Instituti Occultum
| autorefresh |
od: 06. ledna 2020 21:07 do: 19. února 2020 10:27
Dobrodružství vedl(a) Hethake
| |
 |  |
| |
| Prolog I. MeicalNa kůži tě hladil studený vítr.  Farmář "Jste v pořádku? Nechcete... deku, nebo něco?" řekl, když si všiml, že už jsi vzhůru, ale stále si udržoval uctivý odstup. Proč? Minimálně pět metrů okolo tebe byla vypálená louka v dokonalém kruhu. Uprostřed jsi ležel nahý. Široko daleko se pak rozkládaly pláně a pastviny s malými staveními a jezerem.  Když jsi znovu pohled vrátil z krajinky na své blízké okolí, všiml jsi si, že na okraji černé zóny se objevila deka, zatímco muž opatrně ucouvl. AnnaKřik ustal a místo něj přišlo zvláštní, drtivé ticho. Alespoň že byl konec všech těch výčitek. Utřela jsi si slzy a pohlédla na zamčené okenice. Otec v nadcházejících dnech hodlal přidat mříže, upřímně jsi doufala, že to byla jen planá výhružka. Tohle přece nemohlo být normální, ani na tvou vlastní, blbou a pobožnou rodinu. Vadim Dragomir Osaměla jsi, ale ne nadlouho. Za oknem se objevil duch. Duch? Ne tak úplně, měl zcela bílé vlasy. Byl to On. Richard. Nikdy se nepředstavil příjmením, ani otčestvem. Máš i takový pocit, že to vůbec není rus, ačkoliv jeho ruština je perfektní. Slabě se na tebe usmál. Byl to přesně ten zubatě uličnický, zlodušský úsměv, který tě na jeho mladé tváři tak přitahoval. Nepřirozeně hluboké a tmavé, modré oči se zadívaly na zámek okenice. Richard udělal gesto rukou a pak zatlačil. Něco klaplo a okno se otevřelo. Mladík vpadl dovnitř a oprášil si ruce od omítky. Na jeho černém oblečení byly stopy cesty přes vaši zahradu a po vašem hromosvodu, kterou jsi dobře znala. Na sobě měl, krom módních, trhaných, uplých kalhot černé barvy i tmavé, volné tílko které nedbale odhalovalo atleticky stavěnou postavu a vypracovaný hrudník. "Tak, tady bydlíš. Máš to tady hezké, ačkoliv... pochybuji, že tady chceš být zamčená jako princezna ve věži." ušklíbl se zase. "Máte zájem o výlet, výsosti? Mám pro vás malé překvapení."  Richard Emily”Řekni, Em… dám tu zkoušku? Vyvěšti mi tu hrůzu, ať se můžu zpráskat na smutek teď a nemusím čekat do té tragédie...” Kristine Hawk Tebe to také čekalo, ale nejspíš jsi schopná se lépe ovládat, ani ty jsi však nebyla nadšená. On povinný předmět Historie ornitologie není nijak záživný, potřebný ani zajímavý. Stejně jako jeho vyučující. Doktor Isaac Dawood byl zvláštní člověk s hlasem uspávače hadů a šarmem pouštního potulného chomáče. Jeho výklad byl slušně řečeno nudný a kantor to byl vcelku přísný. Měl rád vše uspořádané a miloval život v pravidlech.  Doktor Isaac Dawood Až konečně zapípaly digitálky a čísla byly ve správné konstelaci. Je čas jít. Náhle tě však zabolela hlava. Udělalo se ti nevolno a ty jsi cítila, jako by jsi právě vystupovala z kolotoče. Z tašky ti vypadl, přímo před tvé nohy, zápisník: Historie ornitologie Emily Renner ”Emily, jsi má podpora! Neskládej se ještě, zlato! Co je s těma hodinama?” vyplašila se Kristine. Digitální hodinky v její ruce se zastavili, přesně ve chvíli a sekundě, kdy tě rozbolela hlava. |
| |
3657.jpg) | Ručičky času "Hvězdy dneska mlčí, bohužel má drahá. " Výrazně pokrčím rameny a neodpustím si u toho i trochu toho úculu. Krista byla fajn, sice tak trochu můj opak, protože zatímco já dávala přednost takovému tomu trochu jednoduššímu, tiššímu životu, ona si ho naopak užívala plným doušky, tak nějak doslova. "Uvidíš, že to nakonec určitě dobře dopadne." pokusím se jí dále trochu povzbudit. Trochu i sebe, protože ta akce s těmi skripty a otázkami nedopadla úplně dobře, ale hééj, naděje umírá poslední ne? Ona to brala ale tak trochu hůře a já se snažila jí nejenom podporovat ale i být tu pro ní. Zejména co jsem objevila ty pilule... Né, že bych byla nebo chtěla být nějaká nepřející to fakt ne. Byla jsem na tom podobně. Respektivě mě to čekalo taky ale nevím, nějak jsem to nesla líp, vlastně tak nějak celkově jsem nebyla nikdy moc velký nervák. A vůbec to nesouvisí s tím, že dříve nebo i vlastně do dnes, se čas od času, když si nejsem jistá v kolenou ano přiznávám se, že sáhla jsem po kartách, ptajíc se na svůj osud, jak dopadnu u toho a toho testu či zkoušky a musím říci, že častokrát mi to i vyšlo... mno a jsou věci co prostě jenom tak neututláte. Stačí jeden drb a je ruka v rukávě. Ale mě to nevadilo, jak jsem už zmiňovala Krista byla bezva, i s těma mouchama. Mno a tak nějak jsem pořád nemohla pochopit jednu věc. Historie mě vždycky bavila, tím spíše když se týkala zvířat a zejména opeřenců.. proto jsem tak nějak pořád nemohla pochopit, proč se při těhlech hodinách citím tak unaveně, ba někde přímo znuděně. Samozřejmě to bylo spíše o tom, kdo onen předmět učil, doktor Dawood nebyl špatný, nebo jsem to tvrdila alespoň sama sobě, že není špatný. Pořád jsem mu dávala šanci... ale on byl prostě ten člověk co dokáže jednomu znepříjemnit, ba možná i znechutit i to co sám miluje... přísahám bohu, že nebýt to povinný předmět, nikdo by mě tu po první přednášce už neviděl. Většina jeho hodin tak vypadala, že jsem se snažila neusnout nebo kromě rádoby dělání si poznámek, mezi tím čmárala nesourodé obrazce nebo vymýšlela nové návrhy či styly nových naušnic. Naštěstí ale pro dnešek byl konec. Konečně. Utrpení skončilo. Zvedala jsem se, že vypadneme konečně odtud, ale něco bylo špatně. Něco bylo se mnou špatně. Mě bylo špatně. Zatočila se mi hlava a to tak, že jsem měla pocit, jako kdybych právě lezla z nějakého kolotoče nebo po opici, což rozhodně není vůbec můj styl. Cítila jsem, že něco i spadlo na zem. Já spadla skoro taky, nějak jsem to ale ustála, docela zázrakem. Což se ale o Kristě moc povědět nedalo. "Jsem v pohodě... jenom se mi zamotala hlava..." zažvatlám aby nevyváděla zbytečně dál i když vnitřně jsem panikařila skoro stejně. Tohle se mi nepodobalo... "P, počkej, co... co by s nima mělo být? Co...." podívala jsem se na její hodinky a ručička na nich stáli. To je přece blbost ne? Nejsou natahovací, digitálky mají baterii, která jen tak nedojde nebo aspoň né takhle z vteřiny na vteřinu.... "Nedošla ti baterka nebo tak něco...?" zkoušela jsem zachránit situaci. |
| |
 | Některé věci jsou možné očividně jen v Rusku"Aaaaa!!" Vztekle praštím do okna, chvíli s ním cloumám, ale takovou kuráž, abych rozbila sklo a utekla skrz střepy prostě bohužel nemám. Ještě z přízemí slyším matku, jak něco huláká na otce a i přes několik zdí a celé patro mi z jejího hlasu vstávají chloupky na zátylku. Na hrudníku cítím přímo znatelnou fyzickou bolest, jak mě představa, že mě od něj drží tak daleko, prostě ničí a ubíjí. Toužebně se zadívám z okna do tmy a propadnu v další salvy hysterického vzlykotu, až nemůžu snad ani popadnout dech. Copak nechápou, že bez něj prostě nemůžu být? Že ho potřebuju? On je jediný, kdo mi rozumí. To oni mi ubližují a chovají se ke mně, jako bych byla jejich, jako by mě vlastnili, jako bych byla jen loutka. "Vadime!" Přiskočím ke dveřím, jak doufám v cvaknutí zámku, jenže má naděje se brzy rozplyne, když mluví jen přes dveře. Opřu se o dveře dlaňěmi a posléze i čelem a jen poslouchám, jak mluví. Jemu se možná to, co mi říká, zdá jako legrace, nebo vtip, jenže já vím, že toho jsou opravdu schopní. Jsou schopní zavolat vymítače, kněze, snad i Papeže. Dát mě pod nějaká sedativa, přikovat mě k posteli. "Vadime, musíš mi pomoct." Vzlyknu opět a slabě do dveří bouchnu. Jeho další povídání mi do očí pošle nové slzy, tentokrát ale dojetí a vděčnosti. Vadim je snad jediný, kdo mě tu má rád. Kdo mi rozumí. Tak moc mu závidím, že může jít na univerzitu. Já sice studuji střední školu, ale po ní mám hned pracovat pro kostel a církev, stejně jako matka. Jenže to odmítám! "Dobře, brat." Zlehka bouchnu čelem do dveří. Dává mi to malou útěchu, jenže stejně. Než nastoupí na univerzitu, bude to ještě dlouho trvat. "Vadime!" Jenže už je pryč. Poslechl nevyřčený rozkaz přesně tak správně, jako ho vychovali. Vycvičili. Naplňuje mě to hořkostí, i když někde uvnitř vím, že udělal dobře. Kdyby zavřeli i jeho, ničemu by to nepomohlo, jenže si stejně sobecky užívám pocit křivdy i od něj. Ještě chvíli se opírám o dveře, než se zcela vyčerpaná otočím. Utřu si oči do hřbetu rukou a ještě chvilku doznívají vzlyky, tělo se mi sebou škube, jak lapá po dechu a zjitřené nervy mi připomínají ten žal a tu nespravedlnost, které se na mě moji vlastní rodiče dopouštějí. "Richarde!" Skoro vykřiknu, než mi dojde, že musím šeptat a vrhnu se k oknu. "Nemůžu ven, zamkli mě tu!" Šeptám naléhavě přitisklá velice blízko okenní tabuli, aby mě dobře slyšel. Jenže on mě slyší. Vždycky mě slyší. Jako jediný mě i poslouchá. Až díky němu jsem si uvědomila, že jsem vlastně spíš vězeň, než dcera. "Richarde.. Jak..", nedopovím, protože to už se mu vrhnu kolem krku, jak jsem šťastná, že je u mě. "To tedy rozhodně nechci," souhlasně kývnu a s odporem se rozhlédnu po svém vězení, tedy pokoji. "Ano, prosím!" Oči se mi rozsvítí nadšením, když začnu zuřivě hledat v šuplíku, abych se převlékla. Přeci jen plížit se ven po hromosvodu jen v kalhotkách a noční košili by nebylo to pravé ořechové. |
| |
 | Ikarův pád „Jsme odsouzeni k volbě a každá volba v sobě skrývá možnost nenávratné ztráty.“  |
| |
| Prolog I.
AlissaByly to už tři dny, co jsi se dostala na Hrad Drakenhof. Tři dny, co tě samotná magistra Schreiber (viz. HP) naverbovala k Intituti Occultum. Byla to čest a přeci i závazek… Kancelář Magistry “Super, takže to může udělat někdo jiný a já se můžu vrátit ke své práci.” “Budeš mít takovou práci, jakou ti zadám.” odvětila Schreiber bez toho, aniž by vytáhla cigaretu z úst a vyfoukla nosem obláček kouře. Až teď si dovolila cigaretu přesně kontrolovanými pohyby oklepat do popelníku a podívat se na tebe. “Alisso, ráda tě vidím. Doufám, že se ti hrad líbí. Ostatně, nezavolala jsem si tě kvůli zdvořilostem - mám pro tebe úkol. Pomůžeš Jaegerovi naverbovat k nám nového člena. Jedná se o mladého muže v… komplikované situaci. Doufám, že uslyší-li svědectví někoho ze svých, snáze se k nám přidá. Máte mé svolení použít nutných prostředků pro jeho extrakci. Ne víc. Ne míň.” s posledními slovy shlédla naopak Jaegera a počkala, dokud se oba nevyjádříte, že svému poslání rozumíte. Démon jen tiše zanadával v něčem, co by podle tebe mohla být velmi stará němčina. Magistra vstala a ze stolu vzala váček. Odhrnula těžký, brokátový závoj, který odhalil zrcadlo lidské velikosti v bohatém, barokním rámu. Přímo na sklo hodila špetku fialového prachu. Pak dvěma prsty napodobila pohyb spirály a obraz se začal rozmazávat ve zvláštní kolotoč mlhavých barev. Jemnými pohyby rtů pronášela nějakou melodickou píseň, nebo báseň v jazyce, který jsi neznala, snad něco jako starořečtina. Natáhla ruku k Jaegrovi a o sekudnu později se v ní nacházel utrhnutý kousek mapy Ottawy, na kterém jsi v té chvilce viděla velký, rudých znak X. Stiskla ruku v pěst a papír začal hořet, načež jej hodila do zrcadla. Jako mávnutím magického proudu bouře za rámem ustala a objevil se před vámi dům. Vcelku klasický, ale hezký. V zrcadle byla už noc a kouskem bylo k zahlédnutí i hvězdné nebe a zahrada. Madam Scheriber se otočila k vám a ustoupila, aby vám k zrcadlu uvolnila cestu. Cítila si, jak tě ovanul ze zrcadla chladný vzduch. Konečně jsi pochopila, proč má na sobě Jaeger krom trička i koženou bundu s kožišinovým límcem. “Přeji vám hodně štěstí, nenechte se zabít a kdyby něco, ukliďte po sobě.” řekla vám na rozloučenou Magistra a zase si začala v klidu bafat. Jaeger prošel rámem a líně pokračoval ke dveřím. Když jsi ale okolo Schreiber procházela ty, lehce se dotkla tvého ramene. “Vše půjde dobře. Toho muže co kluka drží nebude škoda, ale i tak na Jaegera dohlédni a buď přísná. V této záležitosti je osobně zainteresovaný a nechci, aby se to vymklo z rukou. Nenech ho couvnout a nenech ho propadnout afektu.” na ta slova ti dala flakónek se svěcenou vodou. “Pro všechny případy.” mrkla na tebe a posadila se zpátky do křesla. __________________________________________ “Takže… tvá první mise jo?” Oslovil tě Jaeger a kopl do trsu pampelišek. “Poprvé je to vždycky zážitek.” dodal a zastavil se před dveřmi. “Dobře, takže… tenhle chlápek je pasák a překupník na černém trhu. Prodává bílé maso. A o jeden kus máme zájem, jelikož pokud bude přitlačený ke zdi, může zabít spoustu lidí. Jdeme ho koupit, neohlášeně. Jmenuje se Tadeas, položka číslo 1772391, nebo tak nějak.” pokrčil rameny a palcem zatlačil na zvonek…. TadeasSvět je divný místo. Neuvěřitelný místo. V jednu chvíli normálně vyrůstáš… a pak se rodiče rozvedou. Máma si najde nového chlapa a udělají si dítě. Už už to vypadá na normální rodinu, když se z otčíma vyklube magor….A z tebe někdo, kdo má nadpřirozené schopnosti. Dost silné aby jsi uměl myšlenkou nechat člověka krvácet z nosu a umřít. A teď? Jeď je to sotva 15 sekund od chvíle, kdy jsi vyslechl onen osudný Thomasův hovor. Nechávat tě spát s lidmi? Ok. Nechávat tě spát s nechutnými a bohatými lidmi? Ok. Brát si asi 90% z tvého výdělku (vzhledem k tomu že u něj bydlíš a platíš mu tedy nájem, jídlo, vodu a všechno), to by se snad také ještě dalo překousnout, ale… prodat do otroctví… to je něco neskutečného. Jako děs, nebo přízrak z data před našim letopočtem. O to hůř, že to bylo reálné. Byla to úplná ztráta naděje na cokoliv normálního. Normální život. Moderní otroctví takto fungovalo. Jakmile jsi se dostal do sítě jako zboží, i CIA měla problém tě vyhledat, skrz kuplíře co si tě začnou přehazovat, až skončíš ve sklepě nějakého arabského šáha, co je ujetej na škrcení mladých kloučků. Svět je vážně divný místo... Stále jsi setrvával na schodech, ani jsi nedutal, když zazvonil zvonek a Thomas šel otevřít.  Thomas Před dveřmi jsi viděl vyššího muže (Jaeger, viz. HP) a tmavovlasou dívku (viz. Alissa HP).... Tadeas a Alissa”Dobrý večer. Jsme tady kvůli obchodu. Můžeme dál?” zeptal se Jaeger uhlazeně, až by jeden téměř nepoznal, jak neurvalý ve skutečnosti umí být. Vypadal skoro až seriózně.“Dobře...” zamračil se Thomas a pustil je do obýváku, kde se nacházelo vcelku hezké vybavení, které Tadeas už znal.  Obývací pokoj “Takže… vy budete asi od toho vážného zájemce, co? Budete ho chtít vidět.” zeptal se Thomas polohlasem a Jaeger se zatvářil rochu překvapeně. Podíval se na Alissu. “Ano.” odpověděl pak a zatímco se Thomas vydal směrem ke schodům do druhého patra a na půdu, Jaeger se naklonil k Alisse. “To je blbý. Není moc překvapenej… možná už někoho čeká. Návrh co budem dělat? Já bych ho zabil a zakopal na zahradě, takovej zmrd nikomu chybět nebude.” Tadeas mezi tím mohl slyšel a vlastně i vidět, jak se k němu Thomas blíží. "Teddy? Jsi u sebe? Mám tu přátele, co si tě chtějí prohlédnout. Nabíráš ještě zákazníky?" Trik. Jako by jsi kdy nebral zákazníky. Ty MUSÍŠ brát zákazníky. Koho a kdy bude Thomas chtít. Trik. Nebyli to jeho kamarádi. Byli to zkurvení otrokáři! |
| |
 | Setkání s realitou Kancelář magistry Schreiber Mířím dlouhou chodbou směrem k pracovně magistry Instituti Occultum, nízké podpatky mých bot klapou a rozléhají se chodbou dál a dál. Nejsem tu nijak dlouho a rovnou za šéfovou, asi jsem musela udělat dojem, nebo jsem taky mohla provést něco, o čem ani nevím, že by věděla o tom rozbitém okně, za které můžu… Zvládnout první nebo druhé pouze za tři dny je tak i tak úspěch. Nádech, výdech, Alisso, nádech, výdech… Chytnu za kliku a zatlačím na těžké dveře, vejdu do místnosti. Všechno tady vypadá, jako by se tu zastavil čas, někdy si připadám jako ve špatném dobovém filmu, ale měla bych se podívat na sebe, černá kráska, jako bych zrovna prodělávala své slavné emo období. Uchechtnu se sama nad svými myšlenkami a pak už se postavím vedle Jaegera. „Dobrý den, paní magistro.“ Poznamenám pouze zdvořile a Jaegerovi pouze pokynu na pozdrav hlavou a zadívám se mu do očí, jako bych ho telepaticky zdravila. Vyslechnu si pokyny. Komplikovaná situace? Co znamená komplikovaná situace. Podpálil snad půlku města, nebo ho rodiče vykoply z domu? „Rozumím. Udělám, co bude v mých silách, aby se vše obešlo bez zbytečných okázalostí a dostali jsme ho sem vcelku a bez obtíží.“ Sleduji magické umění naší magistry. Madam Scheriber asi nebude šéfovou jen tak z nudy. Zavřu oči a ucítím chladný závan. Měla jsem si vzít aspoň svetr a ne jenom sako, ale kdo mohl tušit, že si uděláme výlet do Kanady. Aspoň mám rifle a ne sukni, takže se (doufám) nebudu klepat jako ratlík, to by mi snížilo důvěryhodnost. Uvážu si červený šátek, tak aby mi nahradil čelenku, černé vlasy hodím dozadu. Po krátké úpravě už mohu vyrazit směrem k zrcadlu. Zarazím se, když ucítím letmý dotek na rameni. Otočím se směrem na magistru. „Všechno bude v pořádku, v nejhorším Jaegerovi připomenu, že má na dnešek domluvený večírek s pěknými slečnami a bude hned zpátky.“ Hlavně abych nad svou mocí neztratila kontrolu já, to by mohlo být hezké kombo, démon v afektu a šílená čarodějnice. Pevně stisknu ampulku se svěcenou vodou. „Snad to nebude třeba, ale děkuji. Za chvíli budeme zpátky.“ Ostrým krokem se vydám směrem k zrcadlu, zavřu oči a projdu skrz. Je to jako krok do neznáma, chvíli pod nohami nic necítíte a pak přijde tvrdá zem. Kdesi v Ottawě „První, jo. Zážitek… To bude spíše záležet na tobě, jak velký drsňák budeš a jak velký masakr způsobíš.“ Zastavíme se společně u dveří. Obchod s bílým masem. Proboha to ještě existuje někde jinde než v jižní Americe a jihovýchodní Asii? „Tadeas.“ Zopakuju si pro sebe tiše, aby se mi to jméno vrylo do paměti. Položka 1772391. Nechutné. Beze slova projdu za Jaegerem směrem k obýváku. Prohlížím si důkladně vybavení a jakoukoliv věc, která by šla v případě nouze použít jako smrtící zbraň. Otočím se na Thomase, jenom se drobně pousměji, ať vypadáme více věrohodně. „Určitě někoho čeká, teď jen záleží, kdy opravdoví zákazníci dorazí. Věř mi, že setkáním s dalšími lidmi bychom se měli vyhnout. Ale. Nejdřív získat… toho… Tadease… A pak si můžeš poradit s tím chlápkem. Nejdřív potřebujeme, aby nám ten kluk důvěřoval, nebo se tu budeme zbytečně hádat nad mrtvolou a možná potom budou mrtvoly i z nás.“ Promnu si prsty a uvolním je z křečovitého sevření. Lehce mezi nimi projiskří. Nervozita. Je to jako by vás kopla klika, když to zrovna nečekáte. Nic vážného, nic čeho by si normální lidé vůbec všimli. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pád Michaela nebyl bez povšimnutí. Pravá ruka Boha padla k zemi a na chvíli miriády entit, dobrých, zlých, světlých i temných, i všech mezi tím, oněmněli. Cosi zlomeného a přece překrásného to také pocítilo. Někde v hlubinách vlastní mysli. Vzhlédlo to k dalekým výšinám. Začíná to. Věděl to. Znal Ho na tohle až moc dobře.... Přišal čas, kdy spolu zůčtují. A navíc... měl teď i jinou motivaci. Celé Peklo se pohnulo, jako jediný tvor. První skutek byl vykonán, ačkoliv si jím nebyl jistý. Doufal v něj. 665 skutů ještě zbývá. Kdyby měl Pán Pekel ústa, mohl by se pousmát. Přichází nový Věk. |
| |
 | I ty Brute? Můj domov Je to už dlouhá doba co přišel o rodinu. Co jsem přišel od půdu pod nohami a zděšen sám ze sebe opustil bezpečí domova, slyšíc houkání blížících se policejních sirén. Vzal mě z ulice a já byl v domnění, že právě on je mým spasitelem. Bohužel cesta, kterou mi ukázal nebyla jedna z těch pěkných, přesto.. Jídlo, čisté oblečení a teplo domova mě přemluvili k tomu, aby jsem to zkusil. Za tu dobu jsem se mu na naučil důvěřovat jako nikomu jinému. Nejednou jsem i zachránil jeho podnik. On však... Jeho hlas, když dohaduje můj prodej. Klidný, plný radosti. Těší se snad, až se mě zbaví, nebo na ty peníze co za mě dostane? Má na starost hodně holek a ještě další tři kluky. Co vím, tak mu vyděláváme celkem dost. On však chce víc. Ani se mu nemusím dívat do hlavy, aby mi bylo jasné, že celou dobu to jen hrál, že ve skutečnosti je to chamtivá svině co myslí jen na to jak využít druhých a já, já jsem jen další jeho oběť. Nemám již čas se nabourat do systému a pokusit se s tím něco udělat. Za pár hodin by zde měli být a já pravděpodobně skončím ve sklepě nějakého starého prasáka či hůř. I když mě by na maso a orgány pravděpodobně nerozprodali. Měl bych to udělat? Zabít jej jako otčína, nebo bych měl jen utéct a doufat, že se mě nepokusí najít. I když je Thomas svině, tak stále, dal mi domov, něco co jsem hodně dlouho neměl a vždy byl na mě milý, nemohu dovolit, aby mu ublížili, i když by si to zasloužil. Cože? Někdo je u dveří? To nemohou být už oni. Přeci... před chvílí dokončil ten hovor. To není možné... Pozorně si prohlédnu přicházejícího muže a ženu. Muž nemůže být o moc let starší než já. Je vcelku pěkný. Žena také nebude zas o moc starší než já, ale .... i tak to nejspíše budou oni... nebo snad jen další zákazníci? Tak či tak již jsem se rozhodl, takže budu muset na chvíli hrát tu jejich hru a snad nikomu nebudu muset ubližovat. Muž však potvrdí, že jsou od onoho vážného zájemce. Na celém těle mi naskáče husí kůže. Chystám se vyběhnout na půdu, ale Thomas mě už volá. "Samozřejmě. Za chvilku tam jsem." Vyběhnu na horu na půdu, aby jsem tam vzal jedinou mě drahou věc a to fotku své sestry. Opatrně ji uložím do kapsy a sejdu dolů. Dole si mohu lépe prohlédnout muže a ženu, kteří zde na mě čekají a jenž budou mít na nějakou dobu můj život v rukou, než mě prodají někam dál. Snažím se být v klidu. Dýchat pomalu, nesnažit se přehnaně dýchat. Dělal jsem to už tolikrát, tohle není moje první přetvářka. Půjde to. Usměji se na muže a ženu. "Tady mě máš Tomi, co mohu pro tvé přátele udělat?" Stále se usmívám, stojící jen v bílém tričku s kostkovanou košilí, riflemi a ponožkami. Zaměřím se na muže a pokusím se využít svého daru, aby jsem se mu dostal do hlavy. (9+1) Chci vědět co plánují. Chci vědět, kdy bude vhodná chvíle utéct, nebo... nechci nikomu ublížit, pokud tedy nebudu muset. Postávám na bílém koberci a vyčkávám co se bude dít. Obyčejně Thomas nabídne, že můžou využít volný pokoj, ale tedy to bude jinak. |
| |
| Prolog I.
Ebony (...and Ivoryyyyyy!)Jak často člověk dostane zakázku fotit hřbitovy? Hřbitov Jeden by se i bál… ale to je blbost! Jsi už velká holka a… COTOKURVABYLO?! ...blbý veverky. Krom té, která kolem tebe proběhla tady bylo prázdno. Divně prázdno. Žádní lidé. Dokonce ani žádní ptáci. Ona i ta veverka utíkala směrem ze hřbitova ven. “Čau,” ozvalo se vedle tebe a ty jsi z reflexu málem klukovi vedle tebe vrazila pěstí. “Hledáš tu něco?” Usmál se na tebe a zapíchl do tebe dvojici ebenově černých očí. Vypadal vcelku normálně. 18-19, hezky vysportovaná postava, pěkná tvář, čisté oblečení. Dovedla by jsis ho představit, jak sem chodí přemýšlet po škole. Daleko od lidí, když by mohl mít podobnou náladu, jakou máš občas ty. Pryč od lidí. Pryč od kohokoliv.  Kluk Nakonec… není tohle místo v jistém slova smyslu... romantické? Podíval se na tvůj foťák. “Chceš tu provést?” KazranDen jako každý jiný. Mrtvé tělo. Šup do pece, spálit.Přemýšlel jsi, kolik z nich končí tam, jako ty. Copak asi se svým životem dělali? Hřešili jste, lidičky? Bůh ví, že oni mají něco, co ty ne. I když jsou mrtví a ty živí a smrt ti prakticky nikdy nehrozí. Mají možnost vykoupení, kterou ty nemáš… a nikdy ji mít nebudeš. Tady, na zemi, zažíváš to nejlepší, co můžeš mít a povedlo se ti toho hodně. Máš svou překrásnou Dhaliu, která na tebe čeká na parkovišti. Máš plat. Byt. Dokonce máš i papíry. Povedlo se ti to, co málokterému z tvých – začít žít zhruba normální život. Tuhle jsi ale něco… ucítil. Bylo to… divné. Jako by celé tvé tělo náhle zabrnělo a nějak instinktivně jsi se podíval nahoru. Srdce ve tvém tělo se splašeně rozbušilo. Nemáš tušení, co to znamenalo, ale bylo to pryč tak rychle, jak to přišlo. Tedy… skoro. Zezhora jsi uslyšel hluk. Výstřel. Pak křik a další výstřel. Nad tebou bylo patro, kde se mrtví připravovali na poslední rozloučení. Pak už to byla krátká cesta ke kostelu a zbytku hřbitova. Co ale udělat? Volat policii? Tu ale přes schody dovnitř vpadl mladík s bouchačkou. Jakmile tě ale uviděl a ty jeho, jeho obličej se uvolnil a rozlil se mu na tváři zubatý úsměv. Jeho oči byly černé. “Hah! To jsem nečekal.”  Démon “Omluv mé způsoby,” řekl, schoval zbraň za opasek a utřel si ruce od krve do trička, načež k tobě natáhl pravačku a nechal převládnout přirozenou barvu očí. “Jsem Derek.” KaliyahNa to, že jsi včera přijela se ti moc ohleduplnosti k změně klimatu a prostředí moc nedostalo. Z metropole Abu Dhabi do ruiny. Evropané jsou divní, to říkával tvůj otec vždycky. Chladní, nebezpeční a zpátečničtí. Ale mocní.Proto tě sem taky poslal, do učení k jedné z největších okultistek v Evropě – Magistře Schreiber (viz. HP). Strategický krok. Tvá rodina potřebuje přátele a dobré vztahy. Když se totiž Svatá Inkvizice konečně dohodla s Institutem na míru, mohli tito fanatičtí lovci nadpřirozena a mystiků zaměřit svou pozornost na lóže, kulty a magické rodiny. Mnozí, jako vy, tak přišli za Institutem hledat ochranu před Inkvizitory hledajícími cíl. Tvá pozice akolytky Institutu a učednice samotné madam Schreiber byl krok, který ochránil tvojí rodinu. Útok na tvé bližní by nemusel být pro jednotky Svatého stolce moudrým, když máte nyní silné spojence. Otevřela jsi dveře do pracovny Schreiber a viděla jsi, jak nějaká dívčí postava mizí v zrcadlovém portálu, zatímco tvá mistryně jenom luskla prsty a zrcadlo se vrátilo do své původní podoby.  Kancelář Magistry “Kaliyah, jak vidíš, mám zde menší akci. Verbovací, dá se říct.” řekla, když tu někdo zaklepal na dveře. Za tebou byl Lilian (viz. HP) se svým obvykle malencholickým, zamračeným výrazem, jako kdyby nosil pod uniformou zuřivou kočku, kterou ale stále i přes všechny ty škrábance hluboce miluje. “A teď, když jste zde oba...” Za Lilianem jsi viděla i dva gardisty. “... tedy čtyři, je čas aby jste dostali informace o své misy.” dodala Schraiber a potáhla z cigarety na černém, vyřezávaném nástavci. “Takže,” vyfoukla obláček dýmu, “zjistila jsem polohu Poznamenané. Fotografky a znémé instagra… merky? Prostě někoho, komu všichni dávají taková ta srdíčka u fotek na insta...” Madam Schreiber se nenápadně podívala do papírů na stole “...gramu. Ale zpět k věci. Tato dívka od nás dostala zakázku jít na hřbitov v L.A. Mám informace o tom, že se zde chystá rituál satanského kultu – Řádu Neviditelného Slunce.” Řekla a rychlým pohledem na zlaté cibulky na řetízku, které vytáhla odněkud ze šatů, zkontrolovala čas. “Přesně za patnáct minut začínají se svým rituálem. Tato skupina je známá tím, že nenechává svědky. Počkáte na vhodnou příležitost, zachráníte tu Poznamenanou, předvedete se jako hrdinové a ochránci veřejnosti před černokněžníky. A krom toho, zjistíte, co plánují.” zaměřila svůj pohled především na tebe. “Co můžeme čekat, madam?” zeptal se Lilian. “Mezi jedním až třemi okultisty. Nejspíš sebou budou mít i v doprovodu pár démonů, na ty pozor. Věřím, že máte svou zásobu posvěcených kulek. Máte? Výborně. Dejte Kaliyah zbraň.” řekla a Lilian natáhl ruku k jednomu ze svých mužů. Pistole se v ní ocitla téměř s dokonalou sladěností, jako by si vojáci četli myšlenky. Podal ti zbraň. Jeho ruka zastudila. “Ještě nějaké otázky?” zeptala se Schreiber. Přímo na sklo hodila špetku fialového prachu z váčku na stole. Dvěma prsty napodobila pohyb spirály a obraz se začal rozmazávat ve zvláštní kolotoč mlhavých barev. Jemnými pohyby rtů pronášela nějakou melodickou píseň, nebo báseň v jazyce, který jsi neznala, snad něco jako starořečtina. Ze stolu si potom vzala útržek papíru, který jí v ruce vzplál. Ten také vložila do zrcadla a bylo to, jako by jsi hodila kámen do tůně. Obra zrcadla se ve vlnách ustálil a ukázal řady hrobek. “Takže… šup. A nenechte se zabít.” řekla a zase strčila do pusy cigaretu a dívala se na vás, jako by nechápala proč tu ještě jste.
Za chvilku jste byli pryč a poslední, co jste viděli byl obličej Madame s namodralým dýmem. A pak? Už jen hřbitov.  Hřbitov “Potřebujeme zmapovat oblast.” řekl Lilian ke svým mužům, nebrajíc v potaz to, že by jsi s tím mohla pomoci. Jak byl hezkej... tak byl blbej. |
| |
| Prolog I.
AlexZačala jsi si zvykat na tento život. Byl... vcelku jednoduchý na první pohled. Velmi komplikovaný na pohled druhý. Lidé chodí do práce, dostávají peníze a za ně si kupovali, co potřebovali. Mimo práci, dělali co je baví a možností zábavy bylo hodně. Mohla jsi se seznamovat na večírcích, zajít si do kina, nebo do knihovny, nebo zajít na internet. Sandru udivovala hloubka tvé amnézie, ale také neobyčejná schopnost všechno se učit.
Sandra dokonce nebyla ani vedle tebe v posteli. Nepamatovala jsi si, že by měla někam odejít, nebo že říkala, že si musí něco zařídit. Po tom, co se stalo se Solovým barem, kdy celá hospoda shořela, když jste i se Sandrou náhle ohlásili neschopenku a šli jste spolu ven, bylo tohle chování podezřelé a zvláštní. Nelíbilo se ti to. Zrovna jsi chtěla vstát, když jsi zahlédla v rohu knihovny nehnutě stát Sandru. Byla jako duch.
Ulevilo se ti. Tedy... ulevilo by se ti, kdyby nevypadala tak zvláštně... jinak. Její oči byly chladné a přesto zářily zvláštním, vnitřním světlem, jako dvě malá slunce. "Je mi líto," i její hlas byl jiný. Líbezný jako kostelní chorál, ale přece tě z něj mrazilo. "ale nemůžeme nikoho z vás nechat naživu." Sandra natáhla ruku a kůže její dlaně začala vyzařovat prudké světlo, jehož intenzita vstoupala a vstoupala... a vstoupala. MichalŽil jsi dlouho sám. Koneckonců... co jiného jsi mohl dělat? Musel jsi veškerý svůj život nechat za sebou. Co s penězi? Kde budeš bydlet? Kde žít? Co jídlo?Hrozilo ti bezdomovectví a přece... máš takovou moc. Seděl jsi v parku na lavičce a sledoval nebe. Jak jednoduché by mohlo být tu všechno zapálit? Ne, to by byla hloupost. Co by to vyřešilo? Dalo ti falešný pocit toho, že máš moc? Ničení nikdy nikomu nepomohlo.
Přisedl si k tobě muž. Blonďák s takovou tou kněžskou, bílou serepetičkou v límce černé košile (viz. Fillip v HP). "Zdravím tě, Michale." řekl. Měl zvláštně uklidňující hlas. "Jsem Fillip a přišel jsem za tebou, jelikož mám pro tebe nabídku na nový život. Jsi ochotný si jí poslechnout?" Podíval se na tebe a ty jsi měl pocit, že ti vidí ažna dno žaludku. Věděl co jsi. Nevěděl jsi jak to věděl, ani jak to víš ty, ale věděl jsi, že on to ví... a že chce vědět, že to víš. Byla to zvláštní situace. |
| |
 | Hřbitov... proč že jsem to vlastně na hřbitově? Posledních pár dní bylo náročných. Poté, co mi na poslední chvíli odřekli photoshoot pro jeden magazín, jsem nechtěla na nikoho ani pro mluvit. Na Insta jsem hodila jen pár už trochu starších fotek, plných optimismu a úsměvů. Deprese totiž tak dobře neprodává. V posteli bych se válela a sledovala Netflix i dneska, kdyby se mi v pracovním e-mailu nezobrazila nabídka na fotografování. Agenturu, která nabídku posílala, jsem nepoznávala, ale po několikaminutovém googlování jsem došla k názoru, že vypadá celkem solidně... a že stejně dnes nemám moc co dělat. A co víc, peníze předem a doporučení, kterých jsem zatím moc neměla. Jako modelka jsem se mohla uživit celkem dobře – ne Cara Delevingne dobře, ale nájem i veškeré mé módní výstřelky to pokrylo. Ale já nechtěla být jen modelka. Rychle jsem tedy na e-mail odpověděla, že to beru. Fotit hřbitov sice znělo lehce podivně, ale třeba to mají do magazínu o rakvích, cojávím. Práce jako práce. Konečně se tedy zvednu z postele, a aby se neřeklo, odnesu prázdný kyblík od zmrzliny do koše a svléknu povlečení, které hodím do pračky. Ze skříňky v obývacím pokoji vytáhnu foťák a do batohu přibalím veškeré příslušenství. Ale takhle ven fakt nemůžu... Projede mi hlavou, když projdu kolem zrcadla. Nechci se doma moc zdržovat, ale přesto si rychle skočím do sprchy a alespoň trochu si vyfénuji vlasy. Dneska je celkem teplo, to doschne venku. Řasy zvýrazním řasenkou, rty růžovým leskem, na sebe hodím starší, ale zato pohodlnou šedou mikinu a bledě modré džíny, ke kterým vyberu tmavomodré botasky – a jsem připravená vyrazit! Na hřbitov dojedu autem, protože městská doprava je v L. A. šílená a pořádně nikam se jí nedá dostat. Zabere mi to něco přes hodinku, ale krásně si během řízení pročistím hlavu, dokonce se mi i zvedla nálada. Zaparkuju o kus dál, hodím batoh na záda a došlapu až ke hřbitovu. Týjo, děsivej... Nevím, co přesně jsem čekala – asi jeden z těch novějších, co vypadá spíš jako parčík a kde jsou spíš jen náhrobní desky bez těl, protože se všichni nechávají spalovat. Hřbitov, který byl v nabídce od oné agentury, je ale starý, až mi z něj přechází mráz po zádech. Rozhlížím se všude kolem, jsem trochu nervózní z toho, že mě tu někdo uvidí fotit a vynadá mi – jasně se mi vybavuje scéna z Domku z karet. No tak, Eb, mazej dovnitř a začni cvakat, je to jen práce! To dáš! Zhluboka se nadechnu, vytáhnu foťák a vydám se dovnitř. Očima hledám dobré místo, něco, co by stálo za fotku. Ty lepší chci udělat, dokud je ještě plno světla, ty obyčejnější udělám cestou zpět, než se setmí. Až padne tma, chci být už zase zavrtaná v posteli, ideálně s nějakým salátem, abych vyvážila ten kýbl zmrzliny, co jsem do sebe fakt házet neměla. A zítra hezky na půl dne do posilky, jinak to bude za chvíli vidět... Fakt chytrý, Ebony, jsi přímo génius, cpát se zmrzlinou. Nechám myšlenky běžet, když tu se ozve zašustění. Div nenadskočím, nejradši bych vzala nohy na ramena. Otáčím hlavou kolem dokola, až... Veverka? SERIÓZNĚ? No do prdele... Vydechnu a vynadám si, ať nemyslím na blbosti. Včerejší horor byl ale rozhodně blbej nápad. Znovu se rozhlédnu a ujistím se, že tu nikdo není. Ani blbej pták. Proč tu není ani blbej pták, to jsem snad v Antarktidě? I tam by přece byli tučňáci, ne? Nebo ti jsou na Arktidě? To je putna. A samozřejmě, že zrovna ve chvíli, kdy se ujišťuju, že tu nikdo není, se vedle mě ozve hlas. Prudce se otočím, ruka se mi zabalí do pěsti, ale tam někde to skončí. U bojových sportů jsem vydržela asi čtyři lekce celkem, takže bych dotyčného stejně asi moc zmlátit neuměla. Škoda. „Nazdar?“ odpovím klukovi. Vypadá, že je o něco mladší než já, ale tím si teď nenechám kazit den, protože jinak se na něj kouká docela hezky. Být o pár let starší, zalitovala bych, že jsem se nenalíčila o trochu lépe. „Jo, no... prohlídka by bodla, díky,“ zašklebím se. Zvednu foťák. „Chci tu udělat nějaké fotky, ale ráda bych, aby vypadaly... no, aspoň trochu umělecky, chápeš. Není tu nějaký zajímavý místo? Stará kobka? Nebo třeba jen něco s historií, jakože zajímavou historií, ne jen něco starýho. Vypadá to tu, že by se tu mohly dít záhadný věci,“ pohodím volnou rukou, aby bylo jasné, že mluvím o hřbitovu. „Jsem Ebony, mimochodem,“ dodám ještě s úsměvem. |
| |
 |
|
| |
 | Nezvaný host „Retrográdní amnézie postihuje vzpomínky a zážitky, příčiny mohou být různé přesto jsem se za celou svou praxi ještě nesetkal s něčím co by vyvolalo amnésii takové síly. Jako by vše co se týká jejího života, každá sebenepatrnější vzpomínka byla vymazána.“ Začala jsem si zvykat na tento nový život i na ten pocit prázdnoty který nejspíš souvisel s mou amnézii, Sandru už na začátku udivovalo to že jsem žasla nad běžnými věcmi což vyvolávalo trapné i komické scény. Trapas kdy jsem si popletla dámské a pánské záchody, to jak jsme si prohlížela vše od toaletního papíru po sušič rukou. Můj první den jako servírka za který mohl i můj velký apetit. Mike by nejspíš nebyl tak naštvaný kdybych toho nespořádala tolik jako čtyřčlenná rodina, ale měla jsem tehdy pocit jako bych nejedla celé věky Sandra přišla s teorií že jsem možná byla dřív univerzitní profesorkou protože mně často našla jak jsem nespala a prokousávala se nějakou tlustou knihou nebo složitý vědeckým tématem na internetu. Stejně tak jsem však mohla být manažerkou vzhledem k mému údivu nad penězi i když jsem se pak rozhodla je vhodně utratit. Procházela jsem po obchodech a vzhledem k našemu výdělku jsem chápala reakci prodavačů, zvláště u míst kde jsem si mohla dovolit nakupovat dřív, ale nyní rozhodně ne. Občas jsme vyrazili do kina či se někam pobavit. Často k tomu došlo když mně Sandra vytáhla z knihovny na nějakou zábavu, když se zjistilo že jsem schopná pít aniž bych jevila známky opilosti zájem o mně poněkud ochladl a když jsem usměrnila jednoho kluka který byl až moc důvěrný cítila jsme se pak provinile za tu zlomenou ruku. Ovšem moje snaha o nápravu ztroskotala protože Jeremy byl hrubý a teprve potom mi sdělil že nešlo jenom o tu zlomenou ruku, ale že teď se mu budou smát že ho zmlátila holka. Ale Sandra byla překvapená když jsme dokázala pohnout skříní kterou ona nehnula a později mně mně v bistru volali vždy když bylo potřeba s něčím těžkým pohnout. „Na jednu stranu je vysoce inteligentní na druhou stranu mám často pocit že jednám s malým dítětem.“ V bistru mně několikrát nabídly práci modelky a já si vizitky ukládala do ozdobné krabičky kterou jsem koupila v jednom krámku. Často jsem se toulala po městě a doufala že najdu něco známého a domu se vracela promočená a prochladlá protože jsem pokračovala i když začalo pršet. Obavy Sandry o mé zdraví se ukázaly nepodložené. A pak tu by ten zvláštní pocit u jednoho kostela, když jsem vstoupila pocítila jsem mrazení a pocit že bych tu neměla být. Slyšela jsme že se tu na každém kroku ozývá výčitka ať už jí formuje zvuky mých kroků nebo samotné okolí tak jsem se rozhodla zase odejít. Ozval se budík který mně vzburcoval do nového dne, nejdřív mně to děsilo potom jsme si však na to docela zvykla. Po všem tom rámusu tu však bylo náhle ticho až podezřelé ticho vím že Sandra vstává dřív protože má pocit že se o mně musí starat. Sandra, ale není ani vedle a mně se vybaví co se stalo v Solovu bistru když jsme se rozhodli zavolat že jsme nemocné a jít ven. Náhoda? Někdo by řekl štěstí, můj stav vzbuzoval v ostatních lítost, vidinu snadného zisku či prostředek k obveselení. Když jsem četla Dvacet tisíc mil pod mořem cítila jsem se jako kapitán Nemo ovšem teď není čas vzpomínat protože to co vidím před sebou je stejně neuvěřitelné. Něco posedlo Sandru to dokazují ty zlaté oči a ten hlas ze kterého mně mrazilo jako při mé jediné návštěvě kostela. Snažím se přijít na to co se vlastně stalo i když nečekám že by se mi podařilo najít odpověď (4). „Kdo jsi? A kdo jsme já? Co jsem provedla? Proč tu jsem? No tak přece mi to vzhledem k souvislosti tvé návštěvy říct můžeš ... “ zeptám se a pak nahmatám deku a rozhodnu se jí na Sandru hodit (7) sice jí to na dlouho nezadrží, ale umožní mi to přejít do útoku a udeřit tam kde jsou žebra (8 +2) vím že s mou silou jí můžu ublížit ovšem to co je v ní teď chce ublížit mně. Co to vlastně je? (5) |
| |
 | Dojdu k lavičce uprostřed parku. Nikde nikoho nevidím. Konečně klid.Sednu si a užívám toho mála že sluníčka co na mě svítím. Uvolním se a opřu. Myšlenkami jsem ale někde úplně jinde. Promyšlím jak sem se tu dostal. Kdybych to neudělal....kdyby...kdybych....Proč? Proč se zabývám tím co by kdyby? stejně to nic nezmění. Smutně si povzdechnu. Musel jsem pak utéct. Možná jsem to měl říct rodině. Ale co kdyby mě zavrhli? To už je teď vlastně taky jedno...Ale tohle není život. Potulovat se od města k městu a přežívat jenom díky zlodějině...Nikde se nemůžu zdržet dlouho. Vždy jen pár dnů nebo týdnů. A ten spánek taky není dvakrát dobrý. Spát sám dost daleko ode všech abych byl v bezpečí. Už jsem dlouho s nikým ani nemluvil... Teda kromě zvířat, ale ty mi moc neodpovídají. Možná bych si měl najít nějakou práci ale copak by někdo chtěl pracovníka jako jsem já? S mou tváří? Nějáká práce se určitě najde. Lehkým zatřesením hlavy odeženu tyto myšlenky a znovu se uvolním. Vnímám jak na mé oblečení vane příjemný studený vítr. Jak je to tu pěkně oranžovo. Všimnu si barvy která mě obklopuje. Možná by bylo lepší kdyby to bylo červené. Ne nic takového. Zaženu své žhářské myšlenky. Užívám si větřík a pomalu zvednu ruku k tváři s úmyslem si sundat masku abych si ho vychutnat na vlastní kůži. V půlce se ale zarazím protože si uvědomím že vedle mě někdo sedí. Má ruka instinktivně sjede k ukradenému noži v kapse abych se mohl v případě problemů bránit. Jak ví jak se jmenuju? Pokusím se ale na sobě své zmatení nedat znát. Nový život? Chce ze mě udělat kněze? Ani to by mi nevadilo vše je lepší než to co dělam teď. O jakém životě mluvíte? |
| |
| Prolog II.
Meical”No… skvělé.” povzdychnul ti potichu farmář, nejspíš chtěl, aby jsi to nezaslechl. Fredericův dům (ze strany zahrady) Frederic zastavil a auto poskočilo. “Tak. Jsme doma. Teda… já jsem doma.” usmál se a vystoupil. Odvést zvířectvo do chlévu mu zabralo jen minutku a už spěchal k tobě, aby jsi nemusel mrznout a odemykal vchodové dveře. “V konvici je čaj, kdyby jsi chtěl, já ti… asi najdu nějaké oblečení.” řekl a odběhl po schodech nahoru.  Dostal jsi volnost prostředí prozkoumat. Dům vypadal zevnitř stejně, jako zvenčí. Jako by se Frederic snažil místo svého dětství oživit. Dům měl jistě spoustu historie a přece se jí rozhodl dát pryč. Na obýváku s kuchyní a jídelnou to bylo zřejmé. Mladý farmář odstranil dokonce i druhé patro. Vlastně jsi ho mohl vidět a slyšet nahoře, jak přehrabuje skříň.  Ačkoliv to tu ale vypadalo, jak pracovně chtělo, na stole byla konvice s čajem a vznášel se tu jistý duch domácnosti, který ani s přestavbou nemizel. Když jsi se rozhodl čaj ochutnat, respektive si ho nalít do šálku a pak až ochutnat, zjistil jsi že je tak akorát slazený a má chuť lesních plodů. Nevěděl jsi jak to víš, ale věděl jsi to. Stejně, jako jsi věděl, že to, co se ti otřelo o nohu byla kočka. “Mňau...” ozvalo se to.  “Jo, tohle by ti mohlo padnout. A ho si nevšímej. Je to hrozný Jidáš, má rád jen návštěvy, nebo kohokoliv kdo nese jídlo.” povzdechl si Frederic (právě se vracející) a podal ti kalhoty s ponožkami, spodním prádlem a tričkem. Bundu i mikinu už ze sebe shodil. Měl vcelku svalnaté ruce. Chvíli na tebe blbě koukal. “Ajo… em… támhle je koupelna.” ukázal palcem na dveře a vzal kocourka, který nesouhlasně zasyčel a zasekl mu drápy do předloktí. Frederic zasyčel a kotě zahodil stranou. Za svými zády jsi mohl zaslechnout zvláštní rozhovor... “Nevděčníku.” “Mňau.” “Chtěl jsem ti dát najíst ty pako.” “Mňaaauuu?” … než jsi poprvé od toho všeho osamněl. AnnaRichard tě políbí zlehka do vlasů, kdy kolem něj skočíš a samolibě se usmívá při pohledu na tvém nadšení.“Dobře, obleč se,” přikývne “a zavři za sebou prosím to okno a hoď nějaké věci pod přikrývku, ať to vypadá, že už spíš. Nechceme, aby začali volat policii, nebo něco takového, žene, zlato?” řekl a skočil z okna. Ozvalo se tiché zašustění záhonků. Jeho stín na tebe počkal, než jsi slezla dolů a pak jste vyrazili do noci. Svobodní. Utíkali jste, šli. Smáli se, už jen z radosti čirého pohybu a z toho, jak chladí noc. Jak se tma vkrádá do vašich srdcí a obohacuje o vědomí, že jste skyrí. Můžete si dělat co chcete. Kdo vás zastaví? Máš vedle sebe muže, kolem kterého se dějí zázraky. Richard tě dovedl k jakési polorozpadlé budově, staré sovětské továrně, na okraji města, která vypadala opuštěná. Inu, skoro. Zevnitř se ozývala hudba a před jediným místem, které nebylo oplocené byl kromě pár čekajících mladých lidí i jakýsi vazoun s opálenou kůží. Typický rus, hranatá čelist, černé tričko s nápisem безопасность, obepínající tělo, jehož nositel očividně moc papkal protein. “Co tak hrr? Máte pozvánku?” zamračil se na vás, když tě Ričí dovedl až přímo k němu. “Jasně že máme.” zadíval se mu do očí. “A… dáte mi ji?” “Ale mi už jsme ti ji přece dali,” řekl Richard a udělal krok vpřed. Goliáš ustoupil, z části zmatený a z části… zmatený. “Fakt?” “Ale jistě,” usmál se “proč by jsi nás jinak pouštěl?” prošel kolem něj. ... Ocitli jste ve v klubu. Všude kolem byli rozjaření lidé, tančící a poskakující do rytmu hudby.
Ze stropu visela neonová světla a DJ v dálce na svém pódiu připomínal Kleopatru na svých megalomanských nosítkách v Asterixovi a Obelixovi. Složitý vzorec zlatých neonů vytvářel na stěně v jeho pozici andělská křídla. Richard se otočil k tobě a usmál se. Vzal tě okolo pasu a začali jste tančit. Po nějaké chvíli se k tobě naklonil, aby jsi ho v hudbě mohla vůbec slyšet. “Vím že jsem ti slíbil překvapení… ale prvně něco pro mě.” Řekl a olízl ti krk. Přišla jemná bolest. Sotva znatelná. Brzo se rozplynula. Přišel zvláštní pocit, který nutit tvé buňky tetelit se blahem a mozek vyplavovat endorfin jako Šanghaj zplodiny do východního čínského moře. Bylo snadné se ztratit v tom pocitu dávání a pečování, který byl nanejvýš intimní. Téměř jako sex, jen s mnohem menší námahou a bylo to možné provozovat na veřejnosti. Sice jsi se po tom cítila malátná, ale… co už? No pain, no gain. Tady vás nikdo nesledoval. Všichni vám byli ukradení a vy jste byli ukradení jim. Richard se od tvého krku neochotně odtáhl a olízl kapku krve na rankách tvého krku. Usmál se na tebe, panenky široké, jak už to u něj při těchto věcech bývalo. Pak ale udělal něco… zvláštního. Dal si ruku ke krku a na jednom z jeho prstů se nehet prodloužil v dráp, kterým si nařízl světlou kůži. Objevil se pramínek krve. Vybídl tě pohledem a přece jsi cítila, že tohle bylo i pro něho něco nového. Krmení vás spojovalo. Jako by jsi cítila… nervozitu. Obavy. A přece vzrušení a očekávání. Rozhodneš se přijmout krev dětí noci?
|
Klub AnGel 
| |
 |
|
| |
| Poslední párty v životě?"Ne, má lásko, to určitě nechceme." Přikývnu souhlasně, že to, aby matka zburcovala půlku bezpečnosti, by bylo opravdu to poslední, co bych zrovna chtěla. Naštěstí jsem si na tyhle případy už dávno pořídila tmavou paruku, kterou nasadím na chumel z oblečení a nechám vlasy čouhat zpod deky, aby to na první pohled opravdu vypadalo, že tam jsem. Z dalších hadrů vytvaruji i něco, co na první pohled vypadá jako schoulené tělo. Ze šatníku jsem rychle vytáhla černé džíny s dírami na kolenou, do kterých jsem se hned nasoukala. Noční košile rovnou skončí pod postelí, když si na sebe spěšně natahuji černou krajkovou podprsenku a přes ni bílé tílko. Vlasy si stáhnu do culíku, ještě přes sebe přetáhnu vytahanou mikinu, na nohy tenisky a už velice tiše zavírám okno zvenčí a šplhám po parapetu dolů. Je to sice jen jedno patro, ale stejně se necítím na to, abych jako Richard skákala z okna. Přes hlavu si přetáhnu kapuci, kdyby nás náhodou někde v okolí někdo viděl a už se ho chytím za ruku, abychom se společně rozběhli pryč. Jsem tak šťastná! Pocit úplné euforie hrozí, že mi rozerve přeplněné srdce. Ale jsem zase s ním. Ani zámek nás nerozdělí! A pokud dojde na ty mříže? I ty nějak vymyslíme. Prostě uteču z domova. Už se nevrátím ze školy. Nenechám je, aby mi ho sebrali. Běžíme, jdeme, stojíme, líbáme se. "Jsem tak šťastná." Nejprve se rozhlédnu, když už si v dostatečné vzdálenosti a s pocitem bezpečí stáhnu kapuci a usměju se na něj. "Princezna děkuje za záchranu, statečný rytíři." Vycením zuby v dokonalém úsměvu a při pohledu do jeho tváře mi srdce zase buší jako splašené. Chytím se ho za ruku, když mě vede ke vstupu a zvědavě čekám, co se z toho vyklube. Nevím, jak to Richard dělá, že všechny takhle dokáže přesvědčit, ale už jsem to párkrát viděla. A rozhodně nejsem proti, naopak toho celkem ráda využívám. Věnuji zmatenému muži zářivý úsměv a mrknutí. Svět patří nám! Není nic, co bychom nemohli mít. Společně s ním se cítím neporazitelně. Pevně se ho držím, aby mi někam nezmizel a mikinu si jen hodím na nějakou ze židlí kolem stěn. Je tu hodně lidí, těžký vzduch a horko a ta mikina by mi rozhodně jen překážela. Rytmus tančící masy těl nás zcela strhne a za chvíli už patříme do toho pulzujícího celku. Splývám s hudbou, jsem její součástí a tisknu se ke svému společníkovi ve víru tance a vášně. Okouzleně se na něj zadívám a sama si shrnu vlasy dozadu, když vím, co bude následovat. Zakloním hlavu a zasténám, když ucítím jeho jazyk a napětím přestávám dýchat. Jen na okamžik, než se mi dech naopak vzrušením zrychlí, jak mé tělo zaplaví ten slastný pocit. Naprosto se mu oddávám, zvláčním v jeho náručí a tiše vzdychnu, jak mě ten pocit sounáležitosti, propojení uspokojuje. Omámeně se na něj zadívám, když se ode mě odtáhne a chci ho jako vždy políbit, než mě přeruší a udělá něco, co ještě nikdy neudělal. Zorničky se mi rozšíří překvapením a napětím, když mi dojde, co chce. Dívám se na něj, těkám očima mezi těma jeho a analyzuji, jestli to myslí vážně. Nepromluvím ani slovo, ale je to, jako by mezi námi probíhal souvislý dialog. Chci to. Chci vědět, jaké to je, když to dělá on mně. A chci mu přinést stejné pocity slasti, jaké přináší on mně. V hrudníku cítím nervozitu, možná i trošku iracionálního strachu. Ani nevím, kde se najednou vzal ten děs a ta husí kůže, která mi přeběhla přes bedra po zádech až do zátylku a usadila se tam jako nepříjemný pocit. Přesto se tím nakonec nenechám zastrašit, stoupnu si na špičky, jednou rukou mu zajedu do vlasů a druhou chytím jeho rameno, než pramínek odspodu olíznu, jako bych mu chtěla krk očistit. Přitisknu své rty na jeho chladnou ledovou kůži a nechávám se ovládnout něčím úplně novým. |
| |
| Znovuzrození... hříšníka „Potřebuji jarní pampelišku. Zářivou žluť, která symbolizuje znovuzrození místo zkázy. Příslib, že život bude pokračovat bez ohledu na naše ztráty. Že může být zase dobrý.“
|
| |
| Prolog II.
EmilyKristine něco vyťukala na display a zamračila se. … Dorazili jste do učebny, kde se koná 2. test letního semestru, kromě vás tady skoro nikdo nebyl. Snad je půl tuctu studentů a samotného vyučujícího. U katedry jste si vzaly papíry a šly se posadit. V přednáškové místnosti si přítomní tiše povídali, nebo opakovali látku. Samotný Dawood ale vypadal… zvláštně nervózně. Vždy, když zahřmělo, podíval se z okna, na hodiny, nebo ke dveřím. O co tu jde? Pak tě zase zasáhla bolest hlavy, jako nůž, vražený skrz uši až do mozku. Bylo to jako… vysoký tón. Jako píšťalka pro psi… jenomže pro lidi. Až po mučivých sekundách, které ti připadaly jako minuty bolest ustoupila natolik, že jsi byla schopná si uvědomit jednu věc – tón nebyl stálý. Měnila se jeho barva a intenzita, jako nějaká zvláštní hudba. Jako zpěv. Smutný zpěv. “Emily?” Až teď jsi spatřila, že se na tebe Kristine dívá… ještě vyděšeněji, než před tím. “Chvilku jsi vypadala… divně. Jako by jsi viděla smrt. Měla jsi tak trochu… bílý oči a tak. Tohle bylo fakt děsivý.” otřásla se a v tom si profesor odkašlal. Píseň ti z hlavy mezi tím téměř vymizela. “Začneme trochu dřív. Vypadá to, že stejně nikdo další už nepřijde.” řekl ve spěchu a otočil tabuli, na které se objevilo celkem 7 zákeřných otázek s dobrou příležitostí vyspat několik stran. Sekundy testu byly… mučivé. Atmosféra napjatá jak kšandy a poskytnutá půlhodina času se zdála najednou krátká. Možná ještě kratší. Váš profesor cosi vyrýval do stolu. Inu, to se zdálo podivné. Takhle se ještě nikdy nechoval. Takhle se žádný profesor ještě nikdy nechoval. A ještě nikdy se nestalo, že by nějaký profesor ztuhl, když do třídy vstoupí postava arijsky vypadajícího kluka. Jeho chůze byla zvláštním způsobem jistá. Pokládal nohy před sebe jako kočka a ty jsi viděla, jak se na něj Dawood dívá s jedinou emocí v očích: strachem.  Kluk Kluk se posadil do přední lavice a klidně založil ruce. Čekal. Na co čekal? To si toho už všimla Kristine… a ostatní. “Takže jsi tady.” řekl Dawood ke klukovi a i přes svůj strach zněl tvrdě. Chvíli bylo ticho. “Ano,” přikývl pomalu kluk, “nemohu záležitost oddalovat, Isaacu. Oba víme, že nemám moc času, než dorazí ti, jež tě mají zachránit. Pravdou ale je, že musíš nést zodpovědnost za své konání.” “Ale co oni? Vedlejší škody?” ušklíbl se Dawood hořce a těkl pohledem k vám všem. Všem studentům, kteří seděli jako zařezaní. “Je mi to... líto. Opravdu. Ale ty i já víme, že toto muselo přijít. To že se to stane zde byla tvá volba.” odpověděl kluk a skutečně zněl smutně. “Nedělej, že víš, co je lítost, nebešťane.” zamračil se Dawood a v rychlosti narazil svou ruku na pod stolem otevřený nůž. Vykřikl bolestí a v jedou momentě zakrvácenou dlaň vtiskl na svou řezbu do stolu. V té samé chvíli kluk natáhl ruku k němu. Objevilo se žhnoucí, zářivé světlo. Omdlela jsi. … Probouzíš se a cítíš kouř. Ležíš v něčem, co by se dalo nazvat ohořelými troskami lavice. Celá místnost je vzhůru nohama a poničená. Zalitá světlem, jako při poledním slunci. Vedle tebe ležela Kristine s ránou na hlavě, z které odkapává krev, oči zavřené. Dýchala. Díky Bohu. Když jsi vzhlédla, spatřila jsi také dvě postavy. Jakmile se tvůj zrak zaostřil, všimla jsis, že se jedná o kluka a Dawooda. Dawood před sebou držel něco, co vypadalo jako kmenový talisman z ostatků dravých ptáků. Jeho tvář byla zpocená, zakrvácená a divoce pohyboval rty, jako by cosi odříkával. Rty mu při tom praskaly čistou silou a mocí oněch slov a z úst mu tekla krev. Klukův obličej byl naopak dokonale vyrovnaný, ač se mu mezi obočím začaly dělat vrásky. Jednu ruku měl nataženou k tvému učiteli. Svaly i žíly na ní nabíhaly, když se třásla námahou. Jako by tělo těžce snášelo průchod záře, jež mířila přímo na černého černokněžníka. Dřevo okolo černalo a praskalo žárem, ale Dawood byl nezraněný – zatím. Jeho vůle byla silná a se zápalem křičel stále ta slova, nehledě na bolest. Vůle přežít za jakoukoliv cenu z něj byla cítit na hony. Klukovi se z nosu spusila krev. Neměla normální barvu. Byla mnohem světlejší, než by měla běžná krev být. Jasně červená, jako samotné červánky. Kluk si jí nevěřícně setřel druhou rukou. Zadíval se na zašpiněnou kůži na prstech… a pak zapojil i druhou ruku. Místnost se zase o něco rozjasnila a vzduch se otřásl tlakovou vlnou. Dawood vykřikl a zvedl ruku s talismanem výše do vzduchu. Kluk zakolísal. Alissa a TadeasJaeger Alisse na její slova přikývne a mrští po ní káravý pohled, když koutkem oka uvidí problesknutí.“Pozor. Nesmí mít podezření. Jsme zatím prostě jen… zvrhlí páreček, co touží po nové hračce.” mrkne na Alissu, jako by to byla zajímavá taktika pro hru Hádej kdo jsem a ne realita světa, který dopouští, aby se mladí kluci prodávali jako zboží místo toho, aby chodili do školy, zamilovávali se, učili se. Budovali své životy, trénovali parkour, nebo cokoliv jinýho. Místo toho měli skončit jako objekty sexuální touhy někoho, kdo si s nimi bude moci dělat cokoliv chce. I zabít. Nikdo se po nich nebude ohlížet. Jak k tomu vlastně došlo? Tadeas se setkal s Thomasovým úsměvem, který ho pohladil po zádech. Až jsi skoro při těch něžných dotecích, i když přes oblečení, zapomněl jaká svině to je. Prodává tě. A přece se tě dotýkal stejně, jako když sám využíval tvých služeb a trénoval si tě pro něco sofistikovanějšího a náročnějšího – pro sofistikovanější a náročnější klientelu. Po tvých slovech se zase usmál. “No, co si asi musí říct sami.” řekl a podíval se na dvojici. Tadeas se díval též… jen ještě o něco víc. Zadíval se na muže a s jistotou proklouzl do jeho mysli. V momentě toho zalitoval. Ve svém životě viděl a žažil hodně věcí. Hodně věcí násilných. Hodně věcí zvrhlých. Ale i kdyby se to všechno sečetlo, mohlo by to být jenom stín toho, co na jediný úder srdce zahlédl v mysli muže. Jeho pohled se rozšířil a jako lusknutím prstů všechny myšlenky zmizely. Nahradila je jediná: “Jsme tu, abychom pomohli.” To by Tadea mohlo uklidnit a všechno by mohlo být v pohodě, kdyby zvrhlému muži uvěřil. Jenomže to mělo háček. Tadeovi tento typ mysli nebyl zcela cizí. I když to bylo jen na chvíli, na ten moment se svým otčímem nezapomene. Na ten moment… kdy se jeho hlava s tváří i černýma očima rozpadla, jako meloun vržený na vozovku. Na té mysli bylo něco… podobného. Temná, plná hrůz a temných myšlenek, které se tam svíjely jako klubka tučných červů. Ale na tom, co říkal (tedy spíš pomyslel) bylo něco upřímného. Ale nebylo to poprvé, co jsi viděl upřímně vypadající lidi lhát. Tohle ale nebyl člověk. Žádný člověk takovým způsobem nemyslel. A žádný si zatím nevšiml, že se mu někdo hrabe v mysli. Tenhle to poznal a i když v jeho hlavě viděl Tadeas mnohá zvěrstva, jeho vlastní otroctví tam (víc méně) nebylo. Alissa si však mohla všimnout toho, že si Tadeas s Jaegrem vyměnili zvláštní pohled. Jaeger se pak podíval na ní. “Co myslíš, drahá? Ráda by jsi si ho prohlédla… v soukromí? Mě už se teď líbí to, co vidím. Za nějakou chvilku bych se k vám přidal.” ušklíbl se na tebe démon a hodil ještě chtivě očkem, těžko říct, zda hraně, nebo ne, po Tadeasovi. “My dva mezi tím můžeme probrat záležitost platby?” otázkou Thomase lehce vyvedl z míry, ale ten se rychle spokojil s tím, že Tadeas přeci neví, že jej prodává. Ale i tak… “Dobře, promluvíme si o tom. A ještě bych potom s Teddym rád mluvil.” dodal. To už se ale Tadeas i s Alissou mohli vzdálit do volné ložnice v patře a nechat oba muže v obývacím pokoji…. Snad se Alissa povede Tadease přesvědčit o jejich poslání madame Schreiber. … Po pár minutách se ozvalo zaklepání a dovnitř vklouzl Jaeger. Na jeho rukou byly stopy krve. “Jak to jde?” zeptal se s úsměvem. |
| |
| Co jste zač? Velice jemně se napojuji na mysl muže přede mnou. V zásadě nejde o nic složitého, je to dosti podobné hackování. Stačí znát správný způsob, obejít, či prolomit obranu a je možné se nepozorovaně napojit. Dělal jsem to už mnohokrát. Jak lépe zjistit po čem muži touží než číst jejich myšlenky a dělat jim pak pomyšlení dle jejich představ co se vždy slušně ocení. Mezitím co čekám na jejich odpověď Thomasovi. Muži, kterého jsem měl za svého spasitele se konečně dostávám do mysli muže. Pane bože! Viděl jsem to sice jen na chvíli, ale i to stačilo, aby jsem si odnesl doživotní trauma. Tohle není člověk. Určitě ne, je jako... otčín. Démon! Tedy minimálně tak jsem označil to co se z otčína stalo, nebo tím už byl předtím? To si nejsem jist, ale tenhle bude ještě nebezpečnější. Ovládá se, kontroluje a co víc, vycítil, že jsem v jeho mysli. Měl bych jej zničit, rychle dokud mohu. Přetížit sytém a nechat jej zkolabovat. Pokud je, ale ta žena vedle něj to samé, tak zaútočí. Pravděpodobně je to samé, ale třeba je jenom pouhou obětí. Jen hračkou toho démona.... Sice jeho mysl vyzdvihla myšlenku, že mi chce pomoci, ale jak? Mám se stát nádobou pro dalšího démona, jako to nebohé tělo ve které je on? To ne.. Bytostem jako on se věřit nedá, k tomu jeho mysl je snad plná všech možných hříchů a temnoty. Čekám co Thomas odpoví na démonovu otázku. Chce mě prodat, chce prachy, takže mu to nebude dělat žádný problém mě nechat s tou ženou na pokoji. Nakonec přeci jen svolí a já se spolu s ženou odebírám vedle do pokoje. Chce se mnou pak ještě mluvit? No vida, že by se minimálně chtěl aspoň rozloučit, nebo se mi omluvit? To je jedno. Pouze mu pokývnu hlavou, že rozumím a usměji se. Přeci jen nemám o ničem tušit a tak jakékoliv neklid může vzbudit jeho podezření, i když... nyní tu bude sám s démonem. Neměl bych mít obavy? Ne. Nebudu si je dělat. Hned jak zaklapnou za mnou a ženou dveře se jí snažím nabourat do hlavy. (10+1) Velice doufám, že ona démon není a, že konečně zjistím co to všechno má znamenat. Proč kvůli mě chce démon utratit tolik peněz, i když jistě dost špinavých a krvavých. V případě, že cítím něco podobně temného, jako z démona, pokusím se o rychlé přetížení její mysli.(4+1) |
| |
| Dům pekla Spojím ruce poslušně v dlaních a uklidním svoje vlastní tělo. Má pravdu. Jsme pouze jen zvrhlý páreček. Jsme jenom obyčejní lidé. Sice nechutní, ale obyčejní. Obyčejní. A k obyčejným lidem nepatří problikávání elektřiny mezi prsty. „Snažím se, ale nečekala jsem, že slovo, komplikovaná situace znamená, že někdo někoho prodává jako sexuální hračku pro znuděné párečky.“ Odvětím tiše k Jaegrovi a raději schovám ruce úplně za svoje tělo, kdyby se náhodou projiskření mělo opakovat. Sleduji kluka před sebou a toho Thomase, jestli to je jeho otčím, otec, opatrovatel… Ty něžné doteky, sladký tón hlasu, konejšivost, oddanost… Tak i tak je to nechutné. Bože, chraň mě. Ještě že já měla vcelku normální rodinu, i když jsem si do teď myslela přesný opak. U nás jenom lítali skleničky vzduchem a neustále to tam smrdělo jako by unikal plyn, ale jinak bylo všechno normální. Zaznamenám dlouhý pohled mezi Tadeasem a Jaegrem. Co se asi mezi nimi stalo. Proběhlo něco, o čem nemám ani tušení? Ale snad nám to pomůže dostat toho kluka odsud. Něžně se dotknu Jaegrovi paže a pohladím ho od ramene až ke konečkům prstů. „Vždycky je lepší se podívat pěkně zblízka.“ Snažím se udržet hravý tón hlasu a věnuji Jaegrovi úsměv. Zároveň ho šťouchnu do žeber, aby pochopil, že to nemusí tak přehánět s tou rolí, ale očividně se mu zalíbila. Nechám Tadease jít jako prvního a vydám se odhodlaným krokem za ním. Zavřu dveře ložnice za sebou a opřu se o ně dlaněmi. Konečně vypustím z plic celý objem vzduchu. „Proboha. A to jsem se na svou první misi docela těšila. Příště chci vědět, co znamená komplikovaná situace.“ Otočím se konečně ke klukovi. „Tadeas, že ano. Jmenuji se Alissa. Reed.“ Pohlédnu mu do očí s drobným náznakem úsměvu. Může ale vidět, že ten úsměv je upřímný, nic předstíraného. Vycítím ale, že něco velice špatného se děje s mojí hlavou. Nejsem ale schopná rozluštit co přesně to je. Zkrátím rychle vzdálenost mezi námi. Prsty si promnu spánek a pak mi to částečně dojde, snad se nepletu. Ten dlouhý pohled mezi ním a Jaegrem. Ta významná výměna pohledů. „Ty umíš nabourávat cizí mysli, že ano. Pokud tě to aspoň trochu uklidní a donutí tě, mi věřit, tak klidně pokračuj. Ale nepřeháněj to, mám svoje myšlenky vcelku ráda a je to nepříjemné.“ Snažím se pro něj vlastní myšlenky porovnat, tak aby zjistil hned ze začátku, proč tady jsme a že mu nechceme nijak ublížit. Ale míchají se s mými pocity z tohohle místa. To že je mi na zvracení, když si jen vzpomenu, co se tady v těchto místnostech děje. Myšlenka na to, co pravděpodobně Jaeger právě teď dělá vedle s tím mužem a že bychom si měli pospíšit. Zároveň se ale objevují myšlenky na magistru Schrieber, na úkol ho dostat bezpečně odsud, zachránit ho, pomoci mu. „Poslouchej, já sice myšlenky nečtu, ale umím něco trošinku jiného.“ Lusknu efektivně prsty a všechny světla v místnosti se zároveň rozsvítí. Mávnutím ruky naopak všechny bleskurychle potemní. „Jenom začátek, někdy je to mnohem větší legrace.“ Začnu se tvářit jako dítě, které dostalo novou hračku, hravé a nevinné. Zvednu ruce před sebe dlaněmi proti sobě. Uvolním to veškeré napětí v mém těle, tu nervozitu a usměrním ji mezi své ruce. Tím jak je tma, tak to má ještě větší efekt. Mezi dlaněmi se vytváří proud elektrické energie a mimo dlaně odskakují drobné jiskřičky. Pro mě je to jako koukat se na film. Dříve jsem to mohla celé dny zavřená u sebe v pokoji, dokud tedy omylem nechytly záclony, to jsem dostala slušný výprask. Dám ruce v pěst a všechno najednou zmizí. „Můžeme ti pomoci. Můžeme tě vzít na místo, na kterém ti pomůžou usměrňovat tvoji sílu, zdokonalovat ji, používat ji pro vyšší účely. Jsem jako ty. Stejně divná a jiná. Mě přeci můžeš věřit. Kdybychom ti chtěli něco udělat, tak to uděláme už ve dveřích. Po zaklepání ztuhnu a zvednu ruce, abych byla připravená na jakoukoliv obranu a útok. Vydechnu úlevou, když uvidím Jaegera s úsměvem na rtech. „Co myslíš, ještě jsme se nezačali ani svlíkat.“ Ulevím si nemístnou poznámkou a zadívám se na jeho ruce. „Běž se umýt, ať z tebe nemám noční můry.“ |
| |
|
|
| |
| Svět naruby "Jo, kašlem na to, jdem." odvětím Krist. Záhadu hodinek asi teď nevyřešíme, i když nevím jestli bych chtěla, měla jsem z toho takový divný pocit, ale to ani Krist nevypadala, že by z toho byla zrovna nějak dvakrát nadšená. Lepší bude nechat to prostě být, stejně museli jsme být už někde jinde. ** Dorazili jsme do učebny. Chvílema to po cestě vypadalo, že bude snad i pršet, podle toho jak to bouřilo, ale nakonec z toho nic nebylo, prozatím tedy. Což bylo rozhodně příjemné, nikdo nechce při testu sedět promočený ve třídě spolu s ostatními promočenými. Šla jsem se posadit a přitom jsem si všimla doktora, který vypadal divně. Tedy oproti jeho normální divnost, to teď vypadalo ještě divněji. Jakoby nervózně, při každém z hromů přeletěl pohledem mezi oknem hodina a dveřmi. Divný. Ale třeba má potom nějakou důležitou schůzku nebo tak něco. Nechala jsem to být, dneska jsme byly nervózní tak nějak všichni. Jenže ouha, vyndávala jsem si spací potřeby z tašky, když se ta bolest hlavy vrátila. Skřivila jsem bolestně obličej a podepřela si čelo rukou, teď jsem to fakt potřebovala... ale bylo tu ještě něco, zvuk. Jako píšťalka ale mnohem horší. Kdo z těch debilů dostal ten super nápad něco takového sem dotáhnout? Jsme snad na vysoký a né v mateřské školce... Po několika okamžicích ale bolest začala ustupovat a... co to bylo? Píš'ťalka zmizela ale místo toho tu byl... zpěv? Co to sakra mělo jako být?!! "Co, co?" zamrkám překvapeně, když zaslechnu svoje jméno. Krista vypadala jakoby snad viděla ducha a já mám nutkání zeptat se jí, jestli tu píšťalku nebo zpěv slyšela taky. To však zmizí, jakmile mi řekne něco velmi znepokojivého, něco co by se k vidění ducha přirovnat vcelku dalo. ".. Jako by jsi viděla smrt.." "Uhm... to je ti určitě jenom něco zdálo. Od rána mě pobolívá hlava..." pokusím se to zamluvit a trochu nejistě se na ní i pousmát. Sama jsem uvnitř byla docela vyděšená, ale nemohla jsem se jenom tak sebrat a běžet na záchod se zkontrolovat v zrcadle. A doktor naštěstí tak trochu zachraňuje tuhle divnou situaci. I když, podle toho co vidím na tabuli za otázky, bych se asi radši bavila s Kristou o tom divném... Mno, nadechnu se a snažím se vnitřně uklidnit, a nejenom vnitřně, ale stejně tak i trochu roztřesenou ruku, která sevřela pero a snažila se čitelně podepsat. Snažila jsem se soustředit na test, ale i tak jsem se přistihla, že daleko více se zaobírám tím, co mi Krista řekla než testem samotným. Notak soustřeď se, tu známku potřebuješ! Zvedla jsem oči od papíru, abych si trochu na minutku pročistila myšlenky a snad se pak dovedla lépe soustředit na test. Přeběhnu pohledem po třídě. Nic zvláštního, všichni se hrbí nad papíry, až na profesora, který dělá... mno, vůbec nechápu co to dělal. Ale já vlastně vůbec nechápu tenhle den. Byl pořád divnější a divnější. A ta divnost se ještě vystupňovala když dovnitř do třídy přišel blonďák, kterého jsem tu nikdy neviděla. Nepatřil do naší skupinky a ani jsem ho nikde jinde na přednáškách nepotkala, takže nemohlo jít o studenta, nebo se pletu? Mohl to být třeba někoho asistent či tak něco. Nicméně profesorova reakce byla daleko, mnohem víc divnější. Co to doprdele mělo všechno znamenat jako už?! Tak trochu jsem si říkala, jestli třeba už neztrácím třeba rozum nebo tak něco, ale toho kluka si postupně všimli všichni ve třídě a věci pak eskalovali od mírně divného do naprosto totálně nepochopitelného až šíleného. Jejich konverzace byla.... nechápala jsem z toho ani slovo... Moje ruka tak nějak skoro sama, sklouzla do kapsy, kde zalovila prsty mobil, který se tam ukrýval, pod lavicí jsem jej odemkla prstem a začala pomalu ťukat číslo na policejní složky. Ať už tu chtěl ten týpek cokoliv, nezdálo se, že to bude něco dobrého... Jenže k tomu abych policii zavolala se vůbec ale nedostanu. Nějaké zářivé světlo zhaslo tak nějak můj svět a všechno bylo temné a v temnotě. Nevím, netuším jak dlouho jsem byla mimo, ale to, že jsem cítila kouř znamenalo, že nejsem mrtvá, i když zpětný příchod do reality byl tak trochu těžký. Nevím, nechápu co se stalo, ale zbytky lavice nevyprávěli moc příjemný příběh. První myšlenky patřili ale Kristě, která ležela naštěstí vedle ale díky všem bohům a entitám nad námi i pod námi, žila. Co se ale kruci stalo tady? Nějaký atentátník nebo terorista...? Žádný ale Allahu akbar slyšet nebylo... tak co to kruci mělo být? Rozhlédla jsem se tedy po třídě a chvilku mi trvalo než jsem dostala nějaký solidní obraz, ale nakonec se mi ukázali dvě postavy. Profesor a ten kluk... ale co to doprdele dělali?! Co to mělo všechno znamenat?! Profesor vypadal jako nějaký woodo šaman a ten kluk tam prostě stál, zatímco kolem profesora věci černali.... CO se to tady doprdele dělo?!! Tohle je jen nějaká divná noční můra... jo jasně... ještě spím a tohle se nedělje... je to jenom sen... podělaná, hnusná noční můra!! Nevím, nechápu co se děje, co ti dva dělají, ale nechci tu jenom tak sedět a dívat se na to. Nikdy jsem nebyla ten hrdiný typ, ale nechci tu jenom tak sedět a čekat až tu odpálí další bombu a budova lehne popelem a my v ní a s ní. A byť neměla jsem profesora zrovna dvakrát v lásce, ten kluk mi pil krev mnohem více. A tak, nahmatám zbytek, lavice, prknu, něco co můžu použít jako zbraň a poté co, nevím co profesor udělal ale něco udělat musel, protože toho kluka tím donutil zakolísat, zvednu se, nohy trochu roztřesené ale unesou mě a jdu pro svojí šanci. Šanci praštit jej svou zbraní, pokud se mi něco takového povedlo najít jinak se uchýlím k vlastním rukám, a to tak, že první ránou (4) a pak ještě druhou (7), dokud jsem měla pro sebe okamžik překvapení. |
| |
| Úkol splněn a co teď? (PJ se hlásí) „Co blbnete?“ udiví se démon a zatváří se pohoršeně, když padnou témata smrti a kouskování. „Lidi na první dobrou nezabíjím. Mám to přece zakázané. Thomas jenom prokázal jistou... nevůli ke spolupráci, tak jsem mu trochu upravil ciferník. Je přivázaný k židli v jídelně a s roubíkem.“ zatváří se hrdě (PJ si velmi dobře hodil na Jaegerovu sebekontrolu). „Jeho život není můj, abych ho bral. Mně nic neudělal a asi je na velitelce mise, nebo na tady Tadeasovi, aby se rozhodli co s ní. Mrtví nemluví. Na druhou stranu... někdo se po něm dřív nebo později začne shánět.“ dodal. Chvíli ještě okouněl, než pokýval vážně hlavou. „Raději se půjdu vyhlížet po těch případných zájemcích... A Alisso? Zmínila se ti Schreiber, jak se máme dostat zpátky? Ne? Mě taky ne. No... určitě to má nějak vymyšlené.“ s tím bezstarostně odešel (pokud jej tedy někdo nezastavil s nějakou otázkou, nebo snahou o útok). (PJ končí) Zadívám se na Jaegera a trochu se mi uleví. Ještě že se umí aspoň občas ovládat, docela by to znepříjemňovalo situaci a hlavně bych kvůli tomu měla špatné svědomí, i když jsme dostali posvěcení k tomu, že kdyby náhodou umřel, tak si z toho nemáme nic dělat. „Ne, samozřejmě, že neřekla, jak se vrátíme zpátky. Ale třeba prostě jen vyjdeme před dům a lusknutím prsty budeme zpátky. Ne? Takhle to funguje jenom ve filmech?“ Otočím se zpátky k našemu objektu nejvyššího zájmu, který se trochu více rozmluvil, když si myslel, že jeho bývalý majitel je možná mrtvý. Přejdu pomaličku k posteli, asi už není potřeba nějakým způsobem stínit dveře. Utíkat snad už nemá v plánu, když ví, že od nás dvou mu žádné nebezpečí nehrozí. Posadím se na posteli do tureckého sedu. Rozhlédnu se po místnosti a můj pohled zaměří přehrávač v rohu místnosti, tak pojďme vyzkoušet, co zdejší majitel poslouchá. Vždycky mi pomáhá při používání magie udělat nějaké gesto, i když vím, že v mém případě by to mělo být naprosto jedno, jestli jenom koukám nebo máchám kouzelnou hůlkou. Lusknu prsty a přehrávač se zapne. Zaposlouchám se do pomalé hudby. „To není zrovna to, co bych vyhledávala. A jestli takhle někdo navozuje atmosféru, tak na mě to tedy vážně nezabírá.“ Jenom konstatuju a raději přehrávač znovu vypnu. „Takže nějaké otázky na tělo, když už jsme tě trošinku rozmluvili?“ Nadechnu se z hluboka a čekám, jestli z milého Tadease něco vypadne, musí mít přeci hlavu plnou otázek, nebo tak jsem to měla aspoň já, když mě poprvé někdo kontaktoval z Instituti Occutum. "Ještě máme trochu čas, ale za chvíli bude lepší, abychom odsud vypadli." |
| |
| Trest Celkem mě udivuje, že jsme dénina zaskočili. Čekal jsem, že si tam šel upustit páru a teď tam leží zohavené tělo, pravděpodobně s urvanýma končetinama a podobně. "Uf. Tak to se mi ulevilo." Nezabil jej, ale kdyby mohl udělal by to. Je někým ovládán, hádám, že tím kdo jej vyvolal a přivedl tak do našeho světa. Jinak si to moc nedovedu vysvětlit, leda by nad ním měl moc ještě vyšší démon. To je pravda. Je na mě co s ním bude a vlastně bych mu něco moc rád udělal, aby jsem před ním ochránil další. V hlavě se mi rodí dosti ohavný čin, který doufám ukojí můj vztek za to, že mě chtěl Thomas prodat. Alissa zkouší hudbu a já se mám k tomu, aby jsem šel za Thomasem. Nemohu uvěřit tomu co se stalo, ale stalo se to. "Teď žádné otázky nemám, myslím, že bude lepší, když se pak zeptám vašeho vedení. Nicméně, chci se s Thomasem rozloučit, tak jestli by jsme mohli mít malinko soukromí." Pokud je mi to umožněno, tak v kuchyni popadnu nůž a dojdu za Thomasem. Proč jsi mi to chtěl udělat, proč? Chci se mu dostat do hlavy a číst mu myšlenky (4+1). Moc mi to nejde a mě dochazí proč. Ne.. raději to nechci vědět. Nechci znát jak moc mi lhal a manipulovat mnou. Nechci. "Nyní ti pokazím zbytek života, Jako ta jsi málem učinil mě." Sehnu se opatrně s nožem, aby jsem mu rozepnul kalhoty a vzal do ruky to na co byl vždy tak hrdý. Následně přiložím nůž a odstraním mu jeho chloubou. Brzy dorazí, takže nevykrvácí, ale vezmou si jeho. To on si nyní prožije utrpení a nekonečnou touhu po tom zase zažít aktivní sex, který tam zbožňoval. Sám se pak jdu opláchnout a případně si vezmu čistou košili. Poté se vrátím za Alissou. "Tak, rozloučil jsem se s ním. Kdy budem moc vyrazit?" |
| |
| Prolog II.
Kazran”Myslíš si, že jsem kretén?” ušklíbne se mladík zvláštně vlčím způsobem, který k démonovi dokonale sedí. Především k tomu, který vystřílel pohřební ústav a… co kostel vedle? Buď volají policii, nebo… Ne. Vy přece na svatou půdu obvykle nechodíte. Ebony”Tohle místo nemá o zajímavou historii nouzi. Ani o zajímavé věci.” řekl kluk a pokynul ti rukou ať jdeš s ním. Rozešel se alejí, lemovanou kryptami. Ani se nepředstavil.“Dávno před tím, než přišli španělé bylo tato země indiánů z kmene Tongva. Někde v těchto místech měli mít jedno ze svých sídel… i oni to tady použili jako pohřebiště. Ať se španělé, kteří odsud indiány vyhnali, snažili sebevíc” zavrtěl hlavou “nic tu nerostlo. A tak z toho tady udělali hřbitov.” “Ty hrobky jsou obvykle z 18.-19. století, spočívají v nich těla starých rodů, občas dokonce se španělskými kořeny z dob války s Mexikem. Kosti američanů stojí na kostech španělů a ti na kostech indiánů. Tisíce a tisíce těl na jednom místě, za více jak půl tisíciletí, kosti předků se míchají stejně jako krev potomků. Nikdo z nic ale není důležitý, když to porovnáš s jednou ženou, jejíž ostatky sem přicestovaly až ze Salemu.” shlédl tvůj obličej a tajemně se usmál. Celé to začalo být zvláštní. Připadala jsi si jako na přednášce z místní historie a přece to ten neznámý mladík vyprávěl zvláštně. Ne detailně. Ne vědecky. Ale jako by u toho byl. Něco tě nutilo jít stále s ním. Vlastně tě ani nenapadlo oddělit se. To by mohlo znamenat, že by jsi tady osaměla a to neznělo jako dobrý nápad. “Jmenovala se Elizabeth. Elizabeth de Salem. Byla dcerou Ludvíka XIV, Krále slunce, a jeho milenky Louise de La Vallière. Pravda je, že Louise byla ohledně hříšného vztahu s králem plná výčitek. Její první syn, Charles, zemřel při porodu, avšak málokdo ví, že měla i dceru… malou Elizabethu. Těžko se jí divit. Byla zoufalá, nejistá ohledně své budoucnosti na dvoře, kde mohla bez přízně krále snadno ztratit postavení, i život a tak dceru zamlčela. Vymazala ze svého života. Je to vcelku smutný příběh. Nikdo neví, jak se z Francie dostala do Nového světa, ale najednou se ocitla v Salemu, stejně zvláštní jako její matka. Měla uhrančivě modré oči a téměř stříbrné vlasy, jako bohyně Diana. Takoví lidé se velmi snadno obviňují z čarodějnictví. Tedy až na to, že Elizabeth skutečně čarodějnicí byla a co víc - byla zakladatelkou esoterického řádu. Bratrstva Neviditelného Slunce. Jednoho z mnoha a mnoha skrytých kultů, které uctívali Světlonoše. Bůh koneckonců není nikdo jiný, než otrokář a despota, který touží po lásce všech, nehledě na to, jak je vynucena strachem a vidinou utrpení, odvážíš-li se mu postavit a zrovna tak si počínají jeho falešní sluhové. Jednou rukou kázají solidaritu a odpuštění a druhou rukou pálí, mučí a przní kohokoliv, kdo se jim postaví, schovávajíc se za majestát boží, jako by neměli být nic jiného než jen tupá, deprivovaná, lačná a dekadentní zvířata.” Viděla jsi jak se mladíko při těch slovech zatínají na celém těle svaly a jeho oči… temní? Ne to se ti přece musí zdát. “Bohužel… padla do rukou proti čarodějnickému řádění, podnícenému akcemi Svaté Inkvizice, která v tajnosti stále fungovala a lovila své odpůrce všude po světě. Ale bratrstvo přežilo… až do dnešních dnů a na svou paní nezapomnělo.” Mladík se na tebe otočil. Jeho oči i s bělmem byly teď zcela černé, jako studnice do noci novu. “A nyní, Ebony Walters, budeš svědkem jejího triumfálního návratu a povznesení.” A za ním jsi spatřila... KaliyahLilian se na slova 'astrální cestování' otočil a prohlédl si tě.“To bude nejspíš rychlejší. Dobrá. Porozhlédni se.” přikývl a oba gardisté se postavili ke tvému tělu, rozhlížejíc se po okolí ostražitýma očima. Lehla jsi si a pomocí naučené techniky jsi se uvedla do transu. Cítila jsi, jako by jsi se najednou propadala, jako by tě pohlcovala zima a podivný pocit prázdna. Jako by jsi měla spadnou do temné propasti, ze které se už nevyhrabeš. Znala jsi ten pocit. Nebála jsi se. Je to práce pád, kdy se můžeš naučit… létat. Roztáhla jsi křídla a otevřela oči. Tvá duše se odpoutala od tvého těla a rozhlédla jsi se. Viděla jsi Liliana, jak se dívá na tvé tělo a pomalu otáčí hlavu na jednoho gardistu. Vše bylo pomalé, beztížné. Tvé vlasy vlály jako pod vodou a s tvým oblečením si hrála nezemská tíže. Vše v astrálu bylo přirozeně potemnělé a vznášelo se zde cosi, co vypadá jako vločky.
Avšak na to nelázeželo. Byl čas se vydat na cestu. Na cestu… na které jsi naštěstí nic nepotkala (46+20%). Bloudila jsi mezi hrobkami, ale nic jsi nenacházela. Avšak když už jsi začala být bezradná, spatřila jsi rusovlasou dívku (Ebony) v doprovodu něčeho, jako temné postavy, zahalené v černotě. Jako díra do prostoru. Z textů jsi věděla, že takto vypadají v astrálu zlí duchové - démoni. V reálném světě se mohou za své schránky schovávat… zde se ale jejich pravá povaha ukáže vždy. Šli a ty jsi šla/levitovala za nimi… poslouchala jsi jejich rozhovor a pomalu ti docházelo, že se nejspíš musí jednat o dívku kterou hledáte. A co hůř – má ji v rukou nepřátel. Nepřátel který přípravuje... Ebony & KaliyahHudba... něco ohavného. Obě dvě jste měly příležitost spatřit zvláštní část hřbitova. Scházelo se zde celkem pěst uliček ze hřbitova a v centru nemocně vypadajícího, kruhového trávníku vyrážela do vzduchu socha ženy v nadživotní velikosti. O hlavu vyšší, než by měla být. Oděná v rubáši a s tváří z kamene, nesla vázu. Těžko říct, zda-li byla zčernalá stářím, či zda to byl účel umělcem, jež pomník vytvořil. Tak jako tak socha vypadala, jako by měla ožít a podívat se přímo na vás.  Hrobka Elizabeth de Salem, První čarodějnice Úmluvy Před ní byla trojice postav v černých pláštích s ocelovými maskami s vypsanými runami. Ačkoliv to byli lidé, v jejich očích nejspíš nelze číst nic dobrého, především, když jim můžete obě zahlédnout v rukou rituální dýky, stejně jako jejich ruce, celé od krve.  Kultista Bratrstva Neviditelného Slunce Od čí krve? Prvně se to zdálo jako kusy kamenů, nebo… čehokoliv jiného. Kéž by to jen nebylo to, co bylo. Oděv dvou ministrantů a faráře už dávno nezářil neposkvrněnou čistotou a černá se lepila k jejich ostatkům. Byli… roztrháni na kusy. Hlavy, údy, trupy, těžko věřit, že by nějaká liská bytost tohle byla schopna spáchat svému bližnímu. Z vyhřezlých vnitřností, krve a prachu byl namalovaný vyvolávací kruh.  Vyvolávací kruh Temné Brány Z ostatků vstoupal narudlý kouř, který se v přítomnosti neexistujícícho větru obracel směrem k lebce, jež stála u paty sochy. Byla uvězněná v jakémsi divném… kovovém… postruhu. Desítky jehel zachytávaly červený kouř a vedly jej k lebce, okolo které byly umělecky rozmístěny urvané hlavy nebohých obětí se zachycenými výrazy poslední agónie. Ministranti mohli sotva vstopova do puberty, zatímco kněz vypadal jako dědeček, kterého by snad každé dítě chtělo mít na vyprávění pohádek. Tento už žádné pohádky vyprávět nebude. Jeho spodní čelist byla utrhlá a zkrvavený jazyk ležel na zemi u něj.  Lebka z Endoru Vzduch byl nasycený železitým pachem krve a ohavným puchem vnitřností. A také zde bylo ještě něco. Jako napjetí, nebo těžkost před bouřkou, zpombinovaná se snahou vypít slivovici nosem (pomocí celého, mimosmyslového vnímání lidské bytosti). Kaliyah věděla, že takto je cítit magie. Silná. A velmi černá. “Skvěle! Dovedl jsi další oběť?” zaskřehotal první kultista, kterému maska nejspíš nějak měnila hlas. I tak šlo ale poznat, že se jedná o ženu. “Ne, cožpak nevidíš? Je Poznamenaná.” zastavil jí natáhnutou rukou druhý, muž, nejspíš už v letech. “Zahajte rituál. Nemáme moc času.” Dodal a vystoupil z kruhu, aby se mohl přiblížit k Ebony a démonovi v těle kluka. “Co s tebou?” Mezi tím se vzduchem začalo nést zaříkávání, které znělo jako křik a lamentování zástupu bědujících. Vzpínali ruce k potemnělému nebi a pohybovali rukama, jako by se snažili lapit do pěstí neviditelné noční můry letící od Temného oltáře ke světlu slunce.
“In nomine magnus, dei nostri Satanas
|
| |
|
|
| |
| Prolog II.
AlexSandře se vytvořila mezi obočím vráska, ale vypadala cize a spontánně, jako by tvor v jejím těle neuměl dobře používat lidskou tvář pro emoce. Záře z její ruky zmizela. Michal”Existuje místo v Německu pro lidi, jako jsi ty, nebo já. Pro lidi, co mají co dočinění s nadpřirozenem.” řekl. Ano, znělo to hrozně. Nejspíš si to chudák kněz ani neuvědomoval a pokud tě to napadlo, jsi o hodně morbidnější člověk než on! Což ale může znamenat že je naivka a dá se mu věřit. Ale nakolik se dá věřit té organizaci? A důležitější otázka: jaké jiné máš alternativy? Žít jako strašidlo v lesích? Nebo jako bezďák ve velkoměstě? Krást, lhát, podvádět kvůli přežití? Co když na tebe přijdou policisté a budou tě chtít odvézt? Budou ti chtít strhnout masku? Spálíš lidi, co konají svou povinnost, mají děti a rodiny?“Vědí o tobě už nějakou chvíli, poslali mě sem, abych ti předal jejich nabídku. V jejich institutu budeš moci trénovat své schopnosti a žít jako dříve. Snad se i naučit jak s nimi vyjít v lidské společnosti.” řekl kněz. “Mám dvě letenky a zamluvený pokoj v nedalekém hotelu, jež můžeš volně využít – je psán na tvé jméno. Odlétali bychom zítra dopoledne.” Zní to jako něco, co někdo docela dlouho plánoval. |
| |
| Chvíli mi trvá než si vlastně uvědomím co mi řekl a co to pro mě znamená. Když mi to ale konečně dojde, jediné na co se smůžu je ohromeně otevřít pusu. To ale diky mé masce nejde moc poznat. Ale i tak jsem si jist ze si toho Kněz všiml. Po chvíli výjdou zpod masky slova: To není možné... Pak se ale vzpamatuji a zase ústa zavřu. Nebo je ze by to bylo možné? Existuje více lidí jako jsem já? On je taky divný? Nevypadá tak, ale co já můžu vědět jak vypadají takoví lidé. Nenápadně si ho začnu podrobněji prohlížet, s tím že hledám jakékoliv detaily které by se vymikali normálu. Třeba mi můžou pomoct. Když se nenaučím to kontrolovat tak brzy něco zase zapálím. Už nechcu nikoho zabít. Musím se to naučit. Tiše si povzdechnu když si uvědomím že pro mě bylo nepřirozeno ještě před pár měsíci pouze pohádkami které si lidé vymýšleli aby unikli realitě. Vše je to pravda. Ale není to past? Nechtějí mě unést a studovat. Nebo něco takového. Nebo to je jen ve filmech? Co jiného můžu dělat? Už nemám co ztratit. Takhle dál už žít nechci. A pokud je to místo skutečné tak budou třeba ostatní stejní jako já. Už bych to že jsem jiný nemusel schovávat a styďet se za to.Dál poslouchám kněze. Už jsem se rozhodl. Mohl bys mě zavést k tomu hotelu? |
| |
| Prolog III.
Meical”No… asi ano?” Usmál se na tebe zmateně Frederic. Amnézie, o tom s člověk doslechne, ale zapomínání slov a nevědoucnost, že se čaj pije z šálku a co se dělá ve sprše, co mladíka zaskočilo. Chvilku na tebe koukal, jako by nevěděl jestli to myslíš vážně. …
AnnaUdělal jsi to. ...
Konec V zádech jsi ucítila chlad, jak obloha potemněl. Stála jsi mezi světlem a tmou, která se po tobě natahovala svými stíny. Dotýkala se tě. Zvala tě k sobě, do svého černého, chladného, bezbarvého objetí…. Kam se vydáš? |
| |
| Co se to u všech čertů stalo? Zatvářím se hraně uraženě, že na mě nemá žádné otázky a že místo mé společnosti chce raději mluvit s vedením Instituti Occultum. Jemu jako nejsem dost dobrá jo? Ale nakonec se jen usměju, aby pochopil, že pouze přehrávám a mávnu nad vším rukou. „No prosím, myslím, že magistra ti odpoví na cokoliv mnohem objektivněji než já.“ U druhé části jeho věty mi ale úsměv ztuhne v žilách. „Jo klidně běž, když chceš. Soukromí je tvé. Budu tady nebo půjdu najít Jaegera, takže stejně budeme někde tady v okolí.“ Vůbec si nechci představovat to, co pro toho kluka znamená pojem rozloučit se. Rozloučit se s člověkem, který ho prodával jako hračku pro ty nejnechutnější účely. Pochybuji, že mu řekne tak ahoj, uvidíme se příště. Vlastně ani nad tím nechci moc přemýšlet, protože stejně se to za chvíli dost pravděpodobně dozvím. Vstanu z postele a zamířím co nejdál od jídelny, kde se právě nachází Thomas s Tadeasem. Zastavím se až u okna, které směřuje na venkovní zahradu a je co nejdál od inkriminované jídelny. Dívám se na oblohu a snažím se nad ničím nepřemýšlet. Tahle meditativní poloha mi ale stejně moc dlouho nevydrží, když se domem rozprostře křik dušený chabým roubíkem. Zavřu oči. Zasloužil si to, neměla bys toho chlápka litovat, Alisso. Holt dnešní večer strávím v meditacích a jógovém cvičení, abych si trochu spravila karmu. Rozhoduji se nad dvěma situacemi: Dojít do jídelny zkontrolovat, co se stalo, anebo zůstat tady stát a dělat, že jsem nic neslyšela. Nakonec se otočím na podpatku a srazím se s Tadeasem v průchodu do jídelny. Podívám se přes jeho rameno. „Au. To asi musí docela bolet co? No mohl dopadnout hůř.“ Vydechnu celou větu a tak minutu nedýchám vůbec. Otočím se zády k výjevu. „Asi vyrazíme hned. I když stále nikdo z nás neví, jak se vrátit zpět. Ale to se dořeší v průběhu.“ |
| |
| Prolog III.
Tadeas & AlissaThomas nikdy nebyl z těch, kteří by měli lehký život, alespoň ze začátku. Jinak by tohle nikdy nedělal. …
EmilyEmily se dopotácela ke klukovi… Bleskl k ní očima a zamračil se.
Anděl se obrátil k tobě. Nevšiml si, že za ním, skrz vchod do učebny, vešla elegantní žena v černých, archaických šatech, jejíž vizáž děsivě goticko-anglické paničky zkazila snad jen cigareta v ústech (viz. Schreiber v Hp). Vrhla po tobě jenom jediný pohled, který jasně říkal: zdrž ho. Nožem u pasu si nařízla dlaň a začala něco rychle čmárat na stěnu svou vlastní krví. Zachiel: 30 -10 = 20 Nadpřirozené vlastnosti, Anděl, Telekineze, Telepatie, Bojový výcvik +3 Síla +3 Odolnost +2 Light Smite +1 Lay on Hands +2 Divine Sence +1 Push – +1 Strong Mind +1 Obratnost |
| |
| Risk je... Zisk, nebo sebevražda? „Falešný přítel je horší, než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš.“ — Lev Nikolajevič Tolstoj —
Když se zeptal na šálek, Frederic se na něj díval zvláštním pohledem. Fredericův další zmatený úsměv ho uklidnil jen napůl. Připadal si... nepatřičně. Stále se nemohl otřepat z určitého napětí, kterého svíralo. Na hrudi ho bolelo, ale mu srdce, jak se zdálo, bilo normálně, takže... Odkud ta bolest pramenila? Jak ji přehluší? Stejně nepříjemný byl i ten intenzivní pocit, že si potřebuje vzpomenout, že je to důležité, že musí něco udělat. |
| |
|
Nerad ubližuji, ale... něco mi řeklo, že nesmí ublížit dalším naivním klukům, jako jsem já.Udělal jsem dobře? Dal jsem průchod své bolesti a takhle to dopadlo. Zmrzačil jsem ho. Thomase, chlapa co mě zachránil, ujal se mě, nechal mě u sebe spát, když jsem měl noční můry a staral se o mě, když jsem byl nemocný. Takhle to dopadnout nemělo, přehnal jsem to, ale již to nevrátím. |
| |
| Smrt nechutná sladce Udělala jsem to. Ochutnala jsem jeho krev, ale nechutnala stejně jako ta má. Ne, že bych nějak pila svou krev, nebo tak, to vůbec. Ale když jsem se párkrát řízla do prstu, první instinktivní věc byla strčit si prst do pusy. A ta slaná kovová chuť prostě jednomu zůstane v paměti. Tohle ale bylo.. jiné. A ne, nechutnalo mi to. Upřímně netuším, proč ho to tak baví, dělal mi to už hodněkrát. A vlastně se mi to líbilo, vždycky to bylo takové.. intimní. Vzrušující jako sex, srdce se mi vždycky u toho rozbušilo, po zádech přebíhal mráz, brněly konečky prstů a chtěla jsem víc. Možná proto to che, abych to udělala i já jemu? Chce také cítit tohle vzrušení? Jemně mě zatlačí zpátky, když už se mi nechce, a políbí mě na ucho. Rozhodnu se, že to pro něj udělám. Chci mu dopřát to stejné intimní spojení, jako dopřává on mě a znovu jazyk rozkmitám po krvavé ráně na jeho krku. Ztěžka vydechnu, jak se mi začíná motat hlava a cítím, jak mi těžknou nohy i ruce, ale hlava je přitom lehčí a lehčí. Chce se mi spát. A už tohle dělat nechci. Jenže to jeho zasténání mě přesvědčí, že chci. Dál ho líbám a polykám tu těžkou tekutinu, než se k mému už tak bídnému stavu přidají ještě slyšiny? Nebo halucinace? Co je to? Jsem z toho nervózní. Už to určitě dělat nechci! Když otevřu oči, jsme venku. Tak napůl vnímám hluk ulice a pouliční lampy, ale hlavně jeho paže, jak si mě k sobě choulí. "Co se..", jednoduchou otázku "Co se stalo", přeruší zasténání. Jenže teď už ne slastné nebo plné rozkoše, ale bolesti. NA čele mi vyskáče ledový pot, jak mi najednou začíná být zle. "Richarde, co se to děje?" Zašeptám, než se mi tělo prohne neskutečnou bolestí, až vykřiknu. Můj výkřik se utopí v jeho dlani, takže jen kňučím a po tvářích mi tečou slzy. Co je to? Tak strašně to bolí. Prsty na rukou i na nohou se mi kroutí bolestí, skučím a úpím. Nedá se to srovnat s ničím, co jsem kdy zažila. Žádná bolest, zlomenina, nemoc, bolesti břicha. Ani snad všechno dohromady by nemohly obsáhnout to, co se mi dělo právě teď. Myslím, že se zblázním. Že tuhle bolest prostě nemůžu vydržet. Že ji jisto jistě nevydržím. Tak strašně to bolí. Tohle musím někde odnést. Poslouchám, jak zpívá a přijde mi to až nepatřičné. Mě to tak moc bolí! Dívám se na něj a chvílemi ho vidím tak jasně a chvílemi snad vůbec. Já už to nechci. Ať už to skončí! "Já už nechci..prosím." Zašeptám uplakaně, když mi přestane ucpávat pusu a pohladí mě na obou tvářích. Tváře už mám ze všech těch slz úplně mokré, stékají mi o do vlasů. Opět se nadechuji, že bolestí začnu křičet, když najednou.. nic. Konec. Když půjdu do nebe, dostanu křídla?
Konečně to ustalo. Ta nekonečná nepřetrvávající bolest byla pryč. Zhluboka jsem dýchala a trvalo pár minut, než mi došlo, že nemusím. Nemusím dýchat, nejen proto, že nepotřebuji, ale nemusím ani rozdýchávat tu bolest. Je pryč, jako by nikdy nebyla. Cítím se tak klidně, volně. Je mi nádherně, nic mě nebolí. Jako by mě nikdy nic nebolelo ani netrápilo. A ta nádhera! Ta hra světel. Zavřu oči a opět se toho vzduchu nadechnu. Vím, že nemusím. Ale chci. Voní. Voní tak nádherně, tak sladce. Paprsky toho světla mě hladí po tváři, konejší mě, lákají k sobě. "Richarde?" Otevřu oči a rozhlédnu se. Kde je? Chtěla jsem přece být s ním. Tak kde je? Mám strach, mám strach být bez něj. A víc mě snad děsí to světlo, protože vím, že tam není. Radši se nechám pohltit tou tmou, jen když budu moct být zase sním. |
| |
| Párty na škole Vyrazila jsem tedy vyřídit si to s tím týpkem hezky ručně, nebo aspoň tedy něco na ten způsob. Mno, nezdálo se, že by si z toho něco ten kluk dělal, on celkově si z toho všeho od začátku moc hlavu nedělal. Ani jeho slova mě příliš nezastavila. Pravda, jeho ruka už potom ano, ale tu další už vykrýt nedokázal. Dala jsem do toho vše co jsem mohla, ve svém aktuálním stavu, ale s ním to ani nehnulo. Necítí bolest, je snad sjetej něčím...? Je to vůbec člověk...? Když ku mě vztáhne ruku, instinktivně ustoupím dozadu tak o krok. Nevím, netuším o co se pokoušel, ale můj vnitřní pocit byl napoplach jako šílený. Celý tohle tady bylo šílený a můj rozum to vůbec, ale vůbec nepobíral... přeskočilo mi snad...? Probudím se svázaná v kazajce, v bílé, polstrované místnosti...? Mno, alespoň jsem zaujala, snad, jeho pozornost, aby se profesor mohl nějak chopit šance. Sice nechápu proč jsem mu fandila nebo se rozhodla mu takhle pomoci, namísto toho abych se odtud zdekovala co nejrychleji to půjde a bude možné... Mno a profesor toho nakonec řádně využije. Tedy, nevím přesně co udělal, kromě toho, že ho nazval nebešťanem. Což vyvolávalo otázku, co tím vlastně myslel. Je to mimozemšťan, nebo nějaká vyšší bytost... anděl? Né, ty mají přece křídla a nenapadají jenom tak lidi... Ale zpátky k tomu co se dělo, cítila jsem nějakou energii či co to bylo, jak se rozlila po místnosti a záhy hned na to, se klukovo triko zbarvilo krví. Kluk ale nevypadal, že by si z toho něco, cokoliv vlastně dělal. A věci potom nabrali ještě šílenější směr, což je celkem k smíchu a napováženou ohledně duševního zdravý jedné osoby, mé osoby. Nějak prostě, jenom tak z čistého nebe a jenom tak, vyčaroval, zhmotnil či jak, nějak světlo, které použil vůči profesorovi, který tím byl nejenom zasažen, ale potom i odmrštěn, až skončil na zemi, jako medium rare steak... Zírala, čuměla jsem na to všechno prakticky s otevřenou, nebo aspoň pootevřenou pusou, neschopná něco, cokoliv, jakkoliv udělat. Co bych taky vůbec zvládla vůči tohle udělat?!! Ten kluk je jak Terminátor z hodně, brutálně špatný budoucnosti!! Když se potom otočil ke mě, v tu chvíli by se ve mě asi nikdo krve nedořezal, doslova. Tahle situace, chvilka, okamžik, dala by se popsat naprosto dokonale dvěma slovy: Oh, fuck... A aby věci byly ještě zajímavější, na tuhle párty se přidá další účastník, nějaká žena. Její styl oblečení byl tak trochu napováženou, zejména v dnešní době, ale já nejsem ten kdo někoho odsuzuje za šatník, pokud to není nějaký extrémizmus. Nevypadalo to ani, že by byla klukova kámoška, možná profesorova? Možná.. soudě podle toho co začala dělat... Proč tu nemůže být aspoň někdo, kdokoliv, normální!! Nejsem nijak dobrá v odezírání nebo čtení člověka, ale to jak se na mě podívala, plus hlavně to, co začala dělat, nějak ve mě evokovalo, že bych ho měla zaměstnat, ať už tam tvořila nebo vymýšlela cokoliv. Jenže, jak sakra kruci?!! On dělá všechny ty světelné věci, necítí bolest a je horší jak Terminátor... a já, borka co jí bolí celý člověk a má krůček k tomu, aby jí povolil svěrač... "Hej, blbečku.... co jseš vlastně zač?! Proč si tu?! Jestli mám umřít tady, chci vědět proč!! Nikdy jsem neudělala nic, čím bych si to zasloužila...!" V čemž rozhodně nemůžu mluvit za profesora, ale snažím se znít silně, i když mám krůček k tomu, abych se tu zhroutila. |
| |
| Hřbitov Kaliyah Když se chlapec nepředstaví, pomyslím si něco o té dnešní nevychované mládeži, ale jméno z něj netahám. I přes společnost se mi z hřbitova pořád ježí vlasy na hlavě, takže to tu chci co nejrychleji nafotit a vypadnout, abych mohla zbytek dne strávit nad úpravou fotek – to už by tak děsivé být nemuselo. Kluka poslouchám napřed spíš na půl ucha a pořád se rozhlížím kolem, ale jeho vyprávění mě brzy chytne. To je tu průvodce? Napadne mě, ale... Proč by byl na hřbitově průvodce? A navíc ani nechtěl prachy... Vypráví o jakési Elizabeth a jejím životě, což zní jako zápletka nějakého nepříliš povedeného hororu. Celou tu dobu mám lehce nadzvednutá obočí, ale nepřerušuju ho a poslouchá, protože mě i přes očividnou béčkovost příběhu zajímá, jak to celé dopadne. Poznámky o Bohu přejdu; sama jsem spíš agnostička, ačkoli jsem dlouhá léta do kostela povinně chodila. Zrovna tady v L. A. je to spíš rarita, věřit, většina lidí se proti Bohu staví podobně radikálně jako tady pan Historik. Na to, jak to vyprávění zní naučeně, ho to dost bere. Div se neuchechtnu, když vidím, jak se mu zatínají svaly, ale když se mu zatmí oči, aniž by se nějak výrazně změnilo světlo, smích mě přejde. Ježiš, ty jsi ale posera, vynadám si vzápětí a raději dál poslouchám. Ale zřejmě jsem měla spíš vzít nohy na ramena, jelikož ty oči má fakt černý. Jakože úplně. „Ehm...“ Nic jiného ze sebe nedostanu. Párkrát zamrkám, protože mám zřejmě vidiny. Socha. Co se vznáší. A navíc vypadá skoro živá. To mi dal nějaký drogy? Stojím jako přibitá, absolutně nechápu, co se tu děje. Teprve se zpožděním si všimnu trojice postav v pláštích... a tu spoustu krve. Cítím, jak se mi převrací žaludek a zmrzlina se dere zpátky do krku. Ve chvíli, kdy si konečně všimnu roztrhaných těl, ke kterým můj pohled dojde jako poslední, to už nedám. Vrhnu. A část letí i na toho týpka, co mě sem dovedl (7). Přitom zaklopýtám o pár kroků dozadu (7+1), ale naštěstí o nic neklopýtnu ani nespadnu. Mezitím se ke mně přiblíží jeden z těch lidí (lidí?) a mluví o věcech, kterým, popravdě, moc nerozumím. Z toho všeho, co se tu děje, se mi lehce točí hlava, ale během pár vteřin mi dojde, o čem to mluví, co Poznamenaná znamená. Ta věc, co se mi před rokem stala. Nejistě zvednu ruku a vystřelím záblesk světla. Mířím přímo na toho muže, co ke mně a týpkovi jde (2+1), ale záblesk ho krásně mine. Jsem v prdeli. Teď už zbývá jen jediné – útěk. Ale že by se mi zrovna vydařil... (3) |
| |
|
|
| |
| Nezvaný host a nezvratná pravda Vše co vidím je jen nějaká záře navíc moje vědomosti v tomto ohledu jsou ... no žádné, ostatně to jako vždy. Opět se dostaví ten frustrující pocit jako když jsme zjistila že jsem nepomohla jednomu páru se vystěhovat, jistě poněkud pospíchali a nechali tam spoustu osobních věcí. Jediné o co se můžu opírat jsou mé vlastní dohady, takže to vypadá jako by někoho vyslali vykonat nějaký mafiánský protokol. Navíc jeho tělo je asi ze stejného materiálu jako u jisté filmové postavy, shoďte na něj barák a ani ho nerozcucháte. Já vím přeháním ovšem pochybuji že jí budu moci ublížit tím co tu máme. Pokusím se potom vyhnout jejímu úderu a to se mi částečně podaří (8). „Já nejsem tvá sestra a kdo je ten Gabriel? A o čem to mluvíš? O nějakém mafiánském kodexu? Na jednu stranu se oháníš právem a spravedlností a na druhou stranu říkáš já jsem právo nikdo není nade mnou.“ Mezitím se podívám se po okolí zda by se tu mi nepodařilo něco najít co by bylo účinějši než ta deka ovšem nevypadá to tak. (4)Z toho co pak řekne usoudím je její tělo není nezranitelné, s tím by se dalo pracovat, já vím ovšem tohle není moje chyba. „Já jsem člověk, nevím co jsi ty a nevím jestli to nechci vědět. Navíc ty ses zmocnila tohoto těla a vyčítáš mi i když se nakonec nic nestalo. Ano mohlo se něco stát ovšem Sandra je mrtvá, nejspíš se to stalo už ve chvíli kdy ses ocitla ... uvnitř. Nevím jak k tomu došlo, ale pochybuji že se hodláš tohoto těla někdy vzdát i kdyby to bylo možné ...“ Nejspíš jí z něj budou muset zase vytáhnout podobně jako jí tam poslali, ona to asi sama neumí jinak by neměla takové obavy o to co se s tím tělem stane. Hněv ze mně postupně vyprchává, je mi do pláče protože mám zemřít a nevím proč. „Prosím myslím že se nic nestane když mi to řekneš. Kdo jsem ... nebo byla jsem a (pokud mohu doufat) i co jsem vlastně provedla?“ |
| |
| Adrenalin k nezaplacení Zastavím se v půlce kroku, když se od Jaegera ozve, ať se okamžitě vrátíme do domu. Nemusím Tadease ani sebe vyloženě pobízet a během pár sekund jsme zase zpátky. Opřu se zády o dveře a rychle otočím klíče a další bezpečnostní zámky do polohy: zamčeno, děkuji, odejděte. Třeba to naši milou společnost v černém naleštěném bouráku zpomalí aspoň o pět minut. Pět minut by mohlo stačit, ne? „Nezabil, ten kluk ho nezabil, ale pochybuju, že nám sakra ten chlap může nějak pomoct. Je mimo, omdlel, co jsem ho viděla naposledy.“ Rychle. Alisso. Přemýšlej. Aspoň občas ten mozek zapni a teď by to bylo vážně potřeba. Čas se mi začíná zpomalovat před očima a myšlenky se hrnou rychlostí světla. Hladina adrenalinu se dostala nad kritickou hranici a jeho účinek se dostavuje velice rychle. Extrémně rychlé bušení srdce, přerývaný dech, abnormální síla a vytrvalost, pevné nervy… Ale jak vyprchá, tak se člověk dostane do ještě větších sraček, než byl předtím, takže je čas jednat rychle. Ozvou se další dvě věty od mých společníků. Utečeme zadem. Budeme dělat, že nejsme doma. „Skvělý nápad.“ Jakoby najednou někdo luskl prsty a mě se vyjasnila hlava. „Budeme dělat, že nejsme doma a mezitím zdrhnem. Jenže abychom mohli dělat, že nejsme doma, tak tu nemůže vůbec nikdo zůstat,“ ukážu směrem k jídelně, „toho chlápka, no Thomas, nebo jak se to představil, měli bychom ho vzít s sebou. Můžem ho nechat na prvním veřejném místě, ale aspoň z něho nebudou moct vypáčit, kolik nás tu vlastně bylo a kudy jsme zdrhnuli. Budeme mít výhodu. Aspoň nějakou.“ Máme jen pár minut na rozmyšlení, můžeme o tom hlasovat. Pokud se ozve od obou, že v žádném případě, jsem připravena okamžitě zařadit nejvyšší rychlost a být z tohohle baráku, co nejrychleji pryč. |
| |
| Prolog III.
EbonyKultista tě pozoroval, jak couváš. Jak po něm hází záblesk a jak padáš. Démon se ti nepokrytě uchechtl a chytil tě (6+1). KaliyahNemeškáš žádný čas a ani vojáci to nedělají. Lilian hned přejde do klusu a pohybuje se při běhu se samozřejmostí, která byla získána staletími.“Dobře. Vezmu si toho démona. Vy se postarejte o ty vyvolavače. Můžu se na tebe spolehnout s tím, že osvobodíš Poznamenanou a vyřídíte toho posledního?” zeptal se tě. Na místě jste byli rychle. Hodně rychle. Lilian na nic nečekal. Zacílil a vystřelil. Zdálo se, že si ani nedělal hlavu s tím, že démon, stojící k vám zády, drží onu poznamenanou a že by jí mohl trefit. Očividně si byl sám sebou hodně jistý. Gardisté využily kryt hrobek a začali střílet na své cíle. Zaříkávání bylo přehlušeno zvuky pálících zbraní. Ebony & KaliyahDémon zavřískal, když nestihl dost rychle uhnout (8) Lilianovu výstřelu (7+3). Kulka z precizní rány se mu zavrtala do ramene a z rány se zakouřilo (-3).Démon pustil Ebony a snažil se skočit za nejbližší náhrobek, ale ten byl moc daleko (5). Ozval se další výstřel (9+3) a démon neměl moc šancí (1), než opět zavřískat, když se mu kulka zavrtala do těla (-12). Tělo mladíka spadlo bezvládně na zem, zatímco z úst mu vytékal černý kouř, který páchl jako předměstská rodinka upálená zaživa i se štěňátkem. Skelný pohled mladíka a pramínek krve tekoucí z úst i po tom, co se démon vytratil, napovídal, že pro tohoto hostitele je už pozdě. Démon se ztratil mezi hrobkami. Gardisté mezi tím začali pálit do vyvolávajících, ale jen jeden výstřel se setkal s nějakým účinkem. Moc rituálu jakoby odkláněla kulky stranou a kultista, kterém prosákla na noze krev jako by si rány ani nevšiml. V transu dál vykřikoval slova zaklínání. “Vetřelci! Rituál jim nesmí padnout do rukou!” Vykřikl starý kultista a zadíval se na Poznamenanou i okultistku Institutu. “Uvidíme, jak silné jste.” Vztáhl ruku k nebi a vyřkl slabiky děsivého slova (9), které zarezonovalo hřbitovem a trhalo uši (všichni v doslechu 3+2 psychického poškození). Bylo to Slovo moci. Slovo jazyka tak starého a strašlivého, že jej zavál čas a nemá ani jméno. Jeho studium je víc než jen nebezpečné a chyba při vyřknutí špatného přízvuku je rovna smrtelnému verdiktu. Gardisté se chytili za hlavy a vykřikli v agónii, zatímco kultisté Neviditelného slunce vypadali nezraněni. I Lilian zatnul čelist a zaskřípal zuby. Jak Ebony tak Kaliyah měly příležitost zažít to na vlastní kůži. Bylo to jako by jim někdo zarazil hřeby do mozku na jediný úder kladiva a myškenky se jim rozlétly všude do okolního prostoru, jako vyplašené hejno bažantů. Poznámky k systému  KazranDémon nedbale srazil tvé ruce hodlající ho uškrtit stranou (7), ale tvůj nečekaně úspěšný chvat ho přeci jen dostal (6). Rozhodně jsi se setkal s odporem, který ti nedovolil čelist utrhnout, ale tvé prsty narušily kůži a prorazily svalovinu pod ní. Poznámky k systému |
| |
|
|
| |
| Prolog III.
AlexÚder byl nepříjemný, ale nic, co by tě nějak víc zranilo (-3 životy). Michal”To jsem rád.” usmál se kněz a podal ti rovnou klíče. Vypadaly… typicky. …
|
| |
| Rozhovor a rozhodnutí „To si ani říkat nemusela protože ti co vládnou určité zemi mají i ty kteří vynucují jejich vůli a ti co vynucují něčí vůli jsou sami od sebe přesvědčeni že oni jsou právo. Ti co vynucují něčí vůli to říkat nemusí, každý to musí poznat a pokud to nepozná čeká ho exemplární trest protože tvrdá represe je jediný způsob jak udržet pořádek.“ Chci uvést několik příkladů mezitím se však vrátíme k tomu o čem mluvila předtím. „To nepopírám, ale opakuji že se nic nestalo. Tohle tělo může obývat pouze jeden, aby jsi ho mohla nahradit musí ten druhý umřít a řešit to co se mohlo stát je jako řešit jestli má prezident v Ekvádoru podat demisi. A o čem mám být přesvědčena? Neposkytuješ žádné argumenty, je to jako mám pravdu protože to říkám.“ I když spousta doktrín je postavených právě na této premise. Všimnu si že je smutná, možná zarmoucená, ale jak se mám chovat podle pravidel na který si nepamatuji?Celé to je divné a i samotná osoba je plná rozporů, nejdřív jsem si myslela že to je jen komedie nebo přetvářka, ale ona to tak nejspíš skutečně cítí. „Já jsem člověk. Co bych měla být? I když ty mi to neřekneš, zase je to tu právo a povinnosti možná bych se ti měla já zeptat proč si myslíš že můžeš poroučet ostatním. Víš co si myslím? Že jsi arogantní a povrchní, schováváš se za velká slova aby jsi dodala svým činům zdání spravedlnosti.“ „Za prvé nemám co popřít protože nevím co bych měla popřít. Jak se mám přihlásit k něčemu na co si nepamatuji? Za druhé vyčítáš mi že jsem na tebe zaútočila a neuznala tak tvou autoritu, úřad a majestát, za třetí nechci smlouvat a nemám důvod tě očernit kdyby tomu tak bylo nedržela bych se faktů. Můžu ti říct jak jsem k těm faktům došla pokud budeš mít zájem. A za čtvrté tuhle možnost má hodně lidí říká se tomu umírání.“ Vím kdo to je Gandalf ovšem Pán prstenů mi přišel moc neskutečný. Měla jsem v úmyslu se na to podívat, ale pak jsem se rozhodla že se podívám na něco co se aspoň trochu blíží skutečnosti a vyvolává méně otázek. „No já ti můžu říct co bude potom. Nic, smrt je konec. Ale v jedné věci máš pravdu, lidé se bojí své smrtelnosti a proto si vymysleli posmrtný život. Zde se uplatnila lidská tvořivost ovšem to všechno je jen divadlo, pokud bychom tuhle premisu dovedli do konce tak bychom mohli říct že není ani duše. Je to jenom vzletný název pro elektrické impulsy v mozku.“ Počkám až se vyjádří a potom se rozhodnu jednat. Prudce se narovnám a rukama zatlačím na bytost s úmyslem jí odstrčit co nejdál od sebe (9+2) abych pak stejným směrem poslala i postel (5+2). Tentokrát mým úmyslem není jí ani tak zranit jako spíš zdržet abych se mohla pokusit utéct. „Mrzí mně to, ale odmítán se podvolit někomu kdo vynucuje vůli mimozemského tyrana.“ I můj hlas teď zní smutně, ale to už utíkám pryč z bytu. (7) |
| |
| Paní v zrcadle Natáhnu ruku a popadnu klíče. Mlčky následuju knězova příkladu, vztanu a vydám se po pěšince vedle něj. Trochu jsem čekal že se něco změní. Alespoň že pocítím nějáký nový pocit. Sklamaně však zjistím že jsem se pletl. No jasně že bych se chtěl zeptat. Kdo jste? Co přesně je to za místo? Vy jste jako já? Jako stejně divný? Jak jste se o mě dozvěděli? Existuje více lidí jako já? Rychle ze sebe vychrlím po cestě. Za chvilku už jsem spočinul pred dveřmi pokoje. Vzal jsem za kliku a otevřel. Už dlouho jsem nebyl v takovém pokoji. Probleskne mi hlavou když spatřím vnitřek pokoje. Chvíli jsem nerozhodně stál ve dveřích ale když mě kněz postrčil do pokoje tak jsem vešel. Nasleduji Ho do koupelny. Ještě poznám co je to kou... mé myšlenky ale přeruší obraz dámy který se najednou objeví v zrcadle. Nevěřícně si promnu oči, ale když vidím že obraz nezmizí a ještě k tomu promluví, opatrně couvnu dozadu a připravím se v případě potřeby použít mé schopnosti. Když ale vidím že komunikuje s tím knězem trochu se uvolní. Jejich dialog mě ale zmate. Upíři? Jací upíři? jsem snad v nějákém bláznivém televizním pořadu ve keterém si z náhodných lidí dělají srandu? I poté co žena ze zrcadla zmizí, stojím oněmněle na místě. Do Ruska? To že mi vysvětlí kdo to byl mi moc nepomůže. Co se to tady děje? Chápu správně že teď poletíme do Ruska? A o čem to mluvila? Zmateně pohlédnu na toho kněze. Přišel mi do života a od té doby už tu nic nechápu. |
| |
|
|
| |
| Prolog IV.
Meical"Ne, víš to. Tušíš." zahleděl se ti při tvých slovech až do samotného nitra duše a očí. Nebe. Pád. Náznaky a vodítka. Světlo. Není těžké si věci spojit, aleje těžší jim uvěřit. |
| |
| Hřbitov Kaliyah, Kazran Vše se děje tak rychle. Můj útok (víceméně dle očekávání) nevyšel, útěk zrovna tak. Už jsem napůl smířená s tím, že odsud živá asi nevyváznu, zavírám oči a čekám na jistou smrt, když uslyším vřískot. Oči zase rychle vytřeštím a vidím kouč z ramene té věci, co mě drží. Dokonce cítím horko, které z rány sálá. Co... Týpek mě pustí a já konečně zavrávorám a dopadnu k zemi. Nezvedám se. Jestliže se tu střílí, nechci moc překážet. Otočím se a vidím muže, kterého bych jindy chvíli obdivně sledovala, jak znovu střílí. Vzápětí se ke mně dostane šílený pach, až se rozkašlu. Tím to ale nekončí. Salva kulek pokračuje, tato ovšem tak úspěšná není – zaříkávání jazykem, ze kterého se mi ježí chloupky na zátylku, pokračuje. A o chviličku později už slyším podivné slovo, které jako by mi trhalo hlavu vedví. Okamžitě přitisknu ruce k uším, ale to zřejmě nepomáhá. Nějakou chvíli nedokážu nic, přemýšlet ani reagovat. Když bolest poleví, všimnu si ruky. Někdo pomáhá na nohy, dívka. „No... ne?“ odpovím jí zmateně. Kdo u sebe takový věci nosí? Její druhý pokyn nicméně poslechnu a skutečně u snědé dívky zůstanu – když nic jiného, zřejmě ví mnohem lépe než já, co se to tu sakra děje. Rozhlédnu se po zemi, hledám něco, co bych mohla případně použít jako zbraň (9) a daří se mi, najdu docela solidně vypadající klacek, který by snad mohl nějakou ránu uštědřit, pokud by se ke mně někdo přiblížil. Pevně ho uchopím. „Co se to tu děje? Co mám dělat?“ ptám se dívky, ačkoli se nezdá, že bych tu něco udělat mohla. |
| |
| Prolog IV.
AnnaNikdo ti na tvé volání neodpověděl. Vlastně… to bylo ironické. I kdyby jsi chtěla vidět ve světle, nepustili by tě. Tvá duše náleží něčem jinému. Tma k tobě vztáhla tvé šlahouny. Jejich dotek byl… přízračný a chladný, studený, skoro jako omrzliny. Bylo to prvně hlazení, při kterém se tma pohybovala k tobě, blíž a blíž. Až když věděla, že jí nemůžeš utéct, své smyčky utáhla a chytila tě, jako monstrózní pavouk malého ptáčka do své sítě. A pak? Tě slupla jako malinu. Michal”Já? No… já jsem kaplan. V místě, kde budete žít. Jsem obyčejný člověk, tedy, alespoň to o sobě rád tvrdím.” pousmál se “Ne že bych neznal něco málo z magie, nebo bojování, ale jsem v Institutu především proto, abych dohlížel na splňování smluv s Inkvizicí a jako ambasador. A taky se starám, aby démoni všichni nekazili a chovali se nějak normálně, pokud nechtějí koupel ve svěcené vodě.” zavtipkoval. Anna & MichalAnna otevřela oči a pohlédla na strop vcelku zvláštně moderní místnosti. Blikající zářivky dráždily její citlivé panenky. Chodba  Rakev Ze stěny po Annině pravici vystoupil Szapowal (viz. Hp) a Michal a i ti měli výhled na těla a co víc… i na těla o kousek dál. Skupinu pěti, šesti dalších. Taktéž spálených a znetvořených. Všude okolo se stále ozýval hluk, střelba, zvuky boje. Z uličky se vynořili další. Inkvizice. Dva vojáci a jeden muž s černými, nagelovanými a zčesanými dozadu. Oblečený byl v černém kabátě. Všichni na sobě měli odznaky církve a autority Stolce a… nevypadali nadšeně. Tedy, alespoň ten Inkvizitor, kterému bylo vidět do obličeje nevypadal vůbec spokojeně.  Voják Stolce  Inkvizitor Trojce se zastavila. Vojáci mířili na Annu, zatím však nestříleli. Zatím. “Bratr Szapowal,” řekl Inkvizitor a zamračil se, očividně doufal, že sem dorazí dříve, včas. “Inkvizitore, jsem zde abych uplatnil Právo Azylu na přeživší.” odpověděl kněz vážně. “Přeživšího.” opravil ho Inkvizitor. Situace… byla na nože. O tom nebylo pochyb. Tak jako tak, Inkvizice nejspíš má zvláštní zájem o to zdejší coven upírů vyhladit do posledního. Diplomacie zde je složitá, to bylo vidět na vojácích i Szapowalovi. Kdyby jen Anna věděla, že její život je na vlásku. Stačí málo a vypukl by boj. Ale takto funguje svět. Ne vždy víme, o co se děje a přece, naše rozhodnutí v nevědomosti musejí být správná. |
| |
| Vstup do neživota levou nohou Michal, Szapowal Cross my heart, hope to die - nápis na slunečních brýlích Mám strach. Nebo nemám? Je to.. podivné. Podivně děsiví i uklidňující najednou. Ten dotek jako by mě hladil a konejšil a zároveň mi z něj vstávají chloupky na zátylku hrůzou. Co se to děje? Byla to snad nějaká droga? Byl zdrogovaný a já jsem teď z jeho krve taky? Chtěla jsem se vyděsit, křičet, škubat sebou, ale nic z toho se nedělo. Místo toho jsem viděla věci, o kterých se mi ani nesnilo. Vlastně, snilo. Při hodinách dějepisu jsem často snila, že bych to chtěla vidět na vlastní oči a teď, je to tady. Jenže, tohle přece nemůže být skutečné. Co to je? Co to znamená? Je to fascinující. Je to zvláštní kombinace, jeskynní lidé a s nimi ta postava. Něco na ní mi velice silně připomíná Richarda. Je to on? Jsou to sny? Určitě je to nějaké delirium z drog. Ale je to nádherné. Obzvlášť ta stavba pyramidy. To je něco tak krásného. Počkejte! Co se děje? Kam jdete? Kam jste zmizeli? Těšila jsem se, že uvidím nějakou reakci, že se nějak pohnou, ukážou, že jsou se stavbou spokojení, ale zmizeli. Stalo se jim něco? Richarde? Srdce mi poskočí, nebo si to alespoň myslím, když uslyším jeho hlas. Použijeme ji? Jako koho? Mě? Zabijeme ji? Jako mě?! Chtěla bych se pohnout, vykřiknout, otevřít oči! Chci ho vidět. Chci vědět, co se to děje! Richarde! Co se to děje? Richarde, prosím, lásko. Já se bojím! Nemůžu mluvit a nemůžu se ani pohnout, před očima vidím jen tmu a nejsem si jistá, jestli mám oči otevřené nebo zavřené. Mám hrozný strach. Co se to sakra děje? Že bych se předávkovala? Je to nějaký šok z těch drog? Je tohle ta zlatá střela, nebo jak se tomu říká? Umřu? Tělo se mi škubne, když zrak oslepí jasný světelný výbuch. Ale stále nevím, jestli to je to, co se děje kolem, jestli to skutečně vidím, nebo jestli to mám jen v hlavě. Dech se mi zrychluje, jak to bolí. Žilami se mi prohání tlak, který hrozí, že mi je rozerve. Jako by mi je roztáhl, aby ten led, co se mi tam roztahoval, měl kudy jít. Třásla jsem se jako při nějakém záchvatu. Já jsem se určitě předávkovala! V hlavě mi zuří panika, strašně se bojím! Už ani necítím, že na něčem ležím. Ztratila jsem cit? Ochrnula jsem? Už jsem mrtvá? Richarde! Chce se mi křičet. Tak moc to bolí! A když se ta bolest z celého těla stáhne do vnitřností, bolí to ještě víc! Chtěla bych bolestí a hlavně strachem křičet. Co se to sakra děje? Kdo je tady? Koho chtějí zdržet? Richarde! Kde jsi? Co se to sakra děje? Proč nic nevidím? Proč nic nevím? Slyším tu střelbu a a výbuch a nějaké hlasy. Jenže než abych mohla přemýšlet, soustředila jsem se víc na tu syrovou ostrou bolest, která mi pohltila snad každý kousek kůže. Nedokážu to popsat, ten pocit je tak nový, divný, zlý! Světlo. Tolik světla. Tma. Jsou to nějaké zářivky? Tma. Vypadá to tu jako laboratoř. Tma. Až po chvíli mi dojde, že ta tma se objevuje vždycky, když mrknu a z nějakého důvodu mrkám docela často a vždy nechám oči chvíli zavřené. Snad strachem. Snad doufám, že až je otevřu znovu, budu doma. Nebo se podívám na Richardovu tvář, ucítím jeho silné ruce, jak mě nese v náručí. Ale ne. Je to pořád tady. Ostré umělé světlo, jak někde u doktora. To světlo hrozně bolí a řeže, zraňuje mé citlivé panenky. Je to snad kocovina? Nebo nějaký šílený dojezd nějaké drogy? Pomalu se pohnu. Snažím se zjistit, jestli mám vůbec ještě tělo, jestli mě poslouchá. Jestli dokážu ovládat prsty na rukou a na nohou. Jestli pohnu rukama, nohama, boky, otočím hlavou. Opět otevřu oči a sleduji stěny té podivné bílé krabice, ve které ležím. Co je to? Posadím se. Myslím, že je to pomalu, jak mi tělo vrže a křupe, jak se probírá z té ztuhlosti, ale ve skutečnosti jsem se posadila dost prudce. Rozhlédnu se kolem sebe a zalapám po dechu, když to uvidím. Je to reálné? Je to pravda, nebo mám stále nějaké halucinace? "Ri..Ri..charde." Hlas mám podivně zhrublý, ústa mám vyprahlá a rozkašlu se. Olíznu si rty, abych je alespoň trošku svlažila. Odtáhnu se dozadu, až zády narazím do stěny rakve, o které naštěstí stále nevím, že je to rakev. Tak nějak mi to nedochází. Schoulím se a obejmu si kolena. Vyděšeně vykulím oči, když ze stěny vyjde podivná dvojice. Nějaký kněz a další podivná postava. To už jistě musí být halucinace. Dost možná jsem doma a omámila mě matka, aby ze mě dostala to rebelování a teď je tam nějaký zástupce pravoslavné církve a konečně přistoupili k tomu exorcismu? Chtěla bych se zase schoulit do klubíčka, zakrýt si hlavu a schovat se, jenže v tu chvíli přijdou do místnosti další. "Kde to jsem?" Nejprve se zeptám rusky, než se zeptám znovu anglicky. Zmateně se dívám na vojáky, kteří na mě míří pistolemi a ani se nehnu. Radši ani nezvednu ruce nad hlavu. "Kde je Richard?" Netuším, o čem to mluví. Sice jim rozumím, asi. Ale nějak mi uniká význam. Jaký azyl? Pro koho? A kde je ten Richard? |
| |
| Prolog IV.
EmilyMladík se na tebe zvláštně zadíval. Nebyl v tom ani náznak zla. Ani náznak nepřátelství. Byl to pohled vojáka, co zabil teroristu před očima spoluvěřících a omlouval se jim pohledem za to, že vykonal co muselo být vykonáno. |
| |
| Prolog IV.
Tadeas & Alissa”Ujela ruka?” uchechtl se Jaeger, jako by to byl opravdu hodně dobrý vtip. “Jo, to občas kastrace s lidma dělá. Někdo omdlí, někdo vykrvácí, ale těch pár co to zvládnou ti může hlídat osobní harém a to se obvykle vyplatí. Máš-li harém.” pokrčil rameny na Alissina slova. |
| |
| Prolog IV.
KazranNěkolikrát jsi s mírou praštil do jeho zad a on kašlal… a vydávil ze sebe… no, to nic, co démon jedl, jelikož to byl nejspíš lajdák a nějakou tu krev. Celý se třásl, ale podařilo se ti odhadnout (6), že skutečně i přes tu šlupku pohrabáčem nemá nějaké vnitřní krvácení a za jeho současný stav může spíš šok a reakce těla na hodně rychlý ústup démona. Ebony & Kaliah & KazranKultista vpředu se chladně zasmál a zadíval se na tvou zbraň. Jedním pohybem očí odklonil z části první kulku (5+1), která ho ale i tak řízla na ruce (-3). Druhý pohyb očí byl o něco úspěšnější, odklánějíc druhou kulku ještě o trochu víc (5+1), ale také mu způsobila jistý šrám (-1). Systém |
| |
| Prolog IV.
Ebony – na niž jsem upřímně zapomněl a jež mi připomněl až Kazran (bůh mu žehnej)Do ruky ti padla krásná, mosazná urna. |
| |
|
|
| |
| Prolog IV.
Alex”Ty přirovnáváš pozemské dělení moci a právo k nebeským zákonům?” zvedl anděl obočí a vypadal opravdu. Zmateně. Jako kdyby jsi mluvila o tom, kolik toho mají rajčata a sebevražedný útok záchodovou špachtlí společného. |
| |
 | Prolog IV. What the fuck happend? Opřu se o náhrobek. Držím si u úst ten kust divného materiálu, který mi z části připomíná to ohebné, plastové prostírání. Dám ho stranou, nakonec. Po krku mi zase začne téct krev. Místo toho si utrhnu kus trika a nacpu si ho k ráně. Zaskučím, jak se rána rozbolela, když jsem jí sebral její hezky klidový režim. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Neuniklo tvým vjemům, že ti je zima. Jiná zima, než kdyby jsi se třásla, nebo byla ve studeném podnebí. Jako by jsi byla neustále prochladlá a ten chlad ti mírně ukrádal cit do prstů a kůže. Cítila jsi se... živá. Živá, ale se zvláštním typem hladu, který se ti svíjel v žaludku a vysušoval ti hrdlo. |
| |
|
Run! |
| |
| Aspoň trochu jsem k užitku Tadeas „Zkusím nad nějakým harémem popřemýšlet.“ Procedím ironicky skrz zuby. Doufám, že tohle tak za měsíc bude jen hloupý námět na vtip, teď je to ale tvrdá realita. Rychle se připojím k Jaegerovi a zkontroluju Thomasovi puls, ještě nějaký tam je, takže to stále není zbytečné ho vzít s sebou. „Třeba budeš ještě víc sexy, až budeš od oho chlápka celý od krve. Můžeš všem doma navykládat, jak jsi mě zachránil před celou bandou nebezpečných chlápků. To na tebe poletí ještě více holek…“ Zamířím za Tadeasem a potichu za sebou zavřu dveře zadního vchodu. Nechávám se dál vést a uzavírám tu naši úžasnou trojku. S námahou se přehoupnu přes plot, ale stále adrenalin působí dokonale, takže únavu prakticky nepociťuju. ...Už se těším na sprchu a postel... „Já telefon u sebe vážně nemám, vy jo? No pořád má tady v parku větší šanci na to někoho potkat, než kdekoliv jinde. Pokud ho tu chcete nechat, tak prosím. Ale až k magistře bych ho netáhla. Navíc tenhle člověk proti nám asi mluvit nebude, už jen kvůli tomu co v životě udělal.“ Ať už se Jaeger nebo Tadeas rozhodne jakkoliv, tak není čas se zbytečně zdržovat. Musíme pokračovat směrem tam, kam nás Tadeas vede. Zastavíme se až před kadeřnictvím. Kadeřnictví? No zrcadel by tam měli mít dost a vypadá lehce opuštěně, tak snad to dopadne dobře. Kouknu na Tadease, který šmíruje kolem zadního vchodu. „Ještě mi řekni, že víš, kde mají náhradní klíče.“ Ale dozvím se pouze negativní odpověď (32 % - klíč nenalezen). Sakra. Proč já. Proč vždycky já mám takovou smůlu. „Fajn, mám plán B, když nemáme klíč, tak to budeme muset vzít silou. Ale nejdřív mě omluvte, jdu nám zajistit tiché obývání našeho přechodného domova.“ Dojdu pomalu k oknu a sleduju vnitřek kadeřnictví. Prohledávám místnost, až naleznu malou krabičku patřící ovládání alarmu. Zavřu oči a zaměřím se na svoje okolí. Jsem zvyklá spíše ovládat spotřebiče, které jsou v mé přímé blízkosti, ale tohle je jen vedlejší místnost, to nebude těžké. Snažím se v sobě sesbírat roztroušenou energii a nakonec se jen vítězoslavně usměju a lusknu prsty. Alarm je neporušený a vypnutý (10). Nejvíce jsem se bála elektrického zkratu, který by zase jen přilákal více pozornosti. Tak nemám zase takovou smůlu. „Mohla bych tě poprosit příteli, aby si nám otevřel cestu dovnitř, děkuji.“ Ohlédnu se na Jaegera s povzbudivým úsměvem. Jeager rozkopne dveře (3+3)... nadvakrát (9+3). Vypadá sám se sebou spokojen. „Račte dovnitř.“ Aniž bych na ně jakkoliv čekala, zmizím v domě. |
| |
| Wiedźma Snažila jsem se tvářit statečně i když vnitřně jsem byla podělaná až za ušima. S knedlíkem v krku, nohy se mi klepali a kdyby do mě někdo šťouchl, asi bych se skácela na zem jako nějaká troska, jsem čekala co se stane, co udělá. Čekala jsem, že dopadnu podobně jako zbytek třídy, nebo jako profesor, ale ten kluk začal mluvit úplně jinak. Prvně jsem vůbec nechápala. Jako jo, rozuměla jsem mu, ale zároveň i nerozuměla. Prostě nechápala jsem nic z toho co říkal. Ještě před chvíli tu říkal něco o tom, že jsme prostě ´ztráty se kterými se počítá´a teď najednou prostě, ok je to všechno v pohodě, nic se ti nestane? Tuťuťu, ňuňu... Můj výraz a celkový postoj by se v tuhle chvíli dal nazvat velice jednoduše - wtf?!! Tenhle mindfuck ale jenom tak prostě nekončil. Ten kluk se najednou skácel prostě k zemi a něco mi říkalo, že to je dílo té ženské co sem přišla. K čemuž se tak nějak i přiznala když potom přistoupila blíže ke mě. Trochu vypadala přitom, jako kdyby se bála, že se prostě jenom tak zvedne a sní jí tu přede mnou zaživa. Nicméně, začne něco vysvětlovat a začne tak nějak další, nový mindfuck... Okultista? Magie...? Posedlý andělem...? Nadpřirozeno v sobě.... já?! "Moment, to je blbost, nic takovýho nem...." v své sebeobhajobě, která chtěl vyvrátit její slova, která byla poněkud zcesty a zralá na psychárnu, mě zastaví až její pohled. Bylo to... strašně, ale brutálně strašně divný a nepříjemný. Trochu jako kdyby měla rentgenový vidění a teď mě skoumala skrz naskrz a já se rázem pak cítila strašně odhalená, nahá... Cožeto....vědma...? "Co...? Né, to já ne... já... umím vykládat z karet ale, to je spíš tak ze srandy..." zamumlám k odpovědi a z toho jejího úšklebku mě tak trochu zamrazí, vlastně mi přeběhne dosti nepříjemný mráz po zádech. Když potom sáhla po profesorově noži a něco s ním začala dělat, nechápavě jsem na ní koukala. Co to s ním hodlá dělat. A to co dělala, by se dalo přirovnat k jistému druhu skarifikace, neboť tomu klukovi cosi začala vyřezávat do tváře a mám takový pocit, že to nebude nic příjemného... Dále, tu byla jistá forma vyhrožování od té ženštiny. Prohodila jistá slova o tom, že bych plánovala utíkat, že bych to měla marné a brzy by mě stejně dostihli a pravděpodobně bych za to zaplatila svým životem či tak něco, a i když to neřekla přímo, prakticky ani nemusela, dokážu se dovtípit. Jenže, co teď jako mám dělat? "Oni? Kdo jsou vlastně ti "Oni"?" zeptám se maličko kousavě. Pořád tu o něm mává před nosem, ale pořádně jsem se nedověděla jako o koho to vůbec jde. Teroristi...? Nebo co vlastně sakra jako? "Neberte si to osobně, ale nepůjdu nikam dokud mi neřeknete kdo jako sakra vy jste? A jak mám jako vědět, že zrovna vám mám jako věřit? Potom všem co se tu teď vlastně stalo?!" v palici jsem měla zmatek, měla jsem pocit, že hlava sama se rozskočí na tisíc kousků a nic, absolutně nic tu prostě nedávalo sebemenší smysl, jakýkoliv smysl! Bylo to jako nějaká noční můra... |
| |
| I would hate to see you go Hate to be the one that told you so "Moc na sebe neupozorňuj," zní moje rada, ale pak mi k nohám padá upír. On se dle mých rad zařídil, ale nezdá se, že by mu to pomohlo. Jejich kvalita tedy byla diskutabilní. Na půl vteřiny zaváhám, jestli mu mám pomoc na nohy (mužské ego, však to všichni známe), ale když jeho gardisté začnou okultistům konečně zasahovat citelné rány, nabídnu mu ruku. Je jen na něm, jestli ji přijme. Všímám si, že Ebony objevila něco, čím by se mohla bránit. A co tvoje schopnosti? chce se mi říct, ale držím jazyk za zuby. I když se okultistka blíží k smrti, nezdá se, že by jí to zabraňovalo ve vyvolávání. Trans je silná věc, když se do něj dostanete. Chci zrzce z rukou vyrvat urnu a jít někomu rozdrtit hlavu, ale než stačím udělat jeden pohyb, okultistka se náhle topí ve své vlastní krvi. Prudce vtáhnu vzduch do plic, když se z místa vytratí energie. Skoro si ani nevšimu zdroje její smrti, který se oboří na posledního okultistu, který zůstal naživu. "Narušili rituál, hádám," promluvím poněkud mdle. Cítím, že mi ze systému mizí adrenalin a cítím se malinko otupěle. Možná by mi i byla zima, kdybychom nebyli v LA. Pohled mi ale těká k urně a lebce. Moc, moc, moc ráda bych se na ně podívala, ale co ta holka, co když začne zvracet? Se sebezapřením se od artefaktů odvrátím. "Jsi v pořádku?" zeptám se Ebony. Sleduju, jestli není až nepřirozeně bledá a nepotí se. Chytnu jí za ruku a dlaň druhé ruky položí na hřbet té její. Není moc ledová? Jestli upadá do šoku, raději bych to podchytila co nejdříve. Nevím, jestli jsem zlatá rybička, co nedokáže udržet pozornost, nebo jestli se toho hodně děje, ale všímám si, že náš "zachránce" se pokusí na okultistu zaútočit. Neúspěšně. Nemohl by nám prokázat tu laskavost a zeslábnout? Pohledem vyhledám Liliana. "Navrhuju ho spoutat a ucpat mu pusu, aby nemohl vyvolávat," a pak někdo bude dělat chůvu tý holce, zatímco já se podívám na artefakty, je nevyřčená myšlenka, která se mi ale odráží v očích. |
| |
| Podruhé… Potřetí? „Strach ochromuje. Útěk předpokládá notný kus odvahy.“
Meical opětoval ten pohled a... |
| |
| Prolog I.
ViktorNechal jsi toho tolik za sebou. Svou rodinu. Svou tradici. Své přátele... první lásky. Svou čest. Občas jsi se cítil jako zbabělec a nehledě na to, kolik sprch jsi si dal, stále jsi se cítil špinavý. Byla to vina, ptáš se? A nebo... To?
"Omlouvám se vám," řekla ti s francouzským přízvukem (jako by jsi si to nemyslel) "že jsem sem tak vpadla ale už nevím kam jinam jít. Nemáte prosím výtisk Umění, liturgie, a legend v renesančním Toledu od Boshe? Jsem zoufalá, nemůžu tu knihu nikde najít a musím jí zpracovat do textového semináře." vysvětlí ti hned a udělá na tebe psí oči. Tu knihu máte, alespoň si tedy myslíš, že jí máte, někde ve skladě (87%). Otevřeš ústa, aby jsi jí to řekl, ale najednou vypadá dívka jinak. Její oči byly jako díry do prázdnoty a kůže jako bílý, vysušený papír, na mnoha místech protrhaný. "H' ah ahnnn..." řekla a z úst jí vytekla krev. V šepotu a ozvěně se ti vracel překlad slov... Přichází... přichází... přichází... odráželo se ti od hlavy a ty jsi ten hlas znal. "Ah mgephai..." dívka natočila hlavu... v jejím obratlech zakřupalo. "Bug ahagl! Bug ahagl! Bug ahagl!" rozkřičela se. Zuby jí vypadávaly... pokožka se trhala i s masem a celý její obličej se začal hroutit do sebe, jako by ho něco požíralo zevnitř. Překlad se ztratil v množství šepotů. "Jste... vpořádku?" zeptala se dívka a zamrkala. Pokusila se na tebe nervózně usmát. Vypadala starostlivě... a taky trochu vystrašeně. "Máte tu knížku.. prosím?" |
| |
| O čem to sakra mluví? „A s čím to mám asi srovnávat? Ty máš pocit že to je nad slunce jasné, ale pokud postavíš k fréze někoho kdo jí vidí poprvé v životě bude s ní umět zacházet?“ Nečekala jsem že to někdy zažiji ovšem takto se asi tvářili ostatní při rozhovoru se mnou i když tahle bytost očekává že budu znát něco co ona sice zná, ale já ne. „Ne nevím nic i když myšlení lidí je omezené. Byla doba kdy byli lidé přesvědčeni že Země je placatá nebo že je středem vesmíru, Koperník byl přesvědčen že je středem vesmíru Slunce a pravda? Pravda není jen jedna ani vyšší principy nejsou jediné a co se týká víry lidé jsou už svobodní, víra tak už není vynucovaná. Což je dobře protože lidé byli dřív přesvědčení že můžou všechno pokud je to ve jménu pravdy a vyšších principů.“ To že se to děje pořád na určitých místech už nedodávám. „Jo ty, kdo sem přijde mluví v hádankách a pokud už něco dává smysl tak nevysvětluje protože předpokládá že všichni budou rozumět tomu o čem mluvíš? Není tohle snad známka arogance?“ Byl jste obviněn herezí proti doktríně ... i když jim se sotva podařilo utéct ... možná jsem měla políbit prsten nebo ruku ... Ano já vím jsou to absurdity ovšem tato situace absurdní je, ne že by to k něčemu bylo mám před sebou hodně mocnou bytost kterou by možná porazila bazuka. Ovšem vypadá to že jsem byla aspoň v něčem úspěšná protože jsem konečně uhodila hřebík na hlavičku. „Počkej možná jsem se nechovala předtím správně, ale mým současným obviněním je že jsem nežila zcela nesobecký život? Kdo takový život žije? Možná jeden z tisíce ...“ Pak se zarazím protože tohle mi už něco říká, světlušky jsou nositelky takzvaného luciferinu a když jsem se snažila zjistit odkud tento název pochází přivedlo mně to k zajímavým zjištěním. Lucifer anděl který byl Bohem svržený za svou pýchu proto se říká pýcha předchází pád, ale odkud to ví oni? Ne že by to v současné chvíli bylo důležité, protože cítím horko a spálené dřevo ovšem jinak se nic nestalo. Že by minul?On minul ... Pak otevřu oči, otočím se a zjistím že nejspíš neminul, ale něco odklonilo ničivou sílu. Nebo někdo a žena která se tu náhle objevila položí na zem něco na což ta bytost reaguje tím že odletí. A ta žena ji za tu krátkou dobu stačila naštvat víc než já svým proslovem. „Děkuji ... ano zrcadlo je v koupelně.“ Vím že máme málo času určitě pošlou někoho dalšího a řeknou mu že pokud selže bude za svou neschopnost potrestán ještě krutěji než jeho předchůdce. |
| |
| Prolog V.
EmilyŽena si povzdychla a pustila mladíka. Na jeho předloktí (nikoliv hlavě) se krásně vyjímal vypálený znak. |
| |
| Prolog V.
Meical"Co? Meicale, co se to...?" Děje? Nemusel to dopovídat. Přečetl si naléhavost a pocity z tvé tváře, popadl svou kočku pod paží a oba jste začaly klopýtat směrem k hradu. |
| |
|
|
| |
| Drakenhof „Vyhne se nebezpečí, kdo se má na pozoru, i když je v bezpečí.“
Utíkal, co mu síly stačily, ale jako by to stále nebylo dost rychle. Psychická bolest se proměnila ve fyzickou a on si na jediný kratičký okamžik uvědomil, jak... uklidňující to i přes absurditu situace vlastně je. Běžel o život, běžel, aby zachránil jediného člověka a zvíře, kteří mu byli přáteli, a on se zatím takřka vyžívá ve vlastní fyzické bolesti. |
| |
| Mrtvola tam, mrtvola sem Jasně. Budu se učit bojovat, kouzlit budou tam démoni. Úplná normálka ne? Dělá si snad ze mě srandu. Arr že jsem na to vůbec kývnul. mohl jsem žít jak do teď. požná by to bylo lepší. Budou mě používat jako vojáka jo? Super to mě uklidnilo. Klid Michale. Víš jak to dopadá když nejsi v pohodě. Uklidni se. Nádech Výdech. Tak. Pak ale začnu zase poslouchat toho podivína. Inkvizice?! Myslel jsem že církev už z tohodle vyrostla. He. Takže dneska budu voják, super. Přesně to jsem si vždy přál. Už jsem skoro na pokraji svých psychických sil. Dnes je toho na mě už moc. Na hodinku si lehnout. Uspořádat si myšlenky. To by bodlo. Chvíli si dokonce pohrávám s myšlenkou na zapálení kaplana. Když v tom se stane další podivnost. Ze zrcadla se stane chodba. Až pak mi dojde co vlastně řekl. Nepoletíme? zeptám se. Ale on už vstupuje dovnitř. Chvíli nerozhodně přešlapuju ale nakonec se rozhodnu ho následovat. Vstoupím do chodby a co nevidím, všude jsou mrtvoly. Ty vole. Tohle nemůže být pravda. Michale teď je ten pravý čas na to se probudit. Ne? Už mi dochází síla na to abych se ovlád ale ještě se tak něják snažím nebouchnout. A to doslova. Kdo to mohl udělat? tolik mrtvích. V tom si všimnu jak další vchází dovnitř. To je ta inkvizice? potichu pošeptám muži vedle mě. Oni mají bouchačky! Klid. My jsme přišli vyjednávat ne? Až teprve teď si všimnu Rakve uprostřed. A v ní...v ní je nějáká bledá žena. Upír!? Tohle byla poslední kapka. Takhle to dál už nejde. |
| |
 | Prolog I. Taková nenormální normálnostDalší den obyčejného knihkupce. Chvílemi v té jednoduché rutině nacházím klid. Normálnost není úplně špatná. Umí být mírumilovná, dokonce i příjemná. Ten jednoduchý způsob bytí, který netíží na srdci ani na duchu. Sladká je nevědomost těch, kteří nevědí o monstrech, které se skrývají ve stínech. A někdy i uvnitř vás samých. A pak jsou tu dny jako dnešek, že? Dny, kdy si uvědomuju všechno, o co jsem přišel. Dny, kdy bych přísahal, že se tu ukoušu nudou k smrti. Kdy civím na hodiny a modlím se, ať už to proboha skončí. Konečně. Ručičky se zastaví na času, který značí svobodu. Svobodu, zopakuju si v duchu a neubráním se lehkému úšklebku. Líně se zvednu ze židle. Tak či tak to znamená, že můžu domů. Ha. Další hořkosladké slovo. Ale zrovna, když se natáhnu po ceduli, zvonek nade mnou cinkne a já hbitě ukročím dozadu. Dovnitř vejde dívka. Tak nějak unaveně si ji prohlédnu. Snažím se netvářit moc otráveně, ale očividně z ní radost nemám. Prvačka, jak jinak. Zapřemýšlím. Knihu, o které mluví, asi máme. Ne tady. Ale ve skladě. Než jí to stačím říct… realita mi opět pro jednou proklouzne mezi prsty. Zahledí se na mě těma černýma, prázdnýma očima. Není to skutečné. Vím to. Opakuji si to jako zoufalou modlitbu umírajícího. Snažím se tomu věřit. Semknu rty, přinutím se napřímit. Není to skutečné. V žaludku ale cítím ten důvěrně známý spalující pocit. Klubko červů se mi zažírá hluboko pod kůži. Mou mysl naplňuje hlas, který mi nepatří. Neposlouchám. Snažím se neposlouchat. Soustředím se na svou mantru: Není to skutečné, není to skutečné, není to… Dívka natočí hlavu. Nejprve maličko, pak víc a víc. Křehká, papírová kůže se napne, trhá, až… Křřřřřup. Trhnu sebou. … skutečné. Několika malými, ale o to rychlejšími krůčky, zacouvám. Šepot se mění v křik. Význam toho všeho se utápí v hluku, nezůstane nic, ani jediné slůvko. „Nerozumím,--“ vyhrknu v naději, že to snad zastaví. „…ti.“ A pak je to pryč. Zamrkám. Jako by někdo luskl prsty a vše se vrátilo do normálu. Ramena se mi s každým nádechem hýbou, nahoru, dolů, nahoru, dolů... Hlava třeští, dokonce i splašené údery srdce přidávají migréně rychle nabírající na bolesti. Dívka na mě vyděšeně hledí. Ten pohled znám. Až příliš dobře. „Jo, jsem v pohodě. Nízký tlak,“ zamumlám. Přesvědčivě zrovna nezním, ale co nadělá? Posledním krokem vzad se dostanu až k pokladně, zapřu se dlaněmi o chladivé dřevo a dlouze vydechnu. „Říkala jste Renesanční Toledo od Boshe?“ ujistím se, dokonce i můj hlas opět nabere na té nezúčastněné klidnosti jakéhokoliv prodavače. Jako by se nic nestalo. Protože se vlastně nic nestalo. Jen… To. „Ne tady. Na skladě. Pokud tu necháte své jméno, můžu ji pro vás zítra připravit. Stačí to?“ |
| |
| Prolog V.
Teddy & Alissa”Hm, hezká práce Alisso. I ty Tadeasi. Nuže… nyní bychom se měli dostat domů.” řekl Jaeger s úsměvem a postavil se k jednomu zrcadlu. Zadíval se do něj. AlexŽena přišla k zrcadlu a cosi začala šeptat a čmárat prstem na zrcadle… až se zrcadlo změnilo. Bylo spíše oknem do neznáma. MeicalFrederic na tebe překvapeně zamrkal. Trhl sebou, když jsi vzal jeho tvář ve vcelku intimním gestu, ale pak se ti nějak zadíval do očí, párkrát se nadechl… a jeho tep se zpomalil. Tadeas & Alissa & Alex & Meical
Jeager udělal místo příchozímu Tadeovi a Alissa a hned je pobídnul, ať jdou stranou. Zrcadlo se rázem obrazem změnilo a dovnitř vešla světlovlasá dívka – Alex.
Magistra se o něco uvolnila, ale i tak… na tváři se jí perlila kapička potu, která se k jejímu jinak vznešenému a elegantnímu vzhledu opravdu neslušela. “Vítejte… v mé pracovně. Jaegere, vidím že byla vaše mise úspěšná. Alexandro, jsem ráda, že jsem vás zastihla v čas. Nyní je asi vhodný čas na...” sotva to dořekla dveře do její pracovny se otevřely a dovnitř vešel gardista, vedoucí Meicala s Fredericem, který držel pod paží malé kotě. “Magistro, vedu Padlého. Žádá si Sancti Signum Occultum.” řekl a ustoupil stranou. Magistra Schraiber zamrkala. “Kde jsou ty časy, kdy jsem neměla co dělat? Inu, jedno po druhém. Vítejte Padlý. Jaké je vaše jméno. A vašeho společníka? Prosím, všichni se posaďte v salónku, tam máme dost pohovek. Počkejte tam na mne. Jaegre, smím poprosit o čaj pro naše hosty?” zadívala se na démona a ten se zatvářil jako kočka při koupeli. “Snad umíte udělat čaj.” konstatovala příkře. “Nechcete si pořídit varnou konvici?” “Jsem odpůrkyně přílišné mechanizace, byla jsem i při průmyslové revoluci a budu jí i teď.” zamračí se zase Schraiber, ale pak se k vám všem vrátí pohledem, jako by na vás chvilku zapomněla. Pak… se ale trochu zapotácí, jako by měla omdlít. “Om… omlouvám se. Asi ještě chvíli nebudu dobrou hostitelkou.” řekne a zamračí se na kouřící misku. Pevně zavře oči a její rty se pohnou v neslyšitelného šepotu. “Kdo chce jakou příchuť?” “Vy šaháte po těch pytlíkových směsích, které se považují za čaj?” ozve se magistra pohoršeně, kterou znesvěcení aristokratické tradice probralo i ze zaklínání. “Když je nemáte ráda, proč jsem je tady našel?” Ticho…. “No nic, černej pro všechny.” “Kapku mléka. Rozdejte také čokoládu, prosím, myslím že jí obzvlášť někteří potřebují.” dodá Magistra a na chvíli se zase uvolní, zdá se, že se její kouzlo vydařilo. Odejdete do salónku, jež je skoro stejně archaický, jako zbytek věcí, co jste zde zatím viděli.
Frederic si opatrně sedne vedle Meicala a snaží se uklidnit kočku, zatímco těká po všech pohledem jako kolouch v poli když se blíží kombajn. Jaeger za chvíli příjde s čajovým servisem, který rozloží na stolek před vámi a se silnou černou čokoládou. Nastává trapné ticho. Frederic Kočka Šklebící se Jaeger |
| |
| Drakenhof „Když si nepřiznáš svou chybu, uděláš další.“
Sotva se moje rty se dotknou Fredericovy kůže, zachvěju se. Jsem překvapený stejně jako on, protože tohle spontánní gesto... se mi až přlíš líbí. Chci ho vzít za ruku a provést ho hradem, dokonce natáhnu tu svou, abych to udělal, než si vzpomenu na Fredericův výraz při mém prvním gestu. |
| |
5650.jpg) | Prolog IV. Ashes you shall return V uších mi zní kouř... a v citlivém nose krev lidí i bratří a sester, podřízených, nadřízených, přátel i nepřátel. I přes všechna zabezpečení jsou agenti Inkvizice neúprosní. Mnoho smrtelníků bylo pod vlivem Covenu. Měli jsme mnoho ptáčků, informátorů... adeptů. Slib nesmrtelnosti láká mnohé a přece nás našli. Umučili nebohé smrtelníky k smrti, aby z nich vymámili informace a jejich práce se nakonec vpylatila. Našli nás. Našli a vpadli sem, jako barbaři do Říma. Mnoho upírů uteklo, někteří zůstali a bojovali... všechno to ale byly pokusy. Inkvizice je vždy dobře připravená a nebere zajatce. ...
|
| |
| Duševní zdravý...napováženou Hysterická...?! Dámo, já tu měla psát test, který by mě posunul o krůček k tomu, abych se někam v životě dostala, ale místo toho to tu vypadá jako po nějakém teroristickém útoku... viděla jsem věci, které by normální zdravý člověk vidět neměl a JÁÁÁ, jsem hysterická, protože chci jenom vědět, co se to jako děje...?! Měla jsem sto chutí jí hezky od plic přetlumočit co mi ve vteřině proběhlo hlavou, ale nakonec jsem to spolkla a vrhla po ženštině dosti, dosti naštvaným výrazem. Nakonec se tedy ohnu a i když docela nerada, jí s tím týpkem, který dostal slušnou scarifikaci na předloktí, jdu tedy nějak pomoci, pokud ho tedy nechce tahat sama. Pokud ale chce se s tím týpkem tahat sama, budiž, bránit jí v tom nebudu. Mno a ta ženská nepřestala do mě rýpat... Pořád si mlela svou takovým tím povýšeným ironickým stylem. Něco ve stylu já vím víc a ty teď prostě drž hubu a dělej co ti řeknu bo ty si z nás ta, co neví o tomhle ani zapendrek nic. I tak mi přesto řekla něco blíže k tomu, co měl být ten kluk jako zač. I když vlastně jak se to veme, řekla i neřekla. Anděl a posedávající lidi...? To je dobrý kec... vždyť bible nás přece učila, že andělé jsou poslové Boha a jsou to ti ´hodní´, bytosti dobra a dobrých cností... "Hmmm...." zamručím trochu a protočím napůl oči, když jsme zase u té pohádky o tom, že jsem vědma a umím věštit. Dělám to jen pro zábavu a většinu věcí si stejně jeden sám vymýšlí a to, že mi občas něco z toho vyšlo ze mě nedělá ještě nějakou vědmu co vidí do dálné budoucnosti... A ona si prostě nedá pokoj. "Fajn, fajn....jdu s váma, stačí?!" pronesu smířeně. Nevím co jsem to dělala, proč jsem jí na to kejvala, možná, aby mi prostě dala pokoj a zavřela jsem jí tím pusu? Možná... možná, že i jistá část mě, chtěl vědět něco víc... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Magistra – nemáš ponětí, hledíš na ní a necítíš zhola nic. Bledá dívka – je to hodná dívka, vřelá... klidná, nehledě na její vzhled. Od ní nebezpečí nehrozí, cítíš však... by s tebou sama v tomto konstatování nesouhlasila. Mladík – máš pocit... že je v něm víc, než vypadá. Za tím nevinným vzhledem je vášeň... a pod ní cosi temného. Poslední dívka – cítíš z níc cosi děsivě povědomého, to samé, co jsi už před tím cítil. Je jako ty. Padlá. Zvídavá... paličatá. Whispers – Když jsi přicházel do hradu a gardista tě vedl chodbami, něco... měl jsi pocit, jako by jsi něco zaslechl. Něco jako šepot. Neví co přesně říkal. Otočil jsi hlavu a byly tam dveře... pootevřené dveře, za kterými bylo množství knih. Nevíš jak, ale na jednu jsi pomyslel. Víš (a nevíš jak), že je dobře schovaná. Skrytá. Ne nedostupná. V černé kůži... s kováním z bronzu. A je na ní zvláštní symbol. Zobrazit SPOILER |
| |
| Hřbitov Kaliyah a Kazran Boj pokračuje. Popravdě nestíhám pořádně vnímat, co se děje – a začínám chápat, proč jsou podobné scény ve filmech vždy ve slow motion. Je v tom bordel, proto. Když před tmavovláskou přistane její společník, uskočím o půl kroku dozadu. Já chci pryč. V hlavě se mi ozývá ustrašený hlásek, skoro nemám daleko k tomu, abych začala prosit o přítomnost mamin... no dobře, té ženské ne, ale o tatínkovu jo. Nohy na ramena ale nevezmu, sama nějak nechápu proč. Ale možná to bude mít něco společného s tím, že mám pocit, jako bych měla kolena z želé. Z pohledu na všechnu tu krev a kulky a kusy těl a jánevímco se mi zvedá žaludek, a tak raději upřu oči na urnu, kterou jsem zvedla. Zírám na ní, jako by na tom závisel můj život. A pohled od ní odtrhnu až ve chvíli, kdy mi dojde, že je... nějak tišeji. Zmateně zvednu hlavu. Poslední zpívající osoba v kápi je zřejmě mrtvá. To je... dobře? Zkusím odhadnout, ale vzápětí slyším dalšího kápistu, co tvrdí opak. Hm. Odpovídat mu hned začne někdo, kdo tu je nově, pokud se tedy nepletu. Začíná toho na mě být nějak moc. Nestihnu odvrátit zrak, než ho nově příchozí zabije, takže otázku tmavovlásky v první chvíli ani nevnímám, mozek ji zpracuje až se zpožděním několika desítek vteřin. Otočím se k ní s očima vytřeštěnýma a několikrát naprázdno otevřu a zavřu pusu. Ani nevím, co říct. Co se vůbec dá na něco takového říct? Chytne mě za ruku, což asi nebyl v tuhle chvíli dobrý nápad. Okamžitě stáhnu ruku zpátky k sobě a bez přemýšlení mi z ní vyjede světlo – naštěstí pro tmavovlásku mám dost špatnou mušku (4+1), takže proud světla přistane v zemi o kus dál. „Nech mě!“ vybuchnu. Před očima vidím všechnu tu krev a násilí. Nikdy dřív jsem nikoho umírat neviděla... a nejvíc krve jsem viděla, když jsem se řízla nožem do prstu. Couvám dozadu a svírám urnu tak pevně, že by nejspíš nebylo divu, kdyby praskla. Pokud se mi povede vycouvat od dívky na dostatečnou vzdálenost (3), otočím se a začnu zdrhat. |
| |
| Prolog II.
Viktor"Oh... oh." řekla dívka a znova zamrkala. "Nechcete... donést prášky, nebo něco? Nerada bych, aby jste se mi zde skácel." pousmála se při pokusu o vtip, ne zrovna místný.
"Přišel jsem vám jenom zkontrolovat vodu. Nečetl jste oznámení na tabuli nájemníků?" zeptal se a zachrastil při tom svým nářadím v tašce. Na sobě měl přívěsek. Obyčejný, dřevěný růženec. "Mohu dál?" |
| |
| Prolog IV.
Ebony & Kaliah & Kazran & DerekKazran odpověděl kultistovi, ne že by mu jeho odpovědi moc lichotili. Systém Anna & Michal & Adrian”Ano, to je ta Inkvizice.” řekl Fillip a přikývl Michalovi a přistoupil k rakvi. Na Annu pohlédl se zvláštní směsicí pocitů, vepsaných ve tváři. |
| |
| Na hradě
Před pracovnou magistry"Pane," vykulila na Padlého oči čarodějka po tom, co zaklepal. Bohužel poklepal ne příliš úměrně a tak panty povolily a složily se s žalostným skřípáním na zem. A navíc... odkud vůbec zná tvé jméno? |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Prolog II Russian HospitalityÚnava z mého pohledu nezmizí, ne tak docela, ale přesto se slabě pousměji. Slečna prvačka se celá rozzáří a nakonec… mé srdce není z kamene. Jak málo některým stačí ke štěstí. Normálnost. Normálnost je dobrá. Trochu nepřítomně přikyvuji na její další otázky. Přemýšlím nad tím, co jsem viděl, co se mi ta věc snažila říct. Dívka mě stejně k hovoru ani nepotřebuje, bohatě si vystačí sama. Ne, že bych měl zrovna náladu ji řešit. Ať už přichází cokoliv, nebude to nic dobrého. Dívka zamíří ke dveřím. Hlava se jí otočí. Dokola a dokola. Jako sova se na mě zahledí. Dlouze, nepříjemně. Její oči se zlověstně blýsknou, až mi přeběhne mráz po zádech. Tentokrát se nepohnu, tentokrát mě to nepřekvapí. Není to poprvé ani naposledy. Počkám, až vyjde ven. Uklidím, zamknu… zbytek večera ubíhá rychle. Minuta za minutou, hodina za hodinou. V té klidné rutině normálnosti, která je osvobozením a vězením zároveň. Navečeřím se, a pak se uhnízdím na pohovce před televizí. Nic zajímavého tam není, ale to nevadí. Na pozadí nechám hrát epizodu Simpsonových a přitáhnu k sobě starou, omlácenou knížku vázanou v kůži. Každé slovo z ní znám už málem nazpaměť, a přece… mi něco uniká. Nebo ne? Možná si dělám plané naděje, možná to jen odkládám. Nakonec knihu zase odložím, vypnu televizi… ráno brzy stávám. Musím najít toho Boshe. Jen v kalhotách na spaní se dostavím do koupelny. Rutina normálnosti. Člověk by se v ní zapomněl. Zrovna si vyplachuju ústa, když v tom někdo zaklepe na dveře. Zpátky ze zrcadla se na mě zahledí smrtonosně bledá tvář s černýma očima. Má tvář, ale ne tak docela.  „Uch,“ přejde mi přes rty znechuceně. Cítím je pod kůží. Tlusté, černé červy. Hýbou se, zavrtávají se hluboko do masa, do srdce, do mozku… Každý jejich pohyb, každý jeho pohyb. Bolí to, opravdu to – bez okolků otevřu skřínku nad umyvadlem, popadnu prášky proti bolesti a jeden polknu. Když se znovu podívám do zrcadla, všechno je tak, jak má být. Prsty si promnu obličej, jako bych se potřeboval ujistit a… můj nedočkavý návštěvník za dveřmi se opět ozve. „No jo, no jo. Už jdu.“ Za dveřmi ale najdu jen… docela obyčejně vyhlížejícího muže. Pohledného, to jo, ale rozhodně nevypadá jako by mě měl nějak ohrozit. Pletu se? Dřevěný růženec může mít svůj význam, ale… proč? „Není na to trochu pozdě?“ nadhodím a ustoupím stranou. „Můžu vám něco nabídnout? Něco k pití? Čaj?“ „Čaj?“ zopakuje po mě muž. Z jeho tónu sálá překvapení, ale můj až překvapivě přátelský úsměv nepoleví. „Ruská pohostinnost,“ pokrčím rameny pobaveně. „Babička by se obracela v hrobě, kdybych se k hostovi nechoval se vší úctou, jakou si zaslouží…“ i když některé hosty bych nejraději vyhodil a po cestě ze schodů ještě nakopl. „No, bude to chvilka... ale spíš bych nepohrdl kávou. Bohužel nejste poslední partaj.” „Tak tedy kávu,“ kývnu. „Vodoměr je támhle,“ nasměruji ho bez dalšího zdržování. Zdá se… normální. Mé odhodlání přece jenom zakolísá, když se otočím směrem ke kuchyňskému koutu a… prostě postavím konvici na vodu. Přichází, pozor, přichází. Co, nebo kdo, sakra přichází? „… fajn.“ Nadechnu se. Zase vydechnu. A pak to ještě zopakuji, než zavřu oči. Soustředím se na tu věc vevnitř. Na klubko červů, které tam někde je. Které tam vždycky někde je. Za ty dva roky jsem se vůbec nezměnil. Pořád chci odpovědi, která ta věc nabízí. I když se snažím… bohové, já se fakt snažím tomu odolávat. Chce mi je dát. Vím, že mi je chce dát, a tak mu dám prostor. Otevřu svou mysl. Dovolím mu to. (4) Ale za jakou cenu? Když konvice vedle mě začne pískat, oči zase otevřu. Nejprve se podívám směrem k vodoměru, stále nerozhodnut, co si počít se svým pozdním návštěvníkem. Zdá se normální? Možná paranoia není na místě, možná jsem to prostě já, kdo je... nenormální. Tiše si povzdechnu. „Mlíko?“ optám se tak nějak do prostoru, vezmu čistý hrnek a kafe v něm zaliju horkou vodou. |
| |
| Útěk před samozvaným soudcem a hněvem vyšší moci Kupodivu asi tuším jak se odsud dostaneme protože z otřesu a hřmění je jasné že dalšího vyslance nepošlou a místo toho se rozhodnou tento byt zapálit podobně jako Solovo bistro. Určitě nás ostřelují z oběžné dráhy možná přímo ze své mateřské lodi ... Já vím jak to zní, ale vzhledem k tomu co se teď chystám udělat to nezní tak neskutečně. Projdu tedy zrcadlem přímo za ženou a rozhlédnu se kde to vlastně jsem. Vypadá to tu opravdu působivě, ale pak se překvapeně otočím jako vždy když jsem slyšela tuhle podobu jména které jsem si vybrala. Co to zase vyvádíte slečno Alexandro? Potom sem vejdou dva muži s ozbrojeným doprovodem, z toho co řeknou mně zaujme pouze jedno slovo. Padlý znamená to že ten muž ... pozorně si ho prohlídnu a zjistím že i on si prohlíží mně (Divine Sense – 10). Už jednou se mi to povedlo nevím sice jak a taky to jediné co jsem zjistila bylo že to co je přede mnou rozhodně není člověk. Ale tentokrát je to jiné ucítím zvláštní mravenčení a pocit, známy pocit ... je možně že ten muž je ... byl tím co jsem dřív byla i já? „Chcete černý,ovocný nebo rozpustný?“ „Promiňte,ale tohle je znesvěcení čaje.“ Pohoršení magistry nad ovocným čajem ve mně vyvolá vzpomínku kdy jsem se rozhodla že pokud se setkám s nějakou studentkou mohlo by mi to vyvolat nějaké vzpomínky.Tedy pokud jsem skutečně byla univerzitní profesorka. Studentka kterou jsem si vybrala byla sice překvapená mými znalostmi, vedly jsme potom hodně dlouhých rozhovorů kdy jsme často mluvili o různých tématech, tedy spíš já jsem mluvila zatímco ona zuřivě zapisovala. Taky jsem po jejím prohlášení pochopila proč si u nás nikdy nedala čaj. Návštěva čajovny byla docela zajímavá zkušenost a já měla možnost ochutnat zelený čaj, Rooibos a maté. Vydám se za ostatními a zatímco ostatní se rozhlížejí kolem, já mám o čem přemýšlet. Posadím se, přesunu se v křesle, obejmu si rukama kolena a přitisknu je k hrudi. Přemýšlím o těch posledních slovech a postupně se přede mnou začíná objevovat příběh který je sice poněkud přitažený za vlasy, ale když se všechno spojí začne to do sebe zapadat. Mluvil o nebeských zákonech tím myslel vesmír, někde hodně daleko žije rasa která byla stará v době kdy člověk žil v jeskyních a k hvězdám vzhlížel jako k podivným bodům na obloze. Ta rasa má přísný kodex a jeho porušení znamená exkomunikaci. Proto jsme člověk protože obyvatelé zde jsou lidé a proto asi ten pocit ztráty a prázdnoty. Začíná mi to unikat a já nedokážu najít to správné slovo které by to vystihlo. Je to ta absence víry která je ze všeho nejsmutnější ... Pro tu rasu je z nějakého důvodu důležitá víra, možná věřil že tohle zůstane a tohle mi umožní pochopit nepochopitelné. Počkat víra, Lucifer, kodex cti, Lucifer ... to není možné ... Zavrtím hlavou spustím nohy a napiju se čaje, nevím jestli jsem na správné stopě ovšem dál už asi nedojdu navíc mně začíná bolet hlava. Ukousnu čokoládu a můj pohled opět upoutá ten zvláštní muž který je poněkud nedočkavý, mám obavy že se mu nebude líbit to co zjistí zvlášť pokud se i zde rozhodli nakonec postupovat jako v mém případě. Podívám se na toho druhého kluka (4), ale ten zvláštní pocit už necítím. Vlastně necítím nic i když nevím co vlastně dělám, možná to dělám špatně. Proto se na to rozhodnu jít jinak posadím se na opěradlo jeho křesla a mile se na něj usměju. „Ahoj a jak ses sem dostal vlastně ty? Pokud se ti o tom chce mluvit.“ Alex má na sobě tohle. |
| |
| Dotažení do zdárného konce Tadeas, Alex a Meical + Magistra, Jaeger a Frederic Ottawa V tichosti se rozhlížím po kadeřnictví, ale nedokážu se na interiér nijak soustředit, moje jediné myšlenky míří směrem k zrcadlu, které by nás mohlo s trochou štěstí dostat domů. Sleduju Jaegerovi prsty, jak malují po rámu červenou stopu. Měla bych se tyhle základy taky zkusit naučit, jednou by mi to mohlo zachránit krk. „Doufej, že jsi to neposral.“ Zašeptám spíše pro sebe než pro kohokoliv jiného. Dívám se na naštvaný výraz Jaegera, když první pokusné projití zrcadlem je bez efektu. A pak na jednou jeho mizející část těla. „Hej, Jaegere?!“ Částečně vyděšeně a částečně odhodlaně ho jít zachránit se vrhnu k zrcadlu a propadnu skrz.
„Jaegere?“ Pak už se jen zmateně rozhlédnu po již známém prostředí. Hluboce si oddechnu a ustoupím, aby mě náhodou nesmetl procházející Tadeas a nakonec jsem stažená ještě více bokem, aby mohla projít i další osoba. Blonďatá dívka ještě oblečená do nočního pyžama. Chudák se ani převléct nestihla, bůh ví, před čím ji sem poslali. Musela to být pěkná rychlovka. Ani bych nečekala, jaká úleva to bude znovu vidět magistru v její celé kráse. Nebo ten rozlévající teplý pocit po těle je jen pocit bezpečí z místního prostředí? Ať je to, co je to, je to určitě lepší než vykastrovaný chlap v jídelně, banda mafiánů v černém autě a úprk přes ploty a zahrady. „Kdyby to nebylo hloupé, tak vás asi obejmu.“ Vydechnu a spokojeně se usměju, že mise dopadla úspěšně a ještě k tomu to přežili všichni účastníci. Další nečekané události. Ozvou se otevírající dveře, kterými jsem před nějakým časem sama vešla do pracovny. Vchází místní strážný ve společnosti dvou mužů, jeden vypadá vcelku normálně, ale za to drží v rukou kotě, jako by to byl jeho jediný majetek, a druhý… No co si budeme povídat, už jsem viděla i zvláštnější věci. Tak Padlý? To lecco vysvětluje. Hlavně proč z něho čiší takové zvláštní sebevědomí a také proč mi na začátku přišel tak nějak divný. Pak už jsme všichni odveleni do salónku na šálek čaje a čokoládu. Chvíli si sednout je nejlepší odměna po náročném pracovním dni, i když asi nebudu dobrá společnost pro ostatní v místnosti. Mám pocit, že teď už dokážu jen zírat před sebe a nikoliv ze sebe dostat plnohodnotné věty, ale budu se aspoň trochu snažit. Uculím se nad Jaegerovým výrazem při žádosti, aby udělal čaj. „Pomůžu ti.“ Věnuji mu decentní úsměv a společně s ním se pustím do přípravy čajů. Jeho drobnou roztržku s magistrou poslouchám jen s čím dál širším úsměvem. Dle příkazů tedy nachystáme i mléko a pro každého kousek čokolády. Narovnám šálky na tác. Stačí už jen donést konvici s čajem. „Tak prosím, je to tvoje.“ Dojdu do salónku společně s Jaegerem a čajem. Zaberu volné místo na křeslu či pohovce, nejsem vybíravá. Spravím si šátek ve vlasech, protože už mi pomalu začínal padat do očí a vzadu více stáhnu uzel, aby se znovu nepovoloval. Do klína si položím šálek čaje a spokojeně trochu upiju. Nastává ticho… Ticho, které je prolomeno vstávající postavou muže. Jenom se natáhnu klidně pro kousek čokolády. „Být tebou tak si sednu a dám čaj. Magistra většinou ví, co dělá a pokud tě poslala na čaj, tak to znamená, že teď řeší něco mnohem urgentnějšího než nás.“ Nic naplat. Moje věta vyzní jen tak do vzduchu a je zakončena děsivým zabušením na dveře. Magistra bude mít opravdu, ale opravdu radost. Zvlášť pokud jí ty dveře vylomí z pantů. Vložím si kousek čokolády do úst a cucám ho jako bonbon. Kouknu na Tadease, kterého ze všech nových tváří jediného znám jménem. Nakloním se k němu a ukážu mu na čokoládu. „Dej si. Zkus se donutit aspoň do kousku. Za chvíli z krve vyprchá veškerý adrenalin, tobě radikálně klesne hladina cukru a glukózové pumpy to nebudou stíhat napravovat. Výsledkem bude, že padneš jako zabitý a prospíš minimálně tak tři hoďky spíše víc. Věř mi. Rychlý cukr je v tomto nejlepší lék a kofein v hořké čokoládě vlastně taky.“ Znovu se zhoupnu dozadu a sama popíjím čaj. Dívka se rozhodla navazovat kontakt s mužskou částí našeho osazenstva. Třeba jsou pro ni více přitažliví než já, což je pochopitelné. Aspoň ale bude co poslouchat a nebude tady takové nepřirozené ticho. |
| |
| Drakenhof „Když se vytratila veškerá naděje, když nikdo nepřichází na pomoc a krásy života vyprchaly, zjišťuji, že pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud.“
Tohle jsem... skutečně nečekal. |
| |
|
|
| |
| Šaty sklouznou ze tvých zad, - Máchovská variace, Jasná noci, temná noci, Jiří Žáček kněz, inkvizitor, vojáci, Adrian,Michal Vyděšeně zírám na inkvizitora a vojáky, očima těkám mezi nimi a tím knězem, který přišel společně s tím dalším. Když kněz začne mluvit, otočím se na něj a zírám na něj jako přikovaná. Je to skoro jako hypnóza, navíc má tak uklidňující hlas. Soustředím se na to, co říká a zavřu oči. Položím si dlaně na břicho a zhluboka dýchám do bránice. Soustředím se jen na to. Nádech, výdech, nádech, výdech. "Upířího covenu?" Vyhrknu a opět se na kněze zadívám, než rychle přejedu pohledem celou místnost a zase se na něj zadívám. Zase se soustředím jen na dech a na tlukot vlastního srdce. Stále tluče, takže jsem živá. Stále jsem to já. I když to tak bolelo, až jsem snad i věřila tomu, že umírám, jsem očividně stále naživu. Moje srdce mi to potvrzuje. Stejně jako srdce všech ostatních kolem. I oni žijí. Slyším to. Slyším to? Mé vlastní srdce v hrudníku poskočí nervozitou, jak uvažuji, jestli nezačínám bláznit. Přece nemůžu slyšet jejich srdce. Nemůžu cítit tlak jejich krve, jak jim putuje v žilách. Jak pumpuje ve spáncích, v tepně na krku, nebo na zápěstí. "A..ano. Můžu." Chytím se ho za ruku, když mi ji podává a oči mi samy sjedou na jemnou kůži a výrazné jemně modré žíly, když se mu rukáv trošku vyhrne. Bezděčně ho jedním prstem pohladím po zápěstí a pod ukazováčkem cítím, jak jeho srdce do těla posílá krev. Vylezu z toho něčeho, v čem jsem ležela a jen se podívám dolů. Vždyť to vypadá jako rakev! Prudce se ohlédnu na inkvizitora, když opět promluví a i když angličtina není můj hlavní jazyk, i já dokážu slyšet ten jed, který z jeho slov odkapává a tu ironii, která z něj doslova přetéká. Ani si to neuvědomím, ale bezděky stále toho blonďáka v taláru držím za ruku, když se ozve další hlas. Nadskočím a schovám se za něj. Jsem vyděšená, nechápu, co se to tu děje. Navíc se cítím tak divně. Je mi zima, ale úplně jiná zima. Taková.. vnitřní. Jako bych se už nikdy neměla zahřát. Taky mám hroznou žízeň a všechno je takové.. zářivější, hlasitější. Jsem snad ještě sjetá? Ničemu tady nerozumím. Ani nevím, proč mě to ještě šokuje, když kolem vidím všechna ta spálená těla a cítím ten smrad, ale když vidím toho nového muže, jak je od krve, je mi z toho špatně. Zároveň mě ale pach té krve udeří do citlivého nosíku a v puse cítím sliny, jak najednou pocítím hroznou žízeň a hlad. Olíznu si rty a chvilku ho hypnotizuju, jeho slova ani nevnímám. Chtěla bych ho olíznout. Proberu se, až když začne zase mluvit ten inkvizitor. Nechápu, co to říká. Proč by mě měl líbat? A proč jeho? Rozuměla jsem tomu vůbec správně? O jakém institutu se to baví? "Co se to tu děje?" Proč mi někdo něco nevysvětlí? Ani nevím, jestli si kněz uvědomil, že ho držím za ruku, ale když se rozkřikne na toho druhého, radši ho pustím a ustoupím o krok dozadu, abych se za něj ještě schovala. Pak inkvizitor konečně odchází a je to, jako by mi z té tuny kamení, co mi leží na zádech, alespoň půlka spadla. Jenže, pořád je tu toho tolik. Cizí lidé, všechna ta slova, kterým skoro nerozumím, ta mrtvá těla, Richard...Ach, kde jsi? Nadskočím, když ulízanec v sado maso kabátě praští krvavého do břicha. "O čem to mluvil? Co se tady děje? Co se stalo? Kdo jste? Kde jsem? On mluvil o upírech? Je on upír?" Prstem ukážu na zkrvaveného a celá se třesu. Mluvím hrozně rychle a jak jsem nervózní a zmatená, mluvím chvílemi rusky a chvílemi anglicky. Dost možná budou ostatní mít problém, aby mi rozuměli. "Kde je Richard? A o jakém institutu jste to mluvili?" Rozhlédnu se po těch třech, jestli mi to konečně někdo vysvětlí. Na vteřinku se pohledem zastavím na zahaleném, který až doteď nepromluvil a prohlédnu si ho. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Proč je tak zahalený? A proč ta maska? Štípnu se do ruky, jak se snažím se probudit. Notak, prober se. Už tu drogu vypuď. Musí to být nějaký šílený dojezd a Richard se mi teď určitě směje. Prudce dýchám, jak vnitřně panikařím a snažím se uklidnit dalším dýchacím cvičením. "Můžu už jít domů?" |
| |
| Prolog III.
Viktor"Musel jste mít přísnou babičku." pousmál se opravář a odešel, kam jsi mu ukázal, vykonat to, co má být vykonáno. |
| |
| Drakenhof Alex & Alissa & Tadeas
Kotě se ometá kolem Fredericových nohou a za náramnou zábavu považuje drápat netečného Frederica do nohou. Dívám se na to malé otravné zvířátko, jehož touha po pozornosti a hře s Fredericem nedělá vůbec nic. Popadnu vzpouzející se kotě, které mi zasekne drápky do ruky. Opatrně ho začnu hladit, aby se uklidnilo. |
| |
| Rozhovor „Takže ty jsi taky zjistil že UFO nejspíš existuje?“zeptám se ho potom. A protože se ten kluk na moc velký rozhovor necítí a tak sesednu z křesla a ještě jednou si ho prohlédnu (2). Nic, dobrá zkusím to znovu (6). O kosmická sílo shlédni na svého ... Páni ono to ... Ten kluk obyčejný není, ale to by se dalo říct i o mně. I když zde nevím, dobrá posadím zpátky do křesla a sleduji rozhovor o čokoládě. I přes svou snahu ty věci o cukru a adrenalinu slyším poprvé. Potom se ten kluk představí a mně napadne, jestli bych neměla říct jméno které jsem si vybrala. Většinou to dělám až když se mně někdo zeptá ... „Já hořkou čokoládu taky nemusím, ale darovanému koni na zuby nehleď.“opět se povzbudivě usměji na Tadease a přemýšlím co asi zažil. I když pochybuji že by trumfl to co se stalo, ano já možná nepocházím odsud. Můj ... vládce sice nebude tyran ovšem viděla bych to na rasa koncentrující všechny ušlechtilé vlastnosti, genetická čistota kde se každá špatná vlastnost trestá. Ta bytost mluvila něco o tom že mým proviněním byla pýcha a vadilo jí že nejsem schopná toho čeho člověk obvykle nedosahuje ... Vybaví se mi kniha kde o pýše psalo, moc daleko jsem se však nedostala protože jsem tuto knihu četla vždy když jsem nemohla usnout. Sandru udivovalo jak můžu vidět i v místech kde není dost světla a já jí vysvětlila že to má co dělat s tyčinkami a čípky. Tyčinky nepotřebují tolik světla jako čípky ovšem nejsou schopné vidět barevně, proto ve tmě vidíme pouze obrysy šedi. Zavrtím hlavou protože ten zvláštní muž který se představí jako Meical zmíní anděly. Ve mně to však vyvolá ten nepříjemný pocit když jsem vstoupila do kostela a tak se zakuckám čajem. Meical pokud je jako já jistě už ví kým byl když se mu vybavilo jeho skutečné jméno ... „No neřekla že zrovna vyznám, ale říkají ti něco jména Lucifer nebo Gabriel?“ Tím druhým si nejsem jistá, ale pokud chce Meical mluvit o mytologii i já bych chtěla nějaké odpovědi. |
| |
| Prolog III Okultista teoretikÚponky té Věci se kolem mě začnou omotávat, stahovat mě dolů, hlouběji, než jsem se dosud odvažoval. A tentokrát jdu dokonce dobrovolně. Zbláznil jsem se. Dočista. Nádech. Výdech. Soustřeď se. Po zádech mi přeběhne zamražení, když se první z hadů prosmýkne kolem mého obličeje. Navzdory tomuhle všemu ale držím oči pevně zavřené. Vidím inkvizici. Ale proč by…? Pískot konvice mě však vyruší dřív, než přijde odpověď na mou otázku. Obraz se rozplyne, hlasy zmizí. Možná je to tak lepší… zatřesu hlavou a soustředím se dál na přípravu kávy. Nejprve pohyb pod kůží téměř ani neregistruji. Jako by to nebylo nic nenormálního… a pak sebou prudce trhnu. Podaří se mi při tom rozlít trochu horké vody. S hlasitým kapáním se dostane až na podlahu. Není to skutečné. Není to skutečné… Nebo je? Co když je? Naprázdno polknu, zápasím s narůstající panikou, ale nakonec se jen natáhnu po utěrce a položím svou otázku do éteru. To, že se muž již vrátil, mě překvapí. Nemile. Prudce se otočím, dlaní přikryju hrudku čehosi živého pod kůží. Cítím to. Pomalu se to souká mou paží, blíž a blíž k srdci. „Mlíko, jasně,“ kývnu roztržitě. Nesoustředím se. Vím, že bych měl, ale… Podám mu hrnek, nervózně se usměju a dál ho sleduji. Naslouchám. „Má rodina… je trochu složitější,“ podotknu bez tónu a jsem docela rád, když se chytne něčeho jiného. I když jen na chvíli. Zamračím se. Jediná magie by měla pocházet od Hospodina… „Počkat, cože?“ On vytáhne zbraň, já ustoupím od linky, ale už je pozdě. Zazní výstřel. * * * A já se znovu nadechnu. Nadechnu se? Počkat. Zamrkám. Prsty vystřelí na místo, kterým prošla kulka. Nic. Zahledím se na muže před sebou, jako bych v tu chvíli ani nevěděl, kde to vlastně jsme. Možná nevím. Možná… Zvoní mi v uších. Pomalu mi to dochází. On mě… ne, to se nestalo. Nebylo to… co, skutečné? Jak vím, že teď je to skutečné? Mlčím. Neodpovídám. Váhám. Nesoustředím se. V obličeji muže s růžencem se zračí ten obvyklý výraz jako pokaždé, když pomine jedna z Jeho vidin. A v mém… takřka smrtonosná bledost. Nakonec napětí v ramenech pomine, když se konečně rozhodnu, co je realita a co ne. O čem jsme mluvili? Mluvili jsme vůbec? To mě na celé věci znepokojuje asi nejvíce… nejsem si tak úplně jistý, co se vlastně stalo a co ne. „To nic,“ ujistím ho, „nízký tlak.“ Sotva ale vyslovím tu samou výmluvu jako vždycky, stane se hned několik věcí najednou. Uvědomím si, že za mnou někdo stojí. Ten někdo přikročí blíž. Já nestačím uhnout do bezpečí. Chytí mě a přitáhne se blíž. Cuknu sebou, ale marně. Blyat. Je menší než já. Možná bych ho zvládl převážit, ale prozatím svou pozornost přesunu zpátky k muži s růžencem. „Mé dobro,“ zopakuji a neubráním se pochybovačnému tónu. V mém pohledu se ale nezračí strach. Zachovám ten chladivý klid hodný Rasputina. Muž s růžencem vytáhne lahvičku s jakousi chemikálií. „Anestetikum?“ optám se. Jemně nakloním hlavu, než si tiše povzdechnu. Jako by tohle všechno byla jen poněkud otravná komplikace večera, ovšem nic zas tak vážného. „Inu… pokud je to pravda, tak bychom si snad mohli promluvit jako civilizovaní lidé. Tohle přece není za potřebí. Už pár let nepraktikuji. Ujišťuji vás, nepředstavuji pro vás žádnou hrozbu,“ pokrčím rameny, zkusmo, jen abych si uvědomil rozsah stisku. Kam až byl ochoten zajít. Trochu se napnu. Semknu rty. Chvíli zápasím s rozčílením. Jak jsem mu mohl dovolit se za mě takhle připlížit? „Z toho, že ani jeden z vás nedrží žádnou zbraň, usuzuji, že jste mě nepřišli zabít. Přinejmenším ne hned. Můžeme to snad vyřešit po dobrém, ne? Jak se to píše v bibli? Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (9) Pousměji se. Slabě, unaveně, smířlivě. Zní to možná trochu jako vtip: okultista s vírou v Nejvyššího. Ostatně zlatý křížek ortodoxního křesťanství kolem mého krku má spíš sentimentální hodnotu než filosofickou, ale to zmiňovat nemusím. Přinutím se zcela uvolnit, pod stiskem muže za mnou, dokonce i tlukot srdce se začíná zklidňovat. Kapitulace? Že by? Jako bych se prostě smířil s osudem a čekal, jak se rozhodnou… Čekám, to ano. Zjednodušovat jim to ovšem nehodlám. Čekám na ten okamžik, kdy jeden z nich zaváhá a ten druhý si toho všimne. Kdy stisk přece jen trochu povolí. Pokud ten okamžik nepřijde, nevadí, nehodlám svou teorii o milosrdnosti inkvizice testovat. Předkloním se, a pak mu za použití plné váhy napálím hlavou přímo do nosu (9) v naději, že ho bolest a překvapení přinutí mě pustit, nebo alespoň uvolnit stisk natolik, abych se osvobodil. (10) V případě úspěchu, rychle ukročím do boku a pokusím se ho kopnout do kolene. (2) Další krok je ideálně získat nějaký prostor, dostat se do pozice, kdy na ně aspoň budu vidět najednou. Magii možná už nepraktikuji, ale rozhodně se nenechám dobrovolně odvést na porážku jak nějaký malý poslušný jehňátko. Ani nápad. K čertu s inkvizicí. |
| |
|
|
| |
| Prolog V.
Ebony & Kaliah & Kazran & DerekKaliyah poradila gardistovi, který měl nejspíš docela na krajíčku. Tohle je totiž docela humus i pro okultistu a nekromanta, což Kaliyah byla. Tento rituál byl totiž vysoká liga… ne magie pro amatéry. Bez průpravy by mohl zabíjet stejně snadně, jako novičok v hypermarketu. Anna & Michal & Adrian”Ano. Je to upír. Jsi… v upířím doupěti. Tento Richard… jako poslední, co si pamatuješ bylo, že jsi pila jeho krev, žeano?” zeptal se Anny kněz a mluvil trochu jako terapeut. Určitě má nějaký kurz, což je zajímavá myšlenka. Kurz sdělování špatných zpráv, kde se agenti Institutu učí jak šetrně a s vážnými pohledy říkat nešťastným a zmateným lidem že, ”je z vás upír”, “byl jste nositelem démona” nebo “pokousal vás vlkodlak” – bohužel je to denní chleba. Prolog VI.
Emily”Ano. Nehledě na to, co jste měla dělat, teď se předivo osudu hýbe jiným směrem, než jste předpokládala a stejně jako my všichni se musíte vyrovnat s následky. Já také doufala, že si klidně vypiji svůj čaj.” konstatovala, odpovídající na tvé myšlenky, jako by jsi s ní mluvila zcela přirozeně. “A co se děje se vám snažím vysvětlit, jak nejlépe umím, ale na (pro vás iracionální situaci) nelze odpovědět podle vámi přijatých racionálních konceptů. Nová situace pokládá nové otázky a tím pádem i nové odpovědi.” povzdychla si. Na hradě,
Anna & Michal & Adrian & EmilyEmily prošla stěnou a ocitla se ve zvláštní místnosti s vybavením jako ze starožitnictví… nebo sbírky nějakého nadšence pro Viktoriánskou Anglií.
|
| |
|
|
| |
| Drakenhof „Lidská paměť je taky bludiště - moc věcí se tam ztratí.“
Lucifer... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro – Zahalený mladík je cítit kouřem, ohněm. Jako by podvědomě hřál, ale není to příjemné teplo. Je to teplo slibujícíc nebezpečí a nesící sebou výčitky. Ten oheň ho stravoval, nebo jím sám byl? Nebyl jsi si jistý. Tak jako tak jsi byl na pochybách, zda může tohoto člověka označit jako zlého. To ale skoro nikoho ze zmíněných. – Pobledlá dívka v sobě nese nemálo vzdoru. Celý život byla tlačená k zemi a i nyní, když je tlak pryč se občas hluboko uvnitř cítí nejistá. Touží po lásce, tím jsi si jistý, ale cosi černého a hladového v ní jí nikdy úplně nedovolí jí mít. – Zrovna tak zakrvácený mladík, ale u něj byla černota o trošku silnější, či možná spíš starší. Byl s ní zžitý. Cítil jsi z něj chladnou rozvážnost a jakousi vzdálenost od běžného lidství. Zvláštní chlad a způsob myšlení. – Z dívky jsi dominantně cítil velký chaos. Cítil jsi její zmatení, které nyní velmi ovlivňovalo to, čím je. Ale také jsi v ní cítil dar, surový dar, který pronikal skrze prostor a čas a umožňoval jí vidět a cítit věci mimo svou linku reality. |
| |
| Začíná tu být docela těsno Tadeas, Meical, Alex a následně Emily, Anna, Michal a Adrian „Pokud nerad čokoládu, tak to tě nutit určitě nebudu. Ale nejde vždycky pouze o fyzické napětí, psychické žere úplně stejně energie jako maraton. Ale… už mlčím, slibuju. “ Zvednu ruce v gestu vzdávám se a věnuji Tadeasovi další milý úsměv, aby pochopil, že nejsem nijak uražená a ani jsem nechtěla urazit jeho. Dívka, která Tadease oslovila, to velice rychle vzdala a znovu si odsedla. Škoda, vypadalo to jako slibný rozhovor, který budu moci odposlouchávat. Pak už stočím pohled k muži, který se rozhodl vrátit mezi nás ostatní do salónku. Nechci vědět, co s magistrou řešil a už vůbec jak pochodil. Tohle je mezi jím a jí a očividně to bylo důležité, když jí byl ochotný vyrazit dveře z pantů. Tedy soudím to podle zvuku, kdy se ozval jedno hlasité žuchnutí a následně když přicházel, tak se ozvalo druhé. Konečně se proberu z mírného zamyšleného transu a znovu se mi na tváři objeví úsměv. „Zdravím. Alissa. Alissa Reed pokud si potrpíš i na příjmení. Ale jinak Alissa bude opravdu stačit. Ráda vás poznávám.“ Rozšířím své představování i na Alex. Druhá otázka od Meicala mě lehce zarazí. Jména andělů? Asi se bude jednat o padlého, ale neměl by padlý anděl o nebesích vědět úplně vše? Jedině že by ztratil paměť a teď si ji snaží nějak obnovit. „Ráda bych ti pomohla, v knihovně jsem už párkrát byla, ale jména andělů fakt nebyla moje povinná četba. Ani si nevzpomínám, že bych na nějakou takovou knihu narazila. Pokud něco objevím, tak ti nechám zprávu.“ Chvíli jejich rozhovory poslouchám, ale pak už nám vedou do salónku další nové tváře. Dneska je tu opravdu veselo. Lidí je tu jako na nádraží a každý vypadá, že má za sebou velice náročný den. Někteří vypadají hůř než druzí, ale co bych kritizovala, já taky nevypadám zrovna nejlépe. „Berte místa, jejich tu dost. Nabídněte si.“ Pokynu k volným šálkům a kouskům čokolády návštěvníky a sama odložím již dopitý čaj. „Alissa Reed. Moje jméno tedy, ať mě nemusíte oslovovat nějak neurčitě.“ Dodám rychle svoje jméno, snad už jsem se představila všem. |
| |
| Confused Tak trochu mi sklapne,když žena prohlásí, že slyší moje myšlenky. To...bylo něco co jsem poněkud vůbec nijak jako nečekala. A nebylo to ani tak, že by si to třeba jenom tak vycucala z prstu tady na místě, aby přidala všemu toho magorizmu co tu proběhl, ale ona se tu se mnou prostě bavila, jakoby se nechumelilo a ona prostě mluvila o věcech, které jsem neřekla, ani prakticky nemohla nějak říci, protože to byly moje myšlenkové pochody, všechno to co bylo v mojí hlavě! Nicméně, moje prohlášení o tom, že teda jako jdu s ní, se naštěstí obejde bez komentáře, za což jsem byla docela vděčná. Dorazily jsme tedy na záchodky, i spolu s tím klukoandělem, za okny byl stále slyšet hrom. Netuším proč nebo kvůli čemu, ale tak nějak tuším, že to nebude vůbec nic dobrého. Že by se tam nahoře někdo zlobil, z toho jak to vše dopadlo...? Mezitím se ona dáma přesunula k zrcadlu a něco si tam, netuším vůbec co, čmárala. Mno a pak, to zrcadlo prostě zmizelo a místo toho se objevilo... cožeto vlastně bylo? Nevím, ale zrcadlo rozhodně ne, mělo to rám a vypadalo to jako... průchod... ale průchod kam? Ženština tam poté vešla sama, nasoukala tam i toho kluka, kterého sem dovláčela a nakonec vyzvala i mě abych jí tam následovala. Mno... nebudu lhát, měla jsem srdce až v krku a prostě a narovinu jsem se bála. Zkusila jsem polknout, ale skoro suchý krk to moc neumožňoval a spíše to nepříjemně dřelo. Na okamžik jsem se podívala ke dveřím od záchodků, kterými jsme sem přišli, na mysl mi přišla Krista a profesor tam, ostatní... Nakonec, skousla jsem si spodní ret a chytla jí za nabízenou ruku... Na hradě,v pracovně Když jsem prošla, ocitla jsem se na místě, které mě naprosto šokovalo. Totálně. Tak, že jsem zůstala stát na místě a zírala s lehce pootevřenou pusou na něco co připomínalo spíše jedno velké starožitnictví nebo něco, co se prostě zaseklo někde ve Viktoriánských časech. Neříkám, že by to bylo nějak špatný, jako nehezký nebo tak, to fakt ne, jenom člověk v tomhle století něco takového prostě nečekal. Když jsem vynadívala kolem a nahoře, přenesla jsem svůj pohled k podlaze byl divný znak, který, když jsem se ohlédla byl napojen na zrcadlo, kterým jsem právě procházela a někde, asi uprostřed byla ona žena, která mě sem zavedla. Andělokluk se nějakým divný, pro mě záhadným způsobem, prostě se ocitnul na gauči, kde byl ještě nějaký další kluk či muž. "Ehm...em... díky..." vykoktám nakonec, trochu stále netušíc jak se stavět k celé téhle věci. Mno a překvapením se dneska rozhodně nijak nešetří, neb zrcadlem začali procházet další. Nejdříve nějaký kněz, potom někdo zahalený, ale podle postavy asi muž, nějaký mladík, který by asi ocenil trochu slunka a koupel a holka, které by taky neuškodilo pár hodin v solárku, i když možná i psychologa. Žena je tu uvítá a potom, potom jsme tak nějak odvedeni do nějaké místnosti, salónku či co, kde už pár lidí... bylo. Ehm... Dneska je toho na mě docela jako dost a tak se nenechám vybízet holkou dvakrát a usadím se, s hlubším povzdechnutím, na nejbližší volnou židli. Prohrábnu si rukou vlasy a na okamžik podepřu si čelo. Snažím se tohle všechno nějak vstřebat, ale jde to pod kůži hodně, hodně špatně. "Emily..." oplatím její představení, tak nějak myšleno celkově pro všechny, aby nemuseli adresovat jako ona, či ta, či prostě jinak. "Hádám... že tohle nebude noční můra, ze které se dá probudit a život jde prostě dál, jakoby se nic nestalo..." |
| |
| Prolog V. Vzhůru pryč Inkvizitor okolo mě prochází a já bych si už snad mohl odechnout, když tu schytám ránu, kterou opravdu nečekám (3) a nestačím se jí vyhnout. Složím se na kolena a zoufale chytám dech, mrkáním se snažíc zahnat mžitky před očima. ... Ocitnu se na zvláštním místě, zařízeném poněkud staromódně, jako bych navštívil upíra co žije stále ve své době, místo toho aby se přizpůsobil jak je to normální. Takoví ten tlak obvykle stejně dlouho nevydrží. Místo upíra nás ale přivítá elegantně vypadající žena, o které jsem doposud jenom slyšel. |
| |
| Prolog V. Předmět domluvy Tak fajn, nezvracej, nezvracej, nezvracej! poroučím sám sobě a dám si preventivně ruku před ústa, když ten... ta věc, co mě zachránila roztrhala jednoho z těch cvoků v pláštích. |
| |
| Frederic Všimnu si, jak se na mě zadívá Meical a pokusím se zmateně usmát zpátky. |
| |
| Prolog IV.
ViktorBlonďáka očividně svými slovy a hlavně klidem překvapíš. Zamrká na tebe a ustane v tom, co dělá. |
| |
| Ztracená Filip, Michal, Adrian, Magistra, Alissa, Meical, Emily, Alex, Tadeas "Naposledy si pamatuji, že jsem ho slyšela, jak tady s někým mluví. Byl vystrašený. A mluvil o nějakém.. klíči." Lehce se zamračím, jak mi Richardova slova nedávají smysl. Proč mluvili o nějakém klíči? A kde ten klíč je? "Ale ano. Pila jsem jeho krev. On mi to dělal často." Začervenám se. Mluvím tady o tom, co bylo jen naše. Co bylo velice intimní. Přijdu si, jako bychom tu řešili, jestli jsme měli nebo neměli sex a případně kolikrát a jak. Poslouchám, co kněz říká a čelo se mi vrásní, jak nejsem sto pochopit, co se to děje. Můj mozek prostě nechce uvěřit, že něco jako upíři je. Přitom, když nad tím tak přemýšlím, na Richarda by se asi nějaká definice upíra dost hodila. "Já jsem upír?" Vyhrknu o několik oktáv vyšším hlasem a rozhlédnu se po přítomných. Notak, tohle je jistě nějaká úniková hra. Hodně přesvědčivá. A Richard se někde schovává, nebo ho tu mám najít. Že jo? Že je to tak? Nemůže přece být mrtvý. Nemůže být mrtvý. To prostě nejde, to není.. To ne. "Démoni? Upíři? Je tohle nějaká hra? Nebo skrytá kamera? Děláte si ze mě legraci?" Srdce mi buší čím dál rychleji, jak mám dojem, že se nedokážu nadechnout a je toho na mě asi nějak moc. Je mi špatně a motá se mi z toho hlava. Žaludek se mi kroutí nervozitou, nebo snad hladem? Ale je pravda, že mi opravdu je zima. A opravdu mám hlad, takový podivný. Něco mezi hladem a žízní. Upír.. Ale upíři pijí krev, ne? Při pomyšlení na krev mi pohled padne na knězův krk. Zorničky se mi zúží, jak se zahledím přesně na krkavici, ve které ta životadárná tekutina pulsuje. Cítím, jak se mi v puse tvoří sliny, až musím několikrát polknout. Jako když jsem v cukrárně slintala nad kokosovo čokoládovým dortíkem a věděla jsem, že si ho nesmím dát. Násilně se donutím odtrhnout zrak a zadívat se mu znovu do očí, když mluví o druhé šanci. "Proč potřebuji druhou šanci, vždyť jsem nic neudělala! Ničím jsem se neprovinila!" "Nebo ano? Je to kvůli tomu, že jsem neposlouchala rodiče? Že jsem se odvrátila od Boha? Je to snad boží trest? "Dobře." Slyšet ruštinu mě trošku uklidní a zadívám se na toho upíra, úsměv se mu však ani nesnažím oplatit. Prostě to nejde. Ani se nestihnu rozmyslet, když najednou ve zdi vznikne další díra. Snad museli otevřít nějaký tajný vchod, nebo co. Nepřemýšlím, když je vidím mizet a radši se rychle vydám za nimi. Zarazím se, když se objevíme na místě, které bych tedy v té sterilní laboratoři nečekala. A kolik je tu lidí! Je to nějaká párty? Nějaký prank? Zmateně se rozhlížím kolem a když vidím tu ženu, která navíc nevypadá překvapeně, ale že nás čekala, chytím se kněze za rukáv. Přímo ho mačkám mezi prsty, jako by to bylo poslední stéblo, kterého se jako tonoucí můžu chytit. Pohnu se za ním tak nějak automaticky a vejdu do salonku. Nejradši bych zpoza něj ani nevyšla a byla schovaná celou dobu, dokud tohle podivné představení neskončí. Pohledem přejedu z jednoho na druhého a mám chuť si na uši připlácnout dlaně, kolik je tu najednou zvuků, hlasů a bušících srdcí. Ani nepozdravím, ne že bych byla neslušná, ale prostě.. mám momentálně trošku důležitější starosti. Nezbláznit se z té kakofonie.A navíc mi nějak ani nedošlo, že se představují. V puse cítím kovovou pachuť, která mi na jazyk vhání sliny a chřípí se mi roztahuje. Cítím něco, co mi hrozně voní. Očima pátrám po zdroji té vůně, až se mi pohled zastaví na mladém muži. Chvíli ho sleduji. hladově, mlsně. Někde v baru by možná mohl myslet, že si to s ním chci rozdat. Ani nevím jak, ocitnu se usazená na jedné kožené pohovce a nohy si přitáhnu k hrudníku. Po všech těch lidech tady jen přelétnu očima, než je zavřu. Je toho moc. Je tu snad nějaké divné světlo, nebo co, ale oči mě hrozně bolí. Jako by vnímaly najednou mnohem víc vjemů. Jako bych se snažila číst bez brýlí na čtení. "Anna.." Zahlaholím konečně svoje jméno, když slyším nějaká další, ale nevím, k jakým tvářím vlastně patří. Místo toho mé citlivé uši uslyší mňouknutí a já se nakloním přes područku a hledám, odkud přišlo. Natáhnu ruku dolů, abych kočku nalákala a šustím prsty. Občas si kontroluji, kde je kněz a ten upír. Jejich přítomnost mě trošku uklidňuje. "Jaké pokoje? Počkej, kam jdeš?" Napřímím se a v zádech mi z toho prudkého pohybu zapraská. Upřu na Adriana vyděšený pohled. Nevím, jestli mě děsí, že mě chce tahat někam na pokoj, nebo že má někam jít a nechat mě tu samotnou. Tak nějak z něj cítím něco známého, asi proto, že také mluví rusky. (Nebo spíš proto, že je také upír.) |
| |
| Prolog IV Okultista teoretik, okultista v hájiSleduji muže přede mnou. Pozorně, vypočítavě. Tohle půjde, uvědomím si, když se blonďák zatváří tak nějak… zaskočeně. Možná dokonce zahanbeně? Popravdě ani já tohle od inkvizitora nečekám, ale nestěžuji si. Tím líp. „Čtení na dobrou noc,“ odtuším nejprve trochu kousavě. Tón ale rychle zkrotím. Jsem blízko, příliš blízko, abych to teď podělal, a tak pevným hlasem zopakuji: „Nepraktikuji,“ ostatně je to pravda. Více méně. Mám plány, to jo, ale ne odvahu. „Můžeš číst krimi a nikoho nezastřelit. Stejně tak můžeš číst o magii a nepraktikovat.“ Jeho pohled sklouzne ke zlatému křížku, a dokonce začne citovat desatero. Mám ho. Vycítím svou příležitost, sevření povolí. Neváhám. Ani na vteřinu. Hlavou udeřím inkvizitora za mnou přímo do nosu, rychle se mu vytrhnu, pokusím se ho kopnout, ale to už nevyjde. Nevadí. Dál mu pozornost nevěnuji. Doufám jen, že se bude vzpamatovávat ještě dlouho… Uvědomuji si, že nemám vyhráno. Ani zdaleka. Ani v tom nejlepším případě. Stále stojím čelem k muži s růžencem. On přiskočí blíž, já do strany, (2) ale je rychlejší, silnější a mně očividně štěstěna nepřeje. Hlasitě zakleju – ve svém rozčílení úplně zapomenu na angličtinu a pustím se do něj rusky. Co na tom, že mi asi nerozumí? Prokleju jeho samotného, jeho matku, babičku… Rád bych se propracoval rodokmenem ještě o pár větví výš, možná to rozšířil na inkvizici celkově, ale látka s chemikálií mě umlčí. (3) Nyet. Nyet, nyet, nyet… chvíli se vzpouzím a zároveň se snažím nedýchat to svinstvo. Tedy nedýchat vůbec. Nedokonalé řešení, přiznávám, a moc dlouho mi taky nevydrží. Nádech. Výdech. Blyat. Mé vědomí podbarví zápach anestetika, svět se mlží, síly mě opouštějí, pomalu ustupují i poslední zábrany. Čím víc ustupuje všechno ostatního, tím víc si uvědomuji svého černého pasažéra. Stačilo by tak sakra málo… Pomoz mi, následuje ta zoufalá myšlenka. Nejsem na ni hrdý, ale… snad přijde příliš pozdě, příliš slabě… Vzedme se ve mně vlna odporu a zavrtím hlavou. Nesmím. Nechci se tomu odevzdat. Jakkoliv lákavě to může působit. Odolám… tentokrát… a seberu poslední síly, abych inkvizitorovi aspoň jednou vrazil. (6) |
| |
| Prolog V. C’est la vie Kaliyah má pravdu, nic nového pod sluncem. Když démon pronese něco o kultistech a kontrole, po tváři mi na krátký okamžik přeletí úsměv. Má pravdu, nemá cenu něco takového popírat. Ale o tom celý okultismus byl, o kontrole. Poznamenaní možná byli speciální díky jiskře, kterou něco při jejich narození zažehlo, ale my jsme museli schopnosti vyrvat ze spárů nadpřirozena a naučit se je ohýbat a kontrolovat tak, jak si přejeme my. Nakonec démon svolí, že se k nám přidá. Jaeger bude mít určitě radost, že jsme mu ulovili kamaráda. Zraněný mladík začne mluvit a já si až teď uvědomuju rozsah jeho zranění. Tvář se mi zkřiví jen z představy té bolesti. Neměl by mluvit. "Neměl bys mluvit," zopakuju nahlas a přiblížím se k němu na dosah ruk, kterou natáhnu, jako bych mu chtěla sáhnout na obličej a pořádně si zranění prohlédnout, nakonec ji ale stáhnu. "Všechno ti vysvětlíme, až budeš v bezpečí a někdo ti to vyléčí," pokračuju. "Já jsem Kaliyah," představím se mu, ale zároveň se podívám i na démona. Připadá mi až dojemné, jak se na něj naivní mladíček upnul. Jestli býval schránka nějakého démona, jak se z něj démon asi dostal? Vyhnal ho tenhleten, když mu málem urval čelist? Otočím se na Liliana. "Půjdu s nimi," řeknu mu. "Dohlédnu na to, aby to bylo co nejrychlejší, protože jestli se mu do toho dostane infekce..." trhnu hlavou směrem k mladíkovi, který v démonovi spatřoval svého zachránce. Urnu prozatím nechávám u upíra, abych ji nemusela zbytečně přenášet z místa na místo. Ať nás démon vede kamkoliv, snažím se navázat konverzaci. "Pracoval si tady na hřbitově? Je tu krematorium?" zeptám se ho. Zároveň pohledem kontroluji mladíka, jestli to s ním nesekne. |
| |
|
|
| |
| Prolog VI.
Kaliyah & Kazran & DerekLilian se na démona při jeho slovech lehce zamračil. |
| |
| Prolog V.
ViktorNepodařilo se ti uniknout ani jeho pažím ani chemikálii. Obemkla tě jeho silná paže a ty jsi ucítil drtivé sevření. Je ti tak torchu jasné, že by ti ten symptický blonďák byl schopný vcelku pohotově zlomit vaz a přece ti místo toho jen přitiskl pevně ubrousek k ústům. ... Probouzel jsi se pomalu. Prvně to byly zvuky. Vzdálené a nereálné, jako pod vodou. Potom ostřejší... a ostřejší... a pak přišel hmat. Cítil jsi, jak se ti plast zařezává do zápěstí a rukou... a jak tě podprá chabá, skládací židle.
Za tvými zády se otevřely dveře a pak se zase zavřely. Po chvilce kroků se ti v zorném poli objevil... snad ještě kluk. Byl nižší než ty, ačkoliv mu elegantní, černý kabát s koženými prvky podkresloval svalnatou postavu. Jeho orlí nos měl narudlou barvu a byl fixovaný malou, avšak delší páskou bílé barvy, jež držela kosti kde mají být.
|
| |
| Prolog V Hodný okultistaZ bezesné prázdnoty pomalu vystávají zvuky. Nejprve vzdálené, pak bližší a bližší. Kroky? Možná dokonce hlasy? Kde to jsem? S uvědoměním vlastního vědomí ale přichází na řadu řezavá bolest, třeštění hlavy, a nakonec barvy. Zamrkám. Svět se zaostří. Naprázdno polknu. Když všechny kousky skládačky zapadnou na své místo, trhnu sebou. Židle hlasitě zaskřípe, ale pohyb vydrží. Prozatím. Vydržela by ale ten další? Pokusím se pohnout spoutanýma rukama a pak… vydechnu. Dlouze, frustrovaně. V marném pokusu se uklidnit, přinutit se přemýšlet. Nesmím panikařit. Teď ne. Rozhlédnu se. Hledám odpovědi na svou otázku. Zkoumám rytinu na zemi. Magický kruh, ale k čemu přesně? Netuším. Bohužel. Asi aby jim odtud nic neuteklo, ale tím se budu trápit, až na to dojde. Zády se zapřu o opěrku, soustředím se na ruce. Kdybych se jen dokázal dotknout toho plastu… Když v tom se za mnou otevřou dveře. Strnu. Okamžitě přestanu. Nepohnu zvědavě hlavou, prostě čekám. Černovlasý muž pomalým krokem přejde až ke stolu a usadí se. Odkašle si a promluví. Má situaci pevně v rukou, nebo si to aspoň myslí. Ale je mladší, než bych čekal... „Je mi to naprosto jasný,“ zavrčím ochraptělým hlasem, ale záhy změním přístup. Napřímím se. Obličejem mi bleskne něco zlomyslně spokojeného, když si všimnu jeho nosu, ale pak mu důvěrně pohlédnu do očí. „Rád bych ale podotkl, že si to takhle děláte zbytečně komplikovaný. Spoustě lidí se tohle líbí. No, fakt. Jste pohledný muž, inkvizitore… no, až na ten nos, pravda, moje chyba, pardon. Ale – hm, jsem trochu dezorientovaný, kde to jsme? Určitě by se někde poblíž našel sadomaso klub. Tyhle věci jsou všude stejný. Ne, není se za co stydět. Někdo prostě potřebuje… trochu neortodoxního vzrušení. Kůže, bičíky, možná hezký obojek? No, já na to úplně nejsem, ale nezoufejte. Někoho si najdete. Uvidíte. Ale pamatujte, ne znamená ne,“ zakončím téměř zpěvavě a provokativně se ušklíbnu. A pak, že okultista nemůže být nápomocný. |
| |
| Pochybnosti „Předpoklad že jsme ve vesmíru sami vycházejí z předpokladu toho co lidé vidí, dnes už nikdo nevěří že je Země placatá nebo středem vesmíru ovšem dřív jste mohli mít vážný problém když jste tvrdili něco jiného.“odpovím Tadeasovi. Mezitím se i ostatní začnou představovat a mně dojde že bych měla představit taky. „Já jsem Alex.“ A i když Meicalovi ty dvě jména nic neřeknou dozvím se něco co jsem nečekala od toho kdo ho doprovází. Přesto ... ne to není možné. To i moje teorie o mimozemské rase vyžadující genetickou čistotu je méně přitažená za vlasy. Andělé? To si tu budeme vyprávět pohádky? Já vím tohle je vážná věc, lidé byli přesvědčeni že mohou vše ve jménu pravdu, vyššího dobra a jména Božího. „Kdo je Lucifer to vím, ale chtěla bych vědět kdo to je Gabriel. Mluvila o něm ta divná bytost která posedla mou kamarádku a chtěla mně zabít. Potom jí magistra zahnala, ovšem oni se rozhodli ostřelovat můj byt nějakou divnou zbraní která zněla jako když hřmí.“podělím se potom s Fredericem o svých zážitcích. Vím jak to zní, ale myslím si že tohle dokazuje že UFO existuje i když důvod jeho návštěvy a to co k čemu jsem došla si zatím nechám raději pro sebe. „Rafael byl malíř, Rafael a Leonardo ovšem proč se chcete bavit o jménech andělů?“zeptám se protože citování Nietzscheho by se zde asi nesetkalo s pochopením. |
| |
|
|
| |
| Prolog VI. You traded daffodils for a kingdom of ash and bone Možná mi trochu ztvrdne čelist, když si všimnu toho, jak se Lilian tváří, když o nás mluví. Ale násilím si mezi stoličky narvu jazyk a zkusmo čelistí zahýbu ze strany na stranu, abych ji zase uvolnila. Vlastně nechápu, proč by mě měl jeho názor zajímat víc, než třeba názor takového Szapowala. "Postarám se o to," odpovím Lilianovi, když se na mě podívá, a dávám si záležet, aby v mém hlase nebyl ani náznak ledu. Pak už předám urnu jednomu z gardistů, společně s náčrtem kruhu. Následuju Kazrana. "Je mi líto, že trpěl," odpovím mu, když začne vyprávět o starém muži, který padl jako oběť rituálu. Ale to, že Kazran dělal přímo v krematoriu, upoutá moji pozornost. Jdeme za ním tedy přímo do krematoria, kde nakonec skončíme v malé koupelně. Lékárničku zachytím v letu. Poklop od záchoda dám dolu a ukážu Derekovi, aby se posadil. Otevřenou lékárničku se snažím vybalancovat na malém umyvadle. Vezmu trochu dezinfekce a nakapu to na gázu. "Moc nekřič, mohl by sis to ještě víc natrhnout," poradím mu, než mu dezinfekci na ránu nanesu. Snažím se zjistit, jestli rána bude potřebovat šití, nebo jestli prozatím bude stačit díru vydezinfikovat a zalepit (a to popřípadě i udělám). "Až tu skončíme, vzala bych si nějaký kremační popel," zvýším hlas, aby mě Kazran, který se sprchuje, slyšel. V lékárničce najdu i prášky proti bolesti, které snad nejsou ani prošlé (6). Podám je Derekovi a zakrvácenou gázu si ale nechávám. "Jak se cítíš?" přidřepnu si před Dereka, abychom měli oči na jakž takž stejné úrovni |
| |
| Here we go again Hřbitov Zakoulím na démona očima, jako jestli to myslí vážně! Sakra, málem mi čelist vykloubil a udělal mi díru prsty. Kdyby třeba tupím nožem, ale zasranýma prstama! V tu chvíli mám chuť mu dát pěstí, ale nejsem si jistý, jestli by to vůbec něčemu pomohlo.
"Moc nekřič..." vrátím hlavu zpátky k léčitelce Kaliyah, která příjde zpátky od umyvadla, jako by se nechumelilo a kousek se neumýval nahej chlap. Její slova znějí povzbudivě a tak jeno mstisknu zuby a zkusím to vydržet. |
| |
| Prolog VI.
ViktorInkvizitor po tobě hodí tázavý pohled a opře se do židle, nejspíš očekávající tvé uvědomělé přiznání tvých provinění, ale když jsi všiml, že jsi si všiml jeho nosu, nejspíš mu došlo, že tohle nebude ten naivně jednoduchý případ, který si vysnil, když byl v učení. Že by okultisté chápali špatnost svého konání a litovali. |
| |
|
|
| |
| Prolog VI Kdo si hraje, nezlobíInkvizitor se zvedne zpoza stolu, obejde ho a zastaví přede mnou. Významně si ho prohlédne, snad i pobaveně. Dlouho tam nevydržel, to o něčem vypovídá. Bohužel se opět navrátí k otázkám a mně nezbývá než si povzdechnout. „Inkvizitore,“ oslovím ho stejně vážně jako on mě, „nejsem si ani zcela vědom, kde právě jsem. Zodpovídá to vaši otázku?“ Když ale začne o vymýtání a mém černém pasažéru, zarazím se. Nepřijde žádná rádoby vtipná odpověď, dokonce ani úšklebek na rtech. V místnosti nastane ticho, přerušené jen mým odkašláním. Každé slovo dráždí již tak vyschlé hrdlo, ale popravdě to není důvod, proč teď váhám. Výrazem se mi mihne něco zamyšleného, ale jinak neurčitého, jak svou pozornost obrátím dovnitř. Téměř tázavě. Cítím Ho, ale ne tak jako obvykle. Přítomnost červů není neúprosná, všudypřítomná, naopak se na ni musím soustředit. Jindy bych to asi uvítal, ale nyní mě to znepokojuje. Bojí se jich, nebo se bojí o mě? Někdy si vážně přeji Mu rozumět. „O co jde?“ zopakuji po něm tiše. Měl mou pozornost, možná dokonce i ochotu spolupracovat, ale všechno tohle se nyní rozplyne jako pára nad hrncem. Inkvizice netuší, s čím si zahrává. Proč bych jim měl cokoliv říkat? „Už jsem vám to říkal,“ povzdechnu si teatrálně. „Nepraktikuji. Použil jsem proti vám snad magii? Věřte, že to bych tu nebyl svázaný, polonahý, a odsouzený za bůhvíco. Ten artefakt? Rodinné dědictví. Rád bych ho zpátky, mimochodem. A ty knihy? Že jste to vy, můj oblíbený inkvizitor, řeknu vám takové malé tajemství,“ špičkou jazyka si navlhčím rty, „s knihama se dají dělat i jiné věci, než je pálit,“ konspiračně na něj mrknu a opět se zády opřu do vratké židle. „Je tohle mé provinění?“ povytáhnu obočí. „Čtení knih? Sakra, máte pravdu. Ani jsem netušil, že mě na srdci tíží tak těžký hřích. Čtení! Byl jsem opravdu zlobivý kluk, pane inkvizitore. Co si se mnou jenom počnete?“ Dobrá otázka. Tížívá otázka. Až ho omrzí se mnou mluvit, co se stane pak? V tom neuhlídaném okamžiku se mi v očích zaleskne něco jiného než hrané pobavení a nezájem. Objeví se v nich něco lidského – nejlidštější a nejnebezpečnější ze všech emocí. Strach. Zastřený hrdostí Rasputina. Skrytý hluboko vevnitř stejně jako klubko červů. Nikdo nechce zemřít, navzdory tomu, co mohli najít v mých poznámkách. „Nepředstavil jste se,“ poznamenám bez tónu s nevyslovenou otázkou, ale netrvá to dlouho a úšklebek se opět objeví na svém právoplatném místě. Jako bych v téhle šarádě ani nikdy nepolevil. „Trochu slušnosti je snad to nejmenší, když už jste mě sem zavlekli jak prase na porážku…“ |
| |
|
Poplácám Dereka soucitně po rameni. "Hádám, že asi nemluvíš o vodě," odpovím mu a postavím se. "Ale na prášky proti bolesti bys neměl pít," dodám ještě. Derek byl jenom člověk, i když si ho vybral démon, takže nebylo moudré jeho játra až moc pokoušet. Na alkohol bude ještě času dost. Otočím se zrovna ve chvíli, kdy Kazran vylézá ze sprchy. Přejedu ho pohledem od hlavy až k patě, jako kdybych se snažila nacenit sídlo v Rijádu. Pak zavřu lékárničku a uklidím jí zpátky na místo. Všechno zakrvácené ale schovávám do sáčku, ve kterém byl původně zabalená gáza, a beru s sebou. V případě, že by se tudy prohnala Inkvizice, Derek určitě nechce, aby měli k dispozici jeho krev. Nahlas ovšem nic neřeknu. |