Na počátku bylo světlo
Na konci zjevně také

"Simeone, nevzdávej se."
Jasná mléčná záře pohltila tvou existenci, tohle bylo něco jiného, než pocit doteku na kůži, vnímals prostor a čas, jak se slil do úhledných kulatých barevných puntíků, které se daly do veselého křepčení. Snad tohle je ten pocit, když tvá duše náhle najde spásu? Nebo jsi na cestě do horoucích pekel? Existuje něco z toho vůbec? A kde je anděl, když ho člověk potřebuje?!
Veselé barevné puntíky zbělaly a natáhly se do dlouhatananánských čar, které směřovaly k jednomu místu jako zářivé šípy do středu pomyslného terče a tys plul, klouzal, nehmotný na jednom z nich jako na éterickém tobogánu vstříc tomu neznámu tam dole.

~~Tma~~

Husté černé nic náhle halilo tvé okolí jakoby duchové suti pozřely vše, číms byl, co jsi a sebraly veškerou naději na vzkříšení, na věčný život po životě. Necítils ruce, nohy, uši ani nos. Tady, kde jsi teď, není nic. Dokonce ani prázdnota, ale doslovné a pravé nic, jako když se zavře kniha a příběh nepokračuje.

~~Světlo~~

Jediný titěrný záblesk, tam, tam daleko a tys běžel na nohách, kterés neměl vstříc dálce, která byla dost možná pomyslná, abys zachránil... Co vlastně?
Pud sebezáchovy je tak zvláštní, že? Tak jedinečný a přeci ho má každá blecha v psím kožiše. A ty také. Ale za čím se tak ženeš? Za dalším utrpením? Za jídlem? Co tě tak žene vpřed, když beztak všichni nakonec skončíme jako hromada prachu? Má tohle všechno vůbec cenu?

Píííp...píííp...píííp...
"Myslím, že se probírá," řekl hlas, mohl to být mladý chlapec nebo i dívka s nižším registrem. A pak jis uviděl mladou blonďatou osobu, vzhled které hádání pohlaví nepomáhal: Husté temné obočí, plavé krátké vlasy, pěkné velké rty a hnědé oči. "Jak se cítíš?"
Dobrá otázka. Další dobrá otázka zní: proč necítíš svého anděla?

White Room

Smrt… Smrt… SMRT…

Tisíce možností. Nekonečné příběhy. Zásadní otázka provázející jakoukoliv civilizaci od začátků do konce věků. Možná je čas ji konečně rozlousknout a pojmout to ovoce ze stromu poznání. Přesně v tu chvíli, kdy hruď probodne numerové ostří se všechno spojí v jedinou dlouhou čáru. Před očima víří všechno a nic. Pak je tma. Pak přijde…

Bííííp…

Bííííp…

Bííííp…

A s posledním z nich jasné světlo. Tělo najednou není tam kde bylo a všechna bolest je pryč. Železná už neklečí ale leží. Lůžko z podivného materiálu, které se až laskavě obepíná kolem jejího těla nestudí ani nehřeje. Přináší jen klid. Připomíná vzdáleně jakousi formu gelu.

Muž v dlouhém kabátě upřeně hledí do obrazů s hromadou dat, které kolem něj poletují jako měsíce kolem planety. Jeho oči slabě září naoranžovělým světlem. Vypadá středního věku. Vlasy i vousy, pečlivě zastřižené, černé a prokvetlé stříbrem.

„Ach. Už jsi vzhůru. Moc brzy. Vydrž.“ Zamumlá klidným hlasem a odklidne několik povelů na obrazech.

Lůžko ji obalí ještě víc a něco se děje. Něco, co se nedá popsat slovy. Pak se najednou lože rozevře jako květ, a to co jí předtím obklopovalo s tichým zašuměním zajede někam do jeho hlubin. Její tělo je jako znovuzrozené. Dokonce mechanická paže je zpět na svém místě. Přesně taková jako předtím, než o ní byla připravena. Muž jediným ledabylým pohybem ruky odvolá obrazy a podívá se na Železnou.

„Vítej u nás. Jmenuji se Gordon Aruman a vítám tě ve Středu pavučiny. Místě kde vše začíná a končí.“ Pronese téměř až teatrálně. „Jak se cítíš?“

Místnost je relativně malá. Kromě lůžka v ní nic není. Vypadá sterilně čistá. Podlaha, stěny i strop jsou téměř oslnivě bílé. Nikde není jediné známky po dveřích ani oknech.

Artificial Bees

Vířící světla a nekonečno. Portál vyplivl tělo do nicoty. Jen koutkem oka zahlédl věci kolem sebe. Pak přišla tma… Dlouhá a chladnější než nejmrazivější zimy. Čas ztratil význam, oči zapomněly jako to je vidět a tělo se hýbat. Pak byl konec.

A náhle přišel začátek. Hučení bylo první. Vzdálené a zesilující. Pak přišlo tisíce malých ťuknutí. Jako by se na zbroji usadil datel. Stovky datlů. Přesto obranné systémy nijak nereagovaly. Minuta střídala minutu a ozývalo se jen ťukání ve tmě. Pohybovat se nešlo ani o píď. Jako by se kolem těla svírala jen ocelová rakev.

Pak se systém vidění rozběhl a ukázal místnost kolem. Bílá a bez vybavení. Oslňující a zdánlivě nekonečná. Bez oken i dveří. Před T-117 stál muž. Dlouhý kabát a moderní oblečení pod ním. Sledoval ho oranžovýma očima, v nichž se točilo několik kruhů a zrcadlově běhala drobná písmena dat. Upravené vlasy i vousy měl černé a prokvetlé stříbrem. Prsty rukou se mi míhaly vzduchem jako by mačkaly tlačítka na neviditelné klávesnici.

Kolem zbroje se rojily malé hmyz připomínající drony. Maličkaté stromečky prolétávaly kolem a opravovali jakékoliv poškození. Dávali jí opět do stavu, v jakém byla, než přišla celá ta věc s portálem.

„Už jen pár okamžiků.“ Řekl muž klidným hlasem, který dával najevo že se soustředí úplně na něco jiného.

„Tak a je to.“ Řekl po chvíli a naposledy zapohyboval prsty ve vzduchu. Zdálo se, že drony pochopily a odletěly. Ve stěně se odnikud zjevil malý otvor a zmizely v něm. Pak zase zmizel.

„Vítej u nás. Jmenuji se Gordon Aruman a vítám tě ve Středu pavučiny. Místě kde vše začíná a končí.“ Pronese téměř až teatrálně. „Jak se cítíš?“

Gordon Aruman

Tma. Černo. Prázdnota. Nicota...Světlo. Do očí bodající záře tisíců fotonových jehliček. Víčka se prudce sevřou. Tma. Vědomí drásající se pryč z nicoty. Zorničky se stáhnou. Tělo se probouzí k životu. Nadechnu se. Cítím vzduch proudící dovnitř. Zamrkám. Prázdnota zmizí, nahradí jí plnost.

Byla jsem plná. Pohled se mi stočil za hlasem. Zvuk, pohyb, pocit. Všechno jsem začínala opět vnímat a najedou jsem byla volná. Svobodná. Plná. Nadechla jsem se a a pocítila strašlivé nutkání prohlédnout si hrudník. Na kůži se proháněli neviditelní mravenci pod kterými se pravidelně stahoval srdeční sval. Buch. Buch. Buch. Zabubnovala jsem do vzduchu prsty železné ruky, prohlédla si dlaň i hřbet. Všechno fungovalo normálně a přesto jsem se cítila...jinak. Jako by věci nebyly tak, jako mají být. Lehce jsem se na svou paži zamračila. Vzadu v mysli mi vyvstával neurčitý pocit, že ... vlastně jsem ten pocit nedokázala nikam zařadit. Zamrkala jsem a lehce potřásla hlavou. Přinutila jsem se soustředit na muže přede mnou. Pronesená slova mi prokluzují mozkovými závity a chvíli trvá, než si srovnám, co vlastně říkal. "Je mi fajn." Vysoukám ze sebe nakonec neutrální odpověď a spustím nohy z postele. Oči mi zabloudí po místnosti, instinktivně hledám možné únikové východy. Když žádné nenajdu, automaticky mi přeběhne lehký mráz po zádech. Co že to říkal dál? "Tys mě sem přivedl?" Zeptám se lehce podezřívavým tónem. Usilovně se snažím nedat najevo pocit, který cítím. Podivné pochyby schovám za klidnou maskou předstírání, že se nic zvláštního neděje. Hlavně protože sama nedokážu určit, co je vlastně špatně.

Dead Man Walking

Po těch slovech Gordon lehce zdvihne obočí a pak se usměje. Vcelku přátelsky. „Když se tu někdo objeví tak klidná reakce je docela vzácná. Doufám, že ti vydrží.“ Mávne rukou, kolem které se objeví něco, co připomíná síť zlatých obvodů a z hladké podlahy vyjede dvojice pohodlných křesel. Jedno z nich se rychle přeskupí tak aby se do něj vešel i někdo oblečený ve zbroji. „Klidně se posaď. Pokusím se ti vysvětlit co se právě stalo.“ Pokyne a sám se posadí a hodí noho přes nohu.

„Zemřel jsi. To je vlastně ta jednoduchá část a nedá se to říct nějak citlivěji. Střed pavučiny se ale rozhodl že tě chce. Neptej se mě proč. Jsou lidé, co se zajímají o to, jak celý tenhle konstrukt funguje, ale já nejsem jeden z nich. Já se starám spíš o praktické věci. Každopádně jsi tady a náš vnitřní systém se rozhodl že se tě máme ujmout. Nabídnout ti tvůj účel tady. Práci, chceš-li. Staráme se o to, aby tohle místo fungovalo. Identifikujeme anomálie, které jsou nebezpečné a snažíme se je eliminovat, jak jen to jde. K tomu potřebujeme… Speciální jedince, kteří mají předpoklady. Ty jsi podle všeho jeden z nich. Uvedli jsme tě do stavu těsně před smrtí v tvé realitě. Vím, že to zní docela komplikovaně ale… Zvykneš si.“ Odmlčí se a rukou si na opěrce křesla vyvolá soubor a hledí do něj.

„Podle všeho jsi doopravdy zajímavý exemplář. Nemluvě o tvém životě a schopnostech… Podle toho, co vidím si pamatuješ poslední věc. Vstup do portálu… Nicméně naše databáze ukazuje že jsi fungoval… Dalších třicet let, než jsi umřel.“ Zdvihne oči a podívá se na Panzera se směsicí překvapení a zájmu. „To je nezvyklé. Obyčejně rekonstrukce funguje na sto procent včetně paměti a všeho. Tohle je minimálně neobvyklé. Každopádně při práci pro nás většina lidí dostane odpovědi na věci, které hledali ve svém životě. Tak prostě Střed pavučiny funguje. Nemluvě o penězích, pohodlném bydlení a přístupu ke světu o jakém se ti ani nesnilo. Potěšení, znalosti, věci nebo cokoliv jiného. Pokud to neseženeš tady tak už nikde.“ Vypočítává na prstech. Pak zruší složku druhým rychlým pohybem a postaví se.

„Nevím, jestli upřednostňuješ spíš Douglase nebo Panzera. Každopádně co říkáš? Plácneme si?“ Nabídne pravici.

I'm going to make her an offer she can't refuse

„To mě těší.“ Usměje se Gordon vřelým úsměvem, když Železná vstane z lůžka. Pohne prsty a lůžku se tiše rozpustí v podlaze. Zdá se jako by bylo tvořeno tekutinou nebo něčím podobným. Druhý pohyb vyvolá ze země dvojici na první pohled pohodlných křesel. Do jednoho z nich se posadí a položí nohu přes nohu. Ke druhému pokyne.

„Ne. Nejsem ten, kdo tě sem přivedl. O tom, kdo se tu zjeví rozhodují jiní. Někdo nebo něco. Kdo ví.“ Pokrčí rameny. „Není to můj obor a beru věci tak jak jsou. Nicméně jsi tu z nějakého specifického důvodu. Ve svém světě jsi zemřela. To nepochybně víš. Možná si to ještě plně neuvědomuješ ale víš to.“ Odmlčí se, aby jí dal zpracovat tuto informaci.

„My se staráme o anomálie, které se tu objeví. Vnitřní fungování tohoto místa nám dává lidi a věci které potřebujeme. Díky tomu že jsi se tu objevila víme, že je ti určeno abys se stala naší kolegyní. Hledáme agenty, kteří nám pomůžou udržet tohle místo v chodu. Je to práce jako každá jiná. Nicméně nabízí místo na světě. Navíc každý je sem přiveden z nějakého důvodu.“ Pohybem prstů po opěradle vyvolá elektronickou složku a podívá se do ní.

„Tvůj život vypadá relativně obyčejně. Přesto tu něco bude. Nějaká nevyřešená otázka nebo spojitost s tím co se v Pavučině děje nebo dít teprve bude. Kdo ví. Až to přijde budeme ti k dispozici. Ty mezitím budeš k dispozici nám. Jednoduché. Ubytování, peníze a možnost najít na tomhle místě všechno co hledáš. Pokud to totiž není tady… Nebude to už nikde.“ Pohybem ruky zase nechá složku zmizet.

Vstane, uhladí si kabát a natáhne pravici. „Železná, přijímáš naši nabídku?“ Řekne s vážnou tváří.

Pytel blech

Jak už to tak bývá, lidé by si měli dávat pozor na jazyk.
Já tě sem teda rozhodně netahal, na to seš těžkej jak žok, ozvalo se ve tvých myšlenkách. Idrael to rozhodně nebyl, to by musel vykouřit šedesát cigaret denně, aby si vypracoval takový chrapák. A také hlas zněl unavený životem nebo minilálně momentálním děním.
Až teď jsi zaznamenal velikého zrzavého kocoura, který seděl na podlaze a měřil tě pohledem plným ... Všeho, čeho jsou schopny jen kočky. Takovým, kdy má člověk akutní potřebu se omluvit, byť nemá nejmenší tušení, co provedl.

"Tohle je Sysifos," řekla osoba. "Já jsem Lenny... Lenore, ale Lenny postačí." Dlouhý nádech a ještě delší povzdech. "Umřels... Tak trošku, ne tak docela. Tvé bytí v příběhu, kdes začal, bylo ukončeno... Je to dost komplikovanej timy-whimy bullshit, kterýmu nerozumím dost, tak nemám odvahu to vysvětlovat. Jo a taky jsi propad mezidimenzionální propastí, což se mně stalo taky a bude ti možná drobet šoufl."
Já z toho strašně blil, mínil Sysifos, až by jej jeden politoval. Ale měli bychom začít pozvolna. Jsem kocour, umím mluvit... Svým způsobem. A Lenny taky není jen tak obyčejný člověk. Všeho ale do času. Cítím z tebe cosi nadpřirozeného. Nebo spíš obtisk. Co tam bylo, ale není, nebo je to moc slabé, než aby to manifestovalo. Pomalu mrkl smaragdovýma očima. Jsi anomálie. Jak se jmenuješ?

Anomálie.

Na konci tunelu

Proč já?

Plné rty se zkroutily do grimasy a pronesly: "Proč ty? Protože medvěd na čtyri je "méďa". Protože proto. Because of reasons!"
Sysifos vyskočil na postel. Lenny nehoví vysvětlování. Já ostatně taky ne. Ale... Představ si sebe jako mouchu chycenou v pavučině. Představ si, že tu pavučinu krom pavouka, co tě má sežrat, obsluhuje také někdo jiný, kdo tě sežrat nechce a díky němus skončit tady. No a ta pavučina je časoprostorové kontinuum. Chápeš?
"Po tomhlenctom vysvětlení bude kluk potřebovat panáka... Nebo terapii. Nebo obojí," mínil Lennyin nezúčastněný hlas. V Simeonově ruce přistála sklenice vody. A ve druhé otevřená pleskačka plná, podle pachu, rumu. "Tvoe volba. Mi pleskačka es su pleskačka. Jestli ti nevadí, že se o ni dělím s někým, do si líže to, co mu zbylo z koulí."
Sysifos se zaškaredil.

Jsem nad věcí. Naprosto a zcela... jasné?

Spin, spider, spin

Vy lidi, co chcete vědět všechno a hned, povzdechl Sysifos a místo opravdové odpovědi na Simeonovu otázku se mu hlavou otřel o ruku. Protáhl se pak tak, že ruka přejela po jeho zádech až ke kořeni ocasu a nakonec se svalil na postel vedle teď sedícího Simeona a odhalil břicho. Jsme s Lenny na tom stejně jako ty, tohle není náš svět. Nebo, teď už asi ano, nemáme na vybranou.
"Sysifos si potrpí na květnatý obrazy, tím spíš, když ví hovno," ozvalo se zabručení nezúčastněného hlasu, když odmítnutá pleskačka zmizela zase v kapse.
Voda byla přeci jen zvláštní... Byla sytá. Jakoby se Simeon napil esence chuti do života, svěžesti a trochy radosti.
"Pavouk je jen osud, chápeš? Nejsi mrtvej, protože je to veliká konspirace, hů hů!" Hubené paže teatrállně zamáchaly ve vzduchu. "Ale jsi tady, protože tenhle svět k sobě občas někoho zavolá. To je podstata anomálií, když jejich příběh utne něco... řekněme fatálního, Střed Pavučiny je umí povolat. Jak říkám, nerozumím tomu zdaleka dost, abys to z mýho vysvětlení moh pochopit ty, ale..."
Větu dokončilo pouhé pokrčení ramen.
Mně se nelíbí ta chybějící část, mínil Sysifos a natáhl pracky tak, že pět měkkých teplých polštářků spočinulo na Simeonově hrudi. Teď si také všiml, že jej někdo převlékl do čistého, bílého pyžama. Protože to, co tam bylo, tam teď moc chybí. Jakoby ti někdo utrh ruku od ramene.

Co se to sakra...???

Otevírám oči a nadechuju se. Voňavá louka. Klid. Výdech. Nádech. Všechno je tak... v pořádku. Sedám si. Fascinovaně pohladím sytě zelená stébla trávy. Tak takhle to teda vypadá po smrti? Docela fajn.

Proč po smrti?

Nevím.

Mám v hlavě totální chaos. A ne, nemám dvě zlatky.

Dost! Musím se trochu vzpamatovat. Začít se soustředit. Zjistit, co se děje. Nejde to. Hele, jelen.

Zvíře mě vidí, a já se snažím ani o kousíček nepohnout, abych ho nevyplašila. Vsedě pozoruju, jak se pomalu vydá přímo ke mně a skoro přitom ani nedýchám. Dojde až téměř na dosah dlaně. Čekám, co bude. Zdá se mi to, nebo ze mě vůbec nemá strach? Polehounku natáhnu ruku směrem k němu. Přistoupí ještě o krok blíž a skloní ke mně hlavu. Můžu se ho dotknout. Pohladím ho po krku, kam až ze země dosáhnu. Zvláštní pocit. Je to skoro stejné jako hladit koně. A přece úplně jiné.

Zdá se, že se mu to líbí. Ale nic netrvá věčně, ani tahle magická chvíle. Těžko říct, jestli uběhly hodiny, nebo jen zlomek okamžiku, ale paroháč zvedá hlavu, aby se zahleděl kamsi do lesa. Podívám se tím směrem taky, a spatřím krásnou starobylou chaloupku. Kdesi daleko, hluboko, v té nudné, racionální části mysli, se ozývá slabounký hlásek, až za hranící vědomí. Tichounce křičí, že takováhle stavení ve skutečnosti ani neexistují. Nemluvě o tom, že jeleni se s vámi prostě nepřijdou pomazlit. Ale kdybych měla věnovat pozornost každému hlásku ve své hlavě, tak bych se z toho brzo zbláznila. A hlavně - srub i jelen právě teď nějak dávají perfektní smysl.

Zatímco já ještě pořád sedím pohodlně na palouku, král lesa se vydává směrem ke srubu. Pozoruju jeho ladné kroky, které vedou až dovnitř do stavení, kde zmizí nejprve jeho rozložité paroží a pak postupně i celé jeho majestátní tělo. Hlásek už rezignoval na snahu upozornit, že jeleni vážně nechodí do lidských stavení.

Co teď? Cítím se tak zvláštně. Lehce. Není kam spěchat. Jako bych po strašně dlouhé době skutečně byla. Teď a tady. Natrhám si několik barevných květin, co okolo mě rostou, a ke každé přivoním. Postavím se na nohy. Rozhlédnu se. Ale můj zrak se pořád vrací k té chaloupce. Vyrážím travou a pak mezi stromy. Nakouknu do okna. Zaťukám na otevřené dveře. "Je tu někdo?"

Nedostatek společenského taktu doženu nevinným pohledem a ještě nevinnějšími úmysly... a nebo dodatečnou omluvou. Jo a vlastně jsem taky trochu mimo, pořád ještě, to se taky počítá?

Za sedmero horami

První květina voněla povědomě. Byl to parfém, který nosívala tvá nejlepší kamarádka na střední. Druhá nesla vůni oblíbeného pekařství. Třetí voněla jako prádlo, když sis po dlouhé době lehla doma do postele.

Chaloupka se ukázala nebýt tak docela chaloupkou, ale srubem, kde plápolal ohýnek v krbu hned naproti dveřím. Po pravé ruce, kam přes otevřené dveře nebylo moc vidět, seděli u stolu tři muži, kteří se nedali popsat jinak, než dřevorubci: husté plnovousy, chlupaté paže, flanelové košile s vyhrnutýma rukávama nevybíravý slovník pronášený buďto vrčením, nebo bodrým hlasem, co se nesl kolem, až by se jeden divil, že je není slyšet ven.
U dalšího stolu, kam bylo vidět lépe, seděl mladík, bylo mu kolem pětadvaceti, husté černé vlasy měl smotané do dredů a olivovou pokožku třísnilo několik bledých albínských skvrn.
Pak tam byl malý bar, toho času bez obsluhy.
Po jelenovi ani vidu, ani slechu.
Mladík se na tebe usmál, lehce pokynul rukou a ukázal na židli naproti sobě, kde stál malý hliněný kotlík teplé medoviny.
"Neboj se," řekl. "Mám tě tu vyzvednout. Jakpak voní tvoje?" Při té otázce se zadíval na pár květin ve tvé ruce.

Na facku

Test

„To rád slyším.“ Odvětí Gordon upřímně. „Já jsem hlava technické sekce naší organizace Highland inc. Budeš se tedy zodpovídat mě a dalším kolegům. Rád ale nováčky vítám osobně. Prostě HR na úrovni.“ Usměje se. „Vlastně zbývá jediná věc abychom si byli jistí, že nedošlo k žádné chybě. Polní test. Jak se, tak říká. Potřebuješ vědět jen toto: Zavíráme trhliny. Trhliny jsou vlastně portály. Otevírají se zdánlivě náhodně a vypouštějí k nám věci co nechceme, aby tu byli. V testu se bude jednat o takovou která se sama uzavře. Jde o to najít a zbavit se toho co přešlo na druhou stranu. Lehké jako facka a náš každodenní chléb. To je vše.“ Gordon luskne prsty a svět se rozpadne na kusy.

Crime

Působí jako střepy. Jediné, co zůstává stabilní je Panzer uprostřed toho všeho. Jako úlomky rotují náhle se zastaví. Na chvilku jako by se zastavilo úplně vše. Pak se během jednoho nádechu zase složí. Místo bílé místnosti je ale kolem město. Na zbroj začnou dopadat dešťové kapky. Kolem je něco, co připomíná tržiště. Hromady stánků stlučených ze všeho možného, lákavé vůně se mísí s odpudivými v podivné kombinaci. Nad trhem se tyčí obrovské domy sahající až k nažloutlým mrakům a kdesi nahoře hučí létající vozidla v hustém provozu.

Lidí je tu nepočítaně. Obyčejní s mechanickými vylepšeními a další kteří pravděpodobně v salónech za své organické úpravy museli nechat pěkný balík. Uši do špiček, tesáky nebo prostě jen netradiční zbarvení kůže nebo křídla připomínající vážky. Navzdory tomu ale vypadají často docela chudě. Všichni se soustředí na jediné místo na tržišti. To vypadá jako by ho někdo pokryl kusy masa. Ty kdysi musely dávat dohromady jediné tělo. V chladném nočním vzduchu se z kusů pořád ještě kouří.

V koutku zorného pole se Panzerovi objeví zpráva. Prostě jako by jí někdo přenesl přímo do zornice.

Po pár okamžicích nápis zmizí.

Hranice normálna v nedohlednu

To takhle jednou přijde jelen do hospody

Když už jednou nějaký tvor někam vejde...

Ale dej pokoj pořád!

Ve dveřích se zarazím. Nečekala jsem, že vevnitř bude tak živo. Bleskově mi prolétne hlavou, že bych asi měla hosty obsloužit. Musím se rychle převléknout a... Ne. Kvůli tomu tady nejsem. Nebo...?

Muž, co sedí sám u stolu, se dívá přímo na mě. Ne nepříjemně. Usmívá se, a zve mě k sobě. Zvědavost nakonec zvítězí, a tak si k němu přisednu. "Neboj se" není zrovna klasická balící hláška, ale teď jsou tyhle slova vlastně docela na místě. Má mě vyzvednout? Nechápu. Rozhlédnu se ještě jednou po místnosti. Prohlédnu si "náš" stůl. A svůj... doprovod. Co ode mne chce?

"Tady jsem v pohodě, díky." To se teprv uvidí, jestli budeš hoden mě někam vyzvedávat, chlapče. "Voní krásně." Pousměju se a strčím mu své květiny pod nos. Když se nad tím zamyslím... Předtím mi to ani nepřišlo, ale je fakt, že jsem ještě nepotkala kytku, co by voněla jako preclík. Ten člověk možná bude tohle místo dobře znát. "Co piješ?" Kývnu k nápoji na stole. "A co to máš za fleky na obličeji?"

Tenonké hranice světů

To zní jak dost napytel osud, povzdechl Sysifos. Nechtěl bych přebývat v jiným těle.
"Ale přivedls mě na zajímavou teorii," ozvala se Lenny a sedla si na postel tak, aby také dosáhla na Sysifa. "Sysifos nemluvil vždycky. Možná to, že se se mnou, ho nějak ovlivnilo."
Zajisté, tak strašně jsem ti toužil říct, ať konečně sklapneš, až jsem si z vůle boží vyvinul schopnost to udělat! Oba se zasmáli a Lenny jej polechtala na bříšku.
Simeon měl chvíli klidu, kdy mohl sledovat nelidskou nedívku, jak si hraje s mluvícím kocourem a představovat si že je mezi přáteli, že je v bezpečí. Pak se pomalu otevřely dveře a do místnosti vešel asi devatenáctiletý chlapec se slaměnýma vlasama, brýlemi jako popelníky a vyzáblou postavičkou.
"Viděl jsem, že už ses probral, Simeone. Jsem Neveen, jsi v bezpečí a Idraela najdeme," řekl.
Kohože? zeptal se Sysifos, když s Lenny oba ztuhli na místě.
Lenny se na tváři rozlil křen. "Neveen ví všechno. Ale dej si na naši delfskou vědmu majzla, Simeone. Moh by tě ubreptat k smrti."
S tím vzala Sysifa do baťohu a pomalu odešla. Neveen se mezi časem usadil na židli tak, aby na Simeona dobře viděl.
"Potřebuji, aby ses soustředil," řekl tiše. "Moje schopnosti jsou velice omezené. Dívám se na velikou mapu světa ruličkou z papíru o průměru jednoho centimetru, hledání bude chvíli trvat. Pověz mi o Idraelovi. Co má rád?"

Květiny, medovina
a nový známý

Sledoval ji mírným pohledem, jak si sedá, lehhce se usmíval. Když mu pak přistrčila květiny pod nos, jemně je posunul dál. "Já tvé květy necítím," řekl. "Moje voní jako čerstvý doma pečený chleba, studený vzduch po prvním sněhu a někdy... Někdy natrefím na takovou, co voní jako pájkovačka. Brácha byl... Je typ na stroje." Pokrčil rameny.
Pak se ale zeptala na fleky a jeho výraz se změnil na nejistý. "Kožní nemoc... Vitiligo. Není to nakažlivé... Bělají mi části pokožky, ztráta pigmentace."
Až teď si Julie všimla, že Aaron má dlouhé triko i kalhoty.
"Jsem... Tady, abych ti pomohl se aklimatizovat," řekl pak a pokusil se o úsměv. "A s medovinou to půjde trochu líp." Mrkl a zvedl svůj hliněný hrnek k přípitku. "Jmenuju se Aaron."

Proč tu všichni vypadají, jako by nedostávali najíst...?

Chvíle pravdy pravdoucí

Za tlustými skly se v olivových očích objevil záblesk smutku. "Simeone, tolik mě to mrzí," špitl Neveen a znělo to tak upřímně, jak jen mohlo. "Tolik..."
Po krátkém zaváhání vzal Simeona za ruku (kterou na první dobrou netrefil, ale pak se to povedlo) a pevně ji stiskl.
"Podle pravidel, které já, ani nikdo tady nemůže ovlivnit, jsi mrtvý." Neveenova ruka se kolem Simeonovy sevřela pevněji, jakoby v ujištění. "Ale jen ve svém světě. Mají tam tvé tělo, aby jej mohli pohřbít a patřičně tě oplakat. To, co tady sedí přede mnou, je ale docela živý a skutečný Simeon. Jsi tady, protože to tak chtěla Pavučina. Tu my neovládáme, jen jí sloužíme."
Nechal Simeona, aby slova zpracoval.
"Nejsem nečlověk, ne jako Lenny, Lenny je korporeální personifikace konceptu," řekl pak a posunul si brýle výše na nose. "Já... Já jsem po všech stránkách homo sapiens sapiens. Bipedální humanoid s presbiopií." Zakřenil se. "A ne, nečtu myšlenky, je to... složitější. Já tak trochu vidím věci. Spíš věci minulé, ty jsou stabilnější, budoucnost je nevyzpytatelná a koukat do ní, mi občas přivozuje takový ten bolehlav, co začíná nad kořenem nosu a vystřeluje přes nadobočnice do spánků." Opět se mile usmál.
Chvíli pak seděl a sledoval, jak Simeon o všem přemýšlí. Nakonec opatrně promluvil. "Možná... By se nám povedlo poslat vzkaz Dveřmi. Problém je, že by tě mohly vtáhnout a to by byl tvůj konec. Víš, důvod, proč jsi tak zesláblý, je žes vlastně prožil vše, co souvisí se smrtí, tedy až na to umření samotné. Pavučina na tvém místě vytvořila korporealistickou astrální projekci, která umřela za tebe, ale tím, že mezi vámi bylo mentální pouto, tvůj mozek bral vše, jakoby se to stalo tomuto tělu co tu sedí přede mnou. Dost si sebou mrskal, než ses probral."

No prosím. A pak že to nejde srozumitelně!

Test

„Na výběr samozřejmě máš.“ Podotknu klidně. „Nicméně jsem nezažil nikoho, koho sem tohle místo poslalo a on by odmítl. Zvykneš si taky že bohatí tady znamenají úplně něco jiného než v tvém světě. Když je k dispozici cokoliv, co si představivost zvládne vysnít peníze jsou často to poslední na co máš náladu.“ Usměju se a stisknu její levačku. „V pořádku předsudky jsou tady taky úplně jiné.“

„Jinak jak jsi uhodla jsem něco, čemu se říká velké zvíře. Hlava technické sekce Highland inc. Tedy firmy která tě právě naverbovala. Rád nováčky přivítám osobně. Rád se s každým, co pro mě dělá potkám. Osobní přístup je prostě to hlavní abychom na sebe mohli spoléhat alespoň trochu. Poslední, co zbývá abychom si byli jistí, že jsme se nespletli je polní test tvých dovedností. Potřebuješ vědět hlavně toto. V našem světě se čas od času otevírají Trhliny. Z nich přichází věci odjinud. Většinou fakt špatné věci. Někdy je třeba je eliminovat. Jindy je třeba přijít s mnohem vynalézavější metodou. Třeba je vrátit zpět do jejich světa. Každopádně tady ale nemůžou zůstat. Narušují už tak křehkou rovnováhu. To bude i tvůj úkol. Věřím, že tímhle testem projdeš na jedničku.“ Usměju se a lusknu prsty. Svět kolem se rozpadne.

Wolves of War

Působí jako střepy rozvitého zrcadla. Jediné, co zůstává stabilní je Železná uprostřed toho všeho. Rotující úlomky se náhle zastaví. Na chvilku jako by se zastavilo úplně vše. Pak se během jediného nádechu se svět zase složí. Místo bílé místnosti je ale kolem město. Z nebe začnou dopadat těžké dešťové kapky. Železná stojí v malé místnosti. Není nijak extra zařízená vlastně jen několik potrhaných matrací na zemi a zbytky toho co ulice poskytne k přežití. Déšť dopadá skrze rozbitý strop a buší do nádob rozmístěných kolem. Skrz téměř vysklené okno je vidět ulice. Na ní stojí zástupy nejrůznějších lidí. Některé mají také mechanické vylepšení. Jiný asi holdují biomechanice. Křídla, která připomínají taková jako mají vážky, tesáky, špičaté uši nebo netradiční zbarvení kůže. Všichni ale mají jedno společné vypadají chudě.

Jejich oči se upírají někam ulicí, kam není vidět. Zírají tam až v tiché fascinaci. Jako by se život zastavil. Z rohu místnosti se ozve vzteklé zavrčení. Trojice rudých očí sleduje Železnou. Mohutné tělo připomínající psa se vynoří je vidět, že hlava na silném těle je ve skutečnosti lebkou. Mezi ušima se stáčí roky a za nimi roste hříva. Kolem krku visí těžký řetěz. Urvaný jako by se zvíře dostalo ze zajetí. Ujde několik kroků a stojí ve výhružné póze. Je tak velký že mu nedělá problém hledět Železné téměř do očí.

„Prosím nechte nás.“ Ozve se tichý hlásek za tím tvorem. Za pravou nohou se vynoří drobná dívka. Její oblečení je otrhané a mnohokrát záplatované. Zelený kabát připomíná stará vojenský úbor, na který byla hrubými stehy připevněná kapuce. Velké hnědé oči hledí se směsicí vzdoru a strachu. Kudrnaté vlasy téže barvy končí těsně nad rameny. Obličej s nosem jako knoflík je špinavý a rty suché. Přesto v jejím postoji je něco vzdorovitého a nezlomného.

„Doopravdy nechci, aby vám pan B ublížil. Pokud odejdete nic se vám nestane slibuji.“ Řekne, když položí drobnou ruku na bok bestie vedle ní a podívá se vážnýma očima.

Na rozpacích

Po jednoznačné pochvale ze Simeonovy strany na Neveenově tváři doslova vykvetl úsměv tak široký, že mu na vyboulených lících poskočily brýle o kousek nahoru.
"Ď-děkuji..." vydechl a začal si žmoulat ruce. "Jsi asi první, kdo napoprvé pobere všechno, co říkám... Dveře, ano..."
Tvář se mu změnila, padla do zamyšlení a zjevně přestal ovládat veškerou mimiku, protože najednou vypadal, jako vosková maska sama sebe. Jeden jen čekal, kdy se ve sklech jeho brýlí objeví status bar s poznámkou "Loading, please wait".
"Čtyřicet sedm," řekl s jistotou po necelé minutě. "Z hlediska kalkulovaného rizika bych tuto pravděpodobnost úspěchu označil za malou, ale už jsem pracoval i s menšími čísly. Silně závisí od proměnných na všech stranách." Kousl se do rtu. "Tady jsou běžné skupinové akce, je pak nutno zakomponovat divoké karty... Jako je třeba Lenny. A Win. A Ro...." Mávl rukou. "Tím se netrap. Tvůj první úkol je jen a jen pro tebe samotného. Musíš najít Idraela. A to ideálně, dokud je jeho místo ve tvém srdci ještě teplé, abych tak řekl. Není moc času zahálet."

Corpse

Mluvit o Idraelovi je strašně těžké.
Obyčejná slova na to nestačí a ta velká - jsou velká moc...

Kouzla?
Kouzla!

Neveen si posunul brýle zase o trochu výše a založil ruce na hrudi. Tvář mu zkrabatěla přemýšlením.
"Anděl, no tak to potěš koště," pravil a přejel si palcem po spodním rtu. "Magie tu samozřejmě je, sice možná jiná, než na co jsi zvyklý, ale jo. Víš, magie je jen věda, kterou zatím nechápeme," dadal pak. "Nebo... Tak to říká Gordon a já nemám dost informací, abych ho dokázal zpochybnit. Ale na to ses neptal. Odpověď na tvou otázku je ano, dá se tu kouzlit."
Stoupl si a začal chodit tam a zpátky.
"Ale nekorporeální anomálie vázaná na jinou, korporeálnoí anomálii, to je novinka, se kterou jsme se ještě nesetkali..." Vypadal nervózně. Zavřel oči a promnul si kořen nosu. "Idraeli... ukaž se... ukaž se mi..." mrněl. Chvíli tam tak stál a vypadal, že se mu za chvíli začne kouřit z uší, dokonce soustředěním trochu zrudl.
Najednou vytřeštil oči a dovrávoral k posteli, kam dosedl. "V-viděl jsem ho... Viděl jsem ho, není mrtvý," vysoukal ze sebe, než začal popadat dech. Pak, bez optání sebral z nočního stolku Simeonovu nedopitou sklenici vody a hluboce se napil. Konečně pak nabral svou původní pobledlou barvu.
"Nedokážu tě dostat přímo za ním, ale umím tě dostat na správnou stesku." Znovu si promnul kořen nosu. "Simeone, budeme kouzlit," řekl. Podobná věta měla být pronesena s nadšením, jiskrou v očku a za doprovodu veselého rozhazování rukama. Neveen však vypadal, že se chystá běžet maraton s cihlou přivázanou ke každé botě.
"Podle toho, co jsem viděl, je Idrael ztracený, musíš ho najít. Ale není tady někde kolem, je v tobě. Jen zabloudil. A taky jsem viděl... ženu... dívku? Nevím, byly to jen ruce a paže... a cosi psala... těžko říct, všechno jsem to viděl jak ve vodě... Jako za závojem čehosi, co jsem dost dobře nepochopil."

Stejně jsem nevěřící a racionální a to všechno.
Že v sobě mám anděla a sám kouzlím na věci nic nemění!

Hledání správných slov

Neveen taktně počkal, než se Simeon ustálí, trochu se usmíval. Měl radost, že mohl být poslem dobré zprávy. Nabízená paže jej ale vyvedla z míry.
"K-krev...?" vydechl zmateně. "N-ne... Slova, Simeone. Pero je mocnější meče." Zaváhal. "Objektivně je tedy meč mocnější pera, ale počertech špatně se s ním píše," dodal s laškovným mrknutím. Pak položil ruce na Simeonova ramena a jako matka dítě jej jemně zatlačil na postel a přikryl. "Jen klid. Nedělám to prvně. Je to jen vyčerpávající. Pamatuj si, že se musíš vrátit dveřmi, kterými jsi vešel."
Na Simeonově čele spočinuly Neveenovy rty v jemném gestu, nebyl to ani tak polibek, jako spíš kontakt.

Budu tomu říkat třeba... meditace.
Ani mě nenapadne propadat panice.

VI Kniha soudců XII

Ťuk...ťuk...ťuk...ťuk...ťuk...ťuk...ťuk slyšel Simeon. Ne, nebyly to jeho bosé nohy, ty v dané chvíli neměl.
"Idraeli...raeli...eli...li...!" vrátil se mu zpět vlastní hlas.
"Není konec." Tento hlas nebyl jeho. Nebyl ale ani nic, co poznával. Dokonce vlastně to nebyl ani skutečný hlas, jen cosi jako zčista-jasna pevná a uchopitelná myšlenka. Nezbylo, než je sevřít v dlani.
S jemným "vhůš" v Simeonově ruce vzplál meč. Najednou byl on zase on. Byl oblečený v šatech ze dne své smrti a meč osvětloval dlouhou chodbu. Nicota pominula, jakoby se bála světla meče a kolem se rozlehly dlouhé vlhké zdi. Co po nich teklo, nebyla tak docela voda, ale slzy. Chodba se táhla za hranici viditelnosti a pokračovala dál až za hranice pochopení, kde nejspíš také ještě nekončila a byla plná dveří. Každé jiné, ani jedny se nejevily jako standardní. Mnoho z nich zamčených.
"Idraeli...raeli...eli...li...!"
Ťuk...ťuk...ťuk...ťuk...ťuk...ťuk...ťuk
Pod okrajem jedněch dveří se zdálo, že jimi prosvítá slunce, když by k nim Simeon přistoupil, ucítil by slaný mořský vzduch a uslyšel chechtání racků. I tyto však byly zamčené.
Ťuk...ťuk...ťuk...ťuk...ťuk...ťuk...ťuk

Třináctá komnata... spousta, spousta třináctých komnat!

Dveře číslo jedna

Nebytí a nezbytnost

Pokročilé studium religionistiky

Neveen se chvěl snad stejně, ne-li víc, jak Simeon. Po krátké chvíli vytáhl modrý károvaný látkový kapesník a utřel si slzy. Pak se vysmrkal tak hlasitě, až by to bylo komické, kdyby situace nebyla tak závažná.
"Nedovedeš si představit, jak děsivé je tě přestat vidět," zašeptal a hlas se mu pořád chvěl potlačovanou emocí. Ze zadní kapsy vytáhl malé plastové pouzdro, ve kterém ležel malý sprej a hadřík z mikrovláken. Při dalších slovech si sundal brýle a začal je jaksi mechanicky čistit. "Je to... Je to jako když na tebe zapomenu, ale ne doslova... jako když se rozplyne sen a ty z něj máš útržky, které dál mizí..." Mluvení a naučená činnost mu zjevně dodávali klidu. "T-tohle byla chyba... Zbrklé, nekalkulované jednání! Příliš málo informací!" Nasadil si brýle a zaostřil na Simeona. "O andělech vím jen to, co se dá vyčíst v knihách, potažmo co jsem slyšel. Nikdy jsem se žádným neměl tu čest. Ale Lenny ano. Jestli ti má někdo opravdu být nápomocný, tak Lenny."
Nadechl se a vydechl a vypadal, že je mnohem klidnější. Pak vzal Simeona oběma rukama za ramena a prohmatal je jako slepý, jakoby se ujišťoval, že jej doopravdy neztratil.

Lenore, jestli třeba posloucháš za dveřmi - čas na působivé entrée!

Kdybys ty jen

veděl

Neveen si všiml jeho pohledu a odtáhl ruce. "Promiň... Já se bál, že... Už se..." Povzdechl. "Bál jsem se, že jsem takový břídil, že jsem tě zabil. Ale... Ty ses ptal..." Posunul si brýle výše. "Ty ses ptal, jestli jsem tě vytáhl zase ven. Ne. Dostal ses zpátky sám." Zamyslel se a poklepal si prstem po rtu.
Pak ale se Simeon zeptal na Lenny a Neveen se ošil. "Víš... Ono je to složitější. Před Lenny nepadlo slovo anděl... A před tebou..." Zaváhal. "Myslím, že bych ti to neměl říkat já, beztak už mě tu každý pejdí, že neprozradím jen to, co nevím." Přešel ke zdánlivě bílé holé zdi a přejel po ní rukou, aby odhalil futuristicky vypadající panel. "Lenny? Můžeš sem? Asi tě budeme potřebo -"
Dveře se otevřely.
"Je ti jasný, že mě rveš od seriálu, vědátorskej?" řekly plné rty. Tentokrát hubené tělo halilo bleděmodré dvoudílné pyžamo s barevnými ovečkami a v jedné ruce byl barevný drink. "Doufám, že někdo přinejmenšim krvácí."
Neveen povzdechl a podíval se na Simeona, pak na Lenny. "Simeon postrádá součást své podstaty."
"Víme, víme!" Zabručení doprovázelo mávnutí volnou rukou. "A?"
"A..." Neveen zaváhal. "Je to anděl. V Simeonovi je zesláblý anděl. Jmenuje se Idrael."
Husté obočí povyskočilo nahoru a pak padlo dolů v zamračení. Bosé nohy dopleskaly poněkud rázně k posteli: "Tak ty máš v sobě jednu tu vokřídlenou mátohu a chceš, aby ti ji tahal z bryndy hřích? To mi natři záda máslem a říkej mi toaste!" Plné sty se sevřely kolem barevného brčka a téměř na jeden doušek ztrestaly veškerý obsah sklenice. "Tak to dem, kura, na to, ať jiskry lítaj. Kams ho poděl?" Husté obočí jakoby zatančilo.

Neprobereme to napřed? Ideálně s někým úplně jiným?

Takhle se s dámou nemluví

Při zmínce o paraplíčku plné rty cukly do úsměvu. "Vkus jde stranou pohodlí," zkonstatovaly, než si ta drobná postavička sedla a zívla.
A pak se spustila ta lavina slov.
"Hejo, brepto, že tys jednou v životě nedal svůj pověstnej brífing a zbude to na mě?" Hnědé oči střelily metaforický blesk po Neveenovi.
"Alemipořádříkáteženeámvšechnovybalithned!" vydrmolil Neveen jako dítě, co se snaží před matkou omluvit spáchanou neplechu.
"Hřích, Simeone, jsem hřích," pravily plné rty. "A alkohol mi prakticky nic nedělá, ne jedna sklenka džintonicku. Mám šest sourozenců... No, už nemám, zůstali v mém světě... Jak se asi mají...? To neni důležitý." Pozdvižený prst si sjednal Simeonovu pozornost a podtrhl ji lusknutím. "Myslím, že to vidíš moc obecně, jako že byl hřích mě stvořit, nebo takovou pitomost, ne. Já jsem karbohydrátová pantomima hříchu"
"Korporeální personifikace," pípl Neveen.
"Však to říkám," mávla po něm paže s rukávem plným pastelových oveček. "Jestli si vědátor myslí, že ti můžu pomoct, tak nejspíš jo. Hele, já jsem moždá drobet cynická mrcha, ale není mi šumák, co s tebou bude." Hlava se naklonila blíže a špičatý nos začichal. "Ale... Perutě necítím. Dííííívný. Fakt bizár. Seš si jistej, že ten tvůj anděl není něco jinýho a prostě lže?"
Z komunikačního panelu na zdi za Neveenem v té chvíli vylétla sprška jisker a pohasly na něm diody.
"Jo, tak takhle ty," zavrčel náhle podrážděný hlas. "Používat tady mladýho místo taxíka a střílet po mně planý hrozby? To je pěkně rasis... Ne, rasistický to neni dobrý slovo. Na anděla seš pěkný hovado!"
Tentokrát zablikal neonový lustr na stropě, ale jak nebyl rozsvícený, nic víc se nestalo.
"Chce se hádat," pravily plné rty v samolibém křenu. "Tak to ho musím potkat."

Co se to tu sakra děje?

Jak, že mé květiny necítí? Voní přece tak...

Potom, potom.

"A já se jmenuju Julie." Chopím se "svého" nápoje a přiťuknu si s ním. Kalíšek příjemně hřeje do rukou, trochu usrknu. Je to dobrota. "Těší mě, Aarone." Co že to řekl? "Aklimatizovat"?

Ne, už to dál nejde, předstírat že je tohle normální. Není. Jeleni? Preclíky? Vitiligo? Už je toho trochu moc, ne? Jak jsem se sem vlastně dostala? A... kde to vůbec jsem? Proč tady každý kousíček všeho působí, jako bych to znala odnepaměti, i když jsem si jistá, že jsem tu nikdy nebyla, a nic z tohohle v životě neviděla? Trochu moc otázek najednou. Takže hezky zpátky na začátek.

"Co se to tu sakra děje?"

Zmatená včelka

Flamewar jak se patří

Hlava zatřepala plavou hřívou a tvář se usadila v triumfálním šklebu. "Ou, tak ty si chceš hrát, andělskej, co?"
Blik.
Lenore najednou nebylo. Ne, bylo, jen se postava, pravděpodobně rychlostí světla, přesunula k Neveenovi a čapla ho za ruku. Pak najednou zmizeli oba a cvakl zámek dveří. Lenore zakřupaly klouby na krku, jak se celý protáhl. Neveen byl nejspíše vymčen venku.
"Lenny? Neprovokuj ho, Lenny!" bylo slyšet, jak bouchá pěstmi do dveří, ale víc nezmohl.
"Zatančíme si, posle nebezký?" pronesly plné rtíky dramaticky. "Já vím, že tam seš."
Postava opět zmizela a Simeon nemusel hádat, kde se plánuje objevit. Jenomže, člověk míní a Bůh mění. V tomto případě mínil malý blonďatý obživlý hřích a měnil...
Celá místnost zapraštěla elektrickým výbojem, který ji doslova prostoupil. Veprostřed všeho se jako loutka na drátkách z namodralých blesků objevila postava Lenore a Simeon zacítil nezaměnitelný pach ozonu a škvařícího se masa.
Po vteřině, která se jevila jako týden, bylo náhle po všem. Doutnající pyžamo, ohořelé vlasy a veliké, vytřeštěné slepé oči v ohlušujícím tichu.
"Lenny! Nedělej nic zbrklého! Prosím! Lenore, notak! Naučím se mluvit sprostě, když toho necháš!" bylo pořád tlumeně slyšet za dveřmi.
Simeon vnímal místnost, náhle ohořelou a dosti páchnoucí. Vnímal to, co zbylo z Lenore na podlaze a také klíček v zámku dveří. Také ale vnímal pomalu hasnoucí teplo ve své hrudi. Idrael tam zcela jistě byl. Ale příliš hluboko.
"Prdel!" zapištěl Neveenův hlas plný zoufalství.

Bylo pěkný tu být... než jsem se stal znovu lovnou zvěří.

Snaha byla

Simeonovi se sice napovedlo otevřít okno, ale ke dveřím se doplazil.
"Lenny! Lennore! Simeone!" křičel dál Neveen, dokud nevpadl do místnosti a Simeona nepřeválcoval. Zahleděl se směrem k ostatkům na podlaze a v očích mu zahrál strach. "Ajajaj..." vydechl. "To je na hov...ínko."
V tu chvíli se přiřítil další člověk, nebo spíše humanoid. Byl jím urostlý černoch s účesem ve stylu "cornrows" v šedé riflové bundě, pod kterou bylo vidět modré triko. Měl jasně zelené oči a široký nos. Také vypadal, že by dokázal Simeona okamžitě přelomit vedví.
"Může mi někdo vysvětlit..." začal a musel si zakrýt nos. "Fuj, to je smrad."
"Wine... Wine, Lenny... Lenny ..." škytal Neveen.
Černoch, zjevně jménem Win, zmapoval situaci a podebral Simeona jednou mocnou paží a zvedl jej do stoje. Také jej přidržoval. "Heleď, jestis tohle spískal ty, tak ti jen poradím..."
Ozvalo se prskání jako elektřina a ohořelá hromada "Lenny" začala rudě jiskřit.
"... aby ses omluvil," dořekl Win.
Hromádka se vzepjala a stoupla si na ohořelé nohy. Celé tělo se pak začalo obalovat kůží. "Kde je ten vokřídlenej pičus? Ho vykastruju a voškubu jak kuře a upeču ho na rožni!"
Win povzdechl. "Hádám, že Lenny má nového kámoše? Neveene, co kdybys mě zasvětil?" Podal Neveenovi volnou ruku a přivřel oči, když se mu po paži rozeběhlo pár světle modrých jisker ke krku a do hlavy. Pak se podíval na teď už zcela neohořelou postavu Lenore ve velice ohořelém pyžamu: "To máš za to, že si začínáš."
Z velikých čokoládových očí plál vztek. "To bylo mý voblíbený pýžo!"
"Quel dommage," zaúpěl Win pateticky. Pak se podíval na Simeona. "Neboj se, tohle se stává běžně, že náš mrňavej raplík někoho vytočí a pak skončí takhle. Tys... Nevděl, že nemůže...?"
"Já mu to říkal!" vydechl Neveen.

První dojem, to je jedna z mých silných stránek!
(Zejména když se topím, umírám, hroutím, neovládám a zuřím.)

Čokoládový obr, plavý ďáblík
a hromádka nervů

Cosi zakřupalo a Win musel Simeona pustit, takže ten na svých bambrdlavých nohách upadl. "Merde!" prskl černoch a promnul si paži.
"Andělskej si rád hraje s technikou na prskavky," broukly teď už zase plné rty.
"A zjevně má rád flambe," neodpustil si Win. Měl zpěvavý nafranczouštělý přízvuk plný rolovaných eR a milý, vřelý úsměv, který kontrastoval se vzteklým šklebem na tváři Lenore. "Simeone, asi tě přeubytuju," řekl a Neveen odkudsi přitáhl křeslo na kolečkách, do kterého Simeonovi s Lenny pomohli. Win na něj nesahal.

"Sečteno a podtrženo," řekl Neveen, když Simeon spočinul v nové čisté posteli, "Idrael je naživu a je schopen reagovat na určitou formu podnětů." Tato slova následoval vyčítavý pohled na Lenore. "Takže jsme na dobré cestě ho probrat. Simeone, bude lepší, když se prospíš, zítra se dobře najíš a pak zkusíme něco méně... drastického."
"Jako třeba samopal? Ruční granát? Bazuku?"
Neveen si promnul kořen nosu. "Wine, buď tak laskav a ber situaci vážně, protože vážná je! Ten anděl je vyděšený! A právem, však Lenny... Achjo..."
Mecné paže se kolem Neveena ovinuly jako dva něžní hadi a Win jej pevně obejmul. "Dobrý, slibuju, že nebudu dělat žádné psí kusy! Necháme kluka spát."

Medovina a vysvětlení

Aaron pokýval hlavou. "Je to matoucí, že? Vlastně se nacházíš... A sakra, taky bych moh začít od podlahy."
Zhluboka se napil.
"Umřela jsi... Ale neboj, já taky. Je to taková brána sem. Tohle místo se jmenuje Střed pavučiny a táhne k sobě ty, co ještě mrtví být nemají. Jsi zjevně něčím výjimečná." Mrkl. "A tady nejsi mrtvá, což je trošku matoucí a sám to moc nechápu. Asi by ti to měl vysvětlit někdo povolanější než já."
Tři karbaníci u stolu se čemusi rozesmáli a rozdali další partičku.
"Tohle je brána do Středu. Je to symulovaná realita, proto jsou tu věci tak trochu jinak a mají ti navodit dobré pocity. Je pak snazší si zvyknout..." dodal Aaron.

Čistá postel je něco, čeho si hodlám považovat.

Dobrou noc

"Kyborg," broukl Win a sundal si riflovou bundu. Pravou ruku měl z namodralého stříbřitého kovu. "Ale ne tak docela... Je to složitý na vysvětlení, bude ti muset stačit moje jednoduchý: to samo."
Neveen se vložil do hovoru: "Winovo organické tělo následkem stresového faktoru vztřebalo mechanické komponenty, především místní inteligentní nanoboty. Po praktické stránce je ta ruka jeho součástí a plně ovládaná pouze jeho vůlí, protože nanoboti fungují jako rojová mysl, která potřebuje ústřední vedení."
Win pokýval hlavou. "Jo, tak nějak." Pak vyslechl zybtek toho, co měl Simeon na srdci. "Tvůj anděl se mé ruky, ostatně ani mě, nemusí bát. Jsem spíš přes spravování, neumím ji použít k útoku." Zakřenil se. "Až usneš, půjdu se pokusit něco udělat s tou pasekou vedle."
Neveen se ošil: "Lenny, jsi cítit jako masna po elektrickém požáru, myslíš, že by bylo možné...?"
Odpovědí mu bylo rozhození rukama a rychlé zmizení oslovené osoby.
Dál se pak věnoval Simeonovi: "Vždycky jsme fungovali na principu porozumění. Máme tu různé typy, Aaron je třeba vychovaný katolík a s Lenny si většinu času rozumí. Navíc, z podstaty svého příchodu sem, nemáš moc ne vybranou, než tu zůstat."
"Bych mu ale možná našel nějakou veselou chajdu, kde neni elektřina," navrhl Win. "Protože ... Jestli je ten anděl zesláblej a proved tohle, tak ho vopravdu nechci vidět v plný síle."

Zjištění o sobě, další v řadě: jako obhájce bych se živit nemohl.

Na počátku bylo světlo

Win si vzal židli, obrátil ji opěradem dopředu a sedl si s rukama založenýma na něm. "Jsem si dělal kozy, ani bych nevěděl, jak se granát nebo samopal drží," mínil s úsměvem.
Neveen se zardil další pochvale. "V-víš jak... Slova.... sama skáčou z pusy..." řekl a Win si jej opět přitáhl k sobě.
"Myslím, že nudné světy neexistujou, leda nudný život," pronesl Win náhle. "A tys ho asi zas tak nudnej neměl, když sis přines andělíčka strážníčka, vyražeče pojistek." Zasmál se milým smýchem, který dal pochopit přátelské rýpnutí. "Neboj, nešoupnem tě na samotu u lesa, to bych ani já nedopustil. Ale možná nebude tvůj anděl tak jinej než mý nanoboti. Taky jsem se s nimi musel naučit komunikovat. A umí toho leccos!"
Zvedl mechanicou paži a ukázal dlaň. Ruka náhle, jakoby byla tekutá, se přeformovala a ti z ní byla příklepová vrtačka. Najednou se rozlila i ta a byl z ní standardní hasák. Pak se zase přelila do původní ruky.
"Zkoušels meditovat?" nadhodil Win. "Nebo lucidní snění?"

A na konci taky

Trocha předvádnění se

Winn se zazubil jako kočka Šklíba dvěmi řadami bělostných zubů. "Že váháš!" řekl a přelil paži na síťku. Zdála se docela jemná, jako z pavoučích vláken. Pak zase zavřel oči a soustředil se. Z lokte se mu vyloupl drobný namodralý motýl, který se při svém vzestupu trochu zvětšil.
Neveen se na zjevení také zadíval a zajiskřilo mu v očích. "Mistrná holoprojekce, Ramsesi!"
Win při tom oslovení ztratil koncentraci a motýl se zablikáním zmizel. Černoch se zakabonil. "Neveene..." Povzdechl. "Win je moje přezdívka, vymysleli mi ji tady. Je to taková slovní hříčka, chtěli mi říkat Darwin, protože jsem se prý vyvinul k dokonalosti." Při mluvení mávl rukou, která se vrátila zase do normálu. "A pak z toho bylo jen Win, protože jsem "vyhrál" evoluční loterii." Mrkl na Simeona. "Mé občanské jméno je Ramses Lacroix." Trochu se ošil. "Moje máma byla dost na Egypt a tak..."
"Všichni tu máme nějakou veselou přezdívku," mínil Neveen. "Až tedy... na mě. Mi nikdo zatím žádnou nedal. Ale jsem se svým jménem docela spokojený."

Pak se řeč stočila k různým formám soustředění.
"Říká se, že anděla nemůžeš vidět, když chceš nebo když se na něj přímo díváš," mínil Neveen. "Prý jich dokáže tisíc tančit na špičce jehly."
Win se zasmál. "Tak to maj dobrý, to já neumím tančit ani sám jeden na rovný podlaze." Pak se zamyslel. "Možná se ti ve snu zjeví sám, Simeone. Ve snu, nebo v něčem jako kapka rosy. To bych řek já, ale já anděla nikdy nepotkal. Nejblíže takovýmu setkání je Lenny... A opravdu nemusím dodávat, že to není reprezentativní."
Neveen schoval křen v dlani. "Se neříká, Wine. Lenore je fajn. Jen provokuje a dřív koná, než myslí."

Ramses veliký?

Winovi se v očku objevila jiskérka. "Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Ramses Velký..." broukl.
"Ramses druhý, řečený Veliký," řekl Neveen jakoby automaticky. "Jsou teorie o tom, že to byl on, kdo byl faraonem v čase, kdy Mojžíš vyvedl Židy z Egypta."
Win zetěkal očima. "Hustý. Ne, počkej, to byl ale pak záporák, co? Jako v tom filmu, co tam byl ten týpek, jak se před nim rozestoupila ta voda, že?"
Neveen jej poplácal po širokém rameni. "Tebe nikdy a nikdo za záporáka neoznačí, Wine, ty jsi jedna z nejčistších duší a nejúpřimějších lidí, co znám." Podíval se na Simeona: "Fakt. Svěřil bych mu vlastní život. Jííí!"
Neveen vykvíkl, protože se Win vymrštil, vzal ho přes ramena jako kládu a zatočil se s ním. Pak jej položil a Neveen vypadal, že strávil den na řetězovce v lunaparku a to ne zrovna dobrovolně. Win jej podepřel a posadil na svou teď volnou židli.
Pak na Simeonovi spočinul pohled Winových zelených očí. "Jestli se ti to líbí, můžeš mi tak říkat," pronesl s mírným úsměvem.

"Simeon, ten, jež poslouchá," řekl Neveen, když se mu ustálily myšlenky. "Mé jméno je ze hebrejštiny, tak jako i to tvé... Znamená proroci, v plurále. Je to takové zvláštní, když jsem to řekl Odie, začala mi z legrace onikat. Vyrželo jí to týden." Pokrčil rameny. "Každé jméno je něčím výjimečné."

Pak se vrátili k tématu anděla.
"Tak to Neveen by se na anděly dívat neměl, nebo nám dočista oslepne," zasmál se Win. "A to by bylo blbý."
Neveen si od něj nechal dloubnout prstem do žeber a zakřenil se. "Měli bychom Simeona nechat odpočívat." Podíval se na něj: "Na zvědavé a zvídavé otázky bude dost času zítra. Všeho do času, teď je čas spát a utřídit si tu hromadu myšlenek, co ti jistě víří hlavou. Zítra tě seznámíme s tím, jak to tu chodí a budeme dál hledat cestu k Idraelovi. Už snad méně... drasticky."

Moment, a nepadlo ono prve slovo "jídlo"?
I když... to by mi to musel někdo předkousat.

Alou na kutě!

Win pokýval hlavou a pousmál se. "Fakt mi to nevadí, myslím, že to říkáš s takovým milým patetickým zápalem," řekl. "A mámu by jistě potěšilo, že mi tak někdo říká."
Neveen se zase zardil pochvale.
"Ale nech toho!" drcl mu Win do ramene. Pak se podíval na Simeona: "Neveen neví, jak zareagovat na komplimenty. Ale je za ně rád, to mi věř. Nikdo z nás si není jistej, co vlastně polovinu času říká." Pousmál se. "Ale jsme jednou taková podivná rodina, tak se navzájem hlídáme a máme rádi."

Oba sledovali, jak se Simeon ukládá, Neveen pak přešel k němu. "Tady máš na nočním stolku vodu, je to ta samá, jakous pil předtím. Po transportu mezi dimenzemi není nejbezpečnější skočit hned na tuhou stravu, takže tohle je to nejlepší, co ti zatím můžeme nabídnout. Dále je tu světlo, vypínač je tady. A oknem je vidět... No ven. Není to opravdový výhled, můžeš si ho přepínat tímhle panelem tady." Ukázal několik barevných knoflíků na pelesti. "Tamty dveře vedou do koupelny, je tem sprcha a záchod a umyvadlo. Kartáček a pasta na zuby je samozřejmostí, ručník a mýdlo taky. Nesnaž se zatím moc chodit a nevycházej sám z pokoje, kdyby se ti něco stalo... Nemuseli bychom tě hned najít. A tímhle se se mnou kdykoliv spojíš, stačí zmáčknout obrazec a vyslovit mé jméno."
Podal mu malý odznáček s motivem stromečku, který se dal připnout na oblečení.
"Dobrou noc, Simeone," řekl Neveen a vypadal, že mu chce stisknout rameno, ale nakonec to neudělal. Win už stál u dveří a také mu s úsměvem zamával, než vzal Neveena kolem ramen zdravou rukou a za oběma se zavřely dveře.

No to bych teda řekla, že je to matoucí!

Umřela jsem. Jasně. Jo, to dává perfektní smysl. No co, komu se to někdy nestalo, že by umřel, že jo? Naštěstí si pan Aaron myslí, že ještě nemám být mrtvá. Minimálně v tom s ním musím souhlasit. Tady navíc mrtvá nejsem. A je to matoucí. Tak možná bysme našli víc věcí, na kterých bysme se shodli.

Následuju jeho příklad a taky se zhluboka napiju. Brána do středu. Simulovaná realita. Mě to tak nejvíc připadá, jako by se mi tohle všechno jenom zdálo. Ale je to tak... opravdové. Intenzivní. Nemůže to být sen. Postupně se mi začínají vybavovat střípky vzpomínek. Ráno jsem vstala. Šla jsem do práce, tak jako každý den. On má pravdu...

Povídat si s Aaronem rozhodně není nepříjemné. A tak během toho, co racionalita podepisuje výpověď, snažím se udržet si společenské dekórum. "Čím myslíš, že jsem výjimečná? Já jsem jenom obyčejná holka." Ohlédnu se na chechtající se partu dřevorubců. "Ale hlavně - jestli tohle místo je vytvořené tak, abych se v něm cítila dobře, co tady dělají ty vousáčové?"

Kdybych dokázal ještě srozumitelně mluvit, pěkně od plic bych vám vysvětlil,
že se mi vážně nechce spát!

Ukolébán k spánku
padal

Já témuž Pánu mávám
z tůně hvězd
Tuším, že planu-li,
jen pro něj svítím.
Anděl pryč
a já se snáším zpět
prožít led,
což se i stalo

Volná chvilka

Vyjdu z testovacích místností a nechám si v ruce mými mikroskopickými mechanickými pomocníky vytvořit tablet který zobrazuje postup a chování mých dvou subjektů. Stačí lusknout prsty a z hlubin naší základy se vynoří malý dron a nese mi kelímek kávy.
„Díky Gorgie.“ Řeknu zcela automaticky a převezmu náklad. Ano možná je to divné ale znám všech několik stovek dronů, co tu… Žijí? Mám je i pojmenované. Jedna z mých malých divnůstek. Jedna z mnoha.
Ti dva jsou pomalí… Nuda… Nováčci, co ještě neví, o čem ta hra je. V simulaci se zbytečně plácají jako ryby na suchu. Ok je čas najít si jinou zábavu. Kroky mě s jistotou vedou za cílem.

Během toho si nechám přehrát bezpečností hlášení, podívám se na síť a zkontroluji automatické zavlažovače květin. Do ucha mi hraje Highway to Hell. Potřeboval bych ještě nějakou činnost… Možná žonglování. Než dojdu ke dveřím objednám si sadu míčků a nehraju výukový software. Písnička ještě neskončila ale to nevadí. Vypnu přehrávání a hned po zaklepání vlezu dovnitř.

„Ahoj Eden. Děje se něco zajímavého?“ Pozdravím s nevinným úsměvem? „Ti dva mě nudí. Vypadá to, že ze simulace nevylezou do Vánoc.“ Vím, že mám pravdu… Všude jsou totiž někdy a někde Vánoce. Jak povznášející pocit. „Pořád tam máš tu vílu? Tu… tu…“ Kluci mi zobrazí na ruce její složku. „Julču?“ Přejdu blíž. „Co jí to nějak obzvláštnit? Ještě chvilku se budu nudit a vyvolám těm dvěma do ulice Godzilla bojující Kingem Ghidorahem. To by narušilo docela jejich výcvik ale…“ Ve volném oku si rychle přehraju oblíbenou scénu z filmu. „Stálo by to za to.“ Vřele se na ní usměju.

Kým že jsi býval, Simeone...? Zbytečná existence a zklamání pro všechny.
Proč si myslíš, že se něco změnilo?

"Jste krásné, ale prázdné..."

"Je půlnoc nádherná, spí i lucerna,
Tys mne opustil ospalou...
Tu v hloubi zahrady, cítím úklady,
S píšťalou někdo sem kráčí..."

"Hrá náramně krásnně a na mne...
Tíha podivná doléhá
Hrá náramně, známě neznámě,
Něha a hudba až k pláči...
V tom náhle, pomalu, skládá píšťalu,
Krok! ... A slušně se uklání..."

Hospoda na konci všeho

"Ale hlavně - jestli tohle místo je vytvořené tak, abych se v něm cítila dobře, co tady dělají ty vousáčové?"
"Křoví," utrousil Aaron suše. "Je to program, hrálas někdy počítačovou hru? Jsou to takoví ti postávající týkové, se kterými se dá dělat interakce..." Pokrčil rameny. "Julie, každý je výjimečný. Ty, já... Všechno. I tahle medovina, nebo spíš to, že si dokážeš myslet, že ji doopravdy piješ. Je to zázrak technologie." Zakřenil se.
"Jo a ten jelen, to jsem byl já, myslel jsem, že to sem tak nějak zapadne." Teď se ošil a promnul si rameno. Když se červenal, ztmavla jeho olivová pokožka ještě o trochu víc a její bílé fleky zrudly. "Chtěl jsem... Aby to působilo kouzelně."

Shadow of the city

Jak Panzer sleduje stopy lidi před ním beze slov ustupují. Jen krok dva stranou tak aby mohl projít. Ve tvářích se jim nehne ani jediný sval. Nedávají znát vůbec nic. Většinou s pohledem upřeným přímo na místo činu.

Stopa roztavených stop je zřetelná čím dál tím méně. Jako by žár pomalu ustupoval. Pak se ztratí docela. Krev se musela dávno vypařit nebo jí smyla krev. Panzer stojí už mimo dav. Hradba těl je pár metrů za ním. Staré rozbité domy jsou před ním. Celou ulicí poblikávají stará světla.

Skenery detektují hodně životních forem kolem. V domech je až překvapivě velké množství tvorů. U dost z nich ale biodetekrot vůbec nedokáže určit podrobnosti. Zaznamená je, ale pak jen ukáže, že nic takového v databázi nemá. Termální senzory narušuje dost rušení kolem. Teplo stoupající z kanalizace, déšť a další ruch spojený s městem. Nejdivnější je ale měření ze senzoru pohybu. Zdá se, že se kolem nehýbe vůbec nic…

Nakonec ale pohyb zaznamená. V domě před ním. Patro pod střechou. Páté. Tři signály. Dva humanoidi a pes… Pokud se to tak dá nazvat. Ta bestie je téměř stejně vysoká jako člověk. Dům je zavřený. Nicméně dveře jsou staré a spíš na okrasu, než aby někomu zabránili ke vstupu. Panel zvonků je dávno vytržený a teď tam ční jen dráty. Na boku domu je požární schodiště. Ulička pod ním je plná nejrůznějších odpadků. Navíc se zdá že každou chvíli spadne. Rozhodně o něj už léta nebylo pečováno. V domě je asi třicet dalších signálů, které je biodetektor schopný zaznamenat. Jen pět z nich už nějakou dobu nevykazuje známky života.

Vzpomínky

Klep, klep, klep...
"Simeone? To jsem já, Neveen. Nesu ti snídani." Simeon rozlepil oči včas, aby viděl, jak se Neveen neohrabaně souká do místnosti s táckem, na kterém bylo vidět hrnek, konvičku a zvon, co zakrýval talíř s jídlem. "Lívance..." řekl Neveen. "Snad ti budou chutnat, nis těžkého zatím nemůžeš."

Správně vidíme jen srdcem

Zaposlouchám se do jejího hlasu a na tváři se mi objeví úsměv. Všechny myšlenky se mi utlumí a soustředím se jen na to. Což je neobvykle vzácné. Popravdě mě to uklidní. Ona i ten svět tady. Jedno z mála míst, kterému v Highland Inc. nerozumím. Cítím se tu ale klidně a odpojen od všeho. Někteří říkají že je to magie. Přesto sám věřím že jakákoli dostatečně pokročilá technologie je k nerozeznání od magie. Proto na ní věřím velice specifickým způsobem.

„Bude mi ctí.“ Její okamžité odběhnutí od práce mě potěší. Ví navíc jak moc miluji sníh. Několikrát klepnu do nástroje na korekce počasí, který se mi objeví v dlani a potěšeně sleduji kamerou napojenou na můj zrak, jak se vločky roztančí z oblohy. Brzy bude sněhová pokrývka. „Projedeme se?“ Dodám a nabídnu jí rámě.

Sny jsou horší než pytel blech.

Křoví

Aaron se fakt snaží, všechno mi trpělivě vysvětluje, ale mně je do breku. Cítím se tak strašně vykolejená. Takhle si to člověk prostě nepředstavuje. Zvednu k ústům kalíšek a přičichnu. Line se z něj příjemná sladká vůně. Sálá z něj teplo. Ale když vím, že to není opravdová nádoba, ani opravdová medovina... Položím nápoj zpátky na stůl aniž bych se napila.

Jelen. Vybaví se mi, jak ho hladím po šíji. Nic na tom vlastně není, ale přesto mám pocit, jako by se pode mnou otevírala zem. A vzhledem k tomu, co mi Aaron tvrdí, vlastně ani nejsem tak daleko od pravdy. "Kouzelný to bylo, to jo. Ale že by to tak nějak zapadalo... Nevím. Jo i ne."

"Víš, vždycky jsem snila o tom, že by mohl existovat i jiný svět než ten náš. Vlastně... Jsi vůbec člověk? Ze Země? No, zkrátka, často jsem přemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby se stalo... něco jako tohle. A teď, když se to opravdu děje... Hmm!" Bezradně se chytím za hlavu.

"Promiň, máš to se mnou asi těžký, co? Chtěl jsi mi něco povědět o tom... Středu? To je taky nějaká simulace?"

Trekies, lívance a jiné věci

Neveen si přitáhl židli a po krátkém zaváhání ji postavil trochu dál od Simeona, kam si sedl. Vypadal nejistě, ale pak Simeon promluvil a Neveenovi se po tváři rozlil úsměv.
"Dobré i tobě." Ta slova provázelo drobné zahřátí v Simeonově nitru. "Konzultoval jsem své zdroje, ale o andělovi jménem Idrael jsem nenašel nic... Ze snů si nic nedělej, to se v novém prostředí stává." Vypadal, že ho něco tíží, ale pak si posunul brýle výš na nose. "Lenny se ti moc omlouvá. A to pyžamo půjde spravit, nanoboti umí leccos." Usmál se vřele. Pak sledoval, jak se Simeon pouští do pití.
"Asi sis všiml, že to není jen tak lecjaká voda, co piješ. Je z Tary v Irsku, pramen tam prý má léčivé účinky a prý se tam objevují skřítci a víly," komentoval. "Já... Víš, co jsou to divé děti? Changelings? Jsou to děti, které pod rouškou noci někdo vyměnil za vílí, pro to se nemá kelébka s novorozencem nechávat u okna." Mluvil jakoby automaticky, pohled však spočíval na Simeonovi a sledoval jeho počínání bez náznaku negativních emocí.
"Jsem moc rád, že ti je lépe, opravdu jsem se bál, že včerejšek odstonáš... A já s tebou." Zněl najednou provinile. "Zase jsem se ukvapil, byl bych přísahal, že jsem na dobré cestě, že to nemůže neklapnout! Pošetilý, zbrklý Neveen!" Vydechl a rozhodil rukama. "Tady by se spíš hodila slova, která já říkat neumím. Lenny ano, se zápalem sobě vlastním z toho tvora proutí fekální obrazy doplněné květnatými přirovnáními k pohlavním orgánům." Zaklapl pusu a začal si žmolit ruce.
"Ptal jsem se, proč ses choval tak, jak ses choval... Občas nemám přesný odhad na lidské reakce a dělám... Chybu za chybou. No, moje moc dobrá kamarádka mi vysvětlila, že lidé se občas, z různých důvodů, straní kontaktu s jinými... Tím chci říct, Simeone..." Zvedl oči a vypadal opravdu provinile: "Byl jsem sobecký, předpokládal jsem, že fyzický kontakt je ti přirozený jako mně samotnému a narušil tvůj osobní prostor! Omlouvám se! Budu pozornější a vnímavější, slibuji!"

Pak přešla řeč na odznáček se stromečkem a Neveen se viditelně uvolnil. "Miloval jsem epizody, kde Picard používá svůj pronikavý intelekt a diplomacii. Toužím být takový, jako on." Po tváři se mu rozlil výraz zasněného dítěte, které aspiruje na to, být jako Superman.

Nejlepší snídaně

Plány a budoucnost

Neveen pokýval hlavou. "V tomto světě nějaké "nevěřím na x" neexistuje, protože je tu takřka vše, i skřitci." Zaváhal. "Tedy, já nikdy žádného nepotkal, ale jsem si jistý, že tu jsou. Taky jsem nikdy nepotkal kapybaru a vím, že existují. Prý jsou to hrozně milá zvířata. Věděl si, že jsou to sice býložravci, ale díky své velikosti vlastně nemají přirozené nepřátele a tím pádem se vlastně nemají důvod čehokoliv bát? Kdybys jednu potkal v divočině, nechala by se pohladit! Příroda je zázračná!"
Najednou se zarazil. "Zase jsem se zakecal... Se mi to stává, promiň."
Ale díky tomu měl Simeon možnost začít jíst a dost pohnout s lívancemi na svém talíři.

Pak chápavě pokýval hlavou. "Ano, rozumím, Ale přesto jsem na tebe neměl sahat bez optání. S Winem se pořád nějak dotýkáme, všichni tu jsou docela kontaktní. Každopádně, kdybys pocítil, že máš takové tendence, neváhej konat," dodal, než se zarazil. "Win by ti to sám neřekl, ale... Nejspíš bys na něj konkrétně sahat neměl. Ne dokud nebudeš mít Idraela plně obeznámeného se situací. Nejspíš by Winovi bylo strašně líto, kdyby o tu ruku přišel podruhé."
Zamyslel se. "A posílá ti tohle!" Z brašny, kterou nesl, vytáhl zavařovačku, kde se třepotala babočka admirál. Překrásně barevný tvoreček poletoval po lahvi sem a tam a ukazoval světu svou krásu.
Neveen položil zavařovačku na noční stolek. "Není živý, ale bude se tak chovat. Bylo by nevýslovně kruté, chovat motýla takhle v kleci ze skla, ale symulaci to nevadí."

Pak přešel do věcného tónu. "Objektivně jsem analyzoval dostupná data a hádám, že kouzlo je dobrý způsob, jak Idraela v tobě lokalizovat. Provedení však bylo poněkud kostrbaté, musíme se na další kolo patřičně připravit. Ty, já a také ... On. Je potřeba mít seřazeny všechny proměnné a umět na ně reagovat nejprve teoreticky."
Natáhl ruce a zapraskal klouby na prstech. "Prosím, popiš mi přesně, co se dělo. Každý detail, cos viděl v tom tranzu, do kterého jsem tě uvedl." Z brašny vetáhl poznámkový blok a propisku a posunul si brýle zase o kousek výše.

Highland HQ 2.0, simulace sedmnáct

Země daleká

Když se teď Julie zmíní o Středu dřevorubci se podívají jejím směrem a s podrážděným bručením mezi sebou něco prohodí. Nakonec se rychle zvednou ze svých židlí a odeberou se k odchodu. Rychlou chůzí se odeberou přes louku a dál do hlubokého lesa.

Téměř v tu samou chvíli se z místnosti za dubovým pultem vynoří ustaraně se tvářící muž. Je malý a plešatý. Vrásky od smíchu dávají najevo že tenhle výraz nemá často. Ostatně celým svým vzevřením nejvíc evokuje jediné slovo: bodrý. Utře si ruce do bílé zástěny a vydá se ke stolu kde sedí Julie s Aaronem.

„Dobrý den slečno, pane.“ Řekne téměř opatrně a uctivě se ukloní. „Chtěl bych vás požádat abyste v mém skromném podniku o Středu nemluvili. Nechci se dostat do problémů.“ Zamne si ruce, které se mu očividně potí. „Pokud vám mohu ještě něco nabídnout… Pití nebo třeba nocleh?“ Ukáže na schodiště do patra. Očividně tam ještě před několika okamžiky nebyly.

Motýl v kleci

Po zapadaných stopách anděla

"Méně... pateticky, ano..." povzdechl Neveen. "Jsem, bohužel, mužem pátosu. Odie říká, že je to na mě roztomilé, ale že na to nikdy nesbalim žádnou holku."Pokrčil rameny. "Vlastně nerozumím, proč by to mělo být faktorem atraktivity. Asi málo chodím mezi lidi."

Pak přešla řeč na motýla.
"Ne, tos asi špatně pochopil," řekl Neveen. "Win ti ho posílá, ale není z nanobotů v jeho ruce, je to holoprojekce ve stavu stáze v permanentím environmentu..." Zamrkal, odkašlal si a začal znova: "Je to hologram v lahvi. S nanoboty nemá nic společnho. I ten, co ho Win vypustil z paže, byl jen projekce. Je to lom světla, který se odráží a kříží velice specifickým způsobem, takže vlastně vytváří optickou iluzi prostorového objektu. Zejímavé je, že tento druh hologramu je monoskopický, takže jej vidí i lidé s poruchou prostorového vidění." Opět si posunul brýle výše na oči. "Jako já, například."

Neveen se nadechl a přešel k posteli, kam si sedl tak, aby se Simeona nedotýkal ani přes peřinu. "Ať si říká kdo chce, co chce, magie není věda a věda není magie. Věda je o přesnosti, o zjištění kolik čeho kam a jak, aby se stalo to, či ono. Magie je skok do neznáma bez padáku." Promnul si kořen nosu. "Tím velice obšírně říkám, že vlastně nemám nejmenší tušení, jestli ses octl ve vlastním podvědomí, v očistci, pekle, nebo na Čukotce. Proto se ptám a potřebuji vědět každý detail, cos zažil a viděl. I kdyby se ti to zdálo jako insignifikantní. Řekni mi vše, Simeone."

V očích měl péči a také strach. Ano, pořád jím cloumal pocit viny a bylo to patrné. Pošetilý, zbrklý Neveen. Jak si jen mohl dopustit...
Jak ale Simeon tohle věděl?
Simeone, nevzdávej se.

Rudý gentleman,
co má trochu nahnáno

Aaron nervózně zatěkal očima, když se muži zvedli.
"Pauza," řekl. "Pauza!" řekl naléhavěj a ruka mu zalétla ke spánku. "Pauza!!!"
Pak spatřil muže a ruka mu podél těla zklouzla dolů. Stoupl si tak, aby byl mezi ním a Julií. Vypadal, že nad něčím přemýšlí a nebyly to hezké myšlenky. Byly stresující. Začal se trochu potit. "Tohle není vtipný, Gordone," řekl pak. "Ani trošku to není vtipný. Stop! Pauza! Alt ef čtyři! Control, alt, delete!"
Hruď se mu vzdouvala. Pak se podíval na Julii. "Nevím, co se děje. Nemám tušení a nejde to vypnout."

Křehké chvíle

Magie není věda a věda
není magie

Bod, ve kterém se protnou rovnoběžky

Dovyprávěno

"Kované, řemeslná práce... " bručel Neveen. "Čáry jako na televizi." Čelo se mu zvraštilo soustředením, oči neotevíral. "Klepání?" Ruka na papíře se mu rozechvěla. "Ukaž mi ho... jen mi to ukaž... Musím to vidět... Musím to pochopit..."
~
~
~
Neveen vytřeštil oči a vystartoval dozadu, jakoby jej někdo kopl do hrudi a blok s propiskou letěl opačným směrem. Přistál na zdi, po které se svezl na podlahu a oddechoval. Když zvedl hlavu, z očí mu jako slzy kanuly drobné krůpěje krve. Popadl dech. "Cos to sem přivedl?" zašeptal a padl bokem na podlahu. Byl pořád při vědomí, jen se zjevně nedokázal hýbat. Zíral někam pod Simeonovu postel, ale to jen proto, že tak spočinul. Celé tělo se mu náchle rozechvělo jako zimnicí.

Alespoň že tentokrát žádné pálení čarodějnic...
Jestli je to ovšem o tolik lepší, nevím.

Strach, slzy a
čokoláda

Neveen zareagoval na své jméno zachvěním a trochu zamrkal, ale pohnout se nedokázal. Zatím?
"Letím tam," ozvalo se Simeonovi přímo v uších, jakoby tam měl sluchátka. Byl to Winův hlas. "Simeone, nedotýkej se ho, ano? A neměj strach, jsem na cestě a nepřestanu na tebe mluvit, dokud se neuvidíme, jasný? Jsem tady." Samotnému se mu chvěl hlas. "Chci, abys pro mě něco udělal, ano? Chci, aby ses nadechl nosem, zaklonil hlavu a vydechl pusou. Udělej to. Pomůže ti to, přísahám. Už jsem ve vašem patře. Už jen chvíle."
Nelhal, dveře se otevřely a dovnitř vešel Win, na sobě jen pyžamové kalhoty a nátělník, na bradě a líci zbytky holící pěny. Věnoval eden pohled Simeonovi a vrhl se k Neveenovi, kterého vzal do náruče a položil na Simeoniovu postel. Prohhlédl jej od hlavy k patě, zkontroloval jestli dýchá a pak jej přejel svou vylepšenou rukou, jakoby čaroval. Zkontrooloval cosi na obrazovce, co mu vyjela z dlaně.
Teprve pak si oddechl a pošeoupl k Simeonovi židli zdravou rukou tak, aby od něj byl co nejdál a mohl židli pořád přidržovat.
"Vytáhni se a sedni si," řekl.
Pak se opět otočil k Neveenovi, který pomalu nabýval vědomí a schopnost se hýbat. "Naveene, cherie, co to provádíš?"
Neveen nemohl mluvit, tak jen pokynul k oknu, kde byl jeho blok a propiska. Win pro něj došel a podíval se tam.
"Fils de pute!" vydechl Win a těžce dosedl na postel vedle Neveena.

Princ bez koně

Veliké dubové dveře

Win svíral zdravou rukou Neveenovu a mechanicku zápisník, takže přes Simeonovým dotekem podvědomě cukl. Pak se na něj podíval omluvnýma očima. "To kdybych věděl," broukl a otočil zápisník k Simeonovi.
Dveře, které Neveen načmáral, byli... fotorealistické. Jakoby je vytiskla černobílá tiskárna přímo z jeho snu. Zbytek však byl znepokojující: několik proláklých teček naznačovalo, kam Neveen zuřivě bodal tuhou, když se začal klepat a celá kresba byla zakrytá jedním kratinkým, ale o to větším slovem:

NE

Win byl ve tváři celý popelavý, jak jen při své čokoládové pleti být mohl. Neveen mělce lapal po dechu, když se najednou vzepjal a pomaličku posadil.
"To... nebyla součást Pavučiny. Slyšel jsem ten hlas, to... Byl jako z dálky, byl to stejný chlad, jako když..." Hlas se mu zadrhl a další slova vyšla s proudem slz, které mu z tváře smyly krev. "Jako když jsem ztratil Simeona."
Simeona najednou prostoupila přímo palčivá bolest, do očí se mu také vedraly slzy a probojovaly se ven jako slaná armáda. Skoro přes ně neviděl, jak Win vzal Neveena k sobě do náruče a hladil jej po vlasech.
"Je tady, Neveene, je tady a spoléhá na nás. Věří ti," říkal a Simeon pocítil, že bolest ustává. Win se na něj zadíval. "Když je rozrušený, přetečou ty emoce ven. Cítíš jeho smutek."

Příliš málo odpovědí, příliš mnoho bolesti

Risk nekalkulovaný,
lidskost

"Vem to čert!" vydechl Win a s Neveenem pořád pevně v náruči se zvedl a přešel k Simeonovi. Pak jej zdravou rukou přidržel, nic se nedělo, nic špatného. Win sám sobě přikývl a prohrábl se Simeonovi ve vlasech, než mu sjel dlaní po líci.
"Pavučina je všechno kolem," řekl. "Tvůj svět taky. Tohle je jen její střed, sem to všechno prosakuje. Jestli je to něco, co není z Pavučiny, tak jsme v takový bryndě, že..." Nadechl se nosem a vydechl ústy, jak to předtím kázal Simeonovi. "Hele, doslova to nemůže bejt horší. Cokoliv se sem s tebou a Idraelem dostalo, dělá to jen bordel. Ale neděláš ho ty, jasný?" Ťukl ho prstem do špičky nosu. "Dovleks to sem omylem. Musíme se teď postarat, aby to velice záměrně zase hezky odpálilo tam, odkaď se to dostalo k tobě."
Dřepl si na bobek, aby ze sebe udělal pro Neveena židli a ten se také podíval na Simeona. "D-dimenze... Víc pavučin..." hlesl.
"Pomalu, cheri, hledej slova v mysli, až pak je pusť ven pusou," poradil Win.
Chvíli to trvalo, ale na Simeona se upřel pár olivových očí za skly brýlí: "P-představ si jednotlivé světy jako pokoje. Některé jsou si podobné, jako dvě ložnice. Mají jiné postele, jiné noční stolky, ale oboje tam je. Jiné se liší jako třeba ložnice a koupelna. Nic se nepodobá, nic neslouží těmtýž účelům." Nechal Simeona zpracovat, co řekl. "Ty jsi přešel z jedné ložnice do druhé. Ale to, co přišlo s tebou, je z jiné stavby. Rozumíš?"
Win Neveena políbil zezadu do vlasů. "Tak se mi to líbí, cheri, moc hezké. I já to chápu."

Wine...

Rozjímání

Winovi zjevně dodalo odvahu, že se nic zlého nestalo a nechal ruku zklouznout na Simeonovo stehno, kde ji obrátil dlaní nahoru tak, aby do ní Simeon mohl vložit tu svou. Jestli tak učinil, pohladil jej Win palcem po kloubech a pevně držel.
"Víš, já vlastně ani netuším, co to přesně je, takže jak se to dostalo k tobě..." Neveen pokrčil hubenými rameny. "Je to záhada. Ale zase máš pravdu, že to nemusí být zlé."
Zarazil se. Simeon zaznamenal slabé pískání v uších.
"O-ona..." vydechl Neveen a promnul si kořen nosu. "Je to ona, ne to."
Win jej jistil na svém klíně mechanickou rukou. "A umíš se jí na něco zeptat? Co tu dělá, nebo proč přišla? Nebo jak?"
Neveen se zadíval do prázdna. "Ona... Sem nepřišla. Je tu jen.. Jakoby... Nás viděla, ale ne očima. Ale když jsem se to snažil pochopit a vidět ji, tak jsem odlétl do zdí a začaly mi krvácet oči. Tudy cesta nevede."
Simeon celou dobu cítil jistou vřelost k Winovi i k Neveenovi, která nebyla tak celkem jeho, ale byla v něm.
"Ukaž se," řekl Neveen a z kapsy vytáhl kapesník, kterým Winovi z tváře otřel zbylou holící pěnu. "To se na faraona nesluší. Víš, že Simeon na tebe do komunikátoru zavolal nejdřív Ramsesi?"
Winovi se na tváři rozlil tak široký úsměv, až hrozilo, že mu upadnou uši. "Vím, zareagovalo to. Málem jsem si při té příležitosti uříz nos." Podíval se Simeonovi do očí. "Seš něčím strašně výjimečnej, víš to? Ale ne tim andělem, myslím, že ses takovej narodil."
"Um... Mám jít... Dělat něco jinde?" zeptal se Neveen. Nebyla v tom ani troška sarkasmu ani dobrosrdečného rýpání. Simeon si uvědomil, že Neveen je v dokonalé poloze, aby na zádech cítil Winovo srdce a náhle tušill, že se mu roztlouklo o trochu rychleji.
"Ne, cheri, odpočívej tu s námi," mínil Win tiše. "Zamakal sis."

Životním cílem těch dvou se stalo udržovat mě ve stavu permanentní zmatenosti.

Jemný obr

Neveen opět jen bezradně zavrtěl hlavou, až jeho slaměné lokny zavlály. "Nemám tušení. A ta nevědomost mě děsí."
Win jej pohladil po rameni. "Nemusíš se bát, cheri, já nechápu skoro nic, a jsem docela spokojenej," pravil s křenem jako oloupaný banán.
"Nejspíš ale není v tobě, Simeone," řekl pak Neveen zamyšleně. "Těžko se to vysvětluje, když máme k dispozici jen tři rozměry, ale... Ale zatím ti musí stačit, že není v tobě. Jsi něco jako její kukátko. Ale, zase připomínám, není to přesný popis, ona se nedívá, spíš tak nějak vnímá náš svět."

Win hladil Simeona po kloubech, soustavně, ale ne strojně, ne apaticky, jako když slepý laská stránku knihy, aby ji přečetl, zdálo se, že se snaží vnímat Simeonovu pokožku.
"Copak to meleš, petit ange?" zeptal se zmateně. "Vracet se tam nemůžeš, ne jen tak, hejdum-pejdum, dyť to málem zabilo jak tebe, tak Neveena! Musíme dát vědátorovi čas, vymyslí plán."

Neveen se ale náhle zamyslel. "Lidskost... Ukaž mi obrazy květin, umyj si ruce a ukaž mi je, ukaž mi slunce..." šeptal si pro sebe.
"Chehri?" oslovil jej Win tiše.
Neveen procitl. "Byla to hra, dostaň anděla z předpeklí... Ale... V každém šprochu pravdy trochu. Anděly přitahuje lidskost." Vyšvihl se na nohy, až Win upadl na zadek, přičemž instinktiibvn%e sevřel Simeonovu ruku pevněji (zbytečně, padal celých sedm centimetrů). Neveen doběhl k oknu a chvíli zápasil s ovládacím panelem, než se na skulinku otevřelo a dovnitř začal proudit čerstvý vzduch.
Win se podíval na Simeona. "Co to dělá?"
Simeon nemusel hádat. S čerstvým vzduchem k němu dolehl zpěv. Někde zpívala malá holčiička jakousi říkanku, které Simeon nerozuměl, ale cítil, že Idrael reaguje. Win rychle pustil jeho ruku, ale nic zlého se nestalo.

Neveen pak došel do koupelny, kterou předtím ukázal Simeonovi a bylo slyšet, jak pouští vodu. Pak se vrátil a ukázal mu své ruce, které voněly květinovým mýdlem. "Idraeli? Vidíš?"
Nic.
Win zkusmo vzal Simeona zase za ruku a Idrael kývl hlavou. Nebo spíš Simeon měl pocit, že kdyby mohl, udělal by něco podobného. To ale Neveen nevěděl, tak povzdechl. "Půjdu zkusit něco nastudovat a vrátím se. Ulož ho, ano, Wine?"
Win podebral Simeona jako princeznu. "Není problém," řekl, než se za Neveenem zaklaply dveře. Simeon spočinul ve své posteli a Win sáhl k pelesti, aby mohl položit lahev s motýlem na noční stolek. Zaznamenal ale Simeonův výraz a raději mu motýla podal.
"Jsem rád, že se ti líbí," řekl. "Navzdory tomu, jak vypadám, jsem spíš přírodomil. Až se sebereš, vezmu tě do Edeniny zahrady. Je tam nádherně. I Idraelovi se tam bude líbit."
Ano. Bude.

Idrael má dobrý vkus, zdá se?

Lapin

Králík...?!

Obr na rozpacích

Win zamrkal. "Já králíky považuju za děsně badass tvory. Takhlenc malinký a žerou trávu, ale i tak jsou ochotni se porvat o život! Já? Vypadám jako hora, jasně, že se mě každej lekne, když zavrčím." Nepřáhl ruce a hravě se zaškaredil. "Vrrr! Ale ty budíš dojem někoho silného uvnitř."

Pak se opřel zády o futro tak, aby Simeona mohl poslouchat, ale aby se necítil šmírovaný v koupelně. Simeon ve dveřích viděl jedno jeho rameno a mírně napnutý biceps, jak měl založené ruce. "Neveen by řek, že ta ruka je potenciálně všemocná," řekl. "Ale je jako ty prsteny z Green lantern, llimitovaná mojí představivostí a schopností tu kterou věc reálně použít. Tím chci říct, umím z ní udělat kanón, ale neumím se donutit vystřelit. Nesnáším násilí a kdybych ho byl nucen spáchat, asi bych to bez skrupulí obrečel." Mluvil věcně a bez ostychu.

Pak došla řeč na komunikaci. "Ano, komunikaci obstarává počítač. Ten odznak vysílá drobné radio signály přímo do tvého mozku, proto z něni slyšet hlas ven, když někoho kontaktuješ. Já komunikátor nepotřebuju nosit, mám ho v ruce." S těmi slovy nakoukl do koupelny. "Chceš něco podat, nebo ... Vyrobit?" nadhodil a promnul si mechanickou paži. "Zvládnu cokoliv, jen to není sundavací."

Kéž by králík...

Upřímná chvíle

Win nakoukl na Simeonovo zvolání do koupelny. "S tím si poradím, neboj," řekl a vešel dovnitř. Než mu v tom stihl Simeon zabránit, měl z ruky kartáč s hustýma jemnýma zubama z vláken, co připomínaly ze všeho nejvíc koňské žíně. Simeon cítil, jak se jeho vlasy poddávají, ale netahalo to.

"Každý občas udělá nějakou chybu," mínil tiše a pokračoval v rozčesávání. "Nemusíš chodit daleko, podívej se na Neveena. Snažil se a snažil. A zjistil tak málo. Ale to, co považuješ za selhání, tě dovedlo sem. Je to důkaz, že tvůj život ještě neměl skončit, lapin."
Přestal česat a sedl si na zavřený záchod. "Víš, možná je slabost, že nedokážu nikomu ublížit. Někdy mám strach, že..." Podíval se na své ruce. "Mám strach, že bych tím pádem nebyl schopný uchránit ty, co mám rád. Neveena, Odie, Lenore a tu chlupatou kouli plnou sarkasmu... Tebe," Podíval se na něj a vypadal najednou docela vážně. Teprve teď připomínal zadumaného panovníka horního i dolního toku Nilu.

Když se Simeon zeptal na boj, zavrtěl hlavou. "Ne. Bojím se konfrontace, bojím se, co bych ve zkratu mysli mohl druhému udělat. Lenore se Sysifem na mě jednou ušili boudu, bafli na mě a já jí omylem urazil spak ruky jednu celou paži..." Zamrkal a odkašlal si. "Bylo to před pěti lety, zvykal jsem si na ruku teprve měsíc a oba to věděli. A Lenore neumírá.
Jsem milovník, ne bojovník."

Zkoušeli jste to vypnout a zapnout?

Náhlý odchod dřevorubců mě nijak zvlášť neznepokojí. Nečekané objevení hospodského už trochu jo. Byla chyba ptát se na ten Střed? Přece s tím začal on. Zmateně se dívám na Aarona. Myslela jsem, že mu to tady tak nějak patří, když si tu zjevně může dělat co chce, včetně přeměny na jelena. Ale teď nějak vůbec nestíhám sledovat, co se děje. A co je nejhorší - můj "průvodce" vypadá skoro stejně vykolejeně jako já.

Říkal mi, že jsme v nějakém programu, a teď se ho očividně snaží vypnout, ale nedaří se. Co mám dělat? Hrozí nám nebezpečí? Nejspíš jo. Těžko říct, co se člověku vlastně může stát, když už je po smrti. Opatrně se za Aaronem postavím a tak, abych zůstala z větší části chráněná za jeho zády, vykouknu na plešatého hospodského. "Promiňte pane. Nechtěla jsem způsobit žádné problémy. Už se to nestane." Pokusím se na něj mile usmát, ale moc mi to nevyjde, protože se dusím vlastním srdcem, které mi vyskakuje až do krku. "Vlastně už jsme se chystali jít..." Bezradně pohlédnu na Aarona.

Když je za koho bojovat

Romantical!

Řekni mi, vločko ledová,
Co dělá Královna sněhová?
A komu střepina zrcadla právě teď do duše
Dopadla?
Co dělá malý Kay? Má pořád místo srdce led?
A nebo právě teď svou dětskou lásku vede zpět
Domů, kde čeká je oba krásný sen?

Faraon bojovník?

Win pokýval hlavou. "Já taky ne. Hele, někdy jsou to pudy, instinkty, co velí konej a ty nemáš na vybranou. Kdybych se tě pokusil praštit, uhneš, chápeš?" Seěl a zadumaě hleděl na Simeona. "A pokaždé, když se tě dotknu, podvědomě se nepneš," dodal. "Opravdu jako králík. Ale kálík si taky umí strachy srazit vlastní vaz," dodal vážně.

"Užitečnej jsem, to vím," řekl pak Win s náznakem faraonské hrdosti. "Jsem chodící dílna. Umím slušně spravovat věci a so nezvládnu sám, to zmáknou cvrčci... Tak říkám nanobotům. Alsi je to trošku trapný, ale mluvím s nimi. Jsou jako mý malí pilní mravenci." Zase ten stodolarový úsměv.

Poznal ale, že Simeona jeho minulost a rozhodnutí tíží, tak si stoupl a přistoupil blíže k němu. Opatrně zvedl ruce a nechal ho se podívat, než je pomalu položil na jeho ramena. "A co se týče cvičení... Nikdo nemá v simulovaném boji víc bodů než já. Když jsem si jistej, že je to jen jako, jsem chladnokrvnej zabiják. Beru to jako videohru, zábavu. Si myslíš, že mi tohle narostlo, protože papám špenátový přívarky?" napjal biceps velký jak Simeonova hlava, na kterém navřela žilka jako hádě. Pak se mu podíval do očí a ruku vrátil na jeho rameno. "V situaci, kdybych musel naosto bojovat, jsem ještě nebyl. Kdo ví, co bych udělal."

Hospůdka

Aaron Stillwater, Julie

Faraon Ničitel - mojí duševní rovnováhy rozhodně!

Franczousky ve třech jednoduchých krocích!
Krok 1.

Pár nových objevů

Krok 2

Win se pohl bokem jakoby vedl Simeona do tance. Opravdu spolu jen tak přešlapovali?
"Ale, za co mě máš, za sběratele trofejí?" broukl hravě. Přiblížil se tak, že měl nos dost blízko Simeonových vlasů a bylo slyšet, jak nasál jejich vůni. "Kořist, to je tak sprostý," konstatoval. "Ty jsi... dar. Příležitost."
Bzzzt!
Win sebou cukl a odtáhl od Simeona mechanickou ruku, kolem které zakroužilo pár namodralých blesků. "Fils de pute!" vyplivl. Pak se podíval na Simeona. "Myslíš, že bys ho mohl požádat, aby... Řekneš mu, že tě nechci sníst? Ani jen pokousat!" řekl prosebným tónem. Pak, trochu laškovně, dodal: "I když jsi cítit jako uzenka."

Krok tři: za dveře s tebou!

Chevoux malodorant

Winter is coming

Na pěkný věci se zvyká mámivě snadno

Paramilitary

Znám jednu krásnou zahradu,
kde hedvábná je tráva

"Bude mi potěšením," řekl Win. Při česání začal vykládat: "Znám jednu pohádku, viděl jsem ji jako strašně malej, už si ji docela nepamatuju. Myslím, že to bylo Jacques et le haricot magique. Zlá čarodějnice si tam podmanila mysl princezny, ale kouzlo se muselo každý večer obnovovat tím, že ji česala. Hotovo," pravil pak. "A teď půjdeme do zahrady."
Podal mu odznáček se stromečkem. Pak zvedl mechanickou ruku ruku a z palce a malíčku udělal "telefon". "Odie, ma chér? Myslíš, že bys mi mohla hodit odvoz do sektoru pět, osmé patro, pokoj..." mrkl na dveře, "tricet čtyři? ... Já vím. ... Ano, jsem. ... Díky." Složil ruku.
Vedle něj a Simeona se na podlaze otevřel kruhový portál plný duhových světel. Win se podíval dovnitř a povzdechl. "Až po tobě," pravil a postrčil Simeona do portálu.
Simeon padal předlouhé tři vteřiny do neznáma, doprovázen míháním barevných světel a svistem prostoru kolem. Něco v něm se pohlo a udělalo veselé "Weee!"
Dopadl do měkké zelené trávy, na louku mezi květiny. Kousek od něj bylo několik velikých ovocných stromů obsypaných tu květy, tam plody. Před ním stála mladá dívka. Měla blankytně modré oči, dlouhé havraní vlasy s náznakem světlého odrostu. Byla menšího vzrůstu, na sobě černé roztrhané punčocháče, černou sbíranou sukni, černý vybíjený pásek a černobílé tílko, které svými pruhy i výstřihem dávalo vyniknout páru pevných a relativně velkých prsou.
"Tak před tebou se čokoládka vytahuje?" řekla a nabídla Simeonvi pravici. Jestli ji přijal, zvedla ho s až nečekanou silou. "Já jsem Odie. Rezidentní taxislužba."
V té chvíli z portálu vyskočil Win, ladně na rovné nohy. Pak už méně ladně zavrávoral a odběhl ke stromořadí, kde začal zvracet. Odie se nepokrytě zachechtala. "Vejtaho, vejtaho, to máš za to že se vytahuješ!" zazpívala jako malé dítě.
"Proč je tam vždycky mrkev, však ji skoro nejím..." dolehlo k nim od stromořadí.
Odie si přeměřila Simeona pohledem. "Slyšela jsem, žes uškvařil Lenny jako kus slaniny. Bůh ví, že si to zaslouží, netrap se tím. Takovýho zbrklýho dementa je třeba hledat. A po nalezení promptně zavřít někam, kde nenatropí bordel. Vítej v Edenině zahradě. Chceš cígo?" Zamávala na něj krabičkou a sama si pak zapálila.

Hej!

Další kousek skládačky

"Jen se uklidni, nebo si uženeš zrádník," mrkla na něj Odie očkem, které, jak Simeon zaznamenal, trochu zabíhalo. "Že umíš chodit, to je hezký ale sem bys ze svýho pokojíku šel sedm dní a sedm nocí." Potáhla z cigarety. "Takže to je polovina odpovědi na tvou otázku. Je to rychlé. Druhá polovina je, že ti Win chtěl předvést, co všechno místní dovedou. Hádám. Byť tedy, kam se hrabu na zmrtvýchvstání, co?" Zase mrkla.

Kolem zpívaly ptáci, bzučel hmyz a Winovo dávení také ustalo, takže i zvuky byly celkem příjemné. Odie se Simeonově rozhořčenému zmatení zasmála. "Teleportace tak úplně ne. Ale možná ano, nejsem si jistá. Neveen říká, že jsou to otvory do mikrodimenzí s průchody mezi body A a B. Já jim říkám mé malé duhové mostíky."
Win si opláchl pusu v nedaleké struze, ze které se i napil a došel zpátky k nim ve chvíli, kdy Odie pokračovala: "Ne, to bych nemohla ani náhodou. Když chci otevrít portál, musím stát na jednom jeho konci. Přenos funguje na obě strany, takže bych se zároveň s vámi mohla já šoupnout tam, odkud jste přišli. A, abych nevynechala ještě jeden dotaz: vše kolem je skutečné. Stromy, kytky, hmyz, ptactvo, já." Zase mrkla. Měla dokouříno a odfrnkla špaček do dálky. Než dopadl, luskla prsty, aby se pod ním vytvořil malý portálek, kam zmizel.

Nedivím se už ničemu. Ale žasnu pořád!

Ta naše hospoda, odshora odspoda, to je divné zařízení

Vůbec nechápu co se tu děje. O co tomu chlapíkovi jde? Doopravdy nerozumí tomu, o co se Aaron snažil, nebo se tak jenom tváří? Mám z něj fakt divný pocit.

Začíná mi být horko. Ještě se ale ovládnu, a přiměju se zareagovat v mezích normálu. "Co vlastně hrozí v lese za nebezpečí? A jestli nevadí, že se ptám, jakou tady čekáte společnost?" Očima stále častěji těkám na Aarona. Nerada bych zase plácla něco, co by tohle místo nějak vyprovokovalo.

Bad boy

Pes vrčí plameny kolem něj šlehají a oči žhnou jako samotné peklo. Přesto neudělá jediný krok směrem k Panzerovi. Když zaklapne nový zásobník ukročí o krok vzad. Je jasné že celým svým tělem kryje malou postavu ležící na zemi.

Další střely vyletí směrem k bestii. Stříbrná munice z nějakého důvodu zabere. Projdou plameny, kůží a zaboří a do jeho těla kde napáchají nezvratné škody. Tvor padne k zemi. Snaží se ze všech sil postavit zpět na nohy, ale nedaří se mu to. Několik vrávoravých kroků, než dopadne zpět na špinavou podlahu. Tam z něj vyprchají poslední známky života.

Dívka, která se krčí za ním rychle ztrácí krev. Její ruka je téměř odtržená od těla. Když vidí, co se stalo tvoru před ní překoná všechnu bolest i šok. Vrhne se k tělu, které při smrti ztratilo svůj vnitřní oheň a zaboří do něj uslzený obličej. Pak se rychle podívá na mohutnou postavu, která se tyčí kus od ní. V očích ji hoří plamínky strachu…

Girl from another world

Dívce se třese hlas a snaží se mluvit. Její hlas zní slabě. „Pan B… Chránil mě… Vždycky…“ Vzlykne „Když jsem zemřela… Zmizel.“ Zatřese se jako v zimnici. Krev z její paže stéká na tělo pod ní. Je vidět že síla která ji drží na nohou pomalu odchází. „Když jsem se objevila tady… Nebyl… Pak přišel… Prorval se sem přes všechny světy… Nepatřil sem…“ Smutně se usměje a z posledních sil prohrábne srst. „Nevyčítejte si to. Věřím, že je mu teď líp. Tam kde jsme žili je jen válka. Byl se mnou a plnil svou povinnost. Nechtěl by skončit jinak, a přesto nemohl skončit jinak.“ Podívá se uslzenýma očima plnýma bojovnosti na Panzera. „Věřím, že tomuhle místu už nic nehrozí. Pokud mě omluvíte… Ráda bych byla sama.“  Zvětšující kaluž krve jasně naznačuje že je její osud zpečetěn. Pravděpodobně ji nezbývá víc než minuta života.

Reality?

Když Panzer vystoupí z budovy a odstraní své pasti uslyší slabé hučení. Jako by se kolem něj začalo všechno skládat. Pruhy světa se pomalu snáší od oblohy a zůstává jen zářivě bílá. Nakonec je úplně všude. Po několika málo okamžicích se stejným způsobem svět zase vrátí. Tentokrát ale do prostorné místnosti plné přístrojů. Uprostřed ní jsou dva stojany. V jednom stojí Panzer a v druhém nějaká rudovláska s mechanickou rukou. Ta je ale pořád mimo sebe.

Zpoza nejbližší obrazovky se vynoří malá hlava. Hnědé kudrnaté vlasy jí padají kolem obličeje. Nos má jako knoflík a usmívá se drobnými rty. Na sobě má pořád ten stejný zelený vojenský kabát. Vypadá ale mnohem čistější a veselejší. Rozhodně už neumírá.

„Ránko.“ Její hlas zní dětsky s nádechem něčeho, co je strašně těžké určit. „Gordon bohužel musel odejít hned jak tě uvítal v jeho realitním konstruktu.“ Seskočí ze židle. „Omlouvám se za ty zmatky. Jmenuji se Malin.“ Natáhne drobnou ručku s pečlivě zastřiženými nehty. „Prošel jsi. Případ nu.102874 Barghest. Oblíbená testovací simulace. Musím uznat, že v původním záznamu došlo k větším škodám. Občas je efektivní přístup k problému lepší než používat srdce.“ Hlas se jí zachvěje jen trochu. Téměř neznatelně. „Vítej v základně Highland inc., kolego. Určitě máš spousty otázek a od toho je tu má maličkost.“ Vysekne drobnou poklonu a ve tváři ji hraje drobný úsměv.

Říše kupodivů

Když Simeon zopakoval jeho slova, Win se usmál. Odie se také zvedly koutky, když promluvil o Valhale.
"Chytrej," zhodnotila. "Odie mábýt ženská verze Odina. Moje schopnosti jsou svou podstatou z Norské mytologie." Všimla si, jak se Simeon podvědomě neumí strefit, aby se jí díval přímo do očí. "A to oko mám slepé, koukej se do tohohle," dodala.

Z dálky se ozval dětský smích a jakási veršovanka v cizím jazyce. Teď alespoň šlo podle rytmu určit, že jazyk je románský. Když se Simeon podíval za zvukem, spatřil, že asi dva kilometry od nich sněží. Chlad však nevnímal, tady bylo jasné nebe, tráva zelená a příjemné jarní teplo.
"Jak říká Odie, všechno je tu skutečné," řekl Win, když sledoval jeho pohled. "Jednotlivé sektory jsou oddělené termoregulační barierou, které propouští pevnou hmotu. V praxi to znamená, že se nejspíš v sektoru dvanáct chtěl koulovat. Když chceš, můžeme tam pak taky zajít."

S těmi slovy popošel k truhlici, která stála vedle jednoho stromu a doteď nebyla tak celkem vidět. Byla dřevěná s kováním podobným jako dveře v Simeonově snu a na zámku měla logo se stromečkem. Win z ní vytáhl temně fialový oblek: kabát s rozeklaným šosem, kalhoty a k tomu vínovou košili a o odstín světlejší eskot. Vše zakončil cylindrem, který svou barvou ladil s oblekem a mašle naopak ladila s košilí.
"Jdeme tedy?" řekl a nabídl Simeonovi rámě.
Odie nezadržela vyprsknutí smíchy. "Šašku počmáraná, umíš z toho vytáhnout králíka?"

Buď umřu zvědavostí a nebo mě Win zničí, není jiná možnost.

S Kloboučníkem a Odie
ke stolu

Piknik se tomu myslím říká...?

Rozpačitý Kloboučník

"Já jsem taky holka z města," řekla Odie. "Tady je to na můj vkus drobet moc zelený, ale zase nemám na co si stěžovat. Mimochodem, Neveen a já jsme nejlepší přátele od našich čtyř let. To za mnou přišel, když chtěl vědět, jak je to s tím saháním na tebe. Poradila jsem mu, ať se tě radši ptá, nebo nechá první kontakt na tebe." Začala všem nalévat čaj. "Neveen je hodně kontaktní, ostatně jako Win."
Jmenovaný si do čaje hodil dvě veliké lžíce cukru. "ale zase každej ví, že Neveen by ublížit nedokázal. A já ..." Pokrčil rameny. "Si nepomůžu."

Když se pak Simeon rozmluvil, oba ho poslouchali a Odie nakonec řekla: "Zase by ten život byl strašne nudnej, kdyby se občas něco neposralo, ne? Wine, vzpomínáš, když nám Shantal spadla do té simulace s dravejma vlkama a museli jsme ji pak odtuud tahat jak z karnevalu? Strašnýho něco." Zavrtěla hlavou.
"Jo, nebo když jsme spadli do té průrvy a Gordon musel naverbovat asi tři tými, aby nás našli uprostřed sklopískové pustatiny, za kterou by se ani Tatooine nemusel stydět?" Plácl se do stehna. "A jaký tam bylo horko!"
"Peklo!" pokývala Odie hlavou. "Ale i do pekla si pro nás přišli. Tak se neboj, Simeone." Usmála se na něj.

Pak se Simeon zeptal na Winovy plány, jak udržet jídlo v žaludku a Odie smíchy div nespadla ze židle. "Pude pěšky," vydechla přes poryvy smíchu.
Win se jejímu pobavení jen usmíval. "Myslím, že podruhý v jednom dni to zvládnu líp," řekl s mrknutím.

Smysl bytí

Střed pavučiny

"Tohle místo je planeta," řekla Odie. "planeta ve vesmíru, na planetě instituce. Jmenuje se Highland Inc. Jsme něco jako sběratele anomálií. Anomálií jako ty a Lenny."
Win pokýval hlavou a vzal si lineckou sušenku. "My jsme pak rezidenti, místní. Neveen, Odie i já jsme se narodili tady. Tenhle svět je na jakémsi rozcestí, centru všech ostatních světů a proto se tu prolínají. Tak ses sem vlastně dostal. Zklouzl jsi po vlákně pavučiny do jejího středu."
Odie mu posunula od Wina cukřenku a také tác s pečivem. "Jsou dva druhy bran mezi světy. Dveře a Trhliny. Jedním sem chodí relativně dobré věci a tím druhým... no, řekněme, že to, co chodí Trhlinama, potkat nechceš."
"Co se týče "dělání zázraků"," Win udělal ve vzduchu uvozovky, "nemyslím si, že nezapadáš. Možná to není tvá moc, ale propůjčená, ale taky umíš leccos. A nemáš se zač stydět."
Odie pokývala hlavou. "Myslím, že i kdybys neuměl ani hovno, tak z tebe Win bude padat na svou pevnnou čokoládovou prdel," zasmála se a Winovi vstoupil do tváře ruměnec.
"Odie!" Možná ji chtěl okřiknout i ostřeji, ale nedokázal se přestat culit.

Náročný proces třídění představ

Pozorující Neznámá

Odie se při představě napichování motýlů zaškaredila. "Takový barbarství, no fuj," utrousila. Pak se Simeon zmínil o Neznámé. "Hele, Neveen, jestli jeho trachtát o pěti dějstvích a powerpointu chápu správně, si myslí, že ona je ještě odjinud. Jako... Pavučina je jen jedna, je nepředstavitelné, že by jich bylo víc, jedna Pavučina, jeden Střed, jede Highland Inc. A přeci Neveen tvrdí, že je Ona dost možná z jiné pavučiny."
Win se citelně zachvěl. "To je... děsivá představa."
Odie pokývala hlavou.

Pak řeč přešla na schopnosti a Idraela, který při zmínce svého jména zpozorněl.
"Potěšení na mé straně," řekla Odie poněkud nezaujatě, jakoby jí své niterní anděly někdo představoval co týden. "A jsem ráda, že se mu to líbilo. Možná mu to evokuje létání?"
"Ano."
Win posunul k Simeonovi svůj hrnek, byl na něm králík ve fraku s kapesními hodinkami. "Merci. Jestli si myslíš, že by to mohlo Idraela vytahnout z nory, kde se schovává, mohla by tě Odie prohnat tím barevným vortexem i dvakrát-třikrát. Ať máme jistotu."
Odie se na něj podívala a zahrozila mu prstem: "Tebe mrzí, že tu smrdí jen tvý blitky?"

Ale na Matějskou s tebou chodit nebudu!

... a byli dospělí, však v srdci
stále dětmi

Bílá jsou křídla, křídla těžných ptáků.
Bílé jsou krajky, krajky bílých mraků
Bílé jsou vlasy starých básníků
Bílá je nepopsaná stránka v deníku.

~~~

Bílé je ráno, když se rozední.
Bílé budou moje šaty svatební
~~~

Sólo pro vypravěčku

"Přišel o křídla, to je strašné!" vydechl Win a najednou vypadal smutně, až se Idrael pohl k jeho emoci. "To mu fakt nepřeju. Musím Lenny nějak vysvětlit, že si má ty invektiva nechat..."
Odie mávla rukou a cosi si zapsala do bloku. "Ale matroš je to dobrej." Koukla na Simeona. "Skládám balady. Víš jak, Odin, bůh vypravěčů a básníků." Pokrčila rameny. "Takže by ses projel mostíkem pro vědu?"
Win ale měl jiné plány: "Tohle jen tak nezamluvíš. Možná andělíčka probere i trocha poezie."
Odie se zamračila, ale jen trochu. "Jednu bych měla..."
Přivřela oči.

"Vzpomínky, to jsou lístky čaje,
Nádoba smutkem zalitá je,
Rozvinou se jak něžný list,
Z každého dá se osud číst."

"Lístky se tiše snesou ke dnu
A vůně mizí k nedohlednu
Však žádné zlo tě nedonutí
Zapomenout těch tisíc chutí

Když vzpomeneš si na labuť,
I její let má svoji chuť."

Headquarters

„Red room. Vlastrně místnost kde se spouští výcvikové simulace a umožňuje agentům projít si minulé případy a přicházet na alternativní řešení. Na ten název se mě neptej. Vymyslel si ho Gordon a on je trochu nerd do komiksů.“ Pokrčí rameny dívka a rozhlédne se po místnosti co rozhodně není rudá. „Jinak já jsem Malin. Všichni mi ale říkají Mal.“

„Nebylo to tak lehké… Jen jak bych to řekla. Většina lidí tady by to neřešila jako ty. Většinou se snažíme přijít na méně přímý přístup než věci prostě zabít. Pokud není zbytí snažíme se je vrátit do jejich reality. Pokud se tu ocitnou nedopatřením nevíme, jakou škodu může jejich absence napáchat na jejich vlákně, a tak vůbec. Kauzalita a další věci.“ Pokrčí rameny. „Z toho, jak jsi to vyřešil si, ale nic nedělej. Nemůžeš vědět všechno. Teorie Pavučiny je samotný vědeckomagický obor, který je pořád v plenkách. Nové informace se vynoří každý den.“

„Co se týče tvých dotazů… Do akce půjdeš, jakmile budeš připravený. Musíme spolu projet pár věcí. Puding seženeš v jídelně. Jakýkoliv chceš. Máme tu hromadu tvorů ze všech koutů Pavučiny. Fabrikátory jsou schopné vytvořit téměř jakékoliv jídlo podle zadaných parametrů. Nepoznáš, že ti ho nepřipravili doma.“ Vypočítává na prstech. „Poslední otázka je trochu komplikovanější. Dá se tu dělat téměř cokoliv tě napadne. Simulace tě přenesou kamkoliv. Sektory kolem nás umí nastavovat počasí. Jde tu najít téměř jakoukoliv zábavu. Co se týče ostatních poznáš je. Teď je ale většina z nich za prací nebo zábavou venku. Gordon na mě hodil službu. Proto tu jsem sama prý má nějaké... Neodkladné jednání se zbytkem vedení.“ Při posledních slovech se zatváří že si o tom myslí svoje, ale přejde to.

„Pojď. Vezmu tě do jídelny a ukážu ti fabrikátory. Pověz mi zatím co tvůj svět? Jaký byl? Co vlastně vedlo k tomu, že jsi prošel tím portálem, který ti vzal paměť na to, co se za ním dělo. Tím bychom měli začít.“ Pokyne hlavou povzbudivě ke dveřím ven z místnosti.

Be cheeky.
And wild.
And wonderful

Musím se smát jejímu teatrálnímu výstupu.

„Accio!“ Křiknu, protože prostě musím. Můj vůz se rozloží a zmizí v rukávu zase v podobě mých malých společníků.

„Rampouch z čůránek budiž!“ Křiknu za ní a vyrazím sněhem. Možná jsem to s jeho množstvím trochu přehnal. To nic. Dokud srdce tluče a krev je horká, tak člověku žádná zima není. Je mi sice jasné že tohle je nerovný boj. Mohla by poskakovat na vrchu závějí, zatímco já se budu brodit jak nemotorný kolos někde za ní. Přesto se snažím. Kdo by chtěl být rampouchem a navíc takovým? Nope, nope, nope!

Alespoň se mi to honí hlavou, dokud jasně nevidím, že tenhle souboj není pro mě. Udýchaně dorazím, když už je dávno na místě. Pak až si uvědomím, jak promrzle vypadá. Jasně oblečení a její horká hlava. Pryč se mi ale nechce. Ještě ne. Všechno má ale řešení.

„Je čas kouzlit.“ Pronesu s úšklebkem, který jasně naznačuje, že kouzla nejsou nic pro mě. Roztáhnu ruce a kluci vyrazí. Víří jako malé tornádo. Přesně kruhový plácek je najednou beze sněhu. Pak se rozletí jen aby se za pár vteřin vrátili a poskládaly polínka a větve do úhledného ohniště. To pak obklopí kameny. Rychlé tření roje vyvolá dostatečné teplo a vyšlehnou plameny. Dva pařezy pokryté mechem pro pohodlné sezení jsou už jen detail. „Cestu znám jen já k našemu domku z mechu a kapradí.“ Pokynu jí k ohni. „Je libo něco k pití či snědku? Bob je tu, než mrkneš.“ Promluvím o jednom z dronů, který mi doopravdy během chvilky donese cokoliv, na co pomyslím.

To jsem z toho jelen

Aaron odtáhl Julii kousek dál a vypadal, že za chvíli zkolabuje. Pak se nadechl a vydechl, než začal mluvit. "Nechci tě děsit, ale tohle není ani náhodou, jak tohle mělo probíhat!" sykl a hlas mu přeskakoval poryvy strachu. "Tahle simulace je... má bejt obyčejná smyčka, jako když ve hře narazíš na NPCčka, tři až pět vět pořád dokola, dokud neprovedeš to, co máš udělat. A já nevím, co se děje.
Jánevímcoseděje," pípl nakonec slabým hlasem.
"H-hlavní je nepanikařit. Gordon jistě brzi přijde na to, co se děje!" řekl pak už jistějším hlasem, pořád šeptem. "Toho hospodskýho neznám, měla tu bejt žena. Běloška, trošku při těle, kaštanový vlasy. Ne pan nacpudýmku...
Mám mžitky před očima," řekl pak docela tichonce, než pár kroků ustoupil a musel si sednout. "Emmersive experience jak řiť, brácho. Já toho Gordona vykostím."
Pak se koukl na hospodského a zpátky na Julii. "Ty se rozhodni. Já zvládnu i les. A tady tě taky pohlídám, kdyby bylo potřeba."

Doteky krásných věcí

Děsit mě opravdu není třeba

Chvíli zmateně přemýšlím, co že to v těch hrách můžu potkat. Aha, to asi znamená zase to křoví. Nevím, proč se mi myšlenky rozutíkají na všechny strany. Tohle je fakt vážné. Aaron má viditelně nahnáno a sám neví, co si počít. Je mi horko.

Pořád se moc neorientuju, co tím myslí, když říká, že tu ten hospodský neměl být. Už se nechci moc vyptávat, protože když jsem se zeptala na ten Střed, tak to spustilo celou tuhle vlnu ultra-divnosti. Ale já prostě nevím, co si mám počít! Nemám představu, co je tohle vlastně za místo, k čemu má sloužit. Tak to musím risknout. Šeptem se obrátím na svého průvodce.

"A jak to teda má normálně probíhat?" Ve stresu na něj začínám nepříjmně syčet. Vím, že za to nejspíš nemůže, ale nedokážu si pomoct. Uklidni se. Mysli konstruktivně. Pokusím se o to. "Možná... možná že by bylo nejlepší dál pokračovat v tom, co bychom dělali normálně. Třeba by si nás přestal všímat, a zíkali bychom čas? Dokázal bys nějak zkusit zjistit, co se děje? Mimochodem, kdo je to vlastně ten Gordon?"

Ódinova esence

Odie otevřela pomaličku oči dokořán, jakoby procitla ze sna a její kouzlo se rozplynulo. "Je mi osmnáct let," řekla a vytáhla další cigaretu. "Ódin byl první, pak já. Podle všeho jsou s tim spojený nějaký věci kolem lidský víry a co já vím, co ještě za kraviny." Mávla rukou, jako že jí to nezajímá. "Esence, či co. Zeptej se Neveena, má k tomu powerpointy s grafama a kdoví, co ještě."
Win sledoval divadélko s neskrývanou libostí. "Je mi tvého anděla líto. Přijít o kus sebe... to není jen tak. A nemoct potom dělat věci, cos považoval úplně normální..." Výraz mu posmutněl a promnul si zdravou rukou rameno mechanické paže.
Chvíli byli ticho a zdálo se, že si užívají doznívající kouzlo, Idrael byl také klidný. Dokud sebou netrhnul. Předtucha?
"Zase ses napjal, děje se něco?" zeptal se Win tiše a položil jednu svou ruku na Simeonovu. Hřála.
Náhle se ochladilo a listí na stromech prudce zežloutlo.
"Wine..." pípla Odie nejistě.
Win se rozhlédl a pokýval hlavou. "Něco se děje."

Z léta do podzimu na jediné nadechnutí

Tohle se nemá dít

Ako tie krivky ladné, skromné a nenápadné
Ako ty osamelé dievča bez mena
Zmenená v múry hradné, aj srdce má už chladné,
slnko je v nedohľadne, celá je z kameňa!

Verila sladkým slovám,
že všetko začne znova,
že sa jej navdy vráti, keď sadá lístie.
Verila jeho očiam, aj keď už po stáročia
V láske a živote nič nebýva isté.

Lístie nepadá, naozaj nepadá
Už zopár rokov.
Lístie nepadá, nepadá, nepdá
Len pod jediným oknom!

Když jdou věci špatně

Konec idylce

Old friends

Julie, Aaron Stillwater

„Od doby, co tu vládne Ona se po lesích potuluje spousta podivné havěti. Dokonce jsem slyšel o kouzlech, duších a další havěti.“ Pokývá Cole vážně hlavou a jeho slovech není slyšet ani náznak pochyb. „Moji společníci jsou jen staří známí, co se schází po náročných cestách. Máte štěstí. Jsou tu jen jednou do roka. Smluvená schůzka. Pití poteče proudem, kostky budou bubnovat o stůl a veselí bude také o něm bude moci být napsána nějaký bylina!“ Jeho výraz se opět rozzáří a hlas nabírá na hlasitosti. „Dobryňa by vás lesem klidně provedl se zavřenýma očima! Ilja by ochránil dámu určitě lépe než tady pán. Promiňte…“ Podívá se na Aarona, když mu dojde, co řekl. „Nu a Aljošu… Ten vás minimálně dobře pobaví to určitě.“ Pokývá hlavou.

Když rozhovor Julie a Aarona pokračuje další chvilku z lesa se ozve zaržání které spíš připomíná lva než koně. Majestátní valach nesoucí na zádech urostlého muže se vřítí na palouk a zastaví u stáje kterou tohle místo určitě ještě před několika okamžiky nemělo.

„Ha!“ Ozve se zpoza pultu. „Už přijíždějí! Máte poslední chvíli na rozmyšlenou. Neb pak už neodoláte jejich šarmu a budete muset zůstat. To vám garantuji!“ Jeho hlas zní jako zvonky ve větru.

Kdybych já byl věděl... co nevím.

Ze sloty pryč?

Bezpečnostní pravidlo číslo jedna:
nikdy se po hlavě nevrhat nikam, kam nevidíš!

Na konci duhy

Win gesto opětoval a pak Simeon viděl, že bere téměř nevládnou dívku do náruče a tvář se jí pokouší vtěsnat pod sako. Nezbývalo, než skočit do neznáma.

Simeon dopadl na rovné nohy do relativně velké místnosti, kde bylo kolem zdí několik psacích stolů, jedno na skulinku otevřené okno (svítilo slunce a ptáčci zpívaly o sto šest), počítače, promítačka a Neveen.
Ve tváři zpopelavěl, když Simeona uviděl a doběhl mu naproti. "Jsi celý mokrý! A potlučený! Pojď, posaď se," řekl a přisunul mu židli.
To už byli z portálu venku i Win a Odie, kterou nesl.
"Ro! Ro, žieš? Co se stalo?" vyhrkl Neveen a skočil jim naproti. Portál se uzavřel a Win položil Odie na jednu ze židlí na kolečkách. Zdála se, že vnímá.
"Já měla vidinu," řekla. "A... Myslím, že se sem blíží něco hodně špatnýho. Jakože Armageddon-level špatnýho."
Neveen si sedl vedle ní. "Všechno zvládneme."
"Hele, já miluju optimismus," řekl Win. "A opravdu nechci bejt ten suchoprd, co vidí všechno černě, ale v sektoru dvanáct padají kroupy a nastal tam podzim. Takhlec!" Luskl prsty mechanické ruky, až to zajiskřilo.
Neveen se podíval na Simeona a ten pocítil, že se Idrael raději schoval hloub.

Ty zvláštní chvíle... kdy jako by mi něco prokluzovalo mezi prsty,
něco, co bych měl vidět, chápat a vědět...

Pronikavý pohled

Neveen se na Siemeona díval a pak zamrkal. "Anděla nelza spatřit přímo. No jasně!" vydechl a sundal si brýle. Pak se mu rozšířily oči.
Z Idraela se najednou vylinul pocit, jako když je někdo přistižený ve sprše. "Nech toho!"
Simeon pocítil jakési zvláštní teplo v očních důlcích a Neveen ustoupil a narazil si brýle spěšně na nos právě včas, aby s ostatními sledoval, jak ze Simeona stoupá pára a on schne.
"Neveene, ty chodící encyklopedie všehomíra," řekla Odie. "Jak může anděl získat zpět křídla?"
Neveen nezaváhal ani vteřinu: "Mučednickou smrtí, proč?"
Odie s Winem se na sebe podívali a pak na Simeona. "Ze zajímavosti," řekla Odie.
"Ale Idrael křídla má, viděl jsem je!" řekl Neveen. "Teď ani ne před vteřin..." hlas mu selhal. "Simeone, já asi tuším, proč je Idrael tak vyčerpaný a taky mám stopu na to, jak se sem dostala ta entita."

Tak moment. Ještě jednou, pomaleji a s obrázkama.
I tu powerpointovou prezentaci a grafy beru!

Trocha předvádnění se

Neveen si posunul brýle výš na nos. "Umřels a anděl je svým životem vázán na ten tvůj."
Win vyskočil jako čertík z krabičky a zakřepčil: "Já asi něco chá~pu!" zazpíval radostně. "Když Simeon umřel v boji, vlastně to byla mučednická smrt, že?"
Neveen přikývl.
Win zase zatančil na místě. "A jak je Idrael na něj vázaný, umřel taky, zatím se chytám?"
"Jo."
Win zapumpoval mechanickou pěstí. "Takže Idrael umřel spolu se Simeonem jeho martýrskou smrtí a teď mu rostou křídla, že? Že?"
Neveen přikývl.
Odie se na všechny podívala a zapálila si. "Já nevím jak vy, kluci, ale já budu potřebovat panáka."

Tak trochu šok

Na alkohol!
Řešení i příčinu problémů!

Odie už měla ruku v jednom ze svých portálů a vytála z něj lahev whiskey a pak i sklenice. Tři sklenice. "Neveen je dobrovolný abstinent," řekla na vysvětlenou.
"Když jsem pod vlivem omamných látek, stává se má schopnost nevyzpytatelnou," řekl Neveen.
Odie se ušklíbla a začala nalévat. "A taky se bojí, že z něj vytahnu čísla do loterie." Rozdala sklenky. "Skal."

"Svatý zápel?" zeptal se Win. "Jako... Já jsme jen obyčejnej kluk tady za bayu, ale i já umím spočítat, že bojovat s úmyslem chránit životy, je pěkně obdivuhodný." Vzal si sklenku. "Salut! A bojovat s úmyslem chránit život anděla? Tak to teprv."
"Jde o sémantiku, náboženské texty jsou jí pověstné," mínil Neveen a Odie si rovnou nalila a vypila další sklenku. "Víš, martýrium, mučednictví, je velice široký pojem. Jako ... Jako příbor! Někdo se nají nožem a vidličkou, někomu stačí jen vidlička a někdo má hůlky. A ty jsi zjevně splnil kritéria."
Zamyslel se.
"Ono by to vlastně leccos vysvětlovalo. Jak tvůj příchod sem, byť nemáš žádné schopnosti ani znalosti, které by Pavučina mohla považovat za přínosné - bez urážky, jsou to fakta! Idrael z moci, která mu byla dána jeho, tedy vaší smrtí, dost možná nevědomky otevřel cestu sem a také - a toto je má skromná domněnka - pomyslně svítil jako Alexandrijský maják a upoutal tak na vás dva i Ji." Neveen si promnul kořen nosu.
Simeon ani nezaznamenal, že má prvního panáka v sobě. Ne do doby, než seznal, že mu Win lije další a pak i sobě.

Moment, vážení. Od teď jsem pro vás Svatý Simeon!
Zvaný Odpovědný.

Pragmatismus
a alkoholismus

"Zbude mi víc," mínila Odie, vzala si Simeonovu sklenku a nechala její obsah zmizet. V sobě.
"Chybu nastavení počasí a pravděpodobně i gravitace v sektoru dvanáct, jsem nahlásil hned, jak o tom Win mluvil," řekl Neveen a ukázal jim PDA, de byl vyplněný příslušný formulář.
"Tady tohle je Střed Pavučiny, lapin," řekl Win a mávl rukou, než si dal druhou skleničku. "Tohle je běžný a relativně nezáživný čtvrtek." S tím se k Simeonovi přisunul na své židli blíže a nabídl mu svou ruku.
Odie pokývala hlavou od panáka číslo ... Kolikátý už pila? "Přesně, přesně. Už jsme tu měli draka, saň - tady Neveen ti rád vysvětlí, že je v nich dost podstatnej rozdíl, akorát já na to prdím - takový ty malinkatý vokřídlený potvory, co se živěj masem předškoláků - to ti byla paráda to sbírat do klecí! -, obra, Godzillu... Jémináčku...!"
Win zvedl mechanický prst: "Godzillu jsi měla na tréninku, protože sis ji vydupala."
Neveen nabídl Simeonovvi ruku z druhé strany a usmál se na něj. "Všechno je dobrý. Vsadím se, že Gordon a Eden - ti to tu vedou - teď už mají naše hlášení přečtená a intenzivně pracují na tom, aby dali věci do pořádku."

Tušení souvislosti

Бога матер семи скорби

Chvíle klidu
v nedohlednu

Oba jej nechali jít. Okno se mu pod prsty vzpouzelo, než Neveen došel k ovládacímu panelu vedle. "Tady, přejedeš prstem a nastavíš úhel sklonu. Jen klid."
"Zneklidňuje mě, že mě je schopný vidět. Jakobych byl přd ním nahý. A jak je bezprostřední."
"Kluk má ale pravdu, nejspíš nám něco uniká," mínila Odie. Rezignovala na sklenice a pustila se do pití rovnou z lahve. "Jako... Něco mě posedlo a vyslovila jsem verše, co nebyly moje."
Win se na ni zadíval. "Byly o dívce beze jména, co se proměnila v kámen. Ale nevím, jestli metaforicky, nebo doslova. Neveene, analýza?"
Neveen se Wina chytil za ruku a vztřebal modrá světélka informací. "Zaklela listí, aby nepadalo dolů, to ty verše rozhodily počasí, ne Simeon... Tedy Idrael, jak jsem si myslel původně."
Win pokýval hlavou. "No, ale to nás neposouvá."
Neveen začal pochodovat kolem a klepal si prstem na ret. "Naopak. Odie nemá moc oblivnit věci natrvalo. Sama za sebe ne. Iluze z páry čaje? Brnkačka, klidně deset naráz. Ale rozhodit počasí a selektivně i gravitační pole v celém sektoru? Něco ji muselo nabít, nebo využít jako prostředníka."
Odie byla rázem na nohou. "Tak to teda si vyprošuju, aby mě někdo využíval jako cokoliv, rozumíme si?"

Jsem dokonale klidný!!!

Ano, ta cévka na tvém čele
tomu nasvědčuje

Neveen máchl rukou. "Já ho neobviňuju ze lži, spíš jsem se domníval, že nemá dostatek informací a koná bezděky..." Mnul si kořen nosu.
"No... Ne dovol!"
"Se snad hned nečerti... Nebo co andělé dělají," broukl Neveen z hloubi svého zamyšlení. "Stará magie může být v tomto případě doslova cokoliv. Včetně toho, co dělá nás námi..." Chodil dál dokolečka a vypadal, že mu za chvilku poroste čelo, aby pojalo vše jeho myšlení.

Odie se na Simeona zadívala nad hrdlem lahve. "Moc ne, byly to jen záblesky. Především dost hodně destrukce. Ale neměla jsem z ní strach, spíš takový... Já nevím, pocit jako když se osprchuju?"
"Celej tenhle rozhovor mě osobně naplňuje pocity, že je tu málo alkoholu," řekl Win. Odie luskla prsty a do klína mu padla lahev finské vodky, až zakníkal. "To bylo přímo do bijoux de famille!"

Padáme

To, co popisuje muž za barem, zní jako celkem příjemně strávený večer. Tak proč se o mě pokouší panika? Proč mám pocit, jako by mě ti přicházející muži chtěli roztrhat na cucky? Trhnu sebou a nadskočím, když ze venku ozve... opravdu to byl kůň? Při jeho závěrečných slovech se jenom ohlédnu na Aarona, odhodlaná utéct pryč, co nejdál odsud. Můj dredatý "kolega" už by taky nejradši odešel a já nemůžu, než s ním souhlasit. "Jo, jdeme. Hlavně rychle." Pakuju se z chalupy pryč jak nejrychleji to jde.

Venku popoběhnu o kus dál, abychom byli z doslechu stavení a počkám na Aarona. "Musíme tak spěchat, aby... abys mě vezl?" Ta představa je zajímavá, divoká, i trochu vtipná, ale za stávajících okolností mi není úplně komfortní. "Víš, kam se vůbec máme dostat? No, asi mi stejně nezbývá, než ti věřit. Tak..." vybídnu ho gestem rukou, aby udělal, co musí udělat. "...pojedeme?"

Kdybych tak věděl, co nevím.
Třeba... co se ode mě očekává.

Otázky, samé otázky

Win si trochu lokl z lahve, která mu byla tak neobřadně podána. "Gordon je místní hlavní technik, má na starost všechno, co nějak souvisí s mašinama. Eden je nejpíš nějaký druh Fae, nejsme si zcela jistí a ona nám nic neřekne. Má na starost magii. Učila Neveena a Odie poznat svůj potenciál."

"Takže ty si myslíš, že jde o nějakou očistnou válku? Nebo katastrofu?" zeptala se Odie a slepé oko jí zakroužilo. "Ragnarok?"
Neveen se díval přímo na Simeona. Vypadal, že nad něčím přemýšlí. "Řekl byh, že to nemůže být jen tak, že se tu objevíte vy dva a najednou Odie předpoví mírumilovnou totální destrukci světa."

Neveene, ty duše nevinná.