Into Dust
| autorefresh |
hrálo se Denně
od: 23. března 2019 12:29 do: 25. srpna 2019 12:43
Dobrodružství vedl(a) Clayman
| |
 | Mazzy Star - Into Dust Svět je zničen, civilizace zanikla, zbylí lidé přežívají v malých enklávách a spíše jen oddalují nevyhnutelný konec. Radiace, mutace a nemoci jsou každodenní chleba ztrápených lidí, stejně jako občasné nájezdy loupeživých band a otrokářů. Jednoho dne se však objeví dítě nezkřivené chorobami, bez mutací a vrozených defektů. Jeho přítomnost pochopitelně vyvolá otázky, zda existuje místo na Zemi, které snad nebylo kompletně zdevastováno. Začíná boj mezi mocenskými skupinami. Kdo zvítězí a najde toto mytické místo, kde může kolonie znovu vzkvétat? V tomto dobrodružství se zhostíte rolí lidí žijících v temném, drsném, apokalyptickém světě 15 let po Velké Zkáze. Poslední přežívající skupinky se rozdrobily do menších celků, z nichž většina se drží na svém teritoriu, některé kočují a pomalu umírají. Příběh je postaven tak, že v jeho úvodní části dojde k objevení dítěte, které se stane okamžitě středem zájmu všech skupin, které ještě třímají nějakou moc. Vy budete členy některých z těchto skupin a bude jen na vás a vašich spoludružinících, zda se dokážete dostat do mytického Edenu, Země zaslíbené, radiací a smrtí nestižené. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 21. 9. 2005 | 16:50 Max, Myška, Růže, Lada Poznali jste se na cestě. Nejdřív šel jeden, potkal druhého, později se k nim přidal třetí a čtvrtého jste našli odpočívat u svodidel pod velkou cedulí s nedbale načmáraným nápisem "Naděje" a šipkou vedoucí dál po rozpraskané cestě. Prvotní nervozita rychle opadla, nikdo z vás neměl úmysly okrást ty druhé, spíše vás spojila dohromady touha najít nějaké lidské sídlo, kde ještě humanita nezemřela. Krajina kolem vás je fádní a i když se po Záblesku neproměnila v poušť, ale spíše suchou step, skýtá málo možností, kam se uchýlit. Občas natrefíte na nějakou vesnici, ale už z dálky je vám jasné, že v ní nenajdete nejen nikoho živého, ale ani nic cenného. Vše je vyrabované, prázdné, mrtvé. Některá místa obejdete velkým obloukem, zejména pokud si někdo dal tu práci s namalováním výstražných cedulí s lebkou. Některá místa nezašla kvůli válce, ale na vině byl mor a jiné nemoci. Den se pomalu chýlí ke konci a vám je jasné, že k osadě Naděje se už dnes nedostanete, tedy aspoň ne za světla. Cestovat po setmění je i ve skupině nebezpečné, se Slunce západem vylézají z děr rozličná zmutované zvířata a vydávají se na lov. Bezpečnější bude nasbírat nějaké suché klestí, přichystat si přístřešek a ohřát si nad ohněm kotlík vody na čaj a polévku. Není třeba se zásobami kdovíjak šetřit, zítra už si budete dopřávat jinčí stravu pod pořádnou střechou. Zatímco se zabydlujete, užíváte si poslední paprsky podzimního slunce. Ještě mají trochu sílu, ale vy víte, že zima je už za dveřmi. Povídáte si o všem a zároveň o ničem, sílí ve vás dobrý pocit, že to nejhorší je už za vámi. Týdny putování nekonečnou pustinou, vyhýbání se mrtvým osadám a občasným podezřelým skupinám, občas boj, většinou útěk a ukrývání se. Zítra, říkáte si, zítra už budete v bezpečí, za pořádnými zdmi a pod ochranou lidí se zbraněmi. To jste ovšem netušili, že osud před vás ještě položí jednu velkou výzvu. Sotva jste se usadili kolem ohně, zaslechnete zpoza výběžku mužský hlas, volající o pomoc. "Pomozte! Prosím, pomozte nám!" Stačilo se jen postavit, abyste spatřili mladého muže s malou dívkou, prakticky dítětem, v náručí, nějakých sto metrů od vašeho ležení. Kráčí k vám vrávoravým krokem a i na dálku vidíte, že je raněn, zatímco dívka buď spí, nebo je v bezvědomí. Oba mají na sobě potrhané oblečení a ruce a tváře zamazané špínou a nejspíš krví. Promě brašny přes rameno u sebe muž nemá nic. V celém okolí není místo, kde by se mohl někdo další případně schovávat, ale i tak to nevypadá na léčku. Mladý muž nesoucí v náručí mladou dívku  Jakmile se muž přiblíží o trochu více, podlomí se pod ním kolena a on jen tak tak stačí položit dívku na zem. Jakmile ta nabyde vědomí, pohlédne na unaveného muže a poté zamžourá i vaším směrem. A vy vidíte, že je to vlastně malá holka, sotva osmiletá. Dítě, jež právě nabylo vědomí "Pomoc. Prosím..." zopakuje muž ještě jednou a vyčerpaně se na vás zahledí. Vyděšený výraz v jeho očích napovídá, že on není na cestě tak jako vy čtyři. Tento muž je na útěku a spolu s malým děvčetem jsou na pokraji vyčerpání a k smrti vyděšení. Ani vašich zbraní se očividně nebojí, z očí jim kouká jen čiré zoufalství. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jižní Ukrajina 18. 9. 2005 | 12:20 Řezník, Bosňan, Anet, Duch Grenzo byl rozčilený k nepříčetnosti, ale zatím si to nikde neventiloval, hodlal si nejdřív poslechnout vše, co mu zrádce v jeho řadách mohl říct. Ne že by pochyboval o konečném osudu člověka, kterému dal svou důvěru, ten hajzl bude viset, ale bylo potřeba získat co nejvíce informací, než s ním skoncuje. Grenzo byl vysoký, mohutný chlap, takže jeho kroky byly chodbou dobře slyšet, a přehlušovaly dokonce i výkřiky a nářek bitého zajatce. "Ještě je při vědomí?" zavrčel na strážného, když dorazil se svou ochrankou k zavřeným dveřím, za nimiž si evidentně Grenzovi operativci podávali tu krysu. Strážce v odpovědi jen ustoupil stranou a hlavou pokýval na znamení souhlasu. Grenzo vešel dovnitř. Uprostřed nevelké místnosti stál hlouček mužů a žen, otočených zády ke dveřím. Všichni mlčky sledovali statného chlapa jménem Skog, který si velmi dovedně podával muže připoutaného k židli, a měnil mu svými pěstmi obličej ve fašírku. "Stačí," řekl Grenzo a prošel až k zajatci uličkou, kterou mu jeho lidé udělali. Muž na židli zamžoural jeho směrem a z úst mu vytekla stružka krvavých slin. "Kam utekla ta holka?" zněla jeho otázka. Muž v odpovědi jen zahuhlal cosi nesrozumitelného. "Můžeš ještě vůbec mluvit? Sakra, Skogu, tos ho musel zrychtovat ještě než jsem přišel?" Otočil se zase k zajatci. "Dám ti pár otázek a ty mi na všechny odpovíš. Když všechno půjde dobře, budeš to mít rychle a bezbolestně za sebou. Budeš kecat a mlžit a to zaručuju, že tě konec bude zatraceně hodně bolet. Takže kam utekla ta holka?" Muž jen zavrtěl hlavou. "Co? Co to je? To jako že nevíš, nebo že mi to neřekneš?" "Hehím..." zaskřehotal muž na židli. "Tak ty nevíš. Ale pomohl jsi jí utýct, že jo? A zabils dva mý strážný. Tys chtěl utýct s nima, že jo? Akorát jsme tě chytli." Muž ze sebe vydal několik nesrozumitelných zvuků. Grenzo od něj vstal a pohlédl na okolostojící lidi. "Stihnul vám něco říct, než z něj Skog udělal sekanou?" "Byli dva, on a ještě Jakub. Často hlídali tu holku, tak jim buď něco napovídala, nebo jim podržela, to nevíme. Dostali ji ven z cely, zabili dva naše lidi, pak si vzali dva koně a zkusili se s ní dostat ven. Tady pod tímhle jsme zastřelili zvíře, druhej zmrd s tou holkou vzali dráhu, ale snad jsme ho aspoň ranili. Chvíli jsme je sledovali, ale v noci se nám ztratili ve skalách, asi pak zmizeli někde v lese. Jediný co víme je přibližnej směr, jeli na východ, ale klidně se mohli stočit jinam," odpověděla žena s dlouhými copy a páskou přes oko. Grenzo si mlčky vyslechne hlášení z úst jednoho z operativců a poté se otočí zpět k zajatci, zhrouceném na židli. Ten klimbá hlavou, ale stále je ještě při vědomí. Vůdce se k němu skloní a výhružně zavrčí: "Tak ty ses rozhodl postavit se proti mě. Nejen žes mě zradil, ale tys mě ještě i okradl o tu holku. O to nejdůležitější v celým táboře!" opět se napřímí a rázným trhnutím vytasí masivní revolver, který muži opře pod bradou, čímž mu zvedne hlavu. Ostatní automaticky ustoupí o krok dozadu, někteří mírně natočí hlavu do strany - očividně jsou už zvyklí na to, co přijde. Muž na židli začne zrychleně dýchat a zpod rozbitých víček sleduje Grenzův rozzuřený výraz. Tomu se zlostí třese ruka na rukojeti zbraně, ale poté ji opět uloží do pouzdra a otočí se ke Skogovi. "Postarej se, aby ten bastard neměl hezký odcházení. Co ho třeba pověsit za střeva? Nebo nechat sežrat psy? Co trhání mezi koněma před všema lidma v osadě, to jsme už dlouho nedělali. Něco vymysli, dej si záležet. A vy ostatní poslouchejte!" křikne směrem ke zbytku osazenstva místnosti. "Máme práci. Tu holku chci zpátky živou a zdravou. Její život je důležitější než život kohokoli z vás. Chci, abyste mi ji přivedli zpátky a to dřív, než se jí tam venku něco stane, nebo než se někdo jinej dozví, co je zač. Bosňane, ke mě!" Bosňan je od pohledu nebezpečný chlap, který už má docela slušnou reputaci. Grenzo mu položí ruku na rameno a takřka otcovsky s ním promluví: "Na tebe je spoleh. Vem s sebou pár lidí, naber si ze skladu co potřebuješ a vyražte co nejdřív po jejich stopách. Chci, aby ta práce byla odvedená rychle a čistě. Tak se do toho dej. Ostatní rozchod!" Povel pochopitelně neplatil pro Skoga, který je evidentně v rauši z toho, že dostal volné pole působnosti v přípravách zajatce na krvavý spektákl. Možná je to retard, ale úlohu mučitele zvládá mistrně. ============================================================= Bosňan si nakonec do svého týmu vybral Ducha, Anet a Řezníka. Všichni jste zkušení operativci a dokážete pracovat i za hranicemi Poljanky, zejména když je potřeba přepadnout konvoj, či přivézt nové otroky. Vystopovat jednoho muže a malou holku pro vás nebude velký problém, zvlášť, když budete mít každý svého koně, zatímco oni jedou spolu. Pokud je ještě navíc Jakub zraněn, bude celá mise procházka v parku. Naberte si ze skladu vybavení (limit jedné střelné zbraně a cca 20 nábojů), osedlejte koně a vyražte. V úvodním příspěvku můžete i popsat, co jste zrovna dělali, když vás Bosňan oslovil. Popište i svou postavu, trochu vzhled a taky vaši předchozí reputaci, čím jste známí v táboře. Příspěvek zakončete u hlavní brány, kde budete připraveni k odjezdu. Chcete-li popsat i další události v táboře, máte volnou ruku. Anetin společník se přidá jako pátý člen výpravy, až naverbuje svou postavu. |
| |
 | soukromá zpráva od Růže pro Pustina kdesi na Jižní Ukrajině 21.09.2005 | 16:50
Max, Myška, Lada
Život je zlá nepřejícná kurva, jinak se to ani říct nedá. Ani už nevím, kolik dní jsem na cestách v té marné pouti, kdy hledám a nenacházím, jednotlivé dny mi splývají na tolik, že už ani nejsem schopná si vzpomenout, jak je dlouho, co jsme se navzájem posbírali po té bezútěšné cestě a jako stádo pokračovali ve svém hledání společně. Nezáleželo vlastně na tom, kým jsme byli, co jsme hledali, kde ležel cíl naší cesty, právě teď jsme byli spolu a pomáhali si přežít každý další podělaný den v tomhle pekle jménem život. Už pár dní mi není příliš dobře, nevypadám dobře. Potřebovala bych léky na staré i nové rány, teplou vodu a do žaludku něco výživnějšího než to málo, co dokážeme najít, sesbírat či ulovit. Jsem unavená, ani nevím, kde se ve mne bere ta vůle dělat další a další krok vstříc nejistotě, co na mě čeká v osadě Naděje. A tak jen sedím, zahalená skoro od hlavy až k patě, svoji kůži paprskům slunce ukazuji jen málokdy, jak si mohli všimnout moji společníci, sluneční světlo nedělá mé bledé kůži dobře. Namísto opálení mi hrozí spíše popálení, a to slunce nemusí mít ani takovou sílu. Teď už si i dovolím stáhnout šátek z dolní poloviny tváře a zhluboka se nadechnout vzduchu nefiltrovaného přes kus zaprášené látky.
Užívám si teplo ohně, ke kterému natahuji prokřehlé ruce, dnes se snad i najím do sytosti, když nemusíme tolik šetřit cennými zásobami. Už jen jeden den. Říkám si, že to zvládnu. Jenže sotva se ozve ten naléhavý hlas, ustrnu uprostřed pohybu, nádechu, myšlenky. Poplašeným pohledem přelétnu své tři společníky, než si přes únavu vymrštím rychle na nohy. Hlavou kývnu směrem, odkud se ozývá hlas a v okamžiku, kdy se postavím, tak i vidím, že se k nám někdo blíží. Musím mhouřit oči, ostatní tuláci snad i vidí, kdo se k nám blíží, já mám ve svém zorném poli jen rozmazané siluety a tak je to Myška, na kterou upřu krátce prosebný pohled, aby mi řekla, co tam vidí. „Nevypadá to jako past. Třeba opravdu potřebují jen pomoci,“ hlesnu ochraptělým hlasem. A když se postava s druhou v náručí zhroutí na zem – zoufalství ještě poznám, když jej slyším – a… Dítě? Malá osůbka v jeho náručí nemůže být ničím jiným než dítětem. Bez ohledu tak na to, co udělají mí společníci, opatrným, ale rychlým krokem vykročím ke dvojici. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 21. 9. 2005 | 16:50 Ivan, Emma Říká se, že služba není družba, ale ne vždy to musí nutně platit, zvláště, pokud máte hlídku ve dvou na odříznutém místě, jako je západní předsunutá základna. Osada Naděje, jedna z mála výsep civilizovaného života, se musela v posledních letech bránit mnoha nájezdům, z toho důvodu si vytipovala několik míst, většinou nějakých napůl zbořených barabizen podél příjezdových cest, kam vždy umístila na přechodnou dobu několik strážných s úkolem pozorovat okolí a zavčasu varovat osadu v případě blížících se nepřátel. Nebývá to časté, většinou se nic neděje, ale jeden nikdy neví. Západní základna byla vybudována ze staré mototechny, která byla spojena s něčím na způsob bufetu pro hladové motoristy. Rezervoár na vodu strhla vichřice a tak se místo ní postavila vyvýšená pozorovatelna. Na střeše budovy jsou umístěny dva kulomety PKM mířící na východ a na západ, jsou již v dosti zanedbaném stavu, ale snad funkční. Už celé měsíce je nebylo potřeba použít. Krom silnice vedoucí na východ k Naději a na západ k horám zde není nic zvláštního, jen suchá planina, po které se jen prohání vítr a sem tam i smečka divokých zvířat. Kus od základny je zhroucená nadzemka, což je asi nejzajímavější věc, na kterou se dá při dlouhých hlídkách koukat. Interiér základny je vlastně jedna velká místnost, která byla dříve garáží. Hlídkaři si ji zařídili co možná nejůtulněji, což znamená, že na stěnách visí rozličné vzorované koberce, jsou zde kavalce s malými kamny, pracovní stoly a ponky s rozličným nářadím, uprostřed místnosti je kulatý stolek a kolem něj několik starých, zaprášených křesel. Vlastně je to tu docela útulné, když se přihlédne k faktu, že většina zařízení pochází odsud, nebo z bufetu vedle. Právě do něj se chodí za hygienou, jsou zde totiž záchody a závěsná sprcha s dosti pofidérním filtrem na zpětné čištění vody. Předsunutá základna Povinnosti hlídkařů bývají nudné a dosti repetitivní. Před den se většinou střídají na věži a dalekohledem prohlížejí okolí základny. V hezké dny bývají na střeše, užívají si slunce a vánku, hrají karty, nebo hrají na kytaru, v ošklivější dny, kdy bývá zima, nebo prší, se jeden vždy obětuje a tráví čas venku, zatímco druhý buď odpočívá uvnitř, nebo hlídkuje u oken. Tak by zněl oficiální pokyn. Nezakazuje se zábava a relax, ale vždy musí aspoň jeden člověk hlídkovat. Velmi často, zejména když není nablízku žádný oficír, nedrží hlídku nikdo a i několik dnů se hlídkaři bohapustě flákají. Od posledního konfliktu už uplynulo několik týdnů, čili není moc důvod se stresovat. Většinou se jedná o bandu zbídačených tuláků, kterým se stačí ukázat se zbraněmi, či významně zapózovat za kulometem a každý radši změní směr a zamíří pryč od základny. Divoká zvířata si moc netroufají, hlavně přes den ne. Služba většinou trvá týden, potom dojde ke střídání. Nyní je řada na Ivanovi a Emmě. Je to vaše osmá hlídka, ale první společná. Emma zatím vždy hlídkovala s Markem, ale ten byl na vlastní žádost přeřazen k jinému hlídkaři, snad v tom byly nějaké srdeční záležitosti. Ivan sloužil s Magdou, ale ta před měsícem zemřela na tetanus. Upadla a nabodla se na rezavý hřebík. Bez možnosti očkování to pro ni byl jasný rozsudek smrti. Nyní tedy vy dva sloužíte spolu. Střídáte Jozua a Mirku, dvě zamilované hrdličky. Oba jsou velmi mladí, velmi zamilovaní a velmi otravní už od pohledu. Je s podivem, že ti dva mohou hlídkovat, když se od sebe nedokáží odtrhnout ani pohledem, natož fyzicky. Představa, že jeden bude několik hodin na věži s binokulárem a druhý třeba obcházet perimetr, je naprosto směšná. Nejspíš jen celé dny testovali výdrž kavalce a všechny zápisy do deníku si cucali z prstu. Až jednou přitáhnou nájezdníci, tihle dva to pravděpodobně zjistí až v momentě, kdy jim na záda vylijou kýbl studené vody. Tihle chichotající se hlídkaři ani skoro nezaregistrovali, komu předávají klíče, nasedli na své koně a odcválali směrem k Naději, zanechávajíce vás na základně samotné. Působí to vždy dosti tísnivě, představa, že jediné spojení s Nadějí je pomocí polního telefonu. Nebýt na mnoha místech pospojovaného drátu, osady byste se nedovolali. Sice byste mohli vypálit i světlice, ale než sem někdo z Naděje přijede na pomoc, může být už po vás. Snad se ani tentokrát nic nestane a bude to jen další nudný týden plný kontrol, obchůzek a rutinního zapisování do deníku. ===================================== Bude dobré se popsat, zatím se moc neznáte. Klidně konverzujte, popisujte své činnosti. Klidně doplňujte popis interiéru, nechci psát všechno do posledního detailu, ať nechám nějaké místo pro vaši vlastní představivost. Tož se zatím poznávejte, nechám na vás, čemu se budete věnovat. Chovejte se zkrátka přirozeně, jako dva hlídkaři, nechaní o samotě na několik kilometrů vzdálené základně. |
| |
 | soukromá zpráva od Emma pro 21.9.2005, 16:50 Otevřela jsem dveře v naší předsunuté základně poté, co převezmu klíče o Jozui a Mirky. Do místnosti nyní dopadal sluneční svit, kdy se v denních paprscích mihotal prach který pohyb dveří rozhýřil. Stála jsem ve dveřích, přibližně stosedmdesát centimetrů vysoká, štíhlá, dlouhé blonďaté vlasy které měly podobu dredů, jasně zelené oči. Na první pohled bylo zřejmé, že má piercing, a to kroužek z ušlechtilý oceli v nose. Jestli nějaký další, to vím snad jen já sama. Stále jsem ve dbeřích a na sobě měla své bílé... No kdysi bylo bílé, teď už možná trochu zašedlé tričko. Světle modré rifle s trhlinou na koleni a černé tenisky. Přes rameno přehozený svůj vojenský baťoh, do kterého jsem si naskládala všechny potřebné věci. Beze slova jsem přešla k posteli, která byla v blízkosti jednoho okna. Když spím, mám ráda čerstvý vzduch a otevřené okno by mi to umožnilo. Baťoh opatrně položím na postel, na kterou si hned sednu. Vím, máme tady hlídkovat, ale když si dá člověk po dojezdu oraz, nikoho to snad nezabije. Vlastně ani nevím, co jsem na hlídce mohla čekat od Ivana. Znám ho jen z Naděje, kdy nám na ošetřovně spravoval zařízení a byla jsem s ním na pivu. Ale na hlídce spolu? Poprvé. "Myslíš že se za ten týden něco stane?" Zeptám se zvědavě a zatímco sedím na posteli a rukama se o ni zapírám, rozhlídnu se po místnosti. Potom už se nakloním do baťohu a začnu si vyndávat pár věcí. Bylo sice už pozdní odpoledne, ale stále venku bylo teplo a mě se na střechu ani za mák nechtělo. Dám tomu ještě chvíli a zajdu do sprchy. "Co máš všechno sebou?" Ptám se a oči stále zabořené do obsahu svého baťohu, ale po chvíli už zrak zvednu. Bez dalšího slova si stoupnu a zahledím z okna. "Chceš si vzít hlídku první nebo druhou půlku noci?" Ani jsem nepřemýšlela o tom, že bychom hlídkovali oba dva zároveň. |
| |
 | soukromá zpráva od Damir "Bosňan" Begović pro Jižní Ukrajina 18. 9. 2005 | cca 12:20-12:40 Stojím v rohu, opírám se o zeď a pomalu, naprosto labužnicky ukusuju kousek komisárku a zbytek sušenýho masa, který s sebou mám. Žádná situace, která neohrožuje život můj nebo mých prateljima, ani takhle vážná, mi nezabrání se pořádně nažrat. Co když zítra nebude, že? Na tváři mám úsměv a v očích nadšený jiskřičky. I když je to průser jak kláda v řiti a situace na vyližprdel, podobný rozhovory, zvlášť od zpovědníků, jako je tady Skog, jsou prostě lahůdka na pohled i na čuch. Máloco voní tak dobře jako krev smíchaná se strachem, tu dokonce ani hovna, když se vyslýchaní poserou, nepřebijou. Zrak mi zalítne ke dveřím, v kterých se objeví šéf. Rychle do sebe nacpu zbytek chleba, protože jestli má blbou náladu – a na to můžu vzít jed, že ji mít bude vzhledem k tomu, co se stalo – moh by si ho kvůli takový kravině vybít na mně. Poslouchám jeho slova, zatímco rychle žvejkám proviant, a když začne tahat zbraň, lehce zklamaně si povzdechnu. Zastřelí ho? Ten parchant si zaslouží mnohem horší konec, šéfe, tohle je moc jednoduchý... nech jeho koule sežrat prasatům. Aspoň. Proto se zazubím, když změní názor... jako by mi čet myšlenky! „Šéfe?“ odrazím se zády ode zdi a přikročím k němu, jen co mě zavolá. Mírně se usměju na jeho zhodnocení – jo, jo, Bosňan je spolehlivej. Takovej on je. „Rozumím, šéfe, spolehněte se.“ S rozchodem vyrazím ven z cely a v hlavě už vymejšlím plány do budoucna. Ta malá děvka nemá šanci, možná si prošukala cestu z tábora, ale venku bude bezbranná. Ještě ráda se vrátí. Ale podcenit se to nesmí, musím vzít ty nejlepší. Za dvacet minut už stojím před skupinou – Řezník, dobrej chlap a ještě lepší felčar, ten je nejdůležitější, může nám všem zachránit život, až se všechno posere. A že se posere. Vždycky se něco posere. I kdyby Grenzo rozkázal takovou blbost, jako dotáhnout kameny ze skal, tak se něco podělá... tak prostě mluví zkušenosti. Duch, který dělá čest svýmu jménu, jako průzkumník má jen tu nejlepší pověst. A Anet... no, Anet poslouchá a já rád poslušný holky... zvlášť ji. Ale ne, není to jen moje malá slabost pro ni, stejně nečekám, že bude na nějaký to štrejchnutí čas ani místo. Kdybych neměl jistotu, že nebude zdržovat, že udělá, co má, a zvládne všechno, co po ní budu chtít, tak bych ji nebral. Však venku už byla. „Tak jo, chlapi,“ pobaveně se zašklebím na Anet, „a Prdelko. Nebudu to protahovat...“ a představím jim průser, který máme (nebudu to vypisovat, když už ho PJ tak pěkně představil). „... moc stop nemáme, našim se ztratili ve skalách, v lese jim zmizeli jen asi.“ To slovo posměšně odfrknu, ale pak pokrčím rameny. „No, je to logickej předpoklad a asi k němu maj důvod. Ví se jenom to, že jeli na východ, což je, řekněme si to upřímně, jedno velký hovno. Ale mají koně, taková půltunová kráva naštěstí zanechává zřetelný stopy, zraněnej zrádce taky, takže nepochybuju, že je snadno vystopujem. Pojedeme nalehko, ale pro jistotu si sbalte zásoby aspoň na čtyři až pět dní, kdyby přišly komplikace. A teď rozchod a za dvacet minut u stájí!“ Kvůli podobným případům jsem vždycky sbalenej už dopředu, tak na sebe jenom navleču plechový brnění, který sice kulku nezadrží, ale šíp snad zvládne. Do sumky k pásu na boku dám lékárničku, do druhý čutoru, do který ještě musím natočit čerstvě filtrovanou vodu – a přidat pár zrnek soli, aby se dala pít – potom vyzvednout náboje do mý AK-74M, který jen tak pro sebe říkám Irma, protože taky přináší spoustu krve,. Nakonec zajdu k provianťákovi pro zásoby a hlavně aby mi naplnil placatku svým lomcovákem, u kterýho by se mohlo sázet na to, jestli vypálí dřív hrdlo, ránu nebo oči. U posledního jmenovanýho samozřejmě najdu Luku, kterej když neloví, tak loudí žrádlo nebo chlast. „Damir!“ zavolá, už když přicházím, „kurac jedan! Poď si přisednout na jedno kolo karet – předstírám, že nevím, že tady ten parchant má líznutý karty!“ „Nemůžu. Odjíždím na pár dní mimo tábor, mám povinnosti, tak si tu zatím nevychlastej játra, ty prase,“ prásknu Luku vší silou do zad a zazubím se. „Jebi se!“ „Ti takođe!“ Ještě chvilku jen tak tlacháme, zatímco mi zásobovač připravuje zásoby, plní placatku i čutoru. Ještě jednou poklepu Luku po zádech a vyrazím ke stájím. „Uzdaj se u se i u svoje kljuse!“ zavolá za mnou. Věř v sebe a svého koně. Usměju se, tohle starý rčení, který původně znamenalo jen spoléhej na sebe a ne na ostatní začalo mít s každým rokem Apokalypsy mnohem doslovnější význam, až se stalo naším pozdravem kdykoli, když někdo vyrážel z Poljanky. Ke stájím přijdu s předstihem a rovnou si vyberu svýho oblíbenýho koně, mohutný hnědák, rychlej, spolehlivej... a cizí lidi, který nezná, občas bez varování kousne, když si nedávaj pozor. „Tak jo, skupino, vyrazíme tryskem k horám, pak k lesu, ať máme tu holku zpátky do zítřka večer a šéf si může pověsit koule toho zrádce na jako ozdobu!“ S tím vyrazím ven z brány a dál k horám. |
| |
 | soukromá zpráva od Myška pro Pustina kdesi na Jižní Ukrajině 21.09.2005 | 16:50
Max, Růže, Lada
Moji noví přátelé byli velmi upovídaní. Teda hlavně oproti mně. Byla jsem fakt ráda, že jsem konečně taky narazila na někoho, kdo se mě, alespoň zatím, nesnaží zabít nebo zotročit. Bohužel jsem je mohla akorát tak poslouchat, bez možnosti se doopravdy zapojit, tak jsem si přišla jako osamělá vlčice vyloučená na kraj smečky. |
| |
 | soukromá zpráva od Řezník pro Jižní Ukrajina 18. 9. 2005 | cca 12:20-12:40 Procházím osadou a obhlížím nové přírůstky. Občas člověk dokáže mezi vší tou špínou najít celkem cenné kousky. Dobytek jako dobytek, dneska už je to jedno. Pokud to neposlouchá, zbouráme to a je guláš a je jedno, jestli to má dvě nohy, nebo šest. Na Bosňákovu výzvu ale opustím svoje aktivity a sbalím se na cestu. Brašna s už jen těžko rozeznatelným červeným křížem je samozřejmostí. Sekera, bolas, věci k přežití tam venku. Někdo tuhle vyjížďku bere zatraceně vážně, když nám dávají i zbraně. Neodmítnu. Vyberu si jednoduchou loveckou pušku. Svoje věci dávám dohromady svižně, ale rozvážně. Naložím všechno na koně a jsem připravený vyrazit, ale ne zas tak rychle. "Ne tak rychle, Bosňáku." Zadržím toho nadržence. "Co takhle sehnat někoho, kdo je viděl utíkat? Někde na východě je sice pěkný, ale vsadím se s tebou, že tam najdem víc než jenom jedny stopy. Až nám ukážou, kde je ztratili, můžou se vrátit." Mluvím z místa. "A jestli je ta holka tak důležitá, jak vlastně vypadá? Bylo sakra nepříjemný kdybysme dotáhli nějakou jinou." Řezník je dobře živený chlap, někde kolem čtyřicítky. Dokáže rány léčit, ale taky rozdávat a venku se rozhodně neztratí. Kliďas, který zbytečně nemluví, ale zase komukoli bez okolků řekne, co si o nich myslí. Upřímnost se cení. |
| |
 | soukromá zpráva od Ivan "Stragunoff" Novgord pro Pustina kde v jižní Ukrajině Narozdíl od živé, divoké osobnosti Emmy, byl Ivan něčím úplně jiným. Vysoký muž, se širokými rameny, i přes horko oděn ve svém kabátě se staženou kapucí a respirátorem, jenž kompletně zakrýval jeho spodní čelist, z jehož okrajů vycházeli hadice, napojující se na pojistky na jeho ramenou a vedoucí k jeho filtru pro čistý vzduch. Byl silně ozbrojen, ovšem jednalo se především o zbraně primitivnějšího typu. Stejně tak na tom bylo i jeho oblečení. Nosil především zeleně, vojensky zbarvené kalhoty a drsné, opotřebované boty. Drsné, stoické oči a šedé, divoké vlasy, hrubě česané dozadu. Svoji přezdívku Stragunoff, si získal dle známého ruského pokrmu, který se jednou pokusil na základně naděje připravit pro všechny hladové krky, aby oslavil svůj nemalý úspěch v opravě jednoho z malých generátorů, které poháněli světelné systémy pevnosti. Problém byl ten, že jeho inženýrské já překonalo jeho kuchařské já. Přezdívky se již nikdy nezbavil. S naší náhradou Jozuim a Mirkou jsem se přátelsky rozloučil skrze silné objetí a poplácání Jozuiho rameno. Věděl jsem, že oba dva sdílejí blízký vztah a v dnešní době mi to přišlo jako neobyčejně vzácná věc. Přál jsem jim to. Přestože zanedbávali své povinnosti, dokud se nic nezkazilo, byl jsem ochoten jejich mladickou hloupost přehlédnout. Stále jsem byl překvapen, že mne velení vybralo pro službu s Emmou. Neznám ji až tak dobře a naše vzájemná práce, byla doteď poněkud nicotná. Ale rozhodl jsem se, že udělám co budu moci. Konec konců, žijeme ve světě, kde vzájemná důvěra je otázkou života či smrti. Svůj batoh jsem nesundal. Už z dálky, kdy jsme k základně mířili jsem věděl, že tu pro mne bude práce více než dost. Ať už to bude oprava místních obranných zbraní, kontrola komunikace...a dalších věcí, které mne budou držet vzhůru. Na Emminy otázky odpovím, ovšem jako vždy se zhluboka nadechnu, doprovázen lehkým syčením mých respirátorů na mé masce. "Pokud ano, postarám se o to, abychom byli připraveni.", řeknu prostým, přátelským tónem a pokrčím nad tím rameny, jako by se jednalo o prostou věc. I po dlouhé době, kdy jsem mimo dílny, pracovny a jiná místa v níž je někoho jako jsem já potřeba, zapáchám silně po oleji a střelném prachu. Miluju tu vůni, proto je otázka osobní hygieny u mne poněkud druhořadá. Projdu dveřmi do místnosti stejně jako Emma a jak mi v hlavě prochází otázky, sleduji jak se Emma uvelebí. "Jen primitivní a chladné zbraně. Mimo to, jsem vybaven pro základní údržbu, ale nic, čím bychom si mohli krátit hlídkování.", řeknu opět veselým, hučícím tónem a poplácám svůj věrný luk a dva oštěpy, společně s děsivou sekerou, která se mi houpá u opasku. "Hehe. Inu, vypadá to, že první hlídka bude na mně. V pořádku, beztak nemohu spát. Zkusím se tu nejdříve porozhlédnout po něčem, co by mi mohlo posloužit jako vhodné nářadí...nějaké kladivo, šroubovák, nebo něco jiného užitečného jako olej, se tu určitě najde...", řeknu lehce se škrábající na bradě, sotva si uvědomujíc že se dotýkám svého respirátoru. "Jak jsi na tom ty ?" |
| |
 | soukromá zpráva od Duch pro Jižní Ukrajina 18. 9. 2005 | cca 12:20-12:40 V noci prý bylo pěkné tóčo. No a podle všeho je šéf nasraný až na půdu. Smutný je, že prý někoho pronásledovali a mě nikdo nevzbudil. Opravdu se nedivím, že v noci ztratili Ti pitomci stopy, ať už pátrali po čemkoliv. Většina z nich nebyla schopná najít prdel, aby si jí utřela natož stopy někoho kdo jim utekl. Další historky už byly značně zkreslené a tak jsem jim nevěnoval ani pozornost. Bylo ráno a já jsem si užíval "krásného" dne. Teda natolik krásného jak jenom to mohlo jít v téhle době. Takže jsem seděl v putyce a ládoval se snídaní. Proudili sem různí členové našeho společenství a já jsem se s většinou zdravil. Dojedl jsem a zapálil jsem si cigaretu. Nebyl jsem si dost jistý co to vlastně kouřím, ale hořelo to a dalo se to šlukovat, takže za mě dobrý. Tady mě vlastně taky našel Bosňan, když mě hledal. Takže to je vážně průser, když šéf posílá Tebe co? hmm... Dál jsem to už nekomentoval, protože nebylo co. Evidentně to fakt hodně posrali, takže jsem byl povolán jako ten co má zachránit situaci. Moje ego bylo rozhodně polichoceno. Takže jsem vyrovnal svoje dluhy v krčmě a vydal se do skladu pro nějaké to vybavení, které jsem v základu neměl u sebe a to byla zbraň. Já jsem si vzal jenom revolver, protože každý ví, že na dálku nestřílím a vlastně ani ten revolver nepoužívám, ale občas se hodí. Moje vrhací nože jsou větší jistota. Rozhodně mnohem a mnohem tišší než střelné zbraně. Já cestuji většinou nalehko, takže žádné brnění, ale mám na sobě vestu s hromadou kapes, plnou vlastně zbytečných věcí. Můj kůň je hnědá klisna a moje věci jsou na ní naložené. Řezník už se s Bosňanem domlouvá na taktice a mě je vlastně úplně u prdele co a jak bude. To co říká Řezník, ale má hlavu i patu. Hlavně si to tu vyříkejte rychlejc než se setmí. Ve tmě a ve skalách nenajdu stopy ani já. Ale má pravdu. Potřebujeme tušit aspoň trochu ksicht té holky. Pronesu kysele a čekám jestli se pánové domluví na postupu. Bosňan bude chvíli řvát, Řezník ho odignoruje, pošle do prdele a pak mu stejně Bosňan řekne co chce. Ducha každý může znát jako jednoho ze spíše samotářských vlků mimo osadu. Chodí sám a často dává informace o místech, kde se dají sehnat dobří otroci. V osadě patří mezi Ty hlučnější jenom když je v hospodě. Jinak společnost moc nevyhledává a když nechce mluvit tak nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Emma pro 21.9.2005, 16:50 Trochu mě zamrzí, když mi Ivan oznámí, že nemá nic čím bychom si mohli zkrátit hlídku. Sama jsem ale taky nic nevzala. Něco ale vymyslím, čím toho hromotluka zabavím. Když se na Ivana podívám během jeho proslovu, zapřemýšlím, co se mu vlastně kdy stalo, že má masku s respirátory. Nikdy o tom vlastně povídat nezačal a já se neptala. Je prostě takový... jaký je. Jen mi na něm trošku vadí ta jeho vůně oleje, která je všudypřítomná. "Dobře, já se pak natáhnu až ti začne hlídka." Odpovím Ivanovi když mi oznámí, že si vezme hlídku jako první. "Pomůžu ti s hledáním, jo?" Rozhlídnu se kolem sebe jako bych už s hledáním začala. "No víš jak jsem na tom se zbraněma." Usměju se na něj. "Mám jen vojenský nůž, ale za to plno zdravotnických potřeb." Poplácám svůj baťoh a jeho obsah. Vždycky minimálně jednu věc z toho obsahu využiji. "Nějaký nářadí bude určitě v tom ponku. V zásuvce." Možná i v nějaký bedně položený vedle něj. Kývnu hlavou směrem k pracovnímu stolu. Šroubovák poznám, ale tím to končí. Mé znalosti a umění techniky se rovnají znalostem malého dítěte. "Nevadí ti vlastně že tě dali na hlídku se mnou?" Zeptám se a ani vlastně nevím, jestli chci znát odpověď kdyby byla negativní. Na malou chvíli pohlédnu z okna. "Potřebuješ teď s něčím pomoct?" Zamumlám a nespouštím pohled z venkovní krajiny. |
| |
 | soukromá zpráva od Anet pro Jižní Ukrajina 18. 9. 2005 | cca 12:20-12:40 Cíp ušmudlané látky se ze značnou vervou pustil do boje s potřísněným zbytkem kapesního zrcátka. Ani jsem si nechtěla představovat, co všechno za špínu se na něj nalepilo. Když ovšem konečně dokázalo opět plnit svou funkci, nebyl to zrovna příjemný pohled. Prsty jsem prohmátla jemnou kůži nad lícní kostí, kde znovu vyrašila vyrážka. Těžko říct, co jí způsobovalo. Mohlo to být takřka cokoliv, možná změna počasí, nepříznivé podmínky v táboře, nebo jen předzvěst špatných časů. Člověk mohl v této pohnuté době věřit takřka čemukoliv. Kůže pod dotekem nepříjemně pálila a ani vdechnutí dalšího opojného kouře z cigarety nedokázalo vyhladit těch několik vrásek na čele. Schovávala jsem se pod jedním z přístřešků a ozvěny Skogovy práce byly sotva slyšitelné, ale i tak dokázaly nejednomu pocuchat nervy. Už když jsem zahlédla hloučky spolubojovníků táhnoucí se k vyslýchací místnosti, dovedla jsem si až moc živě představit, co bude následovat. Jen z těch jejich lačných pohledů se obracel žaludek. Z útržků hovorů jsem si domyslela, že nechal někoho utéct. Někoho velmi důležitého, což značně podpořila přítomnost Grenza. Tím spíš jsem se chtěla držet raději dál. V násilí jsem se nevyžívala. Většinu času jsem strávila o samotě a většinu návrhů na jakoukoliv zábavu jsem odpálkovala jedním gestem ruky. Chlapi beztak věděli, že jako většina ženských, mám i já své nálady a pokud se mračím na celý svět před sebou, nic z toho nekouká. Vlastně jsem mohla být se svým zařazením i spokojená. Rozhodně jsem si nikdy otevřeně nestěžovala. Už jsem se chystala odmávnout i dalšího příchozího, než jsem v něm poznala Bosňana. "Ah, to seš ty..." vydechnu a líně se odlépnu od stěny, ruka mi nějak automaticky zajede do vlasů a lehce je pročísne, "co potřebuješ?" Možná se v hlase objevily i stopy nějakého skutečného zájmu, i když je mi jasný, že o pelešení nepůjde. Vyslechnu si těch pár stručných slov a vyrazím na místo setkání. Tam už stáli pěkně seřazení Řezník s Duchem. Opravdu skvělá sebranka. Nebylo těžké si domyslet, co s námi mají za lubem. "Jeli na koních a ještě k tomu zmizeli ve skalách, no paráda. Jestli se chtěj někde ztratit, prostě ty koně někdě uvážou a budou pokračovat po svých. I kdyby byli zraněný, měli už teď dost času na to, aby někam zalezli a zakryli po sobě stopy." Nahlas nic neříkám, svý domněnky si mohu nechat na cestu a chvíle, kdy o ně bude někdo stát. Jen stroze přikývnu a vydám se zpět ke svý hučce, abych si připravila věci. Naštěstí toho není moc. Ze střelných zbraní mám stále respekt a nikdy jsem k nim nedokázala přilnout, stejně dobře mi ale poslouží luk a plný toulec šípů. Kdyby došlo na nejhorší, stále mám s sebou i sekyrku a nůž. Nezapomenu krom proviantu sbalit ani pytlík tabáku, papírky a placatku plnou pálenky. Noci už teď mohou být pěkně chladné. Ve stanovený čas, vlastně ještě o chloupek dříve jsem na místě určení. Ze stájí vyvedu svého oblíbeného šedáka, možná už trochu staršího, ale aspoň mi to zvíře nemusí neustále dokazovat svou nadvládu a bojovat s uzdou. Zařadím se s ním po bok ostatních chlapů. "Ono tam moc těch holek venku běhat nebude," utrousím na Řezníkovu adresu, "ale s tím, co máme, se budou hledat pěkně blbě. Jestli nemáme nic dalšího, měli bychom vyrazit co nejdřív, už tak maj pěknej náskok." Dám zapravdu Duchovi. Tak nějak bych čekala, že toho Bosňan víc neví, jinak by se o detaily s náma podělil. Stejně tak by asi nepodcenil přípravu podobné akce, ten spěch jen naznačuje, že asi všecko nešlo tak úplně podle plánu. A jediné, co může hrát v náš prospěch je rychlost a sehrannost. Anet nemá v táboře zrovna nějakou velkou pověst, nikdy se neprojevovala moc výrazně, o čemž nejspíš svědčí i fakt, že si od skupiny zatím nevysloužila ani přezdívku. Jako spousta žen občas mívá své dny a je lepší ji nedráždit, i když se nikdy nestalo, že by snad po někom vyjela, většinou se prostě zdejchne a myšlenky utopí v loku nějakého lomcováku nebo v dýmu z cigarety. Pár chlapů z ní i sundalo hadry, ale prý si i v tomhel dost vybírá. Na akcích už se zvládla osvědčit, nepatří sice mezi nějaké velké rváče, ale pokud ji někdo zadá úkol, splní ho. Slušně střílí z luku, ale svou pozici si vydobila spíš nekonfliktností. Nebo možná tím, že byla v ten správný moment na správném místě. O její minulosti toho moc známo není, ví se, že vyrůstala někde na předměstí jako většina obyčejných děcek a než se dostala sem, vystřídala už pár skupin. Nemá ale moc ve zvyku o tom hovořit, zvlášť o dobách před Zánikem. |
| |
 | soukromá zpráva od Lada pro 21.09.2005 | 16:50 Dlouho jsme byli sami. Jen já, Dráp a torzo světa. Měsíce jsme se toulali divočinou, občas se někde nechali najmout a zase se toulali. Společnost představovala nebezpečí. Aspoň ta lidská. Čtyři nohy, spousta černohnědých chlupů a čumák který vycítí nepřítele - už to byl nějakej ten pátek, co jsme se s Drápem toulali spolu a on mi coby společník naprosto stačil. A teď tu sedím u ohně s tou nejdivnější sebrankou, ke který jsem mohla přijít, na stehně hlavu podřimujícího psiska a soukám do sebe večeři. Nemluvím. Ostatně, mluvím málokdy. A když už, nejvíc s Drápem. Myslím, že jsem nebývala tak zamlklá, ale ruku do ohně bych za to nedala. Je to moc dlouho. Jakmile se do ticha ozve hlas, instinktivně sáhnu po luku a začnu se zvedat. Pes je o něco rychlejší - hned je na nohou a chvilku větří. Pak začne mužovým směrem hluboce, výhružně vrčet. Ani když se postava zhroutí a prosí o pomoc, nehnu se z místa. Možná jsem zbytečně opatrná, ale možná jsem právě díky tomu pořád živá. Na druhou stranu, nebráním dvojici dívek, aby se vydaly blíž. Jenom je pozoruju a vlastě jim s lukem tak trochu kryju záda. |
| |
 | soukromá zpráva od Max pro 21.09.2005 | 16:51 Sledoval jsem zašlou krajinu a neustále zpod ošoupané kožené bundy vyndaval listy zažloutlých papírů. Byly to úhledné stránky plné tabulek s daty. I když jsem s holkami cestoval nějakou tu dobu, nikdy jsem jim nevysvětlil proč na to pořád koukám. “Tyhle dvě stránky budu potřebovat přeložit. Je to německy. Měli by na tom být vypsány pozice těch dvou bunkrů v kódech. Sakra, ale bůh ví co na tom zatraceným papíru je. Blbý němčouři. V Naději by snad mohl být někdo kdo mi pomůže.“ Mračil jsem se a při každém rozhovoru to vypadalo, že cholericky vybuchnu. Tak moc naštvaně jsem vypadal. Mé vnitřní já však zůstávalo klidné. Netrpěl jsem na zranění, na hlad a nemusel jsem přikrmovat němou tvář. Zatím jsem, takříkajíc, byl v pohodě. Chodil jsem vždy jako poslední za celou skupinou a koukal všem holkám na zadek. Byl jsem v klidu. Když se objevil neznámý, jistil jsem tedy vše ze zadních pozic. Nevytahoval jsem zbraň. Kdyby mě chtěl oddělat, tak by určitě takhle nevyřvával. Protože jsem byl opatrný, rozhlédl jsem se po okolních zákoutích a hned poté na malou odloženou dívenku. Nic chvíli neříkám. "Před čím asi utíká." Pronesu tiše a s klidem Ladě hned jak vytáhne svůj luk. Je na mě hned vidět, že jsem trochu znervózněl. Něco se mi evidentně nelíbí. Pár kroky si prorazím cestu přes menší křoví až k vyvýšenému místu a skrze starý drátěný plot se podívám do dálky odkud k nám ty dva přiběhli. |
| |
| soukromá zpráva od Ivan "Stragunoff" Novgord pro Pustina kdesi v jižní Ukrajině Musím přiznat, že výpomoc při hledání nářadí neodmítnu. Prostým gestem na Emmu kývnu a kdybych jen mohl ,usměji se na ni. Teprve teď si uvědomuji jak moc mi chybí psi nebo kočky, kteří jsou zpět v naší základně. Zatímco Emma samotná hledá v jedné části místnosti, procházím já zbytek místnosti, které její bystré oči neprohlédli. Hledal jsem víceméně cokoliv užitečného, ať už se jednalo o možné mazlaviny, nářadí, použitelné materiály či cokoliv jiného, co by mohlo v tuto chvíli posloužit jako použitelný nástroj opravy a ochrany. "Nůž ve správných rukou, dokáže udělat víc, než střelná zbraň starého světa.", řeknu pobaveným, přestože mechanickým hlasem, zatímco procházím skrze jednotlivé věci. Zatímco procházím ponkem, otočený zády k Emmě, mluvím dál. "Ale ty zdravotnické zásoby se určitě budou hodit...přestože doufám, že nebudeme nuceni je použít. Takovéhle věci jsou vzácnější než munice, stroje či...k naší smůle, nepřátelé." Jemně položím boken malou krabičku, prázdnou, zřejmě zbytek nějakého proviantu, který zde ponechali naši drazí milenci. Když příjde Emmina otázka, zastavím se uprostřed hledání a na malou chvíli na ni pohlédnu, mé starší oči se pomalu podívají na její tvář a já se otočím zpět k hledání. "Ne. Proč ?", zeptám se prostě a upřímně, protože mne opravdu nenapadá jediný důvod, proč by zde Emma neměla být. Oba dva sloužíme Naději. Děláme to co je nejlepší pro přežití komunity. Pokud chápu její konání dobře, jsme zde na stejné lodi. |
| |
| soukromá zpráva od Damir "Bosňan" Begović pro Jižní Ukrajina 18. 9. 2005 | cca 12:40 Zrovna se chystám nasednout na koně, když mě řezník přeruší. Otočím se na něj zamračeně – sakra, na tohle nemáme čas! Z toho, co jednoočko říkala, jsem vážně nebyl dvakrát moudrej, vypadala, že sama ví hovno, že všichni ví hovno. Prostě se motali ve skalách a oni jim zatím asi zdrhli do lesa. Měla by jet s náma? Do hajzlu, než ji najdem, než se připraví... když rovnou pojedeme a budeme se držet východní části skal, tak najdeme jejich stopy stejně rychle, jako když nám ukáže, kde je ztratili. Možná dřív, mám totiž pocit, že tam ti blbci bloudili a likvidovali jejich stopy ještě nějakou dobu, než to vzdali. A to asi ve větě jasně říká, že je tam zdrhat neviděli, prostě to jenom předpokládaj. Ale zas, mohlo by to pomoct, to je fakt. Nelíbí se mi to, protože každá vteřina je drahá, ale možná jich tím pár ušetříme. Sakra doufám. „No dobře,“ zavrčím otráveně, ale smířeně, a otočím se na Anet, „puso, poklusem do tábora a zkus najít Kyklopku,“ ženskou s dlouhými copy a páskou přes oko, která podávala zprávu Velkýmu šéfovi, „nebo někoho, kdo se za nima hnal – nejspíš budou chrápat, tak začni tam. Ptej se. Ale moc se tím nezdržuj, nemáme čas.“ Počkám, až vyrazí, a pak se obrátím na zbylý dva. Nemůžu jim úplně věřit, ale abych byl spravedlivej, oni nemůžou úplně věřit mně. Ale i když mám pro Anet jistou slabost, tý z těch tří věřím nejmíň. Všecko, co dělá, dělá kvůli vlastnímu prospěchu, od roztahování nohou až po plnění jiných rozkazů. Nevypadá, že by ji u nás drželo cokoli jinýho než dobrý bydlo, což je pochopitelný, ale nebezpečný – co když jí někde nabídnou něco lepšího? Sice nevím kde, ale... prostě je riziko. Proto běžela ona a proto až teď, když je pryč, odpovím. „Jakuba známe všichni, a ta holka? Asi osmiletá, blond, i když to se těžko pozná, když bude zasraná od špíny a možná bláta, šedý oči, je hubená-“ zarazím se a na chvilku odmlčím, uvažuju, než zase pokračuju. „A nemá žádný viditelný anomálie nebo mutace, prostě na první pohled působí jako normální dítě, takový, který se rodily před zkázou. Stačí?“ --- Bosňan je vysoký chlap, svalnatý, s pověstí bijce. I v téhle době si holí hlavu i vousy starou, ale udržovanou břitvou ještě z doby před apokalypsou – kvůli vším a jiným breberkám. K otrokářům se přidal před devíti lety jako člen bývalého balkánského gangu, který chvilku fungoval sám za sebe i po katastrofě, než byl zdecimován nemocemi a jinými tlupami. Z původních členů zůstal už jenom Srb Luka, s kterým taky Bosňan tráví nejvíc času. Je o něm známo, že se rád napije, a v opilosti má sklony k agresivitě střídané melancholií. Za střízliva je možná horkokrevný, ale umí naslouchat rozumu i rozumným argumentům, je naprosto loajální Grenzovi. Má sklony k sadismu. |
| |
| soukromá zpráva od Emma pro 21.9.2005, 16:55 Všimnu si jak se Ivan na malou chvíli zarazil při mé otázce, jestli mu nevadí, že ho dali na hlídku se mnou. Vlastně ani nevím proč jsem se tak zeptala. Mohl být zvyklý na někoho jiného, nemusela jsem mu úplně sedět. Chtěla jsem prostě vědět na čem jsem. "To je dobře." Pronesu polohlasem s úsměvem na rtech. Cítila jsem sama sebe. Po celém parném dnu jsem byla spocená a taková... ulepená. "Jestli mě teď nepotřebuješ, zajdu na chvíli vedle do bufetu. Dám si sprchu." Voda tam byla taková jaká byla, ale pořád to byla voda pod kterou se člověk může osvěžit a smít všechen ten prach z pustiny, který se na něj za celý den přilepí. "Ještě než se pak půjdu natáhnout, zastavím se za tebou na střechu." Pronesu. Ani jsem nepředpokládala, že by se Ivan mohl nějak flákat. Vypadal takový poctivý... Dobrák. Nevím proč, ale cítila jsem se bezpečně. Začla jsem se přehrabovat ve svých věcech. "Zatím si dám za úkol vymyslet nějakou zábavu." Dobrá nálada mě neopouštěla. "Umíš zpívat?" Vypadla ze mě nečekaná otázka a já měla úsměv na rtech. "Nemáš nějaký pivo?" |
| |
| soukromá zpráva od Anet pro Jižní Ukrajina 18. 9. 2005 | cca 12:40 "Kyklopka, dobře," přitakám a ještě jednou raději zkontroluju řemení u sedla držící má zavazadla, než svěřím šedákovy otěže do Bosňanových rukou. "Jsem hned zpět," hlesnu a skutečně to vezmu poklusem k budově sloužící jako ubikace. Kyklopku nemám zrovna v lásce, tedy zvlášť od doby, kdy jsem viděla její obličej bez pásky. Ten znetvořený kus masa místo oka mě pak ještě nějakou chvilku strašil ve snech. Cestou se snažím tu nepříjemnou myšlenku vyplašit z hlavy a zakrátko už se na obzoru zjeví dvojice strážící masivně vystužené dveře. Krátce na ně mávnu, abych upoutala jejich pozornost, než k nim doběhnu. "Je tu Kyklopka?" s námahou vydechnu poslední zbytky vzduchu z plic. "Nebo někdo jinej, kdo byl s ní? Potřebuju s nima mluvit." Dech se mi postupně uklidní, jak čekíám na jejich odpověď. "Tohle si měl Bosňan zjistit už předtim, teď už budou fakt dávno v hajzlu." |
| |
| soukromá zpráva od Emma pro 21.9.2005, 17:00 Ještě než mi stihl Ivan odpovědět, byla už jsem zase na nohou. "Nějaký by mohlo být v ledničce. Podívám se po něm a pak by jsme si mohli dát jedno studený." V ruce jsem držela několik málo svých věcí. "Zajdu do ty vody hned." Mé kroky vedou ke dveřím, kde se za Ivanem ještě otočím. "Přijdu za tebou ještě na střechu." Usměju se a zmizím venku. |
| |
| soukromá zpráva od Emma pro 21.9.2005, 17:00 - ? Slunce mělo ještě sílu a já cítila, jak mi stéká pot po zádech. Těším se do vody. Trvalo to jen několik málo okamžiků, než jsem otevřela dveře do bývalého bufetu. První mé kroky vedly ke staré lednici o které jsem věděla že tady má být. "Vida." Na tváři se mi objeví spokojený úsměv a její dvířka jsem zase zavřela. Bylo tam schovaných a vychlazených několik piv a načnutá, lehce upitá flaška nějaký pálenky. V pekle sudy válej, z kotle pára stoupá... Notovala jsem si jednu starou písničku, zatímco přetáhnu tričko přes hlavu a následně ze mě spadne veškeré oblečení. Nějaký závěs ve sprše chybí, ale bylo mi to úplně jedno. Stejně tak voda která tekla přes pochybný filtr. Zakloním hlavu a nechám na sebe dopadat první kapky studené vody. Stála jsem tam několik minut a užívala si každou chvilku. Tak. Vyšla jsem ze sprchy abych zamířila přímo ke svým věcem. Podařilo se mi přes Ivana přenýst aniž by si toho všiml jeden drobounký sáček a kousek papírku. Vzala jsem si ještě několik dalších sebou abych nemusela zbytečně plácat lékama, který jsem taky měla. Ale použitelné i pro standardní léčení. Jen trošku. Musím být nejpozději do hodiny zpátky... Byla jsem tam. Na nádherné čisté pláži, kde jsem se zaposlouchala do vln moře, které se rozbíjely jedna za druhou a písek a vytvíářely tak příjemný, uklidňující šum. Ležím tam a kolem mě proběhnou dva krabi, kteří se šermují svýma klepítkama a na tváři se mi objeví úsmev. Paprsky slunce na mě dopadají, ale kdykoliv se můžu schovat do téměř nepropustného deštného pralesu za mnou. Nechtějte po mě vysvětlení, ale v ruce jsem držela míchaný drink a kdykoliv jsem se mohla napít... Ve skutečnosti jsem seděla nahá na podlaze u sprchy, kterou pokrývala keramická dlažba, co už měla nejlepší časy za sebou. Pootevřela jsem oči abych mlhavě viděla východ ze sprchy. Hlavou jsem klimbla z jedné strany na druhou a matně schovala prázdný sáček se starou dolarovou bankovkou, kterou jsem už nevím od koho kdysi dostala jako suvenýr. Znovu zavřu oči. Ještě chvíli musím sedět, než se vzpamatuju natolik abych byla schopna normálně uvažovat. ...Chutnal náramně. Byla jsem naprosto spokojená. Začalo se ale stmívat a já věděla, že za chvíli musím z pláže odejít. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Onen chlap vypadá zblízka ještě zuboženěji, nejspíš k vám doklopýtal jen s vypětím posledních sil a nyní jeho tělo definitivně vypovědělo službu. Dívka se zdá být v pořádku, na rozdíl od muže nemá žádné zranění, ale její bezvědomí je zatím neobjasněno. "Prosím, potřebujeme vodu," zasýpá muž skrze rozbitá, popraskaná ústa. "A potřebujeme se dostat do nějaké osady, tady nemůžeme zůstat. Pomůžete nám?" Max mezitím obhlédnul horizont, ale kam až oko dohlédne nevidí nic dalšího. Žádný zvířený prach na obzoru, žádné ohně, ani vzdálené siluety. Jako by se ti dva vynořili odnikud z širé pustiny. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Najít Kyklopku není nijak složité, její hlasitý projev je slyšet skoro na celý barák. "A já ti kurva říkám, že tam byla! Mám ti snad dát přes držku, aby se ti rozsvítilo, ty debile volskej?!" Odpověď nějakého muže byla sice také hlasitá, ale už jen z tónu hlasu jsi jasně poznala, že je v defenzivě. "Ty vole klid, dyť já neříkám, že kecáš. Jen že je to divný." "Divnej je ten tvůj volezlej ksicht! Táhni do prdele!" zaječí Kyklopka. "Vyser si voko pizdo!" vyplivne muž poslední nadávku. Jakmile vcházíš do místnosti, odkud se hádka doposud nesla, vidíš rozzuřenou ženu, klečící na zmítajícím se muži, a zasypávající ho rychlými údery pěstí. Jako blesk náhle vytasí od opasku nůž, uchopí jej obouruč, avšak než by stačila bodnout, chopí se jí zezadu dva páry silných rukou, patřících doposud klidným pozorovatelům šarvátky. Kyklopka je rychla odzbrojena a i jí přistála na její ne zrovna hezké tváři nějaká ta facka. Dehonestovaný muž se klopotně sbírá ze země a plive nesrozumitelné nadávky na účet zpacifikované bojovnice. Namísto protiútoku ale překvapivě vyrazí ven z místnosti, kde tě ve dveřích málem smete. "Bacha na cestu, děvko!" utrousí na tvůj účet a odburácí chodbou kamsi pryč. Dvojice mužů pustí Kyklopku, ta si ze země sebere svůj nůž a pak si všimne tebe. "Co je?" šlehne po tobě bleskem ze svých očí. Znáte se, ale moc v lásce se nemáte. Není to nepřátelství, jen příliš rozdílné nátury. |
| |
|
| |
| soukromá zpráva od Anet pro Jižní Ukrajina 18. 9. 2005 | cca 12:40 Těžko jsem si mohla vybrat lepší okamžik. S viditelným znechucením sleduji scénu před sebou a raději počkám, než se rozlícené Kyklopky ujmou silné mužské paže. Jediné, co té krávě jde, je vyvolávat problémy, těžko by tu člověk našel konfliktnějšího člověka. "Jdi do hajzlu," utrousím na adresu toho chudáka, co se sotva dokázal ubránit. Ještě by byl rád, kdyby mu jakákoliv děvka věnovala trochu svý pozornosti. Podobné komentáře obvykle přehlížím, ale teď jsem nemohla odolat té touze si do něj aspoň ještě trochu kopnout. Aspoň v myšlenkách se mu otiskla podrážka mý boty na ksichtě. S Kyklopkou teď rozhodně nebude kloudná řeč. V odpověď na její vyštěknutí si jen povzdechnu. "Potřebuju informace," snažím se zvolit pokud možno neutrální tón, "s Bosňanem jedem lovit tu holku a nikdo ani neví, jak pořádně vypadá a kde se ztratili. Přibližnej směr nám moc nestačí, už teď budou určitě dávno v hajzlu," neudržím se a rty se mi zkřivý do kyselého úšklebku. Patrně tu beztak jen ztrácím čas. "Prostě cokoliv, co nám tu práci může trochu ulehčit," pokrčím rameny. Doufám, že ji ten příval slov aspoň trochu vytrhne z toho běsnění a vypadne z ní aspoň něco kloudnýho. |
| |
| soukromá zpráva od Růže pro "Probohy..." Muž vypadá strašně. Jak se sem sakra dostali? Odkud se tu najednou... Vzali? Polknu a přikrčím se skoro jako nějaké zvířátko, když muž promluví. Zatěkám očima mezi jím i dítětem v jeho náručí a ostře se nadechnu. "Osada je den cesty odsud. Pokud to zvládnete ujít po svých..." Nevypadá tak. "Vodu... Podáte mi někdo vodu, prosím?" nejistě se ohlédnu po svých společnících. Dvojice nevypadá nebezpečně. A ani to nevypadá jako past, ovšem... "Co se stalo? Pronásleduje vás někdo?" rychlá otázka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Do píči," pronese tiše a těkavě se okolo sebe rozhlédne. Hlavou ti pokyne, abys s ní šla trochu stranou, evidentně nemá zájem, aby vás při rozhovoru poslouchal někdo další. Stojíte nyní v rohu místnosti. Chlapi pochopili, že chcete soukromí a tak si sedli na druhý konec pokoje ke stolku s flaškou. Kyklopka vyloví z náprsní kapsy zmuchlanou krabičku a vytřese z ní jednu ze dvou cigaret. Tu první se ani neobtěžuje ti nabídnout, jen si zapálí a hned tichým hlasem pokračuje. "To jsme fakt posrali, je mi to jasný," začne cosi jako úpřímnou zpověď. "Bála jsem se, aby se Grenzo nezačal mstít, i když to se klidně může ještě stát. Mám zaracha, nemůžu jet. Musíte tu holku najít a přivízt ji nazpátek, nebo je po mě. Kurva, já věděla, že je důležitá. Neměli jsme se vracet bez ní, do hajzlu, do píči!" Trpělivě čekáš, až se Kyklopka zase vrátí do původních kolejí. Netrvá jí to déle než dva soustředěné šluky, během kterých vytáhne skoro celou cigretu. "Bosňan by měl vědět jak vypadá, jednou nebo dvakrát s ní mluvil. Je to prostě normální holka, no. Malá, vlasy, co bych ti k ní řekla. Ale jedno si u ní nespleteš. Ta její tvářička. Takovou jsi ještě neviděla. A její tělo je taky úplně jak ze žurnálu, nikde ani skvrnka, žádný výrostky, nic. Je úplně zdravá! Řek mi to Jakub, ten sráč, co s ní utek. Mám dojem, že ji chtěl prcat, ten starej chlívák. Ani bych se nedivila, kdyby se mu to povedlo." Začínáš mít pocit, že se spíš dovídáš informace, které jsi nikdy nepotřebovala znát. Z Kyklopky jen mluví strach o vlastní kůži. Grenzo mívá jen málo slitování s lidmi, kteří nesplní jeho úkoly, obzvlášť když jde o něco tak cenného, jako je tohle dítě. Pomalu se už otáčíš k odchodu, když tě žena ještě chytne za předloktí a otočí tě k sobě. "Viděla jsem světlo, hodně v dálce, asi oheň, rozhodně to nemohlo bejt od těch dvou. Ale já bejt jima, šla bych k němu, byl to jedinej záchytnej bod v celý temný pustině. Nemyslím, že to bude celá osada, byl to jeden bod, ale za zkoušku to stojí, no ne?" Kývneš a odcházíš. Tahle ti toho už víc nesdělí a s sebou ji zvít nemůžete, Grenzovi je nejspíš jasné, že by vzala roha při první příležitosti, tak jak to udělali ti dva, co chtěli utéct s tou holkou. Jeden už je pod zemí a ten druhý, Jakub, toho to teprve čeká. Máte směr, máte popis a máte jeden záchytný bod. Jde s vámi stopař a zbytek grupy jsou protřelí válečníci. Snad to vyjde, snad ji přivedete živou. Grenzo ze své pomsty dokáže učinit nebývalý spektákl. |
| |
 | soukromá zpráva od Jakub pro "Nevím, jestli to zvládneme, jsem zraněný a ona je hrozně těžká," pokynu tváří k dívce pod sebou. I když je na svůj věk dosti vyhublá, určitě bude mít dobře přes dvacet kilo. A nikdo z cizinců neví, kolik kilometrů jsem s ní už ušel. "Nemáte nějakého koně, nebo aspoň mezka? Nebo káru... cokoliv?" Na druhou otázku zatím neodpovídám, jako bych ji přeslechnul. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jsi tam, na krásném, klidném místě. Pryč od zkázy, zmaru a všudypřítomné smrti. Tady je vše krásné, hladké, teplé a měkké. Písek, slunce, voda... Nastavuješ svou tvář teplu a necháš si vlasy čechrat mořským vánkem. Kdesi nad tebou krouží racci, ale ty je nevidíš, jen posloucháš jejich vzdálené pokřikování, mísící se s jemným burácením příboje. Šla by ses vykoupat, trochu si zaplavat a pak se nechat sušit na pláži odpoledním sluncem, ale nechce se ti zvedat se z vyhřátého písku. Mít teď v ruce namražený drink, byl by to hotový orgasmus. Už při té myšlence sis uvědomila, jak vyprahlo máš v ústech, jak moc se potřebuješ svlažit. Snad za chvíli. K rackům se cosi přidalo, nějaký nový zvuk, který sice není hlasitější, ale je natolik jiný, že jejich chechtání mění v nesourodou kakofonii. Jako když jeden hráč v orchestru hraje jinou pertituru. Nakrčíš čelo a snažíš se onen křik ignorovat, ale už je pozdě, tvůj zážitek je přerušen. Čekáš pár vteřin, než ho zaslechneš. A tady je. ÉÉÉÉÉÉÉÉOOOOOOOO....!!! Co to sakra je? Jaké zvíře dělá takový zvuk? Otevíráš oči, svět kolem tebe je rozmlžený a roztřesený. Je vůbec skutečný? MMMMMMÓÓÓÓÓÓÓÓ...!!! Pohlédneš k nebi. Je to snad nějaký pták? Nad hlavou ale nevidíš nic, ani racky. Koukáš kolem sebe, definitivně probuzená ze svého snu o perfektním odpoledni na pláži. A vtom se to ozve za tebou, tak jasně, jako by to někdo zakřičel přímo tobě do ucha. GGGNNNOOOOOOOFFFÉÉÉÉÉÉÉÉÉ....!!! To už stojíš na nohou, v hlavě ti šumí, jako by uvnitř tvé lebky pršelo. Šum zesiluje a zesiluje, zavíráš oči a tiskneš si dlaně na spánky... Jsi zpět. Sedíš ve sprše na chladné dlažbě, tak, jak ses tam sama usadila. Halucinace je definitivně pryč a střídá ji kruté realita. Je ti zima, do očí ti svítí ostré denní světlo a kdesi z útrob strážnice řve rádio. "Emo! Stragunoffe! Vemte to, rychle!" mužský hlas. Robo z vaší hlavní základny. Zní velmi naléhavě. Proč to nevzal tvůj společník? Že by byl někde venku na obchůzce? |
| |
| soukromá zpráva od Emma pro 21.9.2005, ? Emmo! Stragunoffe! Vemte to, rychle! S těmito slovy co mi zněly v uších jsem se vzapomatovala poměrně rychle. Zvedla jsem se ze studené země abych na sebe rychle natáhla všechno své oblečení a spěchala ven ze sprch, z bývalého bufetu. Vlasy jsem měla ještě mokrý a ani mě nenapadlo je vysoušet. V tom počasí které panovala stějně v příštích několika okamžicích uschnou bez mé pomoci. Co jsem nyní nevěděla, bylo vlastně to, kde je Ivan, proč to nezvedl? Pak ani netuším jak dlouho jsem tam strávila. Prudce otevřu dveře od bufetu a běžím do strážnice? "Ivane?! Pohled zvednu ke střeše, kde měl být. Kde je? Dál o tom nepřemýšlím, ale mohl být buď na druhé straně střechy, uvnitř strážnice nebo někde mimo? Ale proč by někam chodil? "Kde jsi?" Zvedla jsem hlas podruhý, zatímco jsem doslova rozrazila dveře do strážnice a hrnula se přímo k vysílačce. "Robo? Tady Emma!" Možná i ještě bylo slyšet, jak přímo funím, jak jsem se zadýchala když jsem spěchala. "Co se děje? Zníš..." Hledala jsem ta správná slova, ale než jsem cokoliv dodala, zaposlouchala jsem se do všech těch věcí kolem a do toho, co má Robo na jazyku. Ani mě teď nenapadlo, že bych vysvětlila proč to beru až teď. |
| |
| soukromá zpráva od Myška pro Neušlo mi, že neodpověděl na otázku, jestli je někdo pronásleduje. Sama jsem se ho na to ale bohužel nemohla zeptat, takže nezbývalo než doufat, že to Růži dojde taky. Nervózně jsem se ohlédla na ty dva u ohně. Cítila bych se mnohem líp, kdyby se k nám připojili. Kývla jsem hlavou směrem k muži a dítěti a doufala, že jim to dojde. Zdálo se, že na nás nikdo ze zálohy nevyskočí, tudíž největší hrozbou zůstával sám neznámý muž. |
| |
| soukromá zpráva od Růže pro Zamračím se. "Buď jdeš po svých nebo máš smůlu," oznámím tvrdě, tvrději než by ode mne někdo očekával. Neodpověděl mi. Zatraceně, proč mi neodpověděl. Zalétnu pohledem k děvčeti. "Jestli chceš od nás pomoc, odpovíš mi, ano? Před čím utíkáš. Jde po tobě někdo? A těch otázek bude mnohem více, ale odpověď na ty ti zajistí, že tobě a té dívence pomůžeme k ohništi." Jak jsem to říkala? Na soucit není prostor. |
| |
| soukromá zpráva od Jakub pro "Je nám v patách jedna banda, otrokáři a vrazi. My oba jsme byli jejich zajatci, ale povedlo se nám utýct. Musíme pokračovat, nebo nás určitě doženou!" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kanibalové v této oblasti? To by znamenalo nějaký kočovný kmen. Pokud se dostanou přes vás, bude to dozajista velká hrozba i pro Naději. |
| |
| soukromá zpráva od Růže pro "Doprdelezatracenázkurvenápráce," zakleji téměř nesrozumitelně, ovšem o to více procítěněji. Očima střelím po Myšce a ohlédnu se po Maxovi a Ladě, co nás jistí zdálky. "Otrokáři, skvělé. Jak je to dlouho, co jste utekli? Jak daleko od nás mohou být?" zeptám se ostrým hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Jakub pro Zním hodně zoufale a dosti rozčileně. Moje zranění jasně ukazuje na to, že útěk nešel zcela podle plánu, ale zatím jsme všichni naživu. To slovo zatím je hodně důležité. |
| |
| soukromá zpráva od Emma pro Rychle jsem položila vysílačku abych běžela na střechu. Jakej já jsem kur.. fix voják! Co já tady vůbec dělám?! To co každý. Každý z Naděje se střídal na hlídce a tohle se mohlo stát komukoliv. Neměla jsem ani čas litovat toho, že jsem se nikdy nenaučila pořádně používat nějakou zbraň. "Ivane! Dělej, na střechu! Kanibalové!" Křičím na Stragunoffa aniž bych pořádně věděla, kde vlastně je a něco mi říká, že jeho znalosti zbraní nyní přijdou vhod. Potom co se dostanu na střech letím hned podle instrukcí Roba prohlídnout severní perimetr. Tak se ukažte. Proběhne mi hlavou, ale přitom stejně doufám, že se jedná jenom o poplašnou zprávu. |
| |
| soukromá zpráva od Anet pro Jižní Ukrajina 18. 9. 2005 | cca 12:40 Byla jsem připravená skoro na cokoliv, rychle vyšvihnout ruce vzhůru, abych se vyhla ráně do obličeje, přívalu sprostých slov, urážek a řevu. Náhlá proměna v Kyklopčině chování mě překvapila. A zneklidnila. Následovala jsem jí a vyslechla její příběh. Dovedla jsem si představit, že bude Grenzo ze ztráty jakéhokoliv svého mazlíčka naštvaný, ale tohle vypadalo ještě vážněji. Nesnažila jsem se ji ani přerušovat, navíc mi bylo záhy hned jasné, že se mnou Bosňan pěkně vypekl. "Do hajzlu, když všecko věděl, proč mě sem posílal? Akorát ztratíme další čas," už jsem se pomalu měla k odchodu, na rtech úsporné "díky" a nějaké mdlé ujištění, že všecko bude v cajku a holku najdeme. "Oheň, dohajzlu," vydechnu a vrásky na čele se mi ještě trochu rozšíří, "no to jste fakt posrali, budem mít štěstí, když je tam nenajdem ohlodaný na roštu," procedím. Ale je to aspoň něco, nevrátím se úplně s prázdnou. "Díky," řeknu přeci jen nakonec o něco smířlivěji a pak už se jen otočím na patě a vyrazím zpět ke skupině. Hezky poklusem. |
| |
| soukromá zpráva od Anet pro Jižní Ukrajina 18. 9. 2005 | cca 12:55 Netrvá to ani moc dlouho a zpoza rohu se vyloupne postava Anet, jak se pomalým klusem blíží zpět. Ještě na vás cestou mávne a kývne hlavou, zjevně ví dost na to, aby se skupinka mohla dát konečně do pohybu. Sotva doběhnu a několika hlubšími nádechy znovu naberu dech, převezmu si s poněkud trpkým pohledem od Bosňana otěže. "Moc nového jsem se nedozvěděla," dám na to slovo přeci jen trochu důraz, "ale v dálce zahlédli nejspíš nějaké menší tábořiště. Jestli se někam mohli vydat, tak právě tam." Předám svou zprávu, opřu se nohou o třmen a vyhoupnu se do sedla. "Tak snad tam po nich nenajdem jen ohryzaný kosti," pronesu trochu kysele, tohle si fakt měl vyžrat někdo jiný. "Jedem?" ujistím se a nechám Ducha nebo Bosňana, ať se ujmou vedení. Víc toho zjevně nemám, tohle musí stačit. |
| |
| soukromá zpráva od Damir "Bosňan" Begović pro Jižní Ukrajina 18. 9. 2005 | cca 12:55 Čekám, že se budou ptát dál, že budou zkoumat nebo si potvrzovat tušení, ale zdá se, že si s mým popisem vystačili. Taky dobře. Čas si krátím kontrolou pevnosti řemenů a pro jistotu i zbraní, ale naštěstí nemusíme čekat dlouho. Anet se brzo vrátí. „A s sebou ji nevedeš?“ poznamenám trochu kysele – o to Řezníkovi přece šlo, ne? Ale vlastně je to dobře, než by se Kyklopka připravila, než by připravila koně, možná už si dala nějakou sklenku lomcováku... ne, dobrý to je, nemáme čas. „Prostě jedem, ve skalách se budem držet směru k lesu, hledat tábořiště... a spolíhat se na stopy, protože jinak vážně padne tma a bude konec. Daleko nedojeli, Jakub je zraněnej – větší strach mám z divokejch zvířat. Ty totiž ucítí krev...“ A z dalších skupin... nesmí padnout do ruky jinejm. A nesmí umřít. „Jedem.“ Teď už se nenechám vyrušit, času měli dost. Prostě nasednu a vyrazím do skal. |
| |
| soukromá zpráva od Max pro 21.09.2005 | 16:51 „Mají auta!?“ Pronesu zvýšeným hlasem a sejdu z vyvýšeného místa a rázným krokem zamířím ke zraněné dvojici. Jsem velký obrostlý muž, od pohledu psanec Pohledem mířím směrem k našemu rozdělanému ohništi. Je vidět i na dálku, že se značně mračím. Jak procházím k Jakubovy, tak naznačím Ladě pohybem hlavy „Ne“. Zřejmě si uvědomuji, že je něco velmi špatně, ale nic neříkám. Zastavím se u malé holčičky, u které zasednu. Z kapsy černé kožené bundy vyndám starý hadr a poliji ho trochou alkoholu z malé flašky, které mám u pasu. Hrubě jí vyčistím obličej, abych odstranil všechnu špínu. „No podívej jaká jsi krásná princezna.“ Pronesu jí s úsměvem a velmi mile. Pohledem přejedu na moment směrem k Jakubovy, na kterého se jen tiše zamračím. Popadnu rychle malou holku do náruče a odkráčím s ní pryč od Jakuba. Projdu kolem Růže, na kterou se ani neotočím. "Budou vědět, že jsme tu byly. Musíme jít mimo cestu, nebo nás doženou." Zazním velmi mrzutě i smutně zároveň. Na „Naději“ jsem se těšil. Pohlédnu na zbytek skupiny, a abych neztrácel čas, tak začnu i s malou rovnou odcházet pryč. Na Jakuba se ani nepodívám. Nechám ať se o něj postarají ženské, já mu nemám jak pomoc. Prohlížím si holčičku jak moc je zraněná a při pohledu na její zuboženost vytáhnu z kapsy sušenku s čokoládovou příchutí. (Což mi nejde moc zručně, protože stále držím dívku v rukou.) Trochu ze sušenky odfouknu špínu a nabídnu jí. „Podívej co mám. Máš hlad? Co? Může být tvoje, ale musíš se na mě pěkně usmát. Ale dělám si srandu! To víš, že je tvoje. Chceš?“ Usměji se. Pokračuji svým směrem dál. Zřejmě vím kam jdu. Má tam být potok a nějaké budovy, jestli tam zbyly. |
| |
| soukromá zpráva od Lada pro Pomyslnou korunu tomu všemu pak nasadí hrdina Max, zachránce malých holčiček. Nevěřícně se na něj mračím, když se chápe iniciativy a pokouší se získat děcko pro sebe. "Nevěděla jsem, že máš slabost pro malý holky," zabručím a jedním koutkem se ušklíbnu. Což je asi to jediný, co můžu v týhle situaci dělat. Krom mračení se na horizont a čekání na otrokáře. |
| |
| soukromá zpráva od Jakub pro "Nech ji, kurva, být! Nedovolil jsem ti na ni sahat!" vyštěknu vztekle. Po mé bílé tváři se řine pot. Evidentně slábnu, i když razanci to mým slovům nijak nebere. |
| |
 | soukromá zpráva od Anna pro "Já mám žízeň," špitnu a zavřu zase oči. Slunce už sice nepálí, ale svítí mi přímo do obličeje. A pak je tu ten druhý chlap, něco hlasitě křičí, asi se chce prát. Mám strach, jak to celé dopadne. ================================== Popis: Zhruba osmiletá dívka, hodně hubená, ale ne podvyživená. Na první pohled je patrné, že je jiná, už jen proto, že má tělo takřka bez chybičky. Je rovně rostlá, žádné vrozené malformace. Mentálně je také v pořádku, což je u dětí narozených po Zkáze neobvyklé. Pamětníci by mohli říci, že Anna je úplně normální dítě, jaké se rodily před válkou, což je dnes značně nenormální, zcela zdravé děti se už nerodí. Má špinavě slámové vlnité vlasy a smutný, trochu vzdálený pohled. Příliš se neusmívá, ale tomu se s přihlédnutím k okolnostem nelze moc divit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dalekohledem si prohlížíš oblast na sever, ale nic nevidíš, v rozhledu ti brání velká skála a zbořený silniční nadjezd. Snad ze strážnice by mohlo být vidět víc. Bez dalšího meškání doběhneš ke stupňům žebříku, vedoucího ke strážní věži. Je to prima místo, když je klidné počasí a pustinu nebičují divé větry. Je tu stín, pohodlná židle, stolek s popelníkem a dokonce i tranzistorák. Fakt, že se tam vejde jen jeden člověk, je taky příjemný. Nahoru se dostaneš v rekordním čase. Okamžitě bereš znovu do ruky binokulár a pohlédneš k severu. Podhůří nic. Zničená silnice... prázdná. Skály? Nic. Nadjezd? A teprve až teď to spatříš. Robo stojí na okraji zbořeného nadjezdu a mává ti, v druhé ruce taktéž držící dalekohled. Přenosná vysílačka se mi bimbá u pasu. Úsměv na jeho neholené tváři ti jasně napovídá, že si z tebe jen udělal prdel. Zatracený průzkumník! |
| |
| soukromá zpráva od Emma pro Znovu se podívám na Roba a až uvidím, že se na mě dívá, naznačím rukou že jdu zase dolů. Následně přiložím ruku k uchu aby poznal, že mu chci něco říct. Pomalu slízám dolů na střechu, ze střechy do místnosti, kde je rádio, postele a všechno ostatní. Po cestě jsem se rozhlížela po Ivanovi. "Robo?" Položím otázku do rádia. Až se mi ozve, pokračuji v tom co mám na srdci. "Neviděls někde po cestě Ivana? Byla jsem ve sprše a on tady nikde není." Jen se nadechnu abych pokračovala. "Jestli je to zase nějaká vaše prdel, tak to už vtipný není. Mohl bys přijít prosím?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Anet se vrátila defakto jen s informací, že původní trestná výprava má zaracha a Grenzo je nikam nepustí. Důvod je jasný, ti, kdo selhali při plnění úkolu pro bosse, by neměli dostat šanci pláchnout, než si váš vůdce rozmyslí, jestli je potřeba trestu. Každopádně popis máte, směr byl také naznačen, čili není na co čekat. Čela skupiny se ujal Duch, jehož stopařský um bude pro vaši skvadru nedocenitelný. Za ním v trojůhelníku pokračuje velitel akce Bosňan a na chvostu mlčenlivý Řezník a tichá, zamyšlená Anet. Hned za branou jste pobídli koně ke klusu a na rovné planině, začínající hned za vnějším obranným perimetrem, jste plynule přešli ke cvalu. Všichni jste obstojní jezdci, takže si můžete dovolit nasadit takovéto tempo. V prachu za sebou necháváte ostnaté barikády, přes které se snad jen zázrakem dostala trojice, ze které už nyní zbyli jen dva - zrádce Jakub a ta holka, jejíž život je pro Grenza vzácnější než život kohokoli z vás. Kupředu vás nepohání ani tak strach o vlastní hlavu, jako spíše vzrušení z faktu, že vás ta holka Anna může dovést do nového světa, kde není mor, radiace, ani mutanti. Kde se dá voda pít rovnou ze země, neexistují smrtící radioaktivní kapsy a v noci není potřeba rozdělávat ohně, které by odradily zmutované bestie od toho, aby vám sežraly obličej, zatímco se pokoušíte usnout. Byl by to svět, kde se ženám může narodit živé dítě bez vad a mutací. Svět, jako byl před válkou. Něco takového je přece víc, než život jakéhokoli člověka. Pro její získání jste připraveni přeplavat řeku krve, jen aby se dostala do vašich spárů. Nepochybujete, že se vám ji podaří najít a přivést zpátky. Jediné, čeho se můžete strachovat je, zda ji už mezitím něco jiného nestačili zabít. Nebo jestli se už nedostala do rukou někomu jinému, kdo ji třeba nebude chtít vydat. Tohle a ještě milion dalších věcí se vám honí hlavou, zatímco vám vítr čechrá vlasy. První dva, tři kilometry není problém sledovat hluboké stopy v půdě, které nerozfoukal ani vítr z planin. Jakmile ale začala být zem více kamenitá, bylo potřeba najít správný směr, jen se držet světové strany už nestačí. V dálce vidíte panorama vysokých štítů hor, podhůří je jen pustina se vzdálenými zbytky lesa, nyní jen mrtvých pahýlů kdysi krásného lesa. Pár kilometrů od něj vidíte zbytky nějaké zástavby, kterou čas proměnil v ruiny. Nikde v dohledu však nevidíte ani živáčka. Duchu, hoď si k10 (předpokládám, že stopování necháte na něm, ale klidně si hoďte všichni, kdo chce taky přiložit ruku k dílu). Můžete se i nadále domlouvat, nebo jen přikročíme ke stopování a udělám další posun, rozhodněte si v diskusi. |
| |
| soukromá zpráva od Myška pro Došel k nám Max a začal se starat o dítě. Také jsem se potřebovala nějak zaměstnat, když už jsem se nemohla připojit k všeobecnému pokřikování. Pokusila jsem se o uklidňující úsměv, a pak se pomalu a opatrně sehnula k muži sedícímu na zemi, abych si prohlédla jeho zranění. Všude byla spousta krve, ale nebyla jsem si jistá, odkud se bere. Rozhodla jsem se mu aspoň trochu pomoct, jestli to půjde. Pokud jsem se ve svém úsudku nespletla, tak nebyl jedním z těch zlých. Navíc ho moje činnost třeba aspoň trochu rozptýlí a nebude mít duševní kapacitu na vytáčení se. Z Růžina výrazu mi bylo jasné, že s výslechem rozhodně ještě neskončila. Třeba tak pomůžu jemu i nám. Pokud mi v tom nezabrání, zblízka si prohlédnu jeho zranění a zkusím jeho stav v rámci svých možností aspoň trochu vylepšit, protože jestli nadále nebude schopen ani vstát, budeme ho tu muset nechat. (hozeno 4) |
| |
| soukromá zpráva od Duch pro Poljanka, sídlo Grenzových otrokářů Takže stojíme jako banda ocasů před bordelem, aby jsme se dozvěděli, že vlastně čekáme před zavřeným bordelem. Otočím se ke koni a naskočím na něj. Oči sice zvrátím v sloup, ale nikdo mě nevidí. Ani nechci aby mě někdo viděl. Počkám na pokyn našeho švarného vůdce a v čele naší drobné skupiny vyrazím za našimi uprchlíky. To, že se dostali až za vnější perimetr je za mě malý zázrak. Nevím o tom, že by to byli nějací super tišší zabijáci a nikdo jiný neměl skoro šanci se dostat ven. Kopnu koně a zrychlím, protože se mi tady nechce plazit a na pláni stejně není co zkoumat. Už jsme vlastně ztratili zbytečně čas čekáním na nic, tak jsem ho hodlal aspoň trochu dohnat. Otočil jsem se jenom, abych se ujistil, že mě ostatní následují a vedl jsem je dál podle stop. Stopy byly hluboké a možná by je mohli sledovat i oni sami beze mě, ale to je čistě spekulativní. Moc jsem nepřemýšlel nad cílem, kterého jsme měli dosáhnout. Bylo mi to tak nějak jedno. Byla to jenom další položka na seznamu cílů. Nevěřím na pohádky o zemi, kde je voda čistá, ručníky voní a při sexu se nemusíte bát, že ze zadku ženské na Vás bude koukat třetí oko. Neptejte se... Stopy se mi začaly ztrácet, ale ještě chvíli se mi je dařilo sledovat než jsem musel zastavit. Zvedl jsem ruku, abych naznačil ostatním, že musíme zastavit a seskočil jsem z koně. Chytil jsem koně za uzdu a začal jsem prozkoumávat zem. Pohledem ještě kontroluju obzor a přemýšlím, kam asi mohli jít. Do ruin určitě nešli, pokud nejsou idioti. Tam by jsme šli logicky a určitě tam jsou nějaké potvory. No uvidíme co nám řeknou stopy. |
| |
| soukromá zpráva od Růže pro Nechám Myšku, ať dělá, co umí, sama odstoupím bokem - blíže k Ladě a ohlédnu se po Maxovi. "Nezvládne to," řeknu tiše směrem k Ladě, zatímco hledím na neznámého zraněného muže, co nám právě podělal celý večer. Nejsem z toho nadšená. |
| |
| soukromá zpráva od Max pro Anně místo jídla nabídnu vodu a odcházím s ní pryč směrem k místu, kde by podle mapy měl být potok a nějaká stavení. |
| |
| soukromá zpráva od Řezník pro Několik kilometrů východně od Poljanky Moc jsme se toho nedověděli, co se dá dělat. Vyrazím za ostatními hrubým směrem na východ. Aspoň, že ze začátku jsou stopy vidět... Když Duch zastaví, zastavím svého koně dostatečně daleko předtím, než by Duchovi podupal stopy. Pokud tam vůbec nějaké jsou. Zatímco on hledí do země, já se rozhlížím po okolí. Kdybych měl v patách hlídky z Poljanky, kudy bych zdrhal? Ohlídnu se za nás, abych měl nějakou představu kde by teď byli moje pronásledovatelé. Když by pokračovali dál pryč od Poljanky, kde by tak zase sjeli na terén, kde budou stopy líp vidět? |
| |
| soukromá zpráva od Jakub pro "Na to kašli, není to tak hrozné. Měli bychom radši rovnou vyrazit. Kterým směrem se jde?" Když si stoupnu, košilí prosákne trocha čerstvé krve. Evidentně buď kecám a dělám drsňáka, když říkám, že mi nic není, anebo spíš se snažím ukázat, že to, co máme za sebou je hrozivější než to, co mám pod košilí. Celou dobu sleduji Annu. Když udělá byť jediný krok ode mě, nervózně ve mě cukne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jakub a ta holka Anna jdou přímo do pustiny po rozbité silnici zaváté prachem. Kdo ví, co na jejím konci hledají. Ví snad o nějaké osadě, kam by se uchýlili? Nebo se chtějí jen schovat? Nicméně nyní máš jistotu směru a tak se oprávněně cítíš pyšně, že to nejsi zbytečný. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Je to ošklivá rána, evidentně od kulky, která prošla skrz bok těsně pod kůží. Nejspíš nebyl poškozen žádný orgán, jinak by byl už mrtvý. Rána je zcela neošetřená a vypadá hodně zle. Pokud nebude do pár hodin ošetřen a podány mu patřičné léky, nejspíš dostane otravu krve. Na nějakou další pomoc budeš ale potřebovat nástroje, léky a asi taky lepší světlo. Nyní můžeš ránu nanejvýš lehce očistit a zavázat a doufat, že se chlápek stihne dostat do osady dřív, než upadne do šoku kvůli vytrvalému krvácení. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Duch pro Několik kilometrů východně od Poljanky Ohlédnu se po ostatních, abych zjistil, že se drží dál. Ty vole! On je snad někdo učil co dělat. Tak tomu ty vole nevěřím. Řepím se pro sebe jako ten pitomec, ale stopy jsem našel. Radši to kontroluji do nějaké větší vzdálenosti a stopy pořád pokračují. Možná by setřásli ty co jsou tady se mnou, ale mě opravdu ne. Vrátím se ke skupině a nasednu na koně. Jeli támhle tudy. Jsou tam stopy a krev. Nechávají nám za sebou drobečky jak v nějaký blbý pohádce. Ukážu směr a vyrazím. Tak jako tak pojedu opatrně. Pokud nejsou pitomí, tak se mě pokusí zmást. Tam kam jdou nic není, teda rozhodně nic o čem bych věděl a pokud je tam něco o čem nevím, nechci to přejít a nebo do toho šlápnout. |
| |
| soukromá zpráva od Damir "Bosňan" Begović pro Několik kilometrů východně od Poljanky Ne že by mi byla stopařina úplně a naprosto cizí, ale nebudu předstírat, že jsem nějakej expert – od toho tu máme Ducha, tak ať dělá svou práci. Držím se od něj dál, zastavuju, když zastaví on, a vždycky tak, abych byl od něj pár metrů a neudupal mu náhodou možný stopy. Jak říká stará pravda: agilní blbec je horší než třídní nepřítel. Spíš dávám pozor na okolí, jestli se kolem nerojí zvířata, nepřichystali na nás nějakou past, nedostali jsme se do merku nějaký zasraný hlídky někoho, kdo by nás nejradši viděl rozstřílený na sračky. Největší pozornost mají ruiny, sice tam nečekám Kubíka a tu malou mrchu, ale už si to mohli obsadit jiný parchanti. A tak když Duch konečně promluví, přikývnu. „Rozumím. Vyrazíme pomalu, v čele duch. A až se dostaneme na volný prostranství, udržujte rozestupy, formace rojnice, ať nás – kdyby náhodou - nepokosí jednou dávkou jak kosa přerostlou trávu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Myška pro Neměla jsem čím to ovázat, ledaže bych roztrhala svoje, nebo jeho oblečení a to se mi nechtělo. Co s ním ale teď. Když ho tu necháme, najdou ho otrokáři, kteří ho nejspíš zabijí. Nepředpokládala jsem, že by byl schopný nás následovat. Když ho hned nezabijí, budou ho mučit a on jim vyzvoní, kam jsme šli. Chvíli jsem zvažovala, že ho prostě bodnu do krku, zkrátím mu trápení, a pak ho oberu. Nakonec jsem si to ale rozmyslela, protože jsem nechtěla udělat špatný dojem na své nové (zdravé) společníky. Rozhodla jsem se vsadit na to, že budou užitečnější, než cokoli má tenhle týpek po kapsách. Poodešla jsem k Růži a Ladě a smutně zavrtěla hlavou, jakože to náš postřelený přítel pravděpodobně nepřežije. Pak jsem se vydala za Maxem. Nemělo smysl tu zůstávat dál a čím rychleji vypadneme, tím lépe. |
| |
| soukromá zpráva od Růže pro "Já vím," povzdechnu si v reakci na gesto Myšky a pohledem zalétnu k muži, "vzhůru za Maxem. Víc nepotřebuješ vědět..." Nabídla bych mu podporu, ale sama mám, co dělat. Vyrazím k ohni pobrat své věci a pak vzhůru s naší skupinkou pryč... Ovšem nervozita se mne již nepustí. Neustále se rozhlížím, ohlížím, i když toho příliš nevidím, jsem v tomhle odkázaná na své společníky. |
| |
| soukromá zpráva od Emma pro "Není v bufetu, není tady ani na střeše. Podívej se po něm prosím." Řeknu svoji prosbu směrem k Robovi. "Děkuju." Už už bych končila spojení. "Budu tě vyhlížet ze strážní věže. Ivana taky." S těmito slovy ukončím hovor a mé kroky směřují zpět na střechu. V hlavě mám neuspořádané myšlenky zatímco se dostanu na střechu. V hlavě mám neuspořádané myšlenky i když si najdu pohodlný posed na strážní věži abych měla přehled kde se co děje. Kde je? Nervózně si skousnu ret. |
| |
| soukromá zpráva od Max pro "Takže otrokáři mají pojízdné auto. Doufám, že je to američan, nejlíp Chrysler. Musím jim ho nějak šlohnout." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Anna, která viditelně pookřála, se hned chytila Růže za ruku a potichu vedle ní capkala. Co chvíli si utřela nos do rukávu, ale činila tak s takovou nenuceností, jako se jiní mimoděk ohání po dotěrných mouchách a ani to nevnímají. Max vede skupinu, ale když na jeho postřeh o laboratoři nikdo neodpověděl, i on se odmlčel a zbytek cesty strávil zamyšlen. Lada a Myška kráčely každá na jednom z křídel trochu dál od zbytku lidí a kontrolovaly, zda nezaslechnou blížící se vozy, nebo zvířata. Cesta trvala skoro hodinu a během ní padla na kraj tma. K vaší smůle měsíc zahalyly mraky, čímž se vám značně ztížily podmínky pro orientaci, nicméně osadu jste našli. Je to pár chaoticky roztroušených domků, ke kterým vedou klikaté příjezdovky, větvící se od hlavní rozpukané asfaltky. Ta vede do mírného svahu a končí komplexem velkých plechových baráků, což bude nejspíš onen zemědělský podnik, který Max zmiňoval. Celé místo vypadá opuštěně, je zde ticho a nikde nejsou žádné světla, neklamné to známky přítomnosti lidí. Ticho mrtvého světa vás zahalilo podivnou tísní. Kam teď? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Takto to trvá několik hodin. Není důvod zastavovat a odpočívat, koně máte čerstvé a vaše zadky jsou uvyklé dlouhým cestám. Jíte v sedle, ulevujete si ze sedla (alespoň muži se neštítí), pospáváte v sedle. Řezník si zvládnul ze hřbetu svého koně dokonce vyčistit zbraň, Anet se pohroužila do četby polorozpadlého časopisu. Jen Duch a Bosňan jsou bdělí a čas od času spolu krátce probírají další cestu. S udržením správného směru ale není problém, Jakub a ta malá své stopy nikterak neskrývali. Později odpoledne najdete mršinu koně, evidentně toho, na kterém ti dva uprchli. Když přijedete blíže, všimnete si, že kůň není ještě mrtvý, ale jistě brzy bude. Nemá sice žádné viditelné zranění, ale příčina jeho zranění je prostá už po letmém prozkoumání těla - pravá přední noha je v kloubu ohnutá do nepřirozeného úhlu. Kůň musel špatně šlápnout na nějaký kámen a při pádu si zlomil nohu. Jakub ho tu musel nechat a pokračovat dál po svých. To vám notně zlepšilo náladu, neboť pokud jde po svých, navíc s malou holkou po svém boku, dohnat ho bude možná jednodušší, než jste si prve mysleli. Soumrak bude asi za hodinu, čili vyvstává otázka, zda budete pokračovat dále, nebo se utáboříte zde a v pronásledování budete pokračovat až ráno. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Damir "Bosňan" Begović pro Několik kilometrů východně od Poljanky Pronásledování se nakonec ukáže tak snadný, až je skoro nudný. Jsem za to vlastně rád, i když ze zkušenosti vím, že moc velkej klid je průser. Snažím se poslouchat přírodu, i když je od Apokalypsy dost divná a nepředvídatelná. Tak i tak moc velký ticho znamená nebezpečí, to platilo a platí vždycky. Nakonec dojedeme bez problému – a to rovnou k umírajícímu koni. Zašklebím se, tohle je dobrá zpráva, moc dobrá. Určitě nejsou daleko, dostaneme je do rána! A Grenzo bude nadšenej – v překladu: kurvy dle libosti, chlastu kolik vypijem, žrádlo za dva příděly. Už se kurevsky těším. „Řezníku, dá se nějak určit, jak dlouho tu leží?“ U mrtvol to jde, to vím, ale co u skoro-mrtvol? Počkám si na odpověď a pak se otočím k ostatním. „Budeme pokračovat i v noci, zrádce je zraněnej, takže ti dva nevydrží zdrhat celou noc a den bez zastavení, zvlášť ne po svých. Je velká šance, že se utáboří. A přepadení se dělá nejlíp v noci. Duchu,“ obrátím se na průzkumníka, „ty půjdeš napřed o padesát až dvacet metrů. Bude sice hovno vidět, ale pochybuju, že by ve svým stavu měli sílu na nějaký kličkování a matení, půjdou plus mínus tímhle směrem. Hlavně dávej pozor na pasti a nějaký nepřátelský zmetky, teď už jsme za hranicí našeho území. Pokud cokoli, dáš nám znamení a počkáš, případně se vrátíš a budeš reportovat, dobro?“ Pousměju se. „Dávej na sebe pozor a nenech se ničím roztrhat nebo sežrat, s kým bychom pak zachlastali.“ Mám dobrou náladu, teď už jo. Skoro jako bychom ji už měli zpátky v táboře a pod zámkem. |
| |
| soukromá zpráva od Řezník pro "Jeli jsme sem asi půl dne. Hádám, že oni taky." Pronesu pomalu, když se blížím ke koni. Zatím se držím mimo dosah kopyt a jen obhlížím stav zvířete. "Takže... hmm ... zhruba osm hodin a dvacet jedna minut." Sdělím skupině svůj odborný posudek, aniž bych zvedl pohled od terénu. Spíš než koni dál ale věnuju pozornost půdě okolo. To, že leží tady, nemusí znamenat, že tady si i zvrtnul nohu. Klidně mohl ještě několik set metrů odkulhat. Zvíře se nevzdá jako člověk. Dívám se proto po stopách pádu koně a stopách okolo. |
| |
| soukromá zpráva od Řezník pro Kostka: 10 Dovednost přežití: 4 |
| |
| soukromá zpráva od Emma pro Na jedné straně nic, na druhé straně nic. Nikde se nic nedělo. "Co to je?" Zamumlám a přihmouřím oči abych zaostřila zrak. Z jihu v dáli vidím jak se třepotá horka těsně nad zemí. Horký vzduch dělá paseku a já bych přísahala, že tam vidím nějakýho člověka. Proč se na mě tak dívá? Cítila jsem to. Věděla jsem to, že se chystá sem. Během chvíle se tam objevil druhý a třetí. Měli snědou kůži a začali se poměrně rychle přibližovat. "Doprdele!" Robo si srandu nedělal. Oni měli kopí, jak se blížili, vlastně utíkali ke mě, viděla jsem to jasně. Na jejich výzbroji jsou nějaký kosti! Kanibalové! Vyskočila jsem ze židle a rychle po žebříku spěchala dolů. "Kur..! Sklouzla mi noha, ale udržela jsem se. Ani jsem si nevzpomněla na zbraně na střeše a spěchala dál dolů. Vím že na střeše bych je od sebe dlouho neudržela. Musím se zamknout! Neohlížela jsem se. Zabouchla dveře v místnosti, kde jsme měli postele, rádio, ... Otočila jsem klíčem dvakrát a ke dveřím ještě přirazila menší dřevěný stůl. Spěchala jsem k oknům obych je zavřela zevnitř. Udýchaná se opřu o zeď a čekám. Nic jinýho mi nezbývá... Kde jsou? Nevím jak dlouho jsem tam stála. Potichu ze svého batohu vytáhla vojenský nůž. Přešla jsem k oknu abych se přesvědčila že jsou pryč. ........... Halucinace jsou k podělání... |
| |
| soukromá zpráva od Duch pro Několik kilometrů východně od Poljanky Jo, taky bych chtěl někdy takhle zevlovat v sedle jako to dělají Ti ostatní, co jezdí se mnou. Proto jsem se rozhodl, že když se můžu kvalitně vychcat ze sedla, tak jsem počkal, až fouká vítr a poslal to pěkně do boku a za sebe. Užijte si to. Celá ta cesta byla rozhodně nudná a byl jsem rád, když jsme konečně něco našli. To co jsme našli byla rozhodně hromada jídla a další stopa pro nás. Počkal jsem, až se Řezník a Bosňan dohodnou a přistoupil jsem ke koni. Šel jsem zezadu jeho hlavy, aby mě nemohl nakopnout nebo jinak zranit, vytáhl jsem nůž a zvířeti podřízl krk. Možná je doba jaká je, ale já se na tohle dívat nebudu. No uvidím jak moc půjdou stopy sledovat po tmě. Občas to jde a občas to nejde. Jsem sice Duch, ale nevidím v noci jako ve dne. Jenom lakonicky konstatuju a potom se sám pustím do hledání stop. Ten kůň, pokud si teda vyvrtnul nohu jak vypadá, mohl utéct, ale spíše myslím že zůstal ležet tady kde leží. Pokud nenajdu stopy nikde tady v okolí, tak se budu vzdalovat po koňských stopách, jestli nenajdu nějaké jiné. Škoda toho masa co tu zůstane ležet. to je fakt pech, tady nechat tolik dobré koniny. O to víc se budu rozhlížet a mít na pozoru, protože mršiny přilákávají mrchožrouty. Už dost, že ten kůň tady takhle nedotknutý leží tak dlouho. To je poměrně divné, ale v životě se divné věci dějí. |
| |
| soukromá zpráva od Anna pro "Nelíbí se mi tady. Můžeme jít někam jinam? Divně to tady smrdí." A jako bych chtěla snad podtrhnout poslední větu, otřu si nos do rukávu a doprovodím tento čin dlouým posmrknutím. Tázavě se dívám hlavně na dívky okolo sebe, s muži oční kontakt nenavazuji. |
| |
| soukromá zpráva od Jakub pro "Budem tady ještě dýl postávat, nebo se rozdělíme a nejdeme nějaký suchý místo k přenocování? A kde kurva vlastně jsme?" obořím se na Maxe a vezmu ho za rameno. "Máš pocit, že tady se schováme před těma banditama? Proč jsme nešli radši do nějakýho města, nebo aspoň abydlený osady?" Nemluvím zrovna potichu, ale v rozčilení si volume zrovna nehlídám. Je mi blbě, jsem malátný a fakt už někde potřebuju složit kosti a trochu si odpočinout. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Chvíli se kocháš pohledem na nebe, které je poseté miliony hvězd.  Už se skoro máš k odchodu, když vtom v tobě hrkne překvapením a srdce se ti prudce rozbuší. Tam vepředu, kilák, nebo dva, v černočerné nicotě spatříš něco slabě červeně probleskovat. Může to být jen jediná věc. Dohasínající ohniště. |
| |
| soukromá zpráva od Duch pro Kurva! Nadávám jen v hlavě, protože vím jak se nesou zvuky, ale když šlápnu do díry tak co jiného bych taky měl dělat a říkat. Kretén, idiot, debil. Nadávám na nikoho a někoho určitého. Zastavím se a hledím na oblohu, která je nádherná a aspoň v téhle tmě mi dělá nějakou radost a orientační bod. Naučil jsem se chodit podle hvězd, protože to byl jistý orientační bod v jednom ze dvou případů. Ovšem co bylo divnější byla ta hvězda na zemi. Oči jsem zbystřil na ten svítící bod v dálce a přemýšlel jak může být někdo tak blbej. Oheň nebo jenom cigareta byla vidět v tmě, jaká je nyní na strašně velkou vzdálenost. Podíval jsem se na oblohu, abych viděl kam pak půjdu a otočil jsem se ke skupině. Tohle je bude zajímat. Takže, když pominu tu píčovinu jít potmě, tak jsem našel nějaké tábořiště. Asi kilometr možná dva odsud támhle tím směrem jsem viděl ohniště nebo zbytky plamenů. Možná to jsou oni nebo podobná banda jako my tady. Pravím prostě skupině a jsem zvědavý na našeho velitele, do čeho mě zase pošle a kde já si zlomím nohu v nějaké díře. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Obhlídka terénu odhalila fakt, že kůň se nikam nevlekl. Prostě padnul a už se nezvednul. Soudě podle stále mokré srsti musel být hrozně uřícený a po svém zranění mu už nezbyla síla na to se zase postavit. Zajímavější je ale krev, kterou jsi zahlédnul na nedalekém kameni. Přikleknul jsi a zjistil jsi, že tato určitě nepatří zvířeti. S největší pravděpodobností bude Jakubova, neboť ten byl raněn při útěku z Poljanky. Při pohledu na zasychající temně rudou loužičku v prachu u kamene se jen ušklíbneš. Ten bastard to bude mít už brzy za sebou, pokud tedy touhle dobou ještě dýchá. Podle tebe se tedy stalo následující: strhaný kůň na nerovném terénu klopýtnul a zlomil si nohu. Oba jezdci spadli tvrdě na zem, Jakub se opodál opřel o kámen a nejspíš se pokoušel vzpamatovat se. Další stopa krve vede dál zhruba ve stejném směru, který se vydal sledovat Duch. |
| |
| soukromá zpráva od Růže pro Pobereme věcmi a já si vystačím s tím, že následujeme Maxe, nezbývá než mu věřit, že ví kam nás vede a že nám to nějak pomůže. Pravdou ovšem je, že jsme příliš početná skupinka na to, abychom se dokázali nepozorovaně ztratit... "Budeme tady v bezpečí, za to trocha smradu stojí, ne?" brouknu k Anně a po jejím průvodci seknu nemilým pohledem. Chápu, že má nervy v hajzlu, ale nemusí si to sakra vylévat na nás. "Neječ tak, jsi jak siréna první středu v měsíci," zasyknu na něj podrážděně. Dnešní večer jsem si taky představovala jinak. |
| |
| soukromá zpráva od Řezník pro "Ti dva budou tam." Pronesu jistě. "Jak spadli, musela se Kubovi otevřít rána." Ukážu na louži krve, co tak zaujala moji pozornost. "Nějakou dobu mu tu trvalo, než se vzpamatoval. Podle krve nemůže být daleko, celou tu dobu z něj teklo. Dost možná už je po něm. Takže jestli ten oheň nerozdělali sami, vsadím se, že šli k němu. Barva rozhodně pokračuje támhle." Mávnu rukou směrem, odkud se teď Duch vrátil a pohledem sleduju zaschlé kapky v půdě a občas některou ukážu ostatním. Po několika krocích se otočím zpátky k ostatním. Tak co teď panstvo. |
| |
| soukromá zpráva od Anna pro "Proč ti mám říkat, co je kolem tebe? Ty neumíš koukat pod nohy?" Není to nedoststek soucítění, zkrátka jen dětská přímočarost. Nepřijde mi na mysl, že bych se jí mohla nějak dotknout, ale mnozí dospělí si to pletou s neúctou, či dokonce s drzostí. |
| |
| soukromá zpráva od Růže pro "Řeknu ti tajemství, ano?" spiklenecky ztiším hlas a mírně se k ní nakloním. "Mám nemocné oči a špatně kvůli tomu vidím, hlavně když je tma," pousměji se, ale není to veselý úsměv. "Ale díky tobě se mi určitě nestane, že bych zakopla nebo něco přehlédla, budeš má průvodkyně, ano?" |
| |
| soukromá zpráva od Anna pro Než se Růže nadechne k odpovědi, ještě dodám: "Třeba támhle vidím, jak se něco hýbe za oknem, ale co je v dálce u kopců už nepoznám." |
| |
| soukromá zpráva od Max pro „Kuba, Jakub... že ano?“ Promluvím k raněnému. „Mohli jsme tě nechat na hlavní cestě ať tam vykrvácíš. Můžeš se tam ještě vrátit. Teď drž hubu.“ Řeknu s klidem. Vytáhnu mapu a rozvinuji ji, aby při tom šeru bylo aspoň něco vidět. „Podívej.“ Pokynu ostatním aby přistoupily blíž. „Tady je hlavní cesta po které jsme šli. Tady jsme teď a tady... Vidíš tu prázdnou plochu mezi Nadějí a námi?“ Ukážu prstem do dálky na stíny porostu a obrys kopce. „Díky tvému brilantnímu plánu nám za záda umístit bohatě ozbrojené otrokáře teď musíme skrze tuhle zarostlou prdel světa, kde jim budou koně a auta úplně k hovnu. Už se těším jak mě tam v terénu sežere medvěd.“ Sroluji mapu a schovám ji. „Podívejte. Nechci se nechat zastřelit z dálky na volném prostranství, nebo se nechat dohnat otrokáři, abych se koukal jak jim tam Jakube děláš gigolíka. Pravda je, že ani nechci abys chcípl, i když tě moc neznám, a na hlavní cestě by nás na koních prostě dohnali dřív, než bychom došli do Naděje. Zvlášť dle toho jak pomalu chodíš.“ Odmlčím se a ukážu na zemědělská stavení. „Tam v té továrně, kde se za okny něco hýbe, jsou i léky. Dostaneme se k nim a zabarikádujeme se tam na noc.“ Pronesu velmi znaveně. |
| |
| soukromá zpráva od Jakub pro Otočím se od chlápka a namísto drsňácké odpovědi se obrátím k Anně. "Kde se co hejbe? Ukaž!" Není to ani tak rozkaz, spíš zním znepokojeně. Že bychom tu nebyli sami? |
| |
| soukromá zpráva od Anna pro "Přece támhle!" mávnu rukou k jednomu z domů, stojícímu několik metrů od nás. Jakub tím směrem zamžourá, ale to, co tam bylo předtím, tam už není vidět. "Nepůjdeme radši pryč?" řeknu tiše Růži a opět si utřu nos do rukávu. Celou dobu ji držím kolem pasu, jako by to byla moje jediná opora. |
| |
| soukromá zpráva od Max pro |
| |
| soukromá zpráva od Růže pro "Ale čím déle jsi ve tmě, tím lépe vidíš, že?" pousměji se, "určitě máš oči zdravé jako... Hm, říkávalo se jako řípa. Víš, co je to řípa?" převedu řeč na něco jiného. "Jak ti vlastně říkají, zlato? Já jsem Růže," brouknu. Nechám pány, ať si to vyjasní, ovšem když vidím, jak malá reaguje na Jakuba, přimhouřím lehce oči. Malé děti takto nereagují bez důvodu. Proč se tě bojí, chlape? Nad tím ovšem nemůžu dlouho přemýšlet, protože najednou se ocitne váha rozhodnutí na mě. S povzdechem si prohrábnu prsty vlasy. Tohle bude dlouhá noc... "Sám jsi to řekl, Maxi. Nemáme na výběr. Musíme tam, v otevřeném prostoru to bude štvanice. Na nás." |
| |
| soukromá zpráva od Anna pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A vtom, zvuk. Cosi spadlo v jednom z domů, snad police, smeták, něco takového. Vaše pohledy se okamžitě pohnuly k otevřenému, vybitému oknu, zpoza nějž jste bouchnutí zaslechli. Záclona se hýbe ve větru, vidíte jen její bělavou siluetu na pozadí temného, mrtvého domu. "Nějaké zvíře, nebo..." šeptne Jakub. Max sykne jeho směrem, aby jej utišil. Za vámi se ozve chroupnutí štěrku. Krve by se ve vás nedořezal, protože tento zvuk velmi dobře znáte. Výmluvný zvuk podrážky, která plnou vahou došlápne na cestě. "Ruce nahoru. Zbraně zahoďte. Jinak zemřete." Hlas patří muži, ale zní chraplavě, jakoby přidušeně. Jako když letitý kuřák a pijan mručí při ranní kocovině. "Dělejte, nebudu se opakovat." Hlas je klidný, hluboký, ale cítíte výhružný podtón, který jasně prozrazuje, že dotyčný nežertuje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tihle je ale mají. Luky a primitivní kuše. Kopí. Sekery. Je to válečná výprava, loupeživá, drancující. Cítíš to v kostech, že tihle jdou pro smrt, ale ne pro tu svoji. Mají těla a obličeje pomalované válečnými barvami, možná jsou to i kanibalové. Určitě. Proč by nebyli? Kolik masa se dá získat z jednoho člověka? Dvacet kilo? Třicet? Padesát? To uživí celý kmen na týden. Ale kde se tu kurva vzali? Ne, to vlastně není důležité. Důležité je tady nechcípnout. Dveře, zámek, závora. Okna, ocelové rolety, zámek. Kde je klíč od rolety budeš zjišťovat až potom, teď je potřeba je jen zavřít a pořádně přibouchnout až úplně dolů, co to jen jde. Druhé dveře ke koupelně, tam je problém. Panty moc nedrží, silný chlap je vyrazí během pár sekund. Podepřít židlí. Ne, radši stolem. Celý svět se točí, je to hrůzou až na zvracení. Zvenčí slyšíš jejich hlasy, povídají si mezi sebou, asi přemýšlí, jestli to zkusí se dostat dovnitř. Musí jim být jasné, že to tu není úplně opuštěné. Žebřík na střechu. Tamtudy se jde ke strážní věži a ke kulometům. Munice do nich není, ale leckoho zastraší už jen pohled na ně. Člověk ale u nich není krytý, musí se spoléhat, že protivník uteče a nezkusí na tebe vystřelit. Kam teď? Co teď? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pobrali jste své zásoby, ale na koně jste už nenasedli, ten kousek dojdete. Navíc jezdec je snazší cíl. Zbraně jsou v pohotovosti. První jde opět Duch, zbytek pár desítek metrů za ním. Asi sto metrů od tábora se zastavíte a Duch jde sám obhlédnout tábor. Mrtvé ticho pustiny se vám zařezává až do morku kostí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Max pro "Hledáme jídlo." Řeknu |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "To tady nenajdeš. Zato jinýho..." nedořekne. Stíny mezi domy začnou nabývat lidských podob. Vaše oči, již přivyklé noci prozářené hvězdami, rozeznávají i podlouhlé předměty ve výšce jejich pasu. Zbraně. Komu jste to jen šlápli do hnízda? |
| |
| soukromá zpráva od Damir "Bosňan" Begović pro Jasně, a vteřiny už nevíš? Vtipálek blbej… no ale to důležitý řekl. Osm hodin je dlouhá doba, ale ten sráč je zraněnej a tahá s sebou malou holku, takže máme pořád šanci. A kdyby ten debil Duch nebrblal a zamyslel se, došlo by mu to. „Taky neříkám, že máš ve tmě zkoumat každou zlomenou větvičku, Jakub je zraněnej, malá holka je malá holka a jeli celej posranej den,“ zavrčím už pěkně dopáleně. Mám chuť mu za ty kecy vyrvat hlasivky. „Teď maj jít pěšky. Lesem. Nebudou mít energii v tom lese nějak kličkovat nebo vymýšlet blbosti, prostě se budou kodrcat rovně tímhle směrem,“ máchnu před sebe směr les, „a pak určitě někde zastavěj, hledej prostě nějaký ohniště, takový bude vidět na desítky metrů, poslouchej zvuk, sleduj pohyb…“ Fakt ho musím poučovat? Ale u masa musím souhlasně pokývat hlavou. Jo, maso by se hodilo. Jenže nemáme čas tu toho koně porcovat. Zůstane tu mrchožroutům. A nakonec se můj předpoklad potvrdí. „Já ti to říkal,“ zavrčím a ušklíbnu se na něj. Řezník jenom potvrdí moje myšlenky. „Tak jdem. A koně přivázat na kraji lesa, ať nejsou vidět na dálku.“ Nechat si je šlohnout, to by byla teprv sranda. Vyrazíme za ním – opatrnějc, pomalejc… rozhodně si tu nechci zlámat nohu nebo se nechat sežrat nějakým zvířetem. Ale pak je to zas na Duchovi. Než se vrátí, máme trochu času, tak ho věnuju kontole zbraní – ale opatrně, v noci a v lese se zvuk šíří až moc dobře. Nebo je to spíš paranoia, pořád jsou daleko. „Jak jste na tom s plížením?“ zeptám se pak tiše zbylých dvou. „Pokud potvrdí, že tam jsou, bylo by dobrý je obklíčit a prostě je vyhnat – aby vběhli přímo naší do náruče, ať už poběží kamkoli. A připomínám, jde nám jenom o tu holku, zmrdskýho zrádce a kohokoli jinýho zastřelit. Ať snížíme riziko, ta holka je jediná a absolutní priorita.“ |
| |
| soukromá zpráva od Duch pro |
| |
| soukromá zpráva od Růže pro Neřeknu ani ono příslovečné do hajzlu. Tušila jsem, že není dobrý nápad sem jít, ale copak bylo na výběr? neřekla bych. S tichým povzdecheme mísícím se s útrpným zaúpěním pomalu zvednu jednu ruku, druhou stále držím za ruku Annu a nehodlám ji jen tak pustit. "Klid, bude to v pořádku," šeptnu k ní. Vidím velké prd, ale stíny, které netančí, ale pohybují se pomalu a s rozmyslem mi dávají vědět, že tu je vícero lidí. Nezbývá než doufat, že tihle jsou... No, že jsou na jiné straně než otrokáři. "... a taky úkryt na noc. Nevěděli jsme o vás..." doplním Maxe. |
| |
| soukromá zpráva od Emma pro V takovýhle situaci k podělání jsem ještě nikdy nebyla. Dostali Ivana! Blesklo mi najednou hlavou a já se zarazila. Slyšela jsem je... Zatím jsem je neviděla. Rychle jsem se rozběhla k lékárničce která byla na zdi a rychle nahrnula její obsah do svýho baťohu. Ani jsem se nedívala co všechno tam bylo. Pořád jsem se otáčela k oknu a vchodovým dveřím. Na čele se mi objevi pot. Cítila jsem ho i na zádech. Srdce mi bylo jako splašený, div mi nevyskočilo do krku. Na nic jsem nečekala. Neměla jsem čas přemýšlet kde je Ivan, jestli ho dostali nebo ne. Ještě jsem se za sebou rozhlídla jestli neuvidím nějakou zbraň co by se mi na ně hodila. Nemůžu se zdržovat! Musím se bránit! Byť jen nepatrnou chvíli, prohledala jsem ještě pracovní stůl a pak už rychle pádila ke dveřím. Celá má akce s lékárničkou a stolem trvala jen několik málo okamžiků. Byla jsem převědčená že má rychlost byla neskutečná a prohledání mi trvalo sotva minutu. Byla jsem přesvědčená, že pokud rozrazím ty zadní dveře a budu rychle utíkat, nebudou to čekat. Zdrhnu! Levá noha střídala pravou tak rychle jako nikdy. Běžela jsem jako o život a neotáčela se za sebou. Neměla jsem ani čas ukápnou slzu, že zdrhám. Nemohla jsem nikoho upozornit vysílačkou. Stálo by mě to život a určitě bych se nestihla ani s nikým spojit! Běžela jsem do pustiny, tak dlouho dokud jsem mohla. Přikrčila jsem hlavu a běžela dál. Lemplové, ani mě netrefili! Neotáčela jsem se. Běžela jsem... Dokud jsem nepadla na břicho. Obličejem k zemi. Necítila jsem ani tu tupou bolest při pádu. "Žiju." Zachroptěla jsem pro sebe a začla se přidušeně smát. "Já žiju!" Dýchala jsem strašně rychle a tep mi pomalu padal. Nevěděla jsem kam jsem doběhla, ale věděla jsem, že mě nedoběhli. Zavřela jsem oči. "Musím dál.. |
| |
| soukromá zpráva od Řezník pro "Uvidíme s čím Duch přijde, ale možná by nebylo od věci nechat jednoho jezdce v záloze, ať má kdo stíhat uprchlíky. Co říkáš, Anet?" Obrátím se na jedinou ženu v oddíle. Buď budou bránit tábor, nebo se rozprchnu do okolí a pak by bylo nepříjemné nahánět se se všema po lese a nevědět jestli další ráno přijde zepředu nebo zezadu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jste zajati. Vše se děje potmě, což je hodně zvláštní. Nikdo nemá louči, nebo petrolejovou svítilnu a přesto jsou vám odebrány vaše příruční zbraně a spotány ruce s neobvyklou zručností. Ruce máte za zády a kolem krku jste k sobě přivázáni dlouhým provazem, takže musíte jít v zástupu jeden za druhým. Anna se přestala ovládat a začala hystericky plakat, za což si vysloužila několik silných ran do tváře od jednoho z ozbrojenců. Pláč utichnul, ale přesto vám všem do úst nacpali smrduté kusy hadru a zavázali vám je okolo hlavy, abyste je nevyplivli. Dali jste se na pochod. Kdo vybočil z řady, dostal ránu karabáčem. Kdo vydal jen zvuk přes nechutný roubík, dostal ránu karabáčem. Pokoušeli jste se dívat jinam než na záda toho před sebou... představu už máte. Hlavou se vám honí bezpočet myšlenek - kdo jsou ti záhadní lidé? Kam vás vedou? Proč jdete v noci a ne ve dne? Proč jste nezůstali v osadě? Co s vámi chtějí udělat? Nikdo z nich nemluví a když už, tak jen velice tlumeným šepotem, kterému není rozumět. Po nekonečných dvou hodinách jste se konečně zastavili. Sundali vám roubíky a dali každému trochu napít. Kolem vás je takřka dokonalá tma, jen silueta hor nad obzoru odděluje nebe od země. Za pár hodin bude svítat. Nyní už nemáte nejmenší představu kde jste a kam míříte. Jste v neznámé zemi, s neznámými lidmi a i vaše budoucnost je neznámá. Stráže od vás stojí pár kroků a zdá se, že se o vás příliš nestarají. Uniknout nejspíš nedokážete, jste k sobě stále přivázání. Ale možná by vám prošlo pár tichých slov, pokud to risknete. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Takřka na pokraji mdlob složíš své potem zbrocené tělo do stínu velkého balvanu. Zprudka oddechuješ a v mžitkách, které se ti míhají před očima, už ani nedokážeš poznat základnu, kterou jsi tak narychlo opustila. Máš svůj batoh, ale zapomněla jsi ho zavřít, takže po otevření zjišťuješ, že jsi z něj mnoho věcí vytřásla. Vracet se pro těch pár plechovek a drobností? Dilema, ale ne tak velké. Máš u sebe vůbec zbraň? Vysílačku? Celtu? Noci bývají chladné, dokonce velmi chladné. Náhle ti dochází, že jsi několik kilometrů daleko na úplně neznámém místě. Stíny se povážlivě prodloužily a zbývá ti už jen necelá půlhodina kloudného světla, šero se pak velmi rychle přehoupne do černočerné tmy. Po tvých parťácích nikde ani vidu ani slechu. Pomalu se propadáš do zcela nové paniky. Ta první snad ani nebyla vyprovokována něčím opravdovým, zato tahle nabývá zcela konkrétních rozměrů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A tak jsi se šel projít. Pochopitelně jsi jí to chtěl říct, ale spala, snila. Tak jsi chtěl napsat vzkaz, ale nakonec jsi nad tím mávnul rukou, beztak budeš zpátky dřív, než se ze svých stavů vyspí. Tři, čtyři hodinky do slunce západu a nejspíš sama ani nezjistí, že jsi byl pryč. A i kdyby snad měla pár chvil čistou mysl, těžko ti to vyčte - to ona hrubě porušuje své povinnosti, když fetuje ve službě. Vzal sis vše potřebné - zbraně, munici, jídlo a pro jistotu i další potřeby pro delší přežití venku. Nemáš v plánu se příliš vzdalovat, projdeš si obvyklou trasu, kterou mají hlídkaři normálně chodit. Tentokrát to však bylo jiné. Učinil jsi totiž objev, který nejen tobě, ale i všem ostatním hlídkařům před tebou zcela uniknul. A to stačilo jen odbočit jinou, nenápadnou cestičkou a trochu si prodloužit jinak obvyklou trasu. (Zde dávám prostor tvé tvořivosti. Důležité je, že jsi objevil něco doposud neobjeveného, co ti znemožnilo včasný návrat na základnu.) |
| |
| soukromá zpráva od Max pro Řekl jsem si v duchu a přemýšlel co bych mohl udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Růže pro Ruce svázané za zády nedovolují téměř nic a s roubíkem notnou chvíli zápasím, abych z té odporné pachuti v ústech nezačala zvracet. A pocit déja vu mi na mysli rozhodně nepřidává. Pochod je dlouhý a únavný, ani nevím, kolikrát schytám ránu za drobný prohřešek. Nakonec cítím jen únavu a otupělost, se kterou mechanicky kladu nohu za nohou a modlím se v duchu, ať už je proboha konec. Záleží snad na tom, kdo ti muži jsou? Otrokáři? Někdo jiný? Nakonec přichází přestávka v podobě zastavení a troše vody. Ztěžka dýchám, nejraději bych se posadila a ať se rozhlížím sebevíce, stejně skoro nic nevidím. S nadávkou adresovanou neznámým únoscům - ačkoliv jen v duchu - si odplivnu. Stejně to nepomůže, pachuti na jazyku i v ústech po tom hadru se jen tak nezbavím. Snad... Určitě... Měla bych mlčet, ale... "Bude to dobrý, maličká," odvážím se šeptnout tiše zhrublým hlasem směrem k Anně. Lžu. Dobré to pravděpodobně nebude. Ale je hezké tomu věřit, no ne? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Duch pro Tak děti je to v prdeli. Naši drazí dva našli nějakou partu, ke které se přidali. Podle toho co jsem v tom táboře našel jich je nejméně šest, ale pro jistotu bych počítal, že jich je více. Našel jsem krev, což potvrzuje přítomnost našich lidí. Bohužel pro nás už nesměřují dál,, ale zamířili s tou skupinou do hor. Stopovat půjdou asi bez větších potíží, ale v horách to bude na hovno. Nevím tam o žádné osadě, ale to pro nás teď nic neznamená. Jsem schopný je i stopovat v tomhle co je teď, ale bude to pro nás nebezpečné. Takže bych se kousek vydal, možná využil to tábořiště a pokračoval ráno nebo v brzké ráno. Chrlím ze sebe ty novinky, které moc dobré nejsou. |
| |
| soukromá zpráva od Řezník pro |
| |
| soukromá zpráva od Duch pro |
| |
| soukromá zpráva od Řezník pro "Šest lidí šlo do hor a s nima i ti naši dva. Kdo je teda v tom táboře?" Kývnu hlavou ke světlu, které nás sem přivedlo. |
| |
| soukromá zpráva od Duch pro |
| |
| soukromá zpráva od Damir "Bosňan" Begović pro „Jo, to by nebylo od věci. Počkáme, s čím přijde.“ „Jak cos našel?“ tak vole mluvil o otevřeným ohni a najednou je z toho minulý číslo? To už tam nejsou? Mi netvrď, že ten zrádce může po celým dnu jízdy a chůze v lese jen tak v klidu vyrazit v noci do hor. „Předtím ses nějak zapomněl zmínit, že je ten tábor prázdnej,“ zavrčím rozmrzele a tím ukončím tu jejich přestřelku. Kopnu do nejbližšího pařezu. „No nic, táhnout se za nima takhle v noci nemá význam, vrátíme se pro koně a utáboříme se v tom tábořišti po nich. Pokračovat budem ráno za svítání.“ V jednom má pravdu – tahat se do hor v noci je píčovina. Stejně nechápu, kam vyrazili – jsou zraněný, utahaný… a kdo by se táhnul se zraněným? Už je stejně mrtvej a takhle je jim ještě nebezpečnej. Pokud to nejsou kanibalové a nemaj radost, že se jim maso napůl naporcovalo samo, nedává to smysl. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dorazili jste do opuštěného tábora, vedl vás Duch. Ležení je podle snadno rozeznatelných stop opuštěný už pěkných pár hodin. Uhlíky v doutnajícím ohništi půjdou bez problému rozfoukat, ale nikdo z vás nechce nejen ponocovat, ale ani případně upozorňovat na svou přítomnost Jakuba a Annu, po kterých pasete. V tiché temnotě noci by i sebemenší plamínek byl vidět na kilometry daleko. Každý z vás si radši našel dolík, kde přes sebe přehodil celtu a pokusil se co nejrychleji usnout. Svítání je tu za pár hodin a vám se nejvíce hodí vyrazit ještě před slunce východem. Při troše štěstí najdete po pár kilometrech studenou Jakubovu mrtvolu a o pár kroků dál vzlykající škvrně, které má pro Grenza větší cenu než vaše životy dohromady. Při troše smůly ale... vracíte se v myšlenkách k faktu, že ti dva nyní již nejsou sami. Buď upadli do zajetí jiné skupiny, nebo se k někomu přidala. Budou je noví společníci bránit? Nebo budou chtít smlouvat? Anebo je vše jinak a vás čeká honička ve skalách? S těmito a dalšími myšlenkami každý z vás usíná, zatímco vám studený vítr z pustiny nadzvedává přykrývku a žene vám suchý prach do tváře. Ráno je správně chladné, rozlámané a celkově nahovno. Ranní slunce vás začíná bodat do očí a vy přemýšlíte, jestli vás za tuhle šichtu dost platí. Přesto se všichni bez dlouhého brblání vymočíte, sbalíte si věci a během pár minut jste v sedlech. Je čas jet do hor. Stopy jsou naštěstí krásně viditelné, takže si Duch dává oraz na chvostu skupiny a do jejího čela se postaví Bosňan. Koně jsou dobře odpočatí, takže jim nedělá problém přidat do kvapného cvalu. A vtom, zčista jasna, se před vámi na úpatí horského štítu vyloupne osada. Zastavíte se a dalekohledem prozkoumáváte oblast. Vypadá to, že těch několik stavení a velká hospodářské stavba jsou opuštěné, ale jeden nikdy neví. Nicméně stopy vedou tam. Domů je celkem osm a jsou celkem nahodile roztroušené podél hlavní příjezdové komunikace, která končí u velké plechové stodoly, připomínající hangár. V osadě je také kostel se zničenou věží, která patrně podlehla požáru. Okolo osady nejsou žádné valy ani zátarasy, či jakékoli známky pohybu. Pokud tu někdo je, velmi dovedně svou přítomnost skrývá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nevíš ani za boha kde zrovna jsi, ani kudy se dostat nazpátek k základně. Jdeš nejdřív jedním směrem, ale když ani po sto metrech nevidíš nic povědomého, vracíš se po vlastních stopách a zkoušíš jiný směr. Děláš to tak dlouho, dokud si nevšimneš na úpatí hor zvláštní soustavy staveb, která ti není ani trochu povědomá. Je to několik budov, z nichž dvě jsou dominantní - kostel a velký plechový hangár. Vede k nim rozbitá cesta, částečně zavátá pískem. Domů je celkem osm a jsou celkem nahodile roztroušené podél hlavní příjezdové komunikace, která končí u velké plechové stodoly, připomínající hangár. V osadě je také kostel se zničenou věží, která patrně podlehla požáru. Okolo osady nejsou žádné valy ani zátarasy, či jakékoli známky pohybu. Pokud tu někdo je, velmi dovedně svou přítomnost skrývá. Potíž je ta, že tohle místo je s určitostí na jiné straně, než tvá základna. Jít tam znamená nepochybně zacházku. Na druhou stranu, co když je tam Ivan a Robo? |
| |
| soukromá zpráva od Anna pro |
| |
| soukromá zpráva od Růže pro |
| |
| soukromá zpráva od Emma pro Popohodila jsem si baťoh na zádech, tentokrát jsem si už pořádně zkontrolovala jestli je dobře zapnutej a vydala se k těm budovám. Nenamířila jsem si to přímo příjezdovou cestou, ale snažila se plížit za kameny nebo jakoukoliv skrýší co se našla. Moc jich ale nebylo. I kdyby tam někdo byl a sledoval by tuto cestu, musel by m už z dálky vidět. Nakonec jsem na tu cestu stejně vyšla. Nahlodala mě myšlenka, že by tam stejně někdo mohl být. Nůž jsem měla schovaný. Pro jistotu jsem zvedla ruce na znamení, že nemám zbraň. To kdyby mě někdo sledoval. Kdyby tady byli kanibalové... jsou to divoši. O těch už bych věděla i já. Když jsem pomalu došla k první budově, slunce už bylo zase vysoko a já vystavovala svou kůži slunci, které dokázalo i popálit někoho, kdo by na to nebyl zvyklý. Má pokožka už byla ale pěkně snědá a slunce mi tak jen vykreslovalo místa, kde to ještě trochu opálit chtělo. Opatrně jsem nakoukla do prvníh okna, kde jsem měla možnost něco v budově zahlédnout. "Haló? Je tady někdo?" Zeptám se opatrně polohlasem. "Potřebuji vaši pomoc." Dodám vzápětí. Pokud se nikdo neozve, rozhodnu se opatrně prozkoumat hned první dům. Hledat vchod kudy by se tam dalo vejít. Jestliže by bylo zamčeno, půjdu se stejným postupem k dalšímu. |
| |
| soukromá zpráva od Řezník pro Podívám se na oba spolucestovatele. "Klidně zůstanu venku, jestli se k tomu nikdo jinej nemá." |
| |
| Mnohé se událo a několik životů se proměnilo v prach. Kapitola 2 O dva dny později Poljanka 14:29 Duch, Řezník = = = Už po několikáté jste v kanceláři hlavního šéfa Grenza osaměli. Jen vy dva, jediní přeživší masakru u silnice 45. Úkol jste splnili, to vám bylo několikrát z různých úst řečeno. Dovedli jste tu holku, protože na tom jediném záleželo. Hodně lidí kvůli tomu zařvalo, vy tři žijete. Na tom jediném záleží. Dveře se s vrznutím otevírají a vchází Kama, velmi pěkná žena středních let. Její klidné a celkem příjemné vystupování je ale v ostrém kontrastu s historií, jež ji provází. Tato žena má na rukou možná více jrve než vy dva dohromady, a to je opravdu co říci. Ona je jedna ze Tří, čili trojice nejbližších pobočníků Grenza. Už jste ji dnes jednou viděli, když si v rohu místnosti dělala úsečné poznámky do notesu a pátravými pohledy si prohlížela tu Řezníka, tu Ducha, jako by snad zkoumala, zda mluví pravdu. Nyní jste tu s ní sami. Sedí za stolem, u kterého přijímá návštěvy sám velký šéf. Nemůžete se zbavit pocitu, že se i ona za ním vyjímíá více než patřičně. Je si toho vědoma i ona? "Pár bodů jsme si poznamenali," začne, "ale nakonec bude nejlepší, když nám celou tu anabázi popíšete vlastními slovy," praví úsečně a podívá se na vás. Nejde si nevšimnout, že je z celého tábora nejspíš jediná, kdo se vyjadřuje spisovně jako před válkou. Jistým způsobem je to divné, ale zároveň dost rajcovní. "Ve výpovědích jsou stále jisté nesrovnalosti, takže bude nejlepší, když budete mluvit sami za sebe. Zatím víme, že krom Anny Stuchaninové jste konflikt přežili jen vy dva, tedy Ondřej Gebauer a... (nakloní se nad papíry) Řezník. Opravdu nemáte jméno?" podívá se na neprůstřelný řezníkův obličej. "Nu, dál. Společné rysy vašich výpovědí ukazují, že jste Annu a Jakuba Berneho pronásledovali s dalšími dvěma operativci, Anetou Karagrimovou a velitelem skupiny Damirem Begovićem. Došlo ke střetu u čerpací stanice u odpočívadla u silnice číslo 45, kde byla shodou okolností i předsunutá základna jisté nejmenované skupiny. Zde hledali uprchlíci společně se skupinou neznýmých tuláků útočiště a zde také došlo ke střetu. Od tohoto bodu se vaše výpovědi značně rozcházely, ať už v oblasti boje, tak i vyjednávání a následného... zacházení s poraženými. Co se tedy vlastně stalo? Jak došlo k úmrtí velitele a dalšího operativce. Začněte postupně, od předvečera bitvy, kdy jste tábořili necelé dva kilometry od základny a chystali se na přepad." Postrčí si špinavé brýle blíže k očím, přehmátne prsty na tužce a opře na vás dva svůj pronikavý pohled. |
| |
|  Předsunutá základna, kde se odehrála bitva. |
| |
| Kapitola 2O dva dny později Poljanka 14:29 Duch, Řezník Teď jsem stál opřený v kanceláři o zeď a čekal jsem. Mohl jsem u sebe mít své věci, takže to takovej průser nebude. Navíc nám všichni tvrdí, že jsme splnili co chtěli. Jo já vím, že slova se vedou a radioaktivní spad padá, ale tohle jsem i věřil. Tu holku máme. Problém je ten, že nás asi zařvalo více než kdo čekal, ale koho to sere. Jo Anet mi je líto, ale Bosňan byl debil. To prostě víme a je to jasné. Dveře se rozletí a já automaticky tím směrem otočím hlavu. Kama je jedna z těch našich velikánů tady a hlavně je to zabiják. Neříkám, že mě zabíjení baví, ale rozhodně se nerozpakuju, ale proti ní jsem amatér. Pokrčím rameny a poslouchám. Vím, že nás sledovala když jsme podávali hlášení a nic jí neuniklo. Tohle ona uměla a tak bylo logické, že toto jednání vedla ona. Když si sedla na šéfovo místo, tak to nutilo přemýšlet jestli by nebyla lepší šéf, ale to je dost heretické. Jen za tyhle myšlenky hrozila poprava. Na to byl šéf moc opatrný. Na svoje jméno jsem přikývnul a potom spustil. No tak, v tom táboře jsme si odpočinuli, drželi hlídky, zkrátka standartní postup. Podle všeho tam sledovaní tábořili, ale v noci bych je nemohl najít, proto jsme se rozhodli tady zůstat. Odchod byl domluven na brzké svítání, protože to se aspoň trochu dalo stopovat. Vyrazil jsem první a šel po stopách. Ostatní šli za mnou. Tohle se táhlo několik kilometrů, než jsme se dostali zhruba na dohled té posrané předsunuté základny. U mě ve předu se nedělo do té doby nic zvláštního, ale co se dělo nevím jestli se nedělo něco vzadu? Zvednu obočí a podívám se na Řezníka. Třeba by on mohl do toho začátku vložit jasněji. |
| |
| Zvednu pohled, když už i mě dojde, že je ticho nějak podezřele dlouho. Všichni dva koukají koukají na mě... "Hmm, jo, tak nějak to bylo, " souhlasím s Duchem. Jak kdyby nestačilo to vlastními slovy říct jednou. Teď to jako mám říct nějak jinak? Zhluboka se nadechnu a začnu teda taky. "Ta benzínka byla jasně opevněná, žádný tábor na pár nocí. Nějakou dobu jsme z dálky pozorovali, jak to tam vypadá. Měli jsme štěstí a viděli, že ti dva tam pořád ještě jsou. Jenom ve čtyřech jsme na tu pevnůstku ale útočit nechtěli, tak jsme se rozhodli počkat až se s tou holkou vydají někam dál a chytnout je po cestě." "Rozdělili jsme se a pokryli cesty, kterýma to vypadalo, že by mohli pokračovat. Já byl s Bosňákem, Duch s Anet. Buď jsem dospával noc, nebo koukal, jestli někdo nejde, když spal Bosňák." Howgh, domluvil jsem. Kouknu na Ducha. |
| |
| Jak říká Řezník. S tou stanicí jsme měli co dělat, i kdyby jsme si vzali zbytek naší drahé kumpanie, tak by nás tam zařvalo moc. No nebo by nás tam rozhodně zařvalo víc než dva co tam byli s náma. No tak tu káru kapitalismu jdeme tlačit dál. Já jsem teda s Anet šel vlastně na zadní cestu, aby jsme viděli, pokud by někdo chtěl vzít roha. Jako bylo to celkem těžký se tam proplížit, protože to okolí kolem stojí pěkně za hovno, abych to řekl tak lidově. Nakonec se to povedlo a když jsme tak chvíli leželi, těžko říct jak dlouho možná hodinu, tak se zevnitř z té stanice začal ozývat řev, místy střelba a naším směrem vyběhl nějaký borec chtěl vzít roha. Asi uprostřed cesty mezi stanicí a námi ho někdo prostě střelil do zad. Po chvíli to utichlo a přes to všechno jsem slyšel, že Bosňan něco křičí, ale co ani za mák. Přeci jenom byl na druhý straně. Takže jsem slyšel jen ozvy. Pochopil jsem z toho, že se snaží vyjednávat nebo vyhrožovat bůh ví. No tak jsem dal pokyn Anet a začal jsem se plížit blíže k té stanici. Ta střelba vevnitř asi snad redukovala lidi a tak co zbejvalo. Jo zredukovala Duchu, ale ne tolik jak by jeden čekal. |
| |
| Kama si něco drobným písmem poznamenává do svých papírů, které má tak natočené, abyste si nemohli číst její poznámky. Zvláštní kolik byrokracie zůstalo i ve světě po apokalypse. Zvedne pohled k Řezníkovi a otáže se: "Takže jste se rozdělili. Došlo ke střelbě, ale nejsem si jistá, jestli jste ji začali vy, nebo boj začal bez vás. Velitel se ale nějak slovně zapojil, co křičel? Dál se budu ptát na okolnosti úmrtí dvou vašich operativců, tedy Anety a Damira. Pokračujte, prosím." |
| |
| "Když to žačalo, dával jsem si šlofíka," vysvětlím, že vlastně nevím, co se dělo. "Jak jsem se probral, Bosňák nestřílel, zato zevnitř se ještě pár výstřelů ozvalo. Po chvilce se Bosňák sebral a nakráčel si to rovnou k tý stanici. Začal jim za tu holku slibovat hory doly. Nezdálo se ale, že by měl úspěch. Tak přešel k vyhrožování, že za pár hodin dojde celá Grenzova banda. Tím je asi nasral, protože potom někdo začal zase střílet. Asi to nejdřív byl jenom do země, protože Bosňák ještě stihnul aspoň jednu dávku. Já jsem začal z dálky pálit a pár jsem jich dostal. Pak mě ale zaměřili a musel jsem se stáhnout. Když jsem pak opatrně vystrčil hlavu po přesunu kus stranou, Bosňák už to měl za sebou." |
| |
| "Chápu to tedy správně tak, že nejdřív vzniknul konflikt uvnitř té základny, a vy jste vyšli ze svých pozic vyjednávat až po střelbě uvnitř té základny?" otáže se Kama, ale ačkoli se nedívá na papír, ale upřeně do Řezníkových očí, její ruka s tužkou stále klouže po papíru a dokončuje poznámky. "Když jsi střílel na obránce základny, rozpoznal jsi mezi některými z nich Jakuba? Toho, který unesl Annu Stuchaninovou?" |
| |
| "Jo, tak to bylo. A vyjednávat šel jenom Bosňák." Odpovím stručně. "Jakub tehdy na ochozu nebyl, ale viděli jsme jeho i tu holku uvnitř pevnosti ještě předtím, než jsme se rozdělili." |
| |
| Krátká odmlka, poté další otázka: "Takže jsi spal a nechal velitele úderné skupiny, aby šel sám, prakticky nekrytý, vstříc protivníkovi. Zejména když byly slyšet výstřely, čili se dalo předpokládat, že má nepřítel prst na spoušti. Neznámé místo, neznámý počet nepřátel v základně, neznámá výzbroj." Tužka se zastavila na novém, zatím nepopasném řádku. |
| |
| Rty se mi roztáhnou do úsměvu. V žádném případě se tu nehodlám obhajovat. "Byl to debilní nápad, jít se tam takhle producírovat, souhlasim," plesknu rukama o stehna a souhlasně pokývu hlavou. "Kdyby se mně zeptal, řekl bych mu to rovnou. Místo toho se beze slova zvednul a nakráčel tam." |
| |
| Kama takřka neznatelně kývne hlavou a obrátí svůj pohled k Duchovi. "Než jste se rozdělili, ani vaší skupině velitel nesdělil, jaké má plány? Byla to čistě jeho akce? Jeho iniciativa nakráčet do palebného pole potenciálního nepřítele a ani vás neseznámit s dalším postupem?" |
| |
| Sledoval jsem prozatimní vývoj a velmi dobře jsem se bavil. Zhruba jsem věděl, co se vepředu dělo, protože jsme se o tom s Řezníkem bavili, ale když to člověk slyší znova je to ještě směšnější. Ne. Od rozdělení jsem s ním neměl kontakt. Původní plán byl zalehni a pozoruj. O mluv a nech se zastřelit nebyla řeč. Myslím, že šlo o čistou improvizaci, po té palbě a rozruchu uvnitř. Podotýkám, že já Jakuba tehdy ještě taky neviděl. |
| |
| Kama z vás víc nedostala. O událostech jež předcházely neslavné bitvě jste se rozhodli vypovídat společně a defakto všechno hodit na Bosňana. Taky proč ne? Kdo vám co dokáže? Navíc, a to je nejdůležitější, tu holku jste přivedli, vše ostatní bylo podružné. Lidí jako jste vy je dvanáct do tuctu, ale tahle holka je něco víc, víč než zlatý důl, víc než poklad na Stříbrném jezeře. Už jen proto k vám byl Grenzo shovívavý a rozhovor s Kamou byl v podstatě jen formalita. Vašemu čistému štítu úspěšných operativců to neublížilo, naopak jste mezi ostatními ještě vyrostli. A na Bosňana se zapomene jako na loňský sníh. Sečteno a podtrženo, jediní kdo ví, co a jak se tam u té předsunuté základny událo, jste vy dva. Proč si ale srát do vlastního hnízda? Jste nyní spoluspiklenci, sdílející něco, na co by neměl nikdo přijít. Mrtvoly, co po vás zbyly v prachu na kraji cesty, vám jen občas problesknou ve stále více se ztrácejících vzpomínkách. Bosňanův konec, Anetina smrt a nakonec i Jakubův konec, to vše zůstává bezpečně uzavřeno ve vašich hlavách. |
| |
|
Po masovém odchodu většiny hráčů a jejich postav se rozpadla moje vize tohoto dobrodružství a já ztratil chuť v něm pokračovat. Navíc chci nyní své tvůrčí síly věnovat své druhé jeskyni, které se daří velmi dobře. Díky za účast vám oběma, jste držáci. Na viděnou někdy příště. Clayman |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR