Andor.cz - online Dračí doupě

Thief - 24. května 2011 16:56

Thief - 24. května 2011 21:18

Don’t be nervous. Možná by se to mělo použít jako všeobecné heslo? Ono – vlastně je jedno, jak jste se sem dostali. Důležitá je jen jedna věc: jak dlouho to zde zvládnete a vydržíte? Jak dlouho budete schopni se takto uživit? I to je otázka? Jedna z nemnohých, které se vám nejspíš motají v hlavě právě v tuto chvíli. Kancelář. Třesoucí se těla. Tedy ne, že by vám zrovna nějak byla zima, ale – ti dva muži před vámi, nebo alespoň jeden z nich, nepůsobí právě v tento okamžik nijak příjemně. Stojí a pozorují, rentgenují vaše postavy, zda se k nim hodíte, zda na ně nejste příliš staří. Možná… možná i zkoumají vaši přitažlivost. To určitě! O přitažlivosti je přeci toto všechno. Pár slov o fungování podniku? Jistě… jistě nebude na škodu. A pak vás přidělí k TOMU muži. Elliot jej oslovoval ten naprosto úchvatný černovlásek? Prý vás má hlídat, střežit, starat se o vás a vaše pohodlí. Zajímavé. Proč tedy působí, že by byl ochoten vás zabít? Ale to je jedno. Rozhodně ten černovlasý vypadal příjemněji – jen ten jeho odstup byl zarážející. Jako by se vás štítil! Nový inventář. Nic víc jste pro něj nebyli. Cesta do pokoje. Krásné prostředí, že ano? Jeden by nepomyslel, jaká zvěrstva se dějí za dveřmi těch pokojů kolem. Jste vedeni dál. Hlouběji. A pak – vaše pokoje. Nebo spíš pokoj? Šetříme místem! A zde jsou – tři postele a na jedné z nich. Něco fialovovlasého.

Thief - 24. května 2011 21:18

soukromá zpráva od Thief pro Tokugawa + Elliot Spolu Seznámení s bordelem: má dvě patra, ve spodním je bar a také velký pokoj s měkkým nábytkem, kde se nabírají zákazníci, nahoře jsou pokoje na sex, v podzemí je místnost pro sado-maso. Pokoje: Jsou po čtyřech nebo po třech. Režim: od osmi večer do pěti do rána se pracuje, někdy i odpoledne, ven se chodí jen s doprovodem Elliota (pokud je to dál) nebo je nutno tu skutečnost alespoň ohlásit. (zlehka vyděsit, proč ne?) Seznámit je s prací, která je od nich očekávána (a ať si nemyslí, že se vyhnout umývání toalet! Chudák Elliot!!!!). Elliot Odvést do pokoje, kde na ně čeká Dininka. Můžeš je po cestě ještě trochu zpražit, seznámit s oblečením a tak podobně. Přeji dobou zábavu!

Marko Nate Suominen - 24. května 2011 21:29

Můj velký den Po mém útěku z domova je tohle druhý největší den v mém životě. Nějakou chvíli jsem se musel vnitřně uklidňovat, abych nic nepokazil. Předstoupili jsme před naše, ano, zaměstnavatele. Zatím ještě nevím jak to tu funguje, ale vypadá to, že ten, který se nás štítil (působil na mě tak), to tu vede. Ten druhý muž? Asi jeho pravá ruka. Očima jsem těkal po pokoji a prohlížel si ono místo, ale většinu pozornosti jsem věnoval dvěma mužům. Po chvíli se mi přestala trást kolena a dýchal jsem klidněji. Ovšem v přítomosti toho děsivého muže nešlo být v klidu. Tenhle okamžik mění můj život... Pomyslel jsem si pln nadějí na lepší život. Dalším krokem bylo přidělení pokojů, v tu chvíli jsem nevěděl, že pokoj bude pouze jeden jediný. Celá budova na mě působila nesmírně kouzelně. Pokoj nebyl ani velký, ani malý. Myslím, že tak akorát. Tři postele a jeden spolubydlící, který zde už asi nějakou dobu pobývá. Nervózně se rozhlédnu a očima přeměřím fialovlasého mladíka. Hmm...pěknej. Pomyslím si. Párkrát přešlápnu a teprve pak se mu podívám do očí. Lehce zvednu ruku a mávnu na něj. "A-ahoj." Pozdravím ho a znovu si ho prohlédnu.

Kagumi Kai - 24. května 2011 22:09

Kašlu na všeobecné heslo, já tu jsem nedobrovolně! xD To to je vážně pech. To nemohli vyžadovat výkupný, nebo podobně, když už se mě někdo rozhodně unést? Ne, oni si mě prostě prodají.. Bože, to je zase den pod psa.. Vlastně už dva dny.. Já to nechápu, proč to beru tak s klidem? Překvapuji sám sebe svou lhostejností k některým věcem. Strach? Nemyslím, že to je ten pocit, díky kterému mám husinu. Ty pohledy obou mužů jsou.. Skoro až děsivé. Připadám si jako kus masa.. Teda.. Já jsem kus masa! Jaká to novinka.. Alespoň chápu pocity flákoty vystavené u řezníka ve vytríně.. Ta má alespoň to štěstí, že s ní nikdo nebude provádět perverzačiny, pokud se takhle nebe ro, že z ní uděláte steaky. Ten černovlásek byl k sežrání pravda, ale proč to dávat na jevo? Spíš jsem jen oplácel ony rengenující pohledy. Ale ono se to blbě, když si vás prohlížejí dva. Takže jsme toho raději po chvilce nechala a zabodl otrávený pohled někam do pryč. Pak nás přidělili k tomu chlápkovi jménem Elito, jak ho onen černovlásek nazýval. I když pusobil dojmem masového vraha, který jen čeká na to, až ho budeme prosit o milosrdnou smrt, než někdo, kdo by se o nás měl.. Jak to říkal? Starat? No, ono to bylo prašť nebo uhoď. Pro jednoho jsme byly ony flákoty za vytrínou u řezníka a pro druhého jen něco, co chce zabít.. Nebo tak minimálně pusobil. Co je lepší? Ani nevím a ani se mi to nechce moc řešit.. Moc otravné.. A ona cesta do pokoje? Proč to na mě nezapůsobilo tak kouzelně, jak by mělo? Dobře, jistý dojem to na mě nechalo, ale moje tvář byla pořád stejná. Stejně klidná, možná i lehce zaujatá. Ale co se děje v okolních místnostech.. raději ani nechcu vědět. Jen doufám, že si nikdo nevšiml té husiny na mých rukou. Zima? Ne, to opravdu ne. A potom onen pokoj. tři postele a na jedné.. Roztomilý fialovlásek. Jak sladké, aby bych upřímný. Ale přes to jsem se netvářil tak nadšeně, jako jedne z nás. Měl bych snad?!

Sébastien Simon - 24. května 2011 23:01

Je ne suis pas nerveux. Jsem jediný? Ať už se kdokoliv v této místnosti cítí jakkoliv pod psa, já nejsem nervózní. Spíše naopak. Pokud jde o práci, jsem tu dobrovolně, a myslím, že oproti předchozí kapitole mého života to tu bude mít hned několik výhod. V sirotčinci to bylo o dost horší. Hlavně byl každý pohoršený tím, co jsem dělal, což doteď úplně nechápu. A teď? Teď se to má zlepšit. Nadcházející práce mi dává možnost se na mínění svého okolí relativně vykašlat a ještě si na sebe vydělávat. Nezdráhám se. Pohledy těch mužů jsou mi nepříjemné, ale i přesto tu situaci nevnímám jako nervující, spíš se v mých očích zatvrdí trocha vzdoru a ruce si v obranném gestu založím na prsou. Nehodlám jenom tak "vypadnout z kola ven". Chci se tu udržet. Každý si řekne - jo, dělat štětku, fakt práce snů, ale já to vnímám jako dobrou příležitost stát se nezávislým, a taky ukázat, že na to prostě mám. Koneckonců, při vzdělání z děcáku jsem na tom mohl být za pár let hůř. Výšku by mi určitě nikdo nezaplatil, střední bych dochodil jenom možná, a se základkou bych dělal leda tak popeláře, maximálně zjistil, že tahle práce zase není zas ažtak špatná. Ale už by to nebylo dobrý. Za rok, v době ukončení základky, už snad tady budu mít nějakou pověst. Dodělávat základku, tak by nic takového nebylo. A upřímně řečeno, ačkoliv tu bude nejspíš pěkně tvrdý vedení, na tuhle práci se těším. Konečně možnost dát průchod citům bez toho, aby se za to někdo ošklíbal. Naposledy mě vykopli ze školy. Po celou dobu se ale tvářím jakž takž klidně, možná lehce vzdorovitě proti tomu nepřátelství, nebo tak ten muž aspoň působí. Však já ukážu, že se v téhle branži dokážu prosadit. Jen počkej! Zaměstnavatel je sexy, ale tváří se nějak... jako bychom byli jen zboží. Když to tu vede, je možné, že by občas také využíval nějakou tu službu? Mohlo by to stát za to... a tenhle... Elliot? Zabiják? To by byla tvrďárna! Zatřepu hlavou, jako bych chtěl vymýtit špatné myšlenky. A je to tak. Mám příliš bujnou fantazii, s tím asi nic neudělám. A příliš vysoké sebevědomí na to, abych se bál, že neprojdu jakýmsi testem charismatu. Nejsem úplně náfuka, teda doufám, ale zase soudím, že tak špatně taky nevypadám. Následuje cesta do pokoje. Pohledem přejíždím ostatní nadcházející kolegy, a pak už jenom dveře, kolem kterých procházíme. Lehce mnou zavibruje vzrušení, když pomyslím, kolik různých prostředí pro různé hrátky se za nimi může skrývat! Jsem asi blázen. Ale prostě a jednoduše na rozdíl od některých z toho, co nadejde mám opravdu radost. A neděsím se toho, co by po mě zákazníci mohli v budoucnu chtít. Naopak. Čím větší šílenost, tím lepší. Pokoj je... no, od sirotčince se to tu zas tak moc neliší. Je mi fuk, že tu budeme dohromady. Jsem zvyklý. A ani by to nemuselo být na škodu. Někteří z nás skutečně ujdou, a fialovovlásek na jedné z postelí není výjimkou. Je tu již déle? Chtěl s námi být v pokoji, nebo si to zasloužil jako trest? Či nás má ve všem důležitém zaučit, ať se s tím oni ostatní nemusí obtěžovat? Prohrábnu si černé vlasy. Dneska ten rozcuch nepůsoní tak dokonale. No, má to svůj důvod, koneckonců, v poslední pár dnech jsem vlastně k dispozici neměl koupelnu, abych to napravil. Někteří se tváří nervózně, jiní nenadšeně, někteří otevřou pusu k pozdravu, jiní radši mlčí, asi mají pocit, že tu jsou z donucení. A možná i jsou. "Salut," pozdravím ve svém rodném jazyce s pozvednutím ruky. Možná neumí francouzsky, ale že šlo o pozdrav se dá nejspíš rozpoznat snadno. V závěru působím uvolněně, ale těžko říct, jestli klidně. Posadím se na nejbližší z postelí, která je volná, abych nemusel stát, aniž bych přímo uvažoval o tom, že ji zaberu, jen si chci sednout. Klidně bych rozvedl konverzaci; ale po tom, co vidím, že už tu někdo svým způsobem bydlí, mám dojem, že začátek bych měla ponechat na něm, a tak mlčím a čekám, jestli se nějaká konverzace rozvine i bez mého přičinění.

Elliot Degaré - 25. května 2011 01:07

Nový den=> kontrola nového masa do mlínku. Posedával jsem v baru nad "ranní" kávou, oblečen do skvěle padnoucího obleku černé barvy s bílou kravatou, podle které mě mé "ovečky" zaručeně poznaly. Lukas, je na svém místě dole ve sklepě, Teru si zatím jen povídá s nesmělým studentem a Ben je v pokoji číslo dvacet dva. Přejíždím očima lokál a občas zabořím oči do novin, na stránku o burze. Nevtíravá hudba, tlumené světlo, měkké polstrování a slatné vzdychání, dotvářelo mou pracovní atmosféru. Ještě před pár lety jsem si nedokázal představit, že bych dělal v podobném podniku, ale potom přišla krize a já musel sáhnout po tom co bylo. Proto jsem se ocitl zde, mezi chlapci, kteří nosili dívčí šaty a nejednalo se o travestishow, ale o nevěstinec pro bisexuální či homosexuální muže. Teď jsem tu osmý rok, stejně jako Dinin, stvoření s barevnými vlasy a velice příjemné na dotek. " Elliote, máš jít za šéfem do kanceláře." Houkl na mne barman, který zrovna pokládal telefonní sluchátko do vidlice. Kývl jsem na dva bodyguardy u vchodu. "Johne a Danieli, jeden z vás zastane mou práci a bude pozorovat kamery, kdyby se stalo cokoli, přijdete za mnou! Jasné?" Dvě gorily synchronizovaně trhly hlavou, bylo to velice impozantní...gesto. Odkráčel jsem po běhounu do šéfovi kanceláře, pozdravil jsem ho zvednutím ruky , obsadil jsem volné místo a hypnoticky sledoval " nové maso do mlýnku. Rty se mi zvlnily do šklebu, který měl být úsměvem a nevyslovená věta se drala ven z úst, lehká konverzační otázka, "víte do čeho jdete?" Nakonec jsem si je jen v tichosti prohlédl. Měl jsem je seznámit s prostředím, ale na to byl čas. " Avanti, avanti mládeži, čas tlačí a vy se musíte ubytovat, zkrášlit a připravit na první pracovní den." Otevřel jsem jim dveře a vedl je chodbami podniku. Měl jsem jasné instrukce kde je ubytovat. Dinin se o ně postará o to jsem neměl strach, potřeboval jsem, aby "holky" vypadaly dobře, voněly a měly čisté, sexy oblečení. " Ahoj Dininko," usmál jsem se a zarazila mně fialová na jeho vlasech, " ještě včera byly zelené." Choval jsem se k němu mileji než jsem sám chtěl, no, přirostl mi k srdci. " Posaďte se a mlčte, řeknu vám pár věcí." Opřel jsem se zády o dveře a přejel je ledovým pohledem. " To je Dinin, postará se o to, aby z vás byli přitažlivý společníci, má velice dobrý vkus." Vychválil jsem mazlíčka až do nebe. " Režim, je takový, od osmi večer do pěti hodin do rána se pracuje, jistě budete mít i pauzy na osprchování se a jídlo. Vždycky budete čistí! Pokud ne, budou následovat tresty, mytí záchodů, je to nejmenší." Řídil jsem se heslem cukr a bič. " Dini, mohu poprosit sklenku vodu?" Odkašlal jsem si a opět se na ně podíval. " Pokud budete opouštět tento komplex, budu vás doprovázet nebo vám bude dělat doprovod někdo ze zaměstnanců. V některých buticích máme otevřené účty, Dinin vám řekne, které to jsou. Pokud půjdete ven jen na chvilku, je slušnost to ohlásit, aby si klient mohl vybrat někoho jiného." Neměl jsem rád oficiální řeči. " Doufám, že víte co se od vás očekává? Nejste tu na dovolené, musíte si pobyt tady hezky odpracovat. Vše co si řekne zákazník to splníte." Založil jsem si ruce na prsa a usmál se na Dininku," ty se postarej o jejich vizáž, potom mi je přiveď do pokoje. Jo a na posteli mají každý své kimono, dokud jim nenaješ vhodné kostými na večer. Prosím tě zlato, zajdi za Mishelem ať je nafotí pro zákazníky." Upřel jsem prostebný pohled na Dinina a s těmito slovy jsem se vytratil do vedlejšího pokoje, sousedil s nimi, mohli slyšet cvaknutí dveří.

Tokugawa Katsumi - 25. května 2011 09:30

Všeobecné heslo… toho napoví vcelku hodně, ale... kdo ví? Tak tedy… ráno raníčko panna vstala… kdo čeká pokračování, smůla – pak už to byla jen nechuť k tomu udělat jakýkoliv pohyb navíc, ale přijít do práce až v pozdním odpoledni není nejlepší příklad pro zaměstnance když jeden uváží koho zaměstnává. Desátá ranní je tedy celkem ideální čas na to dohrabat se z postele za stůl v kanceláři. Přítulná textilní chobotnice přece jen trochu časem omrzí a slib atentátu na ten protivný budík – kdy to bylo jiné? Pravda, kdykoliv jindy pokud nebyl uplynulý večer ve znamení povinné rodinné sešlosti – jednou za čtvrt roku, ale… je tak jednoduché to nenávidět! Obzvlášť když je tak bezostyšně poukazováno na to jak úděsná nejčernější z černých ovcí rodin jsem. Nábožensky založená rodina je… neslušná slova doplňte si sami ale sestru vynechat! – to ona má na svědomí tuhle rebelii, takže bez ní byste… skončili bůh ví kde, víme? Projevovat vděk tedy až poději. Možnost vlastní postele blíž kanceláři, když na ostatních se šetří místem… i ta existuje, ale… je jednoduší nenechat potopit Titanic než se k ní jen přiblížit, takže prozatím není důvod se o ní zmiňovat více, ne? I když… v případě nouze nejvyšší Elliot ví kde hledat bez obav, že by šéfa rušil v ožehavé chvilce. Vaše otázky „Proč…?“ … stejně zodpovězeny nebudou – maximálně pronesené v nevhodné chvíli vám vynesou úklid celého podniku jen s kartáčkem na zuby. Jednou… k tomuto rannímu… „osudovému“ setkání dojít muselo, i když je stejně stejné jako jakékoliv předtím s kýmkoliv jiným. Jejich důvody proč tu jsou… jsou bezpochyby různé. Některé více zajímavé, některé méně. Ti, kteří se rozhodli více či méně sami si mohou gratulovat k skvělé volbě, ti nepříliš-velcí-dobrovolníci k tomu, že… neskončili nejhůř – na trhu s otroky jsou běloši a jim podobní preferováni hlavně v Africe a když není poblíž Červený kříž s jejich výkupným.. pak je to achich. Dostat se do rukou Elliota ve chvíli kdy nemá nejlepší náladu - dvojité achich. A to, že po vzoru zástupce – jen co se týče barvy obleku - jsem zvolil něco trochu víc na úrovni než tričko s Mickey Mousem na spaní, jako obvykle hodnotil životnost a použitelnost… inventářem jsou pro mne všichni, bez výjimky – nezáleží na tom jak moc jste krásní, přítulní, společenští a jinak zajímaví. Elliot na tom není jinak, má jen výhodu, že… není nedotknutelný. Ovšem myšlenka dovolit se dotknout šéfa jako vánoční dárek… nikdo nemůže říct, že by to nebylo za odměnu, alespoň ne ti, kteří jsou zde déle než pár minut. Zápis do deníčku by se nesl v duchu: … víš, bylo to stejné… jako tolik před nimi si myslí jak moc se jich štítím, ale… ty víš, že mám důvod, takže… zkus se nechat najít a však víš – popel popelu, prach prachu – bez slitování… Nebylo třeba jakkoliv se slovně projevit až na lehké pokývnutí hlavou Elliotovi. Později bude rozhovor trochu duchaplnější – alespoň to je jisté. Jeho popohánění… tak typické… a jejich poučení nebylo těžké si představit tu záplavu instrukcí. „Buď tentokrát… trochu hodnější…“ ale tohle mohly slyšet možná tak nyní už zavřené dveře, když jako obvykle Elliot odmítal plýtvat časem. I tak to mohlo být jen zbožné přání – v porovnání s ním… jsem vypadal mírumilovněji.

Dastan - 25. května 2011 13:53

Zlobivé domácí zvířátko? Však na něj slzy neplatí Být hodný a milý – o co jiného kdy šlo? No, u mě to nikdy nebylo těžké. Řekněme, že jsem nikdo neměl zlobení v buňkách – anebo za o mohla Elliotova výchova, kdo ví. Každopádně – hodné a milé zvířátko. Pravda. Právě nyní celkem unavené, jelikož toho moc na dnešek nenaspalo. Avšak s tím se vypořádá řádná porce kofeinu v kombinaci s mlékem. Když do pokoje vešel JEHO nový majetek, seděl jsem na posteli nejblíže dveří. V rukou jsem držel kartáč a vymotával z něj dlouhé pramínky vlasů, které byly obětovány touze po dokonalosti. Padaly mi do klína a hyzdily temnotu šatů, které vystavovaly na odiv korzety vytvořenou dívčí linii pasu mé hubené postavičky. Dlouhé nehty se probíraly štětinkami kartáče, když vešli. Jeden z nich mne rozpačitě pozdravil, takže mne donutil zvednou hlavu a pohlédnout na ně. Přejel jsem pohledem po jejich tvářích a v duchu si povzdechnul – opravdu se mi líbilo obývat tento pokoj sám! A oni mi připadali tak naivní a nevinní. Ten co mne oslovil byl na toto až příliš jemný. Odložil jsem kartáč na noční stolek té postele a vstal, abych mohl ze svého klína setřást ty odporné vlásky. Nebylo třeba chovat se tak étericky, jak byly zvyklí zákazníci – prostitut si s prostitutem nevydělá, to je známé tajemství. Nemusel jsem je přitahovat a já vlastně…. Vůbec nechtěl! Takže jsem tomu chlapci jen kývl. Mé oči přeci jen hledaly někoho úplně jiného! Avšak.. kdyby on přišel, byl bych až příliš překvapen. „Dobrý večer, Elliote,“ pozdravil jsem strážce. Ta bílá kravata byla jako vždy nepřehlédnutelná. Však jsme ji dle ní poznávali. Daroval jsem mu jemný úsměv a bosky jsem k němu přešel, abych mohl položit dlaně na jeho hruď a opřít se o ni. „Chtěl jsem tě překvapit. Líbí se ti to?“ zašeptal jsem. „Miluji tyhle pastelové barvičky…Není tu, že?“ hlesl jsem a upřel na ochránce smutné oči. „Už dva měsíce se mi vyhýbá – jako kdybych něco udělal.“ Ano, kdybych něco provedl tak… tak bych jeho stranění se mi i chápal, ale takto jsem byl naprosto zmatený. Odpoutal jsem se od jeho těla a posadil se zpět na postel, když on se tedy sám neposadil a neumožnil mi tak se uhnízdit v jeho náručí – kdybych býval méně vulgární tvor, byl bych i zčervenal nad jeho mírnou poklonou mým směrem. „Jistěže,“ kývl jsem a odcupital do koupelny, abych rychle přinesl sklenici se studenou vodou. Podal jsem mu ji. „Doufám, že jsem nepřišel o něco důležitého?“ Jako kdybych vše potřebné už nevěděl? Zamračil jsem se. „Nemám čas se o ně starat! Slíbil jsem Usagimu, že s ním půjdu ven! Vyměnil jsem si proto službu s Benem, abych mu mohl splnit to přání. Potřebuje nějaké nové a vhodnější oblečení a pořád je tak nějak vyděšený...“ zakroutil jsem hlavou a pak si povzdechl a obrátil se ke skupince nového inventáře. „Běžte do koupelny, vydrhněte se – jsou tam desinfekce, antibakteriální mýdla a tak podobně. I čisté ručníky. Až budete z té koupelny vycházet, budete vonět a budete úplně čistí, ano? Jinak zákazníka neseženete…“ unavený pohled, aneb stojí mi za takovou vydanou energii? Při jméně fotografa jsem se otřásl. Ne.. na naše „rande“ s ohněm jsem nevzpomínal já a ony jizvy na mích stehnech musely být vyhlazeny laserem. Ne, díky. Jenže – kdy tu k něčemu bylo protestovat?

Thief - 25. května 2011 14:13

soukromá zpráva od Thief pro Usagi Dva měsíce tady. Nemyslel sis, že to bude až tak těžké, co? Konkurence… o tu nyní nejde. Upokojit zákazníky je ovšem velice obtížné. Obzvláště s tvými „zkušenostmi“ jsou často nespokojení a nechtějí platit tolik, aby byl Elliot spokojený. Jako kdyby jediná tvá výhoda byla v tom, že jsi němí. Ale ne. Někdy je to tu pěkné. Třeba právě s Elliotem! On.. on přeci vůbec není tak zlí! Nebo to je tím, že nad tebou drží ochrannou ruku Elliotův miláček Dininka? Jejky! To dnešní nakupování! Úplně jsi na to zapomněl!!!! A on ti slíbil, že projdete všechny butiky ve městě a vyberou ti něco krásného na sebe. Honem! Obléci se a pelášit k němu, jen, abys ho nezklamal! Pokud se tu dá někdo nazývat přítelem, je to on. Nechceš jej ztratit, že ne? Pak …bys tu byl úplně sám! Honem do Dininkova pokoje!

Marko Nate Suominen - 25. května 2011 14:24

Mám mít strach? Pan Elliot působí jako kat. Každé jeho slovo ve mně vyvolává jemné vnitřní chvění. Hlas tak ledově klidný a přitom působí tak krutě. Na první pohled je to sympatický muž, ale možná je to doslova anděl s ďáblem těle. Bedlivě jej poslouchám. Mám u tuto práci zájem, ale chci zůstat sám sebou. Proč sám sebou? Protože mi tu všichni připadají jako herci na jevišti hrající jednu velkou tragikomedii. Když si prohlédnu všechny přítomné, mám pocit, jsou to jen herecké obaly, kryjící jejich skutečnou tvář. Jako kdyby každý měl přes sebe plášť utkaný ze lži. Já nemám co skrývat, nemám potřebu se tu nějak přetvařovat, udělám co bude v mých silách, abych byl v této"profesi" vynikající, ale abych si zachoval i mé vlastní já. Kdyby ne, tak ze mě bude jen "houska na krámě". Jen obyčejná položka. Pokud o nás tak budou smýšlet, je to jejich věc. Ale mě nkdo nepřinutí se tak cítit. Své jsem si už prožil, v tomhle směru toho vydržím dost. Moje psychika je obrněna silnou ulitou, kam se jen tak někdo neprovrtá. Ten mladík, ten který tu už byl, vypadá vyloženě "nadšeně", že nás má na starost. V duchu jsem si jeho reakci představoval jinak. Ne, že by z toho skákal radostí ke stropu, ale že se nás tiše ujme a udělá co má. Co mu pan Elliot nařídil. Co nás čeká? Koupel. Jako bychom byla prasata, která se válela ve špíně a teď je třeba je vyčistit, než budou dána na prodejní pult k výběru a prodeji. Ne, nejsem kus masa a ano - sprcha není špatná. Ba naopak, rád se vysprchuju a opláchnu ze sebe "špínu města". Patrně jako první beze slov vykročím směr koupelna. Uchvácen vzhledem koupelny se rozhlížím s polootevřenými ústy. "Wow" Špitnu si pro sebe a přejdu ke sprše. Rozepnu si mikinu, sundám triko, kalhoty...když už jsem vysvlečen, vlezu si do sprchy a pustím vodu. Nejprve teče horká, takže vyčkám až se krapet ochladí, když má voda pro mě ideální teplotu ponořím své tělo po proud teplé vody. Sklopím hlavu a nechám vodu téct po mých vlasech a obličeji. Hrábnu do vlasů a natáhnu se po šampónu. Vůně šampónu se mi líbí, ale to, že se mi trocha dostala do očí a způsobila pálení, už méně. Vlasy si umyji dvakrát po sobě, podruhé šampón vmasíruju do vlasů a užívám si příjemného pocitu, při masáži mých vlasů a při tom, jak mi voda stéká po těle. Důkladně spláchnu pěnu a rozhlédnu se po mýdle. Sáhnu po rudém mýdle s višňovou vůni a začnu i velmi pečlivě omývat tělo. Po procesu detailního umývání setrvám ještě chvilku pod proudem příjemně tekoucí vody. Nakonec vodu zastavím, chytnu ručník a omotám si jej kolem pasu. Přistoupím k zrcadlu, vyhledám sadu na holení a hladce se oholím, pleť ošetřím vodou po holení a balzámem. Také použiji povalující se deodorant jehož značka je dražší ne samotný výrobek a lehce jím své tělo nastříkám. Abych si na sebe neoblékal své staré oblečení vyhledám buď župan či jiné čisté oblečení (pokud je l dispozici) a obléknu se. Ručníkem si do sucha vysuším vlasy a následně je vyžehlím a učešu. Opustím koupelnu a vrátím se do pokoje. Opět beze slov.

Thief - 25. května 2011 14:30

soukromá zpráva od Thief pro Mému drahému pánovi Odešli. Byla to zábavná návštěva. Ne – na tvůj momentální sortiment neměli. Bylo vůbec rozumné je dávat k Dininovi? Bylo nutné jej tak trestat pro CIT k tobě? Už tak se mu vyhýbáš. Ne, ne.. asi nebylo. Ale tak – již se stalo a již se s tím nedalo nic dělat. Možná mu přátelé pomohou zapomenout. Nebo tvé city nebyly zas tak.. chladné? Dokázalo se tvé srdce rozbušit při pohledu na něj? To víš jen ty. Ten vánoční dárek? Dotek tvých prstů na jeho božské kůži. Ne! Nesníš na něj myslet! Ji zdejší pán a nyní musíš dolů. Ne trávit čas s rukou v kalhotách! Však zákazníci již čekají. Zkontrolovat državy. Inkasovat peníze. Ne! Na složenky se zde nefakčí. Natož na prasátka….

Tokugawa Katsumi - 25. května 2011 16:18

soukromá zpráva od Tokugawa Katsumi pro Mému dražšímu zaměstnanci Přiznávám - i tohle přestává být zábavné, když jeden touží po vlastním pohodlí, vlastní kapce pití a troše nálady, která by nestavěla na odiv okolí jen těžce neutrální výraz, který má k úsměvu stejně daleko jako k vrčení. Když už jsme u vrčení... na to jsou tu jiní a povolanější. Navíc vzhledem k věku - o další zbytečné vrásky opravdu nestojím! Že byli dáni k Dininovi... pravda, možná to jako trest vypadalo, ale bylo to jen další z řad rozhodnutí toho dne - nic víc, nic míň. A pokud to on jako trest bere... copak nevidí, že ta společnost by nemusela být až tak k zahození? Někteří z nich jsou svým přístupem tak trochu děti, ale... není to také projev mojí důvěry v jeho schopnosti? Jsou tu jiní, pravda, ale... v konečném výsledku jsou všichni stejní. V podstatě - drobné rozdíly existují všude. Koneckonců ten odstup... úsměvů za tu dobu viděl nespočet, vyzývavých pohledů, lákavých těl... je tak těžké to pochopit? A že jsem nešel s nimi... kdo by mi to mohl nařídit? On? Pff... to raději... raději se dát na víru a s tímhle skončit. Pochybovat o tom, že by snad někdo byl více než jen součástí podniku, která vydělává slušné peníze - upřímně, na to jaké mají nároky co se týká oblečení, by finance brzy došly - takže city může projevovat možná tak k soukromému pucflekovi nebo tomu šťastlivci, který by měl v popisu práce i zahřívat ledovou postel - co může paměť sahat, stalo se to jen jednou či dvakrát, takže Naděje stále umírat nemusí ale pohádky typu: Who knows, maybe, he’ll be my prince. – tak na ty je opravdu až příliš brzy. O dalším sedm let více či méně… kdo by to počítal? Druhým přiznáním by bylo to, že ty poslední dva měsíce… pravda, asi se mu vyhýbal… trochu. Ovšem čas stravovali lidé, se kterými bylo záhodno jednat v rukavičkách – jejich kargo směr Evropa mělo občas více než slušné kousky, za které ovšem požadovali téměř nemístné ceny, které by vystačily na několik zcela nových šatníků pro kohokoliv a snižovat cenu není jednoduché, ke všemu ta protivná akce rodinného kruhu – pár opakování a dobrovolně by se… kdo ví? Za tu dobu o něm bylo rozšířeno tolik fám… Letmé poupravení zákeřných pramenů, které nerespektovaly ranní záměr hřebenu - toužebná myšlenka na pohodlnější oblečení a... alespoň se dole ukázat je slušnost. Zalézt zpět do peřin... komu by se nechtělo? Ovšem pokus o utopení včerejška je o trochu větší priorita. Poslední povzdech. Příliš krátká cesta, která však na vytvoření milého vzezření bohatě stačí - co víc než letmý úsměv pro zbloudilé duše - rozuměj návštěvníky - by mohl dát? Cit je něco čím... neplýtvá. Připojit pár krátkých slov k náhodným návštěvníkům - půdu jejich zájmu a spokojenosti je třeba zkoumat... čas od času. Možná... ne, ani pro větší zisk by... dál nezašel. Zkontrolovat pokoje netřeba, prozatím, noví mají dost práce sami se sebou a spodní část... času je přece jen dostatek ne? Není kam spěchat... Až... na jednu výjimku. Sehnat si u baru skleničku s barevnou tekutinou není problém a občas pro vyplnění chvíle je i hezké, když se mezi lidmi trochu zdrží.

Thief - 25. května 2011 16:51

soukromá zpráva od Thief pro Sestry jsou… prostě zvrhlé! Takže jsi byl vysazen před barem – klubem-… říkejte tomu jak chcete. Prostě nyní před ním stojíš a zvažuješ: vejít nebo ne? Mno, jen blázen by to odmítl, tedy alespoň po sestřině uvažování. Jenže.. ono je to tu ALE! Velké, s nejméně osmi vykřičníky. Přestože instrukce byly poměrně jasné, ne? -> Přijít do baru -> Najít muže s bílou kravatou -> Představit se -> Říct kdo jsi a kdo tě posílá -> A samozřejmě: O co máš zájem? Co je na tomto těžkého? Stud? STUD?!? Vždyť je to jen pár slůvek! A sestra slíbila, že to bude skvělé. Tak proč nevejít? (postuj veřejně... ten muž, kterého hledáš je Elliot Degaré a v nejbližších chvílích by měl odepsat xD)

Elliot Degaré - 25. května 2011 16:58

Další šicha- Pro mnohé první Posadil jsem se do světlého relaxačního křesla a prsty si projel dokonale sestřihané vlasy. Nalil jsem si sodovku a osvěžil si hrdlo, dneska jsem byl vymluvený a ti kluci, mi to neulehčovali. Přemýšlel jsem o tom, jak dlouho už jsem si nevzal na sebe tepláky a tričko a nešel se proběhnout do parku, místo toho trčím tady a hlídám zadky, kurvičkám, které sice na mě vydělávají peníze, ale v práci jste defakto pořád. Z kapsy saka jsem vytáhl mobilní telefon a našel si Dininku v telefonním seznamu. Chvilku to vyzvánělo, když to zvedl vychrlil jsem na něj nával informací. “ Lásko moje, Michele si pro ně přijde do hodiny,nemusíš za ním chodit, je prosím tě vyber nějaké oblečení, já na ně nemám čas, gorily jsou dole a hlídají, bojím se aby někomu nerozbili hubu.“ Řeknu do telefonu na jeden zátah. “ Uděláš to pro mě? Hm?“ Mluvil jsem na něj klidně, mám ho rád, proto si ho také vybírám každý týden, pro svou potěchu. Vypnul jsem telefon a při pohledu na hodiny se ve mně krve nedořezalo. Potřeboval jsem mít vše dokonalé, ale tlačil mne čas. Skoro jsem si polil kalhoty, když jsem prudce vstával ze svého křesla, vyběhl jsem ze dveří a prudce je zabouchnul. Poslat bodyguardy na své místo, zkasírovat, postarat se o kluky případně je seřvat nebo osušit slzy, kteří opouštěli zákazníky, doprovodit váženějšího zákazníka ke dveřím, překontrolovat kamery, objednat si kafe...čekat.. Po hektické hodině jsem se posadil k volnému stolu, abych si vychutnal steak a zaplácl tím žaludek, nejedl jsem od rána a strážce, který je hladový, je také nevrlý. Čekal jsem i na ty nové, které měl v péči Dinin. Musím mu to vynahradit! Pomyslel jsem si a pustil se do svého jídla. Šéfkuchař se jako vždycky vyznamenal.

Dastan - 25. května 2011 17:46

Lásko moje? Už jen to oslovení bylo vtipné… Jeden po druhém šli do koupelny a já měl opět okamžik jen pro sebe. Sprch nebo van bylo v koupelně snad dost, takže jsem si konečně mohl dotvořit účes, několikrát ho přelakovat, provléct bělostné stužky šatičkami odkaz a obout si botky, odkaz abych byl připraven na dnešní noční nákupy. Celkem… ano, těšil jsem se. Usagiho společnost byla příjemná a tichá, právě taková, jaká mi scházela. Navíc byl chlapec dostatečně milý a jemný, aby mne příliš neodpuzoval okázalou vykřičeností, na kterou jsem tu vlastně byl odborník já. Z přemítání nad nejrůznějšími skutečnostmi mne vysvobodil telefonát – jak jinak, než od Elliota. Kdo jiný mi volal? Zákazníci můj telefon neměli a můj šéf se semnou nebavil – kdo jiný tedy? A přesně, jak je pro něj typické, mi nedovolil ho ani pozdravit, než spustil. Takže jsem jen vstřebával jeho slova a mírně se usmíval, jako bych si sám potřeboval připomenout, že mám být rád za tento hovor i obsah sdělení. „Nemusíš se bát,“ řekl jsem po chvilce. „Postarám se o to, aby byli nachystaní.“ A pak zavěsil. Prostě celý on! Jako první se z koupelny vrátil ten hnědovlasý chlapec, který mne tak nesměle, váhavě pozdravil. Tentokrát jsem se neubránil úsměvu. Měl na sobě černý saténový župan, kterých byla v koupelně dostatečná zásoba na to, aby se do něj mohli zahalit všichni. Voněl po jednom z deodorantů a po višních. Líbilo se mi to. Dobrá kombinace. Prstíkem jsem ho zavolal k sobě. Co s ním? K němu se dívčí oblečení vůbec nehodilo. Nenabízel křehkost a ženskost, ale chlapeckost a odolnost. I to zde bylo oblíbené. „Elliot mi dal za úkol vás ošatit a nachystat na focení,“ zašeptal jsem a přešel až k němu. „Jak ti mám říkat?“ zeptal jsem se ho. Ano, já vím – jméno není důležité, ale nemohu ho oslovovat: TO, TAMTO, TYTAM! Ani já bych se při takovémto zacházení necítil nejlépe. Ještě jednou jsem přejel jeho postavu. „Co bys řekl nějaké košili a kalhotám? Černo-bílá kombinace?“ kdosi mne kdysi učil, že v jednoduchosti je krása, a když ta košile bude s volánky a nezapnutá a kalhoty budou volnější, padající až nebezpečně nízko, bude dokonalý. „Svlékni si ten župan, prosím.“ Přešel jsem k objemnému šatníku a zkoumavě do něj nahlédl. Šéf si stále stěžoval, že všechny volné finanční prostředky jsou na naše ošacení. Zajímalo by mne, kolik zákazníků by sem chodilo, kdybychom vypadali jako hastroši! Vybíral jsem pečlivě, abych našel to nejvhodnější pro tento nový inventář a tak, když jsem se k němu vracel, měl jsem v rukou opravdu krásnou košili a kalhoty. Sám bych si to oblékl, ale… to by nebyla má image a na té zde záleželo. Odolal jsem touze prohlédnout si tělo chlapce zevrubněji a položil na postel před něj oblečení. „Tu košili nech rozepnutou,“ prstem jsem přejel po jeho šíji a hrudníku. „Musíme vystavit na odiv to krásné na nás.“

Akamatsu Daiji* - 25. května 2011 17:47

Sestry jsou nejen zvrhlé, ale taky pěkně záludné, bar Přesně tak. Saika mě skoro vykopala z auta a s vytřeštěnými oči sledoval bar před sebou. Měl jsme pocit, že se sesypu. Kolena se klepala a ruce potily. "Bude se ti to líbit uvidíš. A pak se ti jistě podaří seznámit se s někým normálním. Nějakým hezkým klučinou. Jen se musíš umět uvolnit....," zněla mi v hlavě její slova. Jak mám být uvolněný?! Nejlépe se uvolním při kendu nebo aikidu. Otočím se ze zoufalým pohledem na ní. Ona mi ukáže palec nahoru. Ale háže po mně pohled typu: Jako panic se domů nevracej. Stočím pohled znovu na dveře a povzdechnu si. Nenávidím ji. Zalžu si pro sebe, aby si ulevil. Cítím, jak se mi potí dlaně jako na prvním rande. Ale to jsem měl v patnácti a teď jsem už dospělý. Vezmu za kliku a vejdu dovnitř. Nasucho polknu a pozoruji vše z výšky nad 180 centimetrů. Uslyším pískot pneumatik a ohlédnu se. Sestra odjela a dveře se zavřou. Tak jo... kravaťák, kreveťák s bílou vázankou... Mám skoro mžitky před očima, žaludek sevřený. Nejradši bych utekl. Náhle ho uvidím, ale jí. Přijde mi hloupé ho rušit při jídle. Polévá mne horkost. Dojdu k baru a objednám si ledový pomerančový džus. Už dojídá a tak za ním popojdu. Zadívám s ena něj a mám v hlavě naprosto prázdno. Sleduji jeho evropskou tvář a nestíhám sestru proklínat. Zírám na něj chvilku, než mi naskočí, že bych se měl uklonit. Instrukce, instrukce.... "Jsem... Akamatsu Daiji.. já... sestra Saika... Akamatsu Saika," vykoktám ze sebe a rozpačitě se pousměji s podrbáním na zátylku. Chci utéct, chci utéct!! Udělám podvědomě krok zpět.

Usagi - 25. května 2011 18:06

Seznámení s novými kusy Jsem tu už dva měsíce. Nějak si tady na to nemůžu zvyknout.Jsou nespokojený.Sedím na posteli,dívám se před sebe.Pohled zabodnutý do rohu. Nelíbí se jim to.Ať mě nechají být.Já obsluhoval.Nedělal jsem tohle.Proč mě dali na tohle,když mi to nejde. Vzpomenu si na hezké chvilky.Moc jich není.Paradoxně nejvíce zde. Tady je ochranka příjemná,teda Elliot.A taky Dinin. prudce se narovnám. Mám s ním přece jet na nákupy.Já zapomněl.Kolik je? vystřelím z postele rovnou ke skříni.Nemám toho moc.Navlíknu na sebe síťované tílko,k tomu džíny s dírami na těch správných místech.Jen zběžně upravím vlasy.Ihned zamířím do jeho pokoje. Nesměle zaťukám,vejdu dovnitř. Spíše nakouknu.Není tam jako obvykle sám.Je jich tam víc. Skoro se zarazím na místě.Prvotní šok vystřídá na tváři rozpačitý úsměv, jemné gesto rukou na pozdrav. Očima vyhledám Dinina. Přejdu k němu a poklepu si na ruku na znamení."Už je čas."

Marko Nate Suominen - 25. května 2011 18:13

Příprava na práci Dinin se mě ujal. Působil na mě rozporuplně. Tak zvláštně. Nepředvídatelně. Oděn v županu stojím před ním a čekám, co si na mě přichystá. Zeptá se mě na jméno a v tu chvíli mi začne být horko. "Marko." Vypadne ze mě a pak dodám. "Marko Nate Suominen." Nadechnu se, abych se uklidnil a pohlédnu mu do očí. Přesuneme se k šatníku. Mezitím co hledá nějaké ucházející oblečení, si ho prohlížím, jako by byl nějaké sladké cukrátko, do kterého bych se zakousnul a nepustil. Je pěkný, není to vyloženě můj typ, ale je pěkný. "To je dobrý nápad."Rád nosím košile a doufal jsem, že mi nedá nějaký holčičkovský kostýmek, na tohle já moc nejsem. Oblékl bych si to, ale necítil bych se ve své kůži, byl bych jako na trní. Po chvilkce hledání mi najde nějaké oblečení a položí jej na postel. Poté mi rukou přejede po hrudníku a já měl co dělat, abych vzrušeně nezavrněl. "Děkuju ti..." Pohlédnu na postel, kde leží mé oblečení. Shodím župan na zem a začnu si natahovat kalhoty, zapnu si je a pak si přes sebe přehodím košili. Upravím ji tak, aby moje tělo bylo co nejvíc vidět a působilo to sexy. Kouknu na sebe v zrcadle. Hmm...pěkný...s tímhle bych mohl uspět. Černobílá kombinace byla dobrá volba. Opadla ze mě i notná část nervozity, protože oblečení mi v duchu zajišťovalo alespoň nějakou šanci na úspěch. "Tak co? Dobrý?" Otočím se dokola a mrknu na něj. Co mám dělat teď? Zeptám se a upravím si vlasy. Zatím se daří.

Kagumi Kai - 25. května 2011 18:13

Pokoj Mladík s pastelovou barvou vlasů vypadal opravdu nadšeně. Ano, mluvím ironicky. Vyloudilo mi to na tváři něco mezi lehkým úsměvem a úšklebkem. Každý ať si pod tím představí co chce. A Elito působil více a více jako vrah, čekající na příležitost. U tohohle člověka budu mít jednoduchý postup. Mlčet a dělat co říká. Což dělám skoro pořád, když se to tak vezme. Chvilku po proslovu Eliota jsme byli posláni do koupelny. Sice to vyznělo jako kdybychom jsme se rok nemyli, ale osobně jsme neměl nic proti. Už s lehkým úsměvem na tváři, místo té ledové, lhostejné masky jsem vešel do koupelny. Úsměv se mi o trochu více roztáhl. Shodl jsem ze sebe oblečení, které na mě bylo už dva dny, což teda opravdu nebylo nic pro mě a zalezl pod teplou sprchu. Horkou vodou se níčí vlasy a na to mám svou hřívu až moc rád. A jak tak hádám, díky nim tu budu asi nejdýl. Sáhl jsem po šampónu, který měl příjemnou vůni, ale nijak výraznou a rozetřel jej ve vlasech. Sám jsem si připadal v celku špinavý, takže jsem si vlasy myl celkem dlouho. Když jsem opláchl všechen šampón, sáhl jsme ještě po kondicioneru a vmasíroval jen do afiny, která se normálně táhla přes levé oko a půlky vlasů, protože pak bych je měl problém narovnat a kroutily by se mi. Tělo jsem pořádně umyl mýdlem s lehkou vůni broskví a to opravdu důkladně. Pak jsme vypl vodu a sáhl po ručníku, kterým jsme se pořádně osušil a hned na to zabalil do černého župánku, kterých tam bylo více než dost. Zadíval jsem se do zrcadla. Měl jsem tendenci se namalovat, tak jako vždy, ale raději jsme se na to vykašlal a začal se věnovat vlasům. Vyfoukat a vlasy od hlavy k ramenům vyžehlit. Zbytek sahající až do půl zad se kroutil. Já bych si to ani žehlit nemusel, ono by to bylo rovné i tak, ale né tak dokonale. Sakra, připadám si skoro jako narcista. Raději jsem na to nemyslel a vyšel ven z koupelny.

Sébastien Simon - 25. května 2011 18:47

Nutnost se trošku zkrášlit Nakonec dostaneme jen instruktáž, či něco podobného. Nebo jsme spíš jen diváci konverzace mezi těma dvěma? Těžko říct, ale upřímně řečeno, je mi fuk, jak dlouho to trvá, na postel jsem se posadil automaticky, abych nemusel stát, ačkoliv mi to nikdo neřekl, a pokavaď sedím, jsem celkem v klidu, není kam spěchat, jen si pokecejte, hoši... Odchody za doprovodu, přesně stanovená pracovní doba... to vypadá na dobře fungující systém. Sice nemám žádnou praxi, ale pokud jde o nadcházející práci, jsem pln jakéhosi nervózního očekávání, ale jde spíš o trému, než že bych měl strach. Nemám sice v podstatě žádnou praxi, ale toho se tolik nebojím, holt ne každý zazáří na poprvé. Stejně tak nemám ani nejmenší představu, jak přesně to tu chodí. Tím míním přístup ostatních lidí. Ani v nejmenším nemám v plánu se za svou práci stydět, ale to mě nezbavuje lehce nepříjemného pocitu kdy musím uvažovat, nakolik to bude tak pohodové, když sleduji pohledy všech těch lidí společensky nad námi. Cítím se sebevědomý, a jsem rozhodnutý si tímhle vydělat dostatek peněz, abych to pak v závěru mohl být já, kdo si bude platit za něčí služby, pokud si na to ovšem vůbec někdy vydělám, ale na druhou stranu instinktivně cítím, že to nebude muset být tak jednoduché. Mladík, co nás dostane na starosti, z nás radost očividně nemá. Já bych taky neměl, takže mu to nemám za zlé, a je mi to vlastně fuk. Chápu, že se mu úplně nechce starat se o každého z nás zvlášť, a proto míním, že je to na nich, jak si to domluví. Ve chvíli, kdy dostaneme instrukce k tomu, abychom se umyli, bez jediného slova poslechnu a odeberu se do koupelny, což tak nějak automaticky pochytím, které dveře jsou ty správné, hlavně proto, že nejdu první. Vlastně proti takovému návrhu vůbec nic nemám. Už je to nějakou tu chvíli, co jsem naposledy viděl pořádnou koupelnu, a co teprv deodorant; pokud dostanu nové oblečení, o to to bude lepší. Zrovna dvakrát nejlíp právě nevoním, nohy si určitě trochu vydrhnutí taky zaslouží, ačkoliv jsem nechodil bos, a vlasy jsou mastné a zplihlé, moje obvyklá trocha šarmu vytvořená hlavně právě dokonalým účesem je tatam. Popravdě, skoro se až divím, že mě uznali za dostatečně krásného, abych tu pracoval, když jsem se jim ukázal v tomhle stavu. No, možná už jen mají dostatečně vycvičené oko na to, aby rozpoznali potenciál, a nebo v tom bylo něco úplně jiného - kdo ví? Interiér koupelny je na to, na co jsem zvyklý, více než dostačující, a tak se jenom pousměju, vyberu si nějaké volné místo, protože nejsem z prvních, kdo se vydali na koupel, a shodím ze sebe oblečení, potěšen, když vidím černé župany. V takovém tu sice asi nebudu chodit věčně, ale je to dobrá příležitost zbavit se těch špinavých hadrů, ve kterých jsem doteď přebýval, navždy, a prostě je vyhodit do nejbližší popelnice, až vyjdu ven z baráku, jednou. Právě tohle oblečení ze sebe vysvléknu, ostatní již vysvléklé hochy jen přejedu pohledem, a snažím se moc necivět, ačkoliv pocítím pocit lehkého vzrušení a jakési touhy pohled ani omylem neodvracet. Nemyslím, že by bylo nutné být nějak obzvláště diskrétní - ale na druhou stranu, víte jak. Mám tu být hlavně pro zákazníky, takže bych měl aspoň zpočátku svůj osobní zájem položit stranou. Vklouznu pod teplou vodu a užívám si vědomí, že za chvilku už budu tak čistý, jak to jen půjde. Nejprve si pomohu jen prsty a dlaněmi, abych se sebe dostal tu nejhorší špínu, hlavně z nohou, na které si nakonec půjčím jakýsi kartáč a drhnu je tak dlouho, dokud je nemám skoro odřené; ale za to na nich nenajdete ani trošku špíny, chodidla jsou teď pěkně růžovoučká. Pak se natáhnu po šamponu a umyji si jím vlasy, přičemž zhluboka nasaju jeho vůni. Skvělý pocit, být zase jednou čistý. A vůbec to asi bude příjemnější mému okolí, to určitě. Pokud najdu, vmasíruju si pak do vlasů i trochu kondicionéru, který už není na vůni a umytí špíny, ale pouze na výživu vlasů, aby se mi snadno nelámaly, a krom toho taky jako další z obran proti rychlému mastění vlasů. Po šamponu se natáhnu po mýdlu. Je jich tu víc druhů, a taky postřehnu, že každý si zjevně vybírá vůni, která je mu nejbližší, nebo si s ní bude připadat nejlépe. No, rozhodnu se je napodobit, a vezmu do ruky mýdlo s pronikavou vůní pomeranče. Budu po něm vonět sice ne tajemně a záhadně, ale svěže a lehce exoticky, a to ke mně sedí, svěžest, mládí, a exotika, na tuhle zemi jsem exotický, když jsem cizinec, no ne? Důkladně se mýdlem vydrbu, aby na mě nezbyla už vůbec žádná špína a vmasírovávám si mýdlo do pokožky tak důkladně, že by bylo divný, kdyby na mě nezanechalo nějaký ten pach. Pečlivě smyji všechnu pěnu a nepříjemný kluzký pocit, který mi na těle po použití mýdla zůstal, trochu nechám své tělo pomasírovat proudem vody a spokojeně si užívám pomerančovou vůni mísící se s vůněmi od ostatních, pak vodu vypnu a sáhnu po ručníku, kterým se důkladně osuším a to i s vlasy natolik, aby mi z nich zbytečně nekapala voda, a pak si ho omotám kolem pasu, ačkoliv si za chvíli chci vzít župan. Stoupnu si ke zrcadlu, hřebenem si pročešu vlasy, odněkud seberu gel a několik minut se pečlivě věnuju vytvoření ledabylého jemně rozcuchaného účesu. Vlasy si ani omylem nerovnám žehlením, mám je přirozeně rovné natolik, aby to postačovalo mé představě, stejně tak si je nesuším, to bych zničil své dílo. A protože jsem se s kosmetikou neviděl už hodně dlouho, a rád o sebe pečuji, najdu krém na ruce a na pleť, a oba použiji, takže mi pak ruce voní po levanduli a obličej si napatlám tím krémem na pleť, u kterého se zároveň snažím najít vhodnou značku, nebo spíše účinky - tedy krém, který by byl vysoce očišťující, protože ačkoliv s tím nemívám nějaké extrémní problémy, mám věk na to, aby se mi na obličeji dělala ošklivé beďary; a tomu se snažím zamezit, když si pleť dvakrát po sobě tím krémem ošetřím, abych všemu podobně nepříjemnému předešel. Nakonec s úsměvem zjistím i pár deodorantů a jedním z nich se decentně nastříkám, tak, abych tím nebyl cítit na pět mil daleko a tak, aby to nepřebylo svěží pomerančový odér, ale zároveň natolik, aby to mělo nějaký smysl, jenom vnesu do pomerančové vůně trošku zásadnější vůně. Po tom všem už jsem hotov, zbývá jen spokojeně zkontrolovat svůj vzhled v zrcadle a obléknout si župan. Již oblečen vyjdu z koupelny, černý župan je k mým černým vlasům tak akorát. Protože vidím, že právě na mě zřejmě nikdo nemá čas, tak se akorát tak nějak "postavím do fronty" a v tichu vyčkávám, nerušíc, abych si to tady náhodou hnedka začerstva u někoho nepodělal, ačkoliv dobré vychování mezi všechno, co mě vystihuje, tak úplně nepatří.

Dastan - 25. května 2011 18:53

Ach! Tady je, zlatíčko… Konečně přišel, vysvobodit mne z mého uztrpení. Asi tak by se dal několika slovy popsat můj pocit z Usagiho příchodu. Ano - ano! Toho gesta jsem si byl dostatečně vědom! Když mi dáte ještě pár sekund, možná si dokonce vzpomenu, jak mám říct to, co chci v řeči prstů a gest. Já-vědět. Já – muset – postarat – oni. Brzo-hotovo – jít ven. Já-mít-hlad. A-ty? Bože. Těch pár jednoduchých vět mi dalo neskutečně zabrat, avšak pořád jsem měl dobrý pocit z toho, kolik toho po pouhých dvou měsících v jeho společnosti umím. Pravda – učil jsem se každý den, pokaždé když jsem ho viděl. Nějak mi s ním mluva přes prsty připadala příjemnější, než na něj mluvit a pak dostávat ony němé odpovědi. Nakonec jsem ke svému proslovu vystřihl parádní úsměv. Opravdu… narazil jsem jen na drobný problém, jak vysvětlit, že mám nechutnou chuť na pizzu s ananasem! Prostě nevím, jak říct: Ananas. A co? Posaď-se-tu-prosím. Jakmile jsem mu předal poslední kódovanou zprávu, ukázal jsem na některou z postelí. Prostě a jednoduše, ať si vybere a pak se otočil zpět na... Marka! Ano, tak se přeci představil. „Stačí křestní. Příjmení tady není důležité,“ řekl jsem mu. Snažil jsem se působit mile, nyní, když už nehrozilo, že kvůli nim zameškám nějaký ten čas s Usagim – a toho bych opravdu litoval. „Usagi, zlato… tohle je Marko. Marko, ten okouzlující hnědovlásek je Usagi,“ představil jsem je, svá slova jsem doplnil o jednoduchá gesta, aby Usagi správně pochopil, co se snažím říct. Pečlivě jsem si Markův vzhled prohlédl a nakonec jsem kývl. „Ano, je to dobré,“ přikývl jsem a usmál se. „Možná jen…“ vztáhl jsem ruce k jeho košili a poupravil mu límečky. „Teď je to dokonalé.“ Taky že bylo. A i kdyby ty límečky měl nakřivo… komu by to vadilo? Zákazníkům ne… to já jen toužil se jej dotýkat. Prostě – bylo to příjemnější, než se dotýkat těch upocených chlápků s chlípnými představami. Proč vždycky tyhle prasata mají nejvíc peněz? To není fér! „Jsi krásný,“kývl jsem. Ať se dle toho Marko zařídí. Mimochodem… ta úprava vlasů nebyla třeba stejně… stejně se brzo rozhází. „Co teď? Inu, zbytek tvých nových spolupracovníků by se měl převléci do něčeho vhodného a upravit, abyste vypadali co nejlépe!“ řekl jsem. „Máte tu k dispozici jednu skříň s oblečením – tu odemknutou. Případně si můžete vzít ta kimona. Asi za hodinku za vámi přijde fotograf, aby vás zvěčnil pro zákazníky ale… raději se oblékněte, jako byste měli jít pracovat. Je možné, že prostě budete muset jít dolů, když bude moc lidí.“ Všiml jsem si, že z koupelny vyšel další chlapec. Kývl jsem mu hlavou na pozdrav. „Dávám ti to na starost. Já a Usagi jdeme ven. Mám dnes volno a on potřebuje koupit nějaké věci. Nezklam mne – musíte vypadat dokonale!“ Daroval jsem mu polibek jako poděkování za jeho ochotu. Kam? Třeba na rty, to je jedno. Usagi-jít! Vybídl jsem svého přítele a zamáváním se rozloučil s obyvateli pokoje, kteří tak byly vydání na pospas sami sobě – ale aspoň se tak dobře seznámí, ne? Spolu s Usagim jsme prošli chodbou s pokoji až ke schodišti dolů do hlavní místnosti. Ne-vidět-zde-Elliot? Já –ho-ne-vidět. Zeptal jsem se ho, avšak bůh ví, zda si toho všiml. Zuřivě jsem očima hledal našeho strážce, neboť bez jeho vědomí jsme na nákup jít nemohli.

Marko Nate Suominen - 25. května 2011 20:15

Čekání na fotografa Usagi. Usagi, tak zní jméno toho hnědovlasého kluka. "Ahoj Usagi...těší mě." Zahájím konverzaci ve snaze ukrátit si čekání na fotografa a také ve snaze poznat své kolegy či spolubydlící. Krátce na to mě Dinin pochválí, respektive pochválí můj vzhled. "Jsi tak milý..."Špitnu a usměju se. Dinin a Usagi mají v plánu se "vypařit" a já to tu údajně dostal na starost. Což znamená, že bych nejspíš měl informovat kolegy o tom všem, o čem mě instruoval Dinin. Všimnu si kluka, který vylezl z koupelny(Sébastien). Mávnu na něj. "Ahoj, jsem Marko...Máme si tu prý vybrat nějaké oblečení z těch odemčených šatníků a upravit se....eh...měl by pak přijít fotograf a vyfotit nás do "katalogu" pro klienty." Dopovím trochu nervózně a s obavami z reakce příchozího. Nerad bych, aby si myslel, že si tu hraju na šéfa nebo něco podobného. Posadím se na postel, kde se ještě před chvílí povalovalo moje nové oblečení. Sednu si do tureckého sedu a pozoruji Sébastiena. "Ty jsi tu taky nový co?" Zeptám se jej s úsměvem ve tváři. Rukou přejedu po mém odhaleném hrudníku a následně si prohrábnu vlasy. Vypadá celkem sympaticky. Rád bych ho poznal a zjistil, jaký doopravdy je. Jestli je také jen dalším herce na této scéně nebo je tu sám za sebe."Můžeme buď čekat tady nebo v místnosti, kam má přijít fotograf....jen nevím kde přesně je." Poškrábu se nevině na hlavě a rty se zformují do stejně nevinného úsměvu.

Sébastien Simon - 25. května 2011 20:44

Yes, we must wait Původně jsem chtěl chvíli počkat, až na mě "přijde řada", ale dorazí Usagi, o kterém dříve byla řeč, a Dinin se i s ním někam vytratí, což sleduji bez jakékoliv reakce. Být tu já ten, kdo se o to má postarat, udělám něco podobného. Koneckonců, musí do jisté míry předpokládat, že nejsme zas až taková telata a zvládneme si s tím oblečením poradit. A proto, že ti dva odešli... mohu plnou pozornost věnovat již oblečenému hnědovláskovi, který tu zůstal. Musím přiznat, že fialovovlásek má velmi dobrý vkus, protože Markovi, jak se představil, to teď skutečně sekne, až zauvažuju, nakolik problematické by mohlo být si hned něco začínat mimo zákazníky a jestli by se to dalo v klidu přejít. "Já jsem Sébastien, ale Seb bude lepší," na rtech se mi zjeví mírný úsměv. Trošku jsem se uvolnil. Hned jak tu není někdo, kdo by nás mohl svým způsobem kontrolovat, a jen kolegové, cítím se mnohem klidněji, protože tu na tom jsme všichni navlas stejně. Nikdo neví nic navíc, žádnou informaci ohledně práce, kterou by ostatní netušili. Vydám se k šatníku a zběžně prohlížím celý ten repertoár, uvažujíc, co bude pro mě nejvhodnější tak, abych se případným zákazníkům skutečně líbil. No, je třeba to pořádně zvážit, něco jiného je se perfektně obléknout na ven a něco jiného je se skvěle obléknout pro případnou práci. Každopádně, myslím, že půjdu na podobně chlapecký styl jako Marko. Dininův styl by seděl spíš pro toho kluka, co vyšel z koupelny přede mnou. "Oui, nový," přikývnu, mezi tím, co stále prohledávám skříň, hledajíc vhodný kousek. Ale nějak se nemohu rozhodnout, proto toho radši nechám a otočím se na Marka. "A nejenom tady, vlastně i v celé zemi," prozradím nepřímo svůj cizí původ a aniž bych chtěl se na něj přilepím očima, když přejetím své ruky upozorní na odhalený hrudník. Pak si ale uvědomím, že by mu to mohlo být nepříjemné, ačkoliv s nastávajícím povoláním by si měl zvyknout, zamrkám, a pohled zvednu na obličej. "No, stejně si nejdřív musím najít něco vhodnějšího na sebe, než je župan," pousměju se a pohledem těknu ke skříni a pak zpátky na Marka. Je to možný, že vůbec nevím, co z toho bych si měl vybrat? Za to asi může ta nezkušenost. Oblékl bych se tak, abych se líbil sám sobě - ale co abych se líbil ostatním, a hlavně zákazníkům? Potřebuju na sebe přitáhnout jejich pozornost, chci si vydělat, no ne? A proto se musím obléknout tomu přijatelně, a sám to nedokážu vybrat. "Nechceš mi něco poradit?" upřu na něj pohled který se na kratičkou chvíli změní skoro až na roztomilé prosebné štěněcí oči, což v jejich hluboké černi vypadá obzvláště efektně. "Vybral bych si sám, ale potom bych se nejspíš líbil jen sám sobě, rád bych nějaký názor "zvenčí"..." přímo se neusmívám, on ke mně úsměv ani nesedí, ale měkkce používaný hlas naznačuje právě to pousmání, který není vidět, a to, že se chovám upřímně a není to jen součást nějakého svádícího procesu či co. Když mluvím, je v mém hlase cítit trocha cizího přízvuku připomínajícího mé rodné kořeny.

Elliot Degaré - 25. května 2011 20:45

V centru dění Akamatsu, později Dinin Už jsem dojídal, když se mi do ucha ozvala hláška, že přišel pan Daiji. Kývl jsem k bodyguárdům, a přejel kluka pohledem, jasně, bar je dobrá volba, jen si dej něco, ať si v ráži. Jemně jsem pokývl hlavou a upřel na něj lišácký pohled. Pozoruji ho, i když kráčí ke mě, promluví a rty se mi zvlní do úsměvu. Postavím se a podám mu ruku."Jsem Elliot, Elliot Degaré.. Vím o vás, vaše sestra mi podala potřebné informace." Rozhlédl jsem se kolem a přemýšlel, koho mu nabídnu. Ty nové rozhodně ne! Dinin má volno... Snad mi vyhový. Zastrčil jsem si ruce hlouběji do kapes a jak jsem přemýšlel, málem jsem si v kapse udělal díru. " Jsme zde velice diskrétní, jen prosím podepište zde povolení o použití vašich osobních údajů, jako je číslo platební karty a vaše ID." Odvedu ho ke svému strategicky položenému stolu, který je postaven tak, abych viděl na celý lokál, je na něm monitor s přehledem kamer a v šuplíku jsou papíry a katalogy s fotkami chlapců. Nene tobě dám někoho zkušeného. Usměju se na něj. " Máte nějaké speciální přání?" Zeptám se skoro otcovsky a se zájmem. Mám rád, když se rozpovídají a mluví o svých niterných tužbách. Opět se rozhlédnu, Dinin! Rozzáří se mi oči a skoro si poskočím. " Pane Daiji, malý moment, myslím, že pro vás mám toho pravého." Vyskočím na nohy a několika rychlími kroky dojdu k Usagimu a Dininovi. " Ahoj Usagi, sluší ti to. I ty Dininko, oba dva jste krásní." Lichotky, ty na ně působí vždycky, usměju se maličko kostrbatě. " Dininko, mám pro tebe něco speciálního, takové malé, stydlivé, docela i hezké stvoření. Problém je, že je tady, stačí, aby si s ním prohodil pár slov, zaujal ho. Jsou nechutně bohatí a pokud se mu budeš líbit, bude za tebou chodit, a ty budeš mít víc penízků na oblečení. Slibuju ti, zítra vás vezmu na nákupy a všechno jde na mě." On byl víc než obyčejné děvky, nebo ti nový, k němu jsem měl vztah.

Usagi - 25. května 2011 21:00

Nákupy? Musíme počkat.Přikývnu hlavou na souhlas.Rozhodně mám hlad.Usměje se,já na něj.Posadím se n nejbližší postel. Očima přejíždím po nových klucích.Dostal je na povel.Naštěstí mi čekání nevadí. Copak jsou tu všichni dobrovolně? napadne mě.Hledám odpovědi v jejich tvářích. První a nejblíže z nich mě osloví.Představí se mi,jen pokynu hlavou a zářivě se na něj usměji s mírným přivřenám očí na pozdrav. Další konverzace probíhá spíše mezi ním, Dininem a dalším, co vyšel.Než se rozkoukám,Dinin odchází a je nechává napospas.Stačilo jedno gesto a vstal jsem. Zuřivěji jsem zamával klukům,zvednul palce na znamení dobrého vzhledu a vyšel ven s Dininem. Jen co jsme na chodbě, zeptá se mě na Elliota.Posmutním a zavrtím hlavou. Gesty odpovím. "Bohužel neviděl." Sejdeme dolů a tam do Dinina drknu. Spatřím Elliota a on v tu chvili nás.Mírně couvnu,protože Dinin je jeho chráněnec a oblíbenec.Tak nějak každý to tu za chvilku pozná.I přes to mě Elliot pochválí jako prvního.Mírně zrudnu a gestem naznačím poděkování. Ovšem pak se rozhovor mezi nim stáhne na jejich a já se stáhnu stranou. Dinin je hvězda....snad ty nákupy vyjdou příště. očima se nenápadně podívám dál, na čekajícího zákazníka.Maličko se usměji.Pohledem se stočím na ty dva.Čekám,zda mě pošlou zpátky na pokoj či přece jen bude nákup.

Dastan - 25. května 2011 21:02

JÁ-MÁM-VOLNO-KSAKRU!!! Nakonec se mému tikavému pohledu dostalo zadost. Tedy – on objekt mé tužby spěchal přímo ke mně s výrazem ve tváři, který se mi vůbec nelíbil. Automaticky jsem vyhledal Usagiho ruku a pevně ji stiskl. Pane Elliote! Já jdu nakupovat! Jasné? Nic a nikdo mne nedonutí… „Vždy, když mi složíš poklonu, nevěstí to nic dobrého,“ povzdechl jsem si hned úvodem, ovšem snažil jsem se vypadat příjemně, přijatelně, prostě sexy pro všechny zákazníky, kterým jsme byli na očích. Přeci jen si zítra mohou vybrat mě, ne? Tohle je tak nervydrásající povolání! Poslouchám jeho slova a napadne mne: Co jiného tak mohl chtít? A pak – zásek. „Nechutně bohatí?“ pozvedl jsem obočí a zadíval se ke stolku, kde ten světlovlásek vyplňoval potřebné údaje. „Hm… a není škaredý,“ naklonil jsem hlavu na stranu. Opravdu byl velice přitažliví. „Elliote, kde je ten háček? Vždycky tu nějaký je… je sadista, masochista, vyžívá se v krvi, nebo…“ v mém povolání už jeden skoro neví, co čekat. A přitom… občas je ta něha a utěšení potřeba. Ale to bych byl moc slabý. Mohu nanejvýš tak brečet do polštáře a od doby, co má spolubydlící, leda na záchodě. Nechutně bohatý, nádherný… a Elliot mne zve nakupovat? Tak to musí být velice důležitý zákazník! „Nakupovat? A ty mne zveš? Tak.. to abych se rozšoupl…“ Pak jsem se otočil na Usagiho. Ty-a-já-nakupovat-zítra? Elliot-zve-rozšoupneme-se-ne? No.. tak mne tedy za tím zázrakem zaveď. Vždyť víš, že… se o něj postarám jak nejlépe to půjde!

Akamatsu Daiji* - 25. května 2011 21:05

V baru... výběr milence na jednu noc Poslouchal jsem ho. Chtěl něco podepsat. Jasně jsem ho poslouchal. Svraštím obočí a prohlédnu si ho. Číslo účtu... Ale co. Tiše přikývnu a mám pocit, že se chci propadnout až do horoucích pekel, abych tady nemusel být. Zeptá se mne na přání a já nekontrolovatelně zrudnu. "Ne," odpovím zastřeným hlasem. Trochu nesvůj se rozhlédnu. Pak odběhne za někým a mně se znovu sevře žaludek. Skoro mě to tu děsí. Připadám si jako malý školák, když nás očkovali. I když jehel se bojím do dneška. Vidím, jak se baví s tím stvořením v šatech a v botech na podpatku. Vypadá jako slečna. Ale přijde mi příliš namalovaný. A moc z něj sálá... špína. Můj pohled sjede na osobu vedle nich třetí osobu. Pootevřu rty a tiše vydechnu. Pousměje se na mě a mně lehce zrudnou lýčka. vypadá jako kluk, ale zároveň něžně a strašně roztomile. Nijak panenkovsky uměle jako ten, se kterým se ten pán s cizím jménem baví. Nespouštím z něj oči a pak se plaše rozhlédnu. Skoro křečovitě sevřu okraj židle na které seděl ten pán s cizím jménem.

Kagumi Kai - 25. května 2011 21:05

Došli mi nápady xD Já z tý koupelny vážně vylezl poslední? Jak nečekané.. ,,Co jsem prošvihl?" Zadívám se na dva kluky, co přišli se mnou a všimnu si že pastelka zmizel. ,,Barevnovlásek zdrhl?" Lehce se ušklíbnu a rozhlédnu. Postřehl jsem jeho jméno, to né, že né, ale mám poněkud divný smyslu pro humor. Ani se mu nedivím.. No dobře, je mi to celkem jedno.. Né že bych byl lhostejná svině.. Až mi poví, co jsem prošvihl a že pastelka.. Dejte mi někdo facku, nebo ho tak vážně oslovím.. Šel ven s Usagim.. Není Usagi náhodou králík? Sladké. Tak se usměju. Nic nehraju, nemám důvod, kdybych hrál, tak udělám sestřičce radost a tropím histerku.. Doufám, že si nemyslí, že jsem nepřišel na to, že tohle je její práce. Svině malá.. Více potěšení by mi teď působila její pomalá a mučivá vražde, oné malé potvory, než skříň s tekovým velkým výběrem oblečení, ale přece jen.. člověk nemůže mít vše. ,,Já jsem Kai." Představím se oboum s úsměvem. Asi jako jediný nepociťuji nic jako nervozitu.. Ale i to časem příjde. Příjdu k oné velké skříni a začnu se četrně přehrabovat v oblečení. ,,Jak jste se tu dostali?" Otázka, která mě celkem zajímá. Samozřejmě, že odpovědí je celá řada, jen čekám jeslti z někoho vypadna, že je tu stejně nedobrovolně jako já.. Já vím, nejspíše doufám marně. A jelikož jsem extravagantní tvor od přírody, lehce připomínající dívku.. Dobře, spíš silně připomínající dívku, pravda.. Vytáhnu jedny šaty na ramínku a zadívám se na další dva spoluobyvatele pokoje. ,,Co tyhle?"

Thief - 25. května 2011 21:10

Takový úvod neúvod – prostě vejdete! Heart Thief vás vítá!! návštěvníci Ať už jste bohatý manager, uspěchaný úředník, znuděný obchodník, nebo jen obyčejný vysokoškolský student hledající rozptýlení ve společnosti krásných a většinou i povolných chlapců, je tohle místo určené speciálně právě Vám! Tak nějak zní to heslo? Možná, že jste ho už dávno zapomněli, ale to není zas tak podstatné. Tudíž, co kdybychom jej obměnili? Ať už jste tu poprvé, nebo jste stálým zákazníkem, vždy tu najdete přesně to, po čem toužíte? Šlo by to takto podat? Já myslím, že ano, přeci jen.. takto to tu chodí. U dveří pár bodyguardů, bar s bohatou nabídkou alkoholu, příjemná hudba a společnost krásných chlapců, vše diskrétní, vše jemné, vše půvabné a krásné. Velice příjemné prostředí, není-liž pravda? Stačí vejít. Správce si vás najde a doporučí vám chlapce přesně podle vašich představ. A pak? To už záleží jen na vaší chuti a tlouštce bankovního účtu. Jak jinak. Takže: VÍTEJTE!

Marko Nate Suominen - 25. května 2011 21:14

Čekání se Sebem Podle jeho sladkého a sexy akcentu je to původem francouz, žabožrout. Kdyby to byl zákazník, tak po něm hned skočím. Kdybych byl já zákazník, tak za něj dám cokoliv. Sleduji každý jeho pohyb, Každičký záchvěv jeho svůdného těla. Vstanu z postele a stoupnu si k němu, celkem blízko. Cítím jak krásně voní. "Takže buď Francie nebo Kanada...ale tipuji to na tu Francii..." Pokouším se dedukovat a zároveň si vychutnávám jeho blízkost. Přesuneme se ke skříni, následuji ho jako ladný přízrak. "Moc rád ti pomůžu...ale spíš si něco vyber a já ti řeknu jestli je to dobrý nebo ne....ale na tvém krásném těle...Uvědomím si, co ze mě právě vypadlo a začervenám se.bude vypadat skvěle snad všechno." Položím mu ruku na rameno. "O-o-omlouvám se." Cítím se provinile, ačkoliv nevím proč. Možná že se jen stydím. Je kouzelný. Jsem jím uchvácen. Přes rameno kouknu do skříně a hned na to zas na Seba. "Už sis něco vybral?"Zeptám se jej zvědavě. Malinko couvnu, abych mu dal prostor a zároveň uklidnil své rozbušené, div neexplodující, srdce. Jsem zvědav na jeho vkus. Šaty dělají člověka a taky o něm leccos vypoví. Je to někdy lepší než desítky slov. Hned na první pohled jde vidět, alespoň trochu, jaký je člověk, s nímž právě jednáme.

Angus Benetts - 25. května 2011 21:41

Rozptýlení? Povolné a půvabné? Velice dlouho jsem koketoval s hravou myšlenkou navštívit onen podnik. Heart Thief slastně jsem na jazyku převaloval název svým významem jistě provokativní pro mou zvídavou povahu. Nadsázka? Předzvěst? Jistá karta? Já se o své srdce nebál, měl-li jsem vůbec ještě nějaké. Většinu svého života jsem se neustále dotýkal žeber a hledal náznak zlomeniny, či snad pouhé jizvy vystupující pod bříšky prstů…důkaz, že citu skutečně nejsem schopen. Ale…zahalil mne vlastní pobavený smích, rezonující v uších kolem jdoucích. Proč tu přemýšlím nad tolik vzdálenými a povrchními věcmi? O lásku tu přeci vůbec nejde. Snad o její povedenou imitaci, jejíž komfort stoupá úměrně s výší bankovního konta. Potěšení pro tělo, uvolnění pro cynickou mysl. Co více si přát, Angusi? Co více? Natáhl jsem si světle šedé džíny, šikovně rozdrbané na místech, která poutala pohled a burcovala fantazii a přesto nepůsobila levným dojmem drsňáka. Nábojový pás lehce šikmo sklouzávající z boku ke kyčli, byl věrnou samozřejmostí. Černé upnuté tílko zahalovalo a zároveň laskalo vystupující svaly, jejichž provazce bylo možno obdivovat především na odhalených pažích. Z ramene k lopatce a možná i dál přes záda se táhlo tetování vyvedené v černé barvě, jehož význam by leckdo mohl hádat a přesto by neuspěl. Oříškově hnědé vlasy, mírně zvlněné z okamžiků kdy byly staženě v copu, jsem rozpustil. Prameny lechtaly na pažích, avšak já byl přivyklý. Zkrotil jsme jejich nespoutanou povahu tenkým kulichem, nebyl nijak teplý, takže jsem se propocené kštice příliš nebál. Na nohy jsem nazul nízké těžké boty a mohl jsem směle vyrazit. Ach ano! Kreditní karta! Pobaveně jsem se zašklebil na svůj odraz v okně, sebral klíčky od motorky a vyrazil z domu, který byl poněkud prázdným. Má zbožňovaná nevlastní rodina trávila víkend na chatě, na což já chuť neměl. Promiň te, vážení. Miloval jsem pozornost. Proto jsem odmítal diskrétnější jízdu autem. Burácivý motor mé černošedé krásky ohlašoval můj příchod se vší vervou. Zaparkoval jsem poblíž podniku. Zmocňoval se mě pocit silného deja vú, avšak poněkud odlišného. Kam se poděl chlapec s očima plnýma roztříštěných iluzí o pohádkovém světě dospělých? Místo průzračný studánky levnej chlast, místo rozkvetlý louky začouzený bordely, a z víly zubničky se stala tetička Deedee prolezlá pohlavníma nemocema. Zatřepal jsme hlavou a prsty projel vlasy. Rty se zvlnily do úšklebku plného jistých očekávání avšak i obrovského sebevědomí, jež sršelo i z mých gest. Nevěřil jsem, že budu spokojen. Nikdy jsem nepřipouštěl, že bych mohl být poražen. Ovšem…brát návštěvu vykřičeného domu jako porážku? Morální? Zcela jistě. Schoval jsem helmu pod sedačku a vyrazil ke vchodu. „Nazdar, pánové. Šacování je gratis?“ pobaveně jsme se na ně zadíval. Vážně, už mi chyběla jen cigareta v koutku úst, ale ty já bytostně nesnášel. Navalovalo se mi z nich. Po kontrole jsem vstoupil dovnitř a pohledem mapoval dříve nepoznané území. Nepostával jsme však nejistě na místě. Na to mě neužije. Raději jsem přímo zamířil k baru objednat si slušný pití. „Dvojtou vodku, prosím.“ jen se chovej slušně chlapče.

Elliot Degaré - 25. května 2011 21:45

Dinin, Usagi a zákazník " Ne, myslím, že nic takového Simon neříkal, když jsme ho propírali databází." Dininka ví, že to máme všechno dobře šetřené, že tu opravdu nechceme žádné vrahy, nekrofili či další zrůdy. Stačilo mi, že jsem musel resuscitovat jednoho kluka, kterému navlíkl zákazník igelitový pytlík na hlavu a škrtil ho. " Usagi, vynahradím ti to." Artikuluju, aby mi mohl odezírat za rtů a přitom se ještě snažím znakovat, aby pořádně rozumněl. " Pojďte se mnou, ukážu vám nového zákazníka. " Trhnu hlavou ke stolu a k zákazníkovi. " Pojďte nabídnu mu vás dva, uvidíme koho si vybere." Položím panu Daiji ruku na rameno. " Přivedl jsem vám ukázat Dinina a Usagiho. Dinin je zde nejdéle, má velice dobrých kvalit a pokud jste zde poprvé, mohl by vám vyhovovat, dokáže zákazníkům velice dobře naslouchat," ukážu na krásného fialovo vlasého chlapce, " ten druhý, je Usagi , je zde necelá dva měsíce, bohužel, nemluví, mluví znakovou řečí." Ukáže na pohledného chlapce, vedle fialovovlasého. " Rozhodněte se koho chcete, potom mi dejte vědět." Odvedu oba kluky k baru a rukou obejmu Dinina kolem pasu.

Usagi - 25. května 2011 22:04

Elliot, Dinin a Daiji Blížíme se k Elliotovi.Dinin se mě chytne za ruku.Jen opětuju stisk.Povolím a ustoupím. Můj pohled se vrátí na Elliota a Dinina.Oba se shodnou na tom,že nákup nebude.Přikývnu na srozuměnou.Už se chci otočit a odejít. Elliot mě však zastaví. Oba? nechápavě se na oba dívám,zda jsem rozuměl správně.Elliot to ještě zopakuje.Cítím,jak jsem nervozní,dlaně se mírně zpotí.Přesto přikývnu,ruce si otřu do děravých džín.Vedle Dinina vypadám hrozně. Je jasné,koho si vybere.Nejsem dobrý.Stěžujou si na mě. Přesto jdu s nimi k zákazníkovi.Nechám Elliota představení našich osob.Pokud se to tak dá nazvat.Rukou na Dininovi si už nevšímám.Jen stojím vedle,rozpačitě se dívám na zákazníka. Je hezký.Ten bude chtít jedničku,jako všichni hezký. mírně ustoupím,aby si mohl prohlídnout Dinina.Je zkušenější,má větší praxi a rozhodně to umí líp než já.

Dastan - 25. května 2011 22:17

Vrána k vráně sedá… nemůžete červenat trochu méně okatě? Víte… občas tak přemýšlím nad pravidlem číslo jedna: Nezamilovat se. Vlastně, vůbec nemám důvod se tím zaobírat, pouze… mne baví si představovat, co by se stalo, kdyby. Obzvlášť, když vidím ty dva, jak po sobě pokukovali. Mno jediné, co mi říká, že jsem na správné adrese je vědomí, že Usagi je rozumný. Proboha! Proč přemýšlím o takových věcech? Rychle pryč z mojí hlavy! Elliot nás tomu světlovláskovi představil, řekl co a jak a pak nás odvedl k baru. Nemohl jsem předstírat, že nevnímám, jak mne objal a přitáhl k sobě. Nemohl bych taky předstírat, že to čas od času nepotřebuji. Přeci jen, kdybych mu věřil ještě o něco víc, nechodil bych brečet ke kachličkám v koupelně, ale k němu. On ovšem takovéto výstupy nemá rád a já u něj nechci klesnout v ceně. Padat si může děvka dovolit jen v soukromí. A nikdo by ji neměl slyšet. A ten, u kterého bych brečel já… tomu jsem naprosto ukradený. Kde vůbec je? Proč existuje ono první pravidlo? Proboha, proč se Usagi tak ztuhlý? „Uvolni se,“ zašeptal jsem mu do ouška, jakmile jsem se k němu mohl dostat. „Nic se neděje, ne? Je hezký a nevypadá na nějakého zablešeného psychopata,“ jako kdybych jich za svůj život nepoznal dost… „Tak klid, dýchej. Bude to s ním hezké.“ Trénink štětky? Nevím, ale něco mi říkalo, že mě si nevybere. Položil jsem na okamžik dlaň na Usagiho rameno a povzbudivě se na něj usmál. Nikdo nikdy neříkal, že tato práce bude snadná, ne? A mít přátele je dobré – a já se za jeho přítele považoval. „Opakuj si: jsem krásný, roztomilý, mladý a mám dokonalé tělo – prostě to všechno, co vidí všichni ostatní, kromě tebe samotného. A půjde to.“ Ještě jeden úsměv. Obrátil jsem se zpět na Elliota (ještě jsem na Usagiho mrkl). „Máme nového hosta,“ kývl jsem k černovláskovi a položil Elliotovi dlaň na paži. „S tvým dovolením… znáš jej? Že bych… se šel podívat?“ Dělat že se mi nelíbí? Zbytečná komedie. A pak prostě úsměv, který jsem věnoval pro změnu našemu strážci. Když už tedy budu v práci, neměl bych dnešek jen tak proflákat flirtováním s Elliotem, nebo ne? Otočil jsem se na podpatku – takové to jemné zanadávání, že na sobě nemám oblečení na práci, ale k volnočasovým aktivitám – a zamířil k obsazené stoličce. Majitel si právě dopřával panáka vodky. „Neruším?“ Úsměv? Ano, ten je základem všeho. Nyní záleží na vkusu hosta.

Angus Benetts - 25. května 2011 22:32

Nestačil jsem ani plně smočit rty v opojném alkoholu a již byla má mysl rozptýlena. Soustředění povolně sklánělo svou tvrdošíjnost. Mé oči sklouzly k rameni a přes něj k pohybu, jež jsem podvědomě cítil v zátylku. Ježící se chloupky nebyly příjemné a já se nepatrně ošil. Špička jazyka zatančila po spodním rtu ničíc pachuť štiplavosti. A pak jsem zaslechl i jeho hlas. Vtíravý, ale ne v onom kluzkém slova smyslu. Kdybych povolil, on by si mne podmanit mohl. A tím mne probokoval, aniž by to mohl tušit. Natočil jsem se v důvěrném gestu k mladíkovy. Zájem v mých očích musel být patrný i přes vazký závoj sebelásky, jež mne opanovala. Zaujal mne jeho vzhled. Pastelový odstín hebkých vlasů, jich bych se bál i dotknout, aby mi na prstech neulpěla šmouha fialky. Nezvykle tvarované rysy tváře, podržené líčením. Cosi mne poutalo a odmítalo popustit pozornost, kterou jsme chlapci věnoval. „Nerušíš.“ připustil jsem s tlumeným výdechem. Svou slabost kryl jsem cynickým poušklíbnutím. Potřeboval jsme si připomínat svou nedosažitelnost, již jsme pevně svíral v rukou. „Smím tě také pozvat na něco k pití?“ pohledem jsem těkl na svého téměř nedotčeného panáka. Tak se to dělá, že? Projevit zájem tím, že vyhodím peníze prakticky…za pár slov? Pousmál jsem se a můj pohled se znovu vpíjel do chlapce. „Jak ti říkají?“ nečekal jsem, že by mi prozradil své pravé jméno. Nebyl jsem jej ani lačný. Pouze zvědavý. Neskutečně zvědavým. Prsty jsem se zlehka dotkl polstrování barové židličky vedle sebe a doufal, že se posadí. Přirozeně. Zákazník se přeci neodmítá. Jak z něj vydolovat, zda stojím za zájem stvoření tolik nezvyklého? Přes obličej se mihl stín zamyšlení.

Sébastien Simon - 25. května 2011 22:32

S Markem a Kaiiem Ani sebou nehnu, když Marko vstane a stoupne si blíž ke mně. Řekněme, že mi to není nepříjemné. Zaprvé, není vůbec nesympatický, právě naopak, a zadruhé, stejně jako já slabě voním pomerančem osvěženým o trochu parfémové klasiky, on je cítit po višních. Sice mám skoro raději třešně... ale na vůni to nic nemění, je to příjemné. "Oui, je suis Français," potvrdím jeho dedukci kratičkou francouzskou větou. Snažím se svůj jazyk příliš nepoužívat, lidi kolem to akorát mate. Na druhou stranu, pokud jde o klasické fráze jako děkuji, ahoj, prosím a nápodobně, častokrát to samo vyplyne francouzsky, tím spíše takové ano a ne. "Správná dedukce, Sherlocku," pohlédnu mu přímo do očí a už zase se skrz oční kontakt lehce usmívám. No, nejspíš jsem to já ten mladší a menší, kdo mu do očí musí vzhlížet. Ale nijak mi to nevadí. Moje sebejistota to dorovnává. Pak se přesune za mnou k šatníku. "Bien," přikývnu na jeho návrh a nahlédnu do šatníku, když si uvědomím ta slova a donutí mě to rychle na něj otočit hlavu. Není to ale nic káravého, spíš lehké... překvapení, zaujetí? Poklona? Zdá se, že mám pádný důvod věřit působení svého sex-appealu... "V pohodě, nic se neděje, mon ami," ujistím ho, že mě to nějak neurazilo zamumláním několika slov a radši se pohroužím do hlubin šatníku. Nejsem stydlivka a ruměnec se mi na tváři neobjeví ani za zlaté prase, ale na druhou stranu... "Nebude vadit, když se budu trochu opičit?" otážu se, aniž bych se otočil. Pravda je, že opičit se chci jen částečně. "Hmmm, ano," přikývnu zamyšleně když se mě otáže, jestli jsem hotov, a vytáhnu několik kousků oblečení. Džínové tříčtvrťáky, tmavou kravatu a černou koženou bundu. Vzal bych si ještě mikinu, ale při případné práci či tak by to bylo na obtíž. "Co říkáš na tohle?" optám se, ukazujíc mu to, samozřejmě zatím ne na sobě, nerad bych se oblékal kdyby tohle považoval za špatný typ. Samozřejmě, že bundu hodlám mít rozepnutou, aby byla vidět nahá hruď kravata. Mezi tím, co mluvím s Markem, se k nám přiblíží i ten třetí a zapojí se do rozhovoru. Ptal jsem se Marka, co říká na to, co jsem si vybral, ale není čas čekat na odpověď, protože by se zdálo, že Kaie ignorujeme, a to úplně nepotřebuju, hnedka si zadělávat na nepřátelství. Krom toho, on taky vůbec nevypadá špatně. Ostatně jako v podstatě nikdo tady. Ohledně vzhledu já nemám vysoké nároky, spokojím se s ledasčíms. Jde mi spíš o chování - a nepředstavujte si pod tím ty sladké řečičky ve stylu, že není důležité, co je na povrchu, ale to pod tím. To není moje modla. Jen zastávám názor, že vzhled není všechno, a ohledně povahy pro to, aby mi byl dotyčný velmi sympatický, musí splňovat ledasco. Otočím tedy hlavu na Kaie, dokud Marko neodpoví, to bych pak ihned stočil pohled zpět na něj, abych dal najevo zájem o jeho názor, a odpovím. "Prošvihl? Asi nic moc, Kaii," odpovím a místo výrazu tváře se zase usmějí jen má oči. Je to na dotyčném se kterým mluvím, jestli ty drobné signály hodlá vnímat či ne. Jinak mu budu připadat moc studený a odtažitý, což já ale nejsem. Jen si myslím, že úsměv se ke mně moc nehodí, a tak ho nepoužívám. "Akorát že se budeme fotit pro zákazníky," pokrčím rameny. "A mimochodem, myslím, že ty šaty ti budou slušet," pochválím mu výběr. Mě by to asi neslušelo, na rozdíl od Kaie vypadám na takové věci až příliš chlapecky, ale pokud jde o něj, bude to jedna z těch ideálnějších voleb. Dávám pozor, až se Marko ozve, aby mi sdělil svůj názor, abych vnímal, protože mě to zajímá, ale mezitím se rozhodnu odpovědět na Kaiovu otázku. "No... řekněme, že tu jsem dobrovolně," prohlásím. Vlastně víc než dobrovolně. Utekl jsem z "domova", a tohle byla skvělá příležitost, jak se postavit na vlastní nohy... a užít si. Jo, zatím mi tak úplně nedochází, že tak růžově to tu asi nevypadá, ale nervózní jsem spíš z toho, jestli při první práci něco nezkazím, praxe holt chybí. "A co ty?" optám se Kaie, i když nejsem si sám úplně jist, nakolik mě to doopravdy zajímá, spíš to bude jen zdvořilá konverzační otázka na oplátku. Otočím pohled zpět na Marka, aby mi mohl povědět svůj názor, ale Kaie stále vnímám a je to z mého výrazu znát.

Akamatsu Daiji* - 25. května 2011 22:37

Vrána k vráně nebo holoubek k holoubkovi Trhnu sebou, když se mě ten muž s cizím jménem dotkne. Přivede oba dva. Shlédnu na ně ze své výšky a vypadám trochu vyděšeně. Sevřu nervózně opěradlo židle o něco víc. Žaludek mám sevřený, jak bych se ho pokoušel vyždímat. Zadívám se nejdřív na Dinina. Ano - je sexy a přitažlivý a dráždivý. Ale bude to... mé poprvé... a já... nechci.... jako kdyby to.... z pornofilmu... Vydržím se na něj dívat upřeně a nasucho polknu, když mé oči zajedou k okraji jeho minišatů. Pak se ale zadívám na Usagiho. Silně se mi rozbuší srdce až musím zalapat po dechu a cítím se ještě nervóznější. Sklopím rozpačitě zrak a nevydržím se na něj dlouho dívat. Zhluboka se nadechnu a pustím se židle. Krásně mne zahřálo na hrudi, když jsem si představil, že strávím čas s Usagim. A tak řeknu svůj verdikt. "Usa-gi," můj hlas zakolísá a je sevřený nervozitou.

Marko Nate Suominen - 25. května 2011 22:52

S Kaiem a Sebem Tak moc jsem upíral svou pozornost na Sébastiena, že jsem nevnímal dění kolem sebe a tím pádem si nevšímal ani Kaie. Nestydím se za to, Sébastien mě okouzlil a tak není divu, že jsem mu věnoval všechnu svou pozornost. Opičit? Proč ne. Nemám na to žádná copyright...a o tohle mi vůbec nejde. Nejsem typ člověka, který si na sebe nevezme nic, co viděl někde, někdy na někom jiném. Příjde mi to povrchní. Nosím to, co se mi líbí a tak ať to dělají i ostatní. Ovšem že se mi všechno nelíbí, ale o tomhle je život. Věci hezké a věci ošklivé...být tu jen jedno z toho, samotný pojem by ztratil na významu. Otočím se na Kaie a věnuji mu krátký, ale upřímný úsměv. "Marko."Pronesu. Dostal jsem se do situace jakéhosi módního poradce. Nejprve Kai. "Tahle volba není nic pro mě, ale myslím si, že pro tebe ano. Hodí se to k tobě i tvé postavě. Přeci jen, kdybych se do těhle šatů navlékl já, tak by to vypadalo spíš jako komický výstup nebo kostým na maškarní." K jeho postavě ideální, ale můj názor...ženské šaty mají nosit ženy a mužské muži. Ovšem dnešní doba potírá tahle drobná a možná zkostnatělá pravidla. A to co si Kai na sebe vezme je naprosto v jeho režii. Pokud by proti tomu nebyl třeba velký šéf. Otočím se k Sébastienovi, který v ruce drží oblečení. "Sébe...c'est magnifique." To, jak si zvolil svou "uniformu" je obdivuhodné. "Elegance spojená s chtíčem...eh, co to melu...budeš v tom vypadat naprosto k sežrání..." Myslím, že až si to obleče, tak budou ledy tát a já z něj nespustím oči. Zamyšleně pohlédnu ke stropu. "Kluci, už aby tu byl ten fotograf...chtěl bych...však víte...nemůžu se dočkat, až někdo příjde a vybere si..." Se zasněným pohledem do budoucna pohlédnu na oba kluky a usměju se. "Abych taky přispěl...já jsem rád, že jsem se sem dostal. Byl to můj...řekněme sen. Střelím pohledem po Kaiovi, který je na řadě. Projdu se po pokoji a nakonec se zastavím, jak jinak, u Seba. "Hoď to na sebe..." Vyzvu jej a hodím tím pomyslný ručník do ringu a vyčkávám, jak se s tím popere.

Usagi - 25. května 2011 23:04

Výběr ....a byl ten správný? Pocítím závan dechu u ucha a Dininův hlas.Začal mě uklidňovat.Jakoby si měl vybrat mě.Otočím se na něj.Nadechnu se.V rychlosti se snažím dostat k němu pár gest, ale uvědomím si přítomnost zákazníka.Ukážu jen na něj a palec nahoru. "Ty jsi mezi námi jednička." Ovšem více jsem si netroufal, abych nepobouřil zákazníka. To si nemohu dovolit. Znova se zadívám na zákazníka a čekám, koho si vybere.Jeho oči zrovna bloudí po Dininovi.Vidím polknutí.Díky ztrátě hlasu jsem si začal hodně všímat náznaků těla.Náš zákazník sjede k okraji minišatů mého jediného "kamaráda". Je to jasný. Napadne mě.Přesto vydržím stát,dokud nebude verdikt.Stojím, zákazník sjede pohledem i na mě.Pootevře ústa a uhne pohledem. Co...to? jeho chování mě úplně zarazilo. Tohle jsem ještě u nikoho neviděl.Otočím se na Dinina.V ten moment vysloví zákazník vybraného-mě.Trhnu s sebou, pohledem se vrátím na zákazníka. Stojím na místě ještě chvíli, kdy se Dinin loučí a jde za jiným zákazníkem, který mezitím přišel.Ani jsem ho nezaregistroval, což by jindy byla chyba. Nyní však ne, já svého zákazníka mám. Udělám tedy krok blíž k zákazníkovi. Zhluboka se nadechnu a gestem ukáži na židli u baru, prstem potom vykouzlím otazníček. Se zákazníky se snažím hovořit co nejlépe srozumitelněji, jak to jen rukama a tělem dovedu.Usměji se na něj, snad i jako omluvu za mojí nemluvnost.

Sébastien Simon - 25. května 2011 23:23

S Markem a Kaiem Stejně jako jsem předtím podotkl já i Marko soudí, že Kaiovi ty šaty budou slušet. Jo, on na to má postavu a vizáž, já bych v tom vypadal jako blázen, ale k němu by se to mohlo hodit. Můj výběr... tak prostý a tak inspirovaný Markem mu i přesto připadá skvělý. "Merci beaucoup," opáčím na pochvalu ve svém rodném jazyce, když si uvědomím, že on ovládá francouzštinu. "Tu parle français?" optám se. Samozřejmě, Kai nám asi moc nerozumí, ale nedělám to proto, že bych chtěl být tajemnější, jen je mi to příjemné prohodit pár slov s někým, kdo tomu co říkám rozumí. Elegance spojená s chtíčem? Pobaveně zakroutím hlavou. Výraz "co to mele" je k tomuhle celkem správný, protože ačkoliv svému vzhledu dost věřím, nemůže to být zas až tak velkolepé... "Fotograf... jo, zajímalo by mě, jaký to bude, le première client," zatřepu hlavou, sledujíc Marka jak přechází po pokoji. Bere to podobně jako já? Ono... nikdy mi nikdo neměl kdy vysvětlit, že práce v bordelu není společensky úplně vrchol. Takže já to i přes X nevýhod, a nejen společenských, vidím trochu omezeněji. Vydělám si peníze, a zároveň je tu povoleno, či spíše přikázáno stýkání se stejným pohlavím... což mi v minulosti bylo velmi tvrdě zatrhnuto, a tak mě tohle dost přitahuje, aniž bych tušil, jaká to může mít úskalí. Mám maximálně trému z toho úplně prvního zákazníka. Marko se zastaví u mě. Jenom pokývnu a pokrčím rameny. Mám na sobě jen župan, ale nezdráhám se převléknout hned teď a tady. Zaprvé soudím, že nevypadám tak špatně... a zadruhé, kdybych se styděl před nimi, co bych pak dělal s nějakým cizím dospělým chlápkem, až se budu mít vysvléct? Aniž bych to řešil, župan ze sebe prostě shodím. Moje postava má atletický profil. Nejsem vychrtlý, ani tlustý, ale ani svalnatý, žádný box buchtiček na břiše. Ale ani štíhlý. Jen lehce osvalený, tak akorát, aby mi to na můj věk dodávalo přiměřeného secy vzhledu. Nepocítím nejmenší známku studu, nestydím se za sebe. A stejně jsme se viděli už v koupelně. Obléknu si na sebe věci, co jsem si přichystal. Džínové volné tříčtvrťáky, ledabyle "otrhané", ale je to jen známka velmi dobré značky, pak kravata kolem nahého krku a nakonec si přes ramena jen přehodím lehkou černou koženou bundu, kterou nechávám úplně rozepnutou. Trochu sebou zašiju, abych se upravil, a pak pohlédnu na Marka. "Co tomu říkáš?" pozvednu jeden koutek vzhůru v úsměvu. Samozřejmě ale příjímám názory i od Kaie, kdyby k tomu něco měl.

Akamatsu Daiji* - 25. května 2011 23:43

Usagi Sleduji jeho reakce. Trhne sebou. Trochu ucouvnu. Toho se vždycky děsím. Že něco udlěám špatně. A evidentně mi to zůstává, i když jsem s prostitutem. Ten druhý odejde asi za někým jiným a já se na chvilku upřeně zadívám na Usagiho. Ukáže na bar a vykreslí do vzduchu otazník. Možná bych se měl trochu "posilnit". "Nejsem... zvyklý pít... ale můžeme si... na chvilku sednout," opětuji mu úsměv a dojdu k baru. Posadím se tama objednám si nějaký lehký drink. Sleduji rozpačitě Usagiho. Ale nic si z toho ticha nedělám. Normálně to pro mě byla noční můra. Trapné ticho. Ale nyní jsem to mohl svádět na jeho němotu. "Jsem... Daiji... Usagi je hezké jméno... takové .... králičí," jsem totální blb. Když nevím, co říkat, měl bych vážně mlčet.

Usagi - 25. května 2011 23:55

Můj zákazník - Daiji sleduje mě.Mojí otázku pochopil správně.Přikývnu na souhlas,zkušeně se dostanu na židli vedle něj. Nelepím se,ale jsem dost blízko.Objedná si lehký drink a já automaticky ukáži na prstech, že to bude pro nás oba. Vždy si dávám to,co můj zákazník. Dívá se na ně,cítím z něj nervozitu. Nepřestávám se na něj usmívat,úsměv je upřímný,od srdce. Nebojte se, já vám neublížím. hovořím k němu pohledem. Představí se jako Daiji.Pokloním se a natáhnu ruku, zda si se mnou i sevře dlaň na seznámení. Úsměv se více rozšíří nad jeho vtipem.Rukama udělám ouška,králičí.Ukáži na sebe a přikývnu. Na krku mám řetízek se zámkem,na zámku je vyryté U.Ukáži to zákazníkovi, na zámek a na sebe. "Ano, jsem králíček." ukáži na něj a zlehka se dotknu jeho ruky a znova ouška. "Váš králíček." Pokračuji v konverzaci rukama.Jemnými gesty, nenarušující jeho soukromou sféru, přesto tak srozumitelnými. "Králíček udělá vše,co si budete přát a co vyslovíte.Nebo na to pomyslíte." přinesou nám objednaný drink.Jen se chytnu jedné skleničky, ale počkám na něj.Stále mu hledím do očí, do tváře a udržuji s ním oční kontakt po celou dobu. Snažím se číst jeho přání.

Akamatsu Daiji* - 26. května 2011 00:21

Usagi Obdivuji na něm jeho úsměv. Ví, že jsem jeho zákazník a že se za chvilku spolu vyspíme - při té myšlence se mi sevře žaludek nervozitou. Přesto se neustále mile usmívá až mě divně bodá na srdci. Dochází mi, že jeho blízkost s emnou dělá divy. Stavy, kdy jsem byl platonicky zamilovaný, ale nikdy jsem nedokázal udělt první krok a když na mne můj idol promluvil, měl jsme tendence utíkat. Ale se slečnami to bylo jiné, protože mne nikdy nedokázaly přivést do rozpaků. Po mé poznámce o králičkovi si udělá ouška. Vykouzlí to úsměv na mé tváři. Zrudnu a rozpačitě se na něj zadívám. Jsi moc krásné, kouzelné stvoření. Ukáže na sebe a ukazuje mi přívěšek. Zadívám se na přívěšek. "To je hezké," přikývnu a pak se ho tiše zeptám, "máš rád usagi?" Chytí mne za ruku a já zažívám infarkt. Vím, že to není správné. Je to prostitut. Ale.... já si prostě nemůžu pomoct. Zbláznil jsem se do něj. Naprosto. Trochu mne bodne u srdce, jak se snažím uvědomit si realitu. Sleduji ho rozpačitým pohledem a cinknu mu do skleničky. "Kampai," špitnu a napiji se.

Usagi - 26. května 2011 00:37

soukromá zpráva od Usagi pro Akamatsu Daiji Povede se mi na jeho tváři vykouzlit úsměv.v očích se objeví štěstí,to se mi moc často nestává.Tento zákazník se mi zamlouvá více a více.Neměl by,ale je to tak.Jak se bavíme,nebo spíš jak dělám posuňky,zrudne,dívá se rozpačitě. Pochválí mi přívěšek.Na to se zeptá na králíčky.Mírně posmutním a pokrčím rameny na znamení nerozhodnosti. Gesty se snažím jednoduše vylíčit odpověď. "Nepamatuji se. Králíček jsem byl vždy já." pokračujeme v konverzaci.Zlehka se ho dotknu,jakoby rozhořel.Znova se na něj usmívám. Přinesou nám pití.Zvedne jí a já též.Cikneme si. Jen pokynu hlavou a napiji se.Vypiji to naráz.Odložím prázdnou sklenku. Gesty se vrátím k naší zvláštní konverzaci. "dáme si ještě jedno,nebo budete chtít více soukromí?" ptám se opatrně,gestem upozorním barmana na možnou objednávku.

Akamatsu Daiji* - 26. května 2011 00:51

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Usagi Někdy mám pocit, že mu absolutně nerozumím. Jindy se až divím, co všechno se dá vyčíst z pouhých pohybů a z řeči očí. Na to ho musím ale pozorovat, což mi dělá trošku problém, protože mne vždy mírně polije hrokost, když s ena něj zadívám. Je mladý, možná by tu ani neměl být. A možná je to nezákonné. Zhluboka se nadechnu a zadívám se na něj. nevyhnu se úsměvu. Vypije pití naráz, ale mně to chvilku trvá. Nikd yjsem pořádně alkohol nepil a moje tělo ho snáší těžce. Dá mi na výběr. Ale já chci být ještě chvilku s ním. Takto. "Barmane, ještě oběma to samé, prosím, " objednám nám pití namísto odpovědi. "Usagi... já....," zrudnu a zadívám se stranou. Můj hlas se ztlumí. "Já... ještě... jsem.... panic," špitnu, proč to nechci tak rychle. DOufám, že mě slyšel a nebudu to muset křičet přes celý bar.

Usagi - 26. května 2011 01:02

soukromá zpráva od Usagi pro Daiji Má trošku problém,zpomalím v pohybech.Dám mu na výběr, vybere si veřejnost. Objedná další pití,jen přikývnu.Barman jde dělat pití.Daiji zrudne.Zadívám se na něj,mluví tiše.Přesto dokážu rozumět velmi dobře. On je panic. proto je tak nervozní. natáhnu ruku a opatrně se dotknu jeho ruky.Dlaň položím přes hřbet jeho ruky a prsty zajedu k jeho dlani.Něžně mu jí stisknu.Očima se dívám do jeho.Mírně se znova usměji. Gestem jedné ruky mu znova naznačím to, co jsem říkal předtím. "Jsem Váš králíček.Udělám jen to,co si budete přát." jemně znova stisknu ruku,koutky se více rozšíří k úsměvu. Tentokrát jen tělem říkám, že se nemusí bát. Přinesou nám pití. Podám mu pití do jeho ruky, sám si vezmu druhou skleničku. Povolím stisk a pomalým pohybem dávám ruku pryč. Kdykoliv mojí ruku může zadržet. Přitom skleničkou ťuknu o tu jeho.

Akamatsu Daiji* - 26. května 2011 01:25

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Ušatej Dotkne se mé ruky. Zrudnu studem a rozpaky. Možná jsem opravdu podvědomě čekal výsměch. Ale on mne... povzbudí. Zadívám se na něj, jak se prsty objeví v mé dlani. Zlehka a něžně je sevřu. Zadívám se mu krátce do očí, ale pak rozpačitě uhnu. Dává mi najevo, že se nemusím bát a že to bude hezké. Pousměji se. Donesou nám pití a podá mi ho. S díky jej přijmu. Cítím, jak pomalu odtahuje ruku. Bodne mě mírně u srdce. Nechci, aby se se odtáhl. Cinkne do mé sklenky, nadzvednu ji mlčky a upiji si. Nějak nemám potřebu mluvit ani já, když jsem s ním, přijde mi to nedůležité. A když je jeho ruka skoro pryč, pokrčeným malíčkem se zachytím o ten jeho ta tak je mírně propletu. A když s ena měn zadívá, vidí mou odvrácenou tvář, rudou a plnou rozpaků.

Usagi - 26. května 2011 01:43

soukromá zpráva od Usagi pro Dai Jak se dotknu jeho ruky,zrudne.Zadívá se ale na mě,sevře mojí ruku.Zlehka.Pousměji se,než uhne pohledem. Vážně se nemusíte bát.Pomůžu vám jak jen budu moct a umět Dostane do ruky skleničku, přiťukneme si.Nic neříkáme, nemusíme. Ať se vám to se mnou líbí,Daiji. pomyslím si v duchu a vypiji pití jako to první. Má ruka je skoro pryč,když jí zachytí malíčkem.Prsty se vzájemně propletou.Zadívám se na malíčky, pak na něj.Dívá se stranou, celý rudý.K malíčku přidám prsteníček a pak prostředníček, postupně je proplétám s jeho prsty. Hladím jej něžně po prstech, dopřávám mu čas.Tento zákazník je jiný než ostatní.Uvnitř cítím radost, možná až sobeckou, že tohoto zákazníka mám já. Vybral si mě. Moje tvář se dívá do jeho, a občas sám pohled sjede k našim spojeným rukám, kde si moje prsty hrají s jeho.Něžně, šikovně díky hovoření právě prsty a rukama.Je to příjemný pocit pro mě,snad i pro něj.Snad ho to trochu zbaví strachu.

Elliot Degaré - 26. května 2011 03:14

O první dva zákazníky je postaráno Vše bylo poměrně rychlé u Dinina to chápu, ten měl jisté zkušenosti a věděl co dělat. Nemusela jsem mu připomínat podepsání smluv, ani kondomi, kvůli bezpečnému sexu. Nechtěli jsme zde nikoho, kdo by mohl nakazit personál. Pokývl jsem na Dinina hlavou a usmál jsem se. Usagiho jsem nechal s panem Akamatsu a šel jsem si po svých. Chvilku jsem se díval na kameru a pozoroval ty nové v jejich pokoji, jistě byla i v koupelně, jediné místo kam jsme ji nenechali nainstalovat byla toaleta, bylo by to pro naše zaměstnance velice potupné, kdyby je někdo sledoval. Mezi tím jsem kasíroval zákazníky, střídal kluky, kontroloval vstup a popíjel jsem hruškový džus. Vše šlo zatím jako po másle, kontroloval jsem Usagiho s tím novým, jen po očku a na několik sekund, korzoval jsem podnikem a bílá kravata byla jako maják, chránila mé malé námořníčky, ve velkém zlém....bordelu.

Thief - 26. května 2011 08:08
	soukromá zpráva od Thief pro Elliot Takže vše je v pořádku? Tvé ovečky mají své zákazníky.. a co ta tlupa nahoře? Někdo by je sem měl dovést, neboť zákazníci se začínají nebezpečně plížit dovnitř!!!

Marko Nate Suominen - 26. května 2011 08:41

S Kaiem a Sebem "Oui, mais en peu. Je suis heureux." Pronesu se šibalským úsměvem na rtech. Asi bych neměl mít vztah ke kolegovi, jenže on je skvělý. Nejen že mě okouzluje a přitahuje fyzicky, ale i jeho vystupování, jeho hlas...je skvělý a proto bych se ho chtěl držet. Mohl by být mým přístavem na rozbouřeném moři, kterým se může stát toho pracoviště."Je pense que je suis en amour avec toi..."Špitnu tiše. Sklopím oči na pár vteřin a pak se podívám na oba kluky. "Já to čekání snad nevydržím...kde je ten fotograf?" Zeptám se malinko nervózně a také se snažím zakecat svou předešlou řeč.Doufám, že mu nedošlo jak jsem to myslel. Následuje něco, co mě absolutně překvapí. Sébastien ze sebe shodí župan. V samém úžasu z něj nemohu spustit oči. Křivky jeho těla jsou jako by je jemnými tahy štětcem namaloval sám bůh a andělé dodělali všechny sebemenší detaily."Mon dieu." Vypadne ze mě. "Je to...je to....ještě lepší než jsem očekával..." Prohlížím si každou píď jeho těla a v mém těle se vaří krev...co krev, ale hormony. Vím, že bych neměl nic takového cítit ke kolegovi, ale nemohu si pomoct, je to jako...láska na první pohled. Nejde se tomu bránit, navíc kdo by se tak příjemným pocitům bránit chtěl. Přistoupím k němu trochu nesměle. Malinko mu upravím bundu a na chvilku položím dlaň na hrudník. Projede mnou nepopsatelný výboj. Tak silný pocit. Nejradši bych ho políbil, ale na to nemám odvahu a nerad bych mu tím způsobil nějaké problémy...a bůhví jestli by to chtěl. Ty jsi musel přijít ze samotného nebe Sébastiene. Pomyslím si v záplavě rozbouřených pocitů směřovaných k Sébastienovi a také jím vyvolaných. "Eh...co teď?"

Kagumi Kai - 26. května 2011 09:05

Pokoj Na tváři se mi opět objevilo něco mezi úsměvem a úšklebkem. Marko si mě sotva všiml, což zapůsobilo docela komicky. Jako by byli do sebe zakoukaní až do nebe. Oba mi šaty pochválí, takže si myslím, že to je dobrá volba. I když v kombinaci bílou a tmavě modrou by na mě nejspíše vypadaly líp. Ale i černá je krásná barva. Zadívám se na Seba a jeho výběr oblečení. Sjedu pohledme jeho pak ono oblečení a sladce se uculím. Nehraně, já vím že ze začátku působím dost lhostejně, ale nejsem nějaká kostka ledu. ,,Oba vypadáte k sežrání, ledy pod vámi budou tát.“ Řeknu po pravdě svůj názor. Ano, je to tak, oba jsou sladcí. Sladcí není přímo ten výraz.. Spíš sexy. Marko mi připomíná jednoho upíra z knížky, krásný na pohled dokonalý. Sebý vypadal taky úžasně, nebyl to můj vkus, ale k němu to sedlo. A já se asi rozplýval. A pak je řada na mě, jak jsme se tu dostal.. Jak jsem si myslel, jako jediný tu jsem spíše na truc sestře, než dobrovolně. ,,Na půl dobrovolně..“ Řeknu s takovým tím úsměvem, který říká ‘‘říct vám to, neuvěříte“. ,,Taky jsem celkem zvědavý na prvního zákazníka.“ Přiznám s lehkým rošťáckým úsměvem. Od obou raději odtrhnu zrak, protože vážně vypadají hodně přitažlivě a obléknu si černé lolitkovské šatičky a na krk upevním černý ‘‘obojek‘‘ který u něj byl. Podobné dva dám na zápěstí no a vypadám jako holčička. Moje postava je opravdu hodně ženská, hlavně nohy a štíhlý pas. Jediné, co mi chybí je to dole a prsa. Jen chvilku ty dva sleduji a to je vážně úsměvné, skoro až na škodolibý úsměv, abych byl upřímný. Nic osobního. ,,Vypadáte jako milenci.“ Řeknu po pravdě a sjedu je oba pohledem. Nemyslím to zle, ale ono to tak vážně vypadá. Jako by se do sebe zamilovaly (A jestli budete takhle spamovat, střelím vás! xD)

Dastan - 26. května 2011 10:19

soukromá zpráva od Dastan pro Nobody knows, nobody wants.. my name is my secret, my lord! Zády jsem se opřel o barový stolek a pohlédl na hosta, abych zvážil jeho kvality. Byl pohledný, s hezky tvarovanýma rukama, možná působil až příliš sebevědomě, ale to bylo výsadou vyšších vrstev, které tento podnik navštěvovaly. Rozhodně.. byl příjemnější než ti 60-ti letí staříci, jejichž zbožím jsem byl až příliš často. Moc dobře jsem si všiml, že jsem také hodnocen. Pravda byla, že jsem se v tomto oblečení při práci necítil dobře. Byl jsem zvyklí lehávat tam vzadu na poduškách v kimonu, odhalujíc svou smyslnost šaty mne svazovaly a svlékaly se tak špatně. Elliote! To jsi nemohl něco říct dřív? Alkohol? Ne, děkuji. Cokoliv, jen ne chlast! „Přejete si mne opít?“ pronesl jsem tiše a důvěrně se k hostu naklonil, avšak ne nijak vtíravě nebo nepříjemně. Prameny vlasů pohladily kůži mužských paží a já se jemně usmál, když jsem se prsty dotknul té miniaturní skleničky. Copak jim mám připomínat, že si mohou říct o cokoliv a já to splním? Jsme přeci jen loutky v jejich rukách, panenky, které se dají tak snadno rozbít. Další úsměv. „Říkají mi Dinin,“ řekl jsem po chvilce. Mé pravé jméno.. snad ani můj šéf si ho již nepamatoval? Byl jsem dítě, když jsem mu byl darován na hraní, ale on… on se mne nikdy nedotkl jinak, než otcovsky a i tak na něm bylo vidět, jak se do veškeré té péče nutí.A jak je mu nepříjemné se dotýkat mého těla. Komu by také bylo.. jsem děvka a každý, kdo má pár stovek v kapse, mne na hodinu může mít. „Ale můžete mi říkat, jak budete chtít.“ Alespoň pro tuto noc, pane. Barman mi podal sklenici do poloviny naplněné džusem. „Děkuji,“ zašeptal jsem k němu a upil. Na jazyku mne zastudilo několik kostek ledu. Obrátil jsem se zpět na hosta. „Mohu se zeptat… za čím tu jste? Pro pobavení, odpočinek, nebo pro něco zcela jiného?“ Základní otázka.

Akamatsu Daiji* - 26. května 2011 10:56

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Proplétá se mnou prsty. Kousek po kousku, pomalinku. A já rudnu víc a víc, že to snad ani nejde. Ssdce mi buší jako splašené a vážně si připadám, jak na prvním rande, kdy se na svůj protějšek ze samých rozpaků nedokáži ani podívat. Najednou jsem byl trochu trochu rád, že mi to tu sestra zařídila, když se má mysl i srdce opájeli štěstím z tak krásného pocitu, ale zároveň mnou občas projela bodavá bolest z uvědomění si reality. Zlehka sevřu náš propletenc prstů a nesměle a trošku neobratně to taky pohladím. Jeho hlazení bylo příjemné, konejšivé. Chtěl jsem mu to oplatit. Rozpačitě se na něj zadívám. Měl bych tolik otázek ohledně jeho osoby, ale nedokážu vyřknout ani jednu. Protože kdykoliv jsem se na něj podíval, došla mi slova.

Erik Huffman* - 26. května 2011 11:06

*** "Dobře. Dobře, vyzvednu ji. Ne, neměj strach, nikde se nezdržím. Snad si nemyslíš, že bych jí... Jo, vím. Podle čeho by ses mohla spolehnout, ale chápu, že nemáš na výběr. Tak se zatím měj, ať se ti ten obchod vyvede... Kontrakt, smlouva - prostě cokoliv. V šest tam pro ni budu." Bezdrátový telefon vystřídal krk kytary. Ještě jsem se natáhl po zesilovači a očima krátce těkl k hodinám na stěně. Zbývalo necelých čtyřicet minut a měl bych vyrazit. Stejně tak bych si ale měl spíš nařídit budík, aby se mi nepodařilo "zaspat". Nebylo by to zdaleka poprvně. A jestli se to nestane teď... tak dřív nebo později zcela jistě. Nevědomost je sladká a v případě té o vlastních chybách to platí dvojnásob. Tohle štěstí bohužel nemám a nejednou jsem se za to kopal do zadku - krom toho, že jsem se na něj pak nemohl posadit tak dva, tři dny se nic nezměnilo. "There's things I wanna say to you I just can't reveal to you There's certain things that a man can't do Stay hidden, talking far from you Just smile and nod and talk to you There's certain things that a man will do..." Turné pomalu končilo a my měli konečně taky chvilku volna. Alex toho využil k obhlídce města a Justin k návštěvě nějakých svých známých, co tu měl. Já neměl nic v plánu a jako skoro vždy se něco našlo samo. A bylo to vlastně to nejlepší, co se mi mohlo stát. Nejen v tenhle den, ale i za celý život... "Eriku!" Rozeběhla se přes letištní halu, aby skončila v doširoka rozevřené náruči a nechtěla se hned tak pustit. Pokaždé, když jsem ji viděl mi přišlo, že zas o něco víc vyrostla, načež ona jen protočila oči a mávla rukou. Dovolila mi, abych vzal jeden kufr, tašku na kolečkách prý zvládne sama, není přeci už malá holka... A měla pravdu, i když v mých očích jsem si ten obrázek jejího dětství snažil udržet co nejdéle. "Tak co, cesta dobrá? Ještě bys chtěla být letuškou?" Nesouhlasné pokývání hlavou. "Eriku?" naše oči se setkaly, zastavila se. Opět tyhle ženské hádanky, kdy má muž zastoupit roli detektiva a bedlivého pozorovatele, aby si všiml třebas sponky do vlasů, nebo toho, že ty jsou o pět centimetrů kratší nebo delší. "Hmmmm.... Máš novou sukni." Nesouhlasné pokývání hlavou. "Boty?" Zase vedle. Následovalo trochu kritické povytažené obočí. "Počkej, zlato. Nech mě přemýšlet, ano?" přimhouřím oči a ještě jednou si ji prohlédnu, ale mám dojem, že ať řeknu cokoli, zas to bude špatně. V tomhle jsem nikdy nebyl dobrý. Nakonec odtáhla svoje plavé vlásky a v uších se něco blýsklo... *** Dveře apartmánu za mnou zapadly, rozhlédl jsem se. Nebyl tu vysloveně nepořádek, ale uklizeno dvakrát taky ne. Trochu rozpačitě jsem si prohrábl vlasy, ale místo kritiky se Nataly rozběhla ke kytaře a přehrávači. S nadšením přiklekla, pak se na mě se zářivýma očima otočila. "Nová?" Koutky úst mi zacukaly. "No... vyměnil jsem struny. Pravda." Rozhodně měla lepší pozorovací talent jak já. 8:00 PM "Tak.. nedáš si něco? Pizzu nebo tak? Ještě si musím skočit něco zařídit, ale tak do dvou hodin budu zpátky." Její pohled byl až příliš vědoucný. "Vpohodě, Eriku. Jen se vrať, to mi bude stačit." natáhla se a vlepila mi pusu na tvář. Občas je zarážející jak děti dokážou převzít role, co patří spíš dospělým. Hodil jsem přes sebe jenom lehčí bundu, opravdu jsem neplánoval zdržet se venku víc, než bylo nutné. Jen jsem se potřeboval pro něco zastavit a blízko to nebylo - jedině dobře na jednu stranu. Ještě trochu nedůvěřivě jsem se na ni otočil. "Tak běž, snad nechceš, aby na tebe čekali. Já to tu zvládnu, neboj se." usmála se. "Hlavně si před spaním vyčistit zuby, mladá dámo." zlehka vžertu jí pohrozím, za což jsem si vysloužil vypláznutý jazyk. Zasmál jsem se a vyrazil ven, kde už bylo dost šero, ale díky městským světlům bylo vidět víc jak dobře. Jméno podniku, kde jsem se měl s tím člověkem setkat jsem znal, najít k němu cestu už bylo trochu horší, ale jistá nutnost nakonec dovedla spolehlivě. Přesto jsem zůstal stát před vchodem a chvíli se díval na nápis. Nakonec jsem přecejen vešel - po ujištění, že tu nejsou fotografové a podobní... // Jmenuji se Erik Huffman. Někteří mě možná znají z plakátů, fotek, internetu. Momentálně jsme někde uprostřed turné s kapelou a zakotvili tady, abychom si dopřáli trochu odpočinku a rozptýlení. Po několika týdnech, kdy na každý připadají tak tři vystoupení je to vcelku vítaná změna. Ještě pořád skoro čerstvě rozvedený(6 měsíců). Erika - bývalá žena - mi poslala dceru, aby se mohla věnovat svojí práci, kariéře a zajišťování rodiny. Její ctižádost jsem vždy svým způsobem obdivoval, ale myslím, že nic by nemělo být na úkor vztahů, zvlášť pak v rodině. Tohle byla věc, na které jsme se neshodli. Jedna z mnoha věcí...

Angus Benetts - 26. května 2011 11:18

soukromá zpráva od Angus Benetts pro Someday..your name will be mine.. Vnímal jsem jeho pohyby, z nichž tkvěla profesionalita. Avšak…je možné naučit se toliko elegance, jež svou přirozeností spoutává dech přihlížejících? Netušil jsem, kam vrtnout své myšlenky. Přicházel jsem do podniku s vidinou odtažitého pobavení. A nyní jsem hluboce litoval způsobu, jakým jsem přeceňoval své neochvějné přesvědčení. Fascinoval mne. Póry kůže se střídavě stahovaly a zároveň lačně hltaly auru, jež se kolem fialovovlasého stvoření vznášela v kaskádách. Nad jeho otázkou jsem nepatrně povytáhl obočí. Rty se pohnuly vlivem drtivém útoku na mé niterní pohnutky. Výraz tváře jsem však zachovával beze změny. Kdyby tak tušil, jak vulgárně působil dotek hebkých pramenů na mé holé paži. Jistému napětí ve svalech jsem nedokázal zabránit. Světle zelené oči protkané odstíny barvy polední oblohy se sklouzly, aby prozkoumaly gesto, kdy se štíhlé prsty ovinuly kolem sklenky. A poté jsem bezmyšlenkovitě hnul paží a opatrně zachytil chlapce za zápěstí. Počínal jsem si vskutku jemně. Na pohled působil tolik křehce. „Zda si to přeji?“ zaklesl jsem se do jeho pohledu, představujíc si intenzitu jeho deku blízko mého krku. Koutky rtů zacukaly. „Hledám společnost, která se nebude podvolovat mým přáním z povrchního důvodu, že si za ni platím.“ lehce jsem zatřepal hlavou a lehce vymanil vodku z mladíkova sevření. „Ale to jsem tu asi špatně, že?“ v hlasu vzdáleně podbarveném temným sametem bylo možné zaslechnout i jasnou hravou výzvu. „Oceňuji…vlastní úsudky.“ zašeptal jsem, přičemž jsem s drsnou něžností zachytil Dininovu bradu mezi palec a ukazovák. Stále jsem si jej důkladně prohlížel, hodnotíc, zda i tak se mnou setrvá. Tolik jsme toužil provokovat jeho vlastní vůli se stejnou silou jakou on burcoval mé nejzavrženější představy. Hřbetem dlaně jsem se snad pouhou náhodou dotkl i vodopádu pastelu, když jsem paži stahoval dolů. „Hezké jméno. Neobvyklé.“ přinejmenším pro mě. Kopnul jsem do sebe konečně panáka a dále si zatím nic neobjednával. Na rtech pohrával úsměv, jehož původ byl skutečně těžko odhadnutelný. Rád jsem probouzel v druhých nejistotu, či klamné úvahy. „Odhadl bys, proč tu jsem?“ se zájmem mé oči znovu hladily křivky jeho těla. „Snad…jsem nechtěl být sám?“ vytuším. „A nechávám dveře otevřené všem možnostem, které tato noc skýtá, Dinine…“ pověděl jsem tlumeně. „Co bys rád ty?“ další otázka, jež se do tohoto místa nehodí. Ne z úst platícího.

Tomohisa Yamashita* - 26. května 2011 11:19

Bude nějaká zábava a volný kus Jak jen slunko zapadlo,což bylo něco kolem půl osmé, vypadnul jsem ze svého pokoje. Oblečený skoro tradičně, tmavá bunda, pod ní triko s lebkou žvýkající srdce a kožené černé kalhoty, které zakončovali robusní kanady. Pásek jen více zvýrazňoval mojí spíše vyhublejší postavu, která byla při výšce 170 skoro až komická. Matka se na mě podívala, ale raději jen mlčky přešla do obývacího pokoje, snad se snahou zamaskovat, že mě vůbec viděla. Musel jsem se vnitřně této její hře smát. Vyšel jsem ven, na čerstvý vzduch. Slastně jsem přivřel oči a poušklíbnul se. Jo, dneska bude dlouhá noc. a vydám se kam mě nohy nesou. Cestou jsem se zastavil na pár drinků, přikoupil si něco dobrého na zapálení a v dobré náladě jsem se vydal vyhledat duši, která se mnou nějaký čas straví, než vyrazím do nočních ulic. Potřebuju ještě při smyslech dneska dojít kolem druhé ráno na jedno zastaveníčko. Ale než příjde ten čas, znám místečko, kde se pobavím a zároveň si i trošku užiju se zabítím volného času. Doma je stejně jen matka, která nyní hledá v knihách něco na ty její deprese. Je vážně směšná. Dojdu do klubu dobré pověsti, jen se rozhlídnu.Tak co kluci..kdopak je volný? než očima narazím na jejich hlídku. Chodím sem jednou za čas, podle nálady. Tento klub střídám ještě s dalšíma dvěma. Najdu si oblíbené místečko, na konci baru hned v rohu, odkud mám dobrý výhled. Přejedu přes klub, abych zjistil stav volných kusů, kteří by eventuelně byli vhodný. Jsem náročný a vybírám si často dlouho. Každého volného chlapce prošpikuje můj pohled skoro černých očí. Má tvář je nehnutá, vážná a jen snad ze zvuku sundám kapuci tmavé bundy. Přesto se skoro nic nezmění, vlasy jsou stejně delší a černé. Kývnul jsem na barmana, aby mi přinesl saké. Začnem zvolna. pomyslím si a olíznu spodní plnější ret.

Usagi - 26. května 2011 12:12

soukromá zpráva od Usagi pro Jsme v tichosti.Pití vypité,jen mezi námi jsou naše pohledy,propletené prsty na ruce.Zlehka mi je stiskne.Cítím,jak mě pohladil.Sice neohrabaně,ale pro mě je tento dotek tak vzácný.Tak něžný. To je krásné.Nesmím tentokrát nic pokazit.Musí se mu to líbit.Budu se moc snažit.Chci se snažit,pro něj.Je tak jiný než ti,co mě jen vzali a odvedli do pokoje.Jen abych jim podržel a pak si stěžovali.Nikdo ke mě tak něžný nebyl.Až tenhle.Oplatím mu to. slíbím si v duchu.Nespouštím z něj oči.Otočí se na mě.V jeho očích jsou rozpaky,otázky.V jeho očích je toho tolik.Můj úsměv se více rozzáří, až se ukáží zuby jako perličky bílé.Mírně nakloním hlavu, jak mu naznačím, že poslouchám.Mé oči jsou štastné.Po dlouhé době opět štastné a plné života.

Dastan - 26. května 2011 12:49

soukromá zpráva od Dastan pro But.. you must make me yours, my master. There is no other way! Ano. Zda si to přejete. Položil jsem paži na jeho hruď. „Mohu vám dělat společnost, pokud budete chtít a na jak dlouho budete chtít,“ řekl jsem. Ne, nikdo se nesmí dozvědět o mé bolesti. A co si přeji? Mám jen jedno jediné přání, nebo – možná dvě, ale to mi nikdo nesplní. Nebo se snad mýlím? Ne, nemohu být tak naivní. Prostě vždy je nejdůležitější postarat se o zákazníka, utišit jeho bolest, ukonejšit ho a nabídnout mu vlastní tělo. Tak mi to vtloukali do hlavy již od doby, co jsem byl malým chlapcem se jménem, ne přezdívkou. Jak, že jsem se jmenoval? Dim.. Dim.. vím, že to začínalo na D…a to je asi tak všechno. Nechal jsem si líbit jeho doteky – byli jemné a jeho pokožka byla příjemná. Vztáhl jsem dlaň tentokrát k jeho ruce a uchopil jsem ho za ni tak, abych jej mohl donutit vstát. „Jste tu poprvé, pokud se nemýlím. Ještě nikdy jsem vás zde neviděl a já si pamatuji mnohé tváře,“ vzal jsem ho za obě dlaně a pozpátku táhl – spíše nenásilně vedl – dozadu na podušky. Tam bude rozhovor mnohem příjemnější a já se tam budu cítit lépe. Je to.. přeci jen můj domov. Miloval jsem doteky. Miloval jsem, když jsem je mohl někomu nabídnout. Potřeboval jsem, aby byly uznány. Aby byly tomu druhému příjemné. A aby mě bylo příjemné se dotýkat. Tedy vše, v čem jsem se lišil od šéfa, ne? Avšak, být inventářem není zas tak špatné. „Pokud chcete, ukáži vám to tu,“ zašeptal jsem a vedl jej dál, hlouběji…. Chlapci nám vyklízeli cestu…. Až ke své pohovce dozadu, která byla příjemně zeleno-černá, dostatečně prostorná a plná polštářů, se kterými se dalo dělat Spousta věcí. Navíc to bylo dost v rohu a byl zde závěsy, téměř neproniknutelné pro oko. „Jak vám mám říkat?“ Jeden z číšníků šel za námi, nesoucí tác s občerstvením a dostatkem alkoholu i džusu pro mne. Měl jsem tuto obsluhu rád. Vždy udělá věci mnohem… mnohem příjemnější, nemyslíte? „K vašim otázkám, pane,“ hlesl jsem, když jsme se oba posadily a já zatáhl závěsy tak, aby bylo ven vidět jen intimní škvírou. Nechtěl jsem, aby se tu cítil zavřený. Já toto prostředí tak miloval! „Je tu spousta chlapců, kteří půjdou jen proto, že chtějí, avšak i těch, které musíte nutit. Stačí si vybrat, jakého si přejete…“ poposunul jsem se k němu tak, abych se jej mohl dotýkat. První dotek patřil k jeho čepici, kterou jsem stáhl a nechal tak jeho nádherné vlasy rozprostřít se kolem sebe. Něžně jsem se jich dotýkal a probíral se jejich krásou. Na tváři spokojený úsměv. Ohnul jsem se a rychle si svlékl botky. „Já s vámi půjdu rád,“ zašeptal jsem mu do ouška, jak jsem se mu posadil do klína. Ano byl nádherný, ne, jako ti ostatní. „Pokud se vám líbím.“

Angus Benetts - 26. května 2011 13:59

soukromá zpráva od Angus Benetts pro I know, my Beautiful…and then I become your slave. Zadržel jsem dech v momentě, kdy jeho drobná dlaň spočinula na mé hrudi. Cítil jsem její ožehavou dokonalost i přes černou látku tílka. Vše, co řekl, jsem tušil. Předpokládalo se, že neodmítne. Zaplétat se do maškarády pocitů, pravd a nevinných lží podplacených tučným štosem bankovek. Počínal jsem spatřovat cosi zvráceně zábavného v této hře, kdy Dinin nemohl spatřit odrazy mých nereálných očekávání. A jak jsem mohl odhadnout. Osobní dotaz přešel zlehka a nechal jej nepovšimnutým. Pátravě jsem propadal přísvitu jeho bytí a s nepatrným přikývnutím potvrdil domněnky o tom, že jsem do podniku zavítal poprvé. Kráčel jsem a nechával se vést nádherným stvořením, tiše obdivujíc jistotu, kterou oplýval. Nevnímal jsem okolí. Soustředil jsem se pouze na pastelový odstín fialové, který rámoval okouzlující obličej. „Jmenuji se Angus.“ odpověděl jsem prostě. „Avšak pokud ti mé jméno nepůjde přese rty, smíš mi vymyslet přezdívku.“ vážně jsem se přátelsky usmál? Ne, to se Dininovi muselo jen něco zdát. Drobný střípek v koutku oka. Posadil jsem se na pohovku. Přesněji jsem pololežel. Nedalo se jinak, ale bylo to nadmíru pohodlné. Připadal jsem si jako v jedné z mnoha čajoven. Zbožňoval jsem množství polštářů. Krátce jsem pohlédl na číšníka, který donesl nemalé zásoby pití. Budu si muset dávat pozor, kolik si toho dám. Nerad bych přišel o svou soudnost. Přivřel jsem oči, když mi stáhl čepici a začal pečovat o mé vlasy. Kdo by neměl rád něco podobného? Vnitřně jsem se pousmíval nad hravostí svého společníka. Připomínal mi cosi přítulného a neskutečně milého. A já…se jím nechával strhávat. To bych neměl. Než jsem stačil zaprotestovat, Dinin si uzmul více z mé intimní sféry. Ocitl se příliš blízko mým rtům a já mohl nechat osobitou vůni prostituta, aby bořila barikády zatvrzelé mysli. Málem jsem se otřel tváří o jeho čelist, avšak neprovedl jsem to. Střežil jsem se, že bych jej mohl rozdrásat byť dotekem motýlího křídla. „Dinine…“ oslovil jsem jej tiše. Změť emocí. Nevyslyšená přání, ospalé touhy, zbožné prosby. „Jsi nádherný, proč bych odmítal tvou společnost?“ nachýlil jsem hlavu k rameni, avšak stále jsem se jej odmítal dotýkat. „Libí se mi tvůj hlas.“ naznačil jsem jemně, že bych si s ním rád ještě povídal. Nebyl jsem si jist, zda-li si dnes budu chtít brát jeho tělo. Zčista jasna mi ona představa připomínala hrubé znesvěcení čehosi posvátného. Nedotknutelného a čistého. Jak jen jsem mohl mít podobné představy s podniku natolik hříšném? Sám jsem se zaplétal do vlastních sítí. „Nemá strach, že bych ti mohl ublížit?“ pátravě jsem k němu vzhlížel.

Elliot Degaré - 26. května 2011 15:59

Čas hodit nováčky do vody, aby se naučili plavat Zákazníci se trousili do podniku a mě docházeli kluci, potlačoval jsem šílené myšlenky na to, že dojdu do pokoje pro to nové maso. Ale musel jsem to udělat, aby nebyli prostoje a klienti se k nám opět vraceli, i za to jsem byl placen. Schody jsem bral po dvou a k jejich pokoji jsem běžel, dokonce bez zadýchání a většího opocení, jsem vtrhl do pokoje. " Konec zábavy, jde se makat." Houkl jsem na ně a ukázal směrem ven. " Musíte si na sebe začít vydělávat!" Vzal jsem prvního (Kaie) za zátylek a postrčil jsem ho ke dveřím. " Tak co hnete se nebo vás musím odtud vykopat?" Upřu na ně ledový pohled a toho kluka, který mi jako první padl pod ruku, postrčím dál ." Ty běž dolu do lokálu a najdi si tam prvního zákazníka, kterýho uvidíš, já počkám než se slečny rozhoupou." Vysvětlil jsem mu to dost jasně. Potřeboval jsem, aby makali, zadarmo je tady trpět nebudeme.

Sébastien Simon - 26. května 2011 16:47

S Markem a Kaiem, práce - bez přípravy? Vzduchem se ke mně lehkým závanem donesou Markova slova, pronesená ve francouzštině. Doteď jsem se tvářil klidně, ale v tu chvíli, co to vysloví, sebou trhnu, otočím na něj pohled, a na tváři je znát známka překvapení. "Qu'est-ce que tu dis?" vyhrknu, a okouzlení a nadšení v tom určitě nebylo. Cože? Těžko říct, jestli Kai chápe, co proběhlo. Moje reakce ale rozhodně nebyla nějaká... kladná. Jsem spíš zmatený. Jo, Marko je taky sympatický, ale na druhou stranu... Přesně v tu chvíli si ale uvědomím, že ta reakce ode mě možná byla v míře citů přiměřená, ale ve sféře společenské konverzace určitě ne. "Je suis desolé, mais... Nejsem připravený," pronesu tišším hlasem a vyšlu k němu lehce pátravý pohled, jestli jsem ho nějak příliš mnoho neurazil či tak něco. To bych zase velmi nerad. Popravdě, neměl bych nic proti trošce intimnějšího přátelství... ale takhle na začátek mě tolika citů vyděsilo. Ani neodpovídám, když se to Marko zřejmě snaží zazdít, radši si hledím převlékání se. A můj výběr asi nebyl taky tak docela špatný. Jsem lehce rozpačitý, protože nevím, nakolik dobře Marko pochopil moji odpověď a jak moc to ode mě bylo neomalené, ale snažím se, aby z mojí strany nepřilétl žádný náznak nějakého stranění se. Možná proto sebou ani nehnu, když se mne dotkne, stojím jako socha, a podobně vypadá i výraz Očima lehce prosím o odpuštění za to neomalené odmítnutí, ale nahlas k tomu neřeknu nic, jen ať si to má možnost přebrat, jak chce. Po celou dobu jsem Kaie samozřejmě vnímal, ale jeho slova ohledně toho, jak se sem dostal, stejně nevyžadovala příliš reakcí, příliš odpovědí. Krom toho mnou ještě notnou chvíli přejíždí záchvat překvapení, možná lehkého strachu, a taky trochy studu, že nemám ani chuť něco na to říct. Ve chvíli kdy ale pronese "Vypadáte jako dva milenci", stočím na něj pohled. Ani on nevypadá špatně. Já bych si to na sebe neoblékl, ale pro něj je to vkus až výborný. Já s Markem možná vypadám sexy, ale on si do jisté míry vypůjčil Dininův styl a vypadá sladce, jako bonbónek, a člověk aby pocítil nejméně lehký zájem, ale i lehkou chuť h orozbalit. Možná by si ještě taky měl vymyslet něco zvláštního, něco jako ty fialové vlasy, aby to bylo naprosto dokonalé... "Tu penses?" opáčím klidně, a lehce pozvednu obočí, ale nijak se to nesnažím zazdít či bůhvíco jiného. Až po pár sekundách si uvědomím, že tomuhle zřejmě nemohl rozumět - dokud jsem nemluvil na něj, bylo to fuk, ale teď... "Myslíš?" opravím se a promluvím tak, aby mi stoprocentně rozuměl. Oči mi lehce zajiskří pobavením z jeho názoru. Ale tak proč ne? Jen mě Marko moc překvapil. Na kratičkou chvilku mám chuť škádlivě dodat, že kdyby si někdy připadal sám, klidně ho přibereme, ale to už nestačím říct. Dovnitř totiž vtrhne náš nejbezprostřednější šéf, a zjevně má celkem fofr. CO? Už rovnou do práce? Měl jsem dojem, že nejdřív by měl přijít fotograf, nebo tak někdo, a nejdřív by o nás měl někdo projevit zájem... ale zdá se, že to funguje úplně jinak, než si myslím. Krom toho si vůbec nejsem jistý, jaký k tomu chovám postoj. Tedy, ano, řekl bych, že se těším a jsem plný očekávání, jaký to vlastně bude, pracovat tu... ale na druhou stranu, nedostal jsem žádnou instruktáž, nemám nejmenšího tušení, zda-li existují pravidla, co jsou nutna dodržovat. A pak tu máme ten nedostatek praxe. Ale to mě zase tolik neděsí. Očekávám, že si snad zvládnu nějak poradit. Je mi fuk, že to probíhá jako kdybychom jen byli líný dobytek, kterému se příliš nechce nechat se sdělat do hambáčů. Vlastně, ani v děcáku mě příliš nerozmazlovali, takže zatím mi ten přístup nepřipadá nějak otřesný. Nebo možná ano, ale moje morální zábrany mají laťku a hranice mnohem výše. Kai je ze dveří téměř vykopán. My dostáváme čas na to, abychom se dostali dolů sami, ale nezdá se mi, že pokud budeme otálet, dostaneme se nám vlídné reakce. Najít si zákazníka... vypadá to na nával. Ne, ani nechci být nějak surově vykopán ven z místnosti, a krom toho by to na mě mohlo nechat ohyzdné modřiny, takže popadnu Marka za ruku, aby ho nepotkal podobný osud, a vyrazím rychlým krokem ke dveřím, kterými byl Kai prostrčen, aby pohnul. "Vas," prohodím, a za ruku ho vytáhnu na chodbu, kde ho pustím, a počítám, že dál by mě mohl následovat sám, pro jistotu nasadím rychlejší tempo, kdo ví, jestli bych se jinak nedočkal kopance do zadnice. Na milý přístup to tu totiž skutečně nevypadá. Sejdu do lokálu, a tam se lehce rozpačitě zastavím kus od dveří, téměř uprostřed místnosti, Marka či Kaie v tuhle chvíli ani pořádně nevnímajíc. Jo, jestli nebudu mít trošku vlastní intuice, zřejmě nemám nejmenší šanci si něco vydělat, takže mám asi problém. Ale já nemám vůbec žádnou praxi a i když bylo řečeno "najdi si zákazníka", což je jasný pokyn, stejně jsem rozpačitý z toho, že nevím, co dělat, a tak se omezím na rozpačité zastavení, dokud se trochu nerozkoukám. Je to prostě moje první práce, víme?

Elliot Degaré - 26. května 2011 17:03

Pokoj a následně lokál Nikdo z nich neodporoval, byl jsem rád, že dneska nemusím nikoho smýkat za vlasy až dolů do lokálu, ani že nemusím použít jiný donucovací prostředek, třeba své pěsti. Zavřu za sebou dveře a volným krokem se vydám za nimi. " Ty, půjdeš za támhle tím," položím ruku Markovi na rameno a ukážu na Tomohisu. " A snaž se!" Rozděluji pozice, když nevidím, že se k něčemu mají. " Ty tu počkáš na mě." Houknu na francouzsky mluvíciho kluka a jemně se usměju a jako poslední zbyde ten, kterého jsem držel za krkem. " Ty dělej společnost, třeba tomu kudrnatému." Mávnu nad ním rukou a vrátím se zpět ke klukvi, kterému jsem dal rozkaz, aby na mě čekal. " Já jsem Elliot, jak se vlastně jmenuješ ty?" Odvedu ho k temně modrým polštářkům a na jeden z nic se posadím."Posaď se." Usměji se na něj lišácky. Dneska si chlapče užiju s tebou. Využiji svého práva.

Sébastien Simon - 26. května 2011 18:06

Lokál Naštěstí není potřeba, abych byl iniciativnější a pokusil se najít si vhodného zákazníka, který by o mě stál a zároveň dobře zaplatil za práci. Možná je tu tvrdý režim, nebo se prostě netrpí odpor, nebo je to jen způsobeno udřením našeho opatrovatele, vždy po celém tom dni, ale zjevně ví, co má dělat, protože když my ovečky vypadáme tak bezradně, bleskově pochopí že například já si nejsem v tuhle chvíli jistý vůbec ničím, a automaticky nám prostě rozdělí práci. První ji dostane Marko. Věnuju mu povzbudivý pohled a těknu očima k zákazníkovi, který mu byl přidělen - samozřejmě, pokud se Marko nebude dostatečně snažit, nebo se dostatečně neuvolní, nikdo netvrdí, že zákazníkovi bude vyhovovat, ale tak... předpokládá se to zřejmě. Počkat? Jsem lehce zmatený, tím spíš když si povšimnu toho jemného zvlnění rtů v úsměvu, až mám vzhledem k tomu předchozímu chování důvod přemýšlet nad tím, jestli to je upřímné, ale v mém výrazu to není moc znát. Prostě vyplním, co po mě žádal, a stojím na místě. Netuším, co se bude dít, a proč čekám; ale skoro to vypadá, jako by pro mě měl něco speciálního, což mě zmate ještě víc - čím jsem si to zasloužil? Pohled věnuju i Kaiovi, pokud se na mě aspoň jednou podívá po tom, co od našeho opatrovatele s jeho ležérním mávnutím rukou dostane práci. Ani jeho cíl nevypadá špatně. No, ve své lehké naivitě ohledně toho, jak to v takovémhle podniku vlastně chodí, to nepovažuju jako zas až takovou výjimečnou výhru, neuvědomuju si v tuhle chvilku, že sem nemusí chodit jenom samí krasavci... Lehce zmatený tím, že nedostanu nic za úkol, se vydám za ním, neodporujíc, pochybuju, že by to měla smysl; a i tak, vlastně nemám důvod odporovat, zmatení neurčuje nelibost či nechuť, no ne? Nezbyl na mě žádný zákazník? Ale jak to, že zrovna na mě? Dojdu až k polštářkům, sleduji, jak se na jeden z nich posadí, a po pokynu, že ho mám napodobit, to s nenápadným pokrčením ramen udělám. Netuším, co by mi mohl chtít. Ale zajímavé mi připadá to shození tvrdé masky. Sice ten lišácký úsměv taky úplně ve své podstatě nevěstí samé dobré zprávy, ale na druhou stranu, pořád lepší než ten tvrdý přístup. Elliot? Familiérní tikání? Vlastně se možná ani nedalo očekávat, že bych mu musel vykat. Ale i tak mě to na chviličku napadlo... detail. "Je m'appelle Sébastien," představím se francouzsky, možná mi úplně nerozumí, ale dle jména je asi jasné, že jde o představení se, a tak k tomu nic nevysvětluji, jak jinak. "Pardon, občas si nemůžu pomoct," omluvím se za francouzskou frázi, popírajíc tak fakt, že bych to mohl udělat jen proto, abych ho popíchl, že umím něco, co on neumí, nebo že umím nějakou tajnou řeč, abych si pak mohl za jeho zády šifrovat, nebo mu v hovoru sdělovat nadávky, aniž by o tom věděl. To dělat nehodlám. Malinkato pozvednu koutky úst v úsměvu, ale v očích je ten mírný úsměv zdá jasně; schválně, jestli si všimne, že tváří pocity příliš nevyjadřuji, nemám dojem, že by se to ke mě hodilo. Mohl bych mluvit dál - ale raději mlčím. Nevím, o co tu jde, a nerad bych si to nějak pokaňhal dřív, než vůbec dostanu příležitost si něco vydělat. Tak proč tu jsme?

Marko Nate Suominen - 26. května 2011 18:48

A jde se pracovat Dle Sébastienovi reakce si uvědomím, že je jsem moc hrr. "Excuse-moi Sébastien. Promiň, neuvědomil jsem si co říkám...jen doufám, že si o nevyložíš špatně...Mais une fois...Tout est possible. Aussi, je ne suis pas encore prepare pour une relation" Mrknu na něj a usměju se. Ano, i kdybych s ním měl mít nějaký intimnější vztah, tak bych tomu musel dát čas. Ukvapil jsem se. Do pokoje vtrhne krapet uřícený Elliot. Žádné focení, rovnou na plac. Jeho přístup mě nepřekvapil, po jeho předchozím vystupování...Jedná s námi jako s hadry. Jen s Dininem jedná jinak, protože jej zná už dělší dobu a pravděpodobně mezi nimi je i něco víc. Souhlasně přikývnu, aby věděl, že jsem jeho rozkazy pochopil. Beze slov jej následuju dolu a celou dobu přemýšlím, proč se chová jako blbec. Všechno má svůj důvod, chování každého je ovlivněno jeho minulostí a také ostatními společenskými vlivy. Ale já tu nemám pracovat jako psycholog, ale jako prostitut, teda lépe zní společník, ale můj názor tu nikoho příliš nezajímá. Sejdeme kvapem po schodech dolů, během toho se ještě poupravím, abych vypadal co nejlépe a abych zapůsobil na svého prvního klienta. Očividně je tu frmol, přeskočili jsme focení a přešli rovnou k práci. Ale co, na tom nesejde a tohle by mohlo být lepší než pózování před foťákem. Elliot ukáže na mého klienta. Ne asi, nebudu se snažit. Vůbec mi na téhle práci nezáleží. Pomyslím si ironicky a pomalu se blížím ke klientovi. Než se u něj zastavím, ohlédnu se za Sébastienem a věnuji mu milý úsměv a lehce zamilovaný pohled. Zákazník popíjí saké a uhlově černýma očima zkoumá všechny přítomné a dostupné společníky. Zastavím se u něj a lehce se ukloním. "Zdravím Vás." Upřímně se usměju. Další krok nechám na něj, protože jsem malinko stydlivý.

Dastan - 26. května 2011 18:58

soukromá zpráva od Dastan pro Angus? Nice name… but you are master – you cannot be my slave! „Hmm… yes?“ zašeptal jsem, když vyslovil mé jméno a jemně se usmál. Prstíky jsem právě studoval strukturu jeho tílka, které obepínalo mužovo tělo. Opřel jsem se o něj a natáhl se pro pár jahod. Jednu jsem si vložil do úst a ihned spolknul, jaký jsem měl hlad, avšak s tou druhou,… s tou jsem si už hrál. S ní a se rty návštěvníka, k nimž jsem onu jahodu přiložil a jak byla ještě mokrá od vody, jsem s ní přejel po jeho rtech, než jsem mu ji vložil do úst. Pousmál jsem se a rty sklouzl na mužův krk, abych jej mohl políbit. „I am only a whore,“ hlesl jsem, mírně sražen na kolena pravdivostí toho oznámení, přičemž jsem si ani neuvědomil, že jsem spadl do své mateřštiny, které kdesi uvnitř byla stále ukrytá. „And I look like cheap girl, because my masters want it. Some type of men don’t like boys who look like woman.“ Co nebylo pravdivé na mých slovech? Nic… a ta poklona ohledně mého hlasu? Ach ano, slyšel jsem ji dobře. „I am so sorry for this strawberry, but I am really hungry,“ zašeptal jsem a podal jsem mu další, ze které jsem tentokrát ovšem sám ukousl, než jsem mu ji nabídl. Líbilo se mi, jak je bere do úst a pak se naklonil, aby mu na ně mohl vtisknout polibek. Jemně jsem okupoval jeho spodní ret, než jsem jej políbil. Lehce, ne vášnivě, pouze.. tak nějak mile, jako dotek motýlích křídel. Zakroutil jsem hlavou. „Ne, nebojím,“ řekl jsem. Nevypadáte na někoho, kdo by se vyžíval v ubližování…“ na to, abych to poznal, jsem tu byl dost dlouho. Ano, byl jsem si dokonale jist.

Angus Benetts - 26. května 2011 19:30

soukromá zpráva od Angus Benetts pro Of course I can…if it’s your desire Sledoval jsem mladíkovo počínání jako ve snách. Neskutečná víla sedící na mém klíně. I jeho dotek, kdy se zapřel o mou hruď, nebyl téměř cítit. Snad i pouhý závan slabého vánku by se do mne opřel silněji. Červeň jahody svou sytostí ostře kontrastovala s jemným pastelovým odstínem Dininových vlasů. Rudý skvrna avšak byla rychle pohlcena dráždivou hebkostí chlapcových rtů a já se přistihl, že mne naprosto uchvátil oním pohybem zvoucích úst. Přál jsem si jej sledovat opakovaně. Znovu a znovu. Bez ustání se nechávat mučit vyprahlostí vlastních vášní. Nenásilně jsem přijal jahodu druhou a špičkou jazyka rozetřel vlhkost, jež mi ulpěla na rtech. Mírně jsem zaklonil hlavu a napjal čelisti při pálivém dotyku. Chladný kov na rozpalující se pokožce. Téměř jsem ani nezaregistroval plynulý přechod na jinou řeč. „And how do you want to look?“ pokusil jsem se oprášit své titěrné znalosti angličtiny. Skutečně mě zajímalo, zda by Dinin chtěl vypadat jinak, nebo už je se svou nucenou rolí natolik sžitý, že by jej náhlá změna zahubila? Dovedl bych si křehkého chlapce představit s naprosto s jinou vyzáží? Mírně jsem se pousmál. „That’s alright…“ přijal jsem i další nakouslé sousto. Sladkost čerstvého ovoce mi obalovala hrdlo. Měl jsem chuť se napít. Ovšem ne alkoholu ani ničeho jiného sladkého. Než jsem se stačil rozmyslet uhasil mou žízeň polibkem, který mne doslova vytrhl z reality. Pnutí svalů povolilo, tělo zjihlo a já se zabořil do měkkých polštářů. Sledoval jsem oddalující se tvář Dinina. Byl jsi tolik svou myšlenkou jist. Nemohl bych mu ublížit. Avšak byla potřeba…aby nebyl tolik důvěřivý. Dlaní jsem vystoupal po jeho útlém krčku až k zátylku a pevně jej objal svou dlaní. Stačilo by stisk zesílit a pod kůží by vyvstaly nepěkné podlitiny. Já jej však stiskl pouze mírně, náznakem. „Jak…to můžeš vědět? Z čeho čteš? Z mých očí? Pohybů?“ tlumeně jsem hádal, přičemž jsem zavadil o lem sukýnky jeho šatů. Kdybych byl tak spalován nezkrotným nutkáním…dokázal bych být nepříčetně zlý?

Akamatsu Daiji* - 26. května 2011 19:50

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Zajoch Usměje se na mě až ukáže zoubky. Rozbuší s emi srdce. Vypadá tak šťastně. Vypadá to, jako by mne vybízel, abych se ho ptaa na co chci, ale nechci kazit tento okamžik. Mám chuť ho pohladit, ale nakonec to neuděllám. Kvůli své nesmělosti, plachosti. Zadívám se trochu stranou. Cítím, jak se mi začnou potit ruce, dlaně a začne mi to být trapnější a trapnější až začnu vyvlékat prsty z jeho sevření, které bylo příjemné, ale pocení mi přijde trapné. On se na mě usmívá... má o mě zájem i jinak než prostitut? "Tak.... jak... jsi starý? Ale nemusíš... odpovídat... jestli nechceš... jen bych o tobě rád něco věděl. Mně je dvacet jedna," promluvím na něj rozpačitě.

Usagi - 26. května 2011 20:54

soukromá zpráva od Usagi pro Panic Usměji se na něj.Uhne pohledem.Jeho ruka jde ze sevření, jeho prsty jdou od mých.Do očí se mi dostane strach. Udělal jsem něco špatně? Pustím ho a jen nechám ruku položenou u něj na pultu,ale už se ho nedotýkám.Zeptá se na můj věk.Hovoří rozpačitě.Jen se ohlídnu,zda nikdo nekouká.Ukážu na sebe a prsty mu ukáži svůj věk.Pak se gesty zeptám,zda je to v pořádku.Jemnými gesty ho poprosím,zda by jsme nešli někam do soukromí. Snažím se naznačit,že nerad na toto odpovídám před tolika svědky.Zadívám se na něj a v očích je o trošku menší radost, spíš se tam dostal trošku strach. Ne, prosím....neodežeň mě.Já umím být jakým budeš chtít....nebuď prosím další ..nespokojený zákazník.To by mě nezachránil už asi Dinin. Mám strach z mých majitelů.

Dastan - 26. května 2011 21:18

soukromá zpráva od Dastan pro I dont know what to say… „I…“ skousl jsem si spodní ret a zadíval se do očí temnovlasého. „I want to wear usually jeans, usually T-shirt… I want to go to school,“ mé prsty se dotkly jeho tváře a začaly ji jemně zkoumat. „Prožít jeden obyčejný den obyčejného člověka… alespoň jednou.“ Byl jsem tu už příliš dlouho. Proč to tedy tak bolelo? Chtít vidět den, sedět na lavičce v parku a jen tak si užívat toho okolí. Avšak to mi bylo dovoleno, jen když si mne zákazník pozval k sobě nebo na nějakou akci a já se mohl na okamžik vypařit a pozorovat okolí, užívajíc si té iluze svobody. Přejel jsem prstíky po jeho tričku,. Znovu a znovu. Prostě jsem jen potřeboval cítit jeho dokonalost pod bříšky prstů a nechat se unášet tou krásou a vůní. „Ale… na tom nezáleží, ne?“ zeptat jsem se bezpředmětně a nechal své rty věnovat se kůži jeho krku. Chtěl jsem se o něj starat a nebylo to jen o tom, že bych musel. Prostě… bylo mi to příjemné. „Jsem tu dost dlouho na to, abych dokázal rozpoznat člověka, který je tu jen za tím cílem, aby ubližoval jiným,“ odpověděl jsem mu a položil dvou ruku a tu jeho a jemně ji dotáhl od svého krku. Koneckonců, kdybych zemřel, nic by se nestalo. Ne? Navíc Elliot by mne ochránil, ne? V tomto jsem věřil zase jemu a jeho systému kamer. „Máte nějaké zvláštní přání?“

Tomohisa Yamashita* - 26. května 2011 21:43

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Sedím u baru a pozoruju dění okolo. Barman mi přinese pití. Seberu mu celou láhev a rukou ho odeženu. Na stůl položím bankovku,aby neměl kecy. Jo prachy..otvírají cesty všude a každý je prodejný...úplně každý...ubohý...trapný....všichni jsou tu děvky. v duchu se zasměju,protože děvka jsem svým způsobem i já sám. Navenek však nedám nic znát. Probírám očima zboží, když jeden z nich ke mě příjde. Určitě tu není dlouho, ještě jsem ho tu neviděl. Pokloní se s pozdravem jako z nějaké příručky. Projedu ho pomalu pohledem od hlavy až po špičky u nohou. Copak mi to sem poslali? Že by už znali moje choutky? A tento to má jako vydržet, příjde mi jak nováček. projede mi hlavou a vrátím se pohledem k němu, zadívám se mu přímo do očí. "Tak ty jsi moje společnost dnešní večer? Tě poslali, co? Nebo jsi vždy tak strohý a podle pravidel? Pojď blíž." řeknu a jak tak učiní, chytnu ho za bradu a zadívám se mu do tváře, mírně mu pohnu hlavou. Prohlížím si ho jako výstavní zboží. Nic neřeknu, neusměju se. Nepochválím ho, ale ani neřeknu výtku. "Tak jdeme." dokopnu do sebe saké, vemu láhev a postavím se. Nechodím kolem horké kaše, jsem tu přece za tím jedním účelem a nevidím jediný důvod, proč to zastírat pitomým hovorem.

Akamatsu Daiji* - 26. května 2011 21:45

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro KOnec nadpisů v soukromkách vypadá docela smutně, když ho pustím. Svraštím lítostivě obočí. To jsem totož rozhodně nechtěl. Ukáže mi svůj věk. Překvapeně se na něj zadívám. "To jsi teda ještě mládě," uculím se, až se mi ve tvářích objeví ďolíčky. Naznačí mi, že chce jít se mnou do soukromí. Přikývnu. Zaplatím a sesednu z barové židle. Zadívám se na jeho ruku. Měl bych ho po ní pohladit nebo za ní vzít, ale moc... se stydím. Možná bybylo hezké, kdybych ho objal kolem pasu, ale jen při té představě trochu zrudnu a mírně znervózním. Nejspíš jsem neměl jeho ruku vůbec pouštět. Le mlčím. Nechce s emi přiznávat, že se tak potím. Aaa - to bude trapné.

Marko Nate Suominen - 26. května 2011 21:51

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem Když si mého klienta lépe prohlédnu napadne mě jedna věc. Tady je to samý zvláštní člověk...Elliot...a teď on... Mám z něj velmi zvláštní pocit a navíc stále musím myslet na Sébastiena. Nemohu ho vytěsnit z mé hlavy úplně. Příjdu si, jako bych stál před katem a čekal na stětí hlavy. Ne, hlavu ne, nechti nic stít, vytrpěl jsem si beztak dost. "Ano, jsem Váš společník pro dnešní večer." Zatím se držím trochu formálnějšího vystupování, i když v jeho případě to je asi zbytečné, přesto bych se nerad dopustil nějaké chyby. Kopne do sebe své pití a jak k němu příjdu, tak mě chytne za bradu, jeho oči mne začnou zkoumat, příjdu si jak exponát v muzeu. Ne. K exponátu v muzeu lidé přistupují jinak. Opravdu jsem teď v roli zboží. Mám pocit, jako by se nade mne povyšoval. Snažím se o stejně kamenný výraz ve tváři jako má on. Pak řekne: "Jdeme." Vstane i s lahví, já se k němu přiblížím a po jeho boku kráčím tam, kam mě povede.

Elliot Degaré - 26. května 2011 21:58

soukromá zpráva od Elliot Degaré pro Usměju se, když na mě promluví francouzsky." Nevadí, mi tvá francouzština, někteří zákazníci z ní budou odvaření, hlavně pár módních návrhářů. Sám francouzsky mluvím, má matka byla z Francie. Taky mluvím rusky, německy a finsky." Podívám se na něj. Léta v Cizinecké legii mě naučili nejen umět zabíjet holíma rukama, ale i další cizí jazyky, i když převážně jsme všichni mluvili francouzsky. V přijímači, to byla nalejvárna. I přes snahu změnit svůj přístup k lidem, byl ve mne pořád příslušních litní bojové jednotky, který byl zvyklí na disciplínu, i přes náštevy psychoanalitika, jsem v sobě mou minulost nedokázal potlačit. Pořád jsem byl voják. Ale dost přemýšlení, byl tu teď jiný problém... Sebastien. " Tak Sebe, vedení mi každý týden dovolí vypůjčit si nějakého zaměstnance pro své vlastní uspokojení a já si vybral tebe. Řekni mi co se ti líbí, abych nebyl hned na začátku za hajzla, který tě bude nutit do něčeho co se ti nechce." Mrkl jsem na něj a dal si nohu přes nohu. " Dáme si sekt?"

Angus Benetts - 26. května 2011 22:01

soukromá zpráva od Angus Benetts pro So don’t say anything… Hleděl jsem do nezvykle zbarvených očí Dinina. Hledal jsem v nich veškerou zvláštnost světa, ačkoliv v nich na první pohled nemusela být patrna. Tolik jsem se chtěl ponořit do jeho duše, jíž mi opatrně začínal poodkrývat. Tušil, že se mi odhaluje? Či to byli jen prázdné výkřiky do prázdna mezi námi? On chtěl být obyčejným. Nemastným a neslaným chlapcem. Už jsem ani nedoufal, že by jeho prosba mohla být tolik prostá. Avšak…mohl bych mu toto přání splnit? Vždyť na něm se nezdálo být nic holého. Každičký střípek jeho bytosti se zdál být unikátním a nenahraditelným. Jeho doteky jsem vnímal a pohlcoval s přirozenou samozřejmostí. Stával jsem se závislý na motýlím pohlazení, které mi dopřával. Jak jen se vyrovnám z absencí přítomnosti stvoření, jež znám sotva pár minut? „Záleží…“ oponoval jsem mu, i když můj hlas zněl mdle. Cítil jsme se slabý, na skutečný odpor, ačkoliv ten křičel z výrazu mé tváře. „Záleží na mnoha věcech, Dinine…a na svobodě především.“ šeptal jsem fialovlasému chlapci, v momentech, kdy znovu skrápel stranu mého krku svými polibky, jež kradli dech mé duši. Svou paži jsem nechal volně spadnout do podušek. Měl pravdu. Já nepřišel ubližovat. Rozhodně ne fyzicky. Měl jsme v plánu si pohrát. S cizím tělem, či snad i sám se sebou? Zamotat se do tenat cvičených citů a emocí, jejichž hodnota stoupala spolu s hodnotou bankovek? A nyní jsem zakopl a padal do propasti, kde jsme měl být lapen vazkou sítí své rozmařilosti. „Zvláštní přání?“ pousmál jsem se a rysy mé tváře se přeskupily do zamyšleného výrazu. Nechybělo v něm pobavení a jistá vrozená úlisnost. „Přál bych si…tě vzít ven. V naprosto obyčejných džínách, nudném triku…flákat se po měste, bez postranních úmyslů. Co tomu říkáš?“ a pak jsem se tiše zasmál, jelikož jsem netušil, zda by jej se mnou pustili. Co kdybych byl nebezpečný deviant a Dinina jim odmítal vrátit? Ach, Angusi…přestaň se vžívat do rolí akčních hrdinů. To ti vůbec nesluší. Dvěma prsty jsem kroužil po chlapcově stehně a užíval si hebkosti jeho kůže. Přitahoval mne. Byl vzrušující. Ale…tolik jsem si jej chtěl zachovat ve své mysli neposkvrněného.

Usagi - 26. května 2011 22:05

soukromá zpráva od Usagi pro Nezlobí se,neodežene mě.Jen mě nazve mládětem.Nenápadně přikývnu.Co jiného na to říct.On se ale tak krásně usmál,až měl ďolíčky.Znova se na něj usměji. Třeba to není tak ztracený.Třeba mě hned nevyhodí. Souhlasí se soukromím.sesedne z židle.Jdu hned za ním.Zadívá se na mojí ruku,ale nic neudělá. "To bude dobré." naznačím gesty,opatrně vezmu jeho ruku. "povedu vás" hovořím gesty k němu.Doufám, že mě pochopí.Cítím jeho nervozní ruku, mírně zpocenou.Ovšem ani sebemenším náznakem nenaznačím překvapení, zhnusení či cokoliv jiného.Naopak se můj úsměv více rozšíří. Dovedu ho do pokoje určeného ke styku se zákazníky.Zavřu za námi dveře se znamením,že je to obsazeno.Zadívám se na něj a pak na naše ruce. Nechám ho, jestli se chce pustit či ne. Ukáži na postel a naznačím sednutí.Gesty se znova rozhovořím. "Můžeme zde pokračovat v rozhovoru.Ty ..já."

Akamatsu Daiji* - 26. května 2011 22:15

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Vezme mne za ruku. Nechám se. Určitě to musel cítit. Ale on se jen usměje. Zrudnu a zadívám se stranou. Netrvá to dlouho a objevíme se v pokoji. Posadí mne na postel a tak se na ní nervózně usadím. Ale pak naznačí, že si se mnou chce i povídat. Trochu si oddechnu a víc se uvolním. Zadívám se mu do tváře. Mám chuť ho... políbit.... zrudnu a zadívám se stranou. Je to jako když jsem jednou seděl v kámošem v lavici. Bylo to jen jedinkrát, kdy jsem našel odvahu. Ale pak ji zadupal od země svým šokem a výsměchem. zadívám se na něj. "Rád bych... o tobě věděl víc. Máš... rodiče?" snad to nebude příliš bolestivé téma.

Dastan - 26. května 2011 22:20

soukromá zpráva od Dastan pro But I need… I think that I am screaming and nobly hear me. Položil jsem dlaň na jeho tvář a přitáhl si jej do hlubokého polibku, o něco vášnivějšího, víc odevzdanějšího, avšak ne o tolik smířenějšího, než předtím. Užíval jsem si jeho doteky na stehně, přisouval se k němu a dlaněmi prozkoumával obliny jeho svalstva, snažíc se nemyslet na nepříjemné šaty, které mne tolik omezovaly v každém z mích úsporných, avšak účelných pohybů. Jedním prostým gestem jsem si rozpustil vlasy a nechal je v kaskádách padat dolů až kamsi… sahaly mi do poloviny hýždí. Nyní vytvořili jemný povlak všude kolem nás. „Také se mi líbíte…“ hlesl jsem a pak se usmál, když jsem jemně oddálil obličej od toho jeho. Zatlačil jsem na jeho tělo, mírně a v náznaku, jen aby se ještě více opřel do pohovky a zaklonil hlavu. Potřeboval jsem, aby se uvolnil a já si mohl hrát. S jeho tělem to bude potěšení. Opravdu… v mé „posteli“ ležel jeden z nejvíc sexy zákazníků, které jsem kdy měl. Nesměl jsem si to pokazit. „Nádherně se to poslouchá,“ přiznal jsem po chvilce s mírně zasněnou tváří. Můj sen… alespoň na okamžik odejít, vypadnout z tohoto místa a jen se projít kolem pobřeží a nechat své bosé nohy omývat slanou mořskou vodou. Nejen ty občasné výlety s Elliotem ven. Kdyby… kdybych se tomuto muži líbil a on mne shledal dobrým, možná… možná by mne jednou ven vzal a já si mohl užívat prostoty dne. „Plánujete se tu zdržet? Zůstat přes noc?“ zeptal jsem se a prstíkem zabrousil pod okraj jeho tílka, které jsem začal pomalu vyhrnovat směrem nahoru. Trochu jsem se posunul dozadu, tak, abych se sklonil a začal nově odhalenou kůži bříška pokrývat polibky. Postupoval jsem nahoru, užívající si každý ten dotek, který jsem mu mohl poskytnout, až jsem mu tílko zcela svlékl a mohl se pokochat pohledem na celek. Byl nádherný. Silný. Působil… víceméně sebejistě. Věděl, co chtěl. Byl takový, jakým jsem si vždy přál být. A právě pro vědomí, že takovým nikdy nebudu, mne přitahoval. Nebo za to mohli i jeho vlasy, které tuto image dotvářely? Byl… toužil jsem po něm. Jeho tělo bylo hladké, prakticky bez chloupků, pevné, svalnaté… ano. Chtěl jsem. Ale co znamená touha prostituta? Znovu jsem jej políbil a pak se opřel o jeho tělo. Znovu a znovu jsem toužil cítit jeho pokožku, jeho tělo, srdce, které bilo, kůži, která byla tolik horká. Všechno tohle. Prstíky se zamotaly do jeho vlasů a já opět přejel palcem po jeho rtech. „A to by vám stačilo?“

Tomohisa Yamashita* - 26. května 2011 22:23

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Se šlapkou. Stále je formální jako stará kobyla. Provrtám ho pohledem,čelo se mírně zakaboní nespokojením. "To mi poslali teda pěknýho robota, to jsi tu první den a nervozní a nebo tě to nebaví?" řeknu a v hlase se začíná objevovat nespokojenost. Nemají to jednoduché, ale to mě nezajímá. Vyrazíme do míst, kam chodí šlapky se zákazníky. Jdu nejdříve první a on se přiřadí k mému boku.Ani se ho nedotknu, ovšem po chvili se zarazím a otočím se na něj. " Tak kam mám jít? Copak já tu pracuju? Co to máš za chování?" postrčím ho před sebe, aby mě dovedl do míst, kde si to rozdáme. " Tímhle přístupem si vyděláš mín než ten barman." řeknu zpátky neutrálně. Však já tě naučím, jak se má chovat slušná děvka. Potřebuju uvolnit před schůzkou...a co jiného než sex a chlast.

Marko Nate Suominen - 26. května 2011 22:33

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem Dle chování klienta není spokojený a mně jde v první řadě o jeho spokojenost. Uvolním se a snažím se zbavit napětí, pomáhá mi přitom myšlenka na Seba. "Promiň...máš pravdu, jsem tu první den...ale udělám cokoliv, abys byl spokojenej." Pronesu odhodlaně. Dokonce i vytrpím leccos, abych se šéfovi zavděčil. "Nevěděl jsem jak na tebe, tak jsem zvolil cestu slušňáka, aby mi to pak můj šéf nevrátil i s úrokama... Nejprve jsem v roli vedeného, ale on změní názor, strčí do mě a chce vést. "Tak pojď." Odpovím mu a potlačím v sobě vztek. Nejsem kus hadru, jsem taky člověk, jako ty. A tím, že tu jsi...není mezi námi rozdíl... Pomyslím si. S odhodláním překousnu jeho způsoby a odvedu ho do místnosti určené ke "styku zaměstnanců a klientů", dalo by se to nazvat sex-kancl. Měl jsem malinko problém se tu orientovat, ale nakonec jsem našel vhodnou místnost. Vypadá na dominantnější typ. Pokynu rukou do prostoru pokoje. "Bude tohle stačit? Co si budeš přát? Zeptáím se mile, i když si to vůbec nezaslouží.

Usagi - 26. května 2011 22:38

soukromá zpráva od Usagi pro Neprotestuje.Jsem vděčný.Nechá se odvést na pokoj. Třeba to nebude tak ztracený.Třeba se jen stydí na veřejnosti. rozmýšlím.Posadíme se.Vypadá,že se uvolnil.I já se uklidním.Znova ukáži v úsměvu zoubky.Zadívá se na mě.Sleduji ho s radostným očekáváním, co bude chtít. Zeptá se na moje rodiče.Tentokrát ztuhnu já.Zadívám se mu do tváře. Mám mu říct pravdu?Je na mě hodný.Když mu řeknu pravdu,opustí mě?Bude si stěžovat?Nebo mám lhát? Jen slabě polknu a skloním hlavu.Zadívám se k zemi.Zhluboka se nadechnu.Mé ruce začnu ukazovat pomalu, co nejvíce srozumitelně. "Matka , otec, sourozenci žijí daleko.Rodina je nyní toto místo. Otec neměl peníze, dlužil ozbrojeným mužům. Musel jsem od nich odejít.Dělal jsem posluhu. Před dvěma měsíci mě dali sem." opatrně se na něj zadívám. Jestli se to někdo doví, neztratím jen hlas. Zabijou mě.Neměl jsem mu to říkat,ale já chtěl. Chci, aby to byl on, kdo bude o mě vědět pravdu. strachem se srdce rozbuší rychleji.

Akamatsu Daiji* - 26. května 2011 22:44

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Svraštím lítostivě obočí. Nechtěl jsem se trefit tak moc do černého. Lítostivě se dívám na jeho posunky. Dojde mi z toho, že byl v nebezpečí a že je rodina nejspíš daleko nebo mrtvá. A že někde sloužil a teď je tu. Vydechnu lítostivě a naprosto spontáně ho obejmu. Pevně a konejšivě. Nelíbí se mi, když je smutný a mám chut ho objímat a utěšovat. Jen aby už nebyl smutný. Když mi dojde, že se ho vlastně dotýkám, zrudnu na maximum, ale utěšující objetí nepovolím.

Usagi - 26. května 2011 22:58

soukromá zpráva od Usagi pro Nevidím svráštění obočí.Jak se na něj podívám,vydechne.Smutně.Zatrhne ve mě.Obejme mě.Ztuhnu.Tohle neznám.Dinin mě neobjímá,nikdo tady.A předtím už vůbec nikdo.Rukama ho opatrně obejmu kolem pasu.Zavřu oči. On mě objímá.On by mě neměl objímat.On by měl..já chci, aby mě objímal. Vděčně si položím hlavu na jeho rameno.Nebrečím.Jen vychutnávám ten krásný pocit.Pocit obejmutí. Natočím hlavu,otevřu oči. Zadívám se na jeho krk.Vydechnu,dech se dostane na jeho kůži.Mírně se posunu,mé rty se dotknou jeho krku. Něžně, zlehka,krátce.Na to se k němu přitisknu.Nedívám se na něj,oči zase zavřu.Chci to pro něj co nejvíce přirozené.Možná i zároveň pro sebe.

Tomohisa Yamashita* - 26. května 2011 23:17

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro se šlapkou Jeho řeči o tom, že volil slušnáka, aby mu to šéf nevytmavil, mě jen pobaví. " Jsi teda drzý, hned tykat?" upozorním ho, že takto moc jsem mu nepovolil. Jestli bude i dál tykat, moje slova na jeho výkon nebudou valné, ani kdyby byl hvězda v posteli. Přenechám mu vedení a on mě odvede. Vidím, jak je zmatený, ale nechám ho v tom koupat. Odvede si mě do pokoje a zavřou se dveře. Znova se na něj podívám. "Mě je to jedno, klidně si s tebou zajdu za roh do uličky." řeknu a ta představa se mi zamlouvá tak, že se ušklíbnu. Nikdo by tě neslyšel křičet. myšlenka ještě více zlepší mojí náladu. Nechá na mě, co si budu přát. "Ani nevíš, jak moc rád slyším tuhle větu z těch tvých úst." a přejdu k němu blíž. Očima si ho stále prohlížím a obcházím ho okolo jako šelma. " Jak ti říkají? Máš nějaké zaměření a nebo jsi na všechno? Docela rád bych užil nějaké pomůcky. Máš tu nějaký?" hovořím dál jako kdybych rozmlouval o pivu. Očima se zabývám hlavně jeho tělem, než obličejem.

Akamatsu Daiji* - 26. května 2011 23:21

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Cítím jeho ruce kolem svého pasu a tak ho k sobě přitisknu o něco málo pevněji. Srdce mi šíleně buší. Mám pocit, jako by se vtloukalo do něj. Je to příjemné. Přivírám spokojeně oči. Náhle pocítím jeho dech na svém krku. Naskočí mi mírná husí kúže a chlupy na zátylku se naježí. A když pocítím jeho malé, něžné rtíky na svém krku, chci uhnout. Ale zalapu po dechu. Je to... příjemné. Uvolním trošku sílu objetí, abych ho k sobě tiskl něžněji. Zadívá se na mě a zavře oči. Žaludek s emi sevře. Mám... mám ho... políbit? ... Teď? ..... vyzývá mne? .... čeká na to? Skloním se k němu a jen v náznaku doteku přisunu své rty k jeho. Jsme šíleně nervózní a slyším tlukot svého srdce až v hlavě.

Marko Nate Suominen - 26. května 2011 23:38

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem "Promiňte pane. Moje chyba. Sklopím poníženě hlavu. Kruci, soustřeď se. Haló, je tam někde rozum? Co ho takhle zapnout a pracovat naplno?" Říkám si v duchu. Ještě se omluvně ukloním. "Ještě jednou se Vám omlouvám pane." Očividně mu na prostředí nesejde, dle jeho slov by mne přehnul kdekoliv. Nasucho polknu a podívám se mu do očí. První klient a já dělám takové chybky. Ovšem vypadá celkem náročně a malinko z něj mám strach. Zatím jsem víceméně v pohodě. Nenápadně odhrnu košili, abych více odhalil své tělo a rukou po něm přejedu. Jeho další otázka mě zaskočí, ale ne tolik, vzhledem k jeho nátuře. "A-ano...támhle...pane." Ukážu na skříňku a očima jej přeměřím. Wow...co to na mě chystá? Opět polknu. Začíná tu být horko. Nehrál si někdo s termostatem? Zapnul někdo topení na stupeň "horko jako v pekle"? Ne? Ale příjde mi to tak. Vrátím se k jeho otázkám. "Jmenuji se Marko pane. Vše nechám na Vás." Svých posledních slov možná budu litovat, ale je to první klient a já musím udělat maximum, i kdyby to znamenalo přinést sebevětší oběť. Kéž by sem vtrhnul Sébastien a zachránil mne, jako princ, který vysvobodí princeznu ze spárů zlého čaroděje. Dovedu jej ke skříni. Na jedné straně nechám sklouznout košili z ramene a zadívám se na něj.

Angus Benetts - 26. května 2011 23:39

soukromá zpráva od Angus Benetts pro You scream, I scream, We scream, They scream…but no one listens Zavřel jsem oči a zcela se oddal polibku, který si ukradlo stovky jiných přede mnou. Otravná myšlenka, kdo všechno plenil Dininova ústa bez kousku citu. Vytěsnil jsem ji na hranu vědomí, jak nejlépe jsem mohl. Ochutnával jsem pastel, o němž se mi nedařilo snít. Lehký vánek a po té mazlivě klouzavý dotek rozpuštěných vlasů. Opojná vůně. Má vůle selhávala. Bořil jsem se hlouběji a nechával chlapce, aby přebíral otěže. Tak jsem to nechtěl, vůbec ne. Proboha, co to provádím? Nechávám se svádět božsky nádherným stvořením… Tlumeně jsem vydechl. Krev proudila žilami jako zběsilá a srdce bolestně bylo na žebrovou mříž. „Nechci, aby ti lahodila pouze má slova…“ upozornil jsem jej jemně a prsty okouzleně včesal do úchvatně dlouhých vlasů. „Mohl bych je proměnit v činy, pokud bys chtěl…“ neboť já bych to provedl neskutečně rád. Pousmál jsem se bříškem palce pohladil chlapcovo líčko. „Celou noc, pokud mi budeš dělat společnost.“ bylo to divné a zvláštní. Stále jsem se necítil jako moucha lapená na lepkavé pavučině. Kde jen číhal onen krvelačný tvor? Přivřel jsem oči. Obrazy se rozmazaly. Připadal jsem si jako v horečkách. Horkost z mého těla sálala i skrze látku oblečení, nebo alespoň já tak své spoutané touhy vnímal. Přísahal bych, že pálím na dotek. Rty prahly nedostatkem péče oněch Dininových. Zpoza řas jsem pouze náznakem sledoval mladíkovo svůdné počínání. Snad jako by tušil, věděl a znal všechna má citlivá místa, jež postupně pokořoval a s tím…i mne samého. Přetáhl jsem si přes hlavu tílko a vychutnával si způsob, jakým si prohlížel mé tělo. Líbil jsem se mu. Vycítil jsem to z nepatrných signálů jeho krásné tváře. Polykal jsem slastné pocity už z pouhých linií představ, jež se fialovovlasému musely honit myslí. Jeho otázka byla provokativní. Ne zcela vulgární. Ale rozhodně vyzývavá. V kombinaci s jeho dráždivými pohyby a letmými gesty…jsem neměl šanci na únik. „Stačil by mi tvůj úsměv, ve kterém…by se zračila alespoň špetka upřímnosti.“ pousmál jsem se a dlaní laskal vodopád pramenů rozprostřených po chlapcových zádech. Pohladil jsem jej po hříšně úzkém boku. Náhle se má ruka ocitla pod kolenem a pomalinku se sunula po noze vzhůru pod sukénku šatů. Zarazil jsem ji těsně pod křivkou Dininova zadečku. „Proč vše musí být…řízeno spalující touhou po tělesné rozkoši?“ zašeptal jsem do chlapcových rtů. Opatrně jsem se s ním překulil tak, že jsem jej nyní nekompromisně věznil pod svým tělem. Špičkou jazyka jsem prozkoumal prohlubeň mezi vystouplými klíčními kostmi, jako kdybych slízával ulpělou kapičku ovocné šťávy. Skutečně vyumělkovaná panenka pro potěšení zvrhlých postarších pánů. „Nechci, abys byl mou hračkou…Dinine.“ čelem jsem se opřel o jeho hruď. (Krásné ráno! *doufá, že si to skutečně ráno přečte* Omlouvám se za chyby, usínala jsem u toho. *ale chtěla to dopsat, neboť jí připadal skleslý* ... Miluji Tě. *a opravdu to není prázdná fráze*)

Usagi - 26. května 2011 23:59

soukromá zpráva od Usagi pro Jeho srdce tluče tak silně.Cítím ho.Dám mu pusu na krk.Neuhne,neodstrčí mě.Jen povolí objetí,ale nepustí mě.Cítím jeho nervozitu.Vše přehluší jeho srdce.Krásně ho poslouchám.Pocítím jeho blízkost.Jeho rty.Neotevřu oči,přesunu se k jeho rtům blíž. Je to hezké....proto by sem nechodilo tolik zákazníků...chci, aby jsi na tuto noc vzpomínal...na mě. pomyslím si.Pocítím v tom menší sobectví.Zastydím se. Ne na mě.....já na tebe...udrží mě to tu. a s tím mírně pootevřu rty. Něžně ho políbím, nechvátám.Po krátké době polibek ukončím.Zůstávám v jeho blízkosti,můj dech je mírně zrychlený a mé rty jsou stále mírně pootevřené. Mé oči zavřené.Mé ruce ho pohladí po bokách, zlehka, jak jsem ho objímal. Mé tělo se mírně chvěje očekáváním.

Akamatsu Daiji* - 27. května 2011 00:07

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Naše rty se spojí a já pocítím, jak moc je to krásném líbat se s mužem. Vlastně s klukem. Ale pocítil jsem i něco dalšího. Ano - přitažlivost. Táhne mě to k němu. Nemůžu si pomoct. Polibek je něžný a dokonalý. Docela jiný než s holkama, které jsem líbal. Ukončí polibek sám a pohladí mne po bokách. A já pocítím tu dokonalou intimitu a touhu po něm. U něj se přece nemusím bát, že se mi vysměje nebo ne? Pocítím zvláštní, nervózní bodnutí v žaludku a ten silný motýlkový pocit sjede až do mého rozkroku. Zalapu po dechu a zastydím se za sebe. Rozpačitě ho sleduji. Cítím jeho rozechvělost a očekávání. Jako by mne vyzýval. Neodolám a skloním se, i když rozpačitě a opatrně, pro další sladký a něžný polibek.

Tomohisa Yamashita* - 27. května 2011 00:10

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Se šlapkou Omluví se mi za tykání.Ale to už zpátky neveme a já si to budu pamatovat. Jo, máš to blbý..prachy tu mám já a možná až se sejdeme příště, budeš jinde..ale ted musíš poslouchat a vykat mi s úctou, i když by jsi jen nejradši podržel a šel. pomyslím si a pokračuju dál. Jak si ho prohlížím, sám si odhalí košili a přejede si po těle. Přizná, kde má hračky a potom i jméno a že je vše jen na mě. Přejdu ke skříni a na jeho rameno vůbec nereaguju. Vytáhnu ze skříně pouta s kožešinkou. Zamračím se a odhodím je na druhou stranu místnosti. Vemu normální železný a provaz. Položím to na postel a vrátím se ke svému zboží. Prstem přejedu po odhalené části hrudníku. " Když jsi tak nedočkavý, klidně se svlékni. Aspon uvidím, co jsem si to na dnešní noc koupil." a nechám ho svléknout. Neurčím, kam až, to nechám na něm. Ale moc dobře ví, že stejně tuto noc skončí nahý. Zda už ted či později, je mi jedno.

Marko Nate Suominen - 27. května 2011 00:21

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem Můj "pán", tedy klient si prohlíží obsah skříně, sám pesně nevím, co všechno se v jejích útrobách ukrývá. Doufám, že jeho choutky nebudou příliš drsné. Ale zatím jsem opačného názoru. Jako první vytáhne pouta. V duchu si řeknu, že to je dobrá volba, jsou plyšová, takže v pohodě. Sotva mi myšlenka prolétne hlavou, prolétnou pouta přes celou místnost. Mám se bát? Odpověď zní, nejspíš ano. Ze skříně vytáhne normální pouta a také provaz. Vyzve mne, abych se svlékl. Aby se svékl jeho kus masa, který si na dnešní večer pronajal pro své potřeby. Vypadá to, že se potřebuje pořádně vyřádit. Jen doufám, že to přežiju ve zdraví. "Takže svléknout..." Zopakuji po něm. Během vteřinky sjede košile i z druhého ramene a octne se na podlaze. Přejedu rukou ke kalhotám a rozepnu knoflíčky. Pomalinku a svůdně kalhoty stahuju. Mám na sobě boxerky. Projdu kolem něj a zamířím k posteli. Co uděláš teď? Doufám, že si na drsňáka jen hraje. Jestli ne, tak to budou těžce vydělané peníze.

Usagi - 27. května 2011 00:22

soukromá zpráva od Usagi pro Trpělivě čekám na jeho reakci.Ať už bude jakákoliv.Pokud zůstane i u tohoto polibku,budu šťastný. To bylo krásné.Byl můj první,první svobodný. dochází mi. Nesmím nic mít s city se svými zákazníky,ale Dinin má přece Elliota.Já budu tady pro tohoto mladého muže. v těle se rozlije krásný pocit.Nic trestného.Jen můj vnitřní pocit štěstí. Nemusím čekat nějak dlouho.Skloní se, naše rty se znova setkají. Přitisknu se k němu, mé rty na jeho.Můj polibek je výraznější než ten první.Přesto je stále něžný.Mé ruce sjedou z jeho boků opatrně na hrud. Stále zlehka se dotknu jeho hrudi, přejedu po ní při polibku.Mé ruce sjedou na jeho bříško.Nejsou však níž a jen se zase vrátí na boky.Mé srdce buší jako jeho.Mám dojem, že nyní už nebudeme používat slov.

Sébastien Simon - 27. května 2011 07:58

soukromá zpráva od Sébastien Simon pro A vždyť je to jedno kde Jo, o tom, že by mi moje francouzština mohla pomoct lámat srdce zákazníků jsem tak trochu snil. Možná je to vůči ostatním necizincům nefér, ale holt na něčem vydělat musím, no ne? Při vyjmenovávání všech těch řečí, kterými mluví, tiše hvízdnu. Tak o tom se mi nikdy nesnilo, umět toho tolik. Ne, že bych byl na jazyky úplně antitalent, to spíš naopak, na druhou stranu, pokud jsem teď tady, moc to na další vzdělávání, a co teprve v jazycích, nevypadá. Už jenom proto, že bych si to zřejmě musel zaplatit sám, a momentálně jsem na tom po finanční stránce dost špatně; vlastně proto jsem způlky tady. Cože? V mém pohledu jde s naprostou samozřejmostí číst překvapení z toho, co před chvílí řekl. Pozorovatel těžko může určit, jestli jsem z toho nadšený či ne; prostě jen překvapený. A já sám si nejsem jistý. Vlastně možná tím líp. Jestli to zkazím, bude to do jisté míry jedno, stejně mi nejspíš nezaplatí, protože jinak netuším, proč by musel mít svolení vedení, a tak se můžu poučit hnedka na začátku. Krom toho to, že si mě, nové maso, přičemž tu jsem sotva pár hodin, vybral, aby si vybral týdenní odměnu, mi připadá jako drobná poklona mému šarmu. Nebo čemukoliv, čím jsem se mu zalíbil; silně pochybuju, že by si vybral v podstatě kohokoliv, když tu má na výběr celkem slušný repertoár. Pár nevýhod bych ale taky viděl. Ano, chyby budou do jisté míry fuk, ale na druhou stranu, pokud bych to nějak moc zkazil, pokaňhám si to u něj, a to bych opravdu nerad. Stejně to ale vychází tak, že nemůžu říct proti jediné slovo. To bych si to pokazil ještě víc. A vlastně, je mi to fuk, a možná ze mě spadla trocha nervozity, on na rozdíl od zákazníka, který netuší, že tu jsem nový, by měl vědět, že chyby ti noví prostě dělají. Uvolním se a pohodlněji se posadím, když sleduji jeho uvolnění, kdy si hodí nohu přes nohu. Asi nemám důvod být nervózní. Nemůže snad ode mě čekat nějakou zkušenost, a musí tušit, že úplná kouzla taky nesvedu. Sekt? "No..." zamyslím se. Problém je v tom, že mi ještě nebylo osmnáct, dokonce vlastně ani patnáct. Na druhou stranu, tady s tím zjevně cavyky nedělají, když se mě ptá. A já osobně s tím žádnej problém nemám, na ničení mozkovejch buněk kašlu, stejně jsem to chtěl vždycy zkusit, takový pití; jo, v chudej podmínkách děcáku se holt k něčemu takovýmu nedostanete ani na Vánoce. "Klidně si dám, ale nemám moc přehled, tak mi něco vyber ty, s'il tu plaît," požádám Elliota. Uvolnil jsem se, a tak prostě normálně konverzuji, ačkoliv každou chvílí je možnost, že si u svého nadřízeného něco zkazím. Pokud ale má k něčemu dojít, je na čase ho pro tuhle chvíli přestat brát jako nižšího šéfa. V nabídce sektů se opravdu ztrácím, a tak budu jen rád, když mojí žádosti vyhoví, a vybere mi něco, o čem z vlastní zkušenosti může prohlásit, že to vůbec není špatné. Mezi tím se zamýšlím nad tím, co říct na předchozí otázku, kterou jsem záměrně nechal až jako druhou v pořadí. "Je suis desolé, mais... Řekněme, že nemám dostatek praxe na to, abych mohl určit, co je mi příjemné," řeknu pomalu, tak jakoby zamyšleně. Po většinu rozhovoru hledím Elliotovi přímo do očí, ale tentokrát jsem stočil pohled kamsi do lokálu na všechny lidi kolem. A říkám čirou pravdu. Zatím nemám tušení na tolik, abych mu o tom mohl povyprávět. "Na druhou stranu," už živěji stočím pohled i s pohybem hlavy zpět, "mám rád experimenty. Naopak pokud mi budeš připadat nudný, a to nic proti tobě," honem zvedám ruce v obranném gestu, aby to nepochopil nějak, jak to pochopit nemá, "ani já se neodvážu a budu velmi vlažný. Takže stačí, když budeš dostatečně kreativní a myslím, že si porozumíme." Dalším bodem je vzájemné naslouchání si nejen při této zjišťovací konverzaci, no, ale to už asi nemám právo ti cpát. Příliš často se skutečně neusmívám, ale tentokrát mi na rtech zahraje menší pobavení.

Akamatsu Daiji* - 27. května 2011 08:57

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Vnímám každý dotek, každý polibek, který mi věnuje, každý kousek jeho pozornosti. No tak... nemusím se tolik ostýchat. Líbí se mu to... Ale jsem naprosto nemožnej... nevím, co mám dělat... ale on to určitě ví.... To je hloupé takhle přemýšlet ... Ne je to chytré. On ví, že jsi panic a je zkušenější... a ví proč tu jsi.... Počkat... proč tu vlastně jsem? .... Líbí se mi, hrozně moc... co když... s ním nechci jen spát? Bodne mne u srdce. Přesto polibek o něco prohloubím. Jazyk se ale bojím zapojit. Pohladím ho něžně po vlasech a vzrušeně vydechnu do našeho polibku. Ne, není to nadrženě. Ale je to zamilovanou touhou po jeho přítomnosti a pozornosti. Cítím i jeho srdce. Je možné, aby cítil to samé? Přejedu mu prsty po páteři. Jsem rudý a za své myšlenky se napomínám. Je pro mě andělem. Je tak křehký, až se bojím, že mu ublížím. Nerad bych ti ublížil. Zadívám se s tímhle pocitem do jeho očí a znovu přitisknu své rty na jeho, tentokrát o něco jistěji.

Usagi - 27. května 2011 09:29

soukromá zpráva od Usagi pro Už sebou jeho tělo netrhá. Moje doteky snáší líp,věřím tomu a cítím to.Pod prsty, kde je látka kryjící jeho kůži.Dovolí mi se ho dotýkat.Prohloubí polibek,nebráním se,naopak.Mé ruce vyjedou na jeho hruď.Přejedou po hrudní kosti,něžně,s citem.S citem,který on ve mě probudil.Šťěstí.Pocítím uvolnění při jeho výdechu.Srdce se málem rozskočí při pohlazení po vlasech.Ve tváři se objemí malé ruměnce.Hned však mizí. Líbí se mu to...líbí se mu to se mnou. Nebudou tresty, zvládnu to.S ním to zvládnu k jeho spokojenosti. Polibek skončí přirozeně.Oba se na sebe zadíváme.Nic neříkáme.Přejede mi po páteři,propnu se,víčka mírně klesnou v záchvěvu slasti.Chci se ho zeptat,zda si mám sundat to síťované tílko.On se však dívá tak s citem.S láskou. S láskou?Jako by mě nebral jako věc. napadne mě.Než stihnu tu myšlenku zaplašit,sám se skloní.Je si čím dál jistější.Přitisknu se na jeho rty, své povolím.Líbám ho s citem,jaký můžu jen svému snu dát.Při polibku přejedu jazýčkem po jeho rtu.Jen na okamžik.Jako nevyřčená otázka,zda je připraven k dalšímu kroku.

Akamatsu Daiji* - 27. května 2011 09:52

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Nejednou cítím, jak se uklidňuji a těším se z jeho přítomnosti. Nervozita ustupuje a já spíš mám radost z toho, že jsem s ním. Srdce už nebije nervozitou, ale ... bije... pro něj. Jeho reakce je dokonalá. Pozoruji ho. Zavře oči. Vím, že mi moc hlasem nedá najevo, zda s emu to líbí. A tak se musím naučit ho pozorovat. Když se líbáme potřetí, vysune mírně jazýček. Zamrazí mě. Ale automaticky, pomalu, vysunu jazýček a dotknu se špičkou jeho. Pohladím ho zlehka svým po něm. Zavřu konečně oči a začnu s edo polibku více vciťovat a něžně, hravě si hrát s jeho jazýčkem.

Tomohisa Yamashita* - 27. května 2011 09:58

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Se šlapkou Dám láhev se sakém stranou, aby se nerozbila. Pozoruju ho při svlékání. Musím uznat, že mu to jde a že se opravdu snaží. Očima přejíždím po jeho těle, moje oči jakoby ho rengenovali. Po svléknutí zamíří k posteli, a já se vydám za ním. Přejedu po jeho páteři dlaní až sjedu na zadek, který stisknu jako kdybych zjištoval jakost. "Hm...třeba nakonec mi vážně budeš stačit." poznamenám pro sebe a je mi jedno, že to slyšel. Má dlaň hřeje, skoro jako kdyby hořela. Na to, jak jsem hubený až neobvykle. Otočím ho k sobě a sjedu pohledem na jeho boxerky."Koukám romantik." řeknu skoro výsměšně."Tak ted na to rychle zapomen, já na takový pohádky nemám náladu, ani chut a ani za ně nebudu platit. Romantika je pro blázny." řeknu jasně, ale to už určitě poznal. Chytnu ho za zápěsti a to dost pevně. Do druhé ruky vemu pouta. Zadívám se mu přímo do očí, je v nich bezcitnost. "Chceš to na posteli a nebo ti to jedno?" přitom palcem zajedu do měkké části mezi kostma na zápěstí až nehet zajede do jeho kůže,zabolí to.

Dastan - 27. května 2011 10:37

soukromá zpráva od Dastan pro I want to scream for you Tak mi dovol tě líbat, pomyslel jsem si jako jedno z těch nádherných přání, které jsem si přál, aby byly splněny. Dlaněmi jsem okupoval jeho tělo a užíval si i ten nejnotnější dotek, který jsem mohl nabídnout. Někteří tvrdí, že svět zajde ohněm, druzí, že ho zničí led. To co jsem doposud poznal z vášně, mě nutí přiklonit se k ohni, pokud se ale ohněm svět nezničí, znám nenávisti dost, abych si byl jist, že i led by dosáhl na tento post. Slova, která mnou proplouvala. „Jmenuji se Daniel,“ hlesl jsem mu do ouška. Mé tajemství, má dokonalost. „Má matka říkala, že to jméno oslavuje Boha, že je jeho odrazem, a že já jsem příliš krásným a jemným, než abych měl být zaslíben ďáblu. Přesto mne však prodala sem, abych ďáblu sloužil,“ přejel jsem svými rty po těch jeho a pak jej políbil. Znovu a znovu. Prsty jsem přejížděl po jeho tváři, tiskl se k němu, přitahoval si ho za vlasy a při tom všem jsem okupoval jeho ústa, která tak sladce chutnala. Po jahodách. Sladce a kouzelně. Proč tedy věřit slovům? „Nemám žádné obyčejné oblečení,“ přiznal jsem po chvilce. „Nemám nic, abych vám mohl dělat onu nudnou, nezajímavou společnost, přitom tak spokojenou pro okamžik svobody. A přesto bych teď chtěl vás vzít za ruku a jít ven. Dotknout se noční oblohy, smočit kotník v ledovosti slané vody na pobřeží a nakonec jen tak sedět na lavičce se zavřenýma očima nechat obličej nastavený vánku,“ pousmál jsem se. „Budu pro tuto noc váš, stejně jako po všechny další noci, kdy přijdete a budete si přát semnou strávit nějaký čas.“ Byl ke mně hodný. Ne, jako ostatní.. poslouchal má slova a přál si, abych se smál. Proč mu tedy jeho přání nesplnit? Budu se pro něj smát. Zamiloval jsem se do toho, jak pode mnou tál. Žádné odstrkování, žádné násilí, pouze si užíval to, že je hýčkán a mě tolik bavilo hýčkat. Pečovat. Líbat a dotýkat se. Přejel jsem dlaněmi po jeho pažích a položil si jeho dlaně na boky, aby mne objal a já k němu tak mohl blíž. Přál jsem si, aby mi pověděl něco o sobě. Přál jsem si.. spoustu věcí, které mi nemohly být dány. Usmál jsem se. Jen pro něj. Tak upřímně, jak jen jsem to dokázal. Protože já se smát chtěl. A má duše křičela: Odveďte mne odsud! „Lidé. Už jsou takoví,“ řekl jsem tichounce, když jsem zrovna polibky putoval od jeho klíční kosti po krku nahoru až k oušku. „Projevují se tělem, protože zdejší doba není čas pro lásku. Protože láska nikdy není taková, jaká je v představách. Protože není čas na nic jiného.“ Pousmál jsem se, když se o mě tak nádherně opřel a mírně se zaklonil. „A co byte si přál, abych pro vás byl?“

Usagi - 27. května 2011 10:42

soukromá zpráva od Usagi pro Skoro jakoby nebyl zaskočený.Vysune taky jazyk,pocítím jeho komunikaci.Nesmělou,přesto krásnou.Můj jazyk si hraje s jeho,on s mým.Je to hra,krásná hra.Málokomu se to tady asi povede.Svým způsobem mám veliké štěstí.Mé rty se natisknou na jeho,můj jazyk vklouzne do jeho úst jako další součást hry.Oči mám zavřené,jen ho líbám.Učím ho líbat.Já učím líbat,neskutečné. Má ruka vyjede pomalu z jeho hrudi na jeho krk, pohladím ho.Zlehka se k němu přitáhnu.Prsty mírně skrčím a natáhnu, jako bych ho chtěl masírovat. Druhou rukou sjedu na jeho nohu a nechám dlaň položenou na jeho stehně.

Marko Nate Suominen - 27. května 2011 12:07

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem Klient se ke mne přiblíží a lehce mne osahá. Prý třeba mu budu stačit...to je takovej expert? Nebo je tak náročnej? Co si o sobě myslí, nafoukanec jeden. Mám úkol, mým cílem je zajistit, aby odešel maximálně spokojený a musím pro to udělat, co bude třeba. Nemohu si vybírat, obzvlášť, když jsem tu první den. Jeho dotek je neskutečně horký...jako by se mu vařila krev, možná za to může ten alkohol. Jeho další komentář se snažím nebrat příliš vážně. Jinak bych mu musel říct něco, co by si za rámeček nedal. Romantika je pro blázny...takže ty jsi naprosto normální co? Pomyslím si sarkasticky. Chytne mne za ruku a příjemné to není. Zatnu zuby a ani nepípnu. "Jak chcete pane." Pokrčím rameny. On je klient a on by si měl vybrat. Cítím jeho nehet zarývající se do mého zápěstí. A jé. To mi nemohli přidělit někoho normálního? Teda dle jeho slov, spíš nějakého blázna? Co se mnou bude? Podívám se na pouta a pak na něj s pohledem říkajícím: "Dělej si co chceš, od toho tu jsem."

Tomohisa Yamashita* - 27. května 2011 12:29

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro se šlapkou Jeho oči značí jedno, nelíbím se mu. Ale to je mi upřímně jedno. Možná mi to není jedno, možná mě to těší. Na to, že si normálně vybírám já, tohle ujde. I když se asi bránit nebude, v jeho srdci bude klíčit to, co já mám rád. Nenávist. Krásné to slovo, které spolu s troškou vzteku udělá tolik nádherných věcí...krvavých. Jak ho chytím za ruku, stiskne zuby a nedá najevo bolest hlasově. Ušklíbnu se a s pouty ho poplácám po hlavě. "Začínáš se mi zamlouvat čím dál víc." řeknu jakoby odpověd na jeho povolení, ale je to reakce na jeho tiché trpění. S pouty mám zkušenosti až kam a tak mu spoutám ruku, kdy palec povolí a zůstane mu tam po nehtu červená rýha. "Ty se bránit nebudeš....musíš přece poslouchat kvůli svému šéfovi." řeknu jízlivě a přejdu s ním k posteli. Rukou dám nastranu provaz a přesně do prostřed šířky postele si najdu místečko v záhlaví postele a tam jej připoutám. Nedostane se z toho. Ustoupím od něj a otočím se zády. Dojdu k saké a napiji se. "Tak začneme." poznamenám a vyndám z kapsy nůž. Ostrý vystřelovák s rukojetí ve tvaru hlavy dábla s vyplazeným jazykem. V očích se blýskne.

Akamatsu Daiji* - 27. května 2011 12:46

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Hrajeme si se svými jazýčky. Pomalu a sladce. Je to příjemné a cítím, jak nervozita je menší. I když se mi pořád trochu svírá žaludek, tak to není tak hrozné a dá se to ... překlenout. Jem rozrušený. Ale jinak než předtím. Může cítit, jak se mu mírně podvoluji a jak mé tělo začne jeho opatrné, něžné doteky přijímat. Cítím, jak mnou proplouvá pomalu vzrušení. Pootevřu oči a Zadívám se na něj. Pohladím ho znovu po zádech a sjedu jeměn a něžně na jeho boky, jako to udělal on.

Usagi - 27. května 2011 13:02

soukromá zpráva od Usagi pro Je uvolněnější.Daří se mi ho zbavit strachu,rozpaků.Jen svojí přirozeností.Nepřestávám si hrát s jeho jazýčkem.Něžně mu masíruji krk prsty,druhou hladím jeho stehno.Mám stále zavřený oči. Daří se mi.Je mu se mnou dobře.Jemu je se mnou dobře. štěstí zaplní moje tělo další vlnou jemného zachvění při pohlazení po zádech.Sjede na boky jako jsem to udělal předtím já jemu.Nenásilně ukončím hraní v polibku,políbím ho na rty a mírně se oddálím.Otevřu oči,zadívám se na něj,na tváři upřímný šťastný úsměv.Sjedu pohledem na moje síťované triko a nadzvednu jeho lem.Stejně se skoro dotýká mé kůže.Zadívám se na něj,zda si to mám sundat či ne.Dolní okraj držím v ruce,která byla na jeho krku.Druhou jemně stisknu jeho stehno,abych mu dodal odvahy.Mé oči jsou plné radosti z jeho přítomnosti, srdce bije stále rychle.

Marko Nate Suominen - 27. května 2011 14:38

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem Jeho nátura...nelíbí se mi to. Nelíbí se mi, kam by to mohlo až dojít. Rád bych z tohoto pokoje odešel živý a zdravý ne v igelitovém pytli rozřezaný na kousky. V mysli mi hraje klidná hudba, myslí se snažím najít místo, které by mi poskytlo alespoň trochu bezpečí. Jenže takové místo není. Behěm těch let brutálního mlácení a týrání nemám žádné takové vzpomínky. Nevím, jestli se mě snaží dohnat k tomu, že se budu bránit, křičet či co. Netuším, nevyznám se v něm a možná radši ani nechci. Pouty mě poplácá pohlavě a škodolibě mě pochválí. Je mi jasné, že na romantiku vážně nebude. Bohužel. Je pravda, že si za to mohu sám, jenže kdybych mu řekl, ať to nedělá, byl by nespokojený a je možný, že pan Elliot by mi to dal sežrat mnohem víc než on. Přežiju to. Musim. Musim. Po jeho bolestivém stisku mého zápěstí, který byl asi jen předkrmem, si netroufám odhadovat co dál příjde. "Ano pane...zařídím se podle vašich přání. Od toho tu přeci jsem." Řeknu krapet poníženě, což je naprosto upřímné. Opravdu se cítím ponížen. Zákazník ode mne odstoupí a podle zvuků se šel napít. Neotáčím se, dýchám zrychleně. Mám zavřené oči. Srdce mi buší jako na poplach. Je to jako kdybych měl hlavu na špalku a čekal. A tak mi nezbývá než čekat. Tohle jsou ty vteřiny, které se zdají dlouhé jako celé hodiny.

Akamatsu Daiji* - 27. května 2011 15:03

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Jeho masírování na krk u mne uklidňuje. Je to příjemné, konejšivé. Oddálí své rty. Pohladím ho zlehka po tváři. Nadzvedne lem trika s otázkou v očích. Je to ale jako kdyby se mě ptal na to všechno. Na to, jestli s ním chci opravdu spát. Teď. Přikývnu. Sám ale nesměle chytím okraj jeho trička. Trochu zrudnu a rozpačitě se na něj zadívám. Pak se pousměji a znovu lehce znervózním. Ale tak příjemně. Začnu z něj pomalinku svlékat jeh tričko. Skoro fascinovaně se zadívám na jeho pleť. Ledovými prsty přejedu po jeho bříšku. Usměji se a přejíždí prsty po jeho kůži. Je to krásné. Je tu... kluk... s emnou... v roztomilé krásné chvíli. nejsou tu svíčky a známe se sotva den. Přesto mi moje podvědomí nechce přijmout, že se vlastně prodává.

Usagi - 27. května 2011 15:37

soukromá zpráva od Usagi pro Pohladí mě po tváři.Sklopím oči.Mírně dám hlavu nastranu na jeho ruku.Chci cítit víc jeho doteků.Jeho doteky jsou tak jiné,něžné. Proč jsi se objevil až teď? napadne mě otázka,která způsobí lehkou bolest nad vzpomínkou na nedávného zákazníka.Nebyl vůbec něžný.Využil naplno mého mlčení.Nadvzednutí trika je jasný gesto.Přikývne.Jeho ruce chytnou triko,já ho pustím.Zvednu ruce,znova ukáži zoubky. Do toho.Jsem jen tvůj.Klidně budu celou noc. dívá se rozpačitě.Dám ruce k hlavě,vytvoří králíčí ouška.Nakloním hlavu s pozbudivým úsměvem.Síťka jde pomalu nahoru,šimrá to. Polonahý před ním sedím,díra na koleni se zvětší ohnutím nohy při doteku ledových prstů.Zatáhnu bříško,vydechnu.Usměje se,rozzářím se.Tentokrát já pohladím jeho po tváři.Prsty přejedu k jeho oblečení.Hladím ho po těle,skoro nenápadně uvolňuji jeho svršky.Nepodívám se na práci rukou,dívám se mu do očí,usmívám se.Jakoby se stále nic nedělo.Skloním se blíž k němu.Jemně ho políbím.Mé tělo je pod jeho ledovými prsty rozpálené.

Akamatsu Daiji* - 27. května 2011 16:05

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Jeho chování mne ohromuje. Usmívá se a tváří se jako by se nic nedělo. jako by měl ... dětskou radost. Usměji se na něj, jak má ouška, až se mi vyrýsují ďolíčky. Stáhnu z něj triko. Skousnu si spodní ret a položím na jeho bříško i dlaň. Začnu přejíždět dlaní po jeho hrudi a bříšku a sleduji jeho reakce. Pozorně sleduji. Moje nervozita ovšem zmizí. "Ty jsi .... neskutečný....," tiše se zasměji. Ano ... je to zvláštní.,.. jak mě dokázal uklidnit a ještě do nadnést. Nadlehčit situaci. Připadám si sám jako dítě. Přitáhnu si ho blíž. Prakticky až na klín. Ale něžně. Nijak násilím. Políbí ho znovu na rty. Chci ho ochutnávat. Rty. "Krásně voníš," špitnu zasněně a toužebně ho políbím. Něžně. Jemně sjedu polibky na jeho krček. Své dlaně tisknu na jeho záda. Jde to samo. K mému překvapení.

Usagi - 27. května 2011 16:49

soukromá zpráva od Usagi pro Zaženu začínající nervozitu.Spatřím jeho ďolíčky.Úsměv se opět rozzáří,jako kdyby toto byl můj narozeninový den.Zkousne si ret,ale najde odvahu.Jeho ruka spočine celá na břiše.Cítím jeho pohled.Zavřu oči,nechám jeho ruce zkoumat moje tělo.Vystavuju se mu,sám se o jeho ruce jakoby otírám.Z pootevřených úst jdou dlouhé výdechy značící spokojenost. Uslyším jeho slova.Otevřu oči,i v nich je smích a radost.Jeho doteky jsou tak něžné,pociťuji touhu po něm,po nich.Vzrušení.Přitáhne si mě do klína.Vůbec neprotestuji,jdu sám.Jsem blízko,mé ruce přejedou po jeho hrudi,sundají z něj obratně oblečení. Tvé poprvé bude krásné, slibuji. Políbíme se.Více se na něj natisknu.Mé tělo se skoro dotkne jeho.Jeho pochvala na vůni mě pohladí na duši.Málokterý si všimne.Jemně mu ťuknu na rameno,gesty udělám sprchu.Zářivě se usměji.Přiblížím své rty, políbíme se.Už jinak,více začíná hrát touha.Sjede polibky na můj krček,dám hlavu nastranu,vystavím se mu.Vydechnu štěstím,pánví se na něj maličko natisknu.Vnímám své začínající vzrušení i v dolních partiích.Rukama zajedu na jeho záda, jemně ho přes ně hladím.Mé rty se přesunou na jeho rameno,něžně ho líbám.Sotva bych se ho dotýkal.

Angus Benetts - 27. května 2011 20:34

soukromá zpráva od Angus Benetts pro Whisper it, please.. Zbystřil jsem, ačkoliv bych čistého soustředění neměl být vůbec schopen. Přesto lanka mé mysli zachycovala vše podstatné, jež jsem nikdy nechtěl vytratit z paměti. Měnící se pastelové odstíny božsky dlouhých vlasů, které pokrývaly snad celé universum mých vášní. Třpytivý odraz hladiny mé vzrůstající touhy v jeho nevinných očích. Dráždivou hebkost motýlích křídel, jež v těsném závěsu následovala jeho dokonale promyšlená gesta. Nesmrtelnou sladkost vábivých rtů, jež zvaly k polibkům hlubším a omamujícím, než-li vůbec kdy byla bělostná Luna pro vyjící divokou zvěř. Daniel. vrýval jsem si ono jméno do podvědomí. Tesal na kámen náhrobní. Vnímal jsem zjizvenou tkáň. A chlapcovi laskavé polibky pečetily vzrůstající důvěru, kterouž mi vyjevil. Sám jsem se vypjal a hltavě kradl kousky vášně, jež mi byla darována. Nechtěl jsem přemýšlet nad jeho minulostí. Ne v tento kouzelný moment. Počínal jsem zbožňovat jeho hlas, v němž zaznívalo cosi mému srdci tolik blízkého a přesto mezi námi zela propast obrovský rozměrů. „Neměj strach. Oblečení je to nejmenší, co ti mohu darovat. A prosté chvíle, které se pro tebe zdají být bohatstvím, … také nebude potíž zařídit. Ovšem, vše záleží, zda tě se mnou propustí…motýlku.“ lehce jsem se dotkl špičky jeho nosu a hravě se pousmál. Ovinul jsem své silné paže kolem jeho drobného těla. Majetnicky a ochranitelsky, přesto i jako vroucně milující milenec. Vnímal jsem..snad radost? A byl šťastným. On mě jím dělal. A já vůbec ničemu nerozuměl…očaroval mne? A pak mé nitro zasáhl další elektrizující impuls. Úsměv. Skutečný odraz duše. Žádná imitace skryta pod škraboškou povrchních předsudků. Pohladil jsem jej po tváři. Tak nejjemněji, jak jsem svedl nejlépe. A daroval mu i já svůj úsměv. „Jsi tolik nádherný, Danieli.“ uchopil jsem jeho tvář do dlaní a natáhl se, abych mu mohl vtisknout polibek na čelo, přesně na holý kousek pokožky mezi obočím. Těžce jsem vydechl. „Tak…nebuďme lidmi. Prchněme z těchto časů…zakotvěme v představách, byť na pouhý okamžik.“ zvláštně jsem se zahleděl do Danielovi tváře. Dlaní jsem putoval po hrudní kosti k plochému bříšku. „Co bych si přál?“ nepatrně jsem cukl koutky. „Aby ses přestal ohlížet na má přání, co myslíš.. splníš mi to?“ v mém pohledu se prohánělo cosi jiskrného, bouřkové mraky na čisté obloze? Avšak nic, co by chlapci mohlo ublížit. Prsty jsem přejel po výčnělku pánevní kosti, jež se rýsoval pod přiléhavou látkou. „A přestaň mi vykat, jsem Angus…již jsme ti to řekl.“ upozornil jsem Daniela. „Pověz mi více o sobě, nádherný.“ prosil jsem a skláněl se nenasytně nad jeho smysly mučícími křivkami. Líbal jsem a lehce okusoval okolí podbřišku přes bílé stužky šatů. „Chtěl bys…někdy opustit svou práci? Na dobro?“

Dastan - 27. května 2011 21:09

soukromá zpráva od Dastan pro Whisper it? I dont know why.. I want only to go out and never return! Zapletl jsem dlaň do jeho vlasů a položil se na pohovku, čímž jsem ho stáhl sebou a donutil položit se na mé tělo a zakrýt mne tak, abych e cítil chráněný a v bezpečí. Má nožka se otírala o jeho stehno a já spokojeně vrněl, jak se jeho vlasy i kůže dotýkaly mé tváře a zbytku odhalené pokožky. Příjemně to lechtalo a nutilo mne to se usmívat. Prstíky jsem stále obkresloval svalstvo jeho těla a prozkoumával jej. „Oni by mne pustili,“ řekl jsem tiše, neboť nebylo nutné být víc hlasitý pro jeho blízkost. „Pokud by sis mne půjčil, oni mne s tebou pustí na tak dlouho, na jak budeš chtít…“ a na jak dlouho zaplatíš, ale proč ničit chvíle tímto? Však on si toho musí být moc dobře vědom. Ano, pustili by mě, neboť oni museli vyjít zákazníkům vstříc a toto půjčování prostitutů bylo možné, ovšem pod podmínkou, že budeme ve stanovené době – cca 30 min je relativních – navráceni zpátky. Pokud ne… řekněme, nikdo se nechtěl setkat se zuřivým Elliotem, nebo ano? Motýlku… jak nádherné oslovení. Téměř pro štětku se nehodící. Zavřel jsem po další pokloně oči a obtočil paže kolem jeho krku, abych si jej přitáhl ještě níž a mohl jej líbat. Nebo on líbal mě? Každopádně se polibky staly mou oblíbenou činností, kdy jsem mohl cítit jeho chuť jeho povahu, sílu a vše, co obsahoval, jen pomocí pohybů jeho rtů, které tak něžně okupovaly ty moje, přivlastňovaly, dráždily a nutili toužit. „Krásný… já,“ hlesl jsem udýchaně. Nikdy jsem si to o sobě nemyslel. Vypadal jsem jako dívka. Nic na mě nebylo mužného. Zcela nic. Nemohl jsem tedy jako chlapec být krásný. Jen možná, že jsem na to byl až příliš mladý, ne? Na to, abych dokázal vše takto posoudit. Vlastně jsem nyní věděl jedno – že chci vše, co mi tento muž bude schopen nabídnout a že jsem schopen a ochoten mu to oplatit, jakkoliv si on bude přát. „Nemůžeme přestat být lidmi,“ zakroutil jsem hlavou „Stejně jako veverka nemůže přestat být veverkou. Můžeme být leda otroci, neboť oni se za lidi nepovažují, ale kam by pak klesly zbytky naší morálky? Ne… nikdo nechce okusit, jaké to je být otrokem. Buď rád, že jsi člověkem…“ který nikdy nepoznal, jaké to je být prodáván na burze, jako já… když mi bylo osm. Ano, já BYL otrokem. Koupené zboží, které až doslouží, bude odstraněno. Dítě bez budoucnosti. Pohladil jsem ho po tváři a mile se usmál, abych zaplašil své vzpomínky a zároveň, abych se uklidnil – a také abych mu daroval dárek, malý a nepodstatný, avšak pro mne důležitý. V mých uších stále zněl odraz mého jména, když ho vyslovil. Prosím, řekni to ještě jednou. Danieli. Alespoň jednou. „Byl jsem vychován, abych dělal druhým radost,“ hlesl jsem a pak se svýma zářivě modrýma očima zadíval do těch jeho. „Chci, aby lidé kolem mě byli spokojení a měli mě rádi, protože až příliš nesnáším nenávist, kterou nesu v sobě a potřebuji ji přebít vědomím, že jsem, alespoň zdánlivě, milován,“ sklopil jsem pohled. „Já vím, zní to divně od prostituta,“ hlesl jsem a raději jsem jej políbil na rameno, které se mi velice líbilo. Celý jsem se nadzvedl a přitiskl k jeho horkému tělu. „Já… pokusím se.“ Víc jsem mu slíbit nemohl. Ne… zatím ne. Pak jsem mírně nakrčil nosík. Něco o mě? Ale co… můj život je tak jednotvárný. „Pocházím z Anglie,“ řekl jsem nakonec s obtížemi, jak jsem vzpomínal na doby minulé. „Ale tady žiji od svých osmi let. Teď mi bude… šestnáct. Za pár měsíců. A vy?“

Akamatsu Daiji* - 27. května 2011 21:36

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Opírá s evíc do mé ruky. Je opravdu jako králiček, takové roztomilé, přítulné zvířátko. Ale možná by mě to zvířátko nepřipadalo tak moc přitažlivé. Usmívá se, zavírá očka. Ty reakce. Tak sladké... mám pocit, že umřu touho po něm. Sám se posadí do mého klína. Chci se trochu odsunout, protože jsem vzrušený, mírně, ale přece a torchu jsem se za to styděl. Naznačí mi sprchu. Usměji se. Vystavuje se mi a tiskne se ke mně. A já tak trochu nevím, co mám děla. Ano... dotýkám se jeho tělo, ale dostávám se znovu do rozpaků. Něžně mě líbá a svými letmými doteky mne dráždí, abych si jeho polibky vyžadoval. Svléknu si triko. Stydím se, že nevím, jak dál.

Tomohisa Yamashita* - 27. května 2011 21:36

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Se šlapkou Napiju se, protože tohle bude dlouhá noc.Nož zatím znova schovám do kapsy, jeho čas nadejde brzo. Otočím se k šlapce a on tam sedí zády ke mě, zkroušený jako hromádka neštěstí, co jen čeká, až jí někdo nakopne.Oplivnu si opovržením. " Asi jsem se v tobě zmýlil...nebudeš dobrej." vezmu s sebou saké a dojdu k posteli. Posadím se na ní a chytnu ho za vlasy,zvrátím mu hlavu a naleju do něj tolik saké, kolik snese, než se začne dusit. Pak ho pustím a odstrčím od sebe. " Třeba tě tohle trošku rozpohybuje. Mám dost peněz na to, abych si nezaplatil jen nějaké prkno, co tu bude ležet a čekat, až se udělám." na to vstanu a nechám ho chvilku přemýšlet. Sám ze sebe sundám bundu, protože tohle pako se k tomu ani trochu nemělo. Triko s koženýma kalhotama si nechám, ani si nesundám boty. Na rukách mám jizvy od nože, různě ale tak, že zdálky vypadají jako znaky. Na levé ruce mám vytetovaný latinský nápis oslavují pána pekel. Na krku se mi houpe z bílého zlata speciálně vytvořený pentagram s dáblovou hlavou. Víš...ty tu budeš asi nový. Šlapka je tu od toho jedno a to vyspat se se svým zákazníkem. Ovšem šlapka musí svého zákazníka umět vzrušit a musí se snažit, aby zákazník měl zájem s tou danou šlapkou spát. " otočím se na něj a zabodnu do něj přímo pohled. " Což ty rozhodně neděláš.....jen mi tu sedíš a čekáš, co ti řeknu. Vůbec se nesnažíš mě hladit, zajímat se o mě. Jsem ti od pohledu nesympatický a tvé tělo to říká. A víš co, zákazník tohle pozná a pak...pak má šlapka útrum a její šéf bude fakt pěkně nasraný." dojdu k němu a chytnu ho pevně za bradu až se mu natáhne kůže na krku. " Takže pokud ti to ty kurvo nedošlo, já nečekám dřevo, co tu na mě vystří díru, abych se do ní udělal a má hotovo. Já chci akci. A akce je, že když se zeptám na hračky, přejdu k místu, kde jsou a sám je zákazníkovi nabídnu a některé i ukážu předvést....akce je, že když se tě zeptám, co by jsi radši, políbíš mě na krk a dáš před sebe ruce s odevzdaným pohledem, který řekne, že můžu co chci. ...akce je, že když se svlékáš, hladíš se po těle a pak přejdeš ke mě a né k pitomé neživé posteli." držím mu stiskem bradu. Pak ho pustím. "Pochopil jsi ty kurvo, proč jsi jen pitomý dřevo za které já nehodlám dát nic. " moje slova jsou tvrdá, ale pravdivá. A já nemám pochopení ani pro začátečníka. Jednou si tohle vybral a tak přece nečeká, že mu budu říkat, kdy si má i uprdnout.

Usagi - 27. května 2011 22:12

soukromá zpráva od Usagi pro Posunu se na klíně.Chce se odsunout,tuším jen proč.Zadívám se na něj a zakroutím hlavou. Nemusíš se stydět,já jsem taky. hovořím v myšlenkách.Na něj se jen usmívám.Najednou bych si přál opět zase mluvit,říci mu to. Znova se ale dostává do rozpaků. Jsem moc rychlý. uvědomím si mou chybu.Posunu se kousek od něj na klíně.Zůstávám sedět jen na jeho stehnech.Zadívám se na něj a položím mu prst na rty. Jako malý rošťák se usměji, mrknu. "Bude to dobrý.Jen ty a já tady.Nikdo jiný.Ty říkáš,co dělat.Ty jsi tu šéf." hovořím pomalu. "Říct stop,...já stop." gesty tak jednoduché, s mojí znakovou řečí vytvořenou v podniku podobného ražení.Žádná znaková řeč podle pravidel.Individuální.Jednoduchá.Srozumitelná. Skloním se před ním,políbím ho na krk.Rukou pohladím jeho prsní sval,sjedu na bříško.Mé rty se posunou doleji,na klíční kosti.Něžně líbám každé místečko jeho těla.Rukama ho hladím,uklidňuji.

Angus Benetts - 27. května 2011 22:16

soukromá zpráva od Angus Benetts pro Take my hand… Spokojeně jsem se pousmál. „Smím si tě půjčit?“ ujistil jsem se znovu hladíc jemnými dotkly chlapcovo tělo. „Stačí tedy se pouze vyslovit. Kdy bys chtěl vzít na procházku, Danieli?“ příjemně jsem se na svého motýlka usmíval. Tolik jsem se děsil, že bych mu mohl svou neohrabaností ublížit. Nikdy bych si to neodpustil. Stejně jako bych se měl nyní kát za kacířskou myšlenku, že si jej sobecky přivlastňuji. Nořil jsem se skrze fialovláskovu vůni. Prostupoval jsem póry jeho něžného těla hlouběji. Infikoval jsem dětské nitro a doufal, že nakazím srdce zjizvené nespravedlností světa plného pokorných poklon a ústupků vůči přáním nechutné společnosti posedlé sexuálním vybitím. Toužil jsem najít v sobě lék na veškerý bol, jež jej sužoval a on ho halil do neprostupných oblak intimních tajemství. „Jsi krásný, nádherný, mámivý…a žádné z těch slov nedokáže docenit tvou vytříbenost, motýlku…“ promlouval jsem skrze a v odmlkách mezi polibky, kdy jsem okupoval horkým dechem Danielovu přítomnost. „Tvář, jež museli tesat skutečně ti nejčistší z andělů, kteří se dokázaly vyvarovat hříchu…tělo tolik křehké a zranitelně působí, avšak ve kterém se ukrývá neskutečná síla…oči, křišťály, jež lapily moudrost a zároveň i cosi odevzdaného vůči vypočítavému osudu…nalomená duše ruku v ruce se srdcem plným dobroty a lásky a přesto tolik osamoceným…ty celý jsi…božský Danieli.“ šeptal jsem mu slova, jež přicházela…nenucená a upřímná, tak jak mi je city předkládaly na stříbrném podnose, jež vytepala má prohnilá duše. Dinin se odmítal oddat bláznivé naivitě mých fantazií. Zahleděl jsem se na něj poněkud nešťastně, avšak brzy jsme se díval spíše chlácholivě. Nesnášel jsem momenty, kdy na má bedra dolehla tíha událostí minulých, které jsem já nikdy nemohl ovlivnit, natož jim zabránit. A při tom bych neskutečně rád, zbavil tohle překrásné stvoření příkoří a těch, kteří mu ukradli dětství. „Jsi až moc dobrý, tolik čistý…zasloužíš lásku. Ne zdánlivou…přinejmenším kousek její čiré esence.“ vtiskl jsem polibek na jeho rty. Podvlékl jsem paži pod jeho tělem a umožnil tak jeho touze se natisknout na mé tělo mnohem intenzivněji. „Odmítám tě pustit, Danieli…co s tím provedeme?“ tiše jsem se zasmál do jeho vlasů. Položil jsem se na bok, ovšem stále nesmiřitelně přitisknutý na chlapcovo tělo. Nemohl jsem utišit nutkání dotýkat se jej, jako zbožné modly. Rostl v mých očích a stával se čímsi posvátným. Přestože mi svěřil otřesnou pravdu o svém životě. V osmi letech? ze dna podvědomí vyplula na hladinu silueta roky potřené vzpomínky na období, kdy i mé tělo bylo bráno pro potěchu jiným…avšak při trochu jiných okolnostech. A především…mé peklo se skončilo, kdežto Daniel v něm přežívá neustále. „Šestnáct?..“ vydechl jsem. Skutečně tak mladý? Naprázdno jsem pootevřel ústa. „Já—teda mně je…šestadvacet.“ stáhl jsem paži zpět k sobě. Znejistěl jsem. To bych skutečně neměl…či snad ano? „Já jsem docela..obyčejným. I když…možná máme něco společného. Porodila mne žena, která také prodávala své tělo, ale věř mi..v mnohem horších a doslova nechutných podmínkách. Můj pravý otec nebyl o nic lepší než ona…“ nesouhlasně jsem potřásl hlavou. „Ale nač tě zatěžovat mou minulostí, na kterou jsem já téměř zapomněl?“ jemně jsem se pousmál. „Nyní je můj život…spokojený a já nemám právo na stížnosti.“ nechtěl jsem se rozmlouvat více. Stále jsem byl šokovaný jeho nízkým věkem, ač jsem to mohl odhadnout. Avšak pokud by vyjevil touhu poznávat mne více…neodmítl bych.

Marko Nate Suominen - 27. května 2011 22:54

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klinentem - tyranem Zničehonic mne chytne za vlasy, zakloní mi hlavu a začne do mě lít saké, vypiju ho celkem dost, abych ztratil zábrany a uvolnil se, což bylo nepochybně jeho cílem a zároveň si tím dokázal, kdo tu má hlavní slovo. Když se začnu dusit, tak přestane, odkašlu si a vstanu. "Co si přejete?" Krev se mi vaří v žilách, jsem povzbuzen onou medicínkou a hledím na něj nenávistivě, ale v mém hlase je slyšet něco jiného. Podřízenost. Snažím se ovládat, ale je to těžké, obzvláště působením alkoholu je to o něco těžší. "Prkno?" Procedím skrz zuby. To je všechno co umíte? Jen slova...bla bla bla...hrajete si tu na drsňáka a přitom tu jen vrháte drsná slova?" Trochu se mi rozvázal jazyk a jediné, co jsem dodržel je to, že mu vykám. V další chvilce si sundá bundu. Mé oči spočinou na jeho rukách. Vypadá to, jako nějaké znaky, ale po pozornějším prohlédnutí je patrné, že se jedná o jizvy. Vypadá jak zplozenec pekel, dle symbolů. S takovými lidmi jsem se již setkal. Když si odmyslím nějaké sadistické rituály, tak se mi tento styl celkem líbí. Jeho dlouhý proslov ne zrovna příjemný, v kombinaci s tím, jak mne drží za bradu mne rozpálí do běla. Chytnu jej za ruku, tak jako on držel mne. A stejně mu začnu zarývat nehet do zápěstí. "Líbí se Vám, když na vás zkouším ty stejné triky? Myslíte si, že mě zkrotíte? Na to nemáte...děláte ze sebe pana drsňáka, ale strach z vás? Spletl jsem se, když jsem se Vás zpočátku bál." "Nejste lepší než já...jen jste to Vy, kdo má peníze...ale máte koule?" Pozvednu ruku, ale sekne se na půli cesty, protože je připoutaná. Začnu se na něj usmívat, abych ho trochu ponížil a vyprovokoval. "Líbí se Vám to takhle? Ne? A co s tím uděláte?" Vyzvu ho. Cítím příval horka. Ano, ten alkohol, démon, který mi teď pomohl uvolnit se.

Tomohisa Yamashita* - 27. května 2011 23:10

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Se šlapkou? Snaží se mě urážet a hovoří o mě jako o panu drsňákovi. Cítím z něj, že mi nevěří ani slovo. Nevěří, že bych mu dokázal ublížit. Rozčílí se po mém proslovu a tak mě sám volnou rukou chytne za zápěstí a tlačí stejně jako jsem tlačil já na něj. Problém je v tom, že já to skoro necítím. Jen se podívám na to, co dělá a pak na něj, zda to myslí vážně. Dokonce mě chce praštit, ale ruka se mu zastaví. Hovoří z něj jen vztek a výbušnost. Začne se na mě usmívat jako nějaký debil. Odhodím láhev ke skříni, až se o ní roztříští.V ten moment dopadne moje pěst přímo do čelisti tak dobře, až mu cvaknou zuby. Můj život byl boj, a i obchody, které dělám, jsou dost neezpečné natolik, že se umím dost dobře bránit. Nehledě na to okolo. Držení mé ruky mě vůbec netrápí a prostě mu jí vysmeknu i s tím, že mě škrábne. Já svojí krev miluju, ale co on?chytnu ho za volnou ruku oběma rukama a zkroutím za zády tak, že mu natáhnu určitě nějaký sval, nehledě na to, že se kost začíná vzpínat. "Novinka kurvo...já si před tebou na nic nehraju a ty jsi sis ted vykoledoval práci zadarmo." na to ho kopnu pořádně do těch jeho červených boxerek a přímo do koulí. "Tímhle mě k sexu nedonutíš...jen k mé druhé velmi dobré zábavě." řeknu a on může slyšet, jak cvaknul nůž. Vystřelovací nůž poslouchá jako hodinky a než se zmůže na jediné slovo, sotva na nádech, vjede ostří do jeho zadnice. "Kurvo pojebaná." řeknu skrz zuby při zaražení ostří do měkké části lidského těla. Vím, že tam mu to neublíží tak, aby nemohl dál pracovat, ale rozhodně na mě nezapomene. Zatlačím víc na ruku a on se musí předklonit. Nechám nůž v ráně, aspon nemůže používat moc nohu a tím jsem ho zneškodnil. Vemu provaz a celým tělem si pomůžu tak, že mu svážu ruku v tom místě, kam až jsem jí dostal bez jejího zlomení. Ustoupím a jen vytáhnu nůž. Otřu ho o ty jeho červený trenky, které nejsou už jen červený. Na to mu trenky nožem rozříznu a sundám. Narvu mu je do úst tak hluboko, že se skoro zadusí. Přejdu ke skříni, těžké boty šlapou po střepech. Vytáhnu od tama malý bičík a pořádný vibrátor. Vrátím se ke kurvě. " Takovýmu jako ty nemusím říkat, že by bylo potupný do tebe vrazit třeba jen prsty, takže ti bude muset stačit tohle....a lubrikant, to ty přece nepotřebuješ." jistým krokem se k němu blížím. Vibrátor má tak 6 cm na obvod a aspon 25 na délku.

Marko Nate Suominen - 27. května 2011 23:27

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem Reakce příjde rychle a takovou jsem ji zrovna nečekal. Tvrdý úder pěstí do mého obličeje, nebýt připoutaný, přelétnu přes postel. Než se stačím zpamatovat, krutí mi mou volnou ruku za záda. "Au, to bolí...pane, prosím..." Začnu sténat. Bolí to, bojím se, že mi tu ruku zlomí či vykloubí. "Omlouvám se, chtěl jsem jen trochu vzdorovat...prosím pane..." Začnu škemrat. Následuje další bolestivá akce, jeho kopanec. Uroním několik slz a začnu vzlykat. Pane...ne, prosím, já to nemyslel vážně...jen jsem Vás chtěl trochu...vyprovokovat..." Oznámím mu se slzami v očích. "Omlouvám se pane." Když spatřím jeho nůž, tak začnu hlasitě brečet. Pane, prosím Vás, udělám co budete chtít...cokoliv...jen mi prosím neubližujte." Ucítím ostrou bolest, která mě dožene k bolestivému křiku. Křičím doslova, jako by mne na nože brali. Jediné co vnímám je bolest a srdce, které slyším v hlavě silně pulzovat, cítím jak mi všechny tepny silně tepají, jako na poplach. Celé mé pociťuje bolest od bodnutí a taktéž od lámání ruky. Nečekal jsem takový záchvat vzteku. Chtěl jsem ho jen rozdráždit, aby se na mne vrhnul a užil si trochu drsnějšího sexu. Nečekal jsem, že mi doslova rozpárá prdel. Pusu mi zacpe provizorním roubíkem a já se divím, že jsem se neudusil. Kráčí směrem ke skříni, kde si vybere další hračky. Hledím na něj s ubrečenýma očima a pohledem jej prosím, aby přestal. Jsem maximálně ponížen a v bolestech. Ne, prosím ne... Křičím v duchu.

Tomohisa Yamashita* - 27. května 2011 23:41

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Se šlapkou Jen co dostane ránu pěstí, jakoby se vzpamatoval. Začne prosit, ale já jsem k jeho prosbám hluchý. Šlapka, co si dovolí na mě šáhnout ruku jinak je obrané gesto a nebo něžné, nepřípustné. Šlapka, která je ke mě zády a čeká, až si to s ní rozdám a pak se diví, že jí řeknu prkno, blbá. Šlapka, která svého zákazníka nenávidí, mrtvá. Jeho řev po jasném znamení toho, kde je jeho místo, neslyším. Jsem hluchý k němu, jako bych byl i k bolestnému řevu vlastní matky. Cože to o mě říkal...jo, prý pan drsnák...no nevypadá, že by chtěl ještě tyto slova přede mnou opakovat. Přistoupím před jeho obličej s vibrátorem a zadívám se do jeho ubrečených očí. Bičíkem mu přejedu po krku a zvednu mu hlavu. Můj pohled je stále stejný, jako když jsem seděl na baru, oči temné barvy jakoby nevyjadřovali žádné emoce dopředu. " Takže děvko.....už víš, jak se máš chovat? Dám ti poslední šanci jen proto, že jsi tu nový." skloním se k jeho uchu. " A když říkám poslední, tak je to poslední. Být tebou, rychle si v hlavě srovnám, jak se má štětka chovat ke svému chlebodárci a to v jakémkoliv postavení." zašeptám a narovnám se. bičem se vrátím po jeho krku a švihnu ho po boku. Na to mu vyndám jeho vlastní boxerky. Posadím se a v ruce držím bičík a vibrátor. Dávám mu jeho poslední šanci. Svým způsobem má dvě možnosti, ale veme si z mých slov něco?

Marko Nate Suominen - 28. května 2011 00:03

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem - jatka Vypadá to, že jsem dostal druhou šanci. Připadám si jako kdybych vstal z mrtvých, jako bych dostal další šanci. Sáhnu volnou rukou pod sebe a na prstech ucítím moji horkou krev. V tu chvíli se mi sevře žaludek. Zamotá se mi hlava, na chvilku obrátím oči v sloup, to ta bolest. V uších slyším své srdce, ale také hlas mého klienta. Jako by byl najednou anděl. Jako kdyby mne přišel vysvobodit. Vytáhne roubík z mých úst a posadí se na postel. Volnou ruku mu nejprve položím na stehnou a nakloním se k němu. "Moc se Vám omlouvám pane. Tohle jsem nechtěl. Mrzí mě to...nechtěl jsem Vás zklamat...chtěl jsem Vás jen lehce vyprovokovat...ale nemyslel jsem to vážně..." Šeptám mu do ucha a rukou jej hladím po stehně a pomalu stoupám k hrudi. ...bolest. Mohu si za to sám...Nenáviděl jsem Vás kvůli Vašemu chování, ale teď Vás upřímně obdivuji...promiňte mi to..." Proč jsem ho přestal nenávidět? Protože si nehrál na drsného a přestože mne ruka a poranění na zadku neskutečně bolí, tak mi neublížil tak, aby mne ohrozil...jen udělal oč jsem si řekl, dostál svých slov. To si zaslouží leč trochu zvrácený, ale přeci jen obdiv. Dlaní zakroužím kolem jeho bradavky a začnu jej líbat na krku. I přes bolesti se malinko posunu, jakmi to jen pouta dovolí, ale získám tak lepší polohu vůči klientovi. Má ruka projíždí po jeho hrudník a polibky jsou vášnivější a směřují tamtéž. Má hloupost...má naivita...bůhví co jsem mohl způsobit.

Tomohisa Yamashita* - 28. května 2011 12:12

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Se šlapkou Položí ruku na moje stehno a začne se lísat a omlouvat. Jeho ruka stoupá nahoru a přejíždí po mém triku. Dívám se na něj jako na televizi. Nejsem ani trošku vzrušený.Jeho slova mi nesedí. " Tak ty jsi mě chtěl vyprovokovat....tím, že se na mě díváš jako na špínu...tím, že se mě ani nedotkneš...a jediný dotek by měl být bolestivý? " hovořím mu naoplátku narovinu a poslouchám, jak přizná nenávist ke mě. a pak mi vyzná obdiv. Znova se omlouvá. Jde s polibky dolů a nejspíš by chtěl i pod tričko. Mírným tlakem ho od sebe odstrčím. "Nevěřím ti,že mě najednou obdivuješ. Pořád pro tebe budu ten, co tě tu projel nožem. Ten, co tě nazval prknem a ten, jehož chování je ti protivné." řeknu přímo do jeho obličeje. Podám mu vibrátor s ušklebem. "Takže aby jsi mě přesvědčil, tady máš hračku a ukaž mi, co všechno umíš a jak moc nejsi to prkno. Třeba mě tvoje hrátky trošku vzruší." natáhnu se a povolím mu provaz, ovšem smyčka kolem zápěstí zůstane a já provaz nechám v ruce. Rukou může pohybovat, ovšem kdyby zlobil, není poblém ho znova svázat.Vezmu si bičík a švihnu ho do zdravé půlky až to štípne. " Tak mě nažhav, děvko." a pozoruju ho.Chci vidět, co s tím vibrátorem udělá.

Marko Nate Suominen - 28. května 2011 12:23

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem "Ne, dovolte mi to vysvětlit...čekal jsem na to, co budete chtít, proto jsem byl to prkno...ale tamtím jsem Vás chtěl vyprovokovat, abyste mě...potrestal...ale jinak..." Zašeptám mu do ucha. Odstrčí mne. "Jsem asi zvláštní, neříkám, že vás uctívám jako nějakého boha či co, ale nemůžu říct, že bych Vás nenáviděl, všechno se to stalo kvůli mému špatnému odhadu." Zajedu mu rukou pod triko a pohladím. Patrně jsem dostal další šanci. "Udělám cokoliv, abych Vás potěšil." Podá mi vibrátor, usměju se a přijmu jej od něj. Také povolí pouta, tedy provaz, aby mi uvolnil ruku, přesto mi na ruce nechá smyčku. Vyzval mne, abych mu ukázal, co s tou hračkou svedu. Nemůžu se na to pořádně soustředit, protože mne pořád bolí to zranění a bolet ještě dlouho bude. Stoupnu si před něj, nakloním se a políbím jej na krku. Slinami navlhčím vibrátor a také řitní otvor. Z neporaněné strany pomalu zajedu s tím obrem dovnitř. Druhou rukou jej pohladím na stehně a pak jí začnu přejíždět po mé hrudi, paralelně s tím zasouvám a vysouvám vibrátor. U toho vydávám slastné zvuky, ale nemohu přestat myslet na tu bolest.

Dastan - 28. května 2011 19:53

soukromá zpráva od Dastan pro You can have.. everything what do you want! Because I am only a bitch… „Půjčit?“ šeptl jsem a přejel rty po jeho čele. „Ano, smíš… kdykoliv,“ potvrdil jsem mu ještě jednou svá slova a pousmál se, užívajíc si jen toho, že jsem nyní s ním a ačkoliv jsem jej znal sotva pár desítek minut, zjišťoval jsem, že je to velice příjemná přítomnost, o kterou bych opravdu nechtěl přijít. Vskutku ne – byla pro mne nějakým způsobem důležitá a já se jí nemohl vzdát, neboť mne uklidňovala pro všechen ten závan lůzy, kterým jsem čpěl. Být na okamžik normální, jak… jak krásná představa. Kéž by se i dala prožít – pak by už vše zde bylo překrásné a nádherné, jakkoliv bolestivá by ta realita byla. Vzal jsem jej za ruku a propletl jsem s ní prsty. „Tak pojďme,“ řekl jsem se zvláštním leskem v očích. Pokud ta možnost byla… tak jsem ji chtěl. A on… on by již nikdy nemusel přijít a ta naděje by mne pak dohnala ještě do hlubšího zoufalství. Ne… znova ne. Již jsem byl rozedraný dost, svou láskou, která nebyla a nebude opětována. Daroval jsem mu úsměv a trochu se nadzvedl, přesně tak, abych jej mohl překulit pod sebe a položit se na něj… a oba nás zahalit závojem z mích vlásků. „Odveď mne pryč… alespoň na chvíli, jakkoliv krátká bude. Prosím,“ potřeboval jsem – jen zapomenout. „Pokud to semnou vydržíš do zítřejšího poledne.“ Ano, přesně taková byla výpůjční lhůta. Do poledne zítřejšího dne. Pak muselo být zboží vráceno, aby se vyspalo a v osm znovu bylo schopno prodat své umění dalším a dalším, v nikdy nekončícím kolotoči ponížení a utrpení, kdy ideálny lidské svobody neznamenaly nic a tou největší cenou byla svoboda. „Bylo by krásné být vším tím, co popisuješ,“ zašeptal jsem a položil se na jeho hruď, v níž jsem se nebál stulit jako kotě, toužící po pohlazení a pocitu bezpečí. „Ale já se obávám, že jsem pravým opakem. Pouze zavrženíhodnou špínou, odpadem, něčím již tolikrát použitým a zneužitým, že hodnoty lidství jsou dávno zapomenuty a zvířecí instinkty jsou tím jediným, co dává možnost přežít a nezbláznit se, neboť přesně jako se zvířetem je s vámi zacházeno.“ Přejel jsem prstem po jeho krásných rtech a pak jsem je políbil. „Pokud jsem kdy byl božským, snad jsem byl andělem. Avšak ten již padl, neboť jeho křídla byla rozšlapána a urvána, jakmile se vrata zlaté klece zavřela.“ A už nikdy se neotevřela, stále dusící mou duši a podkopávající mé vědomí. Ne, já nemohl být andělem, a pokud jsem měl být něčím nadpřirozeným, byl to ďábel, kdo mi byl matkou a otcem, a kdo mne vyvrhl sem, abych jej navždy nenáviděl. Nadzvedl jsem se tak, abych se mohl posadit obkročmo na jeho klín a pod zadečkem cítit jeho mužství. Dlaně jsem mu položil na odhalenou hruď a ony se vskutku proplétaly spolu s fialovými prameny a ponechávali mi alespoň trochu z mé neposkvrněnosti v jeho očích, ačkoliv jsem byl jen mnohokrát zneužitým masem. Prsty jsem zajel k zipu, který držel šaty na mém těle a rozepnul ho, aby se černá látka sesula dolů a zakryla jen to nejnutnější. Do dlaní jsem vzal tu jeho a položil si ji na hrudníka pak si jí sjel k bříšku. „Tak mne nepouštějte,“ šeptl jsem. „Držte mne, dokud budete mít sílu a pokud dokážete stát a být silný, abych vás nestáhl tam hluboko do zoufalství.“ Protože zoufalství jsem já… a mé tělo je jen schránkou pro opuštěnou duši, která již nezná nic, kromě tohoto světa. Naivita dávno zmizela, ne? Zdál se zaražený mým věkem. Nějak mi to ublížilo, přestože jsem nedokázal popsat… proč. „Ano, za pár měsíců mi bude tolik,“ zopakoval jsem a sklopil pohledu dolů, k dlani, kterou jsem držel ve svých prstech a nechtěl pustit. „Kdyby mi bylo víc, dávno bych tu již nebyl,“ přiznal jsem jednu z hrozivých pravd. Vskutku… dítě bez budoucnosti, že? Ale nic jiného nám nezbývá. Otrok má jedno jediné právo a to vybrat si způsob smrti, až ho jeho pán vykopne, neboť pokud se nezabije vlastní rukou, zabije ho okolí. Hlad, žízeň zima. Přejel jsem prsty po jeho rtech, avšak ne, abych jej umlčel, neboť mne jeho život zajímal. Pouze jsem chtěl. Z té prostoty přání. Chtě jsem, aby povídal dál. Anebo mne vzal do náruče a… odnesl pryč.

Akamatsu Daiji* - 28. května 2011 20:44

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Jak se odsunu, usmívá se. Opravdu mne to udivuje. KDybych mu udělal cokoliv, bude se na mě smát? Odtáhne se a dává mi najevo, že já jsme tu ten, kdo velí. Já bych klidně třeba i velil, ale nevím jak. "Já... ale netuším... jak dál... jak .... si říkat... nechávám to.... na tobě... věřím ti," pronesu celý v rozpacích a on mě dál líbá. Připadá mi, že to jsem já, kdo je tu z nás dvou zajíček. Opečovává mé tělo a já se trochu chvěji vzrušením a sám se snažím hladit jeho tělo. I když trochu neobratně.

Angus Benetts - 28. května 2011 21:05

soukromá zpráva od Angus Benetts pro Bitch? Don’t be like that…you are something I adore! S každým okamžikem jsem si uvědomoval, že slovo „půjčit“ se přestává hodit do mých záměrů. Toužil jsem chlapce vlastnit, avšak ne jako jeho pán. Rád bych mu daroval svobodu. Aby mohl rozevřít svá zlámaná křídla a opět vzlétnout, avšak ne příliš vysoko k životadárnému Slunci, jež by jej mohlo sežehnout a usmrtit. Dbal bych a bděl nad jeho štěstím a bezpečím. Proč tedy musí být tolik trnitá cesta vinoucí se osudem? Prozřetelnost vetkla mi do cesty zuboženou ctnost. Ale jak ji mohu napravit? Naše dlaně se spojily a mne na mysli vyvstala otázka, jaké to bude až splynou i naše těla a následně i duše. Ocitl jsem se znovu na zádech, avšak necítil jsem se poraženým, či slabým. Ačkoliv vůči Danielově kouzlu jsem byl skutečně naprosto bezmocný. Odzbrojující podstata jeho bytí mne neskutečně oslňovala. Prsty jsem laskal stranu jeho štíhlého krku a sjížděl níže po křivkách mladého těla. „Odvedu tě.“ slíbil jsem mu. Neokázal jsem odmítnout. Vytušil jsem kdesi za závojem jeho jasně modrých očí, cosi…čemu jsem plně nerozuměl, ale…neměl jsem z toho dobrý pocit. A tak jsem se rozhodl ty stíny zničit průzračnými paprsky radosti. Objal jsem Dinina pažemi. Nechával jej ležet na svém těle. Prsty jemně kroužil v jeho vlasech a chlácholivě jej hladil střídavě po zádech a bocích. Skláněl jsem hlavu a nechával se srážet na kolena vůní a vazkou bolestí, která se odrážela v podtónu lahodného hlasu. Rty jsem se mazlivě dotýkal pokožky jeho čela a spánků, když jsem k němu promlouval. „Danieli, nebuď k sobě tolik přísný. Ačkoliv je tvé dětské tělo poskvrněno a poničeno…stále se v koutku tvé zvrácené duše krčí nevinnost a křišťálová čistota, o kterých jsi si myslel, že již ve tvém srdci neexistují.“ vtiskl jsem mu polibek plný něhy. „Nic není zlomeno. Stále máš věky, celý život před sebou a…musí ti pouze být darována svoboda, aby sis byl ochoten připustit, že tvá pravá krása není tvořena pouze krášlivými šaty a slušivým líčením…mne si zaujal něčím jiným, něčím…co prozatím nedokážu přesně popsat.“ přiznal jsem, že mne skutečně uchvátil. Napjal jsem se a tiše sykl. Způsob, jakým se mladík posadil, byl přinejmenším pekelně dráždivým. Musel jsem ochlazovat fantazie, jež mi vnukával chtíč. Avšak Dininovo počínání mi v mém sebezapření příliš nepomáhalo. Spíše podkopávalo ctnostnou vůli zanechat jeho tělo čistým. Přivřel jsem oči a tlumeně zasténal v okamžicích, kdy se pod mou dlaní ocitla sametově hebká pokožka. Úmyslně jsem se kousl do špičky jazyka, potlačujíc vzrůstající míru vzrušení a s tím i slastné škubání v podbřišku. „Danieli…“ oslovil jsem jej šeptem. „Obleč se, prosím.“ požádal jsem jej opatrně. Ne, že bych neprahl po jeho nahotě, ale nyní jsem…nemohl pokračovat. Sám jsem chlapci pomohl vytáhnout šaty zpět po jeho těle. Zvedl jsem se do sedu a objal jej kolem pasu. „Odvedu si tě. Pryč odtud.“ usmál jsem se a přivlastnil si jeho něžné rty polibkem. „Nečekejme na nic.“ pobídl jsem jej. „Pouze řekni, s kým se mám domluvit. Pokud chceš můžeš se převléknout, ačkoliv to bude zbytečné.“ pousmál jsem se. Plánoval jsem mu přece koupit všední oblečení. Vstal jsme z pohovky a navlékl si tílko. Pohladil jsem chlapce po vlasech a počkal, až si obuje boty. „Vezmu si tě na co nejdelší dobu to bude možné.“ kývl jsem stvrzujíc své úmysly.

Dastan - 28. května 2011 21:26

soukromá zpráva od Dastan pro Really? Really? You and me… go away from this place? „Někdy se bojím, že přede mnou není nic, jen… velká a černá, hluboká propast, která se ke mně čím dál tím víc přibližuje, ačkoliv já stojím pevně na místě a hrozí, že do ní spadnu ještě předtím, než pohlédnu na slunce,“ zakroutil jsem nejistě hlavou. „A uvnitř té temnoty není nic jako nevinnost či vulgarita. Je tam jen utrpení. Připadá mi to kruté, trpět i ve snech, přestože když bdím, není to o nic lepší.“ Pokusil jsem se sebevědomě usmát, ačkoliv to celé byla jen komedie, která mi měla dopomoci udržet slzy v očích a nenechat je stéct po tvářích. Nechtěl jsem před ním plakat. Byl jsem příliš hrdý. Alespoň v tomhle. Alespoň v něčem. Jako panenka zmítaná všemi okovy světa. Jsem toužil jen po klidu. Či po jeho iluzi. Řekl mi, abych se oblékl. Jakmile látka seděla tam, kde měla, zapnul jsem zip. Držel jsem jeho ruce u sebe, přestože on vstával a já ho jen bezradně pozoroval. Co jsem jen udělal špatně? Ach jistě… jako děvka jsem nesplnil svůj úkol. Jistě. Přesně tak to bylo. A pak pár slov, které mi vymetly všechny argumenty ze rtů. Pevně jsem stiskl jeho ruce a zadíval se do jeho očí. „Opravdu?“ hlesl jsem bezmocně, unesen a znásilněn, pohlcen obsahem těch slov. Nechal jsem se jím políbit a byl to opravdu sladký polibek. Odolal jsem touze obtočit kolem něj paže a vklouznout mu do náručí štěstím. Já půjdu ven. Sám a bez dozoru. Jen s ním. Znělo to… tak nádherně. „Já… napíšu jen zprávu Elliotovi,“ hlesl jsem a začal jsem rychle hledat svůj mobil, abych do něj mohl nacvakat těch pár písmenek a my tak mohli jít ven. Elli, zlato, doufám, že si užíváš. Jdu ven se zákazníkem, tak mne nehledej ani se o mě neboj. Vrátím se zítra v poledne, případně ti znovu napíši, kdyby se něco změnilo. Dininka. Odeslat. Bože… já opravdu mohu jít ven! Zatímco jsem pozoroval, jak se obléká, nazul jsem si botičky a upevnil je na nožce. „Můžeme,“ špit jsem, když jsem se postavil. Vzal jsem Anguse za ruku a vedl jej ven ze svého království. Našlapoval jsem rychle, jak jsem toužil být odtud co nejrychleji pryč. Dokonce jsem si nevzal ani kabátek – noc byla příjemně teplá. Vyběhl jsem ven a zasmál se, přičemž jsem nechal své tělo dětsky se roztočit. Fialové vlasy se zaplétaly do mích údů a barvily vzduch kolem mě. A pak jsem se zastavil a modrýma očima se zahleděl na zákazníka. „Kam půjdeme?“

Angus Benetts - 28. května 2011 21:55

soukromá zpráva od Angus Benetts pro Really! Believe it or not..! Pobaveně jsem se zasmál, když mi došlo, že ho má prosba, aby se oblékl…mohla svým způsobem ranit. Nechtěl jsem se jej dotknout. To ani v nejmenším. Netroufl bych si jmenovat jediného muže, či ženu, kteří by dokázali jeho šarmu odolat. „Vypadám snad, že vtipkuji?“ tázavě jsem povytáhl obočí, snažíc se o vážný výraz. Ovšem veselá hravost jasně probleskovala i přes mou nuznou masku. Zvedl jsem jeho paže do vzduchu a postupně políbil nejdříve jeden hřbet jeho drobné dlaně a po té i druhý. „Skutečně, motýlku.“ měl jsem radost z jeho neutuchajícího nadšení. A já se skutečně těšil, kolik roušek dnešní noc stačí ještě poodkrýt. Přikývl jsem a zároveň ocenil snadnost při vyřizování povolení. Snad to bylo tím, že se za mně Dinin sám zaručil? Při čekání jsem snědl ještě jednu jahodu a alkoholu se raději vyvaroval. Nechtěl bych ohrozit chlapcovo zdraví. Pevně jsem stiskl Danielovu ruku a sotva mu stačil. Vůbec jsem neregistroval okolí. Soustředil jsme se pouze na vlající vlasy pastelových odstínů. Přesně jako, když si mě mladík před pár minutami odváděl k sobě. Nepřestával jsme žasnout nad nečekaným vývojem večera. Zatřepal jsem hlavou, abych se zbavil silného mámení, které mělo snad nebezpečnější vedlejší účinky než kdejaká dostupná droga. Zasmál jsem se a pohladil chlapce po vlasech. „Nepůjdeme. Pojedeme.“ kývl jsem hlavou ke své motorce a následně se k ní rozešel. Z pod sedačky jsem vyndal rovnou i helmu pro spolujezdce. Přešel jsem k Dininovi a nasadil mu ji na hlavu, abych měl jistotu, že vše sedí správně. „Vypadáš nádherně v čemkoliv.“ prozradil jsem mu a skutečně zlehka mu věnoval polibek na rty. Snad jako příslib krásného noci? Nerad bych hubil, byť tu nejtintěrnější z jeho nadějí. Nasedl jsem na svou krásku. „Pěvně se mě drž.“ řekl jsem mu a pak si nasadil helmu i já. Motor mezi nohama zapředl a přibral na intenzitě. Doufal jsem, že se mu krátká projížďka bude líbit. Ačkoliv bych rád jel s větrem o závod, mé svědomí mi vše riskantní zakazovalo. Dovezl jsem nás před obchodní centrum, kde byla zavírací doba obzvláště kvůli cizincům posunuta příjemně až do pozdních hodin. „Rád bych, aby ses cítil pohodlně, Danieli. Vybereš si oblečení, o kterém jsi mi vyprávěl. A pak…“ zaklesl jsem se do nadpřirozeně syté modři. „Pak tě zvu na zmrzlinu.“ koutky mi zacukaly a já nenásilně propletl prsty s jeho a vedl jsem jej do obchodního domu. Připadal jsem si jako školák na svém prvním rande. Zmrzlina a procházka při hvězdách. Proboha…snad v sobě neobjevím kýčovitého romantika? „A nebo máš chuť na něco hříšně nezdravého a chutného?“ zeptal jsme se zvědavě. „Daruji ti celou noc. Nadešel čas na tvá přání, motýlku. Nezdráhej se mi o nich povědět.“ usmál jsem se.

Dastan - 28. května 2011 22:11

soukromá zpráva od Dastan pro I want to believe! Please, forgive me… „Pojedeme?“ nadzvedl jsem obočí a nechal se vést k jeho motorce. Rozšířily se mi zornice, když jsem ji zahlédl a polkl jsem nervozitou. Nikdy jsem na motorce nejel a popravdě, měl jsem z těchto přístrojů celkem velký strach. Opravdu… hodně velký! Přesto jsem prsty přejel po laku mašiny a cosi ve mně brnělo, něco, co toužilo po tom to vyzkoušet. Přesně proto jsem se mu nijak nebránil. A i kdyby ano? Měl bych nějakou šanci? „Nikdy jsem na motorce nejel,“ přiznal jsem tichým, váhavým hláskem, když jsem se za něj posadil a obtočil kolem něj své titěrné, tenoučké paže, aby se mi nic nestalo. Bál jsem se. Ten příslovečný knedlík v krku narůstal do obřích rozměrů a já se tolik snažil, aby to na mě nebylo vidět. Prostě a jednoduše jsem zavřel oči a nechal vše kolem… prostě proplouvat. Musel jsem mu věřit, že nedopustí, aby mi bylo ublíženo, jakkoliv to bylo naivní a jakkoliv jsem já sám naivitu odsuzoval. „Budu.“ A skutečně, mé sevření jeho trupu zesílilo. Tak, jak jsem jen byl schopen pro křehkou stavbu těla. Nechal jsem ho jet tam, kam si bude přát a potlačoval jsem strach pokaždé, když jsme vjeli do některé ze zatáček. Prostě jsem se ho pevně držel a věřil mu, neboť mi nic jiného nezbylo a užíval si, jak se vítr opírá o mé tělo, přestože mi z toho byla i zima. Zastavili jsme u jednoho z obchodních domů, kde jsem to – pravda – neznal moc dobře. Kdysi jsem tu byl, ale… to bylo vskutku dávno. Šéf neměl rád, když s emu zboží potulovalo za obchody moc daleko. Opravdu ne. Navíc tu asi neměli dost oblečení s titěrným prádýlkem. No jo, doba je zlá. Ale já tomu byl rád. Nikdo… nikdo mne tu nebude znát a já si nákupy doopravdy užiji. Počkat – nákupy? Zaváhal jsem. „Neměl bys za mě utrácet. Už tak… už tak tě budu stát víc, než dost,“ sklonil jsem provinile hlavu a ještě pevněji sevřel jeho ruku. Drobnými krůčky jsem ho následoval a prohlížel si okolí, držíc se jej jako mé poslední záchrany a středobodu světa. Nechal jsem se jím táhnout a jen si užíval to vše okolo. Prohlížel jsem si výlohy plné nejrůznějších kousků oblečení. Avšak já stál jen o nějaké ty kalhoty, triko… a možná mikinu. A boty! Jo, pravé boty, jaké nosili ti kluci, které jsem vídal z okna, jak prochází kolem. Žádné odporně bolestivé podpatky, na kterých si jeden jen zlámal nohu. Prostě boty. Botasky. Něco… obyčejného. Prostého. Chlapeckého. Zatahal jsem ho za ruku a ukázal k výloze s botami. Hm… ty nádherné černé boty se zelenými tkaničkami! Vypadaly tak… robusně a pevně. Silně. Ach ano, líbili se mi. A hned u nich byly i nějaké kalhoty. „Stačí… mi něco obyčejného,“ zašeptal jsem a upřel na něj modré oči. Byly mou největší zbraní a spolu s vlasy tím jediným, co jsem na sobě miloval. A co bych chtěl potom? „Zmrzlina? Dal bych si pizzu. Nikdy jsem neměl pizzu. Elliot říká, že je moc tučná. Nebo hranolky a velký hamburger a pak si sednou na koberec a drobit na něj a přitom se dívat na nějakou šílenost.“

Angus Benetts - 28. května 2011 22:35

soukromá zpráva od Angus Benetts pro I’ll show you my world…want it? Daniel přežil jízdu ve zdraví a já si mohl gratulovat. Na to, jak se mu na stroj příliš nechtělo, nyní vypadal tak nějak..svěže. A já tomu pocitu dokonale rozuměl. Momenty, kdy spadnou zábrany a strachu se zmocní adrenalinové šílenství, přičemž srdce maniakálně hučí ve spáncích a rozum leží spoutaný v kobce nevědomí…to bývají ty nejúžasnější a zároveň i děsně návykové chvilky, které vás nutí pro příště posouvat hranice nemožného dál a dál. „Přestaň s tím. Peníze sem netahej. Vůbec na nic podobného nemysli, jasné?“ lehce jsem ho cvrnkl do nosu. Skutečně mi nezáleželo kolik mě bude stát. Chvíle radosti se nedají docenit něčím tolik povrchním. Pousmál jsem se, když chlapci zazářila očka. Přesunul jsme dlaň na jeho kříž a popostrčil jej kupředu. „Tak do toho. Stačí ukázat a je to tvé.“ pobídl jsme jej trpělivě a vyčkal, dokud si nesehnal vše, po čem toužil. A skutečně vypadal naprosto jinak. Působil tolik obyčejně, avšak stále se honosil nezvyklou krásou a výjimečností. Zároveň z něj vyzařovala pohoda. Či snad dosud nepoznané štěstí a uvolněnost. Ani jsem se nemusel přesvědčovat, zda našel, co hledal. Zaplatil jsem a odvedl si jej ven. „Pizzu?“ hravě jsem se usmál. To se dalo splnit celkem snadno. Odvedl jsem jej do nejbližšího fast foodu, který se tyčil hned za rohem. Objednal jsem snad tunu jídla. Dost na infarkt a ucpání cév. Několik hamburgerů a hlavně asi šest druhů pizz, které tu nabízely. Samozřejmě obří kelímky s kolou nemohli chybět a kdo by si odpustil i tu zmrzlinu? „Na zpátek si budeme muset vzít taxíka..“ zhodnotil jsem, když jsme se snažil pobrat balíčky s jídlem. Někoho pro svoji motorku pošlu, to nebude problém. „Vezmu tě k sobě domů, chceš? Lawrence je maniak do horrorů, má celou stěnu plnou dvd-ček. To je dost ujetý.“ dnes jsem byl schopen zneužít i zásoby mladšího bratra. Odchytil jsem taxíka, řekl mu adresu a nasoukal se za chlapcem na sedačku. Bylo to tu hrozné, ale dalo se to přežít. Chlápkovi jsme nechal i pár drobných navíc, jak jsem měl ve zvyku. „Danieli, v kapse mám klíče. Ten zelený odemyká bránu a ten stříbrný je od hlavního vchodu.“ ihned jsem chlapce zaúkoloval, neboť já měl plnou náruč jídla. Za vysokým zdobně kovaným plotem se nacházela rozlehlá zahrada, připomínající svou neuspořádanou divokostí a přitom promyšlenou brilantností, anglický park. Dům vypadal z venku celkem střídmě, avšak svou rozlehlostí dával tušit, že bude skutečně dobře vybavený. Stačil pohled na kulatou přijímací halu s dvěma točitými schodišti po stranách. „Pojď za mnou…nebo si to tu chceš nejdříve celé prohlédnout?“ věnoval jsem Danielovi milý úsměv. Nač jen ihned hrnout do svého pokoje?

Dastan - 29. května 2011 11:45

soukromá zpráva od Dastan pro Some dreams can come true, aren‘t they? Jemně jsem přikývl a vklouzl do prvního obchodu s oblečením, který jsem zahlédl. Vybrat si ty správné kousky oblečení mi… nezabralo příliš času, přestože pohledy prodavaček byly více než šílené, jak mne pozorovaly potýkat se s regály mužského oblečení a nebyly schopné se přenést přes oslovení: slečno, přičemž jsem pokaždé musel k ústům přiložit dlaň, abych se nerozesmál, nebo se stulit k Angusovi, který nyní… představoval jistou nutnou a důležitou oporu pro mé roztřesené nožky. Hah! Má fobie z prodavačů se opět projevila. Otravná to stvoření… velice. Dokážou zcela otrávit celé nakupovaní. Takže když jsem po nějakém tom čase vylézal z obchodu, měl jsem na sobě blátivě zelenkavé odkaz tričko, tmavou džínovinu odkaz a pevné boty, odkaz které příjemně hřály mou nohu. Prostě… dokonalé. Asi to jediné slovo, které mi přišlo na mysl. Zatímco Angus platil, zapletl jsem si ještě vlasy do copu, aby mi nezavazely a pak se jen opřel o sloup a… prohlížel si v odrazu skla svůj vzhled. Nemohl jsem se poznat, avšak to vše dělaly ty kousky pro mne nevšedního oblečení. Hladil jsem mezi bříšky látku trika a příjemně se usmíval. Bylo to tak jiné, tak příjemné, tak podmanivé. Jediné, co mi chybělo, byla aktovka na zádech a otrávený výraz ve stylu: už zas musím do školy. Ale tak… to už je pouhý detail. Já nyní neměl sebemenší chuť se jakkoliv mračit. Jakmile Angus vyšel ven ze dveří, váhavě jsem k němu natáhl ruku, abych v ní mohl sevřít tu jeho. Netušil jsem, zda se to pro můj momentální vzhled sluší a zda si on nebude připadat trapně, když za ruku povede šestnáctiletého kloučka, který vypadá jako nepovedený mix chlapce a dívky. Přesto jsem to zkusil, neboť – štěstí přeje odvážným. Kdosi mi to řekl… má matka? Netuším. Já vždy tak nějak tíhl k historii. Andělé mají být odvážní, aby mohli neohroženě plnit vůli svého boha, jemuž ve své nevinnosti a počestnosti slouží. Nebo ne? Vyjeveně jsem pozoroval, jak se Angusova náruč plní jídlem. „To… to nemůžeme sníst,“ hlesl jsem, když jsem viděl tu hromadu. Můj žaludek by… pak vypadal jako nějaká těhotná dáma. To by mi ještě tak scházelo! Pensionisté mne budou pouštět v tramvaji sednout! Aaaa! Děsivá představa. Zasmál jsem se. „Líbím se ti?“ zeptal jsem se ho tiše a poukázal tak na své oblečení. Budu se mu líbit i takto, nebo na mě všichni vidí jen tu zranitelnou holčičku, které nahoře něco chybí a dole přebývá? Usmál jsem se. „K tobě domů?“ hlesl jsem a zadíval se na jeho tvář. „Zajisté, pokud si to budeš př… ano, rád bych,“ kývl jsem. A sklopil hlavu nervózně zase zpět k zemi. Přeci jen, on si nepřál, abych e choval jako děvka, ne? Nechtěl jsem jej zklamat. „Taxík? Ale co tvá motorka?“ zatvářil jsem se trochu zmateně, ale to už mne Angus strkal dovnitř žlutého vozu, očividně rozhodnut, že pojedeme tímto. Mno… pro tu porci jídla jsem se ani nedivil. Po celou cestu jsem se držel u něj, jako malé klíšťátko, které se bojí okolního světa. Položil jsem si hlavu na jeho rameno a pozoroval ztemnělý svět za okny, který se najednou zdál tak vzdálený, až mne to děsilo. A já přeci jen tolik přál se jej dotknout. Když taxík zastavil a já vystoupil, mohl jsem si prohlédnout velký dům s dokonalou zahradou. Chvíli jsem na to jen vyjeveně zíral, než mne Angus vybídl, abych odemknul. Taxík již odjel, takže jsem si mohl dovolit se k němu při tom přitisknout a políbit jej na záda, zatímco jsem kradl z jeho kapsy ony klíčky, abych mohl odemknout, jak si přál. Došli jsme do přijímací haly? Nebo jak to popsat? Bylo to velké a kulaté. Chytl jsem se pásku jeho kalhot. „K tobě.“ „Prosím.“ Jen nedat najevo strach z nových prostor!

Usagi - 29. května 2011 15:37

soukromá zpráva od Usagi pro Přizná,že neví jak dál.Zadívám se na něj.Položím ruku na jeho srdce.Usměji se.Začnu mluvit gesty. "Nic neříkej.Jen zavři oči.Nech to na mě.Bude to hezké." hovořím gesty pomalu.Posunu se více do jeho klína.Mé rty postupují pomalu.Ochutnávám jeho kůži.Hladí mé tělo.Neohrabaně,ale mě je to příjemné.Sám zavřu oči.Jazykem zakroužím kolem bradavky. Posunu se po klíně dál.Mé ruce hladí jeho odhalené tělo,mé rty postupují níž a níž. Udělám ti dobře. Většinou po chvili začne působit touha, sám poznáš,co máš dělat. pomyslím si.Netuším,jak velká to je pravda.Ale tuším,že se mu to líbit bude. Prsty obejmu jeho knoflík u kalhot.Rozpenu ho,sjedu zipem dolů.Krátce se na něj zadívám.Políbím ho na bříško, něžně k pupíku.

Akamatsu Daiji* - 29. května 2011 15:46

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Položí ruku na mé srdce. Může cítit, jak moc mi buší. Sleduji ho, jeho gesta. Trochu zrudnu a přikývnu. Zavřu oči a vnímám jeh jeho doteky. Je to zvláštní, jak to pomáhá. Nic nevidět. A jen vnímám jeho doteky, které jsou díky tomu silnější, toužebnější. Pootevřu rty a ozve se z mých rtů jakési spokojené zavrnění. Jak mi ale rozepne kalhoty, trochu zpozorním. Otevřu oči a zadívám se na Usagiho. "Matte... nebudeš mě.. to .. pusinkou... že...ne? Totiž... nechci... abys... je to...špinavé...," pronesu celý zmatený.

Usagi - 29. května 2011 16:01

soukromá zpráva od Usagi pro Buší mu srdce,tak rychle.Je to krásné cítit.Zrudne a přikývne.Zavře oči.Líbám jeho tělo.Něžně,pomalu.Mé rty objevují každý kousek jeho těla.Jeho kůže je tak příjemná k líbání.Krásně vrní spokojením. Sjedu níž.Zadívám se na něj.On na mě.Brání se.Narovnám se,rukou pohladím jeho nohu od pasu až po koleno.Gesty odpovídám. "Nechcete?Mám rukou?Nebo je to moc rychle na vás?" a rukou vyjedu na stehno.Zadívám se do jeho očí,usmívám se.Přiblížím se, mé rty něžně políbí jeho krček.

Akamatsu Daiji* - 29. května 2011 16:43

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Jsem z jeho otázek v neskonale velkých rozpacích. "Usagi-chan... já... dělej... jak mylsíš, jak ti to je příjemné... ano? Jak... jak by se ti to... líbilo?" jsem rudý až za ušima. Přivřu oči, jak mi přejede od pasu ke stehnu a tiše vzdychnu při polibku na krk. Pohladím ho po vlasech a zlehka do nich políbím. Chci, aby se to líbilo i jemu. Jenže pořádně nevím codělat. Tedy vím... ale mám tak torchu strach. Že by se mu to nelíbilo, nebo že bych mu ublížil. "Uděláme to tak... že ty budeš dělat, co ... při tom děláš rád... co je ti příjemné... a já se... třeba... nějak přiučím....," mluvím dál v nekonečných rozpacích.

Angus Benetts - 29. května 2011 17:29

soukromá zpráva od Angus Benetts pro I hope for us…our dreams can come true. Neměl jsem absolutně žádné zábrany. Ani jsem nepociťoval stud, že se vodím za ruku s chlapcem, který vynikal svou zjemnělou krásou. Jistě, někomu se to mohlo příčit, jiní se jistě ve svých mělkých myslích křižovali a už si připravovaly své pohoršené výrazy, o něž jsem nestál a směle je ignoroval. Já byl na mladíka naopak pyšný, že se hlásil on ke mně. A doufal jsem, že to nebude pouze pro to, že jsem jeho zákazníkem. I když pro Daniela bude pravděpodobně těžké se od této myšlenky oprostit. Na druhou stranu…kdo přede mnou mu nabídl zcela obyčejný večer, kde sex nehraje hlavní roli? Pobaveně jsem na Dinina shlédl. „Nejde o to, zda to všechno sníme. Důležitý je ten pocit, že máš munici mastných pochoutek a nebojíš se je použít proti staletýmu perskýmu koberci.“ odhalil jsem zuby v úsměvu, který by mohl být v určitých okamžicích i reklamní, ale na to jsme pyšný nebyl. Já nesnášel americké úsměvy. Však co nadělám proti přírodě? Nic valného. Ještě jednou jsem se ujistil, že Dinin je srozuměn s hromadou občerstvení, a vyšel jsem na ulici lovit taxíka. Otočil jsem se na patě a věnoval mladíkovi další ze svých úsměvů, které krášlila upřímnost. A tou jsem se často neoháněl, tudíž jsem mu tím daroval i cosi čistě cenného vyzařující z mé duše. Pouze a jen pro něj. Neboť on mne poutal celým svým bytím. „Jestli se mi líbíš?“ chvilkově jsme zaváhal, zda jej nepoškádlit a trochu nenapínat. Ovšem jakmile jsem spatřil přísvit nesmyslných obav, déle jsem s nerozmýšlel. „Nelíbíš. Zbožňuji tě!“ nahnul jsem se, abych mu mohl vtisknout alespoň drobný polibek blízko spánku. „Ihned z tebe vyzařuje cosi krásného. Víš…opravdu se mi zdáš spokojenější. A já jsme tomu moc rád.“ Potěšila mne jeho starost o mou motorku. Kdybych mohl, pohladil bych ho jemně po vlasech. „Neměj strach. Vyzvedne mi ji kámoš, co mi ji dělal. V autě mu dám vědět a on se o všechno postará. Má garáže pár bloků od našeho domu, takže se pro ní zítra stavíme.“ snad jsem chlapce dostatečně uklidnil. Tázavě jsem na Dinina shlédl v momentu, kdy jsem ucítil jeho štíhlé prsty za mým páskem. „Nemáš se čeho bát. Nikdo není doma. A strašáky schováváme jenom ve skříních, takže klid.“ povzbudivě jsem se pousmál. Rozhodl jsem se respektovat jeho přání a rozešel se ke schodům, po kterých jsem stoupal do patra. Jakmile jsem byl i mladíkem nahoře, zabočil jsem v chodbě doprava. Rozlehle a nepřátelsky působila skutečně jen vstupní hala, ostatní prostory se jevili útulně. Míchalo se zde několik stylů. Staromódní dřevěný nábytek a sem tam naopak kovové a minimalistické doplňky posledních let. Ale především ze všeho dýchala atmosféra zabydleného domova. Nebylo tu nic mrtvého. „Mimochodem, tady má svoje doupě, Law.“ řekl jsem, když jsme míjeli neonově zelené dveře polepené bohatou zásobou samolepek týkající se především jaderného odpadu a podobných upozorněných na vysoké nebezpečí pobytu v jeho prostorách. „Je střelenej a ke všemu v pubertě.“ jako by to mluvilo za vše, ale pak jsem se krapet omluvně pousmál. Byl vlastně ve stejném věku jako Daniel a přesto oba byli tolik odlišní, že mě ani nenapadlo je k sobě řadit a srovnávat. „Už si lajnuje dráhu profesionálního šílenýho vědátora. A já věřím, že se jím skutečně stane.“ zasmál jsem se. „Tady má svoje království Joyce. Mladší sestra. Ale přes rok tu moc není, začala studovat na umělecké akademii. Kdybys chtěl, můžeme se vkrást k ní a já ti ukážu pár děl, co tu nechala.“ mrkl jsem na svou společnost. Muselo to působit, že mám velikou rodinu a skutečně tomu tak bylo. I když nejsme pokrevně spříznění, Paul nám vytvořil úžasný domov. A já měl to štěstí, že si mě u soudu vybojoval a dal mi šanci na slušnější život. Můj pokoj byl až na konci chodby. „Budu tě muset znovu požádat, zda otevřeš.“ pousmál jsem se na fialovláska. Dveře z černého dřeva, příjemné na omak, lakované. Když je otevřel mohl se mu naskytnout pohled na prostornější místnost zaplněnou papíry, gramofonovými deskami a vším možným, co se dotýkalo nejen hudby odkaz . „Omlouvám se. Je tu trochu nepořádek.“ ani bych se nedivil, kdyby jej to odradilo. Já pořádek příliš neuznával. Kreativní zaplnění volného místa – tak já říkal bordelu. „Posaď se, kam je libo.“ vybídl jsem Daniela s úsměvem. Sám jsem si konečně odlehčil a položil horu stydnoucího jídla na nízký stolek, kolem kterého byli rozházené velké polštáře na sezení. Zvedl jsem se, stáhl kulich z vlasů a zahákl palce za kapsy kalhot. „Tak…cítíš se tu dobře?“ chtěl jsem vědět. Uznával jsem, že můj pokoj nebyl nic extra, ale já tu nacházel pohodlí. Gestem ruky jsem ukázal za rameno. „Můžem jít vybrat ty filmy, jestli chceš.“ už zase jsme si připadal jako nervózní nápadník na první schůzce.

Usagi - 29. května 2011 21:59

soukromá zpráva od Usagi pro Je v rozpacích.Rudý.Hledá slova.Dokonce mi dá možnost,abych to udělal podle sebe. Podle sebe?Jak můžu podle sebe, když jsem jen. Nikdy jsem to nedělal dobrovolně.Až teď Ale jak ho políbím na krk,tiše vzdychne.Pohladí mě po vlasech,políbí mě.Zrudnu,ale kryji se před jeho zrakem.Nakonec rozhodne,že mám dělat to,co mám rád.Zadívám se na něj. Co mám rád já?Tak zkusím to,co mají rádi moji zakazníci.Ale oni si potom stěžují.Tak snad jemu se to bude líbit. přikývnu na souhlas.Nedokáži mu přiznat,že sám nevím,co se mi pořádně líbí.Opětovně se přitáhnu k němu.Políbím jeho krček.Přejedu po oušku jazykem.Něžně ho kousnu do ouška,sjedu na krk.Rukama hladím jeho hrudník.Prsty zajedu na bradavku,něžně stisknu.Zadívám se na něj.Gestem znova naznačím,aby zavřel oči.

Akamatsu Daiji* - 29. května 2011 22:09

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Vypadá také docela zmateně. No to jsme oba. Ale nezazlívám mu to. Nemylsím, že kdy měl takového zákazníka, jako jsem já. Ale to, co potom udělá, mne překvapí. Těžce vydechnu, jak mne kousne do ouška. Cítím, až mi z toho zacuká v rozkroku. Pohladím ho po zádech. Natáhnu víc krk. Můj dech je rychlý a vzrušený. Zavřu oči a vnímám jeho doteky. Sám ho znovu začnu hladit. Sjedu na jeho bradavky. Dlěám mu to, co mne učí. Vlastně mě to začíná docela bavit bavit a je to příjemné.

Usagi - 29. května 2011 22:39

soukromá zpráva od Usagi pro Kousnu ho do ouška.Vydechne.Pohladí mě po zádech,přitisknu se k němu.Natáhne víc krk,přejedu po něm jazykem, políbím.Vrátím se k oušku.Zavře oči,pokračuji. My dva to určitě zvládneme Jeho dech je vzrušený.Sám tiše a zrychleně dýchám.Cítím pnutí v kalhotech.Z jeho doteků.Z jeho přítomnosti,z jiného přístupu.Sjede na moje bradavky,sám jí lehce stiskne.vydechnu na jeho krk.Tělem se otřu o jeho tělo vlastním.Olíznu mu ouško,sjedu níž na klíční kost.Polibky jsou něžné,vroucný.Může cítit moje vlastní začínající vzrušení v kalhotech.Zavřu oči.Nemyslím na něj jako na zákazníka,ale na osobu,které na mě záleží.Má ruka sjede po boku na jeho stehno,sjedu co nejníž,vyjedu výš a přejedu přes jeho rozkrok.Přitom sjedu polibky níž,jazykem obkroužím jeho bradavku.

Akamatsu Daiji* - 29. května 2011 22:54

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Tiskne se ke mně a otírá o mé tělo. Je to příjemné. Jeho útok na mé ouško mě mírně rozvzdychá. Jak pocítím jeho teplý dech na krku, pousměji se a začnu si něžně a opatrně hrát s jeho bradavkami. Snažím si vybavit všechno, co mi dělal. Jeho polibky jsou příjemné, úžasné. Přejede mi po rozkroku, zakloním hlavu a vzdychnu. Zatřesu se vzrušením a v penisu zacuká. Pohladím ho po boku, vyjedu na jeho paži, krček a na tvář. Mírně pootevřu oči a ukradnu si jeho rty pro sladký polibek. Pak mé rty také sjedou na jeho ouško a krk. Sjedu pak na jeho bradavky a vysunu jazýček. Začnu je olizovat a stlačovat. Něžně a opatrně.

Usagi - 29. května 2011 23:10

soukromá zpráva od Usagi pro Jeho ouško je nejspíše jeho erotogenní místečko.Rozvzdychá se.I třebaže jen mírně.Hraji si s jeho krkem,on si začíná hrát.Dýchám na jeho kůži.Ztěžka.Propínám se pod jeho doteky.Očividně dávám najevo,jak se mi to líbí.Jeho rozkrok ho rozdráždí.Zakloní hlavu,vzdychne.Znova mu přejedu po rozkroku. Půjde to.Opravdu to zvládnu.Líbí se mu to,je vzrušený. Přejede po mém těle,stáhne si mě k polibku.Přejíždí po mém těle mrazení,jaké jsem nezažil.Políbí mě,jazyčkem si pohraji s jeho.Sjede mi na ouško a krk.Nastavím mu ho,rukou dál přejíždím po jeho hrudi,dlaní ho hladím,dráždím jeho bradavky.Druhou mám v jeho rozkroku,kde mu zlehka přejíždím,rozepínám zip u kalhot.Dráždím ho dlaní přes látku.Pocítím jeho rty na mé hrudi. Vypnu se,zrychleně dýchám.Přivírám oči spokojeností.Mé srdce divoce bije.Vystavuji mu své tělo se vzkazem."Jsem jen váš."

Daniel Richardson - 30. května 2011 00:02

ODPOČINEK JE DŮLEŽITÝ, ale sex ještě víc Nemohu tvrdit, že jsem posledních pár měl hafo času a dokonalé volno. Poslední měsíc pro mě noc, čas na spaní, měla délu tří hodin, pěti, když jsem měl štěstí. Jasně - snažím se to nějak dohnat. Například kávou, energetickými nápoji a zase kávou. Divím se, že jsem ještě nedostal infarkt, ačkoliv já stále pevně sázím, že na to, aby mi blblo srdce, jsem ještě příliš mladý. Nicméně moje práce přinesla ovoce a získal jsem na svou stranu hned čtyři investory, což se mému otci nepovedlo nikdy. A teď je opravdu zábavné se mu škodolibým úšklebkem vysmívat do obličeje. Jeho kecy o tom, jak nejsem ženatý a nemám děti, následníky trůnu, bývají otravnější než porady o sobotách kolem večerních hodin, kdy jsem mohl být v baru a užívat si přítomnosti povolnějších mužů. Ale jak bych si mohl najít ženskou, chlapa, to je jedno co, při mém tempu práce? Sotva stíhám přefiknout šlapky, natož se ještě věnovat rodině. Ale dnešek by se prostě oslavit měl. Protože naše akcie i přes doznívjaící krizi vystoupaly do závratných výšin. Moc dobře vím, kam zajít. Jsou diskrétní a ověření. A já jejich častějším hostem. tedy pokud mi to zrovna čas a práce povolí. Mohl jsem se věnovat spánku a odpočívat doma v posteli. Pít čaj nebo ujídat brambůrky u americkej trháků. Ale na to si připadám až přiliš nabuzený a americký filmy mi přijdou silně trapný. chybí mi malé objetí... nebo spíš ojetí. Vejdu do baru a rozhlédnu se. Na sobě ještě sako z práce, pohled i přes únavu ostrý a bdělý. Přejedu očima po místnosti, jako bych každého hodnotil a usadím se za bar. Objednám si drink, vlastně je mi docela jedno jaký. Jen na zpravení nálady. Pokud zahlédnu Elliota, mávnu na něj.

Akamatsu Daiji* - 30. května 2011 07:48

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Jak mi přejede po rozkroku podruhé, spokojeně zavzdychám. Je to príjemné. Příjemnější než když si to člověk dělá sám. Je úžasně citlivý. Mám pocit, jako by byl struny od kota a já na ně hrál a rozechvíval ho. Krásně s emi nastavuje a vystavuje. Je skoro smutné, že všechno co vím, znám, mám spíš z yaoie nebo porna. Ale odkud jinde jsem měl vzít alespoň základní informace o milování s muži. Navíc je to vzrušující. Sledovat to a číst. Ale teď nemusím, protože tu mám někoho, kdo je se mnou a kdo se se mnou chce milovat. Nebo se alespoň tak tváří. Ale nedokáži mu nevěřit. Přejedu mu znovu prsty po páteři. Mé rty jsou stále přitisknuté na jeho bradavkách. Sjedu rukou na jeho hýždě. Opatrně. A pak stisknu. Nijak silně, přesto náruživě. Vzrušeně dýchám a jeho dráždění ve mně probouzí touhy.

Usagi - 30. května 2011 09:07

soukromá zpráva od Usagi pro Přejede mi po páteři,propnu se,ztěžka vydechnu.Stále líbá mé bradavky,které jsou tvrdé pod jeho hraním.V kalhotech mám těsno.Přesto se věnuji jen jemu.Sjede na můj zadek,stiskne.Otevřu ústa v němém vzdychnutí. Umím, já to umím. jásám uvnitř nadšeně,že můj zákazník je spokojený.První spokojený.První jemný. Mé rty dráždí jeho krček,ouška,líbám jeho rty,jeho tvář.Má ruka rytmicky přejíždí po jeho rozkroku,s jemným tlakem dává najevo,jak chce dál.Ruka vyjede na bříško,sjede,prsty zajedou pod jeho prádlo.Díky rozepnutému zipu pocítím jeho chloubu.Přejedu po ní prsty,pánví si udělám místo pro ruku.Chci ho dráždit,chci s ním spát.Chci být jeho první.

Akamatsu Daiji* - 30. května 2011 09:35

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Můj dech je čím dál tím těžší. Mysl se trochu rozostřuje. Je to příjemné. Je možné, že jsem si to nějak takto představoval. Nakonec... ty rozpaky... jsou docela romantické. Ale je možné, abych zažil romantiku a něhu i s prostitutem? Hladím ho po zadečku a nasávám jeho vůni. Líbám ho, kam dostanu. Vždycky, když zajede na mé ouško, přivřu oči a vzdychnu. Vypadá to, že tam jsem velmi citlivý. Možná bych měl také najít nějaké takové jeho místečko. A tak začnu něžně a už ne tolik neohrabaně, zkoumat jeho tělo. Rty i rukama. Najedou pocítím, jak mi zajede ručkou pod prádlo. Z mých rtů se ozve tichý, nesmělý sten. Trochu se bojím ho podobně dráždit, abych mu neublížil. Na druhou stranu to je lepší než s dívkou, protože jsem se samozřejmě já sám párkrát dráždil a u mužů to bývá podobné. Místa. Začnu rozepínat chvějící se rukou jeho poklopec a u toho tiše vzdychám, jak mne dráždí. Jakmile jsou kalhoty rozepnuté, začnu trochu nejistě hladit jeho penis přes prádlo. Po chvíli už o něco jistěji a dlaní.

Usagi - 30. května 2011 10:03

soukromá zpráva od Usagi pro Líbí se mu ouško.A já toto místo,najité slabé místečko,využívám.Aby se uvolnil,aby zapomněl na skutečnost,kdo jsem.Aby byl sám s sebou.Sám mě hladí,líbá.Čím dál lépe.Cítím v jeho pohybech změnu.Příjemnou.Vlním se,mé tělo se svíjí rozkoší.Z každého jeho doteku,jeho doteky jsou tak jiné,tak vzrušující. Zajedu pod jeho prádlo.Nevyhodí mě,nezrudne.Zasténá.Políbím ho na krček,jemně po něm přejedu zoubky.Rukou začnu pohybovat, hřbetem se snažím jeho chloubu osvobodit z jeho kalhot,nebo kalhoty posunout.Sám mi rozepíná zip,jde zlehka.Pod tím mám jen tenké tanga kryjící jen můj úd s varlaty.Jinak nic.Vše je tam vyholené,všechny sotva rostoucí chloupky značící moje mládí.Nebráním,ani se nepodívám.Jen se nadzvednu,aby mohl sám kalhoty sundat.Sám se překloním a políbím ho.Rukou,spíše dlaní,pohybuji pod jemným tlakem po jeho údu v příjemné rytmu dráždění.

Dastan - 30. května 2011 10:12

soukromá zpráva od Dastan pro Štěstí přeje… odvážným! Takže jsem stál jaksi bezprizorně v jeho pokoji. Vdechoval jsem vůni okolí, užíval si ten prazvláštní pocit svobody, ačkoliv jsem byl zavřený mezi těmi čtyřmi stěnami tohoto krásného sídla. Poslouchal jsem Angusův hlas a nechal se jím unášet někam… kamsi do hlubin snění a nebylo to poprvé, co mne napadlo, jaké by to bylo, kdybych se mu dal. Dobrovolně. Protože… protože chci? Chtěl by mne někdo, ten, po kom toužím? Jak moc do mé povahy prostoupilo mé povolání? A on… toužil po mně? Chtěl mé tělo svírat a držet v těch svých nádherných, silných rukách s nápadnými klouby, které mne jednoduše fascinovaly? Přál jsem si po nich přejíždět prstíky a zkoumat je, přivlastňovat a pak… pozorovat jeho spící tvář. Ano, věřil jsem, že bych se na ni mohl dívat stále. Do skonání světa. „Líbí se mi tu,“ odpověděl jsem. Líbí š se mi ty a vše, co s tebou souvisí. Ale to se nehodí říct. Musím… musím si přeci udržet nějaký ten odstup. Ne? Jako… jako správný prostitut. Proč jsou právě tohle chvíle, kdy nenávidím sám sebe i to, co ze mě udělali jiní? Kdy se toužím vrátit do sprostě ukradeného dětství a prožít jej, jakkoliv moc bych přitom trpěl? PROČ SI STÁLE MUSÍM PŘIPADAT TAK… NAIVNÍ? Ale to je věc, jíž bych se neměl trápit. Nebo snad ano? Seznamoval mne se svým světem a já nemohl jinak, než se stále dětsky držet pásku jeho kalhot. „Musí to být hezké mít rodinu a sourozence,“ zašeptal jsem a přešel k němu, abych mu mohl přejet po hrudi a jemně jej políbit na krk. Zaplétal jsem prsty do jeho vlasů, jemně a něžně si jej přitahoval do polibku, který se postupně stával o něco více vášnivějším. Celým svým tělem jsem se na něj tiskl a snažil se dávat najevo, že tohle je to, co chci a ne proto, že musím. A já chtěl. Chtěl jsem ho ochutnat celého. To není zrovna dobré. Ne pro mě Ne po všech těch lekcích. Jenže kdo určí, CO je správné? „Vyber prosím, nějaký film, který máš rád,“ hlesl jsem a přejel dlaní po jeho tváři. Nemohl jsem vybírat. Chtěl jsem znát jeho vkus. Trochu jej… poznat prostřednictvím jeho oblíbených věcí. Přeci jen… měl jsem poměrně málo času. A přitom jsem se toho toužil dozvědět tolik… daroval jsem mu jeden z těch spokojených, šťastných úsměvů, které na mé tváři nebyly tak časté a přitom… byly ty nejkrásnější, které mne dokázaly rozzářit. Posadil jsem se na postel a natáhl k němu ruku, na znamení, že bych jej rád měl u sebe. Pokud on bude chtít. Snažil jsem se chovat, ne jako prostitut, ale jako člověk. Řekl jsem, co chci, naznačil a.. Teď bylo na Angusovi, jak se zachová. Položil jsem se na postýlku a prstíkem k sobě temnovlasého vábil.

Elliot Degaré - 30. května 2011 10:52

Zábava končí, je tu další klient Hasegawa, Terrance a Seb Sebastiena jsem přestal vnímat už ve chvíli, kdy mi v kapse zavrněl v kapse. Dinin. Snažil jsem se přečíst sms tak rychle jak to mobil dovoloval. Snad se nerozhodne stahovat aktualizace zrovna teď. Přejel jsem očima display a četl si sms. Plácl jsem se při jejím dočtení do stehna a začal jsem odepisovat. Jestli se ti něco stane, tak tě zabiju, jestli ti něco udělá, zabiju jeho a tobě dám stopku na vycházky. Zítra tě budu čekávat, víš že na ulici nesmím střílet, ještě tu jsou pořád nějaké zákony. Najdu si v seznamu jeho jméno a odešlu sms a nervozně vstanu, Sebastien je pasé i moje plány s ním. U baru si objednám dvojitého panáka vodky a kapku džusu, vodku do sebe kopnu a džus sevřu v ruce, dojdu s ním až ke kamerám, které letmo, přejedu pohledem. Hm ten s tím novým si pěkně užívá. Upiju džus a chvilku se dívám na kamery. Jedna z nich zabere mávajícího muže, mladého asiata. Ten asi hledá mne. Otočím se jeho směrem, na bar položím sklenku od džusu a vydám se za ním, muž se mi zdá povědomí. Vytáhnu mobil a začnu psát sms Terrancovi. Ahoj miláčku, teče mi do bot, hoří mi koudel u prdele a takové ty další věci, potřebuji, abys dorazil, mám tu jen nováčky a jednoho lukrativního klienta. Potřebuji tě! E.

Elliot Degaré - 30. května 2011 10:53

* pokračování příspěvku “ Dobrý den jsem Elliot, starám se o potřeby místních hochů, mám zde momentálně k dispozici jednoho nového chlapce, nebo vám mohu nabídnout jednoho staršího, který dokonale ví, co klient potřebuje a je svolný ke všemu.“ Mluvím konverzačním tónem a nechám ho, aby si prohlédl interiér, nechci hned zavádět řeč na placení, ale informovat ho musím. “ Mohu vás poprosit o vyplnění papírů, na kterých je uvedeno i číslo vaší kreditní karty, kterou zde budete platit? V kartě jsou zapsány vaše požadavky na chlapce a také si pod číslem, které je napsáno na hlavičce , rezervovat místnosti, které chcete využívat a také hochy, kteří jsou k dispozici. Pokud budete toužit i po více jak jednom, vše je k dispozici.“ Nasadím profesionální úsměv a ruku si dám do kapsy k mobilu, abych slyšel jeho vibrace.

Angus Benetts - 30. května 2011 10:55

soukromá zpráva od Angus Benetts pro ..Do you want to do…dirty things? Spokojeně jsem se pousmál. Skutečně mne těšilo, že se u mě doma cítí dobře. A mohl jsem pouze doufat, že se to nezmění, či to já nezkazím svým hrubým chováním. Ano, i já umím být dost nesnesitelný a protivný společník. Přikývl jsem. „Ano, je to úžasné mít kolem sebe lidi, které mám rád a na kterých mi neskutečně záleží.“ pozorně jsem sledoval Dininovo počínání. Jeho doteky a gesta vůbec nepůsobila nijak vulgárně a levně jako zatuchlý parfém mé matky. „Ale trvalo dlouho, než jsem si cenu své rodiny uvědomil. Dostal jsem se sem v patnácti letech. A ze začátku jsem hodně utíkal z domu za svrabem a špínou, odkud mě Paul vytáhl. Byl jsem zkrátka nevděčnej parchant.“ přiznal jsem na rovinu. Mhouřil jsem oči a přestával vykládat o své minulosti, neboť jsem znovu podléhal chlapcově vábení. Svazovala mne kouzelná tenata jeho návykové osobnosti a já se sklonil, abych mohl snadněji nám oběma dopřát polibek, u nějž bych si přál nesmrtelnost. Nemusel jsem dělat téměř nic. Daniel se přimkl k mému tělu vlastní vůlí. A já hádal, zda skutečně podléhá vlastním touhám. Zda i s těmi dívčími šaty pozbyl i svou masku luxusního prostituta. Jestli se skutečně alespoň pro jednu noc stává obyčejným chlapcem, kterým by měl skutečně být a ne zoufale přežívat v drahém bordelu k potěšení starých perverzáků. Odtrhl se od mých rtů. Od vyprahlých končin, které toužily po více vlahé svěžesti políbení. Pouhá kapka vášně a já bych vypil celý oceán. Není možné jej opustit. Zapomenout. Nechat jej odejít. „Já vlastně na filmy moc nekoukám. Televizi tu mám jenom..na ozdobu, dá se říct.“ omluvně jsem se pousmál. Přesto jsem od chlapce ukročil vzad, neboť bych propadl slepým touhám, a stalo by se něco…co jsem skutečně nechtěl, avšak uvnitř tam kdesi v nejniternějším stínu své duše…jsem se celý třásl pro jediné pohlazení. „Hned jsem zpět. Zatím..si udělej pohodlí.“ vrhl jsem na mladíka rychlý úsměv a vypochodoval ze dveří. Prsty jsem si spěšně projel vlasy. Stále jsem v nich cítil přítomnost a vůni fialovlasého. Lawrencůvo sbírku horrorů jsem připravil asi o pět kousků. Vybíral jsem hlavně podle obalu, protože názvy mi nic moc neříkaly. Takže při mém štěstí to budou samá béčka k popukání. Ale…vážně jsem tak naivní, že budu hltat film, když poblíž mě bude sedět Dinin? Měl bych si dát ledovou sprchu. Vrátil jsem se zpět do pokoje. Jen co za mnou zaklaply dveře, kluzké obaly mi málem popadaly na zem. Hleděl jsem přikovaným pohledem na Daniela, který si…pohodlí vskutku udělal. V mé rozestlané posteli. Polkl jsem, avšak náhlou nejistotu zamaskoval suverénním poušklíbnutím. „Tak..stačí si vybrat.“ posadil jsem se na kraj postele a položil filmy mezi mě a Dinina. Avšak jen, co jsem to udělal, smetl jsem je na zem. Paže vystřelila v nedočkavém chvění a prsty obemkly chlapcův křehký zátylek. S hladovým spěchem jsem hrubě znásilnil jeho hebké rty, až jsem se zastyděl nad svým impulsivním činem. Kradl jsem si polibky a prohluboval jej jazykem, znemožňujíc Dininovi jakékoliv protesty. Žíznil jsem. V momentě, kdy jsem se zdánlivě nasytil chuti chlapcových úst, jsem jej držel pod sebou, koleno těsnajíc mezi jeho nohy, prsty pátravě přejíždějíc po vystupujících žebrech. „Danieli…já…omlouvám se.“ vydechl jsem a pokorně zabořil tvář do fialových vlasů nad jeho ramenem. Udělal jsem chybu. Nasliboval jsem mu nádhernou a fádní noc. A místo toho…

Terrance - 30. května 2011 11:30

Dance with Skeleton! You are nothing. Dust in the wind. Look on them, on the knight of the Sword, archangel. Their blood never die. Odložil jsem knihu na stůl a sáhl po mobilu, jehož vrnivý zvuk mne vyrušil z mého rozjímání nad oblíbenou knihou, která mi krátila okamžiky před tím, než se budu muset pustit do studia nějakého odporného rozmnožovacího ústrojí na zítřejší hodinu biologie. S povzdechem jsem knihu zaklapl. Opravdu jsem to dělal nerad. Zmáčkl jsem tlačítko na boku mobilu a celá jeho obrazovka se příjemně rozsvítila. Mou tvář prozářil jemný úsměv. Elliot? Co mi ten chce… v tuhle hodinu? Ale – i tak to bylo příjemné rozptýlení. Odklikl jsem smsku a začetl jsem do obsahu. No jasně, jak jinak, našemu drahému správci teče do bot a to přímo z niagarských vodopádů. Jsi šílený. Zítra mám zkoušku, víš to? A – mezi námi - vcelku rád bych si i sedl… Dej mi pár minut. Je večer – víš, jak je zde v devět večer pojebaná doprava? Jeden je rád, že ho něco nezajede. A pak je také otázkou, kdy se k tobě dostanu. Protože to, co na mě nyní shlíží ze zrcadla rozhodně nevypadá jako něco, po čem by kdokoliv prahnul. No… možná kromě Elliota samotného. Takže jsem si nejdřív skočil do sprchy, abych se pořádně vydrhnul. Teprve pak přišli na řadu vlasy a nějaké to líčení. Sakra! Už mi zase hnisal jeden z mích deseti pearcingů… namočil jsem ho do lihu a vymáčkl hnis. Však ono se to spraví. Stejně jako ty pearcingy v bradavkách… sakra! Proč mne na každém kroku pronásledují vzpomínky na ten bordel? Inu, strávil jsem tam dětství. Bylo by pošetilé si myslet, že se všechny ty vzpomínky jen tak vypaří. Navlékl jsem se do svého obvyklého oblečení, nad kterým učitelé jen zoufali (odkaz ,odkaz), do kapsy strčil mobil a vydal se ven. Ticho, klid, mír. Přesně tak, jak jsem si představoval příjemnou noc – tedy až na ty výše zmiňované šílence, před kterými si jeden musel dávat pozor, když na tu ulici vyšel. Opravdu jsem netoužil skončit někde pod kytičkami. Opravdu… NE! Takové to důrazné ne, kterého by se všichni měli bát. V případě, že ho neřeknu já. Vešel jsem dovnitř. Vše mi zde bylo tak důvěrně známé. Každý kout tohoto domu pro mě znamenal možná až příliš. Kývnutím hlavy jsem pozdravil některé známé, kterých tu ještě několik bylo. Pokud nevypadli nebo je nezabili ti nechutní zákazníci. Hledal jsem Elliota. Bavil se s nějakým mužem a u sebe měl jednoho malého kloučka. Z mého pohledu malého. Však mi táhlo na dvacet dva. Opravdu jsem byl někdo, kdo se sem vůbec nehodí. Přesto jsem se však usmál a zamířil přímo k nim. Uvítalo mne Elliotovo horké tělo, jak jsem se k němu přimkl a políbil jej na přivítanou. Už to bylo dlouho, co jsem se s ním neviděl, že? Určitě… víc jak půl roku. „Stále používáš stejnou zubní pastu,“ zašeptal jsem mu do ouška a dlaní přejel po těle. Na tváři mi stále hrál úsměv. „Ahoj, Elliote. Je to dlouho… mělo mi dojít, že mne sem nezveš jen proto, že bys mne rád viděl. Trhá mi to srdce, ty zrádný. Ale víš, že s násilníky nechodím,“ hlesl jsem mu do ouška, takže nikdo jiný neměl šanci nás slyšet… … a pak se za něj zavěsil a rozhlédl se po baru, rudé vlasy dlouhé do půli zad pohladily rameno správce.

Tomohisa Yamashita* - 30. května 2011 11:41

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Omlouvá se mi a zajede mi rukou pod tričko. Nechám ho, má kůže je bělostná, jak skoro vůbec nechodím ven ve dne,což ovšem nemůže vidět, ale může cítit, jak je příjemná na dotek a horká, jak přímo hřeju. Dostane vibrátor a on mě snad jako poděkování políbí na krk, znova ho od sebe odstrčím a švihnu bičem, následně ukážu bičem na vibrátor, což má být ted jeho střed zájmu.Nasliní vibrátor, pak svůj otvor a zajede dovnitř. Znova se mě dotkne a já ho znova odstrčím. Chladně sleduju, jak se hladí a přitom si zasouvá do sebe vibrátor. Tak tady to vypadá, že tebe ojížděli často, ale ty jsi asi vážně jen držel...neznáš hraní...škoda projede mi hlavou myšlenka, jak vidím jeho jednání. Vydává zvuky slasti, které by asi nějakého nadrženého zákazníka vzrušili, ale já ho jen dál sleduju. Zničehonic ho švihnu přes ruku, kterou si drží vibrátor. " Bez ruky." a zkouším, jak si s tím poradí. "Tebe asi často ojížděli...ale jen ojížděli. Neumíš si ani trošku hrát. Měl by tě to někdo naučit, a to rychle." a strčím mu bičík do pusy. "Nažhavit mě není strčit si to do díry. Znamená to hrát si s tím, jako bych to byl já a ukázat mi, co vše od tebe můžu mít. Strčit ho do tebe můžu i kdybych tě tu svázal a bez tvé pomoci." a bičíkem vyjedu z jeho úst a znova do něj zajedu. V náznaku kouření.

Daniel Richardson - 30. května 2011 11:52

Ten, který ukončil Elliotovi zábavu Přijde ke mně Elliot a spustí. Hasegawa Shigeru. Představím se naoplátku. Nadzvednu obočí. Dá mi na výběr, koho má k dispozici. Nováček. To poslední, co bych teď potřeboval je, mít nějkého usoplence, co umí sotva roztáhnout nohy. Připadá mi stejnej, jako většina mých podřízených. Což mi tak trochu ubere na náladě. Ale moje nálada je silně proměnlivá... Očima po interiéru přejedu jen tak zhruba. A pak se můj pohled znovu zabodne do správce. Radši někoho zkušenějšího. Nemám náladu nikoho doučovat. Odpovím. Nejsem zvyklý si brát servítky. Pak mluví o papírech a já se zarazím. Jistě - pak také i ty bláboly okolo. Číslo kreditní karty? Zeptám se ho důrazně a provrtám ho pohledem, zda to myslel vážně. S číslem kreditní karty se dá nakupovat přes internet aniž byste byl jejím majitelem, či ji měl u sebe. A to je jen jeden z mnoha příkladů, kdy stačí znát jen číslo karty. Něco takového Vám, bez urážky, opravdu nenapíši. Číslo účtu klidně, ne však karty. Pokud se spokojí s číslem účtu, chci ty papíry vyplnit hned. Poždavky tam jisté napíšu. Někdy jsem něžný, někdy tvrdší a sadistický. Ale to záleží na mé náladě. Skupině se rozhodně nevyhýbám. Ať už je to v jakémkoliv počtu, ale teď se mi moc nechce. Jako přmýšlel jsem si vzít oba. Jak zkušeného, tak nováčka, ale nakonec by to skončilo tak, že by se ten nováček jen díval a já za něj zaplatil naprosto zbytečně. Pak si všimnu, jak se ke správci někdo přitočí. No vypadá docela jako exot -icky. Ne ne. Tenhle není zrovna ošklivý. Vypadá jako ten zkušený, ale lepší by bylo, kdyby se spíš obtáčel okole mě než okolo Elliota. Ušklíbnu se.

Elliot Degaré - 30. května 2011 12:40

Nabídka=Poptávka Oddychl jsem si, když dorazila sms od Terryho, musel jsem jí přečíst rychle, abych se mohl věnovat klientovi a vše mu vysvětlil. Než jsem se stačil vzpamatovat Terry se ke mně tulil a líbal mne. Lehce jsem ho od sebe odstrčil a podíval se na něj přísně. “ Potom si spolu promluvíme o tvé gáži.“ Odbiju ho strohou větou, je mi jedno jestli chodí či nechodí s násilníky, potřeboval jsem někoho, kdo dokonale uspokojí potřeby zákazníka. “ A vy se mnou nemluvte jako s někým kdo je vám podřízený, já to rozhodně nejsem. Tady je to o obchodu, nabídka, poptávka. Můžete platit i šeky či hotově. Číslo vašeho účtu je mi k ničemu, já vám platit nebudu. Leda, že byste zde chtěl také pracovat.“ Nesnášel jsem takové typi lidí, kteří si léčí ego na druhých, já jsem Evropan a určitě nebudu před takovým zobákem chodit v předklonu. Na tváři mám svůj úsměv, který Terry zná. „ Pokud chcete Terrance, sadistické hrátky u něj jsou zavrženy, od toho tu máme jiné. Třeba Marka, ale ten je na pokoji s klientem, pokud by vám nevadilo, že na něho budete dva, dal bych vám i jistou slevu.“ Navrhnu mu, přeci jen kdyby to byl sadista, nechtěl bych, aby mu Terry zdrhnul, přišel bych o peníze i o klienta. Tedy, pokud o něj po svém proslovu nepřijdu. “ Je mi jasné , že ti nový nic neumí bude potřeba si je vychovat, mohl bych ho poslat s vámi k Markovi, třeba by se něco přiučil.“ Trhnu hlavou k Sebastienovi. “ Ale je pravda, že je to jen vaše rozhodnutí, až budete mít vybráno, řekněte mi.“ Odtáhl jsem Terryho stranou. “ Zlato co blbneš, takový kecy a ještě před zákazníkem, co kdyby to slyšel?“ Pevně jsem sevřel jeho ruku a skousl si ret.

Terrance - 30. května 2011 13:06

… at the second time… You must learn, babe! Poslouchal jsem Elliotův hlas. Slova opět šla jedním uchem tam a druhým ven. Ono, když to posloucháte po tolik let, pak už slova nevnímáte, pouze a jenom tóniny hlasu, který je říká. A on se zdál opravdu mírně nazloben. Na mě, na zákazníka, možná na celý dnešek, neboť… prostě se mi jednoduše zdál mírně roztržitý. To… to bylo vše. „Ale on je neslyšel,“ pousmál jsem se a přejel Elliotovi po tváři. „Nepochybuj tolik o mém úsudku, nejsem tu proto, abych ti zákazníky odehnal,“ vykroutil jsem ruku z jeho sevření, které opravdu bylo nepříjemné. Rty jsem naznačil: Au. „Uvolni se.“ Vzhledem k tomu, že Elli se zákazníkem měli ještě něco k práci, přešel jsem k baru, který byl kousek od nich a sundal si tričko, které působilo zároveň jako mikina. Jednoduchá ochrana před počasím tam venku. Odhodil jsem ho na jednu z židlí a objednal si u barmana panáka vodky. Chtělo to… se také trochu uvolnit. Než mi byl dopraven, prsty jsem přejel po síťovaném tričku, které odhalovalo mé mírně zjizvené tělo, poseté vším možným. Ach ano, tohle ještě Elliot neměl možnost spatřit – ty pro mne zcela dokonalé ozdoby mého těla, které měli zakrýt jeho zohyzdění v dětství. Zepředu to byly pouze tři pearcingy – po jednom v bradavkách a jeden v bříšku. Podbřišek zdobilo ornamentní tetování, které končilo až úplně dole v tříslech. Zato má záda byla něčím dokonalým. Na lopatkách jsem měl vytetovaná křídla a dole stočeného hada. A pak… ta dokonalá řada kovových kroužků v mé páteři, mezi kterými byla propletená stužka, která vzadu držela pohromadě ono síťované tričko s dlouhými rukávy. Hodil jsem do sebe panáka a poděkoval barmanovi. Přešel jsem k jedné z tyčí a opřel se o ni. Prsty ohmataly tu dokonalost chladného kovu. A pak – stačila jen hudba. Svůdný pohled k Elliotovi. Vodka pálící v nitru mého těla. Hudba.

Dastan - 30. května 2011 13:33

soukromá zpráva od Dastan pro Of course I want. With you. I want. Vrátil se do pokoje s náručí plnou DVDček s filmy, o kterých – jak jsem si byl jist – jsem nikdy neslyšel. Nejen z toho důvodu, že já n koukání na filmy jednoduše neměl čas. Spánek-práce-spánek-práce-spánek-… a tak dál. Nikdy nekončící koloběh povinností, při kterých myslíte jen na jedno: Ať už to skončí. Být zaměstnancem výnosného bordelu je… občas hrozná věc. Ale opravdu jen občas. Když si zvyknete a zabydlíte se… je to… je to skvělé. Jistým způsobem. Položil DVDčka mezi nás a já už po nich chtěl natáhnout ruku, abych se mohl podívat, co donesl a co se mi dle názvu a obalu bude líbit, když mne mírně surově uchopit a přitáhl do polibku. Nečekal jsem to. Nebyl jsem nadechnutý, pouze ztuhlý s vytřeštěnýma očima. Avšak ztuhlost mne pomalu opouštěla, jak se polibek prohluboval a odhaloval další a další tóniny vzájemné sympatie, která se tvořila v uplynulých minutách. Zavřel oči a obtočil jsem paže kolem jeho krku. Nohy jsem od sebe odtáhl prakticky automaticky, aby mohl jít mezi ně, vklouznout tam a opanovat mne celého, jak jsem toužil. Když mne nechal, okusoval jsem mu rtíky a jazyk, zrychleně jsem dýchal. Mé ruce sklouzly na jeho hruď a já litoval, že na sobě nemá košili. Avšak jen na okamžik, než jsem mu opět začal přes hlavu přetahovat tílko. A pak se zastavil. Opřel se o mé rameno a šeptal zničeným hlasem. Uchopil jsem jeho bradu do prstů a donutil jej vzhlédnout. Podívat se do mích očí. Políbil jsem ho. Znovu a znovu. „Nepřestávej,“ zašeptal jsem. „Prosím, jen nepřestávej. Udělej cokoliv, jen nepřestávej, prosím,“ žadonil jsem téměř zoufale. Vzal jsem do rukou jeho vlastní dlaně a položil si je na boky. Jednu na hruď a pak jsem jí vyjel na krk. Můj zrychlený dech zahříval Angusův obličej, a jak jsem obtočil nohy kolem jeho pasu, abych jej vahou stáhl níž, mohl ve svém klíně cítit můj vzrušený penis. Chtěl jsem ho. Potřeboval jsem ho. Toužil jsem okusit jeho božské tělo. Co na tom bylo tak těžké pochopit? Přeci jen jsem mu nemohl být tolik odporný, nebo snad ano? Tak… ať mne potom zastaví! Ale ne, něco jho ke mně táhnout muselo, jinak by mne nevzal sem. Jinak by si mě vůbec nevšiml. Nepolíbil by mne. Zhluboka jsem se nadechl. Cítil jsem, jak je celý můj hlas roztřesený – ne! – to já sám jsem se třásl touhou po tomto božském stvoření. Tolik, tolik moc! Znovu jsem vyhledal jeho rty. „Prosím.“

Marko Nate Suominen - 30. května 2011 13:44

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem Očividně ho vůbec nezajímám. Je těžký něco dělat, když nevím co chce a když se bojim cokoliv udělat, aby mi zas neublížil. Vyslechnu si jej. Tobě se to říká...já nejsem děvka, ty jsi děvka víc než já. Já to s klukem dělal jen jednou. Neměl jsem na to čas, byl jsem na útěku...ne jak ty, ty vypadáš, že sem chodíš každej druhej den. Kurva, tak co mám dělat? Je mi skoro do breku. Jsem tu první den a stane se mi tohle všechno. Nejdříve mě zmlátí a bodne, teď se mu zas nic nelíbí. Proč jsem zrovna já dostal takovýho cvoka? Já nemám rád tyhle hry. Stačilo mi to, když jsem byl malej kluk. Pořád a pořád mě bil, nebyl den, kdy bych nedostal od toho ožraly. Proč teď dostanu někoho takovýho? Jsem tu kvůli sexu, tohle nejsou jatka, ani můj domov, aby mi tu ubližoval. Párkrát to se mnou škubne a já se na něj podívám s lesklýma očima. "Neumím si hrát, nikdo si se mnou nikdy nehrál, nikdo se ke mně nikdy nechoval hezky. Jsem takovej jakej jsem a kdybyste si mohl vybrat, určitě byste si vybral někoho jiného a já též. Já nejsem na tohle stavěnej pane...přesto bych chtěl vykonat svoji práci, kvůli šéfovi, protože o tenhle job stojím...jen se mě nikdo neptal, nač bych se orientoval a podobně..." Jsem zoufalý, nevim co s ním mám dělat. Respektive co mám dělat, abych ho uspokojil. "Proč bych Vám měl na nějakým pitomým kusu plastu ukazovat co umím, když to můžu ukázat přímo na Vás? Tohleto moc nechápu pane."

Tomohisa Yamashita* - 30. května 2011 13:58

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Se šlapkou Zase má kecy. Naštěstí je už podřízený a vypadá to, že se chce snažit. Je znát, jak velký je to nováček. Ušklíbnu se a přejdu k němu blíž, znova ho chytím za bradu a zadívám se mu do očí. " Takže na živé věci to umíš líp než s tímhle...to mi chceš říct. " a rukou sjedu na jeho zadek a silou do něj narvu vibrátor na plnou délku. "Mě ale nezajímá, že si s tebou nikdo nehrál. Pro mě jsi jen nadržená kurva." přesto vejdu s botama do postele a posadím se. Opřu se zády zed v čele postele a ukazováčkem si ho přivolám. " Tak já ti dám lekci, jak třeba na zákazníky jako jsem já. Mám rád, když jsou šlapky oddaný. Když příjdu a už jsou u mě a zajímají se o mě. Mám rád, když vejdu na pokoj a cítím cizí ruce na mém těle. Mám rád, když si se mnou hrajou a já pak sám si začnu hrát s nimi. V závěru už si to určuju jen já, ale ze začátku je na děvce, aby mě dostala do varu. Takže ted já tady budu sedět a ty mi ukaž, jak moc stojíš o to, abych s tebou spal. Povoleno máš vše, co tě napadne. " a dívám se na něj. Tím, jak sedím u jeho pout, může používat obě ruce.

Marko Nate Suominen - 30. května 2011 14:16

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem "Chci říct, že tu nebudu dělat debila s nějakým kreténským krámem..." Zarazí mi vibrátor až bůhví kam, až to zabolí a já se nadzvednu. Poté mi dá svolení k tomu, abych dělal, co chci. Vyndám vibrátor a v mžiku přeletí místnost. "Na tohle kašlu." Nejsem žádnej idiot, kterej si tu bude hrát s nějakejma sračkama na hraní pro takový perverzáky jako je on. Kdo by se o tebe zajímal a věnoval se ti? Nějakej idiot leda tak...chováš se jak kretén, tak se nediv...takovej psychouš... Když už jsem příjde, tak by měl bejt nadrženej a hlavně on by se měl chodit vyřádit na torza prasat na jatka. A z něho by byl nadrženej jen bezduchej blb, kterej sebou nechá zametat. Čeho je moc, toho je příliš. Nemám vůbec chuť cokoliv s ním dělat, ale nedávám to najevo. Mám ho plný zuby, kdybych mohl, udělám mu totéž, co udělal mně. Pohladím jeho nohu a jedu pomalu výš, určité místo záměrně vynechám. Vylezu na něj, vyhrnu mu triko a tělem se dotýkám jeho horkého těla. To je jediné, co je příjemné. Jeho tělo. Skloním se k jeho krku a začnu jej na něj líbat, rukou přejíždím po jeho odhalené hrudi. S polibky postupně sjíždím k hrudi. Olizuji jeho hrudník, rukou přejedu přes jeho intimní partie, ale jen krátce, provokativně.

Tomohisa Yamashita* - 30. května 2011 14:53

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Se šlapkou Jen co mu vše povolím, vyhodí ze sebe vibrátor.Ani se za hračkou nepodívám, jen si v duchu pomyslím, že ta šlapka je blbá. Fakt kretén, protože ty hračky dokáží plno věcí zpříjemnit, jak mě, tak tobě. je mi jasné, že mě v žádné úctě nemá a nejradši by si to odbyl a šel. Jenže já ho takto lehce vyklouznout nenechám. Natiskne se na mě a vyrhne mi tričko. Zavřu oči a nechám ho, aby si hrál. Vnímám jeho doteky a jeho polibky, jak se snaží. Přejede mi po rozkroku, ale krátce. Cukne mi v koutku do úsměvu a natáhnu ruku. Ukazováčkem zatlačím na jeho páteř a přejedu po ní.

Daniel Richardson - 30. května 2011 15:44

Vy nabízíte, ale já se mohu poptat jinde Nechám ho, aby si na mně vylil svoje mindráky. Pak se na něj prostě jen zadívám. Už jste skončil nebo se mnou dále hodláte mluvit jako se svou děvkou? Nejste tu od toho, abyste mne káral. Mluvím s Vámi jako s každým. Je vidět, že o obchodu toho moc nevíte. Když máte dobré zboží, je Vám to na nic, pokud neumíte jednat se zákazníkem. Vám záleží na mých penězích. Ale abyste je získal, musíte se umět chovat. Vaše poslední věta o možnosti pracovat u vás mne silně uráží. Nejste jediný bordel v tomhle městě. Ještě jednou mne urazíte a otočím se i já a mé tučné konto na podpatku a zamává vám. Dnes jsem chtěl oslavit své úspěchy. Vaše neuvědomění si svého místa v tomto obchodu mi silně kazí náladu. To, co tu předvádíte, předvádějte na svých děvkách, ale ne na zákaznících. Nebo žádného nezískáte. Takže přesně tak. Toto je obchod. Ani vy, ani já nemáme navrch. Vy mne můžete odmítnout stejně jako já mohu jít jinam. Takže klid. Povzdechnu si a zadívám se na Terrance. Vlastně jsem se tou poslední věrou uklidňoval sám. Terrovy pohyby jsou dost dráždivé. Nemá rád sadismus, ale je propíchaný a potetovaný, jako by se mu bolest líbila. To je dost zvláštní. Ke způsobům platby - váš je silně pochybný. Nemáte žádné ochránění, žádný punc jako například PayPal na to, abyste mohl dostávat peníze z mého účtu. Upřesním mu. Protože by to musel mít ošetřené pod falešnou organizací, což by bylo nezákonné a dalo by se na tom základě rozkrýt... tohle hnízdečko lásky. Terrance se mi líbí. Přikývnu a zadívám se na Elliota s nedůvěrou v očích. Na odčítání peněz z mé karty může mít ten stroj, jako mají v marketech. Nebo to mohu zaplatit přes PayPal, přes svůj kapesní počítač. Ale chce šeky, bude mít šeky. Vytáhnu luxusní pero a šekovou knížku. Napíšu tam nemalou sumu a dám mu ho. Záloha. Pronesu a vstanu. Dojdu blíž k Terrancovi.

Akamatsu Daiji* - 30. května 2011 16:48

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Je to nádherné, když cítím, jak mě dráždí, jak se mě jeho ručka tam dole dotýká hladí a opečovává. Skoro začnu litovat, že jsem ho zastavil, aby mě nekouřil. Ale na druhou stranu bych si asi připadal divně. Jako nějaký ursurpátor. Můj dech je vzrušený a nejen dech. Nadzvedne se. Ani mě nenapadne zaváhat a stáhnu z něj kalhoty. Všimnu si jeho spodního prádla a zrudnu. "Sekushi," vydechnu tiše. Vážně mu to sluší. Sám se nadzvednu a sesunu ze sebe kalhoty i s ponožkami a prádlem. I když je to trochu neobratné a jak se do jedné z nohavic mírně zamotám, tiše se, rozpačitě, zasměji. Hned na to si ho ale k sobě přitáhnu. Políbím ho chtivě na rty a pokračuji v laskání jeho jemné, dokonalé kůže, svými rty. Hladím ho, i jeho stehna a moje prstíčky zajedou mezi jeho půlky. Ucítím šňůrku od tang a zlehka ji zatlačím na dírku. Napadne mne, jaké by to bylo, kdybych za ně mírně zatáhl, a tak to udělám. Ale nijak surově a možná až překvapivě dráždivě. Pak znovu zajedu prstíky mezi jeho půlky a hladím ho tam, zatímco vzrušeně lapu po dechu a laskám rty jeho sladké tělo.

Angus Benetts - 30. května 2011 17:06

soukromá zpráva od Angus Benetts pro Be my pleasure, my soul..I want you so much. Cítil jsem ztuhnutí jeho žádoucího těla. Avšak to pro mne nebylo překážkou. Nezarazil jsem se ani na zanedbatelné mžiknutí očního víčka. Naopak. Cosi instinktivně zvířecího mne pohánělo vpřed. Čím silnější děs mohl být, tím více se stupňovalo vzrušení z lapené kořisti. Kdybych…kdybych pozbyl zábran, byl bych schopen zajít mnohem dále. Karmínové šrámy. Otisky zubů. Podlitiny plnící se bolestivou barvou soumraku. Naštěstí se Daniel brzy podvolil a začal mé neuhasitelné touze vycházet vstříc. Prsty jsem nenasytně přejížděl po bocích, stranách útlých stehen. Krmil jsem se skrze dotyky. Každá částečka holé kůže vsakovala chlapcovu mámivou dokonalost. Rty stejně jako špička jazyka brněly a vyžadovali více hravosti, již jim Daniel dopřával. Zasténal jsem tlumeně do mladíkových úst a jeho ozvěna probleskla celou jeho existencí. Svými činy jsem jej usvědčoval, jak moc po něm toužím. Srdce úděsně ničící útroby. Plamenná touha zračící se v potemnělém světle. Chtíč vykusující se z těla. A pak… Nucený chlad, kdy jsem v pěsti rozdrtil okovy, které mne zradily. Rozvrácené sebeovládání. Nesmělá pokora. Střežil jsem se, abych chlapci neublížil. Tolik jsem to nechtěl pokazit…nechtěl. Můj pohled na sebe dokázal upoutat lehce. Můj ztrhaný výraz se odrážel v jeho andělském obličeji. Reflektoval všechny mé touhy, které jsem se bál propustit. A on odemykal zámky a strhával řetězy vroucnými polibky, pod kterými roztával obrovský kus ledu, jímž jsem chladil i ty nejdivočejší emoce a fantazie. „Danieli…“ vydechl jsem láskyplně ono jméno, jež snad mohlo být zamlčeno. Nyní nezbýval čas. Příliš pozdě na návrat. Až vše krásné skončí. Až ohnivé Slunce vystoupá na vrchol své cesty. nezbude nic jiného než bolest a výčitky. …Mýlím se? Mírně jsem zvrátil hlavu a pánví se podmíněně otřel o jeho rozkrok, jež dával tušit chlapcovu žádostivost. Sklonil jsem se. Konečky pramenů vlasů pohladili Dininovu tvář, do které se hnala krev. Skelný pohled mne k němu poutal opět s větší silou. „Nepros, můj nádherný. Chci se ti odevzdat celý.“ špičkou jazyka jsem okusil chuť jeho rtů, vnímajíc měkkost onoho dotyku. Dovolil jsem mu, aby mne zbavil tílka. Počínal jsme zbožňovat a dokonce i vyžadovat, aby dlaněmi putoval nejen po mých zádech. Líbila se mi nevyzpytatelná reakce mého těla. Pracujících svalů pod napjatou pokožkou, mírně se rosící krůpějemi potu. Střídavě naskakující husí kůže, jež byla známkou nepředvídatelného vzrušení. Horké vlny, či naopak návaly tříštícího se chladu. Toužil jsem být láskán, zatímco jsem veškerou svou péči soustředil pouze na andělské stvoření pod sebou. Úsporným pohybem paže jsem shodil pokrývku z postele, abychom měli víc prostoru. Zachtělo se mi hudby, ale to by znamenalo opustit smyslně vyhlížejícího Daniela. A toho já nebyl schopen. Na rtech mi pohrával úsměv plný sebevědomé svůdnosti a vášnivé touhy. Nedočkavě jsem zbavil chlapce trička a okamžitě vpil do jeho pokožky blízko pupíku. Závisle napojen na rytmus, jímž žil, jsem se mazlil s jeho bříškem. Prozkoumával byť nepatrné nerovnosti, špičkou jazyka kreslil vlhké obrazce, které bych mu rád navždy vypálil do kůže. Dlaň s rozevřenými prsty bloudila výš po ploché hrudi až ke krku, který toužebně stiskávala, pak se vracela přes vulgárně vystouplé klíční kosti níž, aby lehoulince mohla zavadit o bradavku. Nechal jsem jej, aby si nohu položil přes mé rameno a já jej tak mohl provokativně kousat přes látku kalhot na vnitřní straně stehen, záměrně opomínajíc jeho vzrušený rozkrok. Byl jsem bestiálně zvědavý do jaké míry svede jeho touha vystoupat, aniž bych jej dráždil na to nejcitlivějším místě. Střídavě jsme se vytahoval i celým tělem výš. Třel jsem o sebe naše holá těla. Jazykem pohladil znatelně tepající krční tepnu. Znovu jsem jej hrubě uchopil za zátylek a smočil své rty v dlouhém polibku. Tolik jsem potřeboval tyto rozněžnělé momenty, kdy jsem mu mohl dát najevo, čím vším by pro mne mohl být, pokud by chtěl. A já si přál, aby znamenal hodně. A on tu volbu měl… Prsty jsem vpletl do fialových vlasů. Pastelová barva byla šerem utlumena. Pohladil jsem jej po boku a prsty zajel pod pas kalhot, kde jsem zavadil o lem spodního prádla.

Usagi - 30. května 2011 19:35

soukromá zpráva od Usagi pro Nezaváhá.Stáhne mi kalhoty.Zrudne při pohledu na mě.Gesty se omluvím. "Prominte,měl jsem jít nakupovat oblečení." on se však nezlobí.Jemu se to líbí.Usměji se na něj.Sám se nadvzedne,sundá ze sebe oblečení.Mírně se do toho zamotá.Pomůžu mu,pohladím ho po lýtku.Jakoby to zamotání bylo součástí plánu.Jakoby se měl do toho zamotat. Přitáhne si mě k sobě.Cítím v něm odvahu.Už není tak stydlivý jako na začátku.Změnil se,odvázal se.Pro mě je to krásná odměna.A nekončící.Obkročmo se usadím na jeho klíně.Pánví se natisknu na něj.Nebýt tang,dotýkáme se údy.Sehnu se a líbám jeho tělo,jeho krček, oplácím jeho něžné polibky stejně, procítěně.Jak jen dovedu. Má ruka sjede na jeho úd,dlaní ho hladím.Sjedu níž,prsty si začnu hrát s jeho špičkou,s jeho kůžičkou,jemně tlačím na varlata.On jede po mých nohách, po zadečku a sjede až k mé dírce.Zatlačí,propnu se.Vzrušeně vydechnu.Úd se v tangách pohne v náznaku vzrušení. Má ruka v ten moment mírně stáhne kůžičku,podráždím zákazníka ve chvili,kdy si pohraje s gumičkou od tang.Něžně ho kousnu do ramene, opatrně.Moje znamení zasténání.Palcem dráždím špičku jeho údu,zatímco on dráždí mojí dírku.Vrtím se na jeho klíně,vzrušeně vydechuji.Jsem uvolněný a připravený.

Marko Nate Suominen - 30. května 2011 19:53

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem Jedno je jisté, na tento den, na svého prvního klienta nikdy nezapomenu. To bych se musel setsakramentsky snažit, aby se mi to podařilo, jestli je to vůbec možné. Doufám, že to takhle nebude pokračovat dál. Že další klienti nebudou jako on. Nedej bože, aby mne chtěl znova. Přejede mi po pátěři a lehce zatlačí, celkem příjemné. Jazykem zakroužím kolem jeho bradavek a sjíždím po jeho horkém těle k pupíku. Ruku mu zasunu pod kalhoty, ale nikoli pod trenky. Dlaní několikrát přejedu přes "bouli" a mezitím druhou rukou rozepnu knoflíček (ky) či zip a pokračuji v dráždění jazykem v podbřišku. Rukou, která rozepínala kalhoty je nyní zaměstnána lehkým štípáním do jeho bradavky. Tohle je ale den. Pomyslím si zklamaně. Zvednu hlavu a upřu na něj pohled. Tak co? Už je to lepší? Proletí mi hlavou.

Lucio Sonus* - 30. května 2011 20:15

Dům lááááásky “A zde, pane Akihito vidíte, jak se naši dělníci postupně dopracovávají k vrcholu mrakodrapu. Bude to skutečně velkolepé, skvost této čtvrti.“ Pronáším anglicky na zástupce radního Tokia, který poslouchá mou řeč a společně se svými asistenty a dalšími důležitými osobami se radí. Mezitím jim vše tlumočník překládá. Jsem si jist, že umí anglicky, ovšem pro jistotu si najali tlumočníka. Nikdo z nich nemá ani sebemenší ponětí, že jejich plánům a občasným japonským slovům skvěle rozumím. Je to zbraň, které se nehodlám jen tak vzdát. “Nevím, co na to říkáte?“ otáčí se na své asistenty Akihito. Někteří pokrčí rameny. „Je to velmi vyspělá architektura, taková zvláštní hrubá krása. Bude to skvostné, až se to dostaví. Řekněte mu, že se nám to líbí.“ Míní jeden z asistentů a poté promluví na tlumočníka. Ten kývne a otočí se na mě. Usměje se. “Líbí se jim to, pane.“ Prozradí mi něco, co už dávno vím. Kývnu hlavou a nasadím profesní úsměv. “Pane Sonusi, jak by se Vám líbila návštěva temnější stránky našeho krásného Tokia?“ optá se mě dobrou angličtinou, lehce s přízvukem, s podezřelým úsměvem na hrubé tváři pan Akihito, když sedíme v autě. Zatvářím se nechápavě. “Co tím myslíte? Temnější stránka?“ “Já a mí společníci bychom byli rádi, kdyby jste s námi navštívil jistý lokál.“ Má stále ten zvláštní úsměv na tváři pan Akihito a mě se šrotují kolečka v hlavě, jak se snažím pochopit význam té věty. Zavrtím hlavou. “Nerozumím.“ Jeho úsměv se ještě víc rozšíří. “Nebojte se, pane, až tam dorazíme, porozumíte.“ Uklidní mě jeho asistent. “No, ani nebudete potřebovat rozumět. Oni budou rozumět za Vás.“ Pronese a autem se ozve pobavený smích. Dříve, než se stačím znovu optat, auto zastaví a Akihito vystoupí. Poté mi podrží dveře. “Vítejte v domě lásky, pane Sonusi. Snad bude dnešní noc pro Vás stejně příjemná, jako pro nás.“ Nejistě vystoupím z auta. To mám dnešní noc strávit v náruči nějaké ženy? Nad hlavou mi však metaforicky zabliká žárovka. Počkat, asijské národy přece místo žen raději zkoumají těla chlapců! Usměji se. To se mi začíná líbit. Kolem lokálu se pohybuje parta prostitutů, jejichž oblečení více odhaluje než zahaluje. Vrhnou na nás pár prosebných a svůdných pohledů, nestačí však otevřít ani ústa a pronést pár vět, když je bez povšimnutí míjíme a vstupujeme do lokálu. Sleduji, jak si japonští úředníci vyřizují své objednávky a něco šeptají jistému muži, zřejmě jakémusi recepčnímu. Ten se jen profesionálně usmívá a posílá je na různé strany do různých pokojů. Poté se otočí na mě. “Lucio Sonus. Co mi můžete nabídnout?“ promluvím dříve a rovnou japonsky, než se mě optá on. Jen se usměje a rozpřáhne ruce. Pátrám pohledem v zástupu chlapců, všichni jsou roztomilí, krásní, sexy, úžasní a tak dále, ale ani jeden z nich není můj typ. Až na jednoho. Ten je přímo k sežrání. Má nádherné tmavomodré oči a působí tak křehce. Navíc ty roztomilé šaty japonského stylu. Usměji se. “Vezmu si jeho. Třetí zprava.“ Promluvím na “recepčního“. Ten se stále usmívá. “Takže Kai? Dobrá volba pane, ale je zde nový, takže se nedivte, kdyby něco. Zabíráte si ho na celou noc, jako vaši společníci?“ Pronese a já jen pokývám hlavou. “A pak je tu ještě ta nepříjemná záležitost s penězi, pane. Hotovost, nebo kreditní karta?“ Zašmátrám ve vnitřní kapse a vytáhnu kreditku. Vezme ji, já nadiktuji číslo účtu a za pár chvil je záležitost vyřízena. “Výborně pane. Zde jsou klíče od pokoje pane, Kai se k Vám připojí. Nějaké nápoje na pokoj?“ “Snad jen kávu.“

Elliot Degaré - 30. května 2011 20:39

V baru Omlouvám se víc jsem nedala mám zavařené závity “ Dneska je to nějaké hektické.“ Usměju se, když mě pohladí a přivřu oči. “ Doufám, že za mnou přijdeš, až skončíš.“ Promnu si kořen nosu a otočím se tak, abych viděl na Terryho. Polilo mě vedro, když jsem ho uviděl v síťovaném tílku, musel jsem si povolit kravatu. Jeho pohyby mne provokovaly. Jen počkej. Otočím se zpět k muži, který mi mezi tím něco říkal. Dělám, že ho vnímám, ale jeho informace jdou jedním uchem ven druhým dovnitř. Ještě něco máš na srdci, chytráku. Přimhouřím oči . “ Dobře, Terrance, je na celou noc váš, žádné nože a podobné, jinak vám uteče.“ Tón mého hlasu je naprosto klidný a vyrovnaný. Převezmu od něj šek a překontroluji cifru. “ Zbytek dejte Terrencovi,“ přeložím šek a dám si ho do náprsní kapsy. Opět se vrátím zpět ke svému společníkovi na dnešní noc. “ Tak jo, nějak nemám na nic náladu. Objednal jsem ti lahev sektu, tak si dej, já jdu pracovat.“ Poplácám ho po rameni a dojdu k vyhazovačům, abych se jich zeptal, jestli je vše v pořádku, projdu celý lokál a usadím se u kamer, abych viděl, jestli Terrymu nebude ubližováno, kdyby ano, vyběhnu na něj a vykastruju ho žiletkou na jedno použití.

Terrance - 30. května 2011 21:16

…at the third time… !! you must survive !! Popravdě, tak trochu jsem nevnímal okolí. Hráli zrovna mou oblíbenou písničku z hříšného tance. Bylo dost… svádivá, avšak ne vulgární, energická, avšak ne příliš rychlá, prostě jednoduše dostatečně jemná na to, aby se při ní dalo tančit – či se svíjet – vypadat přitom sexy a nemuset myslet na nic jiného. Stačilo se prostě a jednoduše vést hudbou. To jediné, co jste museli udělat. Nechat se pohltit krásou toho okolo, vdechnout jemnou vůni okolí a nechat se jí unášet. Poslouchat cinkání kovu, jak se mé ozdůbky bili s kovovou tyčí, která se pro mé doteky pomalu zahřívala. Něco, co nemůže trvat věčně. Elliot mi vybral partnera. Cítil jsem to, prostě jsem to věděl! Řekly mi to nejen moje smysly. Poznal jsem to. Toho muže. Toho, který před ním stál, když jsem přišel. S tmavými vlasy, asijskými rysy a příjemným zvukem hlasu, jakkoliv se s Elliotem div nehádal. Až překvapivé, že dokážu vnímat něco jiného, než Elliota, když stojím vedle něj a on se s někým baví. Praxe. Mnohaletá praxe. Když chcete přežít, tak se to naučíte… odpoutal jsem se tedy od tyče a prohlédl si onoho muže. Zajímalo by mne, jak na mě nahlíží. Ale ani to nebylo předmětem dnešního večera. Kdysi dávnou jsem býval legendou toho místa. Prostě… jen si vzpomeň, prostě si vzpomeň na dobu, kdy ti bylo sladkých sedmnáct. Že to je již pět let? A koho to zajímá? Koho. Hm? Nebylo by k ničemu si odpovídat. Muž zamířil ke mně. Nechal jsem se vést hudbou. Jemná chůze, srovnatelná se svou elegancí kočce. Ne vulgární. Svádivá. Nezaujmete klienta, když vypadáte levně. Zas tak moc jsem působit nemohl. Byl jsem na toto místo starý a v kontrastu s těmi mladíčky to bylo tak nějak zřetelné.odkaz Šel jsem k němu s jemným úsměvem na rtech. Ne podbízivým, prostě jemným. Přešel jsem až k němu a jemně se dlaní dotkl jeho hrudi. Boky se jemně vlnily do rytmu hudby. „Tanec?“ zeptal jsem se pološeptem a zadíval se do očí svého zákazníka. „Nebo něco lepšího?“

Sébastien Simon - 30. května 2011 21:29

V baru Snažím se říct aspoň něco, abych odpověděl na otázku a zároveň se neomezil na pár slov, ale ve chvíli, kdy postřehnu, že mě Elliot stejně nevnímá, zmlknu, a akorát se pátravě zahledím, co ho tak zaujalo. Esemeska? Neřeknu ani ň, když se bez jakéhokoliv slova zvedne a vyjde k baru. Nemusí mi říkat dvakrát, aby mi doplo, že ten plán na večer padnul, a nevím, jestli mám být šťastný či nikoliv. Možná od obojího trošku, aspoň nedostanu příležitost si to u něj podělat. Vzhledem k tomu, že mě ale stále ještě nikam nepustil, a nikdy jsem ho dle vzhledu nepovažoval za člověka, co by se s něčím zrovna dvakrát páral, radši zůstanu dřepět na místě, abych se pak nedočkal nějakých milých slov, ačkoliv na mě zřejmě právě nemá zrovna myšlenky. No co. Stejně nevím, co bych měl dělat, když všechny mé novopečené kolegy poslal na pokoje se zákazníky, a sám bych se na našem pokoji nudil, tady v lokále je to mnohem příjemnější. Pohodlně se usadím na jednom z polštářků a sleduji dění kolem. Ono to vůbec není špatný, jenom tak tady sedět, a vědět, že si za to flákání nemůžu sám. Pozoruji Elliota, jak promlouvá s nějakým člověkem, nejspíše zákazníkem, o chvíli později tu máme dalšího, a zjevně to bude nějaký dobrý přítel. No, hovor slyším tak napůl, možná se ani úmyslně nesnažím poslouchat, ale ani sebou nehnu z místa, jako provizorní film to celkem ujde, ačkoliv se lehce začínám nudit. Nakonec si na mě i vzpomene. Tušil jsem to, že ačkoliv zájem již padl z nejrůznějších důvodů, aspoň se u mě na chvilku zastaví, aby mi řekl pár slov. Láhev sektu? S nějakou věkovou hranicí si zjevně nikdo starosti nedělá. Ale dává to smysl, vzhledem k tomu, kde jsem se to rozhodl pracovat. Kývnu hlavou, tak nějak jsem to předpokládal už podle té náhlé ztráty zájmu a tak vůbec, ačkoliv nevím, co se mu v hlavě děje. Mohl bych reagovat různě. Možná bych se i rád zeptal, co mám tedy jako za úkol dělat, jestli se pro mě nenašla žádná práce. Ale nakonec to nechám být. Ještě bych umocňoval ten dojem "jsem malé prtě, naprosto nezkušený holobrádek, se mnou si fakt nezačínejte jestli nechcete vidět propadák", a toho bych se rád vyvaroval, a stal se více samostatným. Stejně, kdyby se pro mě snad něco našlo, mám dojem, že má nějaký ten způsob, jak si mě najít. A krom toho, já nemám v plánu odejít. Tady v baru je to celkem fajn. Možná tu působím tak trošku víc singl a odstrčeně, ale i tak se tu cítím víc ve společnosti než bych se cítil v prázdné místnosti našeho pokoje. "Merci beaucoup," poděkuji, a je jasné, že jde o sekt. Jo, toho se moc rád napiju; a ani nemám chuť si uvědomovat fakt, že pokud vypiju celou láhev, tak s mojí zkušeností s pitím a celkovou současnou odolností proti alkoholu se totálně ožeru. No, snad mi to dojde průběžně, protože zlité děvky určitě nejsou to pravé ořechové. Na druhou stranu, lehké odhození zábran... možná bych se pak dokázal aspoň trošku zabavit, tady dole, sám. "Nevadí, třeba chuť přijde někdy jindy," pokrčím rameny, upřímně řečeno si v nitru přitom nejsem jist, jestli po příchodu toho mladíka, co vzápětí dostal i práci, vůbec nějaké jindy bude. Ale tolik mě to nežere. Radši bych se měl starat o zákazníky, pokud nějakého dostanu na starost, to z nich kápnou peníze. Dojdu si k baru pro láhev objednaného sektu a sklenici, a pak se s tím posadím někam, kde je i stolek. Naliju si, a pak okusím tu chuť. Většině mladých alkohol zas až tak nechutná, ale tohle JE dobré. Líbivá chuť... Usrkávám víno a sleduji dění kolem, stále nerozhodný, čím bych se teď měl zabavit. Ale tak když nemám práci, tak tu snad mohu jen sedět, pít víno, a poslouchat hudbu, že... případně pozorovat lidi kolem, pokud na tom bude něco zajímavého. A negativní poznatek - zatím mě nenapadlo zauvažovat nad tím, jak velké množství vína mohu "bezpečně" zkonzumovat.

Akamatsu Daiji* - 30. května 2011 21:35

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Dráždí mne naprosto dokonale. Propínám se a chvěji vzrušením. Jak mě kousne do ramene, pohladím ho po vlasech na znamení, že josu tyto projevy naprosto v pořádku a že se mi to i líbí. Líbá mé tělo a čím více pociťuji touhu. Tím více ho chci. Jeho tělo. Milovat se s ním. Prsty tlačím an jeho dírku a vnímám, jak se na mě tiskne přes tenkou látku. Rozhlédnu se a uvidím lubrikant. Natáhnu se pro něj. Ne - jen tak bych do něj nevnikl. Nadzvednu si jeho prdelku, takže mám jeho penis před svým obličejem. Svléknu mu tanga a políbím ho něžně na penis. Namočím prst do lubrikantu a jak si ho znovu posazuji na sví stehna, vniknu do něj prstem.

Daniel Richardson - 30. května 2011 21:46

TERRANCE Moc dobře vnímám reakce Elliota. Skřípu zuby. Pak se ale moje pozornost upíná k Terrovi a Ella prostě dál ignoruji. A to viditelně a okatě, jako bych pohrdavě dělal všechno proto, abych se na něj nemohl podívat. Moje oči jsou upřené na jeho chůzi. A jak za mnou přijde, obejmu ho rukou kolem pasu a více natisknu na sebe. Zadívám se mu do očí. Nevím... potřebuji trochu rozptýlit. Tvůj šéf mi mi poněkud zkazil náladu. Pronesu jasně. Terr je vlastně teď docela v nevýhodě. Šéf mu to pěkně pohnojil. Přivírám oči a přejedu mu po boku, jako by byl mým milencem už nějakou dobu. Potřebuji se napít. Mluvím dál. Vlastně pořád stejně rozladěným tónem. A navíc - on nemá rád sadistické záležitosti, takže by mě měl uvolnit, než dojde na věc. Nebo si to odsere za Elliota.

Thief - 30. května 2011 21:47

soukromá zpráva od Thief pro PJ post Zatím vše v pořádku? A jsi si jistý? V rukou máš listiny těch chlapců. Jako vždy velice zajímavé čtivo. Máš tam o nich vypsáno vše. Úplně vše. Každý detail, který o sobě byli ochotní sdělit. A pak vidíš kamery. No jo, to když se náš drahý pan Správce na chvilku odtáhne pryč. Za prací, za zábavou. Kdo ví. Kdo se zajímá? Inu – ty ne. Dokud to tu funguje tak, jak má. Sadistické hrátky? Tvůj zrak obejme jednu z kamer. Chlapec. Marko. Pozoruješ dění. Nahlédneš do složky. Strneš, nebo ne? Kolonka sadismu v dotazníku. Totální odmítání. Něco jako strach. Sakra! Co se stává z takových chlapců? Vzpomínáš si na Terrance? Na jeho první zkušenost s tímto. Na to, jak od té doby měl strach spát s kýmkoliv, že to přijde znova. Kolikrát jsi utěšoval jeho zoufalý pláč, protože Správce byl tak necitelný? Chceš to znova? Opravdu? Chceš? Anebo půjdeš a to dítě zachráníš? Inventář? Však přímo před tebou je vhodný ekvivalent. Sebastian. Sadismus a podobné hrátky to rádo. Tak co to tu sedí? To už Správce ani neumí správně rozdělit chlapce? Co uděláš? Rozhoduj se rychle, drahý. Čas běží.

Thief - 30. května 2011 21:56

soukromá zpráva od Thief pro ZÁKAZNÍK Zajel jsem prsty zákazníkovi do vlasů a daroval mu další úsměv. „Ano, občas umí být… poněkud nepříjemný,“ přitakal jsem tiše. „A nechápavý,“ mé rty zabloudily ke krku zákazníka a vtiskly tam pár motýlích polibků. Dlaň přejela po jeho hrudníku. Prsty zajely pod okraj sáčka, které měl muž na sobě – na rameno. Jemně je pohladit. Další polibek, tentokrát provokativně nad klíční kost. Těsně vedle onoho citlivého místečka. A pak za ouško. Odtáhl jsem se, tak trochu, abych se mohl podívat do tváře muže před sebou. Jeho ruce jsem nechal na svém těle. Koneckonců to bylo i příjemné. „Napít? Dobře. Máme tady bar,“ řekl jsem tiše. „Ale pokud chcete, mohou nám pití donést na pokoj,“ potřeboval uklidnit. Cítil jsem to. A nějak jsem chápal, že pokud ho neutiším, tak to semnou nedopadne příliš dobře.

Daniel Richardson - 30. května 2011 22:23

soukromá zpráva od Daniel Richardson pro TERRANCE Zajede mi do vlasů. Přivřu oči, až mají svůj liščí půvab. Může tak ale ztratit zákazníky, což je docela škoda. Vlastně jsem měl silnou chuť odejít. Promluvím o tom omezenci, který si dobrovolně znepřáteluje zákazníky. Pocítím jeho polibky na krku. Nenatahuji ho. Vlastně zatím nijak nereaguji. Spíš si to tak nějak tiše užívám a zlehka se hrabu z podnálady, kteoru mi způsobil jeho šéf. Vydechnu mrzutě a pohladím ho po zádech. Hezky po páteři, přes jeho tričko a stužku. Dám si tu panáka a pak si něco vezmem na pokoj. Přikývnu, že pít s ním není až tak špatný nápad. Vytáhnu jeho ruku z pod svého saka a plnými rty ho pomalu, přesto smyslně a toužebně, políbím na klouby na hřbetě jeho ruky. Neposadím se za bar a objednám si vodku. Jak ji dostanu do sebe, otočím se na Terryho. Co piješ? Přece nebudu na pokoji pít sám.

Terrance - 30. května 2011 22:35

soukromá zpráva od Terrance pro ZÁKAZNÍK Přikývl jsem a nechal se odvést k baru. Dotek na zádech byl… když už nic tak pro pearcingy poněkud vzrušující a zvláštní. Zábavný. Když jemně políbil mou ruku, neubránil jsem se úsměvu. Možná to nebude tak hrozné, pomyslel jsem si. Třeba si to užiju a bude to ke spokojenosti nás obou. Uvidíme. Třeba. Ale rozhodně by to bylo lepší než nějaké bezduché znásilnění. Pozoroval jsem, jak se jeho prsty obemkly kolem skleničky s vodkou a jak ji do sebe následně kopl. Vyvolalo to u mě další úsměv, avšak to jsem se již tulil k jeho boku a jednou dlaní jej hladil po podbřišku, avšak dost vysoko nad páskem od kalhot, aby se to dalo považovat za slušné. Mé rty si opět razily cestičku jeho kůží. Okousávaly ji, líbali, celkově se s ní nejrůznějším způsobem mazlily. V podstatě vše, co jsem si zatím mohl dovolit pro přítomnost tolika lidí. Doteky a polibky. „Fialovou ránu. Je to Johnyho specialita,“ pousmál jsem se a hned si u barmana jednu objednal, abych nepůsobil, že nemám o alkohol zájem. V podstatě… vždy jsem po Fialce roztomilé, poslušné domací zvířátko. Mazlivé a uvolněné. Kdysi… kdysi mi to pomáhalo nezvracet. Ale to jsem býval ještě dítě. Ještě než jsem se napil, nabídl jsem zákazníkovi. „Ochutnejte, pokud chcete,“ řekl jsem. Obsah sklenky příjemně voněl. „Je to výborné.“ Mé rty doputovaly k jeho oušku, olízly ho a zoubky poškádlili lalůček. „Co byste řekl nějakému šampaňskému s jahodami, a možná… rudé víno? Nějaké sušší.“ Zeptal jsem se jej. Zajímaly mne jeho chutě. „Nebo vodku?“ Jemně jsem prsty přejel po jeho ruce, od loktu až po zápěstí a pak sklouzl i dovnitř dlaně.

Daniel Richardson - 30. května 2011 22:51

soukromá zpráva od Daniel Richardson pro TERR U baru mě hladí po břiše a podbříšku. je to příjemný, to musím uznat. no nevybral jsem si zrovna spšatně. Rozhodně leopší než nějakej začátečník. Vždycky s emi líbí, ironicky, když děbvky ví jak na mě. Protože v jejich přítomnosti si to můžu dovolit. Uvolnit se a užívat si jejich péče. Jasně - potřebuju někoho, kdo se o mě i mimo jiné postará. Když mi řekne, co pije, překvapeně se na něj zadívám a moje koutky úst zacukají do pobaveného úsměvu. Vlastně to zní docela zábavně. Ale přesto to odmítnu. Ne díky... ta si dáme... Přemýšlím, ale moc mi to nejde, jak mě Terrance uklidňuje a už i dráždí. Pak se ale jeho zuby objeví na oušku. trhnu sebou. Ucho ne. Pronesu a je jasdné, že tohle moje erotogenní zóna nebude. Vlastně docela naopak. Vadí mi cizí doteky na uších. na tož kousance. Pak dám vědět barmanovi. Nejlepší víno. Suché. S sebou. Pronesu jasně a úsečně. Sklouzne mi rukou do dlaně. Pustím ho, ale přitáhnu si ho pořádně, těsně k sobě. Jak dostaneme víno, otočím na něj pohled. Tak vyber tu nejluxusnější místnost.

Usagi - 30. května 2011 22:54

soukromá zpráva od Usagi pro Pohladí mě po vlasech.Uvědomím si kousnutí,políbím ho na to místo.Líbám ho,tisknu se na něj.Odevzdávám se mu,nechám ho určovat,aniž by věděl.Probouzím v něm pudy.A oni se budí.Vnímám je.Jsou intenzivnější jeho doteky.Jeho polibky.Jeho dech. Dáme to spolu.Spolu a s nikým dalším. Zajede do mě.Natisknu se na něj,zavrtím se.Natáhne se pro lubrikant.Dál ho líbám,dokud mě nezvedne.Poslušně se postavím.Sundá ze mě poslední vrstvu,slabou,tanga.Můj úd stojí,je menší.Někdo by řekl malý.Ovšem v mé pozici je to jedno.Políbí mě na něj.Zrudnu,vydechnu.Mé tělo se zachvěje. Tohle nikdy nikdo. Moje touha splnit tomuto muži každé přání se zvětší.Posazuji se na něj zpátky.Cítím jeho prst.Vstupuje do mě.Propnu se.Mé tělo vyjádří rozkoš,ústa se němě otvírají.Přivřu oči.Prst je uvnitř mě.Otevřu oči,zadívám se na něj.Červený se na něj usměji.Políbím ho na rty,sjedu na jeho krček.Pánví vrtím na jeho klíně,ruka se vrátí k jeho údu.Něžně ho dráždím v pohybech pravidelných jako jsou moje vlnění na jeho klíně s jeho prstem uvnitř mě.Nasedám na jeho prst a stejně jedu rukou,jakoby už byl uvnitř mě.Prsty obemknuté kolem údu,palcem si hraji se špičkou.Druhou rukou jezdím po jeho těle, hladím a přitom se opírám.

Terrance - 31. května 2011 08:34

soukromá zpráva od Terrance pro ZÁKAZNÍK Když odmítl pití, vzal jsem skleničku do úst a co nejrychleji ji vyprázdnil, nejen proto, abych nezdržoval, neboť můj zákazník působil, že by se již rád odebral na pokoj a já mu to přeci jen musel zprostředkovat. Když jsem se rty dostal na ouško, trhl sebou a zastavil mne. Jen jsem kývl a sklouzl zpět k jeho krku, kde jsem jej laskal, dokud nevyřídil vše, co potřeboval. Vzápětí jsem se ocitl natisknutý na jeho těle, tak blízce, jak jen to bylo možné pro vrstvy látek mezi námi. „A rty mohu?“ hlesl jsem těsně u jeho rtů. Nebo jsou snad rty zakázanou zónou, jako ouško? Pokud mi to dovolil, tak jsem jej políbil – jemný dotek jako mávnutí motýlích křídel. Mávl jsem na číšníky, aby vzali táce s objednanými věcmi – tedy tím suchým vínem a šampusem, jahodami a trochou ovoce a zeleniny pro mě. Vždycky mne to uklidňovalo, mít možnost „pojídat“, nebo spíš ukusovat tyto dobrůtky, které stejně vždy skončili v ústech zákazníků. „Tak pojďte,“ vzal jsem jej za ruku a provedl přes bar až ke schodišti, které vedlo do horních pater se spoustou nejrůznějších pokojů. Přesně jsem věděl, do kterého jej chci odvést a doufal jsem, že se mu to bude líbit. Můj oblíbený pokoj s dostatečně velkou postelí, bez oken, vyvedený v příjemných barvách. Ne v těch rudých jako většina.odkaz „Položte to na stůl,“ zašeptal jsem k číšníkům a oni urychleně, aby nezavazeli, celou objednávku položily na stolek tak, aby vše bylo správně po ruce. Přesně u postele. Pak rychle odcupitali. Nechtěli přijít o plat, kdyby si někdo stěžoval, že překážejí. Když konečně odešli, mohl jsem se věnovat už jen a pouze svému zvláštnímu, přitažlivému zákazníkovi. Přešel jsem k němu a dlaněmi mu sjel na ramena pod sako, abych je mohl svléci. Opřel jsem se k jeho tělo a svléknuté sako jsem položil na křeslo tak, aby se nepomačkalo. Mé rty se opět začali věnovat krku a prsty sklouzly dolů, abych mohl vytáhnout košili z kalhot. Fascinovali mne muži, kteří se oblékali do sak a košilí. Nikdy jsem neměl sílu na ty knoflíčky a má rebelující povaha… prostě nebyla určená na takový způsob života. Opravdu…. fascinující. Chyběla mi má práce. Zahákl jsem prstík za pásek jeho kalhot a pomalu jej začal „táhnout“ směrem k posteli. Jakmile jsem o ni narazil stehny, pousmál jsem se. Prsty si začaly pohrávat s horními knoflíčky. A každá odhalená kůže musela být poctěna polibkem.

Tomohisa Yamashita* - 31. května 2011 09:05

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Se šlapkou Mám zavřený oči a vnímám, jak jede po mém těle, jazykem si hraje, ale né moc a hned jede dolů. Přejede mi opět přes rozkrok a rozepne mi knoflík a zip u kalhot. Nechávám oči zavřený, ale jeho doteky se mi líbí. No aspon něco málo umíš...to se musí nechat. ....Jen se musíš bát....i když ty mě nejspíš nenávidíš...jako každý. na tváři se objeví spokojený výraz. Pod kalhotama mám černý upnutý krátký boxerky.Sjede jazýčkem na pobřišek a jeho ruka mě štípe do bradavky, vydechnu. Líbí se mi, i když to skoro necítím. Pocítím jeho pohled a otevřu oči. Zadívám se na něj a rukou zajedu do jeho vlasů, ovšem bez tahání. Jen abych jí skloníl zpátky k podbřišku. "Jde ti to...pokračuj." Snad nebude chtít pochvalu po každých dvou minutách skoro mě tam myšlenka vyděsí. Jak se skloní a pokračuje, přejedu rukou po jeho boku.Po žebrech se zase vrátím nahoru a po paži vyjedu k zápěstí, kde má ještě provaz. Chytnu ho a vytáhnu si jeho ruku k sobě. Otočím jí a políbím ho na zápěstí.Vnímám přes rty, jak mu tepe srdce.

Kagumi Kai - 31. května 2011 10:00

soukromá zpráva od Kagumi Kai pro Zase nevím co napsat xD Jaké bylo štěstí, že první, kdo padl Elliotovi pod ruku jsem byl já.. Jsem dneska nějaký moc ironický. Všechny tři nás dohnal do lokálu, teda spíše mě poslal prvního. M8 sílu, to se musí nechat, jak mě držel za ten krk - a rozdělil zákazníkům. Nepřipadal jsem si nijak nesvůj, narozdíl od těch dvou. Ostatně, přeci jen to dělám na truc sestře, takže.. Proč se bát? Než jsem ale stihl udělat krok, tak mi bylo oznámeno, že si mě koupil nějaký jiný zákazník a mám s ním jít do pokoje. No, lepší než drátem do oka. Zadíval jsem se na muže, co ke mě přišel a už si mě odváděl na pokoj. Moc rychlý sběh informací na mě. Ale na tváři jsme měl jako lehký a svůdný úsměv. Tohle mi vždycky šlo navíc ten muž.. Vypadal dobře. Jasně, pdoel toho co jsem ale za tu chvilku viděl, můžu být rád, že mám zrovna jeho. A i kdyby byl sadista.. Lepší pěknný sadista, než nějaký starý, hnusný a tlustý prase.. A k tomu s nějakou hnusnou úchylkou. Takových potkáte i na ulici tuny.. Jak se jim lesknou ty jejich prasečí očika a svlíkají vás pohledem.. Fuj! Jo, mám štěstí.

Marko Nate Suominen - 31. května 2011 12:31

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem Konečně se to uchykuje lepší směrem. Poté co přitiskne rty k mému zápěstí, mnou projede vlna vzrušení. Provaz sice trochu škrábe, ale neškrtí. Volnou rukou přejíždím přes jeho trenky a trochu je stáhnu, obnažené místo začnu zasypávat dlouhými polibky, opět je stáhnu a objeví se část jeho penisu, i tomuto místu věnuji několik polibků, během pár vteřin se přesunu opět výš a dlouze jej políbím na rty, jazykem sjedu přes bradu, krk a hruď k pupíku, zde jazykem párkrát zakroužím a pak jedu níže. Stáhnu kalhoty a boxerky ke kolenům a začnu jej líbat v rozkrou, ale ne na přirození. Jen v okolí. Má hruď se dotýká jeho nohou, mírně se posouvám nahoru a dolů, abych ho mou hrudí "hladil". Doufám, že je spokojen. Tu a tam mi tělem projede bolest od zranění a připomene mi to, proč bych se ho měl bát. Ano, jde z něj strach, jestli mu o to šlo, tak se mu to bezvadně daří.

Daniel Richardson - 31. května 2011 12:55

soukromá zpráva od Daniel Richardson pro TERR Jak mě laská na krku, položím si dlań na jeho zátylek. A ještě k tomu sýry. Dopovím. Mám rád tradiční způsob konzumace červeného vína a sýrů. Pak se zeptá na rty. Zadívám se na jeho piercingy. Je to divné, ale ještě jsem se nelíbal s nikýk, kdo měl tolik ozdob. Ale po mém přikývnutí mne políbí nažně. Jako by mě chtěl navandit, ale tohle na mě nejspíš neplatí. Pak mne chytí za ruku a jdeme pryč. Je to zvláštní. Ten pohled jít z aním. Takový silný nezvyknemuset se o nic starat, nemuset nikoho vést. Mísí se ve mně pocity příjemného oddechu a pobouření z nepříjemných pocitů podřazenosti, ačkoliv to tak prostě není. Vejdeme do místnosti, která vypadá jako hotelové apartmá. Vlastně nijak lacině, což se cení. Sleduji, jak to pokládají na stůl jídlo a pití. Jak odejdou, začne se ke mně Terr hned lísat. Skoro pobaveně se usměji. Je ot fajn, že mu nemusím říkat, co má dělat a má i sovu vůli. Která je v tuhle chvíli nadržená, jako každé děvky. Jeho práce prostě je být nadržený. Svlékne ze mě sako. Je to jako by ze mě sundaval břímě mé práce. Znovu ho chytím za zátylek a pak prsty přejedu dopředu. Chytím ho za bradu a zvednu tak obličej. Lačně natisknu své rty na jeho. A běda, jeslti mi ten jeho kov bude cinkat hodně o zuby! Jazykem vklouznu do jeho úst a obejmu ho. Posadím se s ním na postel a jeho si vezmu na klín. Co hračky? Zeptám se, jestli tu jsou nebo zda je používá. Ale jen tak pro zajímavost. Mylsím, že je dostatečně chytrý na to, aby tu otázku pochopil tak, jak byla zamýšlena. Natáhnu se pro víno a napiju se zatímco si sám rozepínám knoflíčky.

Terrance - 31. května 2011 13:18

soukromá zpráva od Terrance pro ZÁKAZNÍK Posadil jsem se zákazníkovi do klína a obtočil paže kolem jeho krku. Neměl jsem tyhle začátky příliš rád, neboť jsem si nikdy nebyl s novým zákazníkem jist, co mohu a co nemohu a hlavně jak se mám chovat, aby byl spokojený z mé práce a třeba přišel znova. „Nepracoval jsem s nimi,“ přiznám, zrovna když se rty vpíjím do jemné kůže klíčních kostí. „Pracoval jsem většinou jako hodinovka. Tam na hraní není čas.“ Umím se zákazníky spát. Nic víc se ode mne nikdy nežádalo, než uvolnit toho a toho, kterého mi dali do pokoje. Ale pravda, tenkrát měl tento bar ještě jinou úroveň a zákazníci nebyli na tak velké úrovni, jako nyní. Takže i nároky budou nejspíš pochopitelně vyšší. Tak tedy uvidíme. „Ale pokud chcete, můžeme to zkusit.“ Řekl jsem po chvilce. Vpasoval jsem zadeček přímo do jeho rozkroku, tak, aby mohl dobře cítit každý pohyb mého těla. Jednou dlaní jsem jej přestal hladit a zašmátral jsem vzadu na zátylku stužku, abych mohl uvolnit šněrování a pomalým táhnutím ji osvobodit ze sevření všech těch oček a pearcingů bez toho, aby to bolelo. Kdo ví, kolik případné vášně v sobě ukrývá tohle tělo a já nechtěl, aby to tílko ze mě násilím rval a potrhal je. Ne, nešlo mi o to tílko. Svlékl jsem to ze sebe a odhodil pryč, takže přístup ke kůži byl volný.

Tomohisa Yamashita* - 31. května 2011 13:40

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Se šlapkou Držím jeho ruku a on druhou využije toho, že jsem projevil souhlas a postupně za polibků ze mě sundavá poslední prádlo. Zadívám se na moje těžké boty a na kožené kalhoty, které jdou často těžko sundat a ušklíbnu se. Vidím, že jemu stačí jen kousek z mého tělo. Svym způsobem jen torzo. Ach s tebou bude práce...ty jsi tak akorád na nějaké ty rychlovky a nebo na sladoučký chlapce, co sem příjdou pro nějakou zvrácenou romantiku...nechápu..jak může někdo milovat někoho, kdo se prodává....možná proto mě nikdo nemá rád. nad tou myšlenkou se nahlas zasměju. Zrovna ve chvíli, kdy mi o kousek stáhne spodní prádlo. Přitáhnu si jeho ruku blíž k sobě a políbím ho do loketní jamky.Krásně mu tam pulsuje krev. Na to on sám mě políbí, ovšem v jeho polibku necítím nic. Jen mu ho chladně vrátím a odvrátím hlavu, aby pokračoval na torzu těla, které má stejně ze mě nejradši. Sundá mi prádlo a líbá mě po tříslech.Ošacení nechá jen u kolen, čímž moje myšlenky jen dosvědčí o pravdivosti.Hladí mě tělem a trošku to vzrušuje. Přitáhnu si ho zpátky k sobě a zvrátím mu hlavu dozadu. Přejedu jazykem po jeho ohryzku a sjedu mezi klíční kosti do jamky, kam jazykem zatlačím. "Jestli to chceš mít rychle už za sebou, tak nechod kolem horké kaše." procedím skrz zuby a zase ho pustím.

Satō Ken`ichi - 31. května 2011 13:44

Satō Ken`ichi Krok první - jdu si povyrazit Dnešní den nebyl nic moc. Od rána jsem byl na univerzitě a učil jednu bandu blbců za druhou jazykům. Při lekci francouzštiny jsem málem přišel o poslední zbytky zdravého rozumu poté co jsem si prohlédl jejich zápočtové písemky: Oh mon dieu! Cette étude dire? Un après l'autre idiot! Obávám se však, že mému zpola zoufalému výkřiku nad stavem znalostí mých "drahých" studentů rozuměla tak akorát stážista Charlotta, která je francouzka a možná ještě dva šprti v přední lavici, kteří se začali pohihňávat: Ne riez pas si stupide! okřiknu je nevrle, protože nevím upřímně co jim je do smíchu. Oba sice jako jediní test (spolu s tou francouzkou) test udělali, ale známka E (trojka) není to co by u nich čekal za dobré. Otráven jsem vypsal další termín zápočtu z francouzštiny a vyrazil jsem na němčinu v marné naději, že si spravím chuť. Byl to omyl - druhý ročník němčinářů mě vytočil snad ještě víc. Nad jednou obzvláště tragickou písemkou jsem se už neudržel a vypěnil jsem: Ein Haufen Narren! Das ist keine Prüfung, aber Schweinerei! No prostě den blbec, ještě štěstí, že to byly všechno první termíny. Nemůžu se rozčilovat, prostě se to holt naučí na příští termín a běda jim jak ne... no... konečně mám aspoň padla... Vyberu se z univerzity po menším "smalltalku" se sekretářkou na studijním a zamířím pěšky do města. Zajdu si na oběd, ale co pak... hmm... není kam spěchat, domů se mi nechce, stejně bych akorát poslouchal ty fotrovy žvásty na téma "jak nezodpovědného mám syna"... měl bych se trochu pobavit, sáákra - proč jsou zrovna dneska všichni kámoši někde v prdeli? Hmm... samotnýmu se mi chlastat nechce, doma není do čeho píchnout... takže bych mohl akorát tak... píchnout? Trochu se zarazím - jeden známý mi povídal cosi o "speciálním baru" dole ve městě. Že bych... no do bordelů sice moc často nechodím a v "chlapeckém" jsem snad ještě vůbec nebyl ačkoliv... Sesumarizuju si všechny své zkušenosti s "prostituty" a vůbec s mužskými partnery a následně některé vzpomínky pečlivě zavřu do šuplíku ve svém mozku označeném jako: "Hluboké morální poklesky." Zatímco si to mířím do restaurace na pozdní oběd (ono už je odpoledne), tak přemýšlím jak zabít dnešní večer. Mohl bych si trochu povyrazit, ale nemůže to dopadnout jako minule, kdy jsem zcela zdrátovanej probral kdesi v příkopu přičemž jsem se ještě nechal okrást... navíc... Kousnu se do rtu zatímco vejdu do restaurace, kde si rychle objednám pořádnou dávku nudlí s pikantními kuřecími kousky. Zatímco jím tak pořád přemýšlím o "tom nápadu". Na jednu stranu se toho trochu obávám, přece jen "tyhle" podniky mají svá "rizika" a nějaké zkazky od svých známých jsem již slyšel, nicméně na stranu druhou... Hehe... jak pravili staří Řekové, je cností vznešeného muže pěstovat si mladého býčka... heheh..., rozverně poťouchlá myšlenka mi uvízne na pár okamžiků v hlavě a pak už se jen věnuji jídlu. Po obědě ještě dobré dvě hodiny křižuji ulice města, vyřídím si jeden telefonát domů (tedy k našim) a pak se stavím u sebe v bytě, kde se osprchuji a převleču se. Tak co? Mám to prubnout nebo ne? Prohlížím se sám sebe v zrcadle a docela nad tím váhám hodnou chvíli, ale pak už sám sebe přistihnu, jak si obouvám boty, odcházím z bytu, zamykám a vyrážím rovnou do míst, kde by se "onen podnik" měl nacházet. Po cestě si ještě vyberu nemalou zásobu peněz. Kdo ví jak moc ulítlé to dneska bude haha... a pak už jen vstoupím do baru a usadím se ke stolku a vyčkám na obsluhu. Zvědavě se rozhlížím kolem, zatímco přemýšlím: To by mě zajímalo jak staré tu mají ty kluky... ale vypadá to jako celkem "slušný" podnik... i když slovo "slušný"... ne... řekněme, že to je spíš "podnik na určité úrovni", takže hrozba HIV a jiných sraček by tady být neměla... Až přijde číšník či někdo takový (pokud tam není, tak si objednám na baru), tak si objednám rum (nějaký lepší) a Coca Colu... Tohle bude veselé..., bleskne mi ještě hlavou zatímco do sebe obracím první skleničku a zapaluji si cigaretu.

Marko Nate Suominen - 31. května 2011 13:59

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem...vysvobození Opět si mne jako hračku přitáhl k sobě a dal mi svolení ukončit to, tedy nasměrovat to ke konci. Je mu jasné, že nejsem ten typ, který on rád. Že si spíš potrpím na něžnostech než na krvácích. "Dobře pane." Lehce přikývnu a sklouznu zpět k jeho klínu. Ještě chvilku rejdím jazykem kolem, ale pak přejedu k penisu, několikrát po sobě jej přejedu jazykem z několika stran, také jej nepřestávám vonou rukou hladit po těle. Po chvilce je jeho úd v mých ústech a já se jej snažím opakovanými pohyby hlavou přivést alespoň k nějaké rozkoši. Po chvilce kouření a dráždění jazykem, chytnu jeho penis a zapojím do celého díla i ruku. Čas od času mu věnuji polibek v oblasti podbřišku. Po několika minutách (doufám že ne po hodině :D ) se mi jej podaří dostat k vyvrcholení. Jeho penis začne pulzovat před tím, než z něj vystříkne sperma a tak zintenzivním svou činnost a pokračuji do doby, než je dílo dokonáno. Část jeho semene skončila v mých ústech, další zas na mé tváři a menší množství ulpělo na jeho těle. Zvednu hlavu a podívám se mu do očí, avšak nevydám ani hlásku.

Tomohisa Yamashita* - 31. května 2011 15:59

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Se šlapkou Jak mu dám povolení, nebo spíš naznačím, že jsem si vědom jeho postavení ke mě a on se mi taky nezamlouvá, urychlí to. Na jednu stranu jsem rád, protože babrání se s nováčkem, který to neumí a není tu nikdo, kdo by je nejspíše pořádně zaučil, to není bordel podle mého. Přijel jsem si užít a jen jsem se tu rozčílil. Ani skoro nevnímám to, co mi dělá a spíš zavřu oči a myslím si na svoje věci. Rozhodně to nemá lehké, protože se mi ho chce trošku potrápit a tak mu dá práci, abych vůbec začal tělesně aspon trošku reagovat. Nakonec mu chytnu hlavu za vlasy a stáhnu pořádně, až můj penis zajede hluboko do jeho krku. " Jen se snaž." procedím a zaměřím se na jeho obličej. Vím, že je z toho znechucený a nepřeruším ho, ani když se blíží můj vrchol a to by správně neměla šlapka ani dělat. Ale proč bych ho upozorňoval, že polykání nemá v popisu práce. Zvedne hlavu a já mu jen dám prst pod bradu a dívám se, dokud to nespolkne. " Co očistu...copak tahle můžu odejít?" a znova ho chytnu za vlasy, aby se sehnul a práci dodělal. Někdy není na škodu si užívat menší trápení. pousměju se. Jak mě jakžtak očistí, odkopnu ho od sebe. " Moc dobrej nejsi...uvidím, na kolik tě ohodnotím." řeknu, zatímco si vytáhnu prádlo a upravím triko. Vezmu si svůj nůž, strčím si ho do kapsy a jdu si pro bundu. Nebo bych mu tu měl nechat něco na rozloučenou? (neodcházím z pokoje..ještě ^^)

Daniel Richardson - 31. května 2011 16:35

soukromá zpráva od Daniel Richardson pro TERRANCE Přizná mi, že nepracoval s hračkami. Jenom přikývnu. Uvidím, jak na tom budu s náladou. Napiji se znovu a moje košile je už rozhalená. Z pod ní se rýsuje vypracovaná hruď. Sám mi ale po chvíli navrhne, že to můžeme zkusit. Jeho věta mi zvedne náladu. Dobře. Bude takový malý testík, zda si mě zasloužíš. Ušklíbnu se a odložím víno. Přejedu mu prsty po železu v zádech a přetočím se s ním na posteli. Začnu ho dravě líbat. Jeho rty, krk, ramena i klíční kosti. Rukama bloudím po jeho těle i přes oblečení. Dráždivě a zkušeně. Sjedu rty k jeho bradavkám a zatahám zuby za jeho piercing. Moje jednání je na pokraji mezi sadismem a vášnivým milováním. Dlěám věci, které trochu bolí, ale jsou především vzrušující. Tak se kouknem, co máš pod kalhoty. Ušklínu se a začnu z něj sundavat kalhoty.

Marko Nate Suominen - 31. května 2011 18:21

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem Jeho zacházení mne vůbec nepřekvapí. Antipatie jsou očividně vzájemné. Můj první klient a já to takhle zbabral, jenže není to jen moje chyba, tohle není klient pro mě. Jeho násilnické sklony ve mně vyvolávají odpor, celkem zarytý odpor spojený se vzpomínkami na dětství. Očistu... Polknu příkoří a udělám, co si přeje. Odkopne mě jako kus hadru, vrhnu na něj nenávistný pohled. "Konečně to mám za sebou." Zarazím se, když si uvědomím, že jsem to řekl nahlas. "Já se tu snažil, dělal jsem co bylo v mých silách, tak si zasloužím nějaký ohodnocení" Křiknu na něj a doufám, že se na mě zas nevrhne. "Jestli vám mohu něco říct, tak doufám, že už vás neuvidím." Ušklíbnu se na něj přidrzle. Natáhnu se pro košili a hodím ji přes sebe. Rozhlédnu se po místnosti a uvědomím si, jak dopadly moje boxerky. Roztržené a od krve. Sáhnu si na zadek. Kousnu se do rtu, poté co mi tělem projede bolest.

Terrance - 31. května 2011 18:51

soukromá zpráva od Terrance pro ZÁKAZNÍK Malý testík? Pozvedl jsem zkoumavě obočí, ale to už jsem se ocitl na zádech se zákazníkovým tělem nad mým vlastním a to se dožadovalo. Samozřejmě, následovala automatická reakce mého těla. Dlaněmi jsem zajel na zákazníkova záda a přejížděl po nich dlaní, čímž jsem si jej mírně stahoval k sobě. Skousl jsem si spodní ret a přivřel oči, přesně tak, abych však na něj dobře viděl. Stehnem jsem se otíral o jeho boky ve stejném rytmu, když jsem nadzvedával mírně pánev a dotýkal se svým klínem toho jeho. Přesto mi přes skousnuté rty vyšel tichý sten, jak zatahal za kroužky v bradavkách. Celý jsem se pro ten okamžik vypnul, nehty se zaryly do kůže zákazníkových zad a jemně sebou trhly, avšak nemohlo to být příliš bolestivé. Pousmál jsem se a nadzvedl tělo tak, aby mu svléknutí kalhot nedělalo příliš velký problém. Spodky jsem nenosil už od… hm… pěkně dlouhá doba. Tedy ne v zásadě na takovéto akce. Zjistil jsem, že jsou vcelku zbytečné. Zákazníkovi se tak odkryl pohled na zbytek mého těla, které bylo ozdobeno podobně, jako i horní část. Třísla a vnitřní strana stehen byla ozdobená nejrůznějšími ornamenty, jinak byly nohy čisté. Vzadu mi někde mezi půlkami do ztracena vyzníval ocas stočeného hada. Pokrčil jsem se a pomohl mu se svlékáním bot a pak jsem ještě z nohou shodil černé ponožky. Zajel jsem muži do vlasů a využil naší vzájemné blízkosti k polibku. Dlaněmi jsem sjel k jeho vlastním kalhotám a rozepnul je. Postupně jsem je začal stahovat, jak jen nám to naše poloha těl dovolovala.

Tokugawa Yoru - 01. června 2011 13:52

Dva kroky tam a jeden zpátky. Tvářit se otráveně? Inu, na bratra tohle nikdy neplatilo, leda.. leda když byl ještě malé dítě a ani tenkrát se mě nebál tak, jak by měl. Takže jsem to vzdal a snažil jsem se působit neutrálně, ve svém dlouhé kabátu a temně šedé šále, která chránila zbytek kůže. Musela být silná. Krýt všechny znaky yakuzy. Popravdě, ještě nikdy jsem v tomto bratrově hnízdu nebyl. Tedy ne, že bych čas od času nebyl konfrontován s jeho inventářem. Někteří potřebují čas od času utěšit a většina si na to naplánuje chvíli zrovna na okamžik, kdy spolu s bratrem žhavíme dráty telefonního vedení. Ne, že by naše rozhovory byly nějak zvlášť dlouhé. Většinou.. jen o tom nejnutnějším. Jak je to dlouho, co jsem naposledy slyšel jeho hlas? Pane Chladný? Kdysi jsem slyšel cosi o andělech. Takže jsem vešel dovnitř. Takový zcela zbytečný pohyb. Vlastně… jsem mohl zavolat. Jenže těch šest let bylo dlouhých a stalo se toho až příliš. Možná jsem… i toužil vidět jeho tvář. Byla podobná té mé. Vždy skrytá za dlouhými vlasy. Nebo… už vypustil i tento znak našeho příbuzenství? Zatracení přísahy. Nebudu lhát. Nikdy jsme se zvláště nemilovali. Ale je to bratr. Posadil jsem se k baru a objednal si něco k pití. Nerozhlížel jsem se. Pokud bude chtít… on si mě najde. Pokud bude chtít.

Tokugawa Katsumi - 01. června 2011 21:09

Ledovce ještě chvíli tát nebudou, pravda, ale… být milým? Za co?! Za začátku se to jako dobrý vtip jevit mohlo. Mít podnik, který se při troše snahy o sebe postará sám, mít zástupce, který… ano, zaručuje, že pokud to nebude nezbytné, inventář bude něčím co budu vídat občas. Možná méně než občas. S pozicí nejčernější černé ovce ze všech černých ovcí všech rodin se tak nějak… počítalo. Po určité době nadšení pomalu opadalo až na současnou úroveň, kdy se všichni mým očím jevili stejně nevýrazně, ne, není v tom zarytá odtažitost, jen… jsou inventářem, někteří o trochu důležitějším, ale... je ve výsledku patrný rozdíl? Ach ano, i maska nezájmu se dokáže na chvíli roztříštit – můžou toho snad chtít víc? Ne, tu nálepku Tyran si opravdu nepořídím. Když nic jiného, ty papíry byly… papíry a to, že hlava se bránila zahlcenosti tím, že některé odstavce vnímat prostě odmítala a láskyplně přeskočila. Ne, že by času nebylo dost později. Ovšem, ta hluboká rána, když jeden vidí jak jeho podřízený svou práci koná asi jako… sfetovaná veverka – to si vážně myslí, že mu tohle projde? Ty papíry viděl více než dobře a nemá právo… ne, jeho trest přijde později. Možná, že si skutečně myslí, že má větší hmatatelnou moc, ale ve výsledku je stejný jako oni. Možná by bylo hezké mu jeho místo připomenout – pravda, myslím, že mu to bude slušet... a kde jinde ho hledat než mezi lidmi, že. A možná, že chodit tam nebylo až tak skvělým nápadem – pokud tu nebude Elíček, budu muset být milým a… a… to není dvakrát hezká vyhlídka. A to, že anděla má každý jen jednoho jediného, kterého je třeba využít ve správný čas… ne, jeho by nezachránily ani Zástupy. Tím jediným si můžete být jisti. Procházet prostorem mezi ostatními bez zamračeného výrazu bylo těžké, ale ne nemožné. A možná, že štěstí stálo na jeho straně, protože se, bestie, dokázal včas ztratit. Bohužel, ta horší část chvíle se teprve přiblížila – pokud tu není on, musím tu zůstat, být milým a v podstatě ho zastoupit, ale… ale! Lepší noční můru pohledat. Ano, neříkám, že některé tváře mi nebyly vzdáleně a matně povědomé díky častosti se kterou jsem je vidíval a jistěže se našli i tací, které jsem nedokázal zařadit nikam, tudíž jsem se musel zachovat jako on a… ne, je to tak těžké! I ledovec by se ustrnul… a i ledovec by se překonal. Nebo se o to alespoň pokusil. Nebylo třeba vybírat příliš dlouho, těch neznámých bylo více než jen dva a tudíž vcelku jedno kdo bude odstrašen přístupem. I když… ne, bylo by bláznivé si myslet, že by to mohl být on. Telefon mu vždy stačil, tak proč by byl zde? A koneckonců – zrovna planoucí sourozenecké vztahy nemáme. Tak… proč mám pocit, že… ne, přesně tohle jsou ty maličkosti, které svádějí k tomu zachovat se jako vyděšený králík a volit zbabělý útěk od všech těch možností mile alespoň vypadat. Ke všemu… proč musíš sedět zrovna… tam?! „Zdravím, jmenuji se…,“ už můžu jít? Už můžu? Dobře tak tedy pozornost na Satō Ken`ichiho zaměříme zcela. „Katsumi a…,“ ne, tohle prostě nemůže jít… už teď to nejde! „i když mi tohle celé patří, hádám, že vaši tvář jsem zde dříve nespatřil, proto… mohu vám být nápomocen s výběrem?“ nehezké zakončení, pravda, ale… už to, že tu větu byl schopen dokončit bylo tak trochu malé vítězství. Pořád stojí a nikam necouvá, ne? Navíc, ten v mezích možností milý úsměv byl… věcí, kterou si byl jist minimálně, ale statečně ho udržovat dál bylo téměř nutností – asi jako krevní destičky ne nepodobné ledovým kostkám. A to že tu stojí, usmívá se v mezích možností, nepanikaří má další světlou stránku – vyvracet jakýkoliv důvod proč věřit, že ten druhý, který považuje za největší a nejdůležitější věc zírat před sebe a studovat strukturu čehokoliv před sebou by měl být… Yoru.

Dastan - 01. června 2011 22:05

soukromá zpráva od Dastan pro Nechal jsem sebou smýkat jako s panenkou. Možná jsem mu i něco takového připomínal, tolik rozporuplný pro své líčení, které jsem si stále nesmyl z tváří a pro své oblečení. Ale užíval jsem si to. Každý dotek, jakkoliv byl uspěchaný, či mírně násilný a bolestivý. Byl to dotek a já po něm až živočišně toužil. Být pohlcen tímto tmavovlasým stvořením. Uzmut světu. Na okamžik neexistovat a klidně tomu obětovat i vystydnutí jídla a poházené obaly od DVDček. Ovšem všechny úvahy o vhodnosti či nevhodnosti mého oblečení museli jít stranou, jakmile ze mne svlékl tričko a začal se věnovat jen a pouze pokožce. Ležel jsem pod ním a zas se cítil jako děvka. Nešlo tomu utéct, jakkoliv jsem se snažil. Jen kurva. Nic víc. A vlastně, co jsem měl čekat? Měl bych se začít chovat víc profesionálně a přestat si myslet, že by kdy někdy mohlo jít o něco víc. Nebo tak to alespoň bylo, že, do této doby. Prostě… většinou jen vyčíslit to štěstí, když jste nedostali sadistu. Ale já nechci být jen kurva! „Zpomal,“ hlesl jsem a bolestivě se na něj zadíval. Nechtěl jsem se cítit jako levné zboží. Možná, že jsem skutečně přecenil své síly, když jsem mu říkal, aby nepřestával. Ne! Já nechtěl, aby přestal – chtěl jsem jeho polibky, doteky. Jen jsem… nechtěl s ním spát. Ne teď hned. Anebo jsem byl až příliš naivní, když jsem chtěl projevit trochu z citů prostituta? Prostě a jednoduše toužící po troše citů, troše lásky, troše… bůh ví čeho. Chtěl jsem to jenom poznat. Na krátký okamžik. Jaké by to bylo, doopravdy žít a ne koexistovat s tou odpornou prázdnotou. Přitáhl jsem si jej zpět k obličeji a opřel se o něj. „Zpomalme,“ zopakoval jsem tiše. „Nechci, aby to bylo jen o tom jednom, prosím. Pokud… pokud ti to nevadí?“ Bál jsem se jeho zloby, stejně, jako se každá děvka bojí rozzuřeného zákazníka, neboť nechce být zbita. Ale pravda. I hladový pes má tolik odvahy, aby vzdoroval útočníkovy. Kolik odvahy má šlapka?

Angus Benetts - 02. června 2011 08:30

soukromá zpráva od Angus Benetts pro What I’ve done? Mrazivá křeč v podbřišku. Ztuhlost v kloubech. Roztřesené vědomí. Ustal jsem v pohybu téměř okamžitě. Vytrácela se sílá z mého těla a touhu vystřídal strach a obavy. Bolestivý podtón chlapcovi prosby mi vnukal myšlenky o vlastním selhání. To, co jsme provedl bylo špatné. Musel jsem zle pochopit signály, které ke mne vysílal. Mýlil jsem se. On se nechtěl se mnou milovat. Rozhodně ne s takovou živočišnou divokostí, se kterou jsem se na něj vrhnul. Poněkud zahanbeně jsem k němu zvedl pohled a tím se i přestal příliš natiskávat na jeho holý hrudník. Ne, neměl jsme zlomenou pýchu. Ani jsem se necítil nedoceněný. Jen…jsem litoval své zbrklosti. Nechal jsem se zlákat náznaky. Pousmál jsem se na Daniela a mírně zatřepal hlavou. „Nevadí, omlouvám se.“ vtiskl jsem mu polibek na čelo a vymanil se z jeho sevření. Sjel jsem do dřepu z postele a posbíral obaly filmů snad až se zaujatou pečlivostí. „Vyber, který se ti bude zamlouvat nejvíc.“ požádal jsem jej a sám odešel do rohu místnosti, kde se krčila má skromná šatní skříň. Hodil jsem na sebe bílé tílko, avšak nyní volnější, upnuté se nehodilo. Rozervané džíny jsem vyměnil za pohodlné šedé tepláky. Klasické oblečení na doma, ve kterém jsem se cítil dobře. Hlavně mě nic nestahovalo a neškrtilo. Vrátil jsem se k mladíkovi. „Tak co? Zaujalo tě něco?“ pobaveně jsem se usmál a pokud ano, vzal jsem si od něj film a přešel k nízké skříňce, ve které byl ukryt dvd přehrávač. Měl jsem starou televizi s malou obrazovkou, ale…snad mu to nebude moc vadit. Pustil jsem film a počkal až naběhne menu. „Kdybys ses chtěl také převléknout do něčeho příjemnějšího, vybrakuju bráchův šatník.“ nabídl jsem mu, nebyl by to problém. „Moje hadry by z tebe asi padaly.“ tiše jsem se té představě zasmál. Prohrábl jsem si vlasy, abych dostal pár otravných pramenů z obličeje. Ovladač jsem položil na stolek, kde mezitím v papírových sáčcích chladlo jídlo. Polštáře byly velké, takže se na nich člověk mohl uvelebit ve skutečně roztodivných polohách. „Tak…film, jídlo, cola…ještě něco bys rád, Danieli?“ usmál jsem se na něj způsobem, že bych neváhal splnit jakékoliv z jeho přání.

Dastan - 02. června 2011 09:07

soukromá zpráva od Dastan pro Nechtěl jsem ho zklamat. To bylo to poslední, co jsem si přál a zřejmě se mi to podařilo. Vzal jsem ho, ještě než se zvedl, za ruku a políbil jsem ji, aby pochopil, že já se na něj nikterak nezlobím. Že po něm toužím. Stále po něm toužím. Chci jeho tělo, jeho duši… alespoň pro dnešní noc. Ale ne tak rychle. Ne tak… násilně a uspěchaně. Sesbíral filmy a dal mi je do náručí. Vybíral jsem dle obalu… vlastně jsem nevybíral, pouze jsem na tom držel ruce a pozoroval, jak se převléká. Každý pohyb jeho těla, záhyb kůže, ševelení svalů. To vše mi bylo tak… důvěrně známé a já chtěl, aby bylo ještě víc. Chtěl jsem po ní přejet prsty a jemně ji zulíbat. Milimetr po milimetru se oddat jen té představě, že mu patřím. Takže jsem k němu podstrčil první film, který jsem měl v rukách. Jakýsi s červeným obalem. Asi krvák. „Ne, to je dobré. Zůstanu v tomhle,“ hlesl jsem a počkal, než se ke mně vrátil, aby se posadil a mohl semnou studovat film. Nebo jsem si to jen nalhával? Že se semnou chtěl dívat? Děvka, která nedokáže splnit svou povinnost. Neříkám, že představa mít na sobě jeho oblečení by nebyla lákavá. Ale já… dával přednost jeho tělu. Nechat se jím zakrýt. A pak ta otázka. Velice provokativní, řekl bych, kdybych mohl soudit. Pro to, co se tu dělo před okamžikem, byla. Velice. Přikývl jsem a natáhl k němu ruku. „Můžeš jít ke mně?“ hlesl jsem, a jakmile to udělal (pokud to udělal), přitáhl jsem si ho k sobě a položil jej na záda, abych se sám mohl položit na něj. Prsty jsem zabloudil k jeho vlasům a pak přejel i po jeho tváři, zcela ignorujíc film, který právě začínal a jehož znělka mne mohla rušit. Prostě… jsem ji ignoroval. Prsty se dotkly rtů. A pak jsem jej políbil. „Nespěchej na mě,“ hlesl jsem mu do ouška. „Já… chci tě. Chci s tebou spát. Ale nespěchej na mě.“ Položil jsem se na jeho hrudník a zavřel oči.

Angus Benetts - 02. června 2011 10:35

soukromá zpráva od Angus Benetts pro „Dobře. Jak je libo.“ přikývl jsem na skutečnost, že mu džíny stále vyhovují. Zároveň jsem mu však dal i najevo, že kdyby se jeho postoj v průběhu změnil, nemusí se bát mě požádat. Navenek jsem na cizí možná působil záměrně nepřístupným a nepříjemným dojmem, avšak byl jsem převychován v pravém opaku. Dobrosrdečná pohostinnost mi ze srdce nevymizí nikdy. Paul ji tam vštěpil a zaklínil až příliš hluboce. A jsem mu za to vděčný. „Mmm, Krvežíznivá touha? To bude nářez.“ pobaveně jsem se zasmál. Očekávám spíše komedii než pravý horror. Kdy já se naposledy skutečně u filmu bál? Už si ani nemohu vzpomenout. A stejně…mám pocit, že tenhle biják nebudu ani trochu vnímat. Zvuková kulisa. Nic víc. I když bych raději pustil hudbu, ale…Daniel si vysnil obyčejný proflákaný večer v americkém stylu a já mu jej nechtěl brát. Zahleděl jsem se na mladíka. Jeho vlasy nabíraly purpurový odstín vlivem blikání televizní obrazovky. Jeho tvář střídavě vystupovala ze siluet stínů, které mu tančili po obličeji. Pousmál jsem se, stiskl jeho drobnou dlaň a nechal se stáhnout do jeho blízkosti. Přivřel jsem oči pod jeho mazlivými dotyky a tvořil si zábrany, abych zase neprovedl něco, co by mu bylo nepříjemné. Po polibku se na mých rtech opět zamihotal úsměv. „Danieli…nepřivedl jsem tě k sobě kvůli sexu. Kdybych tě chtěl dostat do postele, vyspal bych se s tebou rovnou na tom gauči, nemyslíš?“ tiše jsem vydechl a hladil chlapce něžně po vlasech. „I když to trochu ruší moment, kdy jsem se na tebe před chvílí vrhl, ale…to jsem zkrátka nezvládl, přiznávám. Ty…dokážeš být pěkně neodolatelný a já jsem pouze…smrtelník se spoustou slabostí.“ věděl jsem, že to moje chování neomlouvá, ale musel jsem mu to povědět. „Budu naprosto šťastný, pokud se mnou strávíš příjemný večer…odpočineš si, odpoutáš se od svých starostí.“ promlouval jsme k němu tlumeně, zatímco jsem se jej opatrně a chlácholivě dotýkal. Skutečně mi stačilo, že jsem mohl konejšit jeho tělo svým. Hřát jej a darovat mu pohodlí, péči a…snad i trochu citů, jichž jsem možná byl schopen? Zavřel jsem oči a vychutnával si moment, jehož jedinečnost byla slovy nepopsatelná, neboť…se nemusel opakovat.

Satō Ken`ichi - 02. června 2011 16:45

Po nějaké době co jen tak sedím popíjím rum s kolou, tak si mě všimne "někdo z obsluhy" a vyrazí ke mě. Tak a je to tady... hlavně klid, sice jsem tu nikdy nebyl, ale nejsem přece malej kluk a navíc... hehe... nějaké ty zkušenosti s "tímto" mám už za sebou. Pomyslím si bůhvíproč maličko nervózně. Možná to dělá to, že jsem v pro mě naprosto neprobádáném teritoriu, nebo to, že mé rozhodnutí jít sem bylo více spontánní než plánované a nebo možná je v tom i něco jiného, sám nevím a je mi to fuk, dokud má sebekontrola funguje, tak je všechno v pořádku. Dneska se zleju jako dobytek, tohle skončí špatně..., pomyslím si pobaveně, když ke mě obsluha (Katsumi) konečně dorazí a začne s konverzací. Po tří vteřinách usilovného přemýšlení o tom, proč ten týpek vypadá tak... roztržitě? Kdo ví... prostě... jako by byl duchem někde jinde, když na mě mluví, tak pro změnu díky mé roztržitosti ze mě málem po jeho otázce "mohu vám nějak pomoci s výběrem" málem vypadne něco jako: A menu byste neměl? Zarazím tuto otázku však včas ještě ve své hlavě a mám co dělat abych nevyprskl smíchy nad tím nač jsem právě promyslel. Trochu mi cukají koutky, ale nakonec výbuch smíchu potlačím a poměrně vesele odpovím. Též zdravím... máte pravdu, nikdy jsem tu nebyl... tedy jsem tu poprvé a rád bych si... Zapíchal? Opět potlačím výbuch smíchu a svou chuť zasmát své vlastní neschopnosti zformulovat "rozumnou žádost". Proboha... asi jsem se málo napil... musím to říct nějak... "rozumně"... Nemáte nějakého pěkného...? Ne! Chtěl bych si... NE! NE! Potřebuju... NE! Myslet znamená hovno vědět... sakra... Nakonec po asi dvou vteřinách váhání se zářivě usměji a z profesionálním výrazem uvolněného hráče pokeru prohlásím: Chtěl bych si dneska užít příjemnou noc, nic dramatického či zbytečně rafinovaného. Jsem poměrně prostý člověk, který má rád to, co všichni jiní - příjemný a trochu laškovný sex. Mluvím jak ten chlápek v reklamě na vložky... vážně bych měl do těchto podniků chodit víc pod parou... Činí mi trochu problém si připustit, že jsem v rozpacích a mám strach. Tedy... ne že bych byl vystrašenej malej jarda co neví jak se strká... šňůra do zásuvky třeba, ale prostě neznámé prostředí, málo alkoholu v krvi, příchuť "zakázaného ovoce" (jo tak tohle bych fotrovy nevysvětlil) atakdále, takže holt prostě jsem trošičku... maličko... nervózní. Ale co... jestli je to podnik na úrovni, tak jsou připravení na všechno včetně menšího ostychu ze strany klientů. S lehkým úsměvem vyčkávám odpovědi "obsluhy" (Katsumiho) a mezitím si ursknu ze skleničky s rumem. Na pokoj si vezmu láhev, nebo raději dvě... rum a kola... to bude dnešní značka.

Tomohisa Yamashita* - 02. června 2011 21:07

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Se šlapkou Jak jsem dál, začíná být opět drzý. Zakroutím hlavou a zamlaskám. "Štětko...ty se vůbec nechceš poučit. ...víš, dokud nedám prachy, nevypadnu...nemáš vůbec takhle mluvit....svym způsobem bych ti měl probodnou kulky, aby jsi poznal, co je poslušnost." hovořím klidně a zkontroluju, zda mám všechno. Mám a tak se vrátím ke skříni.Vytáhnu náhradní pouta, druhé. Tentokrát s pouty s černou kožešinkou. Přejdu k němu a strhnu z něj triko. Vrazím mu hřbetem ruky facku,až mu natrhnu ret. Jak je na moment mimo, chytnu jeho volnou ruku a přidělám jí k první. "Dneska jsi měl přijít jen o trošku krve. Pustil jsi víc..škoda. Mohlo se ti to líbit. Jsem vp osteli třída, většina šlapek se mnou chce spát často. Umím být přímo dábelský." zašeptám mu do ucha. Vytáhnu z bundy malou zkumavku a ještě jednou nůž. Naříznu mu zápěstí tak, že vyteče jen pár kapek a ty zachytím do zkumavky.Vložím si to kapsy a poplácám ho po hlavě. Nemůže se bránit, je spoutaný a může se jen cukat. Krev z tohot zranění teče aní né pár vteřin. Pak se sama zastaví, je to vážně malá ranka. Skoro to ani nebolí. Jak mám vše, narovnám se. Zadívám se na jeho zadek a plácnu ho přes zadek. Pořádně a dojdu pro vibrátor. Znova do něj narvu vibrátor. " Tak sbohem..jdu tě zhodnotit šéfkovi. Třeba si tě dojde sám odpoutat a možná ti něco řekne. Pochybuji, že by tě pochválil." řeknu a odejdu z pokoje. Zavřu a zamknu. Je tam bezbranný.

Marko Nate Suominen - 02. června 2011 21:29

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro S klientem/úchylem Štětko...a co se na mě dívat jako na člověka? Tím, že chodí do takovéhoto podniku není o moc lepší než my. Zázazník ke mne znovu příjde, zrovna jsem doufal, že odejde, ale ne. Vrátil se ke mně. Strhne mi košili a jednu mi vrazí. Cítím kapičky mé krve stékající od prasklého rtu dolů. Drobounké kapičky, připomínající malé rubíny, pár jich spadne i na mou hruď. Ovšem jen pár. Ret pálí, bolí mě pusa. Ani neceknu, už mu tu radost neudělám. Několik vteřin jsem z jeho úderu duchem nepřítomen. Jako bych obletěl pokoj a pak se vrátil do mého těla. "Líbit? Jste jen surovec, nic víc. Nic víc!" Zakřičím na něj. Opět vytáhne nůž, ale tentokrát i zkumavku. "Jste úchyl nebo co?!" Křiknu na něj znovu. Mírně, opravdu mírně mě řízne do zápěstí. Cokoliv říkat je naprosto zbytečné. Nevím k čemu mu je, že si nabral moji krev. Jestli je to pro něj suvenýr, fetiš, či co, to je mi fuk. Chci pryč. Cuknu rukama, ale pouta drží. Než odejde, tak mne plácne přes zadek, ne že by mě to nebolelo, když mě do něj bodl nožem, ale to je mu očividně šumák. Do zadku mi opět vrazí vibrátor a pak odejde. A zamkne!!! Horko těžko, ale podaří se mi vytáhnout vibrátor. Ležím na posteli nahý, v zamčeném pokoji, spoutaný, lehce zmlácený. Takhle jsem si svůj první kšeft nepředstavoval. Začnou mi slzet oči. S trochou námahy se mi podaří posadit se na posteli. Ztratím nad tím kontrolu a začnu brečet. Jsem na dně. Co mám dělat? Takhle to být nemělo a jestli se o tom domákne šéf, tak je po mně tuplem. Propadl jsem pocitu beznaděje, jsem v bezvýchodné situaci. Po několika minutách se mi podaří vstát a přestat plakat. Pomalým krokem dojdu ke skříni, spíš k ní zacouvám, otočím hlavu přes rameno a vyhledám klíčky. Po několika obtížných (ale ne nemožných) pokusech se mi podaří pouta odemknout. Maximální ponížení, takové jsou mé pocity. S uplakanýma očima seberu košili, hodím ji přes sebe, natáhnu si kalhoty, ne že by mě nebolel zadek, a pohlédnu na cáry, které zbyly z mých boxerek. Torzo spodního prádla seberu a strčím do kapsy. Odemknu dveře a vyplazím se ven. Pokoj zamknu. Alespoň byl té lásky a zamkl mne... Pomyslím si ironicky. Doplazím se až do baru, kde sedí Sébastien s lahví alkoholu. Došourám se k němu a pohlédnu na něj rudýma, ubrečenýma očima. "Sébastiene..."

Sébastien Simon - 03. června 2011 19:01

soukromá zpráva od Sébastien Simon pro V baru s Markem Lehce se nudíc popíjím v baru víno, jen decentně usrkávám, ale i přesto se snadno přehoupnu přes první sklenici a začínám druhou. Na hrudi mě od toho mírně hřeje a čím déle se tím nalejvám, tím víc si uvědomuju, že mi to jaksi spravuje náladu... nebo to prostě jen působí nezajímání se o tu veškerou nudu? Naštěstí přijde vyrušení dřív, než bych se stačil pořádně opít. Nevšimnu si ho hned, nedívám se ani moc na dveře, spíš na ty nově příchozí, ale když se přiblíží ke mně, okamžitě na něj stočím pohled. Marko? Nějaké problémy? Samozřejmě mi dopne, že má "tak trošku problémy". Sice jsem nebyl připravený na nějaký vztahový kolaps, na druhou stranu, pokud jde o přátelskou pomoc... "Marko? Vypadáš hrozně..." pootevřu ústa v údivu a nabídnu mu místo vedle sebe, leda že by nutně chtěl jít někam jinam, pryč z lokálu. Mám víceméně plnou sklenici vína, a tak mu ji vstrčím do ruky, kdyby se chtěl trošku uklidnit, je to docela povzbuzovák. Mezi tím v duchu přemítám, co se asi tak mohlo stát. Něco se nevyvedlo? Zákazník na něj křičel? Byl sprostý? Byl při milování hrubý? "Co se stalo?" otážu se a konejšivě mu položím ruku na ramena. Snad to nemohlo být až tak hrozné... nejsem starší ani zkušenější, to on má teď zkušenosti napřed, ale i tak se snažím vypadat klidně. Nemyslím si, že by mu pomohlo, kdybych teď vypadal vyjukaně a vystresovaně z toho, co asi může čekat mě, při první práci.

Marko Nate Suominen - 03. června 2011 19:28

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro V baru Spatřím Sébastiena, v tu chvíli anděla spásy. Jako by slétl přímo z nebe, aby mi pomohl. "Se-Se-Sébastiene...To ti teda děkuju." Býval bych se posadil, ale mému zadku by to nesvědčilo. Bolest už stačila. Té už mám dost. Jako kdybych si toho neužil dost, když jsem byl mladší. Sébastien mi podá láhev vína. Třikrát si loknu a cítím opět onen otupující účinek alkoholu. Nic by mi teď nepomohlo víc, teda něco ano. Stojím nad Sébastienem a hledím na něj stále uslzenýma očima. "Co se stalo? To ani nechtěj vědět..." Odmlčím se a napiju se vína. Zhluboka se nadechnu, abych se trochu uklidnil. "No víš...vyzvedl jsem si tady svého klienta...vypadal celkem v pohodě, došli jsme na pokoj a on se začal hrabat ve skříni a vytáhl odtamtud pouta a vibrátor... Srdce mi začne bušit. "Snažil jsem se ho malinko vyprovokovat k akci, vypadal jako ten typ, co rád příjde a malinko potrestá šlapku a pak si to s ní rozdá...jenže on dostal amok..." Sáhnu si na poraněnou půlku a trochu se zajíknu. "...kopl mě do rozkroku, praštil mě, potom...potom... Znovu začnu plakat. ...potom vytáhl nůž, to už jsem byl připoutaný k posteli...a on...bodl mne do zadku...bolí to,tekla mi krev...pořád to bolí...roztrhal mi boxerky...tu a tam mne udeřil...musel jsem se překonat a být v klidu, bylo to hodně těžký Sébastiene." Jeho ruka na mých ramenou je velmi uklidňující, ale pořád mi slzí oči a srdce buší jako o závod. "Udělal jsem svoji práci...při odchodu mi vrazil vibrátor do zadku...surovec...udeřil mě pěstí do obličeje. Ukážu na natržený ret. "Spoutal mi ruce a zamkl mě v pokoji. A taky si vzal trochu mojí krve do zkumavky...nevím proč...a pak jsem se dostal sem..." Trochu se mi zamotá hlava, ale ustojím to. "Nemohli bychom jít někam jinam? Je tu moc lidí..." Nakloním se k němu a zašeptám. "Já to nezvládl...selhal jsem...jsem na dně, poníženej, určitě mě vyrazí, mám strach." (Asi už nemusíme psát soukromě, ale jak chceš Sebi :) )

Sébastien Simon - 03. června 2011 19:53

S Markem Bez jakékoliv změny výrazu hledím Markovi do očí, když sleduju, jak se ani neposadí, jak vypadá tak strašně zdrchaně, a jak se chopí vína, příjemně otupujícího prostředku. Až teď postřehnu, že ani jeho pusa nevypadá nejlíp, nateklý ret, jako by ho někdo praštil... A tím pádem směr příběhu, který povypráví, odhadnu ještě dříve, než to všechno dořekne. Nechutně ho zmlátil?! "Mon dieu..." Během vyprávění se trošku změní výraz v mém obličeji. Zpočátku je neutrální, potom se pohled očí mění na lehce zděšeně soucitný, a nakonec na tvrdý a klidný. Ten chlápek k němu byl fakt ošklivej, podle toho, co slyším. A v duchu mě to i vyděsilo, protože co kdyby můj první zákazník rád "pracoval" v podobném duchu? Ale snažím se tváři klidně, abych mu dodal trochu odvahy, protože pochybuju, že by ho moje vydeptaná tvářička mohla nějak zklidnit. Vnitřně se na chvilku rozklepu, nerad bych to zažil na vlastní kůži, a teprve až teď si začínám uvědomovat, jak moc je prácě štětky nepředvídatelná a závislá na chutích zákazníků. Neplatí, že by to byla legrace. Ani omylem. Pokud zákazník chce, může se stát přesně tohle... Ztěžka polknu, ale rychle se uklidním, alkohol v krvi tomu i možná napomůže. Ne, teďkon nemůžu zmatkovat a bát se budoucnosti. Musím něco udělat. Můžeme být přáteli, a přátelé tohle dělávají... a krom toho on potřebuje nějakou tu pomoc. "Ale samozřejmě, můžeme jít pryč..." rychle vyskočím na nohy, abych vyhověl jeho návrhu, popadnu láhev sektu, nerad bych ji tu nechával, když už ji mám zadarmo, ale sklenici nechám na místě a nevšímám si jí, to by se blbě neslo. Láhev držím v jedné ruce, postavím se blíž k Markovi a druhou rukou se ho pokusím podepřít, nezdá se, že by stál příliš pevně a bylo by nešťastné, kdyby se mi tu někde svalil na zem. "Bude stačit náš pokoj?" otážu se, mezi tím, co už s ním ale vycházím z lokálu. Než ale dojdeme na nějaké přijatelné místo, aby se rozhodoval směr cesty, snad mi stačí odpovědět. Vyslechl jsem jeho šepot, až mě trošku zamrazilo. Vážně bych nerad, kdybych měl skončit podobně. Sám se ale snažím na něj mít uklidňující účinek. Nakloním se k němu a dechem ho zahřeju na krku."Nemůžu tě krmit kecy o tom, že to bude dobrý, to je jen pro naivní hlupáky. Na druhou stranu, byl na tebe zlý, ale vypadal, že by si měl důvod stěžovat? Na vyhazov to snad nebude, mon ami."

Marko Nate Suominen - 03. června 2011 20:40

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro Se Sébim Sébastien se tváří celkem neutrálně. Asi neví jak nejlépe reagovat. Je možné, že si také přemítá, jaké by to bylo, kdyby se to stalo jemu. Dostat prvního zákazníka takového tyrana, to si přeje málokdo. Tak já bych si ho ani nepřál i kdybych tu pracoval léta. Takovéhle lidi bytostně nesnáším. C´est mon problém...zavinil jsem si to sám...všechno je to moje vina." Zamumlám lehce podnapile. Třesu se jako osika. Nevím co dál, příjdu si jako bych byl v očistci. V pekle a prožíval ta nejhorší muka. Ano, mohlo to být horší, jenže kdyby bylo, tak bych se asi pomátl. On byl tak, tak surový. Proč to dělal? Co si tím chtěl dokázat? Sébastien se tváří silně, možná, že je tak silný, ale myslím si, že se spíš tak tváří a chová, abych na tom byl lépe, abych v něm našel oporu a to se mu povedlo. Je mou podporou. Bez něj bych se tu asi zhroutil. "Merci beaucoup..." Odpovím, když se pozitivně vyjádří k tomu, že bychom měli jít jinam. Postaví se i s láhví vína a jakž takž mne podepře. "Bude muset...možná tam ani nikdo nebude." Je dost pravděpodobné, že ostatní pracují nebo někde čekají. Jen my se teď vkrademe do pokoje. Během chvilky už jsme u schodů a šplháme k pokoji. Uprostřed výstupu ny zašeptá do ucha upřímná slova. Stěžoval si, pořád, ať jsem udělal cokoliv, tak byl pořád nespokojený, i když jsem dělal co chtěl...v rámci možností...zaplať pánbůh, že už jsem z toho pokoje pryč. Jednu chvíli jsem si myslel, že se z toho pokoje nedostanu živej...leda tak nohama napřed a v igelitovém pytli." Nechci ho nějak strašit, ale doufám, že jej totéž co mě nepotká. "Doufám, že nám budou přidělovat klienty podle nějakých...jak to říct...podle nějakých našich preferencí...nebo jak to mám řict. Víš jak to myslím?" "Nejradši bych umřel." Pronesu sklesle. Doplazíme se do pokoje, Sébastien odemkne, mezitím co mu podržím. (láhev vína xD) Posadím se na postel, stále držíc láhev vína. Sedím pouze jednou půlkou na posteli, aby mě to nebolelo. "Eh...eh...myslíš...že by ses mi na tu ránu mohl podívat? Nalít tam nějakou dezinfekci, přelepit to náplastí? Udělal bys to pro mě?" Udělám na něj psí oči a nevinně se usměju. Položím se na postel, břichem dolů. Pokud nebude proti, stáhnu si kalhoty, aby ránu viděl. Bodl mě do svalu. Pekelně to bolí.

Sébastien Simon - 03. června 2011 21:55

soukromá zpráva od Sébastien Simon pro S Markem Nespokojeně zakroutím hlavou když slyším to sebeobviňování, protože silně pochybuju, že i kdyby plnil přesně rozkazy zákazníka tak, aby se to zákazníkovi zdálo přijatelné, byl by uchráněn od těch strašných chvil, co nahoře v pokoji strávil. Ale nic k tomu neřeknu. Asi nemám co. A nebo chci Marka jen nechat trošku vymluvit, pokud mu to pomůže? Ve všelijakých knihách se píše, že takovéhle věci jsou spíš pro uklidnění ženským, ale to jsou všechno kecy. Může to uklidnit kohokoliv. Jde o podání věci. Přikývnu. V pokoji by snad opravdu nikdo neměl být - koneckonců, všichni kromě mě dostali zákazníka, tak co? Dokonce i začínám být rád, že jsem žádného nedostal, když slyším tohle... taky by to mohl být nějaký kruťas, a já takové perné chvilky nechci zažít. Podpírám Marka tou jednou rukou co to jde, aby se mi na schodech nesvalil a neskutálel se dolů, není to úplně jednoduchý úkol, nejsem namakaný borec, ale ani žádná houžvička, a proto to dokážu i celkem v klidu. Mezi tím poslouchám odpověď na trochu povzbudivých slov, co jsem se mu pokusil dát. Nejsem na tohle odoborník. Nejsem dobrý na empatii, city, a všechny takovéhle věci, jako většina těch "klučičích" kluků. Na druhou stranu se snažím, co to jen dá, a doufám, že neudělám něco, čím bych se Marka dotkl. U mě to s city není nejspíš tak jednoduché jako u něj, ale i tak nemám problém dělat mu přítele a trochu opory. A do budoucna... kdo ví? Ale ty nejhlubší city bych do toho tak snadno netahal. Tady to bude ještě těžký, a taková hloubka se strašně snadno roztrhává. Marko je skutečně strašně zdeptaný. Moc se nevyznám v tom, co bych měl dělat, jenom málokdy jsem měl kamaráda, který by ode mě potřeboval útěchu, ne, že bych v děcáku kamarády neměl, ale byli to spíš obdivovatelé mých drzých rebelských kousků a ti se ke mně nechodívali vybrečet. Ale pokusím se udělat, co se dá, co dokážu. "Ššš..." znovu se nakloním blízko k němu až můj dech zahřeje na tváři a konejšivě zašeptám po tom, co se zmíní, že by nejraději umřel. "Netvrdím, že můžu pochopit, jak špatně se cítíš, a je mi jasný, že s optimismem se tohle jenom tak brát nedá... a ani si nejsem jistý, jestli se na naše preference nevykašlou, dokud si neuděláme trošku kariéru..." žaludek se mi lehce sevře strachem, když pomyslím, že se mi může stát něco podobného, a znovu, a znovu, protože jinak by nás vyhodili. Pak se ale trošku seberu a pokračuju. "Ale na druhou stranu, nikdo tě nemůže nutit to prodělat znova. Už jsi to zažil, máš trošku představu, jak se takovýhle člověk chová, a tedy příště máš dost zkušeností na to, aby ti jeho záměry došly dříve, než tě spoutá... a pak si s ním budeš moct naložit, jak chceš. A vůbec, ve dne máme volno, že? Mohli bychom zkusit nějaké bojové umění na obranu, tam bychom se oba naučili pár účinných chvatů, které by dotyčného přinutily upustit od záměru bez toho, aby se svíjel bolestí na zemi nebo bys musel s jekotem vyběhnout z pokoje." Pousměju se, strčím Markovi do ruky láhev, aby mi ji podržel, a odemknu pokoj, oba vejdeme, a já za námi zavřu. Zamykat nebudu, i když bych při takovýhlech rozhovorech rád, ale bydlí tu s námi ještě Kai a Dinin, a pokud budou mít po práci, určitě by je to nepotěšilo... Marko vysloví svou žádost a já se na chvíli zastavím a možná lehce pátravě mu pohlédnu do obličeje. Ale co. Přikývnu. "Není problém, pokud se v tom trošku vyznáš a budeš mě navigovat, nejsem v takových věcech nějak zkušený." Vydám se do koupelny, kde snad bude lékárnička, z ní seberu potřebné věci, dezinfekci, odvodím si, že i chladivá mastička by mohla být fajn, a pak náplast. Když se vrátím, Marko už leží na posteli na břiše, rána odhalená, kalhoty stažené. Lehce se zachvěju. Není v tom úplně cit, spíš prostě jeho přitažlivost... mon dieu, tohle svádí k nějakým nemravnostem, takhle odhalený kamarád! Na chvíli jsem strnul, když jsem se tím kochal, ale znát to nejspíš není, moje tvář není kniha ve které by se dalo listovat mezi pocity. Pak se přemůžu a vydám se k Markovi, na posteli si rozložím potřebné věci, a snažím se si nevšímat toho, jak moc mě ta póza, byť jednoduchá, rozechvěla. Stáhnu ze sebe bundu, aby mi nepřekážela, a kravatu, takže na sobě mám jen džíny. "Takže nejprve dezinfekce?" popadnu lahvičku s tím nápisem, trochu jí zatřepu a sundám víčko. Tohle je v podání spreje. "Dávej pozor, teď to trošku zaštípe..." snažím se nebýt krutý, ale nějak mu to tam musím dostat, a v jemnějších způsobech se nevyznám, takže mu to prostě do té rány vstříknu. Po tom, co se zdá, že už je to v klidu, si na prsty dám mastičku. Nevím, jestli jsem našel správnou, ale snad jo... jemně ji vetřu do rány, ne do hloubky, jen na povrch, měla by příjemně zachladit. Při tomto úkonu se Marka dotýkám tak jemně, jak to jen jde, protože věřím, že ta rána pěkně bolí i bez toho, aby se mu v ní hnípala cizí ruka. Když to dokončím, zavřu mastičku, a pečlivě si otřu ruce o místo na jeho zadku, kde ta rána zrovna není, tak, abych je neměl zamaštěné, to asi pro lepení náplasti není to nejlepší. Asi za to může ten alkohol, protože v závěru se trošku přestanu ovládat a přejedu všemi prsty obou rukou po obloučku jeho zadečku tak jemně a smyslně, jak to jen jde, pak si ale uvědomím, že jsem se nechal trošku unést tou nádherou, která se sama nabízí, ačkoliv on na něco takového po nedávném zážitku nejspíš nemá ani pomyšlení, a rychle dám ruce pryč, trošku se zastydíc, kdo ví, jestli mu to skrz tu ránu bylo příjemné, ačkoliv po ní jsem samozřejmě prsty nepřejel. "A teď? Asi náplast, ale... jak? Je na to nějaký speciální gryf?" optám se prohlížejíc si náplast, a možná se tak i snažíc zamluvit to drobné faux pais.

Marko Nate Suominen - 03. června 2011 22:15

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro Se Sebem v pokoji Jeho myšlenka o sebeobraně určitě není od věci. Jenže budeme mít na to opravdu čas? Nebudeme přes den spát, když budeme v noci pracovat? Dále co když bychom se na nějakém tom tréninku bojového umění dost unavili a pak práci neodvedli dostatečně. A co klienti? Určitě by nám neprošlo, kdyby za námi přišel nějaký úchylný klient a dělal něco co se nám nelíbí a my ho za to zbili jako psa? Tak jako to chtěl udělat s námi. Má to svoje pro a proti. Možná je to jen o zvyku. Třeba si opravdu zvykneme na to, že jsme na úrovni hadrů na podlahu a že se s námi i tak zachází. Jaká je ta správná cesta? Co má člověk, prostitut, v takové situaci dělat? Už vím, co by řekl ten přísnej chlápek z kanclíku šéfa. Ať makáme, že tu nejsme na rekreaci a že jde v první řadě o prachy. Dokud můžeme uspokojovat klienty, tak jsme v pořádku. Dokud máme ruce a pusu. Nedivil bych se, kdyby o tom všem věděl a nármně se tím bavil. "Navigovat...není to nic těžkýho, potřebuješ dezinfekci a obvaz či náplast. To poznáš ne?" I v této chvíli lehce zavtipkuju, do smíchu mi není, ale vypadlo to ze mě. Poté co Seb najde dezinfekci příjde ta horší část. Začne sprejem stříkat definfekci do rány. Zakousnu se do polštáře, protože to fest štípe a pálí, až mi vyhrknou slzy. Krátce na to začnu cítit hladivou mast. To už je jinačí kafe. Příjemnější a překrývá bolest a pálení. Sotva Sébastien dokončí vtírání mastičky, cítím jeho ruku, jak přejíždí po linii mého zadku. Kdybych necítil to pálení, tak bych byl vzrušený. Otočím hlavu a kouknu na Seba, příjde mi, že se stydí. "To je v pořádku cherie...eh...ta náplast...jen to přelep...pokud možno, tak opatrně." Až Seb přelepí můj zadek flastrem, posadím se na půlku zadku a přisunu se k Sebovi. Obejmu ho a zašeptám. "Děkuju ti Sebi." Odtáhnu se a usměju se na něj. Jsem z něj trochu zmatený, nevím jak si jeho doteky vyložit. "Nechtěl by sis povídat? Proč si vůbec tady? Pověz mi něco o sobě...prosím, tedy jestli ti to nevadí." Šibalsky na něj mrknu.

Tomohisa Yamashita* - 04. června 2011 00:02

Vyjdu z pokoje, kde jsem nechal spoutaného Marka s hračkou uvnitř těla a zamčeného v pokoji.Vůbec se necítím dobře a je to na mě znát. Jsem zamračený a kdo se přiblíží víc do mého osobního prostoru, prostě ho od sebe odstrčím a je mi jedno, zda je to šlapka, návštěvník a či třeba pitomá ochranka. Co je tohle sakra za podnik? Budu zaučovat jejich zaměstnance? Ne, tak příště si tohle opravdu velmi rychle rozmyslím. Nejsem tu poprvé, ale zda tu nejsem naposled, to si rozmyslím. Najdu si šéfa, protože tohle se řeší s šéfem a říkat to poslíčkovi nebo hore svalů rozhodně nehodlám. By mě zajímalo, co by ta ku*va dělala, kdyby dostala jako prvního mého tátu....tlustý kravaták, který si dopřává pořádně tvrdý sex.....by mu natrhnu prdel víc než můj nůž...tady si ti děvky myslí, že sem budou chodit samý hezký kluci a nebo si to budou dělat jen mezi s sebou a hezky. Děvky jsou a jako děvky se mají chovat. stále rozčílený najdu šéfa. Počkám, až si přitáhnu jeho pozornost a hodím před něj peníze. Vždy tady platím hotově. Ovšem tentokrát dávám ani né polovičku co normálně. A že platím víc jak nadstandartně, protože jsem opravdu náročný. " Myslím, že tentokrát platím víc než bych musel. Toho, co jsem dostal, se neuměl ani pořádně pohnout. Nedal mi a neuspokojil mě. Jestli tady budete zaměstnávat samé takováto dřeva, věřte, že o zákazníky příjdete. Málokdo bude Vašim zaměstnancům vysvětlovat jejich povinnosti a jak se mají chovat." můj pohled je nazlobený. Mám plno vlivných přátel, já i můj otec, známý obchodník a makléř. Je jasné, že od nás by špatná pověst podniku vůbec neprospěla. Nechám peníze ležet a otočím se zády. " Máte ho na pokoji. " dodám jen a pomalu odcházím. Nespokojený, neuspokojený. Tento klub vůbec nesplnil to, co slibuje v reklamě.

Daniel Richardson - 04. června 2011 13:45

soukromá zpráva od Daniel Richardson pro TEREANCE Okamžitě začne ragovat a já jsem spokojený. Protože jsem s po Elliotových slovech docela obával toho, že mi podstrčí někoho, kdo vážně nepozná, co zákazník chce. Ale stejně tak si v duchu začínám pohrávat s myšlenkou, že bych jim tu nějakého zaučil. Mohla by to být koneckonců zábava. Taková divadelní hra a technika medu a biče. Stehnem se otírá o mé boky a já vzrušeně přivřu oči. Jak se vypne a zaryje do mě nehty, ušklíbnu se pro sebe. I když mimicky viditelně. Je mi docela jedno, jeslti to hraje nebo jeslti se mu to líbí. O to m to vlastně všechno je. Nicméně je pro něj příjemnější, když se mu to líbí. Pomůže mi se svými kalhoty. Automaticky očekávám, že se o boty a ponožky postará sám. Nenosí prádlo. Usměju se. Ale pro hodně lidí by to byl poněkud děsivý úsměv. Rozepne mi poklopec a začne mi stahovat kalhoty. Jistou chvíli ho nechávám, aby se s tím popral sám. Na chvilku se zarazím a zkoumám jeho tetování. Přejíždím po něm prsty a krásně mě zavede až mezi jeho půlky. Zatlačím na jeho análek a vpluji do něj prstem a zatlačím hned na jeho prostatu. Tak kde máte hračky? Mám chuť si hrát~.

Thief - 04. června 2011 19:48

soukromá zpráva od Thief pro Akihiko – PJ příspěvek. Takže… od zákazníka ses vrátil v pořádku a funkčním stavu, dobře, to je… popravdě skvělé! Můžeš chodit bez toho, abys vykvácel po druhém kroku pro tepenné krvácení a… no prostě a jednoduše, má to spoustu výhod, které tu NEBUDEME rozepisovat. Opravdu nebudeme, ovšem, pokud bude zájem, vytvoříme seznam. Možná i v abecedním pořadí – ale to opravdu jen… možná. Šéf má na práci důležitější věci než péči o rozpis zaměstnanců. Prostě a jednoduše, dokud vyděláváte… je klid. Takže zpět do práce, ano, i tak by se to dalo pojmout a to více než účinně. Nebo ne? Šéf se tam baví s nějakým tím novým zákazníkem… a pak k němu přiklusal i další, který.. už to má odbyto. Nepůsobí spokojeně. V rukou máš šek se svou „výplatou“ A večer teprve začal. Takže… Šéfe?

Aki - 04. června 2011 20:04

Z práce do práce Odcházel jsem od zákazníka s několika monokly na těle, ale jinak to nebylo zase tak hrozné. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Byl jsem celkem spokojený, takže když jsem došel zpátky ,,domů" mohl jsem si pískat veselou písničku, ale nepískal jsem si. Zahlédl jsem, že je u šéfa další zákazník a k němu se připojil hned další. Zastavil jsem se a promnul jsem šek ve svých prstech. Moc se mi nechtělo odevzdávat všechno, ale normálně na ulici, sám bych nikdy nesehnal tolik zákazníků jako tady v podniku. Sice z toho dostanu výplatu a mám kde bydlet, ale i tak. Občas jsem nad tím tak přemýšlel. Jenže na co si může takový kluk jako já stěžovat. Hlavní je, že mám kde spát a že se najím a obleču. Ve 13 si nemám na co stěžovat. Lehce jsem zaklepal na dveře do kanceláře a počkal jsem na vyzvání.

Sébastien Simon - 04. června 2011 20:43

soukromá zpráva od Sébastien Simon pro Na pokoji Přikývnu, když se zmíní o opatrném přelepení, a pokusím se to tak udělat, hlavně zvolím dostatečně velkou náplast, abych mu to nelepil na tu podrážděnou kůži či do živého masa. Pak už ji jen jemným pohybem uhladím, aby se nikde neodlepovala, a spokojeně si své dílo prohlídnu. Celkem by to jde, kdybych nebyl jenom děcko z děcáku, asi jsem měl jít studovat na doktora, třeba bych se uplatnil. Nechám se obejmout, a pousměju se. "Není zač." S tím, co jsem předtím udělal, si radši starosti nedělám, nechtěl jsem to udělat, takhle ho pohladit, jenom to náhlé nutkání, protože on fakt nebyl nějak ošklivý, že bych se ho nechtěl ani dotknout, spíš naopak... a já přece nikdy... "Ne, nevadilo by mi to, pokud mi na oplátku povíš něco o sobě." Nesnáším, když musím mluvit jenom já. Zahledím se kamsi na podlahu, jako bych se rozpomínal na události, které se staly bůh ví kdy dávno. Ale ono to tak daleko není. Teprve nedávno jsem utekl z děcáku. "Narodil jsem se ve Francii, kde jsem většinu života i žil. Já... nikdy jsem nepoznal svoje rodiče. Jsem dítě z děcáku, dost dobře možná i z babyboxu, dítě už odmalička odvržené. Možná proto jsem se choval tak jak jsem se choval, jsem rozený rebel," ušklíbnu se a v očích mi zajiskří, ale na Marka se zatím ani nepodívám. "Teď to není poznat, nerad bych si to tu u někoho podělal, víš... s děcákem už nemám nic společnýho a není nikdo, kdo by mi jinak dal peníze na jídlo a spaní. Ale trošku jsem odbočil." Polknu, a na kratičko uchvíli se odmlčím. "To ale nebyl důvod toho, proč jsem utekl. Já jsem o svojí orientaci věděl už dávno, holky se mi nikdy nelíbily, a nebylo to věkem... ale mě nikdy neměl kdo vysvětlit, že bližší vztah s ostatními kluky je společensky nepřijatelný, víš? Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem našel kluka, kterýmu to nevadilo, chvíli jsme spolu chodili, a mě přišlo normální, když jsem se s ním chtěl přede všemi líbat a dotýkat se ho, ale ostatní to tak nevzali. U ředitele jsem už předtím měl dost vroubků, a tohle nemravní chování byla poslední kapka. Vyrazili mě, a jeho taky." Znovu se odmlčím. Celkem nerad na to vzpomínám. Cítil jsem se natolik nepochopený! Mě to nikdy nikdo prostě nevysvětlil, tak jak jsem to měl vědět? "No, ale aspoň jsem tak pochopil, že ostatní lidi nemaj povětšinou rádi, když se snažím něco mít s jiným klukem, a podle toho jsem se řídil. Z děcáku mě nikdo nevyrazil, na to nemaj právo, to maj nařízený od státu, že se o mě maj starat, ale já tam nechtěl být! Po tom fiasku se na moje vzdělání vykašlali a nic jinýho mi poskytnout nemohli... prostě jsem zdrhnul. Trošku jsem ostatním děckám pročesal kapesný, vzal si nějaký oblečení, jídlo, pití... a prostě jsem jel, kam nejdál jsem mohl, a skončil jsem tady, v téhle zemi." Zvednu pohled a stočím ho na Marka. "Nevěděl jsem, co budu dělat. A když jsem se dozvěděl o možnsti pracovat tady, pohotově jsem se toho chopil, jak jinak. Můžu za to dostat peníze a ještě projevit své pravé já bez toho, abych se bál, že někdo moji sexualitu bude zpochybňovat... ale samozřejmě mě předtím nenapadlo, že dělat štětku by mohlo být až tak problematické." Zvednu ruku a ukážu jí směrem k jeho zadku. Pak chvilku mlčím... a pokrčím rameny. "To je vše k tomu, jak jsem se sem dostal. Ne, že bych ti neměl co dalšího povyprávět pokud jde o mojí osobu, ale rád bych, kdybys mi moji hovornost oplatil a taky mi o sobě takhle něco pověděl, mon ami." Nakloním hlavu na stranu a černé oči dávají najevo zájem. Poslouchám.

Marko Nate Suominen - 04. června 2011 21:55

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro Na pokoji avec mon ami Sébastien si jako "protislužbu" chce vybrat něco o mně. Jeho přání mu splním. Quid pro quo, neboli něco za něco, i když je s tím spojeno i to, že jsem se jej zeptal na informace o něm. Bedlivě si Seba vyslechnu. Opravdu to neměl lehké, ale kdo ano? Jeho povídání je sice zajímavé, ale myslím, že je na světě spousta lidí, kteří jsou na tom hůř než my dva dohromady. Jako dítě z dětského domova je tím nejspíš do jisté míry poznamenaný. Obzvláště jeho vztah s chlapci je poutavý, řekněme. Nadechnu se a pohlédnu mýma modrýma očima, ještě trochu zarudlýma, na Sébastiena. "Dobře, quid pro quo, teď teda já. Celým jménem se jmenuji Marko Nate Suominen, což je finské jméno. Ano, mám finské kořeny, tedy narodil jsem se tam. Finsko je nádherná země, jen s vyšší mírou sebevražd blízko polárního kruhu." Utrousím trochu moudra, ale ne proto, že bych se chtěl vytahovat či povyšovat, spíš pro ohledčení následujícího vyprávění. "Hmm...kde začít. Tak nejdřív jsem se narodil. Má matka byla zdravotní sestra a otec, můj pravý otec zemřel, když mi byly tři roky. Nějaký blázen se ho pokusil okrást a přitom ho zastřelil..." Zakolísám v hlase, nejsou to šťastné vzpomínky. "Matka si krátce na to našla muže, bylo to i kvůli penězům. Zpočátku vypadal jako fajn chlapík, přestal jím být, když mě v mých pěti letech zmlátil téměř do bezvědomí jen kvůli tomu, že jsem rozlil pití...a pokračovalo to v podobném směru i další roky. Matka mne ošetřovala, ale to bylo jediné co dělala, bála se ho. A okolí? To se přeci stane, že si dítě tu a tam něco zlomí nebo se odře a podobně. Jenže to všechno bylo následkem jeho mlácení, často v opilosti." Odkašlu si a zabodnu oči do matrace. "Jednou když mamka musela jet za babčkou na pár dní, mě zavřel do komory, bez jídla a pití jsem tam byl zavřený tuším že tři dny.Takhle jsem trpěl šest let. Poté jsem konečně sebral odvahu a znovu se pokusil utéct z domova, na svůj první pokus jsem vzpomínal dlouho, když jsem skončil se třemi zlomenými žebry a rukou. Povedlo se to a já utekl. Bez rozloučení. Nikdo nevěřil tomu, že by mě on mohl být. Vystudoval Yale a byl úspěšným obchodníkem, jen doma se choval jak zvíře. Hůř jak zvíře." Chytnu Sébastiena za ruku, ale jen tak lehce. "A dalších šest let? Utekl jsem z rodného města a potuloval se po městě. Dokonce jsem ve svých 13 krátce pobýval u jedné rodiny na jihu Finska, pracoval jsem u nich a vydělal si tak nejen na jídlo, ale i na cestu sem. Byla to tvrdá práce, ale já si nemohl vybírat. Odcestoval jsem z Finska a octl se tu. Na ulici jsem pobýval celkem dlouho. Ale sehnal jsem si mizernou práci u téměř otrokáře. Pracoval jsem ve skladu, někdy i 14 hodin, když bylo třeba a odměnou mi byla takřka almužna. A jak jsem se dostal k nápadu dostat se sem? No, poté co policie přišla na to, že mě "zaměstnával" jsem se octl na ulici úplně, do té doby jsem bydlel ve skladu. Měl jsem hlad, ale byl jsem bez peněz, úplně švorc. A tak jsem poprvé spal s mužem, nabídl mi za to peníze a já neměl na vybranou. Ani nevím, jak se jmenoval, kdo to byl, netuším. A teď jsem tu...mám poraněný zadek, jsem trochu omlácenej a zoufalej. Víš co bylo nejhorší? Že ten tyran, můj klient mi připomínal nevlastního otce..."

Lucio Sonus* - 04. června 2011 22:17

soukromá zpráva od Lucio Sonus* pro Potřeba Chodby domu lásky jsou zbarveny do příjemné červené barvy s lehkými podtóny občas oranžové, v dalších místech i rudé. Tmavé futra a dveře jsou možná se smrkového dřeva, však temně hnědá barva jim dodává až překvapivý nádech luxusu a elegance. Celá chodba je provoněna zvláštní vůní, která již teď vábí, snad až drásá, mé smysly a startuje mé vzrušení. Vedu si své ulovené potěšení pro dnešní noc, která jistě naplní můj život jistou dravostí a já si ji užiji plnými doušky. Pokoj, zbarven příjemnou, tmavší barvou, je velice podoben oblečení té rozkošné bytosti stojící u postele. Mou tvář ozdobí přívětivý úsměv, který však skrývá víc, než by bylo vhodné. “Smím tě o něco poprosit?“ promluvím příjemným hlasem s podtónem svádivosti. “Mohl bys přinést nějaké vonné svíčky? Nejlépe s vanilkovou vůní.“ Zaprosím a stále se usmívám. Upře na mne svůj pohled, také se usměje a přikývne. Poté přejde k poličce z tmavého dřeva, snad z ebenu, ale spíše ne. Ani se neuvědomuji, že Kai již zapálil svíčky. Jejich vábivá vůně se mi dostává pod nos a rozhořívá ve mně plamen. Nádherná vůně se line pokojem a podněcuje ve mně zvrhlé myšlenky, jež se mi začínají míhat myslí. Ony se sice míhaly i předtím, avšak v daleko menším měřítku. Vzrušení ve mně roste obrovskou rychlostí a potřeba rozdat si to s tím dokonalým stvořením, jež stojí přede mnou a pokouší se tvářit cudně, je okamžik od okamžiku větší. Mladík mi náhle připadá ještě více sexy než před pár minutami. Tuším, že mé oči jsou více než skelné. Usměji se. “Pojď sem.“ Zašeptám touhou zastřeným hlasem a jen tak tak se držím, abych se na něj rovnou nevrhl. Pár ladnými kroky se ke mně pomalým tempem dostaví. Jeho šaty se lehce vlní a jsou přiléhavé k jeho křehkému tělu. Mučí mě to. Ta potřeba ho mít, být v něm. A ta vůně je čím dál více dotěrnější, to zvíře ve mně se vzpouzí a chce si vzít to, co má právem mít.

Sébastien Simon - 05. června 2011 17:23

soukromá zpráva od Sébastien Simon pro Na pokoji avec Marko Stejně jako předtím on se ztiším a bedlivě poslouchám, co říká. No, neměl jsem to rozhodně těžší jak on, naopak, mě aspoň nikdo nemlátil, a měl bych se i celkem dobře oproti těmto poměrům nebýt všeho toho nepochopení, čímž moje sociální potřeby interakce mezi lidmi značně uvadaly. Není vůbec příjemný, když nikdo nechápe, že některé věci prostě vědět nemůžete, když vám je nikdo nikdy neřekl nebo vás je nikdo nikdy nenaučil. Ale měl jsem to ještě dobrý. Žádný mlácení, naštěstí, hladovění, a bůh ví co dalšího, dokonce i vydělávání si sám na sebe, i když to teď vlastně budu dělat taky. A celkově ten pocit že je člověk na všechno sám, je hroznej. Ale to jsem cítil už odmalička. A hlavně když mi nikdo nikdy nechtěl nic vysvětlovat. Ono není legrace protloukat se světem, když nemáte nikoho, kdo by vás zaučil. Oproti němu jsem měl ještě šťastný život. Po celou dobu jsem Markovi hleděl do očí a byl zticha, když domluví, je mi jasný, že bych měl něco říct, nejspíš, určitě by nemělo zůstat ticho. Nikdy mě nikdo netýral, ale moc dobře vím, jaký to je být na všechno sám, a moje oči dávají najevo, že cítím vlnu soucitu. Natáhnu se k němu a krátce a pevně ho obejmu. "To je hrozný, mon ami! Já sice nikdy nepoznal rodiče, ale ty... tohle je mnohem horší, já se cítil nepochopený, ale tebe se nikdo vůbec nesnažil chápat. Ale znám to. Moc dobře si umím představit, jaký to je utéct a pak být na všechno sám, i když je člověk tak mladý." Jo, nejsem o moc starší než on ve svých třinácti, kdy podnikl ten útěk. Jenom o rok, to není moc. "Pokud jde o le client... bohužel mám dojem, že s tím nic neuděláme, poněvadž oni jsou naši páni, mohou po nás takové věci prostě chtít. Je možnost se tomu vzpírat, ale pak nejspíš přijdeme o práci, pokud v té době nebudeme dost známí na to, abychom i bez ukájení takových sadistů zvládali uspokojit četnou klientelu a tím pádem být užiteční i tak." Lehce se odmlčím a zahledím se na jeho tvář. On už má za sebou jednoho zákazníka... kdy se potom s nějakým uvidím já? Nebo žádného dneska nedsotanu, protože mě vyhodnotili za největší dřevo a dřív než mě by rádi nasadili jakoukoliv jinou možnost?

Marko Nate Suominen - 05. června 2011 17:59

Na pokoji se Sebem -> Bar Asi by bylo zbytečné porovnávat, kdo z nás na tom byl hůř. U něj nedostatek interakce s lidmi, já měl interakce dost. Interakce s pěstma a nejen jima. Taky nemá cenu tu sedět a bulet, jenže je to něco, co člověku uleví od psychické bolesti. "Víš...problém je v tom, že já nemůžu uspokojit žádného klienta s takovými sklony. Jsem alergický na to, aby mi někdo ubližoval a příště se budu i bránit i kdyby mě to mělo stát život. Nechal jsem si t líbit už dost dlouho. Ne že bych neměl rád svůj život, ale radši důstojnost než abych se ponižoval před nějakými sadisty, co mě musej zmlátit, aby se jim postavil. Už nikdy. Ať je to kdokoliv s jakoukoliv úchylkou, jen ať to není násilí, jinak si tu návštěvu za rámeček nedá. Vím, že bych přišel o místo, pokud ne o život, ale já nejsem žádný boxovací pytel, já, Marko Nate Suominen, ne." Stoupnu si a podívám se na Sébastiena. "Se mnou už takhle nikdo jednat nebude, nenechám si to líbit a budu to dávat najevo, dokud toho budu schopen. Nejsem kus masa na porážku." Pomalinku se projdu po pokoji a zastavím se opět u postele. Chytnu Sébastiena za ruku. "Pojď, půjdeme zas dolů. Možná na nás čeká práce." Pokud Séb nepůjde, tak já ano. Odhodlaný, povzbuzený svým vnitřním já. Opustím pokoj a vrátím se zpět na bar. Usadím se zde a vyhlížím nového klienta. Svině úchylácký, užil jsem si dost svýho fotra a nikdo se mnou už nebude dělat totéž. Nikdo, ani vy, parchanti. Myslíte si, že jste lepší než my kurvy. Ale To vy sem chodíte. Jste totéž co my, jen jde o to, z koho tečou peníze. Žádný rozdíl mezi námi není, krom toho, že my to děláme kvůli penězům a vy kvůli zábavě. Pomyslím si rozhlížeje se odhodlaně po prostoru baru.

Kagumi Kai - 05. června 2011 18:48

soukromá zpráva od Kagumi Kai pro Můžu tě zažalovat za zvrhlost? xD Vede mě chodbou k pokoji a já s lehkým záludným úsměvem pozoruji jeho svůdný úsměv. Je to zábavné. Pokoj se ve stejně tmavých barvách jako moje šaty, což je více než příjemné. Promluví na mě. Má příjemný hlas a já v něm cítím lehké vzrušení a svádivost. ,,Jasně." Řeknu pořád s tím svůdným, ale zároveň nevinným úsměve. Z jedné ze skříňěk vyndám ony vonné svíčky s vanilkovou vůní (překvapuje mě, že nechceš jahodovou xDD) a začnu je zapalovat a různě rozmisťovat po pokoji. Ta vůně působí opravdu vzrušivě. Ale ani né tolik na mě, jako spíše na něj. Ušklíbl bych se, kdybych mohl. Ale myslím, že přetvářka něčeho milého a na pohled.. Sladkého bude lepší. Touhou zastřeným hlasem pošeptá, ať k němu příjdu. Pár pomalými, ale ladnými kroky k němu dojdů. Jo, jsem provokatér. S tajemným úsměvem se na něj natisknu. Jsem asi o hlavu menší než on, přece jen je mi 15. Lehce se postavím na špičky a svými rty přejedu po jeho uchu. Rucema sjedu po jeho hrudníku, břiše až k lemu klahot za které zastřčím špičky prstů.

Akamatsu Daiji* - 06. června 2011 14:21

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Jeho reakce mi naprosto vyráží dech. Okamžitě se začne na mém prstu pohybovat a já pocítím silnou touhu nahradit prst svým penisem. Políbím ho znovu na rty a znovu o něco vášnivěji. Přidám trochu lubrikantu a vniknu do něj i druhým prstem. Začnu s nimi do něj pronikat a zkoumám pod jakým úhlem mu to je příjemné. Je mimické projevy rozkoše jsou dokonalé. Hladím ho po vláskách. Jsem nažhavený, ale krotím... je to roztomilé... něžné. Líbí se mi to. Což je vidět i v mém rozkroku. Sjedu mu rukou do rozkroku a začnu ho něžně, pečlivě hladit. Zavřu oči. Dýchám mu na krk a cítím jeho vůni. Projevy jeho těla, zatímco do něj vplouvám prsty a přirážím. Přidám třetí prst.

Usagi - 06. června 2011 14:53

soukromá zpráva od Usagi pro Znova se políbíme,vášnivost v něm roste.Vnikne druhým prstem,tělem se na něj natisknu.Jeho úd mírně sevřu,zrychlím v pohybech.Obratně jej honím, hraji si s ním.V obličeji je znát,jak moc se mi to líbí.Narazí na prostatu,ve tváři se objeví slast.Rty se otevřou v němém výkřiku. To je krásné.Nikdy to tak krásné nebylo.Nikdy na tento večer nezapomenu. Můj vlastní penis stojí vzrušením.Kapičky se objevují na špičce.Sám mě začne honit.Můj dech se zrychlý,nepravidelný,krátký.Oči zavřené.Líbám vášnivě jeho pokožku.Nemohu se zastavit,nechci.Chci ho líbat,jakoby to byl můj životní partner.Zapomenu na to,kdo je.Co jsem.Mé rty si najdou jeho bradavku.Olíznu jí.Přidá třetí prst,nažhavěně bradavku zkousnu.Posunu se v pohybech pánví blíž.Nadvezdnu se.Dráždím ho.Naznačím,že může.Chci ho.Nastal čas,jeho poprvé.Já jsem připravený.Zadívám se na něj. Jsi připraven? ptají se mé oči.

Akamatsu Daiji* - 06. června 2011 15:15

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Je to úžasné. Dráždí mě a může slyšet, jak zrychleně dýchám. Jak mi buší srdce. Vnímám jeho reakce. Prsty do něj pronikám pod úhlem, pod kterým se tak krásně propínal. Jak skousne mou bradavku, zavzdychám. A to docela nahlas. On je taky vzrušený. Pohladím jeho špičku a bezděky ho tím silně podráždím, když rozetřu jeho pár kapek štěstí po špičce ve správném směru. Nadzvedne pánev. Zadívám se na něj. Má otázku v očích. Teď nebo nikdy... Přikývnu. Natáhnu se pro kondom a nasadím si ho. Nasadit kondom jsem si zkoušel už několikrát... vždycky jsem chtěl být připravený a nezmatkovat. Pohladím jeho boky a nasměruji svůj penis na jeho dírku. Pomalu ho posazuji. Můj žaludek je sevřený a celý jsem napnutý. Nejdřív přes samou nervozitu a očekávání skoro nic necítím. Pak mne ale další příval vzrušení donutí zavzdychat. Hlasitě. Držím ho za boky a pomalu do něj vnikám. Roztřesu se.

Usagi - 06. června 2011 16:45

soukromá zpráva od Usagi pro Jeho poprvé.Je přesto skvělý.Čte moje signály.Dokázal mě nažhavit.Můj úd stojí.Snad jako nikdy předtím nestál.Svým způsobem je to i mé poprvé.Propínám se,vlním.Tisknu na jeho tělo.Kousnu ho,něžně.Jeho hlas prořízne ticho tvořené jen z výdechů.Líbí se mu to.Olíznu bradavku,dráždivá omluva.Přejede mi po penise.Dráždivě.Celý se zachvěji.Prohnu se.Mé hrdlo vydá jen bezhlasý výdech.Pevněji se ho chytím.Jasně dám najevo,jak moc tento dotek zapůsobil.Jsem připravený jako nikdy předtím.Nadzvednu se.Přikývne. Bude to super.Je to super.Nebudeš litovat. slibuji mu v duchu.Vyndá kondom.Nemusím mu to připomínat.Pomůžu mu s nasazením.Usmívám se.Jsem natěšený.Těším se na to.Chytne mě za boky.Sám si mě směřuje, nenápadně mu pomáhám.nechám ho určovat tempo.Nedosednul jsem,už zavzdychá.Jeho tělo se chvěje.Drží mě.Sám cítím vzrušení,tiše lapám po dechu,nemohu vzdychat.Chtěl bych.Zadívám se na něj.Pohladím ho po tváři. Nemysli na to.Moc se mi to líbí. sehnu se.Mé rty políbí jeho.Vášnivě.Sám na něj dosednu.Zavlním se.Nechám mu chvilku.Nacvičeně,přesto nyní spíše impulzivně posunu pánev tak,aby byl ve mě celý.Chci ho.Opatrně se začnu pohybovat.Laskám jeho rty,krček.Vzrušeně dýchám.Na špičce jsou další kapičky z mého vzrušení.Nic nehraji.Mé prožívání je pravda.Líbí se mi to.Mému tělu.Líbí se mi on.

Akamatsu Daiji* - 08. června 2011 08:15

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Usmívá se. Usagi se usmívá. Potěší mne to. Je to zvláštní, ale chci hlavně, aby se to líbilo i jemu, protože pak se to bude líbit i mně. Sleduji ho pozorně. Jeho reakce. Pohladím rozechvěle jeho tělo a sám ho zatlačím více do svého rozkroku. Políbí mě. Vášnivě. Svírám ho ve svém náručí. Oplácím vášnivě polibek. Sám sjedu rty přes jeho čelist a sjedu na jeho krček. Líbám ho a sám začnu pomalu, zlehka, pohybovat pánví. Je to nádherné, jak s ena mě víc natiskl, zavlnil. Pohladím ho po stehnech, po bříšku a po zadečku. Začnu do něj pomalu přirážet a tiše vzdychám u jeho ouška. Je to krásné. Příjemné. Sjedu ručkou s jeho bříška na jeho penis. Hladím jeho špičku a roztírám po ní jeho kapičky štěstí. Pak mu stáhnu kůžičku a začnu ho něžně honit. Chci, aby si to užil. I když si to možná neužije tak, jako si to teď užívám já.

Usagi - 08. června 2011 10:22

soukromá zpráva od Usagi pro Oplácí mi polibek.Jeho nervozita je pryč.Je plně zapojený.Sám líbá můj krk.Rukou dám nastranu mé vlasy.Jeho první příraz mě rozpohybuje.Nasedám,vlním se,užívám si to.Zrychleně dýchám na jeho kůži,hladím ho po ramenou.Hladím jeho hrud,záda.Kam došáhnu.Mé rty líbají jeho pokožku.Mé tělo se vlní v návalech extáze.Líbí se mi to.Líbí se mi to poprvé s mým zákazníkem.Líbí se mi to.Vzdychá,tak moc se mi to líbí.Jeho ruka sjede z mého břicha na můj úd.Zavrtím se.Úd stojí.Honí ho.Pevněji se chytnu.Zrychlím v pohybech.Můj dech se rychlý jako při běhu.Zavřu oči.Užívám si to.Kroužím pánví.Chci si to užívat dlouho.Nebudu moct.Mé ruce ho hladí s větší razancí.Mé tělo prosí o jeho pozornost.O jeho vstupování.

Thief - 19. června 2011 14:16

REKAPITULACE (berte to jako orientaci pro PJje – případně mu do Diskuze napište, s čím nesouhlasíte, neboť je možné, že Sám PJ v tomto všem dění má hrozný chaos) PÁRY Angus Benetts a Dinin (u Anguse doma) Usagi a Daiji (v pokoji) Lucio a Kai (v pokoji) Terrance a Shigerui (v pokoji) NEROZDĚLENÉ Prostituti: Sebastien; Marko; Aki Zákazníci: Yamashita; Ken‘ichi (čekají na reakci Katsumiho – ten, pokud nenapíše do dnešní 20:00, letí ven a Vám napíše PJ)

Tokugawa Katsumi - 20. června 2011 09:28

Pokud se to do této chvíle dalo přežít… na hysterický záchvat je poměrně pozdě. Jediné snad jeho štěstí bylo, že se nepokoušel mne přiřadit k tomu, z čeho si bude moci vybírat. Pak by se nejspíš i ledovec pěkně dopálil. Než nejspíš… raději volme slovo určitě. Pak cokoliv co není pevně přibito k čemukoliv, nejlépe podlaze, by nebylo pro okolí bezpečné. I když vzhledem k jeho povaze by to byla reakce… více než šílená – i zvýšení hlasu u něj není častý jev, protože… tu nálepku Tyran opravdu NEMÁ. Ta roztržitost být o trochu větší, blížila by se ke klidu z druhé strany – zákeřně, ovšem blížila. Jako by nestačila tato situace… ještě přiživovat možnost, že je tu bratr, i když… na to, že by mu telefonáty nestačily si nikdy nestěžoval – Smrťáčku, kde jsi?! Když mne neodpravíš ty, tahle situace to zvládne možná lépe než bys to kdy dokázal - ne podceňování schopností to není, ale tohle je vážně zátěž, která se mi ani trochu nelíbí. Chci pryč… pryč od těch všech, ochočovat si pavouky v nejbližším okolí a tvářit se, že nic jako společenské chování neexistuje. Alespoň prozatím by to bylo… dostačující. Snad. A možná… ne. Při jeho (Ken’ichiho) prvních slovech by jistě bylo neslušné se rozhlížet kolem a porovnávat jeho požadavky s tím co je v nejbližším okolí. Vhodná chvíle na to čemu se říká zbabělé vycouvání z dosahu druhého… bohužel promarněna byla, takže spíš více než na něj se dá říci že zkoumám prostor za ním – prvotní myšlenka evokuje možnosti, možnosti se maskují za radioaktivní rybičku a ve výsledku… by byl smích šílence dlouhý – možná tak dlouhý, že… by se v něm tohle vše dokázalo utopit. Co je tedy oproti tomu zacukání koutků a přebíhání pozornosti mezi tím méně a více zákeřným? A vůbec, situace se vážně nezlepšila tím referátem na téma Oni a ti špatní – myslí si, že nevím jak je snadné ztratit tyhle všechny kolem?! Navíc, není má chyba, že zástupce je… byl? Neschopným – ano, minulý čas je více než příhodnou věcí. Ovšem projevit trochu zájmu o inventář, který, pravda, je nový, by se v dohledné době snad dalo. Inventář možná nadšen nebude, ale podobné chyby je třeba eliminovat. To, že teď odcházel (Yamashita)… co čekal? Že se před ním budu plazit na kolenou a škemrat o jeho přízeň? Pche. Vytírat svým tělem podlahu je položka, která… na seznamu největších přání nikdy nefigurovala. „Zdá se, že vaše požadavky jsou… nenáročné,“ to jak reagoval na ten výstup… je mi tak trochu… ukradené? I když to není nejlepší „reklama“, ve výsledku záleží přece jen na jeho úsudku. A i ta chvíle na ujasnění toho co je nejblíže se někde vzít musí, takže z výčtu jeho slov vybírat vhodného… echm… společníka, přestat pitvat poslední telefonát, který jako vždy obsahoval jen to nejnutnější počínaje jednoduchou otázkou typu: Co nového, ty, rodina a konverzace pak začíná trochu váznout – trochu víc, když se utěšuje, ale… stěžoval si snad někdy? – ovšem nyní by se snad i jako projev slušného vychování hodilo dokončit větu a začít zkoumat okolí. Tedy… ne že by to trvalo hodinu – po pár prvních minutách se ukázalo, že… nejistým slovům a větám je pro dnešek s velkou pravděpodobností konec. Ne, že by to byl až TAK velký důvod k radosti, ale... společnost je občas vyčerpávajícím elementem. I když to není… hezké a podle toho co žmouláš v dlani jsi tu chvíli, přece… bys tak milou žádost neodmítl? „Inu, pokud mne budete následovat,“ máš snad tolik rozumu, abych si nemusel hrát na tvou chůvu a vodil tě za ručičku, „myslím, že… něco odpovídající vašim požadavkům by se dalo najít.“ Pokud se nezvedneš… ne, je to vážně tvoje chyba. Trpělivost je něco čeho by byl dostatek, ale v tuto chvíli stačilo se otočit a i ta maska lehkého úsměvu se hroutila více než dokonale. A jediné co snad po ní zbylo by se dalo specifikovat jako povzdech. V této chvíli – zbývají skutečně JEN dvě možnosti – bez ohlédnutí dojít k… Akimu? Inu, jméno není v tuto chvíli důležité, takže o jeho správnosti nyní netřeba příliš přemýšlet, očekávat že z těch slov se poučí, což by znamenalo, že bude následovat a nebo naopak přejít k možnosti – chůva držící a táhnoucí za ruku objekt k cíli, dá se čekat, že svou paži bude mít rád, takže se vzpouzet příliš nebude. Výčet je to možná hezký, ale přece jen první možnost je značně jednodušší i co do dalšího kroku – pokud zůstane sedět, je jednoduché situaci vyřešit, možná proto byla k realizaci zvolena. Tím méně podstatným faktorem bylo i to, že… pro náhodného pozorovatele je to… ne-tak-moc šílený pohled. V podstatě se cestou těch uklidňujících výdechů a nádechů dalo zvládnout několik – jak ono to jen… ach ano – I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho – druhá část je ta podstatnější, víme? Dost času na opakování čehokoliv, ovšem… nic netrvá věčně, takže ani… Aki? nebyl nijak daleko. „I když to co svíráš v ruce je výmluvné… budu tě muset požádat, abys, inu... však víš. V tuto chvíli by tvůj souhlas byl velkým ulehčením mé situace." Možná, že trochu... více... slov by se hodilo, ovšem vzhledem k tomu, že viděl většinu podstatného - slova jako - on-mít-přání a podobná... jsou vážně nutná? Ovšem, umět se tvářit mile inspirativně pro správnou odpověď nemusí být vždy tak bezúčelné.

Lucio Sonus* - 21. června 2011 21:22

soukromá zpráva od Lucio Sonus* pro Ne, nemůžeš, v Itálii je to normální :D Můj milý malý přítel, a nyní nemyslím toho v kalhotách, se ke mě vydá zdlouhavými pomalými kroky, které mě doslova mučí. Vábivá vůně škádlí můj bystrý nos a já jsem jako u vytržení, vše se ve mě vzpouzí, chci se na něj až vrhnout, ale ne, zatím se držím. Provokuje, na to, že je mu jen pár let nad patnáctkou, zatraceně moc provokuje. Ale je tak sexy. Ladné boky, krásná tvář, ty obepnuté věci také dělají své... kruci! Do hajé, do háje, do háje! Ani to nestačím zpozorovat a ta malá potvůrka se na mě žádostivě tiskne a její ručky zkoumají mé tělo. Cítím, jak kolenem jemně tiskne můj rozkrok. Nezmůžu se na nic. Jen tiše vzdychnu. Do háje! Pod můj nos se loudí další vůně. Je tak příjemná a stejně návyková. Zřejmě ta káva, co tady měla být přichystána. “Jsi hrozný.“ Zamručím a hrubě to nevinné stvoření popadnu. O poznání jemněji a něžněji jej pak položím na postel. Vypadá stále více sexy. Teď už je vše na něj, aby si hošánek poradil, já jsem přece zákazník, né? Jen zapojím ruce, strhávám mu šaty a nemůžu se na něj vynadívat. Je přímo dokonalý, nádherný, perfektní, k pomilování.

Tomohisa Yamashita* - 23. června 2011 20:29

Nabídka nového zboží Vypadá otráveně, ba co víc, snad jse ho i nudil. Provrtám toho chlápka pohledem a nechám na něm, jak si vyloží má slova a jak naloží se svým zaměstnancem. Pokud teda už tolik nekrvácí. Nevím proč, ale tam myšlenka mi přišla směšná, jeho krev jsem cítil ve své bundě a těšil se, až jí použiji. Jeho škoda nebude, to jsem věděl už ted. Majítel či snad šéf mi naznačí, že nejsem vybíravý a odvede mě k někomu, kdo by mi mohl vyhovovat. Tohle má být šéf? No dobře....když je ti jedno, tak ti bude jedno, co já o tom tvém zboží řeknu venku. a jdu za ním, koho mi teda nabídne, když nejsem tak náročný. Dojde k nějakému dalšímu klukovi, prohlížím si ho už z dálky. Nevypadá to, že by zvládnul moje požadavky. Ale tak jak to bude dřevo jako ten první, klidně odejdu i od tohoto a za tímto šéfíkem už vážně nepůjdu. Proč já vůbec lezl do tohoto podniku a nešel o blok dál? napadne mě, ale tak čekám na reakci otázaného, zda zvládne mojí osobu. Ruce založím volně do bundy a jen čekám. Prachy jsem už dal a nevypadá to, že bych měl či vůbec chtěl vytahovat další. Třeba tamto byla jen zkouška a potřebovali někoho zaučit a tak ted odstanu jiného za poloviční cenu....třeba dělá obchody takto..no to mu nemůže vynášetzkouším najít nějaký smysl či obchodní strategii v jednání tohoto člověka, který je hlavou tohoto podniku. Stále jí však nenacházím.

Aki - 23. června 2011 20:45

soukromá zpráva od Aki pro Nová práce Šéf se na mě otočil s prosbou. Chtěl, abych si hned vzal na starosti toho zákazníka, který stal vedle něho. Prohlédl jsem si ho a zvažoval, co je asi zač, ale vzhledem k tomu, že u předchozího zákazníka to byla hračka, tak jsem se rozhodl šéfovi pomoci. Přeci jen mě živí, šatí a krmí, když se to tak vezme. ,, Jistě, šéfe...," kývnu a jdu se věnovat zákazníkovi. Dojdu k němu a lehce se usměji. Velké skoro dětské oči ho skenují a rty natřené leskem se usmívají hravě. ,, Nenavštívíme můj pokoj, pane?"

Tomohisa Yamashita* - 24. června 2011 14:23

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Náhrada..bude lepší? Příjmul to,že půjde se mnou. Kdybych to neviděl, asi bych se smál. Dneska dvakrát za večer jsem si nevybíral já, ale vybírali za mě jiný. Nyní mě to jen více a více rozzuřovalo, přesto jsem stál a chladně se díval na kluka, který ke mě přistoupil. Prohlíží si mě, ale já jeho už ne. Zadívám se na jeho šéfa a prostě udělám dva kroky pryč od něj. " Máš tam něco, co by mě mohlo zajímat? Jestli ne, vezmu si tě k sobě." hovořím narovinu a otočím se na kluka, zda je ještě poblíž a nebo se drží šéfička jako svého tatíčka.

Tokugawa Yoru - 24. června 2011 21:50

Jak se (ne)má vést podnik..... Opravdu, pozoroval bratra při tom, co dělal, bylo… více než nemožné se u toho nebavit – a to obzvláště nad tím, jak se projevoval. Opravdu mne napadlo, jak jen mohl být schopen vést tento bar tak dlouho, když ani nedokáže dát zákazníku, co si přeje? Možná, že ten zástupce nebyl tak špatný, přestože… to, co se tu dělo značilo, že tu již není? Chudák bratr, ale já jej nemohl litovat. Můj hloupoučký, malý bráška. Položil jsem pití na bar a přešel až k němu. Položil jasem ruku na jeho rameno – bylo o tolik menší než moje a silně poukazovalo na jeho zranitelnost. Jemně jsem je stiskl, jako bych se bál, že je rozdrtím, pokud bude dotek až moc silný a zadíval se na jeho zákazníky. A prostituty – samozřejmě. Jinak to ani být nemohlo. Pan Yamashita si vzal k sobě Akiho, což značně zjednodušilo situaci – obrátil jsem se tedy na zbývajícího muže a mírně se uklonil. „Prosím, omluvte bratra,“ začal jsem velice tiše. Můj hlas byl vždy v nižších vlnách tolik vážný a seriózní, že jsem ho takto rád využíval. „Jmenuji se Tokugawa Yoru. Musím se také omluvit, že dnes je tu poměrně plno a naše nabídka je tudíž velice omezena a nemohu Vám tedy nabídnout příliš široký výběr.“ „Momentálně máme k dispozici dva chlapce. Oba dva jsou nováčci…“ přisunul jsem si karty obou chlapců, které měl bratr v prstech (takže jsem je vytrhl). „Měli by být vhodní, pokud vám dostačují obvyklé služby a nepožadujete nic příliš extra.“ Ach ano, na to, že tu jsou noví, by se mohl brát menší ohled, nebo ne? Záleží na úhlu pohledu. „Tady Sebastien,“ přisunul jsem si k sobě chlapce, „je úplný nováček; ten druhý ne. Můžete si vybral jednoho, nebo oba – dal bych vám za každého poloviční cenu, jelikož jsou tu noví, takže nemůžete čekat dostatečně velkou profesionalitu. Ovšem diskrétnost je v každém případě zaručena.“ // z důvodů, že PJ bude pár dní v trapu se… nějak rozdělte a hrajte… a nečekejte na mou odpověď. xP

Aki - 24. června 2011 21:52

soukromá zpráva od Aki pro Ke mě? Držím se u zákazníka. Líbí se mi, jak se dívá na šéfa a jak je suverénní. Jemně se do dotýkám a tisknu se vyzývavě k jeho tělu. Viděl jsem na něm, že nebyl uspokojen. ,, No... záleží na Vás pane, mám spoustu hraček a velmi rád si hraji, mám provazy, roubíky, skřipky... bičíky," nadhodím laškovně, mám toho víc, ale nechám na něj, co si zvolí za místo. ,, Kohopak jste měl předtím, pane?" zeptám se, abych věděl, kdo neuspokojil jeho touhy. Bylo mi to celkem jasné, ale nechtěl jsem vypadat jako všeználek. Já byl v podniku dosti využíván pro ty, co mají rádi krev a bolest ostatních. Já ji snášel... líbilo se mi to.

Tomohisa Yamashita* - 24. června 2011 23:12

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro zajímavější nabídka Drží se u mě a šéfa nechává za sebou,což je velké plus. Všimnu si, že za šéfa musí promluvit jiný a více přimouřím oči značící nespokojení. Takhle si odradí skoro všechny...s tímto přístupem skončí všichni na dlažbě. pomyslím si, protože nyní je to více méně jasné. Pokud se vedení nezmění a neveme to aspon ten,co promluvil, nemá tento podnik šanci uspět proti konkurenci. Mladík promluví o svých věcech v pokoji, co by mě mohli zajímat. Zadívám se na něj a pozorněji si ho prohlídnu. "To zní sice pěkně, ale umíš si ty s tím hrát...copak je tvoje nejoblíbenější?" zeptám se a snad se mi trošku vrací nálada, když se zeptá na toho, koho jsem měl. Ruce vystřelí z kapes u bundy a založím si je před sebou na hrudi do kříže. Znamení jasného postavení zábrany, protože tahle otázka se mi od něj vůbec nelíbí. Co si to dovoluje, ptát se na tohle? " Jeden z nováčků.....co uměl snad jen položit se na postel a vystrčit zadek....což mě upřímně vůbec nerajcuje. Takže pokud jsi stejného ražení, řekni to rovnou, at tu neztrácím čas." procedím skrz zuby. rozhodně nechci druhé dřevo, co ani neví, jak se má chovat k zákazníkovi.

Satō Ken`ichi - 01. července 2011 19:10

Že by si mě někdo i všiml? (to Togukawa Katsumi především) Netrvá to až tak dlouho, ale zatímco upíjím rum s colou, tak se mi nabizí jeden z prostitutů. Oh my dear! Pomyslím si pobaveně, když vidím jeho zevnějšek, a když poslouchá to co a hlavně jak říká. Snad hrozné to tak není ne? Chvilku si ho s úsměvem prohlížím, ačkoliv je mi tak nějak jasné, že onen chlapec je myšlenkami "poněkud" jinde a pak mu odpovím: Nevím jak nenáročné jsou mé požadavky, bohužel nemám tolik zkušeností jako vy, abych mohl srovnávat. A proč si neškodně nepíchnout že? Mám opravdu rozvernou náladu, takže vstanu a přijdu k mému "vyvolenému". Zaveď mě na pokoj a zařiď ať máme dost rumu - toho nejlepšího - a coly na celou noc. Nevím proč, ale nějak mě vzrušuje ten jeho nezájem, ne teda přímo v sexuálním slova smyslu, ale prostě... baví mě. A baví mě zatím docela dobře. Dneska to bude maximálně zajímavé. C'est la vie... Přemýšlím sice, že bych ještě dalšího řekl, ale nakonec převáží pocit, že to "prozatím" stačí. Ostatně uvidíme, co se z něj vyklube na pokoji... horší než studená Němka být nemůže...

Aki - 06. července 2011 19:58

soukromá zpráva od Aki pro Jdeme???? Zadíval jsem se na svého nového zakázníka. Usmál jsem se. ,, Já si hrát rozhodně umým a jen tak něčeho se nezaleknu, moje nejoblíbenější hračka, co mám v pokoji jsou provazy a lištička," jemně se o něj opřu, ale když s založí ruce na hrudi po mé otázce, tak mi dojde, že to asi nebyl dobrý nápad. ,, Omlouvám se, pane...má otázka byla nemístná a ujišťuji Vás, že nejsem dřevo... nebo aspoň si zatím nikdo nestěžoval, snad budete i vy spokojený!"

Terrance - 07. července 2011 21:18

soukromá zpráva od Terrance pro Eto.... Pokud by se mne někdo zeptal, jakou věc nesnáším nejvíc, na prvním místě by byla sladká rýže a na druhém svlékání oblečení; to zda je mé, či někoho jiného je pak zcela detailní. Avšak nakonec jsem nad oblečením svého zákazníka vyhrál. Jeho prsty jsem nechal zkoumat mou kůži a sám jsem se dotýkal toho jeho. Prsty jsem přejel po jeho bocích a následně na podbřišek a zas zpět, rty se mezitím zaobíraly rameny mého zákazníka a také klíční kostí. Vždy jsem vůči tomuto kousku těla pociťoval určitou slabost a nemohl jsem si její prozkoumávání jazykem, rty a někdy i zuby uniknout, pokud tedy nebylo tělo pokryto kilometrovou vrstvou tuku. A to zde očividně nehrozilo. „Myslím, někde ve stole?“ spolu s kondomu, lubrikantem a dalšími potřebnými věcmi, bez kterých to čas od času vážně nešlo. Jen prášky na bolest tam chyběly – o ty jste už museli prosit šéfa. Otravné. Jemně jsem sykl, když jsem ucítil jeho prst uvnitř mého těla, avšak co nejrychleji jsem jakékoliv pocity (ať již byly slastné, či nikoliv) skryl pod naprosto profesionální masku – ostatně tak jsem měl vypadat již od začátku a nenechat na sobě znát touhu. Byla to koneckonců jen práce.

Akamatsu Daiji* - 10. července 2011 17:44

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Sleduji jeho reakce se zatajeným dechem. Hladím jeho tělo a líbám. Většinou tam, kde se mi vystaví nejvíc. Je to jako bych naslouchal jeho přání a on jej nemusel ani vyslovit. Něžně bořím bříška svých prstů do jeho kůže a po chvíli začnu sám pohybovat svou pánví a jdu mu tak mírně vstříc, aby to tu neodřel sám a já se také podílel na jeho vzrušení. Ačkoliv toot je silně vzrušující i pro mě. O to víc se snažím, aby cítil alespoň část té dokonalé extáze, kterou cítím já. Je tak dokonale tvrdý. Cítím, jak ještě není zcela vyvinutý. Normálně bych si asi měl připadat jako pedofil. Jako úchyl. Ale Usagi je tak roztomilý a sexy... tak... krásný... že si nedokáži připustit, že to, co dělám je špatné. Cítím, že to dlouho nevydržím. Moje pohyby se začínají synchronizovat s jeho. Nebo je to monžá naopak. Možná se prostě přizpůsobuje on mě. Chytím ho za zadeček a napřímím se. Položím ho na záda držíc jeho pánev. Začnu do něj vnikat rychleji. Zasypávat jeho tělo polibky a pokračovat v honění.

Usagi - 10. července 2011 18:32

soukromá zpráva od Usagi pro Je to velmi pozorný zákazník.Líbá mě,hladí.Jak nikdo předtím.O to víc se cítím úžasně.Zavřený oči.Potevřené rty,zrychleně dýchám.Začíná se zapojovat.Synchronizovat.O to víc je to krásné.Zrychluji.Mé ruce bloumají po jeho těle.Chytne mě za zadek.narovná se jak on,tak já.Skončím na zádech.Vydechnu,pevně ho chytnu nohama.Více se propnu,vystavím se mu.Zrychlí,připojím se k němu.Nabízím se mu,jsem celý jeho.Otevřu oči,dívám se na něj.Usmívám se.Prohýbám se,stále mě honí.Sehne se,líbám ho.Kam došáhnu.Mé ruce hladí jeho tělo.Chci,aby na mě nezapomněl.V dobrém.Do poslední chvilky.

Tomohisa Yamashita* - 11. července 2011 22:57

soukromá zpráva od Tomohisa Yamashita* pro Nový Přizná, že si hraje rád a že má nejraději provazy a lištičku. Zadívám se na něj s podezřívavým pohledem. "Lištička? To slyším poprvý..to mi ukážeš." rozhodnu jasně. Založím ruce na hrudi a on se ke mě tiskne a omlouvá se, že to byla nemístná poznámka. Má ruka vystřelí a chytne ho za zápěstí. "To tedy byla...a ted jdeme..ukaž mi tvůj pokoj. Chci si tě vyzkoušet." řeknu a zápěstí sevři menší silou. Vyrazím směrem k okojům a pak ho pustím, aby mě odvedl do toho svého. Doufám, že bude lepší, než ten předchozí. pomyslím si a můj postoj je stále nepřístupný.

Akamatsu Daiji* - 20. července 2011 06:54

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Když mi k tomu dá příležitost, dívám se do jeho oči. Vypadá šťastný, což mne těší skoro víc než to, ze s ním spím. Zacnu olizovat jeho bradavky a něžně je skousavat a nasavat. Moje přirazy jsou mocnější a ja cítím, jak se blíží můj vrchol. Je to me poprvé a tak se u me nedá mluvit o vydrži. O to více ho honim, jako by můj nastávající vrchol měl být politování hodná skutečnost. Může slyšet, jak vzdycham a vzrušení je zapsáno i v me tváři. Nakonec se napřímim a chytím jeho boky. Třikrát mocně přiřazim a projede mnou vlna vzrušení, naprosté extáze. Hlasitě vydechnu a zalapu po dechu. V mém penise zacuká a plním kondom svým semenem. Udychane se na nej zadívám a hned ho polibim a pokračuji v jeho honení, jestli se do te doby ještě neudělal.

Usagi - 20. července 2011 07:45

soukromá zpráva od Usagi pro Líbí se mu to.Vidím,cítím,jeho vzrušení.Zkousává mé bradavky,nasává.prohýbám se,lapu po dechu.nedostává se mi ho,přesto se nedusím.Jsem šťastný.Nejradši bych to vykřičel do celého těla.Moje němé steny nejsou slyšet,o to víc si užívám jeho. Honí mě,přírazy jsou mocnější.Pánví mu jdu více vstříc,podřizuji se.Podle jeho přírazů jdu i já.Najíždím na něj,přitahuji se nohama.Sám chci,aby šel do mě celý.Narovná se.Vím,co příjde.Sám k tomu mám blízko.Ne blízko,jsem u toho.Vnímám jeho honění,jeho přírazy,mé přírazy.Jak poprvé přirazí nejvíc za celou dobu,zatnu prsty do jeho paží.Němě otevřu ústa.Zažívám orgasmus v tichosti, v průběhu jeho druhého přirazu.Sémě vystříkne na mojí kůži,na břicho.Rychle otevřu oči.Pevněji se chytnu,přirazí potřetí.Chci to vidět.Vnímám jeho orgasmus,jeho sémě přes kondom.Teplo prosakující přes umělotinu.Stále s doznívajícím mým vyvrcholením se cítím uvolněný,šťastný.Tiše zasténám slastí.Tiše,přesto v této místnosti hlasitě.Nikomu se to nepovedlo.Nikdo v mém podniku toto neslyšel.Zvuk.Hlas?Neuvědomím si to.Jsem mimo. Políbí mě,po aktu.Vděčně mu polibek oplácím.Zadívám se mu do očí.Stále se držím nohama na jeho boku.Stále je ve mě.Rukama naznačím srdíčko.Usmívám se.

Akamatsu Daiji* - 20. července 2011 08:57

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Netušil jsem z čeho mám být překvapený, radovat se, dřív. Z jeho nádherného vrcholu, kdy jsem viděl, jak něme křičí slasti, jak jelo sperma pokrývá měkké bříško blede, jemné pleti? Z jeho tichého zastenaní, slyšitelného, přesto tak vzácného, vyplněného z jeho hlasu, krásného, sladkého, slastneho? A co to srdíčko nakonec? Tak roztomilé. Najednou mi bije srdce tak silně, ze to cítím až ve spancich. Zrudnu, tvář halí výraz nadšenosti, slušnosti a rozpačitosti. Polibim ho na místo, kde má srdce a pohladim ho po vlasech. Vezmu si jeho rty a něžně ho polibim. Chytím kondom za okraj a opatrně vyjedu z jeho dírky. Na to se položím na postel a ztěžka oddechuji. Obejmu Usagiho. "Bylo to krásné. Děkuji," spitnu do jeho ouska a polibim ho na nej.

Usagi - 20. července 2011 10:05

soukromá zpráva od Usagi pro Políbí mě na hrudník,na srdce.Pohladí mě,jen přivřu oči.Stále se na něj dívám.Políbí mě,oplácím mu polibek.Natisknu se na něj,jsem udýchaný.Cítím, jak vyjíždí a tak se sám odsunu.Položí se,počkám na jeho gesta.Obejme mě.Přitulím se k němu.Poděkuje mi.Políbím ho na tvář,usměji se. Já děkuji. odpovím gesty.Položím hlavu vedle jeho, rukou hladím jeho tělo.Usmívám se.Září ze mě štěstí. Budu na tebe vždy myslet....budu tu pro tebe. naznačím gesty.Snad to pochopí.Chci,aby to pochopil.

Marko Nate Suominen - 20. července 2011 10:32

Čekání v baru Poručím si jednu sodovku, poté co do mě nalil tolik saké nej zrovna v rozpoložení, abych si dal další dávku alkoholu. Sklenku s vodou vezmu do ruky projdu se po baru, kdyby náhodou si mě někdo všiml. Projdu se jak model po molu a pak se zaparkuju u stolu. Tak abych byl vidět a zároveň měl přehled o dění. Posadím se a zvolna si hodím nohu přes nohu a přiložím sklenku s minerálkou ke rtům. Trochu usrknu a položím ji na stůl. Čekal jsem, že tu bude větší frmol...a spíš to vypadá, jako kdyby tu bylo naprosto prázdno. To je divný...nemělo by tu být rušno a hemžit se to tu lidma? Jak pracujícíma, tak zákazníkama...i na pohřbech se sejde víc lidí než zde. Ukazováčkem začnu jezdit po opěrce židle a stále vyhlížím. To čekání mě ubíjí, kdybych se toulal na ulici, tak bych snad měl i víc kšeftů než tady. "Tohle je ale díra..."Zamumlám si a zavrtím se na židli, abych našel pohodlnější polohu k sezení.

Akamatsu Daiji* - 20. července 2011 10:41

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Ležím vedle nej a hladim ho po zádech. Všímam si jeho gest a je mi z toho těžko. Veselo i smutno. Protože vím, ze on musí dělat svou práci. Ze nemám na to být princem na bílým koni a odvést ho odsud. Polibim ho na čelo. "Budu sem za tebou chodit," pousmeji se povzbudive. Vím, co mi chce říct. Celé to víme oba. Naše pohledy a doteky. Naše srdce... Byla to jen chvilka. Jen pár pohledu. A ja vím, ze jsem v tom až po uši. Sundám kondom a vyhodím ho. Pak se posadím na postel a něžně pohladim jeho bok bříšký prstů.

Usagi - 20. července 2011 13:49

soukromá zpráva od Usagi pro Hladí mě po zádech.Jeho pohled je smutný.Dívám se mu do očí,chápu ho.Políbí mě na čelo,zavřu na moment oči.Vydechnu.Do tváří jde červeň.Otevřu víčka.Přikývnu. Budu na tebe čekat. Slíbím mu v duchu.Sundá kondom,posadí se.přejede po mých bocích.Posadím se,rukama ho obejmu kolem ramen.Přitisknu se k němu.Políbím jeho krk.Položím si hlavu na jeho rameno.Na paži.Vydechnu,na tváři šťastný úsměv.Ruka sjede na jeho hrudník,bříško.Hladím ho,něžně.Jeden by řekl s láskou.A měl by pravdu.

Akamatsu Daiji* - 22. července 2011 07:07

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Jak se posadím, hned se ke mne má. Pokrčim ruku a pohladim po vlasech. Pak sjedu na jeho bradu a vytočím hlavu. Polibim něžně jeho rty. Natočím se na nej celý a položím se s ním do postele. Sám ho něžně a láskyplně hladim. Někdy to prolozim polibky. Jsem s ním takto dlouho. Zaplatil jsem si noc. Teda sestra. Ale čert vem peníze nebo tenhle podnik. Jen ať mi nechá Usagiho.

Usagi - 22. července 2011 10:57

soukromá zpráva od Usagi pro Sjede na bradu,natočím poslušně hlavu.Políbí mě,oplácím polibek,natisknu se na jeho rty.Celý se na točí,znova se oba položíme.Hladí mě,já jeho.Milenecké objetí.Mé rty ochutnávají jeho kůži.Máme celou noc,jsem tu tak dlouho,dokud bude chtít.Mírně polibky přilákám jeho pozornost. "Budu tu s tebou, jak jen budeš dlouho chtít.Můžeme třeba i druhé číslo." hovořím gesty, i když trhaně.Přece jen leží na mě.Prsty při posledním slově sjedu na jeho rozkrok,bříšky přejedu po penise.Červený na líčkách,usmívám se.Oči mi jen září štěstí.První,který mě nebije.První,s kterým bych to chtěl i bez práce.Dobrovolně.Jen se to nikdo nesmí dovědět.Ne,nemyslím na to.Teď jsem s ním.

Akamatsu Daiji* - 24. července 2011 18:13

soukromá zpráva od Akamatsu Daiji* pro Ležíme v mileneckém objetí. Cítím jeho rty a jeho doteky. Všimu si jeho gest a jak sjede na můj penis, zavzdychám. pohladím ho po vlasech. Políbím ho do nich. Vypadá tak šťastně. "nedáme si něco na zub a k pití?" pohladím ho po zádech. Sjedu až na jeho zadeček a něžně ho po něm pohladím a vjeud mezi jeho půlky.Hned ale sjedu na jeho stehna a políbím ho něžně na rameno.

Thief - 01. srpna 2011 20:35
	Kdo má zájem v této jeskyni dál pokračovat... ... OČEKÁVÁM VYJÁDŘENÍ DO PÁTKU 5. 8. 2011 (diskuze). POTÉ VYHAZUJI I TEN ZBYTEK A DĚLÁM NOVÝ NÁBOR... ... děkuji za všeobecnou pozornost. Bomby a výhružky mi můžete házet do pošty. Neručím za otevření.

Dastan - 04. srpna 2011 12:25

soukromá zpráva od Dastan pro Nechal jsem se unášet, alespoň na okamžik, ukolébán jeho přítomností, někam ven – až za hranice chápání. Film jsem vnímal jen jako pouhou kulisu, ačkoliv se mi líbilo, jak zář televize prochází skrz víčka a dotýká se mých očí. Pod hlavou jsem měl Angusův hrudník, který se zvedal s každým nadechnutím, aby klesal a zdálo se mi to jako ta nejlepší ukolébavka. Tedy až na to, že jsem si nemohl dovolit usnout, jakkoliv moc jsem si to přál. Spal jsem přeci celý den! „Vybíral jsem podle obalu. Byl hodně červený,“ zamumlal jsem jako odpověď na jeho slova. Vlastně, skoro všechny obaly byly červené – Angusův bratr očividně zbožňoval… miloval… horory. Nebo filmy, které se jako horory tvářili? Nedokázal jsem to správně popsat. Ten zvláštní pocit z celého dnešního večera. Málokdy se mi stávalo, že jsem byl vybrán až tak příjemným člověkem, jakým byl Angus. Opravdu jen zřídkakdy. A já si proto těch okamžiků vážil, jako žádného jiného na světě. Byly to chvíle oddechu, volnosti. Svobody, jakkoliv byla omezena vedením podniku. Zhluboka jsem se nadechl a pak si skousl spodní ret. Možná že jsem v ten okamžik působil trochu neohrabaně a hlavně nervózně, avšak nijak zvláště jsem se o to nezajímal. „Já nemám problém s tebou spát,“ zašeptal jsem, přičemž jsem tvář zabořil do jeho kůže, takže jsem ji skryl před jeho zraky i světlem. „Opravdu ne. Jsi krásný… přitahuješ mne tak, jako málokdo z mých zákazníků. Chtěl bych se ti dát. Jen bych si chtěl pro dnešní večer zachovat jistou iluzi správnosti, víš? Strávit s tebou nějaký čas, poznat tě alespoň tak dobře, jak mi sám dovolíš a pak se ti dát, abych si nepřipadal jen tak využitý. Chápu, že jako prostitut bych k tomu neměl mít žádné právo a pokud mne budeš chtít, je mou povinností ti patřit…“ A nešlo o to, že bych nechtěl. Toužil jsem po něm, chtěl jsem ho. Jen mi cosi bránilo. Možná slzy co se mi draly do tváří? Ne, všechno dnes bylo jako z pohádky. A já jen čekal, kdy se tato iluze rozpadne a to všechno se pokazí. Protože… je nemožné, abych zažil takto pěkný večer, ne? To k mé práci nepatří. A on by si mne neměl pouštět tak blízko. Nemohl jsem přeci dopustit, aby se do mě někdo zamiloval. Jako do Terrance, který nás pak opustil kvůli tomu muži a on jej poté odkopl. Nechtěl jsem, aby se toto stalo i mě. Přestože jsem toužil odejít, byl jsem v bordelu moc dlouho, než abych se dokázal uplatnit ve světě. A já nechci a nemohu být závaží, které se bude pouze vydržovat! „Omlouvám se, pokud ti o sobě beru iluze. Bylo by lepší, kdybys žádné neměl.“

Thief - 04. srpna 2011 12:44

soukromá zpráva od Thief pro Postával jsi u baru. Noc se již blížila ke svému vrcholu – za několik málo minut se mělo odbíjet dvanáct. Nejspíš tě to nijak neznervózňovalo. Číšník ti sdělil, že zaměstnanci mají pití zadarmo do určité částky. Byla celkem vysoká. Nu co, když není zábava, jde se alespoň opít. A zapomenout na svého předešlého zákazníka. Nicméně, nočních můr se jen tak nezbavíš, není-liž pravda? Co vůbec dělá Sebastian? A zajímá tě to ještě vůbec? Nu, možná ano. Možná ne. Tvé city jsou tvé city. Koneckonců do těch by se nikdo neměl plést. Že? Takže před tebou leží další sklenice. Velice zábavné. Minerálka, alkohol… koho to zajímá. „Plánuješ vyprázdnit zásoby pitné vody?“ ozvalo se za tebou najednou pobaveně. Hlas TO mělo jemný, hádal jsi mu nejvýš osmnáct let; jemně se smál. „Posílá mne šéf, že prý umíráš nudou, tak aby nemusel odklízet mrtvolu. Nejspíš…“ Když ses otočil, mohl jsi zahlédnout usměvavé, dlouhovlasé mládě v koženém kabátu až na zem, v černém triku, černých džínách a nejméně 30-ti dírkových gládách vínové barvy, zašněrovaných na kalhotech. Posadil se vedle tebe, sklenici, co měl v prstech položil vedle té tvé. Měl v ní jakýsi zelený mok, co nasládla voněl. „Teď – tak pozdě v noci, se už zákazníci shánějí hůř, pravda – je nejlepší jít do zadní místnosti. Je tam takový plácek, kde šoustá každý s každým. Prý jsi tu nový?“ pozvedl obočí. „Nejspíš jo, ještě jsem tě tu nezahlédl. Já jsem Dima. A ty?“ Dobrosrdečně k tobě natáhl ruku ověšenou několika stříbrnými prsteny. Také sis mohl povšimnout asi centimetr dlouhých, avšak nenalakovaných prstů. Tedy na pravé ruce. Na levé je měl ostříhané zcela nakrátko.

Marko Nate Suominen - 04. srpna 2011 15:46

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro Že by? Večer se zdál být nekonečným. Jen pomyšlení na Sébastiena mi pomáhalo krátit douhé chvíle, kdy jsem div neodešel pryč. Ucucával jsem vodu ze sklenice a snažil se zapomenout na to, co se mi předtím stalo. Jenže na to nikdy nezapomenu. Na toho psychopata se zapomenout nedá. Jestli mu šlo o to, abych na to nikdy nezapomněl, tak uspěl na plné čáře. Zaslechl jsem něčí pobavený hlas. Otočil jsem se a spatřil kluka, kterého jsem tu neviděl. "No pracuju na tom...lepší než tu jen dřepět..." Jeho další věta mě překvapí. "Šéf?" Posílá ho šéf...a jé, to bude malér...nebo snad ne? Nevypadal jako tyran. "A to tam mám jít taky? Nebo co?" Zasmál jsem se, protože tam bych nešel ani za všechno zlato na světě. "Ano, nový...dnešní přírustek. Jmenuju se Marko. Těší mě." Prohlédnu si jej od hlavy k patě a věnuji mu úsměv. Vypadá celkem v pohodě. "A jaké máš ty poslání? Jsi něco jako můj spasitel?" Zajímalo by mě proč přišel. Nezdá se mi, že by si přišel jen tak povídat.

Thief - 04. srpna 2011 18:21

soukromá zpráva od Thief pro Kdo ví…. Všichni jsou tajnůstkáři! „Nu, znám spoustu způsobů, jak dělat něco a nedřepět,“ pousmál se chlapec a pohodlně se zády opřel o stůl, jak jen mu to pro jeho dosavadní polohu na barové židličce šlo. Hleděl kamsi za tvá záda, avšak nezdálo se, že by něčím byl uchvácen. Prostě se jen díval. „Ehm – šéf. Myslím tím vlastníka tohoto místa. Neznáš?“ tentokrát se zazubil a na okamžik se na tebe zadíval se zvláštním leskem v očích. Pak vzal zpět do prstů sklenici s tou jedovatou tekutinou a zbytek do sebe vylil. Kývl na číšníka a požádal ještě o jednu zelenou ránu. Sklenka skončila na stole. Následně pokrčil rameny. „To je samozřejmě na tobě. Přestože je tam společnost… takových jako ty, takže by sis tam mohl najít přátele, nebo pobavení na zbytek noci, než bude… jak se tomu tu říká? Nástup ke spánku? Kdo ví…“ vyvolával v tobě protichůdné pocity. A hlavně otázky. Pokud je štítivost v jeho hlase pokaždé, když se zmíní o povolání kurev opravdová, proč sem chodí? A vůbec... je zákazník, kurva, číšník… pracovník? Na kurvu se ti zdál až příliš v pohodě – navíc ten tón hlasu! Na zákazníka až moc mladý. Pokud by byl číšník, šel by si pro pití sám? Pracovník? Nu, možná že byl právě tohle. „Taky mne těší.“ Dima se přátelsky zazubil a převzal si od číšníka sklenici s mokem. Mohl jsi dokonce zaslechnout i jejich rozhovor, pokud by jsi natáhl uši. „Ne, že se opiješ, jako minule. Víš, že to šéf nerad vidí…“ zamumlal blonďatý číšník – hádal jsi mu kolem patnácti. Byl opravdu roztomilý. „Klid. Dnes tu nejsem pít. Ale dík za upozornění, jseš milej. Napište mi to na účet, zaplatím, jak budu odcházet.“ „Jasně.“ Takže i možnost zaměstnanec padá? Dima upil a působil, že se brzy rozesměje. „Spasitel? Ne, já jsem spíš noční můra tady majitele,“ zakroutil hlavou. Hlasitě polkl – nejspíš to bylo opravdu silné pití. „Jednoduše řečeno, obstarávám tu živou hudbu, jednou za čas,“ kývl ke kytaře v černém obalu. „Nicméně do mého představení chybí ještě tak dvě hodiny, takže jsem si řekl, že se trochu napiju. Můžeme to využít jako možnost k seznámení? Nemám rád ticho… takže mi třeba můžeš říct i něco o sobě?“

Marko Nate Suominen - 04. srpna 2011 19:10

Zajímavý člověk Poposednu si na židličce a poupravím si tričko, které mi odhalilo oblast pupíku. Šéfa jsem viděl...jen...nečekal bych, že sem za mnou někoho pošle...víš, tady tě překvapí slušný jednání..." Sáhnu po skleničce s vodou a hodím do sebe zbytek vody ze dna skleničky. "Prosil bych totéž co Dima. Díky" Požádám barmana o trochu jedovatě zeleného alkoholu a přiložím sklenku ke rtům, hned co ji položí na stůl, napiju se a odložím ji zpět na stůl. Škoda, že ten číšník není k mání. Je to fešák. "Jo takhle...já už myslel, že jsi další...kurva. Víš...přemýšlel jsem o tom, že bych mohl mít i lepší práci." Pohodím hlavou směrem k baru. "Ale dělám co se dá." Pokrčím rameny a usměju se na něj znovu. "Klidně ti o sobě něco povím...je něco co by tě zajímalo? Zeptám se já jeho a znovu se napiju ze sklenky.

Thief - 04. srpna 2011 19:23

soukromá zpráva od Thief pro „I zdejší šéf má čas od času své světlejší stránky?“ zamumlal chlapec, jako kdyby se něčemu vnitřně smál. A možná tomu i tak bylo. Co ty víš? Jsi tu první den. Zdejší poměry byly něčím, co ti stále nelezlo do hlavy. Škoda. Zakroutil hlavou. Zelený mok jeho ruce nijak neopouštěl. Tisknul k sobě sklenici, myslně přivíral víčka pokaždé, kdy se napil a užíval si každé chvíle, kdy k jeho uším doléhala hudba. „Já? Kurva?“ chlapec se ušklíbl a opravdu hezký pohled na jeho obličej v tu chvíli nebyl. „Dávat svoje tělo špinavejm, oplzlejm dědkům za kus žvance? Ne, díky, jsou i lepší způsoby, při kterých si nepřipadáš jako právě použitej toaleťák…“ Opravdu se zdálo, že kurvama zcela opovrhuje. Nejspíš je nenávidí celým svým srdcem. Ale co… Všiml si tvého pohledu. „Dělat tu jako barman? Moc neplatí a nedostaneš tu ubytování. Ale je to rozhodně lepší práce. Kdysi jsem ji dělal taky. Ale to už je dávno.“ Melancholie? Možná. „Cokoliv. Tvůj věk, náboženské přesvědčení, školu, rodinu, proč jsi tu…. Nejsi u výslechu, takže se nebudu ptát. Budu čekat, co mi o sobě sám prozradíš. Mimochodem, to pití je silný, pokud nejsi zvyklý…“

Marko Nate Suominen - 04. srpna 2011 20:18

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro Víš...příjde mi, že on je jediný normální člověk, kterého jsem tu viděl. Zdál se i celkem milý." Opřu si ruku o stůl a znovu si poposednu. Jeho pohled na naši práci mě opět utvrdil v tom, že to co dělám není zrovna košér, to jsem věděl už když jsem sem vstoupil. Jenže on je první, který mi to takto řekl a to tu pracuje. "Víš, dal bych snad cokoliv abych mohl dělat něco jinýho...i kdybych to měl střídat...víš...třeba pár dní na baru, pár klientů...jenže to by se muselo stát něco jako zázrak..." Asi neumím být kurva na plný úvazek. "Myslíš, že je nějaká šance, že by si se mnou šéf promluvil?" Mohl bych to zkusit, nic za to nedám. Uvidíme.

Thief - 04. srpna 2011 21:47

soukromá zpráva od Thief pro Dima se zamračil. „Kdo, barman?“ zeptal se, snad aby se ujistil, že oba myslí toho samého člověka. Barman a číšníci, inu – byli to vesměs zajímaví hoši. Jen byli všichni tak nějak mimo Dimův vkus. Avšak otázka dne: jaký byl Dimův vkus? Kdo ho tu kdy viděl, aby si oblíbil někoho, či s někým šel? A ne, že by mu to vedení nechtělo dovolit… „Něco jako zázrak? Můžeš se nahlásit v děcáku, nastoupit do školy, začít brigádu. Vydělávat si jako obyčejný teenager tvého věku, ne? Vždycky jsou možnosti a to bejt kurvou je vskutku až ta poslední. Je to džob, ze kterýho se málokdy dostaneš zdravej…“ Při zmínce o šéfovi si Dima povzdechl a rozhlédl se kolem sebe – trochu nervózně, pravda. Jako kdyby tohle téma nebylo to jedno z jeho extra oblíbených. Nicméně nakonec odpověděl, jakkoliv působil, že se k odpovědi přemáhá. „Můžeš to zkusit. Pokud se k němu dostaneš přes jeho ochranku, jen… o čem bys s ní prosím tebe chtěl mluvit?“

Marko Nate Suominen - 04. srpna 2011 22:47

soukromá zpráva od Marko Nate Suominen pro "Ne, myslel jsem šéfa. I když ten barman taky." Dodám pro upřesnění a chytnu se za hlavou. "V děcáku? Díky, ale nechci. To už radši budu tady...já vim, není to normální rozhodnutí...ale těžko se to vysvětluje." Očividně s šéfem mají "zvláštní" vztah. Dlouho se rozhoupával než o něm začal mluvit. Jako by mu měla naskákat nějaká vyrážka sotva se o něm zmíní. "Chtěl bych si s ním prostě promluvit. Je to můj zaměstnavatel ne? Tak bych snad mohl mít právo na to, abych si s ním promluvil. Vim, máme tu míň práv než ta židle na který sedím...ale snad tohle by mohl udělat ne?" Vstanu, mírně zavrávorám - vlivem silného alkoholu i toho, že jsem vstal zprudka. "Nechtěl bys mě k němu zavést?" Pokud řekne, že ne, tak dodám. "Nebo se projít když ne jít za ním..."

Angus Benetts - 10. srpna 2011 13:22

soukromá zpráva od Angus Benetts pro Nechal jsem chlapce, aby se uvelebil dle jeho přání. I když musím přiznat, že čím blíže mi byl..tím více jsem se chtěl poddat touhám ryze sexuálním. Ale připadalo mi, že tím vše jen pokazil a něco tím Dininovi vzal…jenže jsem netušil co. A mě to zajímalo. Musel jsme si tedy počínat opatrně. Přece jenom…kdy naposledy jsem se s někým díval na blbý film? Jen tak? Pousmál jsem se a pohladil jej po vlasech. Vnímal jsme jeho vůni a nechal bych se jí i ukolébat ke spánku. „Líbí se ti červená?“ zeptal jsem se a tušil, že v bratrově pokoji není těžké tuto barvu najít. Malý vědecký šílenec. „Ty asi nemáš moc čas sledovat film…že“ broukl jsem, zatímco bříška prstů dál sklouzávala po jemných pramenech. Po tom jsem cukl koutky, jak mne jeho zavrtání zalechtalo. Pátravě jsem se na něj zadíval, i když on svou tvář ukrýval. Naslouchal jsem jeho slovům a pohladil jej po paži. „Klid, nemáš mi co vysvětlovat…ostatně já si přišel pro společnost, ne pro expresní sex.“ snažil jsem se jej neohrabaně uklidnit. „No tak, podívej se na mě…“ počkal jsem, až tak učiní. „Vem si času, kolik potřebuješ, ano? nad ničím jiným nepřemýšlej…“ naklonil jsem se, abych mu mohl vtisknout lehký polibek na čelo. O peníze jsem strach mít nemusel. A…proč neudělat dobrou věc? Možná bych se tím mohl vykoupit…částečně. Vydechl jsem a setřel zárodky třpytícího se křišťálu u chlapcových očí. Byl dítětem. Bez dětství. Což se odčinit nedá. Takové zrůdnosti se ději celkem běžně. Tak bych mohl alespoň…mu málo ulevit. „Iluze? Mohl bych si dělat iluze o prostitutovi? Tak naivní nejsem..“ usmál jsem se. Přesto má slova neměla znít vyčítavě ani pichlavě. Byl to holý fakt. „Vykládej mi ještě něco o sobě, Dinine…měl jsi někdy opravdového přítele?“ zajímal jsem se dál, nevnímajíc poděšené výkřiky z repráčků a blikavé stíny z obrazovky televize.

Aki - 12. srpna 2011 11:18

soukromá zpráva od Aki pro Do pokoje Když mi stiskl zápěstí, tak jsem se na něj podíval a pak jsem ho rychle vedl ke svému pokoji, který jsem odemkl a nechal je otevřené, aby mohl vejít dovnitř. Na první pohled vypadal pokoj obyčejně, skoro jako kdyby tady opravdu jen někdo bydlel a ne provozoval nějaké sexuální hrátky. Když vešel, tak jsem za námi zavřel dveře a zadíval jsem se na svého zákazníka. Pak jsem došel ke dvěma skříním, kde jsem měl uložené své hračky. Otevřel jsem je, aby měl přehled a aby si mohl vybírat. Jedna skříň obsahovala kožené věci, včetně oblečení, takže tam byli i dutky, bičíky, řemínky, obojky a podobné věci. Ve druhé skříni byli provazy, roubíky, robertky různých typů, barev a funkcí. Mohl si zvolit. Pak jsem otevřel šuplík vedle postele a vytáhl od tam tác, který byl pokryt sterilními skalpely, nožíky, jehlami a podobnými věcmi. Opřel jsem se o postel a sledoval ho, jestli si něco vybere nebo bude chtít, abych ho nejprve uspokojil jinak. Každý zákazník je jiný.