Grál bohů
od: 08. dubna 2014 18:24 do: 05. října 2022 15:15
Dobrodružství vedl(a) Yuki Sumire
| |
 | Každý bůh potřebuje alespoň jednoho věřícího, aby mu dodával sílu. I on sám musí sám v sebe věřit, aby se jeho existence nerozplynula ve třpytivou mlhu. Lidská víra se během let měnila, až skončila u jednoho jediného Boha. Ale i dnes se víra točí spíše kolem techniky a vědy. I přesto, že smrtelníci přestali věřit, nikdy nezapomněli, že existoval nějaký egyptský, řecký či severský panteon. Náboženství se přetlačovalo jako děti na pískovišti o volnou lopatku. Nicméně samotní bohové zůstali a stali se součástí všedního života. Těmi bohy budete vy. V moderní době vám sílu nedodávala jen prchavá víra, ale také filmy, dokumenty, knihy. Vy jako jediní jste se rozhodli žít a nepřestat existovat. Za tu spoustu let, kdy váš panteon padl, jste na sebe brali různé podoby, abyste splynuli mezi smrtelníky. Byla vám pohodlnější podoba obyčejného smrtelníka pracujícího v kanceláři nebo zvířete pelášícího po travnatých stráních následujícího zbytek stáda? Možná někteří z vás zauvažovali, že se vzdáte své existence. Opakované měnění podoby může být otravné a nudné, když nevíte, jestli jste poslední nebo někde ve světě žijí i další. Někteří z vás se mohli shledat již před několika desítkami let, někteří se teprve hledají. Jedné noci se vám všem zdál velmi zvláštní sen. Věděli jste, že pokud se stane skutečností, můžete tak zachránit sebe či celý panteon. Jak se tomu postavíte? Osud je ve vašich rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro I bohové můžou snít ~Hygieia~ Datum a čas: 3.3.2014 16:00 (řeckého času)
Řecko se hodně změnilo. Vymizela většina zeleně a nahradil ji beton a plno bordel do ovzduší pouštějících vozidel. Tvůj malý obchůdek stál na rušném náměstí, kolem něhož procházelo mnoho Řeků, ale také turistů fotící si zajímavosti, ač nebyly přímo historické. Nenabízela jsi nijak známé zboží jako je Avon nebo Ariel, ale přesto k tobě zavítalo denně několik desítek návštěvníků a odnášeli si mýdla či kuličky do koupele. Každý, kdo šel kolem, se nadechl opojné vůně a musel vstoupit. Táhlo je to k tobě, aniž by tušili proč. Ale tys to věděla. Jako bohyně jsi byla uctívána každou mincí, která skončila v tvé pokladně.
Sny mohou být dobré nebo zlé. Přinášejí radost nebo trápení. Věštci z Delph o tom věděli svoje. Smrtelníci za nimi chodili pro rady a bohové věštcům ukazovali osudy a způsoby, jak si je udobřit. Mnoho smrtelníků poslechlo rad věštírny z Delph a bohy konejšila jejich víra a oběti.
Jako bůh jsi nikdy nemusela spát. Mohla jsi ulehnout, zavřít oči a odpočívat. Dneska jsi měla zvláštní tušení. Něco tě sledovalo, ale ani tvá božská moc nedokázala rozeznat narušitele. V jednu chvíli ses loučila s posledním zákazníkem a v té další tvé tělo ztuhlo a do mysli se ti vlily obrazy. Zprvu nedávaly smysl, ale pak se výjevy sjednotily a dokonce jsi uslyšela i hlasy.
„Musíme to zničit!“ nad zelenou trávou se zamihotal stín ve tvaru trojice křídel. Vánek ohnul stébla, která plakala v podobě rosy. Na zem dopadla holá noha a stín zmizel. Zůstal jenom muž s hnědými vlasy. Jeho pohled však vlídný nebyl. Jeho oči málem metaly blesky jako řecký bůh Zeus. „Gabrieli, Rafaeli!“ zvolal a nebe se na chvíli zatáhlo tmavým mračnem. „Nenechte mne čekat! Nemám trpělivost jako náš Otec.“ Po chvíli nejbližší stromy zašustily a z jejich korun vykoukl Gabriel. Jeho světlé vlasy na slunci zářily jako zlato a hravé modré oči hleděly na bratra. „Musíme? Nechme je, ať se poperou. Bude to skvělá podívaná, bratříčku. I Lucifer by se...“ „Nevyslovuj jeho jméno nahlas, Gabrieli,“ jako poslední se zjevil Rafael. Vysoký, štíhlý. Anděl léčení. Pod jeho nohama se tráva smála a nenaříkala jak u Michaela. „Michael má pravdu. Musíme to zničit. Ale jak? My do věcí smrtelníků zasahovat nesmíme.“ „Oni nejsou smrtelní,“ upozornil Gabriel a seskočil z větve na zem. I pod ním se na chvíli objevil stín trojice křídel. Natáhl ruku a z nejnižší větve utrhl rudé jablko. „Ale proč je nenechat, aby si zahráli na kočku a myš. Nudím se. Je to přece jejich grál.“ „Mohli by nás zničit, Gabrieli,“ zamračil se Michael. „Náš Otec...“ „To na zem poslal. Není po naši vůli jej neuposlechnout,“ skočil mu do hovoru Gabriel. Sehnul se a utrhl květinu, která právě vyrašila. „Dává bohům šanci, tak proč jim upírat.“ Michael hleděl na své společníky a vypadal, jako by snědl citrón. Pak máchl rukou a země pukla. „Nebudou to mít jednoduché. Do ráje se nikdy nedostanou. Nemohou sem,“ ukázal na kmen stromu, na němž ještě před chvíli skotačil Gabriel. Dřevo prasklo a rozevřelo se přímo uprostřed. Strom odhalil své malé tajemství. Zlatou kouli, která lehce zářila a vznášela se tak, že se nedotýkala stěn. V jejím středu se mihotaly vzory, které se neustále měnily. „Může jim přinést znovuzrození nebo zkázu.“ „Někdy jsi tak vážný, bratříčku,“ zasmál se Gabriel a zmizel v jarním vánku. Michael pohlédl na Rafaela. „Hlídej ho. Určitě bohům bude chtít pomoct. Já půjdu vypustit...“
Sen se zamihotal a nechal tě zmatenou. Co nyní uděláš? |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Zdál se sen a nyní,,, ~Seth~ Čas: 14:00
Dostat pozvánku od slavné francouzsky Vanessy Bruno je pocta. Tedy alespoň pro smrtelníka, který se věnuje modelingu. Nakonec ses rozhodl vypravit ze své domoviny a navštívit unikátní módní přehlídku v Paříži, kterou Vanessa konala. Jako slavný model, a pro všechny smrtelníky nejatraktivnější, jsi měl na mole své místo. Tématem přehlídky byl Egypt. Mohlo tě zaujmout i to. Vanessa ti navíc poslala i model, který si na sebe oblékneš.
Cestou v tryskáči, kde jsi měl všechno, po čem jsi zatoužil, jsi na chvíli zavřel oči. Ta chvíle tě z ničeho nic vhodila úplně někam jinam. Tvé podvědomí zprvu zaplnily nic neříkající obrazy týraných duší, které se pak vypařily jak pára nad hrncem a konečně zjevení začalo dávat smysl.
„Musíme to zničit!“ nad zelenou trávou se zamihotal stín ve tvaru trojice křídel. Vánek ohnul stébla, která plakala v podobě rosy. Na zem dopadla holá noha a stín zmizel. Zůstal jenom muž s hnědými vlasy. Jeho pohled však vlídný nebyl. Jeho oči málem metaly blesky jako ty sám, když ses rozezlil. „Gabrieli, Rafaeli!“ zvolal a nebe se na chvíli zatáhlo tmavým mračnem. „Nenechte mne čekat! Nemám trpělivost jako náš Otec.“ Po chvíli nejbližší stromy zašustily a z jejich korun vykoukl Gabriel. Jeho světlé vlasy na slunci zářily jako zlato a hravé modré oči hleděly na bratra. „Musíme? Nechme je, ať se poperou. Bude to skvělá podívaná, bratříčku. I Lucifer by se...“ „Nevyslovuj jeho jméno nahlas, Gabrieli,“ jako poslední se zjevil Rafael. Vysoký, štíhlý. Anděl léčení. Pod jeho nohama se tráva smála a nenaříkala jak u Michaela. „Michael má pravdu. Musíme to zničit. Ale jak? My do věcí smrtelníků zasahovat nesmíme.“ „Oni nejsou smrtelní,“ upozornil Gabriel a seskočil z větve na zem. I pod ním se na chvíli objevil stín trojice křídel. Natáhl ruku a z nejnižší větve utrhl rudé jablko. „Ale proč je nenechat, aby si zahráli na kočku a myš. Nudím se. Je to přece jejich grál.“ „Mohli by nás zničit, Gabrieli,“ zamračil se Michael. „Náš Otec...“ „To na zem poslal. Není po naši vůli jej neuposlechnout,“ skočil mu do hovoru Gabriel. Sehnul se a utrhl květinu, která právě vyrašila. „Dává bohům šanci, tak proč jim upírat.“ Michael hleděl na své společníky a vypadal, jako by snědl citrón. Pak máchl rukou a země pukla. „Nebudou to mít jednoduché. Do ráje se nikdy nedostanou. Nemohou sem,“ ukázal na kmen stromu, na němž ještě před chvíli skotačil Gabriel. Dřevo prasklo a rozevřelo se přímo uprostřed. Strom odhalil své malé tajemství. Zlatou kouli, která lehce zářila a vznášela se tak, že se nedotýkala stěn. V jejím středu se mihotaly vzory, které se neustále měnily. „Může jim přinést znovuzrození nebo zkázu.“ „Někdy jsi tak vážný, bratříčku,“ zasmál se Gabriel a zmizel v jarním vánku. Michael pohlédl na Rafaela. „Hlídej ho. Určitě bohům bude chtít pomoct. Já půjdu vypustit...“
Probudila tě letuška v dosti těsném kostýmku. Jako první jsi uviděl její obrovský výstřih a až potom hnědé oči. „Jsme v Paříži, pane,“ usmála se na tebe vyzývavě. „Chcete přistavit limuzínu? Máte v hotelu Shangri-La rezervován apartmán.“
Pozn. PJ: zajímavost -> Hotel Shangi-La patří mezi nejdražší hotely v Paříži. Na jednu noc zaplatíš 23 187 Kč :D |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Opojná vůně ambrózie ~Árés~ Čas v USA: 9:00 (3.3.2014 - pondělí)
Večer 2.3.2014 New York nabízí všem zbohatlíkům luxusní kluby a podniky, kam se dá schovat a užít si společnosti krásných žen. Ty jsou vždy štíhlé v pase, s pěknými boky a jejich poprsí nadouvají utáhnuté korzety. Pak jsou tu kluby, které jsou o něco konzervativnější, a přesto nabízejí podobné služby. Je to tajná politika, kdy se dívka snaží muže pobláznit. V podobném podniku jsi i ty. Už u dveří si tě vyhlédla pěkná plavovláska s modrýma očima. Na sobě měla vyzývavější oblečení a netrvalo dlouho a usedla ke tvému stolu. Kdyby jen tušila, u koho právě sedí.
Ptala se, lichotila a dávala jasně najevo, co má dnes v plánu. Zda jsi její tichou nabídku přijal či ne, nakonec jsi stejně skončil v rozlehlém pokoji na posteli s oblohou. Ač jsi dělal, cos dělal, nakonec se tvé oči zavírají. Je to zvláštní, protože bohové normálně nespí, ale pro jednou se tě zmocní spánek.
Obrazy běží jeden za druhým tak rychle, že jejich smysl pomíjí. Nakonec se však ustálí a dokonce uslyšíš i hlasy, ba dokonce opojnou vůní jdoucí z jabloně s krvavě rudými jablky.
„Musíme to zničit!“ nad zelenou trávou se zamihotal stín ve tvaru trojice křídel. Vánek ohnul stébla, která plakala v podobě rosy. Na zem dopadla holá noha a stín zmizel. Zůstal jenom muž s hnědými vlasy. Jeho pohled však vlídný nebyl. Jeho oči málem metaly blesky jako řecký bůh Zeus. „Gabrieli, Rafaeli!“ zvolal a nebe se na chvíli zatáhlo tmavým mračnem. „Nenechte mne čekat! Nemám trpělivost jako náš Otec.“ Po chvíli nejbližší stromy zašustily a z jejich korun vykoukl Gabriel. Jeho světlé vlasy na slunci zářily jako zlato a hravé modré oči hleděly na bratra. „Musíme? Nechme je, ať se poperou. Bude to skvělá podívaná, bratříčku. I Lucifer by se...“ „Nevyslovuj jeho jméno nahlas, Gabrieli,“ jako poslední se zjevil Rafael. Vysoký, štíhlý. Anděl léčení. Pod jeho nohama se tráva smála a nenaříkala jak u Michaela. „Michael má pravdu. Musíme to zničit. Ale jak? My do věcí smrtelníků zasahovat nesmíme.“ „Oni nejsou smrtelní,“ upozornil Gabriel a seskočil z větve na zem. I pod ním se na chvíli objevil stín trojice křídel. Natáhl ruku a z nejnižší větve utrhl rudé jablko. „Ale proč je nenechat, aby si zahráli na kočku a myš. Nudím se. Je to přece jejich grál.“ „Mohli by nás zničit, Gabrieli,“ zamračil se Michael. „Náš Otec...“ „To na zem poslal. Není po naši vůli jej neuposlechnout,“ skočil mu do hovoru Gabriel. Sehnul se a utrhl květinu, která právě vyrašila. „Dává bohům šanci, tak proč jim upírat.“ Michael hleděl na své společníky a vypadal, jako by snědl citrón. Pak máchl rukou a země pukla. „Nebudou to mít jednoduché. Do ráje se nikdy nedostanou. Nemohou sem,“ ukázal na kmen stromu, na němž ještě před chvíli skotačil Gabriel. Dřevo prasklo a rozevřelo se přímo uprostřed. Strom odhalil své malé tajemství. Zlatou kouli, která lehce zářila a vznášela se tak, že se nedotýkala stěn. V jejím středu se mihotaly vzory, které se neustále měnily. „Může jim přinést znovuzrození nebo zkázu.“ „Někdy jsi tak vážný, bratříčku,“ zasmál se Gabriel a zmizel v jarním vánku. Michael pohlédl na Rafaela. „Hlídej ho. Určitě bohům bude chtít pomoct. Já půjdu vypustit...“
Ráno 3.3. Probouzíš se ráno. Jdi sám nebo dívka vedle tebe stále pochrupuje. Bylo to divné, ale jedno je jisté. Nejsi jediný bůh, co zůstal naživu. Co teď? |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Přestávka na vidění ~Her-Ur~ Čas: 14:00, 3. března 2014 (Po)
Londýn je v tuto chvíli ponořen do hustého deště, který bičuje okenní tabule tak prudce, že lehce vibrují. S údery kapek to je docela nepříjemné. Věnuješ se svému byznysu a nejde říct, že bys měl problém s penězi. Navíc se svým božským já jsi pro lidi velmi zářným příkladem dokonalosti. Cítí to tak i jeden z tvých zákazníků, který se dohaduje s egyptským muzeem o jeden exponát. Neustále prohlašuje, že je jeho a má na to papíry. Chlapík se představil s příjmením Rogers a jeho mroží knír kmitá ze strany na stranu, když ti vysvětluje, že hrobku s ukrytým pokladem našel mimo území Egypta.
Trpělivost nemusí být darem každého. Pan Rogers kolem sebe mává dokumenty, které jsou psány ještě na psacím stroji, a pomalu rudne. „Chci si to vystavit ve svém muzeu, které je pod vaším patronátem, pane Starku. Tohle by přilákalo plno nových návštěvníků, ale ten zatracený Egypťan...“ další bla bla.
Zničehonic se ti udělá lehce nevolno. Na boha je to velmi divné. Pan Rogers se zarazí a mlčí. Tlak na spánku tě přinutí se posadit do kolečkového křesla a na několik sekund/minut ztratíš vědomí.
Musí být otrava, když se člověk sesype, natož bůh. V hlavě se ti míhají obrazy. Běží jeden za druhým. Některé jsou rozmazané a na dalších vidíš výjevy z bitvy se Sethem. I tak to nedává smysl. Pak se všechno vcucne do miniaturní kulička a ta exploduje v jeden jediný obrázek, ba dokonce i se zvukem ve full HD rozlišení.
„Musíme to zničit!“ nad zelenou trávou se zamihotal stín ve tvaru trojice křídel. Vánek ohnul stébla, která plakala v podobě rosy. Na zem dopadla holá noha a stín zmizel. Zůstal jenom muž s hnědými vlasy. Jeho pohled však vlídný nebyl. Jeho oči málem metaly blesky jako Seth, když se rozezlil. „Gabrieli, Rafaeli!“ zvolal a nebe se na chvíli zatáhlo tmavým mračnem. „Nenechte mne čekat! Nemám trpělivost jako náš Otec.“ Po chvíli nejbližší stromy zašustily a z jejich korun vykoukl Gabriel. Jeho světlé vlasy na slunci zářily jako zlato a hravé modré oči hleděly na bratra. „Musíme? Nechme je, ať se poperou. Bude to skvělá podívaná, bratříčku. I Lucifer by se...“ „Nevyslovuj jeho jméno nahlas, Gabrieli,“ jako poslední se zjevil Rafael. Vysoký, štíhlý. Anděl léčení. Pod jeho nohama se tráva smála a nenaříkala jak u Michaela. „Michael má pravdu. Musíme to zničit. Ale jak? My do věcí smrtelníků zasahovat nesmíme.“ „Oni nejsou smrtelní,“ upozornil Gabriel a seskočil z větve na zem. I pod ním se na chvíli objevil stín trojice křídel. Natáhl ruku a z nejnižší větve utrhl rudé jablko. „Ale proč je nenechat, aby si zahráli na kočku a myš. Nudím se. Je to přece jejich grál.“ „Mohli by nás zničit, Gabrieli,“ zamračil se Michael. „Náš Otec...“ „To na zem poslal. Není po naši vůli jej neuposlechnout,“ skočil mu do hovoru Gabriel. Sehnul se a utrhl květinu, která právě vyrašila. „Dává bohům šanci, tak proč jim upírat.“ Michael hleděl na své společníky a vypadal, jako by snědl citrón. Pak máchl rukou a země pukla. „Nebudou to mít jednoduché. Do ráje se nikdy nedostanou. Nemohou sem,“ ukázal na kmen stromu, na němž ještě před chvíli skotačil Gabriel. Dřevo prasklo a rozevřelo se přímo uprostřed. Strom odhalil své malé tajemství. Zlatou kouli, která lehce zářila a vznášela se tak, že se nedotýkala stěn. V jejím středu se mihotaly vzory, které se neustále měnily. „Může jim přinést znovuzrození nebo zkázu.“ „Někdy jsi tak vážný, bratříčku,“ zasmál se Gabriel a zmizel v jarním vánku. Michael pohlédl na Rafaela. „Hlídej ho. Určitě bohům bude chtít pomoct. Já půjdu vypustit...“
Ležíš na pohovce a nad tebou se sklání tvá asistentka. Tváří se trochu nervózně a ovívá tě sešitem. „Jste v pořádku, pane?“ zeptala se. Co na to říct? Co vůbec budeš dělat? Alespoň víš jedno, že někde leží věc, která ti může pomoct obnovit panteon podle vlastního uvážení. |
| |
 | Rozhovor s pánom Rogersom bol zdĺhavý a pomali ma prestával baviť. Predsa len Rogers stále opakoval to isté o tom, že na to má právo a papiere. Keď som mu na to chcel povedať svoj názor a možné riešenia, no začne sa mi zrazu točiť hlava ako by som vyšnupal kamión kokainu avšak čo bolo divné už dva dni som si nešnupol, nebral žiadne hubičky a ani nechlastal. Obrazy a spomienky sa mi prelínajú medzi sebou a zrazu sa to vyostrí a ja vidím jednu zaujímavú výziu. Prebudím sa na pohovke a moja asistentka sa nadomňou skláňa aby zistila čo sa mi stalo. Rogers stojí v kúte miestnosti a je dosť prekvapený. Keď sa napijem pohára vody sa to snažím zahrať na neškodné odpadnutie. "Moja chyba dnes som vôbec nepil nič iné ako kávu asi to bolo kôli tomu. Lora, môžem poprosiť ešte jeden pohár vody?" Kým mi ho prinesie zostanem ešte sedieť a pozriem sa na Rogersa. "Myslím si, že pre dnešok sa vám nemôžem venovať avšak postarám sa o to aby sa daný problém vyriešil. Žial môže to nejaký ten týžden dva trvať. Predsa viete aké sú egyptské urady. Ďakujem vám za návštevu a prajem pekný deň." Celý ten preslov na Rogersa hovorím dosť priateľsky kľudným tónom a hlavne mojim nefalšovaným londýnskym prízvukom v mojej čistobritskej angličtine. Následne počkám až Rogers odíde, v prípade ak by chcel zase niečo dalšie prejednávať hodim na neho pohľad typu Vypadni alebo budem zlý aby pochopil, že na neho nemám čas a náladu. Keď mi Lora podá ďalší pohár vody vypijem ho do dna a potom sa jej spýtam. "Kedy si bola naposledy v Ríme? Rezervuj mi 2 lístky do Ríma na zajtra ráno, ako aj hotel na 4 dni. Verím že v Hoteli Raphael budú mať moju obľúbenú izbu s výhľadom na Castel Sant'Angelo. Taktiež by som rád rezervaciu jednej lóže na na nejakú zaujímavú operu. Taktiež by som rád aby vedel či sú zajtra v ríme kardináli Comastri a Amato. Ak áno tak by som ich rád pozval na predstavenie do opery. Verím, že ešte nezabudli na to jak som im pomohol dostať tie prepisky a preklady Rukopisov Mŕtveho mora pre vatikánske archívy. Myslím si že to bude vhodná príležitost sa s nimi opäť stretnúť. Keď bude všetko vyriešené, pošli mi potvrdenia na email a môžeš ísť dnes domov. Ráno sa vidíme na letisku." dodám s úsmevom. Viem, že všetky tieto veci budú trvať nejakých pár hodín a zajtra nás čaká veľa práce tak chcem nech si oddýchne. Navyše zatiaĺ mám aj ja dosť roboty ktorú treba vyriešiť. Preto sa presuniem s pohovky do kresla k počítaču kde ako prvé napíšem Email môjmu Viceprezidentovi Johnasovi Bluretonovi, ktorý je súčastný CFO a Managing Director Nakhen Consulting Ltd. V emaily zhrniem problém z Rogersom a požiadam ho aby sa o to postaral. Taktiež mu dám pár kontaktov v Egypte na ludí s ktorými sme v minulosti spolupracovali a ktorý by v tom mohli byť užitočný. Nakoniec sa dostanem k googlu kde si začnem vyhľadávať informácie o niektorých artefaktoch. Predsa len nájsť ich na svete nieje až take jednoduche avšak každá stopa by bola vhodná. Čo ma zaujíma su hlavne 3 knihy z egypta, konkrétne originaly Book of Thowt, Book of Dead a Book of Living. Predsa len na internete je o tom kopu sprostostí avšak tie knihy pokial neboli zničené obsahujú niekoľko zaujímavých kúziel ktorých existencia mi je známa avšak sám ich neovládam. |
| |
 | Divný sen.... Několikrát jsem si propláchl obličej studenou vodou ve snaze se úplně probudit. Bylo divné po tak dlouhé době si dopřát spánek, jež si dopřávají pouhý lidé. Zahleděl jsem se do zrcadla a viděl v něm obličej někoho, kdo je občas na titulní stránce novin. Viděl tam zbohatlíka, který prodává zbraně a tiše tímto způsobem podporuje válku. Válku která pro něj kdysi znamenala naprosto vše. Sen to nebyl. Takový komfort v podobě snu nemívám. A zrovna kdyby to měl být sen, tak ne s Michaelem, Gabrielem a Rafaelem. Naštěstí to nebylo oplzlé. Lehce jsem se pousmál. Vypnul tekoucí vodu, otočením kohoutku a vydal se zpátky do pokoje, kde stále ležela žena jejíž jméno jsem poněkud zapomněl. Vlastně mně ani nezajímalo. Včera mi posloužila dobře. Sex s ní byl uspokojivý. Neměla na Afroditu. To vlastně nebude mít žádná... pokud to nebude bohyně. Povzdechl jsem si. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že bych tu dívku probudil a znova využil jejich sexuálních předností, než jsem jí raději zavrhl a snažil se soustředit na to důležité. Takže sen to nebyl to je jasné. Tím pádem je také jasné, že nejsem jediný bůh který tady v roli lidského červa pobíhá. Bylo by fajn po tak dlouhé době někoho najít a promluvit si bez nějakého odsouzení a zavržení. Oblékl jsem se tedy do kalhot. Bylo mi jedno, zda-li se dívka probudí. I tak bych prostě zmizel. Neznamenala pro mně nic víc než zpestření, které se nakonec zas tak pestré ani nezdálo. Oblečen jsem se vydal ven z pokoje. Nezanechal jí přitom žádný vzkaz. Bylo to hnusné přiznávám. Avšak ne zas tak. Byl jsem hodný a zaplatil účet za pokoj, který by si ona snad ani nedovolila. Hmmm... a co teď? Jak vlastně nějakého přeživšího boha najít v tomto stádě tupých ovcí? Usazen ve svém milovaném autě, který byl snad jedinou věcí za kterou jsem byl lidem pořádně vděčný, jsem začal přemýšlet nad svými budoucími kroky. Je to už tak dlouho.. Tak dlouho co jsem byl na Olympu. Lidé ke mně řádně vzhlíželi. Bohové mně nesnášeli.. "Ah, ano.. je to dlouho." Chci zažít něco podobného znova? Možná... i když na druhou stranu. Udělám vše proto abych srazil hřebínek těm namyšlenců co si říkají dětmi jednoho jediného Boha. Rozjedu se tedy směrem do své kanceláře a tam mám v plánu pátrat po ostatních. I když ani v nejmenším netuším, kde mám začít. Kdybych byl mou drahou sestřičkou, Athénou, jistě bych takový problém s vymýšlením plánu neměl. Jenže byl jsem tím čím jsem byl. Hmmm... asi bych si mohl pustit nějaké filmy. Možná mi pomohou s hledáním. Připadal mi to jako ten nejskvělejší nápad, který jsem vymyslel. Pravděpodobně byl k ničemu. To mi však bylo poněkud fuk. |
| |
 | Grécko Turisti boli najhorší. Smradľaví, spotení, upachtení a z hygienu zanedbávajúcich krajín. Turisti boli najhorší. S tými ich foťákmi robiacimi cvaky cvak, s tými ich vráskavými a ulepenými rukami, ktoré ku mne načahovali tie žltačkou nakazené mince a bankovky za ručne robené mydielka, ktoré aj tak skončia niekde v skrini, miesto toho aby slúžili svojmu božskému účelu. Ale nebolo to vždy zlé, niekedy to bolo úplne úžasné, samozrejme jedine pokiaľ svoj mi na výklad netískali nosy v podpazuší neoholené aziatky v bielych tričkách.
Mala som ich rada. Tie choručké bytosti, ktoré by bez mojej pomoci zrejme zhynuli vo vlastnej špine. Mala som rada svoj malý voňavý kúsok pozemského Olympu, v podobe obchodu. Svojich malých vďačných uctievačov. Mala som rada že si o mne hovorili. Že vo vedľajších obchodom ma poznali ako tú, ktorá si po každom potrasení ruky, ak sa vôbec k niečomu tak hnusnému odhodlá, utrie dlane vlhčenou servítkou. Bola som rada za to, keď ma provokovali deti prichádzajúce zo školy, a postupne v pár minútových intervaloch sa prechádzali po obchode a ostatný sa smiali na ulici. A prečo? Odpoveď bola jednoduchá. Pretože po každom jednom zákazníkovi, som sa chopila mopu a vedra s mojim domácim čističom a všetko som poumýva. PRETO! Aj vtedy keď podlaha nestíhla pomaly ani uschnúť. A len tak medzi nami, s čistej malichernosti, som na pár detí zoslala hnisavú angínu. A keby len na deti, aj na iných. Jednoducho som zaúradovala vždy, keď som mala pocit, že človek potrebuje akútnu antibiotickú kúru. A prečo? Len tak prevenčne a s princípu samozrejme.
V už zamknutej, a vydezinfikovanej predajni hrala hudba. Hudba imitujúca staré zašlé časy, hudba tak dokonalá, že človek...teda boh, mal pocit, že sa nič nezmenilo. Hudba našich novodobých uctievačkov. Proste úžasné folková scéna, na ktorej som toľko ulietala. Jednoducho hudba čo ma donútila na malú chvíľku sadnúť na stoličku pri kase, a zavrieť oči. A tie som po pár minútach otvorila v prekvapení do korán. Musím povedať, že podobné veci sa nestávala. A to zrejme asi nikdy. A už vonkoncom sa mi nestávalo, že by som mávala vízie. Možno akurát tak vsugerované vízie, teda lepšie povedané strany, z globálnych pandémií chorôb, ale nič takéto. Nechápala som tomu. Chvíľku som len tak sedela, môj mozog pracoval na plné obrátky. Moja márnivosť pracovala na plné obrátky a korunovala ma tak vysoko, že som vo svojej predstave bola jediná, kto taký sen zažil. Urobila so mňa hrdinku, boha čo zmení svet! To však bola hlúposť, čistý blud a ten úlomok zdravého rozumu čo mi ešte zostal ma donútil zodvihnúť sluchádko na retro telefóne, čo som mala v obchode a vytočila známe číslo.
"Telesphorus? To som ja! Hej viem, že si mi hovoril, aby som ťa už tak neoslovovala. Ale chcela som aby si vedel, že som to ja. Nie, neviem kto iný okrem mňa by ti volal na toto číslo..Viem, že nemáš asi čas! Ja za to nemôžem! Tiež som ti vždy hovorila, že sa na tú robotu nehodíš! Len čo sa hanbím vždy keď si pozriem ten debilný seriál! Si môj brat, Telesphorus! A niektoré veci, jednoducho sestra nechce vidieť...vidieť po tak dlhej dobe! Tiež sme nikdy neboli svätý...." Zasmiala som sa. Zasmial sa aj muž na druhej strane. Môj drahý braček, ku ktorému som mala vždy najbližšie. Ale zas nie tak blízko aby to bolo, na moderné pomery, nezdravé. Moj malý zlatý trpasličí braček. " Ako sa má mála?....Oh a ozaj. Tiež by si si mohol dávať dole tie sprosté čapice! Z niektorých vecí nikdy nevyrastieš, že?" Zasmiala som sa znovu. Vlastne ani neviem prečo som tak kecala. Možno len z nostalgie, možno preto, že sme sa tak dlho nepočuli. " Ale nie preto ti volám. Nie, nevolám ti preto, že ma konečne zavreli do ústavu! Čo si o mne vôbec myslíš?! Ja som zdravá...Len mám chuť upratovať.....a dezinfikovať......a zdravú nechuť sa vecí dotýkať. Ale preto ti NEVOLÁM!" Brat konečne stíchol. " Pred pár minútami som mala divný sen. Malo to niečo spoločné s nami. A s nimi!" To "s nimi" som povedala so značnou nechuťou a opovrhnutím." Mal si ho tiež? Povedz, že si ho mal, lebo ak nie! tak to asi nevydržím a niečo spravím. Niečo hlúpe, ako vtedy v Aténach. Ten prešľap, malý..o ktorom sme si povedali, že nebudeme viac rozprávať....A toto bude omnoho horšie. Cítim to, a nie je to len nejaká paranoia, prisahám! Toto zmení všetko!" Odmlčala som sa. A z druhej strany sa ozval jeho príjemný povzbudivý smiech. " Si svetobežník, Peter! Herec a určite máš väčšie kontakty než mám ja. Som predavačka, ak si nezabudol, ešte! Povedzme si pravdu. Si jediný, kto sa mi za tie roky nestratil. Aj keď niekedy si želám, aby si z tých očí zmizol. SI VŠADE! Ale naozaj. Neviem čo mám robiť. Prosím, ty určite na niekoho kontakt nájdeš. Ja asi ťažko. Pochybujem, že sú v telefónnom zozname. Hej, stále používam Zlaté stránky....čo je na tom? " |
| |
 | Liverpool ---> Paris Uvelebil jsem se v pohodlném křesle v tryskáči, který stal miliony a v duchu přemýšlel, proč se chystám do Paříže. Francii jsem již viděl a krom toho, že byla Paříž kulturním a módním centrem, to bylo hnusné špinavé doupě se spoustou bezdomovců a turistů z různých koutů světa. Pozvánka na módní přehlídku by mě samotná asi nedonutila opustit pohodlný, tichý a přesto živý Liverpool, avšak módní přehlídka se měla týkat tematicky Egypta, mého původního domova. Ano, scházel mi můj život boha a snad právě proto jsem se rozhodl předvádět ten kus oblečení. Zavřel jsem oči a zasnil se. Představa zlatavého písku, horkého vánku, vítečného, ovocem prosyceného vína a spousty otroků, kteří pro mě staví chrámy, modly, pyramidy. Úžasná to představa, blaženě jsem se pousmál a představil si rudou krev svého bratra, jak se vsakuje do písku. Byl to ubožák, ale co už. Minulost. Sluncem zalité písčité pláně se zcela změnili, viděl jsem něco, co mohl být, ale nebyl. Zaujal mě, rozechvěl a nahlodal mou mysl, do doby, než mě probrala letuška. Podíval jsem se ji konečně do očí: "Ano, limuzína je samozřejmostí, na to se ani nemusíte ptát," upozorním hnědookou ženu a vstanu. V mysli jsem stále viděl ty tři anděly a hlavně tu kouli. Její zlatavý třpyt mě lákal snad stejně intenzivně jako písek. Ale teď jsem se na to podívat nemohl, snad bude čas v hotelu. Chvíli jsem vyčkal na limuzínu, nechal jsem se odvést do luxusního hotelu, kde mě rychle ubytovali a já se natáhl do měkké postele. Znovu se mi před očima objevila ta koule. Vytáhl jsem z kapsy mobil a připojil jsem se k síti. Zajel jsem do vyhledávače a zadal potřebná klíčové slova, ale nenašel jsem zatím nic zajímavého, jen obecné popisky a nesmysli. Nehodlal jsem to však tak rychle vzdát. |
| |
 | Sním o ráji
„Ty, Tome,“ Mogulari právě dopíjel vysokou sklenici s koktejlem. „Premiéra se vyvedla. A rád bych ti nabídl místo v dalším filmu.“ Venku bylo strašně. Lilo, sem tam zahřměl hrom, jako by si Thor právě usmyslel, že je nelepší čas bouchat do kovadliny svým kladivem. Při záblesku Mogulari vypadal i v havajské košili jako smrtka. Seděli jsme v restauraci nedaleko řeky Temže s výhledem na Tower Bridge. Servírky roznášely jídlo a pití a mě právě donesli malý čokoládový zákusek s třešničkou. Zabodl jsem do něj vidličku s větší vervou, než jsem chtěl.
„Filmu? Jakém? O žádném tvém zázračném díle jsem ještě neslyšel,“ můj tón byl trochu uštěpačný. Ani jsem nenavrhl možnost, že ostatní herci si taky nevedli špatně. Třeba taková Megan, ale o tomhle tématu bych raději pomlčel, jinak by se na mě manželka už nikdy nepodívala. Bohužel léta Vikingů jsou pryč a muž nemůže mít v Británii více manželek najednou. Mogulari se vroucně zasmál, až se jeho velké břicho zahoupalo. „Ne, ale něco mám tady,“ poklepal si prstem na spánek.
Přivřel jsem oči. „Další zlovolný princ, který je ukřivděný?“ od dob postavy Lokiho se mě tohle téma neustále drželo a dokonce i Krvavý měsíc, dílo tohoto blázna, mě obsadilo do podobné role. Nemusím připomínat, že já sám jsem Loki, bůh požárů a neplech. Jednou mi přišlo náramně vtipné si zahrát sám sebe. Netušil jsem však, že to samé napadne i Thora. Když jsem jej uviděl na castingu, měl jsem chuť na něj sesypat celé ohnivé nebe.
„Nemáš těch rolí už dost?“ zeptal se mě Mogulari nevinně. Zavrzal jsem zuby a v očích se mi výhružně zablesklo. Urazil mou podstatu! Já se v těch rolích vyžívám! Někoho sežehnout či zabít. Popř. si z někoho pořádně vystřelit. Mogulari zvedl ruce v míru. „Nemyslel jsem to…“ zarazil se, protože netušil, co jej k této omluvě vedlo. Zatřásl hlavou a vysrkl poslední kapky koktejlu.
***
Měl jsem pocit, že můj život začíná být nebezpečně monotónní. Kolem mne pobíhalo nespočet fanynek toužící po mé osobě, podpisu a slově. Takové ovace jsem neměl ani za dob božského života. Lidé mě přijali mnohem lépe než zpropadení bohové a opravdu nemám v úmyslu se s některým střetnout. Nicméně tu byla jedna bohyně, která… „Ach, už jsi doma, zlato?“ do předsíně rozlehlého bytu docupitala má lidská manželka. Velmi dobře se mi dařilo tajit, že vůbec je. Nevěznil jsem ji. Jenom jsem vždy uměl přesvědčit každého paparazzi, že by nebyl dobrý nápad zveřejňovat můj osobní život. A k tomu žhnoucí oči. Spolknu uštěpačnou poznámku a nechám ji, aby mi obdařila obě tváře svým polibkem. „Nějaké problémy, Siggy?“ zeptal jsem se jí. Alespoň po takovém uvítání vždycky nějaké byly. „N-ne,“ zarazila se, ale pak se opět zářivě usmála. I když se přestěhovala ze Švédka so Británie, stále měla světlou pleť a opalování se moc nevěnovala. Cítil jsem z ní sílu severu, ale tam jsem byl už tolikrát, že mě všechny severské země omrzely.
Zbytek dne jsem strávil u rodinného stolu a v duchu si představoval, jaké by to bylo, kdyby Siggy byla Sygin. Měli bychom tu svoje dva syny. Nakonec jsem vzpomínky na svůj dávný život nechal, zvedl se a šel spát. Spánek jsem nepotřeboval, ale něco mě k němu táhlo. Na druhou stránku jsem spánek hrát musel. Siggy byla smrtelník a připadalo by jí to divné. Za pár let navíc budu fingovat svou smrt. V tom jsem vážně dobrý. V noci mě navštívil velmi zvláštní sen. Bylo to tak živé a do mě se vlila kapka naděje. Ráno jsem se probudil velmi unavený a musel jsem rychle zjistit, co to mělo znamenat. Tři andělé, strom a nějaká zářící koule. Bohužel o křesťanství toho moc nevím a napadlo mě jediné místo, kde se o něm více dozvědět. V srdci Říma, ve Vatikánu.
Odpoledne jsem volal Mogularimu, že bych tu roli vzal, ale jen s podmínkou, že mě dostane do Říma. Jako důvod jsem zadal: zvědavost. Neměl bych problém se tam dostat sám, ale na každém kroku mě pronásledovali otravní paparazzi a změna podoby byla dost zdlouhavá záležitost a vyčerpávající. Pak by každý bůh mohl na sebe vzít různé podoby kdykoliv by si umanul. Já měl naštěstí jednu výhodu. Iluzi, která se ovšem rušila přímým kontaktem, takže bych neprošel skrz letištní kontrolu, aniž bych byl odhalen. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Tak někde začít musíme Řím (Itálie) Čas: 15 h
V noci se ti zdál velmi divný sen. Navíc to bylo divné, jelikož jsi jako bohyně spát nemusela a spánek tě z ničeho nic přepadl, že jsi ulehla do postele a zavřela oči. Poprvé ve tvém božském i nebožském životě jsi pocítila, jaké to je snít. Byl tohle však sen?
„Musíme to zničit!“ nad zelenou trávou se zamihotal stín ve tvaru trojice křídel. Vánek ohnul stébla, která plakala v podobě rosy. Na zem dopadla holá noha a stín zmizel. Zůstal jenom muž s hnědými vlasy. Jeho pohled však vlídný nebyl. Jeho oči málem metaly blesky jako údery mocného kladiva Mjölnir. „Gabrieli, Rafaeli!“ zvolal a nebe se na chvíli zatáhlo tmavým mračnem. „Nenechte mne čekat! Nemám trpělivost jako náš Otec.“ Po chvíli nejbližší stromy zašustily a z jejich korun vykoukl Gabriel. Jeho světlé vlasy na slunci zářily jako zlato a hravé modré oči hleděly na bratra. „Musíme? Nechme je, ať se poperou. Bude to skvělá podívaná, bratříčku. I Lucifer by se...“ „Nevyslovuj jeho jméno nahlas, Gabrieli,“ jako poslední se zjevil Rafael. Vysoký, štíhlý. Anděl léčení. Pod jeho nohama se tráva smála a nenaříkala jak u Michaela. „Michael má pravdu. Musíme to zničit. Ale jak? My do věcí smrtelníků zasahovat nesmíme.“ „Oni nejsou smrtelní,“ upozornil Gabriel a seskočil z větve na zem. I pod ním se na chvíli objevil stín trojice křídel. Natáhl ruku a z nejnižší větve utrhl rudé jablko. „Ale proč je nenechat, aby si zahráli na kočku a myš. Nudím se. Je to přece jejich grál.“ „Mohli by nás zničit, Gabrieli,“ zamračil se Michael. „Náš Otec...“ „To na zem poslal. Není po naši vůli jej neuposlechnout,“ skočil mu do hovoru Gabriel. Sehnul se a utrhl květinu, která právě vyrašila. „Dává bohům šanci, tak proč jim upírat.“ Michael hleděl na své společníky a vypadal, jako by snědl citrón. Pak máchl rukou a země pukla. „Nebudou to mít jednoduché. Do ráje se nikdy nedostanou. Nemohou sem,“ ukázal na kmen stromu, na němž ještě před chvíli skotačil Gabriel. Dřevo prasklo a rozevřelo se přímo uprostřed. Strom odhalil své malé tajemství. Zlatou kouli, která lehce zářila a vznášela se tak, že se nedotýkala stěn. V jejím středu se mihotaly vzory, které se neustále měnily. „Může jim přinést znovuzrození nebo zkázu.“ „Někdy jsi tak vážný, bratříčku,“ zasmál se Gabriel a zmizel v jarním vánku. Michael pohlédl na Rafaela. „Hlídej ho. Určitě bohům bude chtít pomoct. Já půjdu vypustit...“
Ráno přišlo a ostrý sluneční svit tě vzbudil. Musela jsi do práce. Měla jsi odpolední a zjistila jsem, že jsi spala bezmála dvanáct hodin. Ručička na nástěnných hodinách se pomalu přibližovala k jedné. V práci jsi měla být na druhou a čekalo tě osm hodin starání se o bezmocné občany Itálie.
*
V práci tě uvítala tvá kolegyně Lora. Drobná dívka na tří měsíční zkušební době. Skrze její ústa přešlo už tolik nadávek, že se někteří divili, proč tu stále je. „Ahoj,“ usmála se na tebe a koutkem oka zahlédla Grega, který právě srovnával svazky papírů s informacemi o pacientech. Bylo dobré mít záznamy v počítači i mimo něj. „Páni, vypadáš… ospale,“ podivila se tvému zvnějšku. „Normálně jsi čila jako rybička. Stalo se něco?“
A podobné otázky tě pronásledovaly až do třetí hodiny. V televizi právě běžela reklama na film Thor 2, kde vystupoval blonďatý Chris a podlý Loki, jehož hrál Tom Hiddleston. Nicméně jsi nedokázala poznat, že je skutečný.
Ale co budeš dělat s tím, co jsi se dozvěděla ve snu? |
| |
 | Počátek Řím Vždy jsem říkala jak mě taškařice bohů unavují. Nikdy by mě nenapadlo, že toto slovo bude mít někdy v mém božském životě i další a daleko hlubší rozměr. Opravdu jsem pocítila silnou únavu, která se neprojevila jen pouhou bolestí zad, hlavy nebo něčeho dalšího, co může člověk chytit po X-té směne v nemocnici. Potřeba spát byla silnější než já a na prostor pro divení se jsem měla nárok až ráno. Sen byl při nejmenším podivný. O křesťanství jsem toho věděla celkem dost a mít seznam přečtených knih, našly by se tam i takové kousky jako Bible a Korán, nemohu však říci, že bych to četla z nějakého zalíbení nebo dokonce s nadšením. Důvod mého čtení byl prostý - poznat nepřítele. Kdo by ale řekl, že jediný sen, který budu kdy mít bude zrovna o tomhle...? Leda by to nebyl sen... Rozhodně si umím představit tisécero jiných věcí, které by se mohly objevit na snovém promítacím plátně... Například Loki... Loki... naši synové... Loki... život na Asgardu s Lokim... A mnoho dalšího. Určitě by v tom výčtu nebylo trio křesťanských archandělů.K tomu mě překvapí pohled na hodiny. Já spala... a spala jsem půl dne...? Pro sebe se zasměji. "Jeden by po té probdělé věčnosti čekal víc." Pro jistotu zkontroluji mobil a datum v kalendáři, abych se ujistila, zda se k těm hodinám nepřičetl i nějaký den. Naštěstí nikoli a tak dojdu nakrmit kocoura, obléknu se a vyrazím do práce. Tak tedy... spala jsem, cítím se po tom naprosto mizerně, nejradši bych se do té postele vrátila a spala dál... eh... na co myslím? Ten sen! Musím si vybavit ten sen. Vybavení snu nebylo až tak těžké jak se mi v první moment zdálo. Jen mi přijde, že celá ta andělská scéna nedává žádný smysl. Bůh nám dává šanci, abychom našli nějaký grál a obnovili Asgard... ...? Svou myšlenku zarazím. Mluvili v množném čísle. Myslel tím naše Asgardské bohy, nebo jsou do tohoto kolapsu zapojeni i jiné kultury? Po večerech se nudívám. Televizi nesleduji a i proto mám přečtenou téměř celou místní knihovnu včetně různých bájí a pověstí. Otázku kterou jsem měla v mysli jsem stejně nemohla rozluštit, ale musela jsem se usmát. Věděla jsem, že tu nejsem jediná. U Lokiho jsem neměla pochyby, že by se nechal jen tak zaniknout, ale znovu mě to podpořilo v myšlence, že bychom možná mohli najít naše syny... tedy... alespoň jednoho. A dokonce ten sen možná znamenal i naději na zkázu křesťanství a návrat do starých dob. U Odinova oka, to bude den... Prolétlo mi hlavou při průchodem nemocnicí. Na recepci se někdo horlivě dožadoval nějaké ze sester, která tu už ovšem nebyla, jiný muž do mě málem vrazil a ani nepočítám, že kolem mě prolétla dvojice od záchranky směřující s pacientem rovnou na sál. Během chvilky jsem došla ke svému cíli, kde Lora upozornila na můj zjev. Přelétnu se pohledem v zrdcadle. Thor aby do toho praštil. Takhle vypadají lidi po probdělé noci... Ale já spala. Výjimečně. Před Lorou tiše vzdychnu. "Problémy se spánkem... Divný sny a tak... to se občas stane každému... člověku..." Nad posledním slovem se mírně ušklíbnu. Drahý Loki... kéž bys tu byl... Není dne, kdy bych svému nejdražšímu nevěnovala alespoň jedinou myšlenku. Hned na to si vždy vybavím tváře našich synů a uvědomím si, jak moc mi všichni chybí. Tentokrát se mi myšlenka na božského manžela propletla hned s dvěma podněty. Prvním byl kolega Greg u kterého mám tušení, že je do mě tajně zamilovaný a hned druhým byla reklama v zapnuté televizi. Sleduji ji jen tak na půl oka, při tom se převlékám pro pracovního. Upřímně mě ta tajemná krabička s běhavými obrázky nikdy moc nelákala. Pár filmů jsem viděla, ale žádné zázraky. Prostě není nad dobrou knihu. Obsah reklamy mi mnoho neřekl, ale i to málo stačilo. "To zas bude ptákovina..." Zakroutím nad tím hlavou. Už o prvním díle jsem dost slyšela. Ani vidět jsem ho nemusela a vím přesně co tam bylo, Rebeca mi vyhučela díru do hlavy, neb miluje představitele Lokiho. Kdyby ti filmaři věděli... Po Rebeccině výstupu jsem ani neměla chuť s někým ten film shlédnout i pro čirou zvědavost. Nějak si odmítám kazit vzpomínky na svého Lokiho nějakou jeho náhražkou. Nemám ráda, když ze sebe smrtelníci dělají víc, než doopravdy jsou, takových tu denně ošetřuji hromadu. Vidět pravý bůh nějakého smrtelníka, který o sobě tvrdí, že je on... nezbyl by z něj víc než popel... a možná ani ten ne... Božské ůvahy hodím za hlavu. "Takže... co je dnes na programu?" |
| |
| Všechny cesty vedou do Říma ~Her-Ur~ Čas: 14:30
"Moja chyba dnes som vôbec nepil nič iné ako kávu asi to bolo kôli tomu. Lora, môžem poprosiť ešte jeden pohár vody?" Lora se na tebe podívala starostlivě a jen přikývla. Vodu donesla během chvilky a vyprovodila Rogerse. Když se vrátila, mohla jen zírat, když jsi na ní vyvalil mnoho požadavků. Naštěstí byla chytrá a vše si dobře pamatovala. V mysli se jí usadil Hotel Raphael, dvě jména Comastri a Amato. Co se týkalo rukopisů, tak na ně asistentka měla své vzpomínky. „Ihned se do toho pustím,“ vytáhla mobil a už vyhledávala v seznamu telefonní čísla. Vše bylo propojené, a tudíž nemusela pracně spouštět počítač, i když v dnešní době, pokud víte jak na to, se PC zapne během několika sekund.
Mezitím, co Lora dělala svou práci, ty jsi brázdil Google, který ti házel různé informace o třech knihách a po většinou byly oplácané smyšlenými „fakty“. Dvě z nich se dokonce objevili ve filmu Mumie 1 a 2. Podle všeho kniha Thovtova pojednává o tarotu Egypťanů. Sám Thovt byl později označen za boha čarování a magie, takže pokud se člověk/bůh na chvíli zamyslel, mohla by z toho vyjít kniha z různými zaklínadly.
Nicméně tě žádný odkaz neposlal ne ty správné webové stránky. I po nahlédnutí do vlastních zdrojů (pokud jsi to udělal), jsi byl stále v slepé uličce. Zde se bude muset jedna jinak než skrze lidské prostředky.
O půl hodiny se konečně na obrazovce rozsvítila ikonka pro novou zprávu. Byla od Lory. V emailu tě informovala o hodině odletu (což bylo v 10:35), telefon zvedl jenom Comastri, jelikož Amato byl právě mimo Řím a souhlasil se schůzkou, o které bude informovat i druhého kardinála. Taktéž poslala odkaz na jednu operu, která se bude hrát o šesté hned toho dne v divadle Palladium. S lístky ještě počkala, pokud budeš souhlasit s vybraným představením, které se týkalo především hrdinů Hefaista a Odysea. Co se týkalo vyprodání lístku, tak s tím problém nebyl. Zatím místa byla zarezervována.
Zbytek dne byl už na tobě a ráno tě čekala limuzína, v níž už seděla Lora a s úsměvem tě vítala. |
| |
| V kanceláři je trochu… nepořádek ~Árés~ Čas v USA: táhne se k desáté
Železná vrata se začala otevírat ihned, jak strážník zahlédl tvé auto. Nikdo tady stejné neměl a tvou značku si dávno zapamatoval. Skrz okýnko k tobě kývl a dál se věnoval luštění, což dělal tak, abys ho neviděl. Parkoviště bylo poloprázdné. Byli tu už tví kolegové a beztak plánovali nějaké obchodní záležitosti. Co se týkalo mafianského života, tak policie měla podezření, jen nikdy nenašla důkaz.
V kanceláři byl Patrik Oleg. Do Ameriky se přistěhoval z Ruska a stále tu byl na černo, což znamenalo, že se odsud nemohl hnout, pokud by se do USA chtěl ještě někdy vrátit. Sice by stačilo zatahat za nitky, ale…
„Alexi!“ přivítal tě a odehnal nějakého stážistu, který tu byl jen na oko. Tohle je přece bezúhonná firma! „Hej, než vlezeš do kanclu,“ měl ruský přízvuk, až to místy uši drásalo. „Cos to zas objednal? Víš kolik práce mi dalo přesvědčit toho kluka,“ kývl směrem, kterým odešel stážista, „že v tom nejsou zbraně? Nerad bych mu prohnal kulku hlavou. Je celkem fajn. No, ale máš tam tři velký krabice a ještě jsem se nedíval dovnitř. Podle všeho to je od těch arabů. Heh, aby to nebyla reklamace,“ zavtipkoval.
Ty krabice byly opravdu velké a hlavně tak, že by se tam vlezly dva samopaly vedle sebe. Na dřevěném povrchu někdo narazítkoval arabskou hatlamatilku. Přes celnici by to neprošlo. Tohle šlo jinou, mnohem temnější cestou. |
| |
| A nehrál náhodou v Game of Thrones? ~Hygieia~ Čas: cca 16:00 (Řecko)
Telephorus ti potvrdil, že měl taky podobný sen a hned nadhodil: „Možná by nebylo od věci se podívat do centra křesťanství. Tam, kde sedí ten tučník… ehm, papež,“ zachechtal se vlastnímu vtipu a v pozadí šly slyšet hlasy i smích. „Pardon, zrovna máme menší oslavu,“ jako by jej ten sen v nejmenším nerozptýlil.
Po poznámce se Zlatými stránkami se polobůh zamyslel. „Mám jeden nápad,“ jeho hlas zněl vážně, i když špetka trpaslictví v ně stále byla. „Pamatuješ si na římskou provincii Egypt? Je tu jeden z jejich bohů a vůbec se neostýchá si žít jako pán,“ zasmál se. „Hor. Říká ti to něco?“ počkal si na odpověď a pak pokračoval. „Dám ti na něj kontakt. Já jsem trochu zaneprázdněný a nějak mě neláká bojovat za ty naše lenochy. Jedině za tebe, ale na tu kouli prozatím kašlu, sestřičko. Já mám svoje pré. No, umíš doufám číst, že?“ zavtipkoval.
Když jsi ukončila hovor, přišla ti sms-ka s číslem a poznámkou: Jeho pomoc určitě nebude zadarmo. Drž se, sestři.
----------------------------- Pozn.: pokud se rozhodneš volat, tak tobě i Her-Urovi písnu soukromý příspěvek a oba dva telefonát pojedete soukromě, ju? Her-Ur může klidně už odepsat na post, který dostal. |
| |
| Google! ~Seth~ Čas: cca 15:00 - 30 (Paříž)
Limuzína tě dovezla do jednoho z nejdražších hotelů v Paříži. Personál tě zavedl do apartmá s výhledem na Eiffelovu věž. Obrovskými okny dovnitř svítilo slunce a ozařovalo béžový koberec a potahy na gaučích. Na stolku jsi měl přichystané šampaňské a sladké deserty s ovocem. Tvé nemalé kufry už stály u skříni a služebná se zeptala, zda chceš vybalit.
Notebook jsi vlastní nepotřeboval. Dva macbooky (jeden bílý a druhý stříbrný) ležely na konferenčním stolku s myší a numerickou klávesnicí. Jestli ses na internet díval i na hotelu, tak jsi pořídil podobně jak v letadle. Nicméně všude neustále vyskakoval název: kousek ráje neboli Peace of Eaden. Většina odkazů však vedla ke hře Assassin’s Creed.
Na dveře zaklepala hosteska. Když jsi jí otevřel, zářivě se na tebe usmála a zeptala se, co si budeš přát. Pak ti oznámila, že přehlídka se koná přesně v šest hodin. „Nechám vám přistavit limuzínu. Na kolik hodin chcete? Kostým bude na místě.“ |
| |
| Bez práce nejsou koláče ~Sigyn~ Čas: cca 15h (Řím)
"Takže... co je dnes na programu?" Lora se na tebe podívala a pokrčila rameny. „Musím zkontrolovat prázdné pokoje. Nevím proč, ale někteří pacienti jsou opravdu prasata,“ zavrčela. „Pomůžeš mi?“ Když jsi souhlasila, tak se ještě dodělaly karty nových pacientů a zařadili se do šuplíků, a pak tě vzala do křídla B2, kde nedávno propouštěli nejvíce pacientů a postele potřebovaly převléct a ustlat. Nejdřív se muselo zajet do skladu nabrat prostěradla a povlečení. Pak jste šli na obchůzku.
Když už v pokoji byl pacient, tak se ho Lora zeptala, zda chce novou osušku nebo mýdlo. Když jste se dostaly do dalšího křídla, mohla jsi pocítit změnu. Nebylo to vzduchem, ale něčím, co sem vůbec nepatřilo. Ne do světa smrtelníků. Dokonce i Lora se začala divně otřásat, ale místo toho, aby byla nervózní, si neustále kousala spodní ret a stiskávala ruce v pěst.
„Seb, mě… nějak není dobře. Mrkneš do toho pokoje, jestli je třeba něco vyměnit? Dík!“ bez dalších okolků se rozběhla chodbou pryč. Zabouchly za ní dveře od toalet. V nemocnici byly nahlášeny dvě úmrtí, které nikdo nedokázal vysvětlit a v pokoji před tebou byla možná odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Buch a mazej pykat! Čas: 14:00
Právničina byla pro Háda jak stvořená. Ostatná podřízení dělali většinu věcí za tebe, pokud se nevědělo, tak se obrátili na tebe ale jinak jsi měl čas jen pro sebe. Podobně jako v podsvětí, ale to bohužel se stalo součástí křesťanského pekla a Tartaros… no, škoda mluvit. Aspoň si Kronos může trochu pokecat s Luciferem. Dokonce i tvé jméno je v bibli celkem často zmiňované (hai’des = še’ól). Oboje mohou znamenat hrob, peklo nebo jámu, ale ani v dnešní době se přesně neví, co to přesně je.
Ale zpátky k tobě. V noci se ti zdál divný sen. Normálně bohové nespí a nejspíš by ses oddával svým radostem, ale místo toho tě přepadl nečekaný spánek a ponořil ses do změti různých obrazů. Viděl si svého tříhlavého psa Kerbera, který hlídal vstup do tvé říše, viděl si zástupy duší, které čekaly na rozsouzená, ba dokonce i ducha Mínoa, který stále čekal na Mínoa, aby mohl jeho duši ztrestat.
A pak vše nabralo úplně nový směr:
„Musíme to zničit!“ nad zelenou trávou se zamihotal stín ve tvaru trojice křídel. Vánek ohnul stébla, která plakala v podobě rosy. Na zem dopadla holá noha a stín zmizel. Zůstal jenom muž s hnědými vlasy. Jeho pohled však vlídný nebyl. Jeho oči málem metaly blesky jako řecký bůh Zeus. „Gabrieli, Rafaeli!“ zvolal a nebe se na chvíli zatáhlo tmavým mračnem. „Nenechte mne čekat! Nemám trpělivost jako náš Otec.“ Po chvíli nejbližší stromy zašustily a z jejich korun vykoukl Gabriel. Jeho světlé vlasy na slunci zářily jako zlato a hravé modré oči hleděly na bratra. „Musíme? Nechme je, ať se poperou. Bude to skvělá podívaná, bratříčku. I Lucifer by se...“ „Nevyslovuj jeho jméno nahlas, Gabrieli,“ jako poslední se zjevil Rafael. Vysoký, štíhlý. Anděl léčení. Pod jeho nohama se tráva smála a nenaříkala jak u Michaela. „Michael má pravdu. Musíme to zničit. Ale jak? My do věcí smrtelníků zasahovat nesmíme.“ „Oni nejsou smrtelní,“ upozornil Gabriel a seskočil z větve na zem. I pod ním se na chvíli objevil stín trojice křídel. Natáhl ruku a z nejnižší větve utrhl rudé jablko. „Ale proč je nenechat, aby si zahráli na kočku a myš. Nudím se. Je to přece jejich grál.“ „Mohli by nás zničit, Gabrieli,“ zamračil se Michael. „Náš Otec...“ „To na zem poslal. Není po naši vůli jej neuposlechnout,“ skočil mu do hovoru Gabriel. Sehnul se a utrhl květinu, která právě vyrašila. „Dává bohům šanci, tak proč jim upírat.“ Michael hleděl na své společníky a vypadal, jako by snědl citrón. Pak máchl rukou a země pukla. „Nebudou to mít jednoduché. Do ráje se nikdy nedostanou. Nemohou sem,“ ukázal na kmen stromu, na němž ještě před chvíli skotačil Gabriel. Dřevo prasklo a rozevřelo se přímo uprostřed. Strom odhalil své malé tajemství. Zlatou kouli, která lehce zářila a vznášela se tak, že se nedotýkala stěn. V jejím středu se mihotaly vzory, které se neustále měnily. „Může jim přinést znovuzrození nebo zkázu.“ „Někdy jsi tak vážný, bratříčku,“ zasmál se Gabriel a zmizel v jarním vánku. Michael pohlédl na Rafaela. „Hlídej ho. Určitě bohům bude chtít pomoct. Já půjdu vypustit...“
Ráno ses probudil. Jaký to byl pocit? Co si o tom myslíš, a napadá tě, co bys mohl udělat dál? Přemýšlel jsi o tom nebo jsi vidění hodil zatím za hlavu a šel jsi do práce. Jsou dvě hodiny, venku je zataženo, zprávy o počasí hlásí deště (v Londýně dávno lije) a jeden z tvých podřízených má hlasitý hovor, takže ho slyšíš křičet i ve své kanceláři. Jsi v nejvyšším patře vysokého proskleného věžáku a vůbec se nepodobá temnému podsvětí. Je tu spoustu světa, na zdech visí obrazy s veselými barvami a na stole ti poblikává spořič notebooku. Máš i svou sekretářku Helen, která ti je k dispozici. |
| |
| BONUSOVÉ BODY: Abych vám dala důvod, proč psát, tak za včasné odepsání dostanete bonusové body, které pak budete moc použit při hodu kostkou a polepšit si tak svůj hod :) 2 BODY DO 20.4.2014 1 BOD DO 23.4.2014 |
| |
| Aj v nových X-menoch ;D "Akože do Vatikánu? A to mám ako urobiť? Prechádzať sa tam ako turista a dúfať, že si nezáväzne pokecám s nejakou mníškou a tá ma za dobré slovo pustí do ich archívov? Hej čítala som Dana Browna....kedysi dávno....myslím, že tam nejaké archívy boli...." Ťažko povedať, ale malo to niečo do seba, každý sme mali knižnice, alebo jednoducho miesta kde sa skladovali všetky vedomosti. Úprimne sa mi tam moc nechcelo. Teda popozerať si rímske pamiatky to spravím veľmi rada. Ale pretĺkať sa masami turistov, toho som sa úprimne desila. " Keď ja ti neviem....bude tam príliš veľa ľudí...." M mojom hlase bolo poznať paniku. Panika, ktorá ale mierne ustúpila v momente kedy na mňa vyrukoval s tým egypťanom. Egypt bol fajn.....teda v našej dobe, nie teraz. Vtedy ešte ľudia dbali na hygienu a čistotu, parfumy a upravenosť.... " Hmmmm. No klamala by som, ak by som povedala, že som si na sto percent istá o koho ide....ale tmu úplnú tiež nemám." Zasmiala som sa. " A vlastne odkiaľ máš na neho kontakt? V čom sa to zas vezieš, Telesphorus?" Znela som docela ustarostene... " Vieš čo radšej mi to ani nehovor, dobre? Aj tak som tajne dúfala, že mi dáš kontakt na niektorú zo sestier, bratov....alebo trebárs otca..." Na to teraz nezáležalo. Pohrávať sa s nejakým rodinným sentimentom, keď som dobre vedela, že nám to nikdy neklapalo. A ani tisícročia to jednoducho nezmenia. " A nerozmyslíš si to? Vždy sme boli taká dobrá dvojka...." predsa len som zo seba vypustila trocha toho sentimentu...."ale ty teraz bojuješ za iný. Za víno a kurvy, nemám pravdu?" Musela som sa zasmiať. Nevidela som síce z toho jeho seriálu veľa, ale to málo s čím som mala česť sa nieslo práve v tomto duchu. " Ako chceš, ja ťa nenútim, čo už s tebou. Ale stavím sa, že za mnou dolezieš ako pes, keď nám vybojujem víťazstvo a náhodou usadnem na nejaké vysoké miesto....budeš môj osobný predčítač. Keďže som taká negramotná...." Zasmiala som sa, a pridala niečo k vtipu, ktorý začal. " Ďakujem ti, braček. Opatruj sa. Nerob hlúposti. Prestať nosiť čapice. A pošli mi aspoň nejaký autogram! Nech mám byť na čo hrdá...." Tým som ten rozhovor ukončila. Zo smiechom, no s istou trpkosťou, že príliš spohodlnel a nechcel sa vzdať toho, čo aj tak nebude trvať večne. Zo stola som si vzala, jednu vlhčenú dezinfekčnú vreckovku, a vydrhla som sluchátko, až sa lesklo. Vydrhla som si aj ruky a až potom si prečítala správu. Znova som telefón zodvihla a vyťukala číslo. *** " Ehm. Neviem či mám dobrý kontakt. Pri telefóne Hygieia. Grécko. Dobrý deň..." Nevedela som čo povedať. Tak aspoň niečo. Hlavne ma v hlave stále hlodala myšlienka, že to nebude zadarmo. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Joo, tak ty nové jsem ještě neviděla :D ~Hygieia, Her-Ur~ Čas: po 14 h (Británie); po 16 h (Řecko) … máme to trochu složité :D
Zazvonil firemní mobil, se kterým právě operovala Lora, Her-Urova asistentka. Zvedla to a vyjeveně poslouchala, kdo to na ní mluví. „Do… Prosím?“ byla z toho tak mimo a navíc jsi Hygieia začala ihned chrlit větu za větou, že nestihla ani informovat o názvu firmy. „Omlouvám se, paní Hig-yo,“ nebyla si jistá, zda příjmení slyšela dobře. „Dovolala jste se na služební telefón pana Starka. Je vlastníkem společnosti Nakhen Limited. Přejete si od pana Starka něco?“
Pozn.: Hyg, jestli budeš chtít, aby Lora předala mobil Horovi, tak napiš i za asistentku, ať hned může rovnou psát :)) kují :) |
| |
| soukromá zpráva od Hygieia*Cora Stavropoulos* pro Na malý moment som si myslela, že Horus je možno žena. Ale nakoniec mi to teda došlo, že to bola zrejme len nejaká sekretárka, žena čo nevedela vysloviť ani moje meno. Ale na druhej strane pochybovala som, že by mala väčšiu úspešnosť ak by som sa predstavila menom Stavropoulos. " Ehm, prepáčte. Myslela som si, že to je súkromné číslo." Priznala som farbu, s mierne zahanbeným smiechom a v duchu som preklínala brata, že ma na to neupozornil. Alebo by som mala preklínať seba, že mne to nedošlo. Cítila som ako mi červenajú líca. Ale možno to bolo len tým, že som si príliš tískala telefón k uchu. Telefón, z ktorého bolo cítiť nepríjemnú štipľavú vôňu dezinfekcie. " Mohli by ste ma na pána Starka prepojiť prosím? Alebo mi ho dať k telefónu?" Popravde som nevedela, ako to chodí. Nevedela som ani čomu sa jeho spoločnosť venuje. "Ide o naliehavú vec?...ehm...s Talianskom?" Neznela som moc presvedčivo. Nevedela som, vôbec čo hovoriť. Ak bola osoba na druhej strane linky smrteľník, čo určite bola, zrejme ma už teraz považovala za úplného maniaka. A ak by som bola spomenula anjelov, poprípade zlatú guľu, zrejme by mi to položila. "Haló ste tam ešte? Je to naozaj naliehavé, inak by som netelefonovala. A tieto medzištátne hovory sú dosť drahé....Asi je to medzištátne však? To číslo je dosť divné..." Zrejme som zabíjala každou jednou prenesenou vetou šancu, že ma na Horusa sekretárka prepojí. " Prosím počkajte momentík, pani Hygya. Pán Stark bude na telefóne o pár sekúnd." Neviem čo ju motivovalo k tomu aby v hovore pokračovala. Možno to, že by v živote nepredpokladala, že človek ako ja sa niekedy dovolá, človeku ako je on...Kto vie. No na druhej strane linky asistenka nestrácala svoju profesionality a preniesla smerom ku svojmu zamestnávateľovi. " Pán Stark na linke máte naliehavý hovor. Z Grécka, volá vám pani Hygya, údajne ohľadom vašej cesty do Ríma. " To že tá grékyňa očividne nevedela, čo chce, a celý čas znela nedôverihodne a zmätene si radšej nechávala pre seba. |
| |
| Google a Assassins creed!? Limuzína mě odvezla do hotelu, který byl v pohodě. Byl to můj standart, do něčeho hůř zařízeného bych nešel. Výhled mě nijak nezaujal, akorát terasa nebyla od věci. Služebná se mě zeptala, zda chci vybalit kufry. Kývl sem, že ano a přesunul jsem se ke stříbrnému macbooku, abych se znovu pokusil najít nějaké informace o té zářivé kouli, ale nic konstruktivního jsem nenašel. Internet mi neustále ukazoval fotky a informace o kousku ráje, ale potíž byla v tom, že se to týkalo nějaké lidské hry. Hrál jsem ji jednou, ale spojitost mi přišla divná a určitě se nejednalo o stejnou věc. Naštvaně jsem odstrčil myšku a podíval jsem se na dveře, kde se ozvalo zaklepaní. Otevřel jsem dveře a za nimi stála hosteska, aby se informovala o tom, na kolik hodin chci přistavit limuzínu, když přehlídka začíná v šest hodin. Nechal jsem si limuzínu přistavit na půl páté, abych se ještě stihl připravit a odpočinout si při líčení. Zavřel jsem dveře a vyšel jsem na velkou terasu. Eiffelova věž dominovala celému výhledu, ale nyní mě výhled zajímal jen pramálo, nemohl jsem se stále přestat zaobírat myšlenkou na tu kouli. Stále mi hlavou běžela myšlenka, že to může být moje šance na návrat do své domoviny, která mi tolik chyběla a pak mě napadla jedna nepěkná myšlenka, ale raději jsem ji rychle zahral. Jsou tady i jiní bohové, kteří budou tu kouli chtít? Vrátil jsem se raději do apartmánu a dal jsem si před odjezdem na přehlídku sprchu. |
| |
| Tak opět můj samopost :D Datum: 4.3. (úterý) – s tím, že s dalším postem počkám, až se časově vyrovnáme Čas: Odlet kol deváté, v Říme jsem tak před jednou a dejme další hodinu, než se z letiště vůbec vykopu (ti smrtelníci to mají tak složité)
Podíval jsem se na mobil, abych si byl jistý časem. V odpoledních hodinách bylo na jaro už celkem teplo, ale vestu jsem si nechal. Mé letadlo přistálo na letišti Leonarda da Vinciho Fiumicino. O zavazadla se mi postará místní personál. Já přece nebudu čekat u pásu. Letěl jsem menším letadlem, pokud tomu chcete dát název tryskáč, nejsem proti. Spolu se mnou cestovali ještě tři lidí. Podle Mogulariho herec z divadla, kterého jsem v životě neviděl (a možná si ze mě ten prevít vystřelil), fotograf Joseph Ford. Během letu nás všechny stihl vyfotografovat. Asi bych jej měl upozornit, že pokud vyvolá fotky ve špatném prostředí, tak se tam mihnou mé nelidsky zelené oči. A poslední pasažérka byla mladičká Emma Watson, se kterou jsem prohodil asi nejvíce slov. Bavili jsme se o tom, jak nás v USA pozvali na rozhovor kluci, kteří si říkali SMOSH. Smysl pro humor měli velký. Nevadilo mi to.
Emma právě došla se svým kufrem, které ji dovezl stevard, a můj se už taky řítil. „Kam míříte?“ zeptala se mě a jako vždy se zářivě usmála. „Znáte hotel Raphael?“ zeptal jsem se a shlédl na svůj kufr, který byl na měřítka herce malý. Moc věcí jsem nepotřeboval. Stačila občanka a peníze, kterých jsem neměl málo. Mladá herečka přikývla a zahlédla na jedné vývěsce, kterou nesl muž v obleku, své jméno. „Už jsou tady. Užijte si to tu, Tome,“ usmála se, zamávala a pak rychle odcupitala za, asi, řidičem.
Zůstal jsem sám. Naštěstí jsem byl natolik zabrán do myšlenek okolo zlaté koule, že jsem se nestihl ani litovat. A pokud jsem jednou začal, byl jsem k nezastavení. Jak mi režisér slíbil, u letiště na mě čekala limuzína. Šel jsem vedlejším vchodem, abych na sebe nepřitahoval přílišnou pozornost, ale i přesto jsem stihl cestou rozdat pár autogramů. Jak mám něco hledat, když mě skoro všude znají, postěžoval jsem si.
Kufry byly dány dozadu a já si s úlevou sedl do auta. Řidič mě srdečně pozdravil a já tušil, že na konci cesty dám autogram pro jeho dcerku nebo manželku nebo… Ódinviprokoho. Ač jsem si to přiznával nerad, ten páprda mi chyběl. Mít neustále někoho za zadkem (na božské úrovni) bylo něco, co vám dávalo naději, že jste důležitější než jiní. Thóra nepočítám. Tomu jsem za prdelí musel bohužel lítat já.
* Jižané mají tak divný vkus. Všechno je v teplých barvách, do ksichtu vám praží slunce a ještě musíte mít výhled na jejich stupidně honosné památky. Mě stačilo malé sousoší o výšce minimálně pět metrů a oběti jednou za deset let. Jak mi tohle chybělo. Cítit čerstvě vytékající krev z obětí, slyšet jejich poslední vydechnutí a přitom v tom nebyla známka strachu, ale hrdost. U Ódina jsem se snažil, aby to bylo alespoň jednou za rok, ale takové obětiny odmítl. Aspoň zvířata obětovali častěji než lidi.
Adamo si vyprosil podpis pro své tři dcery. Tři! Rád bych je poznal. V hotelu mě přivítala hosteska, která ihned zapřáhla do práce poslíčky, a ti mi vynesli kufr do apartmánu. Asi ji podaruju bičem a brněním které nosily valkýry. Ten pokoj, jak už jsem se zmínil, byl hrozný! Plno teplých barev, žádná huňatá bílá kožešina, žádné tmavé dřevěné sloupy s rytinami severských příběhů a ani kamenná podlaha. (Stačila by mi i prkna.) Cítil jsem se tu strašně nesvůj. Všechno se na mě smálo ze všech stran a vytápělo.
Byl jsem v Římě. V nebližších hodinách bych rád navštívil Vatikán, ale nejsem si jistý, jestli to ještě dnes stihnu. No, uvidíme. |
| |
| Nemocnice Řím S úsměvem přikývnu a vyrazím za Lorou. Někomu by se tohle zdálo jako nudné až odporné, ale nijak mi to nevadí. Na Asgardu jsem občas uklízela i horší věci... Obnova pokojů jde celkem od ruky, jen občas nechápu, co všechno jsou po sobě lidé schopni zanechat. Papírky, obaly, mrtvé květiny... to je celkem běžné. I ta krabička na oběd by se dala pochopit, ale mezi polštáři zastrčený kondom, unikal mému chápání. Koš má metr od postele... Další myšlenku ani nerozebírám, neb v daném pokoji byli dva pánové. Pozvolna jsme se dostaly k ještě obydleným pokojům a Lora nabízela věci na výměnu. Při vchodu sem, jsem ucítila něco velmi prapodivného, silného. Něco, co jsem mezi smrtelníky ještě nikdy necítila. Lora jako kdyby tu zněmu cítila též, začala se projevovat nervózně. Tohle je zvláštní... velmi... Ucítím mravenčení v břiše, jak postupujeme k jednomu konkrétnímu pokoji. Lora jako by věděla, že za dveřmi je něco děsivého a odmítla tam jít. "Není problém." Odpovím přátelsky, ale celá situace se mi nelíbí. Co, nebo spíš kdo tam je? Ale to se nedozvím dokud tam nevlezu. Lora... Chování mé kolegyně bylo zvláštní. V prvním momentě jsem si myslela, že to cítím jen já, protože jsem co jsem, alekdyž to zaznamenala i ona...? Buď není smrtelnice, jak jsem si myslela, nebo to, co je zde, ovlivňuje celé okolí a ne jen mě. Ale energie proudící touto částí nemocnice není jediná podivná věc. Nedavno tu zemřeli dva lidé z naprosto neznámé příčiny. Mohla by přítomnost tohohle něčeho s tím mít spojitost? S tím zaklepu a opatrně vejdu. |
| |
| V Kanceláři, USA "Ahoj Patriku, koukám rušno." Se zamyšlením v očích jsem si prohlédl onoho stážistu. Mladý klučina to byl, život měl ještě před sebou. Typoval bych ho na panice. Lehce jsem se ušklíbl. Začal opět vnímat Patrika, který něco mlel... vlastně pořád mele. Sem tam si myslí, že je hodně vtipný. Ale to bych neřekl. Jeho humor mi leze na zemi. Kdyby nebyl dobrý v tomto oboru, tak nejspíš skončí s kulkou v hlavě. Já něco objednával? Zarazil jsem se. Pozvedl jedno obočí. Poškrábal se na čele. Začal hledat v paměti co jsem to vlastně objednal. "Ehmm.." Nenapadalo mně, co mu vlastně říct. Možná proto jsem se v rychlosti vydal do své kanceláře, zabouchl za sebou dveře a nezapomněl zamknout. Něco od Arabů... "Zatraceně... Do hajzlu." Vyslovil jsem tato nevhodná slova, pokusil se přečíst arabskou hatmatilku. Což vůbec nešlo, protože jsem se tak nějak o tyto jazyky nestaral. Arabské země mne ničím vůbec nelákali. Ani jejich bohové... Bohové...?! Zamyslel jsem se na malou chvíli. Nakonec jsem musel usoudit, že moc předbíhám. Chtělo by to se podívat na internet. Projet si veškeré náboženství, které existuje. Potom si zkusit pospojovat další věci. Možná se podívat i na nějaký ten film. Když jsme u toho... chtěl jsem se podívat na Thora... ten Loki mně naprosto fascinuje. Tak nějak jsem se kdysi hodně dávno cítil já na jeho místě. Málem bych zapomněl na ty krabice, kdybych do jedné omylem nekopl. Fajn... ale nejdřív se podívám do vás. Potřebovalo to páčidlo, ještě že jsem jedno zapomněl u sebe na stole při minulém otevírání něčeho u čeho jsem věděl, že jsem to pořídil. Toto se prostě zjevilo u mně v pokoji. A já pořádně ani nevím, kdy jsem s nějakými arabskými lidmi komunikoval. Na ty bych jen tak nezapomněl.. snad.. Pustil jsem se s velkou chutí a neskutečnou zvědavostí do otevírání první krabice. Hlavou mi kolovalo spoustu myšlenek o tom, co by to mohlo být. Jedna byla lepší než ta druhá. Bylo to takové tajemné a to se mi hodně zamlouvalo. |
| |
 | V práci: To byl ale divný sen. Normálně moc nespím a když už, tak se mi sny moc nezdávají. Většinou jsou to pak jenom záblesky z mojí minulosti, nebo mžitky vzpomínek nějakého duševně silného jedince, který ale už dávno umřel a jehož energii jsem vysál. Poslední dobou se ale musím o tuto energii dělit s mnoha dalšími. To křesťanství je ale odporné náboženství. Bere si to nejhorší ze všech ostatních kultů na světě, ale i já musím přiznat, že je důmyslně seskládáno. Bible je krásná a tuctová pohádka, které ti malověrní lidé prostě chtějí věřit. Bůh je laskavý, vševidoucí, všemocný a ty útrapy, které prožíváme, jsou jenom zkoušky. No jasně. Bůh sice existuje, protože v něj věří masy lidí, ale o existenci svých věřících se nestará. Není to bratr, aby sem tam lítal za holkama a tvořil polobohy. Tento je mnohem...jak to jenom říct...krvelačnější. Hraje si s ostatními silnými bohy na vojáčky a rozpoutává takové války, proti kterým je Áres nebo Athéna absolutní nula. Nevadilo by mi to, kdyby neměli vyřešený i přísun energie mrtvých. Jejich duše se přesouvají do nebe, ráje nebo pekla a jen malá část z nich se dostane i na mě. jak já toho Ďábla nesnáším... Tento sen mě ale zaujal. Je to jistě práce Boha, což mi ti andílci jenom potvrdili. Ten je dostatečně silný, aby mi vnukl takovouto vidinu. Proč by to ale dělal? Dokonce tam mě a ostatním vyděděncům nabízel i nějakou šanci, nejspíše na zisk větší moci, nebo vykoupení. Tito bohové se ale o svou moc jen neradi dělí. Chce se tedy jenom pobavit. Sledovat, jak se spolu s ostatními rvu o kus žvance jako pes. Škoda jen, že si nemohu vybírat. Onen předmět se nachází v Ráji, kde je také nejspíš i cíl naší hry. Do Ráje se ale dá dostat jen obtížně. Jestli bych byl křesťan, mohl bych věřit, že se tam dostanu po smrti za své dobré skutky a jen doufat, že je to pravda. To je u mě ale nemožné. Do Ráje také nikdo smrtelný nevkročil, ale cesta tam vede. Jak jinak by odtamtud také Adam a Eva odešli. Zajímalo by mě také, co je ta koule. Rajské jablko to asi nebude, protože ta většinou rostou na stromech a ne uvnitř nich. O žádných dalších artefaktech v Ráji ale nic nevím. Je na čase si pár věcí pozjišťovat. V práci mám naštěstí většinu času volno a dnes dokonce nemám sjednané ani žádné vážnější schůzky. Mohu tedy zapnou notebook a začít shromažďovat informace o Ráji, o cestách do něj, o jeho krásách a tajemstvích, o všem. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Prosba ~Hygieia, Her-Ur~
Pište pod nadpis, pro koho ten post je :) podobně jako já. Sice to máte soukromě, ale to tmavé písmo se velmi snadno přehlédne :) Plus tak to budete kutit i potom veřejně :D |
| |
| Informace mohou často zavádět ~Hádes~
Čas ti dopřává si klidně sednou a hledat nějaké užitečné informace. Většina z toho jsou pouze náboženské kecy, ale většinou se texty zmiňují o východě. Dokonce i křesťanské stavby často směřují tímto směrem, k ráji. Našel jsi i úryvek z knihy Genesis:
Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky. Jméno prvního je Píšon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato, a zlato té země je skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol. Jméno druhé řeky je Gíchón; ta obtéká celou zemi Kúš. Jméno třetí řeky je Chidekel; ta teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat.
V podstatě popisuje cestu, jakou by ses měl vydat, ale je to opravdu tak, jak si křesťané myslí? Bůh, který dávno nechal lidstvo stát na vlastních nohou, andělé, kteří mají zakázáno se vměšovat do života smrtelníků. Žádný ráj ani existovat nemusel a byl to trik, jak vás bohy přinutit ukázat se.
Na dveře tvé kanceláře najednou někdo zaklepal. Po vyzvání však nikdo nevstoupil a zaklepání se ozvalo z jiného místa doprovázeno na mozek lezoucím škrábáním. Ovanul tě chlad. Bylo by to normální, jenom kdyby jsi cítil chlad jako obyčejný smrtelník. Pak světla zablikala a vše se vrátilo do normálu.
Tentokrát na dveře opravdu někdo zaklepal a ozval se hlas tvé sekretářky: "Pane? Někdo za vámi přišel," její hlas za dveřmi zněl tlumeně, ale i teď tě přepadl velmi zvláštní pocit. |
| |
| Otevírat cizí krabice jenom tak? ~Árés~
Přehnaná zvědavost mohla místy hodně uškodit. Alespoň se to potvrdilo nyní, kdy jsi otevřel víko první krabice a v tu ránu z ní vyletěla hadí hlava velká jako basketbalový míč. Její jedové zuby stříkaly kolem sebe jed a když ti kapka dopadla na holou kůži, pálilo to jako čert. První hadův útok jsi naštěstí ustál a obrovský plaz, jen Hygieia by mohla tušit, jak se tam vůbec vlezl, dopadl dunivě na podlahu. Okamžitě se však napřímil a nebezpečně připomínal jednoho z Poseidónových hadů, které bůh poslal na Laokónta, který nesouhlasil s nastěhováním dřevěného koně za hradby Tróji.
Had s tyrkysovými šupinami a hrozivě dlouhými zuby se opět chystal zaútočit.
Boj s hadem  |
| |
| Klepy klep, chce mě někdo sežrat? ~Sigyn~
Tvé zaklepání jenom způsobilo, že divný pocit, který ti koloval tělem, z ničeho nic zmizel. To, co bylo za dveřmi, jsi vyplašila a nyní byl v ohrožení další smrtelník, protože tento pokoj byl prázdný. Jako by tu nikdo před tím vůbec nebyl. Lůžka byla úhledně ustlaná a pootevřeným oknem dovnitř vál příjemný vánek. Nenašla jsi žádné stopy po tom, co tu ještě před pár chvílemi bylo.
Na to se vrátila Lora lehce rudá ve tvářích. "Promiň mi ten kvapný odchod," poklepávala ukazováčkem o druhý. "Pokračujeme?"
Další hodinu jste uklízeli poslední pokoje v křídle, když se kolem vás prohnal Henry, stážista z Anglie. Během jeho úprku jsi mohla zaslechnout jeho brblání: "... je mrtvá. Úplně. Tohle... tohle jsem v životě neviděl!" bylo zjevné, že je vyděšený k smrti a musel vidět, co je pro smrtelníky nevysvětlitelné. |
| |
| Na a pod pódiem ~Seth~ Čas: kol 18:00 (Paříž)
V zákulisí byl chaos. Vizážisti opečovávali každou modelku i modela a vypadalo to tu jak u faraónů jen s tím rozdílem, že jich zde bylo tolik. Ve skutečnosti by se navzájem pobili a nejsilnější by si vzal nejkrásnější ženu a vystoupil by na pódium jako jeden z bohů. V Egyptě to bylo zvykem a dokonce jejich chudí poddaní nemohli přijmout pravdu, že pouhý smrtelník dokáže vést celou zemi podél Nilu.
„Ach, tady jsi, Sebastiane!“ došla k tobě samotná Vanessa Bruno. Světlé vlasy měla sčesané dozadu, na čele třpytky, výrazné černé linky jak se to nosívalo v Egyptě a zlatou čelenku vykládané různobarevnými falešnými drahokamy. Nicméně zlato bylo pravé. „Jsem moc rráda, že jsi pršijal mou nabítku,“ měla silný francouzský přízvuk, ale k jejím zlatým šatům dlouhým ke kolenům se to hodilo. Přes ramena si navíc přehodila zlatě třpytící se šátek s miniaturními pírky. „Doufám, že se ti pršehlítka bude líbit,“ zářivě se usmála a upravila ti zlatý límec, jelikož ti padal trochu na stranu. „Jako bůh!“ řekla uznale a odstoupila od tebe, aby si tě mohla pořádně prohlédnout.
Pak musela konat další povinnosti a s přáním úspěšného večera se šla věnovat hostům v divadle.
Když přehlídka začala, z reproduktorů se linula hudba, která podle smrtelníků měla představovat Egypt. Věděl jsi však, že hudba kdysi zněla jinak a určitě tam nehrály housle. Byl jsi nejdůležitější model večera. Měl jsi jít až na konec. Vanessa tě měla jako eso v rukávu, aby byla její přehlídka úspěšná. Nemýlila se. Jakmile na tebe posvítili reflektory, boháči dokázali jen zírat a obdivně zkoumat tvou dokonalou vizáž. Pak zvedla jedna dáma mobil a už si objednávala model. Po chvíli se k ní přidali další.
V davu sis najednou všiml ženy, která jako jediná k tobě upírala zlý, až téměř nenávistivý pohled. Oči měla světlé modré, až skoro zářily. K ramenům ji spadaly sněhově bílé vlasy a celá byla oblečena do bílých šatů. Vypadala skoro jako anděl a možná jím byla.
Byl jsi jejíma očima tak unesen, že sis nevšiml konce mola a odporoučel ses obličejem přímo dolů. Davem to vylekaně zašumělo a ihned k robě přeskočila ochranka, aby ti pomohla na nohy a zjistila, jak na tom jsi. Pokud ses ohlédl, ta žena byla pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Sen může přinést i naději ~Ma’at~ Čas: cca 15:00 (myslíš Haag v Nizozemsku? Našla jsem jich trochu víc :D)
Barman před tebe postaví dalšího panáka domácí pálenky a zkoumavě si tě prohlédne. Nevidí na tobě známky opilosti, i když máš už čtvrtou rundu. Muži sedící kolem se mezitím sázejí, za jak dlouho podlehneš. Jeden musel už platit, jelikož jsi překonala jeho hranici, kterou tipoval na čtyři.
Možná bys dneska na svůj ztracený domov nemyslela nebýt toho divného snu. Zdál se ti, ač se ti nikdy nepotřebovala jako bohyně spánek a navíc jsi nesnila. Něco tě přinutilo ulehnout a zavřít oči. Poprvé ve svém životě jsi pocítila, jaké to je spát, aniž by tě něco hodně vyčerpalo.
Sny bývají většinou zmatené a smrtelníci ani neví, že se jim něco zdá. Z počátku jsi měla to samé. Plno mihotajících se obrazů, nic neříkajících obličejů vzhlížejících ke tvé soše. Písečné duny zakrývající tělo zemřelého, které se stalo oběti strašného zločinu, pak zvuk biče naznačuje, že viník je trestán a bude bičován tak dlouho, dokud nevypustí duši.
Pak se obrazy ustálili a vtáhli tě úplně na jiné místo, které jsi nikdy před tím neviděla.
„Musíme to zničit!“ nad zelenou trávou se zamihotal stín ve tvaru trojice křídel. Vánek ohnul stébla, která plakala v podobě rosy. Na zem dopadla holá noha a stín zmizel. Zůstal jenom muž s hnědými vlasy. Jeho pohled však vlídný nebyl. Jeho oči málem metaly blesky jako Seth, když se rozezlil. „Gabrieli, Rafaeli!“ zvolal a nebe se na chvíli zatáhlo tmavým mračnem. „Nenechte mne čekat! Nemám trpělivost jako náš Otec.“ Po chvíli nejbližší stromy zašustily a z jejich korun vykoukl Gabriel. Jeho světlé vlasy na slunci zářily jako zlato a hravé modré oči hleděly na bratra. „Musíme? Nechme je, ať se poperou. Bude to skvělá podívaná, bratříčku. I Lucifer by se...“ „Nevyslovuj jeho jméno nahlas, Gabrieli,“ jako poslední se zjevil Rafael. Vysoký, štíhlý. Anděl léčení. Pod jeho nohama se tráva smála a nenaříkala jak u Michaela. „Michael má pravdu. Musíme to zničit. Ale jak? My do věcí smrtelníků zasahovat nesmíme.“ „Oni nejsou smrtelní,“ upozornil Gabriel a seskočil z větve na zem. I pod ním se na chvíli objevil stín trojice křídel. Natáhl ruku a z nejnižší větve utrhl rudé jablko. „Ale proč je nenechat, aby si zahráli na kočku a myš. Nudím se. Je to přece jejich grál.“ „Mohli by nás zničit, Gabrieli,“ zamračil se Michael. „Náš Otec...“ „To na zem poslal. Není po naši vůli jej neuposlechnout,“ skočil mu do hovoru Gabriel. Sehnul se a utrhl květinu, která právě vyrašila. „Dává bohům šanci, tak proč jim upírat.“ Michael hleděl na své společníky a vypadal, jako by snědl citrón. Pak máchl rukou a země pukla. „Nebudou to mít jednoduché. Do ráje se nikdy nedostanou. Nemohou sem,“ ukázal na kmen stromu, na němž ještě před chvíli skotačil Gabriel. Dřevo prasklo a rozevřelo se přímo uprostřed. Strom odhalil své malé tajemství. Zlatou kouli, která lehce zářila a vznášela se tak, že se nedotýkala stěn. V jejím středu se mihotaly vzory, které se neustále měnily. „Může jim přinést znovuzrození nebo zkázu.“ „Někdy jsi tak vážný, bratříčku,“ zasmál se Gabriel a zmizel v jarním vánku. Michael pohlédl na Rafaela. „Hlídej ho. Určitě bohům bude chtít pomoct. Já půjdu vypustit...“
Ráno ses probudila možná zmatená, možná jsi hned věděla, co dělat. Nyní sedíš v baru, prohlížíš si stránky, které ti oznamují velmi smutnou zprávu a to, že starý Egypt je dávno pryč. Jediné, co stojí, jsou monumentální pyramidy, Sfinga. Údolí mrtvých je pomalu rozkopávání archeology, kteří nechápou téměř nic.
Dveře baru se otevřely a dovnitř zavál vítr. Dovnitř vstoupil muž v koženém kabátu a na hlavě měl kovbojský klobouk. Všichni se na něj velmi divně podívali. Byl vysoký a ramenatý. I pod kabátem šlo poznat, že to bude silák. Sedl si k baru a houkl na barmana: „Jedno pivo,“ měl velmi drsný hlas. Ty jsi v tom slyšela ještě něco. Jazyk, který dávno zemřel. Jazyk Starověkého Egypta. |
| |
 | Kopala jsem nohou v černé lodičce do stěny baru. Tiše a téměř nepozorovaně. Snažila jsem se tak pochopit divný sen. Rušily mě vědomé pohledy chlapíků co si mysleli, jak nenápadní jsou, když se vsázejí na mou výdrž v pití panáků. Koutkem oka jsem si je prohlédla, jeden vstal, asi přetáhl limit a prohrál. Chvíli mě napadlo, že si zahraji opilou, aby dali pokoj, nakonec jsem do sebe bez problémů a vnějších projevů kopla čtvrtého panáka a znovu se zahleděla na papírové desky před sebou. Opět mi v mysli vstal ten sen. *Ti muži...Byli docela hezcí...Ah Ma'at...je to tak dávno, jsi moc dlouho sama. Vzpamatuj se a mysli!* napomenula jsem sama sebe a snažila se opravdu myslet. Je jasné, kdo byli zač. Jediní, kdo mohl vědět, že jsou i jiní bohové a být proti nim. Chtějí abychom se vyhubili navzájem, ale takovou radost jim nikdy neuděláme! I kdybych měla pracovat se spodinou všech panteonů, nedopustím, aby se něco takového stalo. *Ráj...znovuzrození nebo zkáza...* zněla mi v hlavě stále dokola ta slova. Je pro nás skutečně ještě naděje? Pokud ano, nesmím ji propást! Musím...musím...Co vlastně musím? Mluvili v množném čísle, je nás víc? Určitě! Musím je najít...Ale jak? Podepřela jsem si hlavu rukou a znovu se zahleděla na fotky vykukující z desek. Na bojující lid v Egyptě, který se rval kdoví kvůli čemu. Potřebují nás. Potřebují řád a spravedlnost. Potřebují mě. Tohle bídné živoření, přežívání, tahání za nitky ve stínu dějin. Všechny mé úspěchy se zdají malicherné ve srovnání s tím být zase mocnou a pozvednou Zemi Slunce opět do výšin. Není nic bolestivějšího, než sledovat, jak se vědomě ženou do záhuby. Zvedla jsem ruku a to bylo znamení pro barmana o další drink. Muži stále sledující mé počínání zašuměli a další z kola vypadl. Pokořit je všechny! Dokázat, že na to mám! Vyhraji jejich hloupou sázku! Kopla jsem do sebe dalšího panáka a uhladila si látku svého pracovního černého kostýmku. Zvuk otevírajících se dveří tohohle pajzlu nebylo nic nového. Ani muž v kovbojském klobouku, ale jeho přízvuk...ta tónina, ty slabiky...můj milovaný jazyk, má mateřština. Sledovala jsem jej sokolíma očima, kterým nesmí uniknout ni detail. Zkusila jsem zapříst rozhovor, jako každá "přiopilá" žena v tomto baru "Nemyslíte, že je to hrůza? Kdysi ti nejvěhlasnější a nyní..." přišoupla jsem k němu fotky a odfrkla si pro dodání šmrncu k mému opovržení. Přesto jsem zapojila svou schopnost...to co mi jde ze všeho nejlépe - odhalovat pravdu. Přehodila jsem si honu přes nohu, což byl už osvědčený způsob jak si upoutat něčí pozornost, když jsem něco chtěla vědět a abych to podtrhla, objednala jsem si další nicnedělající drink. Někdy bych opravdu ocenila se opít, tak že si nebudu nic pamatovat, ale to by museli otevřít sudy... |
| |
| Varování ~Ma’at~
"Nemyslíte, že je to hrůza? Kdysi ti nejvěhlasnější a nyní..." Muž sebou trhl a pivo zůstalo nedotčené. Jeho pohyb ti na chvíli připomněl kmitnutí štířího ocasu. Pak beze slova uchopil sklo a jeho obsah do sebe obrátil. Když pil, ozvalo se ti v hlavě. Já vím, co jste, kdo jste a kým jste byla, mluvil starověkým jazykem, tím, který zněl trochu jinak, než jak znali dnešní archeologové. Vy víte, kdo jsem. Počkal si, pokud ti to došlo.
Po prohlédnutí sis mohla všimnout, že jeho tělo vlastně není jeho. Byla to mlžná clona, která byla hlavně pro smrtelníky. Ve skutečnosti tu stál obrovský štír a dokonce jsi mohla rozeznat značky na jeho klepetech. Patřil k sedmi štírům, kteří doprovázeli bohyni Eset na Thovtovu radu po smrti Usira.
Štír zaklepal klepety a opět tu seděl muž s kovbojským kloboukem. Natočil k tobě hlavu a už pronesl nahlas: „Tam bych nehledal,“ sdělil ledabyle, ukazuje na tvé papíry. „Začal bych víc na sever,“ pokud ti to dávalo smysl, pochopila’s. Po chvíli se k tobě naklonil a dodal: „Nechoďte předním vchodem. Jsou na lovu. Loví vás a budou lovit i další. Mí bratři pomáhají jako kdysi bohyni Eset,“ ještě jsi zaslechla zaklapání klepet, muž se zvedl a mířil pryč předním vchodem. Než otevřel dveře, ještě na tebe pohlédl a zmizel. |
| |
| V zapadlém baru, Haag, Nizozemsko Pozorovala jsem jeho reakci. Nutno dodat, že mě trochu překvapila. Jak ráda jsem slyšela rodnou mluvu a někoho, kdo mě zná. Spokojeně jsem se usmála. Pro nezasvěcené to mohlo vypadat, jako bych po dotyčném jela, ale jen my věděli, kde je pravda. Přikývla jsem. Věděla. Překvapilo mě, že je svět až tak malý, že jsme na sebe jen tak narazili, ale pak se vyjevila pravda. Obdivovala jsem tu dokonalou iluzi. Schovat křídla, byla maličkost, ale vytvořit něco takového, co ukryje celé tělo něčeho ohromného a jiného. Klobouk dolů. Pohlédla jsem na fotky ke kterým kývl hlavou téměř automaticky. "Skutečně? Myslíte Anglii, nebo rovnou Skandinávii, neb pojem 'sever' je dost obsáhlý..." spíše jsem uvažovala nahlas a v duchu přemýšlela, kam si vlastně zarezervuji letenku. Letenku? U mocného Egypta co to plácáš Ma'at? Máš tu to co jsi chtěla. Popularitu v mediích, uznávané místo světového věhlasu, proč to vše opouštět na popud nějakého klepítkatce? Dala bych si facku! Už ze mě mluví moje lidskost...Postrádám božskou intuici, ale nerada bych něco pokazila. Ale z principu je výhodnější Skandinávie...Bohové jsem tak zmatená. Oči jsem zvedla zpět k muži. Chtěla jsem něco říct, ale přišlo varování. Trochu jsem vykulila oči. "Je to pravda..." zašeptala jsem. *Nesmíš odejít...Musím vědět víc...Co je ta zlatá koule? Proč se to děje? Jsou i další bohové? Kde jsou? Mam tolik otázek, nesmíš odejít.* přesto jsem věděla, že jej nemohu nijak zastavit. Pokud mi neporadí, poradím si sama. Je na čase, vzít si v práci dovolenou. Doprovázela jsem jej pohledem a když se ztratil, zaplatila jsem účet bez ohledu na to, že jeden z čumilů tak zjevně vyhraje svou sázku a vydala se nenápadně na WC. Špinavé, jak se na zapadákov sluší, naštěstí tam jsem nemířila, ale šikovně jsem se proplížila přes kuchyň a ven nákladními dveřmi. Skryta ve stínech jsem se proplížila ke svému autu a odjela domu, promýšlet následující postup. |
| |
| Bububu, tady velká bohyně Řím Zjišťuji, že zachovávat přirozený postup pro prohlídky pokojů možná nebyl moudrý nápad. V pokoji nikdo není, ačkoli jsem žila v přesvědčení, že tu nějaký pacient být má a navíc zmizel i záhadný pocit, který tento prostor naplňoval. Divné... Zamračím se do pokoje a poohlédnu se po něčem, co by mohlo vypovědět o přítomnosti toho čehosi. Nic nenacházím a navíc slyším jak se vrací Lora, takže hledání vzdám a vyjdu z pokoje za ní. "Nic se neděje, to se může stát." Vřele se usměji. "Jsi v pořádku? Nechceš si na chvíli sednout?" Projevím starost a myslím to upřímně, její náhlá nevolnost se mi zrovna dvakrát nelíbí. Ať už si dáváme pauzu či nikoli pokračujeme v naší cestě nemocnicí. Úklidy jsou zdlouhavé, ale není to nic složitého, náročného na přemýšlení, žádný stres... Takové směny mám nejraději. Klid, pohoda, kávička... Eh? Překvapeně zamrkám, když nás míjí brblající Henry. Ale kdyby jen brblající. Je bílý jako nejbělejší socha ve Vatikánu a co hůř, obsah jeho brblání je srozumitelně nesrozumitelný. Ačkoli to zní jako blábolení, někdo je mrtvý... A soudě podle celkového výstupu je to další záhadná smrt. Třetí... to ne... Další věc, co mě napadne je, že za to dost možná mohu já, ale raději tu myšlenku uložím stranou, abych nedělala předčasné závěry. Při tom se postavím proti Henrymu a pokud mě nevidí, uchopím ho za ramena. "Kdo je mrtvý? Henry, co se stalo?" |
| |
| Zvědavost má své meze Zatraceně... Naštěstí jsem stihl polekaně uskočit před vyskakující hadí hlavou. Avšak i přesto jsem pocítil, co ta bestie dokázala se svým jedem. Síknul jsem bolestivě, jelikož to nebylo vůbec příjemné. Pálilo to. Celkově tato situace ve které jsem se nacházel se mi vůbec nelíbila. Komu by si se snad líbila? Ještě že nemám strach z hadů. Mírně jsem se ušklíbl. Chytil pevně ono páčidlo. Nic lepšího jsem neměl zatím po ruce. Všechny mé zbraně se nacházeli u mně doma, ne však v kanceláři. Dýka v šuplíku.. Napadlo mně. Tou jsem totiž povětšinou otevíral s chutí dopisy. Nebyla však malá, jako obyčejné nože na dopisy. Avšak ze začátku jsem se k ní potřeboval dostat. Had se však zdá, že má v úmyslu opět zaútočit. Což pro mně nevěstí nic dobrého a být opět popálen kyselinou se mi vůbec nezamlouvá. I když to možná v této chvíli je naprosto šílené a pošetilé. Nic jiného než jej napadnout s páčidlem a odhodit jej dál mně nenapadá. Potřebuji se dostat k té dýce. Stačilo by s ní správně vrhnout a cíl bych jistě neminul. // Hod kostkou 54 % |
| |
| Paříž, podium, anděl a pád
Jakmile jsem vešel do zákulisí přehlídky, musel jsem se chvíli rozhlížet, abych se v tom blázinci zorientoval. Bylo zde množství jiných modelů, ale o ty jsem se nezajímal.Vzal jsem si na sebe svůj model a nechal jsem se nalíčit, upravit, abych vypadal, co nejlépe. Poté jsem se postavila sledoval ten divoký cvrkot, co tady byl. Byla to zajímavá podívána, ale z mého rozjímání mě vytrhla samotná návrhářka modelu Vanessa. Její ráčkování bylo snesitelné, ale stejně jsem si v duchu říkal, že bych byl raději, kdyby mluvila velmi rychle. "Jistě bude skvělá, nemůžu se dočkat, drahá," nasadil jsem úsměv a lehce ženu objal. Upravila mi límec, který sklouzával na stranu a její poznámka, že vypadám jako skutečný bůh mě pobavila. Pak odešla a prohlídla mohla začít. Hudba byla velmi odlišná od skutečné hudby, která se hrávala, ale moc jsem to nevnímal. Sledoval jsem ostatní modely a čekal jsem, až přijde můj okamžik. Konečně jsem vyrazil na molo a předváděl jsem model, jak nejlépe jsem to uměl. Sledoval jsem reakce lidí okolo a jakmile vytáhli první mobilní telefony, byl jsem spokojen, pak ale můj pohled padl na ženu, která byla bledá, s bílými vlasy a v bílých šatech. Viděl jsem v jejích očích nenávist, která mě natolik konsternovala, že jsem si nevšiml konce pódia a zahučel jsem mezi lidi. Rychle jsem se zvedl, vrátil jsem se do reality, přesto jsem se neubránil ohlédnutí, ale žena tam nebyla. Byla to snad moje halucinace? Uvědomil jsem si, že jsem narušil celý chod přehlídky. "Jsem v pořádku, zamotala se mi jenom hlava," řeknu ochrance, která se mě hned ptala, jak na tom jsem. Odešel jsem do zákulisí a nechal Vanessu, aby to vysvětlila. Nemohl jsem se zbavit vzpomínky na ty oči. Věděl jsem, že mě čeká i pořádné fopa.
|
| |
| Není sever jako sever ~Ma’at~ Čas: cca 18:00
Štír, ochránce nebo jak jej nazvat, se postaral o to, že tě nikdo až domů nesledoval. Alespoň ne nikdo, o kom věděl. Bylo otázkou času, kdy ti někdo zabuší na dveře a bude se dožadovat tvé pozornosti a přátelská rozmluva to určitě nebude.
Měla jsi několik vodítek. Tři archanděly, křesťanský ráj a od pana štíra i směr sever. Myslel tím však sever, který máš na mysli ty? Když o něm mluvil, ukazoval na tvé spisy o Egyptě.
Na zemi ti ležel časopis, který pošťák prostrčil dírou ve dveřích. Na titulce byla fotka pohledného blonďatého modela jménem Sebastian Light. Bezpečně jsi v něm poznala Setha. Jeden z nápisu hlásal: SVĚTOZNÁMÝ MODEL SEBASTIAN SE CHYSTÁ NA PAŘÍŽSKOU PŘEHLÍDKU! Pokud ses podívala dál, našla jsi další informace. Sebastian, ehm, tedy Seth je ode dneška v Paříži, kam jej pozvala slavná návrhářka Vanessa Bruno. Má předvést její neluxusnější egyptský model a měl by se tam zdržet pár dní, pokud své plány nezmění. Dokonce se dostalo ven i to, že bude ubytován v hotelu Shangri-La.
Možná stopa! ~Sigyn~
"Kdo je mrtvý? Henry, co se stalo?" Henry se zastavil a podíval se na tebe vyjeveně. „Pacientka. Ta Olivia, kterou jsi měla na starost. Prostě jsem vešel do pokoje, abych zkontroloval, jak na tom je a najednou…“ viditelně se otřásl a zavrtěl hlavou. „Promiň. Jenom se mi to zdálo. Musela mít mrtvici nebo tak nějak. Ale vážně, jako bych nad ní někoho viděl,“ začal mluvit sám se sebou. Když si to uvědomil, omluvně se na tebe podíval. „Plácám hlouposti. Za chvíli budeme mít výsledky a do deseti minut tu bude policie. Asi budou chtít mluvit i s tebou,“ dodal.
Nicméně jakmile se od tebe odvrátil a pokračoval, vrátilo se jeho nesmyslné brblání a třesavka. Pohled na tebe lidi uklidňoval. Byla jsi přece jenom bohyně.
Hadi ~Árés~
Páčidlo zasáhlo svůj cíl. Had vztekle a bolestí zasyčel, když jsi jej udeřil do trubicovitého těla. Ozvalo se tiché křupnutí. Díky tomu had ztratil na hybnosti. To bylo dobré pro tebe, protože pak budeš mít větší šanci jej zasáhnout a přitom nebýt sám zraněn.
Hadovité tělo se napnulo, ale u místa, kde dostal páčidlem, se lehce vlnil. Chystal se na další útok.
boj
„Držkou rovnou v blátě“ –Kabát- ~Seth~ Čas: cca 20:30
Tohle si novináři určitě vychutnají. Zázrak molu se z ničeho nic rozplizne pod pódiem a dělá, jako by nic. Zachoval jsi se dobře, ale známe ty novinářské hyeny.
Vanessa u tebe v zákulisí byla jako první. Měla o tebe starost a navrhovala, že zavolá sanitku. Nemohl si dovolit, abys měla na pěkné tvářičce nějakou ošklivou bouli. Vynadala celému personálu, který měl na starost úklid mola, a obvinila jednu mladou dívku, že nechala podlahu kluzkou a kvůli tomu jsi hodil šipku… tedy placák. Dívka se hystericky rozplakala a utíkala pryč ze šaten. Za ní se kvapně vydala nejspíš její sestra, zle se dívajíc na tebe.
Přehlídka dávno skončila, ale Vanessa tě nechtěla pustit, dokud si nebude jistá, že jsi opravdu v pořádku. Nakonec jí odvál hovor od jejího manžela a zůstal jsi sám. Aspoň podle ní. S tebou tu byl ještě personál a ochranka.
„Pane?“ došel k tobě jeden z ochranky, v uchu sluchátko. Byl vysoký a svalnatý. „Je tu vaše fanynka a je docela dost neodbytná. Máme se jí zbavit?“
Asi se nakonec všichni sejdeme v Římě ~Hygieia~ Čas: pozdě večer -> ráno (tj. úterý 4.3.)
Není těžké si domyslet, kam by měli všichni bohové namířeno. Vše nasvědčovalo o tom, že Řím je správná volba a tam se určitě dozvíš víc. Pokud jsi Telesphorovi ještě volala, tak ti toto místo i doporučil nebo ses to také dozvěděla od Her-Ura, ale nemůžu za něj mluvit.
Letadlo ti letělo ráno. Měla jsi dvě možnosti, jak si zajistit letenku. Her-Ur nebo brácha. (Vše záleží na tom, jak dopadne hovor, ale abys nemusela zase čekat, tak se o tom budeme bavit tak, že prostě tu letenku máš.) Letadlo letělo brzo ráno. Výběr hotelu byl na tobě. Nicméně tohle všechno znamenalo, že musíš zavřít krámek nebo máš záskok?
Ať tomu bylo jakkoliv, když jsi přilétala do Říma, bylo přesně dvanáct hodin. Slunce pálilo a rozehřátá dlažba by prala, ale naštěstí všude vál celkem příjemný chladivý vítr. Nicméně tě něco trklo. Jako bohyně léčitelství jsi dokázala vycítit i jiné bohy a tady byl určitě více než jeden. |
| |
| χρόνια και ζαμάνια, Ρώμη Letenka nebola nič exkluzívne. Obyčajný Ryanair, druhá trieda bez prednostného vybavenia. Bolo to najlacnejšie a najrýchlejšie možné riešenie, ktoré som si mohla dovoliť, keďže som akékoľvek návrhy typu "preplatím ti to" odmietla. A okrem toho stále som mala na pamäti to, že Horusové služby nie sú zadarmo. A to posledné čo som chcela bolo opísať sa nejakému pochybnému úžerníkovi. *** Úhľadným písaným písmom som napísala na vnútornú stranu dverí do predajne tieto slová: " Zavreté z dôvodu božských povinností." Pre turistov to zrejme bude rovnako atraktívne ako, obchod samotný obchod, a pre domácich dôvod viac, prečo si o mne myslieť, že som šialená. Bolo mi to ľúto, nechať ho len tak bez dozoru, na pospas prachu! Ale nedalo sa nič robiť! Predstava, že by som si mohla božsky polepšiť a ostatných pretromfnúť ma nenechávala chladnou! A obchod si môžem otvoriť kedy sa mi zachce! *** Na letisku nastali menšie problémy. Nie preto, žeby som nemala platné cestovné doklady, alebo palubný lístok. Išlo len o to, že som sa zo sebou snažila cez kontrolu dostať celú príručnú batožinu naplnenú kozmetickými a hygienickými prípravkami. Miesto povoleného litrového priesvitného uzatvárateľného sáčku, som ich mala minimálne 5. A ako bonus bolo každé jedno mydielko, krémik, zubná pasta, šampón, antiperspirant separátne zabalené ešte v inom menšom sáčiku. Takmer všetko som tam musela nechať! Mor na vás špinaví ľudia! *** Ťahajúc si za sebou svoj kufor na kolečkách a preriedenú príručku prehodenú cez rameno som premýšľala o najvhodnejšom dopravnom prostriedku ako sa dopraviť do svojho hotelíka. Na koniec som sa rozhodla pre taxík, keďže to bolo najmenej spotené východisko obedňajšieho tepla. Najmenej spotené a najmenej kontaktné! Nadiktovala som taxikárovi adresu hotela, a nechala som sa unášať scenériou mesta. Na chvíľku som zrealaxovala V aute to príjemne voňalo citrónovým stromčekom zavesenom na spätnom zrkadle a ja som sa mohla len tak unášať vnemami okolia. Došlo mi to až po chvíľke čo boli tie zvláštne pocity, ktoré sa každú chvíľku ozývali. Bola to prítomnosť iných bohov! A bola tak koncentrovaná, ako som už dlho nezažila! Predsa len sme sa nestretávali často...vlastne vôbec. Všetci sme boli roztrúsení a voči sebe dosť ignorantskí. Bola som odhodlaná stopnú taxikára v momente kedy by tento pocit prítomnosti iného boha až príliš intenzívny. Ono je vždy lepšie si nájsť známosť ešte skôr, ako sa vôbec ubytujem. |
| |
| Tři, dva, jedna, odlet! Dorazila jsem domu poněkud ve spěchu. Možná jsem přejela i několik červených, ale na to jsem nebrala ohledy. Na nějaké dodržování předpisů jsem až moc roztěkaná, vzrušená a natěšená na...já ani nevím na co. Vykašlala jsem se na výtah a vyběhla jako drak po schodech do šestého patra luxusního věžáčku co mého doslova božího bytu. Nikdy jsem si moc nezakládala na hmotném majetku, ale léta...co léta...tisíciletí na Zemi prostě i bohyni změní. A já tenhle byt prostě miluju. Zahrádka na střeše s malým jezírkem se spoustou vodních živočichů. Místo odpočinku. Úžasná a obrovská postel se kterou mam asi hodně hluboký vztah. A vůbec všechno...ale to teď bylo úplně banální. Jediné co mě zajímalo, kde mam kufr. Po cestě autem se mi mnoho věcí rozleželo v mysli a došla jsem k závěru, že až tak daleký sever to nejspíše nebude. Co taky tam, že? Je tam zima, a buď moc tma, nebo moc světlo. Ale od Egypta, je sever vlastně celá Evropa. Jak jsem tak balila, ani nevěděla kam, zakopla jsem při běhání sem a tam o časopis na podlaze...spíše než zakopla, uklouzla a dalo mi práci to na lodičkách vybrat. Ovšem co bych byla za okřídlenou bohyni, kdybych se natáhla při takové hlouposti. Podívala jsem se na časopis, kde měl ve tváři obtisk mého podpatku hezký model...Tak počkat..."Seth? No nene!" musela jsem se tomu zasmát. Odložila jsem věci, které jsem rovna nesla ke kufru a zvedla časopis, ve kterém jsem začala listovat. Jaká náhoda. Celé roky o nikom ni slova a najednou v jeden den tolik podivností. Hlavní podivnost byla, že já takové časopisy vůbec neodebírám. Co se módy týče, jdu do obchodu - vyberu dle svého vkusu - zaplatím - odcházím. Nikdy jsem se trendy lidí nezaobírala, sami ani nevědí, co je hezké a slušivé a občas co jsou schopni na sebe navléknout... Celkem pobaveně jsem si prohlížela jeho fotku. Vyklubal se nám z něj celkem fešák. A jak slavný fešák. Bylo to jak z bláznivého vtipu, ale dalo mi to směr - Paříž. Kde jinde začít? Možná jsme se za dob svého božství moc nebavili, ale každý jsme holt měli jinou práci a myslím, že on byl až příliš zaneprázdněný svým bratrem. Je pravda, že se o něm Usir párkrát zmínil...né moc mile, ale každý si musí názor udělat sám. Je rozhodnuto! V rychlosti jsem si sbalila. Nehodlala jsem se vláčet s obrovským kufrem a tak jsem zabalila skromně, přesto elegantně. Co bude potřeba, dokoupím. Snad se nám státy budou během mé nepřítomnosti chovat slušně. V rychlosti jsem zavolala na letiště a zarezervovala letenku na let, který měl odlétat za dvě hodiny. Tak akorát na vyřízení všech věcí. Chvíli mě zdrželi telefonáty po asistentech a soudech, než jsem všem vysvětlila, že mám naléhavou soukromou věc a aby se o případné problémy postaral můj mluvčí a zástupce. Tik, tak, tik, tak... Už bylo na čase vyrazit. Nasedla jsem do auta. Během jízdy jsem si vyjednala ubytování v hotelu Shangri-La. "To bude panečku překvápko." zazubila jsem se za volantem a jen co jsem zaparkovala před letištěm, odbyla si rychlé odbavení a nastoupila do letadla, už se startovalo. Za necelé dvě hodinky budu na místě. Bude asi tak 11 večer. To už se asi půjdu spíše jen natáhnout a nechám vše na ráno nového dne. |
| |
| Řím ~Hygieia~ Čas: cca 13 h (let je kol dvou hodin, dejme tomu, že’s letěla kol 10-té a další hodinu ti trvalo se vypakovat z letiště. Místy to vážně dlouho trvá.)
Pocit, že ve městě je více než jeden bůh zesílil v momentě, když jsi za sebou zavřela dveře hotelového pokoje a mohla se konečně vybalit. Koupelna byla skromně vybavena, dostala jsi jedno miniaturní mýdélko a jeden velký a malý ručník. Přítomnost boha v tomto hotelu byla však minimální. Hlavně proto, že většina z nich si žila jak papaláši a vybrali by si určitě dražší a luxusnější hotel.
Na dveře zaklepala hotelová služba a zeptala se, zda něco nepotřebuješ. Dokonce ti nabídla i nějaké výlety. Říkala to asi nějak takto: „Ve tři se koná okružní jízda po Římě,“ usmála se zářivě a nabízela ti leták. „Pokud byste měla zájem, tak deset minut předem buďte dole u recepce. Je to v ceně. Pojede se autobusem se střešními sedátky.“ Na to odešla a nechala tě, aby ses sama rozhodla. Poznat Řím a možná narazit i na někoho ze svých. Je tolik možností. |
| |
| V kanceláři: Na internetu jsem našel plno na první pohled užitečných informací, které mi ale moc nepomohly. Názvy tří ze čtyř řek mi nic neřekly a čtvrtá normálně teče v Íráku. Jestli je Ráj tam, tak jej Muslimové už dávno zničili. Jejich Alláh a křesťanský Bůh je sice jeden a ten samý, lidé to ale jaksi odmítají pochopit. Normálně by mě to těšilo, protože by to přinášelo mraky duší do Podsvětí, když už mi ale nepatří, tak mě to spíše užírá. Může samozřejmě být nějak skrytý a asi i bude, ale prostě nevěřím, že by byl tam. Co se stalo potom, mě docela překvapilo. Nejspíš mě přišel navštívit někdo s nadpřirozenými schopnostmi. jestli mě ale chce vyděsit, nebo dokonce přemoci v mé vlastní doméně, tak se šeredně zmýlil. Jsem tu připravený na všechny druhy vetřelců, na které ještě stačím. Předehra neznámého vetřelce naštěstí rychle skončila. Už to začínalo být docela otravné. Asi se konečně odhodlal předvést se ve své plné kráse a síle, což jenom dokázal fakt, že si ho všimla i Helen. "Ať jde dál," odpovím jí a zmáčknu jedno z tlačítek na rubu mého stolu. Přes všechny okna okamžitě spadnou žaluzie (i když ještě ne úplně zatažené) a v místnosti je rázem mnohem temněji. Jestli bude chtít bojovat, druhým stisknutím zatemním místnost úplně a pak ať se těší. |
| |
| Hotel Mydielko bolo asi na tom celé najlepšie! Žene som sa poďakovala spôsobom ako keby mi podarovala minimálne zlatú tehličku. Dokonca som jej aj spomenula, že sama vlastním obchod s ručne robenými hygienickými prostriedkami, a že v budúcnosti by som sa nebránila so spoluprácou s hotelom a mohla by som im vyrábať veci na objednávku. A ako bonus ženu aj informovala o tom, ako efektívnejšie ustielať postele, ako zintenzívniť vôňu aviváže. "Výlet? A ešte k tomu v cene? A toto je čo? Raj?" Mierne som sa zarazila tým čo som povedala, ale radšej som to už nezahovárala. " Najprv mydielko, teraz dokonca mám aj v cene výlet? To by som bola hlúpa ak by som takú skvelú ponuku nevyužila, však?" Aj keď popravde som sa desila cesty autobusom. Utešovala ma len myšlienka, že to bude zrejme autobus otvorený, plne vetraný a tým pádom hygienicky relatívne nezávadný. Poďakovala som, dala som žene pár eur sprepitného. Mince som mala zabalené v malých uzatvárateľných vreckách. A rovných 10 min pred odchodom autobusu som stála pri recepcii plná očakávaní a hlavne toho pocitu, že autobus mi možno hľadanie, iných božských osobností , uľahčí. |
| |
| "Dole v dole" tedy... dole pod pódiem - Paříž
Seděl jsem v zákulisí a snažil jsem se soustředit na přítomnost, ale ty oči mě pronásledovali do chvíle, než za mnou přišla Vanessa. Musel jsem ji vnímat už jenom kvůli tomu, že jsem ji asi pěkně zavařil. Ne že by mě to nějak zatěžovalo, ale teď bylo lepší myslet na něco jiného než anděla?
Vanessa nebyla naštvaná, pouze měla starost. Zvláštní to svět, tohle mě udělat někdo, kdo pro mě dělá, tak ho zbičuji a hodím krokodýlům jako za starých časů. No jiná doba, jiné mravy... Chtěla dokonce volat sanitku, což jsem zavrhnul a sledoval, jak nadává nevinným, ale hodit to na někoho jiného, než na modela je taky řešení. Dívka, která to schytala za mě se rozbrečela a její kamarádka, sestra nebo někdo mě probodl nenávistným pohledem, který mi tolik připomněl minulost. Jak příjemné cítit zase trochu té nenávisti, i když tohle byl jen slabý čaj proti pohledu mého mrtvého bratra.
Vanessa pořád zdržovala a že mě nepustí a podobně, nechtěla si nechat cokoli vysvětlit, když v tom ji volal manžel. Toho jsem hodlal využít a chtěl jsem se vypařit, když ke mě přišel muž z ochranky: „Je tu vaše fanynka a je docela dost neodbytná. Máme se jí zbavit?“ Nejdřív jsem chtěl říct, že se jí mají zbavit, ale pak jsem se zamyslel: " Jak vypadá? A myslím podobu ne jestli je kus nebo ne!?" zeptám se chlapa od ochranky. Pokud odpoví cokoli jiného než bílé vlasy a zvláštní oči, řeknu mu, ať ji předá fotku s mým podpisem a pošle ji pryč. V opačném případě ji nechám poslat k sobě. |
| |
| Kdejakej permoník tu z díry civí jako Němec na Orloj! ~Seth = Sebasčan~ Čas: posunem to až na ráno
" Jak vypadá? A myslím podobu ne jestli je kus nebo ne!?" Muž pozvedl obočí, což za černými brýlemi nešlo moc vidět. Pak rychle odpověděl: „Bílé šaty a byla to jedna z těch dívek, co si barví vlasy na bílo, pane,“ dalších detailů si nejspíš už nevšímal, ale tobě to mohlo přijít povědomé. Když se však šel podívat, jestli tam fanynka ještě je, tak nebyla. „Ona odešla,“ pronesl nechápavě, jelikož před tím na něj dorážela, aby se mohla s tebou setkat.
Dívka či ta podivná žena zmizela. Pokud jsi chtěl, tak se ti po ní ochranka ještě podívala, ale bez výsledku. Nakonec jsi jel do hotelu a po zbytek noci dělal, cos chtěl.
Setkání dvou sousedů ~Seth, Ma‘at~ Čas: cca 9:30 (Úterý 4.3.)
Ma’at měla svůj pokoj v jiném patře než Seth. Malým oknem viděla na řeku Seinu a doléhal k ní tlumený ruch hlavního města Francie. Už kolem osmé na dveře klepala pokojová služba kvůli úklidu, a tak byla nucena opustit svůj kutloch a jít do místní jídelny. Celý hotel měl tři základní barvy. Tmavě hnědou, žlutou a světle béžovou. Podlahy, pokud je nepokrýval hnědý huňatý koberec tlumící kroky, odrážely postavy hostů, a kde kdo se mohl na sebe podívat, jak mu to sluší. Tak byla naleštěná.
Každý hranatý stůl byl prostřen a uprostřed stála malá váza se žlutou růží. Podél oken stály delší stoly a na nich plno různých pokrmů, ze kterých jste si mohli vybrat a do syta se najíst. Od jednoduchých salátů po složité zdobené zákusky, přes obyčejné lupínky. Kromě kávy se tu podával čaj a víno. Našla se tu i místa s kuřecími kousky, pokud měl zrovna někdo chuť.
Jídelna bylo místo, kde jste na sebe narazili. Skoro jste do sebe narazili, ale věděli jste, že i když vaše obličeje nejsou stejné, mohli jste pocítit vlnu poznání, která brněla celým vaším tělem. Stáli jste naproti jiného boha a navíc ten bůh byl ze stejného panteonu.
Pozn. PJ.: teď si můžete odehrát svoje, takže vás v tom zatím nechám :) |
| |
| Zvláštní až nečekaná návštěva ~Hádes~ Čas: cca 14:00
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila žena s dlouhými tmavě hnědými vlasy, plnými rty a čokoládově hnědýma očima. Už jen z jejího pohledu šlo poznat, že si věří a spočinula na tobě pohledem, který byl hodný i bohů. Cítil jsi z ní něco, co nebylo lidské a blížilo se to víc k smrti. Jako by vstala z mrtvých. Od ukřižování Krista to nebylo výjimkou. Pokud bych mohla překroutit historii křesťanství, tak byl předkem všech nemrtvých a zombíků. Ale to jsme zašli trochu mimo.
Žena počkala, než se za ní dveře zavřely a její výraz se lehce změnil. Nebyl nepřátelská, ale spíš jsi v něm zahlédl obavy. Opět kolem tebe provál závan něčeho, co sem nepatřilo. I hnědovláska lehce potočila hlavu, jako by to hledala. Na chvíli se očima zastavila na stažených žaluziích a konečně řekla: „Tohle ti před nimi nijak nepomůže,“ řekla to s velkou jistotou. „Vím, kdo jsi,“ zarazila tvé případné otázky. „A vím, co chceš, ale musíme odsud rychle zmizet, jinak tě najdou,“ jen na setinu vteřiny jsi zaslechl divný sykot. „Nejsem nepřítel, ale musíme jít hned!“
Jen, co to dořekla, napravo od ní se vytvořil tobě dobře známý portál, který vždy vedl jenom na jedno místo. Do podsvětí, ale nyní to bylo peklo. „Tam nikoho nezajímáš. Neví o tobě a ti, co by měli vládnout, jsou uvrženi do díry, kterou znáš pod názvem Tartaros.“
Rozhodnutí bylo na tobě. Budeš jí věřit a projdeš portálem? Ale co když to je past? Pokud však mluví pravdu, tak tu bylo něco, co se tě pokoušelo najít a chytit. Sám bys tomu nejspíš čelit nemohl. |
| |
| Yes, my lord! - Sebasčan san, později s Ma´at Když mi ženu popsal, poslal jsem ho, aby mi ji přivedl, ale vrátil se sám s tím, že je to divné, ale žena tam není. Poslal jsem ho, aby se podíval, jestli jí někde nenajde, ale vrátil se s tím, že ji nikde nenašel. Vrtalo mi to hlavou, ale nemělo cenu se zde ještě zdržovat. Vrátil jsem se v limuzíně do hotelu, dal jsem si horkou sprchu a v hlavě jsem měl obraz oné ženy. Byla skutečně andělem nebo to byla jenom moje představivost? Usnul jsem s tím, že uvidíme, co přinesou další dny. Ráno jsem vstal poměrně brzy, nějak jsem nemohl dospat, jako kdybych měl předtuchu, že se dnes stane něco významného. Slunce dopadalo na řeku a pomalu zalévalo prostředí za okny. Po ranní hygieně jsem se oblékl poněkud ležérněji, nejdu přeci na prohlídku, ale jen na snídani. Vzal jsem si tedy světlé kalhoty a k nim černou košili s rozhalenkou. Zamířil jsem dolů do jídelny, kde vše bylo honosně zařízeno a jídlo tolik, že si každý mohl vybrat podle chuti. Podlahy byly naleštěny a vše bylo perfektní, jak musí být v tak drahých hotelích. Je to standard, který musí být dodržen, aby byl zákazník spokojen. Líbilo se mi to. Všiml jsem si stolu s kávou a zamířil jsem k ní, rozhlížel jsem se po jídle, které bych si ke kávě dal, takže jsme si nevšiml ženy, se kterou jsem se málem srazil. Jakmile jsem ji spatřil, došlo mi, kdo to je. Poznání mi projelo tělem jako blesk. Ma´at. Další z těch, co "znaly" mého bratříčka. Na jednu stranu jsem byl mile překvapen, že se setkávám s jiným bohem, ale na druhou stranu, zase někdo, kdo byl na straně mého tupého bratra, buď mu země těžká jako kámen. "No ne! Koho to tady nemáme?" prohlédnu si ji od hlavy, až k patě a vrátím se zpět k jejím očím. |
| |
| Hadi v letadle kanceláři Páčidlo fungovalo, tak jsem se mu rozhodl ještě dát šanci. Je sice poněkud zvláštní ohánět se páčidlem proti hadovi, ale vypadá to že je to učiné. Dýku sice budu potřebovat, ale tu si nechám na ten konec. Jako plán B. Ještě předtím tedy než se pokusí had o další útok, tak zopakuji to stejné. Umlátit jej páčidlem.(57%) Možná udělám z páčidla svou novou zbraň. Je poněkud fajn, že můj humor ještě nezanikl. Ani v situacích, když jde do tuhého. Abych nezapomněl, musím si napsat poznámku o tom, že nemám otevírat krabice.. vždycky v nich je překvapení.. A taky až to tu skončí, bych mohl zjistit kdo vlastně posílal ti krabice... protože ten někdo si to šíleně vypije. "Nesnáším hady!" Zavrčel jsem a opět jsem se mu pokusil věnovat další úder, který se mi ne zrovna podařil. (21%) Začínalo mně to přestávat bavit. Ta stvoření se mi prostě nelíbila, to za prvé. Za druhé mi připadala nezajímavá. Za několikátý... čekal jsem spoustu jiných setkání s obludnými obludami co se mně budou pokoušet zabít, ale nikdy bych to netypoval na hady.. teda hada. Jsou to kluzké, bezpáteřní a usičené potvory. |
| |
| Detektivka Sigyn Řím Přirozeně, že při pohledu na mě přestal blábolit a vysoukal ze sebe informace o nové mrtvole. Do Fenrirovy díry... Zakleji vduchu, když zjistím o koho jde. "A jak ten někdo vypadal? Zkus mi ho popsat, třeba se ti to nezdálo..." Teprve až když odpoví, pouštím Henryho ze svého uklidňujícího vlivu a ihned se vydám k pokoji Olivie. Chci vědět víc. Diskuze s policí mě nenervuje tolik, jako vědomí, že nám tu řádí něco, co na Zemi nepatří a zabíjí to MÉ pacienty. Já si říkala, že dnešek nevěstí nic dobrého... Počínaje snem, pokračujíc přes zabíjející cosi... zajímá mě, jak tento den skončí... Třeba nakonec skončím ve vězení s tím, že tady vraždím já... to už by mě dneska asi vážně zabilo... no... tak ne no... Do pokoje směřuji možná marně, ale raději se tam podívám abych se ujistila, že tu stejně nic neucítím, jako předtím, než aby tu byla nějaká stopa, kterou uvidím jen já. Pokud mě Lora následuje, úspěšně ji ignoruji svým přemýšlením nad neznámým zabijákem. Za deset minut budou výsledky, ale výsledky čeho? I kdyby byla zabita něčím nadpřirozeným, lidé si to stejně označí za něco, co jsou schopni pochopit... Pokud v pokoji nic nenajdu, směřuji do márnice, abych mohla obhlédnout tělo, jestli mi o sobě drahá Olivie dokáže ještě něco naposledy sdělit. |
| |
| Takové "normální" ráno v hotelu Spát dlouho...To byl můj plán, který bych překažen a to více než hrubě. Nechápu, co dělá v hotelovém pokoji budík nastavený na televizi, která v požadovaný čas začne přehrávat požadovaný kanál. Na můj vkus nejenom, že to bylo brzy a já jsem velmi nepříjemná, když mě někdo budí, ale navíc to bylo nastaveno na nějaký ten stupidní hudební kanál a aby to dodalo třešničku - právě běžel ten stupidní videoklip od jakési Katy P., který více než urážlivě parodoval můj milovaný Egypt. Několika slovy shrnuto - opravdu blbý začátek dne. Odbila jsem raní hygienu s téměř stále zavřenýma očima. Ta hnusota co mě vzbudila mi už nemohla dát spát, protože vždy, když na tento ultra moderní song narazím, běsním vzteky. Lehce jsem se nalíčila (stačí tužka na mé snědé pleti by stejně víc bylo hůř), nasoukala jsem se do bílé blůzky a přiléhavé sukně, v rychlosti upravila dlouhé lokny svých kaštanových vlasů a pomalu se vydala dolu na snídani. Očima jsem zírala spíše do země, jak jsem byla ještě ospalá. Chtělo to kafe...Došla jsem si ke stolku, kde jsem jej měla vyzískat a cestou jsem přejížděla očima po hotelovém vybavení. Vskutku prvotřídní. Chystala jsem se pro nějaký zákuse, když jsem do někoho nečekaně narazila. "Dávej sakra po..." začala jsem prskat tak, jak se to stává, když se nevyspím, ale v půli jsem větu přerušila, když jsem poznala, kdo to je. "No nééé! Nejste Vy ten slavný model? Dáte mi autogram? Třeba semhle?" ukázala jsem na výstřih své blůzky a nahodila tón přiblblé fanynky s 0% mozkovou kapacitou. Pak jsem se ale jen zasmála. "Mě jsi tu asi nečekal, že?" usmála jsem se úsměvem zářivých zubů a plných rtů. Bylo příjemně nostalgické potkat někoho ze starých známých...hodně starých. Bylo to jako bych si přičichla k vůni starých časů, i když trochu odcizenějšího. Chce to panáka... Prohlédla jsem si jej. Ta fotka v časopise moc nelhala. "Koukám, že jsi si polepšil od starých dob." prohodila jsem lehkou narážku na časy, kdy nebyl z jistých důvodů moc oblíbený. Pak ale zvážním. "Nesmíme moc otálet. Nebudu ti nic nalhávat, nejsem tu náhodou a zjevně hrajeme o čas. Něco mi říká, že víš, proč tu jsem a já se asi zblázním, pokud si o tom někde nepromluvíme, takže..." ukážu na stůl, který se zrovna uvolnil v koutku jídelny. Letmo si naberu nějaký zákusek, pravděpodobně harlekýn a vydám se na ukázané místo, letmo mu ukazujíce, aby mě následoval. Usednu na židli zády ke stěně a položím si málem vylité kafe a snídani na stůl. Zasednu a chvíli Setha pozoruji jako exponát v zoo. "Fěšák." ohodnotím nakonec a se smíchem na něj mrknu. Snad se snažím trochu odlehčit situaci. Je to opravdu dlouho, kdy jsem jednala s někým mi rovným. |
| |
| Adventure! ~Hygieia~ Čas: cca 17:00
Vstupní hala byla napěchována podobnými nadšenci, co se taky chtěli projet po Římě. U recepce stála příjemně vyhlížející Italka a bavila se s recepční. Dále tu byla rodina se dvěma dětmi, které měly cca deset let a neustále se proháněly kolem rodičů a hrály na babu. Další zájemci byli všední a neprojevili se nijak hlasitě, takže nestojí ani za zmínku.
Když ručička konečně dosáhla desáté hodiny, obrátila se Italka k hostům a na hrudníku měla visačku se jménem a funkcí. „Dobré ráno přeji,“ měla typicky italský přízvuk. „Jmenuji se Claudia Donati a dneska budu vaší průvodkyní po krásném hlavním městě Itálie, Římě,“ její hlas byl příjemný a dokonce i děti se na chvíli zastavily, aby si poslechly, co se po nich bude chtít. „Cestou uvidíte přes čtyřicet památek včetně Kolosea či Andělského hradu. U fóra zastavíme na celou hodinu, které si budete moct projít a za vstup nemusíte nic platit. Máme velmi dobré vztahy se správou,“ usmála se a mrkla. „Okružní jízda včetně návštěvy fóra by měla trvat tři hodiny. Pokud máte zájem, tak za tři eura nabízíme bohatou svačinu včetně pití. To vše tady u kolegyně,“ ukázala na recepční, která vytáhla nahoru box se zabalenými svačinami. „Autobus bude vyjíždět za patnáct minut.“ S tím odešla ven, kde už stál dvoupatrový červený autobus, při čemž ono druhé patro byla střecha.
Okružní cesta probíhala následovně. Vyjeli jste od hotelu a po co největším oblouku, který obsahoval, co nejvíce památek jste mířili k Forum Romanum. Průvodkyně přitom vykládala o historii Říma a u každé památky jste na chvíli zastavili, abyste se mohli kochat její krásou. Pak se autobus opět rozjel a snažil se jet konstantní rychlostí, to jest třicet a čtyřicet kilometrů v hodině. Ostatní řidiči vás předjížděli, ale kupodivu se neozvalo ani jedno zatroubení.
Pátá hodina odbyla a autobus zastavoval na parkovišti vedle římského fóra. Claudia každému z vás dala vstupenku a oznámila, že ti, kteří chtějí výklad, tak ať se sejdete na druhé straně pod schody. Ostatní se mohli vydat do fóra nebo jinam. To bylo čistě na vás.
Prohlídka by byla normálně klidná, chodili byste po prašné cestě, obdivovali sloupy, klenuté oblouky a arkády, ale něco tuto událost narušovalo. Bylo to jásavé kvílení a neustále davem proudilo jméno Tom Hiddleston. Na tebe navíc dolehla tíže přítomnosti jiného boha. A opravdu. Mohla sis u chumlu lidí vysoké černovlasé postavy, která rozdávala autogramy a pohledem hledala nějakou pomoc, aby všichni tihle otrapové byli odehnáni. Smrtelníci viděli slavného herce, ale ty, jako bohyně léčitelství, jsi v něm poznala jiného boha. Otázka byla, zda přátelského. |
| |
| Máme název pro nový film ~Árés~
Jednou jsi hadovi zasadil silnou ránu a podruhé byl zase had rychlejší a vyhnul se ti, při čemž se jeho dlouhé tělo nebezpečně omotalo kolem tvé pravé nohy. Chystal se tě uštknout do slabého místa, kde by to mohlo bolet nejen obyčejného muže, ale i boha. Jeho útok zastavilo silnější zaklepání na dveře a Patrikův hlas: „Co tam proboha děláš?“
Had se v tu chvíli vypařil a zanechal po sobě spoušť, kterou jste stihli napáchat. Jedna z beden ležela na zemi a na zem se vysypalo seno s pískem. Další dvě stály neškodně a nebylo jisté, co se nachází přímo v nich. Patrik Oleg otevřel dveře a uviděl tě, jak držíš páčidlo a mocně zamrkal. „Jsi... v pořádku?“ zeptal se tě pomalu a rozhlédl se po tvém kanclu. „No ty vole. Co sis šlehl? Buď rád, že se nechodí kontroly,“ zachechtal se a zdálo se, že to bere klidněji, než by měl. |
| |
| Agentka 007 ~Sigyn~
„Vy-vypadalo to jako čert,“ odpověděl Henry, než jsi ho propustila. Pokoj Olivie byl prázdný. Lora tě s omluvou opustila, protože nechtěla mít s tím nic společného a pokoušela se tě přemluvit, aby ses od toho všeho držela bokem.
Pootevřeným oknem dovnitř foukal vánek a vlnil tak bílé záclony. Nezdálo se, že by tu ještě někdo byl. Jakmile si překročila práh, něco nad tebou zašustilo. Dveře se zabouchly a věděla jsi, že je jen tak neotevřeš, bohyně nebohyně. Šustění se přemístilo do rohu místnosti a konečně jsi mohla vidět to, co zabíjelo pacienty. Byl to inkubus, mužský protějšek sukuby. Henryho popis nebyl daleko od pravdy. Incubus lehce připomínal fauna až na to, že neměl na nohách kopyta a srst. Celkově vypadal jako velmi přitažlivý muž až na jeho úzké šikmé oči se žlutými duhovkami a placatějším nosem. Z hlavy mu trčely dva zkroucené černé rohy. Když inkubus otevřel ústa, odhalil řadu špičatých zubů a rozeklaný jazyk. Otázkou bylo, co viděly smrtelnice. Ty jsi prohlédla jeho kouzlo a nijak na tebe nepůsobil.
„Boooohyň-ě,“ protahovaly slovo a zastavoval se na změkčených souhláskách. „Cííítím to zzz tebe,“ klapl zuby a hbitě se přemístil za tebe, aniž bys to nějak postřehla. „Jakéé to je mííít booohyň-i.“
Jeho ruce s dlouhými drápy se dotkly tvé paže něžně a zároveň pevně. Další krok byl na tobě.
2. Pokusný králík :D |
| |
| Pořádný matroš, v kanceláři Do hajzlu... Už jsem se připravoval na bolest, přivíral oči. Přemýšlel nad tím, jak zamezit tomu abych nevykřikl bolestí hlasitě a nepřivolal sem někoho. Za prvé - nechtělo se mi vysvětlovat, že v té bedně jsou hadi. Za druhé - nepotřebuji mít na triku smrt nějakého smrtelníka... i když by to byl nejspíše jenom Patrik. My o vlku a vlk za dveřmi. Patrik zaklepal na dveře, nejspíš to musel všechno slyšet a zvědavost mu nedala, musel se tedy podívat co se děje. Na druhou stranu bych mu měl poděkovat za to, že to vůbec udělal. Had se vypařil. Já si mohl oddechnout.. tu spoušť nemohu za žádnou cenu stihnout patřičně uklidit. Na řadu také přišlo neskutečné dilema v podobě co s těmi zůstávajícími krabicemi. Zničit nebo otevřít? Ta druhá možnost se mi po předchozí zkušenosti s hadem vůbec nezamlouvala. "Byl to hodně silnej matroš." Hodně nebezpečný a vražedný. Odložil jsem páčidlo na stůl. Usadil se na kancelářské křeslo za stůl a podíval se na Olega, kterému nejspíše moje vysvětlení toho co se tu stalo nestačilo. Anebo si chtěl taky šlehnout. Jedno z toho to bylo určitě. "Nicméně jsem toho měl tak akorát pro sebe... asi bys měl jít.." Na chvíli jsem se odmlčel, lokty si položil na stůl a propletl prsty. Zkoumavě jsem se na Olega podíval. "Nebo mi můžeš pomoci s úklidem, tedy pověř tím někoho... třeba toho nového hocha.. Těch dvou neotevřených krabic ať se za každou cenu zbaví. Zničí je. Spalí je... za žádnou cenu, ať je ale neotevírá. Je to jasné?! Řekni mu to důrazně." Co s krabicemi bylo vyřešeno. Vážně jsem nechtěl riskovat další útok. Krom toho jsem potřeboval najít nějaké další vodítka, co se týkala dalších po světě pobíhajících bohů, které jsem potřeboval za každou cenu najít. Obzvláště v případě dalšího útoku, by se vážně šikla pomoc někoho druhého. Hmm, fajn.. ale jak někoho najít? Z nějakého podivného důvodu jsem nakonec usoudil, že by bylo fajn se podívat do notebooku který vypadal nezničen a hověl si v koženém pouzdře na stole. Vytáhl jsem ho z něj, zapnul ho. Chvíli si počkal než se rozhodl být připraven, zapnul jsem si strýčka googla a začal přemýšlet nad tím, co mám vlastně v úmyslu hledat. Byly to Poseidónovi hadi. To bylo jasné. Někdo je posílal odněkud z Arábie. Možná by bylo dobré zjistit přesně odkud. Avšak nebyl jsem schopen vyčíst z těch znaků na nich naprosto nic. Chtělo by to někoho kdo tomu rozumí. Nějakou překladatelku... S tímto jsem vytočil číslo na Olega, sice jsem mohl za ním dojít byl ode mně kousek, avšak nechtělo se mi. "Jak to je s těmi krabicemi? Splněno... Jo, potřeboval bych někoho kdo rozumí arabským psaným hatmatilkám a dokáže mi je přeložit... ať dojde ještě dnes. Díky." Zavěsil jsem mobil a začal jen tak namátkově projíždět různé stránky, kde bylo psáno něco o náboženství. Doufal přitom, že na nějaké vhodné vodítko narazím. |
| |
| Where Will You Be When Diarrhea Strikes (Loki) Tá ochota hotelového personálu bola dojímavá. Bolo to už pár rokov, ak nie minimálne pár desiatok rokov, kedy som sa stretla s niečím podobným. A na chvíľočku, ale naozaj na chvíľočku som sa začala pohrávať s myšlienkou či to nie je vďaka mojej božej prítomnosti, ktorá týchto smrteľníkov inšpirovala v takej štedrosti. Myšlienku som však zahnala v sekunde, kedy sa na recepcii začali naháňať malé deti. To mi pokazilo ten dojem pohody a harmónie, a nebyť rozptýlenia v podobe rozkošne balených desiat na cestu, decká by si asi vykoledovali na budúcu rakovinu prostaty alebo aspoň zuby múdrosti v anomálnych polohách.
Prehliadku som absolvovala s výkladom. Ono bolo celkom zaujímavé počúvať tie bludy vydedukované z ktovie čoho, ktoré boli na druhú stranu až strašidelne korektné, inokedy proste.....len bludy. Rozhodne som neľutovala. To čo som ľutovala bolo, že môj brat nie je so mnou, a že nie som dostatočne aklimatizovaná na to aby som podnikala nejaké ďalšie kroky...Teda možno som ani na nejaké samostatné kroky nebola ani dosť inteligentná...ale o tom po tom!
" Známy herec? Aký známy herec? Peter Dinglage?" Zvolala som natešene, ako faninka v nádeji, že predsa len ukázal môj brat! A nakoniec nič! Nejaký Tom Hiddleston, ktorého som samozrejme poznala, tieto veci ako tak sledovala. Ale proste toľko kriku pre nejakého vysokého, štíhleho a veľmi príťažlivého mladého muža.....boha? BOHA! Tak to áno! Veľa kriku pre boha, to už bolo niečo iné! A úprimne som to nečakala! Ten pocit, že sa skutočne jedná o niekoho božského druhu sa nedala zameniť s ničím iným. A otázka o tom či sa jedná o osobu priateľskú alebo nepriateľskú som vôbec neriešila. Ono človek čo rozdáva autogramy a znáša primitívne jačanie ženskej populácie, zrejme zlý byť nemôže aj keď.....nehral on nejakého Kokiho? Hokiho? Lokiho? No nič, nasledovala som dav. Otrasný, otravný dav tlačiacich sa a do seba strkajúcich ľudí, s ulepenými dlaňami a nenapúdrovanými čelami, nenavoňavkovanými telami, spotenými nohami .....Ono porozprávať sa s niekým tak obletovaným asi nebude jednoduché. Napadlo ma však niečo. Spôsob, ktorý postrádal akúkoľvek sofistikovanosť, ale myslela som si že zaberie. Ono akútne črevné problémy spojené s exloxívnou hnačkou a vracaním rozoženú aj ten najskalnejší dav! Tvárou mi cukol úsmev škodoradosti a záblesk nadradenosti a moci. Dúfala som, že to vyjde. A že stihnem predrať davom a zachrániť Hiddlestona skôr, ako započne to veľké tráviace "divadlo". |
| |
| Kancelář: Místo nepřítele vstoupí do kanceláře jakási žena. Je na ní něco známého a opravdu vypadá, jako bych s ní snad někdy měl něco do činění. kdybych byl v Podsvětí, jistě bych ji tam potkal, ale teď mi samozřejmě unikla. Nevím ale, kdo jí oživil. Ti, co takovou moc mají, už ji tak snadno nerozdávají. Rozhodně o ní budu muset zjistit víc. "Kdo jsi," zeptám se jí, nehledě na to, že je nejspíše přesvědčená, že to ona tu ví všechno a já bych měl jen poslouchat. Samozřejmě může namítat, že to teď není důležité, že na to bude čas později a podobně, ale z mého postoje jí doufám bude aspoň trochu jasné, že já nejsem ten, co slepě věří někomu, koho nezná. Už tak jsem měl s důvěrou problémy i u mých vlastních bratrů. Přesto mi ale něco říká, že mi nezbude nic jiného, než vstoupit do portálu. Trochu mě zmate informace, že všichni vládci Pekla jsou v Tartaru. Co se stalo s Luciferem, Sammaelem, Azazelem a dalšími? Nebo jsem to jen špatně pochopil? "Helen, dejte si pro dnešek volno, já tu ještě zůstanu a dodělám nějaké papírování," promluvím ještě do interkomu, abych měl od své sekretářky klid a mohl zmizet. Přesto mi ale ta neznámá ženština dluží odpověď a bez ní jen tak do portálu nevstoupím. |
| |
| Varování: Zvědavost může zabíjet Nic, jen vánek a divný pocit, že bych tu vůbec neměla být. Jenže, kdo tyhle pocity poslouchá ihned, že? Krok, druhý, třetí, práh... bum! Přesně v té chvíli mi bylo jasné, že tohle nebyl průvan. Jen zkusmo jsem sáhla po klice ve snaze dveře otevřít, ale bych to chabý pokus. V témže momentě se objevil i původce onoho šustění. Incubus... Tyhle měňavce opravdu nemám v lásce. Ne, že bych se s nimi setkávala nějak často, ale v minulém životě se mi jedna succuba objevila v knize, kterou jsem psala a já do dnes nevím jak, když jsem tam nic takového vůbec cpát nechtěla. Co bych teď dala za tu psanou verzi... Napadlo mě, když jsem před sebou cítila jeho dech a syčivě odhaloval můj původ. Nikdy jsem nebyla velká bojovnice. Já přicházela, když bylo dobojováno, pomáhala jsem lidu a zemi, aby se zotavil a snažila se uzdravovat. Země mi pak oplácela stejnou měrou, ale zde nemá jak a mám takový nepříjemný pocit, že můj nepřítel to moc dobře ví. Loki... kéž bys tu byl... Síla lásky a vroucného přání. Je mi jasné, že se tu můj milý prostě jen tak neobjeví aby mě zachránil. kdyby to bylo možné, už bychom byli spolu... na druhou stranu, nikdy jsem nestála v takovéto situaci. "Jestli mi ublížíš můj muž tě najde a zničí..." Výhružka s pevným odhodláním a vírou. Je jedno jak nebo kdy, ale věřím, že by to udělal, věřím. Jenže, jak se účinně ubránit, když tu není kdo by pomohl? Loro, mělas pravdu, neměla jsem sem lézt... K čemu mi je božství, když v takovéto chvíli stejně nemohu nic? ale... o něco se aspoň pokusit mohu. Netuším do jaké míry je to moudré, ani do jaké míry to zabere, ale roztáhnu své vědomí, ve snaze najít nějaké zvíře poblíž nemocnice, ideálně většího psa, ale chytnu se čehokoli, co může proběhnout nemocnicí dostatečně rychle, aby vykonalo můj pokyn k přivedení Lory. Tahat za nohavici, vrčet, štěkat, utíkat... sem. Dveře se otevřou, třeba to zmizí... nebo jí zatáhnu do ještě horšího maléru... Víru Sigyn... měj víru... // Nevím jak, ale 94% :D (Proč nemám jedinou pořádnou útočnou schopnost?! :D ) |
| |
| Ráno v Paříži - hotel
Ma`at *Orora Nafré*
"No nééé! Nejste Vy ten slavný model? Dáte mi autogram? Třeba semhle?" sledoval jsem její hru na vypatlanou blondýnu a nechal jsem to bez komentáře, protože se její chování hned v zápětí změnilo, zmínila se o tom, že jsem ji nejspíš nečekal. "Nečekal, to je pravda, ale v poslední době by mě nepřekvapilo ani to, kdyby se objevil můj dávno mrtvý bratr," odvětil jsem a prohlížel si její zářivý úsměv. Opět poznámka na staré časy a na to, jak jsme si přilepšil. Ano, přilepšil jsem si, ale zase jak v čem. Došel jsem si pro bagetu, sýr, zeleninu a zamířil jsem ke stolu, abychom mohli probrat to, proč tady je a oba víme, že tady není náhodou a navíc mě zajímalo, jestli náhodou také neměla štěstí na nějakou blond ženu, která způsobila ten včerejší karambol. Sedli jsme si ke stolu, ona zády je stolu. Koukala na mě a pak jenom pronesla něco o tom, že mi to sluší. "Taky vypadáš skvěle, ale o tom jsme se bavit nechtěli, což? Předpokládám, že tě sem přivedlo něco, řekněme...sen!?" řeknu zcela vážně. Chtěl jsem zjistit, co ji sem přivedlo. Mohl jsem jenom hádat, neboť mě sem přivedla práce. Ano, snažil jsem se najít tu kouli o niž se mi zdálo, ale zatím jsem netušil, kde bych ji mohl hledat a pokud ona něco ví, mohli bychom si být užiteční. "Jo a mimochodem, jak se nyní jmenuješ? Moc se mi nechce tě oslovovat pravým jménem, nikdy nevíš, kdo poslouchá, takže...moje jméno víš, ne?" |
| |
| Nejdřív prohlídka ~Hygieia~ Čas: tak jako bohyně :D
Můj plán jít rovnou do Vatikánů selhal. Hlavním důvodem byla moje sláva, na kterou jsem byl pyšný, ale na druhou stranu to bylo otravné, když vás některý statečnější fanda zastavil a požádal o autogram. To se pak většinou strhlo v davové šílenství, a já si na chvíli přál ukázat, co jsem opravdu zač. Nikdo nemá právo zdržovat boha od jeho cíle! Navíc jsem se ve zdejších interiérech moc dobře necítil. Plno teplých barev naprosto kontrastovalo s mou severskou duší.
Naštěstí hotel mi dodal tolik soukromí, abych se pořádně rozmyslel, co dál. Abych pravdu řekl, netušil jsem, co bude můj další krok. Nikdy jsem se o křesťanství nezajímal a dost mě namíchlo, že bych se měl podřídit nějaké podělané hře andělů. Zatím jsem se dobře bavil jako herec, ale po pár letech bych stejně zfingoval vlastní smrt a objevil se někde jinde.
Seděl jsem v čalouněném křesle béžové barvy a poklepával prsty na opěradle. Kdybych chtěl jít do Vatikánu, tak bych si vybral pozdní nebo brzkou hodinu, kdy je na ulicích co nejméně lidí. Měl jsem ještě dost času, a tak jsem se rozhodl si Řím prohlédnout z nefilmové stránky. Jako turista. Možná narazím na něco, co mi vnukne nápad.
Na recepci jsem si vyzvedl turistickou mapku, nechal si přistavit auto (toho chlápka Adama začínám mít rád) a už jsem zpoza zataženého okýnka sledoval zdejší kulturu a neukázněnou dopravu. Uvnitř byl chládek díky klimatizaci a se zájmem jsem prohlížel kamenné sochy znázorňující buďto anděly nebo římské bohy.
„Kam to bude jako první, pane?“ zeptal se Adamo a zahnul na kruhový objezd, kdybych si déle rozmýšlel kam. „To mi řekněte vy,“ podíval jsem se na něj. „Nemám nejmenší ponětí.“ Na svou obranu jsem mapu měl složenou a schovanou v přední přihrádce. „A co tak Forum Romanum? Jak kdysi slavní Římané žili?“ zazubil se řidič a já jen kývl.
A tak auto najelo na výjezd a mířilo ke starému městu, které už dávno z větší části dostal zub času. Měl tolik rozumu, aby zaparkoval dál od dlouhých řad návštěvníků a protáhl mě vedlejším vstupem. To bych ale nesměl být já, aby si mě někdo nevšiml. Hned na začátku si mě všimla nějaká šílený fanynka a vzduchem zaznělo mé jméno. Pravé jméno! „TO JE LOKI!“ už jsem si myslel, že mě tu někdo uctívá, ale chyba lávky. Hned byla u mě a strhla sebou své kamarádky a ty zase svoje a už byl se mnou amen. Moje strategie vypadala takto: rychle podepsat a zmizet mezi sloupy.
Z ničeho nic někteří... všichni fandové získali zvláštní výrazy a nejeden z nich se chytlo za prdele. Netrvalo dlouho a všichni se rozutekli směrem k toi-toikám. Problém byl v tom, že jich bylo mnohem více, a chudák kadibudky je asi všechny nepoberou. Netušil jsem, co se to právě stalo, ale nebylo to dílo smrtelníka. Rozhlédl jsem se a pohled padl na jednu ženu, která jako by vypadla z římského obrazu. Lehce jsem se zamračil. Neokázal jsem říct, kdo to je, ale její pohled mě ujistil, že mi pomohla od otravných fandů. „Pěkná práce,“ řeknu jenom a čekám, jestli se nějak vyjádří. |
| |
| Zoznámenie pri toi toikách (Loki) Ú tak to sa podarilo. Úprimne som si to skôr ale predstavovala efektnejšie, ako tancujúce fontánky, kde to bolo? Niekde vo Francúzsku? Do rytmov nejakej výbušnej hudby. Ale tak....darovanému koňovi na zuby nepozeraj, a aj ruky na zadniciach a oči roztiahnuté na trojnásobok svojej prirodzenej veľkosti mali rozhodne svoje čaro. " Ehm...Ďakujem, čakala som ale troška iné. Po toľkých rokoch? Ale začínam mať normálne výčitky!" Pozrela som sa okolo, a môj úsmev triumfu , ktorý som mala pred očami pred tým, sa zmenil na krivý úsmev ľútosti a sústrasti s tými úbožiakmi, ktorým som už pomôcť nemohla. Teda čo si klamem? Mohla...ale nepomohla. " Ehmmm. No vyzeral si, že potrebuješ pomoc. Toto by sa zrejme zišlo aj bratovi. Určite ho poznáš. Vy sa tam všetci poznáte. Ehm, teda takú mám predstavu." Nechala som ho, nech skúsi nájsť rodinnú podobu, alebo niečo také. " Ale inak som Hygieia...Ja neviem, zistila som, že s tým menom majú akosi ľudia problémy. Jak keby bolo neviem aké zložité. Veď je od toho odvodená hygiena! Takže kľudne mi hovor Hyg..Cora..slečna Durchfall, ako chceš."Cielene som použila nemecké slovíčko, pretože som mala pocit, že ak je to naozaj on, koho hral v tých filmoch. Má to niečo spoločné s Nemcami alebo tak, a zasmiala som sa. Ruku som mu však nepodala. Založila som si ich za chrbát a pre každý prípad som ešte ustúpila o krok dozadu. "Neviem, čo mám robiť." Povedala som zrazu. " Pochop predávam mydlá! Už to nie je to čo to bývalo. A dostávať sa na miesta kam nemám nejako nebola nikdy moja parketa! Skôr som sa vypracovala, alebo mi pomohol brat, samozrejme....A myslím, že na to aby som sa stala nejakou vatikánskou mníškou máme príliš málo času. Vlastne ani neviem, či tam mníšky majú..." Zrazu som na herca vytreštila oči, s takmer rovnakou intenzitou akou vytriešťali oči ľudia okolo. " Teda, ehmmm. Prišiel si tu pre to, že? Ehmm kvôli tomu snu..." |
| |
| Neznámá tě někam táhne ~Hádes~ Čas: neznámý (v podsvětí nikoho nezajímá)
"Kdo jsi?" Hnědovláska se na tebe podívala a její hnědé oči na chvíli zčernaly a zmizelo i bělmo. „Jedna z těch, která ti kdysi sloužila, můj pane. Alecto,“ nakonec řekla i své jméno, které ti bylo až příliš dobře známé. Alecto byla jedna ze tří fúrií, které ti věrně sloužily a za dob hrdinů se pídily po potomcích bohů a zabíjely je. Ne zrovna s valnou úspěšností, ale jinak jejich schopnost vzít na sebe lidskou podobu byla nedocenitelná, protože ti zjišťovaly různá fakta.
Nechala tě projít jako první. Uslyšel jsi známé zurčení temné řeky Styx a na druhém břehu sebou lehce házela loďka převozníka Charóna. Ten stál ve svém rouchu a téměř se ztrácel před očima. Tvá přítomnost jej musela nějak přimět k nepatrnému pohybu, ale jinak nejevil známky života.
Podsvětí bylo jiné, než sis jej pamatoval. Nepůsobila zde tvá moc, ale moc padlých andělů a démonů, kteří jakožto lidi zaprodali své duše a roky trýznění je přetvořily v ohavné zrůdy. Alecto smutně přejížděla očima přes pláně slavného Elysia, ze kterého nyní zbyly jenom trosky. Jediným nedotčeným místem se zdál být Tartaros. Stále sebou otřásal a z jeho bezedné jámy se ozýval křik tisíců uvězněných duší. Včetně slídivé přítomnosti Krona jsi cítil i někoho jiného, kdo tam byl uvržen svým bohem. Podle bible tam ležel Lucifer a další jeho přisluhovači.
Tříhlavý pes Kerberos byl neznámo kde. Po něm pod třemi oblouky zbyl jen silný utržený řetěz. Neprobíhal zde žádný soud. Nic. Podsvětí bylo, alespoň tak jak jsi ho znal, mrtvé. Jedině pole trestu stále vykonávala svou činnost, ale nyní byly protkané ohavnými démony, kteří by po tobě ihned skočili a pokusili by se tě zabít.
Alecto tě vedla přes Asfodelova pole, kam kdysi šly duše, jež nic zlého ani dobrého v životě neudělaly. Nyní tu schly jen stromy a prach zalepoval plíce. Za nimi čněl do výšin tvůj palác Erebos se změtí bludišť a pohyblivých stěn. Před tebou se však rozevíraly a tiché skřípání zdravilo svého, dávno ztraceného pána. Nicméně jsi necítil žádné posílení či znovuzrození. Něco tě nutilo odsud rychle prchnout.
Ve tvém trůnním sále se Alecto zastavila a pohlédla na tebe. Čekala, dokud se poslední zeď nezavře a spustila: „Našla jsem tvého synovce, Áréa, můj pane,“ zdála se být potěšena sama sebou, ale každý věděl, jak jsi na tom kdysi byl. Ale jak teď? „Něco se děje. Před tím jsem vás nechala být, protože jenom má přítomnost na povrchu láká pozornost všech pernatců, ale časy se změnily. Možná byste mi dokázal povědět, proč z ničeho nic povstávají všechny bytosti, které by měly spát nebo prostě nebýt. Nemluvím jenom o nás, mluvím o všech,“ rozhodila rukama.
Jestli jsi jí odpověděl, tak ještě dodala: „Dojdu i pro Áréa, můj pane. Budete-li si to přát.“
Pozn.: jestli nebudeš hned odepisovat, tak mi písni, zda to chceš nebo ne (ALE JAKO PJ TI NAŘIZUJI, ŽE CHCEŠ :D Potřebuju vás dát do kupy všechny nějak.) |
| |
| Na zapískání pes vždy přiběhne ~Sigyn~ Čas: uhm, neblížíme se už ke konci směny, ale je Pondělí 3.3.
Inkubus se zachechtal tvému marnému snažení. Alespoň před pár sekundami si myslel, že jej jako bohyně spálíš na uhel. Vycenil řadu zubů a lačně si olízl horní ret: „Ješště nikdy jssem neměl booohyň-i,“ na potvoru to znělo pěkně úchylně a je možné, že to tak i myslel.
Chystal se na tebe zaútočit a nejspíš tě přehnout přes postel a pořádně si užít, ale celý pokoj se rázem zatřásl v mohutném vrčení. Ucítila jsi velmi známý odér, který vyluzovala severská zvířata. Promočená srst moc vábně nevoní a ani v momentě, kdy je potřištěná krví a ještě se vyváleli v bahnu pro udržení tělesného tepla. Na druhou stránku to vrčení bylo nadpřirozené. Okenní tabule vibrovala, a pak jí z ničeho nic proležel obrovský pes s černou zježenou srstí a zvláštními rudými vypáleními značkami na pleci. Při dalším pohledu jsi rozeznala runy, které znázorňovaly jediné slovo: Helheim.
Inkubus si asi ukáknul, protože z předchozí choutky zbyl jenom výkřik a pokusil se dostat ke dveřím, kde jsi samozřejmě stála ty. Obrovský pes, nyní už velký jako medvěd se čtyřma rudýma očima, dlouhými ostrými tesáky, se vrhnul na bezbranného inkuba a čelisti stiskl kolem jeho krku tak snadno, jako bys přelomila prsty špejli. Další část byla už o něco méně záživná, jelikož se čtyřoký a tobě dobře známý pes Garmr od bohyně Hel, rozhodl chlemtat teplou krev vytékající na podlahu.
Když skončil, upřel na tebe svá rudě krvavá očka a z tlamy mu odkapávala krev. Než jsi cokoliv stihla říct, jeho tělo se zmenšilo, dvě oči změnily a před tebou stál černý pes nápadně připomínajícího chorvatského ovčáka. A hle, asi jsi získala čtyřnohého kamaráda, který tě bude chránit!
Výhodou být bohem je v tom, že cokoliv udělá nadpřirozená bytost, je pro smrtelníky neviditelné. Lora neměla nejmenší tušení, na čem to uklouzla a v čem se plácala a kde jsi proboha vzala toho psa. Nicméně se ji ušák ihned zalíbil a častovala jej jmény jako Ňuňu a ty jsi roztomiloučkej klučina. „Kde jsi k němu přišla?“ zrovna se ptala, kdy jste měli po šichtě a mířili jste směrem k tobě. „A furt jsi mi neřekla jeho jméno,“ postěžovala si Lora. U zastávky autobusu tě nechala a ty‘s s Garmrem šla domů.
*
~den druhý a to je úterý dámy a pánové a dojdeme až k cca 17 h~
Ráno tě probudil Garmr přátelskými lízancemi. Ty jsi ho do práce však vzít nemohla, a když jsi mu to řekla, podíval se na tebe chytrýma očima a jako by přikývl, obrátil se a proskočil zdí. Naštěstí se nic nestalo a Garmr prostě zmizel tak, jak to uměl jenom on. Nicméně jsi věděla, že se od tebe nevzdálí na moc daleko. Otázkou však bylo, proč následuje tebe a ne třeba Helu.
V práci byla každodenní rutina. Měl jsi odpolední, takže jsi tam šla až na dvanáctou. Kolem páté si tě zavolali saniťáci, že mají výjezd do římského fóra kvůli údajné otravě jídlem. Jako jedna z nejlepších mediček se tě dvakrát neptali a jela jsi, i když jsi nechtěla. Tam, u Forum Romanum, tě čekalo překvapení v podobě dvou bohů. Tedy, ty jsi zatím nevěděla, že ten herec je Loki jako že opravdový Loki a ta druhá je Hygieia, ale něco uvnitř tebe ti napovídalo, že jsou něco víc, než obyčejní lidé. Nejdřív ses však musela vypořádat s průjmem nejméně dvaceti dívek.
Garmr |
| |
| Podsvětí: Neznámá dívka mi připomene, odkud mi přišla taková povědomá. Se stopou poznání pokývnu hlavou - Alecto a její sestry byly kdysi mé dobré služebnice a přivedly mi spoustu duší. A byly mi taky bezmezně věrné. Teď již bez obav vejdu do portálu. Ocitnu se v čemsi, co vypadá jako snová podoba toho, v čem jsem se procházel před dvěma tisíci lety. Vše bylo ale pusté a prázdné. Byla to ale skutečnost, musela být. Podsvětí bylo také mnohem nebezpečnější, než jak si jej pamatuji za své vlády. Bude to chtít spoustu úprav, až zde budu zase vládnout. Zatím ale zamíříme přímo k mému trůnnímu sálu, který si snad nepřivlastnil žádný z pekelných knížat. Všichni by sice riskovali ztracení v labyrintu, při jejich moci by se odtamtud ale přesto mohli dostat a ovládnout i zbytek Podsvětí, který mne ještě považoval za svého pána. Společně s Alecto přejdeme Labyrintem, který mi naštěstí neklade odpor a vstoupíme do mého trůnního sálu. Tam konečně, po velmi dlouhé době, usednu na svůj trůn. Trůn vedle mě zůstává zatím neobsazený - kdo ví, kde je Persefoně konec. Alecto zatím navrhla, že by sem přenesla mého synovce, boha války. Napřed váhám - Áres je přeci jenom syn Diův a hlásí se spíše k němu, na druhou stranu mi byl v minulosti velmi nápomocný a jen díky jeho šílenému řádění jsem byl tak mocný. Mohl by mi být nápomocný i teď. "Ano, přiveď mi ho," přikážu Alecto a ponořím se do svých myšlenek. Kde mám začít pátrat po Ráji? Vím už toho dost, abych se vůbec pouštěl do pátrání? A je bezpečné se ukazovat ostatním bohům? To ukáže jen čas... |
| |
| soukromá zpráva od Ma`at *Orora Nafré* pro ~Seth~ „Myslím, že objevení Usira není příliš pravděpodobné, přesto jsem si jistá, že by jste museli pro tuto situaci odložit staré spory i když uznávám, že na vraždu se asi těžko jen tak zapomíná.“ řekla jsem, když si přisedl ke stolu. „Osobně mi do toho nic není a ani když jsme s tvým bratrem pracovala, jsme tohle téma moc nerozebírali.“ pokrčila jsem rameny a upila kávy. „Sice jsme se o našem vzhledu bavit nechtěli, ale je to dobrý začátek konverzace někoho, kdo se tisíciletí neviděl.“ usměji se a vidličkou ukrojím kus dortu. Při dotazu na sen zkroutím rty a chvíli se dívám do kávy, než opět vzhlédnu na Setha. „Správně.“ řeknu jen a znovu upiji kafe. „Abych pravdu řekla…nevím, kde začít. Já vlastně ani nevím, co je to za kouli. Nikdy jsem se o toho starocha, který nás vyšoupl z královských křesel, nezajímala.“ ukážu při těch slovech nenápadně nahoru k nebi. „Věřím, že ty jsi musel vidět něco podobného, ne-li stejného. V baru jsem potkala jednoho ze škorpionů a odkazovali mě na sever. Myslela jsem si, že je to za Tebou a musíš vědět víc, ale nezdáš se o nic líp informovaný co já.“ Další kousek dortu pokračuje do mých úst. Přemítavě koukám z okna, když se najednou zeptá na jméno. Trochu mě to pobavilo a musela jsem se zasmát. Bylo to tak absurdní a zábavné. „Orora.“ řekla jsem prostě a natáhla k němu přes stůl paži, jako bychom se právě poznali. „Ovšem, že znám Sebastiane…Jsou Tě plné stránky těch děsně přihlouplých módních časopisů.“ ušklíbnu se. „Nic proti Tobě.“ usměju se pak ještě, aby si to náhodou nevzal osobně. |
| |
| Spousty nových překvapení Přechod do druhého dne -Loki, Hygieia- Chystala jsem se jako každá logicky postupující žena, kopnout incuba do jeho nářadí, aby ho přešla chuť, ale během, chvíle se můj pokus a přivolání pomoci přerodil ve vyvolávání. Vyvolané zvíře udělalo veškerou práci za mě a já se jen mohla usmát, jaká jsem holka šikovná a tiše si ulevit, že jsem přežila. S Hel jsme se zas tak dobře neznaly, ale věděla jsem, že to je její mazlíček. Je mi záhadou, proč se přidal ke mně, ale jako jediná možnost mě napadlo, že Hel prostě není a tak vyslyšel mé volání… jinak by přece byl s ní... nebo ne? Každopádně to nebyla jediná věc, kterou jsem měla k přemýšlení. Když za mnou Lora přišla a uklouzla po zbytkách Garmrovi svačinky, nic neviděla ani nevěděla, takže podezření, že je něco víc než smrtelnice padá. Ani si mého zamyšlení nevšimla, měla oči jen pro psisko, které se tu objevilo a pomohlo mi. Jenže, cojí k tomu říct? Cestou domů, jsem konečně vysoukala nějakou rozumnou odpověď pro mou drahou kolegyňku. "Přišel ke mě... tak nějak, tam najednou byl..." S tím pokrčím rameny. Myslím, že to je dost výmluvné. "Budu zjišťovat zda někomu nepatří a pak se uvidí... nevím jak se snese s kocourem..." Rozloučíme se a Garmr šel ke mě domů. Vůbec jsem neplánovala mít psa a šedý kocour Dorian předpokládal stejně, jakožto pán bytu. Sice ho mám z útulku, ale rychle si osvojil tyhle kočičí zvyky a opravdu mám často pocit, že bydlím spíš já u něj. A pes se mu v jeho bytě zrovna dvakrát nezamlouval. Větší část noci jsem se ho snažila udobřit hlazením a drbáním. *** Spánek jsem do včerejší noci vlastně neznala, proto mě překvapilo, když jsem se najednou probudila, respektivě, když mě Garmr probudil. Já usnula? Překvapilo mě to, ale musela jsem do práce, takže nebyl čas se tím zabývat. Navíc jsem musela Garmrovi vysvětlit, že ho nemohu vzít s sebou. U toho jsem samozřejmě musela opět Doriana mít na klíně a drbat ho kde se dalo, abych si toho vyděrače udobřila za to šokující překvapení. Jeho samolibý výraz, když pes záhadně zmizel, by stál za zvěčnění. V práci mě tentokrát nečekal žádný incubus, ale později odpoledne mě chlapci přibrali k výjezdu za otravou jídlem. Forum Romanum bylo krásné a velkolepé jako vždy, až jsem litovala, že tu jsem ve chvíli práce. Během mé činnosti však narazím do božské aury... kdyby jen do jedné. Dva bozi? Rozhlédnu se svýma prazvláštníma očima. Ne, nemohla jsem si to odpustit a mít prostě nějakou obyčejnou lidskou barvu. Zeleno-hnědé sice nejsou tak zvláštní samy o sobě, pokud ovšem ta zelená není v mírně zářivějším odstínu... ovšem, kdo by to tu teď zkoumal? Mé oči neměly šanci zjistit, kdo přesně se tu pohybuje, práce musela mít přednost a tak jsem jen doufala, že ti dva se nerozhodnou utéct dřív, než to tu vyřídím. Obvykle pro takovéto "malichernosti" nepoužívám schopnosti, ale... chci si práci urychlit, takže využívám léčení, abych dvacet pacientů mohla co nejdřív poslat pryč. Uvidíme komu se tu prozrazuji... Je docela pravděpodobné, že oni o mě taky budou vědět a o to víc, když tu najednou všechny zasažené vyléčím jen tak, ale v tuhle chvíli je mi to jedno. Na volném prostranství, kde mám přístup k půdě, už bych se zvládla bránit daleko lépe, kdyby šlo do tuhého. // prý šance 22%... jsem vážně ráda, že mi to nepadlo na toho incuba :D |
| |
| Kostýýým! A šitý na Yodu! ~Árés~ Čas: cca 14:30
"Nebo mi můžeš pomoci s úklidem, tedy pověř tím někoho... třeba toho nového hocha.. Těch dvou neotevřených krabic ať se za každou cenu zbaví. Zničí je. Spalí je... za žádnou cenu, ať je ale neotevírá. Je to jasné?! Řekni mu to důrazně." Patrik se ušklíbl a stále hledal, jestli jsi tu nenechal ještě trochu bílého prášku či jiné omamné drogy. „Jo jasně a ten kluk hned vezme do zaječích. A neboj. Ty krabice tě nekousnou,“ kdyby jen věděl, jak moc je daleko od pravdy.
Patrik zapřáhl zelenáče do práce a sám si u sebe v kanclu položil nohy na stůl a zapálil se. Po chvíli se i k tobě donesl cigaretový kouř a opět to tu bylo jako vždycky. Zasmrazené a plné tajností.
Při telefonátu Olegovi šlo naštěstí vše podle plánu. Tedy skoro. Jakmile jsi vyslovil otázku ohledně arabštiny, ozval se v telefonu další uhlazený ženský hlas: „Já jim rozumím.“ Oleg do telefonu jen překvapeně zaklel: „A doprdele. Hej, Alexi, poď sem!“
Žena, která se z ničeho nic objevila v kumbále, měla dlouhé husté hnědé vlasy a stejně čokoládové oči. Kdejaká vychrtlá modelka by jí mohla závidět postavu s dokonalými křivkami. Patrik na ni oči mohl nechat. Neznámá se pousmála plnými rudými rty a zadívala se rovnou na tebe. „Jak moc vám chybí boj, můj pane?“ usmála se a odhalila řadu plnou bílých zubů. Patrik překvapeně těkal pohledem z jednoho na druhého.
~Hádes, Hádes~
Pozn. PJ-eje: nyní počkám na reakci Área. Abych nemusela pak psát za ženu a tím pádem prodlužovat Hádovo utrpení, tak je to Alecto, která před tím navrhla Hádovi, jestli by Área měla přivést do podsvětí. Patří k fúriím a ve skutečnosti je ohavná až do morku kosti, ale tahle podoba je určitě mnohem milejší.
Během rozhovoru Áreovi nabídne spolupráci s Hádem a že nyní čeká v Podsvětí. Snad nemusím podotýkat, že by Árés s Alecto měl odejít od Patrika a zavřít se v kanclu. Pokud bude Árés souhlasit, tak vytvoří portál a projdete jím. V tomto momentě bych napsala já.
Tzn. Árés si vezme všechny tyto poznatky a písne post až do bodu, kdy souhlasil, či ne. Klidně piš i za Alecto přímou řeč. Děkuji :) |
| |
| Hygun, ne teda Hygia… sakra, jak to bylo? ~Hygieia~ Čas: po 17h
" Ehm...Ďakujem, čakala som ale troška iné. Po toľkých rokoch? Ale začínam mať normálne výčitky!" Se zájmem jsem si prohlédl stepující fanoušky u toi-toiek a ušklíbl jsem se. Takový pohled se vám nenaskytne každý den a jakožto bůh neplech jsem si to opravdu užíval. Škoda, že něco podobného nenapadlo mě. Hm, to herectví ze mě dělá slušňáka! Tak to prr! „Aale,“ mávnu nad tím pobaveně rukou. „Tyhle holky jednou za čas potřebujou prohnat a ne jenom rukou,“ koutky rtů mi cukaly nahoru a dolů.
Drmolící bohyně pokračovala dál ve svém… ani nevím v čem, ale slovo výlev je urážlivé a rád bych jej použil, jenom se mi naskytla možnost prozatímní spolupráce. Hned někoho rozezlít není dle mého gusta, když nevím, co si můžu dovolit. Tak třeba Thór toho snesl celkem dost až do doby, než jsem jeho ženušce udělal nový střih bez vlasů. To bylo k popukání.
Hygieia? To zní jižansky, pomyslím si s lehkou nevolí, ale nadám to nijak najevo. Místo toho se přátelsky usměju a zarazím svou ruku, když se bohyně dere z mého dosahu. „Jste velmi čistotná žena, Hygieio,“ trochu frňákuju, že dokážu bez chybičky vyslovit její jméno. „Při každém doteku se na druhého přenese tolik bakterií,“ zavrtím hlavou a všimnu si, že na parkovišti stojí autobus. Nevěděl jsem, zda jím přijela nebo, já nevím, se sem nějak přemístila, ale tohle rýpnutí si nemůžu nechat ujít. „A sedadla v dopravních prostředích jsou jimi napěchována.“
"Teda, ehmmm. Prišiel si tu pre to, že? Ehmm kvôli tomu snu..." No konečně se dostala k hlavnímu tématu, které tížilo všechny bohy na světě. Já to nevěděl. To PJ mluví za mě. Parchant jeden. „Do Říma,“ opravím ji. „Ale mám rád procházky a tady je tolik památek,“ postěžuju si. |
| |
| Trojka v akci ~Hygieia, Sigyn, Loki~ Čas: po 17h
Povídat si bylo jistě zábavné, i to, jak chudák Sigyn omylem holkám ještě víc přitížila a ty musely být okamžitě převezeny do nemocnice. No, alespoň se jich co nejrychleji zbavila a před sebou měl už jenom půlku postižených. Tohle určitě inkubus nebyl, ale tyhle zažívací potíže jim muselo způsobit něco jiného, co je nad chápání smrtelníků. Proto ta věda.
Sice Loki měl jisté šimrání v zátylku, ale přisuzoval to spíš Hygieii a Sigyn taky měla pocit, že tu jsou dva bozi, ale jedině Hygieia měla tak dokonalé vnímaní, že ihned ucítila přítomnost dalšího boha a její pohled směřoval rovnou k Sigyn. |
| |
| Virguľa na prítomnosť božských entít (Sigyn,Loki) Škoda, žiadna narážka na brata. A to som bola na neho taká pyšná, aj keby som to možno nikdy nahlas nepriznala. A možno by som si prítomnosť boha, ktorý sa mi ani nepredstavil! Zrejme preto, že veril v to, že ho každý pozná, kvôli jeho popularite...Ale to je jedno. Keby poznala Telesfora, možno by som sa v jeho prítomnosti cítila viac rodinne...uvoľnene a nie tak divne ako teraz. Aspoň to moje meno vyslovil s gráciou, ktorú som maximálne tak počula u nádejných gréckych lekárov recitujúcich tú s svoju prísahu. " No, preto som sedela na igelitke." Vyšla som s pravdou von, aj keď...no taká igelitka aj keď mnou starostlivo uschovaná a poumývaná bola stále príšerným zdrojom nečistou a baktérií a neviem čoho všetkého. A vzduch! Vzduch bol tiež plný baktérií, prachu, smogu, peľu....neviditeľnej špiny, ktorú sem dovialo bohvie z akého barbarského kútu sveta....a ten istý vzduch bol momentálne zrejme prešpikovaný baktériami fekálnymi, z neďalekých prenosných záchodov, ktorých strojcom som bola ja. Nepohodlne som sa zamrvila, a skrútila som pri tej predstave tvár. Rukou som si pretrela nos, a z malej kabelky si vytiahla dezinfekčný gel značky Detol a opláchla si ním ruky. Potom som si k nim privoňala, ako keby vyprchávajúci alkohol mohol očistiť aj môj znesvätený nos. Mužovi som čistiť rúk neponúkla. Na to sme sa poznali príliš málo. A hygienické potreby som zdieľala len z ľuďmi, ktorých som mala rada...alebo tými, ktorý mi za to platili, samozrejme...
Takže žiaden sen? Nič? Zasa som v slepej uličke? Oh, Telesforos. Ty a ten tvoj sprostý Horus a úžasné rady! Hlavne, že neviem čo mám robiť! Proste neviem! Celý deň sa tu naháňam za niekým a nakoniec je ten niekto len božský turista, to akože fakt? "Oh...." Povedala som s poznateľným sklamaním v hlase a ďalej pre mňa rozhovor asi skončil. Len zo slušnosti som zo seba dodala aspoň. " Tak v tom prípade si uži Rím. Ehhmm Teda aspoň to čo z neho zostalo. Smutné však?" Zrejme by som sa bola porúčala a nechala herca na pospas novej vlne gastroenterologicky nepoznačenej vlne obdivovateľov keby...keby som neucítila opäť prítomnosť niekoho z nás! Už som si pripadala ako pes na letisku hľadajúci drogy. "Aha...tá žena tam? Otoč sa! Ehmm tak to je bohyňa. A teraz mi povedz, že to je len náhoda! Určite za to môže ten sen." Slovo sen som zvláštne pretiahla. V polovičnom oznámení, v polovičnej otázke. Zodvihla som ruku a zamávala som. Zrejme tým ale nikoho neprivolám. Maximálne tak strápnim pár ľudí okolo, ktorý sa budú mylne domnievať že mávam na nich... |
| |
| Sen… jsem tu kvůli snu! ~Hygieia, Sigyn~
Neušlo mi její zklamání. Nejsem ten typ, co by na potkání vykládal, jaké zlé sny měl a nyní se honí za jejich přeludem. Alespoň jsem v tom nebyl sám. Musel jsem se ušklíbnout nad její poznámkou ohledně Říma. Přinutil jsem se udržet svou poznámku jenom v myšlenkách: Kdyby Vikingové věděli, tak ho srovnají se zemí už dávno na počest nás. Se zatrpklostí jsem si uvědomil, jak moc mi chybí můj domov. Žádný zpropadený Jötunheim, ale Asgárd. Místo polité zlatem, s bečícími otravnými kozami a s do dálky čučícím Heimdallem.
"Aha...tá žena tam? Otoč sa! Ehmm tak to je bohyňa. A teraz mi povedz, že to je len náhoda! Určite za to môže ten sen." „Hm?“ zabručím si pro sebe, protože moje šimrání a zátylku bylo asi jen díky tady Hygieii. Když jsem se otočil po směru, o němž mi řekla. V davu na záchod chtějících dívek jsem zahlédl ženu s dlouhými světlými vlasy a uvnitř mě hryzla zloba, kterou jsem měl na anděly, kteří mě oddělili od rodiny. Sice můžu být krutý, smát se nedostatkům jiných a provádět žerty, ale co se týkalo rodiny…
„Je podobná mé ženě,“ připustím a ani si neuvědomuji, že to říkám nahlas. „Sigyn,“ řeknu její jméno tak jemně, jako bych se bál, že se její obrázek v mé paměti rozsype na padrť. „Sny pronásledují v dnešních dnech asi všechny,“ pohlédnu na bohyni léčitelství a tím jí dám najevo, že jsem tady taky kvůli němu. |
| |
| Nová setkání – Forum Romanum -Loki, Hygieia- Má snaha o pomoc pacientkám nedopadla zrovna nejlépe a přijíždí další vozy, ve kterých následně rychle odváží dívky, zasažené bohové ví čím v mé spolupráci... No… ještě, že jsem takové štěstí neměla včera. Vážně jsem ráda, že už nemusím lovit žádného incuba, ale něco nadpřirozeného tu dle mého uvážení řádilo stejně. A já se k tomu musím připlést.... Mám poměrně napilno, ale sem tam se nenápadně ohlédnu po auru vysílající dvojici. Je to zvláštní, takhle někoho z nás cítit, po tak dlouhé době. Kdo to může být? Já se až tolik nezměnila, záměrně… veškeré životy jsem žila nenápadně a nepotřebovala jsem rapidně měnit vizáž každou chvíli. Mělo to svůj důvod. Nepřátele jsem neměla a ti, co byli proti Lokimu, si to vždy „vyříkávali“ přímo s ním… Já pak jen řešila následky. Nikdy nebylo třeba lidského jednání formou „ublížíme tvé ženě, když neuděláš to či ono“. Tedy, doufala jsem, že má podoba někdy praští jiného boha, který mě osloví, pokud bych ho já nepoznala… což, se možná právě děje. Cítím na sobě dva páry očí, což mě přinutí otočit se, přesně ve chvíli, kdy na mě žena mává. Nejistě se rozhlédnu. Doufám, že je to na mě. Na koho jiného? Nikdo k nim nejde a já věřím, že o mně ví a zve mě k sobě a k muži. “Niccolo, zvládnete to tu sami?“ Zeptám se kolegy. Ještě tu pár lidí je, ale myslím, že mě už není potřeba. Dnes jsem toho natropila víc než dost. “Klidně jeďte beze mě, potřebuji si něco zařídit. Kdyby něco, jsem na telefonu.“ Dodám ještě, a pokud mohu, jdu k dvojici dál. Muž se na mě dívá asi jako provinilé štěně, což je svým způsobem kouzelně krásné a zároveň šíleně smutné. V celém jeho výrazu jinak nic moc provinění či smutku vidět není, ale ty oči… Kdo jste? Ptám se v duchu obou, ale nahlas promluvím k ženě, ke které stočím pohled svých zelených očí. “Eh… Dobrý den?...“ Také jsem si cestou mohla vymyslet inteligentnější slova… Napadne mě, ale stejně nevím moc, co říci. “My se známe?“ Jeden by řekl, že to je otázka ze hry „Hraji blbou“, ale v tuhle chvíli, bych nepoznala ani samotného Lokiho i kdyby stál vedle mě, takže, pokud mě ona zná, bude se muset představit. Stejně tak jako muž, který mi někoho připomíná. Kde já ho jen viděla? |
| |
| A ještě vypraný v Perwollu Čas: cca 14:30 S pozvednutým obočím, velmi starostlivě sleduji Patrikovo hledání a je mi na výsost jasné, že nehledá toho hada, nýbrž cosi jiného. Chjo.. taky bych si dal nějaký ten pořádný matroš.. "Neukousnou to možná ne, ale prostě ten obsah co je v nich se musí za každou cenu zničit... a vůbec neřeš to a prostě to udělej." Zavrčel jsem. Toto dohadování mně přišlo jako ztráta času. On neměl ani ponětí, co vlastně bylo v té krabici. Já to věděl moc dobře. Takže jsem měl naprosté právo do toho mluvit. Krom toho práva, co za mně mluvilo a říkalo že jsem šéf. Oleg to pro něj naštěstí neměl v úmyslu zpochybňovat. Dobře mu tak. Náladu na zbytečné dohadování jsem totiž momentálně postrádal. Proto jsem byl také neskutečně rád, když Oleg nakonec vypadl z mé kanceláře a ten zelenáč ty krabice odnesl. Doufám, že nebude tak blbej a nenapadne ho, jako mně otevřít krabici... i když by mně tak trochu zajímalo, co by mi z ní vypadlo... možná růžový králík.. Mé namátkové procházení stránek neplodilo pořádně ovoce. Mohla za to hlavně moje nesoustředěnost. Dalo by se říci, že jsem celou tu dobu paranoidně pozoroval otevřenou krabici a čekal, kdy se z ní vynoří další had. Telefonát s Olegem mně měl přivést trošku na jiné myšlenky a také přivedl hned poté, co jsem zaslechl ženský hlas. "Hned jsem tam." Něco mi začínalo zavánět jistými problémy týkající se mezi nebem a zemí. Nebylo vhodné proto nechávat Olega na to samotného, vzhledem k tomu že to byl ubohý bídný lidský červ. "Ehm, také vám přeji dobrý den." Pronesl jsem mírně zaskočen její přítomností. Byla to kráska to se muselo nechat, ale něco mi říkalo že nebyla jen tak ledajaká. "Omluv nás, Patriku. Půjdeme do mé kanceláře, pokud dovolíte slečno." Nečekal jsem na nějakou její odpověď, nebo na Patrikovi hloupé narážky a prostě jsem se vydal do své kanceláře, usadil se za stůl. Něco mi říkalo, že je dobré se posadit. A v případě kdyby byla nepřítel, tak to mám kousek od nože na dopisy, jež se nacházel v šuplíku. "Tááákže co ode mně potřebujete... něco mi říká, že bohužel nebudete podomní prodavačka sušenek? Ale mohu se i mýlit.." Na tváři mi hrál ten hraný úsměv, který se objevuje ve chvílích kdy se domlouvá veledůležitý obchod. Nejednalo se sice o nějaký obchod, ale něco veledůležitého jsem z toho všeho byl schopen vycítit... krom kouře z cigaret. Měl bych Patrikovi vysvětlit k čemu slouží krom vyhazování lidí z desátého patra okno... Co se týče mé návštěvy doufal jsem, že to všechno nebude zbytečná ztráta mého drahocenného času. |
| |
| Rímske fórum (Sygin, Loki) "Tvojej žene? Ehmm a nemal by si to vedieť na isto či to je ona, alebo nie? Na niečo také sa snáď nezabúda. " Opýtala som sa trocha zarazene, možno trocha nevhodne. Ale mala som pravdu! Bola som o tom absolútne presvedčená. Čo tam po dekádach v odlúčení, po zmenách výzoru! Tá podstata musela stať rovnaká. To čo jeden cítil k tomu druhému, tam stále muselo byť! Jednoducho muselo. A muselo byť rozpoznať. Snáď by som svojho brata spoznala, aj keby meral dva metre! O to puto predsa prísť nikto nemôže! " Tak predsa len v tom sen! Ehm, ja som to vedela!" Povedala som rýchlo, len aby som zahovorila to čo som povedala pred tým. Predsa len to meno vyslovil s posvätnou úctou a ja som nemala v pláne sa dotýkať osobných vecí, pretože to bolo takmer rovnako nevhodné ako dotýkať sa iných vecí...ako napríklad smetného koša, verejných záchodov, rúk.... Žena k nám napokon pristúpila. Proste ak si oni nemohli byť istý, o božskom pôvode toho druhého ja som o tom nemala pochýb. "Ehmm. No nie, nepoznáme sa. Predpokladám. Určite nie. Som Hygieia. Hyg, Cora..." Usmiala som sa, tentokrát som zodvihla ruku na pozdrav, no poodstúpila som o ďalší krok-dva ďalej. Začínalo tam byť príliš tesno. "Ehmm asi to nebude náhoda, však? Že si tu. Môže za to predpokladám...." Odmlčala som sa, a naznačila som žene aby ma doplnila. Čakala som že povie SEN! Rozhodne nie nejaká akútna črevná disfunkcia ľudí naokolo. Na tú som pomaly už aj zabudla. Proste musel to byť jedine sen. Pre ten som tu bola ja! A ten bolo treba riešiť. Čím rýchlejšie tým lepšie. A samozrejme s pomocou, keďže ja sama som si rady dať nevedela. Ale tak čakal na mňa Olymp, tam niekde, a vízia, že si polepším. |
| |
| Hyg na to asi přišla ~Sigyn, Hygieia~
“Eh… Dobrý den?...“ Pokud jsem si nebyl jistý její podobou a ta byla vskutku přesná, její hlas jsem nemohl zaměnit s nikým jiným. Bohyně, podoba, hlas. Ne, to není možné… “My se známe?“ Před tím jsem bohyni neslyšel mluvit tak jasně, jelikož od nás byla vzdálena na dvacet kroků a kolem ní byl zástup mých fanynek snažíc se zadržet své zažívací potíže, ale nyní? Kdybych dal najevo, jak dokážu být slabý, pokud šlo o Sigyn. O její nádherné oči, jemný hlas, který mne konejšil, že svět není tak zlý, jak si myslím (ale ON JE!). To… není možné… nedokázal jsem nic říct. Možná by ze mě vyšlo nějaké to… eeee??? Nevnímal jsem ani Hygieiu, která mě upozornila, že bych si měl být jistý, ale já nebyl stejný jako kdysi. Měl jsem jiné tělo, jenom oči jsem si ponechal stejné, i když smrtelníci je neviděli tak moc zelené, jak je vidí obě bohyně.
"Ehmm. No nie, nepoznáme sa. Predpokladám. Určite nie. Som Hygieia. Hyg, Cora..." Teď jsem byl v jiném druhu snu, kdy bdíte, ale všechno kolem vás je soustředěno jenom na jeden bod. V mém případě na Sigyn a už jsem si byl jistý, že to je ona. Z toho mě však vytrhl Hygienin hlas a kousl mě ostetn žárlivost, že to byla ona, kdo jako první promluvil. Měl jsem to být já!
"Ehmm asi to nebude náhoda, však? Že si tu. Môže za to predpokladám...." Nebyl jsem si jistý, zda tu byla kvůli snu, ale spíš ne, když jsem se díval na zástup pacientek.
Nenechal jsem Sigyn, aby odpověděla. Ne, potřeboval jsem si být jistý, i když pravděpodobnost, že jsem se spletl, byla opravdu malá. Došel jsem k ní, a aniž bych jí nějak oslovil, chytil jsem ji za ruce a došlo mezi námi k poznání. „Sigyn,“ blaženě jsem se usmál a přitáhl jsem si ji k sobě jak k objetí, tak i k polibku. Kde jsi tu celou dobu byla? |
| |
| Ona sušenky ráda… ty s broučky ~Árés, Hádes~ Uf, tak můj post nebyl pochopen, ale co už :D
"Tááákže co ode mně potřebujete... něco mi říká, že bohužel nebudete podomní prodavačka sušenek? Ale mohu se i mýlit.." Žena se velmi sladce usmála a lehce zavrtěla hlavo. „Bohužel. Ale mám pro vás jistou nabídku, můj pane,“ opět použila oslovení, které mezi smrtelníky bylo jen zřídka a ve tvém postavení se nehodilo, jenom kdyby věděla, že jsi něco víc. „Jmenuji se Alecto a nejsem tu, abych vám působila potíže,“ řekne ihned na svou obranu. Pokud jsi nevěděl, kdo je Alecto, tak ti to mohlo dojít při jejích dalších slovech. „Jsem tu na žádost svého pána Háda. Rád by s vámi spolupracoval. Něco se děje a andělé dávno nejsou nečinní.“
Alecto byla jedna ze tří sester fúrií. V pravé podobě vypadala jako obrovská lidská netopýr s kožnatými křídly a ostrou řadou zubů. Tak jako bohové na sebe dokázala vzít i lidskou podobu nádherné ženy, a tak přimět smrtelníky, ba dokonce hrdiny, aby udělali něco špatného a v Podsvětí je pak čekalo pole trestu.
„Nesmíme však dlouho otálet,“ rozhlédla se kolem sebe a všimla si na zemi mrtvého hada. Patrik si jej před tím nevšiml, protože jej jako smrtelník vidět nemohl. „Má přítomnost je jako maják a během chvilky se tu můžou objevit andělé. Ti bastardi vzali mé dvě sestry a je možné, že až se s nimi příště setkám, nebude to rodinné obětí,“ zaprskala a na chvíli se v před tvýma očima ukázala její pravá podoba. Rychle se však uklidnila a opět se na tebe usmála. Mávla rukou k pravé straně místnosti a tam se objevil otvor, z jehož útrob jsi ucítil smrt, nářek a něco dalšího, co se příčilo každému řeckému bohu. Démony. „Průchod vede rovnou do Hádova trůnního sálu, můj pane. Podsvětí už není takové, jako dřív. Čeká na vás.“
Na druhé straně Hádes uviděl průrvu, kterou předtím prošel a dokonce se k němu donesly hlasy Alecto i Área. Kromě zvuků z povrchu slyšel vzdálené kvílení a drsný skřípot bludišť Ereba (-bosu x.X), jak se neustále měnil a ve svých chodbách pohřbíval zvědavé démony. Jak Alecto před tím řekla, její přítomnost mohla přivábit anděly i démony, a když procházela skrze pole, musela si k bludišti vždy pospíšit. Jen díky Hádovu domovu dokázala přežít a být ukrytá. Její sestry bohužel takové štěstí neměly. |
| |
| Nepochopený post V kanclíku prozatím "Škoda.. chtěl jsem si dát kokosové." Tvářil jsem se přitom vážně zklamaně, jako dítko které nedostala k vánocům pod stromeček své vytoužené autíčko, akorát to bylo s tím rozdílem že u mně se jednalo o hraný výraz. Alecto... hmm zajímavé. Zamračil jsem se poté, co se představila a nad hlavou se mi rozzářila žárovka. Cvaklo mi totiž odkud to jméno znám. Andělé nejsou nečinní... ach samozřejmě, ten sen co se mi tenkrát zdál. "Ach, myslíte ty tři hlupáky.." Ušklíbl jsem se. Nesnášel jsem se. Právě kvůli nim jsme všichni byly svrženi. Mezitím co si užívali na obláčcích a papali jablíčka. Musel jsem žít jako pouhý člověk. Nesnášel jsem je. Záviděl jsem jim. Plánoval tiše pomstu, kterou jsem po chvíli vzdal. Vzhledem k tomu, že jsem byl sám. "V tom případě,... kupředu .." S tímto jsem ještě vytáhl dýku na dopisní papíry ze šuplíku a choval si jí do boty. V případě nějakého útoku by se mohla hodit. "Vašich sester je mi líto." Zněl jsem upřímně, protože jsem to taky tak myslel. Nebyl jsem zrovinka rodinný typ a taky žádný empatik. Ale abych se pravdu přiznal i mně se chvílemi zastesklo po šílené rodince, kterou jsem měl. "Nic není takové, jak bylo dřív.." Bohužel tomu tak bylo. Všechno zničili ti tři holomci. Je na čase jim srovnat hřebínek. Vykročil jsem tedy vpřed směrem do toho ne-zrovna mile tvářejícího se portálu. Démoni... havěť jedna. Nelíbila se mi představa, že bych se musel setkat s někým z nich. Nic jiného snad ale nezbývá. Hádes se zdá jako dobrý spolubojovník. Přeci jen nám jde o to stejné. Znovuzrození našeho panteonu... S tímto jsem vešel do otvoru. |
| |
| Forum Romanum,čas někde utekl -Loki, Hygieia- Žena se chytne otázky jako první a po svém vyjádření názoru o naší neznámosti se představí. Co mě však udiví, není ani tak fakt, že se neznáme, ale spíš to, že po vyslovení svého jména ustoupí a místo podání ruky zamává. Netuším jak si její jednání vyložit, ovšem říci nic nestihnu. Muž, kterého si začínám matně vybavovat z televize, ke mně bez sebemenšího zaváhání přistoupí a chytí mě za ruce, ucuknout nestihnu, i když rychlá myšlenka na to mi hlavou proletěla, ale pohled do jeho očí mě utvrdil v tom, že mám nechat vše, jak je. Do těchto očí už jsem jednou hleděla a začínám nabírat tušení, kdo přede mnou stojí. Ten dotek jako by prolomil neviditelnou zeď podivností a dovolil nám prohlédnout jeden druhého, čímž mi potvrdil nevyslovené tušení. U všech barev duhového mostu! “Nejdražší Loki…“ Vydechnu v odpověď, po jeho oslovení a do očí se mi derou slzy radosti. Poznání, které bych nevyměnila, za nic na světě. Hlas mého milého, láskyplné objetí, polibek, který jsem od jiných tak dlouho odmítala a můj milovaný muž, který mi celou tu dobu tak moc scházel. “Jsi to opravdu ty?“ Byla to hloupá otázka, když už jsem věděla, že ano. Všechno kolem jde nějak mimo mě a bez váhání ho znovu přitáhnu k polibku a následně se schoulím k jeho hrudi a objímám ho s rukama obtočenýma kolem jeho pasu. Až po nějaké chvíli, co se snažím uvěřit, že tohle není jen další sen, si uvědomím stálou přítomnost další bohyně. “Heh… No, těší mě, Hyg…“ Trochu omluvně se usměji. “Řecko?“ Optám se na ujištění, po velmi krátkém zamyšlení. Mythologie jiných kultur jsem zkoumala a nebylo tak těžké ji zařadit podle jména, ale přesto trochu zamrzelo, že není také od nás. Na druhou stranu, lepší potkat nějakého boha než žádného. S tím se trochu pousměji. Ale… co na tom že jsem neměla štěstí s pacientkami… teď mě potkalo daleko větší štěstí. Usměji se na Lokiho a jsem šťastná jako by byl Hati po dostihnutí měsíce. “Náhoda, řekla bych.“ Dořeknu větu od Hyg, čímž se vrátím k její otázce. Co na to říct? Hlavně ne úplnou pravdu… Ačkoli... co je vlastně úplná pravda? Záleží na otázce a ta nebyla položená dostatečně dobře na to, abych mohla cokoli popřít nebo si být vědoma toho, že něco zamlčuji… “Dá se říci, že na tomto místě jsem opravdu náhodou, neb jsem byla volána k otravě jídlem, ale… něco mi říká, že za toto setkání vděčím tobě.“ Šibalsky na ní mrknu. “Tedy… děkuji. A jak jsi mohla postřehnout, mé jméno je Sigyn, ovšem když už jsi zmínila i to lidské… Sebille, Seb.“ I kdyby se podání ruky tak neštítila, teď bych se na ní asi opravdu z hůry vykašlala. Odmítám Lokiho pustit, dokud sám nebude chtít. Sen jsem původně neměla v úmyslu řešit, ačkoli to patrně viselo ve vzduchu. Nejspíš nebudu jediná, kdo ty okřídlené potvory = služebníky toho jenže nás sesadil, viděl. “Kde jsi celou tu dobu byl?“ Ptám se raději svého božského manžela. Tolik času uplynulo a teď se setkáváme. Konečně. Pravdou je, že jsem si tohle setkání malovala tisícem podob, ale takhle to nikdy nevypadalo. Rozhodně jsem nikdy neplánovala, že na sobě budu mít bílé oblečení z nemocnice a dá nás dohromady bohyně cizího pantheonu. Svět je podivný. Kdyby byl Asgard při moci, řekla bych, že si s námi bohové hrají… Takhle to mohu svést na toho jednoho, tak to dělají lidé, ale tím bych jen uznala jeho existenci a víru v něj a to nechci. “Víš… o někom dalším?“ Myslím, že mu musí být jasné, na koho se se starostí v hlase ptám. Sice by mi nevadilo slyšet nějaké jiné známé jméno, ale největší zájem jde jiným směrem. |
| |
| Forum Romanum – ty fanynky mohou být problém ~Hyg, Sig~
Jen na chvíli mě kousla špetka pochybností, ale když Sigyn potvrdila mou domněnku otázkou, stal jsem se tím nejšťastnějším mužem v širém okolí, ba dokonce na celé planetě. Tohle si raději nechám pro sebe, protože by to mohla vzít jako urážku a ani jsem neměl v úmyslu jí něco takového říkat. Držel jsem ji kolem pasu a bál se, že kdybych ji pustil, rozplynula by se jako lidský sen.
“Jsi to opravdu ty?“ Usmál jsem se a v zelených očích mi nebezpečně blesklo. No jistě, že jsem to já a nikdo jiný! Její rty byly jako vždy sladké a já si je užíval. Se smrtelníci to nikdy nebylo ono a nejraději bych o tomhle momentě v životě pomlčel, i když, jak se tak dívám, je podobná Sigyn. Navíc pochází ze severských zemí, i když o tamních bozích slyšela nanejvýš z filmů. Nu což. Člověk si nemůže vybírat, ale teď byla pasé. Měl jsem po svém boku opět Sigyn a na tom jediném záleželo. Vlastně ani ne. Naši potomci a i ti jenom mí. Kde je jim vůbec konec.
Sigyn se jako správná pozorná bohyně obrátí k Hyg. Já bych na ni už nejraději zapomněl, ale nesjpíš se tak nestane. No, nevadí. HLAVNĚ, že tu je Sigyn. “Dá se říci, že na tomto místě jsem opravdu náhodou, neb jsem byla volána k otravě jídlem, ale… něco mi říká, že za toto setkání vděčím tobě.“ „Za což má mé díky,“ pozdě si uvědomím, že jsem v podstatě Hygieii nabídl něco na oplátku. Hlavně, že tu je Sigyn.
“Tedy… děkuji. A jak jsi mohla postřehnout, mé jméno je Sigyn, ovšem když už jsi zmínila i to lidské… Sebille, Seb.“ Podívám se na svou pravou ženu, se kterou jsem nikdy nepřerušil svazek manželský a ať si úřady říkají, co chtějí, bohové mají vyšší pravomoci. „Bude lepší, když se jimi budeme nazývat, pokud budeme mezi nimi,“ ledabyle zakroužím hlavou v necelém půlkruhu. „Tom,“ ještě dodám, aby se neřeklo, že se nepředstavuju.
“Kde jsi celou tu dobu byl?“ No, v Londýně, chtělo se mi říct, ale přešel jsem to mlčením a sklopením očí. Vyvěsit na net inzerát: HLEDÁ SE SIGYN, SEVERSKÁ BOHYNĚ by nejspíš přilákalo plno stupidních fanynek a v minulých životech jsem neměl tolik šancí, abych se po ní pídil. Abych pravdu řekl, tak počátky pozemského života jsem prožil jako klisna a byl jsem ztrpčen a naštván. To naštvání mě udrželo naživu. Pak následovalo několik období, během kterých jsem hledal jak Sigyn, tak i své potomky, ale bezúspěšně.
“Víš… o někom dalším?“ Při téhle otázce jsem se podíval na Hygieiu, páč předtím zmiňovala svého bratra, ač stále netuším, o kom přesně mluvila. Neřekla jeho jméno, pokud si dobře pamatuju. Já po chvíli zavrtím hlavou, ale nestihnu nic víc doříct, protože nás z ničeho nic osvětlí blesk a rozrušené žvatlání. Ani jsem si neuvědomil, že se u nás vytvořil chumel přihlížejících. Sakra, já jsem přece slavný!
Dopředu se už prodíral nějaký paparazi a já s prosbou pohlédl na Hygieiu, aby ho poslala někam. „Musíme odsud. Přitahuju moc pozornosti,“ řeknu a zpražím novináře pohledem, při čemž jen na setinu sekundy zahlédne mé božské já a ztuhne. Fanynky naštěstí nemají dost sil, aby mě hateovaly, jelikož jejich žaludky mluví samy za sebe. Na obzoru je další muž s foťákem, a tak nás směšně směruju k vedlejšímu východu, kde čeká můj řidič. |
| |
| soukromá zpráva od Seth *Sebastian Light* pro Ráno v Paříži - snídaně
Ma`at *Orora Nafré*
Tiše jsem seděl a naslouchal jsem celému jejímu monologu, byla velmi upovídaná, což mi nijak nepřekáželo, ba naopak. „Ani ode mě se moc nedozvíš, o mém sporu s mým bratrem…bylo to jen mezi námi a tak to taky zůstane. Dobrý způsob, jak zahájit konverzaci je i mluvení o počasí, ale nějak mám dojem, že nemáme moc času na zdvořilostní konverzaci, i když jistě to nevím,“ posloužím si kouskem bagety se sýrem a upiju kávy. Při jejich slovech o tom, že se nikdy nezajímala o toho, kdo nás vyšoupl ze stoličky, mi došlo, že jsem se o to taky nikdy nějak moc nezajímal, až nyní. Možnost se vrátit byla velmi lákavá. Znovu obývat nějaký chrám v Egyptě, nechat stavět další a starat se jenom o svoje. Vrátil bych se do té doby velmi rád, ale nyní jsem se raději vrátil myšlenkami zpět k Ma´at. Došlo mi, že jsem nejspíš něco přeslechl, ale žádat ji o to, aby své informace zopakovala, se mi nechtělo, bylo by to víc ponižující, než včerejší karambol. „ V klidu, Ororo…ty časopisy jsou přihlouplé, ale zpět k našemu tématu, ano také se mi něco zdálo a bojím se, že jsem na tom s informacemi ještě hůř než ty, ale zaujala mě jedna věc, respektive osoba. Žena v bílém, bledá pleť, bílé vlasy…,“ nedokončím větu a sledují její výraz obličeje, chtěl jsem vědět, zda ji to nebude něco říkat. „Navíc by mě docela zajímalo, proč jsi šla za mnou a co chceš podniknout, pokud najdeme nějakou tu stopu!?“ |
| |
| Hádes vs. Árés ~viz nadpis~
"Vašich sester je mi líto." Pokud Alecto něco cítila, nedala to najevo. Spoustu let přetvařování jí dali do vínku i nic neříkající tvář, nebo alespoň takovou, se kterou se sladce usmála a nechala to plavat. Uvnitř však cítila, že musí své sestry ze zajetí andělů dostat, ale nevěděla, zda by měla dva bohy svou prosbou obtěžovat.
"Nic není takové, jak bylo dřív.." Fúrie přikývla a počkala, až Árés projde skrz. Podívala se za sebe, zda vás nikdo nesledoval. Bez lítosti nechala Patrika tam, kde je. Byla jako maják, jehož světlo se ztrácelo jenom v podsvětí. Nebude trvat dlouho a některý ze stoupenců opeřenců se sem půjde podívat a nebude to přátelská návštěva.
Vykročila skrz portál, která se za ní ihned zavřel a sklonila hlavu před svým pravým pánem, Hádem. „Můj pane, váš synovec a bůh války, Árés,“ představila bojového boha, kdyby náhodou Hádes nevěděl, co a jak. „Budete něco potřebovat?“ ne, že by tu bylo nějaké pohoštění. Dny slávy Hádova Ereba byly ty tam. Pak se vzdálila do temného kouta, až se téměř ztrácela. Nechala vás, abyste zatím zhodnotili situaci a až nebudete vědět, zasáhne. Samozřejmě s vaším přáním.
Pozn. PJ: pár hracích příspěvků nechám na vás. Pokud mi vyloženě neřeknete, že nvte, co dál, tak do toho s Alecto zasáhnu a posunu. ;) |
| |
| U strýčka, jak příhodné... ~Hádes~ Nic není jak bylo dřív.. zatraceně.. Povzdechl jsem si, hlavou zabloudil do hodně dávné minulosti, kdy nás lidé nazývaly bohy a uctívaly nás jak se slušilo a patřilo. Ty chvíle které odvládl vítr a hlavně čas. Začínal jsem mít pocit, že se mne zmocňuje snad nostalgie. Zlidštěl jsem.. Ušklíbl jsem se této skutečnosti, raději se nad tím více nepozastavoval. Některé věci se nepřísluší. V jistých situacích jsou velmi nebezpečné. Mám takový pocit, že jsem se pomalu v jedné z těch nacházel. Se zaujetím jsem si prohlédl svého strýce a jeho vzezření už nebývalo to co dřív. Postrádalo to jakousi jiskru. Nebo spíše jsem měl takový pocit. Určitě to bude tím pocitem.. Ujišťoval jsem se v duchu, na tváři mi začínal pohrávat úsměv od ucha k uchu. Bylo poněkud milé potkat někoho známého. Někoho kdo patří do rodiny a svým způsobem mezi ty normální. Svého strýčka jsem měl v lásce, snad jako jediného z rodiny. Tak trochu jsme si vzájemně dalo by se říci "vypomáhali". "Strýčku, těší mně že tě po dlouhé době zase vidím." Nemohl jsem si odpustit to lidské oslovení. Zajímalo by mně, jaké si dal pozemské jméno.. O mém snad měl tu čest slyšet v novinách obzvláště v článcích týkajících se zbraní a všeho kolem nich. Tento život jsem si skutečně užíval. I když to nebývalo co dřív. "Andílkové nám začali zlobit a to Všemocného. Vypadá to, že konečně dostali odvahu.. A on nám snad dává nějakou pomyslnou šanci.." Opět se na mé tváři objevil jeden z úšklebků. "Avšak, to ti asi nemusím říkat... Krom toho zdál se mi po dlouhé době hodně divný sen.. předpokládám, že i tobě?" Zvídavě jsem se na něj zadíval a vyčkával na odpověď. Potřeboval jsem vědět od čeho se mám pořádně odrazit. Třeba věděl víc než já... což bylo velmi pravděpodobné. |
| |
| Forum Romanum - útěk -Loki, Hygieia- Záblesk v zelených očích, kterým jsem navždy podlehla. Byly jinak zelené, než ty mé a o to krásnější mi připadali. Po té, dalo by se i říci, že věčnosti, bez něj, bylo těžké uvěřit, že tohle je skutečnost a ne jen další výplod mých představ za dlouhých večerů. Ale jeho objetí je reálné, tak jako já nebo Garmr a užívám si jej celou svou existencí. I Loki připojuje své díky Hyg, za naše setkání a následně dodává své pozemské jméno. Tom. Zazní mi v hlavě znovu. Nijak dál, příjmení neřekl nikdo, není tak podstatné, ale mám takové neblahé tušení, že to jeho je nějak důležité, ačkoli nemám ponětí, co přesně toto tušení vyvolává. “Souhlasím… i když… bude to nezvyk… Mírně se ušklíbnu a doplním. “…Tome“ Je podivné, oslovit ho jiným jménem, ale co naplat. Nemohu na něj mezi lidmi mluvit pravým jménem, nikdo by to nechápal a přitahovalo by to nežádoucí pozornost. Na řečnickou otázku o místě jeho pobytu přirozeně neodpoví a na další otázku dostávám odpověď zápornou. Bodlo mě u srdce, i přes to, že jsem s takovouto možností byla smířená. Hlavní je, že my dva jsme se našli, teď ještě najít děti. Mám pocit, jako by k tomu chtěl krom gesta i něco říct, ale ať to byla pravda či ne, přeruší nás záblesk a naše objetí je zvěčněné na fotoaparátu. …?? Otočím se a nechápu, přesněji nevěřím svým očím. Dívky ke kterým jsem přijela byly už téměř odvezené, ale okolo nás byl menší dav úplně jiných nahromaděných lidí. Co? Loki už evidentně má v tomhle praxi a mě se najednou zezadu mysli ozve něco naprosto nesmyslného – hlas Rebeccy, která mi vykecává díru do hlavy při vyprávění o nových filmech, hercích a především o své oblíbeném. Marvel… Thor, Avangers… Loki… Hiddleston… “Děláš si…“ Ani to nedořeknu. Tom… … Tom Hiddleston. Proto mi byl povědomý, včera byl v té reklamě, kterou jsem zhodnotila jako pitomou a … Nadechla bych se k další nevěřícné větě, ale odložím to na později. Bude ještě čas si o tom promluvit, doufám… Probodnu Lokiho pohledem, když prosebně pohlédne na druhou bohyni. Přibíhajícího novináře se mu nakonec podařilo zmrazit, ale druhého v závěsu si beru na starost já dřív, než se o něco pokusí ona. Ne, že bych snad žárlila, to ne, ale... Můj Loki! A tady mohu své schopnosti uplatnit. Ovládnu trávu, které skrze nohy na zemi předám část své energie s jasnou prosbou - aby povyrostla a chytila ho za nohy (82%). Při tom rovnou chytám svého muže za ruku a společně mizíme směrem, který on určuje k zaparkovanému autu. Náš úprk je celkem krkolomný, ale snad úspěšný. |
| |
| Směr hotel Raphael ~Sigyn, Hygieia~ Čas: po 18 h (v hotelu)
“…Tome“ Mrknul jsem na Sigyn, ale to bylo ještě před tím, než nás začalo obtěžovat stádo fotografů. Kdysi by jen pouhé zahřmění všech stáhlo ocasy, ale dnes? Ódin nebyl, Thór o sobě zatím nedal vědět (nejspíš raději točí nějaký film, než aby se staral o budoucnost panteonu) a já nemůžu používat své schopnosti iluze, protože už nás vidí. Proč mě to nenapadlo dřív, postěžuju si. Stárneš, Loki. Je to tak ironické, že se tomu sám zasměju.
“Děláš si…“ „Hm?“ otočím hlavu k Sigyn, protože mi nedojde, co tím myslela. Všimnu si, že Sigyn se pokouší o magii, ale včas ji zastavím ruku. „Tady žádná zeleň není, drahá,“ ale i přesto se pár zelených stébel dostalo na povrch a pokoušelo se zachytit neustále kmitající se chodidla v obuvi. Pohlédnu na Hygieiu, zda to směruje za námi a já nás vedu k autu, u kterého stojí už v pohotovosti můj řidič Adamo.
„Našli vás, pan...“ zarazí se, protože si všimne mého doprovodu i mé ruky obmotané kolem nádherné blondýny. „K hotelu, Adamo,“ řeknu tónem, který naznačuje: žádné další otázky! „Jistě,“ rychle přeběhne k zadním dveřím, otevře je a počká, až si všichni nasedneme. Jelikož se nechci mačkat vzadu, nechám dámy, aby se pohodlně usadily, a já si sednu vepředu. Pak konečně vyjedeme. Forum Romanum po krátkou dobu pozná, co to je tráva.
Hotel se musel Sigyn líbit. Jeho vnější stěny obrůstaly úponky popínavek a na několika místech rozkvetly růžovofialové květy. Zatím bylo ještě světlo, takže pravá krása, kterou jsem já nedokázal ocenit, se projeví až k prvním skrytým paprskům. Adamo nám otevřel dveře a my se mohli nerušeně přemístit do mého pokoje. Já se ještě zastavil u recepce a objednal večeři pro tři a nezapomněl věnovat i dýško, aby kolem mé návštěvy nebylo příliš mnoho řečí. Stejně se tomu neubráním.
Když jsme konečně byli v mém pokoji/apartmá, ušklíbl jsem se nad jeho barvami. Nemohl jsem si na to stále zvyknout. Plno pastelových barev od světlé žluté po hnědou přes červenou. Na malém kulatém stolku stálo červené víno a s jednou skleničkou. Nikdo nečekal, že bych si přivedl doprovod. Nicméně jsem potřeboval se Sigyn něco probrat, co bylo jen mezi námi a nerad bych do toho zatahovat Hygieiu. Proto jsem se na řeckou bohyni podíval se slovy: „Můžeš nás na chvíli omluvit?“ snažím se mluvit slušně. „Rodinné záležitosti,“ chytnu Sigyninu ruku a palcem přejedu přes její hřbet. V podstatě to nebyla otázka. Otočím se a vedu Sigyn do ložnice a zavřu za sebou dveře.
Co se týkalo večeře, asi po patnácti minutách zaklepala hotelova služba na dveře a přivezla celý vozík s různými pokrmy, vínem, šampaňským a třemi skleničkami. Nechyběla ani voda. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Teď na chvíli soukromě ^.^ ~Sigyn~
Když jsme byli se Sigyn konečně sami, podíval jsem se na ni lehce provinilým pohledem. Nevěděl jsem ji, jak ji mám říct o manželce, zda vůbec o ní říkat, ale dnešní paparazzi zveřejni článek, že Tom Hiddleston má konečně přítelkyni a Siggy, což byla moje švédská manželka, to nenechám jenom tak být.
„Omlouvám se ti za dnešní... problémy,“ tím jsem měl na mysli skupinu otrapů s foťáky. „Už jsem myslel, že...“ nedořekl jsem to. Bylo to příliš těžké. Po pravdě jsem si už myslel, že se Sigyn vzdala své existence a už nikdy jí neuvidím. To byl jeden z důvodů, proč jsem si našel Siggy. Jako náhradu. Stále jsem však nenacházel slova a bál jsem se, že ji tím odradím, urazím nebo já nevím.
Na sobě jsem měl světle modrou košili a černé kalhoty. Jen na chvíli jsem si představil, jak bych vypadal jako bůh a ušklíbl jsem se nad verzí z filmů Thor a The Avengers. Ve skutečnosti jsem nosíval brnění podobné dávným Vikingům a místo ledu jsem ovládal oheň. Bylo mi jasné, že Marvel mé schopnosti přisoudil Jötunheimu, ale pravda byla úplně jinde.
„Nikdy jsem tě nepřestal milovat,“ šeptl jsem a posadil se na kraj postele. Byla měkká. Na můj vkus až příliš. „Věříš mi to, že?“ zvedl jsem hlavu, abych nalezl její tvář. |
| |
| Forum -> Hotel -Cora, Tom- ( :D ) I když mě Loki v mém neuváženém pokusu o magický experiment zastaví, stejně nějaká stébla poslechnou mé přání a snaží se. To už jsme ale na cestě k autu, kterým herec přijel na toto místo. Myslím, že tohle je ta část snu, která se obvykle lidem přestává líbit... Problém byl v tom, že já nebyla člověk a tohle nebyl sen. Řidič byl velmi překvapen, když nás tři viděl, ale nekomentoval to. Dobře vycvičený smrtelník. Sedím vedle Hyg v zadu, ačkoli mě mrzí, že nepřenechal místo vepředu spíš jí, aby byl se mnou, ale co je pár minut v autě proti věčné nevědomosti o místě jeho pobytu. Hlavní je, že už jsme pryč od toho šíleného davu. Ta věc s trávou byla, ale… opravdu velmi nerozumná... Co to do mě vjelo? Celou dobu se snažím být nenápadná, ani v nemocnici ze sebe nedělám zázračnou léčitelku a pomáhám jen po troškách, abych na sebe nepřitáhla pozornost a teď tohle? Blázníš... Hotel byl překrásný. Viděla jsem už kdeco, ale nad tímhle jsem se musela okouzleně zastavit a usmát. Nádhera Musím uznat, že si můj muž umí vybrat místo k pobytu. To se však nedalo říci o pokoji. Z těch teplých barev jsem se otřásla a přemýšlela komu z nás a za co se místní personál mstí. Ani špetka fialové, modré nebo zelené... brrr... Škoda. Minimálně tu zelenou bych vzhledem k venkovní "fasádě" čekala. Jak vidím, ani Loki není ze svého pokoje nadšený, takže si nemusím pokládat otázku, jak v tom může přirozeně existovat. Přes to se zvládnu po pokoji rozhlížet a pozorovat, co kde je. Život v teplém Římě, který jsem si zvolila, byl i přes můj vnitřní odpor dobrou zkušeností pro snášenlivost jiných barev. "Děkuji." Špitnu ještě k Hyg s pousmáním, než si mě Loki odvede do ložnice. Bylo to jak znovu za naše shledání, tak za momentální chvilku trpělivosti, než se vrátíme. Ačkoli... nejraději bych tu chvilku protáhla daleko, daleko dál. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro -Milovaný Loki- Dveře se za námi zaklapnou a jsme společně sami. Úsměv, který jsem věnovala Hyg zmizel přesně v té chvíli, kdy jsem pohlédla do jeho tváře plné provinění. Bez váhání jsem přišla k němu a konejšivě ho objala, než začal mluvit. Omluvu jsem pochopila, ale nedořečenou větu? Přemýšlím, zda navazovala k tomu, nebo je to o mě a mé přítomnosti na Zemi. Nevím, co říct... vždy jsem věřila, doufala a dalo by se říci i modlila se, za naše shledání. Měla jsem vymyšlených mnoho slov, která bych řekla v takovéto chvíli, ale náhle byla všechna pryč. Rozmýšlím a hledám je do chvíle, kdy se posadí na postel a po letech mi znovu vyzná svou lásku. "Drahý..." Vydechnu dojatě. "Věřím. Vždy jsem věřila." Pokusím se o úsměv a usednu vedle něj. "A i přes všechno, co se stalo, jsem ti nechtěla přivodit tu bolest, abych jen tak zmizela... Má láska mě přiměla za sebe... za nás... bojovat a žít." Při svých slovech ho hladím po tváři a v závěru mu věnuji další menší polibek. "Miluji tě celou svou duší." Musela jsem být silná, všechnu bolest, které se na mě bohové dopustili, jsem prožívala v sobě a snažila se s ní vypořádat. Problém byl v tom, že nikdo netrestal mě, ale muže, kterého mi Všeotec určil za manžela. “Jsme zase spolu… všechno bude dobré.“ Ani nevím, zda se víc snažím přesvědčit jeho nebo sebe sama. Levou rukou obejmu Lokiho kolem ramen a volnou mu položím na koleno. Následně se zahledím do jeho nádherných očí, které ke mně jediné byly vždy upřímné. Něco tam bylo, ale nevěděla jsem co. V tuhle chvíli jsme oba měli za sebou dost utrpení z toho, že nejsme spolu, že to přisuzuji tomu. Mám chuť se ptát na tolik věcí, ale všechno mi přijde tak hloupé „Jak ses měl?“, „Co jsi dělal?“, „Jak jsi žil?“… Raději hledím do okouzlující zelené, užívám si Lokiho přítomnost a zkoumám jeho tvář. Herec… Neubráním se menšímu ušklíbnutí. “Takžeee… toho herce myslíš vážně?“ Bylo to řečené podobným tónem jako mé nevěřícné konstatování u antické stavby, jen tentokráte o něco odlehčeným způsobem. “Když pomyslím, že přesně kvůli tomuhle…“ Zvednu ruku z jeho kolene a poukáži na celou jeho osobu. “…jsem se na ty filmy dívat nechtěla…“ Dál to nerozvádím a nechám ho, aby se případně zeptal na můj lidský život zde sám. Já sama o tom začínat moc nechtěla. Tušit, že v té hlouposti hraješ sám sebe, tak nechám v kině výplatu, dvě, tři…. Jen abych tě mohla vidět alespoň takto už dřív. Dodám si v duchu. Zároveň je mi jasné, že pokud je slavný, jakože postava Lokiho slavná je, máme menší… maličko přerostlejší problém. Ačkoli, vlastně to až takový problém být nemusí, jen si budu muset zvyknout na náhlou slávu a nadávky kolegyní v práci. Rebecca mě zabije… |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Já to asi nikdy neřeknu ~má drahá~
Netušil jsem, jak moc je těžké jí říct, že jsem si vzal smrtelnici. Zatím jsem to v sobě dusil a bál se okamžiku, kdy se do toho pustím. Její slova víry mě ukonejší a věnuju jí dlouhý smutný úsměv, ale prosycen láskou, kterou jsem k ní cítil. Z jedné stránky jsem slavil. Kdyby ještě existoval Asgárd, objal bych i Ódina, jak jsem byl šťastný. Na druhé polovině jsem byl však strachy bez sebe, že jí svou pravdou odradím. Vždycky to tak bylo. Alespoň mezi Thórem a ostatními bohy jsem byl jako outsider. Říkal jsem pravdu a nikdo mi nikdy nevěřil. Proč taky, když jsem před tím jenom mlžil a lhal. To jen díky Sigyn...
“Jsme zase spolu… všechno bude dobré.“ Prohrábnu její krásné blonďaté loky a přivřu oči. „Raději bych nás viděl ve tvých zahradách na Vanaheimu,“ záměrně zmíním její domov. Párkrát jsem tam byl. Poprvé jsem tam nechtěl, protože jsem tam musel kvůli zasnoubení. Ale pak jsem tam jezdil raději a raději. Na rozdíl od teplých krajin tamní zahrada byla zelená plná různobarevných kvítků. Některé jsem ani nepoznal, ale Sigyn v zahradě pokaždé byla a starala se o ně, jako by to byly její vlastní děti. Při této myšlence mě kousne další stesk a to po synech, ba dokonce po dceři.
“Takžeee… toho herce myslíš vážně?“ Změna atmosféry mě trochu zaskočí, ale ihned se lehce ušklíbnu, jak to znala jenom ona. “Když pomyslím, že přesně kvůli tomuhle... jsem se na ty filmy dívat nechtěla…“ Zazubím se a prstem jí jemně šťouchnu do nosu. „Pod lampou je největší tma,“ řeknu dobře známé pořekadlo mezi smrtelníky. „A musel jsem zkusit něco nového. Začínal jsem se pomalu nudit. Ale potkal jsem Thóra,“ řeknu trochu kousavě. Ten chlap mi věčně lezl na nervy, ale zároveň jsem se na něj mohl spolehnout. „Ten id... ehm, měl stejný nápad jako já,“ pokrčím rameny. Nakonec jsme si byli celkem podobní. Oba dva jsme chtěli na sebe upírat zraky a být něčím víc.
„A do Romana jsi dojela, protože...?“ podívám se na ni. Nenapadlo mě, že by se usídlila na tak teplém místě. „Hledal bych tě všude, jenom ne tady,“ řeknu s nádechem sarkasmu. Na tu chvíli jsem chtěl udržet pohodovou atmosféru. |
| |
| soukromá zpráva od Ma`at *Orora Nafré* pro ~Seth~ Ztichla jsem a poskytla mu tak prostor pro jeho názory. "Ovšem, ovšem." zvednu ruce před sebe, jako kdybych se vzdávala. "Tuhle bratrskou "lásku" asi nikdy nepochopím. Vím toliko, co mi řekla Eset a víc nic. Chtěla jsem tomu nahlédnout více pod slupku, mam to v povaze, ale když nic, tak nic." usměji se úsměvem mi vlastním a znovu zapíchnu vidličku do dortu. "Je škoda, že nemáme čas. To je problém dnešní doby - spěch. Poklidná konverzace se moc podceňuje." zablrblám si pro sebe. V hale zaslechnu jak si další smrtelník stěžuje druhému, jak je svět nespravedlivý a že už takové slovo nemá vůbec význam. Mám chuť na panáka...opravdu, že ano, ale problém je mnohem větší, než uremcaní lidé. "Myslím, že informace máme oba stejné. Bláznivý sen se zlatou koulí při které si vzpomenu leda tak na zlatá jablka a Héraklovy úkoly a tím to hasne." podepřu si bradu rukou a upiju kávy. Sleduji ho s trochu přizvednutým obočím, když se mě ptá na nějakou ženu v bílém. "Nikoho takového jsem neviděla, ale mám tušení o koho asi půjde. Kdyby mě nevaroval štír, možná bych viděla jí podobné. Něco mi ale říká, že to nebude dlouho trvat..." instinktivně se rozhlédnu kolem sebe a pak opět nabodnu poslední kousek dortu. "Proč jsem šla za Tebou? No možná proto, že nikoho dalšího z nás neznám? A že i k Tobě jsem přišla jak slepá k houslím. Opravdu nevím a neměla jsem moc na výběr. Plán je takový - vyčkat nějaké znamení, nebo něco. Všímkat si okolí. Já snad ani nevím. Nemám v tom stále jasno, ale pokud se nás snaží zbavit, pak je nejdůležitější obezřestnost. Něco mi řiká, že už brzy budeme vědět, jak udělat další krok, chce to jen podnět, protože opravdu nevím, kam bychom se měli teď vydat a i kdyby, co zmůžeme dva proti jim? Jsme v nevýhodě, ale zjevně v sobě máme něco, čeho se oni bojí, jinak by nás nechali na pokoji a na to asi budeme muset přijít. Je to zmatené, já vím, ale nic lepšího mě nenapadá. Včera jsem ještě v klidu seděla v kanceláři a teď jsem tu s jiným bohem a kujem pikle. Věci se daly až moc rychle do pohybu. na konci svého dlouhého monologu se hlasitě nadechnu, protože jsem na něj spotřebovala většinu kyslíku, jak jsem mluvila rychle abych neztratila myšlenku, pak jej už jen sleduji, co on na to. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro -můj drahý- Lehce položím hlavu na jeho rameno a nechávám se hladit ve vlasech. “Vanaheim…“ Zasním se. Má zahrada mi chybí, i když ne víc než Loki a naše děti. Bylo od něj hezké, že to řekl takhle a nemám pochyb, že jsem mu celou tu dobu chyběla tolik, jako on mě. Vzpomínky na domov však schovám na později, nerada bych si zkazila tu společnou chvíli odlehčeného humoru, který jsem rozpoutala rýpnutím do jeho lidské masky. Jeho okouzlující úšklebek, úsměv a rozverné gesto mě donutí zasmát se. “Můj nos.“ Lehounce ho plácnu do ruky, rádoby káravě, ale se smíchem na rtech to tak nevyznělo ani vzdáleně. “No ovšem, mohlo mě napadnout, že by sis takovou příležitost nemohl nechat ujít.“ Pro změnu „zaútočím“ já a šťouchnu ho do žeber. Jak malý děti… Své myšlence až takovou pozornost nevěnuji. Je mi to jedno, jsem prostě šťastná a co na tom? “Thora?.... Neříkal si, že o nikom jiném nevíš?“ Mírně se zamračím a lehce našpulím rty, což ve výsledku celkové atmosféry působí víc komicky než jakkoli jinak. Ovšem jeho zaražení se nad nadávkou, mi tento výraz vymaže a znovu se zasměji. “To je zmetek… takhle ti krást tvé originální nápady…“ Hravě se usmívám. Obvykle jsem ty Lokiho lumpárny tolik nepodporovala a převážně jsem v našem páru byla ta vážnější, ale dnes ne. Dnes si vážná Sigyn vzala dovolenou a nová je šílená radostí, takže má právo vybočovat ze standartu. "Ale nakonec jsi mě tu našel i když jsi mě nehledal…“ Dodám k jeho konstatování a vrátím se k předešlé otázce. “Přijela jsem tam v záchrance, hlásili skupinovou otravu jídlem za neobvyklých okolností, neb skupina se vzájemně neznala a nikde společně nejedli… ale prostě mě kolegové sbalili s sebou.“ Pokrčím rameny. Pokud by mu do teď náhodou nedošlo, co dělám, tak teď už snad je mé povolání zřejmé. A je fakt, že bych bílé kalhoty s tričkem na tělo stejné barvy nejraději vyměnila za pohodlné šaty, které by dělaly čest mému Já. “V pravdě, já sama nečekala, že bych se dostala až sem, ale nakonec jsem si řekla, že to zkusím. Navíc jsem minulém životě zjišťovala, jaké blbosti o nás píší a poznávala jsem i mythologie jiných pantheonů, až jsem došla k našemu úhlavnímu nepříteli. Proto jsem se rozhodla začít v Římě a poznat nepřítele v centru jeho moci.“ Pokusím se nějak vysvětlit své počínání. “Věřil bys tomu, že o nás lidé ví tak málo? … Ty jsi známý, ale víš jak smutné bylo, že o mě se píše jen pár vět a to mohu být ráda, že vůbec někde někdo někdy napsala i jména našich synů?“ Při tom si povzdechnu. Nechtěla jsem to kazit, ale … nějak to je pořád ve mně a nechce to přestat bolet. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Zatím to nechám. Nechci se kazit chvíli. ~má nejdražší~
“Thora?.... Neříkal si, že o nikom jiném nevíš?“ Ano, byl tu Thór. Jenže tu byla i Hygieia. Jestli jsem před tím na něj jenom zapomněl, tak teď jsem byl rád, že tohle zatím zůstalo utajeno. „Zatím bych se nešířil, o kom všem víme,“ kývnu hlavou ke dveřím. Zamaskoval jsem svou zapomětlivost a převedl to na něco užitečného. To jsem hold já. Co se týkalo kradení mých nápadů, musel jsem se zasmát. Byla to vážně ironie, když jsem jej při prvním konkurzu viděl. Sice nám hned nedošlo, že jsme oba dva bohové, ale jakmile jsme si podali ruce. Málem jsem mu židli omlátil o hlavu.
Chytil jsem její ruce, jelikož se opět napřahovala zaútočit na moje žebra a láskyplně jí políbil na prsty. Bylo příjemné opět cítit její vůni. Alespoň mi přišlo, že voní stále stejně. „Otravu svedou na vodu,“ dál jsem tím najevo, že téma fanynky se žaludečními problémy je pro mě pasé. Lidé mne v tuhle chvíli vůbec nezajímali.
“Věřil bys tomu, že o nás lidé ví tak málo? … Ty jsi známý, ale víš, jak smutné bylo, že o mě se píše jen pár vět a to mohu být ráda, že vůbec někde někdo někdy napsala i jména našich synů?“ Chytil jsem její bradu a mírně zvedl její hlavu, aby se mi díval přímo do očí. „O skutečném Lokim se toho ví opravdu jenom málo,“ koutky úst se mihnout nahoru. „Já tě znám. Není tohle důležité?“ řeknu lehce ublíženě, což jenom předstírám. „A dáváš mi naději, že tam někde venku jsou naši synové nebo by stačilo získat ten poklad a jen letmá myšlenka by nás s nimi přenesla domů,“ po těch slovech jsem jí políbil.
Bylo příšerně těžké se od Sigyn odtrhnout, aby si o mě hned nemyslela, že tu jsme jenom proto, abych jí dostal do postele. Dokonce jsem spolknul i otázku, zda má nějakého manžela. Kdyby mi řekla, že ano, pochopil bych to. Byli jsme od sebe celou věčnost a člověk i bůh potřebuje nějakou společnost. „Miluji tě,“ šeptnu ji u ucha, že se rty dotýkám boltce. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro -můj jediný- Přikývnu. Možná bylo lepší, že ona nebude vědět o nikom jiném od nás. Ačkoli jsem Thóra nemusela, kvůli jeho nepříliš příjemné spojitosti s mým mužem, byla jsem ráda, že tu je ještě někdo o kom víme. “Rozumná myšlenka.“ Dodám jako hodnocení situace. Nevím, do jaké míry se dá naší řecké kolegyni věřit a jaké jsou její záměry. Ovšem, to zjistíme, až se s ní dáme do řeči… později. “Takže, ty i on hrajete sami sebe… paráda… jsem v tom filmu aspoň taky, nebo na mě nikdo nepomyslel?“ Nikdy jsem neusilovala o slávu a není tomu tak ani teď. Ale tohle byla jen zvědavost, zda se někdo obtěžoval nahlédnout do naší mythologie… i když, z toho co vím od Rebeccy, toho moc společného nemá. "A ještě mi řekni, že jsi do Říma přijel kvůli nějakému jinému natáčení... ať tu máme ty náhody tak pěkně po kupě..." Usmám se, tichounce zavrním, na jeho láskyplné gesto s polibkem na prsty a nechám téma svého příjezdu uzavřené, i když bych k němu měla ještě co dodat. Mohu být ráda, že se tak stalo. Ano, to je to nejdůležitější. Odpovím v duchu a hledím do jeho očí. Ovšem jeho následující slova v sobě mají malý střep, který bodne. Naši synové… Žiji s vědomím, že zbyl jen jeden a ten je neznámo kde. Vychutnám si následující polibek, plný vášně a jen velmi nerada se odtahuji, ale… i přes veškeré touhy, musíme být teď rozumní. Času máme mnoho, ale vedle sedí jiná bohyně a já opravdu nepotřebuji obecenstvo. Místo toho si vzdychnu nad předešlým tématem a musím to říci nahlas. “Jeden syn.“ Šeptnu smutně. Bylo těžké to připustit, ale naděje na to, že to nebyla pravda, byla malá. “A já tebe, lásko mého života.“ Pokračuji šeptem do Lokiho ucha, stejně jako on před chvílí do mého. “Najdeme tu věc… a vrátíme se domů se všemi našimi milými.“ Položím si hlavu na jeho rameno a obejmu ho i druhou rukou, abych tak utvrdila svého odhodlání. Najdeme Váliho… Musíme. |
| |
| Na retrospektívu a toho už asi moc udialo, takže aspoň takto (Sigyn, Loki) Respektívne sama pred hotelom. No cítila som sa dosť trápne. Vzali ma zo sebou, miesto toho aby ma nechali ísť. Odviezli ma autom, ktoré síce viditeľne spĺňalo hygienické štandardy, ale z nejakého dôvodu som mala k nemu nedôveru. Obzvlášť ku koženým poťahom, ktoré sa nepríjemne lepili na obnažené nohy. Pozvali ma do hotela, aj keď som mala pocit, že pozvaná už rozhodne nie som. Rodinné a súkromné hovory toho som svedkom byť nepotrebovala a ani nechcela. " Ehmm, to je v poriadku. Mali ste ma dávno vyhodiť niekde?" Neurčito som sa zasmiala a v očiach sa mi zrkadlila akási netrpezlivosť. Bola som jednoducho pre vec s anjelmi zapálená, nerozumela som jej, sama by som jej na zúbok nikdy neprišla, ale zdržovanie okolo a bezmocnosť jednať nejako logicky sama, ma privádzali do šialenstva. Respektívne nie mňa, ale tú ctižiadostivú časť môjho ja, ktorá dávno zapadla prachom. " To je v pohode....nemusíte sa kvôli mne nejako obmedzovať." Decentne som sa stiahla do úzadia. Decentne som sa stiahla až za dvere na chodbu pred ich hotelovú izbu. Pre každý prípad a dostatočný diskrétny odstup som sa stiahla na recepciu až pred samotný hotel. Ten pohľad bol fascinujúci, dych vyrážajúci. Mať mobil s lepším fotoaparátom, odfotila by som sa.. Takto som si to len pekne po starom zapísala do hlavy a vytočila telefónne číslo. To jedno jediné čo som v pamätá mala. Nezáležalo mi na tom či je to odkazovka ale skutočne môj brat, jediné slová ktoré my vyšli z úst boli. " Prepáč, to som zasa ja. Hygieia, ale neuveríš kto je Tom Hiddleston...." |
| |
| Podsvětí Až fůrie odešla, měl jsem chvilku času jen pro sebe. prvně jsem uvažoval, že bych se převlékl do něčeho trochu reprezentativnějšího, co by se hodilo na vládce Podsvětí. Pak jsem si ale řekl, že je to zbytečné, když stejně nemám na koho zapůsobit. Synovec se jistě maskoval stejně jako já, takže dojde v pozemském oblečení a Alecto je moje služebnice, které musí být jedno, co mám na sobě. Zbytek volného času jsem tedy strávil prohlídkou trůnního sálu, který jsem tak dlouho neviděl. na to, že tu nikdo nebyl, vypadal pořád stejně, nebo jsem si ho takhle alespoň pamatoval. Za chvíli se Alecto vrátila, společně s mým synovcem. Ten mi byl vždycky sympatický. přidával mi sice spoustu práce, ale také mě krmil božskou mocí a to za to stálo. "Synovče," oplatím mu pozemské oslovení. Vždycky byl prostořeký a rázný, další z jeho dobrých vlastností. "Ano, také jsem si toho všiml. Mohli bychom toho nějak využít a právě proto jsem tě sem zavolal." jeho pomoc budu potřebovat, i když zatím ještě nevím jak. Aresovi to nikdy moc nemyslelo, byl to spíše takový tělesný typ. Samá hrubá síla a bez rozmyslu. Právě proto ho Athéna vždycky porazila. Třeba se ale za ty roky stačil poučit. "Ano, měl jsem ten sen. Co o něm soudíš?" První zkouška jeho intelektu. Podle jeho odpovědi se rozhodnu, jak na něj budu pohlížet. |
| |
| Křik patří do podsvětí ~Hádes, Árés~
Alecto dělala, že neexistuje a vy jste si mohli probrat svoje. Sen byl ožehavé téma, a když se to vzalo kol a kolem, nikdo o něm moc nevěděl, pokud neprostudoval celou bibli. Vaši konverzaci však přerušil vzdálený křik, který se nesl skrz spletité chodby Ereba. Alecto zvedla hlavu a očima kmitla ke zdem. Pokud by křik přicházel z bludiště, Hádes by to jistě poznal, ale nějak vycítil (je tu přece pánem), že se nese z venčí. Nejblíže tu byla Asfodelová pole, které už mnoho desítek let pustly. (Ne, že by to před tím bylo lepší.)
Křik doprovázely nadávky a šlo rozpoznat, že to je ženský hlas. A naštvaný. Včetně křiku jste slyšeli i sápavé syčení démonů. Alespoň Hádek a Alecto to dokázali rozeznat, protože ještě před nějakou chvíli šli kolem pole trestu.
„Mám zjistit, co děje, pane?“ Alecto vyšla ze stínů a ptala se boha podsvětí. |
| |
| Podstvětí Dříve, než stihl můj synovec odpovědět, ozval se křik. Bylo to divné. Mohla by to být zatoulaná mrtvá duše, ale ta by se tak daleko nedostala. Musel to být nějaký vetřelec. Ale jak se sem dostal? Smrtelník to nebude určitě, musí to tedy být nějaká polobohyně, nebo dokonce bohyně. Ale i ty se sem mohou dostat jen obtížně, pokud je sem pán Podsvětí nepustí. Tohle se asi za ty roky změnilo. "Ano, běž to prověřit," přikážu Alecto, "doveď tu neznámou sem. Asi máme hosty." |
| |
| Ono to nebude tak jednoduché ~Hádes, Árés~
Alecto se na Háda podívala trochu nechápavě, ale raději nic neřekla a s krátkým kývnutím na Áréa došla ke vstupu do trůnního sálu a dveře se před ní automaticky otevřely. Za nimi jste si mohli všimnout právě pohybující se zdi a oblaku prachu, který ji doprovázel. Fúrie v něm zmizela a dveře se opět zavřely.
Nastalo ticho. Po křiku nebylo ani památky a vy jste si mezi tím mohli vyměnit nějaké názory. Nicméně začínalo být jasné, že: „doveď tu neznámou sem“ nebude jenom tak. Když se Alecto konečně vrátila, dýchala přerývavě a v sále padla na všechny čtyři a zvedla hlavu. „Je to žena, pane,“ řekla očividné. „Ale mají ji démoni. Než jsem se k nim dostala, omráčili ji a teď ji vedou k poli trestu. Jestli se tam s ní dostanou, už jí nenajdeme. Myslím, že to je taky bohyně, jenom nedokážu přesně říct, která to je.“ Podívala se na vás oba. Byli jste bohové a ona nemohla rozdávat příkazy. Nyní bylo na vás, co uděláte. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Ve filmu zrovna ne.. ~Sigyn~
“Takže, ty i on hrajete sami sebe… paráda… jsem v tom filmu aspoň taky, nebo na mě nikdo nepomyslel?“ Bylo zábavné pozorovat, jak se má drahá Sigyn čepýří, když se dožadovala své osoby ve filmech. Pousmál jsem se blaženě a přejel ji prsty přes bradu. „Ve filmech ne, ale v komiksech ano. Tam tě unáším a nutím tě k sňatku, který si nepřeješ. Pak tě vysvobodí kdo jiný než Thór,“ ušklíbnu se. Přiznávám se. Něco jsem četl a hlavně ty díly, kde jsem vystupoval já a má drahá. Plus nějaký Theoric, ale o toho jsem se nikdy moc nezajímal.
"A ještě mi řekni, že jsi do Říma přijel kvůli nějakému jinému natáčení... ať tu máme ty náhody tak pěkně po kupě..." Nevinnost v mých očích, která vypadá spíše jako chuť někomu udělat žertík, se blýskne a mírně pokrčím rameny. Byl jsem tu kvůli snu a ničemu jinému. Kdybych věděl, že tu je Sigyn, sprintoval bych tu už dávno.
“Jeden syn.“ Uhnu pohledem. Co se týkalo synů, byl jsem na tom podobně jako Sig. Stále jsem pamatoval na ten osudný den, kdy mě Ódin přivázal ke skaliskům. Hlavně proto bych obnovil Asgárd bez něj. Nesnášel jsem jeho pýchu, jeho zpupnost. Ví přece všechno, že? Nebral v potaz, že mnoho informací mu přinášel Heimdall nebo já.
“Najdeme tu věc… a vrátíme se domů se všemi našimi milými.“ Lehce jsem se pousmál, ale byl jsem smutný. Jak položí hlavu na mé rameno, vhrábnu prsty do jejich vlnitých vlasů a tiše vydechnu. „Jen my,“ šeptnu a tím dám najevo, co bych si přál. Jestli jsem sobec? Nezajímá mě to. Možná bych nechal obnovit jenom Vanaheim, aby se tam Sigyn cítila co nejlépe a Asgárd nechal v troskách, jako je teď. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro -Loki- Odpověď mě přivede k úsměvu. Ideál. Má osoba nebyla v lidském zapomnění, ale přesto nemusím žít v obavě, že bych musela hledět na nějakou slavnou osobnost na plakátech, jejíž jméno by lidé provolávali jako Sigyn. Brrr… Z té představy se lehce otřesu, ale věnuji Lokimu další úsměv, ve kterém je značné uspokojení z jeho odpovědi. Ani netušíš, jak jsem vlastně ráda, že ty a filmový Loki jsi ty. Zaláskovanost několika kolegyň s Rebeccou v čele byla už tak dost otravná a teď ještě aby tu byly osoby jménem Loki dvě. Na to jsou i iluze krátké… Odpovědi na další otázku se nedočkám, ale jeho nevinný kukuč mi jasně sděluje, že to úplná náhoda opravdu není. Ovšem, tu nastane změna v jeho tváři, když jsem zmínila smutnou pravdu o možná jediném pozůstalém synovi a možná ani toho nebude možné najít. Když jsem naposledy viděla dva žlutá vlčí očka plná bolesti a provinění, připadalo mi, že se pouhým pohledem loučíme navždy. Nikdy jsem nechovala vůči ostatním bohům zášť, a nikomu jsem nepřála nic zlého, ale… v životě každého vždy nastane nějaké „ale“. Kdyby měl Loki v plánu mstít se za naše utrpení, nebránila bych mu. Naopak, měl by mou plnou podporu, ale abych ji mohla zcela vyjádřit, musel by se s nějakým takovým návrhem svěřit. “My a nikdo nám v tom nezabrání.“ Dodám šeptem plným odhodlání a dál objímám svého muže. Cítím však, že bychom neměli ztrácet čas, pokud jsou tu i ostatní bozi se stejným záměrem, máme příliš velkou konkurenci. “Měli bychom se k ní vrátit…“ Záměrně řeknu „měli“ neb by to bylo slušné a také možná i užitečné, ale zrovna dvakrát se mi z příjemného objetí nechce. Prsty v mých vlasech přináší jisté uspokojení a nechci o tu krásnou chvíli přijít, i když vím, že by bylo rozumnější si tohle teď odepřít. Když se nám náš záměr povede, budeme mít víc, než dost času na všechno. Ale bylo to tak dlouho… ne… ještě chvíli. S tím na krátkou chvíli stisknu Lokiho ještě o trochu víc. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Za okny déšť ~Váli~ Den: 4.3. úterý, poledne
Rezzagské ulice bičoval déšť. Hromobití dávno ustoupilo daleko od města a případné záblesky doprovázelo slabounké zahřmění, které došlo až o několik minut později. Lidé s otevřenými deštníky rychle spěchali skrýt se pod střechy svých domovů a venkovní zahrádky kaváren zely prázdnotou. Uvnitř však bylo plno.
Okolní lesy díky vydatným dešťům zelenaly do krásy a pro tebe to byl domov jako ušitý. Jako malíř jsi neměl žádnou pracovní dobu a zrovna teď jsi mohl klidně jít domů. Emilly určitě ještě bude ve svém krámku, kde bude tvořit nové šperky pro lačné obyvatelstvo. Díky turistům, kteří sem jezdili, i když Rezzago nebylo dvakrát známé, jste si žili celkem slušně, i když nijak bohatě.
Co ti mohlo vrtat hlavou, byl sen, který se ti zdál v noci k dnešnímu dni. Tři andělé domlouvající se ohledně nějakého artefaktu, který by bohovi umožnil cokoliv. Gabriel, Michael a Rafael. Gabriel byl rozpustilý a nejraději by z toho udělal nějakou herní frašku.
Ten sen vypadal asi takto:
„Musíme to zničit!“ nad zelenou trávou se zamihotal stín ve tvaru trojice křídel. Vánek ohnul stébla, která plakala v podobě rosy. Na zem dopadla holá noha a stín zmizel. Zůstal jenom muž s hnědými vlasy. Jeho pohled však vlídný nebyl. Jeho oči málem metaly blesky jako údery mocného kladiva Mjölnir. „Gabrieli, Rafaeli!“ zvolal a nebe se na chvíli zatáhlo tmavým mračnem. „Nenechte mne čekat! Nemám trpělivost jako náš Otec.“ Po chvíli nejbližší stromy zašustily a z jejich korun vykoukl Gabriel. Jeho světlé vlasy na slunci zářily jako zlato a hravé modré oči hleděly na bratra. „Musíme? Nechme je, ať se poperou. Bude to skvělá podívaná, bratříčku. I Lucifer by se...“ „Nevyslovuj jeho jméno nahlas, Gabrieli,“ jako poslední se zjevil Rafael. Vysoký, štíhlý. Anděl léčení. Pod jeho nohama se tráva smála a nenaříkala jak u Michaela. „Michael má pravdu. Musíme to zničit. Ale jak? My do věcí smrtelníků zasahovat nesmíme.“ „Oni nejsou smrtelní,“ upozornil Gabriel a seskočil z větve na zem. I pod ním se na chvíli objevil stín trojice křídel. Natáhl ruku a z nejnižší větve utrhl rudé jablko. „Ale proč je nenechat, aby si zahráli na kočku a myš. Nudím se. Je to přece jejich grál.“ „Mohli by nás zničit, Gabrieli,“ zamračil se Michael. „Náš Otec...“ „To na zem poslal. Není po naši vůli jej neuposlechnout,“ skočil mu do hovoru Gabriel. Sehnul se a utrhl květinu, která právě vyrašila. „Dává bohům šanci, tak proč jim upírat.“ Michael hleděl na své společníky a vypadal, jako by snědl citrón. Pak máchl rukou a země pukla. „Nebudou to mít jednoduché. Do ráje se nikdy nedostanou. Nemohou sem,“ ukázal na kmen stromu, na němž ještě před chvíli skotačil Gabriel. Dřevo prasklo a rozevřelo se přímo uprostřed. Strom odhalil své malé tajemství. Zlatou kouli, která lehce zářila a vznášela se tak, že se nedotýkala stěn. V jejím středu se mihotaly vzory, které se neustále měnily. „Může jim přinést znovuzrození nebo zkázu.“ „Někdy jsi tak vážný, bratříčku,“ zasmál se Gabriel a zmizel v jarním vánku. Michael pohlédl na Rafaela. „Hlídej ho. Určitě bohům bude chtít pomoct. Já půjdu vypustit...“
Jak jsi nad tím dumal, bylo jenom na tobě. Doma tě však čekalo překvapení v podobě vůně oběda a dvou štěbetajících dívčích hlasů, které mimochodem zněly úplně stejně. Jakmile zaregistrovaly tvůj příchod, objevila se hlava jedné z Emilly a zářivě se na tebe usmála. „Co tak brzo doma? Čekaly jsme tě až za hodinu,“ mihla očima k hodinám tikajících na zdi. „Podívej, kdo přišel,“ mávla rukou k druhé Emilly, která tu musela být i s Forsetim. A opravdu. On seděl v obývacím pokoji a zrovna louskal nemalou knihu. Když uslyšel tvé kroky, zvedl hlavu a zahleděl se na tebe. Jeho pohled byl jako vždy přísný. Nyní se dokonce i lehce zamračil. „Váli,“ zavřel knihu a odložil ji na stole vedle křesla. „Musíme se promluvit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Dánská vila ~Thor~ 4.3. 2014 Úterý (poledne) P.S. – další post můžeš psát veřejně
Film Thor 2 dávno vyšel na DVD a BR. Další filmy, v nichž jsi vystupoval, byly Rivalové a Star Trek. Teď jsi měl pár dnů volna mezi natáčením několika dalších filmů, které jsou naplánované na rok 2015. Právě jsi ve své vile v Dánsku a život by byl poklidný nebýt toho divného snu, který tě přinutil zavřít oči a oddat se spánku. Jako bůh jsi spát nepotřeboval. Za ty léta ses to však naučil alespoň předstírat.
Co se týkalo tvé ženy Sif, za dobu, co jsi na zemi, jsi o ní neměl žádnou správu. Ba ani o Ódinovi. Během natáčení Thora jedničky jsi narazil na starého rivala, Lokiho. Bylo určitě zvláštní potkat boha, který ti kdysi nadělal tolik problémů, ale zároveň byl tvým druhem na mnoha cestách mezi devíti světy. Nyní to byl jediný bůh, o kterém jsi věděl.
Co se týká snu, byl o třech andělech, kteří se zrovna bavili o magickém předmětu plnícího přání. Co by v tvých rukou dokázal? Co by sis přál? Obnovit Asgárd? Stát se králem a vládnout místo Ódina nebo jen mít zpátky svou drahou Sif?
„Musíme to zničit!“ nad zelenou trávou se zamihotal stín ve tvaru trojice křídel. Vánek ohnul stébla, která plakala v podobě rosy. Na zem dopadla holá noha a stín zmizel. Zůstal jenom muž s hnědými vlasy. Jeho pohled však vlídný nebyl. Jeho oči málem metaly blesky jako údery mocného kladiva Mjölnir. „Gabrieli, Rafaeli!“ zvolal a nebe se na chvíli zatáhlo tmavým mračnem. „Nenechte mne čekat! Nemám trpělivost jako náš Otec.“ Po chvíli nejbližší stromy zašustily a z jejich korun vykoukl Gabriel. Jeho světlé vlasy na slunci zářily jako zlato a hravé modré oči hleděly na bratra. „Musíme? Nechme je, ať se poperou. Bude to skvělá podívaná, bratříčku. I Lucifer by se...“ „Nevyslovuj jeho jméno nahlas, Gabrieli,“ jako poslední se zjevil Rafael. Vysoký, štíhlý. Anděl léčení. Pod jeho nohama se tráva smála a nenaříkala jak u Michaela. „Michael má pravdu. Musíme to zničit. Ale jak? My do věcí smrtelníků zasahovat nesmíme.“ „Oni nejsou smrtelní,“ upozornil Gabriel a seskočil z větve na zem. I pod ním se na chvíli objevil stín trojice křídel. Natáhl ruku a z nejnižší větve utrhl rudé jablko. „Ale proč je nenechat, aby si zahráli na kočku a myš. Nudím se. Je to přece jejich grál.“ „Mohli by nás zničit, Gabrieli,“ zamračil se Michael. „Náš Otec...“ „To na zem poslal. Není po naši vůli jej neuposlechnout,“ skočil mu do hovoru Gabriel. Sehnul se a utrhl květinu, která právě vyrašila. „Dává bohům šanci, tak proč jim upírat.“ Michael hleděl na své společníky a vypadal, jako by snědl citrón. Pak máchl rukou a země pukla. „Nebudou to mít jednoduché. Do ráje se nikdy nedostanou. Nemohou sem,“ ukázal na kmen stromu, na němž ještě před chvíli skotačil Gabriel. Dřevo prasklo a rozevřelo se přímo uprostřed. Strom odhalil své malé tajemství. Zlatou kouli, která lehce zářila a vznášela se tak, že se nedotýkala stěn. V jejím středu se mihotaly vzory, které se neustále měnily. „Může jim přinést znovuzrození nebo zkázu.“ „Někdy jsi tak vážný, bratříčku,“ zasmál se Gabriel a zmizel v jarním vánku. Michael pohlédl na Rafaela. „Hlídej ho. Určitě bohům bude chtít pomoct. Já půjdu vypustit...“
Měl jsi dost času se nad snem zamyslet. Hlavně co budeš dělat dál. To je jeden z prvních úkolů.
P.S. – pokud budeš chtít kontaktovat Lokiho, tak ten je v Římě a má tam už cca 18-tou hodinu. Pokud ses domluvíš s jiným hráčem, hlavně se nějak sesynchronizujete časově a ať to je v tvém postu ;) |
| |
| Moment! Teď tu zrovna mám soud! ~Hyg~
"Prepáč, to som zasa ja. Hygieia, ale neuveríš kto je Tom Hiddleston...." Telesforos aneb Peter, zvedl mobil a poslouchal první úryvek tvé věty. Ne, že by byl nějak opitý, ale pokud bys jej viděla, usmíval by se od ucha k uchu. „Ahoj milá sestřičko,“ začal svůj proslov. „Tom Hiddleston... myslíš toho herce, co hraje Lokiho?“ nebyl si dvakrát jistý, jestli se s ním někdy setkal, ale spíš ne. Jestli jsi mu ihned řekla, že to je pravý Loki, tak ti do telefonu zahučel: „No, neee fakt? Moment, a může se tohle vůbec? Jak to, že to nevím? Něco mi uniklo. Já bych měl vědět všechno?!“
V pozadí se ozval mužský hlas, který byl nejspíš zamířen na Telesfora. „Víš co tu, drahá sestřičko, natáčím? Svůj soud a nyní všem lidem řeknu, jak jimi opovrhuju, hehe,“ zasmál se. „Zní to jako já? Asi moc ne, co?“ jeho brebentění se začínalo dostávat do nezastavitelných mezí. |
| |
| A zase veřejně ~Sigyn, Hygieia, který tu není a pro-ódinovy-vousy kam šla?~
“Měli bychom se k ní vrátit…“ Podívám se na Sigyn a jen nepatrně přikývnu hlavou. Ne, že by se mi moc chtělo vracet se do reality, kde naše životy můžou viset na vlásku a nějakým stupidním přáním odstranit ze světa nejenom anděly, ale i ostatní bohy z konkurenčních panteonů. To by mohlo bolet. „Máš pravdu,“ vydechnu s nevyřčeným očekáváním, se kterým bych se na ostatní nejraději vykašlal a splnil bych mé i Sigynino přání.
Stisknu její ruku a políbím na čelo, při čemž stávám, a pokud chce, pomáhám ji na nohy. Až nyní si vzpomenu na to, co jsem jí asi před půl hodinou chtěl říct, ale vypadá to, že to na chvíli počká. Snad nebude Siggy rychlejší než já.
Dojdu ke dveřím ložnice a otevřu je. Trochu mě překvapí, že tu Hygieia není a podezíravě se podívám ke dveřím. Nemohu si nevšimnout večeře a vína. „Kam šla?“ zeptám se spíš sám sebe a vrtá mi to hlavou. Není to tak, že bych jí nevěřil, ale její potřeba se nemusí shodovat s tou naší a raději bych jí měl na očích a doufal, že proti nám nekuje pikle. „Máš hlad, drahá?“ podívám se na Sigyn a opět se ve mně pohne malý Loki-svědomí, který zvolává: No, tak jí to řekni! Buď tě odkopne teď nebo až za pár dní! |
| |
 | Hůrá do Říma Jelikož jsem teď měl několik dnů volno, tak jsem si chtěl pořádně odpočinout od všeho tohoho ruchu. Sice jsem se těšil že budu točit nový film, ale i já potřebuji někdy trochu klidu. Napadlo mně že bych mohl letět třeba do Irska, nebo do Španělska. V obou zemích jsem už sice byl, ale líbilo se mi tam. Nakonec jsem ale zamítl oba návrhy. Bylo by to příliš pozornosti a po ní zrovna teď nějak moc netoužím. A tak jsem si raději koupil nový počítač, housle a kytaru. Všechno jsem to měl v obýváku a užíval jsem to docela často. Nejvíce se mi ale líbila ta kytara. Díval jsem se na různá videa a zkoušel hrát melodie podle nich a musím říct že mi to docela šlo. Zrovna bylo odpoledne a já jsem dohrál na kytaru. Sedl jsem si do křesla, díval se ven z okna a jen tak odpočíval. Najednou se ale stalo něco divného. Zavřel jsem oči a usnul jsem. To se mi nestalo již hodně dlouho. Bylo by to zvláštní samo o sobě, ale mně se i něco zdálo. A to bylo vážně divný. Ten sen byl divný. Nelíbil se mi. Když jsem znovu oči otevřel, tak jsem přemýšlel o tom co ve snu bylo. Napadlo mně že by na mně mohl nějaký neznámý bůh použít třeba nějakou iluzi, ale nezdálo se mi to moc pravděpodobné. Zvedl jsem se a došel jsem k ledničce. Vyndal jsem z ní plechovku piva, otevřel ho a trochu jsem se napil. Pak jsem došel ke stolku kde jsem měl telefon. Napadlo mně že bych si s někým měl promluvit. Bohužel jediný bůh mimo mně o kterém jsem věděl byl Loki. Snad v tom nemá prsty. Vytočil jsem číslo a čekal až to osoba na druhém konci vezme. Ahoj Chrisi. Jak se máš? Dobře Davide díky. Hele potřeboval bych od tebe laskavost. Potřeboval bych aby jsi se pokusil najít Thomase Hiddlestona. Chtěl bych si s ním promluvit,kvůli jednomu filmu. Myslíš že by to šlo? No, to nevím Chrisi. Snad jo. Pokusím se zjistit kde může být, ale nic ti neslibuju. Pokud něco zjistím, tak ti zavolám zpět jo? Dobře Davide, díky. Tak zatim. Ukončím hovor a telefon položím zpět na stolek. David je jeden z mých přátel. Je to celkem vlivný člověk a novinář, takže doufám že se mu to povede. Sednu si zpět do křesla a dopiji své pivo. Pak strávím skoro hodinu hraním na kytaru a následně se podívám již po několikáte na film Underworld. Musím říct že je vážně zajímavý. Líbí se mi ty věci kolem vlkodlaků a upírů. Když film skončí, tak se konečně rozezvoní můj telefon. Halo? Čau Chrisi, to jsem já. Nebylo to snadný, musel jsem zatahat za pár nitek. Ale nakonec se mi to podařilo. Tom je prej někde v Římě. Bohužel nevím kde. Ale vymámil jsem z Alana jeho číslo na mobil. Takže pokud tam budeš chtít letět, můžeš si ho pak zkusit najít sám. Super, to je úžasný. Díky moc Davide, máš to u mně. To si piš že mám. Tak zatim. Čau a díky. Položím telefon a ušklíbnu se. Ti novináři bývají často dost otravní, ale není k zahození mít mezi nimi někoho komu můžu aspoň trochu věřit. Vstanu a vyhodím prázdnou plechovku od piva. Zajdu do koupelny a dám si sprchu. Převleču se a napíšu zprávu Benovi, mému pilotovi aby připravil letadlo, že chci letět do Říma. Ten se po půl hodině ozve že je vše připraveno. Všechno doma zavřu a zapnu alarm. Pak zamířím ke svému soukromému letišti, které je asi tři sta metrů od mého domu. David už tam čeká vedle mého soukromého letadla. Ahoj Chrisi. Vše je připraveno, můžem hned letět. Dobře. Tak vzhůru do Říma. Ušklíbnu se a nastoupím do letadla. Během letu do Říma si čtu jednu knížku. Po pár hodinách přistaneme na letišti. Tak jo Bene, můžeš letět zpátky. Já se tu asi pár dnů zdržím. Kdyby něco, tak se ozvu jo? Dobře Chrisi, tak zatim. Rozloučím se a vystoupím. Zamířím do města na prohlídku. Jako první je na řadě Coloseum. Během cesty mně několik fanoušků požádá o podpisy nebo aby se se mnou mohli vyfotit. Většinu z nich neodmítnu a pokračuji dál. Když dojdu ke svému cíli, tak vytáhnu mobil a vytočím číslo které mi David dal. Počkám zda to někdo vezme a pokud jo, začnu mluvit. Ahoj Thomasi. Tady Chris. Jak se máš? Hele chtěl bych s tebou o něčem mluvit. Vím že jsi v Římě, já jsem tu taky. Měl by jsi teď čas? Zeptám se a čekám jak Loki odpoví. Říkám mu jeho "lidským" jménem, protože nechci riskovat že by nás třeba někdo slyšel. Jeden nikdy neví kde je nějaký slídil. |
| |
| Podsvětí ~Hádes~ Lehce jsem se pousmál, když mně nazval synovcem. "Velmi si cením tvého zavolání." Myslel jsem to opravdu vážně. Po mnoha mých životů mi převážně chyběla jeho společnost. Dlouho jsem se neviděli, jen co je pravda. Co soudím o tom snu? Na delší dobu jsem se zamyslel. Vlastně jsem ani sám netušil. Celou tu dobu jsem hledal nějakého spojence, s nadějí že právě on bude vědět víc. Nebyl jsem zrovna intelektuál a to se o mně moc dobře ví. Nechápu proto Hádese, proč mně takto zkouší. Když on vlastně ví. Možná právě proto.. Měl jsem mu v úmyslu něco odpovědět ve stylu, že mně moc dobře zná a co si o tom vlastně myslí on, ale nestačil jsem naprosto nic vzhledem k okolnostem. Výkřik který jsme zaslechli se nelíbil žádnému z nás. Mírně jsem se zamračil. Vytáhl z boty dýku, která momentálně nesloužila na pouhé otevírání dopisů, ale spíše jako útočná zbraň v případě když bude potřeba. Zaujal jsem přitom bojový postoj. Připraven zaútočit na cokoliv. "Hosty?!" Zamračil jsem se. Toto se mi v žádném případě nelíbilo. Nehodlal jsem polevovat na své ostražitosti a tak jsem stále stál ve svém postoji s dýkou držící v ruce. Ani ne po chvíli se vrátila Alecto s odpovědí. Podíval jsem se nejdříve na strýce a poté na ní. I přesto že jsem miloval souboj a měl jsem v úmyslu tam vtrhnout, mně něco zarazilo. Něco co celou tu dobu křičelo, že se jedná o past. "Nevím strýci, ale možná to je past... také se možná pletu. Chtělo by to vymyslet rychle nějaký plán. Ale to nechávám na tobě, já se do toho vrhnu klidně i po hlavě." Pokrčil jsem rameny. Vyčaroval jsem přitom na své tváři zářící úsměv, za který by se snad nemohl stydět žádný uživatel zubní pasty signal a žvýkaček orbit. Vyčkával ještě na Hádese a jeho poslední verdikt. |
| |
| V hotelovém pokoji, odchod z ložnice -Loki, Hygieia- Vidím, že jeho ochota rozpustit naše objetí je stejná jako má, ne-li menší, ale též to shledá jako rozumný nápad. Stisk ruky oplatím a při doteku jeho rtů na čele se usměji ještě víc. “Chyběl jsi mi.“ Zašeptám a zvedneme se, pomoci si nechám, ačkoli ne, že bych to nezvládla sama, prostě mi to přišlo jako dobrý nápad. Po otevření dveří nacházíme pokoj prázdný. Eh? Divím se podobně jako Loki, jen ne nahlas. Kam mohla jít, vždyť jsme nezmizeli na tak dlouho, ne? A… nedělali jsme nic, kvůli čemu by si musela připadat hloupě. Pustím ruku, mého muže a pohlédnu z okna, kde se pokouším najít postrádající bohyni. Mezitím zaslechnu, jak se Loki bezstarostně ptá na jídlo. To jsi celý ty. Usměji se pro sebe, ale zastihne mě krutý fakt, že jsem vlastně měla naposledy oběd doma, který nebyl příliš velký a hlad tedy opravdu mám, jen jsem si ho do teď nevšimla. To se tak obvykle stává, když najdete svou dlouho ztracenou lásku, pro tu nádhernou chvíli se zapomene na všechno kolem. “No… v pravdě docela ano.“ Připustím. “Mimochodem, támhle je naše bohyně.“ Ukážu z okna na venku telefonující Hygieiu. Nechám na Lokim, zda se pro ni vydáme spolu, nebo mě posadí k jídlu a půjde sám. Nebude mi vadit ani jedna varianta. |
| |
 | Veká slohová práce – úvod; Rezzag; úterní poledne Pomalým krokem jsem mířil k místu, které mi mělo být domovem. Ne, že by se mi tam nechtělo, ale opět mě přepadla úzkost ze všeho kolem, proto neodolám a z brašny přes rameno vytáhnu cigarety. Jednu si zapálím, při čemž se opřu o zeď před nějakým domem, kde je menší stříška a pokuřuji tam. Tímto si vysloužím nejeden zhnusený pohled od kolemjdoucích pod deštníky, ale ignoruji je. Tyhle pohledy už znám, dívali se tak i bohové. Chlápek s cigaretou versus syn Lokiho. Ale přes to… nikdy jsem se za tebe nestyděl, otče, ač se ostatní svými pohledy snažili naznačit, že bych měl. Déšť obvykle miluji, ale tohle je jediná chvilka, kdy raději nemoknu… tato chvíle mi přináší chvíli pozastavení a sledování nejen kouře, ale i děje kolem. Nejlepší kavárna široko daleko má pustou zahrádku, ale přes prosklené dveře je krásně vidět šum lidí, kteří se uvnitř hemží jako mravenci, ve snaze urvat kousek místa pro sebe a usadit se tam než déšť poleví. Jiní lidé dobíhají dopravní prostředky, schovávají se pod kapucemi nebo deštníky… všichni spěchají, aby se dostali někam do tepla. Všichni až na mě. Všimnu si záblesku a krátce na to zazní městem i hlasitý hrom. Tiše zamručím blahem. Miluji tenhle zvuk, tu energii ve vzduchu a pocit svobody. Zamilovávám se do každé bouřky, která hřmí nad krajem, mám chuť běhat, skákat a výt po večerech na měsíc. To je jeden z mála okamžiků, kdy pocítím něco jako radost, jinak už ji neznám. Radost z lásky k něčemu, čemu nemohu svou necitlivostí ublížit. Nejraději bych se dál toulal krajinami, místo tohoto usazení, ale i když k Emilly nemám větší vztah než přátelství, nechci jí tu nechat samotnou… zvykl jsem si na její přítomnost, cestovali jsme společně opravdu dlouho a mám pocit, že se jí povedlo zamilovat se do mě. Což není zrovna nejlepší. Nejsem si jistý, zda bych byl schopen k ní chovat tak hluboký cit. Mám ji rád a nechci jí ublížit svou necitlivostí, nechápavostí a též značnou lhostejností ke všemu, včetně vlastního života. Navíc jsem si stoprocentně jistý, že kdybych jí tu nechal, strhla by se velká řetězová reakce. Milly by byla smutná, její rádoby dvojče by zjistilo proč, sdělila by to svému partnerovi a Forsetti by mě našel a připravil by mi osud horší než smrt. Cigareta dokouřena a s novým nádechem se raději vrátím ke vzpomínce na mé malování. Milly si myslela, že jít malovat v dešti je nesmysl, ale mě se tak přemýšlí daleko lépe nad tím, co má být zachyceno a navíc už ví, že jsem velmi zručný. Kdysi jsem to byl já, kdo na cestách po lesích stavěl příbytky pro přespání, takže vytvořit menší altánek z toho, co příroda dá, byla poměrně hračka a mě nepršelo na papíry. Bohužel, v dnešní tvorbě mě, ač silně nechtěně, ovlivnil sen, který se mi zdál. Ani nevím, co toho bylo příčinou a jestli třeba Emilly neviděla totéž… ale neřešil jsem to s ní. Nechtěl jsem to řešit vůbec. Jenže když ruka s tužkou řádila po papíře a já po chvíli poznal, že tvoří andělské křídlo, poté strom s puklinou, následně ještě nějakou další nesmyslnost s podivnými klikyháky a uzavřelo to cosi jako chapadla. ...? Proč kreslím chapadla? "Já půjdu vyspustit...." Zazní mi věta jednoho z andělů, se kterou jsem se probouzel. Napadlo mě, vypouštění Krakena. Aha. Tak proto... Raději jsem sklidil vše do desek, schoval je do brašny a místo svého odpočinku pomaličku opustil. Jména těch tří ze snu jsem znal jen z toho, co jsem zaslechl kolem, ale víc jsem se po křesťanství a všem kolem nepídil. Neměl jsem důvod. Ohledně celého snu jsem neměl jediný pořádný důvod ho řešit. Vzkříšení by to stejně nepřineslo, čas by to zpět nevrátilo ani nic. Proč se tím tedy nervovat? Smutně vydechnu a vylovím novou cigaretu. Kéž by tě to přivedlo zpět… To by byl asi jediný důvod, proč bych se vůbec chtěl nějakou věc, ze snu najít. Grál či co. Pokud by napravil, co bylo spácháno, proč ne, ale o tom řeč nebyla. Déšť na chvíli zeslábl, tak jsem se vydal dál i s cigaretou v levačce. Snažil jsem se přestat vzpomínat, ale nešlo zapomenout. Chlad z deště prostupoval celým mým tělem, cítil jsem ho v kostech na rukou, prohlodával se dlouhými kostnatými prsty, ale mně to nevadilo. Mé ruce byly ledové a citlivost v prstech byla dost pochybná, takže bych ani nepostřehl, že jsem nedopalek vzorně odhodil do koše po cestě, kdybych na to přímo nehleděl. Odemknu dům, schody vezmu poklidnou chůzi po dvou až třech, záleží na délce kroku a dostanu se do bytu. Ihned mě uvítá výrazná vůně, značící, že Emilly řádí v kuchyni. Takže teorie o tom, že bude v obchůdku, byla milná. Její krámek se šperky jsem částečně využíval k prodeji nějakých mých kreseb. Žádné zázraky, povětšinou krajiny, zvířata, prapodivné záhadné postavy a na objednávku i portréty, speciálně to mám zmíněné na kousku papíru, který visí v rohu obchůdku i s ukázkou několika portrétů, které jsem měl k dispozici. Nežili jsme kdovíjak bohatě, ale stačilo nám to. Dokud nám Forseti z čiré nenávisti ke mně nezařídil tenhle byt, jen abychom nemuseli být u nich, byli jsme živi z toho, co dal les, a neměli jsme střechu nad hlavou. I sebevětší chudoba je pro nás v porovnání s tím luxus. “Ahoj.“ Houkl jsem do bytu, jako to dělám vždy a zamknu za sebou. Odpověď přišla stejná a navíc dvojhlasná, což značilo jediné. Zase… Vydechnu zmučeně a sundám si boty. Na to do předsíně vykoukne zrzavá hlava mé Emily a věnovala mi úsměv. Dokonce by mě nejspíš svou radostí z návštěvy i objala, ale zarazila se cestou ke mně a nakrčila svůj roztomilý, lehce baculatý nos. Následoval velmi vyčítavý pohled, ale já se jen nevesele pousmál. Tohle bylo také až skoro tradiční, že slov stylu „Tys zas kouřil.“-„Řeklas, ať to nedělám doma.“ už netřeba. Oba víme, že tato slova zazněla a stačila k tomu výměna pohledů. To už se ale vynořila i druhá Emily s černými vlasy. “Volná pracovní doba.“ Odpovím na její otázky, proč tu jsem tak brzo a že mě čekali tak nejdřív za hodinu. Bylo kolem dvanácté, obvykle tak přesně k času oběda nechodím, ale dnes se to nedalo. Vesmíre, který nejspíš můžeš za tu podivnou bránu časoprostoru, která sem přenesla jednu a tutéž obryni dvakrát, děkuji ti, že to nejsou dokonalé klony… Obě dívky jsou Emily a obě mají do určitého bodu stejnou minulost. Jen ta „moje“ se jaksi propadla portálem sem, aniž tušila, že je v úplně jiné časové dimenzi. To jsme zjistili až po delším společném putování, kdy nás jednou v lese našel Forseti. Byl na procházce se svou Emmou, ale ta pak někam odběhla, a když jí netrpělivě šel hledat, našel druhou verzi své Emily. Naštěstí, když se probral z překvapení na téma „Kdy sis změnila vlasy, proč máš jiné oblečení a…. s kým tu jsi?“, přišla ta jeho, takže jsem nebyl nařknut z přebírání dámy. Myslel jsem, že mě na místě zabije, když si mě konečně všiml a uvědomil si, kdo jsem. I to je jeden z důvodů oné řetězové reakce. Nemáme spolu zrovna přívětivý vztah, ale ani jeden z nás nechce ‚Emmilly‘ ublížit. “Vidím.“ Dodám na její „Podívej kdo přišel“ a kývnu Emmily na pozdrav. Kde je Emmily, tak tam je opravdu převelice malá šance na to, že by nebyl i Forseti. Ti dva jsou jak siamská dvojčata, spíš horší. Navíc i přes fakt, že Forseti sem chodil nerad, kvůli mé maličkosti, tu ti dva byli poměrně často. Až nehezky často. Prosebně ještě pohlédnu na Emilly, než zmizí s Emmily-Emmou zpět do kuchyně. “Byl by pro mě čaj?“ Kývne a jde se věnovat „sama sobě“. Já zamířím do obýváku, kde si Forseti čte a odložím tam brašnu. Při pohledu na mě, jen kývnu na pozdrav, ale on rovnou mluví. Zamručím a s tím vytahám desky z brašny a zkontroluji, jestli přepravní zavazadlo náhodou nenavlhlo až k nim. Zatím se to nikdy nestalo, ale jistota je kulomet. Brašnu předesu na teplé místo, aby řádně uschla a mezitím mi Milly přinese čaj. “Děkuji.“ Pokusím se o vděčný úsměv, ale jsem rád, že se mé věčně svěšené koutky vůbec zvednou. Obryně, jako by tušila, že něco budeme řešit, za sebou zavře a zmizí prakticky v tichosti. Pohlédnu na přísný výraz mé momentální společnosti. Vždy byl takový, ale na mě se tváří ještě víc, přísněji a navíc se mračí. Vážně mě nemá rád, ale JÁ jemu nic neudělal… krom toho, že stejně jako on, mám svého otce rád a byl jsem ochoten se ho s bratrem zastat. Za což jsme byli po zásluze potrestáni… “…“ Přemýšlel jsem, zda se zeptat, o čem si chce promluvit, ale přišlo mi to zbytečné. Stejně mi to řekne, ptát se nemusím. Místo toho sáhnu do skříňky, kde vezmu láhev medoviny a dvě sklenky, při čemž Forsetimu mlčky nabídnu. Pokud přijme, naliji nám oběma, kdyby ne, naliji jen sobě. Mám na ni chuť ať se mu to líbí nebo ne. S tím usednu na pohovku a jsem připraven naslouchat. |
| |
| Návštěva: Alecto se za chvíli vrátila s nepříjemnými zprávami. Skutečně se jednalo o bohyni. Byla ale příliš slabá, nebo démonů naopak příliš mnoho. Teď je každopádně v zajetí. Ale proč by ji démoni chtěli živou? Proč a pro koho? Možná nás mají někam vylákat, nejspíše pryč z bezpečí mého paláce. Je to velký risk. Nemám ale rád, když mi někdo unáší příbuzné v mé vlastní zemi. Nebyl čas vymýšlet nějaké plány. Jsme tu jenom dva a nejsme ani tak mocní, abychom si nad nimi zajistili bezkonkurenční převahu. Použijeme Areovo bezhlavé jednání. Právě proto jsem si jej sem přivolal. Bude se mi hodit v situacích, jako jsou třeba tyhle. Přesto je tu jedna věc která by mi mohla pomoci. Trůnní sál se nezměnil, není teda důvod, proč by to nemohlo fungovat. Pohnu tajnou pákou, maskovanou jako opěradlo mého trůnu. Ze země po mé pravici vyletí předmět, který okamžitě chytnu. Hádovy vidle. Zbraň, vyrobená Hefaiastem a jeden ze symbolů mé moci. Bude se mi hodit. "Alecto, zůstaň tady a odpočiň si. Jestli budeme potřebovat pomoc, zavolám tě. A my dva," pohlédnu na synovce, "půjdeme těm démonům ukázat, kdo je tady pánem." S těmito slovy vstanu a vyjdu ze sálu. |
| |
| A co to… neeee! ~Sigyn, Hygieia (venku), Thor (na telefonu)~ Čas: kol 19h
Moje pozornost se vždy bila s nezájmem, kterým jsem vůči okolím trpěl. Nyní tu však byla Sigyn a několik priorit se pro mne změnilo. Tak za prvé se zeptám Sigyn, zda má hlad a pokud ano, milerád ji pohostím. Pokud by někdo jiný po mě chtěl udělat kafe, poslal bych jej rovnou do Hellheimu nebo alespoň na Múspellheim, kde to vřelo. Co se však týkalo ohnivého světa, bylo tam plno skvělých surovin, které tam dolovali trpaslíci a… TRPASLÍCI? Za celou dobu, co jsem odsouzen živořit jako prachobyčejný smrtelník jsem se nikdy nepídil po trpaslících či álfech, což je jiný název pro elfy. Styď se, Loki! Máš kypět prozíravostí
“No… v pravdě docela ano.“ „Hm, kdo to může proboha být?“ vytáhnu iPhone z kapsy a podívám se na display. Neznáme číslo… krátce zauvažuju, že to nechám být, ale zvědavost mi nedá, abych to nezvedl.
„Ahoj Thomasi. Tady Chris. Jak se máš? Hele chtěl bych s tebou o něčem mluvit. Vím, že jsi v Římě, já jsem tu taky. Měl by jsi teď čas?“ Pokud bych zrovna pil nebo jedlo, tak pití bych vyprskl a jídlem se začal dusit. Och, to mi připomnělo jednu scénu z Game of Thrones. Taky to čtu a dívám se! „Uhm, co pro Ódinovy vousy děláš v Říme?“ Že já se blbec ptám. Kouknu na Sigyn a na chvíli zakryju mobil, abych jí mohl říct: „To je Thór.“
„Týká se to toho snu?“ pro jistotu se zeptám. „Jsem zrovna v hotelu Raphael,“ neměl jsem důvod mu lhát. Přece jenom týdny strávené na place mě naučily ho tolik neignorovat. Bylo tak povznášející držet v rukou jeho falešné kladivo. Cítil jsem se jako bůh. Oh, moment. JÁ jsem bůh! „Ale nejsem tu sám. Víc ti toho řeknu, až dojedeš.“ Což taky mohlo znamenat: Už ti tu židli můžu omlátit o hlavu? Počkal jsem, co odpoví, a pak jsem hovor ukončil a sedl si ke stolu jako zmlácený pes. „A já myslel, že jej to jeho bohování přestalo bavit,“ moje slabá naděje však přetrvávala. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Cesta k hotelu ~Thór~
Pokud se vydáš k hotelu, tak ber v potaz, že to může trvat nějakou tu půl až celou hoďku. Nebudeš moct hned nekráčet Lokiho pokoje, a tak své kroky nasměruj k recepci. Tam to pak odehrajeme.
|
| |
| Bohyně v nesnázích ~Hádes, Árés~
Alecto přikývla a opět se stáhla do stínu trůnního sálu a s obdivem pozorovala svého boha, jak ví, co má dělat. Ona osobně se tu vždycky raději zavřela a nedbala výkřiků vycházejících zpoza zdí Ereba. Možná tak zavinila smrt několika bohů, ale o tom vím jenom andělé a démoni.
Zdi Ereba se jako vždy před svým pánem rozestoupí a odhalit tak přímou cestu až ven. Jakmile překročíte schod, zdi se s vrzáním a prachem zavřou a ještě nějakou dobu slyšíte šoupání kamene o kámen. Kam se na to hrabe schodiště z Bradavic.
Asfodelova pole jsou, byla prázdná. Nyní po nich kráčela skupinka démonů a mezi sebou táhli bezvládné tělo ženy. Místy jste zahlédli kštici rudých vlasů, ale jinak nic víc. Démoni si to mířili do svého soukromého Pekla, které před tím sloužilo jako pole trestu.
Jeden z démonu se náhle zastavil a zavětřil. Nevypadal jako čert, kteří vystupovali v pohádkách a ani jako ďábel s ještěřím ocasem a křídly. Dokonce by vypadal i jako člověk nebýt jeho bílé kůže a rudých očích, které v pekelném žáru nedaleko od vás mihotavě zářily. Místo nehtů mu vyrůstaly černé drápy a k zakrytí citlivých partií používal jen bederní roušku. S páteří lehce nahnutou dopředu zlostě zařval a odhalil tak špičaté zuby. Při jeho křiku se otočili i jeho druhové. Bylo tam i pár démonek, ale o nic krásnější. Možná na povrchu mohli vypadat k světu, ale tady jste viděli jejich pravou podstatu.
Celkem na vás hledělo šest démonů, z toho dvě ženského pohlaví. Původ se úplně zastavil a nenadálý hluk probudil i rusovlasou bohyni mezi nimi. Ta sebou zuřivě trhla, ale jinak se z jejich pevného sevření dostat nemohla. Vy jste nyní měli trochu jiný problém. Čtyři démoni se na vás chystali zaútočit. Jeden to vlastně už udělal.
Na shrbeného tvora byl rychlý skoro jako střela. Jeho bílé tělo se mihalo a téměř splývalo s popelavými barvami Asfodelova pole. Šel přímo po Hádovi, jelikož si asi řekl, že bude snadnější cíl. Árés i jako smrtelník vypadal dost výhrůžně. Nicméně se spletl.
INFO |
| |
| Bůh spravedlnosti kuje pikle ~Váli + Emmilly, Forseti~
Forseti čekal na nějakou odpověď, ale místo toho mu přišlo jen mlčení. Jestli si někdy zvykl na Váliho chování? Neměl potřebu a ani to nechtěl. Stále si udržoval od mladšího boha odstup, ale jen díky své Emmě s ním byl vůbec v kontaktu.
Sledoval Váliho počínání, když vytahoval láhev medoviny. Zlatavý mok nemohl zaměnit ani s pivem. Bylo by to rouhání. Krátce přikývl a vzal si svou skleničku. Znovu mladšího (ne)druha přejel pohledem a zvažoval, jak vůbec začít. Jsem tu jenom kvůli snu. Co s tím hodláš dělat? Znal Váliho celkem dobře, aby znal jeho postavení vůči podobným věcem.
Napil se a začal: „Rád bych si promluvil o snu, který jsi měl určitě i ty. Alespoň Emilly potvrdila, že ses prospal po hodně dlouhé době,“ změřil si tě od hlavy k patě a čekal na tvou KLOUDNOU odpověď. „Trochu jsem nad tím přemýšlel a došel k závěru, že ta koule může být něčím jako vysvobození pro nás bohy.“ |
| |
| Hochu, nebudeš to se mnou mít lehké… Asi zbytečný tento popisek, ale když mi jinak nedáš… -npc Forseti- Cítím, jak mě božský soudce propaluje očima, zatímco činím různé věci okolo, jen abych oddálil plánovaný rozhovor. V lásce jsem neměl ani já jeho, ale co s tím nadělám. Miluje Emmu, Emma chce vídat Milly, Milly bydlí se mnou… Už jsem řekl, jak mám rád, řetězové reakce? Asi tak jako Forseti mě. Po udělení mého trestu, čímž byla vlčí podoba a titul bratrovraha, se můj charakter otočil kolem do kola a zůstal zády k původnímu. Lidé by to nejspíš jmenovali nějakými stupni, ale já na čísla moc nejsem. Když si zpětně vybavím toho mladého chlapce, který s bratrem bojoval pomocí dřevěných mečů, smál se u toho a vítězil či prohrával s radostí v srdci, chce se mi plakat. Ten mladý kluk mi docela chybí. Jenže jsem vyrostl, stalo se pár věcí a některé maličkosti mi prokleli celý život. Alespoň, že ten „malý, chlupatý problém“ dokážu ovládat. Být jako knižní vlkodlaci, asi bych šel umřít někam do kouta s tunou železných řetězů. Ne, že bych se o totéž nesnažil už teď… tedy… až na ty řetězy. Mezi námi byla dlouhá chvíle mlčení, čaj postupně chladl a já upíjel ze své sklenky, čekajíc na Forsetiho slova. Musel volit dobrá slova, ze své podstaty to obvykle uměl, ale u mě má jeden zásadní problém a to ten, že již nejsem ten mladík, který horlivě zastával názor, že jeho otec s Baldrovou smrtí nemá nic společného. Vyrostl a zvlčel jsem, a to tak, že doslova. Sklenku držím v levé ruce, pravou se lehce opírám loktem o stůl a sedím otočen k Forsetimu po mé levici. Nenápadně pohlédnu na svou ruku se sklenkou. Nehty jsou delší a na prstech mám černé šmouhy z toho, jak jsem rozmazával tuhu na papíře. Očima opět zaostřím na druhého boha, který konečně nalezl slova, kterými se snažil přitáhnout mou pozornost. Sen. Zdál se i jemu a fakt, že jsem ho nejspíš měl též, mu sdělila Emilly. Ach, ty malá nevinná naivko… Vytknu jí v duchu a vyprázdním sklenku. Nevěděla, že to nechci řešit, proto neměla důvod mu nepotvrdit jeho domněnku. Měl jsem si promluvit s ní a téhle situaci jsem se mohl vyvarovat. Za chyby se platí. “Hmm…“ Vypravím ze sebe poté, co si mě změří a hledím kamsi do země. Co víc na prvotní konstatování říct? To čím pokračoval, mě taktéž nijak zvlášť neoslovoval, ale nejspíš očekával nějaká slova z mé strany. Co ti na to říci? Hel by se možná dala přemluvit, aby vrátila Nárviho zpět, ale určitě by dala stejnou podmínku jako u tvého otce… a věřím, že ty by ses mstil. Kolik bohů by se k tobě přidalo? Kolik by jich dokázalo oplakávat Lokiho syna?... Své myšlenky utnu a usrknu čaj. Nechci na to myslet, nemohu, nesmím… Skousnu spodní ret a potlačují v sobě úzkost z myšlenek na rodinu. Otce, matku… bratra… Nesmím na ně myslet… Nejraději bych všechny ty obrazy vyvstávající mi na mysl, nechal odvát na cigaretovém pramínku kouře, ale nejde to. Slíbil jsem jí to a hodlám to dodržet. S menším úšklebkem odtáhnu hrnek kousek od úst a zadívám se na svého společníka. “Vysvobození? Pro vás možná… mě to stejně nepomůže. Řekni, jaký přínos by ta koule mohla mít pro mě, abych o ni jevil alespoň sebemenší zájem?“ Pravím s trochou jedovatosti, ale můj ztrápený výraz v obličeji se nijak nezměnil. |
| |
| Na dráte |
| |
| I’m mrs. Crazy… -Loki, Hyg venku, Thór po telefonu- Usměji se na něj, ustoupím od okna a zasednu k nachystanému jídlu. “Děkuji.“ Stihnu říct, ale vyruší nás vyzvánění mobilu. Normálně bych se asi zamračila a přemýšlela, kdo mu může teď volat. Dokonce mě napadne, jestli mu zrovna nevolá Hygieia z venku, ale… Kde by vzala jeho číslo? Tohle přemýšlení však zmizí stejně rychle, jako přišlo. Totiž neudržím se a vyprsknu smíchy na jeho vyzváněcí melodii. V prvních slovech jsem si úpravy nevšimla, ale když jsem zaslechla Asgard, silně mě to zarazilo a následně už jsem se jen smála. Ten někdo na druhém konci nejspíš nebude zrovna někdo, s kým by Loki chtěl mluvit a hlavně je v Římě. Chmm? Ve tváři mám pořád pobavení a pozoruji výraz v jeho tváři. Na to reaguje sdělením mi, kdo mu volá. “Thór je v Římě?“ Jsem překvapená, ale vědomí o jeho přítomnosti mi radost nekazí. Minimálně si Hyg nebude muset připadat, jako by nám křenila. Nad tím se tiše zasměji a čekám, než drahý dotelefonuje. “Klid. To bude dobré… Jen by možná bylo dobré říct Hyg, že se může vrátit, co kdyby si náhodou volala taxi a zdrhala odsud?“ S mrknutím se k němu natáhnu pro polibek, abych jeho myšlenky odvedla od starostí kolem. “Mimochodem… to vyzvánění chci slyšet celé!“ Alespoň k něčemu jsou ti fanoušci dobří. Občas vytváří vážně skvělé kousky. |
| |
| Podsvětí: Netrvalo nám dlouho a narazili jsme na strůjce všeho povyku. několik démonů, věznících rudovlasou dívku, nejspíše bohyni. Přišla mi docela povědomá, ale ani tak jsem ji hned nepoznal. Na to bude více čau později. jeden démon se na mě okamžitě rozběhl, ale mě z míry vyvést nemohl. Jednou ranou vidlemi jsem jej vyvedl z míry a přerušil jeho útok. Okamžitě jsem po něm bodl, ale démon se rychle stáhl zpět a já jej stačil jen škrábnout (hod 30% +5% vidle, -0,5 života). Dostal jsem ale čas na to, abych zapůsobil na zbytek démonů. "Padněte na kolena před svým pánem, nebo zemřete," trochu klišé, ale snad by to zabrat mohlo. Noví démoničtí sluhové by se mi navíc docela hodili. Ares je sice schopný, ale je jenom jeden. Navíc je docela nevypočitatelný. Snad je nebudeme muset všechny zabít. |
| |
| Podsvětí, part I. ~Strýček Hádes~ Pokynul jsem hlavou. Boj se blížil. Začínalo se mi to líbit. Jako za starých časů. Ještě více jsem sevřel svou dýku a trochu zalitoval, že nemám něco lepšího jako například meč. Na druhou stranu to bylo lepší než nic. Vyšel jsem ze sálu, stál přitom po boku Hádese. Připraven k okamžitému útoku. Zamračil jsem se, když jsem spatřil ty chabé stvůry pekelné. Zároveň jsem spekuloval nad tím, co za bohyni to vlastně jdeme zachraňovat. Doufám, že to bude od nás. Vážně jsem se ani nestačil divit a jeden z těch démonskejch se rozhodl jednat, útočit na mého strýčka. Zbývalo jich tedy ještě čtyři, jeden hlídal bohyni. Připadalo mi to vážně nefér. Chtělo by to ještě někoho sehnat navíc. Fajn.. tak si tedy přivoláme pomoc. Uvidí se, zda jsem to nezapomněl. Zhluboka jsem se nadechl. Snažil se přitom pevně soustředit na určitý bod a přivolat si na pomoc nějakého kostíka. Využil jsem tedy chvíle, kdy byl jeden zaneprázdněn Hádesem. (13%) Zatraceně. Napoprvé mi to nevyšlo. Hádes zkoušel promlouvat k osazenstvu, možná mi dává ještě čas. Tak jsem to tedy vyzkoušel znovu. (7%) A zatraceně opět nic. Takže to budeme muset zmáknout nějak ve dvou. Jak nespravedlivý souboj. Ale aspoň se při něm procvičím. // Kostky mně nemají rádi! |
| |
| Hey, I just met you, ~Sigyn + a ostatní, až se k nám přidají~
“Klid. To bude dobré… Jen by možná bylo dobré říct Hyg, že se může vrátit, co kdyby si náhodou volala taxi a zdrhala odsud?“ Opětuju jí polibek, ale v hlavě mi stále kolují myšlenky typu: Proč se ozval až teď? Co zamýšlí, pokud bychom artefakt získali. Nebude nás chtít odradit, abychom od všeho dali ruce pryč? Bude chtít povolat zpět Ódina, kterého z celého svého bytí nesnáším? Sigyn moji vnitřní rozepři možná vycítila, protože její žádost mě vytrhla a nechápavě jsem se na ní díval, co tím má na mysli. Až po chvíli mi došlo, co mám na vyzvánění. Můj osobní joke pro fandy, když mi mobil začal zvonit někde na veřejnosti. „Jistě, drahá,“ blýsknu po ní očima, jako by se před tím nic nestalo. Nicméně jsem už nebyl tolik v klidu, jak předtím. A byl jsem někdy vůbec?
„Zajdu pro Hygieiu a abych byl upřímný,“ podíval jsem se na svou ženu, „nejsem z Thóra dvakrát nadšen. Ty jeho vtípky… určitě si nás vezme na paškál. Vždycky to tak dělal, ne?“ hledám v jejích očích ujištění. Já chci být u Sigyn dokonalý muž a ostatní jako Thór či Baldr mi to hatili. Ba dokonce i Ull, méně známý syn boha hromů a jeho ženy Sif.
„Hned budu zpět, drahá,“ letmo ji políbím a nejraději bych zavolal obsluhu, ale takhle bude jistější, že mě Hyg neodmítne. S tím vyjdu z pokoje a mířím dolů do suterénu a k východovým dveřím. |
| |
| ~Hygieia~
„To rozhodne znie ako ty! Opovrhovať nimi! A počúvaj toto. Znie to ako ja? Možno sa dočítaš v novinách že zhruba 20 faniniek Toma Hiddlestona previezli do nemocnice, kvôli akútnym a veľmi pekným črevným problém. Tak čo som to ja? Asi by som sa mala hanbiť, čo?" Na chvíli bylo ticho, a pak ti ucho zaplavila vlna smíchu. Po necelé minutě, když Telesphorus pomalu přestával zvládat vlastní dech a spíš to znělo jako hýkání, konečně promluvil: „To je moje sestra! A vůbec se nestyď. Smrtelníci někdy potřebují okusit trochu božské ruky na vlastním zadku,“ znovu se zasmál. „Co se týče tvé mise,“ dodal ironicky, „klidně mě informuj i sms-kama a jestli budeš potřebovat nějaké echo, řekni. Pro tvé dobro se zkusím trochu pídit po našich. Nechci, abys skončila v rukou seveřanů. Víš, jak umí být hrubí, alespoň jejich hrad padl,“ narážel na Hry o Trůny. „No nic, ma drahá sestřičko, tvůj bratříček musí skolit několik děvek a žadonit o milosti. Ozvi se, jak budeš moct. Drž se,“ počkal ještě na tvou odpověď, a pak to zaklapl.
Ve stejnou chvíli se dveře otevřely a objevil se v nich Loki. |
| |
| Chmmm…. Výzva :D ~Válí~
“Vysvobození? Pro vás možná… mě to stejně nepomůže. Řekni, jaký přínos by ta koule mohla mít pro mě, abych o ni jevil alespoň sebemenší zájem?“ Forseti se na Váliho podíval s lehkým podmračením. Nikdy se s nám nebavil o Asgárdu a hlavně ne potom, co padl. Bylo to jeho bolestivé téma a nechtěl to rozebírat s někým, za kým chodil v podstatě z donucení.
Na chvíli zabloudil očima ke kuchyni, kde se Emma těšila přítomnosti Emilly. Napil se medoviny a chvíli převaloval její chuť na jazyku, než polkl. Tak mu v ústech zůstala nasládlá chuť, i když byl pro méně sladkou verzi.
„Co víš o Asgárdu?“ zeptal se, jako by se nechumelilo. Potřeboval si být jistý. Taky mohl vyrukovat s něčím, o co by tenhle kluk neměl zájem. „Prosím stručně.“ |
| |
| Není boje bez špatného hodu ~Hádes, Árés~
Možná to bylo tím, že tohle místo už dávno nebylo vašim domovem. Démoni vycítili vaši slabost a tentokrát nemarnili čas, a zaútočili na vás v plné síle a to čtyři vs. dva. Fér to nebylo, ale oni nikdy nehráli podle pravidel.
Démon, který původně útočil na Háda (1) se otočil na Área, ale bylo zjevné, že píchanec vidlemi jej stále svrbí. Zároveň se k němu přidal ne o moc čilý démon, který z boha války měl respekt (3).
Hádes to měl o něco těžší. Jeho předchozí pokus o zabití démona rozběsnil jeho druha a ten nyní na něj nabíhal jako rozzuřený býk. Kdyby měl roh, nabral by boha podsvětí jako rozzuřené zvíře. Hádes mohl cítit tupou bolest, jak do něj démon naletěl (2) a odletěl tak tři metry dozadu. Druhý démon (4) chtěl napodobit útok, ale místo zakopl o šutr a zabořil nos do tvrdé země.
INFO |
| |
| Doktor Trask pri telefóne (Loki, potom Sigyn) Ten jeho smiech bol tak strašne chytľaví, že sa nedalo inak len sa smiať spolu s ním. Povzbudil ma natoľko, že som dostala chuť len tak pre srandu zoslať na celý hotel nejaké kuriózne zdravotné problémy, len preto aby sme sa mohli s bratom len tak od srdca zasmiať aj nabudúce. " Telesforos, len ma v tom nepodporuj! Vieš čo by to potom bolo? Chudáci!" Konečne som sa utíšila a dodala trocha urazene. " Ehmmm tým mi chceš povedať, že ťa moje telefonáty obťažujú?" Určite si ma brat predstavil ako sa mi odúva celá tvár a pomaly odťahujem mobil od ucha. Preto pokračoval viac menej rýchlo. "To by bolo fajn. Len prosím nikto z rodiny! A okrem toho ten tvoj kontakt pred tým? Horus? Ten sa na mňa pekne vykašľal....takže pre budúcnosť sa troška snaž!" Troška som sa pousmiala. " Neboj sa, sever ma nedostane. Buď stratia hlavu, alebo sa pôjde na svadbu. A zima mi nikdy moc nevyhovovala aj tak. Ale neboj sa, zatiaľ vyzerajú až príliš mäkko, na severanov...." Ale to zrejme len preto, že dvojka s ktorou som mala česť sa zoznámiť je zalásková až po uši. " My o vlku, a vlk....." Aj tak už sme končili. "Tak sa maj, a daj vedieť. Ja sa budem určite ozývať. Častejšie než by si chcel..." Položila som telefón, dôkladne som ho otrela vlhčeným obrúskom a až potom som ho vložila do vrecka. "Ehmmmm, ja....bolo mi to trocha trápne. Tak som sa išla na malý moment prevetrať. Mali ste si zrejme toho veľa čo povedať. Nechcela som zavadzať." Veru že nechcela, a popravde som sa nechcela už o tom ani príliš ďalej rozprávať. "Ach vy herci....je to s vami ťažké. A za všetko môžeme my..." Trocha som sa zasmiala nad tou iróniou a s dostatočným odstupom som sa nechala zaviesť zrejme späť do hotelovej izby. Aj keď najradšej by som sa už videla v hotelovej izbe tej svojej. |
| |
| V pokoji na chvíli sama -Loki, Hyg- Cítím jak je rozrušený a jeho nálada se rozeběhla úplně jiným směrem. Loki, kterého znám. Neustále zamyšlený. Naštěstí z jakéhosi toku myšlenek ho vytrhla má prosba o vyslechnutí celé upravené písně. Až po chvíli se mi dostane ujištění a já se mohu těšit, až si ji poslechnu celou. Thórův příjezd však netrápí jen mého muže, ale i mě samotnou a po pravdě se dá říct, že ze stejných důvodů, jako vyřkl Loki nahlas. Pokud jde o nadšený, taky dvakrát nadšená nejsem. Jednou možná, ale dvakrát rozhodně ne. Přikývnu na souhlas. Pochybuji, že se Thór nějak změnil a on je asi jediný, kdo by mohl kazit naše plány, když pominu Všeotce. “Doufám, že ne…“ Zašeptám, když se za mým mužem zaklapnou dveře. Sice jsem ráda, že nás je tu víc, ale nenávist mezi Thórem a Lokim mě od jakého nadšení odrazuje. Snad spolu nějakým způsobem vyjdou… kor když jsme na jedné lodi… Během „uždibování“ jídla se však má myšlenka vyvine ještě dál. …a v pravý čas někdo spadne přes palubu. My jsme dva, on je sám… kdo ví, jak to bude s Hyg, ale pokud se bude snažit vyrovnat síly, má smůlu. Já stojím při Lokim a jeho rozhodnutí je pro mě posvátné. Ačkoli… já bych v našem vztahu měla být „ta hodná“, momentálně jsem pro každou špatnost. Bohové mi až příliš ublížili na to, abych dokázala mít soucit k někomu jinému, než k těm, s nimiž jsem vázaná nějakým větším poutem. Než se Loki s Hyg vrátí, věnuji se jídlu a přemýšlení o tom, jak to tak asi bude s Thórem po boku probíhat. Taky by mohl jít hledat na vlastní pěst a nechat nás být…. Na druhou stranu… silák v předu se hodí… |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Hotel Jsem tu na dovolené. Odpovím a ušklíbnu se. Zdá se že Loki je velice překvapen z toho že mu volám. Taky se mi do toho zrovna dvakrát nechtělo, ale dělám co je nutné. Částečně. Všechno ti řeknu až dorazím. Zatím. Zavěsím a zandám telefon do kapsy. Že není sám? Hm... kdo by tam s ním mohl být? Napadá mně že by mohl mít nějakou "společnost". Také mně napadlo že by tam s ním mohl být někdo další, ale nějak se mi to nezdá. Rozhlédnu se a vydám se hledat ten hotel o kterém mluvil Loki. Nechám trošku zatáhnou oblohu a do toho slabý větřík. Napadly mně i hromy a déšť, ale to už by mohl možná někdo pojmout podezření, takže radši nechám jen tohle. Docela to trvalo, ale nakonec jsem hotel našel. Vypadal docela zajímavě. Mohlo mně napadnout že bude v něčem takovém. Ušklíbnu se a vejdu dovnitř. Dojdu k recepci a mile se usměji na recepční. (Pokud tam je žena). Dobrý den. Jsem Chris Hemsworth. Mám tady mít schůzku s panem Hiddlestonem. Mohla by jste mi říci na jakém je pokoji? |
| |
| Sladká nevědomost -npc Forseti- Nechávám do prochladlých prstů prostupovat teplo z hrnku. Je to konejšivý pocit a velmi příjemný i přes fakt, že mi ledové pařáty nevadily. Nespouštím z „kolegy“ oči, takže jeho zbloudilý pohled mi neunikne. Opravdu ji miluje, je to z něj cítit vždy a ani vidět ho nemusím. Sám o sobě tento pach není tak nepříjemný, ale obvykle mě přivádí k myšlenkám na Emilly. Je to moc hodná bytost a zaslouží si vedle sebe někoho pořádného… místo toho se zdržuje se mnou, nikoho nehledá a je mi na blízku. Jenže já jí nikdy nebudu schopen dát to, co potřebuje a odmítám jí uvrhnout do neštěstí. Svůj tichý povzdech schovám za hrnkem a následně znovu upiji horký nápoj. Mezitím si Forseti rozmyslel svou otázku a vypravil ji ze sebe. “Chmm?“ O stručnosti mi nijak mluvit nemusí. Už nejsem ten chlapec, který toho dokázal spoustu namluvit, překřikovat se s bratrem, hádat se o tom, kdo bude to či ono vyprávět rodičům… Uzavřel jsem se před světem a nemám potřebu o čemkoli vyprávět, s někým se dohadovat, ať vážně či v rámci zábavy, ba dokonce i běžné odpovědi či nějaká vysvětlení silně sesekávám. “Co by…“ Pokrčím rameny přemýšlejíc, co chce slyšet. Kdyby se zeptal na jakékoli jiné sídlo mimo sever, tak bych více chápal, proč se takto ptá, ale on ví, co Asgárd je, takže jeho otázce zcela nerozumím. “Ódin si tam sedí na trůnu, královsky se baví, můj otec je připoutaný ke skále a matka u něj, aby mu ulehčila utrpení… Co po mě chceš?“ Poslední slova v otázce mírně cedím mezi zuby a unikne mi i slabé zavrčení. V mé tváři proběhla jen velmi nepatrná změna v podobě drobného zamračení, jinak nic. Pro mě Asgárd leží a běží tak jak jsem zanechal za svým ocasem, když jsem odtamtud zmizel po Bifröstu. |
| |
| Trojka zase pohromadě ~Hygieia~ Čas: kol 19h
"My o vlku, a vlk....." Na chvíli mě její poznámka vyvedla z míry, protože jsem se lekl, že něco ví o mém synovi, kterého jsem naposled viděl, když jej Ódin proměnil ve vlka. Ještě tu byl Fenrir, ale ten byl spíš bestie, než myslící tvor. Trochu mě děsilo, že bych se s bílým vlkem měl setkat. Možná mě nenáviděl a možná taky ne. Kdo ví. S Helou jsem si taky nikdy nerozuměl a Jörmungnad? O něm jsem už dlouho neslyšel, dokonce i za božského života.
"Ehmmmm, ja....bolo mi to trocha trápne. Tak som sa išla na malý moment prevetrať. Mali ste si zrejme toho veľa čo povedať. Nechcela som zavadzať." Pozvednu obočí a následně pokrčím rameny. Její důvody mě tolik neberou, ale na druhou stranu jsem jí vděčný alespoň za chvilku soukromí. "Ach vy herci....je to s vami ťažké. A za všetko môžeme my..." „Být hercem je zábavnější, než jsem si původně myslel,“ ušklíbnu se a podržím jí dveře, aby mohla vejít. Jsou na to lidi tady, ale nic nemá nad přátelské gesto. „Věci se trochu zkomplikovaly,“ říkám, když míříme k mému pokoji. „Pokud zase něco nezblbne, tak poznáš dalšího z nás,“ poslední slovo řeknu s nádechem hořkosti.
~Hygieia, Sigyn~
Dveře se otevřou a jako prvním nechám vejít řeckou bohyni a následně zavírám. Nezamykám. Tady jsou automatické a člověk je odemkne jen za pomocí hotelové karty, kterou mám u sebe. Srdečně se usměju na Sigyn, která už sedí u stolu. Ukážu Hygieii směrem k němu a sám si usedám vedle své drahé a chvíli přemítám, co si dát.
Mlčím. Netuším, jak začít konverzaci. V hlavě mi duní a s každým tepem mám pocit, že v dálce slyším zadunění hromu. Křečovitě sevřu vidličku a kolem ruky se mihne malý zelený had. Je to jenom iluze, které se někdy zjevují, když mám zlou náladu. Klidně jsem mohl všechny přesvědčit, že jí červy, ale své ženě jsem to udělat nemohl a za druhé je to velmi špatný nápad. |
| |
| Vědomost vs. Realita ~Váli~
“Ódin si tam sedí na trůnu, královsky se baví, můj otec je připoutaný ke skále a matka u něj, aby mu ulehčila utrpení… Co po mě chceš?“ Forseti se zamračí ještě víc. Tuhle odpověď nečekal a doufal, že Váli bude alespoň s tímhle obeznámen. Znovu se napil medoviny, trochu víc, protože si potřeboval vytřídit myšlenky. Na Asgárd se vracel až do osudného dne, kdy z ničeho nic po duhovém mostě pochodovala armáda bytostí, které nikdy neviděl a netušil, co jsou zač. Vysoké štíhlé postavy ve stříbrném brnění a zářivě bílých suknicích. Každá z nich měla dvě ohromná křídla a v rukou nesly dlouhé halapartny. Zadní voj obsluhoval dlouhé luky, které stříly šípy s poznačenými hroty nějakým druhem magie. Velitel na rozdíl od svých vojáků měl dvojici křídel. Dvě a dvě a z něj šel největší strach. Později se z knih vyčetl, že to byl archanděl.
Jako první padl Heimdall a jeho pevnost. Viděl ho padat do temnoty. Na poslední chvíli vzal Emmu ze zahrad Valhally a unikl tak jisté zkáze. Celou dobu si myslel, že když o tom Váli nemluví, tak ví, co se stalo. Že jeho otec, kterého Forseti z celého srdce nenáviděl, je mrtev a přál mu to. „Tak ty to nevíš,“ položil pohár na stůl a jeho oči se změnily. Nebyly tak zapřisáhle přísné, ale Váli v nich mohl zahlédnout kousek utrpení. „Asgárd padl a s ním všechny světy. Jötunheim,“ schválně začal s domovem jeho otce, „Múspelheim, Vanaheim… nevím, kdo všechno přežil, ale většina bohů se smířila se svým koncem a jednoduše zmizela,“ jeho oči se znovu přemístily ke dveřím kuchyně. Ale já nemohl. Ne kvůli Emmě.
Nebyl to nijak strhující výklad, ale chtěl znát Váliho reakci. Možná na to odpoví stejně jako obvykle. Bez emocí, beze zájmu. „Včetně tvé matky,“ dodal po chvíli. |
| |
| Späť v hoteli (Sigyn, Loki) "Možno by si mohol skúsiť nejakú našu klasiku? Ehmmmm Lysistratu? Tá bola kedysi moja obľúbená. Moja a bratova. Mali ste vôbec nejaké divadlá?" Tým som samozrejme nechcela boha nijako uraziť. Ale o divadelnej tvorbe severu som toho príliš nevedela. " Ehmmm ako si sa k tomu vôbec dostal, k tej práci?" To mi docela dobre nešlo do hlavy. Väčšina z nás čo som vedela, alebo som si to aspoň myslela, robila veci, ktoré im boli blízke, ktoré im pripomínali niečo z čias minulých...nechcelo sa mi veriť, že by sa niekto z nás dobrovoľne pustil experimentovať a skúšať nové veci. Aspoň ja by som to nikdy neurobila. " Ďalšieho z vás?" Bola som docela prekvapená. " Ehmmm to aby som vám prestala kaziť partu, nie?" Trocha som sa usmiala a premýšľala, či sa vôbec niekto z Grékov vydal riešiť ten sen, alebo sme tu len ja...a sever. Ale aspoň, že v zime a chlade sa nešíria toľko choroby. Čo bolo vlastne plus. Takže by som mala byť za svoju spoločnosť vďačná. Pri vstupe do izby som sa mierne prikrčila ako keby som sa zľakla, že dvere mi boh neotvára zo slušnosti ale preto aby ma priateľsky chytil okolo ramien. Preto som cez práh dverí vkĺzla zo stiahnutými ramenami a divným poskokom. Usmiala som sa na Sigyn. K svojej veľkej nervozite som sa musela posadiť ku stolu, v dosť tesnej blízkosti severskej dvojky. Nevedela som kam sa poriadne pozerať, nepáčila sa mi myšlienka tu pred nimi jesť, obzvlášť nie niečo, čo obchytali už oni predo mnou a pred nimi ľudia v kuchyni a tak som len sedela s rukami uloženými na kolenách, s ktorými som stále hýbala. Náhodou si všimne hadiu ilúziu, ktorá sa objavila okolo Lokiho vidličky. "Ehmmm. To je celkom vtipné. Mňa stále zobrazovali s hadom. Nazačiatku to bol len bratov vtip. Heh, vlastne som sa ich aj celkom bála a naša rodina s nimi mala stále niečo. Bola nimi asi posadnutá. Ale nakoniec som si zvykla..." Len tak som preťala ticho, hlúpou historkou. |
| |
| Flétnu na hady ~Hyg, Sigyn~
„…Mali ste vôbec nejaké divadlá?" Při této otázce jsem se lehce zamračil a zamyslel se. Pokud jsem věděl, tak do divadla seveřané nevkládali moc úsilí a jediné, co se dalo brát jako hraní, bylo vyprávění u ohně, kdy matky děti strašily ragnarökem a podobnými věcmi. Jestli jsem rád, že ragnarök nenastal? Sám nevím. Měl jsem být kormidelník! „Spíš ne,“ zavrtím hlavou.
" Ehmmm ako si sa k tomu vôbec dostal, k tej práci?" To by bylo na celý večer, a tak jsem jen suše odpověděl: „Trochu nuda a chtělo se mi lidi tahat za nos,“ přidám pokrčení ramen. V podstatě to tak i bylo. Nevím, zda jsem dobrý herec (podle kritiků ano), ale bavilo mě sledovat ostatní smrtelníky, jak mě obdivují jen proto, že jsem jejich idol.
" Ehmmm to aby som vám prestala kaziť partu, nie?" „V dnešní době to může být jedno,“ pronesu těsně před tím, než otevřu dveře.
*
"Ehmmm. To je celkom vtipné. Mňa stále zobrazovali s hadom. Nazačiatku to bol len bratov vtip. Heh, vlastne som sa ich aj celkom bála a naša rodina s nimi mala stále niečo. Bola nimi asi posadnutá. Ale nakoniec som si zvykla..." Hygieia mě vytrhla z chmur a rychlým pohybem hlavy jsem na ni chvíli koukal, jako by spadla z višně. „Ty hady mi dali ve filmu,“ řeknu ledabyle. „Ale nějak jsem si na ně zvykl. Ani iluze pavouků není k zahození,“ poklepu prsty a ukazováčkem podrbu právě vytvořenou iluzi tarantule, která se však při prvním doteku ihned rozplyne. |
| |
| Čekání na Thóra -Loki, Hyg- Už když oba vchází, cítím Lokiho náladu na bodě mrazu. Přetvářka mu šla vždy, nasadil masku a bylo to… jenže… tohle je jediná jeho iluze, kterou jsem schopná prohlédnout. Jakmile zasedne k jídlu, už se ani tolik nesnaží skrývat jak je nesvůj, o čemž svědčí mihnutí hadího ocásku. “Loki…“ Zašeptám starostlivě, uvolním si pravou ruku a položím ji na jeho předloktí na znamení podpory. Jenže se mimo to snažím i o něco víc, než jen jakési gesto. Můj muž může postřehnout, že má ruka hřeje a pokud náš kontakt nepřeruší, než to udělám sama, jeho špatná nálada z velké části pozvolna ustoupí. Pro Hyg se nic zvláštního neděje. U ní cítím nervozitu, ale to je přirozené za čas opadne, pokud se uvolní v nějakém přátelském rozhovoru. Přeci jen, bude tu mezi námi jediná odjinud, také bych byla nervózní sedět v kruhu řeckých bohů. “Tak to jsi ty…“ Usměji se, jako kdybych Hyg znala vlastně ohromně dlouho a uvědomila si to až teď. Když to vezmu kol a kolem tak je to vlastně v jádru pravda. “Totiž… v práci máme tvou sochu, ale jmenovka tam nebyla, jen víme, že ji přivezli z Řecka a je tam žena s hadem a prý že bohyně léčitelství.“ Krátce se zasměji. Chodím okolo ní téměř denně a nikdy mě nenapadlo zjistit jméno. Jak hloupé. Ale tím to jen potvrzuje tu myšlenku, že za ty holky může ona a její schopnosti… ehm… ona je vlastně „kolegyně“… Nad tím se musím ušklíbnout. “A kdože je tvůj bratr? Nechceš nám něco říci o svém pantheonu? Pouze jsem o něm četla, ale předpokládám, že lidské texty se od pravdy budou v hodně ohledech lišit.“ Loki mezitím zmínil opět své filmy, takže i proto jsem narazila na mylnost některých lidských představ. Asi jen těžce přenesu přes srdce, že si miliony lidí myslí, že Loki a Thor jsou bratři, ačkoli byl můj muž vázán pokrevním bratrstvím k Všeotci. Jenže kdo si tuhle pravdu bude dohledávat? Jen hrstka z nich… A další podivné nepravdy, které jsem vyslechla, že se tam nachází. Z úvah mě vytrhne tarantule na stole. Zamračím se na manžela. “Zlatíčko… můžeš tohohle nechat…? Alespoň u jídla… pěkně prosím.“ Ne, že bych jeho iluze neměla ráda. Pro mě za mě ať nám tu po pokoji klidně běhá kůň nebo nám po zemi skáčou žáby, ale tarantuly mezi jídlem opravdu nemusím mít, i když vím, že není opravdová. Ovšem zvíře mi připomnělo něco, co bych nečekala. “A… ještě bych měla prosbu. Až si s Thórem vyřídíte ty “veselé vítací záležitosti“, potřebovala bych se zastavit u mě doma.“ Slůvku ‚potřebovala‘ vyřknu s jistou dávkou naléhavosti. Do jisté míry mě však celkově štve, že jsem tu stále v tomto pozemském pracovním oblečení a nemohu Thóra „uvítat“ v něčem božsky pohodlnějším. Hel to vem… marnivá jsem nikdy nebyla, nebudu s tím přece začínat… |
| |
| Nabudúce sa radšej nič nepýtajte (Sigyn, Loki) Atmosféra pri stole sa trocha uvoľnila. Vlastne uvoľnila ju Sigyn a záujem o mňa a môj panteón. V tej sekunde som zrelaxovala natoľko, že som si dokonca vzala vidličku a bez toho aby som si ju nejakým spôsobom očistila, som na ňu nabodla malú kocku ovčieho syra, ktorá sa mi zdala najmenej poznačená a obsušená vzduchom. Vložila som si syr do úst a venovala som severanke priateľský pohľad. " Oh tak to mi lichotí, len dúfam, že nie je vonku a neserú na ňu holuby..." Pri tej predstave ma striaslo a mierne som pokrčila tvár v grimase znechutenia. No stále mnou lomcovalo pobavenie a polichotenie." A možno to nie som ani ja. Prekliata Panacea! Tá si veľmi rada privlastňovala to čo jej nebolo..." Položila som vidličku na stôl, otrela si ústa obrúskom a ruky opäť zložila na kolenách. " Ehmmmm ty si zdravotná sestra?" Chvíľku som ostala ticho, pozerala som do stola ale na jej odpoveď som aj tak nečakala a spustila som. Troška som sa pochváliť predsa musela, obzvlášť teraz keď mi to tak pekne nadhodila. " Aj za tie môžem, teda za ich modernizáciu. Florence Nightingale, hovorí Vám to niečo?" Pozrela som sa aj na Lokiho, ktorý sa predsa vydával za Brita a čosi o ich histórii vedieť mohol. " No tak to som bola ja..." To boli očividne ešte tie lepšie časy, kedy som bola schopná niečo dokázať, to nie jak teraz...Dúfala som, že sa nechajú inšpirovať a prezradia aj oni nejaké ich historické alterego. "Ehmmmm môj panteón? Banda prehnane sebavedomých a promiskuitných incestných bohémov nonstop naliatych vínom a ambróziou. Úzkoprsých intrigárov milujúcich zábavu, hudbu, čistotu, spev, násilie, vojny....Ak si čítala o tom, tak potom je to pravda." Asi prvý krát som sa naozaj zasmiala. "Ovídius Metamorfózy to si prečítaj..." Nebolo to samozrejme stopercentne pravdivé, ľudská ruka nedokázala zachytiť všetky motívy a pohnútky...ale stále to bol autentický zdroj. " Ja som o tom vašom nič nikdy nečítala....okrem toho že som videla film." Troška som sa zahanbila a sklonila hlavu, no povzbudená tým, že som sa mohla pochváliť ešte s bratom ma povzbudili a začala som rozprávať znova. " Asi myslíš Telesphora však? Môjho malého zlatého bračeka. Je to niekto z hereckej branže. Tak skúste hádať.."Potmehúdsky som sa usmiala a musela som pôsobiť minimálne tak uvoľnene ako keď som s ním pred malou chvíľkou telefonovala. Ramená mi povolili a celkovo som nebola v takom kŕči. "Populárny je minimálne ako pán Hiddleston a nie len u žien...Vtipný, vulgárny, inteligentný, zároveň tragický a nedocenený.." Trochu som sa zasmiala. "Je dosť nízky, má zvláštny hlas, veľmi príjemný takmer ako med a vo voľnom čase nosí tie svoj debilné čapice, ktorých sa nedokázal zbaviť počas tých tisícročí. Kto je to?" Bola som tak zapálená do rozhovoru, že som odignorovala aj ilúziu pavúka, no to čo ma zastavilo bola Sigyn a jej zmienka o Thorovi. "Prepáčte, ale to príde Thor?" Neviem kam som tou otázkou mierila, keďže som toho boha nepoznala ale ovplyvnená filmom ma zrazu chytili obavy. Upotený, vlasatý, svalnatý, smrdiaci po kožušinách, lacnom pive, s lepkavými dlaňami od toho jak sa stále oháňa kladivom. Tá neistota, tá obava že sa ku mne rýchlosťou blesko blíži špinavá, neudržiavaná entita ma trocha vyplašila. |
| |
| Hajzle… počkej, já ti to vrátím -npc Forseti- Obvyklá chvíle mlčení. Takto probíhaly naše rozhovory, vždy když jsme byli spolu. Mlčení střídající mlčení, ale dnes padlo více slov než jindy. A ještě padne… Nevím co? Mám chuť se ptát, ale ta změna v jeho očích, kam upírám svůj zrak po celou dobu, mě zarazí a vyčkám. Nepotřebuje mou výzvu k tomu, aby dál hovořil. Jeho slova mi zní v hlavě, znovu a znovu. Asgárd padl… a s ním i ostatní světy… Asgárd padl. Na kratičký okamžik mě zahřeje pravděpodobná myšlenka, že otec s matkou jsou vlastně svobodní. Sice nejspíš někde tady na Midgardu, ale svobodní. Žádná skála, žádný hadí jed… Jenže… Forseti dodá něco, co mě přiměje upustit od oné myšlenky. Do této chvíle by mi pád Asgárdu vlastně mohl přinést i radost. Mí rodiče by mohli být spolu a žádní jiní bohové by jim neházeli klacky pod nohy. Déšť bubnoval o střechy domů stále stejně intenzivně, ale jeho zvuk mi nepřinášel dřívější uvolnění. Fakt, že většina bohů se vzdala své existence, mi připadal nereálný. Jak by mohli? Měli tolik důvodů žít… Na rozdíl ode mě. Kolem spánku se vydá na svou pouť po mé kůži jedna dešťová kapka. Nijak jsem nevěnoval pozornost tomu, že jsem vlastně promočený a nejspíš Forsetimu „voním“ asi jako zmoklý pes. Emilly mi jednou řekla, že když ze mě netáhnou cigarety, tak jsem cítit takhle, ale že to jí rozhodně nevadí. Na rozdíl od těch cigaret. Setřu kapku, když doběhne k okraji čelisti. Mé přemýšlení nad bohy nedošlo k žádnému závěru. Nechápu, proč by to dělali, pokud to bylo dobrovolné rozhodnutí a nebyli zabiti. Nedávalo to smysl. Z nenadání mé přemýšlení utnou Forsetiho dodatečná slova. Jsou pro mě jako oštěp vražený přímo do srdce. Ne! Chtělo se mi vykřiknout, ale i ta dvě písmenka se vzpříčila v krku a nechtěla jít ven. Nechtělo se mi před ním projevit cokoli, ovšem druhému bohovi se podařilo najít slabé místo, na které udeřit. Na dlouhý okamžik zavřu oči a sevřu hrnek o něco pevněji. To nemůže být pravda… Ona by nikdy…… nikdy… neopustila by ho. Ne… Dlouze vydechnu a po otevření očí několikrát za sebou zamrkám, čímž se mi podaří nasadit svou běžnou masku. Sám však cítím, že daná maska je celkem popraskaná a není čas, ani možnost ji lépe opravit. Není jak, není čím… Proč oni?... Beze slova odložím hrnek. Při pohybu ke stolu musím ruku natáhnout a o pár centimetrů se mi stáhne rukáv červené košile, který na zlomek vteřiny odhalí řádku drobných jizev kousek za zápěstím. Hned na to vstanu, z brašny vytáhnu krabičku cigaret a přejdu s ní k oknu. Mlčky okno otevřu a zapálím si. Sic nerad porušuji slib, ale… nemám jinou možnost. Potřebuji to. Musím si nějak urovnat myšlenky. Takovou dobu se proklínám za bratrovu smrt… Vydechnu oblak kouře a nadechnu se osvěžujícího vzduchu z venku. … tolik utrpení, které musela snést… Vzpomenu si na její pohled. Ty oči… oči plné bolesti ze smrti syna, ze ztráty druhého a trest pro muže, kterému věnovala své srdce, si odpykávala spolu s ním. Věrně dostávala manželskému slibu, v dobrém i zlém… Vše, co pro nás tři dělala, bylo z lásky a trpěla za to ze všech nejvíc. Na sucho polknu. Pokud se matka vzdala své existence, nedivím se jí ani v nejmenším. Měla na to plné právo, ale… co otec? Udělal by to? Ne. Co se tam tedy stalo? Viděl vůbec Forseti o to tu tvrdí? A proč by odcházeli do zapomnění oni a já ne? Během té krátké chvíle, kdy pozoruji kouř, který vdechuji a vydechuji, se ve mně náhle něco vzbudí. Žádná bolest, ani lítost navíc, ale silná podezřívavost. Zároveň s tím si Forseti do jisté míry získal můj zájem, nikoli však o předmět ze snu, ale o příběh, toho, co se stalo. Napřímím se v okně, aby na mě Forseti viděl a pravou ruku s cigaretou nechávám venku, zatímco levou se mírně opírám o spodní rám. Pozoruji ho jen koutkem oka a pohled upírám někam před sebe do prázdna pozorujíc kroutící se pramínek dýmu s deštěm v pozadí. “Viděls je?“ Zeptám se. Samotnému mi přijde, jakoby ta chladná slova ani nevycházela z mých úst. Uvnitř jsem z toho mírně překvapený, ale do výrazu ve tváři se nic takového nevloudí. “Chci, abys mi řekl, co všechno se stalo.“ A tohle nebyla prosba. Řečená stejně drsně a odměřeně. Chci, opravdu chci vědět, co se odehrálo. Pokud nemá důkaz o tom, že mé rodiče viděl umírat, nebo mizet do zapomnění, nemusím tomu věřit. Může mě záměrně tahat za čumák a dělat si ze mě psinu, jen aby mě dotlačil k hledání té podivné koule, nebo z čiré zábavy, aby mi ublížil stejně, jako můj otec ublížil jemu. Údajně. Ale já nejsem žádný vořech, který bude panáčkovat, jak zrovna Forseti pískne. Jednou ze mě udělali vlka, tak budu i kousat, pokud do mě někdo jako on bude šťouchat klackem. |
| |
| Entita jménem Thór ~Sigyn, Hygieia~ P.S. – tenhle příspěvek píšu už po třetí :D
Sigyn mi vždycky dokázala zvednout náladu. Nikdy jsem nepřišel na to, jak to dělá. Stačil mi pouze její hřejivý dotek a veškerá zloba či deprese byly rázem pryč. Míval jsem potom však pocit, že se chování mé drahé trochu změnilo. Nedokážu říct. Usmál jsem se na bohyni více uvolněně a položil na její ruku i druhou, abych jí dal najevo, že bych nikdy naše spojení nepřerušil. Alespoň ne úmyslně.
“Tak to jsi ty…“ Hm? Zvedl jsem hlavu a podíval se na mou ženu, zda jí trochu nepřeskočilo. Já tu sedím vedle ní a zná mě... aha, její pozornost se upírala na Hygieiu. Rád jsem středem pozornosti, proto všechny ty vtípky, ale pokud šlo o Sigyn, dokázal jsem zapomenout na chvíli i na sebe. Vysvětlení přijde záhy a i já se trochu s větší zvědavostí pozorně podívám na řeckou bohyni. Ta to trochu zabije svou reakci a mám co dělat, abych se nezačal smát. Přikryju si ústa a hypnotizuju kousek jablka v míse s ovocem.
„...Florence Nightingale, hovorí Vám to niečo?" Hygieia se obrátí na mě a já potáhnu obočí. Abych pravdu řekl, tak nemám důvod tuto ženu znát, ale v Británii nejsem poprvé a dáma s lucernou mi utkvěla v paměti. Alespoň v té době jsem poprvé okusil, jaké to je stát u pódia a řídit lidské životy, i když jen v podobě divadelních her. Nebyl bych to já, abych nepřikývl. Vím, nevím. Mezi tím není žádný rozdíl.
Následně se téma stočí k bratrovi Hygieii. Stále nám neprozradila jeho jméno a navíc nám odpovídá formou hádanky. "Populárny je minimálne ako pán Hiddleston a nie len u žien...Vtipný, vulgárny, inteligentný, zároveň tragický a nedocenený.." Zamračím se a na čele se mi objeví vráska. Populární jako já? Další herec? Nyní Hyg poslouchám s neskrývaným zájmem. Nízký? Zvláštní hlas? Debilní čepky? Na čele mám už i druhou vrásku, ale nedokážu si popis k nikomu přiřadit. Debilní čapky nosí kde kdo.
*
“A… ještě bych měla prosbu. Až si s Thórem vyřídíte ty “veselé vítací záležitosti“, potřebovala bych se zastavit u mě doma.“ Slovo doma mě na chvíli znejistí, jelikož to používám jen ve spojitost s Asgárdem a ostatními světy. Pak mi to ale dojde a ušklíbnu se Hygieii, když tak neomaleně o bohovi hromů mluví. Ať si mluví! Teď bych rád viděl, co se jí výří v hlavě, protože její výraz ze rázem změnil na trochu vyděšený.
„Jistě, drahá,“ mrknul na Sigyn, ale po očku nepřestanu sledovat Hyg.
Pozn. PJ-eje: jdu ještě napsat Thórovi tak nespěchat s odpisem :) |
| |
| Velmi blízko ~Thór~
Když se v hotelu zjeví někdo tvého formátu, vyvolá to poprask. Před tím to byl Tom Hiddleston a nyní to je Chris Hemsworth. Recepční zrovna něco zapisovala, a když uslyšela tvůj hlas a zvedla hlavu, brada ji spadla a chvíli na tebe nevěřícně hleděla. „Ee.. ehm... dobrý den?“ nedokázala ze sebe vysoukat pořádnou větu a rukou tápala po propisce, která ji vypadla z prstů. „Pan Hiddleston?“ její mozkové závity dostávaly pořádně zabrat. Všiml si toho její kolega, který se ujal záchrany, obešel recepci a lehkým ehm upozornil na sebe.
„Vítejte v našem hotelu Rafael. Omluvte kolegyni, ale je vaše věrná fanynka,“ zazubil se a žena se na něj trochu naštvaně podívala. „Zavedu vás za panem Hiddlestonem,“ mluvil plynně anglicky, i když s lehkým přízvukem. Kolem tebe jinak zněla italština, která byla velmi hlasitá a hravější než samotná angličtina.
Muž tě pak navedl ke schodišti, které vedlo rovnou k pokojům pro VIP hosty. Cesta to nebyla dlouhá a mezitím se někteří hosté zastavili a zvažovali, zda vidí to, co vidí. Už tak před tím se tu promenádoval jiný herec, a nyní byli spíš skeptičtí.
„Tady je pokoj pana Hiddlestona. Má návštěvu,“ bez dalších okolků na dveře zaklepal.
*
~Hygieia, Sigyn, Loki, Thór~
Jestli se Sig, Hyg a Lok (xD) chtěli dobrat k dalšímu tématu, nestihli to. Na dveře totiž někdo zaklepal a ozval se mužský hlas. „Pokojová služba. Máte tady návštěvu, pane Hiddlestone.“
Loki chvíli otálel, jelikož tušil, kdo to bude, ale pak s letmým pohledem na Sigyn se postavil a došel ke dveřím. Když je pak otevřel, střetly se pohledy dvou soků, ale i společníků při nebezpečných cestách. |
| |
| Stejně jsem tě nikdy neměl rád ~Váli~
Forseti nepočítal s tím, že by Váli uronil slzu nad ostatními bohy, a tak využil jeho slabiny, kterou znal, o které vlastně věděli všichni, a hodil ji do ringu. Jak se zdálo, zájem vzrostl a bůh spravedlnosti s tímto divadlem hodlal pokračovat. Jestli věděl, zda je Sigyn naživu? Ne. Loki? U něj si jeho smrt přál a nebyl by den, kdy se usmíval, že někdo, kdo zavinil smrt jeho otce, je pryč.
“Viděls je?“ Forseti se na Váliho podíval s neskrývaným pocitem zadostiučinění. Tenhle kluk byl syn nepravého a po chvíli si bůh uvědomil, že by jej neměl takto trestat, co neudělal a navíc Ódin už měl svou ruku na jeho zpackaném životě.
“Chci, abys mi řekl, co všechno se stalo.“ Vítr se najednou stočil směrem k oknu, na jehož parapetu Váli seděl a kapky dopadaly na jeho oblečení a úspěšně jej promáčely. Forseti dopil medovinu a založil si ruce na prsou. Jak jenom začít? Neviděl jsem nic, ale mířili tam. Proč by nechávali někoho na živu, když samotný Thór nevydržel nápor jednoho z nich a padl na kolena?
„Jsi si tím jistý?“ zeptal se, ale tvrdý Váliho pohled nenechal Forsetiho na pochybách. Navíc měl dojem, že obě Emmilly právě stojí přiťaplé za dveřmi a poslouchají. Alespoň se z kuchyně nějakou dobu neozýval cinkot kuchyňského náčiní.
„Odešel jsi dřív, než jsi mohl poznat, jak důležitá je pro nás víra. Co ty o víře víš,“ jeho slova byla bez emocí a věcná. „Potom, co proběhl soud s tvým otcem,“ použil neutrální slovo, jelikož neměl zájem rozebírat, co se mělo či nemělo stát, „byli všichni uchlácholeni, že je po všem. Smrtelníci se k nám modlili, co devět let nám nosili lidské oběti, ale po čase se všechno začalo měnit. Jako první si toho všimla Idunn. Jistě si pamatuješ na bohyni, která chránila strom se zlatými jablky. Úroda, byť jen o jeden plod, byla menší. Varovala Všeotce, ale ten nad tím zprvu pokrčil rameny,“ na chvíli se odmlčel a zvažoval, zda ti to odvyprávět celé nebo přeskočit k jádru věci. Nakonec zvolil druhou možnost. „Každým rokem měla jabloň o jeden plod méně. Idunn co rok chodila za Ódinem a prosila jej o pomoc. Ten jako vždy mlčel. V době, kdy jsem na Asgárdu pobýval s Emmou, jsme všichni pociťovali slabost, která trvala už zatraceně dlouho,“ zavrčel. „V den, kdy byla úroda stromu nejmenší, vtrhli na Asgárd přes duhový most andělé v čele s nějakým generálem. Nevzpomenu si na jeho jméno. Většina z nás se zalekla a utekla. Viděl jsem Thóra s jeho společníky a gardou Ódinových bojovníků, jak proti nim rukovali. Já se zajímal jenom o Emmu a hledal jsem cestu pryč. Nicméně jsem v ruchu boje zahlédl skupinu andělů, která mířila směrem ke skalisku, kde byl upoután tvůj otec. Není důvod, aby je nechávali na živu. Než jsem prošel portálem, viděl jsem, jak Thór padl na kolena a mnoho zkrvavených těl ležících všude kolem.“
Forseti nečekal na tvou reakci a pokračoval dál: „Pochybuju, že by tvá matka Lokiho opustila, i kdyby jí to přikázal sám Ódin. Já si nepřeju návrat těch, kteří dávno padli. Já si přeju spravedlnost a ať se mi to líbí nebo ne, ty jsi jediný, s kým to břemeno můžu sdílet. Navíc, pamatuješ si, co ve snu bylo řečeno? Že splní přání? Kdyby bylo správně proneseno, mohl bys vrátit matku zpět mezi živé nebo i otce, bratra, všechny, kteří ti byli vzati, a konečně bys měl rodinou, o kterou jsi byl kdysi dávno připravem. Já nic neočekávám. Podle mě jsi vytrpěl už příliš a je nyní čas, aby sis svůj osud vzal do vlastních rukou, i když za cizí pomoci.“ Jakožto bůh spravedlnosti dlouho uvažoval, jak by mohl Váli opět žít. Jeho touha po správném jej nutila pomoct i někomu, koho neměl v lásce a příčilo se mu to. |
| |
| Čtvrtý do party -Loki, Hygieia, Thór- Velmi mě potěší, že z Lokiho vytáhnu veškeré negace a nic netušíc mě v tom ještě podpoří. Touhle schopností jsem se nikdy nijak nechlubila, dokonce ani jemu ne. Umí být stejně prospěšná jako nebezpečná a nepředvídatelná, pokud nemám dostatečné soustředění. Mezitím se věnuji rozhovoru s Hyg. Je tu klid, tedy soustředění zatím zvládám rozdělit, ale popravdě se spíš velmi věrně tvářím, že bohyně plně vnímám a lehce přikyvuji ve správné okamžiky. “Neboj, není to obrovská socha, takže ji máme uvnitř v hale.“ Ujistím ji s úsměvem, ale jak slyším i v jejich pantheonu jsou osoby, které si rády přivlastňují, co jim nenáleží. Na otázku k mému povolání souhlasně přikývnu. Ono, popřít se to dá jen těžko. Na další poznámku raději nereaguji, neb nechci Hyg svou neznalostí jejího dávnějšího jména zklamat. Do hlavy si na později uložím jméno a rozhodnu se v nějaké volné chvíli o dotyčné osobě něco najít. Vyprávění o jejím pantheonu mě přivede k úsměvu. Jak vidím, Řecko se od nás o mnoho nelišilo, což také musím potvrdit i nahlas. “Tak to k sobě mají naši bozi blíže, než by jeden čekal.“ Ušklíbnu se. Jediný rozdíl asi byl v pití, neb váno bylo u nás nahrazeno medovinou, sebevědomí měl každý přehnaně velké a nutkání dokazovat svou sílu. Zábava, zpěv, násilí…. No… vážně se to tolik nelišilo. Ještě, že já od toho všeho byla stranou. Proč si všichni bohové musí hrát na herce? Napadne mě při hádance na Hygieina bratra. “Abych se přiznala, na televizi se nedívám a přehled o filmech nemám vůbec. I o tom „našem“ vím jen díky kolegyni a pro jistotu jsem ho raději neměla zájem vidět.“ Odpovím popravdě. Loki vypadá, že jejího bratra taktéž nezná. Inu… zklamání v této konverzaci jednou přijít muselo, ovšem jeho hluboké zamyšlení vypadá spíš komicky, než opravdu vážně. A pak padne řeč na Thóra. Jestli Loki neřekl jeho jméno předtím záměrně, silně jsem mu to pokazila, ale jak je patrné, Hyg z jeho přítomnosti není o moc, víc nadšenější, než my dva. Dokonce se tváří, jako by ho nemohla vystát víc, než my dva dohromady. A to ani nezná… Doplním v duchu a na Hyg je kývnu. Chvilku na to, než se dá říct cokoli dalšího, se ozve personál hotelu s „návštěvou“. Z Lokiho výrazu je mi naprosto jasné, kdo bude za dveřmi, a věnuji manželovi povzbudivý úsměv. Bude to dobré, lásko. I když popravdě... mám obavu z toho, že nebude a přistihnu se při myšlence, zda se náhodou nesnažím víc uklidnit sebe než jeho. Jakmile se dveře otevřou a vidím protnuté pohledy těch dvou, má obava z toho jaká ta spolupráce bude, ještě víc naroste. Na druhou stranu, když ho opět vidím, i když ve změněné formě, narůstá ve mně i jistá zloba za vše, co jsme kvůli němu museli protrpět. A navíc… byl to on, kdo ode mě Lokiho odváděl na další a další výpravy, které si Všeotec navymýšlel. Nyní drobný trest. Rozhodně se Thórovi nemíním hned představovat, pokud mě neprozradí má vlastní podoba, která se od božského vzhledu až příliš nelišila, tak si užiji jeho nevědomost z toho, kdo jsem. Ani bych se nedivila, kdyby na mě pro jistotu úplně zapomněl. Přeci jen… viděli jsme se jen párkrát a já o setkávání s ním nikdy nijak nestála, stejně jako Thór měl zájem vždy jen o Lokiho. |
| |
| Boj na místě, které již není domovem ~Hádes~ Strýc nikdy nebyl na řádné proslovy. Aspoň já bych na tom přidal ještě nějakou špetku něčeho navíc. Možná ještě pár věcí zdůraznil. Ne. Já bych se vůbec neunavoval nějakým proslovem. Bylo to zbytečné. Stejně jako v tomto případě. Fajn. Takže jeden na dva. Musel jsem uznat, že to bylo férové rozdělení. Trošku jsem si protáhl ramena. Pohodil si s dýkou v ruce a poté udělal výpad dýkou na démona, který mi byl nejblíže. Tudíž démona, který se setkal s mým strýčkem (1) [Hod 45%, +10, - 1 život]. Můj výpad se vydařil. Dýka se zabořila do démonova ramene. Při čemž jsem sjel dýkou po jeho ramenním kloubu. Vymrštil jsem svou pravou paži na další démona (3), kterého jsem sekl dýkou kolmo přes obličej [34%, +10, - 0,5 životů]. Pro jistotu jsem od nich poodstoupil krok a připravoval se na jejich výpad. |
| |
| V podsvětí (snad to spočítám správně): Démona jsem sice moc neporanil, stačilo to ale k tomu, aby si mě přestal všímat a začal se věnovat bohu války, který je na tohle přeci jenom lépe připraven. Zato na mě ale zaútočil jeho druh. Nestihl jsem jeho výpad zablokovat a proletěl jsem se na malou vyhlídkovou cestu pro mém podsvětí. "Tohle beru jako ne," zasyčím, když se pokouším vstát. Démon na tom sice byl lépe, ale náraz do mě jej také rozhodil a měl jsem tedy čas na další výpad. Tentokrát jsem si dal záležet a bodl jsem jej vidlemi přímo do krku. (hod 80% + 2% bonus + 5% vidle - 2% postih = 85% tedy -5 životů a smrt démona). Démon cosi zachrchlal a skácel se k zemi. "Někdo další?" zasměju se a poohlédnu se po dalším cíli. Okamžitě mi padne do oka další démon, který se kdo ví proč zvedal ze země. Přiběhnu k němu a přetáhnu jej bodly vidlí po obličeji. (hod 50% + 2% bonus + 5% vidle + 20% bonus = 77% tedy -2 životy) Na démonově tváři se objevil krvavý šrám. "ještě pořád chcete bojovat?!" zakřičím na zbytek přítomných démonů. Po smrti svého druha a zranění všech ostatních už by sis snad dali říct. Tenhle boj mě už nudí. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro SOUHRN ~Hádes, Áres~
Životy démonů: Démon 1 – 3,5 (Árův démon) Démon 2 – KAPUT (Hádův démon) Démon 3 – 4 (Árův démon) Démon 4 –2 (Hádův démon)
Vaše info: Hádes: bonus +2 Árés: +5, pokud bude vyvolávat mrtvé (jsi v podsvětí)
Nikdo z vás nemá žádný postih ;) Tohle bylo jenom suma sumárum, abych se rozhodla, co a jak :) |
| |
 | Jak jsem se do těchto srabů vůbec dostala ~Hádes, Áres~
Prudce jsem zaklapla notebook znechucená pomluvami na internetu, co se týkalo mé osoby. Oh, vy nevíte, kdo jsem? Ani vám to neřeknu, protože nechci a je to moje tajemství, pokud nejste tedy božského původu. To vám jméno prozradím nebo jednoduše nakopu zadek.
Nečekala jsem, že andělé budou chtít uspořádat svůj druh realityshow. Nalákáme bohy na něco, co nebudou moct odmítnout, něco, co jim vrátí někdejší slávu a my se mezitím budeme kochat podívanou, jak se ničí navzájem. Tu trojku jsem znala až příliš dobře. Ne, nesetkala jsem se s nimi, ale měla jsem své zdroje. Víc toho vědět nepotřebujete.
Zvedla jsem hlavu, protože dveře se ze zaskřípáním otevřely a vešla do nich má drahá přítelkyně Lily. Jako vždy oblečená do džínsů s koženou bundou. V podstatě jako já. „Připomeň mi, že bych měla namazat panty,“ utrousím trochu nevrle, jelikož mám ve svém zorném úhlu ten ďábelský přístroj zvaný notebook. Lily se ušklíbla a posadila se naproti mně. Prsty poklepala po desce stolu a upřela na mě své tmavé oči. „A je mi jasné, že je nikdy nenatřeš. Nejsem tu kvůli dveřím, Alyss,“ lehce se zamračila, jelikož věděla, že to není mé skutečné jméno, ale naučila se jej používat. „Jsem tu kvůli Nim.“ Pohlédla jsem na Lily s lehkou skepsí. „Nim? Co s nimi?“ Lily se kousla do rtu, a pak pokračovala: „Mám podezření, že ví, kde jsi, a poslali nejohavnější z ohavných.“ „Víš o tom, že jsme v jednadvacátém století a používáme pro ně slovo démon a dokonce bez křižování se?“ řeknu ironicky a postavím se. „Tenhle malý problém budu muset vyřešit a ty,“ upřu na přítelkyni přísný pohled, „budeš jednotit řád,“ za mými slovy se skrývalo tajemství, které Lily moc dobře znala. „Nechť tě měsíční svit provází i na temných místech, drahá,“ položím ji ruku na rameno, jak se hnědovláska postavila, aby přijala mé požehnání. „Pokaždé, když měsíc bude nejvýš, pohlédni na něj a poznáš, kdy nastane ta pravá chvíle.“ „Ale nesmí být nov,“ zkusila odlehčit atmosféru. „Ten už byl a teď jdi. Nemám potřebu, aby šli ještě po tobě.“
Po jejím odchodu jsem si sbalila věci a vykročila do tmavé noci. Cítila jsem přítomnost svých zbraní, které mi daroval Zeus, ale nyní jsem je nepotřebovala. Rozhodla jsem se být návnadou a dát tak čas ostatním, aby se připravili. Nečekala jsem, že se to trochu zvrtne. Trochu je asi moc slabé slovo. Ono se to zeslonilo!
Richmond bylo město, kde jsem se rozhodla v tomto životě žít a vést. Pohlédla jsem k nebi a trochu smutně si uvědomila, že nebudu mít takovou sílu, kdyby byl úplněk. Byla jsem si jistá, že pár démonů porazím mrknutím oka. Netušila jsem, že někdo, komu jsem věřila, jim řekl o mé slabině, která se stala osudnou a já padla před démony bezmocná a Diovy dary se rozhodly mne nenásledovat. Jako by mi říkaly: Až nastane ta pravá chvíle, opět se vrátíme.
Sledovala jsem pomalu otevírající se průchod přímo do Podsvětí. Chladné ruce mě popadly a jen s protestným zahuhláním mě táhli dolů do jejich pekel. Nějakou dobu ani nevím, co se dělo. Nevnímala jsem zlostné zaryčení a následně zvuk boje. Lehce jsem sebou trhla, když jeden z démonů zemřel. Byla to jenom náhoda. Otevřela jsem oči, ale stále jsem se cítila mimo své síly. Silou vůle jsem natočila hlavu, abych se podívala, co se děje. Jeden z démonů mě praštil, až jsem vyjekla a v duchu je proklínala. Slibovala jsem jim krutou smrt.
Netuším, kdo s nimi bojoval, protože mě opět pohltila příjemný temnota. |
| |
| Artemis měla velmi zlý hod, a tak vám nehelpne ~Hádes, Áres~
Jeden démon padl k zemi a s pufnutím se rozprášil. Trojici útočících démonů to zaskočilo a najednou si uvědomili, že nestojí proti někomu, koho dokážou jednoduše porazit. Na chvíli jejich zuřivé útoky ustaly a mezitím se bohyně, o jejíž jméně jste stále mohli jen polemizovat, probrala, ale byla rychle vrácena do mdlob ostrým úderem jedné z démonek. Jak jste věděli, každý bůh měl nějakou slabinu, která jej značně omezovala, ale nebylo dobré se s ní nějak svěřovat.
Démoni vám ve chvíli své nepozornosti dali možnost zaútočit na ně, ale démonky si uvědomily, že by s rusovlasou bohyní neměli jenom tak postávat a rychle se rozeběhly k polím trestu, vláčejíc bezvládné tělo za sebou.
Budete pokračovat v boji s trojkou nebo se raději pokusíte zastavit dvě démonky s rizikem, že vám zbylí můžou vpadnout do zad?
Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Seth *Sebastian Light* pro Snídaně už končí..., část III.
Ma´at
Trochu jsem doufal, že i ona viděla tu ženu, aspoň bych si připadal míň bláznivě, možná, ale to je asi jedno. Jen jsem si uvědomil, že bych na ní už nechtěl natrefit. Způsobovala neklid, který jsem nedokázal vysvětlit, prostě se někde hluboko uvnitř usadil a vyčkával. Poslouchal jsem konec jejího monologu o tom, proč šla za mnou a o tom, co si myslí a musel jsem s ní ve většině věcí souhlasit. Měla jistě pravdu v tom, že pro ně z nějakého důvodu znamenáme hrozbu, jinak by po náš nešli, ať už jsou oni kdokoli.
"Máš pravdu Ma...Ororo," opravím se: "bude lepší, když budeme držet pohromadě a zjistíme toho, co nejvíc. Jsi tady ubytovaná? Který máš pokoj? Přesunul bych se někam, kde bude více soukromí a kde můžeme probrat nějaké další věci," řeknu a utřu si rty, snad jen ze zvyku, jelikož jsme na nich nic neměl. Zvedl jsem se ze svého pohodlného křesílka, talíř a hrníček nechal na místě a počkal na to, až se Ma´at zvedne. Vydal jsem se k recepci, přemýšlel jsem, jestli je bezpečné být oddělení. Nebo je větší riziko být v jednom pokoji? " Přemýšlím, jestli je pro nás bezpečnější zůstat spolu a tím pádem tě přesunout k sobě do pokoje nebo zůstat každý zvlášť, co myslíš?" podívám se na ní. Možná, že bylo dobře, že se objevila. Však se taky říká, že ve dvou se to lépe táhne a že dvě hlavy ví víc než jedna a podobné hesla a přísloví, které se nejednou ukázaly být pravdivé. |
| |
| Nevadí, my si poradíme sami: Démoni po ztrátě svého druha konečně pochopili, proti komu stojí. Tři zbývající protivníci ochabli a znejistěli a obě démonky, které se nezapojily do boje, začaly i s rudovláskou utíkat. To jsem nemohl dopustit. Tuhle srandu přeci jenom podnikáme kvůli ní. Stejně tak ale nemůžeme nechat tři démony za našimi zády. "Postarej se o démony!" křiknu na Area, "já jdu pro tu ženu, než se nám ztratí." Ani nečekám na to, až Ares vykoná můj rozkaz a vrhnu se směrem k démonkám. Ty dvě sice měly velký náskok, ale to, že mezi sebou vlekly tělo, je dost zpomalovalo. za chvíli jsem doběhl na dosah mé zbraně. Napřáhl jsem se a hodil vidle po jedné z démonek. Zasáhly jí přímo do zad. Démonka padla a už nevstala. Okamžitě jsem doběhl k vidlím, vyrval je ze země a obrátil je proti poslední démonce. "Vím, že se opakuju, ale máš poslední možnost vzdát se. padni na kolena a pros o milost, nebo dopadneš jako ona!" Opravdu se trochu opakuju, ale mít otroky se hodí, zvláště když ještě nemám všechnu svou moc. |
| |
| Kdo pozdě píše, o záchranu bohyně přijde ~~Artemis, Hádes~~ Koutkem oka pohlédnu na počínání strýčka. Nevede si zas tak špatně. Přiznám si. Opět přesunu svou plnou pozornost na ty démony, kteří se zdají že je smrt druha zarmoutila. Mohl bych to využít ve svůj prospěch. Zatraceně.. zachránit či pokračovat v boji? Zarazím se. Pohlédnu na ty démonky nesoucí tělo bohyně a poté na Hádese, zbývající démony v mé blízkosti. Fajn.. Hádes rozhodl. Pokrčil jsem rameny. Roztáhl jsem rty do úsměvu, který mi vydržel nepatrnou chvíli. Tu druhou jsem se rozhodl jednat a plně se soustředil. Bodl jsem démona dýkou, který již měl zraněné rameno ode mne (1), zespodu do krku. [Hod 90%, kaput]. Jeden byl zabit. Zbýval ještě jeden můj a strýčkův. Následně jsem provedl výpad na dalšího démona (3) přesněji mířeno do oblasti břicha. [Hod 78%, +2 bonusový hod, kaput]. Jak je vidět i tento útok se mi také podařil. Zbýval ještě jeden potvorák. Podíval jsem se na něj vražedným pohledem. Pohledem kvůli kterému by obyčejný smrtelník vzal nohy na ramena. "Vzdej se. Budu nucen zabít i tebe. Na vašem místě bych jej poslechl. Pusťte jí!" Zavrčel jsem a přitom dával snad šanci Hádesovi. A nejen jemu. Byl jsem však stále v pozoru, v případě nějakého útoku, abych schopen rychle reagovat. |
| |
| Bohové a démoni ~Hádes~
"Vím, že se opakuju, ale máš poslední možnost vzdát se. Padni na kolena a pros o milost, nebo dopadneš jako ona!" Démonka udržela vzdorovitý pohled jenom na chvíli. Když viděla tvoje výhružně vyhlížející vidle, pustila bohyni, která tvrdě dopadla na sem vedle mrtvé démonky a padla na kolena. „Ušetřete mě, pane,“ žadonila. „My se jen řídili rozkazy!“ měla na krajíčku a její ohavné bílé tělo se třáslo.
Bohyně sebou lehce pohnula. (No, to byl za ní zase hod :D)
~Áres~
"Vzdej se. Budu nucen zabít i tebe. Na vašem místě bych jej poslechl. Pusťte jí!" Dneska je den milosrdenství. Nejdřív Hádes, pak Áres. Možná si můžete založit klub: Vzdej se a buď v partě a k tomu dostanete kosmetiku na celý tok zdarma. Nicméně tento démon si řekl, že je krásný dost (na poměry démon vs. démon), v lidském měřítku vypadal jako vyždímaná houba. Pokusil se Área překvapit útokem, ale jeho celé představení bylo tak ubohé, že se v podstatě zabil sám, i když k jeho konci přispěla ruka boha války.
S démony pro teď bylo ámen. |
| |
| A první otrokyně je na světě: Démonka nakonec dostala rozum. "Budeš sloužit!?" křiknu rázně, aby si to hned nerozmyslela. Stejně s ní budu muset něco udělat, protože zatím nemám tolik moci, abych si podmanil i její mysl. Tělo mi bude muset stačit. Její zmínka o rozkazech mě ale překvapí. "Rozkazy? Jaké a od koho?" zakřičím a strčím ji vidle přímo pod nos. Tohle mě opravdu zajímá. Teď už ale mám čas si oddechnout. Vidle sice nespustím, ale konečně se můžu podívat i po rudovlasé zajatkyni, která se právě pohnula. Změním svou pozici tak, abych stál přímo nad ní a konečně jí pohlédnu do tváře. |
| |
| Zvláštní sebevražda ~~Artemis, Hádes~~ Dával jsem mu milost, sbíral jsem přeci otroky pro Hádese. To že to ten hlupák nepochopil a nelíbilo se mu to, byla věc druhá. Za chyby se platí. Někdy se z toho dá brát ponaučení, ale jak když je někdo už mrtvý a tváří se na to, že to už nikdy nerozdýchá. Mohu já za to, že se nabodl? Když mně chtěl obejmout dojat tou situací, mohl mi aspoň říct a já bych dal dýku na své místo. Smutné. Fakt smutné. Pokrčil jsem rameny a chvíli uvažoval do čeho bych mohl utřít dýku, byla celá od krve. Utírat do kalhot mi připadalo velmi nevhodné, i když byly černé. Hrábl jsem proto do kapsy od kalhot a vytáhl černý látkový kapesník. Utřel jsem si do něj dýku, schoval jí zpátky na své místo a kapesník hodil na zem. Prát jej nemám v úmyslu a stejně jsem s ním už vykonal, co jsem potřeboval. Vydal jsem se k Hádesovi, kterému se nakonec podařilo získat si otrokyni. Že by se nakonec z něho stal řečník? Lehce jsem se nad tím pousmál. "Koukám, že sis někoho ochočil. Fajn.. kdo je ta dáma v nesnázích. Patří k nám.. víš jak to myslím?" Pronesu k strýčkovi, který si jí prohlíží. Nevím zda-li by však nepotřebovala spíše ošetřit. "Nebylo by vhodné jí vzít někam do bezpečí." Tak nějak jsem nečekal na jeho odpověď a prostě, jednoduše jsem jí vzal do náruče. Připadalo mi hloupé se nad ní sklánět a čekat až se probudí. Nelíbí se mi jí nechávat ležet na chladné zemi. Je to takové. Nevhodné. "S tou démonkou si můžeš poklábosit i jinde." Dodal jsem a doufal přitom, že se tu nebudeme zdržovat. Nelíbilo se mi tady. Cítil jsem se jako vetřelec. Už to nebývalo co dřív. |
| |
| A jde se domů: Dříve, než mi stačila démonka odpovědět, dostavil se Ares. Sice nemám rád, když mě někdo přeruší v něčem takhle důležitém, ale jeho uznání mě pobavilo. nakonec jsem se rozhodl mu vyhovět a vrátit se zpět do trůnního sálu. Kývnu tedy směrem k Areovi, jakože s ním souhlasím. On se zatím postaral o rudovlasou bohyni. Já jsem tedy chytil mou novou otrokyni za krk a začal ji vláčet před sebou. Cesta zpět do sálu nám netrvala moc dlouho. "Alecto!" zakřičím už ve dveřích, "přinesl jsem ti dárek!" S tím hodím démonku směrem k ní. "Je to má nová otrokyně. Jistě tě její druhové dlouho trápili, teď potrap ty jí. Zlom jí a zavaž poslušností ke mě, ale nezabíjej. Musí vyzradit, kdo jí přikázal, ať unese tuhle bohyni." Alecto jistě vyplní můj příkaz do puntíku a nevadilo by mi ani, kdyby s tím začala teď a tady. Pohled na utrpení mých nepřátel mi už dlouho chybělo. Pak už se ale začnu věnovat rudovlasé bohyni. Přišla mi povědomá, ale pořád si nemohu vybavit, která z Olympských bohyň to je. Je krásná jako Afrodita, ale konkurovaly jí i Artemis, Pallas Athéna a Héra. Tvář ani barva vlasů mi moc nepomohla - tyhle věci se časem v lidském světě mění. Stačí mi, až uslyším její hlas, ten musel zůstat stejný. "Polož ji tam," přikážu Areovi a ukážu na trůn Persefoné. Ta se jistě zlobit nebude. Chvilkový pobyt na něm jí udělá dobře, trůn totiž pořád vyzařoval jistou sílu. |
| |
| Alecto má hračku ~Hádes, Áres, Artemis~
Rozhodnutí dostat se co nejdříve zpátky do trůnního sálu byl velmi dobrý. Kdybyste na místě zůstali ještě o minutu déle, mohli jste čelit mnohonásobné přesile podobně vyhlížejících démonů, na dokonce i jejich pekelným psům, u kterých jste mohli postřehnout jenom stíny.
Alecto, jakmile uslyšela Hádův hlas, se rozzářila a byla zvědavá, co za dárek ji přinesl. Když uviděla démonku, její rty se roztáhly do úšklebku a vzduch prorazilo máchnutí kožnatých křídel, jak na sebe vzala svou pravou podobu. „Spolehněte se, můj pane,“ dříve jemný hlas zněl skřípavě a chrčivě. Její pazourky uchopily démonku a jako pírko byla zvednuta. Alecto se svou obětí odletěla směrem nahoru, kde Hádes tušil, že je mnoho skrytých chodem, které ani sám neznal, protože nelítal. |
| |
| Kde to jsem? ~Hádes, Áres~
Slyšela jsem hlasy. Byly vzdálené a přitom tak blízko. Pak jsem ucítila něčí dotek, ale neměla jsem dost síly, abych se bránila. Tentokrát se nejednalo o železný stisk způsobující bolest, ale byl svým způsobem silný a má mysl se uklidnila. Někdo mluvil o trůnním sále. Na chvíli mě ve snech zaplavila naděje, že jsem zpátky na Olympu, ale byla ihned odehnána jménem Alecto, kterou jsem znala jako služebnici Háda, boha podsvětí.
Někdo mě položil a hrany se mi zařezaly do zad. Tento nepříjemný vjem přinutil mé oči otevřít. Pod víčky se skrývaly šedé duhovky s kapkou měsíčního svitu. Ve stínu jsem chvíli netušila, kde to jsem a co se děje a zhrozila jsem se, že jsem se dostala ještě na horší místo. Cukla jsem prudce sebou vzad a překvapeně stiskla zdobené dřevo.
„Kdo jste?!“ měla jsem strach. Má hloupost mě přivedla sem a nyní se nade mnou tyčili dva muži a jen jejich přítomnost mi nedělala dobře. Ne, když se nade mnou tyčili jako dvě sochy. |
| |
| V pekle: Bohyně se za chvíli probrala, přesně jak sem čekal. A promluvila hlasem, který mi byl důvěrně znám. "Artemis?" ujistím se. Je příjemné zase vidět mou milovanou neteř, i když vůbec netuším, co dělá zrovna tady, v podsvětí, kam svit měsíce nikdy nedosáhne. už dlouho sem jí neviděl, ale vždycky jsem jí měl v lásce. její krása a divoké chování se mi vždycky líbily. "Vítej v Podsvětí, drahá," pozdravím jí a zároveň odpovím i na její první otázku. Rukou jsem jí odhrnul její rudé kadeře z obličeje a přitom jsem se ujistil, zdali jí nic není. Krom bolesti hlavy, patrně z omráčení démony, vypadala v pořádku. Teď je ale na čase, abych se ptal já. "Proč jsi sem dorazila, proč zrovna teď?" promluvím na ní vlídným hlasem, abych jí dal najevo, že tady je mezi přáteli. |
| |
| Witčaaa ~Hádes, Áres~
"Artemis?" Mé jméno zapůsobilo jako rána bičem. Nečekala jsem, že mě někdo pozná ať už z našinců nebo těch z jiné koleje. Zvedla jsem hlavu, i když mě v ní stále trochu třeštilo a zamračila se. Já zatím tápala v nevědomosti, ale podle uvítání mi pomalu došlo, kdo to tu nade mnou stojí. Nicméně identita druhého muže mi byla stále utajena.
„Háde?“ ucukla jsem před jeho rukou. Nenechám žádného muže se mě dotknout. Bůh nebo člověk. Je mi to jedno. „A ty jsi?“ změřila jsem si druhého boha. Poposedla jsem si. Cítila jsem se dost blbě a nejraději bych na ně zařvala: Odstupte ode mě, vy kreténi! Nikoho z vás u sebe nechci! Ale bylo mi jasné, že teď jsem měla možnost nesmrtelných spojenců. Lily sice taky patřila mezi nesmrtelné, ale dřív tomu tak nebylo.
"Proč jsi sem dorazila, proč zrovna teď?" Povytáhnu obočí, až mi zmizí v záplavě rudé ofiny. „Čaj o páté,“ zavrčím podrážděně, a pokusím se postavit, ale zjistím, že jsem zatím úplně mimo. Co mi ti prašiví démoni udělali? Nejsem zvyklá být slabá. „Doufám, že jste je aspoň všechny zabili,“ dodám pomstychtivě a kmitám hlavou z jednoho na druhého. |
| |
| Ve zvláštní společnosti v pekle ~~Hádes, Artemis~~ Celou dobu jsem se zájmem v očích pozoroval tu rudovlasou krásku a uvažoval nad tím, o koho se vlastně jedná. Zda-li je přítel či nepřítel. Byl by vážně paradox zachraňovat někoho, kdo vám půjde následně po krku. Moc jsem nevěnoval pozornost Hádesovi a jeho radosti z úlovku. Je fajn že má novou otrokyni. Je fajn že jí předhodil Alecto, která má v úmyslu se na ní vyřádit. Jenže co mi je do toho. Já tu jsem z nějakého určitého důvodu. Něco mi říká, že jsme kvůli záchraně té rudovlásky od toho důležitého několikrát odbočili. Dal jsme ruce do kříže na prsou a zájmem v očích jsem pozoroval tu rudovlásku. Přemítal jsem tváře bohyň a snažil se v ní najít nějakou podobu. Možná proto jsem lehce ucukl, když promluvila a překvapeně na ní pohlédl. Ten její hlas mi byl vážně podvědomí. Hádes už měl jasno. Artemis.. bohyně lovu a bohyně Měsíce.. Zamyslel jsem se. Lehce se pousmál a odhalil tak svůj dokonale zářící chrup. "Áres." Pronesl jsem hrdě svoje jméno, když tolik toužila po tom vědět s kým má tu čest. Nevypadala na to, že je ve své kůži. Ani jsem se jí nedivil. Kdo ví co s ní ti démoni prováděli, než jsme jí přišli na pomoc. "Promiň, ale Earl Grey došel." Začínal jsem se poněkud nudit. Bylo fajn zjistit, že jsme zachránili možného spojence z našich řad. Ale to bylo tak všechno. "No vlastně až na jednu. Strýček si chtěl vzít trofej a otroka v jednom. Teď jí Alecto provází po domě." Je mi jedno, zda-li pochopí co jsem tím chtěl říct. Vysvětlovat to nebudu. Zbytečně bych se do toho zamotal. "Budu hádat. Může za to ten sen o "svatém grálu"? Hmmm.." U toho svatého grálu jsem udělal uvozovky a zaujatě na ní pohlédl. Možná věděla víc než mi všichni kolem. Což bylo dosti možné. Proč jinak by jí unášeli démoni? |
| |
| Za jak dlouho je únor? ~Hádes, Áres~
„Áres?“ pozvednu prudce obočí a chvíli si jej prohlížím. Když to vezmu kol a kolem, stále má ten drsňácký vzhled, který o něm hlásal: Já jsem bůh války a nebojím se použít pouze svoje pěsti! Sice jsem to nikdy neřekla, ale vážila jsem si mužů jako je on, kteří se nebáli vrhnout doprostřed boje a nechali mluvit své svaly. Když však došlo na otázku ohledně co se ženami, nesnášela jsem je. Většina takových jim vyhrnula sukně, i když ony to nechtěly.
"Promiň, ale Earl Grey došel." Celý on. „Škoda. Dala bych si, protože mám příšernou žízeň. Tady jsem nikdy nechtěla skončit, a přesto tu jsem,“ odhrnu si vlasy z ramen a svěsím nohy dolů.
"No vlastně až na jednu. Strýček si chtěl vzít trofej a otroka v jednom. Teď jí Alecto provází po domě." „Ani jeden jste se nezměnili,“ výhružně mi blýsklo v očích. I když to byla démonka, která mě unesla, stále to byla žena a cítila jsem za ně odpovědnost. „Přiveďte ji sem, ať jí můžu pomoc od trápení,“ hodím pohledem po Hádovi. Nejsem si jistá, co s ní zamýšlí, ale raději by měl od toho dát ruce pryč.
„Svatém grálu?“ Áres mě zmate tím pojmenováním. Já znala křesťanství, ba dokonce jsem měla i přímý zdroj. Pak mi však došlo, o čem to mluví. „Asi tak, jako všichni,“ přisvědčila jsem. Útočnost v mém hlasu lehce klesala. „Aspoň myslím. Když jste ty sny měli vy dva, můžou je mít i ostatní. Zjistili jste něco?“ zeptám se bez obalu. |
| |
| Za dlouho: Artemis byla vždycky trochu problémová dívka. Vždy si vážila mnohem více jiných žen, nehledě na okolnosti. Podivná vlastnost. Občas se mi líbila, ale jindy byla spíše na obtíž. Dokonce i s Areem se jí povídalo lépe, než se mnou. Oba byli podobně divocí, drzí a nerozvážní. A povídali si o nedůležitých věcech, když tu jsou i ty důležité. "Tak se uklidněte, oba dva," přeruším jejich debatu. Musíme se zajímat o ten grál a ne o mé otroky. Ti dva naštěstí mysleli na to samé. Artemis ten sen nejspíše měla taky, ale něco mi říká, že nám přesto ještě něco tají. "Nic moc," řeknu jí. Je na ní, jak si to přebere. "Snažili jsme se vymyslet další postup, ale pak si přišla ty a my tě museli zachraňovat. A kam si vlastně mířila, když ne sem?" Musím využít té chvíle, kdy je ještě slabá a neschopná naplno uvažovat. Později, až opět nabere síly, nebude tak jednoduché dostat z ní to, co ví a co nám tají. |
| |
| Proč úhoř.. teda únor? ~~Hádes, Artemis~~ "Kdybych věděl, že tu budeš tak bych s sebou vzal i něco navíc. Ale strýček pro mně nechal poslat expres, aniž bych stihl s sebou cokoliv navíc vzít." Stihl jsem jí odpovědět, než Hádes utnul naší debatu o ničem a vlastně o všem. "Já bych jí pomohl od trápení." Zavrčel jsem. Nemohl jsem si odpustit poslední slovo. Byla jasné jak jsem to myslel. Prostě bych jí podřízl hrdlo a nechal jí viset dolů hlavou. Její smrt bych si skutečně vychutnal. "Po pravdě nestihl jsem. Někdo mi poslal balíček do mé práce až z daleké Arábie. A co v něm nebylo?" Chvíli jsem mlčel. Čekal zda-li nikdo něco neřekne. "Hadi. Ne tak ledajaké. Ale Poseidonovi. Ty, které poslal na Laokónta. Však víte.." Ošil jsem se. Promnul si místo kde na mně dopadla kapka jeho jedu. Ještě to trošku štípalo. "Když jsem se rozhodl najít nějakou překladatelku, aby mi řekla více.. tak se tam objevila Alecto a já byl zatáhnut sem. Pomáhal v záchraně tvého krásného zadku." Nemohl jsem si pomoct. V některých věcech jsem se nezměnil. Ale co se týče chování žen. Za svůj život jsem se naučil je respektovat. Hlavně, v životě kdy jsem byl Oscar Wilde. "Takže suma sumárum nevíme naprosto nic. Ale ty se zdáš, že něco víc víš. Nebo ne?" Podíval jsem se na ní pátravým pohledem. "Ale ještě než se do toho šíleně ponoříme. Jak se cítíš?" Zajímal jsem se o ní pochopitelně. Nebyl jsem zas tak bezcitný, jak se možná na první pohled zdálo. Měl jsem nějaké city. Naučil jsem se jim. |
| |
| V hotelu ---> Loki Recepční se na mně podívala a tak nějak zmateně pozdravila. Z ruky jí vypadla propiska a pak zopakovala jméno na které jsem se tázal já. Zdá se že ta recepční je velice rozrušena. Těší mně že takhle působím na ženy. Tohle by měl vidět Loki. Ušklíbnu se a podívám se na muže který se pro teď chopil práce té recepční. "V pořádku, není třeba se omlouvat. Jsem rád že mám takové fanoušky". Mrknu na tu recepční a pak se opět podívám na toho muže. "Dobře, děkuji." Naposledy se podívám na tu ženu a malinko se pokloním. Pak následuji muže po schodech nahoru k pokojům pro VIP. Tak nějak mi bylo jasné že Loki nebude mít normální pokoj. Cestou se na mně několik hostů dosti zvláštně dívalo. Pozdravil jsem je kývnutím hlavy a pokračoval jsem dál. Netrvalo dlouho a ocitly jsme se před dveřmi Lokiho pokoje. Poděkoval jsem muži za ochotu a poslal jsem ho pryč. Ještě před tím jsem ale z kapsy vytáhl sto eurovou bankovku a muži jsem jí dal. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. V nich jsem uviděl mně dobře známou tvář. "Ahoj Tome! Jak se máš?" Zeptám se s úsměvem. Loki říkal že tu není sám a dokud nebudu vědět koho tu má, tak zřejmě budu nucen předstírat tuhle maškarádu. "Pozveš mně dál? Nebo necháš kamaráda stát na chodbě?" Ušklíbnu se a pak se zadívám s drsným pohledem Lokimu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Ma`at *Orora Nafré* pro ~Seth~ "Nemohu jinak než, souhlasit." odpovím na jeho návrh držet pohromadě. "Mám pokoj..." zarazím se a pak se podívám na klíč, který mám položený na tácu "209, tuším že je to předposlední patro. Pěkný výhled." dodám uznale a začnu se zvědat, tak jako on. Vykročím po jeho boku z jídelny poté co odložím nádobí na příslušné odkládací místo. Padne velmi zajímavá otázka a nachvilku se zarazím a zkřivím ústa do přemýšlící grimasy. "Je pravda, že nad tímhlle jsem neuvažovala. Typuji, že pokud nás budou chtít najít, najdou si nás ať budeme dohromady, či ne, ale dohormady máme více síly, můžeme si krýt záda a jsme nebezpečnější a věz, že já svou kůži zadarmo nedám." zatnu ruku nevědomky v pěst. Pak se na něj opět podívám a zazubím. "Jdu se sbalit." zasměji se. "Na která vrátka mam zaťukat?" zastavila jsem se před výtahem a stiskla tlačítko na přivolání. |
| |
| A je tu ~Thór, Sigyn, Hygieia~
"Ahoj Tome! Jak se máš?" Thór byl vždycky hlasitý a měl jsem z něj pocit, že by mě nejraději těmi prackami objal. Začínal jsem Hygieiu chápat. Kdo nezná mě a Thóra, tak by si určitě řekl, že jsme nejlepší kámoši, kteří spolu chodí na různé akce a kujou pikle. Před Hygieiou jsme nemuseli dávat najevo, jak to mezi námi je. Plno uštěpačných poznámek, výměny pohledů, neustála rivalita.
"Pozveš mně dál? Nebo necháš kamaráda stát na chodbě?" Zůstaň si na chodbě, pomyslím si a na chvíli mám nutkání zabouchnout mu dveře před nosem. Místo toho ustoupím stranou a pozvu jej: „Pojď dál.“ Počkám, až vejde a zavřu za námi dveře. „Jsi jako blesk,“ dodám ironicky. „Odkud jsi přiletěl?“ neznal jsem jeho denní režim. Zatím jsem představování nechal bokem. Ať se stará sám.
Zaujmu pozici za Sigyn a opřu se rukama o opěradlo její židle. |
| |
| Hadi? ~Hádes, Áres~
"Hadi. Ne tak ledajaké. Ale Poseidonovi. Ty, které poslal na Laokónta. Však víte.." Pozvednu obočí, protože tahle novina se zdá být velmi užitečná, i když se zprvu jevit nemusí. Co to pro nás znamená? Pomyslím si.
"Když jsem se rozhodl najít nějakou překladatelku, aby mi řekla více.. tak se tam objevila Alecto a já byl zatáhnut sem. Pomáhal v záchraně tvého krásného zadku." Druhé pozvednutí obočí. To sis nemohl ujít, co? Uhnu pohledem a zadívám se někam jinam než na oba bohy.
Áres nakonec dojde k názoru, že oni nic nevědí a co se týče mě? Mám jim vůbec něco říkat? Na druhou stranu je dobré mít spojence a naše zájmy se budou možná i shodovat, i když... úkosem pohlédnu na Háda. Každý ví, jak na tom byl ve vztahu se svými bratry. Trochu jsem se bála toho, že on by se korunoval nejvyšším bohem a Dia by hodil sem. Tohle jsem nemohla připustit.
„Myslím, že mi je trochu lépe,“ pohlédnu na dřevěné opěradlo a cítím, jak z toho vyzařuje síla. „Persefonina?“ kouknu na Háda. Alespoň napravo ode mě stojí mnohem větší trůn. „Jinak jsi si jistý, že to byli Poseidónovi hadi, Áree?“ lehce jsem se zamračila. Pokud se tvářili trochu zmateně či nejistě, dodala jsem: „Myslím tím, že oni,“ ukážu prstem směrem nahoru, „ovládli i naše mytická monstra. Asi bych se tady dole moc dlouho nezdržovala,“ řeknu s obavami. „Venku nebyl žádný Kerberos, že?“ |
| |
| Hluboké zamyšlení -npc Forseti- Ani nevím, v jakém okamžiku jsem se rozhodl do okna usednout, ale seděl jsem v něm, s jednou nohou složenou pod sebou a druhou pokrčenou tak, že jsem volnou ruku měl položenou na koleni, zatímco druhou jsem měl venku, aby namodralý pramínek kouře nevcházel do bytu. Alespoň tak jsem se pokoušel zmírnit porušený slib, že zde kouřit nebudu. Tělem mi proběhla vlna menší slabosti, která připomněla, jak moc se naplňuji touto návykovou látkou a zapomínám na doplňování tekutin. Na tom ale nezáleželo. Seděl jsem, žádný kolaps nehrozil a myslím, že mě by se to ani nestalo. Rozhodně ne z tohohle. Vítr se otočí proti mně, oblečení nabylo nové vlhkosti, ale ani tomu jsem nevěnoval přílišnou pozornost, stejně jako, že oblak, který jsem zrovna vydechl, se mi prohnal kolem tváře do místnosti. Přešel jsem to se skloněnou hlavou a zavřenýma očima. Forsetimu jsem věnoval neústupný pohled, když se ujišťoval, zda jsem si svou žádostí jistý. Nebyl jsem, ale chtěl jsem vědět, co ví on a já ne. Než začal, lhostejně jsem hodil nedopalek na ulici a z krabičky vedle sebe si vytáhl novou bílou milenku, která ve chvilce zazářila jako lapená světluška. Bylo mi jasné, že Emma i Milly stojí za dveřmi. Obě byly holky zvědavé a já je slyším daleko lépe, než Forseti. Znovu mě zamrzí, že musela Emilly slyšet cvaknout zapalovač, ale cením si toho, že nevstoupila do místnosti, aby mi v tom zabránila. Věděla moc dobře, že by tím nedosáhla ničeho. Nikdy jsem nechtěl být proti Ódinovi. Uznával jsem jeho autoritu, stejně tak jsem respektoval Thóra a ostatní, ale zprotivili se mi přesně v onen soudný den, všichni do jednoho. A Všeotec v tuto chvíli ještě víc. Nic nedělal. Něco bylo špatně a jemu to bylo jedno… i když… já mu nemám co vyčítat. Kolik věcí bylo lhostejných mě, když jsem zbaběle prchl na Midgard v naději, že vše nechám za sebou? A stejně jsem nikdy nedokázal žít sám se sebou. Nezbavil jsem se ničeho… Proč tedy stále žiji, když se z hloubi své potrhané duše nenávidím? Co já vím o víře? Nic. Vše, v co jsem věřil, mi vzali nebo bylo zničeno. Věřil jsem, ale to nemá mnoho společného s vírou, o které se pokusil mluvit druhý bůh. Mlčky jsem poslouchal jeho vyprávění, během kterého už definitivně opadly i poslední zbytky lhostejné masky a zůstala jen tvář zničená bolestí. Mohla uplynout hodina, nebo dvě? Nevím, čas jsem od svého příchodu neměřil, nebylo to podstatné. Na druhou stranu daleko podstatnější bylo, že jsem se v tomto čase stal sirotkem. Ne… nedává to smysl. Celé jeho vyprávění vidím, jako kdybych tam byl. Představa v mé hlavě, jako kdyby mi Forseti posílal jednotlivé obrazy, ačkoli si spíš myslím, že to je má vlastní fantazie. Ano, proč by je nechali žít? Proč by tam jinak letěli, kdyby mí rodiče nebyli jejich cílem. Nebo možná jen otec? Ať tak či tak, jak řekl Forseti a jak já z celého srdce vím. I kdyby jí to mělo stát život, má matka, Sigyn, by svého muže nikdy neopustila. Pro něj by bojovala, i kdyby jí to mělo stát život. A dle některých si on takovou oddanou lásku nezasloužil… Opravdu byl takový, jak ostatní říkají, ale nikdo z nich ho nezná, jako jsme ho znali my. Když byl s námi, byl jako někdo jiný… ne, omyl. S námi byl takový, jaký byl, ale pro ně se stával někým jiným. Opřu hlavu o dlaň, loket opírajíc o koleno. V okně nesedí ten muž, který vešel do místnosti, jen zničená hromádka čehosi. Kouřím už mechanicky, ani nesleduji oblak kouře, jen obrazy před očima. Obrazy toho, co se asi mohlo u skalisek odehrát. “Proč…“ Šeptnu, ale nebylo to myšlené jako otázka. Rozhodně ne v onom prvním výdechu. Lehce pozvednu hlavu a pohlédnu na druhého boha. “Proč mi dáváš naději? Proč zrovna ty… Můj otec ti způsobil tolik bolesti. Právem mě nenávidíš…. Proč bys mi tedy chtěl pomáhat?“ Dotazuji se, ale hlavou se mi provrtává ještě jedna otázka… hlavou mi proudí po celou dobu jeho vyprávění, ale není snadné ji vyslovit. Nyní však, zlomen všemi okolnostmi, vyslovím, co mě trápí. “Proč jsem nezanikl, když to bylo jediné, co jsem si přál?“ Ano. Jaká vyšší síla rozhodla, že budu existovat? Nezmizím jen tak a prostě budu tu. Za jakým účelem? Proč? Nač? Mám snad nějaký důvod chtít žít, ačkoli o něm nevím? Nyní by tedy důvod mohl být, ale nebylo by jednodušší zemřít a připojit se k ostatním z mé rodiny takto, než se plahočit po světě, kvůli nějaké honbě za pokladem? “A co tvá přání? Co kdybych svým přáním změnil něco z toho, co se stalo? Kdyby se třeba vrátil čas… Dopustil bys, abys Emmu nepotkal? A kdybyste k sobě i přes to našli cestu… kde by byla Milly, kdybych ji já nenašel? Chtěl bys, aby se ty dvě nikdy nenašly? …“ Možná jsem mu ve své otupělosti vracel úder za jeho, ale musel jsem přemýšlet nad jeho slovy, nad tím, jak je podal a nad tím, co se mu asi honí hlavou. Je to všechno vůbec možné? On mi bude ještě pomáhat? Po tom všem… Musí přece mít nějakou podmínku, nějaké podružné přání, které bych měl ve svých slovech obsáhnout, abych mu zajistil přežití. Vždyť bych klidně mohl být pomstychtivý parchant a mohl bych chtít, aby všichni bohové byli uvěznění a světům by vládla má rodina. Ovšemže to byly jen výplody mé představivosti, ale i takováto varianta je možná - za předpokladu, že bych někdy pocítil jen náznak pomstychtivosti. Forseti může být rád, že takový opravdu nejsem. |
| |
| Párty v Podsvětí: Mí dva společníci se hned rozpovídali. Nevím, jestli je bezpečné říkat Artemis o všem, co víme a co nás potkalo. Třeba chce zradit a získat zpět svou moc jen ona sama, nebo pro svého otce. To nemůžu dopustit. Je ale pravda, že nic nevíme. Každý z nás jistě dostal nějaké vodítka. Já zjistil něco o řekách z Ráje a došel jsem až k Iráckému Eufratu, což ale klidně může být falešná stopa. Ares pak dostal ten svůj text. Co ale dostala Artemis? "Ano, Persefonina," odpovím nezaujatě Artemis. Kdo ví, kde je Persefoné konec. Třeba o ní něco zjistím později. Teď ale musíme naplánovat, co uděláme dál. "Aree, dones mi ten text, který si chtěl přeložit. Během svého života jsem studoval hodně jazyků a ty mrtvé mi jdou nejlépe," řeknu s mírnou dávkou pobavení. "A ty," kouknu na Artemis, "jestli už jsi v pořádku, nevíš o nějakém místě, odkud začít pátrat?" Normálně bych se neptal, ale nechci působit dojmem, že nic nevím a samotná Artemis podotkla, že tady bychom zůstat neměli. Sice nám tu vůbec nic nehrozí, ale taky odtud nic nového nezjistíme. |
| |
| IntruTHOR (Sigyn, Thor, Loki) Sigyn mala v jednom pravdu. Naozaj sme k sebe mali bližšie než by bol jeden čakal. Ale aj tak! Nejako k nám už patrilo, že držíme s tými svojimi. A ja som sa očividne dostala do party, kde som bola piatym kolesom. Usmiala som sa. Možno mierne kyslo, a prestala som jesť. Dôkladne som si otrela ústa obrúskom a ruky som si pretrela vlhčenými obrúskami, čo som vytiahla z kabelky. " Naozaj nikto z vás netuší kto je môj brat?" Bola som šokovaná a zdrvená. Možno ani nie tak tým, že ho nepoznali, ale že sa vôbec na tú hru nechytili, a nezačali sa pýtať viac. "To ste sa nikdy nehrávali šarády?" Ale tak keď nie tak nie. Nie je sa čo čudovať, veď Nemci nemali vôbec zmysel pre humor, a severania? Tí melancholickí dlhovlasí v čiernom oblečení metalisti, alebo ako sa im hovorilo, rozhodne nepatrili k ďalšej veselej kope. Aký bohovia taký ľudia. Nemala som už ale čas niečo ďalej rozoberať. Pretože prišla návšteva. Ak by som mohla, zrejme by som sa skovala niekde do kúta, možno aj utiekla. Predsa len začínalo tu byť trocha moc tesno. Apartnám bol síce kráľovsky veľký, ale moja osobná zóna nebola o nič menšia, a začínala som ten nedostatok priestoru dosť cítiť. Ak som sa pred božskou dvojkou pred chvíľkou trocha uvoľnila a ukľudnila, teraz som sa znovu napäla a znervóznela. Úprimne ma ani pravá identita Thora neprekvapila. Z nejakého dôvodu som tvár, toho herca, ktorého som ale poznala len ako Thóra, a zrejme nehral ani nikde inde, čakala. Naklonila som sa k Sigyn a tichučko šepla. " Môže to byť horšie? Ten chlap má taký príšerný hlas. Ako keby mal v hube horúci zemiak, nikdy mu nič nerozumiem." Na druhú stranu zrejme nebudem človek, s ktorým sa bude dávať do reči, akže som bola pred jeho huhňaním relatívne v bezpečí. Zatiaľ čo sa Loki vítal a pustil boha dnu vstala som od stola. Pozerala som sa len do zeme a čo najnenápadnejšie som si presadla. Na kresielko, mimo diania. Mala som sto chutí zakričať, že idem domov! A domov som myslela späť domov! Do Grécka, do obchodu.. |
| |
| soukromá zpráva od Seth *Sebastian Light* pro Ma`at *Orora Nafré* Souhlasila s tím, že se nastěhuje ke mě do pokoje. Společně máme určitě více síly a líbilo se mi, že se nedá jen tak. Lehce jsem přimhouřil oči a prohlédl si ji, než jsem ji řekl číslo svého apartmánu. "Budu tě čekat v apartmá č. 312. Až dorazíš," naklonil jsem se k ní, co nejblíže, abych měl jistotu, že to neuslyší nikdo jiný než ona a zašeptal jsem ji do ucha: "zaklepej třikrát, abych věděl, že jsi to ty," odtáhl jsem se od ní a lehce jsem rty zavadil o její tvář, ale nijak jsem nečekal na její reakci či myšlenky, zda to bylo úmyslně nebo jenom nechtíc. Vzdálil jsem se od jídelny směrem k výtahům a vyjel jsem do čtvrtého patra, kde se nacházel můj apartmán s výhledem na Eifellovu věž. Vešel jsem do svého pokoje a rozhlédl jsem se, místa tady bylo dost a myslím, že i na tom, kdo bude kde spát se nějak dohodneme. Gaučů zde bylo hodně a postel byla široká, takže jsem v tom neviděl žádný problém. Zašel jsem za bar a nalil jsem si skleničku silného burbonu a hodil do něj led. Pomalu jsem ucucávala vyčkával na příchod Ma´at. Obešel jsem bar a došel k oknu. Díval jsem se na tu mohutnou kovovou stavbu a musel jsem uznat, že nebyla tak hrozná. Měla něco do sebe. Z rozjímání nad věží mě vytrhlo klepání.... |
| |
| Jak se řekne manželce od hada? :D ~Hádes, Artemis~ "Tak to jsem rád." Mrknu na ní. Jsem vážně rád, že je v pořádku. Zní to možná divně vzhledem k okolnostem, ale prostě to tak je. Trošku s sebou cuknu. Vážně netuším, zda-li skutečně patří jemu. Vypadaly tak. Víc jsem si jich neprohlížel. Navíc to co z nich teklo nebyla cukrová vata. "Neptal jsem se jich. Měl jsem totiž jiné starosti." Ohradil jsem se. Až potom mi její slova dávala větší smysl. Možná měla pravdu a bylo tomu tak. Tady nebylo bezpečně. To se muselo nechat. Vlastně se mi tu ani pořádně nelíbilo. Nebylo to co bývalo dřív. Hádes po mně chce, abych se vrátil zpátky do kanceláře a donesl mu ten text. To cestování sem a tam, mně začalo unavovat. "Hm.. vážně se chceš teď rozdělovat, strýčku?" Pronesl jsem první otázku, která mně napadla. Nechtělo se mi tam jít samotnému. Nechtělo se mi opouštět tuto šílenou bandu. Navíc jako bonus se mi líbila přítomnost Artemis. Připadalo mi to trochu jako za starých časů. Avšak se spoustou velkých úprav. "Ale pokud je to tvoje poslední slovo. Můžu tě aspoň poprosit o přítomnost Alecto. Přeci jen se vyzná více v těch portálech." Zněl jsem smířlivě. I když se mi to vůbec nezamlouvalo. |
| |
| Proč… ~Váli~
Forseti se hořce usmál a pohlédl na tebe. Chvíli se zdálo, že vstane a žduchne tě, ale nestalo se tak. „Samé proč, proč,“ odehnal od sebe zatoulaný ramínek kouře z tvé cigarety. „Kdybys raději bral bez zbytečných otázek, ale jak chceš. Odpovím ti na ně. Věř si nebo ne. Je mi to jedno,“ pohodlněji se uvelebil a podrbal se na koleni. „Nesnáším tvého otce, ale nejsem tak blbý, abych tě zaměňoval za něj. Ty jsi snad zavinil smrt toho mého? Ne. Nemusím tě, ale neznamená to, že bych si na tobě chtěl vybít zlost, kterou mám vůči němu. A nebudu ti nijak pomáhat. Jenom jsem ti dal důvod, proč bys tu zatracenou kouli měl jít hledat. Nepůjdu s tebou. S Emmou půjdeme jinam.“
“Proč jsem nezanikl, když to bylo jediné, co jsem si přál?“ Nebylo ti nijak odpovězeno. Forseti na tebe upíral jeden ze svých vědoucích pohledů, ale nechtěl ti nějak kazit tvé vlastní nápady, proč tomu asi tak je. Spíš tušil, že by tě tady mohla držet Milly, aniž by sis to nějak přiznal nebo alespoň slabá naděje.
“A co tvá přání? Co kdybych svým přáním změnil něco z toho, co se stalo? Kdyby se třeba vrátil čas… Dopustil bys, abys Emmu nepotkal? A kdybyste k sobě i přes to našli cestu… kde by byla Milly, kdybych ji já nenašel? Chtěl bys, aby se ty dvě nikdy nenašly? …“ „Nebuď bláhový, Váli,“ Forsetiho hlas ztvrdl. „Jsem bůh spravedlnosti, ne pomsty a jak jsem ti už řekl, nejsem ten typ, který si vybíjí vztek na potomcích, kteří za chyby svých rodičů nemůžou. Vezmi Milly a běžte najít tu kouli. Ptal ses jí někdy vůbec, co chce ona nebo sobecky počítáš den za dnem až do tvého konce? Byl bych ti však vděčný, abys mého otce nechal tam, kde je,“ dodal nakonec. „Jeho čas nadešel již dávno před tímhle,“ udělal před sebou půlkruh. „A navíc je lepší, aby ten artefakt skončil u někoho od nás než v rukou jiného panteonu.“ |
| |
| Ihaaa… ~Hádes, Áres~
Hádes jeví zájem o mé zdraví? No to se podívejme. Dřív by mě nejraději nacpal do ruličky od toaletního papíru a se mnou i ostatní bohy a dneska se strachuje, jestli jsem v pořádku. No, nevadí. Život mezi smrtelníky jej zjevně změnil. U Área si stále nejsem jistá. Ten je stále sám sebou. „Možná vím, ale jak se tam odsud dostat,“ podívám se na boha podsvětí a chvíli si ho měřím od hlavy k patám.
"Hm.. vážně se chceš teď rozdělovat, strýčku?" Tahle debata se mě moc netýkala. Možná trochu jo, ale raději bych byla zase na vlastních nohách a dělala průzkum. Přítomnost obou bohů mi činila jisté potíže. Můj celibát, jak by to nazvali křesťané, mne doprovázel už velmi dlouho. Nikdy jsem si nestěžovala a nehodlám s tím začínat ani teď. "Ale pokud je to tvoje poslední slovo. Můžu tě aspoň poprosit o přítomnost Alecto. Přeci jen se vyzná více v těch portálech."
Pozvednu obočí, protože nemám tušení, kdo Alecto je. Pak mi dojde, že to byla jedná Hádova příšerka, kterou posílal na polokrevné a měla za úkol je odvádět do podsvětí… mrtvé. Lehce se zamračím. „Jak jí v téhle době můžete věřit?“ zabručím. „Co když tu jsme jenom díky ní, hm?“ napadlo mě totiž, že by nás tahala za nos a zavedla do pasti. |
| |
| Potěš hrome… -Loki, Hygieia, Thór- Z těch hraných přátelských slov mi začalo být na nic a to ještě nepřekročil práh. Klid Sig, jsou přece i horší věci… třeba incubus v nemocnici…. Nad tou myšlenkou se pozastavím a s odstupem času si uvědomím jinou možnou taktiku boje. … no… možná raději toho incuba. Vyslechnu Lokiho veselé poznámky na Thórovu adresu, ale do řeči se nezapojuji. Buď se Thór rozhodne ptát na naše jména, nebo nás Loki představí. Nechávám to na pánech. Soudě dle chování mého milého, představování si nechává pro sebe a můžeme jen napjatě vyčkávat, jak se začne tázat nově příchozí. Loki v zádech, Hyg u ucha. Mám, co dělat, abych nevyprskla smíchy, takže si ústa zakryji rukou a tlumeně se zahihňám. Ty se mi líbíš, Jižanko. Myslím si a natočím se k ní s šeptanou odpovědí. “Věř mi, vždycky to může být horší...“ Napadlo mě mnoho věcí, které by mohly být horší, ale nevěděla jsem, kolik z nich jsem ochotná jmenovat a tak jsem vytáhla tu nejpeprnější. “… mohl by třeba přijít můj nevlastní syn a sežrat nás.“ Lehce se ušklíbnu. Pravda, o tom bych možná neměla žertovat, ale Hygiein názor na Thóra mi přivodil takovou rozvernější náladu. |
| |
| Mám já to ale chytré příbuzné: Artemis, Ares Ares nejspíše plně nepochopil to, co jsem po něm chtěl. Jeho otázky a žádosti jsem přešel pouhým zavrtěním hlavy, zabodl jsem vidle do země a začal se soustředit. Za chvíli se přede mnou vytvořil portál. Normálně tohle kouzlo vyvolávám jen málokdy, tady v Podsvětí mi ale nedělá moc problémů. "Mysli na místo, kam chceš jít a projdi portálem," řeknu Areovi, "vezmi ten text a hned se vrať zpátky. Na to myslím nepotřebuješ od nikoho vést za ručičku a ani se na dlouho nerozdělíme, nemyslíš?" Portál by měl nějakou dobu vydržet a až Ares projde, uvidím i náznaky jeho kanceláře, kdyby snad byl nějaký problém. pak se začnu věnovat Artemis. Její nedůvěra v Alecto mne trochu ranila, ale také znepokojila. na chvíli jsem uvažoval nad možností, že má pravdu, ale pak jsem nad tím jenom mávl rukou. Poznám, který tvor mi ještě slouží a který je v mé moci. Kdyby to Alecto jenom hrála, neskryla by to přede mnou, ať už by byla sebelepší herec. "Alecto důvěřuju a ty bys měla taky," odpovím jí. "A kam bys chtěla jít? Vidíš, že dostat se odtud není žádný problém." |
| |
| Hele, portál! ~Hádes, Áres~
Sleduju po očku trapnou chvilku mezi Hádem a Áreem. Nic na to neříkám a jen si protahuju ztuhlé končetiny. To křeslo je jak doping a mám trochu strach, že kdybych z něj slezla, tak se sesypu jako domeček z karet. Po chvíli mi to však nedá a stavím se na nohy s úlevným oddechem, že nelížu podlahu.
Nemůžu si nevšimnout Hádových vidlí. Nevidím však jeho helmici neviditelnosti. Nejspíš ani neví, kde je, pomyslím si trpce a rozhlédnu se, jako by se měla každou chvíli objevit a někoho praštit do hlavy. Udělám několik kroků a nakonec dojdu k názoru, že jsem zotavená. Sice ještě cítím slabost, ale jinak je všechno ok.
"Alecto důvěřuju a ty bys měla taky," Hádes se vrátí k našemu tématu a já se lehce zamračím. Mě nikdo nebude říkat, komu věřit a komu ne. Já nevěřím ani jim. Mohli se změnit a hrát s někým jiným a já mohla být chycena uprostřed šarády. "A kam bys chtěla jít? Vidíš, že dostat se odtud není žádný problém." Na chvíli se zamyslím. Nejraději bych vybrala nějaké místo, kde to znám a mám dost spojenců, ale na druhou stranu se mi nechtělo zveřejňovat, že nejsem sama. Nakonec se rozhodnu pro jedno místo, které je nám všem drahé. Tedy kromě jednoho.
„Mohli bychom se podívat domů, ale konkrétně na vrchol Agios Antonis,“ podívám se na Háda a mírně se usměju. Musím být milá, ne? „Je tam meteorologická stanice a chatka od horské služby. Tam bychom měli mít trochu soukromí, ale kolik je na povrchu vůbec hodin?“ jak jsem znala Podsvětí, tak zde čas v podstatě nehrál žádnou roli, ale cestování čase nebylo možné. Prostě jste se objevili na povrchu a doufali, že jste dole nezkysli na několik týdnů. Vím, že mě sem démoni dotáhli před několika hodinami. Teda asi. Pak buď je večer nebo ráno. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Časové info:
Úterý 4.3. kolem 20:00 |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Časové info:
Úterý 4.3., kolem 13:00 |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Časové info:
Úterý 4.3., 16:00 (časový skok díky Podsvětí) |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Časové info:
Úterý 4.3., kolem 10:30 |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Co bylo v kanclu ~Áres~ Píšu to soukromě, ale jinak psát můžeš normálně veřejně. Jen si oprav post ;)
Když jsi vyšel z portálu, uviděl jsi nepořádek. Někdo tu byl a hledal velmi důkladně. Nicméně po tvém prohledání jsi zjistil, že všechny cennosti jsou na svém místě nebo poházené po podlaze. Stůl byl převrácený, židle ležela v rohu.
Věděl jsi, že tu naposled byl Patrik a ten nový zelenáč. Krabice jsi nechal zničit, tedy až na prázdnou, do které musel někdo omylem šlápnout. Naštěstí arabská hatmatilka nerazítkována velkým rudým písmem, zůstala nedotčena.
Vedle jsi našel o něco menší spoušť, ale i tak Olegův stůl už nebyl tak úhledně uklizen a na stěně i podlaze jsi našel kapky krve. Pod jeho stolem pak ležel nůž, který byl divně zkřivený. Jako by se pokoušel bodnout do titanu a místo toho se čepel zkroutila. Jistě tu došlo k boji. Kde však Patrik byl, to bylo záhadou.
Pozn. PJ-eje: kdyby ses vracel do kanclu, tak jsem to měla v plánu už delší dobu. |
| |
| Úterý 4.3., 16:00 (časový skok díky Podsvětí) Hurá, portál... bordel v kanclíku, party hard? Já nepozván? ~Hádes, Artemis~ Ach jo... nepochopil mně. Povzdechl jsem si. Sklopil hlavu. Tvářil se jako dítě, kterému vezmete naprostou novou hračku. V očích se objevila dávná jiskřička. Ale nic víc. "Hmm.." Nezmohl jsem se na nic jiného. Možná jsem přeci jen na malou chvíli vypadal jako ten nevychovaný fracek, kterým jsem byl dřív. Neprotestoval jsem ale. Poslušně jsem myslel na svou veledrahou kancelář a upřímně doufal, že tam nebude žádný had. I když to byla iluze, stále bylo možné, že by se tam mohl nacházet a čekat právě na tuto chvíli. Nemohu mu zatraceně říct, že jsem zjistil po dnešním incidentu, že jsem asi ofidiofobik. Jistě by se mi vysmál. A Artemis nejspíše taky. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Prostě prošel portálem... ... Puf! A najednou jsem se nacházel ve své kanceláři. Něco bylo jinak, něco bylo hodně jinak. Ach ne. Olegu, zase sis dělal večírek. Více jsem se nad svou kanceláří nepozastavoval. Oleg měl ve zvyku si užívat v mé kanceláři, ve chvílích kdy jsem nebyl v ní. Řídil se nejspíše pravidlem: Když kocour není doma, tak myši mají pre. Jelikož jsem byl v podsvětí, tak to musela být zatraceně dlouhá doba. ”Olegu. Můžeš mi vysvětlit ten nepořádek!” Zavrčel jsem ze své kanceláře do té jeho. Ve chvíli, kdy jsem skláněl na té části, co byla kdysi krabice s hady a bral si tu část s onou hatmatilkou. Oleg měl vážně štěstí, že tu prázdnou krabici jak jsem mu říkal nechal. Měl bod. Takže za ten bordel v kanceláři ho hned nevyhodím. ”Olegu!” Křiknu na něho. Opět žádná odezva. Něco mi tu prostě nehraje a tak prostě zapluju do jeho kanceláře. Pochopitelně si jako první všimnu té krvi. Fajn. Já věděl, proč tam chci jít s někým. Pokrčil jsem rameny. Co jiného bych měl v této situaci dělat? Jančit a naříkat, panikařit. Vytočit číslo na policajty. Ne, to nebylo potřeba. Otočil jsem se na podpatku a vydal se zpátky do své kanceláře. Pokud tu někdo je, je také dosti možné že se vrátí. Šel jsem sem pro tu krabici s hatmatilkou. Neříkám, že ten nůž mně nezajímal. Ale vydat se pro něho, by mi vzalo ten potřebný čas, který mám. Fajn. Tak trochu si protiřečím. Neříkal jsem náhodou, že se nebudu zbytečně zdržovat. Okřikl jsem se ve chvíli, kdy jsem otevíral ledničku a vytáhl z ní pet flašku s vodou. Vzal pod paži část z krabice, kde byla psána ta hatmatilka. Vydal jsem se k portálu. Něco uvnitř mě křičelo, že se může cokoliv každou chvíli pokazit. Doufal jsem skutečně, že se pletu... |
| |
| Kdo tu furt mazal ty posty: Ares na chvíli zmizel a já zůstat sám s Artemis, která se pokoušela vstát z trůnu. Sice je to v jejím stavu ještě docela nebezpečné, ale ona to očividně zvládá docela dobře. "Skvělé, zotavila ses," řeknu s náznakem strýčkovské starostlivosti. Mám jí rád, ale hlavně se mi bude mnohem více hodit zdravá a při síle. "Agios Antonis? Tam už jsem dlouho nebyl. Co myslíš, že tam najdeme?" okomentuju její nápad. Dnes už těch návratů a šťastných shledání bylo až dost, ale jeden navíc snad ještě neuškodí. "Čtvrt na pět Greenwichského času," odpovím jí na její dotaz, jakmile se podívám na své hodinky. užitečný lidský vynález, tyhle ty hodinky. mezitím se vrátí Ares. "Výborně, zvládl si to," pochválím ho škrobeně. nakonec to nebylo tak těžké, že? Mé pobavení znásobí fakt, že donesl navíc lahev vody pro naší lovkyni. Ti dva se k sobě jaksi mají. To by mohlo být nebezpečné. Beze slov pak převezmu text ,který mi Ares donesl a začnu si pro sebe číst. |
| |
| Úterý 4.3., 16:00 (časový skok díky Podsvětí) Podsvětí - Ehmmm... teď jsem to byl já ~Hádes, Artemis~ "Jak jinak." Zvládl jsem to. Jsem zpátky v podsvětí. Jak je vidět, nic se nestalo. Ani jeden z nich osud neutekl a já se tak ujistil, že to nejsou zrádci. Fajn. Takže je dobře, že jsem tu vodu bral. Lehce se pousměji této skutečnosti. Nevím proč mně napadlo brát s sebou vodu. Prostě se mi zželelo žíznivé Artemis. Nebo za to mohl fakt, že i přesto, že to byla bohyně.. tak to byla žena. "Promiň, není to sice Earl grey, ale na zahnání žízně to je tuším stejně dobré." Mrknul jsem na Artemis. Podal jsem jí pet láhev. Je pravdou, že jsem tak trochu přemýšlel nad tím, že bych jí tu láhev hodil a ověřil si tak, jestli je vážně v pořádku. A to tím, že bych si prověřil její postřeh. Nakonec jsem tuto prvotní myšlenku zavrhl. "Mimochodem, strýčku, měl jsem návštěvu ve své kanceláři. Nevím kdo či co to bylo za návštěvníka. Nepřišlo si tam ale rozhodně poklábosit. A já jsem asi přišel o svého skvělého asistenta." Povzdechl jsem si. Samo s sebou, že mi bylo líto Olega. Přeci jen to byl skvělý pacholek, který mně občas štval. "Ehmmm... dělo se něco tady, když jsem byl pryč?" Tato otázka byla spíše myšlena k Artemis. Hádes se totiž zdál být velice zabrán tím překladem oné hatmatilky. Vážně by mně zajímalo, co se tam píše. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro ~Hádes~ Lajk by hned nepoznal, že rudé čmáranice na dřevě jsou pouhá dvě slova. Navíc je to červený inkoust používaný pro razítka. Možná ti chvíli trvá rozluštit písmeno po písmenu, ale nakonec zdárně text... upozornění přečteš: POZOR KŘEHKÉ! |
| |
| Jeden překládá, druhý pije a třetí se vyptává ~Hádes, Áres~
Mezitím, co je Áres pryč a chvíli jsem měla nutkání za ním do toho portálu skočit, protože opravdu potřebuju čerstvý vzduch. Můj návrh vůči Olympu se ujal. Podívám se na Háda a pokrčím rameny. „No, asi nic. Možná pár nalitých záchranářů,“ rýpnu si. Popravdě jsem netušila, kam jinam jít a blízkost Olympu mě, a určitě i ostatní bohy řeckého panteonu, naplňovala naději a životodárnou energií. Ze síly, kterou kdysi hora bohů oplývala, nezbylo téměř nic, ale vzpomínky mohou být silné a nápomocné.
"Čtvrt na pět Greenwichského času." Kývnutím poděkuju, i když je stejně možné, že další zastávka bude až někde kolem půlnoci a nesmíme zapomenout na posun času. Ale jaký je? Budu věřit Hádovi a jeho úžasným hodinkám.
Po Áreově návratu se Hádes věnuje textu a já svou pozornost přesměruju k bohu války. "Promiň, není to sice Earl grey, ale na zahnání žízně to je tuším stejně dobré." Pozvednu překvapeně obočí a přeberu si od něj láhev vody. „To jsi nemusel, ale děkuji,“ ochota boha mě překvapí. Muži většinou myslí jen na sebe a tak mě tento akt trochu vykolejí.
"Mimochodem, strýčku, měl jsem návštěvu ve své kanceláři…“ Návštěvu? Moje další domněnka potvrzena. Někdo nás loví, ale kdo? Ze snu mi alespoň přišlo, že jim je jedno, co budeme dělat, a přijde mi zvláštní, že by po nás šli andělé, i když i to je možné. O tom se budu s nimi muset pobavit. Začíná to zavánět problémy, pomyslím si a odzátkuju láhev a napiju se.
"Ehmmm... dělo se něco tady, když jsem byl pryč?" Zavrtím hlavou. „Ne a ani jsi nebyl moc dlouho pryč,“ pak se nasměruju na Háda. „Tak co?“ |
| |
| soukromá zpráva od Ma`at *Orora Nafré* pro ~Seth~ Chvilku jsem čekala, co bude následovat. Změřil si mě pohledem a pak začal šeptat. Připadala jsem si jako bychom byly malé děti sdělující si nesmírné tajemství a opravdu to co mi řekl, bylo jako dětská hra. Musela jsem se zasmát, ale když se dotahoval a nejspíše omylem...aspoň myslím... se mi otřel rty o tvář, ztuhla jsem. Musela jsem v tu chvíli vypadat jako puk. Snad jsem se lehce začervenala? To netuším. Ihned jsem se snažila rozpaky zakrýt za souhlasný úsměv a přikývnutí. "Přijít - zaklepat. To bych mohla zvládnout." zasmála jsem se. Když se Seth vzdálil a já nastoupila do výtahu, přistihla jsem se, jak si hladím onu tvář. Ve stejném transu jsem došla až do pokoje a teprve balení mě zaneprázdnilo natolik, že jsem na to přestala myslet. Zabalila jsem vše potřebné. Z minibaru jsem ďobla ještě několik sušenek a láhev Baileys. Z pokoje jsem se vyšourala jako myš a bez obtíží se dostala ke dveřím Sethova pokoje. *Ťuk, ťuk, ťuk...* ozvala se třikrát a potichu má pěstička. Čekala jsem za dveřmi tak ostražitě, až jsem mohla vypadat jako zloděj zjišťující přítomnost majitele v pokoji. Ovšem nebýt toho kufru. |
| |
| Ten Ares je ale tupec... Celý text si přečtu třikrát, abych se přesvědčil, jestli se mi to nebo jenom zdá, nebo jestli to je pravda. Při čtení nepohnu ani brvou, jakkoli se mi to zdá směšné. Věděl jsem, že Ares přemýšlí spíše svaly, než hlavou, ale tohle už byl trošičku extrém. "Od koho že si ten text dostal? A nebylo tam nic jiného?" zeptám se Area a svůj text rozmačkám v ruce a odhodím. Ten už mi k ničemu nebude. Je moc pěkné, že se Ares tak stará o svou příbuznou, ale mohl by mi bít taky trochu k užitku. Zatím se moc nepředvedl a to ani v boji, který by měl být jeho předností. zaslouží si vůbec být bohem? Nebo je to i moje chyba, jako jeho vůdce? Měl bych myslet asi i za něj, když on sám to nedokáže. "Byl to vzácný text neuvěřitelné historické hodnoty," oznámím těm dvěma zvědavcům, "bohužel se tam nepsalo nic jiného, než "Pozor křehké". Máš štěstí Aree, že ta překladatelka nedorazila. Víš, jak by se ti vysmála?" zasloužil si to, víc už ho ale trápit nebudu. "Vyrazíme tedy domů, jak navrhla tady Artemis," rozhodnu, "napřed ale musím zařídit ještě jednu věc." Když už odněkud odcházím, rád mám všechno vyřízené. "Alecto!" zařvu a počkám, až se objeví. Vím, že mne slyšela. "Už ti má nová služebná řekla, kdo je poslal, aby zajaly mou neteř?" zeptám se jí, jakmile se objeví. "Máš to tu na starosti, po dobu co budu pryč. Kdybych tě potřeboval, zavolám tě." S těmito slovy naposledy zauvažuju, co bych tady mohl dělat. Mohl bych se převléct do některého z mých oděvů, které jsem nosil jako bůh, ty sou ale v dnešní době nepraktické a divné. Mohl bych se také podívat po Přilbě neviditelnosti, která je také po právu moje, ta ale byla ztracena. Těžko říct, jestli mi ji ztratil Perseus, kterému jsem ji zapůjčil, nebo někdo jiný. Poučení - nikdy nedávej své věci těm, kteří si je nezaslouží. Pak už mě nic nenapadlo, tak jsem jen vykouzlil další portál, tentokráte dočasný a pobídl Artemis, která na tenhle nápad přišla, aby šla první. |
| |
| HROMADNÝ POSUN 4 body do 2.7.2014 3 body do 5.7.2014 2 body do 6.7.2014 1 bod do 7.7.2014
Domov, sladký domov, ale je nějak jiný, ne? ~Hádes, Artemis, Áres~ Čas: 4.3. kol 18h
Alecto se ve své skutečné ne moc pěkné podobě vznesla dolů, ale jakmile se její špičky nohou dotkly země, proměnila se v nádhernou ženu s tmavě hnědými vlasy. Před svým bohem a pánem se uctivě uklonila, ostatním vysmekla jen lehký úklonek hlavou. Ostatní ji nezajímali a Artemis částečně zpražila pohledem. Vše slyšela.
Rudé rty se pohnuly do nehezkého úsměvu a jemné přikývnutí naznačilo, že ano. „Celou dobu mluvila o nějaké ženě jménem Iseut. Taky jí nazvala andělskou lovkyní. Asi patří k těm opeřencům,“ znechuceně se otřásla. „Bohyně,“ kývla na Artemis, „jim byla jenom předána. Přivedla je skupinka vyšších démonů, kteří nejsou tak hnusní,“ vycenila zuby, ale nevypadalo tolik efektivně, kdyby byla ve své napůl netopýří podobě.
"Máš to tu na starosti, po dobu co budu pryč. Kdybych tě potřeboval, zavolám tě." „Ano, můj pane,“ opět se její tělo proměnilo a ze zad jí vystoupla kožnatá křídla. Několikrát jimi máchla a už zalezla do jedné z děr ve stropě. Na chvíli se k vám donesl tichý agonický křik a smích.
*
Agios Antonis měl k božskému Olympu velmi daleko. Včetně ohyzdné meteorologické stanice, která připomínala pingpongový míček se spoustou talířovitých snímačů a vysílačů, které komunikovali s družicí a malé dřevěné chatky, tu byly poslední zbytky bílého sněhu a jehličnaté stromy. Když jste vyšli z portálů, Artemis jako první, rozeběhl se vaším směrem velký huňatý pes a štěkotem vítal... Artemis. Šlo poznat, že jí poznává a je velmi nadšen, že jí vidí. Ona se k němu sehnula a podrbala jej.
U chatky stálo osobní auto, ale bylo zjevné, že už dlouho nikam nejelo, protože sníh se usadil na sklech. Vedle něj pak stály dva sněžné skútry a z dálky k vám doléhal zvuk motoru, jak jeden ze služby dělal obhlídku. Stanice stála na vyvýšeném kopci a byla od vás na sto kroků.
Z chatky se ozýval zvuk televize. Bylo jisté, že tu nejste sami.
Hurá k Sigyn ~Loki, Hygieia, Sigyn, Thor~ Čas: 5.3. kol 8:00
Ať už jste se domluvili, jak chtěli, nebo se Sigyn prozradila Thórovi, rozešli jste se s tím, že se ráno všichni sejdete dole ve vestibulu a odtamtud pojede přímo k Sigyn domů. Loki rázně vyhnal Thóra, aby si šel sehnat svůj pokoj a zeptal se Hyg, jestli chce také svůj vlastní pokoj. Pokud souhlasila, zavolala na recepci a vše jí zařídil. Samozřejmě Sigyn si nechal u sebe.
*
Ráno všechny probudil telefonát od recepce. Loki si to přál a chtěl vstat časně, aby se nijak nezdržovali. Nechyběla snídaně a o půl osmé jste se sešli u vchodu (kdo nenapíše do dalšího PJ postu, bude brán tak, že zaspal). Loki nechal přistavit auto, které jako obvykle řídil Adamo, i když dnešní ráno byl trochu nevrlý, protože musel brzo vstávat, ale jakmile všechny uviděl, přivítal vás s úsměvem.
„Kam to bude?“ zeptal se.
Stěhování a kura, kolik je hodin :D ~Ma’at, Seth~ Čas: bylo ráno, pak stěhování, dejme tomu, že je už odpoledne dne 4.3.
Ma’at se rozhodla nastěhovat k Sethovi a všechno probíhalo bez nějakých potíží. Pak jste skočili i na oběd a Paříž působila mírumilovně, jako by se nic nemělo stát. Když hodiny odbily druhou, zazvonil na pokoji telefon. Po jeho zvednutí se ozval hlas recepční, který oznamoval: „Dobrý den, omlouvám se, že ruším, pane Lighte, ale máte tu návštěvu. Je to slečna Beaulieu. Přeje si s vámi promluvit a navrhla místní bar. Také můžete vzít i svou přítelkyni,“ poslední větu vyslovila lehce nejistě. |
| |
| Chyba s textem.... ~Hádes, Artemis~ Skvělé.. udělal jsem chybu. Přiznávám si to. Viděl jsem v tom nějakou možnou stopu a ona to nebyla. Moje chyba. Stává se to i v těch nejlepších rodinách, že někdo holt někdy ujede. I když se jedná o božskou rodinu. Na druhou stranu, aspoň jsem byl nějakým způsobem oceněn za mou snahu. I když něco mi říkalo, že Hádesovi se má starost o Artemis příčila. Co už? Celou dobu co ke mně Hádes mluvil jsem pokorně mlčel a čekal až řekne vše co má na srdci. Co jsem čekal, že by tam mohlo být? Třeba nějaká zpětná adresa. Není to sice povinností, ale dávají se tam v případě, že by si někdo balíček nevyzvedl... A ano, občas se tam píše i pozor křehké. "Omlouvám se, pane." Pronesl jsem pokorně. Co jiného k tomu říci? Pomoc Hádese, stejně tak jako pomoc od Artemis jsem potřeboval. Oba dva totiž používali více hlavu a měli své znalosti. Já na to nikdy pořádně nebyl. Ani za tu spoustu životů, co jsem si prožil jsem se tomu nikdy pořádně nepřiučil. Naštěstí to Hádes již přešel a nedusil mně v tom déle. Což mně malinko překvapilo. Nečekal jsem to. Byl jsem mu za to však vděčný. Na scéně se po chvíli objevila úžasná Alecto, která byla svým způsobem i přes tu ošklivost krásná. Aspoň mně to tak připadalo. Vždyť jsem to byl já, kdo hledal kdysi dávno krásu v ošklivosti. Kdo o tom psával a pobuřoval společnost, jak se jen dalo. Ty časy se mi líbily. Iseut? Isolda? Zvláštní jméno... nebyl na to nějaký film nebo román... tuším s nějakým Tristanem.. nedalo se to ani pořádně číst. Ušklíbl jsem se své myšlence a raději se s ní nepodělil. Nechtěl bych si znova zavařit u Hádese, ještě by mi mohl dát pořádného zaracha a nechat mně tu. Hlídala by mně Alecto a společnost by mi dělala ošklivá služebná. Super... takže zase jsme nikam pořádně ani nepokročili. ** Už jsem zapomněl jak je vážně rychlé cestování portálem. Jenom do něj naskočíte a najednou se objevíte na místě kde potřebujete. Žádné dopravní zácpy. Hloupé troubení. Nadávky na to, že se to pořádně nehne. Nebo letadla a to nemluvím o autobusech, či lodích. Cestování portálem je holt nejúčinnější způsob, když potřebujete být v cíli co nejrychleji. Provozovat to jako dopravu? To by asi nebyl dobrý nápad.. Agios Antonis nazývat sladkým domovem by byla naprostá hloupost. Hodně se toho změnilo. Už to není co bývalo a pokud s tím něco neuděláme, tak to ani nikdy nebude. Zamračil jsem se na meteorologickou stanici. Ta budova se mi vůbec nelíbila. Pořádně jsem ani nevěděl, co tu vlastně budeme dělat. Krom toho sníh, i přesto že to byly zbytky, ve mně vyvolal nepříjemný pocit. Nikdy jsem ho neměl rád. Spíše ve mně vzbuzoval depresivní pocit. Proto jsem povětšinou, když jsem jej zaznamenal odcestoval do teplých krajin... jako nějací stěhovaví ptáci. Chtělo by to doutník a dobrou skotskou.. Zastesklo se mi po těchto věcech, které se nacházeli jak v kanceláři tak v mém domě. Tedy přesněji ta skotská, doutník jsem měl u sebe schovaný. Avšak i přes veškerou touhu si jej dát, jsem musel uznat, že nyní není vhodná chvíle. "Jak se jmenuje? Neříkej mi prosím, že se jmenuje Alík." Promluvil jsem k Artemis a ptal jsem se na jméno toho psa, který ji zřejmě musel moc dobře znát. Něco mi říká, že to je právě jeho panička. I když se můžu mýlit. "Skvělé a co teď?" Nejsme tu samy? Mohla by to být past. Ta hrající televize mne poněkud znepokojovala. Pochopitelně za mně začínala mluvit paranoia, když jsem se sehnul a vytáhl z boty dýku. V případě nějakého možného útoku jsem byl připraven jí použít. |
| |
| K Sigyn ale bez nadšenia (Loki, Sigyn, Thor) Do ďalších komunikácii som sa príliš nezapájala. Ono, naozaj som nemala čím prispieť do ich konverzácie. Mala som fakt zmiešané pocity z tohto magického rodinného stretnutia, ktoré poriadne neriešilo nič dôležité. Jediná dôležitá vec, ktorá sa udiala bolo dohodnutie sa, že sa stretneme zajtra a pôjdeme k Sigyn domov. Byť s niekým v hotely je jedna vec, byť s niekým v jeho byte, ktorý je možno len nejaká malá pochmúrna a oprdená cimra je vec druhá. Vec veľmi intímna a nepríjemná obzvlášť keď nepoznáte hygienické návyky svojho hostiteľa. Ubytovanie v hotely som odmietla so slovami. " Ehmmm, ja by som rada. Je to tu krásne ale...už mám svoj vlastný hotelík. A vlastne, zrejme už po mne vyhlásili pátranie! Bola som totiž súčasť hotelového výletu!" V hlase mi bola poznať istá škodoradosť, že sa o mňa zrejme nejaký človiečikovia strachujú a sú celý bez seba z toho, kde som. Rozlúčila som sa a k hotelu si zavolala taxík. Celá šťastná z toho, že som konečne mala okolo seba dostatočný priestor...Samozrejme len do doby kým príde auto.
Popravde? Ráno som so sebou veľmi bojovala aby som sa vôbec odhodlala k tomu vstať a opäť raz vyhľadať spoločnosť severanov. Nie žeby bola zlá. Ono mohlo to byť podstatne horšie, a vlastne to bolo aj celkom príjemné, stále dosť zlé. V mojich hygienickom balíčku, ktorý mi nezhabala letisková kontrola som našla mydlo mojej vlastnej výroby, minimalistického oválneho tvaru a obsahovalo malé zrnká piesku. Čo padlo docela v hod, pretože som si všimla, že mala Sigyn celkom suchú pleť, ktorá by určite zniesla nejaký ten peeling! Vzala som teda tento dar a na recepcii svojho hotelíka informovala recepčnú, že môj pobyt bude zrejme pomerme zvláštny a môže sa stať, že sa občas neukážem. Ospravedlnila som sa za včerajšiu paniku, aj keď som to tak rozhodne necítila a taxíkom som sa odviezla na sekundu presne do lobby hotela pána herca. |
| |
| Agios Antonis ~Hádes, Áres~
Myslela jsem, že vyprsknu smíchy. Tolik problému pro jedno upozornění. Zakryla jsem si ústa a snažila se nedat najevo, jak mě tato komedie pobavila. Bylo to k popukání. Navíc si představit, jak by překladatelka civěla na boha války, proč jí dává přeložit zrovna tohle, ale taky jsem si myslela, že ona by měla trochu více porozumění, jelikož ani já nevím, co se za arabskými znaky skrývalo.
Nálada mi klesne, když Hádes zavolá tu svou potvoru. Jak se mění z ohyzdné věci na krásnou ženu, se mi až příčí. Měla by jako netopýr zůstávat. Nejsem si jistá, zda je v lidské podobě hezčí než já. Asi ano, ale nebudu si to připouštět. Jsem bohyně a kdysi dávno bohové trestali smrtelníky, když někdo o sobě prohlašoval, že je krásnější. Já bych ztrestala tuhle hnědovlasou kreaturu.
Vzdávám se! Alecto přinesla velmi vzácné informace a to takové, kdo mě unesl. Připouštím, že jsem o tomhle andělovi už slyšela. Nevím, jak jí říkám v ženském rodě. Andělka? To asi ne. Mám jim to říct? Pomyslím si. Na přemýšlení si nedávám moc času, protože mě Hádes popožene do portálu. Jdu a velmi ráda. Tohle místo se mi zajídá a doufám, že Alecto stihne nějaká nehoda.
Jezdím sem celkem často. Zaprvé to bylo blízko božskému Olympu a zadruhé tu mám jednu ze svých skrýší, ale to ti dva vědět nemusí, i když ten pes to asi prozradil. Nemůžu jej však pokárat. On za nic nemůže. S úsměvem jej podrbu.
"Jak se jmenuje? Neříkej mi prosím, že se jmenuje Alík." „To ne,“ ušklíbnu se a podívám se na psa, jako bych u něj hledala náznak, že se urazil. On místo zaútočil svým jazykem přímo na můj obličej. „Jmenuje se Cole,“ odpovím mu a postavím se. „A co teď?“ podívám se na Área. „Vevnitř je teplo,“ ukážu na chatku, „a nějaká ta pálenka. Můžeme tam v klidu probrat další kroky,“ rozejdu se směrem k chatě a Cole mi jde v paták, vrtě při tom ocasem.
Uvnitř to je prostorné. Nechybí tu pohovka, televize, malá kuchyňka, psací stůl s židlí a notebook. U televize sedí dva muži, a když mě uvidí, ihned se postaví, ale posunkem rukou je uklidním. „Máme návštěvu,“ usměju se a podívám se po obou bozích. „Důležitou,“ dodám. |
| |
| První noc se Sigyn, a pak zase práce ~Sigyn, Hygieia, Thór~
Ani já jsem se zrovna necítil jako úspěšný muž. Nikam moc jsme se nedobrali a řešili jsme samé blbosti. Co se týkalo andělského artefaktu, byli jsme od něj daleko stejně jako na začátku. Štvalo mě to. Nedával jsem to však najevo a nebo ano, ale v jednu chvíli jsem se zase cítil jako na fetu a ústa mi zůstávala v potěšeném úsměvu.
„Ehmmm, ja by som rada. Je to tu krásne ale...už mám svoj vlastný hotelík. A vlastne, zrejme už po mne vyhlásili pátranie! Bola som totiž súčasť hotelového výletu!" Přikývnu a nechám Hygieiu jít vlastní cestou. Nechtěl jsem porozumět její situaci. My byli tři a jeden z nás hlučný a... to poslední slovo nechám vyšumět.
Když jsme se Sigyn byli konečně sami a já pro jistotu zkontroloval dveře, že jsou zamčené a ještě je zastavil židlí, aby si Thór neusmyslel nám je vyrazit (ono by mu to šlo i takhle), znaveně jsem sebou plácl na kraj postele a podíval se na Sigyn. „Drahá,“ natáhnu k ní ruce a přitáhnu k sobě, „zdálo se mi to, nebo dnešek byl nekonečný,“ zaklonil jsem hlavu do zadu. Chtěl jsem ji políbit. Zda svolila, stalo se tak. „Dám si sprchu,“ rozhodl jsem se. „Hned se ti vrátím,“ políbím ji na ručku a zmizím v koupelně.
Zbytek večera byla takový, jaký jsme si přáli. Nebyli jsme spolu až moc dlouho a já po ní toužil. Mít Sigyn u sebe bylo v mém životě to nejhezčí. Sice jsem ze začátku Ódina proklínal, že mě zasnoubil s neznámou ženou, ale čím víc jsem ji poznával, tím víc jsem se zamilovával. Ze začátku jsem byl vůči ní trochu uštěpačný, ale dnes bych ji slůvkem neurazil.
Ráno a to velmi brzo jsme se sešli dole v hale. Nezapomněl jsem svou drahou políbit na dobré ráno a užít si s ní snídani. Jako bohové jsme měli jednu výhodu. Nemuseli jsme spát jako smrtelníci a být vzhůru celou noc nebyl problém. Sice za jednu noc si se ženou nevynahradím ztracené roky, ale i to byl skvělý začátek.
Podíval jsem se na Hygieiu, která právě vstoupila, a pozdravil jsem ji. Thór zatím nikde, což mě moc nepřekvapovalo. „Pojedu i bez něj,“ zahrozím a chytnu Sigyn kolem pasu. |
| |
| Agios Antonis ~Hádes, Artemis~ Skvěle... opravu jsem čekal odpověď ve stylu, a teď si dáme Deli. Ještě jednou jsem se porozhlédl kolem sebe. Na malou chvíli si dovolil zapátrat ve vzpomínkách, jaké to tu vypadalo kdysi. Bylo to úžasné jen co je pravda. Povzdechl jsem si. Vydal jsem se pomalým krokem do chatky. Vytasenou dýku jsem přitom opět schoval na své místo do boty. Fajn, tak přeci jen jí schovat bylo unáhlené? Napadlo mně ve chvíli, co se prudce postavili ti dva muži, kteří se ještě před chvíli dívali na televizi. Tak důležitou návštěvu... není to nějaká jejich tajná řeč? Zamračil jsem se. Přestávalo se mi to líbit. Nějaká část křičela jako na poplach, že nám Artemis v něčem lže. Zároveň se obávala, že by mohla být následným zrádcem. Věděla toho přeci jen víc než my. Proč by jí vlastně jinak ti démoni unášeli? "Neříkalas náhodou něco o pálence?" I přes veškeré myšlenky jsem byl schopen na své tváři vykouzlit úsměv. Pokud je vážně zrádcem nesmí přeci padnou nějaké podezření. Nebo se snad mýlím? I když je pravdou, že v této chvíli už netuším čemu mám vlastně věřit. "Ehmmm.. jaké je vlastně tvé pozemské jméno, nebo se budeme představovat vlastními jmény?" Pošeptal jsem k Artemis. Napadlo mně totiž, že tu nejsme samotní a netuším kolik toho o nás vědí. Možná proto by bylo vhodné se představovat pod jmény, které jsme si v tomto životě přivlastnili. Hádesovi mohu klidně říkat strýčku. Vlastně mně toto oslovení skutečně nesmírně baví. Horší to je u Artemis. "Mimochodem, mně můžete říkat Alexandr." Lehce jsem se pousmál. Mrkl jsem na lovkyni a čekal až se představí. Skutečně mně zajímalo její jméno. Nejen její pochopitelně. Je pravdou, že jsem měl mnoho otázek na jazyku. Avšak nechával jsem to na strýčkovi, vypadal jako náš leader. Stále mně vlastně tak nějak mrzela má hloupá chyba. Vážně jsem se skvěle předvedl. Budu si muset těžce zpravovat svou reputaci. |
| |
| Cesta ke mně -Loki, Hygieia, Thór- Datum: 5. 3.; Čas: 8:00 Před Thórem jsem zůstala za neznámou a kdyby si, nedej bohové, chtěl podávat ruku, odmítla jsem a pouze se představila svým pozemským jménem - Sebille Moretti. Ať si to přebere, jak chce. Jediné, co se dohodlo, bylo však jen to, že zítra ráno zajedeme ke mně. Musím uznat, že se mi to dvakrát nelíbilo, ale bylo už pozdě. Snad to chudák Dorian zvládne sám doma. Není zvyklý na mou dlouhodobější nepřítomnost, která, jak se zdá, teď bude častější než jindy. Budu ho muset dát k Paole… Ke své sousedce jsem ho čas od času dala, když jsem věděla, že budu celý den, někdy i dva, v práci. Sama měla kastrovanou kočku, takže měl ten můj chlupáč alespoň nějakou společnost svého druhu. Mohu jen doufat, že nezačal nic škrábat nebo okusovat na protest ze samoty. Sice z toho už vyrostl, ale občas mám strach, že by se mu tyhle sklony mohly vrátit. Dost ale přemýšlení o kocourovi. Sice o něj mám jisté obavy, ale léta mi sloužil jako náhradní společník za muže, od kterého jsem byla odloučena. A nyní ho mám u sebe… Pohlédnu na svého muže, rozpláclého na posteli. Jsme konečně sami, jen doufám, že horkokrevný Thór nenaruší svou neústupností naší idylickou chvíli. S láskyplným úsměvem se usadím vedle něj a pohladím ho po hrudi. V tom jeho ruce náhle ožijí a přivine mě k sobě. Mmmm…. Tiše zapředu slastí, málem bych i vypustila z hlavy jeho slova, jak jsem naplněná spokojeností, že jsme spolu. “Ani nevím… semlelo se toho tolik…“ Zašeptám v odpovědi a políbíme se, poté se rozhodne jít do sprchy. Nechám si políbit ruku, ale v zápětí ho chytím a nenechám ho hned tak zmizet. “A co takhle společná koupel?“ Navrhnu. Předpokládám, že toto nemalé apartmá bude mít i dostatečně velkou vanu. Pokud k tomu Loki svolil, následovala jsem ho do koupelny a během pobytu ve vodě jsem mu poskytla i masáž krku a ramen. Po těch letech (a i po případné koupeli) mohlo být jasné, jakým směrem se společně strávená noc odebere. Sice to nic nemění na faktu, že si touto nocí nevynahradíme ty tisíce osamělých, ale jako přivítání… proč ne? Plně mě uspokojovalo jen to, že mě objímal, líbal, slyšela jsem jeho hlas, dech a byl tu. Byl se mnou a mohli jsme být opět spolu. “Tentokrát už si tě nenechám od nikoho odvádět. Ne, pokud nebudeš ty sám chtít.“ Pravím nad ránem ve společném objetí. Dokud o mě Loki bude stát, hodlám za něj bojovat. Už nebudu jen hloupě čekat v zahradách, až se ke mně vrátí… * Po ranním polibku a snídani nastala slezina v hale. Hyg dojela na minutu přesně. “Tomu se říká dochvilnost…“ Prohlásím obdivně s pohledem na hodiny a úsměvem k Řekyni. Nyní čekáme na Thóra. U něj mě poměrně překvapuje, že se zdržel, když bývá při zachraňování kohokoli v první řádě, ale co. Stane se. Důležité je, že tu je Loki, který svou přítomnost podtrhne svou rukou kolem mého pasu. S úsměvem se k němu přivinu a mlčky souhlasím s jeho slovy. Také bych jeho přítomnost oželela, ale může se hodit, no ne? Jakmile dorazí a nasedneme do auta, nadiktuji řidiči adresu k sobě. Poměrně lituji toho chudáka, že kvůli nám musel tak brzy vstávat, ale mohu jen doufat, že to nebude mít vliv, na jeho řidičské schopnosti. Cestou si uvědomím, že vlastně vůbec nechápu, proč ke mně jedeme všichni, ale budiž. Loki řekl, tak se tak činí. Jen nevím, jak se tohle bude Dorianovi zamlouvat. I na Garmra se tvářil, že by ho nejradši sežral, kdyby se uměl zvětšit natolik, aby se mu vešel do tlamičky. Jakmile dojedeme na místo, trochu znervózním. Zároveň nevím, zda ostatní jsou zvědaví na to,jak bydlím, takže se rozhodnu pro následující řešení. “Ehm… klidně vás pozvu dál, pokud budete chtít. Potřebuji se jen převléct vzít pár drobností, takže budu hned zpátky… nebo si sedneme na kávu či čaj a probereme tu věc… záleží na vás.“ Pohlédnu na Lokiho, jakožto takového nepřímo zvoleného vůdce naší skupiny. “Jen, musím dodat, že tam někoho mám a není zvyklý na cizí lidi, takže by mohl být poměrně nepříjemný a nejsem si jistá, zda se nám chce riskovat střet s ním.“ Myslím, že tím jsem to vyjádřila docela přesně. Navíc ani nevím, jestli tam Garmr zůstal také nebo mě doprovází, aniž bych o něm tušila. To je další podstatné záležitost, ale o tom už se pro tuto chvíli raději nezmiňuji. Myslím, že Dorian vystačí za oba. |
| |
| Agios Antonis, Artemis, Ares,....snad jimto s tím H na začátku moc nekazím Je až překvapivé, že se Ares naučil pokoře. Čekal jsem nějaký hněv, dotazy, jestli si nevymýšlím, mlčení, ale rozhodně ne pokornou omluvu. Reakce Artemis byla naopak očekávaná a ani sem se nad ní nepozastavil. Allecto mi pověděla cosi o nějaké Iseut. Zní to jako keltské jméno, dokonce trochu jako Isault, neboli Isolda. Krásné jméno. Jedna z jejich nositelek byla milenkou a ženou mého oblíbené rytíře Kulatého stolu Tristana, o další si občas něco pročtu z článků jedné blogerky, které mi hned spraví náladu. O žádné andělské lovkyni jsem ale nikdy nic neslyšel. Hora, na kterou jsme dorazili, se nakonec ukázala být mnohem pochmurnějším místem, než bylo Podsvětí. Byla tu nesnesitelná zima, kterou jsem ale naštěstí necítil, všude bílo a všemu tomu vévodila malá stanice, která navíc byla obydlená. K Artemis se okamžitě rozeběhl pes. To nebylo překvapivé. Ji mají ráda všechna zvířata a ona má ráda je. Je taky možné, že zná i jejich jména. Je to přeci jenom bohyně přírody. Kdybych se pořádně soustředil, mohl bych jí na oplátku říct, že zemře za dva roky, když jej přejede jeden z těchto skútrů. Ale neřeknu jí to. "Co tu vůbec děláme?" zeptám se Artemis. přemýšlet jsme mohli i v Podsvětí a na téhle hoře není vůbec nic zajímavého. určitě má nějaké vlastní plány, jenom by mě zajímalo jaké. Artemis pak navrhne, že bychom se měli jít schovat dovnitř. Nelíbí se mi to. Vevnitř jsou nejspíše lidé, v horším případě nějací jiní tvorové, za lidi se vydávající, kteří nás vůbec neznají, v horším případě nás znají. Každopádně bude divné, když tam jen tak vkročíme. Z přemýšlení mě nevytrhne ani Areův směšný dotaz na lidská jména. Nebudeme je potřebovat. Každý to své zná a mě budou oba beztak říkat strýčku. Lepší by bylo pane, ale i tohle postačí. Artemis ale vkročí dovnitř dřív, než ji stačím zarazit. Uvnitř jsou dva lidé, kteří znají minimálně Artemis. Překvapivě však nejednají agresivně, ale s úctou. "kdo jsou zač?" optám se naší současné průvodkyně. |
| |
| Pardon, že preskakujem poradie (Loki, Sigyn, Thor) Dochvíľnosť je vec, ktorá ma privádza do mentálnej pohody. Snažím sa byť presná vždy. Aj keď niekedy do toho zasiahnu isté vonkajšie vplyvy, ktorým nemôžem zabrániť, ale to sa teraz nanešťastie nestalo. Dokonca som Sigyn venovala aj úprimný úsmev, pretože mi jej poznámka zalichotila. Povzbudilo ma to natoľko, že som jej okamžite predala ozdobné voňavé mydielko, s etiketou môjho obchodu. To ale nemohla vedieť, dokonca som pochybovala, že tu gréčtinu bola schopná čítať. A čo bolo na tom najlepšie? Fakt, že som sa jej pri podávaní mydla druhou rukou jemne a priateľsky dotkla ramena! Bol to len okamžik, stotina sekundy. Ale Wau! Ja som sa dotkla niekoho, koho som poznala len jeden deň, a ešte k tomu som si k nemu nenašla tak úplne cestu. "Som lepšia ako hodinky, čo si budeme klamať. Ale to sa o vašom svalnatom kolegovi asi povedať nedá, že?" Bolo to celkom Olympské, začať rozhovor diskusiou o niekom, kto vám ležal v zuboch a necítili ste k nemu žiadne sympatie, skôr len silné antipatie, a celkom bez dôvodne. "Ehmmm kalokagatia mu asi nič nehovorí, že? Možno len jej telesná stránka?...Tá duševná je u neho troška slabšia...ehmm menej vyvinutá?" Zasmiala som sa. Naozaj som nemala dôvod o ňom takto hovoriť. Nepoznala som ho. Ale bol mi jednoducho nesympatický, a v tých filmoch bol neskutočne otravný. A podľa správanie božského páru som si urobila obrázok, že takto nejako to bolo vždy. *** Najväčší problém bolo auto. Limuzína bola dostatočne veľká aby sme sa tam zmesti všetci, ale....Bol to horor. Dýchať spoločný vzduch v tak malom a stiesnenom priestore. Dýchať odumreté čiastočky kože, ktoré v mikroskopických čiastočkách odpadávali z ich ale aj z mojej tváre. V Sigyninom prípade to boli čiastočky troška väčšie, jej vetrom ošľahaná severská pleť, jednoducho akútne potrebovala dotyk gréckeho peelingu! A do toho ako čerešnička na torte mužný odór Thorov. Keď sme si sadali do auta, panikárila som. A to teda dosť viditeľne. Nie žeby som si to pred tým neabsolvovala, už som to raz zažila. Vlastne včera. Ale vtedy to bolo stále o jedného človeka menej. Dnes už to bolo moc! Chodila som okolo auta hodných pár minúť. Teraz som zdržovala ja. A nie a nie si sadnúť dnu. " Ehmmm. Môžem, sedieť vpredu?" Opýtala som sa asi po 5 min odhodlávania sa.
*** "Kľudne počkám vonku?" Povedala som zmätene. Začala som sa v tom celom už strácať. Chvíľku som si myslela, že možno u Sigyn doma leží nejaká odpoveď. Ale podľa jej reakcie, a toho, že si sama nebola príliš istá s tým, čo sa tu má robiť, som stratila nádej. Márnili sme čas len preto, že bola manželkou nášho samozvaného "vodcu" ale tak čo už..." Ehm? To hovoríš o nejakom mužovi? Alebo zvieratku?" Na moment som sa zamyslela netušiac, ktorá varianta je horšia. |
| |
| Přestěhováno a co bude dál!? 4.3. dopoledne, odpoledne
Ma`at *Orora Nafré*
Zamířil jsem i se skleničkou ke dveřím, otevřel jsem dveře a za nimi stála Ma´at. Vpustil jsem ji do pokoje a nechal ji, ať si v klidu vybalí. Jakmile měla vše vybaleno a zařízeno, tak jsem ji nabídl skleničku: "Dáš si něco z baru?" Zatímco jsem čekal na její odpověď podíval jsem se na hodiny a došlo mi, že je i čas na normální a nikoli tekutý oběd: "Nebo můžeme zajít na něco k jídlu a pak si dáš drink," oznámím spíš než bych se ptal, jelikož mám docela hlad a přišlo mi to vhodnější, než se napájet alkoholem před jídlem. Vyčkal jsem, než se nachystá a pak jsme se vydali na jídlo kousek od hotelu, do pěkné malé restaurace s francouzskými specialitami. Po obědě jsme se vrátili na pokoj, když zrovna zazvonil pokojový telefon. Zvedl jsem to a byla to recepční hotelu: „Dobrý den, omlouvám se, že ruším, pane Lighte, ale máte tu návštěvu. Je to slečna Beaulieu. Přeje si s vámi promluvit a navrhla místní bar. Také můžete vzít i svou přítelkyni,“ byla nejistá při poslední větě, ale to mi bylo celkem jedno. Poděkoval jsem za informaci a zavěsil jsem.
Podíval jsem se na Ma´at. Trochu mě zarazilo, že byla pozvána i ona, ale co už. Uvidíme, co bude. I když trochu mnou projela nejistota, něco mi na tom nesedělo, ale zůstat na pokoji ničemu nepomůže. Podíváme se na to hezky zblízka. "Jsme zvaní na skleničku v místním baru, vezmi si něco pohodlného," pohodlným jsem měl na mysli něco, co se bude hodit, kdyby se něco pokazilo. Možná na mě začínala dopadat nejistota z toho, co se děje nebo spíš neděje. No uvidíme, jestli se moje nejistota ukáže jako falešná nebo ne. |
| |
| Loki vypadal že není zrovna nadšený z toho že mně vidí. No ať se mu to líbí nebo ne, jsem tady a s tím nic neudělá. Trochu mně ale překvapilo že se ke mně neměli ani ty dvě ženy které tam Loki měl. Jedna z nich se mi představila a ta druhá mi věnovala jen minimální pozornost. Celý večer jsme strávily povídáním si o všelijakých hloupostech. Dvakrát jsem se pokusil odvést Lokiho stranou, ale neuspěl jsem. Když už bylo pozdě, tak mně Loki vyhnal z pokoje s tím že mám být ráno ve vestibulu a že pojedeme k té jeho přítelkyni. Jak jsem jí tak pozoroval, měl jsem dojem že jí odněkud znám, ale bohužel jsem ji nemohl nikam zařadit. Nevadí. Rozloučil jsem se a šel jsem si objednat pokoj na noc. V pokoji jsem ale nespal, jen jsem si objednal nějaké pití a jídlo, sledoval jsem televizi a pak až do rána odpočíval. Ráno zazvonil telefon od recepce. Poděkoval jsem za "buzení" a vše jsem tak nějak poklidil. Věděl jsem že bych měl už jít, ale chtěl jsem Lokiho trošku potrápit a tak jsem si šel dát důkladnou sprchu a nechal je čekat. Po sprše jsem si dal ještě něco ke snídani a pak už jsem zamířil dolů za ostatníma. S úsměvem jsem se omluvil za zpoždění a nasedl jsem do přistaveného auta. Na můj vkus jsme jely dlouho. Rozhodně déle než kdybychom letěli, ale budiž. Když jsme dorazily na místo, tak jsme všichni vylezly z auta a ta Lokiho přítelkyně začala mluvit o tom že si není jistá zda bychom měli jít dovnitř. Pokud to není jeden z Lokiho potomků tak mně nic nepřekvapí. Ušklíbnu se a upřu svou pozornost na Sebille. Nemůžu se zbavit dojmu že ji znám, ale ani teď nevím odkud. Pohledem přejedu z ní na Lokiho a pak zpět. Stále přemýšlím a čekám zda tedy půjdeme dovnitř nebo ne. |
| |
| A to si říkáte rodina? Takhle mi nevěřit! ~Hádes, Áres~
Měla bych se cítit trochu provinile. Přivedla jsem je sem, kde to dobře znám a všichni znají mě. Moje jedna z tajných základen, které jsem zřídila sice teprve nedávno (na božská léta je 10 let opravdu krátká doba), mi sloužila velmi dobře a hlavně jsem mohla sledovat na vedlejší meteorologické stanici i náhlé změny počasí, které byly známky buď boha nebo těch opeřenců.
Oba muži jen kývli na srozuměnou a ramena se jim uvolněně svěsila. Neměla jsem jim to za zlé. Většinou jsem tu chodila já nebo Lily. Navíc Áres vypadal jako gangster. Alespoň z Háda čišela autorita, a aby ne, když byl vládcem podsvětí. Dneska však po jeho tehdejší slávě moc nezbylo. Ba ani po mé. Nebo ano? Hihi.
„Tede, nalijme si,“ mrknu na mladšího hnědovlasého muže, který ihned zamíří do kuchyně a už vytahuje pět skleniček. Jeho kolega Vaso s děsivě modrýma očima si sedne na kraj pohovky, ale stále očkem pomrkává k nám. Chápu jej. Vejdu tu se dvěma cizinci a chudák by jim měl hnedka věřit.
Áres se ke mně nakloní s otázkou, po které uznale pokyvu hlavou. „Promiň. Nechávám si říkat Alyss,“ s tím kouknu i na Háda, zda rozuměl. Pak mi bůh války řekne svoje a lehce se pousměji. „Pěkné.“
Jako jediný mlčí Hádes. Trochu se zamračím, protože mu nehodlám říkat strýčku či strejdo. „A tobě říkají jak? A co se týče mých... kolegů,“ kývnu k Vasovi, „tak ví, co jsem přesně zač. Dejme tomu, že patří do mého stádečka... lovců.“ „Vaso!“ houkne Ted, když dojde s táckem, na němž se třpytí pět štamprlí s kořalkou. Pěkně voní a dokážu si představit, jak mě bude v krku pálit. Sice božský nektar z ambrózie to není, ale lepší než nic. „Poď!“ je vidět, že Ted umí anglicky jen lehce.
Když se k nám Vaso připojí, vezmu si svoji štamprli a kouknu na oba bohy s lehkým úsměvem. „Na znak důvěry.“ |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Naše noc :3 ~Sigyn~
“A co takhle společná koupel?“ V očích mi šibalsky zajiskřilo. V hloubi mé jízlivé hlavičky jsem toužil, aby to řekla a stalo se tak. Lehce jsem přivřel oči a naklonil se k jejímu oušku a šeptl: „Budu velmi poctěn, drahá,“ přejedu ji prstem po paži a pak jí pomohu postavit se. Děje se to velmi pomalu, a kdyby byly naše nohy zanořeny do beraního roucha, bylo by to mnohem dokonalejší.
Jestli jsem cítil stud, že po tak dlouhé době budeme u sebe, tak tomu nebylo. Toužil jsem být se Sigyn déle a klidně celou noc. Manažér hotelu se možná pak podrbe po hlavě, proč mají tak vysoký účet za vodu.
Otevřel jsem dveře koupelny, aby má drahá mohla vstoupit jako první. Já vešel ihned za ní a zavřel za sebou. Nějak jsem byl zvyklý, že jsem do takových místností za sebou zamykal a zde byl moderní zámek, který skoro ani necvakl.
Přistoupím ke své milované a obejmu jí kolem pasu a zadívám se do jejích hlubokých očí. „Možná tě to jednou omrzí, ale miluji tě, drahá,“ šeptnu. I když jsem mluvil tiše, odrazil se můj hlas od hladkých stěn. |
| |
| Mě asi picne ~Sigyn, Hygieia, Thór~
Až příliš jsem si uvědomil, že jsme k Sigyn mohli jet jenom mi dva a pak se zase vrátit, ale budeme se vůbec k hotelu vracet? Já si myslím, že ne. Co se týkalo toho artefaktu, existovala zde velká konkurence. Důkazem toho byla i naše řecká bohyně, která se dotkla Sigyn, i když to byl jen okamžik. Tohle jsem měl vyfotit, pomyslím si škrobeně.
"Ehmmm kalokagatia mu asi nič nehovorí, že? Možno len jej telesná stránka?...Tá duševná je u neho troška slabšia...ehmm menej vyvinutá?" Ušklíbl jsem se jejímu popisu Thóra. „Kovář,“ dodám, jako bych tím mohl vysvětlit všechno. A pak budoucí vládce Asgárdu se svou ženou Sif, která je bůhví kde, ale raději bych jí nepotkal, protože mě neměla moc v lásce. To kvůli těm vlasům!
Nastala dlouhá pauza, kdy Hygieia lítala kolem auta. Se skrytým pobavením jsem ji sledoval. Nakonec si sedla dopředu. To s námi byl konečně Thór a byl nějak málomluvný. Bohužel on a já jsme na sebe přitahovali moc pozornosti. „Zvažuju, že bychom si měli změnit podobu,“ řeknu lehce kriticky. „Takhle budeme moc na očích.“ Bohužel proměna by trvala dlouho a mezitím mohl někdo artefakt najít a odnést.
Jízda nebyla nic moc. Slunce začalo pomalu žhnout a černá barva auta uvnitř umocňovala dusivý pocit. Adama až někde v polovině napadlo pustit klimošku. My seveřané potřebujeme chládek.
“Ehm… klidně vás pozvu dál, pokud budete chtít. Potřebuji se jen převléct vzít pár drobností, takže budu hned zpátky… nebo si sedneme na kávu či čaj a probereme tu věc… záleží na vás.“ Podívám se na svou drahou a vzhlédnu nahoru, jako bych měl spatřit něco, co mě vyděsí k smrti. „Naproti vidím menší kavárnu,“ ukážu přes cestu. „Mohli bychom tam počkat, nebo potřebuješ s něčím pomoct?“ nechal jsem rozhodnutí na ni, zda tam chce i mě. Takhle měla možnost si říct, kdo všechno s ní může jít.
“Jen, musím dodat, že tam někoho mám a není zvyklý na cizí lidi, takže by mohl být poměrně nepříjemný a nejsem si jistá, zda se nám chce riskovat střet s ním.“ „Někoho?“ do mého hlasu se vloudil tón žárlivosti.
" Ehm? To hovoríš o nejakom mužovi? Alebo zvieratku?" Udělám pohyb rukou, který vyjadřoval něco ve smyslu: No? |
| |
| Místní smetánka ~Ma’at, Seth~
Bar byl určen hlavně pro ty, kteří si chtěli dát skleničku, popřípadě něco k zakousnutí. Jídelna byla v jiné částí budovy a navíc do baru jste museli sjet výtahem, jelikož byl umístěn pod hotelem. Dokonce i atmosféra navozovala pocit několika metrů nad hlavou. Všude hrály fialové barvy v podobě malých podlouhlých zářivek a stoly čtvercových tvarů zdobily bílé krajkové ubrusy s pletenými fialovými tácky. Samotný bar vypadal jako chřtán jeskyni. Člověku se zdálo, že by vás vtáhnul, i když tady sál peníze zákazníků.
Na barové židličce seděla žena. Nemohli jste vědět, že ona je zrovna tou slečnou Beaulieu. Nicméně její bílé šaty a stejně bělostné vlasy mluvily za vše. Byla to ta samá osoba, kterou zahlédl Seth na módní přehlídce.
Jen, co jste vstoupili, natočila svou bledou tvář rovnou k vám a pokynem hlavy vám naznačovala, abyste si k ní přisedli. |
| |
| Nový příbytek ~Seth~ Sotva mi otevřel, padl můj pohled na sklenku v jeho ruce. "Líbí se mi, když někdo neuznává ravidla typu - Na alkohol před obědem je moc brzy, a podobně." uchechtla jsem se a vyšla do otevřených dveří. Apartmá to bylo vskutku velkolepé, tak jak se na celebritku sluší. Prošla jsem na druhou stranu nejspíše obývacího pokoje s řadou gaučů a pohledem zavadila o pootevřené dveře do ložnice, kde byla tak luxusní postel. Chvíli jsem se před tou škvírkou zastavila a žalostně zakňučela, načež jsem si vybrala jeden z gaučů, na který jsem si vybalila několik drobností, jako pyžamo, hygienu a jiné. Po jeho otázce jsem se už už nadechovala k souhlasné odpovědi, ale jít na jídlo bylo opravdu v tuto denní dobu moudřejší. Ani jsem se nemusela nijak upravovat, jen jsem si spíše vzala kabelku a byla jsem nachystaná. Nejsem ten typ co tráví v koupelně zbytečné hodiny. Restaurace byla příjemná a taková komorní. Kuchař se náležitě činil a než jsme se nadáli, byli jsme zase zpět v hotelu. Zazvonil telefon a tak jsem nechala Setha, ať si jej vyřídí, zatímco jsem se uvelebila na mnou obsazený gauč. Po dobrém jídle vydatný odpočinek, jak se tak říká, ale ten se nekonal. "MY jsme zvaní? Mě tu přeci nikdo nezná..." zarazila jsem se a dlouze se zadívala na telefon a pak na Setha. "Znáš toho, kdo Tě zve?" zeptala jsem se zatímco jsem vstala a zády k němu se začala dostávat ze sukně a blůzy. Krouživým pohybem ukazováčkem ve vzduchu jsem mu naznačila, aby se otočil. Rychle jsem se převlékla do dámské béžové košile, hnědých tříčtvrťáků a béžových elegantních mokasín. Pak jsem se otočila na Setha a naznačila svou připravenost k čemukoliv. Bylo mi jasné, že tu něco nehraje. Popadla jsem ještě lehkou hnědou letní bundu a vyrazila za ním ze dveří. |
| |
| Agios Antonis - pěkná rodinka ~Hádes, Artemis~ Strýčku, strýčku. Ty musíš překazit každou zábavu. Řeknu si pro sebe. Nahlas bych to raději nevyslovil. Nechci zažít jeho hněv. Přeci jen se snažím udržet spojenectví. "Taky pěkné jméno. I když tvé pravé se mi líbí více." Mrknu na ní. Nebylo to myšleno ve zlém. S Artemis se jakýmsi mně záhadným důvodem dalo bavit dobře jak ironickým tak sarkastickým způsobem a přitom mně jak se zdálo nepostihl žádný trest. Hádesovi se zřejmě líbí má hra na milou rodinku a to, že jej nazývám strýčkem. Aspoň jak se na první pohled zdá. Nepředstavil se ještě a tváři se, jako kdyby snědl kyselý citrón. Možná ještě hůř. Ach jo, jsme velmi zajímavá rodinka. Stádečko lovců? Zamračím se mírně. Stejně tak jak oni před nějakou chvíli hleděli nevraživě na mně, si je já zase změřím na oplátku zkoumavým pohledem. Ted a Vaso. To by mi nemělo dělat problém. To jsem snad schopen si zapamatovat. "A na rodinné setkání." Nemohu si odpustit. Na mé tváři se ještě více rozšíří úsměv. Přiťuknu si tedy s těmi, co o to stojí a kopnu do sebe všechen obsah. V krku se rozlévá příjemné horko, které následně přechází do celého těla. "Ta píše." Zní moje pochvala na onu zřejmě slivovici. "Fajn, když už jsme u té důvěry. Alyss, mohla bys přestat chodit okolo horké kaše? Nemám rád kaše. Jsou totiž sladké." Zamračil jsem se. Nelíbila se mi nevědomost. Nelíbila se mi představa toho, že nevím na čem jsem. Pokud jsme si tedy připíjeli na důvěru, měla by nám také věřit. To stejné přeci jen chce po nás. Či se snad mýlím? |
| |
| Před mým domem -Loki, Hygieia, Thór- Ještě v hotelu se stala taková neuvěřitelná věc, ke které se musím ve vzpomínce vrátit. Řecká bohyně byla přímo posedlá čistotou, a celkem rychle dala najevo jak moc jí, vadí dotknout se něčeho, o čem neměla jistotu, že by mohlo být únosné pro stav její mysli. I podání ruky jí bylo proti srsti a tak mě velmi zaskočilo, když se po předání dárku dotkla mého ramene a ještě se tvářila naprosto přirozeně a velmi přátelsky. Napadlo mě, že musím mít na okolí asi lepší vliv, než jsem sama tušila, protože tohle mě zaskočilo více než samotný dárek. Samozřejmě jsem vřele poděkovala za mýdélko a cestou v autě zkoumala řecká písmena. Bohužel, i přes to, že jsem řeckou mythologii pročítala, nikdy jsem se řeckému písmu neučila. Poznámka pro případný příští život, ať vím, čemu se ve volném čase věnovat. Ovšem doufám, že to nebude potřeba. V momentální situaci před domem jsem si připadala neskutečně trapně. Thór byl nezvykle zamlký, Hyg přednesla dotaz, díky kterému jsem si uvědomila, jak hloupě musela má slova vyznít, a Loki se jen pohledem dožadoval stejné odpovědi, jen záblesk v jeho očích dal najevo záchvěv žárlivosti. No to bude veselé… asi jako Ragnarök… Na chvilku se vrátím k předešlé myšlence toho kam jít, ale usoudím, že teď je asi pro všechny podstatnější to, co na ně číhá u mě v bytě, než řešení místa kde posedět. “Jej… jsme to řekla úplně příšerně, že?...“ Trochu se zasměji pro odlehčení. “Zvířátko… přesněji, kocourek.“ Uvedu na pravou míru a doufám, že se Loki trochu uvolní. “Ale no tak… vážně sis myslel, že bych si někoho našla.“ Mrknu na něj a vřele se usměji. Thórovu existenci ignoruji a vrátím se k Hyg. “Tobě se zrovna tento typ mazlíčka nejspíš zamlouvat nebude, viď?“ Nutit jí nic nechci, ale dle mého názoru je to lepší, než nějaké veřejné místo. Přesně kvůli tomu, co řekl Loki. Ti dva přitahují moc pozornosti a nemůžeme riskovat, že nás někdo ze smrtelníků bude poslouchat. “K té kavárně…“ Znovu pohlédnu na Lokiho a letmo očima poukážu i na Thóra. “… nezdá se mi jako dobrý nápad. Lidé mohou poslouchat, možná se objeví vaši fanoušci a ani nebudeme mít možnost mluvit… ale rozhodnutí nechám na vás, doma mám uklizeno, pokud přežijete Doriana, můžeme jít ke mně…“ To ohledně přežívání bylo spíš na Hyg, než pány a uznávám, že pro její oči i pojem „uklizeno“ bude celkem relativní. “… nebo můžeme zkusit tu kavárnu. Občas tam chodím, je klidná a příjemná, ale běžně tam nechodí celebrity.“ Pokrčím rameny a rozhodnutí kam dál přehodím zase do placu. Pokud se rozhodne jít ke mně, odemknu dům a vedu všechny ke dveřím svého bytu v druhém patře. Kdyby se přeci jen rozhodli volit kavárnu ihned, jdu sama či s Lokim, pokud by mě chtěl doprovodit. |
| |
| Pred domom (Sigyn, Loki, Thór) Možno som sa mala radšej zakusnúť do jazyka, pretože sa mi zdalo, že vďaka mojej otázke mohlo prísť k nejakej mileneckej hádke. Taliani na to bolo experti, to som nemohla poprieť. Našťastie sa z toho vyvinul variant so zvieratkom. Situácia sa vyhrotila. Pre mňa! Nie žeby som mačky nemala rada. Boli to milé zvieratká, posadnuté čistotou. Čo bol rozhodne bonus číslo jedno. Dožadovali sa pozornosti, to bol bonus číslo dva, ktorý mi pripomínal samú seba v čase mladosti a sesterskej rivality, no ale potom tu bol fakt číslo tri. Kto, ale kto si môže najskôr jazykom oblízať zadok a potom zbytok tela? Z toho mrazilo na celom tele! Takže kto? Jedine mačka! Kto za sebou zanecháva chumáče vypĺznutej srsti obalenej vlastnými fekálnymi baktériami? Mačka! Kto unáhlene tvrdí, že má upratané aj keď je nad slnko jasné, že nie? Naivná Sigyn a jej začiatočnícka chyba! Nikdy nevrav že máš doma čisto! Pretože to nikdy nie je pravda!
Kyslo som sa usmiala. Nemala som moc na výber. Chcela som aby sme sa konečne zmobilizovali a vyriešili sen a s ním spojené veci čo ma ťažili na srdci a podľa môjho názoru boli prioritné. A na kaviareň som bola zrejme psychicky pripravená ešte menej než na byt božskej entity. "Dúfam aspoň, že Dorian je aspoň tá egyptská bezsrstá?" Opýtala som sa s detskou nádejou, aj keď kdesi v duši som tomu sama neverila. " alebo nech je aspoň tak krásny ako Dorian Gray?" To som skôr povedala sama pre seba, aby som sa trochu povzbudila a dodala si odvahy prekročiť práh cudzieho bytu. Možno som Sigyn to mydlo ani nemala dávať. Mala som si ho nechať a vydrhnúť sa ním ja sama! Pretože tej mačke celý včerajšok nikto nevymenil piesok! Zrejme v tom byte bude smrad jak v Carihrade, po podlahe bobky, v lepšom prípade zvrtaky a cikaničky! Zhlboka som sa nadýchla. Jednalo sa o môj posledný nádych relatívne čistého vzuchu pred tým ako vstúpim do nočnej mory. Bola som však odhodlaná tam vstúpiť, rozšíriť svoje limity. To ma dokonca mierne pozitívne rozrušilo. Takže som dúfala, že sa nakoniec nerozhodnú pre kaviareň. " Ehmmm ale...ale mohli by sme sa rozhodnúť. Stratili sme toľko času!" |
| |
| Nahoře na hoře: Artemis se nakonec přizná, že nás zavedla na jednu ze svých základen. Docela divné. Nač by bohyně jejího formátu potřebovala základny, navíc na takovýchto místech? jestli má jednu na hoře Olymp, tak kde má další? A k čemu jí slouží? Určitě něco ví a to se mi nelíbí. Bude se muset svěřit. Ares a Artemis dál hrají svou hru na lidi, i když tady to evidentně nebude třeba. její "lovci", pokud jim tak mohu říkat, protože Artemis odjakživa zaměstnávala jen ženy, její pravé jméno znají, ty naše je teda nepřekvapí. "Gerallt," řeknu nakonec. Konec konců, do budoucna by se to mohlo hodit. Sklenici s alkoholem přijmu, ale zatím se nenapiju. Už i Ares pochopil, že nám toho Artemis skrývá víc než dost. Nemusím ani nic říkat, můj pohled jí řekne všechno za mě. Koukej mluvit. |
| |
| Může se bůh vůbec opít? Kde mám tu ambrózii s nektarem?! ~Áres, Hádes~
Asi jsem jim měla říct předem, že je vedu někam, kde to dobře znám a navíc tu mám svoje lidi. Jistě, všechno to byli smrtelníci, takže by s nimi v cuku-letu zatočili a Vaso i Ted by mohli žrát hlínu. Nebyla jsem neomylná. Kdysi, kdyby smrtelník řekl, že se například takový Poseidón spletl, smetla by jej i s domovem a rodinou přívalová vlna. Dnes se stydím za naše chování. Byli jsme tak pyšní, že jsme neviděli své vlastní chyby. Někdy byli pouzí smrtelníci moudřejší než my, ale chtěli jsme o tom slyšet? Ne.
Mám takový dojem, že Áres se mnou flirtuje. Jen pro představu já versus Afrodita. Ona nosila hedvábné růžovoučké šatečky s pozlátkem na rukou, krku a uších. Při chůzi se vlnila a jej prdelka vždycky obkroužila osmičku, což přitahovalo nejeden mužský pohled. Zeus za to několikrát dostal vynadáno od Héry.
Všimnu si Áreova zamračení, ale nechám to být. Kopnu do sebe sklenku a postesknu si po chuti božského nektaru. Nejenom, že by nám dodal sílu, ale i kocovinu do příštího rána. Možná díky němu a ambrózii jsme byli takoví, jací byli.
"Ta píše." Zazubím se na Área a pokynu hlavou ke stolu u okna. Kolem něj stojí dvoje židle, ale já si jednu beru sebou, tu na to, když se člověk obouval a potřeboval si nutně sednout. "Fajn, když už jsme u té důvěry. Alyss, mohla bys přestat chodit okolo horké kaše? Nemám rád kaše. Jsou totiž sladké."
„Tobě bych kaši nikdy nenutila, Áree,“ ušklíbnu se a po očku sleduju Vasa s Tedem, jestli si hledí svého. Zdá se, že ano, jen jsou celí nesví, že nejsem jediná bohyně. Ale byla jsem jediná, která je vytáhla ze sraček. „Háde,“ ukážu ke stolu, aby si taky sedl. „Co se týče… hm, důvěry,“ lehce se zamračím, „sami víte, že jsme si nikdy nevěřili, ani když Zeus seděl na svém trůnu a my kolem něj. Tady nejde o důvěru, ale schopnost nepodtrhnout židli, když si někdo z nás sedá. Ano, tohle byla ode mě neomalenost, že jsem vás zavedla sem a neřekla vám, že je to moje základna. Ale po pravdě, šli byste se mnou?“ oba dva jsem propichovala očima, dokud mi někdo neodpověděl. „Na druhou stranu to má výhody. Mám kontakty a teď k tomu snu,“ zamnu si prsty a poklepu na desce stolu. Vaso mezitím přinesl další rundu a zanechal nám tam i flašku. On s Tedem pít nemohli. Aspoň ne jako duhy. Co kdyby se někdo dožadoval pomoci.
„Už nějakou dobu pozoruju změny, co se týče andělů. Nezajímala jsem se o ně, dokud jsem nezjistila, že velmi rádi zasahují i do života smrtelníků. Sice tu mají jedno úskalí a to, aby mohli někoho posednout, potřebují jeho svolení, ale po pravdě, věřících tu je jak mravenců. Stačí jim ukázat křídla a pak prosí, aby si je anděl vybral jako schránku,“ zase jsem odbočila od tématu. „Prvního jsem našla dokonce ve vládě, jak ponoukal Bushe, aby zaútočil na Irák a vsadila bych se, že útok na dvojčata 11. září měl na svědomí taky jeden z těch parchantů. Říkáme jím andělé války,“ mrknu na Área, že má konkurenci a ne malou. „A pamatujete si na rozhovor z toho snu? Říkali, že nesmí zasahovat do záležitostí smrtelníků a přesto tak činí. Proč? Jak to může jejich Otec dovolit. Zeus by nás hnal přes všechny vrcholky Olympu, až by se nám lýtka zapalovala,“ zabručím.
Napadla mě jedna možnost a to, že máme co dočinění i s padlými anděly. Tak proč velká trojka andělů připravila tuhle šarádu? Tolik otázek a žádné odpovědi. „A ještě jedna věc,“ podívám se na oba dva s lehce skelným pohledem, „oni nás do zahrady nikdy nepustí. Ne, pokud je nebudeme muset zabít a bojím se, že pak rozhněváme toho Otce. Jestli on nám dává druhou šanci, tak proč andělé vymysleli tuhle zapeklitou hru? Stačilo by, aby jeden z nás zvedl tu zatracenou kouli a přál si, aby se bohové vrátili domů. Všichni.“
Nechala jsem to na nich, aby si to nějak rozebrali. Nebyla jsem fanynka jiných panteonů, ale znala jsem to utrpení. Pak tu je ještě ta věc, že sami zasahují do věcí smrtelníků. Já alespoň dávám znát, kdo doopravdy jsem, ale i tak hřeším stejně jako ostatní. |
| |
| Tak se dívám, že se asi narveme do jednoho bytu… chudák kočka ~Thór, Sigyn, Hyg~
Osten žárlivosti se okamžitě ztupil, když zaznamenal, že mě nemá kam píchnout. Kočka. Mluvila o kočce a já idiot tu málem ztropil scénu. Cítil jsem se zahanbeně a tupě. Měl jsem být ten chytrý. Musel jsem však usoudit, že když se jednalo o Sigyn, neuměl jsem se moc ovládat. Někdo se na ní podíval až moc zasněně, tak jsem lámal šutry holýma rukama.
“Ale no tak… vážně sis myslel, že bych si někoho našla.“ Tváře mi lehce zahoří vinou. „Kdyby ano, tak bych to pochopil,“ řeknu smířlivě a lehce se usměju. Já jí nemám co zakazovat, protože já si někoho našel, ale neukázal jsem jí veřejnosti. Byla jenom náhradou. Ničím víc a navíc byla Sigyn lehce podobná.
Oči padnou na mě. Teda aspoň myslím. Možná si to představuju. Necítím se jako vůdce smečky, to tedy ne. Je tu Thór. Ten byl vždy velký kápo, ale když už tak: „Rádi poznáme tvého kocoura, drahá,“ pohladím ji po paži. „Máš pravdu. Za chvíli by to tu bylo oblezlé paparazzi. Ale mohl bych použít iluz…“ zarazím se, protože to moc komplikuju. „Dělejte, že jsem nic nenavrhoval,“ řeknu mírně chladně a v duchu se zlobím sám na sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro U tebe doba
Dorian je slušná kočka, alespoň do doby, kdy se jí tam naverboval Garmr. Měl podobu chorvatského ovčáka a naštěstí měl jen dvě oči. Jakmile se otevřou dveře, pes už skáče kolem tebe a Dorian uraženě máchá ocase, sedě na okenním parapetu. Tak tohle by jako nešlo, stěžuje si. Garmr je jako vždy k jeho narážkám hluchý. No, pak zavětří ostatní bohy.
Jak reaguje na bohy:
Loki – málem ho olíže, protože z něj cítí svou bývalou paničku, ale jeho loajalita zůstává tvá Thór – chodí kolem něj a chvíli k němu čichá. Nic proti němu nemá. Je přece ze stejného panteonu, ale jinak se k němu nemá. Hygieia – začne na ní vrčet. Tohle je jiná bohyně a smrdí mýdlem a desinfekcí. |
| |
| Vůbec jí nesvádím. Vůbec ne. Jak bych si to mohl dovolit? Aneb lži, kterých jsou bohové schopni. ~Hádes, Artemis~ Strýček má skutečně zajímavé jméno. Geralt. Geralt. Nebylo to náhodou v nějaké knize. Neměl ten chlap bílé vlasy a neříkal si zaklínač? Mám takový pocit, že tu knihu jsem četl a dočetl. Ne kvůli té hlavní postavě. Spíše kvůli těm slečnám, které se tam objevovali jakožto vedlejší postavy. Chtěl jsem jí poděkovat, za to že by mi nenutila kaši a dodat k tomu, že by se nejspíše zaměřila na něco ostřejšího jako je například mexická kuchyně. Tato slova jsem však raději spolkl. Řešilo se přeci něco důležitějšího než různorodé kuchyně. Navíc je vůbec velkou neznámou to, zda-li Alyss vaří. Nedokážu si jí představit v kuchyni, jak stojí nad plotnou a vaří nějakou polévku. "Slovíčkaření." Pronesu tiše pod svůj knír. Protočím oči v sloup. Pořád všichni chtějí nazývat věci pravými jmény. "Nevím možná. Jsme chlap, stačilo by na mně mrknout." Že já si vážně nedám pokoj. Nemohl jsem si to odpustit a tak jsem do sebe obrátil ladným pohybem ruky další obsah ve skleničce. Vážně to chutnalo dobře. To se muselo nechat. Se zaujetím v očích jsem jí následně věnoval plnou soustředěnost. Na malou chvíli jsem se proměnil v pozorného žáčka, který žere každé slovo vypuštěné z úst své učitelky. I s tím faktem, že by mlela naprosté hlouposti. Toto jak se zdálo hloupost nebyla. Proradní holubové. Dám si holubí stehýnka. V mysli jsem zavrčel. Navenek jsem stiskl ruce v pěst, tak až klouby zbělaly. "Andělé války... tsech... spíše holoubci války, kteří neví co je to válka zač." Zněl jsem vztekle. Byl jsem vzteklý. Vsadil bych se o cokoliv, že jsem byl ve tváři rudý. "Skvělé, fakt skvělé." Co víc k tomu říct. Během její řeči nepadala ani žádná pozitivní zpráva. "Fajn, takže jaké jsou plány? Krom toho, který mně teď napadá a není zrovna ten nejlepší. Tedy pokud berete v potaz tu touhu nakopat těm okřídleným jejich holubí prdele." Místo toho, abych se jal tento svůj nápad realizovat, jsem si raději nalil plnou sklenku čiré tekutiny. |
| |
| Na skleničku s neznámou Ma´at Zatímco jsem se otočil, aby se mohla Ma´at převléknout, tak jsem odpověděl na její otázku: "Neznám toho, kdo nás zve, ale tuším, kdo to asi bude a chci zjistit, kdo přesně to má být!" Společně jsme opustili apartmán a dojeli výtahem dolů do baru, který působil trochu strašidelně, takhle pod zemí, ale vybavení bylo působivé. Spatřil jsem ženu v bílém, které se na nás otočila, hned jakmile jsme přišli. Pomalu jsem se vypadl přímo k ní, stále vnímajíc, zda je Ma´at po mém boku. Nechal jsem svou společnici, aby se usadila na vysokou barovou židličku a já se také posadil, stále ostražitě sledujíc onu ženu. Netušil jsem, kdo to je. Ani co bude chtít, jediné, co jsme o ní věděl, že mě zneklidňovala a nepřidalo tomu ani to, že tu byl jediný únikový východ a to výtah. Objednal jsem si skleničku wiskey a podíval jsem se na Ma´at a čekal jsem, co si vybere, hned jsem naše pití zaplatil a pak jsem věnoval plnou pozornost oné ženě. "Kdo jste?" zeptal jsem se slušně, rozhodně jsem nechtěl nahodit nepřátelský tń hned od začátku, dokud nebudu vědět, kdo je a co chce, tak radějí v klidu. |
| |
| Slečna neznámá ~Ma’at, Seth~
Jako by její vzezření nepřitahovalo žádnou pozornost. Možná jí nikdo neviděl, a přesto poslala po hotelové službě vzkaz. I když mohla jenom volat. Za jejím vzhledem se skrývalo něco, co nebylo ihned patrné. Bílé šaty, bílé vlasy až po pas, bledá kůže a nebesky modré oči. Kdyby někdo na ní posvítil reflektorem, ztratily by se linie mezi oblečením a kůže a vše by se slilo do jediné zářící bílé šmouhy. Tedy až na ty oči.
"Kdo jste?" Bělovlasá žena se usmála, ale nebyl to ten úsměv, který měl zahřát u srdce. Mrazil až do morku kosti a vy jste na chvíli ucítili ledový závan. „To záleží na tom, kdo jsi ty, Šéte,“ úsměv po chvilce zmizel a všechno se vrátilo do normálu. Až na ni. „Ale pro začátek pro vás můžu být ta slečna Beaulieu a nebo jak byste mne nazvali?“ tentokrát její oči padly na Ma’at. Ne, že by to mělo nějaký důvod. |
| |
| Stálé přemlouvání -npc Forseti- Věř nebo ne? Samozřejmě, že mu nevěřím. Není možné, aby mi odpustil, protože ačkoli jsem za smrt Baldr nemohl přímo, postavil jsem se za svého otce. Dle severského soudu tím pádem nesu stejnou vinu, jako kdybych to sám udělal. Forseti mě nenávidí oprávněně, je to přirozenost našeho pantheonu, ale nezazlívám mu to. To by bylo asi stejné jako zazlívat vlkovi zabití ovce. Bůh, kterému evidentně kouř ode mě není zrovna po chuti, se mnou začíná ztrácet trpělivost a jen svým zavrčením o „zatracené kouli“ potvrzuje, že ta přirozenost převládá. Co se mě z jeho prvních slov však dotkne nejvíce, je zmínka o jeho přestěhování spolu s Emmou. Pouze s Emmou. Tu nejdůležitější otázku přešel svým nic neříkajícím mlčením a za to poté mě div neokřikl. Já a bláhový? Pokud jsem syn svého otce, neměl bych mít problém přát si cokoli z toho, co jsem vyslovil a ještě se nad tím škodolibě radovat. Problém byl v tom, že jsem na rozdíl od Nárviho byl spíše po matce. Ale v jednom měl Forseti pravdu, i když bych to nahlas nepřiznal – jsem sobec. Nikdy jsem se jí moc na nic neptal a po celou dobu našeho soužití žijeme spíš vedle sebe než-li spolu. Ovšem polehčující okolností pro tyto sobecké činy, by mohl být dobrý úmysl. Nechci jí ublížit a vím, že bych to udělal, kdybych jí k sobě pustil víc. “Vzít s sebou Milly? Zbláznil ses?“ Vyhrknu nechápavě. “Může to být kdovíjak nebezpečné a ty se stáhneš někam pryč, zatímco já mám hledat, aniž bych tušil kde začít a ještě hlídat, že jí nijak neohrozím?“ Krátce se odmlčím a vrátím se k tomu, co řekl poté. “Ano, počítám je. A už jsem několikrát řekl, že já jí nemohu dát to, co po čem touží… Zaslouží si… někoho… lepšího.“ Při těch slovech cukám očima střídavě z okna, na Forsetiho, podlahu a zpátky k oknu. Sám si nejsem jistý, koho bych jí přál, ale sebe rozhodně ne. “Sám říkáš, že bude lepší, když padne do rukou severu… proč tedy nejdeš se mnou ty? Tady holkám nic nehrozí, zvládnou to bez nás.“ A chci vůbec, aby mě zrovna on doprovázel? Na jednu stranu se mi to nezná ani trochu jako dobrý nápad, ale na stranu druhou, by mohl dokázat, že jeho nenávist opravdu není taková, jakou mu přisuzuji, a dokázali bychom táhnout za jeden provaz. Jenže pak tu je ještě jeho mínění o mě, a pokud on nechce jít se mnou, nezbývá mi, než padnout někde ve snaze najít věc ze snu. Snad alespoň tehdy dojdu klidu, ale na to musím jít sám... Z toho mě však napadne něco dalšího. “Pokud nepůjdeš, vezmi Milly s sebou.“ Dlouze potáhnu z cigarety a s nepatrným povzdechnutím vydechnu. Nechce se mi ji zcela opouštět, ale přeji si, aby dostala lepší šanci na život, našla si někoho, s kým by byla šťastná a mohla s ním v klidu žít, dál se stýkat s rádoby sestrou a tak vůbec. Se mnou jí nic z toho nečeká, obzvlášť pokud Forseti opravdu půjde s Emmou nějak jinam. |
| |
| U mě v bytě -Loki, Hyg, Thór- Očekávala jsem, že Hyg přítomnost kočky neuvítá a její slova o bezsrsté kočce mi to jen potvrdí. Uznávám, že nemohu tvrdit, že mám v bytě čisto, ale o to jsem se také ani nepokusila, pouze jsem řekla, že je tam uklizeno, což je rozdíl. Minimálně já ho tam vnímám z pozice lékařky, kdy v nemocnici panuje co možná největší čistota a sterilní prostředí, proto doma uklízím sice důkladně, ale s kočkou to nikdy nebude stoprocentní, takže pojem uklizeno u mě znamená „nemám tam rozházené věci, neumyté nádobí a z lednice na vás nevyběhne nic zeleného, co by vás mohlo pozdravit“. Nad poznámkou o panu Grayovi se musím tiše zasmát. “Přesně kvůli němu dostal tohle jméno.“ Jen tiše doufám, že se jí bude líbit alespoň na pohled. Pobavení však zmizí při zaslechnutí Lokiho poznámky. Pochopil by… jak? Já nechci nikoho jiného! Překvapeně zamrkám a nemám slov. To nemohl myslet vážně… ví přece… vždyť já… Zatřesu hlavou, abych zahodila nedokončené myšlenky plné zmatku. Teď jsme přece spolu, na ničem jiném nezáleží. Dotek na mé paži je příjemně uklidňující a věnuji svému milému úsměv a to i přes jeho návrh s iluzemi, který si rázem rozmyslel. Potlačím zasmání, protože jeho tón nebyl tak vtipný, jako celkové zaražení a přikývnu. Naší skupinu zavedu do zmíněného druhého patra, kde odemknu byt a vpustím je do nevelké chodbičky. Všichni čtyři se tam vejdeme jakž takž rozumně. Být tu ještě jedna osoba, už bychom se tu při lehkých pohybech fackovali. Podlahu zde pokrývá linoleum a stěny jsou obložené dřevem. Patrné jsou čtvery dveře. Jedny naproti vchodových, dvoje v levé stěně a jedna v pravé. “Kdyby někdo potřeboval, toaleta je tady…“ Ukážu na dveře vlevo, nejblíže vchodovým dveřím. “…koupelna támhle…“ Ruka směřuje na dveře naproti. “… a tady se můžete přezout a postupovat do dveří napravo…“ Poukážu na botník, kde si sama vezmu své pantofle a přezuji se. “Dáte si někdo čaj, kávu, horkou čokoládu, či vodu?“ Nabídnu se jako správná hostitelka. Připravit to však nejdu hned, první totiž odložím dárek od Hyg na poličku u zrcadla v předsíni a pak vejdu do prostorného obýváku, kam jsem určila směr i ostatním. Pod nohama je uvítá fialový koberec a zdi působí chladně díky modrému zbarvení, křeslo a pohovka je překvapivě béžová, ale na každém jejím konci jsou dva polštáře do barvy pokoje. Zbylé vybavení jako stolek, skříňky, vitrínky s různorodými figurkami z porcelánu a několika zdobenými skleničkami, police s knihami, jsou ze dřeva a proti pohovce je televize. Z tohoto pokoje pokračují dál ještě jedny dveře, ze kterých velmi nedůvěřivě vyhlíží šedý chlupáč a hosty uvítá svým zaprskáním. “Čičiči, miláčku, no tak…“ Promluvím ke zvířeti. Dlouze mrkne a upírá na mě svá zelená kukadla. “Neboj se, Doriane, oni tě nekousnou…“ Dojdu až ke dveřím, přikleknu ke kocourovi a pohladím ho po hebké srsti. Obvykle je to obrovský mazel, ale jak vidí někoho, kdo sem podle něj nepatří, dává to najevo. Nyní dělá to, že se sice nastavuje na hlazení a drbání, ale z návštěvy nespouští oči a stále je z nich celý napružený. Vezmu ho do náruče a dál ho láskyplně hladím a drbu, pro uklidnění, což se mi díky mé milé schopnosti vlastně rychle podaří, ale nechci ho ovládat, pouze ho uklidňuji, aby na seznamování s ostatními nereagoval drápy. Je potřeba, aby si s ostatními také vyjasnil stav věcí, proto ho postavím na zem a nechám ho okouknout návštěvu. Buď uzná, že je bude ignorovat, nebo se bude chtít mazlit, ale ani není vyloučené, že by si někoho mohl zařadit do škatulky „nemám rád“ i přes mé přičinění. Pořád lepší tohle, než status „nenávidím“. Po uvítacím rituálu přinesu, co kdo chce, sama si dám čaj a donesu k nápojům i sušenky. Usadím se vedle Lokiho a shlédnu přítomné. “Tákže… sešli jsme se zde, všichni víme proč… nějaké nápady, co dál?“ Začnu, protože mám pocit, že by tu všichni byli schopní na sebe koukat další hodinu a tím předávám slovo dále do placu. Předpokládám, že se všem zdál stejný sen, jinak bychom se tu tak náhle nesešli. Jenže… opravdu všechny napadlo, že ta věc je tady v Římě? |
| |
| Záhadné rendez-vous ~ Seth ~ Držela jsem se po boku Setha celou cestu. Mlčela. NEbylo to u mě zvykem a většinou to znamenalo, že přemýšlím, nebo mě něco trápí. V tomhle případě to bylo oboje. Nepříjemný pocit z neznámé osoby, která přiházela na scénu ve velmi podezřelý čas, kdy se začaly dít prapodivné věci. Občas jsem se koutkem očka podívala na Setha a nemusela jsem být bohyně proto, abych poznala, že nás trápí to samé. Došli jsme do baru. Se svou přirozenou elegancí a hrdostí jsem došla v závěsu za Sethem k barové stoličce na kterou jsem se vyhoupla jak nic. Teprve až když jsem usedla, pohlédla jsem na ženu v bílém. Sice na mě svítila už od vchodu, ale teprve teď mi přišla absolutně proti přírodě. Byly jsme jako oheň a led. Oproti ní byla má mocca kůže temná, stejně tak mé hnědé kudrny a oči. Měla jsem pocit, že kdybychom se dotkly, zasyčí od nás obláček páry. Nelíbila se mi ani za mák a rozhodně z ní byl cítit závan nelidskosti. "Red martini, prosím." řekla jsem v pauze na mou odpověď a stále sledovala ženu. Pak začala mluvit. Jak domýšlivě zněl její hlas až mi to vykouzlilo na ústech letmý pobavený úšklebek. Byl ale tak letmý, že jej nešlo téměř zahlédnout. Jeden z mých všetečných zlozvyků. *Jakoby nevěděla, kdo jsme. Jen si s námi hraje.* Přejela jsem pohledem na svého společníka, jako bych se s ním snažila komunikovat myslí a pak jsem opět pohlédla na ní, v ten samý moment co ona na mě. Nehodlala jsem se prozatím do toho nijak plést, protože pozvaný tu byl hlavně Seth i když jsem věděla, že já tu jen náhodou nebudu. Z mého pohledu byla patrná nelibost k ní, ale nic jsem neřikala. Přejížděla jsem se očima a čekala co se bude dít. |
| |
| U Sigyn Chvíľka napätia. Kľúč v zámku. Chumáč mačacích chlpov, ktorý sa prekotúľal popred dvere v momente kedy ich Sigyn otvorila. Chumáč srsti obalených v mikroskopickom prachu a zaschnutých čiastočkách Dorianových slín. Horor! Horor byť namačkaný jak sardinky v tej paródii na predsieň v tak intímnej činnosti ako je vyzúvanie topánok. Mala som na výber dve veci ísť bosá a znehodnotiť tak svoje čisto biele bambusové a priedušné ponožky, alebo znehodnotiť svoje krásne vzdušné a zdravotne nezávadné ponožky papučami, ktoré malo predo mnou na nohách bohvie koľko ľudí! Bola to výzva, od ktorej by som najradšej utiekla a už sa nikdy nevrátila. Rozhodla som sa pre variantu na boso, a na boso myslím naozaj na boso a ponožky som si úhľadne zastrčila do topánok a moje holé nohy capkali po linoleu, keď som sa oblúkom vyhla s miestu s názvom " toaleta" a vkročila som rovno do obývačky. Chcelo sa mi plakať, obzvlášť po tom čo sa rovno predo mnou kocúr začal lízať na intímnych partiách. "Ehmmmm dám si horúcu čokoládu a k tomu pol deci ouza, ak máš." Ak nemáš ouzo tak kľudne mi bude stačiť technický lieh na čistenie alebo proste niečo, lebo inak to nezvládnem asi. Museli vidieť, že je to pre mňa nesmierne ťažké, ale na druhej strane som sa snažila. Pozerala som sa hlavne pred seba a snažila so sa nekomentovať drobné chybičky na kráse Sigyninho príbytku. " Čakala som niečo horšie." Krivo som sa usmiala na hostiteľku v niečom čo mal byť vlastne nemotorný kompliment, ale vyznelo to naozaj tragicky. Thor mlčal. Len čo priestor zamoril svojim neumytím chlapským pachom, ktorý pripomínal zvetralú mačaciu moč. *** "Ehmmmm. Ja...ako by som to povedala. Ja som dosť stratená. Nie som moc dobrý plánovač. Keby nebolo môjho brata...ani by som nešla do Ríma." Povedala som zahanbene ale aspoň úprimne. S najväčšou pravdepodobnosťou nebudem produktívny člen týmu. " Heh, viete...už je to nejaký ten piatok čo som sa zamiešala do niečoho veľkého. A asi som vyšla s cviku." Pozrela som sa na severskú trojku. Koniec koncov severania boli impulzívnejší než mi Gréci. My sme museli o tom najprv chvíľku filozofovať. "S Lokiho by bol ale pekný kardinál a s teba, Sigyn, veľmi pekná mladá matka predstavená." No a s Thora by nebolo nikdy nič pekné takže som ho radšej so svojej predstavy inšpirovanej niekoľkými filmami radšej vynechala. |
| |
| Opomenutý člen rodiny ~Loki, Sigyn, Hygieia, Thór~
Jakmile jste se všichni usadili a Sigyn plnila přání, z ničeho nic ze zdi vyskočil černý střapatý pes a okamžitě zbystřil. Neustále kmital ušima a dlouhý jazyk mu visel z tlamy. Jeho černá očka se upřela na sedící trojici. Nebyl malý, ani velký. Štíhlé nohy i tělo, ale roztomilý kukuč. Zvláštní bylo na něm, že se tu z ničeho nic objevil. Seveřané pocítili něco známého a zároveň temného, co bylo součástí devíti světů.
Pes zaštěkal a Dorian se zježenou srstí vyskočil na okenní parapet. Zvířata se chvíli měřila pohledy, vyšší mazlík usoudil, že kocour nestojí za pozornost a znovu otočil hlavu k trojici. Bez jakéhokoliv varování vyrazil rovnou stůl a skočil rovnou na Lokiho. Neopomněl ani vypláznout svůj dlouhý jazyk a pořádně mu oblíznout obličej.
Na stole bylo zlo už napácháno. |
| |
| U Sigyn doma ~Sigyn, Hyg, Thór~
Stýskalo se mi po zlatem a stříbrem zdobených zdech, pilířích a střechách. Asgárd se leskl jako drahokam a ulice se klikatily a denně vítaly Ódinovy stráže ve zlatých zbrojí, kteří hlídali pořádek. Mohlo se zdát, že Asgárd nezná zločin ani špínu. Nicméně všechno bylo jen klamem.
Pohlcen domovem jsem se probral a zatřásl hlavou. Podíval jsem se na Sigyn a znovu pohledem přejel její domov. „Máš to tu pěkné, drahá,“ pochválím ji. Pokud byl Asgárd zlatý, tak Vanaheim oplýval zelení a barvami květů. Na lukách se pásla roztodivná čtvernohá zvířata, ba dokonce i šestinohá. Mezi nimi i ti, které midgárďané nazývali jednorožci.
„Kávu bych si dal,“ líbnu ji do vlasů a se zájmem, po vyzutí, pokračuji dál do bytu. Dorian je kocour. V Londýně jsem žádné zvíře neměl. Neměl jsem k nim takový vztah. Jediné, co jsem dokázal strpět, byl kůň. Věděl jsem, co ode mě očekávají a taky jsem v jejich kůži nějakou dobu žil.
“Tákže… sešli jsme se zde, všichni víme proč… nějaké nápady, co dál?“ Kdybych tak věděl… na chvíli jsem se zamračil, ale z toho mě probrala Hygieia.
"S Lokiho by bol ale pekný kardinál a s teba, Sigyn, veľmi pekná mladá matka predstavená." „Hm?“ podívám se na ni lehce překvapeně a chvíli uvažuju, proč zrovna kardinál. Já červenou moc nenosil. „Ale možná máš pravdu,“ nereaguji na to, co řekla, ale na nápad, který byl vnuknut a možná… no, ne že by to někdo chápal tak, jako já, ale své myšlenky jsem nestihl rozšířit, když se z ničeho nic v pokoji objevil černý pes. Bylo mi na něm něco povědomého, ale nedokázal jsem říct co. Pak najednou překonal vzdálenost mezi mnou a ním několika skoky, při čemž rozlil všechno, co mohl a jeho drsný jazyk se mi otřel o tvář. „Co…?!“ byl jsem rozlícen! „Běž dolů, pse!“ zahřmím rozčíleně a pes okamžitě seskočí na zem a sedne si, upíraje na mě svá kukadla. „A nemysli si, že ti tohle odpustím,“ zavrčím podrážděně. Utírám si přitom tvář rukávem. „Co je zač?“ podívám se na Sigyn. |
| |
| A teď budu ta zlá, že? ~Áres, Hádes~
"Nevím možná. Jsme chlap, stačilo by na mně mrknout." Spolkla jsem poznámku: A co Afrodita? A pokračovala dál ve svém slovem nekončícím monologem.
"Fajn, takže jaké jsou plány? Krom toho, který mně teď napadá a není zrovna ten nejlepší. Tedy pokud berete v potaz tu touhu nakopat těm okřídleným jejich holubí prdele." Přisunula jsem k Áreovi svou sklenku, aby jí doplnil. Měla jsem toho všeho až nad hlavu. Upřímně? Co můžu dělat. Nemám tušení, kde ta zahrada je a je jisté, že nám archandělové zabrání ve vstupu. Nebo jim to zatrhne ten jejich Bůh.
„Kdybych tušila, co dělat, už bychom byli na cestě,“ zabručím a kopnu do sebe sklenku. „Háde? Ty o něčem nevíš?“ zkusím se zeptat. |
| |
| Hotelový bar a neznámá Ma´at Její úsměv byl až svým způsobem děsivý, ale snažil jsem se nebrat na to moc ohled. Její odpověď mě zmátla a zároveň mi naznačila, že ona ví. Nekomentoval jsem to a raději si vyslechl cosi o tom, že ji můžeme zatím říkat slečna Beaulieu a pak se ptá, jak bychom ji nazvali. Raději jsem nevyslovil nahlas, jak jsem ji chtěla nazvat, jenom jsem přimhouřil oči a dál ji sledoval. Můj pohled padl i na Ma´at neboť mě zajímalo, co ona si myslí o oné neznámé. Pak mě napadla otázka, která by mohla ledacos vysvětlit. "Co po nás chcete? Z nějakého důvodu jste si nás zavolala, oba!" podotknu. Mezitím jsem si objednal pivo, ale zatím jsem neměl chuť pít. Vlastně jsem měl chuť udělat jen jednu věc, zvednout se, odejít a na celou tuhle záležitost zapomenou, ale to bohužel nešlo. Už jednou jsme sem došli, tak bude třeba přijít na to, co bude dál. |
| |
| Hotelový bar – ještě jednou se omlouvám za zdržení T.T ~Ma’at, Seth~
"Co po nás chcete? Z nějakého důvodu jste si nás zavolala, oba!" Žena se zasmála a přeskočila pohledem z jednoho na druhého. „Oba? To byla jen náhoda. Netušila jsem, že tvá… kolegyně,“ řekla to tak slavnostně, že se zdálo být něčím víc, když jste právě Seth. „Co po vás chci?“ slova kolovala na jazyku a dlouho přejížděla prstem po sklence. „Pomoc,“ loupla po vás očima a čekala na odpověď alespoň jednoho z vás. |
| |
| Ta nejzlejší nejodpornější obluda na světě... ano to budeš.. ~Hádes, Artemis~ Nalil jsem jí, poté co přisunula svou skleničku ke mně. Lehce jsem se na ní pousmál. Heh? To jako vážně jsem tu jediný kdo má nějaký nápad a ten nápad je naprosto šílený? Sjedu nejdříve pohledem Artemis, poté Hádese, abych si svou domněnku potvrdil. No potěš koště. Kopnu do sebe obsah sklenky. Nějaký člověk totiž tvrdil, že nejlepší co můžeš udělat v každé nepochopitelné situaci je to, že budeš chlastat. Beru si z toho příklad. "Skvělé, takže si to můžeme shrnout. Všichni jsme měli sen s těma andílkama, ale nikdo z nás tady netuší kde by se mohla nacházet ta jejich zahrada. Říkám to správně?" Na malou chvíli jsem se odmlčel. Promnul jsem si rukou strniště. "Hmmm... co se podívat po nějaký knížkách o tom jejich náboženství. Dozvědět se o nich víc. Zajít si tam kde sídlí ten jejich papež... nebudou tam nějaké ty jejich důležité listiny...?" Začal jsem mlít nahlas svoje myšlenky. Občas se mi to stává. Bohužel bylo pozdě na to se tvářit, že se nic nestalo. Měl jsem přeci jen nějaké ty své posluchače. Pokrčil jsem rameny a zase si nalil. "Co my víme, možná v nich je nějak zaznamenána ta jejich zahrada." Dodal jsem na svou obhajobu. Začal jsem si se zaujetím v očích raději prohlížet interiér této chatky. Vyčerpal jsem totiž všechny své nápady. |
| |
| První věc, co mě napadla - sama si to chtěla! Další popichování mezi Areem a Artemis jsem se už snažil ignorovat. Dospěl jsem k názoru, že jim to zatím nemám jak a hlavně proč zatrhnout a že stejně nic nenadělám. Místo toho jsem raději přemýšlel, co dál. Ani Ares, ani Artemis nepřišli s nějak převratným nápadem. Ares je impulsivní jako vždy a Artemis nám něco nejspíš ještě pořád tají. Já sám jsem sice měl nějaké vodítko, našel jsem ho však jen tak na internetu, tudíž to bude nějaký lidský žvást, nebo klamná stopa. Prověřit by se to ale mělo. "Zjistil jsem něco o čtyřech řekách, které z Ráje vytékají. Jedna z nich je dokonce skutečná a teče v dnešním Iráku. Měli bychom aspoň prověřit, jestli tam něco nenajdeme." pronesu velitelským hlasem, který dával najevo, že se nejedná o návrh. |
| |
| Poletíme do Iráku, ale nemíním se zahalovat! ~Áres, Hádes~
No jooo! Bible! Že mě to nenapadlo hned a já se neustále pídila kol a kolem a nikdy nic nenašla. Hádes pak přišel s něčím, co si zasloužilo mé uznání. „Řeka v Iráku?“ podívám se na něj s novým zájmem a lehce se nakloním přes stůl. „No, zkusit to můžeme, ale nejsou tam ti muslimové? Nebudu se zahalovat,“ nafouknu tváře, jako že mě to mužské utlačování vážně štve a nechápu tamní ženy, které si to nechají líbit.
„Možná by bylo dobré se vloupat do vatikánské knihovny. Zase zkoumat řeku píď po pídi... ještě nás někdo zastřelí,“ zavtipkuju. |
| |
| Tak tedy Vatikán ~Hygieia, Thór, Loki~
Co se týkalo psa, dozvěděli jste se, že to je pekelný pes Garmr, který původně střežil vstup do Helheimu. Hygieia si to mohla spoji s Kerberem. Nakonec jsou si různá náboženství podobná.
U Sigyn jste setrvali ještě nějakou tu hodinu a bavili se o tom, co bude dál. Nakonec jste se všichni shodli na Vatikánu, kde je největší a nejstarší knihovna. Jestli světa, toť otázka. Ale hlavní je, že tam byste mohli najít nějaké vodítko týkající se ráje. Na druhou stranu... jak se tam dostanete? Loki a Thór jsou známé tváře, Sigyn musela zůstat doma kvůli Dorianovi a Garmorovi, kteří usoudili, že budou ničit nábytek a navíc se jí udělalo lehce nevolno. Hyg, a copak ty?
~druhý den ráno, kol 8-mé~
Došli jste do Vatikánu. Náměstí sv. Petra v tuto hodinu nebylo narvané na prasknutí a spíš kolem procházeli jen kardinálové a místní zaměstnanci. Obklopoval vás kruh sloupů a ve středu se tyčil obelisk původně z Egypta, ale žádné hieroglyfy jste na něm nespatřili. Pocházel z 5. Dynastie. |
| |
| Vatikán a nenechávajte vymýšľanie plánu na Hygieiu! (Thor, Loki) "Ehmmmm...Keď ja neviem. Čo ako teraz?" Fajn boli sme síce tu, ale čo teraz? Neboli sme k nejakej akcii bližšie než sme boli včera...alebo než som bola keď pekne doma v čistote. Predstavila som si ten príšerný prach, ktorý mi tam teraz sadá na police a na mydielka a rozkošné malé sklenené fľaštičky s voňavými vodičkami a čistiacimi potrebami. " Hmmmm. Predpokladám, že ste videli ten film Eurotrip?" Pozrela som sa na Lokiho... a ústa mi mierne poskočili do úsmevu, ktorú hovoril. Pamätáš si tú scénu, ako ten jeden chalan predstieral, že je retardovaný aby sa dostali dnu? Tak ten retardovaný chlapec by mohol byť Thor! Popravde som si ten film už nepamätala, ale z nejakého dôvodu mi toto v hlave ostalo. Mala by tu byť Sigyn. Tá by určite prišla s nejakým rozumným riešením a nápadom. Čo to bolo vôbec za výhovorku. Že sa musí starať o psa? A o mačku....A že jej je zle? Som bohyňa liečenia...stačilo povedať....Niečo mi tam nehralo. Možno...možno má predsa len iného a musela si dať do poriadku nejaké osobné veci, než sa zasa vráti k tomu svojmu hercovi.
Nemala som proste na podobné veci hlavu. Zapozerala som sa miesto toho radšej na obelisk, pretože som bola mierne zahanbená tým, že som vôbec taký hlúpi film spomenula, ktorý zrejme ani nikto s prítomných bohov nevidel...Obelisk. Jediné čo som o ňom vedela boli mlhavé spomienky, alebo skôr naše Olympské povedačky o tom, že zlatý dobrý Caligula na ňom nechal vytesať venovanie pre svoju matku, hneď po tom čo ho dovliekol z Alexandrie do Ríma...
" Ja....ja fakt neviem čo máme robiť? Nakoniec sa budem musieť fakt prezliecť za matku predstavenú? A čo potom? " Začala som byť frustrovaná, z vlastnej neschopnosti, a z toho že som ale chcela veľké veci, na ktoré jednoducho nemám. " Ehmmm. Možno....tak mi napadlo. Ten obelisk...Zabudnite na to. Je to hlúposť...No ale napadlo mi, kvôli tomu egyptskému...." Ukázala som prstom na monument. " Ehmmmm čo takto ich odlákať ranami egypstkými a nejako sa tak dostať dnu? Ja...vlastne...neviem aké boli. teda okrem moru...a niečo s krvou? Možno by mohli začať pršať ryby? hady alebo pavúky...Loki? Ehhhm ľudia sa boja zlého počasia...búrka, hromy a blesky?" Pozrela som sa na Thora...Nejaká tá ilúzia...nejaká tá predpoveď počasia...a starý dobrá epidémia smrtiacej choroby. Ak nám to nezabezpečí cestu dnu, tak už nič! |
| |
| Kolik, že těch ran bylo? Deset? ~Hyg, Thor~
Na to, že to bylo nejnavštěvovanější místo ve Vatikánů a podle některých fotek tu bylo řádně narváno, tu byl celkem klid. Byli jsme tu brzo a beztak u před otvíračkou. Stále jsem však uvažoval, proč s námi Sigyn nechtěla jít. Když se vrátila z kuchyně, byla… no, jiná. Tedy ne ze začátku, ale potom, co jsme se začali bavit o Vatikánů. Obrátila o devadesát stupňů. Ano, jenom o těch devadesát. Ale své ženě důvěřuji. Nemám důvod jí podezírat ze zrady. To já jsem ten, co kuje pikle. Ne ona.
"Hmmmm. Predpokladám, že ste videli ten film Eurotrip?" Mrknu na Hygieiu, že jsem pochopil a taktéž se rozhlížím. Obelisk je vysoký a to je tak asi všechno. Raději bych tu viděl obrovské vytesané sochy náš seveřanů. Ódina sedícího na trůnu, zvedav svůj oštěp Gungnir. I když toho chlápka nemám v lásce, ale furt lepší než toto.
"Ehmmmm čo takto ich odlákať ranami egypstkými a nejako sa tak dostať dnu? Ja...vlastne...neviem aké boli. teda okrem moru...a niečo s krvou? Možno by mohli začať pršať ryby? hady alebo pavúky...Loki? Ehhhm ľudia sa boja zlého počasia...búrka, hromy a blesky?" Hygieia nemá zas tak zlý nápad, ale má to jeden háček. „Jestli začne pohroma, tak se zavřou a nikoho dovnitř nepustí. Navíc bouřka je všude známá a já nemohu nechat z nebe padat oheň,“ pokrčím rameny. „To by se mi spíš hodila schopnost filmového Lokiho. Vrhat led,“ ušklíbnu se. „Asi budeme muset odlákat hlídače a obalamutit kamery, které jsou mimochodem na každém kroku,“ zamířím k jednomu z bočních vchodů, kde jsem zahlédl někoho vejít. „Jdete?“ |
| |
| Obludné obludárium uvádí Kam na Výlet? ~Hádes, Artemis~ V hlavě mi z ničeho nic začala hrát docela velmi známá písnička jedno filmu. Bylo tedy pro mne velmi náročné je plně poslouchat. Stejně se rozhodli mé nápady naprosto ignorovat. Rozhodl jsem se tedy počkat a ignorovat je též. Wow...takže Irák? Na mé tváři se objevil úsměv. Tam by se touto dobou mělo ještě válčit. Nebo snad ne? Nejlepší výběr pro boha války. Vatikánská knihovna... tam je klid a mír... tam ne... i když má svým způsobem možná pravdu. A nastalo pro mne naprosto šílené dilema s velkým D. Koho teď zatraceně poslechnout a dát mu za pravdu? "Noooo... nebyl by to špatný nápad jít si zjistit něco do té knihovny, než se po hlavě vydat do Iráku, ač bych vážně rád... vždyť bychom tam hledali jehlu v kupce sena... " Dal jsem za pravdu Artemis, ač to bylo i pro mne k nevíře. Nebylo to však kvůli tomu, že mne svým způsobem přitahuje jakožto žena. Ale spíše kvůli tomu, že nemáme ani nejmenší tušení, co tam vlastně hledáme. A vzhledem k té válce mi přijde, že by k nám nemuseli být zrovna přátelští s sdílní. Nemusí nás hned zastřelit... co třeba zatknout? S tím by byly taky pěkně zbytečné problémy navíc. |
| |
| A tak tedy do toho Vatikánu ~Artemis, Hádes, Áres~ Čas: -ono já to pak nějak sjednotím, ale nemám šajnu, co je za den xD- další ráno kolem 8-mé
Nakonec se přece jenom dohodnete na jakémsi plánu, který by vás mohl dovést k artefaktu. Není však radno skákat do Vatikánu po hlavě, a tak ještě chvíli pobudete v horské chajdě a díky Artemisiným kontaktům se do rána dostanete do Říma. Soukromý tryskáč je skvělá věc. Spletenec ulic vás nakonec vyplivne u Vatikánu. Nyní nastává otázka, jak se dostat dovnitř. Jak je vidno, turistů je tu po málu, tam před vámi… stojí Tom Hiddleston? Pak nějaká žena, která vám přijde podezřele povědomá a nakonec Chris Hemsworth? Nyní však směřují k bočnímu vchodu a je na vás, zda se rozhodnete je zastavit nebo se na to vykašlete.
Pokud byste nad trojicí mávli rukou, musíte najít způsob, jak se dostat dovnitř. Hodily by se nějaké konexe. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Toto je spíš pro Hygieiu ~Hyg~
Ne, že bys poznala trojici, která se objevila na vstupu na náměstí, ale spíš tě k nim přitáhne pohled tvá schopnost vycítit jiné bohy. Opět nevíš, že to jsou bohové přímo z tvého panteonu. Máš možnost své severské kolegy zastavit a upozornit je. Nebo taky ne. |
| |
| Stretko ( Loki, Áres, Hádes, Artemis, Thor) No tento praktický Lokiho náhľad na vec ma vôbec nenapadol. Holt, zrejme z naivity alebo iného sentimentu som verila, že ak sa niečo prihodí, nejaká katastrofa brány Vatikánu sa otvoria pre ich milované ovečky a poskytnú im azyl. " Ehmmmm, pardon. Asi som to nedomyslela...Ja len....choroby to je moje..." Trocha som sa zasmiala. Po včerajšku, po tom zahrievacom kole s črevnými problémami turistov som prirodzene chcela viac! Z kabelky som si vytiahla vlhčené obrúsky a pretrela si ruky...Svrbeli ma nedočkavosťou. " Tak ale nemuseli to byť tie pravé rany egyptské...stačili by nejaké naše vlastné?" Trebárs ilúzia ako z neba padajú obrovské tarantuly alebo niečo podobné...kto vie? Ja určite nie. To by som sa musela poradiť s bratom. " Hmmmm...A ako to urobíme? Zamdletá dáma už nebudí pozornosť ako pred tým, teda myslím.." Mozog operácie som rozhodne nebola. Dokonca som si mohla zobrať príklad z Thora, ktorý aj napriek svojej prostoduchosti ostal mlčať...zatiaľ čo ja som kvákala a kvákala a zbytočne sa ponižovala.." Tak môžeme ísť.." Na pár sekúnd som zaváhala a zrak mi sám od seba skĺzol na trojicu prichádzajúcich ľudí. Neboli to však ľudia. Vzduch okolo nich bol iný, akýsi sterilný a dobre známy. Rozhodne vítaný! " Počkajte.....ehmmm, som si na sto percent istá, že máme spoločnosť? " Ukázala som na prichádzajú partu..." božskú spoločnosť...a možno sú to aj vaši fanúšikovia? Mám pocit, že nejako divne pozerajú na vás dvoch?" A Thora s najväčšou pravdepodobnosťou aj cítia. Zodvihla som ruku a partičke neznámych božských turistov zakývala. |
| |
| Aaaa!!!!! ~Hádes, Árés + možná trojice bohů~
"Noooo... nebyl by to špatný nápad jít si zjistit něco do té knihovny, než se po hlavě vydat do Iráku, ač bych vážně rád... vždyť bychom tam hledali jehlu v kupce sena... " Mrknu na Área a dám mu tím najevo, že jsem ráda. Nakonec kdy s vámi bůh války souhlasí? Já jsem svým způsobem byla taky bohyně války, ale já se spíš pohybovala na úrovní té, která se snažila dřív mluvit a pak vypouštět šípy. Pak tu mám své ztracené ovečky v tomto zlém světě.
Do Říma není těžké se dostat. Zavolala jsem jednomu maníkovi, který má zase svoje kontakty a hned na to už autem jedeme rovnou na letiště. Tam nasedáme do tryskáče a já děkovně na tvář políbím svůj letadlový kontakt. Prohodím s ním pár slov, on mi předá nějaké papíry, které si pak prohlédnu až během letu.
Ve vzduchu se necítím moc dobře, ale není tu Zeus, aby s námi házel ze strany na stranu. Prohlížím si papíry a mračím se. „To je divné,“ řeknu nahlas. „Zmizel Arthut Stark. Znáte ho? No, asi ne, ale je to egyptský bůh Her-Ur. Sakra, on byl moje kotva,“ zaskřípu zuby. „Peníze a tak. Naštěstí má schopnou asistentku, která jej hledá, ale chystal se, hádejte kam, do Říma.“
Je to k nevíře, ale Řím je pěkné místo. Notně okopčený od naší kultury. Málem se tu cítím jako doma, ale nejsem. Sice římští bohové nikdy nebyli, protože jsme to vesměs byli my, ale to neznamená, že bych si to měla užívat. Vzali mi mé krásné jméno a přetvořili jej na Dianu. Nenaštvalo by vás to?
Pak se něco stane. Tedy až ve Vatikánu. Uvidíme pohromadě Toma Hiddlestona a Chrise Hemswortha. Navíc úplně neznámá osoba na nás mává. To jako vážně? Podívám se na oba dva bohy a zeptám se: „Vy ji znáte?“ |
| |
| Mávající bohyně ~Hyg, Thor, + trojka~
Už jsme skoro u bočního vchodu, když se Hygieia ozve s něčím, co mě trochu zneklidní. Lehce se zamračím a podívám se na ni. „Jakou společnost?“ a podívám se směrem, kterým se natočila. Vím, že jsem známí, ale její doplnění o božskou společnost mě uvrhne do stádia čekání něčeho podlého. „Jsme známí,“ připomenu Hyg. „Co jsi myslela tou božskou společností?“ nezním zrovna chytře. Až se na trojku dívám, jak chci, nedokážu z nich vycítit nic, než jen lidskost. No, možná jsou jiná. Drobná rusovláska s tmavě rudými rty, a dva ne moc přátelsky vyhlížející muži. Tipnul bych si je na její bodyguardy. |
| |
| Takže pomoc, jo? ~Seth~ Jakmile se žena vyslovila, neubránila jsem se jízlivému uchechtnutí. "Pomoc, jo?" zopakovala jsem po ní s ještě nepříjemnějším tónem. "Podívejte se - nemáme ani tušení, kdo jste, nebo za koho jste. V poslední době zjišťujeme nepříjemné věci a je lepší si držet odstup od cizích natož pak od takových, kteří vypadají, jako Vy." mávla jsem ve vzduchu rukou a podívala se na Setha. Snad jí nechce pomoc?! "Máme svých problémů dost, navíc přeci nečekáte, že to přijmeme, když ani nevíme o co jde." prohrábla jsem si vlasy a upila drinku. *Smolík, že jsem tu taky, co? Špatná náhoda* vrátila jsem se v myšlenkách k jejím prvotním slovům. Na Setha by možná její ženský triky zabraly, ale mě se nelíbí a nehodlám jí pomoci, dokud k tomu nebude dost dobrý důvod. Navíc mi připadá, jakoby patřila k těm pámbíčkářům. |
| |
| Vzhůru do Vatikánů ~Artemis, Hádes.... svatá Trojice: Loki, Thór, Hygieia~ Jsem velmi rád, že se mi podařilo potěšit Artemis. Možná přeci jen se staneme dobrými kamarády. A kdo ví, možná i něco víc. Mírně jsem se ušklíbl této myšlence. Zahrávat si se svými představami mne bavilo. Svěřovat se všemi by nebylo však vhodné. Zařizování a tak. Všechno jde tak nějak mimo mně. Takže můžu v klidu popíjet s nohama nahoře, mezitím co oni vyřizují. Mám své kontakty, ale proč bych se měl snažit, když už to je dávno rozdělené. Podařilo se mi s jedním z těch jejich mužských poskoků udělat obchod. Koupil jsem si od toho jednoho mp3 přehrávač. Přeci jen se potřebuji nějak zaměstnat. Se sluchátky a hudbou v uších to jde přeci vždy líp. Opravdu letíme letadlem? Jaká je jistota, že toto letadlo nebude sestřeleno či prostě nespadne. Abych byl upřímný. Nesnáším letadla. Za svých životů jsem se jim snažil vyhýbat. Osvědčenou dopravou byl vždy vlak, občas i autobus. Vzhledem k mé mořské nemoci, to jen zřídkakdy byla loď. Ale i tu bych raději zvolil, než-li letadlo. Hodil jsem ze sebe dalšího panáka v takové malé lahvičce. Byl to asi třetí během chvíle, co jsem v tomto letadle. Začínám poněkud mít pocit, že to pomalu a jistě dochází. Sakra... sakra... "Hmmm... to je opravdu divné, že zmizel. O cokoliv, že za to mohou ti zpropadení opeřenci." Houkl jsem na Artemis, mezitím co jsem do sebe kopl zřejmě poslední lahvičku s alkoholem. "Nicméně, teď mne to nutí k přemýšlení, zda-li i my tuto cestu zmákneme.... jistě letěl, že?" Ač mám pro strach uděláno, tak sletět s letadlem a rozmašírovat se někde dole se mi nechce. Zas tak moc intimně se seznamovat se zemí nechci. Na rozdíl od vorvaně z jedné nejmenované knihy vím, že zem se nikdy s nikým kamarádit nebude. Dal jsem si raději sluchátka znova do uší a pustil si naplno hudbu. Viva la Vaticana "Tak toto je ten Vatikán... nudné.." Prohlásím jen tak. Spíše sám pro sebe. V sluchátkách mi hraje nadále hudba. Mezitím co s velmi kritickým pohledem bloudím po onom městském státě. Byl jsem hlupák, že jsem dal za pravdu Artemis. Je to tu poněkud nudné. V Iráku by se dalo aspoň na co koukat. Tady.. jenom pokud jste turista. "Ehmm... koho?" Zřejmě jsem se zaposlouchal a zamyslel, protože mi trvalo dlouho než mi došlo o kom to vlastně Artemis mluví. Pozorně jsem se na ní podíval. Potom na ty dva.. herce.. Začalo to být divně, až divnější. Možná tu jsou na dovolené... nebo natáčejí nějaký nový film. "Nemám ani nejmenší tušení... navíc nevypadá jako nějaká kočička, která si se mnou užívala noc.. Jsem na jiný typ." Pokrčím rameny. Nemám ani nejmenší tušení o koho se jedná. Nicméně ona zřejmě zná nás. "Tak co teda... půjdeme pokračovat v našem plánu?" Vypnul jsem hrající hudbu. Sundal si sluchátka z hlavy a tvářil se soustředěně. |
| |
| Lov ~Seth, Ma’at~
Žena se na Ma’at usmála. „Nepočítám s tím, že byste mi měli začít věřit ihned,“ hájila se. „Berte to jako obchod. Vy pomůžete mě a já zase vám. Jde o to, že mezi námi aděly,“ potvrdila tak svůj původ. „Existuje jistá rivalita. Bohužel pro některé z nás je zhoubná. Jste součástí hry, kterou si vymyslel Bůh a jeho tři poskoci. Všem bohům hodil kost a většina z vás po ni radostně skočila. A co bude závěrem? Stačí jedno špatné přání a všichni zahynete. Už nikdy nebudete. Přestanete existovat,“ mávla na barmana, aby jí donesl další skleničku. Pak ukázala na vás dva, aby vám taky nalil.
„Pochybuji, že se alespoň jeden z vás všech dostane do Ráje. Není to možné. To vám andělíčci ve snu neřekli, že?“ ušklíbla se. „Budete se honit za něčím, co nemůžete získat a zároveň se povraždíte navzájem nebo vás chytí lovci. A moje nabídka zní: Zničme Boha.“ |
| |
| Totálne som vypadla z postavy (L, A , A ,T, H) Trocha som sa zamračila. " Ehmmm? Čože?" Loki ma svojím dotazom mierne zmiatol. Ono myslím si, že to bolo viac než očividné, čo som myslela mojou božskou spoločnosťou. Ale zrazu som sama o význame vlastných slov zapochybovala a mierne som očervenela, že som povedala nejakú hlúposť. Pár krát som uhla pohľadom, troška som poodstúpila na stranu a pozrela som sa na prichádzajúcu trojicu s narastajúcimi obavami. Čo ak som sa zmýlila? A božská bola v mysle božská akože kresťansky nepriateľská? Kto sa v tom mal vyznať? Čo ak som si ten pocit zle vysvetlila a....." Ja....ehm...som si myslela....teda...mala som ten pocit, že je to niekto od nás. Ale teraz. Teraz si ma úplne zblbol!" Prečo si to urobil! "Myslela som si, že prichádzajú v mieri...ale teraz....ja fakt neviem. Nie určite sú jedny z nás. Určite!" Moje mávanie na trojicu síce neustalo, ale aspoň stratilo na intenzívnosti. Koniec koncov o čo som sa tu snažila? Spojiť do kopy dve skupiny? Ja? Ja ako dohadzovač? Ja čo stratím pôdu pod nohami v momente kedy im budem musieť podať ruku? A predsa. Neprestávala som na trojicu pozerať a prepaľovať ich pohľadom. Nech už sa na mňa pozerali sebadivnejšie. Čo by spravil brat? Brat by to riskol. Brat by ma do toho hodil. Brat by mi povedal, že som sa nemala nechať rozhodiť nejakým vychrdnutým severanom, ktorý nepochopil moje slová a myslí len na to že každý kto sa pri ňom mihne je len jeho posadnutý fanúšik.... "Ehhmmm. Hygieia....som. Nemusíte sa báť...teda jedine žeby ste sa báli tej príšernej mužnej miasmy čo vychádza Thorovi z pórov. Mám ale dezinfekčný gel na ruky." Oky, takže to by sme mali. Stretnutie s Lokim bolo, jednoduchšie nebudem klamať. " Ehhhhhh. Sen, však?" Krivo som sa usmiala, čo na mojej vystresovanej tvári vytvorilo grimasu. |
| |
| Lov na Boha? ~Ma’at~ Ma´at se ženě vysmála. Sledoval jsem to s tichým pohledem a přemítal jsem o všem, co bylo řečeno. Ona chce pomoct? Vždyť ji ani neznáme. Upíjel jsem pivo a tiše jsem pozoroval rozhovor obou žen. Přitom, co říkala Ma´at jsem s ní plně souhlasil. Nechtěl jsem té ženské skočit na špek, ale pak začala mluvit a potvrdila naše tušení, že patří skutečně mezi anděly. Pak začala hovořit o tom, že Bůh si vymyslel hru a my jsme jenom její součástí. Že se honíme za něčím, co nás může klidně zahubit a to napořád. Zamračil jsem se. Tahle představa se mi nelíbila a něco uvnitř mi říkalo, že nelže. Podíval jsem se z boku na Ma´at. Zajímalo mě, co si o tom myslí. Ale já už jsem si jistý názor utvořil. Ale všechny myšlenky ze mě vyletěly jako z okna, když vyslovila svoje poslední slova a tedy svou nabídku: "Zničme Boha." "Co prosím?" ujišťuji se, jestli nejsem hluchý nebo mi už nešplouchá na majáček. "A jak by sis to jako představovala?" začínal jsem si to připadat jako v hodně špatném snu. |
| |
| Ach, ti chlapi! ~Áres, Hádes, Loki, Hygieia, Thor… zapomněla jsem na někoho? O.o~
"Nemám ani nejmenší tušení... navíc nevypadá jako nějaká kočička, která si se mnou užívala noc.. Jsem na jiný typ." Pozvednu obočí a chvíli skenuju Áreovu tvář. „Jo? A jaký typ ženský je tvůj, hm?“ začínala jsem si na ty jeho výlevy pomalu zvykat. Kdysi jsme se vídali jenom v Olympu, když přišel velký den D a museli jsme projednat, co dál. Navíc v té době měl hlavu plnou Afroditi. Kdyby se ukázala, nejspíš bych jí dala ránu do nosu.
Plán. Jasně, že budeme pokračovat v plánu, ale místo toho mi sklaplo, když se opět ozvala žena a představila se jako Hygieia. „No to mě…“ nedořekla jsem větu, protože by to před mužskými mohlo znít… vyzývavě. Neměla jsem jí důvod nevěřit. Už proto, že se představila jako jedna z nás. Vykročila jsem jejím směrem a v pravou chvíli jsem zabrzdila, protože vím, jak je háklivá na doteky cizích lidí/bohů. „Ty… jsi tady,“ civím na ni pomalu s otevřenou pusou. „Wow, abych pravdu řekla, vůbec ses nezměnila,“ ušklíbnu se a mávnu na ty dva, ať sem co nejrychleji přiklusají. „A kdo jsou ti dva?“ podívám se na bohy podezřívavě. „Vaše civilní jména znám, ale kdo jste ve skutečnosti?“ |
| |
| Další řečtí bohové… to ne! ~Artemis, Áres, Hádes, Hygieia, Thor~
"Ja....ehm...som si myslela....teda...mala som ten pocit, že je to niekto od nás. Ale teraz. Teraz si ma úplne zblbol!" Pokud ona byla zblbnutá, já byl mimo. Civěl jsem na ní pohledem, že wtf? Potřásl jsem hlavou, abych se nějak vzpamatoval. „Dobře, dobře, pardon!“ zvednu ruce pro obranu a nechám ji, aby si myslela, co chce. Jestli si myslí, že trojka jsou bohové, tak ať. Sice jsme mocnější než lidé, ale chybí nám rozpoznat sami sebe. To dokážou jenom bohové jako Hygieia, Sigyn… Sigyn. Začínal jsem litovat, že jsem jí nechal samotnou doma.
"Ehhmmm. Hygieia....som. Nemusíte sa báť...teda jedine žeby ste sa báli tej príšernej mužnej miasmy čo vychádza Thorovi z pórov. Mám ale dezinfekčný gel na ruky." Nestihl jsem jí zastavit. Co kdyby to byli nepřátele? Rusovlasá žena se k nám rozešla a já jen čekal na chvíli, kdy budu muset začít bojovat. Nevěřím jenom tak někomu a nelíbilo se mi, že by Hygienin panteon byl v přesile. Musím za Sigyn! Najít další z nás!
„Vaše civilní jména znám, ale kdo jste ve skutečnosti?“ Zamračím se. Nelíbilo se mi, jak se mnou mluvila. Bohužel Hygieia prozradila, kdo je Chris. Mělo cenu tedy zamlčovat? Asi ne. „Loki,“ řeknu jenom. „Chápu to dobře, že oni jsou z tvého panteonu?“ zamračím se na Hyg. |
| |
| Lov ~Ma’at, Seth~
"A jak by sis to jako představovala?" „V podstatě jeho slábnutí započalo nástupem vědy,“ opřela se loktem o barový pult a v očích ji zlověstně blýsklo. „A tím stahuje i nás. My, co jsme se chtěli od něj odpoutat, začal lovit pomocí svých nohsledů. Nás... rebelů, pokud to tak chcete nazvat, je jen hrstka, ale s vaší pomocí, s pomocí ostatních bohů, bychom mohli dosáhnout stejného cíle. A pomohl by nám k tomu grál bohů, jak jej Velký rád nazývá. Ale jak jsem řekla před tím,“ na chvíli se odmlčela, aby se mohla posilnit, „do Ráje nemá nikdo přístup. Vy ani já. Jen andělská trojka a smrtelníci.“ |
| |
| Ach, ty ženy :P ~Artemis, Hádes.... svatá Trojice: Loki, Thór, Hygieia~ Povzdech. Vážně mě vzala doslovně? "Jen tak jsem to plácl. Nemám prostě ani nejmenší tušení, kdo ta ženština je.... to je celý." Pokrčil jsem rameny. Díval se stále směrem k těm třem. Vůbec, ale vůbec se mi nechtělo jít za nima. Připadalo mi to prostě takové nějaké divné. Mohla to klidně být i past? A my si do ní jen tak nakráčíme. Jenže pochopitelně... tady mne nikdo, ale vůbec nikdo neposlouchá. Povzdech. No skvělí... zatraceně Hygieia.... byl jsem to tehdá takový vůl, že teď nemám ani nejmenší tušení, o koho se to vůbec jedná... zatraceně já vážně zapomněl. Okřikl jsem se v duchu. Měl jsem naprosté okno a nebyl jsem vůbec schopen si přiřadit její jméno vůbec pořádně k něčemu. Pomalými kroky, jasně říkajícími jak s tím nesouhlasím, jsem se nakonec dostal k těm třem a Artemis. "Ehmm.. Zdravím.." Vydrmolil jsem ze sebe. Spolkl otázku směřovanou k Artemis a to zda-li je to vůbec nutné. Ale ono to zřejmě nutné bylo. Zatraceně... opravdu zbožňuji tyto situace. Povzdechl jsem si. Pohlédl na Hádese, zda-li k tomu má taky něco říct. Ale ten snad vypadal, že s ní má v úmyslu souhlasit. Je to něco na způsob toho, že čím víc nás bude tak tím líp... nebo já nevím co. "Alex... teda Áres." Houkl jsem k tomu co se představil jako Loki. Musím uznat, že to vymyslel dobře. Zahrál si sám sebe. A já si říkal, že v tom bude nějaká magie. Podezíravě jsem se podíval na toho hromotluka... a tak nějak mi bylo jasné, že pokud spolu budeme spolupracovat, tak se jistě nebudeme muset. "Ehmmm... Alyss, můžeš se mnou na slovíčko." Měl jsem jí v úmyslu vyrušit a prostě s ní jít bokem. "Je to vážně nutný? Prostě se s nimi spojit? Nemůžeme jednoduše vzít k sobě Hygi... bla bla... a jít jenom s ní?" Spustil jsem na ní v dostatečné vzdálenosti a čekal co mi na to řekne. Celá tato situace se mi nelíbila. Hlavně se mi nelíbilo, že bych měl spolupracovat s někým jako je Thor. S někým kdo dělá do hromu. |
| |
| Na slovíčko ~Áres, Hádes, Hygieia, Loki + Thór~
Loki. Měla jsem tušit, že bude hrát sám sebe, vynadala jsem si v duchu a nedůvěřivě si oba dva seveřany měřila. Pak mě ze zamyšlení vytrhnul Áres. „Jo, jasně,“ přikývnu, s omluvou pohlédnu na Hygieiu a jdu s bohem války o kus dál.
"Je to vážně nutný? Prostě se s nimi spojit? Nemůžeme jednoduše vzít k sobě Hygi... bla bla... a jít jenom s ní?" Podívám se na něj. „Taky mě to napadlo, ale jak je přesvědčíme, aby nás nechali? Hygieia je… Hygieia,“ vzdám nakonec posouzení její osobnosti. „Jen smítko jí dokáže položit na kolena a teď je s nimi.“ |
| |
| Jde se lovit (?) ~Seth~ "Hodil kost?" začnu se smát. Osobně by mě zajímalo, jak se taková "kost" definuje." nemohu se přestat smát. Je to tak...není pro to snad ani dost vhodný výraz. Po chvilce mě ale smích přejde a opět nahodím svůj dosti opovržlivý výraz. Cítím jak si mě Seth prohlíží, zjevně chce znát můj názor. Letmo na něj koutkem oka pohlédnu, jako bych se s ním snažila komunikovat v mysli. "Jak máme vědět, že nejsi jeden z poskoků, který se nás snaží akorát zmást? Je totiž dost těžké uvěřit, že by se některému andělu protivila tak říkajíc Boží vůle." ušklíbnu se při těch slovech. Křesťanství vážně nesnáším. Nejeden případ, kterému jsem předsedala byl na základě vraždy z náboženského fanatismu. "Když je Bůh tak všemohoucí, jak se o něm tvrdí, proč se o nás jednoduše nepostará? neměl by v tuhle chvíli vlastně i vědět, kde jsme? Je to celé na hlavu, ale věz, že pokud jde o naši existenci, nedáme jí těm slípkám zadarmo." ukončila jsem svůj proslov a dlouze se napila drinku. "Oprav mě, jestli se pletu, ale chápu dobře že - chceš svrhnout Boha, ale k tomu potřebujeme pohár, který je v Ráji, kam ani jeden z nás nesmí? A navíc co z toho pak budeš mít?" Čím víc jsem přemýšlela, tím víc bylo otázek a na mém čele se víc hrnuly vrásky. |
| |
| Z Řecka do Itálie za 24 hodin Artemis se můj nápad vyrazit do Iráku pochopitelně nelíbí, přeci jenom by ji tam mohli ukamenovat za odhalený kotník a nejspíše jen tak navrhne výlet do Vatikánu. Ale co tam? Papež si skladuje tolik knížek, že by za to kohokoli jiného odtáhli do blázince za chorobné hromadění zbytečností a nechává si to hlídat švýcarskou gardou, která už dávno nenosí ty směšné renesanční oblečky a halapartny. Musím ale uznat, že jestli někde existuje nějaká kniha o Ráji, bude tam. Jak to ale Artemis mohlo jen tak napadnout? Ví snad něco, co my ne? Všechny ty její nápady, peníze, skrýše, lovci a ostatní vymoženosti, které mi k ní naprosto nesedí, opravdu bijí do očí. Až bude příležitost, musím ji pořádně zpovídat. Nakonec jsem ale i já souhlasil a hned další den jsme, pochopitelně jejím letadlem, odletěli do Říma. Po cestě se ještě Artemis zmíní o nějakém egyptském bohu. Opravdu se změnila. Dřív byla jen divoká, teď začíná být záhadná a nebezpečná. Za chvíli ale přistaneme v Římě a pomalu dojdeme až do Vatikánu. Ačkoli jsem o tom mnohokrát uvažoval, ještě nikdy jsem tu nebyl. Knihovna ale rozhodně nebude přístupná veřejnosti a na náměstí Svatého Petra bychom jen ztráceli čas. Ještě než se ale stačíme nějak zorganizovat, zahlédneme skupinu lidí, která jakoby vypadla z Avengerů. Nehledě na to, jak jsou tihle dva herci slavní ve světě lidí, jde na nich vidět i něco víc, čeho jsem si na televizních obrazovkách pochopitelně neměl šanci všimnout. Jejich společnice k nim sice očividně nepatří, ale mně přijde nejpovědomější. Skoro se až divím, že ji nikdo z mých společníků nepoznal. Já ano. V minulosti mě stála spoustu nebožtíků. Raději ale zatím nemluvím a počkám, až se odhalí zbytek. Nad pravými identitami dua herců se pousměju - ty role na ně vážně sedly. V Hygieie jsem se také nemýlil. "Hádes," představím se krátce. Na víc už nemám čas, musím totiž přemýšlet. Věděla Artemis, že tu tyto bohy potkáme? Napřed se kamarádí s Egypťany a teď nám tu dotáhne dva Nory. Plánuje snad zradu? Ares se mezitím s Artemis vzdálí. Skvělé, to se mi hodí. Beze slov se od Norů vzdálím a zamířím k nim. Je čas na nějaké odpovědi. "Tys věděla, že budou tady?" zasyčím na ní tak, jak to umím jen já, "proč tě napadl zrovna Vatikán? Co jsi měla společného s Her-Urem a co s těmi Seveřany?" Jestli je Artemis pořád alespoň z části taková, jaká byla dřív, řekne mi to. Teď mám ale obavy, že mě jen nějak moderně setře, vysměje se mi a bude si dál hrát tu svou hru. |
| |
| Vidí zradu tam, kde není... zatím ~Hádes, Áres~
Přidává se k nám Hádes. Už jsem myslela, že hraje na mlčenou, takže mě jeho hlas vskutku překvapil a nebyl nijak přívětivý. „Jestli jsem to věděla?“ řeknu kousavě a zpražím jej pohledem. „Raději by sis měl dávat pozor na to, co říkáš, Háde,“ je mi to nepříjemné. „Her-Ura do toho netahej. A kde’s byl celou dobu ty, hm? Máš dost silácký řeči a přitom jsi o sobě nedal nijak vědět, že vůbec existuješ. A nevypadáš jako někdo, kdo by neměl možnost to udělat,“ založím si ruce na prsou a kdyby to šlo, létaly by mezi námi blesky. Tady chybí Zeus. |
| |
| Spousta otázek ~Ma’at, Seth~
Žena v bílém pozorně sledovala Ma’at. Její smích ji nechat chladně klidnou a dokonce se zdálo, jako by v této chvíli chlad i vyzařovala. Jakmile však promluvila, tento pocit zmizel. „Nemusíte mi věřit,“ pokrčila rameny Beaulieu. „Nicméně určitě si vzpomeneš na štíra, který tě nedávno poctil svou přítomností. Jeden ze sedmi, kteří sloužili a chránili bohyni Eset. Poslala jsem jej za tebou, aby tě varoval. A oba dva víte, že štíři se nedají jen tak obalamutit. Ber to jako jeden z důkazů. A abych byla k vám plně upřímná, mé skutečné jméno je Iseut,“ představila se.
„Bůh dnes není všemohoucí, jak si myslíte,“ pokračovala v zodpovídání otázek. „Dnes se už nepořádají hony na čarodějnice a kolik lidí v této místnosti je věřících?“ nechala otázku viset ve vzduchu. „Je slabý, ale ne tak, abychom se mu mohli postavit. Vždy nad námi bude mít jistou moct, jelikož je to náš stvořitel. Ale vy,“ mrkla na Setha, „vy nejste jeho děti. Jste na jeho úrovni. Mohli byste jej svrhnout a ti z nás, kteří by si to přáli, by byli konečně volní. Ne nadarmo se říká, že andělé nemají žádné city.“ |
| |
| Na slovíčku ~Strýček a Artemis bokem~ "A jsi si jistá, že je s nimi a prostě se k nám jen tak nepřipojí?" Podíval jsem se na ní tázavě a poté pohlédl na ty tři. Pohledem nejdéle zavadil právě na té o které se bavíme. Nelíbila se mi celá tato situace a jak bylo vidět, nebyl jsem jediný. Hádes, který donedávna mlčel se jal o slovo. Zdá se mi to nebo je strýček trošku paranoidní? Abych pravdu řekl, nikdy by mne nenapadla možnost zrady ze strany Artemis. I když je pravdou, že všechno je tak nějak až moc podezřelé. Svou pozornost tedy taktéž stejně jako strýček upřu na Artemis. Tak nějak vnitřně doufám, že se Hádes zmýlil a Artemis není náš nepřítel. Bylo by těžké se teď proti ní obrátit. Vážně mi spadl kámen ze srdce. Strýček je opravdu jen trochu víc paranoidní. I když slova Artemis mají něco do sebe, to se jí musí nechat. Nicméně není v této chvíli vhodné, aby se dva bohové krásně na očích a obzvláště ve Vatikáně rozhodli řešit spory postaru. "Ale dost vy dva!" Vložil jsem se do toho zase já. Připadal si poněkud divně. Vždy to byl někdo jiný, kdo se rozhodl vmísit se do sporu mezi mnou a někým dalším. Časy se prostě mění. "Styďte se vy dva.... zatraceně je to snad poprvé, co něco takového dělám." Zarazil jsem se. Odmlčel se. Chvíli uvažoval, co vlastně zatraceně říct. "Hádesi, omlouvám se, jsi až moc paranoidní. Neříkám, že tvá paranoia není vážně skvělá a nehodí se v některých situacích... ale v této chvíli se vážně nehodí. Teď by bylo fajn spolupracovat. A co se týče tebe Artemis. Občas by nebylo na škodu, kdybys byla trošku více svěřující se typ... ale vzhledem k tomu, že jsi žena, tak to tajemství ti prostě sekne." Neodpustil jsem si mrknout na Artemis. A doufal, že do toho tak nějak nebudu zatáhnut i já. Musím uznat, že lituji ty, kteří se do toho museli vkládat, není to nic příjemného. "Já osobně si myslím, že je to jenom shoda okolností... a vzhledem k tomu, že je sem přivedl sen, tak prostě šli po stejné stopě jako my. Beztak taky neví o co vlastně go. Myslím, že by ses jich měl zeptat Hádesi." Vážně jsem to vůbec já? Asi jsem nemocný, nebo nevím. Toto se běžně v mém případě nestává. Jenže nesnáším když si mám vybrat. Obzvláště by bylo náročné si vybrat mezi Artemis a Hádesem. A to vážně nevím koho bych si vybral. |
| |
| Bnfeaofadijp -.- ~Hádes, Áres~
"Ale dost vy dva!" Začínala jsem mít poct, že vybuchnu. Chlapi! Jsou vždycky stejní. Podezřívaví a myslí si, že ženský jsou jen úlisné a kující pikle. Naštěstí Áres měl jako jediný z nás, hm, chladnou hlavu, což na jeho horkokrevnost je obdivuhodné. Dokázala jsem se na něj podívat jen s rozšířenýma očima a přinutit se, abych překvapeně neotevřela ústa. Ano, nečekala jsem, že nás bude klidnit právě on. Spíš bych čekala, že se k šarvátce přidá a započne boj. Stejně jsme se bili i za dob panteonu. Ne?
„Já ne-vě-dě-la, že tu budou,“ řeknu znovu, kousavě, ale s klidnější myslí. Pokrok. „A na Vatikánu jsme se dohodli všichni. Jít někam do Irá... doplňte si písmeno, a teď tam probíhají boje. Tvoje hřiště,“ kouknu na Área, „já vím a ty tam máš plno duší, co můžeš nasbírat,“ dodám s pohledem na Háda, „ale stejně nevíme, kde přesně hledat. Prostě jsem myslela, že tady najdeme nějaké informace, než skočíme do vody.“
"Já osobně si myslím, že je to jenom shoda okolností... a vzhledem k tomu, že je sem přivedl sen, tak prostě šli po stejné stopě jako my. Beztak taky neví o co vlastně go. Myslím, že by ses jich měl zeptat Hádesi." Vzdychnu. „Díky. No, já jdu za Hygieiou a navrhnu ji spolupráci. No, pokud se rozhodne pro seveřany,“ mrknu po bozích, „asi budeme nuceni jí zavrhnout.“
Nedala jsem prostor na další protesty. Rozešla jsem se rovnou za Hyg.7
~Hygieia~
„Můžeš na slovíčko?“ zastavím ruku včas, než se jí dotknu. Ještě by z toho dělala tragédii. „Pánové,“ usměju se sladce na Lokiho a Thóra. Nu což, umím se dobře chovat. |
| |
| Další bohové, a já se tu začínám cítit nepříjemně ~Thór~
Jak jsem sledoval trojku, musel jsem se zamyslet nad mým vztahem k Thórovi a v podstatě k celému panteonu. Přišlo mi stupidní se hádat, ale nedělal jsem to já celý život? Celé bytí? Tak o tom pomlčím. Moc jsem toho neslyšel, ale zrzka pěnila. Alespoň jsem to vyčetl z jejího pohybu těla.
„Tohle může dopadnout ještě špatně,“ podívám se na Thóra, který přikývl. „Začíná být lepší nápad se prostě oddělit,“ řekl jakoby nic. „Zašli bychom pro Sigyn, našli další z našich a prostě našli cestu do Ráje jako první.“ Ušklíbl jsem se. „Hoho, začínáš myslet jako já,“ potlačím nutkání jej poklepat na rameni.
To už k nám míří rusovláska. Málem popadne Hygieiu, ale nakonec jí gestem přiměje, aby s ní šla o kus dál. „A já si představoval radostnou spolupráci,“ pronesu naoko zklamaně. „Thóre,“ ukážu ke dveřím. Kupodivu mě pochopí a než se kdo naděje, už jsme vevnitř, zanechaje Řeky za sebou. Muhaha. |
| |
| Přátelský pokec: Artemis se, podle mého očekávání, akorát načepýřila a naštvala se. Na nic ale neodpověděla. Místo toho akorát obrátila svůj hněv na mě. Proč bych o sobě měl dávat vědět? Každý, kdo to potřeboval, brzy zjistil, kdo jsem. Kdyby mě chtěla najít, tak by mě našla. Pak se do toho, k završení mého hněvu, vložil Ares. Kdybych opravdu chtěl, a já chtěl, tak bych to všechno z Artemis brzy dostal. Teď mi akorát vzal mou na dlouhou dobu jedinou příležitost, jak to z ní dostat. Tímhle ale taky dokázal, že mi není plně loajální. S tímhle budu muset něco udělat, čím dřív tím líp... Tím, co řekl potom, si to ale podělal úplně. "Tak tohle už nikdy neříkej," odpovím mu na jeho obvinění. "Dejme tomu, že jsou tu jen náhodou, ale co s nimi uděláme? Jestli jsou tu, tak mají stejný cíl, jako my. Teď se nám budou jen plést pod nohy." Artemis pak ještě cosi řekla o Iráku a odešla pro naši novou známou. Na chvilku jsem s Areem osamostatněl. "Tohle už nedělej," řeknu mu potichu, "ona ví něco, co my ne. Něco důležitého." |
| |
| Vatikán - chtělo by to originální nadpis ~Strýček a Artemis bokem, následně zbylá trojka~ Musím uznat, že jsem se opravdu cítil dobře. Toto ode mně nikdo nečekal. A já vlastně taky ne. Znamenalo to, že se tak nějak vzepřu svému strýci a tak vůbec. Jenže co je moc, to je moc. Teď bychom prostě takto neměli uvažovat, jinak se nakonec povraždíme všichni tři zároveň a ti seveřané budou mít volnou cestu. Skvělé, jeden chce pomoci a je hned vinen. Zabručím v myšlenkách. Konečně po dlouhé době bych si mohl podat ruce s těmi, kteří stáli na mém místě a já byl na místě strýčka. Není to nic příjemného. To se musí uznat. A co se týče toho Iráku, tak jsem s Artemis souhlasil.. Proto jsme vlastně tady. I když by pro mne být v centru dění války znamenalo staré dobré časy, bylo lepší tam prostě jít na jasně danou věc a nehledat v klubce sena, v našem případě ve velké řece. Zhluboka jsem se nadechl, vydechl. Nechtěl jsem se dohadovat se strýcem, který měl k tomu svoje a prostě ve všech viděl nepřítele. Tak nějak jsem se této vlastnosti odnaučil. A možná byl také důvodem to, že mi ještě nedošlo co vlastně je v sázce. Zůstal jsem na malou chvíli s Hádesem a bylo mi hned jasné, že mi bude mít v úmyslu něco hezkého říct. "Možná ví. Ale bylo to už vyhrocené natolik, že by pro nás nebylo vhodné, aby tady někdo viděl dva velmi nasrané bohy, jak proti sobě bojují." Pronesl jsem na svou obranu. Možná následně i trochu zalitoval. "Jsme moc na očích." Dodal jsem, jako kdyby to mělo upřesnit proč jsem vůbec něco takového udělal. |
| |
| Známá tvář ~Ra~ O tři dny dříve...
Seděl jsi právě ve své kanceláři, kdy ti zazvonil telefon tvé blonďaté sekretářky, kterou by ti záviděl kdekterý boss. Zacvrlikala svým táhlým hláskem: „Pane Armone, je tady slečna Caroline Biealieu,“ příjmení lehce zkomolila. „Domlouvala si u vás schůzku.“
Dveře tvé kanceláře se otevřely a do nich vstoupila mladá žena se světlými, téměř až býlími vlasy. Vypadala, jako by jí nikdy nestihl žádný hřích tohoto světla. Dokonce vyzařovala jistou auru, která tvé sekretářce dala zabrat, aby vůbec od ní odtrhla zrak.
Když dveře zaklaply, Caroline se usmála, došla k tobě a potěšeně tě objala: „Ahoj, dlouho jsme se neviděli,“ řekla omluvně a sedla si do nabízeného křesla u okna. „Omlouvám se. Musela jsem se na chvíli skrýt. Michael se nejspíš dovtípil, kde jsem a poslal na mě bandu strážců,“ lehce se zasmušila.
A co jsi o této ženě věděl? Byla anděl kdysi sloužící Bohu. Dnes se přidala k andělským rebelům, kteří už nechtěli žít jako bezcitná stvoření, která plní přání jediné mysli a chtěli žít svobodně. To se bohužel příčilo třem pánovým nejbližším andělům: Michaelovi, Rafaelovi a Gabrielovi, i když ten měl spíše strach ze svých bratrů. Co se týkalo Lucifera, ten nemohl nic podniknout, jelikož byl stále zavřen ve svém mučitelském vězení. Caroliino skutečné jméno bylo Iseut. Zachránila ti život, když na tebe zaútočili gargoylové při tvé návštěvě Paříže. Pozdějí se přiznala, že tě nějakou dobu sledovala, ale netušila, zda by ti mohla věřit.
„Vystopovala jsem Setha,“ zářivě se usmála. „Říká si Sebastian Light a je to světoznámý model,“ vytáhla z kabelky útržek z pařížského bulváru. „Potvrdil mi to Petet. Jeden ze sedmi štírů, však víš,“ podívala se na tebe s otázkou v očích. „Ostatní stále pátrají.“ Co se týkalo štírů, bylo jich celkem sedm, kteří kdysi dávno chránili Eset při jejich toulkách. Jmenovali se Petet, Tjetet, Matet, Mesetet, Mesetef, Tefen a Befen. Byli nepřáteli Setha, ale časy se mění. „Mám v plánu se setkat se Sethem,“ řekla ti svůj plán. „Nikdy jste nebyli zrovna přátele a potřebuji s ním mluvit sama, zda by taky pomohl našemu hnutí proti němu,“ ukázala prstem směrem ke stropu. |
| |
 | První kontakt Klidně jsem seděl a prohlížel si mé oblíbené obrazy, pak jsem si vzal bobuli rudého vína a užíval si okamžiků, kdy byla moje kancelář zalita slunečními paprsky. Nikdy jsem neměl rád, když mě někdo rušil při relaxaci. Když se ozval hlásek sekretářky, lehce jsem si povzdechl. „Pošlete mi jí sem.“ Ozval se můj hlas o něco nespokojeněji, než jsem chtěl. Lehce jsem se protáhl, až to zapraskalo, to už se ale otevřely dveře a já vstal, abych mladou ženu mohl přivítat. Její krása na mě neměla stejný účinek, jako na dívku. Její vroucí obětí jsem opětoval spíše klidněji a nevědomky lehce ochranitelsky. Viděl jsem v ní potenciál, stejně jako v celé její skupině… ale se vším se má zacházet opatrně. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“ Pronesl jsem klidně, načež jsem jí lehce pohladil po tváři, odstraňujíce vlas, který jí spadal do obličeje. „Zvažovala jsi ty, nebo někdo z tvých přátel mou nabídku? Nemám moc, jako kdysi, ale na tomto světě vám můžu nechat vytvořit jakýkoliv život si budete přát…“ Lehce jsem si povzdechl a pak dívku pustil. „Takže se našel…“ pronesl jsem pak rozhodně ne nadšeně. „To je dobré vědět…“ můj obvykle podmanivý, příjemný hlas znatelně ochladl. „Jestli se s ním chceš setkat sama, nebudu ti v tom bránit, ale víš, že z toho nadšený nejsem. Nedůvěřuji těm, kdo si mou důvěru nezaslouží… a Seth mezi ně nepatří.“ i v tuto chvíli zněl můj hlas jaksi podivně. Při dívčiných posledních slovech můj výraz lehce potemněl „Víš, že se mi stále příliš nelíbí fakt, že bojujete proti svému otci…“ pronesl jsem tiše, smutně. „…ale každý má právo na svou svobodu, když o ní chce bojovat.“ Dodal jsem o dost pevnějším, téměř přísným hlasem, pak jsem poodešel k jednomu z obrovských oken a vyhlédl ven. „Stále jsi mi neřekla, co máš v plánu jako první, až budeš svobodná.“ Pronesl jsem klidně, abych snad trochu odlehčil těžkou atmosféru, která kolem panovala. Ba dokonce jsem se na ní i otočil a povzbudivě se pousmál. Nepochyboval jsem, že mi tito „odpadlíci“ neříkají vše. Měli ovšem právo na své soukromí a to jsem respektoval. Jistě, měl jsem řadu odborníků, jak vědců, tak okultistů, stejně tak různé lovce odměn a detektivy, kteří pro mě sbírali informace po celém světě, o dění v něm, ale veškeré tyto informace se ke mně dostávaly skrze různé legální i falešné instituce, které se se mnou prakticky nedaly spojit. |
| |
| Co na to říct? ~Seth~ Podepírala jsem si hlavu a po troškách usrkávala nejméně čtvrté red martini. *Jaká nespravedlnost, že se nemohu opít.* ušklíbla jsem se v mysli nad tou ironickou větou, než mě z dumání vytrhla další slova té opeřené potvory. "Kde vezmeme jistotu, že pokud vás Jeho zbavíme, nepustíte se do nás? Né, že by jste proti nám měli nějakou šanci...Ale jakákoliv nepříjemnost je nepříjemná." zvedla jsem k ní své čokoládové oči a čekala na odpověď. V koutku duše jsem ale věděla, že pokud chceme mít alespoň trochu naděje na klid, tak nám nic jiného asi stejně nezbude. No což, furt jsem chtěla nějaké vzrušení, tak tady bylo. Znovu jsem se napila a nechtěně se tak znovu koukla na samé dno. Na barmana už se stačilo jen ohlédnout, aby pochopil, že si žádám nášup. Náhle jsem energeticky poklepala prsty do desky stolu. "Tak fajn! Nebudeme otálet. Řekni co máme kde rozbít, vyhrabat, vyvolat, abychom ten grál našli? Pochopila jsem přeci dobře, že je nesnadné se k němu dostat, ale vzhledem k tomu, co tu vyprávíš, pro nás nějaká cesta bude." Přijala jsem od příchozího číšníka další drink a ještě pohodlněji se uvelebila na židli. Její mrknutí na Setha mi neuniklo a jen jsem protočila oči - *Koketa.* Přesto jsem se až nezdravě v nitru dmula pýchou, když řekla, že jsme mu rovni. I když podle mě jsme prostě víc. Opravdu ve mě křesťanství vzbuzovalo až odpornou nenávist, kterou jsem nezažívala po tisíciletí před ním. |
| |
| Je to tu (Artemis a spol) Takže tých pár sekúnd, ktorých nasledovolo bolo tak stresujúcich, že môj mozog jednoducho vypol a stratila som v udalostiach. Žena ma očividne poznala. Vraj som sa vôbec nezmenila a akosi som si nebola na istom či je to urážka alebo lichôtka. Ale keďže zmeny boli ZLÉ...Väčšinou....zobrala som to ako lichôtku. Okrem toho som mala pocit, že trojica zrejme grékov na čele s červenovláskou, ktorá sa tak veľmi taktne vzdala akéhokoľvek pokusu o to sa ma dotknúť, majú medzi sebou nejakú roztržku. "Ehmmm toto asi nie je príliš slušné že?" Pozrela som sa na Lokiho a trojku. "Oni nás ohovárajú?" Opýtala som sa neveriacky...no uvedomila som si, že ani Loki ani Thor mi nevenujú pozornosť. Viac menej som bola opäť sama- so severanmi za chrbtom a partou teplokrvných grékov pred očami...A mobilom vo vrecku s prednastaveným číslom na brata, aby mi pomohol z tejto nepríjemnej situácie. |
| |
| Tak se nakonec shledáváme ~Hygieia, Áres, Hádes~
Jak já tento tvar svého jména nesnášela. Potlačila jsem veškeré pocity, kdy bych zkřivila tvář, jak se mě to dotklo a na místo toho jsem se usmála a mírně ji poopravila: „Raději Artemis. Římanům moc nefandím.“ Bylo skvělé potkat jinou ženu z mého panteonu. Kdysi bych jí sice na lov nevzala, protože by se štítila kdejaké kaluže a plazení se v houštinách, ale konečně jsem se mohla dívat i na někoho jiného než chlapy. „Moc ráda tě vidím,“ řeknu upřímně.
"Teda, nie žeby som ich poznala dlho...ale sú fajn. Obzvlášť Loki a jeho žena...Teda nie žeby bol Thor jeho žena....ja len...o tom sa so mnou chceš rozprávať však? O nich? Mohli sa na mňa kľudne vykašľať ale neurobili to....ehmmmmm verím im?" Sledovala jsem její pohled. Jejich odchodu jsem si všimla už dřív, ale neřešila jsem to. Panteony nikdy nebudou spolu dobře koordinovat. Jak viděli, že má Hygieia posilu, vzali nohy na ramena. Je nás víc, jsme silnější, že?
„Vykašli se na ně,“ řeknu chlácholivě, aby si z toho nedělala těžkou hlavu. „Udělali dobře, že zmizeli. Teď jsme tu my a taky Hádes s Áreem,“ ukázala jsem na ty dva. „Uhm, Hádes je ten napravo,“ upřesnila jsem, kdyby se náhodou ztrácela, jelikož Áres vypadal více temně. „A jsme tu kvůli jedné informaci, ale tady venku ti říkat zatím nic nebudu. Potřebujeme se dostat do místní knihovny. Tam ti řeknu zbytek, pokud nás nepřekvapí ti dva seveřané,“ zahuhňám poslední větu. |
| |
| Kolečka musí zapadnout ~Ra~
„Zvažovala jsi ty, nebo někdo z tvých přátel mou nabídku? Nemám moc, jako kdysi, ale na tomto světě vám můžu nechat vytvořit jakýkoliv život si budete přát…“ Iseut se na tebe podívala a přikývla. „Jistěže, ale důvěra je vrtkavá,“ dodala omluvně. „Já ti věřím, ale nejsem ta, která tahá za nitky,“ řekla tónem, který naznačoval, že se jí to vůbec nelíbí. Ale co mohla dělat? Vždycky bude někdo, kdo bude vést ty ostatní. Ona se přidala k revoluci, protože věřila v ideu jejich Spasitele, jak jej ostatní nazývali.
„Plně rozumím tvým obavám a hned bych ti nabídla, abys jel se mnou, ale co když nebude chtít mluvit? Dám ti vědět, jak to dopadlo. Navíc tam nepojedu sama,“ zářivě se usmála. „Petet se nabídl svou ochranou, takže kdyby si Seth něco dovolil… i když je zvláštní, že pomáhá mě a ne jemu,“ zamyslela se nad tím krátce.
Téma, proč bojovat proti otci, se nelíbilo ani Iseut. Její, pokaždé vlídná tvář, náhle zpochmurněla a nehty klepala o dřevo opěradla. Co se týkalo svobody… „Vždy jsem lidem záviděla, dokonce i vám, lásku, kterou chci cítit, ale nejde to. Chtěla bych se smát a cítit při tom ten pocit. Zní to naivně, já vím, ale chtěla bych se zamilovat,“ podívala se na tebe s výrazem, která nenasvědčoval tomu, že by si dělala legraci.
„Ty jsi zamilovaný?“ zeptala se. |
| |
| Nedůvěra, samá nedůvěra ~Ma’at, Seth + Iseut~
"Kde vezmeme jistotu, že pokud vás Jeho zbavíme, nepustíte se do nás? Né, že by jste proti nám měli nějakou šanci...Ale jakákoliv nepříjemnost je nepříjemná." Iseut naklonila hlavu lehce na stranu a zamrkala. „Co se týká mě, máte mé slovo, že nebudu proti vám intrikovat. To bohužel nemůžu říct o velké trojce. O Michaelovi, Rafaelovi a Gabrielovi, i když ten je méně radikálního smýšlení,“ na chvíli se nad tím zamyslela. „Pochybuju, že se s nimi vůbec nestřetnete. Nejspíš teď hlídají Ráj a čekají na první oběti.“
"Tak fajn! Nebudeme otálet. Řekni co máme kde rozbít, vyhrabat, vyvolat, abychom ten grál našli? Pochopila jsem přeci dobře, že je nesnadné se k němu dostat, ale vzhledem k tomu, co tu vyprávíš, pro nás nějaká cesta bude." Dívka málem padla ze stoličky, jak to na ni Ma’at vybafla. „Musíte najít oběti?“ nad posledním slovem se trochu pozastavila, protože se jí moc nelíbilo. „Dva vstoupí, jen jeden z nich se vrátí. Oba dva musí být bez hříchů, čisté duše. Tím myslím opravdu čisté duše. Nedotknutí. Panna a panic,“ dodala nakonec, protože to začínalo vyznívat velmi trapně. „A nenavrhujte mi tu děti. Zkoušeli jsme to, ale vstoupit mohlo jenom to dítě.“ |
| |
| Takže razíme na lov? ~Ma’at, Iseut~ Byl jsem chvíli tiše, neboť jsem přemítal nad tím, co jsem se právě dozvěděl. Mezitím Ma´at zjistila spoustu podstatných informací a rozhodla se do toho jít. Už se s Iseut, jak se nám znovu představila, začínala domlouvat na tom, co bude třeba, abychom se dostali do ráje. Moc se mi nelíbilo to, že mluvila o obětech a že velká trojika bude čekat. Popravdě se mi do toho moc nechtělo. Ne že bych se bál, ale neměl jsem moc dobré pocity z toho všeho, ale rozhodně jsem se nechtěl držet v pozadí a čekat, až b§h zesílí a příjde si pro nás. "Děti nemáme navrhovat, ale sehnat v dnešní době pannu a panice, tak to bude kumšt," řeknu skutečnost, že dneska už spolu mladí lidé spí už od třinácti let. |
| |
| Tak to je fór! ~Seth~ Celkem napjatě jsem čekala co z ní vypadne. Možná jsem se zdála až moc rozhodnutá do toho jít, ale opravdu jsem si za tento večer položila podvědomě jednu otázku - Máme vůbec na výběr? Dřív nebo později by se nás to stejně dotklo a takhle aspoň máme ještě šanci. Poté Iseut řekla, co je třeba pro získání grálu. Chvilku jsem na ní bez mrknutí oka dívala a pak jsem se musela začít smát. Nahlas, až se snad celý bar musel ohlížet. Nějakou dobu mi trvalo se zklidnit. Vzpomněla jsem si na několik svých případů, kdy šlo o sex nezletilých či něco jiného s podobnou podstatou a jak mi lidé povídali, že už nevěří ani v čistotu dětí, když vidí, co se děje. Opravdu mě to pobavilo a když jsem se dosmála, sdělila jsem to i nahlas svým společníkům. "Tak to abychom přepadli nějaký klášter a doufali ve štěstí." vybrblala jsem ze sebe ještě s občasným ochechtnutím a koukla se na Setha, který měl zjevně stejný názor na neposkvrněnost. |
| |
| Skoro jo ~Ma’at, Seth + Iseut~
Iseut trpělivě čekala, než se Ma’at dosměje. Znělo to jako z nějakého komediálního filmu, kde autorovi díla došla múza a prdnul do děje něco, co je dnes spíše takové klišé. „Neřekla jsem, že to bude jednoduché,“ sčísla si pramen vlasů za uši. „Dokonce ani já nevím, kde by se někdo takový našel a navíc aby byli dva. Na pohlaví nezaleží,“ dodala ještě. „A klášter,“ lehce se ušklíbla, „dávno není takový, jaký byl a pochybuji, že by vám pravý křesťan chtěl pomoct, abyste zničili jejich idol.“
Iseut se náhle podívala směrem k výtahu. Překvapeně seskočila ze stoličky a ihned k němu přispěchala. Muž s černými vlasy a strništěm, se zastavil a hodil pohledem směrem k vám. Ma’at opět měla ten zvláštní pocit, co měla, když potkala jednoho ze štírů Eset. Seth tento pocit neznal, ale měl jej.
„Pete! Co tu děláš?“ z jejího hlasu šlo znát, že to není dobré znamená. Petet, jehož jméno váš muselo něco říkat, jelikož Petet byl jeden ze sedmi štírů bohyně Eset, odpověděl: „Máme problém. Musíme rychle vypadnout, jinak z toho tady za chvíli budou jatka.“ „A víc nahlas to říct nechceš?“ zamračila se Iseut a podívala se na barmana, terému právě z rukou spadla sklenička. Anděl zvedl ruku a luskl prsty. Čas se v tu ránu zastavil, nebo alespoň pozastavil. „Ma’at a Seth,“ podívala se na oba dva bohy. „Můj malý um, který nám zatím vždycky dával výhodu,“ dodala. „Bohyně Ma’at,“ udělal tradiční pozdrav Egypťanů za dávný časů a krátce klekl na jedno koleno. Pak ihned vstal. „Potkala jste mého bratra Tefa. Tehdy vás varoval a dnes přicházím s varováním i já,“ nyní jeho slova patřila vám všem. „Michaelovi andělé se dopídili stejného závěru jako ty, Iseut. Šli po stopách boha chaosu, Sutecha,“ použil starší výraz pro Setha. „Naštěstí jsem si jich všiml dřív.“ |
| |
| Zkouška víry „Důvěra je vrtkavá… hezky řečeno…“ odtušil jsem klidně, pak jsem se ale zamračil „Věřím tobě, ne vašemu seskupení, ti mi k tomu nedali důvod. Má nabídka pro ně, platí díky tobě…“ pak jsem se odmlčel na pár okamžiků, zjevně byla jedna věc, o které jsem usilovně přemýšlel, než jsem znovu promluvil „Možná existuje jedna cesta, jak ti poskytnout po čem toužíš, ale… ještě si to potřebuji promyslet, zda-li je to vůbec uskutečnitelné s mou nynější mocí… Riziko by bylo velké… ale získala by jsi po čem toužíš.“ Dál jsem to ale nijak nerozváděl. Očividně jsem měl jakýsi nápad, ale dál jsem ho nerozváděl. Než stihla promluvit zmínil jsem ještě jednu věc... "Není smutné, že bojujete a riskujete, aby jste se dostali z područí Jednoho, jenom proto, aby jste nakonec opět byli jen vojáky v cizí válce, protože nejsou těmi, kdo... Tahá za nitky." Následné snad až příliš dlouhé ticho nakonec anděl přerušil. Co se setkání se Sethem týkalo, byl můj postoj jasný. „Berme to z té lepší stránky, budu mít alespoň o to delší čas pořádně promyslet jak postupovat dál.“ Pronesu klidně, když promluvila o škorpionu, který jí nabídl pomoct, pohlédl jsem jí přímo do očí, síla mého pohledu mohla být pro smrtelníka zdrcující… jako kdybych viděl až na dno jejich křehkých duší. I ona se pod tím nejspíš cítila nesvá, ale v očích jsem neměl jediný záblesk zlých úmyslů, místo toho jsem se vlídně usmál. Bylo štěstí, že byla sekretářka v jiné místnosti, smrtelník by mohl snadno propadnout i extázi. Bylo to vlastně podobné, jako fascinace lidí andělem. Pohled jsem nakonec odvrátil stranou. Když ale promluvila o lásce, jen jsem slabě potřásl hlavou. „Není zase tak moc o co stát… láska umí bolet víc, než cokoliv jiného.“ Odtušil jsem tiše. „Když nevíš, co je láska, proč si myslíš, že jí nejsi schopná?“ zeptal jsem se pak ještě tišeji. „Jestli jsem něco pochopil za svůj dlouhý čas, pak to, že nic není neměnné.“ Při těch slovech jsem se na dívku chtěl povzbudivě usmát, ale na tváři se objevil podivně smutný úsměv a oči se na okamžik zlatavě zableskly, snad i bozi vzpomínají… Její otázka mě překvapila, párkrát jsem zamrkal, než jsem promluvil. „To je… komplikované.“ Následně jsem se napůl posadil na stůl a zažertoval „Proč se ptáš, máš snad zájem?“ zasmál jsem se tiše. Bylo jasné, že ze mě teď upřímnou odpověď na svou otázku nedostane. |
| |
| Bez kontroly to nikdy nepůjde ~Ra~
Ra přijde s nabídkou, která Iseut nenechá chladnou. Samozřejmě, že chce to, po čem touží. Co to je za otázky? Pak ale zmíní boj, který andělští rebelové vedou. Skousne si spodní ret a zamyslí se nad tím. „Možná, ale ten, kdo tahá za nikdy, slibuje demokracii. Tak tomu říkají lidé, že? Kdyby zavládla anarchie, nemyslím si, že by to bylo správné. Mnozí z nás máme různé představy svobody. Já chci vykročit mezi lidi, aniž bych se bála trestu. Někteří si však myslí, že můžou dělat všechno.“
„Když nevíš, co je láska, proč si myslíš, že jí nejsi schopná? …“ Zdá se, že se Iseut musela nad jeho slovy zamyslet. Pak jen zavrtěla hlavou se slovy: „Necítím potěšení z doteku druhého. Když se směju, předstírám to. Když pláču, tak taky. Jediné, co dokážu cítit, je loajálnost. Kdysi jsem ji cítila k Bohu. Nyní ji cítím k našemu cíli. Alespoň tohle dokážu a bylo těžké na to přijít. Být loajální něčemu nehmotnému. To je něco, čeho se většina andělů bojí.“
„Proč se ptáš, máš snad zájem?“ Blondýnka na tebe upřela svůj pohled, ale nezdálo se, že by se nějak změnil výraz jejího obličeje. Pak se zeptala: „Co znamená mít zájem? Já zájem mám,“ dodala, i když si nebyla jistá, zda myslel zájem, který ona. |
| |
| První otřesy víry. „Ten kdo tahá za nitky, vždy bude nad demokracií. I když dosáhnete všeho, co budete chtít, bude to vždy on, kdo bude mít poslední slovo… protože bude mít váš vděk.“ Zhodnotil jsem téměř krutě, když jsem chvíli co chvíli otřásal jejími ideály. „Demokracie je… krásná myšlenka, ale už její tvůrce věděl, že je nemožná. Četla jsi Platóna? Snad bych ti mohl nějaká jeho díla půjčit.“ Pootočí hlavu stranou „Mým cílem je pozorovat a strážit rovnováhu. Tak jako Slunce je dost daleko, aby na Zemi mohl být život a ne jen led, stejně jako není příliš blízko, aby vše neshořelo. Nezasahovat, když to není potřeba.“ Prohrábl si lehce vlasy a někoho by i mohla napadnout myšlenka, zda-li nebylo v jeho moci něco takového opravdu udělat. Proč tedy padl, když mohl změnit vše? „Anarchie je chaos… Ale byl to právě chaos, z něhož se objevil řád.“ Spokojeně přivřel oči, zatímco mu na záda dopadaly sluneční paprsky. „Ještě jsi mi neřekla, kdo je tím vaším tajemným vůdcem.“ Zmíním se klidně. „Loajalita je jistým druhem lásky a když jsem mluvil o vašem boji proti bohu… cítila jsi něco jiného, než jen loajalitu. Bylo ti to nepříjemné téma. Bolestivé téma.“ Pokračuji v hovoru, jakoby nic, zatímco se můj klidný, příjemně znějící hlas nese místností . Už už jsem chtěl pokračovat, ale pak jsme si to rozmyslel. Bylo mi snad anděla líto? Přešel jsem k jedné polici, odkud jsem vytáhl starou knihu, tu jsem pak přinesl dívce a vtiskl jí do jejích drobných rukou. „Tady… třeba tě to zaujme… mé oblíbené je Podobenství o Jeskyni.“ Usmál jsem se lehce, zatímco jsem jí podával jeden z nejstarších výtisků Platonovi Utopie. „Ta kniha… je pro mě velice cenná. Opatruj jí.“ Při její zmínce o zájmu jsem se jen smutně usmál. „O tom ti řeknu víc příště, až si tu knihu přečteš…“ Pak se mi ale lehce blýsklo v očích, když jsem se rozhodl zaprovokovat znovu „schválně si pak můžeš přečíst i od Nietscheho Antikrista…“ nadhodil jsem jakoby nic, ale mému zraku nic neuniklo. Ty andělské rozbroje mě fascinovaly. Jejich křehká, nevinná mysl. Jistě, mohli být smrtící, ale to byli i děti, které stříleli do lidí v zájmu různých revolucí v Asii, nebo jinde ve světě… Bylo to zvláštní. Být Bohem a ve stejném okamžiku se vymykat většině představ, které kdo o mně mohl mít. |
| |
| Je čas na činy. ~Seth~ "Naopak si myslím, že to bude docela zábavné někoho takového hledat, co myslíš?" dloubla něžně loktem do Setha a opět ukázala jeden ze svých charakteristických rozzářených úsměvů. Pohled poté opět vrátila na anděla "Uznávám, že to bude zároveň složité, ale od toho je tu on." trhla hlavou ke svému společníkovi. "Pokud zvládá alespoň něco z dávných sil." rýpla si žertovně, ale pak se ve dveřích objevila další postava. Nebylo složité dovtípit se, kdo to nejspíše je a jak se po chvilce ukázalo, jeho návštěva byla předzvěstí něčeho horšího. Je tak osvěžující, když někdo ví, jak se chovat." usmála se a opětovala slabší verzi pozdravu v oplátku škorpionovi. "Ano setkali jsme se...trošku mi to obrátilo pozemský život naruby." zasmála se, ale po jeho slovech se podívala na Setha "To jsi trousil drobečky z chleba, nebo jsi fakt až tak moc známý model?" řekla, jakoby šlo o obyčejnou konverzaci a nebylo na čase se někam uchýlit. Následně ale rychle, až snad moc, vyskočila ze své židle, hodila na bar platbu za drinky i s dýškem, nevšímaje si, že je stále zamrazený v čase a vyrazila ke dveřím za Iseut a Petetem. "Asi bychom měli opravdu jít." Sice pořádně nevěděla kam. Snad v hotelu by to bylo vhodné? A nebo naopak ne... |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro SEN „Musíme to zničit!“ nad zelenou trávou se zamihotal stín ve tvaru trojice křídel. Vánek ohnul stébla, která plakala v podobě rosy. Na zem dopadla holá noha a stín zmizel. Zůstal jenom muž s hnědými vlasy. Jeho pohled však vlídný nebyl. Jeho oči málem metaly blesky jako ty sám, když ses rozezlil. „Gabrieli, Rafaeli!“ zvolal a nebe se na chvíli zatáhlo tmavým mračnem. „Nenechte mne čekat! Nemám trpělivost jako náš Otec.“ Po chvíli nejbližší stromy zašustily a z jejich korun vykoukl Gabriel. Jeho světlé vlasy na slunci zářily jako zlato a hravé modré oči hleděly na bratra. „Musíme? Nechme je, ať se poperou. Bude to skvělá podívaná, bratříčku. I Lucifer by se...“ „Nevyslovuj jeho jméno nahlas, Gabrieli,“ jako poslední se zjevil Rafael. Vysoký, štíhlý. Anděl léčení. Pod jeho nohama se tráva smála a nenaříkala jak u Michaela. „Michael má pravdu. Musíme to zničit. Ale jak? My do věcí smrtelníků zasahovat nesmíme.“ „Oni nejsou smrtelní,“ upozornil Gabriel a seskočil z větve na zem. I pod ním se na chvíli objevil stín trojice křídel. Natáhl ruku a z nejnižší větve utrhl rudé jablko. „Ale proč je nenechat, aby si zahráli na kočku a myš. Nudím se. Je to přece jejich grál.“ „Mohli by nás zničit, Gabrieli,“ zamračil se Michael. „Náš Otec...“ „To na zem poslal. Není po naši vůli jej neuposlechnout,“ skočil mu do hovoru Gabriel. Sehnul se a utrhl květinu, která právě vyrašila. „Dává bohům šanci, tak proč jim upírat.“ Michael hleděl na své společníky a vypadal, jako by snědl citrón. Pak máchl rukou a země pukla. „Nebudou to mít jednoduché. Do ráje se nikdy nedostanou. Nemohou sem,“ ukázal na kmen stromu, na němž ještě před chvíli skotačil Gabriel. Dřevo prasklo a rozevřelo se přímo uprostřed. Strom odhalil své malé tajemství. Zlatou kouli, která lehce zářila a vznášela se tak, že se nedotýkala stěn. V jejím středu se mihotaly vzory, které se neustále měnily. „Může jim přinést znovuzrození nebo zkázu.“ „Někdy jsi tak vážný, bratříčku,“ zasmál se Gabriel a zmizel v jarním vánku. Michael pohlédl na Rafaela. „Hlídej ho. Určitě bohům bude chtít pomoct. Já půjdu vypustit...“
Probudila tě letuška v dosti těsném kostýmku. Jako první jsi uviděl její obrovský výstřih a až potom hnědé oči. „Jsme v Paříži, pane,“ usmála se na tebe vyzývavě. „Chcete přistavit limuzínu? Máte v hotelu Shangri-La rezervován apartmán.“ |
| |
| Co vlastně bude dál? ~Cora, Artemis a Hádes~ Stejně si myslím, že je Hádes poněkud paranoidní. Docela to přehání. A to, že já poprvé neuvažuju svalama, nýbrž nejdřív přemýšlím, mne vážně deprimuje. Nechtělo se mi s ním se tak nějak dál vybavovat. Ještě by se rozhodl si mne proti sobě rozbrojit tím jeho podezříváním. Přešel jsem raději k děvčatům, když jsem si všiml, že seveřané nakonec vyklidili pole. Toho co dělá do hromu prostě nemám rád. "Um... zdravím, Hyg?" Vždycky jsem měl problém s tím jejím jménem. Považoval jsem to za trest. Vždycky jsem si nad tím byl schopen vylámat jazyk. "Takže co teď, kočky? Rád bych věděl a nejen já, co teda bude dál. Pokračujeme v plánu nebo vymýšlíme novej?" Podíval jsem se na obě stejně tázavým pohledem. Doufal přitom, že Hádes bude v pohodě a nebude chtít pokračovat v dalším kole: obviňuji všechny z velezrady. Vážně nevím, co bych dělal. Teď je tu Hyg, která může dělat tu rozumnou. "Tákže?" S úsměvem za které by většina ženských vraždila a stále stejný tázavým výrazem v podobě pozvednutého obočí, jsem čekal co nakonec bude. A tak nějak ve skrytu duše doufal, že to nebude ta velenudná knihovna kde musí být všichni zticha. |
| |
| Takže odcházíme... Ma´at Podíval jsem se na Ma´at, když se zmínila o tom, že by to mohla být zábava někoho takového hledat. Sledoval jsem, co se to vlastně děje, ale moje rozhodování mělo být ukončeno. Ano, proč bych se mohl klidně rozmyslet o tom, jak se rozhodnu jednat, když to za mě může rozhodnout událost, která nastane, no ne? Do baru vešel škorpion, s tím, že nás jde varovat. No skvěle, takže další problémy na obzoru. Ma´at se mě zeptala, jestli jsem vážně tak známý model nebo jestli jsem za sebou nenechával drobečky. Zašklebil jsem se a také jsem zaplatil za své pití. Potom jsem následoval Ma´at. Budeme se muset dostat z hotelu a to nenápadně. Hlavně nenápadně. No to bude zábava teda. Už jsem se nemohl dočkat toho, až se budeme schovávat v kutloších na úlidové náčinní. |
| |
| Petet jako bodyguard ~Ma‘ah, Seth + Iseut, Petet~
Petet přikývl, ale místo toho, aby šel zpátky k výtahu, vytrhnul ze zdi pomocí klepete, po přeměně jeho ruky, ovládání a přestřihl všechny možné kabely. Nezačalo to jiskřit ani nic podobného. Důvodem byl pozastavená čas. Škorpión pak došel k vám a řekl: „Je tu druhý východ. Únikový, kdyby začalo hořet. Iseut, až tam vejdeme, dej čas opět do pořádku,“ na to, že vypadal jako gangster, mluvil dost spisovně. Žena přikývla a všichni jste šli k druhému východy, který se nacházel v nejzazší části baru. Dokonce byl i maskován závěsy, aby nekazil dojem z místního prostředí. Petet dveře otevře a jako první vpustil bohy. Posléze vstoupil on a podržel je, aby mohla vstoupit Iseut.
Iseut se zastavila a podívala se na nehybnou restauraci. Nadechla se a lusknutím prstu dala času opět svůj řád. Ve skutečnosti čas stále ubíhal. Tam venku. Důležitější bylo, že Petel musel nějak omylem zkratovat elektrický proud a světla se najednou zhasla a od výtahu létaly jiskry. Hostům trvalo jen chvíli, než začali panikařit.
„Tohle se mělo stát?“ pokusila jít Iseut ke dveřím, ale místo toho málem narazila do zdi, kdyby jí Petet nenavedl správným směrem. „Možná,“ kdybyste na Peta viděli, tak zrovna pokrčil rameny.
„Vládce podsvětí,“ promluvil k Sethovi. Šlo však slyšet, že z tohoto oslovení není moc nadšený. Ale byl zatím poslední, kdo zůstal a mohl by nějak ukočírovat egyptské peklo. „V temnotě jste jako doma.“ Tím dal najevo, že nyní vede Seth. ____________________________________ Pozn.: Sethovi ještě dopošlu mapku. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro ~Seth~ ODKAZ NA MAPU V chodbě je tma a jelikož jsi jako jediný bůh podsvětí, tak máš schopnost prohlédnout temnotou. Je na tobě, jak se rozhodneš jít dál. Nevíš, co je za dveřmi (místnost A,B), jestli tam jsou nějaké potencionální východy. Nebo můžeš skupinku zavést dál jednou z chodeb. Každá vede jinam, ale opět za možným východem. P.S. - jestli ti nepůjde odkaz, tak písni ma fb :D |
| |
| Ra vs. Iseut ~Ra~
Jestli Iseut nějak rozhodilo, že by její ideály přece jenom měli nějakou tu chybku, nedala to najevo. Při zmínce o Platónovi zavrtěla hlavou. Nemohla si ani přečíst knihu, aby na sobě nepocítila hněv všemohoucího Boha. Mnozí na to doplatili a ona věděla, že musí tiše sedět a sledovat. Hlavně nezasahovat, ať se to týkalo lidského bytí či jen pouhého čtení.
„Nezasahujeme do řádu lidí,“ podívala se na tebe. „Tedy pokud se nepřipletou do cesty,“ dodala o něco tišeji. Nechtěla, abys to slyšel. „Ještě jsi mi neřekla, kdo je tím vaším tajemným vůdcem.“ „Neznám jeho pravé jméno,“ pokrčila rameny. „A nevím, zda to ví i ostatní. Možná jeho nejbližší, ale vím o něm jedno, že má blízko k Bohovi a on jej nepodzírá. Možná se jenom takto brání prořeknutí. Co kdyby nás nyní někdo sledoval? Chápu jeho záměry. Nebo její,“ dodala po chvíli, jako by chtěla upevnit ženské pohlaví ve společnosti.
Iseut byla zmatená. Ra vždycky mluvil jako by v hádankách, kterým často nerozuměla. Pak jí předal knihu a ona se na ni tázavě podívala. „O jeskyni?“ podivila se a potěžkala ji. „Eh, budu. Já... jen... děkuju,“ zamrkala a znovu se zahleděla na vazbu a snažila se přijít na to, co přimělo Raa k takovému gestu.
„schválně si pak můžeš přečíst i od Nietscheho Antikrista…“ „Myslím, že to nechám na jindy,“ lehce se zamračila Iseut. „Musíme se však vrátit k tomu, že se setkám se Sethem. Nakonec jej budu muset dovést rovnou k tobě. Sem by to však bylo daleko.“ |
| |
| Vyber si cestu Sethe... Ma´at Sledoval jsem počínání škorpióna a té anděly...nakonec jsme vstoupili do tmavé chodby. Pro většinu obyčejných lidí by tady byla tma jako v pytli. Pro mě ovšem ne. Jako kdyby četl moje myšlenky, oslovil mě škorpion docela nevrle. Nejspíš neměl zrovna potěchu, že mluví na mě, ale co už...bohužel tady nebyl nikdo jiný, kdo by viděl ve tmě, že ne? „V temnotě jste jako doma.“ ano, byl velmi přesvědčivý, když mi předal břemeno vedení naší malé skupinky. Vydal jsem se dlouhou chodbou dopředu. Před námi byla stěna a dvojo dveří a vedle nich následovala, po mé pravici, chodba. Nikdo jiný tuto možnost neviděl a já se nyní musel rozhodnout, kudy povedou naše kroky. Dveře mi moc sympatické nebyly, mohly by klidně končit v kutlochu na úklidové náčinní a tak jsem se vydal doprava a samořejmě jsem své společníky navigoval: "Jdeme doprava, tak opatrně. Je tady dost široká chodba, ale musíte odbočit včas," otočím se na ně a pomůžu případně Ma´at. Ostatní mě jaksi nezajímají, ať si poradí. Vydali jsme se tedy cestou další chodby. |
| |
| Tak nekecejme a konejme! ~Hádes, Áres, Hygieia~
"Takže co teď, kočky? Rád bych věděl a nejen já, co teda bude dál. Pokračujeme v plánu nebo vymýšlíme novej?" S úšklebkem jsem se podívala na Área a pročísla si vlasy. „No, myslím, že bychom měli jít, jinak nám seveřani vyfouknou výhodu. Pokud se tak už nestalo,“ lehce se zamračím. Moc jsme mluvili. Bylo super se setkat s dalším z nás, ale nebyli jsme tu sami. Možná nakonec budou ti dva proti nám a bylo lepší je mít na dohled, což se nám tolik nedařilo.
Došla jsem ke dveřím a chtěla jsem už, už vstoupit, ale místo toho se za námi ozval hlas: „Tam je vstup zakázaný!“ byl to strážník. Dokonce začal mluvit rovnou anglicky, protože jsme byli, jak to říct šetrně, dost velká individua. „Tam nesmíte! Otevíráme až za půl hodiny a vchod je tímhle směrem,“ ukázal tím směrem prstem.
„Má někdo nějaký nápad?“ zeptala jsem se tiše. |
| |
| Pokračujeme dál ~Seth, Ma’at + Iseut, Petet~
Jakmile jste zahnuli doprava, světla se opět rozsvítila. V čele stále zůstával Seth, za ním Ma’at, pak šla Iseut a řadu uzavíral škorpión. Zvuky z baru se postupně uklidňovaly, ale jediný další východ byl dveřmi, kterými jste prvně prošli. Uslyšeli jste jak zavrzali tamní dveře a někdo vstoupil.
„Musíme si pohnout!“ houkl zezadu Petet. „Zkuste někdo ty dveře na konci chodby,“ ukázal k nim a sám se pak protlačil po levé straně. Dvoukřídlé po pravé straně vedly do kuchyně. Šlo to poznat díky okýnkům. Tam kuchaři zachraňovali zbytky ještě poživatelného jídla.
|
| |
| Andvari – podlý skřet ~Sigyn~
Vešla jsi do kuchyně, že ostatním připravíš něco k pití, když k tobě zavanul svěží vítr. Byla sis však jistá, že jsi okno otevřené před tím neměla. Když ses však rozhlédla, nikdo tu nebyl.
Pak se o chvíli později ozval smích. Tichý a málem mrazil krev v žilách. Byl ti až příliš povědomý nebo alespoň jsi slýchávala o podlých skřetech či gnómech obývajících temné země, kde zeleni se nedařilo a prach se kupil v podobě dun jako na písčité poušti.
„Hahaha, tady jsem!“ ozval se za tebou skřípavý hlad, ale když ses otočila, nikdo tam nebyl. A opět: „Nene, tady!“ chvíli trvalo, než po mnoha ‚tady jsem‘ a otočkách, se konečně objevil. Malý škaredý zelený mužík s tlamou plnou ostrých zubů a škodolibým pohledem seděl na parapetu okna, jako by se nechumelilo.
„Hihi, našla mě, a já se bál, že jsem neviditelný,“ zakroužil prsten, na němž mu kdysi zářil zlatý prsten. Tím trochu narážel na knihy a filmy ze ságy Pán prstenů. Tolkien se velmi inspiroval severskou mytologií a nebýt álfů či trpaslíků, žádná Středozem by nevznikla. A kdo hlouběji bádá, tak Midgard je jiný název pro onu Středozem. |
| |
| Můj byt - Andvariho přítomnost Doufala jsem, že teď, když jsme s Lokim opět spolu vše se vyřeší snáz, věci se dají do pohybu a budeme se moci vrátit domů. Omyl. Věci se možná daly do pohybu, ale ani jsme se nezačli domlouvat na tom, jak cestu domů zajistit a už se to všechno komplikuje. Během přípravy nápojů k diskuzi se mi v kuchyni objeví skřet, kterého baví si se mnou hrát. Ovšem... nejdřív inkubus, pak Garmr a teď skřet. Asi jsem na tyhle potvory nějaký magnet nebo co. Alespoň ten Garmr se mě nesnaží sežrat... Ne, že by se o to ten skřet pokoušel, ale co není může být... "Co chceš?" Přejdu rovnou k věci. Nemám chuť se s někým takovým bavit a určitě se tu nezjevil jen tak, aby mi umyl nádobí. Musí něco chtít, ale otázkou je co. "Abys je poslala pryč, chicht." "A to bych měla dělat proč?" "Hehe... Abychom si mohli v klidu promluvit, přece..." "A proč myslíš, že bych s tebou měla chtít mluvit?" "Protože mám něco, co chceš a ty mi můžeš pomoci získat něco, co chci já." "Opravdu? A co tedy chci?" Skřet se na mě chvíli škodolibě šklebí, pak se uchechtne a pokračuje v rozhovoru. "Své syny, že by?" K tomu ještě přidá pokrčení ramen, jako kdyby jen hádal. Já ale vím a vidím na něm, že jde na jisto. Jak může vědět...? Může. Určitě ví kde je Váli... a... ale řekl 'syny'... Chvíli mlčky dýchám a uklidňuji rozbouřené srdce, pak si uvědomím, že bych se měla vrátit, než začnou mít podezření a někdo mě půjde zkontrolovat. Skřet jako kdyby věděl nač myslím. "Jen je pošli pry, drahá... počkám na tebe." Nahodí svůj zubatý úsměv plný úlisnosti. Nezmohu se na slovo, takže jen přikývnu a odensu občerstvení. Celou debatu nad tím kde začít víceméně myslím na skřeta v kuchyni. Zvířata uklidním, představím, sem tam doplním myšlenku, v mezičase se i převléknu z pracovního a konečně máme nějakou startovní značku. Vatikán. Vymluvím se na první blbost co mě napadne - zvířata a nevolnost. I když to bylo průhledné jak voda, podařilo se mi všechny tři vyslat samotné. Odpusť mi, lásko... Je má myšlenka při polibku na rozloučenou, pak se za sebou zamykám dveře a střelhbitě mizím v kuchyni. Skřet tam stále je, možná nezůstal na parapetu a šmejdil kolem, ale čeká jak slíbil. "Poslouchám tě, skřete." |
| |
| Andvari ~Sigyn~
„Skřete? A není to moc sprosté? Andvari jméno mé, ale ty mě jistě znáš. Tvůj úskočný manžílek mě zná až příliš dobře,“ zazubil se, i když to vypadalo ještě víc hrůzostrašněji, než by se netvářil nijak, Udělal náznak, jako by si nasazoval prsten a pak rukama rozhodil s tichým puf.
„Tví synové, hih, ano, tví synové. Ale nejdřív ti chci něco ukázat, hehe,“ zalovil ve své kapse a vytáhl umačkaný obrázek. Pod ním byl anglický titulek, ale věta nebyla celá. „Podívej... podívej se s kým tvůj manžílek... haha, je, když nemá tebe.“
Na obrázku byl Loki. To nebylo pochyb a kolem pasu držel nějakou ženu, která se nebezpečně podobala tobě. Stejné vlasy, štíhlá postava, ale úsměv neměla tak široký. Pod obrázek z části titulku šlo vyčíst: Našel si Tom Hiddleston kon... |
| |
| U mě s Andvardim Lehce se ušklíbnu na jeho slova. Andvari... Šeptnu a hned po jeho nápovědě se mi vybaví i odkud to jméno je povědomé. Andvariho prsten, ovšem. Že by to byla ta věc, kterou chce? Myšlenka se nabídla zcela sama, ale dokud mi ji nepotvdí, nemá smysl ji tahat na svět. Nevím podrovnosti jejich sporu, jen legendy a dohady. Slova proti slovům. Jakmile začal o mých synech, srdce se mi opět divoce rozbušilo. Chtěla jsem mu naslouchat z bezpečné vzdálenosti, ale počátek věty hodil do kouta a načal nové téma. Ukazoval mi nějaký papírek z novin, ale neviděla jsem, co to je, dokud jsem nepřišla blíž. Snad ze zvědavosti, ale slova, která k tomu zněla byla jako kdyby mě bičoval. ...když nemá tebe... Doznívá mi v hlavě, zatímco svírám v ruce útržek z novin a vidím Lokiho v tomto životě na obrázku vedle ženy-kopie. Musím několikrát rychle zamrkat, z titulku není mnoho vidět, ale není těžké si to domyslet. Našel si Tom Hiddleston... konečně přítelkyni? V nastálem tichu se snažím uklidnit svůj dech. "To není možné... Tohle nemůže být pravda..." Šeptám s rukou před ústy. Až po chvilce vzhlédnu od obrázku a pohledem šlehnu po skřetovi. "Andvari... lžeš. Tohle... Tohle by Loki neudělal..." Lehce se kousnu do rtu a ucuknu očima stranou. Nechci vyvolat oční kontakt. Neudělal... a kdyby... kdyby přeci jen, přeci... ano, byla to dlouhá doba... ale... to co říkal teď a při té noci v hotelu... a... ... ... řekl by mi to... |
| |
| Práskač ~Sigyn~
„Advari, lžeš,“ parodoval tvé naříkání písklavým hlasem. „Tohle by Loki neudělal... HAHAHAHA!“ začal se smát, až se za břicho popadal. „Tak se zeptej manžílka. Neřekl ti toho mnoho. Skoro nic, hehe,“ ušklíbl se a několika skoky kolem tebe „protančil“ a usedl na lince. „Proč by měl jinou, kdyby nevzdal hledání? Přestal věřit, hehe?“
Zamrkal, jako by byl nevinnost sama a naklonil se dopředu. „Loki, bůh lstí! Já jsem jen neškodný skřítek.“ |
| |
| U mě s Andvarim Zamračím se na skřeta, který se začal smát. Směje se mému neštěstí?! Nebo tomu jak úspěšně se mě snaží znejistit a obalamutit? Čemu mohu věřit? Ne! Tohle není důkaz... V tom titulku mohlo stát cokoli jiného a jen já vidím nejhorší možnou variantu. "Vysmíváš se mi v MÉM obydlí." Zavrčím na Andvariho. "Máš nějaké další důkazy? Tohle je jen cár papíru, nic víc!" Odhodím papírek na stůl a přejdu k lince kde skřeta probodnu prstem. "Pokud mě chceš ty sám přesvědčit, dej mi víc důkazů než toto. Svého muže se zeptám, jakmile se vrátí, ale neztrácela jsem z tebou čas proto, aby ses mi posmíval a vrhal špínu na mého manžela. Máš toho na svém prohnilé srdci víc... mluv, nebo zmiz." Ten červ pochybností ve mě nejspíš nezmizí, ale pro tuto chvíli není nijak v popředí. Díky posměchu, od někoho jako je Andvari vidím rudě. |
| |
| Hmm důkaz... ~Sigyn~
Andvari po píchnutí prstem vyjeveně zvedne obě ruce, jako by se vzdával. „Šak to manžílek zvládne sám, hehe. Ale k věci,“ jeho pohled se rázem změnil. Zmizel úšklebek a obočí se přesunulo do zamračeného stavu. „Chci svůj prsten, ten, který mi Loki ukradl. Zlato mám, ale ten prsten je důležitý! Pokud mi jej získáš, řekni ti, kde je jeden z tvých synů.“ Otázkou bylo, zda říká pravdu nebo jen blafuje. |
| |
| U mě s Andvarim Zamračím se na jeho poznámku ještě víc. Nechci aby se do Lokiho navážel, ale moc s tím nezmohu. Mohu se na něho jen zle dívat. Věc ohledně Lokiho uzavřel a přešel konečně k jádru věci. Svůj prsten výměnou za informace... Slibná výměna, jen pokud mi nelže a opravdu má, co nabídnout. "Jak mohu vědět, že říkáš pravdu a nějaké informace máš...?" Navíc... ne... možná to není možné ale... "A... předtím... mluvil jsi v množném čísle." Druhou poznámku vyslovím váhavě. Nejsem si jistá, zda by to mohla být pravda, vím dobře, že Nárvi zemřel, ale... to by přece nemluvil o obou. Nebo ano? Je nějaké šance, že by žil, či jen sním o nereálném? |
| |
| Andvari ~Sigyn~
„Uuu máme snad na výběr věřit nebo nevěřit?“ opět se vrátil k humoru skřet. „Hehe, paninka by chtěla vědět, zda žijí oba její synové. Možná jednoho dne budu chtít ještě něco a to se dozvíš,“ seskočil dolů a přeskákal až k parapetu. „Dám ti na to jeden den!“ víc ti toho neřekl, protože vyskočil z okna a zmizel.
Garmr přiťapkal do kuchyně a se zvednutýma ušima si prohlížel okolí. Dorian uraženě ležel ve svém pelechu a snažil se celou věc ignorovat. |
| |
| Obtížná situace Pevně zatnu zuby. Jak jestli mám na výběr?! Polknu však jedovatá slova a nechám ho domluvit. Samozřejmě, vzplanula ve mě malá jiskřička naděje, ale nechci si dělat marné iluze. Mohli bychom být opět všichni spolu? Jenže... co když Loki tento sen nesdílí? Ultimátum kterým mě Andvari obdařil není příjemné, ale na druhou stranu, pokud bych netoužila po svých dětech, mohla bych ho odmítnout a nic by se mi nestalo. Ovšem kdybych tohle udělala, co bych byla za matku? Po jeho zmizení podrbu Garmra za uchem a vrátím se do obýváku k Dorianovi. "Copak je, miláčku?" Přikleknu ke kocourovi a vezmu ho do náruče, kde ho hladím a drbu na všech místech, které má rád. Podívej... podívej se... Skřetův nepříjemný hlas, jako kdyby tu stále zůstal. Jdu si i s kocourem v rukou uvařit čaj a pohled mi uplí na fotografii. S kým tvůj manžílek... haha, je, když nemá tebe. Voda se vaří a já dál civím na svou kopii, na ruku kolem jejího pasu... ...když nemá tebe... "Mrrrau!" Z transu mě probere nevrlý kocour, kterého má pauza naštvala a vyskočil mi z rukou. "Ale no tak..." Smutně k němu přikleknu a nechám ho k sobě znovu přijít. "Promiň... já jen... ach... nebyla jsem s ním, když mě potřeboval a teď si asi našel jinou. Možná je s ní dokonce šťastnější a v tom hotelu se jen tvářil jako že je vše v pořádku abych neudělala nějakou hloupost..." Během mého zpovídání se kocourovi i psovi, jenž do mě povzbudivě šťouchne čumákem, mi v krku naroste knedlík a po tvářích začnou téct slzy. "Bůh lží... O kolik se jeho nitro, jeho duše mohla změnit? Je to ještě ten muž, do kterého jsem se po nucené svatbě dokázala zamilovat?" Voda se už dávno dovařila a já stále sedím na zemi, opřená o nohu kuchyňského stolu a smáčím se slaným jezerem. Jeden pitomej skřet a dokáže mě takhle semlít?! Nevím kolik času uplynulo během mého rozhovoru, ani netuším, jak dlouho přesně jsem se užírala. Mám pocit, že jsem i na pár minut usnul apsychickým vyčerpáním. "Kéž byste tu byli, chlapci..." Loki mě nejednou dostal do podobných situací. Proplakala jsem kvůli němu hodiny, ale jemu jsem to nikdy neřekla, stejně jako jsem to schovávala i před našimi syny. Nechtěla jsem, aby viděli ztrápenou matku a rozhodně jsem nechtěla, aby kvůli mě svého otce nějak neměli rádi. On nemohl za to, že se mnou nemohl být, nemohl za to, že musel na tamtu či onu výpravu vždy, když jsem ho nejvíc potřebovala u sebe... Ať tak či onak, vědomí, že jsem u sebe měla Váliho a Nárviho bylo lepší, než teď. Alespoň jsem měla nutkání vzpamatovat se rychleji, ale teď? Před Garmrem a Dorianem jsem se zcela mohla propadout a při nějakém vnímání mě tu drželi pouze zvířecí přátelé. |
| |
| S Thorem to nikdy nebude jednoduché
Viděl jsem, že Hygieia a spol jsou zaneprázdnění a navíc se mi nelíbila myšlenka, že bychom byli v menšině. Já a Thór. Co když najdeme něco, co by si Řekové chtěli nechat pro sebe? Musel jsem jednat a kupodivu Thór nebyl proti. Nepozorovaně jsme tedy vstoupili do budovy a já okamžitě použil iluzi, že jsme místní ochranka. Pár chlapíků se tu potloukalo a já okamžitě pochopil situaci. Není dobré se tu promenádovat jenom tak.
„Co hledáme?“ zeptal se mě Thór, který nyní vypadal jako přiteplený blonďák. Zbožňuju, když nemůže kontrolovat moje iluze. „Cokoliv,“ řeknu a sleduju mapu na stěně, jak se vlastně dostat do knihovny, která je asi o patro nebo dvě pod námi. Nakonec usoudím, že bude lepší někoho následovat. Kolegové při práci a nakonec se nám daří najít dobrou duši. Kdyby jen tušila, hehe.
Hledání něčeho, co by nám pomohlo k nalezení vstupu do ráje, bylo jako hledat jehlu v kupce sena a to jsme ani netušili, jak ta jehla vypadá. Šli jsme za něčím, co by nás mohlo přiblížit k cíli, přeskakovali štosy nudných pasážích o historii papežů, při čemž asi nejzajímavějším z nich byl Rodrigo Borgia. Jak se dostaneme do Ráje. Byl stvořen pro duše hodných smrtelníků. Dobře, to mi bylo jasné i ze stupidních propagačních filmů. A dál? Místo kde je! Kde je brána, kterou bychom mohli projít.
Pro mou nelibost nejlepší vodítko našel Thór. Našel regál starých svitků, které se málem rozpadaly pouhým dotykem, ale my byli bohové. Nepotili jsme se jako smrtelníci. Několik svitků bylo psáno v latině, ale tu jsem se naučil. Dokonce i hromotluk jako Thór. „Tady něco je,“ pročítal jsem jeden z nejstarších svitků. Cesta do Ráje, překládal jsem v duchu, vede jednou z mnoha cest. Pak tu je něco ohledně duši smrtelné a že nemůže projít duše poskvrněná. Co? To by mohla vědět Sigyn. Neposkvrněná duše. Strávili jsme ještě nějakou dobu hledáním, a když jsme byli spokojeni, co všechno máme a podle všeho jsme našli jediné svitky týkající se vstupu do Ráje, jsme se rozhodli odejít. JENOMŽE!!
Thor mě chytl za paži a trhl: „Kam deš? Nemůžeme se vrátit k Sigyn. Věděli, kde nás hledat!“ „Nesahej na mě!“ vyškubnu se mu. „Nenechám svou ženu samotnou. Už tak jsem pryč dlouho...“ A sami můžete asi tušit, jak rozhovor pokračoval dál. Nezůstalo to jenom u slov. Ani jsem se nenadál a Thór se na mě vrhnul. Naše rivalita nebyla ukojena ani po tak dlouhé době. V kamerovém záznamu se asi budou divit, proč se mezi sebou látají dva strážníci. Zachoval jsem si tolik duchapřítomnosti, že jsem nezrušil iluze.
Musel jsem zdrhnout. Thór je magor a je mi jasné, že by mi vzal všechno, co jsem získal a někam s tím zmizel. Jistě. Můj cíl byl u Sigyn, ale museli jsme odejít co nejdříve i my dva. Ať kvůli Thórovi, tak kvůli Řekům.
...
~Sigyn~
Doběhl jsem k jejím dveřím a zabušil jsem. Nevypadal jsem nic moc. Trochu ožehnutý po Thórových blescích, ale dřív nebo později se z toho dostanu. Musel jsem se opírat o futra, jinak bych padl k zemi. Pod sakem jsem měl namačkané svitky. „Sigyn, to jsem já,“ vydechl jsem znaveně a znovu zabušil. |
| |
| Můj byt, o nějakou dobu později -Loki- Sama nevím jak dlouho jsem jen tak ležela v kuchyni a tulila se ke Garmrovi. V této chvíli si začínám uvědomovat, že pes je na tohle o dost lepší společnost než kocour, kterého mé neštěstí přestalo zajímat po prvních deseti minutách a odkráčel se vyvalit k sobě. Pláč už ustal a jen jsem se vyčerpaně tiskla k mokré srsti. "Vážně si tu připouštím něco, co se dá v dnešní době nakrásno zfalšovat? Pronesu náhle. Psisko zvedne hlavu s němou otázkou v očích. "Od čeho je důvěra? Kdyby byla v jeho životě jiná žena, řekl by mi to... Ten skřet beztak neví nic a myslí si, že dostane prsten jen tak..." Posadím se do tureckého sedu a Garmr sedí proti mě. Nad mými úvahami pootočí hlavu lehce na stranu, jako kdyby nad tím přemýšlel také. "Nebo... také vážně může říkat pravdu a... opravdu něco ví... ale... pokud ví kde hledat alespoň Váliho, tak..." Zvednu se a znovu pohlédnu na stůl kde leží útržek s fotkou. "...tak musí říkat pravdu i v tomhle." S těžkým srdcem si udělám čaj a během dalšího vzpamatovávání a přemýšlení jej vypiji. Usoudím nakonec, že budu muset prvně rozlousknout záhadu své kopie a podle toho se začít ohlížet po prstenu. Má ho Loki pořád u sebe, nebo zůstal někde mimo Midgard? Buch buch! Trhnu sebou. V první vteřině mě napadlo, co za příšeru se ke mě žene tentokrát, ale hlas následující po bušení mě ujistí, že se nejedná o nestvůru. Pouze o mé malé milé Zvíře. "Už jdu." Houknu a pomačkanou fotku ve spěchu schovám pod hrnek. V předsíňce rychle kouknu do zrdcadla a upravím se, aby můj stav nekřičel hned ve dveřích. Nechci aby to poznal, i když zarudlé oči se maskují špatně. Kruci! Není čas s tím cokoli udělat, nezbývá než doufat, že se z toho vymluvím stejně dobře jako z výletu. S touto nadějí odemykám dveře a pouším Lokiho domů. "Eh... kde jsou Hyg a Thór?" Rozhlížím se po chodbě, jestli se někde nevynoří, ale jen vteřinu možná dvě, do nosů mě se mi opře závat spálenin a přiměje mě za sebou zavřít a otočit se k příchozímu. "Do Helheimu... co se ti stalo?" Okamžitě ho obejmu a svým dotykem nenápadně zkoukám jak moc mu ten hromotluk ublížil tentokrát. Pokud nějaká zranění najdu, okamžitě je léčím, aniž bych si cokoli jakkoli promyslela. Stejně nepromyšlený je i vítací polibek s vášní, jako kdyby měl být poslední. |
| |
| U Sigyn ~má drahá~
Sigyn mě vpustí dovnitř a nemohl jsem si nevšimnout jejich zarudlých očí. Co se tu dělo, když jsem byl pryč? Ublížil jí někdo? Hned jsem začal prozkoumávat předsíň. Ptá se na Hyg a Thóra. Zamračím se ne moc příjemně, protože vzpomínka na boha hromů mě jenom vytočí. Ten zpropadený idiot za ta léta nepochopil, že já se jeho příkazy řídit nebudu. "Do Helheimu... co se ti stalo?"
Sigyn mě objala a mohla ucítit, že pod sakem mám něco schovaného. „Thór,“ řeknu jenom a je mi jasné, že pochopila. Takové šarvátky mezi mnou a jím nebyly výjimkou. Její starost mě těší. Opětuju její polibek a usměju se nade vše, co zlého se před chvíli stalo.
„Drahá,“ podívám se na Sigyn a shrnu ji pramen vlasů za ucho. „Našel jsem, co jsem hledal,“ začnu vytahovat stočené svitky, přeložené papíry, u nichž šlo vidět, že jsem je musel vytrhnout z knihy. „Vše v pořádku?“ podívám se na svou milovanou. Palcem ji jemně přejedu po líčku. |
| |
| U mě -Loki- Nešlo si nevšimnout, že si všiml. Hlavně když zkoumá, jestli tu jsem sama, ale zatím se neptá. Výmluvu už mám stejně nachystanou, takže se nemusím bát, že byl lhala s nervozitou. Při objetí cítím něco pod sakem, ale teď mě zajímají zranění, která mu jmenovaný způsobil. Není jich mnoho, nic vážného a tentokrát ani nic zlomeného. Myslím, že během svého života na Midgardu trochu vypadl ze cviku. Dobře pro nás. Jen úsměv je hřejivý a skrz něj si dost jasně uvědomím, že sice se usmívá na mě, ale v srdci má ještě jinou. Nebo Andvardi lhal a já si dělám zbytečné starosti... zase. Z myšlenky mě vytrhnou Lokiho prsty hrající si s mými vlasy a vlídná slova sdělující úspěch. Pozoruji svitky a .... vytrháné stránky z knih. "Loki...!" Oslovím ho se zamračením a naprosto vážným tónem. "Vážně to nešlo jinak?" Ničit knihy... že se nestydíš... Povzdechnu si nad tím. K jeho poslední otázce se zachovám zcela nenuceně a přesvědčivě, jak jen žena boha lží může umět pravím: "To nic, jen, jak mi nebylo dobře, začaly mě pálit oči... občas se to přihodí." Pokrčím rameny, nechám Lokiho sundat boty a vezmu svitky do obýváku. Jak se jen zeptat na tu druhou...? |
| |
| Sigyn
"Vážně to nešlo jinak?" Pozvednu obočí a pak se omluvně usměju. „Spěchali jsme a ty knihy našel Thór!“ no, pravda jen z poloviny, ale rád bych byl v jejích očích něčím víc než ničitelem knih. "To nic, jen, jak mi nebylo dobře, začaly mě pálit oči... občas se to přihodí." Trochu se uklidním. „Musíte se šetřit, má lásko,“ dám jí polibek na čelo a usměju.
„Ale budeme muset odsud co nejdříve odejít. Objevili se další Řekové a nepřišlo mi jako dobrý nápad se s nimi spolčovat. A pokud vím, všechno, co hledají, mám tady,“ ukážu na svitky. |
| |
| U mě -Loki- Hledím do textu a pokývu hlavou. "Tak to to vysvětluje. Thór a jeho řešení všeho hrubou silou..." Na to, že jsem ho po dlouhé době viděla poprvné včera ho už opět silně začínám nemít ráda. "Neboj se o mě, já si poradím." Pro uklidnění doplním úsměv. "Děláš si legraci? To chceš říct, že by tě tu Řekové mohli hledat a můj byt je v ohrožení? Jak by tě tu ale..." Zarazím se uprostřed věty. Řekové... "Hygiea." Složím hlavu do dlaní. Já blbá ji sem přivedla, ona se spolčila se svýma a teď ví, kam je vést. Proklatě! Mezitím Doriana probudily hlasy, protáhl se a zpozoroval Lokiho. Zaprskal na něj a zmizel ve dveřích do ložnice. "Ale no tak..." Syknu za kocourem, ale je to marné. Uražená mužská ješitnost, je u koček ještě daleko závažnější, než u lidí. To Garmr má úplně opačnou reakci, přiřítil se z kuchyně jako velká voda a hned na Lokiho skočil s vítající radostí. Proč jsem si vlastně pořídila kočku místo psa? "Takže si to srhňme. Teď jsme na celou věc jen my dva a v patách nám bude nakvašený Thór a skupinka řeků... kolikže jich je?" Povzdech. A to nezmiňuji možnost, že my dva nemáme společný cíl... |
| |
| Sigyn, protože už nvm co psát do nadpisu :D
Kočky. Měly mě kočky vůbec někdy rády? Mám obavu, že ne, ale koně ti mě zbožňovali vždycky. Asi víme proč, že? Na druhou stránku Garmr se chce kamarádit a mám co dělat, abych jej ze sebe dostal. Hel si uměla vybrat mazlíka. O tom žádná.
„Když s námi byla Hygieia, jenom ona, nebyl problém. Thór ještě šel, protože patří k nám. Ale pak se objevili ti tři. Jakási červenovlasá žena a dva ne moc vlídně vypadající chlapíci. Musíme odsud zmizet. Je mi to moc líto, má drahá. Nechtěl jsem tě ohrozit,“ řeknu zkroušeně a vezmu ji za ruce. „Zkusím pak vyvolat iluzi na tvůj byt, že jej jenom tak nenajdou. A možná sem ani nepůjdou, ale jistota je jistota,“ s plánem, že si budeme muset něco vzít sebou a hlavně zvířata budeme asi muset vzít taky, jsem zamířil do kuchyně. |
| |
| U mě (já nevím, co máš za problém, já nechávám nadpis stejný :D ) -Loki- "Ano. Thór patří k nám a přesně proto jsme měli táhnout za jeden provaz. Zvlášť teď, když po nás jde quatro řeků..." Idiot! "...živý štít v jeho podobě by se hodil." Jsme v docela nehezké situaci, ale když vezmu kol a kolem co bych si měla sbalit na rychllé vypadnutí a pravděpodobné nevrácení, první myšlenka směřuje ke kocourovi. Pes nás může následovat a moc toho nepotřebuje, ale můj rozmazelný zhýčkanec je zvyklý na teplo domova a měkké polštáře. "Příště si pořídím rybičky..." Starosti by s této chvíli s nimi byly také, ale ty by aspoň něměly jak nadávat. "To je... v pořádku. Nedělej si s tím starosti, nějak si poradím-...-me." Kráce mu stisknu ruce a následně ho pustím jdouc do ložnice, kde vezmu sportovní tašku a jdu do ní sbalit nějaké věci. Při tom přes půl bytu mluvím na Lokiho, dostatečně nahlas aby mě slyšel. "Mohla bych zavolat kamarádce, jestli by si Doriana nevzala k sobě. Ten by cestování nesnesl a na život venku je moc... no... myslím, že to by nepřežil. Že jo, ty moje malá chlupatá koule..." Otočím se ke kocourovi, jenž si ustlal u mě na posteli jako pomstu za cizích chlapa. Jindy bych mu vynadala, ale teď ho jen podrbu za ušima. |
| |
| U mé drahé (lepší? xD) ~Sigyn~
„Nechtěl se sem vrátit,“ stojím si za svým rozhodnutím vymlátit mu duši z těla. „A neměl se v plánu pro tebe vracet. To jsem nemohl dovolit!“ Zkřížím ruce na prsou a chvíli dělám uraženého... pomalu jak ten kocúr.
"To je... v pořádku. Nedělej si s tím starosti, nějak si poradím-...-me." Vzdychnu. Ona vždycky ví, jak mě ukonejšit. „Můžeš to zkusit. Pokud mu bude lépe někde v klidu a teple, tak můžeme udělat zajížďku. Přece jenom se ví jenom to, kde bydlíš ty,“ řeknu s lehkou omluvou v hlase. Byla to i moje vina. Kdybych řekl, že se s cizinci nespolčujeme, ale potřebovali jsme každou pomocnou ruku. V dnešních časech se to hodí. Naštěstí jsme tu ještě měli Garmra, který by byl schopen naše nepřátele nahánět po celém městě. Možná je teď malý, ale znám jeho pravou podobu a podstatu.
„Nachystám něco na cestu,“ houknu a už konečně otevřu ledničku a koukám, co tam má. Medovina. Kdyby tu jenom byla medovina. |
| |
| U mě (to je na tobě :D ) -Lokispaaam- Že by přeci jen žádná druhá nebyla? Je to jen slabá naděje, ale jeho momentální chování... Kdyby měl náhradu, proč by se pro mě vracel? Nebo... lže a chce jí utajit? Lehce zaklepu hlavou abych zahnala tyhle myšlenky. Lokiho zpracování mého mazlíčka je tak komické, že se nejde nezasmát. "Určitě. Potřebuje nějaké své království... příliš si zvykl na komfort." Drbu kocoura střídavě s chytáním oblečení a jdem ráda, že si i Loki našel nějakou "zábavu" místo aby nade mnou stál. Během balení mi začne zvonit (odkaz)telefon vedle v obýváku. Než ho najdu odehraje lehce přes minutu mé vyzváněcí melodie, protože je zahrabaný v mém osobním kapesním vesmíru zvaný kabelka. Velmi vtipně jsem ho ráno zapoměla doma, což zjišťuji až v tuhle chvíli. "Ahoj, Rebeco, zrovna jsem ti-... Eh... Počkej, nerozumím ti půl slova... Co? Ne, počkej, to ti..." Paráda... jak mám vysvětlit tohle! "No... Tom... je..." Aneb když si neuvědomíte, že se váš tisíciletý manžel po letech odloučení stal slavným hercem, vy se snažíte žít normální život, tvrdíte, jak filmy s kamarádčiných oblíbeným hercem neznáte a pak toho herce líbáte u Kolosea přes desítkama lidí a někdo to dá do novin., které si ta zaláskovaná kamarádka přečte. To je v Helu. "Já... hele Reb, počkej, mohla bych se u tebe stavit a nějak ti to...-" Píp...pííííp...píííp. Dobře. Tak ne. "Mám pocit, že tahle možnost tak docela nevyjde. Zkusím ještě Loru." Houknu na "Toma" a vytáčím číslo druhé kolegyně. Upřímně ta tak šílená z filmového Lokiho není a pokud četla noviny, myslím, že to nebude hrotit tak jako Rebeca. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Moje sláva je trochu na obtíž ~Sigyn (Spaaaagyn xD)~
Zase je tu ta maličkost s mou slávou. Když to vezmu v potaz, tak si musím vynadat, proč jsem do toho šel. A nemělo to nic společného se sázkou! Alespoň doufám. Taky jsem netušil, že v tomhle životě se cokoliv stane. Potřeboval jsem se nějak odreagovat. Nic víc.
"Mám pocit, že tahle možnost tak docela nevyjde. Zkusím ještě Loru."
Poslouchám Sigyn, jak se snaží domluvit s jednou kamarádkou, která... no netuším, co se stalo, ale asi to nevyšlo. Pak volá druhé.
Mezitím jsem na stůl položil věci a omylem jsem drcnul do hrnku. Se šokem jsem jej chytal a málem hodil šlehu na zem, ale ustál jsem to. Když jsem hrnek pokládat zpátky, zarazil jsem se. Něco pod ním bylo.
...
Chvíli trvá, než to Lora zvedne, ale nakonec se ozve její hlas: „Ahoj Syg,“ tvé jméno viděla už na displeji. „Copak?“ zní trochu ospale, to tak všichni po dvanáctce v práci. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro -Lokísek :3- Rebeca mě zabije, až se ukážu v práci... Je má myšlenka při vytáčení Lory. Ovšem přichází další uvědomnění. Budu muset zavolat ještě do práce... To už se však ozve zničený hlas v telefonu. "Ahoj Loro, promiň, že tě ruším ... normálně bych to nedělala, znáš mě, ale stalo se pár věcí a... něco bych od tebe potřebovala." Dám chvilku pauzu a mluvím dost naléhavě na to, aby ze sebe oklepala únavu z práce a plně naslouchala. "Musím odjet... eh... no a potřebuji, jestli by sis k sobě nemohla vzít Doriana. Však ho znáš, je to milý chlupáč, ale nemám ke komu jinému ho dát." Teď jen doufám, že nezačne o Rebece, protože ta toho kocoura vždycky milovala... ovšem Hiddlestona víc, jak je vidno... "A pak ještě jedna... maličkost? ... Nejspíš nebudu moct přijít do práce. Ale to ještě obvolám, neboj, nechci na tebe hodit své směny... jen kocoura..." Trošku nervózně se zasměji, aby to znělo jako vtip. Tohle bude dlouhý den... už ten mám v práci vroubek, že jsem utekla v pracovní době... |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Lora na druhém konci ~Sigyn~
„Heh, nic se neděje,“ Lora se zdá být trochu splachovací. Poslouchá každé tvé slovo a chvíli je na druhém konci ticho, než konečně odpoví: „Hum, a na jak dlouho? Jo a mimochodem, co to dneska jako byla ve zprávách? A je toho plný net! Seš to fakt ty? Volala mi Becca a jestli tě najde, tak tě vlastnoručně zaškrtí. Dyť toho chlapa ani nemusíš a najednou se s ním cicmáš,“ alespoň nezněla hystericky. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro "Nehodlám ti lhát, na to znám jiné experty... Netuším na jak dlouho..." Přiznám nerada a jen doufám, že to Loru neodradí od pomoci. Na její mimochodem-slova se mohu jen plácnout do čela. "No... jo. Jsem to já a to je přesně ten důvod proč musím vypadnout..." Jestli tohle přežiji, bude to nejšťastnější den mého života... no... a jestli zjistím, že všechno tady zahodím a on se na mě pak vykašle kvůli smrtelnici, tak... tak co? "A Becca už mi stihla volat... tááákže jsi má jediná šance kam mohu uklidit Doriana. Víš, to s Tomem je tak nějak na delší povídání a já nemám moc času. Jen si teď potřebuji pár věcí urovnat v životě a vrátím se jakmile to půjde." Snažím se ujistit jí i sebe. Kdyby se něco pokazilo, byla bych ráda, kdybych se měla kam vrátit. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Lora ~Sigyn~
„Booooha moja noha,“ ulevila si Lora a pak šlo slyšel listování. „Hele. Jestli potřebuješ pomoct, pomůžu. Pokud o tom nechceš mluvit, nemluv, ale mám jednu podmínku. Přiveď Toma Hiddlestona sem a chci jeho autogram, jasné? Vlastně dva. Dám jeden i Becce. Platí?“ |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Na její ulevení jsem se musela zasmát. Nad dalším veselým tónem a její klasickou rozjařeností vlastně také. Aspoň něco vyšlo dobře. Uleví se mi. "Díky díky, jsi poklad. Jen sbalím věci pro Doriana a přivezeme ti ho společně, takže myslím, že to nebude problém a podmínka splněna." |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Lora ~Sigyn~ˇ
„Opatruje se, Seb. Venku bude plno pomstychtivých fanynek,“ kdybys na ni viděla, právě by se ušklíbla. Rozloučila se a nastalo ticho. Vlastně bylo až příliš velké ticho. Z kuchyně se neozýval žádný zvuk. Garmr ležel schoulený u topení a jen sem tam střihl ocasem, jako by se mu něco zdálo. Dorian stále okupoval postel.
V kuchyni seděl Loki na židli, přichystané věci na cestu hned vedle a v ruce třímal onen pokrčený papírek. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro -Loki- (proč to vlastně píšem, když jedeme soukromě? :D ) "Díky. Dám pozor, zatim pa." Rozloučím se s Lorou a poslouchám to ticho. Z kuchyně se již nenese jediný zvuk, jako předtím. Zvěř byla spokojená, já víceméně zabalená, už chyběly jen kočičí věci, takže jsem raději šla do kuchyně, zjistit co a jak. Loki měl všechno nachystané, proto bylo ticho, ale vidím, že hrnek není kde jsem ho nechala a hned vidím i proč. "Ale ne." Vydechnu nešťastně. Tohle jsem teď řešit vůbec nechtěla... Vzhledem k celkově nové situaci jsme na ten pitomý obrázek ničící mi manželství úplně zapoměla. No... teď se asi ukáže, jestli tedy někam jedeme spolu, nebo máme ve hře ještě třetí osobu... Tíživé ticho z mé strany jen těžko dává najevo jestli chci aby o tom začal sám, nebo jen váhám a sama nevím jak začít. "Zkus mi, prosím, nelhat. Ustojím celou pravdu." Vypravím ze sebe nakonec, po té dlouhé pauze. Svůj pohled upírám do jeho očí, abych v nich hledala pravdu jeho slov. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Zkus mi pls nelhat, řekla bohu lží :D Nooooo to je fakt xD
Tu zatracenou fotku jsem znal a dalo mi hodně práce, aby se nedostala na světlo světa. Jak to, že tu je? Kdo jí Sigyn dal? A upřímně? Já na celou záležitost se Siggy zapomněl. Byla tu Sigyn a měl jsem oči jenom pro ni, srdce jenom pro ni. Ale jak to říct? Pravdu. Jak mám říct pravdu, když všem do očí jenom lžu?
Podíval jsem se na svou milou a v jejích očích viděl prosbu, ať nelžu. Chtělo se mi zakřičet: Miluju jen tebe. Není to tak, jak to vypadá. „Ta žena,“ začnu pomalu, ale je mi jasné, že se každou chvíli víc a víc zmenšuju, „není pro mne nikdo důležitý. Nikdo o ní neví a ani jsem to tak chtěl nechat. Tedy,“ začínal jsem vnitřně panikařit, protože jsem moc blábolil, „tobě jsem to chtěl říct už na začátku, kdy jsme se potkali, ale byl jsem tak unesen, že jsme se opět sekali a zapomněl jsem na ni. Úplně. Až teď mi došlo, že před tebou něco tajím. Věz, že miluji jenom tebe, drahá a ona...“ byla jen pouhou náhradou, ale říct to žene, tak si brát štít a čekat na náraz kamene. „Není v mém životě důležitá.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Co jiného se dalo čekat, že uslyším? Na jednu stranu mě těší, že neslyším druhou možnost "zamiloval jsem se tady a už pro mě nejsi důležitá" nebo "to je jen dočasné, až umře, vrátím se k tobě". Na třetí stranu však, jak si mohu být jistá, že říká pravdu? Zeptej se svého manžílka... to on je bůh lží, já jsme jen neškodný skřítek. Pohlédnu na místo na lince, kde seděl skřet a hned zase do Lokiho očí. Cukají se všude možně, srší z nich panika, ale nedokážu určit zda vzniká z toho, že se bojí abych neodhalila lež nebo proto, že se mě snaží přesvědčit o pravda a bojí se, že mu nebudu věřit. V tomhle měl ten skřet pravdu... takže nelhal ani o tom, že má informace. Nad tou naději se pousměji. V zápětí si však uvědomím, že na mě Loki stále visí očima a prosí o nějaká slova. V hlavě už se mi rýsuje menší plán, ačkoli se mě samotné příčí. "Loki,... Nechci ti stát v cestě... Pokud tohle všechno říkáš jen abys mě ukonejšil, tak to nemusíš dělat. Do svatby nás donutili, chápu to." To jen já jsem ta kráva, co složila slib věrnosti a skálopevně ho dodrželovala... "Pokud bys raději chtěl ji, prosím. Chci abys byl šťastný." Smířlivě se pousměji. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Ale mluvím pravdu! :D
"Loki,... Nechci ti stát v cestě... Pokud tohle všechno říkáš jen abys mě ukonejšil, tak to nemusíš dělat. Do svatby nás donutili, chápu to." Dívám se na Sigyn, jako by spadla z višně. To o mne už tak nestojí? Nebude za mne bojovat? Prostě řekne tohle? "Pokud bys raději chtěl ji, prosím. Chci abys byl šťastný." Šťastný. Já nikdy nebyl šťastný. Stesk po mé ženě, po mých synech a Siggy byla nadějí, že Sigyn ještě žije. Popravdě jsem si zprvu myslel, že to je ona. Čas pak ukázal, že tomu tak není. Nikdy se nepřeřekla nebo se nezeptala: Jsi můj drahý Loki?
„Chci být šťastnější, ale po tvém boku, má drahá,“ postavím se, obejdu stůl. Kousek papírku mi shoří v dlani. „A byl bych šťastnější, kdyby byla naděje, že naši synové jsou stále mezi námi,“ prohrábnu ji vlasy a zadívám se jí do očí. „Pokud andělé říkali pravdu a artefakt nám splní přání, chci naši rodinu pohromadě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Původně jsem chtěla Lokiho lehce obelstít, neříci mu o Andvarim a zkusit všechno sama, ale tím co řekl pro změnu vyrazil dech on mě. Několikrát rychle zamrkám a nechám ho přijít k sobě. Ani nemám chuť se přesvědčovat, jestli jeho duše je stále stejná. Pohled z očí do očí nechám jen krátký a věnuji mému muži šťastný úsměv po kterém mu hned padnu do objetí. Vzhledem k jeho výšce se tváří tulím k jeho hrudi a zcela nekontrolovatelně mě opět začnou "pálit oči". "Možná... možná by tu naděje byla." Nadhodím nejistě. Vážně jsem mu to nechtěla říct, ale... nejsem lhářka, nemám na to. Ani vědomí o té druhé ženě jsem nedokázala utajit, jak bych mohla tohle? A kdybych začala v našem vztahu s tajnostmi, jak bych pak mohla věřit, že on mluví pravdu? "Víš... já... lhala jsem. Mrzí mě to, ani nevíš jak, ale nevěděla jsem, co v tu chvíli jiného dělat." Začnu ztěžka. "Máš ten prsten, co jsi... vzal? Dnes se tu ukázal jeho majitel - Andvari a prý má informace o našich synech. Třeba opravdu je naděje, že se Váli nevzdal existence a mohl by se stát i zázrak s Nárvim..." Uslzenýma očima na něj pohlédnu, čekajíc nějaké potvrzení. Vím, že na Nárviho bych se upínat neměla, všichni viděli jeho smrt... Ale, proč by tedy skřet mluvil o obou? |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Moment, ten skřet žije?
Možná existuje naděje? Podívám se na Sigyn, jako by byla jen iluzí mnou vytvořenou. Že by jeden ze synů žil? Váli? Ten jako jediný mě napadá. Nárvi je dávno... nedokážu na jeho skon ani myslet.
"Víš... já... lhala jsem. Mrzí mě to, ani nevíš jak, ale nevěděla jsem, co v tu chvíli jiného dělat." Uklidním Sigyn pohlazením po paži. „Jestli existuje naděje,“ špitnu a zahledím se skrze ni. Skoro jsem viděl oba dva syny stát vedle sebe a usmívat se. „Prsten?“ chvíli mi trvá, než si vzpomenu a pak zavřu oči, jako by mě něco dalo facku. „Mám, ale ne u sebe,“ vzdychnu a nejraději bych se seřval. „Kdysi dávno sem jej skryl,“ skousnu si dolní ret. „Ne na Midgardu, ale na Asgardu. V naší vile u Valhally. Pod okem Ódinovým jsem věřit, že Andvari tam hledat nebude a zapomněl jsem na něj.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Tohle je situace víc než k pláči. Jak máme teď získat prsten, najít Váliho a vrátit se domů, když to musíme systematicky úplně obrátit a máme na to jeden den. "Tak si tak říkám, že na zapomínání máš poměrně talent." Jak jak z tohohle teďka ven? Chytá mě zoufalost. "Mám jeden den na předání prstenu a ani nevím jak toho skřeta hledat. Ale na druhou stranu, když víme kde je, on o něj neztratí zájem a když zajistíme obnovu Asgardu, budeme mu moci ten prsten vrátit a najít Váliho..." Vyslovím svou myšlenku, ale napadá mě ještě něco. "A... co tvoje... tamta druhá? Ty možná říkáš, že pro tebe nic neznamená, ale co když ty jsi pro ni znamenal hodně?" |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Blbý skřet! I když je to vlastně trpaslík, ale Thorin to není!
„Začínám si to také uvědomovat, drahá,“ přiznám zhrzeně, že moje paměť je na tom nějak bídně. Přece nemůžu zapomenout na tak důležitou věc, jako je prsten. Moje bejvalka není důležitá! „Možná se dá do trosek Asgárdu nějak dostat,“ nadhodím, i když se mi nelíbí tahat Sigyn někam, kde to dávno není bezpečné. "A... co tvoje... tamta druhá? Ty možná říkáš, že pro tebe nic neznamená, ale co když ty jsi pro ni znamenal hodně?" „Jak to myslíš?“ pozvednu obočí. Se Siggy jsem nechtěl mít nic společného. Teda dokud mě nezačne otravovat, co znamenají ty fotky ve zprávách a v novinách. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro "Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout." Pohladím ho po tváři a letmo políbím jako omluvu za svou poznámku. "A máš nějakou myšlenku, kudy by vedla cesta? ... Ať tě ani nenapadne říct, že to půjdeš hledat sám." Varuji ho dopředu, neb jeho pohled, co následoval značil jediné - bude to nebezpečné. "Raději prožiji nebezpečí s tebou, než klid a bezpečí bez tebe." Mrknu na něj a něžně ho vezmu za ruku. "Myslím to tak, že ... ach, u všech mrtvých bohů, nemohu být jednou jedinkát také trochu sobec?!" Postesknu si uprostřed věty. To mé věčné ohlížení na druhé. Jsem Lokiho žena, právoplatná a jediná, stejně jako je on mým manželem a žádné jiné, tečka. Jenže přesto všechno, co když ho miluje tak jako já? "Měla jsem jen obavu, abys jí nezlomil srdce, jenže... pokud chceš být se mnou, tak se to udělat musí." Povzdechnu si. Na jednu stranu mi jí je docela líto. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro No jen aby :D
"A máš nějakou myšlenku, kudy by vedla cesta? ... Ať tě ani nenapadne říct, že to půjdeš hledat sám." Jen na chvíli mě to napadlo, ale ani tato možnost se mi nezamlouvala. Co kdyby během mé nepřítomnosti někdo Sigyn unesl? Tohle dovolit nemůžu. „Neboj se, drahá. Bez tebe nikam nepůjdu. Nechci tě znovu opustit,“ a to jsem myslel i moment, jak jsme šli do Vatikánu.
„Pokud budeš můj sobec,“ usměji se a letmo jí políbím do vlasů. „Obávám se však, že ji budu muset navštívit. Nechat ji zapomenout. To dokážu. Nemůžeme si dovolit, aby s pomsty vyvedla něco, co by mohlo poškodit nejenom mne, ale i tebe a naši misi. Netěší mne, že bych tě trýznil její přítomností.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro "To jsem ráda." Teď už nepochybuji a upřímně doufám, že dojdeme ke společnému cíli. "Jsem jen tvá a ty můj." Políbím ho na tvář. Líbí se mi jeho řešení. Nechat ji zapomenout... Nejsem žádná potvora, ale vyřazení konkurentky shledávám jako nezbytné, navíc s tím Loki přišel sám, takže se nemusím obávat, že bych zničila něco, na čem by mu záleželo. Smrtelníci do našich životů nepatří. I proto, jsem si nikoho nenašla... nesnesla bych v srdci někoho jiného, koho by mi smrtelnost vzala. Ale to můj božský muž vědět nemusí, jsem hrdá, že jsem za svým manželským slibem dokázala stát před všemi pokusy od pohledných sympatických mužů. Ve dvou případech dokonce i žen, což mě překvapilo i lichotilo. "Ví o vás někdo další? Kolika lidem je potřeba upravit paměť?" Zajímám se. "Pokud tohle učiníme, již mě její přítomnost nebude nijak vyvádět z míry." Není to moc ohleduplné řešení a je konečné, ale mohli jsme ji ještě umlčet nadobro. I to by byla možnost, ovšem na mě až příliš drastická. Když se žena mstí tak to nikdy nedopadne dobře pro široké okolí a to je věc se kterou opravdu nemůžeme ztrácet čas. "Takže, teď odvezeme Doriana, Lora na oplátku vyžaduje setkání s tebou a dva autogramy a další cestu určuješ ty." Máme toho k řešení opravdu hodně... tomu říkám nabitý program... |
| |
| Cesta do temnot ~Seth~ Vše se seběhlo tak rychle. Přítomnost nepřátel už se dala téměř nahmatat a my mizeli v temnotě barových chodeb. Neviděla jsem na krok a nejspíše jsem Sethovi, který šel přede mnou několikrát šlápla na paty. "Promiň." špitla jsem pokaždé, co moje boty dotíraly na ty jeho. Nemluvě o několika nárazech do jeho zad, pokaždé, když nějak zpomalil, nebo rozmýšlel kudy dál. Nevydržela jsem to a položila mu ruku na rameno. Jednak abych věděla směr a pak abych ucítila, kdy zpomaluje a mohla omezit naše kolize. "Je to jak mission impossible." uchichtla jsem se. Možná to nebylo na místě, ale pro odlehčení napjaté situace mi to v tu chvíli přišlo jako dobrý nápad. *Ještě že mou doménou není Moudrost...* plísnila jsem se v mysli, ale to už se před nás cpal škorpion. Jelikož jsem nebyla první a zjevně už ani né druhá, nechala jsem zkoušku dveří na ostatních. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro To ne a Thorin je borec :D
Zdá se, že se situace svým způsobem uklidnila. Nelítají hromy ani blesky a to tu ani Thór být nemusel. Mohu si oddechnout. Nerad bych Sigyn vysvětloval, proč jsem si Siggy vybral. Mám jen trochu obavy, jak jí zabráním, aby mi skočila kolem krku? To bude velmi, ale velmi trapná situace.
„Kolika?“ naštěstí jsem do světa neroztruboval, že jsem se Siggy. Přiznávám se, že jsem jí zakázal, aby o tom řekla své vlastní rodině a pokud chtěla, nemohla. „Skoro nikdo. Jen naše služebná, ale ta má také upravenou paměť,“ nesměle se usměju. Jsem zlý. Já vím. „Nikdo mimo dům to neví. A pro tebe udělám první, poslední, má drahá.“
"Takže, teď odvezeme Doriana, Lora na oplátku vyžaduje setkání s tebou a dva autogramy a další cestu určuješ ty." Zasměju se a políbím Sigyn. „To myslím, že další dva autogramy ještě zvládnu. Máme všechno? Můžeme vyrazit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Jsou věci, které je lepší nevědět. Například jméno konkurence, nebo důvod proč vypadá jako já. Důležité je to, že Loki stojí po mém boku a nezůstává s ní. Nepotřebuji se vyptávat víc. Je to muž mající své touhy a tohle musím respektovat ač mě to mrzí. Informace o počtu uvědomnělých okývnu, ale něco si dovolím namítnout. "Nedělej to pro mě, ale pro nás, má lásko. Nechci abzs něco dělal jen, protože to chci já a ty jsi můj názor třeba nesdílel..." Oplatím mu polibek a přispěji dalším. "Ještě seberem kocoučí věci a můžeme jet. Ale chtělo by to nějaké auto." Nepatrně mu naznačím, že odvoz je na něm. Já auto nemám a courat se městem s nákladem věcí a celebritou po boku by byla poměrně sebevražda. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Za Lorou
Nebo pro nás. To je taky možnost. Chtěl jsem jejích nádherných očích trochu stoupnout. A nesdílel jsem s ní někdy svůj názor? Pokud to nebyla prkotina na mávnutí ruky, tak jsme se vždycky domluvili. Šlo to. Ostatní nám toto pouto záviděli. I sám Thór, který musel bojovat se svou ženou, která raději venku okukovala zadky jiných chlapů.
Auto nebylo problém. Zavolal jsem na hotel a objednal jej. Bylo tu do půl hodinky. Sigyn měla alespoň čas připravit věci pro svou kočku a já se snažil držet Garmra od sebe, protože jeho jazyk se vždycky objevil nebezpečně mého obličeje.
Cesta za Lorou proběhla taky bez krkolomností, ale všichni víme, jak to tu je s dopravou. Červená znamená, no a teď si zkusím bliknout a vy zastavte. Ne? Tak ok no. Musel jsem si sednout dopředu, protože Dorian byl v přepravce a Garmr zase někam zmizel. Ale on se dřív nebo později ukáže.
„Jsme tady,“ ozval se řidič. Dál jsem mu dýško. Přece jenom tohle mám v ceně hotelu. „Pomůžu ti s ním,“ vytáhnu ven klec s kocourem a mrknu na Sigyn. Za námi stál nově postavený dům nebo jenom zrekonstruovaný? Ale vzhled nic moc. „Tak a jsi na řadě, drahá,“ usměju se.
P.S. – vnitřek domu si klidně vymysli :) ať můžeme už rovnou k jejímu bytu :D |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Upřímně se mi nechtělo nikam jezdit a nebo pustit Lokiho byť jen na chvíli, ale bylo to potřeba. Tentokrát nelítá v průšvihu Loki sám, ale jsme v tom spolu. Musím říct, že je to příjemná změna, než jen sedět v zahradě, poslouchajíc zprávy o výpravách na kterých je zrovna můj muž a jak se co nehezky vyvrbilo. Posbírám věci, překontroluji si, že mám všechno důležité a s povzdechem shlédnu interiér bytu. Na jednu stranu mě bude mrzet, jestli se sem už nevrátím, na druhou stranu, pokud budeme mít obnovený Asgard a vše kolem, pak je toto místo stejně k ničemu a naprosto bezpředmětné. Tak... uvidíme, jestli se uvidíme... Pohladím chladnou zeď a s dlouhým výdechem vezmu menší kufr, tašku přes rameno a kočičí pelech. Jako vánoční stromek dojdu do předsíně, kde vše složím, seberu ještě misku se škrabadlem a dám to do větší igelitové tašky. Lov kocoura byl nejhorší. Dorian zavětřil, že se něco děje a než jsem se pro něj vrátila, tak zalezl pod postel, jak kdyby věděl co přesně se děje. "Achjo, zlatíčko, vylez..." Prosím kocoura klečíc na zemi s hlavou a rukou pod postelí. Pokud mě Loki následoval, měl teď perfektní výhled na můj zadeček v přilehlých šedých kalhotech. Úspěšně jsem vytáhla kocoura ve chvíli, kdy na nás troubilo připravené auto. Naložené věcí už takový problém nebyl, s uspořádáním tobylo horší, ale cesta nebyla dlouhá a proto mi oddělené sezení zas tolik nevadilo. Garmr byl čím dál lepším mezlíčkem, neb se sám uklidil, ale tuším, že je někde ne blízku. "Děkuji." Předám část věcí ochotnému muži a trochu nervózně vydechnu při čemž si připomínám jediné. "Tom, Tom, Tom, je to Tom, ne Loki, Tom! Vím, že do telefonu jsem to řekla správně a bez zaváhání, ale teď to bude na živo a to je horší. Nejistým krokem se vydám k domu, kde bydlí má záchrana. "Neboj, Lora je v pohodě... možná trochu střeštěná, ale to je na ní plus. Hlavně v tuhle chvíli. Věřím, že nám popřeje hodně štěstí a bude nás podezírat z tajné svatby a aktuálnímu odjezdu na líbánky..." Zarazím se uprostřed nahlas řečené myšlenky. Uklidňuji jeho nebo sebe? "Emmm..." Cítím, že se trochu červenám a tok mých myšlenek se opět stočí k "Tomově" papírové Midgarďanky... Opravdu si vzal jinou? Ztěžka se nadechnu a zaklepu hlavou, abych to ze sebe setřásla a pokračuji v chůzi. Aniž bych se dlouho rozhlížela, zazvoním na příslušný zvonek a ohlásím nám. Za radostného vyjeknutí se ozve bzučák a vstupujeme do domu. Vzhledem k celkové zátěži jedeme výtahem, byť je to jen druhé patro. Ve chvíli, kdy se chystám zaklepat se dveře otevřou a v nich usměvavá kamarádka vítající mě objetím a zírající na můj doprovod. Bez dlouhých průtahů nás zve dál, což vítám. Nerada bych poutala pozornost zdejších obyvatel. "Tak, aby sis přinesla papíry a tužku..." Rýpnu si hned jak se za námi zacvaknou dveře a v mezičase vypustím vyplašeného kocoura. "No no, vždyť Loru znáš..." Podrbu chlupáče za uchem. "Teď tě bude chvíli rozmazlovat ona." PS. nevím co přesně si po mě chtěl :D Loru nechávám na tobě ;) |
| |
| Vyběhne kapr na kopec a zakřičí: " !" ~Cora, Artemis a Hádes~ "Jo, máš pravdu. Pohádat se můžeme někdy jindy." Vykouzlil jsem jeden z úsměvů. Ani nevím proč, asi za to může moje mužnost, jsem se ve chvíli co se otočila, podíval Artemis na její překrásné pozadí a notnou chvíli na něj hleděl. Bylo velmi, opravdu velmi náročné, se jí nedotknou a cokoliv dalšího dělat. A že se mi hnalo myšlenek v hlavě. Měli jsme práci a ta byla zatraceně důležitá. Já ti dám vstup zakázaný, ty zmetku! Spolkl jsem touhu to tomu mužíkovi oznámit a touhu ho něčím přetáhnout. V té chvíli mě napadl docela takový nápad. S tím, že by se mohl líbit všem, jsem tak nějak nepočítal. Naklonil jsem se proto k Artemis, která se na nějaké nápady ptala. "Víš, lásko, jsi vážně kočka, tak co udělat na něho ty očka. Zabavit ho na malou chvíli, které využijeme. A prostě ho potom omráčit... a nebo ho omráčit hned?" Něco mi říkalo, že to není ten nejlepší z nápadů. Ale byl jsem to prostě já. Nemůže po mě někdo chtít, abych vymýšlel geniální nápady. Na to je tady Hádes. Já jsem přece jenom já. Násilí je moje druhé jméno. Přeci jen bylo už tak moc obtížné se zachovat ve chvíli sporu, jako jediný rozumě. Nemůže se po mě očekávat něco dalšího. "Tak co? A nebo využijeme tu půl hodinu nějakým jiným způsobem." Teď jsem pro změnu svůj pohled provokativně stočil na její přednosti. Nebudu se za to obhajovat. Jsem prostě chlap! |
| |
| CO BYLO A PAK NASTAL LOKI&SIGYN SPAM Seth, Ma’at
V: Pokračujeme dál ~Seth, Ma’at + Iseut, Petet~
Jakmile jste zahnuli doprava, světla se opět rozsvítila. V čele stále zůstával Seth, za ním Ma’at, pak šla Iseut a řadu uzavíral škorpión. Zvuky z baru se postupně uklidňovaly, ale jediný další východ byl dveřmi, kterými jste prvně prošli. Uslyšeli jste, jak zavrzali tamní dveře a někdo vstoupil.
„Musíme si pohnout!“ houkl zezadu Petet. „Zkuste někdo ty dveře na konci chodby,“ ukázal k nim a sám se pak protlačil po levé straně. Dvoukřídlé po pravé straně vedly do kuchyně. Šlo to poznat díky okýnkům. Tam kuchaři zachraňovali zbytky ještě poživatelného jídla.
Seth: Vyber si cestu Sethe...
Ma'at: Cesta do temnot
Hádes, Áres, Hygieia, Artemis
Artemis: Tak nekecejme a konejme! ~Hádes, Áres, Hygieia~
"Takže co teď, kočky? Rád bych věděl a nejen já, co teda bude dál. Pokračujeme v plánu nebo vymýšlíme novej?" S úšklebkem jsem se podívala na Área a pročísla si vlasy. „No, myslím, že bychom měli jít, jinak nám seveřani vyfouknou výhodu. Pokud se tak už nestalo,“ lehce se zamračím. Moc jsme mluvili. Bylo super se setkat s dalším z nás, ale nebyli jsme tu sami. Možná nakonec budou ti dva proti nám a bylo lepší je mít na dohled, což se nám tolik nedařilo.
Došla jsem ke dveřím a chtěla jsem už, už vstoupit, ale místo toho se za námi ozval hlas: „Tam je vstup zakázaný!“ byl to strážník. Dokonce začal mluvit rovnou anglicky, protože jsme byli, jak to říct šetrně, dost velká individua. „Tam nesmíte! Otevíráme až za půl hodiny a vchod je tímhle směrem,“ ukázal tím směrem prstem.
„Má někdo nějaký nápad?“ zeptala jsem se tiše.
Ra
V: Ra vs. Iseut ~Ra~
Jestli Iseut nějak rozhodilo, že by její ideály přece jenom měli nějakou tu chybku, nedala to najevo. Při zmínce o Platónovi zavrtěla hlavou. Nemohla si ani přečíst knihu, aby na sobě nepocítila hněv všemohoucího Boha. Mnozí na to doplatili a ona věděla, že musí tiše sedět a sledovat. Hlavně nezasahovat, ať se to týkalo lidského bytí či jen pouhého čtení.
„Nezasahujeme do řádu lidí,“ podívala se na tebe. „Tedy pokud se nepřipletou do cesty,“ dodala o něco tišeji. Nechtěla, abys to slyšel. „Ještě jsi mi neřekla, kdo je tím vaším tajemným vůdcem.“ „Neznám jeho pravé jméno,“ pokrčila rameny. „A nevím, zda to ví i ostatní. Možná jeho nejbližší, ale vím o něm jedno, že má blízko k Bohovi a on jej nepodzírá. Možná se jenom takto brání prořeknutí. Co kdyby nás nyní někdo sledoval? Chápu jeho záměry. Nebo její,“ dodala po chvíli, jako by chtěla upevnit ženské pohlaví ve společnosti.
Iseut byla zmatená. Ra vždycky mluvil jako by v hádankách, kterým často nerozuměla. Pak jí předal knihu a ona se na ni tázavě podívala. „O jeskyni?“ podivila se a potěžkala ji. „Eh, budu. Já... jen... děkuju,“ zamrkala a znovu se zahleděla na vazbu a snažila se přijít na to, co přimělo Raa k takovému gestu.
„schválně si pak můžeš přečíst i od Nietscheho Antikrista…“ „Myslím, že to nechám na jindy,“ lehce se zamračila Iseut. „Musíme se však vrátit k tomu, že se setkám se Sethem. Nakonec jej budu muset dovést rovnou k tobě. Sem by to však bylo daleko.“ |
| |
| A ku*va ~Ma’at, Seth + Petet, Iseut~
Ať už kdokoliv vyzkoušel dveře na konci chodby, zjistil, že jsou zamčené a na odemykání šperhákem, tedy ten taky nikdo neměl, nebyl čas. Dvoukřídlé dveře vedly rovnou do kuchyně. To zjistila Iseut, která je otevřela a málem zakopla o skrčeného muže a narazila do poličky s hrnci. „Tak tudy ne,“ jenom řekla a opět se sápala k vám. Pak si uvědomila, že má mobil se svítilnou. Vynadala si do idiotů a s uvědoměním, že ve spěchu na vymoženosti moderního světa zapomněla, ji rozsvítila a namířila k poslední neprozkoumaným dveřím, ke kterým se pomalu hnul Petet.
Poslední dveře vás zavedly do sklepa.
„To jsme si moc nepomohli,“ vzdychla Iseut a pro jistotu zajistila dveře vedoucí nahoru. „Vidíte tu někdo východ?“ Než však kdokoliv z vás mohl něco udělat, ozvala se prudká rána a dveře se praskavě prohnuly. Anděl od nich odskočil málem o dva metry s mobilem namířeným proti nim. „Našli nás, ale proč tak rychle?“
Když se najednou rozsvítilo světlo, byli jste na chvíli oslepeni. To Petet konečně našel pojistky a znovu je nahodil. A díky světlu jste viděli i druhý únikový východ. „Běžte, postarám se o ně,“ postavil se před prohnuté dveře a na chvíli se objevil jeho štíří ocas. |
| |
| !!!!!! ~Áres, Hádes, Hyg~
"Víš, lásko, jsi vážně kočka, tak co udělat na něho ty očka. Zabavit ho na malou chvíli, které využijeme. A prostě ho potom omráčit... a nebo ho omráčit hned?" Chvíli mi trvalo, než jsem jeho slova nějak vstřebala a udržela jsem svou, uhm, feministickou stránku v klidu. Jeho dodatek ohledně půl hodinky mi vyčaroval zákeřný úsměv na rtech. „Už jdu na něj,“ koketně jsem pohodila vlasy a pak zamířila ke strážníkovi, který se zastavil s tím, že po nás začne ječet. Využila jsem svých předností a začala hrát nanynku, která se ztratila, využívala kouzlo doteků, což muže místy rozhodilo natolik, že jsem jeho pohled postupně směřovala pryč od bočního vchodu a doufala, že ostatní napadne se rychle protlačit dovnitř a dodělat naši práci. Já budu muset zůstat tady venku. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro U Lory a tady s tím autogramem.
Na ztřeštěné fanoušky jsem byl zvyklý. Tak trochu jsem si to i užíval. Být milován pro to, co jsem, tedy pro to, co ze mě udělal film a vidět svůj obličej na mnoha webových stránkách, kde fanynky psaly, jak moc mne milují a jak dokonalý Loki jsem. Kdybych měl takové publikum i kdysi, nemusel jsem se s Thórem hádat, Ódinovi bych odpustil ty jeho lži.
Kocour se chová, jako by byl na trní a já věnuju Loře jeden ze svých ‚hiddlestonovských úsměvů‘ jak tomu fanynky rády říkají. „Jo, už du!“ vystřelí, málem zakopne o vlastní židli, což nevím, jak to zvládla a bere si papír a tužku. Hned je u mě a strká mi to do ruky. Mám podezření, že ten papír ještě něčím navoněla. „Mimochodem, Tom,“ představím se tak, jak se patří, vezmu Lořinu ruku do své a naznačím polibek na dlaň. „L-lora,“ zrudne jak rak a těká pohledem ode mě k Sigyn. „Vy…. Vy jste o-opravdu spolu?“ její rozpaky jsou pro mé potěšení hmatatelné. Jsem zlý, já vím.
Věnuju se tedy podepisování a plně si užívám zdejší atmosféru. Lora mezitím propichuje Sigyn pohledem a čeká na odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Myslím, že na celebritu po svém boku si hned tak nezvyknu. Dobře, možná i zvyknu, ale začátky budou těžké, především pro mé přátele z tohoto života. Ne, že bych jich měla nějak moc, snažila jsem se prakticky nemít moc nikoho smrtelného, na kom by mi záleželo... jenže... mě to prostě nejde. Vždycky mi někdo přilne k srdci a vždy hrozně bolí, když o někoho přijdu, nebo musím udělat něco, čím přijdou oni o mě, abych mohla žít jinde jako někdo jiný... Tady mám Loru, Beccu, Grega a celkem si sedíme s Margaret, ale po většinu času se míjíme v práci, takže ji neznám tak dobře jako ostatní. Ale nic to nemění na faktu, že z čista jasna všechny zradím a vše, co jsem říkala se proměnilo v lži. Nemám ráda lhaní a o to víc nesnáším, když lžu sama, byť nevědomě. Když jsem říkala, že si s Gregem nechci nic začínat, nebylo to proto, že mám někoho jiného. Když jsem říkala, že mě filmový Thór nebo Avengers nezajímají, nebylo to proto, že bych toho měla plnou hlavu od partnera. Stejně tak když jsem nastupovala a tvrdila na pohovoru, že mateřskou vážně neplánuji a zůstanu tu dlouho. U všech šupin Jörmungandera! Všechny ty myšlenkové pochody mnou probíhají v návaznosti na Lořinu rozpačitou otázku. Probodává mě zvědavým pohledem, jen si nejsem jistá zda v ní opravduv vidím trn žárlivosti, či naopak jiskru vzrušení. Upřímně doufám v to druhé, jelikož nechci Loru vytočit do běla stejně jako Beccu. Z toho se nevykecám... nevykecám... jak jen... ne, nevykecám... nebo trošku... ehm... také ne... sakra... Lehce si zkousnu ret a nervózně se pousměji. "No... asi už to tak bude..." Potvrdím nejistě a pohlédnu na Lokiho. Upřímně doufám v nějaké záchranné lano. Vůbec jsme nepřemýšleli nad tím, čím nakrmit veřejnost a tedy i mé okolí. Tohle jsme možná měli domyslet... jasně, že bude vyzvídat... to budou všichni... |
| |
| !!!!!! ~Cora, Artemis a Hádes~ Povzdechl jsem si. Ta půlhodinka by mi byla vážně milejší. Pohlédl jsem na strážníka, ke kterému šla. Kousl jsem se do rtu při představě, že by se to jednou, snad opravdu jednou, mohlo stát i mně. "Nemáš ani nejmenší tušení chlape, jak ti zatraceně závidím." S touto myšlenkou jsem tedy s potupným výrazem, i když se jednalo o můj nápad, využil nabízené příležitosti. A nezdržoval jsem se s tím, abych si hrál na nějakého "agenta" a normálně šel. Vnady Artemis jsou velmi velmi hypnotické. Ve chvíli co jsem se tak nějak objevil uvnitř, rozhlédl jsem se zda-li mě někdo následoval příklad z naší skupiny. Zarazím se. Možná na malou chvíli jsem zapomněl, co že to vlastně hledáme. Nelenil jsem a prostě se rozhodl to projít. Ano, může za to ta jejich hádka. Totálně mě to rozhodilo. To je naprosto šílené, abych v tomto životě byl ten rozumný já. Zatraceně! |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Lora a její otázky + Lora
Jsem si vědom, že může přijít otázka, která rozhodí i mě. Jsme spolu? Ano. Vždycky jsme byli, a i když jsem udělal to, co udělal, nikdy jsem na Sigyn nepřestal myslet. Pro jistotu jsem přidal několik autogramů navrch. Dobře se prodávají, když na to přijde.
Lora mezitím nemohla pobrat, že bychom my dva byli spolu. „Seb, ale vždycky si říkala, že nemáš ráda ty filmy s Lokim a tak.“ Ve mně málem hrklo, než jsem si uvědomil, že mluví o filmovém Lokim. „To bude má vina,“ dám Loře autogramy. „Chtěl jsem, aby Sy… Sebille mohla žít normální život bez paparazzi. Bohužel teď jsem vše pokazil,“ udělám ze sebe zlosyna, který překazil pohodlný život.
Lora povytáhla obočí a naznačila ústy tiché aha. „A děkuji… můžu… fotku?“ Podíval jsem se na Sigyn a téměř neznatelně jsem pokrčil rameny. |
| |
| Uvnitř ~Áres, Hádes, Hygieia~
Artemis se podařilo odvést strážníkovu pozornost, ale tím se oddělila od vaší skupiny. Neměli jste času nazbyt. Stačilo, aby se chlapík podíval vaším směrem, a ihned by vás zastavil.
Na to, že Vatikán byl starý, uvnitř vypadala chodba až příliš moderně. Bílé stěny bez jediné šmouhy či praskliny, světla zářivek, které vám téměř vypalovaly sítnici. Navíc se tu nesl zvláštní odér hygienických prostředků. Určitě nepoužívali levné a nefungující čisticí prostředky ze sámošky.
Nalevo i napravo od vás se rozprostírala chodba. Musela sloužit jenom jako průchod do chráněných sektorů a zároveň, aby její vnějšek zachoval starobylost Vatikánu. Vypadalo by to blbě, kdyby na starobylých zdech blikalo červené světýlko terminálu na kód.
Známky, že tu před chvíli byl Loki a Thór byly zjevné. Směrem doprava ležela lehce osmahlá osoba vyzáblého strážníka. V jeho blízkosti se nacházely dveře a samozřejmě zavřené a zajištěné kódem. Otázka, zda Loki s Thórem vůbec chtěli, abyste je následovali. Nejspíš ani ne.
Terminál fungoval na kartu s čipem. A už předem vám může být jasné, že mu jej vzali a na vás se vykvákli. Navíc tu bylo velké riziko, že ven či dovnitř vejde někdo jiný, přistihne vás u osmahliny a máte naděláno problémů do budoucna. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Všímám si, jak Loki ještě podepíše pár papírů navíc a je z vyzvídání také trošku rozhozený. Lora samozřejmě ví, co jsem říkala a ví to až moc dobře, ale zatím se spíš snaží všechno pobrat, než aby mě nekompromisně zavrhla jako Becca. Nadechnu se k námitce, ale Loki mi přispěchá na pomoc a částečně objasní fakt, že jsem o našem vztahu dřív nemluvila ani nic podobného. Její „aha“ je ale stále dost nechápavé a tak zkusím ukuchtit ještě rychlo fiktivní příběh. “Říkala jsem, že je nemám ráda… hlavně proto, že i předloha se nedrží původních legend. A… s Tomem jsme se kvůli tomu trochu nepohodli, já nechtěla, aby se takové slátaniny účastnil a jeho zase nadchla spolupráce s tvůrci. Do toho se díky jiné roli začal stávat známějším a tak jsme se dohodli na pauze a já sice mohla žít bez strachu z paparazzi, ale také bez něj…“ Při tom se trochu smutně pousměji a sáhnu po Lokiho ruce, kterou něžně pihladím. “…Filmy jsem nenáviděla a nechtěla je vidět, protože nás rozdělili…“ Ujasním na závěr a doufám, že to bylo dostatečně dojemně přesvědčující. Smutný fakt je ale ten, že jsem vlastně až tak fiktivní příběh neřekla. Jen jsem některé věci nazvala jinými jmény, ale to Lora nemůže tušit. Padne otázka ohledně fotografie. Čekala jsem to. Musela s tím zákonitě přijít, hlavně proto, aby se tím (jako každý) mohla chlubit. Podpis se dá získat ledajak a nemusí ho hrdý majitel mít rovnou od hvězdy, ale fotka to už je pravý důkaz toho „Tom Hiddleston byl u mě doma!“ No potěš… Na druhou stranu, Lora mi pomohla a neodmítla mě. Nebýt jí, řeším miliardu dalších problémů, a jestli se bude pak vytahovat, že ta Avangers-nenávidící-osoba přitáhla do jejího bytu jednoho z hlavních herců a navíc s ním má vztah, to už nebude moje starost. Tedy… dokud nebudou vycházet bulvární články o mém minulém životě zdravotní sestry. Co za špínu by na mě mohl kdo vytáhnout? Žila jsem slušně a bez jakýkoli eskapád. Pokrčím rameny a věnuji Loře úsměv. “Když mi něco dáš do ruky, tak vás klidně vyfotím.“ Jestli tohle zapříčiní nějakou katastrofu, vypořádáme se s tím později. Ačkoli sic neradi, ale budeme muset myslet i na tenhle život, zatímco se budeme snažit získat zpět svůj předešlý. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Foto pro Loru
„Jo... pardon, už jdu pro foťák,“ roztěkané Lora odběhla do své ložnice, alespoň jsem tak usoudil od ponožek pohozených na zemi, které jsem postřehl během otevření a zavření dveří. Podíval jsem se na Sigyn a letmo se usmál. „Začíná to trvat dlouho,“ vzdychl jsem tiše, aby to Lora neslyšela. Rozhlédl jsem se, kde se nachází kocour a prohrábl si vlasy na známky začínající nudy.
Lora se vrátila se svým mini foťákem, který byl tak dobrý pro turisty, kteří fotili jen pro zábavu a dál s fotkami nic nedělali. Zazubila se na Sigyn, kterou znala pod jménem Sebille a podala ji tu malou odpornou růžovou věc. Pak přistoupila ke mně a nalepila se na mě, až mi to bylo nepříjemné, ale během profese herce jsem zjistil, že to je nějak normální. Vždycky přetrpět několik desítek fanynek, někdy to dokonce bylo i příjemné, když se málem před vámi plazily a líbaly špičky bot. Objal jsem Loru kolem ramen a počkal, až Sigyn zmáčkne spoušť toho malého růžového monstra, které nám může trochu zkomplikovat život na planetě Zemi. Ať už to máme za sebou. Sýýýr.
...
Čekal jsem u vchodových dveří, zatímco Sigyn úkolovala Loru ohledně Doriana, který se nosil jako páv. Měl jsem podezření, že venku na chodbě byl Garmr, protože o dveře několikrát něco zadunělo, jako když po tom klepnete ocasem. „Všechno vyřízeno?“ usměju se na Sigyn a taky na Loru. |
| |
| Snad je to přece jen možná věc ~Váli + Emma, Milly, Forseti~
“Ano, počítám je. A už jsem několikrát řekl, že já jí nemohu dát to, co po čem touží… Zaslouží si… někoho… lepšího.“ A pustil bys k ní vůbec někoho? pomyslel si Forseti, ale raději to nevyslovoval nahlas, protože rozhovor pomalu zacházel do obrátek, kdy bylo riziko, že se po sobě ti dva vrhnou. Ve vzduchu stále viselo slovo vina. Jak těžké bylo někomu odpustit. Křesťané říkají, že Bůh dokáže odpustit, ale může odpustit jinému bohovi? Dokáže Forseti překousnout smrt svého otce? Nejhorší na tom bylo, že Loki to udělal ze žárlivosti, touze neustále tropit různé žertíky a tenhle se mu nevyplatil. Chtěl Baldrovu smrt nebo to měl být jenom vtípek? Myslel si, že není možné, aby jej Höd smrtelně zasáhl?
“Sám říkáš, že bude lepší, když padne do rukou severu… proč tedy nejdeš se mnou ty? Tady holkám nic nehrozí, zvládnou to bez nás.“ Forseti se na tebe podíval s pozdviženým obočím, jako by ti četl myšlenky. Ani on nechtěl jít po tvém boku. Znamenalo by to jenom šarvátky, hádky a ohrozilo by to vaše životy a hůře životy obou Emmilly.
“Pokud nepůjdeš, vezmi Milly s sebou.“ Bůh spravedlnosti přikývl bez jakýkoliv námitek. Bylo to logické. „Emma bude ráda mít ji po svém boku,“ odehnal zbloudily kouř z cigarety a trhl sebou, když obě holky vyběhly z kuchyně a s pohledy, které byly plné třpytu a nadšení.
„Dostaly jsme nápad!“ vyhrkla Emma, nedbajíc na napjatou atmosféru. „Milly, přines noťas, já seženu kabel,“ klekla si k šuplíku a vytáhla HDMI kabel, který propojoval obrazy notebooku a televize. „Bude to překvápko!“ zahihňala se. Forseti se lehce zamračil. Měl podezření, že je holky celou dobu poslouchaly a nyní chtěly odehnat chmury a uvolnit tak atmosféru. Emma se na něj mrkla a věnovala úsměv i Válimu. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Nikdy jsem nebyla žárlivá, nebo možná ne přehnaně. Nenárokovala jsem si Lokiho jako svůj majetek, ale existence jeho Midgardské ženy mě mrzela a bolela víc, než jsem jemu dala najevo a raději jsem to v sobě dusila, jak jsem mohla. Vyplavalo to blíže k povrchu ve chvíli, kdy se Lora na Lokiho nalepila až příliš. Bodlo mě u srdce, když mnou proběhlo vědomí, že do jeho osobního prostoru mělo přístup nespočet cizích žen. Nemám nic proti uctívání, ale i kdyby Tom byl opravdu jen smrtelná celebrita a ne skutečný bůh, měli by si lidé držet určitý odstup. Nebo ne? Cvaknu pár fotek, ať si pak Lora má z čeho vybrat tu nejlepší a s vrácením foťáku předávám instrukce k Dorianovým zvykům. Vidím totiž, že Loki se má k odchodu a také se nechci nijak déle zdržovat. Mám Loru ráda, ale chtě nechtě svůj božský život a svého manžela mám raději. Stejně bych ji dříve či později musela zmizet z očí a to, že se vypařím za životem po boku herce, je vlastně docela příjemná změna jak zmizet přátelům a životu, co jsem doposud žila. Jen abych se nemusela vracet… “Vše vyřízeno…“ Podám potvrzující hlášení a usměji se, abych zamaskovala jistou starost. Mám trochu obavu, aby Dorian neudělal Loře z bytu kůlničku na dříví, když bude v práci jako truc, že jsem ho sem šoupla. Do teď byl zvyklý jen na mě a Rebeccu s Lorou znal dobře, ale nehlásil se k nim tak jako ke mně. “Tedy… co jsme vyčetli v těch listinách a kam se vypravíme?“ Musíme toho stihnout tolik a těžko říct kde začít. |
| |
| Návrat po půl roce :D Takže mě do toho hodlá hodit samotného. No, aspoň, že o Milly bude postaráno… Počkat! Co když přesně tohle ten bídák chce? Určitě na cestě za hledáním té věci bude nespočet nástrah a on mě ponouká jít jim vstříc, aby se mě chytře zbavil a neklesnul při mé popravě v očích Emmilly. A nebo jsem jen příliš paranoidní… Kol a kolem znovu se toulat světem sám, kde nikomu dalšímu už neublížím, mě láká. Chtěl jsem se nadechnout k nějaké odpovědi, ale nedostal jsem možnost. Ty dvě do místnosti vtrhly jak velká voda a chrlily na sebe pokyny k realizaci jejich nápadu. Tázavě jsem kouknul na Forsetiho a ten můj pohled opětoval bezradným výrazem doplněným po pokrčení ramen. Pokud s tím měl něco společného, rozhodně se k tomu nehlásil a byl dobrý herec. Před tím, než Milly zmizela pro oťas, stihla mě probodnout pohledem a to i přes to, že mi cigareta vypadla z ruky ve chvíli, kdy se dveře otevřely a vydala se, vyhlídkový let volným pádem dolů do ulice. Do háj, luk a lesů! Zakleji vduchu. Vážně ji nechci trápit. Jenže jak se zdá, pravý opak se mi daří daleko úspěšněji… Hel aby to vzala. Abych si smázl ten černý puntík, raději jsem nic nenamítal, zavřel jsem okno a šel si umýt ruc. “Co to bude?“ Zeptám se a usednu na prostorný širší gauč k těm třem. Forseti poposedne dozadu a Emma se usadí před něj, zatímco Milly mezi mnou a dvojici pracuje na puštění filmu. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Konečně pryč
Zmizeli jsme z bytu Lory a mohli se tak bavit upřímněji a neschovávat se tak za lží, i když v mém případě to bylo obvyklé. Nicméně se svou ženou jsem si vyměňoval i ta nejtemnější tajemství, svůj strach, bolest, ale i štěstí, lásku a radost. Byla jediná, o kom jsem mohl říct, že mě zná takového, jaký doopravdy jsem.
“Tedy… co jsme vyčetli v těch listinách a kam se vypravíme?“ Podržel jsem dveře, aby Sigyn mohla projít. Co se týkalo ukradených svitků z Vatikánu, tak jako obvykle mluvily v hádankách. „Nic moc,“ přiznám se. „Ale je jisté, že vchod do Ráje je někde na Midgardu,“ použiju pro Zemi staré severské označení. Taky bych ji mohl nazvat Středozemí. To je v podstatě to samé. „Nejdřív bych šel po tom prstenu. Problém bude s nalezením vchodu do Asgárdu a pokud jej najdeme, mám obavy, co tam najdeme,“ zkontroloval jsem, jestli mám v tašce ještě ty staré svitky. „Kolik času nám dal ten skřet? Den? Kdyby nám dal aspoň nějaké vodítko,“ zabručím podrážděně. „Za den to stihnout nemůžeme.“
Z ničeho nic se objevil Garmr, který, přísahám, měl být za dveřmi Lory, ale pak tam nebyl a … já toho psa nechápu. Vrtěl ocasem, jako bychom mu nabízeli kost a jeho štěkot mi začal trhat uši. Čenichem strkal do Sigyn i do mě. Co ten čokl chce? |
| |
| Film ~Váli + Forseti a obě Emmilly~
„Nechte se překvapit,“ zazubila se Emma a sledovala Milly, jak zápasí s moderní technikou. Když bylo hotovo, konečně se usadila. Forseti filmy nikdy moc nesledovala. Jenom s Emmou, když ona na ně dostala chuť. Černovláska jej dloubla do kolene, aby se tolik nemračil a mrkla na Milly, aby podpořily své poťouchlé plány.
Pozn.: Uhm, já teď vůbec nvm, jak ten film začíná, a protože sem si zničila externí HDD xD … tak začátek filmu přenechám mileráda tobě :3 |
| |
| Film Ty dvě poťouchlice prohnané. Ale stejně nemohu říct, že bych je neměl rád. To zas bude něco... Milly i Emma měly filmy a tyhle moderní věcičky rády, takže veškeré "pohyblivé obrázky" jsem viděl jen díky té "své" obryni. Převážně to byly komedie, romantiky, historická tématika a nějaké ty pohádky a fantazie, ale nikdy kolem toho nebylo takové divadlo jako teď. To nevěstí nic dobrého... Hodil jsem to za hlavu a také poposedl, abych se mohl pohodlněji opřít. Co Hel nechtěla, Milly řádně naklopila monitor, ujistila se, že všichni vidí a v reakci na své druhé já podnikla poměrně drzý a riskantní krok. Usedla mi mezi nohy stejně jako seděla vedlejší dvojice a opřela se o mě. "Nevadí?" Otočila se na mě s tak úchvatným úsměvem, že bych se zoufalstvím rozbrečel. Kdybych řekl, že ano, musel bych se propadnout studem, že jsem něco tak kouzelného odmítl. Uááááááááááá Zkusil jsem jí úsměv oplatit a mlčky jsem jí pohladil po rameni. Já jí tak strašně ublížím... Vduchu jse křičel a měl chuť zalézt někam do kouta, ale raději jse upnul svou mysl a zrak k filmu, kde už se po zvláštním úvodu začlo něco dít. A ku.... Ten nic neříkající úvod jak parta cvoků jde sledovat nějakou bouři měl nyní pokračování v podobě děje "co tomu předcházelo" a skočilo to do bitvy starého muže s ledovými obry. Kdyby šlo o další obyčejnou fantazárnu rozhodně by hlavní účastník této bitvy nebyl Všeotec. Super... film o naší mythologii... A už jsme na Asgárdu. Ale je docela jiný, než jak ho znám já. Aspoň uvidíme, jak si nás lidé představují... jen doufám, že my dva tam nebudem... "Cože???" Vyprsknu, když se na scéně objeví Ódin se svými syny - Thórem a ... Lokim?! Začínám být v rozporu zda chci vidět celý film nebo ne, ale přece jim od toho neuteču... Ať mou reakci někdo komentoval či nikoho, sledujeme dění dál... ... O nějak ten děj později začínám silně nabírat zvláštní dojem. Thor si je docela podobný z toho jak já ho znám, ale neměli jsme moc možností spolu kdy mluvit, což se o jeho filmovém bratrovi říct nedá. Oba jsou ale velmi reální, co do chování. "Proč mám ten pocit, že to ti dva tak docela nehrají...?" S tou otázkou zamířím k Forsetimu, neb to byl on kdo tvrdil, že je můj otec pravděpodobně mrtvý. A co víc, mám vztek, že má tu troufalost ukazovat svůj obličej na filmovém plátně a zlotřile hrát sám sebe! |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro "Midgard ale není zrovna malý. "Někde na Midgardu" je tedy dost neurčitý termín, drahý..." Oponuji svému muži a hlodají ve mě starosti, zda jej vůbec dokážeme najít. Vchod do Ráje je něco jiného než vchod na Asgard i když mají společnou jednu malou, drobnou a téměř zanedbatelnou věc - těžce nalezitelný průchod. Oba mohou být "někdy na Midgardu" a mi nemáme věčnost na to, ho najít. "Také myslím, že ne, ale nesmíme se vzdát." Stoupnu si před Lokiho a pohladím ho po tváři. "Zvládnem to. Na něco spolu přijdeme." Povzbudivě se usměji. I já mám strach z neúspěchu a především se bojím toho, že prsten najdeme až po uplynutí lhůty a Andvari ho shrábne aniž by nám cokoli řekl. Na druhou stranu pokud prsten nenajdeme vůbec, trest nás nečeká žádný, pokud vypustíme fakt, že nebudeme mít onu informaci o tom, co se stalo s našimi dětmi. Kol a kolem je to vlastně trest sám o sobě, ale díky tomu mám pocit, že by mohli žít a ta naděje mi dává sílu věřit, že bychom je mohli najít i jiným způsobem. Z dalších myšlenek mě vytrhne Garmrův štěkot. Ihned k němu otočím svou pozornost, neb jeho chování je poněkud zvláštní. "No pojď ke mě, ty zvíře." Přikleknu k psovi a podrbu ho za ušima. "Copak je?" Reaguji na jeho strkání čumáčkem. "Myslím, že se nám snaží něco říct." Zhodnostím a krátce se zamyslím. "Garmre... víš kudy se můžeme dostat na Asgárd?" Za pokus to stojí. Třeba by to psisko mohlo vědět víc, než si myslíme. |
| |
| Film ~Váli + Forseti a obě Emmilly~
Forseti si něco zabručel, když zjistil, o jaký film jde. I on zastával názor, že tohle ne. S velkým NE. Dokonce ani moc nečetl mytologii, kterou sepsali smrtelníci, protože se tolik lišila od jejich verze, že to až bolelo. Jedině Edda měla něco do sebe, ale jak známe obyčejné lidi, buď si něco přikrášlí anebo úplně zavrhnout. Šlo přece jenom o jejích bohy, i když s pletkami vůbec nešetřili.
Bůh spravedlnosti si přiložil ukazovák a palec k čelu a v duchu si pomyslel: To myslí vážně? Asgárd. Kdo by to nepoznal, když se objevil název na obrazovce. Trochu moc kovový, málo zeleně a ve skutečnosti byl mnohem větší a ten idiotský duhový most tam ani nebyl. Duhový byl jedině portál. Ach ano. Runa, kterou smrtelníci přeložili jako most, je portál, pro jejich neschopnost pochopit, že existuje i jakýsi druh magie.
"Cože???"
Emma pozvedla obočí a podívala se tázavě na Milly. Forseti to nijak nekomentoval, ale i jemu přišlo, že Loki a Thór jsou nějak moc skuteční. I když jejich Thór měl rudé vlasy a Loki určitě nevládl ledu, jak tomu bylo ve filmu. Nicméně při bližších záběrech si nemohl nevšimnout jistého lesku v Lokiho, ale i v Thórových očích. Dokonce ani film nedokázal zakrýt onu božskou maličkost. „Myslíte si to, co si myslím já a Váli to stihnul ještě přede mnou?“ |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Hledání jehly v kupce sena
Na něco přijdeme. Otravování černého psa je však natolik nesnesitelné, že nedokážu pořádně myslet. Mám chuť jej okřiknout, ale Sigyn se zachová více přívětivě a zdá se, že Garmr zakýval hlavou nahoru a dolů. Moment, tohle psi nedělají, že ne?
Pes zavrtěl ocasem a hlasitě zavyl. Pak začal kolem nás obíhat v kruhu a na jedním místě se vždycky zastavil a ukazoval hlavou směr. „Asi vážně po nás něco chce, drahá,“ připustím neochotně, protože já zásadně se psy nemluvím. „Půjdeme?“ nabídnu jí rámě a vyjdeme.
Černý kudrnatý ovčák potěšeně zaštěkal a hned se rozeběhl kupředu. Zavedl nás do menší uličky. Do slepé uličky. Jak jinak. Navíc bych v ní nechtěl uvíznout v noci. Garmr se posadil a hned zase postavil na všechny čtyři. Začal hlasitě výt a já pocítil něco. To něco bylo známé a zároveň už dlouho zapomenuté. Podíval jsem se na Sigyn, zda taky něco cítí. Alespoň vyčíst z její reakce.
Doposud jsem netušil, jak Garmr prochází zdmi či jak se přemísťuje z místa na místo. Možná TOHLE byla odpověď. Než jsem však stačil cokoliv říct, pes se rozeběhl a proskočil skrz zeď. Na chvíli nastalo ticho. Dokonce i ten divný pocit ustal. Netrvalo to však dlouho. Garmrovo vytí se znovu ozvalo. Sice tiché, téměř neslyšitelné, ale spíš jsem jej dokázal vycítit a dokázal jsem cítit i něco jiného. Vůni jablek. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Tohle je věc, kterou na sobě mám ráda - porozumnění zvířatům. Garmr reaguje kýváním a souhlasným štěkotem, což mě přivádí k dalšímu úsměvu a vzplane ve mě nová naděje. "Začínám litovat, že jsem si za společníka vybrala kocoura..." Poznamenám, když se narovnám a zavěsím do svého partnera, se kterým vyrazíme za běžícím psiskem. Garmr nás zavedl do slepé uličky, což je podivné, ale nijak se nad tím nepozastavím. O důvod víc, pozastavit se nad tím zvláštním pocitem, který však neumím identifikovat. Jelikžo nevím o co jde, nechci s tím vystupovat nahlas, místo toho pozoruji psí počínání. Garmr proskočil zdí a nechal nás tu civět jak dvě tvrdá Y. No super.. Proběhne mi hlavou nevesele, ale hned na to, se ozve vzdálené vytí. Mmm... že by skrytý portál? Pustím Lokiho a se zájmem jdu blíž ke zdi. Hned po pár krocích ucítím nezaměnitelnou vůni jablek, která jen podporuje myšlenku, že za tou zdí je něco víc než lidské smysly mohou zjistit. Přímo u zdi se zastavím, váhavě nadechnu, vydechnu a zdi se dotknu, abych zjistila, zda jí projde stejně jako pes před námi. |
| |
| Film Po letmém pohledu na Forsetiho zjišťuji, že i on je chvíli dosti zhrozen pojetím naší mythologie, ale trpí tiše dokud já neprojevím svou reakci. První výkřik do tmy nikdo nekomentoval, když nepočítám dívčí tázavé pohledy, ale nakonec se to přešlo bez hlásky. Co však prohlásil Forseti později mě jen utvrdilo v mé myšlence. Zajisté se nepletu... ten prolhaný parchant! A my mu všichni tak věřili... hlavně matka... Zajímalo by mě, zda ho i nyní podporuje, či ji pád Asgardu zničil. To však nezjistím, když ho nenajdu... a i on bude prahnout po získání té koule. Pozemské legendy o nás jsou dost pravdivé a to čím nás krmil otec byly samé lži! A díky nim je Nárvi mrtvý a ze mě je zrůda. Zrůda, mající na drápech bratrovu krev... Pomalu ve mě roste odhodlání najít tu věc, hlavně pro to, aby ji nezískal on. Zatínám zuby a těžce oddechuji, abych náhlý příval zlosti zkrotil. Před tí než zavřu oči pro lepší koncentraci by mohl Forseti, pokud by se díval, vidět, že se mé oči změnili ze zelených na žluté. "Půjdu do toho." Syknu k Forsetimu, když si připadám poněkud klidnější. Stojí mi to za to, hlavně proto, abych si s ním vyjasnil pár věcí. Jen doufám, že se mi nepovede náhodou zemřít dřív, než se k Němu dostanu. |
| |
| Co teď? ~Seth + Petet, Iseut~ Bylo to úplné bludiště. Ani né tak spletité, jako spíše s mnoha východy k ničemu. Nic jsem neviděla a z nějakého ironického důvodu mi v hlavě stále dokola létala jedna věta - Spravedlnost je slepá. Do tmy jsem se opovržlivě uchechtla, ale to už jsme procházeli dveřmi do sklepa. "Útulné..." zabrblala jsem a začala spíše hmatem hledat nějaký jiný východ, protože anděla tou svou baterkou mířila stále po všech čertech okolo a z toho blikání jsem nemohla nic pořádně rozeznat alespoň do doby, než se Petetovi podařilo nahodit pojistky. A to jsem neviděla na chvíli taky nic. Oslepená tmou a pak světlem jsem vnímala akorát hlasité rány do dveří. "Jeden by čekal nějakou světelnou ránu a dveře na tisíc kousků." Na chvíli mě napadlo, že možná oni na tom se silou nejsou o nic lépe než my, ale to už jsem se spíše starala o otevírání dalších dveří ven. Neměla jsem ponětí, kde vůbec vylezeme, obzvláště byli-li jsme ve sklepě, ale to mě v tu chvíli vůbec nezajímalo. Otevřela jsem dveře a ohlédla se po ostatních. Přišlo mi hloupé, tam štíra nechat samotného. "Jdeme?" zeptala jsem se ostatních abych věděla, zda někdo další nemá podobný pocit, a nechce náhodou zůstat a pomoci s bojem. Přeci jen kolik jich tam může být? |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Skrze zeď
Přiblížil jsem se k Sigyn, když se dotkla zdi a překvapeně jsem povytáhl obočí, když jí prsty prošly skrz. Protál tu vážně byl. Zkusmo jsem také zvedl ruku a nechal ji, ať se ocitne na druhé straně. Necítil jsem rozdíl v teplotě a nevěděl jsem, zda to brát jako dobré nebo špatné znamení. Ten pes tam chodí furt, tak proč bych já nemohl, pomyslím si a podívám se na svou drahou. „Půjdu první, kdyby se mělo něco... stát,“ nedám ji prostor pro žádné ale. Stále v kládám naději v tupé zvíře. Vykročil jsem vpřed a zavřel oči, jako bych se bál, že se praštím hlavou o tvrdou zeď. Nic takového se nestalo.
Pod podrážkami bot zakřupala suť. Málem jsem hodil držku, když jsem omylem šlápl na uvolněný kámen, ale jinak všechno dobré. Asgárd byl... jiný. Stál jsem na pevné půdě a za mnou byla zeď zbořeného domu. Nacházel jsem se v nějaké ulici, která byla více méně ohraničena sutinami spadlých domů. Ani ten, ze kterého jsem vyšel, nebyl celý. Dál jsem nedohlédl. Zatím jsem na Gladsheim neviděl.
Prostrčil jsem ruku zpět zdí a počkal, až mi ji chytne Sigyn. Pak jsem ji opatrně navedl zpátky domů. |
| |
| I am in ~Válí + Forseti, Emmilly~
Forseti se zamračil, jelikož Váliho mlčenlivá reakce a změna barvy očí jej utvrdila v tom, že Loki a snad i Thór jsou naživu. Bylo to dobře? A bylo vůbec v pořádku, že ti dva spolu vystupovali ve filmu? To nedokázal posoudit.
„Půjdu do toho,“ sykl Váli a bůh spravedlnosti si jej chvíli prohlížel. Hurá. Vyhrál. Váli půjde najít tu zatracenou kouli hlavně z důvodu, že je jeho otec naživu. Možná se ti dva zabijou navzájem. Doufal však, že to stihnou až po nalezení artefaktu.
„Dobře,“ řekl jenom Forseti a nevšímal si vykuleného pohledu obou Emmilly. Jejich nevinná zábava se proměnila v cosi vážnějšího. Nikdo neměl tendenci film vypnout. Ani potom, co se Ódin naštval na Thóra kvůli zbrklé akci a poslal jej dolů na Midgard. „Můžeš začít získáním svitků, které obsahují text, který ti prozradí, jak se dostat do Ráje.“ „Forseti,“ zabručela Emma. Bůh spravedlnosti zakoulel očima a natáhl ruku. Emma vstala a donesla mu tašku. „Mám je u sebe. Získal jsem je ne za snadných okolností. Nicméně je nedokážu přečíst, ale bylo mi řečeno, že je mým osudem najít někoho, kdo je přečíst dokáže.“ Kdybych věděl, že je Thor naživu, žel bych za ním. Vytáhl dva svitky a podal je Válimu. Emma koukla na Milly trochu nervózně. |
| |
| Teď si dáme deli ~Ma’at, Seth + Petet, Iseut~
„A-ale,“ zakoktala se Iseut, protože nechtěla Peteta nechat za sebou. Byl dobrý bojovník a ona cítila, že by jej mohla nazvat přítelem, i když byla andělem. „Jdeme?“ zeptala se Ma’at. „Běžte,“ pobídl Petet a během mžiku se proměnil v ohromného štíra. Jeho ocase s jedovatým bodcem se kmital ze strany na stranu a klapot obrovských pavoučích nohou přinutil Iseut, aby o kus ucouvla. Jestli měla strach, že to Petet nezvládne, nyní si tím nebyla moc jistá. Kdo proti TOMUHLE může obstát? I anděl by měl problém.
„Drž se,“ špitla a podívala se na Ma’at a Setha. „Jo, jdeme,“ doběla na druhou stranu sklepa, kde vedly dveře k poklopu, který vždycky býval v úrovni chodníku. Zatlačila na něj a pro všechno štěstí na světě se otevřely. „Ehm, můžete mi někdo pomoct?“
Mezitím Petet zaklepal klepety a připravil se na první nápor andělských posluhovačů. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Sice jsem měla tušení, že má ruka projde, ale stejně mě to překvapilo. Wau... V ten moment projde i Lokiho ruka. Vidím, že překvapení jsme oba stejně... je to dobré znamení, nebo je ten pravý čas být paranoidní a nevěřit, že je toto možné? "Ale..." Chci namítnout, že bychom měli jít spolu, aby nás to náhodou nerozdělilo nebo cokoli, jenže Loki projde dřív, než to ze sebe stačím vypravit. "Tohle mi nedělej..." Zaúpím teskně ke zdi. Kdybych nevěděla, že mi ruka projde skrz tak bych do ní aspoň lehce udeřila. V tu chvíli se ruka vynoří zpět a vyčkává na tu mou. Uf... Oddechnu si a vložím svou ruku do té jeho. Křup, křech... "Uááá..." Vyjeknu, když se mi potvrtne kotník na suti. Sakra... auuu Kousnu se do rtu, abych nedala najevo bolest. Zvládnu to. Není to nic vážného. Snažím se přesvědčit sama sebe, nebo si připravuji konejšivou řeč pro Lokiho? "Ehm...." Rozhlédnu se kolem. "Zvládli jsme to...?" Pronesu nejistou otázku. Z toho pohledu mi šly do očí, vidět velkolepý Asgard takto... Rozmrkat to mi dalo práci, ale přesto jsem vyšla z rozbořeného domu spolu s Lokim do dřívější ulice. No, vyšla... spíš vypajdala. Tohle asi nezamluvim, ale nejraději bych našla ten prsten a zmizela odtud dřív, než nám něco spadne na hlavu. Navíc, nevím proč, mi pohled na toto depresivní místo ubíral energii a necítila jsem se vůbec dobře. "Garmre?" Rozhlédnu se po našem průvodci, abych jej mohla řádně pochválit. |
| |
| Souhlas zpečetěn Dlouze vydechnu. Mám nutkání si zapálit, ale odolávám... Milly by nebyla ráda a už tak jsem svůj slib porušil. Forseti vzal můj souhlas s výpravou a mě proběhlo hlavou zda dělám dobře... úplně bez rozmyslu se pouštím do něčeho, ani nevím do čeho. Ale ne. Já ho najdu a jsem ve výhodě... Slabě mi cukne koutek do malého pousmání. Naposled mě viděl jako vlka, před tím jako chlapce... neví jak vypadám a já ho odhalil v tomhle. Zahledím se na film s jistou dávkou vděčnosti i přes jeho nezdařilost v porovnání s naší realitou. Najednou je film mimo nás a já byl vtažen do proudu informací ohledně plánované výpravy. "Forseti..." Emma to sice zabručela, ale Milly jeho jméno ve stejnou chvíli spíš zaúpěla. Až teď jsem ty dvě začal pořádně vnímat, byly zmatené z celé situace a co víc, Milly se na ty dva dívala skleněným pohledem. Ale ne... tohle mi nedělej... Rvalo mi srdce, když se takhle dívala, ale raději jí ublížím svým odchodem s vědomím, že bude v bezpečí, než o ní přijít někde po cestě. Hádám, že po té věci nejde jen otec a jiní bohové s jinými záměry mohou jít i přes mrtvoly. Nerad bych aby byla jednou z nich. Nádech, výdech. "A ty si myslíš, že je zrovna já budu umět přečíst?" Zeptám se pochybovačně, když je beru do rukou. "Nemohli byste to ještě chvíli nechat a dokoukat to?" Špitla Milly prosebně a zoufale se zahleděla na Emmu. Výrazem byla značně zmatená a řekl bych, že vůbec neví, co si myslet. Z toho usuzuji, že mě do téhle mise chce uvrtat Forseti při čemž Emma mu pomáhala a Milly o tom neměla ani tušení... nebo se pletu? |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Asgárd
Tohle místo bylo dávno mrtvé. Jestli sem někdo zavítal před námi, musel být zklamán. Nedokázal jsem zbytky Asgárdu nazvat domovem. A jak dopadli Vanaheim nebo Álfheim? Bylo to deprimující a to jsem si častokrát přál, aby Asgárd padl. Aby všichni, co mě nazývali lhářem, bohem chaosu a dalšími méně ctnostnými tituly, zmizeli. Vidět to na vlastní oči se mi nezamlouvalo. Co já byl bez těch neustálých šarvátek s Thórem, Baldra bych si odpustil, protože tenhle žertík se mi vymknul a doplatil jsem na to okovy a hadím jedem.
Sigyn se málem rozplácne, ale pohotově ji chytám. „Opatrně,“ řeknu šeptem. Mám z toho tady velmi špatný pocit. Bude Gladsheim vůbec stát? A co Valhala? Strom se zlatými jablky? Začínal jsem se o mou a Sigyinou budoucnost bát.
Garmr ihned přiskočil, jak uslyšel zavolání a nadšeně vrtěl ocasem. Jestli si byl vědom zkázy okolo, nedal to na sobě nijak znát. Když byl řádné pochválen, opět vyskočil na nohy a rozeběhl se uličkou. Nejspíš si chtěl jenom zablnout.
„Pojďme,“ řeknu sklíčeně. „Raději bych ten prsten našel co nejdříve a vypadl odsud. Tohle dávno není Asgárd, drahá,“ vykročím vpřed.
*
Pod podrážkami praskala suť a pokud někde šlo vidět na dlážděný chodník, dávno ztratil svou zlatavou barvu. Bylo mi úzko, že jsem sem tam rozeznal stánky, potrhané plachty s dávno nečitelným písmem, ale dokázal jsem si v paměti najít onu vzpomínku na kramářskou ulici, v níž jsme se nyní nacházeli. Co mi bylo však divné, nikdy jsem neviděl žádné těla, nebo aspoň kosti. Sigyn jsem o tom neříkal. Nechtěl jsem jí děsit. Ne všichni tady byli bohové. Žili zde i smrtelníci, kteří dostali tu čest a mohli nás každý den uctívat v naší blízkosti.
Asi po deseti minutách jsme konečně nějak vyšli na další ulici, která se také nořila do trosek domů, ale ne tolik. Dokonce se místy ještě zlatem třpytila dlažba, která nevzdala svou existenci. Mě si hrabe. Mluvím teď o kamenech, že?
„Gladsheim,“ ukážu vpřed. Je od nás ještě notný kus cesty, ale aspoň vidím jeho nejvyšší věže. Kupodivu stojí, ale jejich diamantový lesk je pryč. Dokonce i strom Yggdrasil, jenž rostl na nejvyšším vrcholu pevnosti a jeho větve se táhly k ostatním světům, pozbyl na své velkolepost a nyní se nad bývalým Asgárdem krčil jako stařec při holi. „Nechtěl jsem to přiznat, ale vidět na vlastní oči Asgárd takto mě naplňuje… smutkem a zároveň zuřivostí,“ podívám se na Sigyn. „Nejraději bych andělům zakroutil krkem a zarazil dávnou dýku do toho jejich zpropadeného Boha.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Chabým úsměvem děkuji Lokimu za zachycení, ale i tak to nebylo příliš slavné. Au... "Tohle jsem nečekala..." Trochu tím narážím i na nepříliš vhodnou obuv. Přeci jen sandále jsou dobrá věc do teplé Itálie, ale ne na túru v sutinách. Podobně lituji i své volby bílých kalhot. Sic nádherně obtahují linii mých nohou, ale vidím to tak, že po tomto výletě rozhodně bílé nebudou. Pochválený pes je plný radosti, jen tak věděť odkud se v něm bere. Na druhou stranu mi něco říká jestli opravdu jen tak skotačí nebo se rozhodl nás opět někam vést. To však Loki zavelí k posunu a já se nijak nebráním. "Přesně víš, nač myslím, drahý..." Pronesu tiše a snažím se držet svého muže, ale ne příliš křečovitě. Bolest v kotníku je nic v porovnáním s bolestí na duši jež na mě padá z pohledu na toto místo. Asgárd skutečně padl, ale ne tak, aby se do něj nedalo dostat. Alespoň malé pozitivum na celé této neveselé scenérii. Všeotče... jak jsi tohle mohl dopustit? Celou cestu jak procházíme zbořeništěm se snažím nekulhat a daří se mi to celkem slušně. Fyzická bolest se dá do značné míry ignorovat a tohle nebolí zas... tak moc? Co si to říkají lidé... nařaženina bolí víc, než zlomenina? .... hupsík... Z té myšlenky mě vytrhne Lokiho hlas a vzhlédnu směrem, kterým ukazuje. Gladsheim sice stojí, narozdíl od budov kolem nás, ale sotva by jeho dřívější slávu někdo nalezl. Vypadá spíš jako nejvýraznější náhrobek na vandalismem pokrytém hřbitově. Yggdrasil nemá daleko ke smuteční vrbě a vypadá ještě zuboženěji, než celé tohle místo dohromady. Ach... dokázala bych s tím něco provést? Obávám se však, že ani mé schopnosti by mu nedokázaly vrátit plnohodnostný život. Tedy... možná ano... za cenu mého vlastního. Najdeme jiný způsob... Upnu se na jedinou myšlenku, odolávajíce tak nutkání jít strom zachraňovat. Má duševní rozpolcenost způsobuje nový příval zuřivého mrkání. Během Lokiho slov se schoulím do jeho objetí. Vím, že bychom se neměli zdržovat, ale potřebuji to, alespoň na pár chvil. "Mě smutkem a bolestí... Oni to tu zničili, ale... nejsem si jistá, zda bych jim já dokázala oplatit stejnou mincí..." Postesknmu si mu do ramene a otřu pozůstatky slz do rukávu. "Půjdeme pro ten prsten, najdeme Váliho, vypátráme tu věc a obnovíme naše světy..." Ani se neodvažuji pomyslet na Vanaheim a své zahrady v něm. Jen představa, že z toho kousku mě je podobné zbořeniště mi trhá srdce. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Téměř nemám slov
Celou dobu se snažím vzpomenout, jak to tu přesně vypadalo, ale roky, které jsem prožil na Midgardu, mi nedovolovaly vykreslit toto místo v původních barvách ani tvarech. Neustále se mi do vzpomínek míchaly trhy v obyčejném městě smrtelníků, které páchlo po odpadu a křivolaké ulice nabízely pramálo místa pro dva kočáry jedoucích vedle sebe. Asgárd měl být jiný, ale jak jsem se díval na zbylé základy, uvědomoval jsem si, že jsem i přesto všechno žil ve snu. Ano. Asgárd byl ze zlata, stříbra, blyštivých kamenů a diamantů, ale lidé zde byli stejní jako na Zemi. Vykřikovali a lákali zákazníky ke svým stánkům, nutili jim zboží. A všichni se klaněli před Ódinem, jediným, kdo se tituloval králem.
"Mě smutkem a bolestí... Oni to tu zničili, ale... nejsem si jistá, zda bych jim já dokázala oplatit stejnou mincí..." „Naštěstí to neleží na tvých bedrech, drahá,“ přivinu Sigyn k sobě a přivřu oči. Nikdy bych jí nenechal zašpinit si ruce. Na to byla až příliš nevinná, co se bohů týče.
"Půjdeme pro ten prsten, najdeme Váliho, vypátráme tu věc a obnovíme naše světy..." Přikývnu. Lepší plán ani sám nemám. Pokračujeme dál.
*
Když konečně dospějeme k branám Gladsheimu, obě pozlacené brány jsou zmačkané, jako by je v rukou požmoulal obr. Naštěstí můžeme projít. Pevnost se před námi tyčí a vybledlé, kdysi zlato diamantové, úzké věže rostou až do nebes. Když se člověk snaží vzhlédnout až k vrcholu, má pocit, že se Gladsheim pohybuje ve směru větru. Kdysi vyluzoval zvláštní cinkavé zvonění. Dnes jen výhružně skřípal a praskal.
Navedu Sigyn na chodník, jehož dláždění je popraskané a odkrývá tvrdou půdu pod ním. Nevcházíme do pevnosti. Jdeme okolo, na most vedoucí na ostrov Valhalla, kde nám Ódin a Frigga jako svatební dar dali vilku.
*
Nad našimi hlavami cosi zapraská a instinktivně chytím Sigyn kolem pasu a uskočím s ní bokem. Netušil jsem, jak jsem to mohl vědět, ale hned na to na místo, kde jsme stáli, spadl kus věže. Podívám se vzhůru, ale nevidím nic, co by to způsobilo. Nezdálo se však, že by se pevnost rozpadala. Tak co to bylo? |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Neleží na mých bedrech.... Zopakuji si vduchu a těžce vydechnu. Ne. Nenechám ostatní, aby už více hanobili tvé jméno... nechci jen nečinně stát v pozadí. Budu věrně stát po tvém boku a i kdyby tě měl stihnout nějaký nový trest, přijmu ho spolu s tebou. Neuteču... Přislíbím ve své mysli a pohladím Lokiho po tváři. Pokračujeme ve své cestě, i když mi čím dál víc připadá, že slábnu a noha se bolestně oyývá jen v příležitostných okamžicích. Zatnu zuby s pokračuji s vědomím, že si toho můj drahý nevšiml a maskuji svou nešikovnost úspěšně. Až to bude za námi, vyléčím to, ale tady... tolik utrpení... ach... Jedna z mých schopností má zdá se i negativní účinky a proti své vůli nasávám atmosféru tohoto místa, což způsobuje onen depresivní stav mysli. Brána vypadá zoufale, ale dá se jí projít bez obtíží. Ještě kontroluji, kde se toulá Garmr, ačkoli je mi jasné, že ten se jen tak někde nezapomene, raději ho mám v dohledu. Kráčím po rozpraskaném dláždění směrem k našemu domovu. Neměla jsem zde sice tak krásnou zahradu jako ve Vanaheimu, ale i tak jsem se snažila nás dům obohatit o kousek sebe. Jen se bojím jak naše sídlo dopadlo, během tohoto rozkladu. Myšlenkami v zahradě a nedávám pozor na dění zde. Že na mě něco padá, postřehnu až ve chvíli, kdy jsem v pevném sevření svého milovaného a vykuleně zírám na kus věže, který hned na to dopadl. Ou... Proletí mi hlavou a na scuho polknu. "Co to, do Helheimu, bylo?" |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Začíná to padat
„Nemám tušení,“ připustím nerad a dívám se nad sebe, jestli něco nezahlédnu. Byl to dost velký kus a hlavně se nezdálo, že se Gladsheim rozpadá. „Nemám z toho dobrý pocit. Bude nejlepší, když se co nejrychleji dostaneme do Valhally a tam do naší vily.“ Navedu nás dál od pevnosti, i když vím, že to je v podstatě k ničemu. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Útok ze shora
Pokračovali jste okolo pevnosti a po chvíli se dostali k můstku spojující Asgárd s Valhallou. Zlatavý lesk jabloně vás nevítal tak, jak to dělával kdysi. Poslední jablko, které na ni viselo, dávno prožrali červi. Na zemi se váleli trosky a co bylo divné, tak spoustu kusů brnění. Poznávali jste jak od osobní stráže Ódina, tak krásně zdobené kousky valkýr. Nicméně po tělech a kostech nebylo ani památky. Jako by všichni prostě zmizeli.
Ozval se řinčivý zvuk, jak jeden kovový kus narazil o druhý. To by nebylo ještě tak děsivé, kdyby to nedoprovázelo mručivé vrčen. Když jste se otočili, výhružně se před vámi krčil podivný netvor. Jeho blanitá křídla se rozevírala a opět klesala. Celé tělo měl pokryté srstí a hlavu podobné té netopýří s příměsí vlčího čumáku. Ostré zuby cenil a od tlamy mu kapaly sliny. Při každém jeho pohybu se zaleskly jeho ostré drápy.
Co bylo však nejpodivnější, u pasu mu vysela truhla. Pro jeho velikost malá, ale oba dva jste dobře věděli, co je zač. Co v ní je uschováno, co bohyně Idunn bránila vlastním životem. Zlatá jablka.
Netvor |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro SIGYN: Nejdřív inkubus, ten tohle…
Hlavně nepanikařit, to ničemu nepomůže. Fakt, že Loki také nic neví mě vůbec neuklidňuje. Něco takového jsem totiž vůbec slyšet nechtěla. Raději zrychlím, abychom byli u pozůstatků domova, co nejdřív. Kotník se sem tam ozve a ostře v něm píchne, až mě napadne, zda s ním nemám něco víc. Když nateče vyléčím se, teď to nemá smysl řešit a není čas… Hodím to za hlavu a pokračujeme v cestě.
Snažím se odolat abych neběžela stromu pomoc, ale stejně mi to nedá. Pustím Lokiho a rychlým krokem mířím k němu,když tu …. Au! Zakopla jsem o brnění. “Bohové…“ Špitnu vyděšeně a položím ruku k ústům, zatímco se shýbnu a druhou rukou přejedu po kusu kovu. Poznávám Odinovu stráž a kousek dál i nebohé Valkýry… Co se tu stalo? To už to tu chátrá tak dlouho, že i kosti se proměnil v prach a odvál jej vítr?
Nestačím nic říct, ani dál rozvíjet smutné myšlenky… ucítím na svých zádech oči, jejihž majitel o sobě dá ihned vědět vrčením. Tohle není dobré… Otočím se a spatřím zvíře v celé jeho… ehm… kráse? Inu, být to na naší straně, tak by konec konců krásný byl. Jenže vypadá, že nás chce sežrat a to krásné dvakrát nebylo. “Hel aby to vzala… co to je?“ Zeptám se a snažím se nehýbat. Můj pohled spočine na truhle bohyně Idunn a snažím se na místo strachu zařadit odhodlání onu truhlu získat… Zvládla bych jej ochočit, nebo jej bude potřeba zabít? Napadne mě sklíčeně a snažím se být připravená na cokoli, co tvor provede od vyčkávání až po útok.
LOKI: Tohle je zlý sen
Plno kousků brnění bez svých majitelů se válelo až tam, kam jsem dohlédl. Nerozuměl jsem tomu. Valkýry nebyly bohyně. Musely někde zanechat svá těla, ale kde? Rychle se přemístím k Sigyn, která zakopne a pomáhám ji na nohy. Teď si však nemůžu nevšimout, že jí něco bolí. Než však stačím vyslovit otázku, ozve se za námi zavrčení. Husina mi projede celým tělem a pomalu se otočím a modlím se ke své maličkosti, aby to byl jen vítr. Bohužel nebyl.
„Zůstaň za mnou, drahá,“ ochranářsky roztáhnu ruce a kryju ji za sebou. Netvor to musel vzít jako znamení, protože táhle zavyje, což se mísí s podivným netopýřím skřekem. Pak roztáhl svá kožnatá křídla a vyrazil rovnou do skoku.
Mou podstatou byl oheň, i když ve filmech je to led. Nevím, co se mi líbí víc, ale nyní jsem potřeboval, abych využil své vrozené síly. Spojil jsem ruce nad sebou a mezi nimi jsem rychle vytvořil ohnivou kouli a vrhnul jsem ji proti netvorovi. Neměl jsem dost času, abych ze sebe dostal více síly, ale koule zasáhla svůj cíly a odmrštila jej dozadu. „Jdeme,“ je mi jasné, že Sigyn tiše trpí, ale nejsem si jistý, co by se stalo, kdybych měl znovu používat svou sílu na takovém místě.
SIGYN: Útěk 24, Schopnost 14…. Asi umřem… Umění boje není v tom být hrdina za každou cenu, i když jeden ví, že na to nemá, ale naopak tím, že zvážíte své síly a vyhodnotíte situaci. Jsme v prdeli… Proběhne mi hlavou, když to proti nám skočí, ale Loki nás nedá a objeví se ohnivá koule. Ani nezaváhám, když se okamžitě dáme do běhu pryč, jenže teď už pro skrývání bolavého kotníku není ani nejmenší prostor. “Auuu….“ Zatnu zuby a rychle pajdám za Lokim, co mi síly stačí. Bohužel, brnění se válí všude, proskakovat mezi nimi není vůbec snadné, kor na jedné funkční noze a netvor se vzpamatovává rychle. Znovu zakopnu, tentokrát tak, že už mě Loki chytit nestihne a já se rukama dotýkám vyprahlé a bojem zničené země. Tady Energii nenajdu a jít hluboko do hloubky není čas, ovšem mohla bych ji možná použít jako vodič… Na ochočení by musel být alespoň trochu v klidu, nebo bych se ho musela v tomto stavu dotknout… riskovala bych, že když to nevyjde, tak mě zabije… místo toho tedy vyšlu část své energie do země a pokouším se jí přemluvit, aby se trochu vzkřísila a já mohla použít nějaké rostliny, které by nepřítele zachytili a zdrželi… Ovšem… bez úspěchu. Země je tu příliš zničená a já se akorát cítím unavenější… a než se zvednu k dalšímu útěku, je netvor u nás. Já ještě nechci zemřít…. Ne teď… ne takhle… “Garmre?“ |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Má drahá padá Pozdě zareaguju, a Sigyn padá k zemi. Rychle se k ní vracím a kleknu si na koleno hned vedle ní. Nestvůra se mezitím vzpamatovala po zásahu ohnivou koulí a opět se k nám přibližuje. Není to zrovna moc povzbudivé. Zvednu rychle ruku a snažím se přimět nestvůru, aby se mi zadívala přímo do očí. Jakmile tak učiní, přenesu část sebe do jeho mysli. Netvor sebou trhl a potom se zastavil. Podařilo se.
Zamrkal jsem a stále upíral na nestvůru oči. Pak jsem pravil: „Otoč se a jdi,“ nejsem si jist, nakolik se mi jí podařilo ovládnout, a sám jsem cítil, že bych se neměl moc přepínat, aby si podřízla krk. Je jednodušší nepřítele poslat na své společníky. Kdyby se měli sami zabít, začali by bojovat.
Jakmile netvor udělal to, co jsem řekl, znovu jsem se sehnul k Sigyn a vzal ji rovnou do náruče. „Tak to bude lepší, drahá,“ řeknu tiše a lehce se usměju. Chci být od netvora co nejdál a nevím, jak dlouho mu bude trvat, než se vzpamatuje. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Pes se sice neobjevil, ale Loki udělal něco, co jsem nečekala, že vyjde. Uff... Sleduji jak netvor váhá a nakonec uposlechne Lokiho rozkaz.Následně se ocitám v Lokiho náruči a jsem odnášena pryč od zhypnotizovaného nepřítele. Tohle ale dlouho nevydrží... "Počkej lásko... Když je teď klidný mám šanci... mohla bych ho ovlivnit a pak by na nás už nezaútočil... naopak..." Navrhnu. Pokud by to Loki zavrhl nebráním se, ale zkusit jsem to musela. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Tak a co teď Zastavil jsem se a podíval jsem se Sigyn do očí. „Jsi si jistá? Protože jestli to nevyjde, moje ovlivnění zmizí a budeme muset znovu utíkat. A tvůj mazlík je někde pryč,“ rozhlédnu se, jestli náhodou nezahlédnu psa, ale nikde po něm nezbyl ani chlup. „Rozhodnutí nechám na tobě,“ dodám smířlivě. Časy se změnily a bylo mi jasné, že se Sigyn dokázala rozhodovat sama za sebe. Kolik jsem dostal facek... no to je jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Lokiho odpověď mě překvapí, čekala bych nějaké ochranitelské odmítnutí a místo toho mám naprosto volnou ruku ve svém činění. No... a co teď? Když to vyjde, budeme mít spojence, proti případným dalším potvorám, jestli se objeví a co víc, až Lokiho ovládnutí odezní, nevpadne nám tenhle nečekaně do zad. Na druhou stranu, když to nevyjde, jak řekl Loki, jeho kouzlo zmizí, asi po nás půjde znovu a kdo ví, zda utečem... Někdo rozumný by to zhodnotil jako sebevraždu, ale představa, že je tu toho víc... a navíc - má tu truhlu. "Měli bychom získat i tu truhlu... A mohli by tu číhat další..." Zhodnotím znovu nahlas. "Zkusím to." Pravím rozhodně a nechám se postavit na zem. Kotník trochu zabolel ale ustála jsem to a vykročila ke zvířeti. "Zavolej ho ke mě, prosím... a..." Požádám a zarazím se. Mám trochu strach, ale víc o Lokiho než sebe. "... zůstaň stranou... kdyby náhodou." Natáhnu se k němu pro rychlý polibek a pak se soustředím na přivolané zvíře. Teď když je klid, soustředění se je daleko snažší. Rozprostřu své vědomí a zaměřím se na netvora před sebou, nic jiného v okolí mě nezajímá a snažím se proniknout do jeho mysli. Ukazuji mu, že jsem přítel a nehodlám mu ublížit, pokud mohu čekat totéž od něj... ... Zvíře na mě hledí, vnímám změnu v jeho mysli, kdy odeznívá Lokiho ovlivnění vyrušené mnou, ale můj vliv necítím. Vyrušila jsem Lokiho, ale nenahradila ho svou vůlí... ....!!! Ani slovo jsem v mysli nenašla... Okamžitě po tomto uvědomnění jsem se otočila a plynule pokročila k plánu B. Opětovný útěk... |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Oou
Sice se mi nelíbí myšlenka, že by byla Sign proti tomu tvoru sama, ale tvrdohlaví jsme oba dva stejně. Jen se při polibku zamračím, protože tohle jako loučení neberu a pak sleduji, co se děje. Pro jistotu se chystám další ohnivou kouli, kdyby náhodou.
Cítím, jak mé kouzlo v mysli netopýra slábne, až nakonec úplně vymizí. Nestvůra se zane chovat agresivně a Sigyn bere nohy na ramena. Bleskurychle se rozhlédnu kolem sebe, ale nevidím žádný bod, kam bychom se mohli ukrýt. Vymrštím tedy ohnivou kouli, proletí kolem Sigyn, při čemž jsem doufal, že najednou nezmění směr a oheň v plné síle narazil do hrudníku nepřítele (70%). Vyletí několik stop do vzduchu a po balistické dráze spadne řinčivě mezi brnění.
„Teď by se nám pomoc toho čokla asi hodila,“ zaskřípu zuby lehce znaveně, beru Sigyn do náruče a upaluju k naší vile. Za námi jde slyšet bolestivý a neúprosný skřet stvůry s kožnatými křídly.
Jako PJ (se mi to nechce rozdělovat xD):
Stvůra byla těžce zraněna (má zranění 3), což jí značně zpomalilo a chvíli jí bude trvat, než se začne po vás pídit. Je to štěstí. Alespoň máte čas se dostat k vile, která, navzdory šrámům, ztrouchnivělosti a zanešenosti, stojí. I okolo se válí plno harampádí jako kusy zbroje, dřevo, dokonce se tu najde i jeden jediný meč se zvláštním rudým drahokamem na předělu jílce a rukojeti meče. Žádného lesku se nedočkáte.
Uvnitř je všechno zpustošeno a vypadá to, že vaše vila nějakou dobu působila jako základna přeživším vojákům. Jako byste vešli do haly a vylekali všechny vojáky, že vyletěli ze zbroje. Systematicky na sobe ležely hromádky chráničů holení, paží, nárameníky, kyrysy. Ale zbraně byly ty tam. Bylo to zvláštní a zároveň dosti strašidelné, protože hromádky se nacházely jak na židlích či křeslech, tak i u stolů, kuchyňské linky.
Celkově vila měla vstupní halu s rozdrásanými obrazy, rozbitými sochami a potrhaným kobercem. Vyrvané kožešiny kdysi zdobící lavičky, nyní byly pohozené všude možně. Vpravo se nacházely svoje dveře. Ty nejblíže ke vchodu vedly rovnou do přistavené stáje, kde jste chovali různé koně, včetně okřídlených a jednoho jednorožce. Další vedly do kuchyně. Nalevo byly jen jedny a za nimi se nacházelo schodiště do sklepení. Většinu času však byly zamčené.
Hlavní schody vás uváděly do hlavní čísti budovy s jídelnou (museli jste jít doprava a těsně před chodbou jste zabočili opět doprava a kolem mramorového zábradlí jste došli ke dveřím bez křídla a uprostřed stál obrovský hodovní stůl a kolem vás se nacházelo několik skříní s talíři a příbory z drahých materiálů, nyní však vše rozbité P.S. – jen jak je ten „balkon“. Takhle to nevypadá a je tam více kožešin a vypadá to více seversky, jen nvm jak to pospat :D), knihovnou (hned naproti), kde většinou sedával Loki u pracovního stolu a neustále něco psal, nebo Sigyn ve svém měkkém křesle a četla si nějakou knihu, či radila svému muži.
Chodba napravo od hlavního schodiště vás pak zavedla do různých pokojů, mezi nimiž byl i ten váš. Chodba nalevo také nabízela hostům pokoje, ale mimo to tam měla i Sigyn svůj vlastní i Loki, když chtěli být zrovna sami. Hlavně tam však byly pokoje jejich dětí. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Nedopadlo to úplně tak jak jsem si představovala, ale přežila jsem i naprosto hloupý nápad. Mohu jen doufat, že mé další obavy byly planné a my odsud opravdu vyvázneme živi i s tím zpropadeným prstenem. Hel aby tě vzala Andvari!! "Neurážej ho, lásko..." Syknu a pohládím svého muže po tváři, zatímco mě nese do vily. Pohlédnu přes Lokiho rameno směrem k nepříteli a naštěstí nás v tuto chvíli již nepronásleduje. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží... Pomyslím si a během cesty se pokusím přenést část své energie do Lokiho, abych doplnila jeho síly. Přeci jen, on je větší bojovník než já a může se mu hodit. Naše sídlo je v dost zuboženém stavu, ale stojí. Je zřejmé k čemu posloužilo. Nalezený meč jsem zvedla a vzala s sebou. Je krásný a hlavně se nám může hodit... Nechce se mi nijak rozhlížet po zničeném interiéru, ale přesto tak činím. Procházíme chodbou, zničené obrazy, servané kožešiny, rozbité nádobí... to vše nás vítá zpátky doma. A také halda dalších zbrojí bez jediné zbraně. "Co se tu u všech bohů stalo?" Kladu šeptanou otázku. Došli jsme do hlavní místnosti, která nevypadala lépe než to, co jsme zatím viděli. Vzpomínky do mě narazí, aniž bych je o to žádala a akorát mne ten pohled více rozesmutní. Přála bych si, abychom se sem vrátili a vše bylo jak má... včetně úplnosti naší rodiny. "Kde jsi ten prsten nechal...?" Vypravím ze sebe, zatímco potlačuji slzy při pohledu na tu spoušť kolem nás. Pohledem se zastavím i na cestě do chodby, která vedla k jednotlivým pokojům... Jak ráda bych nahlédla do pokojů našich synů, ale váhám... akorát bych si ubližovala čím dál víc. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Naše zapomenutá vila
Je to čokl, pomyslím si tvrdohlavě, ale raději mlčím. Nyní není doma na hádky, i když tahle by byla o ničem a moc užitku by nám nepřinesla. Vy jste si mysleli, že se nikdy nehádáme? Haha, naivní. Ale vždy to skončilo dobře. Snad. Možná. Jednou. Ale to je dávno. Jedno slovo: Baldr.
Naše vila stojí. Je to dvojí pohled. Nádherný a útrpný. Skoro svůj domov nepoznávám. Je v tak zuboženém stavu, že mám trochu obavy, jestli je dobrý nápad jít dovnitř. Aby nám to potom nespadlo na hlavu. Podívám se na Sigyn, která si všimne meče a bere jej. „Nemám zdání, drahá, ale celé tohle místo,“ rozevřu paže, „je divné. Nikde žádná těla, většina domů na trosky a jinak všude jen brnění a jediný meč? Nerozumím tomu,“ svraštím čelo, jak jsem se pokoušel myslet. Navíc se ve svém midgárdském oděvu cítím najednou nepohodlně. Nepatří tu. Měl bych mít svůj dlouhý černý háv se zlatorudým lemováním a ozdobné nátepníky a svůj meč. Moment… meč?
Meč nechám na později. Vejdeme tedy dovnitř a tam je to stejné jako venku až na ty zdi. Vím, kde je náš pokoj, vím, kde je pokoj našich synů, kde dokonce přespával Thór se Sif, když se uvolili přijít na návštěvu. Podvědomě vidím ozvěnu Friggy, která si hrála s malým Válim na schodech a Narvi jí tahal za kadeře.
Uhnu pohledem. Vzpomínky jsou až příliš boelstivé.
"Kde jsi ten prsten nechal...?"
A jo, prsten, vzpomenu si a zamyslím se. „Myslím, že u nás v ložnici,“ zamyslím se ještě jednou a nakonec definitivně přikývnu. „Ano tam. Budeš se tu chtít porozhlédnout nebo půjdeme oba dva?“ je mi jasné, že by se ráda podívala do těch dvou pokojů. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro "Ani já tomu nerozumím... proč jen jediný meč? A tak..." Povzdechnu si. Očima zabloudím ke svým nohám, na kterých byly při příchodu sem kalhoty bílé... Nyní se po nich táhne šeď, černo, červeno z mého pádu... Počkat... červeno? Několikrát zamrkám a podívám se na natrženou nohavici na levém lýtku, zkoumajíc ránu pod ní. Au...? Kdybych měla šaty na které jsem zde byla zvyklá, nejspíš bych si nohu nerozsekla, ale co naplat. Není to nijak hluboké... alespoň myslím. Neprohlížím ránu moc dlouho, aby si toho Loki nevšiml. I bolavý kotník jsem zdařile zamaskovala, třeba se tohle povede také... "Nechci nikde zůstávat sama." Odpovím na jeho otázku a vezmu ho volnou levačkou za jeho ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Ložnice
Oba dva se shodneme, že nevíme, co se to tu děje. Dokud nebude potřeba, asi by bylo dobré se o to moc nezajímat, jinak nestihneme ultimátum jednoho dne. Kolik času nám ještě zbývá? Jeden den byl velmi málo. Alespoň dle mého názoru.
„Rozumím,“ chytnu ji lehce za ruku a potom pomalu mířím do naší ložnice. Kolem sebe vidím stíny minulosti. Jednou dokonce ucuknu a podívám se na Sigyn, zda něco viděla.
Jako PJ:
I Sigyn vídá stíny minulosti. Její vzpomínky se sem tam promítly formou stínů, které mohla i nemusela představovat i ona sama. Viděla, ale i Loki, svou první noc s Lokim, jak po svatbě míří do svého pokoje. Ona měla na sobě dlouhé bílé šaty protkané zlatou nití s vlečkou posázenou diamanty. Loki oděn do své černo-červené zbroje se zlatým zdobeným nátepníkem, kyrysem, nárameníky a zadní část kabátu byla prodloužena do dvou oddělených špic. Šli vedle sebe pomalu, nejevili známky radosti.
Tento výjev rozmazal stín malého Narviho, jenž se pokoušel schovat matce, ale místo toho narazil do svého otce, který shlédl dolů přísným pohledem, ale pak se usmál a zvedl synka a vyhodil jej do vzduchu. Dokonce byl slyšet i smích.
Stíny se hemžily jeden přes druhý. Oba dva jste viděli to samé, co ten druhý. Postupovali jste k ložnici. Loki jako první natáhl ruku a položil ruku na kliku. Na malý okamžik jste pocítili něco, co jste nedokázali popsat, ale když se dveře otevřely, tak ložnice byla v perfektním stavu. Jako by se nikdy nezměnila.
Bílá nebesa z průhledné látky podobné šátku, ustlaná postel a před ní přehozena kožešina. Skrze okno prosvítalo slunce a oteplovala celou místnost. Skříně, stolek, všechno stálo na svém místě. Dokonce i obraz okřídleného koně, který stál na zadních s rozevřenými křídly, visel na svém místě.
Nebyla to jediná věc, která nabyla své původní podoby. Ucítili jste velmi známou vůní jablek a vaše oblečení se změnilo. Změnilo se na vaše původní, které jste kdysi nosívali a hlavní byl smích. Dětský smích vycházející z venku. A když jste se otočili zpět do chodby, po nepořádku nebylo památky. Váš domov byl jako nový. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Z čista jasna mi na mysli vyplave vzpomínka na svatební den. Jako by to bylo včera, kdy jsme tudy procházeli... nešťastní novomanželé. Tehdy jsem ještě netušila, jaký poklad si beru. Až po několika dnech vzájemné nenávisti jsem se odhodlala pohlédnout mu do duše, abych v ní nalezla úplně jiného muže, než jakým se snažil být pro okolní svět. ... "Nárvi?" Mám, co dělat, abych nevykřikla. Jméno pouze zašeptám a zaposlouchám se do radostného smíchu. Je mi do breku... tento dům byl plný radosti, ale i smutku a bolesti. Převážně té mojí, nikdy nevyslovené. Jak já trpěla pokaždé, když jsem zde zůstala bez Lokiho, kvůli nějaké z mnoha Odinových či Thórových výprav, na které Loki musel být... ... Lokiho ruka se cukla a já mu jí pevně sevřu. Oba tu na návaly vzpomínek trpíme, jak se zdá a oběma nám chybí náš dřívější život. Ten yvláštní nepopsatelný pocit, když Loki vzal za kliku se mi nelíbil a přemýšlela jsem, co to mohlo být... asi tak dvě vteřinz, než se dveře otevřelz a já viděla naší nedotčenou ložnici. "Co...?" Vypravím ze sebe překvapeně a vejdu dovnitř. Všechno je na svémmístě, netknuté zubem času ani bitvy kolem. "Jak je tohle možné?" V ten okamžik cítím, jako bych přibrala pár kilo navíc. Pohlédnu na sebe a vidím své zeleno-zlaté šaty, které jsem tak ráda nosívala, z těžké látky, která byla do severského chladu naprosto ideální. Zatočím se s radostným úsměvem. "Jablka? Opět?" Zarazím se. Co víc však upoutalo mou pozornost bzl dětský smích. Tak bych si přála aby tu naši chlapci byli. Nechám se unést výjevem před námi a instinktivně vyběhnu zpět na chodbu, kde však zdroj smíchu není, ale za to po předchozím nepořádku není ani památky. "To je... zvláštní. Ale přesto... nádherné!" Vypravím ze sebe omamně a vrátím se zpět k Lokimu, oblečenému v jeho oblíbeném oděvu. "Sluší ti to, drahý..." |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Domov?
Otevřeli jsme dveře ložnice a jen nechápavě jsem se díval do naší ložnice, která nenesla na sobě zub času. Nedokázal jsem se tomu porozumět a jak se zdálo, tak ani Sigyn ne. Dokázal jsem jen zavrtět hlavou a vstoupit. Konečky prstů jsem se dotknul hladké desky nízké skříňky a cítil její chlad a sem tam malou záděrku, která se vytvořila šoupáním různých předmětů z místa na místo.
„Jablka? Opět?“ Vzhlédnu a uvidím Sigyn v jejich nádherných šatech, které vždycky tak milovala. Musím se pousmát. Byla v nich nádherná a tolik se mi stýskalo po starých časech. I mne se změnil oděv a pomalu jsem si přejel rukama od pasu dolů, abych se ujistil, že tohle není sen. Nebyl. Jemná látka, ale zároveň hutná, aby mne ochránila před zimou. Nikdy jsem to však nepotřeboval, protože má ohnivá podstata mě dokázala uchránit před chladem.
V uších se mi rozvoní dětský smích. Málem se mi zastaví srdce. S úzkostí zjišťuji, jak moc mi mí synové chybí. Byl jsem hrozný otec. Vystavil jsem je nebezpečí a díky mne musel Váli udělat to, co musel. Mám chuť do něčeho praštit.
Kolem mne proběhne Sigyn a já se za ní dívám. Všímám si, že chodba už není tak ztrouchnivělá jak před chvílí. Je mi to jedno. „Sluší ti to, drahý...“ říká má milovaná a já s úsměvem přikývnu. „Nemohu najít slova, kterými bych tebe pochválil, drahá,“ usměju se, dojdu k ní a obejmu ji kolem pasu. „Jsi nádherná,“ políbím ji.
Z dálky se ozve: „Narvi, nech svého bratra!“ je to hlas chůvy, dobré přítelkyně Sigyn, která se o naše syny starala. Podívám se na Sigyn a touha vidět naše synky, mne přemůže. Chytnu ji za ruku a rychle běžíme ven a tam... na zahradě malý Narvi visí na Válim a snaží se ho nějak dostat na zem. Váli je však neoblomný a škodolibě se směje. „To...“ nedořeknu s výdechem. Nemůžu tomu uvěřit. Naši synové. Živí a plní energie. „Chlapci moji,“ vyslovím s pokusem o oslovení.
Kluci přestanou dělat své lumpárny. Narvi seskočí z Váliho. Najednou se k nám oba dva rozeběhnou. Menší Narvi mi letí do náruče, větší Váli objímá Sigyn kolem nohou. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Uculím se a přivinu se ke svému muži. Tolik mi náš život chyběl, ani jsem si to nechtěla připustit. Opětuji polibek s láskou a proběhne mnou náhlá vlna touhy. Hlas mé dobré přítelkyně, která mi pomáhala s hlídáním dětí, nás vyruší. Oba na sebe pohlédneme se stejným přáním v očích a hned na to se ruku v ruce se rozeběhnem do zahrady. Na moment mě napadá, že by to všechno mohla být jen iluze, ale nechávám se tím naprosto jednoduše pohltit. Nárvi visí Válimu na nohou ve snaze ho strhnout. Váli byl vždy silnější a víc bojovník, zatímco Nárvi byl víc jako křehký čaroděj... Proto mladší z chlapců nikdz staršího nepřepral silou, ale lstí. Několik vteřin pozorujeme výjev před sebou. Opět mi do očí vyhrkly slzy, tentokráte však z podivné hořko-sladké radosti. "Je tohle možné...?" Ptám se spíš sama sebe, ale to už se na Lokiho oslovení vyřítí kluci proti nám. Nárvi skáče Lokimu kolem krku, zatímco Váli se spokojí s mýma nohama. "Ale zlatíčko..." Oslovím ho konejšivě a pohladím po vlasech. Na to přikleknu a obejmu milovaného syna. "Jsme tady..." Zašeptám mu do ouška. "...tolik jste mi chyběli..." |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Nás starý domov...
Váli se usmál a jeho oči na chvíli změnily barvu. V už tak útlém věku jsme tušili, že bude jiný než ostatní, ale vychovávali jsme ho tak, aby mu to nevadilo. Udělali jsme to jeho předností. Nárvi zase vynikal v oboru magie a velmi dobře mu šly iluze. Častokrát se stávalo, že vyváděl s iluzí skopičiny. Nyní byl však na magii ještě mladý a první známky moci se objevily až několik let potom.
„Tak moc jste mi chyběli,“ klekl jsem si. Nechtěl jsem si připustit, že tohle všechno je iluze. Nejraději bych na všechno zapomněl a ono se to i dařilo.
„Loki, můj pane,“ uklonila se chůva, dobrá přítelkyně Sigyn. „Kolikrát jsem ti říkal, že stačí jenom Loki,“ lehce jsem se zamračil. Chůva se zarděla a chtěla se omluvit, ale zabránil jsem jí v tom mávnutím ruky. „To je jedno. Co kluci? Zlobili?“ najednou jsem se vnořil do svého minulého života. Iluze mne pohltila. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Není divu, že si Odin pro svůj trest vybral Váliho. Od mala měl lehce vznětlivější povahu a díky jeho bojovnosti nebylo tak těžké jej zaslepit dravostí, kvůli které zabil svého bratra. Ale to se stalo až o mnoho let později a my jsme někde jinde. Chlapci nás vítají, jako kdybychom si jen tak někam vyrazili a nebyly przč několik staletí. Tohle není... možné... Bolestně sevřu syna. Je to tak reálné... Jen matně vnímám rozhovor těch dvou. Přála bych si vrátit se do tohohle života, ale část mě si uvědomuje, že to musí být nějaká iluze a čím víc se tou myšlenkou zaobírám, tím víc se jí snažím zapudit. "Bratrská rivalita, nic nezvladatelného..." Odpoví má pomocnice manželovi s lehkou úklonou. Ach, nikdy jsem jí nenaučila, že tohle dělat opravdu nemusí a že není naše služebná. "A nestalo se ... něco hmm... řekněme neobvyklého?" Zeptám se já, poté, co neochotně pustím syna a pobídnu ho jednoduchým gestem, že si opět může odvést bratra. S Válim jsme si nemuseli mnoho říci slovy, neb jsme měli jakési propojení díky kterému jsme věděli jak se ten druhý cítí a nebo co se snažíme říci. Byl empat na podobné vlně jako já a s Nárvim jsem takového souznění dosahoval jen z řídka. Oba mi převelice chyběli a skrz tuto situaci mě napadá další rozumnová myšlenka. Když jsou oba tady, je možné, že jsme se dostali do jakéhosi místa v Helheimu a naši chapci jsou mrtví? Pokud by nebyla šance na to, že by Váli na Midgardu byl, možná bych se v rámci svého bolestného šílenství plně oddala tomuto výjevu a je-li to iluze, pak bych jí podlehla naprosto celý svým duchem, stejně jako Loki. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Iluze, kterou chci pravdivou
"A nestalo se ... něco hmm... řekněme neobvyklého?" Jak se jmenovala? Dania? Ano, Sigyina kamarádka se jmenovala Dania. Podívala se na nás s lehce povytaženým obočím, ale jinak se lehce usmála a zavrtěla hlavou. „Ne, Nárvi jenom chtěl dokázat, že je silnější než jeho bratr. Roztomilé,“ zazubila se a opět se šla věnovat dětem, které k sobě svolala, aby si hrály a nerušily své rodiče.
Podíval jsem se na Sigyn. Tato chvíle přispěla k tomu, abych jí naznačil alespoň pohledem, že se něco děje. Neměli jsme však moc času, abychom si vyměnili několik slov, protože se ozval Thór. Ano THÓR. Prudce jsem se otočil k příjezdové cestě, po které k nám přicházel bůh hromu a jeho žena se zářivě zlatými vlasy.
„Loki, Sigyn!“ zahalekal zvesela, drže svou ženu kolem pasu. „Platí dnešní večeře? Alespoň ve tvé pozvánce to vyznělo, že musíme přijít. Otec také přislíbil i svou účast. Jaká je novina?“ Aniž bych to plánoval, odpověděl jsem: „To je překvapení, Thóre. Hned by ses připravil o to nejlepší,“ políbil jsem Sigyn na líčko. „Že ano, drahá,“ usměju se. |
| |
| Mise ~Váli + Forseti, Milly, Emma~
Emma o tom určitě věděla a podle jejího pohledu se o tom s Forsetim musela i hádat. Nyní se však dívala na Milly smutně a vypadalo to, že by se každou chvíli rozplakala. "Nemohli byste to ještě chvíli nechat a dokoukat to?" „Mohly bychom,“ zamaskovala popotáhnutí Emma a podívala se na Forsetiho, který ihned rezignoval. „Jak chcete,“ mávl nad tím rukou a opřel si čelo o ruku.
Film se znovu rozjel na plné obrátky. Váli měl aspoň plno času si všechno pořádně rozmyslel. Forseti mu na otázku, jestli svitek přečte, neodpověděl. Nyní to bylo jenom na něm si to zkusit. |
| |
| Film vs svitek Suše polknu. Nechci, aby byla Milly nešťastná a já ji šťastnou neučiním... Jsem o tom přesvědčen i když to bolí i mě. Něžně jí pohladím po rameni, abych utišil její smutný pohled plný bolesti, letmo vnímám, že Emma se dívá velmi obdobně, ale na tu kdzbzch sáhl, urazí mi Forseti tlapu ani nevím jak. Zatímco po Forsetiho umlčení a dívky obrací pozornost k filmu, já se zahledí na srolovaný svitek. Buď ho holky umlčely na dobro nebo mi asi odpovědět neplánovat... nemám ho rád. Ach, jak já ho nemám rád. Věnuji se filmu zhruba další půl hodinu, čím se pomalu blížíme k třetí čtvrtině. Parchant... jak si tu roli užívá... Vrčím v duchu. Zároveň mě dostává i zaujetí Thóra. Můj, dá se říci idol, se předvádí v televizi a hraje si na sám sebe. Úžasné. Nedá mi to a přeci jen na nějakou chvíli odvrátím zrak od monitoru a přenesu jej ke svitku, který jednou rukou rozevřu a zahledním se na jeho obsah. Třeba budu mít štěstí a jsem skutečně ten pravý... a nebo je to jeden velký kec a nikam nepůjdu. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Roztomilé... ano... Usměji se nad odpovědí a nechám kluky spolu s Danií být. V Lokiho pohledu se zračí přesně to, co se honí hlavou mě. Iluze ho také zcela nepohltila a je obezřetný. Toto vědomí mi stačí, abych se i já mohla nechat nepatrně unést. Krásné, být alespoň na chvíli Doma. Kéž by se dalo zcela zapomenout na veškeré útrapy, o kterých jsme v této chvíli minulosti nevěděli. Minulosti? Na chvíli se zamračím když slyším rozjařeného Thóra. To, co říká se s minulostí neslučuje, nevybavuji si žádnou podobnou scénu ani pocit deja vu... Něco je hodně divně... Thór si u mě neoblíbenost vydobil celkem jednoduše stejně tak Sif. Ale přetvářka mi, jakožto ženě Lháře, nebyla cizí. "Thóre... Sif..." Oslovím oba s vlídným úsměvem a kývnutím hlavy na pozdrav. Své překvapení z toho, co údajně mi chystáme skryji tak tak a raději se přitulím Lokimu, který se ujal slova. "Přesně jak říkáš, drahý." Přizvučím. "Už se na vás všechny moc těšíme..." A teď koukejte zmizet, ať si můžeme v klidu promluvit! Věnuji dvojici další hraný úsměv. Vzpomínám si, na dobu ještě před svatbou, kdy jsem Thóra léčila po různých bitvách. Byl tehdy dobrý známý... I se Sif jsem se přátelila, ještě před tím, než jí Loki provedl tu věc s vlasy. Pak už se s ní moc bavit nedalo... já se vdala... a když mi Thór, co chvíli odváděla manžela od rodiny, tiše si mě znepřátelil. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Překvapení... o čem jsem to mluvil?
Pozdě jsem si uvědomil, že mluvím podle nějakého scénáře, o kterém jsem neměl nejmenší tušení. Bylo to zvláštní, ale vidět kluky, jak si hrají s Danii, mi bralo vítr s plachet. Tenhle moment byl v mé paměti usazen, ale zároveň byl všechno jinak.
„Máme pro vás dar,“ usmála se Sif, která se uměla dokonale přetvařovat. Sice nadávala, že to já jí vzal černé vlasy, ale měl jsem někdy pocit, že svoje nové vlasy opečováva ještě více než před tím. Slušelo jí to a nyní je měla spletené do hutného copu se sponami znaku valkýr. Malá křidélka překřížena dlouhým oštěpem. Pro tuto příležitost si vzala dlouhé bílé šaty ovázané zlatou stuhou kolem pasu. Dekolt jí sahal málem k pupku, ale měla jej přetažený průsvitnou zlatavou látkou, kterou křížily miniaturní řetízky.
Thór přišel ve svém slušivém obleku s přehozenou kožešinou přes ramena. Měl jsem podezření, že patřila jednomu z jeho koz, které choval na své zahradě. Páskované boty odhalovaly jeho mužné nohy a divil jsem se, že jeho chlupy nemají barvu rudých vlasů, které pro něj byly příznakem.
„Ano, má drahocená žena má pravdu,“ kdysi jsme mluvili zvláštně. Má žena, mne a taková jiná spojení. Dnes je slovník mnohem méně striktní. „Ale řekneme vám to až na večeři. Překvapení,“ oplatil mi stejnou mincí Thór a já se zamračil.
„Vítejte v naší vile,“ řekl jsem nakonec rezignovaně a podíval se na Sigyn. I já si přál s ní mluvit, a tak jsme uvedli Sif i Thóra dovnitř k jídelnímu stolu, který byl už prostřen a s omluvou jsme se vzdálili do ložnice.
Zavřel jsem za sebou dveře a pravil: „Co se to děje?! Zároveň to chci, ale na druhou stranu... je něco špatně,“ posadil jsem se na postel a skryl tvář do svých dlaní. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Dar??? Vyděšení skryji za úsměv. Co ti dva pro nás, u Odinova oka, mohou mít? Thór vrací úděr a maskuje se za překvapení. Za chvíli přijde Všeotec a bude rozdávat Kinder vajíčka nebo co? Co se oblečení týče, nikdy jsme nechápala takové vyzývavé oblečení jako má Sif. Já volila decentnost a dle mého je to mnohem více přitažlivější... Inu, každá máme jiný vkus... Mé přání se vyplní a máme příležitost se omluvit a zmizet spolu. "Uff..." Vypravím ze sebe, jakmile se dveře zaklapnou. Ve stejný okamžik na mě můj muž začne chrlit nechápavé otázky, na které odpovědi nevlastním. "Já sama nevím, drahý... do čeho jsme to lapeni? Je to iluze? Nebo nějaká časová smyčka z minulosti? Jenže, já si nevybavuji nic, co by mělo podobný scénář..." Přejdu místnost, sednu si vedle něj a konejšivě ho levačkou vezmu kolem ramen. Pravou rukou mu nenásilně vezmu ruce abych odkryla jeho tvář a přitáhnu ji k sobě pro polibek. Poté ho pohladím po tváři a jedu až do vlasů, kde ho dál hladím. "Máme dve možnosti. Buď hrát tuhle věc dál a uvidíme, co se stane... nebo se sebereme a zkusíme odsud zmizet." Přiznávám, že se mi nechce opouštět naše syny ať jsou sebemíň reálnější. Znovu už ne... ale na druhou stranu zešílet z toho vědomí, že to není pravda a žít v tom? Také to není dvakrát lákavá vidina. Jedno je jisté. V Helheimu nejsme, neb Thóra jsme na Midgardu potkali, ale to je tak celé... Tohle bude ještě dlouhý den... |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Svitek ~Váli~
Svitek byl prázdný. Nic nenaznačovalo, že bys byl zrovna právě ty ten vyvolený, kdo jej bude moct přečíst. Když ses podíval zpět na televizi, něco jinak přece jenom bylo. I když smrtelníci si hodně poupravili podobu Asgárdu, tak nebyla možnost, aby se nad duhovým mostem vznášela zlatá zářící koule. Zprvu vypadala jako slunce, pak se k ní kamera pomalu přibližovala a mohl jsi pomalu rozeznat složité ornamenty, které tvořily jakýsi zaniklý jazyk.
Milly, Emma a dokonce ani Forseti nejevili známky, že by si toho všimli a pokud ano, tak neměli šanci to dát nějak vědět, protože byli právě zmraženi v čase.
Váli… ozvalo se za tebou, ale když ses otočil, nikdo tam nebyl. Váli… ozvalo se opět, ale z úplně jiné strany a to se opakoval tolikrát, než ti svitek vzplanul. Zároveň se rozezněl chladný smích a ihned utichl. Ostatní nehnuli brvou.
Chceš najít cestu nebo pomstu? Ozval se znovu chladný hlas, který mrazil krev v žilách. Stín se přenesl zpoza televize, sjel za tebe, ale stále nikdo nikde. Řekni mi, co chceš? Cítit krev? Smrt? Nebo aby ti padla k nohám? Stín se snesl nad Milly a vzápětí zmizel. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Vatikán (o několik hodin dříve) ~Thór~
Jak to napsat ve zkratce? Od setkání se Sigyn, Lokim a Hygieiou uběhlo už velmi mnoho času. Vydali jste se do Vatikánu, protože jste doufali, že vás dovede k nějakému vodítku. Tam jste narazili na trojici Řeků, Artemis, Háda a Área. Sigyn byla nucena před odjezdem do Vatikánu zůstat doma, takže ses ocitl s Lokim v podstatě sám a vás obklopovali bohové z jiného panteonu, a dva z nich vypadali dosti nabroušeně.
Zatímco se Řekové dohadovali, jak se dostat do vatikánské knihovny, využil Loki svého lišáctví a spolu jste se dostali dovnitř. S použitím jeho iluze jste se dostali až do chráněné knihovny, cestou jste však museli zneškodnit několik strážných, ale Loki stále nechával ve vzduchu viset iluzi, která zmátla ochranku dívající se na kamerové záznamy.
V knihovně jste nemohli setrvat dlouho. Ať už kvůli lidem, tak kvůli Řekům. Svitky a písemnosti o ráji jste našli půl napůl a tehdy začala hádka mezi tebou a Lokim. Ten si stál za svým a nechtěl ti svoje nalezené svitky dát. Jak je u vás ve zvyku, pustili jste se do sebe. Ty jsi Lokiho sejmul bleskem, on ti zase ožehl celý bok a čoudil si jak kadidlo, i když to smrdělo o něco méně.
Následně na tebe použil iluzi a utekl i se svitky. Prostě Loki. Nejspíš tušíš, kam se vydal, ale podle alarmu, který se rozezněl celou budovou, sis musel pospíšit ven. Otázkou bylo, jestli se vracet původní cestou. Byl jsi oslaben a Řekové ti byli v patách.
Pozn.: Z knihovny vedou i jiné dveře, kterými utekl Loki. Je možné, že tam zanechal svou další iluzi, aby zabránil spuštění alarmu a to, co jsi slyšel, spustili zbylí bohové, co vstoupili dovnitř. Buď a nebo. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Iluze, sen, může to být cokoliv
"Máme dvě možnosti. Buď hrát tuhle věc dál a uvidíme, co se stane... nebo se sebereme a zkusíme odsud zmizet." Přivřu oči a vzdychnu. Je to příjemné, když mne hladí po vlasech. Nicméně myšlenka, že jsme lapeni v nějaké iluzi, se mi vůbec nelíbí. Nejsem si jist, jestli to chci jenom tak ukončit. Zase se vrátit do zničeného Asgárdu, do reality, kde naší synové nejsou.
Zkousnu si spodní ret a pravím: „Nejsem si jistý, co bychom měli udělat. Pokud je to iluze, tak velmi silná, protože necítím její hranice a obávám se, že kdybychom se vydali do ulic, bude to stejné. Nebo to je druh snu? Pomalu si ani nepamatuji, proč jsme sem šli,“ přiznal.
Jako PJ: A měl pravdu. Váš cil najít prsten kvůli informaci, kde se nachází jeden z vašich synů, se pomalu vymazával z paměti. Dokonce i obličeje lidí, které jste znali, se pomalu rozmázavaly. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Položím Lokiho hlavu na své rameno a dál pokračuji v hlazení. Nelíbí se mi to o nic míň než jemu, ale je tak krásné být doma... Dokud Thór nevybafne, že zase někam musí jít spolu s Lokim... Mírně sevřu manželovo rameno v mírném zlostném návalu. Hned si to však uvědomím a stisk povolím. "Proč jsme sem šli...?" Snažím se rozpomenout, ale má mysl jako by byla opředená mlhou a pomalu si nevybavuji nic, než Asgárd a... vše v naprostém pořádku? Vlastně se mi ani nechce přemýšlet nad tou podivnou mlhou, prostě tam je... Mám svého muže, své děti a život, který mám ráda. Proč přemýšlet nad něčím jiným? "Mmm... myslím, že tuším, co jsme tu chtěli dělat..." Pronesu trochu smyslným tónem. Ruku za jeho zády dám zpět k sobě, druhou vypletu z jeho vlasů a položím mu ji na hruď. Dříve než se stačí zeptat co, zatlačím do něj a nechám ho spadnout zády do postele. Na to se k němu přivinu, ale úplně na něj nevlezu, a vezmu jeho rty do zajetí hlubokých polibků. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Hoho :3
"Proč jsme sem šli...?" Podívám se na Sigyn s otazníkem v očích. Náš pravý důvod… nedokázal jsem se ani moc soustředit a spíš mě lákala myšlenka, že jsme chtěli utéct Thórovi i Sif. Být chvíli sami, než nás oloupí o veškerý volný čas.
"Mmm... myslím, že tuším, co jsme tu chtěli dělat..." Jak vypadala naše první svatební noc? Dosti nuceně, ale museli jsme učinit oběť, abychom ustanovili náš svazek platným. Pamatuji si, jak jsme stáli vedle sebe u postele, nedokázali jsme se době podívat do očí. Byla to první Sigyn, která si začala svlékat šat, ač s notným studem? Myslím, že jsem jí v tom okamžiku obdivoval. Ne jenom její tělo, ale její vůli být dobrou ženou. První náznak citu, který jsem k ní měl, i když k lásce to mělo daleko.
I nyní se Sigyn chytila jako první iniciativy. Nebyl jsem si jistý, proč jsem já většinou až ten druhý, ale v jejím podání se mi to vždycky líbilo. Jak mě líbala a já mohl její polibky vroucně opětovat. Jestli jsem se ještě před chvíli cítil nesvůj, bylo to pryč. Projel jsem prsty jejími vlasy a aniž by se nadála, přetočil jsem ji rovnou pod sebe a líbl ji na krku, než jsem se opět přemístil k jejím sladkým rtům. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Ano, ano... tohle byl ten důvod. Utéct Thórovi a Sif, zašít se spolu a urvat si čas pro sebe. Jednu výhodu ale jejich návštěva přeci jen má a tím je to, že kdyby kluky přestala jejich hra na silnějšího bavit, zalezou si k Thórovi a budou se věnovat jemu... nebo minimálně jeden, zatímco druhý se bude snažit přijít na to, jak dostat svého silnějšího bratra. Mezi opětovanými polibky a láskyplnými dotyky si i já vzpomínám na náš nehezký začátek manželství. Už od chvíle, kdy jsem se začínala stávat ženou mi byla do hlavy vtloukána řádná výchova. Z prvu jsem na ni nedala, později se rebelky ukrývala v zahradách až jsme nakonec přijala všechny nucené vědomosti a byl mi dán klid.... do chvíle, než se objevila zpráva od Všeotce s tím, že mi našel snoubence. Tehdy potopil veškeré mé naděje, že se vdám z lásky za někoho, koho bych si po svém boku přála. Doufala jsem však, že alespoň on si vybral mě... I to mi bylo vyvráceno, když ho za mnou Všeotec přivedl do zahrad a já mu na očích viděla, jak i on pohrdá oním nuceným svazkem. Frigga mi pak vysvětlovala všechny věci okolo toho, proč se my dva musíme vzít... Neposlouchala jsem ji nijak nadšeně. zvlášť když jsem od Sif, Idunn a dalších slyšela, co vše Loki zatím stihl napáchat. Takového manžela mi Všeotec nachystal? Ne. Loki je možná lhář a podvodník, ale dnes vím, že to je jen maska pro okolí. Jediná já vím, jaký je skutečně uvnitř a jen díky tomu jsem se do něj dokázala zamilovat. Do dnes mě mrzí, že jsem to nevěděla před svatbou, abych se při ní dokázala usmívat a nebyla tak chladná a odměřená... Veškerý chlad ze mě za ta léta už dávno vyprchal a mé hřejivé ruce se začínají nenápadně dobývat pod jeho šat. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Nechtěl bych konec
Moderní doba má jedno plus. Oblečení je jednodušší, a pokud se pár rozhodne na to skočit, nemusí se dlouho dobývat skrze několik vrstev, odepínat knoflíky a rozvazovat miniaturní provázky. Ani boty se nedávaly snadno dolů, protože buď jste měli vysoké, zavázané až do vrchu nebo sandále s dlouhým tenkým páskem, který jste museli cikcak obvázat kolem lýtka, aby bota držela na noze.
Pokud jsem ještě před chvíli vychvaloval moderní oblečení, nyní se mi to plně vykouřilo z hlavy a shodil ze sebe vrchní část kabátu, který se Sigyn podařilo rozepnout. „Stýskalo se m po tobě,“ šeptnu jejich rtů, aniž bych tušil, proč to říkám. Kdy jsme naposledy byly takhle spolu? Teď je to jedno. Nyní jsme spolu.
Vyhrnul jsem Sigyn sukni a prsty přejel po vnější straně jejích hýždí, pak i po vnitřní. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Mezi bohy byl lidský pojem "rychlovky" víceméně na dlouho, pokud se u toho plánovalo svlékat více než jen vyhrnout sukni a stáhnout kalhoty. Naštěstí na něco takového jsme nebyli ani jeden z nás a proto bylo tak příjemně ukliňující, když mé snahy byly odměněny pomocí a první kousek odění zmizel. Plynule pokračuji dál. "I ty mě, má lásko..." Odpovím mezi polibky. Na chvíli se přemístím po jeho tváři k oušku a lehce zkousnu místo, kde ženy nosí náušnice. "Doufám, že mi tě zase někam nebudou chtít odvléct..." Nenáviděla jsem jejich výpravy, kterých se musel Loki z toho či onoho důvodu účastnit. A pak se Odin nestačí divit, když mu tam bůh lží vytvoří nějakou změnu v plánu a je z toho hrozný průšvih. Mé nenávistné myšlenky byly odhozeny pryč ve chvíli, kdy se hřejivá ruka začne dotýkat mé pod sukní. Vzrušeně vydechnu a o něco horlivěji pokračuji v jeho svlékání. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Aspoň že to je naše teplo :3
Šňůrka po šňůrce, pomalu jsem rozvazoval Sigyiny šaty a na každý kousek odhalené kůže, který se m podařilo odhalit, jsem jí vtiskl vlhký polibek. Cítil jsem, jak její ruce uvolnili mé prošívané sako, před čímž jsem však musel sundat své nárameníky a ozdobné nátepníky. Volná černá košile šla dolů už mnohem snadněji. Ani její šaty nebyly k svlékání jednoduché. Ale nikam jsem nespěchal.
Na chvíli jsem přestal svou milovanou líbat a sundal jí botku po botce. Přitom jsem jí stáhl punčochy a znovu se vnořil pod její sukni.
Co to bylo? Nač jsem si měl pamatovat? Na nic. Jenom tahle chvíle byla důležitá. Já a ona. My dva. Navždy spolu. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Jak můj hrudník pozvolna opouštěly jednotlivé šňůrky, začínalo se mi i o něco lépe dýchat. Už jsem nebyla omezovaná na mělké nádechy, které šnerování dovolilo, ale plíce se mohly naplnit celé. Zároveň to zapříčinilo i možnost delších výdechů pozvolna naplňovaných slastí. Při každém dotyku jeho jemných rtů na kůži jsem se slabě zachvěla a plně se tomu opojnému pocitu oddala. Zatímco si svékal nádepníky a nárameníky, já ho hladila po kůži pod košilí a jakmile byla cesta volná, pomohla jsem mu z ní. Po té jsem si nechala pomalu rozepnout a sundat páskové boty. Naštěstí jsem je neměla nijak vysoké a tak s nimi nebylo příliš práce... "Mmm" Zapředu tiše. "Počkej..." Pokusím se ho vyhnat z pod sukně. "Ještě tvé boty, drahý..." Pokud mě nechá, sklouznu v polosvléknutých šatech z postele, kleknu k jeho nohám a zbavuji je bot. Když jsem hotová, vzhlédnu ke svému muži. Na krátký okamžik, klečící na zemi, si připadám jako služebná, ale ihned si uvědomím, že to nejsem. Je mým mužem, mým pánem... ale i já jeho paní. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Snad je to přece jen možná věc
Jestli jsem vypadal průbojně, jak jsem se snažil dostat pod její sukni, tak to i pravda byla, ale nemohl jsem svou nejdražší připravit o ty slastné chvilky, kdy si budeme postupně svlékat oblečení a odhalovat krásu, co se pod ní skrývá.
Dalším hlavním důvodem, proč jsem se do Sigyn bezmezně zamiloval, byla její oddanost. Nemyslím tu, kterou má žena ke svému muži. To ne. Věřila mi, viděla ve mně někoho, kým jsem byl. Mohl jsem se na ni usmát, aniž by mi to vyčítala, mohl jsem ji trochu provokovat, aby mi to oplácela. Nikdy v tom však nebylo zhnusení, kterým mě častovali ostatní.
Podívám se na Sigyn se shora a usměju se, jak mi sundává body. Jemně vpletu své prsty do jejích vlasů a nakloním se k polibku. Věnuju ji jeden šibalský pohled a následně ji vytáhnu, spíše pomůžu, na svůj klín. Lačně ji opět začnu líbat a klouby palců jí přejíždět jemně po odhalené páteři. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Vždy jsem chtěla být dobrou ženou a když mě přislíbili Lokimu, bála jsem se, že toho nebudu schopná. Vždyť prováděl tolik věcí, které ostatní odsuzovali... Myslel si snad Odin, že svatbou něco změní? Že Jeho to nějak změní? Zmílil a přece měl pravdu. Od každého něco... Když jsem měla možnost vidět odraz Lokiho duše, celý pohled na mého manžela jsem musela otočit. Zároveň on viděl tu mou a chlad, který provázel nás vztah se začal vytrácet. Viděla jsem ve svém muži to, co nikdo jiný nemohl a veškeré důvody toho, co dělá. Už jsem si nedělala hlavu z toho, že jsem žena nějakého vyvrhele, ale hrdě jsem stála po jeho boku. Věrně a oddaně. Zamiloval se do mě a já do něj... a pořád mě to nepřešlo. "Miluji tě..." Zašeptám mezi polibky na jeho klíně. Šaty mi vytáhnutím sem začly zklouzávat a stačilo by jen, abych si stoupla, nechala je volně splynout... no dobře, musela bych jim trochu pomoci přes pánev, ale tak skoro... Během našich polibků se dotýkám odhalené hrudi. Hladím, laskám, tu a tam přejedu po kůži nehty, ale jen lehce, aby to nebolelo, ale provokovalo... |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro Nic. To se dalo čekat... Ještě pát vteřin hledím na prázdný svitek, se směsicí zklamání a zlosti. Forseti je naivní, když si myslel, že bych mohl být ten pravý. S dlouhým povzdechem znovu pohlédnu k monitoru a hledím na velkolepý Asgárd dle představ midgarďanů... Počkat... Zamračím se na podivnou kouli, vcelku podobné té snové. Hodím očima ze strany na stranu, abych viděl, jestli to ostatní vid také, ale nejeví známky ničeho. Absolutně ničeho! Tenhle trik znám... Když se Nárvi začal zajímat o magii jednou se mu zmražení času povedlo. Tehdy to byla velká legrace, do chvíle, než jsem si uvědomil, že to bychom dělat neměli a zábavu zkazil přesvědčováním bratra, aby to ukončil. Teď to není zábava ani trochu... Otočil jsem se na šeptané oslovení. Nic. Znovu odjinud. Zase nikdo. "Kdo je tu?" Zeptám se zmateně. Cestu nebo pomstu? Ne... já... Co vlastně chci? Pozoruji záhadný stín a poslouchám řeč... Zmaten vlastními pocity a myšlenkami. "Nechci nikomu ublížit..." Odporuji. Zvlášť proto, když se mi zdálo, že stín poukázal na Milly. Aby mi padla k nohám? Ne... Ona by toho stejně byla schopná i tak... ale já... nechci jí ublížit. Nikomu... jen... Jen chci otci hezky od plic říct, jak na jeho žerty dojela jeho rodina... možná mu to říct trochu ručně, ale nechci zabít nikoho. Nebo ano? "Chci zabránit, aby bylo ubližováno..." Sám nevím, proč jsem to řekl takhle, ale nic lepšího mě nenapadlo... Já vlastně pořádně nevím, co chci... |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Mno, zvažuju, jestli být evil nebo ne :D
Její slůvka mě hřejí na duši. Sice mou podstatou byl oheň, ale jen Sigyn mne dokázala zahřát zevnitř. „Já tebe také, lásko,“ šeptnu líbezně u jejího ouška. Během polibků jí prsty rozčesávám vlasy a pak se pomalu přemístíme zpátky do měkké postele, kdy mezitím sundám její šat a s její pomocí i sám ze sebe shazuji poslední zbytky oblečení.
Je dávno pryč pohled, kdy jsme se na sebe dívali s nervozitou. Nyní jsme na sebe hleděli plni touhy a oba dva jsme přesně věděli, co ten druhý chce. Pokud by nám Thór rozrazil dveře, na místě bych jej zaškrtil. Mezi námi, několikrát se mu to podařilo a rozsekal mne vždycky slovy: „Nenechte se rušit nebo můžeme přijít se Sif?“ Nebyl jsem si jistý, zda to myslí jenom ze srandy, ale pokaždé od postele vyletěl polštář, zasahuje dveře, které bůh hromu stihl zavřít. Pak jsem byl naštvaný a pokračovat se mi moc nechtělo, ale Sigyn si cestičku vždycky našla. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Možná nebylo správné takhle podezřele zmizet, ale možná o to víc vzrušující to chvílemi bylo. Kdykoli mohl kdokoli zaklepat nebo (což bylo o poznání horší) sem rovnou vtrhnout. Spoléhat se na to, že se po nás děti nebudou shánět jsem se víceméně mohla, ale u nepředvídatelného Thóra to byla sázka do loterie... Starosti však nemám a s Lokiho pomocí vyklouznu z šatů. Jediné, co nyní mám na sobě, je můj amulet na úschovu energie. Věnuji pozornost ještě kalhotám, ve kterých můj milý stále vězí a záhy je se mnou na posteli stejně jako já. Když na něj tak chvíli nečinně hledím, proběhne mnou vzpomínka na první noc, kdy jsem s ním ulehla z čiré povinnosti. Vůbec jsem se nezajímala o to jak vypadá nahý, natož něco dalšího... Nyní jsem ráda, že mám svou drahou polovičku stavěnou tak jak je. Neumím si představit, že bych měla ležet pod podobnou horou svalů jako je třeba Thór. Brrr... Přiblížím se k jeho krku a začnu ho líbat, pak pozvolna sestupuji přes hrudník dolů, pozastavím se na všech důležitých místech, abych manžela trochu přirozdráždila, ale kousek nad pupíkem se zastavím a vrátím se zpátky nahoru, k jeho rtům. Troška toho erotického mučení. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro :3
Zatímco mne Sigyn líbala, prsty jsem kopíroval její ženské křivky. Mučila mě to. Uměla to dokonale a na krátkou chvíli jsem si skousl rty, než se ke mně zpátky vrátila a já s vyčítavým pohledem mohl chytit její bradu a vlepit ji polibek. Krásná chvíle mezi námi.
Přivřel jsem oči a polibky jí přinutil lehnout si pode mne. Jemně jsem jí volnou rukou pohladil na vnitřní straně stehna a nebál se jít blíže.
Obdarovával jsem její rty, ale i její tělo letmými polibky. Nepozapomněl jsem na její hrudník a statným pohledem do jejích nádherných očí jsme spolu splynuli. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Stín ~Váli~
"Chci zabránit, aby bylo ubližováno..." Stín se znovu mihl, tentokrát nad tebou. Jak šlechetné, promluvil znovu ten podivný hlas. Komu bys pomohl raději? Své předrahé Milly? Matce, otci nebo svému vzoru? Či sám sobě? Jak vyjmenovával adepty, komu bys rád pomohl, v televizi se postupně měnil obraz, Nejdřív jsi viděl ztracenou, vystrašenou Milly v lese, jak před něčím zběsile utíká, další obraz byl tvé matky i otce, jak vedle sebe leželi neznámo kde a nad nimi se skláněl netvor, Thór zase hledal cestu ven z bludiště a za ním se hnaly rozmazané stíny.
Najednou se znovu rozjel zvuk filmu a stín byl pryč. Svitek zůstal prázdný a Milly si právě protahovala ruce za zády, protože jí lehce bolela záda. Forseti vypadal stále stejně znuděně, ale šlo vidět, že dýchá. Emma hltala film s každým nádechem. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Když jsem chtěla, uměla jsem být potvora. Myslím, že přesně tohle slovo měl i můj milý na rtech během toho krátkého okamžiku, kdy na mě pohlédl s kouzelnou výčitkou v očích a chytil mě za bradu, aby si mohl ukrást další sladké polibky. Jeho bezeslovnému povelu se nevypoužím a pozvolna ulehám na záda. Blažené zasténání budiž odezvou na jeho smělé doteky. Jestli někdo přijde, zabiju ho-ooo... Kdybych měla promluvit nahlas, už bych ze sebe nedostala jiná písmenka než "a" a v dozvuku "ch". I tak mi ze rtů mezi polibky unikají slastné stény, které umírněně krotím a nechám je jen uším svého milého. O naší společné rozkoši přece nemusí vědět celý dům. I když... Zkuste se mírnit, když se vám něco obrovsky líbí a onomu slastnému konci dospějete ve stejnou chvíli jako váš stejně roztoužený protějšek... |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Kdybych věděl, vadilo by mi, že je všechno jenom iluze?
Každá chvíle se Sigyn mne naplňovala štěstím. Být své milé tak blízko, dotýkat se její hebké kůže, okusovat její sladké polibky, být jedno. Slyšel jsem tiché steny, které jsem tlumil svými rty. Ani já sám jsem se nemohl ubránit sem tam výdechu, pokud mi to její rty dovolily.
Pokud si někdo myslí, že sex bez lásky je lepší než s ní, tak se šeredně mýlí, jelikož se do rozkoše motaly i city, které jste cítily k tomu druhému. Výdechy, ač tiché, ale plné lásky a vzrušení, nás oba doprovázely k samému slastnému konci.
Otevřel jsem oči a pomalu si lehl vedle Sigyn. Objímal jsem jí kolem útlého pasu a políbil na ouško. Nechtělo se mi vůbec dolů mezi ostatní a už vůbec poslouchat další kecy Thóra.
Jako PJ:
V hlavách se vám najednou rozeznělo vzdálené vytí. Zatím, jste si jej nedokázali s ničím spojit. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Spokojeně se přitulím a na ušní polibek se usměji.Nechávám se objímat, zatímco moje ruka směřuje k vlasům mého milého a něžně si s nimi pohrávám, proplétám je mezi prsty a hledím do jeho kouzelných očí. "I když se mi nechce... možná bychom se měli vrátit." Prohlásím neochotně. Všem bude jasné kam jsme zmizeli a proč. Sif je naštěstí docela taktní, ale o jejím muži se to říci nedá. Ten umí mlčet jen když se mu náhodou chce. Ale tak... koho to zajímá... jsme dospělí. A já svého muže potřebuji i takhle. Nikdy jsem nepomyslela na nevěru, ač možnost i chuť byla a osamocení ve kterém mě Loki nechával, když musel pryč bylo útrpné... Vždy jsem se přes to ale přenesla a věrnost svému muži zachovala. Náhle můj tok myšlenek přeruší vlčí vytí. Heh? Bylo to nahlas nebo se mi to zdálo? "Slyšel jsi to také?" Zeptám se pro jistotu. Mám strach, že budu za blázna, ale otázka ze mě vyletěla dřív, než jsem si stihla promyslet celý její obsah. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Haf
"I když se mi nechce... možná bychom se měli vrátit." Zakoulím očima, protože tam si mi vážně vracet nechce, ale chápal jsem to. Zase bylo neomalené, když už jsme rozeslali pozvánky a nyní čekali na hosty. Z donucením jsem se podíval na nástěnné duhové hodiny, které byly kýčovité až to bolelo, ale nějak je nikdy nešlo napasovat, aby alespoň trochu nevyčnívaly.
Zavrtal jsem se k Sigyn na znamení, že chvíli ještě počkat můžeme.
"Slyšel jsi to také?" Zvedl jsem hlavu a podíval se na Sigyn. „Ne, nejspíš se ti něco zdálo, drahá,“ vzdychnu a posadím se. „Měli bychom se vrátit. Za nedlouho dojde i Ódin,“ ještě jsem se natáhl k Sigyn a políbil ji. Následně jsem se začal oblékat.
Jako PJ
Štěkot se znovu neozval. |
| |
 | soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Vatikán - Knihovna Nechtěl jsem ztrácet čas. Nelíbilo se mi že jsou tu další bohové a ke všemu Řekové. Poslední co bych chtěl by bylo aby to co hledáme našel někdo z nich. Loki zdá se měl stejný pocit a tak jsme se dostaly z jejich dosahu a zamířily do té knihovny. Nikdy jsem Lokiho a ty jeho schopnosti neměl rád, ale v situacích jako je tahle musím uznat že se docela hodí. Stačilo se vypořádat s ochrankou a už jsme byly uvnitř. Teď jsme nemohly ztrácet čas, takže jsme se pochopitelně oba pustily do hledání. Všímal jsem si svého a hledal jsem jakékoliv stopy které by nás mohly dovést k tomu pro co jsme sem přišly. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem nějaké svitky našel. Bohužel si jich všiml i on. Věděl jsem že je Loki prohnanej a někdy i trochu chamtivej, ale tohle bych ani do něj neřekl. Já ty svitky potřeboval! Nechtěl jsem je jen pro sebe, ale zkuste si něco takovýmu vysvětlit někomu s kým jste se v minulosti nesčetněkrát střetly. Tak nějak jsem tušil že k tomu nebude zase daleko. "Dej mi ty svitky Loki!!" Napomenul jsem ho, ale stále si stál za svým. To mně pochopitelně naštvalo a tak jsem po něm hodil blesk. Na chvilku jsem myslel že bych mohl mít vyhráno, ale ten zmetek se evidentně nechtěl vzdát jen tak a zapálil mně. Loki, ty parchante!! Než jsem se stačil dát do pořádku, tak už byl pryč. Sakra práce! Naštvaně jsem sevřel pěsti a přemýšlel co dál. Když půjdu odkud jsme přišly, tak bych mohl opět narazit na ochranku a taky na ty Řeky. Jindy by mi to možná bylo jedno, ale teď bylo v sázce až příliš. Musím Lokiho najít za každou cenu, nesmí mi utéct. A tak jsem se tedy začal ohlížet po dalším východu kterým bych se dostal pryč, někudy musel jít i on. Hned jak bych něco našel, tak bych se vydal pryč. Za předpokladu že by se mi to podařilo a že bych neměl podezření že něco hrozí, tak bych si vzal taxi a jel do nějakého vzdálenějšího hotelu. Kdybych venku tušil že je něco špatně, nejspíše bych se připravoval na přivolání svého kladiva, nějak se odtud přece dostat musím. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Pobaveně se zasměji jeho koulení očí... Občas umí být tak roztomilý, i když to zrovna není jeho záměr. Na druhou stranu, měla jsem pravdu... už jsme to vymysleli a zorganizovali, takže bychom se měli začít chovat jako správní hostitelé. Pohlédnu směrem, kterým se zahleděl a očima spočinu na hodinách. Mě se vždy líbily i když bylo neuvěřitelně těžké je sem dát a nějak je vsadit, aby se sem aspoň trošku hodily. Nemožný to úkol, ale stejně se mi líbit nepřestaly. Mou zahleděnost přetne Loki, když se ke mě přitulí a odmítne hned vstávat. Nu proč ne... ještě chvíličku... Vůbec se mi nelíbí, že jsem to příjemné odpočívání přetnula svou hloupou otázkou... Asi blázním. Kluci občas umí řvát jako když vyje vlk... Možná jsem slyšela je... Tím úvahy nad vytím uzavřu a neochotně se zvednu do sedu. Ještě Lokiho polibek a jdeme se zase nasoukat do oblečení. Občas mi je daleko lépe bez něj, ale nemůžu se promenádovat po domě nahá... Takovouhle rozpustilost jsem provedla pouze jednou a to, když jsme ještě neměli kluky a Dania tu nebyla potřeba... "Nemám se spíš sladit k tobě, když už se tu má sejít půl Asgárdu?" Vždy, když se děla nějaká událost v Gadsheimu tak jsem po boku Lokiho stála v červených šatech, na druhou stranu, když jsme šli navštívit Vanaheim, Loki vyměnil svou červenou za mou zelenou. Doma jsme to nijak neřešili, ale teď se ta otázka sama nabídla vyhledem k dané příležitosti. Zatím mám na sobě jen punčochy a tak nemám problém šaty vyměnit. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Šaty
Podívám se na Sigyn a povytáhnu obočí. „Klidně můžeš jít takhle, drahá,“ zavtipkuju. Nebyl bych to já, abych nevyužil situace. Ale k věci. Zauvažuju, co měla na sobě Sif. Výstřih skoro až k pupku, nicméně překrytý hedvábím, ale i tak to nutilo mužské pokolení hledat její oči pod bradou.
„Můžeš si vzít ty šaty, co jsi jednou označila, že mají barvu fénixe,“ mrknu. „Velmi ti slušely,“ usměji se, načež počkám a pomohu své drahé polovičce s oblékáním. Uličnicky jí políbím na hole rameno, než je zakryto hedvábnou látkou, která vypadá, jako by plápolala jako oheň. Fénixova péra, nejsou pravá, zdobí vrchní část rukávu a při každém pohybu kmitají jako plamínky. Dekolt není příliš hluboký, ale zároveň odkrývá jen to málo, aby mi mou drahou mohli závidět. I kolem něj se třepotají ohnivá pírka. Celkově jsou šaty šity do tradičních severských střihů. Nic moc složitého, jen přizdobené. Spodní lem sukně je vykasán nad koleno a svázán černou stuhou. Pod sukní má Sigyn ještě černou šifónovou spodničku.
„Sluší ti to, má drahá,“ políbím ji vroucně. Upravím si ještě své zdobené nárameníky, tedy pokud mi je zrovna nechtěla upravit Sigyn, pokud se jí zdály nakřivo a nabídnu rámě. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Probodnu Lokiho pohledem, když prohlásí,že můžu jít takhle... jako by mu to bylo úplně jedno. No dobře, to jen já si s těmahle věcma možná dělám přehnaně velkou hlavu. Naštěstí však můj milý ví, že mi na tom přeci jennějak záleží a cením si jeho názoru, takže přednese návrh. "Máš pravdu, milovaný, ty jsou úžasné..." Seberu šaty ze země a dojdu je uklidit, zároveň si přinesu vybrané fénixové a s pomocí mého muže se do nich obléknu. Následně pomohu i já jemu s doladěním do dokonalosti. "I ty jsi nádherný, můj pane..." Předvedu malé purkle a s úsměvem na rtech přijmu rámě ve kterém opustíme naši ložnici. V těch nádherných šatech a po Lokiho boku si připadám opravdu božsky. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Knihovna ~Thór~ Mapka knihovny. (když už jsem se s tím tak párala, tak si trochu zahrajeme a pošlu k tobě Artemis… nějak :D)
Právě ses nacházel v sekci E/3 (viz značení) a slyšel jsi alarm, jak burcuje celou budovu. Následně k tobě dolehl i zvuk boje. Nejspíš Řekové, kteří celý humbuk započali svým vstupem do budovy. Zatím ses neměl možnost moc porozhlédnout po knihovně, ale s Lokim jste zahlédli alespoň únikový východ u regálu IV. (dole), když jste tam taktéž hledali něco o Ráji a dalších zmínkách, jak se tam dostat.
„Hej, vy!“ najednou na tebe vykřikl strážník, který tě našel (ono to nebylo složité podle stop popálenin na podlaze), „ani hnout! Tu…“ muž shlédl nechápavě na kladivo ve tvé ruce, „věc položte na zem a ruce nah…“ nedořekl, protože jej sejmul šíp, který se po zásahu ihned rozplynul. Pokud jsi vyhlédl, kdo to byl, tak jsi spatřil tu rudovlasou bohyni, jak drží svůj luk, které taktéž postupně mizel. Když k tobě pohlédla, lehce se ušklíbla a řekla: „Neboj, jenom spí. Nebudu přece zabíjet ubohé smrtelníky. Co tu je proboha za kravál?“ zeptala se. „Najednou se strážní v celém Vatikánu zbláznili a vběhli sem do knihovny. Uhm, a co se stalo tady?“ ukázala na podlahu. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Hodovní sál
Hudba hrála, naše najatá zpěvačka v tmavě modrých šatech prošívané stříbrnou nití, se kymácela v rytmu. Thór stál se Sif blízko okna, drže svou ženu kolem pasu, jež byla opřena o jeho hruď zády, a spolu se pohybovali do pomalého rytmu hudby. Potlačil jsem skřípání zuby. Vždycky se takto chovali, když byli s námi. Jakmile dojde Ódin, změni svůj přístup k sobě a nebudou se tolik mazlit. Jejich přetvářka mne vždycky jen štvala. Před Všeotcem dělali pro něj dokonalý pár, který nikdy na veřejnosti neprojevuje víc citů, než je třeba. Já jsem na to více méně kašlal a držel svou drahou za ruku, i když se to právě nehodilo.
„Má paní, můj pane,“ uklonila se mladá služebná a pozvedla stříbrný tác se zákusky. Nechal jsem Sigyn, jestli si vezme, ale sám jsem zatím jídlo odmítl.
Došli jsme k Thórovi a Sif, kteří se od sebe konečně odlepili. „Měli jste nějak dlouhou debatu,“ ušklíbl se Thór a Sif jej hřbetem ruky pleskla do hrudi. „Nechej toho, muži,“ pak se podívala na mne a na Sigyn a usmála se. „Stále se nemohu dočkat vašeho překvapení. Alespoň naznačit?“
Jako PJ:
V okně za Sif se mihl obraz černého psa, ale ihned zmizel. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Knihovna - Nezvaný návštěvník Stál jsem u regálu a slyšel jsem alarm. Zdá se že teď tu každou chvíli budou další a další stráže. Což není dobré, měl bych odtud asi hodně rychle zmizet. Sotva jsem se otočil, uslyšel jsem zvuky boje. No bezva.. No, aspoň by mohly upoutat pozornost na sebe. Vzpomněl jsem si že za několika regály je východ který jsme našly u hledání. Hned jsem se k němu chtěl také vydat, ale najednou jsem slyšel jak na mně někdo mluví. A sakra! Zamračil jsem se a začal jsem proklínat Lokiho že mně tady nechal. Otočil jsem se a spatřil jsem jednoho ze strážných. Když viděl mně a mé kladivo byl evidentně trochu zmatený. Chtěl jsem mu říct ať je v klidu, že mám povolení tu být. Ale najednou se do něj zabodl šíp. Pevně jsem sevřel násadu kladiva a začal jsem se rozhlížet. Ihned jsem poznal tu Řekyni, kterou jsem viděl venku. Mé bojové smysly byly v pohotovosti a já jsem čekal zda bude něco chtít. Po tom co promluvila jsem se na ní chvíli jen tak díval. "Tak". Řekl jsem a maličko se poklonil. Nevím zda umí dánsky nebo ne, ale to je jedno. "Tady se nic nestalo. Zakop jsem a upad". Pozorněji jsem se na ní zadíval a pak jsem udělal krok vzad. "Pokud je pravda co říkáš, tak bychom odtud měly rychle pryč. Děkuji za pomoc, ale.. musím jít". Pár vteřin ještě stojím na místě a pokud nebude nic namítat, tak začnu ustupovat směrem k tomu nouzovému východu. Chci už být odtud pryč a chvíli si odpočinout. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Alarm
Svádění strážníka před vstupem do budovy, mě začínalo pomalu nudit. Měla jsem chuť jej praštit a přidat se k ostatním. Mé plány však zhatil poplach, který se uvnitř rozezněl. Sakra, nadám v duchu a sleduju mnou oblouzněného strážníka, jak se zmateně rozhlíží a se slovy omluvy vběhne dovnitř, kudy všichni vešli. „Zatraceně,“ znovu si ulevím a snažím se přijít na plán B. Všichni měli malér. Tohle se neobejde bez zranění. Bohužel zranění budou jenom smrtelníci. Nám v podstatě nic udělat nemůžou, pokud neznají naše tajemství a nemají k tomu patřičná kouzla.
Všimla jsem si dalších dveří, do kterých právě vcházela parta strážných. Rozešla jsem se jejich směrem a přitom jsem hleděla sem a tam, jestli mě někdo nesleduje. Jakmile za dveřmi zmizel poslední, rychle jsem se přemístila ke dveřím a stihla je přidržet, než se zacvakly. Chvíli jsem počkala, jestli je někdo neotevře a zároveň naslouchala. Byla jsem lovkyně a znala jsem všechny podobné fígle.
Po dlouhých pěti minutách jsem konečně sebrala odvahu a vešla jsem dovnitř. Netušila jsem, kam jí, tak jsem šla za nosem. Zavedl mě rovnou do knihovny. Takové štěstí můžu mít jenom já. Nicméně cesta nebyla tak jednoduchá, jak popisuji. Narazila jsem na několik strážných a musela jsem je zneškodnit. Využila jsem svého luku, který se mi zjevil v ruce, a na dálku jsem vždycky sestřelila každého, kdo se objevil na dohled. Nezabíjela jsem je. Nerada jsem zabíjela smrtelníky.
~Thór~
Vběhla jsem do knihovny bočním vchodem, u kterého jsem zjistila, že se jedná o únikový. (tím, co vyběhl Loki, ale já to nemůžu vědět) Rozhlédla jsem se a chvíli měla nutkání zanechal záchranné mise a pořádně se tu porozhlédnout. Rychle jsem se rozeběhla vpřed a uslyšela někoho křičet: „ani hnout!...“ Založila jsem šíp do tětivy a jakmile jsem zahlédla uniformu, vystřelila jsem. Myslela jsem, že mluvil na Área nebo na Háda, ale překvapeně jsem zjistila, že to je seveřan. No, nazdar. Nedala jsem na sobě znát rozladění.
„Neboj, jenom spí. Nebudu přece zabíjet ubohé smrtelníky. Co tu je proboha za kravál?“ zeptala jsem se. „Najednou se strážní v celém Vatikánu zbláznili a vběhli sem do knihovny. Uhm, a co se stalo tady?“ ukázala jsem na podlahu.
"Tady se nic nestalo. Zakop jsem a upad" Pozvednu nechápavě obočí. Jestli tohle dělá, když spadne, asi bych si od něj měla držet odstup. "Pokud je pravda co říkáš, tak bychom odtud měli rychle pryč. Děkuji za pomoc, ale.. musím jít" „Hej, počkej!“ zarazím jej a rozeběhnu se k němu. „Náhodou tu kolem neprošli ostatní, že? A kde je ten, co s tebou šel?“ ptám se. Je mi jasné, že máme málo času.
„Chlapi, rozdělme se,“ zaznělo z druhé strany knihovny. Další skřípaní dveří se ozvalo i z různých míst. Podívám se na siláka, jako bych od něj čekala odpověď.
Jako PJ
Strážníci se vyrojili ze všech možných vchodů, kudy bylo možno odejít. Ti z východu se rozdělili a postupně prohlédavali uličky mezi regály sekce A a E. Pomalu se blížili k vám. Měli jste štěstí, že tělo omráčeného muže leželo za stolkem, a tak si ho hned nevšimli. Ze západu se rozestoupili u sekce K a taktéž byste na uniformované muže narazili i u sekce IV, C a I (římská jedna). Ani schodiště nebyla volná.
Máte na výběr. Buď se prohnat knihovnou a sejmout co nejvíce strážníků, ale to vás bude hledat celý Řím, nebo se pokus o tichý únik.
Pozn.: Postupujte třebas sekci po sekci. Příspěvky můžou být krátké. Třeba jenom: Rozhodl jsem se raději nedělat moc velký hluk a tak jsem došel na konec uličky a vyhlédl ven. Pak napíšu, co uvidíte, popř. co uslyšíte. |
| |
| v Knihovně, tedy z toho co z ní zbylo Skvělé. A já si myslel, že se nacházím v knihovně a ne v nemocničním pokoji. S tou hygienou to možná tak trošku přehánějí. Povzdech. Pohlédl jsem na strýce, který se tvářil zabrán do svých myšlenek, již už delší chvíli. Kdo ví nad čím přemýšlí. Je až příliš paranoidní. Děsím se toho až příjde na řadu, abych si vybral mezi ním a Artemis. Pořád tak nějak nevím do jakého týmu bych šel... i když vždycky se mi líbilo písmeno A. "Super... takže jdeme pozdě." Povzdechl jsem si. ...strýčku, že tys musel být zbytečně paranoidní. Předběhli nás díky tomu ti dva. Pokrčil jsem ramena nad celou tou situací. Nemělo cenu to tady nějak víc řešit. Bylo by fajn sehnat náhradní kartu nebo cokoliv dalšího. I když co zaručuje to, že ač tam objevili cokoliv, tak to tam taky nechali a nevzali si to s sebou. Nebylo by potom zbytečné zdržování se scháněním náhradní karty? Otočil jsem se na podpatku s úmyslem se vrátit zpátky. A po pravdě mi v té chvíli vlastně bylo naprosto jedno, zda-li se ke mně přidá strýc či bude vymýšlet nějaký plán B, který jsme mohli předejít. Pak mi došlo, že tu krom strýce je i někdo další v podobě Hyg. Nemám ani nejmenší tušení jak s ní zamával celý pohled na to tady a vlastně je mi to tak nějak u mé velectěné božské sednice. Hyg a strýc jsou prostě jasné zbytečné zdržovačky. A navíc tým A... nejen zní sexy, ale taky tak vypadá. Přidal jsem trošku víc do kroku, abych svou bohyni lovu nenechával dlouho samotnou. Ti dva si holt budou muset nějak poradit samy. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Krátce se zaposlouchám do příjemné hudby a zahledím se na spokojenou Sif v Thorově objetí. Když jí takhle vidím, připadá mi jako ta milá a veselá tmavovláska se kterou jsme se před svatbami bavily naprosto bez problémů.Pak její úsměv zmrazila přetvářka a náš vztah i konverzace v soukromí se staly odměřenějšími. O to víc, po té události s tím, že můj choť je teď, který zapříčinil výměnu jejích vlasů. Já a Loki jsme ale svou náklonost vyjadřovali naprosto nevázaně až rebelsky. "Pro zatím ne, děkuji." Měla jsem sice chuť, ale vezmu si za chvíli. Nyní chci působit vznešeně a tak nějak... no... alespoň trochu jako oni, i když ne tak přehnaně. Než jsme usedli jsme ke dvojici, spatřila jsem v okně černého psa. Zarazila jsem se, ale raději jsem tentokrát nic neříkala a vyčkám, zda si toho nevšiml i Loki. Mezitím přisedneme a Thór okamžitě spustil. Protočím oči, ale s pohledem jinam. Na to se do diskuze vloží Sif. "Počkej si, až přijdou všichni." Odbudu ji se stejně hraným úsměvem, kterým obdarovává ona mě. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Heh, pes
Zmateně se podívám na okenní tabuli. Vzpomenu si i na to, jak Sigyn mluvila o nějakém štěkotu či vytí. Podívám se na svou drahou polovičku, ale vypadá to, že si ničeho nevšimla. Tak mlčím. Nejspíš se mi to jenom zdálo. Nechci ze sebe před Sif a Thórem dělat idiota.
Do haly vstoupí jeden z Ódinových gardistů. Střelím pohledem po jeho ne zrovna čisté obuvi a mám chuť jej vykopnout se vší parádou. Co si to dovoluje, zabručím. Gardista oznámí: „Nejvyšší vládce Asgárdu, Všeotec všech bohů, právě přichází se svou chotí lady Friggou, královnou a vládkyní,“ udělal tradiční pohyb, aby uhnul příchozím. V místnosti najednou vše umlklo. Všichni, kdo nebyli bohy, klekli na jedno koleno, ženy se hluboce sklonily v pase. Hudebníci odložili nástroje a taktéž klekali.
Neměl jsem Ódina rád, ale i tak jsem alespoň sklonil hlavu tak, jako Thór. Bohyně dělaly krátké pukrle a ihned se narovnaly.
„Drahá,“ šeptnu k Sigyn. „Seženeš kluky? Ať Dania přijde taky.“ Samozřejmě Sigyn mohla odejít až potom, co se všichni přivítají.
„Loki, můj bratře,“ vždycky se mi toto oslovení příčilo, ale co jsem měl dělat, když si mě takto Ódin označkoval. „Všeotče, vítej na naší vile,“ chytneme se za předloktí a potřeseme. „Jako vždy ty to moc sluší, Friggo,“ jí jsem měl o něco raději, ale i tak bych je nechal sedět na Gladsheimu. „I tobě Loki,“ usmála se bohyně, oděná do zlatých šatek s vysokým límečkem, neodhalujíc téměř nic. Jen kousek krku ozdobený miniaturními kamínky šel vidět. „Má drahá,“ otočila se k Sigyn. „Každým dnem jsi krásnější a krásnější,“ líbla ji na obě tváře. „Nemůžu se dočkat, až uvidím tvé syny.“ Vidět je nemohla, protože si hráli v zadu na zahradě. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Sjednocení – postové :D ~Thor, Artemis, Áres, Hádes, Hygieia~
Nyní pro Área, Háda a Hyg:
Ve vzduchu se vznášelo, co páchlo magií. Tou božskou samozřejmě. Nemohli jste vědět, jakou schopností Thór nebo Loki disponují, ale jeden z nich určitě něco použil. S vámi se však magie začala bortit, jak reagovala na přítomnost jiného panteonu. S nejvyšší pravděpodobností neměli potřebu, abyste je dohnali bez problému.
Jako první se stalo, že vás zahlédl strážník, který ihned volal posily. Áres ani Hádes mu na klidu nepřidali. Hold vypadáte jako gangsteři. Alarm se rozezněl pár sekund na to. Vstupem, kterým jste přišli, se vřítil strážník, kterého oblbovala Artemis. Jen na chvíli jste zahlédli její rudé vlasy, než se dveře dovřely. Teď na to nebyl čas.
Jste bohové, takže není nijak složité složit k zemi smrtelníka. Jestli jste se rozhodli je rovnou zabít nebo jenom omráčit, nechám na vás, ale pozor, co si budete přát. Všem vám bylo jasné, že jakmile se dostanete z této šlamastyky, musíte opustit Itálii.
Hádes vám probil cestu tím, že vysával ze svých obětí životní energii, ale čím více jí v sobě měl, tak začínal připomínat toho starého, ke koukání ne moc pěkného, boha podsvětí. Kolem něj se linula černá mlha, pro smrtelníky neviditelná, a oči mu pomalu mizely v černi. „Háde,“ ozvala se Hyg. „Přestaň,“ cítila ve vzduchu něco špatného a vycházelo to přímo z něj.
Pro všechny:
Trojka dorazila do knihovny ve chvíli, kdy se do knihovny hrnuli strážníci. Takže se dostala přímo za zády trojici mužů, kteří se rázem otočili, namířili na vás zbraněmi a jeden z nich vykřikl: „ANI HNOUT! RUCE NAHORU!!“
Thór a Artemis to slyšeli. Bohyně věděla, o koho se jedná. Podívala se na Thóra s otazníkem v očích. Co udělá on? Půjde s ní nebo prostě odejde hledat Lokiho?
Pozn.: Trojka si hází. V HP je pro smrtelníky rozsah. Nezapomeňte se podívat i do svého deníku, zda ke své schopnosti nemáte něco připsáno nebo k tomu nemáte nějaký bonus. Popř. se ptejte v diskuzi.
Pro Thora: Nyní se rozhodneš, zda budeš cestovat s Řeky nebo půjdeš sám. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Knihovna - útěk? Už jsem se otáčel a chystal jsem se jít pryč. Ale najednou jsem uslyšel hlas té Řekyně. Zastavil jsem se a podíval se na ní. "Ne. Nikoho jiného od vás jsem tu teď neviděl. A ten co tu byl se mnou je.. je pryč. Poslal jsem ho napřed". Odpověděl jsem poněkud lhostejně. Ano, lžu jí, ale proč bych neměl? Vidím ji podruhé v životě a vůbec ji neznám, takže se není čemu divit když jí nevěřím. Sice mi pomohla, ale i tak.. je lepší být obezřetný. Už jsem se chtěl opět otočit, ale najednou jsem slyšel nějaké hlasy. Hned na to bylo slyšet že do knihovny vbíhá poměrně dost lidí a mně bylo jasné že je zle. Sakra.. Měl jsem zmizet hned jak to šlo. Zamračil jsem se a opatrně jsem nahlédl zpoza regálu abych viděl co se děje. Měl jsem pravdu, všude bylo mnoho strážných. Zalezl jsem tedy zpět, podíval jsem se na Řekyni a přemýšlel jsem co dál. Tak jo, tady zůstat nemůžu. Mohl bych se nechat chytit, ale těžko bych jim pak vysvětloval co se tady dělo. Musím pryč. Levou rukou jsem si přejel po obličeji a unaveně jsem vzdychl. Netrvalo dlouho a slyšel jsem jak na někoho křičí jeden ze strážných. Nevěděl jsem to jistě, ale myslel jsem že by to mohly být ostatní Řekové. A dle výrazu té bohyně vedle mně to tak skutečně bylo. Ona mi před tím pomohla, možná bych měl pomoci i já jim. Jenže tu nechci dlouho zůstávat a taky bych nerad příliš riskoval. Takže udělám něco co by mohlo pomoci mně i jim. Opatrně vykouknu zpoza regálu a pokusím se pomoci větru schodit regály které jsou opodál (S.F). Mohlo by to upoutat pozornost strážných a dát Řekům příležitost k útoku. Ať už se mi to povede nebo ne, tak zalezu zpátky a udělám dokonce pár kroků dál. "Promiň, ale musím jít. Hodně štěstí". Naposledy se podívám na tu Řekyni a vykouknu zpoza druhé strany (té dole) regálu. Strážní by mohly být záměstnáni tím co jsem udělal, takže pokud ybch nikoho neviděl, tak bych se asi pokusil rychle a tiše dostat úplně ke spodním regálům (S. D-1). Vlevo by pak měl být východ, tak by se mi možná podařilo dostat se k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Dodatek ~Thor, Artemis, Hádes, Áres~
Najednou se sesypala cela řada regálů v sekci F. Mělo to svůj efekt. Strážníci se rychle rozeběhli k místu a uvolnili tak nejbližší únikové východy. (Toť plus pro Thora.)
Nicméně trojka stále nemá vyhráno, protože o nich trojice strážníků ví. (Viz. poznámka dole.) |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Teď si dáme deli ~Ma’at, Seth + Petet, Iseut~
„A-ale,“ zakoktala se Iseut, protože nechtěla Peteta nechat za sebou. Byl dobrý bojovník a ona cítila, že by jej mohla nazvat přítelem, i když byla andělem. „Jdeme?“ zeptala se Ma’at. „Běžte,“ pobídl Petet a během mžiku se proměnil v ohromného štíra. Jeho ocase s jedovatým bodcem se kmital ze strany na stranu a klapot obrovských pavoučích nohou přinutil Iseut, aby o kus ucouvla. Jestli měla strach, že to Petet nezvládne, nyní si tím nebyla moc jistá. Kdo proti TOMUHLE může obstát? I anděl by měl problém.
„Drž se,“ špitla a podívala se na Ma’at a Setha. „Jo, jdeme,“ doběla na druhou stranu sklepa, kde vedly dveře k poklopu, který vždycky býval v úrovni chodníku. Zatlačila na něj a pro všechno štěstí na světě se otevřely. „Ehm, můžete mi někdo pomoct?“
Mezitím Petet zaklepal klepety a připravil se na první nápor andělských posluhovačů. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Seběhlo se to tak nějak nečekaně a rychle. Holt nemůžu si přeci přát, aby něco šlo jako po másle. Byla by to přeci nuda. K čertu… ten Irák vážně nebyl zas takový špatný nápad. Můj pohled sklouzl na strýčka. V něčem holt i on má pravdu. Vytáhl jsem dýku na dopisy, kterou jsem měl schovanou . Je mi jasné, že bych si měl pořídit něco lepšího. Povzdechl jsem si. Kdo to mohl tušit, že se něco takového stane. Strýček se rozhodl zaútočit na chudáky v ochrance, nemohou vůbec za to, že jsou na špatném místě a v špatný čas. Tak nějak jako my. Skvělý. Vážně skvělý… někdo se nám tady vrací do starých kolejí… Nestihl jsem víc pokračovat v myšlenkovém chodu, neboť to jak vypadal strýček nebylo vůbec vtipné, za to velmi vážné. Nejsem zrovna ten nejlepší na krocení strýčka a tak se toho ujala Hyg, za což jsem jí vážně vděčný. „ANI HNOUT! RUCE NAHORU!!“ Když si jeden začne myslet, že už to horší být nemůže, tak zjistí, že vždycky může být hůř. Myšlenka o tom, že někdy by mohlo být líp je přeceňovaná. “Super.“ Pohodil jsem si v ruce s dýkou na dopisy, pomaloučku se otočil. (Aktivace schopnosti vrhání nožů – 28%) Pohled do zbraně nebyl zrovna fajn. Dovedu si představit lepší pohledy. Neváhal jsem tedy dlouho a místo odpovědi jsem se rozhodl hodit nožem po nejbližším strážníkovi. (40%) Což se mi také podařilo. Na druhou stranu jsem přišel o svou zbraň. Bylo by fajn si pořídit něco, co se samo vrací. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Menší eskapáda
"Promiň, ale musím jít. Hodně štěstí" Bylo zjevné, že s námi Thór nechtěl mít nic společného. Nedivila jsem se mu. Na jeho místě bych také raději šla svou vlastní cestou a nechala ostatní, kteří nepatřili do mého panteonu, ať se z průseru vylížou sami. Konkurence přece. „Šťastnou cestu,“ rozloučím se s ním. Je to slušnost. Alespoň jeho čin odlákal většinu strážníků na jedno místo. Vyžila jsem této situace a rozeběhla se k Áreovi, Hádovi a Hyg.
Všimla jsem si, že Áres sejmul jednoho strážníka. Nechtěla jsem být pozadu, a tak se mi v ruce objevil rukou, ihned jsem do něj založila šíp a vystřelila. (29) Trefila jsem. Ale moje zbrklost způsobila, že se šíp nezastavil ve smrtelníkových zádech, ale proletěl skrz a jeho hrot škrábl Área do tváře. „PROMIŇ!“ vyjekla jsem poplašeně, což se na bohyni zrovna moc nehodí. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro PJ za Háda a Hyg: Hod za Háda: 2 (x_X)
Hádes ignoroval vše co mohl, jelikož se urazil. Ano. Hygieia si dovolila něco podotknout a nyní ani nepřispěl do souboje.
Hod za Hyg: 38
Do rukou to vzala Hygieia. Její moc přivodit smrtelníkům zažívací potíže byla znovu v akci. Muž se najednou zkroutil v pase a padl na kolena. Nechápal, co se to děje a zkroutil se do klubíčka. „Co?“ povytáhla obočí Hygieia.
Pro všechny
Thórová léčka moc dlouho nevydržela. Strážníci se opět rozeběhli do všech stran. Ze svého místa (vstup, kde je napsáno: tudy jste přišli) jste mohli vidět sesypané regály (Sekce F). Máte na výběr běžet k sekci D nebo k sekci C. Nebo zkusit schodiště, ale vše má své úskalí. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro V knihovně - odchod Můj plán vyšel ještě lépe než jsem očekával. Regály se sesypaly a strážníci se začaly sbíhávat k tomu místu. Cesta byla volná, mohl jsem jít. "Sbohem". Řekl jsem tiše směrem k Řekům, otočil jsem se a zamířil jsem ven. Nejsem si jist zda mně už nikdo viděl nebo ne, takže cestou raději ještě zničím všechny kamery které potkám (usmažím je pomocí elektřiny). Tedy za předpokladu že tam nějaké kamery budou. Jakmile vyjdu ven, tak se začnu rozhlížet zda se děje něco i tady nebo ne. Za předpokladu že by byl klid, tak bych se pokusil najít nějakou opuštěnou uličku, nebo zkrátka místo kde by nikdo nebyl a odkud bych mohl v klidu odletět. Nehodlám už být v Říme, je to příliš riskantní. Loki létat neumí a tak bych se k Sigyn mohl dostat dříve než on. Aspoň tedy doufám. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro "Sakra!" Zmohl jsem se jenom na toto. Nebylo to nic vážného, ale jednoho kdo to vůbec nečeká to prostě překvapí. Štípalo to, nebylo to nic příjemného.. ale jsem přece chlap a toto mne nezabije. Hyg a její následné číslo ve mne vyvolalo respekt. Nebudu se jí dobírat. Vážně nic takového nechci prožít. "Ale nic. Připomeň mi, že mám na tebe být hodný." Pronesu s úsměvem na rtech a skláním se k strážníkovi, po kterém jsem mrsknul dýkou, vytáhnu to z něj, opět si dýku utřu do stejného kapesníku jak předtím. Schovám jí na své místo do boty. V rychlosti přitom ještě prohledám strážníka, abych si mohl vylepšit svůj zbrojní arzenál a tak vůbec. Jistě tam bude mít něco, co se nám hodí. A taky že má. Vzal jsem se si vlastně chudákovu celou výbavu. "Víš zlato,..." Pronesl jsem směrem k Artemis, ještě když jsem se skláněl u muže. "pokud se odsud dostaneme, což jistě ano.. tak se tě na něco důležitého zeptám." Co se týče obličeje, nějak jsem si ho nevšímal a nechal to ať si to dělá co chce. "Takže kam?" |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Aaaaaa… Chriiiiis
Kamer tu bylo požehnaně. Otázka, kdo bude vysvětlovat, že někdo s takovou mocí vůbec existuje. Nebo to církev ututlá? Není přece nikdo mocnější, než papež, och, vlastně Bůh. S Lokim jsi to měl mnohem jednodušší, protože kamery snímaly to, co chtěl on.
Zatím jsi měl čas se rozhodnout. Nicméně tvé nenápadné zmizení neprošlo. Kolik bylo hodin? Nádvoří se pomalu plnilo turisty, věřícími, kteří měli toto místo jako svou Mekku a kardinály. Skupinka japonských turistů v tradičním hloučku a foťáky nad hlavami, které blýskaly o sto šest. Jedna z Japonek, která nejspíš vypadla z nějakého módního magazínu, se zastavila a upřela na tebe svůj pronikavý pohled. Z ničeho nic zapištěla, což se mimochodem k modelce nehodilo: „KORE WA KURISu HEMuSWORT DESU!!“ Jako odpověď se fotoaparáty natočily tvým směrem. Jekot Japonců začínal pomalu lákat ostatní. Kardinálové byli jediný, kdo nesouhlasně vrtěli hlavami, že tu děláš takový humbuk.
Ale k věci. Můžeš dát pár autogramů, ale byl jsi v obklíčení. Turisté byli všude a Asiatů jak mravenců. Pokud budeš chtít nějak zmizet s použitím své moci, tak na to si hoď a použij rozsah proti smrtelníkům. Nebo můžeš přijít na něco méně destruktivního. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Zeptá? Snad ne na… při Hádově holi! ~Áres, Hádes + Hyg~
Hygieia se pyšně usmála, ale vzápětí vytáhla vlhký kapesníček, který voněl po desinfekci, a začala si s ním utírat ruce. „Kéž byste to věděli před celou epochou lidstva,“ významně povytáhla obočí. Všimla jsem si, že se jí nelíbilo, jak Áres zabil strážníka. Ani na mě se nedívala dvakrát hezky. Mířili na Vás zbraněmi! Jestli chceš někoho živého, tak je tam, kde jsem se setkala s tím dalším bohem… letmo se ohlédnu, odkud jsem přišla, ale po něm ani stopy. Pokrčila jsem rameny a nechala to být.
Áres mi málem vyrazí dech. „Co… že?“ zúžím oči, ale vypadá to, že to chce nechat až nakonec. Jestli mě požádá o ruku, tak mu střelím šíp rovnou do hrudi. Mohl by si být jistý, že to nebude Erósův šíp.
Všimla jsem si, že bůh války vzal i čipovou kartu. Všimnu si volného schodiště nedaleko nás. Trochu mě trápí jedna věc. Kamery. „Za mnou,“ vytrhnu mu kartu a běžím ke schodišti. Ostatní strážníci se za námi sbíhají jako hyeny. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Za dalšími dveřmi
O patro výš vpadnete rovnou na chodbu. Máte štěstí. Kamera, která se pomalu natáčí zprava doleva, je právě natočena směrem do chodby, a tak vás ještě nezaregistrovala. Zatím jste do chodby nenakoukli, ale bylo by dobré, kdyby vás kamery jenom tak nezaznamenaly. Otázkou bylo, proč tu chtěla jít Artemis. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Nečekaná pozornost Kamer tu bylo docela dost, ale nakonec nebyly zas takový problém. Spíše mně trápilo jak se to celé vyřeší a zda z toho nebudu mít nějaký průser já. Protože jest-li ano, tak si to Loki odskáče. Už teď na něj mám docela pifku. Takový věci budu muset ale evidentně nechat na později, protože sotva jsem vyšel ven, uviděl jsem kolik lidí tu je. Nádvoří je skoro plné, takže útěk by určitě neprošel. Pokoušet se o něco před nimi by bylo šílené a já už toho mám za dnešek docela dost. Ihned jsem nechal zmizet své kladivo a šel jsem ještě dál. Tam si mně všimla jakási Japonka a tím nenadálým výkřikem přilákala ještě více pozornosti. Netrvalo dlouho a byl jsem zaplaven fanoušky. No, když už tu jsem, tak proč si nezískat nějakou tu slávu? Snad pak nikoho nenapadne si mně spojovat s tím co se dělo uvnitř knihovny, až uvidí ty fotky. Ať tak či tak, začal jsem se mile usmívat a nechával jsem se v klidu vyfotit. Kdo chtěl, tak tomu jsem dal i autogram, potřásl si rukou a nebo se nechal vyfotit společně s několika lidmi. Chvíli jsem pak bloumal po nádvoří a nakonec jsem se rozhodl že už je čas zmizet. Pokusil jsem se najít nějakého taxíka, či jiný dopravní prostředek, který by mně mohl odvézt k místu kde bydlí Sigyn (ne úplně k ní, jen kousek od místa kde bydlí). Možná to bude trošku dražší, ale to vůbec nevadí, peněz mám víc než dost. Jedna z výhod herectví. A budu mít taky čas si v klidu popřemýšlet. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro ~Artemis, Hádes + Hyg~ Nečekal jsem zrovna takovou reakci Artemis, vykouzlilo mi to na tváři pobavený úsměv. Kdo ví na co myslela? Překontroluji získanou pistoli. Abych se ujistil, že v zásobníků prostě něco je a budu jí moct využít tak jak se správně využívá a neimprovizovat s ní. Udělat z ní další vrhací věc. Pistoli jsem odjistil. I přesto že je problém umřít, bych byl nerad, kdybych si cokoliv začátečnickou chybou prostřelil. "Za tebou šel bych i světa kraj..." Zanotuju. Nemůžu si pomoc. Ale i v té nejhorší situaci budu mít na své straně svůj humor. Ve chvíli co bych o něj přišel, tak by bylo vážně, ale vážně zle. Zatracený kamery... za dávných starých časů nikomu nic takového nesloužilo a jak nám bylo. Spolknu samoodpovězení si na otázku. Nevím zda-li by jejich zničení nám bylo ku pomoci. A proč nás vlastně vedla Artemis sem? "Zlato, bylo by možná fajn vyložit nějaké karty z rukávů... jinými slovy, vzhledem k tomu, že nás vedeš... máš nějakej plán?" S tímto jsem si připravil pistoli. Je dobré být předem připraven. A čekám co mi řekne... Abych pravdu řekl, nevím proč, ale napadá mne to přiznání se o tom, že je zrádce... pěkný zrzavý zrádce. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Já a zrádce? Možná.. ~Áres, Hádes + Hyg~
Mám částečně vyhráno. Aniž by ostatní tušili, kam jdu nebo co mám v plánu, mne následují. Nepamatuji si, kdy jsme byli takto sjednoceni. Vždycky jsme se pošťuchovali, soutěžili proti sobě a najednou jsme všichni za jedno? Asi moderní doba, jinak nevím.
Mé krátké vítězství nevydrží moc dlouho. Ozývá se Áres. Jeho otázka je na místě, ale neměla jsem moc čas to rozebírat. Rychle střelím pohledem po kameře, která se rozhodla směřovat naším směrem. „Kamery,“ odpovím, „jestli jste si nevšimli, tak všude jsou kamery. I v knihovně. Nemám zájem, aby po nás šli i smrtelníci a víte, jak se bojí všeho nadpřirozeného,“ zamračím se.
„Tak o tohle ti jde?“ sykl Hádes. „Máš nás dostat ven. Ne nás vést do další pasti!“ aniž bych se nadála, chytl mě pod krkem a přirazil ke zdi. Nikdy jsem toho bastarda neměla ráda. Hyg vyplašeně vyjekne a rukama si zakrývá ústa. „Jsme BOHOVÉ! Proč se pozastavovat nad tím, jestli o nás budou vědět nebo ne? Jsme silnější!“
Naštěstí jsme nemuseli dýchat jako smrtelníci, ale příšerně jeho stisk bolel. „Záz-záznam!“ zasypu. Moc mi to mluvení nejde. Od smrtelníků jsme si vzali až moc vlastností. Navíc Hádes je bůh, takže je mi roven. „Chci v-vědět, co v-vzali ti dva! A…“ nečekaně využiju jednu ze svých schopností a Hádes je oslepen měsíčním paprskem (82). Kopnu jej do slabin, a rychle zasazuju šíp do tětivy, který se mi objevil v ruce, a mířím éterickým šípem přímo na Hádovo hrdlo. „Nemůžu dovolit, aby smrtelníci o nás věděli. Ne teď. Nebo snad chceš, aby nás hledali po celém světě? Víš vůbec, co je TOHLE za místo? Jak posvátné pro ně je?“
Jako PJ
Hádes a Artemis se do sebe pustili. No, nevypadá to dobře už z důvodu, že jste se dostali do hledáčku kamery, která spustila alarm. Hygieia nebyla schopna říct půlku slova. Jako jedna z mála bohů panteonů, se nikdy nepokoušela nikoho podrazit. Nepatřila k velké třináctce, takže její zášť vůči ostatním nebyla nikdy pěstována.
Blížily se k vám kroky. Tohle už nebylo jenom hledání nepřítele. Věděli, kde jste. Mohli k vám jak z chodby, tak i ode dveří vedoucí ke schodišti. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro ~Artemis, Hádes + Hyg~ Pochopitelně, že jsem si těch moderních věciček všiml. Nevím ani proč jsem se vlastně ptal... začínám být totiž paranoidní pomalu jako strýc a to není dobré. Zamračím se. Slova strýce mají něco do sebe, ale toto vážně není ta nejvhodnější situace, kde by se to mělo řešit. "No tak.. přestaňte.. nenuťte mne to dělat znovu." Z té představy, že budu muset do toho všeho zasáhnout se mi dělá špatně. Hlavně i z toho, že si budu muset zatraceně rozhodnout... Sice to už tak nějak dávno bylo jasné, že vítězí u mně Artemis. A když je řeč o ní. Vážně jsem byl překvapen, že nakonec budu muset z této situace zachraňovat strýce. A proto si tak nějak pár rychlými kroky stoupnu mezi strýce a Artemis mířící na jeho hrdlo. Riskujíc tak, že bych mohl být zasažen. "Co to, lásko, vážně....za prvé teď není ten správný čas a za druhé, toto nedělej. Vždycky si byla u mně tou světlou vyjímkou a tak vůbec. Nekaž to,... prosím.. " Upřeně se jí snažím hledět do očí. A myslím to zatraceně vážně. Tak vážně, že mi z této celé situace hne žlučí. "A ty strýci, bys mohl přestat blbnout a dostat nás odsud... pomocí těch svých zázračných portálů a až pak se zabývat tímto problémem." "Super... toto ještě vážně scházelo." Pronesl jsem, poté co jsem zaslechl blížící se kroky. Spolkl jsem do toho ještě myšlenkovou otázku - Může to být ještě horší? |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Že by na chvíli klid? ~Thór~
Před Vatikánem bylo taxíků požehnaně. Některé přivážely turisty nebo čekaly na potencionální zákazníky a doufali, že to nebude Ital, aby jej mohli řádně oškubat. Ale lidí taky. Všichni chtěli vidět, kde žije papež, nejvyšší hlava církve, i když kdysi dávno rouhači tvrdili, že nejvyšším vládcem církve je Bůh a papež jen převrací jeho slova. Asi by bylo dobré poznamenat, že Bibli napsal člověk a ne Bůh.
Kousek od tebe pokoušela ukočírovat tři děti, které pobíhaly sem a tam, a hrozilo, že se někam zatoulají. Neustále na ně pokřikovala německy. Možná by bylo dobré použít popruhy a vodítko, ale děti měli od psů jednu nevýhodu. Uměli se odepnout a i tak tropit hlouposti.
„Hele, Lucy, co jsem si koupila,“ procházela kolem tebe dvojice dívek, nejspíš přímo Američanky. Jedna té druhé ukazovala malý model Colosea, které kdysi dávno působilo jako aréna či divadlo.
V dáli se stahovala mračna. Ihned jsi vycítil, že začne za nedlouho pršet. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro A všechno jde do kytek ~Áres, Hádes + Hyg~
Musím připustit, že mě Áres svým zásahem překvapil. Proti němu jsem nic neměla. V tuhle chvíli. Hádes si vůbec dovolil na mne šáhnout a ne zrovna jemně, a tak jsem mu to chtěla oplatit. Nicméně luk držím stále ve stejné pozici a nehodlám se jenom tak vzdát. Měla jsem svou hrdost, kterou jsem si chtěla vybojovat i přes Área. „Nemám rozkol s tebou,“ syknu a dívala jsem se Áreovi přímo do očí. Zaskřípala jsem zuby a luk jsem stáhla. „Tohle si s tebou ještě vyřídím, Háde,“ zavrčím a má zbraň mizí.
Alarm. Opět. Objektiv kamery mířil přímo na nás. Zatraceně. Moje zlost na Háda byla tak veliká, že jsem si neuvědomila, že nám tiká čas. Takhle nerozvážná nejsi, Artemis, vynadám si. Klidni se.
Překousnu svou při s Hádem, protože mě něco napadlo. „Můžeš tím svým čáry máry fuk najít serverovnu?“ Hádes mi věnuje jeden ze svých mrtvolných úšklebků a už čekám, co bude jeho odpověď. „Ne,“ (hod na jeho odpověď: 19) „vyžerte si to sami.“ „Sakra, Háde!“ než se stačím dostat přes Área, na kterého málem skočím, bůh podsvětí se rozplyne v černém kouři. Ani budoucí pomoc nenabídl (24 T_T).
„Asi bychom měli nějak zatarasit dveře,“ ukázala Hygieia na dveře. Měla pravdu. Opět se mi v rukou objevil šíp, který jsem střelila přímo do čtečky karety a druhým jsem zničila zámek. „Tohle by je mělo zdržet, ale blíží se k nám všichni z téhle strany,“ ukážu a už vidím nejméně čtveřici strážníků, jak si to k nám šinou.
___________________
P.S. – házela jsem 2x jen za Háda. Jeden hod na post stále platí :D |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro ~Artemis, Hádes + Hyg~ Skvělé. To jsem si mohl myslet, že to udělá. Vlastně, abych pravdu přiznal, čekal jsem to i dřív. To že nás v tom nechá. Moc paranoidní. V každém vidí zrádce a přitom je zrádce on sám. A co se týče Artemis, ta mě taky pěkně naštvala. Zatracená tvrdohlavá ženská. Jsem právem naštvaný. Tentokrát za tento průser nemůžu já. Ještěže Hyg je aspoň v rámci mezích normální, přemýšlivá a do toho ke všemu není můj typ. "Super." Na víc se nezmůžu. Můj pohled padne na blížící se čtveřici strážníků. Na mé tváři se objeví jeden z těch úsměvů, které mívám, když mne něco napadne. Vyhlídnu si toho nejméně svého s nízkým sebevědomím s úmyslem na něj použít svoji schopnost zapříčinění svárů, tak jsem jí nazval. (56) Vzhledem k tomu, že jsou to lidé, měli by se toho chudáka, který na ně bude mít v úmyslu zaútočit, snažit zpacifikovat co nejšetrněji. Ta lidská slabost. Ty jejich zákony. "Tohle by je mohlo na malou chvíli zaměstnat. Co, že jsi to měla v plánu, drahá? Ať je to cokoliv.. vypadá to, že do toho jdu s tebou." Nejen pro tvé krásné oči a ty druhé oči. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Na odchodu Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem se úspěšně dostal z obležení fanoušků a prodral se skrze většinu lidí kteří na nádvoří byly. Maličko mně štvalo že se hodně z nich přijelo podívat jen pro to, aby viděly papeže, údajnou hlavu té jejich církve. Štvalo mně vlastně celé to jejich náboženství, ale nechal jsem to být. Kolem mně prošel pár dívek a všiml jsem si i ženy která se snažila sklidnit několik neposedných děcek. Mluvila na ně sice německy, ale i tak jsem jí rozumněl. V minulosti mně uctívalo i mnoho lidí právě z německa, takže co bych to byl za boha, kdybych neuměl jejich jazyk. Rád bych té ženě pomohl, ale bohužel nemám čas. Teď je každá minuta dobrá, nechci aby se Loki dostal k Sigyn a zdejchly se kdo ví kam. Projdu tedy kolem těch dětí a spražím je přísným pohledem. Hned na to se zahřmí a nechám udeřit o kousek dál i pár blesků. Pak už si zajdu hledat nějakého taxíka, pokud možno se solidně vypadajícím řidičem. Doufám že by mně mohl dovézt poblíž místa kde Sigyn bydlí. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Bitka mezi strážníky a my máme volnou cestu ~Áres + Hygieia~
Dobře. Asi jsem to vážně posrala, ale ten Hádes mě prostě namíchl. Neměl na mě sahat a ne takovýmto způsobem. Sice jsem nikdy nebyla moc svěřující se typ, ale myslela jsem, že to jeho mrňavé hlavině dojde. Jasně, vedu vás do pasti, kde je plno smrtelníků a sama pomalu nevím, kde jsme.
Navíc se to tu začíná rojit strážníky. Dveře byly zavřené, chodba volná. Neměla jsem strach o naše bezpečí. Můžeme je všechny pobít a prostě si vzít, co chceme. Ale co by na tom bylo dobrého? Nic. Svoje lovce jsem se snažila vést tím lepším směrem, i když museli v duchu většího dobra zabít.
Dívám se, jak Áres posílá jednoho ze strážníků na své druhy. Ušklíbnu se a podívám se na něj: „Musíme vymazat ty záznamy a obávám se, že budeme muset projít skrze ně,“ ukážu na muže. „Hyg, mohla bys, prosím,“ zamrkám a bohyně léčitelství vzdychne. „Já mám léčit, ne přinášet nevolnost,“ ale udělala tak, jak řekla. Během chvilky strážníci padli k zemi s dost bolestivými křeči v žaludku.
„Hodil by se tu Zeus,“ postěžuju si. „Mohl by způsobit výpadek energie anebo ten seveřan, co zdrhl. Ten to s blesky taky uměl.“
Nemělo smysl se skrývat před kamerami. Navíc jsme se museli bránit strážníkům a tak jsme se každý vystřídali v nějakém kombatu, který jsme celou skupinku složili. Pro jistotu jsem je zasahovala jenom omračujícími šípy. Nakonec jsme došli k jedné místnosti, kvůli které jsem se rozhádala s Hádem. Podívala jsem se na Área a zkusila kartu. (92) Fungovala. Zámek cvakl a dveře se otevřely. V místnosti (na mapě ta vlevo nahoře) seděli dva strážníci. Oba na nás mířili zbraněmi. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Bez Strýčka Nějak se k tomu nevyjádřím. Na to bude čas, až budeme odsud. Celá tato akce se posrala. A kdo za to může? Kupodivu ne já. "Jeho do toho netahej. Ten by tu chyběl." Zavrčím. Vážně nestojím o to ho vidět. A je mi vlastně naprosto jedno, co se s ním stalo. To on mohl za všechno a tak vůbec. Vzhledem k tomu, že se ani jedna netvářila nějak vábně, když jsem jednoho strážníka zabil. A to v rámci svého zlozvyku. Jako zbraň jsem použil elektrický obušek, který jsem si vypůjčil od noho mrtvého. A opět další nepříjemný pohled na mířící pistoli. Vzhledem k tomu, že jsem již držel v ruce onen obušek, neváhal jsem ho použít. Vší silou jsem ho hodil po jednom ze strážníků ke mně nejblíž, který na nás mířil. (něco přes 30) Co se týče toho druhého, jsem spíše doufal v to, že ho nějaká z holek dostane. Ovšem pokud by se přeci jen podařilo mu po jedné vystřelit, neváhal bych mu skočit do rány. Zažil jsem si s tímto už svoje a jsem přeci jen v rámci mezích gentleman. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro S příchodem gardisty nasazuji daklší ze svých rádoby vstřícných úsměvů. Cítím, jak je z něj Loki napjatý, ale rozhodně by mě nenapadlo, že mu jde o boty... já bych ho vykopala už jen za onen teatrální příchod a Ódinovu nutnost se předvádět tímto stylem. Jakmile na nás všechny příchozí pár vládců vidí, připojím se k hromadným úklonám a předvedu o něco hlubší pukrle, než ostatní. Nějak se potřebuji odlišit, navíc jsem přeci jen hostitelka a vládu Všeotce uznávám. Alespoň v tento čas. "Jistě, drahý..." Odpovím taktéž šeptem, než se k nám přiblíží hlavní bozi. Těžko pomyslet, že těm dvěma náleží takovéto oslovování... Proběhne mi hlavou. Tahá mě to za uši především z toho důvodu, že já byla jednou z pečetí jejich bratrství. Přes to, jak správná žena boha falše, na sobě nedám nic znát. "Vítejte..." Ujmu se slova i já. Na to si nechám Friggou olíbat tváře a učiním totéž. "Děkuji." Přemýšlím, zda ten kompliment byl myšlen vážně, či jako zdvořilostní fráze. "Všeotče..." Oslovím jejího muže a ještě speciálně pro něj hodím menší pukrle jako pozdrav. Poté se ujmu slova ještě na Frigginu poznámku, i když mluvím spíše na oba. "Když mě omluvíte, dojdu pro ně." Pokud mi v tom nijak nezabrání, vzdálím se do zahrad, kde kluci stále dovádí. Nárvi se stále urputně snaží být silnější, než jeho bratr, oproti tomu Váliho už, dle výrazu, poněkud nebaví být tím silnějším... V tuhle chvíli se Nárvi vzteká, že ho Váli nechal vyhrát záměrně. "Kluci..." Zavolám na ně a přeruším Nárviho příval dětských nadávek. Oba ke mě vzhlédnou. "Pojďte dovnitř. Někdo je na vás zvědavý..." Vybídnu je a poohlédnu se po Danii. "Ty též jsi zvána, drahá..." Přizvu k účasti i přítelkyni a pokud nikdo neprotestuje, společně se stahujeme opět do útrob domu, kde je námi svolaná sešlost. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Halo, taxi ~Thór~
Taxíka jsi našel rychle. Nasedl jsi, řekl jsi, kam máš namířeno a během půl hodiny jsi dojel na místo. Taxikář ti řekl, kolik za jízdu chce a pak jsi už konečně mohl jít rovnou k bytu Sigyn. Měl jsi štěstí. Právě, když jsi šel ke dveřím, otevřela je mladá dívka s blonďatými vlasy a tmavě hnědýma očima. Nebyla vysokého vzrůstu. Tak 160 cm. V z uší ji trčely drátky připojené ke sluchátkům a tiše si pobrukovala do rytmu. Vůbec nereagovala na své okolí. Ale ve chvíli, kdy se za tebou dveře zabouchly, zastavila se a podívala se tvým směrem, což jsi už neviděl.
Nyní jsi mohl pokračovat nerušeně nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Všechno šlo do prdele ~Hádes~
Objevil ses v dobře známém pokoji. Respektive rovnou ve tvém (kde je a co je v něm, nechám na tobě). Cítil ses však nebezpečně vyčerpaný a také naštvaný. V podstatě jsi měl proč. Artemis lhala a neustále si s vámi hrála jako s panenkami, které neřeknou slovo proti. Kdyby ti někdo zabouchal na dveře, měl bys i problém zvednout ruku. Nyní tvým nejlepším kamarádem bylo měkké křeslo, do kterého jsi spadl a upadl do bezvědomí.
A co se vlastně stalo? Byl jsi s Artemis a Áreem ve Vatikánu pro nějaké informace ohledně Ráje. Měl jsi tušení, kde je, ale i tak by ti velmi dlouho trvalo, než bys našel vstup. Potkali jste Hygieiu a k tomu dva seveřany. Pak jste se zakecali, vyměnili si několik názoru, při čemž ti seveřané zmizeli dovnitř. Artemis se potom nabídla, že odvede pozornost, a tak jste vy tři mohli vklouznout do budovy a zamířit rovnou ke knihovně. A pak se vše pokazilo. Celou dobu tě žralo, že Artemis neříká nic na rovinu. Dokonce i Hygieia tě musela brzdit, když jsi dostal strážníky, kteří se vám dostali do cesty. A když jste byli konečně v knihovně a za vámi zněl alarm, který jste spustili, museli jste se probít přes ochranku, opět se střetli s Artemis, která běžela od jednoho ze seveřanů. Kde byl ten druhý, jste neměli tušení. Proč tu byla? Jak se sem dostala? Bylo v tom něco víc?
Utekli jste po schodišti dolů. Artemis vás, jak se zdálo, zavedla do pasti. Plánovala to celou dobu? Tvá podstata prostě vybuchla. Nemohl jsi to ovládat a chytl si Artemis pod krkem. Přirazil jsi jí ke zdi a obvinil ji ze zrady. Artemis byla malá a mrštná a podařilo se jí vysmeknout. A už na tebe mířila šípem. Áres musel zasáhnout. Samozřejmě se postavil za Artemis.
Artemis se pokoušela vysvětlit, proč jsou tady. Že musí vymazat záznamy, které by dokázaly, že existuje někdo víc než je člověk. Vypadalo to takhle: Překousnu svou při s Hádem, protože mě něco napadlo. „Můžeš tím svým čáry máry fuk najít serverovnu?“ Hádes mi věnuje jeden ze svých mrtvolných úšklebků a už čekám, co bude jeho odpověď. „Ne,“ (hod na jeho odpověď: 19) „vyžerte si to sami.“ „Sakra, Háde!“ než se stačím dostat přes Área, na kterého málem skočím, bůh podsvětí se rozplyne v černém kouři. Ani budoucí pomoc nenabídl (24).
A proto jsi nyní spal ve svém křesle, při čemž ti krev (myšleno obrazně) vřela zlobou.
Pozn.: Za tvá rozhodnutí jsem házela procentkou, takže to podle toho i dopadlo :D |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro U Sigyn Najít taxíka naštěstí nebyl problém. Sice tu mám teď nějaké potíže, ale aspoň že o dopravu není nouze. Usmál jsem se, nastoupil jsem a řekl jsem řidiči adresu. Během cesty jsem si snažil trochu odpočinout a přemýšlel jsem o tom co se stalo v knihovně a také o Lokim. Nemám ho rád, ale možná byla moje chyba to co se stalo. Povzdychl jsem si a už se díval jen z okna. Když jsme dojely na místo, tak jsem vystoupil a zaplatil. Samozřejmě jsem dal řidiči i slušné dýško. U dveří jsem potkal nějakou dívku. Pozdravil jsem jí, ale těžko říct zda si mně vůbec všimla když měla v uších ta sluchátka. Letmo jsem si ji prohlédl a pak jsem vstoupil dovnitř. S prvním krokem co jsem udělal venku zahřmělo. Po pár dalších krocích se začala mírně zatahovat obloha a nechal jsem foukat i vítr. Nechci se nějak vytahovat, je to spíše pro to že jsem si už zvykl dělat podobné věci když jsem rozmrzelý, nebo když nemám zrovna nejlepší náladu. Zaklepám pak na dveře a budu doufat že mně Sigyn třeba nebude chtít probodnout hned jak mně uvidí. Chci si promluvit v klidu, takže bych nerad nějaké hádky. //Pokud by Sigyn nechtěla otevřít, tak bych zaklepal znovu a silněji... Neotevře-li ani potom, tak si asi budu muset otevřít sám... Jo a to počasí venku nechám jen chvilku, zruším to tak po třech až pěti minutách.. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Kdo je tam? ~Thór~
Tvé první ani druhé poklepání nemělo žádný účinek. Za dveřmi bylo hrobové ticho. Buď nikdo nebyl doma, nebo se něco stalo. Nebo se ti dva právě oddávali svým choutkám, když se tak dlouho neviděli, ale ve všech případech dveře zůstávaly zavřené.
Počasí, které se změnilo díky tvé náladě, přimělo dívku se sluchátky se vrátit. Když procházela kolem tebe, zastavila se a konečně si je vytáhla z uší. Její hnědé oči se na tebe upřely a chvíli to vypadalo, že začne ječet jako potrhnutá fanynka. Místo toho naklonila hlavu na stranu a se zájmem si tě prohlížela. Něco v jejím pohledu bylo jinak.
„Já vás znám,“ že by další fanynka? „Vy jste Thór.“
Co tím myslela? Thór z filmu nebo opravdu věděla, že jsi Thór? |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Let‘s go party
Děti si stále hrály, Dania je hlídala svým ostřížím okem. Všechno bylo v pořádku. Tu nic nebylo špatně, že ne. Když jsi je zavolala k sobě, Nárvi se k tobě rozeběhl a zeširoka se usmál. „Porazil jsem Váliho, mami!“ cítil se velmi pyšně. Stačil jeden pohled na staršího syna a ihned jsi poznala, že jej vyhrát nechal. Najednou však tě ovanul nepříjemný pocit. Když jsi shlédla znovu na svého mladšího syna, jeho oči byly sklené. Bez života. Úsměv mu rozděloval krvavý šrám. Hruď měl rozsápanou, jako by na něj zaútočil vlk. Krev z něj prýštila a umazávala tvou sukni.
„Sigyn? Madam?“ dotek Danii na tvé rameno tě vytrhl z hrůzného výjevu. „Jsi v pořádku?“ zeptala se a chytila za ruku Nárviho, na němž nebyly stopy po pokousání ani krvi. Váli stál vedle chůvy a s obavami na tebe zíral. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Skoro v cíli ~Áres + Hyg~
Áres měl pravdu. Kdyby tu byl Zeus, byl by s ním mnohem větší problém než s Hádem. Chtěl by nám rozkazovat bez ohledu na to, že jsme si vedli dobře i bez něj. Chtěl by nás srotit a pak postupně skopnout na kolena. Nechtěla jsem se před ním znovu klanět. Líbilo se mi mít svou vlastní moc. Bylo to až děsivě příjemné.
Druhý strážník nestihl ani stisknout spoušť a už jsem stále za ním. Omráčila jsem jej a sebrala mu zbraň. Podívala jsem se na boha války, říkajíc pohledem: Tohle se možná bude hodit. Potom jsem se rozhlédla a uviděla server, kde byly všechny záznamy.
„Dáte pozor, ať sem nikdo nevleze? Vymažu ty záznamy a pak se odsud vytratíme,“ sednu si ke stolu a už jsem datlila na klávesnici.
Hygieia se na Área podívala a pokrčila rameny: „Asi budeme muset. Hádes nepřijde, že?“ zeptala se s nadějí v hlase. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Dívka Zaklepal jsem na dveře a nic. Zamračil jsem se a zaklepal jsem znovu. Opět nic. U Hel, kde sakra jsi Sigyn? Napadlo mně že tam je i s Lokim a třeba se schovávají, nebo spolu dovádějí a nebo tam není ani jeden z nich. Což mi přijde divné. Možná po tom co se stalo v knihovně Loki Sigyn třeba nějak varoval, nebo tak něco. Přemýšlel jsem co dál, když v tom jsem si všiml že se vrátila ta dívka, která před tím vyšla z domu. Tentokrát to vypadá že si mně všimla, protože se zastavila vedle mně. Mile jsem se na ní usmál a začal jsem si ji prohlížet. Chvíli to vypadalo že to bude jedna z mnoha fanynek, nebo tak něco. Evidentně z nějakého důvodu poutám její pozornost. Napřed se nic nedělo, ale pak řekla mé jméno. Pozorněji jsem se na ní zadíval a pousmál jsem se. Nemůže přeci vědět že já jsem já. Musí mít teď na mysli ty filmy. Ať tak či tak, pro zatím jsem se rozhodl hrát blbýho. "Chris Hemsworth. Těší mně že mám takové fanynky". Řeknu přátelsky. "Chcete autogram?" |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro ~Kráska a Hygiena~ "Co mi zbejvá?" Prohodil jsem směrem ke krásné zrzce. Na stranu druhou. Toto mi chybělo. Boje. Válka. Krev. Řev a řinčení zbraní. Zabíjení... u toho posledního se musím kvůli těma dvěma citlivkám brzdit. "U něho pomoc nehledej." Vyhrnu si už ze zlozvyku rukávy. Vytáhnu pistoli. Pochopitelně z ní mám v úmyslu střílet. Ale nezabíjet. Jenom zranit. Chmmm... bylo by fajn potom všem zajít do nějaké restaurace na dobrou večeři... Ve dvou. Hyg, nějak zabavím. Snad. Nemohu si pomoct. Je to silnější než já. A pomyšlení na večeři se zrzkou dokáže vážně nabudit. "Tak šup, šup... vy šmejdi." |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Záměr odvést kluky s Danií do společnosti tak úplně nevyšel jak by měl. Scenérie ke které přicházím je naprosto bezstarostná a krásná, až mám chuť se proměnit na malou holčičku a jít dovádět s klukama. Žel proměny mi do vínku dány nebyly a nejsem ji jistá, jak by přítomnost dívky narušila chlapecké hry. Nárvi radostí bez sebe běží na mé zavolání s tím, že se mu po dlouhé době opět podařilo nad bratrem zvítězit. Pohled na staršího syna byl víceméně zbytečný, neb mi akorát potvrdil, co jsem si myslela, ale alespoň jsem ho mohla obdařit úsměvem, z části pochvalným. Má svého bratra rád a chce aby byl takhle veselý, jinak by ho vyhrát nenechával. Ví, že je silnější a nemusí si to neustále dokazovat, což je přesně to, proč jsem na něj tak hrdá. Pohled mi od Váliho opět sklouzne k Nárvimu, kde se mi však nenaskytně stejně očekávaný pohled jako na staršího syna před pár okamžiky. Nemám daleko k výkřiku, ale ne a ne se mi vydrat ze rtů. Hlasivky jako kdybych měla přiškrcené a jen hlasitě zatajím dech a vyděšeně odskočím od syna. Až hlas Danie a její dotek mě vytrhne z transu, ve kterém zírám na znetvořené dítě s pláčem na krajíčku. Ohlédnu se za rukou na mém rameni, vypadá stejně vyděšeně jako já, ale ... jinak? Znovu se podívám na Nárviho, který mezitím chytil Danii za ruku, zatímco Váli stál po jejím boku se strachem v očích, ale ne o svého bratra nýbž o mě. Když vidím Nárviho, bez jediného zranění říkám si, že by se mi mělo ulevit, ale... ona úleva nepřichází. Co se tu u Jörmunganderova ocasu děje? Náhle si uvědomím, že jsem ze sebe nevypravila ani hlásku a všichni tři na to čekají. "To nic." Usměji se s pokusem o bezstarostnost. "Jen... Nárvi měl na rameni nějakého brouka, kterého jsem se hrozně lekla, ale už odletěl." Natáhnu ruce k chlapcům, aby se mohl každý jedné chytit. "Pojďte už, ať se na nás dlouho nečeká." |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Nejlepší fanynka ~Thór~
Blondýnka se zářivě usmála. „Mohu dostat autogram?“ než jsi stačil jakkoliv odpovědět, udeřila tě do hrudi takovou silou, že jsi vyletěl a vyrazil jsem dveře do bytu Sigyn. Alespoň jsi mohl zjistit, že doma nikdo nebyl, protože ti na hlavě nepřistál černý kocour.
Tvým hlavním problémem však byla dívka. Najednou byla pryč její nevinnost a mladá krása. Její vlasy se proměnily v zlaté kroutící se hady, kteří neustále chňapali tvým směrem, ruce se jí protáhly do pařátů, kterými by projela krkem jako nůž máslem. Stále byla oblečena ve sportovním, ale její kůže se pokryla hadími šupinami. Pokud jsi někdy alespoň trochu nahlédl do řecké mytologie, mohl sis ji spojit s gorgonou. Hadí ženou, která dokázala nechat pouhým pohledem svého soka zkamenět. Na rozdíl od gorgony jí však zůstaly nohy, i když stejně šupinaté jako zbytek těla.
„Tvou krví?“ zasyčela vztekle bloncka.
_______________ Pozn.: Hoď si a řiď se kostkou vs příšery a polobohové. Házíš si na celý příspěvek ;) |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Brouka? O.O Mamiiiiii!!!
Slovo brouk zapůsobil jako spouštěč katastrofy. Nárvi začal křičet a do toho hulákat: „KDEEEEE!“ Jeho řev jsme slyšeli i uvnitř. Vyděsilo mě to. Jako bych si připomněl něco, co mi nedávalo smysl vědět. Beze slova jsem vyběhl ven a doběhl ke své ženě a dětem. „Co se děje?!“ klekl jsem si a chytil Nárviho za ramena. Kluk sebou vrtěl, ale aspoň neběhal sem a tam. Podíval jsem se nahoru ke své ženě. Váli zadržoval smích. Jako vážně?
I Dania se uculila a raději sledovala mraky, jak pomalu plují po nebi.
„Děje se něco?“ společnost se přesunula ven. Tedy jenom Thór a Sif. Ostatní měli lepší zábavu uvnitř. Aspoň že tak.
„Ne,“ postavil jsem se a Nárviho si vzal do náruče. Pro jistotu jsem se podíval na Sigyn. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Jejda. Nebyl to zrovna nejtišší způsob jak ukončit podivnou situaci s vidinou, ale alespoň byl spolehlivý na zamluvení tématu o tom, co mi je. "Nikde miláčku, už uletěl..." Pokouším se ukonejšit vyděšeného syna, ale ten začne pobíhat z místa na místo, ve snaze imaginárního brouka spatřit. Je těžké se nesmát, ale držím je stejně jako Dania jen u culení, zatímco Váli též bojuje se smíchem i když o něco hůř než my. A do toho se vyřítí obavami opředený Loki, chytajíc naše rozběhané dítko. "Nic se neděje, drahý." Odpovím s pobaveným a již naprosto bezstarostným úsměvem. Sice bych se mu chtěla svěřit o tom, co jsem viděla, ale teď není společensky vhodné znovu zmizet. Zvlášť, když už tu jsou všichni... a Thór si málokdy dává pozor na jazyk, takže by se jistě zmínil. Hle, já o Ragnaroku a Ragnarok za dveřmi. V tomto případě tedy Thór se svou ženou v patách. Jako ocásek... "Všechno je v pořádku, prosím, můžeme se vrátit zpět." Vybídnu nechtěnou společnost. Opětuji manželův pohled a jen pokud se nikdo jiný nedívá můj výraz ve tváři zvážní. "Něco je špatně..." Naznačím rty. Vím, že Loki, umí odezírat, narozdíl ode mě. Já v tomhle značně kulhám. V mžiku mám ve tváři opět úsměv a beru Váliho za ruku, abychom už konečně mohli dovnitř k ostatním... za předpokladu, že Loki nevymyslí nějaký způsob jak si jít promluvit, nebo se nestane další děsivá věc... |
| |
| soukromá zpráva od Seth *Sebastian Light* pro ~Seth + Petet, Iseut~ Dostali jsme se do nějakého sklepa. Tma, pak světlo a rány. Ani jsem nechápal, jak se mohlo všechno tak zvrtnout. Nebylo to tak dlouho, co jsme si dávali s Ma´at skleničku v baru a pak se tam objevila anděla a už se z nás stala štvaná zvěř. Petet se rozhodl, že nám pomůže a naše pronásledovatele zdrží, ale moc se mi nechtělo ho tam nechávat a Ma´at se ta myšlenka zjevně taky nelíbila, ale Iseut jasně rozhodla, že jdeme dál. Popřála Petetovi štěstí, kývl jsem na něj, že jsem mu vděčný a následoval jsem andělu, která našla poklop. Požádala o pomoc, tak jsem se k ní vydal. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Tak snad se něco neposere ~Áres + Hyg~
Jsem napnutá jak kšandy. Nevím, jak moc je systém zabezpečený a doufala jsem, že když už to tu měli ti pacholci otevřené, nebude třeba heslo. Mýlila jsem se. Podívala jsem se k Áreovi, který nedočkavě stepoval na místě, až bude moct opět být sám sebou. Usmála jsem se, ale ihned jsem to zakryla. Já přeci s muži nikdy nic nemívám! Jsem Artemis! Bohyně lovu a měsíce.
Vjedu do příkazové řádky a začnu zadávat kód, abych zjistila, o jaké zabezpečení se jedná. Naštěstí to není nic, co bych po chvíli neprolomila, ALE bude to chvíli trvat. „Mám tu menší problém,“ houknu k těm dvěma. Nevšímám si, že Hygieia se stáhla sama do sebe. Nejspíš má obavy, co Áres udělá smrtelníkům. „Musím se dostat dovnitř oklikou, tak mi dejte pár minut.“ Které možná ani nemáme, povzdechnu si v duchu.
Jako PJ: Artemis se věnuje prolamování zabezpečení (hodila 43%) a ty slyšíš, jak se k vám blíží kroky (35%). Nejspíš všem došlo, co máte v plánu. Beztak ukradnout cenná data. To by si myslel člověk, co by netušil, co přesně chcete provést.
Do chodby se natlačilo pět strážníků. Všichni se zbraněmi. Ozval se výstřel. Hygieia se pokusila střelu zničit stářím, kdy během letu chytala rez, ale nebyla dost rychlá (1%). Nicméně stála za tebou, takže kulku jsi schytal ty přímo do hrudi.
Sice tě to nezabije, ale bolest, kterou cítíš, je skutečná. Dokonce zavrávoráš a sjedeš na kolena. Strážníci v duchu zajásají. Slyšíš Artemis, jak na tebe volá: „Áree!“ ale zní to jako z velké dálky. Hygieia se chytá za hlavu a její sebejistota je ta tam.
Pozn.: Stráž si myslí, že je po tobě, takže vyrážejí rovnou přímo proti tobě. Nicméně díky své otupělosti bolestí si odečti od hodu 5. Jinak se řiď kostkou + tím, co máš v poznámkách od PJ. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Tohle začíná být divné
Podíval jsem se na Sigyn, když mi naznačovala ústy problém. Cítil jsem, že je něco ve vzduchu. Jako by se tohle všechno dělo a zároveň ne. Něco mi říkalo, že tu nemám být. Nárvi v mé náruči skotačil, tak jsem jej raději postavil na nohy a za ruku jej dovedl dovnitř. Tam se nic nezměnila. Hudba hrála, Ódin seděl na nejčestnějším místě a to v čele stolu s Friggou po svém boku. Thór si nejspíš přál, ať uděláme nějakou hloupost. Takovou radost mu nedopřeji.
„Všechno v pořádku?“ zeptala se Frigga a ihned šla naproti, aby se přivítala s našimi dětmi. Ona je milovala. Nárvi ji taktéž zbožňoval, takže se mi vytrhnul a skočil manželce Všeotce kolem pasu. „Nárvi,“ zabručím. „Trochu slušnosti.“ „Mě to vůbec nevadí,“ usmála se Frigga a prohrábla klukovi vlasy. „Nezbedník jako jeho otec.“ Při této poznámce mě píchlo u srdce. Jak to může vědět? Ona mne nevychovávala. Navíc jsem měl pocit, že mi je více podobný Váli s tou jeho rozvahou. I když. Oba dva měli něco ze mě a z matky.
Hudba tiše hrála, zpěvačka nyní seděla a dopřávala si doušky chladivé limonády. Dalia se uklonila všem, co mohla a šla si za svým. Neměla takové postavení, aby si dovolila mluvit. S námi se bavila normálně a byla to přítelkyně mé drahé, ale v této společnosti se musela dodržovat jistá pravidla. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro ~Kráska a Hygiena~ Ou. Sakra. Co se to vlastně stalo? Byl to malý moment. Takový ten moment, který povětšinou velká většina nerozdejchá. A ta bolest. Podlamující kolena. Chňapající tma. Lákající. Toužící. Možný spánek, který jsem pořádně nezažil. Ta tmavá přikrývka vábící jako siréna námořníky. A pak ten hlas. Hlas sice vzdálený, zamlžený. Jako kdyby na druhém břehu. Nutící se aspoň na malou chvíli sebrat. Sebrat tu část válečníka a bojovat. Opět použiji poštvávací metodu. Pochybuji totiž, že bych teď byl schopen dobře mířit a nezabít. Zároveň tím zlikvidovat všech pět najednou. A i když mě to nezabije. Solidně mne to vyvedlo z rovnováhy. Artemis potřebuje čas a tak jí ho dopřeju. Jednoho z těch jásajících strážcůk, přesněji střelce, který zřejmě musel střílet poprvé takto na někoho a dle jejich prvotních myšlenek i "zabít" (což v člověku by mohlo vyvolat nějaké nepříjemné pocity, špínu na rukou a bla bla), poštvu proti svým dalším lidem. (Hozeno 70%, - 5 se rovná 65%) "Zatraceně..Hyg,...seber...se.. Prosím.." Pronesu tiše skrze zaťaté zuby. Vím tak nějak, že mě bohyně musí slyšet. Holky to budou muset zvládnout samy. Já se, snad na malou chvíli, odporoučím. // Doufám, že se to nějakým způsobem dá... při nejhorším přepíšu. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Kurvadrát!!!! ~Áres + Hyg~ Hod: 43
Cože? Já mám strach o Área? Co to se mnou je? Za nás, kdy panteon stál, bych mu nejraději vpálila do hrudi celý toulec šípů a ani nezaváhala. Uvědomila jsem si, jak se během času měníme, což mě děsilo ze všeho nejvíc. V mém stádečku lovců už dávno nebyly jenom ženy, ale i muži. Miska vah se pomalu obracela, ale pro můj pokus, jak vyřadit zabezpečení, to nemělo valný účinek. Místo toho se mi podařilo všude zhasnout světla.
„Pardon!!“ zvolám a doufám, že stráže nebudou bezhlavě střílet. Už tak se mám problém soustředit na klávesnici. Abych vůbec viděla na klávesnici, vyvolám si u sebe malou kouli měsíčního světla a znovu se pouštím do práce.
JAKO PJ: Hod za Hyg: 80
Vypadalo to, že Hygieia je z téhle celé akce nesvá. Pozvedla ruce před sebe. Byl jsi schopen to vidět jen díky mdlému svitu od stolu, kde datlila Artemis a i přesto z toho nebylo jasné, o co se pokouší.
Její silueta jako by strnula na místě. Sice jste to nemohli vidět, ale cítili jste podivnou auru, která se pomalu od bohyně rozprostírala. Když se dotkla vás, bylo vám z ničeho nic na omdlení, což na smrtelníky mělo ten správný efekt a sesypali se jako domeček z karet. Hyg však nepolevovala a pokračovala. Snažila se udržovat auru a pokaždé, když do ní vběhl strážník, omdlel. „Raději si pospěš s tím mazáním, dlouho to neudržím,“ zasýpala znaveně.
Zase já Hod: 56
Podívala jsem se k Hygieii, protože mě překvapilo, s jakou vervou se pustila do boji proti smrtelníkům. Ucítila jsem na sobě účinek její moci a udělalo se mi zle. Na chvíli jsem strnula v židli a snažila se přemoct. Sakra, to musí účinkovat i na nás? A nebo jsme byli na tohle jenom citliví.
PŘÍSTUP POVOLEN Na obrazovce se mi objevil zelený nápis a tiše jsem zajásala. Nyní už nebylo problém najít složku se záznamy a vymazat obsah z několika posledních hodin. Použila jsem pro to však bezpečné mazání, kdy nebude možnost data nijak obnovit. Pro jistotu jsem i vypnula všechny kamery. Však oni si to zapnou. Nepotřebujeme, aby nás natáčely na zpáteční cestě.
„Jak se odsud dostaneme?“ zeptám se Área mezitím, co mažu záznamy. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro ~Kráska a Hygiena~ Jeden si v první chvíli myslí, že vážně ho nakonec pohltila tma. Bezvědomí. A on byl vypnut proud. Byl jsem poměrně rád, že se nakonec nějakým způsobem Hyg zmohla k nějakému konání. Ten můj pokus kdo ví na jak dlouho by je zastavil. Toto je prostě účinnější.. i když... mi začíná být hůř než předtím. A asi za to může Hyg. Skvělé... vážně skvělé.. "Nemám ani nejmenší tušení. Co tak najít něco s nápisem východ? Nebo se podívat do mapy... nevím, zlato.." Zavrčím skrze zaťaté zuby. Vážně bych už nejraději odsud zmizel. Postavím se na nohy. Posbírám si zbraně. Je fajn být zase fungující. Na druhou stranu mě to tak strašně vytočilo. Lidi a ty jejich primitivní zbraně. Stisknu ruce v pěst. Právě se někomu podařilo nasrat Boha. Nemůže tedy chtít nikdo po mně, abych logicky přemýšlel, protože být po mém tak se tady prostřílím. "Být po mém tak by se to nelíbilo ani jedné. Naštvali mně." Dodám na vysvětlení. Vyčkávajíc jestli jednu nebo druhou něco napadne.. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Já ci dooom ~Áres + Hyg~
„Hele, klidni se, bejku,“ ušklíbnu se a dojdu k nim. Hyg vypadá dosti znaveně a další boj by jí asi ještě víc zmohl. I bůh může vypnout. Za dob panteonu by nám recovery netrvalo tak dlouho, ale i tak. Raději mít boha schopného aspoň jít. Tahat se s ním by nám jen přitížilo. „Jak to vidíš?“ podíváms e na Hygieiu, která se na mě jen ušklíbne. Její buclaté tváře růžověly pod námahou a leskly se potem. Rozhlédnu se a pohled mi padne na bezvědomé. „Uniformy!“ málem vyjeknu, ale udržím to na normální hlasitosti. „Co?“ podařilo se nechápavě vysoukat bohyni léčitelství. „Můžeme si obleknout uniformy. Tak se dostaneme ven a Áreovi zabráníme, aby všechny zamordoval,“ mrknu na boha války a počkám, co on na to. Hygieia mezitím stále ze sebe vysílala omdlévající auru. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro ~~Artemis a Hyg~~ Klidni se, bejku... Nechápavě se na ní podívám. Já, že se mám klidnit. Neměli to udělat prve oni než do někoho střelí? Povzdechnu si. Protočím oči v sloup. Zajistím zbraň a schovám ji na své místo k pasu. "Neboj, Hyg. Nemám problém tě pak odnést v náručí." Mrknu na ní. Uznávám, že Artemis nemá vůbec špatný nápad s uniformou. Bez studu si začnu sundávat košili, která by stejně šla do koše a ne do čistírny. Sundám si kalhoty. Takže zůstanu pouze v trenkách. A proč ne. Aspoň Artemis může vidět co jsem za kus chlapa. To mne možná trošku zlepší náladu. V rychlosti na sebe hodím věci od nejbližšího strážníka, velikost mi dokonce padne i číslo bot. "Fajn. A kam se zašijeme?" Optám se Artemis, klidnějším hlasem, zda-li i tento plán nějak promyslela nebo máme v úmyslu improvizovat. "A chtělo by to auto..." Dodám. Osobně by mi nedělala problém procházka. Zaprvé tu máme omdlévající bohyni a zadruhé jsme oháknutí v uniformách. "Zavoláš někomu ty nebo mám zavolat někomu já?" Zeptám se Artemis. Vzhledem k ženské ostýchavosti otočený zády, tak aby se v klidu obě dvě mohly převléct. Kde se ve mně bere to gentlemanství, nechápu. Když vezmu v potaz že toužím vidět Artemis nahou... a hlavně nahou za jiné situace. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Hup do uniformy ~Áres + Hyg~
Zdálo se mi to, nebo Hygieia zčervenala? Nemůžu si pomoct, ale musím se tiše uchechtnout. Určitě by byla ráda, kdyby ji Áres odnesl v náručí, i když by jej musela před tím desinfikovat a ruce obložit, aby měla pohodlí. Co se týkalo uniforem, měli jsme výhodu, že Hygieia stále kolem sebe udržovala auru a nebyla možnost, že by nás nyní někde našel. Áres se bez ostychu začal převlékat a já se přistihla, že jej se zájmem pozoruju. Jako bys nahýho chlapa nikdy neviděla! ... Jo, ale to bylo na koupališti a nikdo z nich se mnou takhle neflirtoval!
Chvíli mi trvá, než svléknu strážníka a pro mou smůlu v uniformě budu vypadat jak v pytli, protože jsem drobná. Už tak Áres byl mnohem vyšší než já a musela jsem vždycky hlavu naklánět nahoru. Hygieia vypadá, že se pozvrací. Nejsem si jistá, jestli to je tím jejím kouzlem nebo nedokáže snést představu, že si na sebe bude muset navléknout cizí uniformu. Pro jistotu nekomentuju, jak se jí v ruce objeví desinfekční sprej a už začne svou přidělenou uniformu přestřikovat, až mě to začne dráždit v nose. Na tohle má síly dost.
„Asi by bylo lepší volat venku,“ zamyslím se, zatím co se převlékám a pro jistotu kontroluju Área, že se nedívá. „A popravdě? Nemám zdání, kam půjdeme. Nic jsme nezjistili a všechno vzali ti seveřani. Kdyby nebylo jich,“ zavrčím a dopnu poslední knoflík. „Jak jsi na tom?“ podívám se na Hygieiu, která se neustále vrtěla. „Jde to, ale měli bychom odsud odejít. Nevím, jak dlouho to ještě zvládnu.“ „Uklidíme je tady,“ dojdu k Áreovi a snad pochopil, že budu chtít pomoct, „a až se dostaneme z tohoto patra, asi by bylo dobré, abys přestala omračovat strážníky. Teď jsme jedni z nich.“ |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro ~~Artemis a Hyg~~ Vykouzlím na své tváři úsměv. Zabralo to jak jsem chtěl. "Pochopitelně jsem myslel, že se bude volat venku." Ještě si prohrábnu kapsy od bývalého oblečení, abych si z nich vzal mobil. Zkontroloval na něm baterku. Tři čárky... to by mělo vydržet. A dal si ho do kapsy uniformy. Co se týče hraní si na policistu.. Mě to sežerou i s navijákem. U dívek budu doufat, že to tak nějak klapne. Artemis má své špatné zprávy. A ten kdo za to může, ten se pro jistotu vypařil. "Kdyby neruplo v bedně strýcovi." Povzdechnu si. Vůbec se nedivím Hyg, která je celá z uniformy nesvá. Pro ní to musí být katastrofa. "Jasně, zlato, jdu ti na pomoc." Houknu ke krásce. Vezmu všechny tři chlápky zaraz, nejsem troškař a vezmu je na místo na které ukazuje. "No to bude teda vážně sranda." Protočím oči. Sranda by to byla kdybych jim mohl vrátit to co mi provedli stejnou mincí. Tedy kulkou? Nábojem? "Ví někdo kde je nejbližší východ? Já v tom mám bordel.." S tímto vyrazím po boku dam v uniformách. A tak nějak něco ve mně křičí, že to prostě nevyjde. Nervózně mám proto ruku položenou blíž k zbrani, připravenou na rychlé použití. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Hurá ven ~Artemis, Áres + Hyg~ Hod k tomu, jak se vám půjde dobře ven: 26% X’D Mapa zde.
Když jste vylezli na chodbu a stáli jste zády ke dveřím místnosti s počítačem, do něhož se Artemis nabourala, měli jste napravo jeden východ. Kupodivu povinnost všude psát ÚNIKOVÝ VÝCHOD (i když italsky a anglicky) vám alespoň částečně usnadnila práci. Vešli jste do další chodby, kde jste málem zakopli o další strážníky, které ovlivnilo Hygieiino kouzlo. Ta se jen plaše uchechtla a opatrně překračovala ruce o nohy.
Dostali jste se na konec chodby, rovnou ke schodišti. Zdálo se, že dole nikdo není. Asi všichni usnuli a omdleli. Hyg se opírala o chladnou stěnu a lehce se třásla. Aura kolem ní už přestala, ale na čele se jí tvořily kapičky potu. Vypadala dost nemocně.
Schody vedly zpátky do rozlehlé knihovny. (KNIHOVNA) Vyšli jste na druhé straně knihovny, než jste před tím vešli. Teda jenom Hádes, Áres a Hygieia (vedle sekce H vlevo nahoře). Do cesty vám však vstoupil zmatený strážník. Zarazil se a podíval se na vás. „Co se tu děje?“ zeptal se italsky. „Co je jí?“ podíval se na Hygieiu.
................................... Pozn. PJ: Pokud mu rozumíte, hoďte si. V podstatě je Řím vaši druhou domovinou, ale jste znavená a nemusíte se ihned naladit na italštinu. Při hodu 50+ rozumíte.
P.S. - ještě písnu za Artemis :) |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Jdeme ven, stále nemůžu vyhnat to tělo z hlavy, PROBOHA! ~Áres + Hyg~ Hod: 52% Jooo :D
„Kdyby neruplo strýci v bedně,“ lehce se zamračím, „asi by ruplo mě,“ uhnu pohledem, protože po té roztržce mám stále pachuť v puse. Nelíbilo se mi, že jsme se takto hádali. Stačilo mi, že to tak bylo vždycky a zvažovala jsem i to, jak jsem si nyní dobře rozuměla s Áreem. Zmoudřel nebo jej před nedávnem někdo ošklivě setřel.
Když byli strážníci uklizeni, vzdychla jsem a hrnula si vlasy na záda. Přála jsem si na chvíli volno. Už jsme se v tomhle plácali dost dlouho a nebavilo mě to. Kdybych byla plnohodnotný bůh, stačilo by lusknout a bylo by po problémech. Kdysi bych řekla, že nám Zeus hodil na bedra další pytel starostí. Dneska jsem proklínala toho boha, který si říkal Bůh. Jak dětinské.
"Ví někdo kde je nejbližší východ? Já v tom mám bordel.." Zavrtím hlavou. Nemám zdání, ale únikový východ na stěně je skvělá pomůcka a s lehkým úšklebkem na to ukážu. „Možná tady,“ zazubím se. Když však otevřu dveře, vykulím oči. Podívám se na Hygieiu, která se snaží tvářit tak, že ona ne. „Jsem ráda, že jsi na naší straně,“ opatrně překračuju těla. „To mi nikdy nikdo neřekl,“ podívala se na mě Hyg překvapeně, ale pak se raději dívala před sebe a zdálo se mi, že její chůze je víc a víc nejistá. Co s ní je?
Dostali jsme se zpátky do knihovny. Hurá! Ale... další strážník a hned začal na nás italsky. Málem jsem zpanikařila, než jsem si uvědomila, že mu rozumím. Podívala jsem se na Área, zda rozumí a Hyg byla kapitola sama o sobě. „Jdeme s ní... na ošetřovnu,“ rychle jsem si něco vymyslela, ale řekla jsem to anglicky. Sakra. Áree, help! |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro S tím tělem to je úspěch... muhahahaha... ! ~~Artemis a Hyg~~ "No jo." Povzdechnu si. Jdu jako první po té hloupé šipce označující únikový východ. "Všechno je jednou poprvé." Prohodím k Hyg. Nevypadá vůbec dobře. Neřeknu jí to nahlas. Jsou jisté věci, které se ženám neříká. Například nevypadáš vůbec dobře. Heh.... jak to zatraceně mluví? Nechápavě se na něj podívám. Jsem stále tak rozhořčený. Naštěstí mu zvládne odpovědět Artemis, která vlastně osvětlí i mě o čem vůbec mluvil. Díky za tu její angličtinu. Dneska nemám vážně náladu cokoliv řešit s těmi hloupými lidmi. A tak jenom... "Hele, to jsou oni." Houknu na ně. Ukážu směr, kterým se onen naivní chudák, (díky kérone, teď v tomto slově budu vidět pořád - na i v ní) otočí. Což využiji ve svůj prospěch. A jedním pohybem, úderem. Leží strážník v bezvědomí na zemi. (23%) "Super, to bychom měli... " Pokrčil jsem rameny. Podíval se na obě dámy. "Potřebuješ podepřít?" Podíval jsem se starostí v očích, která byla u mně za tu dávnou dobu opravdu nezvyklá i v hlase byla znatelná starost, na Hyg. Když už hrajeme tu hru s ošetřovnou... |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Bombarďák ~Áres + Hyg~
Dívám se na Área s vyvalenýma očima, jak strážníka nachytal na neexistující stádo krav. Pak mi začne cukat koutek, až se rozesměju. Sťouchnu jej prstem do paže a ušklíbnu se. „Tohle, jestli někomu řeknu, tak mi neuvěří.“
Ale dost bylo úsměvů a řehotu. Musíme odsud ven. Nevím, jak dlouho bude trvat, než Hygieiino kouzlo přestane fungovat a aktivují kamery a všechno okolo. Bohyně léčitelství vděčně pohlédla na boha války, jak nám to tu bohuje, a přikývla. Měla jsem starost. Bylo to vysílením? Vydala toho ze sebe dost. Zatracený Hádes. Až se mi dostane do rukou…
Rozhodla jsem se jít východem, kterým to vzal ten bůh s kladivem a nejspíš i jeho kolega. Rozeběhla jsem se a pak si uvědomila, že Áres musí sebou vláčet i Hyg. Podívala jsem se po nich a málem vyjekla, když se Hygieia sesunula k zemi (5% TADAA :D).
„Hyg!“ doběhnu znovu k nim. „Co s ní je?“ podívám se na Área, ale je mi jasné, že ani on nebude vědět. „Musíme odsud rychle pryč!“
Jako PJ už házet nebudu, ale jdu napsat:
Hyg ztratila vědomí. Najednou Áreovi ztěžkla v rukou ještě více. Co bylo příčinou, bylo otázkou. Před vámi byl východ. Volný. Kamery nejely, strážníci ještě spali. Nejlepší moment, kdy vypadnout. (Ještě musíte projít poslední chodbou a budete venku). |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro ~~Artemis a Hyg~~ "Mno co... mělas lepší nápad?" Nechápu. Stejně tak nechápu, že se někdo vážně na toto nechal nachytat. Ale což... strážník leží na zemi v bezvědomí. Hyg se nechá podpírat a vypadá čím dál tím hůř. Vzhůru ven. Zvládne to? Zamračil jsem se. Nelíbilo se mi to. Následoval jsem s Hyg Artemis, když se po nějakém tom kroku Hyg div nesesunula k zemi. Nedovolil jsem jí to a místo toho jí vzal do náruče. Holt bude muset přežít, že mne nestihla vydesinfikovat. "Není na to zvyklá? Nevím..." Je vážně skvělé se na to ptát mne. Vážně vypadám jako doktor. Ano, takový ten, co uděluje pouze poslední pomoc. "Pospěšme si." S tímto s Hyg v náručí se rozeběhnu ke vchodu. Ta touha být venku. A tak vůbec... odsud prostě nevyřešíme problém s Hyg. "Zavolal bych si nějaké taxi. Zajel do hotelu. Možná si jen Hyg potřebuje odpočinout." Navrhl jsem Artemis a čekal jestli bude souhlasit nebo vymyslí něco lepšího. I přesto jsem jí upozornil na to, kde mám mobil. V zadní kapse na zadku u kalhot. A to jsem si ho tam nedával schválně. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Keróne >.< ~Áres + Hyg~
„Nope,“ cukne mi koutek úst ještě, než jsem se vydala ke vchodu.
Netušila jsem, kolik je hodin. Začali jsme ráno a nemohli jsme v knihovně být déle jak hodinu, či dvě. Takže, když jsme vyšli ven, udeřilo do mě teplo, které jsem si vcelku užívala. Přece jenom jsem bohyně z Řecka, a tam teplo bylo stále. Očkem jsem vždycky kontrolovala Hygieiu, zda nemění barvu z růžové na nějakou zelenou nebo modrou. Jestli nikdy nepoužila svou moc takovým způsobem, zamyslela jsem se.
„Nejsem si jistá, jestli nás do hotelu s ní pustí,“ podívám se na Área, ale nápad se mi líbil. Na chvíli spočinout. Sice jsem bůh, ale v lidské podobě a to něco stojí. Neměla jsem tušení, jak Hyg pomoct, jedině, že bych tu někde narazila na nektar z ambrózie. „Ale zkusit to můžeme,“ dodám a sáhnu mu do zadní kapsy bez nějakého ostychu. Pak jsem rychle na mobilním internetu hledala nejbližší hotel. O peníze jsem se nebála.
Zatím, co jsme se prodírali davem s bezvědomou bohyni a ignorovali pohledy kolemjdoucích, zavolala jsem do prvního hotelu, jehož číslo se mi podařilo najít. Vysvětlila jsem ji situaci, ale odmítli mě (38%). Zaskřípala jsem zuby a podívala se na Área. „Prý máme jít do nemocnice. No, možná to není tak špatný nápad,“ vzdychnu. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro ~~Artemis a Hyg~~ Být venku bylo fajn. Čerstvý vzduch. O té čerstvosti by se dalo pochybovat. Potlačil jsem takové to nutkání si ještě na podporu jeho čerstvosti zapálit. Nešlo by to, protože jsem držel Hyg a kdybych jí pustil, tak bych jí tím nejspíš nepřispěl. To že nás s ní do hotelu nepustí jsem tak nějak věděl. Nicméně tomu ošklivému slovu NEMOCNICE stejně jako budově jsem měl v úmyslu se vyhýbat. Nemám to tam rád. Ten pach desinfekce. Umírající žebrající o poslední pomoc. A tak vůbec. Není mi z toho dobře. Částečně se toho děsím, abych pravdu přiznal. Zblednu. Odmítli nás. Artemis má pravdu. A s Hyg se musí něco udělat. Na sucho polknu. Jít do nemocnice. Zatraceně. Budeme tam muset zůstávat? Jak dlouho? Skousnu si nervózně ret. "Ehmmm... fajn... Asi to je dobrý nápad." Čím dál tím víc jsem si pohrával s představou toho, že v té nemocnici budeme muset zůstat do doby než se Hyg probere, tím více jsem barvou tváře připomínal bílou omítku s lehkým nádechem zelené. Vyhýbal jsem se přitom pohledem krásky, aby náhodou nezaznamenala můj problém. Což bylo svým způsobem nemožné. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Na chvíli to vypadá, že Loki důkladně přemýšlí o úplně jiném problému, než je rozsáhlá společnost bohů v hlavní síni. V okamžiku však nasadí společenskou masku bezstarostnosti stejně, jako si z krku sundá Nárviho. Frigga nám vyjde vstříc s vyjádřením obav. Mladší syn byl nejspíš slyšet až sem, ale na fiktivního brouka už neměl ani pomyšlení, když se rozběhl k bohyni, aby ji s láskou objal. Loki by rád v synech vypěstoval trochu důstojnějšího jednání a zkrotil jejich impulzivnost, ale zatím se mu to moc nedaří. Vlastně... Tak napůl. Váli je o něco zdrženlivější, ale nakonec se i on jde přivítat s hlavní bohyní. "Nic vážného se nestalo, drahá Friggo..." Ujmu se slova, když Loki tuto otázku přešel výchovnou poznámkou. Co však říct na to, jak se Nárvi podobá svému otci? Pokud je mi známo, tak Loki byl do našeho pantheonu zařazen až v dospělosti a na druhou stranu, nemůže našeho syna soudit podle skutků jeho otce. Onu myšlenku ohledně posouzení objektivnosti vidím i v Lokiho očích a není mu zrovna příjemná, jenže z mého pohledu má Frigga z části pravdu. Nárvi je v mnoha ohledech více po otci, nejen kvůli poděděným schopnostem, ale i povahou. A ty sám to, můj milý, nemůžeš vidět a vnímat, když tu věčně nejsi... Zabolí to. I když má Frigga pravdu ohledně podobnosti otce a syna, já raději pomlčím. Dania nás opustí ihned po úkloně, já jí ještě na rozloučenou kývnu a nechám ji jít za svými. Ráda v její společnosti zapomínám na společenské rozdíly a vnímám ji jako sobě rovnou. "Jak se vám daří?" Zkusím započnout hovor s druhou bohyní, kterou mezitím jedno s dítěk opustilo. Přeci jen, Váli ji má sice také rád, ale mnohem raději si jde přisednout k Thórovi se Sif, aby se věnoval především svému vzoru. Kam ten kluk dal rozum? Upřímně doufám, že z něj nebude Thórova kopie. Do jisté míry, ať se od něj učí, ale jen ať se nestane stejným namyšleným a arogantním... jak to říct slušně? Svou otázku k bohyni mířím s lehkým pokývnutím k Všeotci v čele stolu, který zrovna o něčem diskutuje s opodál stojícím Fandralem. Možná trochu osobní otázka, ale na co lepšího se zeptat? Na krátkou chvíli stočím oči k Lokimu a věnuji mu letmý úsmev. Jeho přítomnost zde je konejšivá, ale sžírá mě obava, že si Všeotec vyčíhne nějaký skvělý moment a osloví mého muže s nějakou další výpravou. Na každé takovéhle události mě tohle napadá a stejně tak pokaždé, když se mi ve dveřích objeví Thór. Kolikrát se jen snaží přátelsky vecpat na navštěvu, ale většinou mi jde ukrást manžela. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Ani ne, ale aspoň místo do nich psát ~Áres + Hyg~
Nelíbí se mi myšlenka, že bychom nemocnou bohyni brali do nemocnice. Co když to je něco, na co lékaři nedokážou přijít? Vypadala bídně. Jako by jí každý nádech tížil a já měla strach, že dlouho nevydrží. Podívala jsem se na Área, který můj nápad vzal, a přikývla jsem.
„Zavolám… „ netušila jsem, jestli taxi nebo sanitku. Bylo mi z toho mizerně. „Zatím zmizme z Vatikánu,“ navrhnu a pohrávala jsem si s myšlenkou, co teď.
Když jsme konečně opustili nepřející místo, které bylo postaveno pro Boha, oddychla jsem si. Dokonce i barva Hyg se lehce vylepšila, ale stále nejevila známky vědomí. Snažila jsem se nevnímat pohledy ostatních. Hele, my jí tu pomáháme, nebo snad ne? Pak jsem se rozhodla zavolat aspoň ošetřovatelskou službu i s autem. Vysvětlila jsem jim situaci, že se kamarádka zhroutila, ale jinak dýchá, nedusí se. Jen nejeví známky vědomí.
Posadila jsem se na roh lavičky a poplácala bohyni léčitelství po noze. „Neměla bys být spíš ty ta zdravá?“ pak se obrátím na Área. „Co potom? Nejspíš nebudeme moct jet s ní, ale dají nám vědět, až se probere. Nemůžeme jí tu jenom tak nechat. Teprve jsme se setkali.“ |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Stále božská sešlost
Sleduju Váliho, jak se přemisťuje k Thórovi a Sif a nemůžu si nevšimnout, že se na mě ten pošuk ušklíbne. Pošuk rovná se Thór. Na chvíli dám ruce v pěst, ale ihned je uvolňuji a tiše vydechnu. Nechci, aby na mě někdo viděl žárlivost. Váli ví, kdo je jeho otec. Aspoň doufám.
Málem jsem vyignoroval, co všechno padlo mezi mou drahou polovičkou a Friggou. Podíval jsem se na obě bohyně a nebýt zlé krve mezi mnou a Ódinem, bylo by to téměř idylické. Což je trochu ironie, když jsem já sám souhlasil, abychom si s Ódinem předali krev. Ale žádnou sílu navíc nemáš, pomyslím si trpce.
„Poslední dobou velmi dobře,“ usmála se Frigga. Nemohl jsem si nevšimnout, že koutkem oka zalétla k Ódinovi, který byl skoro furt v trapu…
„Hej, Tome! Thomasi!“ rozezněl se mi v hlavě hlas. Znal jsem ho. Dokonce i to jméno mi bylo povědomé. Proč? Co se to dělo. „Zase mě neposloucháš. Ptala jsem se, jestli jdeš zítra na tu slavnost otevření nového divadla.“
„Loki?“ Frigga mi položila ruku na paži. Málem mnou projel blesk. „Ale ty nevypadáš nejlépe. Jestli si budeš přát, můžeme to pro dnešek rozpustit.“ Zamrkal jsem a zavrtěl hlavou: „Jste tu všichni tak krátce. Jen si zajdu pro ždibek zlatého jablka.“ Frigga se usmála a pak se připojila k Ódinovi, který ukořistil našeho nejmladšího syna.
„Doprovodíš mne, drahá?“ |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro ~~Artemis a Hyg~~ "Fajn." Zmohl jsem se na toto. Ty čumily jsem úspěšně ignoroval. Dobře pro ně. Stále jsem jím zazlíval zničení mé košile. Kdo je má pořád kupovat? Nechal jsem Artemis ať si zavolá kde je potřeba a obstará to. Neměl jsem na to. Nemám rád tyto telefonáty. A povětšinou se i špitálům vyhýbám obloukem. Véééélkým obloukem. "Ach jo, co nám to provádíš..." Pronesl jsem k Hyg v bezvědomí. V mém hlase byla patrná starost. Nezvyk. I pro mne samotného. Trhl jsem s sebou, když se objevila kráska, která to zvládla asi úspěšně vyřešit. "Neměl jsem to ani v nejmenším plánu... už tak nějak s ní počítám v týmu, i když kazí znělost týmu HA." Je to snaha o odlehčení nynější situace, ale nějak se mi to ani pořádně nedaří. Povzdechnu si. "Fajn... mám nápad. Koupíme nám něco pořádného na sebe a zašel bych to tu trošku gurmánsky prozkoumat. " Navrhl jsem jí. Co jiného tady taky dělat. Navíc by to mohlo být zajímavé "rande". Podívám se upřeně na Artemis. "Trošku se pobavíme... tak či tak teď nic moc nezmůžeme." Nebo snad jo? |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Rychle ven a bo si už moc nepamatuju, co bylo před tím :D ~Seth, Ma’at + Iseut~
Kdo by řekl, že štír se může stát hrdinou. Otázkou bylo, kde jsou jeho zbylí bratří. Možná hledali další egpytské bohy a chtěli vás všechny sjednotit. Jak se říká, v jednotě je síla. Vy jste se dostali ven a vpadli do chladné noci. Iseut zářila skoro jako měsíc. Zavřeli jste za sebou poklop, za kterým se ozývaly zvuky souboje. Anděla si skousla ret a chvíli vypadalo, že se tam vrátí a pomůže štírovi. Nakonec však jen navrhla: „Znám bezpečné místo. Nejsem proti vám a nevím, jak nás našli. A znám někoho, komu věříte i vy. Her-Ur.“ Do něhož byla Iseut bláznivě zamilovaná, ale nedala to najevo. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Stačí Řím xD ~Áres + Hyg~
Kdybych neměla svou ženskou důstojnost, kdy jsem odmítala všechno, co muži ženám nabízeli jako utěšování, komplimenty, neustále dotyky, svinula bych se Áreovi v náručí a na chvíli vypadla z tohoto podlého světa. Zmohla jsem se jenom pousmát, ale nebylo to moc nadšené. Cítila jsem se bídně. Zavinila jsem rozkol. Ano, přiznávám se, že to byla moje blbost. Kdybych ihned řekla, ale Hádes je přece jenom neustále nakrknutý! Ta jeho temná stránka děsila i mne samotnou. Ale nebýt jeho, tak by duše neměly kam odejít. ... Jo, jasně, buď na trestná, Asfodelova pole a výjimečně tě soudci poslali do Elysia.
„Můžeme,“ přikývnu. Procházka po Římě mě trochu děsí. Zůstanu s Áreem sama a nechápala jsem, proč mě sakra tolik přitahuje. Mohla jsem o sobě říct, že jsem lesba, ale spíš bych to popsala jako bisexuálka. S muži jsem měla aférky jen výjimečně. Museli si to zasloužit a Áres byl... rozumný. Rozumnější než já. „Hlavně si zakryj tu skvrnu,“ ušklíbnu se mdle a vyhlížím auto.
Ošetřovatelská služba přijede o patnáct minut později. Během té doby moc nemluvím a jen si hraju s rudými vlasy. Mnoho žen by mi závidělo, že si je nemusím barvit. Ha ha ha. Když je Hygieia pryč a já s vizitkou a telefonním číslem, můžeme začít svou malou párty. „Tak a máme na chvíli volno,“ mrknu na Área. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro ~~Artemis a Hyg~~ Dávám si pozor na onu skvrnu. Jak by ne. Nechci vysvětlovat co se stalo. Na to vážně nemám náladu. Mlčím. Celou tu dobu se dívám na Artemis. Je to krásná žena a něco mi říká, že si to moc dobře uvědomuje. Jistě jí musí k nohám padnout mnoho můžu. Dokonce i já mám co dělat, abych nepadl úplně. "Nezníš jako bys byla nadšením bez sebe." Povzdechnu si. Užívám si, že jsem o samotě s ní. Nemusíme teď nic krom toho co podnikneme řešit. Je to příjemné. "Co by za to dala spousta žen na tvém místě..." Poznamenám. Něco mi říká, že by si vystála dlouhou frontu. Což o to. Mohl bych Artemis nechat samotnou a sám si jít někam zařádit s někým více přítulným. Nicméně to já teď nechci. K čertu... co to se mnou provedla? "Ehmmm... takže kam na ty nákupy zajdeme? Já mám svého osobního krejčího." Pokrčím rameny. No co. Mohu si ho dovolit. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Hečuuu ~Áres~
Ale joo, jsem nadšená jako kapřík plácající se na souši. Představím si, jak ryba slaví, že může obhlédnou svět i mimo vodu, a pak zjistí, že za chvíli chcípne. My jsme na tom byli podobně. Vylezli jsme z rybníka, to byl Vatikán, a čekám, kdy na nás něco skočí. Jsme dva bohové, ještě před chvíli jsme byli tři, takže jsme dobře vystopovatelní. Aspoň si to myslím. Kdy na tebe skočila příšera, he? Vzpomenu si na den, kdy se to stalo a ušklíbnu se sama pro sebe.
„Ale já nejsem jako ostatní ženy,“ uculím se a namotám si pramínek rudých vlasů na prst. „Nebo bys byl radši?“ otázku vyslovím ledabyle a přitom uhnu pohledem. Sice mě nesrovnával s ženskýma, kterých mám více méně plné zuby a spíš se ohlížím za těmi, které chtějí žít svůj život bez mužů nebo alespoň mít pevnou ruku v životě, ale i tak mě to trochu naštvalo.
"Ehmmm... takže kam na ty nákupy zajdeme? Já mám svého osobního krejčího." Povytáhnu obočí, jako by před tím nic neřekl. „Opravdu? Tady v Římě?“ A bude ti odměřovat míry s nebo bez trička? |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro "Vím moc dobře, že nejsi." Nejsem si jist, zda-li bych byl radši, kdyby byla jako ostatní. Kdyby tomu tak bylo. Kdyby byla aspoň z části jako Afrodita, asi bych se dal na stranu strýce a na ní se vykašlal. Určitě by tomu tak bylo. "Nemyslel jsem to tak.." To je snad začátek omluvy? ".. vlastně ani nevím jak jsem to myslel. Plácnul jsem to." Plácnul jsem to? Na nic lepšího se nezmůžu? "Ne. Tady v Římě ne. Proto nevím kam zajít na nákupy a budu asi potřebovat nějakého průvodce módním stylem." Upřeně se podívám na Artemis. Něco mi říká, že by se jí ono nakupování mohlo líbit. A mě by se mohlo poštěstit třeba jí vidět v šatech. "Zavolám nám taxi... co říkáš?" Zarazil jsem se. Natáhl jsem ruku. Měla přeci stále můj mobil a bez něho by to nešlo. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Nějaké nákupní mola, tady? ~Áres~
Tak jo. Asi jsem opět přehnaně reagovala a Áreova omluva mne i potěšila. Usmála jsem se na něj už přívětivěji a dodala: „To nic, já jsem jenom přehnaně reagovala. Promiň,“ dodám trochu své omluvy, aby si nemyslel, že se urazím na každém kroku. Ono by to tak klidně mohlo být, ale tady vidím snahu vše napravit. Tak se nechovej jako husa, jo?
"Ne. Tady v Římě ne. Proto nevím kam zajít na nákupy a budu asi potřebovat nějakého průvodce módním stylem." Musím se ušklíbnout. „Co tak na mě koukáš?“ a musela jsem si přiznat, že se mi jeho pozornost líbila, ale za jeho myšlenky bych jej asi střelila.
„Jo, tady,“ podám mu telefon a rozhlédnu se kolem, zda někde nevidí nějaký billboard s reklamou na obchodní centrum. Navíc mi Lily kdysi cosi říkala o jednom obchodním době v Římě. Jak že to bylo? Kupodivu jsem očima narazila na reklamu, která všechny turisty vítala v jednom z největších nákupních center v hlavním městě Říma, ROMA EST. Tak přes dvě stě dvacet obchodů, jo?
„Můžeme zkusit tamto,“ ukážu na billboard potom, co Áres dovolal. „Roma Est. To mě doporučila jedna známa,“ už pro jistotu nebudu lhát o tom, jestli to je jen známá nebo je součástí něčeho, o co se snažím už od řeckého panteonu. „Kamarádka. Jedna z mých Lovců,“ použila jsem mužský rod, protože už dávno v mých řadách byli i muži. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Artemis "V pořádku. Taky jsem to mohl podat trošku jinak. Moje chyba." Vykouzlím na své tváři úsměv. " No na tebe... na koho jiného? Mám se snad raději dívat po jiných dámách?" Pronesl jsem provokativně. A potlačil nutkání vypláznout na ní jazyk. Bylo by to poměrně nevhodné. Obstaral jsem nám tedy taxi. Prý tu bude do pěti minut. To jsem teda zvědav. "Hmmm... to nezní vůbec špatně." Aspoň, že nemusím vymýšlet kam bych zašel. Nesnáším nakupování a doufám, že to budu mít co nejrychleji za sebou. Zarazí mě trošku, že má potřebu tak nějak více vysvětlovat kdo jí to doporučil. Nejsem žádný soudce, abych soudil a jsme přeci jen dospělí.. už nějakou tu dlouhou dobu. Navíc já taky nebyl žádný svatoušek. "V pořádku... nemusíš to vysvětlovat... ono by mi bohatě stačila i ta známá.." Mrknu na krásku. A vážně ten chlápek v telefonu nekecal a skutečně tu byl poměrně včas. "Super." Pomohl jsem dámě nastoupit. Ještě si z dřívějška pamatuji jistá pravidla a tak vůbec. Sám se považuji za gentlemana. Ač je nás málo. Sám jsem nasedl, pokud si kráska přála sedět u řidiče, usadil jsem se na zadní sedadlo. "Do nákupního střediska Roma Est." Udal jsem řidiči kam jet. A bylo to. Hmmm... že bych udělal krásce přehlídku na kterou nezapomene a která mi zaručí následně i jistotu večeře? Na mé tváři se objevil pobavený škleb. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Lehce se dotknu jeho pěsti, která se v zápětí uvolní. Před ostatními je to snad skryto, mě však zlost v Lokiho očích mířená na Thóra neunikla. Nezžírá mě stejná nenávist, cítím pouze nechuť k tomu, koho si náš starší syn vybral za vzor. Avšak jeho volbu respektuji. Její odpověď přijímám s úsměvem a pokývnutím. Co přesně má ten její úsměv znamenat netuším a raději nad tím ani nechci přemýšlet. Napadá mě totiž hned několik možností a opravdu se mi ani jednou nechce nijak výrazně zabývat. Najednou se Frigga přiblíží a položí ruku na mého muže. Zdá se, že tu vážně něco nehraje. Připadám si jako bych měla zkoušet hrát nějaké představení a na krátký okamžik vypadla z role nemoci si vzpomenout na text. Do jejich výměny slov nezasahuji, Loki to zvládl obratně a Frigga to vzala s klidem. Navíc máme i možnost vzdálit se spolu a promluvit si, což je naprosto geniální. Já tě tak miluji... Usměji se na muže a než Frigga odejde dodám ještě. "Pokud to společnosti nebude vadit..." Na to bohyně lehce mávne rukou a i s naším synem usedne po boku Všeotce. Jen krátce jí kývnu a pak se zavěsím za Lokiho paži. "Stalo se něco?" Zašeptám, když zmizíme z hlavní síně, i když stejně mám strach, aby nás někdo nezaslechl. "Nebo spíš... co se stalo tobě?" Opravím se, protože to, že se něco děje víme oba. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Roma Est ~Áres~
"V pořádku... nemusíš to vysvětlovat... ono by mi bohatě stačila i ta známá.." Tak to jsi první, kdo po mě vysvětlení nechce, pomyslím si, ale těší mě to. Možná kdysi to byl buran a neustále naháněl Afroditinu sukni, ale dnes, no, byl jiný. Řekla bych i lepší a přitažlivější. Uf, na co to myslíš? Tohle by ti Lily neuvěřila, i kdyby ses před ní s Áreem líbala.
Taxík dorazil a vyjeli jsme vstříc nákupnímu centru Roma Est. Přinutila jsem Área se vzadu posunout a sednula jsem si vedle něj. Vepředu jsem to ráda neměla. Stýskalo se mi po pegasech. Možná ještě někde nějací byli, ale pochybovala jsem, že by se odvážili přiblížit k městu.
Vylezla jsem z auta a počkala na Área. Neřekla bych, že jsem přímo milovník nákupů, ale nevěděla jsem, kam jinam jít a do nějakých sacondhandů se mi nechtělo. „Na billboardu to vypadalo menší,“ podivím se. „Tam je vchod,“ (INGRESSO SUD) ukázala jsem prstem a pomalu se k němu rozešla, když jsem byl Áres vedle mě. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Artemis "Ou zatraceně... vážně?" Přestávalo se mi to líbit. Nákupním střediskům jsem se vyhýbal, i když to nebylo tak strašné jako nemocnice. Vyrazím tedy směrem k vchodu. S úmyslem dojít do prvního obchodu s oblečením a tam v rychlosti vzít něco na sebe, zaplatit to a vypadnout... možná ještě pořídit něco Artemis. "Drahá, obávám se, že pokud máme v plánu jít společně někam na jídlo... tak si budeš muset taky něco vybrat." Myslel jsem to naprosto vážně a neměl v úmyslu poslouchat žádné výmluvy. Když já mám trpět, tak ať netrpím sám. Nakonec obchod který se mi nějakým způsobem zalíbil nebyl daleko. Jmenoval se Nuvolari a vypadalo to, že tam najdu něco příhodného. Taky jsem chňapl po pár věcech, zkombinoval je. Prosté modré džíny, bílá košile a na to kožen á černá bunda... holt moje úchylka. "Tak co?" Doufal jsem, že bude souhlasit. Nechtělo se mi hledat něco dalšího. Celé to moje vybírání mi trvalo pět minut. Což je ten nejlepší čas odsud vypadnout. "Vybrala sis tady něco,..?" Zarazím se, když mi dojde, že tady by si žádná žena asi nic nevybrala. "Aha... chápu.." Lehce jsem se usmál a čekal, kdyby tedy souhlasila, vyrazím zaplatit s úmyslem si to na sobě ponechat. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Roma Est ~Áres~
„Hele, já taky nakupování moc neholduju,“ bráním se, protože mám pocit, že si Áres myslí, jak tu budeme hodiny trčet. Ani náhodou! Pak mi udal jednu podmínku a já se zašklebila, ale přikývla jsem. „Jak myslíš, ale já mám jinou podmínku. Ne že si vybereš pruhovaný svetr.“
Áres šel do pánského obchodu. Následovala jsem, co si vybere. Byl jako blesk, což mě překvapilo, ale nevadilo mi to a musela jsem říct, že mu to sekne. „Jsem zvědavá, co bys mi řekl ještě za řeckého či římského, kdybych ti řekla, že si takto oblečeš,“ ušklíbnu se. „Sluší ti to,“ nakonec řeknu větu, kterou chtěl slyšet, a já to myslela vážně. Jseš v tom sexy!
„Tady?“ pozvednu obočí. „Sejdeme se naproti,“ ukážu na obchod hned na druhé straně chodby a už tam letím. Vybírala jsem trochu déle, ale z důvodu, abych škádlila Área. Co to se mnou je? Vybrala jsem si částečně potrhané džíny klasické barvy, černou sportovní podprsenku bez ramínek a průhledné triko s dlouhým rukávem a odkrývající ramena. Boty jsem si nechala svoje bez podpatku.
„Jak vypadám?“ zeptala jsem se, když jsem vylezla ze zkušební kabinky a protočila se kolem dokola. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Mistrovství světa v pokeru – Pražské pokerové casino ~Fortuna~
Seděla jsi u pokerového stolu a v publiku bylo hrobové ticho. Jenom oni mohli vidět, jaké karty držíte v rukách a jaká je pravděpodobnost, že si shrábnete žetony naskládané uprostřed stolu. Kolem tebe seděli čtyři hráči. Dívka s černými vlasy v pevném drdolu a brýlemi na nose. Už během hry jsi poznala, kdy blafuje, protože pokaždé si mírně posunula brýle. Další seděl muž kolem třicítky. Měl výborný pokerface. Třetí byla opět žena s dlouhými vlnitými blond vlasy, ale podle šlo poznat, že je odbarvená bruneta. Poslední seděl starší muž s lesklým čelem.
Tvé karty byly nic moc. Ostatní na tom byli buď stejně, nebo lépe. Netušila jsi. Černovláska určitě neměla v ruce nic, jelikož jsi u ní neviděla žádné posunky.
„Dokládám,“ řekl rozdávající a položil na stůl čtyři karty. Vytvořily ti dvě dvojice a jednu trojici. „Kdo přikládá?“ zeptal se.
Černovláska karty položila, stejně tak potící se muž. Jako jediní doložil mladý muž a bloncka. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Artemis "Sám nevím... ono už je dosti spekulativní to, že spolu nakupujeme a přátelíčkujeme se. Pochopitelně bych ti nevěřil.. ale.." Na chvíli se odmlčím. Nechci, aby to vyznělo nějak špatně. Jen to bylo konstatování naprostého faktu. ".. jsem za to nakupování s tebou rád.. a vůbec za to všechno." Vážně jsem to řekl nahlas. Gratuluji si. Povzdechl jsem si. "Já vím, že jo." Mrknu na ni. Nemohl jsem si to odpustit. A vážně potom děsivém přiznání jsem si potřeboval trošku víc zvýšit ego. Či tak nějak. "Oukej. Budu tě čekat." Spolku slova typu a ať ti to netrvá dlouho. Jdu za kráskou jako ocásek. Po čase jejího převlékání si prohlížím kousky oblečení. Stejně tak jako dámy. Takže když kráska zvolá od kabinky na mne, jsem přistižen jak právě očumuji jednu co kolem prošla. Můj pohled však následně spočine na krásce. Projdu jí od bot až nahoru. A potlačuji přitom nutkání zahvízdat. "Říkám si, že jsem šťastnej chlap." Byla to lichotka o tom žádná. Myslím, že stačí i to, že už nehledím po žádné jiné, ale můj pohled je pevně přišpendlený na krásce. I slinu bych si měl utřít. "A na jídlo sem nebo vybereme něco pořádného?" Doslova a do písmene jsem jí to zašeptal do ucha, když jsem si tak nějak v jedné chvíli stoupl natěsno k ní. Zhluboka se nadechl s úmyslem zjistit, copak má za vůni. Pokud nějakou... U mne vede Dolce Gabbana. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Mimo hlavní sál
Zavedl jsem Sigyn do salónku v odlehlé části budovy. Ano. V něm jsme měli malou truhličku se zlatými jablky, ale neměl jsem v plánu nic zkoušet. Na rozdíl od zdobeného zbytku domu, salónek měl holé bílé stěny, podpatky bot narážely do dlažby se vzorem stromu, který byl sestaven jako puzzle a jeho nejvyšší větve se jako by omotávaly kolem stolku s truhličkou. Okna tu byla větší, kvůli světlu, ale i tak přes ně visely průhledné zlatavé záclony, které vydávaly jemnou zář samy o sobě.
Zastavil jsem se, a pak zavřel za sebou dveře, aby nikdo nenakukoval. Z venku to byla jiná, ale mohli si myslet, že jsme tu pro jablka.
Podívám se na svou drahou ztrápeným pohledem. Samozřejmě, že se něco stalo, ale nedokázal jsem říct co. „Nejsem si jistý,“ začal jsem opatrně, protože mi nebylo jasné, co to bylo, „ale slyšel jsem hlasy. Před tím zase štěkot a siluetu psa. Neznáš někoho, kdo se jmenuje Thomas?“
Jako PJ: ~hlavně pro Sigyn~
Po vyslovení jména Thomas tě přejel mráz po zádech. To jméno ti BYLO povědomé, i když jsi věděla, že zde na Asgárdu se tak nikdo nejmenuje. Samo o sobě bylo zvláštní, cizí a přesto jsi věděla, že jsi ho kdysi slyšela z úst...
„Seb,“ drcla do tebe kamarádka, když jste seděli v kanceláři v nemocnici a měly zrovna odpolední. Obě jste do sebe ládovaly oběd a na stojanu postavená televize zrovna přehrávala trailer na film. „No není úžasný? Kéž bych se s ním mohla setkat. Myslíš, že někoho má? Nikde o tom nepíšou.“ „To netuším,“ tvůj hlas zněl odměřeně, protože se ti nelíbilo, že nějaký tuctový herec hraje tvého muže a zároveň vše, co se o něm řeklo, je lež. Nebyl to žádný ledový bůh, ale jeho živlem byl oheň. Nebyl bratr Thora. Tyhle nesmysly tě jen rozčilovaly. „Hm, tvoje nadšení chci sdílet,“ zabručela Lora a pak si začala mluvit spíše pro sebe: „Thomas Hiddleston. Uuuu...“ |
| |
 | soukromá zpráva od Fortuna *Lucky Dubois* pro Tak dokonca Prah! Momentálne som mala síce chuť na nejaké to Tokyo, Hong Kong, niečo exotické. Ale tak čo už. Praha má aspoň v sebe ten starý dobrý a upokojujúci genius loci. Teda možno len v noci. Cez deň sa to nedá. Tie kvantá ľudí, to už radšej to Tokyo! Ale tak ma troška z toho pocitu mrazilo. Možno to bolo z toho, že na ruke som veľké prd, že som si dala jednu kontaktnú čočku opačne a bolo mi ako by mi drali okolo pilníkom. Mala som chuť na cigaretu, môj odraz v čele spoluhráča ma fakt iritoval, ženy boli nesympatické, jedine pán Pokerface stál za nejaké to ďalšie skúmanie. Aj keď...aké vtipné je sledovať tú profesionalitu smrteľníka. Mne to mohlo byť tak jedno. Mňa to len bavilo! Aj keď dneska ani moc nie, ak mám byť úprimná. Žmurkla som na Pokerface. Aby som ho troška rozhodila. Čisto len pre to či náááhodou nevystrelí nejaká motyka. Aj tak som v ruke nič nemala. Tak aspoň pre ľudí spravím aspoň niečo nové. Už teraz počujem tých komentátorov ako sa idú predbiehať v hláškach. Byť tam o jednu kartu viac, bolo by to jednoznačné ALL IN z mojej strany. Takto som si musela ešte počkať. Dorovnala som. Celkovo som dneska na nejakú serióznu hru nemala náladu. Možno večer pôjdem do parku a presvedčím vyfetovaných výrastkov na starú dobrú ruskú ruletu. Nech má ten večer nejaké tie grády! |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Roma Est – po nákupech ~Áres~
Já ti dám, že jo! Vyplázla jsem na Área jazyk a odcupitala do obchodu.
Cítila jsem se nějak hravě, což mě na jednu stranu děsilo. Bylo to fajn, ale asi bych se měla více kontrolovat. Ten chlap se mnou dělal divy a já nedokázala zařadit nic z toho, co jsem cítila. Hned tu o nějaké zamilovanosti mluvit nebudu, protože ještě mám rezervy a stále si myslím, že ženská chlapa nepotřebuje. Je dost silná na to, aby všechno zvládla sama.
"Říkám si, že jsem šťastnej chlap." Přimhouřím oči, ale rychle si připomenu, že jeho narážky nebudu brát moc vážně, jinak by se čílila furt. Místo toho se jen usměju a udělám menší pukrle, jak dělaly dámy aristokratky. Jen mi k tomu chyběly těžké šaty a boty menší než samotná noha. Fuj.
"A na jídlo sem nebo vybereme něco pořádného?" Bylo to zvláštní, ale ať jsem na sebe šplíchala jakýkoliv parfém, vlasy mi vždy voněly po nočním vánku. Jak voní? Hm, svěže a tak nějak se vám chce přitulit a spát. Představte si, že stojíte na palouku uprostřed lesa, nad vámi svítí úplněk a jeho stříbřitá záře vše pokrývá modrým nádechem. Kolem vás sviští příjemný chladný vzduch smísený s vůni trávy a spících květin.
Na jeho zašeptání jsem připravená nebyla. Nikdy jsem muže nenechala tak blízko postavit a lehce sebou cuknu a cítím, jak panikařím. Místo toho, abych šla od něj, jdu blíž a dopr… jeho tělesné teplo… no, okey, teď si to asi vysvětlí jinak. Ale taky pěkně voní.
„Já to tu moc neznám,“ vyhrknu dřív, než se pořádně rozmyslím a otočím se. Děsí mě, jak jsme k sobě blízko, ale zároveň mě i láka se znovu o něj opřít. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Artemis Ta její vůně. Byl tak úžasná. Dokonalá. Něco na co jen tak nezapomenu. Potlačil jsem nutkání ty vlasy pohladit. Ještě nebyla ta vhodná chvíle. To její panikaření na mé tváři vyvolá úsměv. Není v tom však žádné pobavení. Dalo by se v tom najít jakási spokojenost. Ženy se mi v této chvíli vrhají k nohám a žadoní potom, abych udělal víc. Vím moc dobře, že u této krásky to bude jiné. A tak mne i fakt, že necouvla či mi jednu nevrazila, poněkud udělá radost. "V pořádku. Já taky ne." Zachraptím. Chvíli hledím na její záda. Potlačujíc další nutkání cokoliv dělat na veřejnosti. I když kdyby to byla jiná žena na jejím místě, už dávno by byla zatáhnutá na nejbližší toalety a tam by se odehrávalo něco na co by nikdy nezapomněla. Zatraceně... a proč to s ní je jiné? Povzdechnu si. "Ehmm... co tak se někde zeptat na nějaký hotel... kde přespíme... tam jistě bude něco jako restaurace? Ne?" Poodstoupím od ní pár kroků. Přesněji si stoupnu před ní a pohlédnu jí upřeně do očí. Zatraceně. Zatraceně. Cože to máme vlastně v plánu? |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Roma Est – řekl hotel? ~Áres~
Dřív, než dokážu udělat nějakou blbost, jako zdrhnout, se Áres staví přede mě s otázkou, která mi asi dlouho nedá spát. Je těžké na něj nevykulit oči. Ani nevím, jestli se po takových nabídkách červenám nebo se mi blýská v očích. Trvá mi notnou chvíli, než jsem schopna odpovědět: „No, asi by to byl dobrý nápad. Kdo ví, kdy zavolají kvůli Hygieii.“ Tak, a teď mám důvod proč jít na hotel. Ne, že bych chtěla na to skočit. Spíš si chci Área trochu otestovat. Uvidíme, zda je jako jiní muži.
„Tak něco najdi,“ usměji se posléze. „Protože začínám mít hlad,“ trochu to nebyla pravda, ale menší dobrodružství nikdy nikoho nezabilo. V Roma Est jsem už zůstávat nechtěla a beztak se mnou tuto ideu i bůh války sdílel. Směřovala jsem k nejbližšímu východu. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Kráska Zaskočil jsem jí? To jsem vážně neměl v úmyslu. Anebo měl? Ptal jsem se jenom na hotel. "Super." Pronesl jsem a vzápětí se rozhodl, že bude lepší zavolat na nějakou informační linku a tam se pozeptat. "Nejsi jediná..." Nakonec jsem na doporučení získal číslo do jednoho fajn hotelu nesoucí název Hotel Quirinale, který byl hodnocen jako nejlepší hotel vůbec. Objednal jsem nám dva pokoje, které jsou vedle sebe. I přestože jsem měl nutkání objednat pouze jeden. Ještě jsem nám zavolal taxík, toho stejného co předtím, prý by tu měl být každou chvíli. Schoval jsem mobil zase zpátky do kapsy. "Spokojená?" Pozvedl jsem tázavě obočí. Už mě to cestování přestává bavit. Upřímně doufám, že to je naposled dnes, kdy cestuji někam taxíkem. "Budeš chtít zajít nejdřív na jídlo nebo se nějak ehmm.. ve svém pokoji upravit?" Já bych volil teda hned jídlo. Ale nechám to na ní. Čekání mne přece nezabije.. jenom mi vykvete bonsaj. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Hotel Quirinale ~Áres~
Asi jsem začala moc rychle panikařit a Áres mě mile překvapil, ale to neznamenalo, že by si později chtěl něco zkusit a upřímně? Nemám tušení, jestli by mi to vadilo nebo ne. Asi bych se začala vymlouvat, ale... to nechám na později. Nyní jsem byla ráda, že konečně míříme někam, kde si odpočineme. Bůh nebůh, dneska toho bylo opravdu hodně.
„Doufám, že tam budou mít bifteky,“ zavtipkuju, zatímco už konečně sedíme v taxíku a ten se vyhýbá zmateným turistům, kteří nevědí, že se na zelenou nechodí přes cestu. „Určitě na jídlo,“ podívám se na Área a pozvednu obočí, co jako mělo znamenat to ehm. „Ještě chvíli a omdlím.“
Trvalo to déle, než jsem chtěla, ale po půl hodině konečně auto zastavilo a k autu ihned přiběhl mladík v červené uniformě a placatou čapkou na hlavě. Otevřel dveře od taxíku nejdřív mě, a pokud se Áres nerozhodl mne následovat stejnou stranou nebo neseděl vepředu, otevřel i jemu. Když jsem pohlédla na hotel, začínala jsem uvažovat, že si na sebe rychle hodím své obyčejné triko, protože se to do takového luxusu nehodilo. Pak vyšel pár a bloncka se zlatými náramky, náušnicemi, řetízky a prsteny vyšla ven v decentní sukni s třásněmi místo lemů a byla jenom v podprsence. Aha, to byl topík.
„Madam, buona sera, signora, signore,“ pozdravil mladík. „Avrai voglia di portare i bagagli?” No, ne že bych před tím nerozuměla italsky, ale opravdu se mi nechtělo soustředit na tento jazyk. „Omlouvám se, ale mluvíme anglicky,“ usměju se. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Kráska Zarazím se. To ehmm vážně vyznělo jinak než jsem myslel. Nebo ne? "Myslel jsem tím, že bys měla v úmyslu změnit garderóbu a upravit se... fajn, fajn.." Dal jsem ruce nahoru na náznak toho, že se vzdávám. "To neděj. Ne, že bych měl problém se o tebe postarat... ale Hyg bohatě stačila." Řekl jsem to tiše, tak aby mne řidič taxíku neslyšel. Ovšem nepochyboval jsem o tom, že to slyšela kráska. V mém hlase byla znatelná starost. Nic víc. Dál jsem raději mlčel. Byl jsem tím vším unaven. "Uch.." Překvapeně jsem hleděl na onu dámu. Poté jsem si jí prohlédl. To bude asi nějaká lehká slečna. Následně jsme zmateně zamžoural na pikolíka. "Nic nemám." Hlesl jsem v angličtině. Odmítám se bavit tou jejich přiteplenou italštinou. I když horší než ona je asi francouzština. Pokud jsem dobře pochopil, tak se jednalo o zavazadla. Své staré oblečení jsem vyhodil do koše v obchodě. A mám pouze to co mám na sobě. Pohled jsem věnoval na krásku. "Máš nějaké zavazadlo, zlato?" Pozvedl jsem tázavě obočí. Nechal Artemis ať si to s tím pikolíkem vyřídí a vešel do hotelu se postarat o pokoje, zjistit kde je restaurace a tak vůbec. // MH: Nechtělo by se ti udělat ošklivou a podlou věc ohledně pokojů.. a jaksi zařídit to, že by ti dva nakonec měli pouze jeden pokoj. Dle mého názoru by to bylo velice zajímavé. Ale ty si PJ o tom žádná. Mne to jenom napadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Hotel Quirinale ~Áres~ Ví někdo, co je za část dne? :D Ale asi teprve poledne O.O
"Máš nějaké zavazadlo, zlato?" Podívám se na Área typem: Viděl jsi mě snad do kufru dávat nějaký batoh? „Omlouváme se, páni,“ začal mladík lámanou angličtinou. Bylo zajímavé, že anglicky umělo stále málo lidí na to, že to je mezinárodní jazyk. „Vy mít také tašku?“ Se slovem bag se znovu ušklíbnu. „Ne, ale děkuji za optání,“ mávnu rukou.
Dveře do hotelu nám otevře dveřník s lehkou úklonou. Ani on si nic nedělá z mého oblečení. Asi je to tu vážně normální. Tak jo. Až se trochu prospím, dám si pod to triko svoje tílko. Necítím se ve sportovní topíku svá a zvažuju, co mě to sakra popadlo.
U recepce stála žena s blond vlasy svázanými do úhledného drdůlku ozdobeného umělou kytičkou. Na sobě měla uniformu, ale tentokrát tmavě modré barvy a zlatými knoflíky. Sukně ji sahala do půli kolen. Měla se tu určitě lépe než pikolík z venku, protože jsem cítila, jak mi na kůži vstává husina díky klimatizace. „Dobrý den, přejete si?“ Nechala jsem Área, aby se ujal slova. Přece jenom on objednával pokoje. „Moc se omlouvám,“ začala recepční, „ale vyskytl se menší problém,“ mluvila, zatímco datlila do počítače. JAKÝ PROBLÉM?! „Vím, že jste si objednával dva pokoje, pane Rubine, ale nevšimla jsem si, že druhý a číslem 315 je již obsazen. Opravdu se moc omlouvám,“ necítila se ve své kůži. To šlo vidět. Mě polévala horkost. „Kdybych mohla, rychle vám seženu druhý pokoj, ale máme plno a v některých pokojích se provádí údržba jako malování. Ale váš pokoje je velký. Ložnice a obývací pokoj je oddělen. Můžeme vám tam donést druhou postel,“ ani se neptala, jestli by nám stačila jedna manželská, protože proč asi jsme chtěli dva, hm? |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro *Kráska* Chmm... aha? Hups :D Povzdech. No co.. slušně jsem se jí zeptal. Nemá. Tak nemá. "Objednával jsem si před chvíli telefonicky dva pokoje na jméno Alexander Rubin." Musím uznat, že je to docela divné. To je možná tím, že mi jinak kráska říká. Mým božským jménem. Asi by se šiklo jí připomenout, že teď to není vhodné se takto oslovovat. Jak vlastně říkala, že se jmenuje? Taky něco na A... ... Alyss.. Na chvíli se zamyslím. Tak nějak jsme nezastihl to první co vlastně říkala recepční. Pozvedl jsem nechápavě jedno obočí a vzápětí to druhé. Aha... Hmmm.. Po pravdě mně to ani nevadí. Potlačím nutkání se tomu pořádně zasmát. "V pořádku. To se může stát." Řekl jsem naprosto klidně. Vykouzlím na své tváři úsměv. Na druhou stranu jednat se o něco jiného, tak by byl už oheň na střeše či zbouraná celá budova. "Poprosím vás o donesení té druhé postele. Děkuji." Už jsem se měl k odchodu, než mi došlo, že máme v úmyslu si ještě zajít na to jídlo. "A restauraci tu máte... kde?" Vyčkal jsem na to kam ukáže a vydal se hladově tím směrem. "Neboj se, kotě, nechrápu." Pronesl jsme k Artemis, která se nezdála být z celé té situace nadšená. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro WINNER ~Fortuna a protože vůbec nvm, jak se poker hraje :D~
Stalo se to jako vždy. I když jsi neměla sto procentní šanci na výhru, vyhrála jsi. Soupeři ti gratulovali a v duchu se loučili se svými financemi, i když sami dostanou něco za účast. Hlavní částku dostaneš ty a k tomu pohár s pokerovým paňásem. Samozřejmě, že než začala hra, jste byli všichni prohledání kvůli podvodům, zkontrolovali uši kvůli sluchátkům a povinně jste museli nechávat ruce na stole. Hold štěstí je místy vrtkavá věc, ale dneska stálo při tobě.
„Super hra,“ došel k tobě muž s pokerfacem a potřásl si s tebou rukou. „Myslel jsem, že mám všechno v kapse, ale jediná karta stačila, abych prohrál vše, co mám.“ Hra končila o hodinu později, co jsi měla dvojice a trojku. „Hm, zajdeš na sklenku? Moje tradice, když mě někdo porazí, což není často.“ Jeho pokerface zmizel a místo toho zablýštil býlími zuby. Podle jeho obleku a celkového vzhledu se určitě topil v penězích. „Mimochodem jsem Frank.“ |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Hotel Q... ~Áres~ Neba mě to hlídat :D
Jo, tak tohle situaci trochu zhoršilo. Nemají dva pokoje? Kdybych neslyšela, jak Áres objednává místa, nejspíš bych jej obvinila ze spoluviny. Druhá postel však zní fajn. Aspoň něco. V tomto hotelu se určitě nemůže stát, že by nám do pokoje donesli palandu. Začala jsem si opět nervózně namotávat pramínek vlasů na prst a snažila se soustředit na detaily ve vstupní hale. Musela jsem přiznat, že mi to trochu připomínalo domov. Trošinku.
„Restaurace je hned tímto směrem,“ ukázala recepční a namířila ruku, ne prst, k chodbě pokryté rudým kobercem a zdobenou obrazy visících na zdech. „Je to hned na konci. Oběd se již podává. Můžete si objednat nebo si vybrat ze švédských stolů,“ usmála se příjemně. Já ji za ten úsměv asi udeřím. Nebalí náhodou Área? Najednou mě přepadl strach, co když ano? Co když v noci zaklepe a klidně mu skočí rovnou na klín? Ale kuš, Artemis! Neměla by ses o takové věci starat.
„To doufám,“ ušklíbnu se a pomalu se rozejdu ke restauraci, jen natočím hlavu, jestli jde.
*
Restaurace je obrovská a v podobném stylu, jako je hotel, i když o něco tmavší. Uprostřed velké místnosti je vložena další menší čtvercová místnost, kde bude nejspíš bar. Bíle prostřené stoly stojí kolem dokola a už je tu dost lidí, ale tak se nás ihned ujímá zdejší obsluha a vede nás k volnému. Ihned nám nabídnou víno, které je v ceně a dokonce i jídlo. Stoly prohýbající se pod jídlem jsou po většinou pod okny chráněné poklicemi.
„Děkuji,“ podívám se na sklenku nyní plnou rudého vína. Může se bůh opít? Aspoň mě se to nikdy nepodařilo a to jsem pila jak duha. „Sice jsem žila na Olympu,“ podívám se na Área, „ale tohle je luxus,“ zazubím se. „Dobrý výběr.“ |
| |
| soukromá zpráva od Fortuna *Lucky Dubois* pro Damn he´s nesympatický! ;D Kam sa hrabe napätie a adrenalín, keď....keď ste personifikáciou šťasteny a aj z hovna v ruke viete spraviť chechtáky na bankovom účte? Čo ja viem, dneska ma to fakt nepotešilo, dokonca možno mierne rozladilo. Ale tak čo...peniažky sa vždycky hodia a tak no...And here comes my secret admirer. "Neviem, docela nuda? Chýbalo tomu vzrušenie? Tá jedná kočka blafovala, že veľmi zle? " Uškrnula som sa. Na nose som mala tentokrát okuliare. Malé okrúhle okuliare z korytnačieho panciera...flapper style...starožitné made in 1920s. Kontaktné čočky ma fakt už ničili, za dnešný večer. "Ale čo? Stavím sa, že by som ťa porazila aj v pexese..Možno nájdem balíček v kabelke?" Zasmiala som. No neviem, pod svetlami pri hre, s pokerfacom bol sympatickejší. Ale tak darovanému koňovi na zuby nepozeraj. A tento kôň mal giga veľké a nablýskané zuby, ktoré sa prehliadnuť síce nedali...ale tak.."Prečo nie? Nejaké to pivko určite potrebuješ...zapiť smútok z prehry." Prehrabla som si krátke blond vlasy. Ono popravde som ho chcela drgnúť do ramena, ale nakoniec som si to rozmyslela. " Frank? Mám to dneska ale fakt šťastie! Frank je moje obľúbené meno! Teší ma, FRANK." Jeho meno som povedala s potešeným dôrazom, a bolo jasné, že za dnešný večer budem to meno vyslovovať viac než by bolo vhodné. " Lucy....ale pre teba Lucky. Dáš si ?" vytiahla som svoju striebornú tabatierku ozdobenú latinskými názvami s malými žensky vyzerajúcimi tenkými cigarami. Jeho zubár bude mať čo bieliť teda, ak sa rozhodne si vziať. " Tak čo FRANK? Čím sa živíš? Respektívne čím si sa živil, predtým ako si prepadol hazardu? " |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro První chlap ve vyhledavači xD ~Fortuna~
Frank na první nevypadal, že by mohl hrát poker. Jeho vystupování mimo stůl se najednou změnilo a byl samý úsměv, pochechtávání a neustále s rukama zajížděl do kapes kalhot nebo s nimi gestikuloval. Spíš by jej přirovnali k roztržitému člověku, co neví s nenadálým volným časem.
„To beru jako výzvu,“ ušklíbl se Frank a nejspíš by si to pexeso i zahrál, kdyby’s ho opravdu měla.
"Prečo nie? Nejaké to pivko určite potrebuješ...zapiť smútok z prehry." Protihráč se zakabonil a zahrál, že je z toho vyřízený, ale moc dlouho mu to nevydrželo. „Budu potřebovat víc než pivo. Třeba takovou whisky.“ Pak byl mírně překvapen, že jeho jméno se dostalo do seznamu tvých oblíbených věcí. Musel se zasmát, jak jsi najednou jeho jméno používala téměř všude, ale v duchu nad tím mávl rukou.
„Štístko? To se k tobě hodí,“ připustil Frank s úsměvem. „Díky, ale nekouřím,“ odmítl cigaretu. Pak jste se přemístili k pultu a usadili se na vysoké stoličky. Většina lidí seděla buď u menších kulatých stolků, ale povětšinou to byly páry nebo se stáli a bavili se mezi sebou. Hudba hrála, a ti, co měli chuť, si mohli zatančit pod diskokoulí. Když jste VIP, nemáte co řešit.
„To mi asi neuvěříš, ale ještě se stále živým profesorstvím na univerzitě. Studenti budou zklamání z mé prohry,“ zavtipkoval a mávl na barmana. „Dám si whisky a ty si dáš?“ podíval se na tebe, tak i barman. |
| |
| soukromá zpráva od Seth *Sebastian Light* pro ~Ma’at + Iseut~ Díky tomu, že se pro nás štír dal do boje, jsme měli možnost najít ten otvor. Trochu jsem zabrali a dostali jsme se na čerstvý vzduch, který působil velmi osvobozujícím dojmem. Bylo to naprosto úžasné, když mi vlasy rozčechral chladný vítr. Na nebi zářil měsíc velmi jasně, ale anděla mu mohla klidně konkurovat. Chvíli jsem čekal, že se opravdu vrátí, ale nakonec jako kdyby si to rozmyslela. Já jsem měl popravdě chuď se vrátit, nejsem ten typ, co utíká z boje, ale nějak jsem měl pocit, že moje případná smrt by teĎ nikomu neprospěla. Pak Iseut promluvila. Podíval jsem se na ni: „Znám bezpečné místo. Nejsem proti vám a nevím, jak nás našli. A znám někoho, komu věříte i vy. Her-Ur.“ Dostala nás z toho hotelu, ale můžeme ji opravdu na 100% věřit? Podíval jsem se na svou společnici Ma´at. Nejspíš nebudeme mít moc na výběr. Jenže představa, že potkám svého drahého synovce, který mě nejspíš stále nanávidí, za to, že jsem se ... ehm... kapánek nepohodl se svým bratrem. No řekněme, že mě ta představa těšila asi tolik, jako kdybych měl na zadku velkou bradavici. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Kráska "Ah, děkuji." Oplatím recepční úsměvem. Přeci jen se to sluší. Navíc nevypadá vůbec špatně. I když... Můj pohled na malou chvíli spočine na krásce. .. jí se žádná smrtelnice nevyrovná... Možná. "A kdyby... vždycky se můžu někam přesunout a nebo vůbec nespat." Pokrčím rameny. S tím přesunout ani nevím jak jsem to myslel. Možná jenom čistě z provokace. Zahledím se na sklenku rudého vína. Rudé jako krev. Dlouho jsem nebyl na bojišti. Ten Irák nebyl zas tak špatný nápad. Strýci, kdybys jen nebyl takový hlupák. Zamračil jsem se na chvíli na onu sklenku. Jako správný milovník vína si nejdříve přičichl a poté víno ochutnal. "Děkuji. Ale poděkoval bych spíše tomu mladíkovi, který mi ho doporučil. Myslím, že se jmenoval nějak Mario něco.." Pokrčím rameny. Koho to zajímá, jak se jmenoval někdo, pro koho je to zaměstnáním? Beztak dávno zapomněl jak se jmenuji já. "Tákže?" Nevím. Nějak nevím co říct. Může za to unavenost? Možná. Nebo prostě toto je jedna z těch chvil kdy vůbec nevím co dělat. "Ehmmm... já vážně nevím... co si dáš?" Připadal jsem si hloupě a tak jsem to hloupě musel přesunout rozhovor na jídlo. Proto tu sedíme přece? MH: Omlouvám se... bylo toho dneska moc.. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Thomas... To jméno jsem znala. Nedokázala jsem přesně určit odkud a proč, jak či nač, ale znala. Nikoli však z Asgádru či Vanaheimu, ne. Nikdo tady se tak nejmenuje... Tak odkud? Oklepu se z toho, jak mi přeběhl mráz po zádech a jako bych měla něco jako další vizi, ale ne. Tohle nebylo jako to s Nárvim... připadalo mi to spíš jako... vzpomínka? "Thomas Hiddleston." Zopakuji šeptem a naprosto nevěřícným tónem. Jak znám takovéhle jméno? Táži se sama sebe, ale připadá mi, jako by to bylo jméno z jiného z devítiu světů. Zní to... midgardsky? Jenže o tom světě pranic nevím. "Psa jsem slyšela též a i jeho stín jsem viděla... ale... také něco jiného." Promluvím, abych přispěla svou troškou podivností do mlýna. Jsem ráda, že se mi ten štěkot a silueta neznála. Uklidňuje mě to i přes to, jak mě zbytek věcí rozrušuje. "Jak Nárvi křičel... řekla jsem mu, že měl na rameni brouka, ale nebyla to pravda." Myslím, že to mu je naprosto jasné, ale tak stejně jsem to potřebovala říci nahlas. "On ... no... když ke mě přiběhl, krátce jsem ho viděla..." Na sucho poklnu, při obnovené představě toho, jaké zvěrstvo spatřily mé oči na našem synovi. "Jako... Vypadal, jako kdyby ho rozsápal vlk." V té chvíli mám hlas zastřený a zlomený. Mám strach, jestli to není nějaká vidina budoucnosti nebo, co to má být? "Když jsem odkočila a Dania se mě dotkla, to jak jsem Nárviho viděla najednou bylo pryč. Tak jsme vymyselela tohle, ale... mám strach, aby se z toho nestala skutečnost. Myslíš, že to je možné? Nebo si s námi jen nějaký jiný bůh nepěkně hraje?" Nemít za manžela zrovna Lokiho, tak bych si na tuhle možnost vsadila s přehledem i svou počestnost, ale věřím, že můj muž, by si z vlastní rodiny neutahoval a nikdo jiný, kdo by měl takovéto choutky na Asgádru není. Nebo je a není znám? |
| |
| soukromá zpráva od Fortuna *Lucky Dubois* pro Bar "Tak pán profesor Frank! To ma podrž." Premerala som si ho od hlavy po päty a dodala som." Telovýchovná fakulta?" Nemal to byť kompliment...malo to byť skôr nejaké podpichnutie na margo jeho inteligencie. " Alebo herectvo? Pretože ten pokerface bol hodný Zlatej Maliny." ďalšie podpichnutie...." Prd! Bude to fyzika!" |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Fanynka? To těžko... Už jsem se chtěl na dívku usmát a říct že samozřejmě může, ale rozhodně jsem nečekal to co se stalo vzápětí. Rána do hrudi jako by mně do ní někdo udeřil kladivem. Cítil jsem to, ale nic co bych nezvládl. Když už jsem tedy vlétl Sigyn do bytu, tak jsem měl aspoň příležitost se ujistit že tu ani ona ani Loki nejsou. Vsadím se že pro ní šel hned jak odešel z té knihovny. Loki, ty hade... Zvednu se ze země a opráším si oblečení. Pak se překvapeně podívám na tu dívku, nebo co to vlastně je. Předtím vypadala docela mile, rozhodně jsem nečekal že se z ní stane gorgona. Nemohl jsem si nevšimnout těch jejích hadů na hlavě a šupin po celém těle. Tak teď už tak hezká není. Pousměji se a podívám se na gorgonu (raději ale ne přímo do očí). "Pokud chceš krev, tak sis vybrala špatnýho soupeře". Provokativně se usměji. Mávnu rukou, zasvítí mi dlaň a objeví se Mjöllnir. Zároveň se venku ozve hrom. Pevně ho chytnu a "prokřupnu" si krk. "Dneska nemáš dobrý den". Řeknu už o něco vážněji. Už docela dlouho jsem s nikým takovým nebojoval, tak doufám že to nedopadne moc špatně. Zhluboka se nadechnu, napřáhnu se a pořádně prudce hodím Mjöllnir gorgoně přímo na hruď. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Restaurace ~Áres~
Áres si nepřivlastnil zásluhu někoho jiného? Opravdu se změnil. Možná by nebylo od věci mu říkat Mars. Alespoň co se týkalo našeho panteonu za dob velkolepého Říma, vše vypadalo jinak. Mé místo v té době se mi vůbec nelíbilo. Nebyla jsem tak svobodná a ani nyní jsem si nepřipadala moc volná. Stýskalo se mi po Olympu.
„Hm,“ sáhnu po menu a zahledím se do něj. Sice pod každým jídlem je i anglický překlad a sem tam se mi stane, že dokážu porozumět i italskému slovíčku. Možná s trochou cviku budu mluvit jak rodilá Italka. „Já ti ani nevím,“ málem se v menu ztratím. Několikrát ode mne zazní: To jako fakt existuje? Jelen! No to snad ne!
„Myslím, že začnu zatím předkrmem. Tohle nebylo ani na Olympu,“ postěžuju si a kouknu na Área, jestli pořídil lépe než já. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Rychle pryč ~Seth, Ma’at + Iseut~
Iseut si všimla, že ji Seth nevěřil a ani to nečekala u Ma’at. Bylo však na výběr? Museli odsud pryč a to rychle. Doufala, že se z toho Petet nějak vylíže. Nebyla ten typ, co nechává přátele za sebou, ale když si to tak vyloženě přál.
Skousla si ret a znovu těkla očima mezi oběma bohy. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Bar ~Fortuna + Frank~
„Kupodivu máme,“ povytáhl obočí barman, který už před Franka položil whisky a nyní vytahoval pivní sklenici a načepoval do poloviny, protože pěna stoupla až k okraji sklenice. Mezitím, co pěna padala, připravoval i tvé druhé přání.
Frank se musel zasmát. „Skoro,“ připustil. „Ale zabývám se spíše dějinami a hlavně taktikami boje v historii a dnes. Škoda, že studenti mé nadšení nedokážou pochopit,“ ušklíbl se a počkal, dokud ti nebylo přineseno ouzo. „Na tvé vítězství,“ pozvedl svou sklenku. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Gorgona vs. Thór ~Thór~
Mjöllnir minul gorgonu jen o vlásek. Nicméně nečekala, že se bude vracet do tvých rukou a silná rána do jejích zad ji prohodila dveřmi směrem k tobě. Vyjekla při tom, jako by někdo šlápl psovi na ocas. (hod 37) V očích se ji nebezpečně blýsklo. Možná by dokázala pohledem zkamenět, ale nikdy nebylo jisté, zda touto schopností disponuje jenom Medúza nebo i její ne o moc pěkné sestry. Tvá fanynka navíc vypadala jako potomek gorgon. Ne jako jedna z nich.
Vyškrábala se na nohy a syčivě zaprskala. Najednou si nebyla tolik jistá, jestli chce proti tobě bojovat. Držela se dál a málem šlápla do kočičího záchodku. Její oči poplašeně těkly, jako by jí někdo právě zahučel do ucha. Nebyla to ani chvilka a vrhla se rovnou na tebe s pařáty nataženými dopředu.
Pozn.: hodila jsem za její útok 22. Musíš ji přehodit a dejme tomu, ze dva úspěšné hody (nad 50) ji vyřadí z boje. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Kráska Mám hlad. Nejspíš. Na druhou stranu to víno je takové dobré. Zajímalo by mne zda-li budou mít ještě něco tekutého. To jde do krku rychleji. A navíc není takový problém s tím něco vybrat. "Mhhhh..." Odklidím s tím menu do kterého jsem se díval. Nechám si poradit. A hlavně vím už co se týče pitiva, co si k tomu vínu dám. Jako hlavní chod nebo předkrm? "Jistě..." Přitakám. Vyčkávajíc na číšníka. Netrvá to vlastně ani dlouho a už se nás ptá na to, co si dáme. "Co se týče jídla, dám si to co mi doporučíte... ale rád bych se zeptal. Máte absint? Třeba tak celou láhev." Užívám si jeho rozpačitý pohled. To překvapené drmolení. "A byl bych rád za co nejkvalitnější a nejsilnější co máte." Dodám s úsměvem na rtech. Mám chuť se připít. Potom všem. Si to snad zasloužím. Potom co číšník zmizí se podívám s jakousi předstíranou svatozáří na hlavě na krásku. "No co... mám na to chuť. Ehmmm... mělas to někdy?" Zeptám se jí. Však dlouho nečekám na odpověď. "Pochybuji, že to budou servírovat tak jak se to má. Takže to budu pít jako barbar." To poslední spíš tiše zavrčím. V mém předchozím životě bylo toto pití krásně podávané. Strávil jsem u něj spoustu času a mohu tvrdit, že se i částečně zelená víla podílela na mém psaní. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro My budeme pííít ~Áres~
Měla jsem chuť Áreovi zamávat rukou pře obličejem, protože mě nějak vůbec nevnímal. Aspoň se mi nezdálo, že by mluvil k věci. Zkusila jsem s menu ještě druhý pokus a nakonec jsem se rozhodla pro nějaká hovězí steak s... proboha, ani netuším, co ty názvy znamenají.
Áres si začal objednávat potom, co k nám došel číšník a přidal k tomu absint. Pozvedla jsem obočí, ale nic jsem na to neřekla. „Já si dám hovězí steak s... co se hodí k vínu?“ podívám se na číšníka a pak nad tím mávnu rukou. „Víte co? Překvapte mě, ale ať je tam ten steak. Středně propečený,“ zdůrazním.
"No co... mám na to chuť. Ehmmm... mělas to někdy?" Zavrtím hlavou. „Ne,“ ušklíbnu se a opřu se o dlaně s lokty na stole. „Copak, chceš vyzkoušet, co naše božská těla vydrží?“ rýpnu si a přejedu jej pohledem. Kdekdo by si mohl myslet, že jsem pár. „A myslím si, že tady vědí, jak to podávat,“ mrknu. „Jsme na místě honosnějším než sám Olymp,“ zavtipkuju a zauvažuju, co by mi na to řekl Zeus. Nejspíš by mě vyhnal hromy a blesky za taková slova.
Netrvalo to dlouho a došel číšník. Flašku absintu se dvěma skleničkama přivezl na malém vozíku, který byl po stranách zdobený a nejspíš jej tu hodlal nechat, jelikož se na něm nacházela druhá láhev ponořené do ledu a podle všeho to byla obyčejná voda, pak vedle skleniček ležely dvě ozdobné lžičky přímo pro potřeby absintu a miska s kostkami cukru. „Dáma si dá s cukrem nebo bez?“ zeptal se mne. „Hm, absint budu pít poprvé,“ přiznám se a číšník přikývl, že rozumí. Do skleničky nalil trochu absintu, nedivila bych se, kdyby později Áres lil do skleničky mnohem větší množství, položil na ni stříbrnou lžičku a cukr. Na hrdlo láhve s vodou přidělal kovovou zátku s menším otvorem, takže voda mohla téct pomalu a ne tak velkým proudem. Pak začal přelívat vodu přes cukr a tekutina se pomalu měnila, až se stala bílou s nádechem zelené. A ta vůně, ach. Připravený mok položil hned přede mě. „A pán si bude přát s nebo bez cukru?“ a učinil tak, jak si Áres přál.
Chvíli studuju obsah skleničky, než se podívám na Área a zeptám se: „Jak se to pije? Najednou nebo pomalu?“ |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Lež nebo pravda
Měl jsem pocit, že jsem zaslechl jméno, které bych znát neměl. Přičetl jsem to však svému zamyšlení a nejistotě. Dělo se něco špatného a nedokázal jsem říct co. Štvalo mě to. Vždycky jsem měl přehled o všem, co se na Asgárdu šustlo. Nepočítal jsem do toho pletichy Ódina nebo zálety Thóra. O tom jsem už raději slyšet nechtěl.
„... ale... také něco jiného." Podíval jsem se na svou ženu a nelíbil se mi její tón. Něco se stalo, o čem nějakou dobu mlčela. Potom popsala, co viděla, a já cítil, jak mi přejel mráz po zádech. Proč jsem si myslel, že to je pravda. Něco hluboko ve mně vědělo, že se to někdy stalo. Že je Nárvi... mrtvý. Ne! Je to hloupost! Nemůže být. Je to kluk a teď se o něj stará Frigga.
Uhnul jsem pohledem. Nechtěl jsem, aby na mě Sigyn viděla, že o tom uvažuju. Určitě by jí to ranilo. Sám jsem tomu věřit nechtěl. Určitě to byla hloupost. Žili jsme si dobře s pár otravnými návštěvami Ódina a Friggy a mnoho pitomých výprav s Thórem. Nenáviděl jsem jej za to, že jsem nemohl být častěji se Sigyn. I jeho vinou se stala ta věc s Angrbodou. Neustále na mě házeli špínu, ale co oni dělali s mým životem? Je fakt, že jsem chtěl, aby si mě všímali, ale dnes to bylo už jinak. Měl jsem někoho, před kým jsem se nemusel předvádět. Mohl jsem být sám sebou. Takový dar mi nikdy nikdo nedal. Jenom Sigyn.
„Drahá,“ podíval jsem se na svou drahou s bolestným výrazem. „To, co jsi viděla, možná...“ sklopil jsem oči a podíval se na svoje ruce. Třásly se mi. „Nevím, co se to děje, proč vidíme tyhle věci a bojím se, abys s tou skutečností neměla pravdu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Pravda pravdoucí ~Loki, Sigyn~
Ve chvíli, kdy to Loki řekl, nastalo hrobové ticho. Hudba znějící v dáli už nehrála, halas bavících se hostů taktéž utichl. Dokonce i vaše kroky nešly slyšet. Na všech zdech se najednou objevily praskliny, kterým prosvítalo bílé světlo. Pukot, který najednou prořízl vzduch a váš sluch. Ovanul vás chladný vzduch a na tvář padly vločky, které se pak proměnily ve sníh. Zaštěrkaly řetězy. Pevně obmotávaly Lokiho pás, další držely jeho ruce zvednuté nahoru. Sykot nad jeho hlavou vám napověděl místo, kde se právě nacházíte.
Prudká bolest otřásla Lokim, když mu kapka jednu dopadla na holou kůži. Země se otřásla, suť kamení se sesunula k úpatí hory. Na zemi ležící miska, prázdná, byla jedinou možnou záchranou od utrpení, kterou Sigyn pro Lokiho měla.
„Přehnal jsi to, Loki,“ byl to Ódinův hlas plný zloby a nenávisti vůči jednomu šprýmaři. „Vážně sis myslel, že ti to projde? Vážně sis myslel, že Baldrova smrt vše vyřeší? Že budeš ty ten nejpohlednější bůh?“ „Matko, otče!“ Nárviho nechápavý výkřik se nesl i skrze sníh. Držely jej stráže s rukama spoutanýma za zády. „Co se to děje?“ „A nechat tu bestii z vašeho domu, aby později zabíjela? To jsi chtěl? Chtěl jsi, aby mě Váli sesadil z trůnu? Proto jsi ho tolik nechával s Thórem?“ Nárvi sebou škubl, když uslyšel zavrčení. Pak jej stráže prudce hodil a on spadl do sněhu. On to nevěděl, ale Ódin klepl holí o zem a iluze zastřela jeho tělo a najednou na zemi ležel Loki. „Vem si svého zrádného otce, Válí, vem si ho.“ Vzteklé zavytí, zvuk bolestného křiku a štěkot? Štěkot se postupně vstával silnějším a silnějším. Na chvíli se vše zatmělo a potom opět rozzářilo barvami, až z toho oči pálily. Garmr kolem vás skákat a neustále štěkal. Leželi jste na zemi v prachu, kolem vás byla jenom suť. Byli jste zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Souboj Zdá se že už nemám takový švih jako dříve, Mjöllnir totiž gorgonu minul. Zamračil jsem se, natáhl ruku a nechal jsem kladivo vrátit do své ruky. Zřejmě mám štěstí, při návratu totiž dostala má protivnice pěknou ránu do zad. To mi o něco spravilo náladu a spokojeně jsem se usmál. Tak jo, teď to musí vyjít lépe. Nebudu se tady přece srát s nějakou řeckou obludou. Ano, zdá se že se mi vrací stará dobrá chuť po boji. Úplně to ve mně vře! Už dlouho jsem něco takového necítil, ale líbí se mi to... Co bych to byl za boha kdybych si nemohl aspoň občas zabojovat a nevyřídil bych tuhle věc? Tiše jsem tedy gorgonu pozoroval. Vypadalo to že teď už si tak jistá není. Ale nakonec přeci jen zaútočila. Napřímil jsem se do celé své výšky a nechal jsem kolem sebe vlát vítr (jen tak na efekt :D). Pevně jsem ve své ruce sevřel násadu Mjöllniru a rozeběhl jsem se přímo na gorgonu. Ve chvíli co jsem udělal první krok se venku ozval docela hlasitý hrom a zablesklo se. Ještě než budu u ní, tak se pořádně napřáhnu, vystřelím pár menších blesků na její ruce a pokud to bude možné, tak jí pak dám ránu Mjöllnirem přímo do hlavy (nebo kam to prostě půjde... pokud vůbec :D). |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Auch... to gorgonu muselo bolet ~Thór~ Pozn.: svoje hody vepisuj pls do příspěvku... buď tady nahoru nebo přímo do textu, dík :)
Gorgona sebou prudce tikla, jak ji blesky zasáhl přímo do rukou, které vzápětí ihned stáhla, a následně jejím tělem otřásl silný náraz kladiva, který odhodil zpátky ke kočičímu záchodku, pro její štěstí byl vymytý a prázdný. Svezla se po stěně jak v nějakém animáči a zůstala ležet na zemi. Její tělo se začalo opět měnit do původní podoby. Mladé nevinné dívky. Její rty se tiše pohybovaly, a pokud ses k ní přiblížil, mohl jsi slyšet, jak říká: „To nemůže být Zeus... já nechci... boj...“ ani to nedořekla a její tělo se rozsypalo v prach. Kdysi v dobách řeckých by se vrátilo do Tartatu, ale dnes? Bylo pro monstra v křesťanském pekle vůbec místo?
Nastalo ticho. Po šarvátce v bytě zůstal tvůj podpis. Kočičí záchodek rozbitý, stěny lehce ožehlé a plné prasklin, jak do nich gorgona narazila. Zem špinavá od prachu připomínající popel, dveře vyražené z pantů. Bude se divit, až se vrátí. Co máš nyní v plánu? Zůstat a počkat nebo se je pokusit najít venku? Řím je velké město a najít někoho zde je jako hledat jehlu v kupce sena. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro U Sigyn v bytě Pozn.: Ok, budu na to myslet :) Teď to bylo jiné. Můj plán vyšel naprosto dokonale, což se mi pochopitelně líbilo. Při zásahu blesky stáhla ty svoje pracky a pak následovala rána kladivem, po které by byl nějaký smrtelník určitě na místě hned mrtvý. Sledoval jsem jak gorgona spadla na zem a začala se měnit zpět do lidské podoby. Pomalu jsem k ní přistoupil a zaslechl jsem co říká. Chtěl jsem se jí zeptat na několik věcí, ale to už se rozpadala na prach. No, její chyba. Kdyby si nedovolovala, mohla ještě žít. Těžko usoudit co s ní teď bude a vlastně mně to ani nezajímá. Raději se rozhlédnu po bytě a zjistím jakou spoušť jsme napáchaly. No, to nevypadá moc dobře... Prozatím nechám Mjöllnir zmizet a místo něj vytáhnu z kapsy telefon. Přejdu trochu stranou a vytočím Lokiho číslo. No tak, zvedni to... Doufám že má mobil u sebe a že mi to ten zmetek třeba hned nepoloží. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro S krásnou zrzkou, když se Míra nedostavil "Chmmm... A možná se jen snažím zapít ten divný pocit z onoho fiaska..." Pokud by někdo tvrdil, že to nejsem já. Ani bych se mu nedivil. Bylo mi divně. A prostě zatoužil jsem po alkoholu. Vybral si proto ten, který by aspoň chvilkově mohl zabrat. Když nezamávat s duchem, tak aspoň částečně s tělem. I to bych bral jako úspěch. "V tom případě. Dobře pro ně." A pro mne také. Nebudu muset při každé skleničce házet ošklivé pohledy, jak mi to skvělé pití připadá, díky tomu nesprávnému způsobu podávaní, odporné. Pozvedl jsem obočí, když dorazil číšník. Toto jsem vážně nečekal. Na mé tváři se objevil úsměv. "Bez cukru, děkuji." Ten pohled na absint měnící barvu mne vždycky neomrzel. Byla to neskutečná barevná podívaná. Házecí různé abstraktní obrázky. Než se z oné zelené stala taková mléčná až opálová. Chvíli jsem se kochal. Než jsem svůj pohled stočil na zrzku. "Hmmm... jak chceš... Ale většina básníků byla schopná nad tím trávit hodiny a hodiny. Věř mi, sám jsem to tak dělával." Ach tu dobu jsem miloval. Být zalezlý v opiovém doupěti. Popíjet absint a psát. Sem tam se setkat s pomyslnou zelenou vílou, která byla spíše způsobena mou představivostí. "Pomalu... vychutnávej si to." Mrknu na ní. Naznačím přiťuknutí. "Na tebe, krásko." S tímto okoštuji. Není to špatné. Možná vážně nejlepší, co zde mají. Poté se napiji o doušek víc. "Ano... ano... to by šlo." Po mé tváři se rozlije spokojený úsměv. Popíjet zelenou vílu v přítomností červené víly... co víc si přát ke štěstí. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Absint... jenom absint ~Áres – muž bojových úmění... hehe~
Ne, že bych nikdy nepila nějaký alkohol s podivným rituálem přípravy, ale tohle bylo fascinující. Trochu jsem se bála chuti, ale snad to bude poživatelné. Měli jsme jednu výhodu. Žili jsme už dlouho a bylo málo věcí, které jsme ještě nezkusili. No jo, já vlastně ještě nespala s mužem. Ale přece mám nějakou pověst.
Koukám na Área, který je jak v sedmém nebi. Pomalu se tedy napiju absintu a zprvu nevím, co si mám o té chuti myslet. Nu, ale cukr tomu musel dodat jinou chuť než originál, který měl bůh války. Pak jsem upila trochu víc. Člověk si na to asi nakonec zvykne. Chutná to jak sladké hašlerky.
„Nuu, není to špatné,“ znovu upiju a lehce se usměju. „To by mě zajímalo, kdo tohle vymyslel.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Sleduji svého muže, vidím jak váhá, přemýšlí o mých slovech a zvažuje možnosti. Ovšem žádnou pozitivní v jeho výrazu nenacházím, což mi potvrdí i svým rozechvělým hlasem, kterým mě osloví. V ten moment k němu přistoupím a vezmu ho za lehce rozklepané ruce. Cítím, že víc potřebuje utišit on. Jsem tu pro tebe. Jako by říkal můj něžný stisk a při tom jsem to já, kdo to nevydrží a po tváři se vydá na cestu první slza bolesti. Nechce se mi tomu věřit, ale část mě si začíná uvědomovat, že tomu tak skutečně je. V ten moment se však stane ještě něco dalšího. Jakmile Lokiho slova dozní a potvrdí tak to, co sužovalo mé srdce, nastalo až smrtící ticho všude kolem. Tohle je.... špatně. Stihne mi proletět hlavou, těsně před tím, než se všechno kolem začne rozpadat. Najednou Lokiho objímají řetězy. Na nic nečekám, pokouším se je chytit a sundat, ale marně. Stejně mi mého milého odtáhnou pryč, k úpatí hory, kde na něj čeká hadí jed. "Neee!" Vykřiknu a hned na to málem spadnu, jak se země otřese. V tom vyvažování si všimnu misky na zemi a okamžitě ji zvednu. "Neboj, bude... bude to dobré..." Zkusím utišit mužovu bolest vlídným slovem a misku podžím nad ním, do cesty další jedové kapce. Skrz závoj slz sotva vidím, že tu nejsme sami. Všeotec a jeho soudný proslov odsuzující mého muže k zatracení za své činy. Ne. Tohle... on to neudělal. Nebo ano? Opravdu jsem si vzala vraha? Možná. Co na tom sejde? Ať mě Všeotec zatratí i s ním, když mě za něj provdal. Věrně při tobě budu stát, do konce našich legend. Zopakuji si v duchu část své přísahy. Pokud je mým trestem tohle, tak budiž. Jenže... Jak se zdá, nemohu přijmout tento trest jen tak. On do toho tahá i naše děti! "Nárvi..." Zašeptám chlapcovo jméno a otáčím se směrem odkud se ozval dětský výkřik. "Bestii?!" Zopakuji po Všeotci slovo, které mi nejvíc hnulo žlučí. Koho z nás tím myslel? Mě? Nebo někoho ze synů? ... Váli...? Myslí Váliho? On není žádná bestie! Země... prosím... ochraň mého syna, když já nemohu... Vznesu své přání a skrz nohy pošlu do země část své energie výměnou. Přítomná zeleň se má snahu sebrat a obalit Nárviho, aby zabránila útoku vrčícího tvora, který se sem žene. Avšak najednou je vše zas jinak. Odin klepne holí a na Nárviho místě je Loki. Zeleň ustane v činnosti, neb jí zmizel cíl a já se spěšně podívám na místo, kde byl můj muž ještě před chvílí v řetězech. "Ne. Nehraj si se mnou!" Křiknu zoufale a rozeběhnu se k místu, kde je Loki teď. Proti nám se řítí velký vzteklý vlk, Všeotcem zván jako náš syn. "Váli, tohle ne... nechceš..." Rudý závoj na očích však neprostoupí žádné z mých slov. Padnu vedle Lokiho a obejmu ho, ve snaze chránit ho vlastním tělem, i když tuším, že se v tomhle budeme přetahovat. Očekávám kdy na nás dopadne vlčí tělo, zakousnou se zuby, seknou drápy, ale nic. Když otevřu oči, je všude tma, než se v mžiku vše opět rozzáří. Zemřeli jsme a vstupujem do Valhaly či co? Zarazím se nad jasnou září. Jak ta ale opadne, zjišťuji, že jsme v Asgárdských troskách, zpátky v dnešním čase a Garmr se nás zuřivě snažil svým štěkotem probudit z ... iluze? Časové smyčky? U všech mrtvých bohů, co to bylo? Své otázky však nemám sílu vyřknout. Klečím v prachu, vedle svého muže, zjišťuji, že pláču. Pár vteřin s tím bojuji, nechci... ale... nakonec podlehu a zhroutím se na Lokiho hruď žádajíc si objetí. Domeček z karet se sesypal, staré rány byly znovu otevřené a studna bolesti byla opět naplněná. Dokázala jsem se se ztrátou synů smířit. Trvalo to, ale čas je mocný čaroděj. Jenže teď? Když jsem je oba zase svírala v objetí a bylo vše tak reálné. Včetně závěru. "Váli není bestie... on jí z něj udělal..." Vyhrknu mezi vzlyky. Ne. Jestli se nás teď něco pokusí sežrat já na to kašlu. Chci pět minut klidu, než se seberu. Teď bych nevykouzlila ani zelený stonek. No... ono i s úsměvem bych měla problém, pokud bychom do toho nechtěli tahat schopnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro U Sigyn v bytě – telefonát ~Thór~
Ve sluchátku mobilu jsi slyšel zvuk, který se snaží spojit se signálem druhého mobilu, a pak bys uslyšel tradiční vytáčecí tón. Místo toho ti však do ucha zaznělo: Volající je momentálně nedostupný. Zavolejte později nebo po pípnutí zanechejte vzkaz. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Trest, bolest a utrpení
Sigyn mi byla oporou a přitom jsem jí měl být já. Možná jsem byl jenom sobec, co myslel převážně na sebe. Ne, před ní bych nikdy nic nepostavil. Ani před své syny. I když to možná někdy takto nevypadalo, byli mou největší slabinou. To Ódin moc dobře věděl. Podezříval jsem jej, že to byl důvod, proč domluvil můj sňatek se Sigyn, ale taky jsme se nikdy milovat nemuseli. Mohli jsme mít děti, ale chodit kolem sebe jako pár, co musí žít spolu, protože to ták Všeotec chtěl. Ale my se zamilovali. Hluboce, což bylo nejbolestivější.
Ucítil jsem pevný stisk řetězů. Málem jsem přestal dýchat. Ledový kov se mi zakousával do holého zápěstí a každé trhnutí způsobovalo, že se mi hrany zařezávaly do kůže. Kapka jedu mne spálila, jako bych se koupal ve žhavé lávě. Vykřikl jsem a trhl sebou tak prudce, až se hora nade mnou prudce zatřásla. Byli jsme v té době bohové. Naše emoce se přenášeli na svět smrtelníků a nyní mnoho z nich poprvé poznalo, co je to zemětřesení.
"Neboj, bude... bude to dobré..." Měl jsem chuť ji říct, aby zde nezůstávala a neviděla mé utrpení. Chlapci, i když dospělí, ji potřebovali a hlavně nejmladší Nárvi. Nechtěl jsem, aby se mnou zbytečně trpěla.
„Vážně sis myslel, že ti to projde? Vážně sis myslel, že Baldrova smrt vše vyřeší? Že budeš ty ten nejpohlednější bůh?“
Pohlédl jsem na Ódina se zlostným zábleskem v očích. Pak se objevil Nárvi v zajetí stráží. Znovu jsem sebou trhl. „Pusť ho!“ vykřikl jsem. „On za nic nemůže! A TYS NIC NEPOCHOPIL!“ poslední slova jsem zakřičel, co nejvíc jsem mohl.
„A nechat tu bestii z vašeho domu, aby později zabíjela? To jsi chtěl? Chtěl jsi, aby mě Váli sesadil z trůnu? Proto jsi ho tolik nechával s Thórem?“ Další osočování, další obviňování. Věděl jsem, o kom mluví. Znal jsem tíživé tajemství, které jsem držel v tajnosti i před Sigyn. Prokletí, které sužovalo můj rod. Proč by Válí měl být jiný, když mám jiného syna, Fenrira, jehož podstata je vlčí. Další dceru pekel a hadího syna Jormungandra? Věděla to o mě Angrboda? Že moje krev dokáže vytvářet netvory? Jediný, jehož se prokletí netknulo, byl Nárvi. Mou vinou Váli trpěl, když se měnil do vlčí podoby. Nikomu jsem o tom neříkal. Dokonce ani své milované. Bál jsem se, že by se dozvěděla krutou pravdu.
„O trůn mi nikdy nešlo,“ snažil jsem se Ódinovi domluvit. Bál jsem se, co by provedl Nárvimu. Nikdy mi o něj nešlo. Baldr Válího viděl. Viděl jej v jeho pravé podobě. Syn o tom nevěděl. Nedával si pozor, ale já poznal, že přede mnou bůh něco skrývá. Tajemství, kterým mě mohl přidusit, ohrozit mou rodinu. Nemohl jsem to jenom tak nechat. Kdyby se zmínil jen slůvkem Ódinovi, vyhnal by Válího nebo hůř, zabil by jej.
Nárvi dopadl na zem a díky Ódinově iluzi se proměnil ve mně. Zavolal Válího, v jeho skutečné podobě. Mě snad neviděl? Neviděl, že jsem připoutaný ke skále? To měl vůči mě takový vztek? Myslel si, že jsem Baldra zabil pro svou ješitnost nebo snad jenom ze žertu? Chtělo se mi vykřiknout, ale mé rty silně drželo Ódinovo kouzlo. Sigyn mne snad také přestala vidět, protože skočila k Nárvimu. Válí se rozeběhl…
Trhnu sebou a probudím se v leže na zemi. Vzpomínky, které jsem dávno zapomněl, se vrátily jako bodnutí mečem. Cítím podivný tlak na hrudi. Nevšímám si psa. Najednou vidím scénu, jak se Válího ostré tesáky zabořují Nárvimu do krku. Až potom si uvědomil, koho to vlastně zabil.
Podívám se na Sigyn, která je ve stejném šoku jako já. Viděla úplně to samé, co já? Přisunu se k ní blíž a obejmu ji. „Najdeme ho,“ šeptnu, i když se setkání s Válím obávám. Pokud mě chtěl zabít, proč by to neudělal teď? A věřil by mi? Nebo by si jen myslel, že se snažím ukázat v lepším světle. Ten prsten…
Garmr to nejspíš už nevydržel a hlasitě zavyl a nasměroval hlavu ven. Sledoval jsem jeho pohled a málem mne omylo. Ta bestie se blížila, ale nevypadala, že by měla na spěch. Čekala snad na něco? |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro U Sigyn Chvíli jsem čekal a nic. Jako bych to nevěděl. Sakra práce. Zamračím se a mobil strčím do kapsy. Zamířím si to ven ze Sigyna bytu a dávám si pozor aby mně nikdo neviděl, pokud možno. Nechám venku pršet a celkem silně i foukat. Do toho sem tam uhodí i nějaký ten hrom. Zkusím najít nějaké místo kde bych nebyl vidět (prostě někam za roh, za strom nebo tak něco) a pokud se v okolí nebude dít nic zvláštního, tak si opět přivolám Mjöllnir a vylétnu vysoko do vzduchu. Zamířím si to rovnou k sobě domů, do Dánska. Nevšímám si něčeho jiného, chci být jen co nejrychleji tam. Až budu nad domem, ujistím se ze vzduchu že kolem něj není něco podezřelého. Pokud by bylo vše v pořádku, tak bych o kousek dál "přistál", nechal zmizet Mjöllnir a šel bych si dát rovnou pořádně studenou sprchu. Pak bych se převlékl, pustil televizi, sedl si do křesla, vzal do ruky mobil a začal bych volat do hotelu ve kterém jsme v Lokim byly když jsem poprvé potkal Sigyn. Pochopitelně se chci zeptat zda je tam pan Hiddleston ještě ubytovaný a pokud nebude, tak by zbýval už jen Josse. Jak jinak sehnat toho zmetka mně už nenapadá. Snad jen David, ale ten by také nemohl být všude. |
| |
| soukromá zpráva od Fortuna *Lucky Dubois* pro Slinky mi tiekli na dobré orosené pivečko, na mok mojej takmer druhej domoviny. Tiekli by mi slinky možno aj na niečo iné keby Frank nebol tak strašne nesympatický. Ale tak kniha sa nemá súdiť podľa obalu. " Oh, daj pokoj....Ale keď inak nedáš, Frank?" Nebudem sa predsa hrať na zbytočne skromnú, obzvlášť keď on bol z toho očividne hotoví. " Na moje bezkonkurenčné víťazstvo!" Hodila som do seba pôžitkársky malý pohárik teraz mliečne zakaleného nápoja a vypila som ho do dna. "Ale povedz mi radšej, Frank, lebo karty sú, sakra, nezáživná téma...aké je tvoje najobľúbenejšie historické vojnové víťazstvo, a nie Stalingrad ako odpoveď neberiem...beriem skôr niečo z Antiky? A čo si myslíš, do akej miery sa na výsledku podieľal um veliteľa a do akej miery stará dobrá šťastena?" to bola otázka hodna akademického titulu, ktorý som myslím ani nemala. Ťažko povedať, troška som sa už v tých svojich životoch strácala, obzvlášť teraz keď sa mi do krvného obehu dostával alkohol. "Na tvojej odpovedi závisí či sa prihlásim alebo neprihlásim na tvoje hodiny. Takže žiaden stres. Pohoda, klídek..." Zasmiala som sa. Nech už odpovie hoci čo, ja som vedela pravdu najlepšie. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Dánsko – Thórův dům ~Thór~ Dejme tomu, že jsi tam dorazil při rozbřesku…
Kolem tvého domu nebyly známky nepřátel. První sluneční paprsky rozlévaly zlato po tvé střeše a zeleň měla zvláštní zelenozlatou barvu. Udělal jsi vše, co sis přál. Když jsi volala na hotel, recepční ti řekla jenom: „Pan Hiddleston ještě nedorazil. Budete mu chtít vyřídit nějaký vzkaz?“ jako by zmizel ze zemského povrchu nebo prostě zdrhnul a nikomu nic neřekl.
Mezitím, co jsi seděl v křesle, v televizi byly zrovna zprávy. Jako obvykle byly plné neštěstí ostatních lidí, plno autonehod, sebevražd, mezi to strčená reportáž o roztomilých štěňatech. Jedna ze zpráv tě však mohla zaujmout svou nezvyklostí. Dosti prsatá reportérka. Stála u úpatí světoznámého dánského útesu Mons Klint (mapa, kde to je). Její bílé stěny zdobila podivná zčernalá skvrna. Jako by do ní uhodil blesk.
„Policie hledá viníka,“ říkala právě reportérka, „který poškodil jeden z našich přírodních jevů.“ Další záběr na stěnu útesu ti ukázal víc, i když pro smrtelníky neviditelné, to nebyla obyčejná díra. Runy, které mohli vidět jen bohové severu, moc dobře prozrazovaly, o co šlo. Byla to brána, ale ne na moc vlídné místo. Tím místem, ze kterého někdo přišel do zdejšího světa, byl Hellheim. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Bar ~Fortuna~
Zkouška Frankových vědomostí jej přinutila, aby se navzdory alkohol zamyslel. Co se týkalo antických bitev, bylo jich bezpočet. Řecko, Řím. Hlavně řecké bitvy byly dosti ovinuté mytologií, takže výběr z této éry antiky zamítl. Krátce si vzpomněl na Hvězdnou bránu, ale to hodil do mozkového koše taky.
„Hm, říká ti něco jméno Arminius?“ podíval se na tebe. „Zromanizovaný Germán? Jako malého jej vzali jako rukojmího do Říma a převychovali. Aspoň se tak zdálo navenek. A právě s ním je spojena bitva v Teutoburském pralese. Protože byl vychováván jako Říman, znal sílu jejich vojska. Disciplína, formace a proti tomu samotní Germáni neměli šanci. Arminius zradil Vara a nachystal léčku v pralese. Římané tam napochodovali a bažinatý povrch a hustý les roztříštil jejich formace, rozdělil je a nepřátelé je mohli rozdrtit. Dnes stojí v lese Arminův pomník.“ Napil se. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Domů jsem dorazil bez problému. Osprchoval jsem se, převlékl (Taková lehká bunda, tričko s krátkým rukávem, na krku řetízek a obyč kalhoty), sedl jsem si do křesla a v ruce mobil. "Aha. Nevadí... Ano, rád bych mu vzkázal aby se mi co nejdříve ozval až dorazí. Děkuji". Samozřejmě jsem ještě řekl komu se má ozvat (pokud by to bylo nutné :D) a položil jsem mobil vedle na stolek. Pak můj zrak padl na televizi, ve které zrovna běží zprávy. Většina věcí jako obvykle. Různé nehody, sebevraždy a tak dále. Mrzí mně to, rád bych těm lidem pomohl, ale momentálně nezmůžu nic. Snad nejzajímavější ze všeho je jedna reportáž vysílaná od Mons Klint. Trochu jsem se předklonil, zaujatě jsem si reportérku prohlédl a poslouchal jsem co říká. Viníka který poškodil... Obyčejnému člověku by se to mohlo zdát jako by do útesu uhodil blesk, ale mně jako bohovi je jasné že to tak není. Všiml jsem si té díry a těch run. A kruci.. Výraz v mém obličeji se změnil na poněkud.. "ustaraný". Hellheim.. není možné že by si Hel jen tak vyšla na výlet. Muselo se stát něco špatného... Zatraceně, ať už to bylo cokoliv, určitě to moc dobré nebude. Když jsem si toho všiml já, tak je možné že by to viděl i Loki. I když u něj těžko říct... Chvíli ještě jen tak sedím v křesle a nakonec se rozhodnu že bych se tam měl aspoň na chvilku podívat. Vezmu si tedy své černé brýle které si ihned nasadím, vyhrnu si rukávy, vypnu televizi a zamknu byt. Zajdu do garáže a sednu si do svého oblíbeného auta. Nastartuji, vyjedu z garáže, dálkově ji zamknu a pomalu zamířím k Mons Klint. Nechci nijak spěchat, ještě by tam mohly být ti reportéři a všelijací čumilové. Takže pokud by to šlo, stavil bych se cestou pro nějaké pití (něco nealkoholického), nebo třeba něco k snědku. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Pevně objetí, které dodává sílu a šeptaný hlas mého milého mi pomůže najít nové odhodlání pokračovat. Najdeme ho. Musíme. Je naděje, že žije a budu ho moci opět vidět. Naposledy jsem jej spatřila, jako dospívajícího i když mužem se ještě zváti nemohl. Nespravedlivě nás odsoudili. Loki možná byl podvodník a Lhář, ale naše děti do toho neměly být zataženy. "Najdeme..." Několikrát kývnu s uplakanou tváří stále zabořenou v jeho hrudi. Nebyla jsem u soudu. Nevěděla jsem o něm, přesněji, přišla jsem, ale pozdě. Nejspíš naschvál mi to někdo zamlčel, možná ve strachu, že bych své síly byla schopná obrátit proti pantheonu, který se rozhodl rozbít mou rodinu. To je jediné vysvětlení, které mě napadá. Zlomená žalem a hnaná touhou uchránit od bolesti alespoň muže svého, jsem pro ně už nebyla takovou hrozbou, jako kdybych se snažila zabránit výkonu trestu. Život zde nebyl lehký. Ale dokud jsem měla vše, co jsem milovala, byla jse spokojená. Z myšlenek na to, co bylo kdysi a co bylo teď mě vytrhne změna v Garmrově chování. Štěkot nahradil vytím a něco v Lokiho stisku se také změnilo, což mě přimělo otřít slzy a podívat se směrem, kam se dívají i mí společníci. "Ale no tak..." Vypravím ze sebe v povzdechu. Teď je důležité najít prsten a vypořádat se s bestií. "Běž najít, pro co jsme přišli... a pokus se nedostat nás znovu do té... víš co..." Nevím jak to nazvat. Byla to iluze, či jen dveře do minulosti? Nevím... "Já se postarám o tu příšeru." S tím se pomalu zvednu ze země a pohled přilepím k tvorovi venku, zatím je dost daleko a nijak se k nám nežene, ale nevěřím, že bychom pro onen prsten mohli dojít oba bez toho, aby nám nerozmlátil sídlo nad hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Fortuna *Lucky Dubois* pro " Teutoburský les? Nebola o tom nejaká hra?" Mrkla som na Franka, veď prečo aj nie. Keď už sa do toho tak zapálil, prečo sa troška nezahrať na nevzdelaného študentíka. "Ale nie, celkom rešpekt, že si si vybral práve toto. Malý, nevďačný Arminius, s tými jeho hustými vlnitými kaderami a plnými perami, a veľkou germánskou hlavou. Nemáš pocit, že vyzerá troška ako oholený John Snow?" Povedala som troška nostalgicky, zároveň kyselo aj s pobavením. " Čo si budeme hovoriť, Frankie. Niekto mal šťastie."Možno naozaj mal šťastie..možno to šťastie vyhralo pokerový turnaj a popíja pivo so zubatým profesorom, ktorý by skôr mal byť modelom na propagáciu dentálnej hygieny. .".alebo hamingju alebo ako sa to vlastne volalo, tam u nich. Čo si budeme hovoriť, Frankie. Ale moja otázka zostala nezodpovedaná. Mohol za tú zradu dômyselný plán, stratégia, trpezlivosť a Irminova znalosť légií, alebo za to mohla Šťastena? No tak Frank, si hazardný hráč, musíš byť troška naklonený tej nadprirodzenej myšlienke!" Schuti som sa zasmiala. Vlastne som ani nevedela kam touto diskusiou smerujem. Ale začalo ma to celkom baviť. Tak či tak sa s ním už nikdy viac nestretnem. Takže....sa môžem troška odviazať, a možno povedať aj troška viac....veď čo. Smolu snáď mať nebudem. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Mons Klint ~Thór~ ráno kolem 9-té -> kol 12 h
Během cesty k útesu začalo mírně poprchávat, a když jsi vyšel z fastfoodu, který nabízel tradiční dánské jídlo, rozpršelo se tak hustě, že většina aut sjížděla z cesty, aby se vyhnuli strážce s některým z nepozorných řidičů, což při takovém počasí bylo velmi obvyklé. Ani ty sám jsi nemohl jet moc rychle. Sice jsem mohl odpuzovat vodní kapky ze svého předního okna, že jsi neměl problém vidět skrze hustý déšť, ale ostatní řidiči takové štěstí neměli a až k útesům ses plahočil rychlostí kolem 30 km/h, ne-li pomaleji.
Minul jsi jedno auto v příkopu, u kterého už byla policie, a zdálo se, že se nikomu nic nestalo. Jízda se neúprosně protáhla, až to bylo nemilé. Ale nakonec jsi k poledni konečně dojel do cíle. Mezitím se déšť zmírnil a kromě pár zvědavých turistů s deštníky s hlubokým obloukem, tady nebyl nikdo. Reporéři dávno zmizeli za jinou reportáží.
Nepříjemně ses bořil do mokrého písku a rozbouřené moře neustále vysílalo vlny ke břehu, které sem tam vyhnali turisty o kus dál, aby neměli mokro v botách. Na chvíli se moře podobalo tomu, jak by Jörmungandr vlnil svým tělem a snažil se zatopit nejbližší přístavy. Měl by být mrtvý, ale v dnešní době člověk (bůh) si nemohl být jistý.
Brána do/z Helheimu se nacházela dál od turistů, jelikož nyní bylo pobřeží bičováno slanou vodou. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Za prstenem a vs. příšera
„Divný, že nás nezabil, jak jsme byli mimo,“ zamračím se a pomůžu Sigyn na nohy. Ani jsem si neuvědomil, že jsem začal mluvit zase jako Thomas. Žádné slovní kudrlinky, žádné cukrování, abych někomu mazal med kolem pusy. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli mi to chybělo nebo ne. Vzpomínky se mi však bolestivě obnovily a možná jsem opravdu zabil Baldra zbytečně, ale teď už je to jedno. Pokud se dostaneme k tomu artefaktu splňující přání, jsem si jistý, že Ódina zpátky chtít nebudu. Určitě by mě vrátil zpátky na horu a Sigyn by musela chytat kapky jedu. Tohle dovolit nemůžu. Jestli tím odstraním i Thóra, tak ať. Chci zpátky rodinu.
„Ale...“ snažil jsem se nějak apelovat na Sigyin rozum, aby na toho tvora nešla, ale bylo fakt, že jsem věděl jenom já, kde ten prsten je a ani jsem si nebyl jistý, jestli bude stále na místě. „Budiž, ale Garmr půjde s tebou. Ochrání tě,“ políbím ji a zadívám se ji do nádherných očí. „Buď prosím opatrná,“ její ruku jsem pouštěl jen s těžkostí. Co když se jí něco stane a nezvládne to? Pak se budu nenávidět a raději zemřu spolu s ní. Netušil jsem, zda můžeme umřít, ale zkoušet to nebudu.
„Tady máš,“ podám ji meč, který jsme našli před domem (snad jsme ho fakt našli xD). „Budu hned zpátky,“ znovu jsem ji políbil a už jsem se otočil a zamířil ke schodišti. Při prvním stupínku jsem si málem vybil všechny zuby, kdybych se nechytil zábradlí. Tenhle dům se vážně rozpadá. Nadechl jsem se a opatrně stoupal nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Sigyn vs. příšera ~Sigyn~
Garmr zavrčel jejím směrem, protože se netvor s blanitými křídly pohnul o něco rychleji, protože vycítil, že se něco změnilo. U boku mu stále visela truhlička od Idunn. Jestli v ní byla zlatá jablka, byla by to ohromná pomoc.
Tvůj chlupatý společník nečekal, a vyrazil proti netopýrovité obludě. Nestvůra se však jeho pohybu vyhnula, máchla křídly a dostala se tak do vzduchu. Chudák pes vyskočil, ale nedosáhl. Navíc měl štěstí, protože si jej nevšímala, ale své očí upírala přímo na tebe.
Byla to chvilka a humanoidní netopýr se rozletěl proti tobě.
Pozn.: řiď se kostkou vs. příšery. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Souhlasím su manželem, že to divné je, ale teď je třeba se soustedit na jiné věci. Třeba získání prstenu a zdržení bestie. O myšlenku, že si nevěřím na její usmrcení či ovládnutí se s Lokim raději nepodělím. Ať věří, že syna najdem spolu, já mohu jen doufat, ale co jsme sem přišli, nejsem schopná používat své schopnosti v plném rozsahu jak bych si přála... Snad to vyjde a zvládne to alespoň on. Protest umlčím odhodlaným pohledem a pevně semknutými rty. Tady není prostor pro kompromis. Naštěstí to pochopil a určuje, že pes bude spolu se mnou, což přijímám za rozumné. "Pokusím se, lásko..." Odvětím konejšivě a pohladím ho po tváři. Polibek dodává síly a nové odhodlání. Ne. Musíme se odsud dostat oba. Vezmu si meč a opět nechám splynout naše rty. "Děkuji. A teď upaluj ty blázne." Pobídnu ho s úsměvem. Snad se opravdu vrátí brzy. Krátce ho doprovodím pohledem, ale jen pár kroků, sama se totiž ohlédnu ke svému cíli, který se dal do pohybu a Garmr se začal činit v roli ochránce. Musím mu pomoct, aby se mu něco nestalo. Vykročím kupředu, následně pokleknu a dostknu se rukou země. Prosím, pomoz mi... Vyšlu energii do země ve snaze lapit démona skrz ní (7%). Žel, neúspěšně. Nejen, že země je tu opravdu silně vyprahlá a energie do ní zahučí bez odezvy, ale navíc démon vzlétne. I kdyby se tedy země vzchopila a pomohla, nemá šanci sahat do vzduchu. U Ódinovi paty... Zhrozím se. Ale přeci jen mám meč, kterým se hodlám krýt, pokud se dostane až ke mě. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Bar ~Fortuna~
„Jon Snow?“ pobaveně se zasmál Frank. „I když proč ne,“ ušklíbl se. „Starkové taky vypadají jako národ uctívající své severské bohy.“ Dopil svůj příděl alkoholu a mávl si k barmanovi pro další.
„Opravdu jsem na ni neodpověděl?“ pozvedl obočí a zahrál, jako by udělal nějaký hřích. „Možná trochu od všeho. Měl štěstí v tom, že nikdo z Římanů nepoznal, že hraje na obě strany. Pak určitě za to mohla jeho dobrá znalost legií a znal jejich slabiny i strategie, jak roztříštit jejich řady, aby byly snáze napadnutelné.“
„A co ty? Nějaké koníčky?“ zeptal se. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Hellheim Cestou jsem se zastavil v jednom rychlém občerstvení, kde jsem si dal Pølse. Nechtěl jsem se přecpávat, takže klobáska stačila jen jedna a k tomu malé, nealkoholické pivo. Zaplatil jsem a když jsem vyšel ven, už docela hustě pršelo. Sice jsem i já musel jet docela pomalu, jelikož silnice byly kluzké, ale zase na druhou stranu tu moc aut nebylo a déšť jsem mohl od skla svého auta odpuzovat, což mi zajistilo aspoň o něco lepší výhled na cestu. Viděl jsem jedno auto v příkopu. Všichni zřejmě byly v pořádku, ale přinutilo mně to dávat si o něco větší pozor. Pobrukoval jsem si jednu písničku a za několik hodin jsem konečně dorazil na místo. Vystoupil jsem z auta ven, trošku jsem se protáhl a pak jsem ho samozřejmě zamknul. Schoval jsem si klíčky do kapsy a začal jsem se rozhlížet po okolí. Vypadá to že kromě několika turistů tu už nikdo není, což je dobře. Jakmile jsem sešel dolů na pláž, cítil jsem jak je zem nasáklá vodou a jak se mi boty boří do písku. Rozbouřené moře a vlny šlehající vysoko do vzduchu. Jak jsem to tak viděl, vzpomněl jsem si na Jörmungandra. Je to už hodně dlouho co jsem o něm slyšel naposledy, ani nevím co s ním je teď. Ano, měl by být mrtvý, ale v téhle době se toho děje tolik, že si člověk nemůže být jistý ničím. Popošel jsem o kousek dál a podíval jsem se na to kvůli čemu jsem tady. Zdá se že brána je stále otevřená. Netuším o co se tady jedná, ale něco mi tu prostě smrdí. Za poslední dny se toho stane tolik a teď je jen o pár metrů dál cesta do jiného světa. Ano, několikrát jsem říkal že bych udělal cokoliv abych mohl mimo Midgard, ale... Hellheim není zrovna místo na procházku. Nevím, nejsem si jistý zda to udělat nebo ne. Přímo před sebou mám cestu pryč. Mohl bych tu zůstat, dál hledat Lokiho a doufat že se nám společnými silami podaří najít to po čem teď tolik bohů baží. A nebo mohu jít tam. Musí přeci být nějaký důvod proč se ten průchod otevřel. A sice to zní bláznivě, ale možná bych mohl najít nějaká vodítka i tam. Ach jo.. Povzdechnu si a zhluboka se nadechnu. Ujistím se že mně nikdo nesleduje a pokud to půjde, tak portálem projdu, doufaje že se nestane nic nepříjemného. Tohle je šílené.. //Samozřejmě jsem stále připraven si hned "vzít" Mjöllnir, kdyby bylo třeba... |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Sigyn vs. příšera ~Sigyn~ Hod za netvora: 11% (máš štěstí, že házím taky blbě :D) Garmr: 10% (no, a ještě hodím méně, joo:D)
Z netvorových úst vyšlo něco jako posměch, což znělo jako chřestění několika ocasů chřestýšů. Blanitá křídla propouštěla světlo a odhalovala tak mnoho krvavých žilek klikatící se jako řeky údolím. Každé máchnutí rozprášilo suchou zem a zvedalo menší oblak prachu. Garmr se snažil vyskočit tak vysoko, aby netvora kousl do nohy, ale zatím byl až příliš malý, aby se mu to povedlo.
Humanoidní netopýr se znovu rozletěl směrem k tobě. Při tom otevíral a zavíral tlamu plnou ostrých zubů a natahoval před sebe ostré drápy. Rudý drahokam na tvém meči se najednou rozzářil a netvor rychle ztratil balanc a zhroutil se k zemi. Po chvíli se celý meč rozzářil ponurým rudým svitem, jako by potil krev. V rukou lehce pulzoval a něco se snažilo dotknout tvé mysli. Něco TO pocházelo přímo z drahokamu a jásalo.
Garmr mezitím překonal vzdálenost mezi sebou a netvorem a vyskočil. Ve vzduchu jeho tělo zmohutnělo a přerostlo i největšího existujícího psa. Kdyby se postavil vedle tebe, sahal by ti téměř až po prsa. Stavbou těla se podobal pitbulovi a hlavní změnou byly jeho oči. Neměl jenom dvě, ale čtyři. Černá srst do sebe vpíjela veškeré světlo a kolem něj byla prazvláštní éterická aura, která pro živé nebyla dvakrát příjemná.
Stvůra se však prudce přetočila, jako by psův útok čekala a zasekla se drápy do Garmrova boku. Ten bolestně zavyl a odkulil se o kus dál. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Furt bez Míry... holomek jeden "Není to špatné?" Vytřeštím na ní nechápavě oči. Než mi dojde, že ne každému musí zaručeně chutnat. "Ale chápu." Dodám vzápětí. Pomalu ho pocucávám. Nezaslouží si být ihned vypit. Musí se vychutnávat. Pomalými doušky. Na chvíli se zarazím. Nechtěla k tomu i něco vědět z historie. "Neví se tak úplně, kdo ho vymyslel. Ale připisuje se to k Pierrovi Ordinaire, který to prodával jako žaludeční tonikum." Toť zkráceně k historií. Je tu spousta věcí, které bych jí mohl o tom nápoji říct. Něco mi však říká, že bychom nad tím zůstali až do zítřejšího rána. (Kdyby tě to zajímalo - tak tady máš něco z oné historie.) "Mohl bych ti dát přednášku... ale to by bylo na dlouho... a navíc..." Na chvíli jsem vyrušen číšníkem, který nese jídlo. "... mám hlad." Vlastně ani nevím, co jsem si to objednal. Nechal jsem to na číšníkovi s tím, že mi má dát to nejlepší, co mají. Zkoumavě jsem se díval na talíř a jeho obsah. A uvažoval nad tím, zda-li to mám pozdravit jako první. A pokud mne to pozdraví zpátky... bude to mluvit italsky nebo anglicky? Nakonec jsem se stejně s přáním dobré chuti dal do jídla. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Díky podivnému záření meče, se netvor zhroutil uprostřed pohybu ke mě a Garmr tak měl možnost znovu útočit. Na malý okamžik, jsem si dovolila nepozornost a zadívala se na drahokam v meči. "Co jsi zač?" Zeptám se. Cítím jak se o mě otírá cizí vědomí a zamrazí mě. Ta věc... žije? A... raduje se? Nechápu to. Prsty se váhavě dotknu podivně zářícího drahokamu, jako kdyby mi snad tak mohl dát odpověď na mou otázku. V následující chvíli se však ozve Garmrovo kňučivé štěknutí a všímám si, že i změnil podobu. Moc platné mu to pro boj však nebylo, neb utržil dost nehezkou ránu a stvůra má nyní opět volnou cestu ke mě, než se Garmr opět sebere. Tak zkusíme něco trochu jiného... Díky nové vzdálenosti, zatím nepotřebuji krytí meče a zkusím znovu jednu ze svých schopností. Tu, kterou nepoužívám příliš často s dost dobrých důvodů. Znovu se dotknu země, abych měla lepší kontakt s ní, než přes nohy a tentokrát se pokouším dostat přes prašnou půdu k netvorově životní energii. Jakmile se jí dotknu svým vědomím, pokouším se stáhnout ji do sebe, co nejvíc jí půjde (74%). Vysávání síly přes prostředníka je složitější, ale momentálně se nechci dostávat do tak blízkého kontaktu, abych mohla přiložit ruce k jeho srstí porostlé kůži a proces urychlit. Meč mám stále připravený, pro případ, že by se démon vzchopil příliš rychle a dostal se ke mě, či snad kdyby meč, chtěl něco tvořit sám. V ten moment se i rozhodnu pootevřít svou mysl, ve snaze zjistit, co za "věc" z drahokamu klepe na moje duševní barikády. Mohu jen doufat, že nic zlého a naopak mi to v boji pomůže. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Helheim ~Thór~
Helheim byl nehostinné místo. Jakmile jsi překročil práh, ovanul tě ledový a málem jsi pod jeho prudkostí klesl na kolena. Pod podrážkami křupal zamrzlý sníh až na led, a tak nebylo jisté, jak je vlastně hluboký. Helheim bylo natolik jiné od pekla a podsvětí, že nebylo možné, aby se rozpadl a sjednotil se. Obrovské vločky studily, jako by ti někdo přejížděl žiletkou po kůži, ale nikdy nepronikla skrz.
Za tebou se rozprostírala vysoká skaliska. Podle toho, co sis pamatoval ještě z domova, šlo o dvojí pohoří Hvery. Ani jsi nemusel ujít velký kus a spatřil jsi bezednou jámu Hvergelmi, ze které vytékala čeka Gjöll. Tam by nebylo dobré spadnout. Něco tu však chybělo. Garmr. Helin pes, který střežil portál a většinou byl on důvodem, proč se s Helheimu nevracel smrtelník ani bůh.
Jelikož překážka číslo jedna byla pryč, druhá tě čekala v ledové pustině u řeky Gjölln. Tu jsi překročit nemohl, aniž by ses proměnil v bezduchou mrtvolu, která by se přidala k ostatním. Každý, kdo smočil v řece byť jen prst, se stal otrokem Hely a to platilo i o bozích.
Bylo tu několik možností, jak překročit řeku bez újmy, i když ani jedna nebyla jednoduchá. První bylo vstoupit do podzemních tunelů, které se chovalo podobně jako bludiště a neustálým přemisťováním stěn ses mohl ztratit nebo narazil na ztracené chodce či jiná monstra. Nemusel sis však dělat hlavu s pekelnou mříží. Další možnost vedla k mostu Gjallarbru, ale za ním se blyštila zlatá brána Thrymgjöll a jediný, kdo ji mohl otevřít, byla Hela nebo její zástupce obr Hraesvelg.
Vraťme se ale k místu, kde se nyní nacházíš. K portálu, který jsi překročil, nezaútočil na tebe žádný pekelný pes se čtyřma očima, ale něco bylo špatně. Brána zajiskřila a ihned se zavřela. Ač nerad, tak jsi byl uvězněn v Helheimu. Heimdall by tě odsud mohl dostat, ale jelikož Asgárd byl zničen, byla tato možnost velmi nízká a možná i sám Heimdall dávno vzdal svou existenci. Čím vlastně byl, kde nemohl chránit duhový most?
Pozn.: pokud se budeš chtít někam vydat, tak hned nepiš, že ses tam dostal. Prostě jenom to, že směřuješ tím směrem, protože se může stát, že během té cesty na něco narazíš ;) |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Hledám jehlu v kupce sena
Kdyby to bylo jednoduché, dávno bych prsten našel a utíkal bych pomoct Sigyn. Každý podivný zvuk, který se ke mně donesl, mi trhal žíly a málem jsem zanechal hledání a utíkal pomoct. Čemu by vadilo to, že bychom nejdřív zničili netvora a pak se teprve vrhli na hledání? Něco mi však říkalo, že jakmile zemře, všechno se řádně pokazí. Už jen důvod, proč tu byl. Proč? Nikdy nic podobného Asgárd neobývalo. Byla to snad past pro bláhové bohy, kteří si mysleli, že můžou znovu vytvořit Asgárd? Truhla, prolétne mi hlavou a ihned vejdu do své soukromé místnosti, která byla jako zbytek domu v troskách. Dokonce se na zemi vytvořil kruh světla, jak byla proděravěná střecha. Ale jak jsem hledal, tak jsem truhlu najít nemohl (44%). Sakra, kde může být. To přece není možné. Nikdy jsem ji nebral jinam, v hlavě mi zazněl smích, který až moc připomínal toho protivného skřeta.
„Tak uvažuj. Mohl tu truhlu někdo odnést?“ snažím se myslet alespoň nahlas, když v duchu mi to nejde. Na chvíli jsem se vrátil k příšeře, ale ta měla jen Idduninu truhličku se zlatými jablky. Doufal jsem, že se nám ji podaří získat. Pak by ždibek mohl vyléčit jakékoliv zranění a urychlit tak naše hledání. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro V ringu ~Sigyn~
Cítila jsi, jak se ti do prstů vlévá energie, kterou jsi směřovala buďto do sebe nebo do svého amuletu. Netvor sebou škubl, nechápaje co se děje, a každý pokus, kdy chtěl zvednout nohu, skončilo jeho bolestným zakňučením. Země jej díky tobě nechtěla pustit.
Otevření mysli něčemu, o čem jsi nevěděla, jestli je dobré nebo zlé, mohlo skončit tragicky, ale duše, jak jsi díky tomu poznala, se zachovala až moc přátelsky (98%). Její mysl se vlila do té tvé a cítila jsi jisté uspokojení. Ukazovalo ti to zprvu rozmazané obrazy, které jsi nedokázala nijak rozluštit, ale časem se vyostřily a viděla jsi ne moc příjemnou scenérii bitevního pole a ženu, podle jejího oděvu valkýru, jak kráčí mezi mrtvými těly a hledá ty, kteří si zaslouží jít do Valhally. V ruce držela meč stejný jako ten tvůj. Šla klidně, když najednou...
Obraz zmizel, jelikož se nestvůra uvolnila ze tvého sevření (99%) a s ještě větší vervou na tebe zaútočila. ARIOR! zaznělo ti v hlavě a najednou jsi ucítila, jak se duše z meče do tebe přenesla úplně a drahokam pohasl. Přestala ses ovládat. Netušila jsi, co děláš. Pozvedla jsi meč a vyskočila. Byla jsi lehká jako pírko tak, jak to dokázaly jenom valkýry. Cítila jsi potěšení z boje, i když nepatřilo tobě. Tvůj meč se střetl s nestvůrou. Švihla jsi jím v příčném seku a ladným pohybem tak přeťala netvorovu tlamu na půl. S odporným bubláním se humanoid svezl k zemi a zůstal ležet.
Dopadla jsi na nohy a na chvíli jsi ztratila vědomí, i když tvé tělo stále fungovalo. Arior, jak si valkýra říkala, pozvedla meč a namířila jeho špici k Ódinově pevnosti. „Dovedu nás k vítězství,“ a jedním úderem roztříštila drahokam. „Za jakoukoliv cenu.“
Mysl Arior ustoupila do pozadí a ty ses svezla k zemi. Nejhorší na tom však bylo to, že sis nedokázala vzpomenout, jak jsi zabila netvora nebo proč je drahokam roztříštěný. Ani na to, že v tvém těle tajně sídlí i druhá duše. Duše Arior. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Huh, i pití má svou historii? ~Áaaares~
Chvíli jsem si myslela, že jsem udělala něco špatně, ale pak to Áres uvedl na pravou míru, že chápe. Znovu se napiju a něco mi říká, že tohle pití by mi ve velkých dávkách nemuselo udělat dobře. Pamatuji si na dny, kdy jsme popíjeli nektar z ambrózie, a to pak byli bohové opravdu mimo. Otázkou bylo, zda ždibek ambrózie není i v tomto nápoji.
Pozvednu obočí. „Takže mám počítat s...“ raději nedokončím větu, protože mi přišlo stupidní říct: že budu lítat celou noc na wc?. „Aa, to je fuk,“ usměju se a podívám se k číšníkovi, který nám už nesl jídlo. Pokývala jsem hlavou, když mi donesl mou objednávku a s chutí jsem se do toho pustila s přáním dobré chuti. Přitom jsem celou dobu popíjela absint a vždy, když se nám vyprázdnila sklenička, doběhl číšník a ihned nám to doplňoval podle tradic. Ani jsem si nevšimla, že mi to postupně leze do hlavy.
„Uuuf, to bylo dobrý,“ zazubím se a neuvědomuju si, že jsem asi vážně na mol. Otázkou bylo, jak je na tom Áres. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro A je to tady. Nikdy jsem si nemyslel že se to stane, ale tu. V Helheimu. Sotva jsem přešel přes práh, opřel se do mně náhlý poryv ledového větru. Tak tak jsem se udržel na nohou. K tomu také ten sníh. To že přes něj budu muset patrně jít mi ani nijak nevadí, ale ty vločky dopadající mi na kůži... to je hrůza. Raději bych se znovu nechal ožehnout od Lokiho než tohle. Ale co, jsem seveřan a ne nějaká padavka. Budu to muset vydržet. Sundal jsem si brýle a strčil je do kapsy. Také jsem si stáhl rukávy aby mi na ruce tolik nepadaly ty vločky a úplně jsem si zapnul bundu. Ano, možná bych ten sníh od sebe mohl pomocí své schopnosti nějak odpuzovat, ale to by nebyla taková sranda. A navíc nechci hned přilákat pozornost tím že zrovna tady budu používat nějaké věci. Jakmile jsem se dal do pořádku, začal jsem se kolem sebe rozhlížet. Za mnou pohoří Hvery a jen kousek ode mně je Hvergelmi. Přišel jsem o trošku blíž a zadíval se dovnitř. Těžko říct zda je skutečně bezedná, ale.. hluboko to bude určitě dost. Ještě že nemusím dolů. Pousmál jsem se a díval jsem se kolem dál. Vidím Gjöll, táhnoucí se od té propasti na západ i východ, ale to čeho jsem se obával nikde. Ať se dívám jak chci, tak Garmra nevidím. Těžko říct co si o tom mám myslet. Jsem pochopitelně rád že tu není, nemusím s ním bojovat. Ale zase se trochu bojím kde jinde by mohl být a co by tam dělal. Je tu otevřený portál na Midgard, takže by jím teoreticky mohl i projít a napáchat spoustu škod. Ale to je nejspíše jen bláznivá myšlenka. Hel si své věci přeci ohlídat umí. Díval jsem se kolem a málem jsem úplně zapomněl na ten portál. Zajiskřil a zmizel. A kruci.. Zamračil jsem se a došlo mi že chtě nechtě tu teď budu muset zůstat. Aspoň než najdu cestu ven, pokud nějaká je. Za starých dob by mně Heimdall bez problému přenesl zpět, ale teď je to těžší. Heimdalle, příteli.. Vidíš tohle? Musíš si říkat že jsem blázen. Mně samotného by nikdy nenapadlo že se tu octnu, ale jsem tu. Dnes je divná doba... Povzdychnu si, znovu se rozhlédnu a začnu vzpomínat na to co o Helheimu vlastně vím. Co teď musím udělat je jasné, musím se dostat přes Gjölln. Jenže to je těžší než se zdá. Mohl bych jít do tunelů. Tam by snad možná bylo i o něco bezpečněji a nemusel bych řešit tu řeku. Ale na druhou stranu.. nejsou to obyčejné tunely. Co jsem slyšel, tak se neustále mění a já bych se tam nerad ztratil. Mohl bych tam strávit celé dny, než bych se dostal ven. To se mi moc nelíbí, takže už je tu jen jedna možnost. Gjallarbru.. Musím tam jít a doufat že pokud tam někde bude Hraesvelg, podaří se mi ho přesvědčit aby mi Thrymgjöll otevřel a nechal mně projít. Vydám se tedy směrem na východ. Cestou dávám pozor na okolí a sem tam se raději podívám i na nebe. Nerad bych aby se ke mně snesl velký pták a začal mně trhat na kusy. To by nedopadlo zrovna dobře a já nemám v plánu umírat. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro A jak krásně leze do hlavy, viď Zrzečko... "S čím?" Pozvednu tázavě obočí. "Pokud myslíš ony halucinogenní účinky o kterých se tvrdí, tak to je blbost. Snažili se tím pošpinit to dobré pití. A opomněli fakt, že většina spisovatelů při onom popíjení si občas dopřávala i opium." Ohradím se. Vím to. Byl jsem u toho. Sám jsem míchal absint a opium. A proč ne. Mohlo se to. Díky tomu vznikala má díla. Nejen má. Stačilo se podívat na kolegu Poa. Jídlo nakonec nebylo zas tak strašné. Dokonce bylo velmi chutné. A zmizelo velmi rychle. Jediná jeho nevýhoda bylo to, že ho bylo málo. Moc málo. Ale byl jsem syt. Absint se dobře popíjel. Možná vzhledem k tomu, že s ním mám své zkušenosti, jsem ho popíjel pomaleji než-li Artemis. Aspoň o dvě skleničky byla snad rychlejší. "Chápu, že to chutná jako šťávička, ale věř mi, drahá... šťávička to není." Poukázal jsem na její rychlé pití. Na druhou stranu... proč jí v tom nenechat. Zajímalo by mne, jaká bude nynější opilá Artemis. Až teď mi vlastně došlo, že jedna složka, přesněji bylina co je v něm obsažena se jmenuje velmi příhodně: Artemisia absinthium. "Teď mi dochází... to pití je vlastně tvoje. Jedna bylina v něm se jmenuje Artemisia absinthium... Takže jsme vlastně objevili tvoje pití..." S tímto ani proč se tak nějak dotknu její ruky. Přesněji tu svou položím na její. A zahledím se jí upřeně do očí. Úsměv mi hraje na tváři. A mám co dělat, držet se a nevěnovat jí polibek. Ty její rty. To jak se směje... Hauuuu! |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Sílu, kterou vysávám rovnou převádím do amuletu, jedna proto, aby se surová energie pročistila a druhak je lepší mít něco v zásobě. Můj úspěch mě přivede k pousmání, jenže pak v dobré víře pootevřu svou mysl onomu vědomí, které klepe na vrátka bých duševních bareiér a ku podivu necítím nic negativního. Moc jsem si nevybrala nejvhodnější čas na prozkoumávání meče, nebo duše v něm, ale cítím, že by mi to mohlo pomoct... že otevřít se... je vlastně dobrý nápad. Otevřu se o trochu víc a už se proti mě tlačí. Cítím spokojenost, radost a zvláštní sílu. Vidím obrazy dávno minulých událostí, ale je jich tolik, že si je jen stěží stihnu zapamatovat. Zamotá se mi z toho hlava. Stejný meč patřil Valkýře... Spousta Valkýr zde padlo, podle pozůstatků v podobně zbrojí, ale meč jen jediný. Co to znamená? Nevím nic. Obraz zmizel stejně jako mě vědomí. Z ničeho nic mě vítá černá temnota, ale tma netrvá dlouho. Když znovu otevřu oči, klečím na zemi v prašné zemi, drahokam v meči roztříštěný. Okamžitě se otáčím po nepříteli, očekávajíc útok, ale... on je mrtvý?! Ano. Uťatá hlava jasně svědčí o jeho mrtvosti. Ale... Jak?! Pohlédnu na meč od krve, pak na mrtvolu a zase na meč. Nechápu. "Ale... tak... není důležité to chápat, hlavně, že jsme to přežili, ne?" Zeptám se Garmra a pokusím se o úsměv. Můj pohled spočine na Idunnině truhličce, kterou měl tvor u pasu. Je čas zjistit, zda obsahuje to, co bychom tam čekali. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro ~Thór~ čas: neznámý, ale zatím tam máš den a možná to tak zůstane napořád
Z dálky zazněl dračí řev. Nidhög byl daleko, ale díky skaliskům to znělo, jako by byl přímo za tebou. Pohled do útrob Hvergelmi nebyl nic moc. Černočerná tma a voda, která z ní vytékala, což na Midgardu bylo nemyslitelná, aby tekla zdola nahoru, doplňovala řeku Gjölln svou podivnou mocí. Zároveň na tebe dýchl závan smrti a neviditelné ruce se po tobě sápaly, až jsi málem přepadl přes okraj. Mnoho ztracených duší, které ještě za života chtěly provést hrdinský čin, aby mohly do Valhally.
Mnoho fanatiků věřilo, že ten, kdo překročí řeku tam a zpět, stanou se hrdiny. Netušili však, že vždycky cesta vedla jenom tam. Zpátky to bylo mnohem horší. Pamatoval sis, jak tvůj otec často vysílal zlatou gardu, aby se s fanatickými proroky vypořádali. Roznášeli mezi jeho lid jenom chaos a nevědomost a zároveň nemohl pomoct těm, kdo už se vydali do Helheimu, ač je o to jejich rodiny prosily. Ve většině případů šlo hlavně o mladé muže.
Nejschůdnější cesta byla podél řeky Gjölln, což už samo o sobě byl problém. V hlavě jsi slyšel hlasy, které tě lákaly do čiré vody, která vypadala tak nevině. Určitě byla čistší než jakákoliv řeka, kterou jsi kdy viděl.
O hodinu později ses dostal do stejné úrovně, jak bylo úpatí Helina pohoří. Od něj tě však dělila ledová pláň posetá mnoha ledovými bodci a dostávat se přes ně by ti trvalo velmi dlouho. Do tvé mysli opět vstoupila řeka Gjölln. Napij se! Napij se! Stále volala. Nebo pojď za námi! Neboj se. Dračí řev se znovu ozval, ale tentokrát sis mohl být jisty, že z opravdu velké dálky.
Kousek od tebe se roztříštilo několik ledových ostnů. Ale nikoho jsi neviděl. Další tříštění se ozvalo o něco dál, a pak zase. Jako by to něco kolem tebe dělalo kruh. Před první řadu jsi neviděl dozadu, tak jsi nemohl ani poznat, kde se to nachází a hlavně, jestli to je nebezpečné. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Jmenuji se Kámen! BE EL O NE DÉ! ~Áriku, a to právě chceš, ni?~
Dobře. Místo toho, abych ostudně pokračovala ve své úvaze, že bych potom lítala na záchod, je moje myšlenka nahrazená halucinacemi. Pozvedla jsem obočí v mírném překvapení, že jestli slyším dobře, ale pak mě Áres vyvrátil z omylu, který jsem už, už chtěla vyzkoušet. Co bych tak viděla? My Little Ponny? „Táákže,“ podívám se na dno další prázdné sklenky, „Jestli to dobře chápu,“ opřela jsem bradu o dlaň, „musím si k tomu vzít ňákou drr.. drogu, abych měla halucinace?“
Ne, že bych zrovna já chtěla zkoušet nějaké opium, abych se zcvokla. Už tak bylo pro mě novinkou, že se asi opravdu opíjím! Množství, které jsem postupně naládovala, by složilo slona. Já se stále dokázala udržet na nohou, pokud by na to přišlo, ač směrem bych si jistá nebyl. Sem tam jsem koukala na Área, jestli nezačíná být mimo i on. Zdálo se, že ne.
„Šťávička,“ zahihňám se a zacpu si pusu, abych se nechovala takhle divně, ale ono mi to prostě nedalo.
"Teď mi dochází... to pití je vlastně tvoje. Jedna bylina v něm se jmenuje Artemisia absinthium... Takže jsme vlastně objevili tvoje pití..." Cítím jeho teplo ruky, ale místo toho, abych stáhla tu svou, tak se ještě víc usměju. Ve střízlivém stavu bych se zeptala, co to dělá. Nyní mi to bylo opravdu jedno. „Tak moje?“ volnou rukou shrábnu své rudé vlasy a překryju si jimi ústa, protože mám zase potřebu se smát. Ani jsem si neuvědomovala, že na nás pohoršeně koukají někteří hosté. „Taak proto do mě tak rychle padá.“ |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Prsten!!!
Musel jsem prohledat každou píď, abych prsten vůbec našel. Byl jsem celý od prachu, ale truhlu, tedy šperkovnici od Sigyn, jsem nakonec našel zasypanou pod všemožným harampádím. Byl jsem do hledání tolik zabrán, že jsem si ani nevšiml změny zvuků v boji. Překvapilo mě až absolutní ticho. Prsten jsem si pro jistotu zavěsil na řetízek, který jsem obvykle nosit jako Tom Hiddleston a vyběhl jsem ven, div se nepřerazil o uvolněné prkno.
„Sigyn?!“ bál jsem se toho, co uvidím, ale místo Sigyn na zemi ležela mrtvá příšera. Nebyl na ni pěkný pohled. Má žena právě šla směrem k ní, ale já se k ní rozeběhl, protože jsem se bál, jestli se jí něco nestalo. „Jsi v pořádku?“ kontroluju, jestli má všechny končetiny. Garmr mě vůbec nezajímal. Ať si pojde. Všiml jsem si krve na meči. To’s byla ty? podívám se na ni s otázkou v očích. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Já bych toho chtěl... nevylučuji však, že to je jedna z nich "Ano. V této době to bylo opium. Teď už máš víc způsobů. Stejně nechápu, proč byl ten alkohol tolik osočován." Pohraji si s poloprázdnou skleničkou. Než onen obsah do sebe kopnu. A nechám si nandat další. Měl bych s ní dohnat to skóre. Usmál jsem se. Byl to na ní zvláštní pohled. Vypadala tak uvolněně. Víc přirozeně. Líbilo se mi to. "Ano, tvoje." Potvrdil jsem její slova. A užíval si to, že se svou rukou neucukla. Nemohu si pomoct a ty vlasy v jejím obličeji mne prostě znervózňují. A tak tedy se druhou rukou, která je volná pokouším ty její vlasy zase vrátit zpátky na své místo. "To bude asi tím... a taky, že je to pití bohů..." Zasměji se pro změnu já. Ať se dívají, jak se dívají. Je mi to jedno. Jsem platící. A ta útrata, kterou jim tu děláme není malá. Opět jsem však svou pozornost přesunul na krásku, které jsem snad ještě stále držel ruku a sem tam jí pohladil po té její. Bylo to příjemné. Velmi příjemné. "Jsi překrásná..." Pronesl jsem tiše. Myslel to opravdu, opravdu vážně... Alkohol je taková ošklivá věc, nutí nás mluvit pravdu. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Na půli cesty k odhalení obsahu truhly uslyším své jméno. Otočím se za vyděšeným hlasem k ruinám vily a vidím jak ke mě přibíhá Loki, strachy bez sebe. "Jsem. Snad... Totiž ano." Vypravím ze sebe a nechám se obejmout. "Máš?" Hloupá otázka. Mám prsten přímo před očima na řetízku. Ten malý úspěch mi ve tváři vyčaruje na krátkou chvíli úsměv, než opět potemní v celkové situaci ve které jsme. Měč stále držím v ruce a doprovodím mužův pohled na něj tím svým. Pak nejistě pohlédne na mě. "Ehmm... Neptej se mě jak..." Promluvím. "Nevím jak se to... prostě jsem se..." Ne počkat. To o vysávání říct nemohu. "Tak nějak... jsem zkoušela volat o pomoc zemi, ale marně a... cítila jsem něco... cizího. Pak jen černo a tohle..." Pokynu hlavou k příšeře. "... mrtvé." Při onom kývnutí konečně také vidím Garmrovo zranění. "Sakra!" Div nevykřiknu. Okamžitě pustím chotě a běžím k psovi. Zachránil mě, pomáhal mi a není fér, abych se na něj vykašlala. Pouštím meč a obě ruce položím na ránu. "Neboj se. Budeš v pořádku." Pokusím se ho uklidnit vlídným slovem a pouštím ze sebe léčivou energii do psího těla. (10% :'-( ) |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Ano, šéfe! ~i ty proutníku~
Co to děláš? zeptala bych se za normálního stavu, ale v tuhle chvíli se mi líbí, že mi shrnuje vlasy za ucho. Navíc se k tomu i lehce uculím, jako by mi dával dortík. Jo, jsem naprosto picnutá, ale neuvědomuju si to. Prostě alkohol.
„Já myslela...“ podívám se na Área s povytaženým pohledem, „hm, to je fuk. Hlavně to pití je dobrý. Číšník!“ zvednu ruku, aby k nám rychle naklusal a dolil nám. Ani nevím, jestli pijeme první nebo už druhou flašku. A vlastně to je jedno.
"Jsi překrásná..." Podívala jsem se do Áreových očí a lehce je zúžila. Nebylo to myšleno zle. „Ani ty nejsi k zahození,“ lehce se ušklíbnu, protože si chci rýpnout. „Tak co tu ještě děláme?“ pozvedla jsem obočí a v tuhle chvíli jsem vypadala asi moc uličnicky. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Jaký proutník... jsem věrný jen tobě... v mezích. Je pěkná. Pěkná jako obrázek. Obrázek na který se díváte hodiny a hodiny, vůbec se přitom neokouká. Ani ve snu by mne nenapadlo, že bych se někdy nacházel zrovna tady a s ní. Takto o ní smýšlel. Jenže Olymp padl a padlo všechno s ním. A my se změnili. Jsem rád, že jsem objevil kouzlo absintu. Je to jeden z mála nápojů, co dokáže opít. I když jedna má část touží, aby to bylo bez onoho alkoholu. Aby byla střízlivá. "Co jsi myslela?" Optám se. Se zaujetím v očích jí sleduji. Ty její oči. "To je dobře... že chutná." Lehce jsem se usmál. Nejsem k zahození... Koutky úst se ještě zvětšily. I když spousta dam si myslí něco jiného. Stačí se na ně podívat a padnou mi k nohám. Milují mne. Touží po mně. Při jejich dalších slovech jsem se zarazil. Jak to myslela? Tím co tu ještě děláme. Rozhlédl jsem se kolem sebe a musím uznat, že je vážně vhodná chvíle se přesunout do pokoje. Nechci být z tohoto hotelu vyhnán. Vytáhl jsem z kapsy peněženku. Několik bankovek větší hodnoty. Které by měly zaplatit onu útratu a ještě obstarat číšníkovi příjemné spropitné. "Půjdeme, krásko." S tímto jsem se vyhoupl na nohy. Trošku to se mnou zamávalo. Cítil jsem se lehce opilí. Na Artemis jsem však ještě neměl. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od ní jsem onu moc absintu znal. Objal jsem jí kolem pasu pro případy všech případů a vydal se s ní směrem do našeho pokoje. To bude ještě zajímavé... |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Záhada a truhlička
Zamračím se tak, jak jsem to dělával vždycky, když se mi něco nelíbilo. I když v případě Thóra jsem měl kamennou masku a v duchu si myslel: Bitch, please! Na jednu stranu bylo dobré, že příšera byla mrtvá, ale nelíbil se mi způsob jakým. Navíc si Sigyn nic nepamatovala a nedokázal jsem říct proč. Tady se mohlo stát cokoliv a později mýt nedobré následky.
„Hlavně, že tobě se nic nestalo,“ usměju se na Sigyn a políbím ji na tvář. „Můžeme se vyd...“ Nedořeknu, protože obrátí svou pozornost na Garmra, který je větší, hrůznější a hlavně zraněný. Nejraději bych ho tu nechal, ale kdo by nám potom otevřel portál? Já to nedokážu, Sigyn určitě také ne a Heimdall tu ani není.
Postavil jsem se a shlédl jsem na meč, který nechala Sigyn ležet u mých nohou. Řekl jsem si, že jí jej donesu, ale když jsem se dotkl rukojeti, projel mnou šok, až jsem překvapeně vyjekl a stáhl ruku. „Asi jej budeš muset nést jen ty, tedy pokud ten meč nenecháš raději tady,“ mnul jsem si zasaženou ruku. Žádné známky popálení na ní nebyly. „Jak je na tom?“
Garmrovy rány se nehojily tak, jak si Sigyn představovala. Pes se mezitím scvrkl do menší podoby chorvatského ovčáka a ani tak jeho rány nevypadaly o nic lépe. Začal si je olizovat, a pak na tebe upřel pohled a líznul tebe, i když na tvé pleti zanechal malou šmouhu krve ze svého nosu.
Mezitím jsem se přesunul k potvoře, abych odepnul Idduninu truhličku. Odepnul jsem ji a zvedl ji. Chvíli jsem si ji prohlížel a přešel ke své drahé. „Doufejme, že tam je to, co si myslím,“ a cvaknutím jsem odemkl zámek a otevřel ji.
Jako PJ:
Uvnitř truhličky se nacházelo poslední zlaté jablko. Jak jste věděli, dokázalo dodat sílu nebo léčit zranění, ale taky to, že když bylo nakousnuto, ztrácelo tak svou moc. Nyní před vámi stálo rozhodnutí. Necháte si jablko na horší časy nebo jej obětujete pro Garmra? |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Je pěkná, že? :D ~v mezích? A já vlastně také nejsem moc upřímná~
Postavím se, a mám pocit, že jsem na rozbouřeném moři. Není mi špatně a ani nemám pocit, že bych jako smrtelník měla letět na záchod. Jen jsem zbavená zábran, i co se týče mužů. Co se týče Área. A líbí se mi to, aspoň během tohoto mého stavu. Zhoupla jsem se tak moc, že jsem se musela zachytit Área, abych neletěla přímo k zemi. „Juu, ty máš obrovský svaly,“ zahihňala jsem se, a natiskla jsem se na něj víc, než to bylo společensky přístupné.
„A kde vůbec jsme?“ pozvedla jsem obočí a rozhlédla se a hledala nejbližší východ z restaurace. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Krásko, všechno má své meze. "Ou... pomalu a hlavě opatrně." Ne, že by mi vadilo, jak se zachytila a tak vůbec. Bylo mi to příjemné. Ale prostě všechno tak nějak má své meze. A my jsme tady pobuřovali společnost dostatečně, než bylo zdrávo a možné. "Díky..." Na kompliment se musí poděkovat. "V restauraci... v hotelu, kde jsme ubytování..." S tímto jsem se vydal po stopách onoho červeného koberce, který nás sem předtím dovedl. Dovede nás tím pádem na recepci a tam se zeptám té pěkné slečny, kam máme pokračovat dál. "Víš co, kotě... neprotestuj. Ponesu tě. Tak to bude lepší." Nečekám tak nějak na souhlas a doufám, že se nebude moc vzpírat. Už tak se na nás všichni víc dívají než-li je zdrávo. Vezmu jí do náruče. Vydám se k recepci, kde doufám, že zastihnu stejnou recepční. Pokud ano, poprosím jí, aby mne navedla do našeho pokoje. Nebo sehnala někoho, kdo nás tam zavede. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Helheim Pohled od Hvergelmi nebyl nic moc. Já se obyčejně ničeho skoro nebojím, ale tohle je věc která mně docela dokázala zneklidnit. A ten dračí řev který jsem slyšel mi na klidu taky nepřidal. Ano, vím že Nidhög tu někde je. Měl by být velmi daleko, ale jeden nikdy neví. Obzvláště tady je dobré si dávat pozor. Velmi nerad bych se zkoušel utkávat s drakem. Nebylo nač čekat. Věděl jsem co se stávalo těm kteří se rozhodly vydat se na Helheim. Nepochybuji že mnoho z nich skončilo tady dole. Všechno to co si z domova pamatuji mně utvrzuje v tom že bych odsud měl velmi rychle odejít. A to také udělám. Vydám se rovnou podél řeky, doufaje že nějakou cestu najdu. Ač jsem se díval jak nejpozorněji to šlo, žádnou úplně bezpečnou cestu jsem neviděl, což začínal být problém. Dostal jsem se jen o kousek dál a stále jsem v hlavě slyšel ty mámivé hlasy. Zamračil jsem se a nechal jsem kolem sebe zahřmít. Ne nijak extra hlasitě, ale slyšet to bylo. Sakra práce... Jeden by neřekl že největším problémem tu bude prostá řeka. Tak prostá úplně zase není, ale to je fuk. Jako by to nestačilo, znovu jsem slyšel Nidhöga. Aspoň že tentokrát to bylo o něco dál. Nebo nevím, možná se mi to jen zdálo, ale to teď není důležité. Hlavní pro mně je to co se děje kolem. Ty praskající ledové ostny jsou něco co mně trošku zneklidňuje. Nevím co to způsobuje, ale raději už mám v ruce připravené své kladivo. Těch ostnů je tu vážně hodně a nějak se jich zbavit musím. Takže přivolám pořádně silný vítr a mnoho blesků. Obojí pak vyšlu směrem kupředu, což by mi mělo udělat cestu. Pochopitelně stále dávám pozor na věci kolem. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Nedokáži pořádně zkoncentrovat myšlenky, jsem až příliš rozrušená a léčení se nedaří. "Hrom aby prašil do Odinových havranů..." Zakleji. Na to mě zmenšený Garmr olízne a musím se na něj usmát. Sama mám krev na rukou, ale čistým hřbetem se ho neobratně pokusím pohladit mezi ušima. Přistoupí k nám Loki a mluví. Ach... takhle se vážně nezačnu soustředit. "Nenechám. Mohl by se ještě hodit... možná..." Pohlédnu na jeho sežehnutou ruku a lehce se jí dotknu. "Garmr nic moc. Jak jsi na tom ty?" Napadne mě, vyléčit mu to, ale Garmr má v tuto chvíli přednost. Popálenina není tak strašná jako rozsehnutý bok. Pokusím se ránu držet rukama a posbírat rozuteklé myšlenky. Jenže dokud tu truhlu neotevře, budu nad ní přemýšlet, takže ještě chvíli setrvám, abych do ní mohla nahlédnout ze svého místa u psa. Jedno jablko. Mohlo by pomoci teď, ale mohlo by se více hodit v budoucnu. Garmrovi tu pomoc prostě dlužím, ale Loki by mě nejspíš nenechal jen tak obětovat jeho síly pro záchranu psa, který vlastně ani není můj. Vážně by mě zajímalo, proč adoptoval mě a není s Hel... "Než se začneme rozhodovat..." Začnu tiše, protože tuším, že oba nás muselo napadnout totéž. "Nech mě to zkusit znovu." Doufám, že budu úspěšnější. "Jen, prosím... dej mi chvíli ticha." Nařídit manželovi aby mlčel se mi neříká snadno, ale vážně potřebuji posbírat myšlenky. Chci, aby to tentokrát vyšlo a nemuseli jsme se rozhodovat, co s jablkem. (99% :) ) |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro Komu raději? Sám sobě je až ta poslední možnost, kterou bych nikdy nad nikoho neřadil. Možná... možná nad otce. Tomu bych si hodně rozmyslel jestli podat pomocnou ruku. Ale... Nemohu na něj házet své činy. Já ho zabil. Já se měl uhlídat, mít silnější vůli, ne... Nevěděl jsem, co dělám a mám na té vině největší díl. Na monitoru se míhají obrazy, které mě děsí. Je to realita? Budoucnost? Výmysly a iluze? Co je zač vlastně ten stín? Mnoho otázek, žádná odpověď. Všem... Ale obávám se, že tuto odpověď by mi onen přelud neuznal. Nemohu být na tolika místech zároveň. Jsou to hlouposti. Zvažuji, zda ty obrazy přeci jen nejsou pravdivé, ale Milly je teď u mě, ne někde v lese, takže přítomnost to není a budoucnost? To by znamenalo, že Forseti si není jistý v ničem, co řekl. Andělé přiletěli ke skále, kde byli moji rodiče, ale nezabili je. Pomalu nabírám jistotu, že by to opravdu mohla být pravda... navíc otce jsem poznal, pro by tedy nemohla být někde na Zemi i matka. Jen doufám, že není z ním... Rád bych otci sdělil pár věcí, které bych nerad, aby slyšela. Nebo možná... Ne. Ona by má slova nepotvrdila, i když bych na něj sypal jen pravdu, kterou moc dobře zná. Návrat do reality. Potemnělá atmosféra se mění a dívky se opět dávají to menších pohybů, které prozrazují jejich živost. Milly asi bolí záda. "Chceš si sednout jinak, aby tě to nebolelo?" Zeptám se tiše. Forseti sedí stejně bez hnutí a jen jeho zvedající se hrudník prozrazuje život. Kéž bych dneska vůbec nevylezl z pelechu... Sice nemusím spát, ale jen pouhé ležení a odpočinek je velmi příjemná věc. |
| |
| soukromá zpráva od Ma`at *Orora Nafré* pro ~Seth, Iseut~ Bylo jasné, že nám pořadně hoří za zadky. Když anděla mluvila, přešlapovala jsem neklidně z místa na místo, ale jakmile padlo jméno dalšího boha, překvapeně se na ní obrátil můj pohled. " Ty víš, kde je?" vyhrkla jsem. Bylo jasné, že čím více nás bude, tím větší máme šanci. Ucítila jsem Sethův pohled a bylo mi jasné, že z této novinky není tolik nadšený co já. "Hele je mi jasné, jaké to mezi vámi bylo....je....ale on si jistě jako mi uvědomuje v jakém jsme problému a pokud ne, srovnám vás do latě a nemysli si, že to nezvládnu." mrkla jsem na něj se svým typickým úsměvem. Snažila jsem se odlehčit situaci a zároveň dát rozhodné slovo. Štír za nás bojoval a každá chvíle našeho meškání znevažovala jeho případnou oběť. "Zaveď nás, kam myslíš, ale pamatuj - dýcháme ti na záda a i když nejsme v naší bývalé síle, s Tebou si poradíme, když nám dáš důvod." řekla jsem tvrdě směrem k Iseut a bylo jasné, jak vážně to myslím. Pak už jsem jen čekala kudy se vydá abych jí následovala. |
| |
| soukromá zpráva od Fortuna *Lucky Dubois* pro "Koníčky? Stieracie losy, pexeso, televízne hry, koleso šťastia, dostihy, boxerské zápasy, karty, tie trápne závody batoliat, scrabble, sms hry, krížovky, 8smerovky, maľované krížovky, hracie automaty, online hry, stolný futbal, závody v jedení hotdogov, knižné výzvy, padáky, lietadlá, alkohol, káva, čaj, cestovanie do pofidérnych krajín bez poistenia, spoločenské hry, ródeo, hľadanie mincí na pláži s detektorom kovu, .... proste neustále niečo robiť, neustále pokúšať šťastie" To bola rozhodne vyčerpávajúca odpoveď dopila som všetko čo som mala pri sebe, zachcelo sa mi ešte niečoho čím by som si spláchla krk a zároveň sa mi zachcelo ísť von. " Je to so mnou troška komplikované. Čo ti poviem Frank. Všetko je mojim koníčkom a zároveň nič. To je moje prekliatie!" Zasmiala som sa, aj keď to bola smutná realita. Šťastie malo svoje prsty vo všetkom. "Tak čo? Ešte jedna runda? Alebo nejaká prechádzka po večernom meste, Frank? Trocha sa stratiť? Ocitnúť sa v nejakej zašitej uličke v nebezpečnej štvrti? Jedine, že tu bývaš už celé roky, a poznáš to tu ako svoju dlaň, Frank. To by bolo celkom sklamanie." |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Já se cítím krásně! ~Áres~
Neměla jsem tušení, jak jsem se dostala z recepce a ani, jak jsem se ocitla v Áreově náručí, ale náramně jsem si to užívala. Objala jsem jej kolem krku a hlavu si opřela o jeho rameno. Tiše jsem si cosi pobrukovala, ale sama jsem neznala význam slov. Sem tam jsem se rozhlédla, kde jsme, té pěkné recepční věnovala zářivý úsměv, a jinak jsem spíše měla zavřené oči. Spát se mi nechtělo, jen jsem ráda cítila jeho vůni, i když notně přebitou těmi jeho parfémy.
„Vše v pořádku, pane Rubine?“ zeptala se recepční, která si mě zvědavě prohlížela a musela si myslet, proč se tak úžasný chlap zahazuje s takovou blbkou jako jsem já. „Steve!“ houkla na muže asi kolem třicítky, dle mého také pohledný, i když jsem se hlavně soustředila na neviditelnou skvrnu na Áreově oděvu. „Odveď hosty do jejich pokoje,“ podala mu čipovou kartu, která se zde používala místo klíče. Šlo na ni vidět, že by v Áreově náručí skončila raději ona, než-li já. Aby ještě neklepala a neptala se, jestli pan Rubin nepotřebuje nějakou speciální službičku.
Náš apartmán byl na můj vkus až příliš světlý, červený a takový bych si nikdy nezařídila. Ale nejspíš to byl jeden z lepších a sloupy mi tak trochu připomínaly Olymp. I když chybělo vroubkování a bílá. Ostatně se mi nelíbila jenom vínově zbarvená křesla, ale pokud mě do nich Áres uložil, bylo mi jedno, jakou měly barvu. Ale hlavně já chtěla ještě okusit ten lahodný mok. Nebo mne zanesl do ložnice? |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Bohyně "V tom nejlepším pořádku. Děkuji za optání. Jen bych rád slečnu odnesl do pokoje." Vykouzlil jsem na recepční úsměv. Moc dobře jsem věděl, co se jí honí hlavou. Měla smůlu. Za prvé - je to jenom prostý člověk, za druhé - přece nevyměním bohyni za člověka. Bohužel Artemis nevypadá zrovna na typ žen, který je schopen se dělit a pokud se nedělí tak je toho součástí... tak tomu bylo u Afrodity. Na druhou stranu by bylo velmi velmi ošklivé, kdybych zneužil tohoto stavu u Artemis a skončil s ní v posteli. Dilema... vážně dilema. I když stejně vím jak to skončí. "Poprosím o láhev toho nejlepšího absintu na pokoj... a se vším. Děkuji." Rozloučil jsem se takto tuším se Stevem, když jsem za ním zavíral dveře. Uznávám, že jsem potlačoval nutkání jí uložit do ložnice. Nakonec jsem jí položil na křeslo. Vyčkal chvíli než-li se ozvalo zaklepání na dveře a převzal od Steva dobré pití a vybavení k němu. S tím jsem se usadil k Artemis, pokud se tedy neroztáhla a já byl nucen se usadit někam naproti. Nalil jsem jí. Nalil sobě. "Tak co, drahá, na co si připijeme?" Neodolal jsem nutkání a když jsem měl volnou pravou ruku jí objal kolem ramen. Bylo to příjemné. Velmi příjemné. Napil jsem se pořádně. Mám co dohánět. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Helheim – ostny jako domino ~Thór~
Tříštivý a elektřinou pulzující zvuky dávaly znát, že se ti podařilo vytvořit jakousi obdobu cesty obehnanou ledovým cimbuřím. Vítr konal také svou práci. Lámal nejostřejší špice, které se sem tam zabodávaly do ztuhlé půdy a rozpadaly se na menší úlomku.
To, co před tím drtilo led, utichlo. Potom, co vítr ustal, se kolem tebe proháněl jenom sníh, zakrývaje tvé boty. Dokonce i řeka utichla, jako by vyčkávala.
Pronikavý řev pročísl vzduch a výhled na slunce ti na chvíli zakrylo dlouhé hadovité tělo pokryté ostrými šupinami, které až moc připomínaly ony ostny ledu, které jsi zničil. Na hlavě ten tvor měl zvláštní kresbu, ale nebylo čas si jej prohlížet, protože máchlo ocasem a nabralo cestou led a mrštilo jej po tobě (64).
Pozn. PJ: Hoď si a pokud překonáš hod 64, tak ses vyhnul a házej znovu a řiď se kostkou pro bůh vs. nestvůra. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Ticho... achjo
Přikývl jsem a i s jablkem v truhličce jsem se od Sigyn vzdálil, aby měla klid. Mezitím jsem se rozhodl trochu prozkoumat okolí. Sehnul jsem se pro jednu část brnění, pozlacený nárameník, a chvíli si jej prohlížel. Uvnitř nebyly známky, že by v něm někdo umřel. Jako by všechno někdo jenom tak rozházel anebo se všichni vypařili v dýmu? To ani valkýry neměly dost odvahy žít dál? Nebo se tu stalo něco mnohem většího?
Podíval jsem se na vrchol Gladsheimu a po chvíli našel i okno mého dávno opuštěného pokoje, kde jsem žil, dokud jsem si nevzal Sigyn. Raději pomlčím, koho všechno jsem tam tahal včetně Angrbody. Zvažoval jsem, jestli tohle místo někdy vzplane životem. Stačilo by říct přání: Ať je všechno, jako dřív. Ale v hloubi duše jsem věděl, že to tak nechci. Smrtelníci se už nikdy neotočí k nám jako k bohům a nutit je násilím… to jsem mohl, ale to bych musel povolat i toho uzurpátorského Ódina. Jeho jsem zpět nechtěl. Ne kvůli tomu, co všechno provedl. I když já nebyl zrovna obrazem poslušnosti a s tím Baldrem... nikdy jsem se nedozvěděl, jestli jsem jej nechal zabít z vyřčené pravdy nebo lži. Bylo mi to jedno. Jeho jsem stejně neměl rád. Narcise.
Garmr po léčení najednou vyskočil na nohy a začal kolem pobíhat jako umanutý. Ve chvíli, kdy jsem zahlédl v jeho očích něco, co mi řeklo, že chce po mě skočit, zúžil jsem oči a sykl: „Jen si to zkus.“ Naštěstí změnil směr a povalil na zem Sigyn. Došel jsem k nim a odehnal psa s originálním: „Huš!“ a pomohl Sigyn na nohy. „To se ti povedlo, drahá,“ v mém hlase šel lehce slyšet sarkasmus. „A nyní za tím skřetem,“ zavrčel jsem. Nechtěl jsem jej vidět a tohle místo mi přivanulo tolik vzpomínek, že jsem na Asgárdu nechtěl setrvat už ani minutu.
Garmr vyslechl naše přání a jedním štěkotem otevřel portál, v jehož rozmazaném obraze jsem rozpoznal věž parlamentu, která se obecně označovala Big Ben, což Britům nebylo při chuti, protože Big Ben byl onen zvon uvnitř. „Londýn?“ podivil jsem se a podíval se na Sigyn, ale ten čokl beztak věděl, co dělá. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Po stínu jen chmury ~Váli + Emma, Milly, Forseti~
Svitek byl takový jako před tím. Prázdný a nic neříkající. V uších ti opět zazněl televize, jak se holky (ano, HLAVNĚ holky) dívaly na film. To, co bylo ještě před chvíli, dávno zmizelo.
„To je dobrý,“ usmála se Milly a naklonila k tobě hlavu. Všimla si změny ve tvém výrazu, chování, v čemkoliv, jak to uměla pouze ona, ale nedala nic najevo. Znala tě a rozebírat tvé pochyby před ostatními nebyl tvůj styl. Uvelebila se a pokračovala v sledování.
Film končil pádem Lokiho do prázdna, vítězstvím Thóra nad zlem a opětovné uzdravení Ódina. Jak idealistický tento film byl. Emma snad popotahovala? Tento zvuk zachytil i Forseti a položil své drahé polovičce ruku na rameno a ona jej za ni chytila. „Já se divím, že ti dva mohli takhle spolupracovat. Však víte, jak funguje natáčení filmu,“ koukla na Forsetiho, který spíš vypadal jako socha. „Haloo!“ píchla jej Emma do žeber, aby se vůbec pohnul. „Všichni musíme hrát,“ řekl Forseti jenom a dál zadumaně hleděl do prázdna. „Milly,“ knikla Emma. „Pomoc.“ |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Her-Ur, možný cíl ~Seth, Ma’at + Iseut~
„Rozumím,“ Iseut se na Ma’at podívala lehce vyplašeně, ale rozuměla její ostražitosti. Andělé přece zničili její domov a domov spousty jiných bohů. „Pojďme zatím někam jinam. Nevím, jak to Petet dlouho vydrží.“
Iseut vás zavedla dál takovým způsobem, že jste neustále měnili směr, místy se dostali do slepé uličky, ale ona vás prostě přenesla na druhou stranu a pokračovali jste dál. Za nedlouho jste neviděli ani špičku Eiffelovy věže a nedaleko od vás zněl rachot jak z nějaké diskotéky.
„Měla bych mu zavolat,“ vytáhla mobil. „Pak nás můžu k němu přemístit,“ vytočila číslo a chvíli čekala. „Lora?“ zeptala se. „Prosím tě, kde je pan Stark? Arthur Stark,“ upřesnila i jméno. „Já vím, že je pozdě, ale... dobře. Je doma. Ale sama víš, že pracuje i do takových pozdních hodin a ty jsi mu pořád za zad... promiň,“ zarazila se. Iseut byla docela nervní a neustále kmitala pohledem, kdyby se objevili ti andělé, co po vás šli. „Ne nevolej mu. Ozvu se mu sama.“ Zaklapla to a podívala se na vás. „Je doma. Vím, kde bydlí, tak kdybyste mohli,“ natáhla před sebe ruce a naznačila, abyste se jí chytili. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Koníčků až nad hlavu, ale u boha normální ~Fortuna + Frank~
Frankovi málem odletělo obočí do výšin, jak jsi vyjmenovávala své hobby. Pak se jen zasmál, protože tvoje dořeknutí jej pobavilo. „Žena mnoha tváří a zároveň žádné,“ pozvedl svou sklenku. „poznat pražský vzduch? Proč ne. Ale říká se, že Praha je pastí pro turisty. Takže žádné taxíky a jde se po svých,“ dopil svůj mok a postavil se. Naštěstí toho neměl v sobě tolik, aby sebou praštil o zem a i krok měl ještě jistý. „Znáte tu českou pohádku o golemovi? Myslím, že se jmenovala Císařův pekař a pekařův císař nebo to bylo naopak? Možná na něj narazíme,“ zkusil postrašit.
Pokud jste se tedy rozhodli vyjít ven na vzduch, tak jste se ocitli na dost rušné ulici, kde to žilo nočním životem. Bohužel někteří otravní místní, ale i cizinci, dokázali svým přiopilým chováním zkazit veškerou romantiku. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Pokoj a v totálně wua náladě ~sexbomba~
Z počátku jsem se na gauči rozplajzla jako nanuk na rozpáleném chodníku, ale potom jsem se přinutil posadit se. Nebyla jsem unavená. Smrtelník by v tomhle stádiu buď blil nebo spal. Mě bylo krásně. Přivřela jsem očka, a dokud jsem mohla, sledovala jsem Áreův zadek. Pak jsem dělala, že si prohlížím své nehty, které by potřebovaly upravit, ale já na takové serepetičky nebyla.
„Co na naši společnou chvilku,“ pustím Área vedle sebe a své chování jsem nemohla nijak ovládat. Ani jsem nevěděla, kolik si toho budu pamatovat ráno. Asi všechno.
Usrkla jsem absintu a sledovala jsem Área, jak do sebe nalil skoro půlku. „Závody?“ ušklíbla jsem se a pohodlně jsem se o něj opřela. Z nohou jsem skopnula boty s tím, že jsem si je musela rozepnout a pak si je dala pod sebe. Můj docela odhalující vzhled průsvitného trička, které odhalovalo téměř všechno, až na můj hrudník, který nebyl zeusví jak velký, ale hlavně jsem nebyla kost a kůže jak některé modelky a vychrtlé dívčiny. Pěkně vypracované bříško, ale žádné velké bochníky, jako tomu měl například Áres.
Jednu ruku jsem přehodila kolem jeho krku, až se naše tváře ocitly nebezpečně blízko. |
| |
| soukromá zpráva od Fortuna *Lucky Dubois* pro Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc...teraz mi to bude sakra znieť v hlave bohvie dokedy ;D
Vyšli sme von. A na samom začiatku som sa asi zmýlila, pretože starosvetský genius loci nebol prítomný ani v noci. " Docela sklamanie čo? Ale tam ten grcajúci mladík, čo má vrchnú polovicu tela ako hora a nohy tenké ako žaba...ak prižmúrim oči. Mohol by trocha vyzerať jak kamenný supernaturál.." Zapálila som si, ďalšiu cigaretu a vykročila som čisto náhodne cez ulicu. Smer-ticho nejakej priľahlej ulice." |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Vyplatilo se a Garmr mi své díky dává najevo radostným povalením mé osoby, i když až poté, co nadšeně skotačí kolem a svou pozornost upře na Lokiho opodál. Já jsem sice skončila v jeho žebříčku priorit o pozornost jako poslední, za to jsem to ale schytala nejvíc. "No tááák, Garmre, klid..." Pokouším se umravnit psa mezi smíchem. Na těch pár okamžiků mi je pes výtečnou útěchou. Kompenzace za ztracené syny a dospívající léta s nimi, Garmr se chová jak ten malý chlapec, který si chce hrát. Je mi až neuvěřitelně krásně i když se válím v prachu země, na oblečení mi utkvělo pár kapek krve a jsem olízaná po obou tvářích. Veselou chvilku kazí podrážděný muž, který psa odežene a sarkasticky oceňuje mé schopnosti. "Ale drahý..." Namítnu vážně a po předchozím veselí by se jeden pídil marně. "... Co proti němu máš?" Na druhou stranu, touha po vědění o Válim je pro mě víc, než to proč se Lokimu Garmrova přítomnost vůbec nezamlouvá. Čili, následuji svého milého do vytvořeného portálu. Na tohle je tě ti dobrý, ale pohladit ho to by pro tebe bylo asi moc... Sama překvapeně zamrkám nad tou jedovatou myšlenkou, která mi zazněla hlavou. Co...? Ne. Takhle já přece nesmýšlím. Těmito poznámkami jsem si nezískala srdce mého muže a on mé. Tam uvnitř je dobrý muž, byť se ne vždy dokáže řádně projevit. A já jsem věrná žena plná víry, že jeho úmysly, ač byly odsuzovány, bylu činěny vždy s dobrými úmysly. Ještě před vstupem do portálu otřu oslintané tváře do kapesníku, který poté strčím do zadní kapsy kalhot. Ostatně, odpadkové koše se volně na Asgardu nevyskytují a já nerada dělám nepořádek, ať jsme kdekoli. Loki má truhličku s jablkem, já cestou sebrala meč a procházíme trhlinou v čase a prostoru, abychom se ocitli opět v krásném, slunném a romantickém Ří-... Lodnýně? "Co?" Vypadne ze mě, po doznění Lokiho údivu a zíram na Big Ben jako na nevysvětlitelnou iluzi. Navíc věčně pochmurný, zatažený a deštivý Londýn není zrovna geniální nápad, když je jeden oblečený dost vyletněně. Ještě, že jsem si nebrala šaty... Napadne mě a klepu se. Košile, kterou jsem si brala má sice dlouhé rukávy, které jsou ohrnuté k loktům, ale látka je lehká a snadno profoukne. Stejně tak bílé... ehm... původně bílé kalhoty. O obuvi nemluvě, sandály byly dost hloupý nápad už při vstupu do Asgárdu. Možná že jsme seveřani a fouknutí studeného větru táhnoucího od řeky nás nemůže vlastně vůbec rozhodit, ale... já si, u všech Slephnirových kopyt, celkem rychle zvykla na sluníčko a teplo Říma. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Pes je pes a proč jsme v Londýně?
Psy jsem nikdy neměl v lásce a oni mě taky ne. Navíc jsem nesnesl představu, že by mi Garmr oblízal tvář podobně, jako přec chvíli Sigyn a ještě bych se měl radovat. Raději jsem nad tím, jenom mávl rukou a ani výrazem nenaznačil, že jsem s Garmrem měl co dočinění za dob, kdy Helheimu vládla Hela. A nebylo to příjemné setkání. Neměl jsem ani tušení, kam se Hel vypařila nebo zda vůbec zachovala svou existenci. Ač jsem to přiznával nerad, znal jsem ji dobře natolik, abych věděl, že stále někde je a kuje pikle. Pokud byl někdo horší než já, byla to ona. Žádné slitování, žádné city, napůl živá, napůl mrtvá. Co jsem věděl, tak jedna podoba zobrazovala mě, druh Angrbodu. Proč tomu tak bylo, netušil jsem. Prokletí? Možná. Otázka, která z jejich polovin byla ta moje. Jako mrtvola jsem se necítil, ale možná pod tím bylo skryto ještě něco.
Podíval jsem se na svou drahou a jen silou vůle jsem nehodil vražedný pohled směr Garmr, který jako vždy hrál roli hodného pejska očuchávajícího vše možné. „Možná bude ten skřet tady,“ navrhl jsem jednu z možností.
Všiml jsem si, že je Sigyn chladno. Sám jsem měl košili a na ní nic. Tak jsem k ní alespoň přistoupil a objal kolem ramen. Má ohnivá podstata ji okamžitě zahřála. „Lepší?“ zeptám se. „Kam teď? Nevím, jestli by stačilo, abychom zavolali skřetovo jméno a on by se zjevil. Navíc tady m to přijde dosti nevhodné. Je tu moc očí,“ rozhlédl jsem se a kam můj pohled dopadl, se to hemžilo místními a turisty. Podle slunce na obloze bylo pravé poledne a v dáli si postupně stahovala mračna a mířila směrem k nám. Nějak jsem si nedokázal odpustit myšlenku, že za to může Thór.
„Mohli bychom to zkusit u mě doma, ale tam je ty víš kdo,“ uhnul jsem pohledem. Dokázal jsem Siggy přesvědčit, aby nevyšilovala, nechat ji zapomenout, přesvědčit ji, že se nikdy nic podobného nestalo. Ale bál jsem se, co na to řekne Sigyn, až uvidí, jak moc jí je podobná. Té božské Sigyn, a i tak se nedala zapřít podoba mezi nynější. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro "Na naši společnou chvilku... to zní dobře." Usmál jsem se. Líbilo se mi to. Bylo to velmi příjemné. Příjemné pití v příjemné společnosti. To je vždy příjemné... ni? "Ne, drahá... musím tě jen dohnat." Vysvětlil jsem. I když na jednu stranu. Ve mně něco křičelo, že když jí doženu, tak potom moje zábrany půjdou do tramtárie a může se také stát, že jí postaru zneužiji. A taky se to stát nemusí. Je to spekulativní. Velmi. Pochopitelně, že jsem se podíval na její přednosti. Kdo by se nepodíval? A byla to krása. Vážně krása. Jen si šáhnout a ověřit jejich pravost. Naštěstí či naneštěstí, to jsem byl ještě schopen ovládat racionální myšlením. Na sucho jsem však polkl. Raději poslepu odložil sklenku na stolek. Což se mi kupodivu podařilo, stejně jako se mi podařilo nic nevylít. Chvíli jsem jí hleděl do očí. Než se to stalo. Políbil jsem jí. Nejdřív lehce. Takový ten první polibek, vyklepaného teenagera, který poprvé políbil holku a neví jestli to daná chce. A pokud chtěla, tak jsem jí poté políbil o něco mnohem lépe a dychtivěji. A přitom bojoval s nenachavejma rukama, které se dožadovali toho, aby se jí mohly osobněji dotýkat. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Loki stále není z Gramra ani trochu nadšen a já stále nechápu proč. Ano, byl to pes jeho dcery, to jsem věděla, ale jiný důvod k nenávisti jsem nenašla. Téma psa však zamluvil zmínkou o skřetovi a já to nechala být. Pokud o tom mluvit nechce, nehodlám jej nutit, nikdy jsem taková nebyla. "Možná." Přikývnu nasouhlas a rozhlédnu se kolem. Z pohledu po kraji mě vytrhne hřejivé objetí, do kterého se vzápětí přivinu. "Mmm... podstatně." Zapředu s úsměvem a volnou rukou ho obejmu kolem pasu. "Myslím, že oslovit ho by stačilo, nebo si on najde nás. Ale tady opravdu není vhodné cokoli zkoušet." Dodám souhlasně. Pohlédnu směrem kam se dívá Loki a stahující se mračna mě tolik nerozrušíjako skupinka turistů. Lokiho sláva je všude a tohle je přesně ten okamžik, který se nám stát neměl - jeden z turistů si nás všímá a zvedá fotoaparát pověšený na krku. Jen někde na pozadí mzsli mi běhají mužova další slova o jeho ženě. Právoplatné papírové manželce na Midgardu. Jenže o té široké okolí neví a Sebille Moretti, italská dívka pracující v nemocnici, byla už jednou v novinách po boku Toma Hiddlestona a je považována za jeho potenciální přítelkyni. Nový snímek, prodaný do novin jako žhavá senzace, bude jistě stát za to. Slavný herec viděn se záhadnou italkou v ošuntělém stavu na veřejnosti! Dobře, ošuntělý asi není to správné slovo, které by bulvární článek použil. Oba jsme od Asgárdského prachu, na mě to je díky světlému oblečení vidět daleko víc, já mám na sobě navíc Garmrovu krev. A to nepočítám neznámou skříňku v Tomově ruce a meč v mé... a pes... "Pokud nechceš být v novinách, tak tohle budem řešit na místě..." Odvětím lehce nepřítomně. Na to ho chytnu za ruku a rychlým krokem (ne však aby to působilo jako útěk) nás vedu pryč od skupinky turistů. Sice nevím kam jdu, ale momentálně mě to ani nezajímá a předpokládám, že se Loki ujme vedení jakmile zmizíme na nějakým rohem. |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro - Emma, Milly, Forseti - Film už mi moc neříkal i když jsem na něj opět tupě zíral, zatímco vše kolem ožilo. Mé myšlenky zahrnovaly převážně matku a strach o ní. Pokud tedy neshledala, že její utrpení je neúnosné a neztratila se... Ale... když jsem nezanikl já, ač jsem si to přál, tak ona musela mít dost silnou vůli zůstat. Vždy se snažila být silná, když jí otec opouštěl a snášela všechny pravdy, které se o něm šeptaly a ona jim hrdě odmítala věřit. Bláznivá romantička, která se v něm snažila vidět lepšího člověka. A nás k tomuto způsobu smýšlení také vedla... Nárvi tomu věřil, ale pro mě byl, je a bude hrdinou Thór. Možná jednal zbrkle, ale hrdinně a srdcem. Snažil se myslet na dobro celého Agárdu a devíti světů. Otec myslel jen na sebe. Nejradši bych se plácl přes pusu za svou otázku k Milly. Ten úsměv, pochopení, uvelebení... Má duše pláče, křičí, sama do sebezarývá drápy. Polknu a zatnu zuby. Odejdu. Musím. Ublížil bych jí... Forseti mě nazval sobcem, protože se Milly neptám na názor. Kdybych sobcem byl, neohlížel bych se po následcích a možná bych si dovolil ji k sobě pustit. Už tu spolu žijeme nějakou dobu, pochopila určité mé stavy, přestala vyzvídat a respektuje můj klid a mé soukromí stejně jako já její. Ne, že bych jí dal moc na výber. Kdybych byl sobec, neodpírám si ani možnost společného splynutí, kterému vím, že by se nebránila. Jsem zvíře a i zvířata mají jisté touhy. Ničím se ve snaze chránit ji před sebou. Film končí. Loki se pouští a už v té chvíli vím, že to je další z jeho hraných intrik. Zlo poraženo a je tu Happy end. Emma se na to evidentně chytla a i Milly vypadá, že jí to trochu dojalo, ačkoli působí víc zmateně. Nejspíš si uvědomuje, že tam jde o mého otce a z toho mála, co jsem jí řekl nad tím celým nejspíš přemýšlí do nějaké větší hloubky. Emmyna slova upoutají pozornost nás obou. Jak spolu mohli spolupracovat? Jednoduše... stejnějako vždy. Otec hrál jak je přátelský a milý, při tom Thóra nenáviděl. A mě také, za to, že jsem ho obivoval a odmítal jít stopami svého otce. Forseti prohlásí něco, z čeho mi iaginární hrot protrhne srdce. Ano. I mz tu hrajeme něco vzdáleně podobného přátelství, kvůli Emmě a Milly. Jenže spravedlivý bůh vypadá jako v transu. Na Emminu prosbu Milly bezradně koukne na mě. Tiše zavrčím a na krátký okamžik pohlédnu vzhůru, hned na to dlaní strčím Forsetiho do ramene. "Nepřemýšej pořád." Dodám nabručeně. "Pusť mě." Plynule pokračuji k Milly. Potřebuji k noťasu a ... ten dotčený pohled. Sakra. "Promiň... prosím..." Slušnost sama. To je tak, když myslím na vícero věcí najednou. Jakmile si Milly odsedne, vyčtu v titulkách jméno herce Lokiho a začnu ho vyhledávat na internetu. Hned na první stránce o hercích najdu místo původu: Londýn. Cíl! Nemohu si být jistý, že ho tam najdu, ale na druhou stranu, jsem vlk. Stopař. I přes pachy města bych ho mohl najít... pokud není v jiném městě, kde bz třeba náhodou natáčel svou další šarádu pro lidi. Pokud mě pátrání po otci nějak zavede ke kouli, budiž, ale je na vedlejší koleji. V prvé řadě si musím s tímhle pár věcí vyříkat a pak se uvidí. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro V opojení
Usmívala jsem se jako bych to nikdy před tím nedělala. Bylo mi krásně. Žádné starosti, opírala jsem se o krásného chlapa, víc jsem si přát nemohla. Anebo ano? Zachytila jsem Áreův pohled. Byl to mžik a najednou jsem na rtech ucítila ty jeho. Bylo to tak náhlé, až jsem sebou lehce trhla, ale stačil druhý oční kontakt a políbila jsem jej sama. Objala jsem jej kolem krku a přehodila nohu přes jeho klín a posadila se. Líbila jsem ho dál. Nekontrolovatelně. Jako bych to nikdy před tím nedělala. Vychutnávala jsem si to a postupně ve mně vzrůstal chtíč. Jak má mysl byla zastřená opojným mokem. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Londýn
Po celodenní jízdě sny a představami našeho starého domova jsem málem zapomněl, že bych na sebe neměl tolik upozorňovat. Uvědomil jsem si to až příliš pozdě a dokonce jsem si uvědomil, že mi tato sláva někdy i šeredně překáží a štve. Vypadali jsme, jako bychom vypadli z nějakého filmu. Nemohli jsme o sobě říct, že vypadáme pro tuto chvíli normálně. Už to vidím: Tom Hiddleston se objevil s neznámou kráskou a vypadali, jako by právě přišli z boje. Chystá se nějaký nový snímek, o kterém zatím producenti mlčí? Všechno bylo možné. Na Midgardu.
„Dobrý nápad,“ odvětím a rychlým pohledem zkontroluju, zda nás turisté nepronásledují. Asi bych si toho přál hodně, protože mají strašlivou tendenci jít tam, kam jdu já. Vyvolal jsem tedy iluzi sebe sama, že pokračuji jiným směrem a nás zahalil plášť neviditelnosti.
Zašli jsme do méně používané uličky a zastavili. „To je snad odradilo,“ vzdychl jsem a podíval se na psa. „Asi nevíš, kde bydlím, že?“ Garmr jednou štěkl a zavrtěl ocasem. Pak zase skočil do zdi a zmizel v ní. „To si dělá srandu,“ podívám se na Sigyn a lehce se ušklíbnu. „Doufám, že mám doma buřty. Asi by si je zasloužil,“ navedu bohyni ke stěně a společně vstupujeme skrz.
*
Garmr kupodivu odhadl situaci a zavedl nás do mého londýnského bytu, který jsem měl hlavně sám pro sebe. Což znamenalo, že tu nebude Siggy, protože ta je zase někde jinde, o několik hooodně bloků dál. Jen na chvíli jsem zvážil, co asi dělá nebo jestli se k ní dostaly nějaké noviny o mé maličkosti. Zatím mi ani jednou nevolala, takže buď to bere s klidem a tichostí nebo právě plánuje pomstu. Nedivil bych se jí. Mně málokterá odolá, ale jen jedna dokázala prohlédnout skrz.
Tento byt není nijak rozlehlý. Třípokoják s kuchyní a prostornou koupelnou. Celkově je aranžován do severského stylu a tady jsme se vždycky cítil nejvíce jako doma, co se týče života jako Thomase Hiddlestona. Bílé zdi, nábytek z tmavého mahagonu, svícny představující pokroucené hady, měkké kožené pohovky překryté kožešinami, po většinou tmavších barev. Nechyběly ani na zemi. „Vítám tě v mé skromném příbytku,“ usmál jsem se na svou milovanou. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Že by daný cíl?
Forseti sledoval tvé počínání a nešlo poznat, zda jásá radostí nebo to bere s naprostým klidem. Emma raději sklidila kabel a nechala hrát v televizi nějaký sportovní kanál, kde se právě hrál tenis na domácí půdě v Británii.
„Emmo, pomož Milly s balením, ano?“ podíval se na ni Forseti a z jeho hlasu šlo poznat, že nechce slyšet žádné ale. Naznačil jenom rty potom. Emma se podívala na svou dvojičku a čekala, jak se rozhodne. Přece jenom opustit Váliho v tak zlé době a hlavně důvod byl stále zastřen tajemstvím.
„Budeš ho hledat?“ zeptal se bůh spravedlnosti, což tuto domněnku vydedukoval z Váliho chování. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Mít za muže iluzionistu vlastně není vůbec špatné. I já se ohlédnu po hloučku, který si nás všiml a jal se okamžitě fotit, avšak Lokiho iluze je svedla z naší stopy a dostali jsme se do daleko tišší uličky, bez nechtěných očí. "Jsi úžasný." Šeptnu spokojeně a políbím ho. Pak jej nechám mluvit ke Garmrovi. Otázka velmi pěkná a Garmrova reakce ještě hezčí. "Já opravdu nevím, proč bys ho nemohl mít rád." Poznamenám na to. "Možná by příležitostné podrbání také ocenil." Vesele na něj mrknu. Celá ta scéna mě pobavila a jsem ráda, že už i Loki uznává psa jako užitečného. Společne vejdeme do portálu ve stěně a objevujeme se v Lokiho bytě. Nečekala jsem, že budeme rovnou uvnitř a trochu polekaně se rozhlédnu kolem. Interiér má zařízený moc hezky, líbí se mi tu na to, že jsme na Midgardu. Schodím sandály z nohou a stoupnu si na jednu z kožešin na zemi. Mmmm... Spokojeností div nepředu jako kočka, ale naštěstí se udržím. Vzpomenu si totiž na tu jednu jedinou podstatnou věc, která mě ze snění na kožešině vytrhne. "Je... je tady?" Sice jsem se před vyslovením té nejisté otázky zaposlouchala do zvuků kolem a nic neslyšela, to ale neznamená, že třeba někde jeho drahá Midgardská žena náhodou nespí, nebo není na nákupu, či cokoli... |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro - dvě obryně a bůh spravedlnosti - Emma vypadá, jako by to s námi vzdala, Forseti si udělal vlastní obrázek a Milly z celkového vývoje situace není vůbec nadšená. Pravděpodobně doufala, že se na tu misi, kterou pro mě Forseti přichystal vykašlu (což bych také za normálních okolností udělal), jenže nevinná zábava, kterou nás ty dvě chtěly pozlobit a možná se i dozvědět pravdu o tom, jak Asgárd vypadá a tak vůbec, se proměnila v něco daleko hlubšího - utvrzení, že odsud odejdu. Výzva k balení mě prvně trochu zaskočí a málem bych se od monitoru otočil na druhého boha, avšak včas mi dojde, že si má balit věci k nim, nikoli na cestu se mnou. Nastálá chvíle ticha, kdy Forseti vrhl pohled na Emmu a ta jej pohotově poslala Milly, která teď upřeně zírá na mě, mě přinutí přeci jen vzhlédnout. Teď na sobě cítím oči všech, avšak můj pohled je pouze krátký na Milly, než jej sklopím do země. "Nechci, abys tu byla sama a... přál bych si, abys byla u Emmy s Thandem, když ... tu nebudu." S posledními slovy jsem trochu zaváhal. Neříkalo se to lehce, ale částečně tento odchod beru jako vysvobození. Život ve městě mi k srdci nikdy nepřilnul, ale poté, co Milly našla svou sestru - své druhé já, už se nemohlo jinak. Ano. Teď smýšlím sobecky. Nechám Milly jestli se zvedne bez otázek, či nějaké připomínky mít bude. Někde mezi tím, zazní Forseriho otázka z mé druhé strany a tak jen lehce pozvednu hlavu k němu, abych k němu na pár chvil stočil zelené oči a následně je opět zabodl do monitoru. Jen Forseti může vidět, že do klávesnice nebubnují obyčejné lidské prsty, ale vlčí drápy, které halí lehká mlha. "Jistě." Odpovím bez delšího přemýšlení a po kratičkém zaváhání dodám. "Jestli někdo z dalších má největší ponětí o té kouli, bude to právě on." Jsem o tom celkem přesvědčený. Přeci jen, on by si nenechal uniknout možnost přání na obnovu Asgárdu se sebou na trůnu. Vymazat Všeotce, mého hrdinu Thóra a další, kteří mu kdy nějakým způsobem odporovali. Klapot kláves utichá a mé oči studují možnou trasu do Londýna a následně zamlouvám patřičné jízdenky. Hlavou se mi honí i možné plány na hledání onoho "herce". Přes rozvířené myšlenky, by se mohlo zdát, že nevnímám okolí, ale není tomu tak. Snad... |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Noční Praha ~Fortuna~
Frank zvedl ruce na obranu, jelikož se bavil tím, jak jsi reagovala na turisty. Hlavně že bylo hodně zábavy. „Pokud na nás vyskočí z louže vodník, dám mu do nosu,“ ušklíbl se. Raději se teda vypravil ven, protože jeho znalosti nebyly zas tak rozsáhlé, jak by si přál. Jako gentleman ti přidržel dveře a pustil je, jakmile jsem prošla.
„Stále tu není tolik světla, jak například v Las Vegas. I když možná nějaká část tohoto města spát už bude,“ prohlížel si mladíka, o kterém jsi mluvila, a snažil se nerozesmát, protože by to mohlo přitáhnout nevítanou pozornost. Člověk nikdy neví a hlavně v cizí zemi.
Kolik štěstí stačí k tomu, abyste se ocitli v tiché ulici, dokonce i jediná světla byla pouliční, žádné blikotající nápisy či oslepující světlo zapuštěných LEDek do země. Nepůsobilo nijak zle a hned před vámi se rozevírala ulice do menšího parčíku s chodníkem z jemně rozdrceného štěrku. Idylka, i když díky tvé štěstěně jsme se jakoby přesunuli o kus dál, aniž by si toho Frank všiml, protože tu nežil. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Londýn – můj byt
Automaticky ze sebe skopnu boty a zjistím, že sebou nemám sako. Asi zůstalo v Itálii, usoudím a hlavně si zkontroluju, jestli tu nemám binčus. Naštěstí je všechno jako perličky a podle minima prachu na poličkách tu byla moje uklízečka teprve nedávno. „Co?“ podívám se na Sigyn, ale pak mi rychle dojde, o kom mluví. „Tady ne,“ zavrtím hlavou a děkuju Garmrovi, že nás vzal sem. Nevím, jak bych to vysvětloval bez řevu a křiku. Buřt a kost.
„Buď jako doma, drahá,“ líbnu ji do vlasů. „Pokud chceš, zavolám své soukromé služebné, která by ti obstarala nové oblečení. Tvé pak vypere. Sám se potřebuju převléct,“ zkontroluju lem košile, který je jako zbytek umouněný od asgárdského prachu.
Garmr se mezitím uvelebil na jedné z kožešin a čumák zabořil mezi chlupy. „Pije vodu? Nebo… co vlastně jí?“ podívám se na Sigyn s otazníkem v očích. Dokud jej měla Hela na povel, nestaral jsem se o to. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Loučení je vždycky těžké ~Váli + Forseti, Emmilly~
„No tak, Milly,“ pronesla k ní Emma a lehce příkře se podívala na Forsetiho, jestli s tím vším nemohl začít prostě jinak. Bůh spravedlnosti jen seděl a trpělivě bubnoval prsty o opěradlo. Spravedlnosti mohlo dlouho trvat, než došla do svého odhalení a mnohdy jí v cestě stály lži jako překážky. Nakonec mohla být spravedlnost natolik pokroucena, že to, co bylo na začátku, se ztratilo. „A mě se nikdo nezeptá?“ svraštila obočí Milly a zkřížila ruce na prsou. „No, už jdu,“ otočila se na patě a vydala se do pokoje s Emmou za zády.
"Jestli někdo z dalších má největší ponětí o té kouli, bude to právě on." Forseti zprvu mlčel, protože si tímto tvrzením nebyl moc jistý. Nechtěl, aby koule padla do Lokiho rukou, protože věděl, co by to mohlo znamenat a jenom tak o Emmu přijít nechtěl. Ne kvůli přáním chamtivého boha, který myslí jenom na sebe. „Ještě něco,“ snažil se převést Váliho pozornost na sebe. „Ta koule je v Ráji, a jestli jsi někdy četl bibli nebo něco o Ráji, tak se ve vzduchu vznáší otázka, kdo všechno do Ráje může vstoupit. Andělé? Duše lidí bez hříchů? Možná bych se nejdřív pídil po této informaci, než se vrhnete na samotné hledání,“ použil množné číslo, protože věděl, že v této době s Lokim už budeš. „Možná to bude v tom svitku, co jsem ti dal,“ odmlčel se na tak dlouho, aby posléze jen dodal: „O Milly se neboj. Bude v bezpečí, a pokud by se artefakt dostal do špatných rukou, Emma se o ni postará.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Částečně se mi uleví, že mohu svobodně vydechnout a nehrozí mi útok od manželky. Do Helheimu, vždyť JÁ jsem jeho manželka! Tak proč si u všech padlých bohů připadám jako podřadná milenka? Překvapeně zamrkám na Lokiho. Z toho jak ze sebe vysypal to množství luxusních informací, se mi málem zatočila hlava. Já - chudá zdravotnice... najednou spadla do zlatého dolu... No to budou články v novinách... Odolávám nutkání plácnout se do čela. Špatný nápad tohle celé, hodně špatný... "Potřebovala bych se určitě osprchovat a převléct... momentálně se spokojím i s tvou košilí, pokud se nechystáme ještě dnes někam vyrazit ven." Odpovím klidně. Ano, je potřeba zkusit zavolat Andvariho, ale ať získáme jakoukoli informaci, hned se po její stopě nevypravíme... Nebo ano? Byla bych toho schopná. Jak jde o rodinu. "Zkus mu dát tu vodu a asi něco, co by jedl normální pes... kus masa? Nějakou konzervu?" Navrhuji, zatímco se svklékám ze své poničené košile. "Kde tu máš koupelnu?" Po odpovědi tam zamířím. Tohle je bod číslo jedna - sprcha! Pak teprve jsem ochotná cokoli dalšího dělat. Přes všechny mateřské touhy jsem pořád ještě žena. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Londýn – to chce oddych
Na chvíli zauvažuju, zda by nebylo lepší Andvariho zavolat už teď, ale nakonec se věci vyvíjí jinak, za což jsem i rád. „Něco ti přinesu,“ usmál jsem se a zadíval se na Garmra, který seděl a choval se jako slušný pes. Mít ho na své straně mělo jisté výhody. Už jenom pro jeho schopnost chodit z místa na místo skrze různé portály. Pokud ostatní nenašli nějaký rychlejší způsob dopravy, tak máme opravdovou výhodu. Konkurovat nám mohl ještě Thór, ale i on má jisté limity, co se týče jeho kladiva.
„Chutnal by ti lančmít?“ zeptám se Garmra, který zabubnoval ocasem o podlahu. „To beru jako ano.“ Na chvíli jsem zmaten, že nevím, co první. Pak se ozve Sigyn. „Hned tamty dveře,“ nasměruju ji.
Co se týče mé koupelny, byla opravdu rozlehlá a člověk si mohl vybrat mezi sprchovým koutem a vanou. Navíc jste museli k vaně vystoupit po schůdcích s protiskluzovým povrchem. Sprcha byla hned vedle. Celá koupelna byla v bílých a hnědých barvách s umyvadlem nacházejícím se naproti „mycího“ koutu.
Sám jsem zavítal do kuchyně a vytáhl ze spíže konzervu, kterou jsem obratně otevřel a nasypal ji do kovové misky. Garmr už stál za mnou a vrtěl ocasem sem a tam. Hm, možná bych si na něj i zvykl. Položil jsem misku s masem na kachlovou podlahu a hned přidal druhou i s vodou. Pak mi nezbylo nic jiného než čekat. Samozřejmě, že bych se nejraději přidal k Sigyn, ale nyní se to nehodilo. Andvari by se tu mohl zjevit každou chvíli.
Položil jsem truhličku s jablkem na stolek v pokoji a u sebe v ložnici vytáhl delší košili, aby se v ní Sigyn cítila lépe. Neměl jsem tu ženské oblečení. O tomto místě Siggy nevěděla. Sám jsem si vybral tmavě šedé džíny, šedou košili a ke vchodu jsem hodil koženou bundu. Nicméně jsem taky musel skočit do sprchy, protože jsem byl špinavý od hlavy k patě. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro To pak budu nosit. |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro Delší chvíále ticha. Ano, nikdo se jí na názor neptal a na jednu stranu se cítím, že to zrovna správné ani hezké není, ale na druhou stranu věřím, že možná to správně není v tuhle chvíli, ale do budoucna ano. Bude se mít líp beze mě. A tomu hodlám věřit. Naštěstí to dál nerozvádí a odchází za "sestrou". Opět jsme se na chvíli ocitli v tichu, než zvuky dívek byly utlumeny dveřmi a Forseti promluvil. Díval jsem se na zavřené dveře, kam holky odešly, ale jakmile zazněla první slova, měl druhý bůh plnou mou pozornost i pohled. V Ráji... andělé... duše lidí bez hříchu... Čím dál lepší. Zamračím se na Forsetiho a přemýšlím o tom, con řekl. Už by také konečně jednou mohl vysypat všechny informace najednou a ne aby to z něj lezlo jako z chlupatý deky. Opravdu by se to mohl naučit... starý je na to dost. "Ať to dopadne jakkoli, jednu věc ti slíbím." Pravím nakonec. Absolutně nemám ponětí jak tu kouli hledat nebo jestli vlastně mám zájem ji hledat... ale v jedné věci mám upřímně jasno. "Pokud by se k té věci můj otec nějakým svým prohnaným způsobem dostal..... Slibuji, že nedopustím, aby ji zneužil. To raději najdu způsob jak tu věc zničím, nebo zničím jeho samotného i kdyby to mělo stát život i mě." Možná to není ten nejlepší slib, co mohu dát, ale nerad slibuji něco, co nemohu splnit. Z duše nerad. Věřím, že tenhle slib splnit dokáži. "Raději ať ji nemá nikdo, než aby ji měl on." Dodám. Doufám, že tato má představa alespoň trochu potěší boha spravedlnosti, ale neříkám to proto, abych se mu nějak snažil zalíbit. To opravdu nemám zapotřebí. Třeba se poštěstí a najdu nějakou pomoc... Možná... Možná kdyby byla bouřka, mohl bych se pokusit dovolat Thóra... O nikom jiném nevím a jeho bych po svém boku uvítal, avšak nejsem si jist, zda něco takového bude fungovat. Dodatek týkající se děvčat mě rázem strhne zpátky a jedna jediná černá myšlenka se do mě zaryje jako nůž. Forseti zanikající po vyslovení přání jistého výherce artefaktu a obě Emmilly samy spolu a tou hrstkou přátel, co jsme tu nějak získali a nebyli jakkoli božského původu. Ne. Zavrtím hlavou. "Jsou ze stejného těsta, zvládnou to. Věřím jim." Chtěl jsem dodat i něco o tom, že nepřipustím, aby tu byly bez něj, ale odpustil jsem si to. Přikrmovat Forsetiho pýchu a sebe víc schazovat? Nějak na to dneska nemám žaludek, i kdyby to mělo být mé sbohem. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Nechávám Lokiho ať si hraje se psem a jen se usmívám. On ho možná opravdu začne mít rád. To je jedině dobře. Koupelna je luxusní stejně jako celý byt a nestačím se divit. Já jsem trávila celé pozemské životy jako nějaká bláznivá jeptiška... Napadne mě a zamračím se sama nad sebou. Mé životy byly i tak spokojené a naplněné pomocí druhým. Loki tvoří pro lidstvo zábavu, já jim převážně zachraňovala životy. Tolik odlišní a přesto se milujeme... Ano. Věřím v něj a v jeho upřímnou lásku. Viděla jsem jeho duši... i když... obraz duše se v průběhu let může změnit a já tu jeho viděla před nemalou dobou. Meč jsem nechala v pokoji a oblečení postupne odkládám v koupelně na jakous takous stoličku. Chci být hotová co nejdřív, takže volím sprchu, kterou se snažím provést důkladně, ale rychle. Po skončení vylezu ven, sáhnu po velkém ručníku a po osušení si vezmu pouze kalhotky a ručník si omotám kolem těla jako takové pseudo mini šaty. na vlasy použiji menší ručník a ten nechám přehozený přes ramena, aby se kapající voda vsakovala do něj a nenechávala jsem za sebou morkou cestičku po celém bytě. Celý očistný proces mohl zabrat tak dvacet minut, po kterých se vracím ke svému muži a spokojenému psímu příteli. Nic jiného mi ani nezbývá, protože jsem zmizela dřív, než jsem si stačila slíbenou košili na převlečení vzít a Loki mi ji nepřinesl. Nejspíš z obavy, že by se neudržel a připojil by se ke mě. Ta myšlenka se mi líbila a vítala bych ji, ale nebezpečí z nečekaného příchodu skřeta, cítítího prsten v tomto světě, je příliš velké. Chápu, že to nechce riskovat. //Mmmm slušivé ;) :3 |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Ani ve snu by mne nenapadlo, že se něco takového stane. Obzvláště s někým jako je Artemis a že by se mi to mohlo líbit. Dravě si kradu její rty, zasípávám jí polibky. Stejně jako doteky. Nejdříve přes oblečení. Pohlazení. Zkoumání. A jako každý chlap jsem si neodpustil a (s)prostě jsem šáh na její přednosti. A asi v té chvíli jsem si uvědomil jednu věc. "Ne... nemůžeme..." S tímto jsem se s naprostou těžkostí a nechutí odtrhl od jejich rtů. Vyskočil prudce na nohy div jsem neshodil stůl a s ním i absint. Což se naštěstí nepodařilo. Teda aspoň myslím. "Takhle ne..." Podíval jsem se na ní upřeně. Potlačoval nutkání se na to vykašlat a prostě jí postaru znásilnit. Jenže bylo tu něco, co mi to zabraňovalo. Něco na co jsem kašlal. A najednou na to kašlat prostě nemůžu. "Nechci... to takto. Chci abys to chtěla střízlivá." Myslel jsem to vážně, až jsem se toho sám vyděsil. Co to sakra se mnou je? Být to jiná žena, tak na to kašlu. Tak se s ní vyspím a odejdu... Co se teď sakra změnilo? No, tak... neblni Aresi. A s tímto jsem stál kousek od ní a hleděl na ní. Neměl jsem ani nejmenší tušení, co sakra dělat. Toto je pro mne zatracená novinka. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Na pokoji ♥
Každou chvíli, kdy se mne dotýkal, líbali jsme se, pociťovala jsem větší a větší chtíč. Kolem mne se vytvořila jakási bublina, která nepouštěla dovnitř žádné rozumné myšlenky. Jenom mi v hlavě znělo: Chci tě! Hned! Místo toho, abych se dočkala nějakého pokračování, tak mne Áres od sebe odtáhl a já na něj překvapeně zírala, jestli nespadl z višně.
„Není přesně tohle, co jsi chtěl?“ zeptala jsem se a svraštila obočí. Kdyby věděl, jak moc jsem v tuhle chvíli nadržena. Grr. Postavila jsem se a opřela jsem jednu ruku v bok.
„Tak střízlivá?“ ušklíbnu se. Nevím, co si o tom myslet. Moje omámení řve, abych na něj skočila. Prostě mě ten idiot odmítl! Tak ať mě má střízlivou. „Jak myslíš,“ mohl v mém hlase slyšet jistou nevoli vůči jeho rozhodnutí. „Půjdu do sprchy.“ A teď odolej, hihi.
Otočila jsem se směrem ke koupelně a pomalu k ní kráčela a cestou jsem ze sebe postupně shazovala oblečení. Všechno. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro „Není přesně tohle, co jsi chtěl?“ Zopakuji si v duchu. Pochopitelně, že chtěl. Zatraceně jsem po ní toužil už od první chvíle. Neskutečně moc. Nevím co se to ve mně tedy potom odehrává. To něco co mi odpírá udělat to co chci. Svědomí? Strach? "Ano. Střízlivá." Potvrdím její slova. Kdo ví co se o mně musí myslet? Sám to nechápu. Jedna má část někde v zoufalosti vyje na měsíc. Půjde do sprchy? Na sucho polknu. Nejraději bych se přidal. Ale prostě ne. K čertu! Zamručím v odpověď. Jen jsem hleděl na to, jak za sebou do koupelny zanechává cestičku oblečení a odhaluje tak víc svoje tělo. Hauuuuuuu! Místo však prvotní myšlenky se za ní vydat a přidat se k ní. Jsem se rozhodl pochodovat po dobu její sprchy sem a tam. Doufal přitom, že to pomůže... Sakra co to do mě vjelo? |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Možná, že je už čas... ~Váli + Milly, Emma, Forseti~
"Pokud by se k té věci můj otec nějakým svým prohnaným způsobem dostal..... Slibuji, že nedopustím, aby ji zneužil. To raději najdu způsob jak tu věc zničím, nebo zničím jeho samotného i kdyby to mělo stát život i mě." Forseti, jak se zdálo, byl tvým výrokem překvapen. Dosud sám netušil, kam až sahá tvá nenávist vůči otci. Nakonec se přinutil alespoň přikývnout, ale něčeho si všiml. Byl to jen mžik, ale měl pocit, jako by dveře vedoucí do Millyina pokoje byly jen na chvíli pootevřené.
„Milly je silná osobnost stejně jako Emma,“ připustil Forseti, i když netušil, kam tato chvíli směřuje. Obával se nejhoršího. Pokud Milly slyšela celý Váliho proslov, mohla vše překazit. Překazit jeho vlastní plány, které byly trochu sobecké, ale zároveň doufal, že by stačilo jedno přání a mohlo by být všechno jako dřív. Sice by se musel odloučit od svého otce, ale alespoň Loki by zůstal připoutaný. Nepočítal s tím, že by usnadňoval život Váliho rodině. Ani jemu.
„A jen mimochodem. Není třeba pokládat život. Mysli na Milly,“ postavil se a konečně udělal jiný pohyb, než sezení. „Vždycky je jiný způsob. Stačí se jen dívat a naslouchat. Alespoň to mi kdysi říkal otec,“ tón u jeho poslední věty lehce zjihnul. Došel ke dveřím Millyina pokoje a klepl. „Emmo, jak jste na tom? Měli bychom už jít.“ „Ještě moment!“ pískla Emma a zdálo se, že Forseti zaslechl popotáhnutí, jako by tam někdo plakal. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Home, sweet home
Pohled na mou ženu, jako by tu byla doma, mne zahřál u srdce. S polibkem jsem ji podal košili a sám si zalezl do sprchy, aby vypadal trochu jako člověk. Mě to trvalo mnohem kratší dobu, a když jsem vylezl, byl jsem obléknut do čistého a staré jsem hodil do koše na prádlo. Kožená bunda samozřejmě zůstala u dveří.
„Potřebuješ ještě něco?“ podíval jsem se na Sigyn a lehce se usmál. Ano, v mé košili vypadala opravdu k nakousnutí. Ještě jsem si zkontroloval, zda je prsten na svém místě a podíval se na Garmra, který zhltl svůj příděl a nyní ležel rozvalený na jedné z kožešin. Sice byl před tím špinavý, ale nyní se jeho srst leskla jako u výstavních psů. „Jak to jen dělá,“ zavrtěl jsem nechápavě hlavou.
„Nápad, jak zavolat toho skř...“ Než jsem to dořekl, zaslechl jsem smích. Smích tak šílený, až mi přejel mráz po zádech. Rozhlédl jsem se a ochranitelsky objal Sigyn kolem pasu, přitáhnuvši k sobě. „My o vlku,“ zabručím.
Ahaha, rodinka, sladká rodinka, s tichým puf a pachem páleného uhlí, se skřet objevil na nejvyšším možném bodě a to na skříni. V tu ránu Garmr vyskočil na nohy a zaujal útočný postoj s vyceněnými zuby a výhružným vrčením. A k tomu psiko, ahahaha! |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro - Forseti + Emma s Milly - Překvapení ve Forsetiho tváři mi přivodí krátké pousmání. Ač jsem se dojem udělat nesnažil, nejspíš se mi to povedlo. Za svým výrokem se stojím, nedopustím, aby moc artefaktu využil on. Jenže, Forseti stočí řeč opět k Milly. Proč to děláš?! Ptám se v duchu se zatnutou čelistí a krátce od něj odvrátím tvář. "Jo." Připustím. Milly dokáže být silná, zvládne to. Věřím v ní a věřím, že mé rozhodnutí ji tu nechat s těmi které má ráda je správné. A mohu si jen přát aby na mě v mé nepřítomnosti zapoměla... bylo by to... lepší. Neústupně zavrtím hlavou nad jeho dalšími slovy a opět vzhlédnu do jeho vážné tváře. "Nemohu na ní myslet." Zašeptám. Tohle je jen pro Forsetiho. "Přál bych si, aby si našla někoho jiného... neupínala se na mě." Povzdechnu si a pak už o něco hlasitěji pokračuji. "Neplánuji umírat, pokud to nebude nutné. Chtěl jsem jen říct, jak daleko jsem schopen zajít. Neumíš si přestavit jaké emoce mě skrze jeho osobu zžírají." Krátce se odmlčím a také vstanu. Jdu za ním ke dveřím a položím mu ruku na rameno. "Dej jim ještě čas..." Slyším pláč, který mi rve uši i duši, ale nemohu s tím nic dělat. Nemohu ji jít utěšit, protože by se snažila přesvědčit mě abych nešel a já bych byl nucen být hrubý abych mohl odejít. "Tvůj otec byl jiný." Pokračuji na předešlou debatu a vyzvu jej mávnutím ruky, aby od dveří odstoupil kus dál. Nechce se mi mluvit přímo u nich, aby naše řeč byla alespoň částečně tlumená. "... Byl u tebe, když jsi ho potřeboval, všemi uznáváný ... nikdy neprovedl nikomu nic zlého a zemřel kvůli rozpustilosti toho mého. Chtěl jsem v něm vidět někoho lepšího, kvůli matce. Věřila v něj a já s Nárvim také... a on nás všechny krmil jednou lží za druhou. Neunikne následkům svých činů..." Pak udělám něco, co bych nikdy nečekal, že udělám. Forseti mi k srdci přirostl víc, než jsem si myslel a i přes vzájemnou nenávist byl jediný z mých a přes všechno, co proti sobě máme, mě vlastně dokáže pochopit. Nebo to jen dobře hraje, kdo ví. Pokleknu před druhým bohem na jedno koleno a skloním hlavu. Před nádechem k řeči na krátkou chvíli zavřu oči a vydám ještě tichý povzdech. Opravdu dělám, co si myslím? "Bože spravdelnosti... Forseti... prosím, svěř soud nad mým otcem do mých rukou, nebo vyřkni rozsudek, který mám vykonat." Má řeč k Forsetimu se proměnila do šepotu. Jsou věci, které ty dvě za dveřmi slyšet nepotřebují. Například to, že se ze mě možná stane otcovrah a já jsem s tím naprosto smířen, div o to přímo mezi řádky nežádám. Nevstanu, dokud mě k tomu druhý bůh buď sám nevyzve, nebo nesdělí, co je po něm od mé osoby žádáno. Očekávám postupně vše od opětovného spoutání a věznění až po zabití. On ze mě udělal zvíře, on a jeho činy... Dřív jsem se jen měnil a nevěděl, co se děje, ale tu jistou dávku krvelačnosti, jsem získal od Ódina, abych chladnokrevně zabil bratra a nějak to ve mě zůstalo. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Usmívám se na svého muže a polibkem poděkuji za košili. Až když mě Loki vystřídá v koupelně ze sebe schodím osušku a obléknu si světle modrou košili, která mi končí těsně pod zadečkem i přes jeho snahu vybrat co nejdelší. Ručníkem si snažím osušit vlasy a ukrátit tak čekání na drahou polovičku. Z činnosti mě vyruší jeho návrat a potěšeně zjišťuji, že naše odloučení nebylo nikterak dlouhé. "Ne, jsem spokojená. Děkuji za optání, drahý." Zářivě se usměji a přistoupím k Lokimu abych mu dala pusu na tvář. Nejradši bych víc, ale to se teď nehodí. V ten moment u jeho tváře začnu šeptat. "Vytvoř pevnou iluzi toho prstenu..." Upřímně doufám, že tohle umí. Než skřeta zavoláme, pokud už nás náhodou nějakým způsobem nesleduje, ráda bych měla nějakou věrohodnou kopii, která by se mu dala dát. Pochybuji, že bez prstenu bude chtít mluvit a s ním by zase mohl pláchnout bez jediné informace. Přirozeně mu nevěřím, jako on nebude věřit Lokimu. Mě by možná mohl... Možná. Zadívám se stejným směrem a překvapeně zamrkám na čistého psa. "Nemám zdání..." Odvětím. "... pomohlo ti to?" S tím znovu pohlédnu do nádherných zelených očí. Chtěla jsem se natáhnout k dalšímu polibku, ale začal mluvit, tak jsem ho nechala... žel... někdo jiný tolik slušnosti neměl. Mou tvář okamžitě svraští zamračení, když slyším ten odporný smích, ze kterého vstávají chloupky po těle. "Hnus, co se tady děje..." Syknu znechuceně a nechám se na pár chvil přivinout v Lokiho ochranném gestu. Je to příjemné, ale skřeta to jen podpoří v posměchu. Změřím si tu potvoru přivřenýma očima a trochu se od Lokiho odtáhnu. Ten pidižvík si vybral nejvyšší skříň, abychom na něj nedosáhli. Chytré. Ale my jsme chytřejší... Snad. "Garmre, klid..." Řeknu mírně k psovi a pustím Lokiho, abych mohla Garmra uklidnit pohlazením. Poté, co se napřímím vyhledám svou rukou tu jeho. Je krásné moci sáhnout za sebe a naleznout tak oporu. "Přišel jsi se sem vysmívat nebo jednat? Máme spolu dohodu. Prsten jsme přinesli, tak řekni, co víš." Vyzvu jej. Prozatím mu nechci dávat ani kopii, ale zkouším, zda se chytne i bez předání prstenu. Pokud sdělí užitečné informace, kterým by se dalo věřit, nejsem proti, aby se mu dal rovnou originál ale... Ať řekne cokoli, jak budu vědět, že to je pravda? Lehce zavrtím hlavou. Ne. Nesmím si dovolit pochyby. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Sprcha
Zabouchla jsem za sebou dveře a Área si už nevšímala. Chvíli jsem se mračila a rozhlížela se po prostorné koupelně a posléze zamířila do sprchového koutu. V hlavě mi hučelo jak dlouho ne. Takové hučení mě přepadlo, když jsme byli vytrženi z našeho domova a nyní jsem měla pocit, že se mi rozkočí.
Vešla jsem do sprchy a pustila na sebe vodu. Málem jsem vyjekla, jak mi kůži omyla ledová, ale postupně zteplala a sprchování se tak stalo příjemnou záležitostí. Postupně jsem si začala uvědomovat, co jsem to proboha celou dobu dělala. Znovu jsem se zamračila, dívajíc se na svůj vlastní rozmazaný odraz ve skle. „Co to bylo,“ špitla jsem a skousla si spodní ret. Ucítila jsem bolest a teplá kapka krve vytekla z ranky. Zaklonila jsem hlavu do zadu a smyla ji.
Během sprchy jsem si dala předsevzetí. Už nikdy absinth. Skrz okénko jsem zahlédla měsíc a při pohledu do něj jsem chytla aspoň část rozumu, co mě peskovala, že jsem se tak sápala po Áreovi. Mé druhé já se však ptalo: A vadí to? |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Jedna má část nadávala. Křičela něco ve smyslu - proč jsem takový hlupák a proč jsem si nechal takhle ošklivě proklouznout tu jedinečnou chvíli... Která se také nemusí ani opakovat. Hlupák. Hlupák. Pohlédl jsem na gauč, na kterém jsme před chvíli seděli a měli se k sobě. Možná by se to zvrtlo. Jistě by se to zvrtlo. Jenže já prostě nemohl. Stává se ze mně zbabělec? Povzdechnu si. Připadá mi, že v té sprše je Artí moc dlouho. Nevím proč, ale mám o ní strach a tak prostě dojdu ke dveřím, po cestě sbírajíc její kusy oblečení. Aby náhodou nebyla nahá, když z ní vyjde a mohla se převléci. Zaklepu na koupelnové dveře se slovy: "Jsi v pořádku?" V hlase je opravdu slyšet starost a obavy. Asi málo alkoholu... a dnešním dnem i nedostatek hormonu S. A tak jsem vyčkával u dveří sprchy na nějakou odpověď. V rukou držel kuličku z jejího oblečení. V duchu se to neslo nadávkami. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Soud nad otcem ~Váli~
Forseti zůstal stát a sledoval tě, jak jsi právě pronášel slib, který by zpečetil osud Lokiho. Bylo to velmi důvěrné a všichni, co žádali boha spravedlnosti o roznesení rozsudku, už nebylo návratu. Ač panteon nebyl, tak vzduch v místnosti zvláštně zhoustl a šlo cítit, že ve vzduchu je cítit magie.
Jestli chci Lokiho smrt? Samozřejmě, že chci, pomyslel si Forseti, sledující Váliho na kolenou. Najednou měl před sebou něco, co mohl využít. Netušil, že se mu Váli sám nabídne. Ne takovým způsobem. Zachoval však chladnou tvář. I sám Forseti byl vázán, aby pronášel rozsudky vždy spravedlivě a nebyl nikdy ovlivňován vlastními pocity. Nikdo však netvrdil, že by slova nemusel překroutit. „Váli, synu boha, jež nás v minulosti všechny zradil, dávám ti možnost očistit své jméno, ale i jméno tvého bratra a matky. Rozsudek nad bohem lží byl dávno pronesen a tím je věčné trápení, avšak tento svět nám neumožňuje takto trestat, proto rozsudkem je jeho smrt,“ na chvíli umlkl, ale cítil tíhu břemene, která na něj dopadala, a někde hluboko věděl, že se nemůže vzepřít Ódinovu přání. „Avšak,“ pokračoval, „odpustíš-li svému otci, smí žít.“
Ucítil jsi bodnutí na levé paži. Když ses podíval, tak se ti nad zápěstím vypálila runa tiwaz, neboli runa cti, spravedlnosti, autority a taktéž to byla runa pravdy.
Dveře Millyina pokoje se otevřely a vykoukly z něj obě dvě dívky. Zdály být se nesvé. Musely to cítit také, ale místo ptaní se jen ozvala Emma: „Jsme hotové.“ |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Dohody by se s tímhle individuem uzavírat neměly
Nápad mé drahé byl výborný, a taky jsem tak učinil. Obával jsem se však, že by skřet mohl poznat rozdíl. Přece jenom prsten od něj měl v sobě magický otisk. Iluze taky, ale byla odlišná. Uvidíme. Možná se všechno zvrtne a smrt skřeta mi připadala lákavější víc, než před chvíli. Skutečný prsten je skryt, iluzi podám Sigyn. Přece jenom ona je mnohem věrohodnější než já. O tom žádná.
Smích tak odporný, že jsem i já mohl být považován za neškodného beránka. Sigyn bude vždy mou slabinou. Ona a synové. Přál jsem si, aby byli naživu oba dva. Zároveň jsem se střetnutí s nimi obával. Co když mě budou nesnášet za to, co jsem udělal? Co se stalo? Necítím lítost za smrt Baldra. Ani za nic co všechno jsem provedl. Věděl jsem, proč jsem to dělal. Mít navrch, vidět víc dopředu a stejně vždycky za mnou přišli a škemrali o pomoc. Takhle jsem to chtěl, jen Sigyn mě držela na uzdě. Jen díky ní...
"Přišel jsi se sem vysmívat nebo jednat? Máme spolu dohodu. Prsten jsme přinesli, tak řekni, co víš." Máte ho, hmm? Máte? skřetův skřípavý hlas a zuby špičaté, jako by si je schválně brousil pilníkem, ve mně zanechávaly dojem znechucení. „Máme,“ zavrčel jsem a pohlédl na Sigyn, aby onu kopii ukázala. Ooo, můj prsten... ano, ano, můj prstem. Dej ho ssssem!! seskočil ze skříně tak rychle, až jsem měl pocit, že po nás skočí. Kdybych nezachytil Garmra za obojek, stal by se něco opravdu zlého. na druhou stranu je dobré mít psa ochotého ihned vyrazit. Nejssi jako on, ukázal na mě prstem. Jeho zelená kůže byla určitě všechno, ale ne lidská ani božská. Nemohl jsem si však vzpomenout, že by tak někdy vypadal. Prolhaná, úskočná, chtivá, zachechtal se skřet a natáhl ruku, aby mu do ni Sigyn prsten vložila. Dělej, nemáme na to celý den.
Já ho zabiju, pomyslím si vrčivě v duchu a na chvíli se vidím, jak bodám dýku do Andvariho maličkého odporného těla. Dokonce jsem ucítil přítomnost dýky v zadu za opaskem. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Kocovina ne, bolehlav ne... protože jsem bůh!
Nechala jsem na sebe téct vodu a čelem se opírala o chladnou kachlíkovou zeď. Byla jsem ráda za ten měsíc. Stačil jeden pohled do něj a dokázala jsem zase myslet tak, jako já, ale bylo tu ještě něco. Cosi mě nutilo jít ven za Áreem. Pak jsem uslyšela klepání následovaný jeho hlasem. „Co to se mnou je?“ zašeptala jsem si sama pro sebe. Nechtěla jsem, aby to Áres slyšel. „Proč mě tak přitahuje? Já muže nenávidím. Jsou sobečtí, chtějí jen jedno...“ Kdyby chtěl, tak tě přefikne už na gauči. Neudělal to. A ani potom, co jsi tak královsky šla a nechávala oblečení za ním. „Sakra,“ praštím rukou do kachliček, až jedna z nich praskne. Přitom dost bolestně vyjeknu: „Au!“ Krev? dívám se na rudou stékající z mé ruky a mizící v odtoku. Po chvilce se však rána zacelí, jen kachlička dostala co proto. „Jsem v pořádku!“ uvědomím si, že jsem mu celou dobu neodpověděla.
Vylezu ze sprchy a ovážu se ručníkem. Pohled do měsíce mě spíš namíchne, než uklidní. „Vlastně nejsem,“ zabručím a vyhnu se zrcadlu velkým obloukem. Nechci se na sebe dívat. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Nebaví mě to. Ze všeho na světě nesnáším čekání. Je to zdrcující. A tak vůbec. Stejně se totiž nakonec toho na co čekáte, nedočkáte. Proto si to po čem toužím povětšinou bez nějaký zásad beru. Kašlu na všechno kolem. Teď však ne. Stojím tady, v náručí držíc oblečení a čekám. Vážně situace k popukání. Z koupelny se ozve bolestné vyjeknutí a předtím snad nějaký náraz. Co tam pro řiť všech svatých dělá? Pozvednu obočí a přemýšlím nad tím, zda-li odpověď na to chci vůbec znát. Možná ani ne. Chce se mi oddechnout, když prohlásí, že je v pořádku... Něco ve mně jí však nevěří. "Chceš nějak pomoct?" Zeptám se. A pak mi dojde, že by možná ráda svoje věci. "Mám... tvoje oblečení. Mohu ti ho podat. Neboj nebudu se dívat." Přislíbím. Nemusí mi věřit. Ale hodlám to opravdu dodržet bez koukání... vlastně. Už jsem viděl, to co mi ukázala předtím. Takže... |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro Cítíl jsem, jak se změnila atmosféra a na krátko jsem nad svými slovy zaváhal. Jednám správně? Vážně tohle chci? Ale už nebyla možnost to odvolat. Slova byla vyřčena a ta má, ať by byla sebevíc nerozvážná, již může odvolat pouze bůh, kterému jsem je svěřil. Jeho výraz díky skloněné hlavě nevidím, ale živě si umím představit ten údiv nad mým činem a odhodlaností. Jakmile promluví, jeho slova dopadají jako kladivo na hřebíky, slovo za slovem, písmeno za písmenem. Zrada otce je mi tímto opět připomenuta a mé rozhodnotí shledám jako správné. Musí si uvědomit, co způsobil... Kolik utrpení rozsel nejen do vlastní rodiny, ale i mezi ostatní bohy. Z dětství vím, jak si Sif často stýskala nad svými vlasy. Zlatá náhrada sice byla překrásná, ale jí chyběly ty její. Zrazených a ublížených jsem vlastně potkal dost, ale jako dítě jsem si neuvědomoval, že za to všechno mohl otec... nyní, když jsem si přečetl Midgardské legendy o nás a dal dohromady vzpomínky s tímhle vím a vidím v daleko širším úhlu. Tamní příběhy jsou sice trochu přikrášlené či poupravené, ale jádra věci jsou stejná. Ač jsem rozsudek smrti čekal a sám sebe přistihnu, že jsem si ho i na prá chvil přál, stejně ve mě při tom slově hrkne, jako kdyby mi někdo mečem proklál srdce. Věčné trápení by byl pravý trest pro něj, aby mohl zpytovat své svědomí... jenže... to by u něj nesměla zůstávat matka a trpět spolu s ním. A přesně to se jí jistě stalo osudným. Tu však druhý bůh ještě dodá ke svému rozsudku drobnou poznámku. Odpustit mu? Já? Cha. Dobrý vtip, když nejsem schopen odpustit ani sám sobě a to mi dokola může každý tvrdit, že nejsem vinen. Ne ne ne, já jsem vinen stejně jako on. Možná i víc. Při ostré bolesti v rameni jen bezděčně sevřu ruku v pěst a zatnu zuby. Už jsem cítil i horší bolest. Vstanu a pohlédnu na zápěstí, kde je vypálen tiwaz. Značka přísahy, kterou jsem právě složil. Označení posla druhého soudu na bohem lží. "Postarám se, aby už nikomu neublížil." Dodám a atmosféra se postupně uvolňuje. Má slova se nepřiklání ani k jedné variatně toho jak soud dopadne a na prá chvil se nechám pohltit představami o tom, jaké to bude až ho najdu. Z této činnosti mě vyruší otevření dveří a dívky oznamující konec balení. "Milly odsud má klíče, kdykoli si může přijít pro co bude chtít." Pronesu polohlasem s depresivním podtónem k Forsetimu. Jak to tak vidím, dnes budu mít byt jen pro sebe a zítra vyrážím na cestu. Přes noc si hodlám zabalit abych nemusel nijak spěchat a odešel na spoj s předstihem. Nerad někam chodím na poslední chvíli. Duchem už jsem napůl v Anglii, takže se tak docela nesoustředím na momentální dění kolem sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Joo, je :D bo jsem PJ
Chvíli se dívám na dveře, než se konečně rozhodnu je otevřít. Kupodivu Áres ve chvíli, kdy se dveře otevíraly, uhnul pohledem. Chvíli jsem stála na místě jako opařená, ale pak jsem si od něj vzala svoje oblečení. „Díky,“ přitiskla jsem je k sobě. „Vlastně díky za všechno,“ podívám se na něj s novou vervou a odhodím svoje oblečení na zavřený koš pro to špinavé. S ručníkem ovázaným kolem sebe jsem zůstala stát na místě a čekala, dokud nějak nezareaguje. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Proč mi děkuje? Nechápu. Nemám ani nejmenší tušení. Čekal bych něco jiného než-li poděkování. Možná nějakou facku a tak. To, co mne prostě na ženách nejvíce vzrušuje... ony a násilí. "Ehm... vlastně nemáš zač..." Odkašlu si rozpačitě jejím počinem. Nemám ani nejmenší tušení co teď. Do toho si ještě odhodila oblečení. Tím pádem nemám ani nejmenší tušení, kde jí teď budu oblečení shánět. I když o to se postarají asi nějak postarají na hotelu. By tam bylo dobré zavolat. Nevím co mne to popadne, ale prostě si sundám košili, kterou jsem na sobě měl a podám jí Artí. Aby na sebe něco měla. Já se za svou nahotu nestydím. A ona už to tuším viděla. "Pak zavoláme na recepci... a poždáme o nějaké oblečení pro tebe." Chvíli na ní hledím a tak nějak nevím co vůbec dál dělat. Stačilo by udělat pár kroků. Přitisknout své rty na ty její a pokračovat v tom, kde se před nějakou chvíli skončilo. Nicméně to není jenom na mně. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Loučení
Emma vyšla z pokoje a za ní za chvíli vycupitala Milly s batohem plným věcí. Forseti nabídl, aby jí ten batoh podala. Emma mezitím přešla k Válimu, aby se k ním krátce rozloučila. „Počkáme venku,“ mrkla na Milly, která vypadala, jako by se měla každou chvíli rozplakat. Na její tváři byly známky pláče.
„Sbohem, Váli,“ rozloučil se i Forseti a krátkým kývnutím dal najevo, že mu drží pěsti. Pak vyšel i s Emmou z bytu.
Milly zůstala stát s rukama spojenými za zády a sledující nějaké to smítko na zemi. Po chvíli se konečně odhodlala a řekla: „Budeš opatrný, že ano?“ |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro A zase nepili jen chvíli :D
„Eh, o čem to mluvíš?“ zmateně jsem hleděla na Área s jeho košili v ruce. Pohlédla na svoje prádlo, které leželo na koši na prádlo. Ne v něm. Rozhodla jsem se to neřešit. Navíc mě Áres rozčiloval. Jako vážně si sundal košili? Sice jsem byla už při smyslech, i když jsem stále cítila tlak absinthu, mohla jsem však svoje činy kontrolovat.
Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho (awww) paže. „Oblečení mám v pořádku,“ vyhnout se pohledu na jeho tělo je velmi složitý úkol. Vlastně se tomu ani nebráním. Hele, jsi z něj úplně paf. Když měl možnost, tak se celou dobu držet, a i když tě mohl přefiknout, tak to neudělal... Možná nejsou všichni stejní. „A tu košili stejně nebudeš potřebovat,“ ušklíbnu se a hodím ji ke svým věcem, přistoupivši k Áreovi blíž. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Zarazím se. Nechápavě na ní pohlédnu. O čem to sakra mluvím? Zaraženě hledím. Vlastně nevím. Toto je nepochopitelná situace. Oblečení má v pořádku? Cože? Tak proč to... to... Můj pohled spočine na její ruce, která se dotýká mé paže. Celá ta situace je whaaa... nevím co mám dělat... nevím co si mohu dovolit... nevím prostě nic... A vůbec se mi to nelíbí. I když... "Ehmm?" Nějak vážně nechápu. Víc k tomu však neřeknu. Protože se opět k životu něco ve mne probere, něco co nepotřebuje slova a raději má činy. A tak ve chvíli, co ke mně přistoupí blíž si jí k sobě přitáhnu. A opět jí věnuji políbení. Užívajíc si tuto nádhernou chvíli... jako kdyby mohla být ta poslední. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Obava že Lokiho kouzlo bude odhaleno je na místě, ale já osobně nejsem proti dát mu i pravý. Jen se chci pojistit, aby nepláchnul hned beze slov. Sama sebe překvapím, jak málo chybí abych skřeta přišpendlila ke zdi a odpovědi z něj jednoduše vystřídala. Ne. Nejsem hrubá ani násilnická a musím se ovládat. Uklidňuji se a ukážu skřetovi prsten na dlani. S jeho prudkým pohybem se mé prsty okamžitě semknou kolem něj a bezpečně prsten ukryjí. Ruku pro jistotu držím u hrudi, kam vidím, že skřet nedosáhne. Garmrovo vrčení neustává a Lokiho pohyb k němu mě přiměje krátce na dvojci pohlédnout. Kde Garmr sebral obojek? Prosviští mi hlavou, ale to už se otáčím ke skřetovi a drze si beru slovo. "Nejsem." Potvrdím jeho slova s kývnutím. "On by po tobě chtěl informace předem a pak by ti prsten nedal. Já ti ho hodlám dát... ale... začni mluvit!" Pošpinit vlastní lásku nebylo snadné, ale nezanechala jsem v hlase jedinou špetku lítosti nad svými slovy, či kladného citu k tomu, o němž byla řeč. Poslední slova - výzva k mluvení - jsou řečená dosti ledově. Nekompromisně přivřu oči a nechávám jeho nataženou ruku prázdnou. I když mám kopii pracuji s ní jako s originálem. Vyjednávání by mohlo být podezřelé nebo bych při nejmenším vytvořila dojem naivity, kdybych mu jej dala hned. Nejsi jako on... prolhaná, úskočná, chtivá... Zazní miv hlavě Andvariho slova. Ne, nejsem... dokáži být daleko horší. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Hihi... znám z vlastní zkušenosti... šli jsme kolem čtvrté a najednou půlnoc a ani nvš jak :D
Přitáhl si mne k sobě a hlavou mi problesklo, jestli nedělám špatně. Já s mužem jako takto nikdy nebyla. Neříkám, že sex jsem neměla, ale jen s jinými ženami. Nevěřila jsem, že by mne mohl okouzlit chlap a navíc, že to bude Áres. Jeho chování mi nedávalo možnost si řádně protřídit myšlenky a už jsme se líbaly. Uvědomila jsem si, že polibky vroucně vracím, ruce se šinou nahoru a objímají jej kolem krku.
Kdyby mě Áres neobjímal, tak je ručník dávno dole. Ale popravdě, v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Věděla jsem, co dělám a veškeré nejistoty byly odvanuty jako listí větrem. Na chvíli jsem jej přestala líbat a zadívala se na něj, i když jsem musela hodně zaklonit hlavu. „Co to vlastně děláme?“ zeptala jsem se, ale nepouštěla se ho. „A víš co vlastně? Neřeš to,“ natáhla se pro další polibek. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Rample by se hodil :D P.S. – co ty víš, když už iluze prstenu, tak iluze obojku :D a nějak jsem v hlavě měla, že jej má O.o
Skřet se zakřenil ještě víc. Jeho odporný úsměv ve mě vyvolával směsici nenávisti a zlosti. Věděl jsem, proč s ním nikdy nechci mít nic společného. Všichni mě obviňovali, jak zlý dokážu být, a přitom mezi světy existovalo takové individuum jako on. Přitáhl jsem psa k sobě, ale byl ochotný jej ihned pustit, kdyby Andvari byť pohybem naznačil útok.
Určitě jsi důvěryhodnější, sledoval celou dobu tvou ruku, v níž jsi měla prsten. Ten váš vlček, zahihňal se, je blíž, než si myslíte a bude to ON, ukázal na mě, kdo vás k němu dovede. Nebo on přijde za ním? Hmm... TEN prsten. Pokud chcete slyšet ještě další novinu, znovu natáhl prsty a pokýval jimi k sobě.
Další novinu? Nebyl jsem si jistý, co tím myslí. Pokud byl Váli, nikdo jiný v rodině vlkem nebyl, kromě Fenrira, ale ten nebyl synem Sigyn, na cestě ke mně... žádná radost? Strach? Co si o mně musí myslet? Co se stane, až se setkáme? Musel jsem si přiznat, že jsem se svého syna bál a to hlavně z jeho důvodu. On mohl ublížit mě, ale já jemu ne. Nedokázal bych to. Nechal jsem si své úvahy pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro A tak nějak si uvědomuji, že pokud to vypadá jak to vypadá, tak papa románky... papa vztahy na jednu noc. Artemis totiž není jako Afrodita. A jistě to bude mít jinak. Zaleknul jsem se? Možná. Ale čert to vem teď. "Co to vlastně děláme?" Já ti nevím... ale něco, co nakonec dokončíme v posteli. To co dělají normální dva zdraví sexuchtiví bohové. Neodpovím však nahlas, jelikož to není možná vhodná odpověď a také, že jsem umlčen polibky. Dovolil jsem se po chvíli i já se od ní odtáhnout. Pohladit jí po tváři a upřeně se jí zadívat do očí. Nepoznávám se. "Jestli to nechceš... tak nemusíme... nemusíme nikam spěchat." Myslel jsem to vážně, až mě to děsilo. Hooodně děsilo. To není možný... jedna ženská na celej nekonečnej život... to přece nejde... ... nebo jde? |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Ps: Třeba si ho Sig nevšimla :D Zatímco Loki se soustředí hlavně na Garmra, já jsem pohlcena dohadováním se skřetem. To, že mě shledá jako důvěryhodnější mě přivede k úsměvu. Andvari učinil jak jsem řekla a spustil. Když skřet ukáže, ohlédnu se, abych viděla kterého z těch dvou myslí. Loki. Najde Váliho. Nebo Váli jeho. Jak a proč? A nemyslí Andvari náhodou Fenrira? Možná si spojením "vás vlček" dělá legraci a nebo myslí "váš" jako pantheonu a sebe k němu nepočítá. Kdo ví? Ale to se už znovu dožaduje prstenu s další informací na jazyku. "Řekla jsem, že bude po mém." Zavrčím chladně. "Vysyp vše, co víš!" Dodám důrazně s výhružkou mezi řádky. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Noc plná překvapení
Povytáhla jsem obočí. „Kdybych tě neznala, tak bych si myslela, že to nejsi ty,“ ušklíbla jsem se. Odtáhla jsem se od něj a přidržela si ručník, aby mi nespadl, jelikož už měla na míle. „Opravdu bys to pro mě udělal?“ sledovala jsem jeho oči, v nichž se stále odráželo jeho Áreovské já, ale i něco navíc. Líbilo se mi to a dokázala jsem si představit i život s někým, s kým bych jej mohla sdílet. Vždycky jsem byla divoká, ale co pro jednou vyzkoušet teplo domova? Sakra, na co to myslím!
„A nechal by sis ujít tohle?“ pustila jsem osušku. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Spíš by požadoval něco na oplátku... ~nebo ten pes umí víc, než si myslíme :D
Ohoho, panenka se umí naštvat, zachechtal se Andvari, ale jeho pohled málem metal blesky. Ale nejsi v pozici, abys mi mohla klást podmínky, drahoušku. Ten prsten nebo si jej jednoduše vezmu a vy s tím nic nenaděláte, pohlédl na mě a já věděl, že mluví pravdu.
Ať byl skřet malý a odpudivý, tak byl nebezpečný. Získat jeho zlato nebylo jednoduché a s bohyní moře Rán jsme jej obelstili a chytili jej do sítě ve chvíli, kdy byl proměněn do podoby ryby a v níž neměl takovou moc. Donutili jsme jej, aby nám ukázal, kde ukrývá své zlato a tam byl. Prsten Andvaranaut. Vzali jsme zlato i prsten, ale netušili jsme, že jakmile se Andvari proměnil zpět, proklel každičký kousek, který rozséval beznaděj a destrukci. Zlato jsem nechal, aby si jej Ódin dal do své pokladnice, prsten jsem odnesl králi trpaslíků Hreidmarovi, abych si jej usmířil, jelikož jsem zavinil smrt jeho syna Ótra. No, možná to tak nehoda nebyla, protože jsem potřeboval jeho kožich, který mu umožňoval měnit podobu.
„Sigyn,“ podívám se na svou ženu, protože jsme se nacházeli v opravdu nebezpečné situaci. Hihi, i lstivý bůh se mě bojí. Ano, ano, Sigyn... ten PRSTEN! Zatím mám dobrou náladu, ale to se každou chvíli může změnit. Začal jsem se obávat, že nebylo dobré vyčarovat iluzi, ale nyní jsme neměli čas prsteny měnit. Já měl pravý, ona ten falešný. Musíme jen doufat, že rozdíl nepozná hned. Tedy, pokud mu jej Sigyn nedá. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro "Ano. Udělal." Ač to bylo k nevíře, tak jsem to myslel opravdu a naprosto vážně. Sakra! Na sucho polknu. Potom co jí spadne ručník. Hledím na ní v celé její kráse. A v náší se do mne vlna zoufalství. "Proč mi to děláš?" Zeptám se jí. Potlačuji přitom nutkání zavít. "Samozřejmě po tobě toužím... jsi dokonalá žena... ale jsem kvůli tobě schopen počkat, kdyby sis to přála." Nějakým způsobem se zmůžu na tuto odpověď. A nevím co dělat... vůbec nevím... Co zatraceně ta ženská chce? |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro S Emmou se rozloučíme krátkým přátelským objetím, trochu mě to překvapí, ale nic nenamítám . Ostatně je to docela hodně povzbudivé gesto. S Forsetim si smířlivě podáme ruce a na jeho kývnutí přiložím pravačku v pěstí k přilehlému rameni a kývnu též. Proč se loučím takto? Těžko říct, prost ěmi to přišlo jako dobrý nápad. A teď to nejlepší/nejhorší na konec. Nejistá Milly. Runa na ruce ještě pálí, ale v porovnání s pohledem na ní je to nic. Nakonec se z uctivé vzdálenosti ujme slova. Ta holka má o mě starost a v jejím hlase zaznívá naděje na to, že se vrátím. Tomu musím předejít... Nemůžeš se upínat na mě, Milly... Smutně si povzdechnu. "Nemohu ti nic slíbit. Nechci svůj slib porušit." Odpovím vyhýbavě. Říkal to takhle i otec matce? Proto mutak věřila? Nesliboval jí něco, co věděl, že stejně nesplní? Zavrtím hlavou a přenesu váhu z nohy na nohu. Vzdálenost mezi námi nechci nijak zkracovat, záměrně si držím odstup, ale pokud by se pro to rozhodla ona, asi neuhnu. "Budu upřímný." Řeknu odhodlaně. "Zasloužíš si to... Nechci ti nic nalhávat. Nejsem jako otec..." Jen krátce se odmlčím a pohlédnu Milly do očí, aby viděla, že to myslím vážně. "...neslíbím ti opatrnost, protože ani netuším, zda se vůbec vrátím." Vlastně se ta pravda říká daleko hůř, než se o ní přemýšlí. "Neupínej se na mě a žij..." Raději na mě zapomeň... bude to tak lepší... "...Thand a Emma budou lepší společnost, než-li já. Ale..." V krku mi přes veškeré odhodlání roste knedlík. "... děkuji ti. Za všechno, co jsi pro mě udělala." |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro *To umí i tak, nemyslíš? :D Já že nejsem v pozici... ha! Tos uhádl... Sice mluvil velmi přesvědčivě, možná měl moc na to, aby si prsten vzal jen tak, ale také mohl šeredně dobře blafovat. O nebezpečí nebylo pochyb, avšak já mám něco, co by někdo jako Andvari nečekal. Lásku. A pro lásku ke své rodině bych zabíjela. Opravdu se nevyplácí nasrat matku hledající své děti. Za zády uslyším prosebný hlas svého manžela. Vnímám ho však velmi vzdáleně a nejsem schopná se na něj soustředit. Pohledem probodávám skřeta před sebou, jeho výsměch se mi ani trochu nelíbí a přestává mě to bavit. Chci vědět, co přede mnou tají! Ať prsten je pravý či nikoli, tímhle způsobem ho ze mě nedostane. Loki během Andvariho řeči může vidět, že se květiny v okolí lehce zavlnily a jestli na některou pohlédl chvilku déle, zjistil by, že o něco povyrostly. Pak se stane něco rychlého i pro jeho oči. Nejbližší rostlině bleskově vyrostou šlahouny a vystřelí proti skřetovi kterého okamžitě svážou (42% - úspěch). A až v tenhle okamžik je ve vzduchu patrná má energie pulzující do okolí. Následně ho květina přitáhne blíž k sobě a jelikož je na skříni, tak ho přidrží zády na dveřích, ve vzduchu, v úrovni mých očí. Chytnu skřeta volnou rukou pod krkem a těžko by v mé tváři někde hledal tu mírumilovnou, klidnou bytost, která oddaně trpěla vše, co se jí naložilo na bedra. "Já Se Nebudu Opakovat." Odseknu jednotlivá slova naprosto mrazivě. Prsten dál pevně svírám v pravé ruce. "I moje nálada se může velmi snadno změnit... Važ slova, drahý Andvari." Na to se usměji takovým způsobem, který by nejspíš vyděsil i Thóra, kdyby ho viděl. Tichá, málomluvná, věrná, hodná, laskavá, milá, přátelská ... takové vlastnosti a jim podobné mi pantheon přisuzoval. Jen v tuhle chvíli, by to ve mě dokázal najít pouze skutečně opravdu vynikající horník nebo lépe - studnař. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Podtržený nadpis
Blýskla jsem po Áreovi očima, protože mě v tuhle chvíli opravdu nakrknul. Sebrala jsem ze země ručník a opět si jej ovázala kolem sebe, abych zakryla své něžné já. „Víš, ty se snažíš tolik, abys mi nijak neublížil anebo co, nezneužil, až jsi slepý vůči tomu, že se ti tu sakra nabízím!“ zavrčím poslední slova. Vrazím do koupelny, seberu všechny své věci a mířím do ložnice. Takhle si se mnou hrát nebude!! |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Loučení vol. 2
Milly na tebe hleděla a nemělo smysl, aby potlačovala slzy. Veliké jako hrachy se jí kutálely po tváři a křečovitě svírala kousek papíru. Ne, to nebyl jenom papír. Byla to fotka, i když nyní značně užmoulaná. Beze slova k tobě přistoupila a fotku ti dala. „Pamatuješ na ni?“ zeptala se. Bylo to tak dávno, co jste ji pořizovali. Dokonce ještě neexistovaly digitální fotoaparáty. „Na pouť, kde jsme se nechali vyfotit?“ pohlédla ti do očí a položila ruku na tu tvou. „I když mi řekneš cokoliv, nedonutíš mě prostě zahodit city, které k tobě mám a jestli ty chováš stejné ke mně, vím, že se vynasnažíš nejvíc, jak to půjde, aby ses ke mně vrátil. A pokud ne,“ sklonila hlavu, „budu vědět, že ses aspoň o to pokusil.“ Postavila se na špičky a dala ti pusu na líčko. „Sbohem, Valeriusi.“ Pustila tvou ruku a vyšla z pokoje. Po chvíli jsi uslyšel klapnutí bytových dveří.
Fotka, kterou jsi držel v rukou, zobrazovala vaší šťastnější chvilku. Za vámi jako pozadí byla využita opona s vyobrazením divokého západu. Ty jsi seděl na židli se svým obvyklým výrazem a šlo vidět, že ti ten kovbojský klobouk Milly na hlavu narazila sama, jelikož byl trochu nakřivo. Ona sama ti seděla na klíně oblečená do bleděmodrých šatů se spoustou volánků a s vlasy vyčesaným nahoru. Jednu nohu měla ve vzduchu, rukou tě objímala kolem krku a smála se. Určitě sis pamatoval, jak v té chvíli byla šťastná. Dokonce i tvůj koutek naznačoval náznak úsměvu, i když se tam nikdy nedostal. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Hm, zvažuju, že začnu dělat vlastní kroniku :D Kniha by z toho špatná nebyla :D ~Hm, stejně by mě zajímalo, proč tu je :D a hlavně musí hrát Thór, jinak se to nikdy nedozvíme :D
Život vám jednou za čas připraví docela překvapení. Nečekal jsem, že by Sigyn mohla být až tak zákeřná, ale jedné části mé maličkosti se to ohromně líbilo. Vidět ji, jak běsní a dokáže pro svou slabost k rodině utrhnout okvětní lístek. Znal jsem ten pocit a sám jsem vytrhl přímo celou kytku a skončil připoutaný ke skále.
Andvari vypadal překvapeně a snad i vyděšeně? Postavil jsem se, pouště Garmrův obojek. Svitla špetka naděje, že nám skřet řekne to, co jsme si přáli. Vědět, kde jsou naši synové. Pokud měl Váli opravdu namířeno za mnou, tak z jakého důvodu? A svitla naděje, že Nárvi je taktéž naživu, jenomže kde a JAK.
A-ano... j-já řeknu, v-vše co vím, koktal skřet a oči měl rozšířené strachem. Potěšilo mne, co má milovaná dokázala. Z ničeho nic se jeho pohled změnil. V takový, který se nelíbil ani mě. V hluboký jako temnota nikdy nekončící plný prázdnoty, do které se právě vléval vztek a nenávist. Věděl jsem, že je zle. Cosi zapraskalo. Nebyl jsem si jistý co, ale cítil jsem ještě něco. Palčivou bolest na hrudi. Klopýtl jsem do zadu a málem zakopl o psa. Prsten, ten pravý, žhnul jako nejrozpálenější ocel a zažíral se mi do kůže. Bolelo to jako čert, a i když jsem se to snažil vydržet, nešlo to. Musel jsem si strhnout řetízek i s ním. Na podlahu dopadl jako těžký kámen bez jediného hnutí. Byl jsem ochoten s vámi hrát tu dětinskou hru, šlahouny praskly a skřet dopadl na nohy. Zvedl ruku a Advaranaut mu přistál v ruce. Nezdálo se, že by pálil zrovna jeho. Něco za něco. To není tak složité nebo ano? upřel pohled na Sigyn. Já bych vám řekl, kde jsou. Jak je jde zachránit nebo aspoň jednoho, ale takhle? potěžkal prsten v ruce. Se smiřte s tím, že se všichni shledáte až v hrobě, rozchechtal se ještě víc a s jediným prásknutím zmizel.
Klečel jsem na kolenou a kůže mě příšerně svědila. Ticho, které nastalo po jeho odchodu, bylo nesnesitelné. Kde vzal takovou moc? Napadalo mě jenom to, že musel uzavřít dohodu s anděly, jinak by nikdy nevystrčil nos z té jeho jeskyně. „Sakra, to pálí,“ postěžuju si a přišlo mi divné, že se mi rána dávno nezahojila. Přešel jsem tedy k zrcadlu a rozepnul si košili a zalapal po dechu. Na hrudi jsem měl vypálený kroužek a uvnitř runu nauthiz. Až příliš dobře jsem znal její význam a znal jsem jediný zdroj, který dokázal napáchat příšerné škody. Andvariho zlato. „Ten prevít mě proklel,“ podíval jsem se bezradně na Sigyn.
runa nauthiz |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Teď jsem pro změnu nechápal já. Cožeto? Zíral jsem na ní naprostou chvíli. Než mi došli okolnosti a tak vůbec. Vlastně, než si vzala svoji hromádku oblečení a prošla kolem mne do ložnice. Zatracený ženský... s nimi to nejde a ani bez nich. Zatřepal jsem hlavou a vyrazil za ní zpátky do ložnice. "Promiň... já..." A teď hledej ta správná slova, která nebudou vulgární a urážlivá vůči sobě samotnému. Jako například - jsem naprostý idiot, nemožnej blbec, a tak dál. (Vyjmenovat je všechny by znamenalo možná dvoudenní problém) "... nevím co to se mnou je." Zazní zoufale z mých úst, až mě to samotného překvapuje. Posadím se na postel. Vzhledem k tomu, jakou jsem si nechal ujít příležitost... pochybuji, že se něco ještě bude dít. Co to s tebou je, chlape? Co se to děje? Zatraceně se nějak seber a něco dělej! |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Držet Andvariho pod krkem nebyla zrovna šťastná volba. Když se namíchl a to pořádne, pocítila jsi dtrtivý stisk kolem své paže neviditelnou rukou. Tam, kde jsi cítila prsty, tě to šeredně pálilo a dokonce se pomalu objevovaly otisky, které vypalovaly díru do půjčené košile. Posléze s mizením skřeta vše ustalo a utichlo. Popálenina se ti stále ozývala. |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro Ani se nehnu, když ke mě Milly jde a jen zpozorním, abych viděl, co má v ruce. Na první otázku jen tupě přikývnu a nechám ji mluvit. Z jejích slov mám sám na krajíčku, ale držím se zuby drápy... nesmí to vidět. Ne. Snažím se tvářit chladně, bezvýrazně a díky tomu, že ona má oči plné slz docela dost pravděpodobně nevidí moje občasné rychlejší zamrkání. Mrcha. Citové vydírání tohle. Jinak se to říct nedá. A já se ani nezmohl na to, abych před letmým polibkem na tvář ucukl, jak bych správně měl. Stojím tam jak tvrdé Y s fotkou v ruce, opařen vzpomínkou, rozloučením a jejími slovy. Nekompromisně zavrtím hlavou. "Nechci ti ublížit..." Šeptnu, ale těžko říci, zda to ještě zaslechla. Pustil jsem ji i s jejím sbohem a nechal ji jít. To jediné, co mě kdy drželo na uzdě. Divoký vlk, osvobozen od řětězu života ve městě. Měl bych se cítit lépe, ale necítím. Byt osamněl, zpustil a já se svezl zády po nejbližší zdi. "Tohle ne. Nesmíš na mě čekat... Nechci se vrátit. Ne-... Nemůžu." Mluvím k fotce a nyní mohu plakat. Už mě nikdo neuvidí ani neuslyší. Milly byla energetický nadšenec a chtěla prozkoumávat města, kolem kterých jsme putovali. Já bych byl radši v lese, ale nemohl jsem ji tu nechat samotnou... byla by bezradná a ztracená. Dotáhla mě i na tuhle pouť, kam jsem šel s jasným vrčením a neustále se mračící na vše kolem, zatímco Milly si užívala "jéé koukni támhle" nebo "ááá tamhle musíme jít, to vypadá skvěle!". Nakonec jsem jí i vystřelil papírovou růži a nějaký záhadný pytlíček, ve kterém měla řetízek s přívěškem sněhové vločky. Když si vzpomenu na její úsměv a smích, srdce mi sevře pevná pěst úzkosti a zajede svými drápy hluboko dovnitř. Tenhdy byl úplněk daleko... tehdy jsem mohl jít ven a bavit se. Ale být to jinak... Tajemství svých proměn jsem si chránil a to byl ten důvod, proč jsem musel odejít i když jsem si začal uvědomovat, že nechci. Musím chtít, protože chci, aby měla klidný život s někým kdo jí bude milovat a nebude jí ohrožovat na životě. Nevím, co během těch dvou nocí dělám, ale černá okna z noci, bolest v kostech, zubech a často krev za nehty vypovídá o nemalých hrůzách. Bude ti líp beze mě. Mám strach, že bych se jednou neuhlídal, že by mě zdržela na cestě ven, že by odhalila, co jsem za bestii... cokoli. Mám ohromný strach, že bych se jednou probudil a za nehty našel její krev. Prsty-drápy přejedu po fotce a pohladím tak obrázkovou Milly po usměvavé tváři. "Tohle od tebe není vůbec fér a ani hezké..." Vytknu jí. Dát mi fotku jako připomínku na ní... abych na ní nezapoměl a měl nutkání se vrátit. Kdybych byl rozumný, ušetřil bych se další bolesti tím, že fotku zničím a prostě půjdu dělat něco jiného. Místo toho ji však přeložím, zvednu se a schovám do penězenky v kapse. Jsem masochista... Uvědomím si suše. Osuším slzy, dám si z okna ještě dvě cigarety a na to si jdu zabalit. Nechci tahat víc než batoh, takže jen pár kousků oblečení, desky s papíry a kreslící i malířské potřeby a pár dalších drobností. Hlavně nějaké jídlo. Deštník nepotřebuji, mám rád déšť, který zatím neustal, i když ubývá na intenzivitě. A jsem nachystán k cestě do Londýna. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Chvilku se mi zdálo že to co jsem udělal byla hloupost, ale nakonec to přeci jen vyšlo. Blesky i vítr fungovaly více než dobře. Brzy byly ledové špice zlikvidovány a měl jsem konečně volnou cestu dál. Jenže jsem dál nešel. Zůstal jsem na místě a pořádně jsem se ohlížel. Něco se mi nelíbilo, něco bylo špatně. Je tu až moc ticho. Zmizel ten zvuk lámající ostny a dokonce utichly i hlasy z nedaleké řeky. Pevně jsem sevřel násadu svého kladiva a udělal jsem krok kupředu. Jenže pak se stalo to, čeho jsem se bál. Ozval se hlasitý řev a objevil se.. had? Nevím co přesně to je, ale vypadá to naštvaně. Jak jsem se tak na to díval, tak jsem si všiml těch zvláštních šupin. Hned mi bylo jasné proč je to naštvané. Kromě těch šupin jsem si také všiml že ten tvor má na hlavě jakýsi znak či co. Bohužel jsem si to ale nemohl prohlédnout, protože na mně zrovna letí kusy ledu. A kruci! Pochopitelně jsem ihned zkusil uskočit aby mně to netrefilo. Bylo to těsné, ale tak tak jsem se dostal o kousek stranou a kusy ledu neškodně prolétly kolem mně. "Chceš si hrát? Tak dobře, jak chceš!" Křiknu na hada a ušklíbnu se. Zřejmě je teď na čase abych přešel do útoku já, dokud je čas. Sníh kolem se začne lepit na tělo toho tvora a následně se bude měnit na led. Chci zkusit zda by šlo ho aspoň na chvíli udržet na místě. Ať už to vyjde a nebo ne, tak se rozeběhnu, vyskočím co nejvýš to půjde a pokusím se kladivem třísknout tu bestii přímo z boku do tlamy. Možná před tím vyšlu i nějakej ten blesk, pokud budu mít dobré načasování. Bylo by fajn kdyby se mi podařilo dát tomu aspoň tu ránu. //73 obrana, 47 útok |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Náhodou je to skvělý sdělující prostředek :D
Sedla jsem si na postel a přitáhla si k sobě ručník. Cítila jsem se jako idiot. Nabízela jsem se chlapovi! CHLA-PO-VI! Jsem přece bohyně lovu, Artemis, která s muži nikdy nelaškuje. Ona je zabíjí! A pak zase přišel. Áres, bůh, který mě nutil dělat pitomosti. „A co je to se mnou?“ sledovala jsem podlahu, protože nyní jsem se na něj podívat nechtěla. Ještě bych udělala další blbost, jako například rozbrečela se? Nenene, to teda NE.
„Tak co s načatým večerem?“ podívám se konečně na Área, když jsem si jistá, že neuroním ani slzičku. Ale no tak. Jsme tu. Sami. Kdy bude možnost zjistit, jestli to všechno není jenom blbá chyba. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Ale když mě se nechce... jsem lenoch "Co je to s námi?" Je to čím dál tím víc divnější. I přesto mám pocit, že nějak vím odpověď. Zlidštěli jsme. Jsme zranitelnější. Máme pocity. A tak dál. Afrodita by mne pokárala a nazvala by to snad láskou. Láska?... Taková blbost! Ohradil jsem se v duchu. Nemohl jsem se přece zaláskovat tak rychle. Pohlédnu na ní, když promluví. "Nevím... dáš mi ještě šanci?" Je to spíše řečnická otázka na kterou není potřeba odpovědět, neb než mi odpoví jsem u ní a obklopuji jí polibky. Doteky jež jsou ještě dravější než předtím. Avšak nepostrádají opatrnost a něžnost. A teď si nemám v úmyslu odpírat její přednosti. Věnuji jim velkou pozornost. Tak akorát. Tak akorát pro Boha války. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Helheim
Měl jsi štěstí. Kladivo udeřilo, ale ne takové, aby trefilo hada tak, jak jsi chtěl. Místo toho sjelo po tvrdém pancíři jako po kluzkém ledu a ty jsi skončil hned vedle nestvůry. Její hadovité tělo se v tu samou chvíli kolem tebe omotalo a pevně stisklo, že’s neměl možnost nijak reagovat. Alespoň tvoje rána kladivem odštípla kus hadova ostnu a naštípla tak jeho lebeční pancíř.
Had zpevňoval svůj stisk, až to začínalo být nesnesitelné. Stačil byl ještě kousek a vydechl by si naposled, nebo odinví, co by se s tebou stalo. Konání ledového draka však zastavil hlas.
„Přestaň!“ patřil ženě, ale její hlas byl jakoby rozdvojený. Jeden mluvil normálně. Zněl lidsky, ale ten druhý štípal jako les a mrazil krev v žilách. Naštěstí pro tebe had přestal víc obtáčet své dlouhé tělo kolem sebe, i když se ti špatně dýchalo. Ano, vzduch nepotřebuješ, ale během let na Midgardu jsi natolik zlidštěl, že sis to tak představoval. Nicméně had tě nepouštěl a žena se po chvíli dostala do tvého výhledu. Poznal jsi ji. Byla to Hela. Kdo jiný měl půlku tváře lidskou a druhou mrtvou a bledou. Hleděla na tebe, a ač se to zdál nepochopitelné, rozeznal jsi v její tváři zoufalost. „Thór. Ty jsi Thór. Myslela jsem, že jste všichni mrtví. Nikdo už sem nechodí. Žádné nové duše. Nic. Je tu prázdno. Jsem sama. Moc sama.“ |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Njn, tak nic nepiš, no :D
Než jsem stačila Áreovi odpovědět, zavalil mě polibky a já si to kupodivu užívala. Nebránila jsem se, ale opětovala je s nově nabytou vervou, až jsem samu sebe nepoznávala. Bylo to pro mě něco nového, ale zároveň naprosto něco známého.
Poposedla jsem si víc dozadu, ale tím pohybem jsem způsobila to, že se mi uvolnil ručník a odhalil tak mé přednosti doposud se skrývající pod měkkou látkou. Kerberos to vem, pomyslím si a na chvíli se odtáhnu od Área, abych si mohla prohlédnout jeho, při čemž mi koutek úst mírně vylétne nahoru. „To není fér,“ zabrblám a přejedu prstem po jeho mužné hrudi. „Já na sobě nemám už nic,“ skousnu si spodní ret a posunu se víc na postel a naznačím, aby šel za mnou. Navíc jsem doufala, že mou narážku pochopí. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Chvíli jsem na ní překvapeně hleděl. To bylo od ní podlé se odtáhnout. Moc podlé. "Ehm... pardon." Došlo mi po chvíli. A tak jsem se vyhopsnul na nohy, sundal si kalhoty, odhalil tak svoje černé trenky, které jsem také sundal. Odhalil tak to, co ženy milovaly... krom mé postavy a mému osobitému šarmu. Ještě nikdo si nestěžoval. Vlezu zpátky do postele za svou kráskou. Svou? Nezní to náhodou divně? Zarazím se, ale myšlenka je udupáno do země, když se opět natisknu na krásku a dotýkám se její hebké pokožky. "Kde jsme to přestali?" Šeptnu jí do ucha, do kterého jí lehce kousnu.  |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Helheim - setkání se starou známou Jeden by řekl že se mi toto děje schválně. V jednu chvíli se mi daří a mám pocit že je to jak za starých časů, že bych dokázal cokoliv. A vzápětí se kolem mně omotává tělo nějakého blbého plaza. Hady jsem nikdy neměl rád, ale teď je začínám nenávidět. Nemohu dělat vůbec nic, jsem v pasti. Ta bezmoc. Byl to pro mně jeden z nejhorších pocitů za poslední staletí. Tělo hada mně svíralo čím dál tím pevněji a já cítil čím dál více větší a větší bolest. Dokonce mně na chviličku napadlo že bych mohl i "umřít", ale pak jsem slyšel nějaký hlas. Hlas který byl velmi, velmi zvláštní. Jako by ta osoba mluvila dvakrát. Jeden hlas mluví normálně, téměř lidsky. Ten druhý je ale jiný, temný a mrazivý, jako celé tohle místo. Zvedl jsem hlavu a podíval se vpřed. A tam stála ona. Skoro jsem tomu nemohl uvěřit, ale skutečně to tak je. Jen pár metrů ode mně stojí žena. Půlka těla krásná, lidská. Druhá půlka těla bledá, chladná jako mrtvola. Stačil mi jediný a pohled a hned jsem to věděl. Nemohl to být nikdo jiný než samotná Hela! Pousmál jsem se a ještě chvíli jsem si ji prohlížel. Úsměv mně však rychle přešel. Vypadala nějak.. divně. Dalo by se říci že skoro až zoufale. Což mi k ní vůbec nesedělo. Pokud je to co říká pravda, pak ji lituji. Vím jaké to je být sám, je to příšerné. To si nikdo nezaslouží, ani ona ne. "Ano, jsem to já". Potvrdím Helina slova. "Věř tomu nebo ne, ale rád tě vidím". Pousměji se a vzhlédnu k obloze. Půjde-li to, tak nad sebou nechám zatáhnout oblohu a ozve se i hřmění. Pak se podívám znovu na ženu stojící opodál a začnu sebou vrtět. "Nevím kolik ostatních přežilo nebo kde jsou, ale pár dalších jsem viděl. Například Lokiho"... Na chvilku se odmlčím a pak znovu pokračuji. "Mohla by sis toho mazlíčka nějak zkrotit? Nerad bych ti to poničil ještě víc... Až se odtud dostanu, tak bychom si klidně mohly popovídat". Tázavě se na Helu podívám a doufám že udělá aspoň něco. Jsem si jist že po těch staletích touží po tom s někým prohodit aspoň pár slov. Ostatně já bych si s ní také velmi rád popovídal. Jen se dostat od toho blbýho hada! Nemíním s s ním nějak mazlit, takže pokud by Hela nic neudělala, nebo by něco udělat chtěla, ale nefungovalo by to, tak zmobilizuji všechny síly, pokusím se ze sevření hada dostat aspoň pravou ruku, kterou bych zvedl k nebesům a udeřil by do mně a tím pádem i do hada pořádně silný blesk. To ale udělám jen pokud to bude nezbytné. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Sex, ne? :D P.S. – hele, mě ještě začnou sledovat, že se svými postavami provozuju imaginární sex xDDDD
Jeho kousnutí do ucha bylo tak jiné, co jsem znala, když jsem lehávala s jinými ženami. Ale pst. Áreovi to říkat nebudeme, protože netuším, jak moc háklivý na takové noviny je. Užívala jsem si to a musím podotknout, že motýlci v mém břiše právě vytvořili celý roj.
„Hm, tady,“ začnu jej líbat a přitáhnu si jej těsněji k sobě. Chci cítit jeho teplo a jeho tělo je naprosto dokonalé. Se vším všudy, i když jsem byla trochu nervní z jeho... no, přirození, protože takhle to bude mé poprvé. Dokázala jsem to však skrýt za polibky, doteky a chtíčem, který byl neukojitelný. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro A chcem se to dozvědět? Není něco lepší nevědět? Byla jsem tak pohroužená do svého záměru, že jsem se neohlížela na nic jiného. Překvapení v Andvariho tváři se mi líbilo a pozdě jsem si všimla jeho změny. Ve chvíli, kdy Loki řeší svoje trable s pravým prstenem mě stiskne neviditelná ruka. Proti své vůli pouštím skřetův krk, ale bojuji s bolestí co to jde. "Aaaa...." Neudržím se nakonec, kdy krom spálenin křupne kost. Ne moc, ale dost na to, aby to zaslepilo mysl bolestí. Chytnu se za zraněnou ruku, zraněné květiny se stáhnou zpátky a já padám na kolena. Skřetova slova vnímám jen vzáleně, jako by byl na druhém konci větrného kopce. I přes to, že pochytávám jen částečné útržky, jednodlivá slova toho pichlavého hlasu bodají do srdce, jako rozžhavené jehlice. "Ne... To ... to ne..." Šeptnu mezi bolestným kňučením a vzlyky poté. Ani nevím, kdy se skřet vypařil. "Hloupá, hloupá..." Pokouším se posbírat rozuteklé soustředění, abych si alespoň bolest ruky utišila, ale nejde to. Ne dostatečně. "Auuu..." Zavyji, když zkusím s rukou hnout. Propálená košile odhaluje velmi nehezkou spáleninu, kosti pod ní jsou z onoho stisku pouze lehce naprasklé, nikoli zlomené, což je klika. Vlastní bolest však jde stranou, jakmile slyším slova Lokiho. Ten prevít mě proklel Otočit se, abych k němu mohla ze země vzhlédnout a vidět runu je namáhavé. Když ji však spatřím, jsem zmatena. "Co se ti stane?" Význam runy mi není cizí, ale prokletní může dělat cokoli. Do očí se mi nerou slzy. Nesmím o tebe přijít... O tebe ne. Už znovu ne... |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Na mé tváři se objeví úsměv od ucha k uchu. Normálně bych vždy vynechal tu hloupou předehru. Proč taky? Stejně jde o to jediné. O splinutí jednoho těla s dalším. Splinutí v jedno jediné. A potom o ten samotný vrchol rozkoše. Ale v tomto případě, to prostě nešlo jinak... chtivé doteky, polibky a to naprosto všude. Nevím proč, ale nějak jsem si krom jejich předností oblíbil i něco jiného. Krouživě jsem bloudil jazykem u její svatyně (lepší název mne nenapadl). Dráždil a provokoval. Nejen ji, zároveň sebe. Trvalo to dlouho a zároveň to bylo neskutečně krátké... než jsem se rozhodl naše těla spojit. Opatrně. Jemně. Šetrně. Tak jak jsem to nejlépe zvládl. Tak aby to pro ní nebylo bolestné... ale aby si vychutnala onu slast, kterou onen sex nabízí. Teď už to nebude v mé režií... ale v naší. A mám takový pocit, že to nebude jenom o tomto... Vztah... pche... ale s ní... proč ne? |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Helheim – Hela
Když se zatáhla obloha, Hela se poplašeně ohlédla, a pak aniž by poslouchala, co říkáš, na tebe křikla: „Přestaň! Zjistí, že je něco špatně!“ had reagoval na její náladu, a opět zesilnil stisk. „Ty taky přestaň,“ zamračeně pohlédla na ledovou stvůru, která se zase lehce odtáhla, ale držela tě stále ve svém sevření. Zdála se být uražená, jelikož potřásla hlavou skoro jako kůň a sykla.
„Teď mě poslouchej, Thóre,“ zamračila se Hela. „Nevím, proč tu jsi a asi sis neuvědomil, že se odsud nedostaneš, dokud tu je on. Ve skutečnosti tady ani nejsem. To, co vidíš, je jenom můj obraz. Drží mě v mé pevnosti a hlídá všechny východy. Dlouho jsem neviděla Garmra,“ lehce si posteskne a rozhlédne se s nadějí, že by se objevil. „Můžeme mít dohodu? Dostaneš mě z okovů a já ti na oplátku pomůžu ven? Není to však jednoduchý úkol. Díky mé moci ovládá většinu tvorů na Helheimu, včetně hada,“ kývla k němu, „a ostatní drží v tunelech. Máme dohodu?“ Šlo vidět, že dokud neřekneš ano, tak tě nepustí a v její slovech jsi stále mohl slyšet onu zoufalost a snad i strach? |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Helheim – Hela v okovech? Nevím přesně proč, ale to že jsem používal své schopnosti se Hele evidentně nelíbilo. Jako by jí to rozrušilo, had to nějak vycítil a silněji mně stiskl. Trochu jsem se zamračil, ještě chvilku jsem tu oblohu a hromy nad námi nechal a pak jsem tedy raději dal vše do původního stavu. Vážně se mi nelíbí to jak mně ta obluda svírá a že jsem Hele teď odkázán na milost. Začínal jsem být možná i trochu naštvaný, ale musel jsem se snažit být v klidu, aspoň prozatím. Zadíval jsem se na Helu pozorněji a poslouchal jsem tedy co říká. A to co jsem slyšel mně dost překvapilo. Nedostanu se odtud dokud tu je ON? ON jí drží v pevnosti? Co se to tu k čertu děje, není vládkyní téhle díry Hela? Znepokojeně se na ženu před sebou dívám a přemýšlím. Pokud budu chtít ven, tak to znamená že jí budu muset pomoci. Vážně se mi ale nelíbí představa toho že by jí někdo dokázal takhle držet v šachu. "To že by tě někdo dokázal takhle potupit se mi vůbec nelíbí. Ale budiž, pomohu ti... Máme dohodu". |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro To nevadííí
Nevěřila jsem, že se to mohlo stát. Ne s mužem, samozřejmě. Zas takový nováček jsem nebyla. A líbilo se mi to. Líbilo se mi to tak, že jsem začala vzdychat a jeho loudivý jazyk byl zlo. Jak mi to mohl Áres dělat? Takhle dráždit. Byla jsem v jeho rukou, na jeho jazyku. Klidně bych proklela samotného Dia, abych si to s ním mohla zopakovat. Klidně poruším všechny své zásady, protože on za to stál.
Naše těla se spojila. Při tomto aktu jsem zabořila prsty do matrace postele a málem si prokousla ret. Objala jsem jej nohama a přitiskla se k němu. S rukama nad sebou, jsem hleděla do jeho temných očí, což mě vzrušovalo ještě víc. Když jsem nohy položila na postel, notně roztažené, bylo to jako narážení vln do skály. Naše protichůdné pochyby byly naprosto synchronizované a neodolala jsem vyluzování slastných zvuků. Zavřela jsem oči, zaklonila hlavu. Roj motýlků v břiše se změnil v bouři sarančat. Každý pohyb mnou projížděl jako seslaný blesk a vibrace jsem cítila i u konečků prstů.
Ten moment, kdy už cítíte, jak se svaly stahují, nelze jenom tak zastavit. Prohnutí tak hluboké, až jsem netušila, že to někdy dokážu. Na chvilku jsem dokonce přestala i mluvit. Ale v konečném důsledku to bylo nádherné. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Kdyby se mne někdo kdysi zeptal na to, zda-li bych měl něco s Artemis a něco, co by se nám oběma líbilo... Asi bych ho mučil tak dlouhou dobu, než by si přál umřít. Nemůžu tomu uvěřit. Nemohu uvěřit tomu, co se děje. A jak je to moc příjemné... Cítím se naplněný. Něco, co jsem netušil, že mi chybí se zase vrátilo zpátky na své místo. "Artemis!" Vzdychl jsem její jméno. Bylo to zvláštní. A tak jsem to tiše zopakoval znova. "Artemis!" Zatraceně... to bylo něco. Nemám ani nejmenší tušení jak dlouho nám to celé trvalo. Chvíli potom jsme byli ještě v spojení těl, než jsem se odvalil na záda. Zhluboka dýchal. Na mé tváři se po chvíli objevil úsměv od ucha k uchu. V očích se zablesklo. Lehl jsem si na bok a upřeně se díval na krásku vedle. "Dáme si rekapitulaci?" Křivě jsem se usmál. // A to, už klidně můžeme skipnout. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Runy, samé runy
Otočil jsem se od zrcadla a v duchu si vynadal, že zase myslím jenom na sebe, a přitom byla má nejdražší zraněná. „Jsi v pořádku?“ podívám se na Sigyn a dojdu k ní. Ona to byla spíš řečnická otázka, ale pro jistotu se ptám, kdyby to mělo rozsáhlejší účinky. Skřet se prostě vypařil a nás zanechal s otazníky nad hlavou. Napravovat naše chyby už nemělo smysl. Stalo se. Znám to až příliš dobře.
„Přinesu ti na to obklad,“ uhnu s odpovědí, protože ani já sám ji neznám. Měl jsem obavy, že by ta runa mohla napáchat mnoho škod. Její význam byl rozsáhlý, a každý si ji mohl pobrat po svém. Co to pak znamenalo pro mě?
Když jsem se vrátil z koupelny, kde jsem měl lékárničku, posadil jsem se vedle Sigyn (pokud si sedla) a začal ji ránu ošetřovat. Snažil jsem se co nejjemnější, a i když jsem věděl, že by si to později mohla vyléčit, potřeboval jsem něco dělat. „Nemám tušení,“ navázal jsem na její otázku, když jsem se cítil být připravený o tom mluvit. „Ale dost o mě. Je tu jistá naděje, že oba naši synové jsou naživu,“ pohlédl jsem do jejich nádherných očí. „Jen nevíme, kde. Tedy alespoň co se týče Nárviho. Váli...“ sklopil jsem hlavu a pokračoval v ošetřování. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Helheim – Hela
Hela přikývla, zjevně překvapená tvým souhlasem. Možná si přála, abys řekl ne a ona tě mohla rozdrtit. Chvíli se nic nedělo, ale pak had uvolnil tvůj stisk a tys mohl volněji dýchat. Bohyně mávla rukou a netvor z ledu se syčením zmizel v ledovém poli. „Tak dobře. Teď mě poslouchej a pozorně. Zamiř přímo k mostu Gjallarbru. Možná budeš mít štěstí a překročíš jej bez boje. Ale důležitá je tato část. Pekelná mříž je stále hlídána Hraesvelgem, ale jeho mysl je ovládaná mým věznitelem. Nicméně si stále uchovává své já a miluje hry. Není to jisté, ale pokud mu naznačíš, že bys s ním soutěžil, tak by tě vpustil, pokud bys vyhrál. Víc ti pomoct nemohu anebo ještě jedna maličkost,“ ukázala k řece. „Čím blíž budeš k mostu, tím hlasitější ty hlasy budou. Budou tě lákat a věz, že i Ódin s nimi měl problém. Smočíš-li byť jeden prst, bude to tvůj konec.“
Najednou se rozhlédla, jakoby někoho viděla přicházet. „Není čas. Musím jít!“ po těchto slovech zmizela. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Ještě raz?
Cítila jsem se skvěle. Ani nevím, proč jsem si tak dlouho odpírala rozkoš opačného protějšku. No, nevadí. Všechno je jednou poprvé. Když se Áres položil na bok a podíval se na mě tím pohlede, který znamenal nějakou lumpárnu, musela jsem se zasmát jeho žádosti s otazníkem. „Ale pod jednou podmínkou,“ hupsnu na něj. „Já budu nahoře...“
Jako PJ
Ať už jste si dali kolo, či víc, hodinové ručičky byly neúprosné a neustále vám krátily nabytý volný čas. Pokud jste se rozhodli nějakou dobu jenom tak ležet, než se první sluneční paprsky dotkly parapetu, bylo to jen na vás.
Ráno nebylo ničím zajímavé. Z venku šel stále slyšet městský hluk doplněný o hlasité žvatlání Italů. Nic nenaznačovalo tomu, že by se dneska mělo něco stát. Taktéž jste se museli zamyslet nad tím, jak budete pokračovat. Tedy pokud jste stále chtěli získat artefakt plnící přání. Hygieia by měla být stále v nemocnici, a co se týkalo seveřanů, ti byli Zeusvíkde.
Uslyšeli jste zaklepání a následovalo: „Pokojová služba!“ |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Opět na cestu Nevím proč, ale chvilku mi přišlo že pustit mně se Hele příliš nechce. Ale naštěstí netvor řeci jen svůj stisk povolil a pak i zmizel kdesi v poli. Protáhl jsem se a opět se podíval na ženu před sebou. Takže to co tu je ovládá zřejmě všechno, včetně Hraesvelga...No, to bude zábava. Ušklíbnu se a dál poslouchám. Zdá se že tu kdysi byl i můj otec. A pokud je pravda že i on měl s řekou problémy, budu mít asi co dělat. Nemůže to být horší než den strávený s Lokim... Ušklíbnu se a než stačím něco říct, tak Hela zmizí. Napadlo mně že bych se na to mohl vykašlat a zkusit se odtud dostat jinak. Ale už jsem dal Hele slovo že pomohu a navíc jsem velmi zvědavý kdo tu dělá takový zmatek. Takže popadnu své kladivo, pevně jej stisknu a vydám se k Gjallarbru. Nerad bych měl znovu nějaké potíže, takže si tentokrát vážně dávám pozor na okolí. Otče, přej mi štěstí.. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Bylo to skvělé... Bylo to úžasné. Na tváři mi hraje úsměv od ucha k uchu. Ležím vedle té nejpohlednější ženy, objímám jí kolem pasu. Užívám si její teplo. Její přítomnost. Vůni. Lehce jí líbnu do rudých vlasů. Rudých jako krev. Válka. Boj... jak moc mi to chybí. "Měli bychom něco dělat?" Prohlásím. Nicméně do toho se ozve zaklepání pokojové služby. Nespokojeně zamručím. Tak dobře se mi leželo. Ano, museli jsme něco dělat. Ale chvíli by se nad tím mohlo nahlas spekulovat. Možná si ještě zopakovat včerejší řádění. "Půjdu otevřít." S tím jsem se postavil. Těsně u dveří jsem si uvědomil, že jsem tak nějak úplně nahý a bylo by tedy vhodné se obléct. Hodil jsem si na sebe trenky. A kalhoty. Otevřel dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Helheim – hlasy v hlavě
Jediná cesta byla podél řeky Gjölln. Sice byla nejkratší, ale otravné šeptání v hlavě neustávalo. Ba naopak. Jak řekla Hela, hlasy postupně sílily, až to bylo jedné, co jsi slyšel. V dálce jsi mohl vidět vysoké věže Pekelné mříže, ale vzdálenost a dokonce čas se tu neřídil stejnými pravidly jako na Midgardu.
Thóre! Uslyšel jsi známý hlas. Pomoc! Thóre! TADY! křik šel od řeky. Pokud ses tam podíval, tak jsi zahlédl ženu se zlatými vlasy, jak kolem sebe plácala rukama a topila se. Znal jsi jedinou bohyni, která měla takové vlasy. Tvoje žena Sif.
Thóre! vykřikla znovu, když se její hlava dostala nad hladinu. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Další den
Moc jsem nespala. Jako bůh jsem to nepotřebovala a byla jsem spokojena, jak jsem mohla ležet s hlavou na Áreově hrudi a prstem bloudit mezi jeho břišními svaly. Když konečně paprsky olízly parapet, přivřela jsem oči. „Jako například?“ natočila jsem hlavu, ale k odpovědi se bůh války nedostal, protože se ozvala pokojová služba. Posadila jsem se a s povytaženým obočím sledovala, jak si to nahý vykračuje ke dveřím a až později si uvědomil, že by si měl vzít aspoň ty trencle. I když to potom doplnil kalhotami. Zasmála jsem se. Sama jsem sesbírala věci a oblékla se.
Mezitím u dveří. „Dobré ráno,“ pozdravil muž stejného věku asi jako Áres. Myslím jeho lidského věku. Ne božského. „Jako pozornost hotelu, jelikož jste si vybrali toto apartmá, vám přinášíme snídani až sem,“ uhnul a odhalil kovový vozík zahaleného bílým ubrusem a ozdobeného jako prostřený stůl. Jídlo, jako hlavně sladké či slané pečivo, různé pomazánky, marmelády, saláty se nacházely pod skleněnými pokličkami. Z jedné konvice se kouřilo a dokonce šlo cítit i vůni čerstvě upražené kávy. Včetně hrnků a skleniček nechyběly ani ty na víno. „Mohu vám to odvézt dovnitř?“ zeptal se muž. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Helheim - účinky řeky... Na nic jsem nečekal a vydal jsem se tedy na cestu podél řeky. Ani trochu se mi nelíbí že musím právě tudy, ale není jiná možnost. Snažil jsem se myslet na jiné věci, ale nešlo to. To jediné co jsem měl v mysli byly různé hlasy jež se linuly z řeky. Přestal jsem se tedy dívat tím směrem a mířil jsem dál k Gjallarbru. Hela měla zdá se pravdu, protože netrvalo dlouho a ty hlasy bylo jediné co jsem slyšel. No tak, musím to zvládnout! Zvládl to otec, zvládnu to i já... S odhodlaným výrazem jsem mířil dál. Jenže se stalo něco zvláštního. Ušel jsem pár kroků a uslyšel jsem hlas. Velmi povědomí hlas. Otočil jsem se a viděl jak se v řece topí žena. Moje žena! "Sif!!!" Vykřikl jsem zděšeně a udělal dva rychlé kroky k řece. Jenže pak mi došlo co se děje. Ta řeka mně musí nějak pokoušet, tohle není možné. "Promiň Sif... Tohle nejsi ty... Nemůžeš být". Pevně stisknu volnou ruku v pěst a tu druhou velmi pevně stisknu kolem kladiva. Tohle je na mně moc. Strašně mně těší že jsem jí viděl, znovu po těch dlouhých letech. Ale je to jen stín, není to moje Sif. Pokusím se tedy nevnímat řeku, ani hlasy lynoucí se z ní a zamířím dál. V mysli mám teď jedinou věc. Myslím na to že jednou Sif najdu a bude to jako dřív. Já ona, i já dcera Trúd. Najdu je a opět budem rodina. Napřed ale musím pryč, pryč z tohodle místa, takže jdu dál. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Ani se nezmůžu na odpověď. Soustředím se na ruku se snahou jí alespoň trochu spravit, ale nejde to. Bolest mi zatemňuje mysl a seškvařená kůže na kterou se dívám mi na soustředění dvakrát nepřidává. Jen vzdáleně vnímám Lokiho hlas, který sdělil něco o obkladu a mezi tím, kde mě přišel Garmr se snahou mě povzbudivě olíznout. Nechala jsem se jen jednou, pak jsem ho zdravou rukou lehce odstrčila a on si sedl kousek ode mě. Klečím na zemi, držím si raněnou ruku jak nejlépe mohu a pozoruji ji s naprosto tupým a bezvýrazným pohledem. Co jsem to udělala? Před očima se mi promítá nejen obraz spálené ruky, ale také další věci. Záležitosti předešlých minut, kdy stačilo jedno jiné rozhodnutí a nemuselo se nic z toho stát. Měla jsem mu ten prsten dát. Mohla jsem mu zkusit věřit... Proč jsem taková? Co se se mnou stalo? Ach... hloupá Sigyn. Nesmí mě ovládat vztek. Taková přece nejsem... nikdy jsem nebyla... ani nebudu. V tomto duchu se linou hlavou mé sebemrskačské myšlenky. Polekaně sebou cuknu, když se čísi ruka dotkne mé. Až když se vrátím do reality z kolotoče své duše a mysli pochopím, že to je Loki a chce mi ovázat ruku. Zatnu zuby, bolí to, i když se snaží a přesně pro tu jeho něžnou snahu se snažím ani nesyknout. "D-Děkuji..." Před tím úspěšně zamluvil mou otázku, ale teď se k ní vrátil sám od sebe i když vlastně na ní vůbec neodpověděl. Neměl jak, pokud to nevěděl. "... Váli tě najde." Dořeknu jeho větu a věnuji mu krátký úsměv, který je však vzhledem k bolesti na těle i na duši pouhým pohybem rtů a oči zůstávají stále stejně zlomené. "Najdeme způsob jak zjistit, co přesně se stlao Nárvimu." Snažím se tomu věřit, i když část mého rozumu mě nabádá, abych nevěřila, že je živý. Bude to lepší, kdyby se zjistilo, že je to pravda. Nedoufat... nechat se překvapit ... a snad příjemně. "Ale otázku tebe nenechám jen tak." Dodám po krátké odmlce a do hlasu se mi trochu vrátil život. "Máš alespoň nějaké nápady, co tak může to prokletí obnášet? Chci vědět možnosti... být... být připravená." Rozmrkávám slzy. "Můžeš... Mů- Hlas se láme a jen těžce se ta otázka dere ze rtů. "-žeš... zemřít?" |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro My sweet dearie
"... Váli tě najde." Ale co si o mě bude myslet? Chvilkový závan strachu a nejistoty způsobil, že mě zasvědilo na popáleném místě. Nebyl jsem jako bůh zvyklý na taková zranění. Navíc oheň byl můj živel a tohle bylo něco nového. Já se naděje Nárviho života vzdát nechtěl. Stále jsem doufal, že někde je, i když jeho postoj vůči mně mohl být jiný než jako kdysi. Ten kluk se neměl možnost ani rozloučit, obejmout svou matku. A zaútočil na něj jeho vlastní bratr. Sakra práce! Aniž bych si to uvědomil, silně jsem praštil pěstí hned vedle Sigyn.
„Promiň,“ rychle jsem svůj výlev omluvil a vzdychl. „Co vím, tak ta runa má mnoho významů, ale smrt jím určitě není,“ uklidním ji a položím ruku na její nohu. „Potřeby, nouze, potíže, překážky, nespokojenost, neštěstí, strádání. Něco z toho to bude, ale nevím, co na mě Andvari vlastně seslal. Možná to má nějakou spojitost s prokletým zlatem. Slyšela jsi o tom?“
info |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Nauthiz: „N“
Prokleté Andvariho zlato: Když Loki s bohyni Rán lstí získal zlato a prsten Advaranaut, proklel skřet každý kousek utrpením a mizérií. Pro zlato ostatní zabíjeli, aby je měli a nakonec bylo uloženo v jeskyni, skryté před zraky chamtivců.
Co jsem si vypisovala já: Andvaranaut - prsten skřeta Andvariho, který byl dřív proklet zlou mocí. Zlato musel odnést Gunnar a uschovat jej v jeskyni na Midgardu, kterou chrání saň. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Proč to tak bolí... A proč ne? Ruka mizí pod obklady a fyzická bolest se postupně stává příjemným uvolněním, díky kterému nemyslím na vlastnoruční šrámy na duši, které jsem si způsobila rozčílením skřeta. Trhnu nohou, vedle které přistane Lokiho pěst a stočím ji k sobě. "...?!?" Upřímně mě tou ránou z čista jasna vyděsil a probudil z oné sebelítosti. Musím myslet na jiné věci, jinak... lépe... Jeho informace mě uklidní, ovšem jen o trochu ano. Přeci jen, jsou osudy horší než smrt a bohové si v tom velmi libují ať jsou z kterékoli kultury. Pohladím jej zdravou pravačkou po ruce na mé noze a pokusím se o úsměv. O chlup lepší než před tím, ale stále žádná sláva. "Jen letmo. Cosi o tom, že jsi mu ho lstivě ukradl, pak se ztratil a našel. Nevím... tou dobou jsem ještě nevěděla, že si tě budu brát a pak už jsem se jen dostala k informaci, že jsi zloděj." Vysvětlím rychle. Ano ano, tohle vzpomínání je daleko příjemnější. Jeho duše... I když vím, že ten dotek bude bolet, pomalu natáhnu zraněnou ruku k jeho tváři. Držím se, abych nezkroutila tvář bolestí a daří se mi to, byť jen částečně. Dotýkám se jej zprvu konečky prstů, poté větší plochou a nakonec jej pohladím celou dlaní. Rašící strniště mě lechtá na kůži a v očích se konečně zaleskne i trocha té živější jiskřičky. Vzpomínka na pohled do jeho duše. Věc, kteoru si budu hýčkat ještě dlouho ... na druhou stranu, duše se mění. Jak moc mohl jeho duši změnit Midgard? Chci to vůbec vědět? V tuto chvíli ne. Věřím mu. A není vhodná chvíle... Jenže čekání na vhodnou chvíli se také nemusí vůbec vyplatit. Vím to, ale mám strach, jestli bych případnou změnu zvládla. "Veškeré překážky a potíže spolu překonáme. Ať se ti přihodí, cokoli..." Rukou z jeho tváře sjedu k hrudi a něžně přejedu po runě. "... ach... tohle je moje chyba..." Krátce popotáhnu a zamrkám. "... budu stát při tobě. Ať se stane cokoli." |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Nechci tě ztratit
Podíval jsem se jakoby bokem, protože jsem vážně šel ukrást to zlato. Kdo by pomyslel, že ho ten skřet prokleje? Nakonec k němu nemohl ani sám, jinak by skončil jako všichni, kdo si uzmuli byť jen peníz. Nejraději bych ho s tím vysmátým ksichtem hodil sám! „Neodolatelný zloděj,“ lehce se ušklíbnu. I přes mé rozlícení mi vzpomínka na rybu pleskající v síti přijde vtipná.
Sleduju pohyb její ruky, a i kdyby na mě dorážel Thór svými vtípky, s jejím dotekem bych vždycky zjihl. Duše mého srdce, má jediná láska, má přesladká žena. Lehce přiřvu oči, ale neopírám se o její dlaň, protože bych ji zranil. Nesmí se ji nic stát. Nesmí, jinak...
„Věřím ti,“ šeptnu a skloním hlavu, abych alespoň koutkem oka zahlédl runu uvězněnou v kroužku vtisknutého do mé hrudě. „Je i má,“ nechci, aby to břímě nesla sama. Vyvracet naše selhání nemá cenu. Jen by ji mazal med kolem úst. Ale můžu ji alespoň ulehčit trápení. Jemně ji chytnu za zraněnou ruku a navedu vedle jejího těla, abych se mohl natáhnout a políbit ji. Dlouze, láskyplně. Ať se stane cokoliv, nikdy ji neopustím. I kdyby mě měla runa zničit. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro "Ehm... dobré." Nedůvěřivě jsem si prohlédl toho mužíka. Něco se mi nelíbilo. Něco se mi moc nelíbilo. A nějak se mi nechtělo věřit, že se jedná o nějakou pozornost hotelu. Jsi paranoidní. Moc paranoidní. Možná. A možná ne. To že jsem paranoidní - hned nemusí znamenat, že po mně hned jdou... ale taky to nevylučuje. Zatřepu hlavou. Pohlédnu opět na muže. Před tím jsem měl pohled upřený na vozík a uvažoval nad tím, co by se tam dalo schovat. "Ne, děkuji. Poradím si s tím sám." Vykouzlil jsem na své tváři úsměv. Jak to jen nejlépe šlo. A zalitoval jsem, že u sebe nemám zbraň. Hloupneš, Áresi. Hloupneš! S napětím jsem vyčkával co se bude dít. Třeba se jen potvrdí má velká opatrnost a nedůvěřivost. Podle sebe, soudím tebe! |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Zkoumám jeho tajemný pohled stranou. Vím, co jsem viděla. I když býval sobecký parchant myslící jen na sebe, ale pod tím vším prostě byla ta dobrá duše, která měla pouze zaručovat koloběh věcí, neustálé změny a rušit monotónnost života. Bůh lží a chaosu? Nikoli. Můj muž je bůh ohně a změn. Ale nezlobím se, když mu přisuzují i ty další věci. Mě do života vnášel jen drobný chaos, který jsme společně zvládli a nikdy mi nelhal. Věřím, že ne. "Jistě, drahý..." Pousměji se na jeho úšklíbavou poznámku. "I Midgarďanky mají slabost pro "zlé hochy"." Dodám vtípek. On sám by to měl vědět nejlíp. Musí mít mraky fanynek jakožto "ten sexy zlý". Věří mi, jako já věřím jemu. Musíme si věřit, slíbili jsme si to a nejen v obřadním sále, ale i při spoustě jiných příležitostí. Hlavně, kdykoli kdy odjížděl pryč a mě to lámalo srdce, což jsem mu nikdy nepřiznala. Hádat se nad chybou nemá smysl, takže raději odkývnu vinu nás obou. Akorát bychom se dostali do křížku kdo na té chybě má větší podíl. Samozřejmě že já. Kdybych vyjednávala lépe, nebo nechala mluvit jeho, mohli jsme se dostat k úplně jinému výsledku... Ale nemá smysl plakat nad tímhle hrobem. Nadechnu se, abych něco řekla, ale moje ruka opatrně putuje zpátky ke mě v doprovodu té Lokiho a na mírně rozevřených rtech mi přistává láskyplný polibek. Protahuji jej, co to jde, neb si ho chci vychutnat, ale nemůžeme tak strávit zbytek věčnosti, takže se naše rty po pár chvílích stejně oddělí a já se mohu dostat k tomu, co jsem chtěla říct. Ehm... co jsem chtěla říct? Zmatená jsem jen pár okamžiků. "Loki..." Oslovím jej vážným tónem. "... příště mě prosím nenech dělat něco takového." Je to žádost a pěkně zoufalá. Nechci aby se to opakovalo. Když jsem naštvaná a připravená ničit, pokud nedostanu co chci, tak se nesoustředím na nic jiného kolem a mám strach, aby se mu něco při nějakém mém podobném přepnutí stalo. Kdyby tu bylo víc "útočníků" nebo Andvari použil magii i jinak... všimla bych si, že někdo nebo něco ublížilo Lokimu nebo bys se stále soustředila na skřeta? Zákeřná otázka sama na sebe a odpověď nenalézám. Místo jejího řešení se pomocí zdravé ruky přišoupnu blíž k němu a schoulím se v manželově objetí. Můj milovaný a milující Loki. Jen můj, jako já jsem jeho a nikoho jiného. Nikdy... |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Helheim
Ještě nějakou dobu za tebou Sif křičela o pomoc, ale nakonec se iluze řeky rozplynula jako pára nad hrncem. V ten samý moment přestaly hlasy ve tvé hlavě dorážet a kolem tebe nastalo nepříjemné ticho rušené jen tvými kroky a dechem. Tento svět opravdu byl mrtvý. Zvuky se zde vláčely těžce a než dolehly k uším posluchače, samy vymizely.
Kolem nebylo ani živáčka. Pokud na Helheimu byl někdy život, co se muselo stát, ab takto zpustnul? Jediní tvorové, co zde žili, byli nebezpeční a povětšinou pouhým výplodem magie, která neuměla vrátit život, jen jej napodobovat. Člověk se pak nemohl divit Hele, že je neustále zakřiknutá a uzavřená v sobě. Opuštěná, bez rodiny. Obryně Angrboda si myslela, že pokud její dcera bude vládnout mrtvým, dokáže s její pomocí velké věci. Netušila však, že Hela jejímu přání nikdy nevyhoví a tiše trpěla, jak mrtvá tak i živá a tesknila. Na druhou stranu byla Hela jednou z nejmocnější bohyň, jaké kdy obývaly Devět světů. Věděl to i Ódin, a proto se s ní nikdy nepouštěl do pře. Co však bylo důvodem, že navštívil tento svět? Proč tu byl? To ví jen on sám.
Čas plynul a nepřítomnost slunce, kolem kterého by svět obíhal, působil zmateně. I když se stmívalo, nebyla to klasická noc. Obloha posetá hvězdami vyzařovala jakousi temnou sílu, která dopadala na povrch jako lavina kamenů. I když se nepohnulo ani smítko, cítil jsi na sobě podivný tlak a nepomohla tomu ani temně namodralá barva nebe. Hvězdy nebyly hvězdami, jelikož neustále měnily intenzitu vlastní záře a trhaně opouštěly svá místa. Temné stíny ti napověděly, že jsi už blízko mostu Gjallarbru, protože se nedaleko tyčily ohromné věže a mezi nimi zlatě zářila Pekelná mříž. Bohužel pro tebe za řekou. Pokud ses podíval východním směrem, zahlédl si okraj lesa, do kterého nebylo radno vstupovat, protože i když se zdál obyčejný, člověk, ale i bůh, z něj už nikdy nemusel najít cestu ven.
Most Gjallarbru se zdál být opuštěný. Kamenná stavba s poničeným zábradlím a prasklinami, nevypadala moc bytelně. Jiná cesta však neexistovala a dokonce ani let vzduchem by ti protentokrát nepomohl. Jak se zdálo, Helheim se úspěšně bránil všemožným pokusům, aby do jeho srdce vstoupili živí.
Když tvá noha dopadla na most, nestalo se nic. Mohl jsi pokračovat. Na nejvyšším bodě se však ozval zvuk, jako když se kámen odlupuje od skály a ucítil jsi, jak tvá noha uvízla. Zároveň se z jedné věží vznesl stín. Ohromná pernatá křídla, spáry, že by dokázaly prošpikovat lidské tělo skrz na skrz, zobák ostrý. Před tebou se vznášel obří orel a sledoval tě bystrýma očima. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Helheim - další potíže? Ukázalo se že jsem měl pravdu, ta Sif byla jen iluze. Pokus řeky připravit mně o život. Jakmile zmizela, tak utichly i všechny hlasy, což jsem docela uvítal. Mohl jsem aspoň o něco klidněji postupovat dál. Sice bylo až zvláštní ticho, ale raději to, než kdybych měl zase slyšet hlasy z řeky. Měl jsem teď po cestě spoustu času abych přemýšlel o různých věcech. Například o tom co tu kdysi dělal otec. Na Helheim se jen tak nikdo nevydá, musel mít přeci důvod a ten bych rád zjistil. Možná mi to Hela řekne až jí osvobodím... No a další věc nad kterou jsem přemýšlel byla právě ona, Hela. Nikdy před tím mně to nenapadlo, prostě mi to přišlo na mysl až teď. Hela je velmi mocná. Nebo kdysi aspoň bývala velmi mocná, řekl bych že byla dokonce jednou z nejsilnějších bohyň. Pokud si dokázala zachovat třeba jen polovinu své síly, mohl by to být velmi dobrý spojenec. Netuším zda ještě někdy dojde na boj mezi námi a "křesťany", ale pokud ano, jistě by se mi hodila její pomoc. Trvalo to dlouho. Nevím dle čeho se tady řídí čas, ale řekl bych že se už i setmělo a přikrádá se noc. Měl jsem velmi zvláštní pocit, jako by mně něco svíralo. Ale nikde nikdo, zřejmě se mi to tedy jenom zdá. Trvalo to ještě chvíli, ale nakonec jsem uviděl Gjallarbr kus před sebou. Viděl jsem i velký, temný les. Toho jsem si ale raději nevšímal a šel jsem dál ke svému cíli. Tam jsem dorazil během pár minut. Most vypadal opuštěně a schátrale. Je vidět že jej léta nikdo nepoužívá. Rozhlédl jsem se kolem a přemýšlel zda zkusit přejít nebo ne. Let by mi zde zřejmě nepomohl a jiná cesta není. Neměl jsem tedy jinou možnost a udělal jsem krok na most. Nic se nedělo. Pousmál jsem se a pokračoval jsem dál. Zhruba uprostřed jsem ale slyšel podivný zvuk a pak jsem i cítil že mám uvězněnou nohu. Sakra!! Nemohl jsem si také nevšimnout obrovského orla, jež se vznesl z jedné věže. Dobře vím kdo to je. Pokouším se svou nějak vytáhnout, nebo zkrátka nějak osvobodit. Během toho můj zrak směřuje na obra přede mnou. "Hraesvelgu, já jsem Thór! Chci jít dál přes most, pust mně skrze Thrymgjöll!!" Zvolám a chvíli jej sleduji. "Můžeme si dát třeba nějakou soutěž. Navrhni ji ty! Pokud vyhraju, tak mně pustíš skrz a nebudeš mně nijak obtěžovat... Pokud vyhraješ ty, tak se mně třeba můžeš pokusit zabít... Co říkáš?" Z pohledu na něj jsem trochu nesvůj, doufám že se mně třeba rovnou nepokusí zabít. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Snídaně
„Jak si přejete,“ uhnul mladík, abys mohl nasměrovat vozík do našeho apartmá a já se šla podívat, co se to všechno veze. Usmála jsem se na poslíčka a zavřela dveře. „Čím jsme si to asi zasloužili?“ došla jsem k jídlu a prohlížela si vše, co se nacházelo pod skleněnými pokličkami. „Po včerejší noci bych se nedivila, kdyby nás odsud chtěli dostat co nejdříve,“ ušklíbla jsem se a mrkla na Área. Zvedla jsem poklici a podstavila ji bokem. „Čerstvě upečené,“ zaradovala jsem se.
Pak si všimnu, že je Áres takový zaražený. „Děje se něco?“ pozvednu obočí a obkročmo se posadím na židli, opírajíc se o opěradlo. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Co teď?
"... příště mě prosím nenech dělat něco takového." Nebyl jsem si jistý, jak bych se zachoval. Byl více racionální? Nedovolil svým pocitům, aby mi překážely v tom, co chci získat? Nedokázal jsem si na tuto otázku odpovědět a ani popřít fakt, že Sigyn možná vyletěla ze řetězu jako splašený kůň. Neměl jsem ji to za zlé. Rozuměl jsem její bolest, protože byla i mou. Naši synové byli poslední, co nám vůbec zůstalo po pádu panteonu a mít naději je někdy horší, než nemít žádnou. Skřet nám namluvil spoustu věcí a netušil, zda je to pravda nebo ne. Věřit jsem mu však chtěl.
„Nedovolím to,“ pokud byla její žádost taková, jak se jevila, rozhodl jsem se její přání akceptovat. „Na oplátku dohlédni i ty na mne… jako vždy, drahá,“ díky ní jsem byl tím, kým jsem dnes.
Ještě chvíli jsem seděl, drže svou ženu za ruce, než jsem se rozhodl postavit a chodit sem a tam. Byl jsem na dně. Netušil jsem, co dělat. Jak pokračovat. Svitky! Máš přece ty svitky! „Musíme vymyslet co dál,“ dojdu k věcem, které jsem si přinesl z Říma. „Možná v nich něco najdeme a nebil se s Thórem pro nic,“ zaujal jsem své místo vedle Sigyn a položil svitky na stolek. Byly celkem tři na pozlacené ruličce a se zlatou sponou, která zabraňovala jejich rozmotání připevněné na tmavě hnědém pásku. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro "Děkuji." S tímto jsem nasměroval vozík k nám. Nedůvěřivě jsem si ho prohlížel. Přesněji se podíval i pod ubrus, jestli tam něco není. "Hmmm..." Že by to jídlo bylo otrávené? Zarazil jsem se nad tím, jak vůbec přemýšlím. Blneš. Moc blbneš. "Jak to bylo s tím Trojským koněm?" Pronesl jsem zamyšleně. Potom se podíval na svou krásku. Na svou krásku. Na svou. Usmál jsem se. Došel k židli na které seděla a věnoval jí polibek. "Paranoia. Blbnu." Snažím se tím přesvědčit jí nebo sebe? |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Ulítla jsem natolik, že jsem přestala poznávat sama sebe. Změnil mě Midgard? Nebo už Asgárd a všechna ta potlačovaná bolest? Težko říct, ale vím jistě, že nemohu jdnat takhle bezhlavě. Já byla ta, co klidla výbuchy bohů a nikdy jsem na ně netrpěla. Proto chci, aby mě Loki zastavil, kdyby viděl, že se mi opět temní zrak. Nesmím ztratit sebe samu. Slib, který skládá není jen a potěší mě. "Velmi si toho vážím." Dodám s bolestivým pohlazením po jeho tváři nehledíc na to, že mi ruku sám vrátil zpátky ke mě. "Jsem tu pro tebe." Přislíbím i já. Dalších pár chvil jen sedíme v hřejivém a uklidňujícím objetí na zemi. Než jej Loki přetne svým zvednutím. Natáhnu zdravou ruku a nechám si pomoci do stoje, jakmile přestane zběsile chodit z místa na místo. Usednu ke stolu, kam Loki hodí tři svitky v naději, že na něco přijdem. "Uvidíme, drahý..." Odvětím s pousmáním plným nové naděje. Na to se začnu věnovat svitkům a prohlížet jejich obsah. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Hra se slovy ~Thór~
Orel mával ohromnými křídly, což způsobovalo nemalé nápory větru. Prach usazený dlouhá léta na mostě se vířil a bodal v očích jako střepy. Tvá nabídka však zapříčinila změnu, i když nepatrnou, v orlově chování. Hela nakonec nelhala a její slova se zdála být pravdivá. Otázkou bylo, v jak velkých potížích se nachází, že ti vyzradila toto malé tajemství.
Orlova hlava se mírně naklonila na stranu a v očích mu zaujatě blesklo. Posléze začal pomalu klesat tvým směrem. Než pazoury dopadly na zchátralý kámen, tělo opeřence se protáhlo a jalo se měnit. Křídla nahradily svalnaté paže, zobák ustoupil pokřiveným ústům s řadou zubů. Během chvilky se před tebou tyčil Hraesvelg. I když v humanoidní podobě vypadal jinak, stále na sobě měl znaky ptáka, do kterého se proměňoval. Suknice s motivem per ve dvou řadách mu sahala po kolena, holeně mu chránily kovové pláty, jako by je někdo vytvaroval kladivem. Obdobně měl chráněná ramena a část paže za zápěstím. Ani na kovu nechyběla pírka, i když tentokrát byla skutečná a přilepená. Přes masivní hruď vedl kožený řemen, držící zdobenou pochvu a nad jeho ramenem jsi mohl vidět hrušku ve tvaru orlí hlavy velkého obouručního meče.
„Tak soutěž, říkáš,“ zazubil se obr a ruce si zkřížil na prsou. Byl minimálně dvakrát vyšší než ty, i když obrova velikost se v různých příbězích popisovala různě. Jednou byl velký jako hora, jindy mrňavý jako brouk. „Mocný Thór a chce si hrát,“ zasmál se uštěpačně, ale nejevil známky, že by na tebe každou chvíli chtěl zaútočit. „Tak budiž, ale musím tě varovat. Pokud vyhraješ, nepočítej s návratem. Nikdo se z Helheimu ještě nedostal, ne bez poznamenání.“
Chvíli se zamyslel, a potom se jeho tvář roztáhla do nepěkného úšklebku. „Už vím. Uhádneš-li hádanku, pustím tě dál. Pokud ne, bude to tvoje smrt. Tak tady je,“ nenechal ti čas na rozmyšlenou. „Hodně jím, hodně piji. Jsem velký a krok i ránu velkou mám. Co jsem?“ Možnosti: hodiny, velryba, trol |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Směr Londýn ~Váli~
Dostat se do Londýna nebyl problém. Autobus, letadlo, či vlak, všechny tyto dopravní prostředky byly dostupné dvacet čtyři hodin denně. Dostal ses tam v době, kdy slunce svítilo, venku pomalu ani mráček a turistů kolem jako mravenců. Většina z nich k focení používala mobilní telefony místo fotoaparátů, které v dnešní době pomalu začínaly ztrácet na oblíbenosti. Nacházel ses na Trafalgarském náměstí. Najít otce v tak rozlehlém městě bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Neměl jsi žádná vodítka a mohl bys tu stejně tak chodit několik dní v kuse a ani jednou bys na něj nenarazil.
„Já ci zmrzkuuu!!“ bečelo jedno dítě, tahající svou matku za ruku, když procházeli kolem tebe. O kus dál se asijští turisté, nebylo poznat, zda to jsou Japonci či Číňani, snažili vecpat k fontáně se lvy a vyfotit se, jak řádí na majestátním tvorovi. V tom se jim snažil zabránit strážník, který, dle jeho výrazu, měl všeho plné zuby a nejraději by vytáhl pistoli a začal střílet do vzduchu.
„Já ho viděla!“ procházející skupinka, tvořící většinou ženy a nějakého muže. „Já viděla Lokiho!“ zapištěla dost přehnaně a její kamarádky se jen culily. „Jojo, vždyť Hiddleston tu bydlí, ne?“ chlapík byl zjevně unaven jejich řečmi, ale i tak zvědavě poslouchal. „Ehm, Dave,“ zašklebila se asi nejmladší z celé skupinky. „Víš co to znamená?“ „Ne...“ „Můžeme jej potkat znovu! Ví někdo, kde bydlí?“ poskočila si dopředu a mnula si ruce. „Jako by to měl vyvěšené na netu,“ smutnila druhá. „Tam má jenom adresy, kam se posílají dárky a tak. Můžeme zkusit jít ještě k nádraží. Možná se bude vracet z práce domů.“ „A jako by to nečekal,“ zabručel muž a objal kolem pasu nejspíš jeho přítelkyně, které taktéž ovinula paži kolem něj. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Snídaně pro bohy ~Áres~
Jeho nenucený polibek mě potěšil. Sice jsem věděla, že nebudu hrát klasickou hodnou přítelkyni, která se nechá vodit za ručku, protože pro mě to bylo něco, co jsem jako žena nesnesla. Viset na někom a nevědět, co se svým životem. Možná to chápal. Možná ne. To se uvidím později, z čehož jsem měla tak trochu strach.
„Je to jenom vozík,“ ušklíbla jsem se. „Neboj, nezačnou z něj sršet nepřátelé, i když by to mohla být zábava. Trochu si zabojovat. Největší taková akce byla ve Vatikánu,“ přiznám se.
Natáhla jsem se pro croissant a zakousla se. Pečivo chutnalo dobře a nezdálo se mi, že by byl otrávené. „Hm, kromě vymazání záznamů a naštvání Háda jsme ničeho nedosáhli. Pokud vím, tak jediné informace mají seveřané, co stihli vzít z knihovny a my?“ vydechnu trochu zklamaně. „Ani nevíme, kde začít. Možná Hádes by něco věděl, ale ten se s námi nebaví a beztak jej ani nenajdeme, pokud nebudeme chtít.“ |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Svitky ~Sigyn~
Rozmotal jsem svitek, který jsem měl zrovna v ruce a zaklel: „Je to v latině,“ podívám se na Sigyn, zda je na tom stejně a byla. I ten třetí byl napsán latinsky, a já tímto jazykem nikdy nemluvil a ani neměl chuť se jej učit. „Náhodou, ty latinsky nemluvíš, co?“ zeptám se Sigyn. Co jsem věděl, tak se latinsky učili na medicíně, a pak ti, co se latinsky prostě učit chtěli.
Položil jsem svitek na stolek a vzdychl. Zase slepá ulička. Jestli jsme měli najít artefakt... a co naši synové? Kdy je budeme hledat? Potom? Teď? Bylo nebezpečné nechávat kouli jenom tak. Co když se jí zmocní jiné bohové? Nedejódin Řekové. Co postavit na první místo. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro "Zábava by to byla. O tom žádná... ale,... " Na chvíli se odmlčím. Pohlédnu na ní upřeně. "... dovedl bych si zábavu představit i jinak." A myslím,že je naprosto jasné, na co jsem narážel. No co. Líbilo se mi to. Moc. Nicméně veškerá chuť a nálada, byla ta tam, poté co Artí udělal výčet na čem jsme. Suma sumárum naprosto na ničem. Nelíbilo se mi to. "Nemáme naprosto nic." Povzdechnu si. Mám vztek. Toto prostě nesnáším. "A Hyg, která byla se Seveřany nějakou dobu a mohla tak něco zjistit, je mimo hru." Chvíli jsem pochodoval sem a tam. Připomínal tak zdatného naštvaného tygra, kterého čerstvě zavřeli do klece, aby se mohli kochat jeho krásou. "I když nemám tak úplně plán... potřeboval bych si sehnat nějaké pořádné zbraně. Štěstí přeje připraveným." Štěstí... Štěstěna... vrtkavá to mrcha. S tímto rezignuji. Usadím se ke stolu, naliji si kávu a pořádně se napiji. Musí se jim nechat, že je vážně dobrá. Pustím se do slaného pečiva a nějakého toho salátu. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Hledím na svitky se zájem a při tom vysechnu mužův povzdech. Dokonce se i zeptá jesti onen jazyk neumím. "Nevěš hlavu, lásko, ty jsi tenhle jazyk nikdy nepotřeboval." Co by také uctívaný herec, nebo kdokoli kým byl předtím, dělal s latinou? "Mluvit s ní opravdu neumím..." Potvrdím, ale jeden ze svitků stáhnu před sebe a dám se do čtení. "... ale číst ano." S tím na něj mrknu a podívám se na text. V nemocnici se po mě chtěly hlavně názvy léků, problémů a podobně, ale já se po nocích učila i ostatní. Netvrdím, že to umím dokonale a orientuji se pouze v psaném textu, ale to nám v tuto chvíli naprosto stačí. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Svitky ~Sigyn, Loki~
Znát více než jeden jazyk se mnohdy vyplatí. Sigyn ze svitků mohla vyčíst pár zajímavých informací a Loki celou dobu poslouchal a byl připraven zadat nějaké to slůvko do překladače na svém notebooku. Překlad vám zabral docela dost času, ale nakonec jste se dozvěděli toto:
První svitek: - neobsahoval inforamce, které by vás přímo zajímali, tedy pokud jste nechtěli vařit tradiční kaši nebo si počíst o rituálu Kristovy krve a těla. Druhý svitek: - v textu jste nalezli různé názvy pro Ráj. Kromě známého slůvka Eden, jste se mohli dočíst, že Ráj měl své protějšky i v jiných panteonech, včetně toho severského, egyptského a řeckého. Podrobněji se o tom nepsalo. - Další zmínka se týkala stromu života, který se nacházel uprostřed Ráje. - Třetí nebe – z počátku tam žili Adam a Eva, ale potom, co byli vyhnáni, se uzavřelo. V popisu jste se mohli dozvědět, že není jisté, zda se vůbec jedná o Ráj. Ráj se často bral jako místo, kam jste odešli, pokud jste nespáchali žádný hřích. Třetí svitek: - popisuje východ jako směr boží. Vše, co je spojováno s Bohem, je situováno k východu (oltáře, dvířka kapliček atp.) - Konečně jste narazili i na něco, co by vás k Ráji mohlo navést: Rájem protéká řeka, která napájí zahrady. Má čtyři toky. Pišón (obtéká celou zemi až do Chanily – zlato, pryskyřice, kámen, karneol), Gichón (obtéká zemi Kuš), Chidekel (východně od Asýrie), Eufrat dle všeho je brána na soutoku, ale není řečeno kde a jak se vůbec jde dostat do Ráje.
Všechny svitky byly psány v mrtvém jazyce, takže překlad byl těžký a mnohdy posloupnost slov nedávala ani smysl, pokud jste se tomu přímo nevěnovali. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Co tak navštívit starou známou?
Ušklíbla jsem se. „To jsem si mohla myslet. Ne,“ můj výraz lehce potemněl a získal na vážnosti. „Musíme získat ten artefakt. Nesnesu pomyšlení, že by se dostal do špatných rukou.“ Neměl by se dostat do ničích, pomyslela jsem si v duchu a sledovala ukousnutý croissant.
„Hyg by mohla opravdu něco vědět,“ vezmu v úvahu jeho návrh, i když on jej před tím už zamítl. „Možná se ji udělalo lépe,“ pokrčím rameny a opřu se o opěradlo. Přehodím nohu před nohu a vyfouknu proti ofině.
"I když nemám tak úplně plán... potřeboval bych si sehnat nějaké pořádné zbraně. Štěstí přeje připraveným." Měl pravdu. Nemohli jsme do boje vyjít jenom tak, i když já měla svůj luk a šípy. Áres byl vždycky na zbraně smrtelníků a za ta léta se to vůbec nezměnilo, nebo spíš prohloubilo. „Máš pravdu a naštěstí vím o někom, kdo by nám zbraně poskytnout mohl. Nebo máš ty někoho?“ dodala jsem, protože jsem chtěla posílit důvěru mezi námi. Hádova nařčení se mě dotkla. „Ale nejdřív musíme za Hygieiou, pokud teda nemáš někoho přímo tady.“ |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro Tak tady pach nenajdu, ani kdybych se rozčtvrtil... Nejradši bych se plácl do čela. Stačí mi krátká procházka s cestovní taškou na rameni a deskama s papíry v ruce, abych viděl kus města a naznal, že hledat ho tu na slepo může zabrat měsíce a stejně ho nenaleznu. Sednu si na lavičku, věci složím vedle sebe, ale tašku si nechávám na sobě (přes rameno), jako překážku pro případné zloděje. Z desek vytáhnu papír, z boční kapsy kreslící potřeby a začnu s několika kresbičkami, abych je moh zkusit za drobný peníz udat kolemjdoucím. Během volné chvíle také stvořím kresbu své matky, kterou však schovám do desek. Na požádání namaluji i nějaký portrét a naslouchám svému okolí. Zpozorním a napnu se, jakmile zaslechnu zmínku o vidění mého otce. Otočím hlavu daným směrem a vyslechnu debatu skupinky. I když byl viděn, nevědí, kde může být teď. Škoda... Ale potvrdí mi můj plán. I když úspěšnost bude otázka štěstí. Vezmu z kapsy tu odpornou chytrou krabičku, se kterou mě Milly tak dobře naučila. Ona se technice přizpůsobila daleko snáz než já. Pokusím se najít nejdůvěryhodnější webovky Toma Hiddlestona, kde bych zavětřil alespoň sebemenší šanci na to, že se zpráva dostane k některému z jeho manažerů a přes něj k němu samotnému. Snad to tak vyjde. Zadoufám. Jamile naleznu vhodné stránky vyhledám možnost kontaktu a píšu mail. Dobrý den pane Hiddlestone, je to již čtvrtý týden od doby, co jsem vám psal, že vámi objednaný obraz je hotový a máte si ho přijít vyzvednout. Trval jste na tom, že si jej vyzvednete osobně, kvůli jeho delikátnosti a platbu uskutečníte při převzetí. Přál jste si absolutní zachování diskrétnosti, přesto volím tuto možnost oslovení vaší osoby, jelikož se na předešlém e-mailu neozýváte a mobilní kontakt na vás nemám. Pokud by vám to přišlo jednodušší, zde přikládám své číslo a můžeme se kdykoli domluvit na místě předání zde v Londýně. Prosím o co nejrychlejší odpověď. Valerian Liarson Napíši telefonní číslo, do paměti si uložím, že pro neznámá čísla se musím představit pod druhým jménem a odešlu to. Snad si to nějaký z těch jeho maňasů, co mu spravuje webovky, přečte brzy a zavolá mu. Do té doby hodlám najít nějaký hotel k ubytování, na který mi budou stačit peníze, protože nevím zda tu platí stejná měna jako tam u nás. Případně to jistí ulice a vydělávání kreslením. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Dostal do špatných rukou? To ho chce zničit? I když... k čemu by nám bylo vrátit zpátky náš panteón... chci to vůbec zpátky? Zhrozil jsem se. Na jednu stranu mi to šíleně chybí na tu druhou. Pohlédl jsem na ní. I když se tvářila vážně, neskutečně jí to slušelo. Ještě více jsem se zhrozil. Co to se mnou je? Asi stárneš, chlape. "Hmmm... možná ano." Ale návštěva nemocnice. Toho nechutného prostředí. Přeběhl mi mráz po zádech při té představě. Rád jsem do nemocnice někoho dostával. Málokdy se stalo, že bych byl v nemocnici kvůli někomu sám za sebe a také kvůli někomu, kdo se tam nacházel. Uznávám, že za mé životy se našly vyjímky, které mi zamotaly nějakým způsobem hlavu... Jako tady kráska. Obvykle jsem tam byl, ale velmi nerad a bylo to na mně patřičně znát. Stejně jako to jde i teď poznat z mého výrazu. "Mám sice někoho... ale teď narychlo bych nikoho nesehnal... takže jsem ti vydán na milost." Pronesu to s úsměvem na rtech. Myslím to v dobrém. "Když to musí být." Povzdechl jsem si. A tvářil se velmi útrpně. "Ehmmm... a co plánuješ s tím udělat, až se to dostane do našich rukou? Pokud se tak stane." Je jasné, že mluvím o onom artefaktu a ne o svém ... To si nechám na další večer, tedy pokud na to budeme mít vůbec čas. Ach jo... to byla skvělá noc. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Pomocí svých znalostí a google translatoru jsme se dobrali k obsahu svitků. Očekávám probdělou noc nad naší prací, ale, ne že bychom potřebovali spát. Starodávná kuchařka je nepodstatná, zahazuji ji prakticky hned, jak se dobereme k její nepodstatnosti. Další svitek byl o něco zajímavější, různé názvy Ráje, strom života, třetí nebe... Vše však dosti zmatené. Třetí sdělil nejvíc a to, že východ je božím směrem a navíc možnou polohu onoho křesťanského Ráje. Řeky... Vše co se dozvídám sděluji nahlas svému muži a nechávám jej ať se nad tím zamýšlí po svém. Tak nevím, jestli nám tohle nějak pomohlo, nebo vše ještě víc zamotalo... Napadne mě. "Co si o tom myslíš, drahý?" Zeptám se a přejedu rukou po té ovázané. Svědí to... Nepříjemné... |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro V pasti.. V pravé ruce jsem stále třímal své kladivo, neustále připravené. Jakmile mávl orel křídly, tak jsem zvedl ruku abych si kryl oči před prachem který se začal díky větru zvedat. I tak to ale bylo velmi nepříjemné. Zamračil jsem se, rukou jsem si promnul obě oči a pak jsem se znovu zadíval na orla. Hela říkala pravdu, zdá se že ho má nabídka vážně zaujala. To je dobře... Než jsem stačil cokoliv udělat, tak začal pták klesat mým směrem, což se mi moc nelíbilo, ale nic jsem prozatím nepodnikal. Jen jsem na něj upřel oči a sledoval jsem jak se ptačí tělo mění pomalu v humanoidní. Napřed mizela křídla a místo nich se objevily velké ruce. Pak se zobák měnil v ústa plná zubů... Netrvalo dlouho a stál přede mnou Hraesvelg. Přes to že byl v lidské podobě, měl na sobě stále zvířecí znaky, což bylo zajímavé. Chvilku jsem se na něj jen tak díval a prohlížel si ho. Vzpomínám si na to jak jsem slýchával různé příběhy. Prý byl velký jako hora a dokázal vypít celé moře. Těžko říct zda je na tom něco pravdy. Možná se umí měnit dle své vůle, nevím... Každopádně mně probral až jeho hlas. "Co na to říct... Chybí mi radosti obyčejného života". Pousměji se a dál poslouchám. Není možné aby byl poznamenaný ten kdo se odtud dostal... Otec tu přeci byl také a nikdy jsem si na něm ničeho nevšiml. Nevím co si o tom myslet. Hela slíbila že pokud jí pomohu, tak mně ven pustí. O tom že by se se mnou něco dělo nebyla řeč, tak snad pak uvidíme. "Hádanku?" Zopakuji překvapeně. Čekal bych spíš nějaký fyzický úkol, nebo tak něco. Na takovéto věci by se hodil spíše Loki. Nezbývalo mi ale nic jiného než obra poslouchat. Jakmile hádanku vyslovil, tak jsem věděl že je zle. Kruci... Co by to tak mohlo být? Zamyšleně jsem se podrbal na bradě a přemýšlel jsem. Pár věcí mně samozřejmě napadalo, ale nechtěl jsem riskovat že řeknu blbost a budu mít průšvih. Hodně jím, hodně piji. Jsem velký a krok i ránu velkou mám. Co jsem? Ještě chvíli jsem přemýšlel a pak jsem se podíval na obra před sebou. "Myslím že to bude... trol?" Ne, jist si tím vážně nejsem. Ale je to jediná věc která mně napadá a splňuje vše o čem se hádanka z zmiňuje. Tak nějak se připravuji na to že by to mohlo být třeba i špatně a že by se mně mohl Hraesvelg pokusit usmrtit. Pro to také stále v ruce pevně držím své kladivo, připraven se bránit. Klidně bych pak použil i své schopnosti abych se osvobodil a utekl, ale doufám že to nebude nutné. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro
Pokud sis po chvíli kontroloval email, tak žádná odpověď nepřišla a zároveň nedošlo ani upozornění, že zadaná adresa neexistuje. Částečný úspěch, že mail někam došel. Otázkou bylo, zda nezapadal do spamu nebo to nebyl mail, který T.H. používal pro fanoušky a nikdy se do něj nehlásil. Byl to však běh na dlouhou trať a nebylo jisté, kdy se ti někdo ozve, jestli vůbec.
Hotely v centru Londýna byly drahé, ale byla možnost najít si pokoj na ubytovně, která povětšinou nebyla tak drahá a čím dál od centra jsi byl, tím ceny byla nižší a nižší. Ve většině případů brali včetně liber i eura, takže pokud jsi měl u sebe éčka, stačilo to.
Tvůj um kreslit přilákal nejednoho turistu. Místní se do toho tolik nehrnuli. Mohl sis poslechnout rozverné množství různých jazyků a platili ti převážně librami, ti co neměli, tak i eury. Jeden Japonec se ti snažil vnutit yeny. Bylo na tobě, zda sis je vzal.
Jinak se nedělo nic zajímavého. Pokud jsi do problémů nepočítal často znějící sirény sanitek, byl den všední jako jiný.
Pozn. PJ: hem, na mapy se nepodívám :D takže klidně si vyber jakékoliv místo na mapě v Londýně, kde by ses ubytoval. Co se týká emailu, tak jej začnu řešit zase po několika příspěvcích Lokiho a Sigyn ;) |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Svitky a jejich tajemství
Překládat mrtvý jazyk, se kterým jsem nikdy neměl nic společného, bylo pro mě složité a místy, když jsme seděli nad nějakým slůvkem dlouho a snažili se přijít na jeho význam ve větě, měl jsem pocit, že to vzdám. Sigyn se však dokázala něčeho chytit a pokračovali jsme v překladu. Tedy ona pokračovala. Já byl rád, že jsem mohl alespoň nějak pomoct, i když ne moc.
Zmínky o řekách mne zmátly. Nemohl jsem však nevidět mírnou podobnost s Asgárdem, kde taktéž stál strom života, Ygdrassil*, a jeho kořeny prorůstaly všech devět světů. Jinak řečeno tvořily portály, pomocí kterých jsme mohli cestovat z místa na místo. Stromy mají jednu pěknou vlastnost. Rozmanitost a díky Garmrovi jsme dokázali najít i nejvíce zbloudilé kořeny a zachytit se jich.
„Co?“ podívám se na svou ženu a nevím, co říct. Potlačím nutkání pokrčit rameny. „Vypadá to na další cestování, ale je to stále hledat jako jehlu v kupce sena, i když tou kupkou už není celý Midgard. Škoda, že Garmr neví, jak se do Ráje dostat,“ podíval jsem se na psa. Ten jenom vyfoukl a dál podřimoval s hlavou složenou na tlapkách. Ušklíbl jsem se. „Tady máš odpověď, drahá.“ |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Co bude...
"Mám sice někoho... ale teď narychlo bych nikoho nesehnal... takže jsem ti vydán na milost." Přikývnu, že rozumím a tak začnu vyhledávat telefonní číslo na mobilu, abych dotyčnému zavolala. Sice budeme muset nějakou dobu cestovat, ale to mi netrhalo žíly. Byla jsem na to zvyklá a nehodlala jsem své návyky měnit.
„Jestli do nemocnice nechceš, tak se můžeme někde sejít,“ navrhnu, protože nešlo přehlédnout, jak se ošíval. Je roztomilý, když něco nechce, pomyslela jsem si připitoměle a na chvíli se zahleděla na displej.
Na chvíli jsem přestala dýchat a pohlédla jsem na Área lehce vyčítavě. Ihned jsem si uvědomila, že se chovám blbě, a tak jsem dopověděla, i když asi ne tak, jak chtěl: „Nevím,“ pokrčím rameny. „Tak moc bych chtěla vrátit vše do původního stavu, ale pomohlo by to? Už jsme jiní Změnili jsme se a tehdy jsme byli příliš arogantní, mysleli si, že jsme... no, bohové. A co všichni, kteří by se vrátili ze zapomnění, takže by neměli možnost poznat tento nový svět tak, jako my a nechtěli se přizpůsobit? Z jedné stránky chci opět vidět svého bratra, i když mě děsně štval, ale na druhou stranu... chceš tohle zničit?“ ukážu rukou na něj a na mě. Bylo mi jasné, že na něj by se opět nalepila Afrodíta.
„Chvilku počkej. Zavolám Pablovi,“ vstala jsem a vytočila číslo. Přitom jsem prošla kolem Área a zastavila se u okna. Chvíli trvalo, než mi to ten Ital vzal a měla jsem podezření, že jsem jej vyrušila z velmi rušného dne. Aspoň tomu napovídal hlas nějaké ženy, který zněl protáhle a... moment, tam je i nějaká druhá? Prase. „Ahoj, Pablo, tady Alyss,“ neznal mě jako Artemis a tomu prasákovi bych to ani říkat nechtěla. „Alyss?“ zněl, jako by si vůbec nevzpomínal. Zavrčela jsem. „Ellery,“ dodám, i když své lidské jméno nemám zrovna v lásce. Jsem hrdá na to být Artemis Lovkyně. „Aaa, mio caro!“ zafuněl do sluchátka, až jsem znechuceně mobil odtáhla od ucha. Prase! „Nejsem tvoje mio caro, idiota!“ tiše jsem zaskřípala zuby. „Potřebuju zbraně. Pro mě a mého...“ na chvilku jsem koukla na Área, „přítele,“ toto slůvko mělo několik významů a buď to byl přítel jako kolega kamarád nebo jako přítel přítel. „Braccia (zbraně) pro takovou křehotinku? Mohl bych ti ukázat své cordone (kord).“ Přivřela jsem oči a hluboce se nadechla. „Ještě chvíli se mnou budeš takhle mluvit a narvu ti ten tvůj cordone do chřtánu! Dlužíš mi, Pablo a ne svým nádobíčkem! Jestli nechceš být v průseru znovu, tak mi laskavě udej místo a čas a dojedu tam. Chci to vědět hned TEĎ!“ Doneslo se ke mně tlumené mmmm. Znechuceně jsem hovor típla a zapřela se rukou o parapet. Zkurvený idiot! „Hm, tak asi jseš na řadě…“ nedořekla jsem, protože mi došla sms. V ní stálo: Zitra v 13:00, Palermo Cathedralš „To mi kurva nemohl říct hned?“ zuřila jsem. Pak jsem sms ukázala i Áreovi. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Oddechl jsem si. Potom jsem se zarazil. Když do nemocnice s ní nepůjdu... budu vypadat jako slaboch. A to přeci nechci! Zatřepal jsem nesouhlasně hlavou. "Půjdu s tebou! Do toho špitálu." Pronesl jsem velmi odhodlaně. Ve chvíli, co se dívala na displej. Ano. Uznávám, že to nemusela být příjemná otázka a odpověď na ní by také nemusela být nejpříjemnější. Jenže pokud máme spolu nadále spolupracovat, oba dva bychom měli vědět na čem jsme. Aby náhodou mezi námi nedošlo k podobnému střetu jako mezi ní a strýčkem. Pozorně jsem naslouchal. A mlčel. Byl jsem neskonale vděčný, že potom šla zavolat tomu známému a mně dala čas přemýšlet. Má pravdu? Ve všem má, krucinál, pravdu. Zatnul jsem ruce v pěst až klouby zbělaly. Měl jsem vztek. Netušil jsem proč... pravda se někdy holt těžce připouští. A jestli chci tohle zničit? ... nás dva spolu... Nechci. Nevím jestli to bude nějakým způsobem fungovat. Ale chci to zkusit. Pohlédl jsem na ní ve stejné chvíli, co pohlédla na mně. Přítel!? Pousmál jsem se. Ač to myslela jakkoliv... bylo mi to jedno. Přítel... to slovo zatraceně dobře zní. Vyhoupl jsem se na nohy. Pomalými kroky dravce došel až k ní. Chytil jí za ruku ve chvíli, co típla mobil a ukazovala mi smsku. Objal jsem jí druhou zezadu kolem pasu, její mobil si schoval na malou chvíli do kapsy. "Takže, Palermo... a zítra... mmmh..." Zašeptal jsem jí do ucha. "Jsem s tebou, drahá. Za každých posraných okolností." Potřebuji, aby to věděla. Aby v tom měla jasno, že se na mne může spolehnout. Stejně tak se na ní spoléhám i já. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Já vím... jen nvm co za nadpisy psát
Překvapil mě, když ke mně došel zezadu a objal kolem pasu. Chvíli jsem si přepadala jako myš chycená kočkou, ale po chvíli se mi pocit tepla a bezpečí zalíbil. Opřela jsem se o Área a zamyslela, co tím mmmh myslel. Musela jsem se přitom i trochu zamračit. Copak si myslel, že se na sebe vrhneme spolu? A sakra, jak moc bych chtěla. Možná až večer. Nyní nás čekají povinnosti, pokud nás během dne něco nepřekvapí.
„Pozor, abys svých slov nelitoval,“ ušklíbnu se a pak se chvíli dívám z okna, opírajíc se o boha války. „Asi bychom měli pomalu vyrazit,“ navrhnu. Není to proto, že by se mi jeho přítomnost nelíbila, ale cítila jsem jistou zodpovědnost za Hygieiu a to, co se stalo. Kdybych všechny nehnala smazat ty záznamy, tak by se nic z toho nestalo a byl by s námi i Hádes. U něj jsem taky měla dojem, že se mi snaží nadběhnout. Nebyl to můj typ a vždycky páchl smrtí. Nemohl doufat, že by u mě probudil to, co Áres.
Oddělila jsem se od Área a zašla si pro tašku s věcmi a svůj mobil vytáhla z jeho kapsy s vypláznutým jazykem. Počkala jsem na něj a mohli jsme vyrazit.
Jako PJ:
Do nemocnice se dalo dostat pěšky, taxíkem či hromadnou dopravou. Autobusem by to bylo možná rychlejší, kdyby neměly linky ve zvyku dojíždět pozdě, takže nakonec taxíkem to vyšlo nejlépe, což čítalo dvacet minut jízdy. Hygieia byla uložena na pokoji se dvěma dalšími staršími pacientkami. Sestřička hned u recepce ochotně sdělila číslo pokoje a mohli jste přímo za bohyní.
Pro Hyg toto prostředí muselo být utrpení. I když všude páchla desinfekce, neustále byla v kontaktu s nemocnými lidmi. Nejraději by se naložila do vany a nalila do něj své desinfekční přípravky, které dokázala vyrobit jenom ona.
„To je už dost,“ pohlédla na vás, když jste vešli do pokoje a ležela na polovině posteli co nejdál od spící babky. Druhá u okna si četla a jen vás pozdravila a vrátila se ke knize. „Snažím se všechny přesvědčit, že jsem v pořádku, ale oni si myslí, že jsem nemocná. Slyšíte to? Ne-moc-ná!" tváře ji zlobou zrůžověly. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Helheim – Hraesvelg ~Thór~
Obr se zdál být zklamán, že jsi hádanku uhodl. Přešlápl z nohy na nohu a obouruční meč se mu výhružně zakýval na zádech. Chvíli stál na místě a uvažoval, co dál, a pak se nadechl, aby pravil: „Mám pro tebe další hádanku,“ očividně se mu nechtělo tě pouštět a doufal, že další pokus by tě mohl poslat do záhuby. Ale aspoň se ti uvolnila jedna noha, i když druhou stále svíralo mocné kouzlo. „Bez hlasu pláče, bez nehtů štípá, bez nohou skáče, bez pysků pípá. Co je to?“ znovu na tebe shlédl Hraesvelg a čekal, jak odpovíš. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Zkus to jednou použít na Rolni ;-) Byl to naprosto úžasný pocit. Nikdy jsem neměl ani nejmenší tušení, že si něco takového připustím. Stýkal jsem s mnoha ženami... a jen u málokoho jsem zažil podobný pocit. "To posoudím sám." Lehce se pousměji. A aby spíš nelitovala ona sama. "Jo to bychom měli." Připustím ač velmi nerad. Zatraceně, co bych dal za to, aby se momentálně zastavil čas. I když mám pocit, že čas hraje proti nám. Vzhledem k tomu, že jsem neměl tašku a veškeré věci jsem měl u sebe po kapsách, tak jsem na sebe hodil už ze zvyku koženou bundu. Vyrazil jsem za ní. Zavolal taxík do nemocnice... a celou dobu se tvářil nepřítomně. Mlčel. Vnitřně jsem se připravoval na návštěvu staré známé a známé vůně desinfekce. Jenže na to se prostě připravit nedá. Vlastně na nic se nedá připravit. Povzdechl jsem si, když jsme stál v pokoji kde ležela bohyně, do které by snad nikdo neřekl, že by zrovna ona mohla ležet v nemocnici. To byste spíše počítali s tím, že tam budu ležet já. Necítil jsem se vůbec dobře. Můj pohled zabruslil na spící babky a začal jsem mít nutkání se omluvit, najít nejbližší toaletu a tam vyhodit snídani. Onu představu jsem spolkl. O cokoliv, že jsem byl bělejší jak ta stěna. Nemluvil jsem. Nějak mi vyschlo v krku. Takže jsem jenom kýval a veškerou řeč nechával na rudovlásce. Jestli by jsem byl nějak víc kuprspěchu, kdybych byl venku... možná ano. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Helheim - Hra se slovy Čekal jsem že to bude špatně a už jsem se připravoval na nejhorší. Ale zdá se že mi štěstí přeje. Odpověď byla správná a bylo vidět že se to Hraesvelgovi vůbec nelíbí. Spokojeně jsem se usmál a pohlédl na obra. Chystal další hádanku. Doufal jsem že bude stačit jen jedna, ale zřejmě mně odtud nechce pustit jen tak. Jedna noha se mi sice uvolnila a i když bych chtěl, tak odtud stále nemohu. Bez hlasu pláče, bez nehtů štípá, bez nohou skáče, bez pysků pípá. Co je to? Opakuji si v mysli jeho slova. Tentokrát to ani netrvá moc dlouho a odpověď mi přijde na mysl téměř sama. Byla by hanba kdybych tohle nevěděl. "Tak to můj milý příteli, bude vítr!" Odpovědí jsem si tentokrát úplně jist, takže čekám že by mně už mohl nechat jít dál a otevřít i bránu. Uvidíme zda bude mít ještě chuť si hrát. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Nemocnice na kraji... Říma? Zkusím :D
Čichat ten podivný odér desinfekce mi nedělal dobře. Měla jsem vždycky pocit, jako bych prošla nějakou plynovou komorou a na druhé straně vyšla nablýskaná a bez jediného bacila. Ne, že bych jako bohyně mohla být nemocná. O to víc mě překvapilo tvrzení, že Hygieii řekli, že nemůže odejít. Pozvedla jsem obočí a uvažovala nad tím, jak je to možné. „Nemocná?“ pohlédla jsem na ni. „My přece nemůžeme onemocnět,“ řekla jsem tišeji, přičemž jsem se k ní lehce naklonila a neřešila, když se ode mne odtáhla a ruka ji cukla k desinfekčnímu krému. Jo, příště si vezmu roušku, sakra! postěžuju si v duchu.
„Na mě se nedívej,“ zabručela bohyně. „Chci odtud pryč. Moje znechucení z tak... tak zamořeného prostředí je mi špatně, i když je tu všude cítit desinfekce.“ Zvedla hlavu, aby se mohla podívat na Área a ušklíbla se. „A mé znechucení není jednostranné.“
Pokrčila jsem rameny. Možná bylo třístranné, ale mlčela jsem. „Přišli jsme s Áreem za tebou kvůli jedné věci.“ „Pokračuj,“ mávla rukou a pohlédla na spící babku, které při výdechu lezly z nosu chlupy. „Kvůli seveřanům. Náš cíl byl stejný, jak se zdá, ale od té doby nemáme zdání, kde můžou být. Nevíš něco? Nebo aspoň, co si odnesli?“ přitáhla jsem si židličku, takže si Hyg mohla připadat jako u výslechu. Nedivila jsem se ji. Potřebovala jsem každou možnou odpověď.
„Kde jsou teď, nevím,“ změřila se mi Hyg od hlavy k patě a zamračila se, jak jsem se posadila. „Ale vím, kde byli. Nebyli všichni. Před tím jsme nabírali síly u bohyně jménem Su... Sigu... Sigyn,“ nakonec si vzpomněla. „Možná se tam vrátili. Ale,“ posadila se a ukázala kolem sebe, „dostaňte mě odsud! Jinak vám nic neřeknu a neukážu,“ dala si ruce v kříž.
V tu samou chvíli se spící babka rozkašlala a nepřestávala. Byl to kašel, který sebou bere z plic usazené hleny a ve slizovitých chuchvalcích je vykašlávala ven, až si ušpinila ruku, kterou před ústy měla. Dveře se zabouchly a pocítila jsem podivný tlak, který do mě narazil a byla jsem si jistá, že to cítí i ostatní. Dokázala jsem stát na nohou, ale i kdybych použila jakoukoliv sílu, neotevřela bych je.
Jako PJ: A je to tu!
Dveře zapečetila magie a naneštěstí se zdálo, že i okna podlehla stejnému procesu uzamykání. Kašlající babku stále ze sebe chrchlala hlenovité zámotky a jeden z nich dopadl na zem. Bylo to nechutné. Najednou se slizy pohnul a protáhnul. I mezi prsty stařeny se začaly pohybovat a směřovaly k zemi.
Oči stařenky se protočily dozadu, až jste viděli jenom bělmo a hlava se ji zvrátila dozadu. Z úst se jí draly další a další hleny, které se buď spojovaly s menšími a tvarovaly se do podoby slimáků nebo dopadaly na zem, kde zalézaly pod lůžka a zeusví, co se dělo.
Starší paní, která si doposud četla, vyjeveně civěla na celou scenérii v němém zděšení. Jeden z hlenitých plžů vyšplhal po kovové noze lůžka a s překvapivou prudkostí se odrazil, zanechávaje za sebou kapičky slizu, a trefil se přímo do ženiných úst. Ta se začala rdousit a po chvíli i jí se začaly panenky očí pomalu protáčet dozadu. Na rozdíl od nakažené, však nejevila známky, že by z ní sliznatý tvor měl vylézet.
„Co to sakra je!?“ vyjekla Hygieia a začala panikařit. Odkopla ze sebe peřinu, která dopadla na zem a škrábala se k polštáři, aby byla co nejdál od odpudivých tvorů, i když jí to bylo prd platné.
Slimáci s minimálně půlcentimetrovou vrstvou zeleného slizu mířili přímo k vám. Ani jste se nenadáli a vyskočili.
Hody |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Loki, evidentně zmaten mou otázkou, mi v té chvilce připadal naprosto maximálně roztomilý, ačkoli sama přesně nevím proč. Ovšem vážnost jeho hlasu mě donutila se soustředit i na to, co se mi snaží sdělit, než jen na jeho pohlednou tvář. Začínám být jako Rebecca! Napomenu se v duchu a pohlédnu na zmíněného společníka v kožichu. "Inu, vše nemůže být tak snadné jako doposud, že?" Snažím se zůstat alespoň trochu nad věcí. Nesmíme se vzdát. "Čiste teoreticky, bychom se mohli nechat přemístit k těm řekám, jejich soutoku nebo někam tam, abychom zjistili podle těch svitků jestli něco není k nalezení tam." Navrhnu a pohlédnu na Garmra. "To bys mohl zvládnout, ne?" Ale ať je odpověď jakákoli, vypadá unaveně. My sice spát nemusíme, ale on pravděpodobně ano, nebo ho vysílila tvorba portálů, což je také dost možné. I Bohové, pokud se vysílí musí odpočívat. "Necháme ho spát. Ráno moudřejší večera, co myslíš?" A přiznávám, že ač nás tlačí čas a ráda bych syny nalezla co nejdříve, cítím, že potřebuji vypnout, nebo se z toho zblázním. Chci toho moc najednou a okolnosti nijak nepomáhají, ani nepřispívají zlepšení. "Chmmm..." Zamyslím se. "Nikdy bych nečekala že to řeknu, ale... Nemáš tu náhodou ten svůj film?" U toho by se nějakého relaxu dalo docílit a pravda, že sice to mám od Beccy převyprávěné snad milionkrát tam i pozpátku, ale zvědavost vidět to na vlastní oči zvítězila. Velký díl na tom má právě fakt, že mého milého muže nehraje nikdo jiný, než on sám. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Smutný obr jezera plní ~Thór~
S tichým lupnutím se uvolnila i tvá druhá noha a mohl ses volně pohybovat. Hraesvelg na tebe civěl dosti zklamaně. Byl si tak jistý zapeklitostí svých hádanek, že jej nenapadlo jejich rozřešení někým, jako jsi byl ty? Opravdu o tobě mnozí smýšleli jako o tupém hromotlukovi? Nyní ses mohl všem vysmát do obličeje.
„Budiž,“ zavrčel podrážděně Hraesvelg a ustoupil ti z cesty, i když díky jeho velikosti se ti uvolnila jen úzká cestička na pravé straně mostu. Kámen výhružně zaskřípal a mohl jsi slyšet, jak se úlomky sypaly do zrádné řeky požírající duše.
Zlatá mříž byla největší stavbou v oboru bran, jaká kdy byla v Devíti světech postavena. Dokonce překonávala výškou i samotného obra, i když bylo otázkou, jak ve skutečnosti Hraesvelg byl velký. Tyčila se nad tebou a lesk jejich zlatých mříží dráždil oči. Vycházela z nich energie, která svrběla na pokožce, a do nosu se vléval podivný kovový zápach. Když tvá noha stanula na vydlážděné cestě, ozval se ohlušující rachot, jak se brána jala otevírat. Obě dvě křídla se od sebe pomalu vzdalovala jako by chtěla nabrat vítr a vyletět jako orel, který ti prolétl nad hlavou a přistál na nejvyšší z věží. Sledoval tě korálkovitýma očima s hlavou mírně nakloněnou na stranu. Netrvalo dlouho a mohl jsi projít na druhou stranu. Od řeky jsi slyšel výhružné bublání a před sebou se rozprostírala prapodivná krajina. Nebyla mrtvá, ale ni živá. Od Thrymgjöllu vedla dlážděná cesta a dle opotřebení byla využívána Heliným kočárem táhnutým pekelnými koňmi. Zvláštní bylo, že na druhé straně jsi vyjeté koleje nenašel.
Na jednu stranu cesty házely stín bohaté stromy, některé z nich dokonce rodily plody rudých jablek jako krev. Druhá strana však byla omšelá, stará a plno uschlých stromů se téměř rozpadalo před očima. Celý svět kopíroval Heliny pocity. Vše bylo jako ona. Napůl mrtvé a napůl živé.
Na malou chvilku se ke stínům přidal i jeden rozložitý, který však nemohl patřit orlovi, protože byl i na něj obrovský a hlavně jsi zpoza stromů zahlédl kmitající ocas. Po chvíli silueta zmizela a zanechala tě samotného.
Bez větších potíží jsi mohl pokračovat do doby, než jsi daleko před sebou uslyšel skřípání kol a mohutné sypání uhánějících koní. Byl jsi v zatáčce, takže jsi měl čas se rozhodnout, co nyní učiníš. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Kobliha!
Snadné? Asi ne. Ulehčené, mohlo by. Čekal jsem od svitků více. Kvůli nim jsem se dostal do křížku z Thórem, žádná vzácnost a vykašlal se na naše řecké přátele. Zvažoval jsem, co vůbec dělají, i když to byl jen mih v mé mysli a ihned jsem se zase soustředil na svou milovanou.
„Čistě teoreticky my jako bohové bychom Ráj nikdy vidět neměli,“ zašklebím se a podívám se na Garmra, který souhlasil s návrhem, že by se vyspal a už o nás nejevil zájem. Dám mu nažrat a on takhle? Čokl... „Jen mě napadá, když jsi četla ten druhý svitek,“ vezmu do rukou přeložené poznámky. „Co když existuje i jiná cesta, než skrze ty řeky. Jeho stejně budeme potřebovat,“ mávnu ke Garmrovi. „Eden, pole Aalu, Valhalla je taky něco jako Ráj. Nicméně tvůj návrh je dobrý začátek,“ přitakám nakonec a jsem překvapený, s jakou nevolí se do takového pátrání pouštím. Vždycky jsme měli někoho, kdo to dělal za nás... mě. Nepočítám dobrodružství s Thórem. Ty byla nakázaná samotným Ódinem.
"Nikdy bych nečekala že to řeknu, ale... Nemáš tu náhodou ten svůj film?" Rty se mi rozšíří do širokého úsměvu, až odhalím řadu bílých zubů. Jsem na film hrdý a nebudu předstírat, že jsem měl i co dočinění se samotným Marvelem. Sám jsem tam sice popisován jako podlý, zlý, ale nebylo tomu tak vždycky? Nevěřili všichni, že jsem já ten zlý? Nemyslím seveřany. Ti mě pojímali trochu jinak. Ale pro křesťany jsem byl něco jako ďábel, Satan, zlo. Ale v komiksech, animáčích i ve filmech jsem byl vychcaný. Jo, použiju tohle slovo, protože vyčůraný je na mě moc jemné.
„V nejvyšší kvalitě, drahá,“ líbnu ji na tvář a může vědět, jak jsem jejím návrhem nadšený. Netrvá dlouho a už sedíme na gauči, v televizi po stisknutí play začne hrát film a já svou milou přivinu k sobě, aby se o mě opírala a cítila se příjemně. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro "Hmmm... na tom něco bude." Přikývnu nenadšeně. Pak vezme Loki do ruky poznámky s novým nápadem. Přitočím se k němu, abych se na to také mohla podívat a zkusila vidět totéž, co on. "Za jinou cestu bych byla ráda, pokud bude nějak konkrétnější... Což z tohohle textu asi nevymačkáme, ale i tak máme víc, než včera ..." Pousměji se a políbím ho, pro pozvednutí nálady. Jeho cesta nebyla zbytečná i když nám nedala nic moc přesného. Svou žádostí jsem svému muži udělala nesmírou radost jak je vidět na tom okouzlujícím úsměvu, kterému začínám přicházet na chuť. Pravda, že si ho začínám znovu zamilovávat i v této podobě. "Tak se mi pojď předvést, když už randím s hercem, tak ať vím i něco o jeho tvorbě." Vyzvu jej s mrknutím a s rozjařeným úsměvem. Ono se to hodí. Vzhledem k Lokiho publicitě se mohu těšit zájmu médií také a nerada bych ho shodila neznalostí jeho nejznámější role. Nechám ho obstarat technické věci a za chvíli jsme spolu na gauči, kde se k němu přitulím a sledujeme něco, čemu jsem se léta vyhýbala. Vidět mě holky z práce, tak je švihne všechny do jedné. Tiše se nad tím zasměji a uculím se. Do filmu se rozhodnu nemluvit, i když nad některými věcmi by bůh úpěl. Konejším se tím, že Midgarďané prostě neví jak to bylo a proto není možné, aby to natočili přesně. Na druhou stranu, při torbě filmů tam měli dva tamní bohy. No to jim někdo nemohl něco říct, aby to upravili?! Pomyslím si rozhořšeně, ale hned mě zas napadne něco jiného. Třeba to naopak schválně takhle zpatlali, aby právě lidé nevěděli jak Asgárd vypadá doopravdy nebo jak se vztahy mezi bohy mají ve skutečnosti... |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Cesta dál Chvíli jsem čekal a pak se najednou uvolnila i má druhá noha. Odpověď byla evidentně správně. Spokojeně jsem se usmál a ještě než sem pokračoval dál, tak sem se před Hraesvelgem zastavil. "Příště už nebudu tak shovívavý. Měl by sis pamatovat že být mým nepřítelem neprospívá zdraví". Řeknu mu naprosto vážně a pak už pokračuji dál k Thrymgjöllu. Je to fascinující stavba. Jsem si naprosto jist že by to velice zajímalo každého architekta na Midgardu. Ovšem ta oslňující zář a ten podivný zápach, to není zrovna příjemné. Má noha spočinula na cestě a mříž se začala otvírat. Hraesvelg mně při tom opět sledoval z jedné z věží. Naposledy jsem se na něj podíval a pak už jsem přešel dál. Byl to docela dobrý pocit, být už konečně na druhé straně. To co tady poutalo mou pozornost bylo okolí. Jako by část byla mrtvá a druhá kypěla životem, velice zvláštní. Viděl jsem v zemi také vyjeté koleje, patřící zřejmě Helininu kočáru. Ani nevím zda tu ještě jezdí když je taková doba. Myslím že koutkem oka jsem zahlédl jakýsi stín a ocas. Nevím co to bylo, ale nelíbilo se mi to. Ne že bych se bál, ale raději jsem už šel dál. Vážně divný místo tady. Doufám že Hela dodrží své slovo a budu moci pryč . Netrvalo dlouho a zdálo se že se cosi blíží. Zní mi to trochu jako koně táhnoucí kočár. Že by si Hela vyjela na procházku? To se mi nezdá... . Docela rád bych věděl kdo v tom kočáru je. Nechám tedy trošičku zatáhnout oblohu a vylétnu do mraků, kde se schovám. Jakmile se vůz přiblíží, tak kouzlem uvěznim jeho kolo v zemi, pokud to půjde. Chci se zkrátka dozvědět kdo v tom kočáru je a pokud by to byl někdo koho znám, tak ho samozřejmě odjet nenechám. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Poradila Bi :D
Objal jsem Sigyn kolem ramen a i když byla v jiné podobě, stále voněla tak jako kdysi. Vůně květin mě konejšila a připomínala my ti dávno ztracené dny na jejím světě, když jsme tam spolu jezdívali, abychom si mohli užít sami sebe bez dohledu Ódina. Nevěděl jsem, zda používá parfém nebo to je její přirozeností, ale líbilo se mi to. Ani jsem neměl tušení, zda o své vůni ví ona sama. Zanořil jsem bradu do jejich vlasů a vydechl, že klesla s mou hrudí i Sigyn. Prsty jsem ji rozčesával vlasy a užíval si každičký moment, který jsme mohli spolu strávit v klidu.
Při vyhoštění Thóra z Asgárdu jsem se lehce uchechtl, protože to bylo ironické vůči naší situaci. C realitě jsme byli vyhoštěni úplně všichni. Buď to, nebo zatracení. Kdo ví, kde všude měli andělé své prsty. Možná i ve scénáři, protože se místy našla scéna, která připomínala naši mizérii. Sice nevím, jak se choval Thór na samém začátku svého vyhoštění a nevím to ani o Sigyn, ale vím o sobě, že jsem byl zmatený a cítil se zranitelný. Pak si uvědomil, že můžu žít i v jiné podobě než jako kůň. Opravdu není příjemné, když vám do huby rvou udidlo. Nejednoho jezdce jsem vyhodil a rozdupal.
Loki: Nezastavíš to. Bifrost bude sílit, dokud Jotunheim zcela nezničí.
Celou dobu jsem mlčel, držel Sigyn u sebe a vzpomínal na natáčení. Jestli jsme některá slova mysleli vážně? Ne. Je to jenom film a my se naučili text. Políbil jsem svou drahou do vlasů a zavřel oči. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Útok z nebes
Chvíli se zdálo, že kolo kočáru se opravdu zasekne, ale v poslední chvíli se uvolnilo a s rachotem pokračoval kočár dál. Koně funěli únavou, pokud to bylo u polomrtvých ořů možné a černé závěsy připevněna nahoře i dole zakrývala, co se ukrývalo uvnitř.
Tvůj vzlet do nebe zataženého nebe, což jsi způsobil, přilákalo však tvora, který nedávno přelétl nad tvou hlavou. Možná by se o tebe nestaral, kdybys nedělal to, co dělal. Změna jej však přilákala jako draka zlato. A on to byl ve skutečnosti drak. Jeho mohutné tělo, které předčilo velikost Hraesvelgova orla nejméně pětkrát do tebe narazilo a začal ses ve vzduchu nekontrolovatelně točit (*1). Ucítil jsi zápach spáleniny a hniloby.
Drakovo tělo se rozpadalo. Cáry kůže visely dolů a odhalovaly jeho kosti a namodralou zář, která vycházela i jeho ústy, očima a nosními dírkami. Každé mávnutí bylo doprovázení klapotem stovek koster a pouze kostěný ocas se kmital ve vzduchu sem a tam. Vzduchem se nesl řev naříkajícího draka, který právě umíral, i když ve skutečnosti tomu tak nebylo. Byl to Nidhög nebo nemrtvý drak strážící území Helheimu před vetřelci jako jsi ty.
Ať už jsi dopadl na zem nebo se udržel ve vzduchu, drak byl na svou velikost mrštný a jeho mohutné, hnilobou a sírou páchnoucí čelisti se kolem tebe sevřely jako kleště a drtily. Zuby pronikaly do tvého masa, krev tříštila a najednou tu byla otázka: přežiješ to vůbec?
Nyní se to nedozvíš, protože drak tebou prudce trhl, cítil jsi vánek ve vlasech a v dalším okamžiku jsi zmizel v drakových útrobách. Kladivo Mjöllnir těžce dopadlo na zem a runy po obvodu plochých stran zhasly. Pro tebe nastala černočerná tma a bezvědomí.
Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro Vím mo dobře, že má taktika bude spočívat v čekání a dokonce počítám s několika dny, než se můj email někam dostane. Nemám zdání jakou rychlostí pracují zaměstnanci hvězd. Pokud tedy email neskončil jako spam. I taková monost se může stát, ale v mezičase si hodlám pořádně obhlédnout terén pro případ, že by volba místa setkání byla na veřejnosti. Cestou hledám i místo kde složit věci a hlavně, kam (pokud by se zadařilo) hodlám přitáhnout i svého otce. Úplně nejlepší by pro mě bylo nějaké opuštěné skladiště nebo něco podobného, ale obávám se, že takové štěstí mít nebudu, i když plán podívat se tu je. Kreslení tu vskutku není špatné na obživu, pokud jste nenároční jako já a nakonec si vyberu místo k ubytování mimo centrum v levnější ubytovně. Nejsem žádný princ, abych toužil po hotelu a být to na mě, klidně hlavu složí pod most, ovšem potřebuji zachovat oblečení čisté a vypadat seriózně... navíc na ulici se jak známo krade a rád bych své věci našel tam, kde je nechám. Po zaplacení několika eury se vydám opět ven pouze s pár papíry v deskách, kreslícími potřebami v sumce na opasku, s mobilem s internetem v jedné kapse a peněženkou v druhé. Procházím město a sem tam se zastavím, abych si něco nakreslil, ať už budovy, nebo zajímavé lidi či momentky, které mi ve chvíli uvíznou či vyplavou na mysl. Projíždějící záchranářské vozy tahaly za uči, ale vždy jsem to přešel jen s tichým zavrčením a přikrčím, když nějaká jela moc blízko mému lepšímu sluchu. Grrr, některé dárky jsou spíš za trest. Scháním se tedy po nějakýchy opuštěných prostorách, snažím se zkoumat okolí. Orientaci v prostoru mám více než dobrou a dokážu najít cestu zpět, takže podle toho co najdu či nanjdu pak zamířím zpátky do ubytovny. Cestou příležitostně zkontroluji email přes mobil a jestli se někde nic nepřihodí, tak si v pokoji otevřu knížku přes aplikaci v mobilu. Nenávidím tyhle techniké vychytralosti... |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Zasloužená chvíle klidu. Nic se neděje, sledujeme film, užíváme si přítomnosti toho druhého a naše mysli si mohou dovolit "vypnout". Je to velmi příjemné. Rukou jej pohladím po hrudi a dál sleduji děj na obrazovce. Zajímalo by mě kolik věcí si ti dva řekli po pravdě a co z toho jsou jen texty ze scénáře. Věřím, že si ti dva něco určitě vytmavili i na place. Na své objevení na Midgardu nechci vzpomínat a tak jej vytěsním z hlavy dřív než se objeví a se zájmem sleduji dál film. Nejsem tvůj bratr. Nikdy jsem nebyl. Ne Loki, nikdy jsi nebyl, to je pravda. Chyba kterou filmům a předlohovým komixům asi jen tak neodpustím. Neovládnu otřesení, když slyším z Lokiho úst tu myšlenku na "návštěvu" u Thorovy smrtelnice Jane... Brr... Ještě, že tohle je jen role. Ovšem... ještě tu je pořád ona manželka, kterou tu Loki má. Stejně mi vrtá hlavou proč se s ní ženil, když o ní nikdo neví a ani vědět nemá. Podvědomně se k muži víc přitisknu a obejmu jej kolem pasu. Nechci být tak majetnická, ale... můj. Náš svazek byl zpečeťen Všeotcem a nějaká Midgarďanka nemá šanci... i když... ona zestárne a zemře. Rozptýlení na pár desetiletí, když ho stalení se mnou přestanou bavit... Nemusela bych na tom trvat. I když tvrdí, že jsem jeho jediná a že myslel, že nejsem... Já nějak nevím. Andvarimu se přeci jen povedlo zarýt do mě stín pochybností nebo já nevím. Tiše si povzdechnu. Opět všechno vidím nějak černě. |
| |
| soukromá zpráva od Seth *Sebastian Light* pro Iseut, Ma´at Ma´at nakonec souhlasila s andělou a mě nezbývalo nic jiného než se situaci přizpůsobit. Blodili jsme ulicemi Paříže, až jsme se dostali daleko od centra. Sám jsem měl jenom minimální tušení o tom, kde to vlastně jsme. Ma´at měla pravdu, v tuto chvíli jsme mého synovce potřebovali, ale pochyboval jsem o tom, že bude natolik vstřícný, aby skousl mou přítomnost. Možná jsem se mílil, ale to se dozvíme jedině, až budeme na místě. Anděla zvedla telefon a několik chvil s někým nervózně hovořila. Jakmile vyslovila jméno Stark, trochu jsem se zarazil a přemýšlel, kde jsem to jméno jenom slyšel, ale pak jsem to nechal být a podíval se na své společnice. Anděla natáhla ruku před sebe a naznačila, abychom se ji chytili. Předpokládal jsem, že se přesuneme jinam. Podíval jsem se na Ma´at: "Dámy první," počkal jsem, až ona položí svou ruku na tu od Iseut, teprve poté jsem tak učinil i já a v duchu jsem si jenom pomyslel, že se bude dít vůle boží. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Když mně štěstí opustí... To že můj plán nevycházel mně pochopitelně štvalo. Když jsem viděl jak se kolo kočáru zaseklo, tak jsem myslel že mám vyhráno. Ale zdání zdá se vážně klame. Koně i kočár pokračovali dál jako by se nic nestalo. Zamračil jsem se a chystal se slétnout dolů, abych kočár zastavil. V tom se ovšem stalo něco, co mně překvapilo i vyděsilo zároveň. Je málo věcí ze kterých bych měl aspoň trochu strach, tohle je ovšem jedna z nich. Nidhög... Jak je tohle možné?? . Moc dobře jsem věděl o koho se jedná, draků přeci nikde moc jen tak nepoletuje. Navíc ten zápach hniloby a síry. To je zlé. Měl bych odsud zmizet. Chystal jsem se letět pryč, ale než jsem stačil cokoliv udělat, tak do mně drakovo tělo tvrdě narazilo. Bylo to tak tvrdé, že jsem spadl na zem. S tváří skřivenou bolestí jsem se pomalu zvedal. Podařilo se mi také vylétnout znovu do vzduchu, ale to byla asi ta největší chyba. Než jsem se nadál, tak byl drak u mně a hned se do mně zakousl, což bylo velmi bolestivé. Dokonce bych řekl že to je to nejhorší co mně kdy potkalo. "Aaaaa". Bolestivě jsem vykřikl. Nedalo se to snést. Cítil jsem jak mé tělo slábne. Stisk mého drahocenného kladiva povolil natolik, že jsem cítil jak mi vyklouzává z ruky a po chvíli jsem i viděl jak klesá k zemi. Ještě než mohlo dopadnout, tak runy na něm uhasly a já ho nechal zmizet. To bylo to poslední co jsem mohl udělat. Pak už následovala bolest, tma a bezvědomí. Poslední myšlenka patřila jediné osobě, mé drahé ženě. Spatřil jsem nebe, její tvář a pak se mé oči zavřeli. Sif.... |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Ham :D
Vypnout a být v klidu. Nechtěl jsem, aby tento večer skončil, ale nebyl jsem naivní. Přát si bylo pěkné, nicméně ne mnohdy uskutečnitelné. Tak dobře. Na chvíli zap... Film se chýlil ke konci a z nic nedělání nás vyrušilo vyzvánění mobilu. Přiznávám se, trochu jsem se lekl a trhnutím možná probral svou drahou z dívání se. Natáhl jsem se pro mobil a podíval se. „Promiň, lásko, musím to vzít,“ z krátkým líbnutím jsem se postavil a zamířil do ložnice, abych jí popřípadě u televize nerušil.
„Ahoj, děje se něco?“ Byl to Levi Mitchell. Kolega, dokonce bych řekl přítel, co se týče Toma Hiddlestona, osobně bych mu mnohdy zakroutil krkem, protože se chovaly někdy neuctivě. „Jaký mail?“ podivil jsem se. Většinou mě otravoval jen s důležitými zprávami. „Moment?“ zarazil jsem se. „Jaký obraz?“ zamračil jsem se a přestal pochodovat sem a tam. „Já si žádný neobjednal. Zavolej mu, ať tu objednávku zruší,“ zabručel jsem. Neměl jsem čas na žádné obchůzky kvůli obrazům. „Co jsem dělal před čtyřmi týdny?“ zeptal jsem se, protože mi to nedalo.
O čtyři týdny dříve... „Nebuď srab, Hiddlestone!“ ušklíbl se Thór (věděli jsme o sobě. S ním to bylo vždycky o dobrodružství.) „Kdy jsme měli možnost se pořádně napít?“ „Hádej,“ přimhouřil jsem oči a vzpomněl si na slavnosti na Asgárdu, kdy Thór s jeho kumpány soutěžili, kdo vypije více medoviny. Bohužel jsem se jejich zábavy účastnil taky a nebylo tomu jinak ani ten. Tentokrát se však jednalo o lidské kumpány, pivo a jiné lihoviny. Jako bůh jsem si myslel, že se opít nemůžu. Asi no. Protože si z toho večera už nic nepamatuju. Smutné.
„Víš co, pošli mi na něj číslo, ať to můžu vyřídit rovnou,“ zabručel jsem. Neměl jsem chuť posléze řešit další telefon. „Jinak nic? Dobře. Dík. Měj se.“ Počkal jsem na sms a potom zavolal na číslo. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Děj filmu je čím dál napjatější a pomalu se blíží konec, toho, jakou energií je nabit. V tuhle chvíli už se vůbec nedivím všem v mém okolí, kteří se rozplývali nad Lokiho úsměvy nebo nad dokonalostí filmu. Jsem-li ochotná přehlížet realistické chyby, tak je to opravdu skvělé dílo. Hlavně Loki... Připitomněle se pousměji nad tím, že vlastně všemi zbožňovaný Loki je můj muž. Je to nepopsatelný pocit. Jenže se ozve mě již známá melodie Lokiho telefonu, oznamující, že po něm také touží i někdo jiný. Načež si tiše povzdechnu, ale chápavě se pousměji. "Jen běž." Odvětím. "Chceš to pauznout?" Zeptám se ještě rychle před jeho odchodem a udělám dle jeho přání, buď počkám nebo sleduji sama. Po jeho návratu z vedlejšího pokoje se zvědavě otočím, s trochou obav v očích. "Stalo se něco?" |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Cvok a Rudovlasá příšera Poslouchal jsem rozhovor mezi kráskou a magorem přes hygienu v ošklivém bílém pokoji páchnoucím vším odporným, ze kterého se mi zvedal žaludek. Už abych byl odsud co nejrychleji pryč. Nervózně jsem se kousal do rtu. Ruce měl zaryté v pěst, až klouby bělaly. Odolával nutkání do něčeho praštit. Odolával nutkání to tady všechno rozbít. Kdyby to bylo snadné. Sigyn... Zamračil jsem se. Něco mi to říkalo. Moc jsem se o severskou mytologii nezajímal. A film s Thorem a Lokim se mi líbil… o tom žádná. A pak se stalo něco, co mne jistě bude dlouho v noci strašit, za případu že se z toho dostaneme. Hotová živá noční můra. "Krucinál!" Vykřiknu. Měl bych na skladě spousty sprostých a vybraných nadávek. Na ně tak nějak, ale nebyl čas. Teď asi není vhodná chvíle si přiznat, že jsem asi klaustrofobik? Napadne mne ve chvíli, co si tak nějak uvědomím onen fakt uzamčeného pokoje a to kouzlem. Nesnáším kouzla! "To je odporné." S oním odporem se přitom zašklebím na onu děsnou scenerií. "Nevím." Prohlásil jsem směrem k Hyg. Mezitím co jsem uhýbal odvážnému hnusu. (Na ten úhyb něco přes těch 60%) A vážně jsem zalitoval, že u sebe nemám žádné pořádné zbraně. I když by vůči tomu byly naprosto k ničemu… Ale whááááá… aspoň pro ten pocit by mi to stačilo. Uznávám, že v této chvíli jsem tak nějak postrádal vhodné správné nápady a tak jsem prostě dospěl k jedinému: Když nemůžeme odsud – tak prostě vyhodíme onen problém z okna. Aspoň jako zdroj toho všeho… se zdá, že je ona kašlajíc babka. Možná to pomůže. A možná ne. Kdo ví. (A na toto přes těch 70%) Chci prýýýýýč! Přiznávám, že jsem si tak nějak nevšímal co se děje s ostatními. Počítám s tím, že jsou plně schopní se o sebe postarat a ubránit se. Aspoň teda doufám. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Večer Tvá procházka po městě nyní končila u malého náměstí s uprostřed stojícím altánkem. I když hodina lehce pokročila, stále se zde nacházelo několik místních a kolem prošel ztracený turista s nosem zabořeným do mobilu s GPS-kou. Lehce se ochladilo a začalo se dokonce i zatahovat. Vzduch sebou přinesl zápach železa a blížícího se deště. Sice se několik dalších hodin nebude dít, ale v noci možná bude průtrž mračen. V okolí se nacházelo několik restaurací a nedaleko i divadlo Soho. To jsi mohl zjistit z tvého mobilu, pokud ses rozhodl do něj podívat. Co se týkalo divadla, bylo dlouho nepoužívané. To ti mohla říct informace o posledním představení, které proběhlo před více jak rokem. Od té doby se tam nejspíš nic nedělo. Přes náměstí se rozeznělo vyzvnánění tvého mobilu. Číslo bylo neznámé. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Kekel!
S hrůzou jsem zírala, co se to děje. Za celý svůj život jsem zažila mnoho absurdních věcí, ale tohle bylo i na mě moc. Jen jsem dokázala zírat na babku s otevřenou pusu a po té jsem si ji šokovaně zacpala, když z ní začalo cosi vypadávat. Vypadalo to jako zhoubná nemoc, která se šířila městy, kdy lidé neznali slovo hygiena nebo dokonce Hygieia. Instinktivně sáhla po toulci se šípy, které se mi objevily na zádech, a napnula luk po nabití. Sakra, to nepůjde! Uvědomím si a coufám před tou ohavností. Nemám problém skákavý hnis od sebe odrazit a upřímně jsem se modlila sama k sobě, aby mi nezašpinil nově koupené oblečení.
„Co to děláš?“ zhrozila jsem se, když Áres popadl babku zvracející sliznaté a zamířil s ní k oknu. V podstatě to řešilo ten nejhorší problém, ale nelíbilo se mi, jak na něj ty hnusy začalz zkapávat. Stařena se ani nebránila. Nejspíš třesot jejího těla způsobovalo něco uvnitř ní. S ním do postele nejdu, pomyslím si znechuceně a mezitím jsem od sebe dál odrážela další hnusy a dávala pozor, abych na nějaký sliy omylem nešlápla.
Byla to jenom chvilka. Bublání vycháyející y úst Hyg přitáhlo mou pozornost a v tu ránu jsem zbledla a mohla bych soupeřit se stěnou. Oční panenky se jí protočily dozadu a nyní na mě hledělo jenom její bělmo. Kůže se jí leskla a z úst, nosu, uší ji odkapával zelený hnis. Pokud se před tím Hyg třásla znechucením, nyní ji to bylo jedno. Se zachrčením se po mě vrhla. Instinktivně jsem se přikrčila a vyhnula se ji. Přitom jsem uchopila lučiště svého luku, který se mi objevil v ruce a ranou vedenou ze spodu jsem ji udeřila, až se jí hlava zvrátila do zadu. „Promiň!“ vyjeknu a otřepu nohu, aby mi ten kekel nelezl nahoru.
Jako PJ
Jestli pomohlo vyhození babky z okna? Asi ano, protože se sliznatí slimáci přestali množit, ale i přesto zůstavali docela dost aktivní a jejich pokusy se vám trefit do úst byly místy velmi otravné. Největším problémem tu však byla Hyg a srocující se dav dole pod nemocnicí s údivem vyhlížejíc směrem nahoru, odkud to vlastně vypadla. To bude problém číslo dvě.
Nepřirozené zachrčení přišlo od zvedájící se Hyg. Její neživý pohled se zelenými slzami se na vás upřel a ústa otevřela jako had chystající se chňapnout.
HOD ZA HYG: 19% |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro "Zbavuji nás problému." Nechápu proč se vůbec ptá. Vždyť je to naprosto jasné, co asi tak dělám. Je to odporné... ale pro záchranu nás všech, hlavně krásky, jsem ochoten se obětovat. Navíc nikdo nepřišel s lepším plánem. A přemýšlet nad tím by zabralo drahocenný čas, který by akorát znamenal ještě více tvorby toho hnusu. A za stařenou letí i části oblečení kam skapával hnus. Přece to na sobě nebudu mít... Odporné. Když je po problému, objeví se jako na potvoru další. Otočím se na směrem Hyg ve chvíli, kdy zaslechnu z jejich úst jakési bublání. Co to kruci? Překvapeně na ní pohlédnu. Ne... ani trochu se mi to nelíbí. Mrknu na Artí. To byla rychlá reakce. Nicméně to vypadá, že to ani tak trochu nezabralo. "No do prdele... co s ní budeme dělat?" Naprosto jednoduchá otázka a pokud se nepřijde na její řešení, asi budu muset udělat to stejné, co jsem udělal s babkou. Ovšem na rozdíl od ní mi bude Hyg tak nějak trochu líto. Začal jsem se s ní pořádně poznávat. Bohužel jsem stavěn do situace, kdy si musím vybrat mezi kráskou, se kterou doufám budu sdílet lože ještě dlouhou dobu a Hyg, která je sice fajn... ale není můj typ. Toť dilema. Vlastně ne. Tak nějak jsem se už rozhodl. "Mám jí vyhodit z okna?" Další jednoduchá otázka. Je mrzuté, že osud Hyg bude na bedrech Artí. Záviset to na mém rozhodnutí, tak už dávno letí. Nicméně kdybych to udělal bez jejího svolení a my z toho vyvázli, něco říká, že by se mnou nemluvila a ještě horší spal bych asi na gauči. A ne. To opravdu nemohu riskovat. Je mi jasné, že se venku bude slízat dav zvědavých tvorečků toužících vědět, co se sakra stalo. Ale v této chvíli to nemám zapotřebí řešit. Problémy budu řešit pěkně popořadě. A tento má prozatím prioritu. Můj hod: 4% (Nevím nač jsem si hodila, ale hodila jsem si. A upřímně... 4% je moje premiéra) |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro Večer Nakonec jsem ve své toulce městem skončil u milého altánku uprostřed náměstíčka. Krásné a romantické prostředí, kouzelná stavba a klid i přes zbloudilého turistu a pár místních. Chlad mi příliš nevadil, i když v první moment závanu studeného větříku mi přeběhl mráz po zádech. Bude pršet Cítím vodu ve vzduchu. Možná bych se ml vrátit, ale mou pozornost upoutá něco jiného. Divadlo. Vypadalo pustě a prázdně, ale to mohl být jen dojem chátrání a mizerných výdělků, ze kterých nezbylo na vnější opravy. Šel jsem blíž, abych se podíval a skutečně najdu i neaktuální plakát vedle dveří za rozbitým sklem. Potrhaný, promáčený a starý. Pro jistotu vezmu i mobil a dám vyhledat jméno divadla. Už nějakou dobu se v něm nehrálo, ideální místo pro vraždu. Trhnu sebou. Jednak proto, co mi to právě prolétlo hlavou a druhak z vyzvánejícího mobilu v ruce. Ono je hezké o něčem neurčitě smýšlet a mít chuť to udělat a na druhou stranu to plánovat jako jistou věc. Chci se stát vrahem? ... Otcovrahem...? Na odpověď však není čas, vyzvánějící melodie začíná být nepříjemná, hlavně kvůli vnímání textu písně, kterou mi tam Milly aktivně nastavia. Listen to your heart Těžce se nadechnu a ještě těžceji vydechnu. Nesmím na ni myslet, ne teď. Číslo je neznámé, což může znamenat cokoli, od nabídek operátora přes anketové průzkumy po mého otce. Což jednoduše určuje pod jakým jménem se po dobu svého pobytu musím hlásit. "Liarson, prosim?" Hlas je neutrální, hlubší a zní trochu zaneprázdněně. Přeci jen je pokročilejší hodina, co vím, ale spouta lidí ještě nespí... Zním spíš jako člověk rušený od práce, než-li od spánku a dávám si na tom záležet. Teď je otázka, kdo jest na druhé straně. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Sny se mohou stát skutečností
Tvá spolubydlící neměla zrovna klidnou noc. A vlastně ani ty ne. I když jako bůh spát nemusíš, naučila ses to, ale dnes spánek přišel a dolehl na tebe jako tíha celého světa. Hlava ti padla do polštáře a mysl ti zastřela prázdnota. Bohové obvykle nesní. Ne jako lidé. Jejich sny mají většinou hlubší smysl, ale tohle bylo něco jiného, co se otíralo o tvou mysl a nutilo tě, abys byla na pozoru, i když jsi nemohla nic dělat. Sen, který nebyl jen iluzí či bezvýznamným proroctvím. Byla to nabídka na velkolepou hru, do které se můžou zapojit všichni bohové, a výhrou bude jedno přání.
„Musíme to zničit!“ nad zelenou trávou se zamihotal stín ve tvaru trojice křídel. Vánek ohnul stébla, která plakala v podobě rosy. Na zem dopadla holá noha a stín zmizel. Zůstal jenom muž s hnědými vlasy. Jeho pohled však vlídný nebyl. Jeho oči málem metaly blesky jako řecký bůh Zeus. „Gabrieli, Rafaeli!“zvolal a nebe se na chvíli zatáhlo tmavým mračnem. „Nenechte mne čekat! Nemám trpělivost jako náš Otec.“ Po chvíli nejbližší stromy zašustily a z jejich korun vykoukl Gabriel. Jeho světlé vlasy na slunci zářily jako zlato a hravé modré oči hleděly na bratra. „Musíme? Nechme je, ať se poperou. Bude to skvělá podívaná, bratříčku. I Lucifer by se...“ „Nevyslovuj jeho jméno nahlas, Gabrieli,“ jako poslední se zjevil Rafael. Vysoký, štíhlý. Anděl léčení. Pod jeho nohama se tráva smála a nenaříkala jak u Michaela. „Michael má pravdu. Musíme to zničit. Ale jak? My do věcí smrtelníků zasahovat nesmíme.“ „Oni nejsou smrtelní,“ upozornil Gabriel a seskočil z větve na zem. I pod ním se na chvíli objevil stín trojice křídel. Natáhl ruku a z nejnižší větve utrhl rudé jablko. „Ale proč je nenechat, aby si zahráli na kočku a myš. Nudím se. Je to přece jejich grál.“ „Mohli by nás zničit, Gabrieli,“ zamračil se Michael. „Náš Otec...“ „To na zem poslal. Není po naši vůli jej neuposlechnout,“ skočil mu do hovoru Gabriel. Sehnul se a utrhl květinu, která právě vyrašila. „Dává bohům šanci, tak proč jim upírat.“ Michael hleděl na své společníky a vypadal, jako by snědl citrón. Pak máchl rukou a země pukla. „Nebudou to mít jednoduché. Do ráje se nikdy nedostanou. Nemohou sem,“ ukázal na kmen stromu, na němž ještě před chvíli skotačil Gabriel. Dřevo prasklo a rozevřelo se přímo uprostřed. Strom odhalil své malé tajemství. Zlatou kouli, která lehce zářila a vznášela se tak, že se nedotýkala stěn. V jejím středu se mihotaly vzory, které se neustále měnily.„Může jim přinést znovuzrození nebo zkázu.“ „Někdy jsi tak vážný, bratříčku,“ zasmál se Gabriel a zmizel v jarním vánku. Michael pohlédl na Rafaela. „Hlídej ho. Určitě bohům bude chtít pomoct. Já půjdu vypustit...“
Vedlejší postel tiše zavrzala, jak se její majitel otočil. Za okny ještě visela tma. V dálce byl slyšet tichý smích nejspíš se vracejících studentů z nějakého flámu. Kdo jiný, než studenti, by tak dlouho ponocovali? Nezáleželo, jestli je další den škola nebo není. Do obvyklých zvuků se přidal jiný. Houkání sovy. V jejím útrpném kvílení jsi mohla zaslechnout upozornění, které se posléze potvrdilo strastiplným křikem lidí venku. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro
Tiché, tesklivé tóny se nesly temnou chodbou doprovázené tichým zachřestěním řetězů. Tma jen místy prosvětlená pomalu dohasínající pochodněmi a přesto vypadala, jako by zde hořely už velmi dlouho. Palčivý chlad okovů na vlastních rukou, slabost pronikající každou buňkou těla. Na chvílí píseň přestane a ozve se smích. Smích drásající mysl boha, šílený jako koloběh života. A zase je zpátky. Ta podivná píseň o podivném, nehodící se sem a přitom tak smutná. Vyprávějící příběh o dávno minulých a přesto tak blízkých.
Hela tiše prozpěvovala spoutaná do okovů, svázaná černými řetězy s runami zářící modravým světlem. V nich její oči vypadaly jako dva černomodré korálky. Obě poloviny její tváře pobledly a lícní kosti nepřirozeně vystouply. Píseň znovu ustala. Dívka zvedla hlavu a upřela na tebe oči, které mohly proniknout až do tvého nitra, kdyby její moc nebyla utlumena. „Hloupý... hloupý bůh,“ zasmála se. „Nechal se napálit, ooo, nechal,“ šílený smích z jejího hrdla tryskal jako fontána. „Jsi lapen v síti odkud není úniku. Nenene, z okovů se už nikdy nedostaneš,“ zahihňala se a znovu se pustila do prozpěvování táhlé melodie. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro COO?
"Mám jí vyhodit z okna?" Zarazím se. Hyg vypadala jako zpropadený zombie. Neměla jsem je ráda a nikdy jsem se na žádný film o těchto neživých nestvůrách nedívala. Přišlo mi to nechutné a nelogické a wuala, najednou tu máme zombie-boha. No super a co teď?
Nemám čas na Área reagovat, protože se Hygieia rozeběhne a vrhne se na boha války. Oba dva spolu spadnou na zem a vyděšeně sleduju, jak se ty hnusné sliznaté věci slézají, aby napadli a dostali se do Área. To teda ne! Vyděsím se, že bych musela čelit i Áreovi. Napadne mě jedna věc. Netušila jsem, jestli mi to vyjde, ale musela jsem to alespoň vyzkoušet. Luk mi zmizí z ruky, stejně je mi teď k ničemu a sklapnu ruce k sobě. Zavřu oči a rudé vlasy v tu ránu změní barvu do modrobílé a celá se málem rozzářím jako vánoční stromeček. Měsíční jas se prožene každým temným koutem, vytryskne ven oknem jako gejzír. Lehce zakolísám, kolik energie jsem do toho musela vložit, ale stát dokážu. Když otevřu oči, rozhlédnu se, jak to vypadá.
Jako PJ:
Áres, už pomalu pod nánosem malých sliznatých červíčků má co dělat, aby udržel Hygieiu nad sebou. Vypadala jako se vzteklinou. Neustále drápala a snažila se kousnout. Najednou mu do očí proniklo ostré světlo, až jej oslepilo. To Artemis použila jednu ze svých schopností. Světlo bylo intenzivní a bůh války zjišťoval, že nic nevidí, protože mu oči potemněly.
Když bylo po všem, Áres stále viděl jenom černotu před sebou. Na druhou stranu na něj nic nelezlo a Hyg se zdála být nehybná. Pak se ozvala Artemis. „Myslím, že máme problém,“ nejspíš si jeho slepoty nevšimla. „To, co vypouštělo ty hnusy, tu není a pokud nenajdeme viníka, může být nakaženo celé město,“ ucítil závan, jako kolem něj proběhla. „A sakra...“ |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Telefonát
Na druhé straně se ozval nějaký Liarson. Chtěl jsem mít rozhovor co nejdříve za sebou, abychom se pak mohli soustředit na mnohem důležitější věci. Co mi bylo do obrazu, o jehož objednávce jsem v hlavě nic neměl. Člověk si přece pamatuje, co si koupil či objednal a nebo ne? „Dobrý, tady Hiddleston. Volám kvůli tomu emailu, co mi přišel. Já si nic neobjednal,“ zněl jsem dosti netrpělivě a začal jsem si uvědomovat, že i podrážděně. Prsty jsem si mnul runu vypálenou na mé hrudi. Proklatý skřet. „Zrušte objednávku. Nemám na tohle čas, rozumíme si?“ dodal jsem ještě dosti chladně. Runa mě přitom lehce píchla, až jsem se ošil. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Spoután řetězy Slabost. První věc kterou jsem opět začal vnímat. Je to jako by každá částečka mého těla vážila snad tunu. Jako bych se probral po velice dlouhém a vysilujícím spánku. "Co..." Vyjde z mých úst. Na rukou cítím chladnou ocel. Nevím jak to, ale nepochybně jsem něčím spoután. Jindy bych asi hned s řetězy lomcoval a snažil se je vyrvat, ale teď si uvědomuji že jsem stále příliš slabý. Po chvilce jsem také uslyšel nějaký hlas, který zřejmě zpíval. Následně se ozval smích a to mně přinutilo otevřít oči. Místnost ozařuje několik pochodní a v jejich světle je vidět žena kvůli které jsem vlastně tady. "Helo??" Vyslovím tiše jméno. Stejně jako já je i ona v okovech. Kovář sice nejsem, ale už od pohledu je mi jasné že z toho se asi jen tak dostat nepůjde. Zvedl jsem hlavu a podíval se na své ruce, abych zjistil zda mně svazují stejné okovy jako ji. Uslyšel jsem však hlas, který mně přinutil hlavu otočit. Hela na mně mluví a náramně se u toho baví. Aspoň to tak tedy vypadá. Zamračím se a tiše si ji prohlédnu. Nějak se mi to celé nezdá, už od příchodu sem na tento svět mi přijde všechno nějak divné. Jeho vládkyně je nyní jen kousek ode mně a vysmívá se mi, přitom jsme na tom úplně stejně. Zkrátka mi to nejde do hlavy. Začnu se tedy pozorněji rozhlížet s nadějí, že aspoň identifikuji místo kde právě jsme. "Vysmíváš se mi a při tom jsi na tom stejně jako já... To se mi nelíbí... Řekni kdo jsi, ukaž se pokud nejsi zbabělec!" |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro Hiddleston. To stačí abych se pousmál. Zřejmě má skutečně rychlé poskoky, když už reaguje na mou zprávu. A bez prostředníka. Jak potěšující. Očekával jsem popření neexistující objednávky a tak mě jeho slova až tak nerozhodí ani nepřekvapí. Ten chladný tón hlasu, netrpělivost, podrážděnost... Na nás byl samý sladký úsměv. Takový jsi doopravdy. "Ehm ehm... Dobrý večer, pane Hiddlestone." Lehce si odkašlu a pokračuji naprosto seriózním hlasem profesionála. "Nezlobte se za mou troufalost, ale vážil jsem nepříliš krátkou cestu, kvůli vámi vyžádaném osobním setkání v Londýně. Navíc jste mi dal velmi detailní instrukce, jak by měla vaše žena na obraze vypadat." Krátce se odmlčím, ale nenechám ho aby mi skočil do řeči. "Byl bych skutečně rád, kdybyste se alespoň přišel podívat na výsledek, než svou objednávku zrušíte. Nerad bych pak na malířském fóru sděloval svou obchodní zkušenost takovýmto způsobem. Chápete mě, ne?" Záludný úsměv se v hlase příliš nestačil odrazit. Ano, troška výhružek špatnou recenzí "Hiddleston neplní své závazky" by mohla pomoci v přesvědčování. Prohlédnu si altán a následně znovu vchod do divadla a jeho nejbližší okolí. "Dnes je na schůzku již celkem pozdě, ale vzhledem k vašemu předešlému přání o utajení existence tohoto díla... V kolik byste měl zítra čas?" Váhám zda ho nepostavit před hotovou věc, ale nemohu si být jist zda je sám. Může tam mít třeba i svého stejěn slavného Thóra a nerad bych upoutal jejich božskou pozornost na tu mou. "Budu čekat v divadle Soho." Dodám, připraven případně hovor ukončit, ale zatím s tím ještě počkám. |
| |
 | soukromá zpráva od Athéna *Annabeth Ness* pro V dobách své slávy, v životě, který považuji za ten pravý a v duchu tak všechno počítám na "před Pádem" a "po Pádu", jsem nespala. Nemusela jsem a popravdě řečeno jsem to ani nepříliš neuměla. Přišlo mi hloupé plýtvat čas, který jsem mohla využít k bádání a jiným - lepším - činnostem. Dnešek byl ale jiný. Nejen, že jsem usnula jako když mě do hody vodí, což nebylo zrovna obvyklé - když jsem se učila zvykat si na něj, vždy mě probudilo nějaké zašustění, nebo kroky. Překvapující bylo i to, že se mi dnes zdál sen. Ne snad, že bych měla ty obyčejné lidské barevné sny, ve kterých prožívají svoje vzpomínky, touhy a guláš z věcí, které ten den viděli, nebo si mysleli. Sny jsou svým způsobe fascinující. Uklidňují mysl a starají se o ni. Já takové sny nemám. Mě když se něco zdá, je to hlubšího rázu. Významnějšího. Jako ten se, který se mi zdál tuto noc. Poslouchala jsem skrytá za velikým balvanem a slova andělů mi nedávala žádný smysl. Mluvili o nějaké věci a Michael se rozčiloval. Nechápala jsem, co je smyslem toho snu, dokud jsem se neodvážila vykouknou zpoza té veliké kamenné skrýše. Právě se snesli dolů a pak, k mému nezměrnému překvapení, vyvolali z kmene stromu zlatou kouli o které mluvili jako o Grálu. Která nás zachrání. A pak- -pak jsem se probudila. Venku byl hluk, větší než bych v tuhle hodinu očekávala. Ale koneckonců bydlí tu v okolí samí studenti a mladí lidé a já bych neměla být tak překvapená, že chodí za zábavou. Dionýsos by mi to vysvětlil, kdybych ho požádala - proč lidé potřebují slavnosti a alkohol. Dle něj i tohle třídí mysl. Co já vím je jenom to, že ten sen byl v nějakém aspektu divný. Nedokázala jsem se nad ním ani pořádně vymyslet, když mě vyrušil další zvuk. Sova. Venku houkala sova a podle toho co jsem dokázala vyrozumět, ne že by toho bylo moc, se venku právě začalo něco dít. Lidé začali křičet. Vyhoupla jsem nohy z postele o něco pomaleji, než bych dokázala ve dnech své největší slávy a vyskočila na ně, abych se podívala z okna, co se děje. Tělem už mi prostupoval známý pocit tepla a mírného třasu, jak mi do žil vystřelil adrenalin. V tuhle chvíli jsem vypadala spíš jako právě probuzená studentka střední školy, než mocná bohyně, ale nezáleželo mi na tom. Blonďaté mikádo jsem měla rozcuchané, obličej bledý a prázdný, očima jsem těkala po ulici. Na sobě krátkou saténovou noční košilku. Teď už jenom zjisti, co se to tam děje. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Kobka ~Thór~
Řetězy tiše zachřestí, jak Hela propadne v nekonečný smích. Svíjí se šíleností a bolestí, kterou jí okovy způsobují. Nezdálo se, že by ti vůbec měla odpovědět. Třásla se jako po šoku, ale temnotou se stále rozléhal její urputný smích, z lidské tváře jí stékala slza, ale byla temná, jako její druhá půlka.
„S ní není kloudná řeč,“ ozve se po tvé levé straně. Je tu někdo další, ale oddělen zdí z kamenných kvádrů. Milénia natolik zdeformovala kdysi rovné zdi, že se vytvořila malá skulina, kterou nyní promlouval neznámý. „Je to ona. Nikdo jiný. Chytil ji a od té doby ji trýzní. Říkat jeho jméno nahlas není moudré. Ani hledět do jeho očí.“ I jeho slova doprovázelo mdlé chřestění řetězů.
Mezitím Hela opět začala prozpěvat tu samou píseň, a kdyby jí to okovy dovolily, kývala by se ze strany na stranu úplně ponořená do svého nejhlubšího nitra.
„Čekám, až se také zblázním, strýčku,“ poslední slovo řekl nejistě, jako by jej velmi dlouho nepoužil. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Ten je mi neodbytný
To byl určitě Thór. Kdo jiný by mi přidělával takové potíže s pitomám obrazem, který mi v tuto chvíli byl úplně šumák. Dokonce chytám i lidské móresy. To se mi vůbec nelíbilo. Něco v mé hloubi klepalo na poslední západku, než bych se přestal ovládat. Nadechl jsem se a znovu vydechl. Co to se mnou bylo? Mělo to co dočinění s tou runou, kterou mi tak mile věnoval skřet? Znal jsem její význam, ale pod její aplikací se mohlo skrývat i větší zlo, než jsem byl sám schopen pochopit. On byl mistr run. Já je uměl jenom číst.
On mi snad vyhrožuje? Mihlo se mi hlavou a položil jsem dlaň na zraněné místo. Uklidni se. Tohle se ti vůbec nepodobá. Nebo jsi to celý ty. Rozlícený, toužící po odplatě... po pomstě.
„Dobře,“ přitakám nakonec. Vezmu sebou Sigyn. Možná obraz ocení více nežli já. „Dohodnuto.“ |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro Nemohu si nevšimnout toho značného podráždění mé naznačené výhružky a lehce se nad tím pousměji. Nechá se tak snadno rozhodit a tak velmi snadno ukazuje své skutečné já. Tady máme mého Otce... Pousmání se změní na kyselý úšklebek. "Výborně... I když je veliká škoda, že mi vaše žena nemohla stát modelem, z toho jak jste mi ji popsal je opravdu nádherná... Upřímně doufám, že budete spokojen." Neodpustím si rýpnutí a menší nasazení brouka. Blufoval jsem. Mohl jsem na sebe upoutat nežádoucí směr jeho myšlenek, což byl risk. Pokud si tu nikoho nenašel a nemá ani ženu ani milenku, mohl jsem snadno odhalit, že myslím svou matku ale... to by nebyl otec. Myslím, že on potřebuje někoho, kdo mu doma uvaří a vypere, když tráví celé dny na natáčení a opět utíká z domu. A jelikož se proti tomu slovnímu spojení neohradil už předtím, odvozuji správně, že tu někoho má a je jen otázka jak moc tajné to je. Možná nijak... je to přeci jen hvězda, proč by neukázal světu i svou dívku? Trpce polknu a sevřu telefon o něco pevněji... Milly... To odloučení je těžší, než jsem si myslel. Nechápu to. Vždycky jsem tam byl a snažil se jí nepustit k sobě, protože jsem věděl, že jsem jednou nohou pryč. Zůstával jsem, protože jsem si nebyl jist jak se se světem sama vypořádá a chtěl jsem jí jen trochu pomoci, než se rozkouká a pak jít dál... A já tam zůstal déle než jsem zamyšlel, což byl chyba. "Budu tu čekat od rána. Přijďte jak budete potřebovat." S tím spěšně ukončím hovor. Srdce mi buší, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi. Vrátím mobil do kapsy, opřu se rukou o oprýskanou zeď a snažím se jej pomalým dýcháním uklidnit. Tak tohle by bylo... A teď další plán. Shlédnout prostředí. Vezmu za kliku dveří, pokud je zamčeno, použiji trochu síly. Myslím, že zámek na své bytelnosti dost ztratil, pokud se tu nehrálo již pár let. A chci se podívat, jaké prostory tyto dveře ukrývají. Checht... mohlo by to být jako ve správném hororu... Představa jak slavný herec prochází pavučinami propleteným divadlem, slapající v prachu, kvůli obrazu, který si objednal neobjednal a ze stínů na něj bafne příšera... Lákavá to myšlenka. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Spoután řetězy Jak jsem se tak na Helu díval, začalo mi ji být líto. Nevím jak dlouho tu je, nebo co všechno zažila. Ale vypadá jako by si prošla hotovým peklem, jako by ji neustále trýznila nějaká bolest. Možná že bolest ji působí ty okovy, nevím. Dle mého by však bylo nejlepší kdyby se co nejdříve dostala odsud pryč a nebo kdybych se zbavil toho kdo ji uvěznil. To bych se ovšem napřed musel sám osvobodit. Tiše jsem si povzdychl a najednou jsem uslyšel nějaký další hlas, jdoucí za zdí která je kousek nalevo ode mně. Dle všeho patří nějakému muži. Nedokážu říci kdo to je, ale potvrdil mi to co jsem si myslel. Hela tu už nějakou dobu bude a po celou dobu ji ten netvor který ji uvěznil mučí. To mi přijde vážně kruté a odporné. S Helou jsme si nikdy blízcí nebyly, ale tohle bych jí vážně nepřál. Hela začala po chvilce opět zpívat a ozval se znovu hlas i toho muže. Řekl slovo "strýčku". Nevím kdo to je a zda si vůbec uvědomuje kdo jsem já. Natočím hlavu a podívám se na zeď, za kterou by měl ten muž být. "Řekni mi kdo jsi. A jak jsi se sem dostal?" Zeptám se a čekám zda odpoví. Že by zajal někoho dalšího od nás? To se mi nějak nezdá... Musím se odtud co nejdříve dostat.. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Šílenství v podobě opiového démona
Křik se rázem změnil v nezaměnitelný jásot někoho, kdo to přehnal s alkoholem nebo dokonce s mariánkou. Začali si prozpěvovat. Nebyly to žádné moderní odrhovačky, které každý den hrály v rádiu, nýbrž staré, dávno zapomenuté melodie, které staří Řekové zpívali při dávných rituálech a slavnostech vína a hojnosti. Studenti se začali pohybovat v kruhu, drželi se za ruce, zpívali a nezastavil je ani varovný výkřik kolemjdoucího strážníka. V tu chvíli jsi mohla vidět podivný stín, který se nad ním snesl, zahalil a i on se přidal k bouřlivému tanci a zpěvu.
Sova znovu zahoukala. Seděla na nedaleké větvi a roztáhla křídla, jako by ti chtěla něco říct. Byla to ta, která ti nosila zprávy z celého světa týkající se jiných bohů z tvého panteonu. Na noze ji visel smotek a možná obsahoval pro tebe důležité informace. Neměla jsi však čas sovu přivolat, protože stín se najednou oddělil od skupiny bláznivých studentů, při čemž pár z nich už námahou padalo k zemi, a mířila přímo ke sběhově bílé sově.
Sova dokázala jenom zatřepat křídly, než jí stín uchopil a tys mohla spatřit ohyzdné shrbené tělo s dlouhými pařáty a zuby pomalu jako Venom ze Spidermana. Tělo netvora bylo kost a kůže a na sobě měl jen špinavou bederní roušku. Drahocenné zmínky, které by ti mohly pomoct najít ostatní, byly v rukou posla temnot. Alespoň byl výplodem nejšílenějších lidských myslí. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Odbočka od plánu
Odložil jsem mobil a chvíli jsem stál na místě a shlížel na něj, jako by mě chtěl každou chvíli kousnout. Tohle měnilo mé a Sigyniny plány. Pak jsem si uvědomil něco, čeho jsem si během hovoru nevšiml. Navíc jste mi dal velmi detailní instrukce, jak by měla vaše žena na obraze vypadat. Zamračil jsem se a znovu se podíval na mobil, ale z něj informace určitě nedostanu. Pokud jsem pojal podezření až teď, bylo se mnou vážně něco špatně. Ani Thór nevěděl o Siggy. A jediný obraz, který bych si mohl objednat byl obraz mé drahé Sigyn. Podíval jsem se na dveře ložnice a uvažoval, zda i toto nebyl Thórův nápad a nechtěl si ze mě udělat legraci. To mu bylo podobné.
Vyšel jsem z ložnice a podíval se na Sigyn. "Ne, jen se spolu podíváme k Soho Square," usměju se a posadím se vedle ní. Podívám se na televizi, zda film ještě jeden. Pozastavení filmu jsem odvrtěl, takže se na to s klidem mohla dodívat. "Volali mi kvůli obrazu. Thór si ze mně dělá nejspíš vtípky, ale chci to mít z krku, než půjdeme hledat naše syny," líbnu ji na tvář. Což mi připomnělo... "A rád bych to vyřešil i se Siggy," podívám se na Sigyn, jak bude reagovat. "Nic si nebude pamatovat, to jsem ti slíbil, aby netrpěla. Vím, že je to pro tebe těžké..."
Co si budeme povídat. Siggy tak trochu byla omámena mými kouzly, které ji bránily vůbec tvrdit, že jsem její manžel. Nedržel jsem jí doma, jenom se pokaždé vymluvila na něco, aby se mohla vrátit. Většinou na práci. Uvažuju, proč jsem nechtěl, aby o ní někdo věděl. Stačil mi jediný pohled na Sigyn, abych si na otázku odpověděl. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Divadlo Soho
Zámek při větším tlaku povolí, ale do hororové teatrálnosti má divadlo velmi daleko. Pokud nebudeme počítat nespočet přelepených plakátů či rozbitých výloh, ve kterých kdysi stály figuríny či jen krabicové podobizny slavných herců v nějaké roli, dalo by se stále obnovit a využívat pro svůj zapomenutý účel. Vchodové dveře a i boční zdi jsou ze skla, tak i druhé patro. Obrovský světélkující nápis theatre už dlouho neosvětlil ulici a dovnitř prosvítalo světlo z pouličních lamp. Během dne bude tak divadlo prosvětlené. Dále se skýtala myšlenka, proč by zrovna Tom Hiddleston vcházel dovnitř.
Na zemi se válely střepy z vysklené výlohy, spousta papírového odpadu a v rohu snad rašila kukuřice? Uvnitř se nacházela recepce k prodeji lístků či poskytování informací ohledně představení. Důkazem toho byl už pomalu blednoucí program. Nechyběly tu ani malé čalouněné, notně prožrané, lavičky. Do útrob, kde si divák mohl sednout, vedla dvě chodby. Jedna nalevo a druhá napravo. Obě dvě se ještě zároveň dělily na rovinu a schody, které diváka vyvedly na balkón.
Opona, shrnutá na boky, nachytala spoustu prachu a ani jeviště nebylo zrovna ukázkou čistoty. Zanechané kulisy buď odolávaly zubu času nebo se rozpadaly. Hlavně to vypadalo na práci puberťáku, kteří si chtěli vyzkoušet, jak jde snadno zničit slunce. Na sedačkách taktéž ulpíval prach a každý krok po červeném koberci do vzduchu vypustil v nose svědící mrak. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Neznámý a bláznivá Hela
Ozvalo se bouchnutí dveří a zachřestění svazků klíčů. Cely samy o sobě nevoněly přímo vábně, ale tohle bylo o úroveň výš. Zápach zkažených vajec tě uhodil jako když matka trestá své neposlušné dítě. Cely měly masivní dveře s malým zamřížovaným okýnkem. Rachocení v zámku napovědělo, že dotyčný odemyká celu, v níž jsi ty a Hela. Pak dovnitř vstoupil muž zahalený do ušpiněných cárů, shrbený téměř až ke kolenům. Hlavu měl lysou a oči nepřirozeně velké. Když se na tebe podíval, ústa měl křivá a ven mu čouhaly tři zuby. V umaštěných kostnatých rukách nesl misku s jakousi kaší. Přistoupil k Hele, která sebou trhla a přestala zpívat. Hladově otevřela ústa a čekala, dokud jí stvoření nezačne krmit. Lžička v třesoucích se rukách se přiblížila k dívčiným ústům a bez jakéhokoliv odporu kaši spolkla. Ve vzduchu visela otázka, zda tolik páchne tvor nebo ta kaše.
"Nejez to," ozvalo se tiše od vězně na druhé straně, a potom po celou dobu krmení Hely byl ticho. Ty sám jsi mohl vidět, jako by bohyně byla na tom jídle závislá. Při každém polknutí se třásla odporem, ale pak se vyžadovala dál. Trvalo to skoro půl hodiny, než snědla úplně všechno. Muž se pak na tebe podíval, ale místo toho, aby tě začal krmit kaší z další misky, vyšel kulhavě ven, zamlkl.
Otevřely se dveře vedlejší cely. zachřestění řetězů ti napovědělo, že tentokrát krmení nebude bez boje. Dávivé zvuky, kašel, třískot dřevěné misky o zem, výkřik do tmy. Vězeň se začal znovu bránit, až nakonec ztichl. Tvor vyšel, zamkl a odešel. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Musím pryč Díval jsem se směrem ke zdi, ale hlas se už znovu neozýval. Místo toho jsem ucítil odporný zápach. Kdybych mohl, hned bych si zacpal nos. Ještě nikdy jsem snad nic takového necítil a že toho je na Midgardu vážně dost. Uslyšel jsem chřestění klíčů a poté kdosi začal otevírat dveře od cely kde jsem já a Hela. Dovnitř vstoupil dost podivný muž. Jakmile jsem mohl, tak jsem si jej začal prohlížet. Z úst mu trčí pár zubů, holá hlava a na sobě cáry které mohly kdysi být nějakým oblečením. Pokud by tohoto muže na Midgardu viděl, jsem si jist že by ho považovaly za bezdomovce. Až když se přiblížil k Hele, všiml jsem si že v rukou třímá misku s jakousi kaší. Moc chutně to tedy nevypadá, ale zdá se že Hela nemá problém s tím to jíst. Hlas odvedle ji sice varoval ať to nejí, ale to bylo zbytečné. Tiše jsem se díval jak ta osoba Hela krmí a pak mi začínalo být všechno jasné. Na Midgardu žiju už dost dlouho abych poznal někoho kdo je na něčem závislý. Musejí ji držet na uzdě tak, že dávají něco do té kaše. To je jediné vysvětlení jak by mohly otupit někoho tak mocného. Aspoň tedy jediné které mně napadá. Otázkou je ovšem co je to za věc kterou do jídla přidávají. Tak trochu jsem myslel že zkusí nakrmit i mně, ale místo toho se ten muž odbelhal pryč. Krátce na to jsem slyšel zvuky z vedlejší cely. Ten kdo tam je zřejmě tu kaši odmítá. Má zvědavost ohledně té osoby začíná docela vzrůstat, moc rád bych se dozvěděl kdo to je. Pro to jsem se také rozhodl že se odtud dostanu, ať to stojí co to stojí. Jakmile vše utichne, tak ještě minutku nebo dvě počkám. Pak už na nic nečekám. Oběma rukama co nejpevněji stisknu okovy které mně poutají, na obě své ruce od lokte až k prstům vypustím pořádnou dávku blesku a pak ze všech sil začnu tahat. Samozřejmě se pokouším vyrvat řetězy ze zdi ke které mně poutají. Doufám že to půjde. Pokud ne, ještě je tu stále možnost zkusit přivolat Mjöllnir a zkusit roztříštit zeď nebo aspoň okovy s jeho pomocí. |
| |
| soukromá zpráva od Athéna *Annabeth Ness* pro Vyklonila jsem z okna horní polovinu těla a překvapilo mě, jaký studený vzduch jsem díky tomu pustila do místnosti. Jeden by si myslel, že jsem si za tu dobu stačila zvyknout, ale ne. Slunce a pláže Řecka mi chyběly mnohem víc, než bych byla ochotná připustit. Před jakýmkoliv soudem bych to popřela. Na okamžik se zdálo, že jsem se obyčejně spletla. Křik se proměnil v hlasitý jásot, který by se dal velmi snadno přisoudit alkoholu, nebo jiným oblíbeným pochutinám bratříčka Dionýsa. Ozval se zpěv. Normálně bych to okno už zavřela. Nejsem zvědavá na nějaké odrhovačky tohoto milénia, ať jsou jakékoliv. Vstávám ráno do práce. Ale něco mě zarazilo. Protože tahle hudba byla povědomá i mě. A ne proto, že bych ji poslouchala v rádiu, ne. Protože jsem ji důvěrně znala z... tehdy. Špatné tušené se prohlubovalo. Tohle vážně začínalo působit jako jedna ze slavností mého bratra, ale co ten by dělal takhle daleko na Severu a proč by zrovna pod mými okny...? To nedávalo smysl. Sledovala jsem ty děcka jak se začínali vymykat kontrole. A navíc.. ten stín. Ani v tuhle hodinu nebyl docela přirozený. Sovička na mě znovu houkla, aby mě na sebe upozornila. Byla jsem tak fascinovaná tím výjevem před sebou, že jsem na ni téměř zapomněla. Byla nedaleko mě, na větvi, a významně na mě roztahovala křídla, aby na sebe upozornila. Všechny mé sovy byly velmi inteligentní, proto jsem nebyla na pochybách, že jsme staré známé. Koneckonců, byla to Fiona, která mi nosila zprávy od ostatních Bohů. Chtěla jsem na ni zamávat, aby mi přinesla ten smotek na své nožce, ale nestihla jsem to. Nepřirozený stín se dal do pohybu. Směrem k mé sově. Nestihla toho o moc víc než já. Ohromeně jsem sledovala, jak mou malou sovičku chytil do ruky. Konečně jsem postřehla, o koho se vlastně jedná - už to nebyl stín, ale - no, zjevně ne lidská, ale přesto - bytost. Posel temnot. "No skvělý," poznamenala jsem pro sebe tiše. Tolik let jsem měla klid. A teď tohle. Obrátila jsem se do místnosti a letmo zkontrolovala, jestli spolubydlící dál spí. Neměla jsem čas, mohl by mi utéct a nervózně jsem chtěla svoje kopí. Měla jsem jednoduchý plán. Protože ty bývají účinné a nebo se z nich dá docela dobře improvizovat. Popadnu kopí, zneviditelním se a nadělám z něj ementál. Dobře, to poslední ne, ovšem - svou sovu a své informace v tom nenechám. |
| |
| soukromá zpráva od Váli *Valerius Liarsson* pro Zbytek noci trávím průzkumem divadla. To rozhodnutí padlo přesně ve chvíli, kdy si povšimnu prosklené zdi a uvědomím si, že ať se tu bude dít cokoli, lidé to uvidí, což není úplně ideální pro vyřizování božských účtů. Projdu recepční halou beze spěchu, prohlížím si každou věc i detail, což by později mohlo být k užitku. Pach kukuřice mě v divadle značně překvapí. V ropadajícím se kině bych ho chápal spíš, ale do divadla mi to nesedí a tak se krátce pozastavím nad jeho zdrojem, který se snažím najít a prozkoumat též. Ten největší zabiják času je však sál. Nádherná místnost s osobitou krásou i přes vandalismus a vrtvy prachu. Dokáži ocenit umění a krásu i tam, kde ji jiní nevidí nebo je to pro jiné až příliš amatérské. Inu... každý jsme nějak začínal. "Chtělo by tě pořádně vyčistit a trochu opravit. Kldiěn bych ti maloval nové kulisy, kdybych neměl jiné povinnosti." Promluvím k divadlu tiše a dotknu se místa na ruce, kde mám runu od Forsetiho. Opráším jednu ze sedaček a na pár chvil zde nasávám atmosféru budovy a představuji si jaká představení se tu hrála. Krásná, zábavná... Rozhodnu se si to tu nakreslit, ale před tím se vrátím ke vchodu s jednou křídou v ruce a našimi runami napíši "Vstup" na rám dveří. Na to se vrátím do recepční haly, v prachu načrtnu šipku směřující k sálu a vedle toho opět runové znaky číkající "Pokračuj". U dveří do sálu doplním poslední severskou směrovku, stejně jako před vchodem na rám dveří, - "Jsem tu". Po tomto pojištění, že mě Hiddleston vyhledá v útrobách divadla se pohodlně usadím přibližně doprostřed sálu na místo, kde bych měl v zádech sloup (případně cokoli jiného), abych nebyl překvapen ze zadu, kdyby mi čas utekl pod rukama rychleji, než bych čekal. Prach kolem ignoruji i když mi sedá na plíce. Ať si létá. Má to své velice zvláštní kouzlo. S tím začnu kreslit. Jeviště s rozbořenými kulisami, hned na to představa jak to mohlo vypadat, když vše bylo v provozu. Neopomenu ani diváky. Kresba fiktivního výjevu z pohledu z jeviště přes rameno herce na diváky v sále. Pokud se nestane nic zajímavého v průběhu mého průzkumu, čekám se skicákem na místě celou noc i den, dokud neuslyším, že někdo vchází. Vlčí instinkty mě na to včas upozorní a budu se moci připravit. Někde mezi kresbami ještě seženu něco co by alespoň trochu připomínalo malířský stojan. Na ten vystavím kresbu své matky, kterou v rámci zabíjení času ještě nakreslím znovu a lépe, než předešlou črtu. Mluvil jsem o delikátnosti díla, takže si dám záležet. Jedná se o akt, ale neumím svou matku nakreslit jen tak nahou... důležitá místa má zakrytá - sedí na zemi, levou nohu nataženou, pravou přes ní položenou, přes klín natažená látka, pravou rukou si objímá a zároveň zakrývá prsa a levou má za hlavou, jako by si dávala za ucho neposendý pramen vlasů. Usmívá se, málo, ale o to upřímněji i očima a světlé vlasy jí spadají někam pod ramena, všechny až na pár pramenů na rameni jsou shozené do zadu. Tato kresba je na stojanu na jevišti, aby byla vidět hned při příchodu. Ta tvář mě nikdy nepřestane fascinovat. Silná, odhodlaná, vytrvala a přesto tak snadno zranitelná. Namaluji její tvář nebo i podobizny ještě několikrát během času. Něco jsou jen rychlokresby, jiné jsou detailnější a propracovanější. Tyto malá dílka nechávám poházené po jevišti nebo na zadních sedačkách v sále. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Na mou otázku přichází vskutku zajímavá odpověď. “Soho Square?“ Zopakuji a chci se ptát dál, ale Loki mě předběhne a rovnou vysvětlí co tam. “Thór si nedá pokoj ani zde, že?“ Dodám s pousmáním a nechám se políbit. Ve filmu už nastává finále. Loki se pustil, kdo ví kam a Odin má svého syna zpět o mnoho moudřejšího a špatně zamilovaného. Nějak nemám už důvod poslední minuty vnímat, takže se věnuji hovoru s mým mužem. Při zaznění jejího jména sebou lehce trhnu. Hrůza ta podobnost jmen. S přikývnutím se vyhnu očnímu kontaktu. Ne, vskutku příjemné to není, ale ráda bych, aby měl vyřešeno, která z nás má být po jeho boku. Nevědomky při tom promnu levý prsteníček, kde kdysi býval můj snubní prsten. Nevím, proč jsem se přenesla na Midgard s amuletem, ale bez prstenu, kvůli kterému jsem se dlouhá léta trápila, protože to bylo to jediné, co jsem mohla po mém milovaném muži mít jako upomínku, krom vzpomínek. Nevíš jak je to pro mě těžké. Oponuji v duchu, ale… “Vím, že víš…“ Smutně se pousměji. “Stejně bychom se tomu nevyhnuli. Jen… Jsi si jistý, že to chceš takhle? Opravdu… ?“ Opět pochybuji? Nevím… možná jen to, že jsem nikdy neuměla být příliš sobecká ani zlá. Pro ni jsem cizí žena, nová, neznámá. Ona žije v přesvědčení, že s ním byla dřív, ačkoli je tato pravda na mé straně. “Přeci jen… lidský život je vlastně celkem krátký. Kdybys s ní chtěl ještě zůstat, počkám na tebe…“ Byla by to další zkouška ohněm mé věrnosti, ale jsem přesvědčena o jejím úspěchu. Gregovi jsem také nepodlehla, a abych mu neublížila, nedávala jsem mu plané naděje. Za fakt, že on stále doufal i když jsem mu narovinu řekla, že chci abychom byli jen přáteli, už nemohu. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro No do prdele... Co vám tak jiného může proběhnout v hlavě, když po vás najednou jde zombie kamarád? Nedivte se, že jsem nebyl zrovna slušný. A to jsem se zajímal o tyto seriály. Myslel jsem si, že jsem oddaný fanoušek, který by zvládl zombie apokalypsu. Jenže něco jiného je myslet si a mít to reálně na talíři. Jsem sice bůh, ale taky občas můžu chybovat. Ne? Opravdu. Sakra. Opravdu nestojím o to být jeden z nich. Obzvláště, když jsem si začal něco se zrzavou bohyní lovu. Jenže jsem naprosto nahraný a nevím jak se dostat z této situace... nemám žádnou zbraň, kterou bych použil a prostřelil jí palici. Podotýkám, že to bylo ve filmech. Já nechcíííí být zombík... že já vůbec do té nemocnice lezl. Zaúpím v duchu. Když se snažím bránit před pokousání. Ty filmy kecají... naprosto kecají... Zoufalství. Nikdy bych si to ale nepřiznal. Pokud se z toho dostanu, tak to nahlas nepřiznám. Aspoň to si mohu prozatím myslet. A pak se stalo, co se stalo. Vlastně nevím co se stalo, protože jsem to tak nějak ani pořádně neviděl. Krucinál. Černo před očima. A dal bych ruku do ohně, že mám otevřené oči. Sakra! Sakra! Kdo tu zhasl? Snažil jsem se nepanikařit. Zhluboka se nadechl a vydechl. Zombie Hyg se nehýbala aspoň jsem měl ten pocit, což bylo asi jediné plus v této chvíli. Pokusil jsem se jí tedy ze sebe dostat. A pak promluvila má bohyně. Fakt, že je v pořádku mne aspoň na chvíli upokojil. "To je sice pěkné, zlato... ale myslím, že tu máme ještě jeden problém. Nevidím nic jiného než naprostou tmu." Snažím na sebe upozornit. Asi si toho nevšimla... Nebo je z toho, co předvedla... o čemž nevím co to vůbec bylo... vyčerpaná. Krucinál. Nikdy bych neřekl, že nic nevidět je tak těžké. A opravdu pořád nemám v úmyslu si přiznat slabost. Proto se ze začátku snažím postavit na nohy sám. Zoufalství se však nakonec dostaví... to je jako dlouhodobé? Doufám, že ne... jsem přece bůh války... "Zatraceně... já jako skončím slepej napořád?" Zaúpím zoufale a je mi to jedno, že to je před někým. Nechci být slepec. Kdo by taky chtěl? Vážně bych se měl uklidnit. Ale čert to vem... čert vem celé město v ohrožení... Potřebuji vidět! |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Vězení – Helheim ~Thór~
Vždycky jsi měl jisté pojítko s tvým kladivem, a i když sis jej neuvědomoval, nyní jsi měl pocit, jako by ti scházelo kus sebe sama. Ať už jakékoliv kouzlo chránilo vězení, nedovolovalo ti přivolat Mjöllnir.
Blesky projely kovem a sám jsi vypadal jako obří světluška. Hela ze svého místa na tebe zírala s otevřenými ústy, nechápajíc o co se to vlastně pokoušíš. Část energie přeskočila i na její okovy a cukla sebou v agonické křeči. Netrvalo dlouho a sama upadla do stavu letargie, jelikož bezvědomí u bohů bylo něco, co v podstatě neznali. Mohl jsi vidět i další elektrické jazyky, jak se plíží po kovové konstrukci a mizí neznámo kde. Možná okusil tvou moc i cizinec na druhé straně zdi.
Tvé počínání mělo kýžený výsledek. Působení tvé vlastní síly a blesků porušila jakousi pojistku držící okovy ve zdi, a když se s prasknutím odtrhly, dopadl jsi tvrdě na zem zachycen v leže vlnou magické energie, která ti způsobila četné popáleniny na pažích a zádech.
Pak nastalo ticho. Rámus mohl být slyšet v patrech, kde se pohybovali obyvatelé tohoto komplexu, taky sem už s nejvyšší pravděpodobností mířil pokroucený žalářník s otázkou poletujícímu nad hlavou.
Pokud jsi zkusil otevřít dveře od cely, nepodařilo se ti to. Ani hrubá síla a byl jsi vyčerpaný z předešlé akce natolik, že nemělo smysl se o něco podobného pokoušet znovu.
Ozvalo se zachřestění klíčů a jeden z nich zajel do zdířky zámku. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Posel temnot
Fiona zahoukala a byla ihned umlčena rychlým pohybem a bylo jasné, že je po ni. Informace byly z její nožky sundány s největší opatrností a bílé opeřené tělíčko dopadlo na zem s dutým žuch. Bytost zvedla hlavu, jako by hledala někoho, kdo by jí mohl vyručit a svitek schovaný v koženém pouzdérku spolkla. Překvapení bylo na tvé straně.
Studenti se mezi tím oddávali hýření, veselí, tanci, smíchu a vcelku to vypadalo nevinně. Nikdo by neřekl, že je ovládá nějaká zlá moc. Možná jen, že si trochu šlehli, ale to bylo normální. Kdo by řešil trochu té trávy.
Netvor seskočil na zem a jeho tělo se opět proměnilo v jakýsi stín. Mohla sis všimnout, že prochází skrz trávu a dokonce si cestu ke studentům zkrátit skrze kmen stromu.
Pozn.: Hoď si a řiď se kostkou pro bohové vs. příšery. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Naděje na útěk? Vždycky mi to vyšlo, ale tentokrát ne. Z počátku jsem nechápal co se děje a proč se mi nedaří Mjöllnir přivolat. Ale pak mi to začalo docházet. Nejspíše tuhle celu chrání nějaké kouzlo... No jistě, to mně mohlo napadnout dříve. Jelikož tohle očividně nejde, tak mi nezbývá nic jiného než se ty okovy pokusit vyrvat. Takže na nic nečekám, pevně je sevřu, vypustím blesk a zatáhnu. Z počátku to nešlo, nic se nedělo. Pak jsem si všiml výrazu v Helinině tváři, očividně nevěděla o co se vůbec pokouším. Pohled na její zubožené tělo, myšlenka na toho muže v druhé cele a touha být odtud pryč. To všechno mně přinutilo to zkusit znovu. Stiskl jsem okovy, pustil do nich blesk a zatáhl jsem ze všech sil. Zřejmě jsem nedopatřením ublížil i Hele, ale to mně v té chvíli vůbec nezajímalo. Ono možná bude vlastně i lepší, když nebude vědět co se děje. V každém případě se mi to povedlo. Okovy zařinčely, odtrhly se od zdi a já jsem byl konečně volný. Sakra... To je horší než kdyby mně spálil Loki.. Ano, sice si očividně i mé osvobození žádá nějakou oběť, ale popáleniny jsou něco, co jsem ochoten podstoupit za cenu svobody a snad i zjištění toho co se tady děje. Jakmile jsem se pomalu postavil na nohy, došlo mi že to jak se odtrhly okovy bylo nejspíše slyšet i jinde. Auu.. Chytl jsem se za ruku a došel ke dveřím. Že byly zamčené jsem samozřejmě věděl, ale napadlo mně že by se mi možná podařilo je vyrazit. Jenže to jsem ihned zavrhl, už jsem na sebe upoutal dost a nejsem v tak dobré kondici abych tu pobíhal a vyrážel dveře jak se mi zachce. Naštěstí se řešení po chvilce ozvalo samo. Jakmile jsem uslyšel zachřestění klíčů, tak jsem si stoupl za dveře, skrčil se, připravil si řetězy které mám dosud na rukou (prostě si je částečně omotal kolem rukou aby to mohl volně držet a byla by tam nějaká volná část) a už jsem jen čekal zda se dveře otevřou a žalářník vejde dovnitř. Pokud by se tak stalo, pak bych měl možnost dát mu řetěz kolem krku, škrtit ho a přivézt do bezvědomí. V případě že by dveře otevřel, ale nešel dovnitř, tak bych ho samo sebou odejít nenechal. Patrně bych vyskočil zpoza dveří, zpražil ho bleskem a vzal si od něj klíče. |
| |
| soukromá zpráva od Athéna *Annabeth Ness* pro Všechny moje sovy a vlastně sovy obecně, byly inteligentní a velmi odvážná zvířata. Byli to noční lovci s perfektním zrakem a já nepochybuji o tom, že kdyby měla nějakou šanci, Fiona by hravě unikla. Bohužel té šance se nedočkala. Zahoukala ještě jednou, naposledy. V další vteřině už její běloučké tělo tupě narazilo na zem. Cítila jsem, jak mě svírá vztek, ale dál jsem byla obezřetná. Netušila jsem, co má Stín v plánu, což byl nejspíš jeden z důvodů proč mě jeho následující akce, totiž pozření svitku, natolik vykolejila. Koutkem oka jsem viděla také to, jak studenti dále bujaře oslavují. Nezdálo se, že by se chovali nějak jinak než normálně, takové oslavy tu byly skutečně docela běžné. Nikdo nejspíš nemohl předpokládat přítomnost nějaké zlé síly. Tvor seskočil na zem a spolu s tím se vrátil do své původní podoby. Zdálo se mi, jako kdyby procházel skrz trávu a - vážně si právě zkrátil cestu skrz strom? To se mi zdálo divné. Ale co od něj čekat, že jo. Hm, aha. Tak mi padlo 9%. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Poslední večer…
„Kéž by dal,“ ušklíbnu se. Lituji však momentu, kdy se zmíním o Siggy. Nemohl jsem si nevšimnout Sigyniny reakce. Nedivím se ji. Kdybych byl takový, za jakého mě všichni mají, ještě bych si bolest v jejich očích vychutnal. Místo toho, aby souhlasila s mým plánem, jak se zbavit mé lidské manželky, se jí snaží pomoct. Měla by někdy myslet i na sebe. Ale sám byl muži, který by s ní sdílel lóže, rozpáral hrdlo.
„Ne,“ zavrtím hlavou. „Když jsem tě našel, neopustím tě. Pokud je šance, abychom měli druhou šanci, nepustím se toho a jsme bohové. My… nemusíme být vždycky dobří.“ Obešel jsem slůvko zlí.
Nakonec jsem vypnul televizi, protože se zdálo, že se dál nic dít nebude. Alespoň v ní nic nebylo a nechtěl jsem poslední večer se Sigyn prosedět jenom tak. Ne, když seděla tak blízko a já mohl cítit vůni jejích vlasů. Dotýkat se její hebké kůže. „Mám zde schovanou medovinu, drahá. Nebo dáváš přednost vínu?“ zeptal jsem se neochvějně. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Schovívavě se usměji. Thór a jeho nekonečné vtípky jsou něco, nad čím jeden musí umět zavřít oko, jinak by z nich měl rychle zruinované nervy. Ne, že bych ty své už tak neměla dost pocuchané, ale bůh hromu dokáže mému muži drnkat na nervy podstatně snáz. Nemohu tvrdit, že mě netěší jeho rozhodnost v odpovědi, na druhou stranu si skutečně nejsem jistá. Nevím, co mě to zase popadlo... Nějaká roztodivná melancholie, že by? "Nemusíme... Ne, drahý. Ty nemusíš... Já ... potřebuji ji být." Chvíli váhám, vypadám, jako kdybych ještě něco chtěla dodat, měla to na jazyku, ale ne a ne se nadechnout, abych to ze sebe dostala. Nakonec to nechám být a natáhnu se pro krátký polibek. "Medovina zní dobře." Odpovím v naší blízkosti ale ještě ho chvíli nepouštím. Prvně ho prostě jen tak obejmu abych se na pár chvil přitulila. Až poté ho pustím, aby pro zmíněnou medovinu došel a nalil nám. Ani na Asgardu jsem toho moc nevypila, proto pokaždé mám při pohledu na láhev s alkoholem trochu strach. Na druhou stranu, s mým mužem ho mít nemusím... to nejhorší co se může stát je to, že budu prostě veselejší a pomilujeme se o něco divočeji, než bych za střízliva připustila. Možná se budu trochu stydět, ale... jednou za čas by to vlastně nemuselo vůnbec uškodit. Proč je najednou tahle vidina tak lákavá? |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Jak bude zítra… eeeem :D
Možná bych se dál hádal, zda je správné být dobrý nebo být prostě pyšným bohem, který si může dělat, co chce. Co se týkalo smrtelníků, mohli jsme si dovolit v podstatě všechno. Být lakomí, cítit chtíč, trestat za prkotiny, dávat požehnání a mocné dary těm, kteří si to dle nás zasloužili, či k tomu došli jako slepí k houslím. Byli jsme mocní, nepřemožitelní. A pak přišli andělé. Poslové Boha, ale můžu jim i děkovat, že díky jejich vměšování se do záležitostí jiných panteonů mě uvolnili z řetězů a tím skončilo i trápení mé drahé ženy.
Líbnu Sigyn do vlasů a posečkám chvíle, než mě sama pustí. Pak odejdu do kuchyně, odkud donesu keramické skleničky a medovinu. Tu sladkou. Korkový špunt jsem vyndal za pomocí zubů, jako bohovi mi to nedělalo žádný problém, a nalil. Podal jsem pohárek své milované a sedl si vedle ni.
„Na shledání, drahá,“ podívám se do jejích očí, které vidí až do nitra mé duše. „Ať už naše, či našich synů,“ bylo pro mne jednodušší věřit, že jsou naživu oba dva. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Cela a žalářník
Dveře se otevřely s táhlým skřípotem, který trhal uši. Dokonce i Hela, která dostala nemalý zásah bleskem, sebou trhla. Snad v očekávání, že dostane další kaši smíchanou s neznámou drogou, po které lačnili i bohové. Pokroucený žalářník vešel do cely. Celou dobu upíral oči na Helu a tebe si vůbec nevšiml. Byla to tvá šance. Chladný kov se mu vtiskl do kůže a muž přidušeně máchal rukama kolem sebe a snažil se nějak uvolnit. Trvalo dlouho, než jeho končetiny konečně ochably a ve svých rukou jsi nesl mrtvou váhu.
Hela tiše vzlykla. Vzal jsi její zdroj stravy. Znala jej. Nechala se jím krmit a najednou to všechno bylo pryč. Navíc jsi uslyšel šramot i z vedlejší klece, jak se uvězněný pomalu probíral. „Co se děje?“ zeptal se a jeho hlas byl kamennou zdí tlumen. Navíc zněl velmi zesláble. I on okusil tvou moc. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Krůček od svobody Tiše jsem vyčkával na svou chvíli a jakmile nastala, tak jsem na nic nečekal. Vyskočil jsem a započal jsem toho žalářníka rdousit. Pevně jsem svíral řetěz kolem jeho krku a snažil jsem se nedát mu žádnou šanci na útěk. Trvalo to dlouho, ale nakonec se mi to přeci jen podařilo. Tělo se přestalo vzpouzet a já jsem měl v rukou mrtvolu. Pomalu jsem jej položil na zem a vzal jsem si od něj klíčky. Promiň... Mrzí mně to, ale bylo to buď ty, nebo já... A mně se tu zrovna moc nelíbí. Naposledy se na tělo před sebou podívám a pak si všimnu i Hely. Vypadá to jako by jí bylo líto že jsem ho zabil. Snad si ho nějak oblíbila za dobu co zde byla. Pokud to tak je, přisuzuji to ale té droze. Nikdo by přeci nelitoval svého věznitele. "Bylo to nezbytné.. Omlouvám se." Šeptnu tiše směrem k Hele a pomalu vykouknu ven ze dveří. "Hned se vrátím". Řeknu a pokud na chodbě nikdo nebude, tak zamířím ke dveřím druhé cely. Samozřejmě se je pokusím odemknout, ale dovnitř nevejdu dokud neuvidím kdo tam je. Jsem vážně zvědav kdo by to tak mohl být i tak je ale třeba opatrnost. |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Sama přesně nechápu proč mám tu neodpustitelnou touhu být "ta dobrá". Ne, vlastně vím proč... bojím se sama sebe a svých schopností, přesněji té, kterou nepoužívám. Dokázala bych s ní nadělat nemalou paseku a mám z té moci strach. Možná se utápím v naději, že když budu dost "hodná", tak později, až způsobím pohromu, se jazýčky vah mého nitra nepřehoupnout na "zlo". K čemu vlastně to rozlišování dobra a zla? Proč se s tím trápím? Proč se s tím trápí žena Lháře? Mohla bych odhodit zábrany a být jako on... Ne. Vím, že bych mohla být daleko horší než tvrdí o mém manželovi. V celé té honbě za našimi syny jsem se o tom už stačila přesvědčit a to je to děsivé. Pouštím Lokiho v naději, že veškeré tyhle starosti a strasti utopím v lahodné sladké tekutině, kteoru přinese v okamžiku. S tím korkem mezi zuby vypadá neodolatelně. "Děkuji." S tím převezmu pohár a oplatím pohled svému muži. "Na shledání..." Zopakuji přípitek a přetrhnu oční kontakt. Mohu se dívat do očí, ale nesmí to být do jejich hloubky a to právě Loki, ač možná nevědomně udělal. V téhle chvíli jsem se nechtěla vydat na pouť do jeho nitra a zároveň tak odhalit své. Pohled do duše nemusí být nutně příjemný a její obraz, který díky své schopnosti mohu vidět se mění v průběhu let. Zajímalo by mě sice na kolik se jeho duše změnila od doby, kdy jsem do ní pár dní po svatební noci odvážně pohlédla a našla v ní tolik nečekaného. Jenže z té změny mám i obavu a možná proto jsem ten hluboký pohled utnula. Našla bych tam i ji? Měla by tam nějaký kouteček v duši vyhraněný? Nebo bych tam nebyla já a našla bych ho tam stát před zrdcadlem s hromadou fanynek kolem? Musím se pousmát. Ta má poslední představa je ve výsledku celkem komická. Raději se napiji a ne málo. Sladká medovina mi chutná a mám ji ráda, ačkoli to není to, co jsme měli na Asgardu. Tohle se Midgardu musí nechat, pár vynikajících věcí se tu prostě najde a pro můj mlsný jazýček je tu spousta podstatně lepších pochutin, než jsem ve svém božském životě měla možnost ochutnat. "Vyprávěj mi něco..." Promluvím zvídavě, tak jako kdysi, poté co se vrátil z nějaké výpravy a měl za sebou náležitou chvíli odpočinku. Chtěla jsem vědět vždy všechno o tom, co dělali. Bylo mi jedno jestli to je pravda slovo od slova, nebo si něco přikrášlil, ale hezky se to poslouchalo. Z prvu jsem mu naslouchávala sama, později jsem před ním sedávala v půlkruhu s našimi syny a naslouchali jsme všichni. "Třeba o tom, jak jste natáčeli..." Navrhnu, neb očekávám klasickou odpověď otázkou "a co bych ti měl vyprávět, drahá?". S tím znovu upiji z pohárku. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Slepý bůh války
Vykláněla jsem se z okna a zrovna mi bylo jedno, že by mě někdo viděl. Horší pohled byl na úpějící zvědavce, kteří nechápavě uskakovali před lezoucími červi, a že ti uměli dobře skákat. Stačilo mi vidět, jak se jeden se sliznatých tvorečků přilepil oběti na tvář a jednoduše se do ni vpil. To je hnus!
Pak jsem za sebou uslyšela Área. Zarazila jsem se. Slepý? Konečně si všimnu jeho stížností. V hlavě jsem měla chaos. Nikdy jsem takto svou schopnost nepoužila a docela dost jsem na sobě cítila, že další akce by mě mohla stát poslední špetku energie. Otočila jsem se a došla jsem k němu. Sjela jsem na kolena a zároveň jej chytla za ramena, aby o mě věděl. „Uklidni se,“ koukala jsem mu do očí, ale šlo poznat, že se úporně snaží najít ty moje, ale nic. Hodila by se nám Hyg, pomyslela jsem si bezděčně, ale ta nyní ležela polomrtvá na zemi a obávala jsem se nejhoršího. Nemohli jsme umřít, ale hledat ji, kdyby se musela převtělit, by bylo na dlouho a beztak by sama odmítala naši přítomnost.
„Vůbec nic nevidíš?“ mávnu mu rukou před obličejem a čekám, co mi odpoví.
HOD |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Stín a ne, není to Soudce (viz Kéron :D)
Aťr už tvá šance byla jakákoliv, zmizela v okamžiku, kdy tvor prostě a jednoduše zmizel. Díky jeho nehmotné podstatě jsi nedokázala určit, kde se právě nachází. Chování studentů se taktéž změnilo. Všichni rázem ztichli a zírali rovnou na tebe. Jejich zarudlé oči byly jako bez života, ztraceni ve vlastní temném labyrintu bez možnosti úniku.
Jeden z prvních, mladý kluk, pohledný a určitě lamač dívčích srdcí, vyběhl a pokusil se tě udeřit. Jsi bohyně a on jen obyčejný člověk. Neměl šanci. Pak se přidávali další a další. Sice slabí, ale kolik jich tak mohlo být? Deset, patnáct? A co ten strážník, který před tím rozháněl mladistvé a nyní na tebe mířil bouchačkou. Za sebou jsi uslyšela smích nebo to bylo jenom šustění padajícího listí? Ten tvor si s tebou hrál. Kolik toho o tobě věděl nebo se řídil příkazy někoho jiného? Neviditelnost. To byla přece tvá schopnost, ale jeho ještě dokonalejší.
Ozval se výstřel. Netrvalo dlouho a okolní okna v domech se začala rozsvěcovat. Zvědavé, vystrašené tváře se objevovaly v oknech a nechápavě hleděli na scénu, která se venku děla. Ty, obklopená studenty, snažící se nepadnout na kolena pod jejich náporem.
HOD |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Neznámý… známý ~Thór~
Hela na tvou omluvu nijak nereagovala. Jen tiše štkala a koukala na nehybné tělo ležící na chladné zemi. Mezitím v druhé cele se ozvalo zachřestění a tiše zaskučení, jak poutaný opět sjel k zemi. Po otevření dveří jsi uviděl mladíka s vlasy barvy sena. Vypadal dosti zbídačeně. Čerstvé rány na tváři se mu ještě leskly od rozmazané krve, paže měl plné modřin a také se z něj lehce kouřila, jak dostal zásah bleskem. Kdyby to byl smrtelník, nepřežil by to.
Mladík zvedl hlavu a podíval se na tebe pohledem, který říkal, že tě už velmi dlouho zná. I ty jsi měl pocit, že jsi jej někde viděl. Hlavně barva jeho vlasů evokovala jednu domněnku. Byla jen jedna žena, kterou jsi znal, a měla takovou. Sigyn.
„Zvládl jsi to,“ usmál se mladík a pokusil se znovu postavit na nohy v doprovodu chřestění řetězů.
Mladík |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Drahá… ať je noc nekonečná
Bylo to dlouho, velmi dlouho, co jsem prožil takový klid, jako nyní. Jen sedět, u sebe držet svou lásku, popíjet medovinu. Ani na Asgárdu jsme takto čas na sebe neměli. Jako by na nás neustále někdo dohlížel a kontroloval náš každičký krok. Co jsem mohl ještě udělat? Ragnarok měl přijít s mým uvolněním z řetězů. A nakonec se tak stalo. Volnost, kterou jsem tehdy pocítil, mne vrhla na Midgard zmateného, ztraceného a opuštěného. Má pravá podstata boha se roztahovala, rozpínala se do nekonečna, až jsem málem ztratil hlavu a rozplynul se. Prožíval to každý bůh podobně? Jak se na Midgardu objevila Sigyn? Také ji to tak bolelo nebo to bylo jen mé přání být všude? Jedině myšlenka na ni mě vrátila do jakéhosi bytí. Byl jsem si jist, že není… můj vztek mne hnal, nenávist, pomsta, chuť ničit.
Jak jsem se vůbec dostal sem? Být mezinárodní hereckou hvězdou, kterou obdivují miliony fanoušků, a i když si to nikdy smrtelníci neuvědomovali, jejich touha po Lokim, ač ne mém pravém já, mne činila silnějším. Nedokázal jsem však říct, jak se změním vůči jejich tužbám. Pro ně jsem byl syn Ódina, bratr Thóra, bůh, co kolem sebe roznáší chaos a chlad.
"Vyprávěj mi něco..." Sigyina otázka přerušila tok mých myšlenek. Přiblížil jsem pohár k ústům a upil. Musel jsem se ušklíbnout. Jen na chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem se poprvé setkal s Thórem. Nejdřív to byl jenom Chris, pak jsme si začali všímat jistých náznaků, které nás utvrzovali o tom, že jsme to opravdu my. Hned jsem jej osočil, že mi ukradl můj nápad. On na to jenom reagoval tím, že se nudil.
„To bys ráda věděla, drahá?“ usměji se a na chvíli ponořím nos a rty do jejich voňavých vlasů. „Vždycky to je o tom jednom. Naučit se text a naučit se poslouchat režiséra,“ ušklíbl jsem se, protože jak má milovaná věděla, já a autority nešly dohromady. „Capoeira je velmi zajímavé bojové umění. Něco jako tanec ve vzduchu a ne že bych to nedokázal,“ upil jsem z poháru. „Víš o tom, drahá, že v komixech jsem tě unesl a přinutil k svatbě?“ zasměju se. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Uklidni se? Vážně? Uklidni se? Pak se však zarazím. Je tu se mnou. Nenechala mne v tom. Když budu panikařit tak jí a ani sobě nepomůžu. Tím pádem se zhluboka nadechnu nosem a vydechnu pusou. Uklidňující dýchání. Dělám to párkrát dokolečka. Občas to pomáhá. A pak se zeptá - jestli vážně nic nevím... Sakra... Kdybych viděl, tak to vypadá jinak. "Ne. Opravdu nic nevidím." Odpovím jí na otázku. Nevím co zkoušela. Ale prostě nic. Všude tma. Zarazím se. Stále se mi nelíbí kde jsme. "Co se tam venku děje?" Zeptám se. Protože ač chci, tak mi nejde se podívat. Ne. V té chvíli, když jsem tu babu vyhazoval z balkónu, tak jsem vážně nepřemýšlel nad tím, co by to mohlo způsobit. "Měli bychom se odsud dostat. Pořád jsou dveře zapečetěné magií?" Když si jeden zvykne na tmu a nenechá se pohltit panikou, tak mu to začne myslet. "Jak si na tom?" Znatelná starost v hlase. Záleží mi na tom. A pokud vím, tak to co provedla, musel být žrout energie. Sakra... vždyť nevidím. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro V cele s NEznámým Helu jsem nechal být a zamířil jsem už raději ke dveřím druhé cely. Chviličku jsem váhal, ale nakonec sem je odemkl a otevřel. Rozhlédl jsem se a uviděl jakéhosi neznámého, spoutaného mladíka. Nevím kdo to je, ani jak dlouho už zde "pobývá", ale je zřejmé že fyzicky na tom není dobře. Musel toho zažít dost, stejně jako Hela. Na těle má četné stopy násilí, například ty krvavé rány, modřiny a bohužel se z něj mou vlastní vinou i trošku kouří. Jsem si jist že to nebylo příjemné, ale určitě mi odpustí když ho za to odsud dostanu. Chviličku jsem si mladíka ještě prohlížel a začal mi připadat tak nějak povědomý. Je to jako bych ho už někde viděl, ale zkrátka si nemohu vzpomenout. Jediné co mně tak nějak zaujímá jsou ty jeho vlasy. Sigyn.. No jistě, mají stejnou barvu jako ty její. Viděl jsem ji nedávno a tak si na to vzpomínám docela dobře. Teď ale není čas na nějaké domněnky, teď se odtud musíme dostat. Nadechnu se a dojdu až k mladíkovi. "Ano, měl jsem štěstí... Za ten blesk se omlouvám, ale jinak to nešlo". Řeknu tak nějak neutrálním tónem a podívám se na řetězy jež muže poutají. Hned po té začnu mezi klíči hledat nějaký, který by do nich dle vzhledu mohl pasovat. Najdu-li jej, tak zkusím mladíkovi opatrně odemknout první ze zámků na rukou (pokud na první pohled nebude jisté který z nich by do zámků pasoval, tak jich zkusím více) a půjde-li vše dobře, tak bych mu zřejmě odemkl i zbytek. "Zřejmě mně znáš, ale kdo jsi ty?" Nevím zda se pak dokáže udržet na nohou nebo ne, tak bych ho v případě potřeby zachytil a zkusil mu pomoci. Mám tušení kdo by to mohl být, ale jist si ještě nejsem. //Tímto bych rád použil bonusové body které mám, na snížení únavy/zranění. Díky// |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro To není, ale já bych se bavila, kdyby mi tě nebylo tolik líto
Tak jo. Nepoužila jsem zrovna nejlepší volbu lov, ale já netušila co dělat. Áres mou vinou oslepl. Nevěděla jsem, jaký účinek měsíční svit může mít na jiné bohy. První pokusný králík = bůh války se zdá být vykolejený z toho, že ztratil zrak. Je však vysoká pravděpodobnost, že se mu zrak nakonec vrátí, protože to je bůh. Anebo ne?
Sakra, to není dobré, pomyslím se, když mi Áres odpoví na otázku. „No, venku,“ možná se tam situace změnila a jenom se mi to zdálo. Proto znovu dojdu k oknu a vkouknu ven. Nelíbilo se mi nic z toho, co jsem viděla. „Bude lepší, když použijeme jiný vchod. Obávám se, že někteří byli nakažení a ta, co jsi vyhodil… vstala,“ ustoupím od okna, a narazím zády do Área. „Promiň,“ podívala jsem se znovu na něj a skousla si ret. Je to moje vina.
„Zkusím to,“ dojdu ke dveřím, které z ničeho nic jsou lehce otevřít. „Co je mohlo zapečetit? Pochybuju, že by to ty larvy dokázaly.“
„Jak si na tom?“ „Jsem v pořádku. Hlavně mi jde o tebe. Já… omlouvám se. Nechtěla jsem ti toto způsobit.“ Sice bych se ráda vykecávala, a tak, ale nebylo moc času. Jestli se má z Říma stát Zombieland, tak bych se alespoň ráda pokusila o zastavení šíření nákazy.
Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Jestli jsem měl přemýšlet nad tím, co dělám a na následky, dřív než jsem to udělal. Měl. Jenže čas na to jaksi nebyl. "Sakra. Měl jsem přemýšlet. Jenže mne vážně nic v té chvíli nenapadlo." Byl jsem naštvaný sám na sebe a ještě k tomu jsem stále slepý. Cítím se neschopně. Protože tak nějak stojím na místě a nejsem si jist, kde co je a jak jít. Jenže budu se s tím muset naučit fungovat. Kdyby to nebyla Artemis, ale někdo jiný... asi bych jí seřval. Asi. I když to mi stejně zrak nevrátilo. Upřímně doufám, že to nebude navěky věkům. Už se vidím - ha pěkný vtip. Už si sebe představuji, jak se opírám o speciální hůl a společnost mi dělá nějaký tříhlavý ošklivý pes. Dveře se dají otevřít. Super. Aspoň něco pozitivního. Dobrá otázka na to, co je mohlo zapečetit. "Ten někdo, kdo ty larvy stvořil? Sakra... ale kdo má takovou schopnost, aby stvořil příšery ze Zombielandu." Zamračím se. Nevím, proč mne jako první napadl Hádes. To by strýc neudělal. Navíc, kdo ví jestli má nějakou takovou pošahanou schopnost... A kdyby měl, proč by to dělal? Vlastně vím proč. Vždyť se sakra jedná o nějaký blbý grál, který je schopen navrátit zašlou slávu. "To nějak půjde, krásko. Jen je to moje premiéra, takže budu asi potřebovat malou pomoc s vedením a tak." Teď není vhodná chvíle si hrát na tvrdohlavého a něco si dokazujícího. To můžu potom. Krom toho... netušil jsem, že by naší malé rudovlasé bohyni na mně mohlo tak záležet. A vážně mne to těší. Mrzí mě jen to, že kdyby došlo k boji, tak jsem svým způsobem nepoužitelný. Měli bychom doufat, že ten jiný vchod nebude taky zaplněn bandou zombíků "Jak já nesnáším zombíky... a nemocnice... To je naposled, co jsem do nějaké šel." Zapřisahám se. Když to teda vezmeme kolem a kolem... tak je to vlastně stejně moje vina a můžu si za to sám. I když... co by se stalo, kdybych tu nebyl. Možná by Artemis byla na stejné úrovni jako Hyg? A počkat... co mi zaručí, že nemám krom slepoty, ještě něco navíc? A to ten den začínal tak krásně. |
| |
| soukromá zpráva od Athéna *Annabeth Ness* pro Nevypadalo to se mnou příliš dobře už jenom kvůli tomu, že ten tvor zmizel dřív, než jsem zareagovala. Nedokázala jsem nijak určit, kde se vlastně právě nachází, kvůli jeho nehmotnosti. Co jsem ale určit dokázala, byla změna v chování studentů. Místo toho, aby pokračovali ve svém běsnění, se náhle všichni odmlčeli a začali na mě civět. Oči prázdné, upřené přímo na mě. No paráda. První vlastně neměl moc šanci, jakkoliv to byl roztomilý hoch. Spustil ale lavinu dalších, což už bylo mnohem horší. Bylo jich totiž hodně. A já, jakkoliv silná bohyně, jsem byla v takovém případě skoro nahraná. Napočítala jsem jich přes deset, ale neustále se hýbali. Strážník na mě mířil pistolí. Slyšela jsem smích, odkudsi z dálky, ale vlastně jsem nemohla říct, jestli se mi to jen nezdálo. Co to má být, nějaká hra? Nepřišlo mi to zábavné ani trochu. Neviditelnost. Jak mohl vědět...? Náhle se ozval výstřel. Lidé se začali probouzet a zvědavě tiskli své ošklivé obličeje na skla, aby se podívali, co se děje. Jako vždy. Já jsem se jen stěží držela na nohou, obklopená masou studentů. Výborně, 90! Takže.. mám popsat jak se z toho dostávám, nebo...? |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Žití v minulosti přítomnosti nepomáhá, ale stejně se neubráním pár vzpomínkám. Chvíle jako je tato byly na Asgardu vzácné a když už náhodou byly, nikdy to nebylo dokonalé jako teď. Měla jsem podezření, jako by nás Všeotec sledoval, ať svým okem nebo svými havrany, ale možná to byl jen pocit. "Ty a někoho poslouchat? A ještě říkat něco, co máš předepsané?" Zasměji se, ale ačkoli se snažím o pochybovačný tón nejde to. Možná má problém s autoritami, ale když chce, dokáže divy... třeba i poslouchat na slovo. Napiji se a znovu se zasměji, tentokrát ještě do poháru, než jej stačím odtáhnout od úst. "Ach ti smrtelníci... Kdyby věděli, že to byl ve skutečnosti Všeotecm, kdo nás ke svatbě přinutil..." Sladce se usměji, i když na ty okamžiky před svatbou a pár dní po ní nemám příjemné vzpomínky, stejně jsem za ně ráda. Dodávají mi sílu. "... a nakonec jak to bylo dobře."¨ Dokončím větu zasněně, po kratičké odmlce a láskyplně Lokiho pohladím palcem po hřbetu ruky. "Jsem spokojenější, než kdy dřív..." Zašeptám a ruku lehce stisknu. "A co dalšího se tam v těch komixech děje?" Rozhodnu se pokračovat ve vyzvídání a dopiji obsah pohárku. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Helheim – kobka
Mladík ztěžka zvedl hlavu a ušklíbl se. Naštěstí nevypadal, že by to s ním mělo každou chvíli seknout. Jisto jistě to smrtelník nebyl, protože po tvé kousku s bleskem bys tady našel nanejvýš hromádku popela. Zdál se však být vykolejen, že jsi jej stále nepoznával, i když co se týkalo věku, naposled jsi jej viděl, když byl mnohem mladší. Tvoje poslední vzpomínka na něj byla, jak Ódin odsoudil Lokiho k utrpení pod hadím jedem a nechal staršího bratra, aby mladšího rozsápal. Viděl jsi, jak jej obrovský vlk trhá, rve mu vnitřnosti z těla, ze kterých se pak staly Lokiho okovy. Ale jak to bylo možné?
„Nárvi,“ odpověděl na tvůj dotaz ohledně identity mladík. Lokiho a Sigyin syn. I když to byl spíše tvůj bratranec, jako malý ti rád říkal strýčku. Spolu s Válím si s tebou hrávali, i když právě Válí byl tebou fascinován a měl tě jako svůj vzor. Nárvi spíše tíhl ke své matce a otci. „Nevím, proč jsem tady a ne mrtvý,“ odpověděl na tvou nevyřčenou otázku mezitím, co jsi mu sundával pouta. Podařilo se ti to hned na první klíč (97%), a tak během chvilky byl Nárvi volný. Málem však padl na vlhkou kamennou podlahu, kdybys jej nepřidržel. „Helu tu musíme nechat,“ podíval se na tebe. „Dokud je u moc anděl, ona je jeho poskokem stejně tak jako všechny potvory na Helheimu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro V kobce Stačila už jen chvíle a začal jsem se pomalu rozpomínat. Vzpomínky se mi začaly vyjasňovat, jako by se to na co jsem myslel dělo teprve nedávno. Loki měl být potrestán, ale stalo se i něco jiného. Jeden z bratrů zabil druhého a to jen kvůli nerozvážnosti. Když o tom teď přemýšlím, tak mi to přijde jako chyba. Možná že i otec se tenkrát zmýlil. S odstupem času to vidím tak, že to o co jsme se tehdy hádaly byly malichernosti, zcela nepodstatné věci. Zabíjely jsme se mezi sebou, místo toho abychom se připravovaly na to co přijde. "Nárvi".. Špitnu tiše, zároveň s mladíkem jež vysloví své jméno. Je to zvláštní pocit. Tak dlouhou dobu sám a teď zde, na tomto strašném místě potkávám někoho, koho jsem znal ještě jako malé dítě. Samozřejmě že mám radost, je to má rodina. Jediná kterou teď mám... Na tváři se mi objevil nadšený výraz. Otevřel jsem Nárvmu okovy a podíval se na něj s otázkou v očích. Zodpověděl ji však dříve než jsem vůbec promluvil. No hlavní je se odsud dostat pryč, ostatní můžeme řešit později. Vypadalo to že se Nárvi složí na zem, naštěstí jsem ho však stačil zachytit a pomoci mu zůstat na nohou. To co potom řekl mně poněkud zneklidnilo. Mé domněnky se potvrdily, skutečně tu je nějaký anděl. Myslel jsem na to už dříve, ale neměl jsem důkazy. Až Nárvi mi to teď potvrdil. Zamyšleně se podívám na dveře cely. "To se mi nelíbí.. Pokud ji tu necháme, mohla by ještě více podlehnout jeho vlivu a to nezní nejlépe. A navíc, jak se bez její pomoci chceš dostat pryč? Zvládneš snad otevřít portál jinam, nebo víš o místě kde by jsme tu byly někde v bezpečí?" Naše vyhlídky vážně nejsou úplně nejlepší. Kéž by tu se mnou byl aspoň Loki. Je to prohnilý had, ale ty jeho triky se občas hodí. Pomaličku, stále podepíraje Nárviho se vydáme ke dveřím z cely. "Možná by bylo nejlepší kdybych to skončil teď a tady. Kdybych ho našel a zkusil ho porazit..." Ano, je to bláznivý a zoufalý nápad. Vzhledem k mému stavu by se možná dalo říci že i šílenost. Ale v tuto chvíli je nápadů málo a času ještě méně. Zkrátka něco udělat musíme, cokoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Zombieland pokračuje
Kdo ty larvy stvořil. Otřásla jsem, a jelikož jsem se rozhodla Área přidržovat, mohl to cítit i on. Nebylo mi po chuti hledat něco ještě horšího, než byly ty sliznaté larvy či co to bylo. Za celý božský život jsem si zvykla na jakýsi luxus, který jsem sebou vzala i sem mezi smrtelníky, i když jsem rozšířila své řady o muže. Doba se mění a s ní se musíme měnit i my.
„Pomůžu ti, hlavně nikam nepopíchej, ok?“ vylezu s ním na chodbu a rozhlédnu se. „Hm, asi máme štěstí. Nikdo si nevšiml, že ta babka spadla z našeho okna,“ mám nepříjemný pocit, že všichni, kdo se na babku šli podívat, nyní budou dávno nakažení.
Zamířila jsem s Áreem k výtahu. Menší doufání, že jej nakažení neumí používat. Co jsem viděla Hyg, tak byla úplně mimo a neschopna konat nějaké složitější úkony. Litovala jsem ji. Někdo jako ona by raději skočila z útesu než se nechat nakazit takovým svinstvem. Otázkou bylo, jak se jí to mohlo stát. Vždycky dbala na kdejaký hygienický detail.
„Myslím, že tu tvoji fobii začínám taky sdílet,“ ušklíbnu se a zarazím se. Dojdu k výtahu a stisknu tlačítko. „A ani nevím, kde je nějaký vedlejší únikový východ. Asi musíme do přízemí, že,“ tiše kniknu.
HOD |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Tady je
Tvor pyšný na své dílo se zhmotnil nedaleko a sledoval, jak se tě studenti snaží převálcovat. Byl si tak sebejistý, že na zem začala působit jeho váha a jeho ohavně zkroucené tělo poskakovalo na místě, jako by se radoval až na to, že jeho smích připomínal spíše praskání lidských kostí pod těžkou botou. Naskytla se ti příležitost, jak toho pacholíka sejmout.
Pozn.: Nu, jelikož jsi hodila na těch 80, tak jsi mohla rovnou popsat, jak ses dostala z chumlu studentů (klidně použití schopností) a hned můžeš zaútočit na toho démona. Nemusíš si házet, protože se tak už stalo. |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Vážně. Opravdu jsem zalitoval. Ten den začínal krásně. Ten večer byl úžasný. Sakra měl jsem tušit, že se něco pokazí. Nic krásného netrvá věčně. Bylo jasné, že něco tak skvělého bude značit, že přikluše na černém koni neskutečná pohroma. A voala je to tady. Zombieland. A teď je pozdě bycha honit. "Já? Pospíchat? Kam, zlato?" Jestli zazněla v mém hlase špetka zoufalství. Ano. Nepopírám. Jsem sakra zoufalí. Je to na nic, když nemáte na programu nic jiného než tmu. Nezapomínej, že to je jenom začátek. Co budeš dělat po týdnu? Zešílíš? Na sucho polknu. Představa toho, že by to mohlo trvat i delší dobu či vůbec na věčnost, mne děsí. Tak strašně se mi líbilo dívat se na její tvář. Do těch jejich očí. A teď co... měl by to být konec? Jsem odepsaný... I když... Možná to vzdávám moc brzy. Vykouzlím na své tváři lehký úsměv, když se mi svěří. "Bude to muset být nějak znázorněno, tak aby to viděl každý... přeci jen kdyby došlo k nějaké nehodě, je to potřebné pro evakuaci, tak to bude viditelné." Přemýšlet na důležitými věcmi. To je dobrý nápad. Nemyslet na zdravotní problém, ale uvažovat nad problémem. "V kolikátém, že jsme poschodí? Velká většina únikových východů se nachází u schodiště... aspoň tak jsem to kdysi viděl." Nad tím slovem se zarazím. Skousnu si ret. Teď není čas ztrácet čas. "Nevidíš někde schodiště? Povětšinou bývají kousek od výtahu. Někde nad dveřmi by mělo být označení pro únikové východy." Chápu, že to nemusí být všude. Ale mohlo by to tady být. Navíc. Nevím jet výtahem... sakra. Nezdá se mi to jako dobrý nápad. V mnoha případech hrozí, že výtah se prostě zastaví a nebo se zhroutí. Prostě přestane fungovat. Jenže co nám zaručí, že schodiště bude prázdné. "Fajn, zlato. Je ten výtah evakuační. Má tam prostě nějakou značku nebo tak něco? Je nějak označen?" Zeptám se nakonec zoufale. Možná se ze mne stává navíc ještě klaustrofobik. |
| |
| soukromá zpráva od Loki *Thomas Hiddleston* pro Náš večer
Když jsem se nad tím zamyslel, celé to vypadalo až příliš pohádkově a čekal jsem moment, kdy se všechno rapidně posere. Já nemůžu mít takové štěstí. Nikdy jsem neměl. Navíc mě děsila runa vypálená do mé hrudi. Nechtěl jsem si to přiznat, ale cítil jsem, jak mi neustále tlačí na mysl a je velmi pravděpodobné, že čím déle ji tam budu mít, tím horší můj boj proti jejímu tlaku bude. Nemohlo to být horší než hadí jed nebo ano? Při doteku kapek jsem mohl jen jediné. Vydržet tu bolest, i když se mi to nikdy nedařilo. Trhal jsem sebou, skála se otřásala a jen zamlženě jsem viděl Sigyn, jak se snaží co nejrychleji vylít obsah misky a vrátit ji zpět na místo.
„A nakonec všichni žili šťastně,“ usměji se a políbím ji. Do smrti nedodávám, protože my umřít nemůžeme. Ne tím lidským způsobem. Neexistence jsem se bál víc než čehokoliv jiného. Co bylo potom? Bylo by něco, kdyby na bohy někdo zapomněl? V dnešní době kolovalo tolik informací, fám a domněnek, že by návratu Ódina stačila jen pouhá myšlenka všech smrtelníků. Naneštěstí pro něj (a naštěstí pro mne a Sigyn) valná většina uctívala jen jednoho boha. Dokonce jsem se cítil více jako Thórův bratr než jako jeho strýc (jestli mu to řeknete, tak si vás najdu). Bylo jen málo těch, kdo znal naši původní mytologii a nyní všude na plátnech promítali to, co známe všichni. My bohové jsme se vždycky měnili s vírou, ač byla jakákoliv.
Komiksy jsem nikdy moc nečetl, ale část se Sigyn mne velmi zaujala. Koho si to měla vzít původně? Baldra? Nebo… ne, nevzpomínám si. „Thór byl vyhnán na Midgard a stal se doktorem?“ zamyslím se. „Já byl ten nejhorší darebák,“ ušklíbl jsem se. „A vždycky prohrával,“ řeknu lehce zklamaně. „Ale jako lady Loki,“ zazubím se, „jsem měl i větší štěstí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Jít proti andělovi nebo utéct
Nárvi se cítil příšerně. I když se celou dobu snažil nepozřít tu podivnou kaši, která zastírala mysl a Ódinví, co všechno musel Hela slyšet v hlavě, vždycky se mu pár drobků do těla dostalo. Zatím neslyšel nic, než jen vzdálené šeptání. „Budu ti přítěží,“ podíval se na tebe mladík a zatvářil se utrápeně. Nikdy nebyl jako jeho starší a silnější bratr Váli. Vždycky hledal útočiště u svých rodičů a ti mu ji vždycky dali. Hlavně jeho matka, protože Loki s tebou vyjížděl na různé výpravy.
„Možná existuje cesta ven i bez Hely, ale taky se mi to nelíbí. Nakonec je to má nevlastní sestra, že?“ řekl s ne moc velkým nadšením. Ne. Co sis pamatoval, tak Loki nikdy nemluvil o svých dětech zplozených s jinou ženou než se Sigyn. Ty’s to taktéž nevěděl, dokud ti to neřekl Ódin při posledním Lokiho soudu. Nebyl jsi přítomen, abys viděl, co se u skály přesně odehrálo. Neviděl jsi ani to, jak Váli napadl svého bratra. Všechno jsi slyšel jen z otcových úst. „Zbláznil se. Proměnil se ve vlka a napadl svého bezbranného brášku,“ říkal ti tehdy. „Nikdo z nás nemohl nic udělat. Je mi to líto, Thóre. Vím, že jsi měl Lokiho syny rád. Váli byl vypovězen.“
„Pamatuješ si na jejího psa? Garmra? Než se sem anděl dostal, Hela jej poslala pryč. Hledat ostatní, takže by neměl být pod jeho vlivem.“ Nápad měl jedinou chybu. Když Garmr nebyl na Helheimu, kde tedy byl? Šlo jej nějak zavolat? Tuto informaci mohla nakonec vědět Hela, ale řekla by to? Zaslechl jsi její tkliví hlásek, jak si opět prozpěvuje. Nebylo to jazykem, který bys znal. Tedy znal. Byla to latina a prozpěvovala si nějaký žalozpěv? Byla opravdu překonvertována na víru v Boha? Co se to s ní dělo.
„Pokud anděla najdeš,“ pomalu se za tvé pomoci Nárvi šoupal k cele s Helou, „musíš si dát pozor. Pomůžu ti, jak budu moc, ale v tomhle stavu jsem k ničemu,“ vina v jeho hlase byla až hmatatelná. „Žalářník o něm vždycky mluvil ve velké úctě. Jako by to byl někdo víc než jenom anděl, čehož se nejvíce obávám. Možná to je jeden ze tří, ale nevím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro Ano, proč?!
Sžírala jsem se vinou. To kvůli mně nemohl vidět a nyní tápal ve tmě. Jediné, co jsem zmohla, bylo jej vést a doufat, že nenarazíme ještě na větší problémy. Se svým štěstím jsem jej mohla rovnou shodit ze schodů a doufat, že jej při tom něco osvítí. Ha, už jsem začínala být docela zoufalá. Kdyby mě viděl, poznal by to v mém výrazu.
U schodiště, u schodiště… byla jsem tak zabraná hledáním nějaké značky únikového východu, že jsem pustila boha války a zamířila dál po chodbě. „A sakra!“ otočila jsem se a rychle pro něj doběhla. „Našla jsem schodiště. Je tam šipka směrem dolů. Pojď,“ navedu jej svým směrem a držíc jej za ruku mířím ke schodům. Jo. Výtah se mi také nelíbil. „Hm, Áree? Jak se cítíš?“ podívala jsem se na něj, protože jsem si všimla pár krůpějí potu tekoucí po jeho spánku. Bůh se nepotil! Tak proč… achjo…
Sestupovali jsme schod po schodu a urputně jsem přemýšlela, odkud se ta nákaza mohla vzít. Nemělo to rádo prudké světlo. Pokud stvořitel tvoří, vždy to přebírá jeho slabiny. Takže to muselo být někde v temnu. A nemohlo to být ani moc daleko. Zatím se nákaza soustředila jenom v nemocnici. „Aree?“ znovu jsem zašeptala jeho jméno, když jsme konečně zastavili před únikovým východem. „Potřebuju znát tvůj názor ohledně toho, co vyvolalo to svinstvo. Nemá to rádo prudké světlo. Musí to být někde blízko a v přítmí. Zatím se to drží kolem nemocnice,“ shlédla jsem ke schodišti, které vedlo do nižších pater, kde se vyskytovala márnice a hlouběji sklepy.
HOD + info |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Těžká rozhodnutí Nárvi... Moc mně teď mrzí že jsem s ním netrávil více času když jsem mohl. Býval to chytrý, mladý klučina. Ač jsme si nebyly nějak extra blízcí, tak mně vážně rmoutí když ho vidím takhle. "Takhle nemluv.." Řeknu maličko káravě když řekne že by mi byl přítěží. Není to pravda. I díky němu vlastně myslím na to že se odsud musíme dostat. Dlužím mu to, nebyl jsem dobrý strýc. Pokud se odtud dostaneme, tak bude všechno jinak. "Nech minulost minulostí... Možná že jste se příliš dobře neznaly, ale ano. Je to tvá sestra. A rodina ač možná vzdálená je teď důležitější než kdy dříve. Musíme stát při sobě..." Na poslední slova dám poněkud větší důraz. Nechci aby Nárvi cítil nějakou nevraživost vůči Hele nebo něco podobného. Jsou tu jiní se kterými se musíme vypořádat. V tom všem si také vzpomenu na otcova slova. Nějak se mi to celé nezdá, něco mi na tom zkrátka nesedí. Nárvi a Váli byly bratři, jeden druhého by jen tak nenapadly. Teď ale není čas na pochyby. Nárviho cosi napadlo. Hela prý poslala Garmra pryč aby našel ostatní. Je to dobrý nápad. Kdyby se tu objevil ještě někdo, tak bychom mohly mít šanci. Jenže není zaručené že by nám Hela pomohla ho přivolat a pak je tu také otázka času. Moc ho totiž nemáme, nemůžeme zbytečně vyčkávat. Najednou jsem uslyšel něco co mně šokovalo. Ano, šokovalo. Hela tu už dříve zpívala, teď však zpívá tím jejich příšerným jazykem. Jako by se modlila či co. Zamračím se a pak se znovu podívám na Nárviho když promluví. Pomaličku i během hovoru jdeme dál k Helině cele. Vyslechnu si co Nárvi říká a pak se zamyslím. Tady by se mi hodila aspoň Helina pomoc. Jenže ta je na tom špatně. Proklatě... Dojdeme až do Heliny cely a já pak pomohu Nárvimu aby se posadil a opřel o zeď. Sám se k němu pak skloním. Pohladím ho po vlasech a pousměji se. "Je neuvěřitelné jak ten čas plyne co? Pamatuji si tě jako malé děcko Nárvi... Odpust mi... Já vím že jsem se vždy nechoval nejlépe a spolu jsme netrávily příliš času. Mrzí mně to.." Zadívám se chlapci do očí. "Ať už je to kdokoliv, udělám vše abych vás odtud dostal. Rozumíš?" Povzbudivě se pousměji a pak se pomalu otočím na Helu. Udělám pár kroků k ní a smutně se na ni zadívám. Kdysi mocná bohyně a teď taková troska. Jak se to mohlo stát? Zavrtím hlavou a dojdu zhruba na metr od Hely. Upřu svůj pohled do jejích očí a pak jí najednou dám facku. Nakloním se abych u ní byl tváří ještě blíže a pak začnu mluvit v našem jazyce (nějakým Dánským, nebo zkrátka něčím, čím mluvily seveřané). "Poslouchej mně... Víš kdo jsi? Jsi Hela! Mocná bohyně z níž měl strach i samotný Ódin. Mnozí se před tebou kdysi třásly strachy. Pamatuješ...? Helo potřebujeme aby ses dala do pořádku, musíš nám pomoc! Nenech se jimi ovládnout, nejsi přeci žádný pes kterého mohou dát na vodítko... No tak prober se, Helo já věřím že to dokážeš!!" Snažím se mluvit konejšivě, ale i trošku důrazně zároveň, zkrátka aby mně slyšela. Ani nevím co to vlastně dělám, nejspíše to k ničemu nebude. Ale musím zkusit aspoň něco. Musím aspoň doufat... |
| |
| soukromá zpráva od Athéna *Annabeth Ness* pro Udělal chybu. Totiž, i já dělám občas chyby, ale většinou to nejsou chyby z pýchy a sebejistoty. Myslel si, že už má nademnou vyhráno, že mě ti studenti prostě ušlapou a bude mít klid, jenže to bych to nemohla být já. Athéna. Bohyně. Moje moc byla nezměrná, taková, kterou si studenti neuměli ani představit! No, možná bych spíš měla říct bývala. Ale na tom nesejde. Zmobilizovala jsem veškeré svoje zbývající síly a touhu k životu a fakt jsem se nakrkla. Iluze mnou projela jako elektricky proud a studenti se ode mě začali odtahovat jeden po druhém. Měla jsem sice dosah jenom dvacet kroků, ale docela dobře mi to pomohlo uniknout z chumlu. Dva z nich se mě stále drželi, jako živý štít. To lepší mělo teprve přijít. Jelikož tvor si mě příliš nevšímal, popadla jsem znovu svoje kopí a velmi pečlivě zamířila. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Jak to tedy dopadlo
Nárvi se pousmál i přesto, jak jej vše bolelo. Úsměv však sebou nesl úlevu. Příliš dlouho se zabýval otázkou, proč jej bratr napadl. Proč se na to všichni dívali a nikdo mu nepřišel na pomoc. Nechápal uvěznění svého otce ke skále ani plačící matku, jak k němu běží. Pak poznal temnotu a chlad. Všechny emoce byly potlačeny a propadal se hlouběji do nicoty. Zdálo se to jako věčnost a už se smiřoval, že bude zatracen. A najednou uslyšel hlas. Volal jej jménem. Cítil stisk následovaný tahem. Další, co uviděl, byla tvář Hely a on, on byl jiný. Vyšší, starší. A pak za ní stal on. Muž s dlouhými světlými vlasy a očima, která mohla konkurovat nebesům. Aspoň si to myslel. Sladkými slovy jej přemlouval, aby se k němu přidal. Nárvi se však celou dobu ptal po otci, matce a svém bratrovi. Tušil, že ten muž není ten, za koho se vydává, a tak skončil v cele, denně hladovějící a odmítající podivnou kaši, po které byla Hela, jeho nevlastní sestra, jako pes.
Píseň v Heliných rtech utichla. Dívala se do Thórových očí. V těch jejích nebyla znát žádná změna. Na rameno ti položil ruku Nárvi, i když se musel přemáhat, aby nepadl na kolena vysílením. „Nezabralo to,“ řekl zklamaně. „Jeho vliv se v ní zasel až příliš hluboko. Myslím, že byla pod jeho vlivem už od doby, co mě dostala zpátky. Asi na jeho příkaz. Nevím. Proč zrovna já? Baldr by se hodil na mé místo mnohem lépe.“
„Baldr neměl tak zničenou mysl jako ty.“ V hlavách vás obou zazněl mužský uhlazený hlasy s éterickou ozvěnou. Jako by med stékal po sklenici. „Co?“ otočil se kolem dokola Nárvi a málem upadl na zem. Hela po zaznění hlasu ožila a oči se ji rozsvítily touhou. „Slyšel jsi to?“ zeptal se tě mladík a šel se opřít o kamennou zeď. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro V cele Díval jsem se Hele do očí a doufal jsem. Jenže se nic nezměnilo. Měla v nich stále ten chladný, prázdný výraz. Zklamaně jsem si povzdychl a najednou jsem ucítil ruku na rameni. Byl to Nárvi. "Jo.. Do hajzlu práce!" Vztekle praštím pěstí do zdi vedle Hely a pak se otočím. Nejspíš nebudu mít jinou možnost... Trošku se zamračím a udělám krok směrem ke dveřím, zastaví mně však jakýsi hlas který se mi ozval v hlavě. Nárvi vypadal že to také slyšel a podle toho jak se Hela tváří, tak myslím že ona též. "Ano.. To musel být ON..." Zatvářím se ještě víc naštvaně a dojdu pomalu na chodbu. Nevím jak tu funguje magie, ale opět se pokusím přivolat své kladivo. "Nárvi... Nevíš zda je v nějaké z těch cel ještě někdo?" Zeptám se hocha. Klíče stále mám a hodila by se jakákoliv pomoc pokud teď budu muset jít proti NĚMU. Heimmdale... Škoda že nestojíš po mém boku aspoň ty... Tiše si povzdychnu a mentálně se chystám na to co zřejmě přijde. Když jsem proti někomu takovému stál naposledy, tak to nedopadlo dobře. Snad bych teď měl více štěstí... //Pokud by byla odpověď od Nárviho kladná, tak začnu otevírat i ostatní cely abych se podíval zda tam někdo není// |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Šipka dolů. Schodiště. Super. Možný únik. Zní to poměrně pozitivně. A pak mi položí otázku, kterou tak nějak nechápu. Na druhou stranu. Vlastně ano, krom toho, že tak nějak blbě vidím... mi není zrovna nejlépe. "Nevím... divně." Přiznám se jí se zamračením. Nevím jestli její otázka byla vůbec vhodně položená, vzhledem k tomu všemu kolem. Dál to však raději neřeším. Jdu. Nejdříve pravá noha a potom levá. Tak nějak automaticky. Soustředit se na to a neřešit další nepodstatné věci. Když zašeptala moje jméno, podíval jsem se jejím směrem. Vlastně sakra... já tak nějak viděl ze začátku obrys postavy a následně Artemis celou. Před sebou mou krásku. Zatřepal jsem hlavou. A tak nějak se snažil rozpomenout na to, co mi vlastně říkala. Svinstvo... nemá rádo tmu... drží se kolem nemocnice. Můj pohled padl stejně jako její na schodiště vedoucí dolů. "Jsi vážně sakra pěkná. Myslel jsem, že to už neuvidím... a na tu chvíli mi to vážně chybělo." Prohlásím na malou chvíli mimo. Abych jí tak nějak oznámil, že skutečně vidím. Ignoruju přitom tak nějak naprosto všechno... Dotknu se její tváře s lehkým úsměvem na tváři. Moje bohyně... Rád bych jí políbil a k tomu tyto věci kolem... ale to prostě teď nejde. Máme nějakou práci a navíc musím něco napravit. "Jop... pravděpodobně budou dole. Ale ehmm... nemám žádnou pořádnou zbraň a navíc neměla bys to přehánět." Povzdechnu si a rezignuji. "Fajn. Možná se mi podaří si vzít na pomoc někoho na pomoc z márnice... ale nevím. Sakra!" Zaúpím. Než mně tak napadne. "Možná bychom se mohli ještě mrknout po nějaké té zbrani v sále... nebo nevím kde... Blbý nůž pomůže." Vysvětlím a vyčkávám, co mi na to řekne Artemis a jestli mně tak nějak vůbec pochopila. Sakra... pěkně se na ní kouká, jen co je pravda. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Cely
Nárvi za tebou pomalu vyklopýtal a pak za sebou zavřel dveře cely, kdyby se Hela pokusila dostat z okovů a zmarnit jejich pokus dostat se ven. Nedělalo mu to moc dobře, ale neměl jinou možnost. „Nevím,“ zavrtěl hlavou. „Většinu času jsem spal.“ Musel to být dlouhý spánek, pomyslel si.
Včetně té Heliny a Nárviho cely jich zde bylo celkem čtrnáct. Masivní dveře s malým zasunovacím okénkem opatřené mřížemi. Ani, když jste zůstali ticho, nešlo nic slyšet. Snad nějaké kouzlo působilo, aby případní vězni nic neslyšeli. Nárvi tě mohl slyšet nejspíš proto, že zdivo cely bylo poškozené a kouzlo tak narušené. Samota, ticho, slyšet je bít vlastní srdce. Hela věděla, jak vytvářet kobky.
Tvé kladivo zůstalo tiché. Necítil jsi ani jeho přítomnost. Bylo i záhadou, že bůh jako Nárvi stále cítil slabost. Něco zde bylo. Nějaké starověké kouzlo protínající každý kámen, vířící ve vzduchu, které bránilo bohům disponovat tou největší mocí. Tvou bylo kladivo, ale co Nárvi? Jaké přednosti měl on? Po otci? Po matce?
HOD |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Cely I když mně to nijak netěšilo, nechal jsem Nárviho aby zavřel dveře Helininy cely. Zřejmě to tak bude lepší. Do háje s tím vším... Nemůžu uvěřit, že je tak slabá, že tomu nemůže odolat.. Jak dlouho tu už asi je? Kouknu na Nárviho. "Aha... Hmm, dobře. Budeme to tedy muset zkusit zjistit". Pohledem přejedu po chodbě, počítaje kolik je tu cel. Dvanáct, to je dost.. Mohl by tu být někdo další.. Přejdu k prvním dveřím které jsou u mně nejblíže a vezmu jeden náhodný klíč. Chystal jsem se jej strčit do zámku a vyzkoušet zda půjdou dveře otevřít či ne, ale něco mně zarazilo. Z oněch ostatních cel neslyším vůbec nic, ani hlásku a ani teď se mi nepodařilo přivolat kladivo. Teď už jsem si jist že tu musí být něco, co mé schopnosti potlačuje, nebo aspoň část z nich. Zamyšleným pohledem sjedu na mladíka vedle mně. "Je tu něco co mi znemožňuje přivolat kladivo..." Na chviličku se odmlčím a pokračuji. "Pokus se použít nějaká kouzla ty, chci vědět zda by to šlo". Letmo kouknu Nárvimu do očí a pak chvilku čekám zda to vážně zkusí nebo ne a popřípadě také na výsledek. Už se ale také chystám začít otvírat postupně všechny cely, času není nazbyt. P.S. V pohodě, nevadí... Sice mně to trochu mrzí, protože tahle jeskyně mně VÁŽNĚ baví, ale chápu že budeš mít svých věcí mimo andor asi dost... :) |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Hodil 62 a od 51 - 75 jsou ostatní vězni mrtví. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Překvapení v celách
Nárvi se snažil s tebou držet krok, ale léta, kdy byl obětí trýznění jak na duši, tak na těle, si na něm vybral daň. Plahočil se velmi pomalu, přidržoval se zdí, a přesto jeho pohled byl odhodlaný. Nechtěl tě zklamat. Pokud jeho rodiče byli mezi živými jako ty, chtěl jim dokázat, že dokáže být silný jako jeho bratr. Nikdy jej nevinil za to, co se stalo. Měl stovky let, aby si ujasnil, co se tehdy stalo. Váli si myslel, že je otcem, až sám svou přeměnu nikdy neviděl. Netušil, proč otce tolik nesnášel. Ano. Udělal mnoho podlostí a vždycky se ke svým synům choval vstřícně, podporoval je.
Z myšlenek jej přerušil Thórův hlas. „Pokoušel jsem se mnohokrát, ale nejde to. Jinak bych byl dávno pryč,“ ušklíbl se jako raněné zvíře. „Blesky jsi mohl seslat nejspíš proto, že jsou součástí tohoto světa.“ Alespoň se snažil tlumočit to, co mu kdysi dávno říkala, Hela, dokud nepropadla svým strastiplným stavům.
Nárvi našel na zemi ležet pokroucený klacek. Pokrčil rameny a vzal si jej už jako podporu při chůzi, tak jako případnou obranu. Postavil se vedle tebe a pomohl by ti s čímkoli, co by za oněmi dveřmi bylo. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Překvapení v celách II ~Uhm, tak ještě dodatek :D~
Najít správné klíče pasující do cely, které nebyly ani označeny, ti zabralo nějakou dobu, ale po několika nadávkách a neúspěšných pokusech se dveře konečně se zaskřípěním otevřely. Nárvi, opírající se o hůl, ti nakoukl přes rameno, i když to chtělo se hodně postavit na špičky, protože bylo nižší než ty. Cela byla pustá. Tedy až na jednoho nocležníka, který usnul navěky. Oblečení na zaprášené kostře se už rozpadalo a žebra se stala dokonalou skrýši pro pavouka, který si v nich postavil pavučinové království.
„Ten nám asi moc nepomůže?“ povzdechl si Nárvi a vešel do cely, aby se podíval, kdo tento nešťastník byl. „Jsme tady jediní živí?“ zeptal se mladík a snažil se najít nějaký podpis, který by mrtvého identifikoval, ale nic. „Hela si nechala záležet, aby její cely byly plné, ale nikdy by nedopustila, aby takhle zemřeli.“
Pokud ses šel podívat i do ostatních cel, tak tě čekal stejný výsledek. Jen pár jich bylo prázdných. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro Hod oštěpem
Kopí prosvištělo vzduchem. Hrot bez smilování proklál démonovu zvrásněnou kůži a pokračoval dál, dokud si neprorazil cestičku skrz tělo. Netvor zachrčel a nechápavě zíral na zbraň trčící z jeho hrudníku. Kdyby to byla obyčejná zbraň, zasmál by se a vytrhl by ji. Místo toho se z něj začalo kouřit. Studenti do jednoho padli v bezvědomí na zem, i strážník a chudák bude muset vysvětlovat, proč skončil hlavou na hrudí jedné z dívek.
Pro tebe byla důležitá zpráva, kterou démon spolkl. Ten se snažil ze sebe vytrhnout kopí, ale bez úspěchu. Kopí začalo lehce zářit a v další chvíli dopadlo do kouřící hromádky popela.
„Co je to tam za kravál?!“ zařval jeden z přihlížejících. Jak zalézal zpátky, mohla jsi ještě zaslechnout: „Pitomí studenti.“ Výhodou pro tebe bylo, že smrtelníci mnohdy nechtěli vidět to, co se ve skutečnosti děje. Mohla jsi jim před nosem mávat kopím a oni si mysleli, že je to oštěp na vrhání.
Když sis šla pro kopí, mohla se zpráva stát součásti popela. Nestalo se tak. Kožený váček byl zasypán tenkou vrstvičkou a na koženém povrchu zářila tobě dobře známá slůvka ochrany. Ten, kdo zprávu poslal, nejspíš čekal potíže a právem.
Jestli ses rozhodla přečíst zprávu nyní nebo až na pokoji, je na tobě. Na malém papírku, který vypadal, jako by jej někdo vytrhl z malého notesu, stálo:
Potíže v Římě. Démon nemoci. Hrozí mor. Podezření na další bohy. |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro On vidí!
"Jsi vážně sakra pěkná. Myslel jsem, že to už neuvidím... a na tu chvíli mi to vážně chybělo." Zamrkám, jako bych nevěděla, co to Áres mele. Pak mi to dojde a s výsknutím jej obejmu. Pak si uvědomím, co to provádím, zarazím se, odtáhnu se a s očima upřenýma všude ne jen na něho, špitnu: „Gratuluji.“
„Co pitevna?“ zeptám se, když Áres začne vyjmenovávat všechno, co by bylo dobře sebou mít a tak. „Tam se najde věcí. Dokonce i mrtvoly,“ zazubím se a kdo by mě neznal, by si myslel, že si to užívám. Ono, možná i ano. Hem. Už velmi dlouho jsem nebyla v nějaké pořádné akci. Ne s jiným bohem. Měla bych to dělat častěji, pomyslím si při sestupu do nemocničních katakomb. Pitevnu není složité najít. Není složité ani složit zde pracujícího doktora a nejspíš jeho učedníka, učence, padawana? Nechť tě provází síla. Na stole leží rozpitvaný člověk. Sladké, jak jsou křehcí i za mrtva.
„Hm, možná budou další těla i ve skříních,“ ukážu ke zdi s kovovými šuplíky. Na některých byla čísla, na jiných ne. Podobné číslo bylo přidělané i na prstu pitvaného na stole. „Děsivé. Po smrti se stáváš číslem,“ otřepu se a jdu si prohlédnout náčiní, které tu používají. „Co třeba tohle?“ vytáhnu obrovské kleště, kterými se… ne, nechci vědět. „Skalpelů je tu taky docela dost.“ |
| |
| soukromá zpráva od Artemis *Alyss Ellery* pro |
| |
| soukromá zpráva od *Árés* Alexander Rubin pro Zarazím se nad jejím počínáním. Abych pravdu přiznal, líbí se mi to. Zdá se, že jí na mně fakt záleží a hned to jednomu zpříjemní chvíli. Když máte před sebou sexy kočku s rudými vlasy a divokou, hned máte chuť tu nanicovatou situaci rychle ukončit. Nebo také smýšlíte nad tím, jaké by to bylo si to rozdat na pitevně. K té pitevně mimochodem i míříme. Abych si tam obstaral potřebný arzenál zbraní a vzal na pomoc nějaké mrtvé duše, protože tam kam půjdeme následně by se nám mohli hodit. Nechávám krásku, ať se vyřádí na doktorovi a jeho společníkovi. Ženy a násilí. Pro lepší pochopení, ženy provozující násilí. Je na to vlastně pěkný pohled. Artemis je prostě má drsňačka. Se zkoumavým výrazem pohlédnu na rozpitvaného člověka. Jak sladké. Vlastně vůbec mne ta chuť, si to rozdat vedle toho kamaráda na stole, nepřešla. Soustřeď se. Musíme zachránit Vatikán před zombie apokalypsou, za kterou vlastně můžeš ty sám. "Nemysli tak..." Šeptnu k Artemis, kterou na malou chvíli obejmu kolem pasu z jisté divné potřeby, jako kdyby to mělo být snad naposled. Otázkou je, jestli za to může to místo a nebo je to nějaká divná předtucha něčeho. Pohlédnu na náčiní. "Fajn... hodím na sebe ještě bílý plášť a budu si hrát na doktora Frankensteina." Mrkl jsem na ní a tak jsem i udělal. Oloupil jsem doktora o doktorský plášť, nabral si pár skalpelů. Ony kleště. Pokusím se vyvolat aspoň dva pomocníky. Hod na úspěch - 44% |
| |
| soukromá zpráva od Sigyn *Sebille Moretti* pro Snažila jsem se na tu runu nemyslet, ale trápila mě podobně jako mého muže, který to sice taktéž nedával znát, ale já to tak nějak tušila. V jeho očích se leskla starost a ne jen o mě nebo o naše děti. Vím, že musím být silná za nás oba a věřit, že to zvládneme, jako všechno. vždyť i po oddělení od sebe jsme se nakonec našli a opět mohli spojit své životy. "I po dlouhém odloučení." Doplním po polibku. Jeden mi však nestačil a tak jsem se téměř ihned natáhla pro další. Vlastně pro několik. Napadne mě, jaké naše pátrání asi bude, když si vezmeme jaké životy jsme snili. Už teď máme v zádech paparazzi a jen se děsím novinových článů na tohle téma. Naštěstí nad tím nepřemýšlím dlouho, neb Loki odpovídá na mou otázku ke komixům. "On s těma svýma prackama a doktor? Bohové, tvůrci se zbláznili!" Vydechnu zhrozeně a plácnu se do čela, načež se zasměji. "Lady Loki?" Pozvednu tázavě obočí a zadívám se na něj. "To jako vážně?" Představa že by Loki byl žena je ... velmi zvláštní. Kol a kolem i zajímavá a nemám nutkání ji nějak zavrhovat nebo odmítat, ale... raději ho mám jako muže. "Teď už nebudeš prohrávat. Máš mě... společnými silami dosáhneme úspěchu." Pousměji se a přitulím se k němu v objetí. |
| |
| Zombie? ~Áres~
Áreovo obětí mě přinutilo se na něj na chvíli přitisknout a spokojeně zamručet. Vidět mě tak jiní bohové z našeho panteonu, tak nevěřícně kroutí hlavou. Kde byla tak Artemis, která nesnášela přítomnost muže? Stačilo, aby promluvili, a už jsem vztekle syčela, že nepřímo podceňují ženy. A nyní jsem se nechávala jedním objímat a dokonce tím nejvíce mužským = Áreem.
Zavrtěla jsem nechápavě hlavou, proč zrovna bílý plášť, ale jeho boj. Já jsem mezitím pokračovala ve vyzbrojování a musela jsem nějak přizpůsobit, protože ve skoro odhalujícím oblečení jsem vypadala… divně. Nebyla jsem zvyklá takhle bojovat. Stačilo jedno lusknutí a mé obyčejné oblečení smrtelníků se za miniaturních jiskřiček proměnilo v koženou lehkou zbroj. Skalpely jsem nyní měla ve vaku na dýky po obou stranách boků, těžkopádné kleště byly připevněné k dvojitému opasku. Jak kouzlo skončilo, upravila jsem si nátepníky.
Pokud byl Áres fascinován mnou, já se otřásla při jeho vyvolávání mrtvých. Cítila jsem najednou lepkavou lísavost smrti, která se po pitevně rozšířila jako mor. Ruce jsem si dala kolem pasu, a kdybych byla malá vystrašená holka, couvla bych do rohu a schovala se ve stínu.
Jako PJ: Tvůj hod po přičtení bonusu: 49%
Sám jsi cítil, jako ti kolem prstů probíhá samotná smrt. Jako by ses natahoval do nejhlubších útrob Tartaru a chtěl vytáhnout samotného Krona. Mrtvola na nejbližším stole se pohnula. Chrčivý zvuk vycházejících z jejich úst procházející dávno ztrouchnivělými hlasivkami, dával znát, že ON ŽIJE! Zombie přehodila nohy přes hranu stolu a modravý plášť sjel z jejího těla. Dívat se na mrtvolu s pokročilými známkami zatuchlosti přiměla Artemis se otočit, protože jí zrovna nelákalo se dívat na povislé mužské přirození, které by nezvedl ani jeřáb.
Probudila se jen jedna. Na to, jak ses začínal cítit mizerně, to šlo.
„Můžeš to nějak… obléct?“ zakňučela Artemis stále se soustředící na špičky svých bot otočená k tobě zády. |
| |
| Pomocník Igor, vždyť je to jasné ~Artí~ Měl bych se poplácat, že si umím vybrat. Artemis to vážně sekne. Nikdy jsem si toho nevšiml, abych pravdu přiznal, nikdy jsem nad ní jako nad ženou nepřemýšlel. Nekoukejte na mně tak. Byla to ženská bojovnice a bojovala za své práva a tak. Choval jsem se k ní jako k chlapovi. Tehdá jsem byl tak nějak hloupý a tak vůbec. Má nejoblíbenější výmluva. Navíc hodlám nyní tvrdit, že tomu je jinak. Zmoudřel jsem. Když k vám dojde na návštěvu smrt, nikdy to není příjemná návštěva. Ani teď to nebylo a to jsem si od ní vypůjčil služebníčka. Nějak to se mnou však zamávalo než obvykle a navíc přišel pouze jeden. Co se to sakra děje? Divil jsem se, když jsem se musel na chvíli přidržet stolu, kde se právě probouzela mrtvola k životu. Takže jsem byl tak nějak mimo, abych hned zareagoval a oblékl našeho pomocníka. "Oh, promiň." Nic lepšího jsem nenašel, než ten bílý plášť, který jsem s pracně ukradl. Přehodil jsem ho přes toho-co-z-mrtvých-vstal a chvíli uvažoval nad tím, že by si možná zasloužil i nějaké jméno. "To je prosím, Igor." Představil jsem Igora Artemis a udělal bych to naopak, kdyby ta bytost měla mozek. Mám pocit, že ten už je dávno kdo ví kde. Stále se mi nelíbilo, že mi je nějak divně. Neznamenalo to nic dobrého. Skousl jsem si ret. Nevím jestli na to mám upozorňovat svou krásku nebo to nechat být. Třeba to je přechodné... a třeba ne. Podal jsem Igorovi zbraň v podobě nůžek. Nic lepšího jsem pro něj nenašel. "Vzhůru zachránit Vatikán." Možná to neznělo tak dobře, jak bych chtěl. Nedivte se mi. Není mi zrovna dvakrát nejlépe. |
| |
| Láska, s níž prohrávám jen své srdce ~Sigyn~
Zasmál jsem se. Ano, Thór jako doktor. Pobavilo mě to také, ale lidská fantazie nezná mezí. Bůh se mohl cítit polichocen nebo vzteky házet blesky. Nedivil jsem se potom řeckým bohům, kteří trestali smrtelníky kvůli každé prkotině. My nanejvýš tropili vtípky mezi sebou. Nebo jsem to byl hlavně já. Nudil jsem se. Chtěl jsem, aby se něco dělo, měnilo se, bylo stále v nějakém ruchu. Ostatní za tím viděli jenom podlost. No, možná tam trošičku byla. Dobře, byla jsem podlý a bavilo mě to.
Tuhle ženu jsem si nezasloužil. Jak neustále za mnou stála, chránila mě a viděla ve mně někoho, kým jsem byl doopravdy. Byla to ona i naše děti, které mne na nějakou dobu usmířili. Tedy až do doby, než se stala ta věc s Baldrem, ale minulost zůstane minulostí a nemůžu ji nijak změnit. Raději jsem žil přítomností. Staletí, která jsem strávil převlečen za smrtelníka, mě naučila jediné. Dívat se pouze vpřed, jinak by vás život velmi rychle otrávil a stačilo by pouze lusknutí a byli byste pryč. Už jednou jsem měl na mále. Nebylo to příjemné.
„Jsi dokonalá, lásko,“ prohrábl jsem její zlatavé vlasy a políbil ji na čelo. Vždycky voněla po květinách. Miloval jsem to. „Co po zbytek noci?“ usměju se trošičku rošťácky. „Jako bohové spát nemusíme,“ aniž bych čekal na odpověď, postavil jsem se, vzal ji do náruče, byla překvapivě lehká, a zamířil do ložnice s prostornou postelí. Jako všude v bytě vše bylo v norském stylu. Položil jsem ji jemně do měkkých kožešin a dlouze políbil. „Miluji tě.“ |
| |
| Tolik k veřejným postům, co? :D - Loki - Vzácná chvíle klidu a lásky. Souznění duší. Samozřejmě mě sžíral strach a touha najít Váliho a zjistit, jestli přeci jen není možná na živu nějakým zázrakem i Nárvi, ale již jsme se domluvili a nehodlám to měnit. Ráno moudřejší večera. Jeho polibek a láskyplná slova mě přimějí starosti na chvíli odložit stranou, nenervovat se jimi a plně se oddat těm okamžikům nás dvou ve společném objetí. Tedy do chvíle než mě s naprostou jistotou, že svolím, vezme do náruče a odnese do ložnice. Jistě, že neprotestuji. "Někdo ti tu opravdu musel chybět." Zašeptám mu do ucha se smíchem na rtech, než mě položí do kožešin. Je to jako na Asgardu, ba dokonce možná lepší, neb tady se jen těžko mohu bát, že se za dveřmi objeví Všeotec nebo Thór, aby mého muže odvedli na nějakou výpravu. "Ukaž mi jak moc." Vyzvu jej šeptem s dalším polibkem a pohladím ho po hrudi, rozepínajíc při tom knoflíky košile. V některých chvílích si říkám, zda opravdu toužím po obnovení Asgardu. A i kdybychom jej obnovili po svém, jaké by to pak bylo? Svět smrtelníků má něco do sebe, ale pravda, neustále myslet na to, že se včas musím přestěhovat nebo zmizet, změnit podobu, přetrhat přátelství a začít znovu. Ne. Tohle je opravdu věc, kterou nemám ráda a v tom má království bohů jasně navrch. |
| |
| soukromá zpráva od Thór *Chris Hemsworth* pro Kobky Helhaimu - Může to být ještě horší? "Součástí tohoto světa.." Zopakuji tiše a zavrtím hlavou. No, nevím nejsem si tím jistý. Možná to tak je, možná ne. Vlastně je mi to úplně jedno, protože teď se musím soustředit na důležitější věci, než řešit to, jak tu funguje magie. Letmo jsem mrknul po Nárvim. Zřejmě si našel nějaký klacek, jež mu slouží jako opora. Dobře, aspoň se budu moci více soustředit na ostatní věci. S klíči v ruce jsem zkoušel otevřít první dveře. První klíč nic, tak jsem zkusil další. Ten bohužel také nepasoval, což mně začínalo trochu rozčilovat. Už jsem myslel na to že bych dveře vyrazil, ale asi by to nebylo úplně nejmoudřejší. Tak jsem jen tiše zaklel a zkoušel to dál. No konečně... Dveře se mi otevřít nakonec podařilo. Nadechl jsem se a pomalu jsem začal otvírat, zvědavý zda bude něco nebo někdo uvnitř. A skutečně tu něco je, ale rozhodně ne to co bych si přál. "Ne, ten asi ne..." Odpovím Nárvimu a povzdychnu si. Kdopak tenhle nešťastník asi byl? Udělám krok vpřed a na chvilku se na kostlivce zadívám. Jsme tu já, Nárvi i Hela, tak jen doufám že to nebyl nikdo z Ásgardu. "Možná.. Jenže teď už to tu zdá se Hela nevede". Řeknu stroze, možná i trošičku naštvaně. "Podívám se na další". S tím vyjdu ven z cely a začnu otvírat a prohledávat ostatní. A všude to samé. Buď nic a nebo další mrtvoly. Jak jsem to všechno viděl, začalo to ve mně vřít. Křesťani nenávidím už celá staletí, ale teď... teď bych měl chuť všechny pobít. A myslím že vím kde bych mohl začít. "Tak, teď už je tu jen jediná možnost". Otočím se a udělám pár kroků k Nárvimu. "Až vyjdeme nahoru tak to bude určitě nebezpečné. Nárvi, na Midgardu máš rodinu. Potkal jsem tam Sigyn i Lokiho. Ať už se bude dít cokoli, i kdybych na tom bych byl špatně, tak nic nezkoušej. Raději jdi pryč, uteč. Hraesvelg ti bránu otevře a přes most tě pustí když mu dáš pár hádanek. Možná se nebudeš moci hned dostat na jiný svět, ale budeš se moci aspoň schovat... Udělám vše pro to abych toho zkurvence porazil, nebo aspoň co nejdéle zdržel". Poplácám chlapce po rameni, povzbudivě se na něj usměji a pak už se otočím a pomalu vyrazím pryč, ven z vězení. Vím že to dnes asi dopadne špatně, s tím už jsem smířený. Ale i tak bych se pokusil dávat pozor a neupoutávat moc pozornosti pokud by to šlo. |
| |
| Cesta ven ~Thór~ P.S. – můžeš psát veřejně :)
Dveře cel se neochotně otevíraly a skřípavým zvukem dávaly najevo, že chtějí zanechat svá tajemství pohřbená. Polorozpadlé kostry s pohledem upírající se na protější zeď. Mít schopnost ukázat své pocity, nejspíš by se ve všech lebkách zračila zoufalost. Některé skelety měly společnost v podobě malých koštérech krys, jedna dokonce i klubko s nití, se kterým si pohrál kočičí zub času. Prach se vznášel jako plahočivá mlha, štípal v očích a dusil.
Nárvi tě kulhavě následoval s doprovodem tichého klapotu hole. V jeho mysli vířilo spoustu zlých myšlenek. Co kdyby takto skončil on? Byl někdo z nich bohem Asgárdu? Mohl tu ležet jeho otec? Matka? Bratr? Sevřelo se m hrdlo, ale snažil se být statečný. „…Nárvi, na Midgardu máš rodinu. Potkal jsem tam Sigyn i Lokiho…“ Zastavil se. Jeho obavy, že by zde mohl ležet někdo, koho by znal, se rázem rozplynuly. Zamrkal a ruce se mu lehce rozklepaly. Další část Thórova proslovu jej moc nepotěšila. „Počkej, musím ti…“ Poplácal jsi Nárviho po rameni a vydal ses směrem z vězení. „…ti něco říct,“ zamumlal mladík, což jsi už neslyšel, protože jsi vyšel ven na chodbu. Slyšel jsi pouze poslední známky klepotu jeho hole, než zvuky vymizely za prvním rohem.
…
Něco bylo špatně. Kladivo jsi stále nedokázal přinutit, aby se k tobě vrátilo. Na to sis už zvyknout mohl. Nicméně tu byl jiný problém. Když už jsi narazil při nejmenším na pátou slepou uličku a musel ses vracet, pomalu ti docházelo, že ses ztratil. Dojem, že je něco zle, byl umocněn, když se za tebou jedna ze stěn přesunula, a tak jsi ztratil nit, kudy jsi to před tím šel. Nenarazil jsi náhodou na rozdrcenou lebku už před nějakým časem? Nebo to byla jiná? Tohle místo bylo tak spletité až ti mohlo připomínat labyrint.
Zda tě tato myšlenka trkla, či ne, zjistil jsi, že tu nejsi sám. Táhlé zabučeno-vytí si prorazilo cestu až k tobě. Cítil jsi v tom zlobu a nenávist. Něco, co se schovávalo v těchto chodbách, chtělo tvou krev. Jak zvuk přišel, tak hned ustal a nastalo úmorné ticho.
Labyrint |
| |
| Už jen 14 a budeš zombie T_T ~Áres~
Igor… nice. Měla jsem sto chutí vrazit Áreovi šíp do oka, protože tohle se nedělá! Nemám ráda mrtvoly, který si neuvědomují, že by se hýbat neměly! Chtěl pomoct, ano, ale… Nebuď baba, babo! Napomenu se a hluboce se nadechnu. „Máme vše?“ Rozhodnu se, že dokud tu je zombie, budu si od té věci udržovat odstup. Ne, že bych nevěřila tomu, co Áres dělá. Velí mi tak zdravý rozum.
Dobře. Přeháněla jsem a kleplo by mě, kdyby mrtvolku Áres odvolal jen kvůli mně. Výhodou té zpropadené existence bylo, že se už nemůže infikovat. Alespoň jsem v to doufala. Takové ty posmrtné tiky jsou hnusná záležitost, a pokud máte po ruce luk, tak se jen těžce vysvětluje, že to je normální a měli byste přestat mlátit dřevem do pomalu se hroutící lebky.
Vyšla jsem ven na chodbu a počkala jsem, až za mnou vyjde Áres. Dejme tomu, že zombie tu vůbec není a to odporné sípání se odehrává jen v mé hlavě. Brr. Otočila jsem se ještě na Área. Ještě před pár chvílemi byl slepý. Nechtěla jsem si to přiznat, ale záleželo mi na něm. Jo holka, užije si a pak tě odkopne. Počítej i s touhle variantou. Kéž by to pravda nebyla. Vždycky budu mít sexy tělo, i když nebudu vypadat pokaždé takhle. Moderní zpodobnění žen mělo něco do sebe, ale modelky kost a kůže byly už i na mě moc. „Buď opatrný, ano?“ podívala jsem se na něj.
Jako Pj: Směr sklepení
Najít cestu zpátky ke sklepení není složité. Čeho si můžete všimnout, jsou pachy linoucí se jako slizcí úhoři na dně nádrže. Podivný lepkavý zápach vám těžkne na plicích (a to je co říct, když ani žádné plíce nepotřebujete) a čím více se blížíte do útrob nemocnice, tím je tento pocit nesnesitelnější. Jediný, kdo se zdá v klidu, je pomalu se belhající zombie s ostrými nůžkami v ruce.
Když scházíte po schodech, chodbu osvětlují bezpečností světla s šipkou ukazující směr únikového východu. Bohužel pro vás jdete přímo naopak. Dobrou zprávou pro vás je vy věšená mapka celého sklepního komplexu. Jestli takhle nemocnice předtím nebyla bunkr, tak si jen těžko vysvětlit, protože je tu tolik chodeb, které se přibližují labyrintu. Podle mapky sejdete hned vedle největší místnosti (1) s miniaturním popiskem skladiště. Všechny místnosti fungovaly jako skladiště. Nejhojněji byla využívána márnice, ale ta se nacházela o patro nad vámi. |
| |
| Noc plná vášní a ráno plné… zpráv? ~Sigyn, Loki~
Všechno krásné musí jednou skončit, i když v tomto případě to nebyl Thór ani Ódin, který by vás rušil během milostných hrátek, ale otravné sluneční paprsky, které si našly cestu skrze malou mezírku mezi záclonami a vykreslovaly tak osvícený pruh na posteli. Aby toho nebylo málo, rozezvonil se Sigyin mobil a svou neurvalostí se vás snažil dostat z postele. Poprvé vyzváněl krátce. Po druhé už déle. Vibrace rezonovaly a vytvářely nepříjemný pocit v hlavě. Během noci skončil na nočním stolku vedle postele.
~hlavně Sigyn~ Když už zvonil potřetí, konečně jsi byla natolik vzhůru, abys jej vzala a první, cos po ránu uslyšela, byl hlas tvého šéfa z práce. V jeho hlase jsi však mohla vycítit obavy. „La signora Moretti!“ spustil italštinou, protože přece jenom je to nyní i tvůj rodný jazyk a proč by Ital mluvil anglicky. Beztak to ani neuměl. Alespoň patřil ke starší generaci, která se urputně bránila pronikat do světa. „Můžete mi vysvětlit, proč nejste v práci? Vaše kolegyně vás omlouvala a vzala si i vaši směnu, ale od té doby od vás nepřišla jediná zpráva! Pokud jste schopná zvednout mi telefon, pak mi tedy vysvětlete, kde jste! Nikdy jsme s vámi neměli potíže, signora! Pokud si myslíte, že vaší omluvou je tahat se s nějakým hercem, tak to se mýlíte!“ Na chvíli se odmlčel, aby se mohl nadechnout. V pozadí jsi mohla slyšet neustále znějící rozhlas a obecně to tam bylo více živé, než obvykle. Že by nějaká epidemie? Nebylo by na škodu se buď zeptat pana Příjemného nebo zabruslit na internet.
„Čekám, signora…“ kolik tato situace měla řešení? Několik, ale každá z nich byla nevýhodná alespoň pro jednu stranu.
Po celou dobu tě Loki nechával a nerozptyloval, i když by rád chtěl a sám se šel mrknout na svůj telefon, pokud po něm byla nějaká sháňka. Jeho náhle vstání ve své celé nahé podobě a odchod do vedlejšího pokoje také nevěstilo nic dobrého. |
| |
| Neveselé ráno po úžasné noci - Loki - Musím přiznat, že dlouhá samota ne mě je znát a jsem neskutečně spokojená, že už si nemusím nic odpírat. Mám svého muže a věřím, že tu pro mě bude až do Ragnaroku. Někdo by koncem světa nazval pád pantheonů, ale díky tomu, že jsme přežili, mi dává tato nová éra naději, že budeme mít lepší život. Potíž sklonit se před Odinovou vůli jsem měla jen jedinkrát a to, když mi oznámil, že mě provdá za cizince. Za někoho, kdo ani nebyl bůh, ale byl zbožštěn pokrevní přísahou. Viděla jsem ho poprvé, když mi přinesl prsten a žádost o můj předem vynucený souhlas. Oba jsme se na sebe dívali s opovržením a odporem, ale já stejně přijala, ač možná on doufal v můj vzdor. Nehněvám se na Všeotce. Už dlouho ne. Dal mého miovaného muže a tomu s láskou zůstanu věrná navždy. Že takový výsledek nečekal? Možná opravdu ne a abych pravdu řekla, trochu mě jeho rozhořčení nad naší láskou těší. Sice bohové nemusí spát, ale rozhodně musí odpočívat, zvláště po bitvách a náročných nocích. My tu noc měli vskutku náročnou, jaká jen být mohla a možná by i ta bitva byla méně vyčerpávající. Není proto divu, že mi má melodie vyzvání docela dlouho, než se uráčím ji přerušit přijetím hovoru. Do všech trůnů ve Valhalle! V ten moment jsem probuzená až až, protože hlas mého šéfa nezní ani trochu dobře. Z Říma jsme vypadli rychlostí blesku, vlastně rychlostí Garmra a vůbec nic jsem neřešila. "Buongiorno, signore Palletino." Pozdravím plynulou italštinou, kterou u mě Loki mohl slyšet už v Římě. Nechám šéfa vynadávat a na krátkou chvíli vyhledám Lokiho ruku, abych ji jemně stiskla a po ustarané tváři mi mohlo přelétnout krátké pousmání. Následně jej pouštím, protože absolutně nevím, jak se mám hájit a Loki také jak vidím bude mít svých starostí dost. Vůbec jsme neřešili svět okolo nás, neexistovalo nic, než my dva a teď nejspíš oba budeme řešit následky tohoto rozmaru. Naše staré životy nás až příliš ovlivnili a nepomysleli jsme na ty současné. Pro Sleiphnirova kopyta, co mám asi tak říct? V tuhle chvíli se ani v nejmenším necítím jako bohyně, ale jako naprosto regulérně seřvaná zaměstnankyně, která se bojí o své místo. Při tom, by mi to mohlo být absolutně jedno, jenže není. Nejsem taková a dělám si starosti. "Já..." Nadechnu se, ale... Nevím jak pokračovat. Nejraději bych se nechala přemístit zpět a dorazila na svou směnu, jenže to nejde. Nemohu, když chci zjistit, kde se toulá nás Váli a jestli není nějakým zázrakem naživu i Nárvi. "... signore Palletino..." Oslovím ho nepříliš jistým hlasem. Přemýšlím nad nějakou nejvhodnější lží, která by byla použitelná a uvěřitelná ale... Já nejsem lhářka a neumím to. Ale pravdu říct také nemohu, sakra. "Vskutku nejsem schopna vysvětlit proč nemohu přijít do práce, signore, ale věřte mi, že k tomu mám hlubší důvod, než jen můj vztah." Snažím se to říci co nejpřesvědčivějším tónem, ale uvnitř mě sžírají pochyby. Tohle je něco, co určitě nechtěl slyšet. "Velice se omlouvám, ale mé záležitosti v Londýně jsou hluboce osobní a nemohu vám sdělit podrobnosti. Vzhledem k mé dlouholeté poctivé a bezproblémové službě si dovolím upozornit na fakt, že jsem doposud nevybrala žádné dny dovolené a tímto telefonátem bych ráda požádala o její vybrání. Uznávám svou chybu, měla jsem vám to zavolat dříve, ale můj odjezd z Říma vyžadoval naspěch. Zkuste mě prosím pochopit, signore Palletino." Apeluji na jeho svědomí a uznávám i nějaké city. Kdyby mi nadřízeného dělal Greg, asi bych to tímhle způsobem měla v kapse už jen při omluvě, ale toho bych nebyla schopná využít. Bylo by to ode mě velice zlé. Samozřejmě jsem si všimla i rozruchu na pozadí a vůbec se mi to nelíbilo. Možná i to byl důvod šéfova vyvádění a snaží se si na mě schladit žáhu z problémů v práci. "Smím se zeptat, co se u vás děje?" Optám se, pokud mi náhodou nezavěsil po mé nic moc říkající omluvě. |
| |
| Telefonát z práce ~Sigyn, okrajově Loki~
Na druhé straně telefonní linky bylo hrobové ticho, pokud vezmeme v potaz jenom nabručeného primáře, který zjevně potlačoval i hlasitější funění nebo se před sháněním tvé maličkosti proběhl. Shon byl v nemocnici jistě velký a potřebovali každou ruku, která by jim pomohla s nastalou situací. „Děláte si ze mě srandu?“ konečně promluvil doktor Palletino a jeho hlas zněl s výhrůžnou klidností. „Nemocnice je pomalu vzhůru nohama a vy si odletíte od Londýna? Máme tu nejvyšší pohotovost a…“ v pozadí jsi zaslechla zaklepání na dveře a následně se ozval zvuk, jak primář zakryl mikrofon vlastní dlaní. Zřetelně jsi mohla slyšet jen: „Hned tam budu…“
„Pokud máte takové starosti o to, co se děje tady v nemocnici,“ odpovídal na tvůj dotaz potom, co se opět vrátil k hovoru, „tak se laskavě vraťte volno… nevolno. Jinak rovnou můžete přijet podepsat výpověď. Přeji vám pěkný den, signora,“ a s tím ukončil hovor, aniž by odpověděl, na co ses ptala. Palletina jsi viděla jen párkrát. Většinou se zdržoval u sebe v kanceláří nebo sem tam na chirurgickém oddělení, kde prováděl zákroky. Zvláštní bylo, že ti nevolal Greg, který byl tvůj nadřízený. Buď byl zrovna na sále nebo se dělo opravdu něco hrozného.
Loki byl ve vedlejším pokoji a právě telefonoval. Na stole měl otevřený notebook a tam otevřenou webovou stránku nějakého žurnálu, kde byly vaše společné fotky. Nadpis byl napsán velkými písmeny a zněl: NAŠEL TOM HIDDLESTON KONEČNĚ TU PRAVOU ČÍ SVEDLA ONA JEHO? |
| |
| Špatný začátek dne... - Loki - Špatně. Mám chuť zaklít hezky od plic, když nadřízený promluví. Hrozba v jeho hlase ve mě vyvolává strach a klid s jakým ji pronáší je velmi nepříjemný. Tohle je zlý... něco se děje a já tam nejsem... tolik životů v ohrožení... Zatnu zuby a potlačuji slzy. Dohovoří a zavěsí mi, aniž bych měla možnost cokoli dalšího říct. Možná jsme se s doktorem nijak více neznali, ale byl to dobrý muž a dělal svou práci poctivě. I Greg byl takový. Musí to být skutečně velký průšvih, když nevolá on, ale šéf ještě nad ním... Napadne mě a mám opravdu velký strach z toho, co se tam děje. Na jednu stranu bych nejraději tu výpověď poslala a řešila své božské záležitosti, na stranu druhou mě to táhne k pomoci lidem, kteří ji potřebují a já nikdy nebyla příliš sobecká povaha na to, abych zvládla rozhodnout pro něco, co chci já na úkor jiných. S povzdechem odložím mobil, kde byl, vylezu z postele, obléknu na sebe pouze kalhotky a Lokiho košili a vyjdu z pokoje. Zaváhám, ale pak přeci jen jdu vedle za Lokim, abych zaslechla část jeho telefonátu a přivodilo mi to další starosti. Monitor notebooku hlásil to, co jsem tušila, že musí nastat. Znovu si povzdechnu a ze zadu přijdu k mému muži, abych mu položila ruce na ramena a jemně ho objala. Letmo jej políbím na krk a více ho nerozptyluji, jen tak dávám najevo, že jsem tady pro něj a spolu to všechno nějak zvládnem. Zpoza jeho ramena sleduji bulvární článek, který o nás byl sepsán a přiložené fotografie. U Všeotcova oka... ... Jsme v prdeli. |
| |
| Aspoň že z toho nebude papírování… i když vlastně jo! ~má drahá~
Bylo to nádherné. Po tak dlouhé době cítit její teplo, doteky, ochutnávat její pokožku, vonět k jejím vlasům, které vždycky svou vůní připomínaly zahrady, v nichž se starala o své květiny. Kdybych mohl, zůstal bych s ní po zbytek věků. Zapomněl bych na vše a nechával se ukájet jen její přítomností. Vytvořil bych nám dokonalý domov, kde bychom se nemuseli starat o problémy světa, ale věděl jsem, že se musíme ráno probudit a znovu vstoupit do reálného světa smrtelníků. Hráli jsme si na ně a musei jsme řešit jejich problémy. Jak rád bych světu vykřičel, že jsem Loki a musí přede mnou a mou ženou padnout na kolena. Ale kdo by mě bral vážně? Potom, co jsem se rozhodl si zahrát sám na sebe a Loki se stal jakousi ikonou potřeštěných fanynek. Svět se nudil. A já pomalu také. Naštěstí Sigyn byla střípek do monotónního života a já se rozhodl se jí držet a najít naše syny. Ať už živé či… ani na to nechci pomyslet.
První zvonění. Ignoroval jsem to. Pobavilo mě vyzvánění. Druhé. Kdo to Sigyn může volat? Když mobil upozorňoval na hovor po třetí, posadil jsem se a s úlevou zjistil, že se Sigyn rozhodla odpovědět. Přehodil jsem nohy přes postel a postavil se. Zdálo se, že to je důležité, a tak jsem ji nechal, aby si to v klidu vyřešila. Šel jsem vedle a vzal se na sebe alespoň spodky a kalhoty, abych tu nepohoršoval, i když mi to mohlo být jedno. Zajímalo mě, co se za celý den, co jsem trávil se Sigyn, změnilo. Dneska jsem měl ještě pochůzku. Obraz. Obraz mé ženy. Nevzpomínal jsem si, že bych si jej objednával. Možná Thór. Určitě to byl on.
Otevřel jsem svůj macbook a zkontrolovat příchozí hovory. „Sakra,“ postěžoval jsem si. Siggy. Volala mi má lidská manželka. Naštěstí jsem měl přes noc nastaven režim nerušit. Tohle musím vyřešit, pomyslel jsem si. Ještě jsem si sedl k notebooku a zabrouzdal na stránky bulváru, které měly v oblibě psát různé žvásty a pomluvy. Byl jsem ihned na titulní straně i se Sigyn. Zaskřípal jsem zuby. Divil jsem se, že to vyšlo na povrch až teď, i když půlnoční čas zveřejnění by i seděl.
Odstoupil jsem od stolu a vytočil číslo svého právníka. Měl jsem plán. Můj právník Adam McKay byl jeden z nejlepších v Británii a věřil jsem, že můj rozvod nebude problém. Chvíli trvalo, než mi to zvedl a já konečně mohl řešit svůj malý problémek. „Ahoj Adame,“ pozdravil jsem ho. Zároveň jsme byli i přátelé. „Potřeboval bych zařídit rozvodové papíry. Jo, myslím se Siggy a ne, není to kvůli článku. Už déle jsme si nerozuměli a víš jaká je.“ Siggy byla tak trochu zlatokopka, ale tolik mi připomínala Sigyn, že jsem pro ni byl schopen udělat všechno. „Vážím si toho. Díky. Dnes se za ní stavím a sama ti to podepíše. Měj se.“ Měl jsem v plánu využít své přesvědčovací schopnosti. Když něco chci, tak to i dostanu.
Další hovor byl od mého manažéra Stevea. A sakra. Nyní byla řada poprat se s ním. To bude zábava. Jakmile to zvedl, ihned začal. Spustil, že jsme se přeci domlouvali na to, že všechny své partnerky, … moment, všechny? Zas takový sukničkář nejsem! … nemám tahat na veřejnost, že jsem tak pro fanynky mnohem přitažlivější. Jako bych už nebyl tak. Navíc jsem ani sám nechtěl Siggy „zveřejňovat“, protože jsem měl strach, co kdyby se objevila Sigyn a díky tomu by mě začala nesnášet. Kdyby to nezjistila, měl jsem v plánu se s ní potajnu rozvést a nic o tom neříct. Jen se objevil jeden otravný skřet a všechno tohle zhatil. „Muselo se to jednou stát, Steve,“ oponoval jsem. „Fanynky to přežijou. Už mě nebaví ten samostatný život na veřejnosti. A ne, čas nemám. Letěl jsem do Itálie, abych měl klid. Nemůžu každý den lítat na nějaké večírky nebo natáčet. Domlouvali jsme se tak,“ upozorním a vzdychnu. To bude na dlouho. Dotek Sigyn mě přistihl při činu a jednou rukou jsem ji hladil po boku. Byla dokonalá. A ta její vůně. Měl jsem problém to teď netípnout a nedoprovodit ji znovu do své postele. „Díky. Jo, vím. Bulváru se nevyhnu. Četl. Úžasné. Být Lokim, tak jim tu jejich budovu nechám zmrazit. Jo,“ zasmál jsem se. Ve skutečnosti bych ji nechal shořet, ale to je detail. „Dej mi tak týden.“ Asi během toho týdne spáchám nějakou nehodu, při které zahynu. Pak bych měl klid. „Měj se.“ Típl jsem to a otočil se čelem k Sigyn. Mobil letěl na gauč a já si ukradl jeden dlouhý a vroucný polibek. „Vyřešila jsi to?“ zeptal jsem se a prohrábl ji vlasy. |
| |
| Aby toho nebylo víc, než si myslíš... - můj milý - Pomoc... výpověď... Ty dvě slova mi rezonují v hlavě po celou dobu, co Loki vyřizuje svůj telefon. První jsem nezaznamenala, to jsem řešila své, ale zhruba v půlce druhého jsem se objevila a objímala svého muže. Opětování doteku mi vyčaruje úsměv na tváři a nechám své blonďaté vlasy, aby jej lechtaly na rameni. Jeho vtípek na vlastní osobu by mě rozesmál, kdyby dále netelefonoval a já na sebe nechtěla poutat pozornost posluchače na druhém konci. Jakmile zasvěsí, zahihňám se, ale spíš je to způsobené tím s jakou žádostivostí si mě přitáhne k sobě aby mě mohl políbit. Veselost mě však přejde ve chvíli, kdy se zeptá na můj telefonát. "No... ne příliš slavně." Připustím posmutněle. Nevím, co mám dělat. "Já... Asi budu muset zpět do Říma." Nadhodím velmi nejistě a poukáži k notebooku. "Tohle mi v očích šéfa na reputaci moc nepřidalo a zřejmě se děje něco vážného, protože tam byl shon." Shrnu svůj problém a přitulím se k němu. Nechci ho opouštět, ale dokázala bych se sebou žít, kdybych neodjela pomoct potřebným? "Ty sis vedl lépe?" Přesměruji své starosti raději stranou v zájmu věnovat se těm jeho. |
| |
| Lépe. Raději bych to měl všechno už za sebou ~Sigyn~
Znal jsem Sigyn a věděl jsem, že by nikdy nedopustila, aby nemohla pomoct potřebným. Na Asgárdu ji lidé milovali a díky tomu jsem v jejich milost připadal i já, i když se mi raději vyhýbali. Ale několikrát se mi stalo, že mě sem tam zastavila nějaká žena a s poděkováním pro mou ženu mi podala košík s ovocem, abych jej předal. Chlapci si vždycky pochutnali a já nemohl vtipkovat na Sigynin účet. Ty časy mi čím dál víc chyběly. I když na dav fanynek jsem si stěžovat nemohl. I když fanfikce byl rád vynechal. Opravdu nevidím nic na tom, že spolu spí Thór a Loki, i když se jedná jen o filmové předlohy. Vážně ne.
Neuhnul jsem trochu od tématu? Tak ještě jednou. Znal jsem Sigyn, ale nelíbilo se mi, že by se měla vrátit do Říma beze mne. A vlastně, proč bych měl vyzvedávat nějaký obraz, i když jeho původ mi byl stále skryt. Mohl bych se na to vykašlat a poslíček by nakonec odešel. Bylo by to ode mne nefér, ale odkdy jsem já férový, že?
„Možná to jenom zveličil nebo zrovna volal kvůli nějaké nehodě,“ šlo na mě vidět, že nechci, aby odjela. Sakra, vždyť jsem ji před chvíli naše a měl bych ji zase ztratit? Jo, budu vědět, kde bude a budu na ni mít kontakt, ale… chápete mě? „Naši synové jsou důležitější než…“ nedořekl jsem to. Zněl jsem sobecky, ale já jím jsem! „Co když rychle zařídím všechny pochůzky a Garmr nás odvede do Říma? Nechci tě ztratit z dohledu. Ohledně toho obrazu… není pro mne důležitá. Můžu zavolat, aby si jej nechal jako památku a peníze pošlu.“ Asi zním docela zoufale, co? |
| |
| To sice ano, ale mě se podepisovat tu výpověď moc nechce - milááášek Lokíšeeek - Osud nás zvláštně trestá, akorát teď jej nemohu přímo pojmenovat. Dříve to byl Odin... Teď? Kdo ví. "Nevím, zase tolik Palletina neznám, ale kdyby to nebylo vážné, naháněl by mě Greg a ne někdo ještě výš..." Vyjádřím své jasné obavy. Ani si neuvědomím, že můj milý určitě neví o kom vlastně hovořím, domyslet si může jejich pozice nademnou, ale tím to tak končí. "Vyhrožoval mi i výpovědí, jestli nepříjedu." Zakroutím hlavou a cítím se bezradně. Všímám si, že Loki nechce abych jela a mě bodne u srdce ze zjištění, že si vyměňujem role. Dříve to byl on, kdo odjížděl a já nebyla schopná říci "nejezdi", jen jsem se na něj dívala s němou prosbou a nechala jsem ho jít, protože ať se nám to líbilo nebo ne, Všeotec porušil a tak se muselo stát. "Důležitější než co?" Chytnu se na jeho nedokončené větě a káravě se zamračím. "Než lidé, kteří v nás ještě nějakým způsobem věří a dodávají nám sílu?" Nikdy jsem nikomu neslíbila, že budu stát při všech okolo a budu nápomocná... to byla jen má dobrá vůle. Starala jsem se o všechny kolem, byla bych schopná se pro všechny rozdat, ale jedna věc se změnila mou svatbou a to, že jsem dala slib. Věrnost a podpora kterou jsem svému muži přislíbila měla pro mou morálku vyšší prioritu. Kdyby mě Loki požádal, abych nejezdila, s největší pravděpodobností bych skutečně nejela. Nutkání nenutkání, já se sobecky dokázala zachovat, ale jen pokud jsem tím šla bok po boku se svým manželem. Nejsem příliš vzdorovitá žena, co si budem nalhávat. Krátce přikývnu nad jeho návrhem a zamyslím se nad tím. "Bohužel, prořekla jsem, že jsem v Londýně, takže i kdybych se tam s Garmrem vypravila hned, bude to více než pozdezřelé. Máme tedy nějaký čas a můžeme obejít vše, co potřebuješ a pak bys mě mohl doprovodit, ale pokud je tam potřeba má pomoc..." Vysypu ze sebe jednu myšlenku za druhou a sevřu jeho ruku. "... vskutku nevím, co bys mezitím dělal. Na mém pracovišti není možné abys mě měl pod dohledem, miláčku..." Konečně se mi z tváře vytratí, alespoň na pár chvil, veškeré starosti a usměji se nad představou Lokiho běhajícího po nemocnici mě za patama. |
| |
| Z bláta do louže... Tak nějak jsem doufal že se Nárvi objeví za mnou a půjdeme dál společně. Ale evidentně je tu něco špatně, hodně špatně. Že stále nemohu přivolat kladivo mně sice štve, ale není to to co mně pálí nejvíc. Co to k sakru... Proč by si tu Hella dělala takový bludiště? Aby jí neutekly vězni? Trochu ironicky jsem se pousmál, zavrtěl hlavou a pokračoval jsem dál. Ne jen tedy že jsem na místě na kterém jsem, ale teď to dokonce vypadá že jsem ztratil Nárviho, ba dokonce i sám sebe. Tohle mi musí někdo dělat schválně, nemohu mít přeci pořád takovou smůlu! Chtěl jsem jít dál, ale každá cesta se zdála že jsem tamtudy už šel nejméně dvakrát. Mít tu své kladivo tak bych se na všechno vykašlal a cestu si prostě prorážel, ale tohle je vážně děs. Těmi všemi chodbami mi to začalo připomínat nějaké bludiště. A když jsem uslyšel ten podivný zvuk, tak mi začalo pomalu všechno docházet. Bludiště, bučení.. No ne.. To by mně vážně zajímalo kdo si na mně tohle nachystal. Na světě sem už dost dlouho a vzhledem k tomu kdo jsem mám dost informací abych věděl co to tady v tom labyrintu se mnou je. No, ačkoliv nejsem v nejlepším stavu, tak doufám že na Minotaura to bude ještě stačit. Ať tak či onak, vydám se dál skrze labyrint, snažíc se dostat ven. A samozřejmě při tom myslím i na toho netvora který tu je také, takže si dávám pozor na cestu. |
| |
| „But if I had you, that would be the only thing I'd ever need“ ~my love~
Proč všechno najednou muselo být tak složité? Nedalo se říct, jestli jsme se měli lépe za dob panteonu. Tak nám na krk dýchal Všeotec a tady? Tady to jsou naši šéfové, manažeři, advokáti… výčet by byl ještě podrobnější, ale vězte, že mám lepší věci na práci, než vyjmenovávat vše, co mi otravuje život. Sice jsem už takovou moc neměl, ale kdybych chtěl, dokázal bych celý Londýn pohřbít pod trosky, ale proč bych to dělal? Je tu pěkně, pěkná architektura a svou drahou musím vzít na Londýnské oko. Ten výhled je neskutečný. Hlavně z důvodu, že tu konečně není žádný had, který by mi plival jed od obličeje.
Aspoň něco. Vyřešit otravné záležitosti počínaje Siggy, konče nějakou tou pochůzkou, která mě čeká. Nemohl jsem Sigyn říct, aby se na svou práci vykašlala, což v budoucnu bude muset udělat. Nikdy jsem ji nerozkazoval, pokud jsem nebyl opravdu rozčílený a nerozhodl se rozbít vzácnou keramiku u nás doma. Nevydržel jsem nátlak a musel jsem nějak upustit páru. Divím se, že i potom se mnou měla Sigyn slitování. Nezasloužím si ji.
„Dobře. Půjdu se obléct, jestli chceš, můžeme skočit do nějakého obchodu a koupit i něco nového na tebe,“ usmál jsem se. Nechtěl jsem se jenom mračit. Moje ehehehe je celosvětově známé. „Obávám se, že zde nic pro tebe nenajdu, i když v té košili ti to sekne,“ pozvedl jsem jedno obočí s koutkem úst. Naše oblečení bylo docela špinavé. Naštěstí jsem mohl špínu nechat na jejím oblečení zmizet, i když by ji tam stále měla. Přece nebudou mou milovanou někdo nazývat špindírou. |
| |
| Být či nebýt zombíkem? To je oč tu běží Artí Máme vše? Položím si také onu otázku a mohu říct jediné, nemám ani nejmenší tušení. Cítím se divně. To, co se v této chvíli děje, je naprosto divné a vypadá to, že to divné ještě bude. "Asi ano." Nějak více jsem se nezabýval tím, že by se Igor třeba nemusel dvakrát zamlouvat mé krásce. Pomocné ruky totiž není nikdy dost a zdá se, že mi budeme potřebovat každou pomocnou ruku, co se nabídne. Kdyby nebylo toho zatraceného strýce, tak se určitě do ničeho takového nedostaneme. Těžce jsem se vykodrcal ven. Její starost mi vykouzlila úsměv na tváři. "To stejné platí pro tebe. Buď opatrná, zlato." Mrknul jsem na ní. Samozřejmě, že mne to potěšilo. Vypadá to tak, že máme vztah. Dozvědět se něco takového kdysi dávno, asi bych si poklepal na čelo. Teď jsem vlastně... šťastný. Přestává se mi to líbit. Ten zápach a to všechno kolem. Pohledem vyhledám krásku, abych se ujistil, že to není jen můj problém. Igor si s tím starosti tak nějak nedělá. Přejdu k mapce a notnou chvíli si jí prohlížím. "Máš nějaký návrh, kočko? Nebo půjdeme rovnou za nosem?" Není mi dvakrát nejlíp a abych pravdu přiznal jsem rád, že jsem rád. Doufám, že tento stav co nevidět přejde. Co se to se mnou sakra děje? Takže to vypadá na to, že se v této chvíli z Artemis stává kapitán a hurá vyslechnout si její rozkazy. |
| |
| Mínóův labyrint… aspoň to tak zatím vypadá ~Thór~
Jako by se ti smůla lepila na paty. Pokud Nárvi následoval tvé kroky, byl ve stejném průšvihu jako ty? Znamenal ten zvířecí bučivý řev, že jej netvor našel? Jako by si někde řekl, že bude zábavné si z panteonů udělat vlastní puzzle a dát dohromady nemyslitelné. Ano. Pod Helheimem bylo bludiště chodeb, které buďto chránilo před tím, co se nacházelo nahoře nebo pohřbívalo ty, kteří se odvážili vstoupit na tento svět bez vstupenky.
Těžké kroky dopadaly na zaprášenou zem, chrčivé nádechy se odrážely ode zdí. O kámen zaskřípaly ostré drápy a ty jsi mohl zpoza pravého rohu zahlédnout jeden z rohů. Netvor těžce dopadl na druhou nohu a odhalil tak podivná rozeklaná kopyta. Hrbil se, jako by na zádech nesl váhu celého světa a jeho vzezření se hodilo do těchto míst. Místo tlamy, kterou bys očekával u býka, měl lebku zborcenou krví. Na těle měl podivná tetování a ruce jako by někdo pracně složil pouze ze šlach, ale očividně to netvorovi nevadilo. Pohyboval se pomalu, větřil, ale stále na tebe nedopadl jeho zrak.
Napravo od tebe se nacházel výklenek, který kdysi byl chodbou, ale nyní byl zapadaný kameny. Jeden z kamenů na sobě nesl runu raido (
Jak to kolem tebe vypadá a netvor |
), kterou jsi během své poutě skrze labyrint minimálně dvakrát viděl. Znal jsi její význam. Jízda na koni.
| |
| Labyrint - Když nevíš co, tak to něčím majzni... Stále jsem nemohl uvěřit tomu že jsem v labyrintu. Nikdy jsem neslyšel o tom že by pod Hellhaimem mělo něco takového být, dokonce ani otec se nezmínil. Otázkou je zda to on vůbec věděl. Hlavou mi vířily různé myšlenky, ale teď není čas ani místo na to se toulat a přemýšlet a tak tedy pokračuji dál a doufám že se odtud brzy dostanu. Jenže tak lehké to evidentně nebude. Skřípající drápy, slyšitelné kroky a dokonce roh který vidím. Tak se zdá že je to tady.. Sakra práce.. Netrvá dlouho a brzy se objeví celá stvůra. Nebojím se, ale musím uznat že by dokázala nahnat strach kde komu. Vidět to nějaký smrtelník, tak asi dostane na místě infarkt. Spěšně si netvora prohlédnu a kouknu také na výklenek jež je na protější straně. Zavalený... No ovšem, proč by mi tu někdo nechával únikovou cestu co? Ušklíbnu se a zavrtím hlavou. Kromě hromady šutrů je ve výklenku i jakási runa, kterou už jsem tu viděl. Stačí zapátrat trochu v mysli a hned se mi vybaví její význam. Ne.. To ne.. Sakra, nikdo přece nemůže bejt takovej blázen a myslet si že bych jezdil na Minotaurovi. Nevím zda si význam těch run vysvětluji správně, ale tahle možnost zkrátka padá. Je tu jen jediná cesta o které už teď vím že asi nedopadne moc dobře. Ale nic jiného mi bohužel nezbývá. Sice s sebou nemám své kladivo, ale to stále není důvod abych utíkal z boje. Zajímalo by mně co by jsi mi řekl teď otče... Nejspíše že jsem blázen a že bych se měl raději klidit co? Pousměji se a vyjdu zpoza rohu. "Heej, netvore!!" Zařvu abych na sebe upozornil. Počítám s tím že vyrazí rovnou na mně. Pokud ano, mám pro něj dokonalou odpověď. "Nažer se blesků.." Řeknu si spíše pro sebe a pokusím se proti té věci vyslat co nejsilnější blesk to půjde. Při zásahu nepočítám s tím že se rozpadne na prach, takové štěstí mít zase nemůžu. Ale kdyby to s ním aspoň trochu zamávalo, tak by to bylo fajn. |
| |
| My sweetheart, I love you :-* - my darling - Každý jsme měli způsob jak vyventilovat své emoce. U Lokiho to bylo občasné rozbíjení nádobí v záchvatu zlosti, u mě pláč, samozřejmě, když můj muž nebyl doma. Problém s tím nastal ve chvíli, kdy jsme měli naše syny a já nechtěla plakat před nimi. Jako kdyby snad Váli měl na mé nejhorší chvilky čuch... Mohla jsem se schovat sebelépe ale on stejně přišel a ptal se, co se děje. Zprvu jsem slzy spěšně sušila a zkoušela o nich lhát, později, když toho bylo čím dál víc, to byl on, kdo mě utěšoval. Situace nebyla příznivá, ale nakonec to vypadá, že jsme našli řešení - vyřídit Lokiho záležitosti a následně mé. Přijatelný kompromis. Před tím však ještě nejspíš bude třeba zajistit, abych po boku slavného herce nějak vypadala. "To bychom nejspíš měli, nechci ti dělat na veřejnosti ostudu, lásko." Obdařím jej menším úsměvem, který se ještě rozšíří při dodatku o tom, jak mi to sluší i takhle a na okamžik nechá odplout veškeré starosti. Navíc ten jeho úsměv je neskutečně nakažlivý. "Ale v něčem do toho obdocu dojít musím a je otázka, jestli je menším zlem, aby mě případná média seprala za to, že mám natržené kalhoty, nebo že jsem v pánském." Vesele se ušklíbnu. |
| |
| 13! A jestli se nám to nepovede, Loki nás zabije! ~Áres~ mapka – (vchod - vedle největší místnosti (1))
Přikryju nos rukou, ale marné doufat, že smrad přestanu cítit. Sakra, já to cítila, i když jsem nedýchala. Ta nemoc jistojistě byla magického původu a nedokázala jsem přijít ani na zdroj či viníka. Bylo by super nakráčet a vědět, jak to všechno porazit. Nechal odporný hnus, ať zmizí a všechno bude opět zapáchat desinfekcí. Začínala jsem Hygieiu chápat. Jestli se z toho dostaneme, začnu sebou nosit malý sprej.
Vykouknu Áréovi přes rameno. Když zjistím, že mi to nepůjde ani na špičkách, obejdu jej a taktéž se zaměřím na mapku sklepa. Pozvednu obočí. „Jak je takhle nemocnice stará? Trochu mi to připomíná Mínóův labyrint,“ zkusím zavtipkovat, ale věděla jsem, že takový smrad tam nikdy nebyl. Tenhle byl vlezlý, slizký, lepkavý. Častěji jsem polykala a bylo mi nepříjemné vedro. Všimla jsem si, že i Árés má lesklou kůži potem. Jindy bych zavrněla, ale nyní mi to tak sexy nepřišlo.
„No, asi bych šla a podívala se do těch větších místností,“ ukážu na první. Vážně nevím. „Navrhla bych rozdělit se, ale asi to nebude nejlepší nápad. Nemám tušení, co je dole a jestli to je spojené s touhle nemocí, ráda bych měla někoho po boku.“ Za mnou zahuhlal mrtvý Igor. „Někoho živého,“ zavrčím.
Udělám první krok dolů po schodech. V ruce se mi objeví luk, na zádech toulec se šípy. Postupuji dolů jako myška. Snažím se nadělat co nejméně kraválu. Poslouchám Áréa, toho zplozence a i další zvuky, které by napověděly o výskytu nějakých nepřátel. Kromě syčení v trubkách nad hlavou a kapání je zde klid.
Jako PJ:
Skladiště (1) se opravdu jeví jako skladiště, až na ten sliz, který kape ze stropu a nejsou tam to vaši červnatí přátelé z pokoje? Neskáčou. Místo toho se urputně snaží dostat z vašeho dosahu a zalezou do šachet, které vedou Zeus-ví-kam. Můžete tu najít starý nábytek, rozbitá nosítka, dokonce i televizi a CRT monitor. O úklidu tu zjevně nikdo moc neslyšel.
Z ničeho nic se z jedné hromady sesypou zaprášené knihy a oblak prachu vás na chvíli zadusí. Ale no tak. Už si dost dlouho hrajete na lidi, tak nějaké ty reflexy máte. Ale dál se nic neděje. Opět ticho.
Pokud budete zkoušet dveře, tak dveře-východ jsou zapečetěné a z části zazděné. Na nich je napsáno: Spodní patro je zaplaveno. Jižní dveře jdou otevřít a za nimi vás čeká dlouhá chodba. |
| |
| To lechtá! ~Thor~
Vlna blesků narazí minotaurovi do hrudí. Zastaví se jen na chvíli. Zpomalí jej to, ale to je tak všechno. Začínáš si uvědomit, že účinek byl opačný, než sis přál. Netvor začíná vypadat pěkně nasraně. Z nozder se mu vyvalí oblak kouře a vyrazí. Na mrtvě vypadajícího napůl býka a člověka je docela rychlý. Cítíš, jak ti do hrudi narazila hlava, naštěstí rohy se vyhnuly všem měkkým odhaleným partiím, ten delší jen těsně minul tvůj krk. Najednou se posunuješ pod setrvačnou sílou spolu nestvůrou a oba ztrácíte rovnováhu. Ty padáš na záda, Minotaurus se ještě včas zapřel rukama o tvou hruď, abyste si nedali čelo.
Býk se znovu napřahuje k další ráně, kterou by ti zaklestil drápy rovnou do krku.
OBRANA |
| |
| Hurá na nákupy! ~Sigyn, má milovaná žena~
Nemůžu chodit neustále v tom jednom. Ale miloval jsem obleky. Já vám nevím proč. Protože jsem v nich vypadal tak sexy? Moc fotek, kde jsem oblek neměl, nebylo. Nestěžuji si, a pokud jsem se někde objevil jenom v tričku, měl jsem alespoň ty oblekové kalhoty. Vzal jsem si na sebe bílou košili, černé kalhoty a sako a doladil to hnědým páskem a botami. A to jsem tak nějak stihl během toho, co se má nejdražší oblékala do špinavého oblečení, a já si nadával, že tu nic nemám. Proč bych taky měl. Sem jsem žádnou ženu nevodil.
Mezitím… „Vyvolám u tebe iluzi, že máš na sobě úplně nové oblečení. Co třeba tohle?“ zvednu časopis ležící na skříní a pobaveně natočím k Sig titulní stranu. Dobře, trochu jsem si ze své ženy utahoval, ale odolejte pokušení ji díky iluze obléct do sexy prádelka. „Vše, co si řekneš, drahá,“ nakonec přenechám rozhodnutí oblečení na ni. Bohužel takovou iluzi nemůžu udržovat dlouho, protože nevýhodou bylo, že jakmile by se ji někdo dotknul, poznal by jakýmsi vnitřním smyslem, že to není skutečnost. Ale na odvádění pozornosti to je skvělé.
Než jsme vyšli, ještě jsem zamířil do ložnice a z tajné zásuvky vytáhl malou střelnou zbraň, přesněji značky Taurus PT22. „Umíš s tímhle zacházet?“ zásobník jsem měl v druhé ruce a nezapomněl jsem ještě zkontrolovat, zda není náboj v komoře. „Věřím, že bys to s mečem zvládla, ale obávám se, že na veřejnosti by to přitahovalo více pozornosti než tenhle malý Prcek.“ A jo, co s tím mečem? Nemůžeme jej jen tak nosit u pasu.
Když už bylo všechno hotovo, připraveno, Sigyn s nebo bez Prcka, otevřel jsem dveře a počkal, až vyjde a hned jsem ji následoval. Nejbližší obchod s oblečením byl hned na druhé straně silnice, kde si mohla má drahá vybrat co jen chtěla. |
| |
| Nakupování s Tomem Hiddlestonem... - Loki - Tak jsem si nakonec vzala to v čem jsem přišla a krátce jsem se zamyslela, kde asi zůstala pohřbená ta taška, co jsem si balila v Římě. Nejspíš v autě, když jsme předávali Doriana a Garmr nás pak rovnou vytáhl na Asgard... Usoudím, neb pak už jsme byli v Londýně a taška v trapu. Ještě že Loki nemá nouzi o peníze. Pousměji si pro sebe. Bílé natržené kalhoty, které už tak docela bílé nejsou a světlá košile, která už také nemá zcela určitou barvu, toť mé odění ve kterém si vedle elegantního muže připadám jak venkovská cácora. "Sluší ti to, drahý..." Neodpustím si se zamilovaným pohledem. A pak přijde informace o iluzi a návrh z časopisu. Obočí mi vyletí vzhůru a několikrát zamrkám. "Ty zvrhlíku..." Pronesu nevěřícně se špatně předstíranou nazlobeností. To předstírání stejně nevydrželo dlouho, protože jsem se okamžitě musela začít smát. "To opravdu ne. I kdyby to byla jen iluze, necítila bych se v tom dobře... a co by si pak lidi pomysleli?" Něžně ho šťouchnu do žeber, jako napomenutí za jeho přisprostlé představy. "Stačí jen, když tohle nebude vypadat jako kdybych se právě vyhrabala ze skládky... i když Asgard v současné chvíli k tomuhle termínu nemá daleko." Vyslovím své přání spolu s konstatováním faktu. Připravená vyrazit se jdu obout a v tom Loki přijde ještě s pistolí, na kterou vytřeštím oči a stejně vykuleně přenesu pohled na Lokiho, jestli to myslí vážně. Vypadá to, že myslí. "U všech duší v Helheimu... Loki!" Malém vyjeknu šokem z toho, co se po mě chce. "Nikdy jsem nic takového nedržela v ruce... Nemyslíš si, že... že to je trochu přehnané?" Absolutně se mi nelíbí, že bych něco takového měla mít s sebou. Otázka meče je tedy také zajímavá, neb pokud neumí nenápadně zmizet, tak nemám jak jinak jej vzít s sebou, ale nechávat ho zde se mi také nechce. Já bych neměla být bohyně věrnosti, ale nerozhodnosti... Postesknu si v duchu. |
| |
| Nářez od Minotaura... Jak je tohle možné??!! Vážně mi začíná připadat jako by se mi v posledních chvílích lepila smůla na paty. Poslední světlá stránka návštěvy tady v Hellhaimu byla když jsem našel Nárviho, od té doby nic. Sakra.. Asi do toho budu muset dát příště víc síly... Netvor se evidentně pěkně naštval a vyrazil na mně. Pochopitelně jsem chtěl uhnout, ale byl rychlejší než jsem předpokládal. Rána jako od beranidla a už ležím na zádech. Být obyčejný smrtelník, tak mám z vnitřností kaši. Mít na sobě Minotaura není vůbec nic příjemného a je to o to horší že se vás snaží roztrhat na kusy. Rukou chytím jeho napřahující se ruku a snažím se jej držet co nejdál od krku, nebo ze sebe Minotaura dokonce setřást. Bohužel se mi ale ani tentokrát moc nedaří a dostanu docela pěknou ránu. Ty parchante.. Docela jasně cítím jak rána krvácí, ale zatím to nevypadá nějak extra vážně. Rozhodnu se přejít tedy do protiútoku. "Já jsem bůh ty tupá stvůro!!" Vykřiknu na Minotaura a pokusím se jej ze sebe shodit. Pokud se mi to podaří, tak se sám co nejrychleji postavím na nohy a popojdu kousek stranou. Zadívám se na netvora a znovu na něj zkusím vyslat pořádnou dávku blesků. Tentokrát sem i já docela nasranej, takže se s ním už nehodlám mazlit. |
| |
| Perly pro mou dámu ~Sigyn~
Měl jsem čekat, že se bude Sigyn ostýchat a neměl jsem v plánu ji do toho nutit. Stáhl jsem tedy Prcka k sobě. Neřešil jsem to, ale rád bych si nějakou zbraň vzal sebou, i když ji nakonec ani potřebovat nebudu. Jsem bůh. Proč bych potřeboval střelnou zbraň? Je však lepší vysvětlovat, proč má oběť díru v hlavě než proč je proklána dlouhým kopím. Ne, že bych nějaké měl. Otevřel jsem šuplík botníku a vytáhl si speciální pouzdro k Prckovi, aby nešel pod tím sakem vidět. Navíc jsem na sebe použil iluzi, aby byla zbraň neviditelná. Jsme v Británii. Tady je zakázáno nosit zbraně.
Už jsem se chystal ke dveřím, když jsem si vzpomněl. „Lásko? Co to jablko? Mám vzít sebou nebo nechat tady?“ počkal jsem na odpověď a dle toho se zařídil. Pokud by jablko zůstalo tady, vložil bych jej do sejfu do kožešinou. Jak prozíravé. Sebou bych si vzal nějakou tašku přes rameno, do které bych jablko vložil, i když truhličku vyměnil za něco menšího a lépe přenositelného. Doklady a tak by přišly do toho.
Nakonec jsem svou milovanou obestřel iluzí, že je jako v novém a nabídl ji rámě. Jen pouhým dotekem jsem cítil, že na ni něco není v pořádku a jelikož iluze obklopovala celé její tělo. Měli jste někdy takový pocit, že saháte na něco chladného a velmi plastického. Tak tohle to přesně bylo. Kdyby mi Sigyn přejela prsty přes místo, kde jsem měla zbraň, cítila by to samé.
Sestoupili jsme dolů a hned naproti byl obchod s oblečením. Značkový. Na ceně mi nezaleželo. Vešli jsme dovnitř a z úvodu nás přivítala prodavačka, mladá hnědovlasá slečna, která byla paf z toho, že mě vidí. Byla u nás a v očích jen zářila. „Dobrý den, co vám mohu nabídnout?“ vypadalo to, že by každou chvíli chtěla na místě skákat. |
| |
| Tohle mohlo bolet ~Thór~
Minotaur získal převahu. Byl nad tebou, nebyl zrovna lehký a navíc nevoněl zrovna po pampeliškách. Napřáhl pravou paži a udeřil tě rovnou do hrudi. Cítil jsi bolest, která ti projela celým tělem jako elektřina. Znovu se napřáhl a udeřil znovu. Zvuk rupající kosti přiměl nestvůru ještě k urputnějšímu bušení do tvého, zdánlivě křehkého, těla.
Možná to byla bolest nebo tě to přestalo jenom bavit, ale z ničeho nic jsi získal dostatek síly a kuráže, abys tu potvoru ze sebe shodil. Minotaur překvapený tvou reakcí se nestihl postavit na vlastní nohy a blesky jej zasáhly. Zvedly jej ze země a bokem narazil do zdi labyrintu. Jen vzdáleně jsi slyšel, jak se chodby začaly přesouvat. Koutkem oka jsi zachytil, jak runa raido mizí.
Minotaurus sjel podél zdi a nějak se mu podařilo dopadnout na všechny čtyři.
Zobrazit SPOILER |
| |
| Souboj s nestvůrou Skoro jsem nevěřil vlastním očím. Na mně leží nevábně vonící nestvůra a snaží se mně zabít. A kupodivu se jí zatím daří. Rána do břicha a celým tělem rozproudí ostrá bolest. Sakra práce, to bolí... Snažím se vzepřít, ale nejde to. Další rána od netvora a další dávka bolesti. Myslím že jako smrtelník bych už dávno nežil, ještě že jsem jaký sem. Křupnutí v mém těle nebylo nic příjemného, ale byla to poslední kapka. S vypětím všech sil ze sebe tu věc shodím a rovnou do ní napálím pořádnou dávku blesků. Jen si dej... Když vidím výsledek, tak se spokojeně usměji. Je to pořád naživu, ale aspoň trošku se začala situace vyrovnávat, což je fajn. Dle okolních zvuků usuzuji že se děje něco se zdmi labyrintu, co však to nemám čas zjišťovat. Jelikož je Minotaur na zemi, pokusím se využít situace a zkusím do něj narvat poslední, pořádnou dávku blesků. |
| |
| Perly? Kde? - Loki - Loki si nakonec pistoli vzal k sobě a nechal ji schopností zneviditelnit. Nechápu kde vzal to, že budeme něco takového potřebovat, ale... Meč... Váhám, co s ním. S sebou nebo ne? Navíc nemá pochvu, jak bych ho tedy na sebe asi připevnila? A navíc Loki si ještě vzpomene na jablko. "Je tenhle byt bezpečný? Myslím tím, jestli by se sem mohla nějaká bytost vloupat, když tu nebudem..." Předpokládám, že ví nač se ptám. Nějaké magické ochrany by se totiž opravdu hodily. "Mohli bychom meč i jablko ponechat tady a pak se sem s pomocí Garmra kdykoli vrátit, pokdu je budeme potřebovat." Navrhnu a když je řeč o psovi, rozhlédnu se a zkusím psa přivolat, abych se ujistila, že je pořád s námi, ať viditelný nebo ne. Pokud jsme si tohle vyjasnili, odcházíme do onoho obchodu. Reakce slečny prodavačky jsem se trochu bála, ale nakonec jsem ráda za její těžce skrývané nadšení a není to jedna z těch, co by po mě něco hodily, protože jejich idol přeci patří jen jim a žádná cizí se tu s ním nebude ruku v ruce procházet. Nádech. Výdech. Loki ví, co dělat. Dá jí autogram, hezky se usměje a já se mezitím vypařím a něco si vyberu. Proč je mi najednou takové horko? Ach ano, stojíém vedle celebrity a nepřipadá mi to vůbec divné. Ááááááááááááááá... Mile se usměji. "Já... Něco si vyberu. Omluvte mě." Vypravím ze sebe nakonec a zmizím mezi regály. U toho přemýšlím, jestli vzít něco jen na teď nebo toho nabrat víc, ale jestli už se nevrátíme do bytu, tak možná bude lepší se netahat s nějakou velkou taškou po městě. Co by vypadalo elegantně vedle slavného herce a zároveň to bylo pro mě příjemné? Zásadní otázka, téměř se rovnající otázce života, vesmíru a tak vůbec. Jen nevím, jestli velikost "42" bude tou pravou odpovědí. |
| |
| Boj s minotaurem ~Thór~
Zasáhl jsi svůj cíl. Blesky nejde minout. Síla jejich úderů však byla, jak by někdo řekl, jen na polechtání. Minotaurus se stihl mezitím postavit na nohy, kopyta, a nahlas zařval. Už toho měl dost. Chtěl tě zabít. Tohle bylo jeho teritorium a s každou ránou byl vzteklejší a tobě, jak se zdálo, pomalu docházela síla. Nepřítomnost kladiva měla na tebe dopad. Mít Mjöllnir u sebe, bylo by všechno jinak.
Minotaurus opět zaujal svou obvyklou pózu nasraného býka. Aspoň, že nemáš ten rudý pláštík, jaký ti přisuzují ve filmu. Rozeběhl se. Valil se jako lavina praskajících kostí. Nepříjemný zvuk. S hlavou skloněnou dopředu, jeden roh namířený k tvému hrdlu. Dokázal jsi vnímat jenom tuto hrozbu. Nic víc. Proto tě velmi překvapilo, když se odnikud zjevil černý vlk s… reflexní vestičkou? Vynořil se ze zdi a okamžitě s vyceněnými zuby šel minotaurovi po krku. Dvě těžká těla se střetla a ty’s musel uskakovat, aby tě sebou nevzali. Vrčení, bučení. Tyto zvuky se mísily a před tebou se odehrávala krvavá scéna. Vlkovy tesáky se zahryzly do býkova ramene, ale hned na to jej pustil, protože mu do boku minotaur zarazil svoje zkřivené drápy. Shodil ze sebe chlupáče a ohnal se rohem, který našel svůj cíl. Vlk zavyl bolestí a snažil se zuby ze sebe roh dostat pryč.
Zobrazit SPOILER |
| |
| Souboj "Ufff"... Oddychnu si a zadívám se na Minotaura. Cítím se jak vybíjející se baterie, je to vážně hrůza. Blesky sice nějaký účinek měly, ale zdaleka ne takový jaký bych chtěl. Sakra práce... Naštvaně bouchnu rukou do zdi když vidím že se bestie opět zvedá, rozbíhá se a už se chystám na nejhorší. K čertu s tím... Mít u sebe Mjöllnir, tak je ta bestie dávno mrtvá! Cítím že jsem už unavený, ale nemám jinou možnost než pokračovat. Stojím na místě, sleduji Minotaurovu hlavu a myslím na to že hlavní bude uskočit tomu rohu. Pokud by se mi to podařilo, tak by tu ještě šance na výhru byla. Už očekávám každou chvilku náraz, z ničeho nic se však objeví černý vlk, který se na Minotaura vrhne. Jsem dost překvapený, takže chvilku jen stojím a zírám na to co se děje. Vlk jde po nestvůře tvrdě, ale ta mu to vrací stejně, ne-li hůře. Když tak přemýšlím, napadá mně že tu se mnou byl Nárvi. Nevím zda se umí přeměňovat nebo ne, ale pokud by to byl on, tak by to bylo zlé. Vlastně ať je to kdokoliv, tak mi pomohl a já jej tak nechat nemohu. Takže se pokusím sebrat všechny síly, přiblížit se zezadu k Minotaurovi a skočit na něj. Chci se chytnout zezadu jeho rohů pokud možno a tlačit jej co největší silou směrem ke mně. Vůbec by mi nevadilo kdyby se mi podařilo třeba s nestvůrou třísknout o zem, nebo mu dokonce urvat rohy či rozdrtit lebku. Teď se snažím dát do toho vážně všechno, protože tady jde o hodně. Nemůžu si dovolit prohrát. |
| |
| Proč by nás zabíjel? Zrzatá lovkyně "Nemám ani nejmenší tušení, jak je stará. Těmto místům se rád vyhýbám." Nevím co to způsobuje, ale když sem nemusím tak sem nepáchnu. Nechápu, proč jsem teď udělal vyjímku. Vlastně chápu. Stačí se podívat na Krásku a šel bych s ní i na světakraj. Doufám, že tam to přeci jen bude jiné místo a mnohem lepší než tady. Vlastně nač si já stěžuju, že? Můj pohled se na malou chvíli stočí na toho chodícího mrtváka v plášti, který nesmyslně chrčí. Mohl bych ještě vypadat jako on. Jenže stále se cítím skutečně divně a nemám nejmenší tušení, co je toho důvod. Že bych něco chytl? Blbost... měl bych se soustředit, na to co kráska říká. Labyrint? Zamžourám ještě na mapku. "Větší místnosti... hmmm fajn." Nápad s rozdělením se by byl pravděpodobně mnohem rychlejší. Byl jsem však rád za to, že zvolila tu možnost zůstat hezky po spolu. Důvod, že se necítím úplně fajn, nebyl nejhlavnější. "Dobře." Houknu, než vyrazíme. Tak se stane, že jako první jde Artemis, já jdu v těsném závěsu za ní a náš konvoj končí Igorem vzadu. Pevně svírám v rukou kleště a lituji toho, že u sebe nemám lepší zbraň. "Do háje." Vážně se mi nezamlouvá se zase setkat s tím slizem, který se od nás snaží dostat co nejdál. Nechápavě na ně hledím. Možná ho Igor vyděsil. Ale na to stoprocentně nevsázím. Ne... opravdu to tu nemám rád. Z toho prachu se rozkašlu a čekám nějaký útok. Ale ono nic. Místo toho přejdu ke dveřím s nápisem východ, které se však přes mou veškerou snahu otevřít nedají a až poté si všimnu toho nápisu. "Sakra." Procedím skrze zaťaté zuby a párkrát do těch dveřím naštvaně praštím kleštěmi. Nejsou to žádné moc silné rány. Jenom tak, abych se neřeklo. Následuji pak Artemis a Igora, měním tak pořadí toho kdo jde. Což mi je teď celkem jedno. Artemis si s tím snad nějak poradí. |
| |
| V obchodě ~Sigyn~
Na chvíli jsem zauvažoval, zda tenhle byt je opravdu bezpečný pro něco, jako je meč a jablko. Obě dvě věci pocházely s Asgárdu a možná to byly poslední dva zbytky, které se nám podaří vůbec najít. Rozhlédl jsem se a studoval ochrany svého bytu. Dalo se říct, že všechny mé byty a domy byly nedohledatelné. Ne na Google maps, ale pomocí různých magických stopovacích kouzel a nestvůr pro to určených. Jsem bůh. Jako v bavlnce si můžu žít, ale je dobré vždycky mít nějaký plán B. Nicméně jsem si nebyl jistý, zda bych… trezor. Můžu použít trezor. Každý normální člověk má trezor. Nebo ne? Moment… „No, snad no. Dám je do trezoru a přidám pár našich run, abych se do něj mohl dostat jenom já a ty, drahá,“ usmál jsem se na svou ženu. A jak to vlastně udělat? Musíte znát runy skrz na skrz a vědět, jak se píše vaše jméno. Vaše pravé jméno, ale to vám říkat nebudu, protože bych vás musel ihned zabít. Sigyn mé znala, stejně jako já její. A nebojte se. Nikdo to nebude moct přečíst. It’s a maaagic.
V obchodě jsem byl atakován prodavačkou. Docela sympatická holčina, jen mi dělalo starost, co si o tom bude myslet Sigyn. „Počkám tady,“ oznámil jsem ještě Sigyn. Obchody nebyly mou vášní. Všechno jsem si nechával na sebe šít nebo jsem dostával oblečení od různých agentur, kde jsem se fotil. Jsem chodící reklama na oblečení. Podíval jsem se na mladou dívku, která ze mě nemohla spustit oči, ale udržovala si odstup, aby mě neotravovala nebo jen nechtěla rozčílit vedení? Na to, že ještě před chvíli vypadala jako řítící se střela. A ticho nevydrželo moc dlouho. „Vy si budete něco vybírat?“ začala a já v duchu potěšeně jásal, že další, kdo nemůže odolat mé maličkosti. „O mne se nebojte. Spíš bych byl raději, kdybyste pomáhala zákazníkům, kteří to potřebují,“ usmál jsem se vlídně. Ano, i toto umím. „A vy něco nepotřebujete?“ Dívka zůstala stát jako opařená a šlo vidět, že mým projevem byla velmi znechucená. Já to s ženami umím. Jak kdy, ale nyní jsem na fanoušky neměl opravdu náladu. Jasně, ať tě pomluví, jaký jsi prevít. Budu to muset nějak napravit. Rozhodl jsem se, že raději půjdu za Sigyn, abych nebyl propichován vražedným pohledem prodavačky. |
| |
| Pořádná rána ~Thór + vlk~
Reflexní vestička se barvila krví do ruda a bojující vlk proti mase si to jen zhoršoval. Mít v těle zaražený roh není pohodlné a už vůbec ne bezbolestné. Pak jsi přišel na řadu ty. Je jen otázkou, zda byl zrovna dobrý nápad jít na netvora zezadu a tak ještě umocnit tlak, který působil na zvíře, které bolestně zavylo, a najednou se na zemi vrtěla malá černá čivava s chlupatýma ušima. Díky své maličkosti se dokázala dostat od netvora a tobě se podařilo minotaurovi ulomit větší roh. Trýznivé bučení roztřáslo zdmi a netvor kolem sebe házel pažemi a nevěděl, co vůbec dělá. Zaslepen agónií a zlostí se rozeběhl rovnou k tobě. Nebo si to aspoň myslel. Místo tebe se z nějakého důvodu zaměřil přímo na zeď a napálil to do ní plnou rychlostí. Ozval se děsivý zvuk, jako když pukne kokosový ořech a býk s doprovodem krvavé čáry na zdi sjel k zemi a více se nepohnul.
Najednou nastalo ticho. Slyšel jsi své bušící srdce a tesklivé kňučení raněného pejska do kabelky. Mohl jsi sledovat, jak se tělo psa znovu proměnilo a ty jsi v něm poznal Garmra, chlupáče, který ti poprvé málem ukousnul ruku a nějak moc se měl k Sigyn a k Lokimu. V podobě chorvatského ovčáka se pokoušel postavit na nohy, ale moc mu to nešlo. Hlavou však stále mířil jedním směrem. Že by věděl, kudy jít, nebo tě chtěl navést zpátky k Nárvimu? Hlavní bylo, že největší nebezpečí pominulo nebo ne? |
| |
| Konečně klid? Sotva jsem na netvora skočil, tak se vlk začal měnit do podoby malé čivavy. Věděl jsem o tom, ale snažil jsem se ho moc nevnímat, protože teď bylo hlavní vyřídit netvora. Držel jsem se jeho rohů a ze všech sil sem zabral. Bylo to jako bych sám byl na skřipci, ale nakonec se mi to podařilo. Křup a jeden z rohů jsem držel ve své ruce, už však nebyl na netvorově hlavě. Pousmál jsem se a jen tak tak jsem se držel na nohou. Minotaura to evidentně velmi naštvalo a zdá se že i poněkud zmátlo. Díval jsem se na něj a čekal že se na mně rozeběhne, ale místo toho běžel kolem a napálil to přímo do zdi. To muselo bolet.. Ušklíbnul jsem se a ještě chviličku sem netvora sledoval, ale už se nehýbá. Tudíž jsem zřejmě v bezpečí, aspoň prozatím. Roh který jsem měl v ruce strčím do kapsy (kladivo přivolat nemohu a tak se hodí jakákoliv jiná zbraň) a otočím se na psa. Zase se začne měnit a já si konečně vzpomenu kde už jsem ho viděl. "No ne, ty si Garmr co? Teda, zajímalo by mně co děláš tady... " Že by ho poslaly Loki a Sigyn? Ne, tak šlechetní by nebyly. No je fuk kdo ho poslal, hlavní je že je tady a pomohl mi. "Tak dobře.. Pokus se mně kousnout a já tě kousnu taky. Jasný?" Usměji se a nebude-li vypadat vyloženě nepřátelsky, tak se jej pokusím vzít do náruče a zamířit i s ním cestou kterou ukazoval. Aspoň tedy doufám že mi ukazoval cestu, nerad bych zase skončil v nějaký díře. Pokud bych musel procházet kolem Minotaurova těla, tak bych si dával velký pozor. Nevím zda je skutečně mrtvý nebo ne, ale v případě že by nebyl a třeba se po mně ohnal, tak bych mu zkusil ze všech sil dupnout na hlavu a nebo ho do ní aspoň kopnout. Hlavně abych se odsud dostal pryč. |
| |
| Nakupování - my love - Lokimu věřím jako nikomu jinému, takže, když naše "artefakty" hodlá uschovat do trezoru, nemám námitek. On zajisté ví, co dělá. Na druhous tranu v obchodě o tom možná maličko pochybuji... možná i ve směru, že já nevím, co si počít. Výbavu šatníku jsem nikdy moc neřešila. Tedy, až an ty momenty, kdy si moji smrtelní přátelé vymysleli nejakou společenskou událost, já neměla co na sebe a ženy mě vytáhly po obchodech. Tak tedy vybírám a tentokrát tu nemám hlouček kritických dam, které by řekly "Tohle ne." "To také není ono." "Tohle by chtělo jinou barvu." "TOHLE je to pravé! V tom odcházíš!" Zaujala mě sukně, ale bohužel nejsem si jistá na kolik se to hodí k počasí, stejně jako šaty, které jsou ještě navíc šíleně přilehlé a hodí se spíš na noční premiéru nového filmu, než na venkovní pochůzky. Stejně na tom jsou i druhé šaty, které mi padly do oka akorát ona přiléhavost jim chyběla. Když ke mě přichází Loki, po své "rozepři" s prodavačkou, váhám nad tím, co k černým kalhotám. Volba první je tak trochu na lehko - jen košile. Druhá možnost je poněkud více zahalující. A teď Loki raď. "Nemusel jsi být hned tak hrubý..." Napomenu svého muže šeptem, aniž bych vzhlédla od svého rozhodování. |
| |
| Áreovi zbývá 12 a já chci odsud! ~Áres~ "Do Apollónovy prdele!" leknu se a napnu luk směrem, kde se sesypaly knihy. Pro jednou si můžu pořádně zanadávat, ne? Tohle by mi neměly dělat ani ti sliznatí, hnusí a nevím co to je, červi. Podívám se na Área, který každým okamžikem vypadá hůř a hůř a já se obávám nejhoršího. Je nakažený? Skončí jako Hygieia? Bála jsem se toho a zároveň si to nechtěla připustit. Nemůžu o něj přijít. Teď ne. "Nejsou?" zeptám se, protože jsem za Áreem nešla. "Vstříc dalšímu dobrodružství." Vydám se jedinými průchodnými dveřmi pokračujícími dál. Za rohem před námi čekají další dveře. Zápach je najednou mnohem nesnesitelnějí, a tak přestanu dýchat. Moc dlouho mi to však nevydrží a místo toho si zakryju nos rukávem. "Sakra, já už ani nevím, jak nedýchat," postěžuju si. "Za těmi dveřmi něco je," zaposlouchám se. A opravdu. Zpoza šel slyše podivný šramot a mlaskání. Pokud si to tam zrovna nerozdává nějaká sestřička s chobotnicí, tak by to mohlo být to, co celou dobu hledáme. S napnutým lukem jsem došla ke dveřím a kývla na Área, aby je otevřel. Však to znáte. Jeden voják otevírá a druhý okamžitě vstupuje a střílí nebo hází slzák. Ten já neměla a neměla jsem zrovna slitováním s tím, co bylo příčinou tolika nakažených. Jako PJ: Jakmile Áres otevřel dveře, narazili jste na bariéru zápachu a přestat dýchat bylo tím nejlepším nápadem, který by se vám zrodil v hlavě. Šíp, který Artemis vystřelila, se zabodl do svého cíle s nechutným čvachnutím. Z rány se vyloudilo ještě více zápachu a pobavený smích démona. Na macatém zadku s pochýři po celém špekatém těle seděl netvor s krutým a nenasytným výrazem. Bylo s podivem, že dokáže vidět, jak se mu na oči tiskl tuk a z úst mu trčel slizem pokrytý jazyk. Každý jeho pohyb znamenal puknutí nějakého puchýře a výtok bílého hnisu. V břiše měl obrovskou díru, ze kterého mu vysela střeva, ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Ještě se přes ně podrbal a hlasitě si prdl. "Koho tady máme," jeho hlas byl hluboký, bručivý s náznakem nemoci. Lehce šišlal, ale démoni na sebe brali různé podoby a vy jste jistě věděli, že tohle je démon nemoci a moru. "Ty," podíval se na Área. "Budeš náš," zařehnil se za doprovodu dalšího prdnutí. Místnost byla prázdná. Všechno, co v ní bylo předtím, bylo nejspíš vstřebáno nebo se po tom plazili malí ohavní červíci. Igor zachrčel, ale jinak čekal na rozkazy. Okouzlující démon |
| |
| Po zápase s raněným psem a ztraceným klukem ~Thór~ Roh si prošpikoval cestu skrze kapsu, takže z větší poloviny trčel ven. No, krátké rohy to zrovna nebyly, ale do budoucna by se hodit mohl. Garmr není nijak nepřátelský. Rád by se postavil na nohy a nějak si zařádil, ale zranění je velké a ty zrovna léčitelskými schopnostmi neoplýváš, i když jsi častokrát musel obvazovat Lokiho rány, protože se bezhlavě pustil do nějaké akce, jelikož se ti chtěl vyrovnat. Ale to bylo za mladých let. Pak se váš vztah stal více odměřeným, alespoň z Lokiho strany. Při každé odbočce Garmr nasměroval hlavu tam, kam si myslel, že bys měl jít. Mohl sis všimnout, že celou dobu víc a víc vrtěl ocasem a u cíle svého čmuchání štěkl. Narazil jsi na zmateného Nárviho, stále potlučeného, opírajícího se o holi, ale v jeho očích jsi mohl zahlédnout úlevu. "Myslel jsem, že tě už nenajdu," bylo otázku, zda slova patřila tobě nebo psovi. Nicméně Garmr byl obdarován podrbáním a tobě chlapec věnoval úsměv. Ten mu zmizel, když si všiml tvého trčícího rohu. "Narazil jsi na něj?" zeptal se. "Před minotaurem jsem tě chtěl varovat, ale jakmile jsi překročil práh, tak se dveře zabouchly," vysvětlil ti, proč tě nenásledoval. "Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem přivolal Garmra. Poslal jsem jej, aby tě našel a přivedl za mnou. Trvalo to však příliš dlouho, a tak jsem se vydal do labyrintu, s tím, že na tebe buď nenarazím nebo ne." Zmlkl, protože si až nyní všiml, že je Garmr zraněný. "Co se stalo?" Položil na Garmrovo zranění ruku. Pocítil jsi tok energie skrze jeho prsty. Nárvi byl určitě po matce. Léčení bylo její doménou a nejspíš i jejím. Garmr se zdál klidnější, ale než se stačila rána zacelit, padl Nárvi na kolena. "J-já, omlouvám se... nejde to." Byl slabý. Příliš slabý. |
| |
| Na nákupech s napruzenou prodavačkou ~my dear wife~ Pozvedl jsem obočí a v obličeji se mi zračilo: já? Nikdy! Nakonec jsem to zakončil pokrčením ramen a zúžil oči, protože Sigyn nebyla stále rozhodnutá. Tak jsem se rozhodl, že ji pomůžu. Z různých kostyméren mám už nějaké zkušenosti, i když se to týkalo jenom mě. "Zkusím ti v tom trochu pomoct. Ale ty šaty," ukázal jsem na poslední, které si prohlížela, "by ti velmi slušely, drahá." Vrhnul jsem se tedy na pomoc své drahé ženě a vždycky jsem ji přinesl kus oblečení, zda líbí nebo ne. Co ti Loki nosil |
| |
| Nákupy - My darling - Schovívavě se usměji. Je sice těžší zvuknout si na novou tvář mého milého, ale některé výrazy se prostě nezmění. Rovnou mi to v úsměvu vyčaruje i jisté pobavení, ale teď je potřeba věnovat se tomu, proč jsme tady. "Myslíš tyhle?" Ukážu konkrétně, protože visí hned vedle těch bílých přilehlých, které jsem tu okukovala také. "Oboje se mi líbí... ale teď se nehodí. V Římě jsem nosila šaty hodně a upršený Londýn jim nepřeje." Smutně se pousměji. Ačkoli jsme seveřani zvyklí na chlad, teplo Říma jsem si celkem oblíbila. Ale doma je doma... Sleduji, co Loki nosí a hned první možnost mě zaujme. Než donese další možnosti, najdu si i místo černých kalhot šedé, které se barevně víc hodí. Bílé tričko a delší kabátek v černé barvě, ale také vypadá dobře. "Do Helheimu..." Syknu. "Nemohu si vybrat..." Postesknu si a trochu zoufale vzhlédnu ke svému muži. Nyní se projevuje moje ženská stránka. Na něčem záleží, musím vypadat dobře, ale váhám jestli v tom či onom... Nikdy dřív jsem to neřešila, protože mi na tom, v čem budu oblečená nezáleželo tolik. |
| |
| Cesta pryč, opět s Nárvim Garmr se nezdál být nijak nepřátelský, což bylo fajn. Nerad bych se zrovna teď potýkal ještě s tím. Vzal jsem jej tedy do náruče a vyrazil pryč. Už odsud chci vážně vypadnout, nejraději bych si dřepnul do nějaký hospody a vypil všechno pivo co by tam měli. A taky si dal koupel, nebo aspoň sprchu. Teď už se odtud jen dostat... Díky Garmrovi ubíhá cesta docela rychle a v klidu, nikde nikdo. Tedy do chvíle, než se zničeho nic objeví Nárvi. "U Ódina, tohle mi nedělej... Příště se drž u mně, nerad bych tě znovu ztratil". Přátelsky se pousměji a poslouchám Nárviho. Tvář mi zvážní a rád bych mu odpověděl, ale pusa mu jede jak nějaký stroj. Až když si všimne jak na tom Garmr je, tak zmlkne a začne se věnovat jemu. Celkem zaujatě sleduji jak přikládá ruce nad Garmrovu ránu a pokouší se jej léčit. Myslel jsem že to vyjde, ale těsně před dokončením se Nárvi zhroutí na zem. Do hajzlu.. Zamračím se a opatrně položím Garmra na zem. "V pořádku, nemusíš se omlouvat. Udělals cos mohl..." Řeknu Nárvimu, otočím se na Garmra a začnu rohem jež jsem uzdmul Minotaurovi rozřezávat svojí bundu na kusy (pruhy). Nařežu několik pruhů, s tím že zbytek bundy si stále nechávám na sobě a roh pak opět schovám. Pruhy látky svážu a použiji je jako obvaz, kterým se pokusím co nejlépe ovázat zbytek Garmrovi rány. Poté se otočím na Nárviho. Pokud stále klečí, tak mu pomohu ihned na nohy a podepřu jej, aby nespadl. "Budu mu muset pomoc.. Dokážeš jít dál sám?" Pronesu směrem ke Garmrovi. Že by mi odpověděl neočekávám, ale snad by se o to mohl pokusit aspoň tak, že se postaví na nohy nebo kývne. Ať tak či onak, tak se kouknu na Nárviho. "Promluvíme si později, teď musíme hlavně odsud pryč... Nevím jak na tom Minotaur je, buď je tuhej a nebo jen v limbu. Nerad bych ho potkal znovu, takže.. Dokáže jeden z vás dvou najít cestu dál?" Zeptám se a čekám na odpověď. Při tom se i sem tam ohlédnu, abych se ujistil že na nás něco nevybafne. Jeden nikdy neví, obzvláště tady je lepší být připravený. |
| |
| Cesta ven ~Thór~ Nárvi se postavil za tvé pomoci a cítil se k ničemu. Dlouhý pobyt ve vězení jej připravil o veškeré síly. Kde se však naučil používat svou moc? Ve vězení určitě ne. Garmr se mezitím postavil na nohy, i když vypadal docela nejistě, ale částečné vyléčení i tvoje pomoc mu pomohla. "Proti tomu nic nenamítám," přitakal mladík a shlédl na Garmra, který i přes zranění vypadal spokojeně a vrtěl ocasem. "Garmr nás vezme odsud. Umí to." Po těchto slovech pes přešel ke zdi a dotkl se ji čumákem, pak do ni strčil celou hlavu až nakonec zmizel. "Cesta ven," pousmál se Nárvi. Vynořili jste se v obrovské hale. Nepřipomínala nic z Hellheimu, který byl mrtvý a v šedivých barvách. Hala byla aranžována do zářivě bílé a po stranách visely svícny. Vydlážděná podlaha odrážela vaše siluety. Hned před vámi na trůnu seděla žena. Oči měla stejně bílé jako stěny okolo a na hlavě posazenou přilbici s trčícími ostny. Oděná byla do zářivě bílé zbroje a na trůn házela stín páru křídel, i když jste žádné neviděli. Její rty se zkřivily v pomyslný úsměv. Garmr zavrčel, Nárvi se roztřásl. Kdybys ho nedržel, začal by ustupovat. Znal ji. Viděl ji a nejspíš s ní měl i něco dočinění. "Hodný chlapec," žena promluvila éterickým hlasem, který mrazil krev v žilách a zároveň láskyplně hladil na duši. "Velmi hodný chlapec," žena se postavila a ladně sestoupila ze schodů. "Ráda tě poznávám, Thóre, synu Ódinův a Fjörgyn." Obrázky |
| |
| Nevítaná společnost... Vypadá to že ani jeden z mých společníků není proti. Dobře tedy... Podívám se na Garmra a sleduji jak "vchází do zdi". Je to docela zvláštní jej takhle vidět, ale budiž. Vážně jen doufám že ví co dělá. Kouknu na Nárviho a pár vteřin váhám, ale nakonec projdu za Garmrem. Ocitneme se.. ani vlastně nevím kde. Tohle nebude Hellheim, ani Midgard. "Dávejte pozor. Asi nebudeme tam kde jsme chtěly..." Řeknu tiše a poněkud nervózně. Začnu se rozhlížet a přemýšlím. Tohle místo mi vážně nepřipomíná nic z toho kde jsem kdy byl, nebo o tom slyšel. Nelíbí se mi tu, je tu až moc klid. To si tedy myslím aspoň do doby, než uvidím trůn a na něm sedět velmi podivnou ženu. Tiše si ji prohlížím a nemohu si při tom nevšimnout stínu křídel, jež samotná vidět ale nejsou. To nevypadá dobře... Něco mi říká že by to mohla být ta co může za všechno co se na Hellheimu dělo, ale kdo ví. "Neboj se.." Řeknu tiše a pevně Nárviho chytnu. Tím se mi v podstatě potvrdila má domněnka, určitě je to ona. Zamračím se a když "žena" zmíní mé jméno, tak se na ni zadívám. V tom samém okamžiku se opět pokusím přivolat Mjöllnir, teď by se asi vážně hodit mohl. "Škoda že nemohu říci totéž..." Pronesu s kamennou tváří. "Co, nebo kdo jsi? A kde to sme?" |
| |
| Jsme tam, kde jsme ~Thor + Garmr a Nárvi~ "Jsme na Helheimu, drahý," zasmála se žena. Podpatky jejich bot tiše doprovázely její šustivý pohyb a opojná vůně, tak sladká, až zastírala smysly, se od ní šířila jako morová nemoc. Cítil jsi, jak se Nárvi přestal klepat a pokud ses na něj zadíval, hleděl na ženu s touhou v očích. I na tebe dotíral pocit chtíče a blaženosti. Navíc jsi však ještě ucítil velmi dobře známý dotek tvého kladiva. Bylo tam někde venku a nyní už jistě hledalo cestu rovnou k tobě, ale Mjöllniru to mohlo chvíli trvat. Helheim nebyla malá země. Žena se pomalu přibližovala. Nevypadala nebezpečně, ale čím blíže byla, tím se tvé mysli zastíraly podivnou oponou tužby ji držet v náruči, dotýkat se její kůže, cítit její vůni. Byla tak sladká jako smrt. Nohy ti těžkly. Váha Nárviho se náhle zvýšila, protože se mu podlomily nohy. Neměl jsi vůli jej dál držet. Jakmile byl volná, začal se pomalu šourat po čtyřech plazit k ženě jako narkotik plazící se ke své dávce. "Tak je to správně. Poddejte se. Už žádné starosti. Už žádné boje. Jen klid a mír na duši." Její hlas se zarýval hluboko do duše. Uhranutí |
| |
| Nákupy by se mohly pokládat za trest bohů smrtelníkům ~má drahá~ Když byla Sigyn nerozhodná, vždycky zvláštně skrčila nosík, což mi na ni přišlo velmi roztomilé a musel jsem se držet, abych jí nenosil další a další oblečení. Pak by jej krčila až moc a nejspíš by mne velmi rychle prohlédla a zasloužil bych si jeden z jejích káravých pohledů. Nemám tu nejsladší ženu pod devíti světy? "Pomůže ti, kdybych ti řekl, že bys vypadala úžasně ve všem?" zazubil jsem se a koukal na dlouhý černý kabátek, který jsem držel. "Samozřejmě nemyslím v pytlovině, drahá, i když i z ní bys dokázala udělat světovou módu," naklonil jsem hlavu na stranu. Podal jsem ji šedivé kalhoty, bílé tričko a ten kabátek. "Kabinky jsou támhle," ukázal jsem. Zkoušel jsem ji pomoct se rozhodnout. Vkus měla dobrý a doufal jsem, že ji neurazím tím, jak se montuju do jejího nakupovacího procesu. |
| |
| Někdo nerad nakupuje... :D - můj milovaný - Někdy je lepší jít nakupovat sama a mít na to klid, ale ženy to nedokáží a já nebyla výjimkou. Když jsem si šla něco koupit, vzala jsem to s Beccou nebo Lorou hromadně, abychom si vzájemně sdělily názory na to, co té druhé sluší nebo pomohly s rozhodováním. "Nepomáháš." Odpovím vesele svému muži na jeho první otázku. Hned na to se jen směji jeho dalšímu obkecávání toho, co řekl. Je to roztomilé, jak se to snaží zamluvit a vyzdvihnout. Jenže teď bych vážně ocenila výběr a odchod. Sice mi dlouhé nákupy s kamarádkami nevadí, ale s mužem je to něco jiného ... a hlavně s jakým mužem. "Děkuji." Převezmu od něj oblečení a velmi oceňuji, že se do toho vložil a pomohl mi se rozhodnout. V kabince si vše obléknu a nutno podotknout, že velikosti jsme trefili přesně. Do kalhot možná časem dám pásek, čistě pro jistotu. Vyjdu řádně upravená z kabinky a ukážu se Lokimu. "Co ty na to?" Ale naprosto očekávám kladnou reakci. Jde spíš o řečnickou otázku. Rovnou tedy vyhledám slečnu prodavačku, zda by bylo možné abych v zakoupeném oblečení rovnou odešla a tedy poprosím i o nůžky na odstříhání cedulek. Jakmile je hotovo, požádám ještě o tašku na předešlé oblečení. Teprve pokud je vše vyřízeno kladně a bez problémů, jsem připravená vyrazit o dům dál. |
| |
| Co povídáš, já je naprosto zbožňuju :D ~drahá~ Posečkal jsem, než na sebe všechno oblékla. Mohla si všimnout, že jakmile ze sebe sundala své staré oblečení, které bylo zahalenou mými iluzemi, ihned se vrátilo do původního špinavého stavu. Směrem k prodavačce jsem se moc nedíval, protože beztak na mě byla velmi nabručená. Svou fotku s autogramem jsem neměl, a tak jsem musel doufat, že její fanatičnost neovlivní mou kariéru. I když to je vlastně jedno. Jsem bůh. Můžu si dělat co chci. Téměř. Na chvíli jsem uvažoval nad tím obrazem, pro který jsem si měl zajít. Chrise... pardon, Thóra jsem viděl naposled v Římě a od té doby se po něm slehla zem. Že by to byl jeho další vtípek, jak mě naštvat? Zinscenoval to ještě předtím, než se potkal se Sigyn? Tak proč nic neřekl? Mohl mi naznačit, že mi přijde "dárek". Něco mi na tom nesedělo. Ba dokonce smrdělo a moje podpaží to nebylo. To vonělo vždycky dobře i bez deodorantu. Těm méně chápavým, jsem bůh. Když Sigyn vyšla z kabinky, usmál jsem se. "Vypadáš úžasně," nejspíš to čekala, protože se ihned rozešla k pokladně a já šel za ní. Vytáhl jsem peněženku a byl počastován nevlídným pohledem. A bude mi naúčtováno dvakrát tolik, pomyslel jsem si pobaveně. Zatímco se Sigyn mermomoci snažila ustřihnout štítky, já jsem zaplatil a shodou náhod jsem v peněžence našel lístek na jedno slavnostní otevření nového divadla v Londýně, kam mělo namířeno plno celebrit. Položil jsem lístek před dívku. "Berte to jako omluvu za mé chování a pokud máte dnes večer čas, vezměte si sebou i doprovod," věnoval jsem ji jeden ze svých typických úsměvů. Reakce byla okamžitá. Dívka málem zjihla a děkovala mi tak dlouho, dokud jsem ji nezastavil mávnutím ruky. Tak trochu jsem využil své moci, aby se zklidnila. Stejně bychom dneska to divadlo nestihli a příležitostí bude habaděj. "Můžeme?" vzal jsem Sigyn tašku a nabídl rámě. |
| |
| Ach, jistě... :) - miláček - Proměny oblečení jsem si všimla a o možnost ponechat si nové věci na sobě jsem žádala přesně proto, aby můj muž neztrácel síly na oné iluzi. Staré oblečení dám do obdržené tašky, abych jej ukryla před zrakem prodavačky. Mezitím, co Loki platí, tak se věnuji zbavování všech cedulek. "Snad jsou všechny." Zamumlám si pro sebe a jakmile mám partnerovu pozornost, natočím se, aby mě zkontroloval ještě on pro jistotu. Mé pozornosti neuniklo předání lístku na nějakou akci a rozzářená aura prodavačky opravdu začala svítit, skoro až radioaktivní barvou. Vyčaruje mi to ve tváři úsměv. "Děkuji." Odpovím automaticky k převzetí tašky a zavěsím se do svého muže, abychom mohli jít. "To od tebe bylo milé." Zhodnotím jeho gesto s lístkem, když vyjdeme na ulici. "O jakou akci se vlastně jednalo?" Zeptám se zvědavě. Ne, že bych se cítila na to se na nějakou podobnou akci hrnout, ale opravdu jsem byla zvědavá jaké možnosti se slečně otevřely k dnešnímu večeru. Nechám se vést kam Loki určí a zvažuji, kde bude dost nenápadné místo abychom se mohli mých starých věcí nějak šikovně zbavit a nevšiml si toho nějaký aktivní bulvární paparazzi. |
| |
| Procházka po Londýně ~má drahá~ Usmál jsem se na Sigyn, ale nic neříkal, abych nezkazil iluze o mé maličkosti. Čím více fanoušku, respektive fanynek mne bude zbožňovat, tím větší moc budu mít. Sice to není typické uctívání, ale je to velmi dobrá náhrada za to, že mnoho lidí dnes jsou spíše ateisté než věřící. Mluvíme jen o Evropě a Americe. Dál mě to nezajímá. Moc teplé země s velkými pouštěmi, kde by se mi vůbec nelíbilo a obávám se, že bych tam přišel i o část své moci. Na druhou otázku ji už milerád odpovím. "Něco jako bál či ples pro VIP hosty, což jsou z větší části herci, zpěváci a snad i režiséři. Potom další bohatá smetánka a prodavačka," ušklíbl jsem se, když jsme byli mimo doslech dívky. "Tyto akce jsou docela často a většinou jde jen o podlejzání," zabručel jsem. Vedl jsem Sigyn podél ulice. Měl jsem chuť se na chvíli projít. Auto si můžu zavolat kdykoliv. Na chvíli se v myšlenkách zarazím a plesknu se. Adam mě bude mít rád, pomyslím si. "Byla jsi někdy v Londýně?" zeptám se, aby řeč nestála. Díky svým proměnám jsem navštívil už spoustu míst, ale většinou jsem se držel tam, kde jsem se cítil doma. |
| |
| Procházka - milovaný Loki - Úsměv muži snů opětuji a rozhlédnu se po okolí. Je tu zvláštně, ale příjemně. Upřímně jsem se několikrát divila, že ještě vůbec existuji, když tak málo lidí věří v mnohobožství. Dalším bodem byla má osobní nevýraznost v lidských mýtech. Kolik toho o mě šlo zjistit? Mé jméno, vztah a děti. Tečka. Smutné,nemyslíte? Křesťanství nás zničilo, ale já našla skulinu, jak tohoto náboženství využít k vlastní záchraně. Loki nemusí vědět, jak mi lidově řečeno teklo do bot. Byla jsem slabá, přežívala jsem na síle vlastní vůle a spásný nápad mě vrátil do života. Možná za to mohly i zmíněné komixy, kde se má maličkost také ukázala, ale především riskantní krok s novým životem v Římě. Místo našeho nepřítele, kde jsem začala pracovat v nemocnici a konat "zázraky", aby mě pár zachráněných duší nazvalo andělem. Možná to dalo trochu sil i našemu nepříteli, ale na druhou stranu, lidé věřili i ve mě jako takovou. Díky tomuto tahu jsem tam kde jsem. Tady. Se svým manželem. Co na tom, že pro veřejnost vlastně oddáni nejsme. "Ach... připomíná mi to Asgárdské slavnosti a klanění se Všeotci." Ušklíbnu se. "Na druhou stranu, takové akce byly příjemné v ohledu setkání s těmi, které jindy nepotkáš." Snažím se najít nějaké pozitivum. Když jeden zůstává doma s dětmi, nebo se věnuje tomu, co má rád, málo si najde čas na návštěvování dalších bohů. "Možná by mě i zajímalo jak takováhle událost vypadá mezi Midgarďany." Nadhodím myšlenku. Možná třeba časem, až bude čas, by se dalo někam zajít. Pokud by tedy Lokimu chtělo, alespoň ví, že nebudu proti. Proházka je příjemná, jen mě trochu svírá pocit nejistoty z toho, kdo všechno nás vidí a jak reaguje. V druhé řadě pak strach z toho, co mě čeká v Římě. Nechci přijít o práci... ale... raději práce, než znovu ztratit Lokiho. Pustit ho samotného na bláznivou výpravu, ze které se nemusí vrátit nebo by se vrátil kdo ví kdy? Už ne. Z přemýšlení mě vytrhne otázka na mou přítomnost v Londýně. Po tváři mi přelétne úsměv a zavzpomínám. "Jednou. Tehdy zde vládla královna Victorie." Vzpomínám si na tu módu a objevování spousty věcí. Svět tu byl o tolik jiný. "Hodně se toho změnilo, za tak krátký čas." Jen bůh (a jiné nesmrtelné bytosti) může označit necelá dvě století jako krátký čas. |
| |
| Problém ~Ma'at + NPC Seth & Iseut~ Po obětování Peta vás Iseut vyzvala, abyste se dostali na bezpečnější místo. Dozvěděla ses, že spolupracuje s Her-Urem, smrtelníky zvaným Arthur Stark. Nakonec všichni souhlasili, že vás Iseut přemístí. Stačilo se jen chytnout za ruce. Přemisťování má jednu zatracenou nevýhodu. Pokud se neprovede správně, může někdo přijít k úhoně. Vidět andělská křídla v plné své kráse taky není nic moc, pokud nejste jedním z nich. Ostré bílé světlo ti pomalu vypaluje duhovku a teplo z nich vycházející je taktéž nepříjemné. O to víc nepříjemnější je, když tě Iseut začne svými rozpálenými křídly omotávat a i na její tváři sis mohla všimnout kapiček potu a soustředěného výrazu, jako by jí to zmáhalo. Těla ztratila svou pevnou konzistenci a chvíli jsi mohla mít pocit, jako bys ses propadala do bílé prázdnoty. Tvář toho naproti zmizela a existence sebe sama se najednou zdála být tak křehká, že stačilo fouknout a už bys nebyla. Zhmotňování též nepřinášelo žádný požitek. Postupné stmelování, tělo začalo získávat váhu, dýchání se zdálo být mnohem těžší, i když jsi dýchat nepotřebovala, ale zvyk je zvyk. Pod špičky nohou jsi ucítila pevnou zem a zdálo se, že všechno proběhne v pořádku, když jsi ucítila prudký náraz do hrudi. Bolest tak palčivá, že sis přála ukončit svou existenci. Ruce se od sebe odtrhly a najednou si padala nevědíc kam. Prázdnota kolem tebe se prohlubovala. Nebyla černá, ale bílá, až tě z ní pálily oči. Neviděla jsi své ruce, neviděla jsi nikoho z tvých společníků. Po tváří tě pohladilo něco hebkého. Pevné obětí, šelest per křídel. Bolestivý hek a pak tvrdý dopad. Tvé oči zachvátila slepota. V uších ti hučelo a ústech jsi měla vyschlo. Letmý dotek na tvém rameni ti dal znát, že tu nejsi sama. Trvalo ještě notnou chvíli, než jsi začala vnímat okolí kolem sebe. Zprvu jsi viděla obrys jen svých rukou a postupně jsi začala rozeznávat i jednotlivé barvy. Šumění v uších ustávalo, i když sucho v ústech stále přetrvávalo. Vedle sebe jsi zaslechla bolestný vzdech. Byla to Iseut. Záda měla rozdrásaná, jako by ji někdo vyrval křídla holýma rukama. Bílé šaty měla zacákané od krve a vlasy, dříve bělostné jako čerstvě napadaný sníh měla popelavé. Třásla se. Když sis ji pozorněji prohlédla, plakala. Při střetu vašich očích uhnula pohledem a ochraptělým hlasem pravila: "Nedokázala jsem ho udržet. Je pryč..." Nacházeli jste se v lese. Nebyl bujný a zelný, ale ani mrtvý a vyschlý. Něco mezi tím. Stromy byly až kam jsi dohlédla a z dálky k tobě doléhaly divné úpěnlivé zvuky, i když v okolí nebylo ani živáčka. Stébla trávy tě píchala do odhalené kůže a na hrudníku jsi cítila podivnou tíhu. Jako by tohle místo nepatřilo do světa smrtelníků. |
| |
| Taková pěkná procházka ~má drahá~ Jak? Často docela nudně a zbytečně, ale pokud jste ve středu reflektorů, proč ne. Hlavně tak jsem si upevňoval svou pozici mezi lidmi a mohl tak skrze ně čerpat i svou sílu. Dlouho jsem uvažoval, jak dokázat, abych mohl "přirozeně" stárnout. Díky svým iluzím jsem měl tu možnost. Čím déle jako Tom Hiddleston, tím větší budu mít šanci, že má existence nebude záviset jen na víře, ale taky na mě samotném. To samé bych rád udělal pro Sigyn, ale s iluzemi byla jedna potíž. Pokud se nehlídala, či někdo ji narušil, zmizí nebo je alespoň rozpoznatelná. Ostatní to nějak vycítí. Zkuste si někdy strčit ruku do rosolu a máte docela přesnou představu. Mohl bych zapomenout na hloupý strom i na kouli umístěnou v něm. Mohl bych zapomenout na anděly, Boha a žít si svůj vlastní život. Věděl jsem však, že díky grálu můžeme mít cokoliv. Věděl jsem, co přesně chci. Nezáleželo mi na ostatních. Pokud mé přání způsobí zánik jiných, budiž. Pokud bude Sigyn šťastná a já budu konečně tam, kde mám být, proč se rozmýšlet? Nikdo mi nikdy nevěřil. Kromě jedné. Mé ženy. Snažil jsem se přiřadit, kdy vládla Viktorie a měl jsem dojem, že já zrovna v té době byl v Itálii. Užíval jsem si intrikánství při bitvě u Palerma. Trochu ironie. "Nástupem technologie to šlo rychle," připustil jsem. "Pokud by nám zkázu nepřinesl Bůh a ti jeho poskoci, byla by to technologie." Zamyslel jsem se nad tím a škublo mi v žaludku. To byl divný pocit. Mezi lidmi jsem už příliš dlouho. Nelíbí se mi to. "Nedaleko tu je jedno pěkné náměstí. Soho. Můžeme tam zajít a možná tě tam čeká překvapení," tajuplně jsem se usmál a s její paží vpletenou do mého rámě jsem se pomalu vydal tím směrem. Stále ve vzduchu visela otázka, zda si ze mě někdo neudělal srandu a jdu tam zbytečně. Jestli to byl Chris, zabiju ho. |
| |
| Stále v pekle Pořád na Helheimu? Tomu se mi skoro ani nechce věřit. Přijde mi dost divné že by Hela měla takový vkus. Nebo si to tu možná nechala udělat nějak nově, kdo ví? Každopádně přestávám myslet o podobných věcech a soustředím se jen na ženu před sebou. Uvědomuji si co je zač, ale i tak se pomalu začínají měnit mé myšlenky ohledně toho co bych jí udělal. Až mně to samotného dost překvapuje. Nikdy bych si nepomyslel že něco takového budu cítit ke svému nepříteli. Vlastně i to nepřátelství začíná pomalu opadávat a střídá ho velká touha. Zničeho nic mi přijde jako by Nárvi ztěžknul a tak už jen neudržím a nechám ho svést se na zem. Vidím jak se chová, ale je mi to jedno. Zadívám se znovu na tu ženu a soustředím se pouze na ní. Někde v koutku mysly však cítím že je něco špatně a ač s obtížemi, podaří se mi nakonec z toho jejího kouzla uniknout. Ta mrcha. Myslí si že si se mnou může hrát jako s panenkou? To se teda plete! Jindy bych asi hned vypěnil a vlítnul na ní, ale tady by to nemuselo být moc bezpečné. A tak se pokusím na to jít jinak. Pomaličku se začnu k ženě přibližovat a snažím se při tom vypadat jako bych po ní stále toužil, jako by byla to nejcennější na světě. Pokud se mi podaří dostat až k ní, tak pak najednou vytáhnu co nejrychleji Minotaurův roh a pokusím se jím tu hnusvnou svini probodnout. Když mi to vyjde, tak do ní i pustím rovnou pořádnou dávku blesků. Tak či onak, Nárviho (pokud se dostane až k nám) odstrčím stranou a natáhnu ruku, očekávaje že se v ní co nejdříve objeví Mjöllnir, kterým bych ještě pro jistotu ihned fláknul tu ženskou po hubě. "Co sis myslela, že si s námi budeš hrát jako s nějakými loutkami? JÁ JSEM THÓR, VLÁDCE HROMU A BLESKU!! NEPODVOLÍM SE NĚJAKÉ MRŠE KDO VÍ ODKUD!!" //To jak je psáno velkými písmeny říkám docela hlasitě, spíš skoro křičím// |
| |
| Helheim ~Thór~ Hod za ženu: 2 Žena, jistá sama sebou, si nevšimla tvého zakolísaní. Přesvědčena, že se k ní blížíš omámen jejím vlivem pokračovala ve svádění. Nárviho měla plně ve své moci. Usmívala se až do chvíle, kdys ji vrazil minotaurův roh rovnou do boku. Překlonila se v pase a překvapeně vydechla. Následná dávka blesků u ní vyvolala bolestivý výkřik. Prohnula se v zádech a hlavu zaklonila dozadu. Její tělo pružilo v návalu elektřiny a záblesky sem tam odhalily stíny jejich křídel na zemi. Nárvi pod vlivem jejího kouzla vykřikl a pokusil se na tebe vrhnout, ale blesky zasáhly i jeho. Odhodilo jej to několik sáhů dozadu, kde pak zůstal nehybně ležet. Jen se z něj lehce kouřilo. Mjölnir, darované kladivo tvým otcem, prorazil díru ve stropě. Sprška kousků kamene a omítky pokryla dlažbu, ale výboje zabránily prachu šířit se tvým směrem. Tvé prsty sevřely rukojeť kladiva a dobře mířená rána trefila ženu, která odletěla až ke zdi, kde se sesunula. S hekáním se pohnula, ale to bylo tak všechno. |
| |
| Procházka Londýnem - Loki - Přála bych si, abychom se nemuseli neustále přetvařovat, navázat pevná přátelství a žít naplno. Vždycky bolelo, když jsem musela opustit tu hrstku lidí, kteří mi i přes veškeré moje snahy, aby se tak nestalo, stejně přilnuli k srdci. Být ve společnosti bohů, snášel by se život mezi smrtelníky lépe, ale tak jak jsem dosud žila, to bylo pomalé utrpení. I kdyby nám náhodou naše výprava nevyšla, život zde už bude jednodušší. Taková jest má představa a dokud se nestane něco, co by ji vyloučilo, tak se jí hodlám držet. "Ano, to je pravda, lásko." Přitakám na jeho slova. Andělé mohli za naši zkázu, ale nebýt jich, přišel by skutečně podobný výsledek jen o nějakou dobu později. "A vlastně můžeme být rádi, že andělé přišli. Sice zničili krásu našeho domova, ale vlivem jejich nájezdu jsi se dostal z okovů." Usměji se a pohladím jej po ruce. "To je dobře ne?" Ano, pár z nás díky nim přišlo o svou existenci, ztratili své věřící a zanikli, ale má rodina je to hlavní na čem mi záleží. Možná by má slova v tomto mohla zarazit, přeci jen dříve jsem se ohlížela na všechny a rozdala bych se. Život na Midgardu mě lehce pozměnil. "Překvapení?" Pozvednu obočí. "Chystáš ještě něco, krom svých zmíněných pochůzek?" Optám se upřímně zvědavě a možná lehce nedůvěřivě v tom, že mi možná neřekl všechno. Jeho záhadný úsměv je tak kouzelný, že bych se stejně nemohla nai v nejmenším zlopbit, i kdybych chtěla. |
| |
| Směr Soho ~Sigyn~ Zrovna andělům jsem nechtěl děkovat za to, že jejich vlivem jsem byl opět svobodný. Co to bylo za svobodu žít jako vyhnanec, dávat si pozor na každý krok a při větším nárokování by se určitě objevili a pokusili by se eliminovat mou maličkost. Jako herec jsem měl jakousi moc, ale bylo zde mnoho smrtelných herců, kteří na tom byli lépe než já a tiše jsem jim to záviděl. Sigyn byla vždycky sladká. Žena, kterou jsem miloval celým svým srdcem a pro ni bych se klidně do okovů opět vrátil. Ne, že bych tohle zrovna chtěl a velmi rád se tomuto osudu obloukem vyhnu. Přede všemi budu tvrdit, že mě už nikdy nic nedonutí nechat si kolem zápěstí... brr, jen pomyšlení na to mi nedělá dobře. Byl to můj syn a on jej tak zhanobil! Kéž by Ódin poznal bolest, kterou jsem ten den prožíval. Pokrčím rameny. "Nic nepovím. Nebylo by to překvapení, drahá," použil jsem oslovení, které v dnešní době už téměř vymřelo. Mě se však líbilo. S pohledem na nebe jsem se musel ušklíbnout. Typicky Londýnské počasí. Ani se nenadějete a začne z ničeho nic pršet. Počítal jsem, že nás deštivé počasí zastihne tak do hodiny. Na chvíli jsem si Sigyn představil v mokrých šatech, jak se ji pramínky vlasů lepí k tváři. Málem jsem zapomněl, že jde vedle mě a můj zasněný výraz musel být poznat. Tvářil jsem se přitom vždycky divně. *** Soho, místo, kde literáti a jiní umělci navštěvovali četné hospody, aby dali průchod své tvořivosti, se zbytky po erotickém průmyslu, který byl znát i dnes, patřilo do části Londýna Westminster. Typické domy s oblými rohy a pestrými barvami tvořily úzké ulice, a i když toto místo bylo bičováno moderními stavbami a přítomností aut, vyzařovala z něj stále ona historie. Stačilo se jen pořádně dívat a ta na vás tiše mluvila. Takovým klenotem z celého Soho byla zahrada s malým altánkem uprostřed. Pár turistů lebedících si na dekách a neznalí, kdy je čas se raději klidit pod střechu, si dopřávali piknik, sem tam nás oslnil blesk. Čekal jsem každou chvíli, že se na nás sesype příliv fanynek. Pro jistotu jsem nás obestřel iluzí, díky které jsme byli pro okolí obyčejní kolemjdoucí. Tohle se někdy hodilo. Takhle chvíle měla být Sigyn a ne upištěných holek. Zastavil jsem se před altánkem a rozhlédl se, abych se zorientoval. "Půjdeme k divadlu," ukázal jsem a doufal, že jsem trefil to správné. Od altánku bylo na jihozápad a my se museli proplést přes Carlisleovu ulici a dostat se na Deanovu. Takhle to alespoň hlásala mapa, když jsem se díval doma. Kolem náměstí pak uzavírala smyčku ulice Soho. "Budeš chtít počkat tady, než to vyřídím?" zeptal jsem se. Nechtěl jsem ji zbytečně tahat do divadla, kde se už dlouho nehrálo. Mohla by si ublížit. |
| |
| Helheim - Konečně trocha štěstí Abych pravdu řekl, tak mně samotného po tom všem dost překvapilo když můj plán vyšel takřka bez chyby. Jediné co mně trochu štve je že jsem musel zasáhnout i Nárviho. Trochu se z něj sice kouří, ale doufám že jinak bude v pořádku. Achh.. Konečně. Jaký to slastný pocit, držet znovu Mjölnir ve své ruce a pořádně jím někoho třísknout. Žena dostala pěknou ránu a odletěla až ke zdi. To zdaleka není všechno... Spokojeně se ušklíbnu a dojdu s velmi vážným výrazem ve tváři až k ženě. Zatáhnu jí za ruku (či nohu) aby se dostala na záda a následně jí položím své kladivo na hrudník. "Jaké to je? Být odkázána na milost či nemilost svému nepříteli?" Kleknu si na jedno koleno jen kousíček od hlavy té ženy a zadívám se jí do tváře. "Teď mi řekneš všechno co budu chtít vědět, jinak tě bez váhání zničím". Řeknu trochu ztišeným ale zcela vážným hlasem. "Co si to udělala s Helou? Jak jí můžu dát zase do pořádku?" Zeptám se a chviličku čekám zda se dočkám odpovědi. Aby si rozmyslela co řekne, tak trochu nechám jiskřit své dlaně ze kterých by v případě potřeby mohl ihned vyletět blesk. "Taky bych rád věděl ještě něco... Víš kde je Sif? Kde je má žena?" |
| |
| It's Thor's turn! ~Thór~ Anděla hekla, když jsi jí na hruď položil kladivo. Sice neplatilo jak ve filmech, ve kterých si hrál sám sebe, že jej nikdo nemůže uzvednout, ale Mjöllnir i přesto padl do ruky jenom tobě a ostatním se pak mstil dávkou elektrických šoků. Další, kdo tvé kladivo mohl zvednout a nedostat ránu, byl Ódin. Byl to dar od něj. Smích, přiškrcený pod tlakem kladiva, se rozlehl po celém sále. Žena se smála a sem tam lehce zachrčela. Upřela na tebe své bělostné oči bez zorniček. Nastalo ticho. Jediné, cos slyšel, byl tlukot vlastního srdce, které bylo pouhým projevem tvého života mezi smrtelníky. Otevřela ústa, aby promluvila: "Je to jenom hra," koutky ji zacukaly, jako by se opět chtěla rozesmát. "Hrajete ji dobře. Všichni se baví na váš účet," zpod zavřených úst se vyloudilo uchechtnutí. "Zničit mne nemůžeš, Thóre, synu Ódina a Fjörgyn, vládce hromů, deště, nebe a plodnosti země, strážce a soudce spravedlnosti, ochraniteli kovářů, mořeplavců, rybářů a rolníků. Jsem a existuji jen z Jeho vůle," odmlčela se. "Ale vyhrál jsi," dodala nakonec. Natáhla ruku a v dlani se ji objevila dýka. "Hela si vybrala svůj osud. Není ji pomoci, ale své ženě pomoct můžeš. Jen následuj znamení. Tohle je klíč odsud a zároveň je to můj dar vítězi," s jejími posledními slovy zavřela oči a rozplynula se jako mlha při větru. Kladivo těžce dopadlo na podlahu a v dlažbě vytvořilo síť prasklin. Stejně tak dopadla na zem dýka s kovovým cinknutím. Nárvi se pohnul. Jeho heknutí přitáhlo tvou pozornost. "C-co se stalo?" rozhlédl se. V jeho výrazu jsi mohl vidět, že je zmatený. "Kde to jsem?" |
| |
| Ve sklepení Zrzatá lovkyně, Igor a příšera Budeš náš... budeš náš... budeš náš! Znělo mi v hlavě jako nějaká mantra, stále se opakující do kola. Na sucho jsem pokl. Tak nějak jsem tušil význam slov. Důvod toho, proč je mi tak každou chvíli divně. Nakazil jsem se. Jiné vysvětlení pro to nemám. Možná... to jak jsem to vyhodil z okna. Dotkl jsem se toho. Mohl jsem však konat jinak? V té chvíli to nešlo. Nebyl čas na přemýšlení. Byla potřeba konat a tak jsem konal na rizika jsem nehleděl. Pohlédl jsem na Artemis. Zklamal jsem jí. Nechám jí v tom. Nepochybuji, že to zvládne. Vzpamatuj se. Ještě mám čas. Zatřepal jsem hlavu, stiskl ruku v pěst, kde nebyla zbraň až klouby zbělaly a druhou prsty pevně objal zbraň. Odolal jsem nutkání jí poslat pryč, aby se zachránila. Stejně by mne ignorovala a dohodování se by znamenalo zbytečnou ztrátu času. Měla svou hlavou. Nikoho nepotřebuje. Dokonce ani mně ne. Dokázala si beze mne poradit, i teď si poradí. Věřím v to. Na chvíli jsem zavřel oči, s jediným úsmyslem sesbírat všechnu sílu, která mi ještě zbývá. Přitom jsem rozkazál Igorovi, aby na tu stvůru zaútočil. Sám jsem následně s bojovým křikem vrhl na obludnost. Byl jsem přece nakažený. Už to bylo tak nějak jedno. Navíc nemám nic na boj z dálky. Budu se snažit, co nejvíce jej poranit. Nejlépe zneškodnit. Je mi naprosto jasné, že to pro mne už je v této chvíli konečná. (60% - Igor, 99% - Ich) |
| |
| Sweet, sweet victory... Zajímavé jak se lidé či někteří tvorové chovají v okamžicích své porážky či chvilkami před smrtí. Tiše se na ženu dívám a přemýšlím zda jí nechat chechtat se dál, nebo jí dát další dávku blesků. Naštěstí to však není nutné a tak když zařčne mluvit, začnu pozorně poslouchat. "Hra? Myslíš že je to jen hra?!" Pevně sevřu ruce v pěst a výraz v mé tváři se změní na lehce naštvaný. "I kdyby ne, tak do tebe můžu třískat kladivem tak dlouho, dokud z tebe nezbyde mastnej flek. Nebo bych tě taky mohl svázat, mučit a dlouhá staletí držet zde aby ses dívala kam ten váš svět spěje". Sám si nejsem jist zda bych toho byl schopen, ale když se jedná o křesťana, o toho koho nenávidíte ze všeho nejvíce... Možná že bych to zvládnul. Ale jak tak nad tím přemýšlím, Nárvi je ten kdo trpěl nejvíce. Možná že kdyby nebyl mimo, tak by on mohl rozhodnout co s ní dál bude. V okamžiku kdy se jí v ruce objeví dýka spozorním. Hela má být ztracená, ale Sif bych ještě najít mohl? Tomu se mi skoro nechce věřit. A proč bych vlastně měl? Je to můj nepřítel, není vyloučené že by se mně snažila jen zblbnout. Když žena zmití tak jsem trošku překvapený, ale nijak to dál neřeším. Je pryč a to je hlavní. Jen škoda že to tak nešlo i s Michaelem... Nedůvěřivě se zadívám na dýku a pak když uslyším Nárviho hlas se otočím. "Jsme pořád na Helheimu. A ona je pryč..." Vezmu své kladivo a po chvilce váhání i tu dýku jež tu zůstala. Dýku zastrčím za opasek a dojdu k Nárvimu. "Musíme teď pro Helu a pak na Midgard. Najdu Lokiho a Sigyn, snad by si věděla rady." Dokázala by Sigyn pomoci Hele? Tuším že v nějakém tom léčení by mohla mít praxi, ale kdo ví. Nárviho zvednu nahoru a podepřu jej aby nespadl. "Garmre..." Zavolám na psa a zadívám se zda je ještě vůbec tady. Pokud ano, tak ihned pokračuji. "Garmre, musíš nás dostat do žaláře, za Helou. Zvládneš to?" |
| |
| Áres už má jen 11 a sakra doufám, že to nějak přemůžeme ~Áres + Igor~ Příšerně se mi natáhlo. Sice jsem byla drsná holka, pomoc mužů pro mne byla jen obtíží, ale taky jsem měla svoje hranice. Hledět na tu zrůdnost mi zhoupla žaludkem a jen sílou vůle jsem se udržela, abych na místě nezačala zvracet. A neměla bych ani co. Nesnášela jsem život mezi lidmi. Pochytila jsem od nich tolik zlozvyků. Dokonce i přestat dýchat bylo pro mne najednou obtížné. Ten puch jsem měla vštípený v hlavě, a i když jsem do sebe nenatahovala žádný vzduch, stále jsem měla pocit, jak se na mě lepí ze všech stran. Pokud tohle dopadne dobře, budu potřebovat minimálně několika hodinovou sprchu. Šíp prostě zmizel. Nijak té zrůdě neublížil. Jeho hlas byl jak sliznaté pohlazení po tváři. Po dlouhé době jsem se cítila vyděšeně. Jeho malá očka, téměř zahalená tukem, si měřila Área a já měla o boha války najednou strach. Viděla jsem na něm nějaké změny, ale netušila jsem, že by se mohl stát jedním z nich. Hygieia! najednou mi došlo, proč byl Áres celou dobu tak zesláblý. Proč jsem si toho nevšimla dřív! Jsem idiot! Igor vyrazil jako první. Měl jednu výhodu. Byl dávno mrtvý, a tak neměl žádné city. Stát proti mrtvole není žádná lahůdka. Vy jej můžete několikrát bodnout a nic necítí. Jediný způsob, jak zabít mrtvolu, je ji rozsekat nebo nějakým způsobem rozložit. Nemrtvý skočil na démona a vrazil ruku rovnou do jeho střev. Rychle trhnul a vyrval mu střeva z těla ven. Démon byl překvapený a tlustýma rukama se pokoušel Igora dostat ze sebe, ale v tu chvíli na něj naběhl Áres. Mezi prsty se mi objevila malá koule světla. Pak jsem je od sebe rychle roztáhla a celou místnost prozářilo modravé měsíční světlo. Démon zařval. Zjevně mu světlo nedělalo dobře. Z jeho kůže se začala valit pára a na četných místech vznikaly boláky po spáleninách. Malí sliznatí červíci pištěli a pukali. HODY + životy potvoráka |
| |
| Helheim... jeho konec? ~Thór + Nárvi a Garmr~ "Helheim," zamrkal Nárvi, a pak zkřivil tvář bolestí a ruku si přitiskl ke spánku. "Bohové. Ovládla mě. Omlouvám se, strýčku," zachmuřil se a začal se stavět na nohy, i když v jeho podání to vypadalo dosti vrávoravě, ale nakonec se přece jenom narovnal. Garmr se po zavolání objevil. Nejspíš utekl, když začala žena kolem sebe spřádat síť z kouzel. Sice stále klopýtal, ale nebyl to obyčejný pes a zdálo se, že prostředí Helheimu mu velmi prospívá. Jeho rána se pomalu hojila. Zavrtěl ocasem a chvíli chodil v kruzích, než se konečně rozhodl jít ke zdi. Nárvi jej sledoval s lehkým zadumaným pohledem. "Po tak dlouhé době uvidím své rodiče," vzdychl. Podíval se na tebe. "Ta žena. Azrael. Říkala něco?" |
| |
| Stále na Helheimu "To je v pořádku, nemůžeš za to. I mně málem ovládla. Měl jsem velké štěstí že jsem se jí vůbec dokázal zbavit. Aspoň tedy doufám že se jen tak zase neobjeví.." Pokud by mladík vypadal že potřebuje pomoc, tak mu pomůžu. Pokud ne, tak není co řešit. Pozornost věnuji psovi, který se objeví. Garmr už vypadá o něco lépe než před tím, jsem rád že to už není tak hrozné. Sleduji jak chvíli chodí v kruzích a až pak zamířím ke zdi. Udělám krok k němu, ale pak se zastavím a opět se podívám na Nárviho. "Jóó.. Aspoň na někoho se aspoň trochu usmálo štěstí". Pronesu tiše. Taky bych rád viděl své rodiče, ale hádám že s tím se už asi nedá nic dělat. "V podstatě to, že se Andělé baví na náš účet... Také že Hela je ztracena, ale tomu nevěřím. Siygn jí pomůže. A pokud ne.. tak to zkrátka půjde nějak jinak". Vytáhnu dýku kterou mi Anděl(ka?) dala, přistoupím k Nárvimu blíž a dýku mu ukážu. "A také mi tunechala tohle... Ale odkud ty vůbec znáš její jméno?" Zeptám se zvědavě. Že by ho slyšel už předtím? Pokud vím, tak mně ho neříkala. Ale aspoň už konečně vím kdo to byl. Ať Nárvi řekne cokoliv, tak společně vyjdeme za Garmrem, který nás jak doufám dovede do těch cel. |
| |
| Doufat můžeme Kráska a můj výtvor Musí se nechat, že stvořit Igora jako svého spolubojovníka byl vážně dobrý nápad. Nejen proto, že byl tak nějak mrtví a tak nemohl být už z principu nakažen. Taktéž ho tolik neovlivňoval zjev démona a onen zápach s ním ani nezamával. Nemluvně o tom, že z démonova těla vytáhl střeva. To stejné se nedalo říct o mně, ale snažil jsem se s tím něco dělat. Jinak to prostě nešlo. Jeho následný útok směřovaný stále na nepřítele nebyl tak vyladěný, jako předchozí. Možná na něj mělo taktéž vliv ono světlo, které vrhla Artemis proti nepříteli. Snažil se však pokračovat v stejném duchu a to postupném zbavování démona jeho orgánů. (43% na úspěch) Já na oplátku začínal mít pocit, že mne síly opouštějí a do toho předchozího útoku jsem dal snad všechno. Teď mi toho, jak se zdá moc nezbývá. Což tak nějak potvrzuje i následný útok, který postrádá naprosto všechno. (24% + 8 bonus) Nehodlám se ještě vzdát. Pokud budu moct, vytrvám. Obzvláště, když se Artemis podařilo démonovi uškodit asi nejvíce z nás všech. Zvládni to, zlato. Pokusím se ještě vytrvat... Prohlásím v myšlence, pochybuji, že by mne mohla slyšet, ale neobtěžuji se s mluvením. Je to vyčerpávající. Jen si na chvíli odpočinout. |
| |
| Konec jedné reality ~Thór + Nárvi, Garmr~ Nárvi se zastyděl, protože si ihned neuvědomil, že ty své rodiče nejspíš nikdy neuvidíš. Vždycky byl hodný chlapec, který se rád držel matčiny ruky, schovával se za otcova záda. Na rozdíl od něj Váli, který v tobě viděl svůj vzor, byl nebojácný a bojovný. Vždycky chránil svého mladšího bratříčka. Tedy až do onoho osudného dne. "Žalářník se o ní zmínil. Už jsem tu příliš dlouho a nejspíš si myslel, že spím," odpověděl na tvou otázku. "A sem tam mluvil i o jiných… bozích, ale jejich jména jsem nikdy neslyšel. Her'Ur? Artemis? Bylo jich tolik," zdálo se, že myšlenkami zaplouvá do minulosti svého uvěznění. "Vždycky někdo přišel a po čase odešel. Nevím, kdo všechno nebo kolik jich přesně bylo, ale ona je všechny ovládla. Hela se z toho zbláznila. Já už měl namále, kdyby nebylo tebe." Garmr štěknutím oznámil svou netrpělivost. Nárvi se za tvé pomoci vydal skrze zeď. Každý průchod byl jako se vnořit do černočerné tmy, která se na vás lepila. Na druhé straně vás do očí udeřilo šero, které se zprvu zdálo jako oslepující světlo, následně jste však přivykli. Stala se i druhá věc. Katakomby se najednou divoce otřásly a na hlavu se ti sesypala sprška prachu. Nárvi sebou polekaně cukl a rozhlédl se, když se země znovu otřásla. "Co se děje?" Z Heliny cely se ozval smích. "Je konec! Je s námi všemi konec." Na to otřesy začaly být pravidelnější. |
| |
| Zbývá 10 kol pro Área a až pukavec pukne ~Áres~ Igor si vedl velmi dobře. Mě se z toho dělalo trochu šoufl, ale doufala jsem, že v žáru bitvy to ustojím. Další výhodou bylo, že se přestali všude rojit ti odporní slimáci a nemusela jsem tak kontrolovat, jestli po mě nějaký neskáče. Démonovi se konečně podařilo dostat mrtvolu ze sebe dobře mířenou ránou do boku. Být Igor živý, nejspíš by vyvrhl všechno, co měl právě k obědu. Takhle jenom odletěl a ještě sebou vzal pár střev. Dobře, asi budu zvracet. Dopadl tvrdě na zem a zlomil si vaz. Což mu taky nic neudělalo, a když se sbíral na nohy, nevěděla jsem, kam dřív upírat zrak, zda na démona nebo na něj, abych neměla mžitky před očima. Áres vypadal jak chodící horečka. Viděla jsem, jak se mu leskne čelo a i přesto všechno dokázal démonovi zasadit ránu. V ruce se mi objevil luk i se šípem. Vystřelila jsem a zasáhla démona rovnou do okna. Teda, nejdřív hrot proletěl skrz tukový váček a až potom se zapíchl do oka. Slyšet jeho řev mě nesmírně těšilo, ale stále byl mezi námi a já začínala ztrácet trpělivost. Měla jsem strach o Área a nechtěla jsem, aby ve městě propukla zombie apokalypsa. Každý, kdo byl nějak vnímavý, si mohl povšimnout změny. Ne jenom kolem mě, ale i na mě samotné. Na nepatrnou chvíli jsem to byla zase já. Dávná řecká bohyně lovu a měsíce s dlouhými kaštanovými vlasy a se srpkem na hlavě. (foto) Natáhla jsem luk, až tětiva výhrůžně zapraskala a vystřelila jsem. Šíp pronikl skrze několik vrstev tuku a zabodl se přímo do shnilého srdce. Dál už nevím, co se dělo, protože jsem omámeně padla k zemi. Jako PJ: Artemis démonovi zasadila poslední smrtelnou ránu, ale zaplatila za to vyčerpáním. Ucítil jsi, jak přes tebe přeběhlo něco na způsob tlakové vlny a v tu ránu ses cítil zase plný síly a zdráv. Démon se mezitím bublavě rozpadal a jeho hnis se roztékal všude kolem. Z chodby šlo slyšet tiché pukání. Zápach se přitom znásobil. HODY + životy potvoráka |
| |
| Opravdu konec? Artemis odkaz Snažil jsem se do toho monstra bodnout, z posledních zbytků sil. Doufal jsem přitom, že to bude aspoň nějak ku prospěchu. Nebýt Igora, asi by byl ten souboj už dávno prohraný. Po tváři mi stékal pot. Oči mne pálily a nemluvím o samotném problému s dýcháním. Byl jsem tak blízko tomu smradu, který zaplňoval moje plíce a dusil mne. Možná bych to vzdal. Jenže stále mne držela myšlenka na bohyni, která tu byla se mnou. Ta možnost jí opět k sobě přitisknout, políbit jí na rty, pohladit po těch jejich ohnivých vlasech. Dívat se do její tváře. Dotýkat se jejího dokonalého těla. Již nestojím o jiné. Dostala mne. Ač stále netuším, zda v tom nemá prsty nějaká magie. A tak jsem se držel, snažil se bojovat jak s monstrem, tak sám se sebou. "Artemis." Vydechl jsem tiše překvapen tím, co vidím. Na malou chvíli vypadala, jako kdysi. V dávných dobách, kdy nás lidé uctívali. Srdce vynechalo jeden úder. Nemohl jsem z ní spustit oči. Dával jsem tak démonovi možnost, mne dostat. Jenže z jeho strany se nic nekonalo. Zřejmě jej dostala, stejně jako mne. To byla jeho osudová chyba. "Krásko!" Křikl jsem, když jsem viděl, jak se její tělo kácí k zemi. Vrhl jsem se k ní, abych jí těsně nad zemí zachytil. Nedělalo mi to žádný problém. Vrátily se mi síly. Vzal jsem bohyni do náruče a vydal se, co nejdál odsud. V přízemí jsem se zastavil. Našel nejbližší telefonní budku, z peněženky vylovil nějaké drobné a vytočil číslo na taxík. Plán byl jednoduchý. Vrátit se do hotelu, tam nechat odpočívat Artemis a doufat, že její spánek nebude dlouho trvat a přitom se pokoušet něco vypátrat přes internet. Nemám v úmyslu nechat Artemis samotnou. Nehnu se od ní. "Hlavně se mi brzi prober, má bohyně." Políbil jsem na čelo a čekal, zda někdo pro nás přijede. |
| |
| Spící Růženka ~Áres~ Nastala změna. Všechna nemoc postupně odpadávala. Chodby nemocnice byly přeplněny zmatenými lidmi, které ještě před chvíli zachvacovala horečka s bolestí. Doktoři i sestřičky nechápavě kontrolovali každému tep nebo teplotu a mezi sebou si vyměňovali nechápající pohledy. Bylo to jako se procházet po nějakém výbuchu, kdy všichni přítomni byli rádi, že to přežili. Artemis v tvých rukou byla bezvládná a nebylo lehké ji nést, natož ještě s ní vytáčet nějaké číslo. Díky nedávné epidemii byla všude přítomna lůžka. Okamžitě si tě všimla i sestřička a běžela k tobě, aby ti pomohla. "Co se stalo?" začala se ihned starat a zkušeně měřila Artemis, zda má pravidelný pulz. Zarazila a vzhlédla na tebe. "J-já nevím jak to říct," ještě jednou kontrolovala a na čele ji lehce vyrašil pot. "Ori!" zavolala na nejbližší sestřičku. "Zavolej prosím tě Quattrocchiho! Nemůžu nahmatat pulz, ale rychle!" Nastal okamžik, kdy se málem všichni přítomni zbláznili jen proto, že nikdo netušil, co je Artemis přesně zač. Během chvilky přiběhl doktor ve středním věku se sytě modrýma očima a naopak vlasy černými jak uhel. Provedl vše, co jeho kolegyně. "Odvezte ji na sál. Budeme resuscitovat." Tebe si nikdo už nevšímal a taxík byl na cestě. |
| |
| Když jednoduché plány nevycházejí, je nutné vymyslet plán B ~Artí~ "Až toto skončí, zlato, zajdeme spolu na nějakou dovolenou. Třeba do Egypta." Prohlásím k bezvládné krásce, kterou se snažím stále nést, takové malé posilování. Obtížné telefonování bylo překonáno, aby následně přišla další překážka v podobě akční sestřičky. Než jsem se k něčemu zmohl, jala se zjišťovat životní funkce mé drahé bohyně. Kurva... doprdele... sakra práce... nesnáším nemocnice. Ani v nejmenším se mi nezamlouvalo, že jsme na sebe strhli pozornost těch bídných lidských červů páchnoucích desinfekcí, kteří jako šílení pobíhali sem a tam snažící se přijít na nesmrtelnost brouka. Ať žijí jednoduché plány. Nevšímají si mne. Dělají tu největší chybu ve svém krátkém prohnilém životě. A ještě navíc se dotýkají mé spící krásky. Resuscitovat? Zarazím se. Na sál. Stisknu ruce v pěst, až klouby zbělají. Jen přes mou mrtvolu. "Nechte jí, kurva, na pokoji." Zavrčím varovně a vrhnu se na prvního, co mi stojí v cestě, abych zabránil těm idiotům, jakkoliv se dotýkat Artemis. V úmyslu mám se domlátit až na onen operační sál, získat krásku a odnést jí do taxíku, kterému bych radil, aby tam na nás ještě čekal. (5 % na úspěch - Damn!) |
| |
| Helheim "Aha... Her'Ur? Artemis? Jména bohů kteří byli na Midgardu. Za ta léta co jsem tam ztrávil jsem o ostatních zjistil docela hodně. Zdá se že jsme nebyly jediní koho se ti odporní křesťané rozhodli zničit". Když mluvím mám chuť si při tom odplivnout, protože jen z pomyšlení že je někdo tak zvrácený že pro vlastní potěchu ničí jiné světy a lidé jej za to uctívají mi přijde naprosto absurdní. Ale co, teď není čas se takovými věcmi trápit. "Kdyť už jdeme". Pronesu tiše když se ozve Garmr a vyrážíme skrze zeď do žaláře. Aahhh, fuj... Na tohle si asi nikdy nezvyknu. Otřepu se a začnu se rozhlížet. Zdá se že jsme skutečně na místě, dobře. Jenže to nejspíše nebude jen tak. Měl jsem tušit že to co jsem udělal HO nakrkne. Setřu si z vlasů prach a kouknu na Nárviho. "Vypadá to že jsem někoho naštval..." Ušklíbnu se. "Asi mu vadí když dokazuji že on ani ti jeho okřídlení poskoci NEJSOU všemocní!" Vykřiknu jen tak do prázdna. Pak už mně upoutá smích a hlas Hely. Dveře od její cely by měli být otevřené, ale pokud nebudou, tak je otevřu buď klíčemi nebo kladivem (pokud jej mohu přivolat) popřípadě vlastní pěstí. Zadívám se na Helu a Nárviho nechám stát u dveří aby se mohl v klidu opřít. Dojdu až k Hele. Jelikož nemám dostatek času, tak se pokusím řetězy které ji poutají vytrhnout ze zdi. Zkrátka je chytnu oběma rukama, nohama se zapřu o zem a začnu táhnout, co nejvíce to jde. I kdyby se zdálo že to už nepůjde tak to prostě nevzdám, zaberu ještě více. Odsud odejdeme všichni! Zobrazit SPOILER |
| |
| Problém ~Seth + Iseut a Ma'at~ Po obětování Peta vás Iseut vyzvala, abyste se dostali na bezpečnější místo. Dozvěděla ses, že spolupracuje s Her-Urem, smrtelníky zvaným Arthur Stark. Nakonec všichni souhlasili, že vás Iseut přemístí. Stačilo se jen chytnout za ruce. Přemisťování má jednu zatracenou nevýhodu. Pokud se neprovede správně, může někdo přijít k úhoně. Vidět andělská křídla v plné své kráse taky není nic moc, pokud nejste jedním z nich. Ostré bílé světlo ti pomalu vypaluje duhovku a teplo z nich vycházející je taktéž nepříjemné. O to víc nepříjemnější je, když tě Iseut začne svými rozpálenými křídly omotávat a i na její tváři sis mohl všimnout kapiček potu a soustředěného výrazu, jako by jí to zmáhalo. Těla ztratila svou pevnou konzistenci a chvíli jsi měl pocit, jako bys ses propadal do bílé prázdnoty. Tvář toho naproti zmizela a existence sebe sama se najednou zdála být tak křehká, že stačilo fouknout a už bys nebyl. Zhmotňování též nepřinášelo žádný požitek. Postupné stmelování, tělo začalo získávat váhu, dýchání se zdálo být mnohem těžší, i když jsi dýchat nepotřeboval, ale zvyk je zvyk. Pod špičky nohou jsi ucítil pevnou zem a zdálo se, že všechno proběhne v pořádku, když jsi náhle ucítil prudký náraz. Na paži jsi ucítil ocelový stisk a trhnutí, které zároveň odmrštilo Ma'at s Iseut a tebe vzalo sebou. Pálil a štípal. Nedokázal ses vymanit. Najednou nastalo ticho, které ti tlačilo na bubínky uší. Bylo nepříjemné a jediné, co jsi dokázal vidět, byla černočerná tma. Tlak kolem paže povolil a ty‘s cítil, jak padáš na všechny čtyři. Pod tebou byla hladká, chladná zem. Necítil jsi sebemenší kaz. Vzduch kolem tebe stál. Až po chvíli jsi začal vidět nějaké obrysy. Nejdřív jeden sloup, pak druhý, za ním se zjevila zeď z hladkého kamene. Temnotu postupně střídaly barvy, většinou šedivé a béžové. Za tebou se ozvaly kroky. Zvuky podpatků se odrážely z různých směrů, takže jsi měl pocit, jako by k tobě kráčel dav. Když ses otočil, uviděl jsi muže s dlouhými blonďatými vlasy a uhlazeným obličejem. Kdyby se oblékl jako žena, mohl kterékoliv konkurovat. Jeho tvář jsi už jednou viděl. Ve snu, který se ti zdál. Byl jeden z archandělů přesněji ten, kterému říkali Gabriel. "Hm, měli jste tu být všichni tři," povytáhl obočí a pak rychle prošel kolem tebe. "Asi budeš stačit. Víš, co můj bratr Michael dělá se zrádci?" kousl se do rtu, jako by mu to přes ně nešlo. "Trhá křídla. Oh, mluvím o Iseut. Nechápu, proč se najednou obrátila proti nám. Měla všechno. Tedy skoro, ale nemohla si stěžovat. Kam vás chtěla vzít?" podíval se na tebe a v očích se mu nebezpečně zalesklo. |
| |
| Mega problém ~Gabe~ Anděla nám nabídla, že náš přesune. Bylo to asi jediné rozumné řešení naší situace. Měli jsme se chytit za ruce. Pak přišla ta správná zábava. Když Iseut roztáhla svá impozantní křídla, rozhodně jsme si to neužíval. Pálili mě oči jako kdybych upřeně hleděl několik hodin do přímého slunce. Byla to síla, to vám teda povím a to nemluvím ani o tom, jak mi začali z toho všeho slzet oči. Měl jsem pocit, že přijdu o zrak, když v tom přišlo něco ještě lepšího. Její křídla se dotkla mé kůže. Nejsem si jistý, k čemu by se to dalo přirovnat. Snad k rozžhavenému písku, který vás pálí do chodidel a nikde není ani náznak stínu, který by vám od té pálivé bolesti oprostil. Ani pro andělu to nebylo snadné. Přes uslzený zrak jsem dokázal jen matně zahlédnout pot na její dokonalé tváři. Musela se hodně snažit a pak jsem ji ztratil z dohledu. Nejspíš začal přesun, protože všechno naprosto zbělelo a já se cítil jako peříčko v hurikánu a pak najednou slabý pocit jistoty pod nohama, ale jenom na moment. Snad jsem ani nestihl nijak silně zaznamenat, že nemohu popadnout dech, neboť mně něco silně chytilo za paži a mrštilo to se mnou někam...nemohl jsem odporovat, prostě to nešlo. Zkoušel jsem sebou škubnout, ale zrovna v té chvíli stisk kolem mojí paže povolil a já spadl na všechny čtyři. Pak jsem to zaslechl. Zvuk podpatků. Rozhlížel jsem se, ale z počátku jsem nic neviděl. Do zorného pole se mi dostalo cosi blonďatého. Podíval jsem se tím směrem a spatřil muže, i když mi si zpočátku nebyl jistý, že to je muž. Byl skoro až ženský. Poznal jsem ho ze svých snů. Gabriel. "Tak to jsem v pěkných sračkách," pomyslel jsem si, než archanděl promluvil. Jeho projev o tom, že bychom tady měli být všichni jsem tak trochu ignoroval, došlo mi totiž, že jsem tady opravdu jenom já a nikdo jiný. Co se s nimi stalo? Kam zmizeli? Znovu jsem jej začal vnímat, až v momentu, kdy se na mě obrátil z otázkou. Vnímal jsem jeho naštvaný pohled a taky to, že pokud neodpovím, tak mě nečeká nic příjemného. Zvažoval jsem několik okamžiků, co udělám a pak jsem se mu zpříma podíval do těch jeho dokonalých očí: "Chtěla nás vzít do bezpečí, ale nejspíš se něco podělalo, když mi děláš společnost ty," řeknu klidně. |
| |
| Asi to zamýšlel trochu jinak ~Áres, Artemis~ Ve chvíli, kdy ses vrhnul na nejbližšího ošetřujícího, ti podklouzla noha. Najednou jsi uviděl strop následovaný tupým nárazem do zad. Tvůj pád doprovodila série výkřiků a ruce, které se tě snažili ohmatat a zjistit, jak na tom jsi. "Jste v pořádku?" tvůj pokud o napadení zůstal taktéž ignorován. Kdesi za tebou se smálo dítě, když celý tenhle komický výstup vidělo. Matka se jej snažila uklidnit tichým okřikováním. Ještě se můžeš dát do cirkusu, kde bys klouzal po neviditelných banánových slupkách. Artemis se stále nepohnula. Najednou se čas zastavil. Všichni smrtelníci se zastavili v pohybu, který právě prováděli. Dokonce ustaly i všechny zvuky z venčí. Mezi čekajícími pacienty se objevili dva andělé. Jeden byl v podstatě celý bílý až na oči, které měl šedivé. Jeho dlouhé bílé roucho se vlnilo jako ve zpomaleném filmu a právě z něj si cítil, že bude příčinou toho, co se nyní dělo. Naproti tomu druhý byl jeho opak. Tmavá kůže schovaná pod tmavým rouchem se vlnila svaly a černýma očima tě sledoval a nijak přívětivě. "Jdeme si jen pro bohyni," promluvil albín. Černý jen přikývl, ale nevydal ani hlásku. "Jsme Eth a Duma. Andělé času a ticha. Ty nejsi nyní naším cílem." Zobrazit SPOILER |
| |
| Helheim se hroutí ~Thór + Nárvi, Hela a Garmr~ Nárvi zůstal stát tam, kde jsi jej nechal. Garmr pobíhal kolem a sem tam uskočil padajícímu kameni, který se uvolnil ze stropu. Jak otřesy přibývaly na síle, Hela se smála víc a víc šíleněji. Kladivo opět nereaguje na tvé volání. Hrubou sílu, kterou ses rozhodl použít, jsi po pár zatáháních vyrval řetěz ze zdi, až Hela málem vyletěla spolu s ním. "Jak ty pouta dostaneme z ní?" zeptal se Nárvi a zakryl si hlavu, když se mu na ni snesla sprška kamenného prachu. "Musíme odsud odejít a to rychle," rozhlédl se a mlaskl na Garmra, který k němu přiběhl a chvíli poskakoval sem a tam. Pak štěkl a nervózně sklopil ocas. Následoval velmi prudký otřes, při kterém jste všichni padli na zem. Zadní čas věznice se začala propadat. Určitě si dokážeš představit, že se půda propadá do země, ale tohle bylo něco jiného. Když se zdi rozpadaly a pod nimi i podlaha, zůstávala pouze nicota. Nicotu je možné popsat jako černočernou tmu a zároveň jako nic. Neexistuje tam žádný vjem, což znamená, že ani černá. "Helheim přestává existovat!" vyjekl vyděšeně Nárvi a drápal se na nohy. Zobrazit SPOILER |
| |
| Konec Helheimu Nárvi, Hela a Garmr To jak se Hela směje jsem se snažil nevnímat, stejně tak kousky stropu padající dolů. Soustředil jsem se jen na ty zpropadené řetězy. No taaaak.. Stačilo se do toho pořádně opřít a bylo to. Řetězy povolili a já je mohl už bez větší námahy vyrvat. Tak tak jsem zachytil Helu aby nespadla na zem. "Vydrž ještě chvíli.. Všechno bude v pořádku". Řeknu Hele a podívám se na Nárviho. "To budem řešit až později". Vezmu Helu do náruče, kývnu na Nárviho na znamení že souhlasím a pak se začnu dívat kde je Garmr. V tom okamžiku se ozve ošklivý otřes a nikdo z nás se neudrží na nohou. Do hajzlu práce! Jakmile spatřím co se děje tak se v mém obličeji objeví výraz čistého zděšení. To je špatný.. Hodně špatný! Nárvi se zdá být v pořádku a dostává se na nohy. Já také na nic nečekám a postavím se jak nejrychleji to jde. Helu si "přehodím" přes pravé rameno a dojdu k Nárvimu, kterého chytnu levou rukou. "Garmre! Vezmu nás na Midgard. HNED!" Zakřičím na psa a hned jakmile vytvoří průchod, tak nebudu na nic čekat a projdu skrze doufaje že se dostaneme na nějaké lepší místo než je teď tady. |
| |
| Někde s Gabrielem ~Seth~ Gabriel se usmál, jako by čekal tvůj odpor. Chvíli vypadal jako mladík, který se tě pokouší sbalit, ale při pohledu do jeho očí jsi včetně hravosti viděl i něco, co tě na něm zneklidňovalo. Ve snu se choval rozverně. Nebyl tak ušlápnutý jako Michael nebo Rafael. Bavil se, ale zároveň nebylo bezpečné jej podceňovat. "Řeknu ti jedno malinkaté tajemství," došel k tobě, jeho noha se mihla tak rychle, že jsi ani neměl čas se vyhnout a v dalším okamžiku jsi ležel na zádech přitisknutý k zemi a do krku ti tlačila tvrdá podrážka andělovy boty, "nemáš tu žádnou moc. Jen si něco zkus a uvidíš, že mluvím pravdu. Tohle není tvůj svět. Tenhle patří nám a Jemu. Takže to zkusím ještě jednou. Kam vás Iseut chtěla vzít?" Na mysl ti tlačila podivná síla. Určitě to dobré znamení nebylo a otázka, co by se stalo, kdybys té síle dovolil se ponořit do tvé hlavy. |
| |
| Zpět na Midgardu ~Thór + Nárvi, Hela a pes~ Garmr jako obvykle strčil čumák do zdi a následně se do ni vnořil celý. Průchod byl vytvořen. Všichni jste jej následovali, opět vás na malou chvíli pohltila nepříjemná temnota a vynořili jste se… na poušti? Za vámi se zvedala zvětralá skála a kolem vás vítr rozháněl písek. Široko daleko nic nebylo a nejbližší civilizace mohla ležet kterýmkoliv směrem. Garmr nikde nebyl. V písku se ztrácely jeho stopy a během pár sekund tam už nebyly. Jako by někam zmizel. Nárvi se rozhlížel dosti skeptickým pohledem. "Tohle je Midgard? Myslel jsem, že je víc... no, že tu je více života." Hela se ve tvé náruči chechtala a začala vykopávat nohama tak silně, až jsi byl nucen ji položit na zem. V tu chvíli začala pobíhat kolem, točila se kolem dokola, noha se ji zabořila do písku a spadla do něj, ale smát se nepřestala. Takhle ji chutnala svoboda? Nárvi na ni koukal velmi nechápavě. "Garmre!" zavolal, k čemuž se přidala Hela: "Gaaaaarmreee, kdepak jsiii, hihihi. Garmříkuuuuuu." Nárvimu cuklo obočí. "No, po tomhle se nedivím, že nechce zpátky. Ale vážně, kde je a kde přesně jsme my?" podíval se na tebe. |
| |
| Když se smůla lepí na paty… Artemis Pravděpodobně za to mohla skutečnost, že jsem byl před nějakou chvíli ještě nakažený virem a tak neskutečně slabý, že mi při mém pokusu o to zachránit spící krásku před hloupými a nezkušenými lidmi, podklouzla noha a já se najednou až neskutečně intimně seznámil se zemí. Neměl jsem čas si prohlédnout blíže strop. Ruce, které se po mne sápaly ve snaze mi pomoct, jsem se snažil odehnat, stavěl jsem se přitom na nohy. Na otázku zda jsem v pořádku, jsem něco nesmyslně zavrčel. Nejraději bych tomu dítě dal za vyučenou a vysvětlil matce, že není nejlepší výchova jej nechat, ať se směje neštěstí druhého. Potřebovalo by ohnout přes koleno a dostat pár na holou. I když bych strašně rád, nic takového jsem neudělal a měl v úmyslu pokračovat v dalším pokusu se probít až k lovkyni. Kurva? Co to? Zarazil jsem se, jelikož to vypadalo, jako kdyby někdo vzal do ruky ovladač a zmáčkl tlačítko stop. Za jiných okolností bych uznal, že to mělo jistý dokonalý efekt. To by to nesměla být práce těch opelichaných holubů. Jako bílá a tmavá čokoláda. Napadlo mne. Přes tvář se mi mihnul úšklebek a opovržení. Patolízalové. Jak já jsem ty andělské prdele nesnášel. "Obávám se, že to vám nebudu moct dovolit." Tak trochu jsem lhal. Neobávám se, vlastně se těším, jak jim zmaluji ty jejich samolibý xichty a pošlu je tam, kam patří. Navíc jdou si pro mou bohyni a mně už to přestává bavit, jak mi furt nevychází ten prostý plán s taxíkem a hotelem, kde by odpočívala a já bych tam mezitím vyhledával potřebné informace, díval se přitom na její tvář, držel jí za ruku a povídal si s ní. Potom by se probrala a společně bychom oslavili, že jsme to zase společně zvládli. Pak by na řadu nastoupila večeře a potom další příjemná část večera, o které gentlemanové nemluví. "Nechte ji být!" Prohlásil tónem hlasu, ze kterého v dávných doba šel mráz po zádech. Stále to v sobě mám. Vrhl jsem se na Albína, kterého jsem měl v úmyslu seznámit velmi osobně se svým pravým hákem a ukázat mu tak, že jsem sakra taky jeho cíl. Artemis jim za žádnou cenu dobrovolně nevydám. Co bych byl za jejího přítele? Koukej se probudit, zlato, nemůžeš mi nechat všechnu tu zábavu kolem. (93% procent na úspěch) |
| |
| Někde s Gabrielem?
Gabriel
Samozřejmě jsem ho svým projevem ani trochu neuspokojil. Nevěřil jsem mu ten jeho klukovský výraz, věděl jsem, že mi to dá pořádně sežrat. Jeho oči prozrazovaly, že mě nečeká vůbec nic příjemného. Nebál jsem se ho, aspoň zatím ne. Možná změním názor, ale zatím mi přišel jako sadistický spratek, který si potřebuje ulevit. No možná jako já za mladých let své existence. Nestihl jsem ani hnout prstem a už jsem ležel na zádech a andělova bota mi dávala znát, kdo je tady teď pánem. Přimhouřil jsem oči. To co mi říkal dávalo smysl. Byl jsem na jeho písečku. Kdybychom byly na mém, tak by teprve poznal, co to je, ale tady velel on a moje moc zde byla k ničemu. Byl jsem jako dítě, která si troufá na dospělého. Samozřejmě to nebude hezké.Věděl jsem, že pokud se tak rozhodne, tak ze mě zůstane možná tak mastný flek. Znovu se zeptal na stejnou otázku. Nehodlal jsem mu nic prozradit, i kdybych tady měl zemřít, tak ostatní budou žít. Divné, že mě zrovna tohle napadlo. Mě, který vždy ničil a bral si vše, co se mu zlíbilo, bez ohledu na ostatní. Sobecký zmetek jako já a najednou se hodlám obětovat? Asi mi přeskočilo. Cítil jsem rostoucí tlak na svém hrdle a v hlavě podivný tlak. Nejdřív jsem si myslel, že je to z nedostatku kyslíku, pak jsem ale pocítil tu sílu, která mi tlačila na mysl. Tohle není dobré. Nesmím se podvolit tomu tlaku. Snažil se mi dostat do hlavy, nevím, jestli zrovna on nebo někdo jiný, ale rozhodně se mi to nelíbilo. Chytil jsem ho za nohu a pokusil jsem se ho shodit. Aspoň nějaký pokus. |
| |
| Soho - Loki - "Dobře, ty tajnůstkáři." Odpovím s pousmáním na jeho možné překvapení. Jak tak v klidu kráčíme, tak začne pršet, nebi věnuji na rozdíl od svého muže, pousmání. "Dneska je ale krásně." Vydechnu se smíchem an rtech. Na chvíli se nechám unést myšlenkou na tanec mezi kapkami, avšak zůstanu jen u myšlenky... Nechci na nás zbytečně přitahovat pozornost. Pohlédnu na Lokiho a všimnu si jeho podivného pohledu. Mám takový dojem, že se zasnil. "Zajímalo by mě, co ti právě teď probíhá hlavou." S tím se k němu přitočím abych jej políbila a na pár chvil zůstaneme stát v láskyplném objetí. ****** Rozhlížím se po všech krásách Londýna, kolem kterých prozházíme a těle mě šimrá jednak déšť a druhak iluze, kteoru nás oba pokryl můj muž. Utajení bylo vždycky jeho a těší mě, že jsem v tuto chvíli jeho sousčástí. Alespoň se vyhneme nechtěné pozornosti. Altánek je přitažlivý a možná bych tam i převelela směr cesty, kdybychom neměli jiné věci na práci. Oblohou proběhl blesk a já si vzpoměla na Thóra. "Co ten asi dělá..." Unikne mi ze rtů šeptem. Když jsem jej viděla naposledy, ani nevěděl, že stojím proti němu. Mohl mít podezření, ale já záměrně řekla své pozemské jméno, abych jej zmátla. Sice jsem svou podobu příliš nezměnila, ale mohla jsem být jen náhodná dívka z midgardu, která je bžoské Sigyn jen hodně podobná, ne? Který z nám dvou tu je vlastně ten zlý? Možná je na čase abychom byli trochu sobci a urvali, co nám po právu náleží. Kompenzace za utrpení, jež nám Všeotec nadělil... Propletli jsme se uličkami až k divadlu, které je cílem naší dnešní cesty. "Nebudu rušit. Nejsem si jistá s kým se tam váš vidět, ale asi by má přítomnost nemusela být vhodná... Stačí, že tvé jméno teď média propírají spoustou teorií. Asi bych tomu moc nepomohla... ale aspoň se zbavím tohohle." Poukáži na tašku s potrhanými věcmi, kterou jsem nějak cestou stále nebyla schopná vyhodit. Nechtělo se mi Lokiho pouštět. "Nikam ti neuteču." Ujistím ho s úsměvem a věnuji mu polibek, jako pečeť na má slova. Až když Loki zmizí v budově, najdu nejbliší uličku s kontejnery a zbavím se starého oblečení plného prachu z Asgardu. S hlavou plnou vzpomínek na tuto výpravu se pomalým krokem vrátím před divadlo a opřená o zeď vyčkávám. |
| |
| Divadlo Soho - setkání s otcem - Loki - Když vejdeš do divadla, je hned patrné, že sem před tebou vkročila jedna osoba a před ní dlouho nikdo. Otisky bot v prachu jsou znatelné i když při průchodu recepcí jsou otisky trochu zmatené. Malíř, který tu na tebe čeká, se podle všeho vracel a jeho stopy tě navádějí kam. Odněkud je cítit kukuřice, ale víc dráždivější je množství prachu, které se tu nachází. Shluk stop v prachu je hned u severské runy, která ti dává znát abys pokračoval v cestě. Na rámu dveří směrem k sálu je další směrovka a po průchodu uličkou nacházíš cílové dveře s posledním oznámením "Jsem tu". Thór si skutečně musí dělat velkou legraci z tvé osoby, když tě tu navádí po vašem a zatahuje do toho třetí osobu. Jakmile otevřeš dveře do sálu, neupoutá tě vandalismus ani omšelé divadlo jako takové, ale kresby všude kam se podíváš. Na některých vidíš divadlo a různé věci, které se tu nachází a byli autorovi předlohou živě, jenže daleko překvapivější jsou ty kresby a obrazy, které zachycují osoby a události z Asgardu. V uličce uprostřed divadla na cestě směřující k jevišti je podstavec s obrazem. Čím víc se přibližuješ, tím víc rozeznáváš rysy na plátně a jasnou podobu své právoplatné ženy. Sigyn se na tebe vřele usmívá z plátna a celý obraz je opravdu perfektní. Když ti v telefonu říkal, že je "tvá žena" opravdu nádherná, tak nelhal a hlavně přesně věděl jak má vypadat. Žádná midgardská náhražka, ale pravá Sigyn. ****** Seděl jsem a odpočíval po noci strávené nad obrazy a kresbami, které jsem následně vystavil všude okolo. Ano, mohlo se stát, že si přečetl runy, otočil se na podpatku a zmizel, ale vsázím na to, že to spíš prohloubilo jeho zvědavost. Je příliš samolibý aby mu došlo že míří do pasti k divoké šelmě. Bude spoléhat na své triky, ale já jich pár v zásobě také mám. Z rozjímání mě vyruší kroky, které se blíží budovou. Zvednu se a schovám do temného rohu divadla, kde nehnutě stojím, čekajíc až přijde můj troufalý host. Nechávám mu čas, aby si prohlédl, co jsem pro něj přichystal za scénu. Vidím neznámou tvář, ale oči, které těkají od obrazu k obrazu prozrazují přítomnost toho, na koho tu čekám - žádný nezvaný host, ani smrtelný herec, ale severský bůh. Zvířecí nedočkavost, touha ulovit a zabít se hlásí o slovo. Cítím jak mé oči změnily barvu a nehty tvrdnou, aby nabraly podobu drápů. Odpustit? Forseti... Jsi směšný. Napadne mě a pomalu postupuji jeho směrem. Zvážil jsem svou přípravu a než na sebe stačím upoutat pozornost, tak použiji jednu ze schopností svého talentu. Uvolním energii pomocí které vyvolám "smečku vlků". Jedná se víceméně o iluze, které ale také dokáží zranit, sice ne moc, ale dokáží to. Objeví se dva, což není špatné. Vlastně je to akorát na to, aby se dalo provést obklíčení. Na můj povel se vlci tiše rozeběhnou každý na jinou stranu divadla a jediné, čím by mohli upoutat je jejich rychlé prosvištění po stranách jeviště. "Nemáš dost slušnosti, přišel se svou tváří?" Se svou otázkou Vystupuji do uličky již normálním krokem a vlci se proplétají řadami sedadel, připraveni kdykoli na nějaké vyskočit aby to vzali přímo. "Odhal ji a já ukážu svou." Napůl svá slova zavrčím a rázně mířím k němu s úmyslem zasadit první ránu. Zobrazit SPOILER |
| |
| Na Midgardu? Nebylo nač čekat a tak jakmile Garmr vytvořil průchod, tak jsme všichni ihned prošly. Bylo to jen tak tak. Jako by ze mně spadl obrovský šutr, strašně se mi ulevilo když jsem pod nohama opět ucítil pevnou zem. No pevnou... Jak se tak ohlížím, zjišťuji že kam až oko dohlédne je poušť. No, mohlo to být horší... Začal jsem se koukat po Garmrovi abych se ujistil zda nás vzal skutečně na Midgard, jenže ten už byl pryč. Že by šel třeba za Sigyn? Kdo ví.. S pobaveným úsměvem kouknu na Nárviho a chystám se mu odpovědět, ale najednou se mi Hela vysmekne a začne pobíhat kolem jako nějaký nadrogovaný králík. No, mohlo to s ní dopadnout ještě hůř. Doufejme že skutečně půjde udělat aspoň něco. Oba dva, Nárvi i Hela začínají volat na Garmra. Nemyslím že by to nějak pomohlo, patrně už bude někde daleko. Posadím se do písku vedle Hely a chviličku jen tak odpočívám. "Garmr už bude patrně někde daleko, možná šel zpět k Sigyn. A kde jsme my? Může to být nějaká poušť v Ásii, Egypt, nebo třeba jen Nevada. Netuším. Hádám že to zjistíme až někoho potkáme". Odpovím Nárvimu. "A Midgard je daleko živější, tohle je jen poušť. Oblast kde je zkrátka jen písek... Jinak jsou zde hory, řeky, lesy a obrovská města s mnoha, mnoha lidmi". Dodám ještě s jistým "pobavením" v hlase. Pak už chvilku jen tak sedím a vychutnávám si že nemusím aspoň pro tento moment dělat vůbec nic. Nakonec se však ale přeci jen zvednu. Opráším si kalhoty a zadívám se směrem kde jsem naposledy viděl Garmrovi stopy. "Dobře, budem muset dál". Oznámím těm dvěma. Helu vezmu za ruku a pomohu jí z písku dostat se opět na nohy. "Jenom aby jsi věděl... V tomhle světě mně smrtelníci znají pod jménem Chris Hemsworth. Jsem vlastně "herec". Je to složité, vysvětlím později..." Řeknu Nárvimu a vydáme se na cestu, směrem kterým jsem viděl Garmrovi stopy. "Jo a ještě pro případ že bychom někoho potkaly, tak já budu váš "strýček". Lidé nemohou vědět že my jsme my, takže nemluvte ani o tom co bylo v minulosti. Kdyby se někdo ptal co je s Helou, tak měla ošklivou nehodu, kterou tak tak přežila a od té doby je takováhle... Také nemůžete před lidmi používat svá pravá jména, takže Nárvi bude třeba Jon a Hela bude Emma." Tím skončím a pokračujeme dál. Nemyslím že by to fungovalo, ale za zkoušku nic nedám. Vytáhnu z kapsy mobil a zkusím zda funguje. Pokud ano tak bych se zkusil podívat na GPS abych zjistil kde to sakra jsme. |
| |
| Kostky mi nepřejí :'( ~Áres~ Andělé museli být notně překvapení tvým výpadem, protože zareagovali až příliš pomalu. Prosvištěl jsi kolem Dumy, který nestačil ani mrknout a narazil jsi plnou silou do Etha, který jen vydechl a pod tvou váhou se tvrdě svalil na zem. Normálnímu člověku by to vyrazilo dech. Andělé však na tom byli podobně jako bohové, i když možná o něco lépe. Nenaučili se zvykům smrtelníků. Ty bys při takovém dopadu určitě hekl, než by sis uvědomil, že nic takového dělat nemusíš. Tvůj útok stačil k tomu, aby se Eth přestal soustředit a čas se opět rozeběhl. Problém nastal v okamžiku, když si smrtelníci uvědomili, že je asi něco špatně. Předtím tu z andělů ani jeden nebyl. Navíc vypadali, jako by vyšli z nějakého fantasy filmu a ty ses válel po jednom z nich. Dokonce i doktor se sestřičkami přestali před sebou tlačit lůžko s Artemis. Nastala panika. Ta vycházela nejen z objevení se dvou postav, ale i z podivného pocitu, který je doprovázel. Smrtelníci se nedokázali vyrovnat s něčím, co andělé představovali. Hlavně ne u těchto dvou. Aniž by si to uvědomovali, podvědomě věděli, co jsou zač a podrozum jim velel, aby odsud rychle zmizeli. Dítě, které se ti ještě před chvíli smálo, začalo úpěnlivě plakat. Matka jej vzala do rukou a rychle zamířila k východu. To samé udělala celá čekárna včetně doktorů i sestřiček. Jejich bezhlavý úprk měl za následek to, že naráželi do ostatních a převrhovali vše, co jim přišlo do cesty. Včetně lůžka s Artemis. Bohyně bezvládně spadla na zem, kde zůstala ležet. Dav to nezastavilo. Hrnul se i na vás, ale v okamžiku, kdy byste byli převálcováni, se roztrhl a probíhal kolem vás. Zvláštní síla je nutila obíhat. Poslední člověk vyběhl ven a za ním zůstal jen zvuk skřípějících křídlových dveří. Chodba zůstala liduprázdná. Na zemi se válely zapomenuté věci, v kancelářích ležely pohozené papíry na zemi. Ordinace taktéž zely prázdnotou a ven se vybelhal i jedinec se zlomenou nezafačovanou nohou. Hody na boj |
| |
| Tady nejsi doma ~Seth~ Gabrielovy oči tě pozorovaly. Cítil jsi, jako by ses do nich nořil, topil se v hlubokém oceánu. Čím více ses nořil do hlubin, tím víc na tebe působil tlak vody a hlava tě neskutečně bolela. Tak nějak vypadalo, když se ti anděl snažil dostat do hlavy. Neměl nejmenší slitování. Jeho urputné roztříštění tvé obrany mělo za následek, že jsi sem tam zahlédl i jeho vlastní myšlenky… jeho vzpomínky. Byly to jenom střípky jeho života, ale stačily k tomu, aby tvou mysl odvádělo jinam, čímž tvá obrana byla mnohem těžší. Gabriel stál v dlouhé bílé chodbě s mnoha dveřmi. Otočil se k těm po jeho pravici, na nichž stálo jméno Elizabeth Johnson. Pěstí udeřil do dveří a ty se pod tlakem rozsypaly. Proti němu stál Michael. Pod krkem Gabriela drtila silná ruka. Michael něco říkal, ale nemohl jsi slyšet co. Seděl na větvi stromu a sledoval pod sebou hrající si děti. Gabriel utrhl jablko a hodil jej k nim. Děti překvapeně na jablko koukaly, ale po chvíli je přestalo zajímat a hrály si dál. Utíkal. Rychle a sem tam se podíval za sebe. Snažil se něčemu utéct, ale ta síla jej opět strhla zpátky. Zobrazit SPOILER |
| |
| Divadlo Soho ~Sigyn~ Sigyn byla vždycky bystrá. Ne jak obyčejné ženy papouškující slova svých manželů. Stála za mnou v dobrém i zlém, to ano, ale nemohl jsem ubrat na jejím důvtipu a inteligenci. Sice doba, kdy žena byla podřadná, mezi smrtelníky dávno vymizela, stále tu byla a od toho se odvíjely další nepokoje a místy až stupidní shromáždění. Svou ženu jsem měl v úctě. Zasloužila si to už velmi dávno a sám jsem doufal, že i v jejích očích si úctu zasloužím také. Znala mě jako nikdo jiný. Thór si mohl myslet, jak moc dobře mě má prokouknutého, ale nikdy nepřišel na nic lepšího, než mě vinit a nevidět to, co bylo ukryto pod tím vším. Nebýt mě, tak jeho žena Sif je všední a nijak oslnivá. Po mém zákroku, detail, že jsem byl přinucen, oslňovala už všechny. "Brzy se vrátím," políbím Sigyn a vstoupím do divadla. *** ~Váli~ Něco bylo špatně. Tak za prvé mi mělo dojít, že Soho je ruina. Proč by někdo plánoval schůzku na tak nečistém místě. Všude byl usazený prach. Tedy až na místa, kde se někdo procházel. Jo, měl jsem se hned otočit a odejít, říct mé drahé ženě, že tu nikdo nebyl a prostě se na to vykašlat. Zastavila mě však runa. Pokud jsem dobře věděl, nebylo londýnským zvykem kreslit runy. Navíc ten, kdo ji nakreslil, věděl, co přesně znamená. Thóre, jestli si ze mně utahuješ, pomyslím si. Pro všechny případy jsem nezrušil iluzi. Bůh hromu by mne nepoznal, tím jsem si byl jistý, a pokud by to byl někdo jiný, mohl jsem jej ošálit, že došlo k nedorozumění. Vstoupím do sálu a zůstanu stát. Nebyl tu jenom jeden obraz, jak jsem si myslel. Bylo jich spoustu a každý něčím povědomý. Asgard. Život na Asgardě, na některých se vyobrazovalo samotné divadlo, ale nejvíc mne zaujal obraz mé milované. Její přesná podobizna. Takhle jsem si ji pamatoval. Ne jako ošetřovatelku, ale jako nádhernou svéráznou ženu, která se mi nebála do obličeje vmést, co měla na rtech. Ale jak? Zaznamenám pohyb a automaticky jej sleduji. Pak se ozve hlas. Přijde mi povědomý, ale nedokážu si jej k nikomu přiřadit. Po rychlém přehlédnutí sálu zjišťuji, že nemá cenu ustupovat. Vlci? Nemám čas odpovídat. Iluze opadává a objevuji se já. Vidím naproti sobě útočníka. Jeho oči, tolik bolestivých vzpomínek. Nemám čas přemýšlet. Vidím jeho drápy, které by se lehce zaklesly do masa a kus jej urvaly. Uhýbám ladným krokem do strany. Je to jak tanec. Vím o sobě, že jsem hbitý a rychlý. Nejsem zaměřen na sílu, nikdy jsem nebyl. Prosmýknu se kolem něj a snažím se dostat k jevišti, kde je více místa. Nyní mne nezajímají obrazy. Jde tu o můj život. Vlci! Pokusím se jednoho z nich ovládnout, ale marně. Jsem rozpolcen. Já jej znám. Vím to a nechce se mi tomu věřit. Nechci bojovat, mám otázky. Plno otázek. Potřebuji získat čas. Vezmu nejbližší obraz a mrštím jej po útočníkovi. Pokud se zadaří, vyskočím na jeviště. Zobrazit SPOILER |
| |
| Na poušti někde v... ehm ~Thór + Nárvi a Hela... tedy Jon a Emma~ Po zmínce, že je Garmr někde daleko, se Hela zatvářila velmi plačtivě, a zdálo se, že se každou chvíli rozbrečí. Nárvi rychle přiběhl k bohyni, i když v tuhle chvíli vypadala jako malá holčička, která se ztratila. Dokonce zmizely i Heliny typické rysy. Její mrtvá část se stala normální, ale zároveň i její věk se snížil. V písku seděla malá culíkatá holčička s jasně modrýma očima. "Zatracená Azrael. Z Hely zbylo jen malé dítě." Co se týkalo pouště, kolem byl jen písek a žádná známka civilizace. Pokud nenarazíte na nomády, budete mít, co se týče nějakého smrtelníka, smůlu. "Herec?" bylo zjevné, že se Nárvi přemáhal, aby se nezačal smát. Znal tě jako válečníka, který absolutně nedokázal předstírat, že se cítí nějak jinak. "Koho hraješ?" v tóně jeho hlasu jsi slyšel lehký smích. "Dobře," přikývl Nárvi a stavěl se na nohy. "Sakra. Nesnáším písek!" začal si vyklepávat nohu. "Jon. Jo, to zní docela dobře. Že, Emmo," ušklíbl se na Helu, která se zaksichtila tak, jak to umí jen malé děti. Její malá ručka se pevně držela tvé obrovské ruky. Mobil vypověděl službu. Buď to bylo, jak jsi sebou třískal na Helheimu, nebo to byla magie, která jej poslala do Křemíkového nebe, ale bylo jisté, že díky moderní technice svou polohu nezjistíš. Nárvi se na přístroj zvědavě podíval. "Co to je?" Zobrazit SPOILER |
| |
| Divadlo Soho - Loki - Část mě pořádně nevěřila, že by snad můj otec byl natolik hloupý a opravdu sem vešel, ale zbytek mé osoby doufal, že můj mlán vyjde a uskutečním to, co jsem toužil od chvíle, kdy jsem utekl na Midgard. A tady je moje chvíle... Mé přání se vyplnilo a otec se tu přede mnou klepe strachem a nejistotou. Musím se pousmát a mezi pootevřenými rty se objeví špičatící se zuby. Když nademnou nemá moc úplněk, tak je proměna kontrolovatelná a nepřinásí tolik bolesti... A nebo je to tím, že se celé mé já těší z tohoto lovu, narozdíl od jiných dní? ... Možná. Několik rychlých kroků, máchnu po něm tlapou, avšak obratně uhýbá. Trpkostí si uvědomuji, že jsem více zaměřený na sílu, ale na druhou stranu, až moje tlapa dopadne, tak lehne a moc toho neudělá. Otec se dlouho nerozmýšlí a na své únikové cestě po mě hází obraz. Jen tak tak se mu uhnu a při pronásledování zavrčím, což je mimo jiné i povel pro vlky, aby změnili směr. Jako jedna smečka naháníme svou kořist k jevišti. Možná si myslí, že tam najde nějakou záchranu, nebo skrýš, ale já mám početní převahu na své straně a jen tak se přede mnou neschová. Vyskočit na jeviště ho nenechám, na to mě obrazem nezdržel dostatečně a navíc vlci doběhli každý z jedné strany po schodech na pódium a obklíčili jsme ho. Moji společníci jsou připraveni v případě nutnosti seskočit z vyvýšeniny a zastoupit cestu i s útokem. Namáčknu otce na okraj jeviště svým předloktím na jeho hrudníku a volnou rukou mu uštědřím ránu pěstí. Zobrazit SPOILER |
| |
| Souboj bohů ~Váli~ Bylo to těsné. Málem mě dostal, ale já v poslední okamžik udělal úkrok do strany a tak se vyhnul jeho drápům, ale cítil jsem lehký závan, jak mě jeho pazoury těsně minuly. Potřeboval jsem získat čas, a tak jsem v rychlosti vytáhl svou zbraň, kterou jsem měl celou dobu skrytou v podpažním pouzdře. Vystřelil jsem po něm. Sice jsem nepočítal s tím, že bych boha kulkou zabil, ale zatraceně to bolí. Dále tu byli vlci, kteří se na mě vrhli, když jsem ohrozil jejich pána. Prvního se mi podařilo při skoku udeřit pažbou pistole do čenichu, až vlk zakňučel a odvalil se bokem. Druhý mu byl přímo v závěsu, což jsem už nestihl a jeho ostré zuby se mi zaťaly do paže a strhly mě rovnou k zemi. Dopadl jsem na zadek a snažil se nějak dostat ze sevření vlkovy čelisti. Neměl takovou sílu, jak jsem si představoval, ale i přesto se má tvář křivila bolestí. "Odvolej ho!" vykřikl jsem a zatínal zuby. "Co proti mě máš?!" Zobrazit SPOILER |
| |
| Cesta pouští ("Aneb, Mojžíš byl pěkněj sráč!") To co se začalo dít mně velmi matlo. Hela se už předtím chovala divně, skoro jako malé dítě. Jenže z ničeho nic tak začala i vypadat! Co to kruci... Překvapeně se na holčičku u svých nohou dívám a prohlížím si ji. Vypadá vážně sladce, tak nevinně. Skoro mně až mrazí když pomyslím na to kdo Hela byla a kdo je teď. Když se ozve Nárvi tak se na něj zadívám a přikývnu. Nemám mu to za zlé. Je fakt že kdyby mi tohle kdysi někdo řekl tak bych se smál také, možná ještě více. Ale čas hold mění i bohy.. "Většinou sám sebe. Dobrý způsob jak si získat pozornost smrtelníků a při tom nezveřejnit svou pravou totožnost. Zřejmě to byl dobrý nápad, protože to samé napadlo i Lokiho". Odpovím Nárvimu a pomohu mu na nohy. Cítím jak se mně Hela drží. Cítit na své ruce její nyní malou ručku je velmi zvláštní pocit. Kouknu na ni a přátelsky se usměji. "Co kdyby jsi strejdovi pomohla? Já si tě posadím na ramena a když cokoliv uvidíš, tak mi řekneš ano?" Pohladím Helu po vláskách a pokud by nezačala třeba nějak vyvádět tak si jí skutečně posadím na vlastní ramena. Pomalu vyjdu směrem vpřed a podívám se při tom na Nárviho. Můj mobil je zdá se k ničemu a tak se není oč bát. Podám mu jej a začnu vysvětlovat. "Tomu se říká mobilní telefon, nebo-li "mobil". Je to vlastně přístroj sloužící primárně ke komunikaci i když na něm lze provádět i mnoho jiných věcí. Třeba někomu posílat textové zprávy, s někým mluvit a nebo na těch modernějších tu osobu i vidět, tedy "videohovor". Pak lze přehrávat třeba i nějaké písničky... Lidé jsou občas pošetilí, ale mají určitou... vynalézavost". Ušklíbnu se a pokračujeme dál. "Ten můj je však nefunkční". Dodám ještě. Aby nebylo takové úděsné horko, tak sem tam kolem nás nechám zavanout studený vítr nebo třeba pár sněhových vloček na ochlazení. |
| |
| Souboj s otcem - Loki - Vážně, otče? Můj vnitřní komentář k výstřelu, který daleko víc ublíží mým uším než tělu a to i přes fakt, že jsem dost nepříjemně zasažen. Není to poprvé, co mám kulku v kožichu, ale rozhodně je lepší ji vytáhnout dřív, než později. Přesněji než se spustí má regenerace. Lovit ten drobný kousek kovu v již zacelém mase je opravdu odporně bolestivé. To dává otci čas, aby vzal nohy na ramena a pokusil se utkat s vlky... Ten v levo je udeřen a se zakňučením se stáhne, pravý však na nic nečeká, přeběhne jeviště a skočí po kořisti. Čelisti se zaklesnou do paže a mou silou zhmotněný vlk srazí nepřítele k zemi. Sevření nepolevuje a ještě zaškube hlavou, jako by mu ruku chtěl urvat. První vlk, jenž schytal ránu do čenichu, se oklepal, také přeběhl jeviště, schody přeskočil a svou cestu skončil v uličce za hlavou otce, kterou mu tímto zastoupil. Poté, co jsem si dlouhými drápy vyoperoval kulku zaseklou mezi žebry, se volným krokem vydám k otci na zemi a přistupuji směrem k jeho nohám. "Zuby, drrrápy... vlky..." Odpovím na jeho otázku až příliš doslovně, při čemž pomalým pohybem rozhodím rukama a nechám zdeformovaný kousek kovu pokrytý mou krví dopadnout na zem. "Pomstu za sebe a svou rrrodinu." Dodám, abych upřesnil to, oč mi vlastně jde. "Nemáš nejmenší představu kolik bolesti si nám způsobil!" Začnu s výčitkami, aby si uvědomil dopad všeho, co kdy udělal. "Schálně... Kolikrrrát za věčnost si ji viděl v slzách, hm? Velmi, velmi vzácně... Snažila se to v sobě držet i před námi, ale JÁ ji nakonec drrržel v objetí, když to už nezvládla! Lhala kvůli tobě i nám! Že prrrý stesk po tobě, ale bylo za tím víc... Grrr... Vše, co jsi prrrováděl ostatním! Choval ses jako naprrrostý ignorrrant!!!" Vrčící hlas se postupně zvyšuje a tón nabírá na štěkavosti. "Trrrpěla, ale stejně jako jsi ty nasazoval své lživé masky, tak ona hrrrála své divadlo. Halila se do kostýmů ve kterrrých dávala znát, že je vše naprrrosto v pořádku a skrrrývala prrroplakané noci za silným závojem." Ano, o matčiných chvílích za otcovi nepřítomnosti bych mohl hovořit hodiny a nebo napsat knihu. Proto se raději věnuji obrazům... takovou depresivní knihu by si totiž nikdo nekoupil, ale obraz? Proč ne? To je přece pro smrtelníky umění a každý, vidí jeho hloubku jinak. Někdo by se mohl divit, kolik z nich depresivitu obrazů velmi oceňuje. "Hájila tě, jak mohla a my jí ty lži uvěřili. Žili jsme v iluzi, kterou jste nám vy dva serrrvírovali! Osudová chyba, které jsme se dopustili, když jsme se té bláhové iluze skvělého otce zastali! Zaplatili jsme cenu za tvé hříchy, otče... a podívej se na sebe..." Pohrdavě se uchechtnu. "... jak krrrásně si ze všeho vyvázl... Nezkoušej mi vyprrrávět další lži. Nás stihl větší trrrest, než tebe! Měl jsi být spoután a trrrpět do konce Devíti světů, ale stejně jsi byl prrropuštěn ze svých "okovů" dříve, než jsi zasluhoval. " Nenávist zakořeněná až v morku kostí, vztek nahromaděný staletími, to vše a ještě víc se odráží v mým vlčích očích. "Přišel čas abys platil za své činy!" S těmi slovy přichází zvednutí pravé nohy a silný úder do jeho levé. Do dupnutí na holeň vkládám sílu lámající kosti. Zobrazit SPOILER |
| |
| Prohlídka mysli
Gabriel
Ten tlak na mou mysl rostl každou chvíli víc a víc. Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Musel jsem se mu dívat do očí. Nešlo mi uhnout pohledem. Pak jsem najednou začal vidět něco z jeho vzpomínek. Jako kdybych spadl do nějakého filmu. Jak jsem to tak sledoval, nutilo mě to přestat se bránit. Jako kdybych se musel dívat. Ztrácel jsem koncentraci a bolest hlavy polevovala. Sledoval jsem vzpomínku nebo myšlenku, sám jsem netušil, co to vlastně sleduji, jak drtil pěstí nějaké dveře se jménem, pak jak anděla někdo drží pod krkem a pak, jak hází jablko a pak jeho útěk. Bylo to matoucí, nedávalo to žádný smysl a pak jsem si vzpomněl, že to všechno je tady, abych ztratil koncentraci, aby se mi mohl hrabat v hlavě. Znovu jsem se snažil vzpomenout na to, co je důležité a vymanit se z jeho moci (hod:59), což se mi povedlo, ale jenom částečně. Chvíli jsem dokázal vnímat to, že ležím na zemi, pod andělovou botou a že se na mě dívá a snaží se mi dostat do hlavy a za moment jsem se zase utápěl v jeho vzpomínkách, které mě mátly a dělali mi v hlavě pořádný zmatek. Ale svůj boj jsem nevzdával. Nehodlal jsem se jenom tak vzdát. |
| |
| Ztracený syn ~Váli~ Pomalu mi to začínalo docházet. Každý dílek skládačky zapadal na své místo a rozeběhl ty správné závity. Rodinu? Ji? Lhala kvůli mě? Plakala? Myslel tím vším Sigyn? Mou drahocennou družku? Trpěla? Otče... Díval jsem se na něj neschopen jediného slova. Tolik vzpomínek se mi najednou vracelo a způsobovalo můj vnitřní boj. Nejraději bych mu vmetl do tváře, že o ničem nemá ani zdání, proč a jak. Otče... vrčivý hlas na mě štěkal a já věděl, kdo se to nade mnou tyčí. Najednou jsem viděl pravdu skrytou za jeho bolestí staženou tváří, za jeho zuřivostí. Viděl jsem chlapce tolik obdivující mého soka, Thóra, boha hromů. Malého kluka, který se rád pral se svým mladším bratrem a byl vždycky tím silnějším. Matné vzpomínky, kdy jsme všichni spolu na zahradě hráli hry, jeho smích, jeho pláč, když spadl a ošklivě si poranil koleno o kameny. Tolik bolestivých vzpomínek a nedovolovaly mi cokoliv říct. Nic, co by obhájilo mé činy. Vždy jsem chtěl pro rodinu to nejlepší. Chtěl jsem, aby z Váliho byl udatný válečník, Nárvi spíše tíhnul k vědomostem a poznání. Sigyn milovala vše živé a co životem oplývalo. Proto jsem odmítl nabídku žít s rodinou na Gladsheimu a usídlil se v nemalém domku obklopeného zahradami, ale vždy v dohledu Ódina, Otce všech bohů a mého pokrevního bratra. Přede mnou stál můj syn. Váli. Najednou to všechno začalo dávat smysl. Obrazy, jeho nehraná a nepředstíraná zlost. Nenáviděl mě tolik, že byl schopen mne bez mrknutí oka zabít. Nebudu se před ním hájit. Má i nemá pravdu. Spalovala jej zlost, která proudila i mnou. Viděl jsem v něm sebe a věděl jsem, že by jej ještě víc rozezlilo, kdybych zapíral. Ale co vlastně? Thór byl mou železnou koulí na noze. Nad hlavou mi praskal Ódinův bič. Jak jinak si vydobýt nějaké postavení, než všem dát znát, že si se mnou nemůžou zahrávat. Se mnou, Sigyn, mou rodinou. Sigyn jsem nikdy nelhal. Nikdy. To jsem věděl. Ale i mne sem tam zachvátil amok vzteku a nedokázal jsem se kontrolovat. Viděl jsem to přímo před sebou. Bolest, tak příšerná, mi projela celým tělem a stáhla mne do klubka. Alespoň se o to pokusila, ale vlk mě držel pěvně a bez milosti. Vykřikl jsem. Oči mi zalily slzy agónie a noha pulzovala, jako by do ni opakovaně bušilo mohutné kladivo. Měl jsem ji podivně zkroucenou a pod Váliho, pod nohou mého syna, se zdála být tak křehká. Dokázal jsem vyslovit pár slov a ani jsem si nebyl jistý, zda je slyšel. Vydechl jsem je s náznakem utrpení. "Nebudu s tebou bojovat." Nebudu. Je to můj syn. Kvůli němu podstupujeme se Sigyn takové riziko. Kvůli nám všem. Zobrazit SPOILER |
| |
| Souboj míří do finále... - Loki - Pomalu jsem se nechal pohlcovat vlkem. Krutosti, se kterou jsem momentálně jednal, bych asi sám za sebe nedosáhl... I když... Kolik z toho, co teď dělám je vlk a kolik opravud já? Netroufám si nad tím přemýšlet. Křik vlastního otce ruší jakékoli myšlenky a mé srdce naplňuje jakási úleva a radost. Ucítím runu, kterou mi Forseti udělal, zdá se mi to, nebo také žhne radostí z plnícího se úkolu? Kdo ví... Netuším nad čím otec během mých slov přemýšlel, ale vím, jakého výsledku se dobral. Nechám mu tu chvilku na vydechnutí a šepot bolestí lámajících se slov. Proč bych si nepočkal, když jsem čekal takovou dobu. Nebudu s tebou bojovat. Zklamal mě svým stanoviskem. Velmi. Čekal jsem, že se bude více rvát o svou existenci. "Pak to budu mít snažší, než jsem si myslel." Skoro si až povzdechnu, přesto však vítězná úleva je na hlase znát. Přikleknu na jedno koleno a pravačkou ho chytnu pod krkem. "Tvé hloupé sázky, tvé posmívání ostatním bohům, tvé nerrrozvážné činy a vypočítavost... Pro ostatní jsme kvůli tobě byli odpad." Drápy tisknou krk. "... Kéž skončíš v Helheimu a nikdy z něj nevylezeš... Doufám, že tam potkáš Baldrrra." Sice se nemstím za tohoto boha, ale věřím, že po smrti otce budu v očích Forsetiho očištěn. Nejspíš se sám budu dál nenávidět, ale už to nebudu mít dvojitě. Doufám. zvednu jeho hlavu za krk a pak s ní třísknu do země, při čemž stisk na krku stále sílí... |
| |
| Uvěznění na poušti ~Thór + Hela a Nárvi~ Nárvi se zarazil. Zmínil jsi jeho otce. Nepředpokládal, že by byl naživu. Ne potom, co se stalo, a mladík věděl, že si toho pamatoval zatraceně málo. Skoro nic. Z té osudné noci měl jen útržky vzpomínek. V hlavě slyšel pouze křik, pláč a vrčení. Pak se probudil na Helheimu. Zprvu nevěděl, kde je. Byl mladší než teď, ale dítětem už nebyl. Až když se objevila Hela a přivítala jej ve svém skromném království, nazvala jej bratříčku a časem mu řekla, že Váli není jeho jediným bratrem. Že jsou tu další. Otázky přibývaly, ale odpovědí bylo tak málo. Tohle byl nejspíš jeho trest, ale nikdy si tím nemohl být jistý. Uvěznění mělo za následek, že měl výpadky. Ty se prohloubily, když do Helheimu vtrhli andělé a zajali Helu. "Myslíš otce?" Nárvi tě chytil za paži. I když vypadal slabě, jeho ruka tě nesmlouvavě drtila. "On je naživu?" nešlo poznat, zda v jeho hlase slyšíš vzrušení nebo smutek. Telefon jej vůbec nezajímal. Ne potom, co jsi odhalil, že jeho otec je naživu. "Co můj bratr? Váli? Je taky naživu?" Hela radostně pleskala Thóra po hlavě a tiše se chechtala. Netušila, o čem se bavíte. Jen jí to ohromně bavilo. Zdálo se, že mladý bůh je najednou nesvůj. Začal chodit sem a tam a nehleděl na to, že zarývá špičky bot do písku. "A... a co matka?" zastavil se. "O ní něco víš?" |
| |
| Na neznámém místě ~Seth~ Gabriel sykl a chodidlem, které měl na tvém krku, tě udeřil rovnou do spánku. Docházela mu trpělivost. "Proč se bráníš! Mohl bys mít vše, co by sis přál, ale jediným tvým úkolem by bylo najít ostatní a přivést je," Gabriel začal chodit v kruhu kolem tebe. Tvoje hlava byla na hranici vybouchnutí. Ani ten kopanec tomu moc nepomohl. Hlavní příčinou byl boj o vlastní mysl, který jsi sice vyhrál, ale jen tak tak. "Už nemůžeš nic ztratit, ale získat. Nebudeš muset žít mezi smrtelníky. Budeš mít svůj palác, svůj vlastní život. Nikdo už na tebe nevztáhne ruku. Tohle budeš mít, když se sám podvolíš nebo je tu druhá možnost," zastavil se a v očích mu nebezpečně blýsklo. "Donutíme tě k tomu a to tak příjemné už nebude. Ztratíš sám sebe a budeš pouhou loutkou. Ne, nikdo to nepozná. Nikdo z bohů, které potkáš. Tak co chceš? Odsud se stejně nedostaneš, Sethe," tvé jméno vyslovil smířlivě. Dokonce se i zastavil. “Podvol se a budeš neporazitelný. Dáme ti zbroj, zbraně, život, který toužíš mít. Ta pitomá koule je jen zástěrka, abyste se o ni rvali jako psi. Není nic víc, než udičkou, i když nepopírám její existenci.“ Zobrazit SPOILER |
| |
| No táááák kostky. Fungujte. Artemis, má bohyně Byl jsem opravdu překvapen, že se mi podařilo toho jednoho opeřence dostat k zemi. Štěstí mi zas pro jednou přálo. Měl bych z toho tím pádem, co nejvíc těžit, než se to zase změní. Neboť štěstí je příliš vrtkavé. Zatraceně… Co jsem to říkal? Přítomnost andělský zřejmě nepůsobí dobře na smrtelníky a tak nějak je pochopitelné, že se chtějí zdekovat a to co nejdál od něčeho nepochopitelného, nemožného, neskutečného. Nicméně jsem se snažil tomu nevěnovat větší pozornost, ještě by toho ti dva bastardi mohli zneužít a tak jsem do toho pod sebou bušil hlava nehlava. Abych mohl vyřadit ze hry nejdříve jeho a potom toho druhého kašpara. Nevšiml jsem si tím pádem, co se stalo s mou bohyní. No tak, Artí, zlato.... teď by se hodila tvá pomoc. Přeci jen jsou ti dva tak nějak v posile a já jsem před nějakou chvíli byl nakažen virem. Nemám nejmenší tušení, kolik mám ještě šťávy a to, že se mi něco podařilo, neznamená, že se mi bude dařit pořád. Hod |
| |
| Před divadlem ~Sigyn~ Během tvého čekání se docela vyčasilo, i když modrá obloha zůstávala schovaná za hustým mračnem jako by se bála shlédnout na chaotický svět pod sebou. Londýn v takových chvílích byl nic moc. Po dešti beton ztmavl a zvedl se lehký opar. Skoro jako město duchů, až na nepřítomnost duchů a přítomnost neustále proudícího davu z místa A do místa B. Nikdo si tě nevšímal. Proč by. Vypadala jsi jako všichni ostatní. Všední a ničím nezajímavá. Krutá pravda života smrtelníků. Tady jsi zapadala do davu a každý, kdo se trochu lišil, byl považován za podivína. Pocítila si lehký záchvěv energie a potom ze zdi divadla vyskočil Garmr. Tentokrát vypadal jako černý kříženec mezi psem a vlkem, i když spíše měl blíže k vlkům. Zamířil rovnou k tobě. Zastavil se před tebou, štěkl, udělal kolečko a znovu štěkl a zamířil k vchodu do divadla. Pak se k tobě opět vrátil, štěkl a vrátil se před vchod a packou začal hrabat po zavřených dveřích. Nevrtěl ocasem a uši měl našpicované rovnou ke vchodu. |
| |
| Když se to sejde, tak se to sejde :( ~Áres~ Eth nebyl anděl, který by čekal, až dostane další možnost se bránit. Využil ji hned a ne příjemným způsobem. Ruce se ti v jednu chvíli zastavily, i když jsi zbytkem těla mohl hýbat a zatraceně to bolelo. To je tak, když se vám část těla zastaví v čase a kosti si to neuvědomí. Agónie, která ti projížděla tělem, byla nesnesitelná. I na boha jako jsi byl ty. Lámání kostí byla jen třešnička na dortu. Zamlžilo ti to dokonce i vidění a na chvíli jsi mohl mít pocit, že se vracíš k slepotě. Duma mezitím došel k ležící bohyni a sehnul se k ni. Bez menšího úsilí ji vzal do náruče a pohlédl směrem ke svému bílému bratrovi. "Můžeme jít," řekl a za jeho zády se objevila průhledná, zlatem protkaná brána. Vyzařovala z ní zvláštní éterická síla. Už jsi jednou něco podobného cítil. Před branou do samotného podsvětí. Ta sice nebyla tak malebná, ale nemohl sis to s ničím jiným splést. Eth zpod tebe vyklouzl a ne, nebylo to příjemné. Čas stále držel tvé ruce a držel je tak dlouho, dokud se za oběma anděly i Artemis nezaklapla brána a ta následně nezmizela. Padl jsi k zemi vysílen. Agónie pomalu ustupovala, ale někdo vzal tvou milou. Možná jsi věděl, kam jít nebo spíše koho najít. Hody na boj |
| |
| Podvolení se?
Gabriel
Myslel jsem, že mi vybouchne hlava. Ta bolest byla tak ukrutná, že jsem musel zavřít oči, jak jsem se snažil to přemoci. Dělalo se mi až zle. A ten zmetek mě ještě kopl do hlavy, drtil jsem zuby k sobě, jak jsem se snažil necítit tu bolest, ale bolest intenzivně pulzovala v mé hlavě. Jako kdyby někdo bodal ostrý nůž přímo do mého mozku a zase ho vytahoval, aby ho tam mohl vzápětí zase bodnout. Jeho slova jsem vnímal jenom okrajově. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného, než na to, jak přemoci ten pocit, že můj mozek brzo vybouchne. Otevřel jsem oči a sledoval, jak otvírá a zavírá ústa. První polovinu toho, co říkal jsem nevnímal a pak nátlak na chvíli povolil a já si vyslechl jeho nabídku. Chtějí ze mě udělat loutku? Buď to nebo se jim mám podvolit...podvolit a zradit vše v co jsem věřil? Co se stane potom? Měl pravdu...pochybuji, že sem někdo míří, aby mi pomohl. Na to jsem byl příliš neoblíbený. Navíc jsem už jednou dokázal zradit. Zradil jsem dost nehezky svého bratra, abych mohl vládnout Egyptu. Chtěl jsem to vzdát. Tak strašně moc. Uměl hrát na tu správnou notu. Když pronesl že budu neporazitelný, tak se ve mě něco zachvělo. A pak jsem konečně promluvil: "Když se k Vám přidám, ostatní to poznají? Nebo to bude stejné jako kdybyste ze mě udělali loutku a nic nepoznají?" sledoval jsem anděla a hlava stále ne a ne přestat bolet. |
| |
| Nabídka ~Seth + NPC Gabriel~ Gabriel se zastavil a shlédl na tebe. "Budeš mít svou vlastní vůli," nabídl ti ruku, aby ses mohl postavit. Tímto gestem dával najevo, že to myslí vážně. Andělé neuměli lhát. Kdyby zalhali, přišli by o svá křídla. I když nedokázali lhát, byli odborníci v zatajování části pravdy nebo v jejich podání tak, aby si dotyčný myslel nakonec úplně něco jiného, než tomu doopravdy bylo. V téhle chvíli však pravda zastírána nebyla. "Bude jen na tobě, jestli poznají, na čí straně nakonec jsi." Pokud jsi jeho ruku přijal, pomohl ti vstát na nohy. Jinak tě nechal ležet na zemi a poodešel kousek dál. "Jestli dáváš přednost spojení agent v utajení," ušklíbl se blonďák a na chvíli se u něj zračila hravost, "ale být dvojitý ti opravdu nedoporučuji," zamnul si ruce. Vzduch se zatetelil. Předtím holé sloupy se pokryly sytě barevnými hieroglyfy, podlaha pod tebou se zbarvila do pískové a celkově celé prostředí se přeneslo do dob slávy Starověkého Egypta. Nechyběli tu ani kněží nesoucí tvůj božský znak, ani oltář pro tvé obětiny. Ucítil jsi dobře známou vůni svého domova. "Jejich duše touží se navrátit k tobě. Ke svému bohu," zvědavě si prohlížel nádoby stojící na kamenné desce oltáře. Prstem se jedné z nich dotkl a obdivoval obrazce na ni zobrazené. "Buď budeš mít tohle nebo," scéna se změnila. Tvůj domov to stále byl, ale vypadal úplně jinak. Pobořené sloupy se válely všude kolem, nebe bylo podivně krvavě rudé. Prah štípal v plicích a zakrýval stopy katastrofy. Do chodidla tě klepla lebka. Gabriel se netvářil nijak. Stále si jen prohlížel nádobu, která se rozpadla v střepy. Zobrazit SPOILER |
| |
| Náhled od budoucna?
NPC Gabriel
Anděl se při mé otázce na mě podíval a nabídl mi, že budu mít svou vlastní vůli. V jeho hlase najednou zazněla vlídnost. Jeho slova se mi líbila. Přijal jsem jeho ruku a postavil jsem se. Bolest hlavy jsem stále cítil, ale už nebyla tak intenzivní jako před chvílí. Dále mi řekl, že bude jenom na mě, jestli poznají, že jsem je zradil, ale varoval mě, abych ani nemyslel na to, že bych byl dvojitým agentem, což jsem neměl v plánu. Spíš jsem pomýšlel nad něčím jiným. Mé myšlenky přerušilo to, co se stalo s okolím. Ukázal mi, co bych mohl mít a co se stane, když odmítnu. Ta druhá možnost se mi rozhodně nelíbila. Chyběl mi můj domov. Chtěl jsem to zase zpět: "Přijímám tvou nabídku!" řeknu. Budu raději žít než, aby ze mě udělal loutku a rozhodně mi ostatní bozi nemohli nyní pomoci, takže mi stejně nic jiného nezbývalo. Nebudou vědět, že jsem zradil a já budu všechno, co zjistím říkat Gabrielovi. Rozhodl jsem mu prozradit to, co po mě chtěl na začátku, abych prokázal, že to myslím vážně: "Měli jsme jít za Her Urem do Londýna!" řeknu a dívám se na reakci blonďatého anděla. |
| |
| Ruku na to ~Seth + NPC Gabriel~ Gabriel se zamyslel. Informace, kterou jsi mu řekl, byla zajímavá. Alespoň jsi to poznal z jeho postoje, když přešlápl z nohy na nohu. Her-Ur hrál velkou hru. Jak se mu vůbec podařilo přimět jednoho anděla, aby pro něj pracoval? Ve vzduchu se vznášely další otazníky. "Tahle informace je velmi... přínosná," dořekl nakonec Gabriel, vzal tě kolem ramen a v tu chvíli jste se přemístili úplně někam jinam. Tvá moc byla zpět. Opět ses cítil sám sebou, ale i přesto jste stále nebyli na Zemi. Nacházeli jste se v konferenční místnosti. Cítil jsi tu převážně přítomnost andělů, i když v téhle chvíli jste se kolem oválného stolu nacházeli pouze ty, Gabriel a další muž s tmavě hnědými vlasy. Už jsi jej jednou věděl, stejně jako Gabriela. Ve snu, kdy jsi snil o grálu. Konferenční místnost vypadala jako každá jiná. Stůl obehnán polstrovanými židlemi, u každého místa na stole ležel malý bloček s propiskou. V čele místnosti na zdi viselo bílé plátno, na které mířil projektor připevněn ke stropu. Okna nahrazovala funkci venkovních zdí. Normálně bys z nich viděl ruch města, ale tady za nimi pouze líně pluly mráčky jako pochodující stádo ovcí. Celé to bylo slazeno do černé, hnědé a bílé. Jedinou veselejší barvu zde zapříčinila pouze váza s nádhernými orientálními květinami. Michael na tebe pohlédl. V jeho případě to byla přísná ignorace. V jeho očích bylo velmi těžké číst, jestli vůbec to. Na sobě měl klasický černý oblek, bílou košili s černou kravatou. "Přijal?" zeptal se. Gabriel přikývl. "Dobře," jeho oči spočinuly na tobě. "Vítej v rodině, Sethe. Vybral sis moudře. Nyní k tomu, co dál." "Iseut se snažila přemístit k Her-Urovi. Podle Setha je v Londýně," Gabriel si sedl na židli a dal nohu přes nohu. Michael vzdychl. "Her-Ur rozšiřuje svou působnost, svou doménu," na chvíli se odmlčel. "Infiltruješ se k němu. Dame ti všechny důkazy, proč ses do Londýna dostal jenom ty a ne Iseut." "Ještě s nimi byla další bohyně," upozornil Gabriel. "Nepodařilo se mi je dostat všechny," omluvil se. "Nakonec to může být přínosem. Nebude se Sethovi plést pod nohy, ale najdi ji. Ji i tu bohyni." Michael |
| |
| Cesta pouští Hned jak se Nárvi zarazil tak mi bylo jasné že jsem nadhodil citlivé téma. Schoval jsem mobil do kapsy a chtěl jsem pokračovat dál, ale mladík mně najednou zastavil a chytl za ruku. Zadíval jsem se Nárvimu do tváře a přikývl jsem. Chvilku jsem přemýšlel o tom o čem mluvil, na co se ptal, zda mu mám vše říct nebo ne. Ať už jsme kdekoliv, tak bych se rád dostal pryč, nemám tedy zrovna teď náladu na rozhovor. Ale nejspíše si zaslouží nějaké odpovědi. "Všechno ti řeknu, ale pojď dál. Nesmíme se zastavovat, chci být co nejdříve pryč". Řeknu prostě a s Nárvim za zády vyrážím dál, přímo za nosem. "Kde tedy začít... Váliho jsem neviděl, ani jsem o něm neslyšel. Ale potkal jsem tvého otce i matku". Na chviličku se odmlčím, zadívám se do dáli před námi a zhluboka se nadechnu. "S Lokim jsme byly na jednom místě, po něčem jsme pátraly... Právě tam jsme potkaly Sigyn. Zvláštní... Kdybych měl hádat tak řeknu že jsou právě teď někde spolu". Tiše si povzdychnu a pokračuji dál. Je to divné. Zvláštní. Možná mně to trošku i štve. Loki, ten had... Právě on má najednou takové štěstí. Najde svou ženu a já mu teď vedu syna a dceru. Má rodinu skoro pohromadě. A co já? Se zamračeným výrazem ve tváři pokračujeme dál po horkém písku a já doufám že už brzy narazíme na nějaké stopy civilizace. |
| |
| Poušť ~Thór + NPC Nárvi a malá Hela~ Nárvi stále nerozuměl, co se tu noc stalo. Proč na něj Váli zaútočil. Ale léta v Helheimu jej naučila jedné věci, že nic není takové, jak se na první pohled zdá. V tuhle chvíli neměl chuť oslavovat. Chtěl se co nejdřív dostat k rodičům. Hela zjevně nechápala, co se kolem ní děje a dělala Thórovi ve vlasech dokonale vrabčí hnízdo. "Nebylo by rychlejší přivolat tvé kladivo?" zeptal se mladík, když znovu klopýtnul a málem se hlavou zabořil do písku. Byl nedočkavý a značně roztěkaný. "Všechny tři by nás uneslo nebo ne?" V dálce před vámi se obloha prudce zatáhla. Hela zvedla prstík a nadšeně tím prstem ukazovala. Nebylo pochyb. Blížila se k vám písečná bouře. Nárvi nikdy nic podobného neviděl, a tak nebylo divné, že se tím směrem díval až fascinovaně. "Další ze zázraků Midgardu?" I když nebezpečí bylo veliké, blížící se bouře byla nádherná. Jako by se na vás valily píseční obři, zvedajíce své obří nohy a víříce kolem sebe tuny prachu. Bouře zatím byla daleko. |
| |
| Divadlo Soho - Loki, Váli - Čas utíká pomalu, když se čeká a není, čím by se dalo zaměstnat. Pozoruji londýnský lid, který spěchá za svými cíli a stejně tak proměnlivost počasí, jenže už jsem takovéhle věci viděla tolikrát, že mě to ani nijak valně nebaví pozorovat. Zavřu oči, opřu se zády o zeď a roztáhnu svou mysl k rostlinám v okolí, hlavně v nedalekém parku. Stromy šepotají svou tichou píseň, stébla trávy se předávají nenávistné zprávy k lidem, kteří po ní šlapou, stejně tak jako pějí chválu na déšť, jež se na onu krátkou chvíli objevil. Vnímám i veverky v parku a jiná zvířata, jejich mysl je o tolik jednodušší než mysl lidí, proto k nim tak ráda utíkám ve svých tichých meditacích a pozoruji raději je. Příval energie mě vyruší ze soustředění a prudce otevřu oči, abych přesně v tom okamžiku viděla psa vyskakujícího z protější zdi. Kdybych neviděla tenhle kousek, nejspíš bych si Garmra snadno spletla, ale takhle není pochyb. "Garmre... Co tu blbneš?" Ptám se polohlasem poskakujícího psa, který je evidentně rád, že mě vidí, ale zároveň svým tancem poukazuje na dveře divadla. Tohle se mi nelíbí. "Mám jít dovnitř?" Už několikrát mi dal souhlas najevo, takže na dané znamení počkám a se zamračenou tváří vcházím. Už ve dveřích mi to připadá jako velmi podivné místo k setkání s celebritou, takže našlapuji opatrně a všímám si detailů. Možná bych měla spěchat, ale zarazí mě runa načrtlá v prachu. Někdo z našich... Ani v nejmenším si nemyslím, že jde o nějaký krutý žert... Garmr na to vůbec nevypadá a jeho přítomnost není jen tak, navíc jakmile jsme vešli, prosvištěl kolem mě a mířil dál do útrob divadla, lhostejno zda mu stačím. Nad runou se více nezdržuji a následuji Garmra. Pes má sice náskok, ale on moc dobře ví proč... já důvod jeho přítomnosti zjišťuji záhy, v okamžiku, kdy vtrhnu do sálu opuštěného divadla. Je tu cítit divokost dravce, který ulovil svou kořist, celý sál je touto aurou nasycen. Oči krátce zmapují prostor, vidí kresby poházené kolem, ale jejich výjevy vnímá jen letmo. Srdce se rozbuší, jako kdyby mělo vyletět ven - nevidím Lokiho. Garmr však proběhl uličkou k pódiu a díky němu přes sedačky vidím hrbící se záda muže, na kterého pes skáče. Další z mých smyslů si uvědomí věc navíc, kterou je chrapot a lapání po vzduchu. Celé moje vnímání okolí netrvá déle, než pár vteřin, ale mě to připadalo tak zpomalené. Vybíhám směrem k neznámému, bez jakéhokoli rozmyslu, protože jediné, co v té chvíli vím, je to, že tam pod ním jisto jistě leží můj muž a kdyby mě sem Garmr nepřivedl, tak by se ke mě neměl šanci vrátit. "Nech ho být!" Křiknu a zatímco Garmr si vzal na starost útočníka, jenž je ke mě zády, já svou pozornost upoutám na vlky, kteří jsou pod vůli neznámého. Tím, že je ovládnu, jej určitě oslabím a dám nám větší šanci. Navíc i kdyby Garmr útočníka nestrhl na zem, tak jej minimálně rozptýlil tak, aby pustil Lokiho. Zobrazit SPOILER |
| |
| Když se sere, tak se sere pořádně Zatraceně… Napadne mně ve chvíli, když neškrtím nebo nemlátím toho okřídleného pitomce. Místo toho cítím tu příšernou bolest a polykám bolestný výkřiky. Takovou radost jim neudělám. Před očima se mi dělají mžitky, které se snažím zahnat mrkáním. Musím zachránit Artemis, potřebuje mne, když je teď mimo. Spoléhá se na mně. Nesmím jí zradit. Držím se toho, jako tonoucí se drží svého záchytného lana. Nakonec s tím stejně nic nezmůžu. Jenom hledím na to, jak ten černý jako noc přejde k mé ženě a bere jí do náruče. "Dostanu vás! Přede mnou se neschováte! Zničím vás! Zkuste se jí jen dotknout!" Vrčím na ně přes bolestí zaťaté zuby. Čas sice držel mé ruce, ale ne má ústa. Nebyly to plané sliby. Hodlám to všechno splnit. Až se mi dostanou pod ruku, poznají peklo a budou si přát rychlou smrt. Vychutnám si to do jejich posledního dechu. Doufám, že se ty svině regenerují. Bylo by smutné, kdyby to představení tak rychle skončilo. Zklamal jsem. Nezmůžu nic jiného než hledět na to, jak odnáší, čert ví přesně kam, mou ženu. Nejsem schopen jí ochránit. Selhal jsem. To už jsem někde cítil. Ozve se část mého vědomí, pozastavující se nad éterickou silou vyzařující z toho portálu, kterou ještě nezastihla panika a beznaděj a je schopná uvažovat. Strýčku! Bleskne mi hlavou. Musím najít toho zatraceného sobeckého egoistu a tak nějak ho přimět k tomu, aby mi pomohl zachránit mou nejdražší… Ale nejdřív… se sesunu k zemi. Těžce jsem dýchal. Bolest procházející mým tělem mne nechutně vyždímala. Nikdy v životě jsem nic takového nezažil. "Vydrž, zlato. Najdu si tě a zlomím těm idiotům křidýlka." Přislíbil jsem tiše zemi, kterou jsem notnou chvíli líbal jako svou milenku, neboť jsem se rozhodl své tělo nechat na pokoji. Potřebuje chvíli klidu. Nikdy jsem nevěřil v to, že bych se do někoho mohl zamilovat. Měl jsem spoustu žen. Byl jsem mnohokrát ženatý, ale nikdy to nebylo tak intenzivní jako s ní. Nemluvím teď o sexu. Ten byl sakra žhavej. Moc dobře jsem věděl, proč se tomu tak vyhýbám. Protože se stane přesně něco takového. A ten pocit selhání, když neochráníte někoho, na kom vám nejvíc záleží, je naprosto šílený. "Zasraný nemocnice! Já věděl, proč sem nechodit." Někde v skrytu duše vím, že za to nemocnice přímo nemohla a že byla svým způsobem taky oběť, takže je naprosto hloupé ničit její majetek, přesněji neházet s tím nemocničním vozíkem a nerozbíjet místnost, která ani nevím k čemu je a ani trochu mně to nezajímá. Trošku to pomáhá, ale vůbec nic to neřeší. Stejně nakonec budu muset najít strýce… jenže šmankote babičko, poraď mi jak. Mám pocit, že se na mně štěstěna z vysoka vysrala. |
| |
| Jaké to je přijít sám o sebe? ~Váli, Sigyn + Garmr~ Byl bych sám proti sobě, kdybych s Válim bojoval. Se svým vlastním synem. Tíha poznání na mě ležela jako kladivo na zádech Thórových. Jeho prsty se mi zarývají do krku. Ne, nejsou pouze lidské. Cítím ostré drápy, které mne nijak nešetří. Slyším, jak se jeho ruka mění. Není to příjemný pocit. Snažím se nevydat ani hlásku. Nebudu bojovat s vlastním synem, snažím si neustále opakovat. Zvedl mě a následně mnou třískl zpátky o zem. Hlavou jsem narazil velmi tvrdě. V tu chvíli se mi před očima zamžilo, následováno mžitkami. Bolest se z nohy přenesla rovnou na temeno mé hlavy. Vlasy mi slepovala vlastní krev a jediné, co jsem dokázal vnímat, byl houpající se svět. Synova tvář se zmnohonásobila, takže jsem jej viděl všude kolem sebe. K tomu všemu se mi přidal houpající se žaludek. Neviděl jsem vbíhajícího Garmra. Nepostřehl jsem ani vcházející Sigyn. Neměl jsem na to. Velký černý huňatý pes vyskočil a dopadl Válimu přímo na záda. Pod jeho váhou se syn sesunul přímo na mě a já zachrčel bolestí, když mi jeho drápy sjely po krku a ještě víc se zaklestily. Garmr se svalil bokem, protože takový pád nečekal. Vlk, který celou dobu chodil kolem nás, najednou spočinul pohledem na Sigyn. Vycenil ostré zuby a jako ke kořisti se k ní přibližoval. Pomalu, s rozvahou. Byl už raněn, kdy jsem jej udeřil do čumáku. Nyní jej měl zkrápěný krví. Srst se mu výhrůžně ježila a ocas držel skloněný. Garmr se na něj rozeběhl. Ohrožoval Sigyn, která se o něj pěkně starala. Jeho zuby se zaryly do vlkova krku a jedním skousnutím doprovázeným křupnutím se vyvolané zvíře rozplynulo. Garmr se najednou zdál být mnohem větší. Průměrně vysokému muži by sahal minimálně po prsa. Oči mu rudě žhnuly a najednou to nebyl tak milý pejsek, kterého chcete podrbat za ouškem. Otočil se k Válimu čelem a cenil na něj řadu ostrých zubů. Garmr Zobrazit SPOILER |
| |
| Dohoda uzavřena
NPC Gabriel, Michael
Anděl mi sdělil, že informace, kterou jsme mu poskytl mu je užitečná. Věřil mi, že to myslím upřímně a já to myslel. Už mě nebavilo se za něčím honit, abych skončil jako kdysi. Chtěl jsme moc a chtěl jsem žít, ne zemřít pro něco o čem nic nevím. Ucítil jsem, jak mě vzal kolem ramen a pak jsme se přesunuli. Pocítil jsem příval energie a moci. Najednou jsme byli v nějaké místnosti, která vypadala jako poradní místnost nebo taková ta místnost, kde se lidé scházejí, aby probrali důležité obchodní záležitosti. Rozhlížel jsem se a vnímal přítomnost několika andělů, ale před námi byl jenom jeden, ale jeho chladný pohled, který mě naprosto ignoroval mě svým způsobem děsil. Věděl jsem, že je to MIchael. Už se mi o něm zdálo. Anděl v místnosti se bavil nejdřív pouze s druhým. Až když zjistil, že jsem přijal jejich nabídku, tak se jeho pohled obrátil na mě. Přivítal mě a pak mi řekl, co bude mým úkolem. Kývl jsem, že rozumím. Věděl jsem, co bude mým úkolem, byl jsem zvědavý jaký důvod si vymyslí proto, že jsem tam dorazil jenom já. Rozhodně jsem si nepřál, aby další bohové na něco přišli. Věděl jsem, že pokud to zjistí, tak mě zlynčují, ale nebyl jsem si jistý, zda je horší lynčování od slábnoucích bohů nebo od andělů, kteří by ze mě udělali jejich loutku a stejně bych bohy musel zradit. "Co přesně po mě chcete? Informace, jak Vám je budu podávat?" zeptal jsem se. Chápal jsem to s tou infiltrací, ale nechápal jsem přesně, jak to bude fungovat. Jak jim budu pomáhat. "Kde vůbec skončila Ma´at, pokud se mohu zeptat?" snažím se mluvit uctivě, aby věděli, že vím, kdo tady tomu velí. |
| |
| Kousat, trhat, drásat... - Loki, Sigyn - Mé vnitřní zvíře se pomalu prodírá na povrch. nebráním mu... Pro jednou se nevzpouzím, protože pokud někomu ublížím, tak to bude ten, komu ublížit chci. Každý prst vydá své nehezky znějící lupnutí, jak vyskočí z kloubu a naskočí zpět v poněkud pozměněném tvaru. Nehty tvrdnou, prodlužují se a stávají se ostřejšími. Rána, kterou jsem otci zasadil o zem s ním silně otřásla, ale stále vnímal, zatímco jsem jej škrtil. Pach krve se začne rozlézat vzdušným prostorem a ještě víc burcuje touhu se zakousnout a rozsápat mu hrdlo. Díky rudému oparu před očima a mým naprostým zaujetím svou činností, ani nepostřehnu příchod někoho dalšího, do doby, než se ozve ženský hlas. Postupně... Proletí mi hlavou a stisk na krku zesílí. Slyším velmi dobře jaký kvapík hraje srdce ženy za mnou a tak vím, že mi od ní nehrozí valné nebezpečí - ona si totiž jasně uvědomuje, že střet se mnou prohraje. Přítomnost psa na mě dopadne zcela doslova. Ve chvíli, kdy jej zaznamenám je už pozdě na odražení jeho skoku. Skrytý... Není to obyčejný pes, to poznám. Jinak by se před mým zostřenýmy smysly neukryl tak snadno. Ztrácím rovnováhu, pokrčené koleno z podřepu padá k zemi, ruka s drápy na krku otce sebou cukne a zanechá hlubší šrámy v kůži. Další krev sytí vzduch. Možná jsem mu svým pádem na jeho hruď vyrazil i dech, kdo ví, ale můj loket se nacházel v oblasti žaludku, což jistě nebylo příjemné. Jeho boj. Mě čeká jiný. Pes padl stranou, ale ve chvilce byl znovu na nohách a šel po jednom z mých vlků. Nakážu druhému aby pustil otce a zaútočil na psa, zatímco já nechávám zmizet poslední střípky strachu z proměny a nechám se obklopit bolestí, která celý proces provází. Je zvláštní prožívat to při plném vědomí a jiné, než pod vlivem úplňku. Když Luna povolává svého vlčího syna, obvykle si ráno nic nepamatuji a tak veškerá ta bolest je zapomenuta společně s vlčími činy, kterých se dopouštím. Dnes tomu však bude jinak. Dnes je všechno jinak. Padnu na čtyři, ruce už téměř proměněné, tlapy na nohou rozervaly boty. Obě ramena vyskočí z kloubů a znovu naskočí jinak. Mám chuť křičet, ale z hrdla se dere vlčí vrčení. Nohy se zkrátí, naopak čelisti prodlouží, látka oblečení se na určitých místech trhá, ale vzdorovitě se snaží dál držet na těle. Když se nahrbím a skloním hlavu, přeci jen hlesnu něco jako lidský výkřik bolesti skrze ostré zuby v tlamě... to jak se ocas nemůže dostat ven z kalhot a je nucen brázdit si cestu příliš těsnou nohavicí. Prudce hlavu narovnám a již to není tvář muže, co se dívá na svět vlčíma očima, ale mohutný vlk sám. Zkusím ze sebe sklepat cáry oblečení, ale nejde to. Nechám to být, není to až tak podstatné... Vyběhnu proti psovi, jež překazil mé plány na spravedlivou pomstu. Nyní se mi bude zodpovídat on. Bůh lží neuteče a možná stihne zemřít na nemalý počet zranění, jež ode mě obdržel. Pes není o moc větší, než já sám... a ať už oba vlci při jeho zaměstnávání padli či nikoli, teď přicházím s útokem já. Vlk Zobrazit SPOILER |
| |
| Záchrana milého - Loki, Váli + Garmr - Vlci mají silnější vůli, než se zdálo... a nebo je to jejich pánem, jež vládne nemalou mocí. Svou snahou jsem upoutala pozornost jednoho vlka a jak se jít proti mě. Podvědomně zacouvám a připravuji se, že se budu muset bránit holýma rukama, když v tom přiskočí na pomoc Garmr a velmi rychle se zbaví jednoho z protivníků. Mezitím druhý vlk pustí Lokiho ruku a vyběhne mstít svého druha, zatímco jeho pán prochází podivuhodnou a evidentně velmi bolestivou proměnou na jednoho ze svých služebníků. Stáhnu se úplně na kraj pódia pod kterým jsme a vylezu na něj. Můž-vlk se pokusí ze sebe sklepat cáry vzdáleně připomínající oblečení, ale bezúspěšně. Vyběhne proti Garmrovi a srazí jej do první řady sedaček, kde se začnou rvát na život a na smrt. Garmre, vydž. Vyslovím vduchu zbožné přání a přeběhnu jeviště k druhé straně, abych přiklekla k Lokimu. Spěšně ho pohladím pot váři, aby si uvědomil mou přítomnost. "Jsem u tebe, lásko... Vydrž, budeš v pořádku." Kdo ví, zda uklidňuji jeho nebo spíš sebe, ale říct jsem to potřebovala, abych potlačila slzy. Ničí mě, vidět ho takhle... Jako bychom netrpěli už dost. Neváhám ani vteřinu a i přes zuřící bitvu drápů a tesáků, se snažím soustředit na vyléčení zranění svého muže. Je jich tolik, že léčit to postupně by sice bylo bezpečnější a byla by větší šance na úspěch, ale není čas. Kdykoli se může stát, že se muž-vlk obrátí proti nám a Garmr mu v tom nebude moci zabránit. Položím dlaně na Lokiho hruď a nechám se pohltit vidinou těla svého muže trochu jinak. Jakmile s výdechem otevřu oči, nevidím Lokiho jako takového, ale mapu jeho těla zevnitř. Krevní oběh brázdí své cesty jako řeky, průhledné orgány jako pohoří, pod nimi kosti... Na takovéhle mapě se snadno hledá, kde je problém - zraněná místa pulzují barvami, podle kterých vnímám vážnost zranění. Červeně pulzující ruka a krk značí krvácení, mozek vysílá jasně žlutý signál a jelikož podobně, akorát světle, poblikávají i další orgány, tak pociťuje otřes. Zlomená noha se hlásí oranžově. Z mých rukou na hrudi se do mapy začne vlívat světle modrá záře, která se rozlézá k barevně se hlásícím místům a přinásí úlevu raněnému. Zastavuje krvácení, zatahuje rány, uklidňuje otřesený mozek a napracuje přerušenou kost. Jakých kvalit dosáhnu záleží na tom, jestli mě něco vážného vytrhne ze soustředění, či nikoli. Zobrazit SPOILER |
| |
| Domov, sladký domov... nebo spíš pomalu se rozpadající? ~Hádes~ Potom, co jsi odešel od Artemis a Área, ses potloukal světem a snažil se získat víc informací týkajících se grálu. Místo toho jsi však zjišťoval, jak moc je svět zapleten do andělských sítí. Jejich přítomnost byla snad všude. Pokud si nebral v potaz to, že křesťanů ve světě nebylo zrovna málo a některé země byly silně věřící, kterým ses raději vyhýbal obloukem, měl jsi neustále pocit, že tě někdo sleduje. Nakonec ses rozhodl vrátit se do podsvětí, které samo o sobě vypadalo jako pohřebiště sebe sama. Už velmi dlouho jsi sledoval chátrat svůj domov. Bylo otázkou, jak ses ke svému vězení stavěl. Bylo to jediné místo, které jsi mohl nazvat svým domovem, ale zároveň to bylo místo, kam jsi byl uvrhnut, abys nedělal problémy. Seděl jsi na svém trůnu a sledoval jsi v mlze, co se dělo nahoře. Záživné jako Hry o trůny to nebylo, ale doufal jsi, že se někde objeví zmínka o pokladu, který andělé ukrývají ve svém ráji. Bylo jen s podivem, jak se většina bohů potýkala se vším možným, ale grál ustoupil do pozadí. Áres s Artemis řešili jakýsi problém v Itálii a zdálo se, že bůh války je velmi vážně nemocen. I když jsi je sledoval skrze mlhu, cítil jsi pazoury smrti, jak si jdou pro Áreovo tělo. Později se jim podařilo porazit démona nemoci a nemoc tak ustoupila. Tvou pozornost zaujalo něco jiného. V hrudníku ti prudce škublo a na chvíli se ti udělalo nevolno. Někde, ne na Zemi, někde právě padl podobný svět tomu tvému. Zahleděl ses do mlhy. Mohl jsi jen zahlédnout konec podsvětí patřící jinému panteonu, jak se propadá do nicoty, jak přestává existovat. Tohle nebylo dobré. To samé se mohlo stát i s tím tvým. Další záškub ti přenesl pohled do mlhy po tvé levici. To už bylo moc. Dva andělé právě použili tvůj portál, tvé dveře, aby se přemístili někam jinam. I když jsi cítil, že ukradli tvé dílo, vložili do toho něco nového. Svou špetku existence. Strýčku! ozvalo se náhle a v mlze se objevil Áreův obličej a hned na to zmizel. Slovo však pokračovalo jako v ozvěně, dokud nakonec neutichlo. Bůh války potřeboval pomoc a ty‘s pomoc potřeboval také. Nad hlavou se ti vznášelo nebezpečí. Andělé dokážou vymazat celý svět, kradli duše a ukradli tvé dílo. Tohle jsi nemohl nechat bez odezvy. Sice ti uniklo, proč zrovna bůh války potřeboval pomoc, ale věděl jsi, kde přesně je. |
| |
| Ale kde se strýček nachází? ~Áres~ Ticho přerušované praskáním, řinčením a tříštěním, jak jsi v amoku ničil vše, co ti přišlo pod ruku. Šel z tebe strach. Pokud ses někdy přiblížil k tomu, jaký jsi byl kdysi, bylo to nyní. Po tak dlouhé době v tobě opět vřela krev a chuť pustit se bezhlavě do boje byla tak silná, až se kolem tebe vznášela aura zloby a pomsty těm, kdo ublížili tvé milé. Byla pryč. Nikde jsi neviděl povlávající rudé vlasy, nikde jsi neviděl její rty, na které si tak nerada nanášela rtěnku. Její dokonalé křivky, které se při každém pohybu vlnily, a byla o tolik dokonalejší, než kterýkoliv smrtelník. Viděl jsi jí i v její tehdejší kráse, kdy vypadala jako řecká bojovnice. Vlasy měla zrzavé, ne tak červené, v dlouhých loknách ji spadaly až po pás a přitom se jí nikdy nezacuchaly. Tvá zloba byla dlouhá a každý, kdo se byť jen podíval, co se to děje, vstřebal do sebe kousek tvého rozpoložení, tvého chtíče ničit a rvát se. Pokud se kolem něj nikdo nenacházel, začal si vybíjet zlost na věcech. Horší to bylo v případě, když se v blízkosti objevila nevinná oběť, která byla ihned napadena. Netrvalo dlouho a kolem tebe to vypadalo jako na bojišti. Kdesi v dáli jsi zaslechl sirény policejních aut. Brekot plačícího dítěte proříct chaos jako nůž máslo a uvědomil sis, co jsi to vlastně způsobil. Destrukce byla vždycky ve tvém nitru a tak dlouho jsi ji ze sebe nedostal, že nyní měla šílené následky. Co by ti asi na to řekla Artemis. |
| |
| Je to on ~Sigyn, Váli + Garmr~ Vnímat něco jiného než palčivý stisk svého syna nedokážu. Jsem jako ve snu, v němž padám do bezedné jámy a světlo v jejím ústí je menší a menší. Přešly mě dokonce myšlenky o záchraně své existence. Mezi smrtelníky se říká, že těsně přes skonem vidíte celičký svůj život. Já viděl vše, kvůli čemu byl na mě Váli naštvaný. Vše, co mi zde vpálil do obličeje bez nejmenšího slitování a kvůli čemu jsem ležel pod ním a byl škrcen. Nevnímal jsem ani černého psa končícího na synových zádech a jen si vydechl úlevou, že jsem mohl zase projednou popadnout dech. Ale na jak dlouho? Není ten strop nádherný? pomyslím si. Můj výhled mi zakryje líbezná tvář. Koutky úst se mi lehce pohnout nahoru, ale to je vše. Tělem mi rázem začne proudit teplo. Sem tam ve mně něco škubne nebo se ozve štiplavou bolestí, ale jsem tak slabý, že nedokážu ani syknout. Pomaličku rozpoznávám tvář, dlouhé zlatavé vlasy, něžný dotyk jejích dlaní. Pootevřu ústa. Chci něco říct, ale hrdlo mám vysušené jako troud. Zatnu zuby, protože se její magie dostala k mé noze. Bolí to, ale to je cena za její léčení. Letmo si vzpomenu na scénu z Avengers, které se všichni smějí. Cítím se jako rozmašírován Hulkem o podlahu. Musím se tomu, chtě nechtě, zasmát. Asi mi přeskočilo, když v tak ošidné situaci myslím na film. Mezitím se Garmr potýkal s druhým vlkem. Naproti němu byl malý a neměl nejmenší šanci. Sice se do sebe několikrát zaklestili zuby a drápy, ale nakonec vyhrává pes Helheimu. Podobně jako u prvního jej svírá do obrovských čelistí a vlk mizí jako duch. Jeho pozornost se vzápětí obrací na obrovského hnědého vlka, kterým je Váli sám. Stihne se nanejvýš připravit na náraz. Oba dva spadnou do první řady míst na sezení a pod jejich váhou dřevo praská. Garmr se pokusil kousnout svého protivníka do svalu levé nohy, ale zuby cvakly na prázdno. Jakmile měl možnost, odskočil od Váliho a udržoval si odstup, připraven na další útok. Pod ním se tvořila malá kaluž z odkapávajících kapek krve. Má mysl se jasní. Chytnu svou ženu za paži, i když mne každičký pohyb bolí. Snažím se mluvit, i když jazyk nenachází kousek vlhkosti. Můj hlas je velmi tichý a sípavý. Mezi několika slovy, které jsem se pokoušel vyslovit, nakonec zazní dvě, kterým jde rozumět: "Náš syn." Pokud hned nepochopila, můj pohled ji napoví, že něco není v pořádku. Zobrazit SPOILER |
| |
| Poušť Helu jsem nechával aby mi dále seděla na ramenou a dělala si s mými vlasy co chce. Konec konců jsou to jen vlasy, vždy je mohu upravit nějak jinak. Pokud by mi je tedy nespálila, to by bylo velmi nepříjemné. Když Nárvi spadne tak se jen ušklíbnu a opatrně, tak aby mi nespadla Hela jej jednou rukou postavím zpět na nohy. "Teoreticky ano.. Mohu to zkusit". Odpovím Nárvimi na jeho návrh o mém kladivu, samotného mně to ani nijak nenapadlo. Nejspíše kvůli tomu že teď myslím na jiné věci. Hela najednou začala ukazovat na oblohu. To nevypadá dobře.. Zamračím se a kouknu na Nárviho. "Zázraků? To spíše katastrof." Odpovím prostě a chvíli zvažuji co dál. Bouře je ještě daleko, mohly bychom se skrýt. A nebo ji pokusit třeba obletět. Chviličku se tím směrem ještě dívám a pak se pokusím přivolat své kladivo. Pokud se mi to povede, tak kouknu na Nárviho a Helu. "Dobře, oba se mně pořádně chytněte. Pokusíme se tu bouři přeletět". Počkám až tak učiní, vylétnu do vzduchu a zamířím přímo proti bouři, s úmyslem přeletět nad ní. |
| |
| Mise ~Seth + NPC Gabriel a Michael~ Hlavním přínosem spojenectví s anděly bylo, že ses cítil opět zdráv. Jakoby žádná muka nebyla. Kdyby tu bylo zrcadlo, neviděl bys na sobě jediný šrám a dokonce oblečení jsi měl čisté a vonělo jako po vyprání. Všechno kolem šlo cítit lehkou vůní květin. Tohle místo bylo až příliš dokonalé, ale nebyl důvod, aby tomu tak nebylo. "S tím si nedělej starost. Nebudeš o nás vědět a navíc by tě naše přítomnost mohla ohrozit. Až bude čas předání informací, poznáš to a určitě to bude mimo Her-Urovo teritorium," mluvil o něm velmi podivně, ale také bylo otázkou, čím si jejich ostražitost bůh zasloužil. Možná se to nakonec dozvíš sám. Na tvou druhou otázku ti odpověděl Gabriel: "Nevím. Ztratila se hned z počátku, ale vsadil bych se, že je někde s Iseut. Neboj," usmál se na tebe anděl přívětivě, až to bylo roztomilé, "nebudou tě obtěžovat. Povolám ty nejlepší, kteří je najdou." Michael se podíval na blonďáka. "Přidej se do pátrání taky," když Gabriel neodpovídal, dodal: "HNED!" "Jo, jo, jasně," přikývl Gabriel a ihned vyběl dveřmi. "Takže," začal Michael. "Aby ti Her-Ur uvěřil, proč jsi tam sám bez Iseut, řekneš mu pravdu. Tedy, začneš jí. O naši dohodě nepadne ani slovo, v tom si doufám rozumíme." Lehce zešikmil obočí. "A začneš hned," došel k tobě a dotknul se tě prstem, "teď." Jakmile to dořekl, svět se s tebou zatočil. Byl jsi jak ve víru, nevěda, jak zaostřit svůj zrak. Zastavil tě až náraz do tvrdé země, konkrétněji ti vroucný polibek vlepil beton. Ležel jsi na něm jak široký tak dlouhý a cítil jsi, jak tě bolí celý člověk. Když ses podíval na ruce, měl jsi je poškrábané, plné modřin a na tváři jsi cítil lechtivý pocit. Ten způsoboval tekoucí pramínek rudé krve. Oblečení jsi měl potrhané a celkově jsi vypadal příšerně. Tohle byla jedna věc, ta druhá byl zvuk odjišťovaných zbraní a mnoho hlavní mířících tvým směrem. Obestoupili tě muži oděni jako jednotka SWAT včetně zakrytých obličejů maskami a ochrannými brýlemi. Na jejich helmách trůnil Her-Urův znak. Jeden z nich se ostražitě zeptal: "Kdo jsi a jak ses sem dostal?!" Zobrazit SPOILER |
| |
| Uklidňování situace - Loki, Váli + Garmr - Zatímco veškeré mé soustředění se zaměřuje na léčení, na pozadí své mysli vnímám boj, mezi psovitými šelmami a stejně tak i Lokiho krátké zasmání. Čemu se směje? Prolétne mi hlavou, ale myšlenku nechám letět dál, protože se jí teď má mysl nesmí věnovat, aby udržela kouzlo, které má na starost. Několik dlouhých minut nevím o světě, chvílemi mizí i zvuky boje, jak se plně věnuji ranám svého muže. To byl důvod proč se také tak příšerně leknu, když mě zničeho nic chytne za paži. Ještě to nemám hotové! Chce se mi protestovat proti jeho vyrušení a zamračím se. Chce mi neco říct, ale hlas mu selhává, takže se k němu nakloním a rozčarování nechám, aby se postupně vytratilo. Přeci jen, musí mít závažný důvod, když mě nenechal, abych jej doléčila. Ani nevím, co přesně jsem očekávala, že řekne, ale ta dvě slova, která jsou slyšet, mě opařila, jako kýbl vroucí vody. "C-cože?" Vydrkotám a otočím se po směru jeho pohledu. Není pochyb, že ten vlk je ten, o kterém Loki mluví. "Váli." Šeptnu tiše a teskně. Ztracený syn, kterého Odin ztrestal vlčím prokletím, je přede mnou, ale... Nepozná mě... Ne proto, že vypadám jinak, než si pamatuje, ale proto, že ve své zuřivosti nevidí a nevnímá na koho útočí. Kvůli tomu také zabil svého vlastního bratra a stavět se mu do cesty by bylo bláznovství. "Můžeš vstát?" Otočím se ke svému milému, abych viděla, jak vážná zranění mu zůstala. V hlavě mi přitom šrotuje jak z celé situace vyjít všichni společně živí. Zuřivý vlk... nerozezná mě ani po hlase, ani po tváři... Musíme ho nějak uklidnit, ale jak? ... Vlk, vlk, vlk... je zvíře ...!!! Můj myšlenkový pochod ukončilo zářné uvědomnění - Já přece umím uklidňovat zvířata. Otočím se k bojujícím zvířatům, otevřu svou mysl a vyšlu ji zcela zpříma proti velkému vlkovi. Hledám cestu mentálními obranami ale jelikož vlkodlačí mysl není totéž co vlčí, tak není snadné se tam dostat. Na druhous tranu, není to ani nemožné, protože v tuhle chvíli má v sobě z lidskosti jen pramálo. Jakmile proklouznu za pomyslnou zeď v jeho mysli, tak rozesílám jednoduchý povel: Ššššt... Uklidni se a pojď ke mě, velký vlku." S tím i těžce vydechnu, pociťuji jak mi únava decentně klepe na rameno, ale odbydu vnitřním mávnutím ruky. Nemohu se jí poddat, ani kdybych chtěla, protože není vhdoná chvíle. Jakmile vlk vyplní mé přání, natáhnu k němu ruku, ale nijak se víc nehýbu. Mírové gesto, aby viděl, že mu nechci ublížit. Zobrazit SPOILER |
| |
| Rodinná sešlost |
| |
| Mjö-mjö! ~Thór + Nárvi, Hela~ Nic se nestalo. Vždycky, když ses pokoušel přivolat Mjöllnir, jsi měl zvláštní pocit spojení. Sice to byla jenom zbraň, kterou jsi používal k boji a pro směřování své moci, ale obyčejná určitě nebyla. Kladivo si vybralo tebe a poprvé, když jsi jej vzal do ruky, jsi v mysli ucítil propojení, které se tě drželo po celou dobu jeho užívání. Přivolávání Mjöllniru vždy doprovázel známý pocit, že se blíží. Dokonce, i když jsi jej nemohl přivolat na Helheimu, věděl jsi, že tam někde je. Nyní jsi však ten pocit neměl. Žádné propojení, nic. Tvé prsty neolizoval známý brnivý pocit. Kladivo tu prostě nebylo. Nárvi ne tebe nejistě hleděl. "Děje se něco?" rozhlédl se, jestli náhodou kladivo neuvidí. "Nemělo tu už být?" Hela radostně pokračovala s hrátky s tvými vlasy. Jestli se ti podaří rozčesat to klubíčko, co nyní jsi v nich měl, bude to zázrak. Zobrazit SPOILER |
| |
| Tak tohle jsem teda nečekal
NPC Gabriel, Michael
Vysvětlili mi, že oni mi dají vědět, až budou chtít informace a že jinak se mám prostě chovat normálně. Kývl jsem, že jsem to pochopil. Na mou otázku ohledně Ma´at jsem taky vlastně nedostal jasnou odpověď, protože ani oni nevěděli, kde se nachází. Michael přikázal Gabrielovi, aby se přidal k pátrací skupině a Gabriel odběhl. Osaměl jsem s Michaelem, který mi vysvětlit, že mám mluvit pravdu a nemám mluvit o dohodě s nimi. Napadlo mě, jestli si o mě myslí, že jsem takový idiot, že si myslí, že bych nakráčel k Her-Urovi a v prvním momentě bych mu řekl o té dohodě a ani jsem neměl čas se ho na to zeptat, protože řekl, že moje mise začíná teď a mě se všechno zatočilo. Padal jsem , všechno se točilo a na nic jsem se nemohl soustředit. Bylo to velmi nepříjemné. Ale mnohem víc nepříjemné bylo to, že jsem dopadl na tvrdý beton. Projela mnou bolest a na chvíli jsem nemohl popadnout dech. Když jsem se konečně nadechl, zkusil jsem pohnout rukama, ale bylo to bolestivé, vlastně mě bolel celý člověk. Podíval jsem se na ruce, vypadal jsem jak po dvaceti kolem v ringu. Měl jsem modřiny a škrábance. Sáhl jsem si na tvář, kde mě něco lechtalo, na prstech jsem měl krev. Ten pocit, co jsem měl v nebi, že jsem čistý a při síle byl pryč. Dostal jsem se na všechny čtyři a snažil se zastavit houpání země pode mnou. Už houpání ustalo, chtěl jsem se zvednout, ale nějak jsem k tomu ani nedostal příležitost. Uslyšel jsem zvuk, zvedl jsem hlavu, aby spatřil zbraně, které na mě mířily. V duchu jsem si řekl, že to už si ze mě dělají prdel. Stáli kolem mě vojáci, nebylo jim vidět do tváře a na helmách měli znak Her-Ura. Jeden z nich se mě zeptal, kdo jsem a jak jsem se tam dostal. Posadil jsem se a zvedl ruce tak, aby viděli, že v nich nic nedržím: "Jsem Sebastian Light, přišel...no jsem tady, abych se viděl s Her Urem. Bude vědět, kdo jsem!" Nehýbal jsem se, nehodlal jsem je provokovat. Už tak jsem měl debilní den, nechtěl jsem se nechat zastřelit těma lidmi, kteří slouží mému synovci. |
| |
| Podivný klid v duši - Sigyn, Loki + Garmr - Vyhrávám. Sice jsem obdržel pár škrábanců, ale nikde nic vážného. Oproti tomu, můj soupeř má sice hlubší rány, avšak nic, co by jej přímo hrožovalo na životě. Tuto chybu se v souboji snažím napravit a každou příležitost využívám k zakousnutí se do protivníkova krku. Za pomoci kluzkých parket se vítězně dostáváme ke konci našeho boje, kdy stačí málo a rozerval bych jeho hrdlo po troskách sedací soupravy divadla. Z mého konání mě však vytrhne něco jiného. Klid. Rudá mlha před očima se dává na ústup, čelist proti mé vůli povolí. Oklepu se. Nechci... Já... Potřebuji přece dokončit... Co jsem to vlastně chtěl...? Znovu se oklepu, bráním se tomu, ale nejde to... Zakňučím. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal. Co to je? Vztek ze mě vyprchává a mou mysl naplňuje klid, stejně jako nutkání se rozejít určitým směrem. Ta žena... Zjistím, když se ohlédnu a udělám váhavý krok jejím směrem. Vábí mě k sobě, cítím jak mě volá, ale nechápu to. Proč chce, aby vražedné monstrum šlo k ní? Zkusím se ještě jednou vzepřít té vůli, tomu pocitu, který mě nutí jít blíž. Slabě zavrčím, ale i poslední naježené chlupy postupně ulehnou do srsti a žena slibuje bezpečí. Žádné boje, žádná nenávist, žádná zlost. Slunečná krajina plná štěstí a úlevy... Proč mám jen pocit, že je to až příliš utopistické? Ano, je to lež. Vím to, ale moc s tím nenadělám... Celé mé vlčí já se téměř až rozběhne k ní a mé osobní vědomí s tím nic nenadělá. Jsem tak klidný až z toho pozvolna propadám do depresí. Pohlížím na vlastní tlapy a kráčím k ženě, zničen faktem, že jsem tak snadno prohrál veškerou svou šanci na pomstu. Vlčí čumák vítá nataženou dlaň, prvně zdráhavým přičichnutím, poté oči vyhledají ty její aby se ujistily, že slibované bezpečí je skutečné a teprve až po tom se natáhnu pro dotek dlaně a nechám se pohladit. Je to velmi zvláštní, vnímat sám sebe takhle. Moje lidské vědomí již není zaslepené vztekem a tím, že jsem se proměnil samovolně vím, co dělám, ale přesto jsem teď pod vlivem jiného kouzla, než které s sebou přináší úplňěk. |
| |
| Společnost Nakhen Limited, Londýn ~Seth~ "S kým že?" podivil se voják a jeho zbraň se k tobě o kus přiblížila. I ostatní se po sobě podívali. "Jackensi, zavolej Starkovi, že tu máme narušitele a zjevně i blázna zároveň. A zavolejte i policii. Oni se o něj už postarají. Ty," podíval se na tebe, i když jsi díky brýlím neviděl, jak se tváři. Ale jeho tón hlasu mluvil za vše. "Vstávej! Zkus si něco a budeme policii předávat tvou mrtvolu." Bylo s podivem, že zde mohli mít zbraně. Známe to. Británie, země, kde nemůžete mít v tašce ani pepřák a objevíte se na území někoho, kde je celá zbrojená jednotka. Jestli měl Her-Ur takový vliv, pak nebylo s podivem, že z něj andělé měli vítr. Když ses postavil na nohy, dva z nich tě chytli a celá skupina se rozešla směrem k budově. Jackens mezitím mluvil po vysílačce s někým, komu říkali Stark. Mohl jsi zaslechnout: "Přiveďte ho do zasedačky v přízemí. Rád bych si s ním promluvil." To jméno jsi už zaslechl ve spojitosti s někým důležitým. Jak přikázal, tak i udělali. Co se týkalo pozemku společnosti Nakhen Limited, nebyl malý, ale zároveň byl součástí rušného Londýna, takže se jen málokdo pozastavoval nad tím, co tu taková firma pohledává. K přispění k tomuto názoru tu byla i skutečnost, že v Londýně se nacházelo více obdobných společností. Budova uprostřed prostorného areálu. Na čele budovy visel název společnosti. Vojáci tě však nevedli předním vchodem, ale zamířili do postranního, kudy chodil jenom personál. Nikdo nechtěl, aby ostatní kladli otázky. Chodba, kterou jste šli, byla ponurá. Na zdech nic neviselo a jejich bílá barva nepříjemně odrážela světlo zářivek. Podrážky bot ti dopadaly na šedivou jednolitou podlahu a sem tam se mihly dveře vedoucí do další tajemné části budovy. Když jste minuly třetí, konečně se velitel jednotky zastavil, vytáhl kartu a přiložil ji ke scanneru. Ozvalo se cvaknutí, ty, velitel a další dva ozbrojenci vešli do už něco příjemněji vypadající místnosti. Zbytek zůstal na chodbě. Uprostřed stál oválný stůl a, ať už to bylo s podivem, vypadala přesně jako místnost, ve které ses setkal s Michaelem. Těžkooděnci tě nekompromisně zatlačili do židle a následně ti spoutaly ruce za zády. Po obou tvých stranách se postavil jeden a velitel zůstal stát opodál, čekajíc na svého šéfa. Netrvalo dlouho a dveře se rozevřely. Dovnitř vstoupil muž se světle modrýma až šedivýma očima a černými vlasy. Jeho výraz nepatřil někomu, kdo vedl takovou korporaci. Strniště mu trochu ubíralo na vážnosti. A hlavně nevypadal jako bůh, kterého se andělé bojí. Ne, že bys v něm Her-Ura poznal. Taky to mohl být obyčejný smrtelník. Oděný do šedivé košile, u níž měl rozepnutý knoflík límečku a do dlouhých černých kalhot vypadal jako obyčejný zaměstnanec, který by se měl někomu zodpovídat. Ne naopak. Muž se zastavil, prohlížeje si tě zvědavým pohledem. "Prý hledáte Her-Ura," řekl pobaveně. Kývl na velitele a v tu chvíli jednotka opustila zasedačku. "Co po něm chcete, pane..." s odmlkou se posadil na kraj stolu. Zobrazit SPOILER |
| |
| Jsem v hajzlu?
Artur Stark aka Her Ur
Jakmile se voják zeptal s kým, došlo mi, že jsem v hajzlu. Měli jeho znak, ale nejspíš měl jiné jméno, které používal, jako já nebo ostatní bohové. Muselo to být tou ránou na hlavě, že jsme udělal takovou školáckou chybu. Označili mě za blázna a narušitele. Chtěli volat policii, došlo mi, že jsem vážně v hajzlu. Nebylo mi zrovna nejlíp a ještě tohle. Začínal jsem si přát, abych někde prostě zhebl. Nejdřív mě drtí anděl a chce ze mě udělat svou loutku, abych mu pomohl porazit ostatní bohy a teď mě rozstřílí na hadry Her urovi stoupenci. Zvedl jsem se, jak mi řekli. Nehodlal jsem nic zkoušet. Bylo jsem až moc unavený a měl jsem všeho plné zuby. Prostě jsem šel s nimi. Nebo spíš jsem se nechal táhnout. Chytili mě a někam vedli. Pak jsem ve vysílačce uslyšel, že dojde ke změně plánu. Policie se asi jen tak konat nebude. Stark, to jméno jsem si pamatoval.Když jsme byli v uličkách Paříže, potom, co se Petet obětoval, abychom já, Ma´at a Iseut mohli utéct. Zkoušela mu volat, než jsme se přemístili, ale nedovolala se a pak se všechno, tak krásně podělalo. Byl jsem unavený, chyběl mi můj pohodlný život. Litoval jsem momentu, kdy se mi zdál sen o kouli a já letěl do Paříže. Měl jsem se vysrat na nějaké debilní sny a žít si dal spokojeně svůj život. Možná bych nebyl v takových sračkách. Dovedli mě do té jejich zasedačky. Chodbu jsem nevnímal, její ponurost nic, všechno mi bylo tak říkajíc u prdele. Zasedačka, jak ironické, že se dvakrát za den ocitám v místnosti, kde si někdo myslí, že mu to dává moc. Nechal jsem se zatlačit do židle. Zkurvení surovci. Byl jsem domlácený z pádu, tekla mi krev z hlavy a oni si ještě musí přitvrdit, aby si pohonili to svoje lidské ego. Nekomentoval jsem to. Jen jsem seděl, nechal jsem se spoutat, i když to bolelo. Postavili se vedle mě jako kdybych mohl něco udělat. Zasraní lidi. Spoutají mě a ještě si musí jako hrdinové stoupnout vedle mě, aby se cítili jako akční hrdinové, co dostali zloducha na kolena. V obličeji jsem měl výraz naprostého zhnusení, když se objevil jejich šéf. Hledě jsem do stolu, ne na něj. Byl mi nějak jedno. Mohli by mi taky všichni políbit moji božskou prdel. Když promluvil, tak jsem k němu zvedl pohled, rty stažené, když se posmíval. Měl jsem vztek. Jeho vojáčci odkráčeli, když jim dal pokyn. Zeptal se mě, co po něm chci, co chci po Her Urovi a chtěl vědět nejspíš moje jméno. Sedl si na kraj stolu. Namyšlený hajzl. Zasmál jsem se, ale v tom smíchu nebylo nic veselého: "Sebeastian Light. Sám nevím, co po něm chci. Bylo mi řečeno, že mi může pomoci, že pane Arture Starku? Řekla mi to jedna taková moc pěkná blondýnka. Jak se jenom jmenovala, začínalo to na I, zkoušela se ti nedávno dovolat," měl jsem chuť mu plivnout do ksichtu. Spratek, stejně jako otec. Kdybys se k němu nepotřeboval vetřít a on neměl za prdelí celou armádu, tam mu rozšlápnu ten jeho samolibý úsměv. Buď mi pomůže nebo mě nechá odvést jako nějakého pošahance do blázince. Je mi to celkem jedno. Kdybych tak mohl vrátit čas.
|
| |
| V zasedací místnosti ~Seth~ Tvé rozpoložení bylo cítit na sto honů. Neušlo to ani Starkovi, který si tě měřil a v očích mu pobaveně blýskalo. Buď se schovával za zábavnou masku, nebo opravdu takový byl. Jedno bylo jisté. Jemu bylo jedno, jestli tě cestou sem potkaly samé katastrofy. Byl jsi na jeho území a on tu byl pánem. Přece jenom Hór se stal vládce Egypta, což tě kdysi žralo. "Mám tomu rozumět tak, že mi vyhrožujete, pane Lighte?" zachoval si svou profesionalitu a zůstal u vykání. Při slově ‚vyhrožujete‘ jsi na hrudi pocítil podivný tlak. Byl mu jasné, že předstírat, že není Her-Ur, popř. Horus, jak mu bylo spíše mezi smrtelníky říkáno, nemá žádný smysl. "Když už jsme u té blondýnky se jménem začínajícím na I, proč si vybrala zrovna vás? Mám dokonce pocit, že jsem váš obličej už někde viděl," pozvedl jedno obočí. "Navíc mi moje sekretářka oznámila, že mi tahle Blondýnka volala a dle všeho zněla velmi nervózně. Jak mám vědět, že neutíkala před vámi," zakončil větu úsměvem. |
| |
| Tak hezky po pořádku, pro ty pomalejší
Stark aka Her Ur
Viděl jsem, jak ho baví, že jsem frustrovaný. Nenáviděl jsem ho ještě víc, ale zkusil jsem se trochu uklidnit. Tím, že jsem naštvaný si nepomáhám. Nadechl jsem se a vydechl, než jsem se na něj znovu podíval. Zeptal se mě, jestli mu vyhrožuji a já pocítil podivný tlak na hrudi, jako předtím jsem cítil tlak v hlavě, když si mě scanoval ten anděl. Byl jsem už unavený, jak si se mnou někdo hraje: "Cože? Kde jste v mém sdělení našel pohrůžku? Jak bych to asi tak udělal nevíte, jsem spoutaný na židli v dost bídném stavu, tak jak bych vám asi mohl vyhrožovat. Jsem jenom unavený, jak jsem spadl do něčeho, co je mi vlastně volné, kvůli Vaší známé slečně Beaulieu, která vyhledala mě, ne já ji, měla moc krásné řeči o tom, co nás čeká a co proti tomu můžeme udělat, ale než jsem stihl cokoli vymyslet nebo se jakkoli vyjádřit, tak jsme se museli dát na útěk, pak volala Vám s tím, že vy pomůžete, ale nejspíš se spletla. A nemůžete vědět, že neutíkala přede mnou a vlastně už nemám chuť pořád někoho přesvědčovat. To ona mě "hodila" sem k Vám, kde na mě mířili Vaši muži puškami. Netuším ani proč tady není taky, když jsme měli "cestovat" společně. Ani nemám tušení proč já. Prostě mě vyhledala a chtěla pomoc se získáním svobody pro sebe a ještě další, kdo jsou s ní. Pokud ale nejste ten za koho Vás mám, tak tady plácám do větru a vy mě stejně šoupnete do blázince. Kdybych se na tu skleničku s Vaší známou vykašlal, ležel bych si někde v pohodlí a uvažoval jakou další modelingovou nabídku si zvolím," vysypal jsem ze sebe všechno a na nic jiného už mu nehodlám odpovídat. Bylo to všechno, co jsem věděl a čím jsem ho mohl přesvědčit a pokud ani tohle nezabere, tak už fakt nevím. |
| |
| V zasedací místnosti ~Seth~ Během tvého dlouhého proslovu se Stark postavil a došel do rohu místnosti. Na stolku, na kterém ležela jen váza, se objevily výtisky časopisů. Všechny je vzal a pomalu se vrátil ke stolu, opět si sedl na jeho kraj a při posledním slově je položil. Z titulních stran výtisků Love na tebe hleděla tvoje tvář. "Lora je vaše fanynka," řekl, jako bys předtím nic neřekl. "Dokonce má na zdi vyvěšený plakát," rozevřel jeden z magazínů a nalistoval dvě stránky, které byly věnované tvé osobě. Na chvíli se odmlčel, čímž ti dal prostor něco říct. Nakonec si poposedl a pečlivěji si tě prohlížel. "Je mi jasné, že nejste člověk. Buď budete anděl, což by byla vážně smůla a Lora by se s vaším náhlým odchodem musela smířit. Ptal jste se na Her-Ura, tak tady jsem. Z dovolením zjistím, co jste přesně zač," chytil tě za paži a v tu chvíli mezi vámi proběhla komunikace na neverbální úrovní. Najednou sis byl jistý, že tenhle Arthur Stark je Her-Ur. Nebylo pochyb. Opět jsi pocítil dávnou zášť, která se s vámi táhla po celou dobu existence egyptského panteonu. I Her-Ur na tom byl obdobně. Jeho tisk ještě víc zesílil a z jeho úst vyšlo zlověstné: "Sethe." Jak atmosféra rychle potemněla, tak stejně rychle se opět pročistila. Her-Ur tě pustil a v jeho výrazu jsi dokázal přečíst, že byl překvapený tím, co se právě odehrálo. "Zajímavé," řekl a promnul si ruce. "Můj největší nepřítel mi klepe na dveře. Do jakých potíží jste se dostali? Iseut mi slíbila, že najde pomoc, ale zrovna tu tvou?" uchechtl se. |
| |
| Pohled do duše - Váli, Loki + Garmr - Zvířecí mysl se pozvolna uklidní a následuje pokynů, jež jsem vyslala. Vlk se několikrát oklepal, když se pokoušel vzdorovat. Hádám, že lidská mysl si nejspíše začla uvědomovat samu sebe, protože ucítím energetický závan něčeho jiného, avšak pro mou moc nedosažitelného. Naštěstí on své zvíře ovládnout zpět již nemohl, neb jsem jej měla pod pevnou kontrolou já. Bázlivě ke mě přichází a očichává nataženou ruku. "Neboj se, všechno je v pořádku." Zašeptám uklidňujícím hlasem. Opatrně mi vloží čenich do dlaně a já po něm zvolna přejedu abych jej pohladila. Ruka vyjede až za ucho. kde vlka drbe, zatímco si klekám. Spolu se mnou si lehne, aby naše hlavy dosahovaly přibližně stejné výšky. "Hodný." Pochválím ho a pohladím jej i druhou rukou. Následně vezmu jeho velkou hlavu do dlaní, těžce vydechnu, připravujíc se na něco, co ani jeden z nás nikdy nedostane z hlavy. "Dívej se mi do očí. Dívej se... a ukaž mi, co se v tobě skrývá." Můj hlas se pomalu mlží, zní podobně jako lidé, kteří se snaží někoho zhypnotizovat. Poslední slova vyznívají do ztracena, protože další z mých schopností se přihlásí o slovo. Pohled do duše. Možnost vidět věci neviditelné pro ostatní. Příležitost zjistit jestli je dotyčný lhář a podvodník, schovávající se za vlídnou maskou, či zda je dotyčný přesně takový, jak se jeví. Využívám tuto schopnost však je zřídka, protože stejně jako já odhalím, co se skrývá v nitru druhého, tak i jemu odhalím sebe samu. Přesněji, je určitá šance, že se mi podaří svou duši před opětovaným pohledem skrýt, ale v tuto chvíli to nechci. Díky tomu dotyku vím jisto jistě, že tohle je náš ztracený syn. Poznání, podobné tomu, když jsme se poprvé dotkli s Lokim. To je také důvod k tomu, proč nemám v úmyslu svou duši skrývat. Netuším sice, co přesně Váli uvidí, ale jsem si téměř jistá, že díky tomu pochopí jak moc by mi ublížil kdyby své úmysly dotáhl do konce a že od nich upustí. Co vidí Váli: |
| |
| Tak a králík je venku z klobouku
Stark aka Her Ur
Sledoval jsem ho, jak se zvedl. Nemluvil, je poslouchal, co mu říkám. Došel zpět s hromádkou časopisů. Když jsem domluvil rozložil je na stůl, abych na ně viděl. Už jsem se chtěl zeptat, jestli je můj fanoušek, což by byla ironie, vzhledem k naši nevraživosti, ale řekl, že jeho asistentka je moje fanynka. V duchu jsem si oddechl. Poslouchal jsem jeho výklad o tom, že má jeho asistenta dokonce můj plakát pověšený na zdi, zalistoval stránkami časopisu, snad aby mi ukázal, že tam o mě skutečně je: "No..to je hezké, klidně ji dám autogram, jestli se z toho dostanu ve zdraví, z toho všeho," řeknu a všimnu si, jak si mě prohlíží. A pak začal mluvit k věci, hurááá. Mlčel jsem při jeho teoriích, že jsme anděl a pak to pro mě nebude dobré. Protože nejsem. A pak konečně potvrdil mé tušení, že je skutečně mým milovaným synovcem. Chytil mě za paži a mnou projela vlna nenávisti vůči němu a jeho mrtvému otci, mému bratříčkovi, kterého jsem poslal do věčných lovišť. Musel to cítit taky, najednou věděl, tvrdě mi sevřel paži a jak vyslovil mé jméno, tak z něj doslova kapal vztek a nenávist k mé osobně. No řekněme, že jsem ho taky zrovna nemiloval. "Zdravím, synovče, taky tě rád vidím," řeknu úplně klidně. Byl jsem fakt rád, že úvodní seznámení máme za sebou. Snad se konečně pohneme z místa a já ze židle a nebo taky ne, že jo. Při jeho slovech o zajímavostí situace a o tom, že jsem jeho největší nepřítel, tak jsem jenom povytáhl obočí: "Situace je to určitě zajímavá, ale s tím největším nepřítelem bych to trochu promyslel. Podle toho, co jsem od tvé známé Iseut pochopil, tak jsem teď tvůj nejmenší problém. Vlastně se zdá, že jsme všichni v pořádných sračkách." Zeptal se mě, do jakých potíží jsme se dostali: "No stalo se to dost rychle, sklenička v baru s tvou známou, pak se objevil jeden ze štírů Petet, myslím a oznámil nám, že nás honí andělé, tak jsme se dali na útěk. Byli jsme v Paříži, Iseut ti volala, ale nepovedlo se to, tak řekla, že nás přenese, což se muselo nějak podělal, protože já jsem tady sám a ona nikde, navíc mě to hodilo z pořádně výšky. Víc ti fakt říct nemůžu, i kdybych chtěl, protože to je všechno, co vím...všechno se to semlelo v několika hodinách. A ohledně té pomoci, asi nikdo lepší poblíž nebyl. Ale to jedno, jak tak vidím, tak asi už vycouvat nemůžu, takže by mi někdo mohl konečně pořádně říct o co tady jde, co? A asi mě nerozvážeš co?" zeptám se, ale je mi jasné, že mu je moje pohodlí u zadku. |
| |
| Rodinná sešlost ~Seth~ Her-Ur si opět sedl na kraj stolu a ve výrazu byl docela dost zadumaný. Pokud se něco stalo Iseut, musel ji okamžitě najít. Sice andělům nevěřil, ale ona byla jiná. Pomohla mu tolik, že bylo divu, že ještě měla křídla. O její bezpečí se bůh staral, ale svým odchodem se vystavila velmi velkému riziku. Pokud ji najdou, přijde nejen o křídla, ale i o svou andělskou esenci. Stala by se obyčejným smrtelníkem a v podstatě by přestala být k užitku. Při zmínce o Petovi Hór zbystřil. Poslouchal dál, co jsi mu říkal. Když jsi skončil, nastalo ticho. Her-Ur byl ztracen v myšlenkách a uběhlo několik dlouhých minut, než konečně vytáhl mobil z kapsy, něco napsal a zvuk zasvištění dal znát, že zpráva byla odeslána. Nakonec jeho pohled padl zpátky na tebe. "Peta jsem za Iseut poslal jako ochranku, protože se rozhodla získat nějakou pomoc na vlastní pěst. Zdá se, že mluvíš pravdu. Nikdo jiný nevěděl, že Petet jde za ní. Takže," zvedl palec jako jedničku, "buď je pravda to, co mi tvrdíš nebo,“ zvedl druhý prst, “jsi lhal, Peta jsi vyšachoval ze hry a Iseut jsi ohrozil. Vím, co jsi zač, Sethe, a i když jsme rodina, nikdy není dobrý nápad ti věřit. Ty provazy ti pro jistotu na nějakou dobu ještě nechám. Zatím počkáme, než někdo dojde." Vzal si jeden z časopisů a začal jím listovat. Nedostal se ani na třetí stránku, když se dveře otevřely a do nich vstoupil ramenatý muž oblečený jako kovboj ze západu, říznutý Mexičanem a templářem. Na hlavě mu seděl klobouk a na zádech visel obouruční meč. Pokud to ostatním smrtelníkům nepřišlo divné tak to bylo proto, že nikdo z nich skutečnost vidět nechtěl a muž na ně působil jako velmi špatně oblečený člověk. "Sethe, Tefen, Tefe, Seth, ale jinak se určitě znáte," vykoukl Her-Ur zpoza časopisu. Tefen na tebe pohlédl ne moc vlídným pohledem. On a jeho bratři chránili Eset, když se snažila ukrýt svého syna před tvou lačností po moci. "Nejde zapomenout," pronesl jenom škorpión. "Ozval se už Petet? Seth tvrdí, že našel Iseut a ostatní a varoval je před anděly." "Můžu zjistit, co se s ním stalo," přikývl Tefen. "Ale jemu bych nevěřil ani nos mezi očima." Her-Ur se lehce zasmál. "Tefe, žijeme v jiné době. Zjisti, jestli mluvil pravdu a pak se uvidí, co se svým strýcem udělám dál a nech si ten výraz. Nezapomeň, že to jsi byl ty, kdo Ma'at nasměroval k Sethovi," pozvedl koutky úst. Tefen už nic neřekl. Otočil se na podpatku a odešel. "Tohle chvíli zabere," řekl pobaveně Her-Ur. "Ta známá byla kdo? Ma'at? Nebo někdo jiný?" Tefen |
| |
| Rodina sem, rodina tam
Stark aka Her Ur
Sledoval jsem, jak sedí a přemýšlí. Chtělo se mi spát. Byl jsem utahaný, bolavý a hladový, ale co nadělám, že? Jeho reakcí na moje slova bylo poslání esemesky. Pak se na mě podíval. Oplatil jsem mu pohled a zaposlouchal se do jeho teorií. "Jistě...Seth je vždycky ten špatný," řeknu a nechám to tak. Stejně jsem si myslel, že to tak dopadne. Nikoho nezajímalo, co mě vedlo k tomu, co jsem udělal. Ano, toužil jsem po moci, a kdo by po ní netoužil, když otec neuměl rozdělovat. Jednoho syna zahrnul láskou a blahobytem a toho druhého poslal do nejtemnější hlubin Egypta. Do podsvětí a temnoty, hrůzy a strachu. Nikdy jsem mu nic neudělal a přesto se ke mě zachoval jako odpadu. Proč můj milovaný bratříček dostal všechno a já nic. Měl dokonalou manželku, dokonalého syna...dokonalý život a já? Já neměl nic, jen tu zášť vůči otci a oblíbenému bratrovi. Jak to bylo skvělé, když jsme mu to jeho dokonalé štěstí konečně vzal. Nikdo tohle nemůže chápat, snad jen jeden by to mohl pochopit, patří do severského panteonu, jmenuje se Loki, myslím. Měl podobný osud jako já. S tím bych si mohl pokecat. Z myšlenek mě vytrhla jeho další slova. Zadíval jsem se na muže, co přišel. Vypadal jako idiot. Jistě jeden ze škorpionů. Milujou mě, jak jinak. "Jo jo, jistě," řeknu na jeho představení a hlášku, že se známe. Chránili bratrovu ženušku. Zavřel jsem oči a obrátil je v sloup, jak řekl Tefen, že se mi nedá věřit ani nos mezi očima. To, že nedá jsem si nechal pro sebe. Skvělé, takže o mě bude rozhodovat další tupý voják s ostnem na prdeli. Jeho brácha možná žije a možná umřel. A jestli umřel, tak mi nikdo nedosvědčí, že jsem ho nezabil já. Skvělý. Vzpomněl jsem si, jak z něj ta nenávist ke mě taky pěkně čišela, takže co na to říct. Po čase už si jeden zvykne a je mi to fuk. Ale teď to bylo fakt na hraně. Ten hmyz odešel a já osaměl s Her Urem, který se moc dobře bavil: "Jo, je mi jasné, že si tady ještě dlouho posedím," řeknu klidně a zadívám se na něj. "Ta známá o které jsem mluvil byla Iseut, ale šel jsem za ní s Ma´at, která se objevila den předtím. Tak mě napadá, že taky nevím, kde skončila. Sakra...," nevím proč, ale Ma´at mi byla sympatická. Alespoň se ke mě nechovala jako k odpadu. |
| |
| Tohle je zákeřné, mami ... - Sigyn, Loki + Garmr - Nejraději bych odtud utekl někam hodně daleko, ale cizí vliv mě nenechá. Jakmile se můj čenich dotkne ženské dlaně, uvědomím si, kdo přede mnou stojí. Matko... Tiše zakńučím a nechám se podrbat. Je to... divné, ale příjmené zároveň. Co to děláš? Kladu si zmatenou otázku, když ke mě kleká a já si zároveň s ní lehnu, aniž by mě k tomu musela nějak víc nutit. Jak pozoruji velikostní rozdíl, něco ve mě se tiše uchechtne nad faktem, že bych jí mohl ukousnout hlavu a nikdo by nestihl mrknout. Němá otázka však zůstává bez odpovědi, protože jsem nikdy nepoznal všechny schopnosti své matky. Netuším, co má v plánu, protože kdybych to věděl, asi bych se očnímu kontaktu vyvaroval. Pomalu se utápím v jejích očích. Nikdy jsem si nevšiml, jak nádherné vlastně jsou. Jako bych se ocitl v jiném světě, kde neexistuje zášť ani nic zlého. Jsem okouzlen krásou, jež vidím, vnímám a cítím. Nádhera. Vydechnu svobodně a rozhlížím se po kraji. Něco tu však nehraje, i přes spoustu pozitivních pocitů tu duní smutná píseň nedaleké řeky a komplikovanost labyrintu mě přivádí k jedné myšlence - Kde to vlastně jsem? Nechápu přesně nač se dívám, ale naplňují mě rozporuplné emoce. Radost, uvolnění, klid... Jenže to nejsou moje pocity. Není tam má touha po svobodě... Ne. Labyrint naprosto vylučuje svobodu, protože je tak rozlehlý, že bych v něm brzy propadl zoufalství, než bych našel cestu ven. I přes to všechno, cítím jakési bezpečí. Na mysli mi vytane obraz matky a já si začínám uvědomovat, že to všechno tady, je vlastně její. To temno na okrajích labyrintu a ta smutná řeka to je její stesk a utrpení, i přesto však radostně bují životem protože věří, že bude líp. Upravenost vysokých keřů je zřejmým symbolem její péče a lásky... a bodne mě u srdce, když si uvědomím, že to není cílené jen rostlinám. Zdejší hlína je kypřená sílou její lásky k rodině, vždyť i ti ptáci zpívají radostí z toho, že jsme se všichni tři shledali. Já z toho nadšen nejsem, ale vnímám tu primárně její city. Celé bujaré veselí však kazí smutné tóny řeky, připomínající fakt, že jeden člen naší rodiny tu chybí. Mou vinou. Ne vše mohu na otce svést. Během vize a poznávání tajemství labyrintu, mi z vlčích očí začnou kanout slzy jako hrachy - doslova. Co vidí Sigyn Náhle jsem vytržen z krajiny překrásné přírody a po několika mrknutích, kdy se louže slz pode mnou ještě rozšíří, si uvědomuji přítomnost. Co to udělala? Proč mi ukázovala tohle...? Co.. to vlastně... bylo? Zmučeně zakňučím a couvu od matky. Skloním hlavu a hrábnu tlapou prázdně do země. Rád bych se zeptal, ale to bych se musel proměnit a té otázce čelit. Nejsem si vůbec jistý, že opravdu chci znát odpověď. Tuším, že se mi nebude líbit. Ohlédnu se po raněném psovi a poté hlavu opět stočím směrem k matce, avšak nechávám oči přišpendlené k podlaze. Pohledu otce se vyhýbám též, ale z trochu jiných důvodů, než u matky. |
| |
| Chvilka mezi bohy ~Seth~ Her-Ur přikývl. Takže nakonec Iseut mířila za Ma'at a narazila přitom i na Setha. Jak příhodné. Nebo to opravdu byla jenom náhoda? Co se týkalo důvěry v tvou maličkost, byla opravdu na hraně. Spadl jsi do velmi velkého rizika, kdy bude každičký tvůj krok kontrolován, a musel jsi doufat, že andělé nejsou tolik zoufalí, aby informace dostali ihned a za každou cenu. Michael tě o tvém bezpečí ujišťoval, ale dalo se mu věřit? Dalo se v dnešním světě věřit vůbec někomu? Jeho hrozba byla jistá. Viděl jsi, co andělé udělali s tvým domovem a to samé by mohli provést i s tebou. Stark něco napsal na mobilu a během chvilky se objevila pohledná žena s tácem, na kterém stály šálky s kávou. Její dlouhé tmavě hnědé vlasy ji spadaly na záda a oči stejné barvy na chvíli upřela na tebe. "Proč..." začala, ale Her-Ur ji zastavil mávnutím ruky. "To nic, Loro," něco se stalo. Něco, co otupilo její smysly a nezačala hystericky povykovat, proč její idol je přivázán k židli. Poslušně položila tác na stůl, otočila se a odešla. "To byla Lora. Tvoje fanynka," mrknul bůh. Luskl a z pout se ti uvolnila jedna ruka, aby sis mohl dopřát kávy. "Cukr?" zeptal se. Cesta detektiva NPC Tefen Déšť spláchl všechny stopy. Tedy až na jednu. Našel to, co hledal. Jedno jediné pírko ležící na zemi. Nepatřilo žádnému ptákovi, kteří poletovali nad jeho hlavou a snažili se vmáčknout do skulin pod okapy domů. Tohle pírko bylo suché a lehce zářilo. Jisto jistě patřilo andělovi, ale kterému, to nedokázal odhadnout. Iseut? Možná. Pokud se chtěla přemístit, musela ukázat svá křídla. Jinému? Toť otázka. Lora |
| |
| Harry Potter? Ne, jen Her Ur
Stark aka Her Ur + NPC Lora
Kývl a já viděl, jak mi to v tom jeho mozečku šrotuje, jak hledá náznaky mé zrady. Rozhodně mi nebude jen tak věřit. Přemýšlel jsem, jak to bude pokud budou chtít andělé své informace, co nejdřív a mě se nepovede jen tak získat, protože mi prostě nebude věřit. Zvládnou vydržet nebo mě rozpráší a celý můj děsný život skončí ještě děsněji. Upřímně já měl taky problémy s důvěrou, i k opeřeným. V současné chvíli jsme byli spojenci, ale nikdo neví, kdy pro ně budu přítěží. Začínal jsem se nějak smiřovat s tím, že neskončím dobře. Buď mě dostanou andělé nebo mě dostane Her Ur, až zjistí, že o něm podávám informace andělům, tak jako tak skončím nejhůř. No, ale to je údělem přelétavých ptáčků jako jsem já. Nikdy jsem si nedělal iluzi o tom, že budu žít věčně. Už když jsem zabil bratra, tak jsem si myslel, že můj život nadobro skončil. Dlouhou dobu jsem si to i vyčítal. Jo na jednu stranu jsem měl radost, že jsem se pomstil, ale na druhou, pořád to byl můj bratr. Z myšlenek mě vytrhl vstup ženy s tmavými dlouhými vlasy. Prohlédl jsem si ji. Byla neskutečně krásná. Na lidskou bytost. Byla jako anděl, aspoň pro mě. Ani Ma´at se mi tak nelíbila jako tahle žena. Uhnul jsem pohledem, když z ní Her Ur udělal jenom obyčejnou loutku, která položila kafe a odešla. Bylo mi jí líto. Bylo na ní vidět, na ten krátký okamžik, že se ji nelíbilo, že jsem spoutaný. Jediný člověk, komu to vadilo. Byla mi sympatická. Poslušně položila tác s kávou na stůl a odešla. Sledoval jsem ji do chvíle, než odešla z místnosti. Her Ur mi bůh ví proč připomněl jeden film, o mladém čaroději s jizvou na čele ve tvaru blesku, jak se to jenom jmenovalo? Jo...Harry Potter. To jak ji zbavil vůle a udělal si z ní loutku. Nebyl tedy jako Harry, ten byl hrdina, ale spíš bych ho přirovnal k Voldemortovi. Slizký bastard, co využívá toho, že má nějakou moc. Ať už tím způsobí, co chce a pak že já jsem hajzl. Chtělo se mi smát, ale nesmál jsem se. Představil ji jako Loru, moji fanynku. Nekomentoval jsem jeho představení její osoby. Ale jméno jsem si zapamatoval. Lora. Jednoduché, ale hezké. Uvolnil mi jednu ruku. Natáhl jsem ji dopředu a zahýbal s ní, aby se mi zlepšilo prokrvení. Malé změna, ale přesto jsem si užil. "Ne, díky, nesladím, ale za mléko bych se nezlobil," řeknu jako kdybychom byli u něj doma, seděli na gauči a dopřávali si hrnek kafe jako přátelé, jako rodina. |
| |
| Chvilka mezi bohy ~Seth~ Her-Ur ti do kávy dolil mléko, které bylo v malém džbánku, sám si nechal čistě černou. Čas byl vždycky pomíjivý, alespoň co se týkalo vás bohů. Na Tefena jste klidně mohli čekat i celé dlouhé dny, protože do Paříže z Londýna to není zrovna kousek nebo jen pár minut. Co jsi věděl o štírech? Chránili bohyni a matku Her-Ura před tebou. Doprovázeli ji, když se snažila svého syna skrýt. Bylo jich celkem sedm. Tři kráčeli vepředu, dva vzadu a dva po boku nosítek, v nichž bohyně seděla a držela v rukou dítě. Jejich jména byla Petet, Tjetet, Matet, Mesetet, Mesetef, Tefen a Befen. O dvou jsi věděl, kde byl ten zbytek, těžko říci. Možná hledali další egyptské bohy nebo dávno zařvali. "Řekni mi, co tě napadlo se dát na dráhu modela?" zeptal se z ničeho nic Her-Ur. V jeho hlasu jsi slyšel nefalšovanou zvědavost. "Sám jsem vyzkoušel několik životů, ale tohle mě ještě nenapadlo," napil se kávy a dál si hověl na kraji stolu. Podíval se na čas, ale nic víc k tomu nedodával. |
| |
| Kávička mňam, mňam
Stark aka Her Ur
Vyslyšel moje přání a nalil mi mléko do kávy. Ach jaké on je zlatíčko. Zamíchal jsem si kávu a napil jsem se. Spokojeně jsem přivřel oči. Co jsem fakt miloval, tak to bylo kafe. Moje slabost. Jo i mocný bůh Egypta může mít nějakou tu slabůstku, moje byla káva, chlast, ženské... ok mám víc slabostí, ale kdo by to počítal, že jo. Káva byla skvělá a cítil jsem se po ní aspoň trošku líp, pramenilo to z mé spokojenosti, že piju kafe, ale dlouho mi to nevydrželo, neboť jsem musel myslet na to, jak dlouho tady budu v té podělané židli sedět. Čas je sice pro nás bohy pomíjivý, ale když Vám není zrovna nejlíp, sedíte v křesle spoutání a máte chuť udělat jen jednu věc a to dát si panáka a jít spát. Dobře...zase jsou to dvě věci, ale když to uděláte rychle je to jako jedna věc. Abych se vrátil ke své myšlence...no prostě, kde je do háje ten blbý hmyz? Strašně spolehlivý ochránci manželky mého bratra... bylo mi u zadnice, jak se jmenovali, i kdyby jich bylo sto jedna a měli puntíky, hlavní bylo, že jsem chtěl trochu klidu. Ale jako vážně...pokec s mým synovcem u kávy je sice fajn, ale už chci mít volné ruce a jít si lehnout, protože mě fakt všechno bolelo. Podíval jsem se na Her Ura, který se mě zeptal, co mě napadlo, že jsem se dal na dráhu modela: "Je to fajn náhražka za božství... lidi tě zbožňují, někteří i uctívají, vezmi si třeba svou asistentku. Sám jsi řekl, že má dokonce můj plakát. Uvažoval jsem i o herectví, ale jsem děsný herec, modeling je snazší," odpovím mu na otázku a jemně upiji kávy. Nechtěl jsem spěchat, beztak mě pak zase sváže a já si chtěl užít svobody své ruky, co nejdéle. Položil jsem hrnek a zavřel jsem oči. Bolela mě hlava, zaschlá krev mě táhla na obličeji, když jsem promluvil nebo pohnul mimickými svaly. Nechtěl jsem ani myslet na to, jak to bude příjemné, až mě pustí. Teď myslím ironicky příjemné. Cítil jsem, jak mám zatuhlé svaly a jak mi trpne ruka, až mě pustí... tedy jestli mě pustí, tak to bude lahoda. Už úplně cítím to mravenčení v ruce. Nechápal jsem, jak se mi stalo, že jsem se dostal do takové šlamastiky. |
| |
| Vzhůru do nekonečna a zase zpátky ~PJ/Iseut~ Bylo toho na mě asi moc...Poslední roky mě tak rozmazlily, že nápor takového dobrodružství byl neúnosný. Vzrušovalo mě to...o tom žádná. Měla jsem radost, že jsem našla další z mé vlasti, ale přenášení s andělem? To už je přeci jen moc... Svět kolem mě se rozzářil. Instinktivně jsem zavřela oči. Jinak to ani nešlo. Ta záře by mohla konkurovat polednímu slunci v jasný letní den. V posledních okamžicích jsem zahlédla orosenou Iseutinu tvář. Cosi rozžhaveného se mě dotklo. Na okamžik mi myslí prolétlo, že tohle je konce. Šílená anděla nás lapila do své lživé pasti, teď nás vezme do nebe a bude po všem. Konec prastaré bohyně. Co si svět počne? Zmizí i to málo Spravedlnosti, co tu ještě zbylo? Víc jsem nedomyslela. Pevně jsem sevřela Sethovu dlaň a vše se rozplynulo v nicotě a žáru. Téměř i já. Bylo to na jednu stranu takové osvobozující. Necítila jsem svou vlastní váhu, ani tu lidskou nespravedlnost. Bylo mi dobře. Jako když usínáte spánkem smířených. Je opravdu smrt tak hrozná? Na co to sakra myslím?! Jakoby mi na záda padl balvan. A další. A ještě jeden. Jakoby mě něco kamenovalo k zemi. Země? Ano! Cítím jí. Chtěla jsem se nadechnout, ale nešlo to. Ale i tak - žiju! Bude to dobré. Náraz. Mám pocit, jakoby si mi na žebra sedl slon. Takhle jsem tedy umřít vážně nechtěla, ale...sakra ať to mám za sebou. Ta bolest byla nesnesitelná. Cosi mi proklouzla v dlani a mě bylo jasné, co se tím způsobilo. Otevřela jsem oči, ale záře mě oslepila snad víc, než by kdy mohla opravdová temnota. Padala jsem neznámo kam a to naprosto sama. Tohle už mě začíná štvát. Jestli to přežiji, tak už se NÍKDY nikam neportuji s těmi okřídlenci. Mou propadající se osamělost náhle přerušil dotek. Otevřít oči jsem se ještě neodvažovala. I když jsem si v ten moment nebyla jistá s kým to vlastně jsem a zda je to přítel či ne, ta přítomnost něčeho hmotného a opravdového mi dala klid a víru v mé přežití. Připadala jsem si jako po explozi. Nic jsem neviděla, v uších mi hučelo jako v úle a ústa byla vyprahlá, že by je ani Nil nezavlažil. Zkusila jsem si promnout oči, ale ještě to chvíli trvalo, než jsem v té slepotě konečně uviděla i něco jiného. Zvuky úlu vystřídalo cosi...jiného. Konečně jsem se alespoň trochu sebrala a rozhlédla kolem sebe. První na co se mi povedlo zaostřit byla Iseut. Trvalo to jen pár úderů srdce, než jsem si jí prohlédla a její vizuální změny došly až do mého světlem téměř vypáleného mozku. "U všech bohů!" Vyhrkla jsem a přes veškerou námahu se dostala až k ní. Nohy mě stále moc neposlouchaly a tak jsem to vzala po kolenou. Jakmile jsem se ocitla u ní, došlo mi - co mam sakra vlastně dělat? Kurz první pomoci jsem nikdy neabsolvovala a pochybuji, že by mi tu k něčemu byl a sama o sobě jsem žádnou léčivou schopnost neměla. Možná na něco malého, ale tohle?! "Co se stalo?!" vyhrkla jsem na ní, ale vzápětí si to rozmyslela. "Nene...nic neříkej...šetři síly." Co to kecám? Moc filmů Ma'at...moc filmů. Rozhlédla jsem se po tom neznámém místě. Ani jsem nevěděla kde jsme a byla jsem tu se zraněným andělem. A to ten den dneska začal tak normálně. Pak promluvila. S jejími slovy mi to došlo. Jak jsem si mohla nevšimnou?! "J-jak jako...pryč?" vysoukala jsem ze sebe, ale v hloubi duše jsem cítila, že odpověď snad ani znát nechci. Sedla jsem si na paty a hleděla na ní jako na snový přelud. Byla jsem uprostřed...čehosi, za zadkem anděly, na krku jiného zraněného v místě, za jehož reálnost bych ruku do ohně rozhodně nedala a jediný spojenec, kterému jsem opravdu věřila byl...pryč? Tohle potřebovalo čas, ale já ho neměla. Musela jsem dokázat, proč jsem bohyně a né obyčejná hysterka. "Fajn..." štěkla jsem tak nějak do éteru, abych alespoň trochu uvolnila negativní pocity, které se mě zmocňovali. Zvedla jsem ukazováček a zhluboka se nadechla. "Řekni mi, kde jsme, jak Ti mam pomoct, pak, až budeme v bezpečí a..." sjela jsem jí pohledem "...méně zničené, řekneš mi zbytek." Vím...asi bych měla na víc. Ale to by mi šlo lépe na vlastním písečku. |
| |
| Náš syn... náš syn je naživu ~Sigyn, Váli + Garmr~ Ve chvíli, kdy jsem ji řekl, že se jedná o našeho syna, jsem cítil náhlou změnu. Její zájem a touha se přetočila k Válimu. Rozuměl jsem ji a záviděl ji. On vůči ní necítil zášť. Sigyn nebyla ta, kterou chtěl rozsápat. Nenáviděl mě. Cítil jsem se ukřivděn ze strany našeho božského Všeotce Ódina. Všechno byla jeho hra. Bál se mě natolik, že využil mých triků, aby se mi dostal pod kůži, aby se dostal pod kůži celé mé rodině. Kdybych trpěl pouze já, tak ať. Pro jednou jsem mohl Sigyn oplatit její oběť, ale nebylo mi přáno. Musela u mne klečet a chytat jed, aby mi neskapával na obličej, musela se dívat na to, jak Váli trhá na kusy našeho nejmladšího syna Nárviho. A ostatní? Jen se dívali. Byl jsem takový, jaký jsem byl. Vyžadoval pozornost, dělal to, co ode mě všichni čekali. A měl jsem to rád. Líbilo se mi to. Sledovat ostatní, jak chvíli panikaří a pak celým Asgardem zazní mé jméno. "Možná," odpovím na Sigyinu otázku. Tělo mám jak v jednom ohni. Kdo říkal, že léčení pomocí kouzel je bezbolestné? Řekl bych, že to bolí ještě víc, než obyčejné léčení smrtelníků, kdy vám noha srůstá klidně i několik měsíců nebo se tkáně samovolně hojí. Takhle bylo moje tělo přinuceno se navrátit do původního stavu mnohem rychleji, ale nedokončila, co začala. Nyní záleželo jenom na jednom. Na Válim. Jeho zuřivost vzrostla až do takové míry, že se proměnil v obrovského vlka. Garmr proti němu neměl šanci. Kdysi možná ano, ale ty časy jsou dávno pryč. Cítím na jazyku příjemné tetelení magie mé milované. Ona byla ta dobrá, i když dokázala vystrčit drápky. Ustoupil jsem. Kdybych promluvil k rozzuřenému synovi, nejspíš bych vše jenom zhoršil. Ani jsem se nedovážil jít ke Garmrovi, abych mu nějak pomohl. Vše nyní záviselo na Sigyn. Převzala kontrolu nad celou situací. Věřil jsem ji, a tak jsem ji ani nebránil tomu, aby se dotkla v téhle chvíli více zvířete než našeho syna. Sledoval jsem její počínání. Jejich oči se střetly. Kolovaly ve mně různé emoce. Nemohl jsem si být jistý, ale tušil jsem, co právě nyní Sigyn dělala. Nohy se mi námahou klepaly. Pomalu jsem se sesunul do sedu, opíraje se rukou, abych nepřepadl na záda. Byl jsem troska a udělal ji ze mne můj syn. Ten, kterého jsem miloval a položil bych za něj život. Myslel si, že jsem jenom zlo, které vneslo trápení do života jeho matky, do života jemu samotnému. Pocítil jsem píchnutí na hrudi. Přesněji nad hrudní kostí. Zarazil jsem se. Moje myšlenky byly zcestné. Znovu jsem se podíval na svou drahou manželku. Pokud opravdu mezi nimi probíhal pohled do duše, zvědavost mi kázala zjistit, co v něm vidí. Dodnes jsem netušil, co viděla v té mé a co by v ní viděla nyní. Já si velmi čerstvě pamatoval tu její. Na to se nezapomíná. V jejím nitru nebylo nic špatného. Pocit bezpečí, péče a lásky. Proto jsem ji tak miloval. Pohled změnil celý postoj k ní samotné. Uvědomil jsem si, že není mým trestem, nýbrž darem. Po velmi dlouhé době jsem se konečně mohl cítit šťastný a to štěstí se prohlubovalo s každým naším synem. A nakonec to všechno bylo násilím vzato. |
| |
| Možná trochu, synku - Váli, Loki + Garmr - Není těžké utopit se ve žlutých očích abych se dostala k obrazu, který hledám... ale stejně je to jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy dělala. Je to už dlouho, co jsem nahlédla Lokiho duše a nyní se dívám do krajiny synova obrazu. Je to jako kdybych odhrnula závoj největších tajemství svých nejbližších. Tajemství, která by nikdo neměl znát... Tajemství, která si možná ani sami nepřipouštíme. Vidím zemi spálenou hněvem tak silně, až z ní zbyl jen prašný písek, přesto však se v této nehostinné krajině ocitl život. Houževnatý les vytrvale rostoucí a žijící jest mladistvá vitalita majitele duše a symbol nebezpečného avšak svobodného života bez omezení. Tuto touhu po volnosti znám velmi důvěrně od zvířat. I ty mají duše, do kterých jsem měla příležitost nahlédnout. Zvířecí duše jsou o tolik jednodušší. Jenže Váli není jen zvíře, je také bůh, takže i přes to, že se jeví jako by chtěl žít život vlka samotáře jasně cítím nutkání někoho chránit. Příjemná společnost, hřejivé objetí - to vše by na něj čekalo v pevnosti, kterou chová v úctě, ale zároveň z ní má strach. Vlastně ne... Uvědomuji si až po chvíli přemýšlení, že nejde o strach z pevnosti, ale o pevnost. Bojí se také sám sebe, ale nechápu proč, dokud temnou opuštěnou krajinu nerozsvítí měsíc na obloze. Přes mlhu skoro není vidět a to důležité se stejně odehrává přímo před očima. Nyní chápu rozpolcenost "člověka" a zvířete. Tak rád by byl s někým, kdo se v jeho srdci objevil, ale když se úplněk přihlásí o slovo, stává se zvíře silné a nebezpečné, je zmatené, zuřivé a přesně jako tehdy u soudu - ublíží komukoli, kdo mu stojí v cestě. Chápu ten strach. I jeho samotu, kterou kvůli tomu trpí. Našel někoho, kdo by ho měl rád, ale odhání jí od sebe, aby ji chránil. Mou pozornost na chvíli upoutá bodnutí v předloktí, ale neukáže se mi, co to způsobilo. Následně cítím spíše jen stínově onu fyzickou bolest proměny. Pocítila jsem jen zlomek toho, co prožívá on a pohled byl ukončen. Zamrkám a cítím slzy v očích, které se mi ale podaří rozmrkat. Váli je viditelně zmatený z toho co viděl a dá se z jeho vlčích gest usoudit, že se stydí. "Neboj se, synu." Oslovím ho, vstanu a natáhnu k němu ruku, abych ho mohla opět pohladit, pokud se nechá. "Neplač, všechno bude zase dobré..." S tím bych jeho hlavu ráda objala, abych jej utěšila. Pohledem zkontroluji Garmra za vlčím synem a ohlédnu se po Lokim. "Bude to dobře..." Opřu hlavu o vlčí, ale pohled upínám ke svému muži. Takhle slova byla mířená k němu. Ujištění, že to myslím vážně na všechny strany. Zvednu hlavu a podívám se na Váliho. "Půjdeme..." "domů" chtělo se mi říci, ale zarazila jsem se, protože dohromady žádný domov nemáme. Jediný, kdo by tu o nějakém domově mohl mluvit, je jediný místní. Můj pohled tedy znovu padá na Asgardského manžela zhrouceného na zemi, ale alespoň ve stavu žijícím. "...k tobě?" Dořeknu tedy a pohlédnu směrem k Helheimskému psu. Ten nás nejspíš nikam nepřenese a Loki potřebuje doléčit svá zranění, aby byl schopen chůze. V tuhle chvíli potřebujeme buď portál nebo iluzi, abychom městem došli po svých a nestrhávali jsme na sebe pozornost zmrzačeným psem, obřím vlkem a zmlácenou celebritou. |
| |
| Trocha tulení - Sigyn, Loki + Garmr - Otázka, co to všechno bylo zůstává nezodpovězena. Jak také jinak, když ani nebyla řádně vyřčena. Mysl se rozjasňuje, pocity z krásných obrazů opadávají a znovu řádně začínám vnímat. Slyším těžké oddechování psa za mnou, cítím jeho úzkost z mnou způsobených zranění. Nechtěl jsem mu ublížit... Já... Nechtěl. Matka ke mě natáhne ruku a chce se mě dotknout. Nejprve ucuknu. Pořád nemohu uvěřit tomu, že je živá a zdravá... Nečekal jsem, že ji ještě někdy uvidím. S tím udělám krok k ní a nechám se obejmout kolem čumáku, i podrbat. Je to tak příjemné, jako už dlouho nic. Nechám slzy pomalu vyschnout a zaposlouchám se do matčina líbezného hlasu. Chyběla mi víc, než jsem si kdy byl schopen připustit. Cítím jak otočila hlavu a konejvá slova směřuje i k otci. Otevřu oči a pohlédnu na tu sesunutou hromáku, pár kroků za matkou. Musela ho léčit, při mém boji se psem, protože vypadá o něco zdravěji, než když jsem pustil své zvíře ven. Můj vztek k jeho osobě mě stále nepřešel, ale neodovolím si ho znovu napadnout před matkou. Spíš přemýšlím jak hodlá podniknout cestu někam s námi tak, jak jsme. Ano, mohl bych jí trochu pomoci tím, že bych se proměnil zpět, ale... Tahle podoba je výmluvnější. Nebudu muset podpírat otce, promenádovat se tu v roztrhaném oblečení na hadry a už vůbec nebudu muset mluvit. |
| |
| Trocha ležení ~Sigyn, Váli + Galmr~ Jejich spojení muselo být opravdu hluboké, když vlkovi začaly kanout slzy. Mlčel jsem a nedovolil si tu chvíli narušit. Věděl jsem, jaké to je, když dojde k poznání toho druhého, k odhalení tajemství, která jsou skryta i jejich vlastníkovi. Nebylo to nic jednoduchého. Sigyn jsem k tomu nikdy nenutil. Mohlo by se taky stát, že by z toho vyšla z roztříštěnou myslí. Pokusil jsem se trochu pohnout a ihned jsem svého rozhodnutí zalitoval. Bolelo to a ne málo. Předtím jsem bolest tolik nevnímal, protože byla natolik palčivá, že si ji mozek rozhodl nevšímat. Nyní, když jsem byl víceméně zdravý, se ozýval každičký sval a kost na noze si hrála vlastní parte. Nemohl jsem tu sedět do nekonečna. Pokud se Sigyn podaří přimět Váliho mít rozum, pak budeme muset odsud co nejrychleji zmizet. Pochyboval jsem, že si hluku nikdo nevšiml. Divil jsem se, že tu ještě netajtrlíkovala místní policie s obušky. Podíval jsem se na svou drahou. Její slova zněla natolik pravdivě, že jsem ji uvěřil. Kdesi v hloubi mysli jsem však věděl, že sice se nám podařilo najít jeden druhého, ale to každou chvíli může smést jiný bůh pouhým, leč nevinným, přáním. Dokázal bych se sám vrátit k onomu přání, abychom zůstali jenom my? Já, Sigyn, Váli a Nárvi? Nechat ostatní bohy zmizet? Aby nám... mi neztrpčovali život? Jak moc na mne působil její vliv? Přikývl jsem. Další pokus o zvednutí se byl už o něco lepší, ale nedokázal jsem skrýt bolest zračící se mi ve tváři. Chtěl jsem být silný už kvůli Sigyn a taky trochu dát najevo Válimu, že mě jenom tak nezlomí. "Asi budeme všichni radši za odvoz," jen řeknu a pomalu se přesunu ke Garmrovi, drže si odstup od Váliho. Nemám tolik sil, abych u psa stál, tak se sesunu na kolena a prsty vnořím do jeho hutné srsti. Volnou rukou jsem pak sáhl do kapsy a vytáhl mobil. Měl prasklý displej, ale zdálo se, že funguje. Vytočil jsem číslo na osobního řidiče a po chvíli, co to zvedl, jsem mu řekl, kde jsme a co potřebujeme. Podíval jsem se na Garmra a po vypnutí hovoru dodal: "Asi by ses měl zmenšit. Takhle tě do auta nedáme," s tím jsem se podíval na Váliho. Byl větší než Garmr a pochyboval jsem, že se dokáže proměnit v něco menšího a méně nebezpečného. Třeba čivavu. Hlavně jsem netušil, jak se s ním domluvit. Tentokrát jsem se zadíval na Sigyn. Ano, byla v tom prosba. |
| |
| Chvilka sebe poznávání ~Seth~ "Zajímavá myšlenka, ale pokud neuctívají přímo tebe jako boha, tak se jen můžeš kochat tlupou fanynek," dopil poslední doušek kávy. "Naštěstí tahle doba skýtá mnoho možností, jak být uctíván jako to, kým doopravdy jsme. Knihy, filmy, seriály. Tam všude se dá podstrčit zmínka o nás, a čím více smrtelníků o nás ví, tím lépe." Uběhlo několik desítek minut, během kterých jste se spolu bavili či nebavili. Záleželo hlavně na tobě. Her-Ur se choval neútočně a docela přátelsky. Jakoby zášť popisovaná v mnoha knihách či webech byla pryč. V hloubi vaši existence však stále byla. Ač jste si to chtěli přiznat nebo ne, smrtelníci utvářeli vaši minulosti, přítomnosti i budoucnost. Nebylo tedy divu, že během panteonu se vaše úkoly mnohokrát změnili, protože se myšlenky obyčejných uctívačů přesunuly jinam. Dokonce i Ra na nějakou dobu přestal být sám sebou a jeho existence se spojila s jiným bohem a na výslunní se hřál nový bůh Amon-Ra. Možná vám nakonec andělé prokázali jistou službu. Mohli jste si vlastní osud utvářet víceméně sami. Dveře se otevřely bez zaklepání. Byl to Tefen. Mlčky hleděl na Starka. Her-Ur si jej chvíli prohlížel, a pak mu došlo, že s ním chce asi mluvit o samotě. "Chvilku," mrknul na tebe, seskočil ze stolu a šel za štírem. Dveře se s cvaknutím zavřely. Zůstal jsi sám. Dlouhé nudné minuty, kdy se nikdo neobjevoval. Mohlo nastat několik možností. Dveře se otevřou a Tefen tě rozseká svým mečem nebo budeš volný, či napořád svázaný. Když se Her-Ur konečně vrátil, mávl rukou a pouta, co tě držela k židli, se rozpadla. "Petet chce s tebou mluvit. Snad bude k tobě nakloněn, strýčku, ale mluvil jsi pravdu. O tom žádná," kývl hlavou, aby si šel za ním. Tenhle komplex byl zvláštní. Sice Starkova korporace se zabývala spíše artefakty, ale ozbrojená složka naznačovala, že se toho zde děje mnohem víc, než na venek šlo poznat. Pokud tu uchovával nějaké vzácné artefakty, které byly cenné i pro smrtelníky, nemuselo jim to přijít natolik divné. Určitě nebyl tak bláhový, aby zaměstnával ozbrojené vojáky jenom kvůli rozbité váze z 15. století. Než jsi vešel do jiné části budovy, Her-Ur se zastavil a prohlédl si tě. "Takhle mi tam nemůžeš. Vyděsíš mi zaměstnance," chvilku si mnul bradu. "Bodla by ti sprcha?" znovu se rozešel, ale jiným směrem. Nastoupili jste do výtahu, který vás zavezl do vyššího patra, a když se dveře rozevřely, byl jsi v bytě. V prostorném bytě. Najednou jsi měl pocit, že ses vrátil domů. Vše v téhle místnosti bylo aranžováno do starověkého Egypta. Na stěnách visely různé symboly a nechyběl tam dokonce ani tvůj. Když ses podíval pozorněji, symboly byly umístěné dle toho, jak kdo vládl Egyptu. Nejvýš byl Ra, ty‘s jej měl nejdál. Her-Ur byl hned pod Ra. Obklad na stěnách připomínal strukturu pyramid za jejich vzniku, čistě bílé, hladké a ve spárách se lesklo zlato. Tedy, obklady byly jen v části pokoje. Zbytek byl pouze bílý. Když ses podíval za sebe, tak stěnu výtahu malíř ozdobil starověkými hieroglyfy. Nábytek byl taktéž ve stylu egyptském. Naproti výtahu celou zeď nahrazovala okna od stropu až k podlaze. Výhled na Londýn byl úžasný a z této výšky ještě impozantnější. "Vítej u mě doma," nevšímal si Tefenova bručení. "Dej si sprchu," navedl tě směrem ke koupelně. Přesněji tě navedl k chodbě, která se rozdvojovala. "Tudy je šatna. Vem si na sebe, co chceš. Oblečení mám dost. Tudy je koupelna." Co se týkalo koupelny, byla obrovská v barvách písku (obr). Uprostřed vystupovala vana schovaná za sklem a v rohu se tísnil sprchový kout. |
| |
| chystání se k odchodu - Loki, Váli + Garmr - Chtěla bych mu pomoci vstát, vidím jeho bolest, ale také cítím tu neústupnost, kdy prostě chce tohle zvládnout sám. Přikývnu na jeho odpověď a vyměním si pohled s Válim. Stačí první kulhavé klopýtnutí mého muže a nedá mi to. Letmo se dotknu rty vlčí srsti mezi očima a pustím syna, abych pomohla podepřít Lokiho na jeho cestě ke Garmrovi. "Až dojedem, tak se ti na to podívám lépe, slibuji." Zašeptám ke svému muži a nechám jej padnout do Garmrovi srsti. Sama pak přikleknu a zkontroluji vážnost zranění. Aniž bych si svůj čin rozmyslela, prostě položím ruce na jeho mohutnou hruď a vyšlu do těla léčebnou energii, abych minimálně zabránila krvácení. Lokiho hovor jsem se snažila nevnímat, ale společně s dalšími věcmi to nepomohlo valnému soustředění a tak jsem odvedla jen další polovičatou práci. Garmr snad nebude trousit krev na každém kroku, ale rozhodně, má-li nějaké vnitřní zranění, nedostala jsem se k němu. Následně přišla Lokiho poznámka k psí velikosti. Garmr si s tímhle poradí, ale Lokiho oči se obrání na ještě většího vlka. Má pravdu, pochybuji že celebrity jezdí v náklaďáku, nebo by byl schopný sehnat dodávku kam by se dal velký vlk schovat. Když se Loki podívá na mě, už mi hlavou šrotuje, jak pomoci synovi s proměnou zpět. Pohladím Lokiho po tváři a nechám jej u Garmra. Díky neschopnosti spát jsem v televizi viděla nemálo roztodivných filmů a mám-li vycházet z toho, tak se můj syn dá přirovnat k vlkodlakovi. Něco jsem si o tom i přečetla a z toho, co jsem viděla v jeho duši mohu usoudit jediné - moc dobře nám teď rozumí a hněv, který stál za jeho proměnou místo měsíce již z větší míry opadl. Může se proměnit zpět, ale plně chápu důvody, proč nechce. "Váli." Oslovím syna a znovu k němu dojdu abych jej pohladila. "Pro nás všechny by bylo jednodušší, kdyby ses vrátil zpátky. Můžeš to prosím udělat? ... Pro mě?" Nedělá mi radost, že mu hraji na city, ale potřebuji využít všech dostupných prostředků, abychom se odtud co nejrychleji dostali. "Vím jak to bolí, cítila jsem to. Ale, prosím, chci tě obejmout" Jestli tohle syna neobměkčí, tak pak už nevím. Náhle mě ještě napadne jedna věc. Cáry oblečení visící na vlkovi vypovídají ještě o jedné věci, proč by se nechtěl proměnit. Asi bych také silně váhala jestli budu někam jezdit se zbytekm rodiny ve stavu víc nahá než oblečená. "Chápu." Syknu nahlas zamyšleně a už se rozhlížím, co by se dalo použít na Váliho zahalení. Nenapadne mě nic lepšího, než jeden z ozdobných závěsů na sloupech. K té myšlence mě přivedl pohled na oponu, ale tu než bych strhla... a navíc je nepotřebně velká. Sundám zaprášený závěs a samozřejmě se za oblakm prachu rozkašlu. Zkusím jej trochu vyklepnout, ale vše se tím ještě zhorší. "No... lepší než nic, ne?" Zeptám se s pohledem na vlčího syna a vyčkám, jestli mi vyhoví, či nikoli. Popřípadě očekávám nějaké naznačení faktu, že by se proměnit nemohl a já se mýlila. Zobrazit SPOILER |
| |
| Toto místo... ~Ma'at + NPC Iseut~ Podivné zvuky neustávaly. Naopak nabíraly na tendenci, ale nikdo se neblížil. Neozvalo se jediné prasknutí větvičky, ani zpoza korun stromů nevylétli ptáci. To byla další podivnost tohoto místa. Neslyšela jsi ani pípnutí či zaskřehotání ptáka žijícího v lese. Pokud tu byla nějaká zvěř, tak jste je svým pádem vyděsily nebo už otázka kde to jsme nabírala trochu jiný rozměr. Iseut dýchala těžce a přerývavě. Jestli jsi před tím v ní cítila něco andělského, už to tam nebylo. Jak že to bylo s padlými anděly? Buď jejich trestem bylo vyhoštění, nebo se svých křídel vzdali dobrovolně? A co tolik krve? Anděla se rozhlédla kolem sebe a tvář se ji křivila námahou. Pokusila se vstát, ale jen s heknutím spadla opět na kolena. "Na tomhle místě nebudeme nikde v bezpečí," vysoukala ze sebe Iseut a podívala se na tebe ztrápeným pohledem. "Tohle je Očistec," a jako potvrzení zvuky ještě zesílily, dávaje o sobě znát, že tu stále jsou a určitě to s vámi nemyslí vůbec dobře. "Musíme najít cestu ven," skousla si ret. "Ale nevím, kde východ hledat. Ne bez křídel," oči se ji zaleskly slzami a jedna ji skanula po tváři. Plakala jako obyčejný smrtelník. Pokud ses rozhlédla po okolí, nedokázala jsi říct, kde je sever či východ. Dokonce na Slunce nešlo ani vidět a obloha byla skryta nad lenivě pohybujícími se mraky. Po nějaké době pátrání sis přece jenom něčeho všimla. Pírka, které leželo na zemi. Jeho čistota byla fascinující, a i když listí kolem něj zmáčelo pár kapek krve a dokonce se dotýkaly hran pírka, po jeho zvednutí by na sobě nemělo nic. |
| |
| Kdesi v nějaké řiti... S nataženou rukou čekám že se každou chvíli objeví Mjöllnir. Ale no tak, co to zas je? Zamračím se a čekám ještě chvíli. Jenže se nic neděje, kladivo nikde není. Zprvu mně napadlo že by to mohlo být jako na Helhaimu, ale tohle je horší. Nemám ponětí co se to tu děje, ale rozhodně to není nic dobrého. "Do hajzlu..." Ruku sevřu v pěst a kdybych mohl tak do něčeho asi praštím. "Nemůžu ho přivolat.. Vůbec ho necítím... Neptej se proč, sám to nevím". Odpovím Nárvimu s trochu nevrlým tónem v hlase a zahledím se na bouři v dálce. "Jdeme. Musíme se co nejdřív dostat pryč". Vezmu mladíka za ruku (případně ho podepřu) a vyrážíme jakoby směrem kolem bouře. Nečekám že by se mi jí podařilo obejít, ale nechat se zasáhnout plnou silou rozhodně nechci. Bez Mjöllniru bude cesta asi dlouhá, ale vem to čert, odmítám jen tak tu trčet... |
| |
| Nemám vás rád... - Sigyn, Loki + Garmr - Pozoruji otcovo počínání, když se zvedá. Bolest ze zranění, která utržil je téměř hmatatelná a mě unikne vlčí uchechtnutí. Malá radost z toho, že si užívá to, čím procházím při každé proměně. Matka mě však nenechá si to pořádně užít, protože mě políbí a jde mu pomoci. Těž vydechnu nosem a pomalu se otáčím, abych měl oba, nyní i se psem, na očích. Matka se věnuje napravování další mé spouště a otec zajišťuje odvoz odsud. Rozhlédnu se po pasece, kterou jsem tu nadělal a nakonec si sednu, čekajíc, než se rozhodne, co dál. Neubráním se zavrčení, když se ke mě otec otočí. Svou poznámku sice mířil na psa, ale bylo zřejmé, že poukazuje i na problematiku mé velikosti. Ne, vskutku mé prokletí neobnáší změnu velikosti a je mi jasné, že chce, abych se proměnil. Ani mě nehne... i kdybych měl za tím autem běžet. A to pak vysvětluj lidem jak chceš... Možná jsem kapánek zlomyslný. Nemohlo to dopadnout jinak, prostě na mě poslal matku. Zlosyne... Probodnu ho pohledem, když ke mě jde matka s něžným oslovením. Pak už můj pohled patří jí a poslouchám, co mi chce říct. Bezradně zakňučím. Moc dobře víš, že pro tebe cokoli, mami... Odpovím ve svých myšlenkách, ale přesto zavrtím hlavou. Přitisknu k ní hlavu a nechám se obejmout, ve snaze dát najevo, že bych možná vyhověl jejímu přání, ale raději proběhnu městem jako vlk, než se soukat do auta jako nudista. Nikdy jsem nemohl říci, že by matka byla hloupá... Možná jen v souvislosti, že i přes to, jaký otec je s ním stále je a v osudný den stála při něm, místo při nás. Lhala mi. Nyní, ale možná díky objetí, možná díky vlastnímu postřehu, přišla na to, že mé oblečení spíš není, než je a tak hledala něco, co by mi s tímto problémem mohlo pomoci. Odběhne někam za mě, jen se ohlédnu, ale neotáčím se, zůstávám čelem k otci a propaluji ho pohledem. Jako rozzuřený býk hrábnu do země tlapou, na níž je v srsti vypálená runa od Forsetiho. Ani si neuvědomuji, že ji tam mám, on si jí také všimnout nemusel, ale stále tam je. Oční kontakt přeruší kašel matky, který mě přinutí se po ní ohlédnout. Sundavá závěs ze sloupu, klepne s ním a oblak prachu vyletí do širokého okolí. "Prrrff." Kýchnu po vlčím a odfrknu si. Skloním hlavu a tlapou se drbu přes čenich, jako bych snad prach mohl dostat ven, aby mě přestal dráždit. Dobře. Takže teď už opravdu nemám výmluvu. Vzhlédnu k matce s němou otázkou 'Vážně musím?', ale odpověď je mi předem jasná. Měl bych. Ač nerad, tak se začnu soustředit na to, aby se vlk stáhl opět do mého nitra a lidská podoba se vydrala ven. S prvním křupnutím kosti zalapu po dechu, při dalších už jen tiše zachrčím a slzy mi vyhrknou do tváře. Nikdy jsem ve vlkovi nezůstával déle než bylo nutné, když jsem se náhodou proměnil ze zlosti, nepamatoval jsem si proměnu zpět, protože byla překrytá spoustou jiných emocí. Všechnot ohle jsem vždy vnímal jen jaksi stínově, okrajově, nepodstatně. Prohnu se v zádech a z hrdla se vydere výkřik lámaný s vytím. Nebude na mě ani trochu hezký pohled, tím jsem si jistý. Kosti se zkracují a prodlužují podle toho, kde jsou v jakém stavu žádané a klouby s lupáním přeskakují na správná místa. Schoulím se v kleče do klubíčka. Alespon na transformaci tváře není tak vidět a já si mohu nakonec dopřát pár vteřin na vydechnutí, když je po všem. Nechám se zakrýt, závěs si spíš sám vezmu, abych se do něj zabalil jako ženská do osušky. Na to abych si ho dal mužsky do pasu je příliš dlouhý a i tak jej za sebou budu vláčet. Je mi to jedno. Na odhalených zádech může matka vidět nespočet různých jizev, stejně tak na hrudi, než ji skryji. O pažích se ani nezmiňuji, ale runa na předloktí teď přímo svítí. Pomalu vstanu, zabalen do divadelního prachuplného a těžkého závěsu a obejmu matku, jak si přála. "Nechci teď o ničem mluvit." Hlesnu k matce zbožné přání a sevřu ji o něco pevněji. Jak má tak hlavu v oblasti mých ramenou, zabolí vzpomínka na Milly, která je ještě o něco menší. Raději zaženu chmury a rozhlédnu se po věcech. Pod závěsem nahmatám cáry oblečení, Divím se, že vůbec pásek přežil, ale s tím jak je rozpraskaný, tak drží jen silou vlastní vůle a rozpadne se při prvním zaváhání. Potěší mě, že ze zbytku kalhot zůstala i kapsa v níž mám mobil, ale otázku jeho funkčnosti budu řešit později. Jediná věc, kterou ještě před odchodem budu řešit je, že si cestou kolem zadních sedadel, kde jsem před tím seděl a čekal, seberu kreslící potřeby. Měl bych si dokoupit papíry, noc zde byla dlouhá. Napadne mě, ale rozházené kresby nesbírám. Nejsou pro mě důležité, protože je zvládnu nakreslit znovu. Pokud by je chtěli sbírat ti dva, kvůli zamaskování naší přítomnosti, nechám je ať si poslouží a počkám. Možná z úcty k matce i nějaké seberu, aby se neřeklo, ale jen pokud se do toho pustí ona. |
| |
| Tak Očistec říkáš? ~NPC Iseut~ Co chvíli se rozhlížím. Tohle místo se mi nelíbí. Je pokřivené, nestálé, všemu se vymykající. Tuším, že tenhle můj názor je mi jasně vidět ve tváři i když pochybuji, že zrovna má tvář je něco, co teď Iseut zajímá. Sedím stále u ní a jen mlčky přihlížím jejímu bolu. Nemám co udělat. Ano...bohyně je bezradná. Mám pocit, že i kdybych byla něčeho schopna, tohle místo i to pokřiví. Pokusím se tu chudinku oškubanou podepřít, aby mohla vstát. Nepřijde mi to jako nejlepší nápad, ale zůstat tady je snad ještě horší obzvláště po jejích následujících slovech. "Super...fajn...bezva." odfrknu si, jakoby mi právě oznámila, že bude pršet, zatímco já si zapomněla deštník doma a tak celá moje garderoba asi dostane pěkně na frak. "Jo...jasně...Očistec. To dá rozum." pokračuji dál jakoby nic a možná se zdá, že přicházím o rozum. Opak je pravdou. Snažím se si jej udržet co nejdéle to půjde. Kdybych si naplno uvědomila, v jaké jsme kaši, mohla bych si snad i myslet, že tohle už je DEFINITIVNÍ konec a poslední, co je tu potřeba, je panikařící bohyně. Možná jsem někdy měla myšlenky na konec své existence. Lidstvo po nástupu nové víry mi dalo opravdu zabrat, ale teď víc, než kdy jindy, jsem chtěla žít. "Ven...dobře..." Zaměřím svůj pohled do okolí. Má tohle místo vůbec sakra nějaké ven? Pokud ano...musí být někde, kam se nedostanou uvězněné duše...Někde...kudy jsme přišli?" V ten okamžik mi jako "boží znamení" - Ironie, že? - padne do oka ležící pírko, které v té krvavé spoušti září jako maják. Pomalu jej seberu a protočím mezi palcem a ukazováčkem. Jako bych našla diamant, šoupnu jej anděle před obličej. Asi mi fakt hráblo. Co tím vlastně chci říct? "Na plačky bude čas později." řeknu tvrdě, ale následně konejšivě pohladím plačící Iseut po vlasech. "Nevím co cítíš a tak nemohu najít správná slova, která by Ti mohla pomoci a dost možná taková ani nejsou, ale jestli se teď nesebereme přijdeme o životy. Až se dostaneme pryč, udělám cokoliv Ti jen pomůže. Nevím jaké výhody má být ten opeřený poskok...chci říct anděl... uhnu omluvně očima "...ale věřím, že obyčejný život Ti toho dá víc a jestli teď melo blbosti, tak mi do vážně odpusť, ale jsem bohyně Spravedlnosti a nikoliv motivačních proslovů. Na tohle byla dobrá Eset." Pokusím se povzbuzující úsměv a pohlédnu k nebi. "Říkáš, že bez křídel se nikam nedostaneme? A když křídla mít budeme, tak...?" nechám otázku viset ve větru. Mám ještě několik es v rukávu a dost možná teď na jedno malé byl ten správný čas. |
| |
| To jako fakt...svoboda?
Her Ur, Tefen
"Hmmm...možná, ale pocit je to příjemný, navíc kolikrát ty ženy jsou opravdu moc krásné, takže se rád pokochám," řeknu, ale už nedořeknu, co mi znělo v hlavě. Jako třeba ta tvoje asistentka Lora, moc krásná ženská. "Ale máš pravdu s těmi medii a knihami, slyšel jsem, že se natáčí nebo má začít natáčet film o nás dvou...nazvali to Bohové Egypta, má to vyjít až 2016 a určitě to bude nějaký přehrocený nesmysl, ale pořád se dá něco vymyslet, takže souhlasím synovče, že je spousta způsobů, jak o nás šířit informace, navíc internet je skvělá věc, mnohem jednodušší a rychlejší způsob, jak sdílet potřebné informace, ale tohle téma je ...," nedořeknu co, neboť se otevřou dveře bez zaklepání a vejde ten hmyz. Na mě se ani nepodíval, ale čuměl na Her Ura, tak intenzivně, dokud poněkud natvrdlému synovci nedošlo, že ho chce bokem. Omluvil se a mrknul jako kdybychom skutečně seděli někde na kávě a on si musel odskočit. Došlo mi, že se asi rozhodne, co se stane. Velmi zajímavé. Při nejhorším budu svázaný do konce života, při nejlepším mě pustí a to, že by mě štír rozsakal, mno řekněme, že bych měl aspoň klid. Naštěstí se stala ta nejlepší možnost. Ruce se mi uvolnili, obě dvě...hned, jak vešel Her Ur. Opatrně jsem se zvedl, už jsem začínal cítit mravence v pažíš a trochu i ve ztuhlém zadku. Židle tady nebyli až tak pohodlné, jak vypadali. Přejížděl jsem si dlaněmi po pažích a pak jsem se podíval na Hora. "Takže přežil? To je dobře a neboj se synovče o jeho náklonnosti si iluze nedělám, ale jsem rád, že přežil. A jistě, že jsem mluvil pravdu...sice jsem občas hajzl, ale lhář málo kdy," následuji ho a snažím se jít rovně a nevypadat jako rozbitá hračka. Netušil jsem, jak hrozně vypadám, jen jsem se dost mizerně cítil. Ale asi mi to "slušelo" protože se Her Ur najednou zastavil a řekl, že bych mu vyděsil zaměstnance, takže se mi potvrdilo, že musím vypadat přibližně tak, jak se cítím, tudíž velmi mizerně. Pak se zeptal, jestli by mi bodla sprcha a já málem zvolal..."bože jo", ale bylo by to divné, tak jsem se jenom uchechtl v duchu té představě, jak vzývám boha za sprchu a pak jsem kývl. Následoval jsem ho jiným směrem, nastoupil s ním do výtahu. Jo vím, že by to mohla být v pohodě past, může mě někam odvést a zavřít, ale co...budu mu prostě věřit. Když se otevřely dveře od výtahu, tak jsem jenom lehce otevřel pusu a rozhlížel jsem se. Bylo to jako být doma. Teda v horní části Egypta. Bylo to jako v dobách, kdy byl Re můj spojenec a já porazil hada Appopa. Kdybych byl sentimentální, tak mi ukápne i slzička, ale rozhlížel jsem se a opravdu jsem se cítil hezky. Všiml jsem si symbolů na zdi. Nejvýš byl Re, sluneční bůh, hned pod ním drahý synovec a já až někde v dáli. Zajímavé. Opravdu jsem byl ohromen, jak si to tady hezky Her Ur zařídil. Tefen nebyl nadšený, ale kdy jsou oni nadšení, že jo. Nikdy jsem nepotkal víc protivné tvory než štíry, nechal jsem si ukázat šatnu i koupelnu. Zašel jsem do šanty a vybral si něco, co by mi sedělo. Měl jsem trochu jinou postavu než drahý Her Ur, ale nakonec jsem něco našel. Vzal jsem si džíny, tmavě modré a k nim černou košili s rozhalenkou, spodní prádlo a zamířil jsem do koupelny. Byla impozantní. Vana by zabrala moc času, ale bylo mi líto, že jsem si nakonec vlezl do sprchového koutu, ale i tak mi to udělalo neskutečně dobře. Umyl jsem si hlavu a celé tělo. Teplá voda mi pomohla uvolnil bolavé svaly a konečně jsem se cítil jako člověk. Začal jsem se utírat a všiml jsem si, že jsem samá modřina. Setřel jsem páru ze zrcadla a podíval jsem se na sebe. Zaschlou krev jsem umyl, našel jsem si ve vlasech malou ranku, nic hrozného, už to ani nekrvácelo, ale bolela mě hlava. Naštěstí jsem v obličeji moc ran neměl, jen nějaké drobné škrábance na jedné straně obličeje. Usušil jsem si vlasy, tělo a oblékl jsem se. Zašel jsem do šatny pro ponožky a zjistil jsem, že má Her Ur stejnou nohu, tak jsem si vzal jeho boty, vybral jsem si velmi elegantně vypadající tenisky. Vrátil jsem se do té velké místnosti za těma dvěma. Vypadal jsem rozhodně jinak, než když mě dobitého z pádu dotáhli k němu: "Díky za oblečení i sprchu, rozhodně mi to pomohlo a kdybys našel něco na bolest hlavy, tak bych byl úplně spokojený," řeknu a čekám, co bude dál. |
| |
| Blížící se bouře ~Thór + NPC Nárvi, Hela~ Nárvi se řídil tvou připomínkou. Neptal se, nic neřešil a za tvé pomoci se vlekl pískem. Najednou bouře nevypadala tak krásně, jak předtím řekl. Nyní se nad vámi tyčila jako strmá skaliska a dunivě se k vám valila. V takovém případě jste mohli udělat jen jedno. Najít nějaký úkryt a přečkat. Měl jsi na starost malou holčičku, která se křečovitě držela tvých vlasů a mladíka, jehož jsi musel podpírat, jinak by spadl. Staral jsi se o Lokiho děti. Kdyby se dozvěděl, že tu jsi s nimi, ihned by se objevil a dostal by vás z téhle šlamastiky. Ale nevěděl. Tvůj mobil vypověděl službu a bez kladiva jsi... co jsi vlastně byl? "Podívej!" musel chlapec zakřičet, abys ho vůbec přes rachot bouře slyšel. "Můžeme se schovat za ten převis!" zatáhl tě za paži a přinutil tvé malátné nohy se rozejít tím směrem. Byla to spása. Mohli jste se schovat a přečkat to nejhorší. Když bouře konečně udeřila, byla to jako rána obrovským kladivem do masivního gongu. Kromě hučení jste neslyšeli nic. Nešlo vidět na metr před sebe. Jenom to, co převis před bouři ochránil. Všimli jste si pohybu v písku, ale ihned to zmizelo. Každé stvoření nyní vědělo, že nejlepší je zůstat někde v bezpečí. Čas ubíhal pomalu. Pokud ses chtěl podívat na Nárviho, jeho hlava spočívala na tvém rameni a měl zavřené oči. I Hela se vůbec nehýbala a nejspíš spala. Najednou sis něčeho všiml. Stín v bouři. Tvarem to připomínalo štíra. Možná to byla nějaká halucinace? Od příchodu bouřky musela uběhnout minimálně hodina, ale zdálo se to jako věčnost. Ten stín se začal měnit. Zmenšoval se a bral na sebe tvar připomínající člověka. Ve chvíli, kdy proměna byla dokončena, bouřka ustala. Žena oděná jako archeoložka s hnědě až pískově zbarvenými vlasy hleděla tvým směrem. Nehýbala se, jen tebe a tvé společníky pozorovala. Nakonec přece jen udělala několik kroků tvým směrem. "Jste v pořádku?" zeptala se z ničeho nic. |
| |
| Cesta... domů to nebude ~Sigyn, Váli + Garmr~ Mám jásat, být šťastný, že jsme našli syna? Nebo mít obavy, které mě doprovázely po celou dobu, kdy jsem doufal v naše střetnutí? Mísilo se ve mě tolik pocitů a Váliho nekompromisní pohled mým směrem nepatřil k těm, které by mě pohladily na duši. Ano. Jásal jsem. Ať si to chtěl nebo nechtěl přiznat, miloval jsem ho. Už jsem to omílal snad tisíc krát, ale pro svou rodinu bych udělal snad vše. Dokonce jsem pro ni zavinil smrt někoho, kdo byl v Devíti světech opěvovaný a milovaný. Jedno mi chybělo hodně. Měnit koloběh života. Co jsem zmohl tady na planetě, kde bylo lidí jak mravenců? Někde jsem pomohl a jinde má pomoc zůstala nepovšimnuta. Stál jsem se hercem a konečně jsem měl pocit, že nějak hýbu světem, ale přesto to nebylo ono. Lidé si utvářeli své životy a překážky sami. Mohl jsem někoho nasměrovat tím či oním směrem, ale nikdy můj vliv nedosáhl tak daleko, aby to změnilo kompletně uvažování lidstva. Ani za greenpeacáky se mi to nepovedlo a teď mi leží v žaludku. Rty se mi zkřivily do úsměvu. Vždycky na mě myslela. Myslela na všechny kolem sebe, ale měl jsem obavy, že zapomínala na nejdůležitější osobu v jejím životě. Na jí samotnou. Být někdy sobecký neuškodí. Ukrást si pro sebe trochu času. Rozuměla mi. Dokonce i v této choulostivé situaci. Stačil jen náznak a začala svým osobitým způsobem přemlouvat Váliho k tomu, aby na sebe vzal opět lidskou podobu. Viděl jsem na něm, že mě za tohle nesnáší ještě víc. Nevěděl jsem o nikom, kdo by jej dokázal přemluvit. Já? Rovnou bych mu mohl na podnose předat svou hlavu. Sakra! Byla v něm alespoň špetka náklonosti k mé osobě? Řekne mi ještě někdy otče bez zášti, kterou ke mně pociťoval? Hladil jsem Garmra. Sigyn u něj provedla slušnou práci. Dýchal klidně a už se začal i stavě na nohy. Jeho chladný čumák se dotknul mého čela těsně předtím, než se jeho tělo začalo zmenšovat. Tu menší velikost vzal doslova. Ale co. Čivavu jde aspoň snadno vzít do rukou. Podrbal jsem jej za uchem a vstal. Pomalu, nejistě, ale vstal jsem. Má nejmilejší mi bude muset pomoct. Zase. Moje bezmoc mě rozčilovala. A kdo za to může?! Můj syn! Garmr mě lehce kousl do paže. "Fuj, Garmre!" okřikl jsem ho. Aniž jsem to chtěl, byl jsem podrážděný a na syna jsem se ani nepodíval. Nechtěl nic řešit, tak ať. Na jeho bedrech ležela stejná vina jako na mých. Nemohl na mě hodit všechno. Prostě nemohl. Prudce jsem se nadechl. Byl jsem zmatený. Byla to snad nenávist vůči mému synovi? Ne. Nemohla být. Co to bylo? pomyslel jsem si a shlédl na psa ve své náruči. Cenil na mě zuby. Jen silou vůle jsem jej nemrštil vyděšeně proti zdi. Něco se mu nelíbilo. Umí snad číst myšlenky? Znovu jsem se nadechl a Garmr se uklidnil. Všechny tyto emoce jsem zamaskoval bolesti, která cloumala mým tělem. "Odvoz tu bude za deset minut," odhodlal jsem se konečně k něčemu, co nebylo pouze mlčením. Jestli ke mně došla Sigyn, aby mi pomohla k cestě po nízkých schodech nahoru, nebránil jsem se ji. "Děkuji," šeptl jsem k ní." Zda bude chtít vzít Váliho obrazy, nebránil jsem ji v tom. Já v nich viděl jen negativní postoj mého syna vůči mě. Na auto jsme čekali ještě několik minut, než konečně zastavilo na chodníku těsně u nás. Já zachoval tolik rozumu, abych na nás všechny seslal iluzi, takže řidič nepojal podezření, že je něco v nepořádku. Já byl zase bez jediné modřiny či ranky, Sigyn krásná jako vždy a Váli měl na sobě normální oblečení. "Máte nového psa?" zeptal se překvapeně řidič, jehož jméno mi opět vypadlo. |
| |
| Bouře Pitomá bouře.. Pitomá poušť! Kromě toho že nemohu přivolat své kladivo mně asi ze všeho nejvíce štve fakt že vlastně ani nevím kde sem. Sem teď vůbec na Midgardu? To že nedokážu přivolat své kladivo se mi ani trochu nelíbí a myšlenku že bych mohl být mimo Zemi to vlastně potvrzuje. I když si tedy nedokážu představit že by nás Garmr vzal na nějaký úplně jiný svět, nejsem si jist zda by takovou moc vůbec měl. Pravda, z Helhaimu nás dostal, ale to je něco jiného... Takto zadumaný jsem skoro přeslechl že na mně Nárvi mluví. Vyslechnu jej, na nic nečekám a rozcházím se tím směrem. A skutečně, místo kde bychom se mohli aspoň schovat. Helu si sundám ze zad a posadím se tak aby si oba dva mohli sednou ke mně, každý z jedné strany a přivinout se. Když se tak stalo, bouře udeřila. A to pěkně silně, skoro mi to na chvíli přišlo jako by měl nastat Ragnarok. Během bouře když jsme všichni tři nehnutě seděli sem měl velmi zvláštní pocit. To jak mám Nárviho a Helu u sebe... Zastesklo se mi po Sif. Po tom jak mně objímala, jak mně hladila po vlasech když jsme leželi vedle sebe. Hodně mi chyběla i matka a otec. Jak rád bych je opět viděl, živé a zdravé.. K čertu kdyť mně teď chyběl i ten blázen Loki! Ale no tak, jsi bůh hromu a blesků.. Seber se, seš jak malá holka! Popotáhnu a dál v klidu čekám až ta bouře přejde. Zničeho nic o kus dál uvidím cosi jako... štíra? Přimhouřím oči a dívám se tím směrem zda by ta věc mířila k nám nebo se to prostě ztratí. Chvíli to trvá, ale nakonec se skončením bouře mi přijde jako by se ten tvor přeměnil. Přeměnil do podoby člověka. Člověk to ale nebude... Zamračím se, pustím Nárviho rameno a sahám po své dýce. Všímám si že ta věc vypadá jako žena. Snad si nemyslí že mně tím ošálí? Zůstávám na místě a čekám. Ta žena se začíná přibližovat k nám. "Jone, vstávej!" Lehce do Nárviho drcnu a sám se postavím na nohy. Helu vezmu do náruče a snažím se ji nevzbudit, pokud skutečně spí. "Jsme v pořádku, děkuju. Vydaly jsme se na výlet, ale bohužel nás zastihla ta proklatá bouře!" Trochu nuceně se usměji a pokračuji. "Nejspíše jsme zabloudily. Nevíte kde je nějaké nejbližší město?" Zeptám se a při čekání na odpověď se snažím být ostražitý. Nemohu si dovolit riskovat před cizinci, obzvláště když to vypadá že to ani nebude člověk. |
| |
| Očistec ~Ma'at~ Iseut zamrkala, když jsi jí pírko málem polechtala na nose. Zmateně na něj hleděla. Pootevřela ústa, protože chtěla něco říct, ale byla zaplavena přívalem tvého odhodlání se odsud nějak dostat. Po tváři ji skanula poslední slza a lehce se nadechla. Byla překvapená. Možná si myslela, že ji tu necháš a půjdeš sama hledat cestu z tohoto proklatého místa. Nedělala si iluze. Většina bohů se k ní otáčela zády nebo se ji rovnou snažila usmažit. Je... byla anděl a nyní pocítila něco, co nikdy v životě předtím ne. Svobodu. Sice je smrtelníkem, ale pokud to znamenalo, že nebude terčem těch, kterým se snažila pomoct, tak ať. "Do a z Očistce můžou cestovat pouze andělé," zamítla tvůj návrh o jiných křídlech než těch andělských. "Ale to pírko," až téměř mateřsky jej pohladila, "je poslední, které zbylo z mých křídel a pomocí něj se dostaneme odsud," v očích ji zahořel plamínek naděje. "Pomoz mi na nohy, prosím," požádala tě, a když stála zpříma, nebo se o to alespoň pokoušela, vzala si od tebe pírko. Na chvíli jsi mohla zahlédnout opět tu dokonalou Iseut s bílými vlasy. Dalším mrknutím vedle tebe stála zničená žena s elánem. Trochu se to vylučovalo, ale v dnešní době je možné pomalu všechno. Lesem se prohnal silný vítr. Sebou nesl listí, které vás na chvíli oslepilo. Iseut se rozhlédla. "Do háje. Vědí, že tu je někde klíč k cestě ven," rozevřela dlaň s pírkem, které na ni spočívalo i přes proudění vzduchu. Jestli někdo z vás čekal, že se začne točit jako kompas, tak se tak nestalo. Nestalo s vůbec nic. "Proč to nefunguje?" zeptala se spíš sama sebe. Až na dokonalou čistotu vypadalo jako obyčejné pírko. Na další otázky jste neměly čas. Nedaleko vás se ozvalo zlostné zavytí, k čemuž se přidaly další podivné skřeky. Bytosti lapené v Očistci mířily rovnou k vám. "A-asi bychom měli rychle zmizet," zakoktala se anděla a zatáhla tě. |
| |
| Jon... kdo je sakra Jon?!... Jo, aha... ~Thór + "Jon a Emma"~ Žena stála na místě, jen se její pohled na chvíli stočil k tvé dýce. Měla dokonalý poker face. Nedalo se říct, co právě teď cítí, ale nezdálo se, že by na tebe chtěla útočit, ale zdání může být klamem. Nárvi otevřel oči a chvíli na tebe nechápavě hleděl a přemítal, kdo je Jon, než mu došlo, že to je jeho lidské jméno. "Eh, no... pr..." nedořekl, protože si konečně všiml ženy stojící před vámi. Pozvedl obočí, ale nechal tě mluvit. Neznal zvyky smrtelníků. Nepřišlo mu divné ani to, že se tu žena objevila hned po písečné bouři a uprostřed pouště. "Na výlet a bez průvodce?," podivila se žena. "Nejbližší město je odsud den, dva cesty a ani to není jistota. Vypadáte všichni docela zdravě na to, že jste se ztratili," naklonila hlavu na stranu. "A chodit tu s andělskou dýkou. Myslíte si, že je to v dnešní době rozumné?" pozvedla obočí, a pokud by ses na ni chtěl obořit nebo nějak odseknout, zvedla by ruce a dodala by: "Nejsem váš nepřítel. Alespoň ne teď." "Co jste zač? Doopravdy." Všechny božské zbraně měly jedno společné. V rukou smrtelníka by se mohly chovat nepředvídatelně a legendy o tom, jak jeden vládce vládl pomocí toho či onoho nejsou zas tak daleko od pravdy. Taky je většinou zastihla podivná smrt a objekt hned na to zmizel. Za druhé z nich vždycky sálala síla. Pro bohy téměř nepostřehnutelná, ale žili tvorové, kteří se právě na takovou energii zaměřovali, a žena mohla patřit k nim. |
| |
| Na poušti s neznámou Nelze si nevšimnout jak se na mně ta ženská dívá. Jak se dívá na mou dýku. Pokud je skutečně něco jiného než člověk, tak jí bude jasné že to obyčejná dýka není. Napadlo mně že by bylo nejlepší jí zničit rovnou, ale to sem zavrhl. Především pro to že mám u sebe Nárviho a malou Helu, ale také pro to že ještě nevím kdo nebo co to vlastně je. Kdybych tu byl sám, tak by mi to nevadilo, ale v této situaci nechci riskovat. Když se Nárvi probere, tak vypadá dost zmateně. Není se čemu divit, takováto situace by patrně mátla každého kdo na něco podobného není zvyklý. Né že bych tedy já byl... Naštěstí má chlapec ale aspoň dostatek rozumu aby byl prozatím potichu. Jen na něj kývnu a pak se zadívám zpět na tu ženu. Tak nějak sem tušil že té mé historce asi neuvěří, ale i tak mně štvalo když začala mít ty své řeči. O to horší to bylo když zmínila tu mou dýku. Takže je jasné že ví co to je.. Otázkou však zůstává co je ona... Když se zeptá na to co jsme zač, tak i někomu jako sem já je hned jasné že by bylo bláznovství prozrazovat svou identitu někomu úplně cizímu, obzvláště když vypadá takhle podezřele. "Mně by spíš zajímalo kdo nebo co jsi ty... Pokud víš co je tohle Kývnu směrem k místu kde mám schovanou dýku. "Tak také jistě víš že by bylo bláznovství proti mně něco zkusit..." |
| |
| Odchod z divadla Soho - Loki, Váli + Garmr - Válimu se do proměny příliš nechce, což vzhledem k tomu, co vím z jeho duše, není nic zarážejícího. Neumím si představit, že bych žila s tím, s čím musel žít on. A já na tom mám značný podíl. Mohla jsem zabránit tomu, aby byli naši chlapci potrestáni. Měla jsem si dát větší pozor a nedopustit, aby se dostavili k Lokiho soudu. Byla jsem sobec, který se nechtěl vzdát milované osoby aby ochránil vlastní děti. Jenže... I když nad tím přemýšlím zpětně, vím sama nejlíp, že bych nedokázala Lokiho zavrhnout. Mít možnost změnit běh minulosti, udělala bych jedinou věc, která mi připadá s odstupem času správná. Předstoupila bych před soud po jeho boku a žádala o ochranu dětí, výměnou za trest po manželově boku. Když se syn začal měnit, vydržela jsem se dívat jen pár okamžiků, než jsem odvrátila hlavu. I přes zahledění do vzpomínek jasně slyším bolesti plný výkřik dítětě, který trhá nejen uši, ale srdce především. Mimoděk sevřu látku o něco pevněji a vyčkávám, než to všechno skončí. Vlk postupně zaleze a zůstane po něm muž, schoulený v kleče na zemi. Zakryji ho a zdvořile se otočím, než si závěs vezme a udělá s ním co potřebuje, aby byl ochoten vstát. Když mě obejmou dlouhé pevné ruce, jako by ze mě část ohromné tíhy na okamžik spadla. Otočím se mu k hrudi a opětuji objetí, ze kterého vzhlédnu. "Vyrostl jsi." Odpovím na jeho prosbu. V tuhle chvíli mu nebudu nic vyčítat, ani se ptát. To může počkat, ale zkoumavému pohledu nemůže utéct. Neviděli jsme se celou věčnost, musím si ho pořádně prohlédnout. Víc toho už neřeknu, jen si ho tak chvíli prohlížím. Když konečně sklouznu z jeho tváře na odhalená ramena, vidím nemalé množství jizev. Ticho v místnosti přeruší Loki svým oznámením a tak jen s rychlým pohledem k němu kývnu. Hlavu otočím opět k Válimu a pohladím ho po tváři s radostí, že jej vidím. Nakonec od něj odstoupím a nechám ho posbírat věci, které si tu nechal. Všichni potřebujeme trochu času na srovnání se s tím, čím jsme si teď prošli a něco mi říká, že Váli toho času potřebuje nejvíce. Dojdu k Lokimu a zkoumavě se podívám na Garmra v jeho ruce. Jejich předešlé potyčky jsem si nevšimla, kvůli zkoumání Váliho dospělosti, ale když se na nyní klidného psa zadívám, jako by se mi jeho vrčení zpětně vybavilo. "Není proč děkovat, lásko." Odpovím stejně jako on šeptem, když ho podepřeného vedu před divadlo. "Je všechno v pořádku?" Zeptám se a očima naznačím směrem ke kapesnímu Garmrovi. Oči mi zároveň s tím padnou na zem na jednu z kreseb na které jsem já. Po krátkém zaváhání si to neodpustím a sehnu se pro ni s uznáním v mysli, že nás syn je velmi talentovaný. Měl z něj být válečník... a místo toho... Celou dobu na Asgardu jsem byla přesvědčená, že něžnější duší je spíš Nárvi, než-li starší syn. Nebo má možná jen bojů dost, když přihlédnu k tomu, čím je. Ztrpkne příjemné překvapení a posmutním. Obraz jeho duše je nesmazatelný otisk v mé mysli a ještě dlouho se mi bude velmi aktivně připomínat. Spálená krajina plná temnoty, zármutku a bolesti. Otázku k vrčení psíka jsem ochotná případně dořešit v bezpečí Lokiho bytu, podle toho jak se on vyjádří. Tu jedinou kresbu přeložím a schovám do zadní kapsy kalhot, ostatní se rozhodnu neřešit. Pokud bychom chtěli tohle místo uklidit od naší přítomnosti, zabralo by to víc času, než deset minut a Loki není schopen pomoci, Váliho schopnost pohybu je omezená na závěsové šaty, čili bych na tom dělala sama. Zhodnotím situaci tak, že raději svou energii místo do úklidu tohoto místa, věnuji doléčení mých milých v bezpečí domova a s tím se vydávám podpíraje Lokiho, ven k místu určení. Loki ještě vyvolá iluzi, abychom působili normálně, což je chválihodné a jsem ráda, že na to měl dost sil. Mlčky vyčkáme, než dojede auto a v poklidu nastoupíme. Prostor v autě je přímo luxusní a na sedačky by se sem dohromady vešlo asi šest lidí, byť možná trošku zmáčkle. Vzhledem k napnutosti, která mezi muži je, je zasedací pořádek zřejmý. Já přeferuji pohled po směru jízdy, Loki vedle mě a Váli proti mě, zády ke směru jízdy. V případě, že by mu to vadilo, může se ozvat a nějak se prohodíme. Vše je naprosto v pořádku, řidič nevypadá příliš překvapeně z toho, že s Tomem Hiddlestonem nastupují dva cizí lidi, což je dobře. Jenže... Pes... Daleko víc než já a Váli, překvapí řidiče pes v Lokiho ruce. To mi byl Odin dlužný. Povzdechnu si v duchu a abychom nemuseli složitě vysvětlovat, že si Tom pořídil psa a že s ním chvíli je a chvíli ne, nebo se o něj musí starat, tak se této zvířecí zodpovědnosti raději chopím já. "Ne, ne. Ten je můj." Odpovím mile a Garmra si převezmu k sobě na klín. Nemám ráda čivavy... Vždyť i můj kocour by si takového "psa" spletl s krysou. Napadne mě a pohledem dám Garmrovi znát, že měl zůstat u plemene, ve kterém se objevil prve. |
| |
| I bohové umí být šílení ~Seth~ Když ses vrátil do obýváku, kde na tebe čekal Her-Ur i Tefen, tak štír stál u okna a něco venku zkoumal a nepohnul se ani po tvém promluvení. Na druhou stranu Stark seděl v měkkém křesle a na konferenčním stolku před ním ležely tři šálky kávy. Svou měl už upitou, Tefen se té své ani nedotknul. Navíc na stole stála miska s domácími sušenkami, v další příjemně vonělo sušené ovoce a nechyběly tu ani solené brambůrky. "Posaď se," nabídl ti místo na gauči. "Promiň, na bolest hlavy tu nic nemám, ale můžu potom říct Loře, ať ti přinese," chvíli si tě prohlížel, než zase pokračoval: "Vždycky jsem si o tobě myslel, že jsi spíš ten tajemný typ, co nerad chodí mezi lidi. Nechci tě nijak urazit, ale paranoia vždycky šla s tebou ruku v ruce. A najednou děláš modela, který vystupuje před lidmi," jeho tón nebyl nijak urážlivý. "Můj pane," ozval se z ničeho nic Tefen. Najednou stál u stolku a shlížel na něj ze stoje. "Měli bychom jít za Petetem. Co když..." "Petet neuteče," mávl rukou Her-Ur. "Taky by ti neuškodilo se pro jednou uvolnit," zazubil se. Bylo s podivem, proč měli andělé s Her-Ura vítr. Nevypadal jako hrozba ani nikdo, kdo by dokázal vést. Přitom se stál vládcem a nyní řídil obrovskou korporaci. Za jeho pohodovým chováním muselo být něco skryto. Tefen cosi zabrblal, ale jinak se k tomu nevyjadřoval. Vrátil se zpátky k oknu, při čemž ti věnoval jeden ze svých nenávistných pohledů. Respektive nenávistný pohled verze 1.05. "Takový je na většinu, se kterými se bavím. Chudák Lora s ním měla nejednu rozepři a to je jenom člověk. Jen by mě zajímalo, kromě Ma'at, potkal jsi ještě někoho jiného? Pokoušel ses aspoň ostatní vyhledat?" |
| |
| Já chci pryč! ~NPC Iseut~ Odfrkla si za doprovodu otráveného protočení očí a zkřížení rukou na prsou. "Tak poslouchej, milánku - nepřetrpěla jsem několik tisíciletí lidských manýrů, abych pak skončila v jednom z nejhorších míst těch vaši křesťanských blábolů, jasné?" Mračím se. Doslova mě obklopuje aura mé naštvanosti, jako temný plášť. Mam dost celého toho jejich pošahaného světa plného prázdných slibů, planých nadějí a pravidel, které ani jejich kněží nedokážou dodržet. Moji kněží byly mou chloubou. Nikdy by si nedovolili spáchat něco proti mé vůli, ale tahle jejich biblická šaráda opravdu nabírala nové rozměry mé nenávisti. Pak opět promluví. "To už zní o mnoho lépe." usměji se zase jako ta stará dobrácká Ma'at, kterou nikdo nesere. "Tak prosím..." Naznačím, že má volné pole působnosti a mou plnou pozornost a spolupráci v následujícím děním. Pomohla jsem jí samosebou nejprve vstát a pak stála poslušně oporou v nedočkavém očekávání jejího triku. Les náhle ožil životem, o který jsme nejspíše ani jedna nestála. "Pak bychom asi neměly moc otálet." Nervózně přešlápnu a pohledem těkám mezí Iseut a blížícím se čímsi. "Jak jakože nefunguje?!" téměř vypísknu. Následně se snažím polknout všechny peprné nadávky, kterými bych nejraději počastovala své okolí. "Nepovídej..." neudržím podrážděné procezení mezi zuby a silněji andělu podepřu. "Zlato, já nejsem Ferrari. Neposadím Tě do svých luxusních sedaček a z nuly na sto nedám za tři vteřiny." zabrblám ještě, zatímco se snažím zvednout své tempo s ní po boku na maximální možnost. Něco mi říká, že nějaké moje umění na bytosti z Očistce mít moc velký vliv nebudou. Nevím kam mířím. Prostě jí nějak vedu. Někam tím ponurým místem, lesem a kdoví čím vším. "Jak se chceš někde schovat nebo někam útéci, když jsi sama říkala, že nikde tu nejsme v bezpečí?" snažím se prohodit několik slov mezi popadáním dechu během rychlochůze, která mě nikdy nebavila. Jednou jsem to zkoušela. Běhání bylo ještě otravnější a tohle prý posiluje více stehenní svaly. No minimálně mě opravdu pálí. |
| |
| Přítel či nepřítel ~Thór~ Žena se pousmála. Nezdálo se, že by jí tvá slova nějak zastrašila. "Nejsem tak bláhová, abych tu byla sama, ale," naklonila hlavu na stranu a zvedla ruce ve znamení, že nikomu nechce ublížit, "můžeme si zahrát hru. Andělé nejste, i když ta dýka, kterou máš, patřila jednomu z nich. Buď jsi ji ukradl, zmocnil se ji násilím, což je ta lepší varianta, nebo jsi ji dostal. Shodou náhod se objevíte uprostřed pouště, kam ani karavana nezavítá, protože tu nic není," na chvíli se odmlčela. "Nechci si z vás ihned dělat nepřátelé, takže to zkusím po dobrém," luskla prsty. "O vás mi pověděl jeden z mých přítelíčků," kousek od v se z písku vyhrabal štír. "Co to je?" zeptal se Nárvi, protože nikdy takového tvora neviděl. Pokud sis dobře vzpomínal, když jste se ukryli, něco se v písků pohnulo a ihned zmizelo. Mezitím se v Thórově náruči probudila Hela a zvědavě si prohlížela, co se kolem dělo. Taktéž ji zaujal štír a ihned se po něm začala natahovat. "To je štír," odpověděla žena. "Jsou všude kolem a díky nich jsem vás našla, jinak byste se po poušti toulali ještě velmi dlouho. Mé jméno je Matet a chci vám pomoct, ale jen za podmínky, že mi povíte, kdo jste." "Hela!" vypískla zvesela malá bohyně s ručkama zvednutýma nad sebou. Nárvi na ni vyděšeně pohlédl. Jak už si potvrdil, žena, tedy Matet, nebyla obyčejným člověkem, ale na Helheimu narazil už na tolik nepřátel, že si nebyl jistý, komu věřit. "Ah," pousmála se Matet a koukla na malou holčičku. "Sever, pokud se nemýlím. Hela je, jak vidím, nejrozumnější. Těší mě," mrkla a opravdu se nezdálo, že by vám chtěla nějak ublížit. Štír opět zalezl do písku a nezbyly po něm žádné stopy. |
| |
| Očistec - run girls run ~Ma'at + Iseut~ "Já nevím!" Iseut panikařila a to solidně. Sice se tě snažila celou dobu následovat, ale její zranění ji nedovolovalo jít rychleji, než jak jste šli teď a to, co vás pronásledovalo, se blížilo. Pokud to ještě ke všemu běželo po čtyřech, měly jste problém. Anebo to byl jenom neškodný pejsek. Ta lepší varianta. Les vás nutil neustále zahýbat, protože někdy zhoustl natolik, že byl naprosto neprůchozí. Keře se vinuly mezi stromy a vytvářely tak neproniknutelné ploty. Kdybyste měly čas, nakonec byste se tím nějak prodraly, ale nevěděly jste v podstatě nic. Vrčení bylo najednou přerušeno jiným vrčením a ozval se zvuk, jak se do sebe cosi pustilo. Očistec nebyl nebezpečný jenom pro vás, ale i pro všechny tvory zde žijící. Iseut na tebe vyděšeně pohlédla a svou nepozorností zakopla o kořen a klopýtla. Spadla na zem, div, že sebou nestáhla tebe. Ihned se začala škrábat na nohy, aby moc nezdržovala. Během pádu upustila pírko, které houpavě dopadlo na zem. "Kde je?!" Iseut si nevšimla, kam spadlo a její panika se ještě znásobila. Pokud to tak bude pokračovat dál, nakonec vás to něco dožene. Byla otázka, co jsi byla ochotná udělat. Vykašlat se na Iseut, vzít pírko a pokusit se najít cestu ven sama nebo i přes její zranění hledat cestu ven spolu s ní. |
| |
| Stále na poušti Hned při první větě když mi ta žena odpovídá zbystřím a očima začnu těkat po okolí. Fakt že by kolem nás měl být ještě někdo další se mi vůbec nelíbí, nejsem si jistý kolik nepřátel bych zrovna teď zvládl. Nechávám ženu aby si hrála hru "buď a nebo" a jen se na ní při tom tiše dívám. Když kousek od nás objeví štír, tak přemýšlím o nějakém bohovi který by uměl taková zvířata ovládat. Nikdo mně ale momentálně nenapadá. "To je nebezpečné zvíře. Aspoň tedy pro lidi, co by se při bodnutí stalo vám to nevím". Řeknu popravdě a držím Helu která se právě probudila. Je mi jasné že jí ten štír zaujal, ale z náruče ji zatím nepouštím. Když o sobě ta žena začíná mluvit tak ji pozorně poslouchám. Ať se snažím jak chci, tak jméno Matet mi vůbec nic neříká. Chystal jsem se odpovědět, když v tom se ozvala Hela. No, toliko k zachování tajné identity... Kouknu na Nárviho a zavrtím hlavou. "Heli.. Cizím lidem svá jména neříkáme". Řeknu holčičce ve své náruči a s úsměvem ji pohladím po vlasech. Jakmile štír zmizí, tak ji postavím na nohy a vezmu za ruku. "Jméno Matet mi vůbec nic neříká... Ale budiž". Řeknu směrem k ženě a opět se na ni zadívám. "Pokud nás podrazíš, tak věz že se nikde na světě neschováš". Pronesu zcela vážně a pak pokračuji. "Já jsem Thór..." Představím se a nechávám ženě chvilku aby to nějak pobrala. "Nuže tedy Matet.. Budeš tak laskava a dovedeš nás do města?" |
| |
| Toť ta největší otázka Kdysi dávno bylo pro mne ničení zábavou. Nyní to je vztek na sebe samotného z pouhého zoufalství z toho, že jsem nebyl schopen zachránit někoho, na kom mi po dlouhé době opět záleželo více než sobě samotnému. Ta zrzka se mi dostala pod kůži víc, než jsem si kdy byl ochoten přiznat. Nevěřil jsem, že by ještě někdy něco takového mohlo být možné a ono se to stalo. Nezachránil jsem jí. Spoléhala se na mně a já se nezmohl pořádně na nic. Zatracení opeřenci. Až se mi dostanou pod ruku… budou litovat. Až moc jsem se přimknul k lidem a snažil se stát jedním z nich. Za dávných dob by neměli proti mně šanci. Dovolil jsem si spoléhat na zbraně lidí, na ten komfort. Dovolil jsem si věřit v to, že proti mně není žádný pořádný soupeř, neboť jsem se obklopoval lidmi a zapomněl jsem na to, kdo doopravdy jsem. Zapomněl jsem na to, čeho všem jsem vlastně schopen… co je mojí největší schopností. Destrukce a chaos. Za dávných dob by si nikdy netroufl ublížit někomu, kdo patřil ke mně… Jenže to mou družkou nebyla Artemis. Kdo by se jen pomyslel, že bychom to my dva mohli dát dohromady? Co se to k mým uším doneslo krom sirén, které bych uvítal, abych si svou zlost mohl vybít na někom jiném, když už nebylo co ničit… Dětský pláč? Zarazil jsem se. Ten zvuk mne vrátil zpátky na zem. Rozhlédl jsem se kolem a viděl tu spoušť, kterou jsem způsobil. Destrukce. Bojiště. Ten pocit radosti, když jsem mohl opět ničit. Co jsem to provedl? Chytl jsem se za hlavu. Doufal jsem přitom, že jsem nikoho nezranil. Artemis… odpusť. Nemám tušení, co by udělala či řekla, kdyby to viděla. Něco mi však říká, že by se jí to ani v nejmenším nelíbilo. Nesmíme však zapomínat na to, že my lidé nejsme a nikdy nebudeme. A možná právě proto jsou ti opeřenci tak silní, protože jsme dávno zapomněli na to, co jsme kdysi byli a co pořád jsme… Bohové. Není jenom jeden Bůh, nikdy nebyl. Musím ji najít. Musíme najít ten grál a… Zarazil jsem se. Souhlasil jsem s Artemis, že jej zničíme. Jenže po této události… si nejsem jist tím, co s tím grálem udělat. To budu řešit, až to bude aktuální, teď je aktuální odsud zmizet, dokud je čas. Vyběhl jsem z nemocnice splašit nějaké auto, abych se dostal ke svému kontaktu přes zbraně a vybavil se. Potom je potřeba najít strýčka a přemluvit ho k spolupráci. Jdu si pro tebe Artí. Moc se tam nezabydluj. |
| |
| Štíři... to znamení jsem nikdy nemusel
Tefen, Her Ur
Her Ur na mě čekal, štír čučel z okna a byl jsem mu ukradený za což jsem byl vlastně rád. Nemusí mě pořád probodávat pohledem typu "chci, abys umřel na souchotiny a mor a všechny hnusné nemoci světa". Horus si hověl v křesle, vedle něj káva. Jedna pro každého z nás. Štír se kávy ani nedotkl, za to Her Ur si dával už dneska druhou. Musí být nadopovaný jako králíček Energizer, ne? Posadil jsem se do pohodlného gauče a trochu si protáhl bolavé svaly. "To bych ocenil, děkuji," řeknu na to, že by pak mohl říct Loře, aby mi něco donesla. Díval jsem se na stolek s kávou a přemýšlel, zda si dát ještě kafe, ale bál jsme se, že mi to roztrhá hlavu. Už tak mě bolela. Vnímal jsem jeho pohled na sobě. Nakonec jsem se na kávu vykašlal a vzal jsem si nasolené brambůrky. Nejlepší lidský výrobek, i když se po něm děsně tloustne, ale já to miloval. Vzal jsem si jeden a poslouchal jsem Her Ura a jeho strašně trefnou charakteristiku mé osoby, dojedl jsem jeden lupínek a podíval jsem se na něj: "Víš Hore, tehdy a nyní je velký rozdíl. Neříkám, že pořád není dost těch, co by mi nechtěli ublížit," můj pohled sklouzne k oknu: "ale doba se mění, já se změnil. Vykašlal jsem se na nenávist, není mi k ničemu. Co způsobila už zpět nevezmu, ale stejně za to všechno mohl tvůj děda, ale nechci se vracet k minulosti, pořád jsem opatrný, paranoia je silné slovo...," najednou jsem se nějak moc rozpovídal. Čím to bylo? Nikdy jsem se moc před nikým neodhaloval, tak proč teď před ním. Podíval jsem se na něj a položil jsem si prsty na spánky a jemně jsem si je promasíroval. Byl jsem rád, že se ozval ten protivný štír. Dokonce jsem to teď ocenil. Sledoval jsem jejich konverzaci. Her Ur vypadal, že je mu tak nějak jedno, co bude. Jeho klid byl až zarážející. Nevypadal jako někdo, kdo by si dělal starosti s tím, že po něm jdou andělé. Vypadal spíš jako někdo, kdo si chce užít v klidu kávu se svým příbuzným. Jo uvolnit se, to bych fakt potřeboval a trochu se prospat. Tefen samozřejmě nebyl spokojený s postupem, který si vybral Her Ur. Vrátil se k oknu, ale podíval se na mě tím již zmiňovaným pohledem, kdy si přeje moji smrt. "Chudák Lora," podotknu, když se zmíní, že dokonce i ji jako člověka probodával štír svým nepříjemným pohledem. Pak jsem se znovu podíval na synovce, který měl další dotaz. Ptal se velmi zajímavým stylem, vždy něco nezávazného o mé osobě a pak bum...se to začalo najednou týkat toho, co se děje. "Ne, kromě Ma´at jsem nikoho dalšího z bohů nepotkal. A nepokoušel jsem se ani nikoho hledat, teda...ne předtím, než jsem měl ten sen, vidinu nebo co to bylo, a pak? Pak jsem zkoušel něco najít, ale nějak nebyl čas...sotva jsem se ocitl v Paříži, tak si mě našla nejprve tvá známá Iseut, pak hned další den Ma´at a večer jsme se sešli na skleničce a zbytek víš, už jsme ti to říkal, všechno se prostě podělalo," odpovím na jeho dotaz bez oklik. Neměl jsem, co skrývat. |
| |
| To jako vážně?! ~NPC Iseut~ Polkla jsem další a další peprnou narážku. Nejraději bych anděle za její panikaření nafackovala, ale to by jí na stavu nejspíše vůbec nepřidalo a vše by to mohlo zhoršit, jenže panika je tak nakažlivá... Kličkovala jsem s andělskou zátěží mezi stromy. Kdybych byla silnější konstituce, nejspíše bych jí naložila na záda, nebo vzala do náruče, ale to jaksi nešlo. Všude kam jsme se hnuly nás pronásledovaly ty odporné zvuky pronásledovatelů a co hůř, zjevně i oni tu měli konkurenci. Kličkovala jsem jak nejlépe jsem za svých podmínek mohla. Nutno dodat, že mě samotnou překvapilo, že mi ani jedinkrát na mysl nevklouzla myšlenka na nechání anděly vlastnímu osudu a nalezení cesty po svém a bez zátěže. Možná proto, že taková já prostě nejsem a Iseut ať byla či bývala čímkoliv, bojovala za nás, vzepřela se jejich systému a takový konec si nezasloužila. Bylo by to nespravedlivé. Najednou tíha na mém ramenu se zvýšila vlivem klopýtající váhy. Málem jsem jí následovala, ale povedlo se mi to ustát. "Teď není čas na odpočinek..." zažertuju spíše pro sebe. Vím, že klopýtla...kdo by se na tomhle terénu divil, ale tohle laškování mě drží při smyslech a obrňuje proti panice. Na chvíli jí pustím, abych si tak trochu rozcvičila neustále zatížené rameno a pak jen slyším, co si to tam na té zemi povídá. "No to si snad...!" Vrhnu se na kolena a začínám propátrávat okolí kolem Iseut. Vlastně jsem neměla ani nejmenší představu o tom, jak nám má to pitomé pírko pomoci navíc, když zjevně sama Iseut neměla páru, tak proč si tím byla tak jistá? Máme pírko, co nám má pomoct, ale zpět se dostane jen anděl. Ani jiná křídla nepomohou, tak doprčic...?! "Myslím, že je na čase, aby jsi se podělila o plán na návrat, protože mi to tu postrádá smysl. Řekni mi pro změnu, jak se DÁ dostat ven a né naopak. Protože jestli se ven lze dostat jen na křídlech anděla, tak jedno pírko je nám naprosto k ničemu a my tu ztrácíme čas úplně zbytečně a ty potvory se blíží!" Jedno bylo jasné, nenechám jí tu, ale musí mi říct všechno co ví. Nějaké výkřiky co jsem z ní do teď dostala mi už přestaly jako pádné argumenty stačit a nejspíše ani jedna z nás nechtěla, aby mi v mysli vykvetla myšlenka na - přežije alespoň jeden na úkor druhého. To, jestli by to opravdu vyšlo, byla věc jiná. |
| |
| Bezpečné útočiště, alespoň prozatím ~Sigyn, Váli + Garmr~ Po vyvolání iluze se cítím ještě více malátný. Pod očima mi straší tmavé kruhy, a kdo by se na mě podíval pozorněji, vypadal jsem hubeněji. Vystouplé lícní kosti a lehce zakalený pohled. Naštěstí řidič nic z toho neviděl. Pro něj jsme všichni tři vypadali upraveně a šťastně. Kdo by se v přítomnosti Toma Hiddlestona mračil. Sigyn se podařilo uklidnit řidiče, i když jemu nemělo být nic do toho, zda mám psa nebo nemám. I tak jsem počítal s jeho dalším překvapením, až zjistí, že příště přivedu beztak úplně jiného psa a po titěrné čivavě nebude ani památky. Nebo zavolám jiného řidiče. Výhoda herecké kariéry. Všichni jsou unešení vám pomáhat, ale zase to nesmím přehánět. Třeba takový Downey Jr. je ještě větší egoista než já a tzv. hééérečka. Po usazení a mého urputného hledění z okna a klimbání, kdy mi hlava padala únavou, řidič brázdil ulice Londýna a sebejistě odbočoval vpravo nebo vlevo. Za těch mnoho životů jsem se nesetkal s takovou precizností, jak bylo se dostat z místa A do místa B. Černý londýnský taxík byla modla pro taxikáře. Znali každou píď Londýna a GPS v jejich autech bylo výjimkou. To samé se týkalo i mých řidičů. Auto zastavilo. Musel jsem během cesty upadnout do jakéhosi odpočinkového stavu, protože jsem si toho nevšiml. Někdo mě musel probrat z mého deliria, protože jinak bych v autě zůstal sedět a spal. Naštěstí má iluze fungovala i přesto a těšil jsem se na moment, kdy ji zruším a padnu do měkké postele. "Vše v pořádku?" zeptal se řidič a s úsměvem nám přidržoval dveře od auta. "Budete ještě něco potřebovat?" "Ne, díky. Dneska to bude vše," někdo, kdo nebyl zvyklý na mé slušné chování z minulosti, musel být trochu překvapen. Musel jsem se přizpůsobit. Měl jsem mnohem více životů než většina koček a to už vás něco přestane bavit. Měl jsem své stádečko fanynek, které by pro mne pomalu udělaly cokoliv. Co víc si přát. Trochu mě štvalo, že tenhle život budu muset opustit, ale zatím času dost. Odemkl jsem dveře na čip a dalo mi zabrat, než jsem je otevřel. Vstupní byly masivní a těžké. Já se cítil jako želatina. Stačilo do nich naběhnout a rozprskl bych se. Taky štěstí, že tu byl výtah. Já do něj ihned nakráčel, počkal na ostatní, i když Váli s tím svým pláštíkem měl docela dost práce se do výtahu napěchovat. Pokud by šel raději po schodech, řekl jsem mu patro. Ještě chvíli. Ještě chvíli, podíval jsem se na Sigyn. Sice mne viděla ve své dokonalosti, ale možná postřehla, že se mnou není něco v pořádku. Ona sama musela cítit únavu a celou tíhu světa na ramenou. Nedivil jsem se ji. Za posledních desítek minut ze sebe sama musela vydat i poslední kapku. Garmr spokojeně spočíval v její náruči. Sakra, vždyť i v tak malé podobě byl roztomilý. Asi blouzním. Zasunul jsem klíč do zámku a odemkl. V bytě se nic nezměnilo. Jak by mohlo. Jen trochu posunutý stolek z řádění skřeta. Vzpomněl jsem si náhle, co provedl. Moje mysl byla rozpolcena. Co to všechno mělo znamenat? "Buď jako doma," pozval jsem syna dovnitř, i když jsem možná udělal chybu. Kdo ví, co pro něj domov znamená. Sám jsem zamířil ke gauči, na který jsem padl. Po zavření dveří iluze zmizela. Nebyl to hezký pohled. Na nikoho z nás. |
| |
| Chci štíra! ~Thór + Nárvi, Hela, Matet~ Malá Hela na tebe hleděla s pobaveným výrazem. "A kdo je cizí?" zeptala se zvědavě. Chovala se opravdu jako malá holčička, která se zajímá o každý okamžik svého malého bytí. Po postavení ji na zem začala zvědavě hrabat nožkou v písku a snad hledala štíra, který právě zmizel. Nárvi stál hned vedle a s obavami taktéž hledal štíra, který před chvíli zmizel. Na rozdíl od Hely on se bál. Země, nebo také Midgard, byl pro něj neprobádané území. Stále bylo zvláštní, proč nakonec všichni skončili právě tady. Existence sahala až na okraj vesmíru. Byla tak rozlehlá a zároveň neuvěřitelná. "Ani nic říkat nemůže," mrkla Matet. Zdála se shovívavá. Jestli měla něco za lubem, tak to velmi dobře skrývala nebo jsi byl jen paranoidní. "A jméno tvé?" obrátila se na mladíka, který se zajíkl, protože nečekal, že i on bude osloven. "Nárvi," odpověděl. "Ale klidně mi můžeš říkat Jon. A-asi to bude lepší mezi smrtelníky." Žena se zasmála. "Určitě ano. Ale mezi námi to je jedno. Prozatím," oprášila si oblečené od písku. "Určitě," obrátila se Matet konečně na tebe. "Tak pojďte," kývla a počkala, až jste ji došli. Hela ťapkala a zvesela k tomu poskakovala. Písek ji hodně bavil. Jakmile jste všichni čtyři udělali krok, prostředí se změnilo. Vyprahlá poušť zmizela a místo toho jste se ocitli na dlážděné ulici. Kolem vás se tyčily pískově zbarvené zdi a slyšeli jste tlumený šelest města. Nebe bylo modré a bez jediného mráčku. "Byli jste někdy v Káhiře?" ozvala se s otázkou Matet. |
| |
| I saw the anger ~Áres + NPC Joe~ Byl to útěk a zároveň touha najít ženu, do které ses bezhlavě zamiloval. Ona chápala a věděla, protože byla v podstatě to samé co ty. Bojovnice milující svobodu. Proč ji chtěli a co s ní andělé provedou? Jak dlouho jim bude odolávat nebo ji jenom zabijí? Potom by se objevila někde jinde, v jiném těle. To není zase tak špatné, ne? Existoval i horší způsob? Otázky vířící hlavou. Nemocnici jsi zanechal v bídném stavu, ale byla to malá cena za možnost najít bohyni lovu. Auto sis vzal první, které ti přišlo pod ruku, a nebyl problém spojit pár startovacích drátů. Motor naskočil s protestujícím bubláním, ale během chvilky předl jako spokojená kočka. Když jsi dorazil na místo, musel jsi auto zanechat v nějaké škarpě několik bloků od tvého kontaktu. Přece jenom bylo kradené. Zbytek cesty jsi ušel sám. Tvůj kontakt tě už čekal. Jeho jméno bylo Joe Fiscella a cestou jsi mu dal vědět, že k němu jedeš. Byl to starší muž s prošedivělými vlasy a strništěm. V jeho očích se zračilo všechno, co za svůj krátký život potkal a poznal. Sice netušil, že jsi bůh, ale považoval tě za jednoho z nich. Za lovce. "Co je tak urgentního?" měl silný italský přízvuk, když mluvil anglicky. "V telefonu jsi zněl dost naštvaně, Alexi." Zavřel za tebou dveře svého skromného bytu. Alespoň se tak zdálo. Dovedl tě do obýváků, kde se postavil ke knihovničce. Jemně za ni zatlačil a objevily se dveře do další části bytu, který skýtala útočiště pro jeho milované zbraně. Joe byl tak trochu klasik a potrpěl si už na zažitých věcech. "Proti čemu stojíš?" zeptal se, když jste vstupovali do skrýše. |
| |
| Přesun do bytu - Sigyn, Loki + Garmr - "Vyrostl jsi." Řekla matka a mě hlavou projelo cynické No ne asi. Nahlas jsem neřekl nic. Vlastně nikdo už nic neřekl. Přesněji, nic ke mě. Jejich šeptání slyším i v lidské podobě, ale to oni nejspíš neví. Proč pes vrčel? To je otázka, kterou se ve svém osobním tichu zaobírám během toho, co si matka vezme jednu z kreseb, během čekání na odvoz, ale také celou cestu do údajného bezpečí. Na iluzi jsem se ušklíbl a jakmile auto přijelo, sedl jsem si nejdál od otce, což bylo sice zády ke smeru jízdy, ale nijak valně mě to netrápilo. Když se řidič nadechl, čekal jsem, že otcova iluze byla prohlédnuta a jde se řidič ptát, co se kde stalo, s kým se porval a proč s sebou tahá ten cirkus. Nakonec jde ale jen o čivavu, na což se matka ozve a psa si přivlastní. Cesta ubíhá klidně a v tichu, otec pospává, matka se věnuje psovi a střídavě hledí na mě. Já se naopak snažím ani na jednoho nekoukat a hledím upřeně z okna - jen na okraji zorného pole vidím, když matka zvedne hlavu od psa ke mě a ucítím i její pohled. Dojeli jsme, otec provedl zdvořilý rozhovor z řidičem, nad čímž jsem se pozastavil s pozdviženým obočím ale nekomentoval jsem to. Poté jsem se vydal po stopách svých rodičů do domu. Otázka výtahu byla ne zrovna příjemná, protože jen za tu cestu z auta do auta závěs příšerně ztěžknul. Normálně bych vyběhl po schodech, ale s tímhle? "Kolikáté patro?" Zeptám se. Kdyby řekl číslo do pěti, zvolil jsem schody a s vykasaným závěsem jsem schody vyběhl. Pokud je byt vy šším patře, zkousl jsem čelist a nasoukal se do výtahu. Jakmile jsem zaklapl dveře bytu, zmizela i iluze. S matčinou pomocí se vydal do útrob bytu a mě dal volnou ruku v pohybu i činech. Jako doma říkáš? Ušklíbnu se pro sebe a vyhledám ložnici, kde předpokládám najdu i šatní skříň. Sice se mi moc nezamlouvá představa nošení otcova oblečení, mít na sobě jeho pach a všechno, ale na druhou stranu, něco na sebe potřebuji a když ho o nějaký majetek ochudím, neubude ho. Při převlékání zjisťuji, že na pásku visí v cárech kalhot obě kapsy a tím pádem mám jak mobil, tak cigarety. Oba nalezené poklady přendám do kalhot nových, které jsou mi těsnější než bych byl rád, ale s tím moc nenadělám. Ani košile mi v ramenou dost dobře nesedí. U mobilu ještě zkontroluji funkčnost a následně si z krabičky vytáhnu jednu z cigaret a zapálím si. Svévolně se pak vydám na pouť bytem, abych okouknul, kde co je a při té příležitosti si uvařil kafe a zneužil něco jako popelník. Na případné výtky ohledně nekouření v bytě jen něco zavrčím a je mi to srdečně jedno, ať se proti tomu ohradí kterýkoli z nich. Po tom, co jsme teď prošli si ho dát potřebuju, ať se jim to líbí nebo ne. Nanejvýš otevřu okno. |
| |
| U Joa "Stojím proti andělským parchantům, kteří mi unesli přítelkyni." Odpověděl jsem mu po pravdě a nějak mi byla ukradená jeho reakce. Neměl jsem náladu na zbytečnou konverzaci, potřeboval jsem zbraně a potřeboval jsem jich hodně. Však já jim ten rybník vypálím. "Takže, jestli máš na skladě něco, co dokáže rozpoutat peklo na zemi, tak sem s tím. I granáty by se hodili." Vysvětlil jsem, kdyby náhodou nechápal, co po něm vlastně chci. Věřím, že ti parchanti mají výdrž, takže si to hodlám pořádně užít se vší parádou. Měl jsem, dá se říct, plán. Nehnal jsem se do toho po hlavě, jako obvykle. Neboť šlo o Artemis, o její bezpečí. Potřeboval jsem zbraně a tady Joe je má snad k dispozici. První věc zdá se ze seznamu hotová. Teď ještě sehnat strýce a přesvědčit ho, aby mi pomohl najít mou družku. To bude trošku obtížnější, ale vzhledem k tomu, že se jedná o společné nepřátele, mohl by reagovat jinak. Proč jen unesli Artemis? Položil jsem si otázku, na kterou jsem neznal odpověď a sám přemýšlel nad tím, zdali jí vůbec chci znát. "Jo a Joe. Našel bys na mně nějaké oblečení, mohl bych si u tebe dát sprchu... a máš auto." Vychrlím ze sebe ještě, když mi dojde, jak musím vypadat. Nemluvně o tom, jak mé oblečení zapáchá. A auto co jsem ukradl, tak skončil v škarpě. Hrábnu do kapsy, abych vytáhl svazek bankovek, jako motivaci. Měl jsem fakt náročný den a sprcha by skutečně bodla. Možná by mne v ní napadlo, jak najít strýce. |
| |
| Káhira? Nárvi se mi zdá poněkud roztěkaný. Nesoustředěný. Vlastně se ani není čemu divit, po tom všem čím si prošel se ocitl na takovém zvláštním místě. A to ještě nic neviděl.. Tiše vzdychnu a kouknu na Helu. "Cizí jsou ti, jejichž jména neznáš". Odpovím holčičce a pohladím jí po vláskách. Je pořád tak roztomilá. Těžko uvěřit že kdysi bývala jedním z nejmocnějších bohů. Sem velmi zvědavý jaké to pro Lokiho bude až k němu jeho děti donesu. Samozřejmě že se mi napřed musí podařit zjistit kde ten had je. Snad s ním bude i Sigyn. Její pomoc by se hodila. A taky bych se jí měl omluvit za ten byt. No nic, to počká.. Podívám se po obou dětech po mých bocích. Hela se zdá být v pořádku, za to Nárvi mi dělá trošku starosti. Asi bych si s ním pak měl popovídat. Později. Teď je hlavní věnovat pozornost té ženě. Matet.. Stále si nejsem jist zda jí věřit nebo ne. Je možné že nám chce skutečně jen pomoc? Po tom všem mi to tak prosté nepřijde. Zatím mi však zřejmě nic jiného nezbývá. Společně s Helou a Nárvim se vydávám za Matet. Myslel jsem že nějakou dobu půjdeme, ale z ničeho nic sme v nějakém městě. Nevím přesně kde, ale zvuky města jasně poznávám. Takže se umí přemisťovat? To by se mohlo hodit... Malou Helu si opět vysadím na ramena, nechci riskovat že by se mi někam zatoulala. "Drž se u mně. Nesmíš se vzdálit ani na krok, jasné?" Řeknu Nárvimu, počkám zda pochopil a pak se zadívám na Matet. "Ne.. Egypt nikdy nepatřil k mým oblíbeným místům. Jsme v Káhiře?". Řeknu popravdě a čekám na odpověď. "Víš zde o nějakém hotelu? Mladí si potřebují odpočinout... A já bych si s tebou moc rád promluvil". |
| |
| Kávička, brambůrky a nevrlý štír ~Seth + NPC Her-Ur a Tefen~ Her-Ur přikývl a díval se na dno svého hrnku, protože kávu během rozhovoru dopil. Zdálo se, že je dokonce zklamaný a jeho pohled na chvíli šlehnul k Tefenově kávě, ale nenatáhl se pro ni nebo neoslovil štíra, zda by mu to nevadilo. Nevadilo a nejspíš by mu to bylo jedlo. Jeho prkenný postoj dával znát, že tohle je ztráta času. Vždyť tu byl kvůli tomu, aby Her-Ura chránil před tebou. Proto byli stvoření a nedokázal se přenést přes to, že je najednou všechno jinak. Přes Hora ses možná dostal, ale štíři budou mnohem větší kumšt. Tvá největší šance je nyní Petet, který k tobě projevil nějakou tu důvěru. "Věřím, že všechno má svůj důvod," pronesl Horus. "Naší největší šancí by bylo najít ten artefakt, který většinu z nás straší a zbavit se jej. Já jsem se svým životem vcelku spokojen. Tohle století je pro nás to nejlepší, co nás za celou dobu našeho bytí mohlo potkat. Smrtelníci na nás nepřímo věří, filmy, knihy, archeologie. Stačí se podívat a nač být bohem v opuštěné krajině, když můžeme mít kolem sebe mnoho fanynek," tím reagoval na tvůj výběr profese. Podíval se na Tefena, který se nehnul z místa. Vydechl. "Obávám se, že je čas navštívit Peteta," postavil se. "Štíři umějí být nepříjemní, pokud něco nejde podle jejich pevně stanoveného rozvrhu," ušklíbl se a došel ke dveřím výtahu. "Prosím," počkal na tebe, až jsi nastoupil. Tefen se zdál o něco uvolněnější, když se konečně šlo za jeho bratrem. Opět jste prošli změtí chodeb, dostali jste se do vestibulu, který byl hodně podobný chrámu, i když zde místo písku a kamenů dominovala ocel. Dva pilíře tvořily vchod a u každého stál muž v černém obleku. Pozorně sledovali všechny, kdo vcházeli nebo vycházeli. Když se na ně člověk zadíval pozorněji, tak si mohl povšimnout malého detailu. Nezvedala se jim hrud, jak je tomu obyčejně u dýchání. Z vestibulu jste pokračovali do sekce, která byla určena pro různé výzkumy. Většina pracovníků byla oděna do bílých plášťů a všichni vypadali spokojeně. Z malé kuchyňky se nesl smích a v odpočinkové místnosti se dva muži ve středních letech snažili toho druhého oblafnout v pokeru. "Jsme tady," zastavil se Her-Ur před dveřmi. Otevřel je a společně jste vešli do šeré místnosti, kde na lůžku ležel Petet. Tělo měl poseté modřinami a náplasti skrývaly hlubší rány. Od doby, cos jej viděl naposledy, mu porostlo strniště a vlasy stály všemi směry. Tefen za sebou zavřel dveře a Petet se usmál. "Tak jsi to sem zvládl." Petet |
| |
| Očistec ~Ma'at + NPC Iseut~ Iseut se vší silou snažila nebrečet, což šlo poznat na jejím ocelově zbarveném hlase a neustálého lesku v očích. Ale snažila se. Byla nyní pouhou smrtelnicí, která neměla šanci přežít na místě, jako byl Očistec. Pokud se odsud dostanete, bude ti neskonale vděčná a otázka byla, jak ti mohla vrátit takovou službu, jako je záchrana života. Téma o pírku bylo citlivé. Iseut si sedla na zadek a potáhla. "Díky němu můžeme najít cestu ven. Očistec má jeden východ, kterým se dá dostat ven, ale problém je, že nikdy není na stejném místě. Objevuje se náhodně na různých místech a to pírko nám má pomoct tu bránu odsud najít. Ale zatím nevím, jak nám má ukázat, že jsme blízko. Nikdy jsem to nepotřebovala." Rozhlížela se kolem sebe v naději, že jej zahlédne. Byla jsi to ty, kdo na pírko jako první narazil. Zářilo stále svou oslnivou záři, i když před tím tak nezářilo. Nyní se skoro jeho textura ztrácela v bílém světle. Předtím to byl jen náznak. Přemýšlení nad důvodem, proč pírko více září bylo přerušeno tím, co vás celou dobu pronásledovalo a nebo to bylo to, co napadalo vašeho pronásledovatele a nyní šlo po vás? Mělo to humanoidní postavu, dvě oči, nos, uši jako člověk a velmi se blížil starému zvrásněnému starci a tady podoba končila. Jakmile to otevřelo pusu, mohli jste do ni najednou narvat dvě pěsti. Zuby to mělo zažloutlé a štěstí, že jste byly tak daleko, jinak byste určitě ucítily hnilobný zápach. Ven to vystrkovalo rozeklaný jazyk a jedno bylo jisté. Mělo to hlad. Kosti vystupovaly pod tenkou bělostnou kůží, že jste mohly spočítat žebra. Dokonce to nemělo ani bederní roušku, i když to scvrklé něco se nedalo považovat za mužský úd. Dlouhé zkroucené prsty zakončovaly zažloutlé nehty. potvora + hody |
| |
| U Joea ~Áres + NPC Joe~ Joe pozvedl obočí. Znal tě dost na to, aby se nevyptával na přítelkyni. Andělé? Těch tu bylo a ani se nad tím nepozastavoval. Ale přítelkyně? To bylo něco jiného. Za ta léta sis vybudoval v tomto těle nějakou pověst a nejspíš by se divně tvářil, kdybys mu řekl, že tohle tvůj první život není. Nicméně záleželo jenom na jednom. Byl jsi sakra dobrý lovec a to stačilo. "Něco ti přichystám. Běž zatím do sprchy. Oblečení ti nechám před dveřmi. Ručníky víš kde jsou," ušklíbl se a počkal, až jsi vylezl ze skrýše. Peníze byly úžasná motivace. Ve skromném bytě jsi už několikrát byl a za tu celou dobu se to zde vůbec nezměnilo. Vonělo to zde po vonných tyčinkách a papírem. Celou jednu zeď zakrývaly poličky napěchované knihami, i když v tuhle chvíli se část rozevírala a odhalovala onu skrýš. Další stěny okupovaly ručně malované obrazy a bílá dávno zešedla. Mezi obrazy visely další poličky a na nich stály různé sošky, či vázy a nejedna z nich byla notně pokryta prachem. Nábytek byl starší, ale pohodlný. V pohovce se člověk málem utopil a malá televize skýtala alespoň trochu toho domácího prostředí. Na konferenčním stolku ležely časopisy různých témat. Koupelna byla malá. Pouze sprchový kout, umyvadlo a pračka, na niž ležel koš se špinavým prádlem. Joe byl alespoň natolik pořádný, že měl přes něj přehozené proutěné víko. Ručníky se nacházely na poličce naproti umývadlu, nad ním viselo naprasknuté zrcadlo. Odpad jak u umývadla, tak i u sprchy byl zažloutlý a kobereček už taky zažil lepší časy. Mezitím, co ses sprchoval, připravil Joe zbraně. Pokládal je na podlouhlý stůl ve skrýši a v jeho masivním dřevu se rýsovaly rýhy. Polovinu měl taky pokrytou ocelovým plátem. Tady spravoval a čistil svoje zbraně. Vedle sebe vyskládal glock. Na první pohled vypadal obyčejně, ale při bližším prozkoumání na něj byly detailně vyryty runy. Na spodní části nechyběla ani iniciála toho, kdo ji takto ozdobil. E.R. se značkou Brno (CZ). Ke zbrani přidal několik sad nábojů, které taktéž na sobě měly rytiny, i když tyhle s runami neměly nic společného. Další byl dlouhý nůž, respektive bowie. Celková délka byla jako mužská paže a i na něm nechyběly runy doplněné o podivné symboly. Nicméně každý lovec, který měl co dočinění s anděly, věděl, že tohle je nezbytnost ve výbavě. A samozřejmě granáty. Sice ne svaté granáty, protože o démonech nebyla ani zmínka, ale tyhle by měly alespoň odehnat všechny opeřence v okruhu několika desítek metrů. Jo, a žvýkačky. Nezapomněl ti připravit oblečení, které položil před dveře koupelny a nakonec si sedl na gauč. výbava |
| |
| Káhira ~Thór + Nárvi, Hela, Matet~ Nárviho okolní humbuk zajímal. Stejně jako Helu, i když ona o rytmus města byla ošizena už kvůli svého poslání na Helheim, takže nebylo divu, že tvé vlasy tahala s větší vervou a hrála si, že sedí na koni a snaží se jej přimět jet kupředu. Nárvi místo toho byl zvědavý, ale poslechl tvůj příkaz a nevzdaloval se. "Hotelu je tu dostatek," pronesla Matet a ukázala jedním směrem. "Můžeme to zkusit tímhle směrem a využijeme prvního hotelu, na který narazíme. A ne," ušklíbla se, "sice jsem z Egypta, ale tohle dávno není můj domov. Kdysi to vypadalo jinak." Žena se vydala uličkou a během chvilky jste se ocitli v centru ruchu. Muži i ženy, i když všichni zahalení od hlavy k patě, se míjeli a někteří z nich si neodpustili kritický pohled směrem k Matet. Té to bylo jedno. Usmívala se a vedla vás podél řady domů. Střechy z většiny případů tvořily zvlněné kovové plechy přibity jen několika hřebíky. Káhira nebyla nic extra. Ulice byly špinavé a všude přítomný písek lezl do bot a štípal v očích. Nárvimu se tohle po chvíli přestalo zamlouvat a raději se zařadil za tebe, a aby dal vědět, že za tebou jde, chytil tě za tričko. Říct si, že když narazíte na první hotel a ten hned využijete, nemusí být zrovna výhra. Ale jak Matet slíbila, zastavila se před napůl zchátralou budovou a u vchodu vás ihned vítal vrátný a otevíral vám dveře. Mluvil arabsky, při čemž mu Matet plynule odpovídala, i když se to muži nelíbilo a neustále po tobě těkal pohledem, proč nemluvíš ty. Jenže tys arabsky neuměl ani slovo. "Pojďte," pobídla vás. Za recepcí seděl další muž a vlastně všichni zaměstnanci tohoto hotýlku byli muži. Matet objednala dva pokoje, zaplatila. Jelikož jste u sebe nic neměli, nikdy se neobtěžoval se zavazadly. Bylo to zde zvláštní. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že jsi světově známý herec. Možná se tvá tvář sem ani nedostala. Recepční vás dovedl k pokojům a zanechal vás s klíči. Na druhou stranu nejspíš nemělo smysl dveře zamykat, protože by je kdekdo dokázal jednoduše rozkopnout. Uvnitř bylo šero a okna bez skel zakrývaly rozpárané hadry. Postele taky nic moc, a když si Nárvi na jednu sedl, zavrzalo to pérováním. "První hotel," pokrčila rameny Matet. "Nechej Helu tady. Nárvi se o ni jistě postará, že?" usmála se na chlapce, který lehce zrudl. Vzal si od tebe malou bohyni. Matet tě zavedla do vedlejšího pokoje, zavřela dveře a zeptala se: "Tak co chceš vědět?" |
| |
| Káhira - V útulném hotýlku Tak fajn.. Tutově pak budu muset navštívit kadeřníka. Pobaveně se usměji. Hela se zdá být městem dost nadšená. Vlastně se tomu ani nedivím, nejsem si vůbec jist zda někde v nějakém městě za svou existenci byla. A pokud ano, tak to díky tomu co se stalo určitě zapomněla. Pro to je toto pro ní evidentně velmi zajímavý zážitek. Teď hlavně abych jí ani na chvíli nedovolil vzdálit se, určitě by to nedopadlo dobře kdyby se někde ztratila. "To na mnoha místech... Mělas vidět Ásgard.." Odvětím Matet když se zmíní o domově. Při zmínce o tom mém si tiše povzdychnu. Proklínám sám sebe že jsem se tehdy nechal porazit tak snadno. Až příště zas potkám toho opeřence, tak to dopadne jinak. Vydávám se tedy za Matet a cestou i několikrát kouknu na Nárviho zda je poblíž a nikam se nevzdaluje. Všímám si toho jak se sem tam někdo zatváří na Matet. Egypt sice není mým oblíbeným místem, ale vím jak to tu chodí, takže je mi jasné proč se na ni tak dívají. Jiný kraj, jiný mrav.. Jdeme dál a vidím jak vypadají některá obydlí. Vzhledem k tomu že je Káhira hlavní město, tak sem čekal trochu víc. Ale co, luxus je teď něco co zrovna není mou prioritou. Nárviho sem nechal aby se mně klidně držel, nic proti tomu nemám. Doufám jen že Hela mi třeba aspoň na chvíli přestane prohrabovat vlasy a zakryje si oči před tím protivným pískem. Netrvá nijak dlouho a dorazíme k hotelu. Slovo "hotel" bych zde použil opravdu velmi velkoryse, protože tohle je spíše nějaká hodně stará, neopečovávaná budova. Na muže u dveří jen kývnu a nechávám mluvit Matet. Hold mně nikdy nenapadlo učit se arabštinu. Vsadím se že ti Egypťané taky neumí ani slovo staroseversky. Nechám Matet aby vše vyřídila a pak ji následujeme k pokojům. To že si mně vlastně nikdo moc nevšímá teď ani nějak neřeším. Vlastní sláva je mi teď nějak lhostejná. Vím že je třeba se soustředit na důležitější věci. Když dojdeme do pokoje, tak nechám Nárviho aby si sedl a po tom co řekne Matet si neochotně sundám Helu ze zad a předám ji chlapci. "Dávej na ni pozor". Řeknu důrazně. "A ty koukej poslouchat brášku. Hned budu zpátky". Řeknu Hele, pohladím ji po vlasech a s Matet jdu do vedlejšího pokoje. Zadívám se na ni, opřu se zády o stěnu vedle dveří a chviličku přemýšlím jak začít. "Dobře.. Asi toho na tebe bude možná moc, ale nemám čas se zdržovat. Musím co nejrychleji někoho najít". Matet mi teď pomáhá, ale i tak jí ještě moc nevěřím, takže o Lokim nemluvím. I když pokud je chytrá, tak jí to zřejmě dojde. "Takže jde o to že bych byl rád, kdyby jsi mi řekla zda jsou tu další se kterými pracuješ. Někdo jako ty, nebo nějací vaši bohové. Potřeboval bych každou ruku která by mi mohla pomoc... Víš, někdo se s takovým životem možná smířil, ale já ne. Všechno to kolem, to není pro mně. Sedět a nic nedělat, nechat se obletovat fanynkami... Kdyby jsi mně znávala dříve, tak by sis řekla že před tebou stojí úplně jiná osoba". Pousměji se, zavrtím hlavou a pokračuji. "A také... Nepředpokládám že by jsi nějak podrobněji studovala křesťanství... Ale víš něco o tom jejich Pekle? Zda skutečně existuje? A pokud ano, jak se tam lze dostat? Nebo neznáš aspoň někoho kdo by to mohl vědět?" Zeptám se zvědavě. Tyto dotazy jí zcela jistě překvapí, ale pro mně je to důležité. Dám Matet chvilku na to aby to pobrala a pak pokračuji. "Bohužel teď nemám přístup ke kontaktům které jsem znával dříve. Asi by jsi nevěděla o někom kdo by měl něco co bych mohl použít proti andělům? Zbraň, kouzlo, cokoliv?" Položím další dotaz a pak se začnu jen tak pomaličku procházet po místnosti, čekaje na odpovědi. "Jo a ještě... Nemáš u sebe mobil?" |
| |
| Smršť ~Thór + Matet & (Nárvi, Hela)~ Venku zesílil vítr, ale díky tomu, že hadry byly k oknu přibyty, se jen natahovaly a dovnitř se nedostalo moc písku. Celý dům začal hrát skřípavými tóny. Pro někoho by to mohlo být nepříjemné, ale naštěstí se z vedlejšího pokoje nezačal ozývat pláč. Matet na tvou pobídku přikývla a poslechla si tvůj příval otázek. Když jsi domluvil, chvíli mlčela, než začala mluvit. "Jistěže pracuji," řekla, jako by se nechumelilo. "A určitě ti dávno došlo, že vy seveřani nejste jediní bohové, kdož zůstali uvězněni mezi smrtelníky. Předpokládám, že když někoho hledáš, tak nějakou pomoc už máš," pozvedla obočí. "Vstup do Pekla? Není to poslední místo, kam by smrtelník, ba dokonce bůh, chtěl jít?" odvedle se ozval nadšený smích Hely. "Myslím, že máš někoho, kdo by tě do Pekla mohl zavést. Přece jenom peklo se nejmenuje jenom tak." (*pozn.: anglicky peklo - hell) "Pokud tomu dobře rozumím," sedla si Matet na vrzající židli, "potřebuješ zbraň a přitom mocný Thór je znám tím, že u sebe nosí vždy své kladivo Mjöllnir. Míří do Pekla a jediný důvod, proč tam jít je, že něco potřebuje najít. Jak moc se mýlím?" Poslední otázka Matet pobavila. "Mám." Zobrazit SPOILER |
| |
| Konverzace s Egypťankou Nešlo si nevšimnout rychle měnícího se počasí. Nelíbí se mi jak dům skřípe, ani písek který sem tam pronikne okny dovnitř. Sice bych se mohl pokusit to zastavit, ale proč riskovat? Raději přetrpím trochu nepohodlí než si přivádět ještě větší problémy. Tiše stojím na místě, hledím na Matet a velmi pozorně poslouchám vše co říká. Už dlouho jsem s nikým nevedl podobnou "konverzaci". O to zajímavější je to že je to s bohem, nebo spíše stvořením z úplně jiného panteonu. Hela zdá se slyšela aspoň část naší konverzace. Ačkoliv je to zřejmě možnost, tak pro mně zcela nepřijatelná. Když Matet domluví, tak si tiše povzdychnu. Vezmu si od ní mobil a znovu chvilku přemýšlím. Říkám jí toho až moc. Neznám ji, vidím ji poprvé v životě a nikdy sem o ní ani neslyšel. Klidně by mohla být nějaký špeh. Ale proč by mi pomáhala? Měl bych jí věřit? "Skoro vůbec... Jediný rozdíl je v tom, že bych spíše rád našel někoho, než něco". Odpovím upřímně. Také se posadím na židli a začnu si ženu sedící naproti mně pozorně prohlížet. "Zdá se že toho víš dost.. Možná že by to Hela zvládla, možná ne. Tak či onak, o možnosti využít jí nechci ani slyšet. Právě sem jí z jednoho pekla dostal a nepovedu ji do dalšího. Nemáš ani ponětí jak moc trpěla". Mluvím klidně, ale je znát že to myslím vážně. "Co se Mjöllniru týče, tak.. s tím jsou nějaké problémy. Zkrátka ho teď nemohu používat a pro to potřebuji cokoliv dalšího co by mi mohlo pomoc. Mám sice tu dýku, ale myslím že tolik toho s ní zas nedokážu". Na chvilku se odmlčím. Přemýšlím jak pokračovat, co dalšího bych jí měl říct. "Přemýšlel sem.. Možná by bylo snadší oplatit jim stejnou mincí. Ničí nás a naše světy. Tak mně napadlo zničit třeba Jeruzalém... Ale nechci zbytečně zabíjet smrtelníky. Takže raději půjdu přímo po těch opeřencích. Dostanu jednoho po druhém. Zlikviduji je všechny když budu muset. Chci aby zažíval to co sem zažil já. Chci aby okusil ten pocit když ho někdo připraví o to nejcennější". Poslední věty říkám o něco tišeji. Když mně tenkrát Michael porazil, to nejhorší nebylo že sem prohrál. Z počátku jsem si to myslel, ale není to tak. "Znáš tedy někoho kdo by byl ochotný se ke mně připojit? Jít do války?" Zeptám se ještě a chviličku vyčkávám na odpověď. Pak se zadívám na mobil ve své ruce. Vytáhnu ten svůj a snažím se vzpomenout si. Chvilku mi to trvá, ale nakonec mám zdá se štěstí. Pousměji se a vytočím Lokiho číslo. No tak, koukej to vzít ty neřáde... |
| |
| U Joea Byl jsem rád, že se zbytečně na nic nevyptával a místo toho konal. Patřil k těm nejlepším, na které se mohu spolehnout. Moc dobře jsem věděl, že to dělá hlavně kvůli penězům. Ale měl nejblíže k tomu označení, které lidé často používají a mohl bych ho nazývat přítelem. Porozhlédl jsem se kolem, bylo to tu útulné. Z nějakého zvláštního důvodu jsem začal uvažovat nad tím, že až to všechno skončí, tak bychom se s Artemis mohli k sobě nastěhovat. Líbilo se mi, jak jsme spolu byli v hotelu v jedné posteli, ta blízkost jejího těla... bylo to něco úžasného. A proto jí za každou cenu zachráním, aby se to mohlo znovu opakovat. S tímto zalezu do sprchy, zavřu za sebou dveře. Zpacifikuji oblečení, které bude nejlepší vyhodit a možná i spálit. Nahý si vlezu pod sprchu a pustím na sebe příjemnou teplou. Nevím, jak dlouho jsem tam byl, ale vyjdu z ní jako úplně někdo jiný. Ne jako někdo, kdo nebyl schopný ochránit svou ženu a koho porazili dva hloupí opeřenci. Vezmu si oblečení, které mi nechal před sprchou Joe, a nasoukám se do něho. Hned se cítím mnohem lépe. Ne, že by mi dělalo problém se promenádovat nahý, ale byla to jakási ochrana. Ochrana… Zamyslím se nad tím. Soustředil jsem se na to, abych mohl útočit a nepřemýšlel nad tím, že bych se nějak proti nim mohl bránit. Tady asi moc nepomůže taktika, že nejlepší obrana je útok. Obzvláště ne potom, co ten idiot předvedl s časem. Nebyl jsem schopen s tím nic udělat, bránit se proti tomu a tak jsem zklamal. Nesmí se to opakovat. "Díky, Joe." Zahuhlám, když dojdu ke stolu a všimnu si zbraní. Natáhnu se pro glock, který si chvíli prohlížím jako umělecké dílo. Vlastně pro mne to umělecké dílo je. Miluji zbraně, jak střelné tak i chladné. "Dobrá práce." Zhodnotím po chvíli zbraň, kterou jsem si chvíli těžkal v ruce a můj pohled se pozastaví nad iniciály. "Musíš mně s tím chlapíkem, co to dělal seznámit." Není nad to se obklopovat známými, neboť nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit… jako tady teď Joe. "Hele Joe, neměl bys nějakou neprůstřelnou vestu či něco na ten způsob proti těm opeřencům? Nebo něco, čím by se dalo bránit třeba proti zastavování času." Zeptám se jej, ještě když jsem tady a jsem ochoten mu ještě přidat nějaké peníze v případě nouze, ale asi bych si musel vybrat z karty. Dal jsem mu totiž všechnu hotovost. "Jo a ještě bych si potřeboval sednout k počítači… a o tom autě bys něco věděl?" Chci po něm toho víc než obvykle, jenže ještě nikdy jsem nebyl v takové situaci. Ještě nikdy jsem k nikomu takovému nic tak hluboce necítil. Možná to znamená fakt, že je na tom stejně jako já. Náš domov byl zničen a snažíme se ze všech sil z tohoto tady udělat svůj domov. Neumíráme, jenom se převtělíme a opět začínáme od začátku. V jednom se to po čase omrzí, ale ve dvou… to je něco jiného. Potřebuji Artemis najít. Ještě nikdy jsem se necítil tak prázdný jako nyní. |
| |
| Lokiho byt - Loki a Váli - Pomohu Lokimu z výtahu, pokud je to potřeba a nechám jej odemknout. Jakmile se dveře zavřou, padá z nás iluze a dojem, že je všechno v pořádku. Pokud by snad mou pomoc od výtahu odmítl, tak teď ji nejspíše přijme bez námitek. Doprovodím Lokiho ke gauči a opatrně si přisednu na kraj, abych si mohla svého muže lépe prohlédnout. Není to hezký pohled, ale přesto se na něj povzbudivě pousměji a pohladím ho po tváři. "Budeš v pořádku." Byl to holý fakt, protože jsem zamýšlela pokračovat v tom, co jsem v divadle začala. Váli se mezitím odporoučel do kuchyně - slyším napouštění vody do konvice. Asi chce být chvíli sám takže mu nemám za zlé, že se nedruží a dávám mu potřebný prostor. Stejně tu mám co dělat. Něžně sjedu dlaní z jeho tváře pomalým pohybem až na hruď, kde zastavím. "Zavři oči, uvolni se, zkus alespoň trošku relaxovat." Promluvím uklidňujícím hlasem jako nějaká hypnotizérka. Vím, že má bolesti, ale když se pokusí být v klidu, tak mi zjednodušší práci. Vysílám do jeho těla svou energii a soustředím se na zbylá zranění abych jej zcela vyléčila. Bude se z toho muset trochu vyspat, ale bude jinak v pořádku. Doufám. Zobrazit SPOILER |
| |
| Léčba a telefonát? ~Sigyn, Váli + Garmr~ Byt se nacházel ve čtvrtém patře, takže cesta výtahem nahoru byla o něco jednodušší. Pomoc Sigyn jsem přijal s vděkem, i když si později budu vyčítat, že bych spíš já měl pomáhat jí a ne naopak. Neřešil jsem, co Váli prováděl v mém bytu. Měl jsem jich dost na to, aby mi to bylo jedno. Navíc jsem byla tak zesláblý, že jsem nedokázal ani myslet. Jen jsem zavřel oči a nechal svou milovanou dělat svou práci. Tělem se mi rozlévalo příjemné teplo a konečně jsem mohl aspoň na chvíli vypnout. V konečcích prstů jsem cítil brnění a vlny léčivé magie se mnou valily a narážely do sebe v místech, kde má zranění byla nejhorší. Ani si nepamatuji, zda to bolelo, protože jsem upadl do lehkého spánku. Garmr mezitím čmuchal kolem a zvědavě ve své čivaví podobě zamířil za Válim a hleděl na něj svýma obrovskýma očima. Pokud projevil o něj syn nějaký zájem, tak u něj zůstal, jinak se opět zvedl a začal prozkoumávat zbytek kuchyně, vrtě při tom chlupatým ocasem. Kuchyně nebyla nijak velká, ale ani ne malá. Naproti dveřím se nacházel linka spolu s ledničkou, sporákem a skříňkami. Myčka pak zabírala levý roh ode dveří a na ni byla položena mikrovlnná trouba. Jiné spotřebiče pak okupovaly linku. Uprostřed stál stůl se čtyřmi židlemi. Dvě z nich byly poposunuty. Koš se nacházel v pravém rohu od dveří a byl dosti napěchován odpadky, takže trochu přetekal.* V hlavě jsem měl prázdno a byl jsem tomu rád. Žádné sny se mi v ní nepromítaly a ani myšlenky nevykoukla zpoza rohu mé mysli. Věděl jsem jenom jedno. Byl jsem v bezpečí u své ženy. Jak mne mohlo jenom napadnout, že bych se dokázal znovu zamilovat? Zapomenout? Ne. Ona byla pro mne vším a vždy bych ji viděl všude kolem sebe. Klid najednou prořízlo vyzvánění mého mobilu. Probudilo mne to, až jsem sebou trhl. Podíval jsem se na Sigyn, kde se nachází. Cítil jsem se mnohem lépe. Nic mě nebolelo takovým způsobem, že bych se nedokázal posadit či vytáhnout mobil z kapsy. Vibrace byly otravné, a tak jsem já, či Sigyn, zda byla stále u mne, vytáhl přístroj a podíval se, kdo volá. Neznámé číslo? pomyslel jsem si při pohledu na displej. Byl jsem až příliš líny si jej držet u ucha, tak jsem to zvedl a zvolil handsfree. Položil jsem jej na stůl vedle sebe a promluvil. ~Thór, Loki + v pozadí Matet, Sigyn, Váli (ale můžou vstoupit do hovoru~ "Kdo je?" ozvalo se Thórovi na druhé straně. Můj hlas zněl lehce zastřeně. Asi tak, když jste probuzeni. Neměl jsem nejmenší tušení, kdo mi volá a pokud by to byl bezvýznamný hovor, ihned bych to típl. Čekal jsem na odpověď. Poznámka pro Váliho |
| |
| Stále v hotelu, hovor s Lokim Sedím na židli a čekám. Mobil vyzvání a mně každá vteřina přijde jako minuta. No tak Loki, zvedni to... Prsty druhé ruky zaklepu o hranu stolku a po chvilce to konečně vezme. "Ahoj Loki. To sem já, Thór... Než se rozhodneš mi zavěsit, tak pozorně poslouchej". Odpovím hlasu v telefonu. Ačkoliv se možná má důvěra k Matet lehce mění, stále to není tak že bych jí věřil nějak moc a tak místo klasické angličtiny mluvím staroseverštinou. "Půjdu rovnou k věci... Byl sem v Helhaimu. Už neexistuje, opeřenci ho zničili. Ještě před tím sem odtamtud ale někoho dostal. Někoho kdo by potřeboval pomoc Sigyn, kdo ti určitě bude aspoň trochu drahý. Po tom co jsme se dostali z Helhaimu, nastali jisté komplikace. Potkal sem jednu Egypťanku. Nejsem si jistý zda jí věřit, ale zatím nám pomáhá.. Jde o to že já nemám moc času, mám opravdu spoustu věcí které musím vyřídit. A potřebuji aby sis někoho vyzvedl. Pokud možno okamžitě. Sem v jednom zapadlým hotýlku v Káhiře. Můžeš se sem dostat?" |
| |
| Mezitím, jak to vypadá u tebe ~Thór + Matet~ Než jsi se rozhodl zavolat Lokimu... Matet tě pozorně poslouchala. Nešlo poznat, co si právě myslí. Měla přehozenou nohu přes nohu a ruce klidně položené v klíně. Sledovala tě a mrknutí přišlo až za velmi dlouhou dobu. Smrtelník by začal dávno slzet. Určitě nelhala o tom, že není tím, čím se zdá být. Pouhou lidskou ženou. Její vystupování bylo trochu ostražité, ale zároveň uvolněné. Jako by se nebála hrozby, kterou můžeš představovat. "Možná," naklonila hlavu na stranu, "ale než bych tě představila svým spojencům, je tu otázka důvěry. Sice tvůj cíl vymýtit všechny anděly je v zájmu nás všech, ale co když nejdou zabít? Tak jako bohové," opřela se pohodlněji o opěradlo židle, které nesmlouvavě zaskřípalo. Když se ticho mezi vámi prodlouží, postaví se a řekne: "Zavolej si, já zkusím domluvit nějaké jídlo," a s těmito slovy opustila místnost. Zůstal jsi tak sám. I po zkontrolování dveří za nimi nestála. |
| |
| Telefonát s Thórem ~Loki, Thór, Sigyn, Váli + Garmr~ Posunul jsem se trochu nahoru, aby si Sigyn mohla více odpočinout. Já se dokonce přiměl k posedu, a pokud si ke mně přisedla, tak jsem ji vzal kolem ramen a přivinul si ji k sobě. Thór byl posledním člo... bohem, koho jsem chtěl dnes slyšet. Stalo se toho tolik, že jsem měl chuť mobil típnout a nechat ho jeho osudu. Nejspíš tušil, co chci udělat, protože mi nasadil brouka do hlavy ohledně toho, jaké zprávy má. Tak jsem tedy nechal, ať řekne to, co zatěžuje tu jeho blonďatou hlavičku. Helheim už neexistuje? prolétlo mi v mysli a na chvíli mnou zacloumal vztek. Byli jsme na Midgard vhozeni jako laboratorní krysy a i přesto nás nechtějí nechat na pokoji? Jen díky Sigyn vedle sebe jsem dokázal zůstat klidný. Jsme se? hleděl jsem na mobil s lehkou výčitkou. Kdo my? "Thóre," zavrčel jsem, protože jsem opravdu neměl náladu řešit jeho problémy. My jsme jich tu měli až příliš, "řekni mi jeden jediný důvod, proč bych se měl zvednout a jít za tebou?" opravdu jsem byl bez nálady. Sice zmínil někoho, koho bych měl vyzvednout, to bylo asi nějaké my, ale pokud se to netýkalo mé osoby, vykašlal bych se na to. Pro Sigyn |
| |
| Kafe Postavím si vodu, najdu kde se v jaké skříňce skrývá vše potřebné jako hrnek a kafe. Další věc po které pátrám je nějaké nižší miska, kterou v zápětí označím za popelník a všichni ať si trhnou. Nemám probém slyšet matčin uklidňující hlas, takže vím, že za mnou ještě chvíli rozhodně nikdo nepřijde. Voda cvakne, takže chvíli na to sedím u stolu, kouřím druhou cigaretu a levou rukou objímám horký hrnek. Když jsem si myslel, že za mnou nikdo nepřijde, zapomněl jsem na pekelného psa, nesoucího v tuhle chvíli stále podobu čivavy. "Nechtěl by ses proměnit na něco důstojnějšího?" Zeptám se psovitého přítele s ušklíbnutím, když ke mě stočí svůj pohled. Jeho šmejdění naprosto chápu, také jsem to tu očima zkoumal a všiml si několika věcí - jako třeba přeplněného koše. Náš pan dokonalý si ani nezvládne vynést odpad. Usoudím, že tu matka nemůže být dlouho, jinak by tu nic takového nebylo. Jen jestli ji Midgard nezměnil. Takovou myšlenku však velmi rychle odmítám. Doufám, že zůstala taková, jakou si pamatuji. V bytě je jinak ticho, pokud ke mě Garmr přišel, klidně pustím hrnek a budu ho hladit. Tak nějak jsme si na sebe zbyli, ale nijak mi to nevadí. Ono ticho přeruší hravá melodie písně dnešní doby, značící že seněkdo snaží dovolat mému otci. Díky zvolenému handsfree slyším, kdo volá a kvůli čemu. Thór? Přísahal bych, že mé srdce bylo po celou dobu mé existence otupělé a většinu času nevnímalo, co se kolem děje... Snad jen když Milly... Arrgg, ne! Prostě to, že slyším Thóra mi zvedlo náladu. Existuje tu někdo z našich, kdo se mnou není spojen krví nebo nenávistí. Helheim neexistuje. Někdo drahý. Egypťanka. Káhira... Vyzvednout někoho drahého v Káhiře...? Co tam sakra dělá? Zamračím se, na jeden potah dokouřím cigaretu a s kafem v ruce přejdu do dveří obýváku, kde se opřu o futra. Otec odpovídá přesně tak jak bych čekal. "Co třeba nedůvěra k Egytským, svazující tak jeho jazyk?" Houknu polohlasem. Mluvil o něčem, co by mohlo být Lokimu drahé. Jenže jemu je drahý jen on sám. |
| |
| soukromá zpráva od Snový průvodce pro ~Thór~ Hoď si, zda jsi zaslechla Váliho: 100 - 90: ano, zaslechl jsi a rozuměl, co říkal 89 - 50: zaslechl, ale nerozuměl, jen že u Lokiho je ještě někdo 0 - 49: ne |
| |
| Pomalu se uklidňuji, chce se mi spát, usínám... - Loki, Váli a Garmr, velmi okrajově Thór - Únava na mě dopadla jako těžké kladivo na hlavičku hřebíku. Když jsem Lokiho léčila, seděla jsem na okraji gače, ale po dokončení toho, co jsem chtěla, jsem se pomalu sesunula do kleku vedle gauče. Cítím se jako by mě někdo přetáhl lopatou, akorát bezbolestně. Ráda bych spala, ale chci ještě zkontrolovat Garmra a pro jistotu i Váliho. Sice jsem si nevšimla, že by syn utržil nějaká vázná zranění, ale chci si tím být jistá. Co se Lokiho týče, na těle mu nejspíš zůstane pár modřin, možná nějaká ta jizvička, ale všechny nedostatky jsou ukryté pod oblečením. Obličej jsem opravila do detailu důkladně a proto mých sil výrazně ubylo. "Jsem v pořádku." Ujistím svého muže šeptem, pro případ, že by se o mě obával. Ještě nesmím usnout. "Kde je Garmr?" Zeptám se a s námahou vylezu na gauč, abych si přisedla k Lokimu a mohla se o něj opřít. Jen na chvilku si odpočinu a pak budu pokračovat. Přesvědčím sama sebe nakonec. Melodie, s níž jsem byla již seznámena, se rozezní místností. Těžce vydechnu, na chvíli se narovnám aby mohl Loki vytáhnout mobil a pak se zase opřu. Přesněji, mi na jeho rameno samovolně spadne hlava. Jsem malátná a připadám si, jako bych měla každou chvíli propadnout do prázdnoty. Thór? Na chvíli mě přivede k vědomí zaslechnutí svého jména. Někdo Lokimu drahý potřebuje mou pomoc? Co? Bohužel, jsem až příliš unavená na to, abych vnímala celý rozhovor, natož abych promluvila. Jen matně vnímám Lokiho odmítavý hlas a nově příchozího syna. Pohladím Lokiho přes koleno, to jediné nač se ve svém vyčerpání vzmohu, abych jej trošku uklidnila a mlčky požádala o vyslechnutí volajícího boha. Kdeže je? Vím, že říkal něco o žádosti o vyzvednutí, ale nepostřehla jsem odkud. Dnes toho bylo nejspíš opravdu hodně. |
| |
| Rozhovor s Lokim (a Matet) Ještě chvilku před tím než se v mobilu ozvala odpověď sem si poslechl co říká Matet. Zdá se mi nějak až příliš klidná. Ale to co říkala.. Co se stalo s tou kterou sem dostal na Helhaimu? Je teď po smrti nebo v tom jejich nebi? "Vždycky je nějaký způsob". Řeknu ještě než se zcela zavřou dveře. Nejsem si jist zda to Matet slyšela, ale to je jedno. Na chvilku mně napadne že se mi jí možná jen přesvědčit podaří. Ano, Egypťané... Nikdy to nebyli naši spojenci a je to asi dost riskantní se s nimi spojovat, ale spojenci sou právě to co teď potřebuji. Možná tak bude větší šance než kdybych do toho šel sám. Z přemýšlení mně vytrhne až Lokiho hlas. Nezní zrovna tak že by měl kdo ví jak dobrou náladu. Ale co já? Kurva, kdyť sem zrovna prošel peklem! A on si na mně bude zase otvírat tu svou pusu?! Už sem chtěl odpovědět, když v tom sem zaslechl nějaký další hlas. Netuším kdo by to mohl být, vím jen že to nebyla Sigyn. Zajisté to byl nějaký muž. Volnou ruku stisknu v pěst a mám chuť do něčeho praštit. Nadechnu se, vydechnu a ruku uvolním. "Ty nevděčný hade... Důvodů bych měl nejméně sto, ale myslím že postačí dva". Chviličku váhám, ale nakonec dojdu k závěru že by to měl vědět. Ať se chová jakkoliv, sou to jeho děti, né moje. "Je tu se mnou Hela. Na Helheimu jí věznil jeden z andělů. Loki, víš... Ona už není taková jako dřív. Měl by ses přesvědčit sám. A taky je tu Nárvi. Neptej se mně jak je to možné, prostě sem ho tam našel taky. Oba dva se drží, ale zažili toho opravdu hodně. Hodně špatného..." Na chviličku se odmlčím a nechávám mu chvilku aby vše pobral. "Vykašli se na mně, na tom nezáleží. Ale myslím že jim toho dlužíš dost. Takže ať teď děláš cokoliv, tak toho nech a dostaň se do Káhiry! Až tu budeš, tak zavolej nebo napiš na tohle číslo, najdeme tě... Jo a dávej si cestou pozor. Je možný že je na nás pár opeřenců stále naštvaných"... S tím hovor ukončuji a položím jej. Loki je možná nadutý maniak, ale ani on nemůže být tak zabedněný aby se vykašlal na vlastní děti. Nevěřím že by toho byl schopen. Když sem viděl jak se měl k Sigyn.. "Do hajzlu..." Rukou si protřu oči a ve druhé sevřu mobil. Jelikož zde Matet momentálně není, tak si ho nechávám u sebe. Zvednu se a zamířím do pokoje ve kterém sou Nárvi a Hela. Měl bych se podívat zda jsou v pořádku. |
| |
| ... ~Sigyn, Váli, Thór~ Na otázku Sigyn, kde je Garmr, jsem jenom pokrčil rameny, protože v tak malé podobě byl přehlédnutelný. Na druhou stranu se do bytu hodil a čivava byla lepší než pes medvědích rozměrů. Po Válím jsem hodil otrávený pohled, ale nic jsem na jeho poznámku neříkal. Začínala to být otrava, že mě můj vlastní syn zavrhl jako otce a neodpouštěl si mít prupovídky na mou adresu. Kdyby tu nebyla má žena, nejspíš bych něco kousavě odpověděl, ale dnešní den byl pro všechny těžký, hlavně pro mě, a slovům navíc se nedostávalo prostoru. Zaskřípal jsem zuby. Nevděčný? Já ti nic nedlužím! chtělo se mi odpovědět. Thór po chvíli pokračoval dál a jako první padlo jméno Hela. Navíc dodal, že není taková, jako dřív a jaká byla? S Helou jsem si nikdy neměl co říct a Ódin se snažil všemožnými způsoby, abych s ní žádný kontakt neměl. To samé platilo o Fenrirovi nebo Jörmungandrovi. Nicméně už jenom to, že je Hela naživu a Thór ji našel, mě přimělo, abych se narovnal v zádech a pozorněji poslouchal. "A taky je tu Nárvi..." Stačil jen kousek téhle věty, aby pohnul celým mým světem. Nárvi? Těkl jsem pohledem němě k Sigyn, pak k Válimu, abych se dle jejich výrazů ujistil, že všichni slyšeli to samé, co já. Dřív, než jsem cokoliv mohl říct a že by to stalo spoustu práce, to típl a nastalo hrobové ticho. ~Sigyn, Váli + Garmr~ Přeletěl jsem přes všechny pohledem ještě několikrát. Nechtěl jsem tomu věřit. Jak mohl Nárvi přežít to, co se mu stalo? Viděl jsem to na vlastní oči, jak se na něj Váli v podobě vlka vrhá a trhá jej. Jen při té vzpomínce jsem musel zavřít oči a cítil jsem podivný bodavý pocit v krku. Zachoval jsem si tolik příčetnosti, aby se mi oči nezaleskly slzami. Vyšvihl jsem se z gauče a písknul. Hela a Nárvi v tuhle chvíli byli v Káhiře, což mi vlilo nový elán do žil a bolest na chvíli ustoupila. "Garmre!" zavolal jsem na psa, který se přiřítil jako malá černá šmouha a nadšeně vrtěl ocasem. Úkosem jsem se na něj podíval. Sice vypadal v pořádku, ale zda byl schopen nás přenést, to jsem nevěděl. Musím znát pravdu, pomyslel jsem si. Jestli si ze mě dělal legraci... u čehož jsem byl na pochybách, protože Thór mluvil tónem, u kterého nemohlo být pochyb. Ale co když to není Nárvi, ale někdo úplně jiný? Někdo, kdo se za něj vydává? tělem mi projel mráz pochybností. Podíval jsem se na Sigyn. "Zvládneš to, drahá?" pak jsem se podíval na Váliho. "Chceš s námi jít taky?" Vše záviselo na tom, zda bude Garmr schopen nás okamžitě přemístit nebo se budeme muset spolehnout na leteckou dopravu. |
| |
| Šokující zjištění - rodiče - Pobaveně se ušklíbnu nad Thórovým oslovením mého otce. To sedí. Bůh v telefonu chvilku váhá a pak sdělí první důvod toho, proč by měl otec podniknout výpravu do Káhiry a koho si má vyzvednout. Hel. Nevlastní sourozenci mě dříve tolik nezajímali, zvlášť, když ani nežili na Asgardu, vyjma Sleiphnira. Upřímně jsem ho vnímal spíš jako potupu, než sourozence. Fakt, že tedy Thór našel Hel se mnou nijak nehne a s klidem se napiji kafe. V ten moment zazní Thórův druhý důvod, který mě doslova opaří. Kafe mi z toho v krku zaskočí a musím si odkašlat. Nárvi. Pravou ruku jsem zatl v pěst a srdce se mi rozbušilo tak, že jsem přes něj jen stěží zaznamenal zbytek Thórových slov. Nárvi žije...? Normálně bych asi byl na pochybách, ale Thórovým slovům věřím. Otec sedí podobně v šoku, matce přes něj nevidím do tváře, ale hádám, že na tom bude podobně. Nárvi... bratře... Zachytím otcův pohled, ale cuknu očima. O chvíli později se naše oči znovu střetnou a já znovu uhnu. Pořád jej nenávidím, nemohu si pomoct, ale teď... jako by jeden ze stojných trámů mé nenávisti náhle byl strhnut. Otec vystřelí z gauče, jako by ho včela bodla do pozadí a Garmr na jeho zavolání proběhne kolem mých nohou. Sice si svou poznámku o legraci mumlal pro sebe, ale já to hodně dobře slyšel. Odložím hrnek a udělám pár kroků k němu. "Musíš něco takového zpochybňovat? Thór není lhář." Na rozdíl od někoho jiného. - Chce se mi ještě dodat, ale neudělám to. Ne před matkou, která sotva stojí na nohou. "Zbytečná otázka, otče." Dodám a pokud matka chce vstát, tak ji pomohu na nohy. Jak se vůbec může ptát jestli chci jít také? Co bych měl jiného dělat? JDe přece o mého bratra! Musím ho vidět a zjistit, že je v pořádku. Po tom všem, co jsem mu udělal. Po tom, co jsem ho poslal do Helheimu vlastními zuby a drápy. |
| |
| Náhlé probuzení - Loki, Váli - Změna hlasu v telefonu mě na okamžik přivede k vnímání. Nevděčný hade...? Tss. Zamračím se nad tím, ale oči mám stále zavřené, přivinutá k Lokimu a myšlenkami kdovíkde. Zmínku o nalezené Hel jsem postřehla letmo. Vězeň ve svém vlastním království. I když jsem ji pořádně neznala, bylo mi jí líto. Všechny myšlenky na bohyni podsvětí a také na spánek však zažene jiná informace. Prudce otevřu oči a vzhlédnu k lokimu, který se tváří podobně překvapeně a vyděšeně. TO není možné. Nárvi... Sice jsem v to doufala, přála si to a vůbec. Ale teď, když je ta pravda na dosah, bojím se, že by to mělo mít nějaký háček. Narovnám se, čímž Loki může bez obav vstát za gauče a ujme se volání Garmra. Sice se cítím probuzeně, ale jde pouze o pocit mé mysli. Tělo je jiného názoru, ale to mi nezábrání v tom, abych se do Káhiry vypravila okamžitě, bude-li to možné. Obávám se, že čekat bych nevydržela a usnout bych nejspíš nezvládla i kdyby na tom závisel můj život. Příliš mnoho myšlenek, které se se vzpomínkami míchají jedna přes druhou. Loki si něco zamumlal, nerozumněla jsem mu, ale podle toho jak se na něj náš syn obořil, tak hádám, že on ano. Ráda bych řekla, ať se nehádají, ale raději se soustředím na pokus vstát. Váli reaguje rychleji a pomáhá mi na nohy, což vítám s poděkováním. Vzhlédnu k Lokimu. "Zvádnu. Jde přece o Nárviho." Řeknu tónem, který jako by měl vysvětlovat úplně všechno. Sice se cítím slabá, ale neodpočinu si, dokud neuvidím ztraceného syna na vlastní oči. |
| |
| Stále v podivném hotýlku ~Thór + Nárvi a Hela~ Když jsi vešel do pokoje, Hela zrovna obíhala kolečko s rozpaženými rukami. Mávala s nimi jako pták. Nárvi na ni s úsměvem koukal, ale jakmile tě postřehnul, zvedl hlavu a podíval se na tebe. Seděl na vrzající posteli a matračka vypadala, že se každou chvíli rozpadne. I Hela se zastavila a s výskotem zamířila rovnou k tobě a objala svýma malýma ručkama tvoji nohu. "Vše v pořádku?" zeptal se Nárvi. "Moc se mi ji nedaří uklidnit, ale," pousmál se a natáhl k dívce ruku, ona k Nárvimu nadšeně přeběhla a už si hrála s jeho prsty, "sestřička je velmi hyperaktivní. Byla taková i předtím? Myslím, když vyrůstala. Já o ni nevěděl, dokud jsem se neobjevil v Helheimu." Když se Hela narodila obryni Angrbodě, Loki o tom neměl tušení. Nevěděl ani o dalších svých dětech a dozvídal se to až časem. Co se týkalo Helina dětství, sám jsi neměl ponětí, kde a s kým vyrůstala. Ódin ji bral jako hrozbu, že jedno z dětí Lokiho způsobí Ragnarok a musel se pojistit, aby tomu tak nebylo. Tvůj otec se někdy choval nepředvídaně, ale určitě ke všemu měl dobrý důvod. |
| |
| Káhira - V "rodinném" kruhu Vcházím do pokoje a uleví se mi když vidím že je vše v pořádku. Zdá se že si Hela zrovna hraje. Je vážně roztomilá. Když jí takhle vidím, tak mi hlavou začnou prolétat různé myšlenky. Pomalu si na ty dva začínám zvykat. A teď už je Loki na cestě sem. Chápu že jsou to jeho děti, ale.. budou mi zkrátka chybět. Když mi Hela obejme nohu, tak se na ni zadívám, mile se usměji a pohladím ji po vlasech. "Ano, vše je v pořádku". Odpovím Nárvimu. Chtěl sem mu říct o tom že Loki je na cestě sem, jenže chlapec stále mluvil a mně to nutilo k dalšímu přemýšlení. Jaké měla Hela dětství? To kdybych věděl... Chápal sem otcovi obavy, ale možná byl až příliš opatrný. Když se na to dívám teď s odstupem, tak by možná bylo lepší Helu normálně vychovávat mezi ostatními. Byl by to risk, ale myslím že by měla blíže k ostatním bohům a oni k ní. Necítila by se tak opuštěná, nebyla by takovou hrozbou.. Když už přemýšlím o tom všem, napadá mně co tenkrát mohl otec chtít po Hele když byl v Helheimu? Vážně by mně to zajímalo. Kdo ví, možná mi to jednou sama řekne. I když si vůbec nejsem jistý zda by mohla být jako dřív. "Nevím.. Otec dokázal být občas velmi tajnůstkářský". Odpovím Nárvimu. Přijdu blíže a posadím se vedle něj. Nejsem si jistý zda to ta postel vydrží, ale i kdyby ne, tak nevadí. Jelikož je Matet stále pryč a Loki tu také ještě není, tak se pokusím ty dva aspoň nějak zabavit. "Hely, pojď ke mně". Řeknu mile dívce a pokud poslechne, tak ji posadím vedle sebe. Vytáhnu mobil a chvilku na něm cosi hledám. Ještě že tu má Matet internet... Netrvá dlouho a mám co sem potřeboval. "Říkal jsem že sem herec? Tak tady koukni na jeden z mých filmů... Druhý díl je lepší, ale pokud si ho někdy budeš chtít pustit, tak by jsi to měl skouknout celé, aby si pochopil souvislosti". Usměji se, dám mobil tak aby Nárvi i Hela mohli vidět na displej a pustím film ve kterém hraji vlastně ne jen já, ale i Loki. Thór 1. Určitě poznají že se to od skutečnosti velmi liší, ale to je jedno. |
| |
| Asi nám zkratoval pes ~má drahá, syn + hafan~ Spolkl jsem narážku, že Thór dokáže být pěkný lhář a šprýmař, když má na to zrovna náladu. Místo toho jsem se sehnul ke Garmrovi a kouknul na něj. Jeho čivaví podoba stále přetrvávala. "Vzal bys nás k Thórovi?" zeptám se jej. Mluvím se psem. Asi jsem si zvykl na obyčejný život na Zemi. Brrr. Garmr čivava naklonila hlavu. Nikdy nepochopím, co se pekelnému psovi honí v hlavě. Jestli existovaly i pekelné kočky, tak možná právě ty. Nezdálo se však, že ví, co po něm chci. Lehce jsem přimhouřil oči. "Thór, svalnatý blonďák s tupým úsměvem?" upřesnil jsem popis. Čivava vyskočila na čtyři nožky, doběhla k nejbližší zdi a začala o ni drápky škrábat, při čemž začala opadávat omítka. Vzdychl jsem. "Asi budeme muset letadlem." Jednu věc, co na letadlech nemám rád je, že je až moc filmů či zpráv, kdy se zřítí do oceánu nebo záhadně zmizí a už je nikdo nevystopuje. Tohle umocňovalo ještě vědění, že většinou tyto ztracené lety způsobily trhliny nebo nějaká nestvůra z dávných věků. Zkuste si pustit kterýkoliv dokument o záhadách letu a určitě tam zmínka o nadpřirozenu bude. "Zkusím sehnat letadlo ještě na dnešek," podíval jsem se na hodiny visící na stěně. Bylo krátce po dvanácté, a pokud se zadaří, tak bychom do pár hodin mohli úspěšně vzlétnout. "Klidně odpočívej, lásko," sehnul jsem se ke své ženě a políbil ji do vlasů. "Tvé věci sbalím." Myslel jsem tím hlavně meč, co jsme našli na Asgárdu. Nejdřív jsem však vzal mobil ze stolu a zašel k sobě do ložnice, kde jsem s pokoušel dovolat několika lidem, o kterých jsem věděl, že mají soukromé letadlo a nedělalo by jim problém, že bych si jej půjčil i s pilotem a stevardkami. Samozřejmě nic není zadarmo, ale peněz jsem měl dost. Trvalo mi to snad půl hodiny, během které jsem se dozvěděl, že buď jsou jejich majitelé právě někde pryč i s letadlem nebo je v servisu. Nakonec se mi poštěstilo dovolat režisérovi Mogularimu, se kterým jsem spolupracoval na filmu s názvem Krvavý měsíc. Zaklapl jsem mobil, strčil si jej do kapsy a vrátil se do obýváku. Podíval jsem se, kde kdo je a tím směrem se natočil. "Podařilo se mi domluvit soukromý let rovnou do Káhiry, ale dřív než o půl osmé to nepůjde, protože se letadlo před chvíli vrátilo, musí se vyklidit, zkontrolovat a doplnit palivo. Letiště je kousek odsud. Zavolám pak zase odvoz, mezitím se připravíme a můžeme zajít se někam najíst kvůli zabití času," navrhnu. Sice jsme jídlo nepotřebovali tak, jako smrtelníci, ale proč si odepírat něco, když nám chutná a odežene pocit prázdného žaludku. (= není to hlad) Hody na dobu odletu: |
| |
| U Joea ~Áres~ Joe se ušklíbl nad oním chlapíkem. Nejspíš věděl něco, co ty ne. Seděl si pohodlně v křesle, stolek vedle něj už měl trochu sedřený lak, jak si na něj neustále dával nohy, ale to k tomuhle bytu jednoduše patřilo. "Zastavovat čas?" pozvedl obočí. "Nevím, s tímhle jsem nikdy problém neměl a ani ostatní lovci. Co se ti ohledně toho stalo?" chtěl vědět nějaké detaily, aby pak mohl varovat ostatní kolegy v branži. "Napadá mě jedině vytvořit amulet, ale já tohle neumím. To bys musel zajet za tím chlapíkem, co vytvořil a upravil pistoli, co jsem ti dal. Jen je odsud dost daleko a podle tvého spěchu nemáš času nazbyt," odmlčel se. "Počítač je tamhle," ukázal na starý CRT monitor stojícího na pracovním stole. Klávesnice s myší byly zahrabány v různých papírech a samotný počítač stál na zemi. Vše mělo zažloutle bílou barvu a po zapnutí počítač jako vetchý stařec zabručel a na obrazovce naskočilo logo Windows 98. Při načítání harddisky vrzavě štěbetaly, ale nakonec se objevila plocha s pár ikonami, včetně webového prohlížeče. Připojení tu měl velmi slabé. To byl asi důvodu, že se pokoušel přes wifi usb, které mu tam musel nainstalovat někdo z jeho rodiny nebo nějaký náruživý lovec, chytnout signál od sousedů. A kdo ví, kdy naposled tenhle krám zapnul. "Zkusím zavolat jednomu známému," Joe vytáhl mobil z kapsy, i když i ten patřil už do křemíkového nebe. Chvíli tam hledal nějaké číslo a pak rovnou volal. Mezitím zavřel svou skrýš a zajistil ji, aby na ni jen tak někdo nepřišel. Pak se domlouval na autě, zatímco ty jsi byl na počítači, který se táhl jako starý slimák. |
| |
| Thor a jeho herecká kariéra |
| |
| Kdo z koho? ~NPC Iseut~ Vzbudila se ve mě nečekaná vlna škodolibosti. Skoro jsem až měla chuť pronést něco jako: Jaké to je být jen člověk? Žádná sranda, co? Ale narozdíl od ní, mě ještě nějaká esa v rukávu zbyla a to a mnoho jiného srazilo tuhle výsměšnou stránku sebe sama hluboko do mého nitra, tak jako kdysi Zeus uvěznil Kronose v Tartaru. Ne...osobně ho neznám, ale hodně čtu, ale kde je vlastně v bájích pravda, že? No což. Teď bych asi měla řešit příšery za zadkem... Tiživý pocit ztrácející naděje mě začal popadat ještě během jejího monologu. Nakonec to pírko asi opravdu bude jedinou naší nadějí na útěk z očistce a ona ho...upustí...Na jednus tranu by tohle ve své podstatě byl velmi vtipný němý film. V hlavě mi vyskočilo několik letmých scének, které by publikum jistě pobavily, ale já se nesmála. Plazila jsem se v okolí a hledala tu jedinou, malou, pérovatou věc, která nás mohla zachránit. Jestli...až se odtud dostaneme, tak tomu, kdo nás sem poslal bez pardónu nakopu prdel. "Bingo!"vyhrkla jsem a skočila po pírku, jako lvice na bezbrannou antilopu. Tantokát jeho opatrování nesmím brát tak na lehkou váhu. Skoro jako 3000 let starou relikvii - mimohodem docela deprimující, když předmět, který jste měli na nočním stolku, vystavují v muzeu - jsem jej svírala něžně a pevně. Zažílo. Ano, na to jsem byla zvyklá ale teď to bylo mnohem silnější. Žeby...? Do nosu mě udeřil smrad, který jsem pociťovala pouze při otevření ledničky po dvouměsiční pobytu v zahraničí. Tenhle ale měl ke všemu haldu zubů a chtěl nás sežrat. Bylo to odporné. Takhle nějak by vypadala lidská verze songů Justina Biebera. Žaludek se mi zvedal z obojího stejně. Už nešlo utíkat. Teď musely na žadu přijít činy. "Ať se teď stane cokoliv, připrav se na rychlý úprk..." pronesla jsem skoro s nehybnými rty směrem ke své spoluúprkyni. Pevně jsem sevřela pírko v pěsti, abych o něj za žádnou cenu nemohla přijít. "Show začíná." Vždy jsem to chtěla říct... Udělala jsem několik pomalých kroků směrem k příšeře tak, aby se tím anděla dostala za mě a já jí pak mohla lépe popadnout a vyrazit dál. Tělem mi projela starověká energie. Jak jsem tenhle pocit milovala. Oči zaplály jako roztavené zlato. Dramaticky a ladně jsem zakroutila levým zálěstím, které jsem plynule přemýstila před své rty s dlaní rozevřenou vzhůru a jako bych posílala polibek svému milému, foukla. Mou dlaň ale neopustila kreslená pusa, která by se dotyčnému nalepila na tvář, nýbrž stín obrovského sokola, který zavřeštěl tak, jak to tato honosná zvířata umí a s vražednou chutí se vrhl na human verzi songu "Soooooorry!" Otočila jsem se na patě, a bez většího zájmu o to, co se mi dělo za zády, popadla andělu a vyrazila pryč. Letmo jsem nahlédla na pírko a jeho záři. Nevím proč, vzpomněla jsem si na jeden z mých oblíbených filmů Indiana Jonese a chrám zkázy. Čím blíž sobě byly kameny, tím víc zářily. Možná to bylo chytání stébla, ale nic lepšího jsem neměla. Pak že Tě televize nic nenaučí. Pche! |
| |
| Když nic nejde podle plánu... - Sigyn, Loki - Pomáhám matce na nohy a pozoruji otcovu domluvu se psem. Moc mu to nejde a dokonce se chvíli bavím představou, že je Garmr jen škodolibý zmeteček a záměrně dělá hloupého. Fandil bych mu... Kdyby však byla jiná situace. Takhle po úšklebku tiše zavrřím, protože pes nás očividně nemá v úmyslu přenést, či co se s ním otec snažil vyjednat a tak nám zbývá běžná doprava. Letadlo. Po zádech mi přeběhne mráz a naježí se všechny chlupy na těle. Stačila mi cesta sem a byl jsem úplně bez sebe. Mám raději zem pod nohama a pobyt ve vzduchu mě dohání k šílenství. Zatnu zuby a pomohu matce znovu na gauč, kam si také sednu. Nechám rodiče ať si vymění zdvořilosti a raději jsem se díval stranou, abych náhodou neměl chuť zvracet. Zatraceně, zapálil bych si. Odložím tu myšlenku na později, protože nechci matce čoudit pod nos, stejně jako ji kvůli sobeckým pohnutkám opustit. Mluvit se mi nechce, navíc je velmi patrná její únava, se kterou se snaží bojovat, takže není co řešit. "Klidně spi. Nemám v plánu hned utíkat." Pokusím se o vlídný úsměv a pohladím ji po tváři. Ať už mě poslechla nebo ne, po chvíli přichází otec s informacemi o letu. "To si děláš srrrandu." Zadrnčí mi mezi rty tiše, ale vztekle. "Nepotřebujeme vymazlený prostor bez kouska prachu. Ať jen doplní palivo a zkontolují stav, na úklid se snad můžou vykašlat, ne?" Ohradím se, protože se mí vůbec nechce čekat. Celá ta léta jsem se vinil za něco, co jsem spáchal, ale eď mám nadosah odpuštění, o které jsem mrtvého bratra žádal roky a žádné nepřišlo. Nemohlo. Mám na dosah vykoupení a možnost vidět toho, který mi byl nadevše drahý a nějací panáci Hollywoodu zdržují proto, že se letadlo musí blýskat. Tolik promrhaného času... Jenže aby toho nebylo málo, při zmínce o jídle se zhoupnul můj žalude a uvědomil si, že je prázdný. Ať si tvrdí kdo chce co chce, ale já mám Hlad pořád. Nezvladatelný a nezasytitelný. Jiní možná nutně jíst nemusí a berou jídlo jako požitek či kompenzaci za vybitou energii, ale já potřebuji jíst a hodně. Vidina oběda je tedy poměrně dobrým argumentem proč nešílet z toho, že letíme až "tak pozdě". "Dobře no... mám hlad jako vlk..." Pronesu s úšklebkem při svlůvku jako mi cuknou koutky do pousmání. |
| |
| Nikam se necestuje... - Loki, Váli - Garmra nejspíš boj s Válim vysílil na tolik, že i přes mé léčení není momentálně schopen využívat své schopnosti. Jinak si jeho reakci neumím vysvětlit, do teď nám rozuměl bez problémů a přenášel nás kam jsme potřebovali. Povzdechnu si. Letadlem to bude pomalejší než s Garmrem, ale bez Helheimského psa bychom se museli spoléhat čistě na leteckou dopravu. Cítím se zahambeně, jak snadno se mu podařilo náš rozmazlit. Cítím Váliho nervozitu z myšlenky na letadlo a jak je celý napnutý. Pokusím se ho trochu uklidnit pohlazením po ruce. Znovu znaveně padám na pohovku a ta mě vítá s otevřenou náručí. Váli usedá ke mě a Loki se na krátkou chvíli loučí, aby zajistil let. Informaci o balení přejdu kývnutím a výzva k odpočinku přichází ze stran obou přítomných mužů krátce po sobě. Váli odhadl dobře, že se mi nechce zavřít oči kvůli obavě, že zmizí a zase ho staletí neuvidím, ale ujišťuje mě o opaku. I on touží spatřit Nárviho, takže si dovolím být v polospánku, než se manžel vrátí z vedlejšího pokoje. Příchod Lokiho do místnosti mě částečně probere, ale necítím se nijak výrazně živěji. Vyslechnu informace a znovu si povzdechnu nad rozmazlováním od Garmra, jehož schopnosti tám teď velmi schází. Jen díky tomu, se teď cítím trochu zklamaně, ale na druhou stranu, je dobře, že letíme ještě dnes, navíc soukromě, takže bez fotografů za zády. Jenže Váli nemyslí na ta pozitiva a rovnou vrčí na Lokiho. "Váli..." Oslovím syna unaveným, avšak laskavým hlasem. "Tvůj otec dělá, co může, aby zajistil nejrychlejší cestu do Káhiry. Také jsem netrpělivá, ale kdyby to šlo více uspíšit, tak by se o to jistě postaral." S tím pohlédnu na milovaného muže. věřím, že vynaložil maximální úsilí pro nalezení nejrychlejší dopravy a nemám důvod zpochybňovatjeho slova, jako náš syn. "Jídlo zní dobře." Navážu na návrh pro zabití času. Bohužel se ale necítím natolik dobře, abych byla schopná vylézt ven a někam zajít. "Ale... Nešlo by spíš něco objednat domů? Případně kdybyste něco přinesli vy..." ...a nesnažili se u toho zabít... Dodám v duchu. Hádám spíš, že v rámci bezpečnosti padne volba na objednání pizzy, číny či něčeho takového. "Raději čas do letu strávím odpočinkem, když je na to prostor." Načerpání sil se rozhodně bude hodit a takhle aspoň využiji časové okno do letu nějakým plnohodnotným způsobem. Jen doufám, že se za mé "nepřítomnosti" nebude opakovat bojový incident. |
| |
| V hotýlku Bylo mi jasné že by Nárvi rád věděl více, ale to bude muset počkat. Nehodí se probírat takové věci tady a teď, kdo ví kdo by to mohl slyšet. Nemluvě o tom že by to nejspíše trochu mátlo Helu, po čemž zrovna dvakrát netoužím. Takže teď tedy necháváme historii být a v klidu se jako rodinka usadíme na posteli a pouštím film. Oba dva se zdají být filmem fascinováni. Nemyslím že by byl až tak skvělý, ale je určitě matoucí se dostat na místo jako je Midgard a pak se dozvídat o něčem jako je mobil, internet a filmy. Ale aspoň že je teď klid. Všichni se díváme na film, což bohužel netrvá moc dlouho, jelikož se vrací Matet. "Pojď dál". Povolím ji vstup a poslouchám její návrh. Přijde mi to docela riskantní. Tady je to sice zařízeno velmi "útulně", ale řekl bych že je menší pravděpodobnost že nás někdo najde než kdybychom šly do nějakého nóbl hotelu. Na druhou stranu bych si určitě rád dal aspoň sprchu, něco na schlazení hrdla a převléct se by taky nebylo od věci. Chvilku váhám, ale nakonec přikývnu. "To mi lichotí, ale nejsem zas taková hvězda". Usměji se, vypnu film a mobil podám Matet. "Nebojte, budete to moc dokoukat za chvíli. Na televizi to bude lepší. Další z lidských vynálezů, bude se vám líbit". Vstanu nabídnu Hele že ji vezmu zase na ramena. Když nebude chtít tak nevadí, ale zdůrazním Nárvimu aby na ní dával pozor. "Tak dobře teda, veď nás". Řeknu Matet a jakmile bude připravena, tak vyrazíme. Cestou se snažím být velmi ostražitý, nerad bych aby nás cokoliv překvapilo. |
| |
| Hledaní cesty ven ~Ma'at~ Nestvůra zavřeštěla, když se ji ostré drápy sokola zaryly do tenké kůže a zanechávaly za sebou brázdy krvavých šrámů. Byla to skvělá příležitost k útěku, kterou jsi ihned využila a zatímco se monstrum snažilo od sebe odehnat dravce, zamířily jste pryč. Jen ty jsi mohla vidět skutečnou sílu svého výtvoru. Nestvůra kolem sebe máchala rukama, jako by na ni útočilo více ptáků a nedokázala se rozhodnout, kde je ten skutečný. O vás ztratila zájem. Iseut se s tebou snažila držet krok, i když neustále klopýtala. Ve tváři měla však odhodlaný výraz, že tohle nebude její poslední den. Možná ji tak na nohy postavila tvá vůle zbytečně nezemřít nebo pocítila tvou moc. "Podívej!" houkla na tebe a prstem ukazovala na pírko, které nyní zářilo jako reflektor na fotbalovém stadiónu. Pokud jsi chtěla být nenápadná, s tímhle to nešlo. Závan vůně dřeva a pilin se zvuky motorové pily. Když jste se vyškrábly na kopec ze suché hlíny, větví a kamení, uviděly jste pod sebou mihotající se portál. Jeho obraz ukazoval les a dřevorubce, jak káceli stromy označené rudým X. Iseut se na tebe nadšeně podívala a začala ihned sklouzávat po svahu dolů s tím, že tě stáhla sebou. Než jste se dostaly k portálu, problesklo světlo tak oslnivé, až sis musela zakrýt oči a Iseut vedle tebe zakřičela bolestí. Cítila jsi, jak tě její ruka pustila a dle zvuku se svalila na zem. Byl to jen mžik, a když ses konečně rozkoukala, uviděla jsi před sebou stát muže v oslnivé stříbrné zbroji. Vlasy měl světlé a zářily podobně jako pírko v jeho ruce. Měl mladou, uhlazenou tvář a uličnický úšklebek. Pokud jej Iseut znala, v téhle chvíli neviděla absolutně nic. Mohla sis všimnout krve, kterou si rozmazávala po tváři, jak si bolestí zakrývala oči. "Tak jsem vás konečně našel," usmál se mladík. |
| |
| Cílem je velkoplošná televize ~Thór + Nárvi, Hela, Matet~ Hela si nedovedla představit, že by ti při další cestě nedělala ve vlasech vrabčí hnízdo, a tak jsi ji na ramenou měl jen, co to hvízdlo. Nárvi pobaveně nevlastní sestřičku pozoroval, i když se mu ve tváři mihl smutný výraz. Tolik let být zavřen na místě, kde život ustupoval smrti a dennodenně poslouchal, jak Hela pomalu šílí. Nyní se na něj dívala skrze dvě velká kukadla, ale ještě před nedávnem zpívala podivnou píseň, smála se jak smyslů zbavená až nakonec ztratila veškerou sílu a proměnila se v malou dívku. Matet u recepce zaplatila a vy všichni jste na ni čekali před hotelem. Sice to nedala vědět, ale před vstupem zastavil taxík. Lak se jen blýskal a velké TAXI na střeše auta do světa volalo, co je zač. Kolemjdoucí se zastavovali, jako by tohle byl převratný objev. "To je naše," zazubila se Matet. Sice pocházela z jiného panteonu a nebyla bohyní, ale chovala se nenuceně a docela vstřícně. Jestli něco kula, byla velmi dobrá herečka. "Tak si nasedněte. Ty běž klidně dopředu. Pohlídám děcka." Nárvi při tomto oslovení nafoukl uraženě tváře. "Nejsem žádné dítě!" "Promiň, prcku," ušklíbla se Matet a šla si sednout dozadu. Pokud jsi přenechal Helu ženě, dala si ji na klín. Nárvi nasedal do auta s nedůvěrou okořeněnou o neochotu. Zavrtal do sedačky, doufajíc, že si jej nikdo nebude všímat. Řidič počkal ještě na tebe, až se nakonec anglicky zeptal: "Kam to bude?" měl silný přízvuk a očkem po tobě koukal. Nejspíš tušil, kdo jsi. "Do hotelu Heliopolis," nasměrovala Matet taxikáře. Motor zabrněl a doprovázeni zvedajícím se prachem auto zamířilo k hlavní silnici, která byla blíž, než si kdokoliv z vás myslel. Postupně jste opouštěli okraj chudé Káhiry a vjížděli jste do centra, které se měnilo v opečovávané místo a se slunečními paprsky se zdálo, jako by místo písku všude kolem teklo zlato. Nárvi byl přilepený na skle a Hela si hrála s knoflíky Matetiny bundy. Asi po hodině cesty jste dojeli na místo určení. Taxík zastavil na parkovišti před hotelem Heliopolos (hotel). K jeho vstupu vedlo schodiště lemované zeleným trávníkem, ale jakmile vás zahlédli pikolíci, už otevírali dveře, vítali vás a kontrolovali, zda máte u sebe nějaká zavazadla. Na recepci Matet vyzvedla klíče a dva z nich podala tobě. "Tyhle jsou vedle sebe. Svůj budu mít naproti, ale teď musím něco zařídit. Minimálně dát vědět, že strašně moc utrácím," zasmála se, na to se otočila a vyšla ven hlavním vchodem. "Můžeme jí věřit?" šeptl k tobě Nárvi. |
| |
| Odpočinek před odletem ~Sigyn, Váli~ Čekal jsem trochu vděku. Ne zavrčení a odmítnutí od vlastního syna. Odolám myšlence mu to vrátit, i když bych to udělal velmi rád. Jen pevněji sevřu mobil a vydechnu. Rozhodnu se jeho přístup ignorovat a svou pozornost přesunu k Sigyn, která má pro mě vždy vlídná slova a brání mě před synem. Kdyby to šlo, našel bych hodinový spoj, ale jak na potvoru je všechno vyprodané, pryč a já vlastní tryskáč nemám. Letět osobním by znamenalo prodloužení čekání o několik hodin a bylo by štěstí, kdyby se nám podařilo odletět ještě dnes. Takhle to bylo nejlepší, tak ať si říká, co chce. Téma jídla padlo na úrodnou půdu. Sigyn však požádala, jestli bychom se mohli najíst tady. "Není problém," otočil jsem se, zmizel u sebe v pokoji a pak se vrátil s notebookem. "Znám jednu restauraci, která po okolí rozváží, a sám využívám jejich služeb, protože se mi vařit nechce," ušklíbl jsem se a sedl se vedle Sigyn, což znamenalo, že jsme na pohovce seděli všichni tři. Aspoň že jsem si potrpěl na velký nábytek. Během zapínání a následného vyhledávání stránek restaurace, jsem se nemohl ubránit pohledu na rodinu. Z úhlu otce mě ten pohled hřál u srdce. Sice mezi mnou a Válim byla hluboká propast, a kdo ví, jestli se nám někdy přes ní podaří postavit most, ale byl to můj syn. I když to nechtěl připustit, měl jsem jej rád. Thór navíc našel Nárviho a Helu. Kdo by tušil, že ze své rodiny většinu najdu. Upřímně jsem se modlil, abychom na Jormüngandera nebo na Fenrira nenarazili. Ti byli více dětmi Angrbody než mí. Stejně chladní a mstiví. "Vyberte si, co budete chtít," vybídl jsem oba dva a zadumaně jsem se opřel. Restaurace nabízela především grilovaná jídla, tři druhy polévek, saláty a taky domácí hamburgery. Kalorická bomba jak vyšitá. Po vybrání jídla stačilo kliknout na ikonku košíku a porce se přidala do seznamu, který následně budu potvrzovat a platit. |
| |
| Nová kapitola ~Athéna~ Od poslední pařby uběhlo několik dní. Sice řež, která se odehrála na studentských kolejích, měla k party velmi daleko, ale byla jejím počátkem. Odnesla sis trofej démona, který zabil tvou vzácnou sovu, čímž jsi přišla o druhé oči, které pro tebe sledovaly místa, když jsi v tu chvíli byla někde jinde. Vychovat takovou sovu ti zabere velmi dlouho. Hlavně z důvodu, protože jsi potřebovala sovu vylíhlou. Proto jsi nyní seděla na kusu špalku v soví voliéře a čekala na onen okamžik, kdy se pohne vejce v hnízdě. Kolem tebe posedávali výři a sledovali tě zamračeným pohledem (výr velký). Takhle se tvářili vždycky, takže se mohli stejně mračit jako usmívat. Jedno z vajec se pohnulo. Ostatní sovy roztáhly křídla a zahoukaly. Vajíčko se znovu zatřepalo. Vzala jsi jej do dlaně a cítila z něj vycházející teplo a mírné otřesy, jak sovička zobákem klepala na vnitřní stranu skořápky. Musela jsi být trpělivá. Mohla jsi tu takhle čekat pár chvil nebo i několik hodin. Nesměla jsi nic uspěchat, jinak bys přišla o pouto, které navážeš ve chvíli, kdy sovička vystrčí hlavičku z vajíčka. To byla jedna varianta. Druhou bylo, že pouto nenavážeš a ohrozíš tak mládě, protože časem umře hlady, protože se k ní ani jedna ze sov nebude hlásit. Naštěstí tohle byla zoologická a minimálně se o ni postarají ošetřovatelé. Vajíčko se znovu zachvělo a na jeho povrchu se objevila prasklina. Titěrná, ale přesto tam byla. Další zhoupnutí, až ti málem vypadlo z dlaně. Objevila se špička zobáčků. Takhle jsi sledovala proces líhnutí nejméně hodinu, než se objevilo mezi střípky skořápky vypoulené oko a to byla tvá chvíle. Nasměrovala jsi svou mysl a spojila se s neposkvrněnou myslí sovího mláděte. Byl to zvláštní pocit. Nic jsi v ní neviděla, jen prázdno, ale časem se zaplní a bude barvitá a plná zvířecích pudů. Sovička ztuhla a jen na tebe hleděla. Navázání pouta |
| |
| Z deště pod okap Nečekala jsem ani vteřinu a vyrazila se svým živým závažím pryč od bestie. Nemusela jsem se ohlížet, věděla jsem moc dobře, co se bude dít a řev, který v okamžiku naplnil přilehlé okolí, mi to jen potvrdil. Neztrácela jsem čas slovy, gesty ani výrazy. Prostě jsem chtěla co nejrychleji pryč. Při každém Iseutině klopýtnutí se mé svaly napjaly, aby vyvážily novou tíchu, ale ani na to jsem moc nedbala. Nějak jsem si na to začala zvykat. Kdybych nebyla bohyně, nejspíše bych se začala modlit, ať už to máme za sebou. Představa, že takhle se bude odvíjet můj život v blízké budoucnosti, v nejhorším případě navždy, byla sama o sobě vyčerpávající a rozhodně jsem si jí nehodlala připustit. „Podívej!“ ozvalo se mi po boku a tak jsem se dívala. Na rtech mi zatančil vítězný úsměv, když se má teorie potvrdila. „Výborně.“ procedila jsem spokojěn mezi pravidelným dýcháním, které bylo více než důležité pro tenhle (dez)orientační běh. Mířily jsme vzhůru. Krajina kolem nás se svažovala a pírko přibíralo na záři. Už jsem přes ní neviděla ani vlastní ruku, které jej svíralo. Čím blíže vrcholu jsme byly, tím jasněji se vzduchem nesla vůně dřeva. Byla tak omamná v tomhle zapáchajícím místě, že si jí snad budu pamatovat navěky. Následoval zvuk. Tak obyčejný a všední. Tak lidský. Tak krásný. Ve své práci jsem řešila mnoho sporů o planiny a lesy včetně nedovoleného kácení a bojem s ekology. Ať si kdo chce co chce říká, za ten pilovitý kravál jsem byla nesmírně ráda. „Dokázaly jsme to!“ vyhrkla jsem nadšením a už jsem se hrnula vpřed. Holt bych to nebyla já, kdyby to bylo takhle lehké… Chyběl tak malý kousek a mohly jsme být zase v klidu žít. Portál se mi vytratil v záplavě oslňujícího světla, jehož přítomnost nikdy nevěstila nic dobrého. Musela jsem si zakrýt oči, aby se mi nevpálila do mozku. Kéž bych byla i ohluchla. Řev, který se ozval vedle mě, byl zoufalý, bolestný a dokazující, že nemáme vyhráno, jak jsem si před několika vteřinami myslela. Naprázdno jsem hmátla po její ruce, ale už byla na zemi. Záře pohasla a přesto mi před očima ještě stihlo proběhnout několik duhových mžitek. V takhle idiotských příchodech si liboval opravdu úzký kruh bytostí, se kterými jsem se nikdy nechtěla setkat. Trvalo jen pár sekund, než jsem se rozkoukala a to, co jsem viděla, mě vůbec nepřekvapovalo. Snad jen ten opravdu hezký vzhled a naleštěná zbroj. Jo…tohle se jim muselo nechat, ale nic to neměnilo na faktu, co za prohnilé hajzlíky to bylo, což dokazovala i zhroucená Iseut, která hned v zápětí přitáhla mou pozornost. Na andělovo prohlášení nebylo co říct. Napadlo by mě několik kousavých poznámek, ale odpor k těm opeřencům, který každou hodinou tohohle honu na nás rost a jejich praktikám mě naprosto umlčel a jakákoliv výměna slov by mě snad i urazila. Mohla jsem vyhrknout něco jako „Co jsi jí udělal?“ ale bylo to jasné. Mě se ta záře MÁLEM vypálila do mozku, ale Iseut to štěstí zjevně neměla. Mračila jsem se. Ano to bylo to jediné, na co jsem se v té chvíli zmohla a psychicky jsem se připravoval na fakt, že teď už bude nejspíše jenom hůř. |
| |
| Konec popíjení kávičky NPC Her Ur, Tefen a Petet Her Ur popíjel kávu tak vehementně, že se až podivil, že ji už dopil, ale vzhledem k velikosti šálku se nebylo čemu divit. Sledoval jsem jeho pohled k další kávě, ale on se nakonec rozhodl si nedat, i když štírovi by to bylo nejspíš úplně jedno. On o kávu nejevil sebemenší zájem, jen prkenně stál u okna a vyčkával. Snad na to, co udělám. Jenže já se nechystal udělat nic. Můj pohled padl znovu na Hora, který začal mluvit o tom, že si myslí, že všechno má svůj důvod. Pak spustil o tom, že by chtěl najít artefakt a zbavit se jej, že jemu tohle století vyhovuje. Takže jsem pochopil, že jeho vidina získání artefaktu moc neláká, avšak taky to mohla být přetvářka a nebo právě proto se jej andělé tak moc bojí. Neboť se nežene za něčím, co mu předhodili. Všichni ostatní bozi se honí za artefaktem jako psi za kostí. Zabral jsem se do svých myšlenek, ale Her Ur mě z nich zase vytáhl s tím, že se jdeme podívat za Petetem. Pomalu jsem se zvedl a vydal jsem se k výtahu, kde už Horus čekal. Bylo mi jedno jaký má štír plán a rozvrh, doufal jsem pořád v nějaký ten prášek od bolesti, jenže tady se na mě notně kašle, ale asi bych neměl čekat cokoli jiného. No co už. Hlavně, že je štír spokojený, no ne? Nebo spojenější... k jeho uspokojení je toho zapotřebí nejspíš víc. Moc jsem nevnímal chodbu, kterou jsme šli. K čemu by mi to taky bylo. Spousta lidí, nějaký ten smích. Ale strážci mi neunikli, přeci jenom někdo v černém, kdo nedýchá... no slovo zvláštní to ani zdaleka nevystihuje. Pak už jsme konečně došli na požadované místo.Her Ur mi oznámil, že jsme zde a otevřel dveře, do nichž jsme vešli. Na posteli tam ležel Petet. Byl dost pomlácený. Rozhodně byl na tom hůř než já. Sledoval jsem jeho tvář na které porostlo strniště. Kolik to vlastně je dní? Ani mi nedocházelo, co všechno se stalo a že to bylo několik dní. Nějak jsem pořád myslel na to, co se děje teď. Prostě jsem se cítil nějak mimo. Časově, dějově. Všechno se mi prolínalo. Možná to bylo tou moji hlavou, ale když se na mě Petet usmál a bylo vidět, že je rád, že jsem to sem zvládl, tak se mi neskutečně ulevilo. Usměv jsem mu opětoval. "Nějak ano, ale bohužel jsem sám. Jsem rád, že jsi naživu, že jsi to zvládl," řekl jsem a úsměv mi zmizel z tváře. Nebylo to proto, že mě svým způsobem zachránil, opravdu jsem byl rád, že žije. Co je to se mnou? Musel jsem zamrkat, abych potlačil divné pálení v očích. Protřel jsem si je a ucítil na řasách jemnou vlhkost. |
| |
| Tempora mutantur et nos mutamur in illis Čas utíká jako voda. Než jsem se nadála, minuty se přelily v hodiny a hodiny v dny. Nemůžu uvěřit, že už uběhlo několik dní od toho masakru na studentských kolejích. Scény tak živé, že se mi vypálila do mozku. To, co bylo původně obyčejnou oslavou, kterých se tu během roku odehrály stovky, se změnilo v krvavá jatka a já bohužel musím přiznat, že jsem jich byla součástí. Při pohledu z okna mne přivítala záplava zvadlých květin a mokrých plyšáků, které doprovázely svíčky. Některé stále ještě hořely, některé vzala voda. Bylo to smutné. Smutné a nevyhnutelné. Trofej v podobě démona, který měl tu drzost a zabil kromě množství dětí také moji sovu, byla pramalá útěcha, ale alespoň dostál spravedlivého konce. Sovička byla jako mé druhé oči a její ztráta znamenala značné komplikace pro mou existenci. Již nebudu moct nadále pozorovat místa, kde nejsem přítomna. Ne dokud nevychovám novou. A to může trvat dlouho. Velmi dlouho. Seděla jsem v sové voliéře, ve své práci, a trpělivě čekala, dokud se nepohne nějaké z vajíček. Díky tomu, že jsem sem chodila téměř každý den jsem měla poměrně přesnou představu, kdy by se měl zázrak zrození, respektive vylíhnutí, konat. Nezbývalo než čekat. Výři mě pozorovali a z jejich očí bylo těžké určit, zda-li se na mne za ztrátu družky zlobí a nebo se usmívají, protože je jejich "matka" doma. Než jsem stačila určit pravděpodobnější z těchto možností, vejce se pohnulo. A kdybych náhodou z dlouhého sezení příliš popustila uzdu své fantazie a pouze si líhnutí představila, soví společníci mi ochotně poskytli potvrzení. Začala houkat a mávat křídly. Vzala jsem ji do rukou a tiše čekala. V tuhle chvíli nebylo nic, čím bych mohla sovičce pomoci. Bylo to pouze na její síle probojovat se ven ze svého dočasného vězení. Mohlo to trvat vteřiny - ale i několik dlouhých hodin. Znovu jsem se posadila a tiše zavrkala. Pokud pouto nenavážu, může se stát, že mládě zemře hlady. Doufala jsem tedy, že nic nepokazím. Ačkoliv tu samozřejmě byli ošetřovatelé, kteří se o ni ochotně postarají, pro mládě je vždycky lepší varianta matka. Vždycky. Líhnutí trvalo pomalu a byl to stejně magický zážitek, jako pokaždé. Houpalo se mi v rukou a prasklinky přibývaly, dokud se neobjevil maličký zobáček a po chvilce také chmýří, které pro tuto chvíli představovalo značnou část peří. Jako poslední na mne vykouklo vypoulené zlatavé oko. Upřela jsem na ni pohled a soustředila se. Mysl byla zatím jako prázdný list, který se měl velmi rychle začít zaplňovat barvami a zvuky. 94 |
| |
| Archanděl Gabriel ~Ma'at + zhroucená Iseut~ Gabriel_UPDATE!!! Ve vzduchu se mísil vzdálený skřek netvora, který zápasil se sokolem a Iseutiono naříkání. Jestli ses odvážila od nově příchozího odtrhnout oči, třásla se jako osika a její krev zbarvovala konečky jejich vlasů do ruda, protékala ji mezi prsty. Pár kapek dopadlo na neúrodnou půdu. Hned na to zmizely v prachu. Na andělku byl velmi ubohý pohled. Na zádech ošklivé rány, když přišla o křídla a kdysi krásná bytost se zářivě bílými vlasy je nyní měla popelavě šedivé. Zdálo se, že mladíka pohled na zuboženou Iseut baví. Alespoň měl ve tváři pobavený výraz, i když nebylo jisté, zda je jeho cílem právě ona nebo vaše celková situace. I když se usmíval, dal se jeho výraz přirovnat k pokerface. Zahleděl se směrem, kde slyšel souboj mezi dvěma tvory. Na chvíli naklonil hlavu na stranu, než konečně promluvil: "Jsou tu dvě možnost. Nebo tři," na chvíli se zamyslel. "Michael chce vaši smrt. Já jsem méně radikálního názoru." Jeho zuby se zaleskly. "Ma'at, je to tak, že? Nechtěla bys úplně nový začátek? Opět si žít jako bohyně a nebýt pronásledována? Tohle všechno ti můžeme nabídnout. I když za jistou cenu. Tvé loajality." "Neposlouchej ho!" vykřikla Iseut. "Drahá Iseut, podívej se na sebe. Zrada je bolestivá," ušklíbl se, což jsi viděla pouze ty, jelikož se Iseut celou dobu krčila a zakrývala si dlaněmi obličej. Andělka se několikrát nadechla, než byla schopna slova. Její hlas zněl přiškrceně a byl prosycen bolestí. "Bohové nejsou hračky, Gabrieli! Jsou jako my! Ne! Lepší! To vy si hrajete na bohy. Nemáte..." "To nechceš zpátky svá křídla?" přerušil její proslov. Iseut se rázem přestala třást, a kdyby se nezakrývala oči, měla by překvapený výraz. Dál už nic neřekla. Gabriel vydechl. "Jde tu pouze o rovnováhu. Panteony byly odsouzeny k zániku už dávno před válkou. Jsi bohyni řádu, že?" zeptal se tě. "Určitě jsi cítila, že něco není v pořádku. Uvěřila bys mi, kdybych ti řekl, že pokud bychom nezasáhli, vaše přítomnost by zničila existenci tohoto světa?" Zapištění sokola a řev nestvůry se vzduchem prohnalo jako uragán. Byl konec souboje. Cítila jsi, že tvému zvířeti došly síly a stvůra byla opět volná. "Lepší by bylo si o tom promluvit někde, kde je míň nebezpečno. Co říkáte?" |
| |
| Petet vs. Tefen ~Seth + Her-Ur, Petet, Tefen~ Tefen se zamračil. Zřejmě nečekal tak vřelé přijetí od svého bratra. Chvíli jej sledoval a pak jeho oči padly na tebe. "Co jsi mu udělal?!" zavrčel a jeho ruka se mihla k rukojeti meče, ale ve stejnou chvíli vystřelila Horova a chytla ho za zápěstí, až to hlasitě zapraskalo. Tefen zafuněl a jen silou vůle se udržel na nohou. "Není na tobě soudit," i když pohled boha vypadat nesmlouvavě a tvrdě, jeho hlas neztratil na přátelském tónu, což bylo ještě děsivější. "Kdyby mě omámil nebo nějak ovládal, věděl bys to už ve chvíli, kdy by to udělala. Všichni byste to věděli. Byli jsme nakonec stvořeni jako bojovníci proti Sethovi, ale doba se mění, bratře," koutky rtů mu ani nezacukaly. Měl starost. Ne o sebe nebo svého pána, ale o bratra. "Sžírá tě nenávist k minulosti. Mohu se za Setha zaručit. Věřím mu," vaše oči se střetly. Bylo to zvláštní. Jako by ti pohlédl do duše a zároveň ty do jeho. Byl to jen mžik a jako jediný sis všiml okamžiku, kdy Petet dal najevo nejistotu. "Co se stalo s bohyní, co byla s tebou? Padla? Po Iseut… ," sklonil hlavu jako by si to dával za vinu. Her-Ur konečně Tefena pustil, který odkráčel do rohu místnosti a mlčel. "Dělal jsi, cos mohl. Nedávej si to za vinu. Najdeme ji." "Bastet," ozval se najednou Tefen. "Když jsem šel pro tebe," podíval se na Peta, "byla tam kočka. Byla to jedna z jejich vyslankyň. Díky ní jsi naživu a Bastet by o andělech mohla mít více informací." Her-Ur se tiše zasmál. "Její změny nálad jsou mnohem nebezpečnější než andělé. V prvé řadě bych chtěl najít..." Nedořekl, protože jej přerušil Petet. "Rád bych si se Sethem promluvil o samotě, pane." Bůh pozvedl obočí. "Dobře. Tefene," došel ke dveřím a otevřel je. Počkal, než štír prošel a nakonec je za sebou zavřel. V pokoji jste zůstali sami dva. Nastalo ticho. |
| |
| Spojení dvou duší ~Athéna~ Ihned si pocítila, že se propojení podařilo. Sovička tě okamžitě přijala za svou matku, za svou bohyni a tím urputněji se dostávala ven ze skořápky. Její mysl byla tak křehká a primitivní. Zalévala jsi ji svými pocity a myšlenkami a tím se mezi vámi utvářelo nerozlučitelné pouto. Až vyroste, bude tvou nenahraditelnou společnicí tak, jako tvá předchozí sova. Na dlani jsi ucítila teplé ptačí tělíčko, jak se sovička konečně dostala z miniaturního vězení. Ve skutečnosti byla o něco větší než vajíčko a bylo s podivem, jak se tam mohla vtěsnat. Příroda je velmi zvláštní. "Proboha, Ann! Co to děláš?" zaslechla jsi za sebou mužský hlas. V periferním vidění jsi zahlédla Jonathana, který se pracně dostával do klece, což vyrušilo sovy a začal chaos. Sovy začaly nalétávat ke dvířkům a útočily na Jonovy prsty. Jedné se podařilo zarýt dlouhé spáry do jeho ruky, až vykřikl a uskočil. "Co to sakra... Ann! Vypadni ven!" držel si zakrvácenou ruku a třeštil oči. Sovy neustále dorážely na dvířka voliéry a nárazy se jim podařilo dokončit otevření, s čímž začal mladík. V tu ránu se sovy osvobodily a jejich cíl byl právě vyděšený ošetřovatel. Zakryl si hlavu a čekal na nejhorší. Rámus přitáhl pozornost nedaleko pracujících zaměstnanců. Byla ranní hodina, takže návštěvníci do ZOO ještě nemohli, ale i tak tu bylo docela dost lidí. V dáli jsi viděla, jak se někdo rychle dostává ven z výběhu, aby šel svému kolegovi pomoct. Tohle všechno mohlo skončit zraněnými lidmi i sovami. |
| |
| Souboj bratrů
Her-Ur, Petet, Tefen
Nějak se mi podařilo potlačit slzy a možná tomu dopomohl i Tefen, který mě obvinil, že jsem jeho bratrovy něco udělal: "Cože?" překvapeně jsem se na něj podíval. Už mě to fakt unavovalo. Navíc to, že sáhl po zbrani. Nehnul jsem se ani o píď. Nebudu couvat před ním, ani nikým jiným. Už tak jsem ztratil dost ze svého sebevědomí , když jsem se setkal s anděly. Zasáhl však můj drahocenný synovec, který jej chytil za ruku. Sledoval jsem to bez jediného slova. Pak se ozval Petet. Trochu jsem se natočil a podíval jsem se na něj. Jeho slova dávají smysl. Stál jsem a klidně jsem oddechoval. Hlava mě zase začínala extrémně bolet. Bolela mě stále, ale nyní jsem měl pocit, že se bolest stupňuje. Jako kdyby mi moc kolovala krev v žilách a způsobovala tlak v hlavě, který spouštěl pulzující bolest v hlavě. Podíval jsem se na Peteta, který řekl, že mi věří a že za mě ručí. Cítil jsem, že ví. Uhnul jsem pohledem. Nechtěl jsem to, tak moc jsem nechtěl, abych musel pomáhat andělům, ale když Vám nedají moc na výběr, tak co pak byste udělali? Umřeli byste? Na to se mám moc rád. Petet buď ví a nebo něco tuší. "Netuším , co se jím stalo. Iseut nás začala přesouvat a pak nic nevím, jen to, že jsem dopadl na zem a pak už to víte," řeknu znovu dokola. Pak jsem mlčel, neboť si povídal bratr s bratrem a mým synovcem. Najednou Petet promluvil a jeho slova mě zarazila. Chce se mnou mluvit o samotě? Co po mě chce? Chce, abych mu potvrdil, co si myslí? Co viděl v mých očích? Horus s tím souhlasil a odešel on i bratr Peteta. Zůstal jsem s ním o samotě a mlčel jsem. Začínal jsem se cítit divně. Tohle nechci. Co mám s tímhle dělat? |
| |
| Vulpes non iterum capitur laqueo Vnímala jsem jak se má mysl jako jakési dlouhé vlákno omotalo kolem dětské nepopsané mysli sovičky a vytvořilo tak uzel, spojilo nás. Stejně jako já jsem se pro ni stala matkou, ona byla mou chráněnkou, mou společnicí. Nyní už nás nedokáže naše pouto porušit nic, kromě smrti. Mé či její. Sovička se ještě o něco urputněji začala soukat ze svého přírodního vězení v podobě skořápky titěrného vajíčka, do kterého by se neměla vejít - a přesto.. Láskyplně na sovičku zavrkala, přestože pochybuji že by mi ve skutečnosti dokázala porozumět, a podrbala na hlavě. Myšlenky se přelévaly jako zrnka písku v hodinách, zachvacující mysl mladé sovy jako požár. Majitelce se mezitím konečně povedlo vysoukat ze zbytků a posadit se mi pohodlně do dlaně, zatímco příjimala mé zkušenosti, vůni trávy a stromů, hrubou kůru a další vjemy. To, že vyrušil v práci mě, bych Johnatanovi, jednomu z mých kolegů, i odpustila. Ovšem to, jak svým křikem vyděsil obyvatelstvo této klece, které se pochopitelně pustili do srdnaté obrany svého domova, plné spárů a klování, byla jeho vlastní chyba. Rychle jsem spustila ruku se sovičkou podél těla. Johnatan nepřestával řvát a sovy šílely. "Co ty tady děláš?" opáčila jsem dle pravidla, že nejlepší obrana je útok. Přišlo mi přinejmenším podivné, že se takhle vrhnul do klece, aby mě zadržel. Jasně, neměla bych si dovolit brát nově narozená zvířata do dlaní, protože by to mohlo způsobit že je odvrhnou vlastní rodiče, ale pochybuji, že by Johnatan z té vzdálenosti viděl. Bylo by snadné ho vyplísnit, že mě zdržuje od uklízení trusu, což někdo čas od času udělat vážně musí, protože bůhví co viděl. Možná začínám být paranoidní, ale není to tak trochu zvláštní náhoda, že se do mě pustil právě když jsem formovala pouto s novou společnicí? Mohl si za to sám. To ale neznamenalo, že ho nechám uklovat k smrti. Rychle jsem následovala hejno rozčilených sov, abych je donutila vrátit se na původní místa dřív než se začne angažovat další z našich kolegů, který už opustil jiný výběh a hnal se k nám. Cestou jsem popadla bundu, kterou bych měla správně mít na sobě, abych předešla právě tomu, co právě prožíval on, a přehodila jí Johnatanovi přes hlavu. Já se sov nebála, protože na mě nezaútočí, ale od Johnatana byla pěkná pitomost sem jen tak vtrhnout. Copak ho sakra na základním výcviku nic nenaučili? "Huš!" vyjekla jsem a zamávala rukou ve vzduchu na sovy. To sice neznělo příliš božsky, ale nic lepšího mě momentálně nenapadlo. "Nechte ho! No tak! |
| |
| Lepší a lepší ~NPC Iseut a Gabriel~ Nechtěla jsem spustit toho opeřeného domýšlivce z očí, ale ty jakoby jednaly samy za sebe, neustále těkaly k ženě po mém boku. I to málo stačilo, aby mi jí začalo být opravdu líto. Tohle si snad nikdo nezaslouží. Ano…trestat zrádce je v nejvyšším pořádku, o tom já vím své, ale těžko je lze soudit, když se vám celou dobu snaží zachránit krk. Možná jsem cítila i popíchnutí viny, že jsem se k ní taky nechovala nejlépe, ale co mohlo být větším projevem přátelství, než tahání nebohé Iseut napříč Očistcem? „Trocha soucitu a laskavosti by Ti neuškodila…“ neudržela jsem svou pusu zavřenou, když jsem viděla, jak pobaveně si zuboženou ženu prohlíží a v hlavě mi stále kolovala lidská díla vyobrazující anděly jako milosrdné a mírumilovné nádherné bytosti. Ano…vzhledem by sice mohl konkurovat lidským modelům a s největší pravděpodobností by je strčil do kapsy. Jen další krásný důkaz toho, jak může hezký zevnějšek zakrývat shnilé jádro. Na povrchnost už u soudu dojela taková spousta lidí, až to nebylo hezké. „Nepřestává mě fascinovat strach, který budí starodávná božstva ve vašich myslích, když se nás tak horlivě snažíte zbavit.“ obrátila jsem elegantně jeho slova, avšak ta následující mě teprve dosti zmátla. Nechala jsem proběhnout slovní výměnu mezi ním a Iseut, které jsem pouze přihlížela s nedůvěřivým mračením, než jsem se opět nějak projevila. Nijak jsem nepotvrdila jeho domněnku o tom, kdo jsem. Byla jsem si naprosto jistá, že to moc dobře ví a spíše konstatuje pro sebe. Poslouchala jsem, co říká a bylo pro mě těžké se k tomu vyjádřit. Jakoby celá moje podstata odmítala s takovým tvorem hovořit. Tvář jsem měla stejně nečitelnou jako on, ač mě obranářská slova Iseut skoro dojala. Přesto jsem nevěděla, jak pochopit to náhlé ticho, když jí nepřímo přislíbil křídla. Bylo opravdu možné, že by celý svůj vzdor a víru v nás vyměnila za křídla a znovu nabytou loajalitu k andělům? „Nedovedeš si představit, kolik krve bylo prolito pro údajnou rovnováhu.“ promluvila jsem konečně a cítila, jak neochotně se mé rty hýbou. „Jsem. A taky jsem bohyní pravdy, spravedlnosti a harmonie a ani jednu z těchto cností z vás a vašeho jednání necítím. Nebyla bych tedy překvapená, kdyby mé pocity nepořádku byly způsobeny spíše vašim jednáním, než přežitkem panteonů, které zde stály dávno před vámi a vaším Bohem. Ba naopak mi přijde pravděpodobnější, že je to jen vaše výmluva pro lov na ně.“ Možná to bylo bláhové jednání, ale snad nečekali, že před nimi padnu na zadek a vše odkývu. Navíc, každý má vždy svou vlastní verzi pohádky a já pevně věřila, že svět je dost velký pro nás všechny. Zjevně v nás však dřímala větší síla, než jsme si my sami uvědomovali a kterou tihle opeřenci nepřehlédli. My se viděli na odpis. Mnoho z nás se již rozplynulo v prach a přesto nás tak masivně zastoupené náboženství nenechalo v klidu dožít. Možná bylo pravdou, že stačí tak málo jako praštěné filmy a vykopávky, aby nás nenechaly padnout. A samotné tohle vědomí mi nedovolovalo se vzdát a poslušně se rozplynout v nicotu jako ostatní. „Na takové místo se snažíme už hodiny dostat.“ kývla jsem hlavou a ohodnotila tak náš úprk za peříčkovou září. První věc na které jsme se shodli a dost možná poslední. |
| |
| Hotel Heliopolis Vyjdeme ven z hotelu a během chvilky je u nás taxík. Zdá se že Matet myslí na všechno. Moc se mi nelíbí že bych měl dávat Helu někomu jinému, ale prozatím to snad vadit nebude. "Bude to jen chvilka, slibuji". Řeknu Hele kdyby vypadala že se jí k Matet moc nechce a pohladím ji. Kouknu ještě na Nárviho a posadím se vedle řidiče. "Zdravím". Pozdravím přátelsky a čekám až se vydáme na cestu. Během jízdy se dívám z okénka a pozorně sleduji okolí. Sem tam i pro jistotu kouknu na zadní sedačky. Nárvi se zdá být fascinován výhledem a Hela si hraje. Loki, kde ksakru vězíš? Opravdu bych nejraději neztrácel čas a rovnou se vydával někam dál, kde bych mohl zjistit něco o andělích, Peklu nebo snad kde by mohla být má žena. Ale cítím také velkou odpovědnost vůči Hele a Nárvimu, když to vezmu kolem a kolem tak to jsou jediní blízcí které ještě mám. Jediná rodina... Přišlo mi že to trvalo strašně dlouho, nakonec jsme však zastavily před zajímavě vypadajícím hotelem. Vylezu ven z auta, rozloučím se s řidičem a opět si k sobě vezmu Helu. Kývnu na Nárviho a vydáváme se do hotelu. Matet už má zdá se vše zamluveno, protože mi rovnou podává klíče. "Dobře. Budeme čekat". Odpovím jí s úsměvem a jakmile odejde tak se podívám na Nárviho. "Nevím... Přál bych si aby ano, ale... Raději buďme opatrní". Řeknu tiše a naznačím mu aby mně následoval. Nejdu však nikam k pokojům ale k recepci. "Zdravím. Mluvíte anglicky?" Zeptám se a pokud odpoví a bude zřejmé že ano tak pokračuji dál. "Je mi to trochu nepříjemné, rád bych se však zeptal na pár věcí. S tou slečnou co pokoje zamlouvala jsme se pořádně nedomluvily na tom co by bylo třeba". Klíčky v ruce položím na pult a opět promluvím. "Myslím že nám by stačil jen jeden pokoj, nejlépe s velkou postelí nebo dvojlůžkový. Taky bych velmi ocenil kdyby v něm byla i koupelna (stačila by sprcha). A pokud by tam mohla být televize a připojení na internet tak by to bylo dokonalé". Mrknu na Nárviho a čekám na to co řekne recepční. Vím že to bylo dost věcí, ale snad to nějak půjde. Když si vyslechnu odpovědi, tak se ještě nakloním k pultu a promluvím trošku tišeji. "Omlouvám se, ale potřeboval bych ještě jednu laskavost... Mé oblečení není zrovna v nejlepším stavu. Myslíte že by bylo možné sehnat něco nového na nás všechny? Za to bych samozřejmě zaplatil... A pak také bych měl velikou prosbu... Vím že je to nezvyklé, ale myslíte že by bylo možné před dveře toho pokoje postavit někoho z ostrahy? Nechci aby to vypadalo nějak divně, jen bych si byl rád jistý že bude vše v pořádku. Jsme s dětma poprvé v jiné zemi a já bych byl velmi nerad kdyby se jim něco stalo". |
| |
| Mezi čtyřma očima ~Seth~ Když se dveře s tichým cvaknutím zavřely, nastalo v místnosti hrobové ticho. Příliš světla tu nebylo, což celé situaci dávalo ještě temnější atmosféru. Cítil jsi známou vůni pálených bylin, které se často používaly v chrámech, když Egypťané uctívali své bohy. Jediné bylo jisté. Petet na tebe celou dobu hleděl a neuhnul pohledem ani ve chvíli, kdyby ses chtěl ujistit, že se na tebe opravdu kouká. Zvědavost je prokletí, které se táhlo s lidstvem už několik staletí a nebyla jenom jejich doménou. I bohové byli zvědaví. Proto se často vydávali mezi smrtelníky, aby zjistili, jaké to je. Žít, radovat se, zlobit se. Pocítit emoce. Kdo by tušil, že jednou mezi smrtelníky skončíte nadobro. To však nebyl tvůj případ. Spíše jsi sídlil ve svém ponurém světě a čekal. Možná až příliš dlouho. Ale jak řekl Petet. Doba se mění a ty sám víš, co je tvou prioritou. Tvá vlastní zvědavost tě donutila se znovu zahledět Petovi do očí. Ani ses nenadál a celého tě pohltil. Respektive jenom tvou mysl. Chvíli jsi měl pocit, že jsi chycen do víru unášen ve hvězdách, až ses objevil uprostřed pouště. Vítr rozháněl drobná zrnka písku a vysoko nad tebou se tyčil žlutý kotouč a nepříjemně pálil. Zvláštní známý pocit. "Tady nás nikdo rušit nebude," Petet stál naproti tobě. Na sobě měl dlouhý těžký kožený kabát a celkově byl oděn nevhodně do tak teplého oblečení, ale sám ses mohl vydat v plavkách na Mount Everest a ani by tě neotřáslo (Foto Peta). Nebyla na něm známka zranění. "Tohle," ukázal kolem sebe, "je moje mysl. I když v té rychlosti mě nenapadlo vytvořit nic lepšího," zasmál se, ale vzápětí svůj smích utnul a podíval se na tebe dlouze. "Tefen je možná až příliš upjatý k minulosti, ale," odmlčel se. Vítr zesílil a písek nepříjemně štípal na odhalené kůži. Chvíli trvalo, než se vše kolem uklidnilo. "Máš pochybnosti, Sethe," přistoupil k tobě a položil ti ruku na rameno. "Tahle doba je složitá. Projevil jsem ti důvěru a ty's uhnul pohledem. Nemyslím fyzicky. Na to se umíš přetvařovat až příliš dobře, ale tady," pěstí tě ťukl nad srdce. "Nevím, co se stalo od doby, kdy jsme byli rozděleni a část viny je i na mých bedrech. Ale důvěra je důležitá na obou stranách." |
| |
| Starost o druhého dělá divy... i ty méně chytré ~Athéna~ Jonathan sténal a kryl si hlavu rukama. Sovy se chytře pokoušely útočit na jeho oči, ale jelikož Jon měl tvář přitisklou k zemi, neměly to snadné. Alespoň dorážely na jeho ruce, které začínaly být plné šrámů, do doby, než jsi přes něj hodila svou bundu a začala je odhánět. Nejdřív se pokusily ještě o několik náletů, ale tvé neúprosné huš je nakonec zviklalo a usadily se na vrcholu voliéry. Jedna z nich si dokonce začala čistit peří. Mezitím k vám doběhla ošetřovatelka, která se předtím starala o jiné ptactvo a vytahovala vysílačku. "Zavolám někoho na odchyt a hlavně zdravotníka," podívala se na Jona s pozvednutým obočím. "Cos tak začal šílet?" odpovědí se jí nedostalo. Poodstoupila a začala volat potřebnou pomoc. Mladá sovička tiše zahoukala. Zjevně si z toho nic nedělala. Krom tebe a snad i Jona nikdo o ní nikdo nevěděl. Ale bylo divné, že se do voliéry snažil dostat tak vehementně, až způsobil poprask v širém okolí. Tvá paranoia by nakonec nemusela být od věci. Jonathan se konečně posadil a rozhlédl se. Oči měl vytřeštěné, a když skončil pohledem na tobě, viděla jsi, jak mu lehce růžoví tváře. "Ann?" bylo jediné, na co se zmohl. "Idiote!" vyplísnila jej v tu ránu kolegyně, jejíž jméno bylo Dorricka. Snědá, lehce zakulacená, s čokoládovýma očima a vlasy spletenými do copánků. "Co blbneš? Víš, že nemáš dělat kravál, když je někdo v kleci. To jsi padlej na hlavu nebo co?" zamračila se. Jon vypadal ještě zmateněji než před tím. "Já... co že jsem udělal?" znovu jeho oči těkaly z jedné na druhou. "Děláš si ze mě prdel?" dala ruce v bok. "Hele, chlape, udělal jsi totální hovadinu." Jon zavrtěl hlavou a tiše sykl. Poškrábané měl ruce, krk a nebýt tebe, kdoví, jak by dopadl. Z dálky se ozval tichý bručivý motor malého autíčka, kterým jezdívali ošetřovatelé, když se potřebovali dostat rychle z místa A na místo B. Dalo se přirovnat golfovému vozítku, i když tenhle měl ještě malý vozík. Jakmile zastavilo, vyskočili z něj dva lidé. Rusovlasá dívka (foto) s šedivýma očima. Jako všichni tady měla na sobě uniformu světlé až pískové barvy. Košili s logem jste měli stejnou, jen někdo nosil dlouhé kalhoty, někdo šortky a dámy, které pracovaly mimo výběhy a staraly se o návštěvníky, nosívaly sukně. Ze zad shodila batoh a přiklekla si k Jonathanovi. Druhý byl starší muž vysoké postavy s lehce nadouvajícím se břichem, ale ne tak moc, aby jej ostatní nazvali tlustým. Podíval se na vršek voliéry, kde nyní spočívaly sovy. "To bude trochu oříšek," zamračil se, na kapotu autíčka položil dlouhý kufr, s cvaknutím jej otevřel a odhalil tak uspávací pušku. "Nechci, aby se pádem zranily, ale pokud nic neuděláme, uletí a ZOO bude mít problém." "Hej, Jone," zdravotnice se starala o raněného. Cos věděla, tak zde dlouho nebyla. Nastoupila teprve před pár dny a její jméno jsi zatím neznala. Minimálně nyní byla v takové pozici, že jsi na její visačku neviděla. |
| |
| Dies stultis quoque mederi solet Bylo mi Johnatana líto. Vyrušil mne zcela zbytečně a udělal přinejmenším začátečnickou chybu, ale rozhodně si nezasloužil do krve rozdrásané ruce protkané výšivkou rudých ranek. Nemohla jsem od nich otrhnout oči, ačkoliv jsem dál pokračovala v jeho záchraně. Všechno to vypadalo tak nereálně, jako rekvizita z divadla. Sovy mne nakonec uposlechly a trimfuálně odletěly k vrcholku voliéry, kde se posadily a pozorně nás sledovaly, snad pro případ, že bych potřebovala jejich pomoc. Zamračila jsem se na ně, ale neřekla nic. Mezitím do klece vrthla Dorricka, a rychle začala vytahovat vysílačku, nepochybně zavolala pomoc. Neměla jsem jí to za zlé, protože tohle my dvě a krabička první pomoci nevyřešíme i kdybychom chtěli. "Začni s tím zdravotníkem, budem potřebovat šití," kývla jsem směrem k rudolícím se cárům. Pozoroně jsem pozorovala Johnatanův obličej, když se ho na to zeptala. Upřímně by mě taky zajímalo, o čem to sakra celé bylo. Uslyšela jsem tiché houkání, které zachytilo mou pozoronost a uvědomila si, že novorozená si z napadení evidentně nic nedělala. Zamyšleně jsem se na ní zadívala a snažila se srovnat v hlavě, co se stalo. Byla to ona, kdo Johnatana podvědomě přilákal? Posedl ho někdo? Byl to ten důvod proč se ho sovy pokusily zabít? Otázky, samé otázky. Rozhodla jsem se pro zpěžbou hypotézu, že ano, přesně o to tu šlo a důkladně poděkovala štěstěně, že i přesto k tvorbě pouta došlo. Nezapojovala jsem se do rozhovoru, přestože Johnatan na mě třeštil oči a po tváři mu roztomile přelétaly stopy rozpaků a šoku. Z celé události si pamatoval asi tolik jako já z MS v hokeji. Vůbec nic. "To nic," mávla jsem rukou a poplácala ho po zádech. "Naštěstí se nikomu nic nestalo. Ale příště buď tak laskav a nechoď dovnitř, když tam jsem. A když už musíš, aspoň u toho neřvi. Pokývnutím jsem pozdravila oba dorazivší ošetřovatele, své kolegy a nechala Johnatana v rukou zrzky, abych se šla věnovat sovách. Nechci vypadat, jako, že mě tyto ptáci zajímají podstatně víc než poraněný kolega, ale, no... "Nezkusíme je nejdříve nalákat dovnitř?" navrhla jsem při pohledu na uspávací šipky, které byly skoro tak veliké jako moje nově narozená sovička. Nevšímala jsem si nové zdravotnice, protože jsem si pořád nezapamatovala její jméno - pokud jsem ho vůbec měla možnost zjistit - a dívala se na ně. "Protože to vypadá na hodně sov a málo šipek." dodala jsem rychle. |
| |
| Stále u Joa Nějak jsem neřešil, co se tomu starému lišákovi hnalo hlavou. Je dosti pravděpodobné, že o tom človíčkovi věděl víc než já a jestli o tom nechtěl mluvit, to už je opravdu jeho věc. Mám jiné starosti, než zjišťovat informace o někom pro mne v této chvíli nepodstatném a to i přestože nebýt jeho, neměl bych potřebnou zbraň. V praxi se však ukáže, jestli je tak dobrá, aby to zaujalo mou pozornost a možné spolupracování. Potom možná z Joa vydoluji další informace a půjdu se seznamovat. Vyplatí se mít známosti všude. Potvrdil jsem mu kývnutím hlavy. "Sám nevím, v jeden moment jsem vrazil pěstí zatracenému opeřenci. Když jsem to chtěl opakovat… jako kdyby se mi ruce zastavili v čase, nemohl jsem s nimi pohnout. Nicméně s tělem ano." Pokusil jsem se mu vysvětlit, ale moc to nešlo. Sám jsem pořádně nechápal, co se to vlastně stalo. Bylo to ovšem neskutečně bolestivé, i přestože jsem toho zažil hodně a jen tak něčeho se neleknu. Ignoroval jsem Joa a to jeho zvláštní chování ohledně toho chlápka. "Ne, nemám čas." Bude se muset bez toho obejít. Nu, co už se dá dělat. Nějak si s tím poradím. Pokud najdu strýčka, tak dáme hlavy dohromady a třeba proti těm opeřencům něco vymyslíme. Kdo ví, co celou tu dobu prováděl? Kritickým pohledem jsem zhodnotil počítač, ale jak se říká: Darovanému koni na zuby nehleď. Taky mne mohl poslat ke všem čertům a musel bych si hledat informace někde jinde. I když to by možná bylo rychlejší. Po zapnutí počítače a hlemýždím tempu načtení úvodní obrazovky, jsem chvíli pochyboval nad tím, jestli se vůbec něčeho dočkám. Klikl jsem na ikonku internetu a modlil se, aby mi to vůbec zobrazilo google, vzhledem k tomu, jak je ta wifi slabá. Na jeho oznámení jsem jenom kývl hlavou a pokusil se vyhledavači najít nějaké informace o tom, jestli se ve Vatikánu nenachází nějaké pohřebiště nebo něco, co by k strýčkovi bylo blízko. Takové dveře do podsvětí. Ne, opravdu se mi nechtělo hledat na slepo a to obzvláště po událostech v nemocnici a knihovně. Je dosti pravděpodobné, že se o mně mluví v televizi. Navíc nějaké vozidlo jsem potřeboval. |
| |
| Volba oběda - rodiče - Asi bych na otce vrčel víc, ale tím, že se ho matka zastala mě přiměla sklopit uši a stáhnout ocas obrazně řečeno. Neochotně pokývu hlavou, na znamení, že to chápu a už nic neříkám. Vždycky ho omlouvala, jakoukoli věc mu odpustila a věřila všemu, co řekne. To nevidíš jeho lži, matko? Nečetla jsi jedinou zdejší legendu o nás? Ty věci dávají smysl, když se na ně podíváš z jiného úhlu a zapojíš do toho fakta. Povzdechnu si a promnu kořen nosu. Potřebuji cigaretu a to tak, že před minutou bylo pozdě. Otec na chvíli zmizí. Na jazyku mě svrbí pár otázek, ale nic neřeknu. Nenapadla mě vhodná slova a nás milý hostitel se stihl vrátit dřív, než jsem je poskládal. Upřímně představa, kdy my dva jdeme pro něco k jídlu, by měla šťastný konec jen v případě, že bychom oba zvládli mlčet. Znám otce a vím, že to by nedokázal. Možnost objednávky tedy tiše vítám a nechám notebook uprostřed, na matčině klíně, s tím, že si položím hlavu na její rameno. Chvíli mlčky pozoruji nabídku, než neurčitě zamručím, narovnám se delším tvrdým nehtem ťuknu do monitoru na cíl svých chutí. Název jsem nezkoumal, ale bylo tam asi půl kila masa a prakticky nic pro králíky, což mi přesně vyhovovalo. A že to bylo za hříšné peníze ani nemusím zmiňovat, ale vím, že herecký účet jen tak nezruinuji. "Budu chvíli v kuchyni." Oznámim jim, když se zvednu z pohovky a aniž bych počkal na odpovědi, odcházím si zapálit. Zastavit se nenechám, leda by mi někdo skočil do cesty. Něco takového, ale nejspíš nehrozí. Vděčný za trochu klidu si vychutnávám svůj zlozvyk a opět se věnuji rozhlížení po místnosti. Možná to je luxusní doupě, ale přijde mi příšerně neosobní až neutrální. Příliš se to tu snaží tvářit dokonale... Nebo se mýlím? To je to, nač se svým pozorováním snažím přijít - najít nějakou trhlinu v té rádoby dokonalosti. |
| |
| Zabíjení času... ČASU pánové, ne ničeho jiného - Loki, Váli - Přemýšlím, co Váliho vede k té nenávisti, ale odpověď možná mám před seou, neschopna si ji připustit. Mám strach, že bych se pak cítila jako neschopná matka. Určitým způsobem jsem jí byla, když jsem nedokázala chlace uchránit před nespravedlivým rozsudkem Všeotce... A já tu možnost měla. To je něco, co si nikdy neodpustm. Nárvi by nezemřel a Váli by nemusel trpět ve vlčí kůži. Z myšlenek mě vytrhává až to, když se Loki vrátí s notebookem a dezorientovaně mrkám, nevěda kdy odešel. Jsem asi skutečně vyčerpaná. Uznám nakonec a kousek se posunu, aby se k nám Loki lépe vešel. Než je správný web nalezen, chvíli to trvá a tak si položím hlavu na Lokiho rameno. Ve chvíli, kdy se po nás podívá, mu věnuji úsměv. Pak mi jsou předány otěže výběru a to mě trochu probere. Dívám se na nabídku a přemýšlím na co mám chuť, když náhle mi na monitoru přistane prst, nehet o něj klepne a je jasné jaká je synova volba. Kliknu na porci a nadechnu se k řeči. A pak opět vydechnu, protože Váli zmizel tak rychle jak to šlo a ani se neohlédl. "Co s ním jen uděláme?" Povzdechnu si a pohled stočím zpět k monitoru, kde si vyberu salát s kousky grilovaného kuřete. Poté přístroj vrátím jeho majiteli a vytáhnu nohy na pohovku, abych si lehla a z Lokiho ramene udělala polštář. Samozřejmě, pokud by se rozhodl kamkoli jít, nebráním mu a klidně tu zůstanu natažená i bez jeho podpěry. |
| |
| Mňau? ~Ma'at + Iseut, Gabriel~ Tvá slova Gabrielem nijak neotřásla. Sledoval tě svýma klidnýma očima a mohl by dokonale blafovat v pokeru, protože nešlo vyčíst, co si právě myslí. Když jsi nepřímo odsouhlasila, že by ses na takové místo potřebovala dostat, Gabriel rozepjal svá křídla a na chvíli vás pohltila oslnivá záře. Slyšela jsi vyděšený Iseutin výkřik, který rázem zmizel v šumění, které pohltilo tvůj sluch. Náhle tebou něco trhlo. Cítila jsi, jak ti to zarylo drápy do paže. Už sis myslela, že to byl ten netvor, ale uslyšela jsi… mňouknutí? Nicméně se svět s tebou zatočil tak, že i na bohyni jsi chytla závrať a div, že jsi nevyzvracela všechen obsah, který jsi v žaludku měla či neměla. Na chvilku jsi zahlédla tvar křídel. Dostavil se zvláštní pocit důvěry. Nejspíš pádů na tvrdou zem jsi neměla dost, i když tě tentokrát zastudily stébla trávy. Bílá záře okamžitě zmizela a nahradil ji zprvu rozmazaný pohled, než jsi dokázala postupně rozpoznávat, kde to vlastně jsi. Možná takhle by vypadal Očistec, kdyby tam byl život. Zelné louky, bujné lesy a... kočka s křídly. Srst měla černou jako nejtemnější noc bez hvězd, ale všimla sis typicky egyptských šperků. Navíc na kočce bylo podivné, že i když vypadala jako domácí, tak k jejich malosti měla velmi daleko. Kdyby ses dokázala postavit, určitě by ti sahala minimálně po pas. A ta kočka útočila na Gabriela. Ostrými drápy mu na brnění vytvořila několik šrámů. Anděl neměl ani čas vytáhnout vlastní meč a dokázal si jenom krýt obličej a ustupovat. Mezitím co běsnící kočka, a tys dobře věděla, že to je Bastet, se kousek od tebe pohnula Iseut. Nevypadala, že by měla sílu vstát nebo se rozhlédnout. Kočka vyloudila z hrdla takový zvuk, že každému vstaly chlupy na těle a skočila přímo na anděla, který usoudil, že nemá v tuhle chvíli šanci a se zábleskem zmizel. Bastet dopadla ladně na všechny čtyři a zasyčela. Trochu to znělo jako smích. Pak se otočila k tobě. Její zelné oči tě propichovaly, ale ne nijak nepřátelsky. Pomalu k tobě došla a otřela se hlavou v místě, kde se musela zaháknout drápy. Zapředla. Bastet v kočičí podobě |
| |
| Změna objednávky ~Thór + Nárvi, Hela~ V tak špičkovém hotelu recepční uměla hovořit anglicky plynule a vyslechla si celý tvůj požadavek, při čemž pozvedla obočí u tvého posledního. "Jeden pokoj s více lůžky vám zařídit mohu," ihned se dívala do systému. "Ve stejném patře je volný ještě jeden apartmán pro rodinu s dětmi. Tudíž jedna manželská postel a dvě postele v odděleném pokoji apartmánu. Bude vám to stačit?" podívala se na tebe a počkala na odpověď a ještě k tobě natočila obrazovku, na které jsi viděl, že jde o opravdu velký pokoj, který byl rozdělený na tři menší pokoje. Naproti vchodových dveřím byla obrovská okna, kde byl výhled přímo do města. "Co se týče koupelny a internetu, tak se obávat nemusíte," usmála se a pobaveně ji blýsklo v očích. "I televize je součástí každého pokoje." Nárvi se staral o to, aby se Hela chovala jako hodná holčička a byl trochu v rozpacích, když jsi o něm mluvil jako o rodině. Stále se však musel rozhlížet. Musel jej fascinovat každý detail a nejvíc jeho pohled přitahovala velkoplošná televize s pohybujícími se obrázky. "Oblečení není problém," přikývla, "ale co se týče ostrahy, tak tu vám slíbit nemůžu. Hotel je chráněn nejlepším alarmovým systémem. Pokud se zamknete, pak každý vniknutí do pokoje bude hlášeno hlídce a ta ihned dojde. A můžu se zeptat, tedy, pokud vás to nijak neurazí," viděl jsi, jak ji lehce hoří tváře. "Vy jste Ten Chris Hemsworth? Herec? Mohla... mohla bych vás požádat o autogram? Moje sestra vás zbožňuje a nemohla jsem ihned jančit, protože tu před chvíli byl šéf, ale jestli vám to tedy nebude vadit..." Ať už jsi ji dal podpis, či ne a Nárvi z toho měl strašnou srandu, vydali jste se za poslíčkem, který přivolal výtah a dovedl rovnou k pokoji. "Prosím," uvedl vás dovnitř. "Za chvíli vám donesu katalog, ať si můžete vybrat oblečení. Přeji příjemný pobyt," s či bez dýška odešel. Jak vypadá pokoj |
| |
| Jak na ty sovy? ~Athéna~ Jon stále vykolejený z toho, co se stalo, se vehementně vyhýbal pohledu na Dorricku. Ta mezitím ztratila o raněného kolegu zájem a taky vzhlédla k sovám na vrcholu voliéry. Přešla k tobě a pozvedla obočí, když jsi navrhla, jestli by se sovy nedaly nějak nalákat. "Jak?" zeptala se. "Uděláme prudší pohyb a vyplaší se. Nahánět je po ZOO a nedej bože po městě, se mi nechce," vzdychla. Zkontrolovala hodinky. "A zanedlouho se otevírá a pokud je rychle nedostaneme do klece," podívala se na Desmanda, který pokrčil rameny a přehodil si pušku do druhé ruky. "Jestli najdete způsob, jak je dostat dovnitř, jsem pro. Tohle," pozvedl ruku s uspávací puškou, "je vždycky poslední možnost." Kolem vás pomalu prošel Jon v doprovodu rusovlasé dívky a usadil se na zadní sedačku vozítka, které bylo otočeno na opačnou stranu, takže se díval do protisměru jízdy. Pak se k vám vydala a opřela si jednu ruku v bok. "Bude v pořádku, ale na nějakou dobu mu vypíšu neschopenku, než se rány zacelí. Vezmu jej pak na ošetřovnu," pak taky vzhlédla k sovám. "Už jste na něco přišli?" |
| |
| Kudy za strýčkem ~Áres~ Starý počítač se vehementně snažil načíst úvodní stránku Googlu. Sledovat, jak se objevuje část po části, bylo útrpné a dnešní mládež zvyklá na rychlé smartphony by nejspíš nevydržela a ruply by jí nervy. Obrazovka zničehonic zablikala a zhasla. Pokud jsi zkontroloval, zda počítač jel, tak byl v pořádku a dokonce i u monitoru svítilo světýlko, že je stále zapnutý. Už jsi chtěl zavolat na Joa, když se uprostřed začala objevovat písmena. Nebyla to latinka, ale přímo řecké znaky. Joe by možná na to hleděl nechápavě, ale ty jsi rozuměl každému slovu. Stálo tam: Vchod na tebe čeká naproti přes ulici. Hledej rudé dveře. Po chvíli se objevilo: A pohni si, synovče! Joe k tobě došel. V té chvíli se obrazovka chovala normálně a stránka Googlu se konečně načetla. "Mám pro tebe to auto," oznámil. |
| |
| Alma parens Odfrkla jsem si, když jsem si koutkem oka všimla naprosto vykolejeného Jona, který nevěděl kam s očima, jenom aby se vyhnul pohledu na Dorricku. Vsadila bych se, že mu celé fiasko se sovami dá ještě pořádně sežrat, nemluvě o tom, že to asi pocítí na výplatní pásce. Kdybych neměla podezření, že je za tím víc než jenom neopatrnost nováčka, asi by mi ho bylo líto. Takhle jsem byla jenom napjatá ze strachu - nebo vlastně ani ne tak úplně strachu, spíš podezření - odkud přijde další bodnutí do zad. Možná doslova. "No jasně, to mě taky ne," přisvědčila jsem. "Ale víš jak je to, když střelíš malé zvíře." Povzdechla jsem si. Nejjednodušší by samozřejmě bylo je slušně požádat a doufat, že mě zase poslechnou, jako když jsem je žádala aby nezabili Jona, když měly příležitost. Ale to, abych se před kolegy chovala jako zaříkávač koní - totiž sov - jsem neměla dost odvahy."Co takhle jim hodit dovnitř nějaké mrtvé myši? Třeba ucítí jídlo a vrátí se?" Navrhla jsem. Kývla jsem na rudovlásku. Odvedla dobrou práci. "Nejspíš mu trocha klidu neuškodí," souhlasila jsem vřele a obrátila se na Dorricku, co si myslí o mém nápadu s myší mršinou. |
| |
| Cesta za strýčkem, rudé dveře Začínám mít pocit, že než se objeví úvodní stránka, tak tam dřív zakořením. Zvykl jsem si na rychlejší techniku a zpohodlněl jsem. V dávných dobách, jsme se nespoléhali na techniku. Opíjeli jsme se ambrozií, naháněli děvčata a užívali si boje. Část mne si, i přestože to skvěle zní, nedovede představit, že by se to všechno mělo vrátit. Chci pouze najít strýce, zachránit mou ženu. Co budu následně dělat? To se ještě uvidí. Potřebuji Artemis, nejsem schopen bez ní racionálně přemýšlet. Je k neuvěření, co se mnou během chvíle udělala a co se mnou dělá absence její přítomnosti. "No do prdele..." Asi jsem se moc zamyslel, protože obrazovka zhasla. Přičemž se zdálo, že počítač pořád jede. Potlačil jsem nutkání ten starý krám nakopnout, prohodit ho oknem a kdo ví, co ještě. Rozhodně by se to ani v nejmenším nezamlouvalo Joeovi. Několikrát jsem překvapeně zamrkal, když se tam začala objevovat písmena. Já o vlku a vlk za rohem. Lehce se pousměji, když si uvědomím, kdo mi to píše. Vstanu od počítače, vyzbrojím se nově nakoupeným zbožím. Glock schovám do podpažního pouzdra, které si ještě vydyndám, stejně tak i pouzdro k noži, který připevním k opasku. Nezapomněl jsem i na tři granáty, které jsem si též připevnil koženým řemením k opasku. A jsem opět připraven na záchrannou akci. Ano říkám opět, protože při našem prvním setkání jsme se strýcem jí snažili dostat ze spárů démonů. Nechápejte mně špatně, nevadí mi jí zachraňovat. Ten vděk a to všechno stojí za to. Nicméně bych se bez toho obešel. "Dobře. Asi ho zatím nechám zaparkované tady. Našel jsem si jiný dopravní prostředek." Vydal jsem se ke dveřím. Bylo mi v celku jedno, jestli mně někdo takto na tu chvíli uvidí. Jen ať se mně bojí. "Díky, Joe. Díky moc za všechno." Houkl jsem k němu, než jsem se vydal hledat červené dveře podle strýčkových instrukcí. |
| |
| Děti jsou zároveň radost, ale i starost ~má drahá, můj vlčí syn~ Cítil jsem na jazyku trpkost. Trpkost každé minuty, kdy mne můj syn nenáviděl. Lhal bych, kdybych řekl, že nechápu proč. Rozuměl jsem mu, což mě štvalo ještě víc, ale navenek jsem to nedával najevo. Proto se mi taky říkalo bůh lží. Nebylo to jenom o lhaní o věcech jiných, ale také o zakrývání svého zranitelného já. Mé sebeovládání bylo dokonalé. Nebyl jsem jak rozohněný Thór. Byl jsem jeho pravý opak. Skrývající se ve stínech, do boje jsem se vrhal až teprve tehdy, když jsem věděl jistě, že jej můžu vyhrát. Může to znít ironicky, ale jedna prohra se stala nakonec mou výhrou. Natočil jsem hlavu k Sigyn, která se uvelebila na mém rameni. Skrze ní mě chtěl Ódin ovládat a nakonec se jeho zbraň obrátila proti němu. Zamiloval jsem se. Netušil jsem, co s Válim udělat. Popravdě jsem netušil, jak mu dokázat, že mi na něm záleží. Jak moc jej mám ráda. Bude mě Nárvi také nenávidět? Co si o mě myslí můj mladší syn? A co Hela? Helu jsem příliš neznal. Neměl jsem možnost jí vidět vyrůstat. Nemohl jsem sledovat její získávání moci, až si nakonec podmanila Helheim. Co taky jiného čekat od mé dcery. Vybral jsem si jídlo pro sebe, objednal jsem a rovnou to zaplatil předem. Dýško pak dám až poslíčkovi, ale takhle to bylo jistější. Musel jsem se jen trochu předklonit, abych položil notebook na stůl, ale jinak jsem se od Sigyn nehnul. Dokonce jsem ji k sobě víc přisunul nad svůj klín a prsty ji laskal po vlasech. Vždycky voněla po květinách. Přestal jsem vnímat čas. Dokonce jsem mlčel po celou dobu, kdy nám bylo dovezeno jídlo a mlčky jsme jedli v kuchyni u stolu. Skoro jako rodina. Jen tu někdo chyběl. Někdo, kdo na nás čeká za mořem. Další pocit, který jsem vehementně potlačoval. Těšil jsem se. *** Čas: Hodina do odletu (tzn. 18:30) Nejspíš jsem si zahrával s časem a hodina byla málo pro přemístění se z místa A do místa B, to jest letiště, ale jednalo se o soukromý let a pilot na nás počká. Zavolal jsem nám odjezd a než dorazil, sbalili jsme se, já připravil svůj šatník ještě o několik kousků oblečení, aby se Váli mohl když tak převléct do čistého, já si přes rameno hodil dlouhý černý kabát. Teplo nebo zima, mě to jako bohovi bylo jedno. Nanejvýš se na mě smrtelníci budou divě dívat, ale taky jsem věděl, že jsem v kabátě vypadal dobře. Taky jsem pomohl Sigyn sbalit její věci, co si nakoupila a nezapomněli jsme ani na meč valkýry. Určitě se bude hodit. Tam, kde je Thór, jsou vždycky potíže. Já sám si nezapomněl svou pistoli, kterou jsem opět nechal zmizet pomocí iluze. Hlavně bylo třeba si vzít vše podstatné. Třeba i svačinu. Když jsme všichni seděli pohromadě v autě, já si sedl dopředu, Sigyn za mě a Váli vedle ni, zatnul jsem pěsti, až mi zbělaly klouby a na chvíli zavřel oči. Nevnímal jsem, jak se auto rozjíždí, řidič věděl, kam chceme. Mlčel jsem a jen si pomyslel: "Nárvi, jedeme si pro tebe. A pro tebe, Helo, taky." Co si bereme sebou |
| |
| Hon na sovy ~Athéna~ Dorricka přikývla. "To by mohlo zabrat. Máš je tu nebo pro ně mám dojít?" podle toho, co jsi odpověděla, se vydala pro potravu, popř. se vydala jen pro jednu malou věcičku se slovy: "Ještě mě napadá vábnička." Když se vrátila, Desmand stál u vozíku, pušku položenou na kapotě vedle kufříku. Už jen z jeho pohledu bylo jasné, že tohle je zbytečná přítěž a sem tam smýkl k Jonovi kritickým pohledem. Jon mlčel a skoro se nepohnul. Pokud to bylo možné, tak beztak přepočítal všechny zrnka jemného štěrku, který tvořil chodníčky pro návštěvníky. Rusovláska stále se zkříženými rukami a hleděla směrem k sovám. Nikdo to nemohl tušit, ale tvou samotnou přítomností sovy neodlétly. Dokonce i malé sovátko udržovalo klid. Cítilo tvůj neklid, a proto se stranilo všemožným hlasitým zvukům. "Půjdeš do toho ty?" obrátila se k tobě snědá kolegyně a podávala ti vábničku (popř. i mrtvé myši v kyblíku). Nejjistější bylo, že do toho musíš jít ty. Takhle bylo nejpravděpodobnější, že sovy budou ochotné se vrátit. Všichni ostatní zůstali mimo voliéru a sledovali tvé kroky. Desmond si už chystal pušku, kdyby se náhodou některá ze sov vyplašila. Sice to nebyl ostrostřelec, ale vedení pak nemusí vysvětlovat, proč nic nedělal. Všechny páry velkých očí tě sledovaly, jak pomalu vcházíš do voliéry. Určitě jejich pozornost zaujal kyblík nebo možná jenom fakt, že jsi to ty sama. Zobrazit SPOILER |
| |
| Tohle by měl být druhý domov, ne? ~Árés~ Joe nebyl hloupý. Všímal si věcí, které by smrtelníci přehlídli i ve chvíli, i kdyby to měli přímo před nosem. Nechtěli vidět a vědět nic, co nedokázali vyjádřit selským rozumem. Lovec si všímal, ale taky věděl, kdy to nechat být a mlčet. Pouze přikývl, že rozumí a dodal: "Zkus, ať nikdo nevidí, že takhle jdeš ode mě," ušklíbl se a když tvá záda zmizela na schodišti, zabouchl za tebou dveře. Rudé dveře by přehlédl jenom slepý. K domu se zelenou fasádou vypadaly až kýčovitě. Buď byly opravdu červené jak rtěnka na ženiných rtech nebo jsi to tak viděl jenom ty. Ale to bylo nyní vedlejší. Ve chvíli, kdy jsi opustil budovu a blížil se ke dveřím, jsi cítil známý pocit chladu, který doprovázel mrtvé. Bylo ironií, že se vracíš tam, kde jsi poprvé potkal rusovlasou dívku, která učarovala tvé srdce. Nyní byla pryč a kdoví, co s ní opeřenci dělali. Když jsi chtěl dveře otevřít, zjistil jsi, že je zamčeno. V duchu jsi slyšel strýcův pobavený smích. Ve výši tvých očích se objevil text: Zdržuješ, synovče. Zámek cvakl a ty's mohl vstoupit. Nohou jsi stanul na kameni. Za tebou stále byla poklidná ulice. Před tebou se rozkládalo Podsvětí, domov tvého zrádného strýce. Slyšel jsi hučení tekoucí vody. Zápach hniloby ti vrazil do nosu jako dvě dýky, ale po vzpomínce na démona nemoci tohle byl jen slabý odvar. "Už na tebe čeká," ozvalo se kousek od tebe. Charón, převozník přes bájnou řeku Styx. Člověk by čekal, že bude zahalený do dlouhého černého pláště s hlubokou kápí a bude natahovat ruku pro drachmu. Místo toho u břehu řeky stál mladý muž s tmavě hnědými vlasy a snědou kůží. Husté strniště mu halilo bradu a na sobě měl bílou košili zastrčenou do černých potrhaných džínsů. Nohavice si zastrčil do vysokých kožených bot s cvočky. "Po tolika letech bych čekal, že mou práci bude moct zastat i někdy jinej. Je to otrava," postěžoval si. Obrátil se ke kůlu, kde bylo uvázané lano. Kdyby na něj sáhl někdo jiný než on, spálil by si ruce. "Ani zaplaceno za tohle nedostanu. Poslední drachma padla před deseti lety. Výstavní kousek," ušklíbl se a na vlnách řeky se pomalu objevovala nízká loďka. Pak se na tebe konečně podíval, jako by si všiml tvé výzbroje. Povytáhl jedno obočí, mezitím, co přitahoval člun. "Prý ses dal dohromady s Artemis," pobaveně se zasmál. "Bůžkové mají velmi bujnou fantazii." Charón |
| |
| Ad captandam benevolentiam „Jasně, měla jsem v plánu je nakrmit, až trochu uklidím klec,“ ukázala jsem na kyblíček, který čekal vedle voliéry. Popravdě řečeno jsem si myšky přinesla především, abych nakrmila svou novou společnici, ale nejspíš bych jako obvykle podlehla svému měkkému srdci a postupně nakrmila všechny obyvatele. Měla jsem sovy ráda. I zaměstnani zoo si toho museli všimnout, protože jsem s nimi trávila nejvíce času a dokonce jsem po nich i ochotně uklízela, ačkoliv to nikdo dělat nechtěl. „Dobrý nápad,“ pochválila jsem Dorričinu bystrou mysl, aniž bych měla sebemenší tušení, o jaké vábničce se to vlastně bavíme. Byla jsem roztěkaná, neustále hledající sebemenší známky dalšího útoku – nedokázala jsem sama sebe přesvědčit, že by to přece jenom mohla být prachobyčejná náhoda. Desmand nebyl rád, že ho takhle zdržujeme. Celé tohle vábení sov považoval za zbytečnou práci na víc, která byla navíc kromě značené ztráty času naprosto neužitečná. Já si to ale nemyslela. Sovy nejsou veliká zvířata a příliš veliká dávka uspávací drogy by je klidně mohla i zabít. A pokud už se někdo vydal překazit mé pouto s novou přítelkyní, neúspěšně, proč by se také nepokusil jí odstranit? Pozorovala jsem kam muž s huňatým obočím neustále kouká, když mi došlo, že na Jona. Byl velmi rozpačitý, uhýbající pohledem tak očividně, že mi ho bylo skoro líto. Skoro. Rudovlasá vypadala, jako by se jí celá scéna ani v nejmenším netýkala – a že tu vlastně vůbec není. Měla jsem na sovy uklidňující vliv, jediný důvod, proč nebyly dávno v prachu. Věnovala jsem jim chápavý pohled a mlčky čekala, než bude vše připraveno, abych je dostala zase domů. „Jasně,“ kývla jsem a sněží, potlačila ‚Samozřejmě‘ které se mi dralo na jazyk. Vzala jsem si vábničku od Dorricky a usmála se na ní. Pokud bych nešla já, plán byl v podstatě odsouzený k nezdaru. A i tak nebylo jisté, že mě poslechnou. No tak, prosila jsem je v duchu, když jsem i s kyblíkem vstupovala do voliéry, stále udržující oční kontakt – se sovami. Pojďte zpátky dovnitř. Prosím. Cítila jsem na zátylku Desmandův pohled a doufala, že mi je nevyplaší výstřelem z pušky. I kdyby nějakou trefil, většina se rozprchne – nejsou pitomé. Tak pojďte, pojďte… zadržela jsem dech. 45% Nechtělo se jim. Nedůvěřivě se na mě dívaly, přitom těkaly velikýma očima k pušce. Nevěřily mi. Potlačila jsem povzdech – a použila vábničku, doufající, že alespoň ta je dokáže dostat zpátky domů. No tak, no tak, no tak! 94% Díkybohu. Cítila jsem, jak mi ze srdce spadl veliký kámen, když vábnička začala dělat svou práci a poutat na sebe pozornost sov. Dorricka má sakra dobré nápady, když na to přijde. Musím jí později pochválit – až budou všechny v bezpečí uvnitř. |
| |
| Welcome back ~Athéna~ Když rozevřela křídla první sova a vzlétla, vábena líbivými zvuky, následovaly ji všechny ostatní. Dorricka zářila nadšením, ale nikdo si nedovolil vítězně výsknout, dokud nebyly uvnitř voliéry. Když jsi přestala foukat do vábničky, usadily se na větvích a sledovaly tě svýma vědoucíma očima. Pak jedna z nich slétla k tobě a šla si vzít svůj díl z kyblíku. Po zabezpečení voliéry, si mohli všichni pořádně oddechnout. Dorricka vydechla nahlas a položila ti ruku na rameno. "Jak to sakra děláš?" "Tak to by bylo," odtušil Desmand a jal se schovávat pušku zpátky do pouzdra. "Alyss, vezmeš to? Obejdu ještě pár voliér a podívám se na našeho tygra," obrátil se k ošetřovatelce, která přikývla. "Co je s Diem?" podivila se Dorricka. "Poslední dobou moc nežere, tak musím čeknout, jestli snědl všechno nebo zas něco nechal." "Samé problémy," zavrčí snědá žena a nadechne se. "No, já jdu pokračovat tam, kde jsem skončila. Dejte někdo vědět vedení, že je vše ok." "Dám," ozve se Alyss. "Nechceš svézt? Mám tu ještě místo," obrátí se na tebe s otázkou. Dle toho, jak jsi odpověděla, jsi stejně musela jít do hlavní budovy, protože Karin, v tuhle chvíli zavalena papíry, protože ředitel ZOO byl zrovna na dovolené, si tě zavolala, abys ji odpověděla na pár otázek týkajících se Jona a úprku sov. Velkou vědu z toho moc nedělala, protože se to nakonec vyřešilo a poděkovala ti za tvou angažovanost dostat ptáky v bezpečí zpátky do voliéry. V době oběda sis sedla venku na lavičku v prostoru vymezeném pouze pro zaměstnance hned vedle zdejší kuchyně. Když ses rozhlédla, všimla sis Alyss, která právě na tácku nesla svůj dnešní oběd. Všimla si tě a s úsměvem zamířila rovnou k tobě. "Nevadí?" zeptala se a rovnou si sedla. "To je den, co?" začala rozkrajovat přírodní řízek. "Jon byl poslán do nemocnice, ale není to nic vážného. Jinak, jsem Alyss," natáhla k tobě ruku. Zobrazit SPOILER |
| |
| Právě včas, kočičko! ~ Iseut, Gabriel, Bastet~ Navzájem jsme do sebe vpíjeli pohledy. Možná jsme se snažili číst ve tváři toho druhého, ač jsem si naprosto jistá, že jsem jednala natolik otevřeně, že číst v mé nebylo vůbec potřeba. Možná měl dokonalý pokerface ale ze zkušenosti vím, že za ním je vždy ono…něco, co pracuje bez vědomí svého majitele. Možná to bude dost silné, aby jej to přinutilo udělat chybu. Víc jsem zjistit nestihla. Opět mě a mou společnici pohltila záře. Musím si opravdu už pořídit nějaké dobré sluneční brýle. Iseut opět vykřikla ale já se nezmohla na nic. Rozhodla jsem se šetřit si síly, neb jsem tušila, že tento nepřijemný rozhovor bude stejně pokračovat, jen na méně zapáchajícím a odporném místě. Nebo ne? Cosi mě draplo. Možná, že jsme to opravdu nedokázali. Zůstaneme hnít v Očistci, dokud nás to nerozseká, což dle všeho nebude trvat dlouho. Sakra! Zabila bych za poslední sklenku Bellini! Takový nektar nemohou stvořit ani bohové. Mé myšlenky se začaly linout kamsi k bolesti a konci, který jsem očekávala. Dokud se neozval blízce známý zvuk. Věřila jsem, že si se mnou pohrávají výpary očistce, nebo možná andělé, ale ne, bylo to skutečné! Nemilé přistání, jako už tolikrát ale žila jsem. Svět se mi točil a poznat, kde je dole a kde nahoře dalo opravu chvilku zabrat a to nemluvě o naražené kostrči. Rozkoukávání mi zabralo ještě několik málo okamžiků, ale pak jsem nelitovala ničeho, co se mi do teď přihodilo. Pohled na kočku terorizující anděla? A já tu zrovna nemám kameru. Neubránila jsem se úsměvu a to dost škodolibému. Mít tu bambule, jistě bych se vybičovala i k nějakému tomu povzbudivému tanečku a pokřiku. Cítila jsem, jak se mi vlévá do žil nová síla z naděje, kterou mi tahle čičina přinesla. Dnes mě nedostanou! Vedle mě se kdosi pohnul. Nemusela jsem ani otáčet zrak. Bylo mi jasné, koho uvidím, ale stejně jsem si jeden kontrolní pohled neodpustila. Nezmohla se na nic, ale věděla jsem, že žije a momentálně jí nic nehrozí. Vzduch pročísl nepříjemný hrdelní zvuk. Neslyšela jsem ho poprvé, ačkoliv nikdy asi v takovém měřítku a opravdu to nebyla melodie pro můj sluch. Instinktivně jsem stáhla hlavu mezi ramena s neustále upřeným pohledem na zápasící dvojici. Nakonec anděl stáhl ocas a zmizel. „Kdyby mě nebolelo naprosto vše, plácla bych si s Tebou.“ Přivítám odvěkou přítelkyni a obdaruji jí jemným a drbavým pohlazením. „Nenapadá mě lepší chvíle na dramatický vstup. To se Ti muselo vždy nechat – přicházet, to jsi uměla. I tohle Ti odpustím.“ Trhnu hlavou ke škrábancům a spiklenecky na ní mrknu. „Ráda Tě vidím, Bastet.“ Dodám už poněkud nostalgičtějším a vděčnějším hlasem a neubráním se úlevnému oddechnutí. Upřímně doufám, že její plán sahal dál, než k naší záchraně. Né, že bych byla nevděčná a pohled na příjemnou krajinu nedokázala ocenit, ale kdo by dokázal odmítnou teplou koupel a matraci k odpočinku? |
| |
| De mortuis nil nisi bene Oči jsem měla fixované na drobné opeřená tělíčka, nervózní, jak jsem čekala, co se stane. Důvěřovala jsem jim, ale na druhou stranu, chápala bych, i kdyby se rozhodly uletět za svobodou. I když je venku nečeká bezpečí klece a její neustále plný kýbl jídla, svoboda je cennější. I já bych si jí vybrala. Díkybohu vábička zafungovala a sovy se vrátily zpátky do svého domova, kde se pohodlně usadily ve větvích, a pozorovali mě. Dovolila jsem si ještě chviličku ten vědoucný pohled opětovat, když jedna z nich slétla dolů, a šla se nakrmit. Pohladila bych jí, ale tady je to zakázané, a tak jsem se jenom hřejivě usmála a opatrně se vydala ven, abych je znovu nevyplašila. Viditelně se mi ulevilo. „Léta praxe a odříkání,“ zazubila jsem se na Dorricku, aniž bych dodala, že to myslím doslovně. Desmand vypadal naprosto stejně otráveně jako vždycky, ale i v jeho očích se blýsklo uznání. Měl práce nad hlavu, takže mu fakt, že se to tu obešlo bez násilností a komplikací, mu nejspíš nevadilo. Doufám, tedy. Pozorně jsem poslouchala, o čem se zbytek skupiny baví, zatímco mi cukl koutek při zmínce o tom, že Zeus nežere. „Já se toho ujmu,“ nabídla jsem se, neboť všichni ostatní vypadali, že mají práce nad hlavu. Taky bych si nějakou činnost našla, ale na rozdíl od nich jsem se o žádné zraněné zvíře momentálně nestarala a mohla jsem si dovolit odskočit. Rudovlasá mi nabídla odvoz, který jsem vděčně přijala. Ne, že by hlavní budova nebyla ve vzdálenosti, kterou bych nedokázala ujít, takhle jsem tam ale byla podstatně rychleji. „Děkuji,“ řekla jsem jí upřímně, když jsme se loučily a usmála se. Neznaly jsme se, ale Alyss na mě udělala dobrý dojem. Zlehka jsem zaťukala na dveře a vstoupila dovnitř, do kanceláře, ve které seděla chudák Karin, doslova v obležení haldou papírů. Vypadala nevyspale, ale naštěstí měla dobrou náladu a ptala se pouze na to nutné. Ochotně jsem jí vysvětlila, co se stalo a jaký na to mám názor a dodala jsem, že si myslím, že Jon už byl potrestán dost tím zraněním, že prostě udělal blbou chybu. Nevěděla jsem, jak s ním budou dál nakládat, ale měla jsem dobrý pocit, že jsem se alespoň pokusila kázeňským postihům zabránit. Na druhou stranu, pokud se vedení nějak rozhodně, neudělám s tím vůbec nic. *** Měla jsem docela dost práce a oběd byl příjemným rozptýlením. Občas jsem ho vynechávala, ovšem dneska jsem se rozhodla se účastnit, už jenom kvůli tomu zmatku ráno. Cítila jsem se unaveně. Sedla jsem si ven na lavičku i se svými těstovinami, a když jsem si všimla Alyss, vesele jsem na ní zamávala. „Vůbec ne, vezmi místo,“ odpověděla jsem, ale ukázalo se, že by si sedla nejspíš tak jako tak. „To mi povídej,“ souhlasila jsem automaticky a v myšlenkách znovu zalétla k inkrimovanované voliéře. Měla bych se tam jít po obědě ještě zajít podívat. „Do nemocnice? Jakto?“ nechápala jsem to. Kdyby to nebylo nic vážného, přece by nemusel do nemocnice? Můj hlas zněl ovšem naprosto klidně, jako vždycky. Přijala jsem ruku a potřásla jí. „Annabeth.“ |
| |
| Bastet – kočičí bohyně ~Ma‘at~ Bastetino předení bylo hluboké a skoro připomínalo burácení hromu. Nebylo divu. V kočičí podobě byla obrovská, skoro jako lev, ale roztomilá, jako nejedna domácí kočka. Její zelené oči nakonec dopadly na zuboženou Iseut. Několikrát mávla ocasem, než poodstoupila a její kočičí křivky se začaly měnit. Trup se lehce zkracoval, končetiny se protahovaly, velké oči zmenšovaly, ale jejich zelená barva stále přetrvávala. Dokonce i kočičí zorničky. Srst mizela a místo ní se objevovala snědá hladká pokožka. Nebyla tmavá, ale spíše medová, jak když se na trhu koupíte ten tmavý. Černé spletené vlasy ji zdobily stejné šperky jako v její kočičí podobě a v tuhle chvíli byla úplně nahá. Nevypadala, že by jí to nějak vadilo. “Potěšení i na mé straně, Ma’at,“ usmála se a mohla sis všimnout, že špičáky má delší než obyčejný člověk. “Myslela jsem, že do problémů padal vždycky Seth,“ lehce se ušklíbla, a hned na to se zatvářila opět vážně. “Musíme pryč. Rychle. Gabriel sem může poslat gardu andělů a nejsem si jistá, jestli bych byla schopná je všechny najednou zvládnout. Pomož své přítelkyni na nohy,“ otočila se tam, kde předtím stál Gabriel a zavolala: “Befene, už můžeš přijít. Vše je v pořádku. Skoro,“ na chvíli se zadívala na Iseut. “Paní?“ ozval se štír a kývl směrem k ní. “Oh, málem bych zapomněla,“ luskla prsty, vzduch kolem ní se zachvěl a její nahotu zakryly zlatočerné šaty po kolena s hlubokým výstřihem, který proplétaly zlaté šňůrky. “Půjdeme za Befenem. Štíří mají úžasnou schopnost se přemisťovat a nebojte,“ zasmála se, když si všimla Iseutina výrazu. “Tohle je mnohem pohodlnější.“ A opravu. Přemístění bylo rychlé jako mrknutí oka a najednou jste stáli v osvětlené místnosti plné koček. Alergik by se zoufale snažil dostat ven. Bastet se okamžitě klekla a všichni chlupatí přátele k ní přiběhli a začali se k ní lísat. Nejedna kočka si taky zvědavě prohlížela tebe a andělu. Co se týkalo samotné místnosti, byla obrovská a přizpůsobená kočkám. Nebyla zde jediná polička s knihami nebo skleničkami, ale místo nich na stěnách vysely prolizky, klouzačky, ve větru se houpaly třásně a na zemi leželo spousta hraček. Navíc každá kočka měla kolem krku šperk, který lehce zářil, ale to jsi mohla vidět pouze očima boha. Bylo možné, že Iseut nic nespatřila. Došla k tobě jedna z koček a lísavě se ti otřela o nohu. "Befene," podívala se Bastet na štíra, který nyní měl na sobě podobu muže ve středních letech, vysoké atletické postavy, s černými vlasy a hustým vousem, "vezmi..." podívala se na ženu popadající dech, protože už nezvládala dál stát. "I-Iseut," vyblekotala své jméno a v tu samou chvíli k ní štír přestoupil a jako pírko ji vzal do náruče, až výskla. "Iseut," usmála se pobaveně, "a ošetři její rány. Taky jídlo a dál, co tě napadne. A taky dej vědět Hórovi, že máme tu jeho hrdličku," ušklíbla se. Kočky se začaly starat samy o sebe a Bastet tě konečně dovedla do jiné místnosti, kde to už vypadalo více jako u lidí, ale i tak na tebe dýchla atmosféra kočičí paničky. "Sprchu?" prohlédla si tě. "Vypadáš tak, že bys ji potřebovala a nutně a pokud chceš společnost," zavrněla Bastet. Stejně lísavá jako kočka. Befen |
| |
| V hotelu Fajn, v komunikaci problém nebude.. S milým výrazem ve tváři sleduji recepční a pozorně poslouchám její odpovědi na mé dotazy. Přijde mi že je docela milá, jako by se mi snažila vyhovět jak jen může. Zadívám se na natočenou obrazovku a spokojeně přikývnu. "Myslím že to bude více než dostačující. Děkuji". Hela s Nárvim budou mít svou část kde budou moci odpočívat a já také. Zároveň je budu moci mít pod dohledem. Co více si přát? "Výborně. Pak myslím že co se pokoje týče, budeme mít vše co potřebujeme". Mile se na recepční usměji a jako starostlivý "tatík" se podívám na Helu a Nárviho. Zdají se být v pořádku, jen Nárvi je okolím trochu unešený. Nedivím se mu, také bych byl. Bude si muset zvyknout na hodně věcí. Nakonec to vypadá že půjde zařídit vše co sem chtěl, vyjma té ochranky. Byl bych radši kdyby to šlo, přeci jen stroj se dá všelijak obelstít. Ale budiž. Už když se recepční začíná ptát, tak tuším kam míří. Nakonec to tak skutečně je. Je fajn mít fanoušky všude. Vyslechnu si co má na srdci a přikývnu. "To jsem. Ale samozřejmě, to vůbec není problém. Co já bych neudělal pro fanoušky?" Usměji se a dám recepční autogram. Ba co více, dokonce jí nabídnu že se se mnou může vyfotit, pokud u sebe má mobil. "Sestře vzkaze že ji pozdravuji a přeji aby se jí vedlo dobře. I vám". S tím se prozatím rozloučím a zamíříme s poslíčkem rovnou k pokoji. Chápu proč se Nárvi tak baví, musela to být podívaná vidět MNĚ v takovéhle situaci. Ale co... Vstoupím dovnitř a kouknu na poslíčka. "Výborně, děkuji." Jsem samozřejmě slušný a tak poslíčkovi dýško dám. Nějakých dvacet dolarů by mohlo pro začátek stačit. Jakmile odejde, tak za námi zavřu dveře. Vyzuji si boty (u Hely a Nárviho si nejsem jistý, ale pokud je mají tak samozřejmě řeknu ať se vyzují také) a naznačím aby mně následovali do středu obývacího pokoje. "Dobře, myslím že tady by nám to čekání mohlo jít o něco lépe.." Ušklíbnu se, kouknu kolem a vezmu ovladač od televize. "Bude tu spousta věcí kterým nebudete rozumět, ale pokusím se vám vše vysvětlit. Například tohle..." Ukážu na televizi a rovnou ji ovládáním zapnu. "Se jmenuje televize. Existují stovky různých programů s různými pořady či filmy které tam běží. Je to velmi podobné tomu co jste viděli u Matet na mobilu. Jednodušeji řečeno, přenášejí se tak rychle informace". V rychlosti se pokusím najít nějakou anglickou stanici, nejlépe aby na ní byli zprávy nebo něco poučeného. "Tomuhle se říká ovladač. S jeho pomocí můžeš přepínat mezi různými programy nebo zvyšovat či snižovat hlasitost". Nechám Nárviho (třeba i Helu) aby si jej prohlédl a pak ho položím na stolek. "Samozřejmě se budete moci dívat, ale napřed se musíme umýt. Nechceme jim to tu přeci celé zaneřádit, že?" Pousměji se a začnu se rozhlížet po celém prostoru který máme k dispozici. S potěšením zjišťuji že jsou zde dvě koupelny. Hele a Nárvimu ukážu pokoj ve kterém budou případně spát a pokusím se co nejsrozumitelněji vysvětlit jak vše funguje. Zejména tedy v té koupelně kterou mají oni k dispozici. "Nárvi, rovnou si dej sprchu, já zatím pohlídám Helu. Oblečení zatím nemáme, ale měli by tu být župany". Řeknu mladíkovi a rovnou se začnu po nějakém županu dívat. Pokud jej najdu, tak mu ho rovnou dám do rukou. "Možná se budeš chtít na něco zeptat.. Jakmile budeš hotový, řeknu ti vše co budeš chtít vědět. Času je dost, tak nemusíš nějak spěchat". Helu vezmu za ruku a jdeme zpět do obýváku. Přijdu k lednici která zde je a otevřu ji. Né že bych musel jíst nebo pít, ale nebude na škodu pokud bych tam našel nějaké chlazené pití. Pokud by Hela vypadala že bude něco chtít, tak jí samozřejmě dám něco k pití či k jídlu. Je zde koupelna i u mé obytné části, takže pokud bych našel něco do čeho bych ji pak mohl dočasně obléci než donese poslíček ten katalog, tak bych pomohl Hele s mytím. Je teď malá a nemá s tím zkušenosti, takže nechci aby se jí třeba něco stalo. Uvidím ji nahatou, ale vůbec to tak neberu. Zkrátka se o ni starám jako pořádný strýček. Něco jiného by to bylo kdyby byla ve své původní formě... Já sám se hodlám jít umýt až poté co budou hotovi ti dva prckové a já je budu moci usadit na chvíli k televizi. |
| |
| Povídaní se štírem Her-Ur, Petet, Tefen
Dveře se zaklaply a já měl dojem, že na mě padá celá místnosti. Temnota, která bývala moje skvělá kamarádka mě nyní dusila, ale zároveň to nebyla ona. Díval jsem se po místnosti a snažil jsem se vymyslet, co budu dělat. Skutečně andělé budou vědět o všem, co udělám a jak se rozhodnu? Díval se. Upřeně mě sledoval. Uhnul jsem pohledem a ticho jako kdyby mi bušilo do již dost bolavé hlavy. Může se mi rozskočit hlava? Pokud ano, pak to nebude trvat dlouho a určitě se tak stane. Znovu jsem se podíval na Peteta a všechno najednou zmizelo. Nemohl jsem se chvíli pohnout a pak jsem se najednou ocitl v poušti. Hlava mě nebolela, protože jsem byl mimo svoje tělo. Měl jsem dojem, že jsem zase doma. Doma v Egyptě. Pocit doma byl hřejivý jako slunce, které vyselo vysoko nad mou hlavou. Mou a Petetovou, který tady byl se mnou. Již neležel na lůžku, ale byl v plné síle, což mě utvrdilo jenom v tom, že tohle je jeho mysl, ve které mě drží. "Nikdo nás nebude rušit?" zeptám se ho a sleduji jeho vzhled. Více méně mi potvrdil, co už jsem věděl. Řekl, že tohle je jeho mysl. Pak začal mluvit a já ho poslouchal. Bodlo mě u srdce, když domluvil. Tak moc jsem chtěl říct pravdu, ale opravdu jsme tady v bezpečí? Měli bychom být, ale skutečně mohu? "Určitě jsme tady v bezpečí? I všechno, co ti řeknu?" zeptám se a on jen slabě kývne a já si povzdechnu: "Dostali mě Pete, nevím, jak, ale byl jsem u nich. Jsou silní a já jediné, co jsem mohl udělat, tak jim slíbit svou pomoc, abych přežil, ale nechci jim pomáhat, ale nevím, jak to udělat. Pořád sledují a pozorují. Pokud zjistí, že jsem vám to řekl, tak zabijí mě a všechny kolem," řeknu tiše, jako kdyby nás mohl někdo slyšet. Podíval jsem se mu do očí: "Nechci jim pomáhat, ale nevím, co mám dělat. Můžeš mi pomoct?" Nikdy by mě nenapadlo, že budu žádat o pomoc štíra, ale z nějakého důvodu jsem mu věřil. To o vzájemné důvěře byla u něj pravda. On mi tehdy věřil, tam v tom baru i poté, co se obětoval, abychom my mohli uniknout. |
| |
| Domov je tam, kde je Artemis, nikoliv Podsvětí Je vtipné si uvědomit cenu něčeho až ve chvíli, kdy hrozí možnost, že o to přijdete nebo v horším případě, kdy už jste o to přišli. Pomalu jsem si začínal uvědomovat jistou prázdnotu, kterou jsem pocítil díky zmizení mé drahé rudovlásky. Furt tomu nedokážu uvěřit, že mi tak neskutečně zvládla poplést hlavu během chvíle. Dokonce jsem začal kvůli ní o spoustě věcech víc přemýšlet. Zatraceně… nemůžu o to přijít. Nemám opravdu náladu se dohadovat se strýcem, mám takový pocit, že svým způsobem nám jde o to stejné. Namlátit pár opeřencům a ukázat jim, že si s námi není radno zahrávat. Je faktem, že to doposud vypadalo jinak. Podsvětí. Kdysi dávno bych toto místo nazval druhým domovem, ale jak už jsem se předtím zmínil, začal jsem si díky ní uvědomovat spoustu věcí a přistoupil na fakt, že domov bude pro mně tam, kde bude ona. Jestli mně to děsí? Ano, opravdu neskutečně. Ze svých myšlenek jsem však vyrušen a vlastně jsem i vděčný tomu narušiteli. Nemůžu si teď dovolit zoufat. Musím být připraven. Boje schopný. Artemis teď potřebuje toho zmetka, kterým jsem býval. ”Tak ať počká. Kdyby tehdy nezdrhl, tak bych nemusel čekat.” Pronesu vážně a tvářím se, jako kdybych nepotřeboval zoufalou pomoc od strýce a vůbec mi na ničem nezáleželo. Občas je to lepší nahodit pokerface a tvářit se, že vám všechno patří. Prohlédnu si kritickým okem Charóna. ”Změnil ses.” Konstatuji suše. Všichni jsme se změnili jen, co je pravda. Staré časy už jsou dávno pryč. A bude lepší, když to tak zůstane. Na to jeho stěžování jsem nic neměl. Odolal jsem nutkání mu říct i to, aby zmkl a přestal kňučet, jako zmlácený pes a postavil se tomu jako chlap. Nechtělo se mi totiž mluvit a to předtím byly pouze zdvořilostní fráze. Což ovšem pochopil jinak. Místo odpovědi na něj namířím zbraní, která opravdu krásně sedne do ruky. Sice vím, že je určená na opeřence a střílet z ní na něj by bylo plýtvání nábojů. Ale jestli ještě bude v tomto pokračovat, tak ho naučím tančit. ”Hovno ti je potom. Nemám čas ztrácet čas, takže mně zavezeš nebo mám vyzkoušet zda se tam dostanu bez tebe?” Stále na něj mířím. Musí mu tedy být jasné, že pokud bude dále pokračovat v stejném duchu, tak to pro něj nebude ani trochu dobré. |
| |
| Probuzení se jak po velmi dlouhém snu ~Athéna~ Otevřela jsem oči a okamžitě je zavřela. Pálily mě. Navíc jsem měla neodbytný pocit, že se něco stalo, ale nemohla jsem přijít na to, co. Posadila jsem se na kraj postele a rozhlédla se. Malý byt, tak akorát pro jednoho. Skříně polepené nálepkami, zdi už dlouho nikdo nemaloval. Cítila jsem zvláštní pach, který se pojit s ubytovnami. Ubytovna! náhle mi svitlo. Byla jsem na ubytovně a čeká mě práce. Jo, práce v ZOO. Ale nestarám se o zvířata. Ne. Tak proč pracuji v ZOO? Člověk, proběhlo mi hlavou a já si vzpomněla, že sice pracuji v ZOO, ale ne jako pečovatelka, ale jako ošetřovatelka místních zaměstnanců. Nedávno jsem nastoupila, žiju na ubytovně a vydělávám si na živobytí. * “No, jiná výmluva, proč by dneska už nemusel být v práci, mě nenapadla,“ přiznala jsem se. “Byl trochu roztřesený, ale nedivím se mu.“ Ve chvíli, kdy jsme si podaly ruce, jsem to ucítila a to samé pocítila i Annabeth. Prozření, poznání. Najednou jsem přesně věděla, kdo naproti mně sedí a ona to věděla taky. “Athéno?“ pozvedla jsem obočí překvapeně. Jestli jsem to čekala? Ne. Jak moc velká náhoda by to musela být, abych v práci potkala jiného boha a ještě navíc z řeckého panteonu? Vzpomněla jsem si na sochy vyobrazující Athénu v její původní slávě. Kdy jsem naposled potkala boha? V hloubi jsem cítila, že bych na tuto otázku měla znát odpověď, ale nedokázala jsem si vzpomenout. Athéna je první. Jo, nikdy předtím jsem žádného boha nepotkala. Myslela jsem, že většina z nich je dávno pryč a já zůstala sama. Najednou jsem cítila štěstí. Naproti mně seděla má sestra, má přítelkyně. |
| |
| Na pokoji ~Thór + Nárvi a Hela~ Nárvi byl jednoznačně fascinován velkou televizí. Měl představu, že to je spíš doména bohů než obyčejných smrtelníků, ale doba se změnila. Rty mu stále zdobil pobavený úsměv. "Mohl bys potom zase pustit ten film s tebou?" zazubil se, když si přebíral ovladač, aby si jej mohl prohlédnout. Čísla, rozhodně plno podivných čudlíků. Zkusmo jej namířil na Thóra a něco zmáčkl. Nic se nestalo. Tak nic, pomyslel si. "Dobře," přikývl Nárvi. A kde..." Thór se choval jako starostlivý strýček. Jeho synovec odložil ovladač a podobně jako on se vydal na průzkum apartmánu. Cítil se jako ve Valhalle nebo rovnou v Ódinově síni, kde byl vždycky dostatek světla, čisto a veselí. Najednou se mu zastesklo po domově. Už si skoro nepamatoval tvář matky ani otce, ale v jeh mysli utkvěla jedna jediná vzpomínka. Tvář jeho bratra měnící se do vlčí podoby a následná pronikává bolest. Otřásl se. Hela byla stejně zvědavá, i když provozovala spíš horskou turistiku. "Díky," převzal si od strýce župan a vydal se do koupelny. V hloubi duše jej něco tížilo. Něco, co nedokázal správně zařadit. Tohle pro něj bude dlouhá sprcha. Malá Hela se Thóra chytla za ruku a udržovala s ním krok. Přitom se potutelně smála a sem tam si poskočila. Po původní šílené Hele nebylo vidu ani slechu. Byla pryč. Pro všechny možná štěstí. Pokud by vyrůstala v úplné rodině, byla by na tom jinak? To se dozvíme až za několik let, pokud se tedy Loki se Sigyn uráčí přijet, ale z Evropy to byl dlouhý let a nikdo by se nedivil, kdyby tu byli až zítra. V lednici se nacházely základní potraviny a chlazená minerálka. Mohl jsi udělat jednoduchý sendvič a nechybělo zde mléko. Alkohol v lednici nebyl. Ve skříňce vedle jsi našel kávu a různé druhy čajů. Rychlovarná konvice stála na ni. Co se týkalo odění Hely, tak jedině do velkého ručníku nebo i do županu. Ztrácela by se v něm, ale pokud bys na ni dával pozor, nepobíhala by tu nahatá, i když u malých holčiček se to tolik nebere. Navíc během koupání jsi zjistil, že miluje vodu a po koupání zůstala potopa. Nárvi vylezl ze sprchy oděný do županu. Došel k tobě, když ses zrovna díval na televizi. "Ty's byl už ve sprše?" podivil se. "No, pohlídám ji," sedl si vedle tebe a vzal si sestřičku na klín. "A můžeš prosím..." pokynul k televizi. Bylo ti jasné, co chce pustit. Poslíček s katalogem přišel v době, kdy ses oplachoval vodou, takže se o to postaral Nárvi. Na prohlížení počkal na tebe, protože celou dobu zaujatě sledoval film. Musel se vždycky ušklíbnout u herce, který hrál jeho otce. Pamatoval jsi ho úplně jinak. Tady byl... no, takhle si svého otce dávno nepředstavoval. |
| |
| Animae fidelium "Ach tak," přikývla jsem a krátce se na rudovlásku usmála. "Ani já ne - na druhou stranu jsem ráda, že se mu nestalo nic horšího." Když jsem se dotkla konečky prstů její ruky, projela mou elektřina, jako kdyby do mě uhodil blesk. Hlasitě jsem vyfoukla vzduch, který jsem držela v plicích a který začínal nepříjemně pálit. Zírala jsem na ní s očima na vrch hlavy. Athéno? Nepohnula jsem se, zírající na jemnou pokožku své společnice. Hlava mi vířila myšlenkami, které se objevovaly a zase mizely jako při záplavách. "Artemis?" odpověděla jsem mdle. Nedokázala jsem se uklidnit, což u mě nebylo obvyklé. Skoro jsem ani nemrkala. Jak dlouho jsem neviděla jiného boha? Dlouho. Příliš dlouho. Zamrkala jsem a pak se na ni hřejivě usmála. Oči mi zjihly. "Tak tohle rozhodně JE milé překvapení. Co tu... co tu děláš?" |
| |
| V mysli raněného štíra ~Seth~ Petet nepatřil mezi ty, co by lhali. Štíři lhát neuměli. Proto mluvili v hádankách nebo vyzrazovali jenom to, co dotyčný potřeboval slyšet. Na jednu stranu to byla dobrá vlastnost, u které jste si mohli být na sto procent jistí, že vám nezalžou, ale na druhou stranu mysl si dokáže sama vydedukovat zbytek pravdy a skončit úplně s jiným závěrem. Poušť odrážela Petovu náladu. Při hlubokém zamyšlení byla klidná a dokonce vítr ustal. “Nevím,“ řekl nakonec a v očích mu šla vidět beznaděj. “Andělé dokážou být velmi vynalézaví,“ zvedl hlavu a sledoval Setha zpod svého obočí. Vítr se opět vrátil. “Nabídnou milodary, pro které by si nejeden nechal uříznout ruku a pokud nejsou přijaty, jejich druhá nabídka není už tolik lákavá,“ rozhlédl se kolem sebe. Snad doufal, že se někdo objeví. Byla to jeho mysl a každý si tam může tvořit, co chce. Mohl sis být jistý jedním. Kdyby byl Petet při plné síle, nestála by tu jen pustá poušť. Možná nakonec bylo dobře, že byl raněn. Kdo ví, jestli by projevil důvěru. “Sethe,“ ozval se nakonec Petet, “jsi v nebezpečí. Na jednu stranu chápu, proč’s jejich nabídku přidal. Na druhou stranu jsi Seth. Chceš přežít a klidně s tím potopíš i ostatní,“ zvedl ruku, pokud jsi chtěl něco namítnout. “Zatím Her-Urovi nic říkat nebudu. Jsi až v příliš riskantní situaci, ale,“ zvedl ruku a hodil tvým směrem zlatou minci, na níž byl vyobrazen štír a na druhé straně v hieroglyfech Petovo jméno, “pokud tě zkontaktují, řekni jim, na co jsi tady narazil. Nelži. Poznají to. Pak použij minci,“ ukázal na ni. “Stačí ji silně stisknout v rukou a opět se objevíš tady,“ ukázal kolem sebe. Počkal si ještě na tvou odpověď a pak tě opět pohltila tma místnosti. |
| |
| Přes řeku Styx ~Áres~ Namířená zbraň mluvila za vše a nebylo třeba k tomu dodávat manuál, co je třeba, aby kohoutek zůstal na svém místě. Charón zmlkl, ale v očích mu stále hrály plamínky pobavení. Bohové jsou někdy blázni. Hlavně ve chvílích, kdy se koukají do hlavně zbraně. Zabít by je dokázalo máloco, ale čekat, než se opět dostanou do životního cyklu smrtelníků je taky otrava. Loďka se pomalu přibližovala. Houpala se na nízkých vlnách řeky, jejíž voda připomínala spíše olejovitou tekutinu. Přidržel člun u sebe a počkal, až nastoupíš. Bylo by snadné jej převrhnout a nechat tě zmizet pod hladinou. Zapomnění umí být krásná věc. Hlavně pro někoho, kdo trpí žalem po ztrátě své milované. Charón naskočil, jakmile ses usadil a začal tahat za lano. Pevně rozhodnut, že se s tebou už bavit nebude, mlčky překonal celou šíři řeky. Počkal, až se dostaneš na břeh a pak zmizel v závanu černé mlhy. Ticho v téhle chvíli bylo ještě tíživější. Kdysi přeplněné podsvětí zelo prázdnotou. Už od řeky jsi viděl Hádův palác. Jen se tam dostat. Zaslechl jsi známý skřek fúrie, kterou jsi už jednou potkal. Blížila se k tobě a obrovskými kožnatými křídly máchala a vířila kolem sebe prach. Když přistála na zemi, změnila se v nádhernou hnědovlasou ženu. Byla to Alecto. “Můj pán tě očekává,“ lehce se uklonila a rudé rty se zkřivily do úsměvu. |
| |
| Setkání dvou bohů ~Athéna~ Seděla jsem naproti Athéně a nemohla jsem uvěřit, že je to právě ona. Další bůh a dokonce z Olympu. Stále jsem však měla pocit, že je něco špatně, ale nedokázala jsem si vybavit co. Jen jsem tam tak seděla a civěla na ni, dokud nepromluvila a nevytrhla mě z mého záseku. „Já,“ na chvíli jsem uhnula pohledem a rozhlédla se kolem. Vše kolem bylo zároveň známé a cizí. Nedokázala jsem vysvětlit proč, „potřebovala jsem trochu změnu, ale tebe jsem tu opravdu nečekala,“ řekla jsem nakonec a usmála se. Chytla jsem ji pevněji za ruku. „Už jsem myslela, že všichni…“ nedořekla jsem to. Pak jsem si vzpomněla na sen, který jsem měla a přinutil mě usnout proti mé vůli. „Taky se ti zdál ten podivný sen? Myslela jsem, že už to je všechno za námi.“ Neodbytný pocit, že je něco špatně, mě stále neopouštěl. Mluvila jsem a přitom v hloubi věděla, že tohle nejsem já. Ale jak mohla Athéna poznat, že je se mnou něco špatně, když jsme se tak dlouho neviděly a já se chtít, nechtíc změnila. Ta, kdysi divoká Artemis, byla dnes ženou, která dokonce přivykla na přítomnost mužů a neohrnovala nad nimi nos. Každý z nás se změnil. Dokonce jsem mohla i na Athéně vidět jisté změny v jejím chování. To už jsme tolik polidštili? Muž, byl tu jeden muž, zaslechla jsem tichý hlásek, ale ihned jsem jej zahnala. Nebyl důležitý. Určitě ne. |
| |
| Corvo quoque rarior albo Zhluboka jsem se nadechla, abych vyhnala z očí slzy, které jsem cítila, že se tam tlačí. To vůbec nebylo jako já! Na druhou stranu vidět Artemis, vidět dalšího z bohů... Nevěděla jsem jestli jsem ráda, nebo se mám bát. Tohle přece nemohla být náhoda, nebo ano? Nevěděla jsem co říct. Tolik otázek, které se mi honily hlavou. Kde byla celá ta léta? Jak žila? Jak se cítí. Místo toho jsem ze sebe dostala jenom: "Tak ráda tě zase vidím." Není mrtvá. Nemohla jsem tomu uvěřit. Když mi řekla o tom, že chtěla změnu, zasmála jsem se. "Sychravý Edinburgh je rozhodně změna oproti jasným plážím Řecka," poznamenala jsem tiše a zasmála se. Tlachala jsem jako nějaká babka - jako obyčejný člověk. Kam se poděla ta Athéna, která pomáhala Epeiovi postavit Trojského koně? "Omlouvám se, jsem ještě pořád v šoku z tvé nečekané návštěvy. Ano, zdál se mi stejný sen. Od té doby se dějí samé divné věci. Slyšela si o té události na kolejích?" na okamžik jsem se odmlčela. "Ta událost" by se taky dala popsat jako "masakr". "Myslíš, že je nás víc?" zašeptala jsem. Myslela jsem že jsme byli rozprášeni. Dlouho, celé roky. Když ale vidím Artemis, když s ní mluvím, něco mi říká, že by to tak být nemuselo. Zase ve mě hoří oheň naděje. |
| |
| Za strýcem - přes řeku Styx Ignoroval jsem jej. Je zbytečné bavit se bláznem, kterým se očividně stal. Vlastně i já sám jsem svým způsobem blázen, když se to vezme kol a kolem. Jsem ten nejhorší z nejhorších bláznů, protože jsem se zamiloval. Smutně se pousměji a věnuji pohled řece. Na jednu stranu by to bylo opravdu krásné. Zapomenout. Nic by vás nezužovalo a netrápilo. Jenže tu jsou věci, které mne ženou dál. Které chci ještě zažít a mnohem více než je. Zajímalo by mne, jak to skončí s Artemis. Zda to bude chvilkové vzplanutí a poté půjdeme každý svou cestou. Nicméně kdyby to snad bylo, byl bych teď tady? Byl bych po zuby ozbrojený a žádal o pomoc svého strýce? Nejspíše ne. S určitou pravděpodobností bych si našel jinou, která by mne obšťastnila. Zvládla by mne vůbec nějaká další udělat šťastným? Obávám se, že ne. Toužím totiž prožít víc takových nocí, jako byla ta v hotelu. Toužím se vedle ní probudit, udělat jí snídani, znova jí políbit, usínat s ní a mnohem víc. Zatraceně. Kde se to ve mně bere. Zatřepu hlavou. Nostalgickou náladu si teď nemohu dovolit. Sice bych Podsvětí v dávných dobách byl schopen nazvat domovem, ale to už je opravdu hodně dávno a teď je teď. To, že mne Cháron neshodil při první příležitosti do řeky neznamená, že není potřeba být ostražitý. Neskonale jsem uvítal pevnou půdu pod nohama, když jsem se dostal na druhý břeh. Věnoval jsem převozníkovi pohled a pokynutím hlavy i pozdrav. Teď se jen dostat do paláce. S tím jsem začal hledat cestu nebo cokoliv jiného a jako kdyby na zavolanou se tu zjevila fúrie. ”Alecto. Sluší ti to.” Neodpustil jsem si zdvořilostní frázi. ”Ah, skvělé. To mne opravdu těší.” Oplatím jí úsměv. V této podobě se na ní opravdu dalo příjemně koukat. Úsměv jí sluší. ”Dlouho jsem tu nebyl, pověz mi drahá, jak se dostanu do jeho paláce? Nebo se schůzka koná jinde?” I přestože jsem spolu vedli poměrně klidnou řeč, jsem svou ruku položil k pasu, kde odpočívaly mé zbraně. Možná jsem maličko paranoidní. Ten pocit být ozbrojený je opravdu příjemný. Zvykl jsem si na zbraně. A tato doba má opravdu skvostné, co si budeme vykládat. Pozorně jsem sledoval svou společnost a čekal, co mi pěkného poví či snad mne za strýcem i dovede. Proč by tu jinak byla? |
| |
| Kdyby jenom sen ~Athéna~ Svým způsobem mě sychravé počasí vždycky lákalo. Byla jsem lovec a často jsem se plahočila provlhlými lesy a cítit na tváři chladný poprašek mrholení mě vracelo do starých časů. Jak moc jsem si přála, aby tohle všechno byl jenom zlý sen a k tomu se přidal další slibující nám návrat starých časů a zároveň závod, kdo tam bude dřív. Pokud byl mířen na všechny bohy i mimo náš panteon, pak jsem se bála jednoho. Co když padne do špatných rukou? "V pohodě," usmála jsem se. Taky jsem z toho byla paf a pocit, že ona není první bůh, kterého jsem poznala, jsem zahnala. Nemohlo tomu tak být. Na setkání bych si určitě pamatovala. "Ve zprávách cosi zaznělo," přikývla jsem, a pak se zamyslela nad její otázkou. "Vše je možné. Jsme tu my dvě, tak proč ne někdo jiný? Jen, co když jsme jediné dvě, které přežily pád Olympu?" tahle myšlenka se mi nelíbila. "Chtěla bych najít ten artefakt a vrátit vše tak, jak bylo." Chceš jej zničit. Další vtíravý hlásek mi zazněl v hlavě a já jí zatřepala. "Jak dlouho tady už jsi?" |
| |
| Jsem tvůj strejdaaa ~Áres~ Alecto přejela červeň přes tváře a zamrkala. "Od tebe to vždy potěší," s vrtivým pohybem zadečku se rozešla k paláci. "Trochu se to tu změnilo," v jejím hlase jsi zaslechl náznak zlosti, "takže musíme trochu jinudy, ale jinak na tebe čeká v paláci ve svém honosném trůně," zachichotala se. Fúrie měla pravdu. Když jsi tu byl naposled, k paláci vedla víceméně rovná cesta a nyní? Všude okolo se nacházelo mnoho trhlin, a když ses k jedné přiblížil, cítil jsi z ní prudké teplo. Jednou tě Alecto musela chytnout a stáhnout k sobe, protože se pod tvou nohou probořil kus skaliska. "Opatrně," byla u tebe blízko stejně jako tu noc Artemis. "Pokud chceš pomoct své rusovlasé, pád do žhavých hlubin by ti nepomohl," nezáleželo, jak to ví. Cesta zabrala více času, než by bylo libo, ale nakonec jste dosáhli brány paláce. Tedy alespoň toho, co z ní zbylo. Zůstaly z ní pouze zbytky na masivních pantech a tříšť všude kolem. Alecto opatrně našlapoval a vyhupkala nahoru po schodech. Pak se na tebe otočila. "Dál už trefíš?" zeptala se. Palácem jsi šel sám. Chodby zely prázdnotou a temnota v nich sídlící tě tlačila na plicích. Nehořela ani jedna pochodeň a dokonce zdi vypadaly jako po zemětřesení. Cesta do trůnního sálu byla jednoduchá. Přímá a tam na tebe čekal tvůj strýc s jednou nohou ledabyle přehozenou přes opěradlo. "Vítej synovče, v mém rozpadajícím se domově." |
| |
| ~Artemis~ Měla jsem ráda slunce a teplo, slanou vůni moře. I já si zvykla na sychravé počasí, které mělo své kouzlo, stříbřitý všudypřítomný déšť, který mi přirostl k srdci. Nikdy jsem ale nezapomněla a nikdy jsem nepřestala toužit potom vrátit to, co bylo. Mír a klid, učit se a učit jiné, darovat lidem moudrost, pomáhat jim být lepšími. Ztratila jsem spoustu iluzí, které jsem tehdy měla. Život mezi lidmi mne změnil. Jestli k lepšímu, to neposoudím. Ani nechci. Vděčně jsem se usmála. Připadala jsem si jako v Jiříkově vidění, rozhodně ne jako sebejistá vůdkyni, kterou jsem byla jindy. Vidět Artemis zde… rozhodla jsem se, že si mohu odpustit trochu slabosti. Koneckonců, po těch letech jsme si to obě zasloužily. „Myslím, že to byla moje vina,“ řekla jsem tiše a pak si povzdechla. Myslím? Ne, nemyslím. Vím. „Totiž, ne, že bych je zabila já… ten útok byl vedený na mne.“ osvětlila jsem. „Nějaký stín, něco… někdo po mě jde. A je dost možné, že půjde i po tobě.“ varovala jsem. Přikývla jsem. Jistě, když my dvě, proč ne kdokoliv jiný? „Pak je na nás abychom hrdě nesly jeho odkaz,“ řekla jsem vzletně, ale ani mě to neznělo příliš upřímně. V hlase mi zněly obavy, které by tam být neměly. „Bojím se toho,“ přiznala jsem nakonec, lidsky, tiše. „Jsi první, koho jsem poznala za spoustu let.“ „I já,“ souhlasila jsem s jejím plánem, ovšem upřímně. Opravdu jsem ho chtěla najít. Opravdu jsem toužila po tom obnovit naši slávu a sílu. Ne, že by byl můj život nyní špatný, to v žádném případě. Ale… ale. Její otázka mě zmátla. „Tady jako v Británii, nebo tady jako v zoo?“ ujistila jsme se raději. |
| |
| V podsvětí u strýce ”Já myslím, že víc než trochu.” Porozhlédl jsem se kolem. Byl na to strašný pohled. Neměl jsem však čas se tím zabývat a zbytečně se vztekat. Na všechno jednou dojde a já si tu chvíli náležitě užiji, až budu nohou stát na těch jejich hubených krčcích a poslouchat to slastné praskání, když jim budu trhat křídla. Ta skvostná představa jednomu vykouzlí úsměv na rtech. Honosném trůně. Mohl jsem tušit, že ten jeho trůn přežije naprosto všechno. Úsměv mi z tváře nezmizel při té myšlence. Vydal jsem se tedy za Alecto a byl rád za její přítomnost, neboť bych málem Artemis neměl jak pomoci. Blízkost jejího těla mi na malou chvíli vyrazila dech. Stačilo by se k ní natáhnout a vtisknout jí polibek, ochutnat její rty a zapomenout. Jenže měla pravdu, byl jsem tady kvůli rusovlasé bohyni, která se mi dostala pod kůži až tak děsivě natolik. Sama Afrodita by jí záviděla, co za cit se ve mně probudil. Pochopitelně jsem bohyni lásky svým způsobem miloval, ale nebyl jsem jí věrný, stejně tak jako ona nebyla věrná mně. Nemluvě o tom, že jsem nebyl věrný žádné ženě, se kterou jsem si vyměnil ten hloupý lidský slib. Nebyl bych zřejmě také rozhodnutý kvůli jedné lásce projít světa kraj, abych jí našel. Nemluvě o tom, že kdybych se ocitl v tak těsné blízkosti, jak před chvílí, tak bych si nepohrával s myšlenkou, jaké by to bylo, avšak jednal bych. Nezáleželo jak věděla o tom, že jsem tady za účelem zachránit svou rusovlásku, neboť jsem byl překvapen svými myšlenkami a rozhodnutím. Na její otázku jsem pouze kývl hlavou. Kráčel jsem rovnou a neohlížel se zpět. Nemůžu si dovolit ztrácet čas. Už tak přemýšlím nad zbytečnostmi, které pouze roztěkají mysl. Potřebuji se soustředit. Což potvrzovala i cesta palácem. Nehostinná a temná. ”Koukám, že rekonstruuješ.” Konstatuji suše. ”Jistě víš z jakého důvodu jsem tady. Přejděme prosím k věci.” Začnu. Nechce se mi zbytečně debatovat, když je možné, že teď ti okřídlenci ublížují mé drahé. Ta představa mně dohání k naprostému šílenství. Vím, že je to bohyně lovu a bohyně Měsíce, žena, která se o sebe dokáže postarat. Což mi také sama ukázala, tím jak statečně bojovala. Jenže polidštil jsem a je povinností mužů chránit své ženy. Neuspěl jsem, když mne nejvíce potřebovala a nebyla schopná se bránit, dostala mně banda létavců. K čertu. Tak rád bych do něčeho či někoho praštil. A to nemluvím o tom, jak mi bylo proti srsti to, co mám v úmyslu udělat. ”Chci tě požádat o pomoc.” |
| |
| Je to jinak ~Athéna~ Byla na tom stejně jako já. Strach sžírající naše myšlenky, že bychom zůstaly samy. Athény jsem si vždy vážila, i když nebyla tak divoká a zbrklá jako já. Takhle to bylo alespoň kdysi. I nyní jsem na ni mohla pozorovat, že se bezhlavě nevrhla na záchranu sov. Přijala pomoc od smrtelníků, což mě se kdysi příčilo a každá urážka mé maličkosti snesla na smrtelníky můj hněv. Uvědomila jsem si, že jsem se nezeptala přesně. Pokrčila jsem jen rameny. "Británie, ZOO, záleží na tobě," ušklíbla jsem. "Já moc nikde neposedím. Stále cestuji, i když tady to je pro mě spíš pauza," která se týkala právě artefaktu. Nemáš tu co dělat! před očima se mi mihl obraz muže s tmavými vlasy a přísným pohledem. Lehce jsem sebou trhla, ale ve stejnou chvíli někdo shodil na zem tác. Uvažovala jsem, zda jí to říct teď nebo až potom. Najít artefakt bylo pro nás zásadní. Chtěla jsem zpět svůj domov a svobodu. Znamenalo by to vrátit se ke starým kořenům panenské lovkyně? Opět bych na sobě měla šafránový, rudě lemovaný oděv? "Možná vím, jak se k artefaktu dostat," rozhodla jsem se, že se s Athénou podělím o to, co vím. "Je to i důvod, proč jsem tady," lehce jsem se pousmála. "Do dneška jsem zůstala u toho, čím jsem vždy byla," pousmála se, "lovkyní, i když jsem se zřekla toho, aby kolem mne byly jenom ženy. I muži mají své výhoda. Říkáme si Měsíční poslové a možná jsi o nás četla v kronikách nebo legendách s vůdkyní, kterou upálili za kacířství," uchechtla jsem se. "Ale to je teď vedlejší. Mí druhové našli informaci, že tady v Edinburghu, přesněji ve starém městě, se nacházejí staré katakomby, které tu zanechali Římané. Jenže nevím, kde se vchod přesně nachází a tak mi nezbylo nic jiného, než si tu nějakou dobu pobýt a našla jsem inzerát, že hledají ošetřovatelku v ZOO, tak jsem to vzala," dokončila jsem. |
| |
| Žádáš mě o pomoc? ~Áres + Hádes~ "Mrzutý až do posledního dechu," ušklíbl se Hádes a narovnal se. "Dokonce i v Podstvětí, ze kterého budu muset odejít, jinak se mi sesype na hlavu," rozhodl se, že sedět v trůnu v tuhle chvíli nemá cenu a postavil se. Byl to Hádes. Vyhnán do Podsvětí, kde měl sice vládnout, ale co je to za vládnutí, když jediné, co musíte dělat, je sledovat davy srocující se pod nohama Kerbera, který bedlivě střežil, jestli branami neprojde někdo živý. A teď tu nebylo ani to. Pusto a prázdno. "Ovšemže vím, co po mě chceš, synovče," mávl rukou a ve vzednuvší se kouli mlhy jsi zahlédl obraz sebe a Artemis, jak bojujete v nemocnici. "Unesli ti tvou vyvolenou," poslední slovo řekl s lehkou nadsázkou. Mlha se rozplynula, když jí bůh podsvětí prošel. "Najednou mě žádáš o pomoc?" otočil se k tobě čelem a na rtech mu hrál pobavený úsměv. Pak zvedl ruce, pokud jsi chtěl něco říct nebo nedejte bohové, jej praštit. "Pomůžu ti, ale pod jednou podmínkou," skřížil ruce na prsou. Někde v dáli zaznělo puknutí a ze stropu se snesla sprška prachu sutě, "až svou krasotinku získáš zpět, přivedeš mi zpátky Kerbera. Platí?" natáhl k tobě ruku a čekal, zda to příjmeš. Nezdálo se to složité, ale Hádes je Hádes. CO jsi byl schopen obětovat pro Artemis? |
| |
| V bezpečí, v sídle kočičím ~Bastet~ Teď s Bastet po boku se ve mně probudil smutek snad ještě silnější, než doposud. Tolik jsem si přála, abychom mohli být zase v Egyptě, který by stále zářil ve své plné síle majestátnosti. Kočičí bohyně se rozhodla přizpůsobit se společnosti a vzít na sebe lidskou podobu. Vůbec mě nepřekvapilo, že je nahá. Nikdy se za své tělo nestyděla. Nikdo z nás. Nebylo neobvyklé, když jsme se sešly a společně užívali odpočinku v prostorných lázních. Tedy ve společnosti bohyň samozřejmě. „Ovšemže jako bohyně jsem si nemohla jen tak vlčit jako on, ale tady jsem tomu asi přišla na chuť.“ oplatím žertem. „Nemohu jinak, než souhlasit.“ přikývnu posléze a pomůžu Iseut na nohy. Opět jí podepřu tak jako při našem nedávném úprku a následuji Bastet se štírem – další připomínkou již neexistujícího domova. Měla bych se sebou vážně něco udělat…takovou nostalgií snad nikdo ani trpět nemůže. Přemýstění dopadlo dobře a za chvilku jsme se ocitli v bezpečí, kde ze mě konečně vše opadlo. Alespoň prozatím. Místnost zaplněná chlupatými čtyřnožci. Nic jiného jsem snad ani nemohla čekat. Jejich zvědavé oči se na nás upíraly jako drahokamy nejrůznějších barev. Nesměle jim zamávám. Přes kočky nejsem vážně odborník. Vlastně mi uhynul i kaktus „Víš Bastet, lidé mají několik výrazů pro osoby takhle obklopené kočkami…měla by jsi se nad sebou zamyslet, pokud chceš někdy nějakého smrtelníka okouzlit.“ rýpnu si tentokrát já. Překvapeně sebou trhnu, když se cosi otře o mé lýtko. Možná jsem čekala nějakou příšeru z očistce? „Ahoj čičí.“ sehnu se pomalu k vrnící potvůrce, abych jí mohla podrbat mezi ušima. Poté zkřížím ruce na prsou a pozoruji scénku s Iseut a štírem. „Kdybych věděla, že by mě ošetřoval on, tak bych se snažila utržit více ran.“ uchetnu se, když Befen s Iseut opustí místnost. „Ještě řekni že je Horus za tímhle vším?“ vykulím překvapením oči. „Koukám, že věci se dali do pohybu ještě dávno před tím vším…“ přemýšlím nahlas, ale moc mi to díky únavě nejde. Nakonec i mě Bastet vyvede ze svého soukromého zvěřince. „Vážně se musíš zamyslet.“ zhodnotím poté, co se přede mnou zjeví další místnost s aurou kočičiny. Padne jedno z mých momentálně nejoblíbenějších slovíček. „Že váháš.“ vyhrknu neprodleně, než si však uvědomím, že mě stihla i urazit. „Chtěla bych vidět Tebe po běhu v Očistci, jak krásná a voňavoučká by jsi byla, Čičino.“ Ušklíbnu se na ní jako vždy, když si mě někdo dobírá. Nakonec to završí nabídkou. Chvíli váhám ale její přítomnost je tak příjemná. Hřejivá, jako písky Sahary a ač jsem se poslední dny plahočila s andělou a jeden by čekal, že si ráda sama odpočinu, sama jsem být nechtěla. „Jak jsi řekla…potřebuji nutně koupel a záda si sama neumyju.“ mrknu na ní vesele. „Navíc by jsi mohla využít času a říct mi, co se tu vlastně děje. Vypadáš, že toho víš víc, než já i když to asi všichni.“ dodám a napřáhnu ruku do prostoru. „Veď mě. Vstříc teplým vodopádům.“ zasměji se trochu zdrchaným způsobem. Nelze slovy vyjádřit, jak moc se těším na spánek. |
| |
| In camera caritatis Pozorvala jsem Artemis a přemýšlela, obličej svraštělý stopou obav. Nepřipadala jsem si příliš jistě, jakkoliv v naší malé rodině jsem byla obvykle já hlasem rozumu. Jednou v životě, jenom jednou, jsem byla krutá. Zbytečně krutá, žijící ve jméně svého otce. Lituji toho dodnes. K čemu je moc stvrzená skrze strach? Lidé se od nás odvrátili bez ohledu na ni. Natáhla jsem se přes stůl a pevně stiskla Artemisinu dlaň, jako jakési uklidnění, gesto. „A víš, že… ani nevím? Jsou to desítky let…“ oči se mi trochu zamlžily oparem vzpomínek. „V zoologické jsem teprve krátce. Chtěla jsem… něco snadného. Být se svými sovami.“ vydechla jsem. Mohla bych nejspíš učit, řeckou mytologii, řečtinu, spoustu dalších věcí a nebo se sama vzdělávat, v umění, v medicíně, ale na co by to bylo? Když jsem sem přišla, dokázala jsem se stěží soustředit na to, abych si sehnala práci a bydlení. Na ambice nezbylo místo. Snad ani chuť. „Cestuješ?“ zopakovala jsem zvědavě a doufala, že má drahá kolegyně, o svém životě prozradí o trochu víc. Můj nebyl zajímavý ani pro mě samotnou, natož abych o něm mohla vyprávět jiným. „Ty…víš?!“ další z překvapení, které si pro mě připravila, mě málem omráčí. Cítím, jak se mi po těle zvedá husí kůže jako tlaková vlna. „Měsíční poslové?“ zopakovala jsem poněkud skepticky. Neslyšela jsem nic o žádných poslech, ale to ostatně bude důvod, proč jsem se s Artemis nesetkala dřív. Nehledala jsem, uvědomila jsem si náhle bolestivě. Nevěřila. „A upálili?“ zeptala jsem se zvědavě. Čekala bych, že vůdkyní byla právě ona a nezdála se, že by se jí někdo pokoušel zuhelnatět. Na druhou stranu, taky už to bylo pár set let. Člověk, tedy bůh, rozchodí leccos, když chce. „Katakomby říkáš…“ zamyšleně jsem zopakovala, už zase, zatímco jsem přemýšlela, kde by mohly být. Slyšela jsem o nich, což o to, nikdy by mě ale nenapadlo, že by mohly být důležité. Odříkaného chleba největší krajíc, říká se. „Něco jsem o nich zaslechla, ale nevím, kde mají vchod. Předpokládám ovšem, že v knihovně najdeme, co potřebujeme, možná i s mapou.“ navrhla jsem s úsměvem. |
| |
| V Podsvětí: Bohužel, je tomu tak. Nic jsem k tomu neřekl, ještě bych mu nahrál a pak bych ho musel praštit. To by mne s takovou mohl poslat do háje, místo aby mi nabídl pomocnou ruku. Nemám čas se pozastavovat nad stavem tohoto místa, i když je to škoda jak to s ním dopadlo. Měl jsem to tu rád. Uznávám. Cuknu s sebou, když nazve Artemis mou vyvolenou, i přestože se jedna od nadsázku, to zní zvláštně. Zatraceně. Co to se mnou udělala? Vždyť já tu pokorně prosím někoho o pomoc. To co vidím v odraze je připomínkou mého selhání. Věřím, že jsem tomu mohl zabránit a udělat víc. K čertu. K čertu se vším. V dávných dobách jsem byl obávaným válečníkem a teď… mně dostal zkurvený holub. Zatnu zuby, ruce stisknu v pěst. Mám na sebe vztek a strýc tomu ani trochu nepomáhá. Na jednu stranu jsem rád za to, že se vzpomínková mlha rozplynula. Na tu druhou, ten jeho pobavený úsměv. To jak si užívá to, že má trumf v rukávu. V představách už jsem mu jednu vrazil a poslal ho k zemi, abych po něm mohl skočit a mlátit s ním o zem. Nic takového se však neděje. Neboť mně zarazí jeho další slova, kde zní jako ochota sama a to poměrně zavání. Což je i následně potvrzené. ”Jsi nějak moc ochotný mi pomoci.” Začnu podezíravě. ”Nediv se mi, že se mi ti nechce hned podávat ruku a stvrdit tak dohodu. Obzvláště poté, cos nás tam nechal a utekl jako nějaký zbabělec.” Poslední jsem asi neměl říct, ale nemohl jsem si pomoct. Prostě to celé smrdí. ”Na rovinu. Jaký je háček?” Zeptám se. Vzhledem k tomu, že viděl, co se stalo v nemocnici s určitou pravděpodobností i viděl, co se děje s mou rudovláskou. ”Cos viděl? Co ti hajzlové udělali Artemis?” Neovládl jsem svou zvědavost v hlase, stejně jako naléhání a taky neskrývané obavy. Potřebuji vědět, co s ní je. ”Zatraceně.” Ať zodpověděl cokoliv, stejně jsem mu tu ruku podal. Ta ženská se mi dostala nehorázně pod kůži a udělám pro ní vše, ač to bude znamenat cokoliv. Zatraceně. |
| |
| Kočičí sprcha ~Ma'at~ "Tvé přání ti klidně mohu splnit," ušklíbla se Bastet na tvou poznámku ohledně Befena, který odnesl dost rozpačitou Iseut. "Nebo si o něj řekni. Je pouze pouhým štírem." Jemným pokynem ruky odehnala kočky do svých pelechů, i když po chvíli stejně vylezou a začnou si dělat, co chtějí. Kočky. Sice celý byt vypadal jako doupě koček, ale vůně tomu vůbec neodpovídala. Vonělo to zde po čerstvě nasekaném obilí těsně, než přijdou záplavy z Nilu. Bastet si to zde uměla velmi dobře zařídit. Hlavně kdo by ze sousedů strpěl kočičí ženu? Tolik koček snad ani v bytě být nemůže. Rýpání mezi bohyněmi bylo docela časté. Když se to vzalo kol a kolem, tak bohové byli spíše jako hravé děti. Nepotřebovali se ohlížet za sebe, co jejich jednání zapříčinilo, a mohli si dělat, co chtěli. Alespoň tehdy. Nyní musel každý z nich do rukou vzít zodpovědnost. Alespoň trochu. Koupelna byla dost prostorná a vykachlíčkovaná v kombinaci bílé a zlaté. Egyptský kněží by toto místo uznal jako chrám. Tentokrát ze sebe Bastet shodila oblečení klasickým způsobem a nechala jej pohozené na zemi vedle huňatého koberečku, který příjemně hřál. V prostorném sprchovém koutě se nacházela obyčejná sprcha a také rozložitá hlavová sprcha, která téměř zabírala celý prostor. Jakmile jste byly uvnitř obě dvě, Bastet zavřela skleněná dvířka a spustila příjemně teplou vodu. Pocit se velmi blížil dopadajícím kapkám deště. "Vše je v pohybu už velmi dlouho," začala Bastet, zatím co si užívala vodu stékající po jejím snědém těle. "Štíři už dlouho putují po Zemi a vyhledávají bohy.. kterékoliv," upřesnila. "Hórovým cílem je sjednotit všechny bohy a přimět je, aby se postavili Jemu," ukázala prstem nahoru. "Dokonce naverboval i pár andělů. Jednoho, tedy bývalého znáš," usmála se, počkala, až se otočíš a začala ti žínkou umývat záda. "Ne všichni souhlasí, ale to se dalo čekat. Známe se," zasmála se. "Například Matet je právě v Káhiře a dostala jsem od ní velmi zajímavou zprávu. Našla Thóra a spolu s ním Nárviho a Helu. Neznám jejich historii natolik dobře, ale určitě vím, že ten kluk Nárvi by neměl být mezi živými." |
| |
| Stále v hotelu Nárvi a Hela Nárvi je vážně milý chlapec. Dle všeho zažil dost nehezkých chvil, což mně opravdu velmi mrzí. Možná že sem se tenkrát svým blízkým měl věnovat více. Sakra, nebuď jak malý děcko.. Nečekal bych že si ty dva za tak krátkou chvíli tolik oblíbím. Že mi oba přirostou k srdci. Hela, dříve sem si na ni dával pozor i já. Byla to žena kterou sem moc v lásce neměl, ale uznával sem její moc. A teď je z ní malá holčička, která mi s oblibou rozcuchává vlasy a drží se mně za ruku. Loki nikdy nebyl moc ochranářský typ. Pokud sebou bude mít Sigyn, věřím že ona by se na rozdíl od něj o Helu a Nárviho postarat dokázala. Jen jestli by to tedy překousla, přeci jen, Hela není její dcera... Čím dál více ve mně roste zlost a chuť ztřískat nějakého dalšího anděla. Ale pokoušet se o něco podobného teď by asi vyvolalo jen více zmatku. Teď raději nic neplánovat, dokud tu nebude Loki.. Zmetek jeden, zajímalo by mně zda se aspoň zajímal co je v tom svitku. Prozatím sem tedy té malé uličnici udělal aspoň sendvič a nalil sklenici mléka. Já bych asi ani jíst nepotřeboval, ale nevím jak to je teď s ní když je malá. Tak či onak, po jídle následuje sprcha. Vím, byla to jen sprcha, ale vážně sem si to užil. Bavilo mně sledovat jak si Hela hraje, vidět jak je spokojená. Dal bych nevím co abych tu měl vlastní dceru. Trúd.. Tiše si povzdychnu, vytáhnu Helu ze sprchy, usuším ji a zabalím do ručníku. Pak si oba sedneme k televizi a čekám dokud není Nárvi hotový. "Je tu ještě druhá, kde se teď myla tady ta malá uličnice". Odpovím mu a s úsměvem pohladím Helu po stále vlhkých vlasech. "Jistě". Pousměji se a pustím jim ten film. Sám se raději nedívám, nechci aby mi to vracelo staré vzpomínky. Místo toho jdu teď do sprchy když jsou obě volné. Když se myji, tak přemýšlím o tom co se teď všechno děje. Co se děje mně.. Všechno to má určitě nějaký důvod, ale já nejsem z těch kterým by takové věci hned docházeli. Potřeboval bych více vodítek. "Sleduj znamení a najdeš ji". Něco podobného mi řekla Azrael než se vypařila. Sakra, samozřejmě že kdyby to šlo, tak jdu dle znamení a zkouším Sif najít. Udělal bych cokoliv abych znovu mohl cítit chuť jejích rtů, vidět její zlaté vlasy... Teď mi nezbývá nic jiného než to co sem dělal značnou část života, to v čem sem nejlepší. Bojovat. Po sprše si jen s velkými obtížemi rozčešu zamotané vlasy a doufám že je Hela nedá do stejného stavu. I když, tolik by mi to zas ani nevadilo. Umytý, usušený a zahalený v županu jdu za prckama. Posadím se vedle nich a nechávám je aby sledovali film, já se zatím dívám do toho katalogu a vybírám si nějaké oblečení. Nakonec je to tričko, tmavě modrá mikina, džínová bunda a obyčejné kalhoty odkaz. Nerad bych budil moc pozornosti, takže tu nebudu chodit ve smokingu. Nárviho nechávám ještě dívat na film a mezi tím ukazuji obrázky oblečení Hele aby si mohla vybrat co by se jí líbilo. Po ní je už pak na řadě jen Nárvi, ten si taky bude moci vybrat co bude chtít. Až budeme mít vybráno všichni, tak pokud někde poblíž nebude ten chlápek co katalog přinesl, zavolám na recepci že už máme vybráno. Také se rovnou zeptám Nárviho i Hely zda by nechtěli něco k snědku že tady v Egyptě nemají špatnou kuchyni. Já sám bych se spokojil s kebabem, nebo nějakou rybou. Případně tedy jídlo rovnou objednám a k tomu také lahev jednoho ze zdejších Egyptských vín, výběr nechám na nich. Poslední věc kterou bych chtěl by bylo ať pak pošlou tu ženu která tam byla při vstupu se mnou sem nahoru. Docela by mně zajímalo kde je Matet tak dlouho. Doufám že nešije nějakou levárnu... |
| |
| Plánování ~Athéna~ Cítila jsem se jak za starých časů. Dotek bohyně mě potěšil a musela jsem se usmát. Kdysi bychom se k sobě tak blízce nechovaly, ale dlouhá doba odloučení umí dělat divy. Možná bych třeba dokázala nenakopat zadek Áreovi. Kdo ví. Může se stát cokoliv. Za celou dobu jsem na sebe vzala bezpočet podob a upřímně? Docházela mi inspirace. Většinou jsem měla rudé nebo hnědé vlasy. Jednou jsem zkusila i bílé jako měsíc, ale stejně jsem si je nakonec přebarvila. "Knihovna," přikývla jsem. "To zní jako plán," zazubila jsem se a podívala se směrem, kde visely hodiny. "No, ale práce na nás nepočká. Co říkáš na to, až to tu doděláme, sejdeme se u východu a pak rovnou do knihovny nebo si chceš jenom někam sednout? Katakomby na nás počkat můžou." Ať už se Athéna rozhodla, jak chtěla, musela jsem se nakonec zvednout a dělat svou práci. Sice jsem tu neplánovala být dlouho, ale hrát na slušnou zaměstnankyni bylo součástí plánu. Víceméně jsem byla v malé pracovně, kde sem tam zavítal rodič s malým dítkem, které si odřelo koleno na průlezce, nebo jsem vyjela k někomu, kdo si vyvrtnul kotník. Zábava. Opravdu. V podstatě zbytek pracovní směny jsem prožila v nudě, a pokud jsem měla chvíli na to si sednout, vzpomínala jsem na staré časy. Natáhnout tětivu se šípem, zamířit a pustit. Byla jsem v tom dobrá. Vlastně nejlepší a i dnes jsem dokázala sestřelit srnku, aniž bych ji způsobila bolestivou agónii. Ale lovte v dnešní domě. Ručička se konečně přesunula na pátou hodinu a já vítězoslavně začala uklízet a patnáct minut na to jsem vyšla a zamkla za sebou. Byla jsem natěšená. Pokud se nám podaří najít něco ohledně toho artefaktu, můžeme zachránit náš panteon. |
| |
| Dohodnuto ~Áres + NPC Hádes~ Kdyby Hádovi Podsvětí nepadalo na hlavu, určitě by se hromově zasmál. S takovou se jen tiše uchechtl a přístup Área jej nijak nepřekvapoval. Nikdo mu nevěřil, a tak se nenamáhal dokazovat opak. Alespoň z toho měl dokonalé divadlo. "Proč musí mít všechno háček?" hrál dál svou hru, ale nakonec pokrčil rameny. "Je možné, že Kerberos se nachází níž, než se jsme teď," máchl rukou a opět se zvedl kouř a nyní jsi viděl praskliny napříč celým podsvětím. "Na povrchu by nepřežil. Nepatří do světa živých. Chvíli jsem si myslel, že by mohl být skrytý v Helheimu," uvažoval nahlas. "Ale ten zničehonic zmizel a já stále cítím, že ten čokl je stále naživu. A potřebuju ho tady, jinak Podsvětí zmizí." Zastavil se na stupínku. "Nevím přesně, co s Artemis udělali, ale je na povrchu. Dokonce vím, kde přesně, ale nejeví se, jako by se za tebou hnala. Možná ti dala kopačky synovče," ušklíbl se. "Co bude s tou dohodou, hm?" počkal si, a když jsi mu konečně stiskl ruku, zazubil se. Každý bůh potřebuje jistotu a ta jistota se ti vpálila do dlaně, za kterou tě držel. Sice jsi na ni nic neviděl, ale přesto si věděl, že tam něco máš. "Omlouvám se, synovče, ale potřebuju mít jistotu, že se pak neodvrátíš od toho, cos slíbil a navíc jsem ti propůjčil klíč ke dveřím, které tě dovedou tam, kam potřebuješ. Podmínkou je vždy projít Podsvětím. Ale dej si pozor," pustil ti ruku. "Opeřenci taky mají jeden z mých klíčů, a může se stát, že se dozví, kde jsi. Teď ti pomůžu a zakryju, kam míříš, ale pak to bude na tobě." Přešel ke zdi a pokynul na tebe, abys udělal to samé. "Polož označenou dlaň na zeď a mysli na Edinburgh. Možná pomůže pomyslet i na Artemis, aby tě do neposlalo úplně někam jinam. Jednoduché, že?" Sám položil dlaň na zeď a otevřel průchod úplně někam jinam. Pak jen počkal, až jej vytvoříš ty a projdeš. Když se dveře za tebou zaklaply, zavřel ty své a podíval se na Alecto. "Měl jsem mu říct, že si na něj nepamatuje?" Alecto pozvedla ramena. "Potom by to nebyla taková zábava, můj pane." "Máš pravdu," přešel k trůnu, usadil se, Alecto si sedla vedle jeho nohou a společně se dívali na Áreův příběh. * ~Edinburgh~ Minimálně ses dostal do anglicky mluvící země. Vyšel jsi ze zdi v docela rušné ulici, takže si tě skoro nikdo nevšiml a jediný, kdo na tebe překvapeně koulel očima, byl bezdomovec sedící hned vedle na novinách. Lidé kolem chodili rychle, auta jezdila v obou směrem a všude kolem stály výlohy obchodů. |
| |
| V hotelu ~Thór + Nárvi, Hela~ Hela šla po všem, co bylo barevné, takže si ji sám musel brzdit, jinak by si vybrala kytičkované šatičky s kytičkovanou čelenkou a to by v Káhiře moc nezapadala. Nakonec jsi ji vybral tílko s krajkovým přehozem, modré džíny a sandálky (odkaz). Do Egypta jako dělané a navíc Hela byla nadšená už jenom z představy, že na sobě bude mít krajky. Nárvi se trochu inspiroval tebou, protože sám netušil, co se nosí, a tak si našel komplet: černé kalhoty, bílé tričko a džínová košile. Celou dobu pokukoval po filmu a divil se, jak je příběh v něm překroucený. Věděl, že jeho otec nebyl synem dědečka. Takhle mu to znělo ještě absurdněji. Zvažoval, v jaké roli by tam byla Hela, kdyby se tam objevila. Hotel nabízel širokou škálu jídla, pití a alkoholu, takže sis mohl objednat cokoliv. Nárvi to zkusil, že by si dal medovinu, ale dle všeho mu stále nebylo osmnáct, i když nikdo si nebyl jistý jeho věkem. Teda spíše, na kolik vypadal. Matet se neukázala celý večer a nedala o sobě vědět. Hela usnula ve tvé náruči docela brzo a Nárvimu také začala padat hlava, takže oba dva byli uloženi v pokoji a ty's měl konečně čas sám na sebe. Víno, jídlo. Co víc si přát, ale stále tě pronásledovaly otázky. Jak dlouho bude Lokimu trvat, než se sem dostane a kde je Matet? Hrála to celou dobu na vás? Ať si chtěl nebo ne, nakonec jsi do postele zavítal i ty. *** Ráno tě vzbudilo klepání na dveře. Byl to kurýr s nakoupeným oblečením. Rychlík a hlavně bylo záhadou, jak to zvládl přes noc. Možná nějaký sklad. Kdo ví. Snídani dovezla pokojská asi půl hodiny na to a v té době už byla Hela živá a nadšená ze svého oděvu a riskovala, že si jej u snídaně zamaže. Nárvi byl nezvykle tichý. Najednou zazvonil hotelový telefon. Jelikož si jej měl nejblíže, zvedl jsi jej. "Thore?" byla to Matet. Asi bys jí něco chtěl říct, proč se neozvala, ale něco tě v jejím hlasu zarazilo. Zněl unaveně a vyprahle. Do toho se mísil její dech a hluk aut. "Zmiz z hotelu! Rychle, oni..." ozvala se rána. Znělo to jako střelba. "Sakra! Vypadni hned teď!" dál se už nedostala, protože musela upustit mobil a najednou bylo ticho. Nárvi vzhlédl. "Děje se něco?" |
| |
| Stále v hotelu - potíže Nárvi, Hela, - Matet Za normálních okolností bych Hele koupil co by si jen přála. Klidně i slona kdyby chtěla, sem přeci její "strýček", měl bych jí trošku rozmazlovat. Jenže tohle normální okolnosti nejsou, nechci riskovat že by budila moc pozornosti a tak nakonec vybereme vybereme něco, v čem by sem zapadla mnohem lépe. Osobně myslím že jí to bude moc slušet. Stejně tak Nárvimu, který moc kreativity neprojevil, ale i tak si vybral řekl bych docela dobře. Kdo sem abych zrovna já kritizoval jeho módní vkus? V takových věcech by se Loki vyžíval. Vážně doufám že sem dorazí brzy a že se o ně, o oba dva bude pořádně starat. Protože pokud by dopustil aby se jim něco stalo, asi bych mu zakroutil krkem. Když se Nárvi zmínil o medovině tak sem se musel zasmát. Připomnělo mi to doby kdy sem byl v jeho věku a sám sem ji pil po litrech. Těch rvaček a průserů kolik z toho bylo... Sám bych si s ním klidně připil, ale vím že pokud bychom měly medovinu, neskončilo by to dobře. A jakožto zodpovědná osoba bych teď měl na takové věci dávat pozor, tudíž sem mu řekl že medovinu si dáme jindy, až budeme na nějakém bezpečnějším místě. Po nějaké době sem si všiml jak na tom oba dva jsou a tak sem je uložil do toho pokoje napravo. Nechal sem však otevřené dveře abych případně slyšel kdyby se tam něco dělo. Sám sem se pak posadil, díval na televizi, jedl a popíjel. Víno nebylo chuťově špatné, ale i tak to nebylo ono. Neměl sem ten příjemně hřejivý pocit jako když někdo okusí jeden z pravých nápojů severu. Ale i tak sem měl aspoň něco u čeho sem mohl přemýšlet. Co já budu dělat dál? Loki, Matet... Sif. Tolik otázek a tak málo odpovědí. Skoro mně až z toho přemýšlení rozbolela hlava a tak sem vypl televizi a šel spát. Samozřejmě s tou dýkou u polštáře, nechci nic riskovat. V každém případě teď budu opatrný. Nemůžu si dovolit udělat nějakou chybu. Co to... Otevřu oči a zpozorním když uslyším klepání na dveře. Vstanu, dám si dýku zezadu za opasek a jdu dveře otevřít. Jen kurýr.. Uf.. To zvládl docela rychle. Nejspíše to měli někde uložené a nebo dělali co mohli aby to po městě sehnali. Tak či onak, oblečení převezmu a kurýrovi dávám za jeho ochotu dýško. Prvně pomohu obléci se Hele. Nárvi to zvládne sám a já taky. Sem docela rád že mám něco čistého v těch starých věcech by to byla hrůza. Nemluvě o tom kolik pozornosti sem musel upoutat když by mně někdo viděl v něčem potrhaném a od prachu či písku. U snídaně sem se snažil Helu trochu krotit a dával pozor na to aby se hned neumazala. Taky sem si všiml že Nárvi neřekl ani slovo a chtěl sem se zeptat co se děje. V té chvíli však zazvonil telefon. Kdo by to sakra mohl být? Vezmu sluchátko a s překvapením zjišťuji že je to Matet. Pochopitelně se chci zeptat kde je a proč nepřišla, ale zdá se že je něco špatně. To jak mluví.. a ten zvuk. Dělám ve filmu dost dlouho na to abych věděl že to byla střelba! Kurva! Oni jí našli.. Tak to tedy aspoň vypadá. Nechápu proč se neozvala nebo nepřišla dříve, mohly jsme se tak vyhnout takovým nepříjemnostem. S poněkud znepokojeným výrazem zavěsím sluchátko a podívám se na Nárviho. "Zdá se že se vyskytli nějaké potíže.." Odpovím chlapci a chvilku přemýšlím co dál. Mohl bych je oba dva vzít a jít s nimi ven, ale co pak? Neměly bychom se kde schovat, šly by po nás a stříleli. Bylo by to velmi riskantní. Ale zůstávat zde je také. Vstanu a nenápadně se podívám z okna. "Doufám že by jsi teď zvládl bránit sestřičku, kdyby došlo na nejhorší". Řeknu Nárvimu. Moc času na zotavení neměl, ale musí být přeci schopen použít aspoň nějaké kouzlo. Předtím to nešlo, takže mám trochu pochybnosti o tom zda to půjde teď. I tak se ale plně soustředím a pokouším se přivolat své kladivo. Teď by se mi vážně hodilo. Nejspíše to však nevyjde, takže pak přijdu k Hele. Pohladím ji po vlasech a mile se usměji. "Heli, poslouchej... Moc bych teď potřeboval kdyby zde byl Garmr. Dokázala by jsi ho sem k nám přivolat?" Zeptám se holčičky a čekám zda to aspoň zkusí. Jsou tu dvě možnosti. Buď by se mi podařilo přivolat Mjöllnir a mohly bychom odtud odletět. A nebo se Hele podaří dostat sem Garmra a ten nás pak zase dostane někam jinam. Samozřejmě počítám i s tím že by nemuselo vyjít ani jedno z toho, takže budu připravený na to ty dva vzít (Helu by měl v náruči Nárvi, já bych šel před nimi a kryl je) a jít co nejrychleji pryč z hotelu. Abych neriskoval, tak by se to vzalo dolů po schodech. Mohl bych pak mít přehled o tom zda by bylo čisto v hale (v případě nouze bych mohl jít třeba zpět) a neriskoval bych tolik jako když bych vyšel z výtahu. Na recepci bych zaplatil kartou, poděkoval za všechny služby a zeptal se zda je zde zadní východ, který bych rovnou použil. Jako další mně napadá snad jen pokusit se dostat na letiště a pokusit se tam chytit někde Lokiho. Už by tu měli být. Ať už však dojde na jeden z mých dvou nápadů a nebo na možnost že budeme muset odejít, tak venku pokud možno po celém městě rozpoutám bouři. Nechám zatáhnout oblohu a vlát také velmi prudký vítr, aby to vypadalo jako pořádná písečná bouře. Uvědomuji si že by to mohlo někoho upozornit na to že používám magii, ale ví-li o tom že sem zde, tak už je to stejně jedno. Aspoň by to mohlo dát šanci Matet se někde ztratit a nám by to umožnilo se nepozorovaně vytratit. A s trochou štěstí by to i trochu zpomalilo ty anděli. |
| |
| Edinburgh - to co je za město? Vzhůru za jednou rudovlasou kráskou Na ničem jiném mi nezáleželo, než na tom, abych zase mohl být se svou rusovlasou krásku. Abych mohl spatřit její úsměv, který mi dokázal zastavit dech. Utápět se zase v jejich očích. Opět pocítit její rty na svých. Bloudit svými doteky po jejím nahém tělem. A mnoho dalších věcí. To všechno mně bezmyšlenkovitě hnalo k tomu, abych podal ruku svému proradnému strýci a uzavřel s ním dohodu. Pokud mi to zajistí setkání s Artemis, půjdu naprosto všude i na samotný kraj světa. Což nebude zas tak daleko od pravdy. Jenom polovičně jsem vnímal něco o tom, že se Kerberos nachází níž, než by si jeden mohl představit. Praskliny napříč podsvětím by mne možná zaujali, kdyby mne momentálně nehnala touha zachránit svou milovanou. Za vším hledejte ženu. Zaujalo mne až to, co řekl o Artemis. O tom, že se nachází na povrchu a netváří se, že by se za mnou hnala. To mne na malou chvíli zarazilo. Část mne mu nechtěla věřit a myslela si dál svoje o tom, že je v nebezpečí. Ta druhá však strýci v tomto ohledu věřila a toužila vědět, co se stalo. Byl jsem pro ní záležitostí na jednu noc? Ne. Záleželo jí na mně. Viděl jsem jí na očích, že o mně měla strach. Jenže, co když si opravdu našla někoho jiného… a opustila mne. Tolik myšlenek. Tolik otázek na které jsem neznal odpověď a zřejmě je nepoznám, dokud jí neuvidím a nepromluvím si s ní. Proto jsem položil ruku po vzoru strýce na zeď a zkusil myslet na to město, které mi ani v nejmenším nic neříkalo. Zhluboka jsem se nadechl, už z čistého zlozvyku a zavřel oči. Detailně jsem si vybavil tvář té, která se mi dostala pod kůži, než bych si kdy chtěl připustit. Viděl jsem jí, jako kdyby stála přede mnou. Artemis, bohyně lovu a bohyně Měsíce. Žena, která si ulovila mé srdce. *** Kde to zatraceně jsem? Nevím, co jsem vlastně čekal. Možná to, že bych se objevil u své krásky a ne někde uprostřed rušné ulice, kde na mne tak akorát bude překvapeně zírat bezdomovec. Hrábl jsem do kapsy, abych z ní vytáhl peněženku a pár bankovek jsem vrazil do ruky onomu muži. Občas se dobré skutky vyplácí. Aspoň něco takového jsem slyšel. Rozhlédl jsem se kolem sebe, neměl přitom nejmenší tušení, kam bych se měl vlastně vydat. Je to snad strýcův povedený žert a já se nechal napálit? Popošel jsem pár kroků, abych se na sebe podíval do výlohy z jednoho z obchodů. Jo, to by snad šlo. Zhodnotil jsem. Důležité bylo, že mi nebyli vidět zbraně. Nebylo by zrovna skvělé na sebe takto upozorňovat státní orgány. Nejdříve jí musím najít a potom, cokoliv dalšího. Artemis, kde jsi? Kde tě mám hledat? K čertu. Do hajzlu. Opět se mne zmocňovalo zoufalství a beznaděj. Kam mám jít? Vydám se tedy bezmyšlenkovitě rovnou za nosem, sem tam hledíc do výloh a zjišťujíc něco o městě ve kterém se nacházím, protože stát na jednom místě se mi nechce. Možná mně něco cestou napadne. A možná to je všechno jenom jeden velký vtip. |
| |
| Lupus non mordet lupum ~ Artemis ~ Vnímám přítomnost druhé bohyně mnohem intenzivněji, než dřív. Nemohu si pomoci, abych necítila strach, obyčejný lidský strach, že nás osud opět rozdělí - a tentokrát možná navždy. Rychle ty obavy však zaplaším. Ve chvílích jako je tato není dobré si triumf kazit chutí obav. Na rozdíl od Artemis, vypadám skoro stejně. Vlasy mám kratší v moderním účesu, který by v dnešní době neměl poutat pozornost, ale jinak je má tvář stejná. A pak také - oči. Září v nich staletí zkušeností. I ta mi však byla naprosto k ničemu, když přišlo na věc. "Raději bych šla do knihovny co nejrychleji." odpověděla jsem, zatímco jsem sledovala její pohled k hodinám. Skutečně nás čekala ještě spousta práce, než budeme moct jen tak odejít. Neklidně jsem si přejela ucho. Chtěla bych jít hned. "Mám špatný pocit," dodám tišeji. "myslím, že se něco chystá a byla bych klidnější, kdybychom neotálely. Katakomby skutečně neutečou, ale po tom zážitku s masakrem u studenských kolejí si nejsem tak jistá, že jsme v bezpečí. Vnímám tlak, spíš podvědomě. Není to předtucha, ani žádné proroctví - snad jen opatrnost. Ostatně štěstí přeje připraveným. Když jsme se rozloučily, vrátila jsem se zpátky ke kleci. Chtěla jsem zkontrolovat, že sovy neutrpěly žádnou dlouhodobou újmu a že ta má, vyvolená, se cítí v bezpečí a v pořádku. Pokud jsem nezaznamenala opak, vrátila jsem se do plného pracovního nasazení a šla se věnovat dalším tvorům. Zahrada je velká a nás je zoufale málo. Plat tu není kdovíjaký. Zdržela jsem se, ale nakonec jsem v celou pět přece jenom stála u východu. Dnešní den mi přišel nekonečný - nejspíš kvůli vidině, co nás ještě čeká. Na okamžik jsem se bála, jestli jsem si celé setkání s Artemis jenom nevysnila, ale posléze se ukázalo, že ne. Skutečně tu byla. Se mnou. Najdeme artefakt. Navrátíme staré pořádky. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. "Připravená?" kývla jsem na bohyni Lovu vesele. |
| |
| Voda padá ~Bastet~ Řekni si a je Tvůj. Byly doby, kdy jsem tohle slýchávala často a o všem. „Pouze pouhým…“ zopakovala jsem s náznakem hořkosti. Pokud on byl pouhý štír, kdo jsme byli my, že nás takhle stíhali? Jak se z nás stala taková lovná? „Myslím, že bychom měli být vděční za jejich služby.“ oponovala jsem lehce jejímu označení, ale víc jsem neřekla a jen mlčky následovala její kroky mezi rozprchávající se kočičí drobotinou. Docela se mi ulevilo, že se tu dalo dýchat. Každý, kdo znal Bastet osobně a i ti, co se k ní modlili, by čekali kočičí doupě a samoskou hezky uhlazené a provoněné. Já ovšem v začátcích své pozemské kariéry navštívila tolik kočičích matek v rámci stížností na pach, že v lidských poměrech, do kterých jsme byli uvrženi, bych se na ni za to ani zlobit nemohla, ale ona dokázala, že bude bohyní za všech podmínek až do konce, který nám ustavičně dýchal na záda. Líbilo se mi tu. Bylo to slunné, voňavé místo. Tak mírumilovné, až jsem nabyla pocitu, že nikdy nebudu chtít odejít. „Chyběla jsi mi.“ drcnu do ní boky při vchodu do koupelny, jako do parťačky z dětství, se kterou jsme provedli tolik lumpáren. Všudypřítomný luxus mě nešokuje jako obyčejné smrtelníky. Spíše mi připadá domovsky blízký a velice příjemný. Výhled na sprchu mě téměř rozbrečí. Jeden si vůbec neuvědomí, jak úžasné vynálezy jsou sprcha nebo třeba záchod, dokud jsou jimi obklopeny. Ta důležitost se projeví až s jejich absencí. Přeťapu bosýma nohama přes kobereček a protáhnu se za Bastet. Rychlost, kterou jsem se zbavila oblečení, by stála za zápis do knihy rekordů. Beztak v těch ušmudlaných hadrech už nebylo k vydržení. Páchly zoufalstvím a smrtí, nemluvě o skvrnách od krve z Iseutiných křídel. Už pod prvními kapkami jsem měla pocit, že se rozplynu. Ta krása byla nepopsatelná. Zvedla jsem tvář a nechala si tak skrápět pleť a omývat ji od prachu a špíny na ni přilepené. Bastet začala mluvit a já poslouchala. Až po chvíli jsem hlavu opět sklopila a pohlédla na ní. Vzpomněla jsem si na naše koupele, kdy jsme nejen my dvě, ale i ostatní bohyně klábosily hodiny v nikdy nechladnoucí vodě s opojnými nápoji ve svých pohárech. Pomalu jsem se otočila a vystavila tak svá záda pro očistu. Stále jen poslouchám a vstřebávám nové informace. Tolik jich ještě je? A seveřani? Nedokázala jsem si to ani představit. Jak všichni pochodujeme proti Bohu, jako jeden. Vzedmula se ve mně vlna bojovnosti a touhy se prát. Dokázat, že v nás ta síla je a že se ten křesťanský páprda hodně sekl, když pomyslela na naše vyhlazení. „Já jí neznám vůbec. Možná jen okrajově. Nikdy jsem neměla čas ani chuť se o ně jakkoliv zajímat, i když mě teď neminulo pár filmů, ovšem, kdo ví, kolik je na tom pravdy, že?“ omluvím jak nějak svou neznalost. Vlastně jsem se nikdy nezajímala o jiné panteony. Ano, měla jsem v povědomí řecký, protože to byli vesměs sousedé, ale chladný sever mě nikdy nelákal. Jestli budu mít čas, musím si doplnit vzdělání. „Ovšem…my sami víme dost o zmrtvýchvstání, nemýlím-li se? A je snad jeho přítomnost na škodu? Kdo nesouhlasí? Koho dalšího od nás jste našli?“ začala jsem chrlit otázky mezi pravidelnými tahy žínky. Jakoby ta soudržnost starých bohů vlila novou krev do mých žil a ještě urputnější chuť bojovat. |
| |
| Run, boys, run! ~Thór + Nárvi, Hela~ Hod na Garma: 69 -> neobjeví se Nárvi zneklidněl, ale přikývl. "Ochráním ji," spíše zašeptal, než by řekl nahlas. Aniž by se ptal, rychle se postavil a vběhl do pokoje a přinesl plátěnou hotelovou tašku, do které pak rychle začal dávat potřebné věci jako něco k snědku, pití a ještě v koupelně vybrakoval kompletně lékárničku. Během přivolávání kladiva tě opět na okamžik pohltila prázdnota. Jako by byl kousek tvé duše nemilosrdně odtržen. Nebylo to příjemné, ale pokud se Helheim rozpadl, mohl sebou vzít i Mjöllnir? Garmr se neobjevil ani potom, co Hela dětský zažvatlala: "Galml!" pak to i několikrát zopakovala, ale spíš to brala jako hru než nějakou povinnost. Nebyl čas čekat. Museli jste všichni co nejrychleji vypadnout. Nárvi si hodil tašku na záda tak, že protáhla paže dlouhými uchy a pak vzal Helu. Podíval se na tebe a čekal, až uděláš první krok. Nárvi do tebe vkládal důvěru a stalo se toho už příliš, než aby to dokázal hodit za hlavu. Najednou chápal, proč tě Váli tolik zbožňoval. Vždycky za tebou běhal, hráli jste si spolu a šel více ve tvých stopách. Nárvi naopak zůstával spíše s matkou a otcem a vždy byl tím mladším a drobnějším, který se spoléhal na únik nebo na přechytračení. Na chodbě v patře nikdo nebyl. O dvoje dveře dál stál pouze vozík hotelové služby. Schody se nacházely napravo od výtahu. Číselník nad výtahem zobrazoval, že právě jede nahoru. Nemuselo zrovna hrozit nebezpečí, že tam budou ti, co šli po Matet, ale schody byly určitě bezpečnější způsob, jak se dostat do nižších pater. Než jste prošli skrze prosklené dveře, Nárvi tě zatáhl za bundu, aby sis taky všiml, že u recepce stojí dva muži v oblecích. Ihned bylo zjevné, že arabové to nejsou. Jeden by řekl, že hotel navštívili muži v černém. Zapadli jste za roh, aby na vás neviděli, když mířili k výtahu. Hela našla zrovna ideální chvilku výsknout. "Pšt!" zakryl ji pusu Nárvi, což se ji nelíbilo a začala se s jeho rukou prát. Naštěstí v hotelu nebyla jediným dítětem, a tak agenti nastoupili do výtahu. S povědomým cinknutím jste byli zatím mimo nebezpečí. "Pane Hemsworthe," recepční si to nejspíš užívala. Kdy jindy se setká s hvězdou, jakou jsi byl ty. "Ti pánové se po vás ptali," řekla potom, co odmítla platbu, protože před vámi vše zaplatila právě Matet. Navíc dodala, že to byla pozornost pana Starka, čemuž se trochu smála, jelikož Stark byl také v Marvelovských filmech. "Počkáte na ně zde nebo..." |
| |
| O něco blíže k cíli, ale... ~Athéna~ Nikdy jsem nebyla připravenější. V každé buňce jsem cítila radostné napětí, a když jsem zahlédla čekající Athénu, nadšení ještě vzrostlo. Vidět po tak dlouhé době někoho, kdo není jen obyčejným smrtelníkem a dokonce je to i někdo, kdoho znáte. Nyní jsem litovala těch let, kdy jsem s Athénou neprohodila moc slov. Měla jsem ji v ústě, ale že bychom byly nejlepší kamarádky? To se říct nedalo. Nyní jsem to cítila jinak. “Pro každou špatnost,“ uchechtla jsem se a spolu s Athénou vyšla vstříc městu. Stačilo nám naskočit na trolejbus mířící směrem do centra, kde se nacházela veřejná knihovna Central Library. Mohly jsme se dostat až před její dveře, ale musely bychom přestupovat a zastávka, na které jsme nakonec vystupovaly, byla jen deset minut od cíle. Chtěla jsem ten čas využít a trochu si popovídat. ~Athéna, Áres~ Naštěstí bylo pěkně, ale lidí kolem jak mravenců. Práce většině končila a všichni se chtěli dostat co nejrychleji domů nebo prostě jen zajít se známými na pivko. Hospody v této době už pukaly přeplněním, ale nikomu to zjevně nevadilo. Já stále upřednostňovala rozlehlé lesy a lány, běhání a svobodu, která mi v betónovém městě tolik chyběla. “Jsi si hodně podobná. Jako tehdy, jen ti chybí brnění,“ ušklíbla jsem se a vyhnula se páru, který moc nedával pozor na cestu před sebou. Ty první lásky. Někdy mizérie. Sama jsem však neměla ponětí o tom, co je to láska nebo jaké to je někoho milovat. Ale víš, zase ten podivný dotěrný hlásek. Zahnala jsem jej pouhou myšlenkou. “Kudy?“ zeptala jsem se, když jsme se dostali k semaforům, kde přechody vedly do tří směrů. “Já jsem tu teprve krátce,“ pokrčila jsem rameny a zazubila se. Celou cestu mě něco žralo. Athéna se chovala ke své kapse nezvykle mateřsky. Lehce jsem se zamračila, protože mi to přišlo divné. “Co máš v kapse?“ nevydržela jsem to. Ať už má odpověd byla jakákoliv, můj pohled se střetl s mužem, který šel v opačném směru. Byl to jenom mžik. Nedalo se o něm říct, že je jako ovce ve stádu. Spíš černá ovce a nevšimnout si jej by mi dalo hodně práce. Neznala jsem jej, tak jsem to dál neřešila a pokračovala s Athénou dál. |
| |
| Edinburgh - Naděje umírá poslední anebo první? Dlouhou chvíli sám a potom “má milovaná?” a Athéna Nevím, jak dlouho už jdu. Nemám nejmenší tušení kam vlastně jdu. Jenom pokládám jednu nohu za druhou. Srdce mi bije jak splašené, jako nějaký radar. A cítím velmi nepříjemný pocit, který jsem myslel, že zrovna mně je neznámý. Strach. Je to poprvé co se bojím a není to, že bych se bál o bezpečí mé drahé. Stále mi totiž v hlavě znějí strýcova slova, jako nějaká zasraná mantra. ”Možná ti dala kopačky synovče.” Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Hloupý lidský zlozvyk. Co když se rozhodla to něco, co bylo mezi námi ukončit? Zbytečně jsem uzavřel dohodu se svým strýcem. Bylo to přeci jen krátké a chvilkové. A něco natolik intenzivní, že to otřáslo s mým celým světem. Nemám nejmenší tušení, co s tím vším dělat a tak jen pokládám jednu nohu za druhou. Levá, pravá. Pravá a pro změnu levá. Kráčím pomalu s davem, který narozdíl ode mne má určitě jasný cíl své cesty. Nemluvě o tom, že se v tomto městě lépe vyzná, než já. Byla by to jedna ženská na celý nesmrtelný život. Tedy dokud bych jí přestal zajímat. Byl bych pouze její a ona by byla pouze má. Ne, jak v případě bohyně lásky. Je to tolik neznámé…děsivé. Ani nevím, kam jsem se dostal, jestli tomu chtěl osud nebo to byla hloupá souhra náhod. Našel jsem jí. Kráčela na opačné straně. Věnovala mi pohled a… nepoznávala mně? Tvářila se, že mně nepoznává? Ne. V tom jejím pohledu nebyla žádná emoce. Nic co by vyjadřovalo, že jsem zmetek a že jsem jí nezachránil před těmi opeřenci. Pouze pusto a prázdno. Ucítil jsem na hrudi podivnou bolest, jako kdyby mne někdo probodl kopím. Nohy se mi z toho podlamovali. ”Artemis?” I vlastní hlas mi byl v tu chvíli cizí. Nepřemýšlel jsem, že bych jí oslovil jejím pozemským jménem. Alyss. Bylo to prostě silnější, než já. Doběhl jsem ty dvě a opatrně položil ruku na rameno té rudovlasé, té která se mi dostala pod kůži. Riskoval přitom nevědomky, že by to mohla vzít jinak než jsem zamýšlel a mohlo by to snad vyvolat mezi námi souboj. ”Ty…” Na chvíli se zarazím. ...si na nás... Odolám nutkání to říct. ”... si na mne nevzpomínáš?” Ani nevím, proč jsem se jí na to ptal. Potřeboval jsem se snad ujistit? Jistěže mne znala z dávných dob. Nejsem zrovna nadšený tím, jak jsem se choval. Jenže já se změnil. Velký podíl na tom měla ona, i když to byla tak zatraceně krátká doba. V mých očích se zračilo zoufalství, smíšené s beznadějí. Nic co by se mohlo očekávat u boha zuřivé války, krvavých bojů a válečného běsnění. Prostě a jednoduše jsem byl totálně v prdeli... a ona se na tom podílela ve velkém. |
| |
| Plno otázek a ještě méně odpovědí ~Ma'at~ Cítila jsi, jak se Bastet za tebou tiše zasmála. "Jsme v tom nepřekonatelní," připustila. "Složit dohromady boha, žádný problém," vnesla do trpkého tématu trochu humoru. Stejně jako kočky neměla ráda, když byla atmosféra napjatá. "Pokládáš mi otázky, na které neznám jisté odpovědi," vzdychla kočičí bohyně a odložila houbičku. Na nějakou dobu se odmlčela a užívala si sprchu. Po vypnutí přítoku vody rozevřela dvířka a pára lapena uvnitř se vyvalila ven jako hustý dým. Ručníky i hebké saténové župany byly úhledně složeny na menší stoličce a věci, které jste nechaly na zemi, už tu nebyly. Befen byl nejspíš akčnější, než se původně mohlo zdát. "Ano i ne," najednou začala bohyně, když si sušila vlasy. "Sama víš, že poznat jiného boha bez přímého doteku je skoro nemožné. Nanejvýš tušíme, že je někde blízko, ale nevím kdo. Většina z nich nechce být nalezena," natáhla na sebe béžový župan se zlatým lemováním. Vrátily jste se do kočičího pokoje, kde zrovna Befen chystal občerstvení a na malý stolek právě pokládal čajový set. Když vás zahlédl, napřímil se a lehce kývl. Další změna na pokoji byla nepřítomnost všech koček. Tedy až na jednu se třpytivým obojkem, na němž byl vyryt text hieroglyfy. Kočka zrovna ležela v takové poloze, že nešel přečíst a jen líně máchala ocasem. "Děkujeme ti, Befene," usmála se Bastet na štíra sladce. "S Ma'at to už zvládneme. Jak je na tom náš andělský host?" "Spí, má paní," opět lehce sklonil hlavu a po druhé ji uklonil směrem k tobě. "Než usnula, chtěla s vámi mluvit," doručil vzkaz. "Dám vám vědět, až bude vzhůru. Omluvte mě," a najednou byl pryč. Bastet se jen zasmála. "Vždy vážný. S Petem je větší zábava," ušklíbla se. "Klidně se usaď," obešla kuchyňský barový pult a donesla poslední tác. Pak se také usadila, dala nohu přes nohu, čímž ji odhalila. "Tak a teď mi řekni svůj příběh. Mám jenom kusé informace od Her-Ura, protože Petet zatím nebyl ve stavu, aby mohl více mluvit. Co se stalo?" |
| |
| Amicus certus in re incerta cernitur ~ Árés, Artemis ~ Byl to jeden z překvapivě teplých večerů, což znamenalo, že se kolem nás neustále objevovaly a zase mizely skupinky lidí. Nevadilo mi to, neboť už jsem si za tu dobu co tu žiji, stačila zvyknout. Jediná věc, která mě trochu znervózňovala, byla obyvatelka mé kapsy. Bála jsem se, aby ji nějaký kolemjdoucí neublížil a tak jsem ji žárlivě strážila jako matka chrání mláďata. Vypadala jsem tak trochu divně, s rukou neustále pouhé centimetry od kapsy, připravena ji za každou cenu chránit. Artemis mi složila poklonu, což mě rozesmálo. "Díky." odpověděla jsem a v očích se mi zalesklo. Možná jsem v dlouhých světlých džínách a růžové podzimní bundě vypadala trochu nepatřičně, ale cítila jsem se lépe než kdy dřív. "Nechybí mi brnění, abych se přiznala. Bylo těžké," poznamenala jsem pobaveně a pak se pozorně podívala na Artemis. Zvážněla jsem. "Stýská se ti po volnosti lovů?" byla to sice otázka, ale měla jsem dojem, že odpověď znám. Měla jsem chuť jí chápavě stisknout rameno... ale nakonec jsem nechala ruku svěšenou kolem boku. "Pojď za mnou, jsem tu jako doma," zasmála jsem se hořce. Pravdou ale bylo, že v knihovně jsem byla častou návštěvnicí. Měla jsem pro ně vždy slabost. Artemis ale vrtala hlavou spíš má kapsa, než zvyky. "No to je..." ale nestihla jsem odpovědět. Naproti nám se vynořil muž. Měl tmavé vlasy a tesanou postavu, nebyl však ničím výjimečný oproti stovkám mužů, které jsme potkaly na ulici jenom během dneška. Stěží bych na něj zareagovala, kdyby nepopadl mou drahou společnici za rameno. A neoslovil jí jménem. Zbystřila jsem. "Nech jí být, člověče," zasyčela jsem bojovně a vykročila naproti němu, abych ho odstrčila. Když jsem mu však položila ruku na hruď, abych ho donutila Artemis pustit, motivace ho odstrkovat ze mě vyprchala docela. Otázka je, jestli poznal on mě. |
| |
| Útěk Nárvi, Hela Je fajn vidět že Nárvi je tak pohotový. Co mně však velmi zklamalo a překvapilo je mé kladivo. Nemám nejmenší ponětí co přesně se na Helheimu stalo, mohlo to být kvůli tomu že sem odvedl Helu, že sem porazil Azrael a nebo se ON prostě naštval a vše zničil. Pokud to tak je, mám trochu obavy aby nemohl ublížit Nárvimu a Hele. Udělám samozřejmě vše co budu moci abych je ochránil, ale... Víte jak se říká že když někdo přijde třeba o ruku tak stále může mít někdy pocit jako by jí tam měl? Tak nějak se asi teď cítím já. Jako bych po zničení Mjöllniru ztratil kousek sebe. Opravdu to není příjemný pocit, své kladivo sem měl dlouho, dobře mi sloužilo. A teď.. teď mám nějakou hloupou andělskou dýku. Snad by Loki o něčem věděl.. Povzdychnu si a kouknu na Helu. Mrzí mně že to nevyšlo, ale nemohu se na ní zlobit. Je malá a strašně roztomilá. Kdo ví zda v sobě má vůbec ještě nějakou svou moc. Podívám se na Nárviho a kývnu že můžeme vyrazit. Na chodbě je zdá se zatím klid, ale stejně bych nerad riskoval. Přijíždějící výtah mně jen utvrdí v tom že bychom si měly pospíšit. Vydáváme se tedy po těch schodech a i tak se snažím být opatrný, mohly bychom potkat někoho i tady. Když mně Nárvi zastaví tak sem vážně rád že ho mám s sebou. Vypadá že by mohl být docela bystrý. Aspoň tedy určitě více než já. Sakra.. To se tu objevili docela rychle. Sleduji ty muže v oblecích a snažím se aby si nás nevšimli. Když v tom se ozve Hela. A kurva! Už už sem se chystal běžet zpátky po schodech, ale ti chlápci si nás nevšimli. "To bylo těsný.." Řeknu tiše Nárvimu když vidím jak nastupují do výtahu. Nemyslím že by to Hela udělala schválně, ale i tak bude lepší když si na takové věci budeme dávat pozor. Jdu tedy k recepci a s přátelským úsměvem pozdravím. To že se ti dva po mně ptali mně nijak nepřekvapuje, ale když uslyším to jméno tak možná trošku překvapený sem. "Stark? Tak to je dobrý.." Pobaveně se usměji. Je mi jasné že ta recepční myslela na to samé co já. Tony to asi nebude, což je teda škoda, teď by se pomoc někoho takového hodila. "Rád bych s těmi pány pohovořil, ale bohužel mám teď docela na spěch. Musím se rychle dostat do Gízy. Důležitá schůzka, kvůli práci". Řeknu té recepční. Nevím jestli to bude fungovat, ale pokud by se jí tu pak zase ptali, mohlo by je to aspoň na chvíli vést jiným směrem. To se však odtud musím rychle dostat. Kouknu směrem k výtahu a pak zpět na tu ženštinu. "Dobře tedy, děkuji za veškerou vaší pohostinnost, pobyt zde sem si velmi užil. Určitě se ještě vrátím až znovu navštívím Egypt... A ještě něco, nevíte kde bych pana Starka našel? Rád bych mu poděkoval". Nevím kdo je tenhle "Stark", ale zdá se že má cosi společného s Matet. S trochou štěstí by to mohl být jeden z těch jejich bohů. Počkám na odpověď recepční, rozloučím se a pak už jdu rychle pryč. Pokud je zde zadní východ tak použiji samozřejmě raději ten, kdyby to však nebylo možné projdu normálně předními dveřmi. Myslím že by někde poblíž mohli mít ti dva nějakou zálohu a tak dávám pozor, nerad bych aby se někdo z nich zničeho nic objevil rovnou u nás. I tak sem ale raději připravený kdykoliv vytáhnout svou dýku. Teď bych nejraději našel nějaké taxi a poprosil zda by nás mohl zavést k nějakému obyčejnému hotýlku poblíž letiště. Loki by už měl být na cestě a tak bych ho nerad zmeškal. Možná by bylo lepší kdybych mu pak odtamtud zavolal abychom se třeba někde neminuly. Rád bych taky našel Matet a ujistil se že je v pořádku, ale nemohu dělat vše najednou. Pokud se jí podařilo těm andělům utéct tak by mně pak snad mohla najít sama. Konec konců už se jí to jednou podařilo. Matet, Stark, Loki.. Do hajzlu práce, proč toho zrovna já musím mít vždycky tolik? |
| |
| Posun k letišti - rodičovstvo - Nechtěl jsem se k těm dvěma vracet, takže jsem v kuchyni dal ty cigarety celkově tři, v mezičase jsem si udělal další kafe a vyčkával příchod jídla. Jakmile se tak stalo, sebral jsem se, abych alespoň trochu vyvětral kvůli mamce. Jídlo bylo výtečné a společnost tichá, to mi vyhovovalo. Mé myšlenky byly skeptické a nevěřil jsem, že opravdu dojedeme do cíle s tím, že tam nalezneme mé sourozence. Přesto jsem se ale potřeboval přesvědčit. Když mi otec dával tašku s oblečením, změřil jsem si ho velmi nedůvěřivě a krátce jsem zaváhal, zda to přijmout. Nakonec jsem si tašku vzal, protože hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Tašku s věcmi jsem obohatil o své drobnosti a vyrazil jsem z bytu, než se ti dva dochystají, abych si mohl před domem zapálit. V klidu si dokouřím, po čemž následuje nasedání do auta a cesta na letiště. Bratře... Proběhne mi hlavou teskně, stejně jako rozmazaná vzpomínka na jeho smrt pod mýma tlapama. |
| |
| Vstříc nalezení chybějící části rodiny - Loki, Váli - Přijde mi, že jsem musela v Lokiho náruči usnout, nebo poslíček s jídlem má osobní tryskáč. Nějak ze sebe tu únavu nemohu sklepat, ale cítím se o něco málo lépe, když se pomalu nasměruji do kuchyně, kde Váli akorát větrá. Nakrčím nos, protože cigaretový kouř je i přes synovu snahu dost cítit. Nehezký zlozvyk Nahlas však neřeknu nic, je to synova volba a alespoň bere ohledy, což beru jako to důležité. Společný oběd probíhá klidně, tiše. Možná až moc tiše, což mě mírně znervózňuje. Ráda bych zpátky společná jídla, při kterých jsme se bavili a smáli. Dnešní tabule je plná napětí a nevyřčených věcí, na které ještě nenadešel čas. Balení obstarával hlavně Loki, kterému jsem se snažila motat pod ruce, co nejméně, ale své věci jsem si snažila obstarat sama. I meč bylo potřeba skrýt iluzí, ale jelikož kolem pasu by nebyl pohodlný a do zavazadel by se nejspíš nevešel, navrhla jsem vzdávat jej za deštník. V Káhiře možná budeme pro smích, ale pak se to dá vymyslet jinak za pochodu. Do auta sedám za svého muže a ještě než se připoutám mu položím ruku na rameno. Takové gesto ujištění, že všechno bude v pořádku, kterým uklidňuji jeho i sebe. Poté co se rozjedeme natáhnu ruku k Válimu a chytnu jej za tu jeho. Pokud se na ně podívá věnuji mu konejšivý úsměv. |
| |
| Další?! ~Athéna, Áres~ Zaslechla jsem své pravé jméno, což mě přinutilo zastavit se a otočit se po směru hlasu, který jej vyslovil. Nechápavě jsem zírala na muže, s nímž jsem se na malou chvíli střetla pohledem. Pak se dotkl mého ramene. Je to pocit, který vás uvrhne do dávných vzpomínek, a před sebou vidíte boha, který se vrhal s řevem do každé bitvy. "Áree?" byla jsem zmatená, proč mluvil tak... divně. Athéna se vrhla mi pomoct, ale vzápětí její bojechtivost zmizela. Poznala jej stejně jako já. Znal tě i předtím, v hlavě mi zašvitořil hlásek. "Jistě, že si vzpomínám," pousmála jsem se. Jak jsem taky nemohla. Sice jsme nikdy spolu moc nemluvili, ale na Olympu jsme se vídali docela často. "Nečekala jsem, že na někoho dalšího narazíme tak brzy." Krátce jsem jej objala. Pak se odtáhla. "Je to tak dlouho, co Olymp padl," podívala jsem se na Athénu a zazubila se. "Máme to štěstí, že?" Vydechla jsem a rozhlédla se kolem sebe. Měla jsem zvláštní pocit, že je něco špatně. Ne kolem, ale uvnitř. Jako bych něco věděla a přitom si na to nemohla vzpomenout. Mlhavé vzpomínky, které jsem nedokázala nikam zařadit, neviděla jsem žádné tváře, nic. |
| |
| Pryč z hotelu ~Thór + Nárvi, Hela~ "Jsem ráda, že jste si pobyt užil," usmála se koketně recepční. Měla oči jenom pro tebe, i když sem tam mrkla na Helu, která se vrátila ke hře "Ulov co nejvíce vlasů". "Hm, podívám se," zadívala se na monitor a chvíli projížděla hotelový informační systém. "Tady to je," zaostřila na obrazovku. "U zprávy má adresu. Jeho společnost Nekhen Limited sídlí v Londýně. Bohužel vám nemohu říct, odkud platba přišla. Chcete jeho telefonní číslo?" pokud jsi souhlasil, tak ti jej napsala na papírek a podala ti jej. Hotel měl i boční východ, kde jste se dostali na chodník vedoucí k místní hromadné dopravě. Moc lidí se tam nevyskytovalo, protože tenhle hotel si mohli dovolit jenom bohatí a proč by nasedali na autobus. Na této straně se taxíky nenacházely a Nárvi k tobě zvedl hlavu. "Tímhle můžeme taky jet?" zeptal se. Mobil zavibroval. Přišla ti sms od Matet: Jsem v poradku. Miri k hotelu. Najdu vas. M. Zpráva sice nic neříkala, ale pokud ses Matet pokoušel dovolat nebo ji zpět psát, pouze jsi se dozvěděl, že toto číslo není už k dispozici. Taxi se nacházelo před hlavním vchodem, kam nyní chodit, jak jsi usoudil, nebylo nejmoudřejší. Takže ti nezbývalo, než se svézt MHD. Naštěstí zastávky byly psány nejednom arabsky, ale i přepsané latinkou a dokonce se našel ochotný řidič, který ti poradil číslo autobusu, které by tě dostalo tam, kam jsi chtěl. Po podpisu samozřejmě. "Na tohle si budu muset zvyknout," ušklíbl se Nárvi. Během cesty do autobusu postupně nastupovali cestující. Nebylo divné, že jste byli terčem všech pohledů. Tedy hlavně ty sám. Nicméně při pohledu z okna jsi mohl cítit uspokojení, protože se v dáli rýsovalo místní letiště. Sice cesta autobusem k nejbližšímu místu bude trvat ještě půl hodiny, ale dostali jste se tak blíž k Lokimu. Štěstí je však vrtkavé a i v tomto případě se k vám otočilo zády. Autobus zastavil a Nárvi jako správný mladík se prodral dopředu a vrátil se s poznatkem. "Před námi je... kolona?" zkusil slovo, které se nejvíce blížilo klasické dopravní zácpě, ale dnes to viděl poprvé. "Zkusil jsem se zeptat řidiče, ale jenom na mě vrtěl hlavou. Asi mi nerozuměl," sedl si zpátky na sedačku vedle tebe. "Anděl," najednou pronesla Hela a hleděla rozjařeně z okna. Nárvi se podíval směrem, kterým ukazovala a ztuhl. "Strýčku," špitl, "a-asi máme problém." Když jsi sledoval pohled dvou dětí, opravdu jsi zahlédl anděla. Byla to žena světlé kůže a pronikavě modrýma očima. Křídla měla roztáhlá a dívala se vaším směrem. Jen stála na kraji silnice a nikdo jiný, než vy, ji neviděl. Po bližším pohledu sis mohl všimnout zvláštního tetování, které měla po celém těle. Když si všimla, že jsi sleduješ, lehce se usmála, zvedla ruku a vyslala paprsek směrem k nebi. Po té zmizela. |
| |
| Stále na útěku No, tolik k česání vlasů.. Zdá se že když mám u sebe Helu tak to nemá cenu. Nevadí, hlavně že si hraje a třeba nijak nevýská. Kouknu na recepční, pak na monitor a poslouchám co říká. V Londýně? No to si dělá srandu. Čekal bych že někdo takový bude spíše poblíž, ale když se nad tím zamyslím, je docela logické že by tu chtěl poutat co nejméně pozornost. Ale cesta do Anglie, no, dost by mi to rozhodilo plány. Asi budu muset počkat až zase potkám Matet, možná by to šlo zařídit i nějak jinak. Prozatím si aspoň vezmu ten papírek s telefoním číslem, poděkuji a pak už jdeme ven. Zdá se že taxi zde není, ale šlo by jet aspoň autobusem. Hromadnou dopravu sem nikdy moc nevyužíval, ale myslím že zrovna teď by se to docela hodilo. Přeci by se o nic nepokusili když tam budou i jiní lidé ne? Nárvimu na jeho dotaz jen přikývnu a skoro se až leknu když mi v kapse zavibruje mobil. Úplně sem na něj zapomněl. Fajn, aspoň něco. To o andělech samozřejmě už vím, ale sem rád že aspoň Matet je v pořádku. I když mně napadá že by jí mohli třeba dostat a v nějakém svém plánu ji přinutit aby mi to psala, ale to se mi zase nějak nezdá. Přeci mně před nimi varovala. Bez Matet není zrovna lehké se tu nějak dorozumět, ale nakonec se ukazuje že se přeci jen hodí být slavný. Dát někomu podpis je docela přijatelná cena za to že mně nasměruje kam potřebuji. "Děláš jako by to předtím bylo nějak jiné. Sice sem nedával podpisy, ale... však víš". Odpovím Nárvimu s úsměvem. I na Asgardu sem byl pro mnohé "vzorem". Jen místo podpisů jsme spíše popíjely... Tomu muži poděkuji a už sedáme na autobus. Nárvi si sedá k okénku a já vedle něj. Helu mám na klíně buď já nebo on, podle toho s kým by si zrovna chtěla hrát. Napadá mně zda Loki projeví aspoň trochu vděku až ty dva uvidí. Nejspíše ani netuší co sem musel udělat abych je odtamtud dostal. Taky mám pořád trochu obavy o to zda by se o oba dokázal řádně postarat, ochránit je. Dobře si pamatuji jaký sobecký zmetek to byl. A možná pořád je, ale teď když má znovu Sigyn by se mohl aspoň trochu snažit. Uvidíme... Myslel sem že tak do půl hodiny bychom mohly být zase v bezpečí, ale zřejmě se to protáhne. "Kolona? No to je skvělý.." Povzdychnu si když mi Nárvi oznámí jaká je situace. Když pak najednou Hela vysloví ono slovo tak se na ni zmateně zadívám. Anděl? Velmi brzy zjišťuji co tím oba mysleli. Podívám se z okénka a je mi vše jasné. Do hajzlu, ti jsou snad všude! Uvidím co udělá a je mi jasné co se asi právě stalo. Naprosto souhlasím s Nárvim, máme problém. Přemýšlím co teď dělat dál. Jít ven a pokusit se na letiště dostat sám a nebo zde zůstat a čekat? Tak či tak mně nejspíše najdou. A až se tak stane, mohlo by se stát něco špatného, což zrovna teď vážně nechci. Když půjdu ven, je větší šance že se něco stane. Tady mně najdou taky, ale snad nebudou nic riskovat před ostatními. Nejraději bych do něčeho praštil, už mně ti opeřenci začínají docela štvát. Ta ženská (anděl) dala nepochybně vědět ostatním kde sem. Možná bych mohl aspoň udělat něco podobného, dát vědět Matet. V momentální situaci je zdá se ona jediná kdo by mi mohl pomoci. Tak fajn.. Povzdychnu si a jen kousek nad autobusem nechám udeřit silný blesk jako znamení kde sem. Snad by to tak tedy aspoň pochopila. Samozřejmě dávám pozor aby blesk neudeřil přímo do autobusu, nechci abych usmažil ostatní co zde sedí. "Zůstaneme tady". Řeknu Nárvimu a vytáhnu mobil. "Hni sebou, začíná mi hořet půda pod nohama. Pokud budeš moc, zůstaň na letišti nebo někde poblíž. Případně se ozvy na tohle číslo. T". Přesně takové znění zprávy napíšu a odešlu Lokimu. Kromě Matet je on jediný kdo by v momentální situaci mohl něco dělat. Mobil zandám, jednu ruku vsunu pod bundu tak abych držel rukojeť své dýky a podívám se na Nárviho. Tiše k němu promluvím. "Už je to dlouho, pokud sem tě někdy viděl kouzlit tak si to nepamatuji. Promiň... Co ty vlastně dokážeš? Něco z toho by se teď možná mohlo hodit". |
| |
| Edinburgh - Ztraceno v překladu Double A (Artemis a Athéna) Nevšiml jsem si té druhé ženy. Byl jsem natolik upoután svou rudovlasou bohyní, že mne nikdo další nezajímal. Chyba. Kdyby byla mým nepřítelem, mohlo se mi to stát osudným. I když na druhou stranu, vzhledem k tomu o koho se jednalo. Athéna v celé své kráse a majestátnosti. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. V mých očích se však zračilo stejné poznání, jaké musela mít ona. Vím, co jsem vyváděl na Olympu. Cítím se zahanben. Nicméně stále tu je rudovláska, kvůli které jsem uzavřel dohodu se strýcem, abych jí našel. Svou pozornost opět přesunu na ní. ”Nevzpomínáš.” Pronesl jsem šeptem, zavrtěl nesouhlasně hlavou a na sucho polkl. Bolelo to tak neskutečně, že jsem se divil tomu, že stále stojím na nohou. Zmocňoval se mne vztek a touha potrestat ty, kteří jí to udělali. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, počítal přitom do desíti, ve snaze se uklidnit. ”Toto není poprvé, co se vidíme, krásko.” Pronesl jsem smutně a věnoval jí pohled, ve kterém byl i ten pocit znatelný. Vzpomeň si na mně, prosím. Žádali mé oči. ”Není to štěstí, uzavřel jsem dohodu se strýcem, abych tě našel. Bál jsem se, že tě zabili.” Opět na sucho polknu, cítím jak mne pálí slzy. Několikrát zamrkám. Vím moc dobře, kam by to směřovalo. Pláč. Něco co jsem nepoznal. Ani, když mi Afrodita dala košem, jsem nebrečel. A teď? Nemám k tomu daleko. Rozhlédnu se kolem. Není tady vhodné o něčem takovém hovořit. Ti tvorové by tomu nerozuměli. ”Potřebuji si s tebou promluvit, někde v soukromí, kde by nebyli smrtelníci.” Pronesu svou prosbu, když opět získám aspoň trochu kontrolu nad svým hlasem, který se mi ještě maličko chvěl. ”Prosím.” Dodám ještě. Musel na mne být zvláštní pocit, vzhledem k minulosti. Cítil jsem se naprosto zlomeně, zoufale. |
| |
| Hannibal ante portas ~ Árés, Artemis ~ Nevěděla jsem, co si z toho vzít. Z Áreova hlasu zněla naléhavost. Nevypadal překvapeně, že nás vidí, což mě překvapilo. Pozorně jsem sledovala výměnu mezi nimi, ruce založené na hrudi, zatímco v mé kapse se cosi tiše hýbalo. "Štěstí." souhlasila jsem a pozorně si ho prohlížela, jako bych mohla odhalit, co se za tou nečekanou návštěvou skrývá. Moje paranoia se za poslední dny kontinuálně zhoršovala a zjevení dalšího boha v tak krátkém sledu za sebou mi přišla podezřelá. "Na tohle nemáme čas," povzdechla jsem si tiše, když jsem si uvědomila, že ani jeden se nemá k pohybu. "Na to rovnou zapomeň." ohradila jsem se proti jeho návrhu ostře. Nelíbilo se mi, že ji chce Árés někam odvést. Bůhví, co měl za lubem. Nenechám nás zase rozdělit. "Musíme si promluvit, ano, ale všichni. Pojďme někam, kde není tolik lidí a pak budeš tak laskav a vysvětlíš nám, co má tohle všechno znamenat. Jakto, že už jste se viděli a Artemis si to nepamatuje. Kdo jí měl zabít a proč. Co s tím má společného tvůj strýc," ušklíbla jsem se. "Co za dohodu jste uzavřeli. Nemysli si, že z toho tentokrát vyklouzneš tak snadno." Narážela jsem na Olymp. |
| |
| Egypt ~Sigyn, Váli~ Než jsem vyšel z bytu, ještě jsem se stavil u sebe v pokoji a notnou chvíli s funěním a mírnými nadávkami jsem ze skříně vydoloval krabici, v níž jsem měl uložené Freyino sokolí roucho, které dokázalo vlastníka proměnit v cokoliv. Určitě bych nikomu nedoporučoval sám sebe proměnit v ořech, ale proměna je s rouchem mnohem spolehlivější než pouhá iluze. Počítal jsem však s tím, že v Egyptě moje tvář bude spíše výhodou než naopak. V autě jsem cítil jistou úzkost. Ve zpětném zrcátku jsem viděl jenom polovinu obličeje Váliho. Léta křivdy v jeho tváři vyryla vrásky. Kdybych se tehdy neunesl vlastní pýchou, že vše zvládnu sám, nepřipoutal by mě Ódin ke skále a nepřinutil Váliho zabít mladšího bratra. Zároveň jsem však byl na pochybách, zda Nárvi, o kterém se zmínil Thór, je opravdu můj syn. Co když to byla lež? Cesta na letiště proběhla více méně mlčky. Pokud Sigyn něco pronesla, odpověděl jsem, ale neměl jsem moc chuť mluvit. V žaludku jsem měl pocit divného brebentění a napětí tomu moc nepřidávalo. Když jsme přestupovali do letounu, ovanula mě vůně čerstvě vyčištěného interiéru. Měl jsem rád vůni pravé kůže, která tiše vrzala, když se do sedadla někdo usadil. Sedačky stály pouze po stranách vedle okýnek a vždy tak, že dvě byly natočeny naproti sobě a mezi nimi se nacházel stolek, který šel rozevřením zvětšit. Uvnitř nás čekala mladá stevardka a s jiskřičkami v očích nás vítala. Hodně dlouho mě držela za ruku, než jsem ji dal najevo, že to není vhodné, ale i tak jsem ji věnoval dlouhý úsměv. Znepřátelit si někoho, kdo vám bude donášet pití a jídlo není ideální strategie. "Na stolcích máte menu a v polovině letu dostanete občerstvení," zacvrlikala bruneta a zašla za závěs, odkud se ozval zvuk mletí kávy v kávovaru. Nabídl jsem Sigyn místo a těžký deštník položil na volnou zadní sedačku, ke jsem nahromadil zbytek věcí. To, co se vešlo, jsem dal do přihrádek nad hlavu, co ne... stevardka se postará. Nebyl jsem si přesně jistý, kde jsou úložné prostory a navíc by nás hnala, kdybychom se začali po letadle pohybovat jako doma. Pokud si můj syn nesedl naproti Sigyn, učinil jsem tak já. Když jsem na ni pohlédl, věděl jsem, jak se cítí. Řekl bych, že naše pocity byly stejné. "Stále tomu nemůžu uvěřit," řekl jsem tiše. "Thór by... Thór nikdy nelže," ušklíbl jsem se. "Ale Chris docela často." Nakonec došla letuška, abychom se připásali a během několika minut se letadlo začalo konečně rozjíždět. Hleděl jsem z okýnka a s pocitem, jako když najednou ztratíte zem pod nohama a zároveň na něčem stojíte, se letadlo vzneslo. *** Let do Egypta není tak dlouhý, abyste se začali pekelně užírat nudou. Počítal jsem, že se tam dostaneme kolem půlnoci. Pak jsem si uvědomil, že čas tam je posunut o dvě hodiny, takže můžeme čekat přistání tak ve dvě ráno. Pokud Thór nevyváděl kraviny, tak teď všichni spali. Po přistání jsem měl žaludek v krku. Zachoval jsem však dekórum. Pomohl jsem Sigyn s věcmi, rozloučil se s letuškou, které dal spropitné a autogram a málem se svalil cestou z úzkých schůdků. Někoho by to určitě pobavilo. "Zkusím zavolat Thórovi," shodil jsem věci na zem a pak vytočil jeho číslo. Ozvala se hlasová schránka. "Sakra," zanadával jsem. "Asi má vybitý mobil. Tady jej hledat nemá cenu," věděl jsem, že mi Váli nasype uhlí na hlavu, ale co jsem měl dělat. "Zajdeme dovnitř a počkáme, jestli se ozve sám. Zkusím se tam někoho zeptat, zda neví o tom, jestli je Hemsworth tady. Noviny, bulvár a tak," uchechtl jsem se a s tím se všichni vydali do letištní haly, kam nás hodil mini autobus. Uvelebili jsme se v místní restauraci a já si začal hrát ne detektiva. Kolem sedmé ráno, kdy jsem už myslel, že mě trefí, protože někdo ze zde přítomných mi dával neúspěch sežrat očima. Po celou dobu jsem rozdával autogramy a přitom se ptal, zda neví něco o Chrisovi. Jedna mladá dívka říkala, že o tom cosi slyšela, ale nevěděla nic víc. A právě po sedmé hodině mi přišla sms: Hni sebou, začíná mi hořet půda pod nohama. Pokud budeš moc, zůstaň na letišti nebo někde poblíž. Případně se ozvy na tohle číslo. T Ihned jsem byl u Sigyn a Váliho a nechal jim zprávu přečíst. "Chce mě naštvat. Mohli jsme mu jít naproti," sykl jsem. Ani jsem od něj nic jiného nečekal. Thór rovná se potíže. Vždycky. Pak jsem mu obratem napsal: Cekame na letiste uz sakra dlouho. Pohni zadkem ty nebo muzem jit naproti a pomoct. Tom Ani jsem si neuvědomil, že jsem použil své lidské jméno. ~Thór~ Pokud jsi měl během akce čas, tak ti došla sms od Lokiho: Cekame na letiste uz sakra dlouho. Pohni zadkem ty nebo muzem jit naproti a pomoct. Tom |
| |
| Setkání, na které si nepamatuji ~Áres, Athéna~ Byla jsem zmatená a nevěděla jsem, jak na Área reagovat. Mluvil tak zvláštně a já měla pocit, že to, co říká, je pravda. Stál přede mnou bůh války, který se do boje vrhal bezhlavě. Na taktiku a strategii tu byla Athéna. Áres sice byl zrádný, ale vymyslet si takovou lež? Bez pomoci by to nedokázal, a když se zmínil o strýcovi, hned mi bylo jasné, kdo za tím vším stojí. Bůh podsvětí vždycky žíznil po návratu na Olymp, a pokud by získal artefakt, mohl by si přát cokoliv. Nedivila bych se, kdyby s ním Áres spolupracoval, aby si udržel hlavu na krku. Bezvýchodnou situaci roztrhla až Athéna, za což jsem jí byla vděčná. "Má pravdu. To, co říkáš," rozhodnu se promluvit, i když mi mé smysly radí otočit se na podpatku a utéct do bezpečí lesa, "promluvíme si o tom všichni. Sice jsme chtěly do knihovny," koukla jsem na Athénu, "ale, tohle je důležitější," zatím jsem nechtěla Áreovi říkat důvod návštěvy a hledání v knihách. Rozhlédla jsem se kolem sebe a vydechla. "Asi bude nejlepší jít ke mně," navrhla jsem. "Nikdo mě tam nezná, protože jsem se teprve nastěhovala. Řešit naše záležitosti je lepší v tajnosti." Athéně jsem pak řekla název zastávky, která byla kousek od domu a všichni jsme se tam vydali. Cestou jsem však prožívala podivné deja vu. Takhle jsme šli tři, i když Athéna mi do rovnice nezapadala. Měla jsem před očima někoho jiného. Držela jsem se tyče v autobusu a otřásla se. Na chvíli jsem měla pocit, jako bych byla úplně na jiném místě. Temném a plném zápachu. Lepil se na mě a nedovoloval mi popadnout dech. Ucítila jsem dotek, což mě vytrhlo a střela jsem se s Áreovýma očima. V jeho pohledu bylo něco, co jsem už jednou viděla. Ne, nikdy se na mě takhle nedíval, odtrhla jsem od něj oči a soustředila se na cestu. Pronajala jsem si menší byt, který byl už zařízený, i když nábytek a spotřebiče dávno prošly záruční lhůtou. Staré skříně, které páchly stářím. Někdo by řekl, že smrdí jako staří lidé. Otevřela jsem okno, abych tu vyvětrala. Kuchyně se pojila s obývákem a dveře napravo vedly do ložnice. Druhé pak do koupelny a na záchod. "Dáte si něco?" zeptala jsem se. Nečekala jsem na odpověď, a dala vařit vodu. Potřebovala jsem kávu. Klidně se mohli usadit v kuchyni u malého vrzavého stolku. Já se opřela o linku. "Asi by stejně na to došlo, ale můžeš nám říct, kdy jsme se já a ty setkali? Protože já," na chvíli jsem se zarazila, jelikož mě opět polil zvláštní pocit, "o ničem z toho, co jsi řek, nevím." |
| |
| SOS ostatním andělům ~Thór + Hela, Nárvi~ Úder blesku všechny v autobusu vylekal. Rána byla tak veliká, že všichni cítili, jak to vozidlem otřáslo a nejedno přítomné dítě se rozplakalo. Tedy, až na Helu, která se začala hihňat a kdyby dokázala mluvit, určitě by vyžadovala další. Nárvi se na tebe podíval trochu nervózně. Vyhlíkla přímého střetu se mu moc nezamlouvala. "Bratr," vyslovení tohoto slova mu nedělalo moc dobře. Jeho jeden strach překryl druhý, "byl lepší na boj z blízka. Já... já spíš... no, to co mě učila mamka s otcem," uvědomil si, že v boji může být naprosto k ničemu. Když jej bratr napadl, byl ještě skoro dítě. Na věk smrtelníků tak kolem dvanácti nebo třinácti. Otec ho učil bojovat a něco ze svých kouzel a mamka jej učila se starat o druhé, takže léčení mu nebylo cizí. Ale jak tohle všechno využít v boji, ve kterém nikdy nebyl? Rukama se prát neuměl a pochyboval, že andělé budou brát ohledy. Zjišťovat, co Nárvi umí či neumí, nemělo smysl, protože volání anděly přivolalo ostatní. Muži i ženy v bílých oblecích s pevně svázanými vlasy a brýlemi. Všichni měli upjatou tvář a kromě jiného zbarvení vlasů vypadali všichni stejně. Křídla nebyla vidět, ale nebylo pochyb o tom, že to jsou andělé. Jejich tváře ti byli povědomé. Minimálně dva jsi viděl v hotelu, i když předtím vypadali jinak. Smrtelníci je stále neviděli, ale cítili jejich přítomnost, protože se kolem sebe otáčeli. Andělští agenti obklíčili autobus. Nárvi se trochu stáhl a šlo na něm vidět strach. Hela mlčela. Autobus se najednou silně otřásl, jak do něj z jedné strany agenti nalétli. Všichni začali křičet. Skrčili se, protože to bylo jediné, co je v tuhle chvíli napadlo. Další náraz málem převrátil autobus na bok, při čemž to uvnitř vypadalo jako domino. Nárvi se špatně držel a přepadl na pár lidi na vedlejším sedadle. Nejhorší však mělo začít. Když se ozvaly první výstřely, které prolétly sklem a tříštily jej na tisíce kousků, začala absolutní panika. Lidé vstávali, přeskakovali se a drali se ven. Sice nikdo z nich neviděl anděly, jak z nich někteří střílí do autobusu a vybralo si to nejednu oběť, ale zpráva to byla jasná. Rychle ven. Nárvimu se podařilo zapadnout mezi sedadla a vyhnout se tak kulkám. I ty‘s rychle zaujal pozici, abys nebyl tak jednoduchý cíl. Hela začala plakat. "Musíme... musíme ven!" vyjekl Nárvi, když před něj padlo bezvládné tělo ženy s dírou v hlavě. Viděl jsi, jak se mu derou slzy ven. Měl příšerný strach. Situace kolem autobusu |
| |
| Opět v kupě s... problémů Zdá se že s tím bleskem sem to trošku přehnal. Neměl sem v úmyslu lidi polekat a rozplakat děti, ale bohužel, stalo se. Aspoň že Hela to bere s humorem. Nejspíše ví že sem ten blesk udělal já a baví jí to. Vyslechnu si Nárviho odpověď ohledně těch schopností a přikývnu že rozumím. Zdá se že v boji by mi moc nepomohl. Hold prostě není jako Váli. Nemůžu chtít vše.. A hádám že roky ztrávené na Helheimu mu v procvičování taky nepomohly. Takže bude asi spíše po Sigyn. No, nevadí, i to léčení by se mohlo někdy hodit. Klidně bych si s Nárvim někdy zacvičil, ale teď jsou takové úvahy dost předčasné. Hlavní teď bude se odtud vůbec dostat. Což jak se zdá nebude teď vůbec tak snadné. V kapse mi zavibruje mobil. Zpráva od Lokiho. Kurva.. Měly jsme vyrazit dřív. Chci mu odepsat, ale na to už není čas protože andělé začali dělat potíže. Mobil putuje zpět do kapsy a já se tak tak držím a dávám pozor aby mi nevypadla Hela. Nárviho už však chytit nestačím a tak padá na protější sedadlo. Do hajzlu! Matet, kde seš?! Doufal sem že se k nám dostane dříve než ti andělé, předtím nás přeci z pouště dostala do města během chvilky. Ale teď je asi něco špatně. Aby toho nebylo málo, začnou se ozývat výstřely. Věděl sem že ti andělé jsou pěkný zmrdi, ale že až takový že začnou zabíjet nevinné lidi? Kurva! Přemýšlím co dělat teď, jak z toho ven. Nic mně ale nenapadá a tak se tedy aspoň schovám aby mně taky nestřelili. Hlavně se tedy snažím krýt Helu, neodpustil bych si kdyby se stalo něco jí. V autobuse teď zavládá panika a strašný chaos. Je mi teď hrozně, přijde mi jako bych za smrt těch lidí kolem mohl já. Kdybych nevlezl sem do toho autobusu tak by se nikomu z nich nic nestalo. Mohl bych sice něco zkusit, bojovat proti nim. Ale myslím že by to způsobilo ještě více smrti. A navíc je jich hodně, nejspíše bych je všechny nezvládl. Vidím jen jediné východisko jak z toho ven a neriskovat při tom ještě víc. Do prdele práce!! Dostanu se z Helheimu a teď mám riskovat že nás zavřou někam jinam? To je... Kurva!! Vezmu Helu a opatrně se přesunu skloněný k Nárvimu. "Hlídej ji. Za žádnou cenu je nenech aby jí ublížili! Já jdu ven a zkusím je přesvědčit ať toho nechají. Vy pak vyjdete ven až to bude vypadat že je to v pořádku a nebude se ozývat střelba... Jasné?!" Řeknu mu důrazně. Vím že teď toho na něj bude moc, ale musí mi prostě pomoc aspoň takhle. Až mně Nárvi ujistí že je mu to jasné tak se začnu plížit k jednomu z rozbitých oken. "DOST! NECHTE TOHO, PŘESTAŇTE! JDU VEN!" Zakřičím na ty anděli a pokud střelba ustane tak se zvednu a vyskočím z okénka ven. Rozhlédnu se po nich a určitě budu dávat pozor aby po mně třeba někdo z nich nevystřelil. Samozřejmě ale ani nechci aby ublížili Nárvimu, Hele a těm lidem v autobuse. Takže pokud by dělali něco přímo s ním, tak bych se asi pokusil je nějak zastavit a držet je od něj. |
| |
| In the air tonight Dvojité A Ani v nejdivočejších představách by mne nenapadlo, že se něco takového stane. Něco s čím si nevím rady. Myslel jsem, že se k Artemis probojuju skrz opeřence. Boj jsem totiž znal až moc dobře. Mělo mne napadnout, že to nebude tak lehké. A že se to ke všemu zkomplikuje přítomností bohyně moudrosti. Zoufale jsem zaúpěl. Chytl se za vlasy, že to vypadalo, jako kdybych si je každou chvíli chtěl vytrhat. ”Tak fajn.” Rezignoval jsem. Muselo to být pro Athénu šok, protože i já jsem sám sebe tímto činem překvapil. Nepoznával jsem se. Rusovlasá bohyně mi tak neskutečně zalomcovala s životem. ”Tady ne.” Stál jsem si za tím. Jsme tu moc na ráně. Hlavně tedy já si tak nejvíce připadal. Obzvláště ne ve stavu, ve kterém jsem se nacházel. Jak bych strašně sejmul pár opeřenců, abych se mohl aspoň trošku cítit líp. Pocity, které jsem teď cítil se mi ani v nejmenším nelíbili. ”Nemám v úmyslu z toho vyklouzávat.” Pronesl jsem naprosto vážně a věnoval jí zcela upřímný pohled. Hodlám si svou bohyni vybojovat zpátky, protože bez ní zešílím. Zatraceně. Naprosto jsem ignoroval zmínku o knihovně. To šlo mimo mně. Nenastěhovala ses sem. Ještě před zhruba třemi dny jsme byli spolu ve Vatikánu. Krásko, proč mi to děláš? Nic jsem však neřekl. Hlas by mne totiž zradil. Zvládal jsem udržet slzy na svém místě. K něčemu takovému se nehodlám snížit. Projevit slabost. Po celou cestu jsem mlčel a hleděl na onu ženu, která mi na malou chvíli dala okusit něco, po čem jsem tak neskutečně zatoužil. Jednu chvíli, jako kdyby byla Artemis myšlenkama naprosto někde jinde. Ten její pohled. Začínal jsem si o ní dělat starost a tak jsem se odhodlal k tomu, abych jí položil ruku na rameno v bázlivém gestu. Jsi v pořádku? Tázaly se mé oči. Věnoval jsem jí pohled plný starostí a obav. Nedokážu popsat slovy, jak mi na ní neskutečně záleží. Nikdy mi na nikom nezáleželo, až do teď. Zabolelo mne u srdce, když ode mne odvrátila svůj pohled. Zkoušel jsem tedy sledovat míjející cestu. Ignoroval jsem bohyni moudrosti, nevěděl jsem, co bych jí měl říct. Kdyby se mne pokusila napadnout, zřejmě bych se tolik nebránil, jako kdysi. Pach, který mne udeřil do nosu, jen co jsme vešli k ní, se mi ani v nejmenším nelíbil. Neseděl mi k ní. Voněla divokou přírodou. Toto bylo špatně. Hodně špatně. ”Ne, děkuji. ” Odpověděl jsem slušně. Stál jsem stále u vchodových dveří. Ani trochu se mi to tady nelíbilo. Bylo to špatně. Všechno bylo špatně. Proč to nevidíš, jak moc špatně to je? Zoufal jsem v duchu. Když začala mluvit z kuchyně, odhodlal jsem se jít za ní. Musel být na mne velmi zvláštní pohled. Ještě před pár dny pohled na mne hlásal: Já jsem bůh války a nebojím se použít pouze svoje pěsti! Jenže teď jsem si připadal jako troska. Nesnáším svázané ruce. ”A věřila bys mi to, kdybych ti to řekl?” Zeptám se jí zlomeným hlasem, oči plné smutku. Raději si odkašlu, než začnu zase mluvit. Nelíbilo se mi, že u toho byla i Athéna jako svědek. Ale měl jsem vůbec na výběr? Mohl jsem odmítnout? ”Před pár dny se nám všem zdál jeden sen.” Začal jsem. Nerozváděl jsem ten sen. Moc dobře jsme všichni věděli o čem byl. ”Hádes se mnou chtěl spojit a společnými silami získat grál. Vrátit zpátky staré časy. Byl jsem nejdříve pro. Ona myšlenka se mi zamlouvala...” Přiznal jsem se a nebyl jsem na to zrovna hrdý. Po očku jsem sledoval reakci bohyni moudrosti. ”Jenže, to bych pak v podsvětí nesměl se strýcem zachraňovat tvůj krásný zadek ze spárů démonů, rusovlásko.” Smutně jsem se pousmál. Nebyl jsem vůbec ve své kůži a neznělo to tak, jak by to znělo před pár dny. ”A ty bys mi pak nesměla hnout s mým světem, kdy bych kvůli tobě nechtěl být lepším, než jsem teď.” Na sucho jsem polkl. Nechal jsem pár slz stéct po tváři. Chvíli jsem se sebou sváděl boj, aby těch slz nebylo víc. ”Stalo se to zhruba před třemi či čtyřmi dny.” Dodal jsem s chvějícím hlasem. ”Ukázala si nám svou meteorologickou stanici a chatku od horské služby na vrcholu Agios Antonis, kde se tvými slovy cituji nacházelo tvé stádečko lovců. Potkali jsme tam však pouze dva. Jmenovali se Ted a Vaso.” Možná by si na to mohla vzpomenout. ”Měli psa jménem Cole.” Dodám ještě a dám jí čas to zpracovat. Nemyslím si, že by bylo nejmoudřejší na ní události pár dnů najednou vybalit. Třeba k tomu bude mít, taky co říct. |
| |
| Let do Egypta - rodiče - Mlčel jsem a hleděl z okna. Co jiného? Nechtěl jsem se střetnout s pohledem otce, jehož oči jsem na sobě cítil přišpendlené pěkných pár minut přes zrdcátko. Z ničeho nic se mé volně položené pravačky dotkne matka a já jí tupě opětuji stisk. Zcela automaticky k ní otočím hlavu, ale ten úsměv, který mi věnuje, jako by mi prořízl hruď. Milly... Podobně se na mě dívala ona, když cítila, že mě něco trápí. Což bylo prakticky pořád, ale ona nikdy nepřestala. Mohl jsem ji odhánět jak chtěl, ale ona se nedala, ale ani na mě netlačila, kolikrát jí prostě jen stačilo si vedle mě sednout a mlčeli jsme na sebe. Během cesty na letiště, při čemž letadlo se mi opravdu nelíbilo, mi začalo pozvolna docházet, že mi ta malá obryně trochu chybí. Možná, že i trochu víc. Ne. Je to pro ni nebezpečné... Zaťal jsem zuby i volnou pěst a přesměroval svou vnitřní zlobu opět na jediný cíl - otce. V letadle se usadím vedle matky, abych měl otce na očích a ji po ruce, navíc nejsem zvědavý na nějaké jejich cukrování. A ano, dělám mu to trochu na truc. Zvažoval jsem, že prostě budu předstírat spánek, ale v tom otec vyslovil svá nevěřícná slova, doplněná ušklíbavou poznámkou. ”Ano, Thór nelže. U toho bych skončil.” Zabručím podrážděně. Je mi jasné, že naráží na jeho lidský život, ale nemyslím si, že by Thór nějak výrazně změnil své přesvědčení v rámci role smrtelníka. Thór není lhář. Pokud se se mnou otec o Thórovi nechtěl dál dohadovat, zbytek cesty jsem mlčel a byl pohlcen vlastními myšlenkami na bratra. Jeho živost by mnohé měnila, ale nikdy nezmění to, že zůstanu nebezpečný všem. Po přistání jsem byl neskutečně vděčný, že jsme opět na pevné zemi. Nevím na kolik na mě byl strach z letadla znát během cesty, ale jakékoli narážky na to, jsem přešel podrážděným zavrčením. Z letadla odcházím jako první a s leteckým personálem se rozloučím takzvaně na půl huby. Kdyby otec spadl z těch schodů, asi bych se mu smál, nejspíš, možná… Dobře, asi určitě. Můj úšklebek mizí stejně rychle jako se objevil a následně se neutrálního výrazu zmocní nová vlna zloby, protože telefonát Thórovi se nedaří spojit, kvůli pravědpodobnému vybití mobilu hromového boha. Jestli je tohle nějaká další z tvých her, otče, přísadám na památku Asgardu, že tě roztrhám na kusy. Zavážu se sám sobě v duchu a mlčky následuji oba rodiče. Trajdání po městě a čekání na kdovíjaký zázrak se mi nelíbilo, ale nemohl jsem dělat víc. Jen tak se tu toulat a čuchat stopu by nebylo vůbec prospěšné, spíš naopak. Nezbylo, než věřit, že popularita těhle dvou bohů je dostatečná na to, aby se na sebe doptali a dokázali se nalézt. Mezitím, co jsme se zdržovali v restauraci a otec si hrál na autogramiádu, tak jsem se vypařil za účelem si zakouřit a především nějaké cigarety také dokoupit. Ve chvíli kdy se vracím se akorát přihnal otec k matce a ukazuje jí sms zprávu. ”Nějaký posun? … Konečně…?” Houknu, když k nim přijdu a nechám si také ukázat display. ”Skvěle, hodláte si tu dopisovat dlouho?” Reaguji, když otec místo aby mu zavolal a domluvil se, co a jak, posílá zprávu jako odpověď. Nejradši bych se jim hned vypravil naproti, protože to, že Thórovi nějak “hoří půda pod nohama” se mi ani trochu nezamlouvá. Čuchám průšvih. |
| |
| Prohibenda est ira in puniendo ~Artemis, Árés~ "Výborně," souhlasila jsem nepříliš nadšeně. Těžko bych někoho dokázala přesvědčit, že mě vyhlídka jít si popovídat o starých časech jakkoliv těší, tím méně, když jsem se o to vůbec nepokoušela. Aréův návrat, příchod, říkejte si tomu jak chcete, nás povážlivě zdržel od našeho úkolu. Možná to byla náhoda, možná plán. "Nenechala bych tě, i kdyby to v plánu bylo." ujistila jsem ho a usmála se. Pozorně jsem Aérea pozorovala a snažila se poznat, co se mu honí hlavou. Je to vůbec on? Ale ano, je. Bůh boha pozná ať se děje cokoliv. To ještě neznamenalo, že na nás něco nepeče. Ke svému vlastnímu překvapení podezřívavost vůči Artemis se nedostavila. Nikdy jsme spolu neměly žádné spory a byť jsme si mohly být bližší, řekla bych, že jsme snad byly i kamarády. Nebo alespoň nyní bychom se za ně považovat daly. Spojenkyně. Sestry ve zbroji. "Koleje by nebyly po tom, co se stale, bezpečné," souhlasila jsem s jejím výběrem. Když mi řekla zastávku, přikývla jsem a oba je nasměrovala na příslušný spoj. "Čaj, kdybys byla tak hodná." poprosila jsem Artemis, když jsem dosedla na jednu ze židlí a s klidným bezvýrazným pohledem propalovala boha války pohledem. Ignoroval mě, mluvil k Artemis, ale to mi ani v nejmenším nevadilo. Poslouchala jsem a analyzovala, co nám říká. "Zní to jako bys od hledání grálu upustil... proč?" nadzvedla jsem obočí, abych se ujistila. Nebylo mi to příliš jasné. Pak se rozplakal, což mě naprosto odzbrojilo. S překvapeným výrazem jsem si vyměnila pohled s Artemis, jako by snad ona měla vědět, co s ním. Protože já netušila. |
| |
| Blbý nápad ~Thór + Hela, Nárvi~ "C-co?" Nárvi si od tebe převzal Helu, ale ještě tě stihl chytnout volnou rukou. "To nemůžeš. Co když budou útočit dál?" Tvůj pohled však mluvil za vše. Odhodlání položit za všechny v autobuse vlastní život. Alespoň to si chlapec myslel. Nakonec však přikývl a zůstal skrčený s Helou mezi sedadly. Když jsi prvně zakřičet, prolétla kolem tebe ještě jedna kulka, než střelba konečně ustala. Většina smrtelníku byla venku, jen ti, kteří se strachem sekli, zůstali podobně jako Nárvi uvězněni mezi sedadly. Venku vládl velký chaos na to, aby se někdo zaobíral, proč herec mluví do vzduchu. Ty jsi však anděly viděl velmi jasně a zřetelně. Anděl naproti na tebe mířil zbraní. Byl ocelově klidný a jeho tvář skoro jako z kamene. Žádné emoce. Nic tam nebylo. To nikdy nebylo dobré znamení. Podobně kamenné výrazy měli i álfové, které zde na Midgardu znali jako elfy. Vysoké, hubené postavy s ostře řezanými tvářemi a zvednutými koutky očí. Jejich pleť často bývala světlá, až se zdála téměř bílá. Vždy se nosili jako pávi a i jejich temnější protějšky měli tuto vlastnost stejnou. U andělů ale ona zpupnost nebyla. Prostě jenom stáli. Za andělem se objevila potetovaná žena, kterou jsi viděl, když vyslala signál. Nakonec jsi mohl usoudit, že andělé v oblecích jsou pouze pěšáci. Ona byla, kdo jim velel. Tedy nejspíš. "O tvé chrabrosti se povídají legendy, ó mocný Thóre," od někoho jiného by to mohlo znít jako kompliment. Od ní to byl pouze posměšek. "Vzdát se, abys zachránil život těch, na kterých ti záleží, ale ty nejsi naším cílem," usmála se mile. "Jdeme si pro něj." Od autobusu se ozvalo tříštění skla. Dva andělé chytli Nárviho, který držel Helu a vytahovali jej ven. Chlapec vyjekl a snažil se jim vyrvat. Andělé nejsou lidé a ocelový stisk mají stejně mocný jako ty. Hela naříkala a plakala. "Ty budeš jenom náhodou obětí," mávla rukou a anděl, co stál nejblíže k tobě, vystřelil. Situace kolem autobusu |
| |
| Ted, Vaso a pes Cole ~Áres, Athéna~ Athéně jsem mezitím připravila čaj a sobě kafe. Nevěděla jsem, co si mám o Áreovi myslet. Kdybych byla příliš paranoidní, myslela bych si, že tohle je nějaká připitomělá reality show. Ale jeho slova a to, jak mluvil, mě nenechávalo chladnou. Nedokázala jsem jej odbýt tak, jako kdysi, když mi nabízel své oplzlé návrhy. Athéna měla postřeh. Bohové mají jedno společné. Jsou tvrdohlaví, a pokud si něco usmyslí, tak si jdou tvrdě za tím. Proto Áreova náhlá změna názoru na grál byla... zvláštní. I když já sdílela jeho první myšlenku. Mít staré časy zpět je velmi lákavé. Jak moc by to ovlivnilo Zemi a smrtelníky? A hlavně nás? Opět bychom se vrátili k tomu, jací jsme původně byli? Ať už Áres Athéně odpověděl cokoliv, mě vyrazil dech jmény. Položil jsem hrnek na linku a napřímila se. "Jak je můžeš znát? Nikdy... nikdy jsem tam s nikým jiným, než s Lily, nebyla," dívala jsem se na něj nevěřícně. Pak jsem očkem zabloudila k Athéně, jako bych čekala, že mi to vysvětlí. "Zkusím jim zavolat," napadne mě. "Jestli říkáš pravdu, tak..." tak jsem tu já, se kterou se něco stalo. Něco velmi špatného. Nemohla jsem tento poznatek zazdít. Už to, jak mu kanuly slzy, mě naprosto odzbrojovalo. Někde v hloubi jsem slyšela jeho hlas, jak urputně volá moje jméno. Vyhledala jsem na mobilu číslo a hned jej vytočila. Přitom jsem volnou rukou nervózně drtila kraj kuchyňské linky. Chvíli trvalo, než to někdo zvedl, ale po hlade jsem poznala, že to je Ted. "Záchranářská stan..." "Tede? Tady Alyss," přerušila jsem jej. "Alyss? Jsi v pořádku? Zníš... divně." Nejspíš jsem musela znít jinak, než normálně. "Jen... něco se stalo a jsem v pořádku, neboj," ujistila jsem jej. "Mám jen dotaz. Kdy jsem naposled u vás byla?" Chvíli bylo ticho, než konečně odpověděl: "No, před pár dny. Proč? Hej, jestli se něco stalo, tak to řekni. Víš, že ti pomůžeme." "No, to se právě snažím zjistit," oponovala jsem. Trápilo mě jedno. Na návštěvu před pár dny jsem si nepamatovala. "Byla jsem tam sama?" "Nooo," Ted znejistěl. Pochopila jsem. "Měsíc pravou cestu ukáže. Jsem to já. Artemis," řekla jsem mu naše tajné heslo. Slyšela jsem, jak si oddychl. "Ne, nebylas. Byli tu s tebou další dva týpci," celou dobu jsme mluvili řecky. "Bohové?" ještě jsem se ujistila. "Jo. Aspoň myslím. Jeden hubený, furt zamračený a nedůvěřivý a druhý na tobě mohl oči nechat. Měl jsem pocit, že by mě snadno zvedl a prohodil zdí." "Černé vlasy, šedomodré oči," při tomto jsem se na Área dívala a sama jsem cítila, že se třesu. "Vlasy vím na stopro... oči asi. Nejsem si jistý." "Díky, Tede," zavřela jsem oči. "Dám ti pak vědět, zda se tenhle malý problém vyřešil. Podrbej za mě Colea." Rozloučila jsem se s ním a položila to. "Sakra," špitla jsem. "Mluvíš... mluvíš celou dobu pravdu," sedla jsem si na židli a cítila se na dně. |
| |
| Kamikadze Thór "Nemám jinou možnost. Něco udělat musím". Odpovím ještě Nárvimu a pokračuji ve svém původním plánu. Vím že je to dost troufalé i na mně. Ale co jiného bych mohl dělat? Krčit se a čekat až ti andělé všechny zabijou? Né děkuji, to radši budu riskovat zranění jen já. Vyskočím ven a jen kousek před sebou vidím jednoho z těch co stříleli. I přes to že má v ruce zbraň, tak proti němu stojím s hrdostí, bez nejmenší známky strachu. Je mi jasné že to bude jen voják, hlavní je ta žena která je zavolala a která tu je teď zas. Zadívám se na ni a sevřu ruce v pěsti. Hlavou mi vrtá kdo to asi bude, ale to teď jen tak nejspíše nezjistím. Její posměšky naprosto ignoruji. Zaujme mně až pak to když řekne že si jdou pro "něj". Vidím jak z autobusu vyvádí Nárviho a Helu. Už dříve ho věznila Azrael. Ale proč? Proč andělé Nárviho tolik chtějí? Přijde mi jako by jim opravdu záleželo na to aby ho měli. Ať tak či tak, takovou věc nesmím dopustit. Oba dva sem je vytáhl z pekla jen pro to aby mi je tu vzali další andělé? To nikdy! "Nebojte se.. Vše bude v pořádku". Řeknu ještě k Nárvimu a Hele. Pak už na mně ovšem střílí ten anděl co stojí naproti. Nemyslím že by mně mohl zabít kdyby mi ta kulka třeba prolétla hlavou, ale nechci to raději ani zjišťovat. Nebyl bych sám sebou kdybych se teď nepokusil bránit. Takže bez nějakého většího problému se té střele vyhnu, bleskově vytáhnu svou dýku a zarazím ji andělovi který po mně vystřelil přímo do srdce. Nevím jak to přesně s nimi je, ale tohle by neměl rozchodit ani on. Pokud to bude možné tak volnou rukou vezmu jeho zbraň a použiji ji společně se svou dýkou při útoku na ty dva kteří drželi Nárviho a Helu. Nenechám je aby mi je jen tak odvedli, né po tom všem! Vyjde-li můj útok, tak děcka vezmu a začnu s nimi utíkat tak rychle jak jen to půjde. I kdybych třeba dostal kulku do zad tak mně to nezastaví, budu pokračovat dál dokud to bude možné. Rád bych se dostal na to zpropadené letiště kde čeká Loki. Využiji ale jakékoliv cesty k útěku i kdyby to mělo být opačnou stranou. |
| |
| Děláme strýci reality show Dvojité A ”Protože pro mne bylo důležitější najít jednu rusovlasou bohyni, která mi hnula se světem a díky, které sám sebe pomalu nepoznáván.” Odpověděl jsem Athéně, jejíž přítomnost jsem vnímal, i když jsem celou dobu hleděl na Artemis. Utřel jsem si do rukávu slzy a připadal jsem si hloupě. Mnohem hůř než tehdy, když mne přemohli Ótos a Efialtés, spoutali a zavřeli do sudu, kde mne drželi přes rok. Nikdy jsem nebrečel tak opravdově jako teď. Vždy to totiž byly hrané slzy, protože se to ode mne požadovalo. Člověk občas musí projevit slabost, jinak si lidé myslí, že je robot bez emocí. Blesklo mi hlavou, jak mi to kdysi dávno někdo říkal a tak jsem se tím začal řídit. Jenže já jsem bůh, zatraceně. Pronesu v duchu rozčileně sám nad sebou. Jde o to, že mi vůbec nevadí, že ty slzy vidí Artemis… nicméně mne neskutečně rozčiluje fakt, že u toho byla přítomná i bohyně moudrosti. My dva jsme se nikdy moc v lásce neměli. Zdá se, že si pamatovat jména dvou mužů a jednoho psa, se vyplatí. Ani ve snu by mne nenapadlo, že toto někam povede. A že jim, má úžasná bohyně, okamžitě zavolá, aby si ověřila pravdivost mých slov. Napětím jsem ani nedýchal. Malou chvíli jsem zoufal, když to na druhé straně delší dobu nikdo nezvedal. Jak moc rád bych jí teď vzal za ruku a řekl jí, že všechno bude v pořádku a že to společně zvládneme. Zdá se to neuvěřitelně, ale opravdu jsem tomu věřil. Onen telefonát opravdu potvrdil, že jsem nelhal. Na jednu stranu jsem byl opravdu šťastný, na tu druhou mne ničilo, jak se cítila. Pomalými opatrnými kroky jsem došel k ní, což bylo opravdu jen pár kroků a položil jí ruku na rameno, jemně jí po něm pohladil. ”Nikdy bych ti nelhal. Stejně, jak jsem ti nelhal v tom hotelu, když jsem ti řekl:Jsem s tebou, drahá. Za každých posraných okolností.” Citoval jsem se a doufal v to, že by si na ta slova mohla vzpomenout. Myslel jsem to opravdu vážně. Nikdy jsem nic tak nemyslel, tedy do doby než jsem poznal jí. ”Zvládneme to spolu. Věř mi, prosím.” Upřeně jsem se jí podíval do očí, aby v nich spatřila mé odhodlání. Vždyť jsem krucinál kvůli ní uzavřel dohodu se strýcem a prošel bych kvůli ní světa kraj. Jediné co potřebuji je, aby mi věřila. |
| |
| Fide, sed cui fidas, vide Vzala jsem si od Artemis hrneček s horkým čajem a úhledně ho postavila vedle své pravé ruky. Šly z něj bělavé obláčky horké páry, tak jsem se ani nepokusila jeho obsah ochutnávat. Místo toho jsem chlácholivě pohladila svou kapsu, které tu rozhodně bylo mnohem příjemněji než venku. S potěchou jsem zjistila, že má malá společnice dokonce usnula. Nedivila jsem se jí. Taky bych spala. Připadala jsem si na tomto místě velmi nepatřičně, přesto jsem se nedokázala překonat a poskytnout dvojici alespoň iluzi soukromí. Týkalo se mě to, i když z velké části jsem neměla do diskuze jakkoliv přispět. Poněkud nervózně jsem se dívala z okna, jako kdybych tu ani nebyla, pozorně naslouchající každému slovu. "Myslela jsem, že se to tímhle vysvětlí, ale mám spíše víc otázek než před chvílí." zaručela jsem tiše, poté, co si Artemis vše ověřila. Usrkla jsem čaj, zatímco dvojice si vyměňovala sladké řeči. Ne, že by mi moje mínění o Artemis kleslo, ale... Árés? Vážně? No, asi jsme každý jiný. "Kdy jste se rozdělili?" vložila jsem se do toho. Někdy v té době musela Artemis ztratit paměť. Ale kdo by něco takového dokázal? Nevypadala, že by měla za sebou nějaké trauma hlavy. "Kde? Za jakých okolností?" naléhala jsem. Čím více informací, tím lépe. |
| |
| Záchrana dvou dětí ~Thór + Nárvi, Hela a andělé~ Potetovaná žena nejevila známky, že by se do konfliktu chtěla zapojovat. Nechala tvému běsnění volnou ruku a mezitím se Nárvi pokoušel vytrhnout dvěma andělům, kteří jej pevně drželi, a přitom se snažil neupustit Helu. Aby ses mohl vůbec dostat k Nárvimu a pomoct mu ze šlamastyky, musel jsi proběhnout kolem dvou andělů u zadní části autobusu (č. 8 a 9). Přes prvního ses dostal velmi snadno (hod 9 = smolař). Jednoduše jsi mu zarazil dýku do hrudi a po salvě bělostného světla, jak u předchozího anděla, padl k zemi mrtev. Druhý anděl byl větší oříšek (hod 87 = rozdíl 22 od tvého hodu). Zarazil tvou ruku s nožem a druhou ti uštědřil silný úder do žeber. Smrtelníka by to okamžitě položilo k zemi, ale tys to ještě dokázal ustát. Hela plakala, což Nárvimu trhalo srdce. Byl to hodný kluk a měl strach. Hodně velký strach. Když viděl, jak ti anděl uštědřil ránu, vyděsilo ho to. (Hod na schopnost: 53 (úspěch) a 5 kol) A něco se stalo. Anděl (č. 1), který jej držel, jej z ničeho nic pustil. Hela přestala plakat a koukala na Nárviho, jehož oči byly najednou čistě mléčně bílé. "Koužlo!" vypískla zvesela. Ovládnutý anděl se otočil na druhého držícího mladíka a pokusil se jej udeřit (útok 36). Druhý se ráně vyhnul (obrana 42 = rozdíl 6), ale díky tomu aspoň Nárviho pustil, který odklopýtal k autobusu a opřel se o karoserii. Aktualizace stavu kolem busu + akce |
| |
| Nelíbí se mi to o nic víc než tobě, synu ~Sigyn, Váli~ Zajímalo mě, od koho Váli pochytil ten pesimismus a neustále nabručenou povahu. Jo, aha. Když se to vzalo kol a kolem, tak jsem byl úplně stejný. Jablko nespadlo daleko od stromu, jak říkají smrtelníci. Věřil jsem, že naši podobnost vidí alespoň Sigyn, i když teď ji spíše pohlcoval strach o našeho syna, který měl být údajně mrtvý. Vždyť jsme viděli, jak... nechtělo se mi na to myslet. Na Váliho popud jsem se pokusil Thórovi dovolat, ale bez úspěchu. Co jsem měl dělat? Předtím se mi zdálo, jako by zahřmělo, ale... zarazil jsem se. Zahřmělo! aniž bych řekl slovo, vyběhl jsem ven, abych se ujistil, že na nebi nejsou mraky, které by indikovaly bouři. Pokud by tomu tak opravdu bylo, tak to mohlo být znamení od Thóra. Muselo to znamenat, že je opravdu v průseru a má sebou mého syna a dceru. Můj úprk z restaurace skončil nehodou, protože ve stejnou chvíli po ulici běžela žena. Oba dva jsme se museli dívat jiným směrem, protože rána to byla sakra velká a skončili jsme na zemi. Lidi kolem nás se na nás zmateně dívali, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem něco odseknout, aby si dávala bacha, ale ona promluvila jako první: "Ty jsi Loki!" "Jak... patříš k nim!" napadlo mě jako první a už jsem sahal po skryté zbraň. Až jako druhá možnost mě napadla, že by to mohla být bohyně, ale nic jsem necítil. Nic povědomého. "Ne, ti jsou támhle!" ukázala prstem směrem, ze kterého utíkala. No to si ze mě dělá Ódin srandu! Rychle jsem se vyškrábal na nohy, ale dva andělé mě i tu ženu museli zahlédnout, protože i když jsem využil iluzi, že tu nejsme, stejně běželi k nám (hod na schopnost iluze: 6 - nope). Pomohl jsem ji tedy na nohy a nenapadlo mě nic lepšího, než vběhnout do restaurace. "Máme problém," ihned jsem všechny spravil a zabouchl za sebou dveře. Bylo mi jedno, že tu jsou hosté. Případné oběti. To se stává každý den. Žena mezitím doběhla a začala přesouvat stůl, aby aspoň trochu zajistila dveře. "مهلا، ماذا تفعل؟" jeden z obsluhy po nás vykřikl a já se podíval k Sigyn, jestli náhodou neumí arabsky, protože já ne. Nebo ta žena umí? |
| |
| This is our legacy ~Áres, Athéna~ Moje zmatení se každou chvíli prohlubovalo. Najednou jsem měla strach, že v Edinburghu nejsem z vlastní vůle. Dokázala jsem říct, co jsem dělala včera nebo před týdnem, ale ani v jedné vzpomínce nebyl Áres, jak tvrdil a přitom mi bylo potvrzeno, že se mnou opravdu byl. A Áres? Jak jsem mohla mít něco s bohem války, kterým jsem vždycky tolik opovrhovala? Nikdy mě neměl jako sobě rovnou. Před jeho dotekem jsem neucukla. Pokud si mé tělo vzpomínalo, že mne takto hladil a má mysl ne, pak tu bylo se mnou něco velmi špatného. Lehce jsem se uchechtla, ale pak raději zkoumala svůj hrnek. Jeho oči byly jako bezedná studna. Athéna na to kápla. Zvedla jsem hlavu, abych ji věnovala úsměv. Takovou jsem ji znala. Vždy měla nějaké řešení. "V tom máš pravdu," přikývla jsem a znovu se podívala na boha. "Kde a kdy jsme se oddělili?" |
| |
| Tak trošku jiný šálek Dvojité A Možná je nakonec dobře, že tu je bohyně moudrosti, neboť to vypadá, že ani já a ani “má” kráska nejsme ve stavu, kdy bychom byli schopni racionálně přemýšlet. Mnou lomcuje vztek nad sebou samým, že jsem nezabránil tomu co se jí stalo a kráska je zase naopak z toho všeho zmatená. Opravdu mne maličko překvapí, že před tím dotekem neucukla. Chvíli mám tu ruku ještě položenou, než jí zase stáhnu k sobě a začnu se věnovat položené otázce a vzpomínání. ”Šli jsme navštívit Hyg v nemocnici, potom fiasku v muzeu, což je teď nepodstatné vysvětlovat. Důležité možná je zmínit to, že se tam na nás vykašlal strýc, protože byl moc paranoidní a ty sis hrála na tajemnou krásku.” Začnu se vzpomínáním nad tím ne zrovna příjemným a když zmíním Hádovo jméno, tak mi dojde jedna věc. Jistě na nás teď kouká, šmírák jeden a baví se na náš účet, jako kdyby se jednalo o nějakou reality show. ”Hyg to tam přehnala se svou schopností a zkolabovala. Nevěděli jsme, co jiného dělat.” Pokusím se vysvětlit, proč se bohyně zdraví ocitla v nemocnici. Zní to trošku jako nemožný paradox. Povzdechnu si a ošiju se, nelíbí se mi ta část, která bude následovat. ”Hyg byla nějakým způsobem nakažena čímsi, co jí změnilo na ohavné monstrum, co nám šlo po krku, stejně tak jako další pacientka na pokoji. Tu jsem vyhodil z okna, protože mne v té chvíli přišel jako dobrý nápad... ty jsi následně Hyg zabila jednou z těch svých super schopností, díky které jsem na chvíli oslepl.” Ano, nejsem hrdý na to, že jsem tu potvoru hodil z okna. Kdybych to neudělal, tak by to možná dopadlo jinak a Artemis by se nic nestalo. Nebo by taky mohla skončit nakažená a já bych jí musel zabít. Napadne mne. Nicméně stalo se a už to nelze vzít zpátky. ”Šli jsme potom monstru, abychom zabránili epidemii.” Avšak nahlas neřeknu, že jsem to vlastně způsobil já. To všechno je má vina. ”Byl jsem taky nakažený, ale podařilo se nám včas to odporné stvoření zničit.” Přeskočím část s tím, jak jsme bloudili nemocnicí a já vyvolal pomocnou ruku v podobě zombíka Igora, stejně tak jak přeskočím popis oné obludnosti a následný souboj. Možná je na jednu stranu dobře, že si toto nemusí pamatovat. ”Zachránila si mi život a zabila to. Vzhledem k tomu, jaké množství energie si vynaložila, tak tě to vyčerpalo a omdlela si.” Zatnu pěst. Nejraději bych do něčeho praštil. Mělo to být naopak. Byl bych raději, kdyby to bylo naopak. ”Chtěl jsem tě donést do bezpečí, ale jen co jsme se blížili k východu, tak jsme se střetli s dvěma opeřenci. Představili se jako Eth a Duma. Andělé času a ticha. ” Zhluboka se nadechnu a následně vydechnu. Potřebuji se uklidnit. ”Jeden dokázal zastavit čas. Podařilo se mi ho praštit, ale byl jsem stále slabý a nakonec jsem z boje vyšel jako poražený. Vzali tě s sebou.” Dovolím si pohlédnout na Arti. ”Omlouvám se.” Sklopím pohled. Cítím se vinen a taky jsem. Nikdy jsem se tak necítil a nevím, co s tím mám dělat. ”Bylo to zhruba před dvěma dny. Víc ne.” Dodám ještě časový úsek, kdy se to stalo. Nějak jsem totiž bez ní přestal vnímat čas a jediné na co jsem se zaměřil bylo jí najít. |
| |
| Bohyně zdraví v nemocnici ~A + A a já A~ Když Áres začal, poznávala jsem se. Já a různá tajemství jsme byli za jedno. Bála jsem se však toho, co přede mnou skrývala moje nevědomost. Jak je vůbec možné někomu vymazat vzpomínky na konkrétní osobu, v tomhle případě na boha, a přitom ostatní zanechat nedotčené? Ti, co mi to udělali, nepočítali s tím, že mě bůh války bude hledat? Sakra! Vždyť mi tu málem dává pugét růží a toho si nikdo nevšiml, že je do mě zblázněný? A byla jsem já do něj také takový cvok? Zabila Hygieiu? trhnu sebou. Na Hyg jsem si pamatovala, i když jsem měla problém si přesně vybavit, co se stalo. Ano, hrozila epidemie, nikdy bych bohyni neublížila. Skousla jsem si ret a mlčela. Zde nešlo dělat nic jiného. Zatím. Letmo jsem pohlédla na Athénu, jak ji tato informace zasáhla. Slepý Áres byl už vedlejší. Teď viděl docela dobře. Zavřela jsem oči, zda si dva anděly náhodou vybavím. Nic. "Na ně si nepamatuju," připustím. "Prostě jsem se po nemocnici necítila dobře a vyhledala jeden ze svých úkrytů, kde se o mě staral jeden z mých lidí, a pak mi dal echo na ten artefakt," klepala jsem prsty o desku stolu. "Sice si na démona pamatuju jenom matně, ale stalo se to," jestli budu v žužlání svého rtu pokračovat ještě nějakou chvíli, tak si jej určitě prokousnu. "Možná je ten artefakt odpovědí na všechno, co se dosud stalo. Možná se mi díky němu vrátí paměť… na tebe." Co jsem víc mohla říct? Lepší vodítko jsme neměli. Taky do mohla být past, do které jsem všechny vedla, ale nedozvíme se víc, když tu budeme sedět a čekat. Navíc jsem uvnitř cítila, že jdeme správným směrem. Nebo jsem si to jenom namlouvala. |
| |
| Amor tussisque non celatur ~ Árés, Artemis ~ Nejdřív jsem dlouho nic neříkala a dívala se na dvojici prázdným pohledem naslouchajícího. Nejen proto, že jsem nevěděla, co na to říct. Zpráva o smrti bohyně Hygieiy byla bolestná, jakkoliv jsme si nebyly nijak blízké. Bylo to jako ztratit příbuzného, což svým způsobem byla. Bylo pro mě zvláštní, že jsem nikoho jiného nepotkala. Protože podle všeho, všichni ostatní ano. Věnovala jsem jí v tichosti několik myšlenek, protože nic víc jsem udělat nemohla. Bylo mi náhle velmi smutno. Ale měli jsme před sebou úkol. Totiž, měli? Mohli jsme touhle dobou grál už dávno mít. A nebo to byla past. Nevím čemu mám věřit. "Jakto, že nejsi nemocný?" zajímala jsem se, zatímco jsem se dívala Árésovi do očí. Sám, právě podotkl, že se nakazil. A jako běsnící monstrum toužící po krvi nevypadal - nebo alespoň ne víc než obvykle. "Říkal jsi, že jsi byl nakažený...? Proč už nejsi?" Nedůvěřivě jsem si ho přeměřila od hlavy k patě. Působil na mě docela normálně, asi tak, jako bůh, kterého jste dlouhá století neviděli náhle vstoupí do vašeho života. Informace týkající se andělů je značně znepokojivá. Málem jsem se neubránila chuti si odplivnout, ačkoliv to normálně nedělám. "A nebo je to jenom propracovaná past," mírnila jsem Artemisino nadšení. Přišlo mi velmi podivné, že jsme měli všichni stejnou vizi, ty útoky... bylo to jako kdyby se někdo pokoušel dodat našim vizím pravdivost. Ale možná jsem nad tím jenom příliš přemýšlela. Nepřežila jsem ostatně tak dlouho tím, že bych se do všeho vrhala bez rozmyslu. "Chci říct, nezní to jako spousta zvláštních náhod?" dodala jsem. "Jestli se nás nesnaží dostat všechny na jedno místo, aby se nás mohli zbavit všech najednou..." podotkla jsem ponuře. |
| |
| Změna situace - Loki, Váli, neznámá žena a arab - Být ženou mezi dvěma muži, které miluje, je těžké. Málokdo si dovede představit jak, pokud někdy něco takového nezažil. Váliho vlčí povaha ho nutí býti zlejším, než je, to je mi jasné... a Loki? Vnímám jeho slova i pocity a stahuje se pouze do obrany. Jak jen uhasit vnitřní spor, jenž ti dva mají? Jak? To jsou věci, nad kterými přemýšlím zatímco mě oba nechávají osamocenou nad kávou a každý tak vyplňujeme čekání po svém. Takzvané ticho před bouří naruší můj muž, když přiběhne se zprávou od Thóra přesně ve chvíli, kdy se Váli vrátí, nasáklý cigaretovým kouřem až hrůza. Další vrčivá výměna názorů. Kolik toho ještě od nich budu muset vyslechnout? Smíří je shledání s Nárvim? ... Pokud je to opravdu on a Thór nenašel jen někoho, kdo by se za něj vydával. Nechce se mi připustit si něco takového, ale musím s tím počítat, aby mě nepohltila planá naděje. V případě selhání takovýchto nadějí by mi to ublížilo víc, než vidět jak se tihle dva do krve hádají. Náhle Loki vyběhne ven, jak kdyby do něj střelili. S Válim si jen stačíme vyměnit pohled a svorně se vydáme za ním. Jsem pomalejší než můj syn a tak ani nestačím doběhnout ke dveřím a už jsme se zase hrnuli zpět, ještě navíc k nám přibyla jistá žena. Máme problém." No, to se nám ten den komplikuje... "Co se děje?" Zeptám se jednoduše s pohledem upřeným na svého muže, zatímco žena se pokuší tvořit nějakou barikádu a Váli jí je ku pomoci. Aby toho nebylo málo, za zády se mi ozve arabština. "سأعرف ما يجري. الصبر، من فضلك." Odpovím nejistě a je vidět, že víc lovím slova. Učila jsem se mnoho jazyků, ale už je to hodně dlouho, kdy jsem se věnovala tomuto směru a navíc nevím, jak vysvětlit celou situaci, když sama nemám informace. |
| |
| Že by to všechno byla past? Dvojité A - Artemis a Athéna - rovná se dvojité potíže Pevně jsem sevřel ruce v pěst. Vůbec jsem nechápal počínaní těch andělských parchantů a nelíbilo se mi, že se nejspíše spolu se strýcem bavili na můj účet. Tak bych nejraději nakopal pár opeřených prdelí, než tady stál a hleděl na ženu, která momentálně měla mé srdce, o kterém jsem pochyboval že ho mám, pevně ve své moci a ke všemu si na mně nepamatovala. Kombinace k nezaplacení. ”Artefakt?” Nechápavě se podívám na svou bohyni a poté pohlédnu na Athénu, o čem to zatraceně mluví. Artefakt, grál. Ať s tím jdou všichni do háje. Ukažte mi prosím někoho komu můžu vrazit. Postesknu si v duchu a doufám, že mi bude vysvětleno, co se tady děje krom toho, že si na mne někdo nepamatuje. Poté se však zeptá bohyně moudrosti na to, proč jsem to stále já a nehraju si na zombíka, který by jim šel po mozcích. ”Nevím, nejspíše kvůli tomu, že Artemis toho původce nemocí zabila.” Odpovím s pokrčenými rameny. Já se nad tím nepozastavoval, prostě jsem to přijal a fungoval dál. Nemluvě o tom, že jsem měl jiné věci na práci, než přemýšlet nad sebou samotným. Následně udělám něco, co u mně bude asi poprvé a pro ně to bude naprostý šok. Hlavně pro Athénu, které musím dát za pravdu. Moc to všechno smrdí. ”Krásko, ani nevíš jak moc rád bych byl, kdyby sis na mne pamatovala...” Začnu, na chvíli si dlouze povzdechnu. Jde to hůř než jsem čekal. ”... ale souhlasím s Athénou. Přijde mi to až moc jednoduché.” Jako když strhnete náplast, ani to nebolelo. A pokud se k tomu ještě přihodí její překvapený výraz jako bonus, bude to fajn. ”Pokud máš jiný nápad, tak sem s ním.” Přesunu plně svou pozornost na bohyni moudrosti, snad poprvé, co jsme se tak pěkně sešli. Je opravdu fajn, že tady je. Ale nahlas to nikdy nepřiznám, na to vemte jed. |
| |
| Trocha akce neuškodí... hlavně, když to není boj otec vs. syn ~Loki, Váli + NPC žena~ Moje milovaná umí arabsky. Kdyby situace nebyla taková, jaká je, dmul bych se pýchou. Pár kroky jsem se k Sigyn přemístil. Možná tušila, co chci říct a stačilo pouze jedno slovo, aby pochopila: "Andělé," otočil jsem se ke vchodu. Nemuseli jsme dlouho čekat a přišel první pokus otevření dveří, které nyní jistil stůl. Nečekal jsem, že nám to nějak pomůže, ale aspoň získáme pár sekund náskok. Mezitím žena rázným krokem přistoupila k hostinskému, který byl rozklepaný od hlavy k patě. Blekotavě ji něco odpovídal. Mezi prsty jsem cítil napětí. Svou ženu jsem objal ochranitelsky kolem pasu a stal se překážkou mezi ní a dveřmi, kdyby andělé náhle vrazili dovnitř. Rád bych chránil i Váliho, ale ten se zdál, že mu ku pomoci budou jeho zuby a drápy. Naštěstí nad námi stále visela iluze, že jsme obyčejné lidé a hlavně, že já nejsem filmová hvězda. Žena na nás mávla: "Tudy! Půjdeme zadem a pokusíme se jim..." nedořekla to, protože se dveře se rozletěly v přívalu třísek. Na nic jsem nečekal a hned se rozeběhl k ženě, drže svou drahou polovičku. "Váli!" houkl jsem na syna, aby si pospíšil. Pokud byla nepřítelem, tak se raději vypořádám s ní než se dvěma anděly, kteří jako by vypadli z titulu Man in Black, i když místo černých obleku měli bílé. Ať Váli chtěl nebo ne, prostě jsem ho vmáčkl za Sigyn. Chtěl jsem chránit svou rodinu. Zaměřil jsem se na anděly, a když se jejich oči střetly s mými, pozvedl jsem ruku a vyslal k nim telepatickou iluzi, že nepřítel není před nimi, ale jsou jimi zároveň (92). Ušklíbl jsem se, když se vrhli jeden na druhého. Lidé křičeli a snažili se uhýbat a nejlépe se dostat pryč. Mě to už nezajímalo. Zavřel jsem za sebou dveře a otočil západkou. "To bylo dobré," uznala žena, u níž bych rád znal jméno, ale věděl jsem, že čas je nyní našim nepřítelem. "Musíme odsud vypadnout," převzal jsem velení a vyrazil dopředu. Ne, že bych věděl, kam jdu, ale neznámá byla natolik nápomocná, že venku ukázala cestu, kudy musíme jít. Věděl jsem, kam chci jít. Za svým synem a dcerou. Po pár minutách, když jsme se drali davem, jsem zastavil ženu položením rukou na rameno. "Kam nás to vedeš?" Otočila se na mě a přelétla očima přes Sigyn a Váliho. "K Thórovi a k dětem," odpověděla. "Jsou v maléru a pokud si nepospíšíme, může to dopadnout zle." Zobrazit SPOILER |
| |
| I´AM THE GOD OF THUNDER! Loki, kde seš?! Nikdy sem toho hada netoužil potkat tak moc, jako nyní. Je prohnanej, raději používá klamy a iluze než svaly. Ale když je donucený, bojovat umí. A nám by se teď pomoc hodila. Jakákoliv pomoc! Ani na Heilheimu sem se necítil tak hrozně jako teď. Kdyby šlo jen o mně, nebylo by to tak zlé. Nemusel bych se držet zpátky, šel bych do nich plnou silou. Ale po tom všem čím si Nárvi a Hela prošly... nerad bych jim ublížil ještě víc. Musím jim pomoct, udělat vše pro to abych je ochránil! Snažím se k nim dostat, ale vzhledem k tomu že jsou ti opeřenci všude kolem to není lehké. Cítil bych se mnohem lépe když bych v ruce svíral své kladivo, ale v momentální situaci sem rád aspoň za tu dýku co mám. Dýku kterou mi dala Azrael, dýku pomocí které sem právě zabil druhého anděla. Už jen jeden.. Nezastavuji se, hned se pouštím do boje s dalším andělem. Už to ale není tak lehké. Ufff... Kurva!! Ten parchant, zdá se že má docela silnou ránu. Bolelo to, ale na to aby mně skolil se bude muset snažit mnohem víc. Do hajzlu!! I já sem zaslechl Helin pláč. Bolelo to skoro více než rána od toho anděla. Chápu jak se ta chudinka cítí, musí být k smrti vyděšená. Kdyby byla v plné síle, poradila by si nejméně s polovinou z nich sama! Jenže není. Aspoň že u Nárviho se konečně projevují nějaké ty schopnosti. Výborně chlapče! Pousměji se a pak už se opět věnuji svému protivníkovy, nemohu se nechat rozptylovat. Snažil se mi vzít dýku, ale to má chlapec smůlu (45%). Místo toho ho já chytnu za ruku a pustím do něj tolik blesků, kolik jen půjde (38%)! Nevím zda ho to zabije a tak se pokusím do něj ještě zabodnout svou dýku. Jen tak, pro jistotu, abych se pojistil že už mně nadále nebude otravovat (17%+10/dýka). S tímhle andělem si určitě nějak poradím. Najednou mi ale nějak jde na mysl že to celé co se zde odehrává by mohlo přitahovat nechtěnou pozornost. Určitě by pro mně nebylo dobré když by si to třeba někdo natáčel na telefon. Co bych pak měl říkat, že to byly třeba scénky do nového filmu? To by mi nikdo nezbaštil... A tak, abych zakryl to co se zde děje, vytvořím bouři. Velkou bouři, která rozvaje písek všude kolem nás. Ještě lepší by bylo tornádo, v jehož oku bychom se "my" nacházely (3, na k6.. úspěch?). Lidé tak uvidí tornádo, ale už né toho kdo jej vyvolal. Nemluvě o tom, že by to snad aspoň trochu mohlo zmást anděly, zakrýt jim výhled a snad mně poskytnout možnost jak se konečně dostat k Nárvimu a Hele. Chytnout je a pryč odtud (22%+5, "obrana"?)! Zobrazit SPOILER |
| |
| Rozporuplné emoce ~Áres a Athéna~ "A nebo je to jenom propracovaná past." Věta nade mnou visela jako Damoklův meč. V hloubi jsem věděla, že se jisto jistě jedná o past, ale něco mě uklidňovalo, že tomu tak není. Všichni kolem mě byli příliš paranoidní. Mohli jsme získat odpovědi na otázky a možná tím artefaktem byl samotný grál. Copak nikdo nechtěl konec tohoto šílenství? Začínala jsem být unavená neustálým ohlížením se přes rameno, jestli na mě nemíří šíp opeřence. Ani Áres mi nepomohl. Ten, který tu celou dobu opěvuje, jak mu na mě záleží, se ke mně otočil zády. Prudce jsem se postavila. Cítila jsem, jak prudce dýchám. Neposlouchala jsem druhý hlásek, který mi šeptal, že mají pravdu. Byl tak tichý a ztrácel se v mém rostoucím vzteku. "Já svým lidem věřím," přešla jsem do obýváku. "Jdu s vámi nebo bez vás." Být sama sebou, tak tohle chování označím jako šílenství. Byla jsem opatrná, vždy jsem si promýšlela dopředu, zda je moudré se vrhnout do boje. Tohle mé já bylo najednou přemoženo jistotou, která mi nedovolovala pochybovat. Jen jsem nedokázala říct, zda patřila mně nebo mi byla dána někým jiným. Dál jsem nad tím nepřemýšlela, protože jsem za sebou zabouchla dveře a pelášila do ulic se dozvědět něco více. Chtěla jsem jít do knihovny, jak jsme se původně domluvili, ale něco mě táhlo jiným směrem. Vábilo mě to jako komára k elektrické lampičce. Být bohyní lovu mívá své výhody. Dokážete se proplést i z nepropustného davu a být rychlí jako střela. Bylo mi jedno, jestli se mně snažili sledovat nebo se vydali do knihovny, kde si mysleli, že jsem. Já nakonec stanula uprostřed opuštěné ulice, kolem staré polorozbořené zdi a přede mnou zamřížovaný vchod do hlubin města. |
| |
| To, co umí Thór nejlépe ~Thór + Nárvi, Hela~ Nárvi využil toho, když se dva andělé prali mezi sebou, a aby jej s Helou nechytili ostatní, kteří už tak nečinně nestáli, podél autobusu se rozeběhl k Thórovi, protože u něj se cítil více v bezpečí, než v zákrytu těžkého motorového vozidla. Blesk udeřil do země obrovskou ránou, až se autobus posunul o několik metrů a sejmul několik andělů, kteří běželi za dětmi. Ty, které autobus nezasáhl, byli odmrštěni do vzduchu, což se týkalo také Nárviho a Hely. Chlapec se schoulil do klubíčka a schoval malou bohyni, aby ji ochránil před nárazem. Dopad to nebyl pěkný a po něm chlapec zůstal nehybně ležet na zemi. Hela se hýbala a tiše plakala. Naneštěstí ztráta vědomí uvolnila bojující anděly zpod kontroly, ale i ti byli odhozeni za několik aut a zrovna se snažili vyškrábat na nohy, ale se zadky zaraženými v předním skle se to dělá těžko. Jediný, kdo ustál ránu, jsi byl ty. Využil jsi své výhody a zarazil jsi dýku do andělova hrudníku, který jen cosi sykl a zůstal ležet. Anděla, která vás celou dobu sledovala, byla pryč. Buď jí to odfouklo taky, nebo viděla předem prohraný boj. Po rozpoutání bouře jsi oslepil nejenom anděly, ale i všechny, kdo se v bouři nacházeli. Poskytlo ti to výhodu vzít Nárviho s Helou do náruče, která se ti vydrápala na ramena a pevně se tě držela, ale stále tu kolem tebe byli další opeřenci, kteří se tě snažili dostat. ~Thór, Loki, Sigyn, Váli + Hela a Nárvi v bezvědomí~ Víte co je skvělé na písečné bouři? Nepřehlédnete ji, a když se objevila jedna uprostřed města, tak nebylo pochyb, kdo za tím stojí. Na druhou stranu byla velmi nebezpečná a ti, kdož se v ní ocitli, najednou byli oslepeni a ztratit cestu v bouři byla jistá vstupenka do záhrobí. Minimálně jeden z andělů jistý sám sebou si tuto vstupenku pořídil a přepadl přes zábradlí. Thór stál s Nárvim v náručí, který nejevil známky vědomí a Hela mu jako klíště seděla za krkem. Ani pro něj to nebylo dvakrát příjemné. Písek v očích štípal a bylo těžké si všimnout anděla, který se rozhodl mu bodnout dýku přímo do zad. Jak to na tom mostě je + poznámka |
| |
 | Uprostřed ničeho ~NPC Roman~ Zabalená do deky jsem sledovala plápolající oheň v krbu. Vydechla jsem a na chvíli zavřela oči. Jak dlouho tomu bylo? Měsíc? Dva, co jsem se probudila v malé chatce zabalená do několika vrstev dek a s teplomety mířící na mě, abych se zahřála? Nepamatuji si nic, co se událo předtím, než mě Roman našel promrzlou v sibiřské pustině. Jak to říkal? Mám z pekla štěstí, že jsem to vůbec přežila. Byla jsem mu vděčná a hlavně za jeho trpělivost. Neznala jsem svoje jméno, ani to, odkud pocházím. Dal mi jméno. Sofia Garner. Líbilo se mi. Sofi. Něco mi na tom znělo povědomě. Možná jsem se tak jmenovala doopravdy. "Tady máš čaj," přistoupil ke mně zezadu Roman a opatrně mi podal horký nápoj. Zaklonila jsem hlavu a usmála se. Jeho rty byly teplé. Děkuji, naznačila jsem rty a přičichla k čaji. Sedl si vedle mě a volnou rukou objal kolem ramen. Přitiskla jsem se k němu a užívala si další z mnoha chvil ticha, která v chatce panovala. "Zítra jedu do města. Přidala by ses?" Možná čekal mou typickou odpověď, ale já se rozhodla jej překvapit. "Jo, jasně," mrkla jsem. "Všechny omrzliny jsou snad pryč." Roman se uchechtl. "Ale nečekej nic obrovského. Je to v podstatě městečko na pobřeží." "Nečekám nic," odvrátila jsem pohled. "Na nic si nepamatuju." "Moje dívka bez minulosti," prohrábl mi vlasy a já se konečně vrhla na čaj. Takže zítra do města, pomyslela jsem si blaženě a těšila se na něco nového, protože z téhle chatky jsem už začínala chytat lehkou depresi. I když s Romanem to bylo o něco jednodušší. Dlužila jsem mu za všechno. Za záchranu svého života a za to, co pro mě celou dobu dělal. A prostě se to mezi námi stalo. Roman |
| |
| Ars vera et falsa diiudicandi difficillima est Dovolila jsem si chvilku času věnovat přemýšlení, jak jsem se sem vlastně dostala. Ještě před několika dny jsem žila svůj poklidný život v převleku za obyčejného smrtelníka a najednou byla má nadpozemská rodina znovu pohromadě a hrozilo, že o ně přijdu. S povzdechem jsem se narovnala a přejela je oba pohlede. Bylo nezvyklé vidět Artemis takhle rozrušenou a aby se mnou Árés souhlasil. Bylo to jako z jiného vesmíru. "Měli bychom nejprve získat víc informací a pořádně to promyslet," pronesla jsem rozhodně a věnovala Artemis poněkud zamračený pohled. Nepochybovala jsem o jejích lidech, právě naopak. Proto jsem měla obavy, přišlo mi to podezřelé. Nepřežila jsem tolik let, tím, že bych se do všeho pouštěla po hlavě. "No tak," napomenula jsem Artemis, stále klidná. Neměla jsem chuť připomínat jí, že tohle je přesně to chování, co jsme (téměř) všichni odsuzovali u černovlasého muže, který tu stál, kus od nás. "Neřekla jsem, že nemáme jít, jenom chci o tom Artefaktu zjistit trochu víc. A když na to přijde, také o Áreově nemoci. Mohla by kdykoliv znovu propuknout, nevíme, co to bylo." Zavrtěla jsem unaveně hlavou a znovu se napila. Chyběli mi, ale přála jsem si, abychom se setkali za odlišné situace. Tahle se totiž mohla kdykoliv změnit v něco nehorázného. |
| |
| Kráska na útěku Artemis, okrajově Athéna ”To je moudré… a ještě dovol, něco bych tu měl.” Přitakám k bohyni a rozhodnu se také přisadit ještě něčím do mlýna, ač je to opravdu k nevíře. Změnil jsem se. Všichni jsme se svým způsobem změnili. Museli jsme se přizpůsobit. Na druhou stranu mi něco říká, že to co se u mně stalo, bylo následkem rozchodu s bohyní lásky a poté příchodem rudovlasé krásky do mého života. ”A možná bych navrhoval si udělat u ještě někoho zastávku. U dalšího příbuzného. A ano, myslím tím strýce. Myslím si, že i v jeho zájmu je to celé konečně vyřešit. Měli bychom aspoň v tomto spolupracovat, sjednotit své síly, když je stejný nepřítel.” Neříká se náhodou, že nepřítel mého nepřítele, je můj přítel? Sám jsem překvapený tím, že něco takového navrhuji. Musí se tím opravdu bavit, jelikož nás jistě sleduje. Sám přece touží potom, aby bylo vše zpátky. Tak spojit síly nás všech by bylo to nejlepší. Přeci jen v jednotě je síla. Aspoň to je prozatímní plán, než se mi podaří, aby si na mne rudovláska vzpomněla, stejně tak na všechno kolem a mohli jsme opět směřovat k tomu původnímu. Jenže to se z ničeho nic má kráska čertila s tím, že nevěříme jejím lidem a vydala se pryč, tedy vypadalo to, že jde do vedlejší místnosti. ”Jdu za ní.” Houkl jsem k bohyni moudrosti, bylo to spíše oznámení než cokoliv jiného a tak jsem si stačil včas uvědomit, že kráska nemá v úmyslu trucovat v obýváků a místo toho se vydala na svou soukromou misi. Ještě než jsem úplně odešel, zabouchl jsem dveřmi, abych na to, co se děje upozornil bohyni moudrosti a doufal, že se vydá za námi. Nejraději bych s rudovlasou kráskou dohnal krok a zkusil jí vysvětlit své počínání. Jenže teď je asi moc naštvaná, tak to bude chtít chvíli, než se uklidní a tak jsem jí dělal stín, snažil se být nápadný a sledoval jí. Ignoroval jsem dav na ulici a prostě se rozhodl jím projít, jako tank. Prorážel jsem ho, narážel jsem do nich hlava nehlava a kráčel rovnou za kráskou, než jsem docílil vytouženého efektu a toho, že mi nakonec oni uhýbali, neb pochopili, že já to neudělám. Krásko, kam to krucinál míříš? Zeptal jsem se v duchu, když jsem pohlédl na onu polorozbořenou zeď a zamřížovaný vchod. Cítil jsem do morku kostí, že to celé křičí s neonovým nápisem: PAST. A ani v nejmenším se mi to nelíbilo a to natolik, že mi ruka spočinula na zbraních, které zakrýval kabát. Jenže moc dobře jsem věděl, že mně něco takového jen tak nezastaví a to obzvláště, když se jedná o ní. Chci za každou cenu zjistit, co se s ní stalo a vrátit zpátky tu ženu, která mne dostala a kterou miluji. |
| |
| Jo, smrdí to pastí ~Áres, Athéna (tedy, jestli nás doběhla)~ Dýchala jsem přerývavě. Na bohyni jsem se snadno zadýchala. Srdce mi bušilo o sto šest a nemít zbývající čtyři z pěti pohromadě, vrhla bych se na mříž a snažila se ji servat. Někdo by o tom mohl napsat divadelní komedii. Vztek vyprchal ve chvíli, kdy jsem zastavila. Za sebou jsem zaslechla kroky a rychle se otočila. Byl to jenom Áres. Vypelášila jsem z bytu tak rychle a nedivila bych se, kdyby mě ztratili. Objala jsem se rukama a najednou se cítila jako vyplašená holka. Co to krucinál dělám? zeptala jsem se sama sebe. Tohle jsem nebyla já. Věděla jsem to, a přesto se nechala tím divným pocitem 'běž tam, kam musíš jít' řídit. "Uhm, asi jsem našla vchod do podzemí," ustoupila jsem od mříží. Nejenom já jsem teď cítila zvláštní vábení, které nás táhlo dovnitř. Podívala jsem se na bohy (v případě, že i Athéna došla) a lehce pokynula. "Půjdeme dovnitř? Možná tam artefakt doopravdy je." A nebo je vedeš do pasti, ty idiote, ignorovaný hlásek opět promluvil a zůstal ignorován. Jestli tu byl někdo, kdo mříže mohl odstranit, tak to byl Áres. Nebo prostě stačilo přetrhnout řetěz. Skrze mříže jsme toho nic moc neviděli, protože zbytek chodby pohlcovala tma, ale kam jsme dohlédli, vedly schody. Bylo to trochu děsivé. Čekala jsem, jak se nakonec domluvíme. |
| |
| Aby ses nepletl, otče - Loki, Sigyn + npc neznámá - Nastálá situace má asi jeden jediný komentář: Arrrrrrggggrrrrrr!!! Po vyběhnutí ven spatřím totéž, co otec a okamžitě se otáčím, abych zastavil matku a zahnal ji zpět do bezpečí. Andělé. Prolétne mi hlavou a zavrčím, zatímco se přidám k cizačce, abychom vytvořili barikádu. Nevydrží. Uvědomuji si jasně a drtím dřevo mezi prsty... Prsty? Hlasité zakřupání mi sdělí něco jiného a když letmo pohlédnu na své ruce, spatřím překákané klouby a na místo nehtů velké černé drápy. Otcova iluze možná brání ostatním lidem, aby viděli totéž, ale na mě to buď neplatí, nebo mám schopnost ji prohlédnout, či prostě přesně vím, co se se mnou děje a tedy i co mám vidět. Nezajímá mě jak to funguje. Boj... Kousat... Drásat... Sápat... Do posledního peříčka... Zabíjet... Myšlenky se zjednodušují a touha ochránit blízké, stejně jak bojovat je čím dál větší i mimo úplněk. V tomto případě vím, co se se mnou děje a neuhašený vztek z boje s otcem ve mě stále plane chtíčem se vyřádit. Držel jsme stůl proti dveřím, ale nepřítle za nimi byl příliš silný. Rozrazil dveře, tím odkopl i stůl a ten povalil pro změnu mě. "Grrrrrrrr...." Ozvalo se hrdelní zavrčení cezené mezi mými rty. Sám sobě jsme nezněl jako já. Hlas otce plný strachu mi však na chvíli přetrhl spád vražedných myšlenek a upoutal díl mé pozornosti. Znovu zavrčím a mám chuť se rozběhnout k nepříteli, chci s nimi bojovat! Jenže to by mi do toho nesměl vstoupit otec. "Ne!" Vyhrknu, když mě drapne, aby mě natlačil za ostatními a s tím ho i odstrčím. Pozdě si uvědomuji, že mé ruce nejsou tak docela ruce a mohl bych mu ublížit, aniž bych zcela výjimečně chtěl, ale ... brání mi. Žluté oči bojovně planou a pohledem plným nenávisti probodávají bělostné bytosti. "Váli!" Laskavý hlas matky je ten, který mě udrží zpátky a přinutí mě nerozběhnout se proti andělům. Nakonec tedy i přes vnitřní nesouhlas vlka mizím za nimi a jakmile otec vyčaruje svou pozoruhodnou iluzi, strčím ho před sebe. Já se o sebe dovedu postarat, kdyby mi mělo něco vpadnout do zad. Hrubá síla je hrubá síla a tu můj otec silně postrádá. Vybíháme ven a otec se ujímá vedení kamsi společně s tou cizačkou. Kam nás vede je dost dobrá otázka, ovšem jak zazní, že Thór, děti a malér, zacílím rozdivočelého vlka k tomuto cíli - nepřítel ohrožující mé blízké. Rozeběhnu se vytyčeným směrem a je mi jedno, koho všeho při tom sejmu. Záměr následujícího |
| |
| Co se stalo a dále stane ~Váli, Thór, Loki a Sigyn + NPC Matet, Nárvi a Hela~ "Jsou v maléru a pokud si nepospíšíme, může to dopadnout zle." Ve stejnou chvíli na mostě vybouchla písečná bouře. Lidé se na místě zastavovali a prudce otáčeli, co se to děje. Matet si instinktivně zastínila oči, jako by čekala, že do ní bouře narazí. Nestalo se tak. Zmatené pohledy kolem vás dávaly najevo, že tohle ve smrtelném světě není normální. "Řekla bych, že to bude Thór," poznamenala žena, ve skutečnosti jeden ze štírů doprovázející Eset na její pouti. "Doufám, že si uvědomuje, že tohle přitáhne pohled každého anděla v blízkosti," zavrčela si pro sebe. Setřásla Lokiho ruku a rozeběhla se. Vám nezbývalo nic jiného, než ji následovat, a i kdybyste se ztratili, cestu najdete velmi snadno. * Čím blíže se skupinka dostávala k mostu, tím více je písek oslepoval. Váli se rozhodl udeřit jako první a zaútočil na anděla, který se rozhodl zachovat jako zbabělec a plížil se za Thórovými zády. Hela vypískla, když si všimla pohybu za ní. Jako jediná měla oči dokořán rozevřené a zdálo se, že vidí. Ještě víc se ovinula kolem Thórova krku. Cosi zabrebentila, ale přes burácení bouře ji nešlo slyšet. Před Thórem se mihl stín. Nicméně jeho starostí byla sílící bouře, která se začínala vymykat kontrole. Dokonce i pro něj to bylo nepříjemné a písek píchal jako tisíce, ne-li miliony miniaturních jehliček všude, kde jeho pokožka byla odhalena. Stejný pocit měli i ostatní. Tam, kudy Matet, Loki, Sigyn a Váli přišli, se začali zvedat dva andělé. Alespoň jste si to mysleli, protože vám písek bránil ve výhledu. Dokázali jste rozpoznat jen stíny. Matet nečekala na uvítací řeč. Prostě se proměnila v obrovského štíra, až Loki musel strhnout Sigyn stranou, jinak by je sejmul její dlouhý ocas zakončený jedovým ostnem. Ohnala se oběma klepety a chytla je ve smrtelném sevření. Stačilo jen stisknout. Zvuk to nebyl pěkný. Hody |
| |
| Amor non est sanabilis herbis Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě? Cítila jsem, jak mě začíná bolet hlava, když Artemis vystřelila z bytu jako špunt z lahve a hlasitě za sebou práskla dveřmi. Sledovala jsem její záda, unavená náhlou změnou situace. Tohle nebyl můj styl, ráda jsem si nejdřív zjistila, co nejvíc, než se pouštím po hlavě do nebezpečí. A zrovna bohyně lovu, zběhlá v líčení na zvěř, by to měla chápat. "Myslím, že návštěva tvého strýce nebude o nic nebezpečnější, než tohle." broukla jsem Áreovi do zad a s povzdechem ho následovala. Nepospíchala jsem, abych ho dohnala, protože bylo lepší, aby si promluvili nejvíc sami. Nesouhlasila jsem s tímhle postupem a něco mi říkalo, že Artemis akorát ještě víc naštvu. Přesto i mé kroky vedli za nimi. Sledovala jsem Área z bezpečné vzdálenosti, jako stín. Netrvalo dlouho a Artemis se objevila u zamřížovaného vchodu. Artemisina otázka mne podráždila. "Dala jsi docela jasně najevo, jaký je tvůj záměr." poznamenala jsem s rukama skříženýma na prsou. "Raději půjdu s tebou, než tě nechat samotnou. Árée?" |
| |
| Jak nejlépe se vypořádat s pastí? Vstoupit do níOpět tým A+A+A”Řekl bych, že uvidíme.” Pronesl jsem ještě k Athéně, než jsem se jal do pronásledování krásky, která to s klidem nakráčela přímo k jámě lvové, aspoň tak to vypadá. Podzemí nikdy neslibovalo nic jiného. Za dávných dob jsem ho miloval, teď jsem cítil jakousi nelibost. Chvíli jsem si chodbu nepřátelsky prohlížel. ”Možná a možná tam jsou všude opeřenci, kteří číhají právě na tuto chvíli.” Pronesu s povzdechem a promnu si tvář. Hodlám ještě k tomu něco dodat, ale to promluví bohyně moudrosti, která nás dohnala. Skvěle. Opět jsme v plném počtu. ”Nicméně nejlepší způsob ohledně vypořádání se s pastmi, je do nich nakráčet.” Dodám nakonec. Celou dobu jsem chtěl do něčeho praštit a teď bych měl k tomu konečně možnost. Navíc, bych mohl zjistit, co se stalo s mou kráskou a snad to i dal do pořádku. Ničí mne, že si na mne ani trochu nevzpomíná. Tedy přesněji na naše společné chvíle. ”Takže směle do toho.” S tím jsem přešel k mříži, která nám bránila v cestě a jal se tu překážku zničit. Asi jsem však do toho vložil více než bych chtěl a tak mi v ruce zůstala mříž vyrvaná i s panty a kusem zdi. Nikdo neříkal, že to má být nějaké něžné. Odhodil jsem na zem mříž. (Hod na úspěch 42%) Pokud mi na to konto někdo něco řekl, jen jsem pokrčil rameny a vydal se jako první se zbraní v ruce, kterou jsem ani nevím kdy vytáhl. ”Opravdu doufám, že se tam dozvíme něco víc než jen další otázky.” Hlesl jsem ještě než jsme všichni jako hloupé ovce na porážku nakráčeli dovnitř. |
| |
| Kudy dál… ~Triple A~ Pozvedla jsem obočí, když Áres zabral víc, než měl. Setřásla jsem z ramene pár smítek. "Nejsi v tom sám," přitakala jsem. Opravdu mě zajímalo, co se stalo, že jsem si na boha války nepamatovala. Na něho nešlo zapomenout. Jen se na něj podívejte. Vysoký a svalnatý, zachmuřený obličej, temné hluboké oči, ve kterých se dá snadno ztratit. No, ehm, sice jsem si jej na přechodu prvně nevšimla, ale řešila jsem úplně něco jiného! Nebo jsi jej viděl nechtěla... nemohla, šeptl mi hlásek a tentokrát jsem mu musela dát za pravdu. Kolem bylo tolik neznámých, že rovnice o třech neznámých by na to byla krátká. V ruce se mi objevil luk, pohlédla jsem na Athénu a věnovala ji úsměv. Věděla jsem, že tu je proti své vůli a nedivila bych se, kdyby mě praštila do hlavy a omráčila, nejlépe někde svázala a nechala mě tak. Byla jsem ji za to vděčná. Následovala jsem Área do temných hlubin spletitých chodeb skrytých pod městem. Abychom nešli úplně na slepo, vyvolala jsem miniaturní měsíční kouli, která svítila tak akorát, abychom viděli chodbu před sebou a zároveň neoslepli. "Kudy teď?" zastavili jsme na rozcestí dvou chodeb. Na zdi před námi byly namalované znaky. "Tenhle znám," ukázala jsem na symbol. "Pokud se nemýlím, tak označuje cestu směrem k... hmm... pokladu," řekla jsem trochu nejistě. "Jinak řečeno, je to znak používaný mezi anděly. Půjdeme tím směrem? Je vysoká pravděpodobnost, že vede přímo ke grálu. Ale může to tu být jako rozptýlení," podívala jsem se na Athénu. "Co myslíš?" pro dnešek jsem udělala dost roztržitých rozhodnutí. |
| |
| Písečná bouře na mostě ~Thór, Váli, Sigyn + Matet (podoba štíra), Nárvi, Hela~ Thór musel vždycky všechno zkomplikovat. Nestačilo, že způsobil hromadnou havárii na mostě, takže se dostat k němu, bylo proplétání se mezi auty, zakopávání o schoulené lidi nebo jejich odstrkávání, aby vás nesrazili k zemi. Musel vytvořit písečnou bouři, která se každou chvíli zhoršovala, a pokud něco neudělá, tak nebude problémem jenom lidí. Už tak bylo nepříjemné cítit ostré částečky, jak dopadají na odhalenou kůži a štípou jako miliony komárů. Tušil jsem, že Matet je divná, ale když se proměnila v obrovského štíra, jen tak tak jsem strhl Sigyn stranou, aby nás nesrazil její jedovatý ocas. Klepety rozdrtila dva anděly jako párátka. "Doufám, že zůstane na naší straně," šeptl jsem k mé milované. Znělo to jako huhlání. Otevírat v bouři ústa nebyl dobrý nápad. Vytáhl jsem z kapsy kapesník, přeložil jej do trojúhelníku a přiložil jej Sigyn na tvář a naznačil, aby si jej tak držela. Druhý jsem neměl. Bez mluvení to budu muset chvíli přežít. Teď by se mi hodily nějaké brýle. "Počkej tady," další zahuhlání z mé strany, ale rukama jsem naznačil, co jsem chtěl říct. Pak jsem se zvedl a vydal se za Válim, který se vrhl na anděla ohrožujícího Thóra. Chvíli mi trvalo, než jsem skrze písek rozeznal, že někoho drží v náručí. Srdce mi prudce trhlo. Polkl jsem tu trochu slin, co jsem v ústech měl a plížil jsem se mezi úzkou škvírou mezi autobusem a autem, které nebezpečně narušilo zábradlí. Ať už Váli sejmul anděla nebo ne ve své vlčí podobě, zařval jsem na Thóra: "ZASTAV TU BOUŘI!!!" následovalo prudkým kašláním, jak si písek našel cestu do mých úst. Zobrazit SPOILER |
| |
| Když se NEdaří... No... Co na to říct? Vždycky když se o něco snažím, tak to dopadne podobně. Být tu teď Loki, určitě by si mně vychutnal. Už vidím tu jeho pusu, jak se otvírá a zavírá, pořád dokola a nesklapne. Tak mi občas nejde něco podle plánu, no a co? Hlavní je až konečný výsledek! I když je tedy pravda že to mohlo dopadnout lépe, tím bleskem sem rozhodně neplánoval zasáhnout i Nárviho. Ten chudák okusil můj blesk na Helheimu, dvakrát. A teď zase. Je mi líto že se to stalo, ale jinak to prostě nešlo. Aspoň že před tím částečně ochránil Helu. Rozhlédnu se a tu mrchu která sem všechny ty opeřence přivedla nikde nevidím, takže nehodlám na nic čekat. Chci být pryč dříve než by si přivedla posily, obávám se že více už bych jich bez toho aniž bych ublížil i těm všem lidem kolem, nezvládl. "Odpusť mi to chlapče.. Nechtěl sem aby se to stalo". Pronesu k Nárvimu když jej zvedám ze země a beru do náruče. Těžko říct zda mně teď slyší, ale to je jedno. Hela mi visí na krku jako klíště a tak bych už snad mohl vyrazit. Naneštěstí je tu další problém. Bouři se mi vytvořit podařilo, ale sílí nějak více než sem měl v úmyslu. Je opravdu nepříjemné cítit na rukou a na tváři ten písek, je to jako by mně bodalo tisíce včel! A do toho ta věc co sem zahlédl, ani si nejsem jistý co to vlastně bylo. Proklatě! Udělám pár kroků zpět a přemýšlím co dál. Kudy bych se měl vydat. Když bych šel vpřed, mohl bych dojít k tomu letišti a narazit na Lokiho, né? Jenže by tam mohli být i nějací další andělé a to bych nechtěl riskovat. Mám plné ruce, nemyslím že bych momentálně porazil byť jen jednoho z nich. Musím to zkusit.. Už se chystám jít zpět, cestou kterou jsme přijely, když v tom zaslechnu povědomý hlas. Otočím se a zjišťuji že to je Loki! U Ódinových vousů, nikdy sem toho parchanta neviděl raději! "Loki! Kde se tady bereš?!" Zavolám na něj zvědavě, ale přes tu bouři mně asi neslyší. Ta bouře! Já tupec, teď když je tady on, není toho krytí už zapotřebí. Určitě budou lepší jeho iluze než tohle. Zadívám se tedy na nebe, chvilku se soustředím a pokusím se tu bouři utišit a pak i úplně zastavit 82%. A daří se! Vítr se pozvolna uklidňuje a je cítit že i písku ve vzduchu ubývá. Netrvá dlouho a bouře zcela pomine. Až teď vidím co se všechno stalo. Co všechno sem způsobil. Sakra.. Je mi opravdu líto pokud došli nějací lidé k úhoně. Ale bylo to nutné, raději pár lidských životů než abych opět ztratil ty jediné které bych mohl nazývat rodinou. Taky si až teď všímám velkého vlka, který se jen kousek od nás pouští do jednoho z andělů. V první vteřině mně napadlo že vidím Fenrira, ale to je přeci hloupost. Fenrir to být nemůže, je zavřený kdo ví kde. Tohle bude určitě Garmr. Našel si cestu k Lokimu a teď mu pomáhá. "Použij iluze! Skryj nás před lidmi!" Řeknu mu. Teď když nás nechrání před jejich zraky bouře, bude zapotřebí abychom měly něco jiného. Bylo by fajn kdybychom pro ně vypadaly jako obyčejní lidé, kteří se k tomu všemu jen tak nachomýtli. Taky by nebylo špatné kdybychom odtud odešly, ale stále je tu ten vlk. Mně se momentálně někomu dávat Nárviho a nebo Helu nechce, takže pokud by to vypadalo že se mu moc nedaří, bude mu muset pomoci v boji Loki. A taky ho pak uklidnit, nemůžeme tu pobíhat s takovýmhle zvířetem! |
| |
| Ex privata industria Povzdechla jsem si, už asi po tisící. Tahle situace se vymykala z kolejí tak rychle, že jsem pomalu nestačila ani přemýšlet, co si o tom myslím. Tohle byl přesný opak mého stylu, ale neměla jsem v plánu nechat své kolegy osamotě. Možná se mi to nelíbilo - ale byla jsem loajální. "To je možná ta nejpitomější věc, co jsem kdy slyšela." poznamenala jsem k Áréovým slovům a usmála se. Stejně jako Artemis jsem nechala zhmotnit svou zbraň. "Je načase těm slepicím ukázat, jak vypadají opravdoví bozi. Pojďme." kývla jsem a následovala je do tmy. Netrvalo dlouho a došli jsme k znamení, které znamenalo pouze jedno. Moje intuice blikala jako šílená. "Jsem si téměř jistá, že to je past." sdělila jsem svým spolubojovníkům zamyšleně, zatímco v ruce převažovala své kopí. "Ale nejspíš nemá smysl se vracet. Pokud s námi hodlají bojovat, měli bychom jim to přání splnit. Půjdu první, kryj mě tím lukem." rozhodla jsem se. |
| |
| A co dál? ~Bastet~ „Právě. Byl to tehdy opravdový kousek. Tedy vlastně…více kousků.“ přisadím si taky trochu toho trapnějšího humoru. Pamatuji si celou tu záležitost jakoby to bylo včera a rozhodně jsme se nesmáli. Možná bychom se smáli víc, kdybychom věděli, co nás čeká. Padl na mě přese veškerou snahu stín chmur a tak jsem rychle odvedla svou pozornost od svých černých myšlenek zpět k tématu a k vlně tepla roztékající se jak po mé kůži, tak i žilami. „A kdo je zná, Bastet? Je vůbec někdo, kdo má alespoň nějaký přehled o možných spojencích, nebo lapáme naprázdno? Ví Her-ur kde hledat?“ zarazím proud otázek a zhluboka se nadechnu vlhké páry, jenž nás obklopuje uvnitř skleněných hradeb sprchového kouta. Smířeně se usměji a chápavě přikývnu, aby pochopila, že plně akceptuji, že i jako bohyně nemůže vědět všechno. „Čeká nás hodně práce.“ Je to poslední, co zazní mezi dopadajícími kapkami, než jim naše mlčení předá plnou vládu nad zvukem rozléhajícím se po prostorné koupelně. O několik vteřin později než Bastet i já opouštím teplé bezpečí sprchy. Nad absencí svého smradlavého oblečení se ani nepozastavím. Že jsou štíři rychlí a tiší, mi je už věky známo a kdo by se divil, že neradi vidí tu kupu hnoje, kterou jsem nazývala oblečením, válet se na zemi. Začnu se mlčky soukat do pro mě připraveného županu, když se kočičí bohyně zase rozmluví. „Vím…a proto si myslím, že by se mělo napříč světem dát vědět o našem plánu. Shromáždit síly odboje a to nějak…šifrovaně.“ na chvíli se zarazím nad absurditou s jakou to zní. Jako nějaký scénář akčního béčka. „Víš, jak to myslím?“ pokouším se nezamotat do téhle mission impossible víc, než už jsem a doufám, že plně chápe, kam tím mířím. „Protože jestli i přes to by nechtěli být nalezeni, pak si ani nic jiného, než zánik nezaslouží.“ pronesu chladně až soudcovsky, jak to jen bohyně spravedlnosti dokáže. Ponořena ve svých myšlenkách nad způsoby nalezení všech ostatních bohů, následuji kolegyni zpět do pokoje. Bosá chodidla neslyšně dopadají na podlahu a tu a tam je doprovodí několik bludných kapek z mých stále mokrých vlasů, než se jim začnu plně věnovat osuškou, již jsem do této chvíle jen bezmyšlenkovitě svírala v dlani. Teprve po několika dalších vteřinách si všimnu ticha v místnosti. Žádné předení ani mňoukání. Konečně odpoutám svůj zamyšlený pohled od podlahy a rozhlédnu se. „Kam se poděla Tvá společnost?“ zeptám se překvapeně a nově si všimnu i Befena připravujícího náš čajový dýchánek. Čekala jsem, až dohovoří a spokojeně jsem se usmála při informaci, že Iseut spí. Kdyby se její stav zhoršil, byla bych naštvaná. Zvláště po tom, co jsem jí doslova protáhla Očistcem. Mlčky se posadím do pohodlného křesla, prohlížeje si nedaleko ležící jedinou osamocenou kočku. Snažím se zjistit její jméno, ale dík její rozvalenosti toho nejsem schopna. Jistě bych se chvíli snažila rozluštit hieroglyfy na jejím krku ale společnost Bastet, přicházející s tácem, odvedla mou pozornost. Naliju si trochu čaje do připraveného hrníčku. Bez nějakého toho chuťového rozptýlení asi jinak nebudu schopna vracet se k nedávným zážitkům. Upiji a nechám chvíli rozlinout teplo čaje ve svých útrobách. „Takže…“ odmlčím se na okamžik, abych utřídila vzpomínky v chronologické posloupnosti a pak začnu své vyprávění. Od seznámení se Sethem, přes náš společně strávený čas, příchod Iseut a úprku před anděli, následovaný statečností jednoho ze štírů a různými teleportačními okamžiky, až po naše rozdělní, výlet napříč očistcem a konečné seznámení s Gabrielem, u kterého koneckonců pak sama byla. Dala jsem si záležet, abych nic nevynechala. Třeba by v tom našla něco, co nám unikalo, ať to mohlo být cokoliv. Když jsem skončila, nastala chvíle ticha. „Co když někteří nebyli tak silní, aby jim oponovali? Nebo neměli na výběr? Co když se nebude dát věřit i některým v našich řadách? Jsem si totiž víc než jistá, že tohle zkoušeli i na další, protože to celé vypadalo jako nacvičená taktika.“ vyslovím obavu, která mě už tolikrát napadla. Rozděl a panuj přeci vždy bývala taktika takových, jako jsou oni, nebo těch, jenž bojovali v jejich jménu. |
| |
| Začíná to být pěkný bordel ~Hlavně Thór a Váli, okrajově Sigyn + NPC Nárvi, Hela a Matet~ Mám rád chaos. O tom žádná, ale tohle byl chaotický chaos. Bylo toho dost i na mě a nevěděl jsem, kam dřív skočit. Syn se vrhl na anděla, Thórovi se kupodivu podařilo zklidnit bouři (bez kladiva?), já se snažil vyplivnout písek z úst, Matet si hrála s anděly jak s hadrovými panenkami a má drahá mohla v téhle chvíli jen přečkávat. Zmatený není to správné slovo. Pro tohle neexistovalo žádné označení, ale trpaslíci by na něco určitě přišli. Ti měli nadávek habaděj. Nejdřív můj vyčištěný zrak skončil na Thórovi, který byl oběšen mými dětmi. Ztuhl jsem. Opravdu držel Nárviho. I když byl starší, než jsem si jej pamatoval, cítil jsem a věděl, že to je on. Božský hromotluk by mi nelhal. V tomhle ne. A za pačesy jej držela... Hela? Z mého zamrznutí mě dostal až Thór. V zapěti vypískla Hela: "Táta!" V jiné situaci by to bylo strašně roztomilé a sweet jak říkají smrtelníci, ale to by nesměla ukazovat prstem k bojujícímu Válimu. Můj syn prohrával boj. Na nic jsem nečekal, rozeběhl jsem se synovi na pomoc. Jo, teď bych dal cokoliv za božskou zbraň, kterou jsem neměl, ale aspoň jsem vytáhl pistoli, kterou jsem si vzal. Špatný střelec jsem nebyl a kulka trefila svůj cíl, i když mě syn beztak později osočí za to, že jsem mohl trefit jeho. Ale... je to jedno ale, které mě naprosto vytáčí. Anděla jsem trefil pouze do ramene. (48) Anděl se obránil na mě. To by mi Váli mohl přičíst k dobru. Zachráním jej před opeřencem. V andělových rukou se objevilo postříbřené dlouhé kopí. Pozvedl jsem obočí, což byla moje osudová chyba. Ztratil jsem pár sekund k dobru, kdy se na mě vrhl. Tupým koncem mi vyrazil pistoli z ruky a po přetočení mi šel čepelí po krku. Byl jsem mrštný, takže jsem se pod jeho sekem protáhl, chytil násadu a místo, abych tvořil ohnivou kouli, přenesl jsem žhavou energii přímo do zbraně. Čekal jsem, že to popálí anděla, ale opeřenec se rozmáchl hlavou, dal mi čelo, mě se před očima dokonale zatmělo. Ucítil jsem palčivou bolest na rukou, jak se moje kouzlo zvrhlo a obrátilo se proti mě. Byl jsem příliš blízko. V mém zmatení mi anděl podkopl nohy, vytrhl kopí z mého sevření a bodl. Jo, andělská čepel zatraceně bolí. Kurva. *mezitím* Nárvi se v Thórových rukou zavrtěl. Po chvilce otevřel oči. Hela mohla bohovi vyrvat vlasy, jak třeštila velká kukadla mým směrem. Nedařilo se mi vůbec dobře. "Co se děje?" zasýpal Nárvi a víc se zakroutil, aby jej Thór položil na zem do kleku. Chvíli mžoural očima, než mě konečně našel. Thór mohl cítit, jak se jeho tělo napjalo. "Je to...?" nedořekl. hody |
| |
| Tak hurá do pasti ~bůh, na kterého nemám vzpomínky, bohyně, se kterou jsem se právě setkala~  Athéna mě překvapila a zároveň potěšila. Byla jsem celá nažhavená někomu nakopat zadek. Potřebovala jsem ze sebe dostat frustraci, která mě doprovázela už nějakou chvíli. "Dobře," přitakala jsem a vydala se ihned za Athénou. Naši skupinu uzavíral Áres. Z nějakého důvodu jsem se takto cítila v bezpečí, že mi záda kryje právě on. Jako by vás zezadu objímal chundelatý plyšový měďa. Divný pocit a zároveň uspokojivý. Celou dobu nás vedly symboly, a každý z nich se nám vysmíval. Cítila jsem to a příjemný pocit to opravdu nebyl. Tětivu jsem držela napůl nataženou s vloženým šípem. Našlapovala jsem tiše, a kdyby za mnou Áres nedusal, mohla by si Athéna myslet, že za ní ani nejsem. Dostávali jsme se ke konci chodby. Před námi se mihlo světlo. A pak další a další. Držela jsem se Athénina velení a následovala jejich kroků. Chodba ústila do rozlehlé haly, ve které se vznášela světýlka. Už jste někdy četli o bludičkách? Tak takhle přesně vypadala. Jejich světlo mě uklidňovalo a tohle přece nemohla být past. Něco tak krásného a úchvatného je přece dobré, že? Ve chvíli, kdy Áres překročil práh, ozvalo se zadunění a kolem zdí a přes průchody přejela zlatavá síť, která potom zmizela. Pokud by se někdo pokusil dostat chodbou zpět, neviditelná síť by jej nepustila. Já stála na místě, luk spuštěný a hypnoticky sledovala bludičku. Ani jsem nezvedla hlavu, když se v místnosti objevili andělé. Bylo jich celkem šest. Všichni vypadali naprosto stejně. Světlá pokožka, ve světle bludiček s metalovými odlesky. Jejich oči vypadaly jako měsíc v úplňku. V dlouhých bílých hábitech se stříbrnými lemy vypadali jako měsíční garda. Jedině jejich vlasy byly temně černé. Bludičky měly podobný efekt i na ostatní. Otupovaly mysl a i přes přítomnost andělů přinášely klid a mír. Proč bojovat? Odevzdat se dobrovolně andělům, ničeho nelitovat. Zapomenout na předešlý život, zapomenout na ostatní bohy. Konečně se neutápět a nebýt ztracen ve světě smrtelníků. Zobrazit SPOILER |
| |
| Doupě kočičí bohyně ~Ma'at [čtěte: Ma at] :D~ "S bohy je to jako hledat jehlu v kupce sena, ale nevíš, jak ta jehla vypadá. Jsou všude a zároveň nikde. Her-Ur se o šifrované zprávy pokouší už dlouho. S anděly okolo je to složité," povzdechla si bohyně. "Můžeš o sobě říct, že jsi na takovou zprávu narazila?" počkala si, co odpovíš, a pak pokračovala: "Bohové neví, že se je pokouší někdo kontaktovat, a když něco nevíš, nevidíš to, i kdybys to měla přímo před nosem. Takže jediné, co zmůže, je posílat štíry a naverbované anděly. Andělé sem tam něco zjistí ve svých řadách, ale je to pro ně velmi nebezpečné. Znáš Her-Ura," pousmála se. "To poslední, co by chtěl, je ohrozit něčí život. Dokonce i anděla." "Hledají," odpověděla na tvou otázku ohledně koček. "Také pomáhají pátrat a mají velmi citlivý čich. Dokáží vyčenichat nadpřirozeno. Takže i bohy. Nicméně častěji jsou to andělé nebo jiné bytosti, které se jim podaří najít. Nejedna padla, protože byla lapena," cítíš v jejím hlase zármutek. Říká se, že každá kočka kolem Bastet je částí její duše. Bastet poslouchala tvůj dlouhý příběh. Mezitím se kočka s obojkem přemístila Bastet na klín, kde vrněla a nechala se hladit. Ale ani v tomto případě jsi nebyla schopna přečíst, co na něm je. Během vyprávění tě Bastet sem tam zastavila a doptala se, ale jinak tě většinou nechala mluvit. "Hodně jsi toho zažila. Kdybych přišla dřív," podrbala kočku za uchem. Cítila vinu, že připustila to, co se stalo. Ta vyšuměla velmi rychle a bohyně se po chvíli tvářila opět klidně a sebevědomě. "Je to možné. Musíme o tom spravit Hóra. Zítra se za ním vydáme. To by tvé přítelkyni mělo být mnohem lépe," i přes kočku na klíně si nalila čaj a usrkla z hrníčku. "Obávám se, že pokud se obrátíme proti sobě, ani slibovaný grál nám nepomůže." |
| |
| Stále na mostě Tak nějak sem doufal že to ten vlk brzy vyřídí a konečně budeme moci odejít. Na to však bohužel stále nedošlo. Nebojoval špatně, ale anděl vypadal že je pro něj momentálně příliš silným soupeřem. Pochopitelně bych mu šel na pomoc, ale momentálně bych neměl šanci. Takže chci říci Lokimu, ale ten se do boje vrhá sám. A to až překvapivě ochotně. Hmm, tak schválně.. Napjatě sleduji souboj ke kterému dochází jen kousek od nás. Ucítím však pohyb, Nárvi se zdá se konečně probírá. "Odpusť mi ten blesk, neměl sem to v úmyslu". Vážně mně mrzí že sem mu zase ublížil, čímž sem jej tedy paradoxně i zachránil. "Ano, je". Odpovím mu popravdě. Určitě není příjemné vidět otce po tak dlouhé době a v tak špatné situaci. Ani Lokimu se moc nedaří a tak se zdá, že se nakonec do toho boje budu muset zapojit. Nebylo by moudré meškat a tak zkusím Helu sundat ze svého krku i kdyby to bolelo sebevíc. Postavím ji vedle Nárviho. "Musím mu jít pomoct.. Dej na ni pozor!" Řeknu zcela vážně. Chviličku počkám až mi to chlapec potvrdí a nebo mi dá nějak najevo že chápe. Pak se vrhnu na pomoc Lokimu. Né třeba říkat že už sem docela podrážděný, chci odtud pryč! Zadívám se na toho opeřence a jen kousek nad ním se pokusím vytvořit "tornádo". Přesněji větrný vír, který by ho "nacucl" a rozmačkal ve svých útrobách (3). A daří se! Nevím tedy zda to třeba neustojí, ale neměl by. I kdybych ho nedokázal rozdrtit tlakem větru, tak ho aspoň odnesu někam daleko, daleko odtud (50+10). |
| |
| Thór zachraňuje situaci... zase -.- ~Thór, Váli + Nárvi a Hela, okrajově Sigyn, Matet~ Byl bych nade vše šťasten, kdybych anděla poslal k zemi a ukončil tak jeho mizerný život. Jako obvykle místo zapůsobení na své děti jsem dostal do držky já a do akce se vrhl Thór. Prudký vítr vykolejil opeřence natolik, že jsem jej mohl aspoň kopnout do nohy, čímž ztratil rovnováhu a o zbytek se postaralo Thórovo tornádo. Snad je dopravní podnik města Káhira pojištěný na takové věci jako zničení autobusu bohem hromů. Zamžoural jsem Váliho směrem. Chlapec ležel na zemi už ve své podobě a byl nejspíš v bezvědomí. Aspoň, že mé selhání neviděl. Doufal jsem v to, protože sledovat jeho jízlivý úšklebek by mě vytáčel k šílenství. Byli jsme si tolik podobní, ale ani jeden z nás si to přiznat nechtěl. "Otče!" slyšet Nárviho hlas ve mně vyvolalo tolik vzpomínek. Pokusil jsem se posadit, ale místo toho jsem se skučením zase lehl na zem. Držel jsem si ránu, aby tolik nekrvácela. To by mi ani tolik nevadilo, ale štvalo mě, že se nehojila. Andělská čepel. Mohla zabít boha? "Synu," usměju se a nebýt bolest tolik palčivá, určitě by se mi leskly oči pouze štěstím. Pak mi pohled padl na Helu a trochu jsem se zamračil. "Je to Hela. Jen se... no..." Nárvi se podíval na Thóra, hledaje u něj pomoc. Klekl si ke mně a já jej chytil za paži. Mohla to být iluze, ale nebyla. Oddechl jsem si. "Jak?" nechápal jsem a bál se odpovědi. Vím, co se stalo a nesnášel jsem za to Ódina. Měl potrestat jenom mě. Ne celou moji rodinu. Nárvi pokrčil rameny a jen kývl k Hele. Mělo mě to napadnout, pomyslel jsem si. "Nehýbej se. Vyléčím tě," pozvedl Nárvi ruce tak, jak to vždycky dělala moje žena, a pak zasálalo příjemné teplo doprovázené bolestivým škubnutím, jak se moje tkáň začala pomalu zacelovat (5). Neskrýval jsem své překvapení. Věděl jsem, že jej Sigyn učila něco ze svého řemesla. Kousl jsem se do jazyka, a pak jsem se podíval směrem k Thórovi. "Díky, že ses o ně postaral." Hela mě držela za ruku a hrála si s mými prsty. |
| |
| Zdecimováni, ale výhra je naše! Stačila chvíle a můj vítr vzal anděla pryč. Sem rád že to vyšlo, nerad bych se tu zase pouštěl do kontaktního boje a působil tak ještě více škody. Je to aspoň částečně i Lokiho zásluha. Překvapuje mně že jen tak neleží na zemi a neskučí, ale snaží se i když je zraněný. Patrně to bude tím že chce zapůsobit na své děti, ale stejně se to počítá. Pomohl bych mu na nohy, ale ta jeho rána.. vůbec se mi nelíbí. Zatím mu tedy dávám aspoň chvilku na to, aby se pozdravil s Nárvim a Helou. Mou pozornost upoutává chlapec ležící nedaleko od nás, kde byl ten vlk. Vlk.. Hlavou se mi začnou honit různé vzpomínky a je mi to jasné. Je zde Nárvi, Hela, Loki.. myslím že už vím kdo by to tak mohl být. Váli? To není možné.. Kde se tu vzal? Zřejmě si toho s Lokim budeme moci říct opravdu hodně. Pokud mám však pravdu, tak bych byl vážně rád. Dá se říci že s tím chlapcem jsme si byly blízcí. Je to už dávno, ale snad nezapomněl. Všimnu si Nárviho pohledu. "To ONI.. Neptej se jak, všechno se ti pokusím vysvětlit později". Řeknu Lokimu. Nedivil bych se kdyby byl zvědavý, ale musí si prostě počkat, tady na takové věci není vhodné místo ani situace. Přemýšlel sem že bych mu tu ránu aspoň nějak zavázal, ale Nárvi ukazuje že po svých rodičích přeci jen něco zdědil. Přeci jen v něm něco bude.. I proti tomu andělovi si před tím nevedl špatně. Jen chvíle a Loki je zdá se víceméně v pořádku. "To nic.. Pro rodinu bych udělal cokoliv". Odpovím mu s náznakem úsměvu. Rodina... Pokrevně by to bylo tedy docela daleko, ale to nevadí. Jsou jediní kteří mi zbyli, koho jiného bych za svou rodinu mohl považovat? Přijdu blíž a podám Lokimu ruku, abych ho dostal na nohy. "Musíme odtud pryč.." Řeknu vážně a kouknu na chlapce ležícího opodál. Přijdu k němu a vezmu jej do náruče. Sotva se ho dotknu, tak je mi vše jasné, je to Váli! Výborně! Pousměji se a kouknu na Lokiho. "Budem muset asi na letiště. Potkal sem tu jednu egypťanku a ta by mohla pomoct. Nějak se mi ale ztratila". |
| |
| Situace na mostě - můj boj - všemožní seveřeni - Jak se rozeběhnu, nechám za sebou skupinu se kterou jsem přišel a stejně jako oni mě nezajímá ani to zda do někoho vrazím cestou. Normálně je mi vypuštění vlka ve městě silně proti srsti, protože může ohrožovat všechny bez rozdílu a stále ho neumím plně ovládat, ale nyní je tu až příliš těch, kteří si zaslouží okusit vlčí zuřivost. Boj mě volá a není možné to volání nevyslyšet. Přeskakuji auta za zvuků praskajících kloubů, jednou kvůli tomu i upadnu, ovšem v zápětí pokračuji v běhu. Vítám tu bolest spojenou s proměnou jako starého přítel a jen díky tomu dokážu pokračovat ke svému cíli. Už ne jako člověk... ale hezky po všech čtyřech mohutných tlapách. Skočím na andělskou svini a pustím se do něj s myšlenkami o sekané. Několikrát okusím zuby jeho maso, ale těžko posoudit, zda je opravdu něco na teorii, že všichni opeřenci chutnají jako kuře. Bohužel i jemu se daří mě zasahovat a krve je tu z nás obou dost. Nevzdávám se. Něco takového odmítám a adrenalin dělá své. O poznání horší je všudypřítomný písek z bouře, který štípe do očí a usazuje se v čenichu, oslepuje mé smysly a to se mi stává víceméně osudným. Nedokáži včas odhadnout jeho následující pohyby, tudíž se jeho sérii útoků včas nevyhnu a tím mě sráží k zemi. Bouře ustává, to je příznivé, ale s tímto poznatkem přichází i uvědomování si dalších věcí, jako třeba celková slabost a zranění. Zavrčím na anděla, který se v mých očíc pomalu rozpíjí. Ne, takhle nezdechnu... ne... I když tělo servané ramani od anděla odmítá cokoli dělat a nespolupracuje, přesto se pokusím znovu vstát. Přestávám vnímat barvy a svět se podivně zhoupne. Ještě špatřím další postavy nedaleko, než mé nohy selžou a siluety se ve světle pouštního města rozplynou. Mám pocit, že jsem jen mrknul, protože oči otvírám znovu chvíli poté, abych docela rozostřeně spatřil bitku mezi otcem a mou kořistí, ovšem neudržím se dlouho a víčka znovu únavou padají. Nevím kolik času mohlo uplynout, ale podvědomě ucítím ruce okolo sebe a že mě zvedají. Sakra... Já přece nejsem malý kluk, kterého může někdo zvednout jako pírko... Je potřeba určitá síla... Takže...? Pomalu otvírám oči a zaostřuji. Můj vnitřní pesimista předem očekává nepřítele, byť hned na to přichází otázka, proč by se obtěžoval mě někam nosit a nezabil mě rovnou? Obraz se ucelí a já neodolám velmi úlevnému úsměvu. "Thóre?" zní to jako otázka, i když to tak myšlené ani moc není. Vím přece komu patří ta ohromná síla, jenž mě drží ve vzduchu. "Ani nevíš... Jak rád... tě... vidím." Vypravím ze sebe a zavrtím se, abych mu dal najevo, že mě nemusí držet a raději mě postavil na zem. Stát zvládnu. Možná s drobnou podpěrou, ale zvládnu. Moje vnitřní regenerace nejspíš začala fungovat a z nejhoršího se tak dostanu. ustane to nejvážnější krvácení a povrchové rány jsou něco, co neřeším a řešit nezačnu. Tak budu mít nové jizvy, to mě netrápí. Trochu se oklepu a podívám se na ostatní. Srdce se mi málem na místě zastaví, když pohledem spočinu na chlapci a dívce. Malá mě, pravda, nijak výrazně nezajímá, když pozoruji bratra kus ode mě, jak se sklání nad otcem a léčí ho. Ten všivák si to nezaslouží, ale kvůli matce nechávám Nárviho dělat co dělá a neruším ho. Vůbec se nezměnil. Tedy... až na fakt, že je v celku a netrčí z něj žádné orgány. Skoro až nevěřím svým očím. Bylo mi jasné, že Thór by nám vědomě nelhal o tom, že bratra skutečně našel, ale... Vidět to a zjistit, že ani nikdo neošálil boha hromu? To je něco, nepopsatelného. Zabil jsem tě... Jak je to možné? Polknu hořkost v krku. V tuhle chvíli vzácného klidu po boji bych očekával, že máma bude viset Nárvimu kolem krku, ale neděje se to. zamračím se a rozhlédnu se okolo. Sice jsem původně nechtěl promluvit, abych na sebe nepřitahoval pozornost, pořád nevím jak a zda vůbec bratra oslovit, ale tohle matčina nepřítomnost je něco, kvůli čemu jde všechno stranou. Naposledy byla s otcem, takže pohledem probodnu rovnou jeho, ovšem hlas nezní nijak útočně. "Kde je matka?" |
| |
| Ma drahá? ~Thór, Váli + Nárvi, Hela a Matet~ Celou dobu jsem sledoval Nárviho a byl tolik podobný své matce. Jeho soustředěný výraz během léčení říkal vše, co bylo potřeba. Ani si nevšiml, že Thór šel pro Váliho, kterému pak pomáhal na nohy. Starší syn byl už ve své lidské podobě, takže nevypadal hrůzostrašně jako předtím. Nerad jsem si to přiznával, ale vidět jej tak mi vyvolalo nemilé vzpomínky. Znovu jsem se podíval na Nárviho, abych se ujistil, že to je stále on. "Táta," zatahala mě Hela. Lehce jsem se pousmál. Nikdy jsem ji neviděl vyrůstat, a pokud tohle nebylo nějaké zrádné kouzlo opeřenců, možná budu mít tu možnost. "Už bys měl být v pořádku," špitne nesměle Nárvi. Natáhl ruku k Hele, které k němu ráda přicupitala, a vzal ji do náruče. Zdálo se mi to, nebo ji měl v téhle chvíli jako svůj štít? Celá matka. "Díky," asi bych se měl zmoct na něco lepšího, ale stále jsem z toho byl upřímně řečeno úplně mimo. Už jsem někdy řekl, že je Thór hrubián? Asi stokrát. Tentokrát jsem si to označení odpustil. Přivedl ke mně mého syna a dceru a bylo zvláštní se po tak dlouhé době cítit jako otec. Váliho nepočítám. Ten mi to moc neusnadňuje. Spíš naopak. Přijal jsem tedy nabízenou ruku a na nohy jsem byl rovnou vytažen. Zapomněl jsem, jakou má hromotluk sílu. "Tvé divadýlko muselo přilákat anděly ze širokého okolí," neodpustím se, ale pak mu s díkem položím ruku na paži. "Určitě musíme a o té Egypťance..." nedořekl jsem, protože mi do řeči skočil Váli a já v tu chvíli ztuhl. Na nic jsem nečekal a rozeběhl se k místu, kde Sigyn naposled byla. Nárvi, drže maličkou Helu, ztuhle stál na místě a sledoval Váliho. Až nyní si uvědomil, kdo to je a záblesky, že tu před chvíli běhal ve své podobě... v té podobě, která jej... Hela se nepohodlně zavrtěla v jeho náručí. V jeho očích byl strach, hrůza. Pokud k němu Váli udělal krok, v tu samou chvíli Nárvi ucouvl. I Thór musel cítit napětí mezi oběma bratry. Sám si pamatoval na den, kdy Ódin donutil Váliho proměnit se ve vlka a vrhnout se na svého mladšího bratra. V té době si všichni říkali, že to je jediná možnost, jak donutit Lokiho, aby přestal tropit své žerty. Dneska možná změnil názor. Já jsem mezitím doběhl za autobus a Sigyn jsem nikde neviděl. Jen hadrový kapesník, který jsem ji dal. Místo štíra na zemi ležela Matet. Okamžitě jsem k ni přiskočil, drapl ji a zatřásl. "Kde je má žena?! Kde je Sigyn!!" srdce mi bilo splašeně a já cítil narůstající zlost. Přitom mě nepříjemně začalo pálit na hrudi. "Řekni mi to!" bylo mi jedno, že se Matet teprve probírala. Nedokázal jsem se ovládnout. |
| |
| Stále na mostě Vím jaká to pro všechny musí být situace, setkat se po tak dlouhé době, po tom všem co se stalo. A při tom všem co s děje právě teď. Asi bude nějakou chvíli trvat než si Loki na své děti zvykne, ale doufám že se o ně postará. Bude muset, pokud by ho Sigyn nedonutila, tak já ano. Netrvá dlouho a mladík v mé náruči začíná nabírat vědomí. Při vyslovení mého jména se jen pousměji a přikývnu. "Já tebe také chlapče.. Opravdu rád". Řeknu upřímně a až teď, jak se tak na Váliho dívám, si všímám toho co má na svém krku. No né.. To dnes ještě někdo nosí? Dříve to na severu bývala běžná věc, ale vidět to na něčím krku teď je opravdu vzácnost... Váli by rád zřejmě na vlastní a tak mu tedy pomohu postavit se na nohy. Podpírat jej při tom je to nejmenší co mohu udělat. "Byla to jediná možnost". Odpovím Lokimu na tu jeho poznámku. Proč bych zrovna jemu měl něco vysvětlovat? A ještě k tomu tady a teď? Na to opravdu nemám náladu. Jediné co bych chtěl, by bylo odtud už opravdu odejít. Jenže Váli řekne něco, co přinutí Lokiho kamsi odběhnout. Sigyn je tu také? Nějak sem si jí do teď nevšiml. Možná že bud ejn o kousek dál, tam kam běžel Loki. Ta krátká chvíle kterou pak máme mi přijde jako věčnost. Vidím pohledy obou bratrů a úplně cejtim to napětí mezi nimi. Vlastně se tomu ani moc nedivím. Když se ti dva viděli naposledy, nedopadlo to dobře. A byla to má chyba. Aspoň tedy částečně. Věděl sem o tom a nic sem neudělal. Když se na to dívám teď, myslím že sem tenkrát měl otce zastavit. "Omlouvám se.." Řeknu trochu hlasitěji, tak aby mně slyšeli oba dva. "Je to má chyba.. To co se stalo.. K tomu nemělo nikdy dojít. Měl sem otce zastavit, neměl právo udělat něco takového." Né, neměl. Měl potrestat jen Lokiho, né i celou jeho rodinu. Nevrátím zpět to co se stalo, ale mohu se to aspoň pokoušet nějak odčinit. Doufám že mi ti dva budou moci někdy odpustit. "Vím že to pro vás bude těžké, ale drže se teď u sebe. A pokuste se prosím spolu vycházet. Teď to může být důležitější než kdy dříve". Povím jim ještě. Dám jim chvilku a pak bych chtěl abychom všichni vyrazily za Lokim, kolem toho autobusu. Už jak se blížíme slyším Lokiho naštvaný hlas. Nakouknu a vidím s kým to tam vlastně mluví. Matet? Co se jí to stalo, že je v takovém stavu? Byli snad ti opeřenci i tady? Zdá se že ano. A z toho co slyším bych řekl že Sigyn někam zmizela. To by mohlo znamenat že odešla, což by se mi tedy moc nezdálo a nebo ji unesli. A pokud to tak je.. tak toho budou litovat. Váliho postavím tak, aby se mohl opřít o autobus a sám se k ženě skloním. "Loki! Nech ji být.. Chápu jak se cítíš. Ale vidíš v jakém je stavu. Teď ti nic neřekne". Vytáhnu ji Lokimu z rukou a vezmu ji do náruče. "Musíme odtud odejít. Najít nějaké místo, kde si budeme moci aspoň chvíli odpočinout. Tam Matet vyslechneme a přijdeme na to co dál." Navrhnu náš další postup. "Neboj se, my Sigyn najdeme. Pomůžu ti s tím, slibuji! Ale teď to chce klid". Ha, zvláštní že takovou věc říkám zrovna já, co? |
| |
| Na mostě a bez matky - Thór a Loki (+ Nárvi, Hel a Matet) - Vážně mi řekl chlapče? Napadne mě s pozdviženým obočím, vždyť když mě postaví a narovnám se tak si hledíme zpříma do očí. Na druhou stranu, chápu... naposledy mě viděl jako chlapce a zvyk je železná košile, jak říkají smrtelníci. Tak či onak radost z toho, že vidím boha v jehož stopách jsem chtěl jít jako velký bojovník, se nijak nemění. Symbol Thórova kladiva na mém krku neunikne jeho pohledu a na to se jen pousměji. Na víc není prostor, jelikož se situace zvrtne, vlivem mého postřehu, někam úplně jinam. Otec vystřelí jako, kdyby ho někdo píchl do zadnice vidličkou a zmizí ve spleti motorových vozidel. Tak se ve svém potrhaném oblečení opírám o Thórova silná ramena, než si mě všimne Nárvi s malou v objetí. A do hajzlu… Co jsem vlastně čekal? Že se tu objevím, padneme si do náruče a uslyším konejšivé “odpouštím ti, že jsi mě sežral”? Bohové, já jsem taky kus hovada. Bylo by nejspíš daleko přínosnější, kdybych zůstal někde jinde a nechal na sebe kontakt s tím, že by mi pak máma zavolala, že je vše v pořádku a nějak nám naše setkání později lépe připravila. No nic. Matka tu není aby mi nějak uhladila píseček a je pozdě přemýšlet nad tím, co jsem měl vlastně dělat. Možná příště přemýšlet by neškodilo… Ta myšlenka mi až moc zní jako Forsetiho hlas a nad tím uvědoměním lehce nakrčím nos. Hlavu mám sklopenou a pohledem provrtávám zem, takže by si toho úšklebku neměl nikdo moc všimnout. Vzhlédnu k bratrovi a být vlk tak mám uši sklopené a ocas stažený. Chtěl bych něco říct, ale sotva se pohnu, Nárvi couvne. Přirozená reakce a naprosto pochopitelná. Co mám říct? “Bratře, neboj se mě, já tě nekousnu.” Asi těžko. Bude se bát, ať řeknu cokoli a já se mu ani v nejmenším nedivím. Trapnou chvíli ticha přeruší Thór, budiž pochválen. Omlouvá se a nabádá nás ke spolupráci s odložením všech křivd. Problém je, že všechno mezi námi je naprosto oprávněné a nelze to smáznout jednoduchým “co jsme si, to jsme si, teď máme jiný problém, tak pojďme řešit ten a zapomeneme na minulost.” Na minulost nejde zapomenout. Bolí to. ”Thóre… Není to tvá chyba.” Odpovím. Veškerá vina padá na otcovu hlavu. To on nás do toho všeho dostal. ”Neviním tebe, ale jeho.” S tím kývnu směrem, kterým Loki zmizel a kysele s příměsí smutku se ušklíbnu. Bratrovým očím se vyhýbám. Nevím co říct a jestli si nezapálím tak začnu být velmi nervní. Cítím jak se mi vlk zmítá pod kůži a chtěl by ještě pokračovat v boji. S kýmkoli, jakkoli, kdekoli, hned. Otec by se tak krásně nabízel, neb s každou novou minutou narůstá vztek cílený na jeho osobu. Slyším jeho křik jasněji, než ostatní a jak to zmerčí i Thór následuji ho. Přesněji řečeno vyběhl bych a mám k tomu tu tendenci, ale tělo bolestmi zaprotestovalo. Sice se zvládnu zacelit do nějakého funkčního stavu a na vykrvácení je tak neumřu, ale bolest trvá jako kdyby byly rány otevřené. Klidně Thóra pustím, jen aby otci zabránil s té egypťanky vytřískat duši a sám kráčím jak to jen jde, abych na něj mohl taky zavrčet. "Jestli neví, tak ti to těžko řekne. Nerozkřikuj se tu, jako kdyby to byla její chyba!" Otec si při pohledu na mě vyslouží záblesk žluté v jinak zelených očích a slabé zavrčení proklouznuté mezi rty. "Tvoje... chyba." Dodám prakticky bezhlasně a zatnu čelist. Matka zmizela a nikde necítím její přítomnost. Jen slabou, vzdáleně... Byla tu, ale už není. Protože si Někdo musel chtít běžet hrát na hrdinu a neohlížel se na matčinu slabost ještě z předešla. Tím pádem je jasné, že byla velmi snadný cíl pro ty opeřený kusy masa. |
| |
| Pasti, pasti, pastičkyTeam A Celou dobu mi v hlavě znělo, jako nějaká mantra pronesená slova mé bohyně. Nejsi v tom sám. Možná jen, kdyby sis na mně vzpomněla, věřil bych tomu. Nic jsem však neřekl a dalo by se říci, že jsem byl celou dobu zamlklí. Částečně z toho důvodu, že se mi to nelíbilo. Ten pocit, kdy se musí čekat na to, co přijde a kdy to přijde. Nesnáším čekání. Samozřejmě, že tu však byla i ta část, která se na to celou dobu neskutečně těšila. Až se mi dostanou pod ruku ti parchanti, co jí to provedli a já si na nich smlsnu, jako na nějaké svačině školního outsidera. ”Jasně, poklad.” Pronesl jsem a ušklíbl se přitom. Nechce se mi věřit, že by mělo být jednoduché se k němu dostat. Nikdy mi nepřišlo, že by Artemis byla naivní ženou. O to víc mne to nutí se sám sebe ptát: Co provedli s mou přenádhernou bohyní? Zda je možné, něco takového zvrátit a pokud ano, tak jak? Odolal jsem nutkání zatleskat bohyni moudrosti ohledně její skvostné dedukce. Nebyl čas na nějaké handrkování a tak jsem si jen pokrčil rameny a vpustil dámy před sebe. Co vám budu povídat, z velké části kvůli tomu, abych se mohl dívat na pozadí své bohyně, protože to je famózní. Nedával jsem si nějak pozor, abych našlapoval tiše jako myška. Chtěl jsem, aby o mně věděli, aby věděli o tom, že si jdu pro ně a že je čeká velmi nepříjemné střetnutí. Jdu si pro odvetu a pomstu. To je snad nějaký pošahaný žert? Napadne mne ve chvíli, co se začnou objevovat malá světýlka. (40%+10 bonus= 59%) Pohlédl jsem na dámy, jak na něco takového reagují. Zkusil jsem provizorně cestu zpátky, abych následně zjistil, že se jen tak nepůjde vrátit. Zatraceně. Jak chcete. Fajn, ať je po vašem. Ani trochu se mi nelíbilo, že Artemis vypadá jako kdyby se nacházela v nějakém transu. Obzvláště, když tam stáli ti samolibí parchanti. Na to, jak je na tom Athéna jsem se tak nezaměřoval. ”Vy zkurvysyni!” Zařval jsem na ně a rozhodl se vypálit po jednom ze zbraně, kterou jsem doposud třímal v ruce připravenou. Tak se předveďte, jak fungujete. Prohnalo se mi hlavou, ještě před samotným výstřelem. (84%) |
| |
| Et lux perpetua luceat eis Že by to mohla být past, jsme si mysleli všichni už od začátku. Teprve v následujících se však náš šestý smysl potvrdil. Šla jsem první, s kopím připraveným zapíchnout do čehokoliv, co by se mohlo nečekaně pohnout a očima přejížděla po symbolech. Neznala jsem jejich přesný význam, ale něco na nich mi ježilo vlasy na krku. Na druhé straně mi také adrenalin z té situace dodal řádný vztek, takže jsem byla ochotná a připravená rvát se jako lvice s čímkoliv, co na nás čekalo. Kéž by nic nečekalo! Artemis se pohybovala jako na obláčcích, naprosto neslyšně. Čas od času jsem nepatrně otočila hlavu, abych se ujistila, že tam vůbec ještě pořád je. Árés uzavírající naši skupinku mi dodával odvahu jakou jsem dlouho necítila. Lepšího bojovníka jsem si nemohla přát, ačkoliv jsme spolu vcelku často nesouhlasili. Byla to past. Že jsme nakráčeli přímo do ní bylo zřejmé hned jak jsme se ocitli ve společnosti bludiček. Za námi spadla zlatá síť, která nám zabránila utéct, i kdybychom chtěli. Zírala jsem na světlo, které jako by mě volalo, a téměř nezareagovala na přítomnost andělů. Pak mi ale blesklo hlavou, jak nepřirozené to celé je, aniž bych však pohnula brvou. Pokoušela jsem se co nejlépe napodobit prázdnotu v Artemisiných očích. (83%) Vyčkávala jsem. Bylo téměř jasné, že pokud se neztratí v hlubině myšlenek i Árés, zaútočí. Proto jsem počkala, dokud ta situace nenastane. Poté jsem i já prudce mrštila svůj oštěp na jednoho z andělů. (65%) |
| |
| S kým si myslíš, že mluvíš?! ~Váli, Thór + Nárvi, Hela a Matet~ To se řeklo snadno. Držte se blízko u sebe. Nárvi měl stále v hlavě představu, že se na něj bratr z ničeho nic vrhne. Hela, ač byla malá, cítila Nárviho chmurnou náladu a tak se ani nesnažila jej tahat za vlasy nebo dloubat do obličeje. Upírala k Válimu svá obrovská modrá kukadla. Vypadalo to, jako by jej studovala (Hela). Nárvi neobviňoval Thóra z toho, co se stalo, ale nevinil z toho ani otce. Nechápal, proč je Váli takový. Jediné, co jejich otec udělal, bylo, že je miloval a ochraňoval. Samozřejmě, že slyšel, co se o něm povídalo, ale s takovým člověkem by jeho matka určitě nezůstávala a to, že tu byl teď, dokazovalo jeho loajalitu k rodině. Pokud měl někoho vinit, tak jedině Všeotce. Ale to si nechal pro sebe. Následoval Thóra, ač nerad. V jeho hrdle se začal tvořit knedlík. Tak blízko a opět by spatřil svou matku, ale takové štěstí mít zjevně nemůže. To, jak se jeho otec nyní choval, chápal. Měl o ni strach. Zůstal stát u autobusu v takové vzdálenosti od Váliho, aby se dalo říct, že jsou blízko sebe a zároveň mu to nebylo nepříjemné. Ale zpátky ke mně. Od mého pokusu vytřást z ženy duši mě zastavil Thór. Pokusil jsem se jeho ruku odstrčit, ale jako bych narazil na skálu. Zkusit to větší silou, můžu znovu žádat Nárviho o léčení. Pouze jsem po něm hodil ne zrovna příjemný pohled a bránit mu, aby si převzal Matet, bylo stejné jako pokusit se najet autem do tanku. Postavil jsem se a všiml si, že oba dva mí synové stojí vedle sebe s určitým odstupem. "Chci najít tvou matku a ona byla poslední, kdo ji viděl," zavrčel jsem skoro stejně jako Váli. Jeho záblesku v očích si nešlo nevšimnout. Pohled na staršího syna mě naplňoval vztekem. V životě bych to neřekl nahlas, ale Thór zachránil situaci. Jeho vždy horká hlava byla nyní podivně chladná. "Na hotel můžeme zapomenout," dal jsem ruce v kříž a svůj pohled přenesl na egypťanku v bohově náručí. "Galml!" zvolala Hela. "Co?" znejistěl jsem. Bylo to ta dávno, co na mě moje děti šišlavě mluvily. V té době jsem se jim ani nepokoušel rozumět. "Garmr," přeložil Nárvi. "Naposled se nám jej nepodařilo přivolat." "Protože se někomu podařilo ho tak zranit, že jsme jej museli nechat v Londýně," zamračil jsem se na Váliho krátce, a hned se podíval na Nárviho. "GALML!!" Hela netrpělivě ukázala prstem někam za mě. Otočil jsem se a málem se lekl. Těsně za mnou stál obrovský černý pes s rudýma čtyřma očima a tlamou tak velkou, že by i Thórovi sežral celou paži. Jeho hustá černá srst byla zcuchaná a slepená krví. Drápy měl obrovské, a kdyby se ještě nadechl, určitě by mohl být klidně dvakrát tak velký. Zakoulel jsem očima. "To na sebe nemůžeš vzít méně nápadnou podobu, pse?" Garmrovy čtyři oči mrkly. V jedné chvíli tu stál pekelný ohař, v druhé menší pes s vyplazeným jazykem Garmr. "Máme odvoz," podíval jsem se na Thóra. "Pokud tě napadá kam, stačí mu říct." Zda Loki slyšel to, co Váli dodal + Thór |
| |
| Měsíční peklo ~Triple A~ Andělé nečekali, že bohové budou imunní vůči jejich kouzlu. Nepřipravovali se na nic podobného, a proto klidně stáli do poslední sekundy, kdy jedním proletěla kulka a dalšího vzápětí trefil oštěp do ramene. Ostatní sebou trhli a instinktivně uskočili. Ten, kterého trefil bůh války, vyzkoušel sílu kulek lovců a rozplynul se modravém mraku. Anděl s oštěpem vycenil zuby s očima upřenýma na Athénu. Zaslechla jsem lusknutí v hloubi své mysli. Pozvedla jsem obočí a otočila hlavou. Překvapeně jsem hleděla na Área se zbraní v ruce. Něco mi uniklo? Pak jsem to ucítila. Někdo se za mnou objevil, rty pohyboval těsně u mého ucha. Neslyšela jsem slova a ani bych jim nerozuměla, ale cítila jsem jeho potřebu. Má mysl byla plná cizích pocitů a mé vlastní myšlenky zmizely. Nebyla jsem to já. Věděla jsem, kdo jsou oba bohové a přitom jsem ztratila veškerý zájem o jejich existenci. O svou existenci. Natáhla jsem luk s vsazeným šípem, zamířila a vystřelila. Nechtěl nikoho zabít, jinak bych trefila přesně. Hrot šípu se Áreovi zavrtal zezadu do ramene zvednuté paže. Jemu to muselo působit neskutečnou bolest. Mě to bylo jedno. Vzala jsem si další šíp, který byl tentokrát určen pro Athénu. Vložila jsem šíp do tětivy a napnula. Čekala jsem. "Nejsme tu proto, abychom vás zničili," mluvil anděl za mnou. Byla jsem jeho štít i zbraň. "Pokud mi nedáte jinou možnost," jeho oči se střetly s Aréovými. Z toulce mi vzal šíp a hrotem se dotkl mého krku, "nedáte mi jinou možnost, než vás nechat odstranit," táhl rukou dolů a udělal mi malou ranku, z níž se začala řinout krev. Nehnula jsem ani brvou. Ostatní andělé, přesněji pouze čtyři, protože jeden si stále pokoušel vytáhnout oštěp, rozestoupili a obklíčili bohy kolem dokola. Já s andělem uzavírala kruh. Áree, pomoz mi, tichý hlásek, který jsem nevnímala, se zoufale ozval. "Záleží vám na ni," být to já, tak mi je jeho blízkost velmi nepříjemná. "Pro nás její život nic neznamená. Záleží na vás, jak budete jednat dál. Dobrovolně se vzdejte a pojďte s námi." Zobrazit SPOILER |
| |
| Blafujeme, tedy zatím aspoň jáTeam A Zasyčel jsem bolestí, když mi ramenem projel šíp, který po mne vystřelila Artemis a nevěřícně, částečně i zrazeně jsem se po ní podíval. Nemluvě o tom, že se zbraní jsem se mohl rozloučit neb mi spadla k nohám. Ovládají ji. Došlo mi, když jsem si všiml toho loutkaře, který stál za ní a tlačil jí vzápětí šíp na její přenádherné hrdlo, aby kladl důraz na to, že to myslí vážně. Hleděl jsem upřeně na svou krásku. Kdyby na jejím místě byl kdokoliv jiný, tak bych nejspíše nezaváhal a vystřelil po něm, dokázal tak, že mi je dotyčná osoba ukradená a trumf druhé strany je zbytečný, tak abych zasáhl rameno a mohl tak poslat pár dalších výstřelů po někomu, kdo si bude hrát na vyjednavače. Je to jedna z věcí, které nade vše nesnáším a teď se děje. Nemluvě o tom, že to vypadá, že oni mají opravdu eso v rukávu. Tak to teda ne, vy zkurvení opeřenci. Nicméně v hlavě se mi pomalu rojil plán. Nemám sice zbraň, ale mám tu granát ke kterému se potřebuji, co nejvíce nenápadně dostat. A mám tu taky komplice, který by mi s tím mohl pomoci a to Athénu. Potřebuji, aby se ke mně dostala, co nejblíže, vzala jej a hodila. Jak to jen udělat? Mysli... mysli…! Nutil jsem se. Tlačil nás čas. A tak jsem se zmohl na jediné, co dělají lidé v zoufalých situacích. Začal jsem se smát. ”Opravdu si myslíte, že mi na ní záleží?” Zeptal jsem se po chvíli, co jsem se opět nadechl. Tímto bych je mohl opravdu neskutečně zaskočit. A třeba ve své drahé zrzce něco probudit. Třeba žárlivost… k čertu… něco ”Spletli jste si ženu, drazí opeřenci.” S tím jsem natáhl po Athéně zdravou ruku, abych jí k sobě mohl přitisknout a mrkl přitom na ní. Doufajíc, že to se mnou bude hrát. Ve chvíli, kdy byla u mně, tak jsem jí zašeptal do ucha. ”U pasu mám kamaráda, který se těší být ukázán světu.” Doufal jsem přitom, že to pochopí. Zatraceně. Nešlo to prostě říct jinak, potřebuji, aby neměli nejmenší tušení do poslední chvíli a říct na rovinu, že tam je granát by asi nebylo to nejlepší. (53% procentní úspěšnost + 7% bonus čili 60%) A aby to bylo věrohodné, tak jsem bohyni políbil a představoval jsem si přitom, že ten polibek se koná se zrzkou. Funguj… můj pláne, prosím, funguj. |
| |
| Semper fidelis Nedalo se říct, že by se situace vyvíjela dle mého gusta. Na druhou stranu jsme stěží mohli očekávat, že proti velikosti řeckého božstva, nás, kteří jsme chodili po zemi v době, kdy bylo lidstvo směšnou hrstkou vyplašených zvířat, poslali nějaké pěšáky, malé skrčky, kteří nedokážou vzít ani jednu ránu. Ruce jsem měla pevné, jako by byly vytesané ze skály. Nezaváhám. Chce to boha, aby dokázal porazit boha a tak se Artemis stala loutkou tančící na nitkách jak její loutkář pískne. Opětovala jsem zavrčení zraněného, zatímco jsem těkala pohledem z jednoho na druhého. Artemis zjevně nebyla při smyslech, neboť její přesná muška právě stála Área notnou část svalstva v rameni. Motherf- Málem jsem zasyčela nahlas, společně s fyzickou reakcí na tu bohapustou lež mi však došlo o co se Árés pokouší, což mi zabránilo od chuti rozrazit i jeho spodinu lebeční. Usmála jsem se na něj co nejzamilovanějším úsměvem jsem vzhledem k situaci a své momentální náladě dokázala. Nebyla jsem si jistá, co říct, místo toho jsem se pokusila vyplnit Áreovo přání a naši jedinou šanci na záchranu... a mizerně selhala (9%) |
| |
| Polibek patřící někomu jinému ~Triple A~ Áreův plán poslat všechny anděly pryč díky granátu ztroskotal na jedné maličkosti. Na Athénině nešikovnosti. Z míry vyvedená bohyně hrající s bohem války mělo za následek, že ji protiandělský granát vypadl z ruky a odkutálel se k nohám jednoho z nich. Výrazy na andělských tvářích mluvily za vše. Nepokoušeli se skrývat své pobavení. Utvrdila je v tom i vaše zoufalost. Poslední naděje zmizela stejně jako letní sníh. A nebo ne? Nedokázala jsem si vzpomenout na dny strávené s Áreem, o kterých mi vyprávěl. Možná bych k němu znovu neprocitla, kdyby neudělal to, co udělal. Nejdřív jsem stála netečně a bylo mi to jedno. To se nedalo říct o mém druhém já, které neskutečně křičelo a bušilo do bariéry v mé mysli, za níž byly skryty všechny mé vzpomínky a prožitky. Anděl za mnou si nevšiml, že se mi lehce zatřásla ruka. Jen ten, kdo mě znal velmi dobře, si mohl všimnout krátkého záblesku v očích. Záblesk neskonalého hněvu, který byl směřován na Área. První prasklinou prolétl obraz Área s šedě zakaleným pohledem. Další pak jak skočil do cesty ráně, aby mě ušetřil bolesti. Bariéra začala pomalu pukat. Tříštila se jako neprůstřelné sklo. Velmi pomalu a těžce. Mé, už nyní jsem to věděla, skutečné já se bilo se vší vervou a využívalo vzteku a žárlivosti, kterou se Áreovi podařilo probudit. A musím říct, že byl krásný pocit se opět cítit sama sebou. Hrot nehrot u mého krku, svěsila jsem luk a prudce udeřila anděla loktem následně mu uštědřila ránu hlavou do jeho hrtanu. Slyšela jsem jeho překvapené chrčení. Vypletla jsem se z jeho sevření, i když mě ošklivě poranil. Teplá krev mi smáčela hrudník, ale to bych musela být obyčejný člověk, aby mne to okamžitě skolilo. Později to bude asi problém, ale teď mnou proudil adrenalin. "Tohle si ještě vyříkáme," sykla jsem na Área, když jsem k nim přiskočila a vystřelila po svém vězniteli. Ten idiot měl větší kliku než trpaslík Štístko, protože zrovna klopýtl a šíp proletěl těsně kolem jeho ucha. Jeho jméno jest Behemiel. Ostatní andělé na sebe nedali čekat. Manakel, což byl anděl, kterého předtím trefila Athéna, si konečně vytáhl oštěp a se zuřivostí se na bohyni vrhl i s ním v ruce. Mtniel a Thegri spojili své síly, při čemž Mntniel se proměnil v obrovského sněhově bílého vlka se stříbrnýma očima a Thegri na sebe vzal podobu těžkého vlčího brnění, které se lesklo jako měsíc za úplňku. A já se pokusila zmocnit granátu, který měl u sebe Hariel. HODY |
| |
| Moje bohyně je zpátkyTeam A je však stále v průseru  Samozřejmě, že jsem měl tušit, že to nevyjde. Provázela mě smůla, jako kdybych si nějakým způsobem znepřátelil Fortunu. A tak jsem sledoval, jak se granát, naše šance kutálí do rukou nepřátel. Aspoň jsem to zkusil. Povzdechl jsem si a čekal, co všechno se kvůli tomu posere. Ruku jsem stiskl v pěst, jak se mi jejich smích nelíbil. Nejraději bych jim namlátil a nalámal jim křídla na padrť, ale na to jsem byl indisponován, díky svojí ženě, která si na mne nepamatovala. Fakt dokonalá situace. Mimoděk jsem na ni pohlédl. Měl jsem pocit, že v nich vidím oslepující hněv a to vůči mé osobě, protože nikam jinam se nekouká. Zarazím se. Tak přeci jen se mi něco podařilo? V duchu se pousměji. Je možné, že moje bohyně je zpátky. Což je mi následně i potvrzené, když se vymaní z jeho sevření a ocitne se mezi námi. Představoval jsem si, když k nám skákala, jak přitom hrála hudba. Vlasy jí zářily oslepující září a ona s nimi pohazovala. Pak na mně zamávala a poslala mi vzdušný polibek, který se proměnil na srdíčko. Jak rychle se ta představa objevila, tak i zmizela. Asi to celé bylo způsobené ztrátou krve. ”Cokoliv, zlato.” Pronesu. Nechám si od ní hodiny a hodiny nadávat. Nechám se klidně od ní zmlátit, tedy v případě, že to následně skončí v posteli. Ale prostě cokoliv za to, že je zpátky. Do očí mi vyhrknout slzy radosti, ale zadržím je včas. Bylo by to opravdu potupné. Čas nám však nepřeje. Jen se ještě pohledem zastavím nad jejím zraněným, které bude potřeba, až to celé skončí, rychle ošetřit. ”Zasraní andělé, nedají nám ani chvíli.” Zavrčel jsem a hrábl jsem nezraněnou rukou ke svému pasu, abych vytáhl další granát, tentokrát jsem kašlal na nenápadnost a měl v úmyslu ho vyzkoušet, když tam ten nám byl k ničemu. Plán byl opět jednoduchý, vytáhnout granát, pomocí zubou jej odjistit a potom s ním mrsknout o zem. U toho posledního to ztroskotalo, protože se na mě vyřítil nepřítel, jež si toho co dělám pravděpodobně všiml a povalil mě na zem a tak jsem rychle přehodnotil situaci a místo na zem, jsem ten granát narval do chřtánu domu vlkovi a pěkně hluboko do krku, aby se jím pořádně nažral. V té chvíli jsem nad něčím pořádný nepřemýšlel. (33% + všechny bonusové hody = Drahá Athéno, nejsi jediná, kdo neumí házet.) |
| |
| CO DÁL? Né, opravdu se mi to nelíbilo. Tohle všechno, ta situace ve které jsme. Kdo ví jak dlouho jsme byli na Helheimu. Vrátíme se a jsme pořád ve stejný kaši. Nedávám to na sobě znát, ale už toho začínám mít pomalu dost. I já mám své hranice toho co snesu. Co se Váliho týče, zdá se že za události v minulosti dává vinu Lokimu. Svým způsobem ho i chápu, ale teď na to opravdu není vhodná doba. "Bude to znít asi divně, ale né za všechno může on. V tomto případě by vina padala na hlavy mnoha, včetně mně". Řeknu ještě naposledy mladíkovi. Pak už skutečně vyrážíme za Lokim. Ten jeho pokus o odstrčení mé ruky ignoruji, jedná teď bez rozmyslu, ale zcela chápu jak se teď cítí. Nalézt dlouho ztracené děti a zároveň přijít o svou milovanou, to musí být opravdu hrozné. Egypťanku sevřu v náručí a kouknu na Lokiho. "Rozumím tvé zlobě, opravdu. Ale nech si ji pro ty kteří si to zaslouží". Těžko najít slova kterými bych ho utišil. Snad bude myslet aspoň na Helu a ty dvě horké hlavy, co po sobě vrhající vraždící pohledy. Jeden problém po druhým. Garmr? Zmateně kouknu na Helu. Jo, to psisko by se teď opravdu hodilo. Jenže najít ho není tak snadné jak se řekne. "Jo, za to můžu asi já.. Na Helheimu sem měl trochu potíže a tak nám tam Garmr pomohl. Bohužel byl při tom zraněn. Omlouvám se". Osvětlím aspoň trochu Lokimu. Ještě štěstí že se tam tenkrát objevil, nevím jak by se mně samotnému proti té stvůře dařilo. Najednou Hela znovu vykřikne a já se skoro leknu. Vidět z ničeho nic takovouhle bestii... ještě že je tu s námi. "Rád vidím že jsi v pořádku chlupáči". Řeknu směrem k psovi. Trochu mně štve že nás jen tak nechal v té poušti, mohli jsme se spoustě věcí vyhnout. Ale budiž, na Helheimu nám všem zachránil život, nemám mu tedy co vyčítat. Znovu kouknu na Lokiho a přemýšlím. Kam se tedy vydat? Můj domek v Malibu? O tom budou vědět... Ani v Dánsku by to nemuselo bejt bezpečný... Už vím! Sice tam nebude signál a elektřina, ale na to teď kašlu. Hlavní je mít bezpečný úkryt a na to je tohle místo jako dělané. Fakt by mně překvapilo když by se tam objevil nějaký opeřenec. Podívám se tedy na Garmra. "Jezero Mjøsa, v Norsku. Na jižní části je tam kousíček od břehu starší domek. Zkus nás dostat tam". Pokusím se vysvětlit psovi. Doufám že to zvládne. Určitě už byl na různých místech, dostat nás tam by tedy neměl být problém. Jedná se o takovou chatku, kterou sem před pár lety odkoupil. Kdysi tam přebývali rybáři, ale z té oblasti na jezeře prý už všechny ryby zmizeli. Což je tedy hloupost, sám sem tam bez větších problémů několik ryb chytl. odkaz, odkaz. Luxus nás tam nečeká, ale měli bychom mít klid. Voda půjde ohřát a v krbu se rozdělá oheň. Je tam i jedna velká postel, u krbu gauč, malá kuchyňka, koupelnička se záchodem a venku loďka kdyby chtěl někdo třeba na jezero. Ideální místo na odpočinek. A proč že něco takového vůbec vlastním? Řekněme tomu třeba sentimentalita... I bůh hromu potřebuje jednou za čas místo kam se zašije a kde ho nikdo nebude rušit. |
| |
| Status moriendi ~ AAA ~ Říct, že se mi to příliš nepovedlo, bylo celkem podhodnocení situace. Když se mi granát vykutálel z prstů jako dětská hračka, nevěřícně jsem na něj civěla, neboť jsem nedokázala uvěřit vlastním očím. Své nejspíš udělala nervozita z vážnosti situace, nicméně to mě neomlouvalo. Možná to, že jsem byla donucena Área políbit. No, dobrý. To se vážně povedlo. Blýskla jsem po něm lítostivý pohled. Ale ačkoliv to nemělo zamýšlený účinek, nějaký se přece jen dostavil. Artemis se probrala. Rozpálená vzteky jako kameny u jezera v letním horku vystřelila šíp po jednom z andělů. To je ale podle všeho nepřekvapilo na příliš dlouho, protože jeden z nich s jakýmsi absurdním andělským jménem se po mě vrhl i s MÝM kopím. Taková drzost! "Tak pojď," vyzvala jsem anděla, zatímco jsem se na něj vrhla s holýma rukama. Pokud mají moji společníci čas si povídat, dobře pro ně, já se ovšem soustředila na boj s andělem. Moje kopí bylo skutečně mou zbraní, na kterou jsem na rozdíl od něj byla zvyklá a věděla přesně, jak by se nemělo držet - tak, jak jí držel. Ne dost pevně v místě, kde se dalo snadno napadnout. Nebyl pro mne takový problém mu ho z rukou vykopnout a tím ho získat zpátky a probodnout mu hruď v místě, kde by člověku bilo srdce a ten nechutný opeřenec nejspíš schovával černou díru. Teď tedy doufám, že jsem to s těmi hody pochopila správně - 62-32 = 30, čili je mrtvý, správně? |
| |
| Andělé v pekle ~Triple A~ Stalo se toho nějak moc najednou. Rozeběhla jsem se a v polovině vzdálenosti mezi mnou a Harielem jsem poklekla a zbytek jsem projela na kolenou. Normální člověk by začal ječet, že se mu škvaří kůže, já se natáhla rukou po granátu, který mi ten idiot odkopl úplně někam jinam. V duchu jsem prohodila snad všechny řecké nadávky, co znám. Ze skluzu jsem přešla do kotoulu, takže jsem se andělovi dostala za záda. Jsem mršná mrška. Z polo lehu jsem natáhla tětivu i s vloženým šípem a vystřelila. Trefila jsem se přesně. Hrot se mu zaryl zezadu do temene hlavy. Nedokázal ani heknout a svalil se k zemi. Jeho bílá róba se barvila do ruda. Od těla mu začaly odlétat kousky podobné trhanému papíru a všude tam, kde se kousek oddělil, zůstala bílá záře. Nakonec zbyla jenom ta a i ta postupně zmizela. (Hod: 30 + bonusové body 6 = 36) Podobná scéna probíhala i u Athény. Usmála jsem se jejím směrem. To se však nedalo říct o bohu války. Viděla jsem, jak zarazil ruku s granátem vlkovi do chřtánu a já se zmohla jen na krátké vydechnutí, když se mu ohromná čelist sevřela kolem paže, takže se nemohl uvolnit. Vyskočila jsem na nohy a chtěla jsem mu běžet na pomoct, ale bylo pozdě. Stačil jeden pohled, abych pochopila, že to ví i on. Slyšela jsem se křičet Áreovo jméno a zároveň jsem měla pocit, že mám rty zavřené. Měla jsem pocit, že slyším slova. Slyšeli jsme je všichni, ale nejsilněji hučela Árovi v hlavě. STÁHNU TĚ SEBOU! A pak se mezi jeho zuby objevilo pronikavé světlo, které začalo vytryskávat z prasklin objevujících se na vlkově těle. To mu nemůže ublížit, říkala jsem si, ale něco bylo špatně. Tenhle anděl neumíral tak, jak ti ostatní. On... oba andělé obětovávali svou existenci, aby dostali i boha války. V dalším okamžiku jsem pocítila vlnu, která do mě narazila silou rychle jedoucího naklaďáku. To samé potkalo i Athénu. Druhý náraz následoval do zad. Sjela jsem po stěně a zůstala ležet. Mou mysl zahalila černo černá tma. *O několik minut později* Otevřela jsem oči. Kdesi v dáli jsem slyšela zvuky šustění. Mohl to být Behemiel, ale když se můj zrak opět vyostřil, poznala jsem Athénu, které se právě sbírala na nohy. Rozhlédla jsem se po kobce. "Áree?" špitla jsem. Doufala jsem, že mi odpoví, ale nic takového se nestalo. Byl pryč. I se všemi anděly. |
| |
| To není konec |
| |
| Pes s vestavěnou GPS |
| |
| U břehů jezera Nevím co bych si počal když by se tu Garmr neukázal. Utíkat před těma podělanýma opeřencema a ještě dávat pozor na dvě děti.. to opravdu není nic pro mně. Nebo aspoň nebývalo. Sevřu egypťanku v náruči, naposledy se rozhlédnu kolem a pak následuji ostatní do průchodu, který vytvořil "náš" pes. Jako první mně do nosu praští studený, chladivý vzduch. "Domove, sladký domove..." K mému domovu má tohle místo velmi daleko, ale je to v jedné ze zemí která by s ním aspoň trochu souvisela. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. "Chovejte se jako doma.." Řeknu tak nějak pro všechny. Sám mířím do "ložnice", kde opráším peřinu a položím pak Matet na postel. Přikryji jí a nechám ji odpočívat. Dojdu do kuchyňky a otevřu lednici. Moc toho v ní není, ale nevadí. Vytáhnu lahev s čirou tekutinou a pořádně se napiju. Vodka. Není dle mého tak dobrá jako pořádná medovina, ale i tak je to dobrý pití. Cvaknu si ještě jednou a lahev vrátím tam, odkud sem ji vzal. Z římsy nad krbem vezmu sirky a rozdělám oheň. Raději takhle postaru, magii tu používat nebudu. Počkám až se trošku rozhoří a přidám pár polínek. Vstanu a dojdu k Lokimu. "Budeme si muset promluvit. Je toho dost co bych rád probral... Teď by jsi však měl jít za Nárvim". Řeknu mu zcela vážně a s milým úsměvem kouknu na malou dívenku. "Nemám já hezčí vlasy než tatínek?" Ušklíbnu se a pokud by to nevadilo, tak si Helu vezmu k sobě. Nechám Lokiho aby šel a sám se posadím na gauč. Pokud bude malá chtít, může mi vlasy cuchat jak se jí zlíbí. Stejně mám v plánu změnu účesu. "Tak.. Předpokládám že ani pro tebe to nebylo po tom všem lehké... Kromě nás, nepotkal jsi ještě někoho jiného?" Pronesu k Válimu. Samozřejmě mám na mysli další bohy z našeho domova. Pomoc by se určitě hodila, ale nepředpokládám že tomu tak bude. |
| |
| Tartaros - Jsme asi prokletí, Artí.Team A se na nějakou dobu rozpadl  Ničilo mne jí takto vidět - víc než samotná vlčí čelist, která drtila mou paži - a zároveň mne to nehorázně rozčilovalo, že to všechno musí skončit a to ve chvíli, kdy jsem si svým způsobem potvrdil, že ke mně něco cítí a není to jen tak. Kéž bychom měli více času. Byla poslední má myšlenka, která směřovala jí. Kdo ví, co teď bude? Nikdy jsem se takhle daleko nedostal. K úplné konečné. Co to vlastně znamená? Hádám, že se to dozvím. Zavřel jsem oči a na sucho polkl. Už jsem se nemohl dál dívat. Nemohl jsem nic. *** ”Vstávat, ospalče.” Pronesla sladce a její vlasy mne lechtaly na tváři, jak se nade mnou skláněla. Otevřel jsem opatrně jedno oko, ve snaze, aby nic nezaregistrovala. Což uznávám, že bylo těžké, když se jednalo o bohyni měsíce a hlavně lovu. ”Nehraj to na mně. Já vím, že jsi vzhůru.” Začala se smát. Nemohl jsem si pomoct a otevřel jsem oči, jen abych viděl její dokonalý úsměv, který mne pokaždé dostával. Hádám, že to byl jeden z důvodů, díky kterému jsem se do ní zamiloval. ”Dostala si mně.” Pronesl jsem a také se usmíval od ucha k uchu. Nešlo to jinak. Natáhl jsem se k ní pro polibek a stáhl jí přitom velice opatrně blíž k sobě. Miloval jsem blízkost jejího těla vedle toho svého a nesnášel, když jsme se museli od sebe vzdálit. Nikdy bych nevěřil, že se něco takového, někomu jako jsem já, stane. Že se opět šíleně zamiluji a to obzvláště do ní. Stala se pro mne součástím mně, něco bez čeho nemůžu fungovat. Zabíjel bych pro ni, dýchám pro ni a udělám vše, co jí na očích vidím. A to vše jen, abych viděl ten její úsměv. Na chvíli se od ní odtáhnu a prohlížím si jí. Utápím se v jejich očích, ve kterých jsem se už dávno ztratil a nepřeji si být znova nalezen. Nikdy jsem nevěřil, že bych někdy mohl být tak šťastný a přeci jen se to děje… Nebo ne? Někde ve mně křičí tichý hlásek, který se mi snaží něco říct. Něco, co však nechci slyšet. Kdo by také chtěl opustit naprostou dokonalost? ”Už jsem ti říkal, že jsi úžasná?” Zeptám se jí po chvíli ticha. Nikdy bych nevěřil, že existuje někdo, s kým si ono ticho užívám. Na malou chvíli se tváří, že usilovně přemýšlí. ”Ne, dneska si mi to ještě neřekl.” Vysloví a na tváři jí hraje lišácký výraz. ”Jsi úžasná…” Zarazím se, když pohlédnu na její bříško, u kterého se už ta skvělá zpráva nedá utajit.. ”... pardon, jste úžasné.” Snažím se jí pohladit po bříšku, ale z ničeho nic se místnost ve které se nacházíme začne rozpadat a ona poté zmizí. Chci křičet zoufalstvím. Ale z mých úst nevychází nic. A nakonec nastane černočerná tma. Cítím podivnou bolest. A nemám nejmenší tušení, co se to se mnou děje. *** Artemis. To je moje první myšlenka, která mě napadne, jen co procitnu. Zamávala s mým životem. Až poté si uvědomím, že ona podivná bolest vychází z pravé dlaně. Do andělské prdele, co se to sakra stalo? A pak přijdou ta slova, jako vysvětlení, proč vlastně vnímám a cítím… proč nejsem ztracen. Takový paradox, že bych měl vlastně poděkovat strýci jsem opravdu nečekal. Nutí to až zoufale se smát. Což také udělám a je mi jedno, že jsem tak o sobě dal všemu možnému číhajícímu nebezpečí o sobě najevo. Dění poté, bylo poněkud zajímavé. To zkoumání, kde se vlastně nacházím a uvědomování si vlastního těla, vlastní nahoty. Připadám si trochu jako batole. Obzvláště, když se začnu dusit. Být nahý mi na jednu stranu nevadí. Na tu druhou mne to lehce znervózňuje v tom, že nejsem žádným způsobem ozbrojen. Zpohodlněl jsem, jen co je pravda. Asi bych přemýšlel dál, kde se stala chyba, že jsem ocenil komfort, který lidé nabízejí, kdyby se k mým uším nedostal dusot nohou a další podivné zvuky, které jasně značily, že tu nejsem sám. Oči mi začaly pomalu sloužit, což bylo malé vítězství. A já tak mohl zjišťovat, jak moc v prdeli jsem… Abych se dozvěděl, že nejsem svým způsobem zas tak daleko od pravdy, jen se to jmenuje jinak a to Tartar. Bytost, díky které jsem si vlastně uvědomil své umístění, si mě všimne. Už jsem se chystal vymýšlet způsob, jak se bránit… žádný mne však nenapadl. Krom toho si hrát na vačici a tvářit se mrtvě. Což nevím, jak by mne s takovou prošlo. Opět jsem měl trochu toho štěstí a nic takového se nekonalo. Prozatím... Skvěle a jak se dostanu odsud? Povzdechnu si. Nechápejte mne špatně. Jsem naprosto rád, že jsem. Má existence je jaksi nesmazána a to paradoxně mohu poděkovat za tyto dary nikomu jinému než strýci. Nicméně být v Tartaru není zrovna výhra. Nemluvě o tom, že mne poněkud začíná děsit i představa, že o mne strýc možná ani v nejmenším neví. A chudák, Artemis, si myslí, že je po mně. Ta představa se mi ani v nejmenším nelíbí. Co teď dělat? Chtělo by to nějaké oblečení. ”Hej, halo. Je tu někdo, kdo umí mluvit. Jsem tu v míru, jen bych si rád pokecal.” Promluvil jsem poměrně nahlas a asi jsem se totálně zbláznil, jinak asi nedokážu pojmenovat, to co právě dělám. Jenže já se odsud musím nějak dostat. Najít Artemis a udělat vše pro to, aby se mi ten sen stal realitou. |
| |
| Přesun do Norského chladu - seveřani - Na Thorova slova jsem sklapl jako poslušný pes. Vždycky byl můj vzor a jeho slovo pro mě bylo svaté, ale nemohu souhlasit s tím, že by nesl nějakou vinu zrovna on. Vždy jednal slušně a přátelsky, zatímco otec na něj plival jed. Kde Thor přišel dobrým úmyslem, s úlisností mého otce se střetl. Avšak bůh hromu má pravdu, teď není prostor pro sváry. Má matka zmizela a my musíme též někam do bezpečí. Odsud matku tak jako tak nenajdem, neb z mého větření cítím, že neexistují jakékoli pachy pro stopování. Tak tedy pouze na Lokiho slova zcvaknu zuby a nechám ať se s Thorem domluví na nějakém plánu, jak odsud pryč. Asi jako jediný se neleknu velkého zvířete za námi. Cítím jeho pach od chvíle kdy se objevil poblíž ale škodolibě se bavím reakcemi dalších bohů. V duchu se zaraduji, když Thor naviguje Garmra do Norska. U Odinova oka, děkuji! To vedro už bylo nesnesitelné. Norský vzduch je velmi příjemný a vítám ho s vnitřním nadšením jásajícího štěněte. Dokonce jsem se i přes chmurnost celé situace musel kratičce pousmát, neb se zde cítím daleko víc doma. Osten u srdce bodnul a já na chvíli zavřel oči, abych v černé cloně za víčky spatřil na okamžik záblesk světle zrzavých vlasů. Oklepu se a následuji zbytek skupiny do chatky, kam nás Thor uvede. Je to krásné místo a vůbec bych se nebránil podobnému sídlu ve svém vlastnictví. Náš hostitel zmizí s egypťankou a tím mám jedinečný okamžik prohlédnout si krom interiéru také členy své rodiny. Výrazu v otcově tváři nevěřím, ať tam vidím cokoli. Nárvi křičí zármutkem a i mě se svírá srdce, když ho tak vidím. Bohužel vím, že na jeho neveselosti nesu nemalý díl viny a vůbec celá moje přítomnost mu nedělá dobře. Možná jsem sem neměl chodit. Co jsem k sakru čekal? Připadám si jak Tyr, jenž strčil ruku do Fenrirovi tlamy... Myslel jsem, že... co? Mi skočí kolem krku a vše bude odpuštěno? Bláhovost. Zabil jsem ho. To je něco, za co mohu nenávidět jen sám sebe... Ale, kdyby mě otec nesplodil... Při pohledu na Hel musím zhodnotit, že jí trochu závidím dětskou bezstarostnost. Jen mi vrtá hlavou jak že se jí to vlastně stalo. Přece vím, že je starší, než já. Měla by být. Během mého zamyšlení Nárvi předal Hel otci a vydal se ven. Povzdechnu si, protože předběhl můj úmysl a teď mám tak akorát vnitřní dilema. Rád bych za ním šel a vyjasnil si, že mu neublížím, řekl mu, že ho mám rád a těší mě, že ho vidím živého, ale... Obávám se, že by to nedopadlo dobře. Nejspíš by mě poslal do háje, nebo kdo ví co... Nechci ho děsit. Hlodá ve mě strach a nervozita, což bych rád zahnal cigaretou... Jenže to bych musel jít ven. Aaaaarrrrgh! Na venek se tvářím zachmuřeně a zvažuji možnosti. Ne, nejspíš za Nárvim nepůjdu. Rozhodně ne hned. Chci mu dát prostor, aby se nejdříve přesvědčil, že jsem v pořádku a mám to pod kontrolou. Musím být pod kontrolou. Žádné záminky pro to, aby se musel bát toho, že na něj znovu zaútočí vlk. Jediné, co udělám je, že se přesunu k oknu a letmo z něj pohlédnu, jen abych viděl zda ho zahlédnu. Nezůstávám tam, abych nebyl viděn a raději se opřu o zeď vedle, směrem ke kuchyňce. Ve chvíli, kdy Thor ukazal, že má nějaký alkohol, tak zkusmo natáhnu ruku, jestli se podělí. (Za předpokladu, že do kuchyňky vidím.) Mlčky si vytáhnu cigaretu a začnu si s ní pohrávat v prstech, vyčkávajíc jak se "dospělí" dohodnou, neb cítím, že první Thorova slova budou směřovaná na otce. Nepletu se, ovšem Thor nečekaně neříká nic o hledání matky, ale posílá otce za bratrem. Zježí se mi chluby za krkem, při představě, že by mohl ten úlisný had nějak obrátit bratra proti mě. Stačí mu pár medových slov, Nárvi k němu vždycky vzhlížel, takže je to vlastně předem prohraný boj, ať bych zasáhl nebo ne. Ať devití světům nyní vládne kdokoli, prosím, nedej bratrovi zapomenout na to, co mezi námi bývalo a co prohřešky našeho otce potrhaly. S tou vnitřní modlitbou kamsi, nechám otce jít a po krátkém zavření očí nechávám svůj pohled stočený do země, dokud se za ním nezavřou dveře. Hlas Thora mě přiměje zvednout oči jeho směrem. "Ne... To nebylo." Odpovím suše a můj hlas zní cize a staře i mě samotnému. Odrazím se od zdi a natočím se víc k oknu se snahou vidět ven a nebýt viděn. Pokud dvojici venku uvidím, rád bych alepsoň z gest vypozoroval, o čem se tak mohou bavit. Nejsem si jist na kolik funkční budou mé vlčí uši přes zeď, dveře a případnou vzdálenost, ale i tak je též zkusím napnout, jestli nějaký útržek něčeho nezaznamenám. O to složitější je pro mě vnímání Thora, ale zatím zvládám a věřím, že zvládat budu. "Jo... Forsetiho." Pokračuji dál stroze. Vím, bývávál jsme výřečnější, ale to ty roky ve vlčím kožichu ze mě udělali nemluvu. "Co se stalo Hel?" Projevím zájem o ne úplně vlastní sestru, jakoby jen tak mimochodem a bez jakýchkoli známek o tom, že se zajímám upřímně. Na okamžik odvrátím pohled od okna abych zvedl cigaretu v levačce. "Můžu? Nebo mě vyženeš ven? ... Případně, stačilo by otevřené okno?" Potřebou si zapálit už se lehce koušu do rtu. Přesně v takové chvíli si uvědomuji svou závislost a neveselost v tom, že krabička není nekonečná. Podle toho, jak mi druhý bůh odpoví si buď zapálím dle instrukcí, nebo cigaretu zase vrátím na její místo a ohlédnu se po něčem, čím bych zaměstnal prsty místo toho. |
| |
| Vae victis ~ A, A a zmizelé A ~ Boj mi připomněl válečnou vřavu dob minulých, chřest mečů a svist kopí, které provázelo horké sluneční světlo naší bývalé vlasti. Odvážní válečníci nasazující život v zlatě ideí, o které lidstvo za ty stovky let přišlo, svaly lesknoucí se potem, řev a úpění zraněných. Artemis i já jsem své nepřátele zničily s lehkostí sobě vlastní, ne tak však bůh války. Něco bylo špatně, to když se vlk začal měnit a skrz praskliny na jeho kůži se začalo objevovat světlo. „Uteč!“ zavřískla jsem na Área, jakkoliv to bylo zbytečné. Moje přechytralé rady mu byly k ničemu, protože nebylo kam utéct. Ani čas nám nehrál do karet. Ozvalo se zadunění a mé vnitřnosti se sevřely nárazem, jako kdybych se postavila do cesty Hefaistově palici, se kterou koval zbroj bohů. Ze rtů mi uteklo zasténání a svět zčernal. Když se vrátila přítomnost, s obtížemi jsem se vyškrábala na nohy. Artemis provolávala jméno boha války, ten ale s námi nebyl. Rozhlédla jsem se po místnosti. Andělé byli pryč. „Myslíš si, že je…?“ nechala jsem myšlenku volně splynout ze rtů, abych Artemis nerozrušila zbytečnými detaily. Pokud jsem měla pravdu a bůh války nás skutečně opustil navždy, jak situace naznačovala, bude toho mít na talíři i tak dost. Narovnala jsem se. „Někdo si tu s námi hraje, tohle nemohla být náhoda.“ ucedila jsem vztekle. |
| |
| Jako Simmonsová a Fitz ~Áres~
|
| |
| Napravování vztahů alespoň u jednoho syna ~zpočátku Thór, Váli, pak už jen okrajově~ Místo: Jezero Mjøsa v Norsku Už jsem klidnější. Zlost, kterou jsem ještě před chvíli cítil, odvanul první chladný závan severního větru. Na chvíli jsem zavřel oči a hlouběji se nadechl, i když kromě čerstvého vzduchu šly cítit výpary aut, které se nad jezerem tyčily jako klenba. Na břehu bylo určitě lépe než na protější straně jezera, kde bychom se moc samoty neužili. K domovu to má trochu daleko, pomyslel jsem si. Nikdy bych to neřekl nahlas a hlavně ne před Thórem, ale měl to tu... uhm... útulné. Ne jako dům, který jsme s mou drahou ženou dostali darem. Tehdy měli dost slušnosti, aby nám nad dveře nenapsali: Ať jste od nás co nejdál, tady máte krásný domeček jako z pohádky. Mé původní sídlo stálo na nejvyšším vrcholu Asgárdu, kolem něj zurčel potok a měnil se v hlasitý vodopád. Jezero pod ním se často stávalo mým útočištěm v podobě ryby, když jsem to trochu přepískl. Kdo měl tušit, že bohové nemají smysl pro humor, hm? Sigyn jsem tam brával, když jsme chtěli být nerušeni nebo si prostě jen zaplavat. Zabiju je, mihlo se mi hlavou. Nikdo nebude unášet mou drahou. Nikdo. Ani mě nepřekvapilo, že Thórova první, tedy druhá zastávka, byla lednice s alkoholem. Tohle mi nestálo ani za úšklebek. Přelétl jsem pohledem po všech a zastavil se u Nárviho. Až to ve mně hrklo, jak se na mě díval. Oči plné bolesti a smutku. Měl jsem mu říct, že to bude v pořádku? Sám jsem tomu nevěřil. Předal mi Helu a vyšel ven. Malou jsem držel jistě. Začala si hrát s mými vlasy. Věnoval jsem ji jeden rychlý pohled a lehce se pousmál. Aspoň někdo je tady šťastný. Vždycky jsem měl Thóra za nabubřelého hromotluka, kterého nezajímá nic jiného než jeho svaly. Jo a možná ještě Sif, ale ta tu teď nebyla. Vyrazil mi dech. Podíval jsem se na něj téměř vyděšeně, jestli to je opravdu on. Nechal jsem, aby si ode mě přebral Helu. "Mě se lesknou víc," ušklíbl jsem se, ale pak jsem mu krátce položil ruku na rameno a s uznáním kývl. Vyšel jsem ven. *** Nemusel jsem dlouho hledat, protože Nárvi došel pouze ke kraji jezera a hleděl před sebe. Pomalu jsem se vydal jeho směrem. Zastavil se až vedle něj a podíval před sebe. Co bych měl říct? Jak ho utěšit? Na tyhle věci tu byla vždycky Sigyn. Ta to s pocity uměla nejlépe. Já dokázal jenom vtipkovat. Otec roku. Nadechl jsem se, že bych něco řekl, i když jsem měl v hlavě absolutně prázdno (=už vím, jak se cítí Thór). Najednou se chlapcovy ruce ovinuly kolem mého trupu a jeho hlava skončila na mém rameni. To byl vždycky tak vysoký? Zkoprněle jsem stál, než mi došlo, že bych ho měl taky obejmout. A šlo mi to. Měl jsem zpátky syna, o kterém jsem si myslel, že zemřel. Thórovi sice žádný puget kupovat nebudu, ale navždy mu budu dlužit. Sice je to Thór, ale sakra, já to snad řeknu. Je to i přítel. "Otče?" Nárvi mluvil tlumeně, protože měl hlavu stále zabořenou v mém rameni. "Je matka stále naž..." Nemohl jsem jej nechat to doříct. A možná se teď objeví. Tak za tři sekundy. Tak nic. "Najdeme ji," o něco jsem zesílil obětí a opět povolil. To už se na mě podíval. "A všechny, kdo jí to udělali, zničím." V jeho očích jsem zahlédl strach. Pustil jsem jej, aby mohl ode mě odstoupit. Čekal jsem, že se vzdálí víc, ale jenom se natočil k vodní hladině. "Najdeme ji," přikývl. Asi se mi to jenom zdálo. "Jak dlouho jste spolu?" Divně položená otázka, ale budiž. "Ne tak dlouho, jak bych si přál. Našel jsem ji teprve nedávno. Myslel jsem, že..." zarazil jsem se. "Aha," tak prosté slovo a nutí vás položit tunu otázek. "Ale našli jste se." "Lhal bych, kdybych řekl, že jsem ji celou dobu hledal," přiznal jsem se. Mlčel. Tak mi řekni, že jsem zradil. Křič na mě. Váli by mi to otřískal o hlavu. Stále nic. Tohle je ještě horší. Jako bych slyšel Sigyn: 'Tak řekni něco, drahý. Je to tvůj syn, vždy tě obdivoval. On to pochopí.' A co když ne, drahá? "Co se stalo Hel?" odbočení od tématu. Nárvi pokrčil rameny. "Netuším, ale předtím byla ne moc při smyslech. Zlomili ji a ona se zbláznila." "Jak dlouho tě věznili?" pozvedl jsem obočí. Nárvi, jak se mi zdálo, byl v pořádku, co se týkalo jeho osobnosti. "Nevím, ale drželo mě, že jste někde... spolu," poslední slovo pronesl suše, bez emocí. Auch! "Ten osudný den se toho stalo hodně. Mne a tvou matku to oddělilo. Hledal jsem ji. Dlouho, ale ve srovnání jak už dlouho žijeme. Nakonec jsem se bál nejhoršího a..." "Utekl jsi před tím," konečně jeho hlas měl nějakou barvu. Po krátkém rozmýšlení jsem přikývl. "Taky tě zlomili," sykl. Teď jsem se ho bál já. "Ničí nám životy. Dělají si co chcou. Za celou dobu nebyl nikdo, kdo by si s nimi poradil?" šlehl po mě pohledem, který se mi absolutně nelíbil. Takový, který jsem někdy vídával v zrcadle. Plný zášti a nenávisti. "Nárvi," položil jsem mu ruce na ramena. "Teď se soustřeď na nalezení matky. Pokud jako rodina nebudeme pohromadě, komu záleží, jestli tu andělé jsou nebo ne. Trpěl jsi. Sakra, trpěli jste všichni mou vinou, ale nedovolím ti, abys v sobě nosil nenávist ať už je ke komukoliv. Klidně nenáviď mě, ale máš dobré srdce. Vždy jsi ho měl. Jako tvá matka." Nárvi se najednou zdál, že vůbec nerozuměl, proč mu tohle všechno říkám. "Proč bych tě měl nenávidět? Hela, když ještě byla při smyslech, mi řekla, jak se tohle všechno stalo. Je to Ódinova vina." Tohle jsem opravdu nečekal. Sdílel můj názor, to ano, ale zároveň jsem věděl, že jsem v tom měl prsty taky. "A proto se bojíš svého bratra?" nejspíš jsem nařízl dost citlivé místo, protože uhnul pohledem. "Stále ho vidím, když..." nedořekl. Vydechl jsem. "Můžu ti na ten den pomoct zapomenout," nabídl jsem. Nárviho oči se na chvíli rozjasnily. "To bys dokázal?" ve stejnou chvíli opět pohasly. "Ne," zavrtěl hlavou. "To je jediná věc, co mě drží při smyslech." "Cože?" nerozuměl jsem mu. Chlapec jen zavrtěl hlavou. Páčit to z něj nebudu, ale nelíbilo se mi to. "Chceš dovnitř?" "Ještě chvíli," špitl, a tak jsem mu dal ruku kolem ramen a hleděli jsme na vlnky pobíhající na vodní hladině chladného jezera. |
| |
| On nemůže být... ~Athéna~ I přes bolest, která sužovala celé mé tělo, jsem se snažila postavit na nohy. Snad jsem myslela, že tím dokážu to, aby se tu Áres najednou zjevil. Nebo to byl jen hloupý sen. Jsem v Itálii v nemocnici, ležím na zemi v bezvědomí a on mě brání před opeřenci. Tak se probuď. Určitě potřebuje pomoct. "Nemůže být," zavrtěla jsem hlavou. Prostě jsem tomu věřit nechtěla, ale jako by mi někdo utrhl kus duše za předpokladu, že bohové nějakou mají. A bohovéžel to byla Athéna, kdo mě utvrzovala, že tohle je krutá realita. Tak si to přiznej. Vzal Área sebou. Prostě ho vymazal jako formátování disk. Ale i disk se dá obnovit. Uvědomila jsem si, že se při sama se sebou. "Jde už projít?" kývla jsem směrem k východu. Pokud to šla zkusit, tak měla volný průchod. Ještě jednou jsem se podívala na zem. Zůstaly tu jeho dvě bouchačky. Trochu jsem potáhla, abych potlačila slzy. Já nemůžu přece brečet. Hlavně ne pro žádnýho chlapa. Áres je víc než chlap. A chceš ho zpátky, ale to máš smůlu, holka. Ze země jsem sebrala pistole a zastrčila si je za opasek. Jak je skrýt. To budu muset pak dořešit. "Já... já nevím co dělat," podívala jsem se na Athénu zoufale. "Kam jít nebo co dělat. Prostě nevím," uchechtla jsem se plačtivě. Hlavně žádný slzy. Nejsou? Ok, tak je to v pohodě. |
| |
| Tartaros - Přesně jako oniTeam A se na nějakou dobu rozpadl  Ztrácím pomalu víru v to, že se někdy se svou rudovlasou bohyní uvidím. Ztrácím víru v to, že se někdy odsud dostanu. Zůstanou mi pouze vidiny toho, jak přede mnou stále utíká a já ji nikdy nedoženu. Mohu ji vidět, ale nemohu se dotknout. Pohladit ji po tváři. Opět cítit její rty na svých. Mám pocit, že pomalu zapomínám na její vůni. Děsím se té chvíle, kdy zapomenu i na její tvář. Kdo ví, jak dlouho tu jsem? Ztrácím víru v to, že mne tu někdo najde. Proč by mne měla hledat? Určitě si myslí, že už neexistuji. Oplakala mne a šla dál. Má silná bohyně. Tak přesně bych si to přál. Možná by bylo lepší, kdyby má existence byla ukončena. Bylo by to lepší, než to co stále dokola prožívám. Všechno je každý den náročnější. Každý den? Jak poznám, co je za den? Jak poznám, jak dlouho tu jsem? Dá se to vůbec poznat? Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi brečet? Mlácení do zdi nepřinášelo nic. A hlavně chtělo se mi umřít... Ale takové štěstí mít nebudu. ”Jsem rád, že mne nemusíš vidět. Určitě je na mne děsný pohled.” Pronesl jsem ke své představě, která měla jako vždy podobu mé bohyně měsíce a lovu. Stála přede mnou v celé své oslnivé kráse. Musel na mne být příšerný pohled. Cítil jsem tíhu prachu, který se na mne nalepil. A možnost zbavit se jej byla v nedohlednu. ”Kdybych jen mohl zavřít oči a usnout navěky.” Posteskl jsem si. Cítím se tak zlomený a zničený. Nepřipadám si již, jako horkokrevný bůh války. Připadám si jako stařec, čekající až si konečně pro něj přijde smrt a ta stále má zpoždění. Těžké kroky upoutaly mou pozornost. Mlčky jsem hleděl na toho tvora a cítil se neskutečně divně z těch jeho spousty očí. Těžce jsem postavil na nohy. Rozhodl jsem se jej následovat. Nemám, co bych už ztratil a pokud mne to bude stát mou existenci, tak dobře pro mne. Všechno je lepší než toto utrpení. |
| |
| Mea culpa, mea maxima culpa AA... achjo S nárazem, ať už to bylo cokoliv, jsem se vyrovnala překvapivě dobře. I když mě bolely svaly, jako kdybych celý den zvedala těžká břemena, nebylo to nic nesnesitelného. Vydala jsem se Artemis pomoci na nohy, zvládla to však sama. "Nemusí být." odpověděla jsem laskavě, ale sama tomu příliš nevěřila. To světlo vypadalo poměrně jako rozsudek smrti. Na druhou stranu... Je to bůh války. Kdo už jiný by měl přežít? "Nevím, nedívala jsem se..." obrátila jsem a vydala jsem se jmenovaným směrem s kopím namířeným před sebe, abych na něj mohla nabodnout, cokoliv se bude hýbat. I když jsem necítila tak palčivou bolest jako Artemis, moje útroby se svíraly strachem. Byl tu pochopitelně i smutek za padlého druha, ale strach ho tlačil do pozadí, jako vlnobití přepere ubohou plachetnici. Bylo to horší, než jsme si uměly představit. "Pojďme odtud," řekla jsem jistěji, než jsem se cítila. "Možná bychom měli dokonce odejít z města, když teď vědí, že jsme tady... co si o tom myslíš? Na jednu stranu tu obě máme základnu, prostředky, ale... tohle byla očividně past. A ten kdo jí přichystal musel minimálně vědět, že přijdeme." Zamyšleně jsem si promnula bradu a pak poklepala Artemis na rameno. "To zvládneme, dobře? Zvládneme to, jako vždycky." |
| |
| Konečně známá tvář? |
| |
| Kdyby nebylo Athény ~Double A :'(~ Athénina slova oddálila mou rostoucí paniku a stesk, který se začínal dostavovat jako bolest, když si do paty zarazíte trn. Nechtěla jsem tomu věřit, ale obě jsme cítily, jak jeho já najednou bylo pryč. Nezanechalo po sobě žádné stopy. Prostě puf a zmizel. Ale vzal sebou toho prašivého anděla a další odstranil z cesty. Ber to z té lepší stránky. Nezhebnete tu. Ten druhý hlas mě začínal trochu děsit. Možná to byl nějaký střípek z mého zapomnětlivého já. "Raději bych se v tomhle městě moc dlouho nezdržovala," došla jsem k Athéně. Cestou jsem sebrala svůj luk. Ještě jsem jej nenechala zmizet. Co kdyby se cestou nahoru vyrojili další opeřenci? Tak bys aspoň měla možnost je oškubat, ne? "Nejdřív bych šla k tobě. U mě to může být plné andělů. Pak si udělám pár telefonátů a zajistím nám bezpečný úkryt do doby než..." "Něž co? Najdete Área? Je pod drnem!! Skousla jsem si rty a vydala se za Athénou. Cítila jsem se slabá a neschopná. Upnula jsem se na muže. To jsem nikdy neudělala a pomalu jsem svého rozhodnutí začínala litovat. Ani jsem nepomyslela na to, že bychom se vydaly do knihovny. Všechno to byla lest, jak nás dostat na jedno místo. "Jinak... tě ráda vidím. Teď už mluvím za sebe," pokusila jsem se o úsměv po opuštění katakomb. Moc mi to nešlo. "A omlouvám se, že jsem tak snadno andělům podlehla." Bylo mi trapně. Nepamatovala jsem si na to, co se mnou dělali a vědět jsem to nechtěla. *** Zamířit k Athéně domů či na koleje, protože jsem tomu příliš nerozuměla, bylo ve chvíli, kdy jsme se zastavily před jejími dveřmi, špatné rozhodnutí. Byly otevřené dokořán a na židli u pracovního stolu seděl Hádes. Byl doslova rozvalený, a jak nás uviděl, usmál se. Mě chytl amok. Překonala jsem vzdálenost mezi mnou a ním pár dlouhými kroky a vrazila mu, až sletěl ze židle. "Co tu sakra děláš?" stačil mi jeho poslední podraz. Nebyla jsem si jistá, zda o něm Áres mluvil. Že by další? Hádes se pomalu sbíral ze země a ruku zvednutou na znak míru. "Aaa, Athéna, že?" podíval se na bohyni moudrosti. "Buď tak laskavá a uklidni si ji. Jsem tu kvůli Áreovi." "Co o něm víš?!" vyrhkla jsem hned. Chtělo se mi jej znovu udeřit, ale ať už mě utěšila Athéna nebo jsem to udělala z vlastní vůle, potřebovala jsem znát odpověď. Bůh podsvětí se pomalu postavil na nohy a upravil si oblek. "Právě, že nic. Zmizel." Protože zhebnul, ty kokote! "A mám tu menší problém. Áres mi dlužil službičku, která automaticky po jeho... zmizení, padá na tvou hlavu," ukázal na mě a v tu chvíli mi bolestně škublo v dlani. "Co to..." mnula jsem si ruku. "O co se snažíš?!" "Jen potřebuju najít Cerbera. Nic víc, nic míň." |
| |
| Vulpes non iterum capitur laqueo ~ AA...... a Hádes?~ Přikývla jsem, když se zmínila o své touze co nejrychleji zmizet. Bydlela jsem v Edinburghu dlouhé roky, nicméně i já jsem najednou toužila být od Anglie co nejdál. Jakmile jsem zjistila, že i tady si na nás Andělé dovolí nastražit past, necítím se bezpečně. Povzdechla jsem si. "U mě taky," upozornila jsem realisticky, ale ve skutečnosti jsem s ní souhlasila. Chtěla jsem si sbalit nějaké věci, než odtud navždy zmizím. A tak jsme společně vyšly z katakomb. Mlčela jsem, ponořená do vlastních myšlenek. I ty mé se držely Área, v duchu jsem zvažovala, jak je pravděpodobné, že přežil. Nikdy jsem neviděla nic podobného. Potřebovala bych přístup ke knihovně, nebo internetu, ale docela pochybuji, že by mi to nějak pomohlo. Pak Artemis promluvila. "S tím si nedělej starosti, mohlo se to stát komukoliv z nás." odpověděla jsem a usmála se. *** Bydlela jsem na koleji univerzity, protože tam byl podstatně nižší nájem, plus mi to poskytovalo jakosi anonymitu studentů. I když po tom, co na mě i tam zaútočili, jsem k soukromí byla poměrně skeptická. Byl to malý pokojík, ale dost veliký pro mé potřeby. Už jsem se chtěla omluvit za nepořádek, který mám na stole, když mě na něm upoutalo něco mnohem, mnohem horšího, než rozházené knihy a nedopitá flaška dietní coly. "Slez z toho stolu a popřemýšlím o tom," odpověděla jsem na jeho žádost, aniž bych měla v plánu dělat cokoliv. Věnovala jsem Artemis krátký zmatený pohled. Co tenhle zmetek tady dělá? "A my bychom ti měli věřit, protože...?" opáčila jsem kysele a udělala několik kroků dopředu, jako bych chtěla Artemis chránit, ačkoliv ona z nás by mu spíš nakopala zadek a jestli někdo potřeboval chránit, byl to Hádes, a nechala ve své ruce zhmotnit kopí. "Máme za sebou fakt dlouhý den, takže buď tak laskav a vyklop, co víš, nebo z tebe nadělám jehelníček." obvykle jsem byla klidné a rozumné sluníčko, ale dnešek mi začínal solidně hrát na nervy. Nejdřív najdu Artemis, pak se objeví Árés a nakonec tenhle frajer? Klid mého útočiště už mi teď chybí. "Tak dělej. Dochází mi trpělivost." zvedla jsem ostří k jeho krku. Kopí bylo naštěstí tak dlouhé, že jsem nemusela ani moc popocházet. Stačilo mi pár kroků. |
| |
| Tartaros - Co by Athéna dělala?Team A se na nějakou dobu rozpadl  Opravdu jsem měl v úmyslu to vzdát? Opravdu jsem kráčel na porážku, jako nějaká ovce v stádě? Opravdu jsem přestal věřit na to, že bych opět mohl spatřit její tvář? Opravdu jsem skoro prohrál bitvu s tímto místem? Opravdu? Obávaný Bůh Války, najednou měl v úmyslu přestat bojovat? A pak jsme se dostali ke světlu, které pro mnohé značí naději a já si to konečně uvědomil. I já mám nakonec naději. Nemluvě o tom, jak mne do nosu udeřila ta vůně, kterou jsem tak velmi dobře poznával a skoro na ni zapomněl. Poté se ozval hlas. Bylo to tak neskutečné, slyšet po tak dlouhé době něčí hlas, krom toho svého. Nebo jsem mluvil pouze v myšlenkách? Nemám nejmenší tušení a je mi to naprosto ukradené. Jsem takový idiot. Nejraději bych si jednu pořádnou liskl za to, že jsem přemýšlel nad tím, že se nechám jen tak porazit bez boje. K čertu. Probouzel se ve mně vztek, který byl pouze vůči sám sobě. Takto hloupě se zachovat. Až poté jsem si všiml toho trůnu a ruka mne zasvrběla při vzpomínce na Háda, kterému bych asi ve finálem měl poděkovat. Nicméně byl tu někdo jiný, než strýc a bůh podsvětí. Thanatos. Mé oči se stejně jako ty jeho nerozzářily při pohledu na něj. Mlčel jsem a nechal jsem jej mluvit. A začal plánovat. Něco mi říkalo, že pokud se odsud chci dostat, tak na to musím jinak, než svým klasickým mlácení do nepřítele. Pokud se odsud budu chtít dostat, budu muset přemýšlet jinak. A to způsobem ala... Co by na mém místě udělala Athéna? Za normálních okolností bych mu nejraději vrazil pěstí, za to jeho pobavení nad tím jak vypadám. Uznávám, že jsem byl v této chvíli rád, že mě neviděla má krásná Artemis, protože by se nejspíše zhrozila. Rozhodl jsem se mlčet a zkoušel přitom analyzovat svou situaci, případně plánovat své možnosti útěku. Musí se odsud dát nějakým způsobem dostat. Když luskl prsty a objevilo se malé jezírko. Odolával jsem nutkání rozběhnout se a skočit do něj. Ani si nepamatuji, jaké to je dopřát si koupel. Zahnal jsem v sobě onu touhu a stále se tvářil stejně nasraně. Vlastně jsem s tím neměl sebemenší problém. Stále jsem byl nasraný na sebe, že jsem tak hloupě smýšlel. Kriticky jsem pohlédl na oblečení, které se nacházelo u břehu jezírka a poté pohlédl zpátky na něj. Neměl jsem v plánu mu udělat radost s tím, že bych se bez váhání smočil v jistě velmi příjemné vodě. Místo toho jsem založil ruce na hrudi a mlčenlivě na něj hleděl. Do doby, než jsem se nakonec rozhodl přeci jen smočit své tělo a dopřát mu onu koupel, kterou si tak dlouho dobu zasloužilo a byla mu odepřena. Sakra… a co teď? Nicméně, tak či onak… Až se odsud dostanu, tak asi budu muset své drahé sestřičce poděkovat. |
| |
| Nucená výprava ~Athéně + NPC Hádes~ Nebyla jsem zrovna známá svou trpělivostí. Dýchala jsem přerývaně a zlost se do mě zakusovala ostrými tesáky. Ani sám bůh Podsvětí netušil, co se stalo s Áreem. Ztratil svou existenci, pako. Ten se do Podsvětí nedostal. Na tom něco bylo. Pak neexistovala šance jej najít. Další věc byla ona službička, kterou Áres dlužil Hádovi a nyní se přenesla na mě. Teď mě pro změnu nakrknul bůh války. Uzavírat dohody s Hádem je vždy blbý nápad. Vždycky je v tom nějaké ale a drobným písmem popsáno. Hádes zvedl ruce v hraném míru. "Jak jsem řekl. Potřebuju najít Cerbera. To je cena za to, že jsem Áreovi dal informaci, kde se nacházíš," koukl na mě tím svým úlisným pohledem. Potlačila jsem nutkání mu obličej rozmáznout o podlahu. "A nyní, milá zlatá," lehce se pousmál, "toto břímě padlo na tvá bedra." Nedokázala jsem nic říct. Ne, že si Áres jenom chcípne. Ten idiot na mě přenese pomalu nesplnitelný úkol najít Cerbera. A kde ho mám jako kurva hledat? Jako by mi ten hnusný podlejzák četl myšlenky. "Znám místo, kde se toho můžete dozvědět o něco víc, nicméně já tam nejsem příliš vítán, ale ty," tentokrát ukázal na Athénu, "tebe tam budou vítat s otevřenou náručí. Na severozápad od Athén, dneska už jenom ruiny, nebo to tak alespoň vypadá. Říká ti to něco?" naznačil ve vzduchu otazník. Viděla jsem na Athéně, že jí to došlo. O jakém jiném místě mohl Hádes mluvit než od Delfách, kde se nacházelo orákulum. Věštírna. Tam, kde uctívali mého bratra Apollóna, Dionýsa a také Athénu. Nicméně s těmi ruinami měl pravdu. Zub času umí být nemilosrdný. "A jak se tam dostaneme?" zavrčela jsem, dávajíc ruce v kříž. Luk jsem nechala zmizet. "To nechte na mě. Maximálně vás dostanu do Athén a poskytnu další prostředky. Jak vidíte, na nalezení Cerbera mi velmi záleží." "A co když odmítneme?" zaťala jsem ruce v pěsť. Mlčel. Jen se lehce usmál. Nelíbilo se mi to a zároveň mě na dlani nepříjemně zasvědilo. Pochopila jsem. Zkurvysyn. |
| |
| Tartaros - místo, kde se zastavil čas nebo zrychlil? Afrodita |
| |
| V CHATĚ U JEZERA
Je toho tolik nad čím teď musím přemýšlet. Jen pár chvil co jsme se dostali z pořádného průseru a já bych je teď tahal do dalšího. To přece nemůžu udělat, nemohl bych to po nich chtít. Nejlepší asi bude počkat až se Matet vzbudí a řekne nám o "panu Starkovi". Stark.. To je dobrý. Jaká zajímavá náhoda. Pokud by byl aspoň z poloviny schopný jako ten ve filmu, mohl by to být dobrý spojenec. Obzvláště je-li také bohem. Všímám si Váliho jak ke mně natahuje ruku. Zadívám se na něj a chvilku váhám. Už to přeci není malý kluk. Lahev mu tedy podám a nechám ho aby se napil jak bude chtít. V téhle situaci mohu udělat vyjímku. Jak se ale chlapec napije, tak pak pití opět schovám. Věnuji pozornost Lokimu. Nebo tedy spíše malé Hele, kterou si od něj vezmu a nechám ho jít ven za Nárvim. "To bych ti je měl příště asi ostříhat..." Dodám tiše a podívám se opět na Váliho. To co řekl mně docela překvapilo. "Forsetiho?" Zopakuji po něm. Forseti, bůh spravedlnosti... Jak dlouho jsme se neviděli? I před tím než Asgard padl jsme se příliš často nestýkali. Možná to byla chyba. Možná sem udělal více chyb. "A kdepak ten mizera je? Hodila by se nám každá ruka". Zkusím se ještě zeptat. Nevím zda to bude Váli vědět, ale pokud ano, určitě by stálo za to pokusit se dostat ho k nám. Chlapec má velmi zajímavou otázku. Podívám se na malou holčičku ve své náruči a přemýšlím jak mu na to odpovědět. "Oni.. Oni jí ubližovali. Hodně.. Stejně jako Nárvimu". Spíše i více než jemu, ale to teď není tak důležité. Vím že by Váli nejspíše rád věděl více, ale to zrovna nepůjde. Né dokud mám Helu u sebe. Nechci aby něco slyšela, aby si třeba něco vybavila a bála se. Prožila toho už moc a pokud hi mohu ochránit aspoň před něčím, tak to udělám. "Můžeš z okna". Řeknu mu na tu cigaretu. Chápu že toho je nějak moc najednou, pokud mu to aspoň trošku uleví, tak ať si dá. Sleduji malou Helu. Co si s ní mám počít? Číst by nejspíše neuměla, televizi tu nemám... Možná nějaký příběh? Dojdu ke gauči, posadím se na něj a ji posadím vedle sebe. "Řeknu ti jeden příběh, ano? Hezky seď a poslouchej.." Mile se na ni usměji, pohladím ji po vláskách a podívám se směrem ke kuchyni kde stál Váli. Pokud chce, může poslouchat také. Nepochybuji ale že to slyšel už mnohokrát. "Jednou sem cestoval do Utgardu. Cestoval sem na východ, dokud sem nenarazil na pás vody, který rozděluje svět lidí od Jotunheimu. Šel sem mnoho mil bez toho, aniž bych spatřil duši. Ale pak, konečně... jsem přišel k obrovské síni. |
| |
| Fēstīnā lente! "Divoucnější a divoucnější!" zvolala Alenka (byla tak překvapena, že na okamžik zapomněla správně česky) bleskla mi hlavou pasáž mé oblíbené knížky, zatímco jsem nevěřícně sledovala scénu před sebou. Můj den se rozhodně nedal považovat za běžný. Artemis vypadala, že Boha podsvětí na místě zakousne a já si nebyla jistá, jestli bych jí v tom bránila, protože ani já k němu nechovám žádné veliké sympatie. Zvlášť, když se jen tak zjeví u mě doma a domáhá se po mě (no, po Artemis, ale jaká je pravděpodobnost, že jí prostě nechám odejít a zůstanu tady sama? Přesně tak, žádná.) abych splnila nějaký úkol. Mračila jsem se na něj, zatímco mluvil. Nechápala jsem, proč by si na to svoje "znám místo" nemohl dojít sám, koneckonců, Cerberos byl jeho pes, ne můj, nicméně přiblížení toho místa mi dalo odpověď. "Delfy?" podivila jsem. Proč by se právě tam měl schovávat Cerberos? Ne, že by to nebylo hezké místo na dovolenou, nevzpomínám si však, že by tam byl právě vítán. Nechala jsem zmizet své kopí a na tváři se mi objevil přemýšlivý výraz. "Můžeš nám zaručit, že to není past?" zeptala jsem se ledabyle a usmála se na něj. "Pochop, nehodlám nakráčet přímo do otevřené náruče opeřenců. Předpokládám, že jestliže víš o Áréovi, víš taky moc dobře, co se stalo před tím." Nevěřila jsem mu. Zároveň jsem cítila, jako by celé mé tělo vybrovalo. Toužila jsem se vrátit do Athén, jako se matka snaží vrátit ke svému dítěti. "Jak nás tam chceš dostat?" kapitulovala jsem. Bylo zřejmé, že odporovat mu nemůžeme. |
| |
| Tady končí legrace ~Bastet~ Uvažovala jsem nad slovy kočičí bohyně už během jejich vyřčení. Tušila jsem, že najít ostatní bohy nebude lehké, ale to mělo platit pro jiné panteony. My přeci měli být jako rodina. Problémová, plná černých ovcí a svárů ale přesto rodina. Nutno dodat, že do problémovosti jsme řeckému nesahali ani po kotníky. Měli bychom být schopni se přeci najít lehčeji. „Nejspíše ne.“ přiznám neochotně. „Tedy alespoň si myslím, že kdybych narazila, poznala bych to.“ Obávám se, že lehký pocit zmaru, jenž se mi kradl na mysl s nepříliš dobrou vyhlídkou na úspěch naší věci, před zraky kočičí bohyně ve své tváři neutajím. Andělů bylo tolik, byli všude a bylo patrné, že jsou silnější, než my. Nám zbyl jen pud sebezáchovy a odhodlanost, kterou bylo den ode dne těžší udržet… Ne! Tak černé myšlenky nepřipustím! Pevně sevřu ruce v pěsti. „Myslím, že je na čase tu přestat vysedávat. Koneckonců jsem to dělala poslední dvě tisíciletí. Mohou-li pomáhat kočky, můžu určitě i já.“ chystám se vstát, ale než se stihnu pohnout, mozek mě opět přišpendlí ke křeslu. „Máš pravdu… Je třeba postupovat rozvážně a eliminovat tím oběti.“ Pomalu natáhnu ruku k Bastet a položím jí na hřbet její kočku hladící. „Kdybys mohla přijít dřív, přišla by jsi.“ mrknu na ní a stáhnu ruku zpět k na svůj klín. „Tak tedy zítra.“ opřu se pohodlněji do křesla a s hlavou opřenou o opěradlo se zahledím ke stropu. „Pak můžeme jen doufat, že-„ Vlastně ani nevím, jak chci větu dokončit? Že ostatní nepodlehnou? Sama vím, že kdyby nám nepřišla Bastet na pomoc, buď bych teď někde klábosila s nějakým opeřence, nebo bych byla na prach. Pokud jim někdo čelil sám, neměl šanci a pokud si chtěl uchovat zdraví, pak ani volbu. „Že dokáží najít cestu zpět.“ vyslovím tak i tichou modlitbu… ale ke komu vlastně? Osudu? Rozhlédnu se kolem sebe. „Co mám do té doby dělat?“ |
| |
| Cesta do Athén ~Athéna + NPC Hádes~ "Proč bych to dělal?" podivil se pobaveně Hádes. "Na nalezení Cerbera mi velmi záleží, jak jsem už předtím řekl, ale mé vlastní činy jsou dost omezené. Můžete za to poděkovat Diovi. Dělení říší nikdy nebyla jeho silná stránka," mávl rukou, jako by odháněl mouchu. Na jeho obličeji jsem viděla, že jej toto téma přestává bavit. Nedivila jsem se mu. Mě přestalo bavit hned na začátku. "Jak nás tam chceš dostat?" zopakovala jsem podrážděně Athéninu otázku, protože se nezdálo, že by se Hádes k odpovědi nějak měl. Chvíli na nás koukal, že neví, o čem to mluvíme. On není absolutně v pořádku, pomyslela jsem si sklíčeně. "Takhle," luskl prsty a na místo dveří, kterými jsme předtím prošly, se objevily jiné, rudé dveře. Trochu oprýskaná barva, zdobený rám, ale nijak zvlášť zajímavé. "Stačí jen projít. Nezajistím, že tam nebudou andělé, ale rozhodně tam nebudou cíleně čekat na vás. Vy se jen dostaňte do Delf, kde vás přijme orákulum. Řekne vám víc, než já," naznačil, abychom už vážně šly. Pokud si Athéna chtěla vzít něco sebou, počkala jsem a celou dobu se mračila na boha podsvětí. Proč tak nutně potřeboval svého tříhlavého čokla? Dělo se něco víc, než říkal? Měl původně do Delf poslat Área? Samé otázky a žádná kloudná odpověď. Nakonec jsme obě prošly skrz dveře. *** Athény jsou město jako každé jiné jen s tou výjimkou, že se zde nachází několik míst původem ze starého Řecka. My se objevily v obyčejné ulici, nikdo si nevšiml našeho příchodu. Proč taky. Prošly jsme dveřmi. Sice po jejich zavření změnily barvu na původní, ale to byl detail, který smrtelníkům nikdy nic moc neříkal. Rozhlédla jsem se. Kromě pár stromů všude stály domy. Všechny se pyšnily obyčejnou béžovou malbou a krom čmáranic na nich nebylo nic zajímavého. Pokud jsem dokázala usoudit, bylo docela časně ráno, protože na ulicích bylo jen pár smrtelníků. Vzduch byl chladný, což se u jara očekává, ale během dne by se to tu mohlo dost rozhicovat. "A kde máme ten odvoz," zabručela jsem, protože mě to vážně přestávalo bavit. "Vítejte v Athénách," ozvalo se za námi. Když jsem se ohlédla, stál tam mladý muž s tmavě hnědýma očima, vlnitými vlasy a stejně tmavým strništěm. Měl na sobě šedou flanelovou košili a obyčejné džíny. Něco na něm však bylo a zůstala jsem v pozoru. "Kdo jsi?" zeptala jsem se. Muž se uklonil, což mi přišlo děsivě povědomé. "Mé jméno je Charón a Hádes mě sem poslal, abych vás provedl," na to, že v legendách byl popisován jako nevlídný vyzáblý stařec, se choval dost mile. Abych si byla jistá, že je to opravdu on, natáhla jsem ruku a představila se: "Artemis," stiskla jsem ji a okamžitě poznala, že to je opravdu převozník. Kývla jsem na Athénu. Charón |
| |
| Tartaros - Co tu krucinál dělá Afrodita?Ajajajajaja  Voda byla úžasná. Jako kdyby to byla odměna za ten příšerně strávený čas, kdy jsem přicházel pomalu sám o sebe. Nalepená špína se rozpouštěla. Jeden by čekal, že z toho bude zakalená voda. Nic takového se však nedělo a byla stále křišťálově čistá. Nějak jsem se tomu nedivil, vzhledem k tomu, kde se momentálně nacházím a hlavně kdo jsem. Můj pohled se stočil k bohu smrti, který z toho očividně měl pěkné divadlo. Jen se sám pro sebe ušklíbl a pokračoval v očistné koupeli. Už jsem se chystal na jeho otázku odpovědět, ale v té chvíli jsem pocítil něčí dotek a málem jsem přitom zajíkl, protože kdyby nebyl tak jemný a hedvábný, asi bych si myslel, že se mne dotýká on. Jenže následné zjištění, kdo tu se mnou sdílí koupel, nebylo o moc lepší. ”Afrodito?” Pronesl jsem chraplavě její jméno. Zatřepal jsem hlavou. Doufal, že mám halucinace, ale k mému neštěstí to byla skutečnost. K čertu. Kdysi dávno by to dopadlo tak, že bych jí k sobě přitáhl a mé rty by se spojili s jejími. Následně by to vedlo k něčemu dalšímu a mnohem příjemnější. Jenže to bych nesměl poznat svou rudovlasou bohyni, která si mne získala a která si teď myslí, že jsem zemřel. Počkat... Ona si myslí, že jsem zemřel. Takže by to vlastně nebyla nevěra. ”Ne, ne, ne, ne.” S těmi slovy jsem se pokoušel couvat a dostat se, co nejvíc to jde od ní. |
| |
| Ráno moudřejší večera |
| |
| Koupel s bohyni lásky Zobrazit SPOILER |
| |
| Hic sunt leones Ačkoliv jeho otázka dávala smysl, neubránila jsem se krátkému zamyšlení. Proč by to dělal? Neprohlédla jsem žádnou motivaci, proč by nás měl poslat do pasti, na druhou stranu, proč dělal cokoliv? Nuda byla mocná čarodějka. O touze po moci nemluvě. Bůh ví, co by mu mohli Andělé slíbit za spolupráci. To už je extrémní paranoia. Pohlédnu na Artemis a pokrčím rameny. Díky zapojení jejího milého, paličatého boha války, nemáme na výběr, než Hádesovu prosbu – nebo bych spíš měla říct jeho příkaz? – vyplnit. Jediné co můžeme je dávat si extrémní pozor, ale to je přece strategie, kterou rozumný člověk dodržuje za každé situace. Pohlédla jsem na červené dveře, které se před námi objevili, a hlasitě si oddechla. I když jsem si to nechtěla připustit, cítila jsem drobné mravenčení při myšlence, že se vrátím do Athén. Domů. Tam, kde jsem bývala nejsilnější, do města, které bylo jako prodloužením mé duše. „Moment.“ pronesla jsem, spíše k sobě než-li jim, načež jsem ze svého tajného úkrytu, který nejspíš nebyl až tak tajný, neboť se jednalo o šperkovnici ukrytou ve skříni, vyndala několik set liber, které jsem si šetřila pro případ, že bych musela město urychleně opustit. Zamyšleně jsem pak přejela pokoj pohledem, abych se ujistila, že mi nechybí nic, co bych mohla postrádat a protože mě nic nenapadlo, kývla jsem. „Tak jdeme. A jestli to bude past -!“ varovně jsem bohu podsvětí ukázala napřažený prst, aniž bych se obtěžovala dodávat, co udělám. Upřímně řečeno, asi bych udělala velké kulové. **** Prošla jsem do svého města a vzrušeně se rozhlédla. Bylo to zatraceně jiné od doby tóg a otroků, vlastně vypadaly jako obyčejné evropské město, kterých byly po kontinentu rozesety desítky. Neubránila jsem se zklamanému pocitu, když jsem se rozhlédla. A to tu bylo tak nádherně. Právě jsem se chystala sdělit Artemis svou neznalost, když se za námi ozval hlas. Obrátila jsem se a pohrdavě si ho přeměřila. Byl to snad nějaký naháneč z kasina? Byl na to dost nevhodně oblečený, ale možná, že po ránu si na sebe neberou tak šílené oděvy, jako večer… Artemis mu podala ruku. „Athéna.“ představila jsem se stejným způsobem, neboť i já si chtěla být jistá. „Kolik obolos budeš za svou práci chtít, převozníku?“ usmála jsem se na něj mdle. Ani jsem nevěděla, kolik by to bylo v dnešní měně. Půl gramu stříbra, to je tak… v duchu jsem se pokoušela odhadnout, kolik by to nejspíš bylo eur, ale o drahých kovech a obchodování s nimi jsem toho moc nevěděla. „Bereš libry?“ dodala jsem, evidentně sarkasticky, a mrkla na Artemis. |
| |
| Tartaros - Pardon jsem zamilovaný do rudovlasé bohyně.NPC Thanatos a Afrodita  Kdysi dávno jsem si s touto ženou užíval hojně společných chvil, které byly naprosto dokonalé a jindy bych nad tím tolik neváhal, jako nyní. Opravdu se mé zrzavé krásce podařilo získat celé mé srdce a já se jí rozhodl být věrným. Na sucho jsem polkl, když na mně začala zkoušet ty svoje triky. Opojná vůně růži a myrty pomalu zastírající mé smysly. A ona přibližující se… Na malou chvíli jsem musel zamrkat, protože se přede mnou objevila žena mého srdce. ”Artemis.” Vydechl jsem její jméno a srdce z toho zaplesalo. Tolikrát jsem si představoval, že je se mnou, hovořil jsem k ní a hodlám tvrdit, že díky tomu jsem se nezbláznil. A teď je tady… Počkat… nebo není? Ucítil jsem její rty na svých. Jako kdybychom se opět objevili v hotelu, ze kterého jsme vůbec neodešli. Jenže něco tady nehrálo. Její rty sice stejně hřály a byly sladké. Jenže se to zdálo být lepším. Takovým tím známým způsobem, který lze přičíst jediné ženě. Zatřepal jsem hlavou, odtrhl své rty od jejich. ”Přestaň Afrodito.” Zavrčel jsem na ní naštvaně. (Hod 62%) ”Do Ježišovi řitě, co ty tady děláš?” Zeptám se jí a snažím se přitom vylézt ven. A ač nerad, tak na sobě obléct ono výsměšné oblečení pro pobavení boha smrti, který si to celé naprosto dokonale užívá. Zobrazit SPOILER |
| |
| V chatce u jezera - Thor, okrajově Loki - Můj záměr pozorovat ty dva z okna skončí sotva jsem s tím vůbec plánoval začít. Ne, na tohle asi ani já nemám. S bolestí odvracím pohled, když vidím jejich objetí a mimoděk zatnu volnou pravačku v pěst. Moje tesáky, ale hlavně jeho chyby, které uvěznili bratrovu duši v Helhaimu. Kéž bych ti mohl předat co vím, bratře. Jsme s Nárvim zase spolu, ale já vnímám, cítím a vidím tu propast mezi námi. Tak blízko a přesto tak daleko. "Ten mizera se dal dohromady s obryní a nějak povznesen nad všechny strasti světa neměl potřebu mě doprovázet." Navážu na Thórův dotaz stručně. Snažil jsem se z toho vynechat Milly, kterou mi nabídl chránit a k tomu je tu ten fakt, že se pořád moc nemusíme, i když jsme si vyjasnili, že nenávist k Lokimu chováme oba stejnou. "Navíc, chápu že neměl moc motivaci doprovázet syna vraha svého otce." Utrousím jakoby mimochodem. Mohl bych mu možná zavolat, zeptat se jak se jim daří, jestli je vše v pořádku... Jenže... Snažím se jí držet v bezpečí před sebou, teď mám možnost jí odříznout a když na ní budu myslet, nebo se po ní budu ptát, tak si budu rýt do vlastní ran. "Jak? ... Jak mu ubližovali?" Mám co dělat abych nezaťal obě ruce a nerozdrtil si tak i cigaretu, která mi právě byla dovolena k zapálení. Otevřu okno a vidím tam ty dva velmi poklidně hledící do kraje. V tu chvíli, kdy škrtnu zapalovačem se cítím jako ten největší psanec, který nepatří absolutně nikam. Být jen a pouze vlkem mělo něco do sebe. S prvními potáhnutím a následnými výdechy se lehce uvolním a cítím se o trochu líp s novým odhodláním rozdrásat všechny ty okřídlený bestie, který vztáhly ruce na mého bratra a dovolili si odnést matku. Ty zlámaný pazoury jim narvu do chřtánů. Zlost, která mě krátce zaplavila však mizí, když se Thór rozhodně vyprávět příběh, pravděpodobně k uspání, zmenšené bohyně. Slyšel jsem tenhle a spoustu dalších příběhů stokrát, možná tisíckrát, těžko říct, ale už je to dlouho. Trochu se pootočím od okna a pousměji se nad tím. Vždycky jsem Thórovi příběhy miloval a to byl jeden z důvodů, proč jsem ho měl za vzor. Jeho příběhy nebyly vždy jen o boji a vítěztví, o "vychloubání" jak by prskal otec. Tenhle příběh byl jedním z důkazů, že Thór uměl uznat porážku a že jeho příběhy nebyly jen plané řeči. Vždycky jsem chtěl být hrdý válečník jako on, který by neporazitelně bojoval a třeba jedou... bych já byl ten kdo vyhraje boj se stářím. Nadějné sny malého kluka. Které jsou utopeny na dně moře pod Jörmungandrovým ocasem. |
| |
| Tak teda do věštírny ~Athéna + NPC Charón~ Ráno Každý z nás si na sebe vzal podobu, která mu nejvíce vyhovovala. Charón zjevně chtěl vyzkoušet něco jiného, než je dlouhý háv zahalující ho od hlavy k patě. Kdoví, jak se oblékal, když zrovna nikdo nechtěl přeplout na druhou stranu. Když jsem se na něj dívala, klidně bych si vsadila, že to rázoval přímo do vykřičeného domu, aby si trochu užil. Opětovala jsem Athéně pobavený úšklebek a dala ruce v bok s pánvi vystrčenou do strany. "Dnes to pro vás bude pouze za hubičku," na jeho obličeji se vytvořil úlisný úsměv. Ode mě schytal pohled metající blesky. Kdoví, jak se tvářila Athéna, protože ihned obrátil. "Pojďte za mnou. Do Delf to je pěšky docela daleko." Otočil se a vydal se dál po ulici. Pokrčila jsem rameny s pohledem na bohyni moudrosti a vyrazila za ním. Cestou jsem se rozhlížela a pokoušela se rozpomenout, jak to tu vypadalo kdysi. Určitě tu bylo méně těch divných krabicových budov, které se snažily pojmout co nejvíce obyvatel. A určitě více barev, které tu chyběly. Pro Athénu to muselo být těžké. Tohle býval její domov a nyní? Z jejího domova se stal střípek tehdejší slávy. Zahnuli jsme na malé parkoviště, kde Charón zamířil k malému autíčku, které mělo za úkol zapadnout. Pozvedla jsem obočí a zastavila se. "To myslíš vážně? Jak se tam vejdem?" zabručela jsem a dala ruce v kříž. Barva auta byla nebeská modř a na zdejší prašné podmínky zářilo novotou. Měla jsem dojem, že ono zapadnutí mělo lehkou díru. "Místa tam je dost," mávl rukou převozník. "Kdo chce mít tu čest a sednout si vedle mě?" zazubil se. |
| |
| Tartaros |
| |
| Chatka u jezera ~Váli, Thór + Nárvi, Hela~ "Otče?" z ničeho nic se ozval Nárvi. Natočil jsem hlavu k němu. "Miluješ ji stále?" Otázkou mě zarazil, ale neměl jsem proč se rozmýšlet. "Celým svým bytím. Proč se ptáš?" Nárvi se lehce pousmál. "Jen jsem to chtěl slyšet. Půjdeme dovnitř? Je docela chladno," zkřížil ruce na prsou a trochu se otřásl. Věděl jsem, že to hraje. Byl skoro dobrý jako já. Společně bok po boku jsme se vydali dovnitř. Uvítalo mě příjemné teplo a opět nepříjemný Váliho pohled. Nebo dokonce jeho ignorování. Nárvi potichu přešel k Thórovi, který seděl u malé spokojeně spící Hely. Nikdo z nás malou nechtěl budit, a tak jsem přešel do kuchyně, která byla aspoň trochu odstíněná. Opřel jsem se o linku a zatnul prsty do linky. Byl jsem na sebe naštvaný. Byli jsme tu, ale co jsme pro záchranu mé milované udělali? Nic. Všechno jenom zdržuje, pomyslím si, ale nevyslovím nahlas. Něco se ve mě pralo a já nedokázal rozpoznat, jestli to jsou moje vlastní nebo cizí pocity. A proč by byly cizí? Nárvi si mezitím sedl na židli a na chvíli spočinul očima na Válim, ale jakmile k němu zamířily bratrovy oči, otočil hlavu a zkoumal zeď naproti. "Je nějaká možnost, jak zjistit, kde matka je?" zeptal se co nejtišeji Nárvi, aby neprobudil Helu. Rozhlédl se a pohledem našel Garmra. "Ty to asi nebudeš vědět, co?" podrbal psa za uchem. "Teoreticky by to měl umět," opřel jsem se o futra a podíval se na mladšího syna. "Jak jinak by nás našel?" Byl jsem na Nárviho pyšný. Ale teď nastala jedná otravná otázka. Jak přimět Garmra, aby hledal ženu, kterou tu všichni měli rádi. |
| |
| Něco je špatně ~NPC Roman~ Připadala jsem si jako sněhulák. Tolik vrstev jsem na sobě neměla snad nikdy. Vedlejší, že jsem si absolutně nic nepamatovala. Dokonce jsem nemohla dát ruce přímo k tělu, ale jaká zima panovala venku, tak jsem byla ráda za každou vrstvu navíc. V hloubi mi tohle prostředí bylo podivně povědomé, ale nedokázala jsem říct proč. "Sluší ti to," s křupáním ve sněhu se ke mně přidal Roman. Já se jen ušklíbla a pořádně si narazila ušanku. "V první zatáčce z toho sletím," ukázala jsem na scooter, který byl pro nás dva, dle mého názoru, příliš malý. "Jen se pořádně drž," můj modrooký blonďák se příjemně zasmál. "Zvládneš to," nasedl a poplácal za sebe. Zakoulela jsem očima a usadila se za něj. V palčácích se blbě drželo sedadla. "Kolem pasu, zlato," Romanův smích mě lehce namíchl. "No jo porád!" Vyjeli jsme. Sníh prskal všude kolem a scooter každou chvíli poskočil, když Roman najel na menší sněhový kopeček. Divila jsem se, jak je možné, že se neztratí. Bílý sníh byl všude kolem nás. Ani jsem nedokázala rozpoznat Romanem četně krát vyježděnou cestu. Položila jsem na něj hlavu a raději se soustředila, že nejdeme tak rychle, jak se mi zdálo při otevřených očích. Rána jak z děla, chaotické obrazy a bolest, která se drala ven. Cítila jsem ji na srdci. Měla jsem pocit, že se najednou zastaví. Zajíkla jsem se a pak jsem viděla tvář. Muž s rudým plnovousem a hravýma očima. Rázem zmizel v mlze. Náhle mě oslepil záblesk a zvuk něčeho, co se tříštilo. Ruka mě pálila, jako bych ji strčila rovnou do ohně. Slyšela jsem slova, ale nedokázala jsem je rozluštit. Otevřela jsem mdle oči a uviděla Romana, jak se nade mnou vystrašeně sklání. To celou dobu mluvil on? Ne. Jeho hlas je teď jiný. "Sofi! Sofi, prober se!" jeho doteky pálily i přes všechny vrstvy oděvu. Pak jsem si uvědomila, že ležím v ne zrovna lichotivé poloze, ale bylo mi to jedno. Cítila jsem, jak si moje vědomí bere další dovolenou. Těsně předtím, než odešlo, jsem uviděla zvláštní kladivo ležící na perleťově bílé podlaze. |
| |
| Ave Caesar, morituri te salutant ~Artemis a Převozník~ V místě mé domoviny bylo příjemné teplo, což znamenalo, že se během dne Athény rozhoří spalujícím horkem slunce k nepříčetnosti. Odvykla jsem si slunnému prostředí Řecky a s pobaveným pousmáním jsem si uvědomila, že v duchu brblám, jako kdybych byla rodilý angličan. Cháronovu vizáž jsem nechala bez komentáře, jakkoliv v přítomnosti naší dvojice působil jak pěst na oko. Pravdou však zůstávalo, že kdyby na sobě vláčel to své černé prostěradlo, nejspíš by na sebe přitahoval podstatně víc pozornosti. "Doufám, že to byla metafora," pronesla jsem tiše k Artemis, tak, aby nás Převozník neslyšel a nadzvedla významně obočí. Artemis vypadala, že ho na místě podpálí pohledem, což mě pobavilo. Převozník si zjevně neuvědomoval s kým má tu čest a nebo hluboce toužil mít v zádech zaražený šíp. Nebo kopí, když na to přijde. Měla jsem chuť odseknout, že si raději seženeme taxi, ale neřekla jsem nic. Pokud jeho šéfovi na Tříhlavém tak záleželo, Převozník bude mít zapovězeno dělat problémy. Pokud ne, je to celé past a je jedno, kdy se to zvrtne. Musíme počítat s tím, že dřív nebo později ano. Doufám, že ho neukradl, pomyslela jsem si, když jsme došli k drobkovi, jež se měl stát naším dopravním prostředkem. Ani já nepřekypovala radostí, když jsem si představila, jak si celou cestu držím kolena u brady, abych se dovnitř vůbec nacpala. Po jeho otázce jsem znovu nadzvedla obočí a mrkla na Artemis. Měla jsem strach, že jestli bude sedět vedle Převozníka, jednou se neudrží, jednu mu vrazí a my vyletíme ze silnice. Na druhou stranu, to může stejně dobře udělat i ze zadní sedačky. "Vážně mi chybí doby, kdy se jezdilo na koni." postěžovala jsem si. |
| |
| Tartaros - ZbabělciNPC Thanatos a Afrodita  Sám jsem překvapený, když ta slova vyřkne nahlas o tom, že jsem zamilovaný do bohyně lovu a Měsíce. Je to zvláštní pocit. O to však víc mně ničí, že si myslí, že jsem po smrti. Mlčím. Nemám, co bych jim řekl. V tom oblečení, které jsem si na sebe oblékl, abych něco měl, si přijdu naprosto hloupě. Jako dvorní šašek, pobavení pro krále. Jenže Thanatos není můj král. Jenže po jejich vysvětlení, co tu dělají, mnou začne lomcovat vztek. Schovávají se tu, jako nějací zbabělci a je jich tu více. Kdybychom se spojili, mohli bychom skoncovat s těmi opeřenci a to jednou pro vždy, protože jejich výhodou je to, že je jich víc než nás. Sevřu ruce v pěst. V mých očích se zračí všechen vztek. Možná na malou chvíli připomínám své staré já. ”Schováváte se jako zbabělci. Místo toho, abyste bojovali. Čekáte tady jako prasata na porážku.” Pronesu a naprosto přitom ignoruji lichotku, kterou mi věnovala má bývalá láska. ”Ale já tu čekat nehodlám. Musím zpátky.” Se svými slovy se přibližuji k Thanatovi. Nejraději bych mu vrazil několikrát pěstí nebo bych tu něco zničil, rozbil. Vztek mnou neskutečně lomcuje. Kdyby tam byli, mohlo by to dopadnout jinak. Kdyby se strýček nechoval jako hlupák a neutekl, Hygieia by nebyla nakažena a opeřenci by neunesli Artemis. A pokud by se tak stalo, tak bychom je v následujícím boji porazili a má drahá by si o mně nemyslela, že jsem vymazán z existence. ”Nejsem tady kvůli tomu vašemu bezpečí. Na to vám z vysoka seru. DOSTAŇ MNĚ ODSUD.” Poslední slova křičím. Je mi jedno, že to musí vypadat poněkud komicky, když mám na sobě to co mám. A že kdyby nebylo jeho, tak bych tam nejspíše zešílel. Je mi naprosto ukradené, že tomu tady svým způsobem vládne. Je mi z něho zle. Vlastně ze všech, co se tady nejspíše schovávají a užívají si pocitu bezpečí. Nemůžu uvěřit, že jsem něco měl s touhle ženou, která se k němu lísá jako nějaká kočka. Nemůžu tady být. Nemůžu čekat jako oni a tvářit se, že se nic neděje… že je naprosto v pořádku, že nám ti opeřenci berou všechno, co nám bylo milé. A ke svému překvapení, potřebuji zase cítit přítomnost Artemis. To co mezi námi je, je naprosto šílené. Kdysi dávno bych se takovým představám vysmíval, jenže teď bych dal cokoliv, abych zase stál po jejím boku. Je silná a asi mne nepotřebuje. Je schopná se o sebe postarat… jenže já potřebuji ji. Dělá ze mně někoho lepšího. Nemůžu tady zůstat. Není to totiž o nic lepší, než to kde jsem předtím byl. Musím se odsud dostat. ”Prosím.” Vyslovím to slovo o něco klidněji s velkým sebezapřením. |
| |
| Ještě chvíli a někdo mě držte ~Athéna~ Charón se toho hned chytl. "To vám klidně mohu splnit," chystal se lusknout prsty, ale já jeho paži strhla. "Přestaň dělat voloviny a dovez nás už na místo," sykla jsem podrážděně. Zvažovala jsem, zda den může být ještě horší. Neřekla jsem to nahlas, protože bych na nás beztak přivolala nějakou katastrofu. Dřív, než převozník stihl otevřít přední dveře, nakráčela jsem k autu a otevřela si je sama. Ani Athéna nevypadala, že by chtěla sedět ve předu, tak jsem to vzala na sebe. Vždycky mu můžu pořádně vrazit. Jakmile jsme všichni seděli, Charón nastartoval a rozjel se. Bylo mi na nic. Áres se vypařil a sprostě mě tu nechal. Stále jsem cítila ten podivný pocit, jak najednou jeho ka prostě zmizelo. Přestalo existovat. Raději jsem sledovala cestu a celou dobu mlčela. Nechala jsem Athénu, aby se vyptávala nebo prostě mlčela jako já. Pomalu jsme se blížili k Delfám. Na můj vkus bylo všude sucho. Kdysi to tu zářilo zelení, ale dnes? Stačilo pár století a skoro vše sežehlo neúprosné slunce. Kdysi by svit hlídal můj bratr, i když teď by se náramně bavil. Zastavili jsme u rozšířené krajnice a vystoupili. Charón se upravil, čímž si vysloužil můj ostří pohled a vydal se směrem k věštírně, která stála na kopci pod divadlem. Naštěstí v tak brzkých hodinách tu bylo jenom málo turistů nebo ochranářů památek a tak jsme nerušeně vystoupili až k samotné věštírně na který byl velmi smutný pohled stejně jako na vše kolem. Zůstaly tu jenom ruiny. Ani Apollónův chrám neutekl zubu času. Charón se však nezastavoval. Došel až k třem sloupům a věnoval nám úsměv. Chvíli jsme si myslela, že zase něco pronese, ale místo toho vytáhl jednu drachmu. Zamračila jsme se a střetla se s Athéniným pohledem. Pak minci hodil mezi dva sloupy. Čekala jsem, že dopadne na zem, ale místo toho zmizela ve vzduchu. "Dál dámy musí samy," ustoupil, aby nám vytvořil prostor. |
| |
| Věštírna v Delfách |
| |
| Tartaros - svět ztracených duší |
| |
| Tartaros - potencionální možnost se dostat venNPC Thanatos a Afrodita  Není cesty zpět. Není cesty zpět. NENÍ CESTY ZPĚT. Uvnitř mé hlavy ta slova nepříjemně rezonovala. Potřeboval jsem si do něčeho praštit a byla škoda, že tu nejsou žádní andílci, tak rád bych jim pochroumal ta jejich křidélka, koupal bych se v jejich krvi. A pak z ničeho nic Thanatos vyřkne ta slova: ...ale nebyl bys tu, kdybys nahoře něco opravdu neposral... ”Ty...” Udělám jeden krok a zarazím se přitom. Protože něco ve mně mu musí dát za pravdu. Má pravdu. Nemůžeš ho mlátit za to, že má pravdu. Ozve se moudřejší část. Nemůžu? Tak koukej. Ruka mi cuká, jak se to uvnitř mne pere. Co ten plán, co by udělala Athéna? Tohle by rozhodně neudělala. A opět je tu někdo další, kdo má pravdu a tak místo, abych uhasil svou žáhu na bohu smrti, tak jen vztekle zařvu jako nějaké zvíře. Samotný pán zvířat by si z toho zvuku nadělal do kalhot. V té stejné chvíli však zpoza něj vyleze Afrodita a její slova mne zaujmou. Nakloním hlavu na stranu, upřeně jí přitom pozoruji stejně tak jako dravec pozoruje svou kořist a přemýšlí přitom, co s ní udělá. ”Vždycky je tu háček. Jsme to přece my.” Pronesu poté, co zaslechnu ta slova z úst boha smrti a zasměji se. Na tom úsměvu a samotném zvuku smíchu není však nic pěkného. Mocní muži by si z něho utíkali s křikem do bezpečí schovat se pod sukně svých matek. Bylo mi ukradené, že to nedělalo nic s bohem smrti. Stačilo mi, že pokračoval dál. Apollón… zbláznil se… chudák. Bylo mi ho svým způsobem líto. Asi bych se na jeho místě taky zbláznil. Vlastně jsem k tomu neměl daleko. Cuknu s sebou, když mi položí Afrodita ruku na paži. K ničemu se však nemá a tak se od ní neodtáhnu. Nebudu lhát, cítit něčí dotek po tak dlouhé době, který obzvlášť není svádivý, je něco příjemného. ”Neboj se. Pokud se mi to co řekne nebude líbit, neublížím mu. Máš mé slovo.” Pohlédnu jí upřeně do očí, aby z nich vyčetla, že mluvím pravdu. Nešlo si nevšimnout její náklonnosti k němu. Pokud opravdu zešílel, nemám potřebu mu ubližovat ještě víc, už dávno nejsem tím, kým jsem býval. Takový osud si nezasloužil nikdo z nás. ”Lepší zkusit aspoň něco, než se tady třást jako ratlík a čekat na co? Na zázrak? Dovol mi, abych se zasmál.” Prohrdal jsem Thanatosem. Kdysi dávno by ve mně pravděpodobně budil nějaký respekt, ale o ten nyní přišel. Stejně tak mi bylo ukradené to, jak Afrodita jevila svou starost o Apollóna. Byla to už minulost, kdy jsem k ní něco silného cítil. V dávných dobách bych jistě žárlil a přemýšlel nad tím, jak Apollónovy uštědřit lekci, jenže teď jsem to neměl za potřebí. Mé srdce, má duše a vše co bylo mé, patřilo jiné ženě a za to jsem se snažil mermomocí dostat. Za mou milovanou Artemis. |
| |
| ~ Artemis, Charón a Pýthie ~ Nevěřícně jsem se na Převozníka zadívala, uvažujíc, jestli se s námi pokouší žertovat, a nebo si doopravdy myslí, že jet z Athén do Delf na koni je nenápadná nebo alespoň rychlá forma dopravy. Bezpochyby by to bylo lepší, než se mačkat v tom prdítku, které se pokoušel vydávat za auto, ale nenápadné asi jako kdybychom si na záda nakreslily velké „X“ a držely v rukou nápis „Pojďte se podívat jak vůbec nezapadáme do průměrné lidské populace.“ Zavrtěla jsem pro sebe hlavou a přenechala Artemis, aby muže sjela sžíravým pohledem. Sedl si dopředu, což byla jasná výhrůžka a cesta se obešla bez dalších pokusů o žert. Mlčky jsem se zabořila do sedačky, a zatímco jsem nedbale koukala z okna, hlavou mi běžely vzpomínky. Přivítala nás země suchá jako troud a rozvaliny, na kterých zahlodal zub času. Zbledla jsem v obličeji, ačkoliv jsem něco podobného očekávala, a tiše následovala Převozníka, který nás vedl směrem k našemu osudu. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale nemohla jsem si dovolit na tomto místě přímo vytáhnout zbraň. Zvlášť ne, když mě nikdo neohrožoval. „Pojďme,“ vyzvala jsem Atemis jistějším hlasem, než jsem se doopravdy cítila, abych nám dodala morálku. Očekávala jsem, že na nás Charón hodlá počkat a tak jsem se s ním ani nerozloučila. Místo toho jsem prošla skrz neviditelný portál. Žaludek jako by se mi změnil v olovu, když se kolem nás rozprostřel starý svět plný vůně a života. To mě viditelně vyděsilo, což si mohla Artemis všimnout v mém výrazu. Rychle jsem se však dala dohromady. Pýthie věděly všechno. Málokdy se však jejich informace daly doopravdy použít, protože záměrně mluvily v hádankách a občas se zdálo, že naprosto nesmyslně. První část jejich proroctví byla však docela zřejmá. Náš oblíbený bůh podsvětí hledal svého tříhlavého hlídače. „Ztracený život?“ zopakovala jsem. Nespočet životů padla v prach před mýma očima, mnoho jsem jich v něj obrátila sama. Vytřeštila jsem oči a obrátila se na Artemis. Neřekla jsem nic, ale mé rty neslyšně vyřkly jediné slovo „Árés“ O kom jiném by mohly mluvit? Nevěřím na náhody. „Kde?“ chtěla jsem vědět. |
| |
| Stále v chatě Váli, Nárvi, Loki, Hela Bylo to celkem zvláštní, sedět takhle na gauči, vyprávět o svých zážitcích a při tom sledovat maličkou Helu, jak se zavírají ta její nádherná, modrá očička. Už je to dávno, co sem ležel v posteli se svou ženou, hladil její zlaté vlasy a vyprávěl o tom jak sem se bil s obry. Sif.. Jak mi chybí. Vždy naslouchala, podporovala mně. Byla tak dokonalá. Najdu ji.. My oba. Tiše kouknu na Lokiho když vejde do dveří. Osud má velmi zvláštní smysl pro humor. V jednu chvíli se ženu za pomstou a pak, z ničeho nic, je to výprava za záchranu svých milovaných. I přes to že nemáme nejmenší ponětí o tom, co se s nimi mohlo stát. To už sem prostě já, hodný blázen Thór. Tiše si povzdychnu a poslouchám o čem se baví Loki s Nárvim. Nezdá se mi to jako moc dobrý nápad. Pomaličku vstanu, opatrně, abych nevzbudil Helu a dojdu k nim. "To né.. Slíbil sem ti že pomohu najít Sigyn, ale na to teď není vhodná doba. I kdyby nás k ní Garmr dovedl, nejspíše to bude past. Budou spoléhat na to, že přijdeme. Já se nedokážu bít holýma rukama s armádou andělů a při tom chránit děti! Loki... Měly bychom počkat, až se probere Matet. Může nás vzít ke Starkovi. Jo, já vím, na jméno kašli... Ale pokud je to jak si myslím a on je jedním z těch jejich bohů, mohl by nám pomoci. Už to zkoušel dříve". Promluvím tiše k oběma, tedy spíše k Lokimu a doufám že bude naslouchat. Dobře vím jak se cítí, já na jeho místě bych chtěl totéž. Ale záchrana Sigyn je teď až druhořadou záležitostí, napřed musíme dostat všechny do bezpečí. Pak se můžeme věnovat ostatním věcem. Dám mu chvilku na to aby to zpracoval a pak ho chytnu za ruku a odtáhnu o kousek dál. "Hodně sem přemýšlel o tom co budu dělat. Jak se s nimi vypořádat... Tys byl vždycky zběhlý v útěcích, podvodech a podobných věcech. Věděl by jsi jak se dostat do Pekla? Pokud je v té jejich knize aspoň něco pravdy, pak je tam někdo, kdo je nenávidí stejně jako my. Někdo kdo by nám mohl pomoci. Když budeme vědět, jak ho v případě nouze zklidnit... Pak by stačilo pustit ho ze řetězu". |
| |
| Apollón nebo také Apollo či Foisbos Apollón |
| |
| Věštba ~Athéna~ Takže tam venku někde jsem já, pomyslela jsem si, zatímco jsem si prohlížela ruce. Prsty mi kryly zdobené kožené chrániče prstů, na zápěstí se leskly náramky a dlouhé šaty s rozparkem na obou stranách skrývaly kožené kalhoty a vysoké pevné boty. Cítila jsem holá ramena, a chyběla mi zátěž toulce a luku. Hlas jedné z věštkyň mnou projel jako nůž máslem. Nebyl to příjemný pocit. Tak jsem udělala raději krok zpět do středu kruhu vedle Athény. Kdybych tu byla sama, cítila bych se jako chycená myš. S druhou bohyní to bylo o něco jednodušší. Věštkyně mluvily jako vždy v hádankách. Nevím, čí to byl původně nápad, ale mám dojem, že jsme si tehdy chtěli ze smrtelníků trochu vystřelit. Nyní jsem byla na naši aroganci naštvaná. Kam nás dostala? K samotnému vymýcení. Ani jsem nemusela Athéně říkat svou domněnku, protože to věděla také. Zatnula jsem ruce v pěst a skousla spodní ret. Tak kde je? Athéna mou otázku vyslovila nahlas, za což jsem ji byla vděčná, protože bych začala křičet. Pýthie se nevyplácelo urážet. "Tam, kde světlo není, čas utíká vlastním tempem..." začaly opět mluvit v hádankách a já potlačila nutkání je okřiknout. Jinak to ani nedovedly. "...místo zatracení, vězení pro potomky matky země." Oči se mi rozšířily a v krku jsem ucítila knedlík. "To myslíte vážně? V Tartaru? Jak se tam máme dostat? Odtamtud není cesty zpět." Pýthie najednou natáhly ruce a prsty se dotkly našich pravých paží. Sykla jsem, jak to zapálilo, a když jsem se podívala, co to je, tak se mi na paži postupně vykreslovalo tetování. Neviditelné uhlíky postupně pod kůži vypalovaly obrazce. Tam, kde bylo dokončeno, postupně chladlo a měnilo barvu na černou. Když jsem se podívala na Athénu, dělo se jí úplně to samé. "Spojené se světem živých jste," pravily věštkyně, když jejich podivné dílo bylo dokonáno. "Cesta si vás najde sama. Venku čeká průvodce," ukázaly směrem, kterým jsme přišly. "Děkuju," sklonila jsem hlavu. Mezitím Pýthie pozpátku zmizely ve svých přístěncích. Pohlédla jsem na Athénu. "Áres je naživu," nevěřila jsem vlastním uším. Venku, kde opět Delfy vypadaly jako ruiny, na nás čekal pouze Charón. tetování na pravé paži |
| |
| Myslí toho, koho myslím i já? ~Thór, Váli + Nárvi, Hela~ Zamražil jsem se na Thóra a chystal jsem se mu vpadnout do řeči, ale jeho argumenty byly podivně logické. Pootevřená ústa jsem zaklapl a poslouchal jej dál. Na jeho argumentech bylo kousek pravdy. Thór, jak se zdálo, neměl svoje kladivo a jediný, komu by nevadilo se být beze zbraně byl Váli, ale samotného jej nikam nepošlu. "Když to podáš takhle," přinutil jsem se souhlasit. Kdo by to tušil, že Thór, Loki a Stark, i když to byl bůh, se sejdou i mimo stříbrné plátno. Přišlo mi to plačtivě ironické. "To aby se probrala co nejdříve," zabručel jsem, jelikož se mi moc dlouho čekat nechtělo. "S tím můžu pomoct," postavil se Nárvi. "Nějaké to léčení ještě zvládnu," a odešel za Matet. V jeho očích jsem viděl odhodlání, jenom jsem doufal, že bude vědět, co dělá. To víš, že to ví, můj drahý, jako bych slyšel Sigyn. Uchechtl jsem se. Pak mě Thór odtáhl dál, abychom si mohli promluvit v soukromí, což znamenalo jediné místo. Kuchyně. Jestli nás bude Váli odposlouchávat, jsem nechal na něm, protože jsem dveře nezavíral. "Do Pekla?" podivil jsem se s potaženým obočím. Zaskočil mě. Někdo v knize? O kom to mluví? Pak mi to došlo a ač jsem to nechtěl přiznat, projelo mnou zachvění. "Lucifer? Zbláznil ses?" vytřeštil jsem oči. "Jo, asi můžu, ale co ti zaručí, že se obrátí jenom proti nim? Sice je nesnáší, ale je to jeden z nich." Na chvíli jsem se odmlčel. Cítil jsem se lapený v síti. "Nakonec nám jiná možnost nezbude, co?" podíval jsem se na Thóra. Od kdy dává Thór chytré nápady? Od kdy já s ním souhlasím? |
| |
| Ano, přesně jeho ;D Čekal sem že bude Loki protestovat. Já sám bych nejspíše pěkně řval, ale kupodivu se tak neděje. Že by časem přeci jen pochytil nějakou moudrost? Né že bych se za nějak extra moudrého pokládal já sám, ale už sem toho hodně zažil a vím jak takové věci fungují. Na boj je zapotřebí se vždycky připravit, jak jen to jde. Co se Matet týče, sem opravdu rád že je tu s námi Nárvi. Mohly bychom čekat hodiny až se ta egypťanka probere, klidně i celý den. Takhle to snad půjde dříve. Vím že se chlapec v léčení vyzná a tak mu důvěřuji. Jen aby se při tom sám příliš nevyčerpal, nejsem si jist kolik budeme mít času. Lokimu sdělím svůj plán a když vidím jak reaguje, tak se ušklíbnu. "Možná.. V zoufalých časech se občas dělají zoufalé činy". O tomto by se dalo říct že je to hodně zoufalé, ale upřímně, tolik možností zase nemáme. "Drží ho tam dole dva tisíce let, možná i déle. Neříkej že ty sám by jsi si nechtěl vybít zlost na tom kdo ti to udělal". Já sám vlastně nevím jak to tam je, co o Luciferovi a Peklu vím mám jen z filmů, nějakých článků a hlavně tedy z bible. Kterou se přiznávám sem nečetl celou, bylo toho nějak moc. Všimnu si Lokiho pohledu a zavrtím hlavou. "Nesázel bych na to.. Já vím, je to asi to nejšílenější co mně kdy napadlo. Ale musel bych to aspoň zkusit. Co sem slyšel, měl by být stejně silný, né-li silnější než Michael. Pokud je to pravda a podaří se nám jeho hněv nasměrovat proti nim, perfektně to odláká pozornost. Pustí se do nich a my budeme mít dostatek času na to, najít Sigyn. A Sif". Řeknu mu zcela vážně. Ano, i Sif. Myslel na ni vůbec za ta léta? Na rozdíl ode mně svou ženu mohl znovu držet v náručí. Cítit její vůni, dotek její kůže... "Sif by tu někde měla být také. V Helheimu se mně snažila Gjöll přesvědčit že je pryč, ale to není pravda. Ostatně to pak přiznala i ta ženština, co vládla místo Heli". Sáhnu za opasek a vytáhnu svůj nůž. "Tohle po ní zůstalo. Nevím jak by to mělo fungovat, ale prý mně to k Sif zavede". Pokud bude Loki chtít, tak mu nůž/dýku nechám aby si ho prohlédl. Pak ho však samozřejmě bude muset vrátit. "Jo a abych věděl.. Zjistil jsi vůbec něco z toho svitku?" Ano, z toho svitku který sem našel a který mi ten mizera ukradl. Jindy by mně to pěkně štvalo, ale teď to nehodlám nijak rozebírat. Počkám co mi odpoví a pak bych měl poslední věc k Válimu, na kterého bych se podíval až vyjdu z kuchyně. "Věděl by jsi kde Forsetiho najít? Jeho král ho potřebuje". "Král" je trochu silné slovo, stejně nemám čemu vládnout. Ale kdo ví co by teď bylo, když bychom byly stále na Ásgardu? Pokud Váli ví kde Forseti je, měli bychom zkusit sehnat i jeho. Až to všechno vypukne, bude se hodit každá ruka která udrží meč. |
| |
| Draco dormiens nunquam titillandus Tíha mé přilby byla natolik přirozená, že jsem ani nezareagovala na její zjevení. Nevšímala jsem si nezvyklého oblečení, protože jsem se očima vpíjela do slepých očí Pýthie, která stála nejblíže. Hlavou se mi honily myšlenky rychlostí světla a žádnou z nich jsem nedokázala polapit. Neměla jsem skutečný strach, ale špatné tušení se nade mnou vznášelo jako těžká tmavá mračna. Nerada jsem se ptala na radu těchto žen, neboť i v dobách minulých mluvily v hádankách a jejich pomoc byla mnohdy těžce vykoupená. To, že dokázaly vidět, kam uhání řeka osudu, ještě neznamenalo, že jejich informace pomohou právě osobě, která se táže. Byli jsme arogantní, v době naší nezměrné síly. Snad i trochu naivní. Na rozdíl od Artemis můj obličej zůstal dokonale klidný, ačkoliv uvnitř to mnou vřelo. Lehce jsem přikývla. Potřebovala jsem si pořádně rozmyslet, co to pro nás znamená, promluvit si s Artemis o samotě. Když se nás Pýthie dotkly, zasyčela jsem a jen tak tak zabránila vlastnímu tělu začít se bránit. Štípalo to, jako kdybych strčila ruku do ohně, když se na mé paži začaly objevovat obrazce. Sledovala jsem, jak se tetování postupně zjevuje na mé paži. „Tak počkat, co s tím společného C-“ nevydržela jsem, ale bylo příliš pozdě. Zmizely. Opětovala jsem Artemisin pohled a přikývla. Ano, byl naživu. Měla jsem dost tiché inteligence, kterou jsem byla proslulá a rozhodla se připomenout, proč mě lidé znali jako nemilosrdnou. Bylo už dost hraní na kočku a na myš, ať už si Hádes chtěl touto stopovanou dokázat cokoliv, rozhodla jsem se změnit pravidla hry. Když jsem se obrátila k Cháronovi, v rukou se mi objevilo kopí. Nebyla jsem vyloženě rozzuřená, ale můj kamenný obličej napovídal, že jsem schopná zbraň použít. „Je na čase, abys vyklopil, co všechno víš, Převozníku, a co má v plánu tvůj pán.“ oznámila jsem. Beztak nám oběma lezl na nervy, bylo vhodné připomenout mu, kdo je tu bůh a kdo lidský červ. Takhle naštvaná jsem se necítila od té doby, co jsem měla co dočinění s Arachné. „Oba víme, že tě nemohu zabít, ale to neznamená, že ti alespoň ošklivě neublížím.“ upozornila jsem mu suše, abychom se vyhnuli blufování. „Být tebou začnu mluvit, začínám být netrpělivá.“ Nebyla jsem na sebe pyšná, nicméně někdy byla hrubá síla jedinou možností, jak postoupit dopředu. Vyhýbala jsem se pohledu na Artemis, neboť bych nesnesla vidět, že se ve mně zklamala. Ostatně tohle byl postup, který by zvolil spíše Árés, než já. Chudák bůh války, který skončil kdesi v hlubině Tartaru. V dlani držící kopí mi zaškubalo. Nečekala bych, že budu někdy takhle sentimentální, ale roky odloučení to s člověkem udělají. Nespojila jsem se se svou rodinou – ostatními bohy – abych o ni zase přišla, Pýthie Nepýthie. Hádes si zahrává se špatným člověkem. |
| |
| Tartaros - potencionální možnost se dostat venNPC Apollón, budoucí švagr?  Byl jsem celkem rád, že jsme šli tak dlouhou dobu. Mohl jsem se tak pořádně uklidnit. Pomalu mi totiž začala docházet jistá důležitá věc a to, že je Apollón bratr mé milované. I kdybych nedával slovo Afroditě s tím, že se ho nedotknu, tak bych nic takového nemohl udělat a to z toho důvodu, že stojím o svou drahou. Jistě by se jí nelíbilo, že bych zacházel nevhodně s jejím bratrem. Když se storuký zastavil, málem jsem do něho narazil. Zhluboka jsem se nadechl a poté pusou vydechl. Vnitřně se přitom připravoval na jejich jistou sourozeneckou podobnost. Na to co následovalo, jsem neměl žádnou šanci se připravit. Samotné místo, kde se nacházel bylo znepokojivé. Musel jsem se rozhlédnou po místnosti, než jsem ho spatřil a ten pohled se mi ani v nejmenším nezamlouval. Zatraceně. Co se mu stalo? Pohled do jeho očí, mi vyrazil dech. Připadalo mi, že se na mně dívá moje milovaná. Těžko jsem odolával nutkání se k němu vrhnout, v domění, že to je ona a pořádně ji obejmout a věnovat jí spoustu polibků, abych jí ukázal, jak strašně mi chyběla. Jenže potom mne vrátil zpátky na zem ten jeho úsměv a zvláštní pohled. Ani v nejmenším se mi to nezamlouvalo. Zdá se, že Afrodita a Thanatos, nelhali o jeho šílenství. Maličko jsem se zarazil, když se louče více rozzářily a já se tak mohl podívat na zvláštní kresby, kterými byla pokryta celá zeď. Do řitě. On to udělal krví. Ono uvědomění mně opravdu dostalo a sám netuším, jestli ta slova byla myšlena nebo jsem je řekl nahlas. Co se to s tebou stalo? Otázka, na kterou jsem zatím neznal odpověď. I když mi něco říkalo, že to budou mít na svědomí ti opeření parchanti. Můj pohled spočinul nad kresbou mé drahé bohyně. Musel jsem se pousmát. V dávných dobách by ani jednoho z nás nenapadlo, že bychom mohli k sobě v budoucnu cítit něco víc, než odpor a pohrdání. S určitou pravděpodobností by to bylo z její strany. Já bych o ní ani v nejmenším nepřemýšlel, neboť středobodem mého vesmíru v té době byla Afrodita. Jenže léta tady mne změnila a nejspíše k lepšímu. O to víc mně to táhne zpátky k té ženě, kvůli které chci být ještě lepším. ”Apollóne, to jsem já Áres. Potřeboval bych tvou pomoc.” Pokusil jsem se na něj promluvit a snažil jsem se přitom tvářit naprosto mírumilovně. Kdysi dávno a kdyby se jednalo jinou osobu, tak bych nejspíše už to z dané osoby dostával násilím. Jenže jsem se rozhodl, že na to půjdu tou obtížnější cestou. Udělal jsem přitom opatrný krok, abych se k němu mohl více přiblížit. ”Musím se odsud dostat. Prosím, pomoz mi.” Je to podruhé, co jsem to slovo použil a ani v nejmenším se mi to nelíbí. |
| |
| Svitky... svitky!!!! ~Thór, Váli + Nárvi, Hela, Matet~ "Já, že bych si chtěl na někom vybíjet zlost? Ale proč? Jen jste donutili mého syna proměnit ve vlka, aby rozpáral břicho mému dalšímu synovi a mě jeho vnitřnostmi připoutali ke skále. Proč bych měl být vůbec na někoho naštvaný?" zaskřípal jsem zuby, protože jsem sakra soucítil s Luciferem a spíš jsem měl obavy, že ani ty dva tisíce let nemusí stačit na to, aby se obrátil proti svým. Kdo ví, co se mu teď honilo hlavou. Ale situace byla pomalu bezvýchodná. Chtěl jsem se co nejdříve vydat zachránit Sigyn, ale Thór měl v jedné věci pravdu. Jít na záchrannou misi nepřipraveni se rovná sebevraždě a tím bychom ji rozhodně nepomohli. Vydechl jsem. Když zmínil Sif, bylo mi jej najednou líto? Já měl alespoň šanci Sigyn na chvíli cítit u sebe. Nebo na sobě, ale ten zlý prostořeký hlásek jsem okamžitě zahnal. "Vím, kam ti míříš, a jestli se nám to podaří, dobře jenom pro nás. Jak se říká, za pokus nic nedáš," ušklíbl jsem se. "I když u tohoto mám dojem, že buď to vyjde nebo budeme žrát hlínu." Thór vytáhl dýku, se kterou převyprávěl i krátký příběh. Převzal jsem ji od něj a zvědavě si ji prohlížel. Andělské stiletto s určením. Kdo by to řekl. Vrátil jsem ji zpátky do Thórových rukou. "Doufám, že to nemá v sobě gps-ku," zavtipkoval jsem. Bylo to jenom plácnutí do větru. "Nemáš ani tušení, kde by mohla Sif být?" zeptal jsem se, i když jsem v kladnou odpověď nedoufal. Dva muži, co hledají své ztracené ženy. "O jakých..." pak mi to došlo. Tyhle svitky! "Sigyn se podařilo je přeložit, ale abych pravdu řekl, stalo se toho tolik, že si nepamatuju přesně, co v nich bylo. Něco o nebi, o stromu života a taky pasáž, která popisovala Ráj. Musel bych to mít u sebe. Svitky jsme schovali, ale překlad má..." zavřel jsem oči a potichu zanadával. "Sigyn. No, rovnou jsme andělům mohli poslat dopis, že přibližně víme, kde se ten jejich grál nachází." Následoval jsem Thóra ven z kuchyně. "Půjdu zkontrolovat Nárviho," oznámil jsem a vydal se do ložnice. Forseti mě neměl zrovna v lásce. To bude zase mít ve skupině někoho, kdo na mě shlíží jako můj vlastní syn. Paráda. "Jak na tom je?" zeptal jsem se, když se se zastavil na prahu. Cítil jsem podobné pohlazení magie, jak to dělávalo u Sigyn. Nárvi zvedl hlavu. V očích se mu zračila únava. "Nic moc, ale podařilo se mi zastavit to nejhorší krvácení, ale asi nebudu mít sílu..." "Mmh," přerušilo jej tiché zasténání a víčka Matet se pomalu rozevřela. |
| |
| Je naživu... ~Athéna + Charón~ V hlavě mi stále vířilo: Je naživu. Nepostřehla jsem, že jsem na sobě měla opět džíny a koženou bundu. Byla jsem jako omámená. Jako by mě zasáhl Erův šíp. Smiřovala jsem se s nejhorším a najednou jsem měla šanci Área znovu vidět. Co to se mnou je? pomyslela jsem si. Nikdy jsem takhle o bohovi války nesmýšlela. Ani v nemocnici. Nejvíce prahneš po tom, co ztratíš a přesto jsi celou dobu měla, jako bych slyšela Dia. Ten měl moudrosti na rozdávání, a pak rozpoutal nad zemi ničivou bouři. Ani jsem nepostřehla, že Athéna vyjela po Charónovi. Zamrkala jsem a převozník vypadal docela komicky, když před sebou mával rukama a snažil se Athénu zklidnit. Co jsem udělala já? Prostě jsem se rozesmála. *** Charón skočil o několik kroků dozadu, když na něj Athéna vytáhla kopí. "Co bych měl vědět? Dostal jsem za úkol vás sem dostat, a potom tam, kde jsou potřeba vaše služby. Hádes není zrovna, no, svěřující se typ. Oprav..." zarazil se, protože jsem se začala smát. "Nepřeskočilo ji? Co vám Pýthie řekly? Poslaly vás někam?" nicméně stále pohledem kontroloval, zda Athénin hrot neohrožuje bezprostředně jeho obličej. Setřela jsem si slzy. Ze smíchu mě i břicho bolelo. Musela jsem se chvíli vzpamatovávat, než jsem byla schopna kloudného uvažování. "Omlouvám se," zatřepala jsem hlavou. "Takže Tartar. Místo, kde chceme být my všichni." Charón se zamračil. "Snad vy, ne? Mě tam nedostanete, a když už jsme u toho, už vím, kam vás hodit," zazubil se a v jeho rukou se objevila dvojitá sekera. Velikostí byla nepoměrná s jeho titěrnou postavou, ale všehovšudy ji dokázal zvednou jako pírko a seknout jí do vzduchu. Tam, kde ostří proťalo vánek, se rozšklebila škvíra. Jakmile dokončil svůj sek, sekera zmizela a Charón jako správný hostes se uklonil a levou rukou naznačil směr. "Dámy smějí vstoupit. K Tartaru to nebudete mít daleko a můžete se stavit i u Háda v paláci; teda, pokud ještě stojí. Já jsem jenom služebník." V tomhle bodě by se všichni divili, kam zmizela rozvážná a všude nebezpečí vidící Artemis. Prostě jsem se rozešla a vešla do trhliny. *** Jako první mě udeřil zápach hniloby. Posledně, co jsem tu byla, tak to tu takhle nesmrdělo. Navíc země byla poseta puklinami a z každé z nich sálalo teplo. Jako by se Peklo přelévalo do Podsvětí. Řeka Styx se nacházela daleko za mnou a Hádův palác byl nalevo. Pokud jsem si pamatovala dobře, tak vstup do Tartaru se nacházel na severovýchod, takže na boha Podsvětí možná narazíme tak jako tak. Nicméně pohled na jeho domov mě naplnil jistým smutkem. Četné věže se bortily a všude okolo se nacházela suť. Dokonce i vchod byl zasypán, ale šlo vidět, že se tam někdo pokoušel dostat. "Hm, takže návštěva Háda se nejspíš nekoná," povzdychla jsem si a podívala se k trhlině, zda se v ní objeví Athéna. Uvědomovala jsem si, že jsem sem skočila jako kráva na porážku. Možná jsem v tuhle chvíli krávy i byla. |
| |
| Apollónova temná komůrka Výběr možností: |
| |
| Apollónova temná komůrka ~Áres~ Vybraná možnost: Nechci mu ublížit Velmi snadno bys ho zpacifikoval, ale s tím, že by se snažil vykroutit a určitě by si nějak ublížil. Byl to přece Artemisin bratr. Naběhl do tebe jako vzteklý beran, a i když jsi byl těžší a statnější než on, nedokázal jsi ustát náporu a spadl jsi zády na zem a nepěkně se udeřil do hlavy. Apollón zběsile křičel a bušil do tebe pěstmi a sem tam použil i nehty. Získal jsi tak několik šrámů. |
| |
| Vnitřní boj - Thór, Loki - Ani nevím, kolik cigaret jsme nakonec u okna zvládl, ale kouřil jsem ještě, když ti dva přišli zvenku a raději jsem svůj pohled odvrátil od Thóra směrem k oknu, abych o oba příchozí mohl jen zavadit letmým pohledem a nic víc. Proč jsem se sem hnal? Tahle výprava mi celkově přinesla víc utrpení, než kolik jsem prožíval doma s Milly. Doma... Kruci. Zatnu zuby a zmáčknu filtr cigarety mezi prsty. A do toho Nárviho hlas v místnosti, který je sice klidný a tichý, ale pro mě je každé slovo jako úder biče do zad. Je to tak intenzivní pocit, že mě přiměje se otočit do místnosti a pohlédnout na všechny přítomné tváří v tvář. Jak jsem čekal, bratra okamžitě začala velmi hluboce zajímat zeď, než aby mi pohlédl do bolestí ztrápených očí v jinak bezvýrazném obličeji. Nápad s Garmrem na chvíli svitne naději, ale ta je v zápětí uhašena rozumným hlasem Thóra. Těsně před tím, než se stihnu nadechnout k protestu, si všimnu, že otec se nadechnout stihl. To bylo asi tak vše, ale já se napřímil a nadechl se bez většího důrazu a už bez zájmu cokoli říct. Ačkoli bych raději vtrhnul přímo do centra všeho a probil si cestu k matce klidně přes celou armádu, nějak mi nejde přes jazyk nic, co by jakkoli naznačilo můj souhlas s něčím, co by řekl otec. Klesl jsem až tak hluboko, že mi záleží víc na tom stát proti otci, než na vlastním názoru? Podvědomě si sáhnu na rukáv košile v místě, kde mám Forsetiho runu. Nárvi se odporoučí léčit a já se opět odvrátím k oknu pozorujíc tamní krajinu. I já umím léčit... Jenže jen sebe. Smutné to dědictví matčiných genů. Thór mezi mými tesknými myšlenkami vezme otce do kuchyně a začnou tam rozebírat plán pekla. Samozřejmě, že všechno slyším, pravděpodobně bych slyšel i přes zavřené dveře, ale takhle to mám jednodušší. Thórova myšlenka se mi líbí. Někdo, kdo byl takovou dobu zavřený se bude chtít mstít ve velkém a já bych neudělal nic jiného - stačilo by, aby zachránce ukázal směr a kdokoli by v něm stál by byl smeten. Jenže, pak Thór přijde za mnou s další otázkou. Čekal bych, že se bude ptát na mé schopnosti a bojeschopnost, ačkoli měl částečně tu čest. Věřím, že s legendárním hromovládcem po boku bychom si cestu andělskou armádou proklestili tak jako tak a otec ať klidně hlídá děti. Místo toho se dočkám dovolávání se Forsetiho přítomnosti. Au. To bolelo. "Věděl." Zamručím téměř až nesrozumitelně. Strašně se mi nechce mu volat, nebo nedej bohové za ním jezdit. Ani nemám představu jak dlouho jsem vlastně pryč, díky tomu všemožnému cestování s Garmrovou pomocí i bez ní. "Mohu mu zavolat a případně předat k uchu dědice Asgardského trůnu." Přejdu do lehce oficiálnějšího tónu i s lehkou úklonou. I v přátelskému duchu mám z Thóra respekt, ovšem, když on přišel s královským titulem, vyvolal projev autority, na který přirozenou pokorou reaguji jako věrný pes. Pokud je mi potvrzen tento způsob spojení a není více žádoucí přímá návštěva prostřednictvím Garmra, tak s velkým sebezapřením nakonec vytáčím Forsetiho číslo. Strašně se mi do toho nechce a vnitřně s tím zápasím, ale pokud bychom se měli teď vidět osobně, tak vím jasně, že proti otcově přítomnosti bych vzdoroval. Forseti se sice tvářil, že odpustil, ale já bych to neriskoval. Nehledě na to, že by měl být Forseti jak s Emmou tak s Milly a poslední, co potřebuji je, aby otec viděl někoho, na kom mi nějak víc záleží. Forseti s nimi zůstal, aby je chránil, kdyby se cokoli stalo. Nechci, aby se účastnil tohohle... Jenže... Možná bude potřeba opravdu každého boha o kterém víme, abychom dokázali najít a zachránit mou matku, Thórovu ženu a obnovit náš domov. |
| |
| Vulpes non iterum capitur laqueo Zatímco Artemis se vzpamatovávala ze setkání s přadlenami vláken osudu, já jsem se soustředila na Převozníka. Celé tohle dobrodružství se mi natolik vymklo z rukou, že jsem se cítila nepříčetně. Jistě, nejspíš toho moc nevěděl, ale to mi nebránilo na něj uhodit, jako kdyby byl největším důvěrníkem Boha Smrti. Za zkoušku nic nedáš, říkávalo se kdysi a já zoufale prahla po informacích. Jenže těch se mi nedostalo. „Co Hádes chce?“ zeptala jsem se, nyní už klidněji, a mhouřila na něj oči. Z nějakého důvodu jsem nevěřila, že by až tak prahnul po svém chlupatém miláčkovi, aby zorchestroval tohle všechno. Mohla jsem se pochopitelně mýlit, ale od toho tu byl Cháron, aby mě přesvědčil, že z něj nemám dělat jehelníček. Přerušil nás smích. „Jak to o ní mluvíš?!“ vyjela jsem na něj a mám pocit, že jsem svým vztekem trochu povyrostla. „Ještě jednou tě uslyším znesvěcovat Bohyni Lovu a Měsíce, Artemis Eileithyi, vyříznu ti jazyk!“ Loupla jsem po něm očima a svěsila ruce, abych se šla věnovat rudovlasé, která se otřásala záchvatem smíchu. Říct, že to bylo neočekávané vyvrcholení už tak absurdní situace, by značně podhodnocovalo, co se kolem mne poslední dobou děje. Ještě před 24 hodinami jsem se mazlila se svými sovami a teď trčím uprostřed Řecka a chystám se nakráčet do jámy lvové. Měla jsem o ni starost, ale když promluvila, zdála se poměrně v pořádku. Možná jen lehce hysterická. „A kam půjdeš ty?“ zamračila jsem se na Převozníka. „Jak se dostaneme zpátky?“ Tvrdošijně jsem si odmítala připustit, že náš návrat není až tak jistý. Vlastně jsou jeho šance docela mizivé. V tom však bohyně lovu vstoupila do trhliny, jako kdyby se procházela po pláži. Nevěřícně jsem hleděla na její záda. „Ale no tak.“ zamumlala jsem si pro sebe a následovala ji, bez ohledu na Převozníkovi odpovědi. Má drahá přítelkyně byla rozhodně důležitější, než tenhle blábolící přikyvovač Jak se dostaneme zpět budeme stejně nejspíš řešit, až ta situace nastane. Jestli. Když jsem prošla skrz, otevřel se mi pohled na zpustošenou zemi Smrti. „Budeme se ho pokoušet najít a vyslechnout, nebo prostě půjdeme dál, ať to máme z krku?“ zeptala jsem se, když jsem spočinula po jejím boku. Nekomentovala jsem, že sem nakráčela značně bez rozmyslu. Horko mi vhánělo slzy do očí. „Tohle místo zažilo lepší časy.“ podotkla jsem. Tak jako Athény. Jako celý náš svět. |
| |
| Tartaros - potencionální možnost se dostat venNPC Apollón, budoucí švagr?  I přestože se díval někam za mně, tak jsem z té tíhy jeho pohledu poněkud nervózní. Ruce jsem zatínal v pěst a poté je uvolňoval. Neměl jsem nejmenší tušení, co si mám o tom myslet. Když to vypadalo, že se chce dotknout mé tváře, ani jsem se nehnul. Snažil jsem se být jako socha. Na sucho jsem polkl, když opět řekl jméno mé milované, jako kdyby tady byla s námi. Byl jsem rád, že tu není. Že nemusí vidět, co provedli s jejím bratrem. Měli i jí. Dojde mi po chvíli bolestivě. Co když se to stejné stane i jí? Nestačím se dále zabývat těmito myšlenkami, protože se začne stavět na nohy. Neodvracím pohled o něj, i když se mi to jak se na mne dívá ani v nejmenším nezamlouvá. Dívám se mu do očí stejně upřeně. Nad jeho slovy se zastavím. Protože jsem napoprvé slyšel něco jiného a to, že jí mám v úmyslu od něho odvést… ne naopak. Chystal jsem se to nějak vysvětlit. Že mé úmysly s jeho sestrou, jsou naprosto myšlené vážně a že kvůli tomu se potřebuji dostat tam nahoře. Jenže pak mi dojde, že to myslel jinak. A to ve chvíli, kdy po mně skáče a oba tak skončíme na zemi. K mé smůle je on na mně a já se snažím krýt si obličej, nemám však v úmyslu se nějak víc bránit. Přeci jen se jedná o mého snad budoucího švagra. Po chvíli, která mi trvala jako věčnost, se mi podařilo si s ním vyměnit pozici a zpacifikovat ho. ”Nechci tě nikam odvést… zatraceně… chci se dostat zpátky, abych mohl nakopat ty jejich andělské prdele a vychcat se na jejich mrtvoly.” Zkusím mu v klidu vysvětlit. ”Potřebuji tvou pomoc. Nic víc po tobě nechci.” Pronese a doufám, že se uklidní, abych ho mohl pustit. Ignoruji přitom tak bolest z ran, které mi způsobil. |
| |
| Volání o pomoc |
| |
| Podsvětí ~Athéna~ Jakmile Athéna prošla, trhlina za ní se zavřela. Ani neměla možnost vyslechnout si odpověď od Charóna, který se musel náramně bavit a konečně měl po zbytek dne padla. Možná dokonce na několik dní. Omluvně jsem se na bohyni moudrosti podívala. Tohle nebyla jedna z mých lepších chvilek. Vždycky jsem se bránila citům, ale když už jsem jim propadla, honila jsem se za nim jako kočka za klubkem. "Myslím, že u sebe doma nebude," povzdychla jsem si. "Navíc ví, co by se mu stalo, kdyby se s námi setkal," blýsklo mi nebezpečně v očích. Rozhlédla jsem se kolem sebe s nadějí, že někde ve vzduchu bude viset šipka s nápisem Entrance. "No, takže směr Tartar. Pokud by ses mě zeptala, že jednoho dne vstoupím do Tartaru, vysmála bych se ti," ušklíbla jsem se. Společně jsme se vydaly a dávaly pozor, abychom nespadly do některé z trhlin, z nichž sálalo teplo a být smrtelníkem, měla bych sežehnuté vlasy. Někdo by to bral jako depilaci zadarmo. K Tartaru vedla jediná možná cesta, kterou by se někdo, kdo se nechce dostat na ještě horší místo, než je Podsvětí, vůbec nešel. Kdysi by tu na nás možná útočily harpie nebo jiná havěť, ale teď tu bylo pusto a prázdno. Podsvětí opravdu končilo. Zastavila jsem se před strmým svahem. Schody šly vidět jen stěží, ale byly tam. Vedly do černočerné tmy. "Vůbec se mi to nelíbí," vzdychla jsem. Podívala jsem se na Athénu, co ona na to. "Myslíš, že Pýthie nelhaly? Že nás něco drží se světem živých a tím pádem se dostaneme z Tartaru ven?" ať už odpověď byla jakákoliv, vydala jsem se opatrně dolů. Zobrazit SPOILER |
| |
| Jak na boha slunce |
| |
| A nihilo nihil Sledovala jsem Artemisin omluvný pohled, abych jí ho mohla oplatit pokrčení rameny. Každý měl občas slabší chvilku a nedá se říct, že by můj výbuch vzteku vzbuzoval právě sympatie. Obě jsme byly podle všeho neklidné a paranoidní, ale co byste taky od cesty do Tartaru čekali? Upřímně řečeno mě víc naštvalo, jak se k nám Charón choval, jako by ten červ už nepamatoval, kde je jeho místo. Mohla bych tvrdit, že 'taková nejsem', ale jako bohyně ze staré školy, mě nedostatek respektu dráždil. "Taky bych nebyla, kdybych byla on." podotkla jsem, souhlasně přikyvující jejímu jemnému náznaku potenciálního násilí. "Ne, že já bych se tam zrovna hnala," povzdechla jsem si. Tohle nebyla práce pro bohy. Když už jsme něco chtěli, poslali jsme tam prostě nějakého smrtelníka, aby to vyřídil za nás. Pravda po pár takových pokusech se přestali hlásit dobrovolníci, kteří by nám rádi posloužili, ale to už je bezvýznamný detail. Tartar. Ta nejhlubší díra, na kterou jsme mohly narazit a my se vrháme přímo do ní. Kouzelné, vážně. "Hic sunt dracones" zamumlala jsem pro sebe, následujíc svou kolegyni. Horko jako takové nebylo to nejhorší, co nás mohlo potkat. Nikdo by nerad spadl do díry a usmažil se zaživa, nicméně na slovíčko s harpyjemi se mi taky zrovna nechtělo. Vlastně se mi vůbec do ničeho, co zahrnovala tato cesta, nechtělo. "Nemám tušení, co se nám Pýthie snažily říct. Můžeme jen doufat, že to nebyla nějaké propracovaná metafora tragické smrti. pokrčila jsem rameny. Byla jsem vždycky takový cynik? Nějak si nemohu vzpomenout. "Tak či tak, teď není právě vhodná doba se nad tím moc zamýšlet - stejně už se nemáme kam vrátit." Zobrazit SPOILER Cesta byla příšerná. Horší než příšerná. Schody byly nejen tmavé, ale taky doslova ohlodané zubem času (doufám, že jenom zubem času) a tak bylo téměř nemožné se na nich udržet. Poněkud ne-božsky jsem se pokusila sestoupit dolů, noha se mi smýkla a jak jsem padala, vzala jsem sebou i Artemis. Obě jsme se pěkně potloukly, jak jsme se skutálely ze schodů jako pytel brambor. Na druhou stranu to byla poměrně rychlá strategie sestupu, Než jsem se nadála, ležely jsme na hromadě před vchodech do Tartaru, obrovských kamenných dveřích, které nás zapovídaly vstoupit. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se, když se mi konečně povedlo vyškrábat na nohy a podala jsem jí ruku, abych jí pomohla na nohy, když už jsem jí smetla sebou. "To ticho mě znervózňuje." vyslovila jsem nahlas své obavy, hledíc na dvě obrovské hlavy vytesané ve skále. |
| |
| Když to nejde jinak, tak si zahrát na balón ~Athéna~
Sveřepě jsem se vydala ze schodů s cílem dojít dolů a zastavit se před samotnou bránou. Druhý bod se zadařil, nicméně s prvním byl velký problém. Nebyla jsem si absolutně jistá, co se stalo, ale najednou jsem střídavě viděla schody a nebýt tady taková tma, mohla bych vidět i strop, ale tohle muselo stačit. Každý kotoul bolel, jelikož jsem absolutně nevěděla, kam položit ruce, abych si nenatloukla hlavu a pokud jsem se o to pokusila, bolelo to ještě víc. Najednou jsem se zastavila. Asi o bránu? Ne, to bylo moc měkké. Pak se mě Athéna ptala, zda jsem v pořádku a já si nebyla jistá, jestli jsem vůbec naživu, i když tahle myšlenka byla absolutně pitomá. Jsem přece bohyně. Já umřít nemůžu. "Možná?" nedokázala jsem ze sebe vysoukat nic jiného. Začala jsem se drát na nohy a překvapeně jsem hekla, jak to zabolelo. "U otcových vousů," zanadávala jsem. Zadívala jsem se Athéniným směrem. "Jen blázen by tu byl," špitla jsem. Ještě jsme se mohly otočit. Alespoň Athéna. Já ne. Áres byl naživu a musela jsem jít dál. "Pokud nechceš jít dovnitř, tak běž dokud je čas," podívala jsem se na ni. Spíše směrem, ve kterém jsem myslela, že je. "Obětovala jsi toho už moc." Ať už se Athéna rozhodla jakkoliv, rozhlédla jsem se a snažila se přijít na to, jak se dostat dovnitř Tartaru. Stačila pouhá myšlenka a brána se jala otvírat. Pokud jsem dosud říkala, že kolem je černočerná tma, tak tohle bylo ještě horší. Tartar požíral nejenom světlo, ale i samotnou tmu. Měla jsem pocit, že se snažil dostat i mou duši. Alespoň takhle by to řekl smrtelník. Mě to vcuclo celou a najednou bylo nic. Stejně na tom byla Athéna, pokud se rozhodla jít se mnou. *** Záviděla jsem smrtelníkům jednu věc. Těsně před smrtí prožili celý život. My bohové jsme takové pohodlí neměli. My prostě přestali existovat. V mé situaci bylo absolutně nic následovaná ránou, jako by mě někdo vystřelil z děla přímo naproti zdi. Jestli jsem křičela, neslyšela jsem to. Pak si jen pamatuju, že ležím na prašné zemi, a když jsem otevřela oči, kolem mě něco zářilo. Šlo to ode zdi. Po zaostření jsem si všimla světelných žilek, ale světlo bylo mdlé a chladné. To nebylo to, co jsem před chvílí viděla. Co to, podivila jsem se, zapřela se rukama a shlédla dolů. Zalapala jsem po dechu. Teplé světlo, které jsem koutkem oka prve zahlédla, vycházelo z mého těla. Všude, kde jsem měla odhalenou pokožku, tam zářila jemně, na duši pohlazující, zlatavá záře. Nebyla oslepující, ale dávala jistotu, že nejsem mrtvá. Podívala jsem se na Athénu, pokud zde byla a stejná záře vycházela i z ní. Bylo to úžasné. "Pro jednou pýthie mluvily přímo." |
| |
| Tartaros - Jak na boha slunce?NPC Apollón, budoucí švagr?  Ve chvíli, kdy se přestal škubat, jsem si chtěl oddechnout. Měl jsem počítat s tím, že to nebude jednoduché. Nečekal jsem však, že se rozhodne ve mně vidět svou sestru. Moji potencionální přítelkyni, která si myslí o mně, že jsem mrtvý. No to mně poser. Chvíli jsem na něj překvapeně hleděl, neschopen žádného slova. Bál jsem se promluvit, aby se zase něco nezměnilo. V hlavě mi to však šrotovalo o sto šest. Fajn. Teď Ari přemýšlej. On je jediný, který ti může pomoct dostat se odsud. Jak to, ale od něj zjistit? Jak by s ním mluvila jeho sestra? Nikdy v životě jsem se tolik nesnažil nebýt sám sebou, jako nyní. Kdybych byl sám s sebou, tak bych ze všech vymlátil duši a s určitou pravděpodobností tady zůstal na věčnost. Jenže teď tak či tak nemám pocit, že bych se nějak posunul dál. Jedna, dva… neposer to… tři. ”Prosím, potřebuji vědět, jestli vede nějaká cesta odsud...” Pronesu maličko naléhavě a pak se zarazím. Teď by to chtělo vymyslet nějaký dobrý důvod, aby mi to řekl, když mně nikam nechce pustit. Mysli… mysli… mysli!!! Jenže myšlení nikdy nebyla moje silná stránka. Na to tu jsou jiní. Já jsem byl vždycky horkokrevná hora svalů, která nepotřebovala myslet. No a teď se to po mně vyžaduje. A pak mně něco napadne, i když nemám nejmenší tušení, jestli to bude fungovat. "... měla by se zabezpečit, kdyby náhodou na ni přišli. Prosím, řekni mi, jestli něco takového je a já to půjdu zkontrolovat. Jsem tady a už nikomu nedovolím, aby ti ublížil." Rozhodnu se to aspoň zkusit. A taky ho obejmu. Snad byla bohyně lovu a bohyně Měsíce objímací typ. A ano, vím jak blbě to zní a nejspíše musí vypadat. S napětím vyčkávám, co se stane a upřímně doufám, že se to zase nějak neposere. Zatraceně… prosím… vždyť já se chci jen vrátit ke své milované. |
| |
| Stále v chatě Loki si prohlédne mou dýku a když se zmíní o GPS, tak je to jako by mi někdo dal pěstí rovnou do tváře. No ovšem. Tak nás přece mohli najít v tom hotelu. A pak i venku. Sakra! Už už bych ji bral a chtěl hodit ven z okna do jezera, ale něco mně najednou napadne. To že nás tak andělé sledují, to může být úplná blbost. Ale pokud by to byla pravda, možná by to šlo i nějak využít. Nastražit past a snad při tom někoho zajmout. Ale to předbíhám, teď jsou jiné věci o které se musíme postarat. Na otázku ohledně mé ženy jen posmutněle zavrtím hlavou. Kdybych jen tušil kde by Sif mohla být, nečekal bych ani minutu. Šel bych si pro ni, i kdybych se při tom musel porvat s celou armádou andělů. Kde by mohla být? Povzdychnu si a opět věnuji pozornost Lokimu. Musím říci, že sem doufal v nějaké užitečnější informace. Nebe, Strom života, Ráj.. To jsou teď věci, které nám jsou úplně na nic. Možná že s těmi svitky by to dávalo větší smysl, ale takhle nemá cenu se nad tím pozastavovat. Na poslední slova boha vedle mně jen kývnu a pak už jdu do obýváku, kde není situace o moc lepší. Forseti.. Byli chvíle kdy to mezi námi docela skřípalo, ale jinak bych řekl, že jsme spolu vycházeli. Ať už jsme jeden druhému nějak zakřivdili a nebo se urazili, nebylo by pro mně nic jednodušího, než to hodit za hlavu a zapomenout. Opřu se tedy zády o stěnu, ruce složím na hrudi, souhlasně kývnu Válimu a čekám. Hned jak to bůh spravedlnosti vezme, je mi jasné, že mezi těma dvěma nebudou moc dobré vztahy. Nevím zda mezi nimi k něčemu došlo a nebo je to jen kvůli Lokimu, ale i tak doufám, že budou schopni se soustředit na jiné věci než pomstu či závist. Dědic Asgardského trůnu.. Vzhledem k tomu že momentálně nemám čemu vládnout, nepřikládal bych tomu titulu takovou vládu. Ale jsem rád, že ostatní nezapomněli. Pokud tohle všechno vyjde, pokud je porazíme a získáme zpět náš domov, bude třeba poučit se z minulosti a udělat nějaké změny. Nemluvě o spolupráci s bohy z ostatních zemí. Egypťané, Řekové... Kdo by si byl pomyslel, že budu hledat pomoc zrovna u nich? Beze slova pak převezmu Váliho mobil a poslouchám. Je to dost zvláštní, slyšet hlas někoho z nás. Neviděli jsme se celé věky, ale vím že je to on. "Sem.. Mnoho se událo". Řeknu prvně zcela prostě a pak aspoň ve zkratce se pokusím vysvětlit jak k tomu vlastně došlo. Podrobněji bych mohl Forsetimu něco vysvětlit až se uvidíme tváří v tvář, ale takto to musí stačit. Pochopitelně by mně zajímalo o co se bůh spravedlnosti chce prvně postarat, ale chápu že bude mít nejspíše také své záležitosti. "Dobře, budeme čekat. Zkus to však prosím vyřídit co nejdříve. Času není nazbyt". Rozloučíme se, zavěsím a povzdychnu si. To bude tedy něco. Doufám, že se nebudu muset nějak moc snažit, abych nás udržel všechny pohromadě. "Děkuju". Řeknu Válimu a vrátím mu telefon. "Půjdu se kouknout jak jim to jde. Jestli to nevadí, zůstaň prosím tady a dávej pozor na Helu. Hned se vrátím". Poprosím chlapce a pokud nebude vypadat že je proti, vydám se za Lokim a ostatními. "Tak co, jak to jde?" Zeptám se tiše a pak zjišťuji že se Matet už pomalu probouzí. "Ahoj. Nemusíš se bát, jsme v bezpečí. Tedy aspoň prozatím". Řeknu egypťance a pokusím se o cosi, co by se dalo označit jako povzbudivý úsměv. "Jak se cítíš, je ti lépe?" Optám se a pak pokračuji. "Co se stalo na tom mostě?" To by jistě nezajímalo jen mně. Nechci ji nějak přetěžovat, ale nemáme zas tolik času a to co nám řekne by mohlo být důležité. |
| |
| Bezpečná cesta je dobrá cesta |
| |
| Matet se probouzí ~Thór + Matet a Nárvi~ Být to na mě, odtáhnu Nárviho do obýváku, aby si pořádně odpočinul, ale pokud byl alespoň trochu jako Sigyn, tak s ním nepohne ani buldozer. Ženino probuzení bylo dobrou zprávou. Byla tam, kdy se Sigyn ztratila. Možná se nám podaří získat nějaká vodítka, kde moje milovaná je. Na Thórovi se muselo nechat jedno. Vstoupil se zápalem boha hromů a hned šel k věci. Neměl jsem touhu jej zastavovat. Chtěl jsem to vědět taky, ale nemohl jsem si nevšimnout Nárviho pohledu. "Strýčku," pokáral jej můj mladší syn. "Je slabá. Spíš by potřebovala vodu a něco k snědku." "T-to je dobrý," vydechla zmoženě Matet; jmenuje se tak, že? Nárvi zakoulel očima a vstal. "Dojdu ti pro něco a vy ji moc nepřepínejte. Není na tom zrovna nejlépe a může zase ztratit vědomí." Nárvi byl na mě stále naštvaný. Cítil jsem to, ale nemohl jsem si pomoct a dodal: "Mluvíš jako tvá matka." Syn se ušklíbl a vyšel z pokoje. Podíval jsem se na Thóra. "S Forsetim to šlo dobře?" Prosím ať nešlo. *** ~Váli~ Nárvi šel do kuchyně a minul tak Váliho. Přitom se hluboce nadechl, jako by se bál, že po něm bratr každou chvíli skočí. Došel k dřezu a zkusmo otevřel první skříňku. Našel sklenici, kterou se jal naplnit vodou. Pak se podíval do ledničky, jestli tam najde něco k snědku. "No jasně," vzdychl, "tady moc velké zásoby nebudou," zavřel ledničku a chystal se zamířit i se sklenicí do ložnice, když se cestou zastavil a podíval se na Váliho. Nic neřekl. Jenom tak stál a čekal. Jako by doufal, že bratr začne první. Nicméně měl v jednom jasno. Pokud začne hanit otce, jde hned pryč. |
| |
| KDE JE STARK?! Po mém dotazu mi přišlo, že najednou nastalo nějak nepříjemné ticho. Pak se tedy ozval aspoň Nárvi, i když tedy neřekl nic nového. Všiml sem si toho jeho pohledu. Je mi úplně jasné jak na tom ta ženština je, ale to nemění nic na tom, že zkrátka nemáme čas na to, čekat až se zcela uzdraví. To bychom také všichni mohli brzy vypadat jako ona. "S vodou problém není, ale jídlem si nejsem jistý. Možná tu zbyla od posledně aspoň nějaká konzerva". Řeknu chlapci upřímně. Nikdy sem si sem mnoho jídla nebral, když už, tak vážně něco né příliš dobrého, ale trvanlivějšího. Případně sem si občas ulovil nějakou rybu, což by šlo možná zařídit i teď. Jen bych před tím rád věděl jednu velmi podstatnou věc, abychom se odtud mohli dostat. "Budu dávat pozor". Ujistím Nárviho když se otočí k odchodu. Nebo to tedy aspoň zkusím.. Tiše si povzdychnu, podívám se na Lokiho a přikývnu. "Ano.. Má ještě něco na práci, ale dorazí". Aspoň v to tedy doufám. Když by se ten mizera někam zašil, tak by mně to opravdu naštvalo. Je mi úplně jasné že to mezi Forsetim a Lokim nebude jednoduché, ale na to dlabu. Jsou tu mnohem důležitější věci než jejich vzájemný odpor. Zadívám se na egypťanku a přijdu blíže k posteli. Kleknu si a konejšivě vezmu její ruku mezi mé dlaně. Mile se na ni usměji a pak mi to nedá abych se nezeptal. Vím co Nárvi říkal, ale tohle je opravdu důležité. "Neboj se. Dáme na tebe pozor a necháme tě odpočinout si... Ale potřebuji vědět, kde přesně bydlí Stark. Vzpomeneš si na adresu? Musím nás všechny dostat někam, kde bude klid. Kde si všichni budeme moci odpočinout a promluvit". A plánovat. To hlavně. Pokud je Stark proti andělům, je tedy s námi. Nechtěl by přeci přijít o spojence jako sem já. Počítám s tím, že na oplátku pak bude něco chtít, ale to nevadí. Jak sem řekl, teď je důležité se dostat někam, kde je opravdu bezpečno. Ostatní se dořeší až pak. |
| |
| Že by trio Stark, Tony a Thór bylo konečně pohromadě? ~Thór + Matet~ V duchu jsem zaúpěl. Doufal jsem, že Forseti má něco jiného a důležitějšího na práci, ale jeho posedlost pravidly mě někdy doháněla k šílenství. Samozřejmě, že zanechá všeho a půjde pomoct Thórovi. Jeho kodex mu to jinak nedovolí. Co už. Budu to muset nějak vydržet a možná bude mít nějaké informace o Sigyn nebo třeba o tom zpropadeném grálu, který jsem už neměl takovou touhu najít. Žilo se nám dobře, dokud si opeřenci nevymysleli tuhle stupidní únikovou hru. Podezřele jsem si prohlédl Thóra, jestli s egypťankou nemá nějaké vedlejší úmysly. Sám jsem se přemístil k židli a usadil se na ni. Matet se zjevně Thórův zájem líbí. Opětuje mu svůj mdlý úsměv. "Nekhen Limited v Londýně," odpoví mu na otázku, kde by tak asi Stark mohl být. "To mi něco říká," zamračím se, a pak si vzpomenu na starožitnictví v Soho, které neslo logo právě téhle firmy. "Adresu najdu na netu," nabídnu a už se dívám na svůj mobil. Ne že by tu bylo internetové připojení kdovíjak silné, ale EDGE bude muset stačit. "Bude lepší mu zavolat," pozastavila moje kroky žena. "On má svoje způsoby, jak nás všechny dostat jinam. Jen potřebuju mobil," mluvila pomalu. "To si snad pamatuješ jeho číslo?" už jsem se natahoval se svým mobilem, když z jejich rtů vyšel přidušený smích. "Ne, mobil, co jsem dala Thórovi," koukla na boha hromu a já se cítil ukřivděn. Zase jsem si sedl a raději předstíral, že něco hledám. Když Thór Matet donesl mobil, převzala jej a chvíli hledala číslo, než jej konečně nalezla. Pak okamžitě začala volat. Na druhé straně to někdo vzal velmi rychle, aniž by první pípnutí doznělo. Štírka se lehce pousmála: "Hóre, ráda tě slyším," Hórus něco říkal a Matet přivřela oči. "Jsem v pořádku. Thór a ostatní se o mě dobře postarali. Souhlasili, že spojíme síly." Pozvedl jsem hlavu a s tím souhlasili jsem moc nesouhlasil. Nevěřil jsem Hórovi a obrázek si o něm udělám, až se uvidíme v tváři v tvář. "Nemůžu moc chodit, ale zvládnu to. Jen někoho pošli, aby nás vyzvedl. Jen ne Tefena. Někteří nejsou moc důvěřiví," tím se koukla na mě a já zůstal s kamennou tváří. "Pošlu souřadnice a děkuji," s tím to típla a chvíli si s mobilem hrála, až v sms poslala místo, kde se všichni nacházíme. Jen jsem doufal, že to nebude nějaká léčka. "Asi do hodiny tu někdo přijde a Hór slíbil, že pošle někoho, kdo nebudí na první pohled dojem, že chce útočit," podala Thórovi mobil se slovy, ať si jej nechá a má tak kontakt na více bohů než jenom na naše malou skupinku. |
| |
| NEMYSLÍŠ SPÍŠE, STARK, LOKI A THÓR? :D Nevím jestli s tím co dělám Loki nesouhlasí, či má třeba nějaký problém. Je mi to teď nějak vlastně úplně jedno, potřebujeme odpovědi. "Londýn?" Zopakuji tiše. Nečekal bych, že se egyptští bohové budou ukrývat na takovém místě. Když poblíž nejsou žádné pouště. Ale co já vím, možná právě pro to je to dobrý úkryt. Kdo by je tam mohl hledat? Zvědavě se pak podívám na Lokiho. Že by s tím měl něco společného? Nebo aspoň něco málo věděl? Nevím tedy odkud, ale divil bych se kdyby tomu tak nebylo. Už sem si říkal, že postačí vyčkat až to najde a já budu moci zavolat své letadlo. Ale Matet má poněkud jiné plány. Až když se zmíní o svém mobilu, tak mi dojde, že ho mám stále u sebe. "Promiň, úplně sem zapomněl". Omluvně se usměji a mobil jí samozřejmě dám. Sem rád, že stále funguje a nedopadnul jako ten můj. Až teď mně napadá, že mi mohlo volat spoustu lidí. Nikdo z nich na mně tedy nemá kontakt a já na ně. Sakra, až budeme někde v bezpečí, tak si budu muset sehnat mobil. A až se dostanu domů, tak si určitě budu muset přepsat nějaká čísla... Zatím stojím kousek od postele, sleduji Matet a hlavně poslouchám co říká. Sice neslyším toho s kým mluví, ale aspoň že ji ano. Horus.. Bůh slunce. Něco se sokolama a nepohodl se s nějakým jiným bohem. Opakuji si, co já o něm vlastně vím. Není toho mnoho, vlastně tedy skoro nic. Nikdy sem se o bohy z jiných světů nezajímal, což byla možná chyba. No co, ještě by se mi mohlo podařit to napravit. Jen chvilku a Matet končí hovor. "Výborně.. Nemůžu se dočkat až se setkáme". Opravdu sem na něj velice zvědavý. Stark. Na to si těžko zvyknete, obzvláště když někdo hraje ve filmech jako já a Loki. Kdyby byl jako Tony, tak by to teda bylo něco. "Děkuju". Řeknu vděčně když mi dá ten svůj mobil. "Jak se ale ozvu tobě, když bych potřeboval?" Zeptám se s přátelským pousmáním. Možná bych mohl volat Horovi a chtít Matet, ale to by se neslušelo. Nejlepší by asi bylo, sehnat jí nový mobil. A nějaký pořádný, když už mi dala ten svůj. Máme tedy hodinu. Dále bych Matet neobtěžoval a nechal bych ji si aspoň trošku odpočinout. Nějakých dvacet minut, půl hodiny, bych mohl být s ní, abych se ujistil že je v pořádku. Pak bych však musel jít i za ostatními a připravit je na to, že budeme odcházet. Až nějakých deset minut před odchodem bych asi vzbudil Helu, že budeme muset jít. Rád bych ji měl u sebe já, vůbec by mi nevadilo, když by mi třeba znovu zamotávala vlasy. Ale chápu že tu má vlastní rodinu, takže ji nechám na starosti třeba Lokimu a nebo jednomu z jejích bratrů. |
| |
| Tartaros - Že by konečně cesta ven?NPC Apollón, budoucí švagr? Už jsem začínal mít menší obavy, že se opět po mně vrhne v rozhořčení, že se mu vysmívám. Neobával jsem se svou bezpečnost, nýbrž o jeho. Artemis by mi neodpustila, kdyby se mu něco stalo a o to víc, že jsem za to byl zodpovědný já. Rozhodl jsem se mlčet a nechat jej mluvit. Neměl jsem nejmenší tušení, co mu tak říct. Sledoval jsem, jak přejíždí prsty po malbě a na malou chvíli se ocitl v nostalgické vzpomínce zpátky v hotelu, kde jsme popíjeli její nápoj a na naši společnou noc, která naprosto všechno změnila. To jak se najednou skrčil v pase, mě donutilo se ohlédnout za sebe, jestli tam nikde není nějaký nepřítel a vrátilo mě to zpátky do reality. Nikdo tam naštěstí nebyl, takže za to mohla pouze jeho chorá mysl. Už jsem začal uvažovat nad tím, že bych zkusil opět zajít za tím ubožákem, který býval kdysi obávaným bohem smrti a dostat z něho násilím další informace, když však ten bláznivý bůh chytl mou ruku s tím, že mám jít za ním. Nestihl jsem včas zareagovat a tak jsem se ocitl v chodbě, kterou jsem předtím šel v doprovodu Storukého. Chvíli jsem na něj hleděl a přemýšlel nad tím, zda-li nejsem taky blázen, když mám v úmyslu ho sledovat. Nevypadal vůbec, že by věděl s jistotou kam má jít. Zatraceně. Co jiného bych mohl ještě ztratit? Napadne mně, ale to už kráčím za ním. Doufajíc v to, že to nebyla naprostá chyba. Vzhledem k tomu, jak jsme bloudili, začínal jsem pochybovat, že vlastně ví kam jdeme a už jsem se chystal se na to vykašlat. Hodina bloudění bohatě stačí. Jenže jsem neměl nejmenší tušení, jak se vrátit zpátky. ”K čertu.” Procedil jsem skrz zuby, když se ten šílenec z ničeho nic zastavil. ”Nebylo by na škodu, kdybys mně varoval.” Pronesl jsem tiše spíše sám pro sebe, než by mi na to měl jakkoliv odpovídat. Málem bych to nespatřil, ty dvě zlatavá světélka. Světélka naděje, která se pohybovala pode mnou. Mohla by to být skutečně cesta ven? Zahučel bych s ním radostí, ale to by se nesměl rozběhnout do nejbližší chodby a já ho nemusel dohánět, aby se mi neztratil. Že by se nakonec vyplatilo sledovat blázna? Napadlo mně, když jsem za ním běžel a snažil se ho neztratit z dohledu. Artemis, už jdu za tebou. |
| |
| Ops, chybička se vloudila :D Zobrazit SPOILER |
| |
| Úprk do neznáma |
| |
| Humble servant
Zvuk nedaleko zurčícího potoka doplňovalo štěbetání ptáků a šustění listí, když se větvemi prohnal vánek. Sluneční paprsky tvořily na pohybující se hladině odlesky a zároveň tě příjemně hřály na tváři. Seděla jsi na stoličce vedle domu, kde jsi žila se svým manželem Lokim, bohem lží a ohně. I když vaše první setkání nebylo příkladem zamilovanosti na první pohled, důkazem vaší lásky byli dva chlapci, kteří se proháněli po zahradě a hráli si na otrlé válečníky. |
| |
| Tempus fugit Inu, tohle se mi tak úplně nepovedlo. Sice jsme se dostaly do bodu, do kterého jsme putovaly, ale jsem si jistá, že obě budeme zmalované modřinami jako velikonoční kraslice. A to všechno jen kvůli tomu, že jistá blondýnka neumí na svých dlouhých nohou pořádně chodit. Musím říct, že jsem se už dlouho necítila tak trapně, jako když jsem sejmula Artemis a společně jsme se vydaly jako klubko hadů cestou k zemi. Pokusila jsem se pomoci Artemis postavit se, když už jsem jí pomohla dolu, zatímco jsem se sama pokoušela nemyslet na bolest rozlévající po mém těle. Bohyně nebo ne, takhle potlouklá už jsem nebyla už ani nepamatuji. Jestli vůbec někdy. "To máme štěstí, já si poslední dva dny jako blázen připadám," podotkla jsem, aniž bych zaváhala ve svém postoji. Nikam nejdu. Věnovala jsem tak Artemis všeříkající pohled, který přesně popisoval kam si má co strčit, aniž bych jí přímo vyzvala. Nejsme si s Áreem blízcí, jako oni dva, ale to neznamená, že ho nechám umřít v této zpropadené díře. Na tohle dno jsem ještě nespadla. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale než jsem se nadála, bylo nebylo, brána se otevřela. A pak náhle nic nebylo. Ani tma. Ani my. *** Člověk by doufal, že jeho smrt bude alespoň... ne tohle. Zmizíte ze světa jako když se sfoukne plamen svíčky a to je vše. Žádné "probleskl mi hlavou celý život" ani "šel jsem za světlem" jenom prázdnota. Hladová, volající. Umírání bolí. Je to jako když vás natahují na skřipec a vše tělo se trhá na stále menší a menší kousky, dokud to jde. A protože číslo se nikdy nedokáže dostat úplně do nuly, trvá to dostatečně dlouho, aby smrtelník ztratil rozum. Ne však my. "Cože?" dezorientovaně jsem se posadila, obhmatavájíc si obličej a poté i končetiny. Zdálo se, že jsem v pořádku, ale dobře mi nebylo. "Pýthie?" Na minutu jsem docela zapomněla kdo jsem a proč tu jsem a bylo mi skvěle. Bohužel minuta uteče než se nadějete a za okamžik už mi bylo zase vše naprosto jasné. "... vidíš to taky?" zeptala jsem se, civíc na záři. |
| |
| NOVÁ TVÁŘ - ODJEZD? Myslel sem, že to bude jen chvíle, ale strašně se to vleklo. Kdybych tu aspoň měl televizi, nebo něco na hraní, tak neřeknu, ale tohle? Měl sem dokonce chuť jít ven a skočit do jezera, trochu se opláchnout a osvěžit s ledové vodě. Ale došlo mi, že bych tím mohl zbytečně riskovat a tak si jen dřepnu vedle Lokiho na gauč v obýváku. O lecčem bych si rád promluvil, ale oba dva toho máme dost za sebou a tak ho nechávám si aspoň trochu odpočinout. "Ahoj. Tak co, vyspinkala ses?" Usměji se mile na Helu a vezmu si ji od Lokiho k sobě. Je to docela zvláštní, sedět vedle sebe a já sem ten, kdo na jeho dceru dává pozor. Nikdy se dle mého příliš jako otec nechoval a s Helou neměl takřka žádný vztah. To vlastně nikdo z nás, možná jen můj otec. Proč se vším musel dělávat takové tajnosti? Proč nechtěl, abychom chodily na Helheim? Že by se Heli bál? Vidím teď její oči a přijde mi jako nejroztomilejší holčička na světě. Když by se Lokimu podařilo ji vychovat, mohla by být jiná než před tím? Měla by stejnou moc, přes to, že není na svém vlastním světě? Proč ji chtějí oni? Ta ženská říkala že chtějí Helu a né mně.. Proč? Přemýšlím nad různými věcmi, když v tom se ozve klepání na dveře. Vstanu, Helu k sobě jednou rukou přitisknu a druhou instinktivně sjedu ke své dýce. Podívám se na Lokiho a přikývnu. "Můžeš". Dveře se otevřou a za nimi stojí dosti podivně vypadající chlapík. Na první pohled nevypadá nijak nebezpečně, ale zdání občas klame. I když ho posílá někdo s kým je Matet, bude lepší si dávat pozor, dokud se aspoň trošku nepoznáme. "Odpočívá v posteli". Odpovím na Tefovo dotaz a pak kouknu na Lokiho s Válim. "Zajděte pro ni, prosím". Udělal bych to sám, ale držím v rukou malou. Ještě jednou si Tjefeta prohlédnu a pak mně něco napadne. Vytáhnu svou dýku a ukážu mu ji. Z ruky ji však nedám. "To mám od jednoho z andělů.. Napadlo mně, zda by nás přes to nemohli nějak vycítit a najít. Nerad bych teď riskoval... Dávno bych se toho zbavil, ale momentálně nemám jinou zbraň. Takže nevím, zda by bylo bezpečné jít i s tím. Aby se pak nezačali potulovat kolem vašeho sídla". Sdělím mu své obavy. Tady nás ještě nenašli, ale před tím by to vysvětlovalo, jak byli schopni mně najít v tom hotelu. Úplně nejlepší by bylo, kdyby třeba měli nějakého odborníka na zbraně, který by zkontroloval, zda je bezpečné tu dýku používat. Uvidíme, možná budu mít štěstí. |
| |
| Thórova chata - Loki, Thor a spol. - Forseti. Trochu mě zamrazí při představě, že tu s námi bude a to jsem prve čekal, že vyrazíme spolu. Nyní se cítím lehce nervózně, s ohledem na fakt, že Thór přetlumočí konečná slova jejich domluvy. Má ještě něco na práci... Musí si něco vyřídit... Co nejdřív... Představuji si, jak je někde u vody s oběma dívkami, ty vesele štebetají o svým dívčích nesmyslech a on, poté, co zavěsí telefonát jim sděluje, že musí jít. Určitě vymyslí nějaké bezpečné místo kam je musí doprovodit, než se k nám přidá. Jak jim to řekne? Co ony na to? Tiše si povzdechnu a opru se o zeď u okna. Mlčky sleduji krajinu a cítím se, jako bych tu nejraději ani nebyl. Všichni tu mají co dělat, jsou nějak užiteční, nebo se alespoň o něco snaží... Vidim se, jako něco naprosto zbytečného. Co tu vlastně dělám? Selhal jsem v tolika věcech a selhávám dál. Důkazem toho je naprosto přesný okamžik, kdy kolem prochází můj bratr. Mám takovou radost, že je v pořádku, ale... Drtí mé srdce pohled na něj, na jeho strach v očích, bolest, kterou cítí pokaždé, když na mě pohlédne. Přesně to je důvod, proč, i když se nadechnu, nakonec neřeknu jediné slovo. Nemůžu. Je perfektní příležitost a já nejsem schopen ji chytit. Vím, že bych ji musel chytit z lehka, abych ji nerozdrtil svým stiskem, jenže nevím jak se to dělá. Jsem v tom naprosto ztracen. Když si vlk, nepotřebuješ slova a neohlížíš se po emocích. Žiješ... A já se pořád nevymanil z vlčího kožichu, bratře... Pomyslím si teskně, když nakonec prochází se sklenkou vody dál. Otočím svůj pohled zpět k oknu a nakonec si zapálím další cigaretu. Jsem zvědav, co budu dělat, až mi dojdou. Jak dlouho asi potrvá, než začnu šílet? Uzavřu pár vnitřních sázek akorát ve chvíli, kdy kolem mě začne poskakovat Garmr. Kdybychom oba sundali tyhle masky a vyběhli ven ve své kůži... to by byla hra. Takhle? To je o ničem. ****** Nově příchozího vítám s nicneříkajícím pohledem a podobně jako všichni jsme ve střehu. Nepředpokládám sice, že by nás nutně musel podrazit, ale připravenost ještě nikoho nezabila. Nemám důvod se vměšovat do jakéhokoli rozhovoru. Po pravdě s nikým, snad kromě Thóra si ani nemám, nebo nemohu nic říct, takže zvolím svou oblíbenou mlčenlivost a hodlám skupinu následovat. |
| |
| Dvě světlušky ~Athéna~ Mlčky jsem přikývla a ještě pozorovala svoje prsty. Záře nechtěla zmizet. Nakonec jsem byla za to ráda, protože tohle místo bylo chladné samo o sobě, a kdyby mne neoblévalo teplo, cítila bych se beznadějně. Takhle jsem věřila, že se nám podaří najít Área a vysvobodit jej. Rozhlédla jsem se, ale absolutně jsem neměla tušení, kudy jít. Co jsem slyšela o Tartaru, jednalo se o nekonečné bludiště. Sloužilo k uvěznění četných tvorů, bohů a lidí. Trochu jsem se obávala, zda nenarazíme na nějaké titány. A kdo ví, co tu všechno bylo. Před námi a za námi se táhla chodba končící v černočerné tmě. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tudy někdo prošel. Nebýt záře vystupující z naších těl bychom viděly ještě méně. Ticho bylo téměř ohlušující, ale byla jsem ráda, že se Athéna rozhodla jít se mnou. Bylo to o něco jednodušší. Kdybych tu byla sama, nejspíš bych se zbláznila. Nikde nešlo slyšet ani pípnutí malého ptáčka nebo tiché štěbetání veverek. |
| |
| Dvě bohyně v Tartaru Zobrazit SPOILER |
| |
| Konečně se někam pohneme ~Thór, Váli + Tjefet, Matet + Hela, Nárvi a Garmr~ Hlavou mi kolovaly černé myšlenky. Co když všechno tohle byla jedná velká past, do které dobrovolně skočíme? Měl jsem neodbytný pocit, že je něco špatně. Aniž bych to tušil, škrábal jsem se na hrudníku. Moje pocity byly o to horší, když jsem viděl svou dceru na Thórově klíně. Popravdě jsem ji nikdy neviděl vyrůstat. Ani jsem velmi dlouho netušil, že mám dceru a další děti, které jsou kdoví kde. Mohl tohle být nový začátek? K ní si cestu postupem času najdu. Otázkou byl Váli. Letmo jsem pohlédl jeho směrem. Tjefet, jak se štír představil, okamžitě začal vydávat rozkazy jako by se nechumelilo. Přivřel jsem oči a střelil po Thórovi pohledem měnící lidi v kámen, když si dovolil nějaký rozkaz udělit i on. Nějak jsem přeslechl slůvko prosím. Možná to byla Hela, jejíž pohled mě přinutil polknout ne zrovna lichotivou poznámku, pořádně se nadechnout a přikývnout. Aspoň že Thór neuměl číst myšlenky. Ať už šel Váli se mnou nebo ne, došel jsem do ložnice. "Je tu ten štír," pronesl a podíval se na Nárviho, který seděl v křesle, kde předtím já a klimbal. Jakmile mě zaslechl, hlava mu vystřelila a trochu vyděšeně na mě zíral. "To jsem jenom já," uklidnil jsem ho a přešel k Matet, která se začala pomalu soukat z postele. "Zvládneš to sama?" odpovědí mi bylo bolestivé zasyčení a já v duchu zanadával. |
| |
| Start: chata, cíl: Nekhen Limited v Londýně |
| |
| Tartaros - Že by konečně cesta ven?NPC Apollón, budoucí švagr? Kdybychom teď byli na poušti, nejspíše bych to nazval fata morganou. Mohl to být pouhý optický klam, který si naše ztrápená mysl z tohoto místa převzala po svém. Co když jsme celou dobu naháněli jen výplod naší fantazie? Co když nás touha po světle a možnosti odejít natolik zaslepila? Do prdele. Do prdele. Do prdele. Ulevil jsem si v duchu. Na slova jsem neměl síly, popadal jsem dech, jak jsem se snažil dohnat šíleného Boha, který teď seděl na zemi a plakal. Možná bych se k němu přidal, zoufalý jsem byl na to dost, ale to bych nesměl zaslechnout ono podivné škrábání. Co to k čertu? Neznělo to vůbec příjemně a blížilo se to. Dle toho jak můj kolega vyjekl, jsem to neslyšel pouze já. Země se nepříjemně otřásla a strop také zaprotestoval. Skvěle… takže nejen, že jsem skejsl tady, ale taky budu uvězněný pod stropem. Opravdu úžasné. Ale to už jsem řešil jiný problém. ”Co to k čertu je?” Zeptal jsem se šíleného Boha. Ani ve snu by mně nenapadlo, že by mohli být v Tartaru krtci, takže to s jistotou muselo být něco jiného. Chvíli jsem uvažoval nad tím, jestli nemám začít stejně jako oni hrabat. Nejspíše to dělali z nějakého důvodu, třeba aby si zachránili krk, když se ten strop na ně sesype. Jenže poté se stěna pohnula a ty ubohé tvory zabila, v té chvíli jsem byl rád, že jsem zůstal stát na místě. ”No ták, Apollóne, musíme jít.” Pronesl jsem k němu a natáhl k němu ruku, abych mu mohl pomoct na nohy. ”Tvoje sestra by mně už nechtěla nikdy vidět, kdyby se ti něco stalo… tak pojď. Musíme jít.” Doufal jsem přitom, že mi zmínění jeho sestry pomůže. Neměl jsem nejmenší tušení, kudy bych se měl vidat a nepočítal jsem už s tím, že by snad on věděl kde jsme a kam máme jít. Jediné co jsem měl jasné bylo, že nechci dopadnout jako ti krtků podobní. |
| |
| V PASTI? Pořád sem nevěděl zda tomu egypťanovi mohu věřit nebo né, ale v momentální situaci nám nic jiného nezbývá. Matet už trochu znám a ona byla vždy milá. Proč by spolupracovala s nějakými "zloduchy?" Informace že zbraně andělů mizí spolu s nimi je pro mně nová, i když nevím zda nějak užitečná. Proč tedy nezmizela i tahle dýka? Azrael mi ji dala. Zřejme to mohla nějak ovlivnit. Hórovo oko? Netuším co by to mohlo být, ale pokud nám to pomůže... Během chvíle přijde Matet. Neušlo mi, jak pro ni změnil ta nosítka. Nevím zda je to nějaká jeho magie nebo něco jiného, ale je to celkem působivé. Zdá se, že Štíři toho umí více než sem si myslel. Fakt že nás Tjefet bude muset vzít na dvakrát mně nijak netěší, ale asi to jinak nepůjde. "Dávej pozor". Řeknu Nárvimu ještě než zmizí. Byla to jen chvíle, ale i to stačilo aby se u mně ukázala nervozita. Nevím co teď s Nárvim je, ale snad by mu neublížili. Konečně.. Štír se vrací a můžeme vyrazit i my. Nijak mi nevadí že se mně skoro všichni drží, nějak se tam dostat musíme. "Můžeme". Řeknu když jsme všichni připraveni a během chvilky jsme.. někde jinde. Hned se začnu zvědavě rozhlížet. Tak tohle je to Hórovo oko, jo? Někdo by to asi mohl považovat jen za ozdobu, já však tuším že v tom bude něco více. A to se mi také během chvíle potvrzuje. Loki i Váli padají na kolena a přijde mi to, jako by je někdo upaloval zaživa. "Co má tohle být?!" Řeknu naštvaně štírovi. Na něčem takovém jsme se nedomluvili. Začínám mít špatný pocit, jako bychom mu skočili na špek. Proč by nás sakra zrazoval? Neprošli kontrolou? To znamená jako co?! Né že by se obtěžoval mi něco vysvětlit, místo toho bere Lokiho s Válim a já tu zůstávám s Helou. Do hajzlu! Tak tohle nešlo tak jak sem doufal. Mám dost nepříjemný pocit a sem naštvaný, ale je tu se mnou Hela a tak se kvůli ní snažím být v klidu, nerad bych ji zbytečně třeba vystrašil. "Neboj, všechno bude v pořádku". Řeknu jí mile a pohladím ji po vlasech. Jestli jsou zde nějaké dveře, tak na nic nečekám a zkusím je otevřít. Musí tu být přeci někdo, kdo mi vysvětlí co se to tu sakra děje. Doufám, že už všechno půjde dobře, ale i tak mám ruku na dýce a sem připraven ji použít, kdyby bylo třeba. |
| |
| Jako Alenka v říši divů Smth like that Chodba vás doslova vystřelila, až jste na několik málo mikrosekund ztratili půdu pod nohama. Tlaková vlna byla způsobena prudkým dopadem těžkého stropu, který zůstal celý jako kostka z Lega. Ty jsi dopadl na nohy, ale Apollón už takové štěstí neměl. Klopýtl a padl rovnou na tebe. Ve stejnou chvíli se ozvalo puknutí, jak kamenné pilíře pod vámi pukly a země se naklonila. Sunuli jste se rychle k římse, která končila u bezedné jámy Tartaru. A jdeme si zaházet :D |
| |
| Her-Ur |
| |
| Ad nauseam Zírala jsem na světlo, jako nejspíš první lidé s bojácnou fascinací pozorovali oheň. Hřálo v mě v kůži jako paprsky slunce během nádherného letního dne, hřející mé kosti s naději a odhodláním. Zvláštní pocit. Ať už se nám Pýthie snažili naznačit cokoliv, tohle nebylo to, co jsem si představovala. Na druhou stranu díky tomu, jak "jasně" se vyjadřovaly, zvykla jsem si nikdy nečekat to, na co poukazují. Prostě, považuji za poněkud nefér, že tentokrát nemluvily v nesrozumitelných hádankách. Pohlcovala nás nekonečná tma, ruku v ruce s tichem. Kdybych byla někým jiným, nejspíš bych měla strach. Takhle jsem jen cítila, jak mi v žaludku vře nervozita. Zkusme tedy pravou stranu. Něco na ní mně vždy přitahovalo. Možná to, že jsem pravák. |
| |
| Tartaros - my jsme to přežiliNPC Apollón, budoucí švagr? Run Boy Run ”V pořádku?” Zeptám se svého budoucího švagra, kterého držím za ruku a snažím se ho vytáhnout na římsu. Před chvíli jsme si totiž užili pořádnou akčňárnu, kterou určitě zažila spousta lidí jen prostřednictvím počítače. Byl tu jeden moment, kdy jsem měl pocit, že to nezvládneme a už naprosto rozumím, když někdo řekne, že se mu zjevil celý jeho život před očima. V mém případě to byly události posledních dnů. A právě proto se z ničeho nic začnu smát. ”Víš co je neskutečné? Ještě před pár dny, jsem žil poměrně nudný život Alexandra Rubina, prodejce zbraní, než jsem dostal podivnou poštu a v ní Poseidonova hada.” Nemám nejmenší tušení, proč mu něco takového vlastně říkám. Oba stojíme na římse a já nemám nejmenší tušení, jak se dostat nahoru. Nevím, jestli bychom byli schopni se tam vyšplhat stejnou cestou, jak jsme se sem dostali. ”Stále nevím, jestli ten balíček neposlal čistě z legrace Hádes. On a jeho smysl pro humor. Vlastně potom, co se tam objevila Alecto, je to víc než podezřelé. Dovedla mně k Hádovi. Po menší výměně slov, se ozval ženský křik a tehdy jsem se poprvé setkal s tvou sestrou. Artemis.” Tak strašně mi chybíš. Na malou chvíli jsem se odmlčel, protože jsem potřeboval opět být schopen slov. ”Asi tě nenapadá nějaká cesta odsud?” Zeptám se jej, protože mám pocit, že mu vyprávět jak jsem se poznal s jeho sestrou a začal po ní toužit, není asi to nejvhodnější. Vlastně ani nevím, čím přesně mně okouzlila. Jestli to byly její oči, šedé barvy s kapkou měsíčního svitu, či zářící barva jejich vlasů. Nebo za to mohl ten její úsměv… Nejspíše to bylo všechno dohromady. Bylo vtipné, jak jsme se celou dobu oťukávali a jak to strýci lezlo na nervy. Jenže ona si teď myslí, že neexistuji a já tu stojím na římse s jejím bratrem, nemám nejmenší tušení co dělat dál. |
| |
| MEZI "PŘÁTELI?" Jen díky Hele se zatím držím a nepropadám panice. To co se stalo Válimu a Lokimu.. Trochu mně to vyděsilo. Nevím proč oni dva zmizeli a my né, ale doufám, že to co nejdříve zjistím. Už už beru za kliku, když v tom se dveře otevřou a za nimi je sám náš hostitel. Tak to je on? Zvědavě si muže prohlížím. Nepůsobí na mně nijak božsky, ani že by byl moc nebezpečný. Popravdě řečeno, čekal sem trochu víc. Nechám ho se podívat na Helu a pak přikývnu a potřesu si s ním rukou, přičemž ji samotnou držím v té ruce. "Nejsem si jistý zda je to teď to, co bychom potřebovali.." Řeknu ohledně toho "dojmu". Nevím jak je na tom on, ale já sem hrdý na to co sem. Přes to že sem mezi lidmi strávil dlouhou dobu, tak nelze zapomenout na minulost. Jsem Thór, bůh hromu a blesku a vždy jím budu. Pobavit se u jídla a pití nezní jako špatný nápad, ale to že bych měl Helu předat někomu jinému, to se mi vůbec nelíbí. Zatím tu nikoho neznáme, nemůžu si dovolit takhle riskovat. "Ema". Odpovím za Helu. Moc dlouho na Midgardu není, takže asi bude chvíli trvat než by si sama zvykla na to, že si musí říkat jinak. Není nač čekat a tak se vydáváme na cestu. Nelíbí se mi kolik potkáváme lidí, zajímalo by mně, zda Hór věří každému z nich. Jak může vědět, že tu třeba němá nějakého špeha? Konečně vejdeme do nějaké místnosti a je to jako by mi ze srdce spadl obrovský kámen. Loki a Váli jsou stále pryč, ale aspoň že Nárvi je v pořádku. Pobaveně se usměji když ho vidím jak si dává do nosu. Kdo ví jak dlouho už nic nejedl, mohli to být i roky! Nedivím se že má takový apetit... Otočím se a prohlédnu si tu ženu která přišla. Vypadá docela mile, ale jak sem řekl.. nemohu si dovolit riskovat. "Né.. Děkuji za nabídku, ale malá musí zůstat u mně". Asi to není moc zdvořilé, ale raději bych se vzdal své ruky, než abych nechal Helu jen tak mi zmizet z očí. Dobře vím, že po ní jdou ti andělé. Nevím z jakého důvodu, ale řekl bych, že bude velmi důležitá. To samé pro nás, mohla by nám později nějak pomoci. Počkám až Lora odejde a pak pokud Hór dovolí bych se rád posadil ke stolu. Helu si nechám samozřejmě na klíně. "Nechceš něco ochutnat?" Zeptám se jí mile a sem připraven jí podat co by chtěla. Jistě by to zvládla sama, ale klidně jí i nakrmím. "Ještě než začneme, byl bych velmi vděčný, kdyby jsi sem nechal přivést Váliho a Lokiho". Řeknu Hórovi po chvilce. "Nevím co a proč se s nimi stalo, ale musí tu být s námi. Oba dva". Dodám ještě a podívám se mu do očí, s tím, že to myslím opravdu vážně. Může samozřejmě odmítnout, ale tím by si mně rozhodně nespřátelil. Musí si uvědomit, že jsme toho v poslední době hodně zažili a jsme jako rodina. A rodinu nenecháváte někde v pozadí, ať už udělali cokoliv... |
| |
| Útěk a sakra kam? ~Athéna~ Hod: 93 (viz spoiler) Zemětřesní v Tartaru? Pozvedla jsem obočí, div mi nevyletěly do nebes, pokud by tu nějaké nebe bylo. Opřela jsem se o zeď, abych udržela rovnováhu, ale ta se najednou pohnula. To jako vážně? postěžovala jsem si v duchu. Tady by mě asi nemělo nic překvapovat. Odstoupila jsem, protože se kamenný kolos začal posouvat směrem k nám. Všimla jsem si, že na druhé straně je docela klid. Sice mě neuklidnilo to, že se musíme nějak dostat přes jámu, která končila bohové ví kde, ale most na nás volal svým němým výkřikem: 'Pojďte za mnou!' Vydechla jsem, a když jsem se chystala rozeběhnout, Athéna už pádila do nejbližšího tunelu. Snažila jsem se nevšímat, že i strop se jal klesat. Sice pomalu, ale pokud nějak nemineme odbočku k mostu, teoreticky bychom to mohly přežít ve zdraví. Vyběhla jsem za ní. Děsila mě jedna věc. Najednou mne pohlcoval naprostý klid. Nepanikařila jsem a nedělala stupidní rozhodnutí jak před chvílí. Netušila jsem, co to způsobovalo. Možná jenom vidina blížící se smrti. První odbočku vybrala Athéna, druhou jsem si vyhmátla už já, kdy jsem se rozhodla běžet rovně. Most byl přece po levé straně, když jsme jej poprvé spatřily. Nejspíš to byla dobrá volba, protože cesta vedla už přímo k mostu, i když jsme minuli pár chodeb, ale ty byly buď zavalené nebo se jimi proběhnout už stejně nedalo. Jakmile naše kroky dopadly na most, vše utichlo. Podívala jsem se za sebe a zamračila se. Stěny se stále posouvaly, stropy klesaly či podlaha stoupala, ale k nám nedolehl žádný zvuk. "To asi znamená, že jsme z nejhoršího venku, co?" doběhnu Athénu a zjistím, že dýchám úpěnlivě jako smrtelník. "Dobře, a teď co?" Hod na cestu k mostu |
| |
| Jen o vlásek Zobrazit SPOILER |
| |
| Nope, hlídat se nebude Oprava pár slov |
| |
| KONVERZACE SE STARKEM "Děkuji". Řeknu ještě jednou Loře, tentokrát i s milým úsměvem. Počkám až odejde a se zcela vážnou tváří se podívám na Nárviho. "Já vlastně ani nevím.. V jednu chvíli jsme v té místnosti a pak se oba dva skácí k zemi. S křikem, jako by je někdo pálil žhavým železem". Zkusím mu to aspoň nějak popsat a pak se zadívám na Starka, čekaje zda nám to oběma nějak rozumně vysvětlí. Protože na tohle sem velmi zvědavý. Takže jsou teď na ošetřovně? Kvůli.. Prokletí, uřknutí a nebo nějakému hledáčku? S oběma už sem nějakou chvíli strávil a nevypadalo to, že by byli nějak v nepořádku. Tohle mi nějak nesedí, ale.. tím posledně jmenovaným si nejsem jistý. Předtím sem je dlouho neviděl, možná že s nimi andělé něco udělali a oni sami to neví. Ještě to by tak chybělo. Mám stejné obavy jako Nárvi, ale momentálně nám zřejmě nezbude nic jiného, než doufat, že Stark má pravdu. "Dobře, asi bude lepší počkat až to z nich dostanete. Ať je to co je to". Řeknu ještě ohledně Váliho s Lokim. Nešlo si nevšimnout Hórova výrazu. Ať už se mu tenkrát stalo cokoliv, je mi jasné, že to nebylo nic příjemného a tak to nehodlám nijak rozebírat. Rozhlédnu se po stole a naliju si trochu whiskey. Nemám ji moc rád, mnohem raději bych medovinu, pivo a nebo i vodku. Ale pořád lepší než to víno co pije Hór. Mám prostě chuť na něco silnějšího. Né že bych se po tom mohl nějak nacamrat... Dám si i něco málo z toho jídla co je na stole a pak se zadívám na našeho hostitele. "Dobře, bylo by tu pár věcí, které bych rád probral.. Prvně: Na Heilheimu sem přišel o mé kladivo. Asi ho zničili. Mám sice tuhle dýku, ale to se nedá srovnávat... Bylo by možné mi sehnat nějakou novou zbraň? Něco co chvíli vydrží?" Zeptám se. Pochybuji, že by měl něco stejné kvality jako by dokázal vytvořit Eitri, ale snad by se našlo aspoň něco. Meč, kopí.. nebo třeba i nějaké kouzlo. Hlavně abych s tím ty opeřence mohl aspoň trochu pocuchat! "Nedávno jsme o někoho přišli. Byla s námi jedna žena. Sigyn. Nevíš co by s ní udělali? Nechají ji někde tady, nebo ji vezmou k nim do Nebe?" Položím další otázku. Slíbil sem Lokimu že ji najdeme a své slovo hodlám dodržet. Doufám jen, že to nebude trvat příliš dlouho. "A pak bych rád znal tvé názory na další věci. Může se to zdát trochu extrémní, ale sem si jistý, že by je to mohlo aspoň trochu oslabit..." Chvilku mlčím, vyprázdním svou sklenici a pak opět začnu. "Vatikán a Jeruzalém. Dvě místa, která jsou léta centrem jejich moci. Kdybychom je zničili, mohlo by se to změnit. Samozřejmě ještě před tím evakuovat lidi pokud by to nějak šlo. Rád bych omezil ztráty na životech, ale.. válka je válka". Řeknu vážně. Ano, může se to zdát drastické, možná i šílené. Něco spíše ve stylu Lokiho. Ale jak oni, tak my. Nemohou si myslet, že z toho jak zničili Helheim vyjdou jen tak, bez trestu. A ti neviní lidé které zabíjeli v Egyptě... Zaplatí i za ně. "No a nakonec.. Víš jak se dostat do Pekla? Četl sem bibli a je-li v ní aspoň kouska pravdy, pak je tam zavřený někdo, kdo by mohl rozpoutat chaos. Snad se i postavit proti "nim", pokud ho dokážeme udržet na vodítku... Lucifer". Jaký to zvláštní den. Mám jeden šílený nápad za druhým, co? No, sám bych to nečekal, ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Tedy se zadívám na Hóra a čekám až se k tomu všemu vyjádří. Snad mně hned nebude považovat za šílence. |
| |
| Mezi čtyřma očima, i když je nás tu víc |
| |
| Dívám se na Hóra a poslouchám. Sběr relikvií a všelijakých vzácných předmětů, jo? Dobré vědět. Aspoň se o něm dozvídám něco dalšího. "Né". Zavrtím hlavou, když se zmíní o tom íránském bohovi. Škoda že takhle dopadli, docela by mně zajímalo jaké to bylo ještě dříve, než jsme tady byli "my". Palcát? To si nějak nedokážu představit. Používat takovou věc v boji. Viděl sem to třeba v nějakých filmech, ale.. jistý si tím úplně nejsem. Zadívám se na ten mobil a prohlížím si jak ten palcát vypadá. Musím říct, že to není úplně špatné. Vypadá zajímavě, ale stále mám určité pochybnosti. Asi bude opravdu nejlepší ho prvně vyzkoušet a pak se uvidí. "To umím i já sám". Řeknu Starkovi ohledně těch tornád a trošku se ušklíbnu. "Ale dobře, můžeme to aspoň vyzkoušet". Kdo ví, možná že to nakonec nebude tak špatné. Preferoval bych spíše meč před palcátem, s tím mi to jde. Ale budu vděčný za všechno, co by mi mohlo pomoci v boji. Když dojde na Sigyn, tak už to tak příjemné není. Vyslechnu si co Hór říká a vzpomenu si pak na Azrael. Já měl na Helheimu veliké štěstí, když sem ji porazil. Nemyslím, že by se Sigyn mohlo podařit něco podobného. Možná že by utekla, ale určitě kolem ní bude spousta andělů. Nebude snadné se k ní dostat. "Tak to je pak prosté.. Musíme ji najít. Dříve než se jí stačí dostat do hlavy a donutit ji k něčemu.. hroznému". Snad by i při tomhle mohl být náš hostitel nápomocný. Stačilo by najít místo kde ji drží, o zbytek už bychom se klidně postarali já a Loki. Je dobře vědět že nejsem jediný koho něco takového napadlo. Už mně ale tolik netěší, že od toho jejich plánu sešlo. Chvilku jen poslouchám, přemýšlím a nechám se promluvit i Nárviho. Usměji se na Helu, pohladím ji po vlasech a nechávám ji si hrát. "A to je právě ono.." Řeknu Hórovi a podívám se na něj. "Možná že by se odhodlali, když by věděli, že nejsou sami. Když bychom něco udělali, aby nás i andělé začali brát vážně... Včera zničili další z našich světů. Celý Helhaim je pryč. A nikdo s tím nic nedělá. Stejně jako když po náš šli v Káhiře. Přímo na ulici zabíjeli nevinné lidi. A já už toho začínám mít docela dost. Myslím že když zničíme Vatikán a Jeruzalém, tak jim to dá jasný vzkaz. A možná i někteří lidé přestanou věřit". Ano, je to velice riskantní. Ale už jsme ve válce. To oni to začali. A jak se říká tady na Midgardu, oko za oko, zub za zub! Ohledně Pekla a mém plánu to také není o moc lepší. Mizivé? Nejsem si jistý, zda bych to bral až takhle negativně. Bojoval sem s Michaelem a vím jak silný je. Bohužel sem ho tenkrát podcenil. To by se s Luciferem určitě nestalo. A tentokrát bych v tom nemusel být sám. Kdybychom si na něj došlápli společně, možná bychom ho mohli přinutit aspoň k nějaké dohodě, jak řekl Nárvi. "Přemýšlel bych o tom.. Jak si řekl, měl by s sebou armádu, nestál by proti nim sám. A samozřejmě bych mu v tom pomohl třeba i já. Zbytek, jako vy ostatní, by jste mohli vyčkávat až budou andělé a démoni v sobě. Pak se na ně vrhnout... A nebo bychom je mohli dostat potupně. Zkusit je odlákat, jednoho od druhého. Když by nebyli spolu, tak by nepředstavovali zas takovou hrozbu". Domluvím a trochu si povzdychnu. "Ale dobře. Prozatím, to můžeme nechat být". Všechno to jsou jen nápady a spekulace, ale bylo by dobré být připravený. Nechci tím už Horuse otravovat, takže zatím jen jím a piju. A také přemýšlím. Konkrétně nad tím, o co by tak Lucifer mohl stát. Zda by mu třeba stačilo, když bychom mu pomohli porazit Boha a dohodnout se tak, že on si nechá Nebe a my se budeme moci vrátit do svých domovů. To by mně stačilo. Skoro vše by pak bylo jak má být. Jen bych to pochopitelně udělal tentokrát trochu jinak. Pokud někdy dojde na to, že vyhrajeme, tak bych rád udržoval kontakty s jinými bohy a Pantheony. Možná že i to nás tenkrát stálo vítězství. Že jsme byli sami a nikdo nepomáhal někomu jinému. To už se nesmí opakovat. Musíme se z minulosti poučit. Dojíme, dopijeme a podívám se na své společníky. Na ten palcát sem opravdu zvědavý, ale také bych rád věděl jak je Lokimu a Válimu. Podívám se na malou Helu a pohladím ji po tvářičce. "Tak dobře.. Vy se můžete jít podívat za nimi a já zkusím ten palcát. Hned jak to budeme mít, tak se za vámi přijdeme podívat. Jo?" Odpovím Nárvimu a vstanu. Předám mu Helu a pousměji se. Je hezké je vidět takhle pohromadě. Jak se Nárvi stará o malou sestřičku... Někdo je tam bude muset doprovodit, tak počkám zda třeba Hór někoho nezavolá. Až pak se budeme moci na cestu vydat i my dva. "Doufám, že máš k dispozici nějaké velké prostory. A nebo by nás někdo mohl vzít aspoň na chvíli někam stranou.. Nikdy sem ten palcát nedržel v ruce, tak nevím jak by to mohlo dopadnout". Sdělím mu upřímně. |
| |
| Tishtrův palcát |
| |
| Zkouška palcátu Nešlo si nevšimnout toho jak se Horus tvářil. Ohledně těch měst, chápu že je to ošemetné téma. Kdybychom do toho šly, mohlo by s tím být spojeno spoustu, spoustu rizik. Ale nechce se mi jen tak sedět a nic nedělat. Na to sem měl posledních skoro devět set let. "V Ráji?" Zopakuji překvapeně. To se mi zdá jako naprostá hloupost. Není možné abychom se tam dostali a už vůbec né, abychom získali ten grál. To mi vlastně přiznala sama Azrael. "Je to jen hra... To mi řekla ta, od které mám tu dýku. Není možné abychom se do Ráje dostali.. A i kdyby, tak tak grál určitě nezískáme. Je to jen past". Řeknu mu na to zcela vážně. Ze začátku sem si myslel že by to bylo úžasné, získat ho a zařídit aby bylo vše jako dříve. Ale teď to nevidím jako reálnou možnost. Jedině jak se můžeme vrátit k tomu co bývalo, je pomocí ostří meče... "Nebojte. Hned jak budeme hotovi, tak vás najdu". Ujistím s pousmáním Nárviho a Helu. Doufám, že na ně dá Lora pozor. A že se Nárvi ujistí, že se Hela nějak neprokecne, jako posledně. Po nastoupení do výtahu zkřížím ruce na břichu a jen tak čekám. Jak jedeme, hraje při tom docela zvláštní hudba. Né že by se mi to vyloženě nelíbilo, ale.. určitě bych si dokázal představit něco vhodnějšího. No co, nevadí. Jen chvilka a výtah zastavuje. Wow.. no teda. Nemohu popřít že je to docela působivé. Mít něco takového přímo pod svým sídlem. Sám sem si v domě v Dánsku chtěl udělat únikovou chodbu, ale to by proti tomuhle nebylo vůbec nic. Dole pozdravím milým úsměvem a pokývnutím tu ženu. Skoro bych měl chuť jí s tím vozíkem pomoci, ale nebylo by to příliš vhodné, vzhledem k tomu s kým zde sem. "Doufám, že všem kteří zde jsou věříš". Řeknu Starkovi. "Asi by nebylo vhodné, kdyby se začalo šeptat že tu s tebou dělám kdo ví co." Tím nechci říct že by tu měl nějaké zrádce či špehy, ale lidé si občas dokážou pustit pusu na špacír když vidí někoho slavného. Přikývnu a následuji ho do té vedlejší místnosti. Aspoň že tady to s bezpečností nepodceňuje. Nevím sice co všechno může být uvnitř, ale určitě by to bylo dost zlé, kdyby se některá z těch věcí dostala do nesprávných rukou. Uvnitř se zvědavě rozhlížím a pak se zadívám na to pro co jsme přišly, když to Hór přinese a odhalí. Zatím co mluví o tom palcátu a volá dalšího štíra, já si ten palcát vezmu aspoň do ruky. Hmm.. Vzhledově je ten palcát opravdu pěkný. Překvapivě se mi i celkem dobře drží. Stále si myslím že na Mjölnir to mít nebude, ale.. nemusel by být tak špatný jak sem si původně říkal. ¨"Zdravím.. Rád tě poznávám". Pozdravím toho štíra když se u nás ukáže. Na egypťana má docela zajímavé oblečení. A ten meč? Zajímalo by mně, jak dobře s ním umí. Není nač čekat a tak stejně jako Hór i já položím ruku na Tefena a jen během mrknutí oka jsme někde jinde. Tohle.. není příliš příjemné. Trochu se skloním k zemi a vydýchávám to. "Nejsem si jistý, zda si na tohle někdy zvyknu". Řeknu svým společníkům a začnu se rozhlížet. Všude je jen moře, jinak ticho a klid. Tohle místo by mělo stačit. "Dobře.." Kývnu na Starka a stisknu rukojeť toho palcátu. Párkrát jím cvičně máchnu a pokusím se, zda bych s ním nemohl třeba nějak vyletět. Nebo aspoň trochu popoletět. Uvědomuji si že to není jako Mjölnir, ale jsme tu od toho, abych vyzkoušel co vše s tím dokážu. A tak to chci tedy zkusit. Ať už to létání dopadne jakkoliv, tak pak bude na řadě nějaký větší vychr a nebo spíše rovnou tornádo. Rád bych se přesvědčil zda je pravda to co o tom palcátu říkal Hór. Né že bych neuměl tornádo vytvořit sám, ale chci zkrátka zkusit, zda to půjde tím palcátem... No a pak samozřejmě nezapomenu ani na několik pořádných blesků. I tentokrát zkouším zda to půjde hlavně pomoci toho palcátu. Od tohodle testování bych chtěl hlavně následující. Zjistit co všechno s tím mohu udělat a na kolik mé síly asi stačí. Nevím jaký byl jeho původní vlastník a tak abych to třeba nějak nepřeháněl. |
| |
| Snad neodpálíme půlku ostrova Budeme vyrábět blesky |
| |
| DO TŘETICE VŠEHO.. DOBRÉHO? Sakra.. Připadám si docela blbě, když tam stojím s rukou nataženou k nebi, jako bych držel olympijskou pochodeň a nic se neděje. Trochu mně to zklamalo, ale co sem čekal? Není to jako když bych u sebe měl Mjöllnir, ba ani dokonce svůj vůz. Vlastně mně docela štve, že už nemohu létat. Né jen že se to hodilo při boji, ale také sem se mohl dostávat z místa na místo podstatně rychleji. Chybí mi to, jen tak se prohánět v oblacích a cítit ve tváři studený vítr. Možná že by to šlo i jinak.. Pomocí zbraně to nejde, ale co samotné mé schopnosti? Podobně jako když sem létal s kladivem, nemohl bych třeba nějak použít vítr abych se vznesl do vzduchu a létal tak? Jako superman? Možná později. Teď musím vyzkoušet tohle.. Prozatím přestávám myslet na vlastní schopnosti a soustředím se na ten palcát. Zatím z toho mám smíšené pocity. Tornádo se mi podaří vytvořit bez problému, ale je značně slabší než když bych ho vytvořil pomocí Mjöllniru. Aspoň že se dá tak dobře kontrolovat, i když tedy nevím zda to k něčemu bude, při tak omezené síle. Jde k tomu přidat i mou vlastní sílu, ale to už není tak ovladatelné. Nevadí. Já na to přijdu.. Sem si jistý, že mi to půjde, chce to jen si trochu zvyknout. Tak do toho! Znovu namířím ruku k nebi, tentokrát se však nepokouším létat, ale zkouším co dokáže ta zbraň s blesky. A daří se. Není to tedy žádný zázrak, blesky nejsou tak silné jak bych chtěl, ale aspoň něco. Na souboj z blízka by to určitě stačilo. Teď je na čase zkusit něco trochu silnějšího. Chvilku se jen tak soustředím a pak sešlu blesky znovu, tentokrát však pomocí vlastní moci a silnější než před tím! A sakra!! Asi sem to trochu přehnal. A nebo tan palcát není schopný ustát mou sílu. Rozhodně to tedy není výsledek v jaký sem doufal. Blesky vylétají všude kolem, jen né tam kam bych já chtěl. Dokonce zasáhnou i Hóra s Tefenem. Nevypadalo to že by to bylo nějak silné, ale i tak to muselo být nepříjemné. "Omlouvám se. To sem rozhodně neměl v úmyslu!" Zavolám na ně trochu hlasitěji, aby mně slyšeli. "Možná bude lepší, když ustoupíte trochu dozadu!" Poradím jim, dám jim chvilku a zhluboka se nadechnu. Pak to zkusím znovu. No a tentokrát to dopadne ještě hůř než před tím. Vidím jak se hlavice začíná zahřívat a svítí a pak najednou.. BUM! Zasáhne mně zbytková energie a tlaková vlna z výbuchu. Hned mně to hodilo na zem a dokonce málem vyrazilo dech. Tedy kdyby to šlo.. Do hajzlu! Tak takhle sem si to tedy nepředstavoval. Ještě si ti dva budou myslet že sem úplný trouba, že to dělám schválně nebo co. To je ale šunt... Až po nějakých deseti, dvaceti vteřinách se zvednu a podívám se na mé společníky. Opět to zasáhlo i je. Nevypadají že by byli v ohrožení života, ale.. pocuchaní trochu jsou. Doufám, že se jim nestane nic vážného a že na mně nebudou naštvaní. "Naposledy!" Zavolám na ně. Moc se mi do toho nechce, ale jsme tu přeci od toho, abychom ten palcát vyzkoušeli, né? Musím vědět zda zvládne ustát mou sílu a nebo né. Tak jo.. Nadechnu se a zkusím blesky vyvolat znovu. Tentokrát však opravdu naposledy, nerad bych tu ty dva přizabil. A daří se! Konečně! Konečně se mi pomocí toho palcátu podaří vyvolat blesky o dostatečné síle a počtu! Létají kolem a dopadají tam kam sám chci. Po tom co se stalo před chvílí a ještě před tím, je to docela dobrý pocit. Výborně.. Možná že to přeci jen nebude tak marné. Spokojeně se usměji a napadne mně zkusit ještě něco. Na létání ten palcát použít nejde, ale možná by to šlo ještě jinak. Zkusím vyvolat tím palcátem maličké tornádo, přímo pod sebou. To bych pak mohl vznášet, pohybovat jím a tak bych i já "létal". Když tohle nevyjde, tak se to pokusím udělat vlastní silnou. Nějak kolem sebe obalit vítr a aspoň popoletět do vzduchu! Ať už to létání dopadne jakkoliv, tak nakonec se vším přestanu a dojdu k těm dvěma, podívat se zda nepotřebují pomoc. "Omlouvám se. Vážně mně to mrzí... Neodhadl sem, kolik mé síly ten palcát vydrží. Ale zdá se, že to s ním nakonec nějak půjde". Maličko se pousměji a sám bych to tu považoval za uzavřené. Palcát mám a funguje. Né tak jako Mjöllnir, ale v současné situaci beru to co je. Hody: |
| |
| Ka Bum dokonce nastalo! |
| |
| V HOTELU Byl sem rád, že se ten palcát nakonec ukázal jako docela užitečný. Ještě raději sem ale byl, že se těm dvěma nestalo nic vážného. Myslel sem že by jim ty blesky stejně moc neublížili, ale ten výbuch byl už o něco horší. Bylo zajímavé vidět jak se Horus chrání. Takže umí vytvořit nějaký štít, který ho chrání. To je dobré vědět. Pokud máme být spojenci, asi bychom si později mohli promluvit o tom, co kdo dokáže. To že jsme se vydali sem, se tedy nakonec vyplatilo. Mám novou zbraň a dokonce i nový způsob cestování. Dobře, oproti létání je to pořád pomalé, ale lepší než chodit pěšky. Ještě aby Loki s Válim byli v pořádku a mohl bych říct, že je to celkem úspěšný den. Tedy samozřejmě až na to, co se dělo ráno... Hórovi přikývnu a palcát mu půjčím. Zdá se, že mu to s ním jde celkem dobře. Nevím proč si ho sám nezkusil už dříve. Když si to vyzkouší, tak si palcát vezmu zpět k sobě a položím ruku štírovi na druhé rameno. Přikývnu že můžeme a během chvíle jsme pryč. Fujtajbl.. Na tohle si asi vážně nikdy nezvyknu. Ani po Bifrostu to nebylo takovéhle. "Ahaa.." Řeknu jen tak když mi Stark vysvětlí k čemu tahle místnost slouží a hned jej následuji dál. Hotel? Co všechno u sebe asi má? A nebo jsme někde úplně jinde? Zastavíme, já se podívám na Hóra a poslouchám. Zdá se, že tu má opravdu všechno. Včetně kouzelných obleků? "Dobře, rozumím.." Řeknu mu když se vydá na odchod. "A Starku! Děkuju!" Zavolám ještě za ním. Nevím jestli to slyšel, ale říct sem to musel. Je opravdu veliké štěstí, že jsme potkali Matet a díky ní jsme se dostali sem. Vejdu tedy dovnitř a zavřu za sebou dveře. Zvědavě si pokoj prohlédnu a pousměji se. Je to fajn, mít zase trochu klidu a čas jen pro sebe... Jako první zamířím k lednici a vytáhnu z ní jedno pivo. Je hezky studené, to určitě přijde vhod. Na chvilku se posadím a v klidu si ho vychutnám. Když ho dopiju, tak mám chuť i na další, ale asi bych to neměl přehánět. Dám si když tak ještě později večer, až budeme se vším hotovi. Po odpočinku se svléknu a zamířím do sprchy. Bude fajn se trochu zchladit a smýt ze sebe všechnu špínu. Hodlám se umýt opravdu pořádně a pozornost budu věnovat i mým vlasům. Bude zapotřebí je pořádně umýt a rozčesat. Jak si s nimi Hela před tím hrála, tak mně trochu zacuchala.. Sprchu si docela užiju. Když sem hotový, tak vylezu ven a pořádně se usuším. Upravím si ještě ty vlasy a jdu si vzít ten smoking o kterém mluvil Stark. Obleču se a musím říct že měl pravdu. Padne mi jako ulitý. A když se podívám do zrcadla, tak bych řekl, že mi i celkem sluší. Asi bych mohl trochu více dbát na to jak vypadám, když sem v takové společnosti. Zcela spokojený se svým vzhledem se ještě podívám na své zbraně. Palcát položím na postel, ten tady doufám potřebovat nebudu. Svou dýku si však nechávám u sebe. Starkovi zatím věřím, ale nechci nic riskovat. Navíc se dá skrýt lépe než ten palcát, takže by nikdo ani nemusel vědět že ji mám u sebe. Ještě si do kapsy vezmu tu kartu od pokoje a pak už na telefonu vytočím 498, jak mi bylo řečeno. Počkám až přijde Lora a hned budeme moci vyrazit. |
| |
| Tartaros - je možné mít na tomto místě naději?NPC Apollón, budoucí švagr? Už jsem se chystal vymýšlet způsob, jak se odsud vyškrábat a přitom neriskovat, že bychom zahučeli dolů, když sebou Apollón trhl a ukazoval směr odkud vycházelo světlo. Vycházela ze dvou postav kráčejících po mostě nad námi, což bylo sice maličko zvláštní vidět něco tak zářícího. Bylo nádherné vidět něco takového, obzvláště na místě jako je toto. Dávalo to jakousi naději, že by byla přeci jen možnost se odsud dostat. Musí pocházet z jiného místa než je toto. Chvíli jsem na to oněměle hleděl, než mi došlo, že by bylo skvělé nějak na sebe upozornit, tedy pokud nemáme v plánu tady zůstat na věky. Ale jak? Pochybuji, že kdybych zavolal o pomoc, tak by to uslyšeli. Nemyslím si, že bych zase takové štěstí mohl mít. Napadne mně. Do něčeho bušit by zase bylo riziko, že bychom se mohli propadnout. Chvíli to trvá než všechno, co mně napadne okamžitě zamítnu a poté se můj pohled stočí na mého kolegu. Nevypadá vůbec dobře a kdo ví, zda to v sobě stále má, ale toto je zoufalé chvíle a možná jediná. ”Myslíš, že bys zvládl udělat něco dost světélkujícího, aby to upoutalo ty osoby nahoře?” Zeptám se jej opatrně a snažím se, aby v mém hlase nebyla zoufalá naléhavost. (86% na úspěch) Asi jsem zešílel, že vkládám veškerou svoji naději do někoho, kdo je úplně mimo. Nicméně se odsud opravdu chci dostat. Už tady nehodlám zůstat delší dobu, než je zdrávo. Nechci skončit jako můj kolega. Děsí mně představa, že bych mohl zešílet. |
| |
| Co je tedy s Lokim a Válim |
| |
| Světlo, světýlko |
| |
| V "NEMOCNICI" To je tedy rychlost.. Jen chvilku poté co vytočím ono číslo se ozve klepání na dveře. Otevřu dveře a přívětivě se na ženu usměji. "Děkuji." Pronesu s pousmáním na tu pochvalu. Říkal sem si, že bych v tom nemusel vypadat špatně a hle.. Mile se usměji když se kolem ní protahuji a přikývnu. "Já sem v pořádku, děkuji. Mám trochu tužší kořínek než Tom". Takže autonehoda, jo? No, asi je lepší že s tím Stark přišel. Mně samotného nenapadlo vymyslet nějakou výmluvu, ale i tak jsme se mohly domluvit. Abych se třeba nějak neprokecnul. Ve výtahu čekám s rukama složenýma na hrudi, dokud se neozve Lora. Podívám se na ni a vytasím jeden ze svých kouzelných úsměvů. "Samozřejmě. To je to nejmenší. Těší mně že mám takové fanynky." Vezmu tu propisku a podepíšu se jí do deníku. Pár zajímavých jmen tam už má, že by si vždycky řekla, když má Horus nějakou návštěvu? "Nezapomeňte si pak říct i panu Hiddlestonovi. Myslím že bude nadšený". Špitnu když jí pak obojí vracím. Vím že toho na Lokiho teď bude asi moc, ale možná mu pomůže, když uvidí že má pořád někdo zájem. Výtah nakonec zastaví a vyjdeme. Jdeme dlouho, až nakonec lituji, že mi Stark nedal kontakt na jednoho ze svých štírů. Asi by to nebylo tak příjemné když bych se pořád přemisťoval, ale určitě by to bylo rychlejší.. Dojdeme do čehosi co je zřejmě jako nějaké nemocniční křídlo a hned během chvíle uvidím Nárviho. Už z dálky na něj mávnu. Nevypadá moc nadšeně, ale je v pořádku a to je hlavní. "Zdravím". Pozdravím toho muže který se z ničeho nic objeví. Pak se podívám na Loru a mile se usměji. "Dobře, budu na to myslet. A děkuji za doprovod". Řeknu jí než se vydá na odchod. Nemohu se tomu pak ubránit a oči mi sjedou na její nádherně se vrtící pozadí. Stále bych řekl že to není můj typ, ale musím uznat, že má docela pěknou figuru. Když pak znovu doktor promluví, tak mně trochu překvapí co řekne a o čem obecně mluví. Zadívám se na Nárviho, hledaje u něj podporu. Tohle téma se mi příliš nezamlouvá. Je něco jiného když sem v mládí ještě před Sif, mýval v posteli třeba několik žen na jednou, ale tohle.. na to sem se nikdy moc necítil. I když sem na sobě měl jednou svatební šaty... "To je tedy zajímavé, doktore.." Skoro bych až byl poněkud v rozpacích, je to pro mně těžké mluvit s nějakým mužem, který přiznal že byl vlastně žena. Skoro jako bych se bavil s transvestitou. "Ale můžete nám prosím říct jak jsou na tom ti dva? Od toho jsme teď konec konců tady". Maličko se nuceně pousměji a pak čekám zda řekne něco o tom, jak je na tom Loki s Válim. |
| |
| Tartaros - je možné mít zrovna tady naději? - část druháNPC Apollón, budoucí švagr? + zatím neznámé postavy na mostě Nechápavě jsem na něj hleděl, když otevřel pusu a už jsem se mu chystal říct, že to nebude fungovat, když na ně zakřičí. Jenže pak vypadal, že je zase úplně mimo. ”No tak, no tak. Tohle mi nedělej. Já tě potřebuji.” Drmolím tiše spíše sám k sobě, než k němu. Je opravdu zvláštní pocit, něco takového přiznat nahlas. Pak si začne hrát na Boha z Bible, kterému se na rozdíl od něho podařilo vyvolat světlo pouhým: A budiž světlo. V tomto případě to spíše na malou chvíli vypadá, že máme naprostou smůlu. Jen tak tak ho stihnu zachytit, když zvedne obě ruce k postavám nahoře. Zatracený blázen. Jenže vzápětí nám štěstí přeci jen přeje, snad… a jeho prsty začnou světélkovat. Stěží tak odolávám nutkání mu říct, že to opravdu nestačí. A je opravdu dobře, že jsem tak udělal. Měl bych totiž přestat podceňovat šíleného boha a začít mu víc věřit, protože se nakonec podaří a z jeho dlaní vyletí paprsek světla, že jsem jakž takž stihl zavřít oči. Uvnitř však zoufale doufám, že je budu moct zase otevřít a nedopadne to jako tehdy v nemocnici, když se mé drahé podařilo mně na malou chvíli oslepit. Teď by se to opravdu nehodilo. Poté, když jsem oči otevřel, tak jsem byl neskutečně rád, že to ty světélkující postavy nesestřelilo. To by byl opravdu pech. ”Skvělý, chlape, dokázal jsi to.” Pronesl jsem a přitom jsem ho z onoho pocitu štěstí, který jsem dlouho neměl, jej objal. Artemis, drahá. Třeba se nám zase podaří být spolu. Z té představy mi skanula po tváři jedna kapka slzy štěstí. Vím sice, že se říká: Nechval dne před večerem. Ještě nemáme vyhráno, vždyť jsme pouze na sebe upozornili a teď je to na těch nahoře, jestli se rozhodnou nám pomoci či nikoliv. Protože pokud ne, tak si budeme muset pomoct sami. Nicméně ten momentálně přítomný pocit štěstí a naděje pochopí pouze ten, který se nachází na tomto místě… v Tartaru. |
| |
| Velmi ošemetné Zobrazit SPOILER |
| |
| V NEMOCNICI Tak tohle bude na dlouho.. S tím "doktorovo" přístupem si říkám, čím jsme si tohle zasloužili. To vážně Stark nemá někoho aspoň trochu normálnějšího? Je mi jedno zda rád opakuje věci dvakrát a nebo né, ale Nárvimu to říct mohl. Není pěkné nechávat ho takhle v napětí. Serqet zřejmě neví, čím vším si ten chudák prošel. Aspoň že se konečně dostaneme do té místnosti, odkud můžeme vidět Lokiho a Váliho. No sakra.. Nevypadají vůbec dobře. Prý jim tu chtějí pomoct, ale mně to spíše přijde jako mučení. Té sestřičce věnuji jen milý úsměv, jinak mně nijak nezajímá o čem se ti dva baví. Prokletí? Podivím se stejně jako Nárvi, když se konečně dozvídáme co s nimi je. Nějak mi to nejde do hlavy. Jak Nárvi řekl, nic s nimi nebylo, proč se tedy něco začalo dít až tady? Kvůli tomu Hórovu oku? Už přemýšlím kdo na ně mohl to prokletí dát. Že by to kdysi udělal můj otec? Kdo ví.. Nebo andělé? Nemyslím, že by pracovali s runami, ale kdo ví, v téhle době je možné asi všechno. Vidím jak se Serqet zatvářil když se Nárvi zeptal a opravdu už mi to začíná vadit. Měl by si uvědomit, že možná kdysi byl žena, ale teď už není. Nedělalo by mi tedy problém mu takříkajíc "rozbít hubu", kdyby byl až moc troufalý. Podívám se na ty runy které na sobě mají a přemýšlím. "Myslíš, že je na ně mohl dát můj otec? " Zeptám se Nárviho. "Aby je oba potrestal. Lokiho tím aby nemohl už nikomu škodit a Váliho.. to nevím proč". To je asi jediné co mně napadá. Ale ať to tak je, nijak nám to nepomůže v tom, jak z nich ty runy dostat. "A co je prostě pustit?" Pronesu k Serqetovi. "Přijde mi, jako by jim ubližovalo to, čím je léčíte. Když s tím přestanete a necháte je se projít, tak by mohli být zase v pořádku. Loki by o runách něco vědět mohl... A stejně? Proč v tom pokračovat když je to k ničemu? Nebudu vám je tu jen tak nechávat aby museli dál trpět". To všechno říkám zcela vážně. A tvářím se tak, aby i ten teploušek pochopil že to tak myslím. "Kdyby to měl být problém, tak se domluvím s panem Starkem. Vezmeme je odtud a odejdeme." |
| |
| Tajemné runy |
| |
| V NEMOCNICI Chlapcova slova mně příliš nepotěší. Také sem v minulosti žádnou runu na Lokim neviděl, ale je pravda, že od té doby co jsme byli doma už uběhlo mnoho času. Tedy to asi bude jak řekl Nárvi, někdo jim je musel dát nedávno. Ale kdo a jak? Pravda že Váliho sem potkal jen před chvílí, ale s Lokim sem byl velice často, třeba i když jsme spolu točili. A vždycky vypadal že je v pořádku. Napadá mně, že by s tím mola mít něco společného Sigyn, ale proč by to dělal? Přeci by neubližovala svému synovi! S Lokim a Válim to je ještě horší než sem si myslel. Musí to být hrozné, úplná agónie, být takhle připoutaný k lůžku, nemoct se ani hnout a cítit jen bolest. Docela se bojím o Váliho, kdo ví jak na něj může něco takového zapůsobit. Dost by mně štvalo, kdyby po tom měl třeba nějaké psychické problémy. Nechávám promluvit Nárviho se Serqetem a když přijde řeč na tu návštěvu, tak přikývnu. Nemám strach že by se mi tam něco stalo. "Samozřejmě.. Nemusíš se bát, oba budou v pořádku". Odpovím Nárvimu s povzbudivým úsměvem a lehce ho poplácám po rameni. Teď to příliš dobře nevypadá, ale udělám co půjde, abych jim pomohl. "Bude to jen chvíle. Zatím dávej pozor na sestřičku". Řeknu mu ještě a pak už s doktorem můžeme vyrazit. Když se pak zastavíme u dveří, tak se na Serqeta podívám a poslouchám. Kouknu na tu injekci a zamračím se. Moc se mi to nelíbí, ale asi toho moc v téhle situaci nezmůžu.. Pozorně si vyslechnu všechno co doktor říká a pak přikývnu. "Dobře, souhlasím". Řeknu mu a ještě než otevře dveře, tak chytnu jeho ruku. "Ale aby bylo jasno.. Všichni čtyři, Loki, Váli, Nárvi i Hela si toho opravdu hodně prožili. Hlavně tedy malá Hela. Myslím že několik posledních stovek let velice trpěla.. Možná že je malá, ale asi by pochopila když by se něco stalo někomu z její rodiny. Takže tohle neber jako výhružku, ale ve vlastním zájmu udělej opravdu všechno co půjde. Když by bylo cokoliv zapotřebí, tak stačí říct. S penězi nebude problém". Nerad bych aby si myslel že sem nějaký surovec a nebo hlupák, ale tady jde o moji rodinu. Né vždy jsme spolu vycházeli, ale mám každého z nich rád. Položil bych za ně život. I za Lokiho... Pustím doktorovi ruku a přikývnu že můžeme jít. Sem zvědavý zda budou schopni aspoň vnímat. |
| |
| Přemístění Lokiho |
| |
| ČEKÁNÍ Serqet nijak neřeší to co sem mu řekl a tak není nač čekat a můžeme jít dál. Hmm.. takže tohle je ono? Takový slabý tlak, jako při nějaké nepovedené masáži. Čekal sem že to bude mnohem horší, takže sem rád že není. I když Loki a Váli to evidentně vnímají zcela jinak. Vidět je takhle z blízka, je to jiné než za tím sklem. Opravdu nevypadají moc dobře. A co teprve když doktor Válimu odkryje zápěstí. No nazdar.. Vím jaké to je, dotknout se žhavého kovu a dívat se pak na následky. Tohle však vypadá mnohem hůř. A ještě k tomu si něco mumlá, nerozumím um však ani slovo. Což je docela na prd, mohl by jen tak mluvit z cesty, ale také by třeba mohl říkat něco podstatného. Podívám se na jeho krk, kde měl předtím řetízek s mým kladivem a pak na jeho tvář. "Neboj chlapče. Budeš v pořádku". Pronesu k němu tiše a pak se podívám na Lokiho. Doufal sem, že aspoň on na tom bude o něco lépe, ale nevypadá to tak. Kdokoliv na ně dal ty runy, musel dobře vědět co dělá. Budeme na to muset najít nějaký "lék" co nejdříve, protože se bojím, jak by mohli vypadat třeba za týden. Pokud vůbec tak dlouho vydrží... S přenesením Lokiho samozřejmě pomohu. Zvládl bych to i sám, ale nevadí. Sem připravený pokračovat dál, takže se řídím dle Serqetovo instrukcí. Přeci jen se tu vyzná mnohem lépe než já. Konečně pak najdeme jeden z pokojů kde přendáme Lokiho a bude tam moci zůstat. Netěší mně že ho musíme znovu poutat, ale chápu to. "Dobře". Přikývnu jen když se zmíní i o nohách. "Počkám tady. Myslím že bude dobře, až se probere a uvidí povědomou tvář". Pokud tedy bude schopný vnímat a pozná mně. Doktorovi zatím poděkuji a poprosím ho aby se ještě podíval při odchodu na Nárviho. Musí to pro něj být těžké, jen čekat, nemoci nic dělat a vědět že otec a bratr jsou v ohrožení života. Pro mně to tedy těžké je. V boji bych jim oběma bez váhání pomohl, ale teď se cítím docela bezmocně.. Na chodbě si z automatu vezmu kávu a posadím se vedle Lokiho lůžka. Chvíli jen tak sedím, přemýšlím a upíjím svou kávu. Nakonec mně to přestane bavit a tak aspoň vytáhnu svůj mobil, tedy ten který sem dostal od Matet a začnu jen tak brouzdat na internetu. Asi to k ničemu nebude, ale můžu se aspoň podívat zda nenajdu něco o runách a prokletích. Třeba by se hodilo zkusit najít i to, kdo by byl schopný něco takového udělat. Vím že tam mohou být převážně hlouposti, ale kdo ví. Možná bych měl štěstí. A nějak se zabavit musím... |
| |
| Chci další!!! ~Thór~ Měl jsem pocit, jako by mi někdo do hrudi zapichoval kopí se suchým ledem ve tvaru čepele místo z kovu. Stejného výsledku bych dosáhl, kdybych si na ruku nalil vařící vodu nebo ji strčil do ohně. Plameny mi sice nemohly ublížit tolik jako smrtelníkům, protože byly mou podstatou, ale to neznamenalo, že mě to nebolí. Jak se říká, kdo si hraje s ohněm, tak někdo někde zašeptá: 'Karma.' Nevnímal jsem okolí. Agónie mě oslepovala a podlomila mi nohy, až jsem padl a dlaní si tlačil na místo, kde mě to tak urputně bolelo. Možná to nakonec přestane. Ještě chvíli. Ne? Ani jsem nepostřel, že mě někdo uchopil za paži a najednou jsem byl jinde. Jen matně jsem si uvědomoval, že je na tom Váli podobně. Moje mysl byla roztroušená a já dokázal jenom křičet. Nebo jsem si to jenom představoval. Slyšel jsem hlasy. Plno hlasů. Pak někdo začal zvyšovat hlas. Netušil jsem, co se dělo. Chtěl jsem jenom jedno. Ať už ta bolest přestane. Rozerval jsem si košili a začal se drásat. Někdo mě chytil, ucítil jsem štípnutí, a pak jsem se ponořil do podivné letargie, kdy jsem postupně ztrácel vzpomínky na to, co se stalo od chvíle, kdy jsme se přemístili z chatky. Pamatuju si jenom to, že jsem najednou ležel na lůžku, připoutaný a s palčivou bolestí na hrudníku. Snažil jsem se osvobodit, ale čím víc moci jsem vypouštěl, tím větší tlak na mě působil. Měl jsem najednou dojem, že ležím ponořený v bublině. Nedokázala jsem se pohnout. Někdo se sem tam objevil, aby zkontroloval, jak na tom jsem. Natočil jsem hlavu na stranu a jen těžce zaostřil na svého staršího syna. Dal jsem ruce v pěst, opět mi tělem projela nesnesitelná bolest. Moc dobře jsem věděl, co je zdrojem. *** Když jsem oči otevřel znovu, viděl jsem nad sebou jiný strop. Nebo to bylo celé sen? Žádná bolest, žádná runa. Pohnul jsem se a zjistil, že mám ruce spoutané, ale nohy mám volné. Pak jsem si zpětně uvědomil, že bolest neustala. Byla stále tady. Zaryl jsem si nehty do dlaní, až se mi vyřinula krev. Ani to nepomohlo. Zaskučel jsem. Ať už to skončí! Trhl jsem sebou ve snaze se od bolesti osvobodit, ale bylo to jako učit rybu dýchat nad vodou. Jestli se mnou někdo byl, neměl jsem šanci ho vnímat, jelikož mi hučelo v uších a oči jsem měl zase zavřené. Jako by bolest měla pominout, když nic neuvidím. |
| |
| Ne že by se něco zlepšilo |
| |
| LOKIHO POKOJ Už ani nevím jak dlouho se dívám do toho mobilu a snažím se najít aspoň nějaké užitečné informace. Samozřejmě se nedaří, ale nevadí, nějak sem se zabavit musel. Proč tu není lůžko navíc? Tohle bude asi vážně trvat, vůbec by mi nevadilo si na chvíli lehnout a odpočívat. Konečně se pak vrací doktor, né že by však řekl něco nového. "To není zapotřebí, děkuju". Odpovím ohledně jídla. On ať si klidně dá, já to nechám na později. Až to budu moci spláchnout pivem. Po nějaké době přichází Nárvi. Na jeho dotaz zavrtím hlavou a koukám že u sebe nemá Helu. Už sem mu chtěl něco říct, ale naštěstí ji přináší sestřička, dalo by se říci, že v takové postýlce. Vypadá roztomile, jak tam tak leží a spinká.. "Asi před hodinou". Odpovím na otázku ohledně doktora a přikývnu. "Děkuju". S tím si jeden z těch chlebíčků tedy vezmu. Né že bych najednou dostal hlad, spíše chuť. Tři kousnutí a chlebíček zmizí v mých útrobách. Podívám se na Nárviho a pohladím ho po rameni. Zdá se, že je toho na něj opravdu dost. Možná by potřeboval trochu klidu. Pár dnů kdy bude poznávat tenhle svět a užívat si. Tak by snad aspoň na chvíli mohl vypustit všechny starosti z hlavy. "Já taky.. Je to hrozné, být bohem hromu a blesků a při tom v takové situaci nezmoct vůbec nic... Ale ono to dobře dopadne. Uvidíš." Jako útěcha asi nic moc, ale v téhle situaci.. Radši se jen pousměji a nabídnu Nárvimu že můžeme dokoukat ten film, který sem mu pouštěl předtím v hotelu. Thór 1. Z ničeho nic se zdá, že Loki přichází k sobě. Tedy, to je možná přehnané, spíše se jen probouzí. Né že by asi věděl co se děje, nebo kde je. "Dobře. Já se o něj zatím postarám". Odpovím s kývnutím Nárvimu a hned se vydávám blíže k Lokimu. Nerad bych aby si ten blázen ještě více ublížil a tak mu chytnu a spoustám i ty nohy. Né že by mně to nějak těšilo, ale v současné situaci se zdá, že to bude zapotřebí. Jakmile mu uvážu ty nohy, tak se nakloním nad jeho tvář a přidržím mu ruce, aby si třeba nerozedral zápěstí. "Loki.. Loki, vnímáš mně? Podívej se na mně! To sem já, Thór.." Zkusím mu říct. Vůbec nevím zda to k něčemu bude. Napadlo mně že bych ho mohl zkusit ještě proplesknout, ale tím by se to mohl jen zhoršit. Takže mi nezbývá ho držet, než přijde doktor. "Loki, neboj se. Dávám na vás pozor, jsi v bezpečí.. Slyšíš mně?" |
| |
| Možná máme dočasné řešení |
| |
| AMBRÓZIE? Tak se zdá, že Loki je úplně mimo. Jediné co já sám zmůžu je, že ho udržím v klidu, aby si nemohl ubližovat. Naštěstí ho takhle nemusím držet příliš dlouho. Nárvi se brzy vrací i se Serqetem a zdá se, že mají něco, co by mohlo pomoci. Ambrózie? O tom už sem slyšel. Né nějak detailně, ale vím, že to údajně užívali Řekové. Je zajímavé to vidět na vlastní oči. Pokud by něco Lokimu mohlo pomoci, pak asi nevím o žádné lepší věci. Poslouchám jejich hovor a když se na mně Nárvi zadívá, tak trochu zapřemýšlím. "Možná, že by mu mohli pomoci naše jablka.. Nemyslím však, že by se nám podařilo najít Idunn". Kdo ví, kde nakonec skončila. Kouknu na doktora a přikývnu že jeho instrukcím rozumím. "Jon.. Když bys chtěl používat lidská jména, tak Hela je Emma a Nárvi je Jon". Řeknu mu ještě spěšně. Všiml sem si toho, jak přemýšlel a že mi řekl "Chrisi", tak to asi znamená, že chtěl oslovit i Nárviho. Teď už ví jak, kdyby to bylo někdy třeba. Znovu tedy Lokiho chytnu a dávám pozor aby sebou neškubal. Tiše sleduji jak Loki polyká první lžičku té Ambrózie a sleduji zda to s ním něco udělá. Zdá se, že ho to aspoň uklidňuje, což je dobře. Snad to udělá něco více, když dostane další. Počkám až mu ji Nárvi dá a doufám, že teď už bude výsledek příznivější. Zároveň s tím přemýšlím. Podle toho co sem slyšel, je ten driják velmi užitečná věcička.. Nemohla by pomoci třeba i Hele? Nečekám že by se vrátila do své původní podoby a byla stejně mocná jako dříve, ale.. možná by se stalo aspoň něco. Teď se musíme soustředit na Lokiho, ale na tu myšlenku nezapomínám. |
| |
| Zkoušeli jste někdy drogy? ~Thór + Nárvi, Hela, Serqet~ Nevím, co mi to lili do úst, ale při druhé lžíci jsem už ochotně ústa otevřel. Byl jsem jak v mlžném oparu. V hodně narůžovělém mlžném oparu a bylo mi dobře. Bolest odplula a konečně jsem tu byl zase já. Díval jsem se před sebe a jestli na mě někdo mluvit, znělo mi to velmi vzdáleně a přidušeně. Tváře. Já ty tváře znám, pomyslel jsem si. Koutky úst se mi zvedly a začal jsem se smát? Serqet povytáhl obočí, když moje reakce na druhou dávku byl smích. Podíval se na Thóra a pokrčil rameny. "Lepší než bolest," převzal od Nárviho lahvičku a zašpunotval ji. "Dám trochu i Válímu," jeho pohled se přenesl na mého syna. "Chceš pomoct, Jone?" použil jeho lidskou přezdívku. Jen se ujišťoval, že na to Nárvi slyší. "Půjdu," přikývl chlapec a ještě na mě úkosem pohlédl a zvažoval, zda se přestanu smát nebo dřív puknu. Sakra, vždyť mi tekly i slzy! Sice mě na hrudníku bolelo, ale už to nebylo tak hrozné. "A mimochodem," zastavil se doktor a mrkl na Thóra. "Ta zlatá jablka dělají co přesně?" opřel se o futra a počkal si, co mu Thór řekne. "Stálo by to za pokus," dodal a pak už i s Nárvim vyšel na chodbu. Thór tu zůstal s Helou, kterou můj smích probudil a s mým smějícím se já. Mysl se mi začala postupně rozjasňovat, i když smích neustával. Začalo mě pekelně bolet břicho a měl jsem podezření, jestli v tom nebylo trochu rajského plynu. "Tho... hahaha... Thor... haha ehehe hahaa... kurva," vyslovit jeho jméno mi přišlo nadbožské. Zacloumal jsem rukama, nohama a zjistil, že jsem zcela připoutaný. Snažil jsem se dýchat hluboce. "Haha... ehehehe haaaaahaa," kousl jsem se do rtu. Musel jsem před Thórem vypadat jako idiot a to já nerad. |
| |
| Lupus non mordet lupum Tartaros nebylo mé oblíbené místo. Vlastně se klidně přiznám, že bych v tuhle chvíli byla vážně radši kdekoliv jinde. Když si vzpomenu, že ještě před pár dny jsem žila nekomplikovaný život v převleku za smrtelníka, jenom já a moje sovy a občas nějací přátelé, kteří si mysleli, že jsem prostě v právku vypadla na vysoké... všechno bylo tak jednoduché. Ale nebyl to můj život. Můžu si říkat cokoliv, ale uvnitř vím, že tohle prostě nejsem. Jsme bohyně moudrosti a moje rodina, můj pantheon, mě potřebuje. Co na tom, že na tom nejodpornějším místě, co si dokážu představit? Horší už by bylo snad jen to, kdyby se tu objevili Titáni. Což doufám, neobjeví. A pak, nejspíš bych si uvědomila, že jsem na tom ještě docela dobře, se země pod námi roztřásla. Cítila jsem drobné vlny energie pod nohama a říkala si, že jestli spadnu do nitra té jámy... Nemohla jsem tam zůstat. Nedokázala jsem si ani představit, že bych měla čekat na místě, kde se stěny nebezpečně přibližují, kde na nás prakticky padá strop. A protože jsem usoudila, že Artemis taky nestojí o to nechat se rozmáčknout jako nechtěný hmyz, a poběží za mnou, ani jsem se neotočila. Měly jsme štěstí. Artemis měla štěstí, nebo jak jinak to popsat, protože se jí povedlo vybrat správnou cestu skoro okamžitě. Pár cest bylo zavalených, neprošla by ani myš, natož dvě dospělé ženy, ale i tak to byl obdivuhodný výkon. Možná, že jsem jí měla nechat vést od začátku. Nakonec, být Bohyně Moudrosti, neznamená, že mám neustále pravdu. Pravda a moudrost spolu vlastně zase až tak nesouvisí. "Jen to nezakřikni," napomenula jsem Artemis, zatímco se má vlastní hruď rytmicky zvedala. Nemám vůbec trénink - to mám z toho, že jsem nikdy necvičila. Zobrazit SPOILER "Co to sakra zase bylo?!" vyjekla jsem překvapeně, když se objevilo světlo. Blesk. Paprsek slunce? Nedokázala jsem to pořádně identifikovat, důležité na tom však bylo, že mě donutilo jít se podívat přes římsu a podívat se, co se děje. A nedalo by se říct, že by to byla kdovíjak dobrá situace. "No nazdar, to je Áres!" Prohlásila jsem směrem k Artemis. Bylo fajn, že žije... ale zjevně ne moc na dlouho. "A.. ještě někdo? Nevím, co... no, na tom nezáleží. Vypadá, že spadne! Tak jo, musíme sebou hodit - máš nějaký nápad kudy jít?" vyzvala jsem Artemis, připravená jí následovat. Bylo nutné neztrácet čas - i tak jsme ho na své strany měly málo. |
| |
| POCHYBNÉ ÚČINKY AMBRÓZIE Tiše sem vyčkával a sledoval Lokiho. Samozřejmě sem byl zvědavý co se s ním stane, zda ta Ambrózie aspoň trochu pomůže. "Loki?" Špitnu když vidím jak se dívá. Zřejmě je to jen nějaký reflex, nebo co, protože přes to že se dívá přímo k nám, tak nejeví známky toho že by vnímal. Co má tohle být? Smích? On se opravdu začíná smát! Ještě by na mně teď mohl zkusit vybafnout a přísahám, že bych ho poslal na nějaké jiné lůžko! "To asi jo.." Odpovím doktorovi, přes to že zrovna v tomhle stavu nám Loki pořád není k ničemu. Nápad dát trochu i Válimu se mi moc nezamlouvá, ale co jiného teď zmůžeme? Aspoň nebude cítit tak příšernou bolest. No nazdar.. Teď se Loki směje tak, jako by slyšel ten nejlepší fór na světě. Jak často sakra tohle ti bláznivý Řekové pili? Podívám se za odcházejícím Serqetem. Zdá se, že se mu ten nápad zalíbil. "Vlastně to, co jsi řekl Nárvimu.. Elixír života, věčné mládí". Odpovím mu. "Ale najít nějaké z nich.. To by byl opravdu zázrak. Vůbec si nejsem jistý, zda nějaká jablka na Midgardu zbyla". Jistě, měla je opatrovat Idunn, ale kdo ví, kde ta teď je. Počkám až Nárvi s doktorem odejdou a pak se opět zadívám na Lokiho. No výborně! Zdá se, že už přeci jen začíná aspoň trochu vnímat. Jestli se tomu tak dá říct. Zřejmě ví že sem tady, ale pořád vypadá jako by byl velice, velice opilý a nebo jako kdyby mu někdo dal nějakou drogu. "Loki.. No konečně. Už sem se bál, že z tebe bude nadosmrti smějící se, slintající idiot!" Zkusím ho trochu poškádlit. Sice neslintá, ale to on neví, né? Vím jaký je, mohl by chtít zachovat si svou důstojnost a tak by se mohl snažit více vnímat. Za pokus to stojí. "Loki, no tak.. Musíš se probrat. Jde o Váliho život.. Přeci nechceš aby se mu něco stalo, né?" Řeknu mu ještě a pak se začnu věnovat Hele. "Ahoj maličká". Mile se na ni usměji a vezmu ji z té "postýlky". Chvilku přemýšlím co s ní a nakonec ji posadím na židli ke stolku který je v rohu. Přišoupnu ji blíže ke stolu abych se ujistil že nespadne a pak vytáhnu svůj mobil. Tak co by jí mohlo zaujmout? Zvířátka? Něco kresleného? Já se v tomhle moc nevyznám a tak vyberu to první na co narazím. Medvídek Pú. "Já teď Heli potřebuji být u tatínka. On je totiž nemocný, víš?" Pokusím se jí vysvětlit. "Budeš hodná holčička a zůstaneš tu sedět? Pustil sem ti pohádku. Určitě se ti to bude líbit". Pohladím ji po vlasech a co nejmileji se na ni usměji. Chvilku počkám, zda se na to bude dívat, nebo se jí to nebude líbit.. Pokud by bylo vše v pořádku, tak se přesunu zpět k Lokimu. Snad bych z něj dostal ještě pár slov než se doktor vrátí. |
| |
| Áres!? ~Athéna, Áres + Apollón, o kterém ví jen Áres~ Když vyslovila jeho jméno, hrklo to ve mě a málem jsem přepadla přes okraj, když jsem se snažila rozpoznat postavy pod námi. Jen díky svému umu držet rovnováhu téměř v jakékoliv situaci, pokud do mě někdo zezadu nedrcne, jsem se udržela na místě a nepoznala tak náruč temné propasti. Ještě tohle by mi chybělo. Byla to náhoda nebo nás něco opět svedlo dohromady? Podmínky byly mizerné a vůbec. Sice jsme na sebe viděli, ale přitom byli tak daleko a nezdálo se mi, že by nás Áres poznal. I když jsem si to spíš domýšlela, protože na takovou vzdálenost jsem nebyla schopná poznat, jak se tváří. "Musely bychom se vrátit," kývla jsem směrem k mostu, ale na druhé straně to stále vypadalo jako při zemětřesení. "Což nepřipadá v úvahu," klekla jsem si a vykoukla nad propast, jestli neuvidím nějaký výběžek pod námi. Nic mě nenapadlo, jak ty dva dostat na svou stranu. Připadala jsem si absolutně bezmocná. "Vidím pod námi další cestu, ale nevím, jestli tam ústí nějaká chodba. Jedině to slézt dolů?" natočila jsem k Athéně hlavu. Netušila jsem, čeho tím dosáhneme, ale alespoň bychom byly blíž a snad už mohli nějak komunikovat. "Wow, vy záříte," ozval se za námi ženský hlas, až jsem naskočila a opět jsem málem skončila v hlubinách Tartaru. Otočila jsem se prudce s bleskurychle vytaseným nožem. Blondýna s úžasně modrýma očima a tvářičkou, kterou by jí záviděli staří i mladí. Vypadala nevině a v bílých šatech, které posilovaly představivost, co má pod nimi, se na nás dívala s lehkým úsměvem. Musela si uvědomit, že nevíme, kdo je. "Afrodita," sladce se usmála. "Celý Tartaros je na nohou kvůli vám. Artemis a?" podívala se na Athénu. Nebyla jsem si jistá, proč ví kdo jsem a u Athény ne, ale teď bylo přednější vyřešit, co se to sakra děje. Jaký povyk? "O čem to mluvíš," postavila jsem se a pro jistotu jsem se dotkla její paže, jestli nelže. Opravdu to byla bývalá milenka mého chlapa. Vážně o Áreovi mluvím jako o svém příteli? "Brána se otevřela a je stále otevřená," vysvětlila bohyně lásky a krásy. "Něco ji takhle drží. Thanatos se může zbláznit," zachichotala se. Další z nás a tady? Stále mi však nebylo jasné, jak se sem dostala. "Tak dobře," schovala jsem nůž. "Co tu děláš? Celou dobu jsme nenarazili na živáčka a najednou se tu objevíš... odnikud." Afroditin smích zněl jako zvonečky. Pokud jsem ji nepřiměla mluvit, tak Athéna ano. "To tvůj bratr mě sem zavedl," její odpověď byla ještě víc nesmyslná, než jsem čekala. Pak ukázala směrem k Áreovi a muži, kterého u sebe držet. Ne, zavrtěla jsem hlavou. Ten druhý byl Apollón? Afrodita přistoupila k Athéně a zpoza zad ji podala lano. Ne, neptejte se mě, kde to celou dobu měla. "Určitě vám přijde vhod a," než předala provaz, "slibte mi, že mě odsud dostanete taky." |
| |
| Ambrózii už nikdy ~Thór + Hela~ Toho slintajícího idiota mu dám sežrat. Bohovéžel reakce na to byl jen další smích. Zatnul jsem zuby a přidušeně se snažil potlačit další návaly smíchu. Vzdal jsem to ve chvíli, kdy mi bolestivě puklo v uších, a tak nezbývalo nic, než čekat, až to samo přestane. Hela byla mým stavem fascinována víc než tím, co ji Thór pouštěl na mobilu. Dokonce se k tomu sama přidávala, což mi moc nepomáhalo a nutilo se smát dál. Ale po nějaké době jsem cítil, že smích pomalu ustává. Ještě jsem se párkrát zachechtal a zůstal unaveně ležet. Pak jsem natočil hlavu k Thórovi a všiml si jeho výrazu. Nebyl jsem si jistý, co přesně v jeho tváři číst. "Ta pouta už nebudou nutná, ne?" zacloumal jsem rukama a vydechl. Bylo to jako sen. To, co mi dali, působilo na mou mysl jako povlak tišící všechny neduhy. "Co to sak..." zarazil jsem se, protože jsme tu měli malou Helu, "uhm, bylo?" Jestli mi Thór uvolnil pouta, tak jsem se posunul nahoru a posadil se. Položil jsem si ruku na hruď, která sálala teplem, a když jsem se podíval, co to tam přesně mám, nestačil jsem se divit. "Jestli toho skřeta najdu," zavrčel bych, kdyby mi to moje štěstím obestřená mysl dovolovala. "Vysvětli mi, jak jsem se dostal do téhle situace," požádal jsem Thóra, a chvíli jsem přemýšlel a ještě jej požádal o další laskavost. "Podáš mi Helu? Prosím?" |
| |
| KONEČNĚ PŘI SMYSLECH Tak se zdá, že můj plán jak zabavit Helu je úplně k ničemu. Lokiho smích jí evidentně přijde mnohem zábavnější. Né že by mi to tedy přidávalo na klidu, ale nechávám ji být. Lepší než kdyby začala brečet. Po chvilce se aspoň stalo něco, v co sem doufal celou dobu. Loki na mně promluvil. A kupodivu celou, souvislou větou. No konečně.. Přijdu k němu blíže a s úlevou se pousměji. "Slyšel jsi o Ambrózii? Nějaký božský lektvar, něco co používali Řekové. Nevěděli jsme si s vámi rady, tak sme museli zkusit aspoň něco". Řeknu vlastně popravdě a pořádně si Lokiho prohlédnu. Nevypadá že by sebou chtěl nějak škubat či rvát za popruhy a tak myslím nebude vadit, když ho uvolním. Rozvážu mu tedy pouta a pokud bude chtít, tak mu pomohu posadit se. Skřeta? Podivím se nad tím co Loki řekl. Že by přeci jen tušil jak k té runě přišel? Tiše si povzdychnu a dojdu k malé Hele. Vezmu si zpět mobil, ji vezmu do náruče a donesu k Lokimu, kde ji posadím k němu na lůžko. "Nuže od začátku.. Ten štír nás přenesl z mé chaty ke Starkovi. Přesněji do nějaké místnosti, kde je jakýsi artefakt. Ten má odhalovat skryté hrozby. Má dýka se ukázala být v pořádku, ale stalo se něco s tebou a s Válim". Začnu pomalu aby to Loki stíhal vnímat. Dám mu chvilku a pak pokračuji. "Daly vás na pokoj, ale Váli vypadal že je na tom hůř než ty, dokonce se málem přeměnil. Mně napadlo že by jsi mohl něco vědět a tak jsme vás prozatím oddělily... Jde o to, že ty máš na hrudi runu nauthiz. Váli má na ruce runu tiwaz. Podle toho co se nám podařilo zjistit, to vypadá, že vás dva někdo proklel. Bohužel nevíme kdo a ani jak vás toho zbavit. A tak jsi dostal tu ambrózii, v naději že se ti aspoň na chvíli vyjasní v hlavě a budeš nám moci nějak poradit. Jak vám dvěma máme pomoct? Zda se jde těch run nějak zbavit?" |
| |
| WALL-E ~Thór + Hela~ O Ambrózii jsem něco slyšel, ale moc do podrobna jsem to nestudoval. Filmy a tak. V těch je toho plno a když vezmu v potaz film Thor, tak ani těm informacím moc nevěřím. K ledovým schopnostem mám zatraceně daleko a říkat mi, že jsem vlastně otec animované postavičky Elsy je urážející.
Vyslechl jsem si Thórovo vyprávění, jak jsem se tady dostal. Informace o Váliho runě mě překvapí. Povytáhnu obočí. Tak proto je proti mě tak vysazený. Nemůžu říct, jakou má jeho runa přesně účinek, kterou do ní vložil její stvořitel. A kdo to mohl být? Určitě někdo z našeho panteonu. Álf? Jiný skřet? Někdo z bohů? Celou dobu jsem měl Helu na klíně a nechal ji, aby si hrála s mými prsty. Je to docela změna, když nemusím potlačovat nutkání ječet bolestí. Tlak na hrudi nezmizel. Měl jsem dojem, že ambrózie měla za úkol potlačit bolest, ne odstranit problém. "O Váliho runě nemám tušení," opřel jsem se pohodlněji a trochu sebou cukl, jako by si umrtvená runa dožadovala pozornosti. Jak dlouho ambrózie bude ještě působit? "Ale k té svoji jsem přišel kvůli skřeta Andvariho," přejel jsem se volnou rukou přes hrudník při čemž to Hela brala jako signál na hru a skočila mi na ni. Dopadla rovnou na runu a já na chvíli zavřel oči a počítal do deseti. To přežiješ, pomyslel jsem si a usměrnil malou, aby mi neležela na bolestivém místě. "Pamatuješ si na něj? Tak nějak jsem mu ukradl prsten, který jsem pak dal Sigyn k zásnubám," lehce jsem se ušklíbl. Chtěl jsme pro ni něco cenného a Andvaranaut mi přišel jako skvělý nápad. "Nějak se dozvěděl, že jsem to byl já a našel mě, když jsem byl u Sigyn. Museli jsme pro ten prsten až na Asgárd," zalesklo se mi v očích. "Je to pustina," vzpomínky na to místo nebyly příjemné. Vynechal jsem to, že to byl Sigyin nápad si prsten nechat a dát skřetovi iluzi. A pak to takhle dopadlo. "Nedodrželi jsme lhůtu a tohle mi udělal." "Kdybych věděl, jak se té runy zbavit, udělal bych to," podotkl jsem skutečnost, která mě štvala celou dobu. "Tady nepadly nějaké nápady?" Pokud chtěl Thór něco říct, vešel dovnitř muž, který ve mě evokoval rozporuplné pocity. Nebyl jsem si jistý, zda se dívám na muže nebo ženu arabského vzhledu. Dobře, egyptského. Když na mě upřel oči, jako by se mnou koketoval. Ode mě si vysloužil zúžení víček. "Tome, vítej mezi bdělými," měl veselý tón, který mě tak trochu přiváděl k šílenství. Podíval jsem se na Thóra, co to Tome mělo znamenat. "Už jsme se setkali, ale jak je vidno, nic si nepamatuješ. Nadir Saqqaf neboli Serqet," mírně sklonil hlavu. "Nesu dvě zprávy," mluvil rychle a jeho vykoulené oči neustále přeskakovaly ze mně na Thóra či Helu. "Váli se uklidnil a naštěstí smích nebyl vedlejším účinkem jako u tebe. Ale mám dojem, že spíš vrčí. A ta druhá zpráva," usmál se od ucha k uchu. "Arthur vzkazuje, že tu máte návštěvu." |
| |
| Nespouštěl sem z Lokiho oči. Zatím nic neřekl, ale vypadá jako by přemýšlel, takže sem si jistý, že aspoň něco vědět bude. A také že ano. "Andvari?" Zopakuji po něm překvapeně. Toho prcka sem už samozřejmě viděl, ale bylo to velmi, velmi dávno. Jak se u všech ďasů dostal on k Lokimu? Přemýšlím o tom zda bych ho nemohl nějak najít, když v tom si všimnu Lokiho výrazu. Auuu.. To muselo opravdu bolet. Chvilku sem myslel že by bylo lepší vzít si Helu k sobě, ale nevypadá to, že by mu to nějak vadilo a tak je tedy nechávám být. "Ty jsi mu ukradl prsten?" Zopakuji poněkud podrážděně. Proč mně to vůbec překvapuje? Za starých časů byl Loki pořádný dareba. Teď už se možná trochu změnil, také kvůli tomu, že neměl moc na výběr. Ale i tak ho zdá se může pronásledovat vlastní minulost. Docela mně překvapí, když zjistím, že Sigyn a Loki byli na Asgárdu. Pustina? Copak nestačí že takřka všechny naše lidi povraždili, museli tam ještě k tomu všechno znesvětit? Až se mi někdo z nich dostane do rukou, přísahám že mu to dám všechno sežrat, i s úroky. I kdyby to byl samotný Michael, oškubu ho jak slepici! "Vlastně ano.. Možná, že by pomohlo jedno z našich jablek. Idunn by je tu měla na Midgardu někde mít. Ale kdo ví, kde ona je... Spíše bych byl pro, aby jsi mi ukázal kde najdu Andvariho. Já už bych ho donutil, aby vám ty runy odstranil". Kolikrát sem byl v situacích kdy mi šlo o život a vždy sem se z toho nějak dostal. Nějaký skřet či trpaslík mi strach nenažene! I když udělal tohle Lokimu a Válimu. Než stačím ještě něco říct, tak se konečně objevuje doktor. Všimnu si Lokiho zmateného výrazu. "Dle všeho tu raději používají lidská jména". Pokusím se mu aspoň trošku vysvětlit to doktorovo oslovení. Nechám Serqeta aby se představil a pak pozorně poslouchám co za zprávy to má. Dobře, aspoň že tak.. Evidntně to ani Váliho zcela nevyléčilo, ale aspoň že už je v klidu a nesnaží se si rozdrápat ruku. Předtím opravdu nevypadal moc dobře. Doktor sdělí i tu druhou zprávu a já nějak nechápavě kouknu na Lokiho. "Jakou návštěvu?" Zeptám se. Kdo by za námi mohl jen tak přijít? Forseti? Ten se mi měl prvně ozvat, až pak pro něj pošleme Garmra. Návštěva.. To zrovna teď nezní moc dobře, ale i tak bych rád věděl o koho se jedná. "Mám vzít tedy Lokiho a půjdeme se na tu návštěvu podívat a nebo ho či ji, zavedeš k nám?" Pronesu ještě k Serqetovi. Zrovna teď bych raději řešil tu situaci s Lokim, ale aspoň podívat bychom se mohli. Kdo ví, možná to bude někdo, kdo by si s naším problémem věděl rady. |
| |
| Jablko... jablko!!!! ~Thór + Hela, Serqet~ "Neřekl jsem, že Andvari dal runu i Válimu, i když možná máš pravdu, že dokáže dát pryč i cizí," odfoukl jsem si a snažil se tvářit neutrálně, i když mi to trochu nedalo a musel jsem přejet pohledem po Thórovi. Zlozvyk je železná košile a některých gest se prostě nezbavím, i kdyby to myslel jinak, než jsem si představoval já.
Co se týkalo jablek, tak jsem měl úžasnou odpověď, kterou bude chtít Thór určitě slyšet. "Se Sigyn ty jabka máme," pokrčil jsem rameny, jako by se nechumelilo. Nikomu jsme to neřekli a pak se toho tolik stalo, že jsme to absolutně vytlačili z paměti. Tiše jsem si za to zanadával. Mohlo to ušetřit tolik problémů. Když Serqet uslyšel o jablkách, přál jsem si, abych raději mlčel. Spoušť otázek, která na mě spadla, dokonce vyvolala přání, aby se bolest vrátila. Prosebně jsem se podíval na Thóra a mentálně volal o pomoc. Doktor najednou ztuhl. Zarazil jsem se. "Serqet?" ne, nebudu používat lidská jména, ať se třeba udáví. Znovu jsem se podíval na Thóra, ale tohle určitě nedělal. Pak padl můj pohled na Helu, která na Serqet upřeně hleděla. "Helo, pusť doktora," řekl jsem opatrně. Netušil jsem, jaké schopnosti Hela měla. Na Hellheimu jsem moc často nebyl a dokázal bych to spočítat na prstech rukou. S Helou jsem se osobně nikdy nesetkal. Malá nakonec zamrkala, což uvolnilo doktora, který málem zahučel na zem. "Wow, to bylo zajímavé," jeho reakce se vymykala všemu, co mi přišlo normální. "Ah, ta návštěva. Matet se přišla na vás podívat, teda jestli jí to dovolíte. Je už v pohodě a má vůči vám neskrývanou starost." |
| |
| JABLKA.. ON MÁ TY BLBÝ JABKA?! Sem si tím zcela jistý. Pokud Andvari dal tu runu na Lokiho, tak určitě bude vědět jak ji i odstranit. Možná že ji nedal na Váliho, ale to nevadí, mně se to zdá být dost podobné, takže by v tom neměl být problém. Teď jen toho malého skřeta najít a máme po starostech. Pohled mi sjíždí z Hely na Lokiho a když on znovu promluví, tak mi začne cukat v oku. "Se Sygin ta jablka máte?" Zopakuji tiše a ruce se mi začnou svírat v pěst. "Se Sygin ta jablka máte??!!" Zopakuji znovu, tentokrát možná o trochu hlasitěji než sem měl v úmyslu. Teď sem teda opravdu naštvanej! On nějak získá všechna naše zbývající jablka a zapomene se o tom zmínit? Sakra! To je teda pořádnej kopanec do kulí! Nemít Loki u sebe Helu, tak bych ho asi pořádně praštil. "Napřed Andvari, teď ta jablka.. Skrýváš přede mnou ještě něco, co by nestálo za zmínku?!" Zeptám se, stále docela viditelně podrážděný. "Kolik jich máš? A kde si je vůbec vzal, ty hade? Potkal jsi někde Idunn?" Dodám po chvilce. Hela neHela, jestli řekne že jí je třeba ukradl, tak přísahám, že ho praštím tak, až ho znovu pošlu do hlubokého spánku. Byl sem tak zabraný do svých myšlenek, že sem si skoro nevšiml co se děje s doktorem. S Helou už sem nějakou chvilku strávil, ale až do teď nepoužívala žádnou ze svých schopností. Takže dokáže někoho znehybnit, jo? Pokud to tak je, pak je dobré na to myslet. Nerad bych ji někdy nějak naštval. Zdaleka ještě nedosáhla svého potenciálu. Jakmile se Serqet sebere, tak konečně řekne kdo za námi přišel. Matet? Tu sem tedy rozhodně nečekal. Úplně sem na ni zapomněl. Není to ten v koho bych doufal, ale i tak je milé že se o nás zajímá. "Dobře, můžeš ji za námi pustit". Řeknu doktorovi a kouknu na Lokiho. "Teď už by nám aspoň mohla upřesnit jak to bylo na tom mostě". |
| |
| No tak pardon! ~Thór~ Jeho reakce je přehnaná a mně leze na nervy. Nebýt Hely a mé neschopnosti se normálně hýbat, určitě bych stál dávno na nohou a propaloval božského hromotluka pohledem. "A kdy jsem ti to sakra měl říct?" vrátím mu stejnou mincí. "Nejdřív ti zachraňujem prdel na mostě," neřešil jsem detaily, jako že jsme se nakonec zachraňovali navzájem, "a potom mi unesli mou ženu, takže si laskavě to svoje skrýváš něco přede mnou nechej pro sebe! Nějaká zpropadená jabka jsou poslední, na co bych v téhle debilní situaci myslel," obočí jsem měl pomalu jako Spock. "A neptal ses," dodám ještě. Celá tahle aféra zapříčinila, že se Hela rozplakala. Spolkl jsem 'vidíš, co děláš' a pokusil se jí zklidnit mírným houpáním podobně, jak jsem to kdysi dělal u Váliho a Nárviho. "No tak," snažil se do toho ještě nějak vmísit Serqet, ale zachoval chladnou hlavu, využil únikové strategie se slovy: "Tak já ji teda přivedu," a byl pryč. Ticho, které nastalo, by se dalo krájet. Hela poplakávala a neustále střídala pohled mezi mnou a Thórem. Z něho cejch strejda už nedostanu. Ozvalo se mírné zaklepání a hned na to vstoupila Matet. Měla na sobě obyčejné džíny a volnější triko. "Neruším?" zeptala se. Nejspíš ji Serqet popsal, co se tu stalo. |
| |
| HÁDKA Výmluvy.. Samé výmluvy! Co jiného sem od něj mohl čekat? Prosil se ho někdo o pomoc? Né! Potřeboval sem Matet a né jeho! A co fakt, že sem na Helheimu zachraňoval zadek jeho dceři a synovi? Že se teď starám o něj a jeho druhého syna?! To pro něj nic neznamená? Byl sem pěkně naivní, když sem si myslel, že by ten nabubřelej trouba mohl projevit trochu vděku! Jasné, ztratila se mu žena, ale já tu svou neviděl skoro tisíc let! Ani nevím jestli je Sif ještě naživu... No nazdar.. Teď ještě Hela začíná brečet. To nám tak chybělo. Posadím se na židli k tomu stolku a musím se opravdu držet abych ho nerozmlátil na třísky. Hlupák Thór.. To mám za všechnu svou dobrotu. Nebýt takový blbec, tak se teď seberu, nechám Lokiho ať se o sebe postará sám a jdu se pustit do nějakých andělů. Co já tu vlastně sakra dělám? Rád sem Nárvimu a Hele pomohl, ale teď mi začíná připadat, že tu jen ztrácím čas! Vydýchávám to a snažím se uklidnit, když v tom se otevřou dveře a dovnitř vstoupí Matet. Vypadá mnohem lépe, než když sem ji viděl naposledy. "Samozřejmě že ne.. Pojď dál". Řeknu jí s trochu nuceným úsměvem. "Rád tě zase vidím. Vypadáš mnohem lépe než posledně". Je dost věcí které bych s ní rád probral, ale teď.. nevím, jako by mi slova nešla z úst. Mám sucho v krku a pořád je tu cítit jisté napětí. "Takže.." Pronesu nakonec. "Když už se cítíš lépe.. Jak to bylo na tom mostě? Co přesně se stalo?" |
| |
| Tradiční výměna názorů ~Thór + Hela, Matet~ Měl jsem toho ještě spoustu na srdci a nejraději bych to všechno blonďákovi vpálil do obličeje, ale Helin pláč mi to nedovolil. A takhle to dopadlo vždycky. Bylo jedno, jak dobře jsme spolu vycházeli. Vždycky to skončilo obviňováním, že já jsem něco zatajil, že já jsem zase něco udělal a prostě za všechen chaos na světě můžu jenom já. Navíc mě štvala myšlenka, že si Thór myslel, jak mu musím se vší povinností všechno sdělit. Hovno musím. A navíc jsem na ta jablka absolutně zapomněl a na bytě se toho nacházelo víc než jenom ta jabka. Třeba ten meč, co našla Sigyn. Když Thór vpustil Matet, zavřel jsem oči a počítal si do sta, abych se trochu uklidnil. Naštvalo mě to. Svým způsobem bych Thórovi svěřil svůj život a ani bych nemrkl, ale jinak mě absolutně vytáčel. Aspoň Hela přestala plakat a jenom popotahovala. Matet se usmála a vysekla krátké pukrle. "Díky. Je mi lépe a vlastně klidně můžu do akce," došla k lůžku. Thórova otázka a odpověď na ní mě velmi zajímala. Matet byla poslední, kdo Sigyn viděl, než zmizela. "Byl to chaos," sedla si na kraj lůžka. "Proměnila jsem se ve štíra, abych udržela anděly dál od bohyně. Naštěstí písečná bouře mi nevadila, protože jsem v tom v podstatě vyrostla." "Jo a málem si sejmula Sigyn ocasem," nedokázal jsem si odpustit poznámku. Celý já. Nic si z toho nedělala. "Za to se omlouvám. Bylo tam docela těsno," pokrčila rameny a pokračovala: "A díky tomu, že jsem se nemohla moc hýbat a přiznávám, že bych v lidské formě udělala víc než jako obrovský štír, jsem si nevšimla, že se andělé dostali za mě a pak si už jenom pamatuju, že Sigyn něco křičela a pak nastala tma," žmoulala v rukou lem mé přikrývky. "Normálně se tak rychle nepoložím, ale jako by věděli, že tam s vámi jsem," přelétla po všech očima. "Že by jim to někdo řekl?" podivil jsem se. "Všichni jsme byli v pohybu a nikdo z nás by nezradil druha. Ani já ne," dodal jsem, kdyby Thór chtěl něco poznamenat. Měl jsem stejný důvod jako on opeřence nesnášet. "Takže nevíš, kdo přesně Sigyn unesl," zeptal jsem se, ale předem znal odpověď. "Ne, ale určitě někdo z andělů, kteří na mostě byli. Je mi to líto, Loki. Kdybych mohla tak..." "Tak bys stejně nic nezmohla," přerušil jsem ji. Byla to vina nás všech, co se Sigyn stalo a vinit Matet bylo jako vinit jednoho člověka za globální oteplování. "My ji najdeme," snažím se znít sebejistě, ale moc mi to nejde. Mám o svou ženu starost. Matet se zjevně ulevilo. I já dokážu být někdy nad věcí a neplivat kolem sebe jed. Překvápko. A vlastně jsem se cítil jinak, než v posledních dnech, kdy mě runa neustále svědila a vyvolávala pouze černé myšlenky. "Uhm," upozornila na sebe štírka, "nemohla jsem neslyšet tu vaši hádku. Sice jsem moc nepochytila, proč jste se hádali, ale nebylo lepší nechat všechny rozepře stranou a soustředit se na spojenectví?" |
| |
| ŽE JÁ SE VŮBEC SNAŽÍM... Zmetek jeden nevděčná.. Nemá ani tušení! Nemá tušení čím vším sem kvůli němu, né kvůli jemu né, kvůli jeho dětem, prošel. Ale co, na tom nezáleží. Je to přeci Loki! Prokazovat vděčnost vůči mně by bylo pod jeho úroveň... Teď je tu kromě Hely i Matet a tak se nechci ještě více znemožnit. Zhluboka se nadechnu, vydechnu a pomalu se uklidňuji. Není zapotřebí se tady rozčilovat. Zadívám se na egypťanku a pozorně poslouchám. Zdá se, že i kus ode mně byl pořádný bordel! Sám sem měl během boje co dělat, takže sem nemohl sledovat kde se co děje. A za tou bouří si stojím, když bych ji nevytvořil, tak už by po nás mohlo být vyhlášeno celostátní pátrání a lidé by se začali pídit po tom, proč ti cestující v autobuse umírali. Když slyším Matet vyprávět o tom jak Sigyn unesli, tak mi to najednou dojde. Nemohli se dostat k hlavní "ceně" a tak si vzali aspoň náhradu.. To by na ně sedělo. "Já vím kdo to byl.." Řeknu tak nějak oběma když se Matet zmiňuje o tom, kdo Sigyn unesl. "Tedy, neznám její jméno, ale na ten obličej nezapomenu.. Nešlo jim o Sigyn, ale o tvou dceru". Kouknu na Lokiho a pak na malou Helu, na kterou se mile usměji. "Nabídl sem se jako rukojmí, ale nechtěla. Říkala, že si přišli pro Helu.. Tu ale dostat nemohli a tak vzali aspoň Sigyn". Což tedy není nějak utěšující, ale aspoň Loki ví, že by měl dávat pozor i na malou. "Už sem o tom přemýšlel a myslím, že Hela je pro ně nějak důležitá. Možná že se jí bojí.. Kdyby byla dospělá, víš co by dokázala?" No, to upřímně nevím ani já, ale vím, že ještě za starých časů byla velmi, velmi mocná. Určitě mocnější než já a Loki, možná i jako otec. Pro to ji nechal na takovém místě. Bál se, co by dokázala. Toť konec mých úvah, tedy aspoň prozatím. Zadívám se na Matet a pousměji se. "To by jsi nepochopila. Je to mezi námi.. složité". Odpovím jí a přikývnu. "Ale máš pravdu, raději bychom se měli soustředit na to, co bude dál". Vstanu od stolu a postavím se před Lokiho lůžko. "Tak ven s tím, kde máš schovaná ta jablka? Ať pro ně mohu zajít a dostat tebe i Váliho z těch postelí". Je mi jasné že se Loki nebude chtít dělit o informace kde schovává své poklady, ale má teď na výběr? |
| |
| Hela v hledáčku ~Thór + Matet, Hela~ Podíval jsem se na malou Helu, když Thór řekl, že ona byla cílem během toho útoku na mostě. Cítil jsem knedlík v krku a po zádech mi přeběhl mráz. Co mohlo být to, co po ni chtěli? Nevím, co se přesně událo na Hellheimu, ale jestli Hela nyní vypadala takhle, kdo ví, jak moc se jí dostali do hlavy. "O jedné věci teď víme," pohladil jsem Helu po vlasech. "Umí znehybnit člověka a jak jsi viděl, tak Serqet ji nedělal problém," nějak jsem si nedokázal představit, že tak nevinné stvoření má nepředvídatelnou moc. To, že předtím vypadala jako napůl chodící smrtka, je minulostí. "A byla vládkyně Hellheimu. Možná dokáže ovládat mrtvé a vše, co se v jejím bývalém domově vyskytovalo." Sám jsem toho moc nevěděl a představa, že by dokázala na někoho poštvat draka NidHögga byla děsivá. Když se vrátíme k tématu jablka, cítím z Thóra nevraživost. Rozhodnu se pro jednou nad tím mávnout rukou, protože nemám sílu se zase dohadovat. "Napíšu ti adresu a klíč bych měl mít v kapse u kalhot," podíval jsem se na Matet. "Asi nevíš, kam mi dali všechny věci, že?" "Můžu se zeptat," pokrčila rameny. "Papír a tužku?" nadhodil jsem do éteru, a když mi byly věci poskytnuty, napsal jsem Thórovi adresu. Byl to jeden z mých bytů tady v Londýně. Tam jsme byli naposled se Sigyn, než jsme se vydali vyzvednout obraz. A pak všechno šlo do kytek. Podal jsem Thórovi papírek. "To poslední číslo je od sejfu. A když už tam budeš, tak vezmi meč, co tam Sigyn nechala. Je valkýry, takže jen tak nezmizí a nosit se jí ho nechtělo." "Klidně půjdu s tebou," nabídla se Matet. "A ještě mě napadá," zamyslela se. "Dokázal bys toho anděla na mostě popsat? Možná Horus bude něco vědět." |
| |
| HON ZA JABLKY Největší problém je v tom, jak malá teď Hela je. Nemá ještě pořádně rozum, takže lze jen těžko zjistit co všechno by mohla dokázat. Ale pokud by to bylo jako za starých časů.. Byla by nám velice, velice k užitku. Napadlo mně, že bychom jedno z těch jablek mohli dát třeba i jí. Nevím zda by se vrátila do původní podoby, ale mohlo by jí to pomoci. A nebo i uškodit.. Lepší bude ta jablka najít, přinést a prodiskutovat to s Lokim. "Dobře". Sem teď opravdu rád, že Loki pro jednou neremcá a souhlasí s mým návrhem. Upřímně, co jiného by chtěl dělat? Mohl bych se pokusit najít Andvariho, ale kdo ví co by se mohlo stát během té doby, když bych ho naháněl bůh ví kde. A ta Ambrózie sice zabrala, ale účinky určitě nebudou trvalé. Prozatím si od Lokiho vezmu ten papírek, podívám se co na něm je, schovám ho do kapsy u kalhot a pak se zadívám přímo na něj. Meč valkýry? Jako vážně? Nechce mi říct ještě o něčem? Třeba že našel další z nás, tajně buduje armádu a má plány jak s anděli jednou pro vždy skoncovat? To bych opravdu ocenil! Nemá smysl se kvůli tomu rozčilovat a tak jen přikývnu že rozumím a podívám se na Matet. Její společnost mi nijak nevadí, takže budu jen rád když půjde se mnou. Na chvíli se zamyslím a vzpomínám na tu slepici, kvůli které se na mostě tolik věcí podělalo. "Žena, světlá kůže.. Pronikavě modré oči a nějaké divné tetování, po celém těle... Určitě bude v nějaké vyšší funkci". Zodpovím otázku Matet, doufaje že to postačí. Jinak vlastně není co říct. "Tak my jdeme. Budu se snažit být zpět co nejdříve". Řeknu Lokimu a zamířím ke dveřím od pokoje. "Zatím se drž". Dodám ještě. S úsměvem zamávám na Helu a pak s Matet můžeme vyrazit. Prvně tedy asi najít doktora, abych se zeptal na ten klíč. A také připomenout aby dával pozor, zatím co my budeme pryč. Rád bych se podíval i na Váliho, ale nechci ztrácet čas. Čím dříve budu mít ta jablka, tím dříve pomohu i jemu. Ještě bych tedy chtěl nějaký vak, truhlu či cokoliv jiného, do čeho budeme moci dát ta jablka. A samozřejmě bychom se také mohli ozvat Starkovi na čem jsme se dohodli. "Nevím jak je to odtud daleko.. Přeneseš nás, nebo tam dojdeme, nebo dostaneme nějaké auto?" Zeptám se své společnice. |
| |
| Tak to by bylo ~Thór + Matet a Hela~ Nijak mě nelákalo tady zůstat ležet a už vůbec to, že se budou hrabat v mých věcech. Neměl jsem tam nic konfrontujícího, ale bůh nikdy neví, co se objeví mezi hromádkami úhledně poskládaných košil. Svět byl víc než jenom domov smrtelníků a bohů. Sami jsme se setkali už s několika tvory, které se světu lidí vymykají a mají je za mýtická. Pak tu byli další mnohem menší, i když ne o tolik neškodní. Rčení, že mi skřítek vzal ponožku má v sobě trochu pravdy. "Jak budeš u doktora, pošleš ho sem?" zeptám se Thóra. Chtěl jsem si s ním promluvit a zjistit, jak na tom jsem já a můj starší syn. Snad se dozvím něco, s čím bych mohl sám pomoct, i když jsem o tom dost pochyboval. "Ty taky," kývnu k Thórovi, když odchází a také pokynu Matet. Trochu jsem si poposedl a začal se víc soustředit na Helu, protože co jiného tady budu dělat, že? *** Jako PJ, bo se mi to nechce psát na dva posty |
| |
| V JÍDELNĚ Lokiho ještě samozřejmě ujistím že sem doktora pošlu, pak už ale skutečně musíme s Matet jít. "Snad ano". Odpovím jí když odešle tu zprávu. Bylo to to určitě k užitku. Hodila by se jakákoliv stopa, která by nás mohla dovést k Sigyn. Samozřejmě že bych moc rád našel i Sif, ale to si nejsem jistý kde bych vůbec měl začít hledat. Mohla by být doslova kdekoliv, celý tenhle svět prohledat bohužel nedokážu. Dojdeme k ordinaci a souhlasně přikývnu. Výborně, přenesení bude asi nejlepší. Čím méně lidí nás teď uvidí, tak tím lépe. Nemůžeme si dovolit riskovat.. Nárvi.. Zdá se, že mu místní jídlo zachutnalo. Ono se vlastně není čemu divit, kdo ví jak dlouho nic normálního nejedl. "Ano, to je škoda.. Sám sem si říkal, že je to tu občas jak v bludišti". Odpovím s pousmáním Matet když nastoupíme do výtahu. V jídelně pak skutečně najdeme doktora i Nárviho. Kývnu na Matet a můžeme vyrazit k nim. "Dobrou chuť". Mrknu pobaveně na Nárviho a posadím se k nim. "Nuže.. Možná že jsme přišli na to, jak Lokiho a Nárviho vyléčit. Potřebuji ale ten klíč, který měl Loki v kalhotách". Řeknu tiše aby to nikdo jiný neslyšel. "Zatím co budeme pryč, by jsi se na ně měl zajít podívat. Kdo ví jak dlouho vydrží ta Ambrózie". |
| |
| Doktor a klíče Klíče |
| |
| LOKIHO OBYDLÍ Aby z něj tímhle tempem za chvíli nebyl pěkný cvalík.. Pousměji se když vidím jak se Nárvi cpe dalším jídlem. Hlavně že se aspoň na chvíli uvolní a nemusí myslet na to všechno co se dělo. Rozhovor o Lokiho kalhotách nechám na těch dvěma a sám se pak naposledy na doktora podívám. "Čekejte dokud to půjde. Až kdyby to bylo opravdu nutné.. Budeme se snažit být zpět co nejdříve, ale kdyby něco, tak zavolejte, nebo napište". Někdo z nich by určitě měl staré nebo i nové číslo Matet, tedy se mohou ozvat nám oběma. Mávnu na chlapce a pak už následuji svojí novou společnici. Dojdeme do oné místnosti a hned jak Matet otevře tu skříňku, se začnu "prohrabávat" Lokiho věcma. Evidentně si na tom mostě zažil své. Nevšiml sem si ale že by byl zraněný.. Ty klíče si vezmu a hned je schovám k sobě do kapsy u saka. Kouknu na tu pistoli kterou Matet odněkud vytáhne a chvilku přemýšlím. "Dobře, můžeš. Ale musíš ji pak vrátit". Upozorním ji. Nebylo by fér mu jen tak brát věci. Není nač čekat a tak vyrazíme. Wow.. No teda.. Při pohledu z venčí by mně zajímalo zda je to všechno zajištěno nějakým kouzlem a nebo má Stark třeba něco v podzemí. Protože takhle je mi jasné že to všechno co sem viděl se do téhle budovy nemůže vejít... Dotknu se Matet a během chvilky jsme na místě. Ha, tak tady ten mizera občas bydlí, jo? Rozhlédnu se kolem a vytáhnu z kapsy ty klíče. Přijdu ke dveřím a zkusím první z nich (3). Nejde a tak zkouším další. A další a další.. "Do hajzlu práce.. To to ten blbec nemůže mít nějak označený?" Zasyčím trochu nevraživě, zkusím další klíč a konečně! Jako věčnost než otevřu blbé dveře! Otevřu, vejdu dovnitř a kývnu na Matet, že může jít za mnou. Klíče bych pak asi nechal v zámku a rovnou jimi zamknu zevnitř. Abych pak zase nemusel hledat ten, který to byl... Uvnitř se samozřejmě budu chtít podívat po tom meči a sejfu, ale i tak sem velice opatrný a připravený kdykoliv vytáhnout svou dýku, kdyby to bylo třeba. |
| |
| Jeden z bytů Toma Hiddlestona |
| |
| Fiat lux "Vracet se určitě nebudeme," ujistila jsem Artemis, zatímco jsem si mnula bradu a snažila se vymyslet, jak bychom se mohly dostat dolu. Áreův život doslova visel, ale ne na vlásku. Byla jsem tím výjevem natolik zaujatá, že jsem si ani nevšimla jak se má kolegyně málem po hlavě pustila dolů, jako lumík následující stádo. "Nevím jestli sléz dolů je dobrý nápad, nemáme lano ani..." tok mých myšlenek přerušil cizí hlas, který se nečekaně vynořil jako vlna z moře. Stejně jako u Artemis, můj první instinkt byl namířit na dívku kopí, protože obzvláště těm, které vypadají nevinně a bezpečně, není radno věřit. "Athéna," zasyčela jsem na ní poněkud nevlídně, neb mě urazilo, že netuší kdo jsem, ale Artemis poznala. Možná, že na staré kolena začínám být ješitná, ale je to občas těžké, když už pro vás nikdo nestaví chrámy. Stačilo mi Artemisino slovo, že se nejedná o podvodnici a tak jsem nechala zmizet své kopí a ruce zkřížila na prsou. "O jaké zatracené bráně to mluvíš?" vyjela jsem na ní možná zbytečně agresivně, protože mě tohle kdo s kým kde za kolik ani v nejmenším nezajímalo. A nejen proto, že jsem chovala zjevné sympatie k Artemis a tím pádem jsem dost nemusela její sokyni v lásce Afroditu. "To by vysvětlovalo ten blesk," podotkla jsem jakoby se nechumelilo, když Afrodita zmínila, že se tu někde ukrývá Apollón. Ze všech míst zrovna v Tartaru si musím dát Řecký panteon sraz. No... vlastně to dává smysl. Není to totiž poprvé. Dotkla jsem se prsty lana, nicméně Afrodita ho stále pevně držela. Nejspíš se ho nechtěla vzdát, dokud jí neslíbíme, že tady nezůstane. Já jí ale nic slibovat nechtěla - něco na tom celém se mi nelíbilo. Bylo to příliš snadné. Jako nějaká past... ... i když jsem se možná z bohyně moudrosti stala bohyní paranoii. "A co Thanatos?" zeptala jsem se s úsměvem. "Toho taky bereme sebou?" ironie v mém hlase byla nepřeslechnutelná. |
| |
| Záchranné svěšení na laně ~Athéna, Áres na vlásku + můj bratr a moje sokyně v lásce~ Pokud nastane možnost si na chvíli oddechnout a poklábosit si, zeptám se Afrodity, jak je možné, že mě poznala a Athénu ne. Poznat mě nemohla a přesto věděla, že se v této podobě ukrývám. Můj pohled na chvíli zamířil k Áreovi. Že by on? Nechtělo se mi přemýšlet, jestli s ní něco měl. Zároveň jsem chápala, že mužský má potřebu si někdy vrznout, a pokud neměl žádnou naději dostat se odsud, nic mu nebránilo se vrátit k jeho bývalé. Afrodita křečovitě držela lano a propalovala Athénu pohledem. Bohyni lásky jsme ani jedna nikdy nemusely. Její parfémy byly cítit na míle daleko a myslela si, jak je dokonalá. Přitom ji vždycky chybělo jedno. Respekt druhých. Všichni ji měli za dámičku, která si motala druhé kolem prstu jen díky svému šarmu. Působila na mě stejně i v tuto chvíli. Musela si najít něco, čím nás přiměje říct ano. Kdyby se bez vyhrožování, že nám nedá lano, zeptala, naše odpověď by byla s nejvyšší pravděpodobností ano. Afrodita to neuměla. Kdyby Afrodita nedržela lano, mávla by rukou. Alespoň jsem si všimla jeho nepatrného tiku. "Thanatos? Ten si tu vydobyl svoje malé království a nehne se odsud. Kdyby vědět, že vás žádám o pomoc, zamkl by mě v nejhlubší jámě," nejspíš usoudila, že ničeho nedosáhne držením lana, a tak jej pustila. "A mluvila jsem o bráně, kterou jste prošly," dodala nechápavě. Nevzpomínala jsem si, že bychom jí nějak prošly, ale u brány jsme byly. To jsem věděla. Dokonce jsme se tam skutálely po schodech. "Dívej," podívala jsem se na Afroditu a snažila se netvářit moc nevraživě, "pomoz nám dostat Área a mého bratra do bezpečí, a potom můžeme odsud všichni vypadnout." Bohyně lásky urputně přikyvovala. "Vím, jak se jim dostat na dosah, a kde bude bezpečno," zářivě se usmála. Co nám zbývalo než jí následovat. Ani jsem neměla tušení, jak se tu dokázala vyznat, ale sebejistě vybírala odbočky vedoucí do černočerné tmy. Záře mého a Athénina těla kolem sebe vytvářela zlatavou bublinu a dodávala naději, že nejsme ztraceny. Alespoň ne v Tartaru. Sešly jsme schody a vyšly na římsu hned naproti Áreovi a Apollónovi. Bratra jsem vzhledově nepoznávala, ale on mě nejspíš také nepozná. Nicméně vidět konečně boha války živého a zdravého mě napumpovalo další energií ho z té šlamastyka co nejrychleji dostat. Dostanu vás do bezpečí. "Můžu lano přivázat k šípu a vystřelit jej na druhou stranu," navrhla jsem a už brala luk do ruky, když se Afrodita zvonivě zasmála. "To lano je magické. Prostě ho držte pevně a o zbytek se postará samo." Povytáhla jsem obočí. Jestli na to Athéna něco řekne, nebudu se jí divit. "Držte? A že bys nám, krasotinko, pomohla?" zavrčela jsem. Athéna cítila, jak se lano cuká. Sice jsem nechápala, jak mohlo vědět, co chceme, ale jeho konec se urputně snažil dostat na druhou stranu. Nikdo z nás nečekal jeho náhlé rozmotání, když jej Athéna uvolnila. Jen tak tak jsem chytla lano těsně předtím, než se úplně vytratilo na druhou stranu. Sykla jsem, protože mi sedřelo kůži na dlaních. Byla jsem ráda za Athéninu pomoc a zle jsem se podívala na Afroditu prohlížející si nehty. Potáhla jsem lano zpět, abychom jsem si je mohla omotat kolem pasu a naklonila se zlehka dozadu. Mezitím druhý konec stále pokračoval přes propast a směřoval ke dvojici. Kdo se trochu zaposlouchal, uslyšel by syčivý zvuk. Jakmile lano dosáhlo obou bohů, začalo se jim omotávat kolem pasu, nohou, rukou. Stisklo je k sobě v ne zrovna lichotivé podobě a já si najednou všimla, že Áres má na sobě divné oblečení a bratr skoro nic. Zobrazit SPOILER |
| |
| Tartaros - zachráněni?NPC Apollón, budoucí švagr? + Triple A na mostě Zase blázním. Napadne mně, když si všimnu naproti na římse svoji drahou. Jsem plně zabrán pohledem na ní, že naprosto ignorují přítomnost dalších, co tam jsou s ní. Tentokrát jako bonus nádherně září. To si moje mysl se mnou hraje. Musí to tak být. Něco ve mně nedokáže uvěřit tomu, že by to mohla být skutečně ona. Částečně je to způsobeno tím, jak jsem ji tu už tolikrát viděl a byla to pouhá iluze, která se rozplynula, když jsem se snažil jí dotknout. Dále se na tom podílí fakt, že něco ve mně nedokáže uvěřit tomu, že by byla schopná kvůli mé maličkosti jít do hlubin samotného Tartaru. Není v tom to, že bych měl pochybnosti v její sílu, divokost anezávislost. Nikdy v životě bych si nedovolil ono vysvobozování nazvat pouze mužskou záležitostí... a ano, samozřejmě kdyby to bylo naopak neváhal bych a šel bych za ní kamkoliv, protože to co k ní cítím, jsem ještě k nikomu nic necítil. A to ani ne, když jsem byl s Afroditou. Nenazval bych to láskou, i když byla bohyní lásky. Byl jsem poháněný chtíčem a touhou. Ale to co cítím k Artemis, je něco úplně jiného… tak neskutečně jiného. A to může za to, že se mi nechce věřit tomu, že je naproti skutečně ona a že mně přišla odsud dostat. Nechce se mi uvěřit, že bych mohl mít takové štěstí a ona by cítila to stejné, co já k ní. ”Vidíš to taky?” Rozhodnu se zeptat svého budoucího švagra. Uvědomuji si, že možná není úplně ta správná osoba, vzhledem k tomu, že je vyšinutý potrhlík. Avšak místo odpovědi jsem měl pocit, že slyším vzdálené syčení. No skvělé… aby se tu ještě ke všemu objevil had… to by mi tak chybělo. Čekal jsem cokoliv, ale ne lano, které se nám začalo omotávat kolem těla a svázalo nás tak poměrně nepříjemně k sobě. Stačím pouze vykřiknout šokovaně, když nás lano strhne do tmy před kterou jsem se snažili uniknout. Tíha oné temnoty na mně padne, jako ocelová ruka. Sice jako Bůh nemusím dýchat, ale jako kapr na suchu lapám po dechu. Po celém těle cítím nepříjemné doteky neviditelných rukou. Jako kdyby zkoumali, jestli budu přeci jen k jídlu. A jako poslední, co spatřím jsou dvě obrovské oči, než do něčeho narazím a ocitnu se ještě ve větší temnotě, která však bolí jen chvíli a pak cítím vytoužený klid. |
| |
| U LOKIHO DOMA Nakonec si tedy beru klíče s sebou. Nebyl by dobrý nápad je nechávat ve venkovních dveřích, když zde bydlí více lidí. Ještě že mi Loki napsal i číslo bytu, nemusím tu tak nikde bloudit. Dost na to že sem se zdržel těma hloupýma klíčema. Vejdu do jeho bytu, nechám vstoupit Matet a pak za námi zevnitř zamknu. Začnu se rozhlížet po bytě a musím říct, že sem opravdu překvapený. Tou výzdobou je to podobné jako v mém domě v Dánsku, ale jsou tu samozřejmě znaky toho, že to patří jemu. Co mně opravdu překvapí, je mé kladivo. Tedy, jen replika Mjolniru, ale i tak, je hezké vidět že ho tady Loki má. Jídelna i kuchyně jsou také pěkně zařízeny a co teprve koupelna. Nečekal bych, že ten mizera bude mít docela dobrý vkus. Rovnou by to lákalo vlézt do té vany, ale na to teď bohužel není čas. V ložnici se jen ušklíbnu a zavrtím hlavou. Jasně, byl tady se Sigyn.. To mi mohlo být hned jasné. Nechávám ty věci tak jak jsou, aby třeba později neřekl že sem mu tu sahal na něco na co sem neměl a zaměřuji se na to, proč jsme zde. Ze skříně vezmu truhličku a pak i meč. Prvně se zadívám na něj. Pečlivě si ho prohlédnu a pak jím několikrát cvičně mávnu. Zřejmě nebyl nikdo kdo by je pohřbil. Je to hrozné, pomyslet na to, kolik zbraní se asi jen tak válí po celém Asgárdu. Pokud se mi podaří opeřence porazit, pak se postarám o to aby všichni ti muži a ženy měly řádné pohřby a mohli konečně spočinout. "Dobře, ale buď opatrná". Odpovím Matet a trochu neochotně jí podám ten meč. Je to opravdu vzácná věc, kdyby ho ztratila, tak by mně opravdu naštvala. Když je meč vyřešený, zadívám se na tu truhličku. Prozatím Matet ignoruji a pomalu tu truhlu otevřu. "Ano, je.." Potvrdím jí a po chvilce truhličku zavřu. Dobře, máme jedno jablko. To se určitě bude hodit. Ale je jen jedno. Loki mluvil v množném čísle, takže pokud zase nelhal, musí tu mít někde schované další. Nejsem si jistý, zda by jedno jablko stačilo pro něj i pro Váliho. Nemluvě o Hele... Truhličku tedy svírám v ruce a určitě jí Matet nepředám. Ještě se začnu pozorněji rozhlížet po bytě a hledám, zda tu nenajdu nějaké další jablko. Pokud né, tak mně to asi trochu naštve, ale máme aspoň jedno a tak se budeme muset vrátit, ať zbytečně nečekají. Jestli Matet může, mohla by nás přemístit rovnou odtud. Jinak samozřejmě vyjdeme z bytu, zamknu za námi, vyjdeme ven, položím na ni ruku a čekám až nás vezme zpět ke Starkovi. |
| |
| Zlaté jablko |
| |
| ZLATÉ JABLKO Bohové, přeci musí být více než jen jedno? Trochu mně to štve. Hledám tu jako Garmr a nikde nic. Jindy bych byl naštvaný asi trochu více a určitě by mně napadlo že si ze mně Loki vystřelil, ale.. když se před tím probral, tak nevypadal dobře. Nedivil bych se, kdyby byl trochu mimo když se mnou mluvil. Zázrak že nás sem vůbec dokázal nasměrovat. O truhle mám trochu pochybnosti. Dost by mně zajímalo kde jí Loki vzal a co znamenají ty věci o zmenšení a tak. Napadá mně, zda by se na toto jablko nedalo použít nějaké kouzlo a stalo by se z něj třeba několik menších. To by však věděl jen Loki a nebo Idunn, přičemž je jasné, že si ani s jedním z nich nebudu moci promluvit. Radši si k sobě truhlu pořádně přitisknu a dám Matet vědět že už můžeme jít. Nebýt toho že jsme málem do někoho nebo spíše do něčeho vrazili, tak by to přemístění překvapivě nebylo až tak nepříjemné. Souhlasně Matet přikývnu, jinak nic neříkám a následuji ji dovnitř. Doktora pak pozdravím, ale to jablko mu nedávám. Zatím ne. Lokiho dle všeho už vzbudit nepůjde. Možná by to šlo ještě tou ambrózií, ale nerad bych riskoval že se mu ještě přitíží. "Jo, něčeho bych se napil. Ale mám ještě práci. Dám si později". Řeknu Matet. Prvně, ji poprosím aby mi vrátila tu pistoli a meč. Obojí bych pak šel dát do Lokiho skříňky, včetně jeho klíčů. Následně bych rád šel za Nárvim, zda by mi nemohl pomoci. Ohledně toho co stojí na truhle, konkrétně to zvětšování a zmenšování. Je to chytrý hoch, pokud by mohl vědět někdo něco mimo Lokiho a Idunn, pak je to on. Mrzí mně že ho budu budit, ale je to zapotřebí. Až pak, podle toho co se dozvím, bych šel nejspíše opět najít Serqeta. Bude toho na práci dost, ale nevadí. Pokud Matet bude chtít, pak budu rád za společnost, ale jinak ji s sebou nebudu držet. |
| |
| Tak tedy nejdříve za Nárvim Výběr ze dvou možností "Našli jste je?" zeptal se Nárvi a pořádně si zívl. Od posledního spánku uběhlo dost času. (Pokud jsi zvolil možnost A) Hela se malátně přemístila k tvým nohám a natáhla ruce. |
| |
| Malaka!!! ~Athéna, Áres + Apollón, Afrodita~ Málem jsem se zajíkla, jak se lano prudce svěsilo a Áres i můj bratr zmizeli v nicotě. Já jsem málem zahučela do nicoty taky, ale naštěstí obou bohyň se mi podařilo udržet alespoň na okraji. Bohyně lásky úpěnlivě zasténala a pustila lano, čímž se tíha o něco zvýšila. "To nemyslíš vážně!!" zavrčela jsem na ni. "Co?" podívala se na mě nechápavě. "Zlomila jsem si u toho nehet." Na chvíli jsem zavřela oči, a kdybych nemusela držet lano spolu s Athénou, nejspíš bych zařvala frázi 'This is Sparta!' a skopla ji do propasti. "Zapomněla jsem, jak umí být otravná," šeptla jsem k Athéně. Dál už nebylo co dodávat. Musely jsme tahat a postupně jsme dostávaly dva bohy opět mezi živé. Na chvíli jsem měla pocit, jako bych něco zahlédla. Lehce to se mnou otřáslo, ale nepovolovala jsem. Vytahování trvalo skoro věčnost, když konečně jsme s Athénou oba bohy přetáhly přes okraj a odtáhly je do bezpečí. Nastal pocit naprostého zmatení. Nevěděla jsem, ke komu dřív skočit. K Áreovi nebo k Apollónovi? Ti se mezitím začali probírat a lano konečně povolilo a jako had se smotalo. Afrodita jej vzala a opět ji zmizelo neznámo kam. Afrodita to vyřešila za mě, protože padla na kolena vedle mého bratra. Chvíli jsem se na ni zmateně dívala, ale usoudila jsem, že bude lepší se soustředit na Área. Klekla jsem si vedle něj a prsty mu přejela po tváři, zanechávajíc mu na kůži pomalu mizící zářivé proužky. "Áree?" naklonila jsem se k němu. Cítila jsem, jak mám knedlík v krku a hejno motýlů v břiše. Úžasná kombinace. "Bude v pořádku?" zeptala se plačtivě bohyně lásky. Bratrova hlava ležela v jejím klíně. "Athéno, řekni že ano!" |
| |
| Dulce et decorum est pro patria mori Nemůžu si pomoct, ale chvíli trávím tím, že si prohlížím bohyni lásky a přemýšlím, jestli byla vždycky tak nesnesitelná a nebo jsem za ty roky života s lidmi ztratila něco z trpělivosti. Situace, ve které jsme se momentálně nacházely tomu také příliš nepomáhala. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a nechala plavat jakékoliv poznámky. Budeme mít dost času se poštěkat až bude Árés v bezpečí nohama na zemi. Něco na Artemis se mi nezdálo. Nevím co, ale... No, možná už z tohohle místa blázním. "Vážně se mi to celé nelíbí," řekla jsem Artemis, když nám Afrodita vysvětlila, o které bráně se mluví. No aspoň, že jsme nenakráčely rovnou do chřtánu Krona. Prozatím. Jenže to už šlo všechno ráz na ráz, tak, jak to bývá. Obrátila jsem oči v sloup, aniž bych Afroditě podotkla něco od plic a místo toho se soustředila na magický kus provazu v mých rukách. Lano se samo rozmotalo, což by mě nejspíš neměla překvapovat - ale překvapilo - a poté doslova zaútočilo na dvojici, kterou jsme se pokoušely zachránit. Nevím co přesně se stalo, snad jim prudkost se kterou se za nimi záchrana vydala podrazila nohy, snad to bylo něco jiného, tak či onak než jsme se nadály, oba zmizeli. Naštěstí jsme všechny cítily tíhu jejich těl, která se podstatně zhoršila, když Afrodita pustila lano. "Buď ráda, že jen nehet." zamručela jsem spíše pro sebe, než jako poznámku k ní a trochu zafuněla, snažíc se udržet lano v rukou. "Neboj, ona ti to ráda připomene." Opáčila jsem spiklenecky k Artemis, ráda, že tu nejsem s Afroditou sama. Nebo hůř - úplně sama. Tahaly jsme skoro věčnost, ale konečně se nám povedlo oba muže zachránit. A nebo ne? Vyměnila jsem si s Artemis pohled. Nevím, co temnota v Tartaru dokáže, ačkoliv si to samozřejmě dokážu docela živě představit. Když se mě Afrodita zeptala, zda bude Apollón v pořádku, rozhodla jsem s k němu posadit, stejně jako ona, a natáhla se, abych zjistila, jaký má pulz - jestli vůbec žádný - doufajíc, že Artemis udělá to samé u Área. "Je naživu," informovala jsem, když jsem se ujistila, že pravidelné tepání není jenom kapilára v mém ukazováku. Srdce mu bilo jako zvon. "A víc... v tuhle chvíli nedokážu říct." Podívala jsem se na Artemis, otázku v očích - jak je na tom on? |
| |
| Tartaros - zachráněni?Spousta Áček - Artemis, Athéna, Afrodita a Apollón Stále jsem měl před očima ty obrovské oči. Hladově mně pozorovali, nebo aspoň to tak na mně působilo. Cítil jsem doteky tisíce rukou, které mně zkoumali jako nějaký flák masa, jestli jsem dobrý nebo si dotyčný se mnou zkazí chuť. Chtěl jsem jim utéct, ale nemohl jsem. Drželi mě pevně a veškeré vzpírání bylo zbytečné, pouze mně to připravilo o energii, které jsem měl pramálo. Připadalo mi, že padám do úst té příšery a ta mě s chutí začne žvýkat. Chtělo se mi křičet, ale k ničemu by to nebylo. A pak najednou ležím na tvrdé zemi, slyším půvabný hlas mé milé jak volá mé jméno a cítím doteky na své tváři. Chvíli mi trvá než se mi podaří otevřít s obtížemi oči. Bolí mně celé tělo. Když se mi podaří zaostřit vidím před sebou svou milovanou. Je to ona nebo iluze? Zase se mně toto místo snaží dostat? Chvíli na ní mlčky hledím. Je stále tak neskutečně nádherná a ty její oči. A její dokonalost teď vylepšuje světlo, které z ní vychází. Notnou chvíli nic nedělám a užívám si pohled na ní, než se jako pokaždé, když jsem si ji představoval, rozhodnu dotknout. Nerozplyne se. Stále tu je a je hmatatelná. ”Artemis? Jsi to opravdu ty?” I přesto v mém hlase je znatelné nevěřícnost její skutečnosti. ”Já… tys… tys pro mně přišla?” Zeptám se jí a na sucho polknu. Do očí se mi hrnou slzy radosti. Chvíli mi trvá než mi dojde jedna věc a to, že jsem tu našel jejího bratra, který byl se mnou na té římse. ”Je tvůj brat v pořádku?” Zeptám se jí s neskrývanou starostí. ”Snažil jsem se ho chránit.” Dodám ještě a doufám, že se mi to podařilo. |
| |
| Kdo je ještě naživu? ~A-war, A-wisdom, A-sun, A-love~ Ani jsem nemusela Áreovi kontrolovat tep, jelikož se začínal probírat. Kde byla ta bohyně lovu, která pro muže nikdy neuronila slzu, s ledovým klidem přikázala otci, aby obětoval svou dceru jenom proto, aby se dostal přes moře k Troji. Kdybych samu sebe viděla, nepoznávala bych se. Byla jsem chladná a bez špetky slitování. Jediné, co jsem milovala, byly moje lovkyně, které si říkaly Artemidiny dcery. Jedině jim jsem projevovala svou vstřícnost. "Jsem," usmála jsem se na Área a setřela si z tváře slzy, které byly důkazem, že i bohové se můžou změnit. Nedalo mi to a musela jsem boha války políbit. Tolik mi chyběl. Úleva, která nastala, když jsem ucítila jeho teplé rty, byla nepopsatelná. Ještě před nedávnem jsem si myslela, že je nadobro pryč. Podívala jsem se na svého bratra, který se pomalu začínal taky vrtět v Afroditině klíně. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se na něj dívala. Vypadala jsem stejně? "Probírá se," pomohla jsem Áreovi se alespoň posadit a sama jsem si musela oddechnout. Bylo toho na mě nějak moc. Přemístila jsem se k Apollónovi, který se pomalu probíral. Klekla jsem si k němu a položila mu ruku na rameno. Také byl skutečný. "Jak je to možné," podívala jsem se na Afroditu. "Proč jste tady? Kdo tu ještě je?" Bohyně pokrčila rameny. "Jediné bezpečné místo a vím jenom o Thanatovi, že tu je. Jestli se tu ještě někdo skrývá, tak jsem na nikoho dalšího nenarazila. Tohle místo je obrovské a nebýt storukých, tak jsme ztracení všichni." Dávalo to smysl. Jejich úkolem bylo tohle místo strážit, a pokud by se nevyznali v chodbách, neplnili by svou funkci dobře. "Víš kud..." než jsem stačila doříct, Apollón zařval moje jméno tak nahlas a ani jsem nestačila sebou škubnout, protože vystřelil z Afroditina klína a jeho váha mě strhla k zemi. Na to, jak hubeně vypadal, měl sílu. Svíral mě jako klíště a neustále opakoval: "Měla jsi pravdu." Sem tam řekl něco, u čeho jsem měla pocit, že někomu odpovídá. Podívala jsem se na Afroditu, která si přiklekla a hladila mého bratra po zádech. "Přišel o rozum. Jednoho dne prostě přestal být sám sebou," odpověděla na nevyřčenou otázku. Já bych byla strašně ráda, kdyby ho někdo přiměl, aby mě pustil. Mezitím temnota v propasti obživla. Vypadalo to jako hladina vody, do které se opírá vítr a tvoří vlny. Šlo to poznat pohledem na protější stěnu, kde se černota vlnila, klesala a stoupala. Připomínalo to rozpálený dehet jenom bez toho smradu a horka. Jako jediná si toho mohla všimnout Athéna, jelikož nikdo jejím směrem neupínal pozornost. Pro Athénu |
| |
| Záhadné kladivo ~NPC Roman~ V každé nemocnici byla přítomna vůně desinfekce a vzdálené pípání napojeného přístroje kontrolující tep. Sem tam se v hlášení ozval znuděný ženský hlas informující pacienty nebo vyzívající doktory a sestřičky k další práci. Několikrát se otevřely a zavřely dveře, když někdo vcházel do místnosti, aby zkontroloval ležící pacienty. Mezi nimi jsem byla i já. Když jsem konečně odlepila víčka od sebe, uvítal mě strop, který by potřeboval přemalovat. Praskliny tvořily rozvětvenou síť, které připomínaly pavučinu. Moje lůžko bylo obehnáno závěsem vybledlé zelené barvy. Když někdo prošel kolem, konce se lehce zatřepetaly a já viděla stín. Ani lůžko nebylo kdovíjak pohodlné a cítila jsem se rozlámaná. Co čekáš, když sletíš tak stupidně ze scooteru? zeptám se sama sebe a zkusím se zapřít rukama, abych si trochu ulevila. Moc dobrý nápad to nebyl. Padla jsem zpět do polštáře a se zabručením jsem si odfrkla. Lem závěsu se pohnul a dovnitř strčila hlavu sestřička. Nebýt jejich přikrášlených očí, spletla bych si ji s chlapem. Růž zvýrazňovala její baculatá líčka a dvojí brada ji na kráse moc nepřidala. Po chvíli zmizela a někam se odpajdala. Vydechla jsem. Rozhlédla jsem se k sobě a uvažovala, kde je Roman. Vedle lůžka byla laciná stolička s popraskanou koženkou. Musel mě zavést do nejbližší nemocnice a na Sibiři na nějakou narazit je spíš o štěstí. Závěs se znovu odhrnul a tentokrát se objevil Roman. Polila mě úleva. Nenechal mě tady. "Jak se cítí Alenka z říše divů?" jeho úsměv mě dokázal pokaždé dostat do kolen. Štěstí, že jsem teď ležela. "Myslíš Alenka ze zmrzlých krajin?" ušklíbla jsem se, a znovu se pokusila si poposednout. Romanovi to pálilo, a tak mi s tím pomohl. "Dík." Posadil se a chvíli si mě prohlížel. "Sice je to absolutně stupidní otázka, ale jak se cítíš?" Uchechtla jsem se. "Ale zeptat se musíš. Nejsme náhodou ve filmu?" znovu jsem se rozhlédla, jestli na mě někde nevykoukne čočka kamery. "Asi to mohlo být horší." S tím nešlo nic jiného než souhlasit. "Vyděsila‘s mě. Co se stalo? Najednou ses pustila a zbytek znáš." Pokrčila jsem rameny. Zatraceně to bolelo, ale nemohla jsem si pomoct. "Nevím. Asi se mi udělalo zle. Prostě se mi zatmělo před očima." "Jen tak?" podivil se. Nedivila jsem se mu. "Noo," zauvažovala jsem, jestli mu to vůbec říkat. Bude si o mě myslet, že jsem se zbláznila. "Předtím, než jsem odpadla, se mi zdálo, že něco... někoho vidím." "Ve sněhu?" "Ne," zavrtěla jsem hlavou. Jak mu to jenom říct. "Něco jako sen? A poslední, co si pamatuju, bylo nějaké kladivo ležící na zemi." "Kladivo?" ušklíbl se pobaveně Roman. Hodila jsem po něm nevraživý pohled, na což zvedl ruce, ať pokračuju. "Kdyby bylo normální, tak o tom nemluvím. Velké s vyrytými znaky. Asi vypadaly jako runy. A měla jsem pocit, že je velmi důležité," skrčila jsem zamyšleně obočí. Roman nehnul ani brvou. Čekala jsem, že se mi znovu vysměje, ale on se jenom díval a nebylo to moc příjemné. "Děje se něco?" "Ne, ne," vzpamatoval se ještě dřív, než jsem si mohla začít něco myslet. "Odpočiň si, ano? Chceš něco donést?" postavil se. "Ne, díky," nechala jsem jej, aby mě políbil na čelo, a nakonec sledovala závěs, jak se po jeho odchodu vlnil. *** V nemocnici jsem měla dlouhou chvíli, a tak jsem sestřčiku s líčky jako prasátko Babe požádala o papír. V kreslení jsem byla docela zdatná, a tak jsem se rozhodla, že si to kladivo nakreslím. Trvalo mi snad věčnost zachytit každičký detail, ale nakonec jsem byla se svou prací spokojená. (Pozn.: bez hadů)  Proč mám dojem, že jsem to někdy už viděla? pomyslela jsem si. Vrátila jsem se taky k muži s rudým plnovousem a stejně zbarvenými vlasy. I u něj jsem měla pocit, že jsem jej jednou viděla. Jelikož Roman nikdy nebyl, tak jsem se vrhla i na kresbu neznámého. Sice moje verze nebyla tak usměvavá, jak jsem jej viděla, ale něco mi říkalo, že tohle byl jeho typický výraz.  Chvíli jsem se dívala na obě kresby a snažila se rozpomenout, kde jsem muže viděla. Trpěla jsem ztrátou paměti a ani Roman nemusel vědět, jak jsem předtím žila svůj život. Navíc mě udivovalo, že jsem neznámého muže nakreslila v brnění. "Kdo jsi?" zeptala jsem se portrétu a nakonec jsem se uvelebila a rozhodla se prospat. |
| |
| ZLATÁ JABLKA Chápu že chce doktor dělat to co by měl a patrně bude i velice zvědavý ohledně toho jablka, ale má smůlu. Je naše, né jeho a já ho nedám z ruky, dokud si nebudu pravdu jistý, že by se jím takhle neplýtvalo. Kdo ví, zda tohle není poslední kus na Midgardu.. Komentáře Matet skoro ani nevnímám. Tedy samozřejmě vnímám co říká, ale nezajímá mně to, nijak jí na to neodpovídám. Jen přikývnu a s díky se nechávám přenést. Prvně k Lokiho skříňce, kam uložíme vypůjčené věci. Sem ve velikém pokušení si ponechat ten meč, byla by veliká škoda kdyby takovou impozantní zbraň nikdo nepoužíval. Raději ne.. Kdo by to pak měl zase poslouchat? Nechám ho na místě a doufám, že ho aspoň někdo z těch tří (Loki, Váli, Nárvi) použije. Kývnu na Matet, vezmu ji za ruku a hned jsme v mém pokoji. Zatím co mluví, já si vezmu ten palcát (tak abych ho k sobě mohl přivolat když bude třeba). Nemyslím že bych ho v brzké době měl používat, ale pokud mně život něco naučil, tak to, že opatrnosti není nikdo dost. Trochu se upravím a Matet nás může opět přemístit. Jindy bych asi volil zaklepání, ale teď nechci budit malou Helu. Ona odpočinek potřebovat bude, dnešek musel být únavný. Podívám se na dveře do ložnice a opatrně nakouknu dovnitř. Vejdu a párkrát šťouchnu do Nárviho, aby se vzbudil. Mrzí mně že ho takhle otravuji, určitě by si také rád odpočinul, ale to bude muset počkat. Dojdeme ke gauči, Nárviho nechám se posadit a počkám ještě chvilku, aby se řádně probral. Pak se posadím vedle něj a otevřu tu truhlu. "Našli.. Jedno. Ale ještě než ho použijeme, potřebuji aby jsi se na něco podíval". Řeknu mu, nechám jej aby si v rychlosti třeba prohlédl to jablko a pak mu ukážu ty nápisy, ohledně zmenšování, či co to bylo. "Dokážeš to přečíst? Nerad bych jej zbrkle využil, aniž bych věděl zda s ním něco není. Třeba jestli není nějak.. očarované, nebo něco.." |
| |
| Spánek se někdy přeceňuje |
| |
| SILNÝ, NÉ-CHYTRÝ Matet prozatím nechávám zcela být, vůbec ji nevnímám. Možná to nebude znít hezky, ale v téhle chvíli je jedna z posledních věcí, které by mně zajímali. Místo toho podávám truhlici chlapci a sleduji jak si s ní počíná. Stále mně to všechno mate, nedokážu si vysvětlit, proč je jen jedno jablko, jak k němu Loki přišel a kde je Idunn. Našel ji snad a přinutil aby mu tu truhlici dala? Příliš mnoho otázek a málo odpovědí, přestává se mi to líbit. Ano, to o tom očarování samozřejmě už vím, ale spíše by mně zajímalo ostatní. Jako třeba to, proč na mně tak přichytrale Nárvi kouká. Připomíná mi to Lokiho, když jsme bývali na výpravách a on vždy s něčím začal. Jako by věděl všechno nejlépe, chytrák jeden. Kdo z nás dvou teď zachraňuje život tomu druhému? "Ovšem že nebylo jen jedno.. Ale nechápu, na co tím narážíš. Jestli něco víš, tak to řekni rovnou". Po Matet jen střelím né příliš vřelý pohled a pak chlapci přikývnu, že truhlu otevřít může. Znovu se podívám na jablko a pak se zaměřím na runy. To co zvládnu si přečtu sám, jinak poprosím Nárviho. "Měly bychom si pospíšit, ať Loki a Váli zbytečně nečekají.. Je těch jablek více, nebo jen jedno? Mohu ho bez obav že bych něco zkazil použít?" Ptám se na rovinu. Rád bych věděl více, mnohem více. Ale čas se nám krátí a na to nesmíme zapomenout. |
| |
| Hlavní téma: zlaté jablko |
| |
| Aktualizace původního příspěvku (ruší se vzhled Orjana, protože jej potřebuju jinde). Humble servant ~Sigyn~
|
| |
| Kdo jsi? |
| |
| BLBÉ, ZLATÉ JABLKO Není co předstírat, je mi jasné, že chlapec bude po Lokim, bystřejší než já. Vždy když sem měl nějaký problém, dokázal sem se z toho pomocí svalů nebo svých schopností dostat. Ale teď? Začíná mně štvát, že nevím co s tím. A při tom to určitě může být nějaká drobnost, něco co nám uniká mezi prsty. Kéž bych do té truhly mohl prostě praštit a vypadlo by více jablek! Idunn a nebo Loki, zkrátka někdo, přidělal na truhlu zdá se nové runy. Jenže to nám moc nepomůže. Povzdychnu si a snažím se přemýšlet když Nárvi zmíní mé kozli. Tanngnjóst a Tanngrisni.. Kdepak asi skončili? Vře mi krev v žilách, při představě že by se mohli dostat do pracek těch opelichanců! "Musel sem nechat kosti a kůži.. Ale ano, měl sem něco na voze, ale i na popruzích". Přiznám chlapci. Né že by nám to k něčemu bylo, nikdy sem se moc nezajímal jak to funguje. Což byla možná chyba. Když se ozve Matet, tak se na ni podívám. Chvilku o tom přemýšlím a pak poslouchám tu debatu mezi ní a Nárvim. Představa že tu máme jablko ze kterého nikdy neubude.. To by bylo dobré. Bylo by to úžasné! Ale.. mohlo by to tak skutečně být? Do hajzlu! Řešení našich problémů, přímo na dosah ruky. A já si nejsem jistý co bych měl dělat! Vezmu si truhlu od chlapce, otevřu ji a vytáhnu svou dýku. "Buď připravena mně vzít rovnou k Lokimu do pokoje. A ať tam přijde i Serqet". Řeknu Matet a podívám se na Nárviho. "Vážně nevím co s tím, takhle zmatený sem dlouho nebyl.. Ale vím, že tu máme jedno jablko. I kdybychom jej museli použít celé, nebude to promarněné když tím zachráníme životy dvěma bohům... Odkrojím malý kousíček a uvidíme co se pak stane. Ten kousek dám Lokimu, snad to pomůže, aby se mu udělalo jasno. Snad nám to on pak bude moci celé osvětlit". A nebo mně pěkně seřve, že sem to jablko nějak poškodil a už se nevrátí do původní formy. To je ale jedno, nebudu dále vyčkávat! Dýkou opatrně ze strany toho jablka odříznu malý kousek. Ke středu to má ještě kus, ale i tak sem velmi opatrný, nechci aby se poškodila třeba jen stopka! Dýku pak zandám, truhličku zavřu a sevřu v jedné ruce. V té druhé mám kousíček jablka, který opatruji jako by to byl ten největší poklad. Ono to tak také vlastně je... "Prospi se. Ráno ti dám vědět jak to dopadlo". Řeknu chlapci, vstanu a dojdu k Matet. "Můžeš". Kývnu na ní a sem připravený na přemístění. Snad tohle všechno k něčemu bude. |
| |
| Akce zlaté jablko |
| |
| JABLKO FUNGUJE?! Když slyším zase o doktorovi, tak zavrtím hlavou a povzdychnu si. Bohyně, která je teď v mužském těle, se baví se sestřičkami.. Že si nevybere ani ženy, ani muže. Já na jeho místě.. No vlastně ani nevím, doufám, že se mi něco takového nikdy nestane. Byla by to strašná potupa, kdyby mně tak viděla třeba Sif. Nemluvě o Lokim, už slyším ty jeho vtípky, od rána do večera. Serqet je teď ale jednou z posledních věcí nad kterou bych přemýšlel, musím se soustředit. "Já vím že bys chtěl.. Ale nejde to. Vypadáš, jako by tě někdo přejel parním válcem. A navíc, musíš se postarat o sestřičku". Sice nevlastní, ale rodina. Teď se to tak musí brát více než kdy jindy. Zhluboka se nadechnu a kývnu na Matet že může. Jen mrknutí oka a jsme na místě. Doktorovi jen přikývnu když se zadívá na kousek jablka v mé ruce, ale dále bych ho jít nenechal. Ještě že nemusím nijak zasahovat. Popravdě, začínám být trochu nervózní, ale nechávám doktora pracovat. Zajímalo by mně, co je to co dal Lokimu, nevypadá to jako Ambrózie. Přijdu blíže k posteli a jelikož se zdá, že ten driják funguje, tak mu dám ten kousek jablka a nám všem, nezbývá nic jiného než čekat. Mohlo to být prár minut, ale mně to přišlo jako věčnost. Už sem se chtěl začít ptát co se děje, že to nefunguje, když v tom se Loki probere. Jako by byl opilý a pak stačilo lusknout prsty, aby se mu vyjasnila mysl. "Ať se propadnu.." Ono to vážně funguje. Nebyl sem si moc jistý. Jistě, je to zlaté jablko, ale.. vzhledem k těm všem okolnostem.. kdo ví co se mohlo stát. "Spíše se mu podívej na hruď, doktore". Řeknu Serqetovi. Měl by zkontrolovat tu runu. Podle toho budeme vědět, zda bude dobré to dát i Válimu, nebo né. "Taky jsi tak vypadal.. Bylo to vážně hrozné. Jak jsi tupě zíral a slintal. Až sem si říkal, že tě budeme muset dát do nějakého domova". Řeknu s vážnou tváří, pak to však nevydržím a pobaveně se usměji. Nemohl sem si to odpustit, už mně štvalo být tak vážný a nervózní. Jeden vtípek na Lokiho účet, svět se snad nezboří. "Našly jsme to jablko. Nevěděl sem co si počít a tak jsi kousek dostal. Doufám, že to bude stačit". Dám mu chvilku na zpracování a pokud doktor usoudí, že ta runa na jeho hrudi je už v pořádku, tak ho můžeme odpoutat. Truhličku kterou dosud třímám v druhé ruce položím pak vedle Lokiho na lůžko a zcela vážně začnu. "Mám samozřejmě spoustu otázek, ale teď postačí aby jsi mi zodpověděl jednu. Všem se nám bude hodit trochu odpočinku". Na chviličku se odmlčím, odkašlu si a začnu. "Nárvi přišel na to, že některé z run na téhle truhle vypadají podobně jako ty na mém voze s kozli. Takže, jak tohle funguje? Může se snít jablko a nechají se pecky se stopkou a pak opět doroste?" To je asi to nejhlavnější, co mi teď vrtalo hlavou. Samozřejmě by mně zajímala i Idunn a spousta dalších věcí, ale nechám Lokiho odpočívat, sotva se probral. Ať mi na to odpoví, vezmu si zpět truhlu a konečně si budu moci dát nějaké dobré pití! |
| |
| Probuzení jak po řádném flámu s obry ~Thór + Matet a Serqet~ Od doby, co jsem upadl v nemilost Hórova oka, jsem si vše pamatoval jenom útržkově a ani tak jsem si nebyl moc jistý, jestli vzpomínky jsou skutečné nebo výplodem mé bujné fantazie. Byl v nich přítomen Thór, Nárvi, pak nějaký doktor, co se představil jako Serqet a Matet. A hodně sestřiček. Vím, že se mnou Thór mluvil a ptal se na něco. Já mu na to odpovídal. Ne, že bych si pamatoval, co jsem mu přesně říkal, ale nějak ho to rozlítilo. Klasika. Přestával jsem mít přehled o tom, co je skutečné a jenom sen. Tolikrát jsem se ponořil do tmy, že mi to přišlo už normální. Dokonce jsem si hrál s myšlenkou, že ta tma zas tak špatná není, a dokonce se v ní cítím příjemně. Bylo to lepší, než na světle, kdy mnou cloumala bolest. A tak jsem se nechávala na jejich temných vlnách unášet. Slyšel jsem hlasy a na jazyku jsem ucítil pachuť rozpuštěné pantofle. Chuť po nějaké době tak zintenzívněla, že jsem musel otevřít oči, abych se dozvěděl, co se to sakra děje. Ale taky to mohl být další sen. Těch jsem za poslední dobu měl nějak moc. A pak mi dali do úst úplně něco jiného. Bylo to sladké a šťavnaté a z ničeho nic jsem pocítil tak silný nával energie, že to mnou trhlo. Zbytek už znáte. *** Ještě jsem rozdýchával to, že jsem pozřel kousek zlatého jablka. Jako by mi někdo píchnul sloní dávku adrenalinu. Thór měl jako obvykle přiblblé poznámky, ale prostě jsem se s ním musel zasmát. Mezitím se doktor podíval na mou hruď. "Hm, vypadá to lépe," zkoumal můj hrudník takovým způsobem, až mi to nebylo příjemné. "Možná bude třeba ještě kousek, ale zatím počkáme a uvidíme," konečně odtáhl ty pazoury a já povytáhl obočí, aby mě laskavě odpoutal. "Počkal bych do zítra," navrhl jsem. "Stejně se teď nepostavím na nohy, ale cítím se o něco líp. Díky," podíval jsem se na Thóra. Jakmile jsem byl volný, posadil jsem se o něco výš a opřel se o polštáře. Sjel jsem pohledem na truhličku, kterou Thór položil vedle mě. Předtím jsem ji tak nestudoval, takže jsem si nově vyrytých run vůbec nevšiml. Vzal jsem ji do ruky a chvíli ji prohlížel. Trávil jsem i nějaký čas s Frigg, která se na takové věci zaměřovala, i když jsem asi mohl dávat lepší pozor. "Pokud byly runy správně poskládány a provedl se dobře rituál, pak ano," snažil jsem se z run vyčíst o něco víc, než můj šikovný syn. Byl jsem na něj náležitě pyšný. "Počkal bych do zítra. Tyhle," ukázal jsem na dvojici run, "se pojí s měsícem a jeho svitem. Takhle naopak," přemístil jsem prst, "znamená konec jeho svitu, takže v konečném důsledku by mohlo stačit nechat jablko zavřené v truhličce přes noc. Pokud tohle nevyjde, pak se musí uvnitř nechat až do úplňku a nejlépe se ponechat na jeho přímém svitu. A co se týče kolik z něj nechat," prohlížel jsem si další runy, ale moc jsem jejich kombinaci nerozuměl, "tak doporučím nechat i ohryzek. Krájet jenom okolo. Idunn by věděla přesně," položil jsem truhličku zpátky na lůžko a oddechl si. "Kde je Hela s Válím?" zeptal jsem se. Tak trochu jsem čekal, že tu budou taky. |
| |
| KONEČNĚ ÚSPĚCH! Nemohl sem to vydržet. Opravdu, když Serqet začínal zkoumat ty runy co měl Loki na hrudi, měl sem co dělat aby mi necukali koutky úst. Vím jaký Loki je a vím jaké to je, když vás doktor zahrne svou pozorností. Jen maličko se pousměji a pak už sem opět vážný. Co se Lokiho stavu týče, zřejmě to bude chtít ještě chvíli počkat, ale myslím, že by mohl být v pořádku. Rozhodne teď aspoň nevypadá jako vyžvýkaná žvýkačka, jak před tím. "Dobře". Přikývnu jen Lokimu. Těší mně, že projevil aspoň kousek vděku, opravdu. Dále už to není třeba nijak rozebírat. Teď mně zajímá jediná věc a to ta truhlička s jablkem. Dost možná by na něm mohlo mnoho věcí záviset. Pozorně Lokiho poslouchám a usuzuji že to jsou poměrně dobré zprávy. Určitě teď aspoň víme více než před pěti minutami. Takže buď počkáme do rána a nebo do úplňku.. První možnost by byla samozřejmě lepší, ale spokojil bych se i s tím úplňkem. Stále bychom tak měli zlaté jablko kterého neubude, což je nejlepší zpráva, kterou slyším za dlouhou dobu. Loki se zmíní o Idunn a já mám velikou chuť se ho na ni zeptat. Kde přišel k té truhle, zda jí ukradl a nebo našel a kde je samotná bohyně, jež měla jablko opatrovat. Do rána to bude mučivě dlouhé, ale budiž. "Doktore, sežeň prosím vozík". Řeknu Serqetovi a vezmu si z postele tu truhličku k sobě. "Hela teď spí, stará se o ni Nárvi.. Váli je ve vedlejším pokoji, je na tom jako ty. Zatím jablko nedostal, prvně jsme šli za tebou". Řeknu upřímně a čekám na ten vozík. Na něj bych samozřejmě Lokimu pomohl a všichni bychom mohli zamířit za Válim. V jeho pokoji bych také ukrojil kousíček z jablka a dal mu jej. Doufám že to pomůže i jemu, dost by mně štvalo kdyby v tom bylo něco jiného než u Lokiho. |
| |
| Amor ut lacrima: oculis oritur, in pectus cadit No, tak to bychom měly. Árés se vzápětí probral, což bylo jednoznačně dobré znamení, stále nám však zbýval jeden zraněný bůh, který nevypadal zdaleka tak živě. Dnes nám ovšem štěstí přálo, neboť i on se pomalu začal probírat. Jeho stav mi dělal starosti, byla jsem však ráda, že alespoň žije. Afroditina poznámka, že se jedná o jediné bezpečné místo, mě trochu vystrašila. Právě tohle, že je bezpečné místo? V co se náš svět proměnil? "Možná mu chybělo slunce," zamumlala jsem a ani sama nevěřila, že bych mohla mít pravdu. Jakkoliv se jednalo o dojemnou chvíli, jako obvykle se ukázalo, že nemůže trvat dlouho. Zatímco se Apollón pokoušel vymačkat ze své sestry duši, zaujalo mě cosi za nimi. Hladina vody, přelévající své vlny, vazká, líná. Přešla jsem blíž, abych se podívala. Propsat se změnila v jezero, hluboké, plné neznámé kapaliny. "Bohové," oslovila jsem skupinku, zatímco jsem si prohlížela svou ruku. Jednotlivé paprsky světla byly vtahovány do černé díry. "Mám dojem, že máme problém. Pojďme raději odtud, dokud můžeme." |
| |
| Prokletí runy ~Thór + Serqet, Matet~ Mohl jsem piskovat, že si od Thóra nenechám na vozík pomoct, ale neměl jsem žádnou chuť to děla. Bylo to zvláštní. Ještě před nedávnem by mě každá jeho pomoc otravovala a dneska ten tíživý pocit prostě nebyl. Jako by mi někdo odebral kus břemene a já se cítil opět sám sebou. Podezříval jsem, že za všechno mohla ta ztracená runa od skřeta a přitom jsem v tom byl nevinně. No, úplně ne, ale rád si to nalhávám. Nechal jsem Thóra, ať mě tlačí. Serqet nám otevíral dveře a Matet byla zahleděna do mobilu. Jenom sem tam zvedla hlavu, aby se ujistila, že kolem nic nehoří. Aspoň tak mi to připadalo. Tvářila se u toho trochu zamračeně, takže buď řešila něco urgentního, ale potom mi nedocházelo, proč všude chodila z námi. Na malou chvilku jsem podezříval Thóra, že se do něj snad zabouchla, ale kdo by chtěl takového hromotluka. Znám jednu ženu, která byla do něj celá blázen, ale ta už tu není, ne? Váli byl stále upoutaný k lůžku a nejevil sebemenší známky vědomí. "Museli jsme mu dát větší dávku a nemyslím si, že v jeho případě je bezpečné jej probudit jako tady Lokiho," doktor se tvářil ustaraně. "Jak jinak mu chcete dát to jabko?" zamračil jsem se na Serqet. Najednou to nešlo. Proč? Ač jsem to dělal nerad, ale obrátil jsem se na Thóra. "Nějaké nápady? A co vůbec za runu má na té ruce?" |
| |
| STAROSTI I S JABLKEM Doktor je tu s vozíkem během chvíle a tak hned jak je to možné beru Lokiho a pomáhám mu se na něj posadit. Asi to pro něj bude nepříjemné, kdo ví jak dlouho takhle sedět a být odkázaný na "mně". Ale nějak to půjde. Když tak si vyslechnu nějaké ty obvyklé protesty a bude klid. Jen mně překvapuje, že s nimi nezačíná rovnou teď. Vím že je tu Matet s námi a vím že to co řeknu zní né příliš pěkně, ale momentálně ji nepotřebujeme, takže si s tím mobilem může dělat co bude chtít. Pokud by měla nějaké zajímavé zprávy, tak se o ně jistě podělí. Dostaneme se do Váliho pokoje a Lokiho vozík zastavím hned vedle lůžka. Zadívám se na chlapce a přemýšlím zda by to mohlo pomoci i jemu. Nevypadá moc dobře, trhá mi srdce když jej takhle vidím. "Hmm?" Kouknu na Lokiho když mně vyruší jeho hlas. "On má na ruce jinou runu než ty, tiwaz. Nejsem si jist zda mu chtěl dotyčný ublížit, když ji dostal". Sdělím svůj názor a pak přemýšlím i o tom jak jinak chlapci podat to jablko, když by nebylo bezpečné ho budit. "Nevím jestli by to tak fungovalo, ale když ho nemůžeme vzbudit, tak mně nic jiného nenapadá.. Co třeba infuze? Udělat z kousku jablka aspoň pár kapek šťávy... Co?" Tak by seto do něj dostalo i když by nebyl vzhůru. Otázkou je, zda by pak jablko mělo stále svůj účinek. |
| |
| Kapačka z jablka? ~Thór + Serqet~ Jako by Matet slyšela Thórovy myšlenky (já ne, aby se neřeklo), zvedla hlavu od mobilu a oznámila: "Musím něco zařídit. Kdyby něco, tak mobil na mě máš," mrkla na Thóra, já to věděl!, a rychle odběhla pryč. Doktor zmateně hleděl za štírkou, ale nakonec pokrčil rameny a zamyslel se nad Thórovým návrhem. Ani v nejmenším se mi to nelíbilo. Přece tohle je něco jiného. Tiwaz, zamyslel jsem se nad runou, která Válimu způsobovala tolik problémů. Ne, že by se to příliš lišilo od těch mých, ale taky to mohlo souviset s tím, že jemu tu runu dal někdo jiný než mě. Pochyboval jsem, že by skřet obešel všechny moje příbuzné a něco jim provedl. Sigyn nic neudělal a Nárvi se zdál taky v pořádku. "Kdybych aspoň věděl, kdo tu runu Válimu vtiskl. Bylo by to jednodušší než jenom hádat, co za spravedlnost má vykonat nebo jakou oběť musí přinést," zavrtěl jsem se na vozíku. Začínal být až moc nepohodlný. Sereqeta muselo snad osvítit, protože po jeho tváři rozlil úsměv. "Infúzi přímo ne, ale máme tu pacienty, co se musí nějakým způsobem krmit. Hadička se zavede rovnou do žaludku a potom stačí tekutá strava. Jenom šťáva asi nebude tolik účinná, ale za pokus to stojí. Ráno by se mohl probrat, ale vyžaduje to jednu věc," shlédl na truhličku. Podíval jsem se na Thóra, protože jsme se bavili, že nejdřív necháme jablko "dozrát". "Když Váliho necháte v tomto stavu, ublíží mu to nějak?" "Ne, jen bude dál spát," zavrtěl hlavou doktor. "Proč?“ "Pokud jsem to dobře pochopil, tak byste rád vzal jablko a vymačkal z něj šťávu, ale nejdříve si musíme být jistí, že se jablko do rána zacelí a pochybuju, že Thór dá truhlu z ruky." Na chvíli jsem se odmlčel, aby to všichni stačili vstřebat. "Návrh zní. Válimu neublíží, že tu bude ležet ještě o den déle. My mezitím zjistíme, jak na tom je to regenerační kouzlo a navíc se vyspíme, protože ty," podíval jsem se na Thóra, "nevypadáš nic moc." |
| |
| Tartaros - Útěk?Spousta Áček - Artemis, Athéna, Afrodita a Apollón Je to skutečně ona. Zopakoval jsem si v duchu její slova. Snad, aby svou skutečnost ještě více potvrdila, tak jsem ucítil její rty na svých. Bylo to tisíckrát dokonalejší než ty představy, kterými jsem se zde držel při životě. Pro nás oba nyní onen polibek znamená víc, než tehdy v tom hotelu. Oba dva jsme si totiž přiznali, že je v tom mnohem víc, než pouhé pobláznění. Jedna žena na celou věčnost. Pousmál jsem se té představě. Nechal si od své bohyně, která nyní vlastnila mé srdce, pomoct se posadit. Sám bych to totiž nedokázal. Podepřel jsem se rukou a sledoval, jak se vrhá ke svému bratrovi. Byl jsem šťastný, že se mi ho podařilo ochránit. Poslouchal jsem slovní výměnu obou bohyň, s jednou jsem měl společnou minulost a s druhou přítomnost, doufám, že i budoucnost. Mlčel jsem, protože jsem neměl čím přispět a sbíral jsem potřebné síly, abych se zvládl aspoň postavit a chodit. Když se Apollón probral, nestihl jsem varovat svou bohyni o jeho bláznovství. A tak jsem sledoval, jak se na ni vrhl, naštěstí jí pouze svíral jako klíště a nepokoušel se jí ublížit. Je mi jasné, že pokud by se tak stalo, tak si s ním dovede poradit. A tak jsem na to celé hleděl s úsměvem na tváři, spokojen, že jsme zase spolu. Samozřejmě, že nám nebyla dána chvíle na oddech a muselo se zase něco dít, něco nepříjemného dle slov Athény. Pohlédl jsem na ní a všiml si toho, jak jí bylo světlo vysáváno čímsi dole. Neodvažoval jsem se však podívat na to, co to činilo. ”Dobře. To zní jako rozumný nápad. Ale víte, jak se odsud dostat?” S tím jsem se pokoušel vstát na nohy, které mně ze začátku neměly v úmyslu poslouchat. Nakonec se však zdařilo. ”Hej, Apollóne, měli bychom odsud vypadnout.” Pronesl jsem k němu a položil mu ruku na rameno. Doufal jsem přitom, že se mi podaří ho od milované odtrhnout, abychom mohli odsud, co nejrychleji zmizet. |
| |
| KONEČNĚ ODPOČINEK? Matet na to nic neříkám, jen přikývnu že rozumím a nechávám ji jít. O tom co měla na práci se jistě zmíní později. Přemýšlím o tom co říká Loki. Kdo by mohl Válimu tu runu dát.. Přijde mi dost zvláštní, že by jim je dali dvě různé osoby. Viděl bych to na toho skřeta, ale kdo ví, já na tyhle věci nikdy nebyl, od toho jsme měli ostatní. Po promluvení se zadívám na doktora a pak na truhličku v mých rukou. Infúze tedy padá, ale i tak se to zdá být jako dobrý nápad. Těžko říct jaký to bude mít účinek, ale musíme to aspoň zkusit. Je tu však zatím problém s tím dorůstáním. Nápad nechávat Váliho déle v tomto stavu se mi příliš nelíbí, ale jinou možnost nemáme. A i kdyby to nevyšlo, sem připravený obětovat zbytek jablka. Na co by nám jinak bylo, kdybychom ho nemohli použít na záchranu jednoho z nás? Podívám se na Lokiho a zacukají mi koutky. Tak nevím jak by na tom byl on po třech dnech na nohou a navíc, to on sedí na vozíku, né já. "Jo, to máš pravdu. Odpočinek by přišel vhod". Odpovím mu a podívám se na Serqeta. "Doktore, bylo by v pořádku kdyby se Loki trochu napil?" Zeptám se. Rád bych si s ním trochu popovídal, ideálně při nějakém soudku piva či medoviny, ale kdyby né, tak nevadí. Aspoň bych se tu mohl trochu projít a sehnat si něco k pití. Potřebuju se trochu uvolnit a na chvíli zapomenout. Na všechno. |
| |
| Bůh slunce v temnotě ~Všichni, kdo jsou na A~ Bratrův stisk byl velmi silný, a tudíž jsem se vůbec nenamáhala se mu nějak vymanit. Do bažiny se noříte rychleji, pokud bojujete. Mohla jsem jenom doufat, že se nechá Afroditou a Áreem uchlácholit, a nakonec mě pustí. "Jsem tu s tebou," šeptla jsem mu u ucha. Asi jsem to dělat neměla, protože stisk ještě zesílil. Kdybych musela dýchat jako smrtelní, nejspíš by mi teď lezly oči z důlků. Nechutná představa. Afrodita vzhlédla k Athéně a ztuhla. "Ale ne," neviděla jsem na ni, ale vycítila jsem, že se něčeho bojí. "To je špatné, hodně špatné," znovu na mě upřela oči nebo to bylo na Apollóna? "Omlouvám se," sehnula se k nám blíže a já ucítila nasládlou vůni. Oči se mi protočily a víčka lehce přivřela, takže jsem vypadala, jako bych měla pouze bělmo bez zorniček. To samé se dělo i bratrovi. Ani jsem si neuvědomovala, že jeho stiskl povolil a začal se pomalu zvedat. Já měla plnou hlavu té vůně a začínala jsem cítit podivný pocit ve svých slabinách. "Běž s Áreem," Afroditin hlas zněl jako tisíce líbezných zvonků. Poslechla jsem ji. Pomalu jsem zvedla do sedu a s připitomělým úsměvem jsem se připlazila k bohu války. "Wow," dívala jsem se na něj jako na pozlacenou sochu plnou svalů, "jsi strašně sexy," vpadla jsem mu do náruče a pocit ve slabinách ještě víc zesílil. "Ups, to jsem asi přehnala," zajíkla se Afrodita, protože měla stejný problém i s bratrem, který... no, dámy budou jistě pohoršené... ho měl postaveného. "Pro lásku bohů, já to vážně přepískla. Athéno, pomoz mi s ním, prosím," uštědřila Apollnovi rychlý polibek a ten se skácel k zemi. Aspoň ochablo i to ostatní. "Můžu Artemis taky uspat," koukla na Área omluvně, protože sám měl co dělat, abych z něj nestrhala to málo, co měl. Pro Athénu |
| |
| To vypadá na pořádný mejdan ~Thór + Serqet~ Kdyby obočí nerostlo přímo z pokožky, určitě by mi teď vyletělo a připláclo by se na strop. Thórova otázka, zda se můžu napít, mě zaskočila natolik, že jsem nedokázal překvapení potlačit nebo zamaskovat decentním odkašláním. Jsou prostě chvíle, na které se připravit nelze. Jakmile můj překvapený výraz opadl, podíval jsem se na doktora a v duchu jsem mu vnoukal myšlenku, že můžu. Serqet na mě pohlédl a jeho ústa se lehce rozšířila. "Nevidím v tom problém. Pokud se ovšem cítíš v pořádku," to tykaní si mohl odpustit, ale pokud se budu moct odreagovat u číše medoviny, ať mi klidně masíruje ramena. "A kde se tu dá sednout?" zeptal jsem se. Absolutně jsem netušil, co kde bylo. Teď je to poprvé, co uvidím víc než jenom nemocniční pokoj. "V obytné části je jídelna s barem. Trefíte nebo mám s vámi někoho poslat?" zeptal se. Ať už Thór odpověděl jakkoliv, nakonec mě tlačil před sebou a já byl neskrývaně fascinován. Nečekal jsem, že nemocnice je jen část ještě většího komplexu. Pokud se mi rozhodl Thór prozradit, že z venku je mnohem menší, určitě bych mu nevěřil. Tohle se nevejde do jedné budovy. Takhle na večer tu bylo méně lidí, i když jsem chytal podezření, že to nebyli smrtelníci. Měl jsem z nich svrbění. "Jaký je ten Her-Ur?" zeptal jsem se Thóra během cesty. Docela mě to zajímalo. Nakonec jsme se přece jenom dostali do jídelny s barem. Jídelna bych tomu vážně neříkal. Absolutně netuším, jaké má Serqet představy o jídelnách, ale tohle místo nazvat jídelnou bylo jako Thórovo kladivo nazvat kladívkem. Modř dominovala v celém prostoru a kontrastovala tak tmavým mahagonovým parketám. Jako seveřan jsem musel říct, že se mi tu líbí. Světla vytvářela efekt ledových rampouchů. bar |
| |
| Tartaros - Co se to pro bohy děje?Spousta Áček - Artemis, Athéna, Afrodita a Apollón ”Fakt tě nenapadlo jiné řešení?” Zeptám se bohyni lásky ve chvíli, kdy se ke mně začala plazit má milovaná. Ne, že by se mi to nezamlouvalo. Jenže byl bych raději, kdyby se to celé událo na nějakém příjemném místě, kde bychom měli soukromí a hlavně by to celé dělala své vlastní vůle. ”Nepovídej.” Pronesu k bohyni, která momentálně není ve své kůži a kochá se pohledem na mně. Dlouze jsem si však povzdechl. Nebudu nikomu lhát, že jsem si její blízkost naprosto neskutečně užíval. A kdyby nám nehrozilo nebezpečí… a opět bychom byli jen my dva sami, tak bych neměl problém si s ní zopakovat, to co se odehrálo v hotelu. Vlastně bych to celé rád zopakoval naprosto všude, kde se dá a hlavně s ní. Jenže teď to prostě nejde. K čertu. ”Lásko, potřeboval bych od tebe pomoct… myslíš, že bys to zvládla? Když to uděláš, tak pak budeme moct dělat naprosto úžasné věci jen my dva?” Promluvím k ní jako k malému dítěti. Na boha slunce to předtím aspoň nějakým způsobem fungovalo. Nerad bych, aby jí bohyně lásky uspala, jako jejího bratra před chvílí. Snažím se jí chytat ruce, když se mi snaží strhat oblečení. Nicméně pokud se jí to podaří, tak nemám sebemenší problém s tím, že bych tu pobíhal nahý. To už tu totiž jednou bylo. ”Nechci, abys jí uspala. Když byla naposledy mimo, tak jí unesli andělé…” Neřeknu k tomu další slova, která se mi derou na jazyk. Jako například přiznání si selhání. Protože se to celé posralo a posralo se to natolik, že jsme nyní tady… v Tartaru. ”No tak, krásko… chceš, abych byl šťastný? Tak mi pomoz se prosím odsud dostat a já ti pak splním všechna tvoje přání.” Tentokrát se snažím o svůdný hlas, ve kterém je náznak naléhavosti, protože pokud to bude nutné, tak asi budu muset přijmout nabídnutou pomoc od Afrodity, která to celé vlastně jenom zhoršila. ”Athéno, máš nějaké nápady, jak se odsud dostat?” |
| |
| Aequam memento rebus in arduis servare mentem "Výborně." poznamenala jsem spíš pro sebe, než k ostatním, když jsem uviděla co Afrodita provedla. Jakkoliv chápu, že se pravděpodobně pokoušela pomoct, tohle bylo možná ještě horší, než kdyby neudělala nic. Mohli jsme ho sekulárně praštit do hlavy a výsledek by byl stejný, akorát Artemis by byla použitelná. "Mám dojem, že už jsi toho udělala až dost," oznámila jsem Afroditě, jakkoliv jsem k ní nebyla úplně fér. Pochybuji, že by to byl její záměr, nicméně klesala v žebříčku mých oblíbených lidí rychlostí světla. Sklonila jsem se a s vypětím všech sil Apollóna zvedla, tak jako své zraněné nosí vojáci. Nebyl právě nejlehčí, ale díkybohu nebyl ani žádný cvalík. "Kdybys byla ta laskavá a už nám NEPOMÁHALA vážně bych to ocenila." neodpustila jsem si ještě jeden sžíravý komentář, než jsem se obrátila k Áreovy. Ne, že bych vyloženě věděla, kam mám jít. Věděla jsem ale, jak to zjistit. Bohužel však kostky osudu nebyly našemu úniku nakloněny, protože než jsem se rozhoupala k nějakému činu, z černé polévky se zvedla ruka, která nám zatarasila cestu. (17) "... no bezva." povzdechla jsem si a nadhodila Apollóna na svých ramenou. "Co teď?" |
| |
| ODPOČINEK Říkal sem si, že možná Loki bude muset ještě ležet a odpočívat, aby nabral síly. Ale očividně je na tom lée než by se mohlo na první pohled zdát. Pít může a tak je patrně jasné, co budeme dělat celou noc. Aspoň já mám po tom všem chuť si na chvíli sednout a pořádně se napít. "V jídelně sem už byl, takže by to neměl být problém.. Kdyby mně bylo zapotřebí, tak stačí zavolat, nebo poslat Matet". Rozloučím se v podstatě s doktorem a začínám tlačit Lokiho vozík oním směrem. "A to si představ, že tohle nic není. Jsou tu ještě skladiště a spousta dalších věcí. A při tom to zvenku vypadá tak male". Poznamenám když si všímám fascinace druhého boha. I já byl docela unešený když sem to viděl prvně. A to se tu ještě ani nijak moc nevyznám. "Her-Ur? Lidským jménem Arthur Stark. Zatím jsme neměli moc času si popovídat, ale zdá se být celkem fajn. Čekalo se na jednoho anděla, který je prý s nimi. Možná že ví o vchodu do Pekla. Samozřejmě se mi to nelíbí, ale nebudu mu říkat co má a co nemá dělat.. Také se mi po té návštěvě na Helheimu nedaří přivolat kladivo a tak mi dal palcát po nějakém perském bohovy, který umí vytvářet tornáda. Není to jako jako Mjölnir, ale.. aspoň něco". Lepší než bojovat holýma rukama. To je asi vše, co bych prozatím mohl o našem hostiteli říct. Zas tak dobře jej neznám. Projedeme jídelnou a vozík zastavím přímo u baru. Nebude mi vadit chvíli stát. Kývnutím pozdravím obsluhu a rovnou poprosím o pití. "Medovinu patrně nemáte, co?" Ptám se s pousmáním. "Je-li to tak, pak mi dejte velkou sklenici té nejlepší vodky co tu máte. S ledem prosím". Loki si samozřejmě může vzít co bude chtít. Nepředpokládám, že by tomu tak bylo, ale kdyby se tu mělo platit, pak to pro mně samozřejmě nebude problém. Truhličku s jablkem položím na bar a opřu se o něj zároveň loktem. Pak pohlédnu na boha vedle mně. "Zítra by se k nám měl přidat Forseti.." To už jsme řešili v mé chatce u jezera, ale proč to nepřipomenout. "Horus se teď zdá být naším nejdůležitějším spojencem.. Sem zvědavý, jaký postup pro nás navrhne dále. Co myslíš ty?" |
| |
| Velka ruka vs. Five-A Zobrazit SPOILER |
| |
| Úprk ~A, A, A + A, A~ Hod na zakopnutí: 5 Área jsem slyšela z velké dálky. Mým tělem procházely nekontrolovatelné záchvěvy. Jedna strana s tím bojovat nechtěla a nejraději by ze sebe i z boha strhala všechno oblečení. Ta druhá byla o něco rozumnější, i když se na Área dívala toužebně. Vybrat si to nejmenší zlo. Podle toho, co říkal, na to neměl zrovna čas. Achjo, co se dá dělat. A pak tu byla ta ruka a puch. Divný pocit se mi rozlil tělem jako kyselé víno a znovu jsem se otřásla. Zamrkala jsem a podívala se na Área trochu nechápavě. Pak se můj výraz změnil v němé, co to sakra je, ale neměla jsem čas na cokoliv se zeptat, protože jakmile se tekutá hmota všude rozprskla, nás nějakým zázrakem nezasáhla, všichni jsme se rozeběhli za Athénou nesoucí mého bratra. To bylo druhé němé, co to? "Jsem... jsem už v pořádku," snažila jsem se přes funění sdělit Áreovi, protože mě držel jako klíště a strašně blbě se mi běželo. Jakmile mě pustil, abych se mohla rozeběhnout svým vlastním tempem, se země hrozivě zatřásla a já jako absolutní zelenáč zakopla a spadla. "Auu!" vyjekla jsem, protože jsem si odřela snad všechny klouby. Nechala jsem si pomoct na nohy, pokud pomoc přišla. Jinak jsem se vyškrábala sama. Zvuk za námi se mi opravdu nelíbil. Něco se za námi valilo a dala bych ruku do ohně, že to pocházelo z té ruky. Nikdy jsem moc nestudovala, co se v Tartaru nacházelo. Sloužil hlavně jako vězení jednoho z titánů, Krona. Neměla jsem chuť se s ním setkat. Běželi jsme dál. Netušila jsem, jak to Athéna dělá, ale zjevně tušila, kdy zatočit a kdy nechat odbočku být. Měla jsem však obavy, že hmotě jen tak neutečeme, protože rámus za námi zesiloval. Vběhli jsme do rozložité jeskyně, kde to zářilo perleťovou modří. Místo modrých žil na stropech rostly podivné rostliny a jejich šlahouny tvořily zdání, že se díváme na břicho pokryté srstí. Mělo to jisté kouzlo. Kdyby se na nás nevalila kalamita, určitě bych vydechla, jak to je nádherné. Pak jsem si všimla postavy stojící přesně uprostřed. "Je to Thanatos?" zaslechla jsem ptát se Afroditu. Stál s rukama napřaženými nahoru a k nás se nesla slova tak stará, že překonávala i nás bohy. Dávno zapomenutý jazyk, také ten zakázaný. Jazyk titánů. Než kdokoliv z nás mohl cokoliv udělat, vyvalila se za námi hmota, ale místo toho, aby nás smetla, se rozdělila na dvě poloviny a obletěla nás z obou stran. Mířila přímo k Thanatovi. Během chvilky jej obalila v kolujícím víru a slova se změnila ve výkřiky agónie. |
| |
| Dáme si do nosu ~Thór~ Popravdě jsem byl rád, že jsme se dostali dál od doktora. Zachránil mi život, to ano, ale něco mi na něm sakra vadilo. Pokud na to nezapomenu, tak se Thóra zeptám, jestli má na něj stejný dojem. Poslouchal jsem, co mi o Her-Urovi říkal. Ještě jsem neměl možnost jej vidět, protože jsem byl celou dobu mimo. Zkurvený skřet. Nebudu se držet s nadávkami pozadu. Všechno takhle zkomplikovat. Mohl bych být naštvaný i na Sigyn, ale jde to vůbec? Byla to její vina, že mě označil, ale nedokázal jsem jí to vyčítat. Ten prsten ode mě dostala darem a měla k němu citovou hodnotu. Kdyby na jejím místě byl jiný bůh a zkusil by obelhat skřeta, na místě bych ho sežehl. Mou drahou nikdy. Ač jsem si to nepřiznával, tak mi chyběla. Konečně jsem měl možnost být s ní a ti zpropadení andělé ji unesou. Jen jsem doufal, že ji neudělali něco, z čeho by se už nikdy nevrátila taková jaká vždy byla. Nevýhodou být na vozíku je, že sedíte nízko a absolutně nevidíte za bar. To byl nyní můj případ. "Objednejme si a pojďme ke stolu," navrhl jsem. Jak první si objednal Thór. Medovina. Co jiného. O to víc mě překvapilo, když se barman zasmál a postavil před Thóra láhev toho zlatavého moku. "A je něco, co tu nemáte?" ušklíbl jsem se. Barman se zamyslel. "Okenu nemáme. Ani nedoporučuju pít," zazubil se na mě. Zakoulel jsem očima. "Taky medovinu. Doneste ji ke stolu," a pokusil jsem se dostat k nejbližšímu stolku. S láhvi medoviny se mluvilo mnohem lépe, ale jakmile jsem zaslechl Forsetiho jméno, otřásl jsem se. To bude zase veselo. Nejraději by mě viděl stále připoutaného ke skále, ale to místo dávno neexistovalo. Bylo pryč. "S ním Forsetiho nepotřebujeme," zkusil jsem to, ale tušil jsem, že mi to neprojde. "Až moc mi připomíná anděly. Posílá svoje poskoky, aby našli bohy a pak je dovede sem. Tvoří si armádu a kdo ví, jestli nás nakonec nezradí. Jestli půjdeme s ním, nedovolí nám si ke grálu ani přičuchnout." |
| |
| TartarosA-Team zase zasahuje Jestli se odsud dostaneme, tak se s ní zavřu v tom nejlepším hotelovém pokoji, tak na týden. Zasloužený týden, kdy budeme spolu jen my dva a nebudeme nic důležitého řešit. Možná jen to, co si objednáme k jídlu. Jenže čím dál tím víc, je to celé jednou velkou děsivou nejasnou. Obzvláště poté, co se ta velká černá hmota zvedne a začne se měnit v něco, co připomíná obrovskou ruku. No to je vážně skvělé. Naštěstí to mělo i něco pozitivního do sebe, protože to vyjasnilo mysl mé milované a ta už ze mně netoužila servat onen chabý kus oblečení, co jsem měl na sebe. A pozitivní bylo i to že nás ona hmota, která se následně rozprskla do všech směrů, nesejmula. Je přece třeba myslet optimisticky. ”To jsem opravdu rád.” Pronesu s nepatrným úsměvem, protože se stejně jako ona soustředím na běh a na to, abych s ní držel nějaké tempo, jelikož ji držím jako klíště. Nakonec přeci jen ustoupím a ruku ji pustím. Což však má za následek to, že zakopla a spadla. Neváhal jsem ani chvíli a pomohl jí na nohy. Tentokrát jsem se rozhodl být neoblomný v tom, že jí nebudu pouštět. Bylo skvělé, že naši družinu vedl někdo, kdo věděl kam jít. Bohyně moudrosti jako vždy nezkamala a chvíli jsem měl pocit, že bychom se přeci jen mohli dostat ven. Měl jsem tušit, že tak jednoduché to nebude a že to bude mít nějaký další háček. Vždyť jsme to měli v patách, což se dalo usoudit z toho hluku, co to vydávalo. Bylo to čím dál tím blíž. My tomu neutečeme… k čertu. A ona je tady se mnou. Umře se mnou… Zatraceně. Neměla za mnou chodit. Zoufalost by mně sejmula asi víc, kdybychom se nedostali do té rozložité jeskyně. Nejsem však tak naivní, abych si myslel, že bychom mohli mít chvíli klidu a vůbec jsem nechápal, proč jsme vlastně zastavili. Až pak mi došlo, že to je kvůli postavě, která stála uprostřed a ne kvůli tomu, že bychom obdivovali krásu této jeskyně. Nechápavě jsem podíval na Afroditu a potom si zkoušel lépe prohlédnout onu postavu. Postavu, která používala zakázaný jazyk… jazyk Titánů. Stačilo zaslechnout první slova a vyvolalo to ve mně tak nepříjemný pocit, že jsem k sobě přivinul víc Artemis, kterou jsem stále držel za ruku a zkoušel ji chránit svým tělem. Zrovna v té chvíli se začala do místnosti valit ona temná hmota a už jsem čekal na to nejhorší. Ne na to, že se to rozdělí na dvě části a my budeme chránění. I přesto jsem neměl v úmyslu mou drahou pouštět z pomyslného bezpečí. ”Nemůžu tomu uvěřit. Je možné, že se obětoval? Přeci jen nebyl takový zbabělec, jak jsem si myslel.” V mém hlase však zněli pochybnosti. No nedivte se mi, obzvláště potom, co všechno se stalo. |
| |
| VEČERNÍ POKEC Byla by sranda jen tak postávat u baru a nechat Lokiho aby nic neviděl, ale řekl bych, že už jsme toho oba dva měli dost, na takové dětinskosti teď nemusí mít náladu. Už sem počítal s tím, že si dáme vodku nebo něco jiného, jak se mé oči rozzáří když uvidím celou lahev toho zlatavého moku. Ušklíbnu se té Lokiho poznámce a sám kouknu na barmana. "Vezměte rovnou celou lahev. A jestli máte ještě něco, tak připravte další". Ať si každý říká co chce, měl sem dost náročných několik posledních dnů a tak si zasloužím trochu se namazat. I když nevím zda to tímhle vůbec půjde. Snad bude aspoň dobře chutnat. Posadím se k jednomu z těch stolů a jakmile dostaneme naši objednávku, hned si naliji celou sklenici a polovinu do sebe kopnu. "Sám víš že to není pravda.. Chci u sebe mít každého, kdo může přiložit ruku k dílu". Mohl bych se ohánět titulem a tak podobně, ale není čemu bych mohl vládnout. Zatím.. Jednou získáme Ásgard zpět a mnoho věcí bude tentokrát jinak! Tím co Loki řekl, mi nasadil brouka do hlavy. Vůbec sem nepřemýšlel o tom, že by Horus mohl být nepřítel. Ta možnost tu samozřejmě je, vůbec ho neznáme. Ale proč? Proč by nám pomáhal, proč mně dal ten palcát, Matet nás dostala z pouště, Loki a Váli se dostali z toho artefaktu který na nich našel ty runy.. Bylo by jistě dost příležitostí nás "zabít" a nebo aspoň někam zavřít. Ta myšlenka se mi nelíbí, ale vysvětlovalo by to, že Hór dokázal tohle všechno. Mít armádu, bohatství, spoustu služebníků a to všechno pod jejich nosem. Skoro by to vypadalo jako součást nějaké úmluvy. "Že si o tom musel začínat". Povzdychnu si, kopnu do sebe zbytek sklenice a naliji si další. Trošku upiji i z ní a zkusím trochu zapřemýšlet. "Vidím to tak, že máme dvě možnosti. Za prvé: Potřebujeme nějaké spojence. Prozatím jim budeme věřit a budeme s nimi spolupracovat. Minimálně do té doby, než najdeme Sigyn". Zadívám se na Lokiho a pokračuji. "Za druhé: Nebudeme jim věřit. Odpočineme si a jakmile to bude možné, vydáme se vlastní cestou. My dva dohromady máme celkem veliké jmění, určitě by šli zjistit nějaké informace, popřípadě si najmout žoldáky či nějaké zabijáky. Na veřejnosti jako ochranka, jinak by nám pomáhali lovit anděli". Vím, asi by to bylo dost těžké, ale musíme přeci něco dělat. !Případně bychom mohli zkusit najít ty Řeky a spojit se s nimi. Ale kdo ví, kde teď jsou.." Naposledy sem je viděl v Římě, konkrétně v té knihovně kam jsme se všichni vloupali, takže te´d mohou být kdekoliv. Nevím jak Loki, ale já mám pořádnou žízeň, takže piji dál. Najednou se pousměji a něco mně napadne. "Hele, co zkusit zjistit o Horusovi trochu více? Mohl bych zkusit zavolat Matet. Dá si s námi medovinu a možná jí to trochu rozváže jazyk.. Co?" |
| |
| Vulpes non iterum capitur laqueo. ~ A, A, A, A a A ~ Hod pro běh: 2 Chvíli to vypadlo, že už to nemůže být horší. Apollón, jeden z nejmocnějších z nás, byl v bezvědomí. Skvělá válečnice a vynikající stratég, Artemis, nechala proklouznout příčetnost skrz prsty a namísto toho se celá ponořila do jezera chtíče a Afroditě se snad ani nehodlám zmiňovat, protože bych jí asi musela přerazit. Bohyně lásky nejspíš není zvyklá rozhodovat se pod tlakem. Já a Arés, na druhou stranu, jsme věděli jak si zachovat chladnou hlavu během boje. A že jsme jí potřebovali, protože naše situace se zhoršovala každou vteřinou. Když si vezmu, že ještě před pár dny jsem se vydávala za člověka, který se v zoo staral o sovy, jde mi z toho všeho hlava kolem. Smrad hniloby byl neúprosný. Dokonce i Artemis, která se doteď pokoušela strhat oblečení z boha války najednou vypadala poněkud přítomněji než před okamžikem. Nečekala jsem, až se po nás obr hladově vrhne. Ať už byla ta magická záře cokoliv, pomohla nám proběhnout skrz chodbu, za což jsem jí byla vděčná. Nezastavila jsem se, abych pomohla Artemis na nohy, neboť jsem už tak nesla jejího bratra, nicméně jsem zpomalila, abychom se drželi pohromadě. Naštěstí tu byl Árés, který zjevně neměl problém běžet a zároveň se stahat, aby se jí nic nestalo. Až budeme mít tu možnost, omluvím se mu, že jsem na něj celé ty roky byla protivná. Myslím, že jsem tehdy jen neměla možnost ho dostatečně poznat. Nevěděla jsem, jak vím, kam máme jít. Bylo to jako dýchat, prostě se to dělo. Mám pocit, že to mělo něco společného se září vycházející z mé hrudi, ale neměla jsem chuť ani náladu tu teorii zkoumat. Obzvlášť poté, co jsem slyšela výkřiky vycházející z místnosti, kde byl Thanatos. Tohle si dokonce ani on nezasloužil. "Obětoval se?" to se mi nezdálo. Vypadalo to tak, to ano. Bylo to však podivné. Obrátila jsem se na Afroditu. "To ty?" chtěla jsem vědět, jestli ho očarovala, nebo v tom měla své dlouhé prsty jiným způsobem. Poprvé za tu dobu jsem na ní agresivně nevyjela, jenom se zvědavě ptala. "Neměli bychom otálet. Ať už to bylo cokoliv, určitě to není poslední věc, co nás tu čeká. Čím dřív budeme na světle, tím líp." poznamenala jsem. |
| |
| Horší než předtím ~Athéna, Áres + Afrodita, Apollón~ Výkřiky byly děsivé. Jako by si zaživa strhával kůži z těla, a přitom na rány lil šťávu z citrónu. Skvělá mučící metoda, která se během našich dob vlády používala. Nevýhodou bylo, že oběť často podlehla infekci, ale během procesu se všichni dozvěděli to, co potřebovali, i když se nejednalo o pravdu. Stačilo najít jenom oběť. Měla jsem z toho špatný pocit. Chtěla jsem věřit Áreovým slovům, ale něco hluboko uvnitř mi říkalo, že tohle je začátek pro něco mnohem většího. Podívala jsem se na Afroditu doufaje, že na Athéninu otázku odpoví kladně. Místo toho jenom zavrtěla hlavou a po tváři se jí koulely slzy. K tomu se třásla jako osika, a když jsem ji položila ruku na paži, ucukla jako kdybych ji popálila. "Co se děje?" zeptala jsem se bohyně lásky a koutkem očima sledovala kolující masu pohlcující boha smrti. "On ho probudil," podívala se směrem k bohu, od kterého utíkala. "On... on mě varoval, že jestli se od něj odvrátím, pak odsud nepustí nikoho," její slzy se třpytily jako růžové diamanty. Možná jimi dokonce byly. "O čem to mluvíš?" nemusela mi na otázku odpovídat. Přála jsem si, abychom se rozhoupali o něco dřív, když nás Athéna upozorňovala. My bohové moc mluvíme, a to může být naše zkáza. K zemi nás smetla vlna. Byla v ní cítit ohromná síla a zlost. Uvolňovala se všemi směry. Nikdo z nás se nedokázal odlepit od země. Slyšela jsem křik Afrodity. Pokusila jsem se jejím směrem podívat, jestli je v pořádku. Než jsem stačila otočit hlavu, prostor vyplnil řev tak naplněný nenávistí a zlostí, až jsem zapomněla dýchat, což je co říct, když jsem bohyně a dýchat nepotřebuju. Pak nastalo ticho a to, co nás přišpendlilo k zemi, polevilo. Vydrápala jsem alespoň do pokleku a podívala se směrem k místu, kde předtím stál Thanatos. Krev mi ztuhla v žilách a oči se mi rozšířily do a ústa pootevřela v němém výkřiku. Všichni viděli to, co já. Místo Thanata tam stála postava složená z oné temné hmoty, ale každou chvíli se měnila v pevnou substanci tvořící tělo. Naším směrem hleděly oči plné nenávisti. Dlouhé vlasy plály jako plameny pohlcující les. Postava byla vyšší dokonce než Áres. Měla dvojnásobnou velikost.  Před námi stál ten, kdož svrhl Úrana, pojídal své vlastní děti a postavil se proti němu jediný syn, kterého před ním ukryli. Byl to Kronos. Ztělesnění boha, kterého se jiní bohové báli a nyní byl na svobodě. |
| |
| Kronos útok |
| |
| Skoro jako za starých časů ~Thór~ Ušklíbl jsem se, když si Thór postěžoval, že jsem začal s podezřením vůči Starkovi. Ironické bylo jeho příjmení. Dokonce se i pasovalo. Měl jsem pocit, jako bychom byli uprostřed nějakého filmu. Ten byl ve fázi najít co nejschůdnější řešení tak, aby co nejméně spojenců přišlo o život a přitom nepřítel utržili největší ztráty. Upíjel jsem ze svého poháru a za Thórem jsem dost zaostával. Neměl jsem moc touhu do sebe zlatavý mok kopat, ale zároveň mi známá chuť na jazyku připomínala domov a to, co jsem ztratil. Kdoví, kde nyní byla Sigyn a co jí opeřenci prováděli. Byla silná, o tom žádná, ale může někdo vydržel nekonečné mučení? Nezapomeň, že tys to zvládl, připomněl jsem si, ale bez Sigyn bych to nikdy nezvládl. Nebýt jí, agónie působená jedem by mě dávno zabila. "Všechny dobré bojovníky má beztak na své straně Horus," poznamenal jsem. "Hledáním tráví delší čas než my," nerad jsem to přiznával, ale bylo to tak. "Beru tvůj první návrh," pozvedl jsem číši a dopil. Hned na to jsem si nalil další. Co se týkalo řekl, tak bylo na nic, že jsme absolutně netušili, kde jsou. "Ti by se jako spojenci hodili," přitakal jsem. Pozvedl jsme obočí. "Myslíš, že se ti ji podaří opít?" ne, že bych Thórovi nevěřil, ale už se stalo i to, že nás nejedna bohyně překvapila, kolik toho umí vstřebat. Na druhou stranu Matet nebyla bůh. "Okey, beru to jako dobrý plán," přikývl jsem a nechal Thóra, aby to celé zařídil. Já na Matet telefon neměl, a tak jsem jen čekal, než se štírka po nějaké době ukázala. "Nečekala jsem, že se ještě dneska potkáme," posadila se ke stolu a mávla na barmana, který začal míchat nápoj. "Jak se cítíš?" podívala se na mě. Opravdu byla tak starostlivá, nebo to jenom hrála? "Mnohem lépe a s medovinou ještě lépe," odpověděl jsem a usrkl. Matet se vřele usmála. "Tak to jsem ráda." |
| |
| VEČERNÍ ODPOČINEK Jak zvláštní.. Né zas tak často jsme s Lokim ještě doma sedávaly u jednoho stolu tak blízko sebe. Vždy sem byl raději se Sif, Baldrem či Freyou. A teď, tady sedíme a pijeme, jako.. přátelé. Sám bych se tomu divil, nebýt toho všeho kolem. A taky, že teď máme nějaké pití, to dost pomáhá. Medovina.. Mok mého lidu. Doufám, že ten barman má více než jen jednu flašku. Tohle je zrovna den, kdybych se i klidně trochu opil, když by to z něčeho podobného šlo. Posledních pár dnů bylo vážně těžkých a i někdo jako já potřebuje uvolnění. "Možná že na severu ještě někoho nechal. Těžko si představit že někdo kdo pochází z pouště, by tam nějak extra rád trávil čas. Ale kdo ví.." Znovu upiji a pokračuji. "Mohli bychom se rozhlédnout tam, kde jsme je viděli naposledy. A nebo poprosit Starka, aby někoho od nich zkusil najít". Samozřejmě že bez toho aniž bychom mu sdělily pravé úmysly proč to chceme. Myslím, že mít na své straně ty Řeky, by nebylo špatné. Určitě bychom měly dost solidní "partu", pro nějaký další postup. Když přijde řeč na Matet, tak se trochu ušklíbnu, přikývnu a znovu upiji. "Doufám v to. Protože jak se zdá, lepší plán momentálně nemáme". Trochu si vydechnu, vezmu mobil a vytočím číslo Matet. "Ahoj. Jsme teď s Lokim v "jídelně" a říkal sem si, že by bylo fajn, kdyby jsi se k nám přidala. Po tom všem by se sklenička něčeho dobrého hodila určitě i tobě.. Co říkáš?" Štírka souhlasí a po chvilce se skutečně objevuje u nás. Mrknu na Lokiho a doufám, že by na ni mohl působit můj mužný šarm. "Ahoj". Pozdravím ji mile a nechávám ty dva aby prohodili pár slov. Mezi tím se znovu napiji a ukážu Matet lahev, která je již sotva ze třetiny plná. "Nevím co ti to tam míchá, nerad bych ti kazil chuť. Ale nedáš si aspoň na ochutnání? Tohle je nápoj našeho národa.. Né tak dobrý jako z Ásgardu, ale i tak.. ujde". Pousměji se a už ji nabízím svou sklenici. Schválně, zda můj plán začne fungovat. Mohla by aspoň usrknout, aby nás "neurazila". "Tak.. Jak to šlo? To co jsi potřebovala vyřešit, v pořádku?" Ptám se jen tak, aby řeč nestála. Počkám jak Matet odpoví a pak pokračuji. "Nevíš něco ohledně té.. Is.. Ies.. Isuet? Nebo jak se jmenuje ta opeřenkyně co je s vámi... Horus říkal, že by mohla vědět něco, na co sem se ho ptal. Už je zpět?" |
| |
| Opíjení štíra... je to vůbec možné? ~Thór + Matet~ "To je dobrý," zvedla ruce Matet, abys jí medovinu nedával. Plán se nám nějak hroutil, ale koutkem oka jsem kontroloval, co to tam barman míchá a když do koktejlu přidal i alkohol, nabral jsem zpět svou jistotu. Pokud chtěla sama pít, musela si prožít taky něco, co zvyšovalo potřebu si smočit jazyk v něčem, co trochu otupí mysl. Když se Thór zeptal na to, co potřebovala vyřešit, všiml jsem si, jak na chvíli sklopila oči a ruce stiskla v pěst. Pak vydechla a zavrtěla hlavou. "Poslední dobou se toho děje moc a to, co jsem potřebovala vyřešit, sebou přineslo ještě víc problémů, ale o tom potom," otočila se k barmanovi, který se rozešel naším směrem a donesl Matet koktejl. "Díky," usmála se na něj. Pak se napila a já jenom koukal, že hned v ní zmizela celá polovina. "Iseut?" utvrdila si jméno. "Bastet se ozvala a řekla, že je u ní. Nechápu, proč Befen nic neřekl," trochu zavrčela. "Co je s ní, tak na ostatní kašle. Dokonce se jako první ozve bohyni a až potom Hórovi," znovu se napila. Podíval jsem se na Thóra s lehce posedlým obočím. Náš plán se nějak plnil sám. Matet to zvládne sama. "Befen je..." "Štír, ano," potvrdila mou domněnku Matet a pak povytáhla obočí. "A mimochodem. Pokud plánujete někoho opít, tak se příště bavte tišeji," ušklíbla se. "Barman má velmi dobrý sluch," usrkla a já nevěděl, co jí na to říct. Cítil jsem se trapně. Ale něco svědčilo o jejím charakteru, protože normálně by se člověk otočil na patě a uraženě odešel. "Nachytala jsi nás," dolil jsem si medoviny. "Co ti vše řekl?" úkosem jsem se podíval na barmana, který si nás nevšímal. "Stihl napsat jenom to. Tak se ptejte. Hórus vám slíbil upřímnost, ale jestli se chcete hlavně opít, doporučovala bych vám klub Bluemoon. Pro pány jako dělaný, ale i dámy si přijdou na své," znovu vzala koktejl a popíjela. |
| |
| TartarosA-Team zase zasahuje Měl jsem to zatraceně tušit. Neměl jsem být tak naivní a myslet si, že by mohl někdo jako on udělat konečně něco správného. Sám jsem dělal hlouposti a změnil jsem. Ale to neznamená, že to bude platit úplně u všech. Do andělské řitě. Kdybychom jako hlupáci nestáli a nečekali na výsledek, tak bychom byli už na cestě odsud. Ach taková naivita a hloupost, která by se dala očekávat u lidí a ne u bohů. Ta doba strávená mezi nimi, nás všechny poznamenala a teď musíme čelit nepříteli, kterého zřejmě nepřemůžeme. A to jsem se opět setkal s Artemis. Začínám si myslet, že jsme prokletí. Je to strašně dlouho, co jsem pocítil strach, jak tomu bylo v této chvíli, kdy jsme se nemohl zvednout. Tak rád bych si zakryl uši a schoval se do klubíčka. Po celou tu dobu se tvářil, že neexistuji. Ten pocit, který jsem cítil se mi naprosto vůbec nelíbil. Do prdele práce. Bojoval jsem s démonem. S Anděly. Ztratil jsem Artemis, ale zase jsme se našli. K čertu, toto nebude můj konec. Ne, teď. Když to šlo, tak jsem se nasraně vydrápal na nohy. Jeho řev na mně neúčinkoval tak, jako na mou drahou polovičku, protože sám jsem byl nasranej doběla. Stejně jak on na mně hleděl s neskrývanou touhou mně zabít, já na tom byl velmi podobně. Akorát to s ním moc nehlo. Jeho následnému útoku jsem stihl bez problému uhnout. A to mně ještě víc nasralo. Ovšem neměl jsem u sebe žádnou zbraň, nemluvě o tom, jak jsem byl oblečený. Což bylo naprosto skvělé do boje s mocným nasraným titánem. (70% na obranu) |
| |
| Kronův útok ~Athéna, Áres + Afrodita (67), Apollón (58)~ Hod na obranu: 3 -.-' Hod na bleskurychlé plížení/přemístění: 4 (úspěch) ... pro zmírnění blbého hodu T_T Nedokázala jsem od titána odtrhnout oči. Sálala z něj takoví síla, proti čemuž naše byla velmi titěrná. Jak s něčím takovým můžeme bojovat? Jedině Afrodita se mohla chlubit tím, že je potomkem titánů, díky no... ehm... není to něco, čím se bohyně lásky ráda chlubí. A pak máchl obrovským srpem pokrytého ohněm. Čepel se k nám řítila jako gilotina na odhalený krk oběti. Můj první instinkt bylo dostat svého bratra mimo nebezpečí. Všichni se o sebe uměli postarat, ale Apollón to štěstí neměl, protože se díku Afroditině kouzlu stále neprobral. Strhla jsem jej a pokusila se s ním bleskurychle přemístit z dosahu Kronovy zbraně. Za prvé se to dělalo strašně blbě, za druhé jsem špatně odhadla rychlost Kronova útoku. Cítila jsem, jak do mě čepel narazila a jen díky tomu, že jsem bohyně a jen tak se nerozpůlím, mě vymrštila do vzduchu. Letěla jsem jak pytel brambor, narazila do zdi a pak se mi zatmělo. Sjela jsem na zem bez známky života. Afrodita měla větší štěstí, protože se ještě před čepelí rozprskla v desítky růžovobílých motýlků a letěla se někam schovat. Ona na boj nikdy nebude. |
| |
| LEST ODHALENA Zatvářím se dosti nespokojeně když Matet skleničku odmítne. "Hmm, jak chceš.. Ale tím nás oba urážíš". Řeknu na oko uraženě a celou skleničku do sebe kopnu já. Medovinu se nám do štírky dostat nepodařilo, ale něco pije sama, tak uvidíme, možná ten plán přeci jen nakonec vyjde. O tom co řešila zdá se mluvit nechce. Na jednu stranu chápu že je to možná něco osobního, ale zase se mi nelíbí, že s tím dělá takové tajnosti. Předně se o tom vůbec nemusela zmiňovat, pokud nechtěla aby v tom někdo šťoural. "To je ona". Potvrdím jméno té andělice a poslouchám. "Ahaa.. V tom by si měl udělat Horus trochu pořádek. Tak či tak, chtěli bychom s ní mluvit. Co nejdříve to půjde. Je to naléhavé.." Ať už kvůli tomu vstupu do Pekla a nebo kvůli našim ženám. Sif si nejsem jistý, ale o tom kde je Sigyn by něco vědět mohla. Kruci! Plán je v troskách. Kvůli tomu zatracenému barmanovi. Co je vůbec zač? Dívám se jeho směrem a pokud by se on podíval i na mně, mohl by vidět jak mi lehce zajiskřili oči. Příště by si měl hledět svého, nebo bych si to také mohl vyložit osobně. "Možná jsme měli mluvit raději staroseverštinou". Řeknu s pousmáním Lokimu a pak se zadívám na Matet. "Popravdě, chtěl sem opít hlavně tebe. Na mně už chlast nemá takové účinky, ani nevím zda by to bylo tímhle možné.. Do žádného bordelu se mi nechce. Myslím, že kdyby se tam jeden z nás ukázal, tak by z toho mohlo být docela pozdvižení. A navíc, nehodlám s sebou nikam nosit tuhle věc". Odpovídám na její návrh a poklepu rukou na truhličku která je do teď sevřena mou levou rukou. "Když chceš upřímnost, tak se zeptám rovnou.. Proč? Jak s tímhle Horus začal? Do teď mně to nenapadlo, ale tím jak posílá své lidi aby hledali další bohy, připomíná anděli. A co má v plánu? Chce hledat ten Grál a nebo bojovat normálně, bez něj?" Sice tohle řekl před chvílí vlastně Loki, ale nevadí, určitě to bude zajímat nás oba. Počkám na odpovědi a pak je ještě jedna věc, která by mně zajímala. "Archandělé.. Víš kdo je nejslabší z nich? Lze je nějak přivolat?" |
| |
| Hromováldce v akci ~Thór + Matet a barman, kterému snad nic neunikne~ Matet se na Thóra omluvně usmála, ale pokud jí nejela medovina, tak bychom ji odradili od stolu a nedozvěděli se nic. Já jsem nad jejím odmítnutím jen pokrčil rameny. "Zavolám Bastet a určitě se tady pak s ní dostaví. Nebo obě přemístí Befen," jeho jméno prosyčela skrze zuby. Další docela užitečná informace. Pokud měla něco proti jednomu ze svých bratří, dalo se toho taky využít. Nahlas jsem se uchechtl. "Příště," řekl jsem naším rodným jazykem, ale nevěřil jsem, že by se nenašel někdo, kdo staroseverštinou umí. Dokonce bych se nedivil, kdyby nám barman rozuměl. Něco mi na něm přišlo divné, ale nedokázal jsem říct, co. "To byl jen návrh," zvedla Matet ruce, protože měla pocit, že Thór vůči ní dost ostře vyjel. "Proč?" usadila se pohodlněji a mě přišlo, že se v duchu směje. Co jí na tom přišlo vtipné? "Protože jsme kvůli andělům přišli o domov. Museli jsme se skrývat a nejlépe nevystrkovat nos. Vy bohové to máte jednodušší. Můžete na sebe vzít jakoukoliv podobu, ale já nemůžu. Vypadám takhle od dob, co jsem doprovázela Eset ukrýt Hóra. Bohyně mi vdechla lidskou podobu a nesmrtelnost. Co vím, tak i Álfové žijí dlouho, ne?" Přikývl jsem. "Dalo by se to přirovnat nesmrtelnosti," potvrdil jsem její domněnku. "A co to shromažďování bohů?" Matet se uchechtla. "Hórus je sice mocný, ale proti andělům je jen figurka na šachovnici. Chce shromáždit co nejvíce spojenců a utkat se tam, kam nás andělé celou dobu lákají," na chvíli zmlkla a čekala, zda nám dojde, co tím myslí. Zamrkal jsem. "On chce vpadnout do Ráje? Ale tam se nikdo kromě smrtelníků nedostane." "To ví taky, a navíc to musí být smrtelník s čistou duší, ale hledejte někoho takového v dnešní době. Napadlo nás malé dítě, které je ještě neposkvrněné, ale nechce zbytečně riskovat život nevinného." Znovu mě přepadl pocit, že jsem Hórovi asi křivdil. Až moc se stará o to, co se stane smrtelníkům. Já je byl ochoten klidně obětovat. Co s nimi, že. Stejně se od nás odvrátili. "Navíc si myslíme, že grál doopravdy neexistuje," pokračovala štírka. "Nedovolili by, aby padl do rukou někomu z nás a prostě si z nás chtěli udělat lovnou zvěř." "Mluvíš, jako bys byla bohyně," podotkl jsem, což se Matet dost dotklo, protože se na mě zle zamračila. "Nejsem bůh, ale nakopat prdel ti můžu," dala ruce v kříž a já rychle zvedl ruce. "Věřím ti." Ženský. "A pokud si stále myslíte, že je Hórus jako andělé, pak vám řeknu zásadní rozdíl. Dává všem na výběr. Můžete se k němu přidat a bojovat nebo si jít vlastní cestou, a i kdyby, tak stále můžete počítat s jeho pomocí," založila si ruce na prsou. "Pokud mu ovšem nevrazíte kudlu do zad. Sice bych o tom neměla mluvit, ale udělal mu to někdo, komu bezmezně důvěřoval a nechápu, jak vám může jenom tak věřit. Ne, že bych tobě nevěřila," otočila se na Thóra, což se mě trochu dotklo, "ale chápeš tu pointu?" "Chce to další medovinu," natočil jsem křeslo k baru. "Dáš si ještě?" ukázal jsem na Matetinu sklenici a ona přikývla. S tím jsem se pokusil nějak dostat k baru. Matet vydechla. "Nechtěla jsem takhle vyletět, ale za Hóra bych strčila ruku do ohně. Strčila bych ji tam za tebe a nechci se v tom mýlit," dívala se na Thóra vyčítavým pohledem. "Jinak ohledně toho, co jsem řešila. Vrátil se Mesetef. Je to taky štír a dlouho byl nezvěstný. Je v příšerném stavu, protože se mu někdo pokusil prostřelit hlavu, ale naštěstí se včas přemístil, ale i tak stačila nadělat dost škody. Takže se chci opít tak, abych mohla usnout a nemyslet na to," nemusela to říkat dvakrát, protože vypadala mizerně. Všichni jsme na tom byli bídně. My byli aspoň bohové, ale ona měla potřeby, které potřebovala nutněji než my. Například spánek. "Šel bys se mnou zítra ráno za ním?" |
| |
| VELMI ZAJÍMAVÁ VEČERNÍ KONVERZACE Samozřejmě nejsem doopravdy naštvaný, to bylo jen tak. Když hold nechce, nebudu ji nutit. Befen.. Jak se jmenoval ten který přemisťoval mně a Hóra? Z nějakého důvodu mi skoro všechna jejich jména přijdou takřka stejná. Je zajímavé vidět, že i v další "rodině" jsou podobné problémy, né jen u nás. Co se mně týče, teď více než kdy jindy musíme držet spolu, takže ať už mi jakkoliv Loki v minulosti ukřivdil a nebo já jemu, doufám, že je to za námi. Jen trošku mi zacukají koutky když promluví a pozornost věnuji opět egypťance. Není jediná kdo kvůli nim přišel o domov. Já z toho mého byl doslova vykopnutý. Ale i tak, to co říká, je docela poutavé. "Takhle vypadáš celou dobu? To není špatné.. Na tři tisíce let". Řeknu s odlehčeným tónem, s pousmáním na tváři. Myslím, že by to mělo být něco kolem té doby. Plus mínus pár let. Zas tak podrobně sem Egyptské dějiny nesledoval. Dopíjím zbytek medoviny co zde máme a debata která je rozpoutává mezi Lokim a Matet, je velmi zajímavá. Takže Horus by chtěl vpadnout do Ráje? To je hloupost.. Něco takového bych já ani nezvažoval. Za prvé, neví se, kde ten Ráj je. Za druhé, i kdybychom se k němu dostali, nikdy by nám nedovolili ten Grál získat. Né.. Né.. Kdyby to bylo na mně, zkrátka bych shromáždil vše co můžu. Lidi, bohy, démony a všelijaká stvoření, jen abych mohl najít cestu do Nebe, do základu v něm vše zničit a zabít každého, kdo by se nám postavil. Včetně jeho. "Je to jen hra. Všichni se baví na náš účet. Není žádný způsob jak se dostat do Ráje a "vyhrát"... Raději bychom měli najít cestu do Nebe a pořádně jim nakopat prdel". Válka.. Jak to ve mně vře, když slyším to slovo. Možná za to může i trochu alkohol, ale měl bych chuť zase na někoho z nich vlítnout. Na tom mostě nebyl ani čas si pořádně zabojovat, když sem se musel starat o to, aby nás nikdo neviděl. Povzdychnu si a pak můj "zamyšlený" výraz zmizí. "Nevím jak by to šlo s anděli, ale tuhle rvačku bych rád viděl". Řeknu pobaveně tak nějak oběma. Loki proti Matet, to by byla podívaná.. "To zní, jako bychom toho měly hodně společného, on a já. A chápu to.. Důvěra je něco, co si na rozdíl skoro od všeho ostatního nemůžeš koupit. Nevím jestli nám věří, možná má jen naději. A nebo slyšel, jaký sem hlupák". Opět mi trošku cuknou koutky a souhlasně kývnu na Lokiho. Doufám, že přinese minimálně jednu další láhev. Nechávám Lokiho soukat se k baru a věnuji plnou pozornost štírce. To co řekla.. Zadívám se jí do očí a přemýšlím. "Jak můžeš něco takového říct? Znáš mně sotva den? Nevíš jaký sem... Jaký sem býval. Co všechno bych byl schopný udělat pro to, abych našel a pomohl těm které miluji". Obzvláště jedné ženě. Mé ženě. Pro Sif bych udělal snad všechno. Pro to, aby vše bylo jako dřív... Ohledně toho zraněného štíra Matet nic neříkám, jen poslouchám a přikývnu když skončí. Chápu to, sám sem to už nesčetněkrát zažil. Přijít o spolubojovníka, nebo vidět jak trpí, je jedna z nejhorších věcí. "Samozřejmě". Odpovím na její dotaz. Sice toho Mesetefa vůbec neznám, ale řekněme tomu zvědavost. Zajímalo by mně, kdo a proč mohl nějakého štíra tak moc zřídit. Možná, že by za to Horus chtěl i nějakou odplatu. V tom případě bych mu mohl velmi rád pomoci. Počkám až se vrátí Loki. "Co takhle pár posledních drinků a pak si jít odpočinout? Vypadáte, že by jste to potřebovaly.. Já se do rána nějak zabavím". |
| |
| Ad impossibilia nemo obligatur Kdyby situace nebyla tak tristní, myslím, že bych se začala smát. Tohle byl ten nejhorší výlet, na kterém jsem kdy byla a to i přesto, že jsem za svou dlouhou kariéru jako bohyně viděla ledacos. Ale co člověk mohl čekat od místa, jako je tohle? "Co kdybych si tu hru na zájmena nechali na jindy?" zeptala jsem se netrpělivě, protože jsem měla pocit, že ztrácíme čas. 'On ho probudil'. Díky, to nám vážně pomůže, protože na světě je přece jen 4 000 000 000 lidí, pro které bych mohla použít zájmeno "on". Nejspíš vím o kom mluvila, ale stejně mi to přišlo jako naprosto pitomá cesta, jak komunikovat. Kronos. To nejhorší, nejodpornější a nejnebezpečnější, co jsme na tomto místě mohli potkat. Budiž proklet Thanatos. Neřekla jsem nic, protože jsem měla plné ruce práce s tím se udržet na nohou, když se to stvoření objevilo. Jeden by čekal, že budeme mít dost práce s Anděli na to, abychom se bili mezi sebou, ale očividně to byl pouze začátek. Kostky Ráda bych tvrdila, že nejsem bohyně války jen pro nic za nic a tohle jsem měla pod kontrolou, ale naprosto upřímně, vyhnula jsem se jen tak tak. Artemis neměla takové štěstí, neboť se pokoušela ochránit bratra. A Afrodita prachobyčejně vzala roha. Blýskla jsem pohledem, kde ležela bezvědomá bohyně, s velmi poděšeným výrazem. "Je to na nás," broukla jsem skoro slyšitelně směrem k Áreovi, jako kdyby to už tak nevěděl. |
| |
| V baru ~Thór + Matet~ Nešlo přeslechnout, jak Matet vyznala svou důvěru vůči Thórovi a ani jsem si nemohl nevšimnout, jak se barmanovi mírně zatřásla ramena. Jako by se tiše zasmál. Chvíli jsem na něj hleděl, než mě vůbec vzal na vědomí a upřel na mě svoje dvě oči, ale i přesto jsem měl pocit, jako by se na mě dívalo jenom jedno oko. Barman se mi nelíbil a stále mi na něm něco smrdělo. "Prostě to tak je," zkřížila ruce Matet a cítila se dotčená. "Hele, vím, že raději skočíš do ohně za Nárviho, než za mě, ale jsi loajální a navíc ses změnil. Nevím jak, ale podívej se na sebe a Lokiho. Docela spolu vycházíte," koukla mým směrem a pozvedla obočí, protože jsem se v tu chvíli soustředil na barmana. "Je prostořeký, kousavý a nevím co všechno, ale i on se změnil. Za tahle slova by mě asi poslal někam, ale," naklonila se k Thórovi blíž a zašeptala: "on by za tebe ruku do ohně strčil." Pak se narovnala a splaskla ruce. "Jsem jeden ze sedmi štírů a umím vyčichnout charakter. Pro svou rodinu bys udělal i nemyslitelné, i kdyby to jiné mělo bolet. Pro přátele taky, a to mi stačí," pousmála se. "Díky," poděkovala za Thórovi kladnou odpověď. Pak se znovu natočila mým směrem. "Nehledí na barmana nějak moc upřeně?" A taky že jsem hleděl. Barman sice nepřipomínal nikoho, koho jsem znal, ale stále jsem větřil něco, co mi na něm přišlo hodně povědomé. Pak jsem si všiml, že za ním ve vitríně stojí dvě sošky ptáků. Byly k sobě natočeni zobáky. Lehce se nakláněli dopředu a křídla měli složená. Barman se sehnul pod bar, nejspíš pro láhev, a tak jsem si mohl sochy ptáků lépe prozkoumat. Cukl jsem sebou, protože bych vsadil boty, že se jeden z nich lehce pohnul. Zavrtěl jsem hlavou a znovu se podíval na barmana, který položil na pult celou láhev medoviny a namíchaný drink pro Matet. "To jsou havrani?" zeptal jsem se. Schválně jsem mluvil staroseverštinou. Barman se pousmál. "Více než to," odpověděl mi také ve staroseverštině a já měl co dělat, abych nesletěl z vozíku. barman |
| |
| Kronos útočí ~Athéna, Áres, Artemis + Afrodita, Kronos~ Všem se nějak podařilo vyváznout a Athéně se dokonce podařilo zaútočit a zasadit Kronovi ránu, která ho nestála o nic víc než jen štípnutí komára. Afrodita se mezitím zhmotnila za vámi. Ona pro boj nebyla stvořena. Nebyla tolik naivní, že by její blouznící kouzlo fungovalo na titána jako je Kronos. Dokázala jen opakovaně štěbetat: "Co budeme dělat? Co budeme dělat?" Artemis ležela v bezvědomí a Apollón sebou trochu vrtěl, ale jinak se nezdálo, že by se měl každou chvíli probrat. Kronos se narovnal a podržel si srp u těla. Zatím se nezdálo, že by chtěl znovu zaútočit. Něco jej však zaujalo. Vzdálené jiskření, které se pomalu blížilo. Všichni, co jste byli při vědomí, jste pocítili naději, která se absolutně nepojila s nynější situací. Kronos opět zařval, ale tentokrát řevu propůjčil i slova. Všichni jste velmi dobře slyšeli jméno: "ZEUS!" Následovala rána jak z děla, když se nejvyšší bůh řeckého panteónu přiřítil a zasáhl svým bleskem Krona. Mnoho jisker přeskočilo a některé dokonce zamířili i k vám. hody Zeus |
| |
| Party hard v Bluemoon |
| |
| V BARU Jak krátce mně zná a jak o mně mluví. Jako by si myslela, že o mně skutečně ví všechno. Ale né, to co štírka říká, se mi celkem líbí, i když je to divné. Nepomyslel bych si, že něco takového uslyším od ní. Pomalu ale jistě dávám dohromady Lokimu rodinu a při tom stále nejsem ani o krok blíže k té své. "Já vím.. Není to jako dříve. Nerad to přiznávám, ale on a jeho děti jsou jediná rodina, která mi zbyla. Zemřel bych, kdybych je tím ochránil... A my dva se moc neznáme, ale ruku bych za tebe do ohně dal". Odpovím a při poslední větě se maličko usměji a napiji se znovu medoviny. Takové zvláštní debaty. Kdyby jen věděla o Týrovi... Na další věc kterou zmíní jen lehce pokývu hlavou a při tom se na ni zadívám. "Pak se můžeš považovat za mého přítele". Nebudu lhát, líbí se mi a velmi nám pomohla, jak v té poušti, tak ve městě. Stále sem jejím dlužníkem. Když se Matet zmíní o Lokim, tak se na něj podívám a nějak nevím co jí na to říct. Klasické Lokiho pohledy, když se mu něco, nebo někdo, nelíbí. Neslyšel sem přesně o čem to ti dva mluví, ale najednou vidím že se bůh tváří jako by viděl ufo. "Tak jo, to by stačilo". Zvednu se ze židle, vyklopím do sebe zbytek obsahu sklenky a dojdu k baru. "Je pozdě, už půjdeme. Musíš odpočívat". Řeknu Lokimu a beru vozík abych jej otočil a zamířil zpět do jeho pokoje. Ať chce nebo né, musí si odpočinout a já také. Sprcha a možná menší změna vizáže by určitě neuškodila. Pokud nás Matet bude chtít doprovodit, pak budu jen rád. |
| |
 | Bluemoon Mesetet Ve velmi pradávných dobách bych taková místa s oblibou navštěvoval. Věřím, že bych byl i jednou z hvězd večera, protože jsem byl přece bohem vína a nespoutaného veselí. V mé přítomnosti hrála bouřlivá divoká hudba a o zábavu nikdy nebylo nouze. Jenže už nějakou dobu tomu tak není a těmto místům se raději vyhýbám. Potřeboval jsem však informace. Už je to pár dní možná i týdnů, co jsem měl ten podivný sen a vím, že jsem nebyl jediný. Sen o Ráji a Grálu, který by byl schopen přivést znovuzrození nebo zkázu. A tak jsem ponechal všeho, vydal se ho hledat s jediným cílem, získat ho dřív než všichni ostatní. Poslední informace, kterou jsem měl k dispozici, mě dovedla zrovna sem. Do Bluemoon, strip baru, kde rádi zavítají i nadpřirozené bytosti. Život mezi lidmi mně naučil, že nejsme to jen mi knězové, kterým se všichni rádi s něčím svěří, ale občas to je takový barman nebo hosteska. Zrovna takovou jednu hostesku jsem tady hledal. Bylo mi jasné, že s tímto úborem jsem se sem nehodil, ale už dlouhou dobu jej nosím a stalo se to mou druhou kůži, že nejsem schopen ho jen tak sundat. Je mi jasné, že velká většina bohů by mě nazvala zrádcem, který pracuje pro Něj. Jenže to není tak úplně pravda, pracuji pro lidi. Pomáhám, kde můžu a starám se o své “ovečky”. Snažím se vynahradit ta léta, kdy jsme jen naháněli strach a jediné, co jsme znali bylo někoho pořádně potrestat. Sem tam se k mým uším, ač je to k nevíře, také něco důležitého donese. Musel jsem nechat, že měla kuráž. Celou dobu jsem ji pozoroval. Hlavně ten úbor, co měla byl velmi odvážný. Věřím, že v dřívějších dobách, kdy jsem byl opěvovaný, bych pravděpodobně byl tím troufalcem, který by i přes ono varování onu ruku měl položenou na jejím pozadí a v očích by mi hráli jiskry pobavení, jasně vyzývající, ať mi ukáže zač je toho loket. Nyní jsem měl tendence si hrát na chrabrého rytíře a bránit její čest, kterou si zvládla sama bravurně chránit. ”Sodu, prosím.” Pronesl jsem k barmanovi, předtím než se objevila u baru. Potřeboval jsem mít čistou a chladnou hlavu. Alkoholu se v tomto životě snažím vyhnout jen, co to jde. "Neztratil jste se, otče?" Konečně si mně všimla a já jí věnoval ten nejlepší úsměv, který jsem byl schopen vykouzlit na své tváři. ”Ne, potřebuji nějaké informace a myslím, že jsem na správném místě.” Pokud se přede mnou na stole objevila sklenice s vodou, zvedl jsem jí a napil se. ”Zaplatím za ně. Je možné se někam přesunout?” Na chvíli jsem se odmlčel a rozhlédl se kolem. ”Kde je to méně hlučné a více diskrétní?” |
| |
| Kronos útočí, potřebujeme plánA-Team dostává na prdel ”Zlato.” Je první co hlesnu, když si všimnu, že leží nehybně na zemi. Samozřejmě se snažila ochránit svého bratra a mně vůbec nenapadlo jí pomoct. Do hajzlu. Klekl jsem si k ní a zkontroloval, zda dýchá. Poté jsem pohlédl na Athénu, která měla pravdu jako vždy. Je to na nás. Na nikom jiném. Postavil jsem se zpátky na nohy, což šlo opravdu těžce, protože bych nejraději seděl u své drahé a čekal až se probere. Jenže jsem musel zařídit, aby to probrání vůbec přežila. Neměl jsem žádnou zbraň. Nebyl jsem ani pořádně oblečen. A to nemluvím o tom, že když na něj Athéna zaútočila, tak to s ním ani nehnulo. Přemýšlej… přemýšlej... Ponoukal jsem se k činnosti. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uvažoval, co bych mohl použít jako zbraň. Mohl bych na něj házet kameny a doufat, že to bude mít nějaký efekt. Po chvíli mi však došla jedna věc. Neútočil. Mohl nás zašlápnout jako mravence. Mezitím, co jsem zjišťoval, jak je na tom moje drahá a potom se přesunul k Athéně. Afrodita se opět zjevila a já chvíli přemýšlel nad tím, proč jsem s ní vlastně byl. Vždyť byla tak neskutečně otravná. A pak jsem si něco uvědomil. ”Ten provaz, co jste použili, abyste nás dostali k sobě… kdo ho má? A co je schopný dělat?” Zeptám se tiše obou žen. Kdyby ho byl schopen svázat a mohlo by nám to dopřát čas k útěku. Ale je to velké Kdyby… jenže nic jiného nemám. Potřebuji dostat ty dva, co jsou ze hry do bezpečí a ne si hrát na hrdinu. Trvá to chvíli než si všimnu to, co Krona upoutalo, že se rozhodl zapomenout na nás. Takže i on se tady zbaběle schovával? Byla první myšlenka, když mi došlo, kdo se to chystá objevit na scéně. ”Dejte mi ten provaz!” Zavrčel jsem, hned poté, co Kronos dal i jméno našemu “zachránci” a natáhl ruku, abych zdůraznil, že ho chci. Nebyl by to on, kdyby se nerozhodl efektivně ukázat na scéně a to s pořádnými efekty. Ignorujíc přitom naprosto to, že tu jsou ještě další, kteří by mohli přijít do úhony. A tak jsem se tentokrát rozhodl chránit Artemis v bezvědomí a snažil se jí krýt svým tělem, co to jen šlo. (89% - na ochranu sebe) Což nepodařilo, tak jak jsem původně zamýšlel. (20% na úspěch ochrany) A tak jsem si vztekle představoval, jak lano v mých rukách drahého titána sváže do kozelce. (Po domluvě s PJkou má u sebe lano a hod na úspěch je 74% ) |
| |
| Wut? ~Thór, Matet + tajemný barman~ Chytil jsem kola vozíku, až jsem si málem zpřelámal všechny prsty. Bolestí jsem vyjekl: "Stůj!" Jak ho nemohl Thór poznat? Sálalo to z něj jako světlo z majáku. Nevěděl jsem, jestli jsem naštvaný na Thóra nebo na barmana, který na nás hleděl, jako by se nic nedělo. Matet se zastavila a povytáhla obočí. "Ty to musíš vědět!" křikl jsem na štírku, které obočí vyletělo ještě výš. "Co?" "On!" ukázal jsem prstem na barmana, který zvedl pohled od sklenice, kterou leštil. "Thóre, podívej se na něj pořádně," apeloval jsem na hromovládce. Zvedl jsem se z vozíku pro jistotu, kdyby se mnou bůh chtěl odjet. Opřel jsem se o nejbližší stůl a propichoval barmana pohledem. "Proč nic neřekneš, hm? Zase všechny jenom taháš za fusekle," umět sršet blesky jako Thór, tak tohle místo lehne popelem. Na druhou stranu jsem byl bůh ohně a dřevo stolu začalo kolem mých prstů černat a smrdět spáleninou. Ať už ho Thór poznal nebo ne, vložil se do toho někdo, o kom jsme ještě před chvílí mluvili. Her-Ur vešel do baru s rukama v kapsách, s hravými jiskřičkami v očích. "Nemá smysl nic tajit. Vím, jak zněla dohoda, ale když už tě poznali." Snad jediná, které se to nepodařilo, byla Matet. Barman odložil sklenici na pult, zakryl si dlaní levé oko, a když ji odtáhl, odhalil nám to pravé, které bylo slepé. Nicméně to tak dlouho nenechal a opět se vrátila iluze, že vidí na obě oči. "Vždy jsi byl prozíravý, Loki. Jen kdybys svůj um využil k něčemu lepšímu než jen všem dělat naschvály," oba jsme ten hlas znali. Hlas patřící nejvyššímu bohovi v devíti světech, hlas, který byl nasycen autoritou. Havraní sochy se rozpohybovaly a každý z nich přistál na rameni svého pána už ve své ptačí podobě. I když věk pokročil, ti dva opeřenci vypadali stále stejně. Očka stále pichlavá a sledující vše, co se kolem šustne. Za barem stál nikdo jiný než Ódin s Huginnem a Muninnem. |
| |
| Divný cápek |
| |
| TO NENÍ MOŽNÉ! "Co?" Špitnu poněkud zmateně a vozík tedy zastavím. Napřed se mi zdálo, že se Lokimu něco stalo, ale očividně se něco děje. Něco dosti zvláštního. Barman se mu očividně nelíbí a musí to být fakt vážný když kvůli tomu vstal i z vozíku. Dívám se tedy na muže za barem a nepřijde mi na tom nic zvláštního, jen stařec který leští skleničku. Nikdy sem neměl na iluze a triky takové nadání jako Loki, takže mi začíná být jasné, že on nejspíše vidí něco, co já ne. Co je zač? Matet se k němu chovala jako k obyčejnému člověku, měl sem tedy za to, že to nebude nikdo, komu bych měl věnovat větší pozornost. Jak sem se pletl... Najednou do místnosti vchází Her-Ur a poté co řekne, mi všechno dochází. Jako by mně někdo polil ledovou vodou. "Ne.. Nenenene, to není možné.." Ódin, můj otec. Po tom všem, po všech těch letech, stojí tady, jako by se nic nedělo a hraje si na prostého barmana. To nemůže být on. Ódin je přece mrtvý! Aniž bych si to uvědomoval, svírám vozík tak pevně, že se držadlo začíná prohýbat jako by to byl papír. Kolem starce začínají poletovat dva mně velmi dobře známí ptáci a v té chvíli jako by se ve mně něco zlomilo. Najednou mně zavaluje vztek. Hodně, hodně vzteku. Pokud sem byl někdy takhle naštvaný, pak snad jen při souboji s Michaelem. Oči mi jiskří a ruce mám zatnuté v pěst až mi bělají klouby. Ať je to on a nebo né, tak je mi to jedno. Můj otec zemřel toho dne, kdy odmítl vyjít z Gladsheimu a celý Ásgard padl. Jen kvůli němu!!
Na nic nečekám a z pravé ruky mi během chvilky vylétne blesk, mířící přímo na toho starého otrapu! (30%) Sice to šlo mimo, ale to mně neodrazuje. Zapřu se v nohách, blesk mi obalí obě pěsti a vyskočím (Použito schopnost jako létání, +5 útok +8 = 13. TÍMTO POUŽÍVÁM 8 BODŮ, tedy konečný výsledek je 21) proti němu, s úmyslem vymlátit z něj duši! |
| |
| Kronos vs. syn Zobrazit SPOILER |
| |
| Tak to je skoro na popcorn ~Thór + Matet, Ódin, Her-Ur~ Nečekal jsem, že se Thór zachová takhle, ale byl jsem sám tak rozčílený, že bych na Ódina vletěl taky, kdyby mě moje nohy v klidu unesly. Takhle jsem dokázal jen zatínat nehty do desky stolu. Všechny chlupy na těle se mi postavily, jak energie ve vzduchu praskala. Bylo to šílené. Nejdřív Thór rozbil celou výlohu s alkoholem, takže zavanul příšerný odér různých druhů whisky, rumů a sladkých lepidel. Sám jsem se přikrčil, protože jsem se lekl. Ani jsem se nemusel dívat Matetiným směrem, protože ta v tu ránu byla pod stolem. Pak na něj Thór skočil. Alespoň se o to pokusil. Místo toho jej zezadu chytil Horus (65) a blesky s ním absolutně nic nedělaly. Sám zářil jako vysokowattová žárovka, až mě z toho bolely oči. Dokonce i Ódin přivřel oči a štírka se je zakrývala dlaněmi. Her-Ur sice celou dobu vypadal jako pohodář, ale síla, která z něj najednou sálala, byla ohromující. Dokonce i Ódin byl proti němu looser. "Thóre," mluvil klidně. V jeho hlase nebyla žádná zloba. Jenom pochopení, proč je Thór tolik naštvaný, "nech si to vysvětlit," dál jej držel, i když blesky prskaly všude kolem. "Nejsi tady sám. Ublížíš i jiným, než Ódinovi," nepouštěl Thóra, dokud si nebyl jistý, že se bůh hromů uklidnil a začal uvažovat trochu racionálně. Měl jsem sám chuť něco podniknout, ale Hórova ukázka mě tak ohromila, že jsem si to rychle rozmyslel. "Her-Ur má pravdu. Poslechnem si, jakou má výmluvu. Vztek si můžeme na něj vybít někde, kde není Nárvi s Helou," divil jsem se, že jsem se pokoušel Thóra uklidnit. Sám jsem chtěl, ať starce stloukne do kuličky. |
| |
| THE POWER OF THOR Rána bleskem šla mimo, ale to bych nesměl být já aby mně to odradilo. Už se chystám na starouše vlítnout a to s pořádným vztekem, když tu náhle se stane něco divného. Napřed sem myslel že to bude nějaké kouzlo, až po chvilce mi došlo kdo mně drží. "PUSŤ!" Křiknu naštvaně a stále se snažím osvobodit, i když Horusův stisk je překvapivě silný. Jeho slova mně nijak nezajímají, jako by šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. Sem tak naštvaný, že by byla nejspíše jediná osoba která by mně dokázala zklidnit a ta tady není. Stále s blesky v očích se podívám na Lokiho a aspoň o trošku tedy povolím. "Žádné řeči. Je to zrádce. Tímhle naše spojenectví končí.. Radši si lehni" Odpovím mu a kouknu na Ódina. "S tebou sem ještě neskončil, zbabělče!" Najednou znovu zaberu a pokusím se uvolnit z Horova sevření, abych mu dal pořádnou ránu loktem přímo do hlavy 4%. Bohužel, ani to s ním nehne, je jako kámen. Dost mně překvapuje kolik toho vydrží, ale asi neví s kým si zahrává. Já nejsem ten kdo by po jednom či dvou neúspěších přestával bojovat. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy a to platí i pro bohy. A já sem teď velmi zoufalý... Vzduchem zavane elektřina a všude kolem začnou praskat jiskřičky. "Vezmi Lokiho pryč!" Křiknu na Matet, nevědíc zda mně slyší nebo ne a celé mé tělo začne doslova pulzovat bleskem. Do Horuse pustím dávku blesku tak velkou, že by tím šlo napájet několik dnů celé město, ale to není konec. Oči mi temně zmodrají, nadechnu se a celou místnost, bar i jídelnu, všechno naplní blesk, jež má jediný cíl. Usmažit Her-Ura a Ódina. Dát jim takovou ránu, že se z toho jen tak nevzpamatují. Já jsem Thór, bůh hromu a blesku a jestli někdo pochybuje o mé moci a nebo mně zradí, pak se neznám. |
| |
| Son of Odin ~Thór + Matet, Ódin, Her-Ur~ Jako PJ: Jestli se Thór pokusil nějak z Hórova sevření dostat, nepodařilo se mu to. Bůh slunce stál pevně jako skála a každou chvíli zářil více a více. Všichni okolo dokonce cítili teplo, které z něho sálalo, ale nebylo nijak spalující. Naopak bylo příjemné a hladilo po tváři. Jako slunce měl nosit naději a jako měsíc klid, který z něj proudil do všech směrů. Dokonce i Loki neměl sebemenší chuť se do šarvátky zapojovat, protože cítil jakési uklidnění na duši. Možná to bylo tím, že se konečně někdo jiný postavil proti Ódinovi nebo to byl Hórus. Jako já: Ležel jsem na zemi a kryl si hlavu. Nastal takový chaos, který jsem nebyl schopný rozpoutat ani já. Už jsem viděl, jak se zdi bourají a vše nám padá na hlavu. Nedokázal jsem se jejich směrem podívat, protože žár dvou světel pálil v očích jako dva uhlíky. A pak nastalo ticho. Světla pohasla a mé oči si musely nějakou chvíli zvykat na příšeří, které zde zavládlo, protože veškeré žárovky popraskaly. Všiml jsem si Thóra ležícího na zemi. "Co jsi mu udělal?!" vyhrkl jsem a přemístil se k bezvládnému bohovi a automaticky kontroloval jeho pulz. Nic jsem necítil, ale to neznamenalo, že je mrtvý. My nakonec žádný pulz neměli. "Bude v pořádku," ujistil mě Her-Ur. Pak se rozhlédl kolem sebe a tiše si povzdechl. "Tohle bude chtít víc než jenom zamést." A měl pravdu. Stoly, židle, veškerý nábytek, který se v baru nacházel, ležel na straně. Křehké nádobí se rozbilo a na zemi se mísily různé druhy alkoholu. Podíval jsem se na Ódina, který okamžitě uhnul pohledem. "Až teď cítíš vinu? To brzo," zavrčel jsem a pokusil se postavit. Moc mi to nešlo, což mě štvalo o to víc. Viděl jsem, jak Ódin otevírá ústa. "Nech si to pro sebe. Já tě stejně nikdy neměl rád, ale to ty víš, že?" ucítil jsem, jak mi štírka pomáhá na nohy. Pak jsem se podíval na Hóra. "Je ti jasné, že to Thór jenom tak nenechá, že?" Hórus mdle přikývl. Ať už udělal cokoliv, vypadal vyčerpaně. "Je tu něco, co jej přivede na jiné myšlenky a možná by otci mohl díky tomu odpustit." "A to je jako co?" zamračil jsem se. Nenapadlo mě nic, co by Thóra přivedlo na jiné myšlenky než vytlouct z Ódina existenci. "Sif," tentokrát to byl Ódin, kdo promluvil. Zamrkal jsem rychle. "Sif? Jeho žena?" Ódin přikývl. "Viděl jsem ji ve svých snech," kdybych nevěděl, co má Ódin za schopnosti, vysmál bych se mu. "Jak je v nebezpečí." "Tak proč si ji nešel zachránit? To by Thór více uvítal než tvou ignoranci," dal jsem ruce v pěst. "Kdybych řekl, že jsem nemohl, lhal bych. Jsem starý, Loki. Dokonce ani s tebou se hádat mě nebaví. Poslal jsem za Sif jednoho ze štírů. Viděl jsem ji v přítomnosti jiného anděla, kterého dobře znal." Skrčil jsem nos. "Úžasná výmluva. Ráno to Thórovi řeknu. Ty se k němu ani nepřibližuj a doufej, že tohle jej odradí od toho tě zabít. Nebo bys tomu zabránil?" poslední otázku jsem směřoval na Her-Ura. "Do rodinných sporů se nemíchám, ale na tomhle místě netoleruju žádný boj. Navíc hrozilo, že zničí vše, co jsem tak dlouho budoval," zvedl Thóra, jako by vážil jako pírko. "Omlouvám se, ale nemůžu riskovat jeho další zlost," a po těchto slovech s ním zmizel. Zůstal jsem stát na místě jako vyoraná myš. A zase jako PJ: ~Thór~ Her-Ur tě přemístil do jedné z místnosti, které byly pokryty runami podobně jako ty v nemocničním křídle. Tyhle navíc způsobovaly okamžitou ztrátu schopností dokonce i Hórovi. Položil tě na lůžko a chvíli tě sledoval. Přemýšlel, zda se s otcem usmíříš nebo vás dva bude muset vzít na místo, kde si to můžete vyříkat. |
| |
| TO NEŠLO PODLE PŘEDSTAV.. Teď už sem nebyl milý, laskavý Thór, kterého mohli všichni znát. Z předchozích dnů se ve mně nahromadilo hodně únavy a zlosti. Napřed na Helheimu, pak v Egyptě. Věci nešly zrovna podle mých plánů a najednou zde vidím jeho, samotného Ódina. Né však jako otce, teď je to pro mně nepřítel. Způsobil tolik smrti a bolesti a najednou tu stojí, jako by se vůbec nic nedělo. To je poslední kapka v poháru mé trpělivosti. I kdybych chtěl, už sem se nemohl udržet. Cítil sem jak ze mně sálá síla, jak zářím a že se každou chvíli stane něco strašlivě úžasného. Bylo by mi velmi líto Lokiho a Matet, kdyby je to zasáhlo také, ale už se nedalo nic dělat. Co to.. Už už ze mně sálala síla ve formě blesků, když tu náhle.. nic. Jako by někdo luskl prsty a prostě zavírám oči. Ani žádnou bolest sem necítil. Když se znovu probírám, tak prvně cítím že ležím na něčem měkkém. V hlavě mi mravenčí jako bych vypil tolik alkoholu že začínám být opilý, ale né docela. Není mi ani nijak špatně, jen.. je to zvláštní. Jako bych se vracel domů z velmi dlouhé bitvy. Ale jak ta bitva vůbec dopadla? Matně si pamatuji že mně držel Horus, byl jako skála. Cosi zašeptal a najednou sem spal. Jak se mu tohle podařilo? Otvírám oči a zdá se, že sem.. no ani nevím kde. Připomínalo by to nemocniční pokoj, nebýt těch run všude kolem. Takhle mi to přijde spíše jako nějaká zadržovací cela. Pomalu se posadím, ruce mám zesláblé, ale poslouchají. Promnu si oči a v hlavě se mi rozsvítí. Her-Ur.. Ten mizera. Nechápu to. Opravdu, pokud má takovou sílu že je schopný ustát jeden z mých nejsilnějších útoků jako nic, tak proč? Proč už dávno nezničil Michaela a nebo nějaké jiné Archanděly? Určitě by ho aspoň vzali na vědomí a možná by se ho i začali bát. Nejde mi to do hlavy.. Nemluvě o tom, kde do hajzlu vzal Ódina? Ten měl být už velmi, velmi dlouhou dobu mrtvý! Kde je pak matka? Vidět ji, to by mi udělalo mnohem větší radost než on. Pokud se dozvím že ji někde nechal a nestaral se o ni, pak.. nevím. Asi bych vzteky zešílel. Spustím nohy z lůžka a postavím se na zem. Jako první kroky po opici, hrozné, ale jde to.. Protáhnu si ruce, nohy a trochu vrávoravým krokem vykročím ke dveřím, abych na ně zaklepal. "Hej!! Otevřete. Už sem se zklidnil, přísahám.. Byl bych vděčný za kávu a Lokiho! Musím s ním mluvit..." Poslední větu řeknu tišeji, skoro jako sám pro sebe. On je asi jeden z mála, kterým bych se teď mohl podívat do očí. To co se stalo, kdo jiný by to mohl pochopit lépe než on? Po tom všem, tolik utrpení, se "otec" jen tak ukáže a myslí si že co, ho uvítáme s otevřenou náručí? |
| |
| God of Fire ~Thór + Nárvi, Tjefet~ Matet mě dovedla do pokoje. Podle jejich slov ve vedlejším spal Nárvi s Helou. Nechtěl jsem je rušit a sám jsem byl naprosto vysílený. Jakmile jsem si lehl, tak jsem usnul. Ještě jsem se stihl převléct do něčeho více pohodlnějšího. Jako obvykle se mi sny nezdály. Spánek byl skoro jako prázdnota. Absence absolutně všeho, co se dalo považovat za známku života. Ráno mě probudilo klepání na dveře. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že někdo klepe na ty od ložnice. Otevřel jsem oči a malátně se postavil. Dopajdal jsem se ke klice a otevřel. Za nimi stál Nárvi. Jakmile mě uviděl, rozesmál se. Pak zvedl ruku a pročísl mi vlasy. Trochu jsem se divil, že jsem neucukl, ale dnes je možné už všechno. "Spalo se ti dobře?" zeptal se syn a já kolem něj prošel jako mrtvola. Nárvi mě následoval a stále na mě vykuloval oči. "Jak ti je?" Posadil jsem se do gauče a poklepal vedle sebe, aby si sedl. "Mizerně." "Jablko nepomohlo?" Prudce jsem se na Nárviho podíval. "Jablko!!" Thór spustil takovou spoušť, že mohl zničit jediné, co zbylo z Asgárdu. "Tam je," ukázal na stoličku vedle vstupních dveří. Truhlička na ni stála bez nejmenšího škrábnutí. Nahlas jsem si oddechl. "Tati?" to slovo jsem tak dlouho neslyšel, až jsem se na syna překvapeně podíval. "Co se stalo?" pokračoval v otázce. "Matet mi jenom nařídila, abych tě šel probudit." Zakryl jsem si čelo dlaní. "Byli jsme s Thórem trochu popít," nemusím před vlastním synem přiznávat, že jsme toho vypili docela dost. Možná proto tak vyletěl. "Pak se ukázalo, že barman je Ódin, což Thór nesl těžce a pokusil se Ódina knokautovat. Vložil se do toho Her-Ur a vlastně ani nevím, jak to udělal, ale najednou Thór ležel na zemi v bezvědomí. Pak s ním někam zmizel. Z Ódina vypadlo, že ví, kde je Sif nebo něco v tomhle smyslu," vychrlil jsem to ze sebe rychle. Když jsem se podíval na Nárviho, hleděl na mě s otevřenou pusou. "Všeotec je tady? Jak?!" nechápal. To kdybych věděl. "Asi stáhl ocas a zdrhl." "To by neudělal," zavrtěl mladík hlavou. "Mě to nepovídej," pokrčil jsem hlavou a postavil se. V tu samou chvíli zase někdo zaklepal. Zakoulel jsem očima a šel otevřít. Stál za nimi chlapík, co nás sem dostal z Thórovy chajdy. "Dobré ráno přeji," zazubil se a já měl chuť jej do těch zubů praštit. "Thór se probral a docela nahlas dává najevo, že chce s tebou mluvit," ustoupil stranou a já si povzdychl. "Musím se převléct," s tím jsem mu zavřel dveře před nosem a přemístil se do ložnice, kde jsem se konečně oblékl tak, jak to mám rád. Černé dlouhé kalhoty a bílé tričko s límečkem. Jednoduché a pohodlné. "Chceš jít se mnou?" zeptal jsem se Nárviho, který okamžitě vyskočil na nohy a už byl vedle mě. Ušklíbl jsem se. "Myslel jsem si to." Společně s Tjefetem, aspoň doufám, že se tak jmenuje, jsme se vydali na další túru skrz korporaci. Cestou jsme potkali pár známých tváří a během toho jsem si uvědomil, že Hela není s námi, nicméně Nárvi mě ujistil, že se o ni stará Hórova sekretářka. Hlavně, že je v pořádku. Na tom jediném záleželo. Na místě nás čekal Hórus s Tefenem. Ten štír byl snad jeho ocas. "Dobré," usmál se bůh slunce, jako by se předtím nic nestalo. Mrknu na Nárviho a chlapec ze sebe vykoktal nejisté ahoj. "Nechám to na tobě," došel ke dveřím. "Bude lepší, když Nárvi počká venku," přešel k chlapci a položil mu ruku na rameno. Nárvi se na mě podíval, co já na to. "Počkej tady. Nevím, jakou náladu Thór bude mít," nechtěl jsem mu na rovinu říkat, jak se bojím toho, že by mu Thór mohl ublížit. Tefen odemkl a otevřel dveře. Vstoupil jsem do místnosti, kde boha hromů drželi a okamžitě jsem cítil, jak mě opustila veškerá božská síla. Tak takhle se cítí smrtelníci? Podíval jsem se na Thóra. Chápal jsem, jak se cítí. Bylo to, jako by mu Ódin vrazil kudlu rovnou do zad, a ještě se mu k tomu vysmál. "Jak jsi na tom?" zeptal jsem se narovinu, zatímco zámek na dveřích cvakl. |
| |
| V "KOBCE" "Heeej! Slyší mně tam někdo?" Volám na dveře, nevědíc zda mně za nimi někdo prvně slyšel, nebo ne, jelikož žádné odpovědi se mi nedostalo. Lehce do nich bouchnu a je jasně cítit že všechna má síla je pryč. "Do háje.." Tiše si povzdychnu a vrátím se zpět k posteli, na kterou se posadím. Kdo ví, jak se mnou po tom včerejšku bude Her-Ur zacházet. Pokud by chtěl, tak by mně v téhle díře mohl držet snad věčně. Trvalo to, už sem se chtěl vrhnout na ty dveře a začít křičet, když tu náhle se otvírají a do nich vchází Loki. Sem si jist že za dveřmi jsou i další, ale to je jedno. "Hej! A kde je to kafe?" Zavolám ještě, ale to už se dveře zavírají. To je mi tedy péče. "Co myslíš? Cejtim se jak vyžvýkaná žvýkačka.." Jo, to by bylo přesný. Zmuchlaný, bez chuti... "Co se stalo? Jsou všichni v pořádku? Co on?" Ptám se zvědavě. Nerad bych někomu ublížil, tedy i když u někoho by mi to až tolik nevadilo. Počkám až mně Loki ujistí že sem nikomu nic neudělal a pak z postele vstanu. Dojdu přímo k němu a nakloním se k jeho uchu, pro případ že by někdo poslouchal. "Musím odtud pryč, jinak mi asi hrábne.. Znáš nějaký způsob jak se dostat na Nidavellir? Musím sehnat něco lepšího než je ta plácačka co mi Her-Ur dal.. Bude tam ještě Eitri? Nebo jiní?" |
| |
| Veselá kopa jako vždy ~Thór~ Nevím, proč jsem k jeho žvýkačce v duchu ještě dodal: Nebo jako dvakrát použitý toaleťák. Nicméně mi to sedlo a zadržel jsem úšklebek, který by si Thór mohl špatně vyložit. "Všichni naživu a statika domu drží, takže nám to celé na hlavu nespadne," ujistil jsem jej a chvíli si ho prohlížel. Bylo to zvláštní jej takhle vidět. Naštvaného na otce, i když se zklidnil. "Her-Ur nevypadá, že by se ti chtěl mstít. Je venku s Nárvím a dvěma chlápky. Kloboučník a ten ukecaný," upřesnil jsem. Svou žádostí mě dost zaskočil. Polkl jsem a chvíli přemýšlel, jak mu to podat. "Thóre," zvážněl jsem. Kdysi mi to moc nešlo, ale čas mě tomu naučil nebo to bylo divadlo a film? "Na tohle nebudeš mít čas," nečekal jsem na jeho reakci a pokračoval dál: "Sif, tvoje žena, je v pořádném průšvihu a potřebuje pomoct," přečkal jsem záplavu, která se na mě z jeho strany vrhla*. "Teď se znovu nenaštvi, ale byl to Ódin, kdo za ní poslal pomoc, ale místo toho pomoc skončila málem s prostřelenou hlavou a teď to bude na nás," ani jsem si neuvědomil, že jsem do toho zakomponoval sebe. A co Sigyn? Neměl jsem tušení, kde hledat a možná andělé, co drží Sif, budou vědět, kde je moje žena. "Možná něco potom dostaneme z andělů, co jí drží." Hodně mi toho bylo řečeno při cestě sem. Poznámka pod čarou |
| |
| TO JE NĚJAKÝ VTIP? "Tak to je dobře.." Upřímně se mi aspoň trošku uleví, když slyším že sem nikomu nic neudělal. Nejvíce by mně štvalo, kdyby se stalo něco Matet a Lokimu. Nemluvě o Hele, Nárvim a Válim, ale ti tam naštěstí nebyli. "Nárvi?" Zopakuji po něm. Her-Ur je mi ukradený, s ním sem skončil, ani ta jeho banda mně nezajímá. Ale byl bych velmi nerad, kdyby si to Nárvi celé nějak špatně vyložil. Nemám s ním takové pouto jako u Váliho, al i tak, mám toho chlapce rád a nerad bych ztratil jeho přízeň. Čekal sem, že mi bůh ohně začne popisovat různé cesty, nebo aspoň jednu a co k tomu budu potřebovat. Moc rád bych odtud zmizel a kde jinde by bylo lepší zavzpomínat na staré časy? Možná že by mi Eitri dokázal vytvořit další Mjölnir. Bez toho kladiva se cítím jako bez ruky. "Jak to myslíš?" Ptám se nechápavě když mi řekne že na tohle nebudu mít čas a zvědavě se na něj zadívám. Uslyším jméno své ženy a jako by se mi na chvíli zastavilo srdce. V obličeji mám nechápavý, spíše tedy nevěřícný výraz. "Tohle není vtipné Loki". Říkám bohovi zcela vážně. Aby jen tak najednou začal mluvit o Sif. Chce mně provokovat? Né, to by jistě neudělal. Né po tom všem, co se stalo. Uslyším jméno svého otce a vzteky praštím rukou do zdi. Zabolí to, možná sem si i trošku odřel klouby, ale na tom nezáleží. "Zbabělec! Posílá nějaké poskoky, místo toho aby ji zachránil sám!" Je už tak starý, hloupý a nebo bezmocný? Že se o to ani nepokusil? Začnu se rozhlížet zda mám u sebe všechny své věci, hlavně tu dýku. Pokud by to leželo třeba někde opodál, pak si to vezmu a vyrazím ke dveřím. "Nesmíme ztrácet čas. Doufám že jsi připravený na boj.. Osvobodíme Sif a pak najdeme Sigyn. Přísahám". Řeknu odhodlaně a začnu bouchat na dveře. Sif.. Má lásko. Už si jdu pro tebe! Vře mi krev v žilách při pomyšlení na to, co jí mohli ti opelychanci udělat. Všechny je roztrhám na kusy, pokud zkřivili jen jediný z jejich krásných vlasů. "Forseti tu ještě není?" |
| |
| Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis Bývaly doby, kdy můj největší problém byl kolik kuliček vína mi obětovali mladí chlapci, kteří se modlili za dobrý boj. Věřili byste tomu? A teď tohle. Pokusila jsem se Krona napadnout, ale pravda je, že tomuto Titánovi stěží byť jen rozcucháme vlasy, natož že bychom ho nějak smrtelně zranili. To neříkám proto, že bych se hodlala vzdát - mám svůj život docela ráda - nicméně je dobré realisticky počítat s tím, že tento boj nebude jednoduchý. Jsem ráda, že je po mém boku Árés. I přes naše neshody, které jsme v minulosti měli, to byl jeden z nejschopnější vojevůdců, nejlepší válečník, kterého bych si mohla přát. Kdybych si mohla vybírat, nejspíš bych si vybrala právě jeho. Byli jsme to my dva proti Kronovi. Artemis a Apollón, sourozenci slunce a měsíc, byli oba v podstatě bezvědomí a Afrodita, inu... je Afrodita. "Co budeme dělat?" byla nicméně docela dobrá otázka. Otázka, na kterou odpověď nenechala dlouho čekat. Kronos nezaútočil, naopak, zaujalo ho cosi jiskřivého. A ano - byl to on. Otec. Otec nikdy příliš nezvažoval, co by jeho útok mohl provést ostatním. Naštěstí se mi povedlo se jeho útoku vyhnout, jinak by mě blesky poranily. (100% - je tohle vůbec možný?) Jsem však skutečně ráda, že ho vidím. Lano mezitím změnilo majitele. Árés se nezdržoval dlouhými řečmi a zaútočil, stejně jako Otec. I já jsem nezůstala pozadu, i když jsem na zlomek vteřiny zaváhala. Někdy jsem trávila příliš času přemýšlením na místě, kde to nebylo nutné. Vyvolala jsem své kopí a s rozběhem zaútočila na Krona. S Otcem a bohem války po boku jsem se cítila jistější, ostrá zbraň míhající se ve vzduchu. Boha nelze zabít, ačkoliv bychom si to přáli. Možná, že je to dobře. Možná ne. Proto jsem útok nevedla na srdce, tak jako u smrtelníka, ale na hlavu. I kdyby se něco nezdařilo, mohla bych Krona alespoň poranit v oblasti očí, nebo mu v nejlepším případě do hlavy udělat otvor. Šance, že mu provedu něco nehezkého je v oblasti hlavy vyšší, než kdybych se soustředila na hrudník. Aspoň doufám. (55%) |
| |
| ÚTOK!A-Team v čele s velkým Z Můj plán s lanem zafungoval. Byl jsem tím velice potěšen a to obzvláště, když se můj pohled střetl s otcovým. Vždycky jsem si svým způsobem přál, aby na mně byl hrdý a teď se na chvíli zdálo, že tomu tak skutečně je. Zatřepal jsem hlavou, teď nebyla vhodná chvíle na cokoliv. Přišel jsem o provaz, který sehrál velmi důležitou roli a potřeboval jsem za něj najít náhradu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, než se můj pohled zastavil na zemi u stěny, co byla nejblíže. Balvan. Přešel jsem k němu a vzal si ten, který byl velikostí stejně jako já. To bude muset zatím stačit. A když ne, tak budu nucen udělat něco, co se mi poměrně příčí a to obzvláště teď, když tu je přítomná Artemis. Nerad bych ji zbytečně ohrozil… a to nemluvím pouze o ní. Neváhal jsem ani chvíli a svou pozornost, hlavně onen balvan, přesunul na titána na zemi, začal do něj bezhlavě mlátit. Když se Athéna soustředila na hlavu, tak se rozhodnu věnovat hrudníku, nerad bych se jí pletl pod nohy. Nemluvě o tom, že je lepší, když se to takto rozprostřeme. Nechal jsem se ovládnout frustrací z toho, co se za poslední dobu stalo. Jak andělé unesli Artemis a já se jí snažil vypátrat. Když se mi to podařilo, tak si pro změnu na mě nevzpomínala a když si vzpomněla, tak jsem se ocitl tady. To by jednoho opravdu nasralo do nepříčetnosti. (58%) |
| |
| Nope ~Thór~ O Ódinovi má stejné mínění jako já. Stále jsem si však vzpomínal, když řekl, že by lhal, kdyby nemohl, tak co to bylo? Neměl právě on stát v první linii a po všech pátrat? Musel to za něj dělat někdo jiný? Thór byl sice naštvaný na Her-Ura, ale u mě si každou minutou získával větší a větší respekt. Já bych na jeho místě takový klid nezachoval a Thóra poslal do temných hlubin, ze kterých není návratu. Ohrozil všechno, o co se Hór snažil, a přesto jediný trest byl, že jej zavřel do místnosti, kde nemá svou moc, ani své zbraně nic. Jenom oblečení na sobě. No dobře, tak když to podám takhle, tak to zní jako krutý trest. Nehodlal jsem egyptského boha nijak obhajovat. Neměl jsem důvod bránit jeho pověst. To ať si dělá sám. Teď záleželo jenom na tom, aby se Thór vzchopil a začal uvažovat více rozumně, ale on byl vždycky horká hlava. Ač jsem byl rád, že mi přislíbil pomoc u Sigyn, jeho další konání způsobilo, že jsem zakoulel očima. "Thóre," došel jsem k němu a položil mu ruku na rameno a zatáhl, abych jej dostat ode dveří. Jestli se mi to povedlo, tak jsem se na něj trochu přísněji podíval. "Takhle nikomu nepomůžeš. Na boj jsem připravený, ale byl bych raději, kdybych do něj mohl něco použít. Jako zbraň," pak mi došla jedna věc. "Moment. Tys byl u mě v bytě?" Jak jinak by jablko získal. "Cos odtamtud všechno vzal?" Co se týkalo boha spravedlnosti, pokrčila jsem rameny. Kdyby se někde ztratil, byl bych raději. "Neměl se ozvat?" otázka padla spíše do větru, protože Thór neměl mobil a na mě číslo neměl. Ještě že tak, protože bych jej jinak poslal do prdele. Zaklepal jsem na dveře. "Můžete otevřít," podíval jsem se ještě na boha hromů, aby nic nevyvedl. Když se dveře otevřely, jako první dovnitř nakoukl Nárvi. Bylo na něm vidět, že je zvědavý a když Thór vyšel, vpadl mu do náruče a objal jej. Netušil jsem proč. Tak dlouho zamčený nebyl. Her-Ur stál s Tefenem po boku a Tjefet se opíral zády o zeď vedle dveří. Nejspíš otevíral on. |
| |
| Bohové vs. titán |
| |
| Otec? ~Athéna, Áres + Zeus, Afrodita, Apollón~ Otevřela jsem oči a chvíli jsem nevěřila tomu, co vidím. Blesky. Všude byly blesky a najednou se v nich objevil otec. Sálala z něj síla a mě naplnila naděje, že by to nakonec mohlo dopadnout dobře. Celé tělo mě bolelo, a když jsem se pokusila zvednout, zahekala jsem bolestí. Rozhlédla jsem se, kde je můj bratr, ale neviděla jsem ho. Úzkost naplnila moje plíce a v krku jsem měla najednou knedlík. Zatřásla jsem hlavou. Musela jsem jim pomoct, ale cítila jsem se jak paralyzovaná. Ozvaly se rány jak z děla. To Kronos několikrát udeřil nohou do země, která začala pukat. Praskliny se rozšiřovaly ke stěnám a dále ke stropu. Je vůbec možné, aby Tartaros padl? Vypadalo to, že ano. Ať už ti tři udělali cokoliv, Kronos se zdál být neschopen dalšího boje. Nebo mu to Áres nedovolil. Zeus dopadl nedaleko na zem, ale ihned se zvedl na nohy. Podíval se mým směrem. Opětovala jsem jeho pohled. Nevěděla jsem, jestli mám mít zlost, že se tady schovával nebo být ráda, že nás dostal z prekérní situace. "Otče?" vzhlédla jsem, když ke mně pomalu došel. Sklonil se ke mně a jeho silné ruce mě zvedly. Kdysi bych křičela, ať mě pustí, ale mělo to smysl? Stejně bych se nepostavila na nohy. Jednu ruku jsem mu dala kolem krku. A pak jsme všichni běželi. Dokonce i Afrodita a Apollón ve formě motýlů, čímž se mi viditelně ulevilo. Běželi jsme za Athénou, která sledovala své světlo vedoucí rovnou k bráně. Už jsme tam skoro byli, když nám cestu zatarasili storucí. "Oni mají strach," hlesla jsem. "Co se stane, až Tartaros padne?" podívala jsem se na otce. "Vše, co v něm je, zanikne," odpověděl. Zkroutil se mi žaludek. "Nemůžeme je tu nechat. Plnili jenom tvoje rozkazy, otče," doufala jsem, že mě někdo podpoří. Pak mi došla ještě další věc. "Kdo tu ještě je?" Zeus se na mě smutně podíval. "Kéž bych to věděl. Musel jsem bránu zavřít, než se sem dostali andělé, ale nevím, kdo všechno prošel. Thanatovi už není pomoci a Afrodita," podíval se k roji motýlů, který se semkl v malou kouli, "by mohla vědět více." Znělo to trochu, jako by ji káral za rozhodnutí utéct před světem nahoře. Pokud mě někdo podpořil v rozhodnutí, že bychom storuké v Tartaru neměli nechávat, tak Zeus pravil: "Osvobozuji vás z břemene strážit Tartaros pod podmínkou," přísně se na ně podíval, "že si na povrchu najdete místo, kam smrtelníci nikdy nevkročí, a tak zůstanete skryti před jejich zraky." Na chvíli nastalo ticho, ale nakonec se tři obři rozestoupili a uvolnili nám cestu. Tentokrát se jako první rozeběhl Zeus se mnou v náručí a bral schody po dvou. Čím víc jsme se přibližovali k bráně, tím mé a Athénino tělo více zářilo, i když to její mnohonásobně více. Sem tam někdo klopýtl, jak se Tartaros zatřásl, ale cesta byla volná. Naše světla v paprscích udeřila do brány, která se s praskáním začala pomalu otevírat. Proběhli jsme skrze. Hekatoncheirové taktéž proběhli skrz a běželi dál po schodišti, po kterém jsme se s Athénou posledně tak trapně skutálely. "Synu," otočil se k Áreovi a bez dalšího slova mě předal. To jako vážně? Nelíbilo se mi, že se mnou zachází jako s míčkem. "Nechám bránu otevřenou, ať kdokoliv, kdo hledal uvnitř útočiště, má možnost zachránit si život. Musím však u brány zůstat a odrazit zpět vše, co nesmí vyjít ven," připravil si svou bleskovou zbraň. Áres to měl jasné. Musel se mnou vyběhnout do bezpečí a popřípadě se pak vrátit, aby otci pomohl. Já bych to nějak přečkala, a navíc by se mnou byla Afrodita s bratrem. Nic moc, ale lepší než nic. Athéna měla na vybranou. Zůstat a pomoct otci, nebo jít s námi. |
| |
| V KOBCE "Co?" Ohlédnu se na Lokiho, když na rameni ucítím jeho ruku. Myslel sem, že zase chce pronášet nějaké své rozumy, ale asi sem se spletl. "Promiň.. Ještě nejsem úplně ve své kůži". Omluvím se mu za své chování a od dveří odstupuji dál. Stále sem trochu vyčerpaný a myšlenky mám úplně rozházené, takže je pro mně těžší se soustředit. Snad to brzy přejde. "Musím říct, že byt máš hezky zařízený. Až mně to překvapilo.. Bral sem od tebe tu truhlu s jablkem a meč. Ten máš u sebe ve skříňce, spolu s pistolí". I když bych si s tím mečem dokázal představit spíše sám sebe a Lokimu bych dal svou dýku. Ještě když sem neměl své kladivo, tak sem trénoval s meči neustále. "Měl, ale Válimu. Doufám že už je na tom lépe. Musíme se za ním zastavit a vzít i to jablko". I kdyby se mělo celé spotřebovat, stálo by to za to, když bychom tím zachránily jednoho z nás. Najednou.. To teď ze mně mají všichni takový vítr? Že poslechnou až Lokiho? Všimnu si jeho výrazu. "Co? Sem zcela v klidu, neboj". Pronesu s mírným pousmáním a vyjdu z těch dveří když se konečně otevřou. Překvapí mně jak se mi Nárvi vrhá kolem krku. Je to trošku zvláštní, ale příjemné. Asi si dělal starosti co se se mnou vlastně dělo. "Ahoj. Neboj, nic se neděje. Sem v pořádku. Omlouvám se, pokud sem vás nějak vylekal". Řeknu mu a také jej obejmu. "Co Hela, je v pořádku?" Zeptám se zvědavě a pomalu se pak odtáhnu, abych si v klidu vyslechl odpověď. "Jdeme za Válim. Doufám, že ho doktor pomocí toho jablka vykurýruje. Budeš dávat pozor na sestru, bratra, i na to, kdyby se mu ozval Forseti. Budeme teď potřebovat každou ruku. Zvládneš to?" Zadávám mu úkol, který doufám splní, z úcty ke mně. Může požadovat aby šel s námi, ale to nepřipadá v úvahu. Nechtěl bych toho chlapce nějak ohrozit. Her-Urovi věnuji jen jeden jediný chladný pohled a pak se podívám na Lokiho. "Dej mi klíčky od skříňky. Vezmu ty věci a sejdeme se u Váliho pokoje. Ty můžeš přinést to jablko. A zkus zavolat Garmra. Pokud by měl někoho poslouchat, pak tebe. Když tu není Sigyn". Garmra z toho důvodu, že už nechci používat štíry jako způsob přepravy když máme vlastní. Nebudu Egypťanům dlužný více než už sem. Doufám, že tentokrát nebude Loki příliš remcat. Chci se ujistit že Válimu bude aspoň o trošku lépe a pak hned můžeme vyrazit. Nechci ztratit ani vteřinu. Svou ženu mám na dosah a nedovolím aby mi jí někdo opět sebral. |
| |
| Je po všem?!A-Team a velký Z Nechtělo se mi věřit, že jsme to zvládli. Mlátil jsem do titána hlava nehlava a cítil postupnou úlevu. Bylo fajn to všechno tímto způsobem ze sebe dostat. Kdyby nebylo otce, tak bych tam nejspíše zůstal. Tak jsem akorát ještě naposled udeřil balvanem a nechal ho na něm. Rozeběhl jsem se za ostatními, pohledem přitom vyhledal svou bohyni měsíce, neboť až teď jsem si začal uvědomovat, že jsem jí nikde neviděl. Uklidnilo mně, že jí nesl v náručí hromovládce. Když nám cestu zastoupili storucí, už jsem čekal, že se rozhodli nám bránit v cestě a připravoval jsem se na další boj. Nic takového se naštěstí nedělo. ”Souhlasím s Artemis.” Rozhodl jsem se podpořit svou ženu. Bylo to pro ni důležité a tím pádem to bylo důležité i pro mně. Aspoň toto jsem se naučil ve svém lidském životě. Svrbí mně ruka, když zaslechnu Thanatosovo jméno. Ten zmetek to způsobil. Parchant jeden. Dostal to, co si zasloužil. A není mi ho vůbec líto, ba naopak jsem rád, že je po něm. Teď bych totiž neměl problém mu dát jednu přes hubu. Byl jsem rád, že jsme mohli pokračovat v cestě dál. Párkrát jsem jsem klopýtl, ale nebylo to nic, co bych nezvládl. Konečně jsem stáli před bránou. Nemohl jsem tomu uvěřit, že bych se odsud skutečně mohl dostat. Bál jsem se, že tu zůstanu a už nikdy nespatřím světlo. Že se na mně zapomene. Mlčky jsem vzal do náruče svou milovanou a vydal se s ní do bezpečí. Ještě jsme se na otce podíval. Měl jsem totiž naprosto jasno. Nehnu se od ní, už ani na krok. Nevrátím se, abych mu pomohl a budu doufat, že se s ním ještě uvidím. ”Jak se cítíš?” Zeptal jsem se Artemis s neskrývanou starostí v hlase. |
| |
| Quidquid latine dictum sit, altum videtur To, co se právě stalo, bylo neuvěřitelné. I pro bohy našeho kalibru znamenal boj s titánem obrovské riziko a rozhodně nebylo jisté, že se nám povede ho zpacifikovat - ale povedlo. Relativně. Vstala jsem a oklepala se. "Souhlasím, měli bychom vypadnout." přikývla jsem, když nám Zeus vydal rozkazy. Afrodita, tak jako obvykle, donutila mé oči rotovat vzhůru k nebi tak prudce, že mi málem vypadly. Proč se jí vždycky povede trefit o těch částí mé povahy, které jsou nepříliš trpělivé, to netuším. A přece. "To můžeme vyřešit až na nás nebude padat Tartaros." Podotkla jsem a vydala se na cestu. Artemis začala zhasínat, což znamenalo, že i světlo vycházející z mé hrudi, které nám doposud sloužilo jako průvodce, brzy zhasne. "Tady už ničemu nepomohou," souhlasila jsem s Artemis, když jsme se zastavili u vchodu. I když jsem se snažila být klidná a vyrovnaná, chtěla jsem odtamtud hlavně rychle odejít. Navíc, oni nic zlého neprovedli. Proč by měli zaniknout jen proto, že zanikne Tartaros? Běželi jsme, dlouho a úporně. A pak nastala chvíle rozhodnutí. "Pomohu ti," rozhodla jsem se po dlouhé odmlce, kdy jsem zvažovala pro a proti a setkala se s Otcovým pohledem. Když už jsme se znovu setkali, bylo pro mě těžké ho tu jen tak nechat napospas čemukoliv, co bylo tam dole. Ačkoliv z nás byl nejspíš nejsilnější. A taky si za to taky tak trochu mohl sám. Vyvolala jsem své kopí. "Dávejte na sebe pozor, ano?" požádala jsem Área a Artemis. Apollón byl stále bezvědomý a Afrodita.... ... je Afrodita. |
| |
| Thór na svobodě ~Thór + Nárvi, Her-Ur, Tefen a Tjefet~ Díval jsem se na svého syna, jak vítá Thóra. Dělal jsem, jako by mě uvnitř nepíchla žárlivost. Nakonec to byl Thór, kdo Nárviho dostal z Helheimu. Já ani nevěděl, že je naživu. Všichni si mysleli, že je mrtvý. Stále jsem nerozuměl tomu, jak tady mohl stát a bavit se s námi? Hela určitě neměla takovou moc, aby Nárviho přivedla k životu. Pak se budu muset s Thórem pobavit o tom, co se v Helheimu přesně stalo. Nárvi se odlepil od Thóra a odstoupil, aby dal bohu hromů prostor. "Je. Stará se o ni Lora," odpověděl chlapec. Mě chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, kdo Lora je. Aha, sekretářka. Podíval jsem se na Her-Ura, který se netvářil nijak. Nečišela z něj zlost ani veselí. Nedalo se z něj vyčíst, co se mu právě honilo hlavou. Zjevně neměl v úmyslu s Thórem udobřovat vztahy. V podstatě bylo jedno, jestli se k němu přidáme nebo ne, ale na druhou stranu Nárvi a Hela, i Váli, byli tady v bezpečí. Nebude to znít jako já, ale nerad bych se vzdával jednoho z mála útočišť jenom kvůli ješitnosti někoho jiného. "Já bych zapomněl," zajíkl se Nárvi, sáhl do kapsy a vytál mobil. "Forseti volal," podal Thórovi Váliho mobil. "Už jsem mu řekl, kde jsme a říkal, že asi do tři hodin tady bude." Podíval jsem se na svůj mobil, abych zjistil, kolik je hodin. "V kolik volal?" zeptal jsem se. "Asi před hodinou," odpověděl. "Takže za dvě," zazubil se můj syn a já tiše zvrzal zuby. Vydechl jsem a hodil jsem po Thórovi klíčky. "Jdu pro jabko," otočil jsem se na podpatku a v tu ránu mě dostihl Tjefet. "Klidně tě tam vezmu hned," ještě jeden jiskřivý úsměv a oslepnu. "Jak chceš," odpověděl jsem a položil mu ruku na rameno. Nárvi si určitě poradí. *Jako PJ* "Půjdu rovnou za Válim," řekl Nárvi, když Loki zmizel i se štírem. "Klidně Forsetimu po cestě zavolej. Moc se mu nelíbilo, když se dozvěděl, že jsi zavřený," pomalu se vydal směrem, o kterém si myslel, že je správný. Kus cesty máte přece jenom společný. Pokud se někdo z vás podíval na místo, kde předtím stál Hórus s Tefen, už byli pryč. |
| |
| PŘÍPRAVY "Lora?" Zopakuji po chlapci. To je ta Starkova sekretářka, pokud si dobře pamatuji. "Je člověk. Nevím jestli je to nejlepší nápad. Hela se už jednou prokecla". Mohla by říkat různé věci a kdo ví, co by se pak s tou ženštinou stalo. Snad budou obě v pořádku. Spatřím Her-urovu tvář a začínám si říkat, že by možná bylo lepší, kdybych se mu omluvil. Ale jakkoliv bych chtěl, nedokážu se k tomu přinutit. Ještě né.. Podívám se na Nárviho a vezmu si od něj ten mobil. Takže Forseti tady bude za dvě hodiny. To je dobře. Škoda že to nestihne dříve, aby se k nám přidal když půjdeme po andělech, ale lepší pozdě, než vůbec. "Dobře. Tak až přijde, řekneš mu co a jak a že na nás bude muset chvíli čekat". Poprosím Nárviho. Začíná nás být více a to mně velmi těší. Už na Egypťanech nebudeme muset být tak závislý. Chytnu ty klíčky a Lokimu přikývnu že rozumím. Poté co se přemístí se opět podívám na chlapce. "Dobře". S tím se vydávám kousek za ním a vytáčím Forsetiho číslo. Ideálně bych s ním rád domluvil než dorazím ke skříňkám, abych mobil vrátil Nárvimu. Když sem byl předtím v boji, tak ten můj mobil nedopadl dobře a spojení s Forsetim potřebujeme. "Ahoj. To sem já.." Samozřejmě by mně mohl poznat po hlasu, když už jsme spolu mluvily. "Nemusíš se bát, sem v pořádku. Vše ti pak vysvětlíme. Teď se s Lokim chystáme do boje, takže tu nejspíše nebudeme až dorazíš. Bude na tebe čekat Nárvi a řekne ti co je třeba". Sdělím bohu spravedlnosti, doufaje, že to rozptýlí jeho obavy. Spěchám, takže bych se nechtěl vybavovat nějak dlouho, ale zase pokud bude Forseti něco chtít, rád mu ještě odpovím. Teď je mým cílem každopádně Lokiho skříňka. Vzít meč, pistoli a pak zamířit za Válim. |
| |
| Takhle to přece nejde ~Athéna, Áres + Afrodita, Apollón, Zeus~ Áres se bez okolků otočil a vyběhl schody, abychom se dostali do bezpečí. Zavrtěla jsem se v jeho náručí a nadávala si, jak jsem v tuhle chvíli slabá a nemohla jsem tak otci pomoct. Nahoře na nás čekala Afrodita s probraným Apollónem. Vypadal mimo, ale podle toho, když se k nám nerozeběhl, i více při smyslech. Hlavu měl schovanou v klíně a zakrýval si ji rukama, jako by jej bolela. "Blbě," řekla jsem na rovinu. "Položíš mě, prosím?" podívala jsem se Áreovi do očí, a když to udělal, vydechla jsem a protáhla si nohy. Bolely mě jako obyčejného smrtelníka. "Musíš jim jít dolů pomoct. My to tu zvládneme," navrhla jsem mu. Nechtěla jsem, aby kvůli mně nepomohl otci. "Při nejhorším nás Afrodita promění v motýly, že?" podívala jsem se na bohyni lásky dost přísně. Ta jen přikyvovala. "Anebo je pohlídám já," ozval se najednou hlas, a když jsme se všichni otočili jeho směrem, spatřili jsme Háda. Zdálo se mi to nebo byl o hodně starší? Sice jsem v něm rozeznávala rysy mladíka, jakým byl před tím, ale teď vypadal jinak. "No co," ušklíbl se. "Jsem díky bratrovi spjat s Podsvětím, které se taky pomalu rozpadá, i když možná vydrží o něco déle než Tartarus," přešel ke schodům a podíval se dolů. "Nebo můžeš s Áreem dolů a pomoct otci a Athéně," sykla jsem. "Kvůli tobě jsme se dostali do potíží a jestli si myslíš, že ti budeme hledat..." "Ale to stále platí," zastavil mě uprostřed věty Hádes. "A nebýt paktu, Áres by dávno nebyl a ty bys na to byla sama. Skoro. Vlastně by Zeus zůstal zalezlý v díře, nikdy bys nezjistila, že tvůj bratr je naživu včetně ex-lásky tvé lásky," měla jsem mu sto chutí rozbít hubu, ale nakonec měl pravdu. V podstatě to, že s ním Áres uzavřel pakt, tak jsme našli víc než jen sami sebe. Dál to bylo na Áreovi. Já se už nemínila s Hádem dál bavit. Hádes *** *Jako PJ* Zues kývl na Athénu. "Připrav se. Nevím, co se vše pokusí o útěk, ale dokud bude aspoň malá pravděpodobnost, že někomu zachráníme život, stojí se za to zapotit." Zobrazit SPOILER |
| |
| Snad mě syn nesežere ~Thór + Nárvi, Váli a další~ Hned jsem zalitoval, že jsem nechal Tjefeta, aby mě přemístil. Ocitli jsme se v mém pokoji a žaludek se mi trochu zhoupl. "Nemá to vaše přemisťování vedlejší účinky vůči bohům," položil jsem si ruku na břicho. "Na egyptské ne," odpověděl pobaveně štír a já jej zpražil pohledem. Přešel jsem ke stolku u dveří, kde ležela truhlička a zvedl jsem ji. "Vy štíři umíte nějak vycítit boha?" "Ano i ne," pozvedl zvědavě Tjefet obočí. "Spíš cítíme, že je poblíž něco, co není smrtelníkem. Pak máme několik možností. Buď je to bůh, pak máme štěstí nebo je to anděl, to už takové štěstí není. Pak to může být nějaká nadpřirozená bytost. Třeba upír," odpověděl, aniž by se zamyslel nad tím, jestli je dobré mi tohle všechno říkat. "Proč to chceš vědět?" "Trochu jsem doufal, že s vaší pomocí, bychom mohli najít majitelku tohohle," pozvedl jsem truhličku. "Sorry, takhle nefungujem. Je to spíš o náhodě a dlouhodobém pozorování, protože se každý nakonec prořekne." Něco mě napadalo. "Takže kdyby se náhodou objevil někdo, kdo by měl zájem o truhlu, pak bys mohl říct, jestli to je smrtelník nebo ne, a to je všechno?" "Přesně tak. Chápeš rychle," ušklíbl se Tjefet. "Vezmu si kabát a můžeme za Válím," přešel jsem k věšáku, kde visel kabát a taky šála. Oboje jsme si přehodil přes paži. kabát a šála "Můžeme," znovu jsem položil Tjefetovi ruku na rameno a přemístili jsme se. A co mě napadlo v rámci truhličky? Až se s Thórem a snad i se Sif vrátíme, tak zkusím na některou ze svých fan-stránek hodit fotku truhly a uvidíme, kdo se všechno ozve. Snad mi Hórus dovolí poslat štíry na výzvědy. V před místnosti Váliho pokoje byl Nárvi. Když jsem se tam z ničeho nic objevil, nadskočil na židli. "Na tohle si nikdy nezvyknu," vydechl můj syn. "Já taky ne. Nejsi na to sám," ujistil jsem a položil truhlu na stolek. Pak jsem přešel ke skleněné tabuli, za níž ležel můj druhý syn. "Jak na tom je?" "Furt stejně," odpověděl Nárvi a podíval se na Tjefeta, který si sedl naproti němu. "Myslíš, že to jablko zabere?" "Nevím. V mém případě to bylo něco jako kletba, co mi vtiskl skřet..." "Skřet?" podivil se syn. "Andvari," upřesnil jsem. "Pamatuješ si na matčin prsten, co tolik nosila?" Když Nárvi přikývl, pokračoval jsem: "Ukradl jsem jej skřetovi, který jej chtěl zpátky. Místo skutečného jsme mu dali podvrh, a tak jsem skončil s runou," poklepal jsem si na hrudník. Vynechal jsem část, kdy sama Sigyn navrhla, abychom mu nedali ten pravý. "Wow, takže Váliho runa je asi jiného původu, že?" "Musí být. Jeho příznaky jsou horší než moje. Kdybychom věděli, kdo mu ji dal, bylo by to jednodušší než doufat, že jablko zabere, i když nemusí," přešel jsem k synovi a položil mu ruku na rameno. "Kdy jablko nemusí zabrat?" zeptal se Tjefet. "Nevím. Napadá mě možnost, že by tu runu měl dobrovolně nebo by měla jinou podstatu," nenašel jsem volnou židli, a tak jsem si sedl na kraj stolu. Bundu se šálou jsem si položil vedle sebe. Pak jsme čekali na Thóra*. Seskočil jsem ze stolu, abych si od Thóra převzal svoje věci. Zbraň i meč. Až teď jsem si všiml, že drahokam v záštitě meče je roztříštěný. Zamračil jsem se, ale neřešil jsem to. Meč valkýr vydrží hodně. Nevýhodou bylo, že jsem jej musel nosit u pasu, protože nešel skrýt jako božská zbraň. "Na tohle asi nikdo pochvu nemá, co?" zeptal jsem se. "Pochvu ne, ale můžu se jít podívat po nějakém opasku na meče," postavil se Tjefet. Já se na něj díval jako bych spadl z višně. "Je něco, co nemáte?" "Hmm, nope," zazubil se štír a se slovy, že za nedlouho bude pryč, odešel. "Neviděl si doktora?" zeptal jsem se Thóra. * |
| |
| Těžké rozhodováníA-Team a velký Z ”Jak si přeješ.” Položil ji s těmi slovy na zem. Někdo bystrý a znalý jedné knihy by se v této chvíli nejspíše zarazil. Neboť toto slovní spojení tam bylo chápáno jako - Miluji tě. V jednom z mých mnoha životů si jí moje děti, co jsem měl s lidskou ženou oblíbily a já jim ji neustále předčítal, až jsem se to naučil nazpaměť. Doteď si pamatuji slovo od slova. Ta kniha se jmenovala Princezna nevěsta a mně to v této chvíli přišlo jako velmi vhodné k vyslovení. Její následující slova se mi však už tolik nelíbila. Věřím, že kdyby byla boje schopna, tak tam teď bojuje jako lev po otcově boku a že jí to musí neskutečně rozčilovat. Jenže se mi nechtělo se spoléhat na Afroditu, že by v případě hrozícího nebezpečí byla schopná udělat něco statečného, než zmizet a zachránit si tak kůži. A to její přikyvování mně nechává naprosto chladného. ”Nemůžu o tebe zase přijít.” Pronesl tiše jsem s neskrývanou zoufalostí v hlase. Myslím, že bych to už nezvládl. Kdyby se jí něco stalo ve chvíli, kdy jsem tomu mohl nějakým způsobem zabránit. Děsí mně představa, že bych se vrátil a nenašel bych jí tu. Otec to s Athénou zvládnou. Jsem si jist. Snažil jsem se uklidnit to neskutečné nutkání. Další hlas mně zarazil v onom těžkém dilematu. Hádes… jak příhodné… vlastně počkat… ano. ”Ne, zlato. On zůstane tady s tebou. Věřím, že kdyby se mi něco stalo, tak by opravdu nerad přišel o někoho schopného splnit uzavřenou dohodu.” Upřeně jsem na něj pohled. Moc dobře věděl, že mám pravdu. Kdyby se Artemis a mně něco stalo. Tak si toho svého tříhlavého čokla bude muset hledat sám. Nemluvě o tom, že se mi spoléhat na Afroditu vůbec nechce. ”A zároveň bude poslední obránce, kdybychom to nezvládli a něco by se vyvalilo ven.” Sice se mi úplně nechtělo věřit, že by byl schopen nějakým způsobem pomáhat, ale toto jsem říkal hlavně kvůli Artemis. Klekl jsem si k ní a políbil ji na čelo. ”Vrátím se brzy.” S tím přejdu k Hádovi. ”Ptát se na to, jestli máš nějakou zbraň na půjčení by bylo asi zbytečné, že?” Nečekal jsem na odpověď a rozhodl jsem se zase jako zbraň použít nějaký balvan, který se osvědčil v boji proti titánovi. Ještě jsem se ohlédl, než jsem se vydal dolů. Část mně si to užívala, ta kterou probudil zápas s titánem. Boj! Boj! Boj! Zobrazit SPOILER |
| |
| RUNY A DOKTOR Rychle to vyřídím s Forsetim a klíčkem pak otevřu Lokiho skříňku. Stále bych měl chuť mu dát spíše mou dýku, než tenhle meč. Neříkám že s ním nebude umět zacházet, ale.. mně by to šlo lépe. No co, nějak si vystačím s tím co mám. Beru všechny věci a pak vydávám rovnou do Váliho pokoje. Né, vlastně prvně jdu do toho svého. Otevřu dveře, vejdu dovnitř a trochu se mi uleví, když na posteli vidím ležet můj mobil a dýku. Obojí si okamžitě vezmu a jdu. Kdo ví, zda se ještě někdy na tohle místo vrátím... Zdá se, že sem do pokoje přišel zrovna v jakési části debaty, kdy se baví o runách. Runy.. Lokimu podávám jeho věci a při tom trochu přemýšlím. Napadá mně jedna osoba, která se v runách vyzná a to velmi dobře. Nic bych za to nedal, že Válimu ji dal ten neřád Ódin a to už možná v době, kdy ho přeměnil a donutil ublížit bratrovi. Tou dobou sem si vůbec neuvědomoval jak krutý vlastně otec může být. Nic však teď neříkám, nechci aby sem ten pošetilý stařec šel. Né dokud tu sem já. Nemohl bych se na něj ani podívat. Doufejme tedy, že to jablko bude účinkovat. Zatím co se štír vydává sehnat Lokimu opasek, já se na boha podívám a zavrtím hlavou. "Né.. Ale seženu ho". Hned z kapsy vytáhnu mobil který mi dala Matet a podívám se, zda tam není uloženo doktorovo číslo. Hned bych mu zavolal a poprosil jej, aby přišel do Váliho pokoje. V případě že tam doktorovo číslo nebude, zavolám prostě Matet. Pozdravím ji, zeptám se zda neví kde je Serqet a pokud ano, zda by ho k nám mohla poslat a také.. zda se necítí na boj. Vím, říkal sem, že bych nerad něco dalšího od Egypťanů, ale.. ona mi přijde jako někdo, komu bych mohl věřit. Ji mám rád a doufám, že se její pocity ke mně po tom včerejšku nějak negativně nezměnily. |
| |
| Proč je čas proti nám? ~Thór + Nárvi, Tjefet~ Sledoval jsem Thóra, jak se snažil dovolat doktorovi, ale ten to zjevné nebral. Pak volal Matet, která to vzala hned a odpověděla: "Serqet zrovna operuje. Pamatuješ si na Mesetefa? Ráno se mu přitížilo a musel na operační stůl. Měl se uzdravovat," zněla nervózně až vystrašeně. V pozadí slyšel šumění hovoru a pak zaslechl hlas, který byl úplně stejný, který jsme slyšeli my z rozhlasu, který žádal nějakou doktorku, aby se dostavila za pacientem. "Všichni doufáme, že se z toho dostane. On jediný ví, kde je Sif," štírka už věděla, že o tom ví, tak se neostýchala vyslovit jméno bohyně. "Kde jsi?" když jí Thór odpověděl, na chvíli bylo ticho, než promluvila znovu: "Musíme počkat. Váliho umí probrat jenom Serquet a stejně musíš počkat, než se Mesetef probere, aby mohl říct přesné místo, kde se to stalo. Jídelna?" navrhla. Myslela nemocniční, ve které byl posledně Nárvi. "Co říkala?" zeptal jsem se. Nebavilo mě to čekání. Chtěl jsem dát Válimu jablko, ale netušil jsem jak. Mluvil posledně o infuzi? To z nás nikdo neumí. |
| |
| JEDEN PROBLÉM ZA DRUHÝM Trochu mně štvalo že to doktor zrovna nebere, ale naštěstí Matet ano. Pozdravím, zeptám se po doktorovi a poslouchám. "Ahaa.. To mně mrzí". Řeknu jí upřímně, když se dozvídám že na tom ten štír není dobře. Vždy je těžké dívat se na někoho blízkého jak trpí, sám to vím moc dobře. Zdá se, že na tom sále je vážně rušno a to se mi nelíbí. On jediný ví kde je.. Sakra! Ještě aby tak zemřel, to bych se vážně naštval! "Teď sem u Váliho v pokoji. Doufal sem, že už se budeme moci pokusit ho probrat". Odpovídám štírce a štve mně jak se najednou zase všechno komplikuje. "To máš pravdu. Fajn.. Né, počkej. Mám nápad. Pojď mi naproti". S tím končím hovor a mobil putuje zpět do mé kapsy. Podívám se na Lokiho. "Že na tom ten štír co ví kde je Sif, není dobře. A Serqet ho zrovna operuje". Odpovídám popravdě bohovi a podívám se na tu truhličku jež drží. "Dej mi to. Musíme něco zkusit". Vlastně ani nečekám na svolení a truhličku si vezmu. Otevřu ji a prvně se podívám zda jablko dorostlo, nebo ne. Bylo by to fajn, ale pokud nedorostlo, tak nevadí, zbývá jej ještě dost. Vytáhnu svou dýku a ukrojím jeden maličký kousíček, asi o velikosti mého nehtu na palci. "Nejsou to bohové, nevím jak by to mohlo fungovat, ale možná, že to tomu štírovi pomůže". Onen kousíček si schovám do kapsy k mobilu a pak se stále s dýkou v ruce podívám na Lokiho. "Ještě mně napadá.. Co dát kousíček Hele? Jen malý kousek, možná že by jí to pomohlo". Navrhnu. Nevím co s ní ta mrcha na Helhaimu udělala, ale přeci to nemůže být nezvratné. Nebo aspoň neměnné. Nechám Lokimu jakožto otci chvilku na rozmyšlenou a pak dodám ještě něco. "Půjdu za doktorem, Matet je na cestě.. A co se Váliho týče, buď počkáme na Serqeta a ujistíme se že to udělá pořádně a nebo, můžeme okrájet to jablko a vymačkám mu z něj šťávu do úst. Donutíme ho polknout a uvidíme". Teď je to jen a jen na něm. Tlačí nás čas, tak sem poskytl návrhy jak pomoci všem, ale kdo ví, zda by to vůbec fungovalo. |
| |
| Možná to nakonec Forseti stihne ~Thór + Nárvi~ Jak by to už nebylo složité, teď se musí opět něco semlít, abychom byli nuceni tady zůstat o něco déle. Popravdě jsem chtěl taky už vyrazit. Ani jeden z nás netušil, kde hledat. Ódin říkal, že měl vidění Sif v rukou těch andělů. Možná by nám on dokázal říct, kde je? Ale pochyboval jsem o tom. Tohle jsem však Thórovi neříkal, protože jsem nechtěl, aby se zase zcvoknul. "Hej!" podíval jsem se na boha trochu zle, když mi vzal truhličku. Zkřížil jsem ruce na hrudi a díval se, co provádí. "A to si vážně myslíš, že tě jenom tak pustí na operační sál? Stejně budeš muset počkat, až někdo vyjde ven," zavřu víko a truhlu si vezmu zpět. "S Helou to můžeme později zkusit, ale nemyslím si, že by to nějak pomohlo. A vlastně jsi mi vůbec neřekl, co se stalo, že je tak malá, hm?" Nebo řekl? Možná jsem na to zapomněl, ale stejně jsem to chtěl slyšet znovu. "Počkám s Válim tady," nakonec jsem se rozhodl. "A aby fungovalo to, co jsi řekl, tak by Váli musel být vzhůru. Bavili jsme se o kapačkách posledně. Kdyby tu byla Sigyn, mohla..." ztichl jsem, protože se mi do krku vedral opravdu velký knedlík. Cítil jsem na sobě pohled svého syna. Posledně jsem se mu přiznal, že jsem to vzdal. Tentokrát jsem mu chtěl dokázat, že pro nalezení jeho matky udělám cokoliv. "Běž," podíval jsem se na Thóra. "My to tu nějak zvládneme," s tím jsem si sedl naproti Nárviho. |
| |
| Matet v akci ~Thór + Matet~ Jak jsi Matet řekl, vyrazila hned naproti. Setkali jste se téměř v půlce. Mohl sis všimnout, jak měla oči opuchlé a ještě trochu načervenalé. Když si všimla, že si ji tak prohlížíš, rychle uhnula hlavou stranou a přetřela si prsty tvář pod očima, jako by si myslela, že tam má šmouhy od líčení. |
| |
| ZA ZKOUŠKU NIC NEDÁME.. Tušil sem že to Lokiho příliš nepotěší, ale nevadí. Aspoň sem stačil odkrojit kousíček z toho jablka, než si truhličku vzal zpět k sobě. "Buď pustí mně a nebo Matet. Proč by né, když bych mohl někomu z nich pomoci?" Možná i zachránit život. Stále nevíme jaký by na štíry mělo účinek to jablko, ale to se nedovíme, dokud to někdo nezkusí. Trochu si povzdychnu když se Loki začne začne ptát na Helu. Podívám se na Nárviho a pak zpět na něj. Myslí si, že by u ní jablko nepomohlo,ale já doufám že ano. Jinak by musela vyrůstat jako každé jiné dítě, případně by takhle zůstala už na furt a to by bylo horší. "Na Helhaimu jí svrhla jedna ženská. Anděl.. Zavřela jí v žaláři a mučila ji. Nevím jak dlouho a co všechno jí provedla, ale muselo to být strašné, když z ní zbylo jen tohle". Kdo ví, zda by to vůbec mohlo být horší. Hela se musela cítit hrozně, celé ty věky sama a najednou se stane něco takového. Ani nad tím radši nechci ani moc přemýšlet. Co se Sigyn týče, to už Lokimu nic neříkám, chápu že nemusí mít náladu teď řešit takové téma. "Pokusím se to vyřešit co nejrychleji". Řeknu tak nějak oběma, otočím se a vyrážím. Netrvá dlouho, než potkám Matet. Štírka nevypadá moc dobře, je mi jasné že o Mesetefa musí mít strach. Vůbec se tomu nedivím, pokud je na tom tak špatně. "Ahoj". Pozdravím a po zaváhání štírku obejmu. Nejsem si jistý jak na to bude reagovat, ale vypadá na to, že by něco takového uvítala. Pohladím ji konejšivě po zádech a pak se po chvilce odtáhnu. "Pojď. Veď k sálu". Poprosím ji a pak z kapsy vytáhnu ten kousek jablka. "Nemám tušení jak to účinkuje na vás štíry, ale pokud je silný aspoň jako ty, tak myslím, že by mu to mohlo pomoci. Buď to sní a nebo se to rozmačká do infuze. Určitě z toho bude aspoň pár kapek". |
| |
| Primus inter pares S otcem jsem měla vždy komplikovaný vztah. Předpokládám ale, že to by se stalo každému, kdo byl při narození doslova vyskočit z otcovi lebky, neboť se pokusil spolknout jeho matku, kterou proměnil v mouchu, aby ho neotravovala (jako kdyby byly mouchy proslulé tím, jak moc člověka neotravují). Také proto, že očekával, že budu chlapec, který bude natolik silný, aby ho svrhl a nastoupil na jeho místo. A místo, aby byl rád, že jsem dcera, stejně chytrá a silná jako syn, akorát bez zbytečných mocenských ambicí, zdál se tím faktem, že ho nesvrhnu, téměř zklamán (mužská ješitnost je pro mne občas vážně zarážející). "Neměj obavu, otče, společně odrazíme cokoliv." ujistila jsem ho, možná poněkud namyšleně, než se na nás vrhla doslova horda příšer. Některé připomínaly zvířata, jinak už ani moc ne, ale všechny do jednoho toužily po útěku. Kdyby to byly stvoření, se kterými se dá rozumně domluvit, snad bychom mohli vyjednat jejich propuštění na povrch. Jenže tahle sorta by jenom vydrancovala zemi a sežrala každého smrtelníka, na kterého by přišla. A to nemůžeme dovolit. 31% S tím odrážením to zase tak slavné nebylo. (Ale kdy to s mými plány dopadlo poslední dobou dobře, že ano?) I když se mi se svým kopím prozatím dařilo držet si odstup, většina potvor mi zasadila ránu, kousnutí, škrábnutí, poleptání a dalších radostí. Nikdo neunikl, ale po nějaké době boje jsem začala vypadat jako by se přes mě přehnalo stádo volů. Šla na mě i únava. "Kolik jich tu ještě je?!" zeptala jsem se do vzduchu, ale byla to spíše řečnická otázka. Kdo to mohl vědět? Tartaros byl tak rozlehlé místo, že jich klidně mohly být celé legie. Proud zatím rozhodně neustával. |
| |
| Free hug ~Thór + Matet~ Matet byla tvým obětím zaskočená, že na chvíli ztuhla, ale po chvíli se uvolnila a nakonec byla ráda, že jsi to udělal. Na chvíli spočinula hlavou na tvé hrudi, než se odtáhla spolu s tebou. Podívala se na tebe už o něco uvolněnějším pohledem a s pozvednutým obočím se zeptala: "K sálu?" když jsi jí ukázal kousek ovoce, hned jí to došlo. "Za to nic nedáme," chytla tě za ruku a vedla tě rovnou k výtahu. |
| |
| Skoro nekonečná bitva ~Athéna, Áres + Zeus~ Áreův balvan: zbývá kol 5 Když Athéna vyslovila svou otázku, zem se tak zatřásla, že se pravé křídlo brány utrhlo a spadlo přímo na nestvůry. Většina z nich vyděšeně zapištěla a stáhla se zpět do Tartaru. A zase budeme házet |
| |
| V NEMOCNIČNÍM KŘÍDLE Mrzí mně, co se včera večer stalo. Matet je velmi milá a mám ji rád a přes to sem nedokázal dodržet slovo které sem jí dal, jen kvůli tomu, že mně zaslepila zlost. Taková situace se už nesmí opakovat, nerad bych od sebe začínal lidi odhánět. Co se jablka týče, sem rád že to vidí stejně. Nevím zda to nějak pomůže, fakt nemám nejmenší tušení, ale i tak mám naději. Sakra, když to nás bohy dokáže činit nesmrtelné, pak to přeci musí aspoň "vyléčit" toho štíra! Trochu se pousměji když mně Matet bere za ruku a vyrážíme. Když se mně zeptá, tak prvně sklopím hlavu a maličko si povzdychnu. "Já sem v pořádku, nedělej si starosti.. Co se toho včerejška týče, chci se omluvit. Za to že sem tam s tebou ráno nebyl a že sem ti málem ublížil. Víš.." Chvilka zaváhání a pak se podívám přímo na ni. "Nebylo pro mně lehké ho vidět. Ódina.. Dříve to býval můj vzor. Vzhlížel sem k němu. Vždy sem chtěl být jako on... Pak když začínali jít věci do háje, on neudělal nic. Dokonce ani když domov napadli andělé, jen tam tak seděl a sledoval jak nás ničí. Nebojoval. Tehdy se vytratilo všechno co sem k němu cítil, kromě zlosti. No a když sem ho spatřil za tím barem, prostě se to ve mně zlomilo. Vím, že mně to nijak neomlouvá, ale chci aby jsi věděla proč k tomu došlo". Na to má myslím právo. Stejně jako Her-Ur. Když nad tím teď přemýšlím, možná sem mu trochu křivdil. Asi s ním budu muset taky promluvit, až bude trochu klid.. U výtahu nic neříkám, jen se na tu sestřičku aspoň mile usmívám. Vypadá opravdu hrozně, kdo ví jak dlouho byla vůbec na nohou. Být to na mně, dal bych jí klidně den či dva volna, jistě si to zaslouží. Zejména jestli i ona patří k těm, co se starají o Mesetefa. Sestřičce pak mávnu na rozloučenou když vychází z výtahu a brzy vycházíme i my. Ohh.. Fuj! Lehce cuknu hlavou a otřu si nos. Jako když někdo čichne k opravdu silnému pití. Napadá mně, zda to tu s tou dezinfekcí nepřehánějí. Ale asi je lepší udržovat čistotu, než pak litovat. Prostě se snažím příliš nedýchat nosem (né že bych to tedy vůbec potřeboval) a míříme dál. U místa kde právě operují štíra sedí na lavici Stark. "Hóre". Pozdravím já jeho, podívám se na Matet a pak zpět na něj. "Plním slib, který sem včera někomu dal". Z kapsy vytáhnu ten kousek jablka a rád bych jej předal Her-Urovi tak, že mu podám ruku a lehce ji stisknu. Při tom v té jeho nechám obsah mé. "Kousek z našeho zlatého jablka. Není to moc, ale snad pomůže.. Jestli můžeš, nečekej a jdi hned za Serqetem, ať s tím něco vymyslí". Donutit štíra to spolknout, nebo vymačkat do kapačky, to už je na nich. My se tu můžeme jen posadit a čekat. |
| |
| Bluemoon Mesetet S veškerou pokorou a velmi trpělivě jsem vyčkával na to, až se začne cokoliv dít. Na tváři mi hrál přátelský úsměv, jasně říkající, že jsem sem přišel v míru. Slyšel jsem zvěsti o tomto místě a hlavně o tvorech, co zde pracují. Velmi nerad bych si někoho z nich proti sobě poštval. Nechal jsem tam peníze, jak za svou vodu, tak i za panáka a přidal ještě poměrně tučné dýško. Je třeba si dělat dobré vztahy. Kdybych to předtím nedělal, vůbec bych o tomto místě nevěděl a nikam se s takovou vůbec nedostal. Následoval jsem slečnu, jako pejsek svého páníčka. Byl jsem si naprosto jistý, že bych tam jinak nebyl schopen trefit. Tanečnice, které jsme cestou potkaly na mě nepůsobily žádným dojmem. Stejně tak ani jejich sukně. Byla to práce, jako každá jiná a měla určitý dress code. A pokud je to bavilo a nevadilo jim to, tak bylo všechno v naprostém pořádku. I jim jsem věnoval přátelský úsměv a následně si hleděl svého. Už dlouho jsem nebyl tím dávným mužem, vzývající život a užívající si každé chvíle. Její slova mě naprosto zarazila. Donutilo mně to překvapeně zamrkat a na chvíli naprosto zbavilo slov. ”Nic takového si nemyslím, madame.” Neuniklo mi, kde stojí a vůbec jsem se jí nedivil. Neměl jsem jí to ani trochu za zlé. ”Jak jsem předtím říkal, jsem tu kvůli informacím. Stejně jako vám, tak i mně se lidé rádi svěřují. Bohužel mé poslední informace, mě právě dostali až sem k vám.” Začnu vysvětlovat. Rozhlédnu se kolem sebe, pohledem pátrajícím po kamerách nebo čemukoliv podezřelému, než jsem se rozhodl rezignovat a svěřit se i tak. ”Věřím, že nejsem jediný, kterému se zdál určitý sen s pár anděly a hovořícími o nějakém grálu.” Ta slova jsem šeptal téměř neslyšně, ale i přesto tak, aby jim rozuměla. ”Kolik mě bude stát jakákoliv informace, která by mi jakkoliv pomohla? Stačil by i náznak či jen tolik, abych našel další ze svého panteonu.” U posledních slov jsem se lehce zašklebil. Bylo mi naprosto jasné, že nebudou radostí bez sebe, když mně uvidí. Ale i přesto se k nim musím dostat. Občas cesty osudu nejsou příjemné, ale pokud splňují účel, tak jsou dostačující. Peníze jsem měl schované na bezpečném místě, ale nebyl problém se k nim dostat. Nebral jsem si je z čisté prozřetelnosti. |
| |
| Sliby se mají plnit ~Thór + Matet, Her-Ur~ Hórus se na tebe uznale podíval, že se dělíš s něčím, co pro tvůj panteon bylo posvátné. Zlatá jablka nebyla pouhé ovoce, které umí prodlužovat život. Byla to jakási vaše modla. Podobně jako ambrózie Řeků. |
| |
| Právě včas A-Team a velký Z Doufám, že jsem neudělal chybu. Blesklo mi hlavou, ale veškeré myšlenky, které by normálně následovali byli přerušené tím, co jsem viděl. Jako kdybych přišel na poslední chvíli. Jako pravý válečník jsem vydal bojový křik a jako přílivová vlna překonal vzdálenost, která mně dělila od spolubojovníků. Nejspíš by to nahlas nepřiznali, ale vypadaly jako kdyby mleli z posledního. Za jiných okolností bych se asi zeptal, o co jsem vlastně přišel, ale v této situaci, jsem toho raději nechal. ”Athéno.” Zahučel jsem na bohyni moudrosti, kterou jsem se rozhodl chránit. Mezitím, co jsem balvanem drtil potvory. Ukázalo se, že poslední čas, spolu tvoříme ne tak úplně špatný tým. Můj otec se o sebe bude muset postarat. Nejsem tady kvůli němu. Jsem tady protože by tu má drahá polovička byla také, kdyby byla v pořádku. ”Máme nějaký plán?” Zatím to vypadalo, že se snažíme, co nejvíc příšer zničit a přitom nezahynout. Hod |
| |
| KONEČNĚ TROCHA ŠTĚSTÍ Nešlo si nevšimnout toho výrazu který měl bůh na tváři, i když aspoň na chvíli. Ještě jsme si nestačily pořádně promluvit, ale doufám, že tohle je dobrý začátek. Jako omluva za to, co se stalo včera. Stále na něj mám trochu vztek, kvůli Ódinovi, ale aspoň už ho nechci zabít. "Bude v pořádku. Sem si tím jistý". Řeknu povzbudivě Matet. Je zcela očividné, že má o Mesetefa veliký strach. Až tak moc sem zase nestudoval jak to mezi štíry je, ale musejí si být blízcí. Dobře vím jak se teď musí cítit a tak se snažím ji podpořit jak to jen jde. Ze dveří vychází doktorka a chvíli se baví se Starkem, než ji přesvědčí aby ho nechala jít dovnitř. Kývnu že rozumím, kouknu na to červené světlo a pak se posadím vedle Matet. Zadívám se na ni a když domluví, tak ji vezmu za ruku. "Zabere. Neboj se.. Ani už nevím, kolikrát se něco takového stalo mně. Zvědavost je přirozená. Já jako mladý, sem byl ještě horší. Zeptej se Lokiho, co všechno se nám stalo". Pokouším se ji s vlídným výrazem utěšit. Vím, není tak lehké to srovnávat, přeci jen sem bůh a né štír. Ale i tak, jistou podobnost v nás vidím, aspoň dle toho, co sem do teď o Mesetefovi slyšel. Při tom čekání sem i já začínal být docela napjatý, každá minuta byla jako hodina a začínal sem si říkat, co se na tom sálu asi děje. Když tu náhle se konečně otvírají dveře a začínají vycházet lidi. Včetně štíra, který je tedy samozřejmě tlačen na lůžku, ale na to že jen tak tak utekl hrobníkovi z lopaty, vypadá celkem dobře. Mám tedy za to, že vše dopadlo fajn, což mi vzápětí potvrzuje i Serqet. Zvednu se a poté co domluví mu podám ruku. "Díky doktore. Vážně, vím že toho máš teď až nad hlavu, ale cením si toho co děláš, i pro nás". Řeknu upřímně. Kdo ví co by se dělo, kdyby toho štíra operoval nějaký obyčejný doktor. Teď když je Mesetef v pořádku, tak opravdu doufám, že to pomůže i Válimu. Loki už musí být šílený vzteky. Že by? Hned jak slyším mobil jej vezmu do ruky a přijmu hovor. Skutečně, je to Forseti. Celkem se mi uleví když slyším jeho hlas. "Výborně. Jo, jsou to normální lidi. Počkej chvilku, hned tam budu. Vše ti pak vysvětlím". Odpovím mu, položím to a podívám se na Matet a Her-Ura. "Půjde někdo z vás se mnou? Forseti už je tady, čeká venku. Nerad bych nějaké potíže se strážema". Vysvětlím a pak se podívám rovnou na boha. "Pokud by jsi měl chvilku, myslím že by bylo dobré, kdyby jsi se seznámil i s ním, než vyrazíme za Sif". Což už bych mimochodem rád udělal co nejdříve, začínám být netrpělivý. |
| |
| Hic iacet Pallas Athéna Neočekávala jsem, že se Árés vrátí. Ne proto, že bych ho považovala za slabocha nebo snad zbabělce, ale protože jsem si myslela, že bude chránit Afroditu a Apollóna. Možné ne Artemis, protože ta je více než dost schopna se o sebe postarat sama, ačkoliv v tom stavu, ve kterém byla... kdo ví. Nenapadlo by mne, že se vrátí. Ale byla jsem vděčná, že přišel. "Vlastně ne," připustila jsem a dovolila si se na Área usmát. "Zkouším improvizovat." Nutno dodat, že nijak valně. "Ale teď když jsi tady..." kývla jsem pro sebe. Díky jeho pomoci jsem měla chvilku na rozmyšlenou a naše společná síla - mě, jeho a Dia - byla nyní nezměrná. "Možná bychom mohli nějak strhnout strop a všechny je tu pohřbít?" |
| |
| Trojice proti přesile ~Áres, Athéna + Zeus~
|
| |
| Bůh moudrosti na scéně ~Thór + Matet, Sereqet, Her-Ur, Forseti~ Matet se dívala směrem, kudy odjelo lůžko s Mesetefem. Šlo vidět, že se v ní bijou dvě různé strany. Buď půjde s tebou a možná přijde o probuzení štíra, nebo půjde za ním a bude doufat, že se tě ujme Her-Ur a nebude si moc dál užít tvou přítomnost. Forseti |
| |
| SETKÁNÍ PO LETECH Bylo mi úplně jasné že Matet půjde za štírem. A vůbec mi to nevadí, chápu to. Na jejím místě bych udělal to samé. Bude dobře až se vzbudí a uvidí přátelskou tvář. Aspoň mu bude moci v klidu vše vysvětlit a něco se dozvědět. Doufám. "Samozřejmě, běž. Vůbec nemusíš nic vysvětlovat". Odpovím jí co nejpřátelštějším hlasem a podívám se tedy na Hóra. "Vskutku." Potvrdím mu aspoň první část toho co řekl. Nastoupím do výtahu a lehce pokrčím rameny. "Moudrosti? Za toho sem bral vždycky spíše Baldra. Forseti byl více méně bůh spravedlnosti, pravdy, míru a takové věci.. Ale jo, může být". Lehce mi pobaveně cuknou koutky úst, asi by nebyl nadšený co sem o něm řekl, ale nevadí, zatím tu furt není. Konečně vystoupíme a jde se ven. Ti strážní tady jsou vážně zvláštní, už před tím sem se chtěl někoho zeptat, ale zřejmě sem na to nějak pozapomněl. No co.. To je teda morálka. Pomyslím si s úsměvem když vidím toho chlapíka v budce. Asi by měl dávat trochu větší pozor, ale nedivím se mu, moc lidí tudy chodit nebude. Hned u závory stojí celkem zajímavě vypadající muž. Když bych nevěděl o koho jde, nikdy bych ho nepoznal. Na nic nečekám a jdu blíže. Podám mu ruku a pak ho i po chvilce rovnou obejmu. Kašlu na tu závoru, i na to co si kdo pomyslí, je má rodina a neviděli jsme se strašně dlouho. "Jo, sem to já. Trochu nezvyk bez těch rudých vousů, co?" Pousměji se a nechám je se představit s Hórem. Nastálou situaci se strážníkem nijak nekomentuji, né že by mně to nezajímalo, ale sem rád, že Forseti je konečně tady. "Sám sem tu teprve chvíli, nemůžu myslet na všechno. Hlavně že si tady". Lehce ho poplácám po rameni a můžeme se vydat zpět dovnitř. Až si budu jistý že jsme z doslechu strážných, podívám se na synovce. "Až bude čas, tak si budeme muset promluvit o Helhaimu. To co se tam stalo by určitě slyšel rád i Loki". Ani jemu sem ještě neřekl žádné detaily, tak budu rád, když to nebudu muset opakovat vícekrát. "Jdeš jako na zavolanou. Jak se cítíš na to, jít do bitvy? Víme kde je Sif. Půjdu si pro ni". Řeknu mu zcela vážně a je asi tak nějak jasné že počítám s jeho podporou. Přeci by mně v tom nenechal, né? "Když je o tom řeč.." Podívám se na Starka. "Co ty? S námi asi nepůjdeš, co? Mohl by jsi poslat aspoň někoho kdo by nám kryl záda? Aby nikdo z těch opeřenců nezdrhnul. Musíme je zabít všechny". |
| |
| V kuchyňce ~Dionýsos + Mesetet~ Mesetet se zamračila takovým způsobem, že kdyby byla schopná sršet očima blesky, stala by se z tebe hromádka popelu. "Takové informace jsou nebezpečné pro někoho, jak jsi ty," protivil ses ji, a proto přešla k tykání, aby ti dala najevo, jak tebou pohrdá. Nesnášela všechno, co se točilo kolem andělů, včetně přitroublých knězů, jako jsi byl ty. Sice ji neuniklo slovní spojení ze svého panteonu, ale neměla důvod ti věřit. Vždyť jsi představoval všechno, co sama nesnášela. "Radím ti, aby ses otočil a vypadl. Tohle místo není pro někoho, jako jsi ty," na jednu stranu tě vzala do kuchyňky, abys nepohoršoval zákazníky a pokud by došlo na nejhorší, bylo lepší, když se mrtvola sklízela odněkud, kde není přítomno široké publikum. |
| |
| Zničení Tartaru A-Team a velký Z Improvizovat? Vážně? Nevěřím svým vlastním uším, že něco takového slyším právě z úst Athény. Nedivím se však dlouho, protože tu máme práci a ta nás všechny plně zaměstnává. ”Strhnout strop. Jasně.” Plán se kterým se dá pracovat. Pustím se tedy do díla. Není čas ztrácet čas. Hlavně ho ani moc nemáme. Všichni už meleme z posledních sil. A příval příšer vypadá, že neslábne. Vzdáváme to a já ani nechci pomyslet na to, kolik našich tam zůstane. Jenže sami si zvolili svou cestu. Zbaběle se ukryli do pomyslného bezpečí, schovali hlavu do písku jako hloupý pštros… a to se jim teď vymstilo. Nenechám se pobízet dvakrát, jak tomu bylo s titánem a ani se neohlížím, když se rozběhnu po schodech. Spadl mi opravdový kámen ze srdce, když spatřím Artemis klečící vedle svého bratra. Nezmizela mi. Je v relativním pořádku. Toto zjištění mi vykouzlí na tváři úsměv a zažene všechny chmury způsobené tím zpropadeným místem. Vydám se k ní pomalým krokem, i když bych se za ní nejraději rozeběhl. Jenže nechci vypadat jako idiot, jako například Afrodita, která se vrhla hromovládci kolem krku. Nad její reakci jen protočím oči. ”Zeptej se bohyni lásky, ta s ním strávila nejvíce času.” Odpovím, když se dotknu ramene své drahé a tímto gestem jí přitom jasně říkám, že tu jsem pro ní. Chtěl bych jí dlouze obejmout, políbit ji a ujistit se, že to je skutečně ona. Jenže tu nejsme sami a nebylo by to rozumné. Takže mi musí zatím stačit toto. Nezapomněl jsem však vůbec na to, že tady Hádovi dlužím službičku a je mi jasné, že jí budu muset vykonat. Jen doufám, že mi dá aspoň trochu času na rozdýchání, narozdíl o něj jsme bojovali se zkurveným titánem. A ač se mi tomu pořád nechce věřit, tak i vyhráli. Nezůstal jsem v Tartaru navěky. Nezešílel jsem tam, i když jsem k tomu neměl daleko. Myslím, že tyto věci si zaslouží trochu oddechu. ”Děkuji, že jste šly pro mně.” Došlo mi, že jsem ani jedné nepoděkoval, že ani jedna neváhala a riskovala, aby se do Tartaru dostala. A to i za cenu toho, že by se z toho místa nemusely dostat. Nejsem si jist, jestli by něco takového v dávných dobách udělaly. Obzvláště pro mně. Čím dál tím víc si uvědomuji, že vlastně nechci, aby se ty dávné doby opakovaly. |
| |
| Bluemoon Mesetet a Persefone ”Jsem ochoten to riskovat.” Naprosto jsem ignoroval její pohrdání. ”Neodejdu, dokud se nedozvím to, co potřebuji.” Myslel jsem to smrtelně vážně, hlas jsem měl však stále naprosto klidný. Byl jsem tak neskutečně rád za to, že jsme byli vyrušeni. Nemám totiž nejmenší tušení, kam by se to nakonec schylovalo. ”Dobrý den, přeji.” Pronesl jsem a lehce se pousmál. Vypadala velice zvláštně a byl jsem si naprosto jist tím, že se nebude jednat o pouhého smrtelníka. Což mi bylo také potvrzeno při představování, kdy jsem jí jak se sluší podal ruku a sdělil své jméno a to Otec Dennison. Persefona. Konečně se setkávám s někým ze svého panteonu. Jenže jak se zdálo dle její reakce, tak nebyla zrovna potěšena tím, že mně vidí. Měl jsem v úmyslu se za ní vydat, ale to jsem měl nůž na krku. Ach jo, možná bych se měl na to vysrat a seknout s tím být knězem. Blesklo mi hlavou. ”Viděla jste sama. Pouze jsem se představil a podal jí ruku. Díky čemuž se dozvěděla, kdo jsem.” Vysvětlil jsem ji opatrně. ”Víte opravdu mně překvapuje, že spolu vychází dva různé panteony. Zdá se, že ji chráníte a to patříte k egyptskému, nýbrž ona k řeckému. Stejně jako já.” Tato nebezpečná dáma se ani moc nesnažila změnit si jméno. ”Co kdybyste si ověřila, že mluvím pravdu a dotkla se mně. A pak můžeme klidně pokračovat.” Nesnaším se jí dotýkat, jsem poměrně odevzdaný. ”Vím, že to tak možná nevypadá, ale nejsem na jejich straně. Někdy jsou věci jinak, než vypadají na první pohled..” |
| |
| Nový člen do týmu ~Thór + Her-Ur, Forseti~ I všemocný bůh jako je Her-Ur se přiučí. V duchu si poznamenal, že je Forseti bohem spravedlnosti. V egyptském panteonu byli tři bohové, kteří se nějak podíleli na konání spravedlnosti. Prvním byla jeho matka Eset, kterou však dosud nenašel. Dalším bohem spravedlnosti je Thovt, který se spolu s Ma'at účastnili vážení srdce. I Ma'at je bohyní spravedlnosti. Doufal, že se Bastet brzo podaří bohyni dostat do Londýna. Hodila by se další pomoc. |
| |
| Neúplné rodinné setkání ~Áres, Athéna + Zeus, Hádes, Afrodita, Apollón~ Zprvu jsem sledovala Háda dost podezřívavě. Jeho to vůbec netrápilo a shlížel ze schodů. Slyšeli jsme zvuky urputného boje, který ne a ne přestat. Zem se sem tam otřásla a mě polilo horko, když vše na chvíli utichlo. Moje bezmocnost byla mou noční můrou. To byla jedna z věcí, kterých jsem se bála. "Nemůžu tady sedět!" vztekle jsem se začala škrábat na nohy, a přitom se podpírala o svůj luk. Naštěstí byl božského původu, jinak by dávno praskl. Udělala jsem jeden krok a cítila, jak se mi podlamují kolena a mířím rovnou hlavou dolů. Dřív, než mě stačila pohltit temnota schodiště, mě Hádes zachytil a přitáhl, aby získal lepší těžiště a nespadl spolu se mnou. "Co jste dole vyváděli?" Zle jsem se na něj podívala, ale uvědomila jsem si, že nebýt jeho neočekávané pomoci, kutálím se dolů a mohla jsem všechno ještě zhoršit. "Thanatovi se podařilo probudit Krona," zatlačila jsem na Hádovu hruď, ale on si zjevně užíval mou blízkost. Říkat něco, že on je můj strýc, nemělo smysl. Vždyť Áres byl můj bratr, i když jsme měli každý jinou matku. "To vysvětluje hodně. Dotkla se tě jeho čepel?" zeptal se a já jenom přikývla. "Vysála z tebe část síly. Buď ráda, že jenom část," pak mi konečně pomohl si sednout vedle Apollóna. "Jeho zasáhl taky, ale ne tolik," ozvala se starostlivě Afrodita. "Uspala jsem jej, ale měl se dávno probudit." "Probere se," ujistil ji Hádes. Pak se uchechtl. "Měli jste sakra štěstí. Myslel jsem, že bratr svou existenci v Tartaru vzdal potom, co jste se tam tak zbaběle schovali," dal ruce v kříž. Afrodita uhnula pohledem. Cítila jsem z ní sálat vinu. To ani jeden celou dobu netušili, že je otec s nimi celou dobu? Pak jsem si uvědomila, že nastalo ticho. Objevil se Zeus, Áres i Athéna. Afrodita jako první atakovala Dia obejmutím a já se vřele usmála na Área. Nakonec jsme zachránily s Athénou více než jednoho boha. Mohly jsme být na sebe náležitě pyšné. Afrodita ustoupila od Dia a snažila se mu vysvětlit, co se stalo. Shrnula to tak, že můj bratr zešílel z nedostatku slunečního svitu. Poprvé se mu podařilo najít cestu ven, ale Thanatos jej zahnal zpátky a pak to s ním šlo z kopce. Viděla jsem na ni, že jí na Apollónovi hodně záleží a mezitím se k němu přemístila a chytla jej za ruku. Vydechla jsem a omotala svou paži kolem té Áreovi. Nevšímala jsem si Diova pohledu, i když z něj nešlo vyčíst, jestli jej to překvapilo nebo to bral v pohodě. "Vezmeme jej nahoru a tam se mu udělá lépe," ujistil bohyni lásky. Na to Hádes zvedl ukazovák a zakýval jim ze stranu na stranu, jak když matka kárá svého syna. "Všichni nahoru nepůjdou, bratře. Tady Áres mi dluží službičku." "O čem to mluvíš?" zamračil se Zeus a podíval se na boha války. Počkal, až mu na to Áres odpověděl a zamračil se ještě víc. "Všichni jsme si toho prožili hodně. Nemůžeš pro jed..." "Nemůžu!" zavrčel Hádes. "Podívej se na mě. Bez Kerbera zaniknu, jakmile Podsvětí zmizí, a to jenom díku tobě, bratříčku!" "Půjdu s Áreem," ozvala jsem se. "Ve dvou to určitě zvládneme. Athéně věřím, že mého bratra ochrání," usmála jsem se na bohyni, a ještě koukla na Afroditu, která se cítila dotčeně. Zeus zavřel oči. "Půjdu s vámi taky. Z části za to můžu i já. Háde," podíval se na boha podsvětí, "pokud je tohle past, tak..." "A proč by to byla past? Ještě včera jsem vypadal jak čipera a dneska mám problém s šedinami. Najděte Kerbera, přiveďte mi ho a dluh bude splacen a abyste neřekli, že jsem starý bručoun," dal do úst dva prsty a zapískal. Chvíli se nic nedělo, ale po chvíli jste zaslechli dusot kopyt. Přes Asfodelové pole se k vám řítili čtyři oři černí jak uhel. Oči jim rudě zářily a jejich hříva plápolala jako černý oheň. Každý úder kopyt do kamene způsoboval jiskření a už z dálky vypadali majestátně. Kdyby tu byla Persefoné, určitě by si na ně vzpomněla. "Orphnaeus, Aethon, Nyctaeus a Alastor. Tam, kam půjdete, se budou hodit. Umí chodit tam, kde to normálně nejde a stíny jsou jejich druhým jménem," vzal otěže jednoho a podal jej Diovi. "Jeď na Nyctaeovi. Ty jeho charakter zvládneš," pak přešel ke mně a Áerovi. "Artemis, ty osedlej Aethona. Budete si rozumět a Áree, Alastor bude pro tebe. Ale moc jej nepobízej, protože to nesnáší," předal nám koně a sám pohladil Orphnaea. "Ty nám pomůžeš s Apollónem," kůň souhlasně zaržál a hrábl kopytem. "Áree, pomůžeš mi na nohy?" zeptala jsem se a jakmile to udělal, chvíli jsem se přehrabovala v kapsách, až jsem našla mobil. "Athéno," hodila jsem jí ho. "Je odemčený. Jak budete nahoře, tak najdi v seznamu Lily. Je sice smrtelník, ale ví o nás. Věřím ji a pomůže vám najít nějaké místo, kde se zotavíte a dá kontakty nebo i nějaké novinky, pokud se něco nového dozvěděla od doby, co jsem musela zmizet," doufala jsem, že Lily nebude moc vyšilovat, že mezi nimi nebudu. "Ještě jedna věc," ozval se najednou Hádes. "Jeďte nejdříve do mé pevnosti. Pokud se vám podaří dostat dovnitř, tak u mého trůnu najdete mé dvou-čepelé kopí a helmici temnoty. Ale chci to zpátky," upozornil nás. |
| |
| Takhle to nefunguje ~Dionýsos + Mesetet, Persefone~ Jakmile jsi zmínil, že jsi z řeckého panteonu, ještě jednou si tě Mesetet prohlédla, protože byla na pochybách, zda mluvíš pravdu. Nicméně musela uznat, že Persefonina reakce byla dostatečným důkazem o jeho pravdomluvnosti. Savera |
| |
| ZÁHADA ZLATÉHO JABLKA A RUN Že Forseti z Lokiho přítomnosti nebude nijak nadšený mi bylo jasné už od začátku. Vsadím se že to bude vzájemné, ale budou muset zapomenout na to co bylo. Oba dva chci s sebou až půjdeme pro Sif a chybělo by mi, kdyby tam začali nějak vyvádět. I kdybych je měl oba seřezat, přinutím je aby spolupracovali. Teď však musíme zařídit jiné věci, takže se nebudu zbytečně znepokojovat, dokud na to nedojde. Jak jinak.. Věděl sem že Horus nepůjde. Trochu mně to ale i tak štve, když vím jak bojeschopný je. Mohl ukázat trochu té dobré vůle, ale fajn, asi se musí starat o spoustu jiných věcí. Aspoň že nepůjdeme úplně samy. Imhotep? To jméno sem slyšel už několikrát, ale nikdy sem se nezajímal o koho jde. Jak řekl Forseti, býval přeci člověk. Ale zejmě se to bude brzy moci změnit. "Uvítám jakoukoliv pomoc. Děkuju". Kývnu na Her-Ura a pokračujeme dál. Já, Loki, Forseti a Imhotep. To už zní jako celkem dobrý tým. Šance na úspěch se mi zvětšují. Uslyším co je řečeno o Serqetovi a cuknou mi pobaveně koutky. Úplně ho vidím, nebo spíše ji, ženu, bohyni, skrývající se v tom mužském těle. Připlete se do boje a nechá se svou nepozorností zranit. Asi je vážně dobře, že zůstává tam kde mu to jde nejlépe. Najednou se rozpoutává diskuze mezi těma dvěma a skoro nevěřím svým uším. Forseti zastavuje a já mám najednou velmi špatný pocit. On to ví! Nejsem si jist zda si je vědom i těch Lokiho run, ale o Válim ví určitě. Podezřívavě si boha přeměřím pohledem a pak kouknu na Horuse. "Dobře, hned tam budeme". Kývnu že rozumím a šťouchnu do Forsetiho. "Pojď". Na nic nečekám a zrychlenou chůzí mířím do výtahu. Následně pak do nemocničního křídla do Váliho pokoje. Ale ještě před tím se ve výtahu na Forsetiho zadívám a trošku mi zajiskří prsty. "Ty o tom víš, že jo? Co má tohle znamenat? Nařídil ti to ódin, nebo jsi mu ji dal sám? Mluv!" |
| |
| Splacení dluhu Artemis a velký Z Stalo se to neskutečně rychle. Měl jsem to čekat, že to po mně bude chtít. Ne, všichni se mění. Někteří zůstávají stejní a Hádes zdá se nebyl vyjímkou. S hlavou skloněnou, hledící upřeně do země a očekávající snad potrestání jsem vysvětlil otci, co se vlastně stalo. Ale kdybych si měl vybrat, udělal bych to stejně znovu. I když by to znovu přineslo nemilé splnění službičky, přivedlo mně to zpátky k Artemis a ta se opět setkala se svým bratrem. Nemluvě o tom, že se naše cesty střetly s ním. Bylo nás tak víc a to bylo v nynější době dobře. Snad. Jediné, co pro mně bylo příjemně nečekané, že se ke mně rozhodla má úžasná žena přidat a že nám záda bude krýt hromovládce. Aby těch překvapení nebylo málo, tak i samotný bůh podsvětí pomohl a půjčil nám své koně. Pomohl jsem Artemis na nohy a následně vyhoupnout se do sedla. Sám jsem poté nasedl na vypůjčeného oře, který nesl jméno Alastor. ”Víte, že to nemusíte pro mně dělat? Nicméně vám děkuji.” Pronesl jsem ještě k nim. Měl jsem pocit, že musím něco říct. Připadal jsem si hloupě a zároveň neskutečně vděčný. Opravdu zvláštní kombinace pocitů. V dávných dobách bych si musel poradit sám. Teď tomu však bylo jinak a mně se to jistým způsobem líbilo. Samozřejmě, že jsem měl obavy, že by se mé drahé mohlo něco stát. Stále se zdála slabá. Na druhou stranu, bych si jí nikdy nedovolil podceňovat. Byl na ní neskutečně úžasný pohled, který mně obíral o dech. Jak seděla na koni a vítr si hrál s jejími vlasy. Představa, že by se vrátili zpátky staré časy, se mi čím dál tím víc nezamlouvá. Líbí se mi, jaký jsem teď. Líbí se mi, co se mnou dělá Artemis. Nechci být zase takový jako předtím. Arogantní idiot. Avšak ani nechci se zodpovídat opeřencům. Je na čase splatit účty. Všechno popořadě. První zastávka v naší cestě je Hádova pevnost. |
| |
| Nově příchozí problémy Mesetet a Severa ”Nemám vůbec v úmyslu jí do čehokoliv tahat. Jsem tu hlavně kvůli informacím.” Začal jsem pomalu ztrácet trpělivost. Mělo to být jednoduché. Měl to trvat pár minut. Dojít sem, zjistit potřebné informace a už bych byl na cestě pryč. Jenže ono se to prostě muselo komplikovat každou chvíli. Měl jsem se obléct do civilu… i když nevím, jestli by to něčemu pomohlo. Když to vypadalo, že bych konečně ony potřebné informace mohl získat, tak se tu musela pochopitelně objevit další osoba, která pro zpestření situace působila hladově a určitě měl na účtě spoustu zmařených životů. Dneska mám nějaký poznávací den. Nešlo si nevšimnout, jak z toho muže dívka měla respekt. Což mohlo naznačovat asi toto, ten nově příchozí je mnohem nebezpečnější než ona a to měla před chvíli v ruce nůž. Čím dál tím lepší. Povzdechl jsem si. Rozhodl jsem se mlčet a nechat je, ať si to mezi sebou vyřídí. Jak se zdá, tak já mám asi času dost. ”Jak jsem již slečně Mesetet říkal, jsem tu kvůli informacím, za které jsem ochoten zaplatit. V kufříku mám peníze.” Pronesl jsem k muži, když jsme byli sami a doufal, že i přesto jak působil, budu konečně mluvit s někým rozumným. ”Nemám v úmyslu se tu déle zdržovat nebo způsobit rozruch.” Svým způsobem se ten rozruch způsobil sám a já jsem v tom naprosto nevinně. Trpělivě vyčkávám, jak se k tomu ten nově příchozí rozhodne přistoupit. Upřímně doufám, že rozumně. Opravdu nemám v úmyslu s někým poměřovat síly. |
| |
| Fiat voluntas Tua Shodit strop byla naše nejlepší šance jak nekonečný příval monster zastavit. Všichni, včetně Otce, jsme rychle ztráceli síly a to i přes jejich nesměrnost. Kvantita vítězí na kvalitou, jak se říká. Dotkla jsem se pěstí srdce, uvažujíc jestli jsme právě nepohřbili někoho z našich druhů, zatímco se zdi pomalu bortily a zvedal se prach. Tartar se překvapivě rychle změnil na hromadu suti, ve které zůstalo uvězněno vše, co se tam dole mohlo skrývat. Kývla jsem, když náš Zeus vyzval k chůzi a následovala ho. I když jsme technicky vzato vyhráli, neměla jsem z toho dobrý pocit. A rozhodně se to nezlepšilo, když se ukázalo, kdo na nás netrpělivě čeká. Hádes, bůh podsvětí. Rozhodla jsem se ignorovat hašteřící se bratry i Afroditu a sklonila se k Artemis a Apollónovi: "Jak je na tom?" Možná to byla zbytečná otázka, protože nevypadal nikterak dobře, ale přesto jsem chtěla slyšet odpověď. Zdání může klamat. "Ty bys udělal totéž," mávla jsem rukou po Áreově poděkování, aniž bych spouštěla oči z Apollóna. Z mého pohledu to nestálo za řeč, nemluvě o tom jak silně pochybuji, že by se mi povedlo Artemis přesvědčit, že ho hledat nepůjdeme. "Víš to jistě?"zeptala jsem se, když se věci daly do pohybu. Árés dluží službu našemu oblíbenému hráči pokeru a Artemis samozřejmě půjde s ním. Chtěla jsem jít taky. Na druhou stranu, nebylo moudré nechávat poraněného Apollóna pouze v rukou Afrodity (kam to vedlo naposledy, no ne?). Nakonec jsem přikývla. "Nejspíš je to nejrozumnější řešení. Postarám se, aby byl opět v pořádku." Zmateně jsem sledovala předmět, který mi přistál v ruce poté, co se osedlali koně. Mobil? "Ach, jistě," přikývla jsem a lehce se usmála, že mi to nedošlo hned. Posily. "Děkuji ti, ráda využuji každé pomoci, které se mi může dostat. Ty půjdeš také?" zadívala jsem se na Hádea a pak těkla pohledem k Afroditě "tebe se ani neptám, předpokládám, že se od něj nehneš." "Vy tři," loučila jsem se s trojicí na koních, jakkoliv moje slova patřila především Áreovi a Artemis. Po tom, co jsme spolu zažili, nebylo lehké naše cesty znovu oddělit. "Nenechte se zabít, ano? Chyběli byste mi." A to je tak asi nejvíc, co jsem ochotná sdělit, že mi budou chybět. Hádes je možná náš strýc, ale nevěřím mu ani nos mezi očima a vidět mě zranitelnou skutečně nemusí. |
| |
| Runa tiwaz ~Thór + Forseti~ Bůh spravedlnosti se za tebou vydal, ale cítil napětí, které mezi vámi vzrostlo. Nikdo nemohl tušit, jak věci nakonec dopadnou. Čekal, že Váli splní jako první svůj závazek, který byl spojen s runou, která mu zdobila zápěstí. "Všeotec s runou nemá nic společného. Nikdo neví kde je a tak jsem neměl možnost se jej zeptat na názor," odpověděl docela klidně na to, že byl Váli nejspíš v ohrožení vlastní existence. "Nad Lokim jsem pronesl soud a Váli se stal jeho katem, pokud ovšem otci neodpustí. Pokud to chápu dobře, že Loki je na živu a Váli mu neodpustil," podíval se na tebe a snažil se držet s tebou krok, protože jsi šel docela rychle. "Kdybych věděl, že je s tebou, nikdy..." zarazil se, když se před ním objevil udýchaný Nárvi. "Strýčku, co se děje? Volal Her-Ur, že nesmíme dát bratrovi jablko," jeho pohled pak padl na Forsetiho. Trochu se zamračil, ale nakonec natáhl rukou a tiše vydechl: "Forseti." Když jste všichni došli k Váliho pokoji, před dveřmi přešlapoval Serqet. "Tak vysvětlí mi to někdo? Už měl napíchlé kapačky," dal ruce v kříž. Forseti zkroušeně oddechl. "Za toto pozdvižení můžu já. Jsem Forseti, bůh spravedlnosti a před několika dny jsem Válimu vtiskl runu spravedlnosti, aby se stal vykonavatelem rozsudku nad Lokim, čímž je jeho smrt," usoudil, že zmalžovat nemá cenu. Nárvi po jeho proslovu heknul a hned tahal Thóra za rukáva. "Nedovolíš to, že ne?" "Můžu jej tohoto závazku sprostit a runu odstranit," ujistil všechny Forseti. "Pak mu bude lépe." "Jablko by nepomohlo?" podivil se doktor. "Jen by posílilo moc runy, a pokud je v takovém stavu, nebylo by to dobré." |
| |
| Naše cesty se rozcházejí ~Athéna, Áres + Zeus, Apollón, Afrodita a Hádes~ Nečekala jsem, že nám Hádes projeví další službičku. Možná jej nakonec sžíralo svědomí, že na nás uvalil nesmyslnou pouť jenom proto, že jeho pýcha neznala mezí. Na druhou stranu vypadal opravdu zchátrale, a pokud Kerberos zajistí, že se Podsvětí úplně nerozpadne, mohlo by to mít pozitivní účinek nejenom pro něj, ale i pro ostatní bohy z řeckého panteonu. I když jsem tohle místo nemusela, bolelo mě, jak se vše rozpadalo jenom kvůli opeřencům, kteří vtrhli do našeho bytí. Co jsme jim udělali? Proč nás museli svrhnout z hory Olymp a donutit nás žít jako smrtelníci? Podívala jsem se na Áresa a trochu se pousmála. Kdyby bylo všechno jako dřív, určitě bych mu nenabízela svou pomoc. Dokonce bych odmítla spolupracovat i s Diem, protože já byla svobodná a nezávislá žena. V dnešní době by tomu někdo řekl emancipovaná. Pohladila jsem Aethona po hřívě a vůbec jsem si neuvědomila, že vlastně sahám do ohně. Nic se nestalo. Nespálil mě. Pousmála jsem se ještě více a vyhoupla jsem se na jeho hřbet, jako bych nikdy nebyla zraněna. Cítila jsem v oři něco, co mi dodávalo sílu. Možná to byl důvod, proč každému z nás dal Hádes konkrétního koně. Taky jsme si je mohli rozebrat podle sebe, ale to se nestalo. "Wow," špitla jsem. "Je úžasný." Hádes se pyšně nadmul, ale pro tentokrát nic neříkal. Udělal dobře. Místo toho se podíval na Athénu a přikývl. "Půjdu. Tady nic nezmůžu," přešel k Apollónovi a s pomocí obou bohyň jej pomalu vyzvedl na Orphnaea. "Navíc znám rychlou cestu na povrch, takže se nemusíme vracet přes pole." No, aspoň něco. Sice mi bylo úzko, že s námi Athéna nepůjde, ale nedokázala jsem svěřit svého bratra do jiných rukou než těch jejích. "Také se opatruj," pohlédla jsem na bohyni a pak střelila pohledem po Afroditě, ale nedokázala jsem se na ni už moc zlobit. Dívala se na mého bratra stylem, jako by byl poslední muž na světě a o to víc jsem věděla, že za něj položí vlastní život. "Takže pojedeme," oznámil Zeus a mě bodl jeho rozkazovačný tón. Chvíli mi trvalo, než jsem se přes to přenesla a pobídla koně ke kroku. Celou dobu jsme byli jenom my bez něj a to se těžce skousávalo. Nemusel nás tahat za ručičku, jak to dělával tehdy. Každý jsme se vydali jiným směrem. Hádes vedl Athénu, Afroditu a Apollóna do nedalekého tunelu a my mířili k pevnosti. Cestou si Áres najednou uvědomil, že nebude po Podsvětí jezdit skoro v dámské tunice. No, když to vezmu kol a kolem, vypadal opravdu srandovně. Naštěstí Zeus měl další kartu v rukávu a daroval Áerovi jednu ze svých zbrojí, kterou opravdu netuším, kde ji celou dobu měl. Moje hlasité ehm dokopalo Dia mi taky něco podarovat. Zobrazit SPOILER |
| |
| I upíři mají své dny ~Dinonýsos + Savera~ Když jste zůstali sami, tlak ze Savery opadl a najednou se zdál být o něco přátelštější než před minutou. Jeho rozpoložení se změnilo také ve chvíli, kdy jsi zmínil peníze. "Potom bude lepší si promluvit v kanceláři než v zatuchlé kuchyni," zkřivil nos. Jeho reakce byla podivná, protože to tu vonělo citrónovou desinfekcí a nezdálo se, že by tu někde ležela mrtvola. Vyprovodil tě na chodbu a následně tě zavedl do své ještě temnější kanceláře, kde ve svícnu dohořívalo několik svíček. Proto bylo hodně překvapivé, že rožnul světlo a s dost milým úsměvem se opřel o hranu stolu. "Takže jaké informace tíží vaši neklidnou mysl?" zeptal se způsobem, který se spíše hodil ke starším aristokratům. |
| |
| Podsvětí - Pauza na převlečení Artemis a velký Z Opravdu už mně nebavilo pobíhat v tom do čeho mně oblékl ten kašpar Thanatos. V té chvíli mi to přišlo lepší než pobíhat nahý po Tartaru. Ale to stále neměnilo nic na to, že jsem se v tom cítil neskutečně zranitelně a tak jsem si dovolil na to poukázat… a vlastně ještě že jsem tak udělal, protože se tu někdo ukázal jako mistrovský kouzelník a jedna zbroj byla vyčarována podobně jako králík z klobouku. Slušně jsem poděkoval, dovolil jsem si zastavit koně, abych se okamžitě převlékl. Samozřejmě jsem se mohl převlékat na koni, ale ta myšlenka se mi nelíbila a věřím, že ani jemu by se to nezamlouvalo. Nicméně odmítám strávit ještě nějakou dobu v tom směšném ohozu. Ohozu, kterému se snaží Artemis nesmát. Vidím ji to však na očích jaké jí dělá problémy, neválet se smíchy na zemi. Kdybych byl na jejím místě, asi bych s tím měl problém. Vždyť to vypadá naprosto příšerně. Zdá se, že jsem nebyl jediný kdo se rozhodl převléknout, protože i samotná kráska na sebe upozornila a zbroj jí také byla vyčarována. Strhal jsem tu látku, která skrývala moje tělo, ze sebe. Neřešil jsem přitom stydlivost, protože jsem se okamžitě začal navlékat do darované zbroje. Nemluvě o tom, že mně Artemis už viděla nahého. ”Možná to zní divně, ale teď se tak nějak cítím jako za starých časů.” Pronesu poté, co jsem oblečen a pod paží držím helmu. ”Jedné mé části se to líbí. Asi to zní hloupě.” Pohlédnu na Artemis, která vypadá snad ve všem naprosto dokonale a ani to, co má nyní na sobě není výjimkou. ”Moc ti to sluší.” Menší zahloubání je pryč a na tváři se objeví úsměv. Kdyby tu s námi teď nebyl otec, asi bych měl strašné nutkání jí políbit, ale takto si jen odkašlu, dám si helmu na hlavu a nasednu zpátky na koně. Vzhůru na cestu. |
| |
| Co se to právě děje? Savera Pozvedl jsem tázavě obočí. Takovou reakci jsem opravdu nečekal. Vlastně ani nevím, co jsem čekal. Už abych byl z tohoto opravdu divného místa pryč. Jen nechápu Persefonu, co na tom místě vidí. Ale když je šťastná, tak kdo jsem, abych ji v jejím štěstí bránil. Jen bylo příjemné se vidět s někým dalším z našeho panteonu. Následoval jsem zřejmě majitele podniku do jeho kanceláře, kterou jsem přesně tipoval na takovou, jaká byla. Její majitel působil temně a bylo pochopitelné, že tak bude i ona vypadat. Nečekal jsem však, že kvůli mně rozsvítí. Nebo ještě, co mně více překvapí, se dokonce usměje. Což mně uvede opravdu do rozpaků a zapříčiní, že si upravím kolárek. ”Určitě jste obeznámen, když tady pro vás pracuje slečna Persis, jinak také známá jako Persefoné, ohledně toho snu, který se zdál zřejmě naprosto všem bohům.” Začnu a pevně přitom svírám kufřík. Pokud mi sdělí opak, že si to nechala pouze pro sebe, tak se pokusím jej uvést do obrazu. ”Informace, které jsem měl, mně bohužel dostali až sem. Hledám totiž další ze svého panteonu. Věřím, že tu někde jsou. Potřeboval bych se s nimi spojit. Jsem ochoten zaplatit nemalé množství peněz, pokud mi dáte informaci, která by mi pomohla v jejich hledáním.” A jako důkaz, že kufřík není prázdný, tak jej otevřu, abych ukázal spoustu neoznačených bankovek. Musím uznat, že investovat do akcii s alkoholem se opravdu vyplatilo. |
| |
| Cesta k Hádovu paláci ~Áres + Zeus~ Otec byl naštěstí trpělivý, a když jsem se převlékala já, otočil se. To samé udělal po mém pokynutí i Áres. Jak by to asi vypadalo? Naštěstí je zbroj božského původu, a tak se dopínala sama a přizpůsobila se mému tělu, takže jsem se cítila velmi pohodlně a nikde nic neškrtilo. Ušklíbla jsem se. "Škoda, že v tom nemůžeme jenom tak chodit mezi smrtelníky. O tolik pozornosti zase nestojím," prohrábla jsem Aethonovi hřívu a oř spokojeně zaržál. "I když," vzpomněla jsem si na jejich karnevaly, které nazývali cosplay a někteří nosili mnohem divnější oděvy, než bych si byla ochotna na sebe vzít sama.  Vyšvihla jsem se na hřbet a rozhlédla se. Hádova říše byla na první pohled nehostinné místo, ale duše přece nepotřebovaly pít ani jíst. Přišlo mi to docela smutné. Do Elysia se dostanou pouze bojovníci a ti, co umřou udatnou smrtí a co ti ostatní, kteří žili počestné životy? Možná je nakonec Elysium čekalo taky, ale museli si nejdříve projít tímto místem. Nevím, kolik Podsvětí zbývá ještě času, než se rozpadne, ale pukliny táhnoucí se přes Asfodelova pole se pomalu plížily a až jich bude dostatek, vše se propadne. Co vůbec bylo pod Podsvětím? Tartaros? Dávalo by to smysl. "Můžeme?" ozval se Zeus, kterému trpělivost začala pomalu docházet. "Čím dříve získáme kopí a helmici, tím méně riskujeme, že nás tohle místo pohltí." Přikývla jsem a pobídla koně, který se rozeběhl. Musela jsem jej trochu brzdit, protože se hnal jako vítr a oba bohy by nechal daleko za sebou. Vítr, pokud to ovšem vítr byl, se mi vplétal do vlasů. Zavřela jsem na chvíli oči a užívala si jízdu. Preferovala jsem spíše jeleny, ale Aethon byl pro tohle místo zrozen. Zem byla posetá malými i velkými kameny, uschlými větvemi a kůň ani jednou neškobrtl. Míjeli jsme polorozbořené domy, zaschlé stromy. Všude byla jenom suchá hlína a prach. Neviděli jsme žádné bloudící duše. Kde vůbec byly? Kam se poděly? To je všechny vzali andělé? Pomalu jsme se blížili k paláci, který stál na samotném kopci, po něm jsme právě stoupali. Z dálky vypadal majestátně, ale čím více jsme se přibližovali, tak na něm šel poznat zub času. Pomalu se hroutil a jen některé sloupy poskytovaly ještě poslední oporu střeše. "To je hrůza," špitla jsem. Sice jsem tady byla, ale s každou návštěvou to bylo horší a horší. "Žádné duše neudržují Podsvětí v chodu, a navíc Hádes přišel o Kerbera," Zeus zastavil koně, když jsme konečně dosáhli vrcholu. Vchod do paláce byl zasypaný, tak mě opravdu zajímalo, jak se dostaneme dovnitř. "Myslíš, že mu pes nějak pomůže?" zeptala jsem se. "Nevím, ale kdyby jeho nalezení nemělo Hádovi přinést žádný užitek, tak by tolik nelpěl na dohodě, kterou má s Áreem." Podívala jsem se na svého muže a pozvedla obočí. "Asi neznáš jiný vstup, což?" Jak vypadal Hádův palác |
| |
| Hra na kočku a myš ~Dionýsos + Savera~ Majitel klubu na chvíli odhalil špičáky, ale udělal to spíš nevědomky, jelikož si neuvědomil, že by tě to mělo nějak znejistit. Prsty několikrát poklepal o desku stolu, než promluvil. "O snech bohů něco málo vím, ale není to tím, že by se Per svěřovala. Pokud s ní chcete prohodit slovo, zkusil bych to přes Mesetet. Pokud vás nebude chtít zabodnout," uchechtl se. "Jestli chcete něco víc vědět o snu, zašel bych za Zorou. Bankovky jí otevřou ústa a nejenom to," obešel stůl, aby si mohl sednout a tobě pokynul k volné židli. Poklepal na stůl. "Informace mají cenu a vy s ní určitě mít problém nebudete, že?" lehce se zazubil a počkal, co mu položíš na stůl. Když jeho pohled padl na kupku bankovek, kterou jsi uvolnil ze svého kufříku, oči se mu lehce rozšířily. "Persefone se sem dostala díky Mesetet, která nepracuje jenom pro mě," opět si počkal, až mu něco přistane na stole a opět pokračoval: "Nějakou dobu přebývala u pana Starka... Her-Ura. Mesetet uvolnit nemůžu, ale Per už má vystoupení za sebou." Založil ruce na prsou. Po chvíli sis uvědomil, že vůbec nedýchá a ani nemrká. Jako by se jeho pohled do tebe vpíjel a pocit to moc příjemný nebyl. Savera se dokázal natolik ovládat, aby po chvilce uhnul pohledem a veškerou svou pozornost věnoval těžítku na svém stole. Než se tak stalo, pohltil tě pocit naprosté touhy a rozkoše, který z upíra sálal. Mohl sis oddechnout, že v tom dál nepokračoval. "Mám zavolat Zoru nebo půjdete rovnou za Persefone?" |
| |
| PROKLATÁ RUNA Nezpomaluji, pokračujeme dál a doufám, že k Válimu dorazíme dříve, než bude pozdě. Nedovlím aby se mu něco stalo, to bych se musel propadnout. Né když je řešení všeho přímo vedle mně. Ha, tak to tě čeká překvapení.. Pomyslím si s ušklíbnutím když se zmíní o Všeotci. Nevím jak to bere on sám, ale já sem teď ten kdo nás vede a budu potřebovat věrnost a podporu všech. Snad bude Forseti souhlasit, až mu o Ódinovi řeknu. To však počká. Mezi Lokim a Válim jsou velmi složité vztahy, ale to neznamená, že Forseti měl nárok na to udělat něco takového. I když je bohem spravedlnosti. Teď bychom měli držet při sobě více než kdy jindy. Asi s nimi budu mít dost práce. Zrovna se chystám říct že by to možná bylo jiné, kdybychom nepřišly o Sigyn a oni byli všichni pohromadě, jako rodina. Když v tom se před námi objevuje Nárvi. "Neměj strach, vše je pod kontrolou. Váli bude v pořádku". Pokouším se chlapce utišit jelikož je zcela evidentní jak je rozrušený. Není teď čas na vysvětlování a tak se jde dál, ať už to máme za sebou a všichni si mohou oddychnout. Na místě nechávám Forsetiho aby doktorovi vše vysvětlil a pohlédnu na Nárviho. Opravdu mu musí na bratrovi záležet, přes to všechno co se stalo. "Nedovolím". Řeknu mu pevným hlasem a pohlédnu na všechny kolem. Měl bych na Forsetiho několik otázek, ale to bude muset počkat. Teď bude mít ještě nějakou práci. "Dobře, na vysvětlování bude dost času později. Je na čase s tím něco udělat". Sám otevřu dveře a podržím je, aby mohli všichni vstoupit, přičemž Forsetimu věnuji takový pohled, jako bych říkal "máš teď šanci odčinit co jsi podělal". Sám pak vejdu také dovnitř, kývnu na Lokiho, zadívám se na chlapce na lůžku a čekám až se bůh spravedlnosti ukáže. Také držím jednou rukou Nárviho za rameno, abych mu dodal pocit jistoty, že vše bude v pořádku. Musí být. |
| |
| Chvíle pravdy ~Thór + Nárvi, Serqet, Forseti + Váli~ "Uvnitř to nepůjde," podotkl Serqet a vysloužil si od boha spravedlnosti velmi dlouhý pohled. "Symboly na zdech ruší veškerou moc," vysvětlil, když se vzpamatoval. |
| |
| CO JE ZASE TOHLE? Už když se Forseti usmál, tak se mně začal zmocňovat špatný pocit. Ani za starých časů se to nestávalo nějak často a teď to udělal zcela dobrovolně. Co to sakra je? Ta jeho ruka se mi teda vůbec nelíbí. Netuším co celou to dobu dělal, ale musel zažít dost věcí. Jen by mně nikdy nenapadlo že se dá na woodoo, nebo co to je. Při zmínce o skalpelu se trochu nejistě podívám na doktora a jen pokrčím rameny. Nikdy sem Forsetiho operovat neviděl, takže.. sem velmi zvědavý jak tohle dopadne. "Já už ani nevím. Vypadá to, že se celkem změnil. Nikdy sem ho dříve neviděl používat něco takového". Loki by asi nebyl nadšený a v tomto případu bych se mu vůbec nedivil. Ale něco se už dělat musí. Nedělá mi problém do někoho třísknout pěstí, ale na takovou řezničinu se dívat příliš nechci. Naštěstí přichází Loki, který mně aspoň trochu rozptyluje. Kývnu mu na pozdrav, nic však neříkám. Ani o Forsetim, ani o runách, nic. Určitě se najde vhodnější doba, pokud vůbec bude zapotřebí o tom mluvit. Z ničeho nic je nás tu najednou nějak plno. Matet s Horusem a muž, kterého vidím poprvé v životě. Ale jestli je to ten co si myslím, tak už sem o něm aspoň slyšel. Pokud bude chtít tak mu podám aspoň ruku, ale jinak se do diskuze příliš nezapojuji a ač trochu s nechutí, sleduji co Forseti dělá. Zadívám se na Matet když ke mně přijde a mám trochu pochybnosti. Mám ji tád, je chytrá a šikovná, ale tohle by nemuselo dopadnout hezky. Nechci ji nějak urazit, ale nepřijde mi jako bojový typ. K dalším věcem co se probírají bych měl co říct, ale zdá se, že na to zrovna není vhodný okamžik. "Sakra!" Ani nevíme zda se mu to podařilo, nebo to s Forsetim prostě seklo. "Doktore! Můžeš se tady s kolegou". Podívám se na Imhotepa. "Podívat jak na tom jsou? Váli i Forseti? Zda se mu to povedlo a co se jemu stalo?" Tak nějak vlastně čekám že už se Serqet bude chystat k odchodu, ale říct sem to musel. Kdyby bylo zapotřebí, mohly bychom je vyvést ven a Imhotep je vyléčí, ne? |
| |
| Sešli jsme se, aby... ~Thór + Nárvi, Her-Ur, Imhotep, Matet, Serqet + Váli, Forseti~ Davy jsem nikdy neměl rád, ale usoudil jsem, že si nebudu stěžovat. Nekomentoval jsem ani to, že má Forseti paže plné jizev a jen doufal, že ví, co dělá. Sám jsem měl ruku na Nárviho rameni, jak jsme tiše sledovali, co se děje uvnitř magického pokoje. Smůla se na nás lepila ze všech stran. Možná jenom na Thóra, protože mě by vůbec nevadilo, kdyby Forseti zůstal tady. Určitě si nějak povedeme i bez něj. Nicméně jsem zachoval dobrého ducha a šel ostatním pomoct vynést boha spravedlnosti ven. Pak jsem se vrátil zase dovnitř, abych se mohl podívat na Válího. Nárvi se ke mně přidal. Serqet klečel na zemi vedle Forsetiho a kontroloval mu tep. "Nevypadá to vážně. Jenom jej to dost vyčerpalo," pronesl doktor a s trochou zamračení se podíval na Imhotepa, který položil ruku na Forsetiho rameno. "Nemyslím si, že to je dob..." Serqetovo stěžování přerušil Forsetiho prudký nádech. Hned na to otevřel oči a zmateně se díval kolem sebe. "Co se děje?" přeletěl očima po všech přítomných. "Omdlel jsi," odpověděl Imhotep. "Pěkný kousek tam uvnitř. Jen málokdo umí porazit magii symbolů," pomohl Forsetimu na nohy, který se rád zapřel, protože se ještě cítil trochu malátně. "Za chvíli se budeš cítit lépe. Vlil jsem do tebe trochu své energie, aby ses rychleji zotavil." "Díky," projevil bůh pravdy a míru vděk a potom jeho pohled spočinul na mých zádech. Netřeba říkat, že jsem v tu samou chvíli měl chuť se pořádně poškrábat. |
| |
| KONEČNĚ SNAD HOTOVO Když vidím Lokiho, tak si říkám že sem rád, že nejsem jediný, komu se to celé nějak nezdá. Výraz v jeho obličeji, znám ho dost dobře na to abych věděl co to znamená. Dívat se jak vlastní syn trpí a pak se dívat znovu, jak ho "ošetřuje" někdo jako Forseti, musí to být těžké. Nechal sem ostatní aby se starali o boha spravedlnosti, mně zajímalo jak je na tom Váli. Nejsem sice doktor, ale Forseti vypadal že ví co dělá, tudíž věřím že bude všechno v pořádku. "Neboj se, už to bude jen lepší". Špitnu tiše a pohladím ho po vlasech, přičemž se koukám na jeho krk. Teď jej u sebe nemá, ale obvykle nosívá ten přívěsek v podobě mého kladiva. Je jedním z mála kteří ve mně opravdu věří a já ho nesmím zklamat. Díky takovým jako je on, sem dnes takový jaký sem. Vidí ve mně hrdinu a já se jím snažím být. Chlapci věnuji jeden poslední odhodlaný pohled a jdu zpět za ostatními. Zrovna ve chvíli kdy se Forseti probírá. Měl sem trochu strach, ale zdá se, že bude v pořádku. Jak sem si myslel, jen to s ním seklo. Musel přeci vědět co dělá. Všechny přítomné si prohlédnu a pak se zadívám přímo na boha spravedlnosti. "Nevím kde ses tohle naučil, ale nerad bych tě viděl to opakovat. Pokud to nebude nezbytně nutné.. A odpočiň si, vypadáš jak vyžvýkaná žvýkačka". Řeknu tak nějak spíše vážněji a kouknu na Serqet. "Doktore, co Váli. Bude v pořádku?" Ptám se zvědavě a čekám že nám sdělí pozitivní zprávy. Přeci tohle celé nemohlo být k ničemu. Počkám až mi to potvrdí a pak vezmu Matet za ruku, přičemž ji odtáhnu kus od ostatních, pokud možno aby nás nebylo vidět. "Omlouvám se, ale zdá se že už bude vše v pořádku. Tedy je na čase, abych se začal starat o jiné záležitosti". Ano, určitě bude vědět že mluvím o Sif. Nechci ji nechávat čekat, už ne. Teď když vím že Váli bude zase v pořádku, se má mysl soustředí na jedinou věc. "Potřebuju aby jsi mně tam přenesla. Prosím.. Ostatní můžeš vzít později, v jakém pořadí budeš chtít. Hlavně aby hlídali ať nikdo neuteče, s ostatním si poradím sám." Mluvím zcela vážně a odhodlaně, už sem čekal příliš dlouho. Vezmu egypťanky ruku do svých a zadívám se jí do očí. "Jsi úžasná žena. Šikovná, krásná, chytrá.. Za jiných okolností bych neváhal. Ale teď už to nejde. Sif je pro mně vším. Hodně jsme toho spolu prožily a za celá staletí mně držela při rozumu jen myšlenka na ni". Na tohle sem nikdy nebyl, ale Matet si zaslouží abych jí něco takového řekl. "Nemohu ti dát to co hledáš, ale do konce svých dnů ti budu vděčný, za vše co jsi pro nás udělala. Kdykoliv by jsi něco potřebovala, stačí slovo". Dám jí letmý polibek na rty a pouštím její ruku. Doufám že sem to nepřehnal a že Matet mně tam opravdu vezme. Já zatím přivolám svůj palcát, pevně jej v pravé ruce stisknu a sem připravený vyrazit. |
| |
| Za kým jít? Toť otázka Savera ”Zorou?” To jméno mi nic neříkalo a přišlo mi, že bude snadnější si promluvit s ní, než riskovat s Mesetet. Nemluvě o tom, že i kdyby se mi nějakým způsobem podařilo ji přemluvit, aby mi pomohla, tak nechci zmařit její snahy se vyhýbat ostatním bohům z našeho panteonu. Naprosto jsem to respektoval a vůbec jsem se jí nedivil. Mlčky jsem otevřel kufřík a hodil na stůl peníze. Bylo mi jasné, že není potřeba slova a oni mluví za vše. Každý má svou cenu. ”Ne, problém určitě nebude.” A taky že jsem něco získal. Takže Her-Ur… zajímavé. Bylo zvláštní jej pozorovat. Nedýchal a vypadal jako socha. Velmi nebezpečná socha. Něco mi říkalo, že bych nechtěl být jeho nepřítelem. A to nemluvím o tom chvilkovém návalu touhy. Co to sakra? Pak tu byla opravdu důležitá otázka. Za kým jít... ”Pokud by bylo možné, tak bych nejdříve zkusil Zoru.” Opravdu se budu snažit, co nejméně obtěžovat někoho, kdo nechce být obtěžován. A snad bude Zora stejný případ, jako tento chlápek, kterému stačilo zamávat kupou bankovek. Rád bych se už odsud dostal a někam se pohnul. |
| |
| Jestli se zas něco posere, tak mě víte co ~Thór + Nárvi, Her-Ur, Imhotep, Matet, Serqet, Forseti + Váli~ Zdálo se mi to, nebo Thórovi opravdu záleželo na mých dětech? Co ostatní vedlo, že mě ne? Shlédl jsem na staršího syna, který vypadal spokojeně. Spánek mu slušel. Nedíval se na mě skrze prsty a nevzdával podivné hrdelní zvuky. "Vypadá tak klidně," pronesl Nárvi, když se Thór vrátil k ostatním. "Jako by ani mouše nedokázal ublížit." Tušil jsem, kam s tím mířil a položil jsem mu ruku na rameno. "Jsem si jistý, že jej to zevnitř rozežírá od té noci," podíval jsem se na chlapce a lehce se usmál. "A neudělal to z vlastní vůle. Já na druhou stranu tak konal a vidíš, jak to dopadlo. Válí mě nesnáší, zavinil jsem tvoji smrt. Divím se, že mnou nepohrdáš i ty," pozvedl jsem obočí. Nárvi pokrčil rameny. "No co, byl jsem mladý, a navíc jsi byl vždycky nablízku, když jsem tě potřeboval. Půjdeš se strýčkem najít tetu?" Náhlá změna tématu mě trochu zaskočila. Přikývl jsem. "Vím, že bych chtěl s námi, ale..." "Nic neříkej," přerušil mě Nárvi a přitom přistoupil k Váliho posteli. Chvíli se díval na jeho ruku, než mu ji stiskl. "Odpouštím ti, bratře a teď ty odpusť otci, jinak si mě nepřej," uchechtl se nervózně a podíval se na mě. Já se usmál, pohladil jej po zádech a nechal je o samotě. Forseti nevypadal na to, že před chvíli ztratil vědomí. Thór cosi řešil se štírkovu a já tu zůstal stát naproti bohovi, který zavinil tohle všechno. Krev se mi uvnitř vařila a nejraději bych ho na místě přiškrtil. "Příště si to odpusť," sykl jsem a zkřížil ruce na prsou. "Takže," vložil se do toho Her-Ur, "zanedlouho se vydáte na cestu. Je něco, čím vám můžu ještě pomoct?" *** Mezitím Matet mlčku poslouchala Thóra. Věděla to. Všechno to věděla, a i když se pokoušela dostat k jeho srdci, tak dokud bude po Zemi chodit Sif, nikdy se jí neotevřeš tak, jako jí. "To je dobrý," pousmála se, i když se jí v očích zračil smutek. "Chci ti pomoct Sif zachránit a prostě jsem se smířila s tím, že zůstaneme jenom kamarády," snažila se, aby se ji hlas netřásl, ale moc jí to nešlo. "Jo, je mi to líto, ale co nadělám. Ehm," zarazila se. "Můžu říkat kamarády?" |
| |
| Tak teda za Zorou ~Dionýsos~ Savera přikývl, že rozumí a beze slova se postavil a přešel ke dveřím. Z tvého pohledu to vypadalo, jako by zpoza stolu vyplul. Počkal, až se zvedneš taky a zamířil do dívčích šaten. Nějak si nedělal hlavu s tím, že bys nějakou z dam viděl nahou. Tohle přece jenom byl dosti cudný podnik a počítalo se tady s kde čím. Tedy kromě násilí. Upír otevřel dveře a načapal zrovna jednu z dívek, která si nandávala krajkovou podprsenku. Nenastal křik nebo úprk, ale jenom úsměv. Nebylo jisté, zda dívka je člověk nebo něco víc, ale na majitele podniku se dívala opojným pohledem. "Zora je tady?" zeptal se a chvíli trvalo, než dívce docvaklo, na co se jí ptá. Trochu zklamaně přikývla a ukázala dozadu. Šatny připomínaly ty, které byly hned vedle tělocvičen. Několik řad kovových skříněk, i když tady notně ozdobeny dámskou společností. Samozřejmě, že zde nevystupovaly jenom ženy, ale muži měli místo na převlékání jinde. Došli jste na druhý konec a mezi skříňkami na lavičce seděla zasmušile mladá žena, kterou sis prve málem spletl s Persefonou, kdyby k vám neotočila obličej. Měla stejně bílé vlasy a pohledem plula někde v dáli. V její přítomnosti ses najednou cítil ospalý, ale tím příjemným způsobem. "Savero," pokusila se o úsměv, ale ten byl stejně smutný jako předtím. "Zoro, to je," podíval se na tebe a nechal představení na tobě, protože se to tak zřejmě slušelo. "Postarej se o něj a neboj se říct i o almužnu," ušklíbl se. Pak se podíval na tebe a dodal: "Pokud se Zorou nebude moc řeč, tak s ní počkej do rána. Pro dnešek má volno, tak tě může pohostit. Ráno se s ní dějou divy, u kterých sám nechci být přítomen," řekl tajemně. Potom hned odešel. Zora na tebe hleděla a nemohl sis pomoct, ale měl jsi pocit, jako by snila. Vypadala jak na drogách, ale panenky jejích očí tomu nenasvědčovaly. Zora |
| |
| Záchranná výprava ~Loki, Thór + Matet, Forseti, Imhotep + Her-Ur~ Her-Ur je muž svého slova, a pokud jste něco potřebovali, zavedl vás do skladu, kde Thór už posledně byl. Netýkalo se to jenom zbraní nebo vybavení, ale nabídl vám i mundúry, které vás měly ochránit před chladem, toto se týkalo hlavně Imhotepa s Matet, a také před kulkami, pokud vyšly z obyčejné lidské zbraně. Skýtaly také omezenou ochranu před magickými zbraněmi. Co máte na sobe Když jste byli řádně vybaveni, dal dostali jste také vysílačky, přes které se budete moct domlouvat, pokud byste se rozdělili. Měli jste je připevněné na hrudi se sluchátkem v uchu, takže stačilo zmáčknout jenom čudlík. Dostali jste také navigaci, v níž jste viděli polohu ostatních. Tu jste měli na zápěstí. "Připraveni?" zeptala se Matet a všechny přejela pohledem. Byl to zvláštní pocit. Mísili se zde dva panteony a idea, že by si jednoho dne všichni mohli pomáhat, najednou nabyla jiný rozměr. "Hodně štěstí," Her-Ur každému podal ruku a pak sledoval, jak Matet všechny postupně přenáší do pro život nepříznivé Sibiře. *** Jestli někdo měl během přemístění závrať, tak chlad jej okamžitě zklidnil. Dokonce i pro severské bohy byla zima znatelná, že si museli přitáhnout límec až ke krku. Navíc panovala dost silná vánice, takže nešlo vidět na krok před sebe, a kdybyste neměli navigace, netušili byste, kdo kde je. "Umrznem dřív, než dojdem na místo," postěžoval si Imhotep a třel si ruce. V navigaci jste také měli označenou lokaci, kterou Matet sdělil Mesetef. Stačilo jít jenom za signálem. Nejdřív jste se však museli domluvit na taktice, protože po posledním přepadení mohli andělé držet stráže a v kdoví, zda neměli v takové vánici výhodu. Zbraně a vybavení Informace o místě, kde se nacházíte |
| |
| OPERACE TOHLE ŠPATNĚ DOPADNE - ZAČÍNÁ Kdyby záleželo na mně, tak se nechám rovnou přenést a vlítnu na ně v obleku který mám na sobě. Asi by to nedopadlo dobře, ale to sem prostě já. Zprvu si říkám zda to k něčemu bude když nás Her-Ur vede do skladiště, ale když se začnu převlékat.. cítím se dobře. Jako bych si na sebe bral brnění a připravoval se na válku. Na něco velkého. A vlastně taky že ano. No sakra, sekne mi to! Spokojeně se ušklíbnu a podívám se i na ostatní. Vypadají dobře. Navigace, vysílačky, sluchátka v uchu, jsme jak nějaké komando. Být nepřítelem a vědět že na něj vlítne taková banda bohů, měl bych asi obavy. Od Horuse máme povolení si víz něco s sebou a tak se začnu rozhlížet po tom co by se mohlo hodit. Určitě by se hodilo něco, na navýšení obrany. Netrvá to dlouho a mám vybráno. Jeden zábleskový granát který určitě přijde vhod, světlicovou pistoli - se světlicí a štít. Jak je mi ale řečeno, není to obyčejný štít. Měl by být schopen né jen odrážet útoky, ale taky by mi mohl pomoci proti magickým věcem. A navíc, je docela praktický, stačí jej mít na zápěstí jako takovou "výseč", dokud nebudu chtít aby se objevil celý. To je přece fajn, né?Své vlastní zbraně si samozřejmě beru s sebou, ani palcát, ani tu dýku tu nechávat nechci. Na dotaz Matet přikývnu a Her-Urovu ruku pevně stisknu. "Budeme ho potřebovat. Děkuju, za všechno". Přátelsky ho plácnu po rameni a s vážným výrazem, zcela soustředěný, se dotknu Matet na rameni a čekám na přemístění. Fuj tajbl! Nemám to rád, ale postupně si začínám zvykat. Už se mi ani nedělá špatně. Sakra, to je kosa! Řekl bych že budu na zimu zvyklí, obzvláště po těch létech bojů s ledovými obry, ale tady je nějak chladněji než bych myslel, nevím jak je to možné. Podívám se na Imhotepa a zamyšleně se podrbu na bradě. Cítí andělé magii? Jestli ano, tak bychom mohli být v pytli, ale jestli né a nikdo s tím počasím nic neudělá, tak tam budeme tak jako tak. Budiž.. Natáhnu ruce do vzduchu, lehce mi zazáří oči a.. nic? Co to sakra.. Teď by se ta vánice měla otáčet a mířit na to místo kde drží Sif a dát tak výhodu nám, ale nic se neděje. Buď tu mají něco co magii ruší a nebo prostě mám smůlu. "Tak jo, řekl bych že není času nazbyt, ale když už jsme tu, tak si dejme záležet. Rozdělíme se na dva týmy. Tým 1, budu já a Forseti. Tým 2 povede Loki a s ním bude Matet a Imhotep. Hlavním úkolem je obejít městečko a zjistit co se dá, prostě průzkum. Každých deset minut se jeden druhému ozveme, ať víme že je vše v pořádku. Při mimořádných událostech voláme okamžitě, jinak udržovat rádiový klid. Hodně štěstí!" Snažím se uvažovat rozumně, ale kdo ví jak to dopadne. Rád bych s sebou měl Matet, ale nechci aby se Loki s Forsetim hádali, takže sem to udělal takhle. Místo setkání je samozřejmě na druhé straně města, prostě to obejít kolem dokola a setkat se na druhé straně, pokud možno. Zjistit při tom co půjde a pak se rozhodneme co dál. Kdyby měl někdo trable, tak se ozvat vysílačkou, pokud by nešla kvůli vánici či z jiného důvodu, tak dát nějaké znamení, já mám třeba tu světlici či své blesky. Sif.. Vydrž lásko, jdu si pro tebe! |
| |
| Podsvětí - Hádův palác Artemis a velký Z ”Můžeme.” Rád bych to měl už z krku. Svou myšlenku však nahlas neřeknu. Mám takové tušení, co by následovalo. Otec by se na mně káravě podíval a já bych se jen cítil neskutečně hloupě. Ovšem netuším, jak by se zachovala Artemis. Teď, když jsme byli spolu. Bylo to neskutečně zvláštní. Rozhodl jsem se raději mlčet a nic nepokoušet. Lidé mají takové krásné přísloví a asi na tom je něco pravdy. Jak to vlastně bylo? Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Získáme mu Kerbera a co bude pak? Nebude po mně už nic chtít? Těžko se mi tomu chtělo věřit, ale zbývalo mi něco snad jiného? Když Artemis unesli, nevěděl jsem, co jiného mám dělat. Byl jsem zoufalý a potřeboval jsem jeho pomoc. I on se zdál být zoufalý nebo to jen hrál? Netuším. Němyslím si, že by mu to stálo za to, aby kvůli tomu zestárl. Nepřijde mi jako někdo, kdo by rád ukazoval svou zranitelnost. Nelituji však toho, že jsem to udělal. Teď je tu se mnou a zdá se být v pořádku. Je tomu tak skutečně? Neměl jsem čas si s ní pořádně promluvit. Doufám jen, že budeme mít chvíli pro sebe. Snad až tohle vyřešíme. Pohled na to, jak to vypadalo zpustošené, mé náladě nijak zvlášť nepomáhal. Tohle všechno mají na svědomí andělé? Umí jenom ničit. Proč je lidi, ale tolik milují? Zobrazují jej naprosto všude. Ale nikdy si nejsou podobní, vypadají jako sladké dítka s malými křidélky. Dělá se mi špatně, když si na to jen vzpomenu. Otázka, kterou položila otci, mi mluvila z duše. Ani otec však nebyl schopen odpovědět. Strýc byl prostě nevyzpytatelný. ”Hmmm...” Zamyslel jsem se. Bylo jasné, že se tím vchodem do paláce nedostaneme. Když jsem tu byl předtím, tak jsem šel právě jím s Alecto, která mně vedla. Nikdy jsem tu, ale nebyla, nejspíše utekla do bezpečí. A ten klíč, který jsem dostal od strýce, zmizel s veškerými věcmi, když jsem se octl v Tartaru. Neměl jsem nic. K čertu. ”Netuším.” Svůj pohled jsem obrátil na otce. ”Přece se tam dá nějak dostat. Přece tu nejsme zbytečně.” |
| |
| Bylo to však správné rozhodnutí? Zora Nevím, asi jsem čekal, že aspoň zaklepeme na dveře, než vejdeme. Je to přece slušnost. Kdybychom to udělali, tak by si nejspíše dívka stihla v klidu obléct podprsenku. Soukromí si přece zasloužila. Nebo snad ne? Nechápavě jsem se podíval nejdříve na ni a poté na Saveru. Vůbec mu nevynadala a vlastně se tvářila, jako kdyby to bylo naprosto normální. Párkrát jsem zamrkal a rozhodl se to nějak nekomentovat. Ostatně jsem tady byl jen na návštěvě a pokud jsou všichni šťastní, tak co bych do toho nějak zasahoval. Kufřík jsem tiskl přitom k tělu, jako nějaký ochranný štít. Čím dřív se odsud dostanu, tím líp. Ještě to bude pokoušet mé staré já. Když si všimnu dívky, které patří to zvláštní jméno, tak si tolik jistý nejsem se svým brzkým odchodem. Tohle jsem mohl čekat. ”V tomto životě mi říkají otec Dennison. Patřím k řeckému panteonu, Dionýsos.” Natáhnu k ní přitom ruku, jak se sluší a patří. Je to i z důvodu, aby si ověřila pravdivost mých slov. ”Počkat do rána. Ehm… jistě.” Povzdechl jsem si. Hleděl na jeho mizející záda. Poté se podíval na dívku. ”Nuže, budeme sedět tady nebo se přesuneme někam jinam?” Zeptal jsem se. Nervózně přitom přešlápl. Za tu dobu, co jsem tady, jsem se pořádně k ničemu nedostal. Začínal jsem mít pochybnosti o tom, že by mi tato divná žena, která se zdála být na drogách, nějak mohla pomoct. Možná jsem měl jít rovnou za Persefonou. |
| |
| Hurá na misi ~Thór + Matet, Forseti, Imhotep~ Her-Ur byl muž svého slova a nabídl nám možnost se pořádně oháknout. Já se cestou ještě stavoval ve skříňce, kde jsem podle všeho měl svoje věci, a tak jsem si vzal meč, který našla Sigyn a Prcka. Pro nezasvěcené je to menší pistole, kdyby se náhodou dostal do úzkých a nemohl jednoduše použít meč. Nakonec nevypadalo ani divně to, že jej mám u pasu stejně jako pouzdro na pistoli. Mezi věcmi jsem našel svitek, který by nám mohl v případě nouze na nějakou dobu zajistit bezpečí, kdyby se na nás sesypali opeřenci a my potřebovali zmizet. Ještě jsem přibral nůž a lahvičku s uspávacím plynem. Možná to na opeřence bude stačit. Forseti se prohraboval v jiném regálu a vytáhl luk, který na první pohled vypadal obyčejně, ale Her-Ur mě vyvedl z omylu. "Tohle je luk odvety. Pokud zasáhneš protivníka, tak další útoky proti němu budou snazší," usmál se a já v duchu vrzal zuby, že jsem si nevybral něco podobného. Ještě si vybral bič a boxer. Jeho volba. Matet sáhla po magické holi. Ne, že bych jí to vyčítal, ale co s ní hodlala dělat? Her-Ur vysvětlil, že dokáže pohltit magii a tím se stát i zdrojem. Na chvíli jsem si myslel, že přede mnou stojí Lara Croft, když si do obou pouzder Matet vsunula pistole. Imhotep zůstal u své profesi a s úsměvem si do kapsu strčil nějaký váček. Prý se nám bude hodit. Pak si ještě vzal tašku první pomoci, kterou si zavěsil na opasek a nakonec vystřelovací nůž. Přemístění mi stále nedělalo dobře a z poslední zkušenosti, kdy jsem se v agónii svalil k zemi, jsem štírům nějak přestal důvěřovat. Naštěstí místo toho jsem dostal ledovou facku a zacvakal zuby. Jsem víc člověkem, než bych chtěl, postěžoval jsem si a pohlédl na Thóra, když jsme byli všichni pohromadě. Ujal se vedení. Co na to říct. Při všech výpravách to vedl vždycky on. Pokrčil jsem rameny. "Jak myslíš. Pokud na něco narazím, dám vědět," poklepal jsem na kapsu s vysílačkou. "Buď opatrný," špitla Matet a já zakoulel očima. "Jdeme," zavelel jsem své skupince a vyrazil. |
| |
| Skupina 1 ~Thór + Forseti~ Společný hod: 68 Vánice byla dost otravná, ale pro severské bohy to nebyla velká překážka. Sem tam jste měli sice zamlžené pohledy, jak prudce foukalo, ale cíleně jsme vyšlapovali a obloukem mířili k městečku, které bylo zahalené do bílého kabátu. Lokiho, Matet a Imhotepa jste ztratili velmi brzy a jediný kontakt s nimi byl přes vysílačku. "Počkej," chytil tě za paži Forseti a přinutil tě tak zastavit. Blížili jste se k prvním budovám a něco na vánici bylo špatně. Při takové bouři by musely být se po alespoň jedné straně budov měl hromadit sníh, což se však nedělo. Bůh se zamračil a podíval se nad sebe. "Jako by tam žádná vánice neřídila," podotkl a znovu se rozešel. A opravdu. Při překročení neviditelné hranice vánice najednou ustala. Zůstala vám za zády. Dokonce bylo tepleji. "Zatracení opeřenci," zavrčel Forseti a rozhlédl se. Zatím jste nikoho neviděli. Před vámi stála budova, kterou popisoval zraněný štír. Tam drželi Sif. Bylo otázkou, zda tam ještě byla. Nyní bylo na tobě, co uděláš. Stále bylo riziko, že na vás vybafnou andělé, pokud si nedáte pozor. Navíc jste zjistili, že vysílačku jsou hluché. Ve vzduchu se vznášelo něco, co nemohlo být přirozené. Abyste nakonec nenakráčeli do pasti. |
| |
| Skupina 2 ~Matet, Imhotep~ Společný hod: 69 Prodírat se vánicí s někým, kdo není zvyklý na zimu, bylo otravné. Matet jsem musel několirát zvedat a Imhotep neustále drkotal zuby. Nechápal jsem, jak to mohlo slušet přes ten vítr, který mi způlsoboval slzení. Chtěl jsem obejít budovu z druhé strany. Tam přece drželi Sif, ne? Nezdálo by se, že by se opeřenci zdržovali někde jinde. Ostatní domy měly vybitá okna a místy i dveře dokožán. Tohle město dávno přestalo žít životem a nyní se stalo útočištěm nepřátel. Asi to stačilo. Ještě před chvíli mě otravovala vánice a najednou byla pryč. Zastavil jsem se a pozvedl obočí. "To není normální, že?" podivila se Matet a hleděla na vánici za sebou. Vložky se odrážely od neviditelné bariéry a dokonce i chlad zůstal na opačné straně. "Někdo je!" tiše houkl Imhotep a všichni jsme sebou plácli na zem. Byl to mladý muž, do něhož bych neřekl, že je anděl. Blonďák a strniště. S někým mluvil a vypadal dost rozladěně. Odsud jsem nic neslyšel, ale jakmile ven vyšel další muž, schoval mobil a choval se trochu nervózně. Zamračil jsem se a zkusil se spojit s Thórem, ale nic. |
| |
| TÝM 1 Evidentně nikdo není proti a tak můžeme vyrazit. To co sem řekl, vím že to asi nebude ta nejlepší strategie, ale jiný plán nemáme, stejně tak nemáme moc času. Kývnu na Lokiho a kouknu na Matet. "Ty taky". Odpovím jí s milým úsměvem a pak kývnu na Forsetiho, že můžeme vyrazit. Stále mi nejde do hlavy, že jetu tak silná vánice. A že se mi nepodařilo ji zklidnit. Přírodní to nebude, určitě je v tom nějaká magie. A to se mi nelíbí, protože by to znamenalo, že to andělé mají jako obranu a že očekávají návštěvu. Ale kdy mně něco takového odradilo? Jestli že na tom místě drží Sif, tak tam půjdu a odnesu si jí. Ani samotný Michael by mi v tom nezabránil, i když to zrovna s ním posledně moc nedopadlo. "Co?" Dívám se na boha vedle sebe když mně najednou zastavuje. Velmi pozorně se začnu rozhlížet kolem těch budov a poté jeho poznámce je mi vše jasné. Ti parchanti! Bude to tak jak sem si myslel. Ta bouře je jen zástěrka, něco, co je brání před nevítanými vetřelci. A kdo ví, zda je to třeba nějak neinformuje o vniknutí, když někdo překročí tu hranici kde už vánice neřádí. Hned jak ji přejdeme, tak se nespokojeně zamračím. Tohle se mi nelíbí. Co dál? To je otázka za milion. Na jednu stranu, budova která nám byla popsána je přímo vedle nás, ale jen tak tam nakráčet, to by se nemuselo vyplatit. Vysílačka nefunguje, tak se aspoň dívám na GPS, jež dost blbne, zda aspoň nezahlédnu kde budou ostatní. Dříve či poztději tohle místo najdou určitě také a jelikož není kam jinam jít, ani jak je kontaktovat.. je úplně jasné co musím udělat. "Tak jo, teď se musíme snažit a být velmi opatrní. Návnada a lovec.. Já půjdu jako první, ty budeš kus za mnou. Jakmile by jsi viděl nějakého anděla a nešlo se mu schovat, tak to do něj našij tím svým lukem. Uvidíme za co stojí Starkovo zboží". Maličko mi cuknou koutky úst a pak už vážněji se zadívám na jedno z oken. Přijdu blíže a velmi opatrně se pokusím ho otevřít. Leckdo by asi čekal že nepřítel přijde dveřmi, okna by nemusela být tak hlídaná. Jakmile budeme uvnitř, pustíme se do velmi opatrného pátrání. Přičemž bych se snažil schovávat do kdy to jen půjde, než aby nás našli hned co se dostaneme dovnitř. Pokud nás však někdo spatří.. Nezbude než jej umlčet aby nemohl za ostatními. A také, samozřejmě pozor na kamery. Ty bych určitě mohl vyřadit nějakým slaboučkým výbojem, pokud tu tedy vůbec nějaké budou. |
| |
| Hledání cesty dovnitř ~Artemis~ Doufala jsem, že Áres odpoví kladně. Odfoukla jsem si otravný pramínek z čela a zahleděla se před sebe. Koukla jsem se na Aethona a poplácala jej po šíji. "Ty asi nevíš kudy dovnitř, co?" nečekala jsem, že se kůň se mnou najednou rozeběhne. Myslela jsem, že budu mluvit do větru, ale teď jsem měla dost problém se udržet na hřbetě. Kdybych neměla nadlidské reflexy, zůstanu svalená na místě a kůň si poběží veselé dál. Nemusím ani dodávat, že náhlý úprk vyvolal v mých ústech překvapené vyjeknutí. Aethon vyběhl schodiště, oběhl skoro celý palác a jak se rozeběhl, tak se zastavil. Další nečekaný manévr, který jsem však už nezvládla a přeletěla jsem koni málem přes hlavu a dost tvrdě spadla na zem, kde jsem zůstala ležet (13). Dýchala jsem přerývavě a tělem mi procházel šok. Chvíli trvalo, než jsem dokázala kloudně uvažovat. Posadila jsem se. "Au," postěžovala jsem si a podívala se zamračeně na koně. "Takhle nemůžeš z ničeho nic vyběhnout nebo zastavit," byla jsem dost rozladěná. Dostala jsem se dost do trapné pozice a nechtěla jsem před Diem ani Áreem ukazovat, že mám nějakou slabinu. Aethon zafrkal a kopytem vytvořil na dlažbě jiskry. Hlavou přitom pohodil do strany, jako by se mi snažil něco říct. Podívala jsem se tím směrem a pozvedla obočí. "Dobře, beru zpět. Můžeš takhle vyběhnout," vyškrábala jsem se na nohy a dívala se na dokořán otevřené dveře přímo do paláce. Podívala jsem se na Áresa s Diem, kteří přijeli chvíli po mně na rtech jsem měla úsměv od ucha k uchu. "Tak jak se dostat dovnitř máme," poplácala jsem koně. Nezbývalo nic jiného než vejít dovnitř. Zeus šel jako první s bleskem v ruce. Světlo odhalovalo temná zákoutí a musela jsem uznat, že si Hádes libuje v přepychu. Na stěnách visely detailně vyšívané tapisérie, na malých stolcích z tmavého mahagonu ležel vždy nějaký pozlacený předmět. Sice toho hodně leželo na zemi, ale dalo se představit, jak to tu vypadalo předtím. "Tušíte kudy?" podívala jsem na oba body, protože já osobně jsem se ve spletitých chodbách nemohla vyznat. Zobrazit SPOILER |
| |
| Půjdeme jinam ~Dionýsos~ Zora na tebe mlčky hleděla. Začínal sis myslet, že se nikam nedostaneš, když se pohnula a pokusila se o úsměv, který byl však stejně smutný jak její celá vizáž. "Počkáme u mě," postavila se a bez dalších slov vyšla ze šatny. Cestou kývala na kolegyně a kolegy v branží, kteří ji zdravili. Na tebe se dívali trochu podezřívavě, ale nebylo to nic, co se nedalo snést. Opustili jste klub, přešli cestu a Zora začala vytahovat klíče. Byla v tak podivném stavu, že jí klíče vypadly z rukou a přistály kousek od tvých nohou. "Omlouvám se," špitla a chystala se je zvednout, když se rozevřely dveře. V nich stál mladík se zrzavými vlasy a na rozdíl od Zory se usmíval od ucha k uchu. "Už na vás čekám. Savera mi volal, že přivedeš hosta," mrknul na Zoru a podržel vám dveře.  Když jste byli v chodbě, natáhl k tobě ruku. "Kurent," poznal jsi pouze to, že se jedná o boha. Zda si o něm věděl něco více, to záleželo na tom, jak dobře jsi byl obeznámen se slovanskou mytologií. Vyšli jste dvě patra, kde Kurent otevřel dveře napravo a uvedl vás dovnitř. Vůně uvnitř bytu až příliš připomínala tvé tehdejší radovánky. Vzduch byl nasákly aroma vína a hroznů a byl aranžován do barev jara a podzimu. Skříňky, police a další nábytek neměli jednolitou barvu. Měl jsi pocit, jako bych vešel do vetešnictví. "Běž si lehnout," podíval se Kurent na Zoru, která za celou dobu neřekla ani slovo. "O našeho hosta se postarám," zazubil se a podíval se na tebe. "Něco na zub? Mám i víno," ušklíbl se a dovedl tě do obývacího pokoje. Pohovky byly překryté barevnými potahy a na polici nad televizí hořela svíčka. |
| |
| Hádův palác - cesta dovnitř nalezena Artemis a velký Z ”Bezva. Bezva. Bezva.” Pohledem jsem přitom propaloval jejího koně, který se předtím rozeběhl a já už měl obavy, že je to celé past, kterou na nás strýc nastražil. Přiznávám, bylo to maličko paranoidní. Na druhou stranu po tolika nepříjemnostech, které se nám stali, poměrně pochopitelné. Spolkl jsem nadávky na adresu koně a odolal se zeptat, zda je moje kráska v pořádku. Neměl jsem samozřejmě pochyb o tom, že by se nebyla schopná bránit případnému nebezpečí. Jen jsem měl o ni starost. Přeci jen byla předtím zesláblá. Mlčky jsem sesedl ze svého koně a vydal se dovnitř. Čím dřív budeme mít tuhle nepříjemnost z krku, tím líp. Nechal jsem Artemis ať jde druhá a já jsem tak uzavřel naši hrdinnou trojici. Nevěnoval jsem moc pozornost tomu, jak to tu měl zařízené. Byl jsem z celé této návštěvy poměrně nesvůj. Jako kdybych očekával, že se na nás ze všech stran nahrnou naši nepřátelé. ”Možná ano.” Odpověděl jsem krásce po chvíli, kdy mi došlo, že stojíme a ona se na něco ptala. Pokusil jsem se tedy vydat po paměti směrem, kterým jsem si myslel, že mně vedla Alecto při minulé návštěvě. Doufal přitom, že jdeme správně. Celou dobu jsem si přitom dával pozor na to, jestli na nás někdo nečíhá. (Hod - 1 - tím pádem vím, jak se dostat do cíle) |
| |
| Přesun jinam Zora, Kurent Byl jsem rád, že jsme se přesunuli jinam. Nemusel jsem tak delší chvíli trávit na tom zvláštním místě, které mi tak neskutečně připomínali dávné doby, kdy jsem ještě byl bohem. Kdybych jen tušil, že to kam půjdeme, nebude o nic lepší. Celou cestu jsem ji bedlivě pozoroval, jako kdybych čekal, že by mohla spadnout a ublížit si. Byl jsem připraven tomu zabránit. Přišla mi tak neskutečně křehká. Samozřejmě, že to mohla celé hrát a mohla mně vést tak akorát do pasti. Vůbec bych se tomu nedivil. ”V pořádku.” Pronesl jsem a vykouzlil na své tváři přátelsky povzbudivý úsměv. Chystal jsem se stejně jako ona je zvednout. Málem jsme do sebe narazily čely, naštěstí jsem pohotově uhnul svou hlavou a v té chvíli se otevřely dveře. ”Ah, doufám, že neobtěžuji. To bych opravdu nerad.” Pronesl jsem k mladíkovi, který na rozdíl od mé společnice byl neskutečně čilý s úsměvem od ucha k uchu. Byla to poměrně příjemná změna. ”Říkám si otec Denninson, ale nejspíš mně budete znát pod jménem Dionýsos.” Představil jsem se na oplátku já. Slovanskou mytologii jsem znal pouze letmo. Hlavně se to týkalo těch známých bohů, jako byl Perun, Veles a podobně. Jeho jméno mi však nic neříkalo. Když jsme vešli dovnitř, tak mně do nosu udeřila velmi povědomá vůně. Jako kdybych se vrátil v minulosti zpátky. Zatřepal jsem hlavou. Pevně sevřel kufřík, až klouby na rukou zbělely. Zhluboka se nadechl a vydechl. Párkrát za sebou jsem to udělal, abych se uklidnil. Začínal jsem mít pocit, že celé toto setkání, je jedno velká zkouška mého sebeovládání. Snažil jsem se tvářit, že si to tu celé prohlížím se zájmem v očích. Měli to tu zvláštně vybavené. Neměl jsem je však v úmyslu soudit. O něco klidnější jsem vykouzlil úsměv na tváři. ”Vodu, prosím.” Odpověděl jsem pouze. Samozřejmě myšlenka toho, že bych se opět napil vína, byla neskutečně příjemná. Vlastně mně až zaskočilo, jak jsem po tom zatoužil. Ale odolal jsem jí. Bylo mi jasné, že bych měl pak problém s tím přestat. Neměl jsem čas, ztrácet čas. Už teď mi připadalo, že jsem se zdržel na jednom místě až příliš dlouho. Celou dobu jsem stál v místnosti a cítil se poněkud nepatřičně. ”Jak jste se Zorou poznal?” Byla to spíše otázka, abych nějak přerušil to podivné ticho, než vyzvídání. |
| |
| Když se daří, tak se daří ~Thór + Forseti~ Když jsi se pokusil otevřít okno, jako naschvál se uvolnilo z pantů a spadlo na zem. Sklo se rozsypalo za doprovodu hlasitého zvuku tříštění. Forseti ztuhl s připraveným lukem. Tak, to bychom měli plížení. Hluk měl za následek, že jsi velmi rychle uslyšel těžké kroky, které se blížily tvým směrem. Ze dveří po tvé levici vyběhli dva andělé, kteří jako by téměř vypadli z oka těm, které jsi potkal posledně na mostě. To neměli jinou módu než bělostně nudnou? Mohl ses pokusit schovat po okenní okap, nicméně ti bylo jisté, že to bude první místo, kde budou vyhlížet. Zobrazit SPOILER |
| |
| Další průzkum ~Matet, Imhotep~ Zajímalo mě, co si budou povídat. Rozhodl jsem se k andělům připlížit a nejlépe pod rouškou iluze, aby mě neviděli. Výhoda takové schopnosti je, že se dokážu stát víceméně neviditelným, jelikož vytvářím na sobě iluzi svého prostředí. Byla to šikovná vlastnost a pokud se mi podaří být ticho, mohl bych se k andělům dostat dostatečně blízko, aniž by mě slyšeli. "Zůstaňte tady a kdyby se něco pokazilo, tak spoléhám na tebe," podíval jsem se na Matet. "Ty jsi náš jediný medik a bude lepší, aby ses nepletl do přímých šarvátek." "To jsem neměl ani v plánu," ušklíbl se Imhotep. Matet se lehce pousmála, ale výraz měla velmi soustředěný. Tak jdeme na to, pomyslel jsem si. Kolem nás muselo něco být, protože jsem měl šílený problém na sebe seslat iluzi, ale nakonec se povedlo. Matet i Imhotepovi jsem zmizel z očí a teď bylo na řadě se připlížit. (Hod: 28, bonusové body: 3) Jak jsem měl původně problém s iluzí, plíženi mi šlo velmi dobře (94). Maskován vlastním kouzlem jsem se pomalu blížil k andělům, kteří nic netušíc stáli venku a rozpravovali se. Čím blíže jsem byl, tím více jejich hlasy byly zřetelnější a srozumitelnější. Schoval jsem se za hromadu naskládaných polen a poslouchal. "... proč mě podezříváš?" právě mluvil blonďák se strništěm. "Komu bych asi tak mohl volat?" v ruce svíral mobil, do kterého před chvíli mluvil. Druhý anděl s bílými dlouhými vlasy na něj hleděl s velmi klidným výrazem, což mě děsilo o to víc. "Nikdo tě tady nepodezřívá, Romanieli. Jenom by mě zajímalo, s kým jsi to mluvil?" lehce se pousmál a položil mu ruku na rameno. Mě se zdálo, že to je dost výhružné gesto, což druhý anděl taky pochopil. "Amabaeli, známe se dlouho, ne? Proč bych vás zrazoval? Dovedl jsem ji sem, ne?" nezněl příliš přesvědčivě. "A to je ten problém. Znám tě až příliš dlouho a často se dokážeš unést a ona," jeho ruka se přemístila k Romanielově šíji, "je tvůj problém. Příliš ses k ní upnul." Romaniel mlčel, což Amabael vzal jako souhlas. "Vidíš? A proto jsi riziko téhle míse. Nemůžu dovolit, abys ji ohrozil," v jeho rukou se objevila ledová dýka, která se zanořila do andělova břicha. S tichým ale Romaniel překvapeně vydechl a padl na kolena. "Tohle tě na chvíli zdrží. Nechci tvou smrt, ale teď jsi jen překážkou. Užij si ledové sevření," Amabael odkopl Romaniela do sněhu, kde ho nechal ležel. Sakra, co teď? díval jsem se k místu, kde krvácel Romaniel. Mělo všechno tohle znamenat, že se postavil za Sif? Teda pokud ovšem mluvili o ní. Pro jistotu jsem se rozhlédl, zda v okolí ještě někdo není a shodil ze sebe iluzi. S velkým sebezapřením jsem se rozeběhl k Romanielovi, který se na mě překvapeně podíval. Podíval jsem se mu na ránu, kolem které se začaly tvořit ledové střípky. Pak jsem jej chytl v podpaží a odtáhl jsem jej do úkrytu. Jestli někdo vyjde ven, pak mu bude jasné, že andělovi někdo pomohl, ale neměl jsem touhu, aby zjistil kdo. Jakmile jsem byl dostatečně daleko, podíval jsem se směrem, kde se schovávala Matet s Imhotepem a zamával, aby šli za mnou. Během čekání jsem se podíval na mrznoucího anděla. "Kde je Sif?" zeptal jsem se. Romaniel se nadechl a rty bolestivě semkl. "Nedo... nedostanete se k ní," byla jeho odpověď, která se mi absolutně nelíbila. "To je mi jedno. Kde je Sif?," zopakoval jsem a uhnul jsem Imhotepovi, který automaticky zaujal pozici medika a začal zkoumat andělovu ránu, což ho dost překvapilo. "Drží... drží ji v márnici. Tamty dveře a schodiště dolů," odpovídal pomalu a dost nahlas hekl, když mu Imhotep vyhrnul vršek. "Sakra, to vypadá blbě," zaskřípal zuby. "Proč?" špitl Romaniel. "Co proč," povytáhl obočí Imhotep. "Proč mi pomáháte?" "Neber to jako pomoc," zamračil jsem se. "Znám někoho, kdo bude chtít znát odpovědi a vím, že je dost netrpělivý, pokud je nedostává," uvažoval jsem, jak moc výhružně to znělo. Asi ne moc. Co už. Imhotep zakoulel očima. "Nejsme barbaři a navíc vypadáš, že s nimi nechceš mít nic společného." Matet mi položila ruku na rameno. "Měli bychom najít Thóra. Už víme, kde je Sif. Imhotep se tady o opeřence postará." Chvíli jsem nad tím uvažoval. "Můžeš ho přenést za Hórem? Imhotep by se nám hodil uvnitř." Matet přikývla. "Počkejte," chytil mě Romaniel za rukáv. "Amabael není ledajaký anděl a jsou tam s ním další. Eleleth a Barachiel. Ostatní jsou jen podřadné entity." "A?" Na chvíli nastalo ticho, než Romaniel spustil: "Eleleth je anděl klamu. Může se zdát jako někdo jiný a přitom není. Barachiel je strážce. Má za sebou celou strážných andělů, a i když se může zdát, že je sám, nikdy není." Chvíli jsem na Romaniela nechápavě zíral. Eleleth připomínala mě samotnou, co se týče schopností. Barachiel mě trochu děsil. "Dobře, nepodceňovat ho. Matet, můžeš," pobídl jsem štírku. Chytla anděla za ruku a zmizela v ním v podivném zablesknutí. Já s Imhotepem čekal na její návrat. |
| |
| ŽE BY OSUD? Do prdele práce.. Jako by někdo řekl:"tohle je Thór, tomu plížení nikdo nešlo. Pojďme mu to zkomplikovat". Plížení, tiché operace a tak podobně, to mi nikdy nešlo. Jednou, tedy když sem se převlékl do ženských šatů to byl celkem úspěch. Ale teď to blbé okno prostě muselo povolit a vysypat se. A já sem se fakt snažil, přísahám! Kouknu na Forsetiho s výrazem "promiň, já fakt nechtěl" a je mi jasné, že tohle přitáhne nechtěnou pozornost. Už teď slyším a po chvilce vlastně i vidím, jak se někdo blíží. No to si děláš srandu.. Kolikrát je budu muset zabít? Jsou to ti s kterými sem bojoval? Nebo ti na kteří se nedostalo? Tak či tak, je dobře že tu se mnou nejsou Nárvi a Hela. Jsou dva a tak je zapotřebí něco vymyslet. Sám se kryji pod oknem a je mi úplně jasné, že zkoušet se tomu nějak vyhnout by bylo zbytečné. Takže se Forsetimu snažím máváním a prsty naznačit, že jednoho z nich si beru já. Snad se jen jeden přijde podívat co se stalo a kdyby něco, tak Forseti prostě může vystřelit z toho luku na toho druhého, případně podpořit můj útok. Tak jo.. Pro tebe lásko! Už už bych si chtěl vzít palcát. Majznout takovou věcí po palici by mohlo být hezké překvapení. Ale i mně dochází že tady je klíčovým elementem ticho, takže místo palcátu vytahuji svou dýku, kterou sem získal na Helheimu. Tiše se krčím a jakmile se ten anděl ukáže u mně, pokusím se na něj skočit. Ideálně ho povalit a rovnou mu vrazit dýku do srdce, či mu aspoň podříznout krk, aby nemohl křičet. Hod: 42, Bonus: 10, Bonusové body: 13 (snad to k něčemu bude :D |
| |
| Ty vs. anděl ~Thór + Forseti~ Plížení ti sice nešlo, ale překvapení ti šlo skvěle. Anděl neměl čas se ani rozhlédnout a najednou ležel na zemi a v hrudi měl zaraženou dýku. O to víc byl překvapen, když zjistil, co to je za dýku a s němým výkřikem se rozpadl v prach. (Hod na obranu: 19) Forseti mezitím čekal, než se v okně objeví druhý anděl. Natáhl luk a chystal se vystřelit v momentě, kdy se objeví ten druhý. Místo toho ucítil v temeni palčivou bolest, jak jej někdo udeřil něčím tvrdým a luk mu vypadl z rukou. (Hod na útok: 8, Obrana protivníka: 49) Svalil se do sněhu a instinktivně se otočil, aby viděl na útočníka, který jej tak podle napadl zezadu. Světe div se, byl to další anděl v bílém. Forseti zaskřípal zuby a jen díky svým reflexům a vytrvalosti, takže jej zásah do hlavy příliš nezpomalil, chytil andělovu zbraň, což byla brokovnice, vytrhnul mu ji z rukou a otočil je na něj. (Hod na obranu: 88 + 10 bonus, Hod na útok: 10) Mezitím se anděl, kterého měl původně sejmout Forseti, namířil na tebe zbraň a vystřelil. Zobrazit SPOILER |
| |
| TAK TO ZAČÍNÁ Neváhám. Jakmile se ten opeřenec objevuje, skáču na něj, jako nějaká šelma, co si jde pro svou kořist. Zřejmě se mi povedlo ho překvapit, takže se nezmůže ani na odpor a během chvilky je pryč. A zdá se, že tentokrát už na pořád. Hmm.. Věděl sem že to nakonec přijde vhod. I když mně ta dýka nedovedla k Sif jak bylo řečeno, tak navždy zabít nějakého anděla, to přeci není vůbec špatné. Trochu mně první úspěch povzbudil a začal sem si říkat, že by to mohlo jít, ale to začíná mít Forseti potíže. Pomohl bych mu, ale momentálně mám vlastní problémy. Vyhnout se kulce by nemuselo být snadné, ale i tak se o to musím pokusit. Hod na obranu: 7. Bonus: 10/100, nevím :D Tak či tak, obrana úspěšná). Ať už mně zasáhne a nebo ne, skočím k němu, pokusím se ho bodnout a zároveň mu chytit ruku ve které má zbraň, abych mu ji z ní vykroutil. Hod na útok: 45. Bonus: 10, Bonusové body: 10. |
| |
| Palác ~Áres + Zeus~ Chodby byly jedna věc, ale když jsme došli do trůnního sálu, tak jsem s podivem hleděla na zdobený trůn, který stál uprostřed kruhové místnosti na vyvýšeném pódiu a do všech úhlů křičel, že je středem vesmíru. To bylo Hádovi velmi podobné. Nemohl vládnout Olympu, a tak vládl alespoň tomuto místu dost zvráceným způsobem. Na jednu stranu jsem se mu nedivila. Kdo by chtěl vést místo jako je tohle? Já byla zvyklá velet své malé armádě žen, které si kdysi říkaly Artemidiny dcery. V podstatě to byla i pravda, jelikož většiny z nich jsem se ujala, když byly ztracené a odkoplé společností. "Támhle," ukázala jsem směrem ke zdi, kde byly upevněné stojany a držáky na zbraně. Kdysi na to mohl být velmi úchvatný pohled. Teď tam neviselo skoro nic, a když už ano, tak se do toho pustil zub času. Tedy až na dvě věci. Helmice a dvoučepelé kopí se blyštily a jako zbytek paláce byly zdobené a opět vyřvávaly do světa, že jsou středem vesmíru. "Nakonec nelhal," musela jsem připustit a podívala se na Dia, který pobaveně položil ruku na moje rameno. "Hádes nikdy nelže. Jenom říká neúplnou pravdu," dodal a podíval se na Área. "Běž si pro to. Hádovy věci mají ve zvyku se bránit zlodějům, ale tobě byly nabídnuty. Alespoň na nějakou dobu, než mu je vrátíš." Sice jsem moc nechápala, co tím myslel, ale raději jsem na nic na stojanu nesahala. Sledovala jsem Área, jak si jde pro své nové hračky. Trochu jsem mu to záviděla, ale na druhou stranu jsem měla luk od Dia a bylo by velmi hloupé tu začít fňujak jako malé děcko, že on dostal lepší. Když se Áres dotkl helmice nebo kopí, ucítil v paži zasvrbění, které by mohlo pro někoho jiného skončit šokem a válením se na zemi. On byl přijat. Nádherně zdobená zlatá helmice se přizpůsobila jeho hlavě a kopí mu sedlo do ruky jako žádná jiná zbraň. Obě čepele se blyštily a rytí lehce zlatavě zářilo. Druhý konec zformovaný do špičky se zarazil do země a udělal tam malý důlek. Usoudila jsem, že s tím jej do svého bytu nepustím, pokud bych nějaký měla. "Dobré?" zeptala jsem se. Zobrazit SPOILER |
| |
| U slovanských bohů doma ~Dionýsos~ Voda ti byla nalita a mohl ses usadit na pohovku, které plačtivě snášela pestrobarevný potah. Podle toho, jak se Kurent na vše pyšně díval, to musela být jeho práce. Trochu ti připomínal sám sebe za dob, kdy jsi neustále oslavoval a hýřil. Dnešní doba tyto choutky trochu potlačovala. Na druhou stranu Kurent zachoval jistou etiku a dal si vodu taky. Když ses rozhlédl pořádně, měl jsi možnost zaznamenat konvici s čajem, která byla už skoro prázdná a nejspíš něco chystal na večeři, protože na lince měl připravené ingredience. "Doufám, že se přidáte na večeři. Zelenino-ovocný salát. Zní to děsivě, ale je to delikatesa, pokud víte, co dát dohromady," zazubil se Kurent a chvíli uvažoval, zda ti raději neměl říct své druhé jméno, jak si nechával říkat obyčejnými lidmi, a také přáteli. "Jsme jenom spolubydlící," odpověděl ti na otázku slovanský bůžek. "Dřív jsem poznal Saveru, který jednoho dne přišel se Zorou a řekl, že bude se mnou bydlet. Asi jste si... ehm, nebudeme si tykat? Nejde mi to moc přes pusu a můžeš mi říkat jenom Cal" a pokud si souhlasil, tak pokračoval: "Savera není zrovna někdo, komu bys chtěl odporovat. Během dne možná, ale takhle na večer," ukázal palcem k oknu, "neriskovat jeho zlobu, ale jinak to je docela prima chlapík. O holky se stará a pokud vidí, že se jim ubližuje, tak se za ně postaví. Mě dostal z dost ošemetné situace," rozmluvil se o něco víc, než měl v plánu. "Co potřebuješ po Zoře? Možná můžu být nápomocen?" Mezitím, co jsi odpovídal, se postavil a přešel k lince a pokračoval s přípravou večeře. Nakonec se z Cala vyklubal docela příjemný společník. Nějak vycítil, že se nechceš moc zabývat svým tehdejším životem, tak toto téma odsunul stranou a vůbec tě jím neotravoval. Nicméně ho zajímala jedna věc. "Jak ses dostal ke knězovi?" pozvedl obočí. |
| |
| Boj ve sněhu ~Thór + Forseti~ Anděl překvapeně hleděl na tvůj akční kousek, když ses vyhnul jeho střele a o to víc nechápal, když jsi vytrhl z jeho rukou zbraň. (Útok anděla: 61, tvoje obrana vč. bonusů: 145) Pokud by díra v jeho hlavě mohla vytvořit další nechápavý výraz, udělala by to. Takhle anděl padl k zemi a aby sis byl jistý tím, že tě už nebude obtěžovat, ukončil jsi jeho existenci dýkou. Nyní jsi měl šanci pomoct Forsetimu, který se pokusil zastřelit anděla brokovnicí, ale ten se mu ukryl za auto a Forseti se mohl leda odplazit dál do bezpečí a doufat, že se anděl jen tak rychle nepokusí o další kousek, který by mohl ztížit jeho situaci. (Forseti měl na útok 10, andělova obrana: 12) Zobrazit SPOILER |
| |
| BOJ, BOJ, BOJ! Jo! Sem dobrej! Skoro lituji že mně při tom nikdo nenatočil, tohle bylo totiž naprosto boží! Teda, já sem bůh, ale nečekal sem, že se mi to povede až tak dokonale. I ten anděl čuměl, div mu neupadla čelist. No co, nemá si začínat s bohem hromu. Né jen že mně pohání touha vidět Sif, ale také vzrušení z boje. Jako bych teď mohl vejít dovnitř a všechny je rozsekat na kusy. Teda, očividně na prach. Poté co zlikviduji onoho anděla, mně zajímá jak je na tom můj kolega. Je s údivem jak dobře mu jde magie, ale když dojde na pěsti, tak to tedy není nic moc. Né každý je válečník.. Lehce mi cuknou koutky a prokřupnu si krk. Nadechnu se, rozběhnu a vyskočím, s cílem dopadnout za to auto přímo vedle anděla. Samozřejmě s cílem s ním udělat to, jako s těmi předchozími. Pokud po mně nehodí třeba to auto, tak by se něměl ani moc jak bránit, když má Forseti tu jeho brokovnici. Stačí se postarat už jen o něj a pak můžeme pokračovat dál! (Útok: 91, Bonusy: 10 + 20. Bonusové body: 0. Celkem: 121! :D ) |
| |
| U slovanských bohů doma Zora, Kurent Kdyby to byl jen ovocný salát, začal bych si myslet, že to budou hrozny. Přesněji zkvašené hrozny… samozřejmě, že víno. V odpověď jen pokrčím rameny. Rád se nechám překvapit. Když žijete tak dlouho, tak je to opravdu náročné. Trocha zpestření v životě neuškodí. "Těší mně Cale, říkej mi Denni." Vykouzlím na své tváři úsměv. Nemám nic proti tomu, že si budeme tykat. Zdá se, že se rozpovídal. Pozorně jej poslouchám. Možná se dozvím něco důležitého, co by se dalo využít. Jako kněz jsem vyslechl tolik životních příběhů. Samozřejmě, že mám jako kněz jistou povinnost. Ale řekněme, že kdybych promluvil, tak spousta osob by mohla jít do vězení. Zpovídají se mi kriminálníci, právníci. Tolik špíny a neskutečná touha po odpuštění. Tak moc se děsí, že by jejich duše skončila v Pekle. Až mně zajímá, zda tomu tak bylo i v dřívějších dobách. Zatřepu hlavou a chvíli přemýšlím, co mi vlastně říkal. Savera. Nebezpečný. Večer. Takže se jedná o nějakou noční bestii. Tipoval bych upíra, nějakého poměrně starého. Nicméně dobré vědět. Aspoň, že se o dívky dobře stará. Na chvíli se zamyslím, jestli bych se mu měl svěřit se svým problémem. Dalo by se říct, že jsem v zoufalé situaci. Stále jsem se nikam nepohnul. Je možné, že se nikam nepohnu a to čekání na Zoru bude jen ztrátou času. ”Hledám pochopitelně své druhy. Cokoliv, co by mně k nim mohlo dostat.” Rozhodnu se mu odpovědět a se zájmem v očích jej pozoruji. ”V téhle situaci není dobré být sám.” Samozřejmě, že tou situací myslím onen sen a souboj o grál. Nezdá se, že by nějak toužil po jeho ukořistění pro svůj panteon. Neseděl by přece doma na zadku a nepřipravoval by ovocno-zeleninový salát. Nebo je to blíž, než si myslím. ”Zkoumám jak funguje úhlavní nepřítel.” Řeknu prostě v odpověď na jeho otázku a napiju se vody, jako kdyby to byl nějaký panák. Část mně by si přála, aby se voda proměnila v alkohol. |
| |
| **Jako PJ** Tak to by bylo ~Thór + Forseti~ Anděl skrývající se za autem se ani nenadál a už ležel omráčen ve sněhu a další akce z jeho strany se neočekávala. Forseti vydechl úlevou a začal se sbírat na nohy. "Díky," poděkoval ti a podíval se směrem k budově. "Nevím, ale tohle muselo přilákat všechny anděly v okolí," zle se podíval na brokovnici a odchodil ji. Jemu k užitku stejně nebyla. Navíc v ní došly náboje a náhradní neměl. **Jako Loki** Párty bez nás ~Loki + Imhotep, Matet + potom i Thór a Forseti~ Trvalo nějakou dobu, než se Matet opět vrátila, ale mezitím k nám dolehli zvuky střelby, které se ozývaly ze směru, kterým šel Thór. "Co to tam zase vyvádí?!" zaskřípal jsem zuby a podíval se na štírku, která byla trochu vyčerpaná. "Zůstaňte tady. Půjdu sehnat Thóra a dovedu jej sem. Moment překvapení je pasé," zakoulel jsem očima a pro jistotu se více skrčil za autem, kdyby někdo vyběhl ven se podívat, co se to děje. "Hlídejte, jestli někdo vyjde ven. Možná je budeme moct s Thórem přepadnou jak se budeme vracet." Matet přikývla a Imhotep se hned vrhl k jejímu uzdravování, aby nebyla příliš slabá. A tak to bylo zase na mě přivést Thóra na správnou cestu. Snažil jsem se pohybovat tak, abych nebyl snadným terčem a zároveň, aby mě jen tak nikdo nezahlédl z okna. Používal jsem přitom iluzi, abych tak zmizel před očima andělů. Nakonec jsem Thóra i s Forsetim zahlédl. U budovy ležel jeden anděl a pod ním něco, co připomínalo popel. Forseti se zrovna zvedal, když se Thór pyšně dmul nad padlým andělem. Shodil jsem ze sebe iluzi dřív, než jsem k nim došel, protože jsem nechtěl dostat přes frňák. "Víme, kde je Sif," přidal jsem se k nim za auto. "Imhotep s Matet hlídají vchod, ale beztak už o nás ví," podíval jsem se na Thóra. Forsetiho jsem se snažil ignorovat, protože mě propaloval pohledem. "Jak jste se to dozvěděli?" nemohl být den, kdyby mě Forseti z něčeho nepodezíral. Začínalo mě to dost unavovat. "Od anděla. Jak jinak," zamračil jsem se a probodl jej taky pohledem. "Navíc nám řekl o dalších andělech, na které si máme dávat pozor. Vede to tu nějaký Amabael a s ním tu jsou ještě Eleleth a Barachiel. Tihle," ukázal jsem na anděla ve sněhu, "musí být dílem Barachiela. Eleleth má dost podobné schopnosti těm mým, takže ani jí bych moc nepodceňoval," informoval jsem je. Forseti se podíval na Thóra a čekal, co řekne. |
| |
| Čas na večeři ~Dionýsos~ Cal během řeči dodělal salát a začal chystat na stůl misky a příbor. "Minimálně jednoho jsi našel, ale Persefone se zařekla, že s ostatními bohy z jejího panteonu nechce mít nic společného. Tipoval bych to na to, že byla darována Hádovi, i když pak se našel kompromis, ke kterému došla její matka. Jinak nejlepší informace má Stark," položil mísu se salátem doprostřed stolu a zapíchl do něj lžíci. Pak se vrhl na toastu, aby byly pěkně křupavé. "Her-Ur," upřesnil. "Shromažďuje bohy ze všech panteonů. Mesetet je jedna z jeho štířích agentů a to by ses divil, kdo všechno do baru chodí. Sem tam se objeví i nějaký anděl," poslední dva toasty vyskočily z toastovače, které položil na talíř a položil na stůl. "Jen si naber," zazubil se Cal a počkal, až si nandáš. "Jestli budeš chtít, můžu tě zítra dovézt za Her-Urem. Nejvíce informací bude mít určitě on a popravdě mě už nebaví jenom tak sedět doma a doufat, že se něco sem..." nestačil to ani doříct, jelikož se ozval výbuch a jeho tlaková vlna roztříštila okenní tabuli. Sklo vás zasypalo a chvíli jste neslyšeli nic jiného než otravné pískání. První, co jste zaslechli, byla otřesená Zora, která se objevila ve dveřích. "Bylo to v baru," sesunula se k zemi, opíraje se zády o futra. Cal byl ihned na nohách, aby se přesvědčil, zda je bohyně v pořádku. Tvář měl poškrábanou od skla, stejně jako ty. Když ses dostal k oknu, viděl jsi bar, z kterého šlehaly plameny. Na ulici křičeli lidé. Sem tam ze dveří vypadl někdo, kdo nebyl v epicentru výbuchu, ale tělo měl ošklivě popálené a jakmile se dostal ven, padl k zemi. Hosté, tanečnice, servírky. Dokonce netrvalo dlouho, a zaslechl si i zvuky hasičských aut a sanitek. Nikde jsi však neviděl Mesetet nebo Persefone. "Co se stalo?" zeptal se Cal, protože se nebyl stále podívat. |
| |
| Podsvětí - Ozbrojený Artemis a velký Z Chvíli jsem váhal. Prohlížel jsem si zamračeně helmu a kopí, které jako jediné vypadaly naprosto v pořádku. Jako kdyby se jich zub času vůbec netýkal. Pohledem jsem pátral po nějakém zabezpečení. Stále se mi nechtělo věřit, že bych se k nim mohl dostat bez problémů. Čekal jsem past. Trochu nedůvěřivě jsem se podíval na otce. Byl si tím jistý a nehodlal jsem jej zpochybňovat svou paranoiou. Mlčky jsem přešel k stojanu, vzal nejdříve opatrně helmu. Pro ni společně s kopím jsme vážili celou tu dlouhou cestu. Ono zasvrbění, které jsem pocítil bylo zvláštní. Zdálo se, že nic kromě toho mně nečeká. Vyměnil jsem si tedy předchozí helmu, za tuto a potěžkal kopí. Takto ozbrojený jsem se cítil mnohem líp. ”Jo, celkem jo.” Pronesl jsem lehce překvapeně, jako kdybych čekal, že se pode mnou propadne podlaha. Nic se však nestalo. ”Tak to bychom měli.” S tím jsem se vrátil zpátky k nim. ”A teď najít toho čokla.” Samozřejmě, že nazvat kerbera pouhým čoklem se dalo považovat za urážku. Bylo mi to celkem jedno. Chtěl jsem to mít za sebou. Čím dřív se do toho pustíme, tím spíše se budeme moct věnovat jiným a dle mého názoru mnohem důležitějším věcem. Třeba získat grál a zničit jej. ”Máme vůbec nějaké tušení, kde bychom ho měli hledat?” |
| |
| POSTUPUJEME? I toho zbývajícího anděla vyřídím bez sebemenších potíží a začínám mít pocit, že by klidně mohli přiběhnout i ostatní a já bych je vyřídil jako nic. Dlouho sem si takhle nezabojoval a to jak sem je všechny dostal mi zřejmě trošku nakoplo sebevědomí. S pousmáním kouknu na Forsetiho a pokud bude chtít podám mu ruku aby se dostal na nohy. "Máš pravdu. Měli bychom odtud zmizet". Na jednu stranu si říkám aby nevyvedli nějakou hloupost, ale na druhou by je to mohlo trochu vystrašit. Když uvidí ty mrtvoli a budou vědět že si pro ně jdu. Než se stačím rozhodnout, slyším pohyb a už už se chystám skočit po dalším andělovi, naštěstí je to Loki. Potvrzují se však Forsetiho slova, když nás slyšel on, proč by si toho nevšimli ti andělé? Uslyším jméno své ženy a zbystřím. Chtěl sem položit úplně stejný dotaz jako Forseti, i když možná trochu jinak podaný. Sleduji Lokiho a přemýšlím o jeho slovech. Je dobře že vědí kde je Sif, ale proč věřit nějakému andělovi? "Jdeme". Kývnu na Forsetiho a čekám až nás Loki povede zpět k ostatním. "Věř nebo né, ale snažil sem se dostat dovnitř opatrně. Selhal sem, žalostně.." Špitnu odevzdaně, možná i maličko pobaveně k Lokimu a pokračuji. Tentokrát už vážněji. "Toho anděla jste vyslechli a zabili, že jo? Nemůžeme teď sebou tahat zajatce. A mohl lhát, poslat nás do léčky." |
| |
| Trunní sál v Hádově pevnosti ~Áres + Zeus~ Musela jsem se zasmát. Áres byl prostě sám sebou. Nemohl o Hádových věcech a mazlíčcích mluvit slušně. Přešla jsem k němu a objala jej kolem pasu. Trochu jsem se obávala, abych nedostala ránu od právě získaného vybavení, ale dokud jsem se mu nic nepokoušela vzít, byla jsem v pohodě. "A víš, že máš dost dobrou otázku?" musela jsem hlavu hodně zaklonit, abych mu viděla do obličeje. Já byla mrňavá a Áres zas ohromný kus chlapa. Zeus na nás hleděl se zvláštním úsměvem. Nejspíš nikdy nepředpokládal, že se my dva dáme dohromady. Kdysi jsme se nedokázali absolutně snést. Možná v tom byla jistá kapka žárlivosti, že se kolem něj neustále motala Afrodita. "Věřím, že Alastor je klíčem, jak najít Kerbera," odpověděl Zeus nenuceně. "Má na sobě Kerberův symbol," řekl to takovým stylem, že jsem se trochu urazila. "No, za pokus to stojí," odfrkla jsem. "Tak nás veď, Áree," zazubila jsem se na svého muže. "Je to tvůj kůň." Zobrazit SPOILER |
| |
| Jak se dostat k Sif ~Thór + Forseti, Imhotep, Matet~ Dostat málem po papuli od Thóra není vůbec příjemný pocit. Není ani příjemný pocit se potýkat s podezíravostí ze strany Forsetiho. Jako bych za tohle celé mohl já. Haló! Během útoku andělů jsem byl připoután ke skále. Zakoulel jsem unaveně očima. "Ne, Matet jej přenesla k Hórovi. Nebyl ve stavu, aby něco chystal a pokud nás vede do pasti, tak si to s ním vyřídíme potom," nevnímal jsem Forsetiho nevraživé pohledy. S tímhle se fakt skvěle pracuje. Měl jsem chuť vytrhnou brokovnici a ustřelit mu hlavu. "Musíme se vrátit za Imhotepem. Víme přesně, jak se k Sif dostat, ale i kdyby to byla past nebo ne, stejně narazíme na tunu Barachieolových andělů. Díky tobě ví, že jsme tady," ušklíbl jsem se na Thóra, ale tušil jsem, že si boj užije. Sám jsem se těšil na trochu víc akce. Při cestě za Imhotepem, kde nás naštěstí čekala už i Matet, jsem přes nás hodil opět iluzi, aby nás nikdo na dálku neodstřelil. Když jsme se skryli za autem, viděli jsme, že před vchodem, kterým jsme chtěli jít, stojí tři andělé. Nepřítomnost Romaniela jim napověděla, že musíme být někde poblíž a bylo jen otázkou času, než se vyrojí další. Vzápětí ven vyšel anděl, který už nepředstíral, že je pouhý smrtelník. Moc dobře věděl, že se budou potýkat se silnějšími protivníky než s lidmi. Musel jsem usoudit, že andělé vypadají téměř stejně. Netušil jsem, co mají na bílých vlasech. "Tohle bude asi Barachiel," usoudil jsem podle zbroje a dlouhého těžkého meče, který měl u pasu. Viděli jsme, že andělé vyměnili zbraně za jiné, které budou tropit potíže i nám. Podíval jsem se na Thóra. "Musíme se dostat do márnice, což znamená projít těmito dveřmi a pak po schodišti dolů. Nějaký nápad, jak se přes ně dostat?" Barachiel |
| |
| PŘES VŠECHNY PŘEKÁŽKY Vyslechnu si Lokiho odpověď a na tváři se mi objevuje dosti nespokojený výraz. Takže teď bereme i anděli? Znechuceně si odplivnu. Přijde mi to jako velmi špatné rozhodnutí, raději bych ho zabil a nic tak neriskoval. Pokud jde o informace, tak k tomu už Horus jednoho anděla má, né? Brát jich více na jedno místo mi přijde jako hloupost, ale aspoň prozatím bych to měl nechat být. Musím se soustředit na jiné věci. Nabručeně následuji Lokiho, když se však zmíní o andělech a o tom že už o nás ví, tak se na něj podívám a maličko mi cuknou koutky úst. "Ty mi to nebudeš věřit, ale já se snažil být potichu. To okno prostě.. vypadlo. Hádám že plížení nikdy nebude má silná stránka". Možná to trošku komplikuje postup, možná jsme se mohli dostat dál bez povšimnutí. Ale jak sem už řekl, sem rád že ví že si pro ně jdu. Ať se bojí, ať se zalknou hrůzou. Musejí přece vědět že teď už mně nic nezastaví. Matet kývnu na pozdrav když na ni narazíme a letmo si ji prohlédnu zda je v pořádku. Pak dorazíme i za zbývajícím členem naší skupinky a je na čase přemýšlet co dál. Zdá se totiž že cestu nám blokuje několik opeřenců. Jeden z nich vypadá že bude v nějakém vyšším postavení, což mi potvrzuje i Loki. Ale mně to nijak nezajímá. Pro mně je to jen další opeřenec, rozdíl je jen v tom, že tentokrát má veliký meč, který mu bude k ničemu, jakmile ho dostanu do nějakého užšího prostoru. Dívám se na ně a když se opět ozve Loki tak se mi na tváři zablískne úsměv. "Jo, něco by tu bylo". Sáhnu k opasku a vezmu do ruky granát. "Když to bouchne tak vydá velmi intenzivní světlo a zvuk. Možná je to utvrdí v tom že tu někdo je, ale cestu by nám to mohlo vyčistit". Ještě je tu ten Barachiel, ale o toho se postarám. Chvilku počkám zda někdo něco nenamítne a pokud né, začnu se chystat. "Jestli to vyjde, sejměte co nejrychleji ty poskoky. Já půjdu na Barachiela... Jo a raději na chvilku odvraťte pohled". V tom vytáhnu pojistku a házím granát přímo na anděli. Ideální by bylo, kdyby přistál k nohám Barachiela, ale uvidíme. Jestli se zadaří, nebudu na nic čekat, popadnu palcát a skočím na ně! Útok: 45, Bonusy: 0, Bonusové body: 10. Celkem = 55. |
| |
| Nečekaný ví-bůh Zora, Kurent Bylo zvláštní slyšet mluvit o našich eskapádách boha z jiného panteonu. Obzvláště, když jsem měl minimální znalosti o tom jeho. Řecká mytologie byla holt pořádně profláklá. "Stark?" Zeptá se nechápavě. Sbírá armádu? Na co? Z toho mi fakt šla hlava kolem. Budu se ho na to muset zeptat. Ale to se zmíní o tom, že se tam občas objeví nějaký okřídlenec. Zajímavé. Začínám si myslet, že nakonec toto setkání nebude zas takovou ztrátou času, jak jsem si původně myslel. Cal je poměrně hovorný a je to opravdu příjemná změna. Čistě, abych neurazil, tak si naberu porci jídla, vezmu si jeden toust. Kousnu do toustu a napíchnu na vidličku trochu salátu, mezitím co mluví. Jeho další slova mně opravdu potěší. Chystám se říct, že by to byl naprosto skvělý nápad, ale to nás úplně rozhodí výbuch. A to doslova. Co to? Jako odpověď, jsem byl zasypán sklem, když se okno roztříštilo. To pískání v uších bylo tisíckrát horší, než fakt, že jsem byl poškrábán od skla. Nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem konečně uslyšel taky něco jiného a to Zoru. Chudák nevypadala nejlépe. V baru? Sakra. Hádám, že to nebyla součást představení. Nahlas nic neřeknu a místo toho se snažím být nějak užitečný a kouknu na tu pohromu. Tohle je opravdu drsné. Pokud se jednalo o bombu, nebyla to taková, kterou si stvoříte pomocí návodu na internetu ze sehnatelných surovin. Začalo mně trochu znepokojovat, že nikde nevidím jak Mesetet tak Persefonu. "Viděl bych to na nějakou pořádnou bombu. Nebo únik plynu. Ale spíš to bude bomba." Odpovím a opráším se přitom. "Půjdu jim pomoct, umím tak trochu léčit. Myslím, že se to bude hodit." Vzhledem k tomu, jakou spoušť jsem viděl, tak se bude hodit cokoliv. "Nemáš přece jen víno, které bys byl ochoten postrádat a věnoval bys mi ho?" Na věnoval jsem dal dostatečný důraz. Mé léčení je závislé na mém víně, takže v tomto je pěkně na houby fakt, že jsem abstinent. Co už, ale nadělám. |
| |
| Ka bum ~Thór + Matet, Forseti, Imhotep~ Nehodlal jsem se s Thórem hádat, jestli se snažil být potichu nebo ne. Nedokázal jsem si jej představit, jak našlapuje po špičkách. Divil jsem se, že neposlal dopředu Forsetiho a podle toho, jak vypadali, když jsem se k nim dostal, musel většinu práce udělat hromovládce. Klasika. Chtějte něco po bohovi, který kolem sebe prská samé rozsudky a jinak skutek utek. Mělo mě napadnout, že Thór použije nejvíc hrubou sílu, kterou má k dispozici a tím bude granát. V hodu byl dost zbrklý. Sice trefil cíl, ale minimálně jsem na chvíli přišel o oči, protože jsem si je včas nezakryl. To samé se stalo Thórovi i Matet. Imhotep s Forsetim měli to štěstí, že byli schování více za autem. Na anděly to mělo taky vliv, jelikož je to oslepilo ihned. Díky tomu mohl vyběhnout Forseti s Imhotepem jako první a zaútočit na nejbližší dva anděly. Já s ostatními jsme nic neviděli, takže nám chvíli trvalo, než jsme se vzpamatovali. Forseti vykročil zpoza auta, natáhl luk a vystřelil. Šíp trefil svůj cíl, i když jej přímo nezranil. Nicméně se šípem zabodnutým v rameni se špatně bojuje. Imhotep nečekal a taseným chopešem běžel proti svému protivníkovi ve chvíli, kdy mu kolem hlavy prosvištěl Forsetiho šíp. Raději se neohlížel a rovnou sekal. Štěstí však nestálo na jeho straně nebo se na povrch dostala jeho stránka medika a těsně před andělem se rozplácl na zem. Mezitím jsme se všichni rozkoukali. Viděl jsem, jak si Barachiel nasazoval helmici a také sledoval situaci. Všichni jsme viděli, že Imhotep leží přímo pod jedním z andělů, čehož se chystal využít anděl po jeho levici a s andělskou dýkou se chystal našeho medika odstavit. Vytáhl jsem Prcka a docela dobře mířenou ranou jsem vystřelil. Zbraň byla obyčejná a bylo mi jasné, že to anděla hned neodstaví, ale aspoň bude Forseti příležitost odtáhnout Imhotepa do bezpečí. Mezitím se kolem mě propletla Matet s holí a zaútočila na anděla, kterého původně postřelil Forseti. Jejich zbraně se zkřížily v litém boji, ale nezdálo se, že by někdo z nich měl navrch. Forseti šel pomoct Imhotepovi a pokusil se trefil anděla, který se nad ním na skláněl, ale jemu se podařilo uhnout. S úšklebkem se vrhl na boha spravedlnosti, který na blízko neměl šanci a pocítil na vlastní kůži andělskou čepel. Imhotep se odkutálel stranou a jako profesionální plížič se odplazil zpět za auto, aniž by ho někdo ohrozil. Tam se schoval a rozhodl se, že raději bude podporovat ostatní pěkně v bezpečí z poza auta. Zobrazit SPOILER |
| |
| Krátce po výbuchu ~Dionýsos~ "Bombu?" vyhrkl zděšeně Cal a držel se zuby nehty, aby nepřeběhl k oknu, protože by Zora skončila na podlaze. "Půjdu s tebou. Minimálně můžu zabránit, aby po ulici někdo běhal jak smyslu zbavený. Jen musím Zoru uložit do postele," s tím bohyni pomohl na nohy a odvedl jí do jejího pokoje, kde ji uložil a uklidnil. Pak se vrátil k tobě i s vínem v ruce, hodil na sebe bundu a vyšel s tebou na ulici. Plameny šlehaly vysoko a sálal z nich takový žár, že to pro obyčejné lidi nemohlo být příjemné. Na ulici ležely nejenom dívky, ale i hosté, kterým se podařilo z ohnivého pekla dostat ven. Většina, co ležela nebo klečela na zemi, byla popálena. Ti, co byli nejdál od výbuchu a nejblíže k východu, na tom byli nejlépe, i když neustále vykašlávali a oblečení načichlé kouřem. Na kůži měli oděrky a menší popáleniny. Ti s horšími popáleninami leželi na zemi a snažili se moc nehýbat, protože je musel bolet každičký nádech. Většina však takové štěstí neměla. Buď byli u epicentra výbuchu nebo se udusili dřív, než se k nim plameny dostaly. Podle toho, kolik kolem bylo zraněných hostů, musela bomba vybouchnout přímo v baru. Tudíž tanečnice a tanečníci, kteří se v tu dobu nacházeli v šatnách nebo kuchyňce, mohli být v pořádku. "Kdo tohle mohl udělat?" slyšel si vedle sebe Cala, když zamířil k první skupince, která se sice zdála docela v pořádku, ale jedna z dívek lkavě plakala, až se místy dusila. Korunt k ní přiklekl a cosi jí říkal a po chvíli se uklidnila. Její pohled se změnil v melancholický, jako by se nic špatného kolem ní nedělo. Sám ses mohl postarat o další raněné. V ruce jsi měl víno, která ti Cal u vchodu dal. Mezitím dojeli hasiči a za nimi v těsném závěsu záchranka a policie. Během chvilky začali hasit plameny, které se nechtěly vzdát tak snadno. |
| |
| Podsvětí - Na cestě do Pekla Artemis a velký Z ”Řekl bych, že občas mám světlé stránky.” Pokrčím rameny a vykouzlím na své tváři opravdu spokojený úsměv. Na malou chvíli ignoruji otcovu přítomnost, jako kdyby nic jiného neexistovalo. Bylo mi tak neskutečně příjemně. Na malou chvíli jsem se cítil, jako kdybychom se vůbec nevzdálili z toho hotelu a nic z toho šílenství se vůbec nestalo. Otec nakonec na sebe upozorní, když nám odpoví na otázku. Sakra. Krásný moment je přerušen, jelikož je ještě potřeba splnit to, co bylo slíbeno. ”Aha.” Nevím, co bych k tomu jiného řekl. Vůbec mně to nenapadlo. ”Jo, jasně.” S nelibostí jsem se od ní odtrhl a vydal se ke svému vypůjčenému koni. ”Bylo mi řečeno, že bys měl vědět, kde je vchod do Pekla.” Nečekám, nevím na co bych měl, aby mi snad odpověděl, prostě na něj nasednu. Hned vyrazíme. Jen doufám, že nás ostatní doženou. Opravdu se musím přiznat, že se zbrojí a ozbrojený se opravdu cítím neskutečně dobře. Ale stejně až se odsud dostaneme, tak si budu muset dát pořádnou sprchu a asi oholit. Jako kdyby kůň opravdu věděl, kam jde nebo se mi to prostě jen zdálo a řítili jsme se nakrásno do pasti. I přestože mi byla půjčena helma a kopí, stále jsem byl vůči němu podezíravý. A to hlavně, když se na obzoru objevil portál. |
| |
| Zachraňování zraněných Kurent Převzal jsem s poděkováním víno a napil se. Soustředil jsem se na to, aby se mé sliny, které se přitom procesu dostali do láhve, stali součástí vína a to víno mohlo být tak kompletně prohlášené za mé. Bylo to strašné. Všude zranění. Nevěděl jsem ke komu se mám vydat dřív. Nakonec jsem usoudil, že nejrozumnější bude se vydat k těm, co jsou nejvíce popálení, abych tak vínem zmírnil jejich bolest a přesun do nemocnice pro ně nebyl tak životu nebezpečný. Zrovna, když jsem ošetřoval kousek od Cala, tak položil velmi dobrou otázku. ”Nemohli to udělat ti opeřenci?” Navrhl jsem. Dávalo by to smysl. Určitě se jim nelíbí fakt, že by tu byla možnost, aby se nějaký pantheon dostal opět na své výsluní. Nebylo by tak jediné náboženství a to křesťanství. Nic lepšího mně totiž nenapadlo. Tolik zraněných způsobilo, že víno začalo pomalu docházet. ”Cale, nemáš ještě nějaké víno?” |
| |
| This is the way ~Áres + Zeus~ Musela jsem připustit, že mít koně, kteří vás nesou pustinou nazývanou Podsvětí nebo také Hádova říše, bylo k nezaplacení. Vzdálenost, kterou jsme ujeli na koňských hřbetech, by nám pěšky trvala zatraceně dlouho. Čas tady sice ubíhal jinak než mezi smrtelníky, ale i tak by bylo docela otravné se plahočit po vyschlé půdě a doufat, že narazíme na nějaký portál, který by nás měl odvést do Pekla. Sledovala jsem Áreovu šíji a přemýšlela, co bude pak. Najdeme Kerbera, vrátíme ho Hádovi a vyjdeme na povrch. Skončí jeden úkol, ale věděla jsem, že stále není konec. Stále tu byl grál a neustále existovalo riziko, že jej získá někdo, kdo by jej v ruce mít opravdu neměl. Hryzala mě i myšlenka, co když tohle byl jenom blaf ze strany andělů? Díky grálu na sebe dáváme upozornit více, než jak tomu doposud bylo. Zjednodušila se jim práce, jak nás hledat. Teď jsme vlastně na sebe ukazovali. Aethon zatřásl hlavou a nesouhlasně zafrkal, když Áres s Alastorem prudce zastavil. Naštěstí můj kůň měl tolik rozumu, aby svého druha objel a zastavil pozvolněji. S povytaženým obočím jsem se otočila k Áreovi. "Našel portál," dojel nás Zeus, protože Nyctaeus na rychlost moc nebyl a ani jeho statné tělo tomu nepřispívalo. Podívala jsem se směrem, kterým Zeus ukazoval a opravdu. Sice to nebylo hned patrné, ale když se člověk více soustředil, mohl si všimnou kazu, který podobně jako rozbité zrcadlo křivil scenérii. Tichem, které vládlo v Podsvětí, se nesly vzdálené zvuky, které určitě nepatřily sem. "Nelíbí se mi to, ale co naděláme," usadila jsem se pohodlněji a sevřela v rukou luk, do kterého jsem pro jistotu zasadila šíp. Zeus zatím blesk nevytahoval, ale narovnal se více v sedle. "Peklo patří démonům," upozornil nás. "A démoni jsou ze světa andělů. Nejsem si jistý, co čekat. Buďme všichni ve střehu." Trochu jsem se ušklíbla. "No, nic pěkného nejsou. Už jsme na jednoho narazili a odnesla to Hygieia," nebylo mi po vůli moc o bohyni mluvit. Netušila jsem, zda je mrtvá nebo jen přečkává. Dokonce Áres oslepl a jestli v Pekle bylo více takových démonů, no potěš. "Můžeme?" předjel nás Zeus a já se jen mohla domnívat, co se mu honí hlavou. Byla jsem ráda, že s námi je. Byl to někdo, kdo oplýval vyšší moci než já nebo Áres a v Pekle se to bude zatraceně hodit. Pobídli jsme koně a vjeli do portálu. Chvíli jsem myslela, že se Alastor musel splést, když nás najednou popadl vír, stáhl nás z koňských sedel a nastala tma. |
| |
| Peklo ~Áres, Artemis + Zeus~ Většina z vás se probrala na zemi. Nepamatovali jste si, co se přesně stalo, když vás stáhl vír, ale určitě jste se řádně potloukli, protože každičký pohyb doprovázela pronikavá bolest. Zaslechli jste kousek od sebe zaržání koně, který potřásl černou hřívou a rudé oči upíral rovnou na vás. Jako by se vám snažil něco sdělit. Po chvíli vám to došlo. Nikde jste neviděli své společníky. |
| |
| Peklo - zase rozděleni Artemis a velký Z Jsem vzhůru a všechno mně bolí. Mám pocit, jako kdyby mně přejel buldozer. Ne, to nemůže být pravda. Přece jsem se odsud dostal? Opatrně se posadím. Panikařím. To místo je děsivé a nehostinné. Proklatý Tartaros. Začalo si se mnou pohrávat, protože jsem slyšel hlasy zoufalství. Možná jsem to byl já sám. Blázním. To o záchraně se mi muselo zdát. Byla to jen pouhá představa. Nešla pro mě zpátky do hlubin Tartaru. Myslí si, že jsem vymazán a určitě na mě zapomněla. Tak moc to bolí. Chytnu se za hlavu a díky tomu si něco uvědomím. Nejsem nahý a ani na sobě nemám to prostěradlo. Rozhlédnu se kolem sebe, můj pohled padne konečně na koně, který tu celou tu dobu se mnou je a já ho zvládl ignorovat. Díky tomu si konečně vzpomínám. "Tys našel portál a my do něj vešli, že?" Zeptám se koně, jako kdyby mi snad mohl odpovědět. Na druhou stranu je dobře, že tu nejsem úplně sám. Postavím se na nohy a dotknu se koně. Nerozplyne se, je hmotný. Nejspíš to opravdu není pouhá představa. Soustřeď se. Zatřepu hlavou a rozhlédnu se kolem. Pohled mi padne na dveře a zámek. "Samozřejmě, že to nemůže být snadné." Dlouze si povzdechnu a zkusím přivolat kopí. Ještě by mi scházelo, abych jej strýci nedopatřením ztratil. Na druhou stranu, když tu uvíznu, tak pochybuji, že by se sem vydal mi vynadat. Takže tohle je to Peklo. Myslel jsem, že bude vypadat jinak. "Artemis?" Napadne mě jako první, když spatřím záblesk naděje. Musí to být ona. "Vezmeš mně za ní, prosím?" Zeptám se rozpačitě. Samozřejmě, že bych se tam mohl vydat po svých, ale na něm to bude rychlejší. Neváhám ani chvíli jsem rozhodnutý se tam vydat a je mi naprosto ukradené, že by to mohla být past. |
| |
 | Všude zranění a kouř ~Dionýsos~ Na tohle jsem nebyl stavěný. Tolik zraněných jsem nikdy neviděl. Nanejvýš tak hromadu lidí po prohýřené noci, ale tohle byla úplně jiná úroveň. Doufal jsem, že Zora stále spí a bude v tom pokračovat až se všechno uklidní. Ujistil jsem se, že dívka, na kterou jsem použil schopnost, bude v pořádku. Usmál jsem se na její kamarádku, která se mi přes slzy pokusila vrátit úsměv, ale její oči projevovaly takový smutek, že jsem to raději nechal být. Navíc se mi nelíbilo, že by v tomhle mohli mít prsty andělé. Co vím, tak do baru chodili taky a jestli se najednou rozhodli zničit takové místo, kde se mohli scházet všichni bez nějakých průpovídek, měli jsme vážný problém. Otočil jsem se k Dinoýsovi, který žádal další láhev vína. "Na bytě mám," přešel jsem k němu, abych mu odpověděl. "Skočím pro to." Chtěl jsem se vydat ke vchodu, když do mě uhodil tak silný vztek, že jsem se málem zadusil. Stejný pocit měl Dionýsos a všichni v okolí. Zamrkal jsem a měl ruku na hrudi, jako bych měl zástavu srdce, což téměř byla. Pak jsem si uvědomil, od koho tento pocit pochází a oči se mi rozšířily hrůzou. "Sakra," chytil jsem Dionýsa za paži a rychle jej vedle do postranní uličky. Pocit zloby a nenávisti sílil, ale nepolevoval jsem ve svém úsilí se dostat k epicentru této šílené emoce. Vždyť i hasiči přestali hasit a jen se chytali za hrudník. Savera stál na ulici a kolem něj plála tak temná auta, že mě i z té temnoty bolely oči. "Upíři k sobě vábí oběti tím, že na ně přenášejí svou touhu. To je v tom lepším případě. Když se naštvou, tak celé armády padají na kolena a plačtivě si drásají kůži z těla," vysvětlil jsem Dionýsovi, aby pochopil, co se teď děje. Savera právě prožíval tak silnou zlost, že ji nedokázal zastavit, a tak jsme ji cítili všichni. "Zkusím ho uklidnit, ale kdyby se mi to nepodařilo, máš něco v záloze?" zeptal jsem se. "Musíme ho zastavit, jinak nechci vidět, co se každou chvíli stane." Dívky ležely skrčené na zemi a vzlykaly. Viděl jsem mezi nimi i Persefonu. Ani ona nedokázala odolat jeho hněvu a krčila se jak vystrašená malá holčička. Nechal jsem Dionýsa, pokud jí chtěl pomoct a já se zaměřil na upíra. Pomalu jsem se k němu blížil. Položit ruku na jeho rameno bylo strašlivé. Najednou do mě pronikla tak silná nenávist, že jsem měl co dělat, abych nezačal zuřit taky. Soustředil jsem se a nechal proudit mou pozitivní energii přímo do Savery. Netrvalo dlouho a upír zalapal po dechu, jako kdyby nějaký měl a s vytřeštěnýma očima na mě zíral. Zlost pohasla a Savera se o mě opřel, protože dostal ode mě větší dávku melancholie, než si zasloužil. (92) Persefoné zamrkala a prudce se posadila. Málem tak vrazila do Dionýsa, a když jej zahlédla, zalkla se a instinktivně se odsunula. |
| |
| Silná vlna vzteku Kurent Zatraceně. Je to dlouho, co jsem něco takového prožil. Ta bolest byla zničující a byl jsem neskutečně vděčný Calovi, že mně z toho stavu dostal. Zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit. "Co to bylo?" Zeptal jsem se. Věděl jsem, že je Savera nebezpečný parchant. Ale nikdy by mně nenapadlo, že až takhle. Musel být hodně starý, aby zvládl něco takového. "Díky." Sluší se to. Možná bych si s tím poradil, ale moc bych na to nevsázel. Bylo to moc rychlé a zaskočilo mně to. "Nevím, musel bych improvizovat." Odpověděl jsem mu. Pokud by se mu nepodařilo s tím něco udělat, pochybuji o tom, že bych já s tím něco zmohl. Co se týče schopností, tak jsme na tom byli velmi podobně. Aspoň tak mi to připadalo. Musel jsem uznat, že Cal je opravdu odvážný nebo hlupák. Vydal se za ním neohroženě a já jsem se přistihl přitom, že by mi bylo vlastně líto, kdyby se mu něco stalo. Byla s ním zábava a bylo fajn po dlouhé době najít někoho, s kým jsem si rozuměl. Nechtěl jsem stát na místě jako tvrdé i a jen tomu neštěstí přihlížet, mezitím co on bude nasazovat svůj krk. Obzvláště, když tam byl hlouček nevinných žen a… Persi. Obrnil jsem se vůči tomu a začal počítat velkou násobilku, abych své myšlenky zaměstnal. Vydal jsem se rozhodným krokem za dívkami. Pokusil jsem se soustředit, abych vyslal jejich směrem uklidnění. (6% na úspěch). Bylo by to mnohem lepší, kdybych měl u sebe to víno. Vůbec jsem si nebyl jistý, jestli se mi to povede. Doufal jsem, že to Cal zvládne. A taky, že zvládl. Možná bych ho měl pozvat na skleničku. Napadne mně, ale to už mou pozornost zaměstná Persi, která se ode mě sune, jako kdybych byl já ten atentátník. "Jsi zraněná?" Zeptám se starostlivě a stále si udržuji odstup. |
| |
| Neznámo kde ~okrajově Áres + Zeus~ Nečekala jsem, že nás brána do pekla tak rychle stáhne. Kdybych měla alespoň tušení, připravila bych se a určitě bych nedovolila, abych přitom ztratila vědomí. Nebo možná neztratila, jenom kolem měl byla taková tma, nic jsem necítila ani na nic nemyslela, že se to zdálo téměř jako bezesný spánek. Probrala jsem se na zemi. Všechno mě bolelo a dlouho i trvalo si uvědomit, že tu jsem sama. Jedinou společnost mi tady dělal Aethon, který se mě už notnou chvíli pokoušel probrat. Po jeho pokusech mi na tváři zůstala lepkavá krev. Jen sílou vůle jsem se nezaškaredila. Myslel to dobře. Musela jsem ostatní k sobě nějak dostat. Vystřelit šíp se zdál zprvu jako dobrý nápad. Pak jsem si uvědomila příšernou chybu, co jsem udělala. Mé hlouposti bylo odpovězeno. Nebyl to řev nebo křik, který by mohli vydávat lidé. Podobalo se to spíš zvířecímu hlasitému vrčení, do kterého se mísil zvuk praskajících bublin téru. Aethon nervózně přešlápl. "Já vím," vyhoupla jsem se mu do sedla a pobídla jej opačným směrem, než odkud se ozývalo něco, co si mě chtělo naservírovat na večeři. Ala PJ ~Áres~ Alastor se rozeběhl, jako by věděl, kde se Artemis nachází. Nemusel jsi jej vůbec navigovat. Kopyta vytvářela na kamenné dlažbě jiskry a z nozder oři unikala pára. Každý jeho krok doprovázelo koňské bručení. Alespoň malá útěcha, když se Artemis zdála opět tak daleko, a přesto byla blízko. Nemusel ses ani pořádně rozhlížet, jelikož jsi poznal, že je něco špatně. Hlasy mučených duší náhle utichly a jediné, cos slyšel, byl dusot tvého koně. Ticho bylo velmi nepřirozené, až tě překvapil podivný zvuk nějakého netvora, který se v pekelném bludišti pohyboval. Pak jsi uslyšel další zvuk, který se nápadně podobal tomu, který vydával Alastor. Rychle se blížil, a když zpoza rohu vyběl Aethon s Artemis na hřbetě, vzepjal se Alastor překvapeně na zadních a tys letěl rovnou dolů. Ala já ~Áres~ Nečekala jsem, že na Área narazím tak brzo, a navíc se naši koně málem srazili. Aethon byl naštěstí natolik rozumný, aby mě neshodil stejně jako Alastor Área. Ulevilo se mi. Seskočila jsem dolů a šla mu pomoc na nohu. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se. Moc dlouho jsem na odpověď však nečekala, protože to, co mě pronásledovalo, se kvapem blížilo. Podívala jsem se na Área a věřila v jeho vůdčí schopnosti, že nás odsud dostane. Minimálně jsme potřebovali najít Dia. Zobrazit SPOILER |
| |
| Minimálně upíra jsme uklidnili ~Dinonýsos + Savera, Persefoné~ Upřímně řečeno jsem absolutně nečekal, že se mi podaří uklidnit majitele klubu. Opíral se o mě a hlavu měl opřenou tak, až mi to bylo nepříjemné. Věděl jsem, co jeho zuby dokážou a nechtěl jsem to okusit na vlastní kůži. Sice mi jako upír ublížit nemohl, ale nikdo netvrdí, že by to nebolelo, a ještě bych na něm získal závislost. Alespoň z několika jeho historek jsem pochopil, že jakmile oběť byla jednou kousnuta a upír ji nezabil, byla pak závislá na enzymu, který přitom upíři vpouštěli oběti do těla, aby se krev tak rychle nesrážela. Aspoň že neexistuje závislost na komárech. Bleh. Nejbezpečnější bylo Saveru opřít o zeď protějšího domu a nechat ho, až se trochu vzpamatuje. Musel jsem s ním trochu zápasit, protože stisk měl sakra silný. Hasiči mezitím začali znovu hasit a zvuky se vrátily do normálu. Teda až na to, že většina byla plačtivých a vystrašených. Persefoné se oklepala a blýskla k Dionýsovi tak nenávistným pohledem, že i já jsem se podivil, že to dokázala. Vždyť to byla milá holka, ne? "Tys ho sem přivedl!" sykla a udržovala od boha vína a veselí tak dvou metrový odstup. Pokud by vypukla nějaká epidemie, měla by v tom holka už praxi. "Koho jsi sem přivedl?" podíval jsem se s otázkou v očích na Dionýsa. Pochyboval jsem, že by sem přivedl anděly, i když jeho kolárek mluvil o opaku. Moje otázka byla spíš řečnická, než někoho obviňovací. Spíše jsem doufal, že to Persefoné vyprovokuje k odpovědi. A taky že vyprovokovalo. "Háda! Nechce, ať jsem šťastná! Musím se plazit před smrtelníky jako nějaká fuchtle a i tak mě nenechá být!" To bylo na mě trochu moc. "Ehm, víš o tom něco?" znovu jsem pohlédl na Dionýsa a doufal jsem, že do Persefonina chování vnese trochu světla. Navíc mi bylo trochu nevolno z toho, že jsem nikde neviděl Mesetet. |
| |
| Nedorozumění Kurent a NPC Persefoné Nemám nejmenší tušení, koho si myslí, že jsem přivedl. Samozřejmě, že mně napadlo jako první, že by se mohlo jednat o jistá božská stvoření. Andělé… jistě v tom budou mít prsty oni. Dával jsem si pozor. Dělal jsem všechno proto, aby mně nikdo nestopoval. Jenže pokud do toho baru už předtím chodili. Může to být jenom blbá shoda náhod, která se mnou nesouvisí. Jenže jak to vysvětlit? ”Nemám nejmenší tušení.” Zmohl jsem na opravdu chabou opověď Calovi a doufal, že mi uvěří. Bylo to opravdu nepříjemné, nerad bych si ho znepřátelil. Její odpověď jsem opravdu nečekal. Naprosto mně zaskočila. Překvapeně zamrkám. Vůbec netuším, o čem to mluví. Nechce se mi věřit, že by v tom výbuchu měl zrovna on prsty. Co by z toho měl? ”S nikým ze svého panteonu jsem se neviděl, kromě tebe. A předtím jsem ani neměl tušení, že se tady schováváš.” Snažím se k ní mluvit klidný hlasem. Tak jak mluví veterináři na zraněné zvíře. ”Tohle je jedno velké nedorozumění.” Přesunu svou pozornost na Cala. Hledím na něj štěněcíma očima říkajíc tak pouhé Prosím, věř mi. |
| |
| A je to tady zase ~Dionýsos + Persefoné a Savera, který je mimo~ Sice to nebyla moje schopnost, ale věřil jsem Dionýsovi, že sem sice zavítal za něčím víc než jenom drinkem, ale určitě za námi nikoho nepřivedl. Navíc v té době byl u mě a Zory, a pokud byl cílem, pochybuju, že by se dotyčný zaobíral tím, jak nechat vyletět do luftu celý bar a raději by si to zamířil k nám. Navíc andělé o tomhle místě museli dávno vědět a jak jsem už zmínil, scházeli se tu, aby mohli ukojit své celibátní choutky. Položil jsem Dionýsovi ruku na rameno a kývl na znamení, že se nemá strachovat. Pak jsem se podíval na Persefoné, která propichovala boha dost zlým pohledem. "Per, nebyl to Hádes ani nikdo, koho by Dionýsos přivedl, protože nepřivedl," klekl jsem si před ní, ale nechal jsem na ní, jestli se rozhodně vzdálenost mezi mnou a sebou překonat. "Savera by nepustil do baru nikoho, kdo by nás mohl ohrozit," pokusil jsem se o lehký úsměv. "Protože kdyby to byl on, na místě bych jej roztrhal. Bůh, nebůh," ozvalo se za námi a já se otřásl. Dostal se z omámení docela rychle. Otočil jsem se a musel vzhlédnout, jelikož se nad námi Savera tyčil jako temný maják. Persefoné byla v tu chvíli na nohách a skončila v jeho náručí. Trochu jsem ho podezříval, že bohyni přiměl, aby se z ní mohl napít. Nebo v něj měla jenom tak velkou důvěru. "A co vy?" podíval jsem se na ostatní tanečnice, která seděly a čekaly, až se rozepře mezi námi vyřeší. "Horší to snad už nebude," odpověděla ta nejvíc vlevo a já přikývl. Postavil jsem a poklepal prsty Dionýsovi na rameno, že může taky. "Chci vědět, kdo to udělal," normální člověk by měl v hlase lehké zavrčení. Savera zněl jako dobře naostřená pila. "A až ho najdu, tak bude prosit, abych jej na místě zabil," v očích mu blýsklo tak hrůzostrašně, až jsem couvl. Jistěže jsem se ho bál. Byl jsem obyčejný slovanský bůh a i vedle Dionýsa jsem si připadal jako nicotná figurka. |
| |
| Inter arma silent Musae Byl čas. Hádes vypadal každou chvílí víc zbídačeně a Apollón taky nezískával zdravější barvy. Nebyla jsem ráda, že se musíme rozdělit, nicméně se to zdálo jako jediné rozumné řešení. Nenechala bych Apollóna samotného s Afroditou a Hádeem, to bychom ho zrovna tak mohli nechat dole. Pomohla jsem Hádeovi posadit Apollóna na koně. Bylo to rozhodně lepší, než se ho pokoušet nahoru odnést v náručí. I když to nebyl žádný otesánek, k lehkým měl také daleko. Mlčky jsem přikývla a chvíli pozorovala, jak odvážná trojice mizí v dál. Poté jsem se otočila a připojila se ke své družině. Něco mi říká, že naše cesta také nebude poklidnou vycházkou. Ale možná se mýlím. |
| |
| Zpět na povrch ~Athéna + Afrodita, Apollón, Hádes~ Po Artemis, Áresovi a Diovi se po chvíli slehla zem. Hádes vedl Orphnaea, na kterém pololežel Apollón. Kůň vždy nervózně pohodil hlavou, když se přiblížila Afrodita, která vzápětí uskakovala, aby jí temné zvíře nepokousalo. Hádes z toho měl legraci. Bavilo jej sledovat Afroditiny marné pokusy dostat se k bohovi. |
| |
| Hra na detektiva Kurent a NPC Persefoné a Savera Z toho jak Severa mluvil, bylo zřejmé, že nemá nejmenší tušení o tom, kdo je za to zodpovědný. Takže buď byl pryč nebo se tam někdo dostal nepozorovaně, stejně tak nepozorován i odešel. Napadne mně, když se postavím opatrně na nohy, jako kdybych měl strach, že bych prudkým pohybem na sebe upozornil. Ten jeho pohled naháněl strach, ale během doby své existence jsem se s podobně nebezpečnými jako on už setkal. Nesmí vědět, že se bojíte. ”Před tím než se stalo to neštěstí, dělo se něco neobvyklého?” Když pokládám otázku, tak se cítím trošku hloupě. Nejsem žádný detektiv, jen jsem přečetl spoustu detektivek a pár jich dokonce napsal. Je to trošku můj koníček. Všichni tady toužíme po krvi, tedy Savera ten touží nejvíc a to doslova. Věřím však, že bychom mohli najít nějaké vodítko, díky kterému bychom se dostali na zub tomu, kdo je za to zodpovědný. I když se nemůžu zbavit pocitu, že v tom mají prsty andělští šmejdi. ”Bylo mi řečeno, že sem chodili i andělé. Je možné, že by to udělali oni?” Rozhodnu se znovu podělit se svým podezřením. |
| |
| Pokračujeme ve hře ~Dionýsos + Savera, Persefoné a dívky~ Zavrtěl jsem hlavou. Pak jsem si uvědomil, že jsem v baru dneska vůbec nebyl a trochu zrudl. Savera mě propíchl pohledem, ale nic neřekl. Nebyl jsem si jistý, jestli jej pobudilo to, co jsem řekl, nebo jej jen vykolejilo nahrnutí krve do tváří. Ani jsem si nechtěl domýšlet, co se mu honilo hlavou, když jej kolem krku držela Per. Na druhou stranu se zdál o něco klidnější, a pokud se to o upírovi dá říct, tak i více krotký. Možná mu na Persefoné záleželo víc, než jsem si myslel. "Vyhazovači mají vždycky oči na stopkách. Přes ně se jenom tak nikdo nedostane, jelikož mají čich na taková individua," odpověděl Savera. Jeho hlas zněl konečně čistě bez nějakých skrytých hrozeb. "Byli," dodal a já si uvědomil, že Hachira s Jirou jsem nikde neviděl. Polkl jsem a udělalo se mi trochu nevolno, až jsem trochu zavrávoral. "Patřili k druhu satori," vysvětlil jsem mdle Dionýsovi. "Umí do jisté míry číst myšlenky. Není to tak, že by dokázali číst všechno. Pokud si dáš pozor, abys na nic nemyslel, obelstil bys je, ale je těžké nemyslet na to, že se chystáš spáchat sebevraždu," rozhlédl jsem se, jako bych dva hromotluky mohl vidět. "Bylo mi řečeno, že sem chodili i andělé. Je možné, že by to udělali oni?" "Chodili," přitakal Savera. "Ale ani oni nejsou bezmyšlenkoví roboti. Na sex myslí ze všech hostů nejvíc," ušklíbl se upír. Nelíbilo se mi, kam to směřovalo. Ten, kdo odpálil bombu, buď musel být sakra dobrý v kontrole svých myšlenek nebo přišel ještě předtím, než Hachira s Jirou došli. Přes myšlenkový randál hostů, příchozích a odchozích by si snadno nevšimli, že se někdo pokusí roztrhat sebe a ostatní na kusy. "Mohl to být někdo... od nás?" tahle otázka mě tížila ze všeho nejvíce a nechtěl jsem na ni znát odpověď. Nastalo tíživé ticho, kdy jsem chytil Dionýsovu paži a dost křečovitě ji svíral. Kdybych se neměl o koho opřít, nejspíš začal příšerně panikařit. "Co najít někoho, kdo umí číst v minulosti?" ozvala se najednou Persefoné. |
| |
| Ad infinitum Než jsem se nadála, druhá skupina zmizela jako pára nad hrncem. Zůstala jen skupina, o kterou jsem se podle všeho měla postarat. Apollón, který v bezvědomí ležel na koni, vlasy rozprostřené. Vypadal tak klidně, jako dítě. Vedle něj kráčela Afrodita, neustále se pokoušející přiblížit se mu. Strašně mě to rozčilovalo. Vlastně nevím, proč mám tak špatnou náladu, ale Hádeův smích, provokovaný marnými pokusy Bohyně Lásky přiblížit se ke koni, mi za chvíli lezl krkem natolik, že jsem přidala do kroku a stala se vůdcem výpravy, aniž bych věděla, kam vlastně jdeme. "Jak těžké je jít stále rovně?" odsekla jsem podrážděně. Ve skutečnosti jsem ale neměla na výběr, než mu důvěřovat, že mě včas zastaví. Cestu jsem neznala, jen jsem měla tak akorát dost jich obou. Jediný, koho jsem snesla, byl Apollón a ten byl bezvědomí. Přikývla jsem a vydala se směrem k mostu. Kdosi byl natolik odvážný, že vyhloubil tunel do podsvětí, o kterém neměl jeho pán ani ponětí. To dokážu ocenit. "A pokud není?" zeptala jsem se, ačkoliv jsem ve skutečnosti nechtěla vědět, co by to pro nás znamenalo. |
| |
| Hra na detektiva Kurent a NPC Persefoné a Savera Se zájmem v očích jsem poslouchal Saveru, ale to co mi řekl se mi opravdu nelíbilo. Pokud tomu tak opravdu bylo, tak se muselo jednat o někoho mocného. Což samozřejmě podle mého názoru, stále anděle nevylučovalo. Třeba takového Michaela nebo Gabriela, obě božské ruky. Satori, jako vyhazovači. Zajímavé. Zhodnotím. Musím se přiznat, že o té rase jsem něco málo zaslechl. Ale bylo toho opravdu málo na to, abych si udělal nějaký celistvý obrázek. Takže jsem byl rád, že mi Kurent dodal potřebné informace a onen obrázek vyjasnil. Nebylo jich nikde vidět. Nejspíš se jich onen útočník musel zbavit dřív, než mohli někoho varovat. Aspoň to bych udělal já, kdybych byl na jeho místě. ”Samozřejmě, nic o tom, že by byli roboti jsem nemyslel.” Sklopím na malou chvíli pohled. ”Jen jsem chtěl podotknout, že vzhledem k nynější situaci by mohli něco takového udělat. Pochybuji o tom, že se jim celá ta situace kolem Grálu zamlouvá. Krom Per z bohů, u vás přeci jen pracuje i Kurent a Zora.” Snažím se vysvětlit, proč jsem je uvedl jako podezřelé. Samozřejmě, že se mohlo jednat o útok někoho z bohů chtivých získat Grál pro sebe. Kurentova otázka je také na místě. Chápu, že něco takového říct nahlas musí zamávat s jeho světem. Proto svou ruku položím na tu jeho na své paži. Snažím se mu tak říct, že jsem tu s ním. ”Bohužel, ani to bych nevyloučil. Což mně napadá, pracovali tu ještě nějací další bohové?” Odpověď se však nedozvím, jelikož Persefone přijde s velmi dobrým nápadem. Jen o někom takovém, kdo by to zvládl, vědět. Nemuseli bychom tak zbytečně někoho očerňovat. |
| |
| Výhra to určitě není ~Athéna + Hádes, Afrodita a Apollón~ Hádes si nevšímal tvého pobouření. Dělalo mu to dokonce radost, ale takový prostě byl. Stále se v hloubi své duše nedokázal smířit, že Zeus získal trůn na povrchu a on sám byl vypuzen do hlubin své říše. Nudilo jej sledovat, jak každý den přicházejí duše mrtvých. Dlouhé řady nikdy nekončily. Dokonce i Charón měl o něco záživnější život než on sám. Zobrazit SPOILER |
| |
| Která pokračuje ~Dionýsos + Savera, Persefoné a děvčata~ Persefoné měla dobrý nápad, který se však měl malou chybičku. Neměl jsem nejmenší představu, kdo by nebo co by mohlo vidět do minulosti, aniž by byl přítomen na místě, kde se něco stalo. V našem kruhu nastalo ticho, kdy jsme přemýšleli, co řekneme dál. Nejraději bych se otočil a šel si lehnout. Byl jsem unavený a záviděl jsem Zoře, že byla doma a v klidu. "Už nikdo další u nás nebyl," odpověděl jsem Dionýsovi na otázku a byl vděčný za jeho blízkost. Pomáhalo mi to. "Co Janus?" ozvala se jedna z dívek, které se už otřepaly, i když došly k názoru, že bude bezpečnější sedět na zemi. Pozvedl jsem obočí. Upřímně jsem netušil o kom mluví. Podíval jsem se na Dionýsa, jestli něco neví. "Nedávno tady byl, ale," dívka se odmlčela a uhnula pohledem. "Co ale?" zpražil ji pohledem Savera a já si uvědomil, že jemu bych odporovat nechtěl. "No, byl tu s anděly. Vypadalo to, že je s nimi zadobře. Dokonce se oblékal jako oni." No, to byl trochu problém. Vydechl jsem. "Mám návrh. Her-Ur určitě bude vědět co dál, a navíc má více zdrojů než my všichni dohromady. Možná bude o Janovi něco vědět nebo i něco o tom, co se stalo tady. A ty ses s ním chtěl setkat?" podíval jsem se na Dionýsa. Savera nebyl moc nadšený mým návrhem. Her-Ura neměl příliš v lásce, ale co by pro nás, své ovečky, neudělal. Info pro Dionýsa |
| |
| Contrā vim mortis nōn est medicāmen in hortīs Hádes si mé nálady nevšímal a vlastně to bylo dobře. Pokud jsme na něco neměli čas, byla to zbytečná malicherná hádka kvůli tomu, že jsem jediná, kdo bere tuto situaci vážně. A navíc musím uznat, že si na tomhle místě neužije mnoho zábavy. I s Persefone bylo tohle místo poměrně depresivní. Bez ní? Hotová noční můra. S Persefone to vůbec bylo legrační povídání. Mezi hrdiny putuje příběh, že jí tu Hádes držel násilím, ale pravda je, že přišla sama a prostě se rozhodla, že to zůstane. Ani Zeus s ní nehnul. "Předpokládám, že "ta delší" je také náročnější?" zeptala jsem se s ironicky nadzvednutým obočím. To, že mě pustil první, jsem nekomentovala. Sice nevidím důvod, proč by měly dámy chodit první - jaká je v tom logika, no vážně? - ale co už. Nemám ani důvod se cpát dozadu. Stav mostu mi dělal starosti. Hlavně kvůli koni. Plaňky vypadaly, že se každou chvíli rozpadnou. Nakonec se tak nestalo, díkybohu. Když jsem všichni došli na druhou stranu, viditelně jsem si oddechla. Přikývla jsem. Mohli jsme dál. ... nebo ne? Zobrazit SPOILER |
| |
| Tak tudy to nepůjde ~Athéna + Hádes, Afrodita, Apollón~ Vydali jste se do nitra hory, ale nějak jste každý cítili, že tudy cesta nepovede. Neurazili jste ani sto metrů a cestu vám zatarasily obrovské balvany. Byly tak těsně zaklíněné a musely tvořit dost široký masiv, že ani použití zbraní nebo schopností nepomohlo. Ani Afrodita se nedokázala protáhnout, když na sebe vzala podobu hejna motýlů. "To bychom měli," Hádes se sebe smetl prach a otočil se na podpatku. "Tak teda půjdeme tou delší." "Hm, můžu otázku?" zeptala se bohyně lásky a dřív, než mohl Hádes cokoliv odseknout, pokračovala: "Jsi bůh podsvětí a vždycky ses mohl dostat nahoru jenom lusknutím prstu. Proč ne teď?" Orphaneus zahrabal kopyty, jakoby vycítil podrážděnost od svého pána. Chvíli trvalo, než Hádes odpověděl. "Mohl jsem," byla jeho odpověď. "Dokonce jsem před nedávnem vytvořil průchod pro Área, abych mu dal úkol," zasmál se. "Myslíš, že kdybych ještě měl schopnost se odsud dostat lusknutím prstu, tak tu furt trčím, krasotinko?" v očích mu zaplál modravý plamen, který byl pro Háda velmi typický. Afrodita ustoupila a koukla na tebe, hledajíc nějakou oporu. Před nedávnem byl Hádes ještě mladý a plný síly. Teď z něj byl stařec, který se jen tak tak plahočil po pláních Asfodelových, aby našel cestu ven. Tohle místo jej užíralo zvenku i zevnitř. "Nemáme čas na další tlachání," sykl a nejraději by Apollóna shodil a sám si sedl na jeho místo. Nicméně to neudělal. "Půjdeme podél hory. Dojdeme ke břehu řeky Styx a modleme se k posledním silám, co nám zbyly, že tam najdeme člun. Jinak tu uvízneme nadobro." Hod proti tobě |
| |
| Peklo: Nesnáším to tady Artemis a hledání velkého Z Bylo mi naprosto jasné, že tím vystřeleným šípem ze sebe udělala tak akorát terč. Musíme se tam jen dostat dřív. Bleskne mi hlavou zbožné přání, mezitím co kůň daným směrem pádí. Nebyl jsem naivní idiot a měl jsem takové tušení, že se velmi pravděpodobně řítíme do pasti. Bylo mi to však jedno. Důležité bylo, abych se dostal ke své ženě a společně všechno zvládneme. I když chvíli klidu v hotelovém pokoji, bych uvítal. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je něco špatně. To ticho. Ticho jsem měl celkem rád. Občas jsem ho i vyhledával. Hlasy mučených duší byly poměrně monotónní. A jejich náhlé umlknutí bylo něco nového. Jenže nebylo to takové příjemné ticho. Z tohoto ticha a hlavně z následného rušivého zvuku v něm se mi zježily chloupky vzadu na krku a já se jen modlil, že než se to všechno totálně posere, tak se mi podaří ji najít. Vždyť jsme krucinál společně bojovali proti zkurvenými titánovi a přežili. Tohle nebude žádnou výjimkou. Následné věci se potom seběhli opravdu rychle. Lidé rádi a často říkají: My o vlku a vlk za dveřmi. Tady sice žádné dveře nebyly, málem jsme do sebe narazili a já se ještě ke všemu proletěl, než mně teda uvítala s otevřenou náručí země. Nejhlavnější však bylo to, že jsme se opět shledali. S heknutím jsem se postavil a začal se oprašovat. ”Jo, teď už jo.” Pronesu v odpověď, ignorujíc fakt, že se něco strašlivého k nám blíží. Jen ať si to něco zkusí. Mám chuť něco pořádně praštit. Fajn, možná by nebylo na škodu najít zbývajícího člena naší skupiny. Dojde mi po chvíli a s tím se vyhoupnu rychle do sedla koně. Příště až se vydáme na takovou šílenou výpravu, tak si sebou vezmu mapu. Nebo cokoliv jiného. Ušklíbnu se přitom, když se s koněm rozejdeme, co nejdál od možného nebezpečí. Otce se nám bohužel nepodařilo najít, ale zdá se, že jsme se aspoň dostali do pomyslného bezpečí. Chápu, že upoutat na sebe pozornost vystřeleným bleskem je naprostá hloupost, ale celkem by nám to pomohlo. Už jednou to fungovalo. Napadne mně a pohlédnu přitom na Artemis. ”A ty jsi v pořádku? Co to zatraceně bylo?” Hod |
| |
| Janus Kurent a NPC Persefoné a Savera Janus. Zopakuji v duchu jméno boha z římského pantheonu. ”Bůh vrat, dveří, vchodů, začátků a konců.” Hodím pomyslnou udičku Kurentovi, aby se chytil v tom o kom je řeč. Vůbec by mně nenapadl, i když to dává naprostý smysl. A samozřejmě, že jakmile to dává smysl, tak to musí mít nějaké ale. Nějaký ten háček. V tomto případě tento háček má podobu pravděpodobné spolupráce s andělskými. Dokonce se oblékal jako oni. To zní opravdu vážně. Povzdechnu si. Pohlédnu na svého společníka, abych zjistil, že i on má na to velmi podobný názor. Narozdíl ode mně však přijde s poměrně dobrým nápadem. ”Ano, to chtěl.” Promnu si rukou obličej a musím přiznat, že začínám mít docela žízeň. Ne však obyčejnou žízeň, která se dá zahnat vodou. Je to žízeň a zároveň i v značné míře chuť. Zatraceně. Jak já bych si dal víno. Tolik let se snažím být abstinent a všechno to zmaří jedno napití se, které ke všemu bylo s dobrým úmyslem někomu pomoct. ”Jak se vlastně můžeme s takovým bohem setkat?” A upřímně doufám, že to nebude další ztráta času. |
| |
| Úprk a pak klid... stále v Pekle ~Áres~ Nechala jsem Área ve vedení. Byla to moje chyba, že jsem na nás upozornila a proto jsem se ani nesnažila brát otěže do vlastních rukou. Ty pomyslné samozřejmě a koně ani žádné neměli. Prostě věděli, kam běžet. Asi jsem nemohla v to, že bych si Aethona mohla nechat. Na svou temnou náturu byl velmi dobrý oř. To, co nás pronásledovalo, buď ztratilo naši stopu nebo se vzdalo. Doufala jsem v to druhé, protože potom nás nebude dále hledat. Zpomalila jsem koně, abych nepředběhla Área. Podívala jsem se na něj. "Jo jsem a nevím," zavrtěla jsem hlavou. "Začínám trochu pochybovat, jestli to jenom nebyl výplod naší fantazie. Tohle je přece jenom Peklo," byla jsem nucena Aethona zastavit, protože chodba z ničeho nic skončila. "Co to?" podivila jsem se, a když jsem se ohlédla za sebe, uviděla jsem další zeď. Trochu to ve mně hrklo. Zdi nás obemkly se všech stran a jediný východ ven byly jediné dveře. Vypadaly obyčejně, ale čím víc jsem se na ně dívala, tím víc jsem měla obavy, že jakmile jimi projdeme, něco se stane. Aby toho nebylo málo, koně zmizeli a my skončili s Áreem na zemi. Oba jsme slyšeli smích, který zněl jako smích tisicového davu. "To se mi snad zdá," zavrčela jsem a vyškrábala se na nohy. |
| |
| Tajemné dveře ~Artemis, Áres~ Kromě dveří, které na první pohled vypadaly jako obyčejné, nebylo z čtvercové místnosti úniku. Nepomohlo by ani, kdybyste se pokoušeli probourat zdí. Tohle nebyl váš svět. Peklo vzniklo v době, kdy Lilith přesvědčila Evu, aby si ukousla z jablka z rajské zahrady. Bylo známo, že Peklu nyní vládl Lucifer, padlý archanděl, kterého vykázal Bůh, protože se nechtěl poddat jeho stvořením. Dveře se pootevřely s tichým zavrzáním. Za nimi nebylo nic jiného než temnota, ale něco vás do nich lákalo. Bylo to tak silné, že jste prostě šli a vstoupili. Pohltila vás tma a všechno, co jste dosud věděli nebo znali, bylo pryč. ~Áres~ Zrovna jsi svým mečem proklál protivníkovi břicho a díval ses, jak z jeho očí prchá život. Nechal jsi jeho tělo padnout na zem a kulatým štítem jsi zablokoval ránu, která byla vedena jiným mužem z boku. Jen ses zuřivě usmál a oddělil mu hlavu od těla. Nedaleko tebe po tvém boku bojovali i tví dva synové, kteří nevynechali jedinou bitvu, kde by se mohli vyřádit. Deimos a Fobos. Za sebou jsi zase uslyšel vítězný řev své sestry Enýó, která poslal k zemi několik mužů. Byla stejně divoká a nemilosrdná jako ty a velmi se ti podobala. Kdyby tě někdo proměnil v ženu, vypadal bys jako ona. "Copak bratříčku!" houkla pobaveně. "Zatím vedu!" Proti tobě stanulo dalších pět protivníků, kteří se rozhodli, že na tebe skočí všichni najednou. Co bys byl za boha války, kdyby ses jich zalekl. Hody ~Artemis~ Byla jsi na lovu spolu se svými chráněnkami. Říkaly si Artemidiny dcery, protože sama si dceru mít nemohla. Nikdy sis to nechtěla přiznat, ale v hloubi sis přála, abys jednoho dne mohla mít vlastní dítě. Teď však tvou mysl zaměstnával lov na obrovského kance, který už nějakou dobu terorizoval okolní vesnice smrtelníků. Podle popisu, jeho přítomnost v lesích nebyla přirozená. Lidé jej popisovali jako obrovského divočáka s očima zalitými krví. Lovkyně byly zvířeti na stopě. Něco v tvém nitru však říkalo, že je něco špatně. Když jsi prozkoumávala okolí kolem sebe, tak stopy byly všude. Netrvalo dlouho a začaly jste se motat v kruzích. Zničehonic zpoza hustého křoví vyběhl tak obrovský kanec, který by svou mohutností překonal i medvěda. Mířil rovnou na tebe. Zvíře vědělo, že pokud jako první nezabije tebe, nebude mít šanci přežít. Zobrazit SPOILER |
| |
| Už bychom se mohli přemístit, než nás tu začne nahánět policie ~Dionýsos + Savera, Persefone a děvčata~ "Zavolám mu," odpověděl jsem Dionýsovi. Pak jsem si uvědomil, že mobil mám doma. Zajímalo mě, zda Zora stále spí, nebo je vzhůru. Taky jsem se divil, že do uličky stále nikdo nevešel, i když jsem chápal, že to, co kolem sebe ještě před chvíli rozšiřoval Savera, by odradilo kdekoho. "Potřebuješ od nás něco?" podíval jsem se na upíra. Savera přikývl. "Zavolej Mesetet a zjisti, kolik personálu se jí podařilo zachránit a jestli něco neviděla. Dej mi vědět a potom si dělej co chceš. Dívky vezmu do bezpečí," hleděl na mě stylem, co tu ještě dělám. V podstatě jsem se dal s Dionýsem na úprk. Plameny byly už zhašeny, sanitky byly snad všude a málem nás saniťák vtáhl na kontrolu,jelikož moje a Dionýsova tvář vypadala jako jehelníček, kdybych ho neodradil. Otevřel jsem dveře od domu a počkal, až Dionýsos vejde. Pak jsme společně vystoupali nahoru a zavřeli se v bytě. Zora nespala, ale uklízela. "Ah, to jsi nemusela," přiklekl jsem si k ní. Vlasy jí pomalu měnily barvu podle toho, jak se noc posunovala k ránu. "To je dobrý," odehnala mě Zora. "Tohle je maličkost. Stejně musíš něco vyřídit, ne?" usmála se na mě a mrkla na Dionýsa. "Pojď," zavedl jsem boha vína k sobě do pokoje a zavřel za sebou dveře. Pak jsem ještě našel mobil, který ležel na nočním stolku a zavolal Mesetet. Když to zvedla, ulevilo se mi. "Ahoj, jsi v pořádku? A co ostatní?" Ulevilo se mi, že většina z nás to zvládla ven, jelikož na parkěte byla jen jedna dívka a barový pult byl docela dobrým úkrytem, i když Liam utrpěl dost škaredé popáleniny. Hostesky takové štěstí neměly. "Díky. A kde s nimi jsi?... U Her-Ura? Nemáš ho náhodou někde poblíž? Je tu se mnou Dionýsos a oba bychom se stavili. Jo? Dobře. Nech to prosím na ráno. Potřebujeme se umýt a zbavit se toho kouře. Díky. Dám, neboj. Zatím." Tím jsem to típl a znaveně padl na postel. Můj pokoj od zbytku bytu byl dost střídmý. Velká postel, jednoduché skříně, noční stolek a pár poliček, na kterých ležely knihy. Oknem sem problikávalo červené a modré světlo a na stěných tvořilo podivné siluety. "Napíšeš, prosím, Saverovi, že většina to zvládla a je u Hóra na ošětřovně? Moje prsty to už asi nezvládnou," podal jsem Dionýsovi odemčený mobil. "Je pod kontaktem Pán temnot," uchechtl jsem se a když měl mobil v ruce, lehl jsem si na záda a unaveně vydechoval. "Sakra, něco bych si dal. Furt nepiješ víno?" |
| |
| Mors ultima linea rerum Nevěděla jsem, co nás čeká, ale část mne se obávala, že to bude právě toto - cesta neprodyšně uzavřena těžkými balvany, mezi kterými se neprotáhne ani myška, nebo motýl. Nešly posunout, rozbít, podlézt, přelézt, nic. Ať jsme se snažili sebevíc - a že jsme se snažili - cesta tudy dál prostě nevedla. "To by bylo..." parafrázovala jsem Hádea slabě, stále zírajíc na potenciální cestu ven. Cítila jsem se bezmocně. A pak, jako obvykle, tomu Afrodita nasadila korunu, když se zeptala Hádea proč se neteleportuje. Obrátila jsem oči v sloup, až mě to trochu zabolelo a zavrtěla hlavou. Skvělá otázka v příhodnou chvíli. Kdyby to dokázal už bychom tu netrčeli. Oporou jsem tedy nebyla. "Aspoň, že jsi krásná." zhodnotila jsem jedovatě. Pohled na Hádea mě zneklidnil. Pamatuji si, že ještě před chvílí překypoval mládím a silou. Teď vypadal... staře. Slabě. Jako kdyby z něj tohle místo vysávalo všechnu sílu. "Ať je Fortuna s námi," zamumlala jsem pro sebe, ačkoliv Fortuna tu s námi samozřejmě nebyla. Nicméně trocha štěstí by se právě nyní hodila. "Hádes má pravdu, raději pojďme. Něco mi říká, že to horší nás teprve čeká." Zobrazit SPOILER |
| |
| Co se to krucinál děje? Artemis a hledání velkého Z ”Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhl.” Samozřejmě, že jsem byl rád, že se ke mně nakonec přidala a já na to nebyl sám. Jenže zároveň jsem si uvědomoval, že tím riskovala. Nemluvě o tom, že znovuobjevila svého bratra, který také potřeboval její pomoct. Tohle byl dluh a já netušil, zda ho budu někdy schopen splatit. Bohyně lásky mi tvrdila, že má láska spoustu podob, některé mi i ukázala. Většině zamilovaným hlupákům jsem se vysmíval… až jsem se jak se zdá, stal jedním z nich. Nemohl jsem odolat tomu vábení. Tomu jak mně dveře k sobě přitahovali, jako světlo přitahovalo ubohé mouchy. Jako kdyby tam mělo být všechno, po čem jsem kdy toužil. Stačilo jenom projít dveřmi. Ač jsem v hloubi duše věděl, že to je hodně špatně, ignoroval jsem špatnou předtuchu a vešel dovnitř. *** V ruce jsem třímal svého nejlepšího přítele, u kterého jsem si byl jistý, že mně nikdy nezradí. Má ruka byla zase celá. Jak zase celé? Nikdy jsem ho nepustil z ruky, takže tomu nemohlo být nikdy jinak. Zatřepal jsem hlavou. Zrovna jsem proklál svého nepřítele, který padl k zemi mrtev. Co to je vlastně za bitvu? Je fakt, že těch bitev bylo tolik, že jsem se v tom už začal ztrácet. Hlavní bylo, že se bojovalo. Boj jsem miloval. Cítil jsem naživu, jako nikdy dřív. A přesto jsem měl divný pocit, že mi něco chybí. Zrovna jsem zablokoval ránu dalšímu nepříteli a pro změnu jsem mu já uštědřil smrtelnou ránu. V ten moment jsem si všiml, že nejsem sám v té bitvě. Nepamatuji si, že by někdy vynechali příležitost bojovat po mém boku. Hrdě jsem se podíval na své dva syny, kterým kolovala moje krev. Krev válečníka. A pak jsem zaslechl velmi známý řev. Enýó ”Sestřičko.” Ušklíbl jsem se, ale ve tváři mi hrálo pobavení. ”To víš… zatím se rozcvičuji.” Možná bych jí ještě něco řekl, ale to už jsem byl zavalen pěti soupeři. Musel jsem uznat, že to byl opravdu dobrý pokus, ale ani oni mně neporazili. Během chvíle byli všichni na zemi bez života. Vidíš. Pět najednou. Zazubil jsem se na svou sestru. Zobrazit SPOILER |
| |
| Hledání cesty ven ~Athéna + Hádes, Afrodita, Apollón~ Společně jste se vydali dál. Afrodita mlčela. Ponurá atmosféra na vás dopadla jako balvan, kdy dokonce bezstarostný obličej bohyně lásky zesmutněl. Na druhou stranu byla ticho a cesta tak pokračovala v mírnějším duchu, kdy Hádes neměl každou chvíli nějaké neotřelé poznámky. Apollón se sem tam zavrtěl a hrozil mu pád z koně, ale pro dobro všech se bůh podsvětí slitoval a vysunul jej zpět. Nakonec se ticho stalo nesnesitelným. Narušovaly ho jedině vaše kroky, když jste se snažili zkrátit vzdálenosti mezi sebou a řekou Styx. Drobné kamínky se neustále dostávaly do sandálů, takže Afrodita musela každou chvíli zastavit a vylovit je, aby se ji lépe šlo. Vždy vás doběhla a znovu zvolnila krok. Byla to skoro věčnost, když jste zaslechli šumění vody. Chvíli na to se před vámi rozprostřela černá hladina zrádné řeky Styx, ale Fortuna se k vám musela otočit zády, protože jste loďku nikde neviděli. Hádes pro sebe zavrčel a vykročil vpřed. Pocítila jsi, že se kolem něj stahuje energie, která až příliš připomínala odér smrti. (32) Zvedl ruku a nad dlaní se zformovala malá lucerna s černo fialovým světlem. Vyslal lucernu přes řeku Styx. během chvíle zmizela. "Zpráva pro Charóna," upřesnil. Nedalo se dělat nic jiného než čekat. Po dlouhé chvíli, Hádes zaskřípal zuby. "Kde je ten zmetek?" Podíval se na tebe, protože jsi Charóna viděla jako poslední. "Co budeme dělat?" zeptala se Afrodita. "Nevím," zavrčel Hádes. "Jestli chceš hledat člun podél řeky, tak si posluž." "No, ale to by zabralo hodně času," pozvedla obočí Afrodita a Hádes zakoulel očima. Zaslechla jsi, jak si zašeptal: "To se mi snad zdá." Zase jste notnou chvíli čekali, když se znovu ozvala Afrodita. "Neměla by se hladina řeky vlnit?" "Co to zas mel..." zarazil se Hádes, protože si všiml stejného úkazu, jako bohyně lásky. Sama jsi pocítila zasvrbění v zátylku, jako by vás někdo sledoval. Pak sis všimla, že Apollón i s koněm se nehýbali. Když jsi chtěla promluvit, tak jsi sice něco říkala, ale z tvých úst nevyšel jediný hlásek. Hádes kousek od tebe začal zuřit, protože zrovna neslyšně řval. Jakoby zpoza opony vystoupili dva muži. Jeden byl skoro bílý jako sníh a druhý byl jeho opakem. Ani jste nemuseli hádat, o koho jde, jelikož křídla mluvila za sebe. Albín na tebe pohlédl a najednou si cítila, jak se nemůžeš hnout. Něco tě svíralo. Afrodita dávno stála jako socha, jedině Hádes se ještě hýbal, ale čelo měl orosené potem. Zdálo se, že můžeš také bojovat. Zobrazit SPOILER |
| |
| Já vs. divočák ~Artemidiny dcery~ Les byl mým živlem. Pohybovala jsem se v něm rychle, ani jednou jsem neškobrtla nebo se vyhnula všem nízkým větvím, které by se mi mohly dost nepříjemně zamotat do vlasů. Sledovala jsem stopy, které za sebou nechal kanec. Na lov jsem nebyla sama a byla jsem na své chráněnky pyšná, protože stopy sledovaly stejně precizně jako já. Když jsme však po několikáté minuly stejnou sadu stop, zvedla jsem ruku, abychom zastavily. "Kanec si s námi hraje," z toho, jak tvořil stopy, se nemohlo jednat o obyčejného divočáka, a navíc byl chytrý. "Co teď?" zeptala se jedna z bojovnic, na což jsem ji nestihla odpovědět, protože najednou z křoví vyběhl kanec a mířil rovnou na mě. (o38) Stihla jsem jen tak tak uskočit, abych se vyhnula jeho klům. Přitom jsem se překulila a v ruce se mi objevil luk i se šípem. Napnula jsem tětivu a pustila, míře na divočákovy slabiny. (u66 vs o27) Trefila jsem. Divočák zakvičel a klopýtl. V tu samou chvíli jej zasypala salva šípu i ostatních lovkyň. Nechala jsem luk zmizet a vytáhla dýku. Sice zvíře terorizovalo místní obyvatele, ale trpět si nezasloužil žádný tvor. Jedním tahem jsem ukončila jeho život a následně odstoupila. "Zajímalo by mě, čí dílo tenhle kanec je," pohladila jsem drsnou srst. "Vemte kance do tábora. Minimálně budeme dnes hodovat," usmála jsem se a zmizela. |
| |
| Bitva vítězů ~Áres + Enyó, Deimos, Fobos~ Neměl jsi problém rozdrtit své nepřátelé. Enyó potěšeně výskla, když svému protivníkovi urazila hlavu. Tví dva synové také nezaháleli a bojovali jak jim síly stačily. V hlavě jsi slyšel prosebné modlitby svých spojenců, kteří se k tobě obraceli při každé bitvě, abys jim dodal sílu rozdrtit nepřátelé. Tentokrát jsi jim věnoval i svou přítomnost. Nevybíral sis však mezi tím, kdo je tvůj spojenec a kdo ne. Pokud na tebe někdo naběhl, prostě jsi jej skolil. Proběhl jsi skrze bitevní vřavu a každý, kdo ti stál v cestě, padl. Přítel i nepřítel. Trvalo dlouho, než se bitva dostala do stádia, kdy byla pro tebe nudná. Ticho, které se pomalu rozlévalo planinou poskvrněnou krví, na tebe dopadlo jako těžký balvan. Enyó se vedle tebe postavila a prohrábla si vlasy. "Po dlouhé době pořádná bitva," ušklíbla se a bouchla tě loktem. "Teď chci jen pořádnou koupel," po těchto slovech zmizela. "Na Olympu, otče," sklonil hlavu Fobos a i se svým bratrem zmizel. *** Olymp. Domov řeckých bohů. Město stálo na nejvyšším vrcholku hory Olymp, až se někdy zdálo, že pluje na mracích. Dnes bylo nebe bez jediného mráčku, a tak každý mohl vidět třpytivé vodopády a zlatavou krásku města samotného. Ulice byly čisté bez jediného smítka, a každý smrtelník, který se zasloužil své místo mezi bohy, o sebe pečoval, aby nezostuzoval své mocné sousedy.  Tvé kroky vedly přímo do hodovní síně, kde se bohové scházeli, aby zde pojedli a sdíleli své zážitky. Když jsi vstoupil, překvapilo tě, kolik obyčejný žen se zde nachází. Už jsi chtěl něco říct, když jsi zahlédl Artemis a uvědomil si, že to všechno byly její svěřenkyně. Uprostřed hodovní síně se pekl ten největší kanec, jakého jsi kdy viděl. Fobos s Deimem už seděli u stolu a hodovali. "Oh, zlato," vůně květin a jara tě objala jako vánek. Afrodita ve vyzývavých šatech, kdy jsi skrze téměř průhlednou látku mohl vidět její pevná ňadra. "Určitě jsi z bitvy unavený. Co kdybych ti připravila koupel, hm?" mrkla bohyně lásky. Bylo na tobě, jak se rozhodneš. Jestli zůstaneš a budeš hodovat nebo půjdeš s Afroditou a ukojíš tak jiný hlad. ~Artemis + Artemidiny dcery~ Nakonec se ukázalo nejlepším vzít divočáka a odnést jej na Olymp, protože ani všechny tvé svěřenkyně by nezvládly tak obrovskou porci masa sníst. Navíc byly nadšené, že se budou moci podívat do zlatavých síní Olumpu, i když jste upřednostňovaly život v lesích. Zeus byl z tvého daru nadšený a díky tomu povolil, aby mohly i pouhé smrtelnice do hodovní síně. Některé bohy to sice pobouřilo, ale když viděli, co se jim nese, ihned změnili názor. Postupně se v síni objevovali i ostatní bohové. Všimla sis i Área, který se vrátil z bitvy a byl celý od krve. Byl cítit na hony daleko. Jeho sestra Enyó měla větší rozum a do hodovní síně přišla už umytá. Hody |
| |
| Velká hostina ~Áres + Zeus + další bohové~ Hod: 85 Byla jsem bohyně a nesnižovala jsem se k tomu, abych pomáhala nést kance. Mé dcery by mi to ani nedovolily. Díky mně měly dlouhé, skoro nekončící mládí, dokud se nezamilovaly. Některé s nich byly velmi staré, ale zároveň krásné, jako v den, kdy se ke mně přidaly. Jejich srdce za tu dobu ztvrdla a neznaly nic víc než víru ve mě samotnou. Mládí nebylo jediným darem, který jsem jim dala. Patřila mezi ně větší síla a rychlost. Proto nebylo divu, že kance přinesly ještě před západem slunce. Když jsem se na obrovského divočáka dívala, vzdychla jsem. "Děje se něco?" zeptala se jedna z dívek, stojící nejblíže. "I kdybychom se do kance pustily všechny najednou, nesníme jej celého," zkřížila jsem ruce. Mohly jsme zbytek naporcovat, nasolit a nechat vysušit, ale to by to bylo za hostinu? "Vezmeme divočáka na Olympus," navrhla jsem. Ticho, které doprovázelo můj návrh, bylo opodstatněné. "Všechny půjdete se mnou. S Diem si to už nějak vyřídím," na to nastal jásot a já se pro sebe usmála. *** Zeus měl určité výhrady, ale sama jsem na něj apelovala, že mé svěřenkyně nejsou obyčejnými ženami a každá z nich má v sobě kapku božské krve. Mé krve. Když mi znemožnil plodit potomky, tak jsem k tomu mohla přistupovat alespoň takhle. Když svolil, ujali se kance místní kuchaři a začalo se připravovat. Sama jsem se šla okoupat a převléct se do něčeho, co se hodilo víc ke zdem Olympu než k zeleni lesů. Zobrazit SPOILER Vůně kance přilákala skoro celý panteon. Byla jsem pyšná na své svěřenkyně pyšná. Vzala jsem si svou porci a s chutí se do něj pustila. Najednou se do vůně vmísil dosti nevábný zápach. Pokrčila jsem nos a hledala, kdo je jeho příčinou. Když jsem zahlédla Área, srdce se mi rozbušilo a talíř mi vypadl z rukou. Lovkyně se na mě s obavami podívaly, ale já je nevnímala. Tohle všechno byla jedna velká lež. Tahle doba, kdy jsme hodovali a bavili se, byla dávno pryč. Olymp byl pryč. "Má bohyně, děje se něco?" zeptala se dívka a já jen zavrtěla hlavou a rozešla se přímo k Áreovi. "Áree!" nebyla to nejspíš nejlepší volba, protože tehdy jsem jeho jméno volala jen v případě, pokud udělal něco špatně a to, že teď smrděl jako by vylezl z kanálu, podporovalo onu teorii. Afrodita rychle uskočila, protože čekala, že se do jejího muže pustím. Místo toho jsem jej objala a zašeptala: "Tohle není skutečné. Afrodita není dávno tvou ženou. Já jsem," pohlédla jsem mu do očí a nenapadlo mě nic lepšího než jej políbit. Minule to fungovalo na mě, tak proč ne na něj. Neřešila jsem, že se na nás dívají, jako by spadli z višně. Nebyli skuteční. Teda až na Dia, který na nás koukal s povytáhlým obočím. Takže ani on neprozřel. Zobrazit SPOILER |
| |
| Peklo: Jedna velká iluze Artemis a Zeus Bylo skvělé stát zase na bojišti, i když postupně jsem si uvědomoval, že to není taková zábava, jak si myslel. Drtil jsem své nepřátelé jedna báseň. Nebylo v tom žádné napětí a žádná nejistota své vlastní výhry, jaké jsem zažíval v bojích, kde jsem občas skončil jako poražený. Tohle bylo až příliš snadné. Rychle to skončilo. Nebylo se ani čemu divit. V boji proti bohům nemá nikdo šanci. Obzvláště, když jsme v tak velké přesile. Našel by se přeci jen někdo, kdo by šanci měl? Hlavou se mi hnala zvláštní myšlenka. Kterou jsem okamžitě zahnal zatřepáním hlavy. "Pořádná bitva,..." Zopakoval jsem sestřina slova a převaloval je chvíli na ústech. Měli opravdu zvláštní nespecifikovanou chuť. "..., kterou nemohli nikdy vyhrát." Dodal jsem, to už však byla pryč a jediné co po ní… po nás zůstává je ona zkáza. Krásný to pohled. "Kam jinam bychom šli?" Povzdechl jsem si a pak jsem stejně jako oni zmizel. Po bitvě mi vždycky šíleně vyhládne a nebylo tomu jinak ani teď. Mezitím co má sestra prahne po koupeli, já bych si dal pořádný flák masa. Což ona vůně kance linoucí se kolem, to naprosto slibovala. Koupel může počkat. Nemluvě o tom, že chlap má být cítit. Ah, Artemis si přivedla svoje stádečko. Na tváři mi pohrál úšklebek a to už se ke mně přiznala kráska a ne jen tak ledajaká, ale samotná bohyně krásy. "Má drahá, koupel může počkat." A jako kdyby zrovna koupel byla kouzelné slovíčko na to, aby se k nám přihnala jak divoká voda Artemis. Čekal jsem, že se bude se mnou přít ohledně toho, abych si dal nejdříve koupel a pak se pustil do jídla. Byl jsem připraven jí oponovat. Nic z toho se však nedělo. Vůbec jsem nerozuměl tomu, proč mě objímá nebo co zatraceně znamenají ta slova, co mi šeptá do ucha. Chystal jsem se jí zeptat na její duševní zdraví, když náhle přitiskla své rty na mé. "Artemis." Zašeptal jsem její jméno mezi polibky a přitiskl jí víc k sobě. Byla jediná reálná a zbytek byl jen klam. |
| |
| Zbývá poslední, komu vrátit vzpomínky ~Áres + Zeus~ Vzpomněl si, prolétlo mi hlavou, když mě jeho paže stiskly a jeho rty pokračovaly v tom, co jsem započala. Neposlouchala jsem šokované oh, které se neslo celou síní. Byla to jenom iluze, která se chytala posledního vlasu, abychom zapochybovali o svém rozhodnutí. Byla jsem si jistá tím, že jsem zamilovaná do boha války a dávno není takový, jako kdysi. Konečně jsem odpojila své rty od těch jeho a pozvedla koutek úst. "Tohle asi vážně funguje," pustila jsem ho a odstoupila. Pak jsem se podívala na Dia, který k nám přišel blíž, jestli to náhodou není nějaká lotrovina, kterou bych si na Área přichystala. "Otče," přistoupila jsem k němu a položila mu ruku na paži. "Tohle všechno," udělala jsem druhou rukou kolem sebe polokruh, "je jenom iluze. Ve skutečnosti jsme v Pekle a snažíme se najít Kerbera," snažila jsem se ho přesvědčit. "A líbat tě fakt nebudu, aby sis vzpomněl, je to jasné?" Odpovědí mi bylo zasmání. "To nebude třeba, protože mi stačilo se na vás jenom dívat," kývl na Área. "Pojďte blíž. Dostanu nás odsud." Postavila jsem se těsně za jeho záda. Zeus počkal, až tak učiní i Áres a pak se rozpoutalo bleskové peklo. Doslova. Všude kolem nás se rozpoutala bouře praskání a bzučení doprovázené blikajícím ostrým světlem. Musela jsem zavřít oči, protože to bylo opravdu nepříjemné. A pak nastalo ticho a temno. Trvalo to tak dlouho, dokud někdo nezačal tleskat. Pomalu a provokativně. Když jsem otevřela oči, stáli jsme na kamenné podlaze, obehnáni masivními zdmi, na kterých visely tapisérie, svícny poblikávaly a tvořily na zdech stínovou hru. Strop se ztrácel v temnu. Před námi na vyvýšené polokruhové plošině stál trůn z černého mahagonu. Ten, kdo jej zdobil, byl mistr svého řemesla. Největší dominantou na trůnu byl příběh padlého anděla, který na něm nyní seděl a s úšklebkem nám dopřával potlesk. Zobrazit SPOILER "Nečekal jsem, že se z iluze dostanete tak rychle. Vítejte v mém panství, v Pekle," dopřál vám ozubený úsměv. Zobrazit SPOILER |
| |
| Peklo: Olala, sám Lucifer Artemis a Zeus Připadal jsem si jako v nějaké pohádce, kterou jsem předčítal dětem ke spaní, když jsem v dávných dobách měl rodinu. Polibek z čisté lásky je schopný zlomit téměř všechna prokletí. Matně si vzpomínám, že o něčem takovém hovořila Afrodita, ale nikdy jsem jí příliš neposlouchal. Na můj vkus to byly moc sladké řečičky a mně z nich akorát bolely zuby. A teď se zdá, že to bylo přece jen něco víc. "Jo, už to tak vypadá." Chvíli mi na tváři hrál úsměv, který však vzápětí zmizel jako mávnutím kouzelné hůlky. Ten kdo je za to zodpovědný, bude litovat. Ukážu mu, že si s Bohem války není radno si zahrávat. Byl jsem fakt rád, že Zeus nepotřeboval políbit, aby prozřel. Měl bych strašný problém to překousnout. Je to moje žena a já jsem jediný, kdo jí může líbat. Stoupl jsem si za otcova záda a čistě z automatiky jsem zavřel oči. Moc dobře jsem si vzpomínal, jak mně nechtěně má milovaná oslepila svým šípem při záchraně života. Už nic takového nechci zažít. Ticho bylo nepříjemné a táhlo se poměrně dlouho dobu, než to bylo jednomu příjemné. Svíralo mně napětí a očekávání. Příslib boje. Boje, který si vychutnám. A pak zazněl potlesk. Opatrně jsem otevřel nejdříve jedno a vzápětí druhé oko. Po Olympu nebylo ani stopy. Místo toho jsme byli naprosto někde jinde. Trochu mi to připomínalo domov strýce. "Takže ty jsi ten parchant, co si pohrával s našimi hlavami?" Zavrčel jsem otázku. Stěží jsem se držel na místě, abych po něm hned nevystartoval. "Zatracenej opeřenče, kde je ten posranej hafan?" |
| |
| Luci na scéně ~Áres + Zues, Lucifer~ Polkla jsem. Čekala jsem všechno. Třeba objevení se uprostřed pustiny, odkud není úniku nebo uprostřed sopečného chřtánu. Tohle opravdu ne. Byli jsme tři. Tři mocní bohové a Lucifer se ani neotřásl, když na nás hleděl ze svého trůnu. Navíc jeho oči byly děsivě uhrančivé a nemít vedle sebe Área, který na něj začal ihned prskat, nejspíš bych se v nich velmi rychle ztratila. Neodvážila jsem se nic říkat. V duchu jsem si nadávala, že já bych tady měla být ta průbojná. Byla jsem obklopena muži, což jsem osobně neměla ráda a musela jsem ukázat svou stránku, že nejsem ledajaký křehotinka. Teď jsem neměla odvahu. Možná Zeus vycítil mé váhání, možná byl jenom příliš ochranitelský. V tuhle chvíli mi to nevadilo. Nechala jsem se jím zatlačit za sebe, aby mě on i Áres chránili svým tělem. Lucifer si toho však všiml a jeho pohled blýskl mým směrem. Polkla bych znovu, kdyby šlo co. "Áree," dalšího, koho se Zeus snažil uklidnit. "Zatím není důvod bojovat," slovo zatím zdůraznil tak, aby bylo jasné, že pokud se bude Lucifer ostýchat vydat Kerbera, na boj nakonec dojde. Ale bylo to moudré? Byli jsme v jeho říši, která vzkvétala a kdoví, kolik démonů na nás právě shlíželo. Lucifer se pobaveně usmál. "Rád bych sloužil, ale ten váš posraný hafan tady není. Ne v této sféře Pekla," naklonil hlavu lehce na stranu. "Nemám nejmenší touhu pomáhat andělům... ha, vlastně opeřencům. Takhle jim říkáte, že?" postavil se, aby se nad námi tyčil jako socha. "Ale," rychle dodal, protože viděl, jak se Zeus chystá něco říct, "Můžu vám pomoct za určitou cenu," jeho až příliš mladistvou tvář ozdobil zářivý úsměv. "A to má být co?" odhodlala jsem se konečně vystoupit zpoza obou bohů. Nelíbilo se mi, kam to směřovalo. Cítila jsem pohledy snad ze všech stran. "Chci," naklonil se padlý anděl lehce dopředu, "být volný. Pryč z tohohle prokletého místa a vy," ukázal na každého z nás, "máte vstupenku na vlak. To je má cena. Půjdu s vámi, pomůžu vám najít psa, a pak se všichni společně vydáme zpátky na povrch jako nejlepší kamarádi." |
| |
| BOJ Loki, Forseti, Matet, Imhotep Sakra.. No, né vždycky se zadaří. Že tím granátem oslepím sebe a polovinu svých spojenců sem nečekal, ale co, stalo se. I tak sem ve střehu, snažím se aspoň nějak krýt a čekám až to přejde. Když se tak stane a uvidím co se děje, mám chuť ty oči znovu zavřít. No jo, to je tak když bereš do boje medika. Jak by na tom byl asi Serqet? Pomyslím si s pobaveným úsměvem. Situace se nevyvíjí lépe ani pro jednu stranu. Imhotep se sice odplazí, ale Forseti to schytá. V té chvíli se zvedám a v ruce se mi objevuje palcát. Tak ukaž co umíš. Mávnu jím směrem k Barachielovi a snažím se proti němu vyslat takové tornádko, spíše poryv větru který by ho přišpendlil na zem nebo ke stěně (používám schopnost palcátu, ne moje. Nevím zda si házet). Tak ho snad aspoň zdržím a můžu vyskočit proti tomu se kterým bojuje Matet. Skočím k ní a zkusím anděla fláknout jak to jen jde (58, bonusy nejsou). Původně sem chtěl vyrazit na Barachiela, ale bude lepší sejmout napřed je a na něho jít společně. |
| |
| Subouj ~Thór, Loki + Forseti, Matet, Imhotep + Barachiel a 3 andělé~ Thór pozvedl svůj palcát a využil jeho sílu, aby nějakým způsobem zaměstnal jediného anděla, který celé situaci pouze přihlížel. Když do něj narazil silnější poryv, překvapeně se mohl jen ohlédnout po Thŕovi, když jej to zvedlo ze země a přaštilo jím o zeď budovy. (hod za Thóra - 95, hod za Barachiela - 87). V dalším kroku se vrhl na anděla, který dělal starosti Matet. Anděl tě však viděl a pokusil se vyhnout. Tvoje rána kolem něj neškodně prosvištěla a mohl tak uskočit z dosahu. V tu ránu však získala iniciativu Matet a mohla se ho pokusit alespoň zasáhnout. Její útok se setkal s úspěchem. Využila špici hole a zarazila ji andělovi do břicha. Ten jen mohl překvapeně vydechnout. Šlo krásně vidět, jak z jeho očí mizí vítěztví, které, ještě před chvíli cítil. Forseti, sice zraněn, si mohl říkat pravý viking. Zakřičel z plna hrdla, když se po něm anděl vrhl a velmi šikovně jej obešel a vuhnul se tak jeho útoku. Minimálně se tak dostal z andělova dosahu, ale za ním se tyčila budova, která jej jenom tak dál nepustí. Tiskl si ruku k ráně a doufal, že se akce konečně ujme Loki, který z toho stále vycházel nějak nejlépe. Mezitím se jediný anděl, který ještě nepocítil sílu boje, vrhl na Lokiho. V ruce držel dýku, kterou se chtěl skrze boha probodat. Zobrazit SPOILER |
| |
| Souboj ~Thór + Matet, Forseti, Imhotep + Barachiel a andělé~ Všechno se dělo tak rychle. Byl jsme zvyklý na boj. Častokrát jsem cestoval s Thórem a nejednou se stalo, že nás jeho zuřivost zatáhla do nějaké šarvátky. Teď se však hodila, jak jsem tak po očku viděl. Nemohl jsem otálet, jelikož se na mě rozeběhl anděl s nožem v ruce. Vytvořil jsem iluzi sama sebe, abych se v jiné, která kopírovala prostředí kolem a tak jsem se mohl stát neviditelným a pobaveně sledovat, jak anděl proběhl mou iluzí, narazil na kapotu a auta a já jej střelil přímo do zad. Celý já. Toho využil Imhotep, který se celou dobu schovával za autem a zarail svůj chopeš do andělova důlu mezi krkem a ramenem. Nebylo nic hezčího, než slyšet výkřik bolesti, ale z nějakého důvodu stále žil. INFO TABULKY |
| |
| BOJ Loki, Forseti, Matet, Imhotep Haha.. Hezké. Ušklíbnu se když máchnu tím palcátem a vidím že skutečně nějakou sílu má. Nemohu však ztrácet čas a vrhám se na pomoc Matet Ty slizkej prevíte. Kdybych se trefil, určitě by to dost bolelo, ale nevadí. Můj pokus dal aspoň příležitost egypťance na útok. Rychlím pohledem přejedu bojiště a zhodnotím situaci. Zdá se, že se zatím obě dvě strany docela drží. Chtělo by to zvrat. No tak jo.. Prvně se pokusím zbavit toho anděla který je u mně a Matet a to tak, že máchnu palcátem a pokusím se ho odvát někam úplně do pryč, tak jak sem to udělal s tím andělem tehdy na mostě (99, hezky! :D). "Pomož ostatním". Řeknu Matet pokud to vyjde. Sám se pak postavím přímo Barachielovi. Na nic nečekám a volnou rukou proti němu pošlu blesk (77). Jestli zasáhnu, tak by mi to mohlo dát výhodu Zapnu svůj štít na levé ruce a s připraveným palcátem se na něj vthám (51). |
| |
| Jeden kaput a další... ~Thór, Loki + Matet, Imhotep, Forseti~ Anděl se proti tobě bránil marně. Jestli poryv větru palcátu Bachariela přišpendlil ke zdi, tak anděla to přímo ofouklo. Prudce vzlétl vzad a prorazil okenní tabuli. Nohu mu zůstaly trčet ven, jinak nejevil známky, že by měl pokračovat v boji. Matet na tebe překvapeně zamrkala. "Wow," dokázala ze sebe pouze dostat. Barachiel byl už o něco více připravený, ale nebylo mu to moc platnéí. Blesk jej zasáhl a znovu jej poslal ke zdi. Otřesen a se zvláštním pocitem, že se mu nějak nedaří, mohl pouze sledovat Thórův palcát, jak jej prudce udeřil a poslal do pokleku. Ruce zaboril do udusaného sněhu a z úst mu vytryskla krev. Tak nakonec nadělé přece jenom krváceli. I takoví, jako Barachiel a jemu podobní. Loki s Imhotepem mezitím společně došlápli na anděla, který se zrovna kamarádil s kapotou vozu. Neměl proti dvěma šanci. Jeho tělo nakonec sjelo do sedu na zem, kde zůstal ležet. Forseti mezitím vystřelil na posledního ze slabších andělů, který tak trochu nevěděl, co má dělat. Jeho zranění jej však natolik oslabilo, že minul. Naštěstí byla poblíž Matet, která se ho pokusila sundat vysokou ranou koncem tyče. Další anděl, co padl na kolena, ale ještě žil. Zobrazit SPOILER |
| |
| VÍTĚZSTVÍ? Loki, Matet, Forseti, Imhotep Pokud to předtím bylo nerozhodně, tak teď bych si troufl říct, že teď se situace obrací. A to v náš prosěch. Toho anděla ne jen odfouknu, ale rovnou zlikviduju. No, kladivo to není, ale začíná se mi líbit. Spokojeně se usměji a mrknu na Matet. A to si neviděla ty akční kousky předtím. Není čas se rozplívat nad svým výkonem, pořád je tu spousta práce. Ihned se postavím proti dalšímu protivníkovi. Můj blesk ho krásně spraží a hned na to dostane ránu palcátem. To by bylo. Nevypadá to, že by Barachiel mohl pokračovat. Nebo aspoň že by se mu moc chtělo. Mohl bych ho zabít, ale.. Možná by mohl být užitečný. Odstoupím o krok dál a zandám palcát. "Nemáš šanci. Odvolej je a vzdej se. Řekneš kolik jich tam ještě je a kde přesně drží Sif. Pak tě zajmem, ale nechám tě žít". Učiním mu řekl bych velice velkorysou nabídku. "Vyber si. Buď to a nebo.." Větu nedokončím, ale vytáhnu svou dýku a držím ji tak, aby jí pořádně viděl. Určitě bude vědět co to je. |
| |
| Už by mohl být poslední... ~Thór + Matet, Forseti, Imhotep + Barachiel~ Sledoval jsem padlého anděla ležícího u mých nohou. Imhotepovi přímo zářily oči. Zamračil jsem se, jelikož se andělovo z ničeho nic rozpadlo na nespočet úlomků, které se nato změnily v jiskřivý prach, a i ten nakonec taky zmizel. Po andělovi zůstaly jenom stopy ve sněhu. To samé se stalo z andělem, jehož nohy trčely z okna ven. Poslední se rozpadl po úderu Matetiny hole. Připomeňte mi potom, že si ji nechci znepřátelit. Nakonec jsme zůstali jenom mu a Barachiel, který dostal dost velkou sadu od Thóra. Zaslouží si medovinu, ale nahlas to říkat nebudu. Přešel jsem k Thórovi, který zrovna dával andělovi na výběr. Sám proti nám neměl šanci a z jeho pohledu šlo poznat, že to ví taky. "Nikdo nebude rozhodovat o mém osudu," zněla jeho divná odpověď a svým vlastním mečem si podřízl hrdlo. "Doprdele!" vyjekl jsem překvapeně, protože jsem tohle absolutně nečekal. Pak se jako ostatní jeho soukmenovci rozpadl a zmizel. Po chvíli mi došlo, že se takhle vlastně zachránil před andělskou dýkou, kterou Thór držel v ruce. "Chytrej bastard," ušklíbl jsem se a rozhlédl se kolem. "To byli všichni?" Forseti se sesul k zemi podél zdi a trochu zafuněl. V okamžiku u něj byl Imhotep, aby se podíval na jeho ránu. Mít medika nakonec není na škodu. Sám byl unavený, takže mu léčení Forsetiho dalo trochu zabrat, ale nakonec bude skákat jako rybička. "Takže nevíme, kolik jich je, ale víme jedno," začal jsem, "že za těmihle dveřmi je schodiště do márnice, kde drží Sif. Budou nás tam čekat minimálně dva opeřenci... Am... Alo..." "Amabael a Eleleth," poradila mi Matet. "Alespoň to tvrdil Romaniel." "Takže..." podíval jsem se na Thora, jak budeme postupovat dál. Další krok |
| |
| PROZATÍM PO BOJI Loki, Matet, Forseti, Imhotep Tak nějak sem si říkal, že pro jednou budu za toho hodného. Že mu dám šanci a třeba řekne něco užitečného. Očividně to byla chyba, ten parchant se zabil sám. "Že já se vůbec snažim". Rozmáchnu rukama, dýku schovám a opět si vezmu palcát. Otočím se a zkontroluju tým. Forseti je trochu potlučenej, ale náš egyptský přítel se o něj postará. "Dneska válím.. Na další akci vezmeme kameramana. Představ si, kdyby to viděli fanoušci. Byly by úplně hotový. A možná by i začali měnit víru". Řeknu směrem k Lokimu a Zasměji se. Film by z toho byl suprový, ale pravda že kvůli tomu tady nejsme. "Jedno kolik jich je, zemřou všichni.. Podíváme se dolu a pak uvidíme". Rozhodnu a když jsou všichni připraveni, tak pomalu začnu scházet po schodech. No to si někdo dělá prdel. Tolik dveří a my je máme všechny otevřít? To určitě, abychom se oslabily než najdeme ty správné! Tohle se mi nelíbí a tak se otočím a zavelím k cestě zpět ven. "Matet". Obrátím se na egypťanku. "Můžeš se přemístit? Jestli ano, mohla by jsi za Romanielem a zjistit od něj v jakých dveřích přesně byla naposledy Sif? Můžeš pohrozit že mu urvu hlavu a nacpu mu jí do zadku, kdyby se cukal nebo si nemohl vzpomenout". |
| |
| Je potřeba mít další info ~Thór + Matet, Forseti, Imhotep~ Málem to bylo jako v komiksu, i když rozdíl mezi tamním Thórem a tím, který se zrovna vrátil nahoru, aby požádal Matet, aby se přemístila a vytáhla z Romaniela nějaké další informace, byl docela zásadní. Komiksový Thór byl hned vyrazil všechny dveře i s rizikem, že by za každým mohl někdo stát. Tenhle byl o něco víc chytřejší a všichni jsme už byli dost unavení. Raději jsem si nepředstavoval, co by nás mohlo čekat u Sif. Museli jsme čekat. Nebyl jsem si jistý, jestli to je taktická výhoda nebo nevýhoda. Na chvíli jsem měl dojem, že slyším vrzání otevíraných dveří, které se zase rázem zavřely. Pokud to byl nějaký podřadný anděl, jako ti venku, nedivil jsem se mu. Byli jsme docela velký banda. Imhotep se mezitím nabídl, že zkusí využít svou schopnost architekta a najít cestu k Sif. Nechal jsem ho dělat jeho práci a opřel se o stěnu. Nic se mu nepodařilo zjistit. Když se koečně objevila Matet, usmívala se. "Mluvil?" zeptal jsem se. "Jop," přikývla. "Zjevně má pro Sif slabost a na šéfa je nakrnutej," ušklíbla se. "Říkal, že by to měly být poslední dveře napravo." "Vtrhnem tam?" zeptal jsem se Thóra. |
| |
| ZÁCHRANA SIF Loki, Matet, Forseti, Imhotep Je mi úplně jasné co si teď Loki asi myslí. Jo, bejt tu sám a nemít takové možnosti, asi by mi nezbývalo než rozrazit všechny dveře a prohledat každou místnost. Ale teď tu sám nejsem a mám nějakou zodpovědnost. Než bychom se dostali k Sif, mohlo by se něco podělat. I bůh hromu a blesků se časem učí. Při čekání na Matet zůstávám naprosto klidný a jen přemýšlím co udělám těm ostatním andělům co jsou dole. A jaké to bude, až mně Sif znovu uvidí. Bude mně stále milovat, nezapomněla? Asi dobré zprávy. Pousměji se trošku když se Matet vrátí. Ale po tom co řekne sevřu naštvaně ruce v pěst. Jestli ho pak nezabiju, tak si s tím Romanielem budeme muset něco vyjasnit. Chvilku přemýšlím a pak se podívám na Lokiho. "Dokázal by jsi kromě sebe zneviditelnit i Matet?" Zeptám se. "Myslel sem, že já bych tam mohl vtrhnout. Ty a Matet by ste šly se mnou. Ty abys mi hlídal záda a Matet aby při první příležitosti vzala Sif a zmilela.. Forseti a Imhotep budou na schodech, dávat pozor kdyby někdo vylezl z jiných dveří". Zase vytáhnu tu dýku a podám ji Lokimu. "Kdyby jsi byl neviditelný a tohle někomu z nich zarazil do zad nebo kamkoli jinam, nezlobil bych se". Pousměji se a pak naprosto vážně dodám. "Hlavní je, aby se odtamtud dostala Sif. Jakmile se to podaří, já a Loki se přilojíme k ostatním na schodech. Matet vás pak všechny vezme pryč.. A za pět minut se pak Matet nebo jiný štír vrátí pro mně. Hodlám to tu pak zničit a nevím v jakém stavu budu já nebo zdejší okolí". |
| |
| Dýka do zad... andělům ~Thór + Matet, Forseti, Imhotep~ Thór byl v ráži, ale nedivil jsem se mu. Kdybych byl na jeho místě a jednalo by se o Sigyn, chtěl bych všechny, kdo mou ženu ohrožují, pořádně ztřískat a co nejdříve ji dostat do bezpečí. Nemohl jsem si taky všimnou jeho změny v obličeji, když Matet mluvila o Romanielovi a jeho citech k Sif. Chápal jsem ho. "Snad jo. Na sebe je to jednodušší než i na někoho jiného," pokrčil jsem rameny. Podíval jsem se na Matet. "Pokud se mi to podaří, tak se drž těsně za mnou. Pokud se dotkneš někoho jiného než mě, iluze neviditelnosti pomine, ok?" "Jop, rozumím," přikývla Matet. Převzal jsem dýku a s úšklebkem přitakal: "Milerád. Ale počítej s tím, že se pak s Matet objevíme všem na očích," upozornil jsem, ale pokud už někomu vrazím dýku do zad, tak už bude jedno, jestli budeme vidět nebo ne. Forseti s Imhotepem přikývli, že rozumí a mnohlo se jít do akce. Ukázal jsem Matet, ať ke mně blíž přistoupí, andělskou dýky jsem si zastrčil za opasek a položil štírce ruku na rameno. Sama nic nepoznala, ale oba dva jsme zmizeli ostatním z očí. Opět jsem tasil dýky. "My jsme připraveni." Na chodbě nás nikdo nepřekvapil. Anděl, který předtím chtěl vědět, co se to věděl, se rozhodl, že raději počka a nebude nic dělat. Došli jsme k posledním dveřím na konci chodby. Imhotep s Forsetim zůstali u schodiště připraveni se vrhnout na každého opeřence, který se objeví v jejich zorném poli. |
| |
| Márnice ~Thór, Loki, Matet, Imhotep, Forseti~ Dveře nebyly zamčené. Stačilo stisknout kliku a dveře se s tichým zavrzáním otevřely. Jako první vás přivítal stůl, na kterém se usadil prach, ale někdo na něm nechal otisk ruky. Nicméně to, co vás jako první trklo, byla mladá žena ležící v bezvědomí na lůžku. Nevypadala, že by jí někdo ublížil, ale spala tvrdým spánkem. Nikdo nikde. V místnosti se nacházely ještě jedny dveře, které byly také zavřeny. Jinak tu byla další tří prázdná lůžka, která se nejspíš využívala balzamování. Zobrazit SPOILER |
| |
| JDE SE NA TO Loki, Matet - Imhotep, Forseti "Viděl sem co s iluzemi dokážeš. Tohle by neměl být problém". Odvětím Lokimu. Možná ho to vysílí, možná to bude mít nějaký háček, ale nevěřil bych tomu že to nedokáže. "To je mi jasné.. Pro to doufám budeš rozumný a použiješ ji tehdy, kdy to bude nutné". Samozřejmě myslím věci jako zachránění mého života, nebo naopak ukončení někoho významného od nich. Ještě chvilka na přípravu a jakmile Loki s Matet zmizí, tak můžeme začít. V jedné ruce mám štít, ve druhé plácat. Kývnu na Forsetiho s Imhotepem a pomalu, tiše, scházím ty schody. Mohl bych cestou dělat rachot a vylákat je, ale teď to má být hlavně rychle a tiše... Projdeme chodbou a na určeném místě opatrně otevřu dveře. Bez problémů se otevřou a dostaneme se dovnitř. Tady něco nehraje.. Že by nás nechali vzít si co chceme a odejít? To určitě. Patrně to bude nějaká past, ale zatím nevim jaká. Doufám že Loki dává pozor. Sif.. Pomyslím si když vidím tu ženu na lůžku. Nejraději bych se k ní rozběhl, popadl ji a zmizel odtud. Ale je to skutečně ona? Po tom všem mi ji jen tak dají? Zvednu ruku v pěst, na znamení že Loki a Matet mají stát. Pomaličku pak zamířím k tomu lůžku, abych si tu ženu lépe prohlédl a rozhodl se zda je to má žena nebo jen návnada. Snažím se dávat pozor na případné pasti a ty druhé dveře co tu sou. //Si děláš srandu.. Zase 8. |
| |
| Villain ~Thór + Matet, Forseti, Imhotep~ Musel jsem připustit, že Thórova důvěra mě pozvedla na duchu. Bylo to k popukání, kdy raději mluvil se mnou než s Ódinem, který se, jak zdá, hodil Všeotctví na hřebík a prostě se všeho vzdal a teď míchal drinky v baru. Mohlo to být chabé vítězství hluboko v mé mysli? Matetin dech jsem cítil téměř na zátylku. Asi jsem ji měl říct, že nemusí být na mě tak nalepená, ale zatím jsem to tak nechal. Uvědomoval jsem si, jak mi Sigyn chybí. Její teplé tělo tisknoucí se k tomu mému, cítit její vůni, slyšet její hlas. Ti, kdo jí unesli, skončí šeredně špatně a věděl jsem, že Thór mi pomůže, protože tu nasazuju krk za jeho ženu. Ne, že bych to dělal jenom kvůli zisku. Za poslední dobu jsem si uvědomil, že kolem sebe jenom kopat nemá cenu. Navíc jsem si byl s bohem hromů blíž než kdy jindy a to pouto se mi jenom tak zpřetrhat nechtělo. Následujeme Thóra, který v rukou třímá svůj bleskový palcát. Cítím z něj nejistotu, že tady něco nehraje. Bylo to nějak moc jednoduché. Přece ta, co leží na lůžku, není Sif nebo ano? Matet mě chytne za paži a stiskne. Natočím k ní hlavu a v její očích se zračí něco, co bych mohl nazvat jako: 'Něco je špatně.' Chystal jsem se Thórovi naznačit, aby si dával pozor, ale když jste neviditelní, dělá se to strašně špatně. Pak se událo všechno strašně rychle. Za prvé. Z lůžka najednou zmizela teoretická Sif a na jejím místě se objevila žena se stříbrnými vlasy a očima stejné barvy. Napřáhla ruku a chytla Thóra pod krkem a stáhla ho k sobě, aby v tu samou chvíli vytáhla dýku a pokusila se mu ji zarazit do boku. Thór obrana Za druhé na chodbě třískly dveře a objevili se tři andělé. Netušil jsem, co dělá Forseti s Imhotepem, ale pokud vtrhnou do mrňavé místnosti, kde jsme, tak je po nás. Nedalo se tu pohnout. Proto jsem klepl na Matet a využil neviditelnosti, abychom se vrhli na anděla, který byl k nám nejblíž a doufal jsem, že andělská dýka zabije anděla na první dobrou. Loki útok Zarazil jsem dýku andělovi přímo do hrudi, aniž by čekal, že se na něj někdo neviditelný vrhne. Andělská dýka dodělala zbytek. Anděl padl. Nicméně já s Matet jsme se objevili všem na očích. No, co už. Další dva andělé, kteří se objevili mezi mnou, Matet, Imhotepem a Forsetim byli nanejvýš zmatení. Chvíli otáčeli hlavami tam a sem, protože předtím na chodbě byli jenom dva bohové. Jako první zaútočil Forseti, když napnul tětivu a vystřelil. Forseti útok Imhotep se rozhodl, že se raději stáhne za Forsetiho a bude spíš jako pomocná ruka. Co se týkalo posledního anděla, tak ten se rozhodl, že se zaměří na Matet, která se objevila hned po tom, co jsem zabodl dýku do jeho soukmenovce. Anděl se rozhodl na Matet naběhnout, ale nečekal, že štírka si zahraje na Laru Croft a vytasí dvě pistole. Namířila je na anděla a vystřelila. Příliš nedoufala, že ho skolí jako já, jelikož měla obyčejné pistole, ale pokud se jí ho podaří aspoň dostat na kolena, můžu udělat zbytek. Matet obrana |
| |
| TVÁŘÍ V TVÁŘ Loki, Matet - Forseti, Imhotep Já to věděl. Za všechna ta staletí sem zažil leccos a s Lokim sem si také užil své. Takže to co se stalo, mně zas tak moc nezaskočilo. Andělé prostě nemohou udělat nic snadné.. Zprvu sem si říkal když mně chytila, zda to není ta mrcha co sem potkal na mostě v Egyptě. Ale tahle nemá tetování. I tak by ale mohla něco vědět. Když ne, tak jí prostě zabiju. "Mněla jsi raději utéct!" Procedím skrze zuby a snažím se držet tu její ruku s dýkou, aby mně nebodla. Ideální by bylo, kdybych jí to mohl stáhnout a silou přinutit aby bodla sebe. Dát jí pořádný šok když mně takhle drží by taky nemuselo být na škodu. Hod: 56. Bonusy: 10, 10 = 20. Celkem: 76 |
| |
| Kdo teď dostává na frak? ~Thór + Matet, Forseti, Imhotep~ Sice jsem neviděla na Thóra, ale dokázal jsem si představit, jak jej muselo rozlítit, že se někdo za jeho ženu vydával. Já byl nařknutý už z toho důvodu, že prachbídný opeřenec uměl používat iluze stejně jako já. Pokud dostanu možnost, tak si to s ní vyřídím. Stříbrovlasá anděla se nezdála. Měla sílu, kterou by jí záviděl kdejaký zápasník. Tlačila na dýku dál, nicméně jak byli blízko sebe, tak přece jenom měl Thór výhodu své vlastní síly a výšky. Po chvilce dýku začal přetlačovat. Anděla vztekle odfrkla a pokusila se od tebe odtrhnout. Thór obrana ***PJ poznámky*** Hoď teď prosím jenom čistě procenty bez bonusů. Sepíšu verze, které se pak stanou a ty tu verzi potom jenom jako citaci přehoď k sobě na začátek příspěvku prosím :) Hod 0 - 25: Hod 26 - 54: Hod 55 - 80: Hod 81 - 100: *** konec PJ poznámky *** Na chodbě se mezitím dál pokoušelo pár andělů a bohů pozabíjet. Jeden byl už kaput, za což jsem nesl zásluhy já. Trochu mě překvapilo, když kolem mě proletěl šíp a zabodl se do otevřených dveří. Zlostně jsem se podíval, kdo to tak blbne a viděl jsem Forsetiho, jak znovu napíná tětivu. Hned vedle zaznělo několik výstřelů, když se na Matet vrhl další anděl. Byli jako mravenci. Zasáhla ho a tím jej připravila o rovnováhu. Sice jej to nezabilo, ale aspoň jsem mohl zakročit já a ukončit jeho trápení. já útok Přiskočil jsem k andělovi a stejně jako předchozího jsem se ho pokusil bodnout tak, abych ukončil jeho prachbídný život... nebo existenci? Kdo ví. Na druhém konci se mezitím Forseti pokusil o další zásah šípem, ale tentokrát mu pomáhal i Imhotep, který měl ruku na jeho rameni a cosi šeptal. Forseti útok |
| |
| KDYŽ SE NEDAŘÍ Mrcha jedna! Že zrovna já se musím takhle přetahovat. Přiznávám, že mně to trochu zaskočilo, jakou má ta slepice páru. A taky jak je kluzká. Místo toho abych ji zničil, prosmíkla se mi přímo pod rukama! Samozřejmě sem naštvaný, ale musím zůstat soustředěný. Obzvláště teď, když je to čtyři na jednoho. Tak jo, tohle zvládnu.. Snad se ostatním daří dobře. Všechny přejedu pohledem, především toho Amabaela. V levé ruce pevně sevřu štít a v pravé se mi objeví palcát, kterým ukážu přímo na něj. "Že pozdravuji Michaela. I na něj dojde!" Řeknu trochu zvýšeným hlasem. Pak už na nic nečekám. Celé tělo mi zajiskří a skočím přímo mezi ně. Mávnu palcátem a z něj vylétnou na všechny strany blesky, které by měly usmažit, nebo aspoň zranit anděly a dát mi možnost vyřídit Amabaela a tu stříbrnovlasou mrchu. //73. Jestli mi zbývají nějaké bonusové body, rád bych použil maximální počet. Hod: 5% |
| |
| Ať nám to tady nespadne na hlavu ~Thór + Matet, Forseti, Imhotep~ Přiskočil jsem k andělovi a kopem jsem jej ještě srazil k zemi, aby dostal volný zásah přímo do jeho srdce. Čepel jeho hrudí projela jako rozehřátý nůž máslem a anděl se dokázal jen překvapeně podívat, než zmizel ve změti prašných světýlek. Kdyby tak umírali i ostatní, na světě by nebylo tolik pohřbených těl. Neměl jsem však představu, jak umíráme my bohové. Jestli prostě jenom zmizíme a co se s námi potom stane. A zase kolem mě prosvištěl šíp, který málem trefil Matet, kdyby se včas nesehla. "Co sakra blbneš!" zařval jsem už vztekle, protože buď si někde šlehnul nebo mu to s lukem vůbec nešlo. Neměl jsem však čas dál nadávat, protože z místnosti, kde byl Thór, se ozvala obrovská rána. Postavily se mi všechny chlupy na těle, jak prostorem projela elektřina. Té chvíle nepozornosti využil anděl, kterého se Forseti snažil celou dobu prošpikovat, doběhl k němu a pokusil se jej bodnout. Forseti obrana Podíval jsem se na Matet. Forseti mi byl v tuhle chvíli ukradený. Byli dva na jednoho. To zvládnou. Společně se štírkou jsme vběhli do místnosti. Pokračovali jsme dál až do další místnosti, kde na zemi leželi dva andělé v bezvědomí. Další dva odolávali pokusům Thóra je sežehnout. Pak jsem si všiml lůžka, na kterém ležela žena, za kterou se předtím vydávala anděla. Pak mě do ramene zasáhl blesk, až jsem s vyjeknutím padl na kolena. Thór byl jako neřízená střela. Blesky zasahovaly zdi, strop, podlahu, odhazovaly lůžka. Bylo jen otázkou času, kdy zasáhne i ženu, která byla nejspíš Sif. "Thóre! Přestaň!" slyšel jsem za sebou Matet, která se vyhla dalšímu blesku, který zasáhl zeď těsně nad její hlavou. "Ublížíš ji!" Thór a zastavení běsnění |
| |
| HROMY BLESKY Loki, Matet - Forseti, Imhotep Nevím co přesně se dělo. Měl jsem zkrátka vztek a tak sem do nich šel plnou silou. Není přeci důvod být uctivý. Napadají nás, unesly mou ženu a kdo ví co s ní dělali! Musejí dostat lekci i kdybych to tu mněl do základů zničit. Což bylo v plánu vlastně od začátku. Jen mám trochu dilema. Chtěl bych aby trpěli. Chtěl bych aby cítili co cítila Sif. Co sem cítil já, když sem ji hledal skoro tisíc let! Bum, blesk trefí jednoho anděla a padá k zemi. Bum, druhý anděl dostává ránu a lehá na zem. Ale ti dva, ti ještě odolávají. Né na dlouho.. Chystám se na ně doslova skočit, ale na jednou slyším nějaký hlas. Ženský hlas. Matet. A Loki, jsou tady. Má pravdu. Věnuji jim jeden letmý pohled a blesky najednou ustanou (k10 hozeno 8). Běsnění přestalo, ale i tak nechci otálet. "Dej na ně pozor, ještě se můžou hodit". Řeknu Matet a ukážu na ty dva na zemi. "Loki, pojď se mnou". Řeknu bohovi a udělám krok blíž k Amabaelovi. "Víte co je tohle?" Ukážu na dýku v Lokiho ruce. "Buď vás všechny zničíme, vymažeme z existence. A že by jste si to zasloužily... Ale dám vám šanci. Nechám vás dva odejít. Samy." Kývnu směrem kde leží Sif. "Ale chci slyšet všechno co víte o anděle s bílými vlasy a tetováním. Nedávno byla v Egyptě. A možná, si odtamtud odnesla něco co jí nepatří. Chceme to zpět". Řeknu vážně a mrknu na Lokiho. Nezapomněl jsem. V pozoru čekám na jejich odpověď. Vím co udělal Barachiel a jim to samé nedovolím. Kdyby to vypadalo že se chtějí zabít, skočím okamžitě mezi ně a pokusím se je odzbrojit. Jestli mají zemřít, tak je zabije jeden z nás a bude to tou dýkou. |
| |
| Vyhrožování andělům ~Thór + Matet + Eleleth, Amabael~ Najedno nastalo ticho, až mi málem začalo pískat v uších. Vyškrábal jsem se na nohy a rozhlédl se kolem sebe. Po Thórově bleskové smršti tu zůstala spoušť. Ze zčernalých zdí se odlupovala omítka, světla, která přežila, slabě poblikávala, takže v místnosti bylo šero. Dalším zdrojem světla byl Thórův palcát, který na něj házel dost děsivou konturu. Následoval jsem jej. Sice se mi trochu motala hlava, ale trochu iluze a vypadal jsem fit. Až tohle skončí, tak se snad sesypu. Matet se přemístila k Eleleth, která se držela za břicho a přitlačila se k lůžku, když si všimla štírky s pistolí v ruce. Sice by jí kulka nezabila, ale dost by jí to bolelo a na nějakou dobu odstavilo. Amabael zvedl hlavu, aby se podíval na Thóra, který se nad ním tyčil. Pak shlédl na dýku v mé ruce a zaskřípal zuby. "Azraelina dýka," zamračil se anděl a postavil se na nohy, opíraje se o lůžko. "Vždycky měla úctu k těm, kdo ji porazili," potřásl hlavou. Pak vzdychl. "Jestli dodržíš slovo, že nás necháš jít, pak ti řeknu, jak najít to, co vám bylo vzato," podíval se směrem k Elelth, která jen přikývla. "Její jméno je Armoniel. Vši shodou okolností je matkou toho zrádce Romaniela," v jeho hlase šla slyšet nenávist, kterou k andělovi, kterého jsme odsud dostali, cítí. Kolik andělů dezertovalo? Možná by bylo dobré se na to zeptat Hóra. Byla tu Iseut, teď Romaniel. Kdo další? "Klidně to z něj vybijte, já už nemám nic víc, co bych řekl," a se zašustěním křídel zmizel. To samé udělala Eleleth a dva andělé, co byli v bezvědomí, zmizeli také. Nastalo ticho. Moje nohy to nezvládly, a tak jsem padl na kolena a mdle vydechl. Kromě nás tu zůstal ještě někdo další. Spící žena ze světle blonďatými vlasy. Tušil jsem, že na ní museli seslat nějakou kletbu, aby tohle všechno prospala. Zvedl jsem hlavu k Thórovi, abych zjistil, co dělá. Pro Thóra |
| |
| KONEČNĚ Loki, Matet, Forseti, Imhotep Nejradši bych je zničil. Oba dva bodl tou dýkou přímo do srdce. A že sem to nutkání musel opravdu zadržovat, už jen kvůli Lokimu. Mou ženu už máme, teď bude třeba osvobodit i tu jeho. [Armoniel, matka Romaniela.. No tak to je dobrý. Doufám že se nebude ostýchat a řekne co ví. I tak si my dva něco dlužíme. Ještě než stačím něco udělat, andělé začnou mizet. No co, dohoda je dohoda, i když sem se musel sakra držet abych tuhle dodržel. "Mělo by být čisto. Rychle prohledejte ostatní místnosti, jestli tu nenechali něco užitečného". Řeknu do vysílačky Forsetimu a Imhotepovi. Pokud by pořád nešla, tak to prostě zakřičím na chodbu. Loki to zdá se trochu schytal. Mrzí mně to, ale zvládne to. Já na nic nečekám a jdu k té ženě na lůžku. "Sif". Špitnu a prohlédnu si ji. Co ti to udělali? Pohladím ji po tváři a v té chvíli je mi jasné že je to ona. Tak dlouho.. Tak dlouho sem ji hledal a konečně se jí mohu znovu dotknout. Po tváři mi začne stékat slza a hlavou mi prolétají vzpomínky. Na den kdy jsme se seznámily. Byla tak krasná. Jako hvězda co spadla z nebes a já na ni mohl sáhnout. Dala mi facku když sem řekl že má pěknej zadek a plácl sem ji přes něj.. Den kdy jsem se vracel z bitvy. Byl sem celý dolámaný a krvácel z několika ran. Přes to že si nejspíše pořád myslela že sem blbec se o mně postarala. Namazala mi je, ošetřila mně a toho večera jsme se poprvé milovaly. Od té doby sem ji nemohl dostat z hlavy. Nosil sem jí poklady z výprav a neustále se jí dvořil... Naše svatba, to byl nejšťastnější den mého života. Nečekal jsem že řekne ano, ale řekla. Obřad byl velkolepý, shromáždila se snad polovina Ásgardu a oddal nás sám Ódin... Další den když sem byl velmi šťastný bylo když mi oznámila že čeká dítě. Narodila se nám dcera. S Baldrem jsme slavily tři dny. Sice sem s ní chtěl vždy mít syna, ale i tak sem Trúd miloval a staral se o ni jak nejlépe sem mohl... Pak se začalo všechno měnit. Víra smrzelníků slábla a přišli andělé. Poslední vzpomínky na Sif mám z chvíle než sem se postavil Michaelovi. Pouštěla mou ruku a ppmalu se ode mně vzdalovala když sem trval na tom ať jde do bezpečí. Vezmu Sif do náruče a dojdu k Matet. "Ať se o ní někdo postará. Pak se vrať aby jsi vzala Lokiho, Forsetiho a Imhotepa. Já počkám venku". Předám jo Matet a chvilku čekám. Pak dojdu k Lokimu, vezmu ho za ruku, vytáhnu na mohy a krátce obejmu. "Díky.." Řeknu vděčně. "Nevím jak dlouho budu mimo až to tu vyhodím do vzduchu. U sebe v pokoji mám jablko. Jsou na něm nějaké runy, ale nedokázal sem to přečíst. Kdyby jsi měl chvíli, tak na to mrkni". Požádám ho a začnu se shánět po Forsetim a Imhotepovi. Zajímá mne zda něco našly. Ať ano nebo ne, měly by jít s tím či bez toho k nám. |
| |
| Tak nakonec to je Sif ~Thór, okrajově Sif + Matet + Forseti a Imhotep~ Sledoval jsem Thóra, jak jde k lůžku. Dotkl se její tváře a na chvíli jako by tady nebyl. Musel prožívat znovu část života s ní. Sám jsem to zažil, když jsem konečně našel Sigyn, i když to nebylo cílené. Já její hledání nakonec vzdal, čehož jsem do teďka litoval. Odpustila mi to, ale Váli s Nárvim ne. Vzal jsem si dokonce smrtelnici, abych se necítil být tak sám. A když jsem na Sigyn narazil, jako bych nikdy bez ní nebyl. Mé city k ní byly stejně silné a oddané, jako tehdy na Asgárdu. Věřil jsem, že to má Thór stejně. Matet převzala bohyni a zmizela. Pak mě hromovládce vytáhl na nohy, až jsem skoro zaúpěl. Objal mě, což bylo gesto, které bych od něj nečekal. Zeptejte se mě o několik stovek let dřív a vysmál bych se vám. "Podívám se. Vrať se co nejdřív. Sif tě bude potřebovat," dodal jsem a pak jen čekal, až se vrátí Matet. V místnosti nebylo nic zajímavého. ***Ala PJ*** Imhotep seděl na schodech a držel si bok. Krev nikde nešlo viděl, ale muselo jej něco hodně bolet. Forseti zrovna vycházel z místnosti na druhém konci chodby, takže sis ho nejdřív nevšiml. "Konec?" zeptal se a tím dal Forseti vědět, kde je. Imhotep zvedl hlavu a zase ji sklonil. "Našel jsi Sif?" zeptal se Forseti. Došel k tobě, aby se ujistil, že jsi v pořádku. Luk a šípy měl zavěšené na zádech. "Vypadá to, že je všude už čisto. Ještě se objevili další dva andělé, kteří se na nás vrhli ze zadu, když jsem bojoval ještě s jedním a Imhotep schytal dost velkou ránu, když se je snažil držet od těla. Jeden z nich měl ohromnou sílu. Najednou se však zastavili a zmizeli. Za to můžeš ty?" |
| |
| ČEKÁNÍ NA ODVOZ Loki, Forseti, Imhotep, Matet Nešlo si nevšimnout Lokiho výrazu. Já vím, taky bych tomu nevěřil. Nepamatuji si zda jsme se objímaly někdy před tím. Ale řekl bych, že se nás vztah začíná pomalu měnit. Jako bychom si uvědomovaly že to co bylo dříve už není důležité. Hodně mi pomohl a já pro něj hodlám udělat to samé. "Já vím. Nehodlám tu být déle než bude nezbytně nutné". Odpovím bohovi a podívám se na chodbu. Zdá se, že ti dva měli také co dělat. Počkám až Forseti přijde ke mně a teprve pak mu začnu odpovídat. "Asi ano. Hádám že pro ně byl rozumnější ústup než aby tu čichni zemřeli.. Ano, Sif sem našel. Matet už ji vzala na ošetření. Měla by se hned vrátit i pro vás. Já tu budu muset ještě něco vyřídit". Vysvětlím a pohledem přejedu Forsetiho i Imhotepa. "Musím vám oběma poděkovat. Cením si vaší p9moci. Kdyby jste někdy něco potřebovaly, tak stačí říct". |
| |
| Bude snad kabum? ~Thór + Forseti a Imhotep~ Forseti přikývl a šel pomoct Imhotepovi na nohy. "Tady se dá ještě něco vyřizovat?" podivil se, když druhého boha stavěl. "Můžeme tu klidně zůs..." "Já bych raději za doktorem," přerušil jej Imhotep. "A za málo. Musíme si pomáhat. Jinak bychom nebyli o nic lepší než opeřenci," ušklíbl se a sykl, když s ním Forseti prudčeji pohnul. "Budeme čekat. Předpokládám, že Loki je už pryč," zamračil se bůh spravedlnosti. Stále na něm šlo vidět, že Lokimu nedůvěřuje. "Dej na sebe pozor. Andělé by se mohli vrátit," a pak zamířili do místnosti, kde měla čekat Matet. Po nějaké době jsi zaslechl Matet, jak křikla, že už bere posledního pasažéra a můžeš udělat to, cos měl v plánu. Venku řádila vánice. Po Amabaelově odchodu se kopule rozpadla, a tak okolí budovy nic nechránilo. Neviděl jsi na krok před sebe a ostrý poryv se do tebe zarýval jako čepele. Nebylo to nic příjemného. Zima ti však tolik nevadila, jako smrtelníkům. Přece jenom jsi byl bůh ze severu. |
| |
| Zpět do Londýna ~Loki a spol.~ Čekal jsem jenom chvíli, než se objevila Matet. Viděl jsem v jejích očích únavu. Už toho měla taky dost. Během dneška nás tolikrát přemístila, až jsem se divil, že stále stojí na nohách. "Zvládneš vzít zvlášť mě? Nechci..." "Vezmu vás postupně. Už toho mám plné kecky," chytla mě za ruku a málem se mi udělalo šoufl, když jsme se přemístili. Jakmile jsme se objevili, klopýtl jsem. Nespadl jsem, jelikož mě chytl Tefen a hned mnou hodil na vozík, který nachystal Her-Ur. "Kam chceš odvést?" zeptal se. Zauvažoval jsem, ale pak jsem jen potřásl hlavou. "Za dětmi," odpověděl jsem mdle. "Tjefete?" otočil se Hórus ke štírovi, který krátce zasalutoval a už mě vezl. Jen koutkem oka jsem zahlédl Sif ležící na lůžku. Hned vedle stál Serqet a něco si zapisoval. "Počkej," zvedl jsem ruku a pracně se postavil na nohy. Chytil jsem se futer a zauvažoval, proč jsem raději nezůstal sedět. Podíval jsem se na štíra za mnou a pak kývl hlavou k Sif. Pochopil. Přehodil mou ruku přes krk a přidržoval mě až k jejímu lůžku. Musel jsem si být jistý, že to je opravdu ona. Co kdyby její vzpomínky byly další iluze? To bych mohl poznat ne? Chytil jsem Sif za ruku a projelo mnou dobře známé zachvění. Viděl jsem útržky vzpomínek, jak jsem se s Thórem hádal a ona tomu jen přihlížela. Pak se objevila na oslavě Váliho narozenin a smála se spolu se Sigyn klukům, jak si hrají na mocné válečníky. Pak jsem ji viděl, jak si v zrcadle prohlíží své zlatavé vlasy, které jsem jí nechal vyrobit. Otočila se ke mně a pousmála se: "Vše špatné je k něčemu dobré, že Loki?" v té chvíli jsem cítil takovou hanbu. Pustil jsem ji ruku. "Jak je na tom?" zeptal jsem se. "Snažíme se zjistit, jakou kletbu na ni uvrhli. Jinak je v pořádku a dle jejího výrazu, se jí musí něco zdát," Serqet se přemístil ke dveřím a klepl na futra. "Potřebuju klid, jo?" Zakoulel jsem očima a s Tjefetovou pomocí jsem se opět posadil na vozík. Vezli mě rovnou směr Váli, Nárvi a Hela. jen jsem Doufal, že Váli po mě nebude hned chtít zlostně skočit. Ale měli jsme stopu, kde najít jeho matku. |
| |
| KA BUM! Trochu sem se nad tím co Forseti řekl ušklíbl. Samozřejmě že je tu co dělat. Čím méně úkrytů nebo míst která by proti nám mohli nějak použít zůstane, tak tím lépe. Podívám se na Imhotepa a souhlasně přikývnu. Sem rád že to tak bere. "Ty a Loki.. Mněls by jste to nechat být. Musíme si vzájemně věřit a soustředit se na to co je důležité". Chápu že některé věci nelze jen tak zapomenout, ale mohl by se snažit.. Uplyne nějaká chvíle a ozívá se Matet. Všichni jsou v bezpečí, výborně. Není třeba už čekat. Vyjdu po schodech nahoru ven a rozhlédnu se. Pochybuji že tu ještě někdo bude a kdyby jo, dlouho tu nevydrží. Po celém okolí se začínají rozeznívat hromy, jeden silnější než ten druhý. Nebe začnou křižovat blesky, jako světelná pavučina. Popojdu kousek od budovy zadívám se na nebe. "Tohle je teprve začátek. Jestli budete pokračovat v boji proti nám a poslouchat Michaela, zabiju vás všechny. Budete trpět jako všechny pantheony bohů které jste napadly!" Trochu hlasitěji se "modlím". Nevím jestli mně někdo slyší, ale to je jedno. Blesky začnou sílit a po chvilce se zapřu nohama abych nabral sílu, vyskočím vysoko do vzduchu a k zemi začnu sesílat jeden blesk za druhým. Jak sem řekl, hodlám to tu srovnat se zemí. //Kdyby s tím bylo moc práce, tak použiji třeba i Ultinu. |
| |
| KA BUM BLESY BLESK ~Thór~ Tvá touha srovnat celé tohle místo blesky, které byly tvou podstatou, se stávala každou další chvíli skutečnosti. Pokud pomineme, že jsi rozpoutal ještě větší vánici, než tu panovala doposud a málem jsi nic neviděl a ani neslyšel přes údery hromů nad tvou hlavou, o přesto jsi mohl alespoň vidět siluety domů, které se postupně ztrácely, jak se postupně bortily. Bylo těžké říct, zda už máš hotovo nebo ne, ale když jsi konečně přestal a vánice nakonec ustoupila, protože jsi jí docela dost prohnal, tak před tebou nebylo téměř nic. Ruiny domů zakryl sníh a tam, kde se zeď plně nerozpadla, se utvořil nadýchaný kopeček sněhu. Někdo bude muset překreslit mapu. Nyní zbývalo už jen jedno. Počkat na Matet. Minuty se táhly, a když se konečně Matet ukázala, uplynulo cirka dvacet minut. "No co, nechtěla jsem se tady vrátit zrovna v momentě, kdy jsi to tu rovnal se zemí," pokrčila rameny a rozhlédla se. "Tohle přitáhne pozornost smrtelníků, ale co už. Her-Ur jim něco nakecá," zazubila se. "Můžem?" a pokud jsi přikývl, chytla tě za ruku a přenesli jste se zpět do teplého Londýna. V nemocnici na chodbě na tebe čekal Stark. Lokiho jsi nikde neviděl. Nejspíš šel za dětmi nebo se zrovna pokoušel rozluštit jablko. "Chceme Sif probudit. Čekali jsme, až se vrátíš, ale asi bych ti doporučoval krátkou sprchu, aby se tě nezlekla," uchechtl se Hórus. "Počkám u jejího pokoje než se vrátíš. Teď je u ní jenom Serqet a připravuje směs k jejímu probrání," s tím tě nechal, aby ses rozhodl, co dál. |
| |
| ZPĚT V LONDÝNĚ Ano. Takhle nějak sem si to představoval. Nenechat stát ani jeden barák, srovnat to tu všechno se zemí. Sem si vědom toho že to může přilákat pozornost. Vlastně by mi ani nevadilo kdyby to někdo natočil a dal třeba na net, stačilo by říct že to jsou speciální efekty do nového filmu, nebo tak něco. Kdo by jen tak věřil že Chris Hamsworth je doopravdy bůh? Vůbec by mi nevadilo kdyby se Matet objevila o deset minut dříve, ale nevadí. Zcela chápu její vysvětlení. A taky si mohla aspoň trochu odpočinout, to přemisťování musí být náročné. Nevím jak s tímhle souvisí Her-Ur, přece nejsme v Anglii, ne? Ale co, nějak to zvládne. "Můžeme". Kývnu a podám štírce ruku. Jen na okamžik zavřu dveře a najednou jsme v nemocnici. Pomalu si začínám zvykat. "Děkuju". Řeknu opravdu vděčně Matet a podívám se na Starka. "Cením si toho že jste počkali, Děkuju.. A radši bych šel rovnou k ní. Nesčetněkrát mně viděla vracet se z bitvy. Smýmava ze mně krev, pot a prach... Myslím že víc ji překvapí spíše tohle". Ukážu na své vlasy. "Dříve sem byl zrzek". Usměji se a kouknu na Matet. "Půjdeš taky? Budu rád když se poznáte". |
| |
| Lucifer: Já myslel, že bude na dovolené v Los Angeles Artemis a Zeus Bylo fakt poměrně potupné být okřiknut otcem a hlavně před našim protivníkem. Raději spolknu slova, která se mi drala na jazyk a kousnu se do rtu. Akorát bych ze sebe dělal malého haranta a to se mi nechce. To se ještě uvidí, jestli se bude bojovat nebo ne… ale bez toho psiska neodejdu. Nechtělo se mi věřit, že o tom psisku nemá nejmenší tušení a to nemluvím o tom, že nemá v úmyslu pomáhat opeřencům. ”A jsme doma… pomoct za určitou cenu.” Uchechtnu se. Přesně taková lukrativní dohoda, mně sem dostalo. V té chvíli to bylo potřebné. Byl jsem na to sám, potřeboval jsem pomoc. Kdybych to neudělal, tak bych se nedostal k Artemis a kdo ví, co by se vlastně stalo. Zešílel bych bez ní. ”Cítím v tom háček. Něco mi říká, že to nebude jenom tak. Přišli jsme sem tři a budeme odcházet čtyři.... Tomu se mi nějak nechce věřit. Tohle není komix nebo seriál, kde je něco takového naprosto v pořádku.” Potřebuji znát rizika, které tato dohoda bude obsahovat. Kdybych to věděl předtím, než jsem se strýčkem něco takového uzavíral. Určitě by to nic nezměnilo. Na druhou stranu mně to použilo právě pro tuto chvíli. Skřížím ruce na hrudi a propaluji toho hezounka pohledem. Nejraději bych mu jednu vrazil, abych mu z tváře sundal ten samolibý úsměv. Jsou všichni stejní, všechny bych nejraději zbouchal do kuličky. Už s žádným opeřencem neprohraju. |
| |
| Tak tedy za Sif ~Thór, Sif + Her-Ur, Matet Serqet~ Matet se na tebe překvapeně podívala. "Pokud ti to nevadí, tak klidně půjdu," šlo vidět, že i přes to všechno jsi jí ze svého života úplně nevyškrtl. Sice jste si dali hranice, které ani jedna strana nepřekročí, ale zůstat velmi dobrými přáteli na život a na smrt mělo dvou cenu. Navíc štíři jsou cool. Mají teleport. Hórus zůstal venku na chodbě, aby tě u znovu sekání nerušil. Matet zůstala stát u zdi, aby ti taky dala prostor. Seret mezitím připravil infúzi, která už dodávala bohyni potřebné živiny. Kdoví, v jakých podmínkách celou dobu byla. "Možná bude zmatená a je dost riziko, že nebude vědět kdo je nebo kdo jsi ty. Ale to se dozvíme, až se probere," zvedl připojenou hadičku ke kapačce a vpíchl do ní další injekci, která s největší pravděpodobností obsahovala kouzelný elixír. Nějakou dobu trvalo, než se Sif jakkoli projevila, že se vrací k vědomí. Nakonec se však pohnula a otevřela oči. |
| |
| Konečně světlo na konci tunelu ~Thór a spol.~ Stále se mi dokola zdálo, jak nasedám na skútr, jak se objeví Roman a střílí. Sen se sice točil ve smyčkách, ale pokaždé končil jinak. Jednou to byl on, kdo střílel a neprojevil kouska citu, v dalším zahodil pistoli a běžel ke mně. Celou dobu se omlouval, že nechtěl. Jindy jsem v ruce pistoli držela já. Když jsem střílela na Romana, křičela jsem žalem, proč mě nechal samotnou. Poslední sen, který mě sužoval byl, kdy jsem seděla opět na skútru, v ruce měla pistoli a Roman stál za mnou. Ruku měl položenou na mém rameni. Něco říkal, ale nerozuměla jsem mu. Zvedla jsem zbraň a přiložila si hlaveň ke spánku. Po chvíli jsem stiskla spoušť. *** Otevřela jsem oči. Světlo na mě zaútočilo se všech stran, takže jsem je opět přivřela, aby to tolik nebolelo. Vydechla jsem. Pak jsem si všimla muže stojícího vedle postele. Ležela jsem v měkkém a v levé ruce mě cosi svědilo. Periferně jsem zahlédla kapačky. Byla jsem opět v nemocnici? Když jsem se znovu zahleděla na muže, přišlo mi na něm něco povědomého, ale netušila jsem, co. Pak mi to došlo. Byl to přece herec. Co pro všechny svaté u mé postele dělal herec? Nerozuměla jsem tomu. "Co se děje?" zeptala jsem se zmateně a všimla si doktora, který stále na levé straně lůžka. "Kde to jsem? Kde je Roman?" začala jsem se ptát. |
| |
| BEZ PAMĚTI? Sif, Matet, Serqet "Nevadí". Potvrdím štírce. Stále si nejsem úplně jistý co pro mně Matet znamená. Láska to nejspíš nebude, ale mám ji velmi rád. Teď je to podruhé co mi pomohla zachránit někoho z rodimy a na to se nezapomíná. Do konce života jí budu vděčný. Vejdu do místnosti, postavím se vedle postele a vyslechnu si doktora. "Rozumím". Přikývnu. Určitě bude v šoku, ale nevěřím že by si na mně nepamatovala. Musí. Jinak by to se mnou asi šlehlo. Sleduju doktorovo počínání a pak se Zadívám na Sif. Sem trochu nervózní. Přijde mi to jako věčnost. Dívám se na ni a trochu sebou cuknu když konečně otevře oči. Jsou tak krásné, nespouštím z ní pohled. Už z její tváře je jasné že je zmatená. Ale to přejde. Doufám.. Uslyším jméno Romaniela a musím se hodně držet abych zachovával klid. "Jste v nemocnici, byla jste zraněná. Tohle je doktor Serqet a já... Já jsem Chris Hemsworth". Samozřejmě že bych jí rád všechno řekl, ale nemuhu jí hned vylekat. "Co si pamatujete jako poslední? Vzpomenete si na vaše jméno?" Ptám se klidně s milým přívětivým hlasem. Mezi tím se nakloním k Serqetovi. "Máš mobil?" Zeptám se. Kdyby řekl že ne, tak poprosím i Matet. Chtěl bych najet na google a najít obrázek. Tohle je zhruba nejpřesnější co najdu. "Víte kdo je tohle?" Zeptám se ve staroseverštině a obrázek jí ukážu. |
| |
| Svět se zbláznil ~Thór + Serqet, Matet~ Když se mi představil jako Chris Hemsworth, byla jsem o to víc zmatenější. Nějak jsem si nedokázala vybavit, co se stalo. Poslední, co jsem si pamatovala, bylo, že jsem ležela na lůžku v jiné nemocnici. Tohle místo vypadalo mnohem nověji a vzduch to nebyl cítit zatuchlinou. Ještě si pamatuju, že jsem před něčím utíkala, když najednou tma. Chris si od doktora půjčil mobil a pak mi ukázal obrázek s otázkou. "Jasně. Severský bůh hromů a blesků, Thór," aniž bych si uvědomila, že jsem odpověděla v dávno mrtvém jazyce. Zarazilo mě až to, jak se na mě všichni dívali. I žena, co přišla s Chrisem, se napřímila a dívala se na mě, jako bych řekla něco hodně špatného. "Hm, děje se něco?" zeptala jsem se (už obyč řečí). |
| |
| ZTRÁTA PAMĚTI.. NEBO NE? Sif, Serqet, Matet Vděčně na doktora kývnu když mi půjčí mobil a docela zvědavě čekám co ze Sif vypadne když jí ukážu svůj obrázek. Uslyším odpověď v rodném jazyce a potěšeně mi cuknou koutky úst. Vrátím doktorovi mobil, kouknu na Matet a pak zpět na něj. Zatím si nic nevybavuje, ale teď je jasné že to tam někde je. Jen se musí rovzpomenout. Asi na to nejdu špatně, ale i když bych ji nejraději rovnou objal a políbil, tak bude třeba jít na to pomalu. "Co kdybych vám řekl, že Thór existuje. Severští, Egyptští, Řečtí bohové.. Že je to všechno pravda?" nejsem psycholog, tak doufám že na to nejdu špatně. Zadívám se na Sif a natáhnu ruku k té její. "Dovolíte prosím? Rád bych něco zkusil". Nevím zda to na ni bude fungovat jako na mně, ale za pokus to stojí. |
| |
| Právě se tam chystá ~Áres, Zeus + Lucifer~ Volný? Měl celou tuhle říši, kterou mohl ovládat a přitom chtěl odsud pryč? Zde měl jméno a moc. Co mu chybělo? Pak jsem si uvědomila, že ani Hádes nebyl nadšený z toho, že musel trčet v Podsvětí. Sice tam nebyl zavržen jako Lucifer, ale i tak to nebyla jeho volba. Ti dva by si toho mohli říkat spoustu. Otázka, jak moc by si rozuměli. Hádes byl spíš zasmušilý. Lucifer naopak vypadal jako štístko. Áres trefil hřebík na hlavičku. Nicméně Lucifer se usmál ještě víc a upřel své medové oči přímo na mě. Neměla jsem z toho dobrý pocit. "Ano i ne," jeho pohled se do mě vpíjel, až jsem z toho měla svrbění v podbřišku. Nechápala jsem to. Proč jsem najednou byla středem pozornosti? "Někdo čtvrtý se na svět klube," dodal po chvíli Lucifer a jeho šibalský úsměv nezmizel. "To není možné," zavrtěla jsem hlavou a ustoupila o krok, položíc si ruku na břicho. "Nemůžu. Jak?" "V Pekle je možné vše, má milá," zazubil se a mě polil chlad. Nebyla jsem si přesně jistá, co tím myslel, ale nemohla jsem přece čekat dítě. Ne tady a teď. Navíc mi otec znemožnil, abych někdy počala. Stále mi však v hlavě kolovala otázka jak. Jestli mluvil pravdu, čí dítě to bylo. Zas tak dlouho to nebylo, co jsme s Áreem spali. Ale v té době to bylo nemožné. Zeus mlčel a čekal, kam se situace vyvrbí. |
| |
| Chvilka napětí ~Thór + Matet, Serqet~ Povytáhla jsem obočí. "Měla bych vás za blázna," odpověděla jsem. Sice jsem měla pocit, že se kolem mě staly věci, kterým absolutně nerozumím, ale život není jenom pohádka. Pak ke mně natáhl ruku, před kterou jsem trochu ucukla. Nečekala jsem to. Podívala jsem se na doktora, který jenom přikývl, ať se Chrise chytnu. Chycení za ruku ještě nikomu neublížilo, pomyslela jsem si a trochu váhavě jsem svou vložila do té jeho. Zamrkala jsem a podívala se na Chrise. "A teď co?" zeptala jsem se. Doktor vedle mě vydechl zklamáním? Proč? Žena stojící za Chrisem se otočila a vyšla z místnosti a s někým se hodila do řeči na chodbě. Chris mě mezitím stále držel za ruku a měla jsem z něj pocit, že se mělo stát něco důležitého a nestalo se. Dovnitř vstoupil muž, se kterým mluvila předtím žena. Pustila jsem Chrisovu ruku, protože mi to už bylo docela nepříjemné. Nic jsem neříkala, jelikož jsem byla zmatená. Raději jsem se více zakryla přikrývkou, protože jsem se cítila moc odhalená. "Dobrý den," pozdravil vlídně. Z jeho očí čišela laskavost. "Jmenuji se Arthur Stark. Smím se zeptat, jaké je vaše jméno?" Na chvíli jsem se zarazila, ale hned nato odpověděla: "Sofia, Sofia Garner. Pamatuju si, že jsem naposled byla na Sibiři a v nějaké nemocnici. Kde vlastně jsem?" Arthur přešel blíž k lůžku a zastavil těsně u jeho kraje. "Jste v Londýně," odpověděl tak, že se mi tomu nechtělo věřit. Nicméně jsem si notnou část pobytu v nemocni na Sibiři nepamatovala, a bylo možné, že jsem se probrala až teď. "Na základě S.O.S. volání byla za vámi vyslána skupina zkušených vojáků. Celou dobu jste byla v bezvědomí a až doktoru Serqetovi," použil jméno, které mi představil Chris, abych nepobrala podezření, "se podařilo vás probudit. Pamatujete si něco ze dní před... blackoutem?" Zarazila jsem se. Samozřejmě, že jsem si pamatovala. "Ano," přikývla jsem. "Byl to Roman, kdo zavolal pomoc?" zeptala jsem se. Na chvíli nastalo ticho, než Stark opět promluvil. "Myslel jsem dobu pře vaším únosem." "Cože?" zbystřila jsem. "O jakém... byla jsem s Romanem. Zachránil mě před..." zarazila jsem se, protože jsem si nemohla vzpomenout, před čím mě to vlastně zachránil. Když jsem se tak zamýšlela, tak před setkáním s ním mám úplně černo. "Určitě on vám dal vědět," snažila jsem se přesvědčit. "Nevíme, jakou roli ve vašem únosu hrál, ale zmizela jste skoro před dvěma měsíci a od té doby po vás pátraly veškeré tajné složky. Někdo z kruhu vašich únosců nám dal echo a mohli jsme vás zachránit," domluvil. Bylo toho na mě moc. "Já... já se omlouvám, ale... potřebuju být na chvíli sama," zakryla jsem se peřinou a nutila svou rozhádanou mysl, aby tomu všemu dala nějaký smysl. |
| |
| Lhát se přece nemá, ale aspoň víme, na čem jsme ~Thór, Sif + Matet, Serqet, Hórus~ Her-Ur položil ti ruku na rameno a kývl směrem na chodbu. Pokud jsi chtěl zůstat, zatlačil o něco víc, aby ti dal najevo, že s tebou potřebuje mluvit. Nakonec jste se přemístili a Serqet ještě domlouval Sif, aby ji uklidnil a dal jí k tomu nějaké prášky. Pak také vyšel a zavřel za sebou dveře. "Nechejme ji ještě spát. Budu u sebe v kanceláři. Za hodinu se na Sif půjdu podívat," s tím odešel. Matet zůstala stát u vás, ale tvářila se ustaraně. "Thóre," začal Her-Ur. "Nechtěl jsem tě od Sif takhle odtáhnout, ale mám obavy, že klasický dotek nebude stačit, aby si vzpomněla. Slyšel jsem o technikách andělů, kdy přinutili boha zapomenout na všechno, čím byl a přeprogramovali jej tak, aby je poslouchal a byl jim věrný," vysvětlil, co se teoreticky dělo se Sif. "Vidět to na vlastní oči... myslel jsem, že je to nemožné, že Seth zradil, ale takhle..." "Myslíš si," vložila se do toho Matet, která musela Setha taky znát, "že mu udělali to samé? Pak by znamenalo, že nás nezradil o vlastní vůli," podívala se na tebe. Mohla jenom předvídat, co se ti honilo hlavou. Konečně jsi Sif měl u sebe a zároveň tak daleko. "Je možnost, jak jí vrátit vzpomínky?" "Možná ano," přitakal Her-Ur. "V našich řadách je bohyně Mnemosyne, tedy bohyně paměti. Dám pro ni ihned poslat. Tefene, ujmeš se toho?" podíval se na štíra, který nikdy nebyl od Her-Ura daleko. Štír přikývl a zmizel. "Nechejme Sif odpočívat. Běž si taky odpočinout. Až se jí budeme pokoušet vrátit paměť, budeme potřebovat tvou mysl bystrou a čistou. Teď na tobě vidím, že máš plno pochyb a zloby," odmlčel se. Dále bylo na tobě, jestli půjdeš do svého pokoje nebo se někde usadíš. Hórus mluvil však velmi vážně a pokud Sif opravdu andělé udělali to, co říkal, tak by nebylo dobré zanedbat sebe, pokud jí máš pomoct si vzpomenout. |
| |
| CO DÁL? Sif, Her-Ur, Matet Za blázna.. Ani už nevím co na to říct. Raději to nějak neřeším a spíše mně zajímá co se stane až se mně Sif dotkne. Nic.. Nestalo se nic. Když sem se dotkl já jí, všechno bylo najednou zpět. Proč to u ní nefunguje?! Nelze si nevšimnout mého zklamání. Přece to všechno nemohlo být pro nic za nic. Vedle mně se najednou objevuje Horus a začíná se Sif mluvit. Vím že bych mněl dávat pozor, ale vnímám to tak napůl. Hlavou se mi honí jiné myšlenky. Doufal jsem, že zničení té základny dá andělům lekci. Ale najednou mám prostě pocit, že by to možná chtělo něco víc. Z přemýšlení mně probere až Her-Urova ruka na mém rameni. Zamračím se a beze slova ho následuji na chodbu. Vděčně kývnu na doktora a pak poslouchám co chtějí ti dva. Andělské vymívání mozku? To zní jako špatný vtip. Je hezké že se snaží pomoc, ale bude to vůbec k něčemu? Co se Sif bude dál, když se jí paměť vrátit nepodaří? Nejsem si jistý zda bych ji dokázal jen tak nechat jít. "Zloby?" Zopakuji po něm. "Sem nasranej.. Bloudit světem stovky let, bojovat v každým podělaným konfliktu a snažit se něco změnit.. A k čemu? Už toho všeho začínám mít plné zuby!" Odpovím trochu nakrknutě a bez dalších řečí prostě odejdu. Napřed sem myslel ze půjdu do pokoje a dám se do pořádku, ale.. Možná je čas na něco jiného. Na pivo a aspoň láhev medoviny. Takže ano, půjdu do baru a ano, nemyslel bych že to řeknu, ale pokusím se najít Ódina. Nejsem nějak nadšený, ale chci s ním hodit řeč. |
| |
| Ódinovo doupě... tedy bar ~Thór~ Hórus se za tebou díval, dokud jsi nezmizel za první rohem. Bylo zajímavé přecházet z jednoho bloku budovy do dalšího. Jako by se s tím měnil i svět kolem tebe. Hórova korporace byla obrovská a sám jsi viděl jeho rozsáhlou sbírku všemožných předmětů. Bylo vůbec rozumné, aby jeden člověk, i když byl bůh, měl tolik artefaktů pohromadě? Mohl jsi jen doufat, že je Hórus opravdu jenom sbíral kvůli tomu, aby nepadlo do rukou andělů. Zatím se zdálo, že Her-Urovy úmysly jsou čisté. O Ódinovi se to moc říct nedalo, jelikož dal od všeho, co se týkalo jeho, ruce pryč. Mohl ses chlácholit myšlenkou, že se aspoň někde objevil a něco dělal, ale stačilo to? V baru sedělo pár lidí. Někteří už notně opilí, jiní teprve začínali. Bylo těžké odhadnout, co je vůbec za část dne. Ódin byl tam, kdes jej naposledy vidět. Jeho havrani opět měli podobu dvou došek, i když tentokrát jeden zůstal v pozici, když si čistil peří. Ódin se zastavil uprostřed pohybu, když si tě všiml. Počkal chvíli, a když ses na něj nevrhl, tak pohyb dokončil a položil vyleštěnou sklenici na pult. "Medovinu?" zeptal se nenuceně. |
| |
| DRINK A POKEC S OTCEM Ódin Je zvláštní jak je jeden plný nadějí a během chvilky se to takhle změní. Takovou dobu, pp tolika útrapách, konečně najdu svou ženu. Je teď tak blízko a při tom tak daleko. Jestli tohle udělali jí, jak na tom asi bude Sigyn až ji najdeme? Že se vůbec opováží, vztáhnout na někoho ruku a dělat takové věci?! Čím dál více si začínám říkat, proč nepřejdeme do protiútoku? Kolik má Her-Ur na své straně bohů? Kolik zdrojů má k dispozici? A proč je nijak nevyužívá? Samé otázky, ale žádné odpovědi. Je na čase nějaké získat.. Dojdu do baru a rozhlédnu se. Jestlipak jsou všichni skutečně namol? A jsou to vůbec lidé? Klid, není třeba se rozčilovat. Pomyslím si při pohledu na Ódina, přijdu k baru a posadím se na stoličku. "Pivo". Odpovím mu. Jestli nemá, tak si dám medovinu, ale pochybuji o tom. "Takže tohle jsi teď ty? Tohle tě baví?" Zeptám se a hned jak mi dá pití se napiju. "Byl sem na Helhaimu. Teda než ho zničili, ale to je ti asi jedno... Azrael říkala něco o Baldrovi. Nevíš co se s ním stalo? A s matkou?" To by mně opravdu zajímalo už dlouho sem si říkal že jsou nejspíše pryč, ale nechtěl sem si to připustit. Napiji se piva a chvíli jen tak mlčím. Přemýšlím. " Na Helhaimu se něco stalo. Už nedokážu přivolat Mjölnir.. Mám teď nějaký palcát, ale to není ono... Nevíš jak sehnat nějakou mocnou zbraň? Existuje ještě Nidavelir?" |
| |
| Peklo je jedno velké WTF Artemis a Zeus Čím dál tím víc roste má touha zmlátit tady toho samolibého parchanta tak, že bude litovat svou existenci. To jak se usmívá a jak si myslí, že má navrch, mně tak nehorázně sere. Neudělám to však a to z jediného důvodu, že tu nejsem sám. Kdybych tady neměl svůj doprovod v podobě své milované… Cože počkat? Co to žvaní? "Někdo čtvrtý se na svět klube," V hlavě mi rezonují jeho slova. Noří se do mého těla jako ostré jehličky. Berou dech. Naštěstí tolik nepotřebuji dýchat, protože kdybych byl člověk, tak bych pravděpodobně v této chvíli modral. Takže jen nehnutě stojím, připomínajíc tak mramorovou sochu. Co to kurva žvaní ten zkurvysyn? Párkrát zamrkám, ruce mám křečovitě sevřené v pěst a odolávám nutkání se za ním rozběhnout, skočit po něm a povalit ho na zem. A pak velice intimně seznámit jeho obličej s pravačkou a následně levačkou. Nejlépe opakovaně. Pokud je to pravda, co říká… důležité je pokud... Čí je to dítě? Napadá mně. Zkusím se soustředit na dýchání, lidem to pomáhá, tak proč by to nemohlo pomoct mně. A záleží na tom či je to dítě? Mohu snad uvažovat o jeho výměně? Co když je moje? ”Co by se stalo s tím dítětem?” Zeptám se hlasem, který zní tak strašně cize, jako kdyby mi nepatřil. ”Nemůžu to dítě tady nechat. A to i přestože nevím, jestli je moje.” Mám problém se podívat na Artemis, takže celou dobu hledím na toho pekelného pána, který se tím vším musí náramně bavit. |
| |
| Bar ~Thór + Ódin~ Ódin načepoval pivo s hustou pěnou, která držela. Určitě nešlo o žádné pivo vyráběné v Británii. Pak pokrčil rameny. "Nikdo se na mě nedívá jako na Ódina, Všeotce a vládce Asgárdu. Jsem jenom barman," přisunul k tobě sklenici s pivem a nalil dva panáky čiré tekutiny. "Dozvím se toho dost i bez toho, aniž bych musel sedět na trůnu," přisunul k tobě štamprli. Jestli sis s ním ťukl, bylo na tobě. Pokud jsi do sebe panáka kopl, tak to v krku dost ostře zaštípalo. Na to, že slivovice byla silná, tak neměla žádný ocas. "O Baldrovi jsem neslyšel od dob, co jej Loki nechal v Helheimu," a když si zmínil matku, Ódinovy oči zesmutněly. Na to jej zavrtěl hlavou. "Zkoušel jsem Friggu hledat," i když nebyla tvá biologická matka, starala se o tebe od narození. Raději neotevíral dedukci, při které si myslel, že se Frigga vzdala své existence, když Ódin zmizel. Milovala jej z celého srdce, i když byl její manžel dost přelétavý. Zmínka o Mjölniru Ódinovi pozvedla obočí. "Pokud zanikl Helheim a kladivo zůstalo tam, tak se propadlo do nicoty a mocnější zbraně, která je s tebou spjatá, není," podíval se po nově příchozích, kteří pozdravili a následně si sedli ke stolu. Dnes tu bylo dost živo. Že by Ódin při tvém výbuchu věděl, že se tak stane a omezil tak počet hostů, aby se nikomu nic nestalo? ”Mjölnir ještě někde je a jen zjistit, jak jej najít.” "Je možné, že Nidavelir stále existuje. Asgárd také stojí, i když připomíná spíš ruiny. Zeptej se Lokiho. Ten tam byl," sice se Ódin vzdal vlády, ale schopnosti mu stále zůstaly. Uměl vidět do budoucnosti, i když dost omezeně. Jestli viděl, že se Loki vydá na Asgárd, tak to mohla být vidina budoucnosti, která se stala nebo se teprve stane. Záleželo, kdy se rozhodne o vidění podělit. |
| |
| POKEC S TAŤKOU Ódin Na jeho odpověď nic neříkám, jen se upřímně, pobaveně zasměji jako by řekl ten nejlepší vtip. Takže ho to všechno začalo nudit a pro to nechal zničit Asgard? To je mi tedy řešení. Ani nevím jestli bych měl být naštvaný nebo se smát. Toho panáka si vezmu, ale nepřiťuknu si s ním, rovnou to do sebe kopnu. Dobré pití. Možná bych si dal i víc, ale né teď. Vezmu to pivo, sesrkam pěnu a vypiju dobrou třetinu. Pak sklenici položím a opět se na otce podívám. Tušil sem že se o Baldrovi nedozvím nic nového, ale trochu mně zklamala informace o matce. Jestliže už není, tak doufám že to Ódina bude strašit do konce jeho dní, protože to by byla jeho vina. Informace o mém kladivu jsou zajímavé, ale momentálně úplně k ničemu. Bez Mjölniru se cítím jako bych nebyl úplně celý. Je mi jasné že zbraně tak mocné jako on se jen tak někde neválí, ale přece musí existovat vhodná náhrada. "Já vím.. Našel tam meč valkýry. Ale je poškozený". Mít třeba ten, možná by to stačilo, kdyby byl úplný. Ale takhle? Vypiju další třetinu piva. "A Haimdal? Eitri? Nebo synové Ivaldiho?" Zeptám se ještě a dopiju zbytek piva. Klidně bych si dal ještě jedno. "Nevím jestli by se mi podařilo zavolat Garmra. Co jsme přišly na Midgard, tak je pryč.. Znáš jiný způsob jak se dostat na Nidavellir?" |
| |
| Jak můžu čekat dítě? ~Áres + Zeus, Lucifer~ Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co na to říct. Myšlenka, že mi bude růst břicho a jednoho dne porodím dítě, mě děsila. Nebyla jsem připravena být matkou. Nikdy jsem s touto možností nepočítala, protože mi byla vzata a najednou mi Lucifer říká, že jsem v tom? Doufala jsem, že nejsem teď něco jako ta jejich pana Marie. "Nejsem takový barbar, abych tady nechával nevinné dítě," ujistil tě Lucifer. "Jen díky němu se budu moct dostat na svobodu. Bude živé a zdravé. Nevinné duše umějí otevírat mnoho dveří. Třeba i tam, kde andělé schovávají to, čemu říkají Grál bohů," ušklíbl se. Nelíbilo se mi, jak mluvil o duši. Ale je duše bohů to samé, co lidská? "Co to znamená pro mě a pro dítě?" konečně jsem vzala kus odvahy promluvit. Nesnášela jsem ty jeho zlatavé oči, když se na mě upřely. Laškovně mu poblikávaly. "To, že budeš matkou. Nevinnému dítěti by žádný anděl neublížil," usmál se. Zamračila jsem se. "Jak tě dostane odsud? Proč jeho duše?" Snažila jsem se z něj vypáčit něco, abych mu mohla rovnou říct velké ne. Lucifer věděl, o co se snažím. "Do ráje se dostane jen ten, kdo má čistou duši, do Pekla ten největší hříšník, zbytek jde do Očistce. Až se duše tvého dítěte pořádně vyvine v tvém lůně, samo Peklo jej bude chtít vypudit, protože tu nemá co dělat, a to bude moje jízdenka ven. Jen se s vámi svezu," popsal. "A menší detail. Pokud chcete najít psa, radím vám, že bychom měli vyrazit hned teď, protože duše se tvoří docela rychle." Podívala jsem se na Área a pak i Dia, který stále mlčel. Nedokázala jsem z jeho tváře vyčíst, co si právě myslí. "Sakra," postěžovala jsem si. |
| |
| Pokec otce se synem ~Thór~ Zmínka o meči valkýry Ódina zaujala. "Nepovídej. Náhodou netušíš, které valkýře patřil?" Na chvíli se musel obrátit k muži, který si přišel k baru objednat pití. Na první pohled vypadal normálně, ale na ten druhý měl až příliš dokonalou pleť. Tohle místo bylo zvláštní. Kdyby smrtelníci nebyli tolik zaslepení tím, čemu věří, tak by se divili, kolik různých bytostí žije kolem nich. "O nikom dalším, kromě tebe a ostatních, co jsou tady, nevím. Zkoušel jsem hledat, marně," odpověděl, když konečně předal objednané koktejly a mohl se ti opět věnovat. "Na druhou stranu álfů je tu dost. Snad i trpaslík Andvari tu někde tropí neplechu." "Možná bych zkusil najít právě Andvariho. Sám víš, že má společnou minulost s Lokim. Ukradl mu zlato a prsten, který věnoval Sigyn," při té vzpomínce se uchechtl. Sám sis pamatoval, jak se z ničeho nic přiřítil Loki s pytlem plným zlata a hodil jej na hodovní stůl. Pyšnil se tím, jak přechytračil trpaslíka, ale už nepočítal s tím, že by své zlato Andvari proklel. Každému, kdo se zlata dotknul, pak bylo hodně dlouho zle. Naštěstí prsten Andvaranaut, který věnoval Sigyn, prokletí unikl. Nosila jej do doby, než byl zabit Nárvi a Loki připoután ke skále. "Bez Heimdalla je to těžké. Trpaslíci si však vždycky dokázali najít cestu z jednoho světa na druhý." |
| |
| STÁLE V BARU Ódin Zajímalo by mně proč ho to tak zaujalo, ale řešit to teď nehodlám. Na jeho dotaz jen zavrtím hlavou. Možná bych se pak ještě mohl zeptat na pár věcí i jeho. Letmo kouknu na toho muže který si přišel pro pití a říkám si co to asi je. Typl bych to na něco z Egypta, ale kdo ví. Ptát se "hej, co vy ste zač?", by nebylo moc slušné. "Andvari?" Zopakuji to jméno a zasměji se. Vyslechnu si Ódinův návrh a přikývnu. Možná jo.. I když by to určitě nebylo jednoduché. Kdo ví zda by se mi ho podařilo přesvědčit ke spolupráci, co teprve ho najít. Vzpomínám si jak ho Loki okradl. Ale určitě to nebylo tak jak si ten mizera představoval. Nesouviselo s tím vším nějak Váliho prokletí? Než ho Forseti zbavil té runy? "Ještě jedno". Ukážu Ódinovi prázdnou sklenici. Počkám až mi natočí a rovnou se napiju. "Pak se zdá, že nemám na výběr. Loki bude radostí bez sebe". Ušklíbnu se a ještě se napiju. "Posledních pár věcí, pak půjdu. Mám ještě práci". Naráz do sebe kopnu zbytek piva a pokračuji. "Hela.. Proč si ji nechal ne Helhaimu? Bál ses jí, nebo že byla Lokiho dítě?" Tohle by mně vážně zajímalo. Počkám až odpoví a pak vychrlím zbytek. "Nevím jestli si ji viděl od té doby co jsme přišly. Zajali ji, mučili.. Hodně toho vytrpěla. Teď není tak docela sama sebou. Rád bych jí pomohl. Ty by jsi jí měl pomoc. Dlužíš jí to". Na chvilku se odmlčím a zapřemýšlím. "Říkal sem si, jestli by jí nepomohlo Zlaté jablko. Jedno mám ve svém pokoji. Nebo aspoň jeho větší část.. Je v jakési truhle s runami. Zmiňuje se o rituálu a měsíci. O tom něco víš?" |
| |
| V baru ~Thór~ Ódin ti natočil nové pivo a špinavou sklenici dal do dřezu, kde pak ji umyje. Mezitím jeden z havranů změnil pozici z čištění peří na pozici spící. Nikdo to neřešil. Měnící se sošky byly na denním pořádku. "Proč jsem Helu nechal na Helheimu?" povytáhl Ódin obočí. "Byla součástí proroctví. Stejně jako Fenrir a Jormüngander. V té době měla daleko od nevinné dívky," podíval se na tebe stylem, že bys to měl vědět. "Nakonec jsem jí dal to, co si přála a zároveň ji izoloval od ostatních. Chtěla vládnout smrti, tak dostala tu možnost," odpověděl ti co nejvíce diplomaticky, protože popisovat do detailu, jak musel poslat několik bohů, aby děti našli a přivedli. Fenrir byl nezkrotný a díky tomu Týr přišel o ruku. Jormüngander byl zase lstivý jako otec a pokoušel se otrávit mysl Frizze. Hela se svou polovičatou podobou všem přála smrt, aby se pomstila za to, že ji otec nechal na holičkách, protože z ní měl strach. "Možná, že to Hele dlužím, ale dejme jí druhou šanci vyrůst s otcem. Ať má nový život, který není plný nenávisti. Všiml jsem si, že Loki tě bere za slovo. Změnil se, i když jízlivost mu zůstala. Rozhodnutí nech na něm, co udělá se svou dcerou," na chvíli se odmlčel. "Ty hlavně pomož Sif." Ódin se pousmál, jelikož Idunninu truhličku znal velmi dobře. "Jistě. Truhla má za úkol udržovat jablko celé. Každý úplněk se, co bylo z jablka vzato, znovu navrátí. Nicméně nemůžeš vracet něco, co není. Nepamatuješ si, co se stalo tvému kozlovi, když jsi sytil smrtelníka a přes tvé varování vysál morek z jedné z kostí? S jablkem to bude podobně, pokud se znovu nerozroste strom. Opatrně s ním." |
| |
| V BARU Ódin Očima přejedu ze sklenice s pivem na otcovi havrany a pak zpět na něj. Ohledně Hely přikývnu a poslouchám. Nejsem si tak docela jistý co bych si o tom mněl myslet. Proroctví.. Povzdychnu si. Fenrir a Jormüngander, u nich je to jasné. Nedá se s nimi domluvit, ať se snažíte sebevíc. Ale přijde mi, že Hela je jiná, né jako oni. Kdyby vyrůstala na Asgardu, mohlo vše dopadnout jinak. Válka mohla dopadnout jinak. Napiji se a zadívám se na hladinu poloprázdné sklenice. "Tak aby ještě nějakou budoucnost vůbec měla... Loki.. Je to s ním složité. Přál bych si aby se změnil, už jen kvůli dětem. Ale jestli by mně někdy znovu zradil.." Podívám se na Ódina a vypiji zbytek piva. "Nevím zda bych mu dokázal tentokrát odpustit.. A Sif je mi vzdálená asi tak jak tomu bylo včera". Zvednu se ze stoličky a když mi odpoví ohledně jablka, tak na něj hledím jako bych nechápal. "Řekni to narovinu, co mám udělat aby zůstalo jablko celé?" Zeptám se prostě. Podobné hádanky mi nikdy moc nešli, na to jsou tu jiní. Počkám až mi Ódin odpoví, poděkuji mu za pivo a vydám se pryč. Konkrétně hledat Romaniela. Není čas ztrácet čas. Typl bych že může být v té místnosti s "Horovím Okem" a nebo někde v nemocnici. Najdu ho tak či tak. |
| |
| Dneska to s tím počasím moc neodhadli ~Huītzilōpōchtli~ Čas: březen 2015 (cca) Ráno hlásili, že bude v Miami krásné slunečné počasí bez jediného mráčku. Dokonce upozorňovali, aby si lidé dávali pozor na spalující paprsky. Odpoledne se vše obrátilo. Jako by někdo luskl prsty a řekl si, že vlastně slunce nemá rád. Přes moře přišla studená fronta, která se bila s prohřátým městem. Pokud byl někdo natolik odvážný, že se šel projít, měl co dělat, aby se udržel na dvou. Auta popojížděla pomalu, protože se nejednou stalo, že někdo klopýtl a prudký vítr ho zavál rovnou na silnici. No prostě scéna jak z katastrofického filmu. Pláže policie uzavřela, hasiči a sanitky neustále vyjížděly k různým případům. Chaos. V zítřejších zprávách bude tohle počasí největším tématem. Utrpení lidí pokoušející se dostat z místa A do místa B. Jak k popukání. Vlny moře se zvedaly a hrozily, že smetou všechna mola, která se odvážila zanořit své kůly do slané vody. Nikdo nezáviděl plavčíkům v malých dřevěných domcích, kde byli, když najednou udeřil hurikán. Ty sis zrovna přivydělával na menší stavbě hned kousek od pláže, takže ses kdykoliv mohl sebrat a jít si zaplavat. Dlouho očekávaný plácek pro různé koncerty a vystoupení, které nebude otravovat všude přítomný písek. Teď však hrozilo, že práce, kterou jsi ty a tví spolupracovníci udělali, přijde vniveč. Tohle práce andělů určitě nebyla. Za prvé nevěděli, že vůbec existuješ, což byla vlastně výhoda. Starali se převážně o větší panteony, které byli mezi smrtelníky velmi profláknuté. Za druhé, proč by ohrožovali nevinné... vlastně jim to bylo jedno. Pokud se mohli zbavit svého nepřítele, bylo opeřencům jedno, kolik lidí přitom zamordují. A pak tu byl grál, o kterém se ti zdálo a dozvěděl ses, že je kdesi v Ráji. sen Nicméně i přes ujištění, že by andělé neměli prsty v tomhle počasí, se ti něco nezdálo. Jak jsi seděl pod střechou, měl jsi výhled na rozbouřené moře. Ve vlnách se sem tam mihl stín. Byl obrovský. Sahal téměř od jednoho mola ke druhému. Stín se ještě několikrát mihnul, když moře najednou vyplivlo muže. V tu ránu nastalo ticho. Všichni se po sobě dívali, ale příliš náhlé změny počasí neřešili. Nikdo z nich neviděl, co se právě událo na pláži. Muž nějakou dobu ležel v písku, než se začal pomalu zvedat. Nicméně po chvíli se mu podlomili paže a on zůstal ležet dál. Z dálky jsi dokázal rozeznat jenom to, že má tmavé vlasy. |
| |
| Stříbrné město ~Amitiel~ Uteklo jen pár dní, kdy se všem bohům zdál sen o tajemném grálu. Mezi ostatními anděly tak došlo k pozdvižení, protože se na celé Zemi vyrojilo mnoho z nich, a tak bylo mnohem snazší je pochytat. Někteří bohové kladli velký odpor a dle Michaela tak nestálo za to, aby kvůli nim padli celé řady andělů, a tak nezbývalo nic jiného, než je zbavit jejich existence. Jiní bohové se příliš nebránili, jelikož víra v ně byla velmi nicotná, a tak se nechali odvézt. A pak tu byla další skupina bohů zajatých během Velké války, když ještě existovaly panteony. Bylo to velmi dávno a v té době jsi byla v učení Metatrona. To ještě k tobě Bůh promlouval. Pak ale oba zmizeli a tobě nezbylo nic jiného než se spolehnout na sebe. Naštěstí se objevil Cassiel, který ti byl oporou a dá se říct, že na sebe převzal Metatronovu úlohu.  Sledovala jsi z balkónu anděly pod sebou. Každý z nich měl nějaký úkol, ať už to bylo být strážcem věřícího smrtelníka nebo se utkat s kacířským bohem. Nicméně po ulici Stříbrného města pod tebou nechodili jenom andělé. Byli tu i duše lidí, kteří opustili své smrtelné tělo. Všichni měli kolem hlav prazvláštní auru. Kdyby ses podívala do zrcadla, měla bych jí taky. Tady jsi mohla být sama sebou. Tvůj pohled však zaujal muž, kterého vedli dva andělští serafíni. Jejich stříbrná zbroj odrážela éterické paprsky, jelikož na tomto stupni bytí slunce neexistovalo. Existovalo takzvané jsoucno, které smrtelníci nazývali nebem, někteří jako posmrtný život. Někde přece jejich duše skončit musela. Zpátky k muži, kterého právě táhli strážci trůnu. Kolem hlavy neměl žádnou auru. Musel to být jeden z bohů, které zajali. Měla jsi pocit, že jsi jeho tvář viděla před velmi dlouhou dobou. Za tebou se ozvalo lehké zašustění křídel. Padl na tebe stín, který vůbec neubíral světla. Když ses otočila, spatřila jsi za sebou archanděla Gabriela. Jeho světlé vlasy díky auře vypadaly téměř zlatě a tvář měl mladou a skoro dětskou. "Dělá stále problémy," promluvil a opřel se o zábradlí balkónu. Jeho trojí křídla málem vyplnila celý balkón, takže ses mohla cítit trochu stísněně. Navíc nebylo jasné, jestli mluví přímo na tebe nebo sám se sebou. Upíral zrak dál k bohovi. "Michael řekl, že se mu hodí, ale je to paličák," uchechtl se. "Stále se drží svého poslání, které dávno neexistuje," odmlčel se, a pak najednou otočil hlavu k tobě, jako by si tě všiml až teď. Chvíli tě sledoval, než znovu oznámil: "Možná by se ti podařilo Heimdalla přesvědčit, aby se k nám přidal? Cassiel tě učil různým trikům, jak přinutit jejich mysl, aby se odpoutala od minulost, hm?" Zobrazit SPOILER |
| |
| V zajetí kouz... ehm, andělů ~Heimdall~ Zvony zněly v nepravidelných intervalech. Bifröst, duhový most, se napínal pod tíhou tisíce nohou. Lidé utíkali. Snažili se najít útočiště na nehostinném Jotunheimu nebo dokonce na ohnivém Muspelheimu. Vanaheim padl, Álfheim byl pod útokem okřídlených bojovníku, kteří neznali slitování. Další světy zatím unikaly pozornost, ale bylo otázkou, kdy přijde řada i na ně. Asgárd, jako největší a nejhonosnější z nich, domov bohů, valkýr a einherjů, padlých bojovníků hostící se ve Valhalle, čekal na chvíli, kdy okřídlení nepřátelé udeří. Svým ostřížím zrakem jsi sledoval vystrašené obličeje obyvatel. Chtěli utéct, ale neměli kam. Midgard byl pro ně zapovězen ve chvíli, kdy se rozhodli žít po boku bohů. Tlačili se jeden přes druhého a křičeli jména světů kam chtějí jít. Nemohl jsi jim otevřít brány. Nepřátele byli až příliš blízko. Věděl jsi, že všichni tito lidé nedožijí následujícího rána. Rmoutilo tě to, ale cos mohl dělat? Tvou povinností bylo strážit bránu, aby zůstala zavřená. Nad hlavou proletěly valkýry na svých okřídlených koních. Slyšel jsi, jak křičely do davu, aby se obrátil a našel útočiště v jeskynních pod Bifröstem. Nikdo je neposlouchal, a tak nebylo divu, když se ozvaly první údery do brány, začala panika. Šlapali po sobě, shazovali se přes kraj. Ty jsi už však stál na pozoru, po boku se ti shromáždili einherjové, valkýry a bohové, kteří se rozhodli stát v první linii. Pamatuješ si, jak jsi bojoval, odrážel opeřence a nutil je ustupovat. Pak se však objevil jejich velitel. Říkal si Michael a svým ohnivým mečem sežehnul polovinu tvých bojovníků. Viděl jsi, jak se valkýra Arior vrhla na jejich velitele a pokusila se mu zabránit, aby se dostal k tobě. Musel jsi ustoupit k pevnosti. Netěšilo tě to, ale kolem bylo tolik mrtvých. Bohové neměli duše. Jak leželi na zemi, jejich těla se rozplynula. Nakonec andělé dobili nejenom tvou pevnost, ale i celý Asgárd. Slyšel jsi, jak povolily Lokiho řetězy, a následně prchl, slyšel jsi Thórův řev, jak se snaží z posledních sil zabránit invazi. Ódina jsi nikde neviděl. Zmizel beze stopy. Co měl bojovník jako ty dělat? Chtěl jsi zemřít v boji, ale ani to ti andělé nedopřáli. Když tě dotáhli k Michaelovi, na druhou stranu si nechal v pevnosti velkou hromádku zabitých andělů, shlédl na tebe a viděl v tobě potenciál. Kdyby měl k dispozici tvé schopnosti, mohl by najít a vystopovat všechny bohy a tvory, kteří před čistkou utíkali. A tak se stalo, že jsi skončil ve Stříbrném městě neboli také andělském. Drželi tě v žaláři. Zprvu tě zkoušeli nalákat na svou stranu tou lepší cestou. Nabízeli ti splnění tvých nejhlubších přání. Byli tu i andělé, které dokázali v tobě číst jako v otevřené knize. Nakonec to byli oni, kdo řekli, že na tebe cukr neplatí. Pak nastala dlouhá éra přesvědčování skrze bolest a že v tom andělé byli dobří. Čas se vlekl. Ve Stříbrném městě plynul jinak, ale to samé bylo i na Asgárdu. Několikrát tě oslepili, vyřízli jazyk a odřezali uši, aby ti je opět vrátili. Věšeli tě za kůži, lámali ti kosti, ale tys ani jednou necukl. A jak čas běžel, trpělivost Michaela docházela. Přišel do tvé cely, aby andělům přikázal, aby tě vzali do paláce. Dva serafíni tě spoutali a popadli tě, jako bys nic nevážil. Táhli tě ulicemi jako pytel brambor. Bylo to potupné, ale nikdo k tobě hlavu nezvedl. Všichni vypadali tak nějak nepřítomně. Dotáhli tě až k branám stříbrného paláce, kde kdysi sídlil Bůh, než zmizel. Nyní tam přebýval Michael s ostatními archanděly. Hodili tě na chladnou podlahu, zatáhli za řetězy a připevnili je k zapuštěným kolíkům. Byl jsi slabý a hladový. Nacházel ses a v malé kruhové místnosti, která byla pokryta symboly a mezi nimi si spatřil runy. Velmi dobře jsi rozuměl jejich významu. V podstatě tě zbavily posledních kapek tvých schopností. Dveře se otevřely a do nich vstoupila žena s dlouhými blonďatými vlasy. Na sobě měla dlouhé bílé šaty, hodně podobné stylu, který jste kdysi jako seveřané nosili. Mlčela. Jen na tebe hleděla, a proto bylo dost překvapením, když se pohnula směrem k tobě a položila ti ruku na rameno. Zrazu jsi před očima neviděl jen obyčejnou světlovlasou ženu. Viděl jsi před sebou Sigyn, manželku Lokiho, tu, která se vzdala svého života, aby bránila mužově utrpení. |
| |
|
| |
| Odpověď života a smrti, a protože mi došly nápady, co psát do nadpisů ~Thór~ Ódin při zmínce ohledně Lokiho nereagoval. Byl posledním, kdo by měl boha lží soudit. Možná, kdyby se tolik nedržel proroctví, tak by nakonec Loki nebyl takový, jako byl a nyní, když v něj Thór vkládal jistou důvěr se zdálo, že by mohl konečně být i čestný. "Neukrajovat z něj," odpověděl ti Ódin. "Když Idunn prchala, měla v truhle více jablek. Za ta léta... kdo ví, co se s ostatními stalo," nedokázal ti odpovědět přesně, jelikož sám nevěděl, co se stalo. "Idunn by věděla, ale obávám se, že jí dávno není," poslední slova pronesl o něco smutněji. Odejít bez placení zanechalo na Ódinovi zdvižené obočí. Nakonec jen pokrčil rameny a jal se umývat nádobí. Během cesty za Romanielem jsi narazil na Loru, která nesla štos papírů a docela spěchala. Málem se s tebou srazila, ale zabránil jsi tomu velmi ladně. A to bylo co říct. Pokud ses zeptat na Romana, tak tě navedla do výtahu hned za rohem, abys stiskl patro mínus tři a tam se doptal dál, protože dole to moc neznala. Chvíli jsi mohl mít pocit, že jdeš směrem ke skladu, kde tě posledně vzal Her-Ur, ale to jste měli taxi v podobě štíra umějícího teleportaci. Jakmile se dveře výtahu rozevřely, zastoupil ti cestu muž ve velmi podobném mundůru, cos měl na sobě. "Co tu chcete?!" zeptal se dost přiškrceným hlasem, jako by mu někdo před chvíli dal ránu do ohryzku. "Přestaň, Jacobe," za jeho zády se objevil Tjefet. Tenhle štír byl snad všude. Pak se podíval na tebe a zazubil se. "Předpokládám, že jdeš za naším opeřeným vězněm, což?" Ani nečekal na odpověď, kývl na tebe, abys ho následoval a vedl tě dál chodbou. Vypadala skoro stejně jako nemocniční jenom tu nebyl tak silný zápach desinfekce. "Šéf mi nařídil, abych tu počkal. Tušil, že se tu ukážeš," zahnul do otevřených dveřích a zastavili jste se v místnosti, která vypadala skoro stejně jako ta Váliho. Menší místnost s židlemi a stolem oddělovala obrovská okenní tabule od druhé, kde ležel Romaniel. I zde byly na zdech nakresleny různé symboly a runy a beztak měly úplně stejnou schopnost jako ty u Váliho. Zbavit tě schopností. U Romaniela to bylo nejspíš to, aby z ničeho nic nefrnkl. Romaniel byl vzhůru a tak, když si tě všiml, zbledl. |
| |
| ZAJATEC Romaniel Kdysi dávno jsem na proroctví vždycky dal. Otec byl nejmoudřejší ze všech, tak proč bych měl pochybovat? Jenže teď bych se svému minulému já vysmál do tváře. Proroctví.. Řídit se jako nějaký fanatik podle toho co někdo někde kdysi řekl. Do dnes to dělá spousta lidí a jak to pak vypadá? Ódinova odpověď ohledně jablka mně nijak nepotěšila. Pokud neví co s ním on, jaká je šance že na to přijde Loki? Nemluvě o tom, že z jablka už ukrajeno bylo. Pokud by se nepřišlo na to co s ním, pak by se mělo zvažovat nad tím, jak ho co nejlépe zužitkovat. Zmíňka o Idunn mně trochu rozesmutní, měl sem ji rád. Ale ani s tím teď nic nenadělám. Jelikož na sobě mám mundúr a není to tak dlouho co srm byl v bitvě, nemám u sebe peněženku. Takže rád zaplatím příště, ale teď to prostě nejde... "Ah, pozor". Vyhnu se a mile se usměji na Loru. Nevím kolik toho ona ví o bozích a o tom všem, ale evidentně je pracovitá a docela hezká. Poděkuji když mně navede správnou cestou a ještě na ni s laškovnou jiskrou v oku mrknu. Když se dostanu dolu, napadá mně kolik věcí tady asi Her-Ur má. Někdy bych se tu rád rozhlédl, možná by se našlo něco užitečného. Při výstupu z výtahu to vypadalo že by mohlo dojít k výměně názorů se strážným, ale naštěstí se ibjevuje jeden ze štírů. Při jeho otázce jen přikývnu a když se rozejde pryč, tak jej pochopitelně následuji. Ještě před tím však poplácám Jacoba po rameni jako že "Dobrá práce". Štírovi nic neříkám. Když dojdeme k místu kde je Romaniel, tak se zamračím. Kdyby Tjefen chtěl, tak mu nechám své zbraně, ale tak či onak pak vejdu do místnosti. Přijdu k Romanielovi a dám mu jednu jedinou, za to však pořádnou ránu pěstí přímo do tváře. Pak udělám několik kroků zpět a opřu se o jednu ze stěn. "Na tuhle chvíli sem čekal dlouho. Říkal jsem si, co s nimi udělám až je najdu? Ostatní to už mají za sebou, ale ty.. Pro tebe sem chtěl něco speciálního... Zaživa tě roztrhat na kusy? Nacpat ti do huby granát, zmlátit, někde prohodit a nechat vlky ať tě sežerou? Ukřižování by byla sranda.. Ale já se radši držím našeho. Krvavý orel mi přišel jako nejlepší nápad". Zadívám se na něj a je vidět že mám co dělat abych se na něj nevrhl a nevymlátil z něj duši. "Věř že bych to udělal. Naživu tě udržuje jen má úcta k Her-Urovi." Podívám se na štíra, povzdychnu si a unaveně si promnu oči. "Mluv.. Kde je tvoje maminka? Jak se k ní můžu dostat? Nebo ještě lépe, jak ji dostat někam jinam?" |
| |
 | Před tím, než jsem najednou nebyl a potom, co všechno zatraceně bolelo ~Huītzilōpōchtli~ Celá staletí mě pohlcovala temnota. Lepila se na mě jako mucholapka. Nedokázal jsem se jí zbavit. Byla vlezlá jako dehet, do kterého se nořím. Popadnout dech byl pro mě nadlidský úkol. Bolelo to a zároveň jsem nic necítil. Myšlenky mi neustále vířily hlavou, ale nedávaly žádný smysl. Pokud to měly být vzpomínky, nedokázal jsem je přiřadit žádnému pocitu ani etapě svého života. A byl jsem vůbec někdy naživu? Není tohle celá má existence? Být temnotou? Náhlé světlo mě málem oslepilo. Nejdřív to byl malý otvor, jak do temnoty někdo zarazil čepel a pak táhl dolů, aby škvíru ještě rozšířil. Zaplavilo mě světlo a já najednou viděl své tělo, které se celou dobu svíjelo v agónii. Pohnul jsem se, abych zjistit, jestli vůbec můžu. Před očima se mi mihl šupinatý ocas. Najednou se mi chtělo zjistit, co je ve světle. Nadechl jsem se a kupodivu to šlo. Pohnul jsem se dopředu, a i to šlo. Tak jsem se začal soustředit na to, abych se dostal blíž ke světlu. Když jsem byl od něj už jen pár centimetrů, najednou mě cosi popadlo. Připadal jsem si najednou titěrný jako odporná žížala. Vtáhlo mě to rovnou do světla a najednou mě ze všech stran oblil chlad. Netušil jsem, co se děje. Zmítalo to se mnou ze strany na stranu. Nevěděl jsem, kde je nahoře nebo dole. Nicméně pocit, který mě obestíral, mi byl něčím povědomý. Jako bych už někdy cítil to, co se dotýkalo mého těla. A pak ten pocit přestal, protože mnou projela šílená křeč. Jestli jsem se předtím cítil titěrný jako žížala, nyní jsem byl mrňavý jako mikrob. Sevření najednou povolilo a já zjistil, že letím. Zvláštní. Létat jsem určitě nikdy neuměl. A pak jsem dopadl. Nebyla to tvrdá zem. Po chvíli jsem si uvědomil, že to je písek. Lepil se na mé mokré tělo a až nyní jsem si uvědomil, že tohle není moje skutečné tělo. Vypadalo přece jinak. Opravdu jsem se stal mikrobem. Bylo slabé. Ani zvednout se nedovedlo nebo jsem to prostě jenom neuměl. Zaslechl jsem někoho promluvit. Přinutil jsem (ne)své tělo k pohybu a podíval se na toho, kdo to byl. Nerozuměl jsem mu, i když jsem vnitřně cítil, na co se ptal. Všiml jsem si, že je jeho kůže zakrytá látkou. Myslím, že tomu říkají oděv. Já byl nahý, protože jsem nikdy oblečení nepotřeboval. Zatřepal jsem hlavou, abych dostal z vlasů otravný písek. Sníh byl mnohem lepší. Na horké kůži vždy roztál. Tohle se dostávalo všude. "Co je tohle za svět?" zeptal jsem se a nevšímal si dalších mikrobů, jak se kolem nás srocují. Nejspíš nahota pro ně byla něco nového, snad nepatřičného, když jsem viděl jejich tváře. Takhle se většinou na mě dívali, když jsem se je snažil sežrat. |
| |
| Světe, hleď! ~Huītzilōpōchtli, pan neznámý~ A opravdu. Solian nebyl jediný, kdo si všiml nahého muže, kterého vyplivlo moře. Jako by se tmavovlasý muž ocitl na jevišti. Naštěstí větší dav se nekonal, protože ještě před chvílí bouřlivé počasí mnoho lidí zahnalo do svých domovů. Byli to hlavně lidi ze stavby nebo místní stánkaři, kteří se dávno rozloučili se svým odfouknutým zbožím a raději se schovávali v nejbližších kavárnách. Z několika stran zněly otázky, co tu dělá nebo jak si to dovoluje. Nuda pláž je přece o kus dál. Lidé a ta jejich představivost. Skoro nikdo se nepozastavil nad tím, že ještě před nějakou chvíli byl ve vodě a možná se topil. Sice pan neznámý nevypadal jako někdo, kdo by se dokázal topit, ale určitě vypadal zmateně. Davem se procpala žena nesoucí osušky. "To jste blbí? Vždyť se topil a vy tu stojíte jako sochy!" podala muži osušku a druhou mu přehodila přes rameno. Nedalo se o ní říct, že byla pěkná. Prostě normální žena s tuctovým obličejem štíhlá v pase. Podívala se na Soliana. "Vy ho znáte?" zeptala se. |
| |
Kroužící supi Z osoby, s níž jsem měl nyní co dočinění, vycházela podivná aura. Tak nějak to dnešní jinověrní nazývají, mám pocit. Muž na zemi, v písku, vyplavený ledovou rozbouřenou vodou, nahý a dezorientovaný. Je téměř jisté, že se jedná o nějakou magickou bytost. Někoho mně podobného, nebo možná úplně jiného. Je fascinující, jak moc se můžeme lišit a nejen vzhledem, úkoly nebo povahou. Vždyť nynější křesťanský bůh je živ jen z modliteb... Řekové bývali z vinných rév, obilí a zvěře. Já sám pak z krve a srdcí nepřátel, obětovaných ve slunečním chrámu na oltáři světla v Tenochtitlánu. Z čeho asi žila tato bytost, ve své nynější podstatě tak slabá a zranitelná? Stačilo by jen na chvíli přiložit dlaně k jejímu krku... Nebo zarazil drápy do světlého hrdla. Ach, je to tak pohlcující, myslet na smrt. Co jiného bůh s povražděnými uctívači může dělat?Muž promluvil a já pokýval hlavou. Je to jasné! V tom případě jsem možná našel nějaký zajímavý objekt, sledováním něhož bych mohl utratit zase nějaký čas. Jenže kolem nás se začali slétat lidé. Jako supi, jako havrani zvědavě krouží okolo oběti jejich úsečných pohledů. Ach, ne, tihle jej neroztrhají na kusy. Ale mokrý mladík v písku by mohl roztrhat je. Co víc si přát, než krvavý masakr na pláži po velké bouřce. ,,¡Dame la toalla, porfavor!" Podíval jsem se na ženu, jež mě oslovila a natáhl jsem se rukou po ručníku. Doufal jsem, že mě nechá si ho vzít, taky, že jsem ji o něj požádal. I tak, sebral jsem jí ho, klesl jsem na kolena, abych trochu osušil toho mladého muže, zabalil ho do ručníku. Zakryl jsem jeho nahotu, která tu všechny tak pobuřovala. ,,V lidském." Šeptl jsem k němu, zatímco jsem se nad ním skláněl. ,,On je... mi amigo." Kývl jsem na ženu v pokusu o velmi lámanou angličtinu, kdy jsem stejně většinu věty řekl beztak jako latino a poté jsem podebral mladíkova kolena a lopatky, abych jej vzal do náruči. Krvavou řež bych si užil, ale ne nyní, ne dnes, pro tohle počasí zemřelo už dost lidí. Zvedl jsem se, narovnal a s poloutopeným jsem se vydal pryč, hledajíc klidnější a hlavně liduprázdné místo, kde bych se mohl možné zrůdy doptat na vše, co mě v tu chvíli zajímalo. Hoch, kterého jsem nesl mohl cítit, jak má pokožka hřeje, že můj dech je velmi klidný a pokud by se mi podíval do vlasů, mohl zahlédl pár zelených a fialových lesklých pírek. Ta prostě asi nikdy nezakryju. Přijdou vždy, když se proměním zpět z ptačí podoby. |
| |
 | „Budete mě hledat a najdete mě, Stříbrné město Gabriel Stojím na balkoně a shlížím na dění dole. Kdyby tady pršelo, dokonale by to dokreslovalo mé myšlenkové pochody a zdejší atmosféru. Aspoň tedy pro mě. Poslední dobou přemýšlím o mnoha věcech. Co se rozpoutal hon na ten Grál, tak mi vrtá hlavou proč. Proč to Michael dělá? Jen aby se pobavil? Tomu nevěřím, musí v tom být něco víc. Shlížím dolu na duše a přemýšlím o smrtelnících a o tom jak je jejich život pomíjivý. Kdyby tak věděli.. Ty jejich modlitby, zdroj božské moci. Stojí to všechno za to? Kdyť už i víra v nás, víra v Něj, pomalu oslabuje. Vše střídá technika a věda. Spatřuji jak serafíni vláčejí jednoho ze zajatých bohů. Jak že se jmenuje, Heimdall? Seveřané dokáží být opravdu tvrdohlaví. Ale i když je to nepřítel, má mé uznání. Ještě nikdy sem se nesetkala s takovou houževnatostí. Když si všimnu blížícího se stínu, nijak nereaguji. Je zcela běžné že zde létají andělé. Až když si všimnu že dotyčný přistál u mně a kdo to je, tak uctivě skloním hlavu. "Gabrieli". Kousek za ním u vchodu na balkón se opřu a s rukama složenýma na hrudi poslouchám. Michael. Byl by šťastný kdyby se nám podařilo přesvědčit všechny bohy? Proti komu bychom pak bojovaly? "Je věrný svému přesvědčení". Pronesu když Heimdalla nazve Gabriel paličákem. Tak o to tu jde. Nešlo to jiným a tak si řekli že ho mám zkusit přesvědčit zrovna já? Pro své bratry a sestry bych udělala mnohé, ale toto se mi nikdy moc nezamlouvalo. Pokaždé když to dělám nebo jsem poblíž když se to děje, mám z toho špatný pocit. "Nechtěj to po mě." Pohlédnu na Gabriela. "Prosím. Udělám cokoliv jiného, ale tohoto úkolu, ať se chopí někdo jiný". Cassiel: |
| |
| Zbitý anděl ~Thór + Romaniel a Tjefet~ Nebýt toho, že Tjefet vědět, co Romaniel provedl, zakročil by. Stál u dveří a uchechtl se, když anděl padl do peřin jako pytel brambor, kde zůstal nějakou dobu ležet se sténáním. Sám jsi nemohl dát takovou ránu, jako by sis přál, protože ti zdejší symboly vzaly všechnu moc. Kdybyste se poprali, tak to bude vypadat jako obyčejná rvačka. Chvíli bylo ticho, než Romaniel překonal agónii pulzující mu v čelistech. Znovu se posadil, aby na tebe viděl. Tady v místnosti se mu vytvoří dokonalý monokl. Když jsi vyslovil jméno Armoniel, trochu sebou trhl. "Kdo ti o ní řekl?" zeptal se, ale v duchu si na otázku ihned odpověděl. "Aha, Amabael," vzdychl. "Není mou matkou. Jestli měl v plánu, abys mi tu vymlátil duši, tak se mu to povedlo," jeho hlas zněl přiškrceně. "Ale můžu ti říct, co vím. Slíbil jsem vám pomoc. Už kvůli Sofie," použil Sifiino lidské jméno, protože takhle jí znal po celou dobu. Pokud jsi kvůli tomu na něj chtěl opět skočit, tentokrát tě Tjefet zarazil se slovy, že jakožto čerstvě rebelující anděl je cenný co se týče informací. Sice tu byla Iseut, ale ta už velmi dlouho nebyla v kontaktu s žádným dalším andělem a navíc ji připravili o křídla, když skončila s Ma'at v Očistci. "Armoniel patří k pozorovatelům a zároveň vede skupinu padlých andělů, kteří později svého rozhodnutí litovali. Trestem jim je vzata jejich osobnost a jedinečnost. Vypadají stejně," jeho popis se hodně shodoval s tím, cos viděl na mostě, a dokonce na Sibiři. Vždy to byla hrstka andělů, kteří si byli podobní jako vejce vejci, neprojevovali příliš kuráže k mluvení a slepě se vrhali do boje, když jim někdo ukázal směr. "Moc nerozumím, proč ji chceš vylákat. Jako všichni andělé žije ve Stříbrném městě, ale tam se nedostaneš, pokud nejsi jedním z nich," odmlčel se, protože mu bylo jasné, co si asi myslíš. "Nebo tě neobviní, že jsi zrádce. Amabael si to musí o mě myslet, jinak by mě nebodl." "Říká ti něco jméno Sigyn?" zeptal se z ničeho nic štír. Bylo vidět, že je Her-Ur udržuje informované. Matet nejspíš někde seděla a sepisovala, co se stalo na Sibiři. Romaniel zavrtěl hlavou. "Měl jsem za úkol držet se vedle Sofie. V podstatě mě odtrhli." Tjefet vzdychl. "Ok, tak zpět k Thórově otázce. Jak jí jde vylákat?" "Nabídněte něco, co andělům bylo odcizeno," odpověděl. |
| |
| Někam, kde nejsou ty otravné kteátury ~Huītzilōpōchtli, pan neznámý~ Všechny hlavy davu se za vámi otáčeli jako v transu. Jediná žena, která se rozhodla pomoct, se rozešla pryč, aby si dořešila to, od čeho jí tahle eskapáda vyrušila. Mladík mlčel. Bylo na něm vidět, že je dost zmatený. Sice pár slov řekl, ale bylo poznat, že jsou pro něj cizí. Jako by nikdy nemluvil normální řečí. V náručí byl téměř ochablý, jako by neovládal ani svoje svaly. Nedávná bouře měla tu výhodu, že hodně lidí, kromě čumilů, raději prásklo do bot a schovalo se ve svých domech, takže najít místo, kde nikdo není, bylo docela snadné. To se nedalo říct o okolních budovách plných oken. Nicméně nikdo netušil, co se na pláži stalo a neměl tak důvod se dívat, co se děje venku. Maximálně nějaká stařenka unavená životem a čekající, až si pro ní přijde anděl smrti. Dvorek, na kterém jste se uvelebili, hostil altánek s nepropustnou střechou. Sice okolí vypadalo, jako by se tu prohnal někdo s fukarem, ale nehleďte darovanému koni na zuby. Nějaké to soukromí tu být mohlo. |
| |
| Nebo mikroby ~Huītzilōpōchtli~ Ještě nedávno bych rozevřel svou tlamu a slupnul bych celý dav jako malinu. To, že jsem to udělat nemohl, mi moc na duchu nepřidávalo. Maximálně jsem se mohl soustředit na muže před sebou, který projevil ochotu mi v tohle lidském světě pomoct. Pak se ještě přiřítila žena dávajíc mí něco přes sebe. Muž mě zbavil vlhkosti na pokožce a zvedl mě jako pírko. Kdybych to byl opravdu já, tohle by nedokázal. Jaké je to být titěrným mikrobem? Asi takhle. Stačil krátký dotek kůže o kůži, abych si byl jistý, že není titěrným mikrobem. V očích mi lehce zaplálo, jako bych se opět chytil kousku svého já, které mi nyní unikalo mezi prsty. Hah, prsty. Velmi vtipné označení. Jak mě nesl, všiml jsem si, že mu z vlasů trčí pár peříček. Neřešil jsem to. Vyzkoušel jsem si, jak vlastně ty prsty fungují. Sevřít a uvolnit. Pak bych si mohl vyzkoušet i chůzi po dvou. Posadil mě na lavičku, abych zjistil, že je pro mě dost složité sedět. Neznal jsem to. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišel a otravovala mě ta příšerná látka kolem pasu. "Kdo jsi?" zeptal jsem se. Mluvil jsem svým rodným jazykem. Respektive starou severštinou, i když pro mě tak stará nebyla. Rozuměl mi, tak já rozuměl jeho slovům, i když byly v úplně jiným jazyce. "Tohle místo... tohle je Midgard?" jiný svět, který by byl lidský, jsem neznal, a navíc to byl svět, který jsem kdysi obepínal, než přišli titěrní tvorové s ostrými nástroji a schopností létat. |
| |
"Mladý" seveřan
Nesl jsem mladíka do ticha, do klidu, někam, kdy budeme nerušeni lidmi. Hledal jsem vhodné místo, spokojený, že za námi nikdo nejde. Lidé... jsou tak zvědaví. Nejspíš počasí je nutí nepronásledovat mne. Možná pak i má slova. Je to můj amigo... Co je asi zač? Vypadá tak zmateně, nejspíš právě odněkud spadl, nebo ho někde drželi andělé a teď se rozhodli jej pustit, vstříc rozbouřenému moři? Jaký to má smysl? Takhle sám o sobě ani nevypadá nebezpečně, tak co tím sledovali? Možná utekl sám, ale ocitl se na nečekaném místě... Třeba je to bůh, třeba zrůda. To budu nyní zjišťovat! Našel jsem malý altán, s lavičkou, na klidném místě v jakémsi dvoře. Posadil jsem objekt svého zájmu na lavici a poodstoupil jsem dva kroky dál, abych si ho prohlédl. Lidská schrána, v níž se ukrýval, byla trochu pošramocená, na většině míst stále mokrá a studená, musela mu být zima, pokud ji cítí. ,,Začni první, kde ses tu vzal?" Nemusím se mu představovat, dostal jsem ho od lidí, měl by mi být aspoň trochu vděčný a představit se první. Prohrábl jsem si dlouhé vlasy a jak jsem narazil prstem do jednoho z mě tak známých pírek, vytáhl jsem ho a zahodil. Nevím proč, ale vadí mi tam, vybírám si je, je to skoro jako nějaký zlozvyk. I když vím, že se zase vrátí. Seveřan... výborně. Přikývl jsem k němu. Ano, lidský svět. Po jejich Midgard. Mají pro všechny věci moc názvů. Mohou si to dovolit, jejich bohové jsou slavní. Díky fascinaci amerických filmových producentů a popularitě malovaných knih zvaných komiksy, kde vystupuje Thór a jeho bratr Loki, se severští stali velikým fenoménem a zná je téměř každá lidská bytost po celém světě. Ani jednoho z nich jsem zatím nepotkal, ani po takových setkáních netoužím. Andělé jsou divoši, jistě je nahání, kde mohou. Vypadal tak zmateně! Možná to není bůh... zdálo se, že na lidské tělo není vůbec zvyklý! Nejspíš se tedy jedná o nějakou zrůdu. Temnou a velikou, bouřící v moři. Prvně jsem tam viděl cosi jako úhoře, ale žádnou rybí zrůdu u seveřanů neznám. A pokud není ryba, pak drak? plaz? had? A v moři...? ,,Řekni mi své jméno." Natočil jsem hlavu na stranu a podíval se po nějaké známce jeho původu, šupiny, blány mezi prsty, cokoli... Něco, co by jej prozradilo. Žádné podivnosti jsem nenalézal a tak jsem se po chvíli posadil vedle něj. Možná už mám představu. ,,Tys způsobil tu bouři?" Pokud ano, pak nejspíš mám odpověď na svou otázku, neuvěřitelné. Taková zrůda a já ji nesl v náručí. Můj hlas však zněl klidně. Je tak vyjukaný, že mi nejspíš nebude chtít ublížit a se seveřany žádné účty nemáme, oni ani neví, že existujeme. Já možná znám jeho, a mé jméno mu stejně v obrázku nepomůže. |
| |
| VĚZENÍ Romaniel, Tjefet Je mi úplně jedno jestli zrovna teď mám svou vlastní sílu nebo ne. Troufám si říct že i jako smrtelník bych byl docela v kondici. Kdyby se ten šmejd chtěl rvát, nezdráhal bych se vzít židli a roztřískat ji o něj. Ať na mě Tjefet kouká nebo ne, musí chápat jak se teď cítím. Hádám že pro to mi "povolil" aspoň tu jednu ránu. Naštěstí pro něj má opeřenec tolik rozumu aby nic nezkoušel. Dívám se na něj a zatím neříkám ani slovo. To já sem tu od toho abych se ptal, né obráceně. Zmíní lidské jméno Sif a já se jen trochu zamračím. Samozřejmě že bych mu rád vrazil ještě jednu, ale nejsem zvíře. Jmenuje se Sofia asi tak jako já se jmenuju Chris. Při zmínce o Armoniel pozorně poslouchám. Vede padlé anděly? Podle toho co Romaniel říká mi to přijde jako komando dokonalých zabijáků. Nemyslí, nemají žádné výčitky. Pro to jim nevadilo masakrovat ty lidi na mostě. "Nemohu říct že by mi tě bylo líto. Nikdo nemá rád zrádce". Mohlo by se namítnout že zradil kvůli nám, ale to je mi jedno. Když Tjefet zmíní Sigyn, tak se na anděla pozorně dívám jestli nelže. Také si povzdychnu když řekne že o Sigyn nic neví, v tomhle mu věřím. Nevadí, určitě to půjde ještě jinak. Tjefet mi bere slova přímo z úst, takže ho nechávám aby mluvil. Když i tentokrát anděl odpoví, tak se ušklíbnu. "Narozdíl od vás, já nejsem zloděj. Nabídl bych tebe, ale to by asi příliš lákavá nabídka nebyla". Možná by se zrádci chtěli pomstít, ale kdo ví... "Mluv na rovinu, co by chtěli?" Zeptám se a pak mně napadne ještě jeden dotaz. Když ta slova vyslovím, tvářim se opravdu vážně. "A jaké další bohy vězníte? Severské, Egyptské, Řecké.. Všechny. Mluv". |
| |
| Tak jiná prácička... ~Amitiel~ Cassiel je už na stránkách Gabriel povytáhl obočí. Na jeho dětské tváři to vypadalo až skoro vtipně. Vážný neuměl být a nikdy ani nebyl. Pokud šlo o Michaela, tak ten byl vážnost sama. Rafael byl takový středobod. Sice toho moc nenamluvil, ale oči mu vždy jistým způsobem hrály. "Za chvíli si jej vezme na paškál někdo, koho by tady nečekal," pokrčí Gabriel nakonec rameny. "A co by sis tak představovala, že bys chtěla dělat, hm? Každý někam jde. Ty tu stojíš. Čekáš na někoho?" v hlase mu zazněla zvědavost. "Anebo víš co. Následuj mě," Gabriel přehodil nohy přes zábradlí balkónu, rozevřel všechny svá křídla a vzlétl. Takhle vypadal ještě dokonaleji. Chvíli se vznášel na místě, než ses k němu přidala. Pak se rozletěl nad stříbrnými střechami, od kterých se odrážely téměř oslepující paprsky. Nikdo si vás nevšímal. Sice ve vzduchu žádný anděl nebyl, ale jakmile šlo o trojici archandělů, nikdo se nepozastavoval nad tím, že létání nad hlavami ostatní je až příliš neslušné. Domy vystřídaly hradby, u kterých se nikdy nezavírala brána. Do ní neustále proudil dav lidských duší, ale někdy se stalo, že duše najednou zmizela. Natáhlo se pro ni Peklo a vzalo ji tam, kam patří. Bylo zajímavé vědět, že sice Nebe a Peklo byli absolutní protiklady, ale přitom tu nějaká koexistence fungovala. Gabriel se rozhodl, že tě vezme na delší výlet, ale tobě pomalu docházelo, kam letíte. Za nedlouho jsi zahlédla vrcholky stanů, které používá armáda andělů, když zrovna táhne. Nyní však stany sloužily jako domov mnoha bohům, které se podařilo konvertovat. Přistáli jste na okraji tábora. Pár bohů, co si vás všimlo, poslušně sklonilo hlavy a rychle změnilo směr. Panoval tu jakýsi strach, že kdyby udělali, byť špatný pohyb, nesli by za to následky všichni. "Myslíš si, že je tohle špatně?" Gabriel si sedl do trávy. "Lovíme je jako vlk svou kořist. Když se nepodrobí, nemáme pro ně využití. Když se podrobí, tak jsou jen vzdálenou vzpomínkou svého já," zdálo se, že měl snad nějaké pochybnosti? |
| |
| Kdo že to jsem? ~Huītzilōpōchtli~ Chtěl po mě znát mé jméno. Kdy jsem ho vůbec slyšel naposled? Řekl ho někdy někdo? Popravdě jsem si nebyl jistý. Teď to bylo jedno. Ani jsem neuvažoval nad tím, jestli jej sám vyslovím správně, a hlavně které z nich by se hodilo nejlépe. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, tak Midgard už nebyl tím, co býval. Ještě teď jsem měl na jazyku pachuť prohnilého moře. Jak v něm mohl být nějaký život, nechápal jsem. Pamatoval jsem si, kdy vody byly nádherně čiré. Maximálně je zašpinilo zvířené dno. "Nevím, odkud jsme se tady vzal," rozhodl jsem se, že mu začnu nějak odpovídat. Před temnotou jsem měl dost velký výpadek, co se stalo, a proč jsem v ní skončil. Většinu času před temnotou jsem stejně trávil na dně moře, pokud mě zrovna někdo nelákal na volí hlavu. Na své jméno jsem se musel soustředit. Bylo mi najednou cizí stejně jako tělo, ve kterém jsem přebýval. "Jörmungandr," vyslovil jsem pomalu, abych si byl jist, že jsem nezapomněl na žádné písmeno. Ano, tahle verze jména se ke mně hodila více než Midgardsormr. Necítil jsem se jako had obepínající celý Midgard. "Bouře uměl rozpoutat jenom Thór." Neměl jsem tušení, proč najednou moře bouřilo. Navíc kdo mě vytáhl z temnoty. Nemohl jsem si být tím jistý, ale měl jsem pocit, že jsem někoho zahlédl, ale silueta byla tak rozmazaná, že nešlo určit, o jakého tvora, popř. druh mikroba se jednalo. "Nevím, co tu dělám," zakryl jsem si tvář rukama. Ruce jsou divné. Všechno na tomhle těle je divné. "Proč mi vůbec pomáháš?" podíval jsem se na něj. "Byl jsem jenom monstrum, syn boha lží. Měl jsem padnout, ale zároveň můj jed měl zabít boha hromů. Teď jsem nic. Žádné poslání, žádný Ragnarök," můj výlev byl nejspíš delší, než jsem chtěl, ale dusilo se to ve mně. Možná mi neznámý nakonec řekne, co chci vědět nebo alespoň slyšet. |
| |
Řekni mi, jak to chceš a domluvíme se
Jory Neví? výborně. Mohl jsem to tušit. Nejspíš ho sem doopravdy dostali andělé, kteří jej vypustili do moře. Jak se pak ale stal člověkem?,,Já vím." přikývl jsem. Nemýlil jsem se, mám před sebou stvůru velikého hada, kterého lovil Thór na býčí hlavu. To byl vskutku podivný příběh. Četl jsem ho docela nedávno, severská mytologie má vskutku co nabídnout. Aspoň ohledně příběhů, jinak je profláklá a každý druhý člověk si myslí, že je na ni odborník. Thór ale se svým bratrem pak musí být silní, když mají tolik uctívačů. Dnes si mezi sebou říkají fanoušci, ale chovají se skoro úplně stejně jako lidské ovce, následující své božské modly. Dobře pro ně, já zůstal sám. Mít před sebou něco, co mělo být tak veliké je fascinující. Jak se já vejdu do drobné kolibřičí schrány? Jak se takový had vejde do člověka? Podivuhodná magie. Nebyl to on? Ach, dobře. Příčinou té bouře tedy nebyl on, ale někdo jiný? Jak to, že jakmile ho voda vyplavila, vše se uklidnilo? Co budu dělat s hadí stvůrou? O lidském životě nic neví, o jejich chování, o zvycích, sám nezná ani končetiny, k čemu by mi byl? Mohl bych ho leda tak držet v koupelně a prodat prvnímu bohu, co by se chtěl snažit o svržení andělů. Já po slávě netoužím, nechci bojovat o Svatý grál ani zápolit s křídlatci. ,,Nejsi člověk a jsi zmatený, nechtěl jsem být svědkem možného masakru všech těch supů, co se kolem slétli."Co může Jormungandr vědět o lidském světě nebo o životě padlých bohů mezi nimi? Možná jsem si uvázal kouli na nohu. Ale teď je zranitelný, nebylo by lepší ho prostě jen zabít? Hlavou mi prolétla děsivá myšlenka. Ne... rozhodně ne jen tak. ,,Jsem Solian, podej mi ruku... Vidíš? Takhle se zdraví lidé." Natáhl jsem k němu svou pravici a vzal tu jeho do dlaně, pohnul jsem rukou nahoru a dolů, tak, jak to dnes dělají lidé. Jeho pokožka byla stále mokrá a ta moje stále hřála. Kdyby znal, jak to chodí u lidí, podivil by se tomu. Díval jsem se na něj, i když mé myšlenky uskočily na temnější stranu, snažil jsem se stále vyzařovat klidnou auru, abych mu dodal na pocitu bezpečí. Ne, že by mu něco hrozilo, ale nechci, aby panikařil a šílel, protože to by mohlo být velmi těžké ovládnout. ,,Jsi syn Lokiho, měls zabít Thóra. Časy se mění, milý hade. Teď máš lidskou podobu. A budeš se s ní muset naučit žít. Tedy, pokud chceš dál žít." Teoreticky bych mu to trápení mohl ukončit. Bylo by to pro něj jednodušší, nemusel by hledat nový smysl života. Skončil by pak jako můj bratr Tlaloc, který neunesl vyvraždění poddaných aztéckého pantheonu. ,,Můžu ti pomoct, nejsem člověk." Moje ruka, pokud se nechal chytit, doteď svírala tu jeho. Občas zapomínám, proto jsem palcem přejel po jeho prstech a pak ho pustil. To nic, hade, vyber si svůj osud a já se podle toho zařídím. |
| |
| "Není těžké mluvit, Výlet Gabriel Gabriel je patrně jediný z těch tří se kterým jsem si troufla takto mluvit. Vážím si ho a respektuji jej jako ostatní, ale přijde mi že je nám obyčejným andělům trochu blíže. Možná za to může ten jeho úsměv, jak se dívá na svět. I tak sem si ale nebyla jistá co řekne. Trochu se mi uleví když mně do ničeho nenutí. Michael by možná reagoval jinak. "Vím že mám povinnosti. Odpusť, nějak jsem se ztratila v myšlenkách". Stačím říct a sklonit v omluvě hlavu. Chce abych ho následovala a tak tedy učiním. Roztáhnu svá bílá křídla, párkrát jimi mávnu abych se vznesla nad balkón a o okamžik ještě výš. Pak už letím za Gabrielem, ať už mě chce vzít kamkoli. Mineme hradby a všímám si zástupu duší. Na chvíli mně napadne že když jsem byla mladá, nebylo jich tolik. Ale jakmile se křesťanství a víra v Boha rozšiřovaly, duší přibívalo. A pak Válka s bohy. Kam jinam by teď měla chodit většina duší, když né k nám? Peklo nepočítaje, to je součástí naší existemce... Je trochu rozdíl létat zde a na Zemi. Mám ráda vítr ve vlasech nebo když se opírá do mých křídel. Když na mou kůži dopadají paprsky slunce. Až tam opět budu, tak se budu chtít pořádně proletět, pokud bude příležitost. Už když se blížíme k táboru, začínám mít opět ten zvláštní né zcela příjemný pocit. Jakmile přistaneme a vidím tváře bohů, ještě to zesílí. Nikomu z nich se nedokážu podívat do očí. Připadám si jako v Římě. Za starých dob, kdy bohatí měli otroky. Muselo to být nějak takhle. Jeden špatný pohled na svého pána a je zle. Gabrielova otázka mě překvapí. I to co řekne dál. Netu#ila jsem že se na to takhle dívá. Chvíli mi trvá než najdu ta správná slova. "Jsem anděl pravdy Gabrieli. A pravda je to, co v mé mysli vyvolává otázky". Odvrátím od něj pohled a podívám se ke stanům, na bohy pohybující se mezi nimi. "Metatron mě učil že s nepřáteli nemám mít slitování, pokud s nimi bojuji abych ochránila svůj domov nebo své blízké. Ale pokud nepřítele porazím, není třeba do něj ještě kopat. Bůh dokáže být hněvivý, ale také projevuje soucit a lásku". Na chvilku se odmlčím a až pak prohlédnu přímo na Gabriela. Stále stojím, pokud by mě nevyzval ať se také posadím. "Jedna pětina smrtelníků, né-li více, jsou křesťané. Věří v Boha... Panteony bohů už nejsou, porazily jsme je. Nepřátel už není tolik jako dříve. Pokud bychom uhasily i poslední zbytky odporu a už by nebylo proti komu bojovat, co bude dál? Bude pak Michael spokojený?" |
| |
 | Andělíčku, můj strážníčku Sigyn… Sigyniel? „Povimm vam, panhove!“ Promluvím s menšími obtížemi na dva serafiny, Tik a Tok jim říkám… Protože jsou jediní, které tady vídám pravidelně jako hodinky. Nicméně, momentálně mě tihle opeření dobráci dá se říci protahovali… Nebo jak by řekli oni, mě tlačili obličejem k podlaze za záměrem spoutání. Pravděpodobně pro dnešní specíální ozdravno-mučící program, který před chviličkou nařídil osobně ten blonďatej pablb Michael. Naštěstí po menší chvilce jištění zezadu mě konečně otočili a začali spoutávat ještě ze předu… Vím, trochu přehnaná bezpečnost, ale kdo se jim diví. Před nimi se válí bůh, co ne jen že jim pobil bratrů víc, než mají pírek na těch svých kuřecích křidýlkách. Ale dokonce zde leží bůh, který je mohl klidně slyšet a vidět každý peprný detail o jejich čistě “pracovním“ vztahu… Hahah, neviděl ani neslyšel... Ale děsně mě baví sledovat ty jejich zhrozené, ulízané ksichtíky, když říkám že jo. Každopádně, právě zamýšlím započít novou jednostrannou debatu o své pouti sem. Doufám, že jsou připravení na opáčko mé jediné hodnotné historky po sedmi set dvacáté... „Nic takového jsem tehdy… Uh, děkuji!“ Nezapomenu poděkovat, za vyzdvihnutí ze země, zatímco mě někam vedou. Ale to je jejich starost, já mám zase tu svoji. „Nic takového jsem tehdy nezažil, byla to…“ *** Bitva o Asgard Byla to opravdu jedinečná chvíle. Pochopte mé vzrušení. Celé věky jsem tam stál, pravidelně usekával hlavu nějaké té zbloudilé skupince obrů či jinému nechutnému netvoru, občas si šel pokecat s otcem, sem tam prohodil slovo s nějakými procházejícími bohy či bráchou Thórem… Znáte Thóra? Ehm, to je blbá otázka. Kde jsem to skončil... Jo, a neustále jsem přemýšlel, co vymyslí tentokrát ten neřád Loki, abych polevil nad hlídkou… Tedy ještě předtím, než ho připoutali do jeskyně a nechali pod hadím jedem, samozřejmě. Jeden bůh by nevěřil, jak dokáže takový zakrslý obřík řvát… No, to je jedno. Ten den byl opravdu mimořádný a temný. Ani si neumíte představit jak jsem se cítil, když jsem hleděl na ty vystrašené lidi. Ženy, muže, děti i starce, doslova celou populaci Asgardu stála na Bifrostu a žadonila o cestu pryč. Bylo to strašné poslouchat ty nářky, prosby a nakonec i nadávky a výhrůžky. A ještě strašnější bylo pomyšlení, že jsem jim nemohl vyhovět, leč jsem jejich přání mohl splnit pouhým mrknutím oka a pootevřením brány. Leckdo by polevil, protože by měl pocit, že to je správné. Já ne, protože zde žádný správný konec nebyl. Smrt je čekala, otázkou bylo jen a pouze kdy… Slyšel jsem vaše rozkazy- Všechen lid pobijte! To neznělo zrovna optimisticky, a to jsem vás už když jste napadli Vanaheim a říkal jsem si: „Kruci, jsme to ale v hajzlu…“ Neměli jsme moc velké šance, naše jediná výhoda tkvěla v tom, že jsme se mohli připravit na obléhání. A tak to začalo. Valkýry sice dělali, co mohli aby odehnali rekordní návštěvnost mé brány, ale spolehlivou uklízecí recepturu jste měli teprve vy s těmi vašimi zlověstnými údery do brány. První úder se postaral o hrobové ticho. Musím přiznat, že i já jsem byl na malou chvíli zaskočen a to jsem slyšel dech každého, kdo za tou bránou byl. Druhou ránou se vznítila panika, lidi utíkali klidně přes sebe, strkali do sebe tak že někteří sletěli do nicoty. Dokonce jsem sám málem sletěl z duhového mostu, když jsem se snažil chytit nějaké nebohé děvče, do kterého strčil ten starý otrapa Ragnar… Nezvládl jsem ji chytit... Umíte si to představit, sletět a nevědět co vás na dně čeká? Oh, jo vlastně vy máte křídla. Moje chyba… Občas na to zapomínám, to víte trhají se vám opravdu snadno. Což mi připomíná tu chvíli, kdy jste prolomili bránu… Přiznejte, že jste nečekali takové čiperu jako jsem já? Pamatuji si, hah, pamatuji si toho prvního, co se se samolibým úsměvem vrhl přes práh brány. Propíchnul jsem ho oštěpem takovou silou, že odletěl zpátky a zapíchl dva další opeřence, hahah! Huh, to bylo docela vtipný. Ale teď vážně, musím přiznat, že jste mě zprvu zklamali. Na to jak jsem vás viděl postupovat ve Vanaheimu jsem čekal, že budete trochu mrštnější a silnější. I když je fakt, že Vánové nejsou z takového bojového těsta jako my Ásové. Nicméně po těch fakt smutných pokusech se dostat přeze mě, to zachránil ten váš blonďatý šéfík. Jasně, je to sice umračený a vážný trouba, ale musí se nechat že ten jeho nálet s ohnivým mečem byl hodně drsný. A vůbec, kde ten meč vzal? Na rovinu se přiznám, že v tu chvíli mi z toho meče bylo vážně horko… Takové horko, že jsem si musel dát ledovou sprchu ve své pevnosti. Samozřejmě i s těmi, co se ještě nerozpadli v prach… Co čeká bohy, valkýry a dokonce již mrtvé válečníky po druhé smrti? Nějaká prázdnota? Pak tedy budiž jím prázdnota lehká… *** „Budiž jím prázdnota lehká…“ Zamyslím se vážně na menší chvíli. Sice se snažím vypadat, že se mě to moc nedotýká, ale opak je pravdou. Spousta z nich byli moji přátelé, kteří mě často navštěvovali na osamělé hlídce. Byl jsem jim za to opravdu vděčný a teď když jsem jim to mohl splatit, tak jsem nedokázal pomoci… Jistě, spoustě z nich bylo souzeno padnout během Ragnaroku, ale ten čas ještě nepřišel. A já tím pádem selhal… Potáhnu nosem a zatřesu hlavou, abych odehnal tyhle chmurné myšlenky. Nehledě na můj neúspěch, ještě stále moje stráž neskončila. Ještě pořád ochraňuji přeživší, i když na ně nevidím… Co ale vidím je jak mě táhnou k hodně vysokým schodům, které… „Au… Au… Au! Sakra! Opatrně trochu!“ Vyštěknu na plno z plic, stejně tu jsou všichni kolem jak hluší duchové. Tohle vyměnili za Valhallu, kde se každý den cpete masem a medovinou? Za místo, které nemá ani hřejivé slunce? Blázni! Jsou to hlupáci a blázni! „Pánové, vážně si cením vaši dobrosrdečnosti, ale jednak chodit dokážu i sám a druhak vás to nezachrání před vaším osudem až se dostanu z těchto řetězů…“ Konstatuji již opět na rovné ploše, ale Tik ani Tok se nezastaví aby vyhověli mé připomínce, pořád mě táhnou jak kdybych byl jen hračka. Děsný servis, ale co čekat od ptačích mozečků… Však moje chvíle příjde, Tika vrazím Tokovi do zadku a potom uvidíme jestli umí aspoň křičet... Měl bych dokončit svoje vyprávění než mi zase uříznou jazyk, děsně nepříjemný. Odkašlu si a opět se soustředím na svoje mluvené slovo. „Takže… Kde jsme to skončili? No jasně! Moje pevnost!“ *** Moje pevnost! Můj Nebeský hrad vedle duhového mostu... Ach… Povím vám, opravdu skvělé místo k odpočinku. Nikdo neměl lepší výhled než já. A to nemluvím o těch nejlepších chlastacích hrách s Thórem, které jsme tam zažili. Bohužel ten den nebyl určen k takovému veselí… Pokud jste mi… Že jste mi nevypili moji tísiciletou medovinu, že ne?! Ehm pardon, trochu jsem se nechal unést. Ale jestli zjistím, že jste to vylili, přísahám že… Ech-ehm, ano… Pardon… Nádech, výdech... Nyní jsme se museli se zbytkem té neupečené obrany bránit zde. Bylo to hodně drsný, popravdě si nepamatuji kdy jsem byl naposled tak moc špinavý krví a peřím svých nepřátel. Hnus, měli by jste zkusit prach jako máme my, když umřeme. Je to čistotnější, ale to je už vaše věc… Bránili jsme se statečně, ale nakonec jsme zbyli snad jen čtyři, zabarikádovaní v mé osobní zbrojnici. Tehdy bylo jasné už všem, že je konec. A mě docela popadla chuť zkusit zatroubit na svůj speciální roh, který vyhlašoval poslední bitvu bohů. Přeci jen jsem zaslechnul Lokiho, jak se dostal ze svých pout a pravděpodobně si šel dát opáčko s nějakým tím koněm… Vážně doufám, že Gulltopp se tohohle nedožil… Ale tohle mohla být dobrá záminka k mé hudební premiéře. Nakonec jsem si to ale rozmyslel. Jak řekl otec, tohle není Ragnarok, nenáleželo mi zatroubit na roh. Takže vám pěkně děkuji! Takhle si na něj nezatroubím nikdy. Inu, zpět k závěru. Poslední naděje padla, když jsem viděl Thóra, který si šel dát férovku s Michaelem. Vážně jsem si myslel, že mu ten zadek nakope. Přeci jen měl zabít Jormungandra a to je doslova největší užovka jakou můžete na Midgardu a snad vůbec kdekoliv najít. Když Thor prohrál, bylo po všem. Prohráli jsme… Ale prohrát, neznamenalo odejít důstojně. Poslyšte, udělejte mi radost a představte si nějakou skvělou epickou hudbu do této pasáže. Povzbudil jsem zbylé tři Einherji do naši poslední bitvy. Znáte to, ty klasické řeči o bratrství a hrdé smrti. Byli z toho naprosto nadšení, sám jsem se dojal k slzám. Byl jsem opravdu hrdý na ty již dávno mrtvé šílence… No, tasil jsem se svého obrovského magického meče! Pomalým krokem došel až k vratům, které nás dělili od opeřenců. Přesekl jsem řetězy a vyběhl společně se svými bratry ven. Garantuji vám, že nic skvělejšího, jsem já a tudíž ani vy, neviděli. Mělo to své kouzlo, bojovat jako kdyby jste už byli mrtví, nedržet se zpátky a jen prostě vzít sebou co nejvíc nepřátel. Ani vlastně nevím kolik jsem vás dostal. Nemáte náhodou přesné číslo? Ne? Dobrá... Bylo to jak zabíjet mouchy na tisíc různých způsobů. Přesekl, rozštěpil a dokonce pár jsem jich rozdrtil i holou pěstí… Takové padavky… Bohužel brzy jsem zůstal úplně sám, pomalu ubíjen drtivou přesilou holubů se vší urážkou. Dokonce jste mi zlomili meč, vy mizerové! Nevěděl jsem, že to je možný… Ale mlátil jsem dál, trhal a udeřil vše, co se mi dostalo do cesty než vás bylo tolik, že jsem neviděl nic než ty vaše bílé onuce. A pak! ... A pak jsem se probral spoutaný a první, co jsem spatřil byla držka vašeho velitele s ohnivým mečem. Vážně, nemohli jste si tohle odpustit? Tohle se u nás nedělá! Nenecháváme žít své soupeře, necháváme je zemřít se ctí, pokud možno tou nejbrutálnější smrtí jakou dokážeme vymyslet. A když už, tak je rozhodně nebudíme před cizím chlapem, měl jsem pocit že na mě vytáhne ten svůj ohnivý meč a začne dělat kouzla ze kterých už nikdy neusnu… To se fakt zajatcům nedělá, takhle je děsit. Ale zachránili jste to svojí opravdu intenzivní péči o moji maličkost. Ale to už hádám znáte... *** „Ale to už hádám znáte…“ Usměji se sladce na své mlčící společníky, kteří mě právě dostali k sídlu, kde prý bydlel jejich Bůh, který si musí honit to své ego velkým B. Když se tak ale koukám... Vždy mě zajímalo, jak tu lidi spí. Spánek je důležitý a viděl jsem mnoho vládců, kteří kvůli nedostatku spánku dělali dost šílené a nepochopitelné věci. Vážně není divu, že jejich nejvyššímu archpitomci s vážnou tváří hrabe. Z takové světla se pomine téměř každý. Ale musí se nechat zdejší architektura. Popravdě, kdybych je všechny ne-nenáviděl, docela bych tady,se svojí stříbrnou zbrojí a slušivou přezdívkou Bílý Ás hodil. Jo, hned bych jim tady mohl vládnout. Klidně by si mohli i nechat ty svoje stupidní křídla a divný oblouky nad hlavami. To jedině moje zlaté oči a zuby by dali jasně najevo, kdo je tady pánem. Ale to nehrozí, zde to totiž skončí jedině mým nebo jejich pádem. To jsem si jistý. „Mimochodem…“ Opět promluvím, protože si vážím jejich tiché společnosti, která mi naprosto naslouchá. „Nevíte, co je dnes v plánu? Minule jste mi sekali uši a mám pocit, že jste mi je blbě přišili, nemohli bychom si dát dnes opáčko a udělat to pořádně až do konce?“ Podívám se na na jejich záda s tázavým výrazem. Místo odpovědi se mi dostane ale jejich akce v podobě klasického vhození na studenou podlahu. „Je-ži-ši! Tak tomu chudákovi nadáváte, že? Pěkně blbý jméno...“ Ach jo, tenhle pocit nesnáším… Projde mi hlavou, když spatřím ty známé runy a pocítím jak mě okamžitě opouští mé síly. Tedy, ne že bych z nich něco zbylo, ale teď s ještě větším hladem a únavou jsem se cítil úplně jako… Smrtelník… Jo, zde byli hrdinové, když mě tak bezstarostně připoutali k řetězům, které byli na zemi. Zajímalo by mě jak by to vypadalo, kdyby je tady žádné runy nechránili... „Tak zase přesně za... Ehm… Nevím, kolik je hodin. To světlo mě děsně mate.“ Řeknu již sám sobě v místnosti, holoubci se totiž ani nerozloučili. Ale jednou promluví! Takže teď asi musím čekat. Příliš dlouho čekat nemusím a dveře se opět otevřou. Do místnosti přišla překvapivě žena s blonďatou hlavou a co víc, po dlouhé době nová tvář. Čas zaškolit nováčka… „Zdravíčko!“ Vycením zlaté zuby na andílka… Tedy křídla jsem neviděl, ale pochybuji, že dneska začali s přehlídkami mučených bohů. Pravděpodobně se stydí a má je přede mnou zatáhnuté. Asi slyšela, co jsem dělal doma... „Vy musíte být tady jistě nová. Já jsem, uh…“ Škubne mi v břicho bolestí. Před dvěma opáčkami se na mě opravdu vyřádili… „Eh… Pardon, já jsem Heimdall.“ Natáhnu rozbolavělé pravačku ale jen napůl, protože dál mě řetězy nepustí. Ale žena mlčí… Jako Tik a Tok… To je blbý, ty dva zpracovávám docela dlouho, nevím zda mám chuť začít nanovo i s ní… Chvilka trapného ticha přerušovaná pouze řinčením mých okovů, než se dá konečně do pohybu a rovnou natáhne ruku k mému tělu. Tahle jde ihned na věc, to se mi líbí! „Ehm… Rád bych jenom varoval, že jsem děsně lechtivý, takže pozor na…“ Po doteku najednou mnou prošel takový zvláštní pocit. Najednou jsem měl pocit, jako kdybych si na něco vzpomněl. Jen překvapeně dýchám než se podívám na osobu, která mě drží za rameno. „Sigyn? Co tady?“ Zamumlám tiše a ještě víc překvapeně. Bylo to zvláštní, byly doby kdy mému zraku neuniklo vůbec nic. A dnes jsem nerozpoznal manželku někoho s kým jsem se měl vzájemně zabít... Vypadávám z formy... Nakonec ale jen vycením zlatavé zuby. Tohle není rozhodně skutečné. Co by tady dělala manželka Lokiho? Tohle je určitě nějaká hra, se kterou přišel nějaký z těch jejich andělů. Minule ze mě tahali sny, poté moji kůži, dnes si přišli hrát s moji hlavou. Dobře, tak si pojďme hrát... „Sigýýn! Musím nechat Michaelovi, že teď mě dostal. Opravdu jsem neočekával známou tvář a už vůbec ne tu tvoji. A ještě to udělal tak symbolicky… Pověz, nepřipomíná ti tohle náhodou někoho?“ Zachrastím s řetězy, které mě drží podobně jako jejího povedeného manžílka.  |
| |
| Výslech... ~Thór + Tjefet, Romaniel~ Romaniel si nedělal hlavu z tvých uštěpačných poznámek. Čekal to. Až moc dobře znal příběhy seveřanů, aby věděl, co pro tebe Sif znamenala. To, že ji držel někde na Sibiři pod rouškou nevědomosti, neslo jisté riziko při komunikaci s tebou. Jednu už dostal. Druhou už nechtěl. Tjefet se sice postavil mezi vás, ale vypadal jako někdo, kdo omylem uhne, kdyby bylo třeba. "Minimálně je tu Sif," odpověděl, i když sám zněl, že takhle možnost byla absolutně pasé. "Jiný bůh nebo bohyně, která utekla z jejich spárů. Nebo se andělům vzdej a určitě se objeví." Co jiného mělo takovou cenu než je bůh a jeho ochota se vzdát. "Z nikoho nebudeme dělat návnadu a ty," podíval se na tebe Thefet, "ani na to nemysli. Musí být něco jiného, jak ji vylákat ven." Pak se znovu obrátil na anděla, aby pokračoval v odpovědích. "Nevím, kolik jich Michael drží pod zámkem, ale pokud se podlehnou, pak je pustí a můžou žít více méně svobodně. Těm, kteří jsou nejvíce užiteční, dokonce nabídne místo v armádě, aby se podíleli na chytání dalších bohů," zněla jeho odpověď na další otázku."Možná je mezi nimi i Sigyn." |
| |
| To jsme teda dvojka... Huītzilōpōchtli a Jörmungandr... člověk se upíše ~Huītzilōpōchtli~ Natáhl ke mně ruku. Stále mi přišlo divné, že mám čtyři končetiny. Chvíli jsem sledoval jeho dlouhé prsty a těsně předtím, než to vzdal, jsem natáhl tu svou a podal mu ji. Jako had jsem byl chladnokrevný a teplo, které ze Soliana vyzařovalo, bylo příliš příjemné. Proto jsem jeho ruku nepouštěl a chvíli jsem uvažoval, jaké by to bylo se zkroutit do klubíčka a nechat jej, aby mě zahřál. Umělo se tohle tělo vůbec takhle kroutit. Vyzkoušel jsem volnou rukou, jak moc ji ohnu. Dostavilo se zklamání. Moc ne. A vůbec. Dokázalo dýchat pod vodou? Jako obrovský had jsem to uměl. Vlastně jsem ani kyslík nepotřeboval, protože jsem byl stvořen bohy, respektive jedním bohem a obryní. Mou matkou Angrbodou, která utekla hned, jakmile mě a mé sourozence povila. Otce jsem viděl jen párkrát, ale většinou v případě, že si chtěl utáhnout z boha hromů. Nemělo mi přijít tolik podivné, že mám čtyři končetiny. Vždyť jsem měl jednou podobu černé kočky, i když to byla jenom otcova iluze. "Nechci se vrátit zpátky do temnoty," ohradil jsem se trochu víc příkře, protože jen pomyšlení, že bych zase měl být tam, kde jsem ještě před chvíli byl, mě děsila. Jak jsem se tam ale dostal? To mě někdo snad zabil? Neměl to snad udělat bůh hromů? My dva jsme si byli souzeni jako dva největší nepřátelé. Možná i proto, protože mě nedokázal uzvednout. Někdy jsem ty jejich rozumy nechápal. "Ty bys mi pomohl?" zeptal jsem se Soliana překvapeně. Tohle mi ještě nikdo nikdy nenabídl. Sklouzl jsem k jeho ruce, která se odpojila od té mé. "Jsou nějaké další zvyklosti mikrobů... uhm, lidí?" slova mikrob se asi jen tak nezbavím. Pro mě, když jsem byl v hadím těle, to byli malí titěrní drobečci. Vždyť jsem obepínal jejich svět a jen mimo mé znalosti, které samozřejmě nemám, si mikrobi mysleli, že to bílé kolem jejich světa, je Mléčná dráha. |
| |
Z počátku se mi od hada dostalo zdrženlivosti, což jsem čekal a předpokládal. Nemusel mi věřit, jsem úplně cizí, nikdy mě neviděl. A nejsem člověk, teoreticky bych pro něj mohl být, za nějakých jiných okolností, nebezpečný, ale nyní ne. Leda bych se vážně rozhodl, že nechci být zatěžován tvorem, který neumí fungovat jako člověk. |
| |
| NEUŽITEČNÝ VĚZEŇ Romaniel, Tjefet Opeřenec zmíní jméno mé ženy a tentokrát správně. I tak ale zavrtím hlavou, jako že tohle nepřipadá v úvahu. Neosvobodil sem ji od jednoho anděla, abych ji dal jinému. Ale ta myšlenka výměny boha za boha.. Hlavou mi začnou vířit vzpomínky. Jak sem tehdy chtěl aby si Freya vzala vládce obrů. Málem na mně a Lokiho shodila část paláce když sem jí to řekl. Nakonec to skončilo tak, že svatební šaty sem měl na sobě já. Páni, jaká to tehdy musela být podívaná. Kolik lidí se nad tím příběhem smálo, kolik piva a medoviny se u toho vypilo... Za ta léta lstí a podrazů sem od Lokiho něco pochytil. A dostal jsem nápad. Né, mysl mám teď plnou nápadů! "Co? Nic sem neřekl". Opáčím Tjefetovi. Neřekl, ale je jasné že sem na to myslel. Má mně přečtemýho. Dívám se na Romaniela a poslouchám. Když domluví tak chvíli zachovávám vážnou tvář, pak se však začnu smát. "Ty jsi ten nejméně užitečný vězeň jakého sem kdy měl". Zavrtím hlavou a poplácám štíra po rameni. "Ať s ním Her-Ur dělá co chce. Jdu si odppčinout". S tím vyjdu ven a jdu. Chci teď do mého pokoje. Svléct ze sebe mundúr, odložit štít a vše ostatní. Svléknu se a půjdu si dát pořádnou sprchu. Ještě aby někdo říkal že smrdím. Stačí si vzpomenout na tu bláznivou Řekyni co s sebou měli Loki a Sigyn a hned se mi naježí chlupi. Kde ta vůbec skončila? Po sprše beru do ruky hřeben, dívám se do zrcadla a chtěl sem si učesat vlasy. Ale jak se tak na sebe do zrcadla dívám.. No ty vypadáš. Zkoušet ten trik s šaty teď, tak se určitě někdo chytne. Ještě se na sebe chvilku dívám. Pak odložím hřeben a jdu po nůžky a břitvu. Možná už je na čase se trochu upravit. Loki nemusí být jediný kdo vypadá dobře... Značně si ostříhám vlasy, až nakrátko. Upravím si také trochu vousy a když se na sebe podívám do zrcadla, musím říct že to není špatné. Ty svůdnej ďáble.. Spokojeně se usměji. Navoním se čímsi na čem stojí "vůně moře" a obleču se. Vezmu si na sebe oblek (bílá košile, šedé sako a kalhoty), černé boty a peněženku. Nic víc zatím potřebovat nebudu. Ujistím se že jsem připravený a vyrazím. Rád bych se podíval jak jsou na tom děti a pak si promluvil s Lokim. Možná i s Her-Urem, pokud bych ho po cestě potkal. |
| |
| Tábor bohů ~Amitiel~ Gabriel se uchechtl. Pochopil, kam tím míříš. Neoponoval ti, protože jsi měla svým způsobem pravdu. Pohanští bohové byli rozprášení, tak proč je dál nahánět? Nicméně Michealovu oku neunikly i další bytosti, které byly nějakým způsobem spřízněné s dávnými panteony. Čím méně nepřátel, tím lépe. "Není to tak jednoduché. Víra lidí je velmi vrtkavá a v dnešní době, kdy se o slovo hlásí technika, tak bych se nedivil, že by se objevili noví bohové. Mohli by nás mít jako hrozbu a se slábnoucí vírou lidí bychom najednou sami museli bojovat o přežití. Mít po boku bohy, má svou výhodu. Díky technice se udržuje jakési povědomí, že někdy nějací bohové byli a s rostoucím počtem filmů, seriálů a příběhů, by se mohli stát velmi rychle mocnějšími, než jak tomu bylo doposud," utrhl stéblo trávy, aby si jej dal do úst. Pak se na chvíli zadíval na nejbližší bohyni, která se skláněla na vědrem a oplachovala si tvář. "Michael chce hlavně zabránit apokalypse," pokrčil rameny. "Jestli nás oslabí, tak kdo se pak postaví Luciferovi a jemu podobným? Vždyť o něm se píšou příběhy častěji než o mě nebo Michaelovi. Ty existuješ jenom proto, že někde je uvedeno tvé jméno," položil se na záda a rozhodl se, že chvíli bude pozorovat éterickou oblohu. Nebylo na ní nic moc k vidění, ale i tak se zdálo, že si to Gabriel užívá. "Ale neboj. Sám někdy nechápu Michaelovi pohnutky," dodal. "Takže k tomu, co bys chtěla dělat, co je to?" obrátil k tobě tvář. |
| |
| Neústupný bůh ~Heimdall~ Pokud tvé poznámky nějak vyvedly bohyni z míry, nešlo to na ní nijak poznat. Jen se lehce pousmála. Byl to přesně ten úsměv, který věnovala Ódinovi vždy, když Loki, její manžel, ztropil zase nějakou neplechu. Stála za ním v dobrém i ve zlém, což většina bohů nechápala, ale láska si dokáže najít cestu i nejtrnitějším keřem. Nikdy manžela nezradila a dokázala se za něj rvát zuby nehty. Dokonce se přenesla i přes to, že Lokiho vinou Ódin způsobil, aby Váli zabil svého bratra. To, že tu byla, nebo to byla jenom její dobře povedená kopie, znamenalo, že tím, čím sis sám procházel, bylo pro jiné bohy nesnesitelné a raději se poddali lákadlu nemučení nebo lepšího života. Sigyn na tváři neměla ani jeden šrám. Vypadala dokonce šťastně. "O čem to mluvíš?" zeptala se, nesundávajíc z tváře úsměv. "Koho by mi to mělo připomínat?" rozhlédla se, jako by někoho viděla projít kolem. Nikdo další v místnosti nebyl. Jenom ty a Sigyn. Potichu se zasmála a úsměv se jí o něco víc rozšířil. "Mohl bys někdy přijít na návštěvu. Dlouho ses nebyl podívat na děti," poslední větu řekla spíše jako výtku. Dětmi s největší pravděpodobností myslela Nárviho a Váliho. Její pohled místy těkl někam za tebe, jako by ta někoho sledovala. V tu chvíli se vždy ztratila a její oči získaly zvláštní zastřený pohled. Když se opět vrátila k sobě, na chvíli na tebe hleděla, jako by si najednou uvědomovala, že před ní klečíš na zemi spoutaný a ani pohled na tebe nebyl nic moc. Pak se však opět vrátila ke svému šťastnému já. "Proč stále bojuješ?" zeptala se. Tentokrát snad mluvila konečně k věci. "Mohl by ses vrátit na Himinbjörg a opět strážit Bifröst a Asgárd. Pokud bys opravdu chtěl, mohla bych tě tam vzít. Ódin by byl rád, protože teď jsme až příliš zranitelní." |
| |
| První krůčky ~Huītzilōpōchtli~ Povytáhl jsem obočí, když mluvil o tom, že se toho budu muset hodně naučit. Jestli život člověka byl tak komplikovaný, tak kdo se mi takto mstil? Bylo něčím záměrem, že mě vtěsnal do mrňavého těla a najednou jsem se musel přizpůsobit, abych přežil? Trochu děsivá myšlenka. Pak jsem si uvědomil i další věci. Měl jsem hlad. Stačilo zmínit slůvko jíst a můj žaludek se táhle ozval. Jako had jsem nic podobného nikdy nezažil. Nelíbilo se mi to. Naučit se chodit, pomyslel jsem si a shlédl na nohy, které pro mě byly cizí. Solian se přede mně postavil a natáhl ruku. Tentokrát jsem se tolik neštítil, protože vidina opět cítit teplo jeho kůže mě nutila mu stát co nejblíž. Nechal jsem se jeho pomocí vytáhnout na nohy. To byla ta jednodušší část. V té další jsem neudržel rovnováhu a přepadl jsem rovnou na Soliana. Pevně jsem se ho chytil, protože jsem nechtěl skončit na špinavé zemi. A ano. Byl v tom trochu záměr, abych se alespoň na chvíli ukonejšil jeho teplem, než se tu budu snažit udělat několik kroků. "Je... to těžké," vysvětlil jsem, když jsem se opět pokusil přesunout váhu na chodidla. Tentokrát jsem měl položené ruce na jeho ramenou a soustředil se, abych aspoň na chvíli stál rovně. To docela šlo. Hluboko v hlavě jsem měl vsugerovaný plazivý pohyb, což u dvounožců nepřipadalo v úvahu. Nebo možná ano, ale daleko bych se nedostal. "Asi bych ocenil podporu, když půjdeme do tvého příbytku," nedokázal jsem si pod slovem příbytek představit, jak může vypadat. Jako nora nebo jeskyně? |
| |
| Auč :D ~Thór~ Sledoval jsem Helu, jak se hrála s malým plyšákem, které ji dala Lora. Nebyla vůbec taková, jakou mi ji Ódin podával. Byla nevinné dítě, které sedělo na koberci a zrovna plyšákovi žužlala ucho. Na chvíli jsem dokonce zapomněl, že jsme tak trochu ve srabu a snaží se nás vyhladit opeřenci.  Nárvi seděl vedle mě a upíral na malou sestru svůj pohled. Když Hela zrovna na hračku vyplazovala jazyk, podíval se na mě s otázkou: "Jaká byla tehdy?" "Neznal jsem ji, když byla malá," přiznal jsem se. Ve skutečnosti jsem se o dětech dozvěděl, až byly větší. "A ani jsem neměl čas se s Helou nějak seznámit, protože jí Ódin strčil na Helheim," nebylo mi po chuti mluvit o Ódinových pohnutkách. Všechno souviselo s nějakým stupidním proroctvím a stejně se nikdy nenaplnilo. Všechno, co udělal, bylo zbytečné. "Musel mít důvod," zrovna od Nárviho jsem nečekal, že by Ódina chtěl bránit. "Tak se ho běž zeptat do baru a vem i Helu, aby viděl, že to přehnal," procedil jsme skrz zuby. Postavil jsem se a přešel k mini baru a chvíli uvažoval, že bych si měl vytáhnout nějakou flašku. Za nohavici mě cosi zatahalo. Když jsem shlédl dolů, byla to Hela. Dívala se na mě těma svýma obrovskýma kukadlama. Vzpomněl jsem si na Váliho jak byl malý. V té době mě ještě bral jako otce, protože ničemu nerozuměl. Ušklíbl jsem se pro sebe a vzal Helu do náruče. "Co ty na to? Zajdeme za Ódinem abys ho mohla zpražit?" zeptal jsem se jí. Odpovědí mi bylo jenom dětské zabrblání. "Sluší ti to," ozval se Nárvi a já v tu chvíli měl chuť Helu odložit zpátky na zem a vypadnout z pokoje. Nakonec jsem to neudělal, protože jsem slyšel hlas Sigyn, který by mi za tohle dost vynadal. |
| |
Motivace teplem Hadovi se povedlo postavit na nohy, kupodivu se již nezdráhal doteků nebo se ke mě přiblížit. Trochu jsem se nad tím podivil, ale nepřikládal jsem tomu vyšší význam. Nejspíš jen chce mít tuhle část za sebou, rychle se učit a pak se dostat někam do tepla.,,Jsi hladový, to se dalo čekat." Zakručelo mu v břiše. Sám bych něco snědl. Jak bude asi obrovský had v lidské podobě reagovat na vařené jídlo? Na zeleninu, těstoviny... On nejspíš nic než maso nezná, nějaké to lidské? Už teď je dost mrtvých okolo, ale jeden by se možná ztratil. ,,Člověka ti nabídnout ale nemohu." Sám bych pak dělal nemožné. Ach ne, tyto doby jsou pryč. Žijeme s lidmi v míru, bez krveprolití, bez bolesti, říkám si to každý den, když na chvíli někde vzadu své zkažené duše pocítím touhu vraždit, končit životy, prolévat potoky a řeky krve. Těžké toužení po sladkém utrpení. ,,Uh... No, to nic. Naučíš se to, uvidíš." Povzbudil jsem ho. Skoro jakoby mi skočil do náruči. Nebýt mě, skončil by na zemi. Ale já stál blízko a chytil jsem ho, on sám se držel velmi pevně. Pomalu jsem ho zvedl a počkal, až se pokusí o dalších pár kroků. Kolíbal se a šlo mu jít jen těžko, ale snažil se. Musí to zvládnout, pokud se odtud chceme někam dostat. Vše je jen o snaze a tréninku. ,,Půjdeš jen po dobu, co to bude nezbytně nutné. Až budeme mít větší klid, odnesu tě." Chci jen klid, žádné čumily. Ale co když mu to nepůjde? Pak bude asi nejlepší ho vzít na záda. Krůček po krůčku, pomalé pokroky, drží se mých ramen a já před ním couvám. Připomíná mi to americké pohybovačné obrázky. Filmy, kde zobrazují spokojené lidské rodiny. Chůze, první krůčky dítěte vůči rodiči, vůči otci. Jen ke mě kráčí veliký had v podobě dospělého muže. Lepší se. Pomalu, ale jistě. Výborně. ,,Až půjdeme, mluv jen tiše, zdejší ti nerozumí, tady se hovoří jiným jazykem. Naučím tě ho, ale pro teď... Nechceme vzbuzovat ničí pozornost." Nabádal jsem ho. |
| |
| Cestou necestou... ~Huītzilōpōchtli, Jörmungandr~ Nakonec se podařilo, že mohl Jörmungandr alespoň s rukou přehozenou před rameno jít. Co se týkalo okolí, tak se život pomalu vracel k životu. Prodávající uklízeli nepořádek před svými obchody, někteří se nahlas hádali po telefonu se službou, která jim měla přijet spravit rozbitou výlohu. V pozadí stále houkaly sirény, ale jinak bylo nebe absolutně bez mráčků. Slunce pálilo tak, jako by se snažilo dohnat zmeškané hodiny během bouře. Tím se vypařovala veškerá vlhkost a betonový zápach štípal v nose. Nikdo vás nezastavoval. Proč taky. Sami měli svých problémů dost a jelikož měl Jörmungandr alespoň ručník kolem pasu, mohl to být nějaký bláznivý surfista, co se pokusil o nemožné. Proběhla kolem vás skupinky dětí, na které vzápětí vyběhl jejich otec, který je volal zpátky, ať neblbnou. Vás si ani nevšiml. Městská idylka. Něco, co had nikdy v životě neviděl. Znal jenom dno svého moře nebo chvíle, kdy obepínat celý Midgard, respektive Zemi. Jak tohle bylo možné? Hloupá víra smrtelníků dokázala divy. Když se to vzalo kol a kolem, tak smrtelníci sice byli slabí a křehcí, ale na druhou stranu byli svým způsobem mocnější než jakýkoliv bůh nebo anděl. Kdyby se najednou všichni rozhodli vymazat ze světa veškeré znalosti o panteonech, zničili bible, vymazali wikipedii nebo rovnou shodili celý internet a vypálili všechny servery, každý, kdo by měl jen špetku víry, by byl zabit. Konec si už umíte představit sami. Nicméně víra anebo alespoň znalosti byly ve smrtelnících tolik zakořeněné, že by musel někdo odpálit celou plantu, aby se přiblížil byť jen k momentu, kdy po existenci nevzdychne ani anděl. |
| |
| Chodím... já chodím! ~Huītzilōpōchtli~ Solian měl se mnou velkou trpělivost. Dokázal jsem se představit takového Thóra, který by si zuřivostí trhal plnovous, proč prostě neudělám krok za krokem. Když mě nedokázal uzvednout v mé hadí podobě, i když jsem díky otci vypadal jako kočka, slíbil mi, že jednoho dne se utkáme a ukáže mi, že je mnohem silnější já. Teď bych tomu i věřil. Zkouším přehazovat nohu přes nohu, a hlavně se soustředit, že můžu stát vzpřímeně. Pomalu si zvykám na divný pocit a nechávám lidské instinkty, aby přebily ty hadí. Budu moct jednoho dne být zase ve svém původním těle? Jak by se na mě pak Solian díval? I když to nevypadá, tak jako had nejsem hloupý a dokážu rozeznat, jestli mě někdo chce zabít nebo mi pomoct. Jak bych si pak pamatoval všechno ze svého života před Temnotou? "To tu nikdo nemluví jako já?" podivil jsem se. Ale přikývl jsem, že rozumím. Už tak jsem na sebe strhnul dost pozornosti, což mi v téhle lidské skořápce nebylo příjemné. Najednou jsem se musel poprat i s emocemi, které mi byly dosud neznámé. Nakonec jsme se se Solianem rozešli. Byl jsem rád za jeho oporu, ale během cesty jsem se zlepšoval. Sice jsem si netroufl běžet jako lidská háďata, která kolem nás proběhla, ale vnitřně jsem byl na sebe pyšný. Zároveň jsem sledoval podivný svět kolem sebe. Panoval tu chaos. Jinak jsem to popsat nemohl. Mikrobi, se hemžili u svých kamenných domů s průhlednými zdmi a zbavovali se nánosů, které sem přineslo moře. Mluvili do divných krabiček. To v nich někdo žil? Ani v nejmenším jsem nedokázal pojmenovat všechno, co kolem nás bylo. Sám jsem pro to slova ve svém rodném jazyce ani neměl. Bylo však hloupé ptát se, co to tam leží se dvěma kolami. |
| |
| VELKÁ ŠŤASTNÁ RODINKA Loki, Nárvi, Hela Naposledy sem se podíval do zrcadla a s tím že lepší už to nebude, vyrazím ze svého pokoje. Venku na nikoho nenarazim, takže se nemouu zeptat kde kdo je. Nezbívá mi než se trochu projít a zkusit najít Lokiho sám. Napřed mě napadl Váliho nemocniční pokoj. Nechci chlapce rušit, ale i kdyby tam Loki nebyl tak se rád podívám jak se mu daří. Snad už bude brzy v pořádku. No a pak, vyrazím k jeho pokoji. Zaklepu na dveře a počkám zda se někdo ozve. Je na čase začít pořádně plánovat. |
| |
| Našel mě ~Thór~ Ozvalo se zaklepání na dveře. "Půjdu otevřít," nabídl se Nárvi, protože nechtěl, abych kvůli tomu Helu pokládal na zem. Stejně by se zachovala i jeho matka. Sigyn, kde je ti jenom konec, jako by Hela vycítila mé rozpoložení, a tak vyslovila: "Táta!" Vykulil jsem oči a díval se na ní jako na zjevení. V tu samou chvíli, kdy se Hela rozhodla na mě promluvit, otevřel Nárvi dveře, takže to Thór slyšel taky. Podíval jsem se na něj a byl jsem, no prostě na mě najednou dolehly všechny otcovské pudy a byl jsem z toho naměkko. Doslova. "Slyšel jsi? Řekla mi táta," zazubil jsem se a víc si k sobě Helu přitiskl. Nárvi se v duchu bavil, ale nic neříkal. "Nestůj tam jako solný sloup," pozval jsem Thóra dovnitř. Pak jsem si všiml jeho nové vizáže. "Rozhodl ses, že budeme vypadat jako dvojčata?" ušklíbl jsem se. Sám jsem na sobě měl oblek, i když černé barvy a pod ním pohodlné tričko. "Podařilo se ti něco z toho anděla dostat? Říkal něco o Sigyn? Ví, kde je? A co Sif? Jak je na tom?" vychrlil jsem na něj spoustu otázek a mezitím si šel sednout do křesla. Helu jsem si nechal na klíně. Cca rozložení Lokiho pokoje |
| |
| NA NÁVŠTĚVĚ Loki, Nárvi, Hela Během chvíle se otvírají dveře a za nimi stojí Nárvi. "Ahoj". Pozdravím přátelsky chlapce. Vypadá už dobře, takřka žádná známka po mučení. Táta? Na tváři se mi objevuje úsměv. To je snad poprvé co Loki něco takového od ní slyšel, určitě bude úplně hotovej. Udělám pár kroků dovnitř a zadívám se jak Loki drží Helu. "Slyšel.. Sluší ti to". Řeknu upřímně. Rodina. Jeden si to nemusí hned uvědomit, ale je to jedna z nejdůležitějších věcí. Kdyby to s Lokim bylo takhle už tenkrát, mohla být spousta věcí jinak. Vstoupím dál a s pousmáním přikývnu. "Líbí? Říkal jsem si, že je čas na změnu. Že když ty nosíš oblek, tak já přeci nezůstanu pozadu". Vyslechnu si smršť otázek a když si jde Loki sednout, všimnu si minibaru. "Můžu?" Zeptám se a až mi to povolí, tak k minibaru dojdu, vytáhnu jednu z lahví a naliji si zhruba polovinu. Lahev vrátím zpět a až pak si přičuchnu ke skleničce. Zřejmě nějaký lepší rum. Proč ne? Lehce upiju a dojdu k místu kde sedí Loki. Rozhlédnu s3 po pokoji, kouknu na Nárviho a pak na něj. Když je takhle vidím, mám chuť je vzít a vyrazit někam na zmrzlinu. Je tolik věcí co Nárvi a Hela ještě neznají. "Tak popořadě.. Jablko.. Ódin říkal že by bylo nejlepší ho nechat být. Jenže to už jaksi není možné. O tom rituálu prý nic neví, tak budu rád když na něj pak koukneš ty.. Sit je.. Zmatená. Neví kdo sem, na nic si nepamatuje. Her-Ur poslal pro někoho kdo to umí s pamětí". Na chvilku se odmlčím a upiji trochu ze sklenice. Doufám že to vyjde, nevím co bych dělal kdyby si už neměla nikdy vzpomenout. "Sigyn je tam". Prstem volné ruky ukážu nahoru, jako že ukazuju nebe. "Prý by ji mohli vrátit, výměnou za jiného boha. Nějak se mi tomu nechce věřit, ale pokud není jiná cesta do Nebe než s andělem, budeme to muset zkusit". Pomalu trochu usrknu a s takovím polo zoufalím, usměvavím výrazem, se zadívám na Lokiho. "Vypadá to, že mně budeš muset znovu zradit". Samozřejmě né doopravdy, bylo by fajn krybychom to naplánovali jako lest. Podobně jako ve filmu Thór 2. |
| |
S hadem přes rameno... Jormungandrovi pohyby se pomalu lepšily. Krůček po krůčku, blížil se a já mu ustupoval. Až jsem uznal, že je připraven a můžeme se vydat k mému drobnému bytu.,,Od doby, co tvé božstvo ovládalo nějakou skupinu lidí uběhlo mnoho času. Lidé se vyvíjeli, stěhovali se a jejich jazyky se měnily s nimi. Nevím, jak moc se dnešní norština podobá tvému jazyku, ale zde, na kusu země jménem Amerika se lidí domlouvají angličtinou." Možná bychom našli několik podobností, vzhledem k tomu, že Anglosasové nebyli jediné, kdo na ostrovech poblíž Evropy žili. Vikingové je týrali a mnoho se jich i usadilo v trochu teplejším, i když stále deštivém podnebí. Germánské jazyky a jejich vývoj jsou dosti mimo můj obor působnosti. Nahuatl Aztéků vznikl úplně mimo jakékoli evropské normy, z vlastního podhoubí. Lidé se vždy potřebovali dorozumívat. Mezi staroseverštinou a jazykem mých uctívačů je ale jeden velký rozdíl. Nahuatl není mrtvý. Setkal jsem se se skupinou rodilých mluvčích ve středním Mexiku. Mluví plynně a je to až neuvěřitelné. Tato malá komunita mě nejspíš drží naživu. Bez nich bych byl býval zapomenut nejspíš úplně. Držel se mě okolo ramen, zatímco jsem pořád s jistou dávkou neohrabanosti korzovali ulicemi Miami, do nichž opět začalo svou silou pražit slunce. Kolem nás se město pomalu probouzelo z temné bouře. V jedné chvíli kolem náš proběhli lidští drobečkové a hned za nimi jejich otec. Jen opatrně, drobotino. Moje hlava byla zavalena mnoha pocity a také nejistotou. Co když hada v jednu chvíli napadne sebrat dítko a rozpoutat masakr? Nebo naopak, co když se někdo podiví nad tím, co tu děláme a bude nás sledovat? Lidé jsou různí, někteří nevinní a jiní chtějí dělat problémy. Myslí si, jak jsou mocní a silní, než na ně vybafne božstvo. Byl jsem tedy velmi ostražitý, díval jsem se kolem sebe i na cestu, připravený na vše, co bych musel udělat. Můj byt je malý, v nejvyšším patře tichého betonového domu s plochou střechou. Vedou na ni kovové schody, zde trávím spoustu času, pokud zrovna neprší. Jakmile jsme vešli do tiché, relativně temné uličky, sklonil jsem se, podebral hada pod zadkem a přehodil jsem si ho přes rameno, už jen pár kroků a tady nikdo není, nevzbudíme žádnou pozornost. ,,Bude to rychlejší, máme před sebou mnoho schodů." Vysvětlil jsem mu. Trvalo by nejspíše léta, než by se had samotný vysoukal až do nejvyššího, šestého patra. |
| |
| „Prohlaste to. Stejně jako vyhlašujeme válku. Tábor bohů Gabriel Je to hezká myšlenka. Bojovat, porazit všechny nepřárele a žít dál v klidu a míru. Ale opravdu by něco takového bylo možné? Nesnažíme se o něco co zkrátka nejde? Možná jsme lidem podobni více než bychom si byly ochotni přiznat. Pozorně Gabriela poslouchám a přemýšlím o jeho slovech. Technika.. Co jsme udělali abychom tomu zabránily? Lovíme bohy a máme je jako "nucené spojence?" To mi nepřijde jako nejlepší řešení, ale kdo sem abych měla pochybnosti o způsobech našich vůdců? Povzdychnu si a nakonec se také posadím. A zadívám se na tu ženu, bohyni, která si umívá tvář. Je šťastná nebo smutná? Snažím se si toho všimnout. Zabránit apokalypse? Povytáhnu obočí. Lucifer by jistě byl veliký problém kdyby se dostal na svobodu o tom není pochyb. Jenom že on na svobodě není. Hnije v Pekle a tam doufejme zůstane do konce svých dnů. A jiní nepřátelé nejsou. Musí za tím být něco více, ale opět není na mně abych něco takového řešila. Pohlédnu na archamděla ležícího vedle mně. "Já? Chtěla bych pomáhat lidem. Léčit jejich nemoci a trápení a tak zařídit že v nás budou opravdu, pevně věřit. Kdy jsi se naposledy někomu zjevil a udělal nějaký zázrak?" Doufám že nepřekročuji hranici, uvědomuji si že bych si měla dávat pozor na jazyk. Ale snad bude chápat kam tím směřuji. "A také bych chtěla najít aspoň Metatrona. Na mnoho věcí bych se ho ráda zeptala". Dodám ještě, zcela upřímně. Nechám mu chvilku a pohlédnu zpět směrem k táboru. "Opravdu si myslíš že je mezi němi někdo, kdo by proti Luciferovi něco zmohl? Vždyť jsi to sám řekl.. Jsou už jen stíny svého bívalého já". |
| |
| What? ~Thór + Nárvi a Hela~ Nečekal jsem, že by Ódin něco víc o jablcích věděl. Ten se jenom staral o to, aby Idunn vždy v konkrétní den a dobu přišla s odkrojeným měsíčkem. Zbytek jablka se pak rozděloval mezi nás ostatní. Díky tomu jsme získávali dlouhověkost a sílu, která převyšovala ty smrtelníků. Uvědomění, že jablka nakonec nepotřebujeme, protože nás při síle drží víra smrtelníků, byla tak trochu facka. Ale to jsme si uvědomili až potom, co jsme o zdroj jablek přišli. Na druhou stranu byla pro nás stále důležitá. Já se díky kousku dostal z nejhoršího. "Zkusím na něco přijít," přislíbil jsem Thórovi pomoc s jablkem. Možná by stálo za to se vrátit na Asgárd a zkusit nějak oživit strom? Upřímně mi bylo Sif líto. Tohle jsem ji nepřál. Jak se navíc musel cítit Thór? Celou dobu jí hledal a odměnou mu byla víceméně cizí žena, která se navíc upnula na zpropadeného anděla. Sám jsem měl chuť si s ním promluvit a popřípadě použít pěsti. Sledoval jsem směr jeho prstu. "Vrátit? To se mi nezdá," zanořil jsem se víc do křesla. Hela mi ležela v náručí a zdálo se, že každou chvíli usne. Podíval jsem se na Nárviho. "Běž ji prosím uložit," opatrně jsem Helu synovi předal. Ještě bychom jí s Thórem vzbudili. Když zaklaply dveře, znovu jsem pohlédl na Thóra. "S tou zradou si děláš snad srandu? Co máš v plánu? Dostat se do nebe?" povytáhl jsem obočí. Nebe muselo být plné opeřenců a co bychom tam byli platní? Jestli je pravda, co říkal Her-Ur, tak verbují bohy a nerad bych bojoval s někým, koho jsem kdysi dávno znal. I kdyby to byl třeba samotný Baldr. Jo, neměl jsem ho rád. Frajírka. Mohl jsem snad za to, že se neustále naparoval jako páv? Navíc věděl o Válim a jeho pravé podstatě. |
| |
| Přehozen přes rameno ~Huītzilōpōchtli~ První noha, druhá noha, první noha, druhá... v duchu jsem si opakoval, abych si pamatoval, že musím nohy střídat. V jednu chvíli jsem se cítil dost jistý na to, abych se pokusil Soliana pustit. Hned jsem toho zalitoval a raději ponechal ruku kolem jeho ramen. Jestli nás někdo sledoval nebo se divil, proč jdeme tak, jak jdeme, neřešil jsem to. Jako obrovský had jsem byl na nejvyšším bodě potravního řetězce. Když záhadně mizely lodě na moři, z velké pravděpodobnosti jsem to byl já, protože jsem se nudil. Častokrát jsem lodě jenom sledoval a poslouchal, co si mikrobi povídají na palubě. Někdy se stalo, že některý z posádky přepadl přes palubu. Zákusek, ale dost nasáklý rumem. Rumový mikrob. Hehe. "Huh!" nečekal jsem, že si mě přehodí přes rameno. Měl jsem být obrovský, těžký a neuzvednutelný. Kde jsou ty časy. Bylo by to samé jako uzvednout Thórovo kladivo nebo beztrestně usednout na Ódinův trůn Hlidskjalf. Ale co jsem měl dělat. Svoje svaly jsem ještě tak dobře neovládal, abych se mohl nějak bránit. Pak jsem počítal schody a uznal, že bych měl sakra problém vyjít jenom první řadu. "Už jsme na místě?" zeptal jsem se, když se zastavil. Zavrtěl jsem se, aby mě postavil zpátky na zem. Vzduch téměř stál a mě začínalo být docela vedro. Měl jsem si chuť sundat huňatou látku, co mi obepínala pas. Nějak jsem nezvládal výkyvy teplot. Teplo jsem miloval, ale tohle se teplem nazvat nedalo. Cosi mě zaštípalo v očích. Sáhl jsem si rukou na čelo a zjistil, že jej mám mokré. "Hmm," zabručel jsem. |
| |
| Nemám nejmenší tušení Artemis a Zeus Mlčel jsem a poslouchal. Stále jsem vstřebával to, že Artemis čekala dítě a že nelze vyloučit, že bych já mohl být otcem. Nikdy jsem s touto možností nepočítal, i když se mi o tom zdálo v hlubinách Tartaru. A teď to vypadá, že to není jenom sen, ale skutečnost. Vůbec si nejsem jistý jak se s tímto zjištěním vypořádat. Není to zrovna vhodná doba, aby přišlo dítě na svět. Zvláště do tohoto světa. Krucinál. Uklidnilo mně, že Lucifer tomu dítěti nemá v úmyslu ublížit. Stále jsem si však o něm myslel, že je to samolibej parchant a že bych mu pár dal přes hubu. Na druhou stranu nepřítel mého nepřítele, je můj přítel. A on se zrovna netvářil, že by se s těmi opeřenci kamarádíčkoval. Neměli jsme teď zrovna moc na výběr. Vůbec jsem nechápal to, jak to tady funguje. Vypadalo to však, že on tomu opravdu rozumněl. Ještě aby ne, když tomu tady vládl. Takže jsem neměl vůbec žádné pochybnosti o tom, že jestli je vhodný čas vyřešit toho zasraného psa, tak je to právě teď. ”Upřímně nechci, aby se malé narodilo tady.” Pronesu tiše k Artemis svou obavu, která věřím, že je velmi podobná. ”Takže ty nás tam dovedeš, chápu-li dobře?” Nevěřil jsem mu. Zatraceně jsem mu nevěřil, ale měl jsem snad nějakým způsobem na výběr? Podíval jsem se na otce. ”Co si o tom myslíš?” |
| |
Boží instinkt Možná jsem hada trochu polekal, když jsem tak bezohledně narušil jeho chůzi a jen tak, bez námahy jsem si ho hodil přes rameno, abych ušetřil čas. Šel pomalu a já nebyl zase úplný uzlíček trpělivosti. Proto jsem tak učinil a hlavně pak kvůli schodům do takové výšky, jakou páté patro poskytuje.Měl bych mu vymyslet nějaké nové jméno, Jormungandr je hrozně dlouhé. Ani jsem se neobtěžoval mu říkat své a rovnou jsem zvolil lehčí alternativu, bude lepší mu taky dát jednu. Došel jsem ke dveřím svého bytu, v nejvyšším patře bydlím sám, původně to byla nejspíš něco jako půda a jeden z majitelů okolních bytů se ji rozhodl koupit a přebudovat. V létě je tam pro mne příjemné teplo, na zimu budu muset pryč, izolace není zrovna skvělá. Z kapsy jsem si vytáhl klíč a odemkl, otevřel jsem dveře a vstoupil. Pytel na mých zádech se pohnul, trochu nedočkavě. Pousmál jsem se, jelikož jsem věděl, že mě nyní nevidí. Položil jsem dlaň jen kousek nad lemem osušky, která skrývala nahotu velikého hada a poklepal jsem po tom místě prsty. ,,Nebuď nedočkavý." Pověděl jsem tiše a ušel ještě pár kroků, načež jsem jej položil na postel. Jak říkám, můj byt je malý. Jen předsíň s koupelnou a poté ložnice s kuchyní, říkají tomu garsonka. Malý stůl pokrytý knihami a stará postel akorát tak pro dvě osoby s nočním stolkem, na němž jsou další staré tituly. Poodešel jsem od něj pár kroků dál, abych si ho prohlédl. Je to jen veliké zvíře, ale přesto se nedokážu úplně zbavit temných myšlenek. ,,Jak je ti?" Zeptal jsem se ho, zatímco jsem se na něj díval. Vážně, nemá na sobě žádnou známku toho, že byl hadem, jeho tělo je dokonalé. Lidsky dokonalé, všechny části jsou takové, jaké mají být. Nemluvě o tom, ja je ta lidská schránka přitažlivá. Podivné andělské čachry machry. Had by měl být hadem, tak co se děje? Možná je to Lokiho práce? Rozhodl se syna potrestat za to, že Thór nezemřel? Projel jsem si rukou vlasy a odvrátil od něj pohled k oknu. ,,Potřebuješ šaty. A sprchu." Rozešel jsem se ke skříni vedle okna, z níž jsem vytáhl další ručník a jednoduchý oděv, dosti podobný tomu mému, který se sestával ze tří kusů oblečení. |
| |
| JAK OSVOBODIT SIGYN? Loki - Nárvi, Hela Není to pro mně snadné. Stát tady a pozorovat Lokiho jak se k němu tulí Hela. A přemýšlet, jak zachráníme jeho ženu. Pokud by se to povedlo a Sigyn by se vrátila a pak by se zjistilo že Sif už nebude jako dřív.. To by bylo opravdu kruté. "Mně taky ne". Pronesu trochu tišeji a opět usrknu ze sklenice. Hela je tak roztomilá, s pousmáním sleduji jak ji Nárvi odnáší spát. Hlavou mi prolétne myšlenka na boj na mostě v Káhiře. To co tam Nárvi udělal.. Jestlipak by se toho dalo nějak využít? "Nebudu zapírat, i to mně napadlo. Donutit Romaniela aby tam někoho dostal. Proplížit se tam kde bude Sigyn, popadnout ji a rychle pryč". Dopiji zbytek rumu a sklenici odložím. "Ale pak sem si řekl, že by to možná šlo jinak. Na oko mně zradíš a polomrtvého, omámeného nebo tak něco, mně jim nabídneš výměnou za Sigyn.. Buď přijmou a přivedou ji, v takovém případě po ni skočí štír a přemístí ji. A my zabijeme anděly.. Nebo ji nepřivedou. V takovém případě by stačilo jednoho zajmout. Nevím na jak dlouho to dokáže, možná by mu to s kouskem jablka šlo lépe.. Ale v egyptě sem viděl jak Nárvi ovládl jednoho z andělů. Mohl by to zkusit na zajatci. Ten nám jako že uteče a Sigyn nám prostě přivede". Přednesu své nápady. Ohledně osvobizení Sigyn mně asi nic lepšího nenapadne. Opřu se o zeď a sleduji Lokiho. "A kdyby jsi se chtěl trochu pobavit, mohly bychom si udělat výlet do Vatikánu. Nárvi by ovládl papeže a svolal shromáždění. Na něm by pak lidem řekl že žádný Bůh není, že církev vznikla jen pro to, aby z hlupáků vysávala peníze a že pravý bohové jsme my". Pobaveně se zasměji. "Vím že je to blbost, ale představ si ten skandál.. Možná by dokonce někteří lidé přestali věřit v Boha a vrátili se k nám". Ani nevím jestli to sám beru jako žert nebo by z toho fakt něco bylo. Ale bylo by to k pokukání, ne? |
| |
| O tomhle se bude psát ~Dionýsos, Kurent~ Ráno vypadalo ještě děsivěji než noc. Ohořelé trosky strip baru a samotný bar pulzoval jakousi ponurou aurou. Kurent by se nedivil, kdyby uvnitř byl Savera a sám tuto scenérii přiživoval. Hasičské auto vystřídal obrovský kontejner, kam úklidová četa odhazovala odpadlé kusy. Kolemjdoucí se zastavovali a dívali se na tu spoušť. Kdo mohl něco takového způsobit? Komu všechny nadpřirozené bytosti leželi v žaludku? Vždyť Bluemoon navštěvovali i andělé, aby se trochu pobavili. Že by Michael? Pokud nechtěl proti sobě poštvat polovinu Nebe, pak by dal od baru ruce pryč. Vás čekala cesta za Her-Urem. Ráno se ještě ozvala Mesetet, že vás vyzvedne, abyste se nemuseli trmácet celou dobu pešky. Odmítla se však vrátit k baru, a tak vás nasměrovala k nedaleké kavárně, kde jste si mohli sednou, popovídat, počkat, a nakonec naskočit na štíro-taxi. Když vás štírka přenesla rovnou do loby Nekhen Limited, nikdo se ani na okamžik nezastavil. "Mlha," podotkla Mesetet. Mlha byla něco, co zastíralo smrtelníkům mysl. Pokud jste na ně neposlali draka a víceméně jste se chovali, že přemisťování je obyčejná záležitost, vnímali to stejně i oni. Jak by potom mohli koexistovat spolu s tolika paranormálními jevy? Vždy si našli nějaké to vysvětlení. Ti, co znali pravdu, ji často neunesli a skončili v blázinci. Co se týkalo loby, byla to obrovská hala s recepcí, bránou na detekci kovů, sedačkami, stolky a vlastně vším, čím taková loby měla být. Nechyběl tu ani prosklený zakulacený výtah jezdící nahoru a dolů. Lidé v oblecích procházeli sem a tam, někteří volali nebo se bavili se svým kolegou. Klasická firma. Od obyčejné firmy se trochu vymykala četností ozbrojených hlídačů. Nechyběly jim vysílačky a každého sjížděli podezřívavým pohledem. Jelikož na vás mlha neplatila, tak jste si všimli, že ne všichni z hlídačů jsou lidi. Mesetet vás vzala bokem mimo detektor kovu a společně jste prošli hlídanou brankou, u které stal hlídač s ještěří hlavou. Čumák měl placatý, jako by v plné rychlosti naběhl do zdi. "Her-Ur na vás čeká. Je tu teď trochu chaos. Chytili dalšího anděla," informovala vás Mesetet během cesty. "Připrav si otázky," podívala se na Dionýsa. "A hlavně se oba rozmyslete, co chcete dál dělat. V baru jsme skončili asi všichni," procedila mezi zuby. Vedla vás chodbovým bludištěm. Budova se uvnitř měnila. Chvíli jste byli v kancelářích a během chvilky jste procházeli laboratořemi. Pak jste se ocitli snad v herně a až pak na vás čekala zasedačka. Když jste se však podívali za sebe, místnosti se opět změnily a přeskládaly. Hórus na vás čekal ve zmíněné zasedací místnosti. Nechal připravit i nějaké to občerstvení a sám seděl na židli a díval se na displej mobilu. Když si Mesetet odkašlala, zvedl hlavu. "Tak už jste tady," postavil se a přešel k vám. "Kurente," mrkl na na Cala. "Her-Ure," zazubil se a pak trochu pošťouchl Dionýsa před sebe. "Dionýsos. Dionýse, Her-Ur." |
| |
| Být či nebýt ~Amitiel~ Gabriel se posadil, aby na tebe lépe viděl. "Poslední zázrak byl vykonán v době, kdy strážného anděla označili za podvodníka a darmožrouta," uchechtl se. Nejspíš si na něco vzpomněl. "Jen kdybych věděl, který to byl," zadumal. Když jsi zmínila Metatrona, podíval se na tebe s povytaženým obočím. "Toho si přejeme najít všichni, ale zmizel společně s Bohem. Pokud najdeme jeho, najdeme i našeho šéfíka. Rád bych se ho zeptal na pár věcí. Jako například na to, kdo určoval hierarchii andělů a proč zrovna Michael musí být vládce," takové řeči si sám dovolit mohl. I kdyby to říkal Michaelovi do očí, nemohl by na Gabriela vztáhnout ruku. Ve tvém případě to bylo horší, protože tě velmi snadno mohli vykázat nebo hůře, zbavit tě křídel. Na tvou poslední otázku pokrčil rameny. "Michael tomu věří. Já si myslím, že jsou poslušní jako ovečky a jestli chce obětní beránky, tady má celý kemp. Nelíbí se mi to o nic víc, než tobě a jestli najdeš způsob, jak jim pomoct, jsem jedno velké ucho," zapřel se rukama a zaklonil hlavu. "Hah, mi o vlku," vyskočil na nohy a tebe vytáhl ve chvíli, kdy před vámi přistál Michael. Gabriel se na něj zazubil. Oplátkou mu bylo zpražení pohledem. "Snažíš se dalšího přesvědčit, aby opustil naše řady?" osočil Gabriela, který v obraně zvedl ruce. "Ale vůbec ne. Proč by sis to myslel, hm?" Michael na chvíli zůstal na tobě viset očima, než se opět přemístil ke Gabrielovi. "Iseut ti nestačila?" |
| |
| Baby is coming ~Áres + Zeus, Lucifer~ Cítila jsem Áreovy obavy a vůbec mi to nepřidávalo na duchu. Spíš naopak. Chtěla jsem začít křičet a nejlépe z blonďáka vybít duši. Nepočítala jsem, že jeho odchod z Pekla bude jenom tak. Vždyť si na sebe poštveme všechny anděly a už tak nám znepříjemňují život. Co bude potom, až zjistí, že jsme osvobodili pána pekel? Achjo. Také jsem se podívala na Dia, protože celou dobu mlčel. Propaloval anděla, a ještě chvíli a sešle na něj blesk z čista jasna. Nevěřil mu. Ani já jsem Luciferovi nevěřila. Nikdo z nás. Byli bychom bláhoví. "Jestli Artemidinu dítěti zkřivíš, byť jen vlásek," začal a kolem něj to výhrůžně zapraskalo, "sám tě dotáhnu zpátky do Pekla a připoutám k tomuhle zpropadenému trůnu." A to jsem si myslela, že je horkokrevný jenom Áres. Lucifer pozvedl ruce a ten jeho přiblblý úsměv z jeho tváře nezmizel. "Platí," natáhl by ruku, ale Zeus vypadal, že by mu rovnou polámal všechny kosti v těle. Vydechla jsem. "Takže," strhla jsem na sebe pozornost, "říkal jsi, že nemáme čas. Kde je Kerberos?" Lucifer se zazubil. "Hned tady," luskl prsty a na chvíli nás pohltila tma. Zase ten divný pocit víru, který nás dostal sem. Udělalo se mi nevolno, ale ten pocit během chvilky zmizel, když jsem ucítila pod nohama tvrdou zem. Vzápětí se mi do uší dostalo tolik zvuků, až jsem měla chuť si je zakrýt. Táhlé kvílení, výkřiky bolesti, sténání, pláč, skřeky. To všechno se mísilo v děsivém orchestru. Navíc do toho všeho se vmísil zvuk řeky, která tekla za námi. Podívala jsem se za sebe a všimla si několika kentaurů, kteří se bez cíle plahočili po břehu a svými nevidomým pohledem hleděli kamsi do dáli. V řece jsem si všimla plovoucích těl. Někdy se některé cuklo, jako by se pokoušelo nadechnout, ale pak opět znehybnělo. Před námi se rozprostíral les. Tedy, jestli se dal nazvat lesem. Stromy se silnými větvemi a bez jediného listí. Ozdobou jim byly stovky, ne-li tisíce duší houpajících se na oprátce. Roztrhané oblečení svým způsobem zeleň nahrazovalo. Lucifer se rozešel směrem k lesu sebevrahů. Jaký jiný důvod by tohle místo mohlo mít? I Podsvětí mělo svá místa pro různé hříchy. V dáli jsme zaslechli vrčení a štěkot. Že by Kerberos? "Vítejte v sedmém kruhu," ušklíbl se Lucifer, když se zastavil a otočil se k nám čelem. "Musím uznat, že Dante byl výborný básník. Pokud si s ním chcete pokecat, tak cosi píše v prvním. Bůh nevěděl, co s ním. Sice křesťan, ale napsal o Pekle," pobaveně se uchechtl. Znovu se otočil a zamířil rovnou skrze les. |
| |
| Tam, kde lidé dnes žijí ~Huītzilōpōchtli~ Ležet na něčem jiném než v písku, bylo určitě zlepšení. Nikdy jsem nic podobného pod sebou neviděl, a tak jsem se chvíli soustředil na měkkost pod sebou. Přejížděl jsem látku prsty a někdy zatlačil. Dno moře nebylo tvrdé, i díky tomu, že mě nadnášela voda. Tohle byl ovšem úplně jiný pocit. Z vyprávění námořníků jsem si pamatoval, že jejich postele jsou tvrdé nebo pokryté slámou. Tady jsem ji necítil. "Takhle spí dnešní suchozemci?" použil jsem tak nějak obecnější výraz, protože Solian rozhodně nebyl mikrob či otravný hmyz. "Spíš zmateně?" odpověděl jsem mu, protože jsem nedokázal rozpoznat, co za emoce se mi honí hlavou. Zmatek to však vystihoval nejlépe. Už i jako had jsem byl zmatený, když mě Thór z ničeho nic vytáhl z vody na udici. To musela být pevná udice. Z vody jsem vystrčil maximálně čenich, a pak jsem se zase sklidil do temných hlubin. "Sprchu?" podivil jsem se. "Co je sprcha?" tolik nových výrazů. Ani nevím, jestli to řekl ve svém jazyce nebo té angličtině. Nicméně některá slova mi byla povědomá, ale určitě bych nerozuměl úplně, kdyby na mě nějaký mikrob začal mluvit. Sledoval jsem Soliana pohledem, když vytahoval se skříně oděv. Ošil jsem se. Už tak mi byla nepříjemná huňatá látka kolem mého pasu. Nicméně jsem si všiml, že to, co držel v rukou, tak huňaté není. Tak snad to bude i bod k dobru. |
| |
| Plán vedle plánu ~Thór~ Poslouchal jsem Thóra, jak ze sebe chrlí jeden plán za druhým. Ne, že bych nebyl rád, že se snažil vymyslet, jak zachránit mou ženu, ale měl jsem pocit, že tohle by sakra špatně skončilo. Pokud by se na nás sesypali andělé, tak ona lest by skončila zajetím nás obou a možná by nám nakonec vymyli mozky a my se stali jejich přisluhovači. "Vážně?" povytáhl jsem obočí, když mluvil o Nárviho schopnosti. Netušil jsem, co všechno Nárvi dovede, ale tohle mě zaujalo. "Nestačilo by potom zajmout anděla, kterého by Nárvi ovládl a ten by nám otevřel cestu do Nebe? Co ten Romaniel nebo jak se jmenuje? On to nesvede? Mohli bychom k nim proklouznout. Seslal bych na nás iluzi, že jsme taky opeřenci," sice se to lišilo od návrhu, který předložil, ale něco v základu měl stejné. Potřebovali jsme se dostat mezi ně, abychom našli Sigyn a možná během toho i někoho dalšího. Když mluvil o papeži, zasmál jsem se. "To by bylo něco. Jestli někdy najdeme chvilku, zkusit to můžeme," ušklíbl jsem se a přešel jsem k baru, abych si taky nalil trochu té whisky. Podíval jsem se na Thóra. "Chceš ještě něco?" zeptal jsem se. Pak jsem si zase sedl a na chvíli zapřemýšlel. "Promluvil bych si s Her-Urem, ale nejdřív bych se soustředil na tvou ženu. Dokud není plně při smyslech, nerad bych tě tahal někam jinam," upil jsem. |
| |
| CHVÍLE VOLNA Loki Sledoval sem Lokiho a čekal na jeho reakci. Upřímně, nejsem si jist, jestli bych znal někoho kdo by měl ve skrývání a držení se z dohledu větší zkušenosti, než právě on. Takže v tomhle ohledu bych se nejspíše spoléhal na něj. "No jo.. Taky mně to překvapilo. Možná bychom se měly zeptat co všechno vlastně umí, až vyjde z toho pokoje". Odpovím ohledně Nárviho. Vyslechnu si Lokiho úpravu mého návrhu a chvilku o tom přemýšlím. "Říkal sem si že by nový zajatec mohl být lepší než Romaniel. Aby nepředpokládali že ho chceme nějak využít.. Ale jo, můžeme to zkusit. A taky z něj vytáhnout další věci. Na co si tam dávat pozor, jestli by neviděli skrz iluze a tak dál..." Proplížit se do Nebe, to by mohlo napadnout opravdu jenom nás. Tušil sem že se to Lokimu bude líbit, kolik fórků udělal on sám? Takhle si vystřelit z papeže, to by bylo fakt něco. Usměji se a když už je u toho minibaru, tak mu podám sklenku že mi může nalít taky. Když se Loki zmíní o Sif, tak si povzdychnu a napiji se ze sklenky. "Já nemůžu.. Nic nedělat, jen tak čekat a doufat že se to spraví. Zbláznil bych se když bych jen tak čekal. Ještě myšlenka že bych za ní chodil a věděl že už nemusí být jako dřív..." Větu nedokončím a znovu se napiji. Zatím co čekám zda se objeví Nárvi, vytáhnu mobil co sem dostal od Matet a napíšu jí zprávu. "Ahoj. Jestli máš chvilku, můžeš se stavit u Lokiho? Rád bych se na něco zeptal. Hela spí, tak klepej tiše.. Díky ;) ". Zprávu odešlu a kouknu na Lokiho. "Co Váli, jak je na tom?" |
| |
| Tak snad se nám podaří něco kloudného vymyslet ~Thór~ Souhlasit s Thórem bylo zvláštní. Většinou jsem mu odporoval nebo se ho snažil dostat na šprýmech. Nyní jsme seděli vedle sebe a plánovali, jak proniknout do Nebe. Bylo to k popukání. Dávno byla pryč doba, která nás nutila proti sobě zbrojit. Sice jsem stále cítil zášť vůči Ódinovi, ale to nikdy jen tak neopadne. Důvod znáte. Na chvíli jsem si představil, jaké by to bylo, kdybych Baldra nenechal zabít. Možná jsem mu nakonec mohl věřit, že nic nevyzradí, ale mohl jsem? Byl za jedno se všemi kromě mě. Vždy měl něco proti, abych se někde ukazoval a pokud mohl někoho obvinit, tak jsem to byl vždycky já. Ne, že bych si zasloužil o důvěru, ale sakra, šlo o mého syna. Šlo o Váliho. Kdyby se Ódin dozvěděl, že je tím, čím je, pak by všechno skončilo mnohem dřív. Abych pravdu řekl, vždy jsem měl rodinu na prvním místě. Teda tu, o které jsem věděl, a kterou mi Ódin někam nezavřel. Teď, jak jsem se bavil s Thórem, musel jsem připustit, že do mé rodiny patří i on. Sice jsem byl pokrevním bratrem Ódina, ale spíš jsem takhle bral Thóra. Možná to měly za následek filmy, které jsme natáčeli a i to, že hodně smrtelníků tomu dokonce věřilo, takže bych se nedivil, kdybychom si jednoho dne začali říkat bratře. "Romaniel bude dobrý v informacích, co nás v Nebi může potkat a jestli nám tahle lest vyjde. Jiný anděl, který nezradil, bude dobrý jako vstupenka," shrnul jsem zatím rodící se plán. Uvažoval jsem, kolik andělů má Her-Ur ve svých řadách. Možná by nás překvapilo, kolik z nich konvertovalo na naši stranu. "Budeme věřit, že se Sif paměť vrátí," snažil jsem se trochu povzbudit Thóra. "Počkáme na toho, kdo by jí měl pomoct. Možná ji zkusím znovu sehnat zlaté vlasy," pokusil jsem se o vtípek. "Neříkal, kdy to bude?" Na chvíli jsem se zasoustředil na skleničku ve své ruce a kroutivým pohybem nechal, aby alkohol omýval stěny. Bylo to svým způsobem uklidňující. Trochu mě vytrhla Thórova otázka. Zamračil jsem se. "Nic se ho už nesnaží zabít, ale jakmile mě viděl, málem zpřetrhal všechny popruhy. Doktor ho musel zas uspat," kopnu do sebe whisky. "Má v sobě nenávist tak zakořeněnou, že nevím, jestli někdy najdeme kus společného slova. Možná, až bude Sigyn, trochu poleví, ale teď..." odmlčel jsem se, protože zavrzaly dveře. To se Nárvi vrátil od Hely. Sedl si na volné místo a trochu na nás vyjeveně koukal. "Stalo se něco?" zeptal se. Pokrčil jsme rameny. "Váli," jen jsem odpověděl a v očích mu svitlo pochopení. Byl se mnou, když jsem zašel na návštěvu za jeho bratrem. Byl i svědkem toho, jak Váli vybuchl a vyjmenoval všechny druhy smrti, které mi chce dopřát. Cítil jsem se kvůli tomu docela na dně. Doktor říkal, že to může být způsobeno reakcí na odstraněnou runu. "Komu jsi psal?" zeptal jsem se potom Thóra. |
| |
| POKEC U SKLENKY Loki, Nárvi Poslouchám Lokiho a přikyvuju. "Jen toho anděla sehnat". Na jednu stranu, kdyby se nám podařilo se tam dostat a zajali nás, bylo by to dost blbý. Nejsem si jistý zda by se nám podařilo utéct.. Ale musím říct, že sem zvědavý jak by to tam vypadalo a na koho bychom tam narazily. Možná by se podařilo osvobodit i někoho jiného než Sigyn. Čím víc nás bude, tím větší šance bude na obnovení Asgardu. Loki se zmíní o Sif, ale napřed nijak nereaguji. Až když se zmíní o nových vlasech se usměji. Možná by se jí líbily tak moc, že by se do mně znovu zamilovala, i kdyby si už nevzpomínala. "Prej že co nejdřív.. Tak doufám, že dotyčný je už na cestě". Odpovím a dopiji zbytek ze sklenice. Zdá se, že Váli bude citlivé téma. Musí to být těžké. Hela mu poprvé řekla "táta", Nárvi s ním celkem vychází a druhý syn ho chce zabít. Tohle se musí vyřešit. Až Válimu bude lépe, tak za ním zajdu... Nárvi vyjde ven, takže se zdá, že Hela už spinká. To je dobře. Nechám jim chvíli aby se ujasnila situace a pak pohlédnu na Lokiho. "Matet.. Chci se zeptat ještě na pár věcí. Aby ten plán měl co nejméně děr". Lepší být připravený, než pak litovat, ne? Matet tu ještě není a tak se podívám na Nárviho. "Vzpomínáš si na most v Káhiře? Viděl sem tě použít moc pěkný kousek.. Nevím zda si to ty sám uvědomuješ, ale možná by stálo za to vědět co všechno vlastně dokážeš. Mohl by jsi něco zkusit?" Zeptám se zvědavě. |
| |
| „Přichází čas, kdy mlčení je zradou.“ Tábor bohů Gabriel, Michael Je to zajímavé. Jen tady tak posedávat a bavit se s Gabrielem. Skoro jako bychom byly přátelé. Nemyslím si že by někdy bylo něco takového možné s Michaelem nebo s Rafaelem. Oba jsou.. jiní. Odpověď ohledně zázraků je jiná než bych si představovala. Proč už se dnes lidem nepomáhá, bylo by to tak obtížné? Ohledně Metatrona a Boha už se nijak nevyjadřuji, jen si tiše povzdychnu. Kéž by se to podařilo. Vše by mohlo přestat. Boje s bohy, už by nás nezabíjeli, andělé by neopouštěli Nebe. Jen se trochu děsím toho co by nám Bůh řekl. Nebyl by z nás zklamaný? Překvapuje mně jak moc je Gabriel sdílný, i to že má podobné názory jako já. Způsob jak jim pomoc.. To je zdá se těžší než by se zdálo. Nestačilo by kdyby tu s námi žili v míru a né jako ovce na porážku? Třeba jim dát i nějaké postavení, nový život. Vztahům by to ublížit už nemohlo. Než se naději tak stojím na nohou a vedle nás se objevuje sám Michael. Na nic nečekám a pořádně, uctivě se mu ukloním, více než předtím Gabrielovi. Až po chvíli nebo po vyzvání se narovnám. Iseut. Je nešťastné co se jí stalo. Sama jsem u toho nebyla, ale slyšela sem něco o Očistci. Nevím co přesně se stalo x takže v tomto případě Michaela obviňovat nebudu. "Mohu vás ujistit že já bych nikdy nezradila. Zůstanu věrná". |
| |
| Pokec ~Thór + Nárvi~ Dávalo logiku, že psal Matet. Stala se naším nejbližším spojencem a byla takovým prostředníkem mezi námi a Her-Urem. Nakonec nám dost pomohla a jistě na Thórovi zanechala dojem, když se rozhodla pomoct při záchraně Sif. Měl jsem tušení, že se Matet Thór líbí, ale i přesto, že jakmile bude vedle boha hromů stát Sif a nebude mít šanci, chtěla pomoct. Nakonec od toho přátele jsou. Zvědavě jsem se podíval na Nárviho, který trochu znejistěl, když se ho Thór na to, co se stalo na mostě. Nebyl jsem si vědom, že by v minulosti oplýval nějakou další schopností. Věděl jsem o léčení, které ho učila Sigyn a já ho naučil iluzím. "Jako ovládnout tě? To ne," zavrtěl hned Nárvi hlavou, protože se něčeho takového pouštět nechtěl. "Přišel jsem na to v Helheimu. Jinak léčení a iluze," podíval se na mě a já jen přikývl. "Můžu požádat o upřesnění?" zeptal jsem se. "Ovládnutí mysli," dodal Nárvi. "Umím ostatní přimět, aby dělali to, co chci. Tak jsem zabránil, aby ze mě v Helheimu udělali blázna. Tak silně jako v Káhiře se mi to ještě nikdy neprojevilo," připustil. Dál jsme rozebírali Nárviho schopnosti a byl jsem zvědavý, kolik toho syn ještě umí. Váli to měl jasné. Vše se točilo kolem jeho vlčí podstaty. Nárvi byl o něco víc zajímavější. Dokázal si vypěstovat úplně novou schopnost, aby se dokázal ubránit mučení, které bohovéžel nezvládla Hela. Nicméně jsem to u Hely bral jako jakýsi bonus. Pokud bych se teď rozhodl ji vrátit do původní podoby se všemi jejími vzpomínkami, chtěla by nás všechny zabít? Nebyl jsem si jistý. Netušil jsem, co měla přesně za schopnosti, ale určitě se to týkalo mrtvých. Možná dokázala mrtvé oživit a pak je přimět dělat věci dle její vůle. Matet přišla cirka půl hodiny potom, co jí Thór psal. Jakmile zaklepala, Nárvi byl u dveří jako první, aby ze sebe setřásl téma Helheimu a jeho uvěznění. Už na sobě neměla tmavý mundúr. Vystřídala jej za světlejší barvy. Džínové kraťasy, zelený top a svetr stejné barvy, který měla uvázaný kolem pasu. Ve světlé barvě vynikala její tmavá kůže, ale slušelo jí to. Vlasy měla rozpuštěné se dvěma copánku podél obličeje. "Tak jsem tu," zazubila se. Vešla dovnitř a sedla si na nabízené místo. "Jinak nesu zprávu od Hóra. Mnemosyne už dorazila a byla se podívat na Sif. Takže brzo ráno, přesně kdy vychází slunce a mysl je nejvíce odpočatá, se máš dostavit k Sif. Pak se provede rituál. Jo a nařizuje ti minimálně šest hodin spánku," oznámila a pak se na nás podívala, protože jsme na ni celou dobu hleděli. "A teď k tomu, proč tu jsem." Zobrazit SPOILER |
| |
| Michael vs. Gabriel ~Amitiel~ Michael po tobě střelil pohledem, ale jeho zloba směřovala hlavně Gabrielovým směrem. Ty jsi toho byla ušetřena. Zatím. "Iseut na mě neházej, jasný?" obořil se Gabriel. "Neřekl jsem jí nic, co by jí mělo obrátit a ty to víš. Jen se prostě... zakoukala do boha," dodala. Sice jsi u toho nebyla, ale celým městem se šuškalo, jak Iseut podlehla bohovi jménem Her-Ur. Zprvu se o tom nevědělo, jelikož se chovala normálně. Dokonce s tebou plnila několik misí, ale vždy se během nich něco stalo. Čekali na vás. Pak si Michael uvědomil, že tím zrádcem je Iseut. Poslal Gabriela, aby ji chytil a přivedl zpět. Místo toho mu proklouzla mezi prsty. To už Iseut neměla křídla. Slyšela jsi jejich hádku, když jsi šla kolem. "Objevila se tam nějaká kočičí bohyně. Co jsem měl dělat? Sám jsem proti třem neměl šanci," bránil se Gabriel. Michaelovi plál meč a každou chvíli vypadalo, že jej omlátí o chudáka archanděla. "Jenom výmluvy, Gabrieli. Kdybys chtěl, tak je na místě zabiješ lusknutím prstu," plísnil jej Michael. "Ale ne. Ty je necháš jít i s andělem. Iseut zná nás, zná to tady a ví, jak se sem dostat. To tě ani trochu nenapadalo, že by se nám tvoje nerozhodnost mohla vymstít? Nikdy jsem tě neměl posílat, abys ji přivedl. Neumíš to. Nejsi žádný voják," zavrčel poslední slova a máchl proti Gabrielovi plamenným mečem. Mladší archanděl se vyhnul a vzlétl. Chvíli jen tak ve vzduchu visel, než se nakonec otočil a odletěl. Pak sis pamatovala, jak ještě Michael seřval vás, jestli náhodou nemáte jinou práci. Nicméně Iseut nebyla jediným andělem, který obrátil, ale většinou se jej podařilo chytit a poslat jej do spárů Armoniel, která jej zbavila vlastní vůle a stal se dalším pěšákem v její armádě padlých andělů. "Vrátil se Amabael," vzdal to Michael. "Ale tady se o tom nebudeme bavit. Sejdeme se ve věži. Přijď taky," podíval se na tebe a pak odletěl. Gabriel vzdychl. "No, dokud je tu Michael, tak tihle mají smůlu," ukázal palcem k táboru, rozevřel křídla a vzlétl. Počkal na tebe, a pak jste letěli do nejvyšší věže pevnosti. |
| |
| POKEC Loki, Nárvi, Matet Nemyslel sem že mně hned musí ovládnout. Určitě by to tedy bylo zajímavé, ale zajímaly mě další věci co Nárvi dokáže. Léčení a iluze. Zkrátka něco po rodičích. Udivuje mně že se dokázal naučit něco nového, ještě sám a v zajetí. Kdybych věděl jaká byla na Helheimu situace, možná bych s tím dokázal udělat něco už dříve. Štve mně že ti zmetci zničili celou říši, ale aspoň se mi podařilo dostat ven Nárviho a Helu. Mrzí mě však že sem toho nedokázal projít více. "To je úžasné. Ani nevíš jak by se taková schopnost mohla hodit.. Jen dávej pozor komu se o tom zmíníš. Nechceme přitahovat pozornost". Pronesu uznale směrem k chlapci a někam se posadím. Nějakou chvíli se spolu jen tak bavíme, než se objeví Matet. "Ahoj". Pozdravím ji a postavím se. "Něco k pití?" Nabídnu a pokud bude chtít, vyndám a naliji jí něco z minibaru. Při tom si ji prohlížím a poslouchám co říká. "Nepovídej.. Nařizuje jo?" Zasměji se. Je fakt že bych si možná měl trochu odpočinout. Ale nevím zda bych dokázal usnout. "Stýskalo se mi po tvé krásné tváři a vlídné povaze". Pousměji se a pokračuji. "Prvně jsem chtěl poprosit, zda by jsi mohla domluvit schůzku s Her-Urem. Ale né jen tak, spíše něco jako.. Společnou večeři, na které budeme my, on a všichni které považuje za důležité. Chtěl bych probrat co se bude dít dál a taky si promluvit o tom Grálu". Podívám se na Lokiho, na Nárviho zda vůbec ví o čem je řeč a pak zpět na egypťanku. "Taky máme plán, nebo aspoň část plánu, jak osvobodit Sigyn. K tomu budeme potřebovat zajatého anděla, jiného než Romaniel. A já sám sem se chtěl zeptat ještě na něco.. Ta vaše kniha Mrtvých, nebo Sedm ran Egyptských.. Je to něco co by šlo využít nějak ve větším měřítku a s velkou ničivou silou?" |
| |
| Na návštěvě Kurent, Her-Ur S vypůjčeným oblečením od Cala jsem se cítil opravdu zvláštně. Nebylo to však tím, že by mi nebylo. Kupodivu jsme měli velmi podobnou velikost. Je to jen nezvyk. Přišlo mi vhodnější si na tuto schůzku vzít na sebe civil. Bylo na čase si přestat hrát na to, co vlastně nejsem. Celou dobu křečovitě svírám v rukou kufřík s penězi a doufám, že jsem se nedostal takhle hloupě do pasti. Jediné co mně na tom celém uklidňuje je Calova přítomnost. Upřímně doufám, že to štíro-taxi nebudu muset znova absolvovat. Byl jsem z toho tak zaskočený, že jsem jakž takž udržel obsah žaludku. Což představovalo černé kafe a velmi dobrý croissant v té kavárně, kde jsme předtím byli. Abych se pravdu přiznal, čekal jsem něco opravdu jiného, než tohle. Velkou firmu, spoustu kravaťáků. Je fakt, že hlídač s ještěří hlavou byla poměrně kuriozita, co to celé narušovala. Chytili dalšího anděla? Co to sakra? Tahle informace mně poměrně zaskočila. Podíval jsem se tázavě na Cala. S jasnou otázkou, zda je to normální. Neměl jsem tušení, co jsem chtěl dál dělat. Najít svůj pantheon byl můj hlavní cíl. Spojit s nimi síly, protože tato doba je nebezpečná pro vlka samotáře. Jenže pak jsem se seznámil s Calem a s ostatními. Jejich fungování mi imponovalo. Cal byl naprosto skvělý společník. Začínal jsem být zmatený, co vlastně chci. Zatraceně. Rozhodl jsem se proto raději soustředit na štířici, která nás vedla a snažil se s ní držet krok. Něco mi říkalo, že kdybych jen blbě odbočil, tak bych byl ztracen. ”Ehmm… těší mně.” Pronesl jsem trošku zaskočeně. Nevím, co jsem čekal, ale tohle to nebylo. Myslel jsem, že bude vyšší. Nahlas to však neřeknu. Avšak i tak z něho šel respekt. ”Jsem tady, protože hledám informace týkajících se toho grálu. A ehm…” Zarazím se. Přemýšlím, jestli potom druhém stále toužím. ”...mohl bych se zeptat? Vy lovíte anděly?” |
| |
| V sedmém kruhu Artemis a Zeus, nově i Lucifer Ani v nejmenším jsem tomu parchantovi nevěřil. Nepotřeboval jsem mu však vyhrožovat nahlas jako někdo. Za mně mluvili moje oči, které ho celou tu dobu propalovali. Hlavně mě celou dobu zaměstnávali myšlenky týkající se toho dítěte. Něco mi říkalo, že se s tím budu ještě dlouhou dobu srovnávat. Pokud má však pravdu, tak dítěti zatím nehrozí nebezpečí a to je pro teď hlavní. Nesnášel jsem to přesouvání. Tu pohlcující tmu. Ten křik, který byste slyšeli i s těmi nejlepšími špunty do uší. Vlastně nesnášel jsem celé zpropadené peklo. Svým způsobem jsem se nedivil tomu parchantovi, proč se chce vlastně odsud dostat. Chytil jsem Artemis za ruku, pokud to dovolila, aby věděla o mé přítomnosti. Není v tom sama. Zároveň jsem se ujišťoval, že se mi nezdá. Potom zážitku s Tartarem mám občas problém rozlišit, co je skutečné a co není. ”V pořádku?” Zeptal jsem se jí tiše a jen, co jsem to vyslovil tak bych si dal facku. Nic nebylo v pořádku. Byli jsme tady. Ještě ke všemu se dozvěděla, že se stalo nemožné a je matkou. Do hajzlu, to má docela dost daleko od toho být v pořádku. Pokud mně držela za ruku, tak jsme se jí vůbec nepustil a celou dobu se jí držel. V opačném případě jsem šel po jejím boku. Snažil se to tu moc neprohlížet. Čím méně si toho budu pamatovat tím to pro mě bude lepší. Jenže ten zatracený les jen tak nedostanu z hlavy. ”Kurva.” Ulevím si skrz pevně zaťaté zuby, když se samozřejmě musíme dostat přes něj. Pokud ty zvuky nevydává něco jiného než to zatracené psisko, tak to vypadá, že se blížíme k cíli. Sebrat psa. Lucifera vzít s sebou. Snadné jako facka. Málem jsem se svému jednoduchému plánu vysmál. Samozřejmě, že v tom cítím asi milion problémů. Nevěřím tomu, že by to mohlo jít hladce. Něco se určitě vysere. Jen nemám nejmenší tušení co. Ignoroval jsem jeho kecy ohledně tohoto místa. Nejsme žádní turisté a toto není poznávací zájezd. Jestli jsme se doteď s Artemis nedrželi za ruce, tak teď jsem tu její ruku svíral jako nějaké záchranné lano. V duchu jsem si opakoval jediné: Nechci tu zůstat. Nechci tu zůstat. Nechci tu zůstat. S tím jsem snažil jít dál za Luciferem. |
| |
| Pokec ~Thór + Nárvi, Matet~ Matet si dala jenom sodovku a viděl jsem na ní, jak i přes tmavou kůži docela zrudla, když Thór spustil. Doufal jsem, že je mu jasné, že teď s Matet flirtoval a jestli ne, tak chudák holka. Přešel jsem to mírným zavrtěním hlavy a upitím ze sklenky, aby si toho nikdo nevšiml. "Hm, dobře," kdyby měla notes, tak si okamžitě začne zapisovat každého Thórovo slovo. Kdyby tu nebyla Sif, byl by z nich sladce roztomilý páreček. Sice bych si musel častěji čistit zuby, ale nikomu jsem neupíral štěstí. Grál, pomyslel jsem se. Bylo to už několik dní, co se nám zdál sen a co jsme pro to udělali? Nějaké svitky máme, dokonce nějaké spojence, ale stále jsme se k cíli nepřiblížili ani o kousek. A pokud byla pravda, co jednou říkal Her-Ur, tak nikdo z nás nemá šanci se do Ráje dostat. Nikdo z nás není nevinná duše, protože my typické duše smrtelníků nemáme. Takže buď najdeme někoho nevinného nebo naučíme nemluvně aportovat. "Jasně," přerušila tok mých myšlenek Matet, když reagovala na Thóra. "A co anděl, který je na naší straně, ale ostatní ještě o něm neví?" zeptala se. Pozvedl jsem obočí, protože to mě zaujalo. Nicméně Thór chrlil jednu otázku za druhou a já si řekl, že by mohl aspoň na chvíli počkat, než tazatel odpoví. Matet to nějak nevadilo, a velmi svižně odpovídala dál. Tentokrát na otázku týkajících se knih. "No, Her-Ur po knihách pátrá. Jsou celkem tři. Kniha mrtvých, kniha živých a kniha Thowtova. Zvlášť nemají téměř žádnou moc, ale pokud se spojí, tak se už dějou věci. Ale to nevím, protože se to ještě nikdy nestalo," pokrčila rameny. "A deset ran Egyptských na nás seslal Bůh, takže o tomhle bych se moc nezmiňovala. Nějaký Mojžíš si postěžoval, že je jeho lid v otroctví a pak to šlo do kytek," na chvíli se zamyslela, aby si utřídila myšlenky. Alespoň se mi to zdálo. Nárvi seděl a díval se do klína, jako by doufal, že si ho už nikdo nevšimne. "A Mnemosyne myslela ten spánek vážně," podívala se na Thóra o něco přísněji. "Jestli chceš, připravím ti směs, která by ti měla pomoct usnout. Jde o to, aby si tvoje mysl odpočinula," poklepala na hodinky. |
| |
| Noční klid ~Thór, Loki + Nárvi, Matet~ Nakonec jste se všichni rozešli do svých pokojů. Respektive Loki s Nárvim zůstal a Thór s Matet odešli. Štírka Thórovi připravila bylinkovou směs, kterou přimíchala do medoviny, aby nedávala obyčejný čaj. Napití se moku mělo za následek, že Thóra velmi brzy přepadl spánek, a i když se dušoval, že nezamhouří oka, nakonec se tak stalo. Mezitím se noc změnila v ráno a Thóra vzbudilo vehementní bušení na dveře. Ne, že by se někdo chtěl dobít dovnitř, ale spíš, aby byl vzbuzen. Bylinky s medovinou zafungovali až příliš dobře, takže se někdo už notnou půl hodinu pokoušel dobouchat. Sice stačilo otevřít dveře a vejít, ale přece jenom je tu nějaké soukromí. Ten, kdo se snažil probrat boha hromů ze snění, byl Tjefet. Když se před ním dveře konečně otevřely, vydechl úlevou a mnul si přitom ruku. "Dobré ráno... teda, dobré velmi brzké ráno, protože asi za dvacet minut vyjde slunce a v tu dobu už musíme být u Sif. Takže na obléknutí," sjel tě pobaveně pohledem, "máš minutu." Potom, co chvíli čekal, než konečně mohl zase použít svůj štíří um a přemístit se přímo do nemocniční chodby, kde to málem schytala sestřička nesoucí tácek s léky, která nečekala, že by se před ní měl někdo objevit. Tjefet se jí začal okamžitě omlouvat a potom ji prsty sáhl na spánek. Sestřička se najednou uklidnila, na chvíli se jí zakalil pohled, ale během chvilky se opět vrátil a ona s úsměvem pokračovala dál. Jako by se nic nestalo. "Pojď," pobídl Thóra a zamířil rovnou k místnosti, kde byla Sif. Na chodbě čekali Loki, Matet a Serqet. Her-Ur tady nebyl. "Dobré ráno," usmála se štírka a pak přiložila prst na rty. "Vejdi do pokoje potichu. Nejlépe pomalu a nedělej moc prudkých pohybů. Mnemosyne už začala s přípravou rituálu. Vedle Sif bude volné lůžko. Lehni si a na nic se neptej. Mnemosyne ti řekne, co máš dělat," informovala a velmi pomalu otevřela dveře. Ven se vylinula omamná vůně aroma lamp, která téměř zahalila mysl. Jak říkala Matet. Sif ležela na lůžku a kolem ní byly nasypané různobarevné okvětní lístky. Svíčky hořely v okruhu obou lůžek. V místnosti byla mladá žena s vlasy po ramena. Na sobě měla róbu, která se vůbec nehodila do dnešní doby. Na pravé paži měla tetování. Když si všimla nově příchozího, jen ukázala na volné lůžko po pravé straně. To bylo znamení, aby si Thór lehl. Mnemosyne |
| |
| Humble servant ~Sigyn~  Zvuk nedaleko zurčícího potoka doplňovalo štěbetání ptáků a šustění listí, když se větvemi prohnal vánek. Sluneční paprsky tvořily na pohybující se hladině odlesky a zároveň tě příjemně hřály na tváři. Seděla jsi na stoličce vedle domu, kde jsi žila se svým manželem Lokim, bohem lží a ohně. I když vaše první setkání nebylo příkladem zamilovanosti na první pohled, důkazem vaší lásky byli dva chlapci, kteří se proháněli po zahradě a hráli si na otrlé válečníky. Ten vyšší s hnědými vlasy proháněl mladšího bratra, který měl více vlasy jako ty. Oba dva se smáli. Váli a Nárvi. Taková jména jsi jim dala. Malý Nárvi zakopl o kořen stromu, který byl společníkem domu už desítky let. Chlapec se svalil do země a Váli se okamžitě zastavil, aby svému bratrovi pomohl. Opět zazněl smích. Nemusela jsi mít obavy. Na tvém rameni spočinula ruka a na temeni jsi pocítila teplý dotek rtů. "Drahá," šeptl tvůj manžel Loki u tvého ucha a jeho stín tě úplně zakryl. Klekl si vedle tebe a rukou tě objal kolem pasu. Když jsi se na něj podívala, jeho spokojenost tě konejšila. Takový uměl být jenom vedle tebe a synů. "Jsi připravená?" zeptal se. Chvíli ti trvalo, než sis vzpomněla, na co bys připravená měla být. Bál, který pořádal Všeotec a pozval všechny bohy. Dokonce i Lokiho, který měl pověst takové zábavy vždycky nějak pokazit, ale možná tentokrát s tebou po boku bude držet ústa na uzdě. Loki se postavil a zamířil k chlapcům. Jako obvykle se k němu jako první rozeběhl Nárvi a Váli zůstal stát opodál. Vždycky mu nějakou dobu trvalo, než došel ke svému otci a nechal si pročísnout vlasy prsty mezitím, co mladší bratr seděl v otcově náruči. "Má paní," ozval se za tebou. Jeho snědá kůže byla opakem tvé vlastní nebo manželovy. Když ses na něj podívala, měl hlavu skloněnou. Orjan byl darem Ódina za to, že si vezmeš Lokiho. Jako by doufal, že to alespoň trochu napraví způsobenou křivdu. Ty i tvůj manžel jste přijali Orjana do rodiny a byl velmi užitečným pomocníkem, když jste potřebovali pohlídat děti nebo udržet dům v čistotě. "Šaty máte připravené. Pro vás jsem navíc vybral šperky, které se k nim hodí," sklonil se ještě víc, a když jsi ho propustila, vydal se k Lokimu a dětem, aby předal podobnou zprávu i jemu. Pak přebral Nárviho a Váliho chytil za ruku, aby je odvedl k jídlu. Loki se na tebe usmál a prsty ti přejel po tváři, když k tobě došel. "Raději bych nikam nechodil," pomohl ti na nohy a ty's vsunula ruku do té jeho. "Vždycky se divně dívají," přes jeho tvář se přehnal stín. Vaše ložnice byla obrovská. Přes širokou postel byly přehozené kožešiny, ve kterých jste spávali a díky teplu, které udržovaly, vám stačily lehké hedvábné přikrývky, pod kterými se vždy rýsovala vaše těla. Oblečení na bál jste měli položené na křeslech a tvé šperky ležely na toaletním stolku. *** Nyní jsi žila v domnění, že nenastala válka mezi bohy a anděly a severský panteon nikdy nepadl. Nepamatovala sis na život Sebille Moretti. Všechno bylo tak, jako by to nikdy neskončilo. Loki nezavinil smrt Baldra, i když si zasloužil o to, že kvůli němu bůh přišel o část ucha a na tváři měl ošklivou jizvu. Jeho syn Váli měl stále za vzor Thóra, ale svým otcem tolik neopovrhoval. A nebylo tu nic, co by ti naznačovalo, že je něco špatně. *** ~Sigyn, Heimdal~ Tvůj život po boku Lokiho pokračoval bez menší chybičky. Jediné, co jsi sem tam musela řešit, že bůh lží opět někoho napálil nebo nachytal, ale nebylo to nic, co by mělo způsobit Ragnaröck, jak Ódin rád neustále připomínal. Dokonce sám tomu přestal věřit a propustil i Lokiho děti, které měl s obryní Angrbodou. Nikdy jste o tom moc nemluvili, protože si Loki příliš nepamatoval, jak k tomu mohlo dojít a dušoval se, že ti nikdy nebyl nevěrný. Věřila jsi mu. Obávaná Hela se stala miláčkem Asgárdu. Když se jednou objevila na duhovém mostě, kde ji sám přivítal Heimdal, vypadala jako ztracená dívka. Nevypadala napůl jako kostlivec, jak si to o ní všichni mysleli. Ódin ji vzal pod svá ochranná křídla a ubytoval ji ve své pevnosti. Poprvé spatřila svého biologického otce Lokiho, i když jej jako otce nebrala. Říkala mu prostě Loki. Frigga si ji oblíbila a oblékala ji do světlejších barev, než na co byla Hela zvyklá. Co se týkalo Fenrira a Jörmungandra, tak ti neměli lidskou podobu, ale mohli svobodně žít. Fenrir se usídlil v Týrově sídle a šlo na něm vidět, že lituje bohovy paže. Stal se jeho náhradní. Had dál obýval moře, ale už se na něj nevydával Thór, aby jej ulovil nebo se s ním utkal. Konečně měl klid. Takhle pokračovala idylka dál. Byla jsi spokojená a neměla jsi důvod nic měnit. Proč taky. Konečně jsi byla šťastná. Co jsi však nevěděla, tak se vše odehrávalo ve tvé hlavě a ve skutečnosti jsi byla úplně někde jinde. Jako tělo bez duše ses procházela mezi stany, kde žili další bohové. Nevšímala sis nikoho z nich, protože v hloubi mysli jsi byla na mnohem lepším místě. Ani jsi nevěnovala pozornost tomu, že k tobě slétl archanděl Michael, vzal tě do náruče, aby tě odnesl do bílo stříbrné pevnosti uprostřed města. Nepřišlo ti ani divné, že jsi před sebou viděla spoutaného Heimdala, kterého jsi poznala po dotyku. Zmínil se, že by ti jeho pozice měla někoho připomínat, ale neměla jsi tušení o čem mluví. Místo toho jsi mu vyčetla, že by se mohl někdy stavit na návštěvu. V tvé zamlžené mysli jsi ho neviděla připoutaného. Nacházela ses s ním před bránami na konci duhového mostu Bifröst. Seděl na lavičce. Pak jsi najednou obrátila a řekla: "Proč stále bojuješ?" zeptala ses. Měla jsi pocit, že to nebyla tvá slova. V duchu jsi slyšela, že říkáš úplně něco jiného. "Mohl by ses vrátit na Himinbjörg a opět strážit Bifröst a Asgárd. Pokud bys opravdu chtěl, mohla bych tě tam vzít. Ódin by byl rád, protože teď jsme až příliš zranitelní." Stála jsi u Heimdala a snažila ses ho přesvědčit, aby šel s tebou. úkol pro Sigyn a Heimdala |
| |
| KDO SE PTÁ... HODNĚ SPÍ Loki, Matet, Mnemosyne Já vím, bylo toho hodně. Ale je třeba nějakých odpovědí abychom konečně mohly začít něco dělat. A je toho ještě více co bych chtěl probrat. "Jo, to by šlo". Potvrdím Matet když zmíní onoho tajemného anděla. Že by šlo o nějakého špeha? S tím co vím o Horusovi bych se tomu vůbec nedivil. Zvědavě povytáhnu obočí když mluví o těch knihách. Nejsem si úplně jistý, ale tahle myšlenka mně docela láká. Mít něco navíc, co by nám mohlo pomoci. Určitě by tam byla nějaká mocná kouzla, možná i to co bych chtěl já. Možná až bude čas, bych mohl rozhodit sítě. "Aha.. Tak to nic, zapomeň na to." Mávnu rukou když odpoví na tu druhou věc. Něco málo jsem slyšel, ale zae tak moc se v egyptské historii nevyznám. "Odpočinula? Vypadám na to že to potřebuju?" Namítnu na návrh egypťanky. Nelíbí se mi představa že by mě měl někdo omámit, zdrogovat, nebo cokoliv jiného. Asi bych jí poslal do háje, kdyby nešlo o Sif. Povzdychnu si a podívám se na Lokiho s Nárvim. "Tak ráno.. Taky si zkuste trochu odpočinout". S tím se rozloučím a jdu do mého pokoje, kde nechám Matet aby mi připravila ten driják. Napadá mně asi dvacet věcí co bych dělal raději než spal, ale co, hádat se nebudu. "Tak dobrou noc". Všechno to vypiju a dříve než bych rád, se mi začínají zavírat oči.. Nevím jak dlouho sem spal, ale budí mně bouchání na dveře. Otráveně se posadím, zívnu a protřu si oči. "No jo, kdyť už jdu.." Vstanu a jen ve spodkách jdu otevřít dveře. "To je hrůza tohleto. Napřed mně zdrogujete a pak nenecháte ani vyspat". Namítnu rozespale. Přes to že mám vymezený čas, ještě zajdu do koupelny a aspoň použiju ústní vodu. Pak už na sebe rychle hodím oblek a můžeme jít. Po přemístění nechávám štíra aby zvládl incident se sestřičkou, já se jen mile usmívám. Hned poté následuji štíra až na místo. "Ahoj". Pozdravím všechny kdo čekají a vyslechnu si instrukce. Zní to spíše jak setkání s nebezpečnou šelmou, ale budiž. Po otevření dveří pomalu a opatrně pokračuji dovnitř. Nové bohyni kývnu na pozdrav a dle instrukce se posadím a následně ulehnu, na volné lůžko. Podívám sr na obě ženy a čekám co bude dál. |
| |
| „Z hněvu vzniká spor, ze sporu konverzace, z konverzace skutek.“ Tábor Gabriel, Michael Hned jak na mě Michael pohlédne, tak raději skloním hlavu a hledím si svého. Nemám ráda když se takhle hádají, měly bychom držet pohromadě. Přijde mi že teď je to zapotřebí než kdy dřív. Iseut. Měla jsem ji ráda, vždy nám to spolu šlo. Kéž bych se jí mohla podívat do očí a zeptat se: Proč? Kvůli lásce? Může něco takového vůbec cítit, k bohovi? S lítostí ve tváři se podívám na Gabriela. Chudák, co všechno musí snášet. Zajímalo by mě, jak to celé vidí Rafael. I on je archanděl, měl by k tomu také něco říct, ne? Jak je tak poslouchám, přemýšlím o Iseut a o tom, co by bylo horší. Zda přijít o křídla, nebo o vlastní vůli a muset sloužit Armoniel. Nikdy jsme spolu příliš nevycházely. Doufám že mně nepotká ani jedna z možností. Situace se konečně uklidní a Michael řekne že se vrátil Amabael. Nevím proč, ale chce mně u toho až budou vysvětlovat o co jde. Dobrá, jsem zvědavá. Naposledy se podívám k táboru, říkajíc si zda jim vůbec půjde nějak pomoc, rozevřu křídla a společně s Gabrielem vyrazim ke věži. |
| |
| Creepy bohyně Sigyn Zamrkám na “Sigyn“, vlastně ani neskrývám zklamání, že nepobrala mé vtipné přirovnání a ještě se pro jistotu zeptá koho mám na mysli. „No přece moji matku… Respektive všech devět matek...“ Jen prostě dodám. Zde jsme u toho, tohle by skutečná Sigyn pochopila… A dost možná by mě i majzla něčím těžkým po hlavě, když si z Lokiho utrpení dělám legraci. Za to tahle napodobenina jen protáhne ten svůj medový ksichtík do takové podoby, že to vypadá až děsivě neprakticky. Nevím, kdo má dneska mučící šichtu, ale pozitivně laděné horory mu jdou… „Přijít na návštěvu?“ Zopakuji ještě jednou po ní a chvíli uvažuji zda tohle opravdu řekla, nebo zda jsem jen za tu dobu bez schopností neztratil tolik krve. Ví vůbec, že jsem se měl s Lokim navzájem zapíchnout? V jakém panteonu chodíte pravidelně navštěvovat děti někoho koho jednou máte vědomě zabít a on vás? Heh, čistě teoreticky kdybych se neválel ve vlastní špíně, ale bylo by všechno v pohodě a opustil bych svojí hlídku, abych je navštívil jako hodný strejda. Nebo líp! Co kdybych je navštívil a zrovna by nastal Ragnarok? Úplně si to umím představit. Řekl bych: Tak děcka, je to tady! Kde je váš tatík? Musím ho zabít, ale vy si klidně hrajte... Bylo by to asi hodně divný, jestli ne rovnou trapný. Nemluvně o tom, že jsem byl jediný, kdo ani nemusel někam chodit, aby se na někoho podíval. Jó... Někdo si tady neudělal přípravu, nezjistil na koho si to vlastně hraje a před kým to stojí. A tak to i vypadá. Celé to je hodně blbá iluze a za ní zcela jistě ještě blbější anděl. Ale co, tak budeme naoko spolupracovat. „Ehm, promiň… Co ti budu povídat.“ Nenápadně pootočím hlavu doprava, abych se mohl alespoň periferně podívat tam, kam ona často hledí. Kromě svého stínu ale nic zvláštního nevidím. Kam to hledíš rádoby Sigy? Jako kdybys byla duchem jinde... Ale poté se okamžitě obrátím na osobu přede mnou. „Bude to znít jakože se vymlouvám, ale poslední dobou opravdu nějak nevím kam dříve skočit. To víš... Bez schopností, klečet zbídačený v poutech, snášet pravidelné a fakt intenzivní mučení a učit mluvit Tika a Toka, kteří ještě neotevřeli pusu, umí být dost náročné.“ V mém hlasu jde bezpečně poznat ten sarkasmus, ale dle předchozí zkušeností si nedělám naděje, že si toho všimne. Ovšem i přes absenci mých schopnosti si dokážu všimnout já jejího pohledu, který nezvykle těká jednu chvíli na mě, poté za mě a pak na malou chviličku opět na mě, ale tentokrát nějak hrozně zvláštně. Ze zkušenosti vím, že malé, často jednoduše přehlédnutelné detaily umí být velice důležité. Ten chvilkový pohled je velice krátký. Ano, sice mi to připomíná můj pohled, když jsem kdysi z nudy sledoval jeden daleký panteon jejichž jazyku jsem nerozuměl ani slovo. Ale k čemu slova, když stačilo sledovat, jak si to rozdávají zvířecí bozi. Navíc mám pocit, že to byli sourozenci... Můj pohled... Tehdy jsem se nějak přestal divit, že Thór nerad hady… Ale to odbíhám od tématu. Chtěl jsem říct, že to je takový ten pohled, co by si přál, aby tohle nikdy nemusel vidět. A to není zrovna úplně nejlepší znamení. Musím vypadat fakt zuboženě… Na druhou stranu mi přijde, jako kdyby to byla na chvíli ta pravá Sigyn jakou si pamatuji. Možná nejde o iluzi… „Hmm?“ Zamyšleně skoro až zabručím, když na ni zamyšleně hledím, nějak se snažíc rozlousknout celou tuhle nevšední situaci. Co si budeme, je jasný, že tady jde zase o lámání mé vůle. Co mi není jasný je, že pořádně nevím, co přede mnou vlastně stojí. Možná jsem se zmýlil. Možná to není iluze. Možná to je opravdová Sigyn, jen není sama sebou… Pak je ale otázka, co dělá tady a co to s ní vlastně je? Že by tohle bylo to jejich poddání a věrné sloužení andělům? To se potom ani nemůžou divit, že se raději nechávám stáhnout z kůže... A pokud je tady ona, je tady i Loki? Nebo snad i jiní naši bohové? Tolik a ještě více otázek, které stojí jen na vrtošivém slovíčku možná… Ale za pokus nic nedám… Tedy, možná zase vypíchnuté oči, ale to je jedno... Opět se tedy soustředím na Sigyn, která se opět tlemí jako úplný idiot. Za předpokladu, že tam někde je opravdu ona, pak teoreticky víme, že se dokáže na malý okamžik dostat z tohoto zvláštního stavu. Ale proč, jaká je příčina? Dokázal bych ji dostat nějakým způsobem zpět? Třeba vyvoláním vzpomínek nebo pocitů? Stačilo by mi i jen pár vteřin, aby mi sama sundala pouta a potom bych mohl zkusit vymyslet, jak nás odsud dostat. „Sigy…“ Podívám se hluboko do jejích očí mezitím vyhledávajíc tu skutečnou osobu, kterou teď potřebuji… Pokud tam tedy opravdu je. Stále platí, že to může být jen past. Musím být obezřetný... „Tam už není co strážit. Ódin se vzdal své existence. Moje pevnost je jen zřícenina. Ásgard byl zničen a jeho lid…“ Na chvíli se odmlčím, protože se mi před zrakem mihnou ty jejich nebohé pohledy. „Jeho lid byl do jednoho pobitý anděli. Ale o tom snad víš ne? Přeci jen tě sem přivedli, aby jsi mě přemluvila…" Řeknu, jako kdyby to ani nestálo za zmínku, ale pořád ji skoro bez mrknutí oka sleduji. „Nicméně stále ti neodpovídám na otázku…“ Kývnu hlavou, abych dal na najevo, že si to uvědomuji. „Ptáš se, proč stále bojuji.“ Kdybych neměl ruce zcepenělé a ještě k tomu připoutané, asi bych se i podrbal na bradě, na které za tu dobu vyrostl vous. „Řekl bych, že ze stejného důvodu, jako jsi kdysi ty dobrovolně odpykávala trest, který náležel jen Lokimu. Nehledě na to jak hrozná ta situace byla a jak hrozně měla jednoho dne skončit, nehodlala jsi ustoupit. Bojovala jsi za osobu před sebou, chránila jsi Lokiho a nehodlala jsi se vzdát. Protože to byl a JE tvůj smysl bytí. Já... Uh... Já dělám úplně to samé. Můj smysl bytí je chránit bohy. Nebo alespoň ty, co ještě žijí... Včetně tebe.“ Pokrčím rozbolavěle rameny. Nemluvně o tom, že si umím vysvětlit důvod, proč jsem ještě stále na živu a v zajetí. Nemám pražádnou chuť ulehčovat lov těm ptáčkům. „Můžu se zeptat? Jak jsi se sem vůbec dostala?“ Nebudu lhát, i když mi asi řekne nějakou blbost, jsem popravdě dost zvědavý. Přeci jen je to po dlouhé době první tvář, kterou znám a není to zásluhou nekonečného oddělování mého těla. Navíc potřebuji, aby semnou mluvila. Potřebuji, aby tady byla, co nejdéle je to možné. |
| |
| Všechno je v pořádku… ~Heimdall~ Vše je jak má být. Loki, já a chlapci, spokojení a spolu. City našeho vztahu byly jako malý poklad, který jsme si chránili. Ano, zastávala jsem se Lokiho, ale veřejně nedal najevo, jak moc mu na tom záleží, ani jak moc mu záleží na mně a chlapcích. Byla to maska, hra, kterou jsme hráli společně, aby Loki mohl pokračovat v tom, co dělá a Odin, nebo kdokoli jiný neměl potřebu vyhrožovat mu přes nás. “Vždy se budou dívat… Ale mě to nevadí.“ Odpovím svému muži a láskyplně ho pohladím po tváři. Loki náš dům chrání před vševidoucíma očima, které vidí pravdu, očesanou o určité detaily našeho vztahu. Díky tomu si nemusím dělat starosti, že by naše hra byla nedokonalá. Nejraději bych s manželem protančila celou nadcházející noc, ale to by nebylo moudré. První tanec ze slušnosti, druhý protože hodím smutné oči a na třetí posedět, poté se nechat vytáhnout někým jiným, prohodit pár slov pro udržení dobrých vztahů a nechat Lokimu prostor. Něco se vždycky semele a já se přistihnu, jak se vlastně trochu těším, co Loki vymyslí tentokrát. Sif mě často lituje. ‚Ubohá Sigyn‘ říkává, mít já takového manžela, tak skočím z Bifröstu. Od Friggy jsem zase slyšela, že bych měla být důraznější a od jeho činů jej zrazovat. Loki je svůj… a já jsem jeho, z vůle Všeotce. Má odpověď prakticky na všechny rady tohoto typu. Jen já zřela duši svého muže a vím, jaký v nitru skutečně je. Není to tak dávno, kdy se spokojenost rozlila po celém Asgardu. Hlasy, které se do mě či Lokiho pouštěly, pomalu utichly. Loki sice dál dělal své šprýmy, ale nic z toho příliš nenarušovalo místní klid. Jeho zbylé děti jsem se naučila mít ráda. K Jormunganderovi je cesta nejnáročnější, není zrovna v přístupné lokalitě, ale hodlám na tom zapracovat. Fenrir se ubytoval u Týra a tak za nimi příležitostně zajdu, abych ho pohladila a sblížila se s ním. Stačí kus masa (vhodně podaný, aby ho nevzal i s prsty), aby si někoho oblíbil, oproti tomu s Hel se dá domluvit nejlépe i nejhůře zároveň. Na rozdíl od svých zvířecích bratrů mluví, ale má své názory, postoje a komplikovanou mysl. Kdyby Lokiho chtěla uznat za svého otce, přijala bych ji za dceru… Vždy jsem trochu skrytě toužila po holčičce. Jenže Hel, dá se říci, adoptovala Frigga a navíc už z ní byla mladá dáma. Okouzlující a krásná, po svém otci, ať ho uznává nebo ne. ****** Vydala jsem se navštívit Heimdalla. Neuškodí mu taky občas vidět někoho z očí do očí a on sám na návštěvy příliš nechodí. Když jsem byla mladší a svobodná Bílý Ás pro mě byl velmi atraktivní, ale nikdy jsem mu nic neřekla. Sem tam jsem za ním zašla, jako to dělali i někteří další bohové a dělala mu společnost na jeho věčné stráži. Pak jsem se vdala. Mé sympatie k Heimdallovi šly do pozadí, avšak nezmizely úplně. Vždy jsem k němu cítila úctu, pro jeho schopnosti a zodpovědnou úlohu, ale nyní je pro můj vztah s Lokim a naši hru stejným nepřítelem jako Odin sám. Položím mu ruku na rameno, překvapeně mě osloví, prý co já tady. Inu… Prostě se mi zachtělo vyjít si ven a dělat mu společnost. Má nějaké podivné narážky, kterým plně nerozumím. Prý jestli mi tohle něco připomíná. Možná mi to má připomínat mé dřívější návštěvy? Naráží na to, že jsem se dlouho neukázala? “O čem to mluvíš?“ Hraji nepochopení. Tvářím se, že nemám ponětí, co by mi to mělo připomínat. Následně naprosto doopravdy nerozumím, proč zmiňuje své matky. Co ty mají co dělat s mou návštěvou? Poznámku raději přejdu mlčením a pousměji se. Možná mu tady z té samoty trochu přeskakuje. Byla by to velká škoda, ale stát se to může. “Mohl bys někdy přijít na návštěvu. Dlouho ses nebyl podívat na děti.“ vytknu mu, abych svedla řeč jinam. Vedu syny k zodpovědnosti a Heimdall je příkladem, který jim dávám… Především Válimu, protože Thór jenž mu je vzorem, má k zodpovědnosti daleko. Ocenila bych, kdyby se u nás ukázal a trochu přispěl k tomu, aby si chlapci z takového setkání něco pozitivního odnesli. Asi jsem se víc zasnila nad tou představou a možnostmi, co by si moji milovaní synové od strážného boha osvojili. “Proč jsi stále na stráži?“ Ptám se. “Proč stále bojuješ?“ Zazní z mých úst. “Opouštíš to tady někdy vůbec? Vždyť tu je klid a mír. Ragnarok nehrozí. Pokud bys opravdu chtěl, mohla bych se přimluvit. Odin by jistě uznal, že nemusíš stát na stráži.“ Pokračuji mírným hlasem, klidným a melodickým. Místo toho však místností zní: “Mohl by ses vrátit na Himinbjörg a opět strážit Bifröst a Asgárd. Pokud bys opravdu chtěl, mohla bych tě tam vzít. Ódin by byl rád, protože teď jsme až příliš zranitelní.“ ‘Bude to znít, jakože se vymlouvám, ale poslední dobou opravdu nějak nevím kam dříve skočit. To víš... Bez mého dohledu by se tu dříve nebo později vyrojilo něco, co by ten klid narušilo.‘ Zazní jako jeho odpověď. Pousměji se a vlastně si i trochu povzdechnu. Heimdall… Zodpovědný za všech okolností a nikdy nepoleví. Zahledím se směrem k Asgardským budovám a vnímám drobný ruch v ulicích. Jak krásně nám tu všem je. ‘Sigy… Vždycky je co strážit… Odin to ví. Asgard a jeho lid... zažívá období klidu, ale možná… Možná je to jen otázka času. Třeba stačí jen chvíle nepozornosti, to snad víš, ne? Nemáš, čím bys mě přemluvila…‘ Vyhnu se přímému střetu našich očí. Nejsem si jistá, jestli si chci vyměnit pohled do duší. ‘Nicméně stále ti neodpovídám na otázku… Proč jsem stále na stráži. Řekl bych, že ze stejného důvodu jako jsi přijala břímě manželské ve snaze usměrnit Lokiho činy do nějakých snesitelnějších mezí. Nehledě na to jak hrozných věcí se dopustil a jak hrozný dopad to na tebe mělo, nehodlala jsi ustoupit. On si vždy najde cestu jak někomu zatopit. Bojuješ s tím každý den, chráníš nás všechny před Lokim a nehodláš se vzdát. Protože to byl a JE tvůj smysl bytí… Já... Uh... Já dělám úplně to samé. Můj smysl bytí je chránit bohy… Včetně tebe.‘ Pokrčí rameny, jako by chtěl zamaskovat nějaké vnitřní přiznání a pokusí se stočit řeč jinam. ‘Jak jsi se sem vůbec dostala?‘ Heimdallova slova jsou zvláštní. Těší mě, že nezná pravou povahu našeho vztahu s Lokim, znamená to, že ať už Loki kolem našeho sídla obestřel jakékoli kouzlo, tak zatemňuje i vševidoucí pohled zlatozubého boha. Na druhou stranu mám pocit, jako by se mi napůl svěřoval o svých citech ke mně a tím probouzí mé odsunuté sympatie. “Včetně mě?“ “Včetně mě?“ Ne, že by mi to nelichotilo, ale mé srdce patří manželovi. Přesto… Něco mě nutí v tomto směru pokračovat. Přijdu blíž a sednu si vedle něj. Má v určitých věcech pravdu, vždy jsem fungovala jako určitý diplomat mezi Lokim a ostatní bohy. Zastávala se ho, snažila najít společné řešení k nápravě, navrhovala kompromisy. V ostatních bozích jsem tak budila dojem, že ve svém manželství nejsem šťastná, ale smířila jsem se se svou rolí a snažila jsem se ji plnit, co nejlépe. Jenže jak má jedna bohyně stačit na usměrňování nezdárného manžela a ještě výchovu dvou synů? “Klasickou cestou k Bifröstu jsem přišla. Jako kdybys už z dálky neviděl, že k tobě mířím.“ “Klasickou cestou přes Bifröst jsem přišla. Jak jinak?“ Krátce se odmlčím a podívám se směrem k cestě, kterou vidím před sebou a za ní rozprostírající se domov nás všech. “Asgard by zvládl chvíli bez hlídání. Měl bys za mnou někdy přijít. Schází mi dobrý přítel, kterého jsem v tobě vždy měla.“ “Asgard je v plné síle, připraven na tvůj návrat. A mně schází dobrý přítel, kterého jsem v tobě vždy měla.“ Nasadím trochu důvěrnější tón a ve tváři se mi mihne velmi jemné začervenání. “Přišel bys někdy?“ “Vrátíš se? Prosím…“ Smutné zelené oči, krásné dívky se jen krátce zahledí do tváře svého společníka, než zase sklopí pohled. |
| |
Zrcadlo. ukaž mi...
Jory ,,Ano. Nějaká část lidí spí na takových lůžkách. Říkají jim postele." Jiní spí na velkých matracích, co se dají srolovat a říkají jim futony, jiní na zemi, na slámě... Lidé jsou různí, jinak majetní, žijí na různých místech. Ale zde, ve velikém moderním městě, se spí na posteli. A nejen to.Téměř nahá postava na mém lůžku přímo vyzývá k nevhodným myšlenkám. Ani po stovkách let nejsem schopný se vymanit ze své primitivní podstaty, toužící po krvi! Avšak při přihlédnutí na okolnosti na naše setkání si nejspíš jen k večeři dám nějaké maso a vše bude zase dobré. ,,To je normální. Taky jsem byl, kdysi." Vzpomněl jsem na ten děsivý masakr, andělé s námi neměli tolik práce, ach ne. To lidé vyvraždili můj národ. Lidé jejich víry! Had se může cítit všelijak. Pravděpodobně neví, co je strach, a zmatení je rozhodně na místě. Možná také zvědavost? V jiné podobě se jeho hadství smrštilo jen na drobnou velmi omezenou podobu. A to nemluvím o celém jeho lidském těle. ,,Uvidíš. Pojď, pomohu ti." Natáhl jsem k němu ruku a postavil ho na nohy, s menší pomocí jsem ho odvedl do drobné koupelny. V rohu stojí sprchový kout a naproti němu záchod. Vedle umyvadlo se zrcadlem. ,,To je sprcha. A tohle... To tě nejspíš zajímá!" Ukázal jsem směrem k tomu skleněnému objektu potaženému úzkou vrstvou lesklého kovu. ,,Takhle nyní vypadáš, Jormungandre." Postavil jsem ho před zrcadlo, aby se v něm vzhlédl, než jsem ho vůbec postavil do sprchy. Přišlo mi, že to může zabrat nějaký čas, než si prohlédne vlastní obličej, krk a vše co mohl v zrcadle nad umyvadlem vidět. |
| |
| Nekhen Limited, snídaně č. 2 ~Dionýsos + Mesetet, Her-Ur~ Litoval jsem toho, že jsem s Dionýsem nemohl trávit víc času, ale ono se blbě něco vymýšlí, když vám za oknem čoudí bar, ve kterém jste ještě nedávno pracovali. Věřil jsem tomu, že Savera dá bar dopucu a najde všechny, kdo za jeho výbuch mohli a osobně je roztrhá na kusy. U této části jsem být nechtěl. Zas tak silný žaludek nemám. Měl jsem trochu starost o Zoru, ale vypadalo to, že si z noci nic nedělá a opět byla při smyslech. Dokonce se nabídla a šla pomoct s vyklízením baru. No, aspoň se holka nějak zabaví. Persefoné jsme vůbec neviděli. K Her-Urovi se nepřiblíží a zase se nehne moc daleko od našeho upírského šéfa. Stále mu chci vyčíst, že z ní pije. Magor. Můj šatník byl trochu víc pestřejší než u normálních lidí, ale našlo se, co má cca jednolitou barvu. Sám jsem se oblékl do čistého.  Pak návštěva v kavárně, objevení Mesetet, klidně bych v té kavárně byl déle, a teleport směr Her-Ur. Za ta léta, co štíry znám, jsem si na to nezvykl. Měl jsem trochu pocit, že si asi ublinku, ale vytrval jsem. Trocha šprýmu s hlídkou a hurá za božským šéfíkem. Když jsem Her-Ura viděl poprvé, tak jsem zíral podobně jako Dionýsos. Čekal jsem nějakého velkého kápa s přísným pohledem, drsnou tváří a prostě takového týpka, kterému se bojíte říct ne. Nicméně z něj vyzařovala taková aura autority, že bych to neřekl ani kdyby byl nemluvně. "Co? My?" Her-Ur se podíval na Mesetet, protože to s anděly hned nepobral. "Ne úmyslně?" dodal po chvíli a ukázal rukou směrem ke stolu. "Nesedneme si?" Posadil jsem se hned vedle Dionýsa a trochu hladově zíral na tu úžasnou pestrobarevnou nálož na stole. Her-Ur měl na jídlo vkus. Mesetet si sedla na druhou stranu a zanořila se do židle. "Grál je pro nás stále neznámá a podle všeho, co víme a zjistili jsme, tak mu jako bohové nemáme šanci se do Rájem dostat. A žádný štír nebo jinak mýtická bytost," doplnil Her-Ur. "Pokud neznáte nějakou nevinnou duši, která nám bude ochotná grál donést, pak je pro nás vzdálený asi jako jiná sluneční soustava," natáhl se pro sklenici a napil se. "A ještě k těm andělům," vrátil se k poslední Dionýsově otázce, "my je nelovíme. Nejsme jako oni. Nicméně pokud na nás zaútočí a nám se je podaří lapit, pak tu máme pro ně speciální místo." |
| |
| V sedmém kruhu Pekla ~Áres + Zeus, Lucifer~ Áreova otázka se trochu míjela účinkem, protože jsem v pořádku nebyla, ale stiskla jsem jeho ruku, protože jsem byla ráda za jeho přítomnost. Tohle bylo děsivé místo. Zajímalo mě, jestli něco podobného měl Hádes i v Podsvětí. Maximálně jsem se prošla po Asfodelových polích a pak byla v jeho zámku, ale jinak jsem nikdy neměla touhu jeho říši víc procházet. Šli jsme dál. Následovali Lucifera, který sem tam řekl, abychom zastavili, protože se před námi prohnala vlna zatracených duší. Sice by nám nic neudělali, ale za to by nám sdílely své vzpomínky a když jich bylo tolik, přišli bychom o vlastní rozum. Neustále jsem se rozhlížela a měla jsem pocit, že se oběšenci natáčejí naším směrem. Jako by konečně bylo v lese něco víc, než jenom pusto a prohánějící se duše. Lucifer to neřešil. Mě z toho bylo úzko. Štěkot se už znovu neozval a já si najednou uvědomila, že jsme měli přece koně, který by Kerbera našel. "Áree? Alastor, pekelný kůň. Já začínám mít trochu mezery, kde jsem je nechali. Víš, co říkal Hádes? Že by nás zavedl za Kerberem." Jakmile jsem to vyslovila, Lucifer se zastavil a obrátil se k nám čelem. "Pekelní oři jo?" |
| |
| Vysni si ženu ~Thór, Sif~ Jakmile sis lehl, přešla Mnemosyne ke tvému lůžku, aby ti ukázala malou misku, v níž měla olej. "Nejlepší způsob, jak někomu vrátit vzpomínky, je vstoupit do jeho podvědomí," mluvila tiše, takže kdyby se k tobě nenakláněla, nic bys neslyšel. "Najdi ji v jejím světě a pak se pokus najít střípky, které bys mohl dát dohromady, aby si vzpomněla. Netlač. Neříkej rovnou, kdo jsi. Důvěra je v tomto bodě velmi klíčová. Možná se ti nebude líbit, co zpočátku uvidíš, ale musíš být trpělivý," pokud jsi měl ještě nějaké dotazy, tak je zodpověděla a následně tě požádala, aby ses uvolnil a zavřel oči. Neměl jsi znovu usnout, ale tvoje mysl se měla přemístit od té Sifiiny.se Cítil jsi, jak ti čelo pomazala olejem. Měl silnou bylinkovou vůni a trochu pálil. Pak bohyně začala chodit dokola, to jsi poznal ze závanů vzduchu, které kolem sebe tvořila. Necítil ses unavený, ale měl jsi pocit, že postupně přestáváš vnímat své tělo. Byl to nepříjemný pocit, ale vedle tebe ležel někdo, kdo za tuto nepříjemnost stál, nebo ne? A pak jsi ztratil veškerá pouta, která jsi ke svému tělu měl a ponořil ses do tmy. Ta sice trvala jenom chvilku, ale i tak zanechala stopy, které tě možná budou ještě nějakou dobu pronásledovat. Vynořil ses v útulné dřevěné místnosti. Hořel tu krb, na římse stálo několik fotek. Pokud ses na ně zaměřil, tak to byla Sif spolu s Romanielem. Byli šťastní. Naproti krbu stála sedací souprava, kde byl položený šálek s ještě teplým čajem. Na opačné straně další dveře vedly do kuchyně, za které zrovna vyšla Sif. Usmála se na tebe, přešla k tobě a dala ti polibek na líčko. "Jak dlouho tu stojíš?" zeptala se tě. Přešla ke gauči a sedla si. Její chování bylo trochu zvláštní. Mnemosyne přece říkala, že ze začátku budeš v jejím světě a kdo ví, co teď viděla. Jak viděla tebe. Pokud ses rozešel k zrcadlu, které viselo nad skříňkou, spatřil si nenáviděného anděla Romaniela. "No tak, Romane, pojď si sednout," vyzvala tě Sif, když ses stále nerozhoupal k nějakému činu. Nyní záleželo na tom, zda dáš Sif prostor, aby si postupně začala vzpomínat nebo to na ní najednou vybalíš. Ale pamatuj, co říkala bohyně. |
| |
| Nejvyšší věž ~Amitiel + Gabriel, Michael~ Opět letěl nad městem bylo, jako by se čas vůbec neposunul. Mohla jsi lidem na povrchu zemském závidět, že se jim střídá den a noc. Zde se nepohnul ani jeden stín a stromy vypadaly stejné po celý lidský rok. Stříbrné město bylo sice nádherné a každý, kdo sem poprvé vkročil, byl uchvácen, ale jakmile tuto dokonalost viděl každý nekončící den, dost se omrzela. Možná to byl důvod, proč hodně andělů nejraději řešilo nějaké mise mimo stříbrné hradby a poslouchalo Michaela na slovo. Když jsi přistála na otevřeném balkóně vedle Gabriela, Michael zrovna vcházel dovnitř. Přízračné světlo vytvářelo odlesky na blyštivé dlažbě a dál vyzařovalo z bílých zdí. Dvoukřídlé dveře, s mihotavými okýnky, zůstaly otevřené. Gabriel se rozešel hned na to a cestou docela okatě zívnul. Uvnitř kruhové místnosti, kterou zdobily podstavce z bílého mramoru s rozličnými artefakty, stál masivní kulatý stůl. Hrany měl zakulacené a pokryté kovovým stříbrným lemem. Povrch byl hodně podobný dlažbě. Kolem kdysi dávno někdo rozestavil těžké zdobené židle s polstrovaným sedákem. Michael si sedl do nejvyššího, Gabriel zamířil k jeho levici. Pak tu byl i zmíněný Amabael, nechyběl tu Cassiel, dále tu byla Armoniel. Byla docela zahalená, ale většinou se nestyděla světu ukazovat svá složitá tetování, která měla téměř po celém těle. Chyběl tu Rafael. Kdo ví, kde teď byl. "Přišli jsme o dalšího z našich," začal bez nějakého úvodu Michael. "Byl tvou starostí," podíval se na Amabaela, který vypadal trochu zbídačeně. "Měl jsi za úkol přivést bohyni Sif a ne, že na ni budeš provádět pokusy. Co tě to sakra popadlo?" "Nevěděl jsem, že nás zradí, a navíc nás sledoval štír, který..." jeho řeč byla přerušena hlasitým bouchnutím do stolu. "Žádný štír mě nezajímá," sykl Michael. "Kdybyste nechali Romanielovi ještě nějakou chvíli, určitě by se k nám přidala z vlastní vůle. Proč jste se do toho pletli?" Amabael vypadal jako někdo, kdo by nejraději z věže skočil. Anděl ne-anděl. "Dlouho se neozval. Nechali jsme ho sledovat a projevoval k bohyni větší náklonost, než měl." "Nenapadlo vás," vložila se do toho Armoniel. "Že díky náklonosti si bohyni získá?" Amabael se zatvářil, jako by se zakousl do citrónu. Do pře se vložil Cassiel. Jestli byl někdo, kdo konkuroval tetováním bělovlasé anděle, tak to byl on. "Nedozvíme se, co měl Romaniel v plánu, dokud nám to neřekne sám. Jsme tu z jiného důvodu, než hledat viníka, ne snad?" zastavil se pohledem na Michaelovi. "Je tomu tak," přitakal velitel andělů. "Bohové se začínají spojovat. Jméno Her-Ur začíná být mezi námi čím dál víc skloňováno. Ten štír, co sledoval Amabaela," střelil po andělovi zlostným pohledem, "je jeden z jeho sluhů. Začínám mít důvod se obávat, že naši hru s grálem prokoukli. Nikdo ho nehledá. Aspoň ne nikdo, o kom víme." "Stejně se tam nedostanou," Gabriel si znuděně okusoval nehty. Normální člověk by je dávno měl ošklivé, ale on je měl stále dokonalé. "Jo, vylákal si jich několik ven, ale k čemu ti je armáda nemyslících bohů? Nestačí ti k tomu padlí, co má tady Armoniel? Vyjde to na stejno," zase se ukázalo, že být archandělem má velikou výhodu. Michael sice sršel vztekem, ale meč nechal v pochvě. "Kdybys jenom věděl," rozhlédl se po všech. Na chvíli se zastavil i očima na tobě. "Kdybyste všichni věděli. Tajemství, které tu zanechal náš otec, které nesmí být vysloveno nahlas ani napsáno. Přál bych si, abych vám mohl říct víc, ale..." nedokončil větu, protože se najednou objevil Rafael. "Nemluv dál a pojď." Nikdo si netroufil ani pípnout. Michael se slepým Rafaelem, který i přes to mohl chodit či létat, měl vnitřní souboj. Rafael dokázal dohlédnout dál než kterýkoliv z vás a jeho hlas jste často slyšeli, když vás všechny svolával na Michaelův příkaz. Cassiel ho jednou nazval létající vysílačkou. "Končíme," zavrčel Michael a vydal se za Rafaelem. Ostatní jste zůstali v místnosti. "No, wow," vydechl Gabriel. "To zas bylo." Cassiel došel k tobě a mírným pohlazením po paži ti naznačil, ať jdeš s ním. Zavedl tě na balkón. "Co si myslíš o celém tomhle vystoupení?" |
| |
| Nadpis ~Huītzilōpōchtli~
Rozuměl mi. Nechtělo se mi věřit, že to bylo tak snadné? Bylo to tím, že byl sám jiný? Doma jsem si toho užil. Zlý obrovský had Jörmungandr, který společně se sourozenci a otcem zapříčiní Ragnarök. Ha, a kde je teď? Možná nastal, protože svět byl tolik odlišný od toho, který jsem znal. Nechal jsem se dovést do koupelny. Tak tomu mikrobi říkali. Měli je i na lodích. Na těch lepších, které nešlo jenom tak potopit. Ne, že bych topil lodě na potkání, ale někdy byla dlouhá chvíle a potřeboval jsem se zabavit. Navíc toho jídla. Otočil mě k zrcadlu. Uviděl jsem obraz muže. Chtěl jsem se zeptat, kdo to je, když jsem si uvědomil, že děla stejné pohyby jako já. Zaraženě jsem natáhl ruku nejdřív k zrcadlu, po kterém jsem přejel prsty a následně se dotkl vlastní tváře. Bylo to... divné. Neměl jsem žádný čumák, ani vysunující se špičáky. Moje oči vypadaly jako mikrobů. Vlastně podobné měl i Solian, ale něco v nich měl. A já? Jako bych ztratil své staré já. Pokračování... |
| |
| JAK NA TO? Sif S povytáhnutým obočím se podívám na egypťanku a pak na tu misku v její ruce. Podle toho co říká, mi to přijde jako něco co dělávali šamani když užívali bylinky aby se dostali do nějakého tranzu. Né že bych s tím měl osobní zkušenost. Dál ji poslouchám a vůbec se mi nelíbí kam tohle směřuje. Samozřejmě že se budu snažit, ale přiznejme si to, jsou tací kterým by to šlo mnohem lépe. Docela se bojím abych Sif spíše neublížil. To bych.. Nevím, asi by mi hráblo. Seber se, děláš to pro ni. Tohle musím zvládnout. Naposledy se na Sif podívám. "Jdu si pro tebe". Šeptnu, zavřu oči, pokusím se uvolnit a nechávám bohyni aby provedla ten rituál. To co následuje.. Ani nevím jak to popsat. Nikdy sem nic podobného nezažil. Možná jednou v šedesátých letech, ale na to teď nemohu myslet. Musím se soustředit. Vynořím se z temnoty a.. No, nevím kde sem, ale je tu hezky. Dokud si nevšimnu těch fotek. Je možné že ji opravdu miloval? Vypadají šťastně. Sif. Zadívám se na ni když vyjde z vedlejší místnosti a dá mi pusu. Jak dlouho sem o ténhle chvíli snil? Tak moc mi chyběla, tak moc sem chtěl cítit chuť jejích rtů, vůni jejích vlasů.. A teď jsem za blbého anděla? No to je skvělé! Mám chuť to zrcadlo rozbít, ale musím se ovládat. "Promiň. Nějak jsem se zamyslel". Mile se na ni usměji a jdu se posadit vedle Sif. Chvilku koukám do ohně a pak jen tak na ni. "Už sem ti říkal jak máš krásné vlasy? Jsou jako ze zlata". Špitnu a po vlasech ji lehce pohladím. "Si.. Sofi, jsi šťastná? Nechtěla by jsi něco víc? Občas si říkám jestli nám něco nechybí". |
| |
13+ Hehe Jory Had se vzhlédl v zrcadle a málem se nejspíš nepoznal. Sledoval jsem, jak natahuje ruku k té tabuli skla a pak, jak se dotýká sám sebe. Byl jako uhranutý, divil se, nechápal... Kdysi dávno jsem se cítit stejně, kdysi dávno jsem netušil, co se s mou velikostí stala a proč jsem najednou tak malinký. On prožívá totéž, pravděpodobně je na pokraji nového velmi děsivého sebeuvědomění. Dívá se na svůj odraz, prohrábne si vlasy, dotkne se své pokožky. Předpokládal jsem, že fascinaci rychle nahradí smutek a bolest z toho, jak se jeho existence smrštila do drobného lidského tělíčka. Jak říká, nyní je měkký. A šíleně bezbranný.,,Zvykneš si, věř mi, není to tak zlé." Položil jsem mu ruku na rameno, cítil jsem v sobě snahu ho ukonejšit, i když jsem moc nevěděl, jak. Kde se ve mě berou takové emoce? Pff... Jak to říkaj ti pitomé vládcové? pomáhej bližnímu svému? Sklonil hlavu a strhnul ze sebe ručník. Nestihl jsem odvrátit pohled a to co jsem si myslel už dřív, se naplnilo. Není to veliký had pro nic za nic, že jo. Uculil jsem se a zvedl hlavu, podíval jsem se na sprchu a pak na jeho obličej, v zrcadle, který zkoumal to, co mu viselo mezi nohama. Zvedl jsem svou ruku a pak jsem ho poplácal. ,,Ano, zcela běžné. Tím se množí." Jako had by měl mít to samé, ne? Pokud si ještě plazí anatomii správně pamatuji, hadi mají to samé, ale dvakrát, ukryté v těle, dá se to vysunout. I když, on, jakožto zplozenec Lokiho a zároveň kříženec, třeba ani nic k množení neměl? Žádná hadí dívka na něj nikde nečekala. ,,No, hade, okukovat se můžeš později. Teď musíš do sprchy."Ukázal jsem na běžný rohový sprchový kout se schodkem a odtokem uprostřed. Sebral jsem mu ručník a dlaní, jež stále spočívala na jeho levém rameni, jsem ho popohnal dovnitř. Závěs nyní nebude potřeba, než bych ho nechal hrát si s mýdlem a šamponem, to ho raději umeju sám. |
| |
| Moje skutečnost ~Thór~ Když jsem se probudila, Roman už vedle mě neležel. Musel vstávat velmi brzo, protože jsem to ani nepostřehla. Normálně mám velmi lehký spánek a probere mě i tiché oddechnutí. Připadalo mi, že trpím docela dost neduhy, a i přesto všechno se mnou Roman byl. Byl pro mě vším. Zachránil mi život. Měla jsem nehodu, po které jsem ztratila část paměti. Pamatovala jsem si jenom útržky, ale bez kontextu mi nedávaly smysl. Měla jsem kvůli tomu zůstat v nějakém institutu, ale Roman navrhl, že by mě vzal k sobě, kde by mi pomohl si vzpomenout. Stále jsem se měla problém vybavit, kdo jsem před nehodou byla, ale s ním jsem se cítila klidně. Celý den jsem strávila ve smyslu rutinních domácích prací. Nebyla jsem zastáncem, že by žena měla doma dělat domácí puťku, ale na rozdíl od Romana jsem nejezdila do práce, a hlavně jsem se místy příšerně nudila. Nakonec jsem skončila v kuchyni, kde jsem si dělala čaj. Pak jsem se rozhodla si na chvíli sednout ke krbu, když jsem si všimla Romana stojícího uprostřed pokoje. Trochu mě tím zaskočil, protože se ani nepřišel přivítat. Místo pozdravu jsem se ho zeptala, jak dlouho tu stojí, ale nakonec jsem mu dala alespoň polibek na líčko. Chvíli jsem usrkávala čaje, když se Roman neměl k tomu, aby si přisedl, tak jsem se k němu otočila, povytáhla obočí, jak se na sebe díval do zrcadla a pobídla jej: "No tak, Romane, pojď si sednout." Poplácala jsem volnou rukou vedle sebe. Jeho kompliment mi zalil tváře růží. Nečekala jsem to od něj. Nikdy mi nic takového neřekl, ale bylo to od něj moc milé. Přisunula jsem se k němu, nechala, ať mi dá ruku kolem ramen a opřela jsem se o něj. Hlavu jsem složila na jeho rameni. "Teď mi nechybí vůbec nic," kdybych neměla v ruce čaj, propletla bych svou paži s tou jeho. "Ale někdy si říkám, jaké by to bylo, kdyby si konečně vzpomněla, co bylo před tou nehodou. Podařilo se ti o mě něco zjistit?" naklonila jsem hlavu, takže jsem na sobě cítila jeho dech. "Sem tam si na něco vzpomenu, ale moc tomu nerozumím. Je to, jako bych se dívala na film, na chvíli odešla a pak se vrátila. Nedává mi to smysl," objala jsem prsty hrnek. Někdy jsme se o tom s Romanem bavívali. "Hm, co by se stalo, kdybych si vzpomněla a zjistila, že jsem zamilovaná do někoho jiného?" zeptala jsem se najednou. Upřímně mě tohle trochu děsilo. Dokázala bych se pak rozhodnout, kdo pro mě znamená víc nebo bych to nedokázala? Jak bych se vůbec cítila? Byla by zamilovanost jen příčinou obnovených vzpomínek? Cítila bych to samé, co teď s Romanem? Vodítka |
| |
| Sice jo, ale furt to mají schované ~Huītzilōpōchtli~ Stejně jsem si říkal, že je to divné takhle mít venku. Co jsem věděl, tak pro mne družka nebyla. Najít stejně velkou hadí samici jako já bylo nemožné. Teď jsem byl titěrným měkkým tvorem, který od hadů měl velmi daleko. Byl jsem zatlačen do sprchy, a když na mě Solian pustil teplou vodu, překvapeně jsem vyjekl. Pak jsem si uvědomil, že je to příjemné, a hlavně se mi líbilo, jak mi po kůži stékaly teplé pramínky. Sice venku bylo vedro, ale tímhle se mi nějak začala vyrovnávat teplota. Za asistence Soiana, nepřišlo mi to divné, jsem se umyl, vyzkoušel nové prostředky, které mi byly představeny jako mýdlo a šampón, který dost štípal v očích, než mi bylo doporučeno, že bych je měl nechat zavřené, než si ho smyju z hlavy. Byl bych ve sprše klidně celý den, ale rozuměl jsem tomu, že to v tuhle chvíli nepřipadá v úvahu. Navíc jsem se potřeboval naučit mluvit jako mikrobi a poznat tak nová slova, protože jich bylo kolem mě požehnaně. Opět za asistence jsem se usušil a oblékl se do nabízeného oblečení. Cítil jsem se v něm zvláštně, ale o něco lépe, než v ručníku. Ano, už vím, že ta chlupatá látka je ručník nebo osuška. "Máš něco, kde bych se mohl naučit jejich řečí?" zeptal jsem se, když jsme opustili koupelnu a usadili se. Rozhlížel jsem se a uvědomil si, že spoustě věcí tady nedokážu přiřadit název. Trochu jsem se bál, že tím Soliana odradím od toho, aby mi pomohl. |
| |
| TERAPEUT THÓR Sif Tohle je pro mně utrpení. Opravdu, jestli že Loki trpěl spoutaný v jeskyni kde mu na hlavu kapal jed, tak tohle je podobné utrpení pro mně. Nejkrutější žert který kdo dokázal vymyslet. Má žena sedí vedle mně, s rozkošně červenými tvářemi, krásně voní a hřeje a já si musím hrát na anděla! Podle toho jak mluví a jak se ke "mně" má, říkám si, zda by ho nemohla milovat i kdyby si vzpomněla. Z toho mám největší strach. Má hlavu na mém rameni a já jí lehce hladím po vlasech, jak sem to kdysi dělával když jsme ležely v posteli. "Zjistil sem, že ať jsi byla kdokoliv, tak teď jsi naprosto skvělá žena. Krásná, milá, s úsměvem že by se po něm i soše chtělo tančit". Pousměji se a trochu zvážním. "Ale jinak ne, promiň.. Není lehké najít někoho bez paměti. Někdy si lidé vzpomenou časem. Někdy je třeba jim ukázat něco z minulosti". Pokusím se znít chytře a zodpovědět její otázku. Sif se zmíní o tom na co sem myslel i já. Netroufám si říct co bych dělal kdyby to tak bylo. Po tom všem.. Dokázal bych ji nechat jít? "I to se může stát". Připustím. Natočím hlavu a zadívám se jí do očí. "Ale doufám že nestane. Bez tebe by můj život byl prázdný. Teprve když sem tě potkal, cítím že opravdu žiju". Dám jí lehký polibek na rty. "Dovolíš?" Naznačím s pousmáním že bych chtěl vstát. To pak také udělám a dojdu k tomu stolku na kterém jsou kresby. Všechny je vezmu a vrátím se zpět na gauč. Začnu si je prohlížet. "Moc hezky kreslíš". Pronesu k Sif a ukážu jí první obrázek. "Moc toho o Severu nevím, ale něco zkusíme... Tohle, vypadá jako kladivo. Někdo to prý nosíval na uctění boha hromů. Většinou mladí chlapci". Kdyby něco, můžu říct že sem viděl filmy a něco četl. Dneska je toho všude plno. Nechám ji aby si obrázek prohlédla a vezmu si druhý. "Nějaký viking. Má v ruce kladivo. Mohl by to být někdo kdo bojuje jako bůh hromů, nebo Thór sám". Opět jí podám obrázek a vezmu si poslední. Na ten se dlouze zadívám. "Tohle by mohla být nějaká bohyně. F.. Freya. Sigyn.. Nebo Sif". Při posledním jménu se podívám na skutečnou Sif. "Podívej jak je krásná. Působí tak vznešeně.. Ten výraz, jako by na něco, nebo někoho čekala". Podám jí i tuto kresbu a nechám jí chvilku. "Vypadá to, že to jsou všechno věci ze Severu. Možná jsi odtamtud. Z Norska, Finska, nebo Dánska.. A třeba jsi dělala v muzeu nebo něco s uměním... Možná bych si někdy mohl vzít volno a zajetěly bychom tam". |
| |
Dětem přístupno ;)
Jory Už nějakou dobu jsem neměl ve svém maličkém bytě nějakou milou návštěvu. Poslední dobou jsem se držel trochu zpátky, protože dívka, která mi padla do oka před několika týdny, už se domů nikdy nevrátila. Byl jsem hladový, ovládl mě starobylé pud a zachoval jsem se jako lačné nenažrané zvíře. Kapky její krvi jsou doteď i na stropě. Zahnědly, ale jsou jen drobné, vše ostatní jsem uklidil. Byla to vskutku ošklivá událost, ale říkám si, že po ní aspoň budu mít ně pár let klid od té krvežíznivé bestie, která ve mě dřímá.Nynější návštěva je exotická, nečekaná a vzhledem k její mentalitě bych ji mohl přirovnat spíš k nějakému mazlíčku, co jsem si ho přinesl vyplaveného z pláže. Jeho podoba je ovšem lahodná. Jormungandrovi sprcha zprvu příliš nelahodila, později však, když si zvykl na teplou vodu, si ji docela užíval. Sledoval jsem ho s drobným úsměvem, je skoro jako dítě. A nechal si natéci pěnu do očí. Upozornil jsem ho, aby je zavřel, dokud mu smývám šampon z vlasů a on učinil, jak jsem jej nabádal. Hodný had. Obyčejného bych nemusel mýt, ale s tímhle bude jistě mnohem víc zábavy. Nemohl jsem si odpustit pár úšklebků. Má sice dospělé krásné lidské tělo, ale chová se jako dítě. Je to podivné, úsměvné... I když jsem se snažil nenamočit, nešlo to jinak, nakonec jsem měl tílko celé zmáčené. Nepříjemně se na mě lepilo. Než bych ho nechal díky teplotě svého těla na sobě rychle uschnout, raději jsem si ho sundal, když se had sušil. Dodal jsem mu poté boxerky, kraťasy a volnou košili po lokte. Pomohl jsem mu navléci se do toho a popohnal jsem ho zpět do ložnice, pokynujíce, aby se posadil. Začal jsem mu ručníkem sušit delší tmavohnědé vlasy. Voněly po mém šamponu a krásně se leskly. ,,Nějaké knihy. Tobě by možná nejlépe pomohl internet. Víš, co jsou peníze?" Zeptal jsem se ho a vzpomněl jsem si na svou práci na pláži. Jestli pak mě vyplatí. Jestlipak mi zaplatí, i když je jejich dílo na kusy? Pro hada by se mi hodil obrázkový slovník. Nebo něco podobného. Kdybych měl počítač, což je vskutku velmi zázračné lidské zařízení, půjčil bych mu ho. Já ale ničím takovým netrpím. K čemu by mi to bylo? Když chci, mohu se nenápadně proplížit v noci do knihovny, do studnice vědění a tajně si tam po internetu surfovat. ,,No, to je lepší. Jak se cítíš?" Položil jsem dlaň na jeho čelo, abych zjistil jeho teplotu. Měl by být v pořádku. Teď potřebuje jíst. |
| |
| „Věrně miluj toho, kdo miluje tebe, nikdy nezklam toho, kdo nezklame tebe.“ Nejvyšší věž Gabriel, Michael, Cassiel a ostatní Při přelétání nad stříbrným městem si všímám i okolí. Nelze popřít že je to tu krásné. Velmi krásné. Ale i krása může mít nějaké chyby. Já sama se vždy těším když mohu jít na Zemi. Né abych plnila úkol, ale užívala si té rozmanitosti. A větru. Ten mi velmi schází. Ale kdo ví, třeba mně Michael brzy někam pošle. Přistanu na balkóně a nechávám Gabriela jít jako prvního, sama se držím tak dva kroky zaním. Když vejdeme do kulaté místnosti, tak se rozhlédnu po přítomných. Cassielovi kývna na pozdrav a posadím se na volnou židli u stolu. Pak už jen čekám, sleduji a poslouchám ostatní když propuká debata. Romaniel. Nejdřív Iseut a teď on. To nám to hezky ppokračuje. Kdo bude další? Pohledem sleduji Amabaela a sem opravdu ráda, že nejsem v jeho kůži. Musí se teď cítit jak malé dítě jež ví že udělalo velikou chybu. A asi tomu tak skutečně bude, ale nemohu ho soudit. Nevím co bych udělala já. Slyším to ohledně Grálu a trochu se zamračím. To byl také nápad. Říct jim ze existuje něco takového a při tom je nenechat se k tomu dostat. Jistě že budou vylejzat, potkávat se a chystat kdo ví co. Stále bych to neviděla tak černě, ale jestli chce Michael něčeho dosáhnout, možná by bylo třeba některé bohy trošku "popostrčit". Na sobě cítím Michaelův pohled a je to jako by se nedíval do mně, ale přímo do mého nitra. Tajemství? Je tedy nějaký důvod proč se to všechno děje. Důvod tak hrozný, že jej Michael nemůže ani vyslovit. Nevím co si o tom všem mám myslet. Říkám si, proč mně sem mezi ostatní Michael přivedl? Mně? Tiše si povzdychnu. Po příchodu Rafaela schůze končí. Ještě chvíli zůstávám sedět na místě, než se "ozve" Cassiel. Zvedám se a jdu s ním na balkón. Vyslechnu si jeho dotaz, rukama se opřu o stěnu balkónu a zadívám se na město pod námi. "Nevím.. Nevím co bych si měla myslet. Všechno se teď komplikuje". Povzdychnu si a na chvilku se odmlčím. "Nechce se mi věřit že bychom přišli o dalšího. Snad by šlo Romaniela ještě zachránit. Víme kde je?" Pohlédnu na Cassiela. "Co si myslíš že bychom teď měly dělat? Co bych měla dělat já?" Ráda bych nějak pomohla. Aspoň trošku. Ale v téhle situaci, nemyslím že bych si měla troufat na něco sama. |
| |
| Docela mi to jde ~Thór~ Celou dobu jsem se na Romana usmívala. Bylo to od něj moc pěkné, že se pokusil najít v mé rozbité mysli alespoň nějaké střípky vzpomínek. Když jsem se nad tím zamyslela, tak měl možná pravdu. Tady na severu jsem se cítila jako doma. Sice Sibiř nebyla místo, kde bych chtěla strávit zbytek života, ale Norsko či Finsko mohly být nádherné země. "Wow, nenapadlo mě se na to takhle dívat. Je fakt, že jeho," ukázala jsem na obrázek s Thórem, "docela často vídám ve snech. Teda nemysli si, že jsou to nějaké necudné sny, to ne," zasmála jsem se. "Jenom vidím jeho tvář a jako by mě pobízel, že se mám na něco vzpomenout. Je ti zvláštní," vzala jsem si obrázek a chvíli jsem se na něj jen tak dívala. Přejela jsem prstem tam, kde měl nakreslenou tvář a přivřela oči. "Ale ráda bych s tebou jela třeba do Norska. Změnit prostředí by prospělo i tobě," šťouchla jsem Romana prstem a zasmála se.se ***Ala PJ*** Najednou se vše zamlžilo. Sif nic z toho neviděla, ale tys věděl, že se posunujete někam dál. Možná jsi přece jenom našel směr, kterým se vydat, aby si bohyně nakonec vzpomněla. Když se okolí opět zaostřilo, stáli jste v hale plné vitrín, vystavených artefaktů, šperků, obrazů. Vše mělo jedno společné. Pocházelo to z doby vikingů. Hala byla potemnělá, aby světla lampiček co nejlépe osvětlovala vystavené kousky. Nechyběly zde ani obrovské runové kameny, dokonce na jenom byla vyrytá část Eddy. Z návštěvníků se nad tím nikdo nepozastavoval, protože runám nerozuměli, ale tys mohl přečíst příběh o potížistovi Lokim, který se vkradl do Thórovy a Sifiiny ložnice a když spali, pstříhal jí vlasy a utekl. Bůh hromů, když to zjistil, vrhl se na Lokiho s hrozbami a výhrůžkami, protože Sif byla nešťastná a plakala. Pak lstivý Loki vydal se k trpaslíkům, aby zpět přinesl nádherné zlaté vlasy, které daroval Sif. Stala se pak symbolem obilí, úrody a plodnosti. ***Už jako Sif*** "Vypadáš, jako bys rozuměl, co je na kameni napsáno," všimla jsem si Romanova upřeného pohledu, který věnoval runám na kamenném povrchu. Sama jsem se podívala a zkoušel jsem podle abecedy alespoň přeluštit jedno slovo. Ne, že by se mi to dařilo, ale měla jsem pocit, že vím, co je v runách psáno. "Co víš o Sif?" zeptala jsem se po chvíli. Velká část sbírek byla věnována Thórovi a Ódinovi. V rohu měl malou vitrínku Loki. |
| |
| KRŮČEK PO KRŮČKU Sif Je to jako pohlazení na duši. Jako bych cítil příjemné, hřejivé teplo kolem mého srdce. Tak na mně působí úsměv mé ženy. Tiše sleduji jak si prohlíží obrázky, především ten s mou podobou. "Ve snech?" Povytáhnu zvědavě obočí. Jako Romaniel bych měl být možná trochu navážkách, ale jako mně samotného to docela potěšilo. "Zvláštní to je. Ale jak sem řekl, možná děláš něco, co s tím vším souvisí". Pohladím ji po vlasech a usměji se. "V Norsku je hezky. Pokusím se to zařídit". Né jen takhle jako Romaniel, ale i já, Thór, bych se Sif rád šel někam, kde by to mohlo oživit vzpomínky. Někam, kde by to aspoň trochu připomínalo domov... Najednou se začne něco dít. Napřed mně to trochu vyleká, jestli není něco špatně, ale když si všimnu kde jsme, tak se spokojeně pousměji. Zdá se, že to funguje. Asi je opravdu dobře že sem najednou na Sif všechno nevychrlil. I když by mně zajímalo, co by se stalo. Vidím jak lidé míjejí kameny s příběhy a docela mně zamrzí že se u nich nikdo nezastavuje. Tolik jsme toho ztratily.. Podívám se na Sif a usměji se. Je škoda že ona si runy nevybavuje, ale to se změní. Doufám. "Nevím co je tam napsáno.. Teda, pochytil sem pár slov, ale to je vše.." Pokusím se zalhat. Prozatím bych měl být ještě opatrný. "O Sif?" Zopakuji a zatvářím se trochu překvapeně. Pohlédnu na kámen a pak zpět na ni. "Sif.. Bohyně úrody, obilí a plodnosti. Byla ženou boha Thóra. Prý byla nesmírně krásná. Tak krásná, že to štvalo boha Lokiho. Jednou v noci se vplížil k Sif a Thórovi do ložnice a ostříhal Sif vlasy. Bohyně plakala a tak Thór donutil Lokiho, aby napravil co způsobil. Ten se vydal k trpaslíkům a přinesl bohyni nové vlasy, které jí normálně přirostli k hlavě. Prý byli zářivější než čiré zlato. A od té doby byla Sif ještě hezčí... Germánské ženy věřily, že ostříhání vlasů je veliká urážka, protože v nich byla síla bohyně Sif... A také prý měla s Thórem dceru. Ale kdo ví co je na tom pravdy". ". Řekl jsem toho celkem dost, tak snad nepojme podezření. "Ale to ví dneska skoro každý, stačí se podívat na internet... Proč zrovna Sif?" |
| |
| Jsme zase o kus dál ze mně udělat mikroba ~Huītzilōpōchtli~ Nemohl jsem si odpustit myšlenku, že starost, která směřovala od Soliana ke mně, byla vskutku příjemná. Neznal jsem to. Ani jsem na to podle Ódina právo neměl. Byl jsem přece jedno z dětí, které má způsobit Ragnarök. Vyhlídka utkat se Thórem mě neustále lákala, i když jako mikrob jsem zřejmě proti hromovládci šanci neměl. Přeletěl jsem Soliana pohledem, když si svlékl svršek. Jeho pokožka byla tmavší, než ta má. Možná u mě bylo důvodem, že jsem jako had měl skoro bílé šupiny. Proto jsem byl v temných vodách téměř nepřehlédnutelný a námořníci či Vikingové se na svých plavbách báli, byť jen můj bílý stín v moři potkat. Internet, peníze. Jak to jenom říct. Pomoc? Pod slovem internet jsem si nedokázal nic představit a peníze mi taky nic moc neříkaly. Nicméně pokud bych vzal anglický význam 'money', který pochází s latinského moneta, což znamená mince, tak bych i věděl, ale to by mi nejdřív musel Solian říct to anglické slovíčko. Závěrem jsem k tématu internetu a peněz jenom pokrčil rameny. Ani jsem se nedivil, že mě Solian suší nebo se mě nějak dotýká. Jeho teplé doteky mi byly příjemné, kdy konečně opadlo to děsivé přehřátí, na které jsem jako had nebyl zvyklý. Mikrobi mají divná těla. "Už lépe," připustil jsem a na mé tváři se objevilo něco, co by se dobře dalo popsat jako úsměv. "Zkusil bych nějakou tu knihu. Docela se rychle učím," poznamenal jsem. Pravdou bylo, že většinu slov jsem pochytil už za dob, kdy jsem se plavil v moři. Teď jsem byl v podstatě jako dítě v plenkách, které se učí od rodičů. Snažil jsem se u každého slova najít význam dřív, než jsem se zeptal, co znamená. Netušil jsem, jak na tom budu s knihou, ale za pokus to stojí. V oděvu jsem se cítil trochu nesvůj. Všechno bude nakonec o zvyku. Pokud mi Solian podal nějakou knihu, zkusil jsem se do ní nějak začíst, kdy mezitím sám sháněl něco k snědku. Nějakého mikroba bych zblajznul, ale kdo ví, jak na tom teď budou moje chutě. |
| |
| Na návštěvě Kurent, Her-Ur Posadil jsem se na místo, které mi bylo ukázáno. Narozdíl od Cala jsem nezíral hladově na jídlo, protože mně bohatě stačilo to, co jsem si dal v té kavárně. Nemluvě o tom, že jsem tomu chlápkovi, co seděl přede mnou stále moc nevěřil. Mohl to jídlo jednoduše otrávit. Nejlepší příležitost takto jiného boha zabavit. Aby se soustředil na hledání jiného těla. Spousta lidí se v minulosti takto zbavovala svých překážek. Králové se vzájemně otravovali. Dávali jed do vína. Nenáviděl jsem je za to. Byl jsem však překvapený, že to lidi neodradilo a stále tento mok mají v oblibě. Chce mi tím snad říct, že získat Grál je naprosto beznadějné? Aspoň tak mi to přijde. ”Bohužel ne.” Nevím o žádné nevinné duši. Promnu si obličej pravou rukou. Čekal jsem, že se tady něco zajímavého dozvím, ale tohle by mně ani ve snu nenapadlo. ”Takže všichni se snaží získat něco, co se vlastně získat nedá?” Shrnu to nakonec a doufám, že jsem to pochopil správně. Grál by nikdo neměl dostat do ruky. Na druhou stranu je nemožné jej zničit, protože se k němu nedá dostat. Co kdyby se to přeci jen někomu podařilo a získal ho? ”Speciální místo?” Tohle mně opravdu zaujme. ”Už jste je vyslýchali? Dozvěděli jste se něco?” Možná už pokládám víc otázek, než bych měl. Jenže jsem opravdu zvědavý. Tohle se úplně vymyká mým představám. Dychtím se dozvědět víc. Dychtím se dozvědět, co tady Her-Ur dělá. |
| |
| V sedmém kruhu Artemis a Zeus, nově i Lucifer Snažil jsem se moc nerozhlížet. Držím se při smyslech jen díky přítomnosti mé krásné lovkyně, jejíž ruku cítím v té své a to mně uklidňuje. Nejsem tady sám. Nejsem sám. Připadám si podivně slabý a vůbec se mi to nelíbí. Tenhle stav začínám opravdu nesnášet. Štěkot psa upoutal mou pozornost a naštěstí se nejednalo o mou halucinaci, ale slyšeli to i ostatní. ”Alastor, pekelný kůň.” Zopakuji v duchu její slova. Ze začátku mi to nic neříká, ale potom pohlédnu na zbroj, kterou mám sobě a začnu si něco málo vybavovat. Frkání koně. Jeho srst a ty oči. ”Jo, něco takového říkal.” Potvrdím. To, že jsme tím upozornili pekelníka před námi se mi moc nezamlouvá, ale co s tím nadělám. ”Neříkej mi, že ty nic takového tady nevedeš.” Vykouzlím na své tváři pobavený úšklebek. ”Ale ano, pekelní oři. Mám takový pocit, že byli s námi do doby, než jsi nás všechny poslal do té tvoji úžasné iluze.” Pronesu znechuceně. Částečně i kvůli tomu, že se mi svým způsobem to co se v ní odehrávalo, docela líbilo. ”Od té doby jsem je neviděl.” S tím se tázavě podívám na Dia, který celou tu dobu mlčí, až jedem na jeho přítomnost úplně zapomíná. Kdybych jen věděl, co má za lubem. Teda jestli vůbec něco. |
| |
| Skončili jsme jasná zpráva ~Amitiel~ Cassiel se podíval směrem k Amabaelovi, který stále seděl na svém místě a dosud se nepohnul. Michaelova zloba nebyla jenom tak. Ve všech zanechala jistou pachuť. "Znám někoho, kdo by věděl, kde je," ještě chvíli sledoval anděla, jestli se aspoň trochu pohne, ale nakonec to vzdal. "Být tebou, dával bych si pozor na Gabriela. Sice může vypadat neškodně, ale už dlouho je v Michaelově hledáčku. Neříkal něco, co by ti přišlo divné?" zeptal se jakoby nic. Počkal na tvou odpověď a ať už byla jakákoliv, položil ti ruku na rameno a řekl: "Zjistím, kde drží Romaniela. Tebe bohové neznají a jsi jediná, které věřím natolik, že bych za tebe ruku do ohně dal. Kdyby se k tomu Michael dostal, tak by oznámil, že hledá někoho, kdo by se vetřel do přízně bohů a zároveň by nám zůstal věrný," pozvedl jedno obočí. Znala jsi ten pohled. Zase ti projevil důvěru, kterou bylo velmi snadné zničit. "Přimluvil jsem se za tebe u Michaela, že bys byla skvělý kandidát. To, že tě našel s Gabrielem, ti moc nepřidalo, ale věřím, že to byl jenom náhoda." Na chvíli se odmlčel, protože se zrovna Gabriel rozhodl, že odejde. Přitom tvým směrem mrkl a pak roztáhl svá křídla a odletěl. Po jeho odchodu začali ostatní andělé taky mizet. Jako jediný však zůstal Amabael. Něco ti říkalo, že s ním Michael neskončil, a že jeho selhání bude mít velké následky. "Zkus s ním promluvit," kývl k Amabaelovi Cassiel hlavou. "Já se teď vydám mezi smrtelníky a zkusím Romaniela vystopovat," tím přešel na okraj otevřeného balkónu a seskočil. Po chvíli se opět objevil, jak ho vynesla křídla a během chvilky zmizel v krátkém záblesku. Cassiel patřil mezi pár andělů, kteří se dokázali přemisťovat mezi Stříbrným městem a světem smrtelníků. Zůstala jsi na balkóně sama. V kruhové místnosti pak stále seděl skleslý Amabael. |
| |
| Krok za krokem ~Thór~ Byla jsem fascinovaná příběhem, který mi Roman vyprávěl. Měla jsem pocit, jako bych jej už někde slyšela. Nejspíš měl pravdu s tím, že jsem se věnovala historii severských zemí. Možná jsem opravdu pocházela někde ze severu, protože mi dlouhé zimy nevadily a nějak jsem už byla zvyklá na kratší dny a delší noci. "Já ti ani nevím," pokrčila rameny, ale v hloubi jsem cítila, že vím, proč jsem se na Sif ptala. Jako bych ji velmi dobře znala a nebylo to jenom z knih a internetu. Nedokázala jsem ten pocit pochopit. Podívala jsem se na Romaniela, ale na jeho místě stál někdo jiný. Byl to ten muž, který se mi objevoval ve snech. Jeho drsné rysy lemovaly rusé vlasy se spletenými copánky a hustým plnovousem. Najednou byl vysoký, že jsem se na něj musela dívat se zakloněnou hlavou. Byl oděný tak, jako staří vikingové, ale něco mi u něj chybělo. Kolem krku mu visely náhrdelníky s vyraženými runami. Na jednom šperku měl kladivo. To mi u něj chybělo. Rychle jsem zamrkala a klopýtla, protože se mi náhle udělalo nevolno. Skončila jsem v náručí. Opět v Romanově. On tu sice byl, ale hala muzea se změnila. Obklopovaly nás obrovské kamenné zdi, strop podepíraly sloupy s kresbami. Jedna z nich mi připomněla příběh, který mi Roman ještě před chvílí vyprávěl. Tam, kde stál runový kámen, nyní stál muž s jedním okem, protože to druhé měl pryč. Pak jsem si všimla pohybu v rohu, kde předtím stála vitrína věnována bohu lží a jeho manželce. Místo ní tam byl muž s blonďatými vlasy, které měl podobně spletené jako předtím rusovlasý muž. V náruči držel velmi nádhernou ženu, která se opírala o jeho rameno. Ušklíbal se, jako by od sebe odháněl celý svět. Existovala pro něj jenom žena v jeho náručí. Cítila jsem závist. Také jsem chtěla, aby mě takto někdo miloval. Znovu jsem se otočila na Romana, ale opět se objevil vysoký muž. Polkla jsem. Znala jsem ho. Velmi dobře jsem jej znala. Měla jsem s ním plno kreseb. Slýchávala jeho hlas. Ale jak to bylo možné. Jak? Podívej se na sebe, zaslechla jsem v duchu a podívala se do zrcadla, které se najednou objevilo za zády rusovlasého muže. Na malou chvíli jsem ztuhla, protože moje vlasy byly ze zlata. Nádherně zářily a jestli jsem někdy žárlila na nějakou holku, co měla krásnější vlasy než já, teď mi nesahala ani po kotníky. Záře mých vlasů osvětlovala mužovu tvář. Byla mužná, drsná a nekompromisní. Ale jeho oči, které na mě shlížely, vůbec nekorespondovaly s tím, jak vypadal. Byly dobré a starostlivé. Ten pohled věnoval mně. Vzpomeň si, znovu se ozvalo v mé hlavě. "Vzpomeň si," řekla jsem už na hlas a zadívala se na muže, v jehož náručí jsem nyní byla. |
| |
Něco k snědku?
Jory ,,Platidlo, mince a tak... kovové plíšky, za které lidé směňují různé věci." Myslím, že lidé jeho pantheonu mince používali, jsou to od velmi dávných dob. Snad pro něj nebude tak těžké ten princip pochopit. Až uvidí někoho platit kartou, zblázní se. To nevím, jak mu vysvětlím.,,To je dobře. Na tohle měkké tělo pokryté chloupky si zvykáš docela dobře." Pokýval jsem hlavou a pověsil jsem ručník na židli. Viděl jsem snad pousmání? I to je dobré znamení. On byl dříve o moc více jiným stvořením, než já. Má pravá božské podstata se docela podobá té lidské, je jen plná atributů ptáků. ,,Na, zkus tohle." Podal jsem mu Na cestě od Kerouaca, co jsem zrovna měl na nočním stolku. Doma jsem moc knih neměl, tajně jsem si je půjčoval z místní knihovny, ale vždy jsem zvládl odnést jen jednu, protože jinak než jako drobný pták jsem se tam dostat v noci nemohl. Vracím je, takže to není zase takový problém. Jak to, že Had umí číst? Podivné. Vstal jsem od zvířátka a nechal ho chvíli svému osudu, zatímco jsem hledal nějakou krmi. Musí být hladový a i já jsem. A jak! Ono sprchovat a mýt úplně cizí nahé tělo není jen tak. A od doby, co jsem si sundal zmáčené tílko cítím vzadu na zátylku chuť na hadí maso. Nejspíš se ale budu muset spokojit s něčím z lednice. Krůtí maso. Nějaká zelenina a pečivo. To by mělo stačit, sice toho tu nemám moc, ale něco vykouzlím. Jak potupné je si vařit, dříve jsem byl do syta krmen obětinami, jak lahodná byla jejich chuť. Zapnul jsem vařič a na pánvi smíchal nakrájené papriky, rajčata a kukuřici s masem a solí. Zelenina mého domova, dar světu z mého kraje. V mezichvílích jsem hada sledoval, nebyl na něm ani jediný aspekt jeho dřívější podoby. Možná jeden, dobře, ale to je vše. Žádné šupiny, ani ostré tesáky, on byl prostě jen obyčejným mužem. Možná ztratil svou velikou sílu? O tom se jistě časem přesvědčím. Netuším, jak dlouho bude chtít zůstat. Třeba jen zjistí co potřebuje a pak zmizí? Hledat Thóra, rozpoutat Ragnarok? ,,Posaď se ke stolu, budeš jíst." Položil jsem na stůl misku s tím, co jsem vykouzlil a vedle toho lžíci a housku. Nebyl to přímý rozkaz, zněl jsme klidně. ,,Lidské jídlo je o dost jiné než jaké znáš. Předpokládám, že jsi se doposud živil lidmi a rybami... lidé ale musí maso nejdřív uvařit, aby ho strávili. Vyzkoušej to." Instruoval jsem ho, aby si vzal do ruky lžičku a ochutnal. Nekořenil jsem to tak, jak jsem zvyklý, protože jsem ho nechtěl chutí jídla vyděsit a znechutit. Musí si zvyknout na všechno lidské, na šaty, sprchu, jídlo a interakci s ostatními. Kdo by tomu rozuměl lépe než svržený bůh? Já sám nejedl, předpokládal jsem, že jedna porce mu stačit nebude ale větší misku jsem neměl. Došel jsem ke svému nočnímu stolku, vytáhl ze šuplíku balíček cigaret a zapalovač. Poté jsem se vrátil ke kuchyňskému koutu a otevřel jsem okno, aby šel dým ven. Zapálil jsem si a otočil se čelem k tomu malému nalezenci. S jistým zaujetím jsem si ho prohlížel. |
| |
|
"Já ti ani nevím.." No, tomu se mi nějak nechce věřit. Né že by Sif lhala, spíše si sama není jistá. Ale všiml sem si jejího výrazu, když jsem o ní mluvil. Určitě to funguje. Začíná si některé věci vybavovat. Ještě chvíli a budu ji mít zpět... Že se její mysl snaží si vzpomenout se začíná projevovat čím dál více. Jak bych si mohl nevšimnout, když se měním já sám. Jako by mně viděla tak, jak sem kdysi vypadal. Bylo to zvláštní, být opět sám sebou. I když jen na chvíli. "Sofi!" Vyřknu starostlivě a hned se k ženě vrhám, abych ji chytl. Asi sem si až do teď neuvědomoval jak namáhavé to pro ni musí být. Stále se snaží si vzpomenout a daří se to. Něžně ji držím v náruči a starostlivě se na ni dívám. Vše se opět začíná měnit, včetně mně a jí samotné. Mile se usměji když najednou ve svých rukou držím Sif, mou ženu. Takovou jaká byla dřív, krásnější než slunce. Skoro se mi až do očí vhánějí slzy. Tak moc se snaží. Láskyplně ji pohladím po tváři a po vlasech. "To je Ódin, Všeotec. Ten druhý muž je Loki a jeho žena, Sigyn. Neříkal to moc nahlas, ale ten mizera ji miluje víc než cokoliv jiného. Je pro něj vše.. Stejně tak ty ksi vše pro mně. Pamatuješ, jak jsme se poznaly? Jak sem se vracel z cest nebo z bitev a ty jsi ošetřovala mé rány? Na den kdy jsme se braly? Byl to nejšťastnější den mého života. Vždy sem si myslel že budu válečník, že nepoznám nic jiného než boj, válku a smrt. Ale ty jsi mně změnila. Nenechám tě teď odejít. Celé ty věky co sem byl na Midgardu, myslel sem jen na tebe. A teď, po takové době, tě opět držím v náručí. A nenechám tě jít... Miluji tě Sif. Vrať se mi zpět, prosím..." Po posledních slovech se jí zadívám do očí, skloním se a něžně ji políbím na rty. |
| |
| Her-Ur a jeho hostina ~Dionýsos + Mesetet, Her-Ur~ Zvedl jsem hlavu, když jsem zrovna měl v puse jednohubku. Nedokázal jsem říct, co na něm všechno bylo, ale chutě se tak skvěle snoubily, že jsem nikdy nic lepšího snad ani nejedl. Téma grálu mě zarazilo. Proto jsem přinutil svoje čelisti, aby sežvýkaly zbytek a polknul jsem. Na grál jsem nikdy zálusk neměl. Můj panteon si žil nyní vlastním životem. Maximálně Černobog si mohl něco usmyslet, ale jestli by mu grál nepřinesl pořádnou kocovinu, tak o to neměl zájem. Vlastně jsem ani netušil, jestli tu někde je. Slyšel jsem něco o tom, že se odstěhoval do Ameriky. "Už tomu tak bude," přitakal Hórus. "Nevím, jakou má Michael agendu, ale pro nás ostatní to nemůže znamenat nic dobrého. Podařilo se mu chytit díky příslibu grálu už mnoho bohů. Já se snažím jen o to, aby bohové a nejenom oni," mrkl směrem k Mesetet, "měli kam jít. Nabízím všem střechu nad hlavou a ochranu, protože čím více nás bude, tím budeme mít větší šanci, že nás nakonec Michael nevymýtí," měl trochu delší proslov, ale co jsem měl čest se s egyptským bohem setkat, tak strašně rád mluvil. Hlavně vždycky působil bezstarostně, jako by nás nikdo nelovil. "Přidávají se k nám i andělé," dodal jsem, protože bar toho byl důkazem. Sice většinou tam šli jenom z důvodu, aby si dáchli a vzápětí zase naklusali k Michaelovi, ale nakonec to byli taky jenom, hm, ... lidi? Trochu se nám podařila zamluvit další Dionýsovi otázka, za což jsem se mu v duchu omlouval, ale Her-Ur měl děsivou paměť, protože začal: "Zatím jsme se dozvěděli jenom to, že nás tahají za nos. Sami neví, proč po nás Michael jde. Vždyť jsme tak dlouho žili v klidu a míru. Nebýt jejich honu, tak tady s vámi nemluvím a dál pátrám po ostatních jen proto, abych jim nabídl pomoc. Teď já potřebuju tu vaši." Zamrkal jsem. "Zní mi to, jako bys tvořil armádu," Mesetet se na mě po mém osvětlení podívala s povýtahlým obočí. No co, já tohle opravdu neřešil. Dokud jsem pracoval v baru a nepotkal tadyhle Dionýsa, nechtěl jsem to řešit. "Nikoho nenutím," ujistil mě Her-Ur. "No," zvedla se Mesetet. "Nechám vás chlapce si hrát. Já jdu uklidnit Saveru. Kdybyste něco potřebovali, budu v jámě lvové," ušklíbla se, kývla na Her-Ura a na mě vyplázla jazyk. Klasika. Odešla po svých, ale bylo mi jasné, že se hned za dveřmi přenese pryč. "Můžeme tu přes noc zůstat?" zeptal jsem se najednou. Pak jsem se rychle podíval na Dionýsa, zda s tím souhlasí. |
| |
| V sedmém kruhu ~Áres + Zeus, Lucifer~ Lucifer dětinsky napodobil Áreovo: "Neříkej mi, že ty nic takového tady nevedeš." Kdybych neměla k němu takový odpor, zasmála bych se. Ani Zeus nehnul koutkem a jen se na něj příkře díval. Za celou dobu nepromluvil. Že by něco tušil, co já s Áreem ne? "Hmmm, raději je nechám tam, kde jsou teď," odfrkl Lucifer a znovu se vydal skrze les oběšenců. Měla jsem chuť ho kopnout do zadku a měla jsem neblahý pocit, že mé úmysly vycítil, protože jím dost melodramatický zavrtěl. Idiot. "Ať už máme toho psa a zmizíme odsud," sykla jsem a málem jsem drtila Áreovu ruku. Nezbývalo nám nic jiného, než pokračovat. Zeus stále tiše. Začínal mě štvát taky. Vrhla jsem na něj naštvaný pohled, ale ani to nepomohlo. Čeho chtěl dosáhnout? Dál jsme pokračovali téměř bez nějakého incidentu. Pokud nepočítám Lucifera, který se sem tam zastavil u nějakého oběšeného a chvíli dumal nad tím, jestli ho náhodou nezná. Navíc mi každou chvíli bylo víc a víc zle. Jednou jsem dokonce byla nucena odběhnout a vyzvracet se. To už i Zeus konečně promluvil: "Cos jí provedl?" kdyby Lucifer nebyl hbitý, zmáčkl by ho Zeus jako sardinku. "No, říkal jsem, že musíme pospíchat," zasmál se Lucifer a odběhl, abychom na něj jen tak nemohli. Ten parchant se bavil. Sama jsem se cítila v plátové zbroji nějak stísněně a musela jsem se sebe svršek shodit. Na to, že jsem se dozvěděla, že čekám dítě, teprve před pár chvílemi, už se mi bříško rýsovalo. "Já tady fakt nechci rodit," nenapadlo mě nic smysluplnějšího než toto. "Tak pojďte," ušklíbl se Lucifer a ukázal na končící les. Za stromy se rozléhala suchá pláň. Nic na ni nebylo, ale docela tam foukalo. Šlo to poznat podle zvedajícího se prachu. Až po chvíli jsme si všichni uvědomili, že to není vítr, co jej víří. "Vy máte koně, já zase psy," pronesl vážně Lucifer, ale s jeho podáním to bylo tak na ránu. |
| |
| Stále na návštěvě Kurent, Her-Ur On nás takto loví. Na příslib něčeho, co nikdy nebudeme mít. Loví nás a část nás mu na to slepě skáče. Ta touha po moci je tak opojná. Oslepující. Zatraceně něco takového by mělo být zničeno. Jsem opravdu rád za to že sedím. Z toho co jsem se dozvěděl, bych se potřeboval posadit. Promnu si rukou obličej. Soustřeďuji se na dýchání. Je to poměrně uklidňující. Celou tu situaci teď potřebuji zpracovat. Sice jsem to tušil. Jenže je rozdíl v tom něco tušit a mít potvrzené. Naštěstí tu je Her-Ur a jeho touha pomoci, která ignoruje kdo z jakého panteonu pochází. Je to velmi šlechetné. Nebo ne? Samozřejmě jsem tak nějak tušil, že to nepůjde jen tak. Že něco po nás bude chtít. Nic není zadarmo a hlavně to není v této době. Už jsem se chystal mu říct, že ten celý kufřík je jeho. Tvoří armádu. Takže přece jen to nebude jen tak ze šlechetné touhy pomoct. Na mé tváři se objeví úšklebek. "Hodně štěstí." Houknu ještě k mizející. Chystal jsem se něco říct k předchozímu tématu, ale to mně předběhl Cal s žádostí tu zůstat přes noc. Jen jsem pokrčil rameny a upřel pohled na Her-Ura. Bylo to teď na něm. Vlastně jsem se ani trochu nedivil, že to Cal udělal. Když to vezmu kol a kolem, tak jeho dům to taky poměrně schytal. Z toho co jsem pochopil, tak jen sebevrah by se ochomýtal v blízkosti nasraného upíra. Kdo jsem, abych mu bránil v klidné noci. "Při té příležitosti byste nám mohl sdělit. Co vlastně po nás vyžadujete a jak si to všechno vlastně představujete?" Konečně jsem promluvil k tématu a myslel to vážně. Vážně jsem uvažoval, že se přidám k té jeho armádě. Jako jedinec proti nim nic nezmůžu. Přišel jsem sem hledat ostatní. Teď se mohu stát součástí něčeho většího. Něčeho, co by se snad mohlo podařit. Co by mohlo uspět. |
| |
| Připravuje se jídlo ~Huītzilōpōchtli~ Když jsem měl knihu v ruce, chvíli jsem na ní jenom tak hleděl, protože jsem si nebyl jistý tím, že jí dokážu rozluštit. Bylo to však stejné jako mezi námi, když jsme spolu mluvili. Sice jsme ani jeden nepoužívali angličtinu, ale přesto jsme si rozuměli. Písmenka, která pro mě byla zprvu nová, se mi postupně zarývala do paměti a během chvíle, kdy Solian zápasil s ingrediencemi v kuchyni, jsem dokázal rozeznat celou abecedu. Jako by mi někdo znalosti sypal do hlavy. Písmena se od run velmi lišila. Možná bych nějakou podobnost mezi nimi našel, kdybych měl abecedu smrtelníků chuť více studovat. Bylo to přítomnosti jiného boha, protože tohle všechno znal, nebo bylo v mé nátuře toto vědět? Žili ještě nějací bohové z mého panteonu a díky nim jsem dokázal pochopit jednotlivé souhlásky a samohlásky? Od studia mě opět odtrhl Solian, když konečně připravil krmi. Poslušně jsem se postavil a přešel ke stolu a sedl si. "Díky," pronesl jsem tentokrát anglicky. Pro mě tento jazyk zněl divně, ale zároveň jako bych jím dokázal mluvil od narození. Jako had jsem mluvit neuměl, takže to mohlo být příčinou. "Než nastala temnota, pak jsem dlouho nic nejedl," stále jsem se pokoušel mluvit mezinárodním jazykem, i když jsem sem tam nějaké slůvko řekl ve staroseveršitně. Nechal jsem se poučit, jak správě držet příbor a pustil jsem se do toho. První sousto mě trochu zarazilo, protože jsem nikdy nic podobného neměl. Chutnalo mi to. Další jsem pak do sebe nacpal málem rychlostí světla. Misku jsem vyprázdnil a podíval se Solianovým směrem. Povytáhl jsem obočí. "Co to děláš?" myslel jsem, že se kouří jenom z teplého jídla, ale z něj kouřilo taky. "Jídlo bylo lahodné," nebyl jsem si jistý, jak správně pochválit vaření, a tak jsem skončil jenom u toho. |
| |
| Once upon a time ~Thór~ Poslouchala jsem rusovlasného muže. Nedokázala jsem nijak reagovat na jeho slova. Roman už nebyl. Tohle všechno kolem mě jako by se rozplývalo a měnilo do podoby, kterou jsem znala, než jsem přišla o paměť. Známky po muzeu zmizely úplně. A pak mě muž políbil. Měla jsem se odtrhnout? Dát mu facku? Ne, já jeho rty moc dobře znala. Místo negativní reakce jsem mu polibek opětovala, protože byl mým manželem. V náruči mě držel Thór, bůh hromů a já byla jeho žena Sif. Tohle místo byla Ódinova pevnost Gladsheim. Kdybychom se vydali východní branou, dostali bychom se do Valhally, kde by hodovali jeho bojovníci. Když se naše rty odtrhly, celá scenérie zmizela a oba dva jsme se propadli do tmy. *** Otevřela jsem oči. Cítila jsem stisk a když jsem se podívala po jeho původci, vedle mě na lůžku ležet muž, kterého všichni znali pod jménem Chris Hemsworth, ale já věděla, že pod slupkou herce se skrývá někdo mnohem mocnější. "Thóre, lásko moje," špitla jsem a slzy se mi kutálely po tváři. Posadila jsem se, abych jej mohla obejmout, cítit jeho vůni. Tiskla jsem se k němu a už jsem jej pustit nechtěla. Co se to stalo? Jak jsem se vůbec dostala na Sibiř, kde se o mě staral Roman. Roman, zarazila jsem se v myšlenkách. Kde je? Je v pořádku? netušila jsem, co se stalo v nemocnici, kde mě někdo držel, než jsem utekla. Měla jsem to celé pomotané. Pak jsem si všimla pohybu a všimla si ženy, které se jen usmála a přešla ke dveřím, aby z místnosti odešla. Chtěla nám nechat soukromí, došlo mi. |
| |
Dým... a táák Jory Stačila chvíle a had byl najedený. Zdá se, že angličtina mu nebude dělat takový problém. Aspoň rozhodně menší, než jsem si myslel. Učí se rychle. Třeba jej jednou od člověka nepoznají ani pod drobnohledem. Třeba se stane tak neviditelným, že jej ani andělé nevycítí? Zrůdy okřídlené.,,Nyní budeš jíst pravidelně. Dá ti to energii." Zahleděl jsem se z okna, jímž procházely sluneční paprsky, které mě ozařovaly. Tohle je moje jídlo. Tak trochu. Zavřel jsem na chvilku oči a užil si tepla, které jsem na jemné lidské pokožce cítil. Hm... Z mého klidu mě probudila otázka. ,,Kouřím." Otevřel jsem zas oči, pousmál jsem se. Ihned mě napadlo se před ním zapálit, ukázat mu, že můžu nejet doutnat, ale i doopravdy hořet. Dát mu pocítit horko své moci, ke kterému se před pár chvílemi tak nevinně tisknul. Jsem ohnivý bůh světla a on chladnokrevné zvíře zvyklé na temnotu. Doposud jsem byl na své poměry ještě klidný, měl bych mu ukázat svou sílu? Ale proč? Je poslušný, chce se učit, není důvod vzbouzet strach, neboť by kolem sebe mohl začít kopat. Jsem zvyklý na úplně jinou stranu bitevního pole a být trpělivým učitelem mi nejspíš nepůjde moc dobře. Zatím se však zdá, že on je poctivý učenlivý student. A když bude chtít, pořád může zkusit utéct. ,,Uh... měli bychom ti vymyslet nějaké hezké jméno. Jormungandr je dlouhé. A lidé se tě budou ptát. Navrhoval bych Jerry. Co na to říkáš?" Dokouřil jsem, típnul špaček o parapet a vyhodil ho z okna. Odebral jsem se k němu, abych mu vzal příbor i misku. ,,Chceš ještě? Zbylo a vše je to pro tebe." Pobídl jsem ho, aby se nezdráhal říct si o další porci. ,,Není to zvláštní? Vím o tobě mnoho, znám tvou mytologii. A ty? Nezajímá tě něco o mně? Víš, že nejsem člověk, ale co dál?" Pokud by ještě chtěl jíst, podal jsem mu další porci, pokud ne, umyl jsem obé a přisunul jsem si židli a posadil se mu naproti. Konečně někdo, komu se mohu se svým původem pochlubit, aniž bych v tu noc musel ukončit jeho bídnou existenci. |
| |
| ZPĚT V REALITĚ Sif V jednu chvíli sem čekal zda dostanu facku. Na jednu stranu by mně to nepřekvapilo, na druhou.. pěkně by mě to štvalo. Facka se však nekoná a místo toho je něco, na co sem čekal takovou dobu. Sif.. Konečně jsi zpět. Spokojeně se usměji když cítím že mi polibek oplácí. Pevně svou ženu držím a vše se kolem nás mění. Na chvíli jsme na místě které sem myslel ze už snad neuvidím. Být tam doopravdy, asi bych do něčeho praštil. Tohle je místo kde zemřel můj otec. Kde se z něj stal "prostě Ódin". Naštěstí nezůstáváme dlouho. Nepříjemný pocit temnoty nahrazuje světlo a nádech. A pocit že něco držím. Někoho. Pomalu se posadím a když slyším hlas mé ženy, tak se spokojeně usměji. Fungovalo to.. Kašlu na to jestli mně někdo uvidí nebo ne, se slzami v očích obejmu svou ženu. "Sif.. Konečně.. Konečně". Držím ji, nasaji vůni jejích vlasů a užívám si její blízkost. Ani nevnímám odcházející Matet. Až po chvíli se odtáhnu. "Tak dlouho sem tě hledal. Nemůžu uvěřit že jsi zpět". Políbím její sladké rty a pohladím ji po vlasech. "Stalo se toho tolik.. Spojil sem se s Egypťany.. Neuhádla by jsi kdo je Loki". Zasměji se a chvíli se na ni jen tak dívám, dávám jí čas na vzpamatování. Stále však držím její ruku. "Asi by jsi měla vědět.." Začnu po chvíli. "Nepřestalo to. Stále jsme ve válce s anděly.. No a Roman, nebo tedy spíše Romaniel, je jedním z nich. Unesl tě, vymazal ti paměť a snažil se tě přesvědčit aby jsi se do něj nejspíše zamilovala a přidala se k nim". Zamračím se a na chvilku se odmlčím. "Žije, ale je pod zámkem". Zadívám se jí do očí. "Ty.. Ty k němu něco cítíš?" |
| |
| Tvoříme armádu ~Dionýsos + Her-Ur~ "Nechám vám připravit pokoje," ujistil mě, že jsme zde vítání. Měl jsem mu chuť ještě říct, že nám bude stačit jeden, ale nebyl jsem si moc jistý, jak moc by byl Dionýsos sdílný a zda by mu to nakonec nevadilo. Měl jsem nutkání mu položit ruku na stehno, abych mu alespoň dal najevo, že bych rád s ním strávil více času než jen takhle. Zatím se toho stalo tolik, že jsme neměli chvilku se více poznat a nebo jsme měli plnou hlavu baru, výbuchu, Savery. Nicméně stihl promluvit dřív než já a docela dost se zajímal o to, co tady Hórus buduje. Že by měl zájem se přidat? Vždyť vypadá tak... křehce. Hór hned reagoval: "Když nás začali andělé lovit, chtěl jsem vytvořit něco jako domobranu, ale časem se jejich únosy začaly stupňovat a objevují se i útoky. Kdyby se nám podařilo nějak proniknout do jejich Stříbrného města, kde podle Iseut drží bohy a podařilo by se nám je osvobodit, pak bychom mohli rovnou zaútočit a přinutit je, aby nám dali pokoj," na chvíli se zamračil a já získal dojem, že není zastánce, abychom opeřence vybili. "Zatím to vidím jenom tak, že se pár bohů vydá na průzkum. Máme dokonce dobrovolníky, protože tam drží někoho, koho chtějí zpět. Není mým cílem zabíjet každého opeřence, na kterého narazím. Chci jen přimět Michaela, aby přestal nebo pokud mi nedá jiný důvod, pak..." odmlčel se. Skousl jsem si ret. "Ti dobrovolníci jsou kdo?" "Thór a Loki," odpověděl a já povytáhl obočí. Netušil jsem, že máme na naší straně rovnou boha hromů. "Hm, a víš o někom z Dionýsova panteonu?" zeptal jsem se, protože tu z tohoto důvodu přece jen byl taky. "Nic moc. S Thórem a Lokim byl myslím Hádes. Zeptejte se na to někoho z nich. Doporučuju se teď ptát Lokiho, protože Thór má teď plné ruce práce. Ráno bych vás seznámil, pokud souhlasíte." |
| |
| Tom a Jerry jdou, k nám teď s náladou... ~Huītzilōpōchtli~ Kouření mi příliš nevonělo, ale pokud mu nevadilo, tak jsem ho přitom nechal. Tento svět jsem zatím neznal natolik, abych mohl poučovat. Nebyl jsem si jistý, zda seveřané kouřili něco podobného. U námořníků jiných národů jsem věděl, že určitě vyfukovali dým, a když jsem narazil do jejich lodě, tak jim kouřivo spadlo a nejednou se stalo, že žhavé uhlíky podpálily pytle. "Džery?" povytáhl jsem obočí. Chápal jsem, že by na mě na veřejnosti nechtěl volat mým celým jménem. Pak jsem se podíval na knihu, kterou jsem předtím četl a poklepal na jméno. "V knize tam má někoho, kdo se jmenuje Jerome, ale taky mu říkají Jerry," navrhl jsem. Pak jsem si všiml, že na přebalu je jméno Jack, a to jsem pokrčil rameny. Nějak jsem se nechtěl zabývat, jak přesně mi bude říkat. Jerome, Jerry, Jack, Jor... rovnou jsem si mohl nechat všechna tahle jména. "Dal bych si," přikývl jsem, když mi nabídl ještě přídavek. Pak jsem se trochu zastyděl, že jsem se ho na nic neptal, ale spíš jsem měl obavy, že bych jej tím urazil? Když mě takhle pobídl, že můžu, tak jsem přikývl. "Chtěl jsem se zeptat, kdo přesně jsi. Měl jsi ve vlasech pírka. To je u lidí normální nebo to je jen tvoje výjimečnost?" |
| |
| Můj milý ~Thór~ Setřela jsem mu slzy s tváře. Normálně neplakal. Vždy se tvářil, že mu na světě nemůže nic ublížit. Takhle jsem ho viděla poprvé. Musela být pro Thóra velká rána, když jsem najednou zmizela. Jen kdybych si vzpomněla, co se po boji v Asgárdu stalo. Byla jsem trochu na vážkách, jestli jsem náhodou nebyla poražena a na nějakou dobu jsem opravdu zmizela a objevila se teprve nedávno. "Loki?" povytáhla jsem obočí. S jeho ženou Sigyn jsem si měla co říct, ale co mi provedl, tak jsem ho prostě neměla v lásce. Informace, že tady byl společně s Thórem, mě dost překvapila a znejistila. Doufala jsem, že mého manžela nějak netahá za nos, aby mu později vrazil nůž do zad. Pak mi řekl, že Roman je ve skutečnosti Romaniel, anděl, co mě držel, abych se do něj zamilovala, a pak mi položil otázku, na kterou jsem nedokázala odpovědět. Dívala jsem se na něj a nebyla jsem schopná slova. Jestli k němu něco cítím? Sice jsem si vzpomněla, že je Thór moje velká láska, ale Roman... Romaniel tu pro mě byl a jako Sofia jsem jej bezhlavě milovala. Jestli to přetrvávalo doteď, musela bych se s ním setkat. I přesto, že mi řekl, že je jeden z andělů, byla jsem na vážkách. Zvedla jsem ruku, abych jej pohladila po tváři. "Vím, že miluju tebe, jak tomu bylo vždy," nedokázala jsem mu na otázku přímo odpovědět. Pokud mi to dovolil, tak jsem ho políbila na rty. Znala jsem Thóra a mohla jsem mu dost polechtat jeho ego, ale doufala jsem, že mě pochopí. Pak jsem se odtáhla a podívala se ke dveřím. "Kdo všechno čeká na té chodbě?" |
| |
| CO DÁL? Sif "Promiň". Popotáhnu když mi Sif setře slzy a dáv@m se do kupy. Žádná slabost, žádné slzy. Teď bych měl být silný. Doufám jen, že si uvědomuje čím vším sem musel projít. Sám si nepamatuji kdy sem brečel naposledy. "Ano.. Nemusíš se bát, už není jako dřív. Sigyn a možná i trochu společná práce, ho změnila. Věřím mu". Vím že pro ni bude těžké něčemu takovému věřit, ale je spousta věcí na které si Sif bude muset zvykat. Najednou nastává ticho a pro mně velmi nepříjemná situace. Na mou otázku Sif neodpověděla. Skoro mi to přijde, jako by měla Stockholský syndrom, nebo tak něco. A nebo.. Nebo k tomu mizerovi opravdu něco cítí. Měl sem ho probodnout tou dýkou! Pohladit se nechám, ale políbit už ne. Otočím hlavu tak abych se Sif nedíval do očí, pustím její ruku a vstanu. "Nevím, chvíli sem byl mimo.. Možná Matet, moje kamarádka. Nejspíš doktor a Mne.. Mno.. Ženská díky které sem se s tebou mohl spojit a přivézt tě zpět". Odpovím na její dotaz a dojdu ke dveřím které otevřu. Všichni mohou dál, pokud budou chtít. Já sám se dívám po Serqetovi. Pokud ho najdu, řeknu to přímo jemu, pokud ne, tak se skloním k Matet a zašeptám. "Chtěl bych mluvit s Imhotepem a Serqetem. Jestli by je šlo sehnat, byl bych ti vděčný". Nemusí to být hned teď, asi bych měl být ještě chvíli se Sif.. Ale mluvit s nimi chtít budu. |
| |
Chlubílek, hehe Jerome ,,Jerome." Vyslovil jsem to jméno, abych si uvědomil, jak mi vlastně zní. Jako dobrý a nebo špatný nápad? ,,Můžeš si nechat říkat, jak budeš chtít, je to na tobě." Já o tomhle výběru mohu říci své. Solian je jméno, které jsem si vybral už dávno. Obměňuji ho po čase, v různých lidských tělech, přece nesmím pořád mít to stejné jméno a tak ho střídám s jinými. Záleží, kde zrovna žiji a s jakým tělem se prezentuji. I když, uznávám, toho je vskutku lahodné. Příliš krásné na to, abych zabil jeho původního majitele. Ten mladík nejspíš žije někde v mé bývalé zemi dál. ,,Na, jez." Přikývl jsem a podal mu další plnou misku. Půjde spát umytý, voňavý a najedený, co víc mu chybí ke spokojenosti? I když, co já vím, třeba hadu zde v tomto malém příbytku něco chybí? ,,Máš vše, co potřebuješ?" Zeptal jsem se ho ihned, jak mě napadlo, že by mohl být nespokojený. Možná je jen příliš zdvořilý, než aby si postěžoval? A nebo se rozkoukává, třeba mu časem dojde, že jeho tělo něco postrádá. ,,Ne, to není normální, Jerome..." Zakroutil jsem hlavou a zkusil znovu použít to nové jméno. ,,Líbí se mi. Zní dobře." Uznal jsem. Je to hezké jméno. ,,Jerome a nebo Jeremiah... třeba pak nějakou verzi začneš časem preferovat. Každopádně, abych ti odpověděl... Různí lidé měli různá božstva, různé skupiny mocných tvorů, které uctívali a nebo se jich báli. Jenže jednou přišel Bůh beze jména, ten, který s pomocí svých andělů svrhl všechna ostatní božstva. Někteří zemřeli, jiní byli uvězněni a velké množství žije zde, v lidském světě. Nejrůznější tvorové, podobní tvému usudu i úplně jiní. Já kdysi patřil do mocného božstva, vlastně jsem byl tím nejvyšším." Vysvětlil jsem mu. Na chvíli se mohl všimnout zaplátí ohňů v mých očích, když jsem zavzpomínal na svůj sluneční vůz. Jiskerné oči ale pak změnily svou barvu do ruda, když jsem zapřemýšlel nad svou obživou. ,,Nejmenuji se Solian. Mé jméno je Huitzilopotchli, býval jsem nejvyšší bůh kmene Aztéků, vládce slunce, ohně, války a ochránce ptactva." Natáhl jsem před něj svou ruku a nechal ji se rozhořet. Byla to jen má dlaň, neudržel jsem se, chtěl jsem mu to ukázat. Rád se chlubím se svými schopnostmi a jemu mohu, on se tomu nebude divit tolik jako lidé. Po chvíli jsem plamen nechal zase zmizet a sledoval jsem jeho reakci. ,,Co se týče toho peří... Můžu ti to ukázat, když natáhneš ruku..." Vyzval jsem ho s drobným úsměvem. Nemyslím si, že by mi chtěl ublížit, věřím mu a proto mu mohu ukázat ještě menší podobu sebe, než je tato. |
| |
| Asi jsem mu šlápla na kuří oko ~Thór~ Píchlo mě u srdce, když se odvrátil. Kdybych mu řekla, že mi na Romanovi, tedy na Romanielovi, vůbec nezáleží, poznal by to taky a bylo by to horší. Měla jsem dost ošemetnou situaci. Bily se ve mě dvě osobnosti. Sofií jsem byla až příliš dlouho, než abych jí mohla ignorovat. Thór možná žil jako Chris Hemsworth, ale věděl o sobě. Já předtím netušila, kdo doopravdy jsem. Měla jsem spoustu lidských vzpomínek. Nešlo na ně jenom tak zapomenout. Když Thór otevřel dveře, jako prvního jsem uviděla Toma Hiddlestona. Vešel dovnitř, za nám se hned nahrnul mladší kluk, který držel za ruku culíkatou holčičku. Pak vešel blonďatý muž. Všichni se na mě dívali jako na zjevení. Nebylo mi příjemné, že jsem najednou byla středem pozornosti. Podívala jsem se na Thóra, zda by mi i přes můj přešlap s Romanem nějak pomohl. Nebyla jsem Freya, abych si tohle užívala. |
| |
| Tak to vypadá, že je zpět ~Thór, Sif + Nárvi, Matet, Forseti, Hela, Serqet, Mnemosyne~ Všichni jsme čekali na chodbě, než Thór dokončí svůj úkol přivést Sif zpět. Nebyl jsem si jistý, jak bude na mě reagovat. Hór mezitím odešel řešit jiné záležitosti, Serqet odcházel a vracel se, aby se ověřil, že je u nás vše v pořádku. Matet stála zády opřená o zeď a viděl jsem na ní nervozitu. Na jejím místě bych byl taku. Doufala, že se Thórovi nepodaří vrátit Sif zpět? Nárvi držel Helu za ruku, která byla až příliš poslušná. "Nechce spát?" zeptal jsem se Nárviho, která shlédl na sestru a pokrčil rameny. "Vypadá spíš soustředěně," a sám zívl. "Ale já bych si šlofíka dal," uchechtl se a já zakoulel očima. "Před chvíli jsi spal," ušklíbl jsem se a pak sebou trhl, když se otevřely dveře a objevila se Mnemosyne. Usmívala se. "Povedlo se. Opět si pamatuje," pak si všimla Matet, která trochu pohasla. Bohyně jí něco pošeptala. Štírka přikývla a vydala se s ní pryč. To bude zase něco. Hned na to se vrátil Serqet a v tu samou chvíli se otevřely dveře. Thór nás pozval dveře, ale viděl jsem na něm, že se něco stalo. "Všechno dobrý?" zeptal jsem se. Matet sice nenašel, ale doktor po jeho žádosti přikývl. "Budu ve své pracovně. Pro Imhotepa pošlu. Teď buď se Sif. Vypadá dost sklesle." Sám jsem se podíval na bohyni plodnosti a obilí. Nelíbilo se jí, jak jsme se na ní dívali. Nicméně prolomit ledy někdo musel, a tak jsem přešel k lůžku a natáhl ruku. "Loki," řekl jsem své jméno a počkal, až mě chytne za ruku. |
| |
| Loki... ~Thór, Loki + Nárvi, Forseti, Hela~ Jako první ke mně přistoupil herec s tmavými vlasy a vyřkl jméno, kterého jsem se celou dobu obávala. Taky mi nějakou dobu trvalo, než jsem jeho ruku stiskla. Vzpomínky, které mi prošly hlavou, mi nebyly příjemné. Odtrhla jsem svou ruku od té jeho a chytla si vlasy, jako by mi je každou chvíli chtěl ostříhat. Pak ke mně přistoupil mladý kluk a taky mi podal ruku. Jméno mi neřekl, ale jeho pohled mi někoho připomínal. Když jsem stiskla jeho ruku, zalapala jsem po dechu. "Nárvi?" najednou jsem těkala očima mezi ním a Lokim. "Ale jak?" Nárvi se zazubil. "Hela," zvedl holčičku na lůžko. Hned jsem jí pohladila po tváři, abych se ujistila, že to opravdu Hela je. Dívala se na mě jako neviňátko. To nebyla ta Hela, kterou jsem znávala. "Na Helheimu mě přivedla mezi živé. Pak mě věznila, pak mě věznil anděl a potom mě zachránil strýček," kývl k Thórovi. Sledovala jsem jeho pohled k Thórovi. "To on umí," usmála jsem se na něj. Jako poslední přistoupil blonďák a po stisknutí rukou se z něj vyklubal Forseti. Toho jsem tady taky nečekala. "Je tu i Válí, ale spí, kvůli," střelil pohledem po Lokim. Forseti cítil k němu stejnou zášť jako já. Ale měla jsem na to právo? Všichni tu byli, vítali mě. "Co se stalo, když jsem byla mimo?" zeptala jsem se, protože jsem netušila, kdo všechno měl podíl na tom, že jsem teď tady. Thór určitě byl mezi těmi, kdo mě zachraňovali. |
| |
| JAK KRÁSNÉ, KDYŽ JE RODINA SPOLU Sif, Loki, Nárvi, Forseti, Hela a ostatní Poté co itevřu dveře sem trošku překvapený. Asi se to trochu změnilo od té doby co jsem sem přišel. Co kdyby se to nepovedlo? Všechny přejedu pohledem a rukou naznačím že mohou dál. Najednou se toho začne dít nějak moc najednou. Doktora najdu a jsem rád když mi splní mou prosbu. Mezi tím však odchází Matet. Dívám se na ni s výrazem "proč odcházíš?" Zrovna ji bych tu měl docela rád, ale chápu že může mít nějaké povinnosti, nebo se tady necítí. "Vše je v pořádku". Řeknu Lokimu. Musí mu být jasné že to tak není, ale teď není vhodná doba to probírat. Přijdu vedle lůžka na kterém je Sif, vezmu ji za ruku, něžně ji stisknu a tiše sleduji jak se s každým znovu-seznamuje. Maličko se usměji když je řeč o mém hrdinství, ale pak se také zamračím když Forseti pronese poznámku jež měla evidentně patřit Lokimu. Nic neřeknu, jen zavrtím hlavou a zamručím, ať toho bůh spravedlnosti nechá. Pustím Sif ruku a podívám se na Lokiho. Pokud to nebude vadit, tak si vezmu Helu k sobě a začnu ji chovat, jako milý, starostlivý strýček. Už nemám vlasy se kterými by si mohla hrát. "Měly bychom ji pak vzít do hračkářství. A zkusit zmrzlinu". Pronesu směrem k Lokimu. Je to zvláštní, ale když Helu takhle držím, tak mně to uklidňuje. Dokonce mám na tváři úsměv když to říkám. "Jak to myslíš? Celou tu dobu, nebo teď?" Zeptám se Sif. "Jestli myslíš když jsme tě našly.. Tak nic zvláštního. Vtrhly jsme tam, nakopaly pár andělů a Matet tě přenesla sem.. To byla ta jak odešla, ta s těmi delšími vlasy". Pokouším se vysvětlit. "Pomáhal mi Loki, Matet, Forseti a Imhotep. To je ještě jeden egypťan". O Ódinovi a o plánu na záchranu Sigyn zatím raději mlčím. |
| |
| Seznámení ~Huītzilōpōchtli~ Pokračoval jsem v jídle, protože mi to nějakým zázračným způsobem chutnalo. Chuť mikrobů byla velmi zvláštní. Všechno solili a tohle jídlo toho nebylo výjimkou. Připomínalo mi to trochu mou domovinu, kde bylo soli požehnaně. V šupinatém těle mi slaná voda nedělala problém, nicméně jsem vídával námořníky, kteří měli od soli popraskanou a podivně bílou kůži. Že bych měl teď podobný problém? To snad ne!? "Asi jo?" netušil jsem, jestli osobně něco potřebuju. Neznal jsem svět lidí natolik dobře, abych si mohl vymýšlet, co chci. Chyběly mi moje šupiny, i způsob, jakým sem viděl a cítil vzduch kolem sebe. Najednou bylo kolem mě plno barev, které jsem nedokázal správně pojmenovat. Zelená měla tolik odstínů, až mi z toho šla hlava kolem. Pousmál jsem se, kdy Solian uznal, že se mu líbí moje jméno, které jsem vytáhl z jeho návrhu. Dál jsem jej se zaujetím poslouchal, a přitom ujídal z misky. Bezejmenný bůh. Na něco jsem si pamatoval. Dokud můj otec byl připoután ke skále, tak jsem stále setrvával na dně moře a čekal na příležitost, než se dostane na svobodu. Jednou jsem zaslechl ránu a v mém nitru se rozvířila studená krev. Můj otec byl na svobodě. Vydal jsem se proti svému osudu bojovat s Thórem, ale místo něj jsem na březích Asgárdu našel celou armádu okřídlených vojáků. A pak už mám docela mlhu, protože si nejsem ani jistý, co se přesně stalo. Moje další vzpomínka je, že jsem se objevil tady na úplně jiné pláži, kde na mě koukala horda mikrobů. "Takže jako Ódin," přirovnal jsem jeho velikost nejvyššímu bohovi severu. Co s ním vůbec bylo? Jak Asgárd nakonec skončil? Poražen? Svržen? Zničen? Asi mi to mohlo být jedno. Když vyslovil svoje jméno, měl jsem co dělat, abych si jej nějak vryl do paměti. Huītzilōpōchtli. Určitě jméno nikdy nenapíšu dobře, ale je hlavní, že už jsem věděl, kdo přede mnou sedí. Solian byl bůh a dokonce takový, se kterým bych se nechtěl dostat do křížku. Na druhou stranu, proč bych chtěl? Pomáhal mi už od chvíle, kdy jsem se tady objevil. To nikdo ještě nikdy neudělal. Fascinovaně jsem přitom sledoval jeho ruku. To určitě nikdo z bohů, které jsem znal, neuměl. Ne tak, jako on. Otcova podstata byla ohnivá. Možná by si rozuměli? "Jsi velmi jiný," podíval jsem se na Soliana, když plameny z jeho ruky zmizely. "Ale v tom dobrém slova smyslu," dodal jsem, aby si to nebral jako urážku. Pak mě vyzval, abych natáhl ruku. Udělal jsem to. Netušil jsem, že se promění v malého opeřeného ptáčka. Mohl jsem stisknout a ukončit jeho titěrný život, ale neměl jsem k tomu důvod. "Opravdu by sis rozuměl s mým otcem," uchechtl jsem se, protože i on dokázal na sebe brát mnoho podob. |
| |
| Nejvyšší věž Cassiel, Amabael Tiše se opírám o balkón a stále sleduji dění podemnou. Nemusím se ani dívat na Cassiela, abych věděla že sleduje Amabaela. Jistě je to velmi nepříjemný pocit, být seřvaný přímo Michaelem. Mě samotné stačilo když jsem je viděla hádat se s Gabrielem. Napadá mě, je Michael prostě takový a nebo by bylo možné že už je toho na něj prostě moc? Až když se mně Cassiel zeptá ohledně Gabriela, tak otočím hlavu a podívám se na něj. Gabriel je evidentně Michaelovi trnem v patě. Né že bych mu najednou nevěřila, ale možná bych přeci jen mohla být o něco opatrnější. "Mluvily jsme o bozích. O tom, že bych si přála aby to bylo jinak. Aby byl mír". Odpovím popravdě. Mír... Co je tím velikým tajemstvím, které nám Michael nemůže říct? Kvůli kterému se tohle všechno děje? Najednou se Cassiel rozmluví a při tom co slyším se na mé tváři objeví poměrně překvapený výraz. Na jednu stranu z toho mám trochu obavy, určitě nebudu nejlepší špiónka ve Stříbrném městě. Ale na stranu druhou, cítím pýchu a velikou vděčnost vůči Cassielovi. Jsem moc ráda že mi takhle věří a přes to že tento úkol zní náročně, udělám vše pro to abych ho nezklamala. Po tom všem co pro mně udělal bych na tom byla možná hůře než je teď Amabael. "Děkuju, velice si tvé důvěry vážím. A udělám vše pro to, abych uspěla". Lehce s milým úsměvem pohladím jeho dlaň na mém rameni. Ostatní už odcházejí. Gabrielovi jen uctivě kývnu když se loučí a opět pohlédnu na anděla vedle mně. "Promluvím s ním. Ty buď opatrný a vrať se brzy". Odpovím mu a pak sleduji jak mizí. Vždy sem Cassielovi tuto schopnost záviděla. Ještě asi minutu zůstávám na balkóně a dívám se směrem za hradby. Pak se otočím a pomalu přijdu k Amabaelovi. Položím mu ruku na rameno a použiji svou moc abych zhojila jeho rány a zranění. "Každý někdy udělá chybu. Viděl jsi mě když sem byla mladá?" Povzbudivě se usměji a posadím se vedle něj. "Michael ti neublíží, nemůže si dovolit ztrácet další anděly... Povíš mi prosím co přesně se dělo?" |
| |
| Obří rodina ~Thór, Loki + Nárvi, Hela, Forseti~ Byla jsem Thórovi vděčná za jeho přítomnost. Cítila jsem se, jako by mi někdo dal silnou facku a díky tomu se pomalu probírala do reálného života. Pousmála jsem se na Thóra, když vzal Helu do náruče a začal ji chovat. Slušelo mu to. Připomnělo mi to dobu, kdy Trúd byla malá, ale sám na ni neměl příliš moc času. Když vyrostla tak, aby mohla držet meč, odešla s valkýrami. Hela se na Thóra nadšeně zadívala, když zmínil zmrzlinu. "Ráda se přidám," také se podívám na Lokiho. Thór se k němu choval jako k příteli. Asi opravdu obrátil kartu a už to nebyla chodící potíž. Pak jsem si vyslechla, jak proběhla moje záchrana. Tolik se jich účastnilo, aby mě dostali ze spárů andělů? Nevěděla jsem, co hned říct. Hlavně jsem byla dojatá. "Děkuji vám všem," přeletěla jsem každého pohledem a zastavila se Thórovi. "A hlavně tobě, žes mě našel," řekla jsem tiše, protože tahle slova byla jenom pro něj. Hela se zasmála a ručkama stále hledala dlouhé vlasy, které na bohově hlavě nebyly. Podívala jsem se ještě na Lokiho. "Nárvi zmínil Váliho. Co se stalo?" zeptala jsem se. Pokud mi odpověděl, tak jsem pokračovala otázkou už na všechny. "Ráda bych se opláchla a převlékla. Bude někde ta možnost?" |
| |
| Čekal jsem to horší ~Thór, Sif + Nárvi, Hela, Forseti~ Uvažoval jsem, zda jsme na zmrzlinu měli čas, ale jako bych slyšel Sigyn: "Na péči o děti se čas vždycky najde." Měl jsem chvíli nutkání dokonce zajít za Ódinem, jestli by mi nějak nepomohl. Třeba by se takový Gungnir hodil. Stále jsem tu běhal se svou pistolí a po mé žene tu zůstal meč, ze kterého sálalo něco, co se mi nelíbilo. Na její poděkování bych kdysi odpověděl: "No kvůli tobě jsem to nedělal." Tentokrát jsem nic takového neříkal. Dlužil jsem Thórovi víc, než jsem si dokázal připustit. Zachránil mé děti, a ještě se chystal mi pomoct najít Sigyn. V to jsem ani nemohl doufat. Pak se mě Sif zeptala na Váliho. Trochu jsem se zarazila, proč otázku směřovala na mě, a ne třeba na Forsetiho, který kdyby mohl, tak mě na místě propálí pohledem. "Stále mi neodpustil, co jsem všechno způsobil," nebyl jsem zrovna toho názoru, že za všechno jsem mohl já. Za hodně věcí mohl sám Ódin a jeho stažený ocas. Všichni jej měli jako modlu. Já jim opovrhoval už od začátku, a když se mu naskytla možnost se mě zbavit, tak ji využil. A teď nám nalíval drinky v baru. Kde jsme? "Thór pro tebe určitě něco najde," ušklíbl jsem se, přešel k bohovi a převzal si Helu. "Máte si toho hodně co říct," kývl jsem na Nárviho, aby šel se mnou. "Jestli chceš, tak odvedu Sif na tvůj pokoj a ty běž říct té Hórově asistentce, že potřebujeme dámské oblečení," nějak jsem zapomněl, jak se holka jmenovala. |
| |
| ZASE SPOLU Sif, Loki, Nárvi, Hela, Forseti "Rádi tě přibereme.. Že jo?" Podívám se s úsměvem na Helu a pohladím po vláskách já ji. Je tak roztomilá. Když ji takhle držím, přináší to zpět vzpomínky. A výčitky. Trúd.. Kdepak asi teď naše dcera je? Žije ještě vůbec? "Šel bych pro tebe kamkoliv". Řeknu s dlouhým pohledem Sif když poděkuje. Dobrá, sem naštvaný, ale stále ji velmi miluji a nejspíše bych pro ni udělal cokoliv. Byl bych radši kdyby otázka ohledně Váliho nezazněla, ale co už. Po očku sleduji Forsetiho zda se dokáže udržet v klidu. Tohle opravdu není vhodné místo na hádky. "To se napraví. Váli bude v pořádku". Řeknu jen, tím to téma uzavírám a dělám si mentální poznámku, že za chlapcem musím zajít. "Bud na tatínka hodná". S pousmáním Helu Lokimu předám a přikývnu. "Samozřejmě". Podívám se na Sif. Budu rád když bude semnou. Kdyby chtěla vlastní pokoj, určitě by to šlo zařídit, ale mrzelo by mě kdyby se tak rozhodla. Zalovím v kapse a předám Lokimu kartu/klíč od mého pokoje. "Díky". Špitnu a podívám se na Sif. "Co by jsi chtěla, kalhoty, kraťasy, šaty?" Zeptám se pro jistotu. Počkám na odpověď, políbim ji na tvář a vyrazím. Forsetimu naznačím rukou aby šel se mnou. Kousek dál zastavíme a nakloním se k němu. "Potřebuji od tebe laskavost. Musím mluvit s Andvarim. Prý by tu měl někde být.. Jestli můžeš, podíváš se po něm?" Požádám boha a počkám co on na to. Pak bych se prozatím rozloučil a vydal se hledat.. Loru? Stydím se, ale Zapoměl sem jak se ta žena jmenuje. Mile se na ni usměji a poprosím ji zda by nemohla obstarat nějaké ženské oblečení. Spodní prádlo, pár triček, kalhoty, sukně a popřípadě přímo to, co chtěla Sif. Rovnou se nabídnu, že to všechno samozřejmě zaplatím. Případně jí dám peníze (mám jen dolary) a nebo půjčím jednu kreditku aby to mohla pořídit. Přece si od Horuse nemohu nechávat platit vše, peněz mám víc než dost. |
| |
| Šílený nápad Kurent, Her-Ur ”Rozumím.” S tím si prohrábnu rukou vlasy. Plán nezní špatně. Nejsem však Athéna, abych byl schopen mu s tím více pomoct. Ta by se tu skutečně hodila. Určitě by byla schopná domyslet možná rizika. Přišla by s pořádnou taktikou, jak na to. Jenže ta tu teď bohužel není. Jsem rád, že Her-Ur počítá s možností přimět Michaela, aby přestal a vidí v něm ten hlavní problém. Jenže jak ho přimět, aby toho nechal. Toť otázka k nezaplacení. Takže nejdříve průzkum, který provedou ze severského panteonu. Nechci se jim plést pod nohy. Nejsem zrovna nejlepší v nenápadnosti. V nenápadnosti… počkat. Jako kdyby se mi nad hlavou objevila velká žárovka. Myslím, že jsem dostal nápad. Nenápadnost mi sice nic neříká, ale řekl bych, že bych na sebe uměl upoutat pozornost. Kdyby se k tomu přidali ještě další, tak by to mohlo fungovat. ”Možná mně něco napadlo.” Vyhrknu docela nadšeným hlasem. Zaslechl jsem jen letmo, že se bavili o bohu podsvětí a něco s Lokim. To teď, ale není důležité. ”V prvé řadě chci říct, že nejsem žádný stratég. Nicméně mně napadlo, jak bych vám mohl pomoci bez toho, abych vám kazil akci ve které bude důležité být nenápadný.” S tím začnu s plánem. Vysvětlím svou představu o tom, že by nikdo nečekal, že i přes to všechno co se nám děje, bychom pořádali velkou párty. Možná bych byl schopen i sehnat nějaké svoje následovníky, aby to stálo za to. ”Z toho, co jsem pochopil, tak by to mohlo Michaela rozlítit a svou pozornost by přesunul na nás. Tím pádem by ti dva měli volné pole působnosti.” Nemohu si pomoct, ale v mé hlavě to znělo opravdu lépe, než když jsem to řekl nahlas. Zatraceně, teď si o mně budou myslet, že jsem se zbláznil. Kdo by do toho šel? Kdo by takto riskoval? ”Ale jak jsem říkal, nejsem stratég.” Dodám a zoufale stočím svůj pohled na Cala. Proč jsem nemohl mlčet? Řekni prosím něco. Teď bych se opravdu propadl do země. |
| |
| S Amabaelem ve věži ~Amitiel~ Amabel zvedl hlavu, když jsi promluvil. Trochu se ušklíbl a z úst mu vyšlo tiché uchechtnutí. "Tomu bych moc nevěřil. Michael se teď bojí i vlastního stínu," reagoval na tvé, že by mu archanděl neublížil. Pak vzdechl a zdál se o několik set let starší. Jako by se ztrácel před očima. Během chvilky to však zmizelo a opět před tebou seděl pohledný mladý anděl, i když se stále zasmušilým výrazem. "Přepadli nás bohové. Netuším, kteří to přesně byli, ale jeden z nich metal blesky. Zeus? Thór. Co já vím," pokrčil rameny. "Přišli si pro bohyni Sif, kterou jsme už měli docela nalomenou a stačil ještě kousek a dobrovolně by s námi šla. Chtěl jsem Michaelovi dokázat, že to jde i jinak," na chvíli se odmlčel, aby pohledem propaloval desku stolu. "A Michael je naštvaný, že jsem si mu dovolil odporovat," opřel se a konečně se na tebe podíval. "Ale to je tak vždycky. Oni jsou archandělové a my jenom podřadní andělé," postavil se a rychlým krokem přešel k balkónu. "Ale co jiného nám zbývá, že," pokrčil rameny a sedl si na kraj, sveše nohy dolů. |
| |
Někdo zachraňuje manželku a někdo... zase ne XD ,,Dobře." Kdyby ho něco napadlo, jistě by si řekl. Co já vím, co vše potřebuju pro chování hada? Bratr by věděl lépe. I když, nyní je člověkem, nebo minimálně něčím podobným. Zatím na něm není poznat, že žil tisíce let jako podmořské obří stvoření. Že se dá z boha udělat člověk, to mi smysl dává, ale Jormungandr je skutečně něco jiného. Jak pak se nasoukal do toho malého hezkého těla?Přirovnal mě k Odinovi, a vlastně se tolik nepletl, Oba jsme vládli, oba seděli na trůnu. Jedni poddaní žijící ve veliké zimě, jiní v obrovských vedrech. Oba národy však byly stejně krvežíznivé, nebo to tak aspoň z knih vypadalo. ,,Nemusíš si ho pamatovat. Říkej mi Solian." Kývl jsem na své malé zvířátko. Jeremy, Jerome...Copak to vyplavila velká vlna z moře? Upřeně a s jiskrou v očích sledoval můj plamen. Byl konsternovaný, ani se nehnul jen koukal na mou ruku. Byl bych ho býval druhou pohladil, kdyby nepromluvil. ,,Díky." Usmál jsem se a jakmile ke mě natáhl dlaň, dotkl jsem se jí ukazováčkem a proměnil se v maličkého ptáčka s dlouhým zobákem. Seděl jsem mu přímo na dlani, s tím malým zobáčkem a černýma očima, co na něj zíraly. Jak maličký jsem v tu chvíli byl, roztomilý barevný opeřenec, kterého mohl klidně rozmáčknout. Proto jsem se ve své ptačí podobě rychle nezdržel a proměnil jsem se zpět. Bylo to jako před tím, jen jsem ukazováček ze středu jeho ruky. Znovu promluvil, tentokrát o svém otci. ,,Loki... Nikdy jsem ho neviděl, ale z asgardského božství bych jej potkal nejraději." Uznal jsem, vytáhl si peříčko z vlasů a položil mu jej do otevřené dlaně. Lehce jsem se prstem otřel o měkkou kůži pod jeho palcem. ,,Uvidíme ale, jak si budu rozumět s tebou." Usmál jsem se na něj hravě, zatímco jsem se mu díval přímo do očí. Může se had červenat? Pokud je to jen trochu možné, chci to vidět! Pokud se mám o něj starat a ukázat mu lidský život, neměl bych z toho třeba chtít něco mít? Nemoci se dotknout tak krásného těla jen proto, že patří hadu? Který ničemu nerozumí, nic nechápe... Můžu si s ním aspoň trochu hrát? |
| |
| Všechno je v nepořádku… Sigyn „Ehmm, vážně se pozastavuješ zrovna nad tímto? Žádné zblednutí, nebo alespoň zatajení dechu nad tragédii, kterou jsem ti právě řekl?“ Zamyšleně na ní hledím, zatímco si sedne vedle mě. Za normálních okolností bych ji samozřejmě jako z povolání boží, ochranářský gentleman nabídl sezení a udělal místo, aby měla dostatek prostoru… Na té ledové zakrvácené podlaze, na které jsem snad ztratil už tolik krve, že bych jistě zaplnil oceány, či tolikrát své údy, že i otec je v porovnání se mnou jen hotový ťulpas-amatér, který navíc už nedostal své očko zpět. Nicméně teď se nemám kam posunout. Řetězy jsou v tomhle ohledu dost nesmlouvavé a nepraktické, ale na druhou stranu svým způsobem jistě esteticky odvážné… Pokud jste tedy vyznavači sado-maso hrátek, kde hrají podstatnou roli mučení a andělská křídla… Ale o tom ať si každý udělá obrázek sám. Mě spíše zaráží, když zopakuje zrovna poslední část mého komplikovaného vyjádření. Rozumím tomu, že můj otec ji zrovna asi nermoutí. Přeci jen Lokimu udělal to, co udělal a nebudeme se zamotávat, zda to bylo či nebylo správné. Chyby byly na obou stranách, ale pro ni to bylo, alespoň dle mého názoru, v každém ohledu nespravedlivé. Nicméně vyvražděný Ásgard by ale přeci jen pro starostlivou osobu, jako je Sigyn, měla být minimálně zarážející… Ale dobrá, beru v potaz momentální a velice závažné okolnosti. Přeci jen spoutaný, polonahý a zcela jistě velice zakrvácený bůh umí zamotat hlavu, hehe-ehm... Tedy chci říct, že očividně taky není úplně ve své kůži. Vypadá sice rozzářeně a šťastně, ale kdo ví, zda to není jen šílenství, způsobené tím, co dělali dosud mně… Další důvod, proč by měli pravidelně, a hlavně pořádně utahovat šrouby na mých okovech. Mučit mě ještě beru, jsem nepřítel a mám schopnosti, které můžou zásadně pomoci v této válce. Ale tohle zkoušet na Sigy… Než se mi zase vzteky rupne žilka a pomyslně pěnit huba, raději se přeladíme na pozitivní vlnu. Dostal jsem další dílek skládačky! Který sice nedává vůbec smysl, ale to je tak nějak samozřejmé, když jsme teprve začali. Musím být všímavý a ono to půjde samo. Vše začne dávat smysl… Přes Bifröst? To nedává vůbec žádný smysl… „Dobrá otázka… Třeba přes tyhle obrovský dveře, které vedou do mé cely?“ Zvedne se mi s mojí otázkou pravé obočí a jen se podívám před sebe na velké dveře, které jsou pravděpodobně zamknuté na miliardu západů. Tedy, kdyby tady nějaký západ samozřejmě někdy byl. Kruci, jestli mi něco leze na nervy, pak tohle světlo. No ták, Heimdalle, sbírej dál informace jako hodný vězeň, co chce vyvolat krvavou a nanejvýš brutální vzpouru. Stěžovat si můžeš Tikovi potom, vždyť víš, jaká nedobrovolná vrba to je... Pohled odvrátím od Sigynina duhového mostu, který sice není duhový, ale který má jednoznačně tvar velikých dveří od mé cely. Namísto toho se raději opět soustředím na osůbku sedící hned vedle mě, Sigyn, která se momentálně zasněně zahleděla do... zdi… Komické, ale taky svým podivným způsobem vyzařuje jakési kouzlo, tak jako to vždy uměla jen ona, když mě navštěvovala na hlídce... Naneštěstí netrvá dlouho a opět se obrátí na mě a pokračuje ve svém náboru. Tentokráte zapojí sotva nepatrné zčervenání na své tváři, důvěrný hlas a smaragdová očka, která se tváří neuvěřitelně smutně. Popravdě, kdybych nebyl tak vyždímaný, možná bych i zaslzel, že ji nemůžu na tohle kývnout, ale pro jistotu jen unaveně vydechnu nad její prosbou. „Promiň…" Hlas mě nějak zradí. Jak moc bych si přál, aby měla pravdu. Že se Ásgard dal do kupy a vlastně tohle vše byl jen hloupý sen po náročnější hlídce… Zasteskne se mi, abych řekl pravdu. Ale nesmím na tohle skočit. Nemůžu… "Ale oba… Nebo prozatím alespoň já vím, že to nepůjde. Kdybys tady opravdu byla a viděla to co já, tak bys to pochopila a věřím i trochu spolupracovala.“ Zavrtím hlavou, ale poté se odhodlaně na ní zase podívám. „Ale snad to brzy napravím, sice nevím jak... Možná to bude chtít trochu víc času, ale když se podívám na momentální postup, jsem v tomhle ohledu velký optimista. Minimálně za pár… Stovek sezení to zvládnu a přiměji tě k prozření.“ Neubráním se, abych se v kleče vzpřímil a vybalil na ní svůj úsměv, tak jak jsem to vždy dělal, když jsem chtěl někoho povzbudit. „Koneckonců, chráním i tebe. Dokonce o to víc, protože jak jsi sama říkala. Jsem tvůj…“ Větu už nedokončím, úsměv se vytratí, dokonce odvrátím od ní oči, tak jak to udělala před chviličkou ona. Můj důvod ale tak činí nepřetržitá bolest, která mi až zatmí před očima. Bolest mě dokonce přinutí na chvíli se skrčit a soustředit se na obtížnější, a ještě bolestnější dýchání. Slabé tělo toho bez svých schopností opravdu nezvládá, místy se při nádechu občas i zatřese. Naštěstí alespoň hlava stále pracuje. To bylo nepříjemný... Malou chvíli ještě odpočívám než se opět odhodlám na vzpřímení, které je momentálně pro mě největším utrpením. Trochu si odkašlu, kdyby náhodou hrozilo, že nebude odpovídat a nastane tak vražedné ticho, které jen urychlí konec našeho rozhovoru. A to samozřejmě nechci... Takže... "Nicméně... Řekněme, že bych to zvážil, protože máš teoreticky pravdu. Jak o tom víš, že je Ásgard v plné síle? A jak se jim to podařilo? Protože jak jsem již říkal. Když jsem tam byl naposled, moc toho z něj nezbylo... Andělé si dali pořádně záležet, to jim opravdu musím nechat." Opět ten hnusný hlodaví pocit, když si vzpomenu na tu chvíli, ale nyní se tím nenechávám unést a rychle to zaženu. Musím se soustředit na ní. Nehledě na to, jak moc mi její slova nedávají smysl, dává mi jednotlivé dílky do skládačky. Jsem si tím jistý. Jen ještě nevidím konečný obrázek. A opět, jaká to ironie pro vševidoucího. |
| |
| Jsem jako snítko ve větru ~Thór, Loki + Nárvi, Hela, Forseti~ Stále jsem byla ve stavu, kdy jsem přesně nevěděla, co si myslet. Na jednu stranu jsem byla štěstím bez sebe, že tu byl Thór a dokonce se zdálo, že se jeho vztah s Lokim rapidně zlepšil, ale na té druhé jsem cítila zmatenost, nejistotu a strach. Musela jsem připustit, že jsem chtěla vědět i to, co se stalo s Romanem. Věděla jsem však, že by nebylo moudré před Thórem znovu jeho jméno zmínit. Stačil okamžik ještě před chvílí, kdy mezi námi málem pukla země a vytvořila obrovský kráter. Na jazyku mi stále ležela otázka: 'Proč?' Pro někoho nic neříkající, ale já stále nedokázala pochopit, proč se mě andělé snažili unést a proč k tomu využili tento způsob. Doufali snad, že Stockholmský syndrom bude efektivní? A byl? Zahnala jsem myšlenky v momentě, kdy se Loki nabídl, že mě odvede na pokoj. Samozřejmě na ten Thórův. Nikdo se mě na názor neptal. Všechno se dělo jako na horské dráze a já na chvíli měla přání, abych zase zapomněla. Stačil potom jen letmý pohled na mého muže, a za tuhle myšlenku bych se hned propleskla. Sice teď vypadal jinak, ale i tak jsem jej viděla jako obrovského rusovlasého hromotluka, kterého jsem i přes jeho veškeré chyby milovala. 'A co když naše láska je jenom výsledkem víry lidí?' hryzlo mě hluboko v mysli a měla jsem chuť se propleskat znovu. 'Jako Sofia jsi neměla problém milovat někoho jiného.' Jak já bych si teď potřebovala s někým promluvit. Loki nepřipadal v úvahu. Určitě by všechno Thórovi vyžvanil. Forseti? Ten byl jeho pravá ruka. Mohla jsem se nanejvýš dívat do zrcadla a mluvit sama na sebe. "Šaty budou stačit," pousmála jsem se na hromovládce a na chvíli jsem svého rozhodnutí zalitovala. Co když to budou nějaké růžové šatičky s plno kytičkami? Ale nechala jsem to tak být, protože se Thór vydal i s Forsetim pryč. Můj pohled skončil na Lokim, který držel malou Helu. Stál tu jako otec. Ne jako lhář. Teda, alespoň jsem v to doufala. Podívala jsem se na sebe, co mě zrovna halilo za oblečení a zjistila, že mě musel někdo obléct do nemocničního úboru. Modré plátěné kalhoty a bílé větší tričko. U lůžka stály papuče, do kterých jsem se v soukala. "Tak můžeme jít." |
| |
| Alou na pokoj ~Thór, Sif + Nárvi, Hela, Forseti~ Převzal jsem od Thóra klíče jeho pokoje a schoval je do kapsy. Málem se jich zmocnila Hela, protože se leskly, a ještě k tomu cinkaly. Zatím se mi dařilo malou držet v klidu, ale netušil jsem, co se bude dít, až sebou začne zmítat. Sigyn to s dětmi uměla vždycky lépe. Trávila s nimi mnohem více času než já. "To byl fofr. Myslel jsem, že si budeš chtít ještě chvíli posedět," ušklíbl jsem se a podíval se na Nárviho. "Zajdeš se podívat na Váliho?" Nárvi přikývl. "Zkusím s ním promluvit, kdyby byl vzhůru," informoval mě a tím se jal plnit úkol. Doufal jsem, že by Váliho mohl alespoň trochu obměkčit, než bych za ním vyrazil já. V jeho případě jsem netušil, zda jsem rád, že tu je. Měl jsem z Váliho obavy, a hlavně mě děsila myšlenka, že by se jeho paličatá hlava obrátila nejenom proti mně, ale také vůči Nárvimu nebo Hele. Vydal jsem se bok po boku se Sif. Vnitřně jsem se modlil, že k pokojům trefím, protože jsem měl pokaždé pocit, že jsou chodby jiné a místnosti pokaždé někde jinde. Jako třeba tato chodba, ve které jsme šli. Když jsem tudy procházel opačným směrem, tak jsem si nevzpomínal, že by tu viselo tolik dětských obrázků. Pak jsem si uvědomil, že jsme míjeli místnost s dětmi a které se dala považovat za školku. Možná bych tady později mohl nechat Helu, aby si hrála se svými vrstevníky. "Budeš chtít něco k jídlu, než se Thór vrátí s oblečením? Nebo... něco jiného?" zeptal jsem se, když jsme dorazili k výtahu a já chvíli uvažoval, které patro je to pravé. Pokrčil jsem rameny a stiskl tlačítko pro přivolání. Dveře výtahu se líně otevřely s cinknutím. Uhnul jsem páru, který zrovna vystupoval a počkal, až si Sif nastoupí. Pak jsem se k ní přidal. Uvnitř žádná tlačítka nebyla. Výtah se zavřel a rozjel se. Vyhodil nás přímo na chodbě, kde se nacházel můj a Thórův pokoj. "Jak?" povytáhl jsem obočí. "Tohle místo je divné," podotkl jsem a rozešel se k Thórovu pokoji. Odemkl jsem a vpustil Sif dovnitř. Klíče jsem dal na stolek hned vedle dveří. |
| |
| Honba za skřetem a oblečením ~Thór~ Forseti se okamžitě rozešel, co jsi na něj kývl, aby tě následoval. Ani se s ostatními nerozloučil. Někdo to mohl brát jako neslušné chování, ale Forseti projevoval úctu jen těm, kdo mu za to stáli. Například jako tobě nebo Ódinovi. Kdyby tu byl Heimdall nebo Týr, pak by kývl i na ně. Bůh pozvedl obočí. "Kde ses to dozvěděl?" zeptal se. Šlo na něm vidět, že si nebyl vědom Andvariho existence. Ani nedoufal v to, že by mohli existovat i jiní trpaslíci nebo elfové. Folklór jich byl sice plný, ale to ještě nic neznamenalo. Nicméně se mohlo počítat s tím, že někde bude zalezlý král elfů Oberon, protože zmínka o něm nebyla jenom v knihách Shakespeara, ale také v komiksech. Sice se nejednalo o jednoho z álfů, ale dnes lidé věřili i tomu. "Zkusím to, ale nic neslibuju. Nevím, kde se schovává. Možná někde, kde je plno zlata," zauvažoval nakonec. Pak se ještě zastavil, aby se tě na něco zeptal. "Jak víš, že Loki nezneužívá tvé důvěřivosti? Nestalo by se to poprvé." pokud jsi mu na to odpověděl, tak šel najít někoho, kdo by mu s pátráním trochu pomohl. Tvoje další zastávka byla u Lory, kterou najít bylo tentokrát dost velký oříšek. Pokud jsi nemusel zdolávat neustále se měnící rozložení Hórovy budovy, tak ses musel potýkat s tím, že vždy, když jsi došel na místo, kde měla podle tebe být, tak tam ještě před chvíli byla, ale hned se vydala někam jinam. Nakonec jsi ji našel u vstupu do velkého sálu, budova tě tam svým způsobem dovedla, a zrovna si něco zapisovala a kriticky se dívala na dění uvnitř sálu, kde se chytaly stoly a židle. Všimla si tě až v momentě, kdy jsi na ní promluvil. Nadskočila a desky ji vypadly z rukou. "Panebože! Vyděsil jste mě," sklonila se pro desky, což některým pánům málem zvedlo jistou část těla. Nebylo divu. Lora měla na sobě uplé černé šaty s hlubokým dekoltem, pevně obepínaly její boky a v půli stehna se rozbíhaly v dlouhý rozparek až na sem. Vlasy si spletla a zakončila rozverným drdolem, takže odhalovala svůj dlouhý štíhlý krk. "Potřebujete něco?" |
| |
| u>Dionýsos ala stratég ~Kurent~ Hórus zůstal na Dionýsovi viset pohledem, až jsem si začal říkat, že je to už moc dlouho. Odkašlal jsem si a rozhodl se, že boha vína podpořím. "Já si myslím, že to není špatný nápad. Taková mega párty, kde povzbudíme smrtelníky, aby nás alespoň na nějakou chvíli zase uctívali. Toho si nejeden anděl všimne. Bude to fakt síla," zazubil se, ale po chvíli můj zázub zmizel, protože Her-Ur stále mlčel. V jeho výraze jsem nedokázal vyčíst, co se mu právě honí hlavou. Ale i tak jsem zkusil hádat: 'Co je to za pitomá nápad?' nebo 'S kým já se to tu bavím?' Podíval jsem se na Dionýsa, jestli se náhodou nedal na úprk, protože jsem měl touhu to udělat. Pak se stal zázrak. Her-Ur konečně promluvil. "Odlákat Michaela ze svého doupěte," pročísl si strniště a těkal mezi mnou a Dionýsem. "Pokud se to naplánovalo tak, aby nepojal podezření, že máme něco za lubem a zároveň bychom sami nevpadli do spáru andělů, tak by to opravdu mohlo seveřanům pomoct," nebyl jsem si jistý, jestli to myslí vážně nebo si z nás utahuje. "Co byste řekli na turné?" zeptal se nakonec. |
| |
| Byl a už není ~Huītzilōpōchtli~ Bylo mi trochu líto, že se proměnil tak rychle. Měl jsem chuť mu prstem přejet po opeřený zádech. Jaký to musí být pocit mít peří? Šupiny, ty já znám. Často jsem se vysvlékal z kůže, i když tento proces jsem dělal převážně na souši, protože ve vodě se to dělalo velmi špatně. To bylo potom povyku, když mikrob narazil na obří kůži, které by pokryla i několik lodí v řadě. Věděli o mě a měli ze mě strach. To bylo důležité. Prohlédl jsem si peříčko, které vytáhl ze svých vlasů a přejížděl bříškem prstu po jeho paprscích. Stále jsem na své ruce cítil jeho hřejivý dotek a měl jsem takový zvláštní pocit, že se na mě dívá až moc upřeně. Netušil jsem, co se Solianovi honí hlavou. Jeho gesta byla pro mě tak nová a záhadná. Necítil jsem z nich nic, co by mě mělo ohrozit. A kdyby ano, dokázal bych se bránit? Věděl jsem, co jako člověk dokážu? Jeho pohled jsem dokázal vydržet. Jako had jsem se mohl upřeně dívat na konkrétní bod a nikdy neuhnout. Nicméně teď jsem měl takové divné mravenčení uvnitř těla a nedokázal jsem říct, zda je to dobře nebo špatně. Jako had jsem necítil emoce. Prostě jsem existoval a žil. Teď nastávala situace, kdy jsem byl ze všech stran bit pocity a dojmy a největší nálož jsem dostával právě od Soliana, protože se jenom... díval. |
| |
|
| |
| NAKUPOVÁNÍ "Co? Ohledně Andvariho?" Zopakuji když vidím Forsetiho překvapený výraz. Těžko říct zda ho ta informace těší, nebo ne. "Řekl mi to Ódin". Přiznám se. Nevím zda Forseti ví o tom že je otec tady. Né že bych mu to tajil, jen se předtím prostě neptal. "Já vím že to nebude snadné, ale je to důležité. Budu vděčný když se aspoň pokusíš.. Kdyby jsi potřeboval peníze na informace nebo tak něco, stačí dát vědět". Jeho další otázka mě donutí trochu zapřemýšlet. "Kdyby jsi viděl jak se tvářil když mu Hela řekla tati.. Myslím že Loki se změnil. Vím že je těžké tomu věřit, ale opravdu si to myslím. Rodina pro něj teď znamená víc než kdy dřív. Musím věřit tomu že Loki to dokáže". Tohle by mohla být debata na delší dobu, ale na to teď není čas. Rozloučím se s bohem a jdu hledat Loru. Je to zvláštní, skoro jako bych byl v nějakém bludišti. Chci někam jít a najednou sem tam. Nebo někde úplně jinde. Snadnější by asi byloykdybych měl její telefoní číslo. Chvíli to trvá, ale nakonec svůj cíl najdu. "Zdravíčko". Pozdravím ženu. Maličko se pousměji když vidím jak se lekla a skloním se, abych jí pomohl sebrat ty desky a papíry. "Omlouvám se, to jsem nechtěl. Mohu to nějak napravit?" Zeptám se s milým úsměvem. "No vlastně ano.. Spodní prádlo pro ženu, postavou zhruba jako jste vy. Nějaké tričko, kraťasy, sukně a šaty. Šaty aspoň troje, nějaké společenské, večerní a něco prostšího na obyčejné nošení. Bylo by možné to prosím nějak zařídit?" Pousměji se a čekám co řekne. "Vše jmenované bych prosil v té největší kvalitě. Kdyby to mělo stát několik tisíc dolarů nebo liber, nebudu se zlobit. Zaplatím si to sám." Nejlepší by asi bylo vzít Sif do nějakého obchodu, ať si vybere sama. Ale na to snad bude čas později'. "A ještě jedna věc. Omlouvám se že jsem tak otravný... Kdyby bylo možné vyrobit šperk na zakázku. Náramek s nějakým plíškem na kterém bude egyptskými znaky slovo přítel.. Nějak hezky zdobený a třeba z kombinace stříbra a bílého zlata". |
| |
| Počkat… počkat… ono to jako klapne? Kurent, Her-Ur Byl jsem opravdu rád za to, že mně Cal podpořil. Vážně jsem se začínal cítit naprosto hloupě. Měl jsem raději mlčet a tyto hovadiny si jenom myslet. Na sucho jsem polkl. To jeho mlčení bylo tisíckrát horší než kdyby mně seřval. Na seřvání jsem byl už z dřívějších dob zvyklí. No tak… řekni něco… pošli mně třeba do háje. Rozpačitě jsem se podíval na Cala ve stejné chvíli, co se díval on na mně. Z jeho pohledu jsem vycítil, že naštěstí nejsem jediný, kdo by nejraději chtěl vzít nohy na ramena. Jelikož nezdrhl, rozhodl jsem se být také statečný a prostě čelit tomu, co přijde. Když Her Ur konečně promluvil, což mi přišlo jako celá věčnost, trochu se mi ulevilo. Jen jsem kývl hlavou na to potvrzení jeho slov. No přesně. Nápad zní opravdu dobře. Jak to, ale udělat, aby nikdo nepojal podezření a ono to klaplo? Nebyl jsem v plánování vůbec dobrý. Nápad je fajn, ale potřebuje to naplánovat a jediné, co jsem dokázal byla improvizace. Moc se mi s ní nechtělo pokoušet štěstí. ”Turné?!” Věnuji rozpačitý pohled Calovi, jestli to stejné také slyšel. ”Já ehm, turné ještě nikdy nepořádal. Máte nějakou představu?” Nervózně si přitom promnu za krkem. ”Ale stejně si myslím, že to je blbost. Já to ehm předtím jen tak plácl. Nějak jsem nad tím nepřemýšlel.” Zatraceně. Do čeho jsem nás to dostal? |
| |
| Kdysi dávno... ~Huītzilōpōchtli~ Na jídlo jsem zapomněl, jak se mnou lomcovaly nejrůznější pocity. Stále jsem svíral jeho pírko a trochu jsem byl v koncích. Jak jsem se měl teď zachovat? Měl jsem něco udělat nebo říct? Jak se lidé v takových chvílích baví? Jeho gesta byla zvláštní a já měl pocit, že mi možná něco uniká. "Vypadá to, že ano," odpověděl jsem na jeho první otázku ohledně jídla. Nedokázal jsem říct, zda mám ještě hlad nebo už ne. Jestli se žaludek neozve sám, nebudu to řešit. Nicméně jsem dostal žízeň, a tak jsem se zeptal: "Ještě bych se napil," asi jsem měl konec věty zakončit otazníkem, ale zatím mi to nic neříkalo. Pak jsem určitě zapomněl na nějaké slůvko. Pak se mě zeptal na mou minulost. Zůstal jsem na něm viset očima. Ani nevím, proč jsem to udělal nebo jak jsem věděl, že to zabere, ale natáhl jsem k němu ruku. Na chvíli se zarazil, jestli mi dovolí pokračovat. "Můžu ti to ukázat," upřesnil jsem, a pokud souhlasil, dotkl jsem se prsty jeho spánku. Nejdřív se nic nestalo a chvíli jsem si myslel, že mě můj instinkt zradil, ale pak viděl, jak se mé panenky protáhly v hadí štěrbiny a bělmo zalila zlatavá barva. Dlouho mé oči zkoumat nemohl, protože se vnořil do mých vzpomínek, kde mě viděl v mé bývalé ohromnosti. Stáli jsme společně na loďce a já sám sebe viděl se nad námi sklánět jako ohromný kolos pokrytý bílými šupinami. Oči mému hadímu já žhnuly a mé tělo se třpytilo a házelo odlesky pokaždé, když se pohnulo.  Had rozevřel obrovskou tlamu, jako by nás chtěl slupnout, ale místo toho podrážděně zasyčel, protože se z nebes snesla horda okřídlených bytostí. Jejich zbroj zářila téměř stejně jako hadovy šupiny. Snesli se tak nízko, že jsem si je se Solianem mohl prohlédnout z blízka. Tehdy mi tak hroziví nepřišli. Byli titěrní a otravní. Před loďku se snesl muž s šesticí křídel. Na hlavě měl stříbrnou helmici, zpod které mu spadaly černé vlasy. V ruce držel ohnivý meč, který na hada, tedy kdysi mě, namířil. "Loki je pryč a Asgárd padl! Thór stáhl ocas a utekl. Nemáš už proti komu bojovat, hade!" mužův hlas byl teď zvučný a rázný. Tehdy se mi zdál titěrný a zbytečný. Obrovský had znovu otevřel tlamu, která doprovázelo jedno jediné slovo: "Rrraggnarrrrock," znělo všem v hlavě, jelikož had neuměl mluvit. Neměl na to čelisti jako lidé. "Je zbytečný!" muž s černými vlasy se snažil přemluvit hada, který žil jenom pro jedno. Aby zemřel rukou boha hromů. Když jsem se tak sledoval, cítil jsem se dost ukřivděně. Bylo to vůbec správně? Byl jsem taky živá bytost, a ne jenom nástroj pro zničení světů. Nebo ano? "Rrraggnarrrrock," zopakoval had znovu. Muž vzdychl. Teď jsem ho slyšel, tehdy ne. Pokynul volnou rukou směrem k hadovi a celá armáda okřídlenců se rozletěla k bílému hadovi. "Bojovali jsme dlouho," promluvil jsem vedle Soliana a zároveň sledoval záda černovlasého muže. Na pozadí se odehrával litý boj mezi jedním hadem a nespočtem andělů. Tak je Solian nazval. "Byla to skoro věčnost. Měl jsem souzeno zemřít rukou Thóra a ne nějakých titěrných andělů," vzhlédl jsem na sebe, jak jsem kolem sebe prskal jed a sem tam se mi podařilo nějakého anděla slupnout. Nicméně ostatní mě bodali, odsekávali, až mé krásné bílé tělo bylo celé pokryté krví. Voda zrudla až za obzor. "Pak jsem se ocitl na pláži, ale tuto historku znáš," lehce jsem se pousmál. Můj souboj se rozostřil a opět jsme seděli v Solianově bytě. Oči jsem měl zase normální. "Co je mým osudem? Mám najít Thóra, aby mě... zabil?" zeptal jsem se. |
| |
| Friend zooooone ~Thór~ Forsetiho zmínka o Ódinovi velmi překvapila a než jsi šel, tak z tebe ještě vytáhl, kde ho může najít. Nicméně na téma Loki se netvářil příliš přesvědčeně. Nezbývalo nic jiného než to nechat na Lokim. Nicméně byla otázka, zda byl sám Loki přistoupil na to, aby někoho jako je Forseti, přesvědčoval, že se změnil. Oba bohové měli vůči sobě jistou nevraživost, které se jen velmi těžko zbavuje. *** Lora si tě prohlédla ostřížím pohledem. "Napravit, říkáte?" trochu se zamyslela, ale pak dodala: "Jak se něco najde, tak určitě řeknu," usmála se a pak si vyslechla tvůj nákupní seznam. "Uf, nemáte toho málo," mrkla. "Oblečení není problém. Nicméně jsem teď trochu zaneprázdněna, ale někoho pošlu. A co se týče toho šperku, tak kontakt mám na jednoho šperkaře. A vlastně mi teď můžete vrátit tu službičku za mé vylekání a já mezitím dojdu pro jeho vizitku," navrhla. V podstatě se jednalo jenom o přemístění a naaranžování stolů v sále. Lora mezitím odešla a vrátila nedlouho poté, cos měl hotovo. "Tady je," podala ti ji. "Mezitím jsem nechala donést nějaké dámské oblečení na váš pokoj a do obchodu skočila jedna z mých kolegyň. Nebojte, má postavu podobnou té mé." |
| |
| Nákupy "Tady v baru. Nemůžeš ho minout". Odpovím Forsetimu ohledně Ódina. Co se Lokiho týče, tak to už dál neřeším. Své sem k tomu řekl a bylo by zbytečné se v tom dál šťourat. Prozatím se rozloučím a každý si jdeme svou cestou. "Ano". Přikývnu s pousmáním. Jak ji tak sleduji, musím uznat že Stark si umí vybírat lidi. "To víte, když je treba6nakoupit pro ženu... Vizitku? Dobrá, hned se do toho pustím". Mrknu na ni a pustím se do zadané práce. Není to nějak těžké. Napadá mě při tom zda to všechno souvisí nějak s tím o co sem prosil Matet. Vizitku si vezmu a dám ji do kapsy. Vše si vyslechnu, znovu si Loru prohlédnu a spokojeně přikývnu. "Víborně, moc vám děkuji Loro. Jsem rád že vás tu pan Stark má... Myslím že mám vše co sem potřeboval. Kdyby jste vy někdy něco chtěla, nebo potřebovala pomoc, tak stačí říct". Řeknu s přátelským výrazem a chvilku čekám na odpověď. Pak se nejspíše rozloučíme a vydám se hledat doktora a Imhotepa... Jo, ještě před tím připomenu že mi má Lora nechat účet, tohle si zaplatím sám. |
| |
|
| |
| Z toho se prý nevyvlečeš ~Dinonýsos + Her-Ur~ Jak to jenom říct. Stalo se něco, co jsem vážně nečekal a teď bylo na nás, abychom to dotáhli do konce. Věřil jsem, že Hórus už má v hlavě rozplánováno, jak takové turné rozjet. Určitě nikdo nepůjde na kapelu, kterou nikdy nikdo neslyšel. Určitě se mu v hlavě rodí plán, jak nalákat davy a do toho podstrčit nás, abychom zapůsobili.
"Na plánování takových velkých akcí tu mám Loru," znovu si projel prsty strništěm a v jeho očích se pobaveně zablesklo. Nebyl jsem si jistý, zda to brát jako dobré, nebo špatné znamení. "Na vás bude složit kapelu. Kurente, tebe jsem slyšel zpívat a myslím, že by ti to šlo i na pódiu," znovu záblesk v očích a já zrudl jako rak. Naposled jsem zpíval ve sprše, kde mě nikdo neslyšel. Neměl mě nikdo slyšet! "Možná by se dala přesvědčit i Mesetet. Dále potřebujete bubeníka, kytaristu a basistu," začal výčet a já si připadal najednou hloupě. Stále jsem uvažoval nad tím, kdy mě slyšel zpívat. Podíval jsem se na Dionýsa, a doufal, že v jeho očích najdu nějakou oporu. Nečekal jsem, že se schůzka 'hledám někoho ze svého panteonu' změní na 'jedeme na turné'. Her-Ur se postavil. "Nechám obvolat kapely, které hrají severskou tématiku. Kurente, ty víš, kde máš pokoj, tak zaveď Dionýsa. Já musím zařizovat," ještě počkal, jestli měl Dionýsos co říct, popřípadě odpověděl, a nakonec odešel. Zůstal jsem sedět a hleděl na boha vína. "Nevymklo se nám to trochu z rukou?" zeptal jsem se. |
| |
| Doktor a léčitel ~Thór~ Jeden z bodů svého úkolníčku jsi měl splněn. Zda se Sif líbil dárek v podobě oblečení, které může vyměnit za staré nemocniční, uvidíš, až se vrátíš na pokoj. Na tvou nabídku Lora reagovala širokým úsměvem. "Určitě se ozvu," mrkla a chvíli se zdálo, že by se nejraději zeptala, jestli bys s ní nezašel na sklenku vína. ***  Serqet byl ve své pracovně. Dveře měl otevřené, takže stačilo zaklepat a vejít. Byl zrovna zahalen prací a psací stůl měl pokrytý štosem papírů. V rohu stál Imhotep a díval se zamyšleně z okna. Když jsi vešel, oba dva se na tebe podívali. Jako první promluvil doktor. "Tak co potřebuješ?" zeptal se na rovinu, když jsi vstoupil. Nechal papírování a soustředil se plně na tebe. Imhotep vypadal, jako by jej někdo vytáhl z postele. Tmavé kruhy nasvědčovaly tomu, že spal velmi málo, i když vy jako bohové jste nepotřebovali spánek jako smrtelníci, pokud jste zrovna nebyli vysílení při používání svých schopností. |
| |
| Risk a možná i zisk ~Solian~ Dost jsem riskoval, že jsem Solianovi odhalil svoje pravé já. Co když s křikem uteče? Nechá mě napospas tomuhle neznámému světu, který se tolik lišil od toho, který jsem znal, že jsem netušil, co bych sám dělal. Jeho reakce mě překvapila. Líbilo se mu mé pravé já. Kdybych mohl, tak bych se v obrovského hada rád proměnil, ale nevěděl jsem jak. Něco mě drželo zpátky a netušil jsem, co. "Nechci zemřít," zavrtěl jsem hlavou. Mohl jsem svůj osud změnit? Nemusel jsem se bát, že tu najednou nakráčí Thór a setne mi hlavu? Proč jsem byl vůbec povolán? Abych byl v blízkosti tak úžasné bytosti, jakou byl Solian? "Cítit se opět jako já. To bych chtěl," přitakal jsem. "Zůstanu s tebou. Rád," pousmál jsem se. Já ala PJ - čas běží a běží Jerome se nakonec rozhodl s tebou zůstat. Od prvního okamžiku mezi vámi vzniklo jisté pouto, které bylo jen těžké zpřetrhat. Měl jsi čas a klid hada v lidském těle doprovázet na tomto světe a pomáhat mu, když narazil na něco, co neznal. Jako například na přechod pro chodce, kdy málem vkročil rovnou do frekventované silnice, i když svítila červená nebo se pokusil jenom tak odnést koš plný ovoce ze stánku.  Jazyk lidí se učil rychle a během chvíle s nimi mohl sám komunikovat. Stihl taky urazit mladou ženu, kterou přirovnal k samici zmije. Nicméně nejvíce času jste trávili spolu a Jeromovi nedělalo problém se o tebe opřít, chytnout tě za ruku, či dát nějak najevo svou náklonnost. Chování mezi dvěma 'lidmi' mu stále unikalo a bylo jenom na tobě, zda jsi ho v tom nechal nebo ses držel dál. Uběhlo několik týdnů a ty ses přistihl, jak se na Jeromeho díváš. Hadí muž seděl na kraji střechy a siluetu mu vykreslovalo zapadající slunce. Foukal příjemný vánek a teploty o něco spadly, takže nebyly žádné pařáky. Navíc se k večeru dost ochlazovalo, ale i přesto měl Jerome na sobě jenom delší šortky po kolena, plno různých řetízků kolem krku, jelikož se mu třpytivé věci moc líbily a u nohou mu seděl plyšový méďa, kterého jsi vyhrát na jarmarku. Idylka. Nikdo se po hadovi nepídil. Jeho hladí podoba zůstávala stále skrytá. Vypadalo to, jako by to Jerome vzdal, ale v hloubi chtěl na sobě opět cítit šupiny. |
| |
| DOTAZ Serqet, Imhotep "Budu rád". Řeknu s milým úsměvem Loře. Né jen že je krásná, ale celkově mi prostě přijde jako žena na svém místě. Her-Ur má opravdu kliku. Možná bych si taky měl pořídit někoho, kdo by mi pomáhal a organizoval čas. Zajímalo by mě jaký je mezi nimi vztah. Jestli je skutečně Starkova sekretářka, nebo něco víc. Možná bych se pak mohl nějak taktně zeptat. Mávnu Loře na rozloučenou a vydávám se dál. Rovnou k doktorovi do kanceláře. Zaklepu na dveře a vejdu dovnitř. "Ahoj". Pozdravím. Sem rád že tu jsou oba. I když nevypadají nejlépe. Serqet má papírování a Imhotep... Kdo ví. "Rušná noc?" Pousměji se. Oba si je prohlédnu a složím ruce na hrudi. "Prvně, nemyslete si že bych to udělal jen tak, sem si vědom náskedků. Ale rád bych to navrhl Her-Urovi, kdyby to bylo možné". A co? Na chvilku se odmlčím a pokračuji. "Já a Loki se máme brzy vydat do Nebe, na záchranou operaci. Jo, vím jak to zní... Ale napadlo mně, když už tam budeme, nešlo by jim nějak uškodit? Napřed sem si říkal že by byla hezká atomovka, ale to by asi nevyšlo... Pak sem si řekl, buďme moderní... Nějaká nemoc. Kdyby se jim tam mohl zanést nějaký vir, nějaká nemoc. Něco jako mor, který by zabíjel nebo aspoň oslabil anděly." Zadívám se na ně. "Bylo by něco takového možné? Že by jste to vytvořily?" |
| |
soukromá zpráva od Huītzilōpōchtli *Solian Flamesco* pro Malá velká potíž
Na druhou stranu jsem ovšem neměl ani trošku soukromí. Krev ve mě začala již brzo vřít, jelikož nebyly neupokojeny mé divoké krvežíznivé choutky. Každým dnem jsem více toužil zabíjet, ubližovat a trápit. Moje božské já se vytahovalo na povrch, ale něco jiného ve mě naopak nechtělo zvířátku ublížit. A tak jsem to prostě neudělal. Často jsem s ním flirtoval, ale jelikož se mi nedostávalo pozitivních reakcí, nedošlo to nikdy dál, než k červenajícímu se Jeromovi, který netušil, co mi má odpovědět. Potřeboval jsem víc, než jen vidět jeho rudé líce, a to mi nezkušený mladík, který donedávna neznal emoce, nemohl nabídnout. Spal, jedl, žil stejně jako člověk, i když jím nebyl. Učil se ode mne a učil se z knih. Přesto mu pořád chyběly některé základní lidské vlastnosti. Stud, v jistém ohledu, byl jednou z nich. Nebál se mi projevit náklonnost, nebál se mě vzít na ulici za ruku. Nechápal, že to ostatní lidé vidí tak, jak to vidí. I já to zprvu nechápal, ale časem, jak jsem žil s lidskou rasou, mi došlo, že vnímají takové věci s častým odporem. Nevinnost mého hada mi učarovala. Brzy mi došlo, že se mému mazlíčkovi líbí cingrlátka a lesklé věci. Kamínky, mušle, kousky skla... na pláži měl spoustu příležitostí hledat a já ho nechával si drobné poklady nosit domů. Za chvíli bylo potřeba více než jedna zavařovačka, aby si je mohl uskladnit. Lesklé věci a hebké věci, měkké... příjemné na dotek. Kdo kdy viděl dva dospělé chlapy snažit se vystřelit velikého plyšového medvěda na pouti? Povedlo se to docela rychle a můj mazlík dostal hračku. Zapadající slunce ozařuje tělo nádherného chlapce. Není to obyčejný mladík, kdysi byl velikým majestátním hadem. Rozhodl se žít s podobným ztracencem, rozhodl se dát svou důvěru bohu války a bolesti. Rychle mu začal věřit a stal jeho věrným společníkem, kéž by však opeřený nebešťan nebyl tolik hnán svými pudy. Stačí mi už jen cítit jeho vůni, vážně potřebuju chvíli volno. Kéž by se mi povedlo dnes v noci zmizet tajně z bytu, zaletět si někam zadovádět. Jinak už vážně nevím, co budu dělat. Vstal jsem a prošel jsem se po střeše, co mám sakra dělat? Nejspíš ho unavit, aby dnes spal jako miminko. ,,Jerome, nechceš jít ještě na pláž? Poslední dva dny byly dost klidné, docela bych si zaplaval..." Pokud se mi ho povede trochu prohnat po písku, mohl by být ospalejší. A já bych ze sebe mohl taky vyběhat ten testosteron, nebo co to mnou tak neuvěřitelně cloumá. Nejraději bych se po něm vrhl. Svázal mu ruce a nohy a neskutečně odporně se na něm vyřádil. Ale copak mohu takto vyděsit své malé zvířátko? Kdo se pak ke měn bude v noci tisknout? Bohové ohně hřejí a hadi mají rádi teplo. I v lidských podobách. Já jsem tak nadržený... |
| |
| Atomovku na ně ~Thór + Serqet, Imhotep~ Jak Serqet, tak i Imhotep se na sebe podívali, jako bys řekl něco šíleného. Chvíli v kanceláři panovalo ticho, až jsi slyšel za dveřmi kroky a rozmluvu dvou sestřiček, kolem kterých jsi před chvíli prošel. Možná jsi zaslechl svoje jméno, možná to byl je přelud. "No," začal Serqet, zatímco v ruce žmoulal hranu papíru, "ne, že bychom nezkoušeli nějak andělům uškodit, ale problém je v tom, že na ně nemoci neplatí a bomby Her-Ur zamítl, protože je tam plno bohů proti své vůli," rád by ti dal nějakou naději, jak anděly nějak oslabit. "Stačilo by něco, co je dokáže... oblafnout?" zeptal se Imhotep. "Existují runy nebo spíš symboly, na které je jejich opeřené panstvo náchylné. Používají se k jejich odehnání, uvěznění. Problém je, že je třeba někoho s magickým nadáním. Někoho, kdo disponuje magií, a ne jenom božskou mocí." Serqet se zamyslel. "Hm, Loki něco takového neumí?" zeptal se tě. "Ale asi si to pletu s filmem. Jinak budeme muset požádat Her-Ura, jestli někoho takového nemá." |
| |
| Když to prostě nevezmeš do svých rukou... co má takový had dělat? ~Huītzilōpōchtli~  Chybělo mi snad něco? Přistihl jsem se, že jsem jen tak civěl z okna, když mě sluneční paprsky nemilosrdně pálily. Záviděl jsem Solianovu schopnost proměnit se v ptáka. Hodilo by se mi to. Najednou jsem měl takovou touhu létat, až mi z toho bylo nevolno. Podívat se dál než jenom k břehům zdejšího moře. Dokázal bych plavat tak dlouho, až by mi síly nestačily? Jak daleko bych se dostal? Nechtělo se mi však opouštět ptačího boha. Mé myšlenky najednou přerušil Solian. Udělal jsem docela pokrok od posledka, co mě našel na pláži. "Hm?" znovu jsem si přehrál jeho otázku v hlavě. Chtěl jít ven. Když jsem si ho chvíli prohlížel, jako by tlumil žár, co v něm byl. "Bude vadit, když zůstanu tady?" zeptal jsem se nečekaně. Vždy jsem odpovídal ano, ale něco se ve mně zlomilo. Možná se sám projdu, jak bude pryč. Nechtěl jsem jej urazit tím, že bych někam šel sám. Co by na to řekl. Ale takhle jsem se mohl projít potom, co tu nebude. Vrátil bych se včas. Zase na dlouho opouštět jsem jej nechtěl. Sledoval jsem Soliana, co na mou otázku řekne. Zlobí se, že nechci jít s ním? Co když mě zavrhne? Všude chodíme spolu. Mám hned svůj návrh změnit a jít s ním na pláž? Co mám vůbec dělat? |
| |
soukromá zpráva od Huītzilōpōchtli *Solian Flamesco* pro HORNY Oběť...? XD Chvíle bez odpovědi. Málem jsem do svého mazlíčka vyhleděl díru. Ach, stop! Tak mluv!Zadíval se na mě a nevypadal zrovna spokojeně. A sledoval mě přesně stejně jako já sledoval jeho. Na chvíli mi přišlo, jakoby mě měl prokouknutého! Skoro jakoby byl schopen se podívat na plamen uvnitř mě, co tak šílené plápolá. To nic, hadě, taťka je jen nadrženej, haha. A ty mu jdeš do noty. ,,Tak ne." Pohnul jsem rameny a odvrátil pohled. Tak ne na pláž. Očividně se mu nechce jít nikam! Copak má asi v hlavě? Někdy si přeji, vlastně většinu času, abych mohl získat schopnost jednoho ze svých bratrů a moci tak nahlédnout lidem do myslí. Byl bych pak schopen ještě neuvěřitelnějších věcí! Držet se a nebo zaútočit? Jak moc se dokážu udržet? Dlouho jsem nestrávil tolik času bez "jídla". Chybí mi masakr! Potřebuju se uklidnit, zmizet, vrátit se ke své primitivní podstatě a vybrat si všechen ten apetit na nějaké roztomilé oběti. Co ta vedle nás? Jormungandr. Co jeho tělo zvládne? I tak bych se musel držet. Zkus znásilnit hada a pak ho nesežrat! Zvířátko si přece nesnim! ,,Vlastně, Jerome... Dnes v noci musím pryč. Vrátím se nad ránem, možná později a možná taky dříve. A nebo ne." Vstal jsem a postavil se přímo proti němu. Trochu jsem se sklonil a vzal ho za bradu. Krapet jsem mu ji popotáhl nahoru, aby se na mě díval a já mu viděl dobře do obličeje. Nádherná tvář. Kolikrát mě napadlo, že ji chci vidět plakat. Křičet! Chci, aby byla celá rudá!! ,,Leda bys nechtěl, abych odešel." Oči mi zaplály mocným ohněm. Ne tak jako v trapných knihách mladičkých slečinek. Doopravdy! Najednou se mu mohlo zdát, že je až nebezpečné se na mě dívat, ale zároveň to mohla být výzva? Hleděl jsem mu až do nitra, kde se skrývalo veliké zvíře. Mohl jsem ho vyděsit a nebo vyprovokovat? Stačilo se jen pohnout, aby vyprovokoval on mě. Zajímalo by mě, jestli je stále jedovatý! // btw, kdyby to na tebe byl moc, nebo to bylo nějaký prostě nepříjemný, tak mi dej vědět! Solian je ze své podstaty krvežíznivý násilník, takže se nedá čekat nějaké roztomilé milování! (Ale tak bude se krotit, nechce si zvířátko zmrzačit) |
| |
| soukromá zpráva od Jörmungandr *Jerome* pro ~Huītzilōpōchtli~ Solian byl o tolik vyšší, když jsem seděl a on stál. Tyčil se nade mnou jako sopka před erupcí a já z něj cítil tak sálavé teplo, že jsem se jej bál dotknout. Na druhou stranu mě to k němu více přitahovalo. Možná jsem měl někde v sobě zakořeněnou sebedestrukci. Nechat se zničit, spálit na uhel jenom proto, že mi jeho tělo dělalo dobře. Jeho otázka doprovázená ohněm v jeho očích mnou vnitřně trhla. Navenek jsem sebou necuknul, ale hledět na něj mě bolelo. Uhnout pohledem nebo to vydržet? To byla otázka, která se mi najednou vypalovala do mysli. Poprvé jsem jej odmítl. Důvodem byla má zvědavost, která rázem ustoupila jiné, soustředící se na Soliana. Jeho žár mě štípal v očích, až jsem cítil, jak mi po tváři kanou slzu, jak se oči chránily před vysušením. "Chci vědět, co jsi zač," moje neukojitelná zvědavost mě tiskla ze všech stran. Nedokázal jsem se bránit. Solian tu stál ve své žhavé nádheře a já chtěl vědět víc, cítit víc. Proč mě tak přitahoval? Vždyť ve své zvířecí podobě byl mrňavým ptákem a já obrovský had, co dokázal obepnout Midgard. Tak proč jsem se postavil, chytil jeho paži a druhou mu dal pod krk, jako bych mu dával najevo, že i já umím být nebezpečný? Naklonil jsem se k němu blíž, abych mu mohl pošeptat do ucha: "Tak mi to ukaž." //úplně v pohodě a kdyby omylem ujel, mám jistou save pojistku |
| |
soukromá zpráva od Huītzilōpōchtli *Solian Flamesco* pro Hlad Co dovede takový mazlíček? Jakou škodu napáchá zvíře bez dozoru? Co když je pán v indispozici? Kdysi jsem choval stovky ptáků. Teď si hřeju každou noc na svém těle velikého hada. Krásné majestátní zvíře. Bílý Jormungandr se zlatýma očima, které žhnou podobně, jako ty mé. Nádherný tvor, o kterém jsem si myslel, že bude poslušným společníkem. Ale možná jsem se spletl...Mám rád poslušná stvoření. Jsou křehká a bojácná. Rád si ale pochutnám i na oběti, která se brání. Málokdy se vidí, že mě k sobě přímo volá. To se jen tak nevidí. Vzdor je lákavé koření, které mě nutí zůstat. V tuto noc neopustím svou malou skrýš. V tuto noc ani já nevím, co se stane. Obličejem si zahrál rozradostněný úškrn. Moje malá hračka touží po poznání? Po tvářích mu kanou velké slzy, chci je ochutnat! Chci ho vidět plakat víc. Natočil jsem hlavu na stranu, když se had rozhodl vstát. Zamrkal jsem a v malé chvíli mě zvíře drželo pod krkem. Nechal jsem ho, zajímalo mě, co plánuje. Neublíží mi, to jsem věděl. Odtáhl jsem pravou ruku, kterou jsem mu prvně svíral bradu, od jeho levé, jíž mě za ni držel. Vrátil jsem ji zpět, kde původně byla. Příliš mě netrápila cizí dlaň kolem mého hrdla. ,,Chceš mě poznat?" Usmál jsem se zase. Krásný nevinný Jerome. Můj palec jemně promnul jeho ret. Nebál se zajet trochu dovnitř, donutit ho otevřít ústa, abych se mohl podívat na jeho lidský jazyk. Trochu zklamání. ,,Můžu ti ukázat trochu ze sebe, prvně chci ale vědět, jestli jsi stále jedovatý." Kousl jsem se do rtu. Natáhl jsem se k němu blíž, zatímco jsem odtáhl jeho druhou ruku z mého hrdla, abych zničil to volné místo mezi námi. Nelíbilo se mi to. Moc dobře vím, jak ho mé teplo přitahuje, jak rád se ke mě v noci tiskne. Třeba si to ani pořádně neuvědomuje. Posledním krokem k zjištění, zda je mé zvíře v lidské podobě aspoň trochu nebezpečné, bylo ochutnat. Proto jsem se nahnul k jeho puse a hned mu do pootevřených rtů strčil jazyk. Varování dostal a teď už není cesty zpět, nečekal snad, že se ho zaleknu? |
| |
| Trochu se posuneme ~Amitiel~ Rozhovor s Amabaelem přinesl určitou informaci. Michael se stával paranoidním a ostatní andělé to viděli. Kdo ví, jak dlouho bude trvat, než se v jejich středu začne tvořit rebelie. Sice to byla přirozenost lidí, ale ještě před chvíli vedená konverzace dávala najevo, že Michaelovo chování není všem po chuti. Nechala jsi Amabaela, aby si dál zpytoval své svědomí a odebrala ses do svých komnat. Majetek vám nic neříkal. Pokud bys navštívila pokoj jiného anděla, byl by stejný jako ten tvůj. Neměla jsi v něm žádné osobní věci. To jen archandělé si střádali trofeje ze svých cest. Nikomu jsi neřekla, že si Cassiel dovolil něco od smrtelníků nechat. Malou kovovou růži vykutou kovářem pro svou milou. Vyprávěl ti příběh, jak se muž zamiloval do lesní dyády. Bylo to ještě před dávnými věky, než se technologie ujmula slova. Kovář pro dryádu měl tak hluboké city a vykul ji malou růži. Když však došel na palouk, kde se střetávali, našel ji mrtvou v kaluži krve. Sám se na místě podřezal. Zůstala po nich pouze růže. Neznala si celý Cassielův příběh a bylo otázkou, zda je skutečný nebo smyšlený. Nicméně růži měl schovanou tak, aby ji nikdo nenašel. Jednou jsi ho viděla, jak ji vkládá pod uvolněnou dlaždici pod postelí. Tehdy ti jen řekl: "Musel jsem smést trochu prachu." Cassiel se vrátil ještě toho večera a šel rovnou za tebou. Zaklepal na dveře, a pokud jsi mu otevřela dveře, vešel dovnitř a zavřel je za sebou. "Vím, kde Romaniel je," podíval se na tebe významně a rozhlédl se. "Balením se neobtěžuj. Sejdeme se na náměstí. Připrav se na to, že se společně přeneseme do světa lidí." |
| |
| soukromá zpráva od Jörmungandr *Jerome* pro ~Huītzilōpōchtli~ Kdybych byl normální člověk, musel bych dát nohy na ramena a utíkat. Měl jsem však pocit, že nikomu by se útěk nepodařil. Ze Soliana vyzařovala taková aura, který by dokázala přitlačit k zemi nejednoho muže či ženu, a ještě by prosili, ať je sežehne na uhel. Cítili by u toho to, co já? Chtíč si z něj vzít kousek pro sebe, pak se zmocnit celého jeho těla, tisknout se k jeho horké pokožce a splynout? Jeho žár mě téměř spaloval, až mi krev vřela. Bylo mi to příjemné. Kdo ví, zda by mě mohl oheň vůbec spálit. Jak já miloval to obětí tepla. Had jazykem pouze ochutnává okolní pachy, aby zachytil svou kořist. Určitě jej nepoužívá k tomu, aby okusil jazyk toho druhého. Hledal snad Solian, jestli mám jedové zuby? Chtěl vědět, jestli jej dokážu paralyzovat a pak si dělat s jeho tělem co chci? Moje čistě lidská podoba mě ničila. Neznal jsem její reakce na to, co právě Solian dělal, ale nechtěl jsem zůstat jako poslušný mazlík. Nudil jsem se a najednou jsem mohl zkusit něco nového, co jsem ještě nikdy nezažil. Přitiskl jsem se k jeho rtům, abych naopak mohl okusit já jeho. Svádělo mě to k tomu, aby jej do spodního kousl, až vytekla kapka božské krve. |
| |
soukromá zpráva od Huītzilōpōchtli *Solian Flamesco* pro
|
| |
| soukromá zpráva od Jörmungandr *Jerome* pro ~Huītzilōpōchtli~ Líbilo se mu kousnutí do rtu nebo ne? Nedokázal jsem to rozpoznat v návalu tolika různých podnětů, až jsem se ztrácel. Nechal jsem se však vést na vlnách prapodivných pocitů, které pro mě byly novinkou. A musel jsem uznat, že se mi líbily. Vyvolávaly ve mně hluboko zakořeněné pudy, které bych jako had mohl mít, kdybych si našel družku. Touha omotat její dlouhé šupinaté tělo, dát život našim potomkům, které by se pak na dně oceánu svíjeli v klubíčku, dokud by nebyli dost velcí na to, aby mohli sami do světa. Teď tu byl se mnou Solian. Neměl žádné šupiny. Ve své miniaturní formě měl dokonce peří a došlo mi, že mi to vůbec nevadí. Nedokázal jsem se od něj odtrhnout, jak sálal jako rozžhavená výheň. Když mě zbavil svršku, tam, kde se dotkl mé holé kůže, zůstala lehce načervenalá. "Mohl bych obojí," šeptl jsem odpověď a hlas mi zněl najednou tak dalece. Vneslo se mi do něj vzrušení a rychlejší dech zastíral jednotlivá slova. "Mámit tě i trávit, ale," zahleděl jsem se do jeho rozžhavených očí, "nemám touhu o tebe přijít. Konečně totiž žiju, i když v téhle lidské schránce." Nechal jsem se popostrkat k posteli, na kterou jsem ulehl na záda, jenom aby se mohl vklínit mezi moje nohy. Na vnitřní straně stehen jsem cítil neutichající žár. Na chvíli jsem zavřel oči, abych si ten kratičký moment, kdy vyslovil ta dvě slova, užil, a když jsem je opět otevřel, mohl ve mně zahlédnout kousek hada, který se ve mně skrýval. Oči se mi zalily zlatem a díval jsem se na Soliana skrze úzké štěrbinky. Viděl jsem ho jinak. Jako by se sám topil v plamenech a já se pod ním rozléval jako širé moře. Jeho tělo bylo horké a moje naopak studené. Natáhl jsem ruku, abych mohl prsty vplést do jeho vlasů. Lehce jsem se nadzvedl pro polibek, po kterém jsem tolik toužil. Sjel jsem rty k jeho krku a divil jsem se sám sobě, jak mé tělo může vydržet z části viset ve vzduchu. Jen jsem se lehce zapíral o loket pravé ruky. "Chci tě," zašeptal jsem těsně u Solianova ucha. "Chci tě se vším všudy." Z nějakého důvodu jsem věřil, že mi ublížit by bylo velmi těžké. |
| |
| V kanclu Serqet, Imhotep Dívám se na ně a čekám. Jsou to doktoři, nebo aspoň oba mají něco společného s medicínou, nevím koho jiného bych se na to měl zeptat. Forseti dokázal sejmout kletba z Lokiho a Váliho, ale to asi nebude úplně to co bych potřeboval. To ticho které nastalo se mi nelíbí. S těmi jejich pohledy, jako bych byl blázen. Je snad šílené že bych chtěl nějak uškodit našemu nepříteli? "Nemyslel sem normální nemoc, ale použít magii. Takový magický, těžko léčitelný mor, nebo tak něco". Pokouším se vysvětlit. S tou bombou to chápu, i když ny to asi bylo nejlepší řešení. Nebo aspoň nejjednodušší. Vyslechnu si ten jejich návrh a.. Popravdě, sem trochu zklamaný. Chtěl sem andělům dát pořádnou ránu a oni mi nabízejí co, kouzlo které nějakého anděla zastraší? To už by bylo lepší kdybych tam já sám vytvořil nějakou masivní bouři. Tiše si povzdychnu a zamyslím se. "Loki zvládne leccos, tohle by mu mělo jít také. A když ne.. Znám někoho jiného". Odpovím a prsty si promnu oči. "Škoda že nemáme ty knihy.." Řeknu spíše sám pro sebe a zadívám se na ně. "Řeknete mi nějaké podrobnosti jak na to, nebo sem mám poslat přímo Lokiho?" |
| |
| Co jsem to sakra udělal? Kurent, Her-Ur Poslouchal jsem, jak začal plánovat a byl jsem naprosto v šoku. V hlavě mi znělo dokolečka jediné Co jsem to sakra udělal? Kdybych jen držel pusu. Jel podle původního plánu a to najít někoho ze svého panteonu. Vždyť jsem kvůli tomu sem přišel. Jenže ono ne. Nemohl jsem si prostě pomoct. Kurrentova přítomnost probouzela moje staré já a já si nebyl jist, zda je to dobře. Z představy, že by se mohla konat pořádná párty, se kdesi ve mně hluboko cosi zakořeněného tetelilo blahem. Kurrent nebyl jediný, kdo by mohl vystupovat na pódiu. Neměl jsem sice úžasný hlas jako on, ale tak nějak jsem se celé životy učil hrát na spoustu hudebních nástrojů. Jako například na kytaru, bicí nebo hudry dudry. ”Asi bych byl schopen na něco z jmenovaných nástrojů zahrát.” V mém hlase je znatelná rozpačitost. Stále mám problém s pochopením záležitosti, do které jsem nás očividně uvrtal. Nechtěl jsem v tom nechat Kurrenta samotného, když jsem to celé zavinil já. Kývl jsem hlavou na srozuměnou. Dává smysl, že těch kapel bude víc než jedna. ”Naprosto.” Vydechl jsem potom, co jsme zůstali sami. ”Omlouvám se. Nechtěl jsem tě do toho uvrtat. Fakt jsem to řekl spíše, jako vtip. Vůbec jsem netušil, že se toho ujme.” Pronesu zoufale. ”Na druhou stranu nevím sice, jak ty. Ale já vždycky budil pozornost. Tak se to aspoň využije v něčí prospěch.” |
| |
| V sedmém kruhu Artemis a Zeus, nově i Lucifer Vůbec netuším na koho jsem byl víc nasranej. Jestli na Lucifera, otce nebo sám na sebe. Byla to zatraceně jediná noc. Jedna jediná noc. Nádherná a naprosto dokonalá. Kdo měl tušit, že se něco takového stane? Kdybychom byli obyčejní lidé, tak by odpověď - “Zrovna toto” - byla na místě. Jenže ona měla být panna navěky. Tohle nemělo fungovat. Zdál se mi sice sen o tom, jak vychováváme našeho potomka. Možná jsem si to částečně přál. Ale nechtěl jsem, aby to bylo zrovna takto. Křečovitě jsem svíral ruce v pěst, když se odběhla vyzvracet. Chtěl jsem někomu vrazit a nemohl se rozhodnout pořádně komu. Byl jsem si však jistý tím, že pokud v tom má Lucifer prsty a mé milované se něco stane, tak si bude přát, abych ho zabil. A co se týče mého otce, já budu první kdo rozbije Luciferovi hubu. ”Doufám, že nebudeš muset.” Zašeptal jsem a nemohl jsem si pomoct, fascinovaně jsem se podíval na její břicho a dotkl se ho. Moje a její… naše dítě. Nebylo to sice moje první dítě. Nicméně začínal jsem si uvědomovat, že pokud se toto dítě narodí a přežije, budu jej milovat víc než kterékoliv předtím. Můj jedinečný potomek. Zázrak. ”Mám ti zatleskat?” Ušklíbl jsem se. Vážně byl otravnej. Jestli ho jeho tatík nesvrhl do pekla, právě kvůli tomu. ”Asi sis spletl rasu. Hledáme sice pekelného psa. Ale psa, co má tři hlavy. Jasný?” Zavrčím na něj. ”Přestaň nám dělat prohlídkovou trasu a konečně nás tam zaveď. Začínám ztrácet trpělivost a jestli moje žena bude rodit, tak budeš kurva její porodní bába.” |
| |
| A je to tu... dlouho jsem uvažovala a nechci mít první stránku plnou, že hrozí zavření jeskyně ... zatím nedávám jeskyni plně sbohem. Někdy se vrátí např. pod jiným názvem, kdy Thór s Lokim vymetl Stříbrné město, Heimdall se Sigyn našli dávno ztracenou jiskru, objevovaly se zprávy o podivném tvoru podobnému hadovi a na jeho hlavě se vozil bezejmenný, nebo o záhadném potomkovi, který se narodil neplodné bohyni Artemis, když utíkala s Áreem z Pekla. Ať už tak nebo tak, hrálo se mi s vámi skvěle :) Přidám si vás do přátel (bez vašeho dovolení xD) a kdyby mě chytla slina k pokračování tak se ozvu a mohli bychom spolu prokopnout nový příběh :) Jeskyně jde spát. Možná na věky věků, možná ne. Možná se znovu zrodí jako střípek toho, co bylo. Mějte se pěkně a užívejte pohody ^.^ S úctou vaše PJ |