Deště Castameru

Devět Grošů za Krále

Casterlyova Skála - Terasy
29.9. 260

Už tolikrát jsem si představila rudé praporce vlající v dáli, že se obávám chvíle, kdy nad obzorem vykouknou doopravdy. Budu si myslet, že to je zas a znova jen blud, všichni poběží přivítat hrdiny poslední války a já tu budu jen stát. Oběť vlastní touhy. Touhy? Co to plácám. Netoužím po nikom, netoužím po ničí společnosti ani tváři, nepotřebuji nikoho, jen sama sebe.
V potřebě zapamatovat si tuto myšlenku zatnu pěsti jak nejlépe dovedu. Je to nenápadné gesto a nenápadnosti si cením, pokud jde o projevování pocitů. Bohužel, někteří lidé jsou v odhalování nálad druhých velmi dobří - jedním z nich je Alia Crakehall. Snaží se mi svou přednáškou zlepšit ráno? Rozehnat tíživý pocit na hrudi? Smůla. Nic není v nepořádku, cítím se vyrovnaně... ano, to si nalhávám, snažím se zahnat železný pás, jež se mi utahuje kolem srdce. Proč tu vlastně stojím, když mne mohou ony sledovat? Chci být sama, zmizet v zahradách... jenže to bych pak mohla promeškat příjezd a to nesmím - lidé by měli řeči. Vždycky je mají.
"Děkuji za tvá slova, Alio, ale já nečekám. Nechci prožít svůj život v čekání na svatbu, muže nebo smrt... takový osud mi nebyl předurčen. A pokud přeci jen ano, hodlám si ho přepsat. Jen... jen se mi líbí ten výhled odtud." Naposledy zaostřím na vzdálené kopce, než se vší silou mysli odtrhnu od obzoru a otočím k němu zády.
"Máte některá zprávy o tom, jak se má moje drahá Genna? Dlouho se mi nedonesly žádné zprávy." Jistě, mohla bych se jí jít zeptat, ale tady to hejno vidí dále než sokol a slyší lépe, než psi. Stejně jako smečka mne následují, kamkoli se hnu a na setinu vteřiny si vzpomenu na prchavé okamžiky ne až tak dávného dětství, kdy jsme běhávali právě po těchto místech. Já, ušmudlaná malá lady a soubor chlapců, kteří nyní umírali ve válkách a dívek, které se od těch dob hýbou jen v postelích svých manželů.

Vskutku slibný začátek

Z okna pozoruji dění na dvoře zámku, kde se vše pomalu ale jistě probouzí k životu. Kováři bouchají do kovadlin, psovod právě vyvenčil své psy, a podkoní krmí koně. Život na Skále tepe a proudí, ať už jí zdá se vládne kdokoliv. Děti pobíhají, lidé tlachají. Vše působí až idylicky.
Nejspíše mě ti tlachající lidé pomlouvají, ale to je celkem jedno. Nebouří se, takže jsou spokojení.
A že by k bouření snad měli důvod. Ach ano, chápu jejich rozmrzelou náladu. Všichni ve válce ztratili své blízké. Pocit, který znám až příliš dobře.

Neubráním se pocitu píchnutí u srdce.
Napřed Tywald, pak Tion, pak otec, Jeyne, a nyní i Jason.
Všichni, které jsem znával, a o které jsem se celý život opíral byli pryč... a nechali mne zde samotného, a nešťastného. Ano takový jsem skutečně byl, nešťastný. Ale na to se dalo zapomenout.
Slíbil jsem si, že nebudu brečet, ale alespoň jedné krátké slzičce jsem se neubránil. Připadala mi známkou důstojnosti pro padlé.
Ani já jsem nebyl slepý k záležitostem války. Nejsem žádný válečník, všechna ta strategie, šermování, to vždy šlo mimo mě. Avšak v této válce byli i moji synové, a celý kraj pěl na jejich chválu. I na lorda Reyna. Zdálo se, že tato válka - i přes smrt mého milovaného bratra - skončila dobře.

Nemohl jsem se dočkat příjezdu svých synů, ale chtěl jsem jim dopřát čas na zotavení se po dlouhé cestě. Nepochyboval jsem, že se jistě chtějí pochlubit válečnými historkami. Určitě zažili mnohé, a chtějí to svému otci říct.
Třeba má některý z nich trauma? Ale to né, jsou to tvrdí chlapci. Lord Reyne a Jason je z nich udělali. A Jeyne. Samozřejmě Jeyne. A za to jsem jim všem vděčný.

Uslyším opatrné zaklepání na dveře. ,,Vstupte prosím." vyzvu osobu stojící za dveřmi, a k mému překvapení vidím velice pohlednou tvář mladé dívky. Tak tedy Teriia...
,,Ne ne nevadí mi to nikoliv..."
Ta mladá diva mi nedá ani prostor pro odpověď, a už se pouští do práce. Jsem unesen její pracovitostí a horlivostí. A - ačkoliv se to na gentlemana nesluší - i jejími ženskými tvary, které se při práci dosti pohybují. Dívka má velice líbezný hlas, a nepochybuji, že by uměla i zpívat.
Je jako Astrild! pomyslím si spokojeně. A je také seznalá.
,,Jste velmi seznalá Teriio, to na ženách obdivuji. Ano všechno je to pravda, s bratrem jsme si pravidelně dopisovali přes havrany. Slyšel jsem, že zemřel na Bloodstone. Nikdo mě neobeznámil s tím, zdali přivezou zpět jeho tělo." řeknu zkroušeně. Rmoutilo mě, že mi na dopis moji synové neodpověděli. Snad zabloudil havran.
,,Nejprve ne má drahá. Musíme bratra pohřbít. Byl to dobrý muž, a skutečně si zaslouží důstojný pohřeb..." - Bohové je skutečně velmi přitažlivá - "...Ale poté jistě uspořádáme oslavy na počest mých synů a vítězství lorda Reyna. Ale nyní mi povězte má drahá, co se stalo s Loris, mou obvyklou služebnou? Byl jsem vaším příchodem tak okouzlen, že jsem až zapomněl na její existenci..." řeknu a zasměji se.
Ach Tyte ty lve hehe pořád to s ženami umíš...

Casterlyova Skála - Terasy 
29.9. 260

Dovedu si představit, jak taková společnost vypadá.
"V tom případě je raději nebudeme rušit, nechci skončit roztrhaná namísto lorda Emonna." Chvíli jdeme mlčky (tedy - já mlčím, ostatní štěbetají) a snažím se vymyslet, co podniknout. Nejraději bych zmizela všem dámám z dohledu a někam vyjela. Kdy jsem naposledy jela na koni? Nebylo byla u sokolníků? Hloupé dospívání, zdržuje od zábavných činností.
"Ještě nějaké zajímavé zprávy?" Zeptám se spíše, aby řeč nestála, než že bych skutečně nemohla přežít další minutu bez nejnovějších drbů.

Síně Castameru

Služebná

Poznámka o strašícím Jasonovi mne pobaví. Představa jak můj bratr straší služky mi připadá velice zábavná. Ale v zápětí se začnu cítit provinile. Neměl bych o něm takhle uvažovat, není to důstojné. Vůbec to není důstojné.
Ale zase na druhou stranu Jason by jistě nechtěl, abych se kvůli němu trápil. Takže se kvůli němu trápit nebudu. Alespoň si ušetřím slzy na pohřeb.
V koutku hlavy mi jako červ hlodá otázka co teď bude dál s jeho dětmi? Marla je už stará žena, a jistě bude potřebovat pomoct s jejich výchovou. Jason po sobě zanechal opravdu hodně dětí, a já se o ně skutečně nedokáži postarat.
Chmurné myšlenky i přes půvab Terie vezmou do svých spárů.
A co nebohá Joanna? Jak vezme smrt svého otce? Určitě bude zničená, je to křehká bytost. Dokáže jí být Tywin oporou?
To byla jedna z věcí, která mi dělala starost nejvíc. Tywin byl vždycky hrozně necitlivá duše, a všechno to vraždění ve válce mu na citlivosti jistě nepřidalo. Neměl by být tak tvrdý.

Avšak mám zde krásnou slečnu, a bylo by hříchem schovávat se v temných myšlenkách. Život je i přes všechny nesnáze přeci krásný! A když jsou v něm krásné ženy, tak je ještě krásnější!
,,Nesmysl nesmysl. Jsem s tvojí prací velice spokojený! Lorys vždycky všechno hrozně odbyla! Vlastně jsem plánoval jí stejně poslat pryč. Měla nechutné rolnické ruce. Samý mozol. Samozřejmě oceňuji tvrdě pracující ženy, ale...zkrátka mne to znepokojovalo. Ale není slušné mluvit o jiných za jejich zády. Lorys je jistě dobrá žena, ale abych uvedl věci tak jak jsou - chybět mi tu nebude. Ale pověz mi Teriio něco o sobě. V poslední době nemám kvůli všem těm starostem vést své obvyklé "hovory" se služebnictvem. Jsem totiž jedním z mála lordů, který se v Sedmi královstvích o své lidi zajímá a stará. Věřila bys, že půlka zdejšího hradu má větší inteligenci než všichni šlechtici ze Severu a Železných ostrovů dohromady? Jeden je tím až překvapen." řeknu pobaveně, přejdu k poličce, a vezmu svůj obvyklý džbán na vodu.
,,A vůbec, posnídej se mnou. Již brzy mi sloužící přinesou snídani. Snad ti vrchní komorná odpustí když strávíš pár chvil s zlatovlasým pošetilým starcem."
Jsem zvědav, co mi vlastně z kuchyně přinesou. Nepochybně Becca uvařila mou oblíbenou kuřecí polévku - je totiž dobrá na kosti! A ty já potřebuji mít silné, abych ty příšerné schody v tomhle hradu pořád vycházel...

Casterlyova Skála - Terasy 
29.9. 260

"Ach ano, ser Reyne..." Hrdý velitel našich armád, které převzal velení po smrti Jasona. Moje osobní nelibost k tomu člověku nemění nic na faktu, že je velmi schopný, i když bouřlivý jako počátek léta. To není žádná velká skvrna na charakteru. Braní jmění Lannisterů pro opravu Tarbeck Hall už je. Můj rod to trpěl s nenávistí, ale alespoň se pak ta ženská odstěhovala pryč a spolu s ní i desítky umělců, filozofů a kdo ví koho sem ještě natahala.
Zahledím se na okrasné keře a hledám v nich plevel, mezitím co hlemýždím tempem procházíme okolo. Nejraději bych všem utekla, ale právě kvůli tomu mi dnes septa dala boty na vysokém klínu. Připadám si jako přerostlá kobyla s podkovami, ale nyní s tím nic nenadělám. V černých šatech (smutek za Jasona Lannistera stále trvá) je mi na slunku horko, ale zavřít uvnitř se nenechám.
"Cizinec má rád ty, kteří vedou takové řeči." Upozorním lady Crakehall. O smrti se nežertuje,
obzvlášť, když jsme všichni v černé.

Co bych pro vás mohla udělat?
Mohla bys laskavě běžet naproti armádám Lannisterů a dotáhnout je sem? Prosím.
Tuhle kousavou poznámku si raději nechám pro sebe, i když mě svrbí na jazyku notnou dobu.
"Ne, děkuji. Mám vše, co potřebuji." Dále kráčím opět v tichosti a přemýšlím, co bych tak mohla chtít, aby se lady Crakehall necítila zbytečně.
"Málem bych zapomněla!"
Prudce zastavím, když si vzpomenu, že bych málem vynechala mou a Tywinovu tradici.... no, tradici.
Když jsme byli malí, dávala jsem mu do postele bodláčí. Teď už jsem kultivovanější, z bodláčí se tedy stala jen symbolika toho, že tu budu vždy, abych mu udělala ze života Sedm pekel, ale na postel ho dávám pořád.
"Milé dámy, obávám se, že budeme muset sehnat nějaké bodláčí pro Tywi... vlastně už sera Tywina." Některé z mých přítelkyň a dam už ví, o co kráčí, ty si ušetří nechápavé pohledy a začnou se rozhlížet. Ten zbytek jsou pitomé husy a já je tu nechci. Demonstrativně sejdu z cesty a začnu hledat mezi keři fialová, pichlavá poupata, ale ti imbecilní zahradníci všechno vytrhali.
"Změna strategie. Dámy, zahrajeme si hru - která z vás sežene do příjezdu armády bodláky?"
Vím, že je to pitomé, ale to vy taky. Snažte se.

Lvi se Vracejí domů

S úsměvem sleduji, jak se dámy rozprchly po trávníku. Nehnu brvou, když se mne má nejstarší společnice pokusí plísnit.
"Má drahá lady Crakehall, žádná takhle mladá dívka by se neměla tvářit jako stará panna, co spolkla meč. Zbláznily by se a skončily jako Ellyn Tarebeck." Tímto máš rozhovor skončil, o tomto tématu se nehodlám dohadovat. Ani mě se nechce vyrůst.

Postupně sbírám všechny přinesené květy, jejichž stonky sice nepíchají, ale listy ano. Ruce mám místy popíchané, leč je to nic oproti vyšívání, které nenávidím a dlaně si při něm ničím mnohem víc.
"Děkuji ti, Ninno, jsi laskavá. Zdalipak ses těch oslů zeptala, zda si můžeš brát jejich oběd?" Škádlím je. Všechny z těch, které mám ráda, škádlím.
"Milé dámy, děkuji vám za p..."
Roh. Slyším roh? Zazněl slabě z dálky, ale podle vyplašených pohledu ostatních soudím, že mne sluch nešálí.
"Ninno, rychle tu kytici odnes lordu Tywinovi do komnat a okamžitě přiběhni za námi, ano?" Sundám jí z vlasů ozdobný šátek a zavážu do něj bodláčí, aby ho cestou nepoztrácela a neporanila se. Má tak jemné ruce..
Jakmile pochopí, co po ní chci, drapne po kytici a už peláší z teras vzhůru.
"Dámy?" Pronesu ke zbytku společenstva, podchytím suknici černých šatů, abych se o ni nepřerazila (jako tolikrát předtím) a velmi rychlým tempem se vydám i s houfem v zádech k hlavní bráně.

Casterlyova skála - Příjezd Lvů 
29.9. 260
Kevan, Genna, Tytos, Tywin

The armies fight
For king and queen
There will be no
No victory.
The swords collide
With power and force
As mighty men
Show no remorse.

Konečně jednou jdeme tempem, jež mi vyhovuje. Z teras jsme na hlavním nádvoří za kratičký okamžik... tedy já. Když zastavím na okraji davu dvořanů vítajících přijíždějící armádu a ohlédnu se na zbytek stáda sledujícího mne, kamkoli jdu, zjistím, že teprve docupitávají. Pravděpodobně nečekaly tak rychlý začátek našeho běhu chodbami. Některé (ty nejmladší především) se usmívají, ale jsou rozcuchané a zadýchané, mne nevyjímaje.
Jak se sluší a patří na mladé lady z Casterlyovy skály.
Kvůli bídnému stavu zevnějšku nemohu a nechci přejít do předních řad, přestože by to bylo vhodné. Ostatním dámám je to jedno. Chtějí přivítat své bratry, muže, strýce... ale kvůli zvykům zůstávají za mnou.
"Můžete jít, vašich služeb teď není třeba." Ninna se začala drát dopředu ještě než jsem dopověděla větu, zbytek se alespoň rozloučil. Po mém boku zůstává lady Crakehall, jako vždy neochvějná ve své touze dělat mi ochránce lepšího, než královští gardisté.
"Tywin zestárl, nemyslíš?" Snaží se přehlučit dav. Nemusím po něm dlouho pátrat,
jede na svém koni (který mne z nějakého důvodu nikdy neměl rád) v čele armády a vypadá...
nu jako Tywin.
"Zase má ten svůj směšný výraz "jsem šutr, co nic necítí." Pravděpodobně mě tím chce naštvat. Já mu dám.
"Hlavně se ho nepokoušej změnit. Válka je strašlivá, rozhází i lidi, jak on." Další kázání. Začínám si myslet, že Ellyn Tarebeck nebyla to horší, co naši rodinu potkalo.
"Obávám se, že to není válka, co ho tak... zkamenilo." Ne, ten jeho pohled znám moc dobře.
Tím okamžikem náš rozhovor, silně rušený výkřiky davu, končí. Ví, že dál nemá smysl mi nic říkat, zamyslela jsem se. To není nikdy dobré.
Začnu se prodírat davem, mířící ke strýčku Tytosovi. Bude potřebovat podporu, až uvidí tělo mého otce. Nemyslím, že by se s jeho smrtí srovnal tak rychle, jako já.

Návrat

Snídaně s pohlednou dívkou jako je Teriia je vždy potěšením pro starého muže. Vždy jsem zastával názor, že právě společnost dívky dělá muže silnějšími. My muži jsme totiž na sebe skutečně jako lvi. Během dnešního dne jsem neplánoval nadále opouštět své komnaty, tedy samozřejmě až do příjezdu svých synů. Rozhodl jsem se pro dnešek ignorovat ty příšerné lordské povinnosti, které by mi jinak už trhaly hlavu zevnitř. Všechny ty spory, vzájemné nesváry které trvaly stovky let a nikdo ani nevěděl proč. Cožpak si nemohou všichni vystačit s tím, co už mají? Ale alespoň jsem s nimi za dobře, mají mne jako pána rádi, a proto mi jistě dnešní krátkou přestávku prominou.
Rozhodl jsem se tedy strávit dopoledne daleko progresivněji. Psaním básní pro svou neobvyklou novou múzu.

Teriio, Teriio,
přinesla si mi světlo,
díky tobě jsem zapomněl na peklo,
na všech sedm z nich

Podívám se na své dílo.
Nesmysl. Žvásty! Tohle by napsal i žebrák v Králově přístavišti. Chce to něco lepšího! Procítěnějšího! Co vyjadřuje mé pocity!
Neexistuje mnoho věcí, které by mne dokázaly rozhněvat. Avšak toto byla jedna z nich. Básnické umění jsem považoval za jednu ze svých předností. Vždy jsem se považoval za vrcholného umělce, když přišlo na vyjádření citů.
Vytáhl jsem nový pergamen, a nabral si inkoust na havraní brk.
Znovu.

Při psaní oslavných básní svému mladičkému Astrildu jsem se ztratil ve svých myšlenkách, a čím déle odběhlo od jejího odchodu, tím mizerněji jsem se cítil.
Nepřiměřeně jsem před ní zavrhl svého bratra! Ano, to se stalo! Nebohého Jasona, jenž za mne položil život! Měl bych truchlit dál, neoplakal jsem jej dost! Vždyť mi už krom něho nezbyl nikdo jiný! Měl jsem bojovat místo něj.
Slza kápla na popsaný a počmáraný list pergamenu.
,,Měl jsem bojovat místo něj."
Deprese mne udeřila stejnou silou jako Ser Damon Morrigen udeřil Maegora Krutého. Nemohl jsem psát dál. Oči jsem měl vysušené, a hrdlo vyprahlé. Všechno kolem se zdálo menší a stísněné. Přistihl jsem se, jak sleduji z okna Zlatý zub kdesi v dáli snad několik hodin, bez jakékoliv myšlenky.
Když v tom mne z mého transu probudilo troubení rohu. A příchod sloužícího. Zjevně ten nebohý postarší elegantní gentleman (Né já, ale sluha), neměl z mého vzezření pražádnou radost.
,,Pane, vaši synové jsou již u bran! Celý hrad je na nohou! Musíte se převléci a upravit, a oficiálně je přivítat!"

Chvíli jej nechápavě pozoruji, a až poté mi docvakne význam jeho slov. Zorničky se mi roztáhnou jako nohy děvy v Lannisportu a já se zvednu ze židle. Kopnu do sebe menší lok vína na povzbuzení, a trochu dávno studeného vývaru od snídaně, jenž jsem pořád nedojedl. ,,Bohové, připrav mi šaty prosím! Musím své syny přivítat!"

Pln radosti z jejich příjezdu, spěchal jsem dolů ze své věže po kamenných schodech. ,,Jsou všichni zdraví? Viděl jsi je? Změnili se?" ptám se sloužícího jako obchodník z Bravoosu, a každá jeho odpověď mě velice zajímá.
Jen v jednu chvíli se ovšem ve svém spěchu zastavím. ,,Mladý Tyg není pomalovaný krví nepřátel a neteče mu pěna z pusy, že ne?"
Naštěstí údajně ne, a tudíž spěcháme dál. Nutno dodat, že při těchto namáhavých cvičeních opakovaně pociťuji, jak mé tělo již není v takovému stavu jako kdysi. Tloustnu.

Naštěstí to stihnu a se značným zájmem pozoruji své syny, právě vjíždějící na nádvoří. Celý jejich průvod.
Vskutku velice majestátní. Tywin vypadá jako lev, přímo po dědečkovi. Hrdý a tvrdý. Tak to má být! Nenechá se v životě ničím zlomit. Ne jako jeho tatínek. Válka mu od pohledu jen přilepšila. A mladý Kevan, jak vyrostl! A mladý Tyg...
Na chvilku zachytím pohled mladého Tyga. Nervózně se pousměji.
Zcela zjevně je válkou chudáček traumatizován.

Sestoupím ze svého lordského místa (což jsou momentálně kamenné schody před vstupem do pravého křídla hradu), kde průvod končí, a kde moji synové právě budou sesedat ze svých ořů. Plánuji je ihned přivítat velkým skupinovým objetím.
,,Synáčkové moji!" řeknu, a jdu s nataženýma rukama k nim.

Návrat mých synů

Takhle zblízka vypadali moji chlapci jako skuteční rytíři. Tywin mi připomínal Tywalda, a mladý Kevan Tiona. Díky válce si byli skutečně mnohem podobnější! A mladý Tygett by mohl být Jason!
Uchvácen touto magickou představou se nechám okouzlit okamžikem. Zpozoruji Jasonovo tělo. Takže jej skutečně dovezli! Tak alespoň tak. Můžeme bratru uspořádat důstojný pohřeb!
Havran se tedy nepochybně ztratil na cestě, a pravděpodobně odletěl za nějakou havrankou. Nu což naplat, neviním jej. Já bych na jeho místě udělal totéž. Kdyby se zde nastolila možnost uprchnout od lordských povinností s krásnou ženou, učinil bych tak okamžitě.
Ale pak bych tuto zodpovědnost musel přenést na své syny, a to jsem jim skutečně nepřál. Už tak museli zažít příkoří války, a ještě je tahat do politiky? Ne, ne, žádná politika. Moji synové budou slušní, nemajetničtí lidé, kteří mají dobré mravy a mysl. Svůj původní sen vychovat z nich básníky jsem ale již bohužel byl donucen zapřít.

Pamatuji si, jak mladý Tywin mi místo básně napsal seznam všech těch, kteří nám dluží, a cosi dlouze povídal o našich problémech. Byl tak roztomilý! A mladý Kevan mi bohužel nenapsal nic, prý ho nemám otravovat takovou zbytečností! Odmítl jakoukoliv formu poezie! Ani s mladým Tygem jsem neměl příliš štěstí, nakreslil mi tam totiž místo básně oběšence u kterého byl velkými písmeny nápis TY! Ale pak odmítl můj návrh pozvat maestera, aby s ním prodiskutovat možnost doučování kreslení! Ale možná jsem na ně příliš tvrdý. Nutím jim cestu, kterou nechtějí přijmout. Muži si musí zvolit vlastní cestu. Ano ano. Tak to má být.

I tak své syny ale miluji, a jsem hrdý, že jsou tím, čím jsou. Ať už mé city sdílejí nebo ne. Je radost vidět je v takové síle. Kéž by mi jí kousek mohli třebas i půjčit.
Tywin stál v čele celé družiny, a pražil mne hrozivým pohledem.
,,Copak ten pohled synku? Nejsi rád, že jsi doma?"
Chci hoobejmout, a po západovsku políbit na tváře, jak jsem to dělal již mnoho let předtím k Tywinově nelibosti, avšak nyní mi v tom Tywin zabrání. Jistě se cítí být již dospělým, a nechce se objímat s otcem. To plně chápu, je silný a nezávislý. Překvapeně zamrkám, když na mě vychrlí nějakou změť slov.
,,Chacha, taky tě rád vidím synku!" odpovím mu vesele, a obejdu jej. Jde za svou láskou Joannou. To plně chápu a respektuji. Také jsem se vyhýbal otci a raději jsem vždy upřednostňoval Lady Jeyne. Ach kde jsou ty časy.

Každopádně co se týče objetí, mladý Kevan mi na rozdíl od Tywina neunikne.

Casterlyova Skála - Příjezd Lvů 
29.9. 260
Kevan, Genna, Tytos, Tywin

Nobody knows how to say goodbye,
It seems so easy 'til you try,
Then the moment's passed you by,
Nobody knows how to say goodbye.

Snažím se vypadat nepřístupně jako Tywin, ale nejsem jako on. Vidina těla otce skrytého pod plachtou jako překvapení na Den jména je nepříjemná jako zimní mrazíky. Doufám, že najednou vyskočí na nohy a všichni se začnou smát, ale to se nestane. Už nikdy nevyskočí a teď mi i přijde, že se nikdo nikdy nebude smát.
Z přemýšlení o cestách Cizince mě dostane až Tywinův hlas, který je tak... nepříjemný, ledový. To teď nepotřebuji, nechci, pravděpodobně potřebuji obejmout. Polibek ruky je neupřímný, strojený, slizký.
"Království truchlí nad ztrátou skvělého muže, ale Sedm slaví, neb ho mohla přivítat v Sedmi nebích. Nehodlám truchlit pro to, jak zemřel, ale slavit pro to, jakým mužem byl zaživa."
Hlouposti, které ale všichni chtějí slyšet a (co je horší), věří jim.
Přesunu se ke strýčku Tytosovi, který nevypadá vyveden z míry po veřejném spráskání vlastním synem, který má tu drzost plísnit svého otce před mrtvolou toho mého. Jistě, přeživší
z otců nevypadá předchozí jednostrannou výměnou názorů vůbec zdrcen, ale... kam se poděla slušnost?

Studené přivítání

,,Tak alespoň jeden z mých synů dokáže svého otce pozdravit!" pronesu spokojeně, jen abych byl znovu nespokojen. I tento můj nebohý syn se zdrcený válkou nechce obejmout se svým otcem. Taky dospěl.Vskutku rostou rychle. Jako stromy v Dornské oáze!
Nejspíše mi to všechno urážení od nich moc nepomáhá co...Ale to nevadí, jediné, na čem záleží, je spokojenost. A všichni jsou spokojení.
,,Tak dobrá synku. Nechci smrdět koninou, máš zcela pravdu. Půjdu tedy obejmout tvého bratra..."
Otočím se pohledem na mladého Tyga, ovšem vzápětí se polekám a úplně zblednu. Bohové! Ten chlapec se stal skutečně velmi děsivým. Takhle dívky nikdy nepřiláká. To nebohé Marbandské děvče jej takovéhohle možná nepřijme! Cožpak musejí být všichni moji synové tak chladní?

,,Nuže dobrá." řeknu sklesle.
Asi bude nejlepší, když alespoň chrabrého Jasona odneseme dovnitř...
Přejdu k tělu nebohého chrabrého Jasona. Mého mladšího, leč ve všem lepšího bratra.
Proč nemohl být starší on? Všechno by bylo lepší. pomyslím si depresivně. Jason by roli lorda zvládal excelentně. Alespoň myslím. Každý by to zvládal lépe než já. I malý Gerion. A ten si zatím jenom hraje s dřevěným koníkem a furt někde běhá!

Teprve tehdy si všimnu nebohé Joanny, rozpačitě stojící po mém boku.
Okamžitě si připadám...zahanben. Všechno tohle co se tu právě stalo bylo hrozně neuctivé. Nevadilo mi, že byli neuctiví ke mě, tak tomu bylo dnes a denně, ale vadilo mi, že nebohá Joanna toto bude mít navždy spojeno se ztrátou svého otce. Neuctivost, jakou mu jeho vlastní rodina prokázala. A to já sám vždy stavím rodinu na první místo!
Copak jsem tak necitlivý?
,,Ach nebohé dítě." řeknu soucitně Joanně. ,,Ty tohle všechno musíš snášet v okamžiku tak velké ztráty. Tvůj otec..." řeknu, a chvilku si nejsem jistý, zda-li je bezpečné pokračovat. ,,Tvůj otec byl velice skvělý muž. Mnohem lepší než já. A nechci, aby jsi měla vzpomínky na takové události jako byla tahle. Nechám tvému otci vystrojit krásný pohřeb, i kdyby to měla být jediná správná věc, jakou jako lord udělám!" řeknu s jakousi jistotou v hlase, která tam nebyla už roky.
,,Nosiči, odneste mého bratra dovnitř! Sloužící, začnete s přípravou smutečního obřadu - chci, aby byl co nejdřív. A ať je patřičně důstojný! Dále, ubytujte mé syny, pomozte jim z brnění a tak dále. Jistě jsou vyhládlí! Připravte jim tedy večeři! A ať je to něco reprezentativního!" zavolám na své sloužící, a poté se obrátím pohledem k Joanně.
Snad to alespoň trochu pomůže jejímu navždy proděravělému srdci!

Casterlyova Skála - Příjezd Lvů 
29.9. 260
Kevan, Genna, Tytos, Tywin
Everyone welcome to my funeral
Everyone I know better be wasted
You know I would pour one up
'Cause the way I lived, it was amazing

Bylo to v pořádku, když mi nikdo nevěnoval pozornost. Vážně. Vážně jsem nepotřebovala dlouhé proslovy ani slova soustrasti. Slíbila jsem si, že nebudu brečet. Nebudu. Je to jen mrtvé tělo, jež milovalo zaživa meč víc, než svou dceru, proč bych pro ně měla ronit slzy? Jen mlčím a nechávám Tytose, aby si odbyl své a cítím se jako špatná šlapka. Překvapuje mne razance, se kterou se strýček do plánování pustil, i když tohle měl mít připravené už dávno, snahu a zápal mu upřít nelze.
"Jsem ti vděčná, strýčku, stejně jako všichni."
Přísahám všem bohům, že jestli teď některý z těch blonďatých zplozenců koz řekne "Já ne", vlastnoručně ho umlátím kramflekem.
"Ráda bych tu nadále stála a obdivovala neskonalou mužnost a zápach naší armády, ale mé vlastní boty mne chtějí zprovodit z tohoto světa, proto se odeberu někam, kde si mohu sednout." Vím, že před strýčkem si takové věci dovolit mohu a Tywin (i jeho sourozenci) mě teď nezajímají - a já nejspíš nezajímám je.
Davem se k nám protlačí Ninna, velmi mladé děvče, rozcuchané, zarudlé, zadýchané.
"Paní, ty květiny pro T..." Zadrhne se v polovině věty, jak si uvědomí, že není mezi děvčaty, ale mezi muži. Pukrle, které následuje ji snad muselo zlomit obě nohy.
"Omlouvám se, lorde Tytosi, já..." Koktá a neví, co říct. Chudák Ninna.
"To je v pořádku, drahá, jen si příště dávej pozor na pusu." V očích mi planou naštvané ohníčky, protože rozhlašovat veřejně, že rozdávám květiny vznešeným mužům Skály je stejné jako společenská oprátka.
Mohl by mě prosím někdo probodnout mečem?
Prosím?

Konec šarády

Joanna je v tuto chvíli neskutečně silná, úplně to na ní vidím. Samozřejmě trpí touto hroznou událostí nejvíce z nás, ale čelí jí se silou skutečného lva. Jako pravý Lannister!
To samé by se rozhodně nedalo říci o mně. Tady na veřejnosti jsem se cítil jako kdybych balancoval na okraji věže. Vlastně jsem se cítil, jako kdyby už přepadl přes okraj a zuřivě padal dolů.
Musím si dát víno.
,,Samozřejmě drahá, samozřejmě. Plně tomu rozumím. Jak si přeješ." odvětím jí.
Celou situaci zvládám perfektně, skoro stejně dobře jako Harren Černý! Bohové copak ani tuto dívku nedokáži utěšit? A to se považuji za odborníka na ženské city! Styď se Tyte, styď se!

Nevěděl jsem, co nebohé Joanně říci. Věděl jsem jen, že něco jsem říci měl. Připomínala mi mou Jeyne. Když jsem jí viděl naposledy, také jsem něco říci měl.
Něco. COKOLIV! Všechno by bylo lepší než to hrozivé, mučivé ticho! Ale nedokázal jsem v sobě najít sílu! Nikdy ji v sobě nenajdu! Jsem tak bezcenný! NESCHOPNÝ!
Odněkud se vynoří má malá dcerka Genna, krásná jako vždy, a má s bratry vřelé přivítání. Na mě skoro plivou, ale mezi sebou se objímají jako milenci! To je tak strašné! Tak hrozné! Otec a matka se musejí otáčet v hrobě...
Mé srdce sevře pocit úzkosti tak silný, že i Duncan Vysoký by jej považoval za rovnocenného protivníka. Necítil jsem vztek...žádný rodič nemůže cítit vztek na své děti. Ale cítil jsem žal. Neustálý žal, který se ke mě vracel a byl pokaždé silnější a silnější.

Objevila se tu i nějaká dívka, služebná. Ani nevím co chtěla.
Pořád všichni něco chtějí! Pořád něco! pomyslím si vzpurně.
Ten pohřeb už měl být dávno zařízený! Hostina také! Nic tady nefunguje! Nic!
Bohové! Tak možná jsem v sobě i CÍTIL vztek. Trochu. Trošičku. Jen malý plamínek. Nechtěl jsem samozřejmě nikoho urazit. Ani tuto příjemnou služebnou.
,,Ale to je v pořádku má drahá. V pořádku."
NIC NENÍ V POŘÁDKU TY USMRKANČE JEDEN! VŠECHNO JSI POSRAL! POŘÁD JEN VŠECHNO SEREŠ! I VLASTNÍ DĚTI TĚ NENÁVIDÍ! TO JSI TO TEDA DOPRACOVAL!

Nuceně se usměji z očí mi vykápne slza. Joanna nakonec nejspíše nalezne útěchu v Tywinových rukou. Tak to má být ! Je to přeci koneckonců jeho manželka! Neměla by hledat pomoc u starého senilního strýčka. Třeba mezi nimi i zabředne skutečná láska! Ale to by Tywin nesměl být takový kus šutru. Po kom to ten chlapec má...Snad po Tywaldovi...
Pomyslím si, a podívám se kamsi do dálky. Vlastně na svůj oblíbený Zlatý zub. I když nyní vidím pouze hradbu, která jej efektivně zakrývá. Jistě to vypadá dosti dramaticky! Připadám si jako Mladý drak, když se procházel po Sunspearských ulicích!
Ano, ach ano! Mladá láska ve starém, bezzubém stvoření vyvolala touhu znovu žít! Proč se utápět v nenávisti a vzteku? Jsou to jen představy v mé staré mysli! Všechno je dobré! A nyní bychom se měli jít dovnitř zahřát, a povědět si příběhy! Jako tomu bylo za mého mládí!

,,Drahá rodino, přátelé! Navrhuji, abychom se všichni přesunuli do teplých prostor našeho hradu! Moji synové jsou jistě unaveni, a je nevhodné, abychom se takto venku déle zdržovali!" řeknu s úsměvem na všechny strany. Zařídím aby Jason dostal důstojný pohřeb, a každý básník pěl o jeho hrdinství! Při Cizincovi takto přísahám! A jestli selžu i v tomto, tak pak ať si mne klidně vezme! pomyslím si rozhodně. Alespoň jednu věc udělám správně. Alespoň jednu!

Casterlyova Skála - Příjezd Lvů 
29.9. 260
Kevan, Genna, Tytos, Tywin

I've seen that look in your eyes
It makes go blind
Cut me deep, the secrets and lies
Storm in the quiet

A teď jako brečíš proč?
To nikdo v této rodině nedovede kontrolovat své emoce? O Tywinovi nemluvím, ten je spíš vyslanec Válečníka, než kdokoli přirovnatelný k normální pozemské bytosti.
Kolem slyším jenom pláč uřvaných vdov a dam, je mi jich líto. Je mi jich líto a nechci klesnout tak hluboko, jako ony. Já musím být lepší než ony, silnější. Dokonce silnější než strýček, kterému setřu slzu z tváře a odněkud vytáhnu povzbudivý úsměv.
"To je dobré, strýčku, ty to zvládneš."
Vím, jak moc pro něj můj otec dělal. Všechny soudy, popravy a války, to všechno nebyl můj strýc, ale otec. A teď je na to chudák Tytos sám.
No... Sám.
Stín Tywina Lannistera nad námi není jen obrazně, ale i doslovně. A zase po mě něco chce. Tedy, poslední dobou byl ve válce, ale stejně. ZASE něco chce. Mám chuť ho poslat políbit kamna, ale neudělám to. Přestože nemám nejmenší chuť bavit se s ním, když má chování a citlivost šutru, budu hodná. Pro dnešek.
"Okamžik snad zvládnu, ale pak se jdu přezout." Je mojí rychlou eskortou z tohohle příšerného shromáždění.
"Odpusť, strýčku, za chvíli se vrátím a promluvíme si, ano?" Teď si připadám jako vlastní matka.
Drahoušku, maminka teď musí vybrat nové šaty na ples, ale až se vrátím, promluvíme si, ano?
Nesnášela jsem to. Nesnáším to pořád.
Pevně se chytím Tywinovi paže a nechám ho, aby rozhodl, kam půjdeme - pro tentokrát.
"Prosím, ušetři mě proslovů o tom, jak strašná je vojenská strava, dovedu si to představit."

Casterlyova Skála - Pozůstalost 
29.9. 260
Tywin

Under rich, relentless skies
I've been setting highs
I felt you walk right through me
You're the thing that I invoke
My all persistent goal
Sent to make me crazy

S obdivem hledím na šperk lesknoucí se na denním světle, ze všeho nejvíc připomínající hladinu moře pozlacenou slunečním svitem. Něco takového je schopen ocenit někdo, komu říkají Kamenná tvář?
"Tywine je..." nedovedu říct nic dalšího. Ne snad že bych neznala slova vystihující krásu toho náhrdelníku, ale za jakých okolností ho dostávám mi bere dech... můj otec. Otec, který mi nikdy neřekl dobrou noc, otec který volil přede mnou všechny své děti, otec, který byl všudypřítomný asi jako štěstí poddaných...a najednou se mi vrací vzpomínky. Těch pár hezkých, co mám. Jak mě přivlekla septa, zablácenou a s modřinou na obličeji, že jsem se porvala se syny podkoního a on se smál... jenom se smál. Ne protože jsem mu přišla směšná, ne protože jsem prohrála, ale protože jsem byla po něm.
Nebo když mi bylo dvanáct, ukradla jsem jednoho z hřebců a chtěla vyjet ven z bran. Stráže mě nechtěli pustit, zavolali mého otce a namísto trestu jim řekl, aby mě nechali projet. Ještě mi zamával.
Ano, sice byl otcem po součtu asi hodinu svého života, ale i to je víc, než měli jiní. Ta hodina je tak konečná, reálná. Už nikdy ji neobohatíme o deset minut. Možná by se usmál, až by poprvé spatřil svého vnuka, nebo brečel na mojí svatbě...
Hlouposti.
Hlouposti a maličkosti, co mi vhání slzy do očí. Otočím se zády k Tywinovi, opřu o stěnu a vší svou silou tlačím proud slz zpátky, odkud přišel.
Nebudu brečet, nebudu. Už jenom kvůli němu. Jsem a budu dcerou svého otce a můj otec nebyl slaboch. Byl lev, já jsem lev. To mi tím chtěl říct? Jsme lvi. Lvi nepláčou.

"Zapneš mi ho?" Vysoukám ze sebe nalomeným hlasem.

Slavnost

Casterlyova Skála - Pozůstalost
29.9. 260
Tywin

When the sins of my father
Weigh down in my soul
And the pain of my mother
Will not let me go
Well I know there can come fire from the sky
To refine the purest of kings

Nějakou dobu ani nevím, co se děje, jen zírám na jeho rameno a snažím se ovládnout sama sebe. Až doposud mi to šlo, doposud nikdo včetně mě netušil, jak moc to bolí. Co je jinak? Proč to tak bolí? Rozežírá mě to zevnitř a tím "to" myslím nenávist. Nenávidím Blackfyery, nenávidím Společnost devíti, nenávidím je všechny a za to nenávidím sebe.
"Jak zemřel?" Zeptám se stejným přiškrceným hlasem. Pořád tam jen tak stojím, pravděpodobně bych ho měla obejmout nebo praštit, ale nemůžu. Jsem zajatá ve vlastním těle a v moment, kdy se pohnu, vím, že všechno bude ztraceno.

Casterlyova Skála - Pozůstalost
29.9. 260
Tywin

I know you inside and out
Yes, I know you
We met in my dreams
You can't fool me
Your heart is too kind
Think you're a monster?
You must not know

Snažím se si to nepředstavovat. Viděla jsem, jak vypadá takový špatný pád z koně.
Viděla jsem, jak tenkrát po takovém pádu rytíř umíral celé minuty, než ho odnesli. Křičel.
Křičel, z pusy mu tekla krev, volal svou ženu, ale ta nemohla hnout brvou - nebo nechtěla.
Křičel, i když ho konečně odnesli na nosítkách a pak najednou křičet přestal. Jen tak.
Říká se tomu rána z milosti, jako u raněných koní.
A jak mě Tywin chytil za bradu, nemohu nepřemýšlet nad tím, jestli takovou ránu právě těmahle rukama neuštědřil mému otci.
Nemůžu se mu podívat do očí, nechci. Nechci v nich vidět odlesk vlastní slabosti a nízkosti.
Jen mu pořád hledím na rameno a přikývnu. Nechám ho, aby jednal za nás oba, za jeho i moje tělo, protože to teď ovládám jen velmi stěží. Mezi těmito zdmi jsem vyrostla a přeci je teď nepoznávám. Všechno je jinak, všichni jsou jiní... ale on je tady. Můj otravný, věčně nafučený bratránek je zpátky.
Aspoň že on.
Opřu se mu hlavou o rameno, protože mi přijde tak zatraceně těžká, plná myšlenek, které chci odklonit.
"Genna už začala s domestikací svého muže. Předpokládám, že to bude nakonec ona, kdo
bude stát mezi ním a všemi Lvi, co tu jsou - náš mistr to vystihl velmi dobře. Fretka dobrovolně se zdržující ve lví kleci je pitomá fretka."
Poprvé se odvážím prohlédnout si jeho obličej. Zestárl. Ne zmužněl. Jen zestárl.

Hostina

Joanna mne, bezzubého senilního starce, opouští aby nalezla útěchu v náručí státného jinocha Tywina, mého syna. Inu nevadí, jak jsem již dříve zmínil, pohled na ty dvě mladé hrdličky a jejich lásku v tomto starém lvovi vyhnal odkudsi i odlesk mladí! Cítil jsem se znovu plný elánu a síly!

No dobře, možná jsem se cítil jako opilec, který zírá na dno prázdné sklenice, ale dělal jsem to S ELÁNEM!!!
,,Jistěže má drahá, jistěže. Promluvíme si později." odvětím tomu mladému poupěti, které je už stejně dávno pryč. Při svých dramatických pohledech na Zlatý Zub skutečně ztrácím přehled o okolí...
Ignoruji to hrozné napětí mezi mými syny a nebohým citlivým mladým Emmonem. Jsou to muži! Ať si poradí! Maester můj zájem o sociologii vždy velmi oceňoval.
Tyhle věci má příroda vyřešené. Není důvod se tím nyní stresovat s ohledem na všechny ty hrozivé události. Navíc, stejně se z nich stanou přátelé! Jsou téměř ve stejném věku!

Avšak co mi již neunikne je má dcerka Genna, pro mě objevující se jakoby odnikud, osamocená od svého manžela díky aktivní činnosti svých bratrů. Ach ano, nebohá Genna. Kdyby tak věděla, jak moc se podobá matce když byla v jejím věku! Též krásná a půvabná! Emmon musí být jistě šťastný chlapec!!!
Byl jsem jejich vztahem jakožto otec samozřejmě velmi zaujat. Ač tomu nikdo ze Západu nevěřil, vše co dělám pro nebohou Gennu je v jejím nejlepším zájmu.

Všichni mé rozhodnutí provdat ji za mladého lorda Freye odsuzují, ale oni vůbec netuší jak je to pro mou dcerku dobrý muž! Jak upřímně ji miluje, a je schopen jí snést modré z nebe! Jak horoucí je jeho láska k ní! Kdo jsem, abych takovouto lásku mohl upřít???!!!

...No a taky se na mne lord Frey párkrát díval velice vražedným pohledem...Takového člověka si jistě není radno...ehm...znepřátelit...takže musíme učinit preventivní opatření...

,,Ach ano dcerko! Hostina bude! Bude tam všechno tvé oblíbené jídlo, osobně se o to postarám! Avšak stále nevím, zdali budeme slavit nebo truchlit. Co myslíš má drahá, máme raději oslavovat příchod tvých bratrů, nebo snad ještě truchlit za tvého strýce? Je to velice ošemetná situace..." promluvím silným hlasem, jako kdybych snad stále byl ve svém dramatickém transu.
,,Ach ano ach ano. Samozřejmě tě doprovodím rád. Kevan si půjčil mladého Emmona říkáš? Inu jistě se chtějí jen spřátelit. Kevan má být přeci, koneckonců, Emmonův švagr." odvětím sledujíc Genniny oči, zatímco jí nabídnu své rámě. Najednou zvážním.
,,A pověz mi má drahá, co vůbec Emmon. Chová se k tobě dobře a s patřičnou úctou? Respektuje tvojí nezávislost a sílu?" zeptám se hořící zvědavostí.
,,Nechová se k tobě snad neuctivě, že ne?" zeptám se starostlivě.

Pokračujeme spolu do hodovní síně, kde Genna mé rámě opouští. Síň je již připravena, všechny stoly krásně a elegantně ozdobeny, přesně dle etikety. Jídlo vonělo až u dveří, a musím se přiznat, že i mě zakručelo v žaludku. Všichni jsme se posadili tak, jak se sluší a patří. Vždy se mi líbilo, jak jsem měl ze svého místa hezky rozhled a viděl všem do talíře! Mohl jsem pak sledovat například lorda Tarbecka, jak neumí pořádně jíst vidličkou! Bohové, do tváře jsem tomu silnému mocnému muži říci nic nemohl, ale takovéto drobné legrácky ve své hlavě jsem si užíval do sytosti!

Nemohl jsem nepřeslechnout, ačkoliv se to nedělá, konverzaci mezi mladým Emmonem - poněkud pobledlým ten chlapec by měl více chodit na Slunce - a mou dcerkou. Emmon prý pojede ,,očistit Západní kraje od nepořádku".
Jak dojemné! Jak mužné! Chce na mou dcerku udělat dojem svými rytířskými činy! Velkolepé! Oslavné! U Matky, o tomto mladíkovy a jeho horoucím srdci budou bardi psát po desetiletí!
,,Ano Kevane ano! Výborný nápad! Pojedete spolu po Západních zemích, a můžeš Emmona naučit všem záležitostem rytíře! Nyní je z tebe válečník - muž. A musíš tuto zkušenost předat dál a dál! Budete jako Duncan Vysoký a Aegon V. !!!" prohlásím zasněně, a podívám se na svůj oblíbený Zlatý Zub, ovšem v tuto chvíli vidím pouze stěnu hodovní síně.

Casterlyova Skála - Pozůstalost
29.9. 260
Tywin

Wise men say only fools rush in
But I can't help falling in love with you
Oh shall I stay, would it be a sin
Oh if I can't help falling in love with you

"O Gennu se opravdu nebojím. O jejího chotě ano."
Je mi jasné, že nemít Tywin tak pevné zásady, vynese ho v zubech už dávno a ostatní se drží
zpátky jen kvůli strachu právě z Tywina.
Cesta ubíhá rychle, ani nevím, jak se před námi ukážou dveře mých komnat. Jeho první větu nezachytím, až tu druhou.
"Pravděpodobně se sem za chvíli nahrne stádo dam a nenechají mne vydechnout. Toho štěbetání o silných, páchnoucích vojácích tě chci ušetřit."
Neobejmu ho, riziko, že bych se přestala ovládat stále trvá, jenom ve dveřích se ještě otočím s poznámkou, kterou si nemohu odpustit:
"Mimochodem, v tom brnění vypadáš směšně, bratránku. Přeji ti slunný den."
Zavřu dveře a opřu se o ně. Mám chuť jít zpátky za ním, jak slyším jeho stále se vzdalující kroky. Ne že bych nedovedla vystát samotu, ne, ale jeho společnost mi pomáhá. Není o ničem jako přítomnost dam Casterlyovy skály.
Nějakou dobu hledím na strop, opřená a myšlenkami ztracenými v nekonečnu, než se konečně rozhodnu vrátit zpátky do přítomnosti, kde mou pozornost upoutá truhlice přímo u postele. Nechci ji otevřít. Jen šperk mě málem donutil přestat se ovládat, co pak teprve tohle? Dopisy, co mi psal, ale nikdy nesvěřil havranovi? Jeho helmice nebo rovnou celá zbroj potříštěná krví? Hlava jeho koně? Představivost má v tomto případě volnou ruku a ničí mne víc, než pravda. Pro tu se nakonec rozhodnu a roztřesenou rukou odklopím víko.
V truhle jsou šaty.
ŠATY.
Ano.
Můj otec mi koupil šaty.
Mrštím vázou, která stála na stolku. Ze zakloněnou hlavou se snažím zatlačit slzy, ale kanou mi jen tak bez dovolení po tváři a ne a ne přestat. Stojím stále ve stejné pozici jako oživlá socha, odmítám se hnout, mezitím co mé tělo ovládají záškuby a třes. Nakonec mne ale žal a bolest přemůžou. Ztratit někoho bolí, nehledě na to, kým byl. Padnu k zemi těsně vedle té truhly a i když vím, že takhle by to otec nechtěl, pláču pro něj. Pro něj, pro matku, pro těch dalších pár chvil otcovství, které by mi mohl dát, kdyby byl býval nezemřel. Pak brečím za všechny padlé, za válku a nakonec za sebe, protože jsem tak hloupá, tak moc hloupá.
Najde mě až lady Crakehall. Neptá se, nemluví, jen mi začne česat vlasy a připravovat na hostinu.

Lev se Probudil

Casterlyova Skála - Hostina
29.9. 260
Všichni

But there is a light
In the dark
And I feel its warmth
In my hands
In my heart
Why can't I hold on?

Lady Crakehall mě doprovodila na hostinu. Dala si záležet, abych vypadala dokonale,
což znamená, že mi kartáčem vyrvala snad polovinu vlasů a zlato zapletené ve zbývajících mi snad brzy zlomí vaz.
Nechci znít pochmurně, ale trochu v to doufám.
Na chodbách Skály je zima, dokonce se do hodovní síně i těším, jen abych si mohla konečně sednout, zahřát se, opít se. Nikdo mě dnes hlídat nebude. Už v tuhle dobu je mnoho rytířů i lordů v pořádné náladě.
Ve snaze dostat se od nich co nejdál si najdu místo příslušící mému postavení. Chtěla jsem sedět vedle strýčka, ale to místo dnes přísluší jiným a ani mi to nevadí. Lady Crakehall
se na mě mračí, když si nechám nalít víno, ale víc neudělá. Nemusím nosit černý šat,
abych byla středem lítosti.

Hodujme!

Ach ano! Můj syn, Kevan, a můj zeť Emmon budou opěvováni bardy po celých Sedmi Královstvích! Hrdinská dvojice udatně bojující s...s kým že to vlastně budou bojovat?
Odtáhnu pohled od Zlatého Zubu směrem na Kevana. Jak řekl můj slavný předek Loren I krátce před bitvou na Ohnivém poli...Něco mi tu nesedí.
Nemohu si nepovšimnout svého syna Tywina, jak ke Kevanovi přichází, a předává mu nějaké dokumenty. Moment moment...Snad nechtějí obtěžovat mé nebohé přátele v této hrozné době kvůli penězům?

Předpokládal jsem totiž, že můj nebohý synek si udělá jen takovou menší okružní jízdu, podívá se po kraji, pozná nové lidi, a třebas i svou budoucí nevěstu. Ale co to vidím? P O L I T I K A.
Pro své děti jsem záměrně vybral cestu pryč od té ohavné politiky, leč oni se k ní s fanatickým přesvědčením pořád vrací. Nebozí synové moji chtějí nejspíše rozhněvat celé Západní země, když budou jezdit od hradu k hradu a vykopávat tam dveře! Takhle se zachází s přáteli? Ti lidé ztratili ve válce už dost, a já jsem jim rád pomohl. Udělal bych to zas. Nemohu se však stavět proti rodině právě teď...

Nervózně uchopím okraj držadla své židle, a na levé ruce si začnu okusovat nehty. Tohle není dobré, um, tohle není dobré.
Povšimnu si příchodu své nebohé neteře, která je vším tím naprosto zdrcená.
Když nyní odvolám jejího muže a švagra, a udělám jim ostudu na hostině na úctu jejího strýce, jistě to špatně ponese. A co nebohý Emmon? Jistě si moji synové hněv vybijí na něm.

Začal jsem přemýšlet jak to zařídit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. V tuhle chvíli jsem v tom byl - troufám si takříkajíc říct - Mistr.
Ach! Samotná Stařena mě osvětlila svou moudrostí! pomyslím si úlevně. Dostanu totiž nápad hodný Maestra z Citadely. Impulsivně se zvednu ze židle, a popadnu svou číši s vínem
,,Přátelé, rodino. Poprosím vás nyní o pozornost!" prohlásím jako pěvec pějící oslavné básně své múze. Nebo jako kdokoliv jiný. Vlastně to není nic extra. Projevy mi nikdy nešly.
,,Sešli jsme se tu zde, abychom si připomněli válku, která nás všechny tolik zasáhla. Válku, která nám všem mnohé vzala. Vzala nám něco, co už nikdy nedostaneme zpátky. Naše blízké." pokračuji dál.
,,Mého bratra Jasona si válka vzala také. Padl hrdinně v boji za naše území, za náš lid, za ČEST našeho rodu!" pokračuji dál, hrději. Začínám se do toho docela dostávat, i ten můj projev se mi docela líbí Zatím to není tak hrozné. Ale pořád jsem jen kousíček od zkázy.. ,,A já se postarám, s ohledem na jeho děti, aby byla jeho památka dostatečně uctěna!" prohlásím tak hrdě, jak to dokáži.
,,Avšak válka nám nedokázala vzít všechno! Nikoliv přátelé. Moji synové se do války vydali jako chlapci, a vrátili se jako muži. Muži, na které může být každý otec hrdý!"
A teď to přijde, velké finále.
,,A proto jsem se jako rod Západozemí rozhodl, že nyní oslavíme spolu s mými syny jejich návrat! Připijme si na ně!" Sestoupím ze svého vyvýšeného místa, a slavnostně pozvednu číši.
,,Ať žije rod Lannisterů!!!"
Nevidíte mou lest? Podívejte se blíže! Hostina právě začíná. Zábava je v plném proudu, a moji synové jsou toho středem. Dámy se budou předbíhat, aby se s nimi mohli setkat. Muži budou chtít slyšet o válce. Moji synové nemohou davu zvědavců uniknout.
Opět se usadím do židle.
Nejsem tak starý a senilní. Dobrá, jsem starý a senilní. Ale nepovolím jim, aby obtěžovali nebohé lordy Západozemí v době, která je pro všechny tak těžká. Ti lidé trpěli snad dost. Jejich rodiny umírali. A my po nich budeme vybírat peníze? Jsem rád, že jsem jim v těžkých časech pomohl. Udělal bych to znovu.

Poslední cesta Jasona Lannistra

Porada

Lannisport - Pohřeb
30.9. 260
Všichni

Everyone welcome to my funeral
Everyone I know better be wasted
You know I would pour one up
'Cause the way I lived, it was amazing

Celou dobu jsem jako by duchem nepřítomná. Moje tělo prochází ulicemi, ale necítí vůni pálených bylin, ani pach města, necítí půdu pod nohama. Hlavou mi jen buší to samé pořád dokola - můj otec je mrtvý. Přišlo mi, že jsem se s tou skutečností dokázala srovnat poměrně rychle, ale byla to lež. Nehorázná lež, jež vyšla najevo, když se za ním navždy zavřely dveře chrámu. Jeho tělo shnije v temné kobce, ožrané havětí. Nesnesu tu představu.
Proti své vůli začnu brečet a dámy mne schovají mezi sebe. Jejich slova útěchy pálí jako železo:
"Chudinko" a "Nemusíš být silná", každá taková věta je políčkem mé důstojnosti, ale čím víc se snažím zastavit slzy, tím více jich je. Nakonec mne odvádí zpátky jako raněnou ovci klopýtající přes své vlastní šaty. Snažím se držet hlavu zpříma, alespoň dokud je poblíž hodně lidí a pak... pak už ani nevím, jak jsem se dostala do postele.

Casterlyova Skála - Komnaty
29.9. 260
See me, I live in wonder
I’m gonna meet you on the other side
Well, I’m gonna steal your thunder
You’d better run, you’d better hide

Hádej

Nebrečím, můj život se nehroutí, nechci skočit z věže a rozplácnout se o nádvoří, ale taky nechci nikoho vidět. Ne dokud si budu jistá, že nic takového, jako na ceremonii se nebude opakovat. Sleduji, jak z kalíšku s odvarem stoupá pára tak dlouho, dokud nevystydne, přemýšlím o všem, jen ne o otci. Hodlám vzpomínky na něj zapomenout, zapudit a když se někdo zeptá na nějaký příběh o něm, budu si vymýšlet, nebo jen pokývám hlavou a odbiji ho prostým:
"Můj otec byl skvělý muž a všichni tady vám o něm řeknou barvitější příběhy, než já. Jsem mizerná vypravěčka."

Jak tak přemýšlím, dojde mi, že nechci vidět nikoho. Nechci vidět nikoho krom jednoho člověka, ale proč by sem Tywin chodil? Pravděpodobně všechen svůj čas bude věnovat dávání tohohle místa do pořádku. Budižkničemu.
Jak neskutečné je mé překvapení, když uslyším jeho kroky na chodbě. Poznám je bezpečně,
má dlouhý a rázný krok. Co tu dělá? Nechci, aby mě takhle viděl a zároveň chci. Jsem hrozná.
Otočím se zády ke dveřím, aby neviděl mou tvář, spíše podobnou netvorovi, než lidské bytosti -
jsem rozcuchaná a stopy pláče ještě nemohla žádná služebná zamaskovat. Když uslyším jeho hlas,
skřípání dveří a kroky po pokoji, nehýbu se. Nedělám nic, jako liška, jež čeká, až kořist přijde dost blízko, než ji zabije. Ne že by byl kořist a já ho chtěla zabít, ale prostě... ležím.
Dotkne se mě a já ucuknu - lechtá a má studené ruce.
"Co tu děláš, Tywine?" Pronesu sotva slyšitelně a mnohem více ledově, než bylo zamýšleno.

ROZLOUČENÍ S BRATREM

Lannisport bylo vždy významné a velkolepé město, silně spjato s historií našeho rodu. Bylo to místo, které založili naši předkové, a i my jej nyní spravujeme. Je to místo takového významu pro tuto rodinu, že každý druhý nejsilnější Lannister sedí v jeho čele. Je to čest. A ač to tak někteří naši předci či současníci nemuseli vnímat, Lannisport není jen odkladiště pro ty druhořadé. Jeho význam je mnohem větší.
Z balkonu své rezidence pozoruji venkovní oblohu, a upíjím z číše vína. I přes nařízený smutek, který byl nejvíce cítit právě v ulicích tohoto jinak velice živého města, Lannisport pořád zářil jako zlatá cihla a tady nahoře vypadal vskutku úchvatně.
Jednou o krásách tohoto místa jistě napíši báseň. pomyslím si zasněně, zatímco znovu upiji z číše vína.
Dnes byl posledním dnem smutku za mého bratra, a zítra se již městu jeho život vrátí. Byl jsem se svou prací spokojen. Joanně jsem slíbil, že se o pohřeb jejího otce hodlám postarat. Nechtěl jsem samozřejmě zasahovat do svobod a práv jiných rodů a žádat je o pomoc, avšak Jason byl tak váženým mužem, že přípravy proběhly i tak bez větších problémů. Byl jsem tedy, i přes tragickou smrt svého bratra, naprosto spokojen sám se sebou a svým výkonem stejně jako král Baelor I.
Pohybující se pokrývky a následné zabouchnutí dveří mé sebevědomí jen zvětšovaly. Včera jsem se nesmírně opil na počest svému bratru v jednom lokálním podniku, který jsme spolu navštěvovali, a nejspíše jsem sebou přivedl i některou z místních milovnic písní a vína.
Jen bohové vědí, kolik zlata bylo té noci Lannisportu navráceno.

Když nadešel čas, vyrazil jsem sebevědomě k začátku průvodu, abych se účastnil posledního rozloučení. Samozřejmě jsem hýřil city, a nutně jsem byl od slz a včerejšího večera zrudlý. Zaujal jsem své čestné místo, které bylo nejblíže pozůstalým - Jasonovým dětem, kterých měl nutno říci dost. Po mé pravici stála Joanna jako dědička Lannisportského křesla a Jasonova nejstarší. Bylo vidět, že celou situaci obtížně zvládá.

Místo, na kterém jsem se nacházel, se pro mě následně stávalo značně nepohodlným. Nebylo zde příliš prostoru, což na jednu stranu bylo potěšující, protože to ukazovalo, jak moc byl Jason populární, ale na druhou stranu tu bylo rychle hrozné vedro a já se ve svých robách začal dosti potit. Navíc tu byla velmi stísněná atmosféra. Každý ve válce někoho ztratil, ale mnoho z nich pohřbilo své padlé na dvorku za domem. A na jejich pohřeb nikdo nedorazil. Kdežto na pohřeb lorda se dostaví celé město.
Jistě spousta z nich závidí Jasonovi tu slávu.
Avšak rázem sám sebe upozorním, že je zcela nekonvenční, abych měl takové myšlenky.
Chvilku mne napadla bláhová myšlenka se věnovat Joanně, avšak nenalezl jsem v sobě sílu se zaobírat ještě tím. Věřil jsem v její vnitřní sílu, ačkoliv i já jsem nebyl slepý k jejímu utrpení.

Jakmile se však otevřely dveře septa, nechal jsem se unést okamžiku. Takový průvod by i v největším kusu dřeva vyvolal emoce. A v mém básnickém nitru umělce to vyvolalo hotovou citovou bouři. Samotný průvod - nutno říci značně namáhavý pro mé chatrné zdraví - pak byl vskutku fenomenální. Kdybych nebrečel a zuřivě neobjímal jeho rakev, jistě bych pochválil i choreografii a to, že celý průvod proběhl bez problémů, za což jistě vděčíme městské gardě. Jasonovým nejlepším mužům.

Nikdy jsem nebyl nábožensky smýšlející muž. Samozřejmě jsem byl vychován v zásadách Sedmi, avšak nikdy jsem k nim příliš nepřirostl. Moc svazující pro mou nespoutanou duši rebela. Proto mi příliš nesedělo, že Jason v místě svého odpočinku vypadal hůře než žebrák, kterých jsme míjeli stovky. Jakoby v tom snad byla ironie osudu, jakýsi vyšší princip. Možná cosi filozofického. Mě to ale připadalo dost ohavné, hlavně vůči nebohé Joanně. Ale co jsem mohl asi tak dělat? Vzpouzet se víře? Nesmysl.

Když opustíme hrobku, Joanna je v příšerném stavu. Nelíbí se mi absolutní absence soucitu mého syna, který nechá svou družku na pokraji mdlob odvést jejími děvečkami, aniž by o ní projevil sebemenší zájem.
Válka jej učinila příliš chladným. Příliš chladným ach bohové.

Nechtěl jsem mu to přede všemi těmi lidmi čekajícími venku vyčinit. To by způsobilo skandál. Navíc to byl můj syn, a já jsem nikdy své děti netrestal. Věřil jsem v přirozený vývoj. Proto jsem jej nechal jeho osudu, a odebral jsem se též zpět do své rezidence. Zde jsem se najednou ocitl v naprosté samotě, což se mi s ohledem na to co se právě stalo moc nelíbilo. Nemohl jsem to tam vydržet. Ani jsem sám nedokázal pochopit proč. Rozhodl jsem se, že musím nějak podpořit Joannu. Udělat něco, cokoliv. Naposledy když jsem ji viděl, vypadala totiž na hranici života a smrti, a já jsem se za to cítil zodpovědný. Vyrazil jsem tedy ve svém standardním oděvu směrem do jejích komnat. Pokusit se jí utěšit, nebo jí alespoň říci pár hřejivých slov.

Když jsem dorazil ke dveřím do jejich komnat, promluvil jsem krátce se strážným, a následně jsem zaklepal.
,,Joanno? Tady je tvůj strýc Tytos." začnu tak nějak nejistě. Nejsem si pořád ještě jist, co vlastně říci. ,,Mohu jít dál?"