Jobby time
od: 16. prosince 2014 22:07 do: 05. září 2018 17:52
Dobrodružství vedl(a) Sabreth
| |
 |
• SOUKROMÉ DOBRODRUŽSTVÍ • |
| |
| ~ I. KAPITOLA ~ Nový domov, New York …Byl pozdní večer a na město začal pomalu ale jistě padat závoj tmy. Světla a barvy začaly ožívat všude kolem a vůbec to nevypadalo, že by se velkoměsto mělo ukládat ke spánku. Nic se nezměnilo, snad až na to, že město právě přijalo o jednoho obyvatele navíc... |
| |
 | soukromá zpráva od John Mariano pro Jen jsem u vjezdu do garáže musel vytáhnout dálkové ovládání z malého úschovného prostoru přímo kousek pod řidítky mé motorky. Pak už se začala rolovat vrata, načež jsem vjel do podzemních garáží. Po chvilkovém kroužení směrem dolů jsem odbočil a následně znovu zamířil senzor před sebe, takže se znovu vyrolovala vrata a rozsvítila světla v mé vlastní garáži, takže se zaleskla kapota mého Volva. Zaparkoval jsem vedle něj, zabíraje místo, kam by se vešlo další auto. Pomohl jsem Gabby dolů, jak už jsem si zvykl činit, a konečně slezl z motorky i já sám. Odložil jsem helmu na motorku a přešel ke svému autu. "Tak Gabby, seznam se prosím tady s mým dlouholetým parťákem, jemuž jsem za těch několik let ještě stále nedal jméno," pousměju se, s rukou položenou na střeše. Krátce jsem přejel dlaní přes linii střechy a odpoutal jsem se od něj, abych nezdržoval a sundal z motorky naše věci.. Po chvíli jsem měl všechno tak nějak pohromadě v rukou, připomínaje možná tak trochu vánoční stromeček, ale nechtěl jsem, aby Gabby tahala zbytečně moc věcí. Byl jsem možná přehnaně úzkostlivý, ale vzhledem k tomu, jak se nejspíš cítila a ještě pár dní cítit bude, tak jsem jí to nechtěl ztěžovat. Výtahem jsme se dostali zase nahoru, do hlavní haly, kde jsem jen předal klíče od motorky do úschovy jednomu ze zaměstnanců garáží a vyšli jsme s Gabby ven. "Je to hned za rohem, půjdeme opravdu jen chvilku.. Jak se cítíš?" zeptal jsem se starostlivě s neméně starostlivým pohledem upřeným Gabby do tváře, než jsme mohli doopravdy vyrazit k mému bytu.. Bylo to opravdu jen kousek - na konec bloku a pak zahnout doprava a druhá budova už to byla. "Tak jsme tady," promluvil jsem, jak jsem se zastavil a podíval možná lehce nervózně na Gabby. Bylo to zkrátka něco neobvyklého pro nás oba.. Otevřely se dveře a v nich se objevila přátelská tvář. "Vítejte doma, pane Mariano, slečno.. Mohu vám pomoci se zavazadly?" zeptal se dveřník a hned se natáhl ke Gabby pro její věci a i mně ubral jednu přítěž. Pak ustoupil a přidržel nám svými zády dveře, abychom mohli projít dovnitř. "Děkuji, pane Atkinsi, rád vás zase vidím," odpověděl jsem krátce, protože to už se ozvalo další "vítejte", tentokrát od recepce. "Děkuji, i vás rád vidím, pane Linusi, jak jste se měl?" "Dobře, děkuji. Ale abych nezapomněl, pane, mám tady pro vás balíček, přišlo to dnes odpoledne kurýrem." Podal mi zmíněný balíček a podíval se na Gabby, zvědavě si ji prohlížejíc. "Pánové, tohle je slečna Hackett. Gabby, náš skvělý dveřník pan Atkins.. a neméně znamenitý pan Linus. Tuším, že se tu budete všichni teď nějaký čas potkávat.." představil jsem vzájemně ty tři a pousmál jsem se na Gabby povzbudivě. Pan Atkins nám pomohl s věcmi výtahem až nahoru, k mému bytu. Odemkl jsem a přebral si od něj věci zpět, načež jsem mu poděkoval a on se mohl zase vrátit dolů. Konečně jsem se podíval na Gabby a pousmál se na ni. "Dámy první," pronesl jsem tiše, pociťujíc v břiše jakési napětí z toho očekávání věcí příštích. Následoval jsem Gabby dovnitř, kde se rozsvítila stropní malá bodová světla chodby. Loktem jsem otevřel dveře do malé šatny, kde se odkládalo to nejdůležitější - kabáty a cokoliv, co měl člověk zrovna v rukách. Pro teď jsem odložil i svůj příděl věcí a natáhl se pro to, co měla Gabby. Mohlo to počkat.. Mohla už vidět částečně jídelní stůl a výhled na New York za soumraku.. I tak jsem měl v plánu něco jiného, než ji nechat tam hned běžet. Přitáhl jsem si ji k sobě, velmi opatrně, abych ji moc nemačkal a vyhýbal se co nejvíce bříšku. Pohladil jsem ji po tváři a ukazováčkem jsem jí mírně nadzvedl bradu, abych ji mohl políbit. "Vítej u mě doma." Hned na to jsem ji pustil a sledoval jsem všechny emoce v její tváři, když se poprvé porozhlédla po mém bytě.. |
| |
 | soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zastavili jsme před velkou budovou, a jak jsem záhy zjistila, díky Johnovi, tak to byly vlastně garáže. Ne, že bych si toho sama nevšimla, ale momentálně těch vjemů na mě bylo asi trochu moc. Rozpačitě jsem se koukala kolem sebe, jako dítě, které se poprvé ocitlo ve školce mezi svými malými druhy a snažilo se vstřebat tu novou skutečnost, že na světě existuje víc jemu podobných. Že na světě zkrátka není sám a že existuje takové místo jako je… Obrovská garáž. Asi mi dokonale hráblo; moje zmatečné myšlenky postrádající logiku toho byly jasným důkazem. „Ehm, zdravím tě, auťáku. Jak ses měl? Nestýskalo se ti po tvém dvounohém parťákovi?“ Pozdravila jsem jen, co jsem slezla dolů z motorky a možná trochu křečovitěji se pousmála. Snažila jsem se, opravdu jsem se mermomocí snažila tvářit, jakože je pro mě úplnou samozřejmostí být na takovém místě, a že minimálně každý den žiju v podobném luxusu a přepychu, na jaký byl John zvyklý. Nerada bych ho zklamala tím, že jsem měla zvláštní pocit, ale ne nepříjemný. Prostě jsem byla překvapená, tak trochu šokovaná a fascinovaná zároveň. A přiznejme si, že s unaveností po celém dni a s bolestí v zádech moje rozpoložení nebylo dvakrát nejlepší. „Tak to je mi opravdu líto, že jsi ho nestihl pojmenovat. Chudák malá, vlastně velká,“ dovolila jsem si auto opatrně pohladit po dveřích, ale jen krátce, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem si to vůbec mohla dovolit. Najednou jsem totiž nevěděla, co všechno si mohu dovolit, a jestli vůbec něco. Až tak obrovský respekt, téměř posvátný, jsem k tomu všemu kolem sebe měla. A to jsem ještě netušila, co přijde potom, až se dostaneme do Johnova bytu. Tak nějak jsem dopředu odtušila, že mi pak nejspíš vypadnou oči z důlků. „Je mi… Je mi dobře, vážně, nemusíš si dělat starosti, jsem v pořádku, jen… Omlouvám se, ale jsem z toho všeho… zaskočená?“ Přiznala jsem se tiše, podívaje se mu na chvíli upřímně do očí. Nechtěla jsem být Johnovi na obtíž, tudíž jsem opravdu pečlivě volila svá slova. Nepochybovala jsem o tom, že i pro něj to musí být nezvyklé, pakliže se v této konkrétní situaci ocitl poprvé stejně jako já. Ale nemohla jsem vědět, jestli tohle bylo pro něj další poprvé, ale dle jeho výrazu v obličeji a možná spíše i dle toho, jak jsem ho měla šanci za ten týden poznat, jsem si domyslela, že tohle je asi opravdu jeho další poprvé. Ale kdo ví? Taky jsem se mohla mýlit. Letmo jsem přikývla, když jsme stanuli před budovou, z níž se o nemalou chvíli vynořil dveřník, na nějž jsem se prve podívala krapet nejistě a následně i vyjukaně, jako vyplašená laň, která omylem vběhla řidiči pod kola auta. Ani jsem nestihla nic říct, jen jsem pustila věci ze svého křečovitého sevření, přičemž jsem měla nutkání se chytit Johna alespoň za předloktí, ale to jsem neudělala. Na to jsem byla asi až příliš konsternovaná skutečností, že tu mají dveřníka… a že jsme v tom nejluxusnějším domě, ve kterém jsem za celý svůj dosavadní život byla. Připadalo mi to jako ve filmu. Opravdu se mi to jen nezdá? Vešli jsme dovnitř a to nás začal vítat a zdravit další pán, kterému jsem rovněž věnovala svůj nejistý pohled, třebaže jsem se v duchu napomenula, abych sebrala veškerou svou důstojnost a chovala se nejlépe, jak jsem dovedla. „Dobrý večer, moc mě těší, že vás poznávám,“ načež jsem každému z pánů podala svou ruku. Nebyla jsem si jistá, jak přesně to v těchto situacích chodí, takže jsem musela působit i díky své nervozitě a stydlivosti velmi komicky, hlavně v okamžiku kdy jsem se pokusila napodobit Johnův vážný výraz, který se mi při této příležitosti vyrojil v mysli. Nutno podotknout, že to nebylo jediné, co mě nakonec napadlo. Docela mě zajímalo, jaké to pro pana Atkinse musí být, když je dveřník… To opravdu celé dny stojí u dveří, aby je mohl příchozím otevírat a případně jim pomoct s věcmi? A co chudák dělal v zimě? Přemýšlela jsem, což mi vlastně i pomáhalo k tomu, abych se částečně uvolnila. Ve výtahu jsem zkoprněla v pohybu, když jsem natáhla ruku k panelu tlačítek, přičemž ve stejném momentu k němu natáhl svou ruku i pan Atkins, na kterého jsem se omluvně zazubila a hned potom si v duchu imaginárně nafackovala. Děláš, jako kdybys nikdy neviděla žádný film, bloncko! Napomenula jsem se v duchu sarkasticky a podívala se po Johnovi. Konečně jsme vylezli ven, poděkovali za pomoc, přičemž jsem se ještě omluvila za to, že jsem panu Atkinsi málem převzala jeho vlastní práci, a mohli se vydat dál. John nebyl zdaleka jediný, kdo pociťoval to zvláštní napětí v břiše. „To je obrovské místo…“ vydechla jsem užasle a fascinovaně zároveň, mimoděk jsem i trochu zavrávorala, jak jsem nechtěně zakopla o cosi neviditelného… Zastavila jsem se na místě stejně jako John, ale i tak jsem se zvědavě nahýbala, tím spíš, když jsem zahlédla prosklenou stěnu… Cože?!... a z ní kousek výhledu na samotné město za soumraku. John si mě musel k sobě otočit sám, což vlastně nebylo zase tak těžké, vzhledem k tomu, že mi vzal zbytek věcí, které jsem svírala v náruči. Najednou jsem si připadala, jako bych ho viděla poprvé v životě, jako bychom se opět ocitli na neznámém místě, třebaže to byl jeho vlastní byt. Upřela jsem na něj bezelstný pohled, ve kterém se odráželo zmatení, než se ke mně přiblížil v polibku, který jsem mu zpočátku velmi opatrně a možná trochu zkoprněle opětovala. „Děkuji, myslím, že se mi tady bude líbit,“ zašeptala jsem v odpověď a pak se podívala do strany, a zase se k němu otočila, tentokrát s výmluvným pohledem, jestli mohu opravdu dál. Nakonec jsem to nevydržela a kvapně jsem se rozešla přímo k tomu výhledu, jenž mě lákal jako hmyz ke zdroji světla. „Páni! Jsme tak vysoko, že by se odtud dal skákat bungee jumping,“ ozvala jsem se nadšeně a hltala pohledem to množství blikajících světel s doslova nalepeným nosem na skle. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Byl jsem taky nesvůj, stejně jako Gabby, ale dost mi pomáhalo si představovat, že jsme jen zase někde v motelu, nebo spíš v hotelu, jinak bych se asi zbláznil. "V to pevně doufám, Gabby. A prosím, buď tady jako doma," pousmál jsem se a hned v zápětí si uvědomil, jak absurdně to zní. Nicméně jsem doufal, že se tu Gabby opravdu bude líbit. V opačném případě nevím, co bych dělal. Na ten její výmluvný pohled mi koutky úst povyjely ještě o kousek výš a posunkem ruky jsem naznačil, že může dle libosti jít dál. Ještě jsem se nahnul zpátky do odkládací šatny pro balíček, co mi přišel poštou a následoval jsem Gabby dál do bytu. Hned se vrhla k výhledu, zatímco já pomalým krokem došel ke kuchyňskému baru, kam jsem položil ten balíček a pak se vydal k pohovce, na kterou jsem se velmi ležérně posadil, sledujíc Gabby ve světle Manhattanu. "Občas se z budov někdo jen tak slaňuje, nebo skáčou s malým padákem. Ale na to by byla lepší mnohem větší budova," odpověděl jsem Gabby na ten bungee jumping a nespouštěl z ní oči. "Dala by sis něco k pití? Moc velký výběr tu není, ale něco by se určitě našlo.." navrhl jsem potom, přemýšleje, co vlastně teď budeme dělat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Páni, podívej, Johne, ta spousta světélkujících barev všude kolem a těch aut. To je neskutečné, připadám si jako bych ještě pořád byla v nějakém prazvláštním snu. Nemůžu uvěřit, že se to skutečně děje… A páni, těch aut, a ten výhled. To je prostě úžasné,“ chrlila jsem ze sebe nečekanou rychlostí, a když jsem si konečně uvědomila, že pro Johna tohle jistě není žádná novinka, tak jsem se konečně odlepila od skla a rozpačitě si odkašlala s tím, že jsem nenápadně otřela hřbetem ruky to místečko, na kterém jsem byla tak těsně nalepená. Nerada bych to tady Johnovi zašpinila a tak podobně. A když už jsme u Johna, měla bych věnovat pozornost i jemu, třebaže mě stále přitahovalo ke koukání se z okna a prohlížení interiéru jeho obrovského bytu. Tušila jsem, že to bude vypadat jinak, než jsem, jak jsem byla zvyklá dosud bydlet, ale něco jiného je to tušit a pak tomu čelit. Stát se toho součástí. Trochu jsem se ošila, jak mi najednou přeběhl mráz po zádech, přičemž se mi i zježily chloupky na zátylku, ale nepoddávala jsem se té nervozitě a stydlivosti. Zvláště pak v okamžiku, kdy jsem se doopravdy odpoutala a zapátrala jsem po majiteli tohoto bytu, který zrovna seděl ležérně na pohovce. „A už jsi něco takového adrenalinového zkusil, nebo jsi nenašel odvahu?“ Až pak mi došlo, že to vyznělo tak trochu provokativně popichovačně, ačkoliv jsem to tak vůbec nemyslela. Omluvně jsem povytáhla koutky úst do úsměvu a pomalu se rozešla k pohovce, stále až přehnaně opatrně, jako bych našlapovala po křehkém skle, které by se mohlo rozbít. Johnova otázka ohledně pití mě donutila se zastavit kousek od něj. Zahleděla jsem se mu do očí, přičemž jsem se zakousla do spodního rtu, u čehož jsem se asi na dvě vteřiny zamyslela. „Hm, možná bych si něco k pití dala, cokoliv co najdeš, ale kdybys měl náhodou džus, tak bych byla nejraději. Ale jestli ne, tak mi bude stačit vážně cokoliv, nedělej si starosti… A ještě… ehm… myslíš, že by se našla ještě nějaká čokoláda?“ Vkradla se mi trocha té červeně do tváří a udělala jsem pár kroků blíž, abych se usadila. „Máš to tady moc hezké a hlavně uklizené, snad jako bys předem tušil, že tu budeš mít návštěvu,“ poznamenala jsem s dalším novým úsměvem, třebaže jsem se u toho rozhlížela kolem a přemýšlela, co mám vlastně dělat. John sice říkal, abych se tu chovala jako doma, ale abych se přiznala, pořád mi to připadalo, jako bych byla někde v luxusním hotelovém pokoji, než opravdu doma. Na tohle, abych si doopravdy zvykla a brala to, jako přirozenost zřejmě budu potřebovat trochu více času. Avšak faktem zůstávalo, že se mi tu líbilo, což bylo ostatně i vidět, třebaže jsem byla viditelně nervózní a citelně se mi kroutil žaludek. „Taky jsi nervózní jako já, nebo to jen dobře schováváš?“ Napadlo mě pak, když jsem se na něj zadívala o něco zkoumavěji, snažíce se proniknout pod jeho neproniknutelný výraz. Trochu jsem přimhouřila oči, snad jako by mi to mělo pomoct. „A kde jsou ty diamanty a zlaté příbory a lžičky?“ Povytáhla jsem obočí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pořád jsem přemýšlel, co si o tom všem asi myslí a jestli se jí tu bude alespoň trochu líbit. Koneckonců, hned se vrhla k oknu a nic jiného ani pořádně neviděla, podle toho, jak jsem si všiml. Nicméně, pro ten výhled by mohla vzít na milost zbytek bytu, nebo ne? Tohle je tak frustrující.. povzdechl jsem si v duchu a sledoval Gabby, jak se konečně opravdu odlepila od skla. "Bohužel jsem ještě neměl čas, ale ten padák mě láká," přiznal jsem se s pokrčením ramene. Víc, než výškové aktivity, mě zajímalo to, aby se Gabby cítila opravdu dobře. Což mě přivádí k zamyšlení nad tím, co mám vlastně k pití. Mírně jsem nakrčil čelo, jak jsem horečně zvažoval, co můžu vlastně Gabby nabídnout. To mě donutilo vstát a přejít ke kuchyni, kde jsem nakoukl do lednice. Volal jsem hospodyni před dvěma dny, že přijedu a prosil jsem ji o nákup, jenže jsem nic nespecifikoval. I tak se zdálo, že už mě dobře zná, protože mimo klasických potravin jsem našel v lednici i pomerančový džus. Bez váhání jsem jej vytáhl, postavil na bar a otočil se ke skříňce se sklenicemi, odkud jsem dvě vytáhl. "Takže, jeden džus pro slečnu u konferenčního stolku. A bude si slečna přát i led?" napodobil jsem barmana s pousmáním a nalil do obou sklenic pití. "Čokoláda by samozřejmě byla, jen ji musím najít, tak malý moment," vzal jsem sklenici a podal ji Gabby, načež jsem na chvilku zmizel v chodbě, abych se vrátil s motokufrem, v němž byla mimo jiné i zmiňovaná čokoláda. Byla to poslední, obyčejná mléčná čokoláda, ale i tak to bylo lepší, než žádná čokoláda. Rozlámal jsem ji ještě v obalu, pak jsem se otočil ke skříňce a vytáhl pro změnu podlouhlý plochý talíř, na nějž jsem čokoládu přeskládal tím správným způsobem - kostičky pozitivní stranou nahoru a pěkně seřazené, jak byly v původní tabulce. "Moc tu nebývám, tak tu mám tak nějak vybydleno skoro pořád a kromě toho, mám paní na úklid, co se mi stará o byt," dodal jsem, jakoby se jednalo o naprostou samozřejmost, nedocházejíc mi, že pro Gabby je tohle nejspíš překvapivá informace. Při tom mi Gabby stihla položit tu otázku. Obvykle o těchto věcech nemluvím. Je to prostě emoce, co cítím a proto nemám potřebu o tom ještě mluvit, ale s Gabby to bylo jiné. S ní mi nebylo zatěžko podělit se o své dojmy, třebaže to stále nebyl můj šálek čaje. Vzal jsem čokoládu i svoji sklenku džusu a přesunul se zpátky za Gabby na pohovku. "Hmm, asi to schovávám, protože jsem šíleně nervózní. Ještě nikdy jsem tu nikoho na návštěvě neměl. Tedy, kromě rodičů, ale jinak nikoho," přiznal jsem se konečně s mírně křečovitým pousmáním. "A diamanty se zlatými příbory bohužel nemám.. žiju si takhle teprve 28 let, ještě se mám co učit," dodal jsem mírně sarkasticky na tu její poznámku. Pozvedl jsem nakonec sklenku s džusem a přiblížil ji k té Gabbyně na přiťuknutí. "Tak.. na New York?" navrhl jsem k přípitku, dívaje se Gabby stále do očí. Nahnul jsem se ke stolku pro kousek čokolády, zleva, první kostičku odshora, kterou jsem pak lehce přejel Gabby přes rty a nechal ji, aby si ji vzala. Nejraději bych ji k sobě strhl a líbal ji až do ztráty dechu, ale.. nebylo jí dobře, takže jsem se musel prostě a jednoduše krotit. "Jsi hodně unavená? A jak ti je? Mám tu i nějaký bylinkový čaj, kdyby to.. bolelo.." ani já se o tom nechtěl moc bavit. Nicméně, zřejmě bude nejlepší jít dnes brzy spát, byla to opravdu náročná cesta. Kromě toho, budu si muset ráno přivstat, abych zaběhl Gabby pro kávu, protože tu jednoduše žádnou nemám, když to obvykle nepiju.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nemohla jsem totiž uvěřit tomu, že tady ještě krom rodičů nikoho na návštěvě neměl, což v konečném výsledku znamenalo, že jsem tu první žena, kterou si sem přivedl. Bylo to zajímavé zjištění, to byla pravda. A také poněkud překvapující… i když vlastně, já o jeho předchozím osobním životě moc nevěděla, a ani jsem neměla v plánu to zjišťovat. Připadala bych si hloupě, že se ptám na něco, do čeho mi dle mého názoru nic nebylo. A krom toho, ani by mě to nenapadlo. Zakroutila jsem hlavou, že džus mi bohatě stačí bez ledu a neubránila se pozvednutým koutkům do úsměvu, jak se snažil napodobit barmana, což mu s jeho vlastními hereckými schopnostmi šlo naprosto dokonale a hlavně přesvědčivě. Zmínka o paní na úklid se mi zdála překvapivá, i když mi to po zamyšlení přišlo logické, vzhledem k tomu, že tu John zase tak často nebýval, takže se mu logicky musel někdo tady o to všechno starat. A rodiče měli určitě své vlastní starosti... „No… dalo by se říct, že tu vlastně sám nebydlíš. Dole máš recepčního i s dveřníkem a ještě k tomu ti sem chodí paní na úklid. Takže zase takový samotář nejsi,“ poznamenala jsem s úsměvem, ve snaze skrýt své vlastní rozpaky, protože jsem si uvědomila, že na Johnovi vůbec nic vidět nejde. Připadal mi prostě jako kdykoliv jindy; zdravě sebevědomý a nad věcí, což jsem mu v tuto chvíli záviděla. A to je hřích, odvětila jsem v duchu sama sobě. „Tak na New York… a abych nezapomněla, tak děkuji,“ dodala jsem ještě poděkování, které bylo zdánlivě reakcí na ten donesený džus, ale stejně tak se dalo říct, že Johnovi děkuji vlastně za všechno. Za to, že mě tehdy (už to bude takových osm dní? Páni!) zachránil na silnici, že jsem mohla být jeho spolujezdkyní a nakonec, že mě dovezl právě sem a dal mi přístřeší. Tohle všechno pro mě snad ještě nikdy nikdo neudělal… Tak nějak jsem nemohla uvěřit, že by byl skutečně nervózní, ale bylo to svým způsobem tak nějak příjemnější, když jsme na tom byli pravděpodobně stejně. Ale raději jsem to více nekomentovala. To, že neměl se mnou problém mluvit o svých pocitech, ještě neznamenalo, že je mu to příjemné. Pousmála jsem se na ten jeho sarkasmus, který věštil, že i přes tu svou nervozitu je to stále on sám. Zkrátka to bylo jakési znamení toho, že je všechno v pořádku. Zrovna jsem chtěla něco říct, ale nakonec mě umlčelo Johnovo počínání, když se nahnul pro kostičku čokolády (a že mě fakt bavil ten pohled na to, jak ty kostičky zase skládal) jíž mi přejížděl po rtech, než jsem si ji opatrně vzala a nechala rozpustit na jazyku. Tušila jsem a i cítila, jak to na něj působí, ale nemohla jsem si dovolit v tom pokračovat. Nemohla jsem, třebaže bych možná i chtěla, ale momentálně jsem stejně měla myšlenky naprosto jinde. Cítila jsem se unaveně po té dlouhé cestě, ale současně jako by se ve mně probudila energie, když jsem se sem tam ještě rozhlížela kolem sebe. „Jsem unavená, ale ještě se mi nechce spát. Hmm… vlastně bych si měla jít asi raději lehnout, ale ještě předtím bych se ráda porozhlédla a zjistila, co všechno tu schováváš. Mohu tě otravovat, nebo to necháme na zítřek? A děkuji, ale ten džus mi bude stačit… Pak bych si dala horkou sprchu a zalezla pod peřinu s teplou lahví,“ připustila jsem, ani si neuvědomujíc, že vyslovuji i své myšlenky, které už bohužel nezůstaly pouhou myšlenkou. Omluvně jsem se pousmála, protože mi bylo jasné, že se mnou není žádná zábava v tomhle stavu. Nutno podotknout, že by mi vlastně nevadilo, kdybych mohla ležet v Johnově náručí, vnímat jeho blízkost a omamnou vůni. Hrozně se mi líbilo, když mi přejížděl teplou dlaní po břiše. „Johne? Přečetl bys mi pak něco na dobrou noc, prosím?“ Napadlo mě záhy, tak jsem se odvážila zeptat s bezelstným pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pořád jsem přemýšlel o tom, že jsem chtěl hned zpočátku Gabby po bytě provést, ale nechtěl jsem ji otravovat, protože jí nebylo nejlépe a oba jsme po cestě byli unavení, nicméně, když už o to sama poprosila, ulevilo se mi, že budu s to dostát svým hostitelským povinnostem. Dopil jsem džus (měl jsem celkem žízeň, takže ve mně zmizel, ani nevím jak) a podíval jsem se na čokoládu, nicméně nevzal jsem si. Neměl jsem na ni jednoduše chuť. Ale hypnotizoval jsem ji, snažíc se kolem ní vykouzlit auru, která mi zaručí, že si Gabby další kostičku vezme přesně zleva, dolů. Zavrtěl jsem hlavou, abych se od toho oprostil a podíval jsem se zpátky na Gabby. "Můžeš si vybrat cokoliv budeš chtít, knih tu sice nemám tolik, jako v Londýně, ale něco se určitě najde," odpověděl jsem jí na to čtení a postavil jsem se. Šibalsky jsem se pousmál a pak jsem rozpřáhl ruce. "Tak, tohle je obývák," dodal jsem ke svému počínání a obešel jsem pohovku, kde stál stůl se židlemi. "Tady je jídelna a.. tady kuchyň," to už jsem stál u kuchyňského baru. Pak jsem mávnul směrem k "jídelně", nespouštěje však oči z Gabby. "Tamtudy se jde na balkon a nahoru na střechu, ale teď tam na tebe bude asi zima. Ale pojď se mnou, prosím," pobídl jsem Gabby, kráčejíc ke stěně chodby, která zničehonic končila, čímž se vytvořil jakýsi průchod. Stál tam klavír, ale hlavně - jedna stěna byla tvořena knihovnou s cédéčky etc. "Jak jsem říkal, něco na dobrou noc ke čtení určitě vybereme," pousmál jsem se na Gabby a jak jsem kolem ní procházel zpátky směrem k jídelně, pohladil jsem ji letmo po paži. Pokud se tam chtěla zdržet a rovnou si vybrat knihu, pomohl jsem, jak jen jsem dovedl.. Potom už nás toho moc na objevování nečekalo. Jen troje dveře. "Tohle je jen na úklid, takové malé království mé hospodyně," pousmál jsem se opět, ukazujíc na první dveře. Pak jsem otevřel druhé, ale dovnitř jsem nešel. "Koupelna.. a ložnice" otevřel jsem poslední dveře, kde byla prostorná postel a opět parádní výhled na Manhattan.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Co na tom bylo divného? Vždyť jsem se už na to několik dní předem připravovala… Pomyslela jsem si naposledy, než jsem se zhluboka nadechla a opravdu to přestala řešit. Prostě to tak je. Jen jsem doufala, že to Johnovi doopravdy zase až tak moc nevadí, že jsem mu takhle narušila soukromí. Podívala jsem se na něj, jak hypnotizoval ten talířek s čokoládou, a vyčkávala, abych si mohla vzít jednu náhodnou kostičku zprostředka, vůbec netušíc, že mu tím asi způsobím menší muka, ale třeba si toho ani nevšimne. Vložila jsem si další kousek čokolády do úst a krátce přivřela oči, jak jsem si užívala ten sladký pocit na jazyku. Bylo to jednoduše úžasné. „Vážně si mohu vybrat cokoliv?“ Otázala jsem se, předstíraje obrovské ohromení, už jenom z té skutečnosti, že je ochoten mi doopravdy něco přečíst. Obvykle se tohle totiž neobešlo bez provokativních poznámek, ale momentálně to bylo asi trochu jiné. No jasně, možná to bylo tou nervozitou. Zazubila jsem se, jak John rychle vstal a bez váhání mi začal představovat svůj luxusní byt. Po jeho vzoru jsem po chvíli vstala i já, abych ho mohla doprovázet a zkoumat všechno, na co se mi naskytl pohled. Kuchyň i jídelnu jsem už částečně znala, ale co mě ze všeho zaujalo nejvíc, byl ten klavír za stěnou. To jsem se neudržela a ohromeně vykulila oči, ale než jsem cokoliv stihla říct, tak mě upozornil na sbírku cd a knih. Nevěděla jsem přesně, co bych chtěla slyšet, protože jsem v tomhle ohledu neměla zase až takový rozhled, ale přeci jen jsem se odhodlala a na chvíli přistoupila blíž. Nahnula jsem hlavu na stranu, abych si mohla přečíst názvy jednotlivých knih na jejich hřbetu, přičemž jsem si dávala velký pozor na to, abych tu něco nerozbila. „Co jsi to vlastně říkal tehdy, když jsme tábořili? Že máš u sebe ty pohádky od pana Wilda?“ Nadhodila jsem pak, jak jsem si u toho prohlížení vzpomněla, že mě zrovna tahle knížka docela dost zajímala. Asi to bylo i tím, že to byly právě pohádky, které jsem měla pořád ráda. Pousmála jsem se, když kolem mě prošel a pohladil mě po paži. Otočila jsem se a vyšla zpátky k němu, protože mě zajímalo, co dalšího se skrývá dál. Kniha už byla zjevně vybraná. Už nás toho moc nečekalo, ale i tak jsem byla fascinovaná z toho, jak to všude vypadá. A hlavně, jak je to velké. „Myslím, že se mi tu bude líbit, ale chtělo by to trochu víc barev,“ pousmála jsem se a dál raději pomlčela, když jsem si uvědomila, že jsem moc upřímná. Rozhodně to ale nebylo myšleno nějak kriticky. To bych si ani nedovolila. Líbilo se mi tu, ale připadalo mi to takové… trochu chladné, ale pak mi došlo, že tu vlastně ani moc často nebýval. I kvůli tomu, jsem se zdržela svých slov, aby si to nevyložil špatně. Nakonec jsme se zastavili v ložnici, po které jsem se rozhlédla a se skousnutým rtem jsem zabodla pohled do velké postele. „Tak tohle bude asi moje nejoblíbenější místnost. Vlastně až po koupelně… vypadá to tady fakt parádně. A ten výhled!“ Rozšířily se mi zorničky nadšením a už jsem se chystala udělat první krok, než jsem se zarazila, přesně mezi dveřmi a otočila se čelem k Johnovi. Najednou jsem měla šílenou chuť ho políbit a ... ale nemohla jsem. Zase jsem se kousla do spodního rtu a sjela pohledem k jeho lákavým rtům, než jsem se od nich přiměla odtrhnout a podívala se mu pro změnu do očí. „Děkuji za prohlídku, pane Mariano, myslím, že teď už by byl ten pravý čas, abychom se,“ pomilovali, ano. „nachystali na spaní…? Jsi moc unavený?“ A přesně v tu chvíli, kdy jsem se zeptala, jsem si unaveně zívla a musela si i promnout unavené oči. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Dobře, tak tedy pohádky," pousmál jsem se na Gabby společně s tím pohlazením, jak jsem ji míjel zpátky do centra bytu. "Víc barev?" podivil jsem se a porozhlédl se kolem. Doposud mi to ani nepřišlo. Tyhle tóny mi vyhovovaly i kvůli učení, ale pokud chce Gabby nějaké barvy.. "Dobře," konstatoval jsem krátce, v hlavě už promýšlejíc menší plán na zítra, což by se mohlo Gabby hodně líbit. Nicméně jsem své rodící se plány nechtěl Gabby prozrazovat hned teď, na to byl čas.. Dostali jsme se až do ložnice, kde samozřejmě Gabby opět zaujal výhled, jak jsem si mohl všimnout. Jenže to nebylo všechno.. "Já vím," promluvil jsem vědoucně, tichým hlasem a dívaje se tam, kam Gabby - na postel, dokud Gabby nezvedla svůj pohled ke mně, takže jsem se i já střetl s tím jejím. "Tak.. co kdybys šla do koupelny a já ti tam přinesu věci?" navrhl jsem a ustoupil o krok ke dveřím, abych mohl opravdu udělat to, o čem jsem mluvil, záměrně se vyhýbajíc odpovědi, protože jsem unavený moc nebyl, ale nechtěl jsem tím Gabby zatěžovat.. Mezitímco byla Gabby v koupelně, vytáhl jsem knížku O. Wildea a položil ji k posteli, připraven na budoucí předčítání. Otevřel jsem šatnu a vytáhl odtamtud plátěné kalhoty na spaní a triko, obojí jsem si to připravil na postel, abych pak po sprše nezdržoval a pak jsem šel do kuchyně, nám oběma natočit studenou vodu do sklenice, kdyby na nás v noci zaútočila žízeň, takže jsem obě skleničky potom postavil zase k posteli (odkládací prostor je jakási polička v čele postele, která je po celé délce shora osvětlená tlumeným světlem.. Pak už nezbylo, než počkat na Gabby a vystřídat ji ve sprše na pět minut, než jsem se k ní mohl ve svém spacím oblečení připojit do postele. Ještě jsem se dotkl z boku postele tlačítka na ovládání rolety, která zahalila ložnici do příjemného přítmí rušeného jen světlem lampičky, abych viděl na čtení. Konečně jsem si zalezl po deku a nastavil ruku, aby se ke mě Gabby mohla přitulit, jak to za poslední dobu dělala vždycky. "Takže, chceš nějakou pohádku vybranou namátkou, nebo začneme od začátku?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pohlédla jsem na Johna s trochu omluvným úsměvem, neboť jsem nechtěla, aby má slova vyzněla tak, že musí udělat všechno, co právě řeknu. Jen jsem byla upřímná, tak jsem se svěřila s tím, že by tu nějaké barvy neuškodily. Rozhodně jsem neměla v plánu to tu nějak výrazněji předělávat, protože to i přes všechny okolnosti nebyl můj byt. Přišlo mi to tedy neslušné a takové zvláštní, abych do toho mluvila. Ale… když jsem pak viděla, jak se zamyslel, tak to asi nebyl zase tak špatný nápad. Jen by mě zajímalo, co se mu u toho honilo hlavou, nakrčila jsem obočí podobným způsobem a taktéž se krátce zamyslela, než jsme stanuli před dveřmi, patřící ložnici a moje pozornost se rázem přesunula úplně jiným směrem. Naše pohledy se střetly a já se znovu kousla do spodního rtu, jak jsem ucítila lehké mravenčení v podbřišku a následně jsem se trochu zašklebila, ale snažila jsem se to udržet. Nakonec jsem jen souhlasně přikývla, než jsem se v další chvíli zarazila. Potřebovala jsem své věci a ty jsem zrovna u sebe neměla, ale nechtěla jsem zase Johna otravovat. Ale bylo to nezbytně nutné. John se ale nabídl, že mi věci donese, u čehož mi došlo, že nemám sebou ani pořádné pyžamo. Vlastně jsem měla sebou jen legíny, ve kterých jsem přespávala tehdy, když jsme tábořili v přírodě a spali pod širákem. John mi nakonec půjčil jednu ze svých košil a já se tak trochu zastyděla. Na druhou stranu jsem si k ní pak mohla v koupelně nerušeně vonět, když jsem k ní tiskla svou tvář. V koupelně jsem se nezdržela zase tak dlouho, ale i tak jsem tam byla určitě delší dobu, než John. Potřebovala jsem si mimo jiné umýt i vlasy, takže i to bylo poněkud zdržující. Nicméně jsem si to pak po tom všem zamířila do ložnice, mezitímco jsem si zapínala pár posledních knoflíků na Johnově košili, vlasy ponechávaje volně podél ramen, aby pořádně proschly. Tváře jsem měla načervenalé, a dokonce už na té jedné nebylo poznat, že na ni ještě před několika dny byla pohmožděnina. Konečně jsem se pohledem odpoutala od půjčené košile, kterou jsem si zapnula skoro až po bradu a zvedla zrak k posteli, na které byly nachystané věci a na čele byly postavené sklenice s vodou. Podívala jsem se na Johna a zeširoka se usmála. „Už jsem ti dneska řekla, jak jsi úžasný? Děkuju… A už můžeš klidně jít, jen… doufám, že jsem ti nevypotřebovala všechnu teplou vodu,“ zatvářila jsem se kajícně, ale vzápětí mi v očích pobaveně zajiskřilo. Nakonec to netrvalo tak dlouho, měla jsem pocit, že to byla fakt krátká chvilka, co John zmizel v koupelně, ale byla jsem ráda, že už se k němu mohu bez starostí a nervozity přitulit tak, jak jsem na to byla už zvyklá. Jen co si vlezl za mnou do postele, tak jsem se k němu schoulila, přičemž jsem opatrně spočinula dlaní na jeho břiše, po němž jsem ho nepřestávala bezděčně hladit konečky prstů. „Když jsem byla malá, tak jsem byla tak zvědavá, že jsem knížky četla od konce,“ uchechtla jsem se tiše při vzpomínce na své dětství a položila si hlavu na jeho rameno. „Ale myslím, že by bylo správné, kdybychom začali od začátku,“ odpověděla jsem nakonec a vztáhla ruku z jeho břicha ke svým ústům, abych skryla dlouhé unavené zívnutí. Pak jsem se znovu pohodlněji zavrtěla a pohladila jej po břiše, vyčkávaje až začne číst. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Už jsem ti dnes říkal, jak ti to sluší?" kontroval jsem v odpověď. Odhrnul jsem jí vlasy a rychle se sklonil, abych jí mohl věnovat polibek na mé oblíbené místo pod jejím uchem, než jsem zmizel v koupelně.. Počkal jsem, až se Gabby uvelebí v mém náručí, než jsem rukou zašmátral nad námi v čele postele po knize. Uchechtl jsem se její vzpomínce na dětství, přemýšleje, jestli z legrace nemám taky začít od konce a číst slova pozpátku, ale nakonec, když si zase zívla, jsem to zavrhl jako špatný nápad. "Dobře, takže pro změnu začnu od začátku. A kdybys usnula, tak dobrou noc, Gabby," nahnul jsem se k ní pro polibek, možná o něco delší, než obvykle, ale bylo v něm všechno to dnešní zvláštní zmatení i nadšení z toho, že je tu pořád se mnou, v mém bytě. Nakonec jsem si jen poupravil polštář pod hlavou, abych ji měl trochu výš a dobře viděl na knížku, než jsem se dal konečně do čtení. "Vysoko nad městem stála na vysokém sloupu socha Šťastného prince. Princ byl celý pokryt tenkými lupínky ryzího zlata, oči měl ze dvou třpytných safírů a na jílci jeho meče plál veliký rudý rubín. Sklízel ovšem mnoho a mnoho obdivu. “Je krásný jako větrná korouhvička,” poznamenal jeden městský konšel, který si přál získat pověst člověka se smyslem pro umění. “Jenže není tak užitečný,” dodal, nebo se bál, aby ho lidé nepokládali za nepraktického, a to on věru nebyl. “Proč jenom nedokážeš být jako Šťastný princ?” domlouvala střízlivě uvažující matka svému chlapečkovi, který plakal po modrém z nebe. “ Šťastnému princi ani nenapadne, aby po něčem plakal.” “To jsem rád, že na světě je přece jen někdo, kdo je docela šťastný,” zamručel při pohledu na tu nádhernou sochu jakýsi zklamaný člověk. “Vypadá zrovinka jako anděl,” prohlásily děti ze sirotčince, kdy ve světle nachových pláštěnkách a s čistě bílými zástěrkami vycházely z katedrály. “Jak to víte?” zeptal se učitel počtů. “Vždyť jste žádného anděla nikdy neviděly.” “Ale viděly! Ve snu!” odpověděly děti; a učitel počtů se zakabonil a zatvářil se velice přísně, protože byl proti tomu, aby děti snily. Jednou v noci letěl přes město vlaštováček. Jeho kamarádi odcestovali u před šesti nedělemi do Egypta, ale on se opozdil, protože byl zamilován do jedné překrásné rákosové třtiny. Seznámil se s ní časně zjara, kdy nad řekou pronásledoval velikou žlutou můru, a ta třtina ho svým útlým pasem tak upoutala, že se zastavil a oslovil ji. “Mám tě milovat?” zeptal se vlaštováček, který vždycky šel rád rovnou k věci, a rákosová třtina se mu hluboce uklonila. A tak ji tedy začal obletovat a dotýkal se křídly vody a vytvářel na ní stříbrné kruhy. Takto se jí dvořil, a to trvalo celé léto.." "...Potom sochu roztavili v peci a purkmistr svolal městskou radu, aby se rozhodlo, co s tím kovem. “Musíme mít samozřejmě jinou sochu,” řekl, “a měla by představovat mne!” “Mne!” křičeli všichni konšelé a začali se hádat. Kdy jsem o nich slyšel naposled, pořád ještě se hádat nepřestali. “To je divné!” řekl dozorce dělníků ve slévárně. “Tohle puklé olověné srdce ne a ne se v peci roztavit. To musíme vyhodit.” A tak je vyhodili na smetiště, kde ležel i mrtvý vlaštováček. “Přines mi nejcennější věci z toho města,” přikázal Bůh jednomu svému andělovi; a anděl mu přinesl to olověné srdce a toho mrtvého ptáčka. “Správně jsi vybral,” pravil Bůh. “Tento ptáček bude věčně zpívat v mé rajské zahradě a Šťastný princ mě bude velebit v mém zlatém městě.” Skončil jsem jednu z pohádek a podíval se na spící Gabby. Odložil jsem knihu, zhasnul a ještě chvíli jsem Gabby pozoroval, snažíc se zavřít oči a usnout.. jenže to nešlo. Pořád jsem bloudil po pokoji očima, sledujíc tmavé siluety známých předmětů a linií, než jsem to nakonec vzdal, opatrně se vymanil z Gabbyna obležení a tiše jsem se vytratil z ložnice. Rozsvítil jsem si teprve lampičku u knihovny. Vybral jsem si CD The Killers a potichu jsem si ho pustil, než jsem se dal do výběru knihy - pokud možno nějaké nezajímavé, aby mě to čtení unavilo a já si mohl jít opravdu lehnout a spát.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Přišlo mi to tak přirozené, že jsem se uvelebila v Johnově náručí, že už jsem to brala téměř jako samozřejmost. Bylo to velice příjemné a já se k němu přitiskla ještě blíž, vnímajíc tu jeho charakteristickou vůni, jež už jsem měla vepsanou ve své paměti a nemohla se jí nabažit. Prsty jsem opatrně přejela po linii jeho břicha a přivřela oči, abych si vychutnala jeho hlas, ale ještě předtím jsem k němu zvedla hlavu, abych se mu podívala do očí a mohla mu opětovat ten o trochu delší polibek, ve kterém se i z mé strany odrážely všechny ty emoce a pocity z dnešního dne. Hlavně z večera a ze skutečnosti, že jsme stále spolu a zatím jsme všechno společně překonali. V koutku mysli jsem možná měla trochu starostlivé myšlenky ohledně toho, jak to bude vypadat v budoucích dnech, ale to v tuhle chvíli nebylo tak podstatné. Přednější bylo, že jsem se cítila naprosto uvolněně a omámeně, jak jsem se opět dostávala do stavu blaženosti a útlumu, jak jsem se cítila unaveně. „Hmchmmm… já neusnu, chci si to poslechnout celé… ale… kdyby náhodou, tak taky přeji dobrou noc, Johne,“ zašeptala jsem mu do rtů, od kterých jsem se jen stěží konečně odpoutala, abych mu dala prostor pro to předčítání. Pravdou však bylo, že jsem se od něj vůbec nechtěla odpoutat, ale čím dál víc se mi chtělo spát, třebaže jsem se snažila zůstat bdělá… Ani nevím, kdy se to stalo, ale asi někdy ještě během toho čtení, možná v polovině pohádky, že jsem přestala vnímat a nevěděla nic o světě kolem sebe. Hlava se mi pomalinku svezla po Johnovu rameni trochu níž, ale vzápětí jsem rychle procitla a narovnala se zpátky. Dlouze jsem zívla, že byl div, že jsem si neroztrhla pusu. Chtěla jsem něco říct, ale nakonec jsem pomlčela a jenom si povolila tři horní knoflíčky na košili, protože mi najednou začalo být až moc velké teplo. Nakonec jsem ke konci pohádky, potom co se mi ještě několikrát svezla hlava se zavřenýma očima níž, definitivně usnula, ocitaje se kdesi v říši snů… Probudila jsem se asi až po delší době, protože když jsem instinktivně natáhla ruku vedle sebe, tak jsem tak akorát nahmatala polštář vedle sebe. Trochu jsem nakrčila obočí a otevřela oči, zjišťujíce, že už je v místnosti dost tma, a krom toho, že jsem tu očividně sama. V prvním okamžiku jsem se polekaně nadechla, protože mi to nevysvětlitelným způsobem připomnělo nedávnou zkušenost u silnice, kde jsem se probudila sama. Najednou jsem se cítila dostatečně probuzená natolik, že jsem vystřelila rychlostí blesku z postele, načež jsem si konečně naplno uvědomila, kde jsem a co se stalo. Vlasy jsem měla, jak bylo zvykem, rozcuchané a i košile byla poměrně pomačkaná, nemluvě o tom, že mi z ní vykukovalo i částečně odhalené rameno, jak jsem ji měla na šikmo. Zhluboka jsem se nadechla a víceméně poslepu jsem se vydala z ložnice ven. Nevěřila jsem tomu, že by mě tu John nechal úplně samotnou, ale i tak ve mně hlodaly nepříjemné vzpomínky a myšlenky. Něco jsem si zamumlala pro sebe a pousmála se, když jsem nahmatala kliku a konečně se bosky vydala směrem do kuchyně. Nebo jsem alespoň tušila, že tím kýženým směrem to je… Mimoděk se trochu ozval i můj hladový žaludek, takže nebylo divu, že když jsem tak nějak dorazila ke kuchyňské lince, tak moje kroky zamířily ihned k velké ledničce. Kousla jsem se do spodního rtu a rozhlédla se kolem sebe. Sice jsem měla v plánu najít Johna, ale to mohlo ještě počkat, ne? Pomyslela jsem si a pohlédla zpátky na to mé momentální světlo v životě… totiž, ledničku. Nutno podotknout, že tohle bych si v životě nedovolila, zvláště v cizím bytě, ale momentálně za mě promlouval můj neutichající hlad, takže jsem se nakonec odvážila opatrně a tiše otevřít dvířka a podívat se dovnitř, zjišťujíce, že je tam toho opravdu dostatek. Vezmu si jen kousek, abych zahnala ten nejhorší hlad a pak…, pomyslela jsem si, ale vzápětí jsem proud svých myšlenek zarazila tím, že jsem se jednoduše natáhla a začala jsem jíst. Jak jsem sama zjistila, tak jeden malý kousek mi nestačil… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Vešel jsem dovnitř a už na první pohled jsem zjistil, že tam Gabby není. I tak jsem si lehl pod deku, předpokládajíc, že šla jen na chvíli do koupelny a tak jsem čekal. Když se - podle mě dlouho - nic nedělo, dostal jsem opět strach, že se jí něco mohlo stát. Zkrátka jsem měl takovou menší paranoiu od toho dne v motelu ve Wall, kdy jsem Gabby našel ve vaně, bílou jako stěna. Znovu jsem vstal a pomalu přešel ke dveřím. Chtěl jsem se ujistit, jestli je Gabby v pořádku, tak jsem zaklepal na dveře koupelny. "Gabby?" Najednou mě zaujalo něco jiného, jak jsem se snažil zbystřit sluch, konečně jsem zaslechl cosi od kuchyně. Udělal jsem těch pár kroků tím směrem, takže se mi naskytl pohled na Gabbyny dokonalé nohy ozářené světlem lednice, přes jejíž dveře jsem neviděl zbytek Gabby.. Mimoděk mě ten výjev strašně rozesmál, třebaže se to projevilo pouze na mých pozvednutých koutcích úst. Potichu jsem přešel až k ní a stojíc jí za zády jsem na ni tiše promluvil. "Dobrou chuť.. tak co máme k večeři?" Věděl jsem, že paní Hobbs mi dle mých pokynů nakoupila různé polotovary, ovoce a zeleninu, sýry a podobně, ale vždy mě překvapila i něčím navíc, za což jsem jí byl neskonale vděčný. Ta malá překvapení jsem zkrátka zbožňoval... |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Byla jsem do toho všeho tak zabraná, že jsem zapomněla i na to, že jsem původně chtěla jít hledat Johna, který se pomalu ale jistě blížil a já o něm pochopitelně neměla ani tušení. Ve chvíli, kdy jsem si do ještě plných úst vkládala další kousek sýra, který jsem v mysli pojmenovala jako poslední, jsem těsně za sebou zaslechla někoho promluvit a o holou kůži se mi otřel dech. Ve vteřině jsem vykulila oči a začala se neuvěřitelným způsobem dusit, jak mě to zaskočilo totálně nepřipravenou. Naštěstí jsem si stihla dát ruce před ústa, takže jsem nic nevyprskla, ale ještě dlouhou chvíli jsem vykašlávala sousto, které se mi zadrhlo v hrdle. Bylo to strašné a zároveň neuvěřitelně trapné, alespoň pro mě. Nicméně jsem se tomu musela pobaveně chechtat, což bylo ještě horší, vzhledem k tomu, že jsem se u toho snažila neudusit sýrem. Konečně jsem se po notné chvíli narovnala zpátky v zádech, neboť jsem si záhadně pamatovala, že při takové situaci je nejlepší se předklonit. Jen jsem doufala, že Johna nenapadne mi dát herdu do zad – to bych asi nezvládla. Ze všech sil jsem se snažila sebrat poslední zbytky své důstojnosti, a ještě předtím, než jsem se k němu otočila, jsem se zahleděla do výstřihu košile, kam mi spadl zbytek jídla. Ale ne… nadávala jsem si v duchu, přičemž jsem se to snažila tak nějak vylovit, mezitímco jsem se pomalu otočila k Johnovi. „Obávám se, že jste přišel pozdě. Už nic není…. A dobře vám tak, pěkně jste mě vyděsil, pane Mariano!“ Přimhouřila jsem oči, třebaže jsem se u toho nezadržitelně uchechtávala a sem tam ještě zakašlala. No, možná trochu víc zakašlala. Nicméně faktem zůstávalo, že jsem se neuvěřitelně zastyděla, že mě našel zrovna tady…a ještě ke všemu ve chvíli, kdy jsem se tak přecpávala. Podívala jsem se zpátky na košili a znovu si rukama sáhla do výstřihu, protože mě tam pořád něco svědilo. Pitomé jídlo! Musí tu být takové dobroty? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Gabby, no tak.. Gabby.." plácal jsem bezradně, než jsem se opravdu velmi jemně jal poplácávat ji po zádech, což samozřejmě nemělo vůbec žádný účinek, ale.. vůbec jsem netušil, co si počít. Vlastně, pokud jí zaskočilo, používal se takový ten chvat, kdy se dusící člověk chytil zezadu a.. ále, to je blbost! hodil jsem ten plán vzápětí přes palubu. K mé radosti se zřejmě Gabby udělalo lépe, že mohla zase začít volně dýchat. Hned jsem stáhl ruku z jejích zad k jejím vlasům, které jsem se jí pokusil odhrnout, abych na ni viděl, když byla tak v předklonu. Začala se u toho znenadání smát, i když já osobně jsem se ještě nezbavil z toho menšího šoku, že nejsem vůbec s to Gabby pomoct. "Doufám, že ses vážně najedla i za mě, protože z tohohle traumatu nebudu ještě tak týden jíst," pousmál jsem se, zatímco jsem byl zároveň v pokušení upravit jí košili, jak se ke mě hlásila má perfekcionalistická stránka - a stejně tak jsem byl v pokušení jí tu košili rozepnout úplně.. "A dost, Johne" okřikl jsem se, načež jsem se zarazil, protože jsem slyšel tichý hlas příliš živě. Já to řekl nahlas? A do háje.. "Pardon, já.. to bude únavou.." pokusil jsem se rychle zakecat ten svůj hloupý únik myšlenky, přičemž jsem sjel očima ke košili. Vyloženě se to nabízelo, jak se Gabby tak ošívala, ale i tak.. už jsem zase myslel na věci, které jsem si prostě neměl v tuhle chvíli připouštět. Jenže to bylo složité, jak mě Gabby (možná nevědomky) v jednom kuse sváděla a zároveň jsem věděl, že si nesmím dovolit nic víc. Bylo to, jako kdyby dítě zavřeli do cukrárny, ale svázali mu ruce a dali roubík, jenže neustále mu dávali přičichnout k dortům.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ale už je mi dobře, krom toho, to bylo vážně vtipné, tak se tomu zasmějeme a nebudeme to brát zase tak vážně. Vždyť se nic nestalo, nebo jo?“ Odvětila jsem na tu jeho starostlivost a omluvně se pousmála. Rozhodně jsem mu nechtěla přivodit až takový šok, aby z toho týden nejedl. To by bylo hodně zlé a špatné. Upřela jsem na něj starostlivý pohled a doufala, že na tohle zapomene, protože bych o něj jinak měla velkou starost. Pak jsem však sklopila pohled ke své košili, ve které jsem se pokoušela ulovit zbytek jídla, který mi mezitím propadl úplně na podlahu. Už už jsem se chtěla sehnout, ale v tom okamžiku mě zarazil John, jenž promluvil (sice tiše, ale já u něj byla blízko, takže jsem to nemohla přeslechnout) s takovou zvláštní větou, a krom toho mi až moc podezřele připomínal mě samotnou, v okamžicích, kdy ze mě nechtěně vypadávaly vlastní myšlenky. Zvedla jsem k němu hodně zaujatý pohled a drobně povytáhla obočí s nevyřčenou otázkou, než mi to konečně naplno došlo. „Za to se přece nemusíš omlouvat, to je přeci úplně pochopitelné, že jsi po tom všem unavený…“ promlouvala jsem o něco tišeji, přičemž jsem následovala jeho pohled k mé košili. V duchu jsem se nad tou situací potutelně pousmála a zároveň jsem si rozepnula knoflík. „A kde jsi vlastně byl? Když jsem se vzbudila, tak jsem… nevěděla kde jsi a tak jsem si řekla, že tě půjdu najít. Ale pak… mě zaujala lednička,“ mluvila jsem dál s omluvným tónem i kajícným pohledem, ale moje počínání mělo k tomu daleko. Hodně daleko… „A pak jsem ti zašpinila košili, vážně se omlouvám. Asi bych se měla převléknout a vyprat ti ji?“ Zašeptala jsem, přičemž jsem rozepnula další knoflík, tváříc se jako naprosté neviňátko. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Ale ne, tohle nedělej, Gabby, uhlídal jsem myšlenku ve své hlavě, když si rozepnula knoflík. Rychle jsem zabodl pohled do jejích očí (dokud byl čas to zvládnout) a soustředil se výhradně na to, abych se už nedíval níž. "Nemohl jsem usnout.. chvíli jsem si četl.. a.. ale těší mě, že jsi mě vyměnila za ledničku," dodal jsem sarkasticky, upínaje se k tomuto prostředku mého obvyklého způsobu mluvy jako k poslednímu stéblu, které by mě vyvedlo z ospalosti a tím pádem z naprosté nesoustředěnosti. "Na praní zapomeň, ale košil.. mám.." zarazil jsem se, ještě víc se upínajíc na zeleň v jejích očích, zatímco jsem periferně viděl, jak si rozepíná další knoflík košile. Najednou jsem zapochyboval, že opravdu neví, co dělá. Už jen ten tón hlasu, jakým mi to řekla, byl dost podezřelý. Přimhouřil jsem oči a pousmál se do klasického pokřiveného úsměvu. "Vím, o co se snažíš.. Ty mě chceš regulérně zabít, jak celou dobu říkám. A opravdu ti to jde skvěle," zašeptal jsem v odpověď, než jsem - ani nevím, jak se to vlastně stalo - Gabby políbil a líbal ji tak, že jsem ji oběma rukama sevřel do objetí a odtáhl kousek od lednice, aby se mohla zavřít. Kousl jsem ji do rtu a jednou rukou jí zajel částečně pod košili, na zadeček a boky. Nechtěl jsem ji pustit, ale musel jsem... až za chvíli! Rychle jsem jí dorozepnul košili a jednou rukou jsem jí přes boku zajel až ke kříži, takže jsem si Gabby mohl přitáhnout o kousek blíž k sobě.. dokud jsem se neodtáhl. Jednou mě zabiješ, Gabby, na to bych si vsadil. Ale pojď, vybereme novou košili a půjdeme spát," řekl jsem nakonec, když se do vedení opět probojovala ta rozumná část mého mozku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nečekala jsem Johnův výpad, celou dobu jsem ho poslouchala a přitom se snažila krotit, takže bylo těžké věnovat všemu stejný díl pozornosti. Každopádně mě jeho slova tak trochu ranila, třebaže to nemyslel zase tak vážně. „To si o mně vážně myslíš?“ Upřela jsem na něj tentokrát opravdu bezelstný pohled a zarazila se při rozepínání knoflíku. Pohled zelených očí rázem změkl. Vážně jsem mu připadala tak zlá? Ale vždyť já mu nikdy nechtěla ublížit, naopak, vždycky jsem chtěla, aby byl šťastný a spokojený, protože pak jsem mohla být i já. Jenomže v přívalu myšlenek mě přerušilo Johnovo vlastní počínání, kdy se ke mně natěsno přiblížil a já se mohla poddat své touze po jeho těle a rtech. Ve vteřině se mi podlomily kolena. Tak moc na mě zapůsobila jeho blízkost, že jsem se zachvěla po celém těle, držíc se jeho paží, po kterých jsem vystoupala až k jeho krku. Prsty jsem škádlivě zajela až k jeho zátylku, kde jsem mu vjela do vlasů a vychutnávala si jeho polibky, jež se stávaly naléhavější a naléhavější, jak intenzivně jsem vnímala jeho doteky. Nesouhlasně jsem zamručela, když se odtáhl, ale vzápětí jsem si uvědomila, že i pro něj to muselo být těžké. „Johne, ale já tě nechci zabít jen… já,“ zarazila jsem se a kousla se do rtu, stydlivě klopíc pohled dolů k nohám. „hrozně moc po tobě toužím, a obzvlášť v těchto dnech je to k zešílení. Stydím se, že jsem tak… necudná,“ povzdechla jsem si a v duchu se sama sobě vysmála. Musela jsem mu připadat šíleně a ani jsem radši nechtěla vědět, co si o mně myslí. Teprve potom jsem si všimla, že mám úplně rozepnutou košili, takže jsem k němu pozvedla pohled s povytaženým obočím… No, raději jsem to nekomentovala a místo toho se pokusila zahalit. „Copak se nebojíš, že bych se na tebe mohla v noci vrhnout? Neměla bych si raději ustlat tady na pohovce?“ Nadhodila jsem zdánlivě žertovně, ale ve skutečnosti jsem popichovala samu sebe. Moc dobře jsem věděla, že v tomto stavu jsem byla hodně nevyzpytatelná a já jsem se začala obávat sama sebe. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nicméně ta malá chvíle touhy, zmírněné díky její bezprostřední blízkosti teplého těla i lákavých rtů, kterých se snad nikdy nedokážu nabažit, byla příjemnou odplatou za celou tu dobu, kdy jsem měl zařazenou zpátečku. Užíval jsem si to, doufajíc, že mě Gabby zarazí, když jí to bude nepříjemné, ale na druhou stranu jsem se snažil. Pořád jsem držel zpátečku, třebaže už ne tak striktní. Žádné doteky na bříško a tak, to se dalo zvládnout. Nicméně, i tak jsem byl dost unavený a tušil jsem, že by mohlo být něco kolem jedenácté, možná víc, takže byl čas zase se vrátit do postele. Gabby mě však překvapila tím, jaká slova použila. Chvíli jsem se na ni jen tak díval, než jsem se unaveně zakřenil, moc dobře si uvědomujíc ten její všeříkající pohled spojený s "úplně náhodou rozepnutou košilí, o čemž jsem samozřejmě vůbec, ale vůbec neměl tušení, natož abych v tom měl prsty".. "Hmm.. necudná.." ochutnával jsem to slovo zamyšleně, upřeně pozorujíc Gabbyny oči. "Ale ne, nebojím se. Rád to risknu, ale teď už pojď spát.. tedy, pokud nemáš v plánu překontrolovat a zredukovat ještě zásoby tady vedle ve skříňce," dobíral jsem si ji, ale pak už jsem se vážně měl k odchodu - směr ložnice.. Zalezl jsem si do postele, lehl si na bok a počkal, až se Gabby uvelebí. Zdá se, že mé předchozí čtení opravdu zafungovalo, jak má, takže jsem už sotva udržel oči otevřené. Netrvalo to dlouho a z útlumu jsem volně zaplul do klidného spánku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Hm, možná zítra… Ale měl by sis mě hlídat, než se ze mě stane kulička,“ odvětila jsem dost chabě, to uznávám, ale zkuste si v této době vymyslet nějakou provokativnější odpověď. Zvláště pak, když se vám začnou unaveně klížit oči. Souhlasně jsem přikývla a pomalu se vydala s Johnem pro novou košili, kterou jsem si rychle oblékla, a pak jsme konečně zapluli do postele. Přitulila jsem se k němu do hřejivé náruče, věnovala mu polibek na dobrou noc a po chvilce jsem usnula. Probudila jsem se asi za hodinu, neboť po zběžném přelétnutí pohledem po místnosti jsem zjistila, že je pořád stejná tma jako předtím. Ležela jsem nehybně a chvilku se koukala do stropu, než jsem se opatrně otočila, abych se mohla podívat na Johna, který klidně a mělce oddechoval. Nehýbala jsem se, abych ho náhodou nevzbudila a snažila se znovu usnout… Nakonec se mi to podařilo až těsně před svítáním, kdy jsem úplně propadla do říše snů, aniž bych se po půlhodinách budila. Zřejmě na mě dolehla ohromná únava, kterou jsem sice pociťovala již předtím, ale přesto jsem nemohla zamhouřit oči. Vlasy jsem měla přehozené přes celý polštář a částečně i přes obličej a paži jsem měla přehozenou přes Johnův bok, jak jsem zůstala v téže pozici, otočená čelem k němu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Neboj, na tohle už dohlédnu," dovolil jsem si ji ještě naposledy trochu popíchnout velmi dvojsmyslnou narážkou a pak už jsem se snažil toho nechat. Přeci jen už to bylo těžké se nějak víc soustředit, když je člověk unavený z toho, že nemohl předtím usnout. A navíc těch dlouhých osm hodin koncentrovaného soustředění se na vozovku předtím.. V šatně jsem namátkou vybral jednu z košil, podal ji Gabby a raději jsem nepokoušel štěstí, otočil se a zavrtal se pod deku.. Spal jsem doslova jako zabitý. Celodenní včerejší únava na tom měla největší podíl, stejně jako vědomí toho, že spím zase ve vlastní posteli. Mé podvědomí moc dobře vědělo, že dnes nikam nespěcháme, nikdo na nás nečeká a nikam nemusíme, takže můžeme spát tak dlouho, jak bude naše ctěná libost. Nicméně, jak jsem si ještě nestihl odvyknout, probudil jsem se před sedmou ranní a snažil se ze všech sil zase usnout, jenže to nešlo. Sledoval jsem spící Gabby, bojujíc sám se sebou, abych ji nechal a nesnažil se odhrnout ty vlasy z obličeje, čímž bych ji mohl vzbudit. Sledoval jsem každou křivku jejího obličeje v přítmí tmavých rolet na oknech, než jsem zjistil, že už se mi vážně nepodaří ani zavřít oči, natož usnout, takže byl čas tak akorát na to, abych to vzdal. Opatrně jsem se vysmýkl z jejího područí a vyklouzl jsem rychle z ložnice. Chvíle v koupelně mi - mimo jiné - vnukla nápad, takže jsem v rychlosti přerovnal pár ručníků a uvolnil tak místo pro Gabby, aby to tu měla pohodlnější a měla si kam odložit svou hygienickou taštičku a tak podobně. Spokojeně jsem na sebe kývl do zrcadla a odešel jsem do kuchyně, tvořit snídani. Zapnul jsem si u toho CD ze včerejší noci tak, aby to Gabby nerušilo, ale zároveň, abych si udělal příjemnou atmosféru pro míchání vajíček a vaření čaje. Dokonce jsem si u toho - nade vší očekávání - zpíval se zpěvákem a chvílemi i kýval hlavou, nebo klepal nohou do rytmu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Co mě však překvapilo více, než viditelné kruhy pod očima, tak místo u ručníků, kterého jsem si včera tak nějak nevšimla… nebo, že by John? Napadlo mě záhy a já se nemohla jinak, než bezděčně pousmát. Podívala jsem se zpátky do zrcadla a dala se do každodenního ranního rituálu, což zahrnovalo mimo jiné i krátkou horkou sprchu. Nechtělo se mi převlékat, takže jsem zůstala jen v omotaném ručníku a vyšla ven. V tu chvíli jsem slabě ucítila vůni linoucí se od kuchyně a mě hned bylo jasné, kde že se pan majitel nachází. Ale mnohem zřetelnější byla ta hudba, která se mi líbila a přitahovala mou veškerou pozornost společně se zvědavostí. Každopádně jsem pozvedla hlavu o něco výš a přivřela oči, nechaje se vést tou vůní vajíček, která mi tolik připomínala Yellowstone… a ty chvíle po našem prvním milování. Protože přesně v té době mi John udělal první vajíčka. Zastavila jsem se kousek od pohovky, odkud už jsem dobře viděla do kuchyně, kde se mezitím událo nemalé představení. Takhle jsem ještě Johna neviděla a musela jsem uznat, že ten pohled na to, jak vaří a současně si u toho zpívá a pobrukuje, přičemž se i hýbe do rytmu, byl k nezaplacení. Úplně mě tím uhranul, ale jak jsem se pomalinku vzpamatovávala z toho prvního překvapení, tak se mi ústa rozšiřovala v úsměvu, jež jsem prostě nemohla zadržet. Každopádně jsem Johna nechtěla rušit, protože by určitě ve všem přestal a já už bych se nemohla kochat pohledem na jeho osobu. Vydržela jsem to nakonec jenom chvíli, než jsem se k jeho zpěvu tiše přidala, přičemž jsem se k němu pomalu vydala tanečním krokem. „Dobré ráno,“ začala jsem se na něj křenit už při prvních slovech. „Můžu si dát s tebou snídani? A když už jsme u toho – zatancoval bys mi k tomu ještě, prosím?“ Dobírala jsem si jej, ale pak se smířlivě pousmála, aby si to nebral osobně, protože mně se to strašně moc líbilo. Zvedla jsem se na špičky a věnovala mu první ranní políbení v krátkém polibku na rty, přičemž jsem jej ještě pohladila po tváři. „Vím, že kafe asi nepiješ, ale… asi bych potřebovala něco energetického,“ broukla jsem pak prosebně. Nechtěla jsem otravovat se svou závislostí, navíc s takovou, která se mu asi moc nelíbila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Rychle jsem vzhlédl a ustal ve všem konání, jak mě zaskočila nejen její přítomnost, ale i to, že na sobě skoro vůbec nic neměla. Pozvedl jsem jedno obočí a naklonil hlavu mírně ke straně, jak jsem si ji tak chvíli prohlížel, zatímco mluvila. "Dobré ráno.. zatančil bych si s tebou, jenže to by ti mohl spadnout ručník a já bych to nerad riskoval," pousmál jsem se nakonec, mluvíc kupodivu naprosto upřímně. Rychle jsem zase začal míchat vajíčka, aby se nepřichytávala na dno pánve a jen jsem sklonil hlavu pro polibek. Bylo to tak.. zvláštní, ale takovým tím příjemným způsobem, takže jsem si tuhle ranní atmosféru užíval. Tedy až do té chvíle, kdy se Gabby připomněla s kávou. Zatvářil jsem se trochu mučednicky a vrhl pohled na rychlovarnou konvici, která se už měla každou chvíli vypnout. Před ní stály na malém tácu dva hrnky s přichystaným černým čajem, mlékem ve skleněném malém džbánku a kostkovým cukrem na talířku. "Omlouvám se, Gabby, v tomhle ohledu mám hrubý nedostatek, ale.. co takhle si zajít na kávu po snídani? Potom nějakou seženeme, abys ji měla tady, po ruce.. Doufal jsem, že tvou ranní dávku kofeinu doplní můj čaj..?" dodal jsem s nadějí v hlase, nejistě a možná i trochu zklamaně radši zabodávajíc pohled do míchaných vajíček, která už byla téměř hotová.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „J-já se omlouvám, neuvědomila jsem si to… Ale děkuji za to místo v koupelně, už jsem si tam poskládala pár věcí,“ dodala jsem pak rychle, částečně i proto, abych honem změnila téma. Neboť provokace a pohledy k mému ručníku nebylo zrovna to nejvhodnější, vzhledem k okolnostem. Ne, že bych si snad myslela, že by se na mě John vrhl (a jak mi tahle představa přišla spíše vtipná) ale zkrátka jsem ho nechtěla nějakým způsobem pokoušet či snad dokonce svádět. Dnešní ráno jsem byla opět tou nevinnou červenající se holkou, co potkal před několika dny u Twin Falls. Ale přesto jsem se odvážila jej políbit, protože jsem se o to nechtěla připravit. A krom toho, přišlo mi to v tu chvíli tak přirozené a nenucené, že jsem se ani trochu nezastyděla a neměla výčitky svědomí, že dělám něco, co by se Johnovi nelíbilo. Naopak se usmíval, třebaže se pak náhle zatvářil jako mučedník. Bylo mi to líto, poněvadž já jsem ho tou svou kofeinovou závislostí nechtěla trápit. „Za to se přeci nemusíš omlouvat, Johne. Vlastně je to možná takhle dobře, protože jsem si říkala, že… když už jsem tady, tak by možná bylo lepší, kdybych se zbavila i své staré závislosti na kofeinu. I když netuším, jestli to zvládnu, ale… čaj by mohla být ta pravá náhrada, co říkáš? Naučíš mě ho pít?“ Pousmála jsem se a sklopila pohled před sebe, kde jsem ještě o kousek vyrovnala hrnky. „Akorát nevím, jestli se ho naučím pít s mlékem. Pořád se mi to zdá zvláštní, ale ne divné,“ svěřila jsem se zamyšleně, než jsem zvedla pohled zpátky k němu. „Nicméně když už jsi navrhl to kafe… Máš dneska něco v plánu, něco důležitého jako povinnosti a tak? Já jenom, že kdyby se ti chtělo a bylo by to možné, tak bychom mohli ven i tak. Ráda bych se tu porozhlédla,“ promlouvala jsem mezitímco jsem se krátce rozhlédla po délce kuchyně, ale to jen proto, abych našla talíře a příbory. Chtěla jsem mu pomoct, aby na všechno nebyl sám. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Tak to jsem rád. Ještě to tam pak trochu přeskládám, protože je tam spousta zbytečností, aby to opticky zaplnilo ten prázdný prostor. Ještě jsem chtěl v šatně, ale nechtěl jsem tě budit," dodal jsem s pokrčením ramen, i když poněkud omluvně. Stejně tak to bylo i s tou kávou. Chtěl jsem, aby se tu Gabby cítila dobře a to zahrnovalo i vyjít vstříc jejím zvykům, jako je právě zmiňovaná káva. "V čaji je kolikrát víc kofeinu, než v kávě, nicméně s touhle závislostí ti pomůžu víc, než ochotně," usmál jsem se na Gabby a vypnul jsem pod pánvičkou vařič, nepřestávaje ale míchat vajíčka. Na ně to chce malý oheň a trpělivost s pomalým mícháním. "Můžeme si pak udělat degustaci čaje, třeba ti nějaký zachutná víc, než káva, kdo ví? Nicméně černý je po ránu nejlepší, alespoň podle mě. Je silný na probuzení, ale mléko ho skvěle zjemní, proto se tam dává. Nemusíš si ho tam dávat a ochutnáš ode mě.." navrhl jsem jistý kompromis. Chápal jsem, že se mléka bála - většina ne-angličanů to tak měla, včetně mého otce. "A v plánu jsem měl víceméně jen tu menší prohlídku Manhattanu a nákup kafe, jenže z toho, jak to tak pozoruji, sešlo, takže máme čas na něco jiného. A.. prosím, vrchní skříňka, ta prostřední," všiml jsem si Gabbyna pohledu, takže mi hned došlo, že asi hledá talíře. Budu jí to všechno muset podrobněji ukázat. Nechal jsem už hotová vajíčka, zalil jsem čaj horkou vodou a hned na to jsem ustoupil a vytáhl ze šuplíku vidličky. "Tak.. kde si chceš dát snídani?" zeptal jsem se Gabby, když jsem pak přendal vajíčka na talíře.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Vlastně… jsem se chtěla zeptat, jestli by se tu nenašlo místo na zbytek věcí, ale…“ nakonec jsem si trochu povzdechla, protože jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli si tohle můžu dovolit. Jistě, bylo přeci úplně normální, že když spolu dva lidé bydleli, tak měl každý svoje místo, jenže tohle byla úplně jiná situace. To já jsem narušila Johnův prostor, nemluvě o tom, že jsem se dostala až do jeho nerušeného soukromí, kde neměl nikdo jiný přístup. Lichotilo mi to, ale na druhou stranu to sebou přinášelo i jakýsi pocit zodpovědnosti, nemluvě o tom zvláštním pocitu nervozity, pramenící ze skutečnosti, že jsem s takovou situací neměla žádné zkušenosti. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Co se vlastně v takové situaci dělá? Kousla jsem se do rtu, jak jsem se snažila zarazit příval slov, deroucí se na povrch. Přece mu nemůžu říct, že se ještě pořád stydím a že absolutně netuším, jak se mám k tomu všemu postavit. Mám to brát jako svůj opravdový domov? Nebo je to jen přechodné bydliště, než si najdu něco svého? A měla bych si něco hledat? No, samozřejmě, že bych měla, ale neměla jsem nejmenší tušení, kde bych zrovna tady někde našla volný byt. Krom toho, to byla luxusní čtvrť, jak mi připomněl vnitřní hlásek, takže nemělo cenu nad něčím takovým přemýšlet. Na něco vlastního v této době nemám. A ani jsem vlastně nikdy neměla, podotknu sama k sobě sarkasticky, ale v podstatě pravdivě. Všechny tyhle myšlenky mě mimo jiné připomínaly i mou nezaměstnanost, se kterou bych už konečně měla začít něco dělat. Bylo totiž strašně divné, že už jsem tak dlouho na dovolené. Od té doby, co jsem se zařadila do pracovního procesu, jsem snad ještě neměla tak dlouhou dovolenou. Bylo to tudíž pro mě nezvyklé a já po těch několika dnech začala cítit, že už bych se měla začít starat i o své záležitosti. Nechtěla jsem Johnovi zůstat na krku, třebaže to bylo velice příjemné a neměla jsem si na co stěžovat, ale bylo potřeba se také jednou z těch vzdušných zámků vrátit pevně na zem. Prohrábla jsem si prameny rozpuštěných vlasů a na chvíli se mu podívala do tváře. Chtěla jsem dokončit svoji předešlou řeč, kterou jsem dokončila tím krátkým povzdechnutím, aby si to náhodou nepřebral úplně jinak, než jsem to ve skutečnosti myslela. Připadá mi to ještě pořád zvláštní, že bych se tu měla zabydlet. Jako bych ti tu uzurpovala místo a narušovala tvé soukromí, což v podstatě dělám… vyslala jsem k němu nakonec jen svou myšlenku, protože mi došlo, že tohle načínat u vaření snídaně asi není dvakrát dobrý nápad. Vždyť i pro Johna to muselo být nezvyklé a zvláštní, a jestli měl z toho stres, tak by nebylo dobré mu to takhle hnedka z rána připomínat. Nicméně bylo dobře, že jsem mu dala najevo, že mu to tady nechci nijak měnit a podobně. To jsem pokládala za velmi důležité, aby to věděl a neměl pak třeba nějaké obavy a tak. Ohledně čaje jsem si i přes svou původní řeč pořád nebyla jistá, jestli se to fakt naučím pít, aniž bych přitom nemyslela na svou oblíbenou kávu, ale byla jsem rozhodnutá, že to udělám. Jednak kvůli sobě, ale přiznejme si to, především kvůli Johnovi, na kterém bylo vidět, že mu to udělalo radost. „Tak v tom případě bych to viděla na čajový dýchánek o páté, docela by mě zajímalo, co za čajové skvosty tu máš. A třeba ti pak budu ještě blíž, když se to naučím pít,“ odvětila jsem s dalším pousmáním, přičemž jsem se krátce zarazila, když mi došlo, že… „Tak to je fajn, protože dneska budu zjevně něco takového potřebovat,“ přikývla jsem a pak se kousla do rtu, když jsem si uvědomila, že jsem mu málem vyklopila, jak jsem nemohla usnout. Tohle jsem mu říkat nemusela, ne že by to bylo něco špatného, ale nechtěla jsem, aby si s tím dělal nějaké větší starosti. Jeho postel byla příjemná a naprosto dokonalá a věřila jsem tomu, že až si zvyknu, tak to bude ještě lepší. Během našeho rozhovoru jsem se po jeho slovech zaměřila na prostřední skříňku, ze které jsem vytáhla dva talíře a nachystala je na linku, aby tam mohl naložit každému porci míchaných vajíček, která byla tak voňavě lákavá, že se mi téměř okamžitě začaly sbíhat sliny. „Dobře, tak se půjdeme projít po Manhattanu, přičemž bys mi mohl ukázat svá nejoblíbenější místa. A pojďme raději ke stolu, měla bych obavy, že bych ti se svou šikovností zašpinila pohovku a to raději riskovat nechci,“ pobaveně jsem se uchechtla na svůj účet, převzala oba talíře a zamířila do jídelny. „Tak dobrou chuť,“ popřála jsem pak, jakmile jsme se společně usadili, přičemž jsem si dala záležet na tom, abych seděla naproti Johnovi a mohla se mu u snídaně dívat do očí. Tohle bylo zkrátka dokonalé a připomínalo mi to ty naše první okamžiky u snídaně s lívanci. Spokojeně jsem si vložila sousto do úst a ještě spokojeni jsem zahoupala nohama pod stolem, přičemž jsem nevědomky šťouchla do Johnovy nohy. „Je vůbec možné, že jsou ty vajíčka ještě lepší, než v Yellowstone?“ Vykulila jsem oči, když jsem polkla, ale pak mě zaujal Johnův čaj. „Můžu od tebe tedy ochutnat?“ Kývla jsem k jeho hrnku a zazubila jsem se. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Já totiž úplně nevím, jak a kde začít.. prostě jsem si říkal, že bych pomoc uvítal," přiznám se hned vzápětí. Ne, že bych nebyl zvyklý si balit věci a zase je rozbalovat a uklízet, jenže to už měly nějaké své určité místo, kam jsem je prostě jen vracel. Na kompletní přerovnávání jsem byl zkrátka tak nějak nepoužitelný. A zároveň jsem nevěděl, jestli by místo, které bych Gabby uvolnil, vyhovovalo jejím potřebám a tak. Zkrátka jsem sice měl dobrý nápad, ale všechno kolem něho bylo jaksi rozpačité. Tímto jsem to nicméně považoval za vyřízené a víc už jsem se v tom nevrtal. Zkrátka po snídani půjdeme přerovnávat šatnu. Tečka, vyřízeno. Vůbec mě nenapadlo zamyslet se nad tím, jak to asi vnímá Gabby. Bral jsem to typicky chlapsky - řekla si o trochu víc místa, které jí rád poskytnu a bude zase o něco šťastnější a spokojenější. Na chvilku se mi zadrhl pohyb ruky v míchání vajíček, když na mě znenadání dolehla Gabbyna slova. Krátce jsem po ní střelil pohledem a pokusil se u toho opakovat v duchu svou mantru, abych si na to zvykl a nepanikařil. Takhle to je a líbí se mi to, jen.. si musím zvyknout. Je to všechno zkrátka hodně rychlé, tím spíš, když jsem doposud byl sám a i před tím jsem měl ten vztah na dálku a bylo to takové pomalé oťukávání. S Gabby je to jako na tobogánu. Prostě se člověk odhodlá a popostrčí od samého vrcholku a pak už se jen řítí neuvěřitelnou rychlostí, neznámo kam, bez možnosti se někde zastavit a popřemýšlet o tom, jestli to bylo dobré či špatné rozhodnutí. Ne, bylo to rychlé a neznámé a zároveň se u toho člověk celou dobu křenil jako pitomec.. velmi šťastný pitomec. "Hmm.. bude to asi.. časově náročnější degustace. Aby sis čaj vychutnala a naplno si ho užila, bude to chtít tak dva druhy denně, maximálně," podíval jsem se na Gabby, spokojený s tím, že takhle to bude lepší i pro Gabby, když se bude snažit nahradit čajem kávu. Na druhou stranu mi bylo líto ji takhle ovlivňovat. Na kávě - v rozumném množství - nebylo nic špatného. Sám jsem si čas od času rád nějaký ten šálek dopřál. "Ale venku to kafe platí. S odvykáním se musí postupně a kromě toho, můžeme pořídit nějaké bez kofeinu, to je přeci to samé a o chuť jde především, nebo ne?" nebyl jsem si tím jistý, ale jistě jsem se alespoň snažil vypadat.. Popřáli jsme si u stolu dobrou chuť a pustili se do jídla. Konečně jsem měl větší klid na to, abych mohl Gabby nerušeně pozorovat. Bylo to nenucené a velmi příjemné zároveň. Seděli jsme naproti sobě, dívali se jeden na druhého a snídali. Tak na tohle bych si zvykl.. Koutky úst se mi popotáhly o něco výš, když jsem ucítil Gabbynu nohu. Ty ani ten kofein nepotřebuješ a stejně nedokážeš sedět v klidu. Ale líbí se mi to.. "To je asi tím.. novým prostředím. Dělal jsem je úplně stejně. A samozřejmě, ochutnej," přistrčil jsem k ní svůj čaj. "Mimochodem, Claire ti poslala takový malý pozdrav z Yellowstone," vstal jsem a přinesl z kuchyňské linky ten balíček, který mi včera dal pan Linus. Podal jsem to Gabby a třebaže tam bylo napsané moje jméno, úplně dole bylo napsané "P.S.: pozdravuj Gabby" a tak jsem ji povzbudil, aby to otevřela.. Bylo to velmi dobře zabalené CD přímo od Claire - její vlastní tvorba, o níž se nám zmiňovala. K tomu byl přiložený i krátký lístek s pozdravy a pár slovy o tom, že nás zve na svůj koncert, který chystá na podzim ve svém městečku severně od Yellowstone. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Třeba mu nakonec polezu neskutečně na nervy a bude rád, když se mě zbaví, pomyslím si věcně se štědrou dávkou sarkasmu. Jako kdyby mi v tu chvíli vlezl John do hlavy a zasel to tam. Spokojeně jsem si hověla na židličce a ani si neuvědomila, že jsem Johna ještě několikrát šťouchla, protože jsem se prostě nemohla přinutit sedět v klidu. Důkazem toho bylo i následné přemístění, kdy jsem krátce vstala, abych se mohla posadit do takového polovičatého tureckého sedu, kdy jsem jednu nohu pokrčila na sedátku a druhou nechala spuštěnou dolů, abych s ní mohla pohupovat do rytmu písničky. Ale! Udělala jsem pokrok s tím, že když jsem se zahleděla do Johnových očí o něco delší dobu, přičemž jsem poslouchala jeho slova, tak jsem pomalu a rozvážně žvýkala, abych si mohla naplno užít tu vajíčkovou chuť. „Takže po snídani mě zveš na rande s kafem? Ale to si ještě musím promyslet, jestli přijmu. Bude i zákusek?“ nadhodila jsem v žertu a povytáhla jsem obočí, jak jsem si ho tak začala najednou dobírat, aniž bych tím zákuskem zamýšlela něco postranního. Naopak. Skutečně jsem myslela něco sladkého… Mezitím jsem se nahnula pro jeho hrnek, který jsem přisunula k sobě a jemně nakrčila obočí, jak se podívala na hladinu čaje, obohaceného o trochu mléka. Nemohla jsem si pomoct, prostě mi to přišlo zvláštní, ale i tak jsem nehodlala ustoupit. Opatrně jsem to nadzvedla a zamířila pomalu k ústům. „Mmm… Je to dobré,“ zakuckala jsem se po tom jednom loku a snažila se pomalu odložit hrnek na desku stolu. Nicméně mnohem horší bylo zadržet všechny obličejové svaly, aby John nepoznal, že mi to moc nejede. Ale bylo mi hned od počátku jasné, že to na mě stejně pozná, vzhledem k tomu jeho důvtipu a rentgenovému zraku. Nakonec mě však zarazilo, když se tak mimochodem ozval s Claire a balíčkem. Včera jsem si všimla, že mu něco pan Linus předával, nebo tak něco, ale větší pozornost jsem tomu pochopitelně nevěnovala. Ve vteřině jsem povykulila oči a pootevřela ústa, když mi předal onen balíček a já se střídavě dívala Johnovi do obličeje a pak zpátky na balíček. To jako vážně? A od Claire? Zhluboka jsem se nadechla a třesoucími se prsty z horlivé nedočkavosti a zvědavosti se tedy pustila do rozbalování, tím spíš, když mě i John tak pobízel. Když jsem to otevřela, pomyslně řečeno na mě vypadlo dobře zabalené CD a lístek se vzkazem. Ze všeho nejdříve jsem se ale pustila do rozbalování CDčka, o kterém jsem přemýšlela už v Yellowstone, přičemž mi došlo, že to asi tak úplně od Claire nebylo. Střelila jsem pohledem k Johnovi, kterému jsem věnovala výmluvný pohled a pak jsem se zazubila a nadšeně povyskočila na židli, protože to bylo prostě něco nepopsatelně dokonalého. „To je CD z její tvorby, Johne! To je hudba od Claire! A … a tady píše, že pozdravuje, a že by byla ráda, kdybychom přijeli na její koncert. Mělo by to být na podzim… To je… Já mám její CD, heč!“ Jásala jsem překotně a chrlila na něj páté přes deváté, než jsem se konečně uklidnila. Alespoň natolik, že jsem sebou přestala divoce škubat a tak celkově projevovat svou obrovskou radost. Nemohla jsem a ani neuměla to zadržet v sobě dlouho. Nakonec jsem se omluvně pousmála. „Promiň, já. To je prostě úžasné. Chtěla jsem… Myslela jsem na to už na recepci, když se mi svěřila,“ snad se to dalo brát jako dostatečné omluvení mého rozjařeného chování. Pohladila jsem ten dárek s téměř nábožnou úctou a pak se ještě jednou podívala na Johna. „Mohla bych to pustit? Nevadilo by ti to?“ Zeptala jsem se nakonec se smělým úsměvem. Jestli mi to pak dovolil, tak jsem rychle seskočila ze židle a pustila to sama. Možná jsem měla trochu problém s tlačítky a tak, ale nakonec jsem to zvládla. Pak, když jsem se vracela zpátky, jsem náhle změnila směr a přistoupila k Johnovi, abych mu za to poděkovala. Bylo mi jasné, že i když to neřekl přímo, tak že to bylo především od něj. „Děkuji,“ zašeptala jsem a sklonila se pro polibek. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nicméně jsem byl zvědavý, jak se Gabby zatváří na čaj s mlékem. Ani jsem nemrkl, jak jsem jí vysel očima na tváři, snažíc se zachytit každý malý projev toho, jak jí to chutná. Ano, pocítil jsem mírné zklamání, protože jí to evidentně moc nechutnalo, ale abych byl realista, jestli čaj bude jediná věc, na které se s Gabby neshodneme, tak budu dokonale spokojený. Přesto jsem si po ní vzal hrnek zpět a napil se, pohladíc z legrace hrnek po uchu. "Ona to tak nemyslela, vážně.." chlácholil jsem ho naoko zahlížejíc na Gabby, než jsem se znovu napil a pak se na ni zakřenil. Nečekal jsem, že to malé yellowstoneské překvapení Gabby tolik ohromí. Byla to zase celá ona, divoká a nespoutaná Gabby, nadšená z maličkosti. Mimoděk jsem se usmíval jako blázen, sledujíc to malé představení, které sice bylo komické, ale děsně se mi to na Gabby líbilo. Byla zkrátka sama sebou a to bylo přesně to, s čím bych se nechtěl loučit. Doufal jsem, že Gabby tohle velkoměsto nepohltí a nepřižene jí to chmurné myšlenky. Možná bych měl naplánovat víc výletů jako ten na ostrov Prince Edwarda.. ale i Central Park bude fajn, je to taky kus přírody.. "Vážně? Koncert?" snažil jsem se hrát překvapeného, třebaže mi to zase tak moc dobře nešlo - na to jsem se až příliš dobře bavil tím Gabbyným nadšením. Přesto jsem povzbudivě zakýval hlavou, aby si to šla pustit místo prozatímně se přehrávajících The Killers. Váhal jsem, jestli se nemám zvednout a jít jí s tím pomoct, ale když už jsem odšoupnul židli, CD začalo hrát. Měl jsem repráky rozvedené i do kuchyně a obýváku, takže jsem kvůli poslechu hudby nemusel být zalezlý jen tam, u knih a klavíru. Rozezněla se prvotní energická písnička, při níž jsem si Claire úplně vybavil. Mezitím se ke mně vrátila Gabby s polibkem a díkem. Jen jsem na to zavrtěl hlavou, aby mi neděkovala a pohladil jsem ji u toho polibku po tváři. "Jsem rád, že ti to udělalo takovou radost," svěřil jsem se jí tiše a pousmál se, dojídajíc u toho poslední sousto své snídaně. Až teď jsem si uvědomil, co mi tady nehraje - Gabby má ještě pořád něco málo na talíři. Nechutná jí to? napadne mě, ačkoliv předtím říkala, že jí to chutná. Mozek mi zkrátka nebral skutečnost, že Gabby jí opravdu pomalu. Pak přeskočila skladba na výmluvnou skladbu, při níž jsem si vzpomněl na Yellowstone, náš pokoj a whiskey, přičemž jsem se výmluvně uculil a podíval se Gabby do očí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Můj nos se nikdy neplete, takže po zvážení všech okolností jsem došla k tomu, že bych s tebou na to rande mohla jít. Ale!“ Zvedla jsem ukazováček a opatrně jím zašermovala. „Mám jednu podmínku,“ odmlčela jsem se, mezitímco jsem si ho tak upřeně a uhrančivě prohlížela, s pomalu šplhající bosou nohou po té jeho, ale než jsem se jí dostala k jeho kolenu, tak jsem nohu spustila dolů. „Že ten zákusek musí být opravdu z čerstvých jahod,“ dodala jsem pak s cukajícími koutky. Přimhouřila jsem oči, netušíc, jestli náhodou nemám na ten Johnův hrnek žárlit, když mu očividně věnoval mnohem větší péči než mně. Jak já jsem si v tu chvíli přála být tím nádobím! Ehm… zakroutila jsem hlavou ve snaze setřást tak bláznivé myšlenky. Po tom mém nemalém nadšení z toho dárku se zdálo, že John nabral dost sil k tomu, aby mě opět odměnil jednou dobře mířenou ironickou otázkou, po níž jsem po něm šlehla přimhouřeným pohledem a tentokráte jsem jej cíleně pod stolem šťouchla do nohy. Pak jsem se nevinně uculila, aby bylo jasné, že to bylo ve skutečnosti „pouhým omylem“. Písničky byly skvělé a já si k nim samozřejmě přidala, protože jsem nemohla jinak. Hudba se mi dostala ihned pod kůži a rázem byl svět barevnější a veselejší. Pohodila jsem hlavou a ještě si dovolila Johna tak nějak obejmout kolem ramen, když jsem to byla já, kdo byl v té chvíli vyšší, vzhledem k tomu, že on seděl a já stála vedle něj. Polibek jsem o něco prodloužila a ještě mu věnovala jeden kratší, než jsem se od něj trochu odtáhla a narovnala se v zádech zpátky. I ruce z jeho ramen jsem pomalu hladivě stáhla k sobě, ale dovolila jsem si jej ještě pohladit po tváři. Zaplula jsem zpátky na své místo a opět jsem si sedla do polovičního tureckého sedu s jednou nohou pokrčenou a druhou spuštěnou, načež jsem se začala věnovat poslednímu zbytku míchaných vajíček, která už trochu vychladla, ale pořád byla naprosto fenomenální. Dala jsem si do úst větší sousto a skoro mi zaskočilo, když jsem zachytila ten Johnův upřený všeříkající pohled. Měla jsem sto chutí na něj vyprsknout „co je?“ ale, když jsem se soustředěněji zaposlouchala do písničky, tak mi to došlo. „Dal by sis… máš chuť… na… whisky?“ pečlivě jsem odměřovala jednotlivá slova a dávala jsem si záležet i na pomalém přednesu, přičemž jsem si prsty musela poupravit ručník, který se mi trochu svezl. Povytáhla jsem okraje o něco výš, ale pohled od Johnových očí jsem neodtrhla. Bylo to jako souboj… Jako kdo z koho… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Jakou podmínku?" zeptal jsem se opatrně, očekávajíc zase nějakou typickou Gabbynu bláznivinu, na což jsem se zároveň těšil a obával se toho. Nakonec jsem překvapeně zvedl jedno obočí a druhé mírně zamračil. No, tak to jsi mě dostala, Gabby. Na Manhattanu hledat čerstvé jahody v zákusku, to bude výzva! Nicméně už se mi v hlavě rodily plány, kde bych mol její přání splnit.. Můj ironický hlásek mi říkal, že jsem se ocitl v reklamě na ideální ráno a už chyběla jen poznámka o prodejci. Ale hned jsem se napomenul a hodil to za hlavu, abych si mohl náležitě užít tu ranní pohodu, kdy byla Gabby očividně šťastná a užívala si hudbu Claire, která sice nebyla můj šálek čaje, ale nevadilo mi to. Byla taková příjemná, pohodová a na Claire mi jednoduše seděla. Došlo mi, že bych se neměl takhle zasekávat u vzpomínek a už vůbec tím děsit samotnou Gabby a tak jsem se po té její odměřované otázce opřel zády o opěradlo židle a rozhodl se to obrátit jinam. "Co si to o mě myslíš, Gabby? Gentleman nikdy nepije alkohol před jedenáctou," povytáhl jsem obočí a zacukaly mi koutky. Nepřestal jsem ji sledovat, dokud nedojedla, hned poté jsem vstal a odnesl naše prázdné talíře do kuchyně, kde jsem je umyl a vrátil se ke Gabby pro svůj hrnek čaje. "Tak.. hmm.. půjdu se převléknout. Jsem z toho pyžama tak trochu nesvůj," přiznal jsem se Gabby. Snažil jsem se nevnímat skutečnost, že ona je tu stále ještě v osušce, což byl asi větší důvod, proč jsem byl nesvůj, ale nechtěl jsem to přiznat ani sám sobě, natož jí.. Zběžně jsem vytáhl čisté kalhoty, světlé triko a přes to tmavé triko na pár knoflíků u límce, abych se do toho vzápětí mohl v rychlosti převléknout. Pak jsem se zadíval na poloprázdné police, kde úplně zbytečně každé triko i košile zabírala svou vlastní, takže tady bude asi nejlepší začít. V tomhle jsem neměl žádnou zkušenost, takže jsem si řekl, že nejlepší bude prostě uvolnit tolik místa, kolik to půjde.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ale já jsem přeci netvrdila opak. A co si o tobě myslím? To radši ani nechtěl vědět,“ odvětila jsem hraně ledabyle a mnohoznačně s pokrčením ramene. Natáhla jsem ruku pro svůj vlastní hrnek, ve kterém byl ještě zbytek čaje a potutelně se do něj pousmála, v duchu si gratulujíc k tomu, že se mi jednou podařilo vyprostit se z Johnova vlivu, zachovat si svou vlastní tvář a ještě mu to částečně vrátit. Nutno podotknout, že jsem ale i tak nevěřila, že by se ho moje slova nějak dotkla, nebo že by z nich snad byl doopravdy nervózní. Vždyť jsem to zase tak moc vážně nemyslela a krom toho, určitě věděl, co si o něm ve skutečnosti myslím. Jenom bych ocenila, aby se nedíval tak upřeně, když jsem dojídala svou porci lahodných vajíček, přičemž jsem se oblizovala skoro až za ušima. „Ale to není pyžamo, to je tvůj ručník, který jsem si půjčila,“ poopravila jsem ho profesorským tónem, načež jsem to po chvilce nevydržela a vítězně se uculila, hrdá na to, jak jsem v něm neomylně četla. Prý nesvůj z pyžama… Je mi celou dobu naprosto jasné, čím to je. Přestože jsem se dobře pobavila, tak jsem se nakonec uklidnila a věnovala mu omluvný úsměv, aby se na mě nezlobil, a když jsem vstala ze svého místa, tak jsem mu věnovala polibek na tvář. „Děkuji za skvělou snídani a ještě jednou za ten úžasný dárek,“ zašeptala jsem s úsměvem a vydala se pomalu k ložnici, abych se také konečně převlékla. Nechala jsem Johna, aby se vydal do šatny, mezitímco jsem tím pádem získala chvilku pro sebe. Vytáhla jsem ze svých věcí jediné čisté kalhoty a tričko, ale pak jsem to vrátila zpátky a zvolila sice něco kratšího, ale dle mého názoru trochu více hodícího se do města. Nechtěla jsem vypadat jako vandrák z vesnice, když už jsme měli zamířit někam na kafe. Vlasy jsem si ještě jednou učesala kartáčem, ale jinak je nechala rozpuštěné, jen jsem si je trochu uhladila jednotlivými prsty a přišla do šatny k Johnovi, který už nejspíše přerovnával své věci. „Nemám toho zase tolik, takže mi stačí jen kousek místa,“ broukla jsem k němu, stojíc mu za zády. „Tak s čím ti můžu pomoct?“ Zeptala jsem se ochotně a ještě ochotněji jsem k němu přistoupila a dala se do přeskládávání jeho věcí. Samozřejmě jedině tehdy, pokud mi to dovolil. Kousla jsem se do jazyka, jak jsem měla chuť mu říct, že je pomalu jako žena s tím množství oblečení, třebaže já sama toho neměla zase tak moc. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nakonec jsem se znovu pousmál, protože umím ocenit, když mě někdo dokáže uzemnit, nebo se mnou nenechá vyvést z míry, což jsem obvykle (a rád) dělával. Nechal jsem se políbit na tvář a znovu zavrtěl hlavou, aby neděkovala. "Ta vajíčka jsou to nejmenší, co jsem mohl udělat a vážně mě to baví. Ale jsem rád, že ti chutnalo," řekl jsem jí ještě pro jistotu, aby si nemyslela opak a ještě jsem ji rychle pohladil po noze, když už byla u mě, než jsem vstal.. Objevila se u mě teprve ve chvíli, kdy jsem začal s přerovnáváním věcí. Otočil jsem se a zálibně si Gabby prohlédl. Uvědomil jsem si, že v Yellowstone bylo pořád chladněji, kdežto zde to bude jiné a to znamená, že i Gabby se tomu přizpůsobí a dopřeje mi častější zálibný pohled na ni samotnou.. A mohli bychom si venku zajít i na zmrzlinu, tu skvělou od Itala s vozíkem, který je rok co rok u vchodu do Zoo Central Park.. "Popravdě, moc si s tím nevím rady. Prostě přeskládávám věci.. Kde se ti bude nejvíc líbit mít své místo?" pokynul jsem rukou všeobecně k celé šatně, aby si Gabby vybrala, kde se jí to bude líbit nejvíc.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ne, dost, Gabby! Okřikla jsem se v duchu, když se mé myšlenky opět svezly naprosto jiným směrem. Mírně jsem zčervenala, když jsem si všimla, jak zálibně si mě John prohlíží. Už už jsem se chtěla zeptat, jestli jsem to nepřehnala, ale ten jeho pohled nevypadal, že bych se mu nelíbila. Ale i tak mě tak trochu bodlo ve svědomí. „Doufám, že jsem to moc nepřehnala, ale nic lepšího nemám,“ vysvětlila jsem mu svůj výběr oblečení téměř omluvně, třebaže to asi ani nebylo nutné. Pousmála jsem se a pro změnu jsem si ho začala zálibně prohlížet já. Očima jsem sklouzla k jeho nohám a pak pomalu zvolna očima vystoupala až k jeho tváři, kde jsem se mimoděk pozdržela u jeho rtů, které byly tak lákavé a smyslné… „Moc ti to sluší, Johne. Možná až moc, neměla bych začít žárlit?“ Uchechtla jsem se pobaveně a pak mi úsměv zamrzl na rtech, když mě v další chvíli napadlo, že se po něm určitě bude ohlížet spousta zdejších žen a tak. Co když… Co když se mu zalíbí nějaká jiná žena? Napadlo mě záhy a kousla jsem se do rtu, abych se přiměla přemýšlet nad něčím jiným. Teď jsme se přeci zaobírali něčím úplně jiným, něčím důležitějším! „Hm, možná bych to vyřešila tak, že bych ti tyhle věci dala s tvým ctěným dovolením sem, a tohle sem. Jo a pak bych ještě poprosila o volný věšák, jestli můžu…?“ Začala jsem aktivně skládat pár věcí a u toho přemýšlet, aby to nakonec nevypadalo moc změněně. Zkrátka jsem nechtěla přivodit Johnovi nějaký šok z toho, že by to v šatně vypadalo najednou úplně jinak, než je zvyklý. „Doufám, že ti to nevadí, ale na ty vyšší poličky bych nedosáhla, a i když vím, že bys mi v případě nutnosti pomohl rád, tak tě nechci pořád otravovat,“ přeptala jsem se ještě na ujištěnou, že mu tyto věci doopravdy nevadí, načež jsem si došla pro zbytek svých věcí a rychle si přeskládala oblečení na své nové místo v Johnově šatně. Jen u spodního prádla jsem se trochu zarazila, protože jsem si uvědomila, že mi chybí jedny kalhotky. „No toto, že bych je zapomněla…?“ mumlala jsem si pod imaginárním vousem a nepatrně zakroutila hlavou. Musela jsem je prostě nechat někde v motelu, nebo ještě v Yellowstone, třebaže se mi to zdálo divné, vzhledem k tomu, že se mi to snad ještě nikdy nestalo. Nicméně jsem nad tím dál nepřemýšlela; stejně to nemělo cenu, když jsem je asi někde nechala. „Tak to bychom měli a můžeme vyrazit, hm?“ Otočila jsem se na Johna s posledním uloženým kouskem oblečení a upřela na něj své nevinné zelené oči. „Budeš mě muset vést, určitě bych se tu jinak ztratila. A kam vlastně půjdeme jako první?“ Vychrlila jsem na něj ze pár otázek a raději se nadechla, čímž jsem zastavila svůj příval slov. Byla jsem částečně nervózní, když jsem jen tak stála těsně v jeho blízkosti, přičemž jsem vnímala jeho nádhernou vůni a sledovala jeho triko s knoflíky. Kousla jsem se do rtu a zandala si ruce za záda, abych skryla to, jak se mi začaly třást. „Vlastně ještě moment, měla bych si vzít brašnu… a… Víš, na co jsem si vzpomněla? Když už budeme venku, asi bych si měla koupit konečně ten mobil. Na to hledání práce by se mi hodil,“ připomněla jsem si se zdviženým prstem, než jsem se přehrábla v brašně, kterou si nakonec dala přes rameno, nachystaná k odchodu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro A pak jsem přišel na řadu já. Líbí? Nelíbí? Měl jsem si vzít radši tu kostkovanou košili?.. Gabbyna odpověď mě opět dostala. Zvedl jsem udiveně obočí a pousmál se. "Pro všechno na světě, proč bys žárlila?" uchechtl jsem se a hned s tím přestal, protože jsem si všiml jejího výrazu. Něco se děje? Bolí ji to? Co se děje?? byl jsem z toho poněkud nesvůj, jak jsem nevěděl, co zapříčinilo náhlou změnu Gabbyny nálady. Ale pustil jsem to vzápětí z hlavy, protože se vrhla do přerovnávání věcí a následného vybalování. Bylo mi celkem jedno, kde co budu mít. Šlo jen o věci a o to, abych si na to zvykl, protože občas jsem chodíval jen tak poslepu dovnitř a namátkou si bral oblečení, což by se mi teď mohlo šeredně vymstít - a já bych se tu nerad producíroval v Gabbyných věcech.. Snažil jsem se pomáhat, jak jsem mohl, dělajíc vše podle toho, jak si řekla Gabby. "Samozřejmě, to je na tobě, abys to měla pohodlné, mě je to prakticky jedno," ujišťoval jsem ji všemi možnými prostředky, sem tak se jí u toho všeho letmo dotýkajíc, protože jsem si to prostě nemohl odpustit, když už u mě tak blízko byla.. Ani jsem nemusel hrát dokonale nevědoucího ohledně kousku oblečení, které jsem měl pořád v kapse kožené bundy, protože jsem byl trochu nejistý, jestli Gabby po cestě opravdu neztratila něco důležitého. Třeba notes s písničkami? Toho by byla věčná škoda a udělal bych cokoliv, abych ho dostal zpátky. "Něco se děje? Třeba to najdeme jinde?" zeptal jsem se účastně. Gabby na mě vychrlila příval otázek, na což už jsem si stihl zvyknout. Nepokusil jsem se odpovědět hned po prvních slovech, protože vzápětí vždycky přišla další a tak tomu bylo i nyní. V duchu jsem se nad tím pousmál. Ačkoliv měla Gabby ruce za zády, já jsem nehodlal nevyužít příležitosti, abych se sklonil a ukradl si jeden letmý polibek, který si přinejmenším zasloužila za to naše dílo tady v šatně. "Říkal jsem si, že procházka v Central parku bude nejlepší na začátek, protože pak už by se ti po všem tom chození asi procházet nechtělo," prozradil jsem své plány a poslechl si další Gabbyna slova. Překvapilo mě, že myslí na hledání práce právě teď, ale.. asi to už pro ni bude potřeba. Ačkoliv bych jí rád nabídl veškeré zázemí i prostředky, chápal jsem, že by se cítila divně a proto je tady ta práce, kterou chce hledat. Jde o ten pocit a ten jsem jí rozmlouvat nehodlal - nemělo by to smysl a zároveň, když to Gabby pomůže cítit se lépe, tak proč bych to vůbec dělal? "Napadlo mě.. totiž, chtěl bych, abys mi udělala radost tím, že celý dnešní den necháš na mě a nebudeš odmlouvat, ani se tvářit kysele, když budu platit já. Prostě je dneska všechno na mě, platí? Prosím.." navrhl jsem ještě před odchodem. Chtěl jsem Gabby pořídit cokoliv, na co si jen vzpomeneme a nechci, aby se kvůli tomu cítila nějak špatně, nebo že si ji kupuji, nebo tak něco - co já vím? Ženy jsou v tomhle děsně nevyzpytatelné.. Z bytu jsme zamířili k výtahu, sjeli dolů, pozdravili pány Linuse a Atkinse a konečně jsme vyrazili ven. Objal jsem Gabby majetnicky kolem ramen a nasměroval nás k Central parku, aby to všechno pro Gabby začalo příjemně, bez přílišného šoku ze vší té všudypřítomné síly betonu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Protože to stálo za to, abych ti to řekla. Nejraději bych se ti přiznala, že vypadáš roztomile, ale za to bys mě asi zavraždil svým mocným pohledem, takže zůstaňme u toho, že ti strašně moc sluší. Opravdu,“ pousmála jsem se na něj vlídně a dovolila si ho ještě krátce pohladit po tváři, než jsme se pustili do přeskládávání a skládání věcí. Na mé tváři se po celou dobu držel ten charakteristický neutuchající úsměv, protože se mi moc líbilo, že i když jsme – dalo by se říct – pracovali, tak se mě John sem tam dotknul, což mi mimo jiné i vhánělo ruměnec do tváří. Ale nejvíce jsem se styděla ve chvíli, kdy jsem nemohla najít chybějící kousek svého oblečení. Zvedla jsem pohled k Johnovi, celá rozpačitá si skousávajíc spodní ret. Jen marně jsem se snažila najít vhodná slova, kterým bych to vysvětlila, aniž bych se přitom nechtěla propadnout do země. „No… já nemůžu najít to… ehm… slibuješ, že se nebudeš smát?... Nemůžu najít kalhotky, prostě,“ pokrčila jsem nakonec rameny a sama jsem se pobaveně rozesmála, protože to byla tak strašně vtipná představa, že jsem je nejspíše zapomněla v jednom z motelů. „To si opravdu myslíš, Johne? Nebuď tak bláhově naivní! Já mám přeci energie na rozdávání, chceš se o tom přesvědčit na vlastní kůži?“ Odvětila jsem smějící se a pak jsem se zarazila, jak ty poslední slova vyzněla, takže jsem se zase honem rychle uklidnila a ustala jsem v malém poskakování na místě. Stydlivě jsem sklopila pohled dolů k nohám, a pak se opět po krátké chvíli podívala Johnovi upřímně do očí. Netušila jsem, že přijde ještě s takovou prosbou, která se mi moc nepozdávala, ale nakonec jsem shledala, že když mu to udělá opravdovou radost… Jenom se mi v této chvíli nechtělo nic slibovat, protože sám musel moc dobře vědět, že i když se snažím, tak jsem si na to jeho utrácení vůči mé osobě tak úplně nezvykla. Pořád ještě mi to nepřišlo přirozené, ale… při pohledu na něj jsem prostě nemohla protestovat. „Tak dobře, když ti to udělá takovou radost, tak se o mě můžeš postarat a koupit mi všechno, co budeš chtít a co mi na očích uvidíš,“ odpověděla jsem s nadsázkou, to bylo asi úplně jasné. Pak už nezbývalo nic jiného, než konečně vyjít z bytu, sjet výtahem dolů a v mém případě si to vyhupsat z velkého luxusního domu ven, přímo do náruče velkoměsta. „Možná si tady nakonec zvyknu, nevypadá to tu zase tak moc zle, jak jsem si zpočátku myslela. Tedy, chci říct, že jsem nečekala, že by tu mohl být i kus přírody,“ opravila jsem se rychle, neboť jsem nechtěla být hrubá a vyznít tak, že bych si snad na něco stěžovala. To vůbec ne. Jen jsem zase rychleji mluvila, než přemýšlela. „Johne? A co jsi vlastně dělal, když jsi nebyl ve škole? Myslím jako, jak asi vypadala náplň tvého… volného dne? Máš tu oblíbený podnik, nebo místo? A co přátelé?“ Rozpovídala jsem se, mezitímco jsme se blížili k parku, přičemž jsem již zcela uklidněná a koncentrovaná naplno vnímala tu skutečnost, že si mě John překvapivě držel majetnicky kolem ramen u sebe. Pohlédla jsem mu do tváře a spokojeně se uculila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Hmm.. kalhotky? Tak to bude jackpot, pokud to někdo najde v motelu. Nicméně, pokud tě mají rády, vrátí se k tobě," ušklíbl jsem se mírně ironicky, jak jsem si z Gabby utahoval, ale abych to zmírnil, pohladil jsem ji omluvně po paži.. Při Gabbyně otázce, třebaže úplně nevinné, jsem se stejně neubránil mimovolnému toužebnému pohledu, třebaže trval jen velmi krátce, takže jsem doufal, že to třeba Gabby ani nepostřehla (opět jsi tak naivní, Johne??) "Netušíš, jak moc rád bych to otestoval.. ale mám dnes jisté plány, které bych nerad zmeškal.." čímž jsem se dostal ke své menší prosbě a na kterou Gabby - k mému údivu - celkem rychle přistoupila a souhlasila s ní. Ani jsem v tolik nedoufal a dostal jsem to prakticky na zlatém podnose. Gabby mi dala volné ruce a toho se zkrátka muselo využít.. Opět jsem se podivoval nad tím, co Gabby říkala. Samozřejmě mi lichotilo to, že by si tu možná i mohla zvyknout, jak tvrdila, ale na druhou stranu mě zaujala ta poznámka o přírodě. "A.. jakou jsi o NYC měla představu? Vždyť je v každém druhém filmu a určitě tam musel být zmíněn Central park. Ale.. asi to hodně zkresluje viď? Totiž, jak jsem tady vyrostl, tak už mi to nepřijde nijak zvláštní, ale rád bych viděl New York tvýma očima, Gabby. Vidět to všechno poprvé.." zasnil jsem se částečně a krátce, jen tak letmo jsem Gabby za chůze políbil do vlasů. Gabby opravdu věděla, jak mě svými otázkami občas přivést do úzkých, takže jsem odpověď musel víc zvažovat. "Obvykle jsem hodně samotářský, takže své volno jsem trávil.. hmm, prostě jsem byl doma, četl jsem si a poslouchal hudbu, nebo jsem se díval na nějaký film.. Tak různě, ale pokud ti jde o to ostatní, tak.. Mám oblíbené dva bary. Jeden je ryze studentský, Bar 13, kam chodí studenti z univerzity New York, protože je to prakticky hned vedle. A druhý bar je Bookmark, který svým způsobem slouží i jako knihovna," odpověděl jsem po pravdě, i když zatajujíc jeden konkrétní V.I.P. bar, kam jsem občas chodíval kvůli něčemu úplně jinému. "Měl jsem pár fajn spolužáků, ale přátele mám spíš v Londýně Když tady skoro nebývám, tak ani nemá smysl se tu nějak moc upínat na nějaké lidi. Tady je všechno příliš nevyzpytatelné.." Spokojeně jsem se podíval na Gabby, jestli jí nevadí, jak ji objímám, přičemž mě napadlo, že ona by třeba ráda zavolala svým přátelům.. "Mimochodem, jaký mobil by se ti líbil?" zeptal jsem se nakonec nenuceně, než jsme konečně stanuli v klidu a míru přírody parku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Tak v tom případě bych je nálezci klidně nechala,“ odvětila jsem s pokývnutím a snažila se z hlavy setřást tu představu, abych se mohla soustředit na jiné věci. Nechtěla jsem svou otázkou vyvolat v Johnovi jakousi touhu, naopak jsem to myslela zcela nevinně a neškodně, ale stejně jsem si jeho pohledu překvapivě nevšimla. Nebo jsem to možná jen nechtěla komentovat, aby se necítil špatně nebo tak. Sama jsem již moc dobře věděla, jaké to je mít tyto pocity, kterým se ne vždycky dalo dát průchod. Souhlasně jsem pokývala hlavou a nemohla jsem se dočkat, až vyrazíme ven, třebaže jsem o velkoměstě měla své utkvělé představy, které upřímně nebyly vždy lichotivé. Ale rozhodla jsem se tomu dát šanci. „Já vlastně ani nevím, jak to popsat, aby sis to nepřebral jinak, než to myslím. Není to o tom, že bych si o New Yorku myslela jenom to nejhorší, jenom prostě… Vyrostla jsem na malém městě, kde jsme se téměř všichni znali a všude okolo bylo hodně přírody a volnosti, kdežto tady to na první pohled vypadá jako v zajetí obrovských staveb. Ale je fakt, že je tu zase plno míst, o kterých by si člověk jako já mohl nechat tam u nás jen zdát. Je tu tolik nevídaných možností, a navíc ne všechny domy a stavby vypadají tak špatně. Jenom si nedovedu představit, že bych tu vyrůstala,“ pousmála jsem se a doufala jsem, že tohle bude prozatím stačit. Byla jsem tu teprve chvíli, ani ne dvacet čtyři hodin, takže se mi těžko mluvilo o městě celkově, tím spíš, když bych nerada soudila takhle ze začátku, kdy jsem ještě toho mnoho nepoznala na vlastní kůži. Nicméně první dojem byl jasný; prozatím se mi tu líbilo a nedalo by se říct, že bych byla nešťastná nebo nesvá ze skutečnosti, že se procházíme po venku ve velkoměstě. Dost možná to bylo i tím, že jsem si nepříjemné a pocity nejistoty zase tak moc nepřipouštěla k tělu. Neměla jsem problém změnit svůj dosavadní pohled, třebaže mi bylo jasné, že asi nikdy nebudu tak úplně ten typ člověka, co sem přijede a nechá se vším okolo pohltit a změnit se. Ne, tohle určitě nebyl můj případ. „Ale obloha je tu stejná,“ pronesla jsem ještě s úsměvem, mířeným tam nahoru, když jsem na okamžik zvedla hlavu a pak se podívala zpátky na Johna. Velmi mě zajímalo, jak vypadal jeho život v New Yorku, třebaže jsem si ho sama několikrát představovala, jak si čte plno zajímavých knížek u sebe v bytě, ale krom toho, jak se setkává se svými přáteli, chodí s nimi do nejrůznějších podniků a zkrátka žije naplno. Možná, že mě v první chvíli tak trochu překvapilo, že po jeho slovech to vyznělo, jako by byl opravdu velký samotář, který ke svému životu nepotřebuje zase až takovou společnost. Na druhou stranu se to dalo předpokládat, vzhledem k tomu, co mi už stačil o sobě prozradit, když jsme byli ještě v Yellowstone. Ale i tak… Zase tak uzavřený být nemohl, když se s lidmi bavil úplně přirozeně a neměl problém mluvit i se mnou, jakožto s někým, kdo se ocital úplně na tom nejspodnějším žebříčku ve společnosti. Krátce jsem se u těch jeho slov zamyslela, přičemž jsem se uculila, když se mi dostalo políbení do vlasů. „Bar s knihovnou? Nebo knihovna s barem?“ Vytáhla jsem to, co mě v tu chvíli zaujalo nejvíc, a co mi přišlo takříkajíc nepředstavitelné. Něco takového jsem snad ještě nikdy neslyšela. Pozvedla jsem obočí a slabě zavrtěla hlavou, jak jsem tomu nemohla uvěřit. „Ale i tak mi to k tobě naprosto sedí, jen si to nedovedu představit. To tam lidi sedí s knížkami? A nebojí se, že jim to tam polijí, nebo tak něco?“ Uchechtla jsem se své myšlence. „Hm, to je zvláštní, i když vím, že jsi samotář, tak jsem si i přes to představovala, že máš i tady spoustu přátel, nebo přinejmenším nějakou skupinu lidí, se kterou si čas od času chodil něco podnikat… A nevyzpytatelné? Přijde mi, že je tady spíše všechno přesně dané a nalinkované,“ podivila jsem se, ale očividně jsem se měla ještě o tom, jak to v New Yorku chodí hodně co učit. Po chvilce jsem se osmělila a objala jednou paží Johna kolem pasu, čímž jsem se k němu přiblížila ještě víc, že mezi námi nezůstala ani jedna jediná mezera. Opětovala jsem mu pohled a můj úsměv se ještě rozšířil, když jsem si všimla, že je i John viditelně spokojený, třebaže to nedával tak najevo jako já. Ale já ho už znala a tušila jsem to. Překvapilo mě, když nadhodil téma ohledně mého mobilu, třebaže jsem o tom původně mluvila sama. Připadalo mi divné se takhle o tom bavit, tím spíš, když na mě dolehlo to, jak snadno jsem se nechala přemluvit k tomu, že mi dneska koupí všechno, co mi na očích uvidí. A mně najednou přišlo, jako bych tou neškodnou zmínkou o potřebě vlastního mobilu naléhala. Zakousla jsem se do rtu a přesměrovala pohled před nás, neboť už jsme byli v Central parku. „Já vlastně ani nevím,“ načala jsem opatrně. „Možná nějaký nerozbitný, když jsem tak šikovná. A s velkým diamantem, abych se jím mohla chlubit,“ dodala jsem vzápětí s pobaveným smíchem. Pak jsem však zvážněla. „Bude mi stačit úplně obyčejný, z toho svého bývalého jsem v podstatě jen volala, nebo psala zprávy,“ prostě jsem si nedovedla představit, že bych měla tak drahý přístroj jako on sám. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Poslouchal jsem Gabbyno zprvu mírně zmatené povídání, než mi došlo, kam tím míří a jen jsem na to chápavě přikyvoval. Gabby vlastně měla štěstí, že vyrůstala mimo velkoměsto. Alespoň podle mého názoru je lepší vyrůstat někde, kde se to nehemží lidmi, auty a betonem. Nicméně, ani já sám jsem si nemohl stěžovat. "Vlastně, já byl na střídačku tady, v Anglii a na Sicílii, takže to tak hrozné taky nebylo," pousmál jsem se. "Ale na druhou stranu to tu není zase tak hrozné. Jak jsi říkala, je tu spousta možností, najdeš tu snad od každé kultury něco, i když.. většinou jsou to restaurace, to je pravda, ale i tak je toho hodně k vidění. V Central parku se prakticky pořád něco děje.." rozpovídal jsem se, ale ne na dlouho. Bylo příjemné jen tak jít, povídat si i mlčet a porozhlížet se kolem. Bylo zvláštní jít takhle po Manhattanu a přitom se snažit vnímat to všechno i Gabbynýma očima. To bylo na tom všem to nejzvláštnější, nové a nečekaně obohacující o nové zkušennosti.. Gabby nakonec z toho všeho mého tlachání zaujal bar Bookmarks, což mě vlastně vůbec nepřekvapovalo. Uchechtl jsem se tomu, protože mě vlastně Gabby už měla přečteného. "Je to vlastně střešní bar na čtyřicátéprvní, který pojmenoval své drinky po slavných spisovatelích a uvnitř je samozřejmě i knihovna a dokonce zimní zahrada," vysvětlil jsem Gabby zvláštnost právě tohoto baru. "Ale vážně, tady to byli jen spolužáci. Mnohem víc času jsem strávil v Anglii, takže své přátele mám především tam. A.. no, nevím, jak nalinkované to tu může být. Tady je slušnost nedívat se na ostatní lidi, protože je to takový druh reflexu přežití ve velkoměstě. Bohužel to tu už tak chodí.." Chytil jsem se pak Gabbyna tématu o mobilním telefonu. Nechtěl jsem jí do toho moc kecat, protože to koneckonců bude ona, kdo ho bude používat. "Jo tak s diamantem?" zasmál jsem se, užívajíc si u toho jejího obětí. Takhle se šlo mnohem lépe nám oběma. "A BlackBerry by se ti nelíbil? Měla bys tam spoustu užitečných aplikací, které by se mohly hodit i při zpívání a samozřejmě by tam byl neustálý přístup na internet.. Cokoliv si budeš přát.." Konečně jsme se dostali přímo do Central parku. Bylo příjemné slunečno, takže tu zákonitě bylo i hodně lidí, povětšinou odpočívajících na trávě a lavičkách. Někteří tu sportovali, jiní si hráli se psy. Po chvíli jsme se dokonce procházeli kolem muzikantů. Byli to černoši s želvími krunýři a bubnem a hned kus od nich byl jiný umělec hrající na kytaru.. Nerad bych, aby takhle dopadla Gabby, vlastně jsem pevně doufal v pravý opak. Jen budu muset popřemýšlet, koho oslovit a kde vlastně začít.. "A když budeš obzvlášť pozorná, možná uvidíš i veverky," pousmál jsem se.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „A můžu být ještě zvědavá? Totiž, dost se podivuji nad tím, že jsi už od malička tak moc cestoval. Určitě se ti to líbilo o tom nepochybuji, ale na druhou stranu… To se ti po rodičích nestýskalo? Muselo to být pro tebe ze začátku docela těžké, ne? Ehm… to je asi už moc osobní, viď? Promiň, někdy si neuvědomuji, že jsem tou svou zvědavostí až vlezlá,“ omluvně jsem se pousmála a doufala, že mu to není takhle až moc nepříjemné. Neměl to však být žádný výslech, brala jsem to spíše jen takové to nenucené povídání, při kterém jsme si jako obvykle sdělovali své poznatky či zážitky, čímž jsme se pak ještě více sbližovali. Dozvěděli jsme se tak o tom druhém spoustu věcí, ale přesto jsme si ještě měli hodně co říct a při každé takové konverzaci jsme se dozvěděli něco nového. Pro mě osobně to bylo velmi příjemné a vážila jsem si toho, že se mi John svěřil. To Johnovo další povídání mě doslova nadchlo. A nadšení ze mne jen sálalo. „Opravdu? Pojmenované po slavných spisovatelích? A zimní zahrada? Páni! To bych někdy ráda viděla, musí to být úžasné,“ vykulila jsem na něj oči a už si to v duchu představovala. Byla pravda, že mě barové prostředí vlastně ani moc nelákalo, třebaže jsem v jednom pracovala, ale to bylo jen kvůli živobytí. A ne, že bych si na to nějak stěžovala či podobně, ale kdybych měla na výběr, asi bych tam nakonec ani nebyla. Bar jako takový jsem měla totiž vždycky spojený s hodně lidmi, kteří se čas od času poprali a tak dále. Nebylo se čemu divit, vzhledem k tomu, že jsem v takovém prostředí byla dva roky. Ale ten Bookmarks už jenom z toho povídání působil jako velice příjemné místo. „Hmm, myslela jsem si to, že se tu na druhé neberou zase až takové ohledy. Lidé vždycky všude někam spěchají a přitom kolikrát zapomínají, že by se měli občas porozhlédnout kolem sebe,“ odpověděla jsem pak čistě filozoficky s pousmáním. Bylo mi tak opojně, když jsem mohla beztrestně Johna objímat, aniž bych cítila nějaké výčitky, pod jejichž tíhou bych se mu potřebovala omlouvat za své činy. Prostě to bylo zcela přirozené a troufala jsem si odhadovat, že i Johnovi bylo příjemně. Minimálně se netvářil jako mučedník. Byla jsem ráda, že jsem ho pobavila, nicméně bylo načase mluvit zase trochu vážně. „BlackBerry? To jako opravdu? No, neříkám, že se mi ten tvůj nelíbí, naopak je úžasný a určitě bych to všechno využila, jen,“ a tady jsem se zarazila, vzpomínajíc si na ten slib, co jsem mu dala ještě v bytě. Všechno nech dneska na mě a neušklíbej se, opakovala jsem si v duchu, přičemž jsem se šklebila aspoň v duchu, když už jsem nemohla jinak. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se to zase tak moc nehrotit. „No, možná bych si ho přeci jen přála, když by se mi některé aplikace hodily i ke zpívání,“ souhlasně jsem přikývla hlavou, ale bylo vidět, že to není přirozené, ale že se i přesto snažím, když jsem mu to slíbila. Podívala jsem se na druhou stranu, kde jsem si všimla těch černochů, což mi vykouzlilo úsměv na tváři a nenápadně jsem naznačila i Johnovi, aby se k nim podíval, třebaže na něco takového byl asi zvyklý. Strašně se mi to tady líbilo a čím dál víc, jak jsme se tak procházeli, sledujíce ostatní, jak si dnešní den užívají. A všechno jsem samozřejmě musela okomentovat, jako by to John nikdy neviděl. „To je úžasný. Myslíš, že bych si s nimi taky mohla zazpívat?“ Otázala jsem se s jiskřičkami v očích svého společníka po boku a pohlédla ještě jednou k té hrající skupince, která v mých očích vypadala naprosto neškodně. „Hm? Veverky?“ A jen co jsem dopověděla poslední slovo, tak jsem se zbrkle rozhlédla kolem sebe, otáčejíc hlavu snad na všechny světové strany. Nadšeně jsem poskočila, když se mi podařilo zahlédnout jednu veverku na větvi stromu, ale než jsem na ni stačila upozornit, tak odběhla, na což jsem mírně posmutněla. „Příště musíme vzít oříšky, škoda jen, že jsi mi to neřekl dřív,“ hraně jsem Johna pokárala a pak se pobaveně uchechtla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Chápu tu otázku, není hloupá. Vlastně se mě na to ptalo už víc lidí a odpověď je stále stejná. Angličan a částečně Ital, co občas pobývá v New Yorku," řekl jsem nakonec tak trochu Šalamounsky, ale tvářil jsem se tak, aby Gabby pochopila, že to myslím vážně. "Ale abych pravdu řekl, rodiče mi zase tak moc nescházeli. Vždy jsme cestovali společně a rozloučil jsem se s nimi až ve chvíli, kdy jsem musel do internátní školy. Ale chápal jsem to a jsem za to rád, pomohlo mi to osmělit se.." "Když budeš chtít, můžu tě tam vzít? Vypadá to tam spíš jako takový klub nebo kavárna, než bar. Ale je u toho i hotel a výhled je tam opravdu dobrý," přislíbil jsem Gabby. Musel jsem si přiznat, že i mě najednou tak nějak nadchla představa toho, jak ji vezmu do restaurace a do kavárny a podobně. A Bookmarks by se jí opravdu mohlo líbit.. Raději jsem debatu o telefonu nechal plavat, protože jsem si všiml, že je to Gabby nejspíš proti srsti. I tak jsem měl ale jakousi radost, že Gabby nebyla úplně zásadně proti, což nejspíš zapříčinila ta moje ranní prosba. Proti Gabbynu zpívání s pouličními umělci jsem nic neměl, ale nechtělo se mi ji teď pouštět, tak jsem ji rychle přesměroval pozorností na místní veverky. "Jen se neboj, veverky jsou tu oprsklé dost a kromě toho, místní senioři je krmí, řekl bych, dostatečně. Stejně jako holuby.." Pokračovali jsme dál, poukazujíc si vzájemně na veverky, když se náhodou někde objevily.. dokud jsme nedošli k jednomu z východů Central parku.  U něj stála známá zoo, ale kromě ní jsem tam zahlédl neodmyslitelnou postavu - zmrzlinář, k němuž jsem zamířil. "Dala by sis zmrzlinu? Pravá italská a.. slibuji, že do zoo půjdeme jindy," pousmál jsem se na Gabby, nadšeně ji táhnouc ke zmrzlinovému vozíku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Musí tě to už unavovat, když se tě na to ptá tolik lidí, ale slibuji, že už se na to ptát nebudu, zvlášť když si mi odpověděl. Děkuji,“ slíbila jsem mu a nakonec mi pobaveně zajiskřilo v očích. Samotnou mě pobavilo, s jakou lehkou teatrálností jsem mu poděkovala, ale v podstatě jsem to myslela vážně. Chtěla jsem mu dát najevo, že to neberu jako samozřejmost, že se mi se vším tak svěřuje, nebo že bych snad čekala, že mi prozradí všechna svá tajemství. Zkrátka řečeno, nechtěla bych, aby se cítil nesvůj, že by mi o sobě prozradil úplně všechno. Určitě už je dlouho zvyklý na svůj osobní prostor, na své soukromí a vpád mojí maličkosti do toho všeho mu to jistě nijak zvlášť neulehčovalo. „Když to řekneš takhle, tak to opravdu zní, jakože udělali to nejlepší, co mohli pro tebe udělat. Ne, že bych si to nemyslela, to ne, ale chápeš… Zdá se mi to prostě pořád zvláštní, takové nezvyklé,“ ale to neznamenalo, že bych to odsuzovala nebo tak něco. To v žádném případě. Jenom tu zase bylo to, že kdybych měla své rodiče, tak bych je nikdy nemohla opustit, protože by to pro mě bylo strašlivě těžké. Ale pořád to bylo jen, co by kdyby… „Nakonec ti to jen prospělo, protože ses naučil spoléhat sám na sebe… To je… Dar, který je hodně důležitý,“ stejně jako ten, co mi dali mí vlastní rodiče. Naději na život, vzpomněla jsem si na Johnova slova, když jsme se o tom bavili ještě v motelu ve Wall. Pousmála jsem se, možná trochu zasněně, jak jsem ještě přemýšlela nad tím vším, o čem jsme si povídali a co mi sám svěřil. Přimhouřila jsem oči, ve snaze rozšifrovat Johnova slova. Samozřejmě jsem byla ráda, že se toho chytl a chtěl mě do toho baru – nebo možná lépe řečeno kavárny – vzít, ale ty poslední slova o hotelu se mi zdála tak nějak… vyzývavější, než sám ve skutečnosti myslel. Nakonec jsem shledala, že to asi tak nemyslel, a že to já myslím na věci, na které by slušná dívka neměla ani pomyslet. Obzvláště pak v tuto ranní hodinu. „Beru tě za slovo, už teď se tam nesmírně těším,“ uculila jsem se a musela se zakousnout do jazyka, abych se nezeptala na význam těch slov o hotelu. Debata o mobilu se tak nějak vytratila sama, čemuž jsem byla vděčná. Nebylo to tak, že bych se cítila nepříjemně, ale i tak jsem ocenila Johnovu všímavost a citlivost vůči mé osobě. Chtěla jsem si pak zazpívat s těmi černochy, ale John mě upoutal těmi veverkami, po kterých jsme se vzápětí dívali a ukazovali na ně navzájem, přičemž jsme tak nějak došli až k druhému východu z parku. Bylo mi tak neskutečně příjemně, že jsem zapomněla i na čas a dobu, jak dlouho už jsme tady byli. „Jů, italská zmrzlina, ta je nejlepší ze všech, viď? A jak víš, že chci do Zoo?“ Hraně jsem se podivila s vykulenýma očima a pusou dokořán. Pravdou však bylo, že jsem se tomu ani trochu nedivila. John mě měl prostě úplně přečtenou. „Ciao!“ Pozdravila jsem sympatického zmrzlináře, aniž bych tušila, jak jinak jej pozdravit, protože tohle bylo asi tak to jediný, co mi vytanulo na mysl. A říkat mu tu italskou frázi, kterou jsme používali s Johnem v našem soukromí, jsem opravdu nechtěla. Spokojeně a s poděkováním jsem si převzala kornoutek a už jsem se dala do ochutnávání. „Něco tady máš, Johne,“ zahleděla jsem se na něj zkoumavě, načež jsem si stoupla na špičky a rychle mu prstem umazala špičku nosu zmrzlinou, kterou jsem vzápětí rychle setřela. Ale to nebylo všechno. Začalo mě to bavit, takže jsem mu ještě rychle mázla rozpouštějící se zmrzlinu do koutku úst, kam jsem mu věnovala krátkou pusu a pak se od něj odtáhla, křeníc se na svůj kornoutek. Naštěstí kolem nás nebylo zase tak moc lidí, a ti, co tam byli, si nás moc nevšímali, jinak bych si tohle samozřejmě nedovolila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Evidentně to Gabby nadchlo, stejně jako vidina brzké návštěvy zoo. "Bon giorno," pozdravil jsem zmrzlináře pro změnu já a poprosil jej o zmrzlinu hned po Gabby. Ani jsem si nestihl líznout a najednou.. Ale co to..?? stihl jsem jen zprvu pozvednout nechápavě obočí, když jsem na nose ucítil studený kousek zmrzliny, který hned poté zmizel. Trochu jsem se zamračil a mimoděk střelil očima po okolí, jenže to mě Gabby obdarovala ještě dalším máznutím zmrzliny, tentokrát do koutku rtů. Chtěl jsem si to slíznout, ale i v tomto případě byla Gabby rychlejší. Najednou mi totiž na místě zmrzliny přistála pusa. Tentokrát jsem poněkud zdřevěněl, zatímco Gabby se křenila jako blázen, evidentně spokojená sama se sebou. Nevěděl jsem honem, co bych měl dělat, jenže Gabby už se dala dál na cestu. Zaplatil jsem rychle zmrzlinářovi a vydal se za ní, konečně ochutnávajíc svou zmrzlinu. "Jen počkej, za odměnu tě příště ponesu přes celý park jako pytel brambor. Jen si zahrávej," varoval jsem ji, mírně se šklebíc, jak jsem se snažil nedat na sobě příliš znát to, že mě to její počínání poněkud vykolejilo. Kráčel jsem vedle ní, záměrně čekajíc, co udělá teď, protože jsem si dal jednu ruku do kapsy, zabývajíc se náhle velmi zaujatě zmrzlinou. Přemýšlel jsem, kam teď. Možná bychom mohli zamířit do prvního z obchodů. Poblíž byl vyhlášený Barneys, stačilo projít jen na Madison Avenue přes pár bloků. Bude tam obrovský výběr, tak snad by se to mohlo Gabby líbit... |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Kradmými pohledy jsem Johna kontrolovala, a třebaže to vypadalo, že mám možná i něco za lubem, ale opak byl pravdou. Teď jsem byla až příliš zaujatá tou výtečnou zmrzlinou, kterou jsem si chtěla náležitě užít a vychutnat, aniž bych jí musela plýtvat na Johnovi. Ne, že by představa toho, jak ulpívá na jeho nahém těle, nebyla dostatečně zajímavá a lákavá, ale… na takové věci jsem si zakazovala myslet, tím spíš, když jsem se sama sebe začínala děsit. Co se to se mnou jen děje? Dřív by mě nic takového ani nenapadlo… Povzdychla jsem si v duchu a o chvilku později už jsem na to dokonale zapomněla. To jsme se totiž dostali z parku a zamířili rovnou do jednoho velikého obchodu, před kterým jsem se zastavila a povytáhla obočí na Johna. Ještě jsem měla zbytek zmrzliny, kterou jsem neměla problém dojíst, ale i tak jsem se dovnitř zrovna moc nehrnula. Netušila jsem, co má John za lubem, ale něco mi říkalo, že to bude nakupování. A já mu ráno dala ten slib, další povzdechnutí v duchu, načež jsem se otočila na druhou stranu, abych mohla povolit obličejové svaly a nenápadně se ušklíbnout. Do čeho jsem se to nechala uvrtat? „To myslíš vážně?“ Neodpustila jsem si to, ale už jsem se usmívala, i když značně nervózně. V takovém obchodě jsem ještě nikdy nebyla, maximálně jsem se na ně dívala v televizi, ale takhle naživo… no, bylo to zkrátka nevídaná podívaná, jako ze snů. Zobrazit SPOILER  Každopádně jen co jsme vstoupili dovnitř, tak všechna nervozita ze mě rázem opadla. Se zaujetím jsem si prohlížela vystavené figuríny s oblečením a spoustu dalších věcí, než nás přišla oslovit celkem příjemná slečna s otázkou, co si budeme přát. Tohle jsem raději nechala na Johnovi, protože já byla tak trochu konsternovaná a krom toho jsem absolutně netušila, co v takové chvíli říct. Jasně, kdyby záleželo na mně, tak bych řekla, že si tu jen něco prohlížím, tudíž jejich služby nepotřebuji, ale co když naopak John něco potřeboval? Ani mě nenapadlo, že bychom tu byli kvůli mně. Nechala jsem to nakonec v Johnových rukách s tím, že za vyzkoušení nějakého toho oblečení nic nedám a nechala jsem se odvést slečnou, která se o mě postarala. Společně jsme vybrali pár kusů oblečení, některé kousky byly opravdu hodně odvážné a jiné zase bláznivě vtipné, ale přesto jsem si to nesmírně užívala. Vyzkoušela jsem si toho hodně a neměla jsem problém to na sobě ukázat i Johnovi, před kterým jsem se producírovala jako modelka, když jsem se mu přišla ukázat v novém oblečení a očekávala, že mi popravdě poví, že něco takového mi vůbec nesluší. V těch šatech bohatých paniček z velkoměsta jsem se cítila nesvá, nemluvě o těch odvážnějších kouscích... Přistoupila jsem tanečním krokem v jedněch kratších šatech, které toho zrovna moc nezakrývaly, a prošla se kolem Johna s jednou krátkou otočkou, při které se mi nadzvedla suknice, kterou jsem si spěšně podržela a pobaveně se uchechtla. Natáhla jsem k němu jednu volnou ruku, že jej pohladím po tváři, ale hned na to jsem zase odešla ke kabinkám, abych se předvedla v dalších odvážnějších šatech, které byly podobně krátké a odvážné s mašlí na zádech. Pak na řadu přišly ještě dvoje šaty, které byly o poznání lepší a vkusnější, hodící se přímo pro nějakou smetánku. První byly černé a zdobené, jež odhalovaly skoro celá záda. Slečna mi dokonce zapůjčila i lodičky, takže jsem byla o něco vyšší. Poslala jsem Johnovi vzdušný polibek a pak se zase odešla převléct do dalších šatů, které byly světlé a s odvážnějším výstřihem vepředu. To se mi zdálo možná až moc přehnané, ale kdoví, třeba se to Johnovi zalíbí… Nakonec jsem si z něj udělala srandu, když jsem vyšla už po několikáté z kabinky, majíc na sobě pro změnu něco trochu bláznivějšího, ale to se mi na tom strašně moc líbilo. Pak mě napadlo, že by nebylo na škodu si vyzkoušet i nějaké to spodní prádlo, které taky bylo potřeba, třebaže jsem neměla v plánu nějaké to nakupování. Ono se stačilo podívat už jenom na ty šílené ceny. Na něco takového bych v baru vydělávala nejmíň půl roku, nebo rovnou celý život, pomyslela jsem si v duchu s úšklebkem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Konečně jsme vešli dovnitř.. "O takovýchto věcech nežertuji, Gabby, nikdy," pousmál jsem se na ni a pro tentokrát jsem ji zlehka objal kolem pasu, snad abych jí dodal odvahy. Po malé chvilce se u nás objevila shop-asistentka. "Dobré dopoledne, budeme si toho přát trochu víc, než je obvyklé. Vše tady pro slečnu a prosím předně oblečení na běžné nošení, pak pár šatů do společnosti, spíše semi-formal a.. zbytek už nechám na vás," obdařil jsem slečnu mírným pousmáním a pak ji i s Gabby následoval, kamkoliv nás zavedla. Cestou jsem se i já porozhlížel a snažil si Gabby představit v tom, či onom. Nakonec jsem se posadil, dostal jsem i studenou vodu, kterou jsem si vybral z toho všeho, co mi nabízeli a pak už jsem jen čekal, nechaje pracovat odbornici a Gabby vybírat. Líbilo se mi, že se vůbec neostýchala si všechno to oblečení zkoušet a dokonce se mi ve všem ukázat. Na první dvoje šaty jsem uznale pokýval hlavou. "Sluší ti, oboje," řekl jsem Gabby, když se mi ukazovala v těch druhých, s mašlí na zádech. Pak jsem si ale uvědomil, jak jsou krátké, takže jsem si mimoděk zamračeně skousl ret. Nechtěl jsem, aby, jak sama Gabby předvedla u těch prvních, foukl vítr a kdekdo viděl.. všechno. Proto jsem slečně asistentce posunkem ruky naznačil, aby zvolila o kousek delší šaty. Přinesla Gabby ukázat hned několikery šaty. Dvoje celkem obyčejné s černými nebo oranžovými proužky, další takové barevnější, co se mi zase tak moc nelíbily, ale aspoň u nich nehrozilo, že když foukne vítr, tak.. Pak další, červené, dvoje stejné - jen s výběrem barvy (černé nebo červené) a ještě spoustu dalších.. Pak se předvedla v dlouhých černých šatech. Uznávám, že se mi v nich líbila, to ano. Jen jsem nevěděl, k čemu by jí teď momentálně ty šaty byly. Vlastně.. mohli bychom třeba zajít do divadla, kdyby chtěla.. "Ty černé se mi líbily víc, tyhle jsou.. já nevím, nelíbí se mi," projevil jsem svůj názor na druhé dlouhé šaty, tentokrát bílé. V některých ohledech jsem nejspíš až přílišný Angličan.. Slečna asistentka ještě přinesla pár dlouhých šatů, které se mi svým minimalismem i určitými detaily na Gabby líbily nejvíc, ale záleželo na ní, v čem se ona cítila dobře. Já jsem vehementně přikyvoval na modré, světle modré i červené.. Peníze vůbec nehrály roli, užíval jsem si už jen to, jak se to Gabby očividně líbilo, když se tu bez rozpaků předváděla v každých šatech. Takové ty věci okolo - boty a doplňky, to jsem nechal plně v dámských rukách, protože jsem o tom nevěděl zhola nic. Popravdě, bylo toho asi tolik, jako u šatů - buď se mi to líbí, nebo ne, třebaže ohledně šatů jsem měl jakési znalosti alespoň z ohledu etikety. Spodní prádlo, to už bylo něco jiného. Ano, sice tam bylo to mé obvyklé "líbí, nelíbí", ale tam jsem dokázal ještě navíc ohodnotit složitost případného zapínání a rozepínání - zcela počestně, samozřejmě. Nicméně, co se tohoto druhu oblečení týkalo, měl jsem na mysli trochu jiný obchod, nicméně, pokud se tu Gabby cokoliv zalíbilo, nehodlal jsem jí to vymlouvat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nakonec jsem si vybrala i dle Johnova spokojeného pohledu několikatery šaty – ty černé, bledě modré i červené a nakonec i ty druhé červené večerní šaty. Ve všech jsem se chodila ukazovat, vyčkávaje na jeho konečný verdikt. Koneckonců já se chtěla líbit především jemu. Ale i tak jsem neodolala a nechala si zabalit i ty dvoje kratší šaty, ve kterých jsem se cítila trochu nemravně, ale nikdo neříkal, že je nemohu nosit jen tak po Johnově bytě. Slečna ještě přinesla nějaké neformální oblečení, protože šatů jsem vyzkoušela opravdu hodně a to byl podle všeho teprve začátek. Ne, že bych se v tom až tak moc vyžívala, ale ani se nedalo říct, že by mě to nebavilo tak moc, že bych měla být otrávená. Jen jsem nechtěla, aby měl z toho divný pocit John. Ten by určitě dělal něco kreativnějšího, ale jak jsem si všimla, tak zatím spokojeně seděl a sem tam upíjel studenou vodu ze skleničky. Možná by si příště mohl vzít knížku, napadlo mě záhy a sama jsem zpanikařila, že mě vůbec něco takového napadlo. Totiž, že bych šla klidně ještě na jedny takové nebo podobné nákupy. Zatřepala jsem hlavou a raději se věnovala příjemnějším věcem – se slečnou jsme se právě daly do vybírání doplňků a bot, což bylo především ženské potěšení. To taky ve výsledku znamenalo nemalé zdržení, protože jsem si všechno zaujatě prohlížela a kolikrát jsem se nemohla ani rozhodnout, jestli si to mám vzít anebo raději ne. Nakonec to dopadlo tak, že jsme měli objemné množství tašek nejrůznějších velikostí, s čím očividně zaměstnanecká část obchodního domu počítala, takže nám bylo nabídnuto, že by nám veškerý nákup doručili na recepci Johnova bydliště. Přišlo mi to jako dobrý nápad, vzhledem k tomu, že jsme asi ještě neměli v plánu vracet se zpátky, nicméně jsem konečné rozhodnutí nechala na Johnovi. Necítila jsem se jako někdo, kdo o tomhle může rozhodovat. Po vyřízení všech záležitostí jsem se na něj se zářivým úsměvem otočila. „To bylo tak super, vážně moc děkuji! Už se těším, až ti udělám radost a někdy si ty šaty vezmu na sebe,“ pověděla jsem mu s jiskřivýma očima. Teď by bylo dobré najít nějaký specializovaný obchod na spodní prádlo, protože to co jsem měla, se tak nějak nehodilo pod ty nově zakoupené šaty. A navíc, přiznejme si, že i v tomhle ohledu mě lákalo Johna překvapit a rozvířit jeho nejtajnější fantazie. „Tak kam půjdeme teď?“ Zeptala jsem se, najednou se stydíc vyslovit to, o čem jsem tak přemýšlela. Upřela jsem na něj nevinné zelené oči a očekávala, že to nejspíše rozlouskne sám. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Po tom všem, kdy jsem chvíli jen tak lelkoval kolem, zatímco si Gabby vybírala všechny ty věci okolo, mi přinesli malý přenosný terminál pro kartu, abych mohl zaplatit a sdělit jim adresu pro doručení celého nákupu. Pan Atkins bude jedině rád, že bude mít na chvíli nějakou práci, místo postávání u dveří a povídání si s panem Linusem.. "A já se tak těšil, že uvidím ten nejrozhořčenější obličej, na který se vzmůžeš, jen abys mě za to všechno co nejvíc potrestala.." povzdychl jsem si rádoby zklamaně, ale hned na to jsem se na Gabby usmál, aby si snad nemyslela, že to myslím vážně. "Nicméně.. někdy? Slyšel jsem správně? Ty se hodláš na to oblečení chodit jen dívat, jak visí na ramínku?" dobíral jsem si Gabby, zase ji objímajíc kolem pasu, přičemž jsem ji vedl ven z obchodu. Jen jsem se krátce porozhlédl, abych se zorientoval podle mapy, co jsem nastudoval během svého lelkování a hned na to se vydal kýženým směrem, vstříc obchodu, kde jsem ještě v životě nebyl, ale neviděl jsem jediný důvod, proč bych tam neměl Gabby brát, spíš naopak. "Teď? Teď se nech překvapit, Gabby. Je to jen pár metrů odsud, pokud se nepletu," slíbil jsem jí a vedl ji vstříc dalšímu velkoměstskému dobrodružství.. Victoria's secret "Tak, račte dál, Bond girl.." zakřenil jsem se na ni nakonec a poukázal na vchod do dalšího poměrně dost luxusního obchodu.. Po nějakém tom čase v obklopení dámského spodního prádla, jsem byl konečně rád, že má Gabby vybráno a já "zakouzleno" kartou, takže jsme mohli jít pryč. Už jsem měl tak trochu hlad. Nečekal jsem, že dva obchody dokáží člověka udolat víc, než výšlap na Washburn v Yellowstone. Nakonec jsem nás nasměroval k jedné z venkovních restaurací, které byly poblíž. Nebyl jsem v žádné konkrétní z nich, takže jsem, stejně jako Gabby, prožíval jisté očekávání a překvapení z toho, co všechno bude na výběr k jídlu.. "Tak.. jak se ti líbí, nebo naopak nelíbí New York teď? Já vím, hloupá otázka.. Totiž, napadlo mě, jestli bys chtěla třeba zítra, nebo pozítří zkusit projít takový ten typicky turistický okruh New Yorkem? Jako například zajet si na Liberty Island k Soše Svobody, vystoupat na Empire State Building a tak.." nadhodil jsem téma věcí příštích, zatímco jsme po vydatném obědě čekali, než nám donesou dezert.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Evidentně jsem však nebyla jediná, kdo měl plno energie na rozdávání. Vypadalo to, že John mezitím vším nakupováním nabral dostatek sil a energie, aby si mě mohl začít zase dobírat. Nic jiného jsem od něj vlastně ani nečekala, takže mě to ani nepřekvapilo. Každopádně jsem si nestěžovala, naopak, kdyby tomu bylo jinak, tak by mi to u něj hrozně moc chybělo. Zkrátka řečeno jsem tyhle naše chvilky měla strašně moc ráda, třebaže jsem kolikrát nevěděla, jak mu ty jeho vtípky oplatit. Ale na druhou stranu jsem měla jiná esa v rukávu, která byla již řádně osvědčená… Jen jsem na něj přimhouřila pohled, podobně jako to dělával on, když mě varoval ještě s tím, abych si nezahrávala. Nevěděla jsem, co má John za lubem a kam mě zavede tentokrát, ale byla jsem spokojená, takže mi to nevadilo ani trochu. Tak nějak jsem všechno hodila za hlavu a rozhodla se, že to všechno, co ještě přijde, si užiju plnými doušky. John nevypadal, že by mu to mělo jakkoliv vadit, nebo že by byl nespokojený, takže jsem ho nehodlala v tomhle směru zklamat. Chtěl mi prostě udělat radost a já konečně přišla na to, že nejlepší bude, když si to užiju a nebudu to řešit. Vždyť náš... vztah… byl úplně o něčem jiném a žádné peníze a podobně v něm nehrály žádnou roli. Zastavili jsme se před jedním luxusním obchodem, z jehož zboží jsem se začervanala až po špičky uší. Se skousnutým rtem jsem se ohlédla po Johnovi, než jsem vešla dovnitř a stejně slušně a vychovaně jako v předchozím Barneys jsem pozdravila i zde. Zaujatě jsem se rozhlédla kolem, oči mi ulpěly na několika odvážných kouscích a pak jsem se znovu podívala za Johnem. Nebyla jsem si jistá, jak se tady může cítit. Přeci jen byl konzervativní… i když bylo poněkud naivní předpokládat, že by ho dámské spodní prádlo dostalo do rozpaků. Každopádně jsem sebrala odvahu a nenápadně ho odtáhla přímo ke zdroji, totiž k jednotlivým kouskům, které byly věšeny na lehkých ramínkách a podobně. Chtěla jsem slyšet jeho názor, jestli se mu něco líbí a chtěl by to na mě vidět. Možná jsem se mu v tom mohla ukázat v kabince, ale tím jsem si taky nebyla zrovna dvakrát jistá. Už jenom z té představy jsem byla nervózní a tušila jsem, že ani John na takové věci není. Ne, že bych snad měla v plánu ho tímto způsobem provokovat, ačkoliv to na první zdání působilo jako další potvorná věc… „Jaké prádlo se ti vlastně líbí? A barva? Mám si to vyzkoušet? A… chceš se pak na to nenápadně podívat?“ Šeptala jsem tiše a nenápadně, když jsme relativně osaměli. Tady jsem neměla žádnou asistentku, takže jsem si mohla kousky vybírat a zkoušet úplně sama. Bylo tady toho tolik, že jsem se ani nemohla rozhodnout, co si vzít. Takže jsem si nakonec vyprosila několik nových kousků, a protože jsem si v jedné sekci vzpomněla, tak jsem si vybrala i něco na spaní. Posadili jsme se v jedné z restaurací s venkovním posezením, což jsem velmi ocenila. Nechtělo se mi sedět vevnitř, když byl tak pěkný den. Široce jsem se na Johna zazubila a pokývala hlavou. „I tak můžu říct, že jsem naprosto spokojená i z toho mála, co jsem zatím měla to štěstí vidět,“ odpověděla jsem s úsměvem, třebaže ta otázka asi nebyla myšlena tak úplně vážně. Pak mě však zaujal ten jeho nápad, který se mi zdál naprosto super. Znamenalo to totiž, že bych mohla New York poznat ještě víc, čemuž jsem se zase tak moc nebránila, ba naopak. Ohromeně jsem na něj vykulila očiska a pootevřela ústa. „To jako vážně? To bych moc ráda, jen doufám, že by to i tebe bavilo. Pochopila bych, kdyby se ti nechtělo, protože jsi tady vyrůstal, takže záleží i na tobě. Ale já bych moc ráda viděla Sochu Svobody a tak. Bych si neodpustila, když už jsem tady a nevyužila bych příležitosti,“ ozvala jsem se nadšeně. „Ale nezapomeň, že jsi mi ještě slíbil výlet na ten Ostrov s majáky,“ neodpustila jsem si mu ještě připomenout. Na to jsem se totiž taky těšila. Vlastně od té doby, kdy mi to navrhl, což bylo ještě v motelu ve Wall. Zrovna v okamžiku, kdy jsem se nadechla k dalšímu nadšenému vyprávění, se u nás objevila obsluha s dezerty pro nás oba. John určitě dopředu netušil, co to bude, protože jsem ho poprosila, jestli bych mu nemohla objednat sama, aby měl malé překvapení. Já si naopak dopřála své jahodové potěšení, které mi slíbil už ráno. „Spokojený?“ Zajímala jsem se a sledovala jeho výraz, doufaje, že mu to bude chutnat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Její otázka mě nicméně překvapila. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. "Hmm.. preferuji spíš střízlivé barvy a.. krajku. Ale, když už se ptáš, líbí se mi takové to.. tohle," poukázal jsem na nejbližší příhodně stojící figurínu, která měla na sobě přesně to, co jsem nevěděl, jak Gabby popsat. Samozřejmě jsem se snažil jí případně sdělit svůj názor na to, či ono, sem tam jí dodávajíc odvahy, aby si to či ono zkusila, když nad tím nějak víc přemýšlela. Nicméně do kabinky jsem za ní nešel. "Třeba se mi budeš chtít ukázat doma a.. aspoň budu mít nějaké překvapení, ne?" řekl jsem jí na tu lákavou nabídku a možná i k jejímu překvapení jsem Gabby krátce políbil, než jsem poodstoupil, aby mohla jít zkoušet.. U kousků na spaní jsem se při jejím výběru trochu zašklebil. Nelíbila se mi představa toho, že by měla tak moc nedostupnou kůži svého těla, po které jsem ji rád hladil. Především jsem v duchu protestoval proti těm zakrytým pažím. Ale ani jsem necekl, jen jsem se porozhlédl a po chvíli jsem se zastavil u Gabby, v rukou držíc dva různé kousky, schovávaje za ně svůj štěněcí pohled.. Opět jsem krátce protočil očima nad těmi Gabbynými slovy. "Opravdu si o mě myslíš, že bych ti něco navrhoval jen proto, abych řekl, že se mi nikam nechce a tak nikam nepůjdeme?" naklonil jsem hlavu ke straně a zadíval se na Gabby s jedním pozvednutým obočím. "Kromě toho, říkal jsem si, že bys třeba chtěla blíž poznat Manhattan, než se vypravíme za majáky. To bude výlet na víkend, protože cesta zabere poměrně dost času a předpokládám, že příliš rychlá jízda by se ti asi zase tak moc nezamlouvala.." Ještě mi Gabby chtěla něco říct, ale to ji už přerušila obsluha s objednanými dezerty. S pobaveným uculením jsem sledoval svůj borůvkový příděl, jak mi ho obsluha předkládá přímo přede mě na stůl. "Tak tohle mi chybělo, děkuji," zvedl jsem oči ke Gabby, v hlase čirá spokojenost. "Mimochodem, udělal bych to znovu.. myslím, nechal bych tě škemrat o svůj kousek koláče před ostatními, jen abych z tebe vydoloval malý, ale významný slib. Jak to tak během celé té doby pozoruji, tak to ve všech ohledech stálo za to," pousmál jsem se poněkud nostalgicky. Opět jsme se vydali na cestu, spokojení a najezení, s čerstvou dávkou energie. "Co by si Bond girl přála teď?" pousmál jsem se a na chvíli se s ní zastavil a přitáhl si ji k sobě čelem. Cvičení dělá mistra.. s touto myšlenkou jsem jednou rukou Gabby pohladil po tváři a volně přešel k jejímu uchu, za nějž jsem jí zastrčil zbloudilý pramen vlasů. Chtěl jsem se ještě sklonit a políbit ji, ale.. k tomu už jsem se neodhodlal. Zůstal jsem jen u toho, že jsem měl ruce lehce položené kolem jejího pasu a spojené propletenými prsty. "Co takhle se ještě zajít poohlédnout po tvém budoucím mobilním telefonu?" navrhl jsem nakonec, přemýšleje o tom, že bychom se pak mohli vrátit zpátky přes park, bude-li Gabby chtít.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Myslím, že to bude nejlepší,“ odpověděla jsem jednoduše, tak trochu nervózní a v duchu jsem si k tomu ještě vyčítala, že jsem mu to vůbec navrhla, třebaže v tom nebyl žádný postranní úmysl. Zase mluvíš rychleji, než přemýšlíš. Kdy se konečně poučíš, Gabby? Promlouval ke mně můj vnitřní hlásek, tušíc přitom, že zrovna moje maličkost se sotva někdy poučí. Nečekala jsem však, že se John osmělí a věnuje mi políbení, ačkoliv to bylo velice krátké a možná i letmé. Blaženě jsem se na něj uculila, možná trochu omámeně a pohladila jsem jej dlaní zlehka po tváři. Svoje původní pyžamo jsem nakonec musela ještě promyslet, protože Johnovi se můj výběr zjevně nezamlouval, ale já myslela i na to, že až bude zimní období, tak v některé té noční košilce, která toho spíše víc odhalovala, než skrývala, zmrznu. Povytáhla jsem na něj obočí a stejně neodolala tomu jeho štěněčímu pohledu, kterému se zkrátka nedalo nic odmítnout. „Ale až zmrznu a budu nemocná, tak se o mě postaráš,“ vyplázla jsem na něj špičku jazyka, ale musela jsem uznat, že má vážně perfektní vkus. A k tomu ještě přesně odhadl mou velikost, jak jsem se sama přesvědčila u zkoušení. „Ty víš moc dobře, že jsem to tak nemyslela… a nezkoušej na mě ten svůj pohled, víš moc dobře, co to pak se mnou dělá,“ nejprve jsem se omluvně pousmála, ale pak jsem mírně přimhouřila oči, protože jsem tušila, že zase na mě zkouší ty svoje triky, kterým jsem se nemohla zase tak moc ubránit. Ale aspoň jsem se v nich začala trochu orientovat a odhadovat, kdy přesně se mě pokouší ovlivnit. Nutno podotknout, že i přesto jsem věřila, že to se mnou v každém případě myslí dobře a že by mi nikdy neublížil. Alespoň ne vědomě a cíleně. „To máš naprostou pravdu, ale spíš je to o tom, že bych nerada, aby mi něco uniklo, což by se při příliš rychlé jízdě mohlo celkem lehce stát,“ vysvětlila jsem, aby si nemyslel, že se mnou přijde o ten požitek z rychlé jízdy. „Jsem ráda, že jsem ti udělala radost,“ pousmála jsem se pak s pohledem na jeho borůvkový zákusek a v očích mi zajiskřilo, vzpomínaje přesně na ty chvíle ve Twin Falls, kde jsme byli pro všechny hotové divadelní představení. „Myslíš, že kdyby to bylo jinak, tak by to nedopadlo tak, jak je to teď?“ Nadzvedla jsem obočí se zaujetím. Po lahodném zákusku i kávě, kterou jsem si dopřála jen kvůli tomu, že proti tomu nic neměl ani John, jsme se zase vydali dál po cestě. Nečekala jsem, že jakmile se o něco vzdálíme od restaurace, tak že se mi dostane od Johna mnohem větší pozornosti. Bylo to v pořadí druhé překvapení, které jsem neočekávala a tím spíš jsem si toho vážila. Zamilovaně jsem se usmívala a měla oči jen pro něj, nechaje se obejmout okolo pasu, přijímajíc ten nejdokonalejší a nejhladší dotek na své tváři. I já jsem měla strašnou chuť ochutnat jeho lákavé rty, ale mé podvědomí mě upozornilo na skutečnost, že i když jsme zase v naší soukromé bublině, tak že kolem nás může kdokoliv projít. Krom toho, to muselo být pro Johna nepřirozené, třebaže se tvářil spokojeně. „Bond girl by měla jedno přání, ale to se zrovna moc nehodí, takže… Co kdybychom tedy šli kouknout na ten mobil? A pak třeba… jít přes park zpátky, abych ti mohla ukázat, co všechno jsem si koupila?“ Zašeptala jsem, upíraje na něj pronikavý pohled. Nedovedla jsem si představit, že bych mu udělala opravdovou prohlídku, to by mě ani nenapadlo, ale na druhou stranu to vonělo příslibem blízkosti, po které jsem toužila. Zvláště pak, když jsem se ho nemohla dotýkat častěji a dávat všemu, co cítím průchod. Ještě jednou jsem ho pohladila a pak jsme se konečně vydali do nejbližšího obchodu, kde prodávali mobilní telefony. Neznala jsem to tu, takže jsem se nechala vést s Johnem, kterého, pokud se nechal, jsem zlehka zachytila kolem pasu. Potřebovala jsem být zkrátka blízko něj. „Johne? Myslíš, že bychom si pak doma mohli zase něco společně uvařit?“ Navrhla jsem, nebo spíše jsem se jen tak zeptala, protože mě to tak najednou napadlo, když jsem si vzpomněla na ty naše lívance, jejichž přípravu jsme si užili. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Zmrznout? U mě? Tak s tím bych moc nepočítal. Ale můžeme přikoupit ještě nějaký župan, pokud tě to uklidní," dobíral jsem si ji, ale jen trochu. Potěšilo mě, že si oba mé vybrané kousky na spaní skutečně vzala. Čekal jsem na ni před kabinkou, v ruce další "úlovek", kterým jsem chtěl Gabby trochu kompenzovat ten svůj výběr, který zřejmě považovala za nedostatečný, kdyby jí byla zima. Samozřejmě to byl čistě jen návrh, nechtěl jsem jí kecat ještě i do tohoto.. Bavilo mě sledovat, jak mě má Gabby už celkem dobře přečteného. Radši jsem jen pozvedl obě dlaně na důkaz toho, že se vzdávám, přičemž jsem se na ni krátce zakřenil. Borůvkový koláč byl fantastický. Evidentně jsme zcela náhodně natrefili na restauraci, kde měli opravdu čerstvé ovoce. To znamenalo, že jsem nevědomky splnil jeden z Gabbyných požadavků. "No.. já nevím.. když o tom tak přemýšlím.. možná bys přeci jen využila projetí se na Willově motorce a nakládačku by možná dostal on, nebo taky třeba ne.. Ale podle mého skromného názoru, by to nakonec mohlo takhle dopadnout, jen.. by to trvalo o trochu delší dobu," naklonil jsem se o kousek dopředu, abych mohl Gabby krátce pod stolem pohladit po noze.. Sám jsem se překvapil, třebaže mi už nešlo nic víc. Prostě to nešlo. Ale cvičení dělá mistra a tady, v New Yorku, by to mohlo jít lépe vzhledem k tomu, že se na nás nikdo už ze zásady nedívá. Jen si to musím ještě párkrát zopakovat a bude to OK.. Nicméně, Gabbyna odpověď mi utkvěla v mysli. Jaké přání? A proč by se to nehodilo? Co si přála?? Ale ta zmínka o Gabbyně předvádění se v nových věcech mé otázky v hlavě na chvíli umlčela. "Tak proti tomuto plánu nemám nejmenších námitek," dodal jsem v odpověď a pustil Gabby, abychom se mohli opět dát na cestu, tentokrát směrem k prodejně s mobilními telefony. Gabby mě objala kolem pasu, tak jsem neváhal učinit totéž.. Byl to obyčejný obchod s drobnou elekronikou, specializující se především na mobilní telefony. Zavedl jsem tam Gabby a porozhlédl se kolem, dokud jsem nezahlédl značku BlackBerry. Nechtěl jsem to Gabby vyloženě vnucovat, ale byla to jedna z nejlepších a nejspolehlivějších značek a já pro ni chtěl přirozeně jen to nejlepší. "Je to na tobě, Gabby, vyber si, co se ti opravdu líbí. Cokoliv. Mimochodem, podívej, mají tu i fotoaparáty.." poukázal jsem nadšeně k jednomu z oddělení. Gabby by se třeba líbil foťák jako takový malý dárek.. nebo ne? V Yellowstone fotila jako divá, tak třeba by se jí to líbit mohlo?.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Evidentně se mi podařilo Johna umlčet, co jsem shledala jako další malé vítězství pro dnešní den. Spokojeně jsem se na něj uculila a zakroutila hlavou, jak se ještě vzdával s pozvednutými dlaněmi. Jsem však přesvědčena o tom, že kdybych to dala nějak výrazněji najevo; nejlépe nějakou trefnou poznámkou, tak by mi to slušně vrátil – ne-li přímo popřel. Vychutnávala jsem si svůj zákusek ještě společně s kávou, která mi chyběla, přičemž jsem se neustále usmívala. Vážně jsem nečekala, že se Johnovi podaří najít místo, kde by v téhle době měli čerstvé ovoce, což se mu nakonec podařilo a já mu byla vděčná. Mimoděk jsem se ještě rozhlédla, abych zjistila, jak se to tady jmenuje, abych si tohle místo vryla do paměti s tím, že bychom tu nemuseli být na první a zároveň poslední návštěvě. Pak už jsem se věnovala jen svému drahému společníkovi, protože jsme se opět pohroužili do společného rozhovoru. Bylo to tak příjemné, že jsem se s Johnem mohla bavit o všem. Samozřejmě, že jsem to věděla už dříve, ale pořád to bylo pro mne fascinující… Ano, to bylo to správné slovo. Pousmála jsem se a zamířila na něj malou vidličkou na dezerty. „To jsem i chtěla, když mi to nabídl, ale to neznamená, že bych s ním jela po zbytek cesty. Nevím, přišlo by mi to nefér vůči tobě… Ale krátká projížďka, abych ozkoušela toho jeho Harleye, by se snést dala. Ale k tomu stejně nedošlo a krom toho, Will už je dávno pryč. Jen by mě zajímalo, co se stalo s Chloé. Myslíš, že ji Will skutečně odvezl?“ Nakonec se mi do hlasu vkradla trocha té starostlivostí smíšená se studem, že jsem za celou dobu nedala naší drobné blondýnce ani vědět. Co jsem to byla za kamarádku, když jsem si na ni skoro ani nevzpomněla? Uvolnila jsem nakrčené čelo, když jsem na noze ucítila příjemný dotek Johnovy dlaně, což mi navrátilo úsměv na tvář. „Myslím, že na tom, jak dlouho by to trvalo zase tak moc nezáleží. Já jsem ráda především za to, že to dopadlo tak, jak to je. Nic bych na tom neměnila,“ zašeptala jsem upřímně. Tak nějak jsem tušila, že John proti mému plánu nebude nic namítat – možná ženská intuice, nebo tak něco? Byla jsem připravená na to, že se mu moje objetí nebude líbit, takže jsem byla ochotna jej pustit, třebaže se mi vůbec nechtělo. Ale to se nestalo, jelikož mi John objetí opětoval a my se tak společně vydali do obchodu malých elektronických přístrojů. Byl to doslova ráj. Všude kolem bylo tolik nejrůznějších věcí, až mě přecházel zrak. Nechala jsem si od Johna poradit, protože jsem mu v tomhle důvěřovala a věděla jsem, že sama bych si asi moc dobrý přístroj vybrat nedokázala. Což nutně neznamenalo, že bych se bez něj normálně neobešla, ale když už jsem měla tu příležitost si nechat poradit, tak proč toho nevyužít? Navíc se mi zdálo logické si vybrat ten nejlepší mobilní telefon, který by mohl i dlouho vydržet. Zakývala jsem hlavou a ponořila se do výběru vhodného přístroje, který by mi říkal paní. Chtěla jsem něco barevného, něco nevšedního, co by křičelo alespoň malou originalitou… Po notné chvíli jsem si vybrala jeden svítivě zelený, který se mi neskutečně líbil, a navíc jsem měla dojem, že byl slušně vybavený. „Fotoaparáty? Jeden by se možná i celkem hodil, že?“ Ozvala jsem se nadšeně, mezitímco jsem mu ukázala svůj výběr mobilu, abych se mohla vzápětí přesunout k fotoaparátům. Tam jsem si po další době vybrala další kousek, který byl menší, ale za to pro mě tak akorát. „Myslím, že by se nám mohl hodit, s mobilem se dá sice taky fotit, ale dobrý foťák je prostě dobrý foťák,“ uculila jsem se a přihodila tak ještě jednu věc k našemu „skromnému“ nákupu. Nebrala jsem to jako samozřejmost, že mi John kupuje plno věcí, to ne, ale přeci jen jsem měla na paměti svůj dnešní slib. Po nakoupení nezbytných věcí, jsem nadšeně poskočila a věnovala Johnovi pusu na tvář, jak moc jsem byla nadšená a spokojená, že máme i nový fotoaparát, který jsem musela hnedka zprovoznit, abych si vyfotila pár momentek – například kolemjdoucí, ale i budovy a obchody kolem. A nakonec jsem se otočila na Johna, na kterého jsem vyplázla jazyk a vyfotila jej poměrně zblízka. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Řekl bych, že Chloé se dostala bezpečně domů. Je to takový ten typ ženy, které by dokázal málokdo vědomě ublížit," konstatoval jsem na adresu hippie blondýnky, na kterou jsem si po pravdě ani nevzpomněl od té doby, co i s Willem odjela zpátky do Twin Falls. "Máš pravdu, nejlepší je to tak, jak to je." Spokojeně jsem dopil svůj šálek čaje a usmál se na posledních pár borůvek na svém talíři.. Gabby si nakonec vybrala přeci jen mobil z rodiny "lesních plodů", pro změnu plně dotykový. I barva se mi kupodivu líbila (skvěle by se hodil k nové Kawasaki Ninje.. Zklapni Johne!), třebaže sám za sebe stále preferuji černou přede všemi. Pak si ještě vybrala foťák, malý Nikon, na který mi padl pohled téměř okamžitě, jako kdyby mi přímo říkal "ber mě, jsem pro Gabby jako stvořený!" a taky, že ano. Gabby se evidentně líbil, tak jsem poprosil jednoho z odborných asistentů, aby nám foťák rovnou nabili a abychom zkrátili čas, poprosil jsem je, aby Gabby ukázali na vystaveném modelu jejího vybraného mobilu, co všechno to umí a jak se používá a tak podobně. Sama si to alespoň mohla ještě případně rozmyslet, jak jí to bude, či nebude vyhovovat.. Vydali jsme se zase vstříc Central parku, třebaže tentokrát jiným vchodem. Jak jsem čekal, Gabby se dá hned do focení. Pro tentokrát přijdou na řadu mé sluneční brýle coby velmi malý štít. "Myslel jsem si, že by se Ti to hodilo, až si uděláme ten okruh pro turisty. Mimochodem, je tady pár skvělých galerií a muzeí, kdybys měla do budoucna zájem," nadhodil jsem zcela nevinně. Sám jsem tam chodil strašně rád a chtěl jsem Gabby ukázat alespoň Guggenheimovo muzeum moderního umění, které jsem doslova zbožňoval. Přes park jsme volným krokem prošli až zpátky k West Side, takže nás čekalo zase jen pár bloků k mému bytu. "Dobré odpoledne pane, slečno. Váš nákup už na vás čeká ve vašem bytě." "Děkuji vám, pane Atkinsi, jste velmi laskav," odpověděl jsem našemu panu dveřníkovi a nechal Gabby vejít jako první. Pozdravil jsem ještě pana Linuse, který se podezřele křenil. Takže už dorazilo i to druhé prádlo.. podíval jsem s povytažený obočím na pana recepčního, přičemž s tím křeněním okamžitě přestal. Sami s Gabby jsme vyjeli výtahem až nahoru. Odemkl jsem svůj byt a ihned se rozsvítilo na chodbě, kde byly po straně vyskládané krabice a tašky s celým dnešním nákupem. "Wow, nepřišlo mi, že toho bylo tolik," utrousil jsem tichou poznámku, přemýšlejíc nad tím, že bychom měli znovu přerovnat šatnu, aby se to tam vůbec vešlo.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pak na řadu přišlo nakupování mobilu i s fotoaparátem, což jsem si nesmírně užívala a byla opravdu Johnovi moc vděčná, že myslel na všechny ty detaily kolem. „Vážně? A myslíš, že bych tě mohla poprosit, jestli bys mi udělal menší přednášku jako ze školy? Já to opravdu myslím vážně, nedělám si z tebe legraci, naopak. Opravdu bych si tě ráda poslechla, co víš o různých obrazech a tak… zajímá mě to. I když ti musím připadat, jako hrozný kulturní barbar,“ dodala jsem pak rýpnutí na svou vlastní adresu, ale pobaveně jsem se uchechtla. Nač zastírat, že jsem v tomhle směru nebyla tak vzdělaná, jako John. To ale neznamenalo, že bych si myslela, že je to až tak špatné, vždyť John to studoval, tak bylo jasné, že bude vědět spoustu věcí. Já jsem zase toho věděla spoustu o koních… Vlastně by se dalo říct, že jsme se i tady, v oblasti našich vlastních znalostí, skvěle doplňovali. Široce jsem se zazubila a udělala poslední Johnovu fotku, protože jsem ho nechtěla nadále trápit, jak jsem vytušila z toho, že se raději zakryl za tmavá sklíčka slunečních brýlí. Nevadilo mi to, aspoň jsem se mohla kochat pohledem na Central park, kterým jsme procházeli, třebaže jsme mířili k jinému vchodu. Netrvalo to zase tak dlouho a stanuli jsme opět na ulici, kde byl velký luxusní dům s Johnovým bytem. Mým novým domovem? Nadhodil můj vnitřní hlásek. Ani mně při příchodu neušel výraz pana Linuse, třebaže jsem to nijak nekomentovala. „Dobrý den, pánové,“ pozdravila jsem oba pracovníky s milým úsměvem, než jsme se vydali k výtahu, jenž nás dovezl nahoru do příslušného patra. Popravdě už jsem se nemohla dočkat toho, až si konečně odpočinu, třebaže se to zdálo v mém případě dosti neuvěřitelné, ale prostě to tak bylo. Byla jsem zvyklá pracovat celý den a dělat i vedlejší potřebné práce, ale ještě nikdy jsem nestrávila tolik času po obchodech. A to by člověk ani na první pohled nevěřil, že by jen pouhé nakupování bylo tak úmorné a unavující… ale ještě jsem k tomu musela připočítat všechny ty zážitky a podobně, takže ve výsledku se nebylo čemu divit. Podívala jsem se na Johna zkoumavým pohledem, jestli taky není podobně unavený jako já, ale můj pohled vzápětí upoutalo to množství nejrůznějších tašek. „No, já jsem to taky nečekala a to jsem si myslela, že jsem opravdu skromná,“ odvětila jsem trochu omluvně. „Ale když se na tu hromadu tak dívám… Co kdybychom začali s tou přehlídkou? Už se nemůžu dočkat,“ vypadalo ze mě nečekaně, přičemž jsem překvapila i samu sebe. Ale já z toho byla vážně nadšená! Nějaké přerovnávání a skládání mohlo ještě počkat, zvláště pak, pokud byl John unavený podobně jako já. I když já už tak unaveně nevypadala, ba naopak ze mne energie přímo čišela. „Tak si udělej pohodlí a nekoukej se,“ popostrčila jsem Johna dál do chodby a nasměrovala jej do obývacího pokoje, protože jsem se chtěla na nějaký ten čas zabarikádovat v jeho ložnici. I kdyby se bránil, tak by neměl šanci, v tomhle jsem byla prostě nekompromisní. Vrátila jsem se zpátky na chodbu, kde jsem vzala pár tašek, do kterých jsem jen zlehka nahlédla, abych zjistila, že se v nich skrývá oblečení z prvního obchodu, takže jsem si vzala ještě jednu, která byla z toho druhého a potutelně jsem se sama pro sebe usmála. Nadšeně jsem se otočila a zaplula do ložnice, kde jsem se začala ihned převlékat do prvních černých společenských šatů, které byly dlouhé až na zem a které se hodili spíše do divadla. Pod ně jsem si vzala nové krajkové prádlo, které bylo tak strašně moc příjemné na holé kůži, ale zároveň velmi pohodlné. Vlasy jsem si shrnula na jednu stranu a přehodila před rameno dopředu a pomalu vyšla ze dveří, míříc do obývací části, kam jsem předtím Johna poslala. Zastavila jsem se u dveří, kde jsem se na chvilku v afektované póze opřela o rám, ale pak jsem se přemístila do kuchyně, kde jsem se opřela o barovou desku. „Jedno Martini, protřepat, nemíchat!“ |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Doma se Gabby hned pustila do slibované přehlídky, takže to poslední, co bych chtěl dělat, bylo protestování. Poslušně jsem si sedl do obýváku na pohovku, popravdě jsem to po všem tom dnešním chození uvítal. Ještě jsem se nabídl, jestli Gabby nechce náhodou pomoci se vším tím nákupem, že bych jí to pomohl nanosit do ložnice, jenže byl jsem uargumentován a nechtěl jsem se zrovna teď vzpírat, takže jsem se jen pohodlněji uvelebil a čekal jsem. Po chvíli čekání jsem se zvedl a vybral si jednu ze tří whisky na konferenčním stolku, než jsem se i s trochou po dně sklenky uvelebil zpátky na pohovku.. Gabby se po chvíli objevila v těch večerních černých šatech. Slušely jí, především jí v těch šatech vynikla její krásná postava.. Uchechtl jsem se, když se ozvala známou Bondovskou frází, přičemž jsem zlehka pozvedl svou vlastní sklenku. "Obávám se, že suché Martini nemám, ale mohl bych nabídnout whisky." Vstal jsem a přesunul se k barové židli. "Mimochodem, drahá Bond girl, co takhle se mi předvést v něčem, co jsem ještě neviděl? Tuším, že toho bylo víc a popravdě, jsem zvědavější a zvědavější.." povytáhl jsem vyzývavě jedno obočí, sledujíc upřeně Gabbynu tvář.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ostražitě jsem pozorovala Johna, s lehce přimhouřeným pohledem, když vstával ze svého místa a ležérně se usadil u baru v mé těsné blízkosti. Cítila jsem známé zachvění, které mnou projelo, ale navenek jsem se snažila tvářit nad věcí. „Tak v tom případě bych ti ten nedostatek mohla odpustit, ale ještě o tom popřemýšlím,“ křivě jsem se pousmála s pozvednutým koutkem. Nechtěla jsem mu dát všechno takříkajíc zadarmo, a stejně to byla ve výsledku jen taková neškodná hra, kterou jsme spolu hráli celkem často. Vlastně by se dalo říct, že jsme hráli neustále bez daného konce, napadlo jen tak mimochodem. Snažila jsem se působit co nejvíce sebevědomě, což začínalo být poměrně těžkým a složitým úkolem. Hlavně ve chvíli, kdy se mi nahrnula červeň do tváří, a já cítila, jak hoří. Chvilku jsem na něj zůstala bezhlesně civět, protože mi docházelo, jak je tento návrh v podstatě necudný. Vážně chtěl vidět moje nové spodní prádlo? Položila jsem sama sobě velmi inteligentní otázku a zavřela ústa, která jsem měla do té doby mírně pootevřená. Asi by bylo vhodné mu odpovědět, Gabby. A nekoukej se na něj jako naprostý idiot! Okřikla jsem se v duchu a nahlas polkla. „Překvapilo by mě, kdybys nebyl zvědavý,“ vrátila jsem mu to s hraně nečekaným sarkasmem, ale dojem kazil můj překvapený výraz, který se mi stále zračil ve tváři. Otočila jsem se k němu zády a nadzvedla si prameny světlých vlasů, hlavu naklánějíc ke straně. „Ale abych ti to ukázala, tak tě musím poprosit o pomoc,“ zašeptala jsem a bylo jasné, že ho tím žádám o pomoc s rozepnutím těch dlouhých večerních šatů, pod kterými jsem měla jedno z nových krajkových kousků... |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Bavilo mě ji sledovat, jak jí postupně stoupala červeň do tváří kdykoliv jsme vedli podobné hravé dialogy. Zřejmě nad tím uvažovala, alespoň to tak vypadalo, zvažuje odpověď, to je jisté.. pomyslel jsem si společně s tím, jestli jsem nebyl přespříliš troufalý, ale na druhou stranu jsem chtěl jen vidět to, co jsem ještě neviděl, to snad není zase až tak moc strašné, nebo ano? Nakonec se mi přeci jen dostalo odpovědi, u níž jsem se jen trochu uchechtl. Myslel jsem však, že se Gabby odebere do ložnice, aby se převlékla, takže mě její počínání na chvilku zarazilo. Nakonec jsem se pousmál a zakroutil nevěřícně hlavou, než jsem konečně opatrně rozepnul Gabby šaty. Využil jsem příležitost a přejel jí konečky prstů po zádech. "Musím uznat, že tyhle šaty mají své nesporné výhody," konstatoval jsem a v rychlosti se sklonil, abych tam mohl Gabby krátce políbit. Čistě pro tu malou legrácku, že si to můžu dovolit. Snažil jsem se jí s těmi šaty pomoci i jinak, ale.. popravdě jsem si nebyl jistý jak, takže jsem se případně nechal instruovat. Výsledek stál opravdu za to. Zálibně jsem se na Gabby podíval, pěkně pomalu od nohou až nahoru. "Tak za tohle mi to čekání v obchodě vážně stálo," pousmál jsem se nadmíru spokojeně. "Mimochodem, dala by sis trochu na zahřátí?" nabídl jsem jí svou sklenku whisky - uznávám, trošku ironicky, ale zase tak moc zle jsem to nemyslel.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Nezneužívej toho, Johne, chováš se nestydatě,“ zabublala jsem pobaveným smíchem, když jsem si ho tak trochu začala dobírat, což jsem samozřejmě nemyslela zle. Ani v nejmenším mi to nevadilo, ba naopak jsem si užívala toho, jak jsem na něj působila, třebaže jsem si stále nebyla jistá, jestli jsem si něco takového mohla dovolit. Moc jsem se styděla. Nebyla jsem zvyklá se před kýmkoliv takhle předvádět a ukazovat, jaké nové spodní prádlo jsem si koupila, ale… Ten Johnův zálibný pohled mi byl dostatečnou odměnou. Pomalu jsem spustila ruku, dosud spočívající na mém hrudníku, a natáhla ji k Johnovi, abych si převzala jeho skleničku, když už mi jí tak nabízel. „Děkuji, ale dám si jen malou trochu. Ještě mám toho víc, cos neviděl,“ vyzývavě jsem se pousmála, ačkoliv jsem byla ještě pořád červená až po špičky uší. Upila jsem trochu zlatavé tekutiny, která mi příjemně zahřála krk a pak se vydala do pokoje. Raději jsem se ani neotáčela přes rameno, protože jsem cítila Johnův pohled v zádech… Po chvilce jsem se k němu vrátila zpátky, tentokrát v tom krátkém županu, který mi vybral na poslední chvíli před zkušební kabinkou, a jak jsem se tak k němu v doprovodu klapotu černých lodiček blížila pomalým krokem, tak jsem si jej začala rozvazovat. Pod ním jsem měla další nové kousky, tentokrát v černé barvě, které jsem nakonec odhalila jen částečně. Nutno podotknout, že to v jednu chvíli vypadalo, že skoro zakopnu vzhledem ke skutečnosti, že jsem na podpatky nebyla zase tak moc zvyklá. „Tak jak se vám líbím, Jamesi Bonde?“ Povytáhla jsem obočí a natáhla k němu drobnou dlaň, se kterou to vypadalo, že ho chci pohladit po hrudi a přejet jí přes řadu knoflíků na jeho tričku, ale nakonec jsem mu vzala skleničku, ze které jsem vypila poslední doušek jeho kvalitní whisky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Nevím, kdo je tady větší nestyda," zakřenil jsem se na ni a nechal si vzít z ruky sklenku. Sledoval jsem, jak v Gabby zmizela troška whisky. "Hmm, těším se," řekl jsem tiše, než se Gabby otočila a i s šaty přes ruku zamířila zpátky do ložnice. Ten pohled by určitě náležitě ocenil i Botticelli, stejně jako svou nejslavnější Venuši, či Floru. Jen by mě zajímalo, jestli mi tohle dělá Gabby schválně, nebo zcela nevědomky. Tipoval bych to na tu první možnost a vlastně jsem si mohl gratulovat. Má mise se postupně dařila, minimálně s porovnáním té Gabby, kterou jsem poznal. Zkrátka a dobře si zřejmě čím dál víc věřila, což se jí bude nepochybně hodit i v hudebním průmyslu, na který je třeba mít hodně ostré lokty.. Využil jsem chvíli Gabbyna převlékání k tomu, abych dal vařit do konvice vodu na čaj a odběhl si zout boty, protože po bytě jsem zkrátka nejraději chodil jen tak na boso. Znovu jsem se uvelebil na barové židli a vyčkával příchodu Gabby. Pozvedl jsem obočí samým překvapením. Nevěděl jsem, jak přesně bude na postavě ten župan vypadat a tohle předčilo má očekávání, stejně jako to, že se Gabby zalíbil a vzala si ho. Lodičky jí k tomu neobyčejně slušely, nicméně mou pozornost jako magnet přitáhl pohyb jejích rukou, jak si začala rozvazovat župan, takže jsem měl příležitost zahlédnout, co má pod ním. Na chvilku jsem trhl rukama směrem ke Gabby, jak mi velely reflexy ohledně její záchrany před pádem, ale naštěstí to nebylo potřeba. Samozřejmě jsem to nijak nekomentoval a předstíral jsem, že se to nestalo, aby hned neztratila své sebevědomí. Lodičky asi zase tak často nenosila, třebaže jí nesmírně slušely. "Nesmírně," odpověděl jsem tiše, stále se spokojeným úsměvem a sledoval jsem, jak v Gabby zmizela i ta poslední kapka whisky. Barová židle měla i tu výhodu, že jsem měl obličej ve stejné úrovni, jako Gabby, takže jsem jí skvěle viděl do tváře. Chytil jsem ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě, abych si konečně mohl ukrást polibek, přičemž jsem jí volnou rukou odhrnul župan z jednoho ramene a mohl se tak lépe podívat na to, co pod ním schovávala. "Hmm, moc pěkné. Myslím, že byl docela dobrý nápad jít přímo tam.." podíval jsem se Gabby do očí a položil jí kolem pasu i druhou ruku, takže jsem za jejími zády spojil prsty a užíval si tu chvilku klidu a blízkosti v jakémsi volném objetí. "Mám návrh.. Nechám si ještě nějaké to překvapení do budoucna, protože.. víc bych už asi nezvládl," vrhl jsem po Gabby omluvný pohled. "..ale mohli bychom si dát čaj, kdybys chtěla? Navrhuji klidný večer a můžeme dělat.. cokoliv budeš chtít.." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Do poslední chvíle jsem netušila a vlastně jsem si na to ani netroufala, jestli mou volbu spodního prádla skutečně ocení. Pořád jsem měla tak nějak pocit, že na to nemám ani vhodnou postavu, která se v mých očích zdála spíše dětská, než ženská s ladnými tvary, které muži jistě ocenili, protože se jim to líbilo. Ale co já jsem mohla vědět, co se Johnovi na ženách líbí? Krom toho mi ani nepřišel jako někdo, kdo by takovým způsobem ženy hodnotil. To ale nemuselo nutně znamenat, že by se rád po pěkné ženě nepodíval, vždyť i já se na něj ráda dívala, když jsem měla tu příležitost (třebaže jsem se u toho neustále červenala až po špičky uší) jen jsem si nebyla jistá, že tou pěknou ženou jsem já. Stačilo se však podívat do jeho zaujaté tváře a uhrančivých očí, které mě tak zaujatě pozorovaly, než sklouzly k mým hbitým prstům u rozvazování krátkého županu. Tak že bych se mu přeci jen doopravdy zalíbila? Rozpačitě jsem se pousmála, přičemž jsem mu v duchu poděkovala, že si nedělal legraci z mého lehkého zaškobrtnutí. Při jeho odpovědi jsem odložila již prázdnou skleničku a s pousmáním krátce sklopila pohled, ve snaze skrýt tu hořící červeň, která se mi přitom dostávala do tváří. Vím, že jsem se chovala jako malá zamilovaná puberťačka, ale tomu se prostě nedalo zabránit, i když jsem se hodně snažila působit tak sebevědomě a nad věcí. Nic jsem neříkala, prostě jsem k němu jen vzhlédla a podívala se mu upřímně do očí, když už byla ta příležitost, že jsme měli obličeje takřka ve stejné úrovni. Naklonila jsem hlavu na stranu a opětovala mu zpočátku váhavý polibek, než jsem se více uvolnila a vložila do něj více naléhavosti. Tím spíš, když jsem jeho dotek ucítila na odhaleném rameni. Opět jsem se pousmála, tentokrát s malým odtáhnutím do jeho rtů. „Jsem ráda, že se ti to tak moc líbí. Chtěla jsem se ti líbit a krom toho, je to i nesmírně pohodlné, takže se v tom cítím hodně dobře,“ zašeptala jsem a dovolila si ukrást ještě jeden polibek, přičemž jsem dlaněmi vyputovala k jeho tričku, kde jsem mu rozepnula těch pár knoflíků, než jsem prsty přejela k jeho krku a následně tváři. „Nezvládl?“ Trochu jsem se od něj odtáhla a zkoumavě se mu podívala do očí. Teď jsem byla hodně zmatená, protože jsem nevěděla, jak si ty jeho slova mám převzít. Nejdřív mi řekne, že se mu líbím a pak, že by další přehlídku už nezvládl? Co to znamená? Že mi tu zase tak moc nesluší? Snažila jsem v jeho tváři najít jakékoliv známky nespokojenosti, ale jediné co jsem spatřila, byl ten omluvný pohled. Kývla jsem hlavou, že rozumím, ačkoliv jsem to celé pochopila úplně jinak, než to skutečně myslel a odvrátila jsem pohled na kuchyňskou linku. „Ráda si dám čaj, jsem zvědavá, co tu máš za poklady. A když už jsme u toho, co kdybychom si dneska dali společnou koupel? Ta vana je lákavá a krom toho, si mi to přeci slíbil. Myslím, že po klidně stráveném večeru po čajovém dýchánku by to bylo příjemné zakončení,“ navrhla jsem pak samozřejmě bez postranních úmyslů. Jediné co jsem si po zbytek dne přála, bylo to, abych mohla být v Johnově blízkosti a užívat si jeho přítomnosti. Pořád jsme někam pospíchali, nebo něco plánovali, takže jsme ještě neměli tak úplně příležitost si delší dobu jen povídat a těšit se z doteků a polibků toho druhého… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Její rty už mi za celý ten den chyběly, takže jsem si ten polibek náležitě užil, tím spíš, když se zprvu váhavé Gabbyny rty trochu osmělily. "Jsem rád o to víc, že se v tom cítíš dobře, protože bych to na tobě rád vídal. Vážně ti to moc sluší.. A měl bych ti dát vyznamenání za statečnost, protože jsem u tebe za celý den neviděl ani jedno zašklebení, nebo jakýkoliv jiný protest stran naší úmluvy," zakřenil jsem se, dělaje si z Gabby takovou malou a neškodnou legrácku.. Nechal jsem si rozepnout knoflíky na tričku a pak si Gabby zase přitáhl pro polibek. Nechtělo se mi ji najednou vůbec pouštět. Gabby se podivila a zase se odtáhla. Nesouhlasně jsem si povzdychl, ale pousmál jsem se. Kde mi zase poletuje tvá mysl, Gabby? přál jsem si, jako už tisíckrát, být schopen nahlédnout do jejích myšlenek a přečíst si alespoň jednu z nich. "Ano, nezvládám se držet zpátky, když tu přede mnou stojíš jen tak v té krajce a županu a ještě k tomu v lodičkách. Mám pak strašnou chuť tě odnést do postele a všeho tě zbavit.. což nemůžu," vysvětlil jsem naprosto bez obalu, aniž bych se za svá slova třeba jen trochu zastyděl. Ano, uvědomoval jsem si, že Gabby nejspíš zčervená jako přezrálé rajče, ale.. proč bych jí to neměl říkat? Vztah je o upřímnosti a to znamenalo i mírně.. jak to nazvala.. nestydaté? ano, nestydaté řeči. Samozřejmě ve velmi omezené míře. Skutečně mě překvapila až její další slova. Obzvlášť to jedno mi utkvělo v hlavě. Koupel? moment.. horečně jsem počítal, což stejně bylo k ničemu, protože jsem se v tom zase tak nevyznal. Všechno ostatní jsem úplně vypustil z hlavy. "Počkej, koupel? Takže.. ou.. jistě," docvaklo mi to konečně, přičemž jsem se krátce mírně zmateně usmál a honem na to jsem se to snažil zakecat zase nějakou normální konverzací. "Ehm, jistě.. samozřejmě, koupel.. dobře. Ehm.. jo, čaj.." těkal jsem u toho očima po pokoji a zpátky ke Gabby. Nakonec jsem ukázal palcem za sebe, směrem k horním skříňkám v kuchyni, kde jsem měl čaje a tak podobně. "Říkal jsem si, že bychom mohli začít bílým čajem," takže proto už jí nevadí, že se jí dotýkám? "..protože je nejjemnější, má mírně nasládlou chuť, ale ne moc výraznou, takže pro začátek je nejlepší." No jistě, jsem idiot, vždyť by mi jinak to nakupování prádla omlátila o hlavu.. "Mám jen dva a nijak zvlášť se neliší, takže je jedno, který si dáme. Kromě toho, voda bude za chvíli uvařená.." dodal jsem nakonec, stále napůl ztracen v myšlenkách, přičemž jsem ale stále pozoroval Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Myslela jsem si… Vlastně jsem ani nevěděla, co si mám myslet po těch jeho slovech, takže jsem byla nakonec ráda, že se mi to John rozhodl objasnit. Pár minut jsem na něj koukala s otevřenou pusou, vstřebávajíc jeho naprostou upřímnost. Nedalo by se říct, že by mi to nelichotilo, ale taky to ve mne vyvolávalo vlnu rozpaků, nemluvě o té horoucí červeni, jež se mi opět vlévala do tváří. „Hmm, tak když je to tak… tak bych…,“ naprosto jsem se ztratila ve změti svých myšlenek, jak jsem nemohla přijít na ty správná slova. Bylo znát, že mě tím naprosto vykolejil a dostal, takže jsem jen vydechla a výmluvně se mu podívala do očí, než jsem se k němu přitiskla a na chvíli Johna objala kolem krku. Určitě mi porozuměl i beze slov. Trochu jsem se od něj odtáhla, abych mu sdělila svůj nápad na další společně strávený čas, čímž jsem mu vlastně i mimoděk naznačila, že už nejsem tak přecitlivělá jako posledních několik pár dní. Odtušila jsem, že se mu na jednu stranu ulevilo, neboť se nemusel držet zase tak moc zpátky a obávat se z intenzivnějších doteků. Jen jsem se na něj usmála a přikývla hlavou, když se ještě ujišťoval a začalo mu to pomalu docházet. V tom okamžiku mi přišel nesmírně roztomilý, ale raději jsem to neříkala nahlas. „To zní dobře… Mohli bychom se přesunout na tu velkou terasu? Ještě jsem tam nebyla a není zase taková zima, i když si říkám, že na sebe ještě něco hodím. Mám takový zvláštní pocit, když tu stojím jen takhle… oblečená, neoblečená, ehm,“ uchechtla jsem se nakonec. Na druhou stranu tím aspoň nebudu Johna pokoušet, když už se mi před chvilkou přiznal, jak to se mnou cítí. Nepřítomně jsem se pousmála se začervenáním. „Hned tu budu a pomůžu ti,“ přislíbila jsem ještě, krátce ho políbila na rty a otočila se s tím, že zvolím o něco ladnější a houpavější krok směrem do ložnice. Ano, tentokrát jsem již cíleně chtěla trochu provokovat, když už jsem věděla, že se mu to na mě líbí. V ložnici jsem se nezdržela dlouho, jen jsem na sebe hodila tričko na ramínka a šortky a s bosými chodidly jsem se objevila zpátky v kuchyni. John už asi mezitím stihl zalít čaje pro nás oba, takže jsem mu, když tak pomohla se zbytkem, abychom si mohli udělat pohodlí na terase. Sedla jsem si do svého oblíbeného tureckého sedu a přivoněla si k bílému čaji, který krásně voněl. „Chtěla bych ti poděkovat za dnešní den. Vím, že jsem toho ještě moc neviděla, tak nechci předbíhat, ale stejně si myslím, že se mi tady bude líbit. A když budeme chodit na tu italskou zmrzlinu, tak to bude úplně dokonalé,“ přiznala jsem se s uvolněným úsměvem a podívala se na ten dechberoucí výhled… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Jen jsem přikývl v odpověď a samozřejmě jsem si nenechal ujít pohled na Gabbynu ladnou chůzi zpět do ložnice. Ještě dvě vteřiny jsem s pousmáním hodným výherce jackpotu civěl na zavřené dveře, než jsem se konečně zvedl z barové židle a vytáhl jsem konvičku, připravil do ní čaj a zalil ho 90 stupňovou vodou. Ještě jsem vytáhl tác a narovnal na něj dva hrnky, konvičku a ještě jsem se otočil k dvířkům vedle lednice, kdyby náhodou třeba Gabby chtěla.. hmm.. třeba sušenky? Při tom vybírání mě Gabby nachytala, tentokrát už oblečená, tak jsem jen poodstoupil, jestli si něco vybere a pak už jsme se mohli přesunout na terasu. Posadil jsem se a nalil nám oběma čaj do malých šálků. "No nevím, jestli tě na zmrzlinu ještě někdy vezmu. Probouzí v tobě nebezpečné choutky," zase jsem si Gabby dobíral, což mohla odhadnout i tím, jak mi cukaly koutky. "Dnešní den se mi taky líbil a přiznávám, že nejvíc asi to chození po parku. To já bych měl děkovat, Gabby. Mimochodem, co bys tak řekla na to, že bychom si zítra užili naprostého nicnedělání? Celý den tady, doma. Mohli bychom si třeba pustit nějaký film, nebo.. cokoliv.." napadlo mě při tom současném nicnedělání na terase.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pohodlně jsem se usadila venku na terase, a jakmile nám John nalil do šálků, tak jsem si ten svůj majetnicky převzala k sobě, objala oběma dlaněmi a s požitkářským výrazem, jsem k němu sem tam přivoněla. Byla to zkrátka naprosto dokonalá chvíle, tím spíš, když jsem zvedla pohled ke svému společníkovi naproti, uvědomujíc si tu skutečnost, že jsme tady spolu. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, ale aspoň jsem neměla nutkání se pořád culit jako naprostý pitomec. Naopak. Momentálně mi na rtech pohrával uvolněný spokojený úsměv, třebaže si ze mne John nepřestával utahovat. Zašklebila jsem se na něj. „To bych mohla říct i o tobě, vzhledem k tomu tvému hladovému a zálibnému pohledu, který si měl, když jsem ti předváděla nové oblečení,“ povytáhla jsem obočí o něco výš, zaměřujíc se na něj pronikavým pohledem, než jsem jej sklopila dolů ke svému šálku a opatrně upila. Nechala jsem tekutinu poválet na jazyku, ochutnávaje tu zvláštní novou chuť a zlehka si pokývla hlavou. „Jsem na tom úplně stejně. Nákupy byly určitě fajn, ale Central park je prostě krásné místo. Příště bychom si tam mohli udělat piknik, co myslíš?“ Zeptala jsem se, ale bylo vidět, že by mi to udělalo radost, ale po dalších slovech jsem byla překvapená. „Kdo jsi a co jsi udělal s Johnem?“ Vykulila jsem na něj oči, jak jsem si jej tak z legrace dobírala, neboť jsem nemohla uvěřit tomu, co právě navrhl. John je opravdu schopen celý den nerušeně relaxovat při nicnedělání? Já si ho tak prostě nedokázala představit, nicméně to byl dobrý nápad. Celou dobu jsme někam spěchali, nebo jsme si nemohli užít naplno společné chvíle, protože jsme měli i jiné povinnosti. Nepamatuji si, že bychom měli opravdu neomezenou dobu proto, abychom si užili jeden druhého… Na druhou stranu se nabízela otázka, jestli to spolu vůbec vydržíme. Co když mu začnu lézt na nervy? Mezitím vším jsem ještě nesouhlasně zavrtěla hlavou, že on není ten, kdo by měl děkovat. „Myslím, že je to dobrý nápad… Ráda se s tebou podívám na film, a třeba bychom si pak mohli i něco zahrát, aby se z nás nestali přílišní lenoši, hm?“ Uculila jsem se pobaveně, než jsem se nahlas zasmála, protože mi ty Johnovy poslední slova připadala nesmírně dvojsmyslná. Radši jsem to nekomentovala, protože jsem se bála, že by to obratně využil proti mně. Pak jsem se pohroužila do chvilkového ticha, kdy jsem si užívala horký čaj, přičemž jsem nechala myšlenky volně plynout. „Johne? Myslíš, že bych měla rovnou skočit do hudebního průmyslu? Myslím, jakože bych si nehledala nic v baru, ale že bych… Že bych to zkusila přímo… no, však víš,“ ozvala jsem se pak najednou, sama překvapená, že mě něco takového vůbec napadlo. Ale popravdě to zatím byla jen pouhá myšlenka, ne nic oficiálního. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Piknik? Hmm.. proč ne?" nikdy jsem to nezkoušel s někým, ale tak.. bude to fajn.. určitě.. Gabby, na to, co jsi udělala s Johnem, se sám sebe ptám od chvíle, co jsem tě vzal jako spolujezdce na motorku.. "Nemyslel jsem to jako.. myslel jsem.. Totiž, to mělo být myšleno tak, že bychom prostě nic neplánovali a jen si užili ten den. Klidně můžeme vyrazit do parku odpočívat aktivně, jen jsem nechtěl žádné plány jako třeba tu prohlídku města jako takovou, nebo zoo.." bránil jsem se honem, netušíc pořádně před čím vlastně, co se v Gabbyně hlavě právě přehrávalo za představy. Raději se i já konečně napiju čaje, na chvilku přivíraje oči, abych si ho lépe vychutnal. To mi tak chybělo.. Ano, motorka je skvělá, stejně jako ten pocit, že u sebe prakticky nic nemám a nikdy nevím, kde budu spát zítra, ale stejně.. čaje, to mi prostě a jednoduše scházelo.. Přemýšlivě jsem se zamračil, snažíc se rozpomenout, co všechno mám vlastně tady za hry, takže jsem se vzmohl jen na lehce nepřítomné "Ano, mohli bychom si pak něco zahrát.." Nakonec jsme se oba mohli pohroužit do chvíle ticha s čajem a pozorovat město.. Sušenek jsem se ani nedotkl, na tohle jsem moc nebyl, ale čaj ve mně zmizel příliš rychle. Dolil jsem si a málem jsem přelil, jak mě Gabby zaskočila svou otázkou. "Nevím, jak přesně prorazit v hudebním průmyslu, Gabby. Určitě to bude chtít nahrávku, kterou by ses mohla prezentovat a určitě na případného producenta udělá dojem, když bude vědět, že si tě může přijít poslechnout i naživo přímo před publikum. Nemusíš zpívat jen v baru. Tady je hodně možností, nejen bary a kavárny. Jsou tu i přímo.. něco jako kluby, kde se střídají umělci a každý večer má koncert někdo jiný.." rozpomínal jsem se na možnosti, které jsem na vlastní oči už mohl vidět a zažít. Rád jsem chodil na koncerty úplně nových a neznámých umělců. Otázkou však zůstávalo, kde by mohla Gabby nahrát své demo CD, ale to už bylo to nejmenší.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Pomalu si začínám zvykat na to, že cokoliv řeknu, tak mi poslušně odsouhlasíš,“ neodpustila jsem si tichou poznámku, která ve výsledku byla asi krapet pichlavější, než jsem zamýšlela. Spěšně jsem zvedla pohled, který jsem zaměřila do jeho tváře, protože jsem měla najednou pocit, že jsem Johna asi trochu vyvedla z míry, aniž bych to věděla. Drobně jsem povytáhla obočí, ale pak jsem se uvědoměle pousmála. „Když už bychom aktivně odpočívali, tak mě napadlo, že bychom si mohli klidně zaběhat, kdyby se nám chtělo. Třeba až bychom vstali a tak. Taková ranní rozcvička by určitě nebyla na škodu, ale je to jen návrh, co mě zrovna napadl,“ navrhla jsem nevinně jako další možnost, co bychom mohli dělat. Kotník už jsem měla v pořádku, opět byl jako dřív, takže bych neměla mít problém si zaběhat, čímž bych konečně naplnila svůj slib. Koneckonců už v Yellowstone jsem se na to nemohla dočkat, a tady se to tak krásně vyloženě nabízelo… Zjevně jsem se zamyslela až moc. Rozhodně jsem nechtěla Johna nějakým způsobem rozhodit, a to až tak, aby málem přelil čaj. V duchu jsem se tomu škodolibě uchechtla, ale navenek jsem to taktně přešla bez komentáře, aby neměl zbytečně stres. Už i tak jsem ho chudáka zaskočila. „Ty kluby zní zajímavě, jen… Není tam hodně lidí? Měla bych možná obavy o své bezpečí, když to řeknu tak blbě, ale nevím jak to vysvětlit,“ přemýšlím nahlas s nakrčeným obočím a na chvilku se odmlčím, abych mohla dopít zbytek vychladlého čaje. Nahnu se blíže ke stolku, kde si naliju ještě trochu čaje z konvičky, samozřejmě až po Johnovi a do druhé ruky uzmu jednu menší sušenku. Já proti sladkému nikdy nic neměla, a krom toho, to čajové pečivo se k tomu dokonale hodilo. Proč jenom jsem už dřív nedělala čajové dýchánky? Neustále zjišťuji, o co všechno jsem za těch dvacet let svého života přicházela. „Možná bych mohla začít tím, že bych se pokusila napsat nové vlastní písničky, když už bych měla nahrát i své vlastní demo,“ poznamenala jsem, jako bych si to zapisovala do imaginárního deníčku. Sklopila jsem pohled ke svému šálku, ze kterého jsem upila, načež jej odložila před sebe na desku stolku. Pár sušenek už jsem měla v sobě, takže jsem byla spokojená a cítila jsem se jako velmi spokojená kočka, které se momentálně nechce absolutně nic dělat. Maximálně se tak protáhnout, což jsem i následně udělala se vztáhnutím paží vzhůru, přičemž jsem trochu zívla. „A když už jsme u toho, měla bych se ti omluvit, že ti poslední dny nezpívám před spaním,“ pronesla jsem z ničeho nic a otočila se zpátky na Johna. Ale to trvalo jen chvilku, neboť jsem vzápětí vstala ze svého místa a odebrala se za ním, pomalu jej obešla dozadu a spustila ruce na jeho ramena. Potichu jsem začala zpívat jednu ze svých melancholických písniček, zapsaných ve svém zpěvníku a pohled jsem přesměrovala na ten úžasný výhled. Jednotlivými prsty jsem přejížděla po linii Johnových ramen a sem tam zavadila i o jeho krk. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nápad s běháním se však u mé maličkosti setkal nejen s pochopením, ale přímo s nadšením. Vždyť o běhání jsme mluvili už v Yellowstone, i když, pravda, tehdy si Gabby nešťastně vymkla kotník, díky čemuž jsme na druhou stranu zažívali naprosto odlišné.. chvíle. Přestaň už s tím, Johne.. "Tak to bychom mohli jít běhat hned zítra ráno, pokud se ti bude chtít. A máš na to vlastně pořádné boty?" pozvedl jsem se zájmem obočí. Sám jsem měl samozřejmě přímo boty na běhání, ale Gabby toho všeobecně s sebou zase tak moc neměla. Přeci jen si asi budeme muset dopřát další okruh po obchodech, aby měla to nejlepší, co může mít. Nechtěl bych, aby si třeba zase vymkla kotník.. Opět mě to nutilo přemýšlet nad všemi možnostmi i nad tím, jak se asi Gabby cítí a na co zřejmě myslí. Byl jsem přesvědčen o tom, že se Gabby bude lidem líbit, protože měla neuvěřitelně příjemný hlas a dokázala posluchače zaujmout. "Zase tak moc lidí tam nechodí a jsou to obvykle malé kluby. Je tam podium s aparaturou, na straně bývá bar a zbytek místa je pro lidi a to není o moc větší, než obývák. A z čeho konkrétně máš strach? Nenechal bych nikoho, aby ti ublížil, Gabby," ujistil jsem ji, ačkoliv jsem pořád nevěděl, jak to myslela s tím bezpečím. Tady, ve městě, byli lidé kultivovanější, než v baru v Twin Falls, a obvykle tam chodívali studenti a jim podobní.. "O čem by ty nové písničky mohly být?" zaujala mne další Gabbyna poznámka. Napadlo mě, že bych jí k tomu asi měl dát mnohem více prostoru. Vlastně, o tomhle bychom si nejspíš měli pořádně promluvit, abych jí byl schopen dopřát veškerý potřebný prostor, jaký jen bude chtít a samozřejmě i prostředky. Nevím, jak se inspiruje, ani jakým způsobem ty písně píše.. "Nebylo ti dobře, tak mi přišlo nepřístojné se připomínat," pousmál jsem se na ni a sledoval ji, jak vstala a zamířila ke mně. Zavřel jsem oči, když se mne dotkla, vychutnávaje tak mnohem víc požitek z jejího zpívání i následného přejíždění jejích prstů po ramenou a letmo i krku. V rukou jsem stále držel hrnek s trochou čaje a má mysl si ukládala další z neočekávaných příjemných výhod toho, čemu se nejspíš doopravdy říká vztah. "Tohle bych mohl opravdu pořád, děkuji," ozval jsem se nakonec tiše, jednou rukou jsem si ještě přitáhl Gabbynu dlaň, na jejíž hřbet jsem ji políbil a zaklonil jsem hlavu, abych na Gabby viděl. "Úplně zničím tenhle okamžik, ale risknu to.. Co takhle uvařit si večeři?" nadhodil jsem se svým křivým úsměvem. Všiml jsem si, že mi paní Hobbs obstarala spoustu surovin, mezi nimiž byly i těstovinové obdélníky na lasagne, takže jsem měl v plánu zkusit právě tohle jídlo k večeři. Mohlo se dát zapékat a mezitím bychom mohli přeorganizovat šatnu pro Gabbyno nové oblečení.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „No, abych byla upřímná, tak na to asi nemám zrovna nejvhodnější boty, ale ty tenisky, snad prozatímně vystačí, nebo ne?“ Povytáhla jsem obočí, ale ve skutečnosti jsem to zase tak moc neřešila. Nepřipadalo mi to zase tak moc důležité, ale to bylo asi i tím, že i předtím jsem běhávala v obyčejných teniskách, přičemž jsem neřešila nějakou speciální obuv. Možná to ale byla chyba? „Hm, ne že bych se přímo bála, ale mám z toho trochu zvláštní pocit. V Zanzibaru jsem to na začátku neměla moc lehké a dokonce jsem zažila i těžké chvíle, kdy se jim moje písničky zrovna moc nelíbili. Ale tím pádem jsem zjistila, co je pro tamní osazenstvo to pravé, třebaže to nebyl tak úplně můj šálek čaje,“ raději jsem se zdržela nějakých těch detailů, kterých jsem chtěla Johna pouze ušetřit. Ne, že by si na mě dovolovali nějak výrazně, to opravdu ne, ale byla to sorta lidí, která si nebrala servítky, když se jim něco nelíbilo. Dokázali to svým ráznějším způsobem dát plně najevo. „Navíc, tam nebyl zase tak moc velký prostor a celkově to bylo takové… hm, jak to jen popsat… komornější? Ne, to je asi špatné slovo, ale nakonec… sám si to tam viděl,“ poškrábala jsem se na hlavě a snažila se mu všechno vysvětlit. „Nechci znít nějak… já nevím… Vím, nebo věřím ti, že tady to bude asi lepší a tak, ale... Co já vím, jestli budu schopna splnit očekávání lidí, co jsou nejspíše zvyklí na něco jiného, než já sama? Ale to se dá zjistit jen jediným možným způsobem, prostě to zkusit. Však, co bych mohla ztratit? Když by to nevyšlo, tak bych si našla práci za barem, nebo nějakou servírku a podobně,“ snažila jsem se znít nad věcí a brát to s velkým nadhledem, ale popravdě se uvnitř mě třepotala malinká dušinka. Nechtěla jsem znít zahořkle, jako například Sam, když mluvil o sobě či tak podobně, ale naopak jsem se snažila o střízlivý pohled na danou věc. Tak ráda bych se bezstarostně nadchla, ale s tím, jak to většinou končívá, jsem se prostě ze zkušeností držela trochu zpátky. Zklamání i ze sebe sama docela dost bolí… Každopádně povídání o písničkách mě zase uvolní a mimoděk mě to přiměje i k úsměvu. Jen jsem ještě o nich neměla tak úplně představou, možná jen malou, ale to zatím ničemu nevadilo. „To zatím netuším, možná něco málo, ale je tady spousta inspirace, navíc mám spoustu zážitků, takže bych měla s čím pracovat,“ nadhodila jsem, ale jednu věc jsem si chtěla nechat pro sebe. Totiž, že bych složila píseň přímo pro něj - o nás, o našem setkání. Ale tady jsem si nebyla jistá, jestli bych to chtěla zveřejnit, to bych si možná i raději nechala tajně ve svém zpěvníku. „Už jsem ti dneska říkala, jak moc jsi úžasný?“ zašeptala jsem ještě tiše, když jsem se ocitla u něj, přičemž jsem se po chvilce dala do tichého poklidného zpěvu. John byl prostě strašně moc hodný a těmi svými posledními slovy mě skoro odzbrojil, protože bylo vidět, jak moc na mě myslí a jak moc velké ohledy bere na mou maličkost. Byl prostě úžasný, ale raději jsem se kousla do rtu, než abych mu to všechno vypověděla. Zcela jistě by se cítil nervózně, podobně jako já, když jsem slýchávala jeho komplimenty, které se mi líbily, to ano, ale zároveň jsem z nich byla rozpačitá. Pousmála jsem se, když mě pohladil po ruce, na jejíž hřbet jsem ještě obdržela políbení, při kterém jsem se nezadržitelně uculila. „Já myslím, že to je naopak to nejlepší završení této chvíle. Tak co si uvaříme? Něco italského?“ Ozvala jsem se nadšeně a obešla jsem jeho místo, abych se dostala přesně před něj a natáhla k němu ruce, že mu pomůžu vstát. Ve skutečnosti jsem Johna toužila jen chytit a přitáhnout k sobě do objetí, protože mi opět chyběla jeho blízkost a opojná vůně. „A můžu ti pomoct? Sice nejsem kdovíjaká kuchtička, ale budu se snažit, na psí uši,“ uchechtla jsem se, ale myslela jsem to naprosto vážně. Tu pomoc, samozřejmě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Dokázal jsem chápat spoustu věcí, ale na něco jsem zkrátka neměl dostačující představivost. Jako muž jsem to ve "své branži" neměl zase tak složité, jako by to nejspíš měla žena, jenže problém byl, že žádné holky se o to, co jsme dělali, nikdy nezajímaly, takže jsme všechno hráli jen my, (tehdy) kluci. Proto jsem si neuměl představit to, že Gabby byla sama, ještě ke všemu taková křehká dívka, v tom baru s neandrtálci. Musela mít v sobě neuvěřitelnou kuráž, když to tam vydržela tak dlouho. Zvládne i klub, jenže to bude muset zažít, vysvětlit jí to nedokážu.. "Uvidíš. Můžeme se tam třeba párkrát zajít jen tak podívat, abys viděla, jak to tam chodí. Uvidíš, že se není čeho bát. Nechtěl bych tě ale do ničeho tlačit. Gabby, jestli se budeš cítit tak, že na tebe nějak tlačím, tak mi to musíš říct, ano? Chci pro tebe jen to nejlepší, ale prostě mi řekni, prosím, pokud už budu jednat nad rámec tvé snesitelnosti, ano?" poprosil jsem ji, doufaje, že k tomu nikdy nedojde. Nechci ji vůbec tlačit do toho, aby mermomocí vystupovala. Jen se jí snažím nějak pomoci.. Zatím jsem myšlenky a nápady ohledně Gabbyna prostoru pro její tvorbu ponechal ve své hlavě, však na ně bude času ještě dost.. "Napadlo mne, jestli bys měla třeba chuť na lasagne.. a pomoc samozřejmě uvítám. Nejsem kdovíjaký kuchař, takže by mi to samotnému trvalo neskutečně dlouho," zasmál jsem se na vlastní účet a konečně jsem vstal, abychom se mohli přesunout do kuchyně k vaření večeře.. Ze skříňky a lednice jsem vytáhl všechny potřebné suroviny a mohli jsme začít "čarovat". Cibuli jsem si vzal na starost sám, protože v tom už jsem dostal od otce zevrubný trénink. Nechal jsem Gabby naopak přípravu těstovin a rajčat na omáčku.. "Co takhle si k tomu pustit nějakou hudbu? Měla bys nějaké přání?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Já ti věřím, Johne, ale na druhou stranu nechci, kdyby k něčemu takovému došlo, aby sis myslel, že si tvé pomoci nevážím nebo tak něco,“ upřela jsem na něj bezelstný nevinný pohled. Bylo to podobné, jako když jsem se mu prvně svěřila se svými strachy a obavami ohledně mé biologické rodiny. Tehdy to nezvládl a nakonec odešel, a mně to moc bolelo. Nechtěla jsem mu ublížit ani ho zranit. Jenže to by se stalo, i kdybych mu neřekla pravdu, kdyby se stalo, že na mě tlačí a já bych to už nemohla snést. Ale zatím jsem to zase až tak moc řešit nemusela. Zatím jsem se cítila dobře a bylo fajn, že jsme se o takových věcech, co se týkalo vystupování, bavili vlastně jen na můj popud. John mě do ničeho nenutil ani netlačil, a tím spíš bylo pro mne snadnější o něčem takovém mluvit a případně i řešit různé možnosti. „Ty jsem ještě neměla, ale mám chuť je ochutnat. Určitě budou skvělé,“ přitakala jsem v odpověď a uvolněně se pousmála a pak se za ním vydala do kuchyně. „A myslíš, že když se k tobě přidám ještě já coby ne-kuchař, tak ti to bude trvat o něco menší dobu? Tím si zase tak moc jistá nejsem,“ uchechtla jsem se nazpátek a dovolila si jedno letmé pohlazení po jeho paži, když jsem se kolem něj propletla, abych mu mohla začít pomáhat. Nevěděla jsem, co kde a ve kterých skříňkách má, takže jsem tohle nechala na něm. Částečně i z toho důvodu, že mi přišlo zvláštní se mu takhle prohrabovat ve věcech, ale nakonec to byla jen kuchyně… Zkoumavě jsem se zahleděla, jak krájí cibuli, přičemž jsem se zeptala, jak přesně mám připravit ty těstovinové plátky a rajčata, o což jsem se pak i postarala. „Hm, máš tu Beatles? Už docela dlouho jsem neměla tu příležitost si je poslechnout a do téhle chvíle se mi docela hodí, ale klidně tam můžeš nechat to, cos tam měl předtím. Nevadilo by mi to… A co teď?“ Povytáhla jsem obočí a poukázala mu na výsledek svého snažení. To, co jsem prozatím měla na starosti, už jsem měla hotové, takže jsem byla připravená na další krok v přípravě. „Víš, že mě to společné vaření strašně moc baví? Je to mnohem… zábavnější, než když to člověk dělá sám,“ svěřila jsem se s úsměvem a opět se ho letmo dotkla na paži, než jsem s dlaní přejela trochu níž. Měla jsem jedno určité nutkání, tím spíš, když se sem tam ode mě otočil, ale nakonec jsem to vydržela se skousnutým rtem. „A krom toho, ti to takhle moc sluší. Jsi sexy, když vaříš,“ zašeptala jsem, přičemž jsem nezapomněla dát patřičný důraz na to jedno určité slovo, při jehož vyslovení se mi tváře zbarvily do ruda. Nicméně jsem si chtěla získat Johnovu pozornost, takže pokud se ke mně otočil tváří, tak jsem nakonec neodolala, a přiblížila se k němu, abych si mohla ukrást polibek, při kterém jsem jej pohladila po hraně čelisti až ke krku, kde jsem na moment zakotvila prsty u jeho rozepnutých knoflíků. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Beatles budou super. Akorát.. mám tu, myslím, jen tři CD. Beatles for sale, Help! a .. teď si nejsem jistý. Co bys řekla na Help? Docela se hodí.." uchechtl jsem se, poukazujíc na to naše společné snažení o večeři. "Taky mě to víc baví, než kdybych měl vařit sám," přiznal jsem se i já. Koneckonců, když jsem byl sám, dost jsem své vaření odbýval.. Ovšem jsem nečekal, že by zrovna Gabby o mě řekla to, co řekla. S pozdviženým obočím jsem sledoval, jak se jí zase červeň nahrnula do tváře a hned na to mě políbila. Automaticky jsem ji u toho objal a polibek jí opětoval a o něco málo prodloužil. Pozvedl jsem prst na znamení, aby Gabby chvilku počkala, protože jsem chtěl jen odběhnout vedle, abych hodil CD do přehrávače a pustil nám k vařícímu snažení i Beatles. Vrátil jsem se a postavil se Gabby napůl za záda, abych se mohl podívat, jak jí to jde. Jednou rukou jsem ji přitom tak trochu objal kolem pasu, ponechajíc dlaň položenou na jejím bříšku. Druhou rukou jsem mohl začít s dalšími kroky ve vaření. "Teď musíme připravit bešamel a masovou omáčku. Zapálíme hořák.. ták, a teď dáš do hrnce trochu olivového oleje, prosím? A já přihodím cibuli.." říkal jsem Gabby tiše u ucha a u toho míchal cibuli, aby se nepřipálila, stejně jako jsem jí říkal ještě další věci ohledně vaření.. Brzy už to v hrnci příjemně bublal bešamel, stejně jako ve druhém masová omáčka. Nakonec jsem se sklonil do skříňky pro zapékací misku. "Teď už to budeme prokládat, vrstvu po vrstvě a pak se to dá zapéct do trouby a bude večeře," řekl jsem Gabby nakonec a společně jsme připravili lasagne, než jsme je konečně dali do trouby. "Dobrá práce, Bond girl," strčil jsem ruce do kapes a pokrčil rameny. Co teď?.. Napadlo mě, že bychom se mohli ještě vrhnout na znovupřerovnání šatny, aby měly Gabbyny věci dostatek místa. Ale třeba si chtěla Gabby odpočinout? No, za návrh nic nedám.. "Co takhle udělat místo tvým novým věcem, když už jsme v té pracovní spolupráci tak dobří?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nemohla jsem se udržet, prostě a jednoduše jsem ho toužila políbit a dopřát si chuť jeho opojných rtů, kterých jsem se nemohla nabažit. Jen s velkými obtížemi jsem se od něj nakonec odpoutala, ale musela jsem. Vařili jsme si přeci večeři, připomenula jsem si v duchu. Nutno podotknout, že když se John vydal pustit tu hudbu, tak jsem se mohla potěšit pohledem na jeho dokonalé pozadí, na nějž jsem si ten pohled zkrátka nemohla odpustit, ale pořád jsem se snažila být nenápadná. Strašně moc bych se styděla, kdyby mě při něčem takovém John nachytal, a rozhodně bych to nezvládla zamluvit, neboť jsem neovládala jeho dar řeči a popírání holých faktů. Stála jsem a nepatrně jsem sebou cukla, když se mi John přikradl napůl za záda a přihlížel mi pod ruce. Na někoho jiného bych se možná i obořila, ale tohle byla naprosto jiná situace a hlavně okolnosti. Jednak to byl John a jednak jsem nevěděla, jak se lasagne přesně vaří, ale příště už to budu vědět. Trochu hlasitěji jsem se nadechla, když jsem jeho ruce ucítila kolem pasu a následně i dlaň položenou na bříšku. Najednou mi to připadalo, jako by se mě snažil nenápadně provokovat, neboť musel vědět, jak moc jsou tyhle doteky příjemné a navíc to šeptání u mého ucha. Tak trochu se mi začínaly podlamovat kolena. Na okamžik jsem pevně přivřela víčka, abych se sebrala a mohla se plně soustředit na ten olej, třebaže jsem místo něj vzala do ruky krabici mléka. Ani bych si toho nevšimla, kdyby mě na to John neupozornil. Rozpačitě jsem se uchechtla s omluvným pousmáním a tentokrát se již skutečně natáhla pro trochu olivového oleje. „Jestli mě budeš takhle svádět u vaření, tak já tě budu svádět taky… třeba u čtení,“ snažila jsem se na něj hraně obořit, když se mi podařilo jakž takž zmátožit, ale popravdě řečeno John mi to moc neulehčoval. Úplně jsem cítila tu vibrující přitažlivost mezi námi, která mi momentálně zatemňovala mozek a tím spíš má slova zněla naprosto chabě. U dalších kroků už jsem se chtě nechtě musela soustředit, protože to bylo jednoduše potřeba. Chtěla jsem Johnovi pomoct, a tak jsem musela dávat opravdu pozor. Když jsme nakonec společnými silami zapékací mísu připravili, tak poputovala do trouby. Teď přišla chvíle čekání, při které jsem podobně jako John, nevěděla, co bychom mohli dělat. Tedy, já bych možná věděla, ale to nebylo zrovna vhodné na veřejné publikování, takže jsem si vrazila imaginární pohlavek a… John celou situaci zachránil Naštěstí! „Děkuji, ale tebe taky musím pochválit a zároveň tě pokárat, že jsi mi lhal,“ dramatická odmlka, při které jsem si ho prohlédla o něco zkoumavěji – od hlavy až po paty. „Ty umíš vařit,“ dodala jsem nakonec možná s kapkou obvinění, ale usmívala jsem se. „Hm, to je dobrý nápad, bylo by to dobré. A mezitím se nám udělá večeře,“ odsouhlasila jsem, udělala pár kroků k němu a využila toho, že má ruce v kapsách. Přiložila jsem mu dlaně na břicho, kde jsem mu věnovala pohlazení, ale pak jsem se odtáhla a prošla těsně kolem něj, abych mohla zamířit do ložnice. Tam to vypadalo jako v menším obchodě. „Mohla bych tě požádat o uvolnění pár věšáků?“ Začala jsem a pokračovala s obvyklou dávkou otázek, při kterých jsem současně zvládala skládat věci a dávat na svá nová místa. Vždycky jsem se nezapomněla zeptat a ohlédnout se po Johnovi, protože jsem mu nechtěla lézt do osobních věcí. A protože by to jinak nebyl on, zcela jistě mi milerád se vším pomohl, za což jsem mu nakonec poděkovala dalším polibkem. Prsty jsem mu zajela na zátylek, kde jsem mu vjela do vlasů a s přerývavým dechem jsem se od něj jen malinko odtáhla. „Děkuji za pomoc. Nebude už večeře?“ |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Jenom ti to vracím za celý dnešní den, kdy jsi sváděla v jednom kuse ty mě," odpovím Gabby provokativně to první, co mě zrovna napadne, třebaže je to od pravdy celkem dost vzdálené. Po hození misky do trouby jsem nastavil na troubě čas a mohli jsme jen čekat, kdy to zapípá k večeři.. Zvedl jsem dlaně na znamení, že se vzdávám, když mě Gabby označila za lháře. Na tohle jsem věděl zcela přesně, co odpovědět, nicméně mě bavilo sledovat, jak se Gabby tvářila - tak nějak roztomile naštvaně, protože to (naštěstí) jen hrála. Vrhl jsem po ní ten nejnevinnější úsměv. "Zdá se, že jsem možná omylem něco málo pochytil z tátova vaření?" řekl jsem na svou chabou obranu a zkusil u toho pokrčit rameny, jakože nemám vůbec ponětí, co mi tím chtěla naznačit, když řekla, že vařit umím.. V ložnici jsem pomáhal, kde jsem mohl. Naštěstí jsem neměl tradiční skříň, protože tam by se tohle všechno nevešlo ani za předpokladu, že by byla ta skříň součástí Narnie. Takhle jsme to měli celkem brzy hotové a ještě ke všemu dobrému to vypadalo esteticky stále velmi přijatelně, třebaže.. poněkud "plně", alespoň vzhledem k tomu, jak jsem to tu měl předtím. Při tom polibku jsem si Gabby trochu přitáhl za boky k sobě, abych to ještě chvíli prodloužil. To jiskření mezi námi u vaření se projevovalo i tady, ale trouba ještě nepípala, takže jsme měli trochu času jen pro sebe. Přivřel jsem oči, jak jsem ucítil osudový dotek na svém citlivém místě. Přejel jsem dlaněmi z Gabbyných boků k jejím zádům a vystoupal jsem výš, než jsem se rychle sklonil a pořádně ji objal a s tlumeným smíchem Gabby zvedl. "Je zvláštní mít doma holku, ale líbí se mi to čím dál víc," měl jsem zase jednu z těch svých upřímně svěřovacích chvilek, nicméně jsem se u toho tak trochu křenil. V tom už skutečně zapípala trouba a vypnula se. "Hmm, uhodla jsi to, večeře volá," pokýval jsem hlavou a pustil Gabby zase nohama na zem. Posbíral jsem všechny ty tašky a odnesl jsem je na chodbu. Vyhodím to po večeři.. Vrátil jsem se do kuchyně, instruoval jsem Gabby, kde najde talíře a příbor, lepší je, když to podá ona, protože aspoň bude vědět, kde co je a nebudu jí muset dávat nějakou hloupou přednášku o tom, kde co je. Lépe se to takhle pamatuje.. zatímco já jsem mezitím vytáhl lasagne z trouby a vytáhl špachtli kvůli porcování. Beatles nám stále hráli, dost možná opět od začátku CD. Otevřel jsem ještě ledničku a vytáhl červené víno, které jsem v malé míře lil i do masové omáčky v lasagních. "Dáš si?" nastavil jsem jej etiketou ke Gabby, aby se mohla rozmyslet. Já osobně jsem už byl naučený od táty a příbuzných ze Sicílie, že k těstovinám jedině víno, ale nechtěl jsem tím ovlivňovat i Gabby, pokud měla chuť na něco jiného.. Nakonec jsme zasedli k večeři. "Dobrou chuť, Gabby," pozvedl jsem nakonec sklenku a pousmál se svým typickým pokřiveným způsobem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ta jeho hra na neviňátko mě skoro položila, přinejmenším jsem se musela držet silou vůle, abych na něj v neočekávané chvíli nevyprskla se záchvatem smíchu. Přesto mě ale zradilo vlastní tělo, když se mi zachvěly ramena potlačovaným smíchem, kterému jsem nechtěla dát až takový průchod. Zhluboka jsem se nadechla, přičemž jsem si trochu zachrochtla, jak bylo při mém smíchu charakteristické, že se občas dělo a pokusila se úplně uklidnit. Jednu výhodu to však mělo. Na tu chvíli jsem zapomněla na to, jak moc mě John přitahuje… Přesunuli jsme a poskládali všechny mé nové věci, a když jsem se podívala na výsledek, musela jsem se pousmát, jak pěkně to tady vypadalo. Pořád dobře, třebaže šatna už byla docela dost naplněná, ale krom toho, mě kdesi uvnitř hřál jakýsi prazvláštní pocit. Možná, že jsem si naplno uvědomila, že tohle všechno znamená, že tu bydlím a že si mě tu John skutečně nechá. Trochu se mi při té myšlence rozbušilo srdce, ale hned vzápětí ji vystřídaly zcela jiné myšlenky a emoce. Nechala jsem se strhnout momentální touhou po Johnových rtech, po kterých jsem doslova bažila. Objímala jsem ho kolem krku, škádlila ho na jeho osudovém místě na zátylku a prsty vjížděla dráždivě do jeho tmavých vlasů, užívaje si jeho blízkosti. Prsty jsem sem tam přesunula k jeho tričku, konkrétně pak k těm rozepnutým knoflíkům, protože tam byl další kousek jeho odhalené kůže. Bože, jak moc jsem ho chtěla zbavit oblečení… a ještě k tomu ty jeho doteky na mých bocích. Johne, ty mě vážně zabiješ. To ne já tebe, ale ty mě… „To je to nejlepší, co tě mohlo potkat, chlapečku!“ Ohradila jsem se, ale pak jsem se rozesmála, když mě zdvihl ze země a já mu hbitě obtočila nohy kolem pasu, ruce kolem krku. Chtěla jsem si ještě ukrást polibek, ale v tom okamžiku mi mírně zaškrundalo v břiše, takže jsem převedla téma na večeři. Potěšeně jsem se pousmála a hupsavým krokem se vydala do kuchyně, kde jsem po Johnových instrukcích našla talíře i příbory, abychom společně mohli nachystat večeři. Na víno jsem samozřejmě kývla, protože to, co jsme měli v Yellowstone na naši první oficiální večeři, mi moc chutnalo a tak jsem předpokládala, že i toto bude skvělé. „Dobrou chuť i tobě,“ popřála jsem s úsměvem, dlouze se Johnovi podívala do očí a pak se pustila do jídla. Opravdu hodně jsem se snažila vychutnávat, přesně tak, jak mě to učil naposledy, ale bylo to tak výtečné a já měla takový hlad, že to ve mně zase mizelo značně spěšně. Po chvilce, jak se mi plnil žaludek, jsem začala zpomalovat, přičemž jsem pohledem zakotvila v Johnově tváři a potutelně se pousmála, neboť jsem k němu pod stolem zvedla nohu, se kterou jsem jej začala trochu škádlit. Musela jsem se ale trochu svést ze židličky dolů, abych na něj dosáhla. „To je vážně dobrota, myslím, že si tě nechám i jako kuchtíka,“ tak trochu jsem si ho dobírala, přičemž mi pohrával úsměv na rtech. Opatrně jsem vsunula sousto do pootevřených úst a slastně přivřela oči s výmluvným „Hmmm, nevím, co je lepší…. Jestli orgasmus, nebo lasagne,“ ozvala jsem se nečekaně, v duchu se tlemíc na celé kolo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro S povytaženým obočím jsem sledoval, jak lasagne v Gabby mizí, ale nijak jsem to nekomentoval. Povedly se nám, o tom žádná. Vlastně jsem na ně měl už delší dobu chuť, takže mi přišly víc, než vhod. Mezi sousty jsem upíjel i červené víno, vždy ho chvíli válejíc na jazyku, abych si ho pořádně vychutnal. Téměř by se dalo říct, že jsem Gabby pohledem hypnotizoval, obzvlášť po tom, co jsem ucítil dotek její nohy na té své. Evidentně jí otrnulo, přimhouřil jsem na chvíli oči a měřil si ji tím pohledem. Och, tak to mi spadl kámen ze srdce, že si mě tady necháš jako levnou pracovní sílu," kontroval jsem její poznámku trochu ironickou odpovědí a opět jsem se napil.. ..abych se hned vzápětí málem utopil, jak mě její slova rozesmála. Samozřejmě jsem svůj vnitřní souboj s vínem na sobě nedal znát. Jen jsem rychle polkl, zatímco mi koutky úst neomylně vystřelili vzhůru. "Asi bychom měli lasagně dělat častěji, protože pak mluvíš jako nestyda a.. přiznám se rovnou, že je to neskutečně zábavné," smál jsem se už doopravdy na Gabbyn účet. V duchu jsem měl samozřejmě jinou odpověď, ale nechal jsem si ji pro sebe. Nechtěl jsem být přespříliš provokativní. Přeci jen jsem se ještě musel držet trochu zpátky.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ale já nejsem nestyda, a i kdyby, tak je jasné, že jenom kvůli tobě, protože ty jsi mě zkazil,“ ohradila jsem se a vyplázla na něj rozpustile jazyk. „Hm, ale je divné, že mi to vůbec nevadí, naopak se mi to začíná líbit,“ dodala jsem s mírným provokativním úsměvem tak trochu mnohoznačně, jelikož jsem Johna opět hladila nohou pod stolem, tentokráte o něco málo intenzivněji. Pak jsem však bosou nohu dala dolů, aby mě neobvinil, že ho tady tak obtěžuji, když se chce najíst a vychutnat si v klidu a míru svou večeři. „A přestaň se mi smát, nebo uvidíš,“ přimhouřila jsem pohled zelených očí a natáhla se pro svou sklenici červeného vína, kterého jsem notně upila. „Co kdybychom si na terase postavili týpí? Ehm… myslím jako ve vší počestnosti, samozřejmě, nech toho,“ dodala jsem spěšně a hraně varovně, jako by mi bylo jasné, kam by jeho myšlenky mohly směřovat, vzhledem k tomu, jaké vtípky jsme si dělali v muzeu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro A ještě zábavnější, když se tak trochu rozčilovala, že se jí směju. Problém byl v tom, že se mi zrovna dvakrát nedařilo s tím přestat. "A já zcela souhlasím s tím, že jsem tě zkazil. Však ti to říkám celou dobu.. i to, že se mi to líbí," zakřenil jsem se nakonec, klidníc tak svůj dosavadní smích. A líbí se mi i ta hra pod stolem.. podotkl jsem ke Gabby, ovšem tentokrát už jen v duchu. Jen škoda, že to tak náhle skončilo, ale asi ji to přestalo bavit.. Ač Gabby chtěla z mé strany, abych přestal, paradoxně mě to opět rozesmálo, ale po chvilce jsem přestal a nechal jsem jen lehký úsměv pohrávat na rtech, dokud jej zcela nevystřídalo překvapení. "Týpí? Počkej, jak to myslíš? Samozřejmě ti rád pomůžu, s čímkoliv, ale.. jak?" ptal jsem se mísrně nechápavě, protože jediné, co se mi zobrazilo v představách, bylo jen to klasické indiánské týpí, které jsem si na terase jaksi nedovedl představit. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ale kuš, Gabby, na co zase myslíš? Když já si nemůžu pomoct, omluvila jsem se v duchu sama sobě… Nicméně když jsem navrhla to týpí, nečekala jsem, že tím Johna tak překvapím. Totiž, překvapilo mě, že momentálně něco nevěděl. „Hm? Ty nevíš? To je památný okamžik! Rychle to zapiš, honem! John Mariano, skvělý milenec neví, jak postavit týpí na terase. Strašné, přímo nemilé…“ ozvala jsem se dramaticky a ještě se u toho chytila za srdce a udělala plačtivý výraz. Ehm, no dobře, asi bych se měla chovat normálně, ale nějak jsem se přestala hlídat. Zase jsem zvedla nohu pod stolem a přejela jí opatrně po Johnově noze, snad jako taková neverbální omluva. Po chvilce jsem však vstala, třebaže mi zbývalo ještě kousek večeře na talíři, ale momentálně jsem měla myšlenky úplně někde jinde. „Johne…“ zašeptala jsem mu do ucha, když jsem k němu přišla a zastavila se za jeho zády a sklonila se o něco níž. Rty jsem provokativně přejela po jeho ušním lalůčku. „Stačí, když mi pomůžeš odnést matrace. Pak bude potřeba nějaké povlečení…“ rozmlouvala jsem stále šeptavě a jemně jej kousla do ušního lalůčku. Už už jsem k němu pomaličku natahovala svou dlaň, že jej pohladím po krku, ale v tom okamžiku jsem nečekaně nahlas bolestivě zasykla. Jak jsem se tak uvolnila, tak jsem se nechtěně bouchla do kolene o nohu židle. „Au, to bolí,“ poznamenala jsem nešťastně a bolestivě zkroutila tvář, když jsem se odtáhla a bezprostředně si kecla na zem, přímo vedle Johnovy židle. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Rozhodně bych ti už víno dolévat neměl. Povídáš strašné nesmysly," usmíval jsem se na ni, třebaže bych jí rád ještě trochu dolil, protože byla v těchto chvílích opravdu hodně zábavná. Ale jen kvůli tomu ji přeci nebudu opíjet vínem, když na to nejspíš nebyla zvyklá.. Dojedl jsem a ještě chvíli jsem si vychutnával poslední doušky červeného, než se Gabby zvedla a postavila se mi za záda. Na popud jejích slov jsem zapřemýšlel, jak odnést tu velkou matraci z postele přes celý byt až na terasu. Ale nakonec jsem si vzpomněl na jednu už hodně dávno koupenou matraci k nafouknutí, kterou jsem si pořizoval pro strýčka Příhodu jen kvůli kamarádovi z Londýna, když tvrdil, že mě přijede navštívit sem, do New Yorku. Neměl by kde spát a proto jsem ji kupoval. Takže nyní nastal čas ji vyzkoušet.. Z úvah mne vytrhla Gabby, která si se mnou zase zahrávala. Přivřel jsem oči a mimoděk naklonil hlavu trochu ke straně, když v tom. "Jsi v pořádku? Počkej, pojď ke mně.." odsunul jsem židli a vytáhl jsem Gabby k sobě na klín. Pohladil jsem ji po vlasech a opatrně jsem druhou ruku položil Gabby na nohu, abych se podíval, jak moc se bouchla. Ale zřejmě to nic nebude, maximálně malá modřina. "Jak jsem říkal, už ani kapku vína, Gabby," pousmál jsem se a věnoval jí jedno malé políbení jako jakési odškodné za bolest. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Překvapilo mě, ale nutno podotknout, že hodně mile, když si mě John přitáhl k sobě na klín, kde jsem se mu více, než ochotně usadila a hlavou jsem si okamžitě našla místo u jeho ramene, o které jsem se opřela a přitiskla se rty k jeho krku, jako by to byl magnet. Hrozně moc mě to k tomu místu přitahovalo, tím spíš, když mi tak neuvěřitelně krásně a přitažlivě voněl, že jsem měla chuť ho kousnout do obnažené kůže. Krátce jsem ho políbila, mezitímco mi položil dlaň na koleno a druhou mě pohladil po vlasech. Rázem jsem zapomněla na to své bolavé koleno, které ve skutečnosti ani nebylo zase tak moc bolavé. „Tvoje polibky léčí, takže už jsem v pořádku, jenom mě to ještě trochu bolí,“ zašeptala jsem a přitáhla se k němu ještě blíž, abych si mohla ukradnout další kratší polibek, třebaže bylo těžké se od něj jen tak odtáhnout, byť jen o opravdu malý kousek, kdy jsem se téměř dotýkala jeho rtů. „Neměla bych tě tak obtěžovat, jsi přece konzert… konzervativní,“ trochu jsem se zakoktala, jak se mi zamotal jazyk, ale tvářila jsem se u toho, jako by se vůbec nic nestalo. Ale navzdory svým slovům jsem prsty zajela k jeho tričku, přesně na místo, kde měl rozepnuté knoflíky. „Mohli bychom pak přespat na terase, to by bylo skoro jako pod širákem, a třeba pak uvidíme i hvězdy,“ zašeptala jsem, u toho se mu vpíjíc hluboko do očí. „Jen si nejsem jistá, jak tam udělat to provizorní týpí… nenapadá tě něco? Ty tak krásně voníš… Možná by se tam dalo přehodit nějaké povlečení… už jsem ti dneska řekla, jak moc ti to sluší?“ a sklonila jsem hlavu k jeho krku, kde jsem ho políbila na horoucí kůži. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Začínal jsem mít dojem, že ty knoflíky snad Gabby přitahují mnohem víc, než já sám. Možná bych na ně měl žárlit? napadlo mě z legrace. Nicméně neříkal jsem na to téma raději nic, abych tím Gabby zase neuváděl do případných rozpaků. "Proti tomuhle bych se měl ohradit, že nejsem konzerva, ale.. nevím, jestli by mi ten protest k něčemu byl," utrousil jsem malou poznámku. Díval jsem se Gabby do očí, stejně jako ona mě, zatímco mluvila o týpí. Stále jsem o tom přemýšlel a už se mi pomalu líhl plán na to, jak Gabby splnit její přání. "Asi to bude trochu improvizace, ale pod širákem dnes spát určitě budeme, slibuji," povytáhl jsem koutek úst o něco výš, snažíc se vyloženě nesmát, jak Gabby mluvila trochu zcestně. Objal jsem ji volně kolem pasu oběma rukama a nahnul hlavu ke straně, když jsem ucítil její rty na krku. "A říkal jsem ti už dneska, jak jsi roztomilá, když máš trochu upito?" uchechtl jsem se a vzal ji pořádně do náručí a i s ní vstal a přešel k pohovce, kam jsem Gabby posadil. Sám jsem se jen sklonil pro ovladač a namířil jej na velký obraz přímo naproti pohovce. Ten se klouzavým plynulým pohybem začal pohybovat směrem nahoru po tenkých kolejničkách, aby tak odkryl televizor pod ním. "V té skříňce pod televizí jsou DVD, Gabby. Výběr nechám na tobě, jen mezitím skočím pro tu matraci a nafouknu ji.." instruoval jsem Gabby a hned jsem odešel na chodbu, kde jsem měl v té místnůstce na odkládání schovanou krabici s rozměrnou nafukovací matrací, kterou jsem přenesl na terasu a začal ji tam vybalovat. Součástí balení byla i šlapací pumpa, takže jsem měl o zábavu postaráno.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na jeho slova jsem jen zamručela a nebylo vůbec jisté, jestli jsem to vůbec vnímala, neboť jsem se stále věnovala se vší zaujatostí jeho krku a kůži. Nemohla jsem se od něj odtrhnout… když tu najednou jsem kolem sebe ucítila jeho pevnější stisk. „Já nejsem roztomilá, ani trošinku… a upito taky nemám,“ odmítala jsem to přiznat, třebaže to bylo evidentní, ale nemyslela jsem to zase tak vážně, což prozradil i můj nezastavitelný smích. Ani nevím, co přesně mě rozesmálo, ale zřejmě to bylo tím opojením z alkoholu a současně z Johnovy blízkosti. „Ne, že mě nevyhodíš! Já ještě nechci skočit z terasy, prosím, já už budu hodná,“ ozvala jsem se polekaně, když se mnou zvedl a ještě jsem zahoupala nohama ve vzduchu, než jsem si uvědomila, že jdeme úplně jiným směrem, než k terase. V minutě jsem zavřela pusu a zatvářila se nechápavě. Proč mě nese na pohovku? Udivení se mi zračilo ve tváři, s jedním povytaženým obočím, na které jsem zapomněla… Druhé obočí jsem zvedla až ve chvíli, kdy mi John oznámil, že si můžu vybrat libovolné DVD, jen jsem tak trochu při pohledu na jeho dokonalý zadeček zapomněla, kde že to vlastně jsou. Nutno podotknout, že celkem opožděně jsem se zasmála tomu, jak ta velká televize vyjela. To bylo prostě epický! Připlácla jsem si dlaně na obličej, abych se přestala hihňat a taky abych se začala věnovat něčemu dalšímu, než bylo sledování Johnovy dokonalé postavy. Já mám takovou chuť na… Jo, už vím! Říkal přeci pod televizí. Najednou mi bliklo, takže jsem se sesunula z pohovky na kolena, abych se mohla přišoupnout blíž ke skříňce pod televizí. Natáhla jsem dlaň a zarazila se, přemítajíc nad tím, jestli tam opravdu mohu sáhnout. To není jako sahání pod Johnovo triko, to jsem už měla dovolené, ale sahat mu do osobních věcí? Nakonec jsem pokrčila rameny a dala se do výběru. Nakonec jsem vybrala film podle hezkých barev na obalu, než podle názvu, a pak jsem se přesunula k pohovce, u které jsem zjistila, že mě to už nebaví. Se skousnutým rtem jsem vstala a pomalým nenápadným krokem kresleného špiona se vydala na terasu, kde jsem našla Johna, jak nafukuje matraci a dává si přitom do těla. Stál celkem příhodně zády ke mně, takže jsem se toho rozhodla využít k překvapivému pohlazení po jeho zadečku, přičemž mi uniklo obdivné zamumlání a následně i uchechtnutí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Měl bych si to rozmyslet, dokud je ještě čas.." řekl jsem jakoby k sobě a vrhl jsem významný pohled k té terase, jakože se rozhoduji, jestli Gabby přeci jen nevyhodím z terasy dolů. Ale nakonec jsem ji jemně položil na pohovku. Uvědomoval jsem si to její dosavadní škádlení, ale ačkoliv to bylo více, než příjemné, nechtěl jsem se tomu poddat. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli už má Gabby opravdu za sebou.. své dny, nebo mi jen naznačovala, že už ji to nebolí a není tak nepříjemné, když se jí dotýkám. A do toho všeho bych se ještě cítil provinile, když je takhle přiopilá. Raději jsem ji zanechal s výběrem filmu a šel jsem plnit její přání ohledně spaní na terase. Měl jsem ruce v kapsách, nohou jsem šlapal na pumpu a pomalu nafukoval matraci. Díval jsem se po městě, porovnávaje ten výhled s těmi, které jsme mohli vidět po cestě. Jen ty hvězdy, Gabby, asi zrovna dvakrát vidět nebudou.. polemizoval jsem, když v tom jsem ucítil... Mimoděk jsem se narovnal. Pořád to byl dost neobvyklý pocit, třebaže to nebylo poprvé. "Copak? Snad jsem ti nechyběl?" povytáhl jsem rty do svého křivého úsměvu, ale nepřestával jsem bosou nohou pumpovat vzduch do matrace, abychom měli dnes kde spát. Už to skoro bylo, ale zkrátka si to nafouknutí žádalo svůj čas a nikdo jiný to za nás neudělá. Vytáhl jsem ruce z kapes a jednu natáhl ke Gabby. Dívajíc se jí zpříma do očí jsem natáhl dlaň k její tváři, abych ji pohladil. "Ještě chvilku a už se ti budu věnovat.." dodal jsem k tomu pohlazení. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Strašně moc jsi mi chyběl, ale asi bych měla jít raději pro povlečení. Nechci sebe ani tebe pokoušet, jestli je ti to nepříjemné,“ zašeptala jsem, omluvně jsem se pousmála a pak jsem se otočila s tím, že mezitímco se dofoukne matrace, tak já bych se tu mohla objevit s nějakým tím povlečením. Ještě jsem se krátce otočila, abych se ujistila, kde že přesně jsou, protože jsem se pochopitelně nechtěla hrabat v Johnově soukromí… V ložnici jsem strávila nějakou tu chvilku, neboť se mi nedařilo nic najít, ale nakonec jsem ulovila několik ne moc barevných povlečení. Povzdechla jsem si, protože mi došlo, že bychom si tam měli vzít především deku, takže jsem nechala povlečení spadnout na postel a místo toho se zabalila do deky, se kterou jsem se vydala zpátky na terasu. John už měl jistě dílo dokonáno. „Jsi moc šikovný, Johne,“ pochválila jsem ho, protože si to opravdu zasloužil. „A co teď? Napadlo mě, že by se nám hodila deka,“ výmluvně jsem sklopila pohled sama k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Nic takového si nemyslím, Gabby. Naopak, jsem rád, že se tu cítíš uvolněně, víc si ani nemůžu přát," oponoval jsem jí, abych ji zbavil těch možná provinilých myšlenek. Mimoděk jsem trhl rukama, připraven ji chytat, když po tom mém pohlazení tak zavrávorala, ale naštěstí to nebylo třeba. Možná byla už unavená z celého dnešního dne, kdy jsme prakticky jen chodili. Znovu jsem si povzdychl a znovu-ujišťování jsem vzdal. Jednoduše jsem Gabby řekl, že to ještě chvilku potrvá, než se jí zase budu s to věnovat. Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněl, kde mám vlastně povlečení, protože tohle obvykle měla na starosti paní Hobbs, ale přeci jen jsem nakonec byl schopen Gabby říct, kde to najde. "Počkej.. nejjednodušší bude, když prostě přetáhneme věci z postele. Stejně nemám žádné další deky a polštáře, na co by se to povléklo.." zarazil jsem Gabby ještě v půli cesty s návrhem na nejjednodušší strategii ohledně spaní. "Ale jedno prostěradlo navíc bychom mohli použít na střechu týpí..?" dodal jsem ještě honem, jak se mi rodil plán v hlavě.. Matrace už byla nafouknutá, akorát jsem chtěl překontrolovat, jestli někde náhodou neuniká vzduch. Opatrnosti zkrátka není nikdy dost. Vzhlédl jsem, když Gabby přišla.. nebo spíš deka, v níž se tak trochu ztrácela Gabby. Mimoděk mi to vyčarovalo další úsměv na doposud soustředěním lehce zamračené tváři. Vstal jsem a přešel přímo k ní. "Teď ještě chvilku počkej, hodím na to prostěradlo.." převzal jsem si od ní předmět doličný a přehodil ho přes matraci. "A teď na to můžeme hodit deku," uličnicky jsem se uculil a sklonil jsem se, abych Gabby i s dekou vzal do náručí a následně ji položil na matraci. V kleče jsem se k ní sklonil a políbil ji, možná o něco déle.. "Budu potřebovat tvou spolupráci. Zkusím zaháknout to druhé prostěradlo za stříšku. Bude to spíš jurta, než týpí, ale musíme prostě improvizovat. Řekneš mi, jak ti to bude vyhovovat?" poprosil jsem ji, než jsem vstal, abych vedle dveří zmáčkl ovládání krátké textilní stříšky, která sjela tak, že jsem za její konstrukci mohl uchytit prostěradlo.. "Tak.. co myslíš takhle?" podíval jsem se po krátkém zápolení s prostěradlem na Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zarazila jsem se a otočila se zpátky k Johnovi, když přišel s tím návrhem a pokývla jsem hlavou, že naprosto rozumím. V ložnici jsem se tedy nijak zvlášť neprohrabovala a nechala si tak na sobě jen tu deku a v rukách povlečení, které jsem donesla na terasu, kde už John nejspíše čekal, až se vrátím i s prozatímním úlovkem. Zaznamenala jsem ten jeho úsměv, který mu změkčil výraz v jinak zamračené tváři přemýšlením a trochu i oddechla, že se doopravdy nezlobí. Jeho úsměv byť byl jen v náznaku, byl nakažlivý a já se musela mimoděk pousmát taky. „Vždyť já nikam neutíkám… a ani by mi to v tomhle nešlo,“ uchechtla jsem se tlumeně a následně i polekaně vypískla, když si mě vzal nečekaně do náruče. Srdce se mi rozbušilo, až jsem měla dojem, že mi co chvíli proskočí hrudním košem, ale nakonec jsem se uklidnila. John mě jen položil na nafouknutou matraci a sklonil se pro delší polibek, který jsem mu opětovala se svou vlastní vášní a naléhavostí, která prostupovala celým mým tělem. Přitáhla jsem si ho k sobě mnohem blíž a prsty mu zajela do vlasů, přičemž jsem ten polibek ještě o něco prodloužila, nechtíc ho od sebe pustit ani na milimetrovou vzdálenost. Přerývavě jsem se nadechla a jasně pocítila deroucí se horkost do tváří. „Ale tady přece žádná… není,“ vydechla jsem zmateně, ale než se mi podařilo vstát, tak už se ta stříška vysouvala a já nemohla jinak, než se uchechtnout. Kolik vymožeností tu asi ještě má? S pobavením třpytícím se v očích jsem se podívala na Johna a jala se mu pomoct s tím prostěradlem, které jsme uchytili na stříšce a chvilku dorovnávali a porovnávali, dokud se nám oběma kýžený výsledek nelíbil. Nutno podotknout, že i já jsem v tomhle směru byla perfekcionistka. „Myslím, že takhle je to strašně moc super, akorát neuvidíme na hvězdy, ale… těch tady stejně moc není,“ poznamenala jsem tiše, hlavu nakloníc dozadu, abych se mohla podívat na částečně osvětlenou oblohu, právě díky tomu ruchu a osvětlení velkoměsta. John měl pravdu, bylo to tu o tolik jiné, než v Little Piney Creek… vzpomněla jsem si mimoděk, ale v duchu nad tím pokrčila rameny. „Mimochodem, už jsem vybrala film, akorát nevím, co přesně to je, ale vzhledem k tomu kde jsme, bych odhadovala, že to bude nějaký naučný dokument o krevetách,“ uchechtla jsem se pobaveně a udělala jsem pár kroků směrem k němu. Zastavila jsem se přesně před ním, skousnula si spodní ret, ale po chvilce jsem se raději vytratila jako první do obývacího pokoje, kde jsem si obsadila své pohodlné místo na pohovce. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro A navíc už věděla, jak na mě, takže mě stálo dvojnásobné úsilí se od ní odtrhnout, abychom dokončili započaté dílo - to naše pseudo-týpí. Nakonec se to podařilo k naší všeobecné spokojenosti. Tedy, až na jeden menší detail. "Ani v indiánském týpí bys hvězdy neviděla. Ale bohužel, tady tu oblohu přehluší světla z města. Musel by vypadnout proud, abychom něco viděli, ale.. myslím, že i tak to bude fajn." V hlavě se mi rodil další plán, jak Gabby překvapit. Ovšem, budu si to muset nechat na nějakou vhodnou chvíli.. Podle toho, co mi Gabby řekla-neřekla, jsem byl zvědavý na film, který nakonec vybrala. "Naučné dokumenty a sbírka telegrafních sloupů z dvacátého století, na nic jiného jsem ani koukat nechtěl," utrousil jsem poznámku s pousmáním a pak čekal, co se bude dít. Napjaté jiskření by se dalo krájet, ale Gabby se nakonec prostě jen otočila a odešla do obýváku. Překvapeně jsem na ni zůstal koukat, než se uvelebila na pohovce, takže jsem se musel vzpamatovat a jít za ní. Dal jsem DVD do přehrávače a s ovladačem jsem se uvelebil tak, že jsem si položil hlavu Gabby do klína. Vždycky jsem to chtěl zkusit, jen jsem doufal, že to Gabby nebude vadit. A řekne mi, kdyby jí to vadilo?.. napadlo mě vzápětí. Nakonec jsem se ale rozhodl, že to prostě risknu. Přinejhorším mi vynadá.. Spustil jsem film a odložil ovladač na konferenční stolek před námi. Náhle uvolněnou rukou jsem pak Gabby zlehka, téměř bezmyšlenkovitě hladil po noze.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro John si zase dělal srandu, což bylo dobré znamení. Pokrčila jsem rameny a opravdu jen tak bez sebemenšího doteku jsem se vydala zpátky dovnitř, abych se pohodlně natáhla na pohovku. Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem pocit, že se John musel trochu zarazit, protože se u mě objevil až po chvíli s tím, že… si lehl a položil si hlavu ke mně do klína, což mi ani v nejmenším nevadilo. Vždyť to bylo moc příjemné, třebaže jsem v prvním okamžiku sebou nepatrně sotva citelně cukla, ale to bylo spíše tím překvapením, že se k tomu John skutečně odhodlal. Kdo by něco takového čekal, zrovna od něj? Ale jak už bylo řečeno, bylo to něco neskutečně příjemného… Pousmála jsem se sama pro sebe a podívala se před sebe, kde se začal odehrávat ten vybraný film. Ani jsem tak nevnímala, co se děje v televizi, jako spíš tu skutečnost, že mám Johna tak blízko u sebe a že mě začal hladit jen tak po noze. Připomnělo mi to ten okamžik v soukromí pokoje ve srubu, kdy jsem mu chtěla dát tu mou whisky. Přitom se také dotkl mé nohy, ale hned, jakmile si to uvědomil tak ucukl, ale teď? Teď jsem snad mohla i doufat, že ho tyto šoky přešly a že už jsi opravdu naplno přiznal, že se vzájemně přitahujeme, a že na tom není nic špatného. Jemný úsměv mi pohrával na pootevřených rtech a já v dalším okamžiku opatrně zvedla ruku a drobnou dlaň jsem mu položila zlehka do vlasů, do kterých jsem obdobně zabořila prsty a pohrávala si s jeho tmavými prameny. Byla to dokonalé chvíle. Bohatě mi tohle souznění stačilo. Naklonila jsem hlavu na stranu a koukala se na film, který už byl více, než za půlkou. Ani jsem si neuvědomila, že by ten čas tak pokročil. Vypustila jsem úplně všechno okolo, jen Johna jsem nezapomněla vnímat, takže jsem mu tentokrát prsty zajela až ke krku, kde jsem ho jemně poškrabkala prsty, ale tak, aby to pro něj nebylo bolestivé jako spíše velmi příjemné… Nakonec jsem se tomu nemohla ubránit a tak jsem se k němu o něco sklonila a políbila na tvář. Nemohla jsem si to prostě odpustit. „Líbí se mi to,“ zašeptala jsem jaksi mnohoznačně. Myslela jsem jak ten film, tak především to, že ležel tak blízko u mě a nechal se ode mě hladit... |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Vnímal jsem neurčité barevné šmouhy, změny scén, ale.. už jsem ani nevěděl, co to má být za film a bylo mi to upřímně jedno. Šlo o ten nejlepší relax, o jakém se mi ani nesnilo. Znovu jsem zavřel oči, jak mi Gabby nehty přejela po krku. Uniklo mi u toho tiché zamručení, jak moc se mi to líbilo. Připadal jsem si jako starý kocour a kdybych to uměl, předl bych spokojeně nahlas. Tohle bych vážně bral klidně celý den v kuse.. Opět jsem se chvíli soustředil na film, abych aspoň věděl, na co že se to díváme, dokud mou pozornost zase k sobě nepřitáhla Gabby tím svým políbením. Pousmál jsem se u toho a otočil hlavu tak, abych na ni dobře viděl. "Myslím, že jsem si právě vypěstoval novou závislost.." přispěl jsem tiše i já svou troškou do mlýna, upřeně pozorujíc Gabbynu tvář, ozářenou světlem z obrazovky a částečně i světlem města, nad kterým se pozvolna stmívalo. Zvedl jsem ruku a jedním prstem jsem si začal hrát s pramenem Gabbyných vlasů. Různě jsem ho namotával a zase pouštěl, než jsem ruku víc natáhl a jemně jím začal obkreslovat linie jejího krku a čelisti. Nechtěl jsem ji od filmu rušit, třebaže já sám jsem film vyměnil za mnohem lepší pozorovací objekt.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nechtěla jsem však Johna příliš otravovat a odlákat od filmu. Určitě se na něj těšil a chtěl se dívat, a já ho tady mezitím ruším svými hladivými doteky, napadlo mě mimoděk. Ale stačilo se podívat na to, jak opět přivírá oči a bylo mi jasné, že mu nic nevadí, že si to naopak k mé spokojenosti opravdu užívá. Přejížděla jsem mu nehty sem a tam, ale stále opatrně, aby to pro něj nebylo bolestivé, přičemž jsem druhou volnou rukou prohrabovala jeho tmavé prameny vlasů. Bylo to naprosto dokonalé a nic mi nechybělo. Dovedla bych si představit, že bychom takhle trávili celý den, třebaže jsem jinak byla aktivní člověk, který nevydržel jen tak sedět na jednom místě. Ale tohle bylo prostě tak opojné a skvělé, že mě to na té pohovce drželo doslova přikovaně. Přestala jsem až ve chvíli, kdy sebou trochu zavrtěl, a já poznala, že se chce otočit. Trochu jsem nadzvedla obě ruce a položila je zpátky, když se na mě podíval a já mu ten pohled opětovala. Věděla jsem, jak ty svá slova myslí, ale přesto jsem si neodpustila menší legrácku. „Na televizi a sledování filmů? Já myslela, že takovou závislost už máš dávno,“ vyplázla jsem špičku jazyka a tiše se zasmála. Zvedla jsem pohled zpátky k filmu, ale nemohla jsem se na to tak úplně soustředit, zvláště pak po tom, co se Johnovy prsty dostaly přes vlasy až k mému krku a čelisti. To byly má nejslabší místa. Automaticky jsem sklopila hlavu, protože mi přejel mráz po zádech a mimoděk jsem ucítila i mravenčení po celém těle. „Ty nezbedníku,“ broukla jsem k němu, ale neznělo to jako výčitka, třebaže mě to napadlo. Pousmála jsem se a sklonila se k němu, abychom ho jemně kousla do nosu, když už tak příhodně ležel. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Tedy, ano, dívali jsme se oficiálně na film, ale pochyboval jsem, že ho Gabby vnímá nějak víc, sebe ani nepočítaje, když jsem ho už dávno ignoroval. Usmál jsem se na Gabbyna slova. Bavily mě ty naše malé nevinné hry plné popichování. Uměli jsme mluvit i vážně, ale život sám je příliš vážný na to, abychom ho tak brali i my. Navíc, takhle to bylo zkrátka zábavnější.. "Mám různé závislosti, takže jedna navíc se už mezi nimi ztratí.." utrousil jsem nakonec, dál zkoumaje pohledem Gabby takhle zblízka. ..dokud mě nekousla do nosu, který jsem hned na to nakrčil a s tichým smíchem jsem zabořil obličej Gabby k bříšku, než jsem se hned vzápětí zvedl a pošoupl, abych byl na stejné úrovni, jako Gabby a dobře jsem jí viděl do očí. "Jsi moc krásná, víš to?" řekl jsem skoro šeptem, naprosto vážně, než jsem se nakřivo pousmál. "No vážně, věděcké výzkumy to potvrzují, jak dokazují nedávné studie, na nichž mají největší zásluhu moje vlastní prsty," přešel jsem zase na hravější strunu a zvedl jsem dlaň s roztaženými prsty jako důkazní materiál. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ano, přesně jsi řekl, že tvá závislost je nezajímavá… Ale já to chci i tak vědět. Všechno chci vědět,“ dodala jsem s uchechtnutím, přičemž jsem jej lehce zatahala za pramínky tmavých vlasů, než jsem se klonila, abych ho kousla do toho jeho rozkošného nosu. Tušila jsem, že asi docela dost riskuji, ale tak nějak jsem si nemohla pomoct. John se na mě za tohle určitě nebude zlobit, pomyslela jsem si nadějně, a vzápětí se zasmála společně s ním. Jen jsem se trochu zachvěla, když jsem ho ucítila v blízkosti svého břicha. Musela jsem se nadechnout, abych zaplašila všechny pocity, které to ve mně vyvolalo, protože se dotýkal mého dalšího citlivého místa… Jenom mě překvapilo, že se najednou zvedl, aby změnil polohu. Trochu rychleji jsem zamrkala, ale nijak mi jeho blízkost nevadila. Jen jsem z toho byla trochu nesvá v tom smyslu, že jsem z něho byla prostě úplně… paf. A ještě když se k tomu připočetl ten fakt, že byl najednou tak blízko a díval se mi do očí. V té chvíli, pokud jsem ještě vnímala ten puštěný film, tak jsem to úplně vypustila. Zkrátka jsem vnímala jen jeho horký dech, který dopadl na kousek holé kůže, a já se opět zachvěla. „Ty už taky nedostaneš ani kapku vína, plácáš strašné nesmysly, Johne,“ uchechtla jsem se prvně v domnění, že to opravdu nemyslí vážně… nebo jsem si to asi jen bláhově namlouvala, protože ten jeho pohled a celkově všechno působilo dost jednoznačně. Že by si to opravdu myslel? Ale… Vždyť je to John, on se jen tak s něčím takovým nesvěřuje… „Ale možná jsem doopravdy hezčí, než kdy dřív, ale to bude určitě tím, že jsem s tebou,“ zašeptala jsem o něco tišeji, skoro neslyšně, ale vzhledem k tomu, jak blízko jsme u sebe byli, bych se nedivila, kdyby zaslechl každé mé slovo. Sklopila jsem oči k té jeho natažené dlani, přičemž jsem se pobaveně uchechtla, ale pak jsem zvážněla a s pohledem upřeným do jeho očí jsem ho kousla do ukazováčku. Bylo to tak strašně vyzývavé a provokativní, že jsem se slabě začervenala, ale přesto jsem se nehodlala omlouvat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "A já stále trvám na tom, že by tě to nezajímalo. Nechci riskovat, že by sis o mě myslela, jak strašně nudný a nezajímavý jsem, když mám tak nudný a nezajímavý zlozvyk.. totiž, závislost," opravil jsem se spěšně. Sakra.. soustřeď se, chlape.. "Mimochodem, jsi poslední dobou nebezpečně zvědavá a jako taková budeš brzy stará, čímž bys mě připravila o mou výsadu staříka a to se mi vůbec, ale vážně vůbec nelíbí," snažil jsem se ze všech sil otočit téma zase jiným směrem - co nejdál od nebezpečí, které jsem si sám přivodil.. Líbilo se mi mít Gabby zase tam, kde jsem chtěl - jen lehce mimo koncept obvyklého soustředění. Moc dobře jsem věděl, co s ní dělá to, že jsem tak blízko, jenže vedlejším efektem bylo to, že to samé dělala i ona mě. Naštěstí jsem to ale uměl usměrnit tím správným směrem, abych si to opojení užil, ale korigoval dávku.. "Ty už mi zase nevěříš?" zeptal jsem se jí tiše a nevěřícně, bruslíc očima po její tváři, ke krku a zase zpátky. Gabby mi vzápětí celkem dobře přihrála, což si nejspíš neuvědomila. "Na tom něco bude. V porovnání se mnou prý každý hned zkrásní, když se postaví vedle mě. Možná bych se nad sebou měl zamyslet.." naklonil jsem v hraném zamyšlení hlavu ke straně a pozvedl jsem jedno obočí. Kdy mi konečně uvěříš, Gabby? promlouval jsem k ní jen očima, upřeným pohledem do očí.. ..než jsem se naklonil a začal ji líbat, volnou rukou jsem si ji trochu přitáhl za týl a nechal jsem za sebe částečně promlouvat tu několik dní střádanou vášeň.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Jak jako, že bych si to o tobě měla myslet? To si o mně myslíš, že jsem opravdu taková?“ Ohradila jsem se, ačkoliv opravdu jen mírně, neboť jsem si nechtěla na Johna až moc dovolovat. „To přeci není pravda… jenom mi to nechceš říct,“ skoro uraženě jsem si po tomto zjištění odfrkla. Kousla jsem se do rtu, když si mě tak začal pronikavě prohlížet, přičemž jsem měla pocit, že mi snad vidí až do žaludku. Nebylo to vyloženě nepříjemné, ale i tak jsem se zachvěla po celém těle. Tím spíš, když jsem každou buňkou těla vnímala tu jeho opojnou blízkost a měla jeho lákavé rty téměř na dosah, stačilo se jen o něco víc naklonit. Jeho slova mi v hlavě zněla jako tíživá ozvěna. Vždyť já ti věřím, Johne, ale tohle… na tohle nejsem zvyklá, odpověděla jsem mu v duchu, dívajíc se mu upřímně do očí. Zavrtěla jsem pobaveně hlavou, když přišel s další poznámkou, které bych nevěřila ani za zlaté vidle, neboť i jemu muselo být jasné, že to není pravda. Klidně bych mu na to i odpověděla, ale moje myšlenky byly docela dost zmatené a mé soustředění rovněž, vzhledem k tomu, že mě celou svou osobností pomalu ale jistě doháněl k šílenství. A to prakticky ještě nic neudělal, ale… schylovalo se k tomu. Pootevřela jsem ústa a doširoka rozevřela oči, jakmile se ke mně začal přibližovat a já přitom přivřela oči, vychutnávaje si nastalý okamžik, kdy se naše rty konečně setkaly. Bohové, tohle je prostě něco dokonalého… pomyslela jsem si, ale vzápětí jsem už nemyslela na nic jiného, než na Johna. Opětovala jsem mu naléhavé polibky, do kterých jsem i já vložila svou vlastní rozdmýchávající vášeň, při které jsem si položila ruce kolem jeho krku a přitáhla si ho blíž k sobě. „Toužíš po mě?“ zašeptala jsem mu do rtů, přerývavě dýchajíc jako po šíleně dlouhém běhu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Tím spíš jsem si nyní užíval toho dokonalého souznění našich přání, neboť ani Gabby zřejmě nemusela pro tu svou touhu chodil daleko, aby ji vložila štědrou dávku do polibků. I tak jsem ale měl v plánu držet se zpátky. Nakolik se mi to podaří, toť otázka.. Moje drzé chování bylo odměněno tím, jak si mě Gabby přitáhla blíž. Každá její buňka ke mě doslova zpívala, což mi to moje rozhodnutí zrovna neulehčovalo. "Ani netušíš, jak moc," odpověděl jsem jí rovněž šeptem a s pousmáním jsem zakroutil hlavou. Posbíral jsem veškerou svou zbylou sílu, abych si sáhl za krk a vyprostil se z Gabbyna sevření. Na chvíli jsem podržel její dlaně ve svých a naklonil se k ní pro prozatímně poslední polibek, než jsem se úplně odtáhl. "Myslím, že je na čase splnit ti ještě jedno přání. Jen ti dojdu napustit vanu, akorát.. nejsem si jistý, jestli tu vůbec mám pěnu do koupele," dodal jsem s nejistým pohledem ke straně, než jsem po Gabby střelil dalším ze svých omluvných pousmání a hned na to jsem vstal a odešel do koupelny, nechaje Gabby s filmem, který se chýlil ke konci. Nastavil jsem teplou vodu a nechal jí plnit vanu. Pak jsem prošacoval všechny police a skříňky v koupelně (a že jich bylo opravdu jen poskrovnu), což bylo hned, ale pěna do koupele nikde. Zamračil jsem se na koupelnu a dostal nápad. Paní Hobbs mi možná něco takového kupovala, ale když viděla, že tu vanu moc nepoužívám, tak to uklidila..? S tou myšlenkou jsem zamířil do dveří naproti koupelně, kde byly všechny úklidové prostředky, náhradní maličkosti a podobně - jednoduše království mé hospodyně. Chvíli jsem se porozhlížel, snažíc se přijít na nějaký řád, než jsem se nakonec dal do zkoumání a hledání pěny do koupele. Je to chlapeček! parafrázoval jsem jednu repliku ze školy, křeníc se na svůj úlovek - jediné lahve s pěnou do koupele, která se pěkně schovávala mezi pracími prostředky. Vrátil jsem se do koupelny a honem přidal pěnu do tekoucí vody, takže se po chvilce po koupelně rozlila příjemná vůně.. pomeranč a.. ještě něco.. podíval jsem se na etiketu. Pomeranč a brusinky? Zvláštní kombinace, ale.. proč ne? Seděl jsem na kraji vany, čekal až se naplní vodou a sem tam jsem si pohrával s tvořící se pěnou.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro To jeho přiznání mě ještě více vzrušilo, ale své vzrušení jsem nakonec musela zaplašit a udržet se, neboť se ode mne přeci jen odtáhl. Ale jen minimálně. Podívala jsem se mu do očí, možná se v nich lehce odrazilo zklamání, ale rychle jsem to potlačila, aby si nemyslel, že mi jde jen o to jedno. Chápala jsem, že jestli to nechce nechat zajít ještě dál, ať už z jakéhokoliv důvodu, tak bude nejlepší, aby se necítil špatně. Nebo aby snad získal domnění, že se urazím. Odtáhla jsem se od něj a stejně tak i své ruce, když už se tak snažil. A já se pro změnu snažila vnímat, co mi říká, ale šlo mi to podstatně hůř, když jsem myslela na ty polibky a doteky, kterých jsem se ještě před chvílí nemohla nabažit. Otevřela jsem pusu, že odpovím, ale raději jsem ji zaklapla a přikývla, že rozumím. Připadala jsem si hloupě, že po něm tak strašně moc toužím a on přitom na sobě nedával vůbec nic znát, alespoň z mého pohledu. Mlčky jsem jej vyprovodila pohledem, když se odebral do koupelny a pak jsem se zhluboka nadechla a podívala se k televizi, kde jely poslední scény toho bezejmenného filmu, který jsme oba vypustili z hlavy. Zašklebila jsem se a rozhodla to vypnout, třebaže mi trvalo nějakou tu chvíli, než jsem našla příslušné tlačítko na ovladači. Zamířila jsem prozatímně do ložnice, abych se vysvlékla ze svého oblečení a pak na sebe hodila ten nově zakoupený župan, protože jsem se styděla chodit zcela nahatá, třebaže mě tak už John viděl. „Vidím, že se ti přeci jen podařilo vykouzlit pěnu, ale i kdyby ne, tak by mi to nevadilo. Byla bych ti stejně vděčná, že mi svou vanu půjčíš alespoň na chvíli,“ promluvila jsem tiše, jakmile jsem vstoupila do koupelny a spatřila Johna na okraji, jak si pohrává s pěnou. To mi vyloudilo úsměv na tváři, mezitímco jsem se dala do rozvazování šňůrek županu, který jsem pak nechala sklouznout z ramen a paží. Kousek látky jsem odložila na volné místo a opatrně s tendencí si zakrývat choulostivá místa dlaní jsem přikročila k Johnovi, kterému jsem nakonec položila dlaň na rameno, druhou se tak nějak snažíc zakrýt. „Mohla bych tě poprosit…?“ Pousmála jsem se a naznačila, že jsem se rozhodla tam konečně vlézt už nyní, neboť mi začínala být docela zima. Jakmile mi pomohl, o čemž jsem nepochybovala, tak jsem se pohodlně ale hlavně pomalu, protože voda byla dost horká, usadila a koukala na Johna přes rameno s vyzývavým úsměvem, který značil, že jestli chce, tak mi může umýt záda. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Z jakéhosi dumání nad koupelovou pěnou mě vytrhl až příchod Gabby. Okamžitě jsem si přestal hrát s těmi drobnými bublinami a vzhlédl k ní. Zase mě pokoušela, takhle v županu a.. prostě se přes to přenes, Johne, okřikl jsem sám sebe a rychle od ní odtrhl mírně řečeno zbožňující pohled, abych jej vší silou upřel zpátky na tvořící se malé bubliny. "Měl bych za tu pěnu poděkovat paní Hobbs, že ji tu vůbec schovávala. Mě by ani nenapadlo nějakou pořizovat," pokrčil jsem rameny, snažíc se Gabby poskytnout alespoň zdání soukromí tím, že jsem se na ni nedíval. Tušil jsem, že ji to i tak přivádí nejspíš do slušných rozpaků. Nicméně mi v hlavě ozvěnou zněla její slova: ..že mi svou vanu půjčíš alespoň na chvíli - tohle jsem s Gabby prostě musel tak nějak probrat, abych sám neměl tak zvláštní pocit a jí to tu snad také bude příjemnější.. alespoň doufám. "A Gabby, vím, že je to těžké a.. poněkud divné, ale.. byl bych rád, abys to tu brala prostě i jako tvůj byt, nebo.. dejme tomu jako hotelový pokoj. Sám to tak trochu mám, protože za svoje bydlení považuji byt v Londýně. Tohle je prostě takový.. hotel," pousmál jsem se trochu ironicky, což zřejmě Gabby nemohla vidět. "Tím chci říct, aby jsi tu byla.. prostě jako doma. Vana je ti plně k dispozici, kdykoliv a vážně si mi nemusíš vůbec o nic žádat kvůli svolení. Prostě je ti všechno plně k dispozici, ano?" cítil jsem potřebu si s ní tuhle "maličkost" ujasnit už od samého začátku včera, jakmile jsme sem dorazili, ale nebyla k tomu taková příležitost. Bylo to poněkud překotné, protože jsem v podstatě nevěděl, jak jí to říct, avšak doufal jsem, že mě pochopí. Ucítil jsem pak její dlaň na rameni a jen stěží jsem potlačil nutkání se k ní otočit. "Jistě, samozřejmě," dodal jsem honem a ačkoliv jsem se křenil té lehce absurdní situaci, teatrálně jsem sevřel víčka, abych se na ni nedíval, zatímco jsem jí pomáhal do vany. Nakonec, když jsem podle zvuků usoudil, že už bude bezpečně pod vodou, jsem oči zase otevřel a uličnicky se na ni usmál se skousnutým rtem. "Můžu..?" zeptal jsem se s poukázáním na houbu položenou na kraji vany, kterou jsem tak jako tak hned vzal do ruky, abych jí to (kdyby nechtěla umýt záda) alespoň podal.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Podívala jsem se na něj a na chvíli se zarazila v pohybu, když se rozmluvil o jisté záležitosti týkající se tohoto bytu. Nechtěla jsem v něm vyvolávat nějaké špatné pocity, ale bylo pravdou, že jsem se tu cítila sice příjemně, ale pořád to nebyl můj pravý domov jako takový. Na to si budu muset asi ještě zvyknout, což se dalo i chápat s ohledem na to, že jsme sotva spolu začali budovat náš vztah a už bydlíme spolu. Když jsem si to zopakovala v duchu ještě několikrát, tak mi to přišlo dost zvláštní a překvapující. Asi jsem to za tu dobu pořádně ještě nevstřebala natolik, abych to brala jako úplnou samozřejmost. Každopádně to bylo velmi příjemné, takhle o Johnovi smýšlet a vědět, že jsme spolu a že s ním budu každý den, třebaže to znamenalo i spoustu starostí a podobně… ale takový byl každý vztah. „Jsi strašně moc hodný a laskavý, Johne, ani nevíš, jak moc si to cením a vážím. Jenom mi to asi bude ještě chvíli trvat, než si na tu skutečnost zvyknu. Je to pro mě něco nového, no,“ vysvětlila jsem mu s ruměncem ve tvářích a nadechla se. Věděla jsem, že je docela samotář a předpokládala jsem tudíž, že bude potřebovat i svůj vlastní prostor, protože se mi nebude moci věnovat celé dny. Upřela jsem na něj pohled s lehkým úsměvem. „Ale nerada bych, aby ses tu zase ty cítil nějak stísněně, nebo že ti uzurpuju osobní prostor,“ zapátrala jsem po jeho očích, ale on se mi pořád tak nějak vyhýbal, aniž bych věděla proč. Opatrně, abych ho nepolekala nebo tak něco, jsem mu položila tu dlaň na rameno a s jeho pomocí vlezla do vany. Nemluvila jsem, jenom jsem si užívala nastalý okamžik, kdy jsem po něm vrhla svůj vyzývavý pohled, což se setkalo s více, než kladnou reakcí. Jenom jsem se pousmála a nechala se od Johna umýt, aniž bych nijak protestovala. Uvolnila jsem se a naklonila hlavu, jak byly jeho doteky nesmírně příjemné a dokonce teplé, takže nehrozilo, že by mi byla zima. Jen jsem sem tam zamručela, když to bylo obzvláště příjemné, nebo se prohnula. Po chvíli jsem se na něj otočila, jen hlavou přes rameno, a natáhla k němu ruku, že bych si chtěla převzít tu houbičku… a pokud mi ji podal, tak jsem ho rychle a pevně chytla za zapěstí, a pokusila se ho se smíchem stáhnout k sobě do vany. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "V tom nejsi sama. Taky je to pro mě nové.. ale ta představa hotelu vážně pomáhá," přiznal jsem se možná trochu rozpačitě. Nechtěl jsem ji ranit, ani příliš odkrývat své karty, kde byla jen čirá zbabělost, ale na druhou stranu - pokud se v tomhle ohledu cítila stejně nejistě, jako já sám, tak jsem jí chtěl pomoci. Přemýšlel jsem o jejích následných slovech.. Osobní prostor.. hmm, tohle mi ani nepřišlo na mysl. Zatím jsem byl všeobecně rád za každou společnou chvíli s Gabby, tak mě to ani nenapadlo. Ale to by neměl být problém, nebo ano?.. "Gabby, kdybys mě měla dost, tak stačí říct. Můžu třeba zalézt do knihovny, nebo do ložnice, na terasu.. jak budeš chtít. Taky ti nechci odpírat chvíle jen pro tebe. Vážně, stačí říct," ujistil jsem ji a nakonec jsem ponořil houbu do vody, abych mohl začít s omýváním. Snažil jsem se omývat Gabby tak jemně, jak jsem dokázal. Očima jsem doslova hladil každou křivku jejího těla, která byla nad hladinou vody vidět, zatímco jsem ji omýval a porůznu zmáčkl houbu, sledujíc teplou vodu, jak se klouzavě přes Gabbynu kůži zase vracela ke zbylé vodě. Byl jsem u toho dokonale uvolněný a vážně jsem si to užíval, dokud mě Gabby znenadání nevzala za zápěstí a trhla.. Zapůsobil můj reflex, takže jsem zavrávoral a jen tak tak se stihl rukou chytit okraje na druhé straně vany, takže jsem se klenul nad vanou jako velmi nízký a trochu vrávorající most. "Ty mě vážně zabiješ," utrousil jsem směrem ke Gabby a pousmál jsem se na ni, zatímco jsem se snažil zklidnit náhle zrychlený tep. Neovlivnil jsem to, můj mozek zkrátka vyhodnotil situaci jako životu nebezpečnou a tak mi vystřelil adrenalin do žil a teď jsem to pracně potřeboval zase zklidnit. Trochu jsem se odrazil a zase se narovnal. Upřel jsem na Gabby pohled typu "jen si zahrávej, potvoro" a raději jsem se trochu posunul po okraji vany, abych byl o kousek dál mimo nebezpečí pádu do vody. "Půjdu se převléknout a.. počkám na tebe vedle, ať máš trochu soukromí," pousmál jsem se a raději jsem vstal, abych eliminoval Gabbyny sabotérské možnosti. Jak to dnes přežiju, když mi v hlavě pořád budou běžet obrázky Gabby v různém spodním prádle? Copak nedokáže fungovat i bez těch myšlenek? Problém je, že mě strašně přitahuje a zrovna dnes mi ten nákup v mém poustevničení nepomáhal.. zoufal jsem si v duchu, zatímco jsem se převlékal do kalhot na spaní a trika (opět) s pár knoflíky u krku. Musím myslet na něco.. já nevím.. třeba na mistra Yodu.. jo, to pomáhá. Tohle zvládnu.. přešel jsem zase bos až na terasu, kde jsem se opřel o zeď hned vedle dveří a prohlížel jsem si náš společný výtvor pro dnešní noc, stejně jako výhled na pulzující noční město.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro A mělo vůbec cenu o něčem takovém přemýšlet? Jen jsem nevěděla, co mu mám přesně říct, sama jsem z toho byla nejistá. Nevěděla jsem přesně, jaká slova použít, aby si to nevzal špatně, což se evidentně stalo. „Takhle jsem to nemyslela, já jenom… Myslela jsem to s ohledem na tebe a tvůj osobní prostor a potřeby, víš? A co se týče mě, tak nemusíš mít starosti, já nic takového necítím. Nemám potřebu se od tebe vzdalovat, nebo tak něco,“ snažila jsem se to vysvětlit a uvést na pravou míru, a do toho jsem se ještě snažila vybírat vhodná slova, abych ho případně neuvedla do rozpaků Nutno podotknout, že už to na mě začínalo být dost těžké. Říct mu to a přitom si dávat pozor, abych ho nerozrušila a neranila. Pomalu mi to připadalo jako paranoia… Ale ta příjemná koupel a omývání mi pomáhalo se uvolnit, navíc to, jak se mi málem podařilo stáhnout Johna za sebou do vody, mě opravdu pobavilo… ale jen na chvilku, protože když jsem viděla ten jeho výraz, tak jsem se rychle uklidnila a nasadila ten nejnevinnější pohled, jakého jsem byla schopna. Chtěla jsem ho ještě pohladit, ale raději jsem toho nechala, neboť se sám raději odtáhl s tím, že mi zanechá na chvíli soukromí. Vyvolalo to ve mně trochu pochyb, ale nakonec jsem byla ráda, protože jsem se mohla beze všeho studu omýt s myšlenkou, že ho nebudu nějak trápit přílišným pokušením. Sice jsem si nebyla jistá, jestli to tak opravdu je, ale to by mi ještě v obýváku neříkal, že ani netuším, jak moc po mě touží. Mimoděk jsem si vzpomněla i na to, co mi řekl předtím a na rtech se mi přitom vyrýsoval úsměv. Zakroutila jsem hlavou a dala se do pořádné očisty, abych byla brzy hotová. Vylezla jsem opatrně z vany, kde jsem vypustila i vodu, protože mi bylo jasné, že John se nejspíš osprchuje, a poté jsem se dala do úklidu, aby to tu bylo jako předtím, než jsem přešla do ložnice jen v osušce. John tu nebyl, takže jsem se převlékla do jeho košile, kterou jsem měla jako pyžamo už minulou noc a vydala se ho hledat. Našla jsem ho stát na terase, opřeného kousek od dveří, a tak jsem ho ještě chvíli nehybně pozorovala, než jsem se potichu a nenápadně jako duch přikradla za ním - mytá voňavá a svěží. Opřela jsem se kousek vedle něj, ruce si schovávají za zády a tvář natočenou k němu, než jsem se podívala na ten výhled města. Nadechla jsem se, že něco řeknu, ale nakonec jsem pomlčela, protože se mi nechtělo rušit tu pěknou chvíli, kdy jsem si ho mohla zaujatě prohlížet a sem tam se koukat i na město. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pousmál jsem se a zavrtěl nad námi hlavou. "Jsem dokonale spokojený s tím, jak to je. Pouze jsem tě chtěl ujistit, že bych byl rád, aby ses tu cítila dobře a nebála se mi cokoliv říct, nebo to tu prostě brát.. normálně a přirozeně.." nevěděl jsem, jak to správně a co nejpřesněji popsat. Doufal jsem jen v tolik, že mě Gabby pochopí - chci pro ni zkrátka jen to nejlepší, třebaže jsem se podvědomě obával toho, co se dá nazvat jako "nové" pro nás oba. Nicméně, když jsem o tom smýšlel jako o dobrodružství, kdy se může stát cokoliv, kdovíproč mě to uklidňovalo.. Pozoroval jsem město a ještě chvíli jsem si dopřával ten luxus přemýšlení. Bylo bezvětří, příjemný teplotní střed mezi teplem a chladnem, městem proudilo obrovské množství elektřiny, aby dostálo svému označení "město světel". Otočil jsem hlavu ke Gabby teprve ve chvíli, kdy jsem vycítil, že už tu nejsem sám. Obdivoval, jsem, jak dokonale neslyšně se dokáže přikrást. Chvíli jsem se na ni díval, stejně jako ona na mě, až jsem to nevydržel a otočil se k ní čelem úplně. Sklonil jsem se a přivoněl k jejím vlasům, zatímco jsem jí konečky prstů jedné ruky pomalu stoupal po paži až ke krku. Políbil jsem ji na čelo, na spánek, nosem jsem jí mazlivě přejel po tváři a nakonec jsem Gabby políbil na rty, kterých jsem se zkrátka nemohl nabažit. Pořád na mě celá Gabby působila jako neskutečně silný magnet.. "Možná jsem ti místo těch krajkových věcí na spaní měl koupit několik pánských košil, protože jsi v tom neuvěřitelně sexy," svěřil jsem se Gabby tiše mezi polibky. Ale i tak mě ještě čekala jedna drobná povinnost, takže jsem se musel zase trochu krotit a odtáhnout se. "Dej mi prosím pět minut, pak už budu jen tvůj," vysvětlil jsem své odtažení, načež jsem ji ještě jednou políbil a pak se odebral do koupelny. Rutinní záležitosti, jako sprcha a čištění zubů, mi zabraly opravdu jen chvíli. Vrátil jsem se na terasu, v rukou ručník, kterým jsem si narychlo sušil mokré vlasy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jen mě hodně překvapilo, když se ke mně tak nečekaně přiblížil. Celou dobu co jsem se opírala a jen si zálibně prohlížela jeho profil tváře, jsem ani nedutala a najednou byl u mě… tak nebezpečně blízko tváří v tvář a stačilo, aby se dotkl mé paže, a celá jsem se začala rozpouštět jako čajová svíčka. Nemusela jsem udělat ani jeden malý krok, abych se vzápětí plně natiskla na zeď za sebou, přičemž jsem slastně přivřela oči a nechala se od něj líbat i hladit. Bože, jak moc mi tohle scházelo, a jak moc to ve mně rozdmýchávalo vášeň. Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila držet se zpátky, ale čím dál víc mi to nešlo, takže jsem se těm všem polibkům a dotekům poddala. Vztáhla jsem k němu ruce, které jsem mu položila kolem krku, abych našla místečko na jeho zátylku, kde jsem mu jednotlivými prsty zajížděla do vlasů a zase zpět, než jsem se přesunula po jeho zádech až k pasu, za který jsem si ho přitáhla ještě blíž, doslova na tělo a vložila jsem do následných polibků o to více naléhavosti… než jsem ho kousla do spodního rtu a nepatrně se odtáhla. Cítila jsem se tak omámeně a opojeně, že se zdálo, že na něj civím možná až příliš dlouho, než mi došel ten smysl vyřčených slov. Přerývavě jsem se nadechla a snažila se uklidnit divoce tlukoucí srdce, ruce jsem měla stále zaseknuté kolem jeho pasu a dívala jsem se mu do očí. „Tak dobře…“ vypadlo ze mě nakonec chraplavě. V hlavě jsem měla naprosto prázdno, jediné po čem jsem toužila, byly jeho lákavé a sladké rty a… Ne, klidni se, Gabby! Konečně jsem Johna pustila a sama jsem zůstala opřená o zeď. Teď byla ta pravá chvíle se uklidnit a upokojit své rozvášněné nitro, jenže stačilo si v mysli přehrát poslední okamžiky a já zase pocítila ten žár, rozlévající se středem do celého těla. Co to se mnou jen je? Snažila jsem se to ignorovat, tak jsem svou pozornost přesunula na ten výhled pulzujících světel… trhla jsem sebou, když jsem si všimla, že se John vrátil, a ještě ke všemu byl tak ohromně sexy, že jsem z něj nemohla spustit oči. Ani jsem nevěděla, co dělám, když jsem se k němu pomalu rozešla a mlčky jsem si od něj převzala ručník s úmyslem, mu ty vlasy usušit sama. Chtěla jsem něco vyhrknout a uvolnit trochu z té nahromaděné vášně, dokonce jsem znovu pootevřela ústa, ale zastavil mě v tom pohled do jeho očí. Ručník z jeho vlasů jsem mu najednou pomalu obmotala kolem krku a tím si jeho obličej přitáhla ke svým rtům, abych ho mohla znovu a vášnivě líbat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Vím, že to bylo jen pár minut, ale i tak jsem se nemohl dočkat, až se vrátím za Gabby na terasu a zřejmě jsem v té nedočkavosti nebyl sám. Ani jsem se nestihl dostatečně pokochat pohledem na Gabbynu siluetu v mé košili, když se otočila a vyšla mi naproti. Hned jsem pochopil, co má v úmyslu, tak jsem se zastavil těsně přede dveřmi na terasu, nechal si vzít z rukou ručník a sklonil jsem hlavu, aby se Gabby nemusela moc natahovat při tom sušení mých vlasů. Jenže ona zřejmě měla jiné plány. Ani nevím, jak se to seběhlo a už mezi námi opět proudilo to napjaté jiskření. Hleděl jsem jí zcela vážně do očí, nevnímaje kromě ní samotné vůbec nic. Nespouštěl jsem z ní pohled ani ve chvíli, kdy mi místo sušení vlasů ručníkem sjela ke krku a přitáhla si mě k sobě blíž. Samo to gesto bylo natolik smyslné, že jsem zákonitě vše vypustil z hlavy a líbal Gabby se stejnou vášní, s jakou ona líbala mě. Objal jsem ji jednou rukou kolem pasu a druhou jí kolem krku vjel prsty do vlasů. Udělal jsem půlkrok dozadu, veden pouze instinktem, který mi napovídal, že je lepší se s Gabby dostat spíš dovnitř. Nedávalo to smysl, ale byl to jen instinkt a to ho omlouvá, že nade mnou na tu chvíli převzal kontrolu. I tak jsem udělal ještě dalších pár malých kroků dozadu i s Gabby, kterou jsem pevně objímal a líbal, jako kdybychom se neviděli nejméně pět let, ne jen pět minut. To už jsem bloudil objímající rukou po jejích zádech, třebaže přes svou košili. "Tak strašně jsi mi chyběla," zachraptěl jsem tiše, snažíc se mezi polibky popadnout dech. Možná to mohlo vyznít tak, že mi chyběla jen po čas sprchy, ale pravdou bylo, že jsem byl neskutečně rád za to, že po těch několika dnech to byl opravdový pořádný polibek a že Gabby vůbec nevadí, že se jí tak moc dotýkám.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snažila jsem se udržet, ale John mě jen pobízel k tomu, abych nepřestávala, ba naopak, abych mu opětovala všechny ty vášnivé polibky a doteky, při nichž jsem hbitými a zvědavými prsty vklouzla pod jeho triko, těšíc se z doteku jeho horké voňavé kůže. Kousla jsem ho do rtu, možná trochu silněji, když jsem jeho ruce ucítila na svém těle, jak zkoumají každý kout a každý záhyb. Nemohla jsem se skoro ani nadechnout, jak silně to všechno na mě působilo. Připadala jsem si, že jsme se neviděli snad celé století. Takhle jsem to snad nevnímala ani tehdy, když jsme se milovali po té oficiální večeři coby naše první opravdové rande. „Johne…“ zašeptala jsem mezi tím vším tiše a chraplavě, ale přesto tak bolestně naléhavě, že kdyby najednou toho všeho nechal, tak bych asi zemřela samou šíleností. Potřebovala jsem mu být mnohem blíž. Přímo životně nutně jsem s ním potřebovala splynout a každá buňka mého těla po tom doslova křičela. „Taky jsi mi chyběl. Strašně moc…,“ šeptala jsem překotně, a přestože jsem se snažila, aby na mě nebylo vzrušení znát, tak stejně zřetelně prosáklo i do toho naléhavého šeptu. Toužila jsem po něm čím dál víc, doslova mě přiváděl k šílenství… a to jsem ještě netušila, jak moc hned po tom, co jsem prsty zavadila o pár knoflíků na jeho tričku. V ten okamžik jsem měla ohromné nutkání mu naplno říct, aby mě pomiloval na místě, ale z pootevřených úst vzešlo jen roztoužené zasténání. Ani jsem nevěděla, jak jsme se dostali z terasy, vnímala jsem jenom ty elektrické výboje mezi námi, ale tušila jsem jen tak okrajově, že dělám pár krůčků dopředu, než jsme se zastavili a já se rty přesunula na jeho krk, do kterého jsem se zakousla, ale jen jemně. Mezitím jsem obratně rozepnula pár knoflíčků a nově odhalený kousek kůže jsem posypala hned několika horkými polibky. „Ti voglio, Johne,“ zašeptala jsem ještě roztouženěji, jakmile jsem se konečně odpoutala od jeho dokonalé kůže a začala mu pomalu vyhrnovat triko. Chtěla jsem ho strašně moc, ale i tak jsem nespěchala, neboť to nebylo potřeba. Byli jsme tu sami, bez žádných povinností… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro A zatímco si Gabby pohrávala s knoflíky na mém triku, moje ruka už si našla cestu k její hebké horké kůži na noze, aby pak hladivými pohyby má dlaň stoupala výš, přes zadeček ke Gabbyným zádům, vyhrnujíc tak košili, která mi předtím v těchto dotecích bránila. Gabby.." uniklo mi zašeptání, když mě kousla do krku. Mimoděk jsem u toho přivřel oči a trochu zalapal po dechu. Teprve nyní jsem si všiml, že jsem couval až k pohovce, takže stačilo pouze se přesunout ze strany přímo před pohovku.. což se mi menším manévrováním nakonec podařilo tak, že teď to byla Gabby, kdo stál k pohovce zády. Pomalu mi mezitím vyhrnovala triko, takže mi stačilo pouze zvednout ruce, abych jí to ulehčil a ona aby mohla mé triko hned na to zahodit kamsi do prostoru. Jemným zatlačením jsem ji pak přinutil se posadit, přičemž jsem si sedl na kraj hned k ní, abych nemusel opouštět její rty, kterých jsem se opět nemohl nabažit. Pohladil jsem ji po noze dolů a pak jsem obě nohy zvedl a položil na pohovku, takže jsem měl Gabby v mnohem lepší pozici, abych se jí mohl dotýkat všude, kam se mým rukám právě zachtělo. "Už jsem ti říkal.. jak moc.. jsi sexy.. v té košili?" promlouval jsem k ní tiše mezi tím, co jsem ji líbal na šíji a klíčních kostech - tam, kde košile odhalovala Gabbynu kůži. Jenže to mi nestačilo, chtěl jsem ji líbat i na rameni a to si žádalo oběť v podobě pár rozepnutých knoflíků. Velmi pomalu, neustále ji líbajíc na kůži, jsem se dal do rozepínání jednou rukou, přičemž ta druhá putovala po noze sem a tam. Ne, nebylo kam spěchat, ale zároveň bylo těžké se stále tak držet, abychom si mohli jeden druhého skutečně vychutnat do sytosti.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ani nevím jak, ale najednou jsem se ocitla na pohovce, přičemž jsem znovu vyhledala Johnovy rty. Teď už bych nesnesla, aby se ode mne vzdálil nebo snad odešel na pár minut. Přímo životně nutně jsem potřebovala být u něj, což jsem dávala najevo tím, že jsem se k němu celým tělem přimknula, dlaněmi přejíždějíc po každém záhybu jeho dokonalého horoucího těla. Cítila jsem i na sobě, že je na tom John dost podobně jako já sama a tím víc mě to celé naše počínání vzrušovalo a dovádělo k šílenství, což ještě podporoval těmi svými polibky na mých nejcitlivějších místech. To už jsem nevydržela a nahlas zasténala, třebaže jsem se do té chvíle pevně kousala do rtu, div že jsem si jej neprokousla. Nicméně jsem musela přiznat, že to pro mě bylo, jako kdybychom prožívali své poprvé. Vlastně to tak prakticky bylo vzhledem k tomu, že jsme byli v Johnově bytě, kde ještě neměl žádnou ženskou návštěvu a já tu byla prakticky první den, napadlo mě mezitím tím vším vzrušením. Trochu jsem se zachvěla s pobaveným uchechtnutím, protože mě zalechtal Johnův dotek na straně krku, ale otočila jsem hlavu tak, abych mu udělala co největší prostor. Bože, jak jsem tohle zbožňovala, slastně jsem přivřela oči a užívala si to, že se mi věnuje s tak laskající péčí. „Myslím, že už jsi… že už jsi… něco takového… říkal,“ vydechla jsem a i ten tichý hlásek se mi chvěl citelným vzrušením, nemluvě o mých horoucích tvářích, které byly červenější než rajské jablko. „Johne, tohle je naše poprvé… v tvém bytě,“ ozvala jsem se pak ještě po chvilce, když jsem nabrala druhý dech a toužebným pohledem se mu zadívala do očí, přičemž jsem dlaní přejela po jeho břiše níž, kde jsem prsty zavadila o lem jeho tepláků. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro To byl vážně skvělý pocit, smět ji opět líbat na její kůži, všude se jí dotýkat. Už jen ten samotný fakt mě vzrušoval, tím spíš, když pak hlasitě zasténala, takže jsem jen na chvíli bezděčně ustal a políbil ji na rty, čímž jsem to zasténání utlumil. Vzápětí jsem se přes hranu čelisti opět prolíbal k jejímu krku a svému oblíbenému místu pod uchem, s nímž jsem se krátce pomazlil špičkou svého nosu a přivoněl si tak ke Gabbyně opojné vůni. Líbal jsem ji všude, kam jsem mohl, sem tam jí po kůži lehce přejíždějíc špičkou nosu, nebo ji jemně kousajíc. Líbilo se mi takhle ji pomalu vzrušovat a částečně i dohánět k šílenství. Chtěl jsem si vychutnat každý centimetr jejího dokonalého těla a zároveň jsem chtěl, aby si to užila především Gabby, protože na ní záleželo především. Podařilo se mi rozepnout jí košili až k bříšku. Jen jsem trochu zamručel v odpověď, nevnímaje tolik ta slova, jako spíš jen Gabbyn hlas. Zvedl jsem k ní pohled, vpíjíc se jí do očí, než jsem na břiše ucítil její dotek, který se následně přesunul níž, až k mým teplákům na spaní. Mimoděk jsem se pousmál a znovu se sklonil pro vášnivý polibek, při němž jsem rozepnul zbývající knoflíky na košili a konečky prstů jsem jí pomalu přejel od jamky mezi klíčními kostmi středem těla až k lemu jejích kalhotek a hned zase zpátky nahoru. Oprostil jsem se od jejích rtů a přesunul se k jejímu krku, klíčním kostem, až jsem si dovolil menší troufalost proti Gabbyně stydlivosti, políbit a trochu se pomazlit s jejími ňadry. Volnou rukou jsem mezitím zajel pod Gabby, na její záda, abych si ji pak po chvíli mohl přitáhnout do sedu a svléknout jí košili úplně, přičemž jsem ji touhou lehce rozmlženým pohledem sledoval. Ačkoliv jsem obvykle velmi opatrný a vždy mám v koutku mysli pár buněk, které neztratily úplně rozum, tak právě teď byly zamlžené i ty zbytky vědomí, které mě upozorňovalo na to, že nám stále něco důležitého chybí. Zkrátka jsem byl příliš opilý Gabby samotnou, než abych byl schopen myslet ještě na něco jiného, kromě ní samotné.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Johne,“ zasténala jsem znovu, nevědomky trochu hlasitěji a zvrátila hlavu dozadu, když jsem ucítila jeho chtivé prsty pod košilí, kterou mi během toho všeho stihl rozepnout, načež se začal věnovat ještě citlivějším místům, přičemž jsem si musela silně skousávat spodní ret, ve snaze zadržet obzvláště hlasité zasténání. Prohnula jsem se v zádech, slastně přivírajíc oči a prsty jsem mu o trochu více zaryla do kůže na podbřišku, těsně u lemu jeho tepláků. Zalapala jsem po dechu, když si mě nadzvedl a přitáhl k sobě do sedu. Téměř okamžitě jako magnetem přitahována jsem mu obmotala ruce kolem krku, kde jsem mu prsty vjela do vlasů, jež jsem mezi jednotlivými prsty cuchala a trochu zatahala, jak moc byly příjemné jeho doteky na nahé horoucí kůži. Úplně nejraději bych ho zbavila zbývajícího oblečení a splynula s ním v jedno tělo po dlouhou dobu. Strašně moc jsem po něm toužila, a to už bylo co říct, vzhledem k tomu, že takový živočišný chtíč jsem necítila snad ani v Yellowstone. Skoro mě ta vnitřní spalující vášeň bolela... Ale díky tomu jsem si uvědomila, že nám chybí náš kouzelný balíček, bez kterého jsme se zkrátka nemohli obejít. V duchu jsem se napomínala, abych to připomněla, třebaže se mi od Johna nechtělo ani na milimetr vzdalovat, natož ho pouštět do pokoje, nebo kde že měl ty balíčky. Jenže teď už byla vhodná doba… Ne, ještě chvíli, ještě si chci užít jeho dokonalé rty a vonět k jeho sladké opojné vůni… nemohla jsem se od něj ještě notnou chvíli odtrhnout, tím spíš, když jsem se dlaněmi dostala k jeho zádům, po nichž jsem přejela svými nehty. Ale jen opatrně, aby ho to moc nebolelo. „Johne… potřebujeme…,“ vydolovala jsem ze sebe v náznaku a snažila se popadnout dech. Srdce mi divoce tlouklo až v krku. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Mimoděk se mi u toho sem tam zadrhával dech, takže jsem i na půl vteřiny ustával v laskání Gabbyna těla, jak moc to bylo příjemné, nemluvě o tom, jak moc mě vzrušovalo vědomí toho, že i Gabby se to líbí, přičemž mi zatíná prsty do kůže. Přesto jsem chtěl, aby si to všechno co nejvíce užila především ona, jen jsem netušil, že i na mě to bude mít tak strhující dopad. Propínal jsem záda, když jsem tam opět ucítil její ruce, dokonce jsem se zavřenýma očima tiše vydechl její jméno. Vůbec jsem nedokázal myslet rozumě, takže jsem na chvíli vzhlédl a zaraženě jsem se díval Gabby do očí, než se mi zase rozeběhly mozkové funkce a já pochopil. Omluvně jsem se na Gabby pousmál a sklonil jsem se pro kratší polibek. Proč.. jak jsem.. sakra, Johne.. kdy jsem přestal přemýšlet a předvídat? Být nepřipravený na víc možností je.. frustrující.. "Omluv mě.." vzmohl jsem se na lehce zadýchanou krátkou poznámku, než jsem ještě s jedním polibkem Gabby na spánek konečně vstal, abych neochotně odešel do koupelny, kde jsem si nechal ještě nevybalenou hygienickou tašku a v ní zásobu, kterou jsme s Gabby se vší legrací kupovali ještě v Yellowstonu.. Vzal jsem nerozdělanou krabičku a i s ní se vrátil ke Gabby. V duchu jsem si spílal do šílenců.. "Tady vidíš, co se mnou děláš. Úplně jsi mě pobláznila.." pousmál jsem se svým typickým křivým úsměvem a pohladil ji po tváři. Čistě pro jistotu jsem krabičku otevřel, vytáhl z ní jeden balíček a prozatím jsem obojí odhodil na konferenční stolek, abych se mohl opět věnovat jen a pouze Gabby samotné.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jen letmo jsem přikývla, možná ještě stále nepřítomně, stále vstřebávaje ty opojné chvíle blízkosti s obdobně zamlženým pohledem, ve kterém se zračilo všechno mé vzrušení, co se ani nedalo skrýt. A ne, že bych se o to kdoví jak snažila. Ale ta chvíle odloučení byla dobrá alespoň k tomu, že jsem se částečně uklidnila, a jakmile se John vrátil zpátky i s nepostradatelnou věcí, tak jsem se na něj šťastně pousmála a následně možná i dost překvapeně pozvedla obočí, když se mi svěřil s tím, že bych ho měla až tak pobláznit. Normálně bych nesouhlasila, ale teď nade mnou vítězila touha a vzrušení, které vůbec nezmizelo, třebaže už jsem dýchala klidněji. Ale stačilo se na něj jen podívat a ucítit jeho laskající péči a zase jsem skoro nemohla popadnout dech. Nicméně tentokrát jsem mu to chtěla oplatit i já. „Já jsem tě pobláznila? Opravdu?“ Začala jsem k němu promlouvat šeptem, upřeně se mu dívajíc do očí, nezapomínaje ho sem tam náruživě políbit na rty, které jsem ještě trochu skousla. „Ale to jsem vážně nechtěla,“ zabublala jsem tichým smíchem, když jsem se o trochu odpoutala, ale jen o kousek. Pohladila jsem ho prsty po tváři, než jsem jimi zajela k jeho krku a pak do vlasů. „To ty mě tady přivádíš k ohromnému šílenství, jsem snad ještě po tobě tak moc netoužila, Johne. Vůbec nechápu, jak… co jsi se mnou provedl. Ale líbí se mi to,“ šeptala jsem, ale současně jsem ho začala pomalu líbat po straně krku, až jsem se prolíbala na jeho rameno, do kterého jsem ho kousla. Dlaněmi jsem pak pomalinku, pátravě klouzala přes jeho propínající záda až k jeho dokonalému pozadí, po kterém jsem ho zlehka pohladila, ale jen krátce. Na něco víc jsem se ještě stále neodvažovala, ale i tak mi to takhle stačilo. „Moc po tobě toužím,“ zašeptala jsem znovu, aniž bych o tom přemýšlela. Totiž, už jsem se tolik nehlídala, co se týče projevů, takže jsem u toho i zasténala. Snad to Johnovi nevadilo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Hypnoticky jsem se díval Gabby do očí a jen jsem s povytaženým jedním obočím mírně přikývl v odpověď na její tichou otázku. Oplatil jsem jí polibek, ale na další slova jsem se jen tak trochu zakřenil. Hned na to mi ale vjela prsty do vlasů a já mimoděk prudce vydechl a přivřel oči. Veškerou legraci vystřídal opět mnohem silnější pocit umocněný vší tou touhou po ní, po jejích dotecích a její blízkosti. "Gabby.. to já se zblázním z tebe.." zašeptal jsem překotně, snažíc se vstřebat všechny ty pocity a vjemy, které ve mě Gabby vyvolávala svým laskáním. Tady, v bytě, jsme si konečně mohli dovolit úplně všechno, bez žádných omezení kvůli ostatním lidem. Střešní byt měl své výhody, stejně jako skutečnost, že nejsme na nikoho a nic vázaní a opravdu si můžeme dovolit naprostou volnost. Jen se mi to občasné tišení Gabbyna sténání polibky neskutečně líbilo. Gabby.. chci tě.. potřebuji tě.." šeptal jsem zpátky, jemně jsem si zase převzal situaci do svých rukou, abych si mohl prolíbat cestu přes její tělo, až k bříšku, zatímco ji mé ruce hladily až ke kalhotkám, jež jsem pomalu, kousek po kousku začal stahovat dolů. Vrátil jsem se zpět k jejím rtům, vkládajíc do polibků naléhavost, stejně jako do hladivých doteků na její horoucí kůži.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jenom už bylo doopravdy těžké se udržet, třebaže jsem si tu předehru užívala plnými doušky do posledního dechu, ale s každou přibývající chvílí, když jsem cítila Johnovy doteky a vnímala jeho zrychlený dech dopadající na odhalenou citlivou kůži, mi to přestávalo stačit. Potřebovala jsem ho cítit každou buňkou svého těla, být mu tak blízko, jak jen bylo možné a přitom se oddávat té vášni a ohni, co mě zevnitř spalovalo. „Pomiluj mě, prosím,“ žadonila jsem chraplavě a na důkaz svých slov jsem se k němu ještě těsněji přimkla, pokud to bylo vůbec možné. Jeho doteky a polibky v okolí bříška mi způsobovalo neskutečnou rozkoš, jako by přesně věděl, že zrovna tam je jedno z mých nejcitlivějších míst. Zvrátila jsem hlavu dozadu a pevně přivřela oči, vychutnávaje si to do posledního dechu, než jsem se instinktivně nadzvedla, aby ze mne mohl sundat poslední kousek oblečení. Nestyděla jsem se, v tomto okamžiku nad vším tím studem a ostýchavostí zvítězila touha a živočišný chtíč. „Prosím…,“ zasténala jsem v další chvíli prosebně, oči zcela zamlžené touhou. Chvějícími se dlaněmi jsem se přesunula na oblast jeho břicha, odkud jsem se přehoupla k jeho teplákům, které jsem začala opatrně sundávat a když jsem dál nedosáhla, pomohla jsem si svými nohami, kterými jsem Johna objala kolem pasu, protože už se určitě nakláněl nade mnou. Nohama jsem mu stáhla poslední díl oblečení skoro až ke kotníkům a bylo mi naprosto jedno, že je třeba ani nestačí úplně sundat, já ho prostě potřebovala a tak moc chtěla, že jsem se nadále nemohla udržet. Prohnula jsem se v zádech a provokativně se tělem otřela o to jeho, jako důkaz toho, jak po něm toužím a jak moc ho chci, přičemž to už déle nevydržím, pokud mě chce zabít. Dlaně jsem mezitím přemístila na jeho zátylek, za který jsem si ho přitáhla k obličeji, abych mu věnovala dravější polibek. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Gabby mi mezitím obratně svlékla kalhoty, takže jsem jen nápomocně dokonal dílo a skopl je z nohou na zem, aby mě hned vzápětí zajala do objetí a velmi naléhavého polibku ještě dřív, než mi stihl uniknout tichý sten z té její malé provokace. Hladil jsem ji jednou rukou přes bok k noze a zase zpátky nahoru a na chvilku se pak vyprostil z jejího sevření, abych se mohl natáhnout ke konferenčnímu stolku pro balíček, který jsem následně roztrhl zuby. Sklonil jsem se a jemně Gabby kousl do krku, zahlazujíc to hned polibky na její rozpálenou kůži. Přestal jsem ji hladit po noze, kterou jsem následně nadzvedl, přidržujíc ji pod ohbím kolene. "Chci tě.. strašně moc tě chci.." vydechl jsem mezi těmi polibky, vrátil se zpět k jejím rtům, kam jsem ji také trochu kousl, než jsem se od polibků odpoutal a zadíval se Gabby do očí, přičemž jsem si ji s tichým stenem z pootevřených rtů vzal. Ty dlouhé dny nastřádaly a stlačily mou touhu po Gabby tak, jako časovanou bombu. Tušil jsem, že i Gabby má raději tu poněkud divočejší stránku našeho milování, ke které ty dny vzájemné opatrnosti a nedotýkání se toho druhého zákonitě směřovaly. Ostatně, Gabby příliš vyprovokovala na to, abych se vzmohl pouze na něžné milování, třebaže na to bude prostor později.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Možná to trochu zabolelo, přičemž jsem trochu zasykla, ale to nebylo tak důležité. Přední bylo, že se mi to neskutečně moc líbilo, a třebaže to vypadalo, že se mi mnohem víc líbí divočejší stránka našeho milostného splynutí, tak to bylo tak jednoznačné. Záleželo na té konkrétní chvíli a na tom, jak dlouho jsme byli od sebe… a tentokrát to prostě nemohlo být tak něžné a jemné, když jsme to museli v sobě až příliš dlouho držet a nepoddat se vzájemnému vzrušení. Sebrala jsem zbytky svého zamlženého vědomí a mezi tou vší probuchující vášní jsem Johna střídavě dráždila na zátylku, tahavě a intenzivněji mu zajížděla do vlasů, které jsem v největší explozi vášně tahala, aniž bych si to uvědomovala a pak jsem se věnovala i jeho zádům, po jejich délce jsem bříšky prstů zajela až k jeho pozadí, které jsem mačkala, než jsem se přes jeho boky dostala k podbřišku. Hladivými doteky jsem středem jeho těla doputovala k jeho krku a klíčním kostem, a pak se zase dostala zpátky k zátylku. I já jsem mu chtěla dát a opětovat všechnu tu rozkoš a slast, co ve mně vyvolával, přičemž jsem se sem tam zakousla do jeho voňavého krku, nebo ušního lalůčku. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pořádně jsem si toho Gabbyna syknutí ani nevšiml, respektive jsem si to vyložil úplně špatně - jako projev její rozkoše. Bylo to tak dokonalé, opojné, téměř jako "poprvé", což svým způsobem bylo vzhledem ke všem okolnostem. Nicméně jsem se trochu vzpamatoval a snažil se co nejvíc vnímat Gabbynu řeč těla, abych byl schopen odhadnout, po čem právě touží nejvíc a samozřejmě jsem se následně snažil jí v tom vyhovět. Šlo mi zkrátka předně o ni a její tužby.. Pod jejími doteky jsem ovšem doslova šílel, chvílemi jsem tiše sténal, tlumíc to polibky na její rozpálenou kůži. Při dalším doteku na mém zátylku jsem se opřel čelem o to její a s přivřenýma očima jsem lapal po dechu, až jsem nakonec tiše vydechl její jméno a otevřel oči, protože jsem ji nutně potřeboval vidět. Dívat se na ni a líbat ji na rtech, na krku, na mém oblíbeném místě mezi čelistí a uchem. Bylo mi úplně ukradené, že je někde kolem nás New York, bylo mi ukradené i to, že jsme v mém bytě, na pohovce.. Jediná podstatná byla Gabby samotná a náš společný malý vesmír, na ničem jiném nezáleželo.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dokonale jsem ztratila pojem o čase i místu, neboť jsem se soustředila výhradně jen na Johna a jeho tělo, které ke mně neustále promlouvalo a dávalo najevo, jak moc se mu líbí mé doteky a polibky. Snažila jsem se s Johnem držet krok, aby si to užil i on a zároveň to těšilo i mě, neboť jsem mohla laskat jeho horoucí rozpálenou kůži, přičemž jsem se nepřítomně pousmála pokaždé, kdy mi odměnou bylo jeho tiché zasténání. Kousla jsem ho do spodního rtu, když se mi opřel o čelo a já si ještě notnou chvíli užívala to, že jsem ho hladila na zátylku, poněvadž to bylo jeho citlivé místo a tím pádem jsem ho nemohla kdykoliv a kdekoliv takovým způsobem polaskat a užívat si všeho toho, co v něm ten dotek vyvolává. Nicméně společně s tím vším ve mně rostla neukojitelná touha, se kterou jsem mu naznačila, že mu chci být ještě blíž a dostat se na jeho tělo i jinak, než ze své momentální pozice. Tudíž jsem ho jemným tlakem dlaní přinutila se zvednout, aby si mě převzal do náruče a mohli se milovat v sedě, jako tomu bylo to ráno před výšlapem. Mohli jsme se tudíž věnovat ještě intenzivněji jeden druhému a já se navíc těšit z jeho doteků na mých zádech. Zbožňovala jsem, když mi do nich zatínal prsty, když po nich přejížděl a pak se mazlil s mou kůží na krku a na klíčních kostech. Já jsem však neustávala pozadu, pevně jsem ho objala kolem krku a vyšla mu vstříc, abychom se zase mohli ponořit do té harmonie pohybů, které mi způsobovaly nevyslovitelnou rozkoš a vstřelovaly mi do těla oheň rozpoutávající se vášně. „Johne,“ zašeptala jsem mu do ucha chraplavě, když jsem si k němu prolíbala cestu přes jeho rameno a šíji, kde jsem mu věnovala pár něžných kousanců a pak jsem se pomalu pozvolna dostala k jeho tváři, se kterou jsem si chvilku pohrávala tím, že jsem ho tam kousala. Nakonec jsem mu prsty vjela do vlasů, čímž jsem ho donutila zvrátit hlavu dozadu a mě se tak naskytl prostor pro laskání jeho horoucího krku, který jsem poškádlila zuby a následně zahladila polibky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nejdřív jsem si nebyl jistý, proč mě od sebe Gabby odstrkuje, ale vzápětí mi došlo, po čem touží. Pevněji jsem ji objal, abych snáz mohl změnit polohu s námi oběma, přesně tak, jak si Gabby přála. Sám jsem měl ostatně momentální pozici rád, protože jsem mohl hladit Gabby po zádech a zároveň ji laskat a líbat, kdekoliv jsem chtěl a stejně tak ona. Prakticky jsem seděl na pohovce, v těsném objetí s Gabby, sedící mi obkročmo na klínu. Odhrnul jsem jí vlasy dozadu, abych tím odhalil její šíji, k níž jsem si chtěl přivonět a lehce ji tam kousnout. Rukama jsem mezitím po páteři sjel k jejím bokům, kde jsem je na čas pro případ nápomoci ponechal. Zprudka jsem vydechl a zavřel oči, jak mi Gabby vjela prsty do vlasů, za něž zatáhla, takže jsem automaticky zvrátil hlavu dozadu. Nemohl jsem si pomoci a trochu víc jí stiskl zadeček, užívaje si jejího kousání na krku. Bylo to nepopsatelné, naprosto dokonalé.. Především ta skutečnost, že jsme nemuseli myslet vůbec na nic jiného, jen jeden na druhého. Žádný čas, místo, ani jiní lidé nás neomezovali. Ten pocit z celého našeho milování byl tak povznášející díky vší té volnosti.. Vyčerpaně jsem se zavřenýma očima zvrátil hlavu dozadu na opěradlo pohovky hned po té, co mé tělo následovalo Gabby v explozi naší vášně. Dýchal jsem jako po nekonečně dlouhém maratonu, objímajíc Gabby, kreslíc jí u toho prsty po zádech.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Celé tělo se mi napínalo a ještě k tomu, když jsem ucítila jeho ruce na bocích, tak jsem se silně zachvěla a v momentě vybuchující exploze jsem se k Johnovi těsně přimkla, ale nepřestávala jsem s pomalými pohyby, které ještě zvyšovaly ten samotný prožitek z našeho dokonalého milování, které se mi jako to předešlé vrylo hluboko do paměti. Našla jsem si místečko u jeho klíčních kostí, kde jsem se otřela svým nosem a následně se přiklonila k jeho krku, kde jsem zakotvila svými rty, sem tam jemně líbajíc jeho šíji. Srdce mi tlouklo až v krku, ale podstatné bylo, že jsem se cítila vyčerpaná jako nikdy. Vyčerpaná, ale úplně šťastná, že se to nedalo ani popsat. „Zbožňuju tě, nemůžu se tě nabažit… Asi mám taky závislost... obrovskou závislost,“ šeptala jsem mu do kůže u krku, kde jsem jej zasypávala drobnými polibky, užívaje si naší intimní chvíle s dozvuky našeho milování, které rozpoutalo obrovskou vášeň. Doslova. Na rtech jsem měla úsměv, ale jakmile jsem přivřela oči, tak na mě dolehla celodenní únava i z těch nákupů a procházky po parku, a já aniž bych to plánovala, jsem Johnovi usnula v náručí… „Mám tě ráda, Johne,“ zamumlala jsem ochraptěle již ze snění, přičemž jsem jej jednou rukou objímala kolem krku, hlavu opřenou o jeho rameno a bylo jasné, že už o sobě nevím... |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Chtěl jsem zase hlavu zvednout, ale nakonec jsem ji nechal tak, jak byla, když jsem ucítil Gabbyn nos a následně i letmé polibky, při nichž jsem se poněkud vyčerpaně pousmál. Hladil jsem ji po zádech, vychutnávajíc si přítomný okamžik a vstřebávajíc její slova. "Koukám, že jsme to chytli oba.." utrousím chraplavě poznámku, která v překladu do angličtiny znamenala to, že je pro mě Gabby něco jako velmi silná droga, bez které bych se přinejmenším pomátl na rozumu. Stále jsem se nepřestával divit tomu, proč a jak jsem si na ni dokázal tak rychle zvyknout a vypěstovat tak silnou závislost. Zkrátka mě pobláznila, ano, to je to nejvýstižnější pojmenování. Já tebe taky, Gabby, pomyslel jsem si, ale přes pusu mi to nešlo. Vnímal jsem to tak, uvědomujíc si to v tu chvíli, kdy to Gabby vyslovila nahlas, jenže jsem to už nedokázal říct nahlas jí. Zamračil jsem se a otevřel oči, pozorujíc strop se spoustou stínů, které vrhalo světlo města. Už je to tak.. je to jednoduché - cítit to, přiznat si to. Gabby to určitě ví, vždyť kdyby tomu tak nebylo, nebyl bych s ní.. Jenže, ona to asi taky bude chtít slyšet. Vždyť jsou to jen slova, to bych mohl zvládnout.. do háje, to nepůjde.. přemýšlel a hudroval jsem v duchu sám na sebe. V tomhle jsem viděl do budoucna jeden z možných menších problémů. Byl jsem příliš Angličan na to, abych jí to dokázal říct, i teď jsem to zkoušel, ale místo toho jsem měl v krku jen obrovský knedlík a jednoduše to nešlo. Gabby to ví.. všechno, co dělám, tak je pro ni a to je důležitější než ta krátká věta.. uklidňoval jsem se vzápětí, ztracen ve vlastních mírně zamlžených myšlenkách. Oběma se nám v objetí zklidnil dech, ovšem.. Spí? podivil jsem se, když se dlouho neozývala, nehýbala a ještě k tomu všemu jsem slyšel typický mělký dech spícího. V duchu jsem se nad tím uchechtl, pohladil Gabby ještě po celých zádech, než jsem se s ní opatrně přehoupl tak, abych ji položil na pohovku a následně vstal. V rychlosti jsem se sehnul pro košili, kterou jsem přes ni lehce přehodil, pak jsem ještě ze země vzal svoje kalhoty a odskočil jsem se trochu omýt, čistě pro lepší pocit po té ochraně, kterou jsem zahodil do koše. Rychle jsem si na sebe natáhl kalhoty a vrátil se ke Gabby, která spokojeně spala. Opatrně jsem si ji přitáhl do sedu a opřel si ji o rameno, protože jsem potřeboval obě ruce volné na pro mě velmi nezvyklou činnost - oblékání Gabby do košile. Zase jsem ji položil a v rychlosti pozapínal košili ob jeden knoflík. Nakonec jsem vstal, Gabby jsem vzal do náručí a odešel s ní na terasu, kde jsem ji velmi opatrně položil na matraci, přičemž jsem si uvědomil, že tu je prostěradlo i deka, ale nestihli jsme přinést polštáře. Takže jsem pro ně ještě odběhl a konečně se vrátil ke Gabby, jíž jsem dal polštář pod hlavu, přikryl ji dekou a zalezl si k ní. Ještě chvíli jsem ji pozoroval, než mě spánek doběhl a já se propadl do sladkého nevědomí.. Sice jsem usínal na boku čelem ke Gabby, kterou jsem pozoroval, jak spí, ale nevědomky jsem se ve spánku otočil na druhý bok. Nevěděl jsem o světě, dokud mě neprobudilo světlo prostupující skrze naše improvizované týpí. Zamžoural jsem před sebe a chvíli jsem jen tak bezmyšlenkovitě civěl, snažíc se rozeznat rozmlžené tvary kolem. Byl jsem poněkud dezorientovaný, překvapený, že jsem na terase, než jsem si nepoložil ruku přes obličej a následně na to znovu usnul.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Musela jsem být jako hadrová panenka, když mě John oblékal a nakonec odnesl na terasu, kde mě položil do našeho pseudo-týpí, konkrétně na tu velkou a celkem pohodlnou matraci. Znovu jsem něco zamumlala a na rtech se mi objevil široký úsměv, než jsem trochu nahlas vzdychla a pak zase utichla v dokonalém spánku, přičemž jsem ani netušila, že by se na mě pak John díval a sledoval, jak spím. Probudila jsem se, těžko říci, čím přesně to bylo, ale když jsem pozvolna otevřela oči, uvědomila jsem si, kde jsem a hlavně s kým. Viděla jsem jen čupřinu Johnových vlasů, jelikož byl ke mně otočený na boku. Nějakou chvíli jsem se dívala jen na ty vlasy, než mi naplno došlo, že jsme opravdu na terase, že jsme včera prožili báječný den, který jsme ještě úžasněji zakončili… už jenom při té vzpomínce jsem se zachvěla. S pousmáním jsem se opatrně natiskla k Johnovi, poslouchajíc jeho klidný mělký dech značící, že ještě spí. Měla jsem ohromnou chuť jej políbit a pohladit po hřejivé kůži, ale nechtěla jsem ho budit. Tím spíš, když mi došlo, že bude po tom včerejšku asi hodně unavený, takže by se měl pořádně vyspat. Mimoděk jsem si vzpomněla i na to, že John obvykle moc dlouho nespal, tudíž si o to víc zaslouží klidný a vydatnější spánek. Opatrně a pomalu jsem se od něj odtáhla a dávala si bedlivý pozor na to, abych ho ničím neprobudila, když jsem vylezla zpoza deky. Jen v košili jsem se pak protáhla a sledovala, jak se město probírá do nového dne. Ten výhled bylo něco úchvatného… Když jsem se nabažila toho výhledu, tak jsem se odebrala do kuchyně, kde mi tiše zaškrundalo v břiše. Obvykle bych se přišla zeptat Johna, jestli si mohu zabrat kuchyni, ale v této chvíli, kdy jsem ho nechala spát, jsem si musela poradit sama. A včera navíc říkal, že se tu mohu chovat jako doma, vzpomněla jsem si na tu debatu v koupelně s pousmáním a dala se do přípravy palačinek. Nic jiného, co by za to stálo, jsem ke snídani vlastně ani moc dobře neuměla. Jenom mi došlo, že javorový sirup tady asi nenajdu, ale i ty lívance byly samy o době výborné. Nebo jsem si to aspoň myslela. Když tak bych mu udělala něco jiného… Mé vaření probíhalo kapku chaoticky, protože jsem ještě nevěděla, kde co přesně najdu, ale nakonec jsem si dokázala poradit. Otáčela jsem poslední lívanec, když v kuchyni zavládla lákavá vůně sladké snídaně a v pozadí zněl můj zpěv improvizované písničky, jejíž slova jsem si vymýšlela přesně tak, jak se mi objevovaly v hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Mé vědomí balancovalo přesně na hraně mezi spánkem a probuzením, ale trvalo mu to rozhodování dostatečně dlouho na to, abych se probudil na terase úplně sám. Otočil jsem se a otevřel oči, marně hledajíc Gabby vedle sebe. Protřel jsem si oči a zaostřil na textilii nad sebou, než jsem se konečně přiměl k tomu, abych vstal. Krátce jsem se protáhl a zamířil zpátky do nitra bytu. Dalo by se říct, že jsem šel rovnou za nosem vzhledem ke Gabbynu vaření. Pousmál jsem se a hned se vydal za ní. "Dobré ráno," zašeptal jsem, skláněje se zezadu k jejímu krku, kam jsem ji krátce políbil, zlehka ji držíc za pas. Sledoval jsem, mírně překvapeně, co všechno jsem zaspal - hromadu lívanců a ještě k tomu Gabby právě končila, jak jinak než s písní na rtech. Nebylo mi podobné takhle vyspávat, zřejmě jsem musel být opravdu velmi unavený z celého včerejšího dne.. a nejvíc z té noci.. neodpustil si můj všetečný sarkastický hlásek v hlavě. "Jak ses-" nestihl jsem doříct větu, přerušen zvoněním intercomu hned na kraji kuchyně, kde se stěna potkávala s chodbou. Zamračil jsem se a raději k němu přistoupil a zmáčkl tlačítko pro komunikaci. "Dobré ráno, pane Linusi..?" začal jsem poněkud rozmrzele. "Omlouvám se, pane, ale paní Mariano nečekala a rovnou vyrazila k výtahu. Nedala se zastavit.." zněl trochu vystresovaný hlas recepčního. Na chvíli jsem zamrzl a skousl si ret. "Ehm.. děkuji, to je v pořádku. Není to poprvé, ani naposled. Děkuji, že jste mě upozornil, pane Linusi," odpověděl jsem honem a vypnul komunikátor. Velmi pomalu jsem se otočil na Gabby, ve tváři naprosto nečitelný výraz. "Obávám se, že máme návštěvu," oznámil jsem tiše, dotvrzujíc tak poněkud děsivou skutečnost. A přitom to ráno tak pěkně začalo.. povzdychl jsem si v duchu. Opatrně jsem odhadoval situaci podobným způsobem jako predátor, který má před sebou zničehonic ještě hrozivější šelmu. Teď jsem musel zachovat klid, protože už matčiny kroky stejně neodvrátím a panikařit jsem mohl potom. Teď na to však nebyl čas. Jediné, co mě děsilo, byla reakce Gabby - neměl jsem ani tušení, jak se k tomu postaví a popravdě, ani já sám v tom neměl jasno. "Mohl bych jí naznačit, že.. aby tu návštěvu odložila," zkusil jsem Gabby uklidnit, ačkoliv jsem sám byl najednou nervózní. Ani trochu se mi nelíbilo, že nemám situaci pevně pod kontrolou, jak jsem byl zvyklý. Najednou mě cosi osvítilo, když jsem střelil pohledem ke konferenčnímu stolku. "Do háje.." zaklel jsem tiše, honem spěchajíc k onomu místu, abych odklidil krabičku a sebral ze země triko, jenže v tu chvíli se ozval zvonek a hned na to trojí zaklepání na dveře. Vrhl jsem na Gabby poslední zoufalý pohled, krabičku jsem honem smotal do trika a spěšně jsem se vydal ke dveřím, abych otevřel. Ještě po cestě jsem triko hodil ke knihovně a pak už jsem posbíral veškerý klid, abych mohl čelit tomu, co nás čekalo za dveřmi.. Otevřel jsem dveře, když se na mě sesypala pohroma v podobě mé milující matky. Hned se nahrnula dovnitř, aniž by mi dala šanci ji zastavit a alespoň se pokusit vzdorovat. Byla doslova jako velká voda a na to, že šlo o víceméně drobnou dámu, tak mě dokázala odstrčit ode dveří s překvapivou silou. "Johne! Proč jsi nezavolal? Musím se pokaždé dozvídat od cizích lidí, že je můj syn zpátky? To je od tebe skutečně neomalené, vždyť jsem tvoje vlastní matka! A ty dva dole máš už také pěkně naučené. Kdybys jen slyšel, co všechno jsou schopni napovídat, aby mě zastavili-" konečně se zarazila, když se dostala do kuchyně a všimla si hotových lívanců. S povytaženým obočím se na mě podívala a pak pokračovala pohledem k terase, u čehož nechápavě to obočí zase svraštila. "Jsi v pořádku, Johne?" zeptala se mě s lehkou dávnou ironie, třebaže v očích se jí odrážela skutečná překvapená starostlivost. "Tyhle.. přístřešky sis stavěl, když ti bylo sedm, ale teď?" změřila si mě "pohledem", který jsem jí neváhal vzdorovitě oplatit, ale aspoň jí u toho zacukaly koutky. Evidentně mě opravdu ráda viděla.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Dobré ráno i tobě. Hm, omlouvám se, že jsem tak rychle usnula, ani jsem ti nestihla popřát dobrou noc. Každopádně děkuju, že jsi mě uložil a oblékl,“ omluvně jsem se pousmála, ale u posledních slov jsem se pobaveně uchechtla, protože mi bylo jasné, že to oblékání bylo asi taky něco jako další nepoznané poprvé. „Chceš si-“ promluvila jsem v další chvíli současně s ním, než jsem trhla pohledem do strany, kde se ozval intercom. Netušila jsem, co by se tak asi mohlo dít, takže jsem tomu nepřikládala až tak velký význam… ale to se ukázalo jako chyba. Vytřeštila jsem na Johna oči, když jsem zaslechla, že by se sem měla dostavit paní Mariano. Na Johnovy rodiče jsem se těšila, vážně bych je ráda poznala, ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem z toho setkání nebyla nervózní. Pohledem jsem shlédla ke své ledabyle zapnuté košili, než mi došlo, že bych se měla jít co nejdříve obléct. A možná bych se mohla i schovat do koupelny a tu návštěvu přečkat v bezpečí, napadlo mě bezděky, přičemž jsem musela sama nad sebou zakroutit hlavou, jaký jsem byla zbabělec. Zvedla jsem pohled k Johnovi, který neodvratitelnou návštěvu jen potvrdil a zřejmě se snažil mě uklidnit tím, že by se to dalo ještě oddálit. Ale i jemu muselo být jasné, že je to poněkud naivní. Neschopna slova jsem jen zakroutila hlavou, neboť jsem si uvědomovala i to, že ho určitě chtěla vidět a přivítat. Bylo to přeci pochopitelné. Ještě jsem ho pohladila krátce po tváři a povzbudivě se pousmála, aby si nedělal takové starosti, a pak se pomalu vydala do ložnice. Po cestě jsem si všimla, jak ještě odhazuje triko ke knihovně, přičemž jsem zarazila s nataženýma rukama, kdyby mě chtěl náhodou trefit, ale nakonec jsem to tričko rychle vzala a zmizela v ložnici. Možná že bylo dobře, že jsem se pro začátek schovala, protože i tak jsem zaslechla ženský hlas, jež očividně patřil paní Mariano, a mě přitom napadlo, že už vím, po kom přesně má John smysl pro sarkasmus. Bezděčně jsem se pobaveně uchechtla, sama pro sebe, než jsem se odebrala do šatny, kde jsem se dala do vybírání oblečení. Nejlepší by bylo, kdybych se oblékla do něčeho reprezentativního, jenomže to by zase vyvolalo dojem přespřílišného snažení a krom toho, bych to vlastně nebyla ani já. Nakonec jsem zvolila domácí kalhoty a bílé tričko na ramínka v domnění, že to bude nejlepší. Samozřejmě jsem u toho nastražila uši, poslouchaje, co všechno se děje o místnost vedle. Ještě bych si měla učesat vlasy… zapřemýšlela jsem si sama pro sebe, což jsem vzápětí i udělala. Takhle připravená čelit tomu, čeho jsem se tak moc bála, jsem pomalu otevřela dveře a pomalými kroky se vydala směrem do kuchyně, kde jsem zahlédla jak Johna, tak i jeho mamku, která se právě podivovala nad tím vším, co tady bylo jinak, než obvykle. „Obávám se, že za to mohu já,“ pronesla jsem velice opatrně, možná i z toho důvodu, abych na sebe jemně upozornila, doufaje, že paní Mariano nezpůsobím infarkt, až se na mě podívá. Očima jsem přelétla k Johnovi, a v té chvíli jsem se zeširoka pousmála. Najednou mi to přišlo jako strašně lehká záležitost se s jeho mamkou seznámit. Ten stres a ostýchavost z toho všeho, jako by se najednou úplně vypařilo. Chtěla jsem se sama představit té drobné dámě, ale něco mě v tom zadrželo. Asi nějaký instinkt nebo co, takže jsem počkala na Johna, jak zareaguje a teprve poté, co mě představil, jsem přišla blíž a natáhla jsem ruku k seznámení. Doufám, že se to tak dělá, mám v hlavě úplně vymeteno… jak že se vlastně jmenuju? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pousmál jsem se, ještě trochu vyveden z míry vlastními myšlenkami i Gabbyným počinem a nakonec jsem trochu zavrtěl hlavou. "Potěšení bylo na mé straně," pozvedl jsem vyzývavě obočí, získávaje zase ztracenou jistotu svými škádlivými vtípky, kterými jsem Gabby tak strašně rád uváděl do rozpaků.. Jenže pak to přišlo - panika, nejistota.. opět ten nechvalně známý pocit, že zase nemám něco pod kontrolou, což mě neuvěřitelně iritovalo. Překvapovalo mě, jak klidně Gabby vypadala. Zřejmě jsem byl napjatý i za ni a tím pádem jsem stáhl to její vlastní napětí na sebe a ona mohla být klidná. Jinak jsem si to vysvětlit nedokázal. Nebyl jsem na to vůbec připravený, což mi dělalo asi tu největší vrásku na čele. Věděl jsem, že v prvotní chvíli je nejlepší mlčet a nechat matku říct vše, co měla na srdci, protože jinak by byla slova zbytečná vzhledem k tomu, že by je stejně ignorovala, aby mohla pokračovat ve svém monologu. Mimoděk mi cukaly koutky, jak lamentovala nad personálem tohoto domu. To by mě zajímalo, co jí doopravdy řekli a do jaké míry je máti poslouchala.. Opíral jsem se o kuchyňský bar a sledoval máti, která si automaticky odložila kabelku na židli u jídelního stolu a šla trochu blíž k terase, aby to naše pseudo-týpí prozkoumala trochu důkladněji. Jenže v tom ji zarazil příchod Gabby. Okamžitě odtrhla pohled od terasy, s evidentním překvapením se otočila na Gabby a hned na to přelétla pohledem ke mě, jedno obočí pozvednuté tak, že jsem se až divil, proč jí nad hlavou nesvítí neonové otazníky. Podíval jsem se na Gabby a povzbudivě se na ni pousmál v doprovodu natažené paže v gesto značící, aby šla ke mě blíž. Mezitím, stále se dívajíc na Gabby, jsem promlouval k překvapené máti. "Kdybys mne hned mezi dveřmi pustila k řeči, byl bych tě upozornil na to, že se máš připravit na seznámení tady s Gabby," usmál jsem se mírně ironicky a věnoval svůj pohled své matce, která se ihned dokonale ovládla, přičemž se jí na tváři usadil jemný úsměv značící to, že se jí nejspíš líbilo to, co viděla. Položil jsem Gabby dlaň zlehka na kříž, druhou rukou na ni gestem lehce poukazujíc. "Tak tedy.. mami, prosím seznam se s Gabby, Gabrielle Hackett, mou.. my spolu.. jsme spolu," řekl jsem nakonec, trochu zápasíc s tím, abych se vůbec vyslovil. Nikdo nevěděl lépe, než má matka, jak moc těžko nám tyhle věci lezou přes pusu. Nicméně jsem na sebe byl částečně i hrdý, že jsem to vůbec nakonec řekl. "Gabby, moje matka, Charlotte Mariano," dodal jsem ještě rychle, vrátíc se pohledem ke Gabby. Co jsem však nečekal, tak to byla reakce právě mé matky, která se najednou zeširoka usmívala, přičemž rychle překonala tu vzdálenost od jídelního stolu ke kuchyni, aby mohla Gabby potřást rukou, kterou ještě překryla i druhou dlaní a přitáhla si Gabby o trochu blíž k sobě. "Říkej mi Charlotte, prosím, trvám na tom," řekla Gabby srdečně a následně na to ji krátce pohladila po tváři a pustila ruku. "Raffael mi říkal, že s sebou budeš brát kamarádku..?" upřela na mě pobavený pohled. "Abych byl přesný, říkal jsem mu una ragazza a ne un'amica," vysvětlil jsem mámě a odlepil se od barové desky. "Dáte si n-" něco k pití?.. proč se ještě vůbec namáhám? hodil jsem ironický pohled po matce, která mi skočila do řeči, všímajíc si pro tuto chvíli jen a pouze Gabby, takže jsem jen zakroutil hlavou a raději se šel postarat o čaj a džus. "Gabrielle.. Nádherné jméno, vskutku. Musíš mi vše vyprávět, z Johna nikdy nedostanu kloudnou větu.." začala drahá Charlotte, která hned familierně vzala Gabby kolem ramen a vedla ji k pohovce, aby se s ní mohla lépe seznámit a popovídat si s ní. "Kde jste se s Johnem seznámili, Gabby?" vyzvídala hned, absolutně unesená z té nové skutečnosti, že její syn má v bytě přítelkyni, což pro ni byly ještě dnes ráno tři naprosto neslučitelné věci.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Do poslední chvíle jsem si nebyla jistá, jak se mám vlastně chovat, ale vzpomněla jsem si, ani jsem nevěděla, jak nebo čím to bylo, na všechno to, co mi říkával Tao s Johnem, ještě když jsme cestovali. Krom toho jsem se nechtěla chovat, jako největší zbabělec protože by to Johnovi ve výsledku ublížilo. A navíc, on se taky kolikrát kvůli mně přemáhal a pak zjistil, že to byla skvělá věc, že to nakonec udělal. A já jsem věřila tomu, že i když uvnitř mě byla malá třepotající se duše, tak toho nebudu litovat. Johnova máma už jenom z doslechu působila jako ohromně skvělá dáma, takže jsem se na to setkání začala neuvěřitelně těšit. Nebyla jsem si možná jistá tím, co v takové situaci dělat, protože jsem něco takového zažívala poprvé, ale John mi nakonec pomohl tím, že si mě k sobě gestem paže navedl a já se k němu vděčně přiblížila, vnímajíc tak jeho oporu. Střídavě jsem se u toho představování koukala z jednoho na druhého, na rtech jsem měla stále ten svůj široký spokojený úsměv, třebaže se v něm určitě promítla část těch snaživě skrývajících rozpaků… Paní Mariano ale působila tak srdečně a hřejivě, že se dalo říct, že jsem si jí oblíbila už na první pohled. John sice říkal, že jeho rodiče jsou skvělý lidé, ale čelit tomu tváří v tvář a poznat to na vlastní kůži, třebaže jsem měla tu čest poznávat zatím jeho mámu, bylo něco nepopsatelně dechberoucího v tom nejlepším možném slova smyslu. Rozjohnopádně jsem však nečekala, že by se mi od Charlotte, jak jsem jí měla říkat, dostalo takové reakce. Na chvilku jsem se podívala na Johna, kterému jsem věnovala úsměv a mimoděk zkontrolovala i to, jak se tváří a pak se věnovala jeho drahé matce, která si mne přitáhla blíž a pohladila po tváři. V tu chvíli jsem zjihla jako beránek, a kdybych se nedržela vší silou vůle, tak bych se asi dojatě rozbrečela vzhledem k tomu, že ačkoliv to bylo jen malé pohlazení, tak to ve mne vyvolalo vzpomínky na dětský domov, a na vlastní přání ohledně rodičů. Zkrátka v tom bylo cítit tolik mateřskosti, že to moje citlivější já zasáhlo plnou měrou, ale statečně jsem tomu dojetí odolávala. „Moc mě těší, že Vás poznávám, paní… Charlotte,“ odpověděla jsem překotně, jak jsem se snažila rychle opravit, červená až po špičky uší, ale přesto bylo vidět, že se ničemu nebráním. Jenom jsem nevěděla, co přesně říct, jaká reakce by byla nejvhodnější, ale dost mi pomáhala už i jen ta přítomnost Johna, který byl jako vždy nad věcí, nebo se tak alespoň tvářil. Charlotte věděla, jak mě dokonale uvést do rozpaků, to jsem musela opravdu uznat, nicméně jsem se usmívala a v duchu přemýšlela nad vhodnou odpovědí, protože jsem o sobě moc dobře věděla, že jsem schopná vypovídat úplně všechno, ale cosi v koutku v mé hlavě mi napovídalo, že by to nebylo nejmoudřejší. Brala jsem prostě ohled na Johna, který měl jistě své důvody, proč se tak moc nesvěřoval, ačkoliv to bylo spíše o jeho povaze, že na něco takového nebyl zvyklý. Jenže když jsem se dívala do té sympatické a srdečně se usmívající se tváře Johnovy maminky, tak jsem si uvědomila, jak lehké by bylo jí všechno říct. Možná to bylo i tím, že mi svým způsobem připomínala Johna. Těmi drobnými gesty, jako když jsem se nechala vzít kolem ramen, i tím, jak mi vzala ruku u našeho seznámení… prostě to bylo něco nepopsatelně hezkého… „No, vlastně mě John zachránil, když mi po cestě zastavil a pak mě vzal do pekárny na borůvkový koláč. Byl takový princ na ocelovém koni,“ vysvětlila jsem krapet pobaveně, tušíc, že jestli nás dotyčný opravdu poslouchá (o čemž jsem nepochybovala) tak se bude v duchu nehorázně pobaveně křenit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Zjevně to nakonec nebude taková pohroma, jak se zdálo v tu chvíli, kdy zazvonil intercom. Matinka zřejmě rázem zapomněla, že má vůbec nějakého syna, kterého přišla navštívit, protože ukořistila novou oběť, jíž věnovala veškerý svůj zájem. Alespoň jsem měl klid na přípravu čaje a občerstvení jako takového. Vytáhl jsem tác, na nějž se toho vešlo poměrně dost, takže jsem tam vesele vyskládal šálky, naštosované skleničky, džbánek pomerančového džusu a talíř s Gabbynými lívanci. Ještě jsem z lednice vytáhl jedinou vhodnou věc k té snídani - marmeládu, kterou obvykle používám na toasty a ještě nakonec mléko, které jsem odlil do malého džbánku, jejž jsem ještě jakýmsi kouzlem přihodil na tác, s nímž jsem vyrazil k těm dvěma, které jsem neopomínal poslouchat. Gabby mi nicméně svými slovy přičarovala v mysli vzpomínky na naše první setkání, kdy mi připadala dokonale zmatená a tak trošku mimo. Vytáhl jsem koutek úst do pokřiveného úsměvu a přešel i s tácem ke konferenčnímu stolku, kam jsem se to chystal přeskládat. "Na Gabbynu obranu, byla poněkud zmatená, když jsem ji objevil," zakřenil jsem se, stále si z ní kvůli té poznámce utahujíc. Mamka se spokojeně dívala z Gabby na mě a zpátky, usmívajíc se u toho od ucha k uchu a oči jí jen zářily. "A bylo to v Idaho, je tam takové městečko Twin Falls poblíž vodopádů, bylo to po cestě k Yellowstonskému parku," upřesnil jsem ještě a začal jsem konečně přendavat věci z tácu na stolek. "Každopádně jsem ráda, že můj syn při své výpravě pamatoval i na slušné vychování a úplně tam nezvlčel," řekla nakonec Charlotte, opět se dívajíc pouze na Gabby. Jen jsem ztrnul, jak jsem tak pozoroval mámina typická gesta, jimiž nás s tátou častovala každou chvíli, ale nebyl jsem si jistý, jestli to Gabby náhodou třeba nevyděsí. Já sám jsem z toho byl dost nesvůj, jen mi stačilo sledovat máminy ruce, jak se natáhly pro Gabbynu dlaň a uvěznily ji v menším sevření, přičemž ta vrchní dlaň Gabby hladila po hřbetu její ruky. Vrhl jsem po mámě opatrný pohled, ale ta si mě jednoduše nevšímala. Měla oči jen pro Gabby. "Takže borůvkový koláč? John borůvky zbožňuje tak, že by se o ten svůj kousek nepodělil ani s podvyživeným černouškem z Nigérie," neodpustila si jednu z těch typicky maminkovských poznámek na mou adresu. "Do Yellowstone jste tedy už jeli spolu, ano? Také jsi byla na cestách za poznáním, Gabby?" zeptala se čistě logickou otázkou a ačkoliv to myslela dobře, opět nám s Gabby připravila poněkud krušnější chvilku na rychlé přemýšlení, co vlastně odpovědět. Tušil jsem, že to Gabby přivede do nepříjemných rozpaků, tak jsem (opět od kuchyňského baru, neboť jsem odměřoval čaj do konvice) se snažil rychle zareagovat a odvést máminu pozornost trochu jiným směrem. "Dva dny předtím jsem po cestě potkal pár motorkářů, kteří jeli stejným směrem, takže nás k Yellowstone mířila celkem početná společnost. Divila by ses, co za různé lidi s motorkou na cestě potkáš. Nicméně nebýt Gabby, tak bych ten borůvkový koláč ani neměl. Vlastně mě tam v pekárně pro změnu zachránila ona," pousmál jsem se, nalévajíc do konvice čerstvě uvařenou vodu. "Mimochodem.. právě jsme se chystali snídat. Dáš si s námi?" nabídl jsem způsobně matce i předložené lívance. Položil jsem konvici na stolek a zaujal jsem místo na černém designovém houpacím křesle, odkud jsem měl na obě ženy dokonalý výhled.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ano, ano, bylo to tam poblíž. Pocházím z Twins Falls,“ dodala jsem ještě k Johnovi, který mi přispěchal na pomoc, přičemž jsem si mohla už úplně oddechnout s tím, že mohu vykládat i větší detaily, aniž by mě pak chtěl John zavraždit pohledem. Už dřív jsem si totiž všimla toho, že občas vynechává detaily, nebo odvádí řeč jinam, tudíž mě to trochu znejistělo, ale nakonec jsem to zvládla. Jen jsem se trochu zarazila při otázce, která mi připomenula jistý bar a i mé vlastní zázemí, ale i tu mi John obratně pomohl se svým dokonalým darem řeči. Věnovala jsem mu nenápadný pohled s úsměvem, než jsem se opět otočila k Charlotte, která držela mou dlaň, jíž hladila po hřbetě. Nebyla jsem si tím jistá, bylo to pro mě nečekané gesto, ale nevyvolávalo to ve mně nějaký strach, nebo podobně. „Můžete být na Johna velmi hrdá, nedělal vám žádnou ostudu. Byl to jeden z nejslušněji chovající se motorkář, kterého jsem měla to štěstí potkat. A navíc se o mě po celou dobu pěkně staral a chránil, vážně, byl prostě skvělý a stále je,“ začervenala jsem se již úplně celá a raději se ani nepodívala na dotyčného, jen jsem se zamilovaným úsměvem krátce sklopila pohled… A podělil se se mnou i o jiné věci, než jen o borůvkový koláč. „To je pravda, potkali jsme hodně zajímavých lidí a jednu dobu se z nás vytvořila i celkem početná skupinka, na to, že původně jste byli čtyři, nebo tři, pokud se nepletu, že, Johne? Hm, abych nezapomněla, tak jeden motorkář, Tao, je také z New Yorku a s Johnem si sedli už od začátku… vlastně jsme ke konci cesty zbyli už jenom čtyři z těch všech, co s námi jeli. Bylo to takové zajímavé, že se k nám lidé přidávali a pak se kdykoliv odpojili, každopádně v Yellowstone bylo opravdu nádherně. Ta nespoutaná příroda kolem a co všechno jsme mohli vidět… Jo a představte si, podařilo se mi dostat Johna na koně, byli jsme i na jedné farmě poblíž parku, tak jsme se tam o ně i postarali,“ téměř okamžitě jsem se chytla, a následně se nenuceně rozpovídala, aniž bych si to uvědomila, stále se spokojeně usmívající a ohromně nadšeně se tvářící. „Jé, děkuji, Johne,“ podívala jsem se na jmenovaného, který se o nás postaral a konečně si mohl pohodlně sednout k nám. Najednou jsem se cítila provinile, že jsem celou dobu jen seděla a žvanila, ale byla jsem z toho uvědomění si tak rozhozená, že jsem se ani neodvážila se pohnout. Jen jsem napjatě přeskakovala pohled z Johna na Charlotte, v duchu se modlíc, že pokud se opravdu rozhodne ochutnat ty lívance, tak že budou aspoň trochu dobré. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Věnoval jsem jí pousmání, když se na mě kradmo podívala, doufajíc, že jí to trochu uklidní. Litoval jsem, že ta návštěva přišla tak náhle a nemohl jsem Gabby v tomto směru na své rodiče připravit. Na druhou stranu to ale možná bylo dobře, protože tím pádem jsme neměl ani jeden z nás příležitost k přespříliš přehnanému stresu z věcí příštích. Tak díky, mami.. utrousil jsem v duchu a pokrčil nad tím rameny. "Tak to mne těší. Zřejmě se nám opravdu podařilo Johna dobře vychovat," řekla máma srdečně, ale pak po mě střelila pohledem, jež mě upozorňoval na skrytý podtext v dokonale sarkastickém duchu, který patřil jen a pouze mě - všimla si totiž, jak se šklebím na Gabbyna slova plná chvály. Mimoděk jsem se na ni vyzývavě zakřenil zpátky, přičemž i jí se mihlo pobavení v očích. "Gabby si totiž vymkla kotník hned druhý den, při výšlapu v Parku," ospravedlnil jsem se a pak už raději zmlknul, abych už nerušil konverzaci. Gabby se nakonec k mému nemalému údivu rozpovídala, což pro mou mámu muselo být jako čerstvý vítr do už poněkud omšelého života s dvěma muži.. Hltala každé Gabbyno slovo, sem tam povytahujíc údivem obočí. Nakonec se máma začala nahlas smát, když se jí Gabby svěřila s tou zajížďkou na farmu v Cody. "To bych si opravdu přála vidět. Naposledy byl John pouze na poníkovi, tuším, někde na pouti? Byl ještě docela malý. Pamatuji si, že nás s Raffaelem otravoval tak dlouho, dokud jsme mu to nedovolili a pak nám po té jízdě řekl, že je to nuda a ještě nám div nevynadal, proč jsme mu to předtím neřekli?.." smála se na můj účet, přičemž jsem jen s povzdychem vytáhl sýtko s čajem z konvice a konečně to odnesl k nim.. Nabídl jsem mámě, aby se k nám připojila k snídani, přičemž jsem znovu vstal a nalil jí do šálku čaj, gestem jsem nabídl i Gabby a podle její reakce jsem jí nalil, nebo nenalil také a nakonec jsem přišel na řadu i já. "Velmi ráda, děkuji, takovou snídani jsem neměla už léta. Raffael snídá pouze ciabatty a focacciu a tak ani nemám příležitost," sdělila nám Charlotte, natahujíc se při tom pro mléko do čaje. "To bys musela alespoň jednou vstát dřív, než on, aby sis prosadila lívance," konstatoval jsem k mámě, mezitímco jsem si sám zmiňované jídlo odebral na talíř jako první a posadil jsem se zpátky do houpacího křesla. Hned na to jsem si poněkud hladově nacpal půlku lívance do pusy, chvilku spokojeně přežvykoval a nakonec se na Gabby pousmál. "Jsou naprosto vynikající, děkuji," pochválil jsem jí její ranní překvapení a dal si honem do pusy zbytek lívance. "To ty? Úžasné, to musím také ochutnat, Gabby. Myslela jsem, že tu byla paní Hobbs, vypadají a voní totiž úplně jako z restaurace, jednoduše úžasné," rozplývala se máma. Hned odložila šálek s čajem a naložila si dva lívance na talíř. Jeden hned ochutnala a vzápětí zavřela oči, usmívajíc se, jako kdyby právě ochutnala ten nejlepší dezert na světě - což jsem mohl potvrdit. "To mi tolik chybělo! Souhlasím s Johnem, ty lívance jsou vynikající," chválila Gabby, jednou rukou ji krátce pohladíc po paži. Sledoval jsem celou dobu Gabby, připraven ji kdykoliv podpořit přinejmenším povzbudivým pousmáním. "Mimochodem, Gabby, tebe tedy zajímají koně? Jezdíš?" navázala Charlotte na mnou přerušený rozhovor. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Chtěla jsem se na něj podívat alespoň letmo, ale vzhledem k tomu, že jsem seděla zády ke kuchyňské lince a ještě k tomu jsem si povídala se Charlotte, tak jsem počkala až na vhodnější okamžik, kdy budu moci rozdělit svou pozornost. Určitě jsem nechtěla, aby to vypadalo, že jsme ho vytlačily z naší konverzace, zamrazilo mě z toho na zátylku a najednou zkoprněla, že jsem nevěděla co a jak udělat. Ale nakonec jsem se jen zhluboka nadechla a souhlasně přikývla na slova od Charlotte. Ta se pak sama podívala ke kuchyni, kde John ještě připravoval pohoštění, tudíž jsem mu úsměv věnovala i já, třebaže spíše upřímný a zamilovaný, což jsem si vlastně ani neuvědomovala, že bych se tak mohla tvářit. Snad to Johna moc nevyděsí… nerada bych mu přivodila těžké chvíli, zrovna když jsme měli takovou důležitou návštěvu. „Ale nic to nebylo, jak jsem řekla, John se o mě skvěle postaral, vážně,“ doplnila jsem zase pro změnu já, najednou si uvědomujíc, jak jsme se při tom vykládání skvěle s Johnem doplňovali, aniž bychom se na tom předem domluvili. Bylo to tak zvláštní, ale v tom lepším slova smyslu. Více jsem ale nad tím nepřemýšlela, protože mě zaujala Charlotte, když mi opět prozradila něco na svého milujícího syna, přičemž jsem se opravdu upřímně rozesmála. Zdálo se, že měl John už za svým mladých let své charakteristické chvíle… prý div, že nám nevynadal, chechtala jsem se tomu v duchu, navenek se snažíc zadržet to velké křenění, kterému nebylo pomoci. „Hm, ale to se dá snadno napravit, něco málo jsme fotili, ale bohužel ty koně na farmě tuším ne. Až teď jsem si uvědomila, jaká je to škoda, že jsem ho nestihla vycvaknout, ale třeba bude ještě příležitost,“ usmála jsem se a jakmile se John posadil, tak jsem k němu přelétla prosebným pohledem. Chtěla jsem ho požádat, ale do poslední chvíle jsem si nebyla jistá, jestli mu to třeba nebude svým způsobem vadit. Proto jsem si dávala záležet na tom, aby si nepřipadal, že ho do něčeho chci natlačit, rozhodně by v tomhle měl mít prostor a sám se rozhodnout, jestli by chtěl ukázat těch pár našich společných fotek. Dívala jsem se na něj výmluvným pohledem ještě chvíli. „Máme většinu fotek z muzea a z Parku, tak kdybyste se chtěla podívat,“ nadhodila jsem zdánlivě jen tak, ale dívala jsem se na Johna, přičemž jsem ještě nenápadně kývla hlavou… Chvilku jsem mlčky pozorovala oba dva vedle sebe, přičemž jsem těkala pohledem z jednoho na druhého, dokud jsem zelenýma očima neulpěla opět na Johnovi, který sám sebe umlčel vydatným soustem lívance a já měla co dělat, abych se zase nerozesmála nahlas. Vypadal u toho tak neskutečně roztomile, že jsem jen stěží zadržela pobavené uchechtnutí doplněné o provokativní vypláznutí špičky jazyka, což jsem provedla jen velmi rychle a nenápadně, aby si toho Charlotte nevšimla. „Děkuji, snažila jsem se, protože jinak mi moc vaření nejde, abych se přiznala, ale samozřejmě si nechte chutnat,“ což jsem asi neměla říkat, jak jsem si posléze uvědomila a v minutě zčervenala s myšlenkou, že bych se asi měla konečně naučit přijímat komplimenty. Tohle byla prostě a jednoduše moje velká slabina a já si pokaždé připadala jako trouba. Rozpačitě jsem se pousmála a natáhla se pro šálek čaje, který jsem si předtím nechala s poděkováním nalít od Johna. Popravdě jsem zase byla tak nervózní, že i když jsem měla hlad, tak jsem cítila, jak se mi vnitřnosti bolestivě svazují, a žaludek stahuje do smyčky. Můžete sem klidně chodit častěji, Charlotte, ale nevím, jestli by zrovna tohle byla vhodná odpověď, proběhlo mi mezitím hlavou… „Přesněji řečeno jsem jezdívala, dalo by se říct, že jsem vyrůstala na farmě, kde se koně chovali. Dokonce jsem měla i svého vlastního, se kterým to vypadalo, že bych se ježdění mohla věnovat možná i profesionálně. Chci říct, že bych závodila, ale to se nakonec nestalo…“ rozpovídala jsem se a mimoděk se podívala na Johna, najednou nevědíc tak úplně jistě, jestli mám pokračovat a sdělit, že jsem pracovala v baru, kde jsem zpívala. Nestyděla jsem se za to, nebylo na tom nic hrozného, jenom jsem nechtěla paní Mariano způsobit šok v tom smyslu, že kdyby se dozvěděla, co tam bylo za lidi, tak by se jí to pravděpodobně nelíbilo. A navíc to byla nejkratší cesta k tomu, aby z nás vytáhla tu roztržku s tamním osazenstvem, ze které si John odvezl tu bolavou památku. „Hm, John vám už o mě něco říkal? Teď jsem si uvědomila, že jste předtím říkala, že jste čekala kamarádku,“ zeptala jsem se po chvilce, když jsem si konečně uvědomila, o čem že se to vlastně bavili předtím a já tomu tak nějak nerozuměla. Netušila jsem, že by jim dával John dopředu vědět, povytáhla jsem obočí a přelétla pohledem i k Johnovi. Asi jsem mu právě zkazila to překvapení, co si na mě určitě chystal. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Dámy se bavily na můj účet, proti čemuž jsem nic nenamítal - stejně by to nemělo smysl a zdálo se, že by proti mě stála jistá početní převaha. Takže jsem si jen skousl ret, jedním obočím jsem se mračil a druhé jsem pozvedl, což jsem měl ve zvyku celkem často, aniž bych si to uvědomoval. "Ehm.. ne tak rychle, ještě jsem se nevzpamatoval z toho prvotního šoku," bránil jsem se překotně proti další jízdě na koni už čistě z principu, ačkoliv mě to kupodivu doopravdy bavilo (oproti mým jezdeckým začátkům na poníkovi). "Ale jdi ty, určitě jsi z toho byl nadšený. Kromě toho, moc dobře vím, jak rád se předvádíš, takže bys nás o tu zábavu určitě nechtěl připravit, nemám pravdu?" povytáhla na mě matka obočí a vítězoslavně se usmála. Oplatil jsem jí přimhouřeným pohledem, ale neřekl jsem ani slovo. Jak typické, mami.. Už jsem se nadechoval, že Gabby odpovím, nebo jinak naznačím, že fotky asi mámu zajímat nebudou, jenže Charlotte sama mě v tu chvíli přesvědčila o opaku, skočíc mi do řeči dřív, než jsem vůbec stihl vypustit jediné slovo. "To je báječný nápad, Gabby! Byl bys tak laskav, Johne?" podpořila Gabbyna slova tak, že jsem se nemohl odvážit říct ani popel. Jen jsem vrhnul omluvný pohled po Gabby v domnění, že to navrhla jen ze slušnosti a třeba ani nechtěla, aby se toho máma chytla. Ale co naplat.. "Samozřejmě, ale až za chvíli," vstal jsem, abych nalil čaj do šálků.. Jakmile jsem se zakousl jako první do lívance, upoutala mou pozornost sama jeho stvořitelka, která mě zase potajmu provokovala. Jen jsem mírně nechápavě pozvedl jedno obočí, tváříc se u toho naprosto nevinně, aniž bych si to uvědomoval. Co jsem provedl? Ale naše návštěva si ničeho nevšimla a jala se sama vzdávat Gabby komplimenty. Mimoděk jsem vztáhl ruku ke Gabby a jen velmi krátce jsem ji pohladil po koleni, které zrovna bylo nejblíž a já nikam dál nedosáhl. Viděl jsem na ní, jak se zase červená, takže jsem se ji chtěl alespoň pokusit nějak uklidnit. Ani jsem si nevšiml mámina pohledu na mou ruku, stejně jako čehosi, co by se dalo nazvat šťastným uculením. Zřejmě z toho gesta vyrozuměla i to, že by bylo lepší změnit téma a tak se Gabby zeptala na ty koně. Zaujatě jsem Gabby poslouchal, vychutnávajíc si další lívanec, dokud se na mě nepodívala. V tu chvíli jsem vůbec nepochopil její telepatické signály a jen jsem se na ni pousmál, spokojeně si přežvykujíc skvělou snídani. "Ou, to je mi líto. Určitě bys byla perfektní jezdkyně, tím jsem si jistá. Omlouvám se, že se zeptám možná hodně hloupě, ale vůbec nic o tom nevím - nechtěla bys to ještě v budoucnosti zkusit? Myslím, tu profesionální dráhu.." zajímala se opět Charlotte, přičemž jsem vycítil příležitost krátce se vzdálit pro mobil a tričko. Přeci jen jsem si začal připadat poněkud nepatřičně, takže jsem vstal, ponechaje konverzaci jen mezi dvěma ženami. "Proboha, Johne, ty jsi zase spadl z té motorky? Říkala jsem ti, že je to nebezpečné," zarazila mě máma, sledujíc mě, jak jsem se zvedal, přičemž musela zahlédnout už jen lehce nažloutlé, sotva viditelné modřiny na pravé straně žeber. Měl jsem tu smůlu, že v některých ohledech byla všímavá až přespříliš. Vrhl jsem krátký pohled ke Gabby a pak zpátky k mámě, přičemž jsem si ledabyle prohrábl vlasy, abych působil naprosto ledabyle. "Ne, to ne.. jen jsem.. prostě jsem se trochu nešikovně uhodil o nábytek, to nic není.. Ehm, hned budu zpátky, omluvte mě," dodal jsem spěšně a odkráčel jsem do ložnice pro nezbytné tričko a SD kartu z mobilu, nevnímajíc už Gabbynu následnou otázku, protože jsem v duchu spílal mámině přílišné všetečnosti.. "To se mi zmínil Raffael. Volal Johnovi, aby se brzy vrátil kvůli otevření nové restaurace. Zřejmě to musel pomotat, má teď chudáček tolik starostí s tím nadcházejícím dnem, že už neví, kde mu hlava stojí. Kdepak John, ten mi nikdy nic neřekne. Už léta se mnou hraje takovou hru, že musím všechno vyčíst z Johnovy hlavy sama, abych se vůbec něco dozvěděla," vrhla po mě významný pohled, jak jsem se vracel z ložnice. "Pouze udržuji tvé smysly v dobré kondici," odpověděl jsem jí zcela samozřejmým tónem. Na sobě jsem měl normální tmavé kalhoty a baseballové tričko s rukávy vyhrnutými k loktům. "Nevím, o čem jste se bavily, ale dáte-li mi ještě malou chvíli, budou fotky.." oznámil jsem jim, ponechaje je nadále v jejich konverzaci. Pouze jsem přešel k televizi, vložil tam SD kartu a chopil jsem se ovladače, abych na obraz nastavil přehrávání fotek. Našel jsem tam tu první a zmáčkl tlačítko prezentace, takže se fotka roztáhla přes celou obrazovku - gejzír Old Faithfull před svým fantastickým začátkem. Tentokrát jsem si přisedl na kraj pohovky vedle Gabby, jíž jsem podal ovladač a jen v rychlosti ukázal šipku, kterou stačí zmáčknout pro další fotku. "Myslím, že vysvětlivky nechám na tobě," zakřenil jsem se, dávajíc jí prostor k čemukoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Evidentně jsem se nepletla, když jsem si myslela, že by Charlotte mohly fotografie udělat radost vzhledem k tomu, že se tak zajímala, kde jsme byli a John nebyl zrovna tak moc sdílnější, což jsem mu určitě nehodlala vyčítat. Chápala jsem to, a proto jsem si celou dobu dávala pozor na to, co říkám a ostražitě sledovala jeho reakce, ve kterých mohl projevit i svůj nesouhlas a já bych to respektovala. Záleželo mi na tom, aby se necítil špatně, nebo snad nervózně, a tím spíš bylo těžší čemukoliv předejít, protože na jeho výrazu v obličeji prostě nebylo poznat skoro nic. Ale za to jsem poznala, že i on si o mě dělá starosti a snaží se, abych nepropadala své nervozitě, kterou na mě určitě poznal. Široce jsem se zazubila na jeho drahou máti, které jsem evidentně udělala radost. „Nemusíš spěchat, klidně se nasnídej a vychutnej si to,“ šeptla jsem k Johnovi, aby věděl, že kolem nás nemusí pořád běhat, zvláště pak, když jsme tu měli snídani a už nás stačil dostatečně obsloužit. Na druhou stranu jsem ale chápala, že má kavalírství v povaze, takže jsem se snažila potlačit nutkání mu pro ten mobil odběhnout. Vlastně několikrát během naší společné snídaně jsem měla tiky vstát a udělat cokoliv dalšího… Věnovala jsem se Charlotte, se kterou byla konverzace čím dál příjemnější, třebaže mi nevědomky připravila krapet šok, některými dotazy, ale statečně jsem se udržela a nadnesla se nad to, v čemž mi pomohl opět John. Nemohla jsem si pomoci, když jsem se k němu krátce otočila a věnovala mu ještě zářivější a okouzlenější úsměv a dovolila si krátce stisknout jeho dlaň, kterou mě hladil po koleni, a já to gesto podpory ještě o chvilku prodloužila. Ale opravdu jen o chvilku, abych mu nezpůsobila infarkt, naopak jsem mu tím chtěla poděkovat, ale také si dopřát příjemného pocitu z jeho doteku, který mi začínal chybět. „Vůbec se neomlouvejte, Charlotte a klidně se ptejte, na rozdíl od Johna, který se vyžívá v hraní na hrad v Karpatech, vám to ráda povím,“ neodpustila jsem si trochu pobaveně, tušíc, že za tuhle poznámku si pak určitě vysloužím nějaký trest v podobě neskonalého mučení. Chvilku jsem však musela nad svou odpovědí uvažovat, protože jsem nechtěla zaběhnout do věcí, které bych musela rozsáhle vysvětlovat. Ne, že bych nechtěla a nerada se o tom bavila, ale asi by to nebylo zase až tak zajímavé. „Myslím, že by mi stačilo se na koně občas jet podívat, kdybych se jim měla věnovat jako profesionál, tak bych asi nemohla být tady ve městě. Je kolem nich spousta práce a člověk jim musí přizpůsobit celý svůj život, což prakticky znamená být u nich… na farmě nebo statku,“ pousmála jsem se. Tušila jsem, že bych měla ještě něco o sobě říct, aby to nevypadalo, že v podstatě nic nedělám pro své živobytí, třebaže mluvit o svém vyhazovu ze Zanzibaru a dalších věcech s tím spojených mi dělalo značné potíže. A zcela určitě by to asi ani neměla slyšet. Kdoví, co by si pomyslela? „Ale tak trochu jsem začala plánovat, že se opravdu budu věnovat profesionální cestě, ale úplně v jiném oboru. Věnuji se už několik let zpěvu, tak bych chtěla zkusit… prorazit,“ vydechla jsem nakonec rozpačitě, vůbec netušíc, jak se k tomu Charlotte postaví, ale pokud byla z poloviny taková jako John, tak na tom určitě nebude vidět nic špatného, třebaže nemohla vědět, že zpěv je moje nejsilnější stránka (i když jsem si zase tak moc nevěřila). Nutno podotknout, že jsem ani nevěděla, jak se to vlastně stalo, že jsem se o tom tak rozpovídala. Zřejmě na mě působila Charlottina dobrosrdečnost, se kterou se na mě usmívala a já se cítila, jako bych si našla novou přítelkyni. Zarazila jsem se a to opravdu hodně, když si Charlotte všimla té nažloutlé modřiny na Johnově straně žeber. V tom okamžiku by se ve mně krve nedořezal. Zvýšený tep mi bublal v uších, nemluvě o tom, jak rychle mi tlouklo srdce až v krku, a to i přesto, že John pohotově odvětil, že v podstatě ani o nic nejde a tvářil se u toho tak ledabyle, že mu Charlotte musela uvěřit. Ale já ještě notnou chvíli vypadala poněkud bledě, což jsem se snažila skrýt opět do čajového šálku, ze kterého jsem upila a věnovala rádoby pohotový úsměv Johnovi, než mi zmizel ze zorného pole. Tu chvíli bez jeho přítomnosti jsme si povídali se Charlotte a mně se zase navrátila barva do tváře. Chápavě jsem pokývala hlavou a snažila se nedat na sobě znát, jak moc je tohle všechno na mě ještě moc nové a hlavně nezvyklé. Zase mi to totiž připomenulo, že jsem v rodině, která je na hodně vysokém společenském žebříčku. Připadala jsem si hloupě. Nestačila jsem však odpovědět, protože John už se vracel a já se zase znovu pobaveně zakřenila, jak zvládl pro změnu on provokativní poznámky své drahé matky. Poposunula jsem se, aby měl John dostatek místa k pohodlnému usazení, a když mi podával ovladač, na kterém mi ukazoval šipku, jakoby mimoděk jsem se letmo dotkla bříšky prstů jeho dlaně, po jejímž hřbetě jsem jej pohladila a pak se jala povídat o fotkách. „… Bylo to tam prostě naprosto úžasné, ty fotky ani zdaleka nevystihují skutečnost, ale i tak jsem ráda, že to můžete vidět alespoň jejich prostřednictvím,“ poznamenala jsem na okraj své řeči, při níž jsem popisovala různé místa i to, co jsem si pamatovala od Claire a nakonec jsme si prohlíželi i pár vtipných momentek. Například Johna, jak se vtipně tvářil u Gibbon river, kde ze sebe dělal indiána, přes naši společnou fotku, u které jsem se zdržela o trochu déle a se zasněným úsměvem jsem si ji prohlížela. Když jsem však sklopila pohled dolů, protože jsem se chtěla natáhnout pro svůj šálek, tak jsem si všimla zapomenutých kalhotek. Těžce jsem polkla a s pohledem na obrazovku jsem se ten kousek prádla snažila nohou zastrčit pod pohovku, přičemž jsem nevědomky drbala do Johnovy nohy. Nakonec se mi to nenápadně podařilo a já hodila omluvný pohled do Johnovi… no alespoň na krátký okamžik, protože mi pak zákonitě zaskočilo, jak jsem se snažila udržet smích a zároveň polknout doušek upitého čaje. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Chtěl jsem se Gabby jen krátce dotknout, což byl spíš takový reflex, než že bych nad tím nějak přemýšlel. Proto mě překvapilo a na chvíli i vykolejilo, že mě za tu ruku Gabby chytla, i když jen na malý okamžik. Střelil jsem pohledem od Gabby k našim rukám a pak i k mámě, která se sice doposud tvářila šťastně (nejspíš si myslela, že jsem to překonal), ale najednou mě sledovala s nečitelným výrazem. Moc dobře mě znala a věděla, že od ní a táty jsem na to zvyklý, ale od nikoho jiného na sebe sáhnout nenechám, dokonce ani od příbuzných v Evropě. Samozřejmě mi to už nevadilo, když jsme s Gabby byli sami, ale v tuto chvíli mě to zkrátka vyhodilo z konceptu, takhle před mámou. Nebyl jsem na to vůbec připravený. Nicméně hned na to Charlotte k mé úlevě načala nové téma, dávajíc mi čas se trochu vzpamatovat. Střelili jsme po sobě s mámou pobaveným pohledem, jak si Gabby tak nenuceně trousila ironické poznámky mým směrem. Bylo mi jasné, že pokud doposud byla Charlotte na vážkách, tak tímhle si ji Gabby získala stoprocentně. "Ach tak, to mě vůbec nenapadlo. Na tenhle život by byl nejlepší anglický venkov, ale, abych byla upřímná, Gabby, nedovedu si tě představit celý život jen u koní, na jednom místě. Působíš na mne jako velmi dobrodružná povaha, která ráda poznává nová místa, než abys dělala každý den po celý život rutinní práce kolem chovu koní," rozpovídala se Charlotte, opět dokonale zapomínajíc na to, že má i syna, za nímž prapůvodně přišla a který sedí jen kousek od ní.. Tentokrát jsem se vložil do rozhovoru, když jsem si všimla mámina překvapení, s nímž přemýšlela o odpovědi, čehož si Gabby ani všimnout nemusela. Charlotte uměla velmi dobře skrývat své myšlenky, ale já už ji znal přeci jen o nějaký ten rok déle. "Gabby píše písničky a má úžasný hlas. Už jsem párkrát měl tu čest a zcela bez zaujetí mohu říct, že si dokáže své posluchače do jednoho zcela podmanit. Dokonce už vystupovala, ale Twin Falls je, alespoň podle mého názoru, příliš malé město pro někoho s takovým darem." Mluvil jsem zcela samozřejmě a vážně - a taky jsem to tak myslel - dívajíc se matce upřímně do očí. Ta údivem pootevřela pusu a pozvedla obočí, s čímž se na Gabby podívala, jako kdyby se Gabby vedle ní teprve v tuto chvíli zcela nečekaně zhmotnila. "To je úžasné, moc bych si přála tě také slyšet, Gabby. A v tomto má John pravdu, že New York nabízí rozhodně více příležitostí k tomu, abys skutečně v hudebním průmyslu prorazila. Hraješ tedy na kytaru, předpokládám? Nebo klavír? Oh, John tu má klavír! Mohl by tě doprovodit, hraje na klavír opravdu velmi dobře," chytila má drahá máti příležitost za pačesy. Jen jsem nad tím zakroutil očima a raději to nechal plavat. Spoléhal jsem na to, že to Gabby správně pochopí jako typicky maminkovský syndrom přehnaného zveličování. Ovšem do debaty jsem znovu nevstupoval. Jen jsem to trochu usměrnil a zase se stáhl, nechaje ty dvě, aby si užily jedna druhé do sytosti, stejně jako jsem si já užíval svého víceméně upozaděného pozorování z houpacího křesla. Tentokrát se mi podařilo sebou ani necuknout, když jsem ucítil ten Gabbyn letmý dotek. Trochu roztržitě jsem se na ni pousmál a nechal už nadále fotky zcela v její režiji. Charlotte se sem tam na něco vyptávala, povětšinou se neustále usmívala, sem tam po nás pokukujíc, když se na obrazovce objevily naše společné fotky. Sice jsem vše sledoval, ale občas jsem se přistihl, že zírám jen tak do neznáma kamsi před sebe, poslouchajíc pouze Gabbyn hlas. Samozřejmě jsem Gabby doplnil, kde bylo třeba, nebo si byla nejistá, popřípadě, když se máma ptala přímo mě na některou určitou záležitost. Když do mě nohou drcla podruhé, podíval jsem se na ni s němou otázkou v očích, nechápajíc, co se děje. Sklouzl jsem pohledem k podlaze a dokonale jsem ztuhl. Rychle jsem natáhl ruku ke stolku pro šálek čaje, abych případně upoutal máminu pozornost na sebe a ne na Gabbyno počínání. Zhluboka jsem si oddychl, když se jí nakonec podařilo své spodní prádlo nastrkat pod pohovku. Gabby k dovršení všeho ještě zaskočil čaj a než jsem odložil ten svůj, abych jí mohl pomoci, předběhla mě mamka, jemně poplácávajíc Gabby po zádech. "Zlatíčko, jsi v pořádku?" ptala se starostlivě. Rychle jsem převzal šálek i od Gabby, aby měla volné ruce, chvíli konsternovaný, nevědíc, co mám vlastně dělat. "To.. to ta příhoda okolo téhle fotky," snažil jsem se to honem nápomocně zakecat směrem k máti, ovšem nedokázal jsem udržet smích a tak jsem se křenil na Gabbyn účet o sto šest. "Neptej se, bylo by to na hodně dlouho, možná později.." dodal jsem ještě, když se máma nadechovala, zřejmě chtíc slyšet podrobnosti. Křenil jsem se vesele na chudáka Gabby, protože mi bylo naprosto jasné, proč že se tak zakuckala.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ráda bych vám zazpívala něco ze svého repertoáru, ale to bude muset ještě nějakou dobu počkat, protože mám v plánu skládat nové a lepší písně, tak byste si je pak mohla poslechnout na živo. A třeba by se přidal i John… myslím na ten klavír,“ dodala jsem pak s pobaveným úsměvem, protože v tom byla troška provokace, směřovaná právě na zmíněného, který momentálně se svým dokonalým pozadím okupoval houpací křeslo. Samozřejmě jsem pak ještě dodala pár detailů, něco o tom, jak zhruba probíhala má představení a že skutečně hraji na kytaru, třebaže ji zrovna nemám u sebe. Došlo mi, že ten zpěv na živo a Johnova hra na klavír bylo nejspíše něco, jako když maminky své děti rády „trápili“ před druhými, ale na druhou stranu jsem to nemohla zase tak moc vědět, neboť jsem sama nic takového nezažila. Ale dalo se to předpokládat, z toho mála, co jsem měla tu možnost poznat se svými pěstouny. Co jen mě to napadlo, že jsem Johnovi způsobovala takové infarktové stavy a zrovna před jeho mamkou? Měla bych se mu pak určitě omluvit, i když jsem to nemyslela zle a to poslední, co jsem chtěla, bylo, aby z toho měl tak tíživé pocity, pomyslela jsem si, když mi konečně došlo, co se asi stalo. Sice to bylo až díky tomu jeho rozpačitému úsměvu, když si ke mně přisedl, ale i tak bylo dobře, že jsem si to uvědomila. John už se nemusel obávat, že by z mé strany přišlo něco neočekávaného, až teda na to zaskočení, které jsem zrovna dvakrát nevychytala, to byla pravda. Téměř okamžitě jsem si dala dlaně před pusu, když mi John pomohl s odložením šálku a já se mohla konečně pokusit o zklidnění a polknutí doušku čaje. Šlo to podstatně hůř, když mě do toho ještě rozesmíval sám John, který se to snažil vysvětlit, ale mě v hlavě běžela představa, co by se asi stalo, kdyby si Charlotte doopravdy všimla toho, proč se tady celou dobu tak chechtáme jako dva blázni. I tak ale na nás musel být neuvěřitelný pohled, třebaže John se ve svých projevech docela dost krotil, ale já byla jako obvykle sama sebou. „Už jsem v pořádku, opravdu se omlouvám, nechtěla jsem vám to překazit,“ promluvila jsem po chvíli a utřela si hřbetem ruky slzy, které mi vytryskly z očí. Páni, takhle jsem se dlouho nezasmála, jen doufám, že jsme tím nevyděsili chudáka Charlotte, která určitě byla zmatená. „Jen pověz, co za příhodu se nám stalo,“ pobídla jsem pak Johna, za jehož nabízená slova jsem se odhodlala chytit, v duchu se nad tím děsně křeníc. Za tohle mi dá určitě za vyučenou… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Neomlouvej se, Gabby, to se stává. Je vidět, že jste si tu cestu opravdu náležitě užili," usmívala se opět Charlotte, chlácholíc Gabby. Vrhla po mě přísný pohled, že jsem se tomu křenil, takže jsem jen pozvedl obočí a mírně pozvedl rameno na znamení toho, že to není zase tak neobvyklý úkaz a právě proto se tomu směju. Jen zakroutila hlavou a úsměv mi opětovala. Gabby se mezitím vzpamatovala - možná až příliš, když z mé pomocné ruky udělala minové pole všude kolem mě. Vrhl jsem po ní pohled no tak to ti teda pěkně děkuji a střelil jsem pohledem zpátky k obrazovce pro inspiraci v podobě fotky. "No.. jak jsem říkal, je to na dlouhé povídání. Gradovalo to několik dní a tam už to dosáhlo té hranice, kdy jsme oba zkrátka dostali záchvat smíchu.." okecával jsem to, zatímco mi to v hlavě šrotovalo, jak z toho ven. Pitomá Bighorn sheep.. no tak, Johne, psal jsi pro Noela, tohle je lehčí.. hecoval jsem se v duchu, zírajíc ještě chvíli zamračeně na to nevinné zvíře. "Začalo to příjezdem do Yellowstonu, kdy jsme museli čekat na silnici, kvůli stádu bizonů. Gabby mě pořád škrtila na motorce, jak se mi snažila ukazovat tady bizona, támhle bizona, vedle bizona, za námi bizona.. No a pak, už ve srubu jsme ji s Taem a Evou strašlivě štvali vtípkem s mamutem, který Gabby ještě stále nechápe, chudák," vrhl jsem po ní posměšným pohledem, "protože jsme s tím přišli ještě předtím, než se mezi námi objevila. No..a.." Charlotte jen kroutila hlavou a usmívala se od ucha k uchu, než se nakonec opět podívala na Gabby, pohladila ji po paži a utnula mě v půlce mého vymýšlení, moc dobře vědíc, že vařím z vody. "Jen se mu to neboj pořádně vrátit, Gabby. Když se mu to hodí, tak si strašně rád vymýšlí, speciálně ve chvílích, kdy se nechce přiznat, že něco provedl. Nesmíš mu na to skočit. Obvykle poznáš, že si vymýšlí, když mu položíš otázku úplně z jiného těsta, to ho vykolejí, věř mi. Je detailista a své výmluvy si dokáže perfektně dopodrobna připravit, takže na to se nesmíš chytit," ignorovala mé snažení a udílela Gabby rady, což se mi samozřejmě ani trochu nehodilo. Bylo to nebezpečné. Už teď mi bylo jasné, že seznámit Gabby s matkou bylo stejně nebezpečné, jako zaplavat si ve vodě plné žraloků - jednoduše sebevražedné. Co???!! vzmohl jsem se jen na naprosto konsternované zírání z jedné ženy na druhou. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pokývala jsem hlavou, když se mě jala Charlotte chlácholit, ale jinak jsem nevěděla co na to říct. Popravdě mě zaskočilo, jak se John zatvářil, třebaže jsem to měla od začátku předpokládat, vzhledem k tomu, do jaké situace jsem ho uvedla – ale faktem zůstávalo, že jsem to myslela dobře a chtěla jsem mu dát jenom další výzvu, když si tak moc rád vymýšlel a uměl si některé věci přizpůsobit po svém, nebo je naopak zamluvit, když už mu to nevyhovovalo. Jenže momentálně se zdálo, že jsem ho zastihla totálně nepřipraveného, a že i když se snaží, nad tím vším laborovat a promýšlet, tak to nemá až takový velký účinek, ve kterém doufal. Začervenala jsem se s nevinným úsměvem, když mi opět věnoval ten svůj výmluvný krátký pohled, pod nímž jsem se cítila ještě menší, než jsem byla ve skutečnosti. Jestli to nebylo do té doby jasné, tak teď už úplně, protože mě zcela jistě ve vhodné chvíli uškrtí, nebo vyhodí z bytu jako nežádoucí element. Ne, to by určitě neudělal, ale i tak se mi pomstí… Charlotte se ale nenechala opít rohlíkem, očividně měla svého syna dokonale přečteného i s ponožkami, a jakmile jsem na paži ucítila její dotek, tak jsem se na ní podívala, visíc na každém jejím slově, které jsem si ukládala hluboko do své paměti. Nečekala jsem, že dostanu takové rady, a to jsem si ještě v Yellowstone říkala, že by mi na Johna nestačil ani manuál, protože byl tak komplikovaný a nedostupný. A ono se nakonec stačilo „jen“ seznámit s jeho mámou, kterou jsem si, jak se zdálo, přiklonila na svou stranu. Nicméně přesto všechno se mi Johna zželelo, tím spíš, když jsem viděla jeho konsternovaný výraz. Bylo mi ho neskutečně líto, jak tam tak bezradně seděl a nenacházel slov. „… A koukám, že nám to právě ukazuje v praxi, jak to vypadá, když si vymýšlí a snaží se zamluvit, že něco provedl,“ poznamenala jsem s uchechtnutím, jak jsem tak Charlotte přizvukovala, škodolibě si užívaje této dokonalé chvíle. Bylo mi však jasné, jako bych se do Johna dokázala vcítit, že se necítí dobře a tak jsem změnila pobavení na smířlivý úsměv. Chtěla jsem ho pohladit, ale včas jsem se zarazila. „Děkuji vám za cenné rady, Charlotte, dost jste mi pomohla. Ale na Johnovu obranu, on vážně nic neprovedl,“ pokusila jsem se situaci zachránit a usmířit si Johna, po kterém jsem se opatrně podívala s bezelstnýma zelenýma očima, doufaje, že se nebude zlobit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro A teď vážně - co jsem komu provedl? ptal jsem se sám sebe v duchu, vzdorovitě se mračíc na ty dvě, přičemž jsem se raději natáhl pro čaj a zapil to. Putoval jsem pohledem po obýváku, záměrně si pro tuto chvíli nevšímajíc těch dvou zrádců. Charlotte bylo jasné, že z tohohle se jen tak nevykroutí, třebaže jí to nevrátím hned teď. Byla to už taková naše malá hra, ve které štěstí přeje tomu připravenějšímu. Ale ano, provedl - pokusil jsem se zachránit situaci a takhle jsem dopadl.. brblal jsem si v duchu vesele dál, upíjejíc vychladlý čaj. Nakonec jsem se rozhodl, že se přes to přenesu a jednoduše budu jejich spiknutí proti své osobě ignorovat. "Dal by si ještě někdo čaj?" řekl jsem nakonec s naprosto neproniknutelným výrazem, s nímž jsem vstal a jak se nalévat onen nápoj. Ani jsem netušil, nakolik se nade mnou vesmír slitoval, když se slova ujala má matka, jíž v tu chvíli zapípal mobil. "Ou, už je nejvyšší čas.." řekla si pro sebe, jen v krátkosti kontrolujíc display telefonu. "Chtěla jsem se jen zastavit a pozdravit. Za chvilku mám brunch s Emily a Liz, měla bych už jít. Gabby, bylo mi opravdu nesmírným potěšením tě poznat. Musíte přijít k nám, i Raffael by velmi rád poznal Johnovu dívku. Zavoláme si a domluvíme se, ano?" sdělila tak nějak nám oběma, načež vstala, aby se s námi vážně rozloučila. Najednou mi přišlo, že to uteklo nějak moc rychle, rychleji, než jsem předpokládal. Automaticky jsem vstal také, jak už jsem byl za ta léta vycepovaný výchovou, jejíž nedílnou součástí byla i zevrubná etiketa, kterou už jsem měl zkrátka pod kůží. "Pojď mě vyprovodit, Johne, prosím," naznačila, abych šel jen já, protože mi evidentně ještě chtěla něco říct. Jen jsem přikývl a podíval se na Gabby. Jenže máti ještě měla v plánu se opravdu pořádně rozloučit. "Neboj se ho uzemnit, když si bude příliš vyskakovat," usmála se na Gabby šibalsky a naklonila se k ní blíž, "ale jinak.. buď trpělivá a shovívavá, nemyslí to špatně," zašeptala jí tak, abych to neslyšel. Narážela tak na ten malý zmatený incident s mou konsternací z Gabbyna chycení mé ruky. Nakonec ji ještě pohladila po tváři a věnovala jí hřejivý úsměv, než se otočila s tím, že vyrazí ke dveřím. Podíval jsem se omluvně na Gabby a raději rychle následoval Charlotte ke dveřím, čekajíc na to, co mi chtěla ještě říct. "Zavolej večer otci, myslím, že ještě ani nerezervoval let. Ale domluv se s ním na podrobnostech. Ještě je třeba toho spoustu zařídit.. Chyběl jsi mi," položila mi krátce dlaň na tvář a věnovala mi obdobný úsměv, jako předtím Gabby. Pak ale ztlumila hlas a vážně se mi podívala do očí. "Já vím, že je to těžké, ale snaž se, zlatíčko. Překonáš to, ale musíš se jednoduše snažit, slibuješ?" Myslela to dobře, ale i tak jsem mírně otráveně zakýval hlavou a povzdychl si. Znovu se rozzářila, ještě zamávala Gabby a byla pryč. Zavřel jsem dveře, zastrčil jsem ruce do kapes a s pohledem do země, přemýšlejíc nad celým dnešním ránem, jsem se pomalu vydal zpátky do obýváku. Podíval jsem se trochu nejistě na Gabby a následně na to jsem se posadil na pohovku, položil si hlavu dozadu na opěrku a na chvíli jsem zavřel oči. "..vůbec nevím, co říct.." svěřil jsem se tiše.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Trochu překvapeně jsem sebou nepatrně cukla, když se zeptal na čaj, a já v té chvíli zapomněla, jak se mluví. Jenom jsem lehce zavrtěla hlavou, na znamení, že mě dolévat nemusí, neboť jsem ještě ve vlastním šálku měla nedopitý zbytek, který jsem plánovala dopít… ale v tom okamžiku se ozvalo zapípání mobilu, což vyústilo v začátku loučení se Charlotte, která se omlouvala. „Potěšení je na mé straně, Charlotte, strašně moc ráda jsem vás poznala, a že vám chutnala ta sladká snídaně. Ach, tak to se budu dvojnásobně těšit, opravdu, už teď se těším, až poznám i pana Raffaela. Moc děkuji za pozvání a i za návštěvu,“ začala jsem se loučit, jakmile jsem obdobně vychovaně vstala ze svého místa. Možná to bylo i krapet překotné, z mé strany, jelikož jsem byla nervózní, ale zase ne tolik jako na samotném začátku našeho seznamování. Asi to bylo i tou myšlenkou, že mě Charlotte právě pozvala k nim domů, což ve mně vyvolávalo i vlnu smíšených pocitů, ale vesměs měly navrch ty, co byly plné nadšení. Ohlédla jsem se po Johnovi, který také vstal a byl požádán o doprovod ke dveřím, což jsem pochopila a tak jsem měla v úmyslu se vzdálit, abych jim dopřála soukromí, ale Charlotte měla zjevně ještě něco na srdci. Pobaveně jsem se usmívala a pak mě překvapilo, když se naklonila blíž. Nenápadně jsem se přitom letmo ohlédla po Johnovi a chápavě přikývla, než jsme se opravdu rozloučily a já pak oba vyprovodila jen svým pohledem ke dveřím. Posadila jsem se na pohovku a přemýšlela nad uplynulým ránem, které nám připravilo docela velký šok v podobě Johnovy máti, ale ve výsledku to bylo strašně moc příjemné setkání a seznámení. Nemohla jsem se zbavit úsměvu, když jsem si uvědomila, že měl John celou dobu pravdu o tom, že jeho rodiče jsou skvělí lidé, třebaže Charlotte se nezdála zase tak sarkastická, jak mi John tvrdil. Mezitím se John pomalu vracel zpátky a já cítila, jak začalo být ovzduší tak nějak napjaté. V první chvíli mě napadlo, že bych se mu měla za své chování omluvit, pak jsem ucítila nutkání se k němu přivinout a políbit ho na lákavé rty, ale nakonec jsem po zamyšlení shledala, že ani jedna možnost by mi moc nepomohla. John nevěděl co říct a mě začínalo být jasné, že bych měla něco honem vymyslet. Ale šlo to podstatně hůř, když jsem měla neuvěřitelnou chuť jej obejmout a dotýkat se jeho hřejivé kůže… Dost, Gabby, okřikla jsem se v duchu a skousla si spodní ret. „Tak nic neříkej…“ odvětila jsem tiše s lehkým úsměvem na rtech a vpíjela se pohledem na jeho dokonalou skoro ležící siluetu, užívaje si tak plnými doušky toho okamžiku a skutečnosti, že měl zavřené oči a já si ho tak mohla neskrývaně zálibně prohlížet. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Otočil jsem zakloněnou hlavu k ní a omluvně se na ni pousmál. Vytáhl jsem jednu ruku z kapsy a natáhl ji ke Gabby, doufajíc, že se ke mě přivine, což jsem právě nejspíš potřeboval nejvíc. Pravda byla taková, že jsem toho chtěl říct tolik, jenže jsem nevěděl, kde začít. Nejvíc mě ale tížila jedna konkrétní myšlenka, ale bál jsem se, že pokud se Gabby svěřím, tak ji to zraní, což jsem samozřejmě nechtěl. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, vzpomínajíc u toho na všechny naše rozhovory od Yellowstone až do NYC. Všechno ale nemůže být vždy jen dokonalé, ne? Navíc, přeci oba chceme, aby to mezi námi bylo upřímné a to zahrnuje i ty méně příjemné věci.. přesvědčil jsem se nakonec, abych se nebál trochu zariskovat. "Omlouvám se, Gabby, opravdu. Příliš mě překvapil a zaskočil ten extrémně rychlý spád, jaký tohle všechno nabralo. Tedy.. nestěžuji si, to ne.. jen.. musím se s tou rychlostí trochu popasovat," promluvil jsem stále tiše, soustředíc svůj pohled na poslední fotku v televizi. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Vůbec se neomlouvej, není důvod. Víš přece, že jsem prostě a jednoduše trouba a častěji jednám dříve, než si to předem promyslím, takže jestli je potřeba, aby se někdo omluvil, tak to budu jedině já,“ pousmála jsem se, jak jsem se tak k němu těsněji přivinula a nechala se obejmout jeho paží. Dovolila jsem si na chvilku slastně přivřít oči, třebaže jsem instinktivně vycítila, že se schyluje k něčemu vážnějšímu. Otevřela jsem oči, natočila se k němu tváří a trpělivě naslouchala. „Já to chápu, Johne a děkuji, že mi to říkáš, protože jak vidíš, tak se mám ještě hodně co učit. Nevím, jestli to omluví mé počínání, ale mám tě plnou hlavu a prostě… mám zatemněný mozek, nejspíš, když si ani neuvědomím, jaké to pro tebe musí být,“ snažila jsem se omluvit a usmířit si jej, protože bych nesnesla, kdyby se mě začal najednou stranit v domnění, že ho nenechám ani vydechnout a budu ho trápit až přílišnou dávkou doteků, které jsme si nechávaly jen do našeho malého soukromého vesmíru… jen já jsem byla zjevně ten kazící prvek, který se zapomínal. Musím vypadat jako sobec, který nerespektuje jeho city, vzhledem k tomu, že mi i sám říkal, že na tyto věci potřebuje čas. Povzdechla jsem si nad tím v duchu. Snažila jsem si to nepřipouštět a brát to prostě tak, jak to bylo, ale i tak mě to svým způsobem zasáhlo. Ale nechtěla jsem, aby to na mě John poznal, protože mi bylo jasné, že by se pak trápil a třeba by už ke mně nebyl tak upřímný. Bylo dobře, že mi to takhle řekl, protože jsem v tomhle směru měla viditelné mezery a tak jsem se po jeho slovech mohla nad sebou zamyslet a poučit se do příště. „… víš co? Mám jeden nápad, mohli bychom se podívat na nějaký film, třeba ti to odvede myšlenky jiným směrem a přestaneš nad tím vším tak přemýšlet a laborovat, hm? Nebo si můžeme číst, jestli chceš. Prostě cokoliv, co by ti pomohlo… a já mezitím uklidím, ano?“ Navrhla jsem vzápětí a nadzvedla jsem svou tvář, abych mu věnovala políbení na tvář, a prostřednictvím svých rtů jsem přejela až k hraně čelisti a níž na linii krku, kde jsem se krátce pomazlila s jeho hřejivou kůží. Nechtělo se mi od něho odtáhnout, ale musela jsem, abych dostála svým slovům. Natáhla jsem se pro hrníčky i tácek a s úsměvem na něj, jsem se odebrala do kuchyně, kde jsem umyla zbytek nádobí a schovala i zbytek lívanců do lednice. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nakonec jsem byl rád, že jsem to Gabby řekl. Tak nějak se mi tím ulevilo, i když jsem si nebyl jistý, jak to vezme. "Ale ne, takhle jsem to nemyslel.. Nevím, co to se mnou je. Nebyl jsem vůbec připravený na to, že se máma takhle vtrhne, ale.. jsem rád, že jste si tak.. rozuměly," vrhl jsem na Gabby lehce rozpačitý úsměv. "Opravdu ses jí líbila, v tom mi můžeš věřit," ujišťoval jsem ji, "ale i tak jsem si to seznámení představoval.. poněkud jinak. Kromě toho, to já se omlouvám. Byl jsem chvílemi úplně mimo.." Vyprostil jsem z kapsy i druhou ruku, abych mohl Gabby obejmout pořádně. Chtěl jsem ji u sebe cítit, svůj osobní blonďatý talisman. Vůbec by mi nevadilo teď nějakou chvíli prostě jen takhle v klidu sedět a vstřebávat uplynulé minuty. Gabby nakonec přišla s nápadem, který v podstatě mé skromné přání zahrnoval. Přikývl jsem a na malou chvíli zavřel oči, když mě políbila a ještě pokračovala ke krku, což na mě v tuto chvíli působilo zvlášť citlivě. Ještě než se odtáhla, jednou rukou jsem ji pustil a nadzvedl jí tvář k té své, abych jí mohl věnovat krátký polibek na rty. "Díky," zašeptal jsem s typickým křivým pousmáním. Pak už jsem ji pustil a sám jsem vstal, abych mohl vybrat nějaký náhodný film, na který bychom se mohli dívat. Vybral jsem Shakespearův A Midsummer Night's Dream se skvělým obsazením, který splňoval prakticky všechno, co jsme snad oba s Gabby potřebovali. Pro mě to byl dokonalý únik od myšlenek se skvělou vizuální i lingvistickou stránkou v podobě nesmrtelné klasiky a pro Gabby.. byla to nádherná nadčasová pohádka, takže jsem si od toho sliboval, že by se jí to opravdu líbit mohlo. Nastavil jsem přehrávání a stopnul to na začátku, aby to bylo připravené, než si k tomu oba v klidu sedneme. Otočil jsem se ke stolku, že se konečně v klidu najíme, takže jsem si chtěl uzmout jeden lívanec, jenže.. nebylo tam nic. Zmateně jsem se podíval ke Gabby, která to právě aktivně uklízela do lednice. Ještě jsem přelétl očima k umytým hrnkům a poblíž stojící konvici se zbylou půlkou čaje. Pobaveně jsem se pousmál, protože jsem evidentně nebyl jediný, kdo byl tak trochu zmatený. Přistoupil jsem k ní, hypnotizujíc ji očima od té chvíle, kdy se otočila od lednice mým směrem a sklonil jsem se k ní, opírajíc si čelo o to její s letmým úsměvem pohrávajícím mi na rtech a zlehka jsem ji rukama objal kolem pasu. "Provedl jsem něco, že jsem si zasloužil strávit dnešní ráno o hladu?" promluvil jsem tichým, ale pobaveným hlasem. Nevím, jak moc Gabby byla roztržitá a nakolik si to uvědomovala, nicméně jsem se jednou rukou natáhl k lednici, u níž stála a vytáhl jsem z ní jeden lívanec. Odtáhl jsem se od ní, abych na ni dobře viděl, čistě provokativně jsem ji pohladil lívancem po špičce nosu a následně jsem si ho přehnul a půlku ukousl. Zase jsem ji pustil a otočil jsem se, abych nám došel pro další hrnky v polici a i s konvicí jsem to pak odnesl zpátky na konferenční stolek, křeníc se u toho na její adresu jako blázen.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Já jsem ráda, že se to stalo a co se týče toho stresu… no, aspoň nás to posílí. Víš, jak se to říká, co tě nezabije, to tě posílí,“ zamumlala jsem tiše, protože to už jsem se začala utápět v jeho očích, když si mě k sobě nadzvedl, načež se naše rty setkaly v krátkém, leč procítěném polibku, při kterém jsem mu krátce prohrábla vlasy, než jsme se od sebe odpoutali, aby si šel každý po té své aktivitě. Vypadalo to, že jsem mu aspoň trochu pomohla, což jsem pokládala za menší vítězství, ale i tak jsem byla pořád tak nějak ostražitá a v pozoru, protože jsem nemohla nikdy vědět, jestli Johna opět neuvedu do takového mimózního stavu, ve kterém působil i naštvaně. A já pak nevěděla, co jsem udělala špatně. Možná i z toho důvodu jsem byla natolik zmatená, že jsem udělala to první, co mě napadlo a to byl ten úklid nádobí a lívanců. Do poslední chvíle jsem si to ani neuvědomila, to až díky Johnovi jsem se pochopitelně zarazila a opětovala mu upřený pohled do očí. Chtěla jsem se přitom plácnout do čela, ale to nebylo umožněno, když se ke mně přiblížil a opřel si o něj to své. „Ano… nebo vlastně ne… nebo ano?“ zakoktala jsem se, jak jsem se mu snažila odpovědět, ale nemohla jsem se plně soustředit, když byl tak blízko a já jeho ruce cítila kolem pasu. Neušlo mi, jak se pobaveně usmívá a bylo mi naprosto jasné, že se mi tím jen posmívá, jak se dobře baví… ale na druhou stranu to bylo lepší, než aby se mi tu hroutil a měl špatný pocit z toho, že jsem se jej dotkla. „Provokatére,“ utrousila jsem s přimhouřeným pohledem, jakmile jsem sebrala poslední síly mu vzdorovat, přičemž jsem se ušklíbla, jak mě ještě provokoval tím kouskem lívance. Pak jsem se k němu otočila já, sledujíc jak si bere konvici a pomalu se sune k televizi, na níž jsem si všimla, že už je připravený film k puštění. Tohle ti nedaruju, Johne, pomyslela jsem si v duchu, než jsem vytáhla zbytek lívanců, které jsem odnesla ke konferenčnímu stolku. Počkala jsem si, než se pohodlně usadí, neboť jsem měla svůj vlastní plán, kterého jsem chtěla dosáhnout. „Nebude ti to vadit?“ přeptala jsem se ještě, než jsem si sedla na zem, co nejblíže k pohovce, o kterou jsem se opřela zády a byla jsem přesně mezi jeho nohama. Takhle jsem se k němu natočila, přičemž jsem zvrátila hlavu dozadu a natáhla se po jeho rukách, které jsem chtěla namířit na své vlasy. „Dívej se a hraj si s vlasy,“ oznámila jsem hraně skoro jako rozkaz a pobaveně se zasmála. Ještě jsem se ale natáhla pro jeden lívanec, který jsem si držela zakousnutím, protože do rukou jsem si převzala šálek čaje. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Samozřejmě, že ne," utrousil jsem lehce nepřítomně v odpověď usazující se Gabby, natahujíc se ještě pro lívance, které jsem přišoupl trochu na stranu, aby nebránily Gabby ve výhledu a zároveň, abych na ně dosáhl, aniž bych ji tím rušil od filmu. Dva jsem si rovnou vzal, protože už jsem měl opravdu velký hlad a hned se do toho s chutí zakousl. Ještě jsem si chtěl vzít čaj, ale moji druhou ruku na výpravě za hrnkem překvapila a zotročila Gabbyna vlastní ruka a následný "příkaz". "Rozkaz.. madam," zdůraznil jsem druhé slovo a jen tak, z legrace ji krátce zatahal za ty vlasy. Ještě jsem zmáčkl na ovladači "play" a zatímco běžely počáteční titulky, dojedl jsem lívanec a pohrával jsem si druhou rukou s plavými prameny jejích vlasů. "Doufal jsem, že by se ti to mohlo líbit. Ovšem, kdyby ne, stačí říct a můžeme tam dát něco jiného.. kdykoliv.." sdělil jsem ještě krátce, aby se případně kvůli mě nenutila na to dívat do konce (který byl zákonitě ze všeho nejlepší). A pak už jsem si užíval pohádkového Shakespeara jako malý kluk, ještě u toho snídajíc Gabbyny dokonalé lívance a jako kdyby v tu chvíli neexistovalo nic než ten film, lívance a my dva.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Konečně jsem se pohodlně usadila mezi Johnovy nohy a mohla se pro začátek těšit z jeho blízkosti, ale především z toho pohledu na něj, jak se hladově natahoval pro lívance, kterých rapidně ubývalo, mezitímco já jsem měla ten svůj jediný. Na ten jsem si taky hned vzápětí vzpomněla, protože když jsem se chtěla uchechtnout, tak mi došlo, že ho stále držím mezi zuby. Ukousla jsem si notný kousek, jak jsem trochu trhla a pak udělala takovou hezkou roličku, kterou jsem překvapivě pomalu vychutnávala, přičemž jsem ucítila, jak mě ten provokatér zatahal za vlasy. Trochu jsem přimhouřila pohled a zaksichtila se, ale to naštěstí nemohl John vidět. Jediné čeho si mohl všimnout, tak bylo svěšení mých ramen, a pak, jakmile pustil film, tak se ozvalo požitkářské zamručení. Snad jsem ani nevnímala ten obsah jeho vyřčených slov, jak moc bylo příjemné cítit prsty ve vlasech a u toho si užívat tu chuť skvělých lívanců. Ani jsem nedutala, jenom jsem si to jednoduše užívala a dopřála si ještě jeden lívanec, než jsem dopila i svůj šálek čaje. Film se mi strašně moc líbil a mohla jsem na obrazovce oči nechat, ale najednou mi začala chybět Johnova blízkost, což jsem následně vyřešila. Byla jsem najezená i napitá a tak jsem se začala vytahovat nahoru na pohovku, u čehož jsem se nezapomínala dlaněmi opírat o Johnovy nohy, než jsem si k němu vlezla na klín a pohodlně se k němu schoulila. Hlavu jsem si víceméně opřela o jeho rameno a jeho paže jsem si dala kolem pasu, abych je mohla překrýt těmi vlastními. Sem tam jsem natočila hlavu ke straně, abych se mohla opřít o jeho tvář, nebo jsem se k němu rychle otočila a políbila na stranu krku. Ale výhradně jsem sledovala film, to bylo jasné, jen jsem si nemohla pomoct a musela využít situace… „To bylo úžasné! Podíváme se na to ještě někdy znovu? Moc se mi to líbilo!“ Vyhrknula jsem u konečných titulků, plně očarovaná filmovým kouzlem a stále upíraje zrak k obrazovce. „Ty už jsi to určitě viděl, viď?“ Tentokrát jsem už svou otázku zašeptala, podívajíc se mu do tváře s uculením ale se zvědavostí vetknutou v zelených očích. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Bohužel, dnešní chaotické ráno mimo jiné zapříčinilo i to, že jsem neměl moc času.. sám na sebe a své ranní zvyklosti a ještě do toho ty dva hrnky čaje.. Zkrátka a dobře jsem si potřeboval odskočit, jenže mě vždycky přikovala nějaká má oblíbená scéna zrovna ve chvíli, kdy už jsem byl rozhodnutý vstát. Jen jsem netušil, že mě čeká zkouška odvahy po zbývající dlouhé minuty filmu. Gabby se totiž rozhodla změnit pozici a přesunout se ze země na pohovku (jak jsem si zprvu myslel), což vlastně dopadlo tak, že se přesunula ze země na mě. Malinko jsem ztuhnul, respektive zatnul svaly, abych eliminoval tendence odskočit si kvůli tomu všemu Gabbynu vrtění se, než se uvelebila. V životě by mě nenapadlo, že budu zažívat tolik protichůdných pocitů. Chtěl jsem si užít film, chtěl jsem si užít i Gabbynu blízkost, ale společně s tím jsem se v mysli čím dál tím víc upínal na dveře nalevo od ložnice.. Kdykoliv se Gabby pohnula, zatnul jsem zuby i svaly, modlíc se, aby ten film už brzy skončil, protože jsem jí to jednoduše nechtěl kazit. Chtěl jsem, aby se cítila dobře, pohodlně, spokojeně a.. Ou, Gabby, zůstaň takhle, prosím, nevrť se.. prosil jsem ji úpěnlivě v duchu, navenek se ovšem tváříc zaujatě děním na obrazovce.. Vysvobození.. zaradoval jsem se krapet předčasně, když konečně naskočily titulky. "Emm.. to jsem rád. Doufal jsem, že se ti to bude aspoň trochu líbit.." odpověděl jsem honem, připravujíc se na to, že by se mi opravdu mohlo dostat toho vysvobození. Jenže bylo těžké se dívat do té zvědavé tváře a .. "To víš.. povinná studijní četba.. a film je skvělý, takže se na něj dívám celkem.. často," odpověděl jsem s mírným pokrčením ramen, upírajíc pohled do těch jejích zelených očí. Teď, nebo nikdy! "Gabby.. ehm, omluvíš mě na chvíli, prosím?" vrhl jsem po ní omluvným pohledem a kývl jsem v náznaku směrem ke koupelně. Snad ještě nikdy v životě jsem nezažil tak dokonalý pocit deliria, téměř až stavu nirvány, jako právě za zavřenými dveřmi koupelny. Houby meditace, jogíni prostě dlouho nechodí na malou, v tom to celé jejich učení vězí.. Vrátil jsem se zpátky ke Gabby, šťastný jak blecha po tom stavu nejvyšší blaženosti a posadil jsem se zase pěkně na pohovku. "Pro dnešek bych na tebe měl jednu prosbu, možná trochu podobnou té včerejší.." začal jsem poněkud ze široka, nicméně jsem chtěl dnes večer uskutečnit plán, který mě napadl už včera. "Chtěl bych, abys mi pro dnešek slíbila, že nebudeš vyzvídat a necháš se zcela vést, až tě večer poprosím, abys udělala všechno, co ti budu říkat. Slibuji ti, že to není nic strašného, nezavážu ti oči, ani nic podobného. Jen bych chtěl, abys mi věřila, protože výsledek, jak doufám, by se ti mohl velmi líbit," promlouval jsem k ní, pohled upřený do jejích očí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dokonce ani po skončení filmu mi nedocházelo, co se tu ve skutečnosti děje, třebaže mi už začínalo být divné, jak John kupodivu spěšně mluví a že se vlastně ani nic moc nerozpovídal, jak měl ve zvyku a čekala bych od něj. To už mi začínalo být vážně divné až podezřelé. Přimhouřila jsem na něj svůj pohled zvědavých zelených očí, a když se pak nakonec omluvil, tak jsem skoro vyprskla smíchy, jak mi to záhy při pohledu na jeho siluetu mizící v koupelně naplno došlo. Rychle jsem si dala dlaň přes pusu, abych utlumila pobavený smích, který jsem prostě nemohla zastavit. Naštěstí mě ale John nemohl vidět, jak se tady bavím na jeho vlastní účet, takže jsem nemusela mít až takové výčitky svědomí. Jen to bylo poněkud horší ustát, když se zase o chvilku později vracel a mě se to okamžitě vybavilo… a mohla jsem to být já, kdo by se málem počůral, ale jen díky zadrženému smíchu, který se odrazil na lehce chvějících se ramenech. Snažila jsem se uklidnit, protože bylo vidět, že mi chce John něco naléhavého a důležitého říct. Když jsem k němu zvedla hlavu s ještě zvědavějším pohledem, že by i Alenka v říši divů mohla závidět, tak se mi ten klid konečně podařil nalézt. Utápěla jsem se v jeho očích a současně jsem bedlivě a trpělivě naslouchala, protože mluvil hodně… obšírně a nedávalo mi to skoro žádný smysl. A proč mi tohle vlastně dělá? Vždyť mu muselo být úplně jasné, že budu umírat zvědavostí… A co by to vlastně mohlo být za překvapení? Zamyslela jsem se a snažila se analyzovat jednotlivá slova, která mi v hlavě vytvářela jistý scénář dnešního večera… Večera, při kterém jsem měla dělat všechno, co mi řekne… ozvalo se mi v hlavě a já povytáhla jen pravé obočí, to levé jsem nechala zamračené. „O co ti jde, Johne? To chceš zkoušet něco z takové té necudné knihy, coby se dala označit za příručku každého mileneckého páru?“ mluvil tak strašně divně… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nicméně jsem jí neměl za zlé ten smích, který evidentně potlačovala. Zase se mi nechtěně podařilo vyvolávat v Gabby zmatené myšlenky. Prostě mě nenapadlo, co všechno by si mohla představovat a bohužel jsem zvolil nešťastná slova. Proto se mi tváři vystřídaly hned tři výrazy poté, co mi odpověděla naprosto nečekanou otázkou. "Co??" vykulil jsem překvapeně oči, pak na chvíli nakrčil čelo v chvilkovém přemýšlení, než mi to konečně docvaklo a já se na ni s úlevou uculil, kousajíc se do rtu, abych se zase tak moc nesmál. "Tak v tomhle případě tě zřejmě zklamu, protože tenhle druh literatury tu zrovna nemám, ale.. není to necudné, je to čistě praktické.. no, to je jedno.. chtěl jsem říct.." skákal jsem trochu vykolejeně od tématu k tématu, jak mě to překvapilo a mozek o tom zákonitě začal přemýšlet. Na chvíli jsem ztichl a natáhl se po Gabbyně dlani, aniž bych o tom gestu samotném nějak zvlášť laboroval. "Mám pro tebe překvapení, ale budeme si tam muset večer dojet. Tady v centru by to nemělo smysl a proto to tady ani není. Omlouvám se, někdy nad něčím přemýšlím tak dlouho, že pak o tom mluvím, jako kdybys to věděla taky a.. pak to takhle dopadá," pousmál jsem se, ačkoliv jsem už mluvil vážně. Jenže Gabby mi nasadila brouka do hlavy. Ukázala mi, že je ještě obrovské množství toho, o čem nejspíš budeme vést ještě spoustu vážných rozhovorů a poznávat jeden druhého, protože už mi dávno došlo, že mluvení je zřejmě základ všeho. Respektive, sdělování si navzájem vše, oč se podělit chceme, nebo zeptat se na názor na tu kterou konkrétní věc, protože znát Gabbyno stanovisko prostě chci a potřebuji, abych mohl správně pracovat na sobě i našem.. vztahu jako takovém. "A.. tys' chtěla něco zkoušet, že tě to napadlo? Asi.. nejspíš bychom o tom taky měli mluvit.. tedy, pokud se ti něco nelíbí, tak bych to rád věděl, abych si na to dal pozor, nebo.. pokud chceš.. cokoliv.. Byl bych vážně nerad, kdyby ses mi bála říct, jak to cítíš a tak," upíral jsem pohled na naše ruce, v tváři naprostý klid a protože jsem nechtěl Gabby příliš uvádět do rozpaků, musel jsem hodně promýšlet, jaká zvolit slova, takže to ze mě lezlo poněkud pomaleji.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zjevně jsme na tom byli úplně stejně, co se týkalo toho vykolejení, protože k mému překvapení mě vzal John i za mou dlaň, což bylo moc příjemné ale stále překvapující s ohledem na ten jeho panický strach, nebo jak jsem tomu měla říkat. Nicméně jsem byla ještě notnou chvíli vedle, takže jsem byla schopna tak maximálně mechanicky kývat hlavou, než jsem se vnitřně uklidnila a vzpomněla si, jak že se vlastně mluví. Sklopila jsem pohled k našim dlaním, přičemž jsem Johna poslouchala dál, přemýšleje o těch jeho slovech a zároveň vstřebat tu skutečnost, že si o mně musel myslet strašně necudné věci, když jsem mu už definitivně dokázala, kam směřují mé myšlenky. A to se stát nemělo, protože budu vypadat jako… jako… ani jsem to nedokázala říct ve vlastních myšlenkách, jak moc jsem se styděla, rudá až po špičky uší. „Já… ne… nezklamal jsi mě,“ kuňkla jsem ještě opožděně na tu jeho první poznámku. Dělalo mi potíže se nějak vyslovit k tomu dalšímu, takže jsem se to pochopitelně snažila co nejvíce oddálit, když už bych to nedokázala zapovídat. Překvapeně jsem povytáhla obočí, oči doširoka rozevřené šokem. „Prosím? Já? Ne, ne, ne… já přeci na takové věci nemyslím,“ bránila jsem se dosti chabě, protože mu muselo být už dávno stoprocentně jasné, že na to prostě myslím. Tím spíš, když jsem se snažila tak bránit a ohrazovat se, že to není pravda. Stydlivě jsem sklopila pohled zpátky k našim dlaním, než jsem to nevydržela a jednoduše vyprskla hlasitým smíchem. A jak jsem se tak naplno rozchechtala, tak jsem si plácla Johnovou dlaní do čela, přičemž jsem si jí tam i nechala opřenou, abych si do ní schovala částečně i rozesmátý obličej. „Omlouvám se, já jenom prostě… Tohle je tak… já z toho nemůžu…,“ hýkala jsem mezi další těžce potlačovanou salvou smíchu. Nechtěla jsem tím nic zesměšnit, prostě mě jen rozesmál ten fakt, že John si pro mě něco evidentně chystal a mě to zkrátka řečeno připadalo jako pozvánka na milování. I když i po tom jeho dalším vysvětlení to znělo poněkud dvojsmyslně. „Ale když už se ptáš, tak by mě zajímalo, jaké by to bylo ve vaně, na barovém pultu a na kuchyňské lince. To víš, už mám ve sbírce zážitek ze srubu a z přírody, tak si říkám, že by nebylo špatné nasbírat i další zážitky z netradičních míst,“ zvedla jsem hlavu z jeho dlaně, kterou jsem si přesunula na druhou stranu tváře, ale stále jsem se u toho zubila jako naprostý blázen. Jo, asi jsem měla o tom mluvit vážně, ale to mi nějak v tuto chvíli nešlo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nakonec ale bylo dobře, jak se situace vyvinula, protože jsem začínal být opravdu zvědavý na to, jak to Gabby vnímá, na co myslí, jaké má sny a tak podobně. Moc dobře jsem věděl, že sny nemají s tou pověstnou nevinností co dělat. Nečekal jsem ale, že se tak rozesměje. Zákonitě mě to rozesmálo taky, protože její smích, obzvlášť v trochu napjaté chvíli, byl dokonale nakažlivý a o to víc uvolňující. Smál jsem se nahlas s ní, kroutíc u toho hlavou, kam jsme se to zase dostali, ale přišlo mi to prostě fajn. Zřejmě na nás měla vliv i ta předchozí napjatá atmosféra z návštěvy mé matky, ale vážně to bylo něco skvělého a nového takhle mluvit o vážných věcech a smát se tomu - ne proto, že bychom si z toho dělali legraci, ale prostě proto, že jsme se smát jednoduše chtěli. Jako dva blázni.. Nicméně jsem ustal se smíchem a jen Gabby se zájmem poslouchal, když se konečně svěřila. V podstatě, když jsem o tom tak přemýšlel, to nebyly vůbec špatné sny. Tedy, možná ta vana by byla trochu nepraktická a tím pádem velmi nebezpečná, co se týče vodě-odolnosti malé nezbytnosti.. Když jsem měl tak příhodně ruku, využil jsem toho k pohlazení její tváře, třebaže jen konečky prstů. Pousmál jsem se a s nečekanou obratností jsem Gabby s tichým smíchem povalil dozadu na pohovku a skláníc se nad ní, chvíli jsem se na ni díval. "Stejně nemůžu uvěřit tomu, že jsi opravdu tady. Ta zmatená rozcuchaná stopařka.." smál jsem se a hladil ji po tváři bříšky prstů, než jsem se sklonil pro poněkud vysmátý polibek.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Každopádně jsem svá slova myslela zcela vážně, třebaže jsem se u toho pořád bláznivě culila a smála se jako úplný cvok, ale nakonec jsem musela i tak uznat, že na tom něco je, třebaže původně to měla být jen taková provokace… John mi však na to neodpověděl, jenom se zatvářil zaujatě, jak mě tak poslouchal a nakonec mě pohladil po tváři přes konečky prstů. Ale já potřebovala slyšet jeho názor, taky jsem chtěla vědět, co si o tom myslí, jak to vnímá a co se mu líbí, nebo naopak ne. Jen bylo těžší se donutit k tomu to vyslovit opravdu nahlas, přes ty rozpaky a stud. O takových intimnostech jsem se zkrátka nikdy nebavila, tak mi to nepřišlo zase tak úplně přirozené, jako když jsme se bavili třeba o lívancích. Ale s Johnem jsem se cítila příjemně a krom toho jsem věděla, že se s ním dá bavit o čemkoliv, takže… proč bych se nemohla zeptat? Protože je to krajně neslušné? „A co ty? Chtěl bys něco zkusit? Ráda bych věděla, co se ti líbí a co ti případně vadí a tak… však víš, jak to myslím, ehm… Možná vypadám rozpačitě, ale ráda bych se o tom naučila s tebou mluvit, protože si myslím, že je to přirozené. Je to naší součástí a tak… týká se to nás obou… oba to, ehm, děláme, že,“ lezlo to ze mne jak z chlupaté deky, a ke konci už jsem se zase rozesmála, jak jsem se to pokoušela nějak inteligentně zakončit, což se mi zjevně nepodařilo. John mě pak v další chvíli překvapil tím svým nečekaným manévrem, kdy mě se smíchem a pobaveným výrazem ve tváři obratně povalil dozadu na pohovku. Ležíc pod ním, téměř v jeho zajetí jsem mu opětovala pohled do očí a sama jsem se ještě pobaveně hihňala. „Taky tomu nemůžu uvěřit, protože si mě ani trochu nezasloužíš, ale zjevně se ti mě podařilo očarovat a okouzlit,“ vyplázla jsem na něj provokativně jazyk, přičemž jsem se dlaněmi dostala na oblast jeho břicha, kde jsem se ho z obou stran pokusila polechtat. Ještě jsem mu skousla ret, když se mi tak pobaveně chechtal… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "To je dobře, Gabby, opravdu jsem rád, že o tom chceš mluvit. Nemusíš se červenat, je to jen mezi námi," pohladil jsem ji opět po líci. "Jediné, co se mi nelíbí, tak.. jak mě doháníš k šílenství, když se tě nemůžu dotknout, nebo políbit, ale.. ve skutečnosti se mi to šíleně líbí, jen si to v tu chvíli nechci přiznat," zakřenil jsem se, aby věděla, že opravdu nemám nic, co by mi vadilo, jako spíš naopak. "A když už jsi se zmínila.. taky bych.. rád bych se s tebou miloval i jinde, než jen v posteli. Kromě toho, tam lese.. pořád na to myslím, jak to bylo úžasné i.. tou zvláštní atmosférou nebezpečí. Ale i tak bych asi měl zavolat paní Hobbs, kdy plánuje přijít, aby pak nebyla.. ehm.. překvapená a my taky," zamyslel jsem se s úšklebkem. Atmosféra dnešního rána se zase vrátila do těch příjemně uvolněných kolejí "před mámou", jak jsme si užívali jeden druhého a smáli se u toho. "Jo, vůbec si nezasloužím mít na krku takovéhle pískle, co se mi v jednom kuse posmívá a schovává mi snídani přímo před nosem.." křenil jsem se a spolu s tím jsem se sehnul k jejímu krku a jemně ji tam kousl. "Měla by Bond girl nějaké přání na dnešek?" zamumlal jsem jí do kůže na krku, se kterou jsem se mazlil nosem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Víš, ještě jsem o tom s nikým nemluvila a tak. Vlastně se ještě pořád divím, že se to opravdu stalo, víš, že jsme spolu… prožili takové chvíle… že jsme se spolu milovali. Není to tak dávno, co jsem si ještě myslela, že se mi takové věci úplně vyhýbají a ještě hodně dlouho budou. Asi to bude znít hodně zvláštně, ale opravdu jsem si myslela, že se to stane až za dlouho, až se třeba vdám a tak, protože tam ve Twin Falls jsem za celou dobu nepotkala nikoho, kdo by mě tak přitahoval… A teď mám naopak pocit, že se těch necudných myšlenek snad nikdy nezbavím… myslím na to i přes den… stává se ti to taky?“ Upřela jsem na něj zvědavě zelené oči, červená až za ušima, ale i tak jsem se o těch věcech docela dost rozpovídala a zajímala se i o to, jak to má a cítí sám John. Asi jsem potřebovala vědět, že nejsem jediná, kdo na takové věci myslí i v normální běžné době, abych pak neměla pocit, že je se mnou něco v nepořádku. Visela jsem mu doslova na rtech a na očích, když se mi začal svěřovat, přičemž jsem se začervenala snad ještě víc, ale v očích se mi odrazila čirá spokojenost a potěšení, že bych na něj tak silně působila. „Musím se přiznat, že se mi to líbí, když tě přivádím do takového šílenství, hrozně moc se mi líbí, když pak na mě upíráš svůj toužebný pohled, je to takové… nepopsatelné,“ podívala jsem se na něj o trochu vyzývavějším pohledem. „Tam v lese to bylo úžasné… A ráda bych si to ještě někdy zopakovala, ale nevím, jestli by se to dalo zrovna tady v NY,“ uchechtla jsem se, ale pak jsem honem zvážněla. „A kdy ti sem vlastně paní Hobbs chodí? Jednou za týden? A nebude jí to podezřelé, když se s ní najednou začneš domlouvat, nebo… tak?“ Zamyslela jsem se ještě. „Mluvíme pořád o mně? Protože s tím posmíváním bych to tipnula spíš na tebe. To ty se v tom vyžíváš, i když si myslíš, že jsi strašně nenápadný, když se koušeš do rtu a děláš jako by nic,“ vrátila jsem mu pobaveně s úšklebkem a chtěla jsem ještě provokativně vypláznout jazyk, ale v tom okamžiku mě zlehka kousl do kůže na krku, na což jsem zareagovala tlumeným slastným povzdechem s přivřenýma očima. „Myslím, že se pro dnešní den spokojím jen s tvojí společností, ani se mi vlastně nikam nechce, ale jestli máš nějaké přání ty…“ zašeptala jsem a putovala dlaněmi z jeho břicha o trochu výš, abych se mu dostala za krk, kde jsem mu vjela do vlasů, provokativně se u toho křeníc. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Líbí se mi to. Jen jsem tím chtěl říct, že mi můžeš svěřit opravdu cokoliv," vysvětlil jsem ještě krátce, protože Gabby už se nadechovala, že mi něco chce říct. Díval jsem se střídavě na ni a na naše ruce, které jsme zase spustili dolů z její tváře, takže jsem ji mohl chytit i druhou rukou a jen tak si pohrávat s jejími prsty a dlaněmi.. Už párkrát mě napadlo, že Gabby je prostě ten typický druh dívky, která sní o tom, jak to jednou bude dokonalé s panem dokonalým.. a když jsem nad tím tak přemýšlel, sám jsem kdysi chtěl, aby to poprvé bylo s "tou pravou", což se mi nakonec těžce nepodařilo. Jen jsem si nebyl najednou tak moc jistý, co mi tím Gabby chtěla naznačit, pokud vůbec něco takového chtěla.. Nicméně mé myšlenky odvedla bravurně úplně někam jinam. Nadechl jsem se a pak zamyšleně dech zadržel, kousajíc se do rtu. Jen na chvíli jsem se díval kamsi do strany, než jsem se vrátil pohledem ke Gabby. "Podle mě na to myslí každou chvíli většina lidstva, jinými slovy.. je to úplně normální. Je to neodmyslitelná součást lidského bytí. Víš, možná je to pro tebe tak.. zvláštní a časté hlavně proto, že je to tak nové. Třeba za měsíc, za rok, to už nebude tak časté, jako teď. Už to pro tebe nebude takový nezvyk a tím pádem už třeba nebude intenzita těch myšlenek taková, jako teď. Ale těžko říct.. A není to necudné, jak říkáš.. Bože, to slovo je tak.." zakroutil jsem se smíchem hlavou. "Necudné by bylo, kdybys o tom mluvila ve společnosti, ale jinak? .. jinak je to úplně normální a v tvém konkrétním případě ještě navíc sexy," uculil jsem se na ni. Potěšilo mě, že to naše krátké milování v lese v Little Piney Creek se líbilo i jí natolik, že by to ráda zopakovala, nicméně tady to bylo asi dost nemožné. Možná výhledově, až pojedeme na ten výlet k Ostrovu Prince Edwarda.. ale tohle se plánovat nedá, ani nechci. Spontánnost je mnohem zajímavější.. Nakrčil jsem jedno obočí, když se tak Gabby ptala na Hobbsovou. Došlo mi, že zase beru něco jako samozřejmost, přičemž pro Gabby je to jedna velká neznámá. "No.. jednou za týden sem chodí, když tu nejsem a když přijedu, tak se pak domlouváme, jak se to hodí jí i mě. Obvykle sem pak chodívá každý den, nebo každý druhý, jak je potřeba," pokrčil jsem rameny. "Jen se s ní pak musím domluvit na nějaké konkrétní hodině.." "Nedělám, jakože nic. Já prostě vůbec nic nedělám. Strach by mi nedovolil si z tebe jakkoliv utahovat," ušklíbl jsem se už na její krk, s nímž jsem měl své malé plány. "Mmm.." zamručel jsem spokojeně, jak jsem ucítil její putující prsty až k vlasům. "Mám plány až na večer.. Bude tam zřejmě foukat silný vítr, tak si pak hlavně neber ty hodně krátké šaty," zarazil jsem se na chvíli, myšlenkami úplně jinde, abych se na ni podíval s povytaženým jedním obočím, doufaje, že mi to slíbí. Pak jsem se zase uvolnil. "Jinak mi bude stačit tvá společnost. Nemám dnes na Manhattan nijak zvlášť chuť. A když už jsme u toho.." natáhl jsem se ke straně pro lívanec, který jsem ledabyle přehnul do jakési roličky a nabídl jej Gabby, aby si kousla jako první, přičemž jsem se hned potom zakousl i já.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „To samé bych mohla říct já. I když teda, ty se nečervenáš – což bych někdy chtěla vidět – ale chtěla jsem hlavně říct, že se mi taky můžeš svěřit. Víš, abys věděl, že to není jednostranné… ale samozřejmě to taky neznamená, že musíš a že na tebe budu tlačit, jen prostě… abys věděl, že tu budu vždycky pro tebe, a že když budeš potřebovat, tak tě vyslechnu,“ nemohla jsem se pořádně vymáčknout, abych se vyjádřila přesně a zároveň ho nějak neznervózněla, protože mi bylo jasné, že John není zase tak moc zvyklý se svěřovat. Já taky ne, ale rozdíl mezi námi byl, že mě to nedělalo až takový problém – svěřit se jemu. Pokrčila jsem obočí, když jsem si všimla, jak pohledem přelétává na druhou stranu a kouše se u toho do rtu. To mi bylo více než podezřelé, a když se rozmluvil, samozřejmě opět obšírně a vůbec ne přímo na mou otázku, tak mi to docvaklo a já se uchechtla, vzpomínaje na ty rady, které jsem obdržela od Johnovy matky. „Hmm… ale já se tě nikdy nenabažím, mám spíše opačný pocit, že to pořád jen sílí… a vlastně se mi to taky líbí a děsně moc,“ přešla jsem pozvolna do šeptu a zatvářila se trochu vyzývavěji, jak jsem mu opětovala pohled. Každopádně jsem byla ráda, že mi to řekl, protože jsem se tím pádem nemusela cítit zvláštně a nenormálně. „Ale neodpověděl jsi mi, Johne. Taky na to myslíš? Třeba teď? Vzpomínáš třeba, jak jsem tě učila pít whisky? Nebo jak jsem tě požádala o zapnutí podprsenky? Nebo… jak jsme se milovali podruhé v Little Piney Creek? To bylo něco úžasného…,“ A to už jsem nevydržela a zeširoka se zakřenila, protože jsem se najednou vůbec nestyděla. Naopak jsem na něj po celou dobu upírala pronikavý pohled zelených očí a možná očekávala, že v něm vyvolám kousek touhy, se kterou by se na mě aspoň podíval. „Ale mně se necudné líbí, zní to tak… nestydatě. A já jsem ráda nestydatá,“ odvětila jsem s vypláznutou špičkou jazyka a pobaveně se zasmála se zakroucením hlavy, než jsem chápavě přikývla ohledně paní Hobbs. Bylo to něco nezvyklého, pro mě tedy, ale už jsem nad tím zase tak moc nepřemýšlela. Ono to ani nešlo, když jsem cítila to vzrušení ze vzpomínek a ještě se o tom tak otevřeně bavili. Hrozně se mi to líbilo. „Nevymýšlej si, nebo dostaneš na zadek jako zlobivý kluk,“ varovala jsem jej se smíchem, užívaje si další soukromé chvilky, kdy jsem ho mohla nerušeně hladit po zádech a prsty mu zajíždět do tmavých vlasů. „Takže si nemám vzít vůbec nic?“ Pozvedla jsem obočí a čekala na jeho reakci… Nemohla jsem si zkrátka pomoct, když jsem viděla ten jeho zaražený výraz. Nabídku lívance jsem neodmítla, takže jsem se do něj z druhé strany zakousla s trochu nadzvednutou hlavou, protože jsem byla stále na lopatkách pod Johnem. Prohrábla jsem si přední prameny plavých vlasů a zaměřila se na něj zkoumavým pohledem, když se hned po mě zakousl do zbytku lívance. „Mohli bychom si třeba něco zahrát, a pak si udělat oběd, než bude večer. Ale stejně jsem strašně zvědavá, co tě napadlo…“ upřela jsem na něj štěněcí pohled, jak jsem tak nenápadně vyzvídala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Už jsem se nadechoval, že jí odpovím, ale předešla mě s obviněním, že jsem předtím neodpověděl konkrétně za sebe, přičemž mi připomněla všechny naše dokonalé chvíle velmi intenzivně prožívaného milování. "Myslím na to velmi často.. obzvlášť ty nekonečné čtyři dny jsem na to všechno myslel častěji, než bych chtěl, protože pak bylo obzvlášť těžké odolávat, když jsi mě u toho ještě tak strašně sváděla.." řekl jsem jí tiše, trochu chraplavým hlasem, vpíjíc se jí pohledem do očí. Ale na ta slova o necudnosti jsem pozvedl obočí, přimhouřil oči jako prosti ostrému slunci a zašklebil jsem se. Prostě a jednoduše mi to slovo přišlo samo o sobě čím dál tím víc komičtější.. Tentokrát jsem přimhouřil oči zcela z jiného důvodu. Ani trochu se mi nelíbila představa toho, jak někdo okukuje Gabby v těch šatech, které jí sice sluší, ale odhalují víc, než bych si byl na veřejnosti přál. "Nezahrávej si se mnou, nebo tě zabalím klidně do koberce, bude-li to nezbytné," varoval jsem ji tichým hlasem, ovšem s cukajícími koutky úst, než jsem se natáhl pro ten lívanec. Koneckonců, pořád jsme ještě měli snídani a tohle byl můj.. třetí? čtvrtý lívanec?.. Gabby pak navrhla něco si zahrát. S plnou pusou jsem se zamyslel a jen udělal něco jako "Mhmm," na důkaz souhlasu. Nebyl jsem si jistý, co přesně měla na mysli, ale neuniklo mi to, jak ji nejspíš trochu sžírá zvědavost ohledně mého plánu na večer. Spěšně jsem polkl a natáhl se ještě pro jeden lívanec, který jsem jí opět nabídl jako první ve smotané ruličce. "Večer sama uvidíš a nezkoušej to, neřeknu ti vůbec nic," zakřenil jsem se na ni a pak se odtáhl, abychom se mohli normálně posadit, přičemž jsem zase dojedl zbytek nakousnutého lívance. "A co bys chtěla hrát? Nemám tu žádné deskovky, ani karty.. jen pár her na Nintendo, ale nevím, jestli tam bude něco, co by se ti líbilo.." podíval jsem se na ni nejistě, jak jsem přemýšlel, co by opravdu chtělo, co by jí udělalo radost.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Bylo vidět, jak ho tím necudným slovem rozesmívám, třebaže se to zjevně snažil zakrýt tím svým typickým přimhouřeným pohledem, ale já si zkrátka nemohla pomoct a říct to musela. Alespoň pro to pobavené potěšení. V další chvíli už to mhouření očí nebylo takové nadnesené, ale naopak to vypadalo, že to John myslí vážně. Trochu jsem se schoulila, i když jsem tu svou provokaci myslela jako neškodnou legraci, ale teď pod tím jeho pohledem jsem si připadala jako bych provedla něco co bych neměla. Rovnou hrdelní zločin, za který bych si zasloužila pořádný trest. Naštěstí mu při tom varovném tónu ujely koutky výš do nepatrného úsměvu, tak se mi trochu ulevilo. „Ale když ty jsi tak sexy, když se mračíš, nejraději bych tě… nejraději,“ rozpačitě jsem vydechla a celá začervenala, když jsem si uvědomila, co jsem mu málem řekla. Myslet si takové věci, mít je v hlavě a přemýšlet o nich bylo něco jiného, než to říct úplně nahlas, aby to ten druhý věděl. I když… John už to určitě tušil sám i podle toho, co jsem mu před chvílí svěřila, jak to cítím. „Ty krátké šaty mám stejně jenom na doma, kvůli tobě, nikdo jiný mě v nich neuvidí,“ tak trochu jsem změnila téma, ale zároveň jsem si ho chtěla udobřit, ale také i ujistit o tom, že si nemusí dělat starosti, že bych… že bych se měla předvádět před někým jiným, to by mě ani nenapadlo. Ale bylo takové příjemné zjistit, že mě chce John jenom pro sebe. Možná to vyznívalo sobecky, ale já jsem to tak vůči němu měla taky. Nesnesla bych ani pomyšlení, že by se na něj měla dívat nějaká jiná žena a ještě se ho dotýkat… trochu jsem se nad tím zamračila, ale jakmile mi nabídl lívanec, tak jsem se uvolnila. Prsty jsem mu bezděčně přejela po linii obličeje a zamířila i k jeho ústům, když tak pěkně žvýkal s plnou pusou a já se u toho samovolně zamilovaně usmívala, dívaje se mu upřímně do očí, než jsem se ho pokusila i trochu nalomit s tím, aby mi o tom večeru něco prozradil, ale evidentně se nenechal. Hraně jsem si povzdechla, jako kdyby měl přijít konec světa jen proto, že mi o tom nic dalšího nechtěl říct. Posadila jsem se již normálně, když už jsem měla tu možnost a nahnula se pro šálek s čajem, který už byl vychladlý, ale mě i tak celkem chutnal. „Tak mi to řekni, co tu máš, ale Nintendo jsem ještě nikdy nehrála, každopádně, aby to stálo za to… tak o co budeme hrát? Uzavřeme sázky?“ Chytla jsem se toho okamžitě a vyzývavě pozvedla obočí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Nejraději.. co? Strhla bys ze mě tričko, nechala mě, abych udělal to samé tobě a pak bys žebrala, abych se s tebou miloval?" nadhodil jsem s upřeným pohledem, ale s tónem, jako kdybych hádal, co má v kapsách. Samozřejmě, že jsem si s Gabby zase pohrával, stejně jako ona to občas dělala mě. K mé smůle však každá buňka mého těla v tu chvíli toužila udělat přesně to, co jsem řekl, takže jsem to musel honem udusit hned v zárodku. To bychom pak taky nedělali nic jiného.. Ovšem můj vyzývavě zvědavý pohled vystřídalo doopravdické překvapení, jak jsem se tak u toho natahoval pro snídani. Nečekal jsem takové gesto - byl to od Gabby takový nečekaný dárek pro mě, to vědomí, že si ty šaty kupovala s myšlenkou na mě. Tedy, že je bude nosit jen tady, kde budu smět obdivovat její krásné křivky jen já sám a nikdo jiný. Vykouzlilo mi to na chvíli na tváři značně okouzlený úsměv. "Děkuji.." zašeptal jsem, než jsem si strčil zbylý kus lívance do pusy. Tentokrát přišla se sázkou sama Gabby. Měl jsem sázky víceméně rád, jako takový pozůstatek ze školy. Nicméně jsem teď horečně přemýšlel nad tím, o co se vsadit. "Sázku beru, ale.. o co se vsadíme?" upřel jsem na ni vyčkávavý pohled, s čím přijde, protože doposud jsem navrhoval sázku jako první já a tradičně se mi to vždycky pěkně vymstilo (samozřejmě v dobrém, ale i tak..) "A hru si můžeš vybrat sama. Mám tenis, baseball.. pak tam mám nějaké střílení a star wars souboje.. a nějaký tanec, ale to mi podstrčili se základním balíčkem.." vyjmenoval jsem hry a nechal výběr zcela na Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na to své gesto s šaty jsem už nic neříkala, jen jsem si po delší době užívala pohled na jeho okouzlený úsměv, který snad znamenal, že je John spokojený s tím, že jsem si ty šaty sice koupila, ale ne abych je nosila po venku ale především tady, kde si mě v nich mohl zálibně prohlížet, aniž by se musel trápit s myšlenkou, že se v nich ukážu na veřejnosti. Stejně jsem si nebyla tak úplně jistá tím, jestli mu opravdu vadila představa, že by mě v nich někdo cizí viděl, nebo že se moc nehodily do společnosti kvůli tomu, jak krátké byly. „Není zač,“ zašeptala jsem a naklonila se k němu, abych mu věnovala políbení na tvář. Nečekala jsem, že mi dá John takovou šanci, ale nejspíše měl proto pádný důvod, protože se mi to k němu moc nehodilo, že by mi dal takovou velkou šanci ke zneužití. Ne, že bych takové myšlenky měla, a docela by mě asi i ranilo, kdyby si to o mně myslel, neboť jsem to ani neměla v úmyslu. Zase tak moc zlomyslná a škodolibá jsem nebyla. Chvilku jsem přemýšlela a zvažovala nejrůznější možnost, než jsem přišla s tím, co mě napadlo a zdálo se mi to docela jako prima nápad. „A co takhle, kdybys prohrál a já vyhrála, tak bys dal paní Hobbs dovolenou, třeba dva týdny a uklízel bys sám, a ještě mi k tomu po celou tu dobu dělal snídani do postele, ale každý den jinou, abys to neměl tak jednoduché, hm?“ Pozvedla jsem obočí, ale když jsem se nad tím zamyslela, tak se mi to zdálo dost málo. „Ne, odvolávám, když vyhraju, tak pojedeš dolů do recepce nahatý ve výtahu,“ rozesmála jsem se, jak jsem to už nemohla vydržet, ale i tak jsem to myslela vážně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Možná jsem na sebe ušil bič, protože Gabbyna fantazie nezná mezí a hrozilo mi prakticky cokoliv. Na druhou stranu, o to bude ta sázka zajímavější, no ne? Sám jsem se snažil vymyslet, co by mohla dát v sázku ona, ale to jsem netušil, s čím nakonec vyrukuje. Oproti Gabby jsem totální looser a měkota ve vymýšlení sázek.. pomyslel jsem si lehce konsternovaně, když z ní konečně vypadlo rozhodnutí, co bych v případě své prohry měl dělat. "Co?? Ne, ne ne ne, první slovo platí. Znají mě tady jako seriozního obyvatele, nemůžu jezdit výtahem nahý.." bránil jsem se vehementně, přemýšlíc nad tím, že by to ve výsledku bylo mnohem jednodušší, než dva týdny uklízení a snídaní, protože to pro mě byla mnohem větší neznámá. Koneckonců, se sázkami na "naháče" už jsem měl své zkušenosti. "No, dobře, jen cesta výtahem dolů a zase nahoru, nic víc, nebo do toho nejdu," řekl jsem nakonec s nakrčeným obočím, jak jsem u toho smlouvání přemýšlel, co bych pro změnu provedl já Gabby. "A když prohraješ ty.. budeš se muset celé dva ..ne, tři dny chovat jako dáma, což znamená, že dostaneš rychlokurz etikety, celé tři dny budeš chodit v podpatcích a šatech a ještě k tomu mi budeš vařit, nebo půjdeme do nějaké neluxusnější restaurace, kterou jen najdeme a.. za celé ty tři dny se mě nebudeš smět dotknout rukama, ani jediným prstem.. Co ty na to?" povytáhl jsem vyzývavě obočí a střetl se s jejím pohledem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Myslíš ten okamžik, kdy tě prosím o to, abys mě pomiloval?“ Zašeptala jsem s upřeným pohledem do jeho očí, než jsem pohledem sklouzla k jeho rtům, které byly poněkud blízko, a stačilo se jen naklonit. Věděla jsem, že ho tou svou sázkou vyvedu z míry, jen jsem nečekala, že až tak moc. Každopádně jsem si to nesmírně užívala a bylo to na mě úplně vidět, jak jsem se vítězně a možná i trochu škodolibě usmívala. Už jsem chtěla něco namítnout, třeba Johna popíchnout tím, že se mi nezdá jako někdo, kdo by se nepostavil výzvě čelem a že je na nejlepší cestě k tomu, abych si o něm začínala myslet, že je tak trochu…. Strašpytlík. Ale než jsem se nadechla ke slovu, tak si to zřejmě rozmyslel, třebaže ještě před okamžikem vehementně protestoval. „To je ale pořád dost málo, ještě mi k tomu uvaříš tři snídaně do postele, každou jinou, jinak do toho fakt nejdu,“ vyplázla jsem na něj jazyk a pak poslouchala, co si na mě pro změnu vymyslel on sám. No, upřímně řečeno jsem nečekala, že z něj vypadne něco takového. Bod k dobru za to, že si nevymyslel taky něco s nahotou, to jsem mu byla opravdu vděčná, ale i tak jsem byla na dlouhou dobu v rozpacích. Představa, že bych se měla tři dny chovat jako dáma, chodit podle toho oblečená, to by nebylo zase tak moc hrozné (i když pro mě to bylo děsivé) ale že se ho nebudu moci dotýkat ani jediným prstem… co budu dělat? Určitě toho zneužije a bude mě mučit ještě víc, než teď. „Ale… ale,“ nadechla jsem se k protestu, ale když jsem viděla ten jeho výraz v obličeji, tak jsem ani necekla. „Tak dobře, ale dáme si souboj ze Star Wars. Síla bude stát při mně,“ přimhouřila jsem pohled ve snaze působit podobně sebevědomě a sebejistě, jako to uměl jen on. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Hmm.. snažíš se na poslední chvíli smlouvat? Pff.. no ale dobře, přijímám. Tři různé snídaně se dají vymyslet spíš, než čtrnáct snídaní.." přikývnul jsem nakonec a na oplátku jsem vyrukoval se svým vlastním nápadem, který jsem vymýšlel za pochodu, jak mi slova sama zrovna padala do pusy a ven. Samozřejmě bych nechtěl, aby Gabby okukoval někdo další, takže varianta s nahotou absolutně nepřicházela v úvahu. Leda.. ale ne, to bych jí neudělal, aby chodila nahá po bytě.. Nejsem zvrhlík. Vyzývavě jsem na ni hleděl, přemýšleje nad tím, do čeho jsem se to zase uvrtal, modlíc se, abych to tentokrát neprojel. Zdálo se, že Gabby to chvíli zvažuje, ale i ona sama musela uznat, že po ní nechci něco tak nedůstojného, jako byl ten výtah. Měl jsem totiž v sobě za ty roky zakódovány v podstatě dva životy - jeden ten seriozní a možná trochu znuděný, který jsem vedl tady v NYC.. a pak ten druhý, odvázaný, typicky studentský a plný zábavy, kdy mi žádná výzva nebyla dost praštěná. Bohužel jsem se ale nedokázal v tuto chvíli odpoutat právě od toho prvního, ke kterému se samozřejmě pojil i tento byt a lidé zde, kteří mě určitým způsobem znali.. Nakonec přeci jen souhlasila a to dokonce bez námitek. Na Gabby zcela nečekané.. "Dobře, můj mladý padavane, ukaž, co v tobě je," neodpustil jsem si malou zpětnou provokaci a hned na to jsem vstal, abych to připravil. Obvykle jsem si při hrách odšoupl konferenční stolek, abych na to měl dostatek místa, protože tahle hra je zkrátka na pohyb poněkud náročná. Pak už jsem jen vytáhl hru ze skříňky, kde jsem měl i sbírku DVD, zapojil ji do TV a vrátil se ke Gabby se dvěma ovladači. "Ale ještě se na to napiju.. měl jsem v lednici džus, dáš si taky?" zeptal jsem se ještě zdvořile, ačkoliv už jsem v konečcích prstů cítil soutěživého ducha.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ale vůbec ne, to bych si přeci nedovolila, jen řekněme, že se pokouším trochu svou výhru poupravit, aby to pro tebe bylo zajímavější, a vzhledem k tomu, jak si podotkl, tak čtrnáct snídaní je asi opravdu docela dost, takže jsem ti vlastně vyšla vstříc“ zacukaly mi pobaveně koutky, protože to nebylo ještě nic proti tomu, že by mohl nahý ve výtahu. Ale to se stejně vůbec stát nemuselo, protože to sice byla dost vtipná představa, ale musela jsem brát v potaz i to, že John tu má určitou pověst a krom toho by to prostě asi nebyl nejvhodnější vtípek, tím spíš na takovém konzervativním místě. Ale nějak jsem jej potrápit musela, aniž by přitom věděl, že bych mu to v případě výhry třeba i odpustila a chtěla jenom ty snídaně do postele. Překvapilo mě však, že to vzal tak nadneseně a taky zrovna moc nesmlouval, nebo neošíval. To znamenalo, že byl možná i na takové věci zvyklý, ale kdoví… tuhle jeho stránku osobnosti jsem ještě neměla příležitost zažít naplno a dost možná jsem o ní ani neměla tušení. Ten jeho vyzývavý pohled mluvil za všechno, a třebaže jsem se snažila tvářit sebevědomě, podobně jako on, tak mi to asi zrovna moc nešlo. Ale aspoň jsem viditelně neprotestovala a svou část jsem přijala relativně klidně, jen uvnitř se mi chvěla má malá dušinka, protože jsem si začínala uvědomovat, do čeho jsem se to zase nechala uvrtat. Ono to vlastně ani nebylo zase tak špatné, protože pokud bych se Johna nesměla dotýkat jediným prstem, tak bych to mohla brát jako snahu o mé sebeovládání, které přiznejme si, že nebylo nijak zvlášť silné. Stačilo málo a já se před Johnem rozpouštěla jako čajová svíčka. A nakonec… taky si mohl vymyslet něco mnohem horšího a drastičtějšího. Přípravu na hraní jsem nechala převážně na Johnovi, ale to neznamenalo, že bych mu nebyla ku pomoci, kdyby náhodou potřeboval. Konferenční stolek jsem mu pomohla odtáhnout, i když to asi zvládl sám a zbytek věcí, jako nachystání a vyndání toho všeho příslušenství jsem nechala plně v jeho režii. Ani jsem nevěděla kde to má, a nepřišlo mi dvakrát vhodné se v jeho věcech přehrabovat, byť by mě u toho viděl. „Hm, pomerančový džus na posilněnou? Tak v tom případě si dám s tebou ráda, jestli je to tvůj doping, tak ho musím mít taky,“ uchechtla jsem se pobaveně, když jsem se k němu otočila čelem a zálibně si ho prohlédla od hlavy až k nohám. „Budeš mi to asi muset nejdřív vysvětlit, vlastně to je pochopitelné, chtěla jsem říct, nebo spíš poprosit, abys měl se mnou trpělivost, možná větší než do teď, protože jsem to nehrála a určitě budu jako pravá blondýnka,“ usmála jsem se na svou vlastní adresu poté, co jsme se dostatečně posilnili pitím. Přistoupila jsem k němu blíž a prohrábla mu vlasy, tváříc se u toho, jakože tam na tom místě něco měl a já mu chtěla jen pomoct, ale ve skutečnosti jsem si nemohla pomoct. Ráda jsem mu zajížděla prsty do vlasů a dotýkala se ho přitom i na tváři. Teprve po těch nezbytnostech, což v podstatě znamenalo nejen přípravu, ale i vysvětlování, jak to funguje, kde co můžu mačkat, jak se vlastně mohu pohybovat a spoustu dalšího, co k tomu zkrátka patří, jsme se konečně mohli pustit do hry. Stála jsem vedle Johna a občas na něj natěšeně koukla s rozšířenýma očima, ve kterých se odrážel i údiv a nejen překvapení, částečně i z té skutečnosti, že se mnou opravdu hraje, že do toho vlastně šel. Jenom jsem si nedovedla představit, že by si tu pouštěl tu taneční hru, to byla zkrátka natolik šílená představa, že jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. Možná bych ho k tomu i přemluvila, kdyby se trochu víc napil, napadla mě jedna neškodná myšlenka, u níž jsem si vzápětí představila, jak by to mohlo dopadnout. Johnovým tancem na stole… no to nevím, jestli bych riskovala. Raději jsem svou pozornost přesunula zpátky k televizi, na které jsme si nastavili své postavy. Já jsem si samozřejmě vybrala ženu, to by jinak ani nešlo, když to byl zápas i mezi pohlavími, kdo má nad kým převahu a kdo je prostě od přírody nejlepší. Už jsem se nemohla dočkat, až začneme, sem tam jsem energicky poskočila, zrak upíraje výhradně na obrazovku, kde se všechno odehrávalo a mě to od první vteřiny tak zaujalo, že jsem se do toho plně ponořila, nevnímajíc nic jiného. Trochu jsem se nahrbila v zádech, roztáhla nohy od sebe, připravujíce se jako kočkovitá šelma na lovu. Dokonce jsem si u toho silněji skousávala i spodní ret, který jsem si samou soustředěností málem prokousla. A konečně to začalo! Vypískla jsem rozjařeně a celou dobu jsem poskakovala a porůznu skotačila s ovladačem v ruce, jak jsem si snažila najít i svoji strategii, ale zároveň objevit veškeré možné triky a fígle. John měl tohle v malíčku a jistě mu to nedělalo problém. Poprvé mě skoro hnedka porazil, ale nakonec jsem první kolo vyhrála já, což jsem oslavila bujarým výkřikem se vztaženými pažemi vzhůru. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Sicilci fungují jedině na pomeranče, takže to je doslova povinnost dopřát si tenhle druh dopingu, než začneme," řekl jsem Gabby při nalévání sklenky džusu, kterou jsem jí vzápětí podal a nalil jsem si ještě druhou pro sebe. "Tak ať je Síla s tebou," navrhl jsem s uculením malý přípitek. Pak jsem povytáhl obočí a hraně důležitě jsem si ji prohlédl od hlavy k patě. "Proč bych ti vysvětloval, jak se to hraje? Přece se nepřipravím o svoji výhodu, ne?" ironie z mých slov doslova odkapávala, ačkoliv jsem se u toho pobaveně culil se svým typicky povytaženým jedním koutkem.. Jen jsem se trochu zamyšleně zamračil, jak mi tak prohrábla vlasy, ale hned vzápětí jsem to pustil z hlavy. Zase si se mnou pohrávala, to mi bylo nad slunce jasné.. Byl jsem rád, že Gabby vybrala zrovna jednu z mých nejoblíbenějších her. Nejednu noc jsem probděl hraním, když jsem si to tehdy koupil a bylo to tudíž nové a tím pádem to jediné, na co jsem tehdy myslel. Mezitím jsem samozřejmě vystřídal i jiné tituly her, jako například střelbu z luku, snowboard a podobně, ale Star Wars byla prostě srdcovka. I tak jsem to už celkem dlouho nehrál, jak jsem se za poslední rok připravoval na zkoušky v obou školách a pořád jsem se jen učil.. Vysvětlil jsem Gabby, jak ta hra funguje a pak jí popisoval různé funkce konkrétních tlačítek, ukazujíc názorně všechny ty pohyby na sobě - držení meče, máchání jím, stejně jako speciální triky ovládané jen zvednutím ruky, pak skákání, výkop a podobně. Sem tam jsem si stoupl přímo za ni a ukázal jí nějaký složitější úkon tak, že jsem ji držel za ruce a vedl ten určitý tah.. Pak už jsem mířením ovladače na obrazovku přepínal různá nastavení, než jsme se dostali k výběru postav a já už automaticky vybral Obi Wan Kenobiho a počkal, co si zvolí Gabby. Jen jsem se nad tím ušklíbl, ale nijak jinak jsem to nekomentoval. Na druhou stranu, rytířek Jedi zase tak moc nebylo, tak měla Gabby rapidně zúžený výběr na nějaké čtyři postavy.. A pak to začalo.. "První dva dáme cvičně, abys viděla, jak ta postava reaguje, souhlas?" První dva zápasy jsem tudíž nepočítal. Ještě jsem se snažil Gabby radit, jak to ovládat, když nevěděla, ale pak už to začalo na tvrdo. Spustila se hra a já mimoděk pomyslel na tu sázku, což mě hecovalo k tomu, abych se nedržel zase tak moc při zdi, ale.. Gabby byla přeci jen začátečník.. Už to vypadalo na slušnou remízu, ale Gabby mě nakonec odrovnala. "Tak jo.. teď už budu vážně zlý," utrousil jsem na to její nadšení z výhry prvního kola. Tentokrát jsem se rozhodl, že už nebudu Gabby tak moc šetřit, protože se ve mě zkrátka ozvala ta soutěživá stránka, které se zrovna dvakrát nechtělo jezdit výtahem na Adama.. Asi jen díky tomu se mi ke konci, třebaže kolikrát dost na těsno, podařilo zvítězit tolikrát, aby mi to přineslo ten nejsladší pocit - vítězství v sázce. "Zdá se, že tady v budoucích tří dnech proběhne menší mučení na podpadcích.." křenil jsem se, přičemž jsem se poněkud samolibě podíval na Gabby. "Ale navrhuji následující. Protože jsem prostě Jedi a Síla jednoduše stála na mojí straně, jak jsem ti chtěl dokázat, tak bych tě teď už mohl nechat párkrát vyhrát.. už čistě mimo sázku, samozřejmě." Nedokázal jsem se nekřenit jako pitomec, protože jsem si oddychl od hrozící vidiny pobíhání po chodbách bez oblečení.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro John se asi hodně obával toho, že bych mohla vyhrát, jinak jsem si tu jeho provokativní poznámku ani nemohla vyložit, než jako projev obavy, že by to skutečně projel a já bych naši sázku vyhrála, což by ve výsledku znamenalo asi jeho nejhorší noční můru v podobě nahaté jízdy ve výtahu. A vážně bych chtěla vidět, co by asi tak říkal ostatním lidem, kdyby to tak nakonec dopadlo. Jenomže tu byla i ta skutečnost, že já jsem v tomhle hraní byla nováček, kdežto on už to měl jistě několikrát nacvičené, což mu dávalo obrovskou výhodu. To bylo pochopitelné. Užívala jsem si však ty chvíle, kdy mě ještě pro začátek učil a ještě mi ty různé triky prakticky ukazoval, přičemž jsem se mohla těšit jeho těsné blízkosti, když stál za mnou a chytal mě za ruce i s ovladačem. Na první pohled jsem byla zaujatá a dávala jsem opravdu pozor, ale na ten druhý jsem se prostě zadívala s natočenou hlavou na jeho profil tváře a nepřítomně se usmívala jako naprostý pitomec. Překvapilo mě, že moje snažení nakonec vyústilo v první výhru, třebaže jsem po Johnovi vrhla podezíravý pohled, že se schválně nesnažil, abych náhodou nebyla skleslá z toho, že mi to nejde. Ale já jsem právě naopak chtěla, aby do toho dal všechno a hrál prostě tak, jako kdybych to nebyla já, ale třeba jeho kamarád… zkrátka, aby na mě nebral zase až takový ohled. Což se nakonec i zjevně stalo, když prohlásil, že už bude opravdu zlý a já se na to musela jak jinak, než pobaveně zakřenit. „No konečně, to ti teda trvalo. Už jsem si totiž začínala myslet, že jsem ve všem lepší, než ty,“ popíchla jsem ho ještě, ale nemyslela jsem to vůbec zle, jen jsem mu to všechno vracela, když už si i ze mě střílel. Tentokrát jsem se ale musela opravdu hodně snažit, protože bylo vidět, že výhru mi nedá zadarmo a já jemu taky ne. Doslova jsme se do toho oba zažrali natolik, že já už jsem soustředěně vyplazovala jazyk a oči jsem měla přilepené na obrazovce, skákajíc a snažíc se ze všech sil nabít převahu a zvítězit, abych se pak mohla těšit z Johnova nahého těla ve výtahu, ale… John nakonec dokázal, že je prostě mnohem větší frajer. Nebo že byl kolikrát lenoch, když u toho hraní strávil tolik času? Oplatila jsem mu pohled, ale ten můj byl na rozdíl přimhouřenější, snad jako bych tím chtěla říct, aby si tak moc nezahrával, holomek jeden… „Ty mě prostě ze všeho nejraději mučíš, jenom si hraješ na gentlemana, co by mouše neublížil,“ utrousila jsem jen tak, aby se neřeklo, ale vevnitř jsem z toho opravdu neměla zrovna velkou radost. Chodit tři dny na podpatcích a chovat se jako pravá dáma v šatech, to pro mne znamenalo opravdové mučení. Jenomže horší bude, že se Johna nebudu moci ani dotknout a jsem si jistá, že toho nepochybně využije, pomyslela jsem si trpce. „Snad se nebojíš, že by tě pro další kola štěstí opustilo a přiklonilo se na mou stranu,“ ušklíbla jsem se na jeho adresu, ale dalo by se říct, že už jsem svou prohru snesla. To mi ani nedělalo problém, koneckonců jsem to brala sportovně a dokonce jsem tu výhru Johnovi i přála, jen… ta představa toho, co budu muset dělat po tři dny, se mi nelíbila. „Ale abys neřekl, tak ti gratuluji, vyhrál ten nejlepší,“ pousmála jsem se přejícně upřímně, než jsme se tedy pustili do dalšího hraní. Tentokrát už jsem byla o dost uvolněnější a dalo by se říct, že i ta hra podle toho vypadala, naučila jsem se pár nových skoků a triků s mečem, a tím víc mě to začínalo bavit. A to už mě bavilo od samotného začátku. Podívala jsem se na druhou stranu, kde stál John, který se právě soustředil. Takhle jsem po něm pomrkávala ještě několikrát, než jsem k němu udělala krok, dělaje jakýsi chvat na obrazovce, ale ve skutečnosti jsem ho chtěla především polechtat z boku, což jsem i s jednou rukou rychle udělala a pak se rychle vrátila na své místo, kde jsem se pobaveně chechtala. Takhle jsem ho po čas hry ještě několikrát provokovala, snažíc se ho provokovat a tím pádem mu kazit hru. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "No tak to sis myslela úplně správně. Protože posláním Jedi je držet své umění v tajnosti, pokud to jde. Jinými slovy jsem nejlepší ve všem, ale blufuju, víš? Abych neodkryl svoje karty nepříteli.." odpověděl jsem jí naprosto samozřejmě, aby si zase tak moc nemyslela. Hra pak byla hodně napínavá, okořeněná tou sázkou. Nicméně jsem se pro samé soustředění nemohl zase tak moc často pokukovat po Gabby, jak jsem původně chtěl. Ale výhra samotná byla zkrátka více, než uspokojující. Samozřejmě jsem výhru přál i Gabby, protože jsem ji rád viděl šťastnou a spokojenou.. nicméně v tuto chvíli jsem byl mnohem raději, že doopravdy prohrála. Už po těch prvních pár hrách jsem vnímal, jak se mi příjemně protáhlo tělo všemi těmi skoky, krčením, mácháním a výkopy. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval a po čem si mé tělo stýskalo. Ne, že bych s Gabby trpěl nedostatkem fyzické aktivity, ale přeci jen to bylo trochu o něčem jiném. Těšil jsem se jak malý kluk na další hru, jako kdybych tuhle hru znovu objevil a nemohl se od ní odtrhnout. Ovšem mučení Gabby bude také zajisté velmi příjemná kratochvíle, na níž jsem se začínal nesmírně těšit. Obzvlášť, když mi to tak pěkně připomněla. "Nooo.." pokrčil jsem rameny a zatvářil se u toho jako nevinnost sama, ale hned na to jsem se zase křenil, takže si Gabby mohla sama utvořit dokonalý obrázek o tom, jak to s tím mučením bylo - že ve své podstatě měla naprostou pravdu. V hlavě už jsem spřádal ďábelské plány, jak Gabby potrápit - ovšem v rámci toho, aby se to líbilo i jí. Nechtěl bych ji mučit doopravdy, v žádném případě.. "Samozřejmě, že Síla bude stát vždycky při mě, o tom žádná, ale říkal jsem si.. totiž, že bych se mohl o kousek z ní podělit, abys měla šanci.." pozvedl jsem obočí, tváříc se u toho děsně benevolentně jako mistr Yoda. Pustili jsme se do další, teď už mnohem uvolněnější hry, přičemž jsem si stále vybíral svého oblíbeného hrdinu. Hra mě dokonale pohltila, takže jsem se soustředil skoro výhradně na obrazovku. Teprve Gabbyn manévr mě vtáhl zpátky do pokoje v bytě na Manhattanu. Škubl jsem sebou se smíchem trochu na stranu, uhýbajíc před její rukou. Hodil jsem po ní přimhouřeným pohledem, rozhodnut nenechat se tou hrou opět tolik pohltit. V jeden okamžik jsem do Gabby zlehka z legrace šťouchl, než jsem se po chvíli odhodlal k tomu, abych si s ní skutečně mohl hrát mnohem víc. Sem tam jsem se svými manévry přitočil přímo před ni, takže jsem jí bránil ve výhledu na obrazovku a tím pádem jí blokoval i ovladatelnost postavy, než jsem nakonec (kdy už to vypadalo, že mého Obiho ubije do totálního K.O.) chytil její ruce za zápěstí a zkřížil jí je vpředu, stojíc za ní a tím pádem ji blokujíc ve svém objetí. Křenil jsem se jí do vlasů a užíval jsem si toho našeho blbnutí, jako kdybych to ani nebyl já. Nebo spíš, jako kdybych zbořil další jakési pomyslné zdi v sobě, které jsem měl před ostatními lidmi nedobytně postavené. Zdi, které ze mě dělaly toho věčně vážného konzervativce. "Nemůžu si pomoct, křísíš ve mě mou temnou stránku padoucha, Síla ne-Síla.." usmál jsem se, krátce ji líbnul na krk a rychle ji zase pustil, abych mohl rychle využít příležitosti a zvrátit současný souboj ve svůj prospěch, takže se Obi Wan Kenobi zase rychle vzchopil a tentokrát to byl opět on, kdo zvítězil.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Myslím si, že když bychom tohle hraní dělali častěji, tak bych nemusela být přes den tak strašlivě hyperaktivní, protože jsem se u toho dosti vyblbnula, ale ještě pořád jsem neměla dost. Začínalo mě to čím dál víc bavit a asi na tom mělo podíl i ta provokativní stránka věci, když se John konečně odpoutal od toho soustředění a uvědomil si, že jsem tu i já. Samozřejmě mi bez váhání všechno to provokování a doteky vracel stejnou měrou a nestyděla bych se říct, že občas i mnohem ve větší míře, než jsem si na něj dovolila já sama. Jen v té chvíli, kdy stál před obrazovkou, jsem zatnula zuby, protože to už jsem skoro vyhrávala a on si tam stoupl, tudíž jsem nic neviděla. Nejdříve jsem máchala rukou a dožadovala se, aby ustoupil a šel na své místo, ale to mi bylo samozřejmě prd platné. A samozřejmě nezůstávalo jen u toho. Ty některé šťouchance jsem mu hravě oplácela, a možná se mi ho podařilo i mírně nakopnout do holeně, ale jen mírně, zase jsem mu nechtěla ublížit, protože jsme to oba brali jako takovou legraci, při níž jsme se chovali jako malé děti. Doslova. Netušila jsem však, že si na mě nachystá něco většího, totiž to držení mých rukou, za což jsem se ho pokusila odměnit kousnutím, když už jsem nemohla jinak. Porůznu jsem sebou cukala, jak jsem se snažila sklonit k jeho předloktí, což mi znemožňoval i vlastní záchvat smíchu, protože už jenom ta samotná situace, ve které jsme byli, byla sama o sobě dost vtipná. John mě však konečně pustil a po chvilce samozřejmě vyhrál, za což jsem ho odměnila otráveným (hraným) úšklebkem. „Prdlajs Jedi, ty jsi Sith, zcela určitě. Patříš k temné straně!“ obvinila jsem ho s hraným vážným výrazem a pustila jsem, protože už jsem to od něj odkoukala, další kolo, ve kterém jsem již hodlala vyhrát a využít všech svých prostředků a možná částečně i ženských zbraní, třebaže mě to nikdy v životě nenapadlo a jestli ano, tak spíše jen ve smyslu vtipu. Dlouhou chvíli jsme bojovali, ale já si kupodivu nic nedovolila. Až poté, co jsem po kradmých kontrolních pohledech zjistila, že je správná chvíle, které bylo třeba využít. Hbitě jsem se mezi výskoky dostala až k Johnovi, kterého jsem jednou rukou pohladila po dokonalém zadečku a vzápětí se dostala před něj, abych mu překážela ve výhledu na obrazovku, ale na rozdíl od něj jsem toho ještě více využila. Jednou rukou, kterou jsem měla volnou, jsem mu rychle vytáhla tričko, snažíc se mu ho dát až na hlavu, což určitě nečekal, tudíž jsem měla možná větší šanci to udělat. Prostě jsem využila momentu překvapení. Neodolala jsem však zálibnému pohledu na jeho obnažené bříško, po kterém jsem ho konečky prstů poškádlila a pak spěšně zmizela z jeho dosahu, pakliže se po mě pokusil vystartovat. Skoro jsem se u toho počůrala smíchy, ale měla jsem ještě něco v záloze… Předpokládala jsem, že mi to John bude chtít vrátit a možná to bude tentokrát o něco drzejší, takže jsem si ještě mezitímco si stahoval triko zpátky dolů, vysvlékla to svoje a hodila mu jej na hlavu. Červenala jsem se jako přezrálé rajče a věděla jsem, že jeho pozornost si budu momentálně uzurpovat já sama a tím pádem to bude pro něj ještě těžší… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Vůbec netuším, o čem mluvíš. V životě jsem nic takového nedělal, vůbec nikdy.." utrousil jsem nakonec v odpověď, tváříc se hraně uraženě, ale vážně jen na chvilku. Bavilo mě to, minimálně stokrát víc, než obvykle, kdy jsem to hrál sám jen se simulátorem (který byl mimochodem dost neúprosný). Všechny tyhle věci, na které jsem byl zvyklý, dostávaly s Gabby úplně jiný smysl a zcela nový rozměr. Hráli jsme si jeden s druhým, přičemž jsme tu hru nebrali zase tak vážně a právě to na tom bylo to nejlepší. Skoro mě začínaly bolet tváře od té nezvyklé činnosti, jíž se říkalo "smích". "To je to blufování. A neprskej, moc dobře víš, že mám pravdu. Svádíš mě tady na scestí a za to bys budeš zítra pěkně pykat," slíbil jsem jí výhružně, ale moc to tak nevyznělo, jak jsem se tomu pořád smál. Nečekal jsem však, že po chvíli oboustranného odhadování protivníka se Gabby odhodlá k takovému útoku. Snažil jsem se bránit a alespoň trochu využít toho, že se nevěnovala hře a tudíž jsem ještě zkoušel tak trochu naslepo ovlivnit celkové skóre až do chvíle, kdy mi přetáhla triko téměř přes hlavu, takže jsem měl co dělat sám se sebou, přičemž jsem se jí ještě tak nějak chabě bránil. Jakmile jsem zavětřil příležitost, kdy se mě přestala dotýkat, chtěl jsem ji naslepo ještě rychle chytnout, ale ucítil jsem mezi prsty jen vzduch. Takže jsem si prostě a jednoduše zkusil alespoň stáhnout triko, když v tom mi na tváři přistálo zcela nečekaně to její. Reflexivně jsem to tričko chytil, s jednou rukou stále uprostřed pohybu shrnování toho vlastního trika, takže jsem se zarazil s trikem stále vyhrnutým. Upřel jsem na ni překvapený pohled, který se mi nepodařilo zarazit hned v zárodku, takže se zálibně pozdržel na Gabbyně odhaleném těle a jejím perfektním poprsí, které ještě umocňovala dobře padnoucí podprsenka. Mimoděk jsem naklonil hlavu ke straně a uculil jsem se spolu se skousnutým rtem. Vykašlal jsem se na to svoje triko a když už bylo tak nějak na půli cesty, plynulým pohybem jsem ho přetáhl přes hlavu znovu a zahodil ho společně s tím Gabbyným směrem k pohovce. Jen silou vůle jsem se odtrhl od červenající se Gabby, abych vzápětí zjistil, že jsem tentokrát prohrál. Schválně jsem se naplno otočil čelem ke Gabby, prohlížíc si ji pěkně pomalu, vychutnávaje si ten pohled. "Ten striptýz mám brát jako bonus ke své výhře?" zapředl jsem provokativní poznámku, schválně na chvíli ignorujíc výběr postavy před duelem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro John přeci takový není! „Já moc dobře vím, že ty tu pravdu nemáš skoro vůbec nikdy. A jak tě svádím na scestí? Ty už si tam byl dávno… a vůbec, jestli tady někoho svádí na scestí, tak to budeš jedině ty, protože já jsem ztělesněná nevinnost. To ty mě celou dobu kazíš, pamatuješ?“ Vyplázla jsem na něj jazyk v domnění, že jsem mu to svou odpovědí pěkně oplatila a natřela, ale v koutku hlavy mi bylo jasné, že když bude chtít, tak si určitě najde nějakou vhodnou odpověď, aby to všechno popřel, nebo mi to vrátil se svou typickou netečností. Nicméně mě tohle popichování ohromně bavilo a připadalo mi to, že i to samotné hraní se tím parádně okořenilo… Ani jsem si neuvědomila, že jsem opravdu řekla čuňačinky, to mi nebylo vlastní, ale nejspíše to bylo poté rozvernosti, se kterou jsem neustále dováděla, když jsem se snažila porazit Johna v tom souboji. Musela jsem se opravdu smát, zvláště pak v okamžiku, kdy se John pokoušel bránit a moc mu to nešlo, protože jsem byla zkrátka rychlejší a hbitější, než on sám. Nečekala jsem však, že by pak na mě upřel tak zálibný pohled, který jsem u něj sice už párkrát viděla, ale i tak pokaždé na mě působil tak silně, že jsem zpravidla zčervenala ještě více a jen stěží jsem se pokoušela dostat z těch svých rozpaků. To všechno ještě umocňovala ta skutečnost, že John si své tričko sundal taky, tudíž se mi naskytl pohled na jeho dokonalé tělo, které bylo obnažené a já na jeho hrudi a břichu mohla oči nechat, potlačujíc své nutkání k němu přijít blíž a dopřát svým dlaním volnost, aby se mohly dotknout té lákavé hřející kůže. „Co? Ne, ne ne… to bylo jen… to bylo… bylo mi jen trochu víc teplo a jsem u tebe doma tak… tak to snad nevadí,“ vykoktala jsem ze sebe a hned vzápětí jsem si spílala v duchu, že jsem mu opět naletěla na provokativní poznámky, které nemyslel vůbec vážně, jen mě tím chtěl popíchnout. Ale kdo by taky v takovém okamžiku mohl racionálně přemýšlet, když se mu naskytl pohled na část nahého těla, od kterého se odpoutávalo opravdu hodně těžko. A vlastně se mi ani nechtělo. Stála jsem tam jako přimražená a přikovaná k podlaze, než jsem se probudila a mozkové závity se začaly otáčet. Trhla jsem hlavou k obrazovce a pak zase zpátky k Johnovi, na kterém jsem mohla oči nechat. Kousala jsem se do rtů a doslova jej hltala zálibným a hodnotícím pohledem. Cítila jsem, jak mi škube v konečcích prstů, jak moc jsem se ho toužila dotknout a… „Dost, Gabby, žádné necudné myšlenky!“ Okřikla jsem se a hned na to jsem si přilepila dlaň na ústa, když mi došlo, že mi z nich utekla ta moje myšlenka, která už bohužel nezůstala pouze v duchu. „Hm, chtěla jsem říct… no… omluvíš mě na chvilku, prosím?“ Nakonec jsem to nezvládla. Nutně jsem potřebovala do koupelny, kde bych se dala dohromady, jak se to všechno na mě sesypalo jako hroutící se domeček z karet. Nejenže jsem byla červená až po paty, plná rozpaků, ale hlavně jsem se styděla za to, jak jsem se chovala a co všechno jsem řekla, aniž bych nad tím kdoví jak moc přemýšlela. „Jen chvilinku,“ a snažila jsem se tvářit, že mě volá matka příroda, aby si to John nebral špatně. On za nic nemohl a ani mi nevadilo, že jsme se tak bavili… tohle byl jenom můj problém, že toho na mě začínalo být hodně. Zálibně jsem na něj ještě nějakou tu dobu civěla, než jsem mu podala svůj ovladač a jen silou vůle jsem se odebrala do koupelny. Jen co jsem zapadla do místnosti, tak jsem se opřela o zavřené dveře a chvíli vstřebávala prožité chvíle za zavřenými víčky, než jsem popošla k umyvadlu, kde jsem si oplachovala obličej studenou vodou. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nicméně jsem si to naše hraní nesmírně užíval. Cítil jsem se tak dokonale uvolněně, jako už dlouho ne. Jak já jsem zbožňoval ty chvíle, kdy se Gabby do krve červenala. Nemohl jsem se na ni vynadívat, když jí ta červeň vystoupala do tváří, nicméně tentokrát si za to mohla pouze a jen ona sama. Dívali jsme se jeden na druhého, dokonale zaujatí už jen samotným pohledem. Na Gabbynu odpověď jsem jen přikývl s trochu vyzývavě povytaženým koutkem do poloúsměvu. Na jednu stranu měla pravdu - bylo léto a typické teplo, což se ještě tím pohybem v zápalu hry možná trochu stupňovalo, ale na druhou stranu.. zase tak moc jsem jí to nebaštil. Chtěla mě vyprovokovat (což se jí povedlo), ale současně s tím uvedla sama sebe do značných rozpaků. Až pak mě dokonale zmátlo to, co Gabby řekla, protože jsem to zprvu vůbec nepochopil. Proč mluví na sebe? zvedl jsem údivem obočí, stále ji pozorujíc, teď už s hlavou na stranu, než mi to konečně došlo a já se kousl do rtu, abych potlačil smích a to bylo opravdu obzvlášť složité, protože hned na to to zkoušela zamluvit a utéct. "Samozřejmě," zvedl jsem ruce, jakože mi to vůbec nevadí. Snažil jsem se jí dívat do očí, ale.. přiznávám, že to bylo zatraceně těžké člověku ty oči samy prostě sem tam ustřelí trochu níž.. Převzal jsem si od ní ovladač a pohledem ji vyprovodil až ke dveřím koupelny. Odložil jsem oba ovladače a dolil jsem si džus do prázdné sklenky, s níž jsem se uvelebil na pohovce, čekajíc, než se Gabby vrátí. Ale tvářila se nějak zvláštně.. nebo se mi to zdálo? Zase jsem něco provedl, to je jasné.. Přehnal jsem to? Ale vždyť začala ona a navíc to triko.. jen si odskočila, nic víc.. ale.. přemýšlel jsem nad tím, dokonale vyveden z míry tou nejistotou. Raději jsem se na to napil džusu a sledoval chvíli bezmyšlenkovitě obrazovku s ikonkami postav, za něž můžeme hrát.. Teprve když se dveře koupelny otevřely, vzhlédl jsem se zájmem ke Gabby, čekajíc, co se bude dít.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Myslela jsem na to a přemýšlela o tom, jestli John pojal podezření a nezabývá se teď tím, že by třeba něco udělal špatně, že jsem tak náhle odešla. Ale snažila jsem se působit nad věcí, a že můj odchod do koupelny byl opravdu jen proto, že mě volala příroda, než aby mě k tomu donutily okolnosti. Jenomže stejnou měrou jsem věděla, že je natolik chytrý a bystrý, že tu mou snahu prokoukne a teď se bude trýznit myšlenkami, že udělal chybu a že jsem zmizela kvůli němu. Ne, určitě to pochopil a netrápí se, snažila jsem se v duchu uklidnit, mezitímco jsem si obličej oplachovala studenou vodou a snažila se dát tak nějak dohromady. Nebylo to zrovna jednoduché se oprostit od myšlenek, které zaměstnávaly mou hlavu už od okamžiku, kdy si John stáhl to triko, co jsem mu skoro přetáhla přes hlavu a mě se tak naskytl pohled na jeho horoucí hebkou kůži, kterou jsem tak strašně ráda laskala polibky, když jsme byli vprostřed nejintimnějších chvilek… přivřela jsem oči a zadržela se okraje umyvadla, poslouchajíc jak svůj divoký tlukot srdce, tak i puštěnou vodu z kohoutku, kterou jsem nakonec spěšně zastavila a natáhla se na druhou stranu pro ručník, kterým jsem si začala otírat obličej a pak i dekolt, na který mi steklo pár uniknuvších kapek. Na tohle asi pomůže jediné… pronesla jsem v duchu a pronikavě se zadívala na svůj odraz v zrcadle před sebou… Otevřela jsem dveře od koupelny a na chvilku ve mně hrklo, protože jsem Johna neviděla u televize, ale pak mi došlo, že by tam asi celou dobu nestál, vzhledem k tomu, že mi ta moje „přestávka“ trvala o trochu déle. Ale o tom, jak dlouho jsem strávila svůj čas za zavřenými dveřmi, jsem neměla moc tušení, protože jsem zkrátka myslela na něco úplně jiného. Kmitnutím jazyka jsem si oblízla spodní ret, přičemž jsem naklonila hlavu a zelenýma očima ulpěla na pohledné mužské postavě, která byla částečně odhalená díky absenci trika. John zrovna upíjel džus, ale díval se mým směrem. Spustila jsem ruku z kliky, když jsem za sebou zavřela, stále se dívajíc do jeho uhrančivých očí a teprve, když jsem dovřela a zaslechla charakteristický zvuk zavřených dveří, jsem udělala opatrný krok vpřed, pomalu se blížíc k pohovce. Dech se mi trochu zrychlil, jak se mi hlavou honilo neskutečné množství myšlenek, které byly ještě více podporovány tím pohledem na Johna samotného. Očima jsem zálibně sjela k jeho hrudi a pažím, načež jsem se začala pomalu přesunovat za pohovku. Nejprve jsem měla v plánu se o její okraj ležérně opřít a podrobit Johna nic neříkajícím pohledu, ale ve chvíli, kdy jsem se dostala k pohovce, jsem svůj prvotní záměr změnila. To, co následovalo, se událo téměř jako ve zrychleném filmu, abych využila momentu překvapení. Snaživě jsem se celým tělem přehoupla přes zadní okraj pohovky, a když jsem se polo-ležící ocitla vedle Johna, tak jsem se k němu přišoupla a sedla si mu obkročmo na klín, plně igonorujíc sklenku s džusem, kterou jsem nejspíš svým počínáním stejně převrhla, ale v tu chvíli mi to bylo absolutně jedno. „Řekla jsem si, že když už jsi řekl, že jsem to já, kdo kazí tebe, tak… že by bylo nejlepší, to opravdu udělat, aby to nevypadalo, že lžeš, hm?“ Ozvala jsem se chraplavým hlasem, sama bojujíc se sebou, protože jsem ještě nic takového nikdy nedělala, ale nemohla jsem si pomoct. Mé vlastní emoce a pocity nade mnou měly takovou moc, že jsem se tomu snadno poddala. „Musíme přeci myslet na tvou neposkvrněnou pověst,“ zapředla jsem mu už v blízkosti jeho ucha, které jsem navzdory svému počínání cudně políbila a pak se zase odtáhla, abych zajala jeho ruce za zápěstí, přičemž jsem mu dala zakroucením hlavy jasně najevo, že si nepřeji, aby se mě dotýkal. A i kdyby se o to pokusil, měla jsem v rukávě záložní plán. „Pověz mi… líbí se ti zlobivé holky?“ Položila jsem mu svou otázku u druhého ucha, kde jsem se pozdržela o něco déle, čistě kvůli provokaci na kůži jeho krku, po které jsem přejela svými zuby a pak se opět odtáhla, abych se mu podívala do očí. Přitom všem jsem hladivými doteky obou dlaní přejela po jeho nahém těle až ke kalhotám, které jsem překvapivě beze všeho studu začala rozepínat, a já se u toho skoro až ďábelsky usmívala s jiskřivýma očima, plné nezkrotné touhy… „Ale asi bych ti měla dojít pro džus, viď?“ zavrkala jsem sladce s tváří těsně u jeho rtů a i z té blízkosti jsem se mu podívala do očí, mé ruce už drze okupovaly jeho podbřišek, a pokud John vyloženě neprotestoval, tak jsem mu rozepnula i zip, abych se prsty dostala k lemu jeho spodního prádla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Hypnotizovali jsme se pohledem navzájem, přičemž jsem si dovolil velmi pomalu vzdálit skleničku s drtkem zbývajícího džusu a stále ji držíc, opřít si ruku o boční podpěrku pohovky. Jen jsem pozvedl jedno obočí, stále ji pozorujíc jsem skoro ani nedýchal, dokud se nedostala vedle pohovky, takže jsem od ní odtrhl pohled a napjatě jím sklouzl přes část bytu až jsem jej zabodl na stolek před sebou, stále však majíc hlavu natočenou ke straně. Nadechoval jsem se, že Gabby řeknu zase jednu ze svých výmluvných poznámek, když v tom mě umlčelo její nečekané zjevení se vedle mě a než jsem se vůbec stihl vzpamatovat, už jsem ji měl na klíně a sklenku na zemi s menší louží rozlitého džusu tamtéž. Mimoděk jsem totiž obě dlaně položil Gabby na stehna, což byl víceméně reflex. Moje tvář bylo jedno velké překvapení, s nímž jsem na Gabby tak trochu odevzdaně hleděl. Ovšem tahle hra na výměnu rolí mě neskutečně zaujala a líbila se mi. Pokusil jsem se o ten nejnevinnější pohled, jakého jsem byl schopen a upřel jej na Gabby. Hned vzápětí jsem oči přivřel, když ke mně tiše promluvila u ucha a hned na to jsem ucítil její dlaně svírající se kolem mých zápěstí, takže jsem k ní zase vzhlédl. Evidentně jsem teď měl být hodný a to zahrnovalo i to, abych dal ruce pryč. Chce mi nejdřív dát ochutnat toho, co kvůli sázce bude muset sama podstoupit v následujících tří dnech?.. zamyslel jsem se krátce, velmi krátce, protože tok myšlenek byl zcela zastaven jejím následujícím počínáním. Tiše jsem zasténal, když mi přejela zuby po kůži na krku, na chvíli absolutně neschopen slova, takže jsem jí na tu otázku ani nedokázal odpovědět. Znovu jsem otevřel oči a podíval se na ni s touhou, kterou ve mě rozdmýchala. "Gabby.." zašeptal jsem, odevzdaně ji pozorujíc, ale ani jsem nevěděl proč vlastně jsem to řekl. Chtěl jsem ji zarazit, ale zároveň jsem chtěl, aby pokračovala. Nakonec jsem trochu sklonil hlavu, pozorujíc ji pak soustředěně u toho rozepínání mých kalhot trochu dravčím pohledem. Tahle Gabbyna stránka, dosud pořádně nepoznaná, se mi zamlouvala čím dál tím víc. Ovšem ten upřený pohled mi moc dlouho nevydržel. Konkrétně pouze do doby, kdy jsem její ruce ucítil na podbřišku, takže jsem tím náhlým pocitem rozkoše zalapal po dechu a na chvíli hlavu zvrátil dozadu, snažíc se ze všech sil respektovat její přání ohledně absence mých doteků, což byl právě v tento moment doslova nadlidský výkon. Vzmohl jsem se u toho jen na sotva slyšitelné "ne," aby nikam nechodila, protože já sám jsem momentálně měl v hlavě vymeteno a nebyl bych schopen ani slovo "džus" vyslovit. Dokonale jsem zapomněl na své rozhodnutí udělat to, co Gabby chtěla a už automaticky jsem jí dlaněmi hladivě přejel od stehen až k bokům.. chtěl jsem se jí dotýkat, potřeboval jsem to, cítit její hebkou kůži pod rukama.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Strašně moc se mi líbilo si s Johnem takhle pohrávat, vyvolávat v něm živočišný chtíč, což se mi zjevně v mých ještě stále trochu ne úplně jistých pokusech i tak velmi dařilo. Jeho tlumené vzdechy mi byly odměnou, a když pak ve chvíli rozkoše zvrátil hlavu dozadu, tak jsem toho příležitostně využila k polaskání jeho kůže na linii jeho krku, kterému jsem se ještě notnou chvíli věnovala, než jsem zuby sjela o kousek níž, k jeho klíčním kostem a jamce mezi nimi. Posévala jsem jeho horoucí kůži dalšími horkými polibky, přičemž jsem se prohýbala v zádech, jak moc bylo příjemné cítit Johnovy doteky na mých stehnech, třebaže jsem měla na sobě tepláky. Vyvolávalo to ve mně čím dál větší touhu po něm samotném, ale tentokrát jsem neměla v plánu nikam pospíchat. Když už jsem měla Johna ve své moci a mohla jsem na vlastní oči vidět, co všechno s ním mé doteky a polibky dělají, chtěla jsem si to naplno užít, což mimo jiné znamenalo, že jsem se své pozice nehodlala jen tak vzdát. Životně nutně jsem to prostě potřebovala, abych vyhověla i svým tužbám a přáním, které se týkaly především jeho samotného a toho, aby se mu to líbilo. Občas jsem přivřela oči, když naše vzájemné doteky nabyly na intenzitě, přičemž jsem měla pocit, že vybouchnu jako časovaná bomba. Dost jasně se mé vzrušení odráželo i na rychlém dýchání a na tlumeném sténání, které jsem tlumila polibky na jeho kůži. Mé ruce byly stále aktivní, a protože je John nezastavil, tak jsem se obratně věnovala jeho podbřišku, který jsem se vší zaujatostí hladila už celými dlaněmi, protože jsem viděla, jak moc citlivé je to místo. Samolibě jsem se pousmála do jeho rtů, když jsem se jich zmocnila v obzvláště naléhavém polibku a následně se i uchechtla, jak John nebyl schopen odpovědět. Bylo mi úplně jedno, že mé původní přání nedodržel, naopak jsem si užívala jeho drzosti, se kterou mě hladil po nohou, ale já měla v záloze ještě jeden plán. Trochu dravěji, ale ne moc, aby ho to nebolelo, jsem ho kousla do spodního rtu a pak jsem se od něj začala pomalu odtahovat, třebaže se mi od něj ve skutečnosti nechtělo ani trochu. Nebylo to nutné, ale přiznejme si, že to slastné mučení jsi moje nově objevená nestydatá stránka nadmíru užívala. Přiložila jsem dlaň na jeho zprudka se zdvihající hrudník, aby zůstal na místě. „Seď a ani se nehni,“ ušklíbla jsem se na něj ze své vrchní pozice, přičemž jsem se jakoby mimochodem zavrtěla v bocích, ale jen trochu. Neměla jsem v plánu, aby to pro Johna bylo opravdové mučení. Úplně jsem se od něj odtáhla a s roztřesenýma nohama jsem se na něj ještě naposledy podívala, než jsem se zvedla pro rozlitou skleničku a s provinilým výrazem jsem se pak vydala do kuchyně, odkud jsem chtěla vzít i hadřík a tu loužičku po džusu utřít, než bude pozdě. Ale popravdě jsem myslela především na to, že bych se s Johnem raději pomilovala. Obzvláště dráždivá myšlenka se umocňovala s pohledem na barový pult a pak i na kuchyňskou linku, což mi ještě intenzivněji připomínalo náš rozhovor o touhách a přáních toho druhého… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Už jen samotné Gabbyny doteky na mém nejcitlivějším místě mě šíleně vzrušovaly, ale slyšet její zrychlený dech a tlumené sténání to celkové vnímání ještě umocňovalo. Měl jsem zavřené oči, hlavu stále zvrácenou dozadu a pootevřená ústa, jak jsem střídavě lapal po dechu a tiše sténal. Rukama jsem roztřeseně hladil Gabby od stehen přes boky, po zádech k lopatkám a zpátky, sem tam se zadrhávajíc, když byl její dotek obzvlášť intenzivní, takže mě to na chvíli zarazilo v pohybu. Teprve, když mě políbila, prodloužil jsem nastalý okamžik tím, že jsem jí zajel prsty do vlasů a přinutil ji tak, aby se hned neodtáhla. Ještě víc mě pobídlo to Gabbyno kousnutí do rtu, takže jsem zase zvedl hlavu a zadíval se na ni pohledem prosyceným touhou, ani netušíc, že to byl přesně ten bod zlomu, kdy přijde stopka a Gabby se odtáhne, jak mi naznačila už jen tím položením své dlaně na mou hruď, aby zastavila jakékoliv moje případné pohyby. Nechápavě a lehce dezorientovaně jsem po ní vrhl nespokojený pohled, že jsem nechtěl, aby přestávala a ačkoliv jsem se nadechoval i k slovnímu protestu, její pohyby boky znovu zabrnkaly na už tak dost vypjatou citlivou stránku, takže jsem chtě nechtě opět s prudkým nádechem skrze pootevřené rty zvrátil hlavu opět dozadu. Gabby mi mezitím zmizela z klína, takže jsem se snažil sebrat a smířit s tím, že jsem právě dostal trest za všechny své dosavadní provokace. Jen tak nějak okrajově jsem vnímal Gabbyn přesun pro skleničku a pak odchod do kuchyně. Ještě stále jsem zrychleně oddechoval, snažíc se tak trochu vyrovnat s tím vším, ale.. Proč bych měl? Tohle přeci Gabby nedaruju, to by mi nebylo podobné.. ale.. chvíli jsem ještě nevěděl, co udělat, jak se k tomu všemu postavit, ale stačil mi pak jediný pohled na Gabby, abych vstal z pohovky a přesunul se pomalu za ní. "Chceš.. s něčím pomoct," řekl jsem ještě poněkud chraplavě, stojíc těsně za ní, přemýšleje nad tím, co vlastně chce dělat, protože tu tak stojí a zřejmě přemýšlí, ačkoliv má utěrku přímo před sebou.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Měla jsem v plánu se vrátit zpátky na pohovku a možná se vrátit i k té samotné hře, která mezitím vším zůstala stále puštěná, ale nějak jsem se k tomu stejně nedobrala. Snažila jsem se, ale zůstala jsem stát na místě, zíraje přímo na tu utěrku, pro kterou jsem sem přišla. Už už jsem se chtěla rozejít, ani nevím vlastně proč, ale v tu chvíli jsem za sebou ucítila Johna, který mi doslova dýchal zezadu na krk. Zaslechla jsem jeho chraplavý hlas a na okamžik zaraženě přivřela oči, vzpomínaje na jednu z našich intimních chvílí ještě ve srubu, kdy byl jeho hlas podobný, ale oči přímo žhnuly nahromaděnou touhou a chtíčem. Tehdy si mě skoro bez váhání vzal, kdyby ho v tom nezastavil můj bezelstný pohled zelených očí. Zhluboka jsem se nadechla a natáhla se roztřesenou rukou po utěrce, a vzápětí už jsem se otočila Johnovi čelem. Předpokládala jsem, že se mi to podaří ustát a že prostě kolem něj projdu, abych mohla uklidit ten rozlitý džus, ale stačil udělat jen pouhý půl-krok a já se nalepila jeho částečně nahé tělo. V tu ránu jsem věděla, že už to prostě nezvládnu. „Ne, to ty potřebuješ pomoct,“ odvětila jsem obdobně chraplavě, třebaže o dost tišeji, jako bych si přes vlastní touhu nebyla jistá tím, co jsem řekla. Nebo spíš, jestli to na Johna opravdu funguje tak, jak bych chtěla. Chtěla jsem ho svést… toužila jsem po tom jako snad nikdy. Rukama jsem zabloudila k jeho obnažené kůži a středem těla se dostala až na jeho břicho, fascinovaně sledujíc ta místa, která mé prsty zkoumala a po nichž se vší tou zaujatostí putovala. „Johne,“ vydechla jsem roztřeseně, jak mi po zádech přejel mráz, a na zátylku se mi naježily chloupky. Tak moc jsem toužila po tom, aby mi prsty zajel do vlasů a přitáhl mě k sobě tak těsně, jako předtím na pohovce. Tehdy jsem mu roztouženě dýchala sem tam do rtů a momentálně by tomu nebylo jinak. Zvedla jsem k němu pohled, a mezitímco jsem mu pronikavě hleděla do očí, jsem opět zajela k okraji jeho kalhot a pokud si je stihl zapnout, tak jsem je bez váhání rozepnula, abych se snáz dostala k lemu jeho spodního prádla, které mne v tu chvíli neskutečně lákalo, třebaže jsem neměla odvahu zajít někam dál. Pořád to pro mě byl nezvyk, ale to neznamenalo, že by se mi nelíbilo, ho svléknout úplně a sama. Jen jsem k tomu neměla zase až tolik odvahy. V další chvíli jsem mu však za kalhoty vjela celý dlaněmi, to už jsem však Johna částečně objímala, protože jsem si nemohla pomoct a musela jsem mu pohladit dokonalé pozadí, po kterém jsem žádostivě přejížděla, přičemž jsem mu kalhoty sunula po bocích dolů. Vyhledala jsem jeho rty, do kterých jsem ho dráždivě kousala, a hbitě uhýbala před případnými polibky, než jsem ho o to naléhavěji konečně políbila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Jednou rukou jsem jí jednoduše sebral utěrku a zahodil ji zpátky, zatímco ona přejížděla zaujatě svými dlaněmi po mém těle. Ten její hlas.. roztál jsem ještě o kousek víc, upřeně ji pozorujíc, dokud ke mě nevzhlédla, takže jsem se mohl topit v tom zeleném pohledu. "Ano.." odpovídal jsem stále chraplavým tichým hlasem, aniž bych věděl, na co konkrétně. Pomalu jsem zvedl ruce a položil jí je zlehka kolem pasu. Kalhoty byly to poslední, na co jsem při zvedání se z pohovky myslel, takže v tomto ohledu mohla Gabby pokračovat, kde předtím přestala. Pomalu jsem hladivě stoupal oběma dlaněmi současně po jejích zádech nahoru, až jsem se dostal k jejím ramenům, od nich přes šíji až k jejímu obličeji, který jsem takto věznil v sevření, abych se na ni mohl dívat, dokud jsem ji nepolíbil, přičemž jsem jednou rukou zajel Gabby do vlasů. Jen na chvíli jsem se od jejích rtů odpoutal, abych mohl prudčeji vydechnout při jejím náruživém dotyku na mé pozadí. Nechal jsem si stáhnout kalhoty a pak je jen nápomocně skopl z nohou. Dlaněmi jsem zase sjel k jejím zádům, abych ji mohl držet v objetí. Znovu jsem se chtěl ztratit v jejích polibcích, ale když jsem ji chtěl políbit já, pokaždé ucukla. Co se děje? Nelíbí se jí, když ji líbám? Nemám to dělat? Nebo.. co?.. zamyslel jsem se krátce a přesunul se s mírným zamračením k jejímu krku, než si mě zase sama nepřitáhla do spalujícího polibku. Sevřel jsem ji víc a vytáhl si ji do náručí, abych i s ní mohl pomalu, stále ji líbajíc, jít směrem ke knihovně, kam jsem ráno odhodil ochranu i s tričkem. Bez rozmýšlení jsem se zastavil u klavíru, na jehož chladnou desku jsem Gabby posadil, nepřestávaje ji objímat jednou rukou, zatímco druhá si klestila cestu po jejím horoucím těle. Odpoutal jsem se od jejích rtů a pomalu se prolíbával přes klíční kosti až k ňadrům. Mezitím jsem si uvědomil, jak mi začínají vadit ty její volné kalhoty, takže nejlepší bylo se jich zbavit. Rukama jsem se tedy přesunul k jejich lemu, pod nějž jsem vklouzl a jen krátce se zálibně pozdržíc u Gabbyna zadečku jsem jí kalhoty i společně s kalhotkami pomalu stáhl pryč. Zase jsem se k ní vrátil, na chvíli se jí jen dívajíc do očí. Oči mi doslova doutnaly nahromaděnou touhou, což byla především její práce. Opět jsem jí zajel prsty do vlasů a sevřel je, abych jí tím zaklonil hlavu a dostal se snáz k její šíji, po níž jsem přejížděl rty a sem tam i zuby. "Gabby.." šeptal jsem jí do kůže, zatímco jsem se přesunul k jamce mezi klíčními kostmi. "..chci tě líbat.. všude.." hladil jsem ji teď jednou rukou od boku nahoru, k jejímu ňadru, zatímco mé rty se prolíbaly středem jejího těla až k bříšku.. "..úplně všude.." pomazlil jsem se nosem s jejím podbřiškem. Strašně moc jsem to chtěl, ale ještě chvíli jsem váhal. Věděl jsem, že ji to zřejmě uvede do značných rozpaků, ale i tak jsem to byl ochoten risknout, pokud mi to dovolí, nebo spíše - pokud mě vyloženě nezastaví, abych to nedělal.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jen na okamžik jsem ruce vytáhla k těm jeho, když mě chytl za obličej a já pocítila příval touhy ho pohladit po předloktí a jednotlivých prstech, než jsem se opět začala zabývat jeho tělem, po jehož záhybech jsem hladivě přejela k lemu jeho boxerek a přes boky k jeho pozadí, které jsem trochu více stiskla, jak intenzivní byly jeho následné polibky a to kousání. Chtěla jsem si s ním hrát a škádlit jej, to proto jsem se mu začala tak trochu vyhýbat svými rty, přičemž jsem se musela pobaveně uchechtnout, když jsem zahlédla jeho zamračený pohled, ale to už se přesunul k mému krku a já bezděčně zasténala. Bylo mi absolutně jedno, co se kolem nás děje. Všechno kolem nás se zdálo tak bezpředmětné a nedůležité, že jsem velmi rychle ztratila pojem i o uplynulém čase. Na nic jiného, než na Johna samotného jsem se nedokázala soustředit. Veškerá pozornost se upínala a soustředila pouze na jeho osobu, ze které jsem postupně začala šílet a to jsem ani neměla tušení, co všechno se ještě v následujících chvílích stane a jak slastný ale hlavně ohromující dopad to na mě bude mít. Obratně jsem se mu zasekla stehny kolem pasu, když si mě zvedl k sobě do náruče a s neustávajícími horoucími polibky jsme se přesunuli do knihovny, konkrétně ke klavíru. Popravdě jsem to ani moc nevnímala, měla jsem co dělat sama se sebou, abych všechny ty vjemy a doteky udýchala. Ani jsem nevěděla jak, ale měla jsem pocit, že se to všechno odehrálo až příliš rychle, jak jsem se najednou ocitla dočista nahá, což jsem si uvědomila až po chvilce, ale stejně to přehlušily další intenzivní prožitky a především rozkoš, pramenící z Johnovy laskající péče, se kterou se mi věnoval snad po celém těle. Nevěděla jsem, čemu se věnovat dřív, krom toho mi začínala vadit ta bezmoc dotýkat se Johnova těla, což bylo značně iritující, ale i na to jsem nakonec zapomněla, když mi zajel prsty do vlasů a zvrátil hlavu dozadu, aby se dostal k mé šíji, jejíž kůže byla nesmírně citlivá. Hlasitě jsem zasténala a pevněji se pokusila zadržet dlaněmi na desce od klavíru, na které jsem seděla. „Johne,“ zašeptala jsem bez většího rozmyslu v odpovědi na jeho šeptaná slova prosycená až hmatatelnou touhou, kterou jsem v něm vyvolávala. Neměla jsem ani ponětí o tom, možná jen velmi matné, jak svá následná slova myslí, a co přesně to pro mě znamená, tudíž jsem mu nechala veškerou volnost, poddávaje se všemu, co si přál a po čem toužil. Byl to John, k nikomu jinému jsem tolik důvěry neměla, takže mě ani nenapadlo, že bych měla protestovat, protože… „Můj bože!“ vyjekla jsem trochu více nahlas, když jsem jeho horké polibky ucítila až v místě podbřišku a já si uvědomila, kam tím vším nejspíše míří. V hlavě se mi rozblikaly rudé kontrolky, že bych měla Johna okamžitě a nekompromisně odtáhnout, ale já se k tomu nemohla vůbec přimět. Ponechala jsem hlavu zvrácenou dozadu a snažila se popadnout dech, jak moc mě tohle jeho počínání a touha překvapila. Neplánovaně jsem se tak trochu začala hroutit dozadu na klavír, třebaže jsem se snažila držet svými dlaněmi, ale v dalším okamžiku jsem to nevydržela a s hlasitým vzdechem jsem jednu dlaň švihla k Johnovému rameni, do kterého jsem se vpila svými nehty možná trochu dravěji, než bych doopravdy chtěla. Měla bych mu říct, aby toho nechal, ale mé chvějící se tělo mluvilo úplně jiným jazykem. Mísily se ve mně samé rozporuplné pocity, jak moc jsem chtěla okusit něco nového a poddat se tomu, ale zároveň jsem z toho měla strach a obavy, což byla úplně přirozená reakce pro někoho, jako jsem já. Navzdory tomu všemu jsem ale Johna nechala, aby si se mnou dělal, co chtěl, poněvadž jsem mu to nechtěla odepřít, když po tom tak viditelně toužil, třebaže mě to uvedlo do velkých rozpaků a notnou chvíli mi trvalo, než jsem se aspoň trochu uvolnila. Vlastně jsem měla celé tělo v jakési napjaté křeči, ale snažila jsem se přijít na jiné myšlenky a uvolnit se… možná mi k tomu dopomohl i sám John, který měl vždycky pochopení a snažil se, abych si to užila především já sama. Přesto jsem si ale Johna nakonec přitáhla k sobě, nebo jsem se aspoň o to pokusila, když jsem mu prsty zajela do vlasů, za které jsem ho trochu zatahala s roztřesenými prsty. Skoro jsem se neudržela, jak jsem se tak ve slastné agónii pokoušela udržet ve své tak trochu zkroucené poloze. A v obzvláště v silném okamžiku, jak mi středem těla projela vlna spalujícího horka, jsem začala stehna tisknout k sobě. „Johne, prosím, ty mě zabiješ,“ zašeptala jsem naléhavě mezi hlasitými steny a vzdechy, které jsem nezvládala korigovat a ani tlumit. Nutno podotknout, že i přes paralyzující strach se mi to neskutečně líbilo, jenom jsem z toho byla dost v rozpacích. Na tohle budu potřebovat ještě více času… pomyslela jsem si, ale pak už se natáhla po Johnovi, kterého jsem životně nutně potřebovala cítit u sebe, dotýkat se jej, vnímat jeho sladkou vůni a ochutnávat jeho lákavé rty. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Chtěl jsem jí oplatit veškeré to laskání a rozkoš, k jaké mě přivedla tam na pohovce, ale pravdou bylo, že jsem se jí sobecky nemohl nabažit. Šílel jsem po jejím prudkém dechu, sténání i propínajícím se těle pod mými doteky. Chtěl jsem, aby byla uvolněná, aby se nebála a poddala se tomu všemu, protože jedině tak jsem jí mohl dávat skutečnou rozkoš. Jenže jsem to její napětí cítil pod dlaněmi, jimiž jsem Gabby nepřestával hladit a konejšit, snažíc se, aby si to mohla užít. Bylo mi naprosto jasné, že je z toho celá nesvá. Možná to ode mě bylo troufalejší, než jsem si myslel, příliš nad rámec, jenže bylo tak těžké určovat logicky, jak vzájemnou důvěru budovat a tak podobně.. s Gabby to všechno totiž plynulo závratnou rychlostí. Normálně mi trvalo věky, než jsem si někoho pustil nějak blíž do svého prostoru, ale Gabby tam vpadla po hlavě, ani jsem nevěděl jak.. Nicméně jsem v první řadě měl na paměti její spokojenost. Nechtěl bych dělat nic, co by jí bylo vyloženě nepříjemné, přesto jsem ale poněkud sobecky chtěl přesně to, k čemu jsem si troufnul i přes její zděšené dovolávání se nebes. Teprve když jsem ucítil její prsty ve vlasech, jsem pocítil jakési nejasné pocity, že by se jí to přeci jen mohlo alespoň trochu líbit. Nicméně stačilo vnímat řeč jejího těla, ovšem ve chvíli, kdy jsem cítil, že se její tělo začíná více napínat, jsem se přesunul k jejímu podbřišku a jemně ji tam kousnul, načež mě Gabby sevřela svýma nohama. Oči jsem měl rozšířené vzrušením, ovšem i tak jsem jí věnoval jen sem tam letmý pohled, protože jsem si k ní klestil cestu přes hebkou kůži bříška, přitahován tím výmluvným gestem taháním za vlasy, stejně jako jejími slovy. Gabby sama si mě pak v další chvíli přitáhla k sobě, takže jsem musel oželet ještě zbývající centimetry její kůže, které jsem chtěl ještě laskat, aby se mi však dostalo mnohem dokonalejšího polibku přímo na rty. Na jeden prchavý okamžik jsem proklínal nemožnost pomilovat se bez zábran, jen tak, protože se mi od ní nechtělo ani na chvíli, abych se poohlédl po odhozené krabičce s ochranou. Přes to jsem se na chvíli zarazil, dívajíc se na ni roztouženýma očima a hladíc ji po líci. "..víš vůbec.. jak strašně po tobě šílím?" řekl jsem jí hodně tichým chraplavým hlasem, než jsem se opět sklonil, abych ji mohl políbit na krk a přivonět si k její kůži. Jenže i tak jsem se od ní musel odtrhnout. Ovšem ještě jsem na krátký okamžik ulpěl očima na její podprsence, kterou jsem předtím úplně vypustil z hlavy, ignorujíc, že ji má ještě na sobě. Možná proto, že se mi v ní tak strašně moc líbila. Přitáhl jsem si ji k sobě blíž, objímajíc ji, sedící přede mnou na klavíru. Přemýšlel jsem, že bych se s ní mohl uchýlit do měkkého vysokého koberce před knihovnou, aby měla všechno pohodlí, jaké jsem jí jen byl schopen dát, ovšem zároveň s tím jsem si pohrával s myšlenkou knihovny jako takové, vzpomínky nevzpomínky. V tuto chvíli a ve vesmíru, který zahrnoval pouze Gabby, neměly mé vzpomínky vůbec žádnou šanci se mi v mysli vůbec objevit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Podívala jsem se mu do očí a skoro mu v tom momentě vyhrkla, aby si mě co nejrychleji vzal a vykašlal se na ochranu, protože bych ho chtěla opravdu cítit, milovat se bez všech zábran. Naštěstí nade mnou zavládla trocha toho rozumu, co mi ještě zbyl a jen jsem naprázdno zaklapla pootevřená ústa, vstřebávaje další slastné pocity rozkoše, když se přesunul k mému krku a citlivé kůži. „… A víš, jak moc po tobě toužím já, Johne? Strašně moc, chci tě!“ Odvětila jsem mu mezi dalšími steny deroucími se z úst, až jsem překvapila samu sebe, jak rozhodně zněl můj hlas protkaný touhou a spalujícím chtíčem, který ve mně s každou přibývající vteřinou rostl a rostl. Neměla jsem ponětí, že by snad v tuhle chvíli mohl John myslet na knihovnu jako takovou a na jakousi dávnou zkušenost. V této chvíli jsem si ani neuvědomila, s čím přesně se mi před několika dny svěřil (myšlena jeho zkušenost s tou stážistkou z knihovny) vnímala jsem jen náš malý soukromý vesmír plný probuchující vášně a spalující touhy, což mě nakonec vedlo k tomu, že jsem se ho pokusila od sebe odstrčit, protože jsem se s ním sice chtěla bouřlivě a vášnivě pomilovat, ale na klavíru to nebylo zrovna moc pohodlné. Zvláště pak, když jsem se tam krčila skoro jako paragraf. „Chci tě,“ zašeptala jsem znovu ale přesto kapku důrazněji, uvědomujíc si, jak i na mě samotnou tohle prohlášení působí. Připadala jsem si tak nestydatě a necudně, ale nemohla jsem si pomoci. V tuto chvíli mi to prostě přišlo zcela přirozené s ohledem na okolnosti. Pokud se mi Johna podařilo alespoň trochu d sebe odstrčit, tak jsem se zhoupla dolů a ještě jednou ho dlaněmi odstrčila, samozřejmě opatrně, ale bylo v tom cítit, že ho děsně moc chci. Natiskla jsem se k němu, jak nejvíce to šlo, abych ho vzápětí žádostivě a naléhavě políbila, mezitímco se mé dlaně daly na průzkum jeho dokonalého těla. Přes jeho hruď, na bříško a podbřišek kde jsem sjela ještě o kousek níž a laškovně zastrčila prsty za lem jeho boxerek, kde jsem si notnou chvíli pohrávala a škádlivě mu přejížděla sem a tam. Trochu dravěji jsem mu skousla spodní ret, než jsem se oprostila, abych se mohla sehnout, jak jsem mu bez sebemenšího zaváhání začala pomalu ale jistě stahovat poslední kousek oblečení. Napadlo mě, že bych mu možná měla oplatit… to, jak se mi věnoval, a lhala bych, kdybych řekla, že jsem o tom do poslední vteřiny nepřemýšlela, zvláště pak ve chvíli, kdy už jsem mu boxerky skoro stáhla, ale neudělala jsem to… Jen jsem ho poškádlila polibky po jeho stehnech a sem tam i kousanci, ale jinak jsem se pak zase pomalu přesunovala výš, když byl zcela nahý. Pomalu jsem putovala rty po jeho podbřišku a bříšku, zároveň ho hladíc i celými dlaněmi, dokud jsem se zase nenarovnala a podívala se mu zpříma do očí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Přitáhl jsem si ji do sedu proto, abych (stojíc před ní) ji mohl snáz vzít do náručí a přenést z klavíru na mnohem pohodlnější (a praktičtější) místo, avšak Gabby mě v tu chvíli trochu vykolejila tím, že mě zkusila odstrčit. Zmateně jsem se na ni podíval a byl pak ještě zmatenější z toho, jak mi na to řekla, že mě chce. A aby toho nebylo málo, znovu do mě strčila, takže jsem poodstoupil a zároveň jsem ještě stihl rychle rukou švihnout pro balíček vedle ní, reflexivně se ji pak snažíc případně chytat, když seskakovala z klavíru. Ani tentokrát se mé malé úsilí nesetkalo s žádným pozitivním výsledkem, protože mě Gabby opět odstrčila. To už jsem se zamyšleně zamračil, protože mi zkrátka vůbec nedocházelo, co se děje. Tím spíš, když se hned po té ke mě opět přitiskla. Teprve pak jsem pochopil, že měla jen stejný nápad přesunout se od klavíru jinam a tohle byl zkrátka její způsob, jak mě k tomu přimět. Mimoděk jsem se pousmál, ovšem takovým tím dravčím způsobem, z něhož sálala čistá vášeň po ní samotné. Vesmír se opět smrsknul do procítěného polibku, přičemž jsem Gabby opět objal, aby neměla šanci mě zase jen tak odstrčit, třebaže z nějakého zvráceného důvodu mě to její chvilkové vzdorování trochu vzrušovalo, zvlášť pak s tím, jak u toho protichůdně tvrdila, že mě chce. Na chvíli jsem se opřel čelem o to její, na rtech sotva znatelné pousmání, zatímco si Gabby hrála s lemem mých boxerek. Hladil jsem ji po zádech až k ramenům, z nichž jsem jí pomalým hladivým dotekem uvolnil ramínka podprsenky, takže jí sjela dolů po pažích. Ale ještě jsem ji nerozepínal, protože to se Gabby ujala mého vlastního posledního kousku oblečení. Znovu jsme splynuli rty v polibku, než se Gabby odtáhla, aby mě těch boxerek mohla zbavit úplně. Mimoděk mi opět uniklo pár stenů, jak mě Gabby líbala po těle, ale to už jsem to skoro nevydržel, přitáhl jsem si ji k sobě a dravě ji políbil, rukama jí u toho rozepínajíc podprsenku úplně, abych ji mohl brzy na to odhodit a vymazat tak poslední milimetry, které nás oddělovali od sebe. Couval jsem, objímajíc Gabby, pár kroků ke knihovně. Vedl mě nějaký šestý smysl, protože jsem to absolutně neměl šanci plánovat, jak jsem měl veškerý prostor v mozku zaplněn jen jí samotnou a rostoucí touhou po ní, která už mě téměř sžírala. Udělal jsem jakousi otočku, s níž jsem Gabby jemně přitlačil zády ke knihovně, líbajíc ji na šíji. "Gabby.. bože můj.. chci tě.." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Mimoděk mě překvapilo, že jsem se odhodlala k vysvléknutí Johna, který se k tomu ještě vůbec nebránil, ale naopak si to více, než užíval, třebaže to po chvíli asi zase tak moc nevydržel a s jeho pomocí jsem se vytáhla nahoru, abychom se mohli věnovat jeden druhému. I mně už začínala vadit podprsenka, kterou jsem měla celou dobu na sobě, ale překážet mi začala až teprve ve chvíli, kdy mi John nechal spadnout ramínka po ramenou, čímž jsem neměla takovou svobodu v pohybu, abych si s Johnem mohla pohrávat a škádlivě dráždit. Byla jsem mu tedy vděčná, když mě toho posledního kousku konečně zbavil, ocitaje se najednou přilepená na knihovně. Ani jsem nevěděla, jak jsme se tam dostali, všechno mi jednoduše splývalo a mísilo se… připadala jsem si jako opilá a naprosto smyslů zbavená, což bylo hlavně díky Johnovi a jeho dotekům a polibkům, pod nimiž jsem nezvládala tlumit svoje zvukové projevy, takže jsem mu sem tam zasténala do ucha, do úst či kůže. Jen jakoby zdálky jsem slyšela Johnův hlas prodchnutý touhou, takže jsem ve vteřině otevřela oči, rozšířené dalším přívalem touhy a vášně po něm samotném, potřebovala jsem se mu podívat do očí, abych si mohla užít ten jeho spalující pohled, který jsem si už kolikrát přála vidět ve spojitosti s mou osobou… zarazil se mi dech v plicích, jak silně na mě zapůsobilo jeho líbání na mé šíji, takže jsem krátce chraplavě zakašlala a hned na to roztouženě zasténala s přáním, aby si mě konečně vzal a pomiloval mě na místě. Bylo mi úplně jedno, že jsme v knihovně… Prostě jsem ho chtěla a životně nutně potřebovala, což se promítlo i v mých zelených očích, které doslova nezkrotně žhnuly skoro jako dva uhlíky. Kůži jsem měla přecitlivělou a do tváří se mi už dávno vháněla horkost, ale tentokrát to nebylo studem nebo ostýchavostí, ale právě tím živočišným chtíčem, který mi dokonale zatemňoval mysl i rozum. „Vem si mě, prosím, pomiluj mě,“ zaprosila jsem ochraptěle, znovu přivírajíc víčka s mírně zvrácenou hlavou, přičemž jsem se mu vpíjela nehty do kůže na ramenou a pokusila se vyšvihnout nohama, abych se jimi mohla zaseknout kolem jeho pasu. Tentokrát jsem to byla já, kdo naprosto opomíjel nezbytnou potřebu kouzelného balíčku, naprosto neschopna být ještě nějaký ten okamžik trpělivá. Snad poprvé v životě jsem zažívala ten pocit naprostého pobláznění a divokosti, se kterou jsem snad byla i ochotna si Johna vzít sama, tím spíš, když jsem sama vnímala, jak moc touží on po mně, a že je na tom určitě úplně stejně jako já. Mezitím vším se mi ještě podařilo proplést se dlaněmi až k jeho pozadí, které jsem celými dlaněmi objala a intenzivně mačkala, jak intenzivně jsem prožívala ty vjemy a požitky… nemluvě o tom, jak moc jsem si chtěla kousnout do Johnova krku a tak alespoň ventilovat část z té vášně, co se ve mně hromadila jako láva v sopce. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Už jsem nechtěl čekat, avšak i přes to sebetrýznění, jsem chtěl, abychom si to oba užili tak intenzivně, jak jen je to možné, proto jsem ještě prodlužoval chvíli, než si ji vezmu a zároveň se jí celý naplno dám. U Gabby už hrozilo, že samým napětím z nastřádané vášně brzy vybuchne a já na tom nebyl o nic lépe. Přesto jsem myslel ještě na ten jeden poslední nezbytný krok, než se tomu všemu budeme smět poddat, ale popravdě, úplně bych na to zapomněl, kdybych osudný balíček přímo netřímal v ruce, takže se mi tím alespoň neustále připomínal. Stačil jsem Gabby zachytit jednou rukou, protože druhou jsem zrovna o zuby rozdělával kouzelný balíček. Hned jsem ji políbil, kousaje ji do rtu, abych ji tím na malý okamžik usměrnil a mohl se připravit na to, co jsme oba až mučivě chtěli. Držel jsem ji a vpíjíc se jí žhnoucím pohledem do očí, jsem si ji pomalu vzal. S téměř bolestným zasténáním jsem sklonil hlavu a kousl ji na hranu čelisti a ještě jednou na šíji, kde jsem si přivoněl ke svému oblíbenému místu pod jejím uchem. Chvíli jsem tak zůstal, se zavřenýma očima tiše sténajíc. Pustil jsem jednou rukou Gabbyno pozadí, za něž jsem ji přidržoval, abych vzápětí tou rukou mohl najít tu její a proplést si s ní prsty. Oběma našima rukama jsem vystoupal nad naše hlavy, mírně na stranu a přitiskl je ke knihovně. Konečně jsem se i odpoutal od Gabbyny šíje a pohledem jsem nejdřív ulpěl na jejích rtech a pak jím vystoupal k jejím očím. "..zbožňuji tě.." zašeptal jsem s výdechem, sotva slyšitelně, ještě chvíli se jí vpíjíc do očí, než jsem se opět přiklonil k jejím smyslným rtům.. Co se týkalo mých myšlenek, momentálně byly na dovolené a tudíž nehrozilo, že bych se zhrozil sám sebou, nebo spíš vlastními slovy, protože jsem právě Gabby přiznal to, co jsem si byť v mysli ještě nepřiznal ani sám sobě. Nicméně nejspíš na to v zápalu všeho toho opojení do doby budoucího zamyšlení nejspíš zase zapomenu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Každopádně mě plně odzbrojila Johnova touha, s jakou se mi věnoval, přičemž jsem slyšela jeho rychlý dech a tiché tlumené sténání, které se mi stejně zdálo o dost hlasitější, než tomu bylo obvyklé… Společně s ním jsem se však ozývala já, ale v poněkud hlasitějších zvukových projevech, které jsem nestačila zarazit a ani utlumit, třebaže jsem chtěla a snažila se, ale bránil mi v tom sám John tím, že jsem se nemohla přisát na jeho kůži na krku. Za to jsem mu ale udělala pár dalších rudých šrámů na ramenou a i částečně na zádech, když jsem se v jednom okamžiku, kdy si mě zadržel za pozadí, potřebovala podržet, ale pod tím intenzivním prožitkem jsem mu zatnula nehty hlouběji do voňavé a hebké kůže. Všechny svaly v těle se mi křečovitě napjaly, když konečně přišel ten slastný okamžik, který zakončil naše mučení a muka, což znamenalo, že jsme se mohli poddat tomu všemu, co jsme cítili a oddat se jeden druhému. Hlasitěji jsem zasténala, a kdybych mohla, tak bych i zvrátila hlavu dozadu, ale takhle jsem se do ní jen mírně bouchla, ale to bylo to poslední, co bych v takové chvíli mohla vnímat. Zaryla jsem Johnovi prsty jedné ruky do ramene, když mi tu druhou vzal a natiskl na stěnu knihovny nad našimi hlavami, přičemž jsme si propletly prsty. Něco mi říkalo, možná jen můj instinkt, jak jsem cítila Johnův pronikavý pohled, jsem otevřela oči a podívala se mu do očí, u čehož jsem trhaněji vydechla, než mě naprosto ochromilo to, co mi řekl. Nejspíše si to ani neuvědomoval, ale já jsem si v tu chvíli nebyla jistá, jestli to nebyl jen výplod mé bujné fantazie, protože to vypadalo, jako by se mi splnilo to nejtajnější přání. Slyšet tohle říkat z Johnových úst, to bylo prostě něco… nepopsatelného. Dívala jsem se mu do očí, ale pak mě zase pohltila touha a silné vzrušení z našeho spojení, takže jsem to chtě nechtě vypustila z hlavy a naplno se mu oddala. Jednou rukou jsem mu téměř drtila prsty v našem propletení a mezitím druhou dlaní se držela za jeho rameno, po kterém jsem přejížděla i na kousek zad nebo pevnou paži, občas se zarývajíc nehty hlouběji do kůže. Přitáhla jsem si Johna za rameno blíž k sobě, neboť jsem ho potřebovala cítit úplně všude, opíraje se zády o knihovnu, abych nespadla a ještě se k tomu pevně držela stehny kolem jeho samotného. Jakmile jsem vycítila možnost, tak jsem se sehnula k jeho krku, kde jsem ho dravěji kousla a možná mu tam udělala i trochu namodralý flíček, jak jsem se neudržela a přisála se na jeho horoucí kůži, jež jsem promnula mezi zuby. Na chvíli jsem se rty odpoutala, abych vydechla jeho jméno společně s hlasitějším vzdechem a neopomněla jej škrábnout rovnou do hrudi, kam jsem přehoupla ruku z jeho ramene… Nehodlala jsem Johna pouštět na dlouhé chvíle, ale naopak si ho užít do sytosti. Stejně tak, jako jsem se mu oddala já, se oddal i on mě, což bylo ještě opojnější a vzrušující, že bych se vůbec nedivila, kdybychom tu společně strávili ještě hodně dlouhé chvíle. Připadala jsem si jako vyprahlý poutník, který konečně našel tu pověstnou vodu v oáze, ale nemůže se jí nabažit. Jako hladová a vyprahlá Gabby, která ho nebude mít nikdy dost… Pokusila jsem se odrazit od knihovny, abych mohla Johna přimět se položit na podlahu, nebo klidně i koberec (popravdě jsem ani moc dobře nevnímala, kde ve skutečnosti jsme, můj mozek a mysl byli tím vším totálně zamlžené). „Ještě tě chci, chci tě líbat, chci tě cítit úplně všude,“ zachraptěla jsem šepotu, když se mi ho podařilo dostat přesně tam, kam jsem chtěla – totiž na lopatky. A pokud se to opravdu povedlo, tak jsem jej zajala mezi svými nohami, majíc tak Johna plně ve své moci (jestli se mi tedy podvolil). Obratně jsem se natáhla na pohozenou krabičku, z níž jsem vytáhla poslední kouzelný balíček, který jsem ještě rychleji a dravěji roztrhla mezi zuby a podala jej automaticky Johnovi, třebaže mě napadlo, že bych to dílo mohla dokonat sama. Ale na to jsem si ještě stále tak úplně netroufala. Ulpěla jsem na něm spalujícím pohledem, ve kterém se dost jasně odráželo, že stále ještě nemám dost, třebaže jsem se na jednu stranu tvářila i krapet vyčerpaně… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Zprudka jsem oddechoval, snažíc se popadnout dech, stejně jako si zároveň dosyta užít toho nejintenzivnějšího okamžiku a vědomí, že přesně v té chvíli jsme doslova pouze jedním tělem a nic, než my dva, není na světě důležité. Objímal jsem ji a roztřesenými prsty jí zlehka přejel po holé kůži její štíhlé paže až k ramenu a odtamtud krátce k šíji, přičemž jsem si přitáhl její tvář blíž, abych mohl ochutnat její rty. Hladivě jsem pak rukou pokračoval k jejím zádům, abych ji mohl pohodlněji (pro nás oba) obejmout oběma rukama. Ačkoliv jsem ji za nic na světě nechtěl pustit, přeci jen jsem Gabby alespoň pustil na zem, aniž bych ji jinak skutečně pouštěl. Ovšem, chtěl jsem se zbavit nepříjemného pocitu použité ochrany. Ovšem Gabbyn počin mě na chvíli zarazil, než se ohně vášně v mých očích rozhořely nanovo spolu s uvědoměním si, o co se snaží. Ihned jsem o krok ustoupil a hledíc jí do očí jsem se svezl dolů na koberec, následován okamžitě Gabby, jíž hořely oči naprosto stejně, jako mě samotnému. Užíval jsem si ten výhled na ni, její mírně rozcuchané vlasy, zčervenalé tváře, do ruda prokrvené rty vším tím líbáním a kousáním a navíc ještě ten lesk v očích.. Opíral jsem se jednou rukou za zády, druhou automaticky položenou na Gabbyně noze. "Vezmi si mě.. prosím.." zachraptěl jsem pro tentokrát zase já, upíraje téměř zmučený pohled do její tváře. Vzal jsem si od ní podávanou ochranu a pak už jsem jí jen zabořil prsty do stehen vzrušením z té nově nabité energie, kterou bylo třeba spálit a vyčerpat až do posledního výdechu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Byla jsem ráda, že mi John ve všem vyšel vstříc a že mě neodmítl a nezastavil v následujícím počínání, neboť jsem po něm zatoužila nanovo a v mých očích se opět rozhořely plameny nezkrotné a neutuchající vášně, se kterou jsem se na něj takřka vrhla. A to skoro beze všech zábran, akorát myšlenka na jednu drobnou nezbytnost v podobě kouzelného balíčku mě držela zpátky a v trpělivosti. Ale kdyby na tom nezáleželo, tak bych nečekala a rovnou se po něm vrhla, ukojíc tak svou touhu a oplatit mu veškerou rozkoš a touhu, abych mohla slyšet jeho prudký dech a milostné steny, se kterými mě prosil, abych si ho vzala. Já jsem však měla i své plány a touhy. Pousmála jsem se na něj prokrvenými a napuchlými rty, než jsem se k němu na chvíli sklonila a zajala ho svými horoucími polibky na lákavých rtech, po kterých jsem nakonec vyzývavě přejížděla špičkou jazyka a pak se pozvolna dostala až na hranu čelisti, kam jsem jej kousla, když jsem ucítila jeho stisk na noze. Roztouženě jsem mu vydechla do rtů. „To víš, že si tě vezmu,“ zachraptěla jsem mu s přivřenými víčky a narovnala se zpátky, abych ho mohla vyprovokovat prohýbáním se v bocích. Chtěla jsem Johna přivést k šílenství. Chtěla jsem slyšet, jak moc po mě touží, jak prosí… Prohnula jsem se v zádech a ještě pár minut jej dráždila, než jsem si ho konečně vzala, na což jsem zareagovala až s bolestným zasténáním. Zvrátila jsem hlavu dozadu a naléhavě pronesla jeho jméno, dokonale si užívaje své pozice, ze které jsem si mohla dělat téměř všechno, po čem jsem toužila a co jsem tak moc chtěla. Dlaněmi jsem se opírala o koberec, a ve chvílích rozkoše je přesunula na jeho břicho a hruď, kde jsem se nehty zaryla do jeho horké kůže, přičemž jsem se zarazila a ustala ve svých pohybech, abych naše prožitky ještě prohloubila. Otevřela jsem oči, podívajíc se mu do očí a natáhla se pro jeho volnou ruku, se kterou se neopíral, abych ji sevřela a přesunula na své ploché břicho, odkud jsem ji pomalým pohybem přesouvala až k ňadrům, kde jsem ji na chvíli nechala a pak ji posunula o trochu výš, abych ho mohla kousnout do jednotlivých prstů. Nakonec jsem si Johna přitáhla k sobě, abych ho mohla líbat, mezitím opět rozpohybujíc boky a naplno se oddávajíc té společné vášni a touze spálit všechnu energii až do posledního dechu. Steny a vzdechy jsem tlumila do kůže jeho krku, kde jsem mu udělala další sytě namodralé flíčky, jak jsem se přisála k horoucí pokožce a mnula ji mezi zuby. „Můj bože, Johne… já tě tak… já tě tak moc chci… zbožňuju tě… celého,“ vydechla jsem přerývavě, aniž bych si to uvědomila a se zavřenýma očima jsem vyhledala jeho rty, které jsem nutně potřebovala líbat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Střídavě jsem zakláněl hlavu dozadu se zavřenýma očima, u čehož mi z pootevřených rtů unikalo vzdychání a steny, nebo jsem se naopak skláněl k ní. Měl jsem dokonalý prostor ve chvílích, kdy se zakláněla dozadu, abych ji mohl líbat a jemně kousat po těle, přičemž jsem si ji vždy trochu přitáhl svou dlaní, položenou v tu chvíli na jejím kříži. Jinak mi ta volná ruka bloudila po jejím těle, kolikrát i k vlasům, za něž jsem zatáhl, nutíc tak Gabby zaklonit hlavu, protože jsem ji životně nutně potřeboval kousnout na šíji. Samým vzrušením jsem ji sem tam trochu víc stiskl stehno, zadeček, ňadro.. nešlo to příliš ovládnout, třebaže to nebylo nijak zvlášť silné, aby ji to bolelo, což bych pochopitelně nechtěl. "Chi tě.. Gabby.. zemřu.." unikalo mi jako tiché steny pokaždé, kdy jsem měl hlavu zvrácenou dozadu, zatímco ona mě jen dál slastně mučila svými pohyby, doteky,... Trhaně jsem se nadechl, když se nade mnou konečně slitovala, sledujíc ji, jak se prohýbá v zádech dozadu. Dokonale mi tak nechala prostor k tomu, abych jí dlaní přejel od krku středem těla až dolů k bříšku a přes její boky pak k zadečku a zpátky na stehna, kam jsem trochu zabořil prsty v tom dokonalém prožitku. Chtěl jsem se narovnat a uvolnit tak ruku, o niž jsem se opíral, abych se směl Gabby dotýkat úplně všude, cítit tření našich těl a její opojnou blízkost. Ale její počínání mě v tom trochu zarazilo. Díval jsem se jí upřeně do očí napůl zbožňujícím pohledem, napůl tak trochu zdivočelým, nechávaje svou ruku vést tou její, hladíc ji u toho jemně po rozpálené kůži. Byl to naprosto odrovnávající okamžik tím způsobem, že byl natolik intenzivní a zároveň jednoduchý, že se mi vpálil do paměti jako žhavým železem. Opět jsem pootevřel ústa, hypnotizujíc Gabby, jak mě právě kousala do prstů. To už jsem to nevydržel, zatnul jsem břišní svaly a přitáhl se tak do sedu k ní, druhou rukou jsem se jí okamžitě zapletl do vlasů a vyprostil tu první z jejího něžného sevření tak, že jsem jen krátkým rychlým pohybem položil dlaň ze strany na Gabbynu tvář a hned na to s ní na delší chvíli splynul ve vášnivém polibku. a následné dokonalé harmonii našich těl. Držel jsem ji v těsném objetí, neschopen ji pustit ani na okamžik, s hlavou mírně ke straně, abych jí udělal prostor, zatímco jsem opět se zavřenýma očima v naprostém omámení smyslů tiše vzdychal a sténal, dokud jsme oba své jediné zvukové projevy neutlumili v dalších strhujících polibcích.. Měl jsem pocit, že bych takhle byl schopen strávit úplně celý den. Jen já a Gabby, náš soukromý malý vesmír.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Stejnou měrou mě vzrušovaly i jeho následné doteky a stisk dlaní, třebaže to bylo v silných okamžicích možná trochu pevnější a dravější, ale vůbec mě to nebolelo, jako spíše naopak mi to způsobovalo ještě větší rozkoš, vystřelující mi do všech koutů těla, takže jsem se zákonitě celá zachvěla. A dokonce několikrát po sobě, i v jeho náručí, když se ke mně přitáhl a já se mohla těšit z jeho dokonalé blízkosti, přitahujíc si ho stále nenasytně k sobě a využívajíc příležitosti, kdy jsem se mu mohla zakousnout do kůže a přejet po ní zuby… Ten okamžik, kdy jsem zachytila jeho zbožňující pohled, ve kterém se mu zároveň odrazila i divokost, mě doslova odzbrojila. Nečekala jsem to, bylo to překvapivé, když se mi do mysli na nepatrnou chvíli vkradly jisté pochyby o tom, že nejsem tak dobrá, jak bych měla být a jestli to všechno dělám správně. A že jsem mu určitě bolestně ublížila, všímajíc si všech těch narudlých šrámů na jeho rozpálené kůži, nemluvě o těch výmluvných flecích, o kterých nejspíše ještě neměl ani tušení. Prudce jsem se nadechla, ale stačilo se mu podívat do očí a hned jsem se tomu všemu poddala znovu. Opět jsem se nechala strhnout do víru nezkrotné vášně a živočišnosti, co sálalo z nás obou zároveň. Laskala jsem ho na krku u ramenou, do kterých jsem ho ještě párkrát kousla, než jsem si našla cestu k jeho rtům, do kterých jsem se vpila se vší procítěností z prožívajících prožitků, které nebývaly na intenzitě a já už ani nestačila dýchat. Přivírala jsem oči a u toho omámeně poslouchala jeho dech a steny, které se mi zdály o to hlasitější, jak jsem měla rozostřené a citlivé smysly… Zhroutila jsem se Johnovi do náručí, úplně vyčerpaná a neschopna ničeho jiného, než ho pevně objímat, užívaje si té dokonalé chvíle, kdy jsem se ještě chvěla v dozvucích našeho bouřlivého milování. Znaveně jsem se pousmála a s ještě pár prohnutími v bocích, abych umocnila ten vjem, jsem zvedla obličej k tomu jeho a podívala se mu do očí. „To bylo odrovnávající… ale naprosto dokonalé,“ zašeptala jsem chraplavě a pohladila ho konečky prstů po tváři, než jsem opět přivřela oči a opřela si hlavu o jeho rameno. Nechtělo se mi vůbec nic, jen tady zůstat a vnímat jeho opojnou blízkost a vůni, která mě znovu a zas lechtala na nose a mámila mé smysly. Alespoň do okamžiku, než se ozvalo výmluvné zaškrundání mého hladového žaludku… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nehýbal jsem se, jen jsem se zavřenýma očima a dechem jako po dvouhodinovém překážkovém běhu s klokany vnímal Gabbyno chvějící se tělo, hladíc ji jemně prsty po zádech. Ještě jsem se párkrát trhaně zprudka nadechl pootevřenými ústy, když se ještě sebeméně pohnula v bocích, jak moc jsem byl v tu chvíli ještě stále přecitlivělý. Pootevřel jsem oči, jakmile Gabby zvedla hlavu a obdařila mě svým pohledem, který jsem jí neváhal opětovat. Mimoděk jsem se u toho znaveně pousmál. Cítil jsem to naprosto totožně jako ona, ale nevzmohl jsem se v odpověď na nic víc, než na malé políbení na její spánek, když opět skláněla hlavu, aby si ji opřela o mé rameno. Stále ji objímajíc, pomalu jsem se zakláněl, až jsem si úplně lehl na koberec, nepouštěje Gabby, takže teď takhle ležela se mnou. Opatrně jsem se přitom vyprostil z toho nejcitlivěji vnímaného spojení a chvíli jsem jen tak chtěl ležet a odpočívat, s Gabby ležící mi na hrudi.. dokud se neozval její kručící žaludek. Mimoděk mě to rozesmálo. Zatřásla se mi ramena a doposud znavený obličej projasnil široký úsměv. "Vsadil bych se, že kdybych ti nedal kousnout těch pár lívanců, tak bys nesnídala vůbec nic.." promluvil jsem, ještě stále poněkud chraplavě. Přejížděl jsem jí po citlivé kůži konečky prstů, po páteři nahoru a dolů.. "Mám dojem.. že pokud vůbec budu schopný dojít do kuchyně.. tak bych neuvařil ani těstoviny.. a to se prosím vaří samy.." přemýšlel jsem tak trochu nahlas. "Co takhle si sem objednat nějakou hotovku? Měla bys chuť třeba.. na indické jídlo? Nebo nějakou čínu?.. co by si má drahá Bond girl přála, aby mi tu neumřela hlady..?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Začal se smát John a já hned na to taky. Tohle bylo prostě dokonalé načasování mého hladovějícího žaludku. „To máš asi pravdu, ale já jsem ráno zase takový hlad neměla, vážně,“ což bylo nejspíše tou neočekávanou návštěvou, neboť jsem ještě chvíli poté, co Johnova máti odešla, měla stažený žaludek, do kterého bych nic nenatlačila. Ale nakonec jsem byla ráda, že mi dal John kousnout. Teď bych ale dala nevím co za to, abych měla u sebe hromadu jídla a nejlépe něčeho pěkně ostrého a sytého, přičemž bych se oblizovala až za ušima. Hlavou mi běžela představa dokonalého voňavého jídla, až se mi začaly sbíhat sliny. A přitom jsem měla vedle sebe muže, na kterého jsem měla chuť dennodenně. Rozesmálo mě, jak začal John přemýšlet nahlas. „To jako myslíš vážně? Ty se k něčemu takovému dobrovolně přiznáš? Já myslela, že bys nepřiznal za nic na světě, že tě zmohla jedna malá obyčejná tuctová blondýnka,“ zakřenila jsem se na něj a provokativně vyplázla špičku jazyka, když jsem se zvedla a opřela si hlavu o svou vlastní ruku. Byla jsem sice unavená, ale takhle se mi o něco lépe povídalo a krom toho, taky jsem se na něj chtěla dívat. „Myslím, že to vůbec není špatný nápad. Hm… co se týče výběru kuchyně… ráda bych ochutnala zase něco nového, co jsem ještě neměla, tak kdybys nebyl proti a měl stejnou chuť, tak bych byla spíše pro tu indickou kuchyni,“ odpověděla jsem a přejela mu hladivě po hraně čelisti. „Líbilo se ti, jak jsem tě pomilovala? Přiznám se, že to nebylo poprvé, co jsem měla obrovskou chuť tě pomilovat na místě, až do samotného vyčerpání,“ zazubila jsem se s jiskřičkami v očích a rudými tvářemi, že jsem vůbec něco takového řekla. Ale strašně moc se mi líbilo o tom mluvit a sledovat Johnův výraz a úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "A o dobrovolném přiznávání nemůže být řeč už vůbec. Byl jsem vystaven šílenému mučení a trýznění, po němž by se i James Bond přiznal, že nosí pod oblekem růžové krajkové trencle.." pozvedl jsem vyzývavě obočí, tváříc se u toho, jakože to myslím děsně vážně, ale moc mi to nešlo vzhledem k tomu, jak jsem byl ještě stále zaplaven endorfiny, které mě nutily se prakticky pořád křenit jako blázen. "Ale s indií souhlasím.. mohli bychom objednat tak nějak.. od všeho trochu? Abys poznala tu kuchyni a navíc, zrovna mě nenapadá, co všechno tam mají a jsem příliš mrtvý na to, abych vstal a šel hledat lístek na internetu." Samozřejmě bych to byl klidně udělal, ale to poslední, co jsem chtěl, bylo pouštět Gabby a jít někam pryč. Stačila jen chvíle nestřeženého přemýšlení, abych trochu mimózně pozvedl obě obočí s výmluvným "Hmm?" a upřeným pohledem do její tváře, přičemž jsem si nějakým záhadným systémem přehrál zvuky v okolí mého přemýšlení, což byla ta Gabbyna nečekaná otázka. "Vážně?" ujišťoval jsem se teď už dokonale překvapený z toho, co mi řekla. Mimoděk jsem se zase pousmál, stále poněkud překvapeně, ale zároveň spokojeně, přičemž jsem ji pohladil po tváři a strčil pramen vlasů za ucho. "A.. kdy například to ještě bylo.. smím-li být tak zvědavý?.." dodal jsem honem s tím nejnevinnějším pohledem, jakého jsem byl schopen. Nakonec jsme se přeci jen museli zvednout ze země. Gabbyno kručení v břiše probudilo i to moje a ta prazvláštní symfonie už mě začínala poněkud rozčilovat. Oblékl jsem si boxerky, spěšně na sebe hodil ráno zahozené triko a posbíral si i ostatní věci na vyhození. Bylo na čase najít telefon a objednat si donášku až domů. Zběžně jsem projel telefonní čísla na internetu, vybral jeden podnik, který se mi zdál dobrý a už jsem vytáčel.. Měla-li Gabby nějaká speciální přání, nadiktoval jsem je společně s mou objednávkou, ještě jsem dodal adresu a bylo to. "Omluv mě, prosím, na okamžik.." řekl jsem nakonec, políbil Gabby na líci a zmizel na chvíli v koupelně.. Mimoděk mě napadlo, že potom by nebyla od věci krátká sprcha, ale na to jsem teď měl příliš velký hlad a z indické restaurace mi přislíbili dodávku do dvaceti minut nejpozději, což jsem nehodlal prošvihnout.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „James Bond nosí pod oblekem růžové trencle? Ty musím bezpodmínečně vidět!... No, ehm…. Ty tady nic nemáš, ty nestydo!“ zachichotala jsem se s otřesem ramen, když jsem využila příležitosti k jemné provokaci, přičemž jsem svou dlaní sjela až k jeho nejcitlivějším partiím, kde jsem jen okrajově pohladila kůži dlaní, někde v místech Johnovy kyčelní kosti. Vůbec se mi od Johna nechtělo, takže jsem byla ráda za jeho návrh, že bychom si objednali od všeho trochu. Vzhledem k tomu, že jsem neměla ani malé ponětí o tom, co by mohlo být v indické kuchyni, kterou jsem neměla, to byl výtečný nápad, než se zdržovat zdlouhavým vybíráním po internetu a hledáním jídelního lístku, přičemž by mi musel John všechno zdlouhavě vysvětlovat a tak podobně. Ne, ten jeho nápad byl mnohem lepší, takže jsem jen souhlasně pokývala hlavou a přitulila se k němu blíž, abych si mohla užít ještě další společné chvilky, než se zase odpojíme a budeme dělat něco jiného. Popravdě řečeno, měla jsem ohromně tulící náladu, která se dostavila vždycky po takových intenzivních zážitcích, ale na druhou stranu jsem nechtěla být Johnovi na obtíž, tušíc už dopředu, že mu to moje objímání asi stejně po chvíli nebude příjemné, protože se bude chtít oprostit a dělat něco jiného. Ale překvapilo mě, že naopak zůstal a zeptal se na to moje svěření se. Dost jsem zrudla, ale i tak jsem si stála za tím, co jsem řekla, spokojeně vrníc pod jeho doteky. „Už nevím přesně, protože těch okamžiků bylo víc, co mě tak trochu… dráždily,“ začala jsem opatrně, stydlivě klopíc pohled k jeho obnažené hrudi, na kterou jsem mu věnovala několik horoucích polibků a pak se mu podívala do očí. Měla bych být schopna se mu u toho dívat upřímně do očí, aby neměl pocit, že nemluvím pravdu, nebo si vymýšlím. „Řeknu to takhle… Ten první den, kdy jsem tě viděla poprvé bez trička, se mi i díky Taovým prupovídkám dostaly do hlavy necudné myšlenky… a pak, když jsem tě viděla ve srubu jen v ručníku… Měla jsem ohromnou chuť tě pohladit a osušit a pak tě obléct, jen čistě pro ten požitek… No a druhý den, kdy už jsme se tak vášnivě líbali, mi začalo citelně vadit, že se nemohu dotknout tvé kůže… A od doby, kdy jsme se poprvé milovali na to neustále myslím, přehrávám si to v hlavě a pak se prostě neudržím a musím tě svádět,“ uchechtla jsem se nakonec, protože to bylo řečeno s nadsázkou, i když to byla ve skutečnosti pravda pravdoucí. A kupodivu jsem ani neměla problém se s tím Johnovi naplno svěřit. Nakonec se nám podařilo dát se tak nějak dohromady, že jsme vstali a posbírali si kousky svého poházeného oblečení kolem. Já jsem se zvedla jen pro svou podprsenku a kalhotky s tepláky, které jsem si neváhala obléct a pak jsem se otočila na Johna, culíc se na něj jako sluníčko, když mě políbil na tvář. Pak jsem ho ale nechala v klidu zatelefonovat a zařídit donáškovou službu, mezitímco jsem si přišla do obývacího pokoje pro tričko, ale to jsem si neoblékla. I já totiž měla takový divný pocit, že jsem potřebovala nutně sprchu. Zpotila jsem se a to prostě takhle nešlo. Počkala jsem tedy, až bude v koupelně volno a omluvila jsem se, že si ji teď zaberu já. Měla jsem na paměti, že jídlo tady bude za chvilku, takže jsem se v koupelně nezdržela zase tak dlouho, i když jsem měla chuť na pořádně dlouhou horkou sprchu. „Tak co, stihla jsem to?“ Přeptala jsem se rozšířenýma očima, když jsem svěží a voňavá vylezla ze dveří a zamířila si to rovnou za Johnem, kterému jsem věnovala pohlazení po tváři. Měla jsem ohromnou chuť ho sevřít v medvědím objetí, ale taky jsem měla pud sebezáchovy. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nechtěl jsem se zvedat, nechtělo se mi zkrátka rušit tu současnou chvíli.. možná i proto jsem se zeptal Gabby, aby rozvedla ta svá slova. A navíc, šíleně mě to zaujalo, nemluvě o tom, jak rád jsem sledoval její rozpaky, když o podobných věcech mluvila. Mimoděk jsem u toho vzpomínal přesně na ty jmenované okamžiky, o nichž se Gabby zmiňovala. Taovy průpovídky a všeobecně, to první zjištění, jak moc se Gabby dokáže červenat a že je tak nevinná, to je něco absolutně nezapomenutelného. Jen jsem se ještě s úsměvem zaksichtil, když Gabby zase řekla slovo "necudné", protože mi prostě přišlo strašně legrační a snad nikdy si z ní kvůli tomu slovu nepřestanu utahovat. Překvapilo mě pouze to, co ji napadalo u toho, kdy jsem před ní vylezl ze sprchy jen v ručníku, což jsem tehdy udělal zcela záměrně, abych ji trochu popíchnul a viděl její rozpaky, se kterými jsem měl tu čest na té lavičce po rvačce. Pořád se mi nechtělo věřit, že by ji něco takového, jako byla chvilková absence mého špinavého trika, mohlo natolik vykolejit, nebo uvést do rozpaků, prostě jsem tomu nevěřil a proto jsem to chtěl otestovat. Ano, bylo pro mě teď trochu šokující slyšet, co si přitom Gabby tehdy doopravdy myslela, ale samozřejmě šokující jen v tom dobrém smyslu slova. "Kdybys jenom věděla, co mě to stálo úsilí si tě držet tak nějak dál od těla.. tedy, držet se od tebe dál. Připadal jsem si jako největší zloduch na světě, že tě tak strašně svádím.. ale vážně to bylo těžké, zvlášť když jsi to neustále dělala ty mě.. což ti evidentně vydrželo," uchechtl jsem se na to a přitáhl si její rty k těm svým.. Gabby zmizela v koupelně a já mezitím netrpělivě přešlapoval po obýváku, čekajíc na donášku. Ještě jsem si stihl obléknout kalhoty a tak trochu si v duchu zanadávat sám na sebe, že jsem do té sprchy na chvíli nevlezl, ale.. koneckonců to může ještě pár minut počkat. Opřel jsem se o barovou desku a vyčkával, připraven natáhnout se k intercomu a vyrazit. I peněženku už jsem měl připravenou na baru za sebou.. Vzhlédl jsem, když se Gabby objevila ve dveřích koupelny a zamířila si to přímo ke mně. Mimoděk jsem se zase pousmál a ledabyle natáhl jednu paži jejím směrem, dokud se ke mě nepřiblížila tak, abych ji mohl volně obejmout kolem pasu. Nechal jsem se pohladil, přitulíc svůj obličej k její dlani. Ovšem, aby to nebylo příliš dokonalé, zazvonil do toho intercom. Jen jsem k němu natáhl své tělo a zmáčkl tlačítko. "Ano, prosím.." pobídl jsem pana Linuse. "Máte tady oběd, pane," oznámil mi poslušně, načež jsem mu jen poděkoval, že tam za chvilku budu. "Hned budu zpátky, slibuji.." řekl jsem pak Gabby tiše a ještě jsem jí věnoval malé políbení na holé rameno, přičemž jsem se nadechl té její omamné vůně, takže se mi zákonitě nikam jít nechtělo. Ale vší silou jsem se přeci jen přinutil vzít peněženku a vyrazit k výtahu.. Vrátil jsem se opravdu během chvilky. Připadal jsem si trochu jako vánoční stromeček s těmi taškami plnými malých papírových krabiček s jídlem. Položil jsem to na kuchyňskou linku a postupně začal vytahovat jedno po druhém na bar. "Přiznám se, že jsem neobjednával úplně všechno. Spíš takové ty věci, co by ti mohly chutnat.." dodával jsem ještě na obranu toho množství. Vytáhl jsem pak vidličku a lžíci, moc dobře si vědom, že budeme oba potřebovat obojí. Různé jídlo si zkrátka žádalo i různý příbor. "Mohla bys to, prosím, pootvírat? Připadám si.. prostě nutně taky potřebuji sprchu," řekl jsem jí nakonec omluvně a na pět minut jsem zmizel v koupelně. Teplý letní den ještě společně se všemi těmi aktivitami.. to si vyloženě žádalo vlažnou sprchu. Vlasy jsem pak zase zběžně vysušil, takže jsem měl jakési vrabčí hnízdo, jen ledabyle prohrábnuté prsty, s čímž jsem se vrátil zpátky ke Gabby (samozřejmě oblečený) a usadil se vedle ní. "Tak dobrou chuť, Bond girl. Kdykoliv se ptej, kdybys chtěla vědět, co je co. Slibuji, že když to nebudu vědět, rychle si něco vymyslím abych si z tebe pro budoucí objednávky mohl střílet.." dodal jsem s uličnickým úsměvem, pokoušíc se u toho tvářit alespoň trochu blahosklonně.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „… A můžeš mi prosím vysvětlit, proč by ses měl cítit jako zloduch? Pořád to totiž nechápu a ráda bych věděla, co za tím vězí… A ještě než mi řekneš, že je to tím, jak si děláš z druhých legraci, protože máš rád ironii a sarkasmus, což málokdo chápe a je jim to nepříjemné, tak tohle prosím vynechej, protože už jsem tuhle část slyšela. Nevadí mi to, naopak se mi to na tobě strašně moc líbí, a ty to moc dobře víš, takže… Můžeš mi to prosím opravdu vysvětlit? Nerada bych začala mít noční můry o tom, že jsi někdo úplně jiný, než si ve skutečnosti myslím. Ne, že by to tak bylo, ale zkrátka mi to tak připadá, když máš takové narážky a přitom na tobě není nic, z čeho bych měla usuzovat, že jsi padouch. Prostě… tomu nerozumím, víš?“ Snažila jsem se mu to vysvětlit co možná nejvýstižněji a zároveň velmi opatrně, aby si nemyslel, že to beru nějak špatně, nebo že bych ho chtěla vyslýchat. Respektovala jsem jeho soukromí a nechtěla, aby si připadal najednou jako u křížového výslechu, ale taky jsem si uvědomila, že mi začíná dost vadit ta nevědomost. Jako by mi přesně v takových chvílích, kdy o sobě tvrdí, že je padouch, unikalo něco podstatného, což bylo děsně frustrující… A mě nenapadlo nic lepšího, než se ho na to přímo zeptat, i s tím předpokladem, že mi nakonec stejně neodpoví tak jasně a upřímně, jak bych byla ráda. Byla to sice jen krátká chvíle, která se v našem společném životě zdála být tak nepatrnou, ale ve skutečnosti už jsem se nemohla dočkat, až se znovu objevím u Johna. Připadalo mi to totiž snad jako celá věčnost, co jsem se sprchovala a než jsem se konečně objevila v kuchyni, přitahována jím samotným a spokojeně se culíc na všechny světové strany, užívaje si toho zážitku, kdy ke mně natáhl paži a nechal se mnou pohladit. I takováhle drobná gesta jsou pro mě něco nezapomenutelného s ohledem na jeho samotářskou a odtažitou povahu. Sama jsem byla pořád překvapená z toho vědomí, že jsem asi jedna z mála těch, které John snese ve svém bezprostředním osobním prostoru. Usmíval se a já nemohla jinak. Ale to bylo asi tím, že byl ještě omámený těmi opojnými okamžiky v knihovně, uchechtla jsem se v duchu. „Vlk taky sliboval,“ neodpustila jsem si s provokativním nadzvednutým obočím na jeho adresu, ale v očích mi tančily nezbedné jiskřičky neskrývaného pobavení, načež jsem ho nechala v klidu odejít pro náš objednaný oběd, na který jsem se mimoděk docela dost těšila… i když bylo asi pravdou, že za to mohl především i můj hladový žaludek. Neudržela jsem se a nadšeně jsem tleskla, když se John objevil ve dveřích, ověšený jako vánoční stromeček, což mě nesmírně pobavilo, ale včas jsem zarazila příval smíchu, když se mi ho zželelo a jala jsem se mu tedy pomoct. Ne, že by to neunesl, ale tak nějak jsem to měla už prostě v povaze, že jsem byla přičinlivá a pomáhala tam, kde bylo potřeba, aniž bych čekala na svolení nebo tak něco. „Ale prosím-tě, já to zvládnu, běž se klidně osvěžit a umýt, já to tady zatím nachystám,“ mávla jsem rukou ke dveřím, hraně ho odhánějíc od ještě nerozdělaných krabiček. Pobaveně jsem se uculila, ale zároveň vnitřně roztála, když mi vyloženě řekl, že vybíral hlavně podle mých chutí, což bylo důkazem toho, že ta věta, kterou pronesl při našem milování, je skutečně pravda. Letmo jsem se na něj ještě podívala, když zamířil do koupelny a skousla jsem se do spodního rtu. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se zpátky ke krabičkám a taškám, ze kterých jsem to všechno začala rozbalovat a chystat dle vlastního systému, jak se mi ty krabičky zrovna líbily a jestli se to k sobě hodí. A taky jsem pečlivě sestavovala od nejmenšího po největší, než jsem k tomu všemu přiložila ještě různé příbory, které ještě stačil vytáhnout John. Ten když vylezl, tak už jsem to měla naštěstí nachystané, jinak bych se k tomu nejspíše nedokopala. Zůstala jsem na něj notnou chvíli bezhlesně civět, srdce se mi ve vteřině zastavilo, načež udělalo kotrmelec a velice pozvolným tempem se roztlouklo. Bože, existuje snad něco, v čem by nevypadal tak sexy a přitažlivě? Unikla mi myšlenka v hlavě, ale já jsem se rozhodla zachovat si svou tvář a zůstat pokud možno nad věcí, třebaže jsem se u toho nezadržitelně kousala do rtu a pokukovala po něm takřka s požitkářským výrazem. „Ehm… tak dobrou chuť… a když něco nebudu vědět, tak si to najdu na svém novém mobilním telefonu, když se to má tedy takhle. Přeci bych ti nemohla udělat takovou radost, aby sis zase mohl ze mě střílet a utahovat,“ opáčila jsem mu vítězoslavně s vypláznutou špičkou jazyka a protože jsem měla hodně provokativní náladu, tak jsem si mu bez servítek a zábran posadila rovnou na klín, kde jsem se ještě trochu zavrtěla s tlumeným hraným povzdechem, jakože je to opravdu hodně moc příjemné… Moje provokace však nebraly konce. Během jídla jsem se nabízela, že mu cokoliv podám, nebo mu dám ochutnat z vlastní vidličky či lžíce, přičemž pokud se nechal, tak jsem mu to sousto vždycky s uličnickým výrazem snědla, ale na podruhé už jsem byla hodná s nevinným výrazem někoho, kdo by si takové provokace jakživ nedovolil. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Takže.. proč si připadám jako zloduch?.. nejvíc proto, že už od chvíle, co jste mě s Taem dávali po té rvačce do kupy, jsi na mě působila jako přespříliš nevinná, příliš mladá a naivní holka.. takový ten typ z dívčího internátu a nedělní školy. To jsem si uvědomil až.. s tím trikem. A bylo těžké se pak na tebe dívat i jinak, než jako na tu děsně stydlivou nevinnou slečnu.. A rovnou se přiznám, že mě to i dost přitahovalo, někdy až nesnesitelně," mimoděk jsem hladivým dotekem jedné dlaně přejel z Gabbyných zad přes křivku zadečku až k její noze a zase zpátky. "Vůbec jsem to nemyslel sarkasticky, víš?" dodal jsem ještě trochu ublíženě na adresu jejího obvinění, které opravdu bylo zcela zcestné. "Já.. nejsem žádný svatoušek, Gabby. A vždycky, když jsem tě viděl, jak se červenáš, nechtěl jsem být ten, kdo tu nevinnost takhle ničí. Je to velká zodpovědnost. Kromě toho.. už jsem ti říkal, že moje cesta na motorce byla.. taková malá očista. Dalo by se to přirovnat k nějaké sebereflexní meditaci, jen já a moje svědomí.. a pak ses objevila ty a všechno jsi to neobyčejně urychlila.. k dobrému, samozřejmě.. Nechápu, jak to děláš?.." mluvil jsem tišším, velmi vážným hlasem. Sice jsem se klasicky zasekával, hledajíc mnohdy správná slova, každopádně pravdou zůstávalo, že jsem byl v takovém rozpoložení, že mi nedělalo takový problém se o tom s Gabby právě teď bavit. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, všechny vážné rozhovory jsme s Gabby vedli prakticky takhle bezprostředně po vyčerpávajícím milování. Zvláštní náhoda?.. Posadil jsem se, spokojeně a ohromeně se porozhlédl po připraveném přeplněném stole a než jsem se stihl přišoupnout blíž, Gabby se mi uvelebila na klíně. "Ou, ano, tvůj telefon.. myslel jsem na to.. asi vteřinu, uznávám.. ale i tak, měli bychom ho zprovoznit a chtěl bych se mrknout ještě i na ten foťák.." opáčil jsem Gabby zamyšleně, ignorujíc nechtěně její provokaci, protože mě prostě navedla na jiné myšlenky. Ovšem to její zavrtění mě zase hodilo zpátky do její provokativní nálady, takže jsem jí to sem tam vracel tím, že když si chtěla nabrat nějaké jídlo z krabičky, rychle jsem pro tu krabičku střelil rukou a přitáhl si ji k sobě, dělajíc, jakože jsem přesně na tohle zrovna měl chuť a vůbec jsem si nevšiml, že to chtěla i ona. Pak už jsem jen vždycky přimhouřil oči, když mi zase nabízela sousto, přemýšlejíc na chvíli, jestli mám, nebo zase ucukne.. ale nechtěl jsem jí kazit zábavu a vždycky jsem to nakonec zkusil. Bavilo mě to, líbila se mi ta hravá atmosféra. A když už se třeba Gabby pro něco natahovala, měl jsem dokonalý prostor pro to, abych ji sem tam kousl do ramene či do lopatky.. a když jsem si zrovna nepřidržoval levou rukou krabičku, nebo ji zkrátka zrovna nepoužíval, škádlivě jsem Gabby hladil po noze, nebo přes žebra, záměrně ji tím lechtajíc.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Holka z dívčího internátu a nedělní školy?“ Pobaveně jsem se uchechtla, třebaže ve mně píchl osten nejistoty, jestli to nebylo myšleno jako výsměšná poznámka, ale hned vzápětí mě uklidnilo, že to Johnovi přišlo naopak velmi přitažlivé. Měla jsem v sobě památku na to, jak se na mou stydlivost a nevinnost tvářili lidé ve Twin Falls, pro které jsem byla jednoduše tou holkou, která by v životě nedokázala dát muži to, po čem touží a uspokojit všechny jeho potřeby. Prostě jsem nepatřila do toho jejich světa, který se nakonec ani mně samotné moc nelíbil. Teď už jsem však věděla, že už toho součástí opravdu nechci být a že jsem spokojená s tím, jak to nakonec všechno dopadlo. Nechala jsem však Johna dovyprávět, abych mu zase neskočila do povídání, zaujatě na něj pohlížejíc a zkoumajíc jeho výraz ve tváři, který by mi mohl leccos napovědět. Ale soustředění bylo krapet těžší, když mě během toho tak pokoušel a rozpoutával v mém těle malé vlny vzrušivého oceánu. Automatiky jsem se pod jeho dotekem na mém pozadí a následně i noze zavrtěla, na tváři velmi výmluvný úsměv, než jsem mu vydechla horký vzduch na rameno, kam jsem ho drobně kousla. Zvedla jsem k němu pohled, protože to co mi ještě pověděl, mě neskutečně zaujalo a zároveň ve mně probudilo mnoho otázek, na které jsem ale neměla odvahu mu je položit. Ne, zase až tak jsem se v tom vrtat nechtěla. V této chvíli jsem byla nadmíru spokojená s tím, že se mi opravdu svěřil, čímž jsem získala jasnější obrysy toho, co je – nebo spíše byl – vlastně zač. „Jak jako jak to dělám? Myslíš takhle…?“ Pobaveně jsem se pousmála a provokativně sjela dlaní na jeho kyčelní kost, kde jsem ho pohladila celou dlaní, ale vzápětí se přesunula na jeho bříško, které jsem hladila. Ne, nemohla jsem se už bavit vážně, takže jsem to opět obrátila tak, aby to bylo vyhovující pro oba dva. Nicméně, do budoucna to bude další podnět k přemýšlení. „To ti věřím, že jsi na to hodně moc zvědavý, ale to bych nechala až na vhodnější dobu, protože… já jsem tak strašně zvědavá, co si pro mě nachystal, že už to nemůžu vydržet,“ vyhrkla jsem nakonec netrpělivě a uchechtla jsem se vlastní rozvernosti. Ne, že bych mu chtěla něco odpírat, ale bylo mi naprosto jasné, že kdybychom se začali zabývat telefonem a ještě tím fotoaparátem, tak se k tomu překvapení snad nikdy nedostaneme, anebo bych do té doby umřela zvědavostí. „Johňasi, ty zvíře jedno nenasytné, tady je tvůj oběd, to nejsem já,“ ohradila jsem se na to jeho kousání, které bylo tak moc provokativní a zároveň mě to dovádělo k šílenství, neboť i ty jeho prsty byly tak lechtivé, že jsem měla co dělat, aby mi nezaskočilo sousto. Nemluvě o těch jeho provokacích, které mi došli až po notné chvíli, protože jsem si ze začátku myslela, že se pro tu stejnou krabičku natáhl opravdu nevědomky. Natočila jsem se k němu a trochu výrazněji se zavrtěla. „Zlobíš, měla bych ti pořídit náhubek,“ zaksichtila jsem se na něj, ale pak se k němu naklonila a i když měl možná plnou pusu, tak jsem ho políbila na tvář, pak na hranu čelisti a nakonec i na jeho dokonalé rty, které jsem následně pro své vlastní potěšení zmáčkla a trochu vytáhla, což určitě nečekal, ale já se tomu pobaveně chechtala… Nakonec jsem se napráskala vším možným, trochu mě pálilo hrdlo, ale ne tolik jak po té mexické ochutnávce v restauraci, ale ze své tamní zkušenosti jsem se pro jistotu nenapila. „Tak už se můžu začít chystat? Už půjdeme?“ Otázala jsem se s nevinným výrazem naprostého neviňátka. Začínala jsem být netrpělivá, ale to neznamenalo, že bych ho tím měla zase až tak moc otravovat. Obratně jsem seskočila z jeho klína na zem, že už začnu uklízet a umývat příbory, ale nakonec jsem se zastavila, protože jsem si uvědomila, že John třeba ještě nemá dost a rád by dojedl. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Na chvíli jsem překvapeně zvedl obočí a hned na to se rozesmál. Johňasi?? Zvíře?? Tahle nová stránka našeho společného soužití mě vážně pobavila, tím spíš, že něco takového mi Gabby ještě nikdy neřekla, nikdy takovýmhle tónem. Bylo to tak směšně roztomilé, že jsem se prostě musel smát. "Když ty mi ani nedáš najíst, to je potom těžké.." bránil jsem se u toho. Zkrátka jsem jí jen vracel její provokování, které mě neskutečně bavilo. Až do té doby, než mi to Gabby vrátila i s úroky tím svým vrtěním. Hrála si se mnou jako s hračkou.. potvora. Nějak moc jí otrnulo.. a to bych měl být rád, že tu nemám kafe.. Cítil jsem se příjemně sytý a částečně unavený po tom všem. Chvíli jsem vzdoroval Gabbynu pohledu štěňátka, co rozkousalo boty a dělá, jakože to vůbec není jeho práce a tudíž by za odměnu mohlo jít s páníčkem na procházku. "Hmm.. no.." protahoval jsem to schválně, dělajíc, jakože přemýšlím. Podíval jsem se na hodinky, párkrát váhavě pokýval hlavou a upřel jsem pohled do jejích netrpělivých očí. "Ne, ještě máme spoustu času.." řekl jsem nakonec s úsměvem trýznitele, který si to její napínání vážně užívá. Ještě jsem s uchechtnutím sledoval, jak vyskočila a dala se málem do sklízení, ale tentokrát se zarazila. "Už vážně nebudu, díky. Nicméně, půjdeme pak až po večeři.. zhruba kolem.. sedmé hodiny?" odhadoval jsem to na oko ledabyle, třebaže jsem to měl už dávno detailně promyšlené. Jen mě bavilo sledovat Gabbyny reakce a tu nedočkavost. Kdybych jí to ráno neřekl, ale třeba až těsně předtím, neužil bych si ty projevy její zvědavosti tak dobře, jako teď, kdy jí ještě pořád mohlo vrtat v její krásné hlavě, co to asi bude. Vstal jsem a pomohl jí to všechno sklidit. Teprve pak se mi připomněla TV, na jejíž černé obrazovce blikal v rohu malý nápis výrobní značky, který dával najevo, že jde o úsporný režim. Vzal jsem si proto ovladače a v krátkosti jsem všechno vypnul, než jsem se obrátil ke Gabby. "Hmm.. myslím, že potřebuji chvíli vytrávit, nebo porodím slona.." utrousil jsem a výmluvně se podíval k terase, kde mě lákal ten náš vigvam. Koneckonců, na čerstvém vzduchu se trávilo nejlépe. Pěkně ve stínu, s trochou letního vánku.. Lehl jsem si vyčerpaně na matraci a chvíli jsem jen tak pozoroval nebe skrz mírně průsvitnou textilii našeho přístřešku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Jak jako, jestli budu hodná? Já jsem pořád ta nejhodnější, rozhodně víc, než ty,“ nenechala jsem se jen tak a opět na něj vyplázla špičku jazyka, než jsem na něj přimhouřila pohled zelených očí s výrazem, aby si moc nevyskakoval. Nicméně opravdu jsem se hodně zarazila, byť jenom na malou chvíli, když jsem si všimla toho jeho pohledu s povytaženým obočím, najednou jsem měla strach, že jsem zase řekla něco špatného, očekávaje snad to nejhorší, ale místo toho přišel… smích? Náhle jsem se uvolnila a spadl mi kámen ze srdce, třebaže bylo úplně zřejmé, že se John baví na můj účet. Ale bylo to lepší, než vidina toho, že by mi snad mohl vynadat nebo se urazit, že jsem si ho dovolila označit za zvíře a Johňase, což nakonec i mě samotné vyloudilo pobavený úsměv na tváři v doprovodu smíchu, protože ten byl zkrátka nakažlivý i u něj. Nutno podotknout, že jsem si ten pohled na smějícího se Johna opravdu užívala. Začínala jsem mít opravdu podezření, že si to mé napínání a trýznění začíná až moc užívat. Bylo mu to vidět na očích, jak se tak na mě díval, přičemž jsem měla pocit, že v duchu opět něco plánuje. Nejlépe to, jak mě přivést k šílenství a k tomu, abych si tu samou nedočkavostí začala vytrhávat vlasy. Přimhouřila jsem pohled a stiskla rty, ale má snaha se mi moc nepodařila. Takhle se tvářit, to šlo prostě jen Johnovi. „Tak v tom případě bychom mohli…. Třeba odpočívat, protože to je ještě spousta času,“ odvětila jsem možná až nápadně mdle, možná se do toho promítlo i mírné zklamání, ale dávala jsem si opravdu pozor, aby to tak úplně nevyznělo, neboť jsem nechtěla ranit Johnovy city. Nemohl za to, že jsem se nemohla dočkat, a že to bude ještě chvíli trvat… Vůbec mě nenapadlo, že by v tom měl zase prsty. Že by si to zase dopředu naplánoval, jen čistě z toho důvodu, aby se pak mohl ke své škodolibosti bavit na mou adresu a přitom se tvářit jako to největší a nejnevinnější neviňátko se svatozáří nad hlavou. Kývla jsem hlavou a začala jsem pomalu sklízet a umývat nádobí, vyhazovat nějaké ty krabičky, ale to už mi pomáhal i John, který zjevně nevydržel sedět na místě, takže jsem se na něj čas od času zakřenila, nebo se ho letmo dotknula pohlazením po paži, když jsem kolem něj procházela. No co, Gabby, budeš to muset vydržet, třeba se ještě najde nějaká činnost, která… ne, žádné milování na terase, utnula jsem svůj vnitřní hlásek a nestydaté myšlenky. „A jmenoval by se Johnster?“ Zeptala jsem se naprosto vážně i s vážně se jevící tváří, podívajíc se mu upřeně do očí, když se mi svěřil s tím, jak se momentálně cítí a mezitím jsem pomalu přešla do obývací části a následně se taktéž zadívala na terasu, kde jsme měli to naše provizorní týpí. „Já chci slona!“ Vyjekla jsem pak nadšeně a hyperaktivně jsem vyběhla na terasu, kde jsem se rozhlédla po slunečném výhledu do okolí a pak, když jsem shlédla k matraci, kde už si lehl John, jsem se vydala za ním. „Už jsi jako pan Morris, ten si taky musel po obědě lehnout, aby si odpočinul a dal na chvíli pokoj bolavým kostem. Ale ty přece nepracuješ, tak co tě tak zmohlo? Jen jídlo?“ Dobírala jsem si jej, mezitímco jsem se k němu pomalu přibližovala, až jsem si k němu lehla a přivinula se k němu. Taky jsem byla unavená, což jsem vycítila teprve nyní, když už jsme tak společně leželi. Ponořila jsem se na chvíli do ticha, protože i to bylo při našich společných chvílích báječné, že jsme nepotřebovali mluvit, a jen jsme hloubali nad svými myšlenkami a u toho se dotýkali jeden druhého. Navíc bylo příjemné takhle poslouchat Johnův poklidný dech a tlukot srdce, který mě skoro uspával, ale ještě jsem byla při vědomí, protože mě záhy napadla jedna myšlenka, se kterou jsem se chtěla podělit. Zvedla jsem mírně hlavu, ale v tom okamžiku jsem zjistila, že mi John usnul. Měla jsem tendenci ho pohladit po tváři, ale neudělala jsem to, abych ho nevzbudila. S úsměvem na tváři jsem nakonec po chvilce usnula i já… …Abych se asi po chvilce opět probudila. Zamžourala jsem na prostěradlo a pak i na Johna, který poklidně oddechoval. Bylo to tady strašně moc příjemné, o tom nebylo pochyb, ale i když jsem se snažila opět usnout a příliš se nehýbat, tak mi to prostě nešlo. Rozhodla jsem se tedy, že než se John vyspí, tak si půjdu odběhnout… třeba bych si mohla zaskočit za pány dolů na recepci a probrat s nimi něco zajímavého, napadlo mě jen tak mimoděk a samozřejmě jsem s tou myšlenkou opatrně vstala a přesunula se dovnitř bytu. Kafe tu sice nebylo, to jsem si pamatovala dobře, ale mohla jsem přijít alespoň s čajem, neboť dojít s prázdnou se nehodilo. Přešla jsem tedy do kuchyně, kde jsem připravila černý čaj, který by snad mohl chutnat a pak, až byl hotov, jsem už chtěla odejít z bytu, než jsem se zarazila a skoro se plácla do čela. Naštěstí jsem si včas uvědomila, že nemám volné ruce… Chtěla jsem Johnovi napsat vzkaz, aby se nelekl, ale jako na potvoru jsem nemohla najít žádný papír. Nakonec se mi to podařilo a dokonce jsem i napsala, kde jsem, ale místo toho, abych to uložila na viditelné místo, jsem si ten papír ve vší zamyšlenosti a nesoustředěnosti založila do kapsy u kalhot. V domnění, že jsem udělala všechno, jsem se vydala z bytu a do výtahu, zapomínaje na ten fakt, že jsem si i zabouchla dveře od bytu, takže i kdybych se vrátila dřív, než se John vzbudí, tak bych se nedostala dovnitř. Ale to mi v té chvíli jaksi nedocházelo… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Byl jsem najednou nějak moc unavený, což se mi moc nelíbilo, ale kdo by se divil - neměl jsem v krvi takovou hyperaktivitu, jako Gabby. "Jen si ze mě utahuj dle libosti. Zítra se ti to všechno vrátí, až budeš muset chodit v podpatcích, vařit mi a kromě toho držet své ruce dál ode mě," potlačil jsem nutkání vypláznout na ni jazyk podobně, jako to dělávala ona. Ale ačkoliv jsem rádoby pouštěl hrůzu, spokojeně jsem si ji k sobě přivinul, jakmile si ke mě lehla. Na nějakou deku jsem nemyslel, bylo teplo i tak, byl jsem dokonale spokojený tak, jak jsme byli. Ostatně, oba jsme měli krevní oběh podpořen pálivým jídlem, takže nám zima opravdu nehrozila. Ani nevím jak, ale po malé chvilce jsem usnul.. Nespal jsem kdovíjak dlouho, nicméně mě probudilo nezvyklé prázdno vedle mě. Zamrkal jsem a pak otevřel oči úplně. Krátce jsem si protřel tvář a s následným prohrábnutím vlasů jsem vstal. Vešel jsem zpátky do bytu, porozhlížeje se po Gabby. Trochu jsem se zamračil, ale to ještě nic neznamenalo. Vzal jsem to postupně - nejdříve jsem se mrknul ke knihovně, pak jsem zašel do ložnice a pro jistotu ještě do šatny a nakonec jsem zaťukal na dveře koupelny, chvíli počkal a pak s opatrným "Gabby, jsi tu?" vešel dovnitř. Jenže tady taky nebyla. To už jsem se na chvíli zarazil. Vyšel jsem z koupelny a znovu prošel celý byt, hlasitěji ji volajíc jménem, až mě nakonec napadlo, jestli třeba nezkoušela vylézt po žebříku na střechu. Ta představa se mi nelíbila, ale chtěl jsem to zkusit. Svižně jsem vylezl nahoru a tentokrát už jsem pocítil rychlejší tlukot srdce, jak jsem nevěděl, co se děje a chytal mě z toho tak trochu příval paniky. Vrátil jsem se spěšně do kuchyně, ještě jednou jsem ji zkusil zavolat jménem, bezvýsledně. Bez váhání jsem stiskl tlačítko intercomu, netrpělivě čekajíc na hlas pana Linuse. "Promiňte, že vás obtěžuji, ale.. neviděl jste slečnu Hackett?" zeptal jsem se sice zdvořile, ale trochu rychleji, jak jsem byl rozhozený. "Ano, pane, je tady dole, mám..?" "Děkuji, jdu tam," přerušil jsem ho netrpělivě a hned na to jsem zavěsil. V rychlosti jsem si obul boty a vyrazil k výtahu.. První, co Gabby mohla zachytit, byl můj mírně vyčítavý, avšak úlevný pohled, který jsem na ni upřel hned, jak se otevřely dveře výtahu a já se rozešel k nim.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dočista jsem zapomněla na čas a místo toho, abych myslela na to, že bych se měla, co nejdříve vrátit zase zpátky nahoru jsem se stále zdržovala v konverzaci s oběma pány, kteří byli strašně moc sympatičtí a sem tam se shovívavě pobaveně usmívali, když jsem je zahltila svými všetečnými otázkami. Pokaždé trpělivě naslouchali, jak už byl na to ostatně zvyklý i John a čekali, až domluvím, protože zákonitě jsem toho namluvila hodně, třebaže jsem se ještě u toho stíhala i nadechovat, což mohl být pro některé i nadlidským úkolem přitom všem povídání, kterého jsem byla schopna… „Doufám, že vám ten čaj chutnal, jestli ne, tak klidně řekněte, příště bych vám mohla donést ká-,“ zarazila jsem se, když se z ničeho nic ozval intercom a pan Linus se na mě výmluvně podíval. V tu ránu jsem si uvědomila, že jsem měla už dávno jít nahoru… ale já jsem přeci Johnovi psala vzkaz, vzpomněla jsem si a zamyšleně pokrčila obočí, proč by se měl na mě zlobit. Ne, určitě se nezlobí, jenom se prostě ujišťoval, nebo ten vzkaz nenašel… Snažila jsem se uklidnit v duchu, ale moc mi to nešlo. Něco mi totiž říkalo, že tohle nebude tak jednoduché, jak jsem si myslela. A taky že nebylo. Stačil jen jeden jediný pohled, když se otevřely dveře od výtahu a v nich jsem zahlédla jeho tvář, viditelně starostlivě svraštěnou, ale spíše vyčítavou, třebaže se na něm odrazila jistá známka úlevy, že mě tu vidí. „…Ale já jsem ti psala vzkaz na papírek… četl sis ho?“ A mezitím jsem si instinktivně, aniž bych si to uvědomila, sáhla do kapsy u kalhot, ze kterých jsem záhy vytáhla přeložený papírek se vzkazem, že jsem tady dole na recepci. Skoro jsem se plácla do čela, když jsem jej rozevřela a všechno mi rázem došlo. „Já… já se vážně omlouvám,“ zamumlala jsem útrpně a opravdu hodně provinile, když jsem k Johnovi zvedla svůj bezelstný pohled zelených očí a třebaže jsem mu chtěla jít naproti, tak jsem se toho zdráhala. Bála jsem se, ale ne toho, že by mi tu vynadal, nebo snad i ublížil, to ne. Ale prostě jsem nevěděla, co teď přijde a raději jsem se tak držela na místě a vyčkávala… „Já jsem si tady povídala s panem Linusem a Atkinsem, jsou vážně moc milí a dávali tu na mě pozor. A víš přeci, jak jsem nesnesitelně zvědavá… A taky jsem jim donesla čaj, protože jsem si říkala, že by jim to mohlo udělat radost…“ a stejně jsem nemohla zmlknout, jak jsem se to snažila vysvětlit a zároveň své počínání alespoň trochu omluvit. Vážně jsem netušila, jak se John v této situaci zachová, co udělá a jak to nakonec vezme, obzvláště pak, když tohle byla vlastně první chvíle, kdy jsem vyvedla něco takového… Musel mít o mě tak šílený strach. Já jsem vážně tak pitomá… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Jo.. tak tenhle lístek jsem ještě nečetl," podíval jsem se s dávkou ironie na to, co vytáhla z kapsy a pak jsem zběžně přelétl pohledem pány Linuse a Atkinse, zkoumajíc jejich výrazy, jak moc se jim Gabbyn nečekaný vpád do jejich poklidné pracovní doby líbil, nebo nelíbil. Oba však vypadali trochu znepokojeně, což mě upozornilo na to, že se mimoděk mračím, tak jsem napjal veškeré své síly a povytáhl obočí o něco výš a ještě jako bonus přidal koutek úst, takže jsem vypadal víceméně shovívavě. Evidentně to stačilo k tomu, aby se atmosféra kolem o něco uvolnila. Nevěděl jsem ani, co bych měl říct. Znovu jsem se podíval na oba pány, kteří se teď mermomocí snažili udržet vážné tváře a nesmát se. Jen jsem naklonil hlavu ke straně, jako kdybych říkal Co je?? a hned na to Gabby spustila překotné vysvětlování. Jediné, na co jsem se po tom všem zmohl, byl pocit narůstající hysterie po tom menším šoku nahoře v bytě, ale podařilo se mi ji zarazit hned v zárodku, takže jsem se nezačal strašně smát, ale jen jsem si povzdychl. "Takže.. v teplém letním dni chodíš po domě a roznášíš horký čaj, ano?" upřel jsem na ni teď už mírně pobavený pohled a hned na to jsem se otočil na oba pány. "Pro jistotu domů pořídím zmrzlinu, předpokládám, že v následujících dnech budete mít častější návštěvy, pánové. Jakou příchuť byste preferovali?" Uznávám, že jsem byl dost sarkastický, ale to bylo opravdu tím napětím a šokem, ovšem oba pánové vzali nabízenou příležitost pohotově za pačesy. "Višňovou/vanilkovou" promluvili oba současně, teď už se naprosto bezprecedentně pochechtávajíc, což mě uvolnilo, takže jsem se už necítil tolik zkoprnělý a dokonce jsem udělal krok mírně stranou, ale ke Gabby, jíž jsem zvolna položil ruku na kříž. "Dobře, budu si to pamatovat.. Gabby? Nechci tě rušit z příjemné konverzace, nicméně.. co takhle vrátit se nahoru?" navrhl jsem a podíval se na ni poněkud nekompromisním pohledem. Tohle ještě budu muset v bytě poněkud rozdýchat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Letmo jsem se podívala i na oba dva pány, kteří byli zjevně obdobně znepokojeni, ale když se John trochu od-mračil, zřejmě jak mu všechno postupně docházelo a jeho tvář nabývala jasnějších obrysů, tak se ti dva začali skoro pobaveně smát. Ale mě i tak nebylo do smíchu. Spěšně jsem od nich odvrátila pohled zpátky k Johnovi, který mě poctil další ironií, kterou jsem na začátku vůbec nepochopila, takže jsem zakývala hlavou na znamení, že ta zmrzlina je opravdu skvělý nápad. Mrkla jsem znovu na ty dva, co se jednoznačně ozvali v odpovědi a mě konečně došlo, že to nebylo myšleno vážně, ale že to byla jen další ironická poznámka na můj účet. Sklopila jsem pohled a nemohla se ani pohnout, třebaže jsem měla ve vteřině chuť jednoduše odejít, ale neudělala jsem to. Musela jsem se držet. A cos čekala, ty náno pitomá? Že tě přijde obejmout se sladkým úsměvem a bude všechno rázem zapomenuto? Zakroutila jsem v duchu nad sebou hlavou a šíleně začala litovat toho, že jsem sem opravdu šla, třebaže jsem to nemyslela kdovíjak zle. Jen jsem chtěla někomu dalšímu udělat radost a tak nějak se s tím novým prostředím sžít. Asi to byl hodně špatný nápad, když se mi to takovým způsobem vymstilo. „…S borůvkovou polevou a karamelovou marmeládou,“ odpověděla jsem okamžitě tu první věc, co mě napadla, protože jsem se probudila ze svého zamyšlení. Omluvně jsem se pousmála a ještě provinileji jsem sklopila pohled zpátky dolů ke svým nohám. Vzmohla jsem se tak akorát na přikývnutí, protože mi bylo úplně jasné, že budeme muset zpátky nahoru, jen jsem se ještě zastavila pro ty prázdné hrnky a s krátkým rozloučením jsme se mohli odebrat zpátky nahoru. Napětí kolem nás se dalo krájet a já neměla odvahu se za celou dobu, co jsme jeli nahoru výtahem, na Johna podívat byť jedním jediným kradmým pohledem. On zarytě mlčel a občas jsem na sobě cítila ten jeho nečitelný pohled, kterým by mi byl určitě schopen vypálit díru do hlavy. „Už jsi někdy počítal, kolik máš doma čajů a lžiček?“ Pronesla jsem do toho tíživého ticha, ze kterého se mi začalo dělat nevolno. Byla jsem hrozně nervózní a měla jsem chuť ten výtah zastavit a honem rychle utéct. Nebo úplně nejlepší by bylo vlastnit ovladač, se kterým bych tohle všechno přetočila. Dlaně se mi chvěly, jak jsem pevně držela hrnky za jejich ouška. Ne, nepodívala jsem se na Johna, jen jsem se zarytě dívala před sebe. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Hned po zastavení výtahu, jsem bez dalšího slova zamířil k bytu, otevřel dveře a nechal Gabby s hrnky v rukou projít jako první. V kuchyni jsem se zády opřel o barovou desku, zavřel oči a mezi palcem a ukazovákem jsem si sevřel hřbet nosu, podpírajíc si loket té ruky druhou, kterou jsem si založil na hrudi. "..takže.. ehh.. čaj, dobře.." vůbec jsem nevěděl, co říct. Ještě jsem se v téže pozici dvakrát zhluboka nadechl a vydechl, než jsem spustil. "Máš ponětí, jaký jsem o tebe měl strach? Nejdřív jsem se děsil, že tě zase najdu smrtelně bledou v koupelně, pak jsem se lekl, že ses šla projít a.. asi tisíc scénářů se mi v hlavě odehrálo.. Nevadí mi, že sis šla popovídat dolů, ale.. prostě mě vyděsilo to pobíhání po prázdném bytě a ty nikde. Připadal jsem si jako absolutní blázen.." mluvil jsem tiše, nehýbajíc se ani o centimetr. Potřeboval jsem se srovnat s tím zadržovaným pocitem paniky, který už se zase dral na povrch. Nechtěl jsem ani znít nějak zle, pedantsky, nebo něco podobného. Chápal jsem, že se to prostě stane.. napsala mi vzkaz, ale jednoduše jí zůstal v kapse.. stane se.. Ale byl bych rád, kdyby Gabby nebyla tak roztržitá a byla by tu ten kus papíru nechala.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Cukla jsem sebou, když mi John odpověděl na otázku, majíc pocit, jako by mluvil na úplného cizince a ne na někoho, kdo by mu byl tak moc blízký. Zase jsem sklopila pohled a už doopravdy pomlčela. Vešla jsem do bytu, jakmile mi to bylo umožněno a zastavila se až v kuchyni, kde jsem se jala umýt a schovat použité hrnky od čaje, mezitímco se tam objevil i John, opíraje se o barovou desku, takže jsme na sebe měli dobrý výhled. Uklidila jsem poslední hrnek a teprve potom se k němu otočila čelem, ještě chvilku zápasíc sama se sebou, než jsem se mu odvážila podívat do očí. Věděla jsem, že přijde něco takového, že mi tak trochu vyčiní, třebaže nezněl vůbec pedantky a naštvaně, jako spíše ohromně starostlivě. Tím spíš to bylo horší, protože mě to těžce bolelo u srdce. Skoro se mi chtělo brečet. „… Ale jsem tady u tebe, nebyla jsem nikde daleko a ani bych si to nedovolila, to ti přísahám. Co kdybychom konečně zprovoznili ten mobil, bude to tak nejlepší, protože pak nebudeš mít takový strach. Vážně jsem ti takhle nechtěla ublížit, omlouvám se, Johne,“ pokusila jsem se to alespoň takhle napravit a zároveň navrhnout řešení, které se mi zdálo nejlepší. Když bude vědět, že u sebe neustále nosím svůj nový mobil, tak to pro něj bude určitě lehčí. Udělala jsem pár kroků, obešla ten bar a zastala jsem těsně v jeho blízkosti, protože už jsem to déle nevydržela a přivinula se do jeho náruče, třebaže jsem ještě stále váhala, jestli mě k sobě takhle vůbec pustí. Chtěla jsem ho pevně obejmout, obtočit mu ruce kolem krku a nadechnout se jeho omamné vůně. Zvedla jsem k němu pohled, ale jen proto, abych vyhledala jeho oči, do kterých jsem se zahleděla, přičemž jsem se zvedla na špičky a velmi opatrně přitiskla rty na ty jeho… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Dobře.. zprovozníme mobil.." připustil jsem tedy nakonec a otevřel jsem oči, přičemž jsem i spustil ruku z kořene nosu a založil si ji k té druhé. Nicméně jsem ruce spustil, když jsem vycítil, že mě Gabby chce obejmout, takže jsem je nastavil tak, abych si ji pak k sobě mohl přivinout. Bylo to uklidňující. Nejhorší na tom mém strachu totiž bylo mimo jiné i to, že Gabby tu byla nová, o velkoměstě toho moc nevěděla a celkově, ačkoliv jsem věřil, že by se o sebe dokázala postarat, bylo tu i to riziko spojené s její naivní stránkou, kdy by mohla někomu tam venku naletět. Před tím jsem ji chtěl uchránit především.. Ale to v tuto chvíli bylo pasé, protože jsem ji mohl cítit bezprostředně u sebe, vnímat její tělo ve svém náručí, cítit její vůni, splývat v polibcích s jejími smyslnými rty.. Jakmile se totiž Gabby vyhoupla na špičky, pevně jsem ji objal a po chvilce líbání jsem ji jedním rychlým manévrem vysadil na kuchyňskou desku, takže jsme si hleděli víceméně zpříma do očí. Nepouštěl jsem ji, jen jsem ji potřeboval líbat a kousat do rtu, stejně jako pod rukama cítit celé její tělo.. Nechtěl jsem nic víc, jen se s ní takhle líbat, laskat, vnímat ji a užívat si její blízkosti. Nic víc jsem si v tu chvíli nepřál. "Slibuji, že příště už nebudu vyšilovat.. budu vědět, kde případně budeš a.. prostě budu v klidu.." řekl jsem jí, upřímně se jí dívajíc do očí, než jsem ji pohladil po linii obličeje a hned na to, protože jsem to nevydržel, jsem jí prsty zajel do vlasů a zase si ji přitáhl do všeříkajícího polibku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Johne,“ vydechla jsem omámeně, že jsem okamžitě zapomněla na všechno kolem, dokonce i na ten mobil, který jsme chtěli zprovoznit, a pomalu odplouvaly i ty trýznivé myšlenky… Zajela jsem prsty do vlasů, když už jsem je měla kolem jeho krku a opětovala mu všechny vroucné polibky, do kterých jsem vložila všechny své pocity a emoce, jež jsem k němu chovala. Zprudka jsem se nadechla, když jsem ucítila dlaně na svých bocích, které mě následně jedním manévrem dostaly na kuchyňskou linku. Ve vteřině jsem se k němu natáhla, protože se mi od něj nechtělo ani na milimetr a přitáhla si ho co nejtěsněji k sobě. Celé mé tělo se pod jeho dotekem zachvělo, po zádech mi přeběhl mráz a já ucítila, jak se mi vytvořila husí kůže. I chloupky na zátylku se mi naježily, jak silně to všechno na mě působilo. Tím spíš, když to sám umocňoval těmi kousanci, které jsem mu bez váhání opětovala, než jsem svými rty přejela až na hranu čelisti, kde jsem ho zasypala několika horoucími polibky. Přesto jsem kupodivu vnímala ty jeho následná slova, třebaže mi chvilku trvalo, než jsem se začala soustředit na svou vlastní odpověď. „Ty se nemáš za co omlouvat, Johne. Je to naprosto přirozená reakce, kdybych byla na tvém místě, tak bych to asi nevydržela a okamžitě se zhroutila. Ale ty jsi to zvládl, zachoval si chladnou hlavu a přemýšlel jsi, nicméně…. Už na to nemysli. Slibuji, že už ti tohle neudělám a nevystavím tě takovému stresu,“ dívala jsem se mu do očí a na chvilku mu ještě přiložila prst na ústa, když jsem viděla, že mě chce políbit, ale já ještě něco měla na srdci. „Co kdybychom si právě teď a tady slíbili, že si budeme dávat navzájem vědět? Chci říct, že si vždycky osobně řekneme, když někdo bude muset někam jít, a samozřejmě se přesvědčíme o tom, že o tom ten druhý skutečně ví... Jsme skoro pořád spolu, ale určitě budou situace, kdy prostě jeden z nás bude potřebovat někam jít, nebo tak něco. A kdyby náhodou, tak si zavoláme… Ale příště už nepůjdu z bytu, když budeš spát. Půjdu do knihovny nebo sem, ano?“ Navrhla jsem a jen co jsem domluvila, tak jsem sundala prst z jeho smyslných rtů, načež jsem se k němu naklonila a začala jej líbat, jako kdybych už nikdy nechtěla přestat. Johne, kdybys jen věděl, jak moc tě… zbožňuji. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Trochu jsem zakroutil hlavou, její prst stále na svých rtech, takže jsem ji na něj krátce políbil a chtěl ji vzít za ruku, abych jí na to mohl odpovědět, aniž bych měl ten její prst na ústech.. ale byla rychlejší.. ve více ohledech. Nestihl jsem se ani nadechnout, abych se pokusil o odpověď a už jsme se zase líbali. Zavřel jsem zase oči a ponořil se do toho procítěného polibku, ruce položené na jejích bocích, přitahujíc se k ní, abych jí mohl být co nejblíž. Ale přeci jen jsem se po chvíli trochu odtáhl, abych jí mohl vidět do očí. "Souhlasím, že určitá komunikace by v případě zmizení z dohledu potřeba byla. Až zprovozníme telefon, klidně bude stačit krátká zpráva, že jsi se šla třeba projít do parku.. Gabby, já tě tu nechci držet jako ve věži. Jen potřebuji vědět, že jsi v pořádku, to je celé.." vrátil jsem se k tomu slibu, že nepůjde pryč z bytu, když budu spát, což mi přišlo přehnané. Nechtěl jsem ji tu věznit, připadal bych si vážně jako strašný tyran. "Tak.. co kdybychom se tedy podívali na ten telefon?" navrhl jsem, ačkoliv se mi od ní opět nechtělo vzdalovat, jako kdybych byl pořád přitahován silným magnetickým polem, které z ní vyzařovalo a neúprosně mě k ní táhlo, takže jsem se neměl k sebemenšímu pohybu. Naopak.. Jemně jsem jí konečky prstů přejel po linii tváře a pousmál se na ni. Ještě chvíli jsem jí jen tak hleděl do uklidňujících zelených očí, než jsem ji opět políbil nejdřív na tvář, prolíbal jsem se přes hranu čelisti k mému oblíbenému místu, kde jsem se s její hebkou kůží krátce pomazlil nosem, než jsem se přes polibky vydal na pouť zpět k jejím rtům.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Chtěla jsem jenom… Je jasné, že když odejdu během tvého spánku, aniž bych ti dala vědět, kde jsem, tak budeš šílet strachy. Je to jako kdybych ti udělala to stejné, co se stalo mě ve Twin Falls u silnice. Takže jsem tím chtěla jenom říct, že když budeš odpočívat, tak budu tady, ale ne proto, že bych tu byla držena jako zakletá princezna ve věži, ale čistě z logického důvodu, že jsi nemohl vědět, že půjdu pryč. A když můj odchod bude důležitý a neodvratitelný, tak ti napíšu, nebo zavolám. Ale to je taky prostě těžké a složité s ohledem na to, že bych tě nechtěla zbytečně budit. Hm, prostě si budeme dávat vědět, když někam půjdeme a protože jsme dva dospělí, tak budeme vědět, že jsme zkrátka starostlivější a že je fajn mít povědomí o tom, kde se ten druhý zrovna nachází, když nejsme s ním. Co když bude jeden z nás náhodou potřebovat toho druhého, třeba k nějakému vyřizování, co já vím, tak by bylo fajn vědět, kde jej zastihneme. Určitě to není myšleno nějak jinak, že… bychom bez sebe nezvládli udělat ani jeden jediný krok, nebo že potřebujeme přespřílišnou kontrolu nad tím druhým,“ konečně jsem se na okamžik zastavila ve svém zahlcujícím žvanění, ale pokládala jsem to zkrátka za důležité mu sdělit, jak to vnímám, aby nedošlo k dalšímu nedorozumění. Potřebovala jsem mu to říct mimo jiné i proto, že když jsem viděla jeho výraz, tak mě to opravdu hodně zabolelo a cítila jsem se i provinile, že jsem ho vystavila takovému stresu, jaký musel zažít. Krom toho, ani jsem si neuvědomila, jak to mohlo na něj z druhé strany působit. Zase v tom bylo cítit, že jsme oba na tom druhém závislí a v tomhle ohledu to mohlo začít být na Johna zkrátka moc… ale já se soustředila už na hodně věcí, takže mi tohle pro jednou zase unikalo, což jsem si zase mohla začít vyčítat, že nemyslím na všechno a nepředpokládám, co všechno by se pak mohlo stát. Nutno podotknout, že mě v tom proslovu zastavilo i Johnovo líbnutí na můj prst, položený na jeho lákavých rtech… Zákonitě mi přitom zajiskřilo v očích. Souhlasně jsem zamručela, když jsme se dostali k tomu zprovoznění telefonu, prozatím ale pouze k teoretické části o tom, že bychom to udělat mohli. Jenomže bychom se k tomu museli opravdu dostat, což se zdálo jako něco ohromně složitého a komplikovaného, neboť ani mě samé se od Johna nechtělo vzdalovat ani na centimetr, natož abych šla pro ten přístroj, který určitě ještě nějakou chvíli počká. Koneckonců jsme teď vůbec nic nepotřebovali, byli jsme opět spolu. Slastně jsem zavrněla a přivřela oči, užívaje si Johnovy laskající péče, se kterou se mi věnoval, přičemž mi uniklo i prudší vydechnutí, když se dostal na obzvláště citlivé místo pod mým uchem, z čehož jsem dostávala silné záchvěvy po celém těle. Nehty jsem se zaryla do jeho ramen s nakloněnou hlavou na stranu, abych mu dala co největší prostor k tomu všemu. A pak, protože jsem tomu zkrátka neodolala a vyloženě se to z mé pozice nabízelo, jsem dlaněmi přejela od jeho ramen dozadu na široká záda, a odtamtud putovala až na jeho dokonalé pozadí, které jsem o trochu pevněji stiskla, ale ne o moc. Do mysli se mi znovu vkradly myšlenky a vzpomínky na naše milování v knihovně, zadržujíc v sobě touhu mu zašeptat, aby mě znovu pomiloval… Jak já jsem začínala nesnášet ty malé kouzelné krabičky, které všechno bolestně oddalovaly. Člověk na to musel pořád myslet, držet to v paměti a pak je v tom nejlepším okamžiku hledat… „Johne,“ vydechla jsem roztouženě a podívala se mu do očí, tak trochu odlákajíc ho od své kůže a rtů. Ale bylo to nutné i z toho důvodu, abych se trochu vzchopila a nepodlehla tomu. „… Když už jsme u toho zapomínání, napadlo mě… Musíme používat ty… no však víš,“ nervózně jsem se zakousla do rtu a trochu zalitovala, že jsem to vůbec začala, protože zase bude trvat, než se z těch rozpaků a začervenání vyhrabu, nicméně asi bylo dobře o tom začít mluvit, třebaže mi to dělalo tak trochu potíže se přesněji vyjádřit. „Nevím, jaké to je pro tebe, když se milujeme a musíš mít… říkala jsem si, jestli tě to třeba i po čase nebolí, nebo neškrtí,“ a stejně jsem se nemohla dobrat k tomu, co mi vrtalo hlavou, ale když já nevěděla, jak to mám vlastně říct. Nechtěla jsem, aby to vyznělo tak, že ho považuji za nezodpovědného a připomínat mu to, že na to zapomněl první, mi nepřišlo zrovna vhodné. Ale to neznamenalo, že bych nedělala starosti ohledně toho, jak se cítí, když… to má na sobě. Bolelo to? Nebylo to třeba i těsné? Nedovedla jsem si to představit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Trochu nesouhlasně jsem zamručel, když se ode mě Gabby odtáhla a tím pádem mi odepřela ten dokonalý požitek z jejích rtů. Podíval jsem se jí do očí, vyčkávaje, co mi chce říct, když už pronesla mé jméno. Gabby evidentně myslela na podobné věci, jako já sám. To bylo pro mě překvapivé zjištění. Ovšem její otázka neotázka mi tak trochu vykouzlila malou rýhu na čele, jak jsem u toho přemýšlivě svraštil obočí. "Ano, musíme.. nerad bych, abys.. otěhotněla," o tomhle konkrétním tématu se mi nemluvilo snadno. Ovšem Gabbyny rozpaky mi dávaly tušit, že jí vrtá hlavou ještě něco.. konkrétnějšího. Trpělivě jsem čekal, sledoval její tvář s naprosto vážným výrazem. Pochopil jsem, že tohle zřejmě bude jedno z těch závažnějších témat. To, co z Gabby nakonec vypadlo za větu, mě strašně pobavilo a měl jsem tak co dělat, abych udržel vážnou tvář. Možná jsem jen vystřídal výraz ze zamyšleného na překvapený. Musel jsem si připomínat, že Gabby byla stále nováček v těchto věcech, třebaže při milování to tak vůbec nevypadalo, protože přesně věděla co v pravou chvíli udělat, aby mě dokonale dohnala k šílenství. "No.. možná před deseti lety mě to jednou škrtilo, ale pak jsem už našel tu správnou velikost a.." usmál jsem se a pokrčil rameny, abych to trochu odlehčil a zároveň tím Gabby naznačil možná jednu z dalších novinek ze světa, který byl pro ni ještě před deseti dny nejspíš jedna velká neznámá. Ale pak jsem zase zvážněl. Nejspíš bylo třeba, abych se jí svěřil se svými pocity. "Nijak mě to v tomto smyslu neomezuje, ale.. přiznám se, že už.. mi to začíná být trochu nepříjemné. Tedy, hlavně ten pocit po milování a.. nejlépe, abych pořád nosil zásobu v kapse všude sebou," zakřenil jsem se krátce a přejel jí možná trochu nervózně dlaněmi po nohách tam a zpátky k bokům. "Už mě jednou napadlo.. zkusit to bez kondomu, ale.. nevím, přijde mi to nebezpečné. Může se stát cokoliv.. malá chvíle nesoustředění.. Kromě toho nevím, do jaké míry by nás bavilo v tom nejlepším vždy přestat. Líbí se mi, že si můžeme být tak moc blízko ještě i dlouho po tom, což by takhle nepřicházelo v úvahu.." přemýšlel jsem nahlas, předkládajíc tak Gabby určité argumenty. Samozřejmě, že milování se bez kondomu mělo i své další výhody, jako například ten - pro mě dosud nepoznaný - pocit kůže na kůže.. maximální intimity mezi námi. Bohužel, nevýhody alespoň z mého hlediska silně převažovaly. Byl jsem zkrátka přehnaně opatrný, což jsem ale právě v tomto případě považoval za jednu z mála mých ctností.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zarazila jsem se, když mi odpověděl. Netušila jsem, že to na mě bude mít až takový dopad, že jsem na jednu stranu pocítila jakýsi zvláštní pocit toho, že by… že by nechtěl. Trochu hlasitěji jsem polkla, abych překonala ten divný, stísněný pocit v mém krku, kde se vytvořil knedlík. Jasně, že bych nechtěla takhle nic riskovat a ještě k tomu otěhotnět takhle na začátku, ale… tohle téma bylo zkrátka až moc citlivé, takže jsem byla ráda, když jsme se nakonec dobrali k té druhé části, při níž jsem nemusela myslet na své tak trochu trýznivé myšlenky… Nenapadlo mě, že by má otázka byla až příliš bláznivá, nebo šílená, prostě jsem už o tom nejednu přemýšlela s dávkou své vrozené zvědavosti. Ale teď, když jsem měla možnost se tak trochu na danou konkrétní věc podívat i z Johnovy strany, tak mi to přišlo celkem úsměvné. Před deseti lety… A já měla zkušenosti jen z pouhých deseti dnů, poznamenala jsem sama k sobě suše, možná zároveň přemítajíc nad tím, jak jeho milostný život vypadal v těch deseti letech, o kterých se trochu rozhovořil. „Řekla bych, že jsme na tom stejně, nebo spíše podobně, protože já pochopitelně kondom neužívám,“ musela jsem to zkrátka říct, protože jsem tu ochranu jednoduše chtěla zkusit opravdu říct, což se mi překvapivě povedlo i bez obvyklého zadrhnutí, třebaže jsem se začervenala až po špičky uší. Ale zjevně bylo dobře, že jsme se takhle bavili, protože to na mě působilo mnohem lépe a navíc jsem získala pocit větší jistoty, když jsem věděla, že o tom mohu mluvit bez výčitek nebo starostí. Ale pořád jsem byla zdrženlivá a opatrná. „…Nechtělo by se mi na našem milování nic měnit, nebo lépe řečeno se vzdávat něčeho, co se líbí nám oběma. Jsem ráda, když ti můžu být tak blízko i po tom, co prožíváme… ty dozvuky intenzivního prožitku. Ale na druhou stranu, bych si přála, kdybychom měli možnost si být ještě mnohem blíž, víš, myslím, kdybys nemusel použít ochranu. Zároveň s tím, bychom nebyli vůbec omezeni,“ kousla jsem se do rtu, přemítajíc nad tím vším, co bylo řečeno. Přát si to byla jedna věc, ale museli jsme myslet i na naše bezpečí, na které už jsem vlastně ani nemyslela, protože Johnovi jsem bezmezně věřila, třebaže mi o svých zkušenostech nic neřekl, ale dalo se vytušit, že byl i předtím opatrný. Teď šlo vlastně jen o to, abychom… abych neotěhotněla. Znělo to tak zvláštně… Měla bych být smutná a myslet si, že to se mnou nemyslí vážně?... „A neexistuje třeba jiná možnost, která by nám vyhovovala nejlépe a vyřešila by tak všechno kolem, abychom nemuseli myslet na nic jiného a dávat si pořád takový pozor? Myslím si, že bychom se pak i víc uvolnili, než neustále riskovat a podobně... Třeba prášky, nebo cokoliv jiného… Chci, abys byl spokojený,“ upřela jsem na něj bezelstný pohled zelených očí, dlaně přiložené na jeho hrudi, kde jsem ho sem tam hladila jednotlivými prsty. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nicméně, otevřelo se před námi nové zajímavé téma, o němž mi vůbec nepřišlo divné, nebo jakkoliv zahanbující se bavit. Byli jsme spolu, oficiálně, takže by mělo být přirozené bavit se o věcech, které se nás týkaly v podstatě dost zásadním způsobem. "To by bylo dokonalé, ale.. je to složité. Je to skoro až směšné. Zvířata spolu mají sex vyloženě kvůli potomstvu a my, lidé, tuto jednoduchou základní rovnici všemožně zkoušíme popírat," zakroutil jsem nad tím hlavou, zamyšleně se dívajíc na tu chvíli někam ke straně. Ale hned jsem se zase vrátil pohledem ke Gabbyným zeleným očím. "Vadí mi to omezování se," řekl jsem už zase vážně, až bolestně vážně, "..ale nevím, jak jinak to udělat, abychom měli tu jistotu, že se nic nestane.." Hladil jsem ji zlehka prsty po nohách, po zádech.. bylo to bezděčné, jen pro ten pocit, že ji cítím pod doteky dlaní, protože jsem u toho přemýšlel a zvažoval různé možnosti, zatímco jsem ji poslouchal. "Taky chci, abys byla spokojená, Gabby," zvedl jsem jednu ruku k jejímu obličeji a jemným chycením za bradu jsem si ji přitáhl ke krátkému polibku. "Ale.. nelíbí se mi, že bys musela každý den polykat chemii. To je prostě.. já nevím, mám z toho špatný pocit. A podle toho, co vím, tak je tu možnost ještě ta - čistě informativně -, že bych šel na operaci, ale k tomu by mě opravdu nikdo nedonutil. Je to sice stoprocentně spolehlivé, ale.. Prostě ne, nikdy. Nechci se připravit o možnost mít někdy.. děti," trochu jsem se u toho mračil. Sice jsem to Gabby řekl jen pro to, aby věděla, že něco takového existuje, ale jak jsem řekl, pro mě to bylo zkrátka nemyslitelné. Přeci kvůli sexu nepůjdu na operaci, to je šílené, stejně jako denní dávky chemie do těla, které nejsou stoprocentní a hrozí, že by Gabby ublížily. "To už budu mít raději zásoby kondomů, než podstoupit takové věci. Ale.. přiznám se, že tyhle věci jsem nijak nezkoumal. Možná.. třeba bychom se mohli podívat na internet? Uvidíme, jaké jsou možnosti, protože já o tom opravdu moc nevím," navrhl jsem nakonec, dívajíc se na Gabby s mírně nakloněnou hlavou ke straně. "Mimochodem.. co takhle si dát něco málo k večeři? Při tom hledání to asi nebude od věci občas zajíst," povytáhl jsem obočí, předpovídaje všechny šílené věci, co nám google možná najde.. Notebook jsem měl v ložnici na psacím stole, takže v tomto případě stačilo jej jen přinést a zapnout. Mezitím jsme mohli přichystat i něco k jídlu, na cokoliv měla Gabby chuť (lívance jsem schválně nechával až případně na zítřejší snídani, protože jich ještě bylo dost a já se na to prostě těšil..) a kromě jídla, mohli jsme u toho všeho i zprovoznit ten Gabbyn nový zelený Blackberry.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nicméně jsem pochopitelně zvážněla, když jsme se začali bavit opravdu vážně, což jsem rozhodně nechtěla nějak zesměšnit, nebo něco v tom smyslu. Bylo to zkrátka důležité a cítila jsem, že je to tak správně, že si o tom takhle otevřeně povídáme, třebaže to byla pro mě další nová dosud nepoznaná zkušenost, ale dost možná to tak bylo i pro Johna, ale těžko říci. Pokaždé jsem měla pocit, že je tak nějak nad věcí, že ví spoustu věcí a že ho zkrátka nic nerozhodí, což muselo být pro něj občas i hodně těžké, aby tohle všechno udržel, pomyslela jsem si jen tak na okraj. Z myšlenek mě probudil až ten jeho dotek, a já se tak tváří natočila k němu, abych mu opětovala polibek, který jsem ještě o něco málo prodloužila tím, že jsem mu prsty zajela do vlasů a přitáhla si jej k sobě blíž. To, co přišlo potom, mě nejenže uvedlo do rozpaků, ale taky se mi šíleným srdcem rozbušilo srdce, které jsem v ten moment cítila snad až v krku, ale zároveň mě to neskutečně odzbrojilo, protože… slyšet od něj něco takového bylo zkrátka něco, na co jsem nebyla ani trochu připravená. V hlavě se mi rázem objevilo šílené množství ještě šílenějších myšlenek, které jsem se snažila potlačit, protože by mi jinak zřejmě praskla hlava. Nakonec jsem se trochu uklidnila a upřela na něj oči s naprosto vážným výrazem, současně nesouhlasně vrtíc hlavou. „Něco takového bych nedovolila ani já tobě. To je… to je prostě nesmysl, abys podstupoval operaci. A nejen kvůli mně – nám. Prostě… ne, to bych ti ani nedovolila. Něco takového rychle vypusť z hlavy,“ Byla jsem ráda, že jsme na to zřejmě měli oba stejný názor. Souhlasně jsem přikývla na jeho další slova a už se chystala seskočit z linky, ale v tom mě zarazila vlastní myšlenka, že se mi tu vlastně líbí sedět. Měla jsem ho takhle mnohem snadněji nadosah, nemluvě o tom, že jsem ho mohla hladit po bocích a pozadí, což se mi normálně zase tak moc nepoštěstí. Naklonila jsem se k němu, abych ho ještě chvíli zdržela polibky na jeho rty, ale i na hraně čelisti, odkud jsem rty přejela k jeho krku, kam jsem ho drobně kousla a teprve poté, co jsem se ho aspoň z části nabažila, jsem se od Johna odpoutala s úmyslem seskočit dolů. Na večeři se mi nechtělo toho moc vymýšlet, takže jsem navrhla, že bychom si mohli udělat normální sendviče se zeleninou a případně nějakým salámem či tak, kdyby měl John chuť. Samozřejmě jsem se neopomněla zeptat, na co má chuť a co by si dal rád, abych se pak podle toho mohla zařídit. Jeho pomoc jsem přivítala, třebaže jsem neměla problém s tím, všechno udělat sama, poněvadž mě to vlastně i celkem bavilo, když jsem mohla takhle kuchtit pro někoho jiného, než jen pro sebe. Nalila jsem nám ještě pomerančový džus do džbánku, pokud by měl chuť i John a jakmile jsme měli nachystáno, tak jsem si mu opět sedla pohodlně na klín, pokud mi to dovolil. Nechtělo se mi ke stolu, ani do obýváku, přišlo mi praktičtější zůstat tady v kuchyni u baru, kde jsme měli všechno, co jsme potřebovali. John mohl mezitím surfovat po internetu, kdežto já se zabývala telefonem, do kterého jsem vložila svou kartu a podle návodu, který jsem držela v druhé ruce, jsem se ho pokoušela zprovoznit. Samozřejmě, že jsem si případně nechala i poradit. Takhle jsme strávili docela dlouhou chvíli, protože se Johnovi zcela jistě podařilo najít hodně možností, co se týkalo antikoncepce… „Johne, vadilo by ti, kdybych si i přesto chtěla zajít k doktorovi? Sice to tu neznám a nemám vlastního gynekologa, ale to by se určitě nějak pořešilo. Jde mi jen o tu možnost si popovídat s odborníkem, protože bych si o tom chtěla popovídat a zjistit i jeho názor. Navíc… si myslím, že i tak asi bude nutná konzultace,“ zeptala jsem se opatrně a trpělivě, mezitímco jsem přikusovala svůj sendvič a koukala na obrazovku notebooku. „Možná bychom se mohli podívat i po ordinacích tady někde v blízkosti, nebo tak?“ Napadlo mě ještě, když už jsme byli u toho hledání. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "V tom se shodneme, Gabby. Prostě už z principu mi to přijde jako to poslední, co by mohl rozumný člověk chtít udělat. Nenechám si od nějakých šílenců řezat do.. no prostě ani za nic. Zešílel bych, kdybych musel žít s představou toho, že bych už nikdy nemohl mít děti a že bych si za to mohl sám. To je prostě zvrácenost.." poněkud jsem se rozohnil. Jak si jen Gabby mohla myslet, že bych o tom byť jen vteřinu uvažoval.. Tohle prostě bylo až případné krajní řešení, kdy bych už měl deset dětí a fakt bych nerad zakládal fotbalový tým s dalším prckem. Už jen při té představě jsem se mírně ošil.. Vrátil jsem se i s notebookem do kuchyně, položil jsem ho na desku baru a zmáčkl tlačítko, aby se zapnul. Mezitím jsem Gabby pomohl se sendviči, ale bylo mi jedno, co v nich bude. Měl jsem příliš plnou hlavu toho našeho rozhovoru. Chvíli jsme s Gabby seděli a jedli první sendvič. Uvelebila se mi na klíně a já popravdě její blízkost přivítal doslova s otevřenou náručí. Teprve když naběhl notebook i internet, tak mi došlo, jak je ta pozice nepraktická, protože jsem zákonitě nemohl pořádně dosáhnout ani na klávesnici, ani na touchpad a jednou rukou se mi ťukat do klávesnice nechtělo, na to jsem byl příliš netrpělivě zvědavý.. Gabby ostatně měla před sebou i krabičku se svým novým Blackberry, který čekal jen a pouze na to, až ho Gabby vysvobodí a vyzkouší, takže se přesunula na barovou židli vedle mě.. S plnou pusou jsem zamyšleně ťukal různá hesla do vyhledávače a pak brouzdal po různých stránkách, vždy Gabby upozorňujíc na něco, co mě zaujalo, ale jak jsme se na to tak dívali, tak vždy se tam po chvíli objevila spousta faktů, které se mi nelíbily. Až.. Pozorně jsem četl článek, který mě neskutečně zaujal, když na mě Gabby promluvila, takže jsem k ní vzhlédl se zvědavě povytaženým obočím. "Samozřejmě. Promiň, už tak nějak automaticky jsem počítal s tím, že to určitě bude chtít probrat s lékařem. Budeme ti muset někoho najít.. ale aspoň budeš mít nějaké povědomí o tom všem, až se s tebou bude o těch možnostech bavit. Zkusím něco vyhledat na internetu a uvidíme.." odpověděl jsem jí na to. Na jednu stranu jsem byl rád, že jako muž nemusím mít žádného odborného lékaře. Už i tak jsem na jednu stranu ženy obdivoval, že na sebe takhle nechají sahat a.. ukazovat mu svá nejcitlivější místa.. I kdyby šlo jen o zběžnou prohlídku, nebylo by mi příjemné, aby na mě někdo takhle sahal, to doopravdy ne. Nicméně ženy to nejspíš opravdu hodně potřebovaly, přeci jen mají své citlivé partie mnohem náchylnější k různým.. infekcím a podobně.. alespoň myslím.. zapřemýšlel jsem si a pak se raději zase vrátil k článku. Vypadalo to velmi nadějně.. "Gabby?.. hm.. můžeš se na chvíli podívat? Tohle by mohlo být hodně dobré řešení, akorát.. Jak snášíš injekce?" zeptal jsem se opatrně, pátrajíc v její tváři po všech možných emocích.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nakonec jsem si i kvůli pohodlí přesedla na druhou barovou židli, abych se mohla částečně věnovat i svému novému telefonu, který se mi podařilo po pár chvílích hloubání zprovoznit, ale stejně mě ještě čekala část, kdy jsem se musela naučit, jak a kde se co ovládá a další podobné věci. Ale to mohlo chvilku počkat, protože mě v další chvíli zaujal Johnův notebook, ke kterému jsem se trochu naklonila, a zvědavě jsem se koukala na objevené stránky, přičemž jsem poslouchala jeho odpověď. Krátce jsem zavrtěla hlavou, aby se mi neomlouval, protože nebyl důvod. „Ach tak. Tak se omlouvám já, měla jsem tušit, že tě to taky napadlo, ale na mou obranu, nenapadlo mě to… Ale je to logické,“ trochu jsem se do toho zamotala, takže jsem nakonec zase zakroutila hlavou, potlačujíc silné nutkání se plácnout do čela. „Máš samozřejmě pravdu v tom, že to bude mnohem lepší, když tam přijdu s jasnější představou o tom, co bych chtěla. Pak se mi bude snáz mluvit, ale… Johne?“ odvrátila jsem tvář od svítící obrazovky notebooku k němu a zahleděla jsem mu do očí, ještě krátce zvažujíc, jestli se ho mám opravdu zeptat, nebo to raději nechat být. Nevěděla jsem, jak by se na mou prosbu tvářil, nechtěla jsem působit, že bych si nedokázala poradit, ale na druhou stranu… cítila bych se tak nějak lépe. „Šel bys tam, prosím, se mnou? Myslím i přímo k tomu doktorovi, že bychom to třeba mohli rozebrat společně… Ale samozřejmě bych to zvládla i sama, jenom… Není pro mě zrovna jednoduché tam jít s představou, že tam vlastně budu sama, když… budu muset podstoupit i prohlídku. A krom toho, ty se v lidech vyznáš mnohem lépe, než já, tak bys ho mohl i odhadnout na první pohled, jestli by se mu dalo věřit a tak, víš. Navíc, jestli na mě bude sahat,“ ošila jsem se už jenom z té představy. Ne, že bych na to nebyla zvyklá, ale to ještě neznamenalo, že mi to mělo být tak moc příjemné, jako když jsem s Johnem, který se mě dotýká… všude možně. Jen doufám, že mu to nebude nepříjemné, když to bude v podstatě cizí muž, který mě bude prohlížet. Ale tak už to prostě bylo. „Hm?“ Pozvedla jsem obočí, jelikož jsem se pak opět vrátila ke svému telefonu, se kterým jsem se učila zacházet. Nakrčila jsem nos a se zaujetím jsem nahlédla na obrazovku, kde měl John ten hodně zajímavý článek. Jen jsem polkla, když došla řeč na injekce. „No, asi jako každý normální člověk. Není to nic příjemného… ale když mi to pak vynahradíš,“ dodala jsem trochu na odlehčení s jiskřičkami v očích. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Ehm.. samozřejmě, ano.. jistě.. Asi.. asi bude nejlepší, když se o tom pobavíme všichni. Třeba by měl ještě nějaké řešení, nebo budete potřebovat i můj názor.. Dobře, ano.. bude to lepší. I tak bych tě tam doprovodil, minimálně do čekárny," pousmál jsem se nakonec, trochu se zase uvolňujíc z té prvotně nečekané otázky, při níž jsem možná krapet ztuhl. Nicméně mi to přišlo logické a vlastně jsem byl rád. Mohl jsem se zeptat případně i já na věci, které mě zajímaly a ujistit se, že Gabby opravdu nebude nic hrozit, žádné strašlivé vedlejší účinky a podobně. To o "sahání" na ni jsem zase tak moc neřešil. Chápal jsem, že je to součást jejich práce, toho vyšetření a bez toho to jaksi.. nešlo. Mimoděk jsem jí v ryze konejšivém gestu podpory položil dlaň na stehno a ještě se na ni pousmál. "Myslím, že tohle by vážně mohlo být to pravé řešení. Akorát bys musela jednou za tři měsíce nastavit své dokonalé pozadí, aby ti tam píchli injekci," zakřenil jsem se na ni s tou mírnou provokací. "A neobsahuje to žádné takové ty škodlivé chemikálie, co jsou v prášcích, to je další pozitivum. A tady píšou.. hmm.. kde to bylo.. jo, tady.. že by tě už nemuselo tolik bolet, když bys měla.. své dny," označil jsem kurzorem příslušný odstavec v článku. Líbilo se mi to, opravdu to vypadalo nadějně. Žádné nesmyslné nervování se, kde jsme nechali balíčky, nebo v kolik hodin přesně zapít pilulku.. Vypadalo to opravdu dobře, ale nechtěl jsem se předčasně radovat. Uvidíme, co nám na to řekne doktor. "Ale samozřejmě záleží na tobě, především na tobě, Gabby," dodal jsem, hledíc jí upřímně do očí. Pak jsem se dal do hledání nějakých specialistů v našem okolí, vždycky to konzultujíc s Gabby, až jsem nakonec narazil na jednoho specialistu, který neměl ordinaci zase tak daleko od mého bytu. Podle všech referencí se mi zdálo, že by to za zkoušku stálo, ale rozhodnutí jsem samozřejmě nechal na Gabby samotné. Koneckonců, ona bude tou, koho bude vyšetřovat a tak podobně.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „A tobě by nevadilo, že by se mi na něj koukal vyloženě cizí chlap? To abych si vzala nějaké lepší spodní prádlo, ale ne z toho nově zakoupeného,“ zamyslela jsem se ještě nahlas, krapet provokativně, ale na druhou stranu jsem to myslela vážně. Pořád jsem si nebyla jistá, jak to John bere – tu skutečnost, že bych chodila k mužskému lékaři. I z toho důvodu bych byla ráda, kdyby tam šel se mnou i do jeho ordinace, aby ho viděl na vlastní oči a trochu ho poznal a neměl pak případně starosti a podobně. Zkrátka jsem brala ohledy i na jeho samotného, ne jen na sebe. Přisunula jsem se ještě blíž a přečetla si ten označený odstavec, ale popravdě jsem četla ještě dál. Ten článek byl totiž hodně zajímavý a vypadalo to, že jsme opravdu objevily jednu z nejlepších možností, která by byla vhodná. Jen ten bodanec do pozadí to tak trochu kazil, ale to se dalo vydržet. Hlavní bude, že nebudeme ničím omezeni a že si budeme moci naše milování užít ještě víc. A hlavně… že budu Johnovi ještě blíž, tak moc, jak jen to půjde. „Bylo mi super, kdyby to vyšlo, viď? To by totiž znamenalo, že bychom neměli žádné starosti, jen bych nesměla zapomenout přijít na tu injekci, ale to se nestane. Akorát tady píšou, že některé ženy přibraly, to bych … nechtěla. Ale je zase pravda, že u každého je to individuální, protože každý z nás má jiné tělo, a různé reakce. No, prostě to zkusíme, já jsem rozhodně pro. Myslím si, že za to nic nedáme, a kdyby náhodou, tak by nám třeba doporučil i něco jiného, co by nám vyhovovalo také,“ pronesla jsem s úsměvem. Pak přišla řada na to, abychom se podívali po nejbližší ordinaci s vhodným panem doktorem, který by mi mohl vyhovovat. Našli jsme jich docela dost, a nestyděla jsem se říct svůj názor, když se mi něco nezdálo a tak podobně. Nakonec jsme narazili na jednoho, tady celkem blízko, který měl i hodně dobré recenze. „Ten vypadá sympaticky a dokonce vypadá i jako Colin Farrell, tak by určitě stálo za to jej alespoň poznat,“ zazubila jsem se pobaveně a vyplázla na Johna jazyk. „Hele, má tu dokonce číslo, tak bychom mu mohli zavolat… Kolik je hodin? Třeba zítra ráno bychom mohli, abychom se mohli objednat co nejdřív?“ Nechtěla jsem znít kdovíjak naléhavě a nedočkavě, ale bylo i tak vidět, že se nemohu dočkat. Prostě ta vidina toho, že bychom se nemuseli spoléhat na kouzelný balíček, byla tak… tak skvělá! |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Je to jeho nebo její práce dívat se ženám na pozadí. Nicméně.. pokud od poklepání na jehlu po píchnutí uplyne víc, jak dvě vteřiny, řekneš mi to a já si ho .. nebo ji.. podám," řekl jsem naoko výhružně, ale cukaly mi u toho koutky. Počítal jsem samozřejmě s oběma variantami. Koneckonců, klidně by to mohla být nějaká lesba a ani v tom případě by se mi nelíbilo, kdyby Gabby okoukávala její pěkný zadek. Nicméně, beze všeho žertování, opravdu se mi začínal ten nápad líbit čím dál víc. Znamenalo to absolutní převrat v celém mém dosavadním životě, stejně jako to znamenalo převrat v našem.. vztahu. Zraky, už abych si na to slovo zvykl.. Na chvíli jsem se zamyslel, na tváři připitomnělý úsměv, jak jsem si tak probíral v hlavě ty obrovské možnosti, jaké nám to s Gabby otevíralo.. teď ne! "Hmm.. yep, mohli bychom koupit nějaký hezký kalendář, pěkně si to tam poznačit všechno dopředu na celý rok a.. aby tam byly nahé modelky na motorkách, abych měl na co koukat, až přibereš," utahoval jsem si teď z Gabby pro změnu já, ale opravdu jen chvilku. "Ne, promiň.. to byla hloupá legrace.." pohladil jsem ji krátce po tváři, tváříc se jako neviňátko, než jsem se zase zakřenil. "..chtěl jsem totiž říct, že chci kalendář, kde jsou modelky a sporťáky, ne motorky.." Tu poznámku o Farrellovi jsem ostentativně ignoroval, ale pravdou bylo, že vypadal seriozně. Uložil jsem si stránku s tím, že bychom tam mohli zítra zkusit zavolat, když už měl ty ordinační hodiny i o víkendu.. "Tak.. zítra mu tedy zavoláme a uvidíme.. Jsem vážně zvědavý, co nám k tomu řekne. Zatím totiž cítím jakousi.. naději a očekávání, že by to mohlo klapnout.. Bylo by to.. jako takové naše.. druhé poprvé.. pro oba.." říkal jsem tiše, už zase mezi polibky, když jsem si přitáhl Gabby blíž k sobě. Prakticky už jsem se začínal těšit na to, až to bude za námi a zmizí nám všechny ty starosti a podobné věci.. Těšil jsem se, až si bez vší opatrnosti budeme tak blízko, že blíž už to ani možné nebude.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ne, jsem si jistá, že v tomhle směru mi určitě bezmezně věří stejně, jako já jemu. Jenže jsem nečekala, že by mi to v následujících chvílích tak moc oplatil. Skoro jsem se urazila, když začal s tou svou překvapivou provokací, evidentně mu zase otrnulo a tak neváhal si ze mě dělat srandu, což jsem mu ale rozhodně neměla v plánu tolerovat. No tohle?! „Brzdi chlapče, já budu kvůli nám oběma trpět, takže to budu já, kdo bude vybírat případný kalendář. A ty, aby ti to nebylo líto, dostaneš se sporťáky, bez polonahých ženských. Za to já si vyberu s nějakými polonahými hasiči, například. Nebo s nějakými kravaťáky, na ty by se mi koukalo hodně dobře,“ uculila jsem se blaženě a provokativně ho cvrnkla do nosu. „Hmmm… Když o tom takhle povídáš, tak se na to začínám čím dál víc těšit. Hlavně s tou vidinou, že bychom se mohli milovat třeba i ve vodě. Klidně i ve vaně, nebo někde v přírodě – v jezeře a podobně. „Ach, Johne, řekni mi, že umíš posouvat čas, nebo tak něco… Už se nemůžu dočkat, až… tě budu mít úplně celého jen pro sebe,“ zašeptala jsem mu nakonec do ucha, když si mě k sobě přitáhl a pak se nechala pohltit těmi dokonalými omamnými polibky na jeho rty. Opět jsem se nechala strhnout tou nastolenou atmosférou, ze které mi doslova vstávaly chloupky na zátylku a tělem mi proběhlo příjemné mravenčení až do konečků prstů u nohou. „Tak krásně voníš,“ vydechla jsem mu do kůže na krku, kam jsem se pozvolna přesunula polibky od jeho rtů a neodpustila si neškodné kousnutí, které jsem zahladila polibkem. „Asi z tebe zešílím, ale ty to určitě moc dobře tušíš,“ uchechtla jsem se ještě a podívala se mu na okamžik do očí, přičemž jsem mu prsty zajela do vlasů, abych mu zvrátila hlavu dozadu a mohla se věnovat jeho krku, po jehož linii jsem mu přejela špičkou jazyka. Mé ruce se pak zase přesunuly o kousek níž, na jeho ramena a paže, kolem nichž jsem se propletla na jeho pozadí, které jsem trochu stiskla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Když budeš ještě chvíli mluvit tak nestydatě, tak už se vážně neudržím a roztrhám ti to tričko, stejně jako to všechno ostatní oblečení a odnesu tě zpátky do knihovny," oznámil jsem jí chraplavým hlasem, zatímco jsem si užíval její polibky na krku. Popravdě, řekl jsem to v domnění, že tam ještě něco zbylo, ale i tak jsem to nechtěl zkoušet. Měl jsem na večer jiné plány, než se s Gabby opět milovat do naprostého vyčerpání, třebaže to taky nebyl vůbec špatný nápad.. dost, klid, žádné takové.. Jenže Gabby mi to po čertech ztěžovala. Bez špetky hryzavého svědomí či studu jsem právě přemýšlel nad tím, že po té injekci dost možná strávíme celý den jen milováním se. Bylo totiž až bláznivé a neskutečné, jak moc jsme se navzájem přitahovali. Sesunul jsem se ze židle a stojíc tak přímo před Gabby, objal jsem ji a hned na to ji k sobě přitáhl blíž, čímž jsem ji prakticky taky postavil na zem. Vášnivě jsem ji líbal a pomalým couváním jsem námi manévroval k nedaleké pohovce, dokud jsem za koleny neucítil boční opěrku, přes kterou jsem se neváhal i s Gabby v objetí svalit na pohovku, takže Gabby ležela na mě. Mimoděk jsem se tomu uličnicky zasmál a neméně drze jsem rukou sjel ke Gabbynu pozadí, které jsem neváhal stisknout, mírně se u toho kousajíc do rtu. měl jsem hravou, ale.. Jako kdyby to byla nějaká vyšší moc, která čekala na ten přesun k pohovce a mohla nás tak dokonale vyrušit.. Zazvonil mi mobil, odhozený na konferenční stolek ještě od té objednávky oběda. Zavřel jsem oči a povzdychl si, než jsem natáhl ruku k tomu zpropadenému přístroji. Díval jsem se Gabby pozorně do očí, zatímco jsem zvedal hovor.. "Mariano, prosím.." chvíli jsem poslouchal.. "Ano, přesně tak, v půl osmé. Máte přehled o provozu?.." zase jsem chvíli poslouchal, tentokrát o něco déle.. "Ano, děkuji, to bude nejlepší... Dobře, děkuji, mějte se," položil jsem konečně hovor a vrhl po Gabby omluvný pohled. "Asi.. bych měl ještě zavolat paní Hobbs, dokud není moc pozdě.. a zabookovat letenky.." promluvil jsem s přemýšlením, jestli ten hovor opravdu bylo varování shora, abychom se od sebe aspoň na chvíli odtrhli.. ještě bychom měli probrat s Gabby to, jak jí budou vyhovovat návštěvy mé drahé paní na úklid.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro No jasně, dělá si celou dobu ze mě jenom legraci, tváří se vážně, ale v duchu se směje o sto šest… „To myslíš vážně?“ Vykulila jsem na něj hraně nevěřícně svá zelená kukadla plná překvapení a šoku, že byl vůbec schopen něco takového vypustit ze svých dokonalých smyslných rtů, a následně jsem to nevydržela a zacukaly mi pobaveně koutky. Tak nějak jsem ale tušila, že by to asi ani neudělal – maximálně by mě odnesl do knihovny, ale vzhledem k tomu, že nebylo jisté, jestli tam ještě máme kouzelný balíček, tak jsem předpokládala, že by k tomu nedošlo převážně z tohoto důvodu. Ne že bych mu byla schopna odolat a nechtěla bych se na dlouhé minuty ponořit do společného opojení a strávit dlouhé chvíle vášnivým milováním, naopak bych si to zcela jistě užívala, ale měli jsme na večer jiné plány, které se mi zase připomněly. Třebaže jsem u toho ještě myslela na ty nové možnosti, které se před námi otevíraly díky vidině, že bychom byli naprosto svobodní a neomezení i v tomhle směru… Až do této chvíle jsem si vůbec neuvědomila, že v těch předchozích Johnových slovech o tom, že by to bylo naše druhé poprvé, skrývá něco mnohem víc. Pro nás oba by to byl totiž takový… hodně významný krok v našem vztahu, který by se tím pádem posunul zase na vyšší příčku. Ale všechny tyto myšlenky se mi začaly ve vteřině slévat dohromady, když se mezi námi opět rozhořelo oné kouzlo samotné přitažlivosti mezi námi. Myslím, že jsem se už definitivně zbláznila a především zešílela, když už jsem nebyla schopna myslet na nic víc, než jen na Johnovu bezprostřední blízkost a vnímat jeho doteky a polibky. Beze všeho studu či výčitek svědomí jsem mu dlaněmi přejela po dokonalém pozadí, když už se mi nabízela ta příležitost, kdy si mě k sobě – už ve stoje – přitáhl mnohem blíž, čímž se naprosto vymazala přebytečná mezera mezi námi. Roztouženě jsem mu vydechla do kůže, omámená jím samotným. Skoro mi vyrazil dech, když se s námi zhoupnul na pohovku, ale hned na to jsem se nezadržitelně uculila, když jsem si všimla toho jeho uličnického výrazu, přičemž se jeho drzé dlaně dostaly o dost níž. Provokativně jsem se prohla v bocích, opláceje mu tak tu velkou provokaci a přiklonila se blíž, abych ho kousla do spodního rtu a následně se mu mohla naplno oddat. Nepotřebovala jsem nic víc, než být s ním, užívat si jeho společnosti a mít jeho rty na dosah, to mi v tu chvíli stačilo k úplnému štěstí a spokojenosti… Jen kdyby nepřišel ten zásah z hora. Rovněž jsem si povzdechla, třebaže ne kdovíjak hlasitě a sklopila pohled, poslouchaje, jak John krátce telefonuje. Neubránila jsem se a musela jsem ho prostě přitom trochu víc provokovat, když nedával zase až takový pozor. Políbila jsem ho párkrát na linii krku a následně ho drobně kousla na hraně čelisti, než jsem se od něj trochu odtáhla a podívala se mu zvědavě a s viditelným zájmem do očí. „Hmm… něco se děje?“ Nevydržela jsem se nezeptat ještě mezitím, než došlo na paní Hobbs a… letenky? „To bys asi měl, abys pak na to třeba nezapomněl, nebo tak… A jaké letenky? Jo, to bude asi kvůli té vaší nově otevřené restaurace, viď?“ Kousla jsem se do rtu, protože už mi hlavou probíhaly myšlenky na to, že se asi budu muset na nějakou dobu s Johnem rozloučit. Vůbec jsem nepočítala s tím, že bych tam mohla být s ním – jen z toho důvodu, že jsme spolu nebyli zase tak dlouho a prostě… nenapadlo mě to ani v této chvíli, neboť to byla záležitost především jeho a jeho rodičů. Každopádně mi začínalo být tak trochu úzko s vědomím, že vůbec netuším, jak se mám teď chovat. Nechtěla jsem působit, že nejsem schopná bez něj vydržet ani vteřinu, natož několik dní v kuse… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nakonec nás přeci jen na chvíli přerušilo to mé zvonění mobilu. Naštěstí si ten hovor nežádal mou přílišnou soustředěnost, takže jsem si mohl se skousnutým rtem a přivřenýma očima vychutnávat Gabbyno provokující laskání a kousání. Přesto jsem do telefonu zněl úplně normálně, když jsem odpovídal. Na druhé lince se zřejmě pán dovtípil, že volá tak trochu nevhod a tak s výčtem dopravních zácp a průjezdnějších silnic přestal a nabídl mi, že mě bude informovat až řidič, který mi auto přistaví před dům, což jsem mu odsouhlasil jako ten nejlepší nápad, který v tuto chvíli vůbec mohl dostat, protože díky Gabbyně péči jsem polovinu z jeho slov stejně nevnímal. "To byl jen pracovník z garáže. Vždycky ještě potvrzují objednávky, kdyby si to náhodou klienti rozmysleli, nebo podobně.. Nechtěl jsem ti to říkat, abych ti nekazil překvapení, ale díky tomu hovoru už je to stejně pasé. Chci tě vzít na malou projížďku," prozradil jsem Gabby jen tu malou, méně důležitou část celého svého plánu. Měl jsem najednou spoustu věcí na probrání, jak už jsem se připomněl i s těmi letenkami.. "Sedneme si? Chtěl jsem s tebou ještě probrat paní Hobbs.." poprosil jsem ji o změnu do poněkud vertikálnější polohy. "Jen jsem si říkal, že bych ti měl nejspíš víc povědět o tom, jak to tu vlastně chodí, protože jsem tě tak trochu hodil do vody, doufajíc, že budeš plavat.." užil jsem metaforickou frázi, při níž jsem vstal a přešel k baru pro notebook, abych jej následně mohl položit před nás na konferenční stolek, ale pak jsem se zase posadil vedle Gabby a díval se výhradně jen na ni.. "Nejdřív k panu Atkinsovi. Nevím, co jsi z nich stihla vytáhnout, ale chápu, že je to pro tebe jedna z absolutně nejnovějších věcí.. Jeho práce skutečně spočívá v tom, aby otevíral dveře. Když někomu přijde větší zásilka a nemůže si ji osobně vyzvednout, přebírá ji pan Linus a pan Atkins ji pak dopraví do bytu toho člověka. Oba pánové mají pracovní dobu od sedmi hodin ráno do jedenácti a pak až od tří odpoledne do devíti, takže až se pak budeme vracet, oba už budou doma.. Všiml jsem si tvého zaváhání ve výtahu. Z toho si samozřejmě nic nedělej," pohladil jsem ji po tváři a pousmál se. "Mačkání tlačítek není páně Atkinsova práce. Hmm.. teď už mě nic k tomu nenapadá.. Kdykoliv mě zadrž a ptej se na cokoliv, Gabby. Chtěl bych, aby se ti tu líbilo a bylo ti tu příjemně, ne naopak.." ujistil jsem ji ještě a trochu jsem zariskoval se svým sebeovládáním a přitáhl si její tvář ke své pro polibek. Měl jsem jí tohle všechno říct už včera, ale.. měli jsme mnohem důležitější věci na práci. "Chci se s tebou ještě domluvit ohledně paní Hobbs. Když jsem doma, chodívá mi sem uklízet obvykl jednou za dva dny, někdy za tři. Podle toho, jaký jsem zrovna bordelář," zakřenil jsem se na Gabby. "Ale jde mi o to, jestli ti to nebude vadit..? Nechci ji připravit o práci, ale pokud by ti její přítomnost tady vadila, tak by se to dalo nějak vyřešit. Obvykle tu bývá tak hodinu, dvě a napadlo mě, že vhodný čas by na to byl třeba po obědě?.." To jsme byli oba mírně znavení po jídle, v jakémsi útlumu, takže by na všechno měla i paní Hobbs svůj klid, aniž bychom jí překáželi.. "Mimochodem.. chtěl jsem ti ukázat.. než jsem vyrazil na cestu na motorce, byl jsem na hodně rychlý skok v jednom městě a až pak jsem si zpětně prohlížel obrázky z něj a.. naprosto mě uchvátily.." to už jsem se nahnul k notebooku a zadal do googlu heslo "Prague" a pomalu projížděl obrázky tak, aby na ně Gabby mohla vidět. "Vůbec jsem netušil, jak nádherné to město je. Kromě toho, natáčela se tam neuvěřitelná spousta filmů.. podívej, ty staré ulice.. je to jako živá historie.. Dokonce tam má svou stavbu architekt Frank Gehry!" mluvil jsem tak trochu nadšeně, zapomínajíc, že Gabby nejspíš nějací architekti nezajímají.. "Chci se tam někdy podívat znovu.. pořádně si to tam projít.. Líbilo by se ti někdy se tam podívat?" otočil jsem se na ni, sledujíc profil její tváře s očekáváním. Schválně jsem mluvil tak strašně neurčitě, jako kdyby to byla neuvěřitelně vzdálená budoucnost.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nemluvě o tom, jak jsem byla zaražená z těch letenek a jakéhosi provozu, nebo co že to tam vlastně vykládal. Bylo pravdou, že jsem to úplně nevnímala, protože jsem u toho Johna ještě stíhala škádlit na krku a na jeho voňavé kůži, čemuž jsem prostě nemohla odolat. Pobaveně jsem se uchechtla, když jsem mu tam přejížděla zuby a vnímala jeho tělo pod sebou, které mi našeptávalo, že si to užívá a že mu má laskající péče dělá dobře, třebaže do telefonu mluvil úplně normálně. To bylo z mého pohledu obdivuhodné, protože já bych to asi jen stěží zvládla, vzhledem k tomu, že jsem se kolikrát neudržela a zasténala nahlas. V další chvíli jsem nevěděla, jestli bylo dobře, že jsem byla tak zvědavá… Možná by bylo i lepší, kdybych třeba pomlčela a dělala, že se ten telefonát vůbec neudál, protože to, co mi John prozradil, mě opět zase jednou totálně odzbrojilo. Srdce mi divoce tlouklo až v krku a v uších jsem slyšela vlastní bublající tep, ale snažila jsem se působit naprosto klidně a nad věcí, ale faktem zůstávalo, že se o mě pokoušel panický záchvat. Jako kdybych dosud byla na jakémsi pomyslném obláčku se vzdušným zámkem a najednou z ničeho nic spadla do reality. Do reality, ve které jsem byla v jedné bohaté čtvrti, v cizím velkoměstě a se vším všudy, co k takovému bohémskému životu patří. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nedat najevo, že se cítím hodně rozpačitě. Klid, Gabby, tohle je přece úplně normální. Jsi tu s Johnem… má pro tebe nachystané překvapení. Ve tváři jsem vystřídala snad celé spektrum barev, ale raději jsem se tvářila, že mi opravdu nic není. Co když mě chce vzít někam, kam obvykle jezdí boháči? Do nějakého luxusního podniku, nebo tak? Běželo mi mezitím v hlavě, co jsem poslouchala Johna a na jeho otázku jsem se samozřejmě zvedla, abychom si udělali pohodlí. Nevěděla jsem co říct, jak moc jsem se bála toho, co chystá. John přeci na takové věci není, určitě myslí na to, že prostě na spoustu věcí ještě nejsem připravená. Je to úplně obyčejný člověk, vždyť se ani nechová jako nějaký zbohatlický floutek… „Dobře, takže projížďka a… Paní Hobbs,“ zamumlala jsem, aby to nevypadalo divně, což stejně vypadalo, protože nebylo mým zvykem, že jsem moc nemluvila. Ne, nechci, aby na mě poznal rozpaky, pak si to bude určitě vyčítat, kňourla jsem v duchu. John se však ještě rozpovídal o pánech, pracujících dole na recepci, což mě nakonec i docela uklidnilo. Asi to bylo i díky tomu, že jsem se za nimi sama stavila a popovídala si, zjišťujíce, že je to tu všechno úplně normální a že se nemám čeho bát. Ba právě naopak, že je to tu skvělé, a krom toho, svou práci měli oba velmi rádi, což taky o něčem vypovídalo. Úlevně jsem si vydechla, třebaže se mi ještě krapet chvěly ruce, ale do tváří se mi opět navracela barva. I když… cítila jsem se trochu malátně. „Myslím, že jsi to nakonec udělal dobře, že jsi mi to neřekl hned. Asi bych z toho byla více v šoku, než jsem byla a tak. Prostě bylo lepší, to zažít na vlastní kůži, ale je pravda, že něco si mi už mohl říct dopředu, protože… Nevěděla jsem, co mám dělat, když nám pan Atkins pomáhal a tak. Připadala jsem si pomalu jako nějaký tyran, že ho obtěžuji, když jsem si věci zvládla unést sama. Ale teď už to chápu, zkrátka je to jejich práce… a oba vypadají spokojeně a lidé se k nim nechovají nijak špatně,“ pousmála jsem se a nechala se políbit, protože mi jeho blízkost pomáhala se přes to všechno přenést a mimo jiné i nalézt ztracený vnitřní klid. Dlaněmi jsem ho ještě pohladila po tvářích a pak se jen na minimum odtáhla, abychom mohli hovořit dál. Rukou jsem však zabloudila k té jeho, abych si s ní mohla hrát, hladit ho po vnitřní straně dlaně a kreslit mu tam kolečka. Bylo to bezděčné, neboť jsem se mu dívala do tváře a sem tam se rozhlížela i po bytě, když jsem nad něčím dumala, nebo zvažovala. „Kvůli mně tady nic měnit nemusíš. Chci říct, pokud jsi zvyklý, že tu máš paní na úklid, tak proč ne? A hlavně, když si takhle přivydělá, tak si myslím, že to není vůbec špatné. Určitě mi tady nebude vadit, a krom toho je to přeci tvůj byt, ne můj. Jen je to takové zvláštní, ta představa… Ale tak to prostě je. A pokud to bude vyhovovat i tobě, tak proč ne? Ale bude záležet i na paní Hobbs, jestli jí ta doba bude také vyhovovat. Co je to vlastně za paní? Je to starší paní v důchodu, co si takhle přivydělá?“ Byla jsem jen zvědavá a zajímalo mě to. Nicméně kdyby to byla nějaká mladá slečna, tak bych asi nechtěla, aby mu tady uklízela. Ne že bych Johnovi nevěřila, ale představa, že se mu tu producíruje nějaká mladá koketka, byla dost nesnesitelná. Otřela jsem se hřbetem ruky na čelo, protože jsem se ještě pořád necítila tak úplně ve své kůži. Prvně jsem nechtěla Johnovi nic říkat, protože jsem ho nechtěla přerušovat a hlavně mu dělat zbytečné starosti, ale teď, kdy se mi trochu motala hlava, už asi bylo lepší, abych vyšla s pravdou ven. „Johne, myslíš, že bych tě ještě mohla poprosit o studenou vodu? Je mi… trochu se mi točí hlava. Neboj, není to nic strašného, asi to bude jenom tlakem,“ dodala jsem pak ještě, kdyby si náhodou začal dělat starosti. Bylo mi relativně dobře, opravdu to nebylo nic vážného. Teprve potom jsem se mohla začít plně soustředit na jeho notebook, konkrétně to jedno město a jeho obrázky, které mi nadšeně ukazoval. Jenom mi vrtalo hlavou, jak ho to mohlo teď napadnout. Chtěl mi tím třeba i něco naznačit, nebo to zkrátka bylo jenom tak? Zamyslela jsem se, ale jen na chvilku, protože mě naprosto uchvátily ty obrázky starých uliček… „Ještě nikdy jsem v Evropě nebyla,“ pronesla jsem pro začátek s letmým úsměvem a konečně se na něj podívala, protože jsem cítila, jak pronikavě se na mě dívá a vyčkává na mou reakci. Proč jsem u toho měla takový zvláštní pocit, že mi zase něco uniká? Ale co? „Někdy? A co třeba hned? Sbalíme si jen pár nezbytných věcí, mobily a foťák máme… Víš, jaké by to bylo dobrodružství?“ V očích mi nadšeně zajiskřilo a bylo vidět, že bych toho byla vážně schopna. Něco takového, spontánního mě vždycky strašlivě moc lákalo, ale na druhou stranu jsem věděla, že John asi na něco takového není… možná trochu? Netuším, jestli by to fakt udělal. Sice se vydal jen tak na motorce, ale i to měl určitě aspoň trochu naplánované. „A kde to vlastně přesně je… v Československu?“ Zadumaně jsem pokrčila obočí a zahleděla se blíž na obrazovku, jestli tam někde nebudou napsané bližší informace. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Já vím, měl jsem něco říct, ale.. byl jsem z toho všeho tak nervní, že mi to vůbec nedošlo," vrhl jsem po ní omluvný pohled. Byl jsem rád, že to nakonec všechno Gabby vzala tak dobře. Pořád jsem měl na paměti, jak moc nové a absolutně nezvyklé to pro ni musí všechno být. "Hmm.. paní Hobbs je opravdový poklad pro tuhle domácnost. Co vím, tak žije sama se čtyřmi dětmi, všechny už jsou na škole a nejstaršímu může být.. hmm.. možná čtrnáct? Teď už nevím. Nicméně chodívá mi sem uklízet kolem oběda, občas mi i ráda něco uvaří.. Vyzvedává pak nejmladší dítě ze školy.." zase tak moc jsem toho o ní nevěděl, jen informace potřebné k dohodnutí se, kdy by se jí to hodilo a mě taky. Ale ráda si povídala o všem možném.. "Takže.. můžu se s ní domluvit na.. dejme tomu, že by přišla v jednu hodinu? Vyhovovalo by ti to tak?" zeptal jsem se nakonec, protože tu teď žila i ona a to znamenalo, že na jejím rozhodnutím nezáleželo o nic méně, než na tom mém.. Ačkoliv se Gabby snažila, abych si nedělal takové starosti, tak jsem prostě nemohl jinak. Hrklo ve mě, že se zase něco děje. Upřel jsem na ni znepokojený pohled. "V-voda.. ano, hned.. Možná.. raději si lehni, Gabby," vstal jsem a ještě po ní vrhl starostlivý pohled, než jsem odběhl do kuchyně pro studenou vodu do sklenice, kterou jsem jí následně podal. Ještě chvíli jsem ji tiše sledoval, přemýšleje nad tím, co bych měl případně dělat, ale zřejmě jí opravdu ta voda pomohla. Nakonec, byl jsem rád, že už rovnou seděla na pohovce a nehrozilo nebezpečí, kdyby mi tu omdlela, což se nakonec nestalo. Díky Bohu.. "Hmm.. to není špatný nápad. Možná bych mohl zavolat na letiště, jak jsou na tom s letenkami.." mlžil jsem ještě chvíli. Líbila se mi představa toho svobodného cestování, kdy bychom jen s pár věcmi mohli navštívit všechna zajímavá evropská města. Měl jsem sto chutí se opravdu jít na místě balit, ale.. "Hmm?.. No.. mluví se o tom jako o srdci Evropy. Vlastně, nedávno to prošlo změnou a jsou z té země dva samostatné státy. A tohle město, Praha, je v tom Českém.. A jak o tom tak mluvíme.." nadechl jsem se a s pousmáním se natáhl po mobilu, rychle tam našel v předvolbách letiště a už jsem vytáčel, křeníc se u toho na Gabby.. "Dobrý večer, John Mariano. Mohla byste se mi podívat na letové řády do Prahy?... ano, přesně tak.. Hmm, preferoval bych první třídu, děkuji.." Měl jsem deadline, do kdy tam musíme být, což byl nejzazší termín, abychom se tam měli ještě čas alespoň dva dny porozhlédnout, doladit úpravy a podobně.. "To rád slyším. Potřeboval bych konkrétně čtyři místa, nejlépe dvě dvojice.. Ne, lepší bude za sebou, než proti sobě, prosím.. Ano.. Hmm.. za dva týdny, dejme tomu.. čtvrtého až sedmého srpna s tím, že do pondělí vám to upřesním.." hovořil jsem s kontrolním pokukováním po Gabby. Teď už následovalo jen diktování údajů kvůli rezervaci.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Tak v tom případě je fajn, že si u tebe může přivydělat. Tak jí hlavně nezapomeň zavolat, aby věděla a mohli jste se i případně domluvit na jiné době, kdyby jí to třeba náhodou nevyhovovalo. A ano, neboj, bude mi to vyhovovat, i když… Vážně je to paní jen na úklid?“ Přimhouřila jsem na něj pohled, který měl působit lehce podezíravě, ale nezadržitelně mi u toho začaly cukat koutky úst. „Omlouvám se, dělám si z tebe legraci, abych nevyšla ze cviku a aby ti to nebylo líto. Každopádně, paní Hobbs má čtyři děti? To je skoro jako famfrpálový tým,“ uculila jsem se ještě, už značně uvolněná. Bylo vidět, že už je mi zkrátka mnohem lépe, ale to jen díky Johnově blízkosti. „Děkuji, jsi vážně zlato, tohle jsem opravdu potřebovala… možná by se mi hodila ještě masáž, ale to není zase tak nutné,“ pokusila jsem se znít odlehčeně, ve snaze jej tím způsobem i trochu uklidnit, protože vypadal starostlivě. Vodu jsem vypila najednou, až do dna na jeden nádech a pak jsem se ještě víc svezla na pohovce, abych si na pár minut odpočinula. Myslela jsem to všechno jen tak nějak… nadlehčeně, protože jsem si myslela, nebo lépe řečeno, žila jsem v domnění, že ten výlet do Prahy John myslí opravdu do budoucna. Taky z toho důvodu jsem se vyjádřila, tak jak jsem se vyjádřila, protože v opačném případě bych přišla s celou řadou proti-argumentů, že není nutné plánovat cestu hned teď… Jenomže John mi chtěl evidentně způsobit infarkt. Šokovaně jsem se na něj celou dobu dívala, když začal mluvit a vypadalo to, že to myslí opravdu vážně, třebaže jsem si zprvu myslela, že si ze mě zase dělá legraci a baví se na můj účet. To, že to myslí zcela vážně mi došlo až v okamžiku, kdy se natáhl pro svůj telefon. Nestačila jsem mu ani odpovědět, natož nějak zareagovat na ty informace a ještě se zeptat na další věci, co mě zajímali a na co jsem byla zvědavá, a on už vytáčel číslo. On opravdu volá na letiště! „Johne, co blázníš?!“ Vyjekla jsem na něj s děsem v očích a začala se po něm sápat, aby okamžitě zavěsil, protože to byl přece holý nesmysl, aby objednával místa v první třídě… navíc ještě pro dvě dvojice. „Tohle už ale vážně není vtipný, copak si neuvědomuješ, jaký z toho může být malér, když si takhle vymýšlíš a děláš si legraci z letiště? Nech toho,“ Snažila jsem se ho v tom zastavit a vzít mu ten mobil z ruky, protože jsem si myslela, že si vážně dělá nejapný vtípek, třebaže jsem o něm věděla, že takový vtipálek, co provokuje, je, ale rozhodně ne tak nezodpovědný, aby si vymýšlel u takových důležitých věcí, jako třeba například objednávání letenek. Nebo se fakt zbláznil? Když mi nevyšlo tohle, tak jsem ho zkusila i polechtat v bocích, doufaje, že ho to třeba opravdu polechtá, asi se to minulo účinkem. Prsty jsem se nakonec dostala až k jeho krku, kde jsem mu na zátylku zajela do vlasů, najednou si uvědomujíc, že tohle by ho mohlo zastavit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro V životě nezapomenu na ten její vyděšený pohled, když zjistila, že si opravdu nedělám legraci a volám na letiště. Křenil jsem se u toho celou dobu jako pitomec, snažíc se jednou rukou bránit proti Gabbyným útokům na mou osobu a především na mobil. Ještěže jsem měl ty pauzy, kdy mluvila paní na letišti a já jen poslouchal, protože přesně tehdy jsem jsem trochu polevil od jinak zadržovaného smíchu. Gabby se naštěstí uchýlila k lechtání, což na mě moc nefungovalo. Lechtivý jsem byl jen tehdy, kdy jsem chtěl a to bylo prakticky.. nikdy. Jenže zrovna, když jsem začínal diktovat své telefonní číslo, přešla Gabby do toho nejúčinějšího útoku. Trochu jsem se zamračil, ale mimoděk jsem zaklonil hlavu a u poslední dvojice čísel se výmluvně zasekl a skousl si ret, snažíc se to rozdýchat. "Ehm, pardon, 42," dokončil jsem honem a poslouchal, co bude chtít po mě za iniciály teď. Volnou rukou jsem u toho zabrousil Gabby pod tričko od boků na záda a začal ji velmi pomalu, chvílemi trhaně hladit, jak moc to bylo příjemné, ale zároveň.. "Gabby.." zašeptal jsem. Trochu jsem se zavrtěl a podíval se na ni hypnotizujícíma očima, téměř jako kdybych ji u toho prosil, ať přestane, nebo zešílím. "Osmého června, devatenáct set osmdesát šest.. v Londýně, Spojené království.." diktoval jsem s menšími obtížemi dál, snažíc se posbírat zbylé síly na koncentraci. Naštěstí se při rezervaci příliš informací neudávalo. Ještě jsem řekl svůj mail kvůli potvrzení rezervace a to bylo v podstatě všechno. Položil jsem mobil a zhluboka se nadechl a vydechl, než jsem s tlumeným smíchem Gabby povalil na pohovce a kousl ji do krku. "Jsi příšerná potvora, víš to?" zeptal jsem se jen tak mimochodem a podíval se jí do očí s křivým úsměvem. "Táta bude otevírat restauraci v Praze, za dva týdny.. a právě jsi mi dovolila vzít tě tam s sebou.. Kromě toho, vyřídil jsem tu rezervaci letenek, jak mi máma ráno připomínala.. Jen mi prosím řekni, že máš pas. Při nejhorším máme ještě týden a půl na to, abychom ho rychle nechali zhotovit.." rozpovídal jsem se, moc dobře si uvědomujíc Gabbyn narůstající šok, který jí tím nejspíš působím. Pohladil jsem ji po tváři a o něco víc jsem se na ni usmál. "Já vím, co mi chceš říct.. jsem strašný tyran, manipulátor a .. to nejhorší, co tě mohlo potkat, s tím jsem počítal, ale vážně doufám, že se mi podaří tě obměkčit.." zašeptal jsem tu poslední větu Gabby do ucha a následně ji políbil na mé oblíbené místo hned pod ním.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Prudce jsem se nadechla, když jsem jeho dlaně ucítila na holé kůži na zádech a třebaže jsem se ho stále ještě pokoušela odlákat od telefonu, abych ho mohla přerušit a zaklapnout, tak mi pomalu ale jistě docházelo, že to asi vůbec není tak, jak jsem si prvně myslela. Že by přece jen tohle myslel vážně? Ale proč by objednával tolik míst? To mi prostě nešlo do hlavy. Ovšem neměnilo to nic na tom, že jsem se stále cítila rozrušeně a rozčarovaně, jak jsem z toho byla úplně vykolejená a to už jsem ani neměla sílu Johna nějak více provokovat a vracet mu ty jeho provokace. I když bylo docela úsměvné sledovat ty jeho trhavé reakce a trochu toho zadrhávání u prozrazování osobnějších údajů, u kterých mi mimochodem utkvělo v hlavě datum narození, o čemž jsem chtěla popřemýšlet, ale to až později. Teď jsem prostě jen civěla a snažila se popadnout dech, než John dotelefonoval a povalil mě dozadu na pohovku, přičemž jsem obdržela kousnutí do krku, načež jsem tlumeně zasténala, jak ve mně vyvolával protichůdné reakce. Protichůdné proto, že to bylo omamující a opojné, probouzelo to ve mně vlnu touhy po něm samotném, ale zároveň jsem se snažila zpoza něj vymanit, protože, ačkoliv jsem byla mírumilovná osoba, tak jsem byla trochu… ne přímo nazlobená, nebo naštvaná, ale zkrátka rozhozená, to bylo asi nejvýstižnější slovo. „Ve srovnání s tebou jsem ještě pořád holé neviňátko, abys věděl,“ utrousila jsem s přimhouřeným pohledem, a brzy na to neplánovaně přivřela oči, když jsem se zachvěla po celém těle. „Ušil jsi na mě boudu,“ zkonstatovala jsem, dívajíc se mu do očí a snažíc se působit trochu káravě, aby ho opravdu aspoň trochu nahryzlo svědomí, ale šlo to dost těžce, když mě takhle vzrušoval a ještě ten samotný vjem umocňoval šeptem do mého ucha. Bože, myslela jsem, že se ve vteřině rozpustím. „Měla bych rozhodně protestovat a nebavit se s tebou, ale sám moc dobře víš, že to neumím. A vlastně to ani nechci. Jen… Vážně poletíme do Prahy?“ vydechla jsem nakonec odevzdaně a v očích mi nadšeně zajiskřilo. Ne, nezlobila jsem se, jen jsem z toho byla krapet nervózní, protože to mimo jiné znamenalo, že tam budeme i s jeho rodiči, na které jsem se těšila, ale pochopitelně bych byla nerada na obtíž, nebo něco podobného. Byla jsem zkrátka plná obav a strachu z neznámého… „Omlouvám se, ale pas nemám, nikdy jsem ho nepotřebovala, tak jsem to ani nevyřizovala, myslíš, že by to byl velký problém? Nevím, jak dlouho trvá takové vyřízení. A Johne… Víš jistě, že to vašim nebude vadit? Ví o tom?... Moment… Teď už tomu asi začínám přicházet na kloub… že tys to už plánoval od toho dne, co ti volal táta? Ještě když jsme byli v Yellowstone,“ mhouřila jsem na něj své zelené oči, které se mi tím uvědoměním nakonec rozzářily. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Na Gabbyno konstatování jsem jen uličnicky přikývl, stejně jako později na její ujištění se, jestli opravdu poletíme do Prahy, když už jsem se na chvíli odpoutal od jejího krku. Dívali jsme se jeden na druhého, jak Gabby potřebovala vstřebat právě nabyté informace, na což jsem jí chtěl dopřát co nejvíce času.. Už už jsem jí chtěl odpovědět na ten pas, zase o něco vážněji, ale zarazilo mě to její "moment". Povytáhl jsem obočí a snažil jsem se pochytit naprosto všechny emoce, které se jí přitom mihnou ve tváři, jenže pak už mi nezadržitelně začaly cukat koutky, což mě prozradilo. "No.. totiž.." trochu jsem se zašklebil, jak jsem hledal nejvhodnější výmluvu.. "Pouze jsem tehdy zjišťoval možnosti, řekněme.. Rád jsem připravený na všechny možné varianty, ale na mou obranu, opravdu jsem se tě plánoval nejdřív zeptat, jen.. nenaskytlo se příliš mnoho vhodných příležitostí. A samozřejmě, kdybys nechtěla, tak bych to nějak vymyslel, ale.. to je teď zbytečné řešit, protože už ses mi upsala krví," samolibě jsem se uculil a znovu se sklonil, abych ji krátce líbnul na krk. "Kromě toho, abychom se vrátili k té podstatnější části rozhovoru.." zakecával jsem to honem, jinak by se klidně mohlo stát, že bych se třeba mohl cítit poněkud rozpačitě, což jsem rozhodně popíral a neměl ani trochu v úmyslu se tak nepředloženě cítit.. "Budu si teď před tebou připadat jako příšerný snob, když to řeknu, ale.. s trochou peněz navíc se dají dělat na úřadech hotové zázraky," zacukal jsem obočím, jak jsem už stihl odkoukat přímo od Gabby. "Na webu určitě najdeme příslušný dokument k vyplnění a v pondělí bychom se mohli dát do vyřizování. Počítám, že tak do týdne nejpozději už to bude hotové." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Proč on všechno vždycky tak popírá? No jasně, abych neměla šanci si do něj rýpnout, to je prostě ten anglický obranný mechanismus, zavrtěla jsem nad tím hlavou. Mohla jsem sice něco říct, ale nějak se mi ani vlastně nechtělo. Nač přivádět Johna do rozpaků, třebaže v nich vypadal náramně roztomile, ale sama jsem v nich byla. Navíc tu bylo ještě důležitější téma, které jsme ještě museli probrat a tak nějak se předběžně domluvit. „To je mi vážně líto, že si tak připadáš, ale na mou obranu… nemůžeš si za to sám? To určitě není moje vina,“ pokusila jsem se mu to oplatit podobným způsobem, jako když mluvil on, přičemž jsem se nezadržitelně pobaveně uchechtávala, sledujíc jeho výraz, než se rozhodl, že mě opět vyvede z míry dalším polibkem. Nechtěně jsem vzdychla, a kdybych neměla položené dlaně na jeho hrudi, asi bych si je připlácla na pusu, jako kdybych řekla něco nepatřičného. „Jestli nepřestaneš, tak přísahám, že to budu tentokrát já, kdo z tebe strhá oblečení a uvězní tě v knihovně,“ upřela jsem na něj pohled, tak trochu toužebný, ale snažila jsem se to mermomocí potlačit, protože jsem si přitom vzpomněla i na svůj mobil, který jsem už měla zprovozněný, a jenom čekal na to, až si do něj uložím potřebné kontakty. „Buď hodný chlapec,“ pokusila jsem se ještě ho zarazit v dalších vzrušujících činnostech, aby mě tak nepokoušel. Avšak navzdory svým slovům jsem mu dlaněmi přejela po délce zad, až k jeho dokonalému pozadí, které jsem povážlivě stiskla a povytáhla koutky úst do úsměvu. „Nebo chceš, abych tě pokousala?“ zašeptala jsem už nakloněná k jeho uchu, odkud jsem přejela zuby až k jeho krku, kde jsem mu mezi nimi promnula kousek kůže… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro ..a to se mi zrovna podařily ukořistit obě Gabbyny ruce, které jsem jí natáhl za hlavu, zatímco jsem ji druhou rukou jen konečky prstů zlehka lechtal přes žebra. To malé mučení jsem ještě završil hraním si s jejími smyslnými rty, přičemž jsem ji škádlil špičkou jazyka a sem tam se zlehka sotva dotkl rty těch jejích a zase jsem je rychle odtáhl, aby neměla šanci mě políbit.. Jenže nás vyrušila ta moje upomínka. Trochu nespokojeně jsem si povzdychl a natáhl ruku ke stolku, abych tu písničku v mobilu vypnul. "Myslím, že je čas.. vzpomínáš na ráno? Na mou malou prosbu?" zeptal jsem se tiše, upřeně Gabby hledíc do očí. Konečně jsem ji políbil a uvolnil její ruce ze svého sevření. Odtáhl jsem se, vstal a natáhl k ní svou ruku. "Tak pojď, dnes večer ti dělám fashion poradce já," zakřenil jsem se u toho a počkal na ni.. Odšoupl jsem dveře šatny a vešel dovnitř, rovnou se poohlížejíc po něčem vhodném pro to, kam jsme se chystali.. tedy, kam jsem se chystal vzít Gabby. "Hmm.. začneme tím, že ti dáme kalhoty, to je nejbezpečnější.. teď nějaké tričko.. hmm.. třeba.. líbí se mi tohle, může být?" zabodl jsem prst do pruhovaného trika v jedné z Gabbyných hromádek oblečení a podíval se na ni, jak se na to triko tváří.. Bylo mi to v podstatě jedno, ale bavila mě ta představa, že jí na dnešní večer opravdu vyberu něco já sám. Šlo mi jen o to, aby se cítila pohodlně a hlavně, teď už bude chladněji, tak aby měla něco sebou, kdyby se do ní dala zima. Kvůli tomu jsem vybral ještě takové obyčejnější sako, když už jsem šel kolem oblečení na ramínku.. Ovšem nebránil jsem se tomu, kdyby si Gabby chtěla vzít něco jiného, přeci jen o její pohodlí mi šlo především.. "Boty.. nechám na tobě. Jen, prosím tě kvůli tobě samotné, žádné podpatky," instruoval jsem ji ještě a pak jsem se dal do rychlého vybírání něčeho na sebe, což skončilo klasicky u kalhot, trika a nakonec jsem sáhl po svém oblíbeném obyčejném černém saku.. Po všem tom snažení jsem se s povytaženým koutkem culil na Gabby, prohlížeje si ji od hlavy k patě s naprostou spokojeností. "Perfetto.. sluší ti to, Gabby," dovolil jsem si ji zlehka políbit na spánek. Nechal jsem jí prostor pro to, kdyby chtěla využít ještě koupelnu, zatímco jsem si sám odešel sednout ještě na pohovku. Vypnout notebook a ještě naposledy prostudovat mapu, protože do té části New Yorku jsem ještě nikdy nejel.. Měli jsme ještě malou chvíli, prakticky jsem čekal pouze na zavolání řidiče, že už je tady.. Potom už jsem se jen na Gabby povzbudivě pousmál a mohli jsme vyrazit k výtahu. Dole jsme ještě pozdravili oba pány, kterým se práce chýlila ke konci a jen, co nám pan Atkins otevřel dveře, napřímil se u mého Volva stojící muž v riflích a košili, s nímž jsem si následně potřásl rukou, řekl mu pár bodů, přes něž jsem plánoval jet, abych si vyslechl rady, kudy trasu pozměnit kvůli zácpám a podobně. Pak už jsme se rozloučili a zatímco on odcházel, já otevřel Gabby dveře a nechal ji konečně nastoupit do auta.. "Tak.. připravená?" zeptal jsem se, šťastný jak blecha, že zase sedím ve svém autě, vzorně připásaný, s klíčky v zapalování, jen vyrazit. Auto se s tichým vrčením konečně rozjelo do New Yorských ulic.. Kličkoval jsem ulicemi i mezi auty, lehce zamračený, ale s pohrávajícím úsměvem na tváři a díky informacím nebyla cesta tak dlouhá (nemluvě o tom, jak jsem si sem tam dovolil šlápnout na plyn, ale jen na úsecích, kde to bylo víceméně dovoleno a bezpečné..) Nakonec jsme za šera dorazili k hvězdárně Custer Institute & Observatory.  Zaparkoval jsem auto, vypnul motor a konečně se podíval na Gabby s tím, že jsem jí u toho položil ruku na koleno a pousmál jsem se. "Tak jsme tady.. překvapení..?" dodal jsem trochu váhavě. Napjatě jsem totiž čekal, jak zareaguje. Bude se jí to líbit, nebo ne? Co když jsem přestřelil? Tak jako tak už jsme měli rezervovanou prohlídku, která by měla začít zhruba za čtvrt hodiny, možná méně.. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od ~ Našeptávač ~ pro ★ H V Ě Z D Á R N A ★
...slovo úvodem...~ část první ~ Přiléhající okolí hvězdárny se postupem času halí pod roušku letního večera, ale ještě stále je dobře vidět na pole divokých květin, které obklopují stavbu. Na první pohled to tu možná vypadá trochu opuštěně, ale je to jen klamné zdání, neboť za obvyklých okolností se tu nachází celá řada návštěvníků. Momentálně se ale zdá, že následná prohlídka bude probíhat skoro soukromě vzhledem k tomu, že na místě se objevili jen další čtyři lidé, kteří čekají opodál, než se slova ujme příchozí průvodkyně pro dnešní zážitkový večer. Je to mladá pohledná slečna, s tmavými vlasy a slušivými brýlemi na kořenu nosu, na jejíž tváři pohrává příjemný profesionální úsměv a ještě než se pustí do úvodního slova, tak si sama pro sebe předběžně spočítá všechny přítomné návštěvníky, přičemž se sem tam podívá do jakési složky, dřímající ve svých dlaních…
...dotkni se hvězd...~ část druhá ~ První částí prohlídky byla vlastně zjednodušeně řečeno neonová hvězdná obloha, která byla jakousi napodobeninou té opravdové. Slečna průvodkyně celou dobu mluvila, jak měla v popisu práce, přičemž si dovolila i pár chytrých vtípků, zjevně jí přítomnost jednoho konkrétního pohledného mužského elementu zvedla náladu, aniž by svůj zájem dávala nějak výrazněji najevo. Ale dobře vycvičený a vnímající pozorovatel si těch skrytých náznaků určitě všiml, ale koneckonců se veškerá pozornost soustředila na tohle místo. Návštěvníci byli usazeni v jedné z místností, kde najednou zhasly všechny světla a po chvilce, kdy už průvodkyně konečně domluvila a nebylo po ní vidu ani slechu, se pozvolna začalo rozsvěcovat, což bylo díky tomu, že se všude okolo objevila hvězdná mapa… obrázkový materiál „…Pod pojmem hvězda se ve starém chápání myslel téměř každý objekt na noční obloze jako planeta, kometa atd. kromě Měsíce. V užším astronomickém významu jsou hvězdy ty kosmické kulovité objekty, které mají vlastní zdroj viditelného záření. Během velké části své existence, přeneseně zvané „život“, je zdrojem tohoto záření hvězd termonukleární fúze vodíku na helium v jádru hvězdy. Ta uvolňuje energii, která prochází vnitřkem hvězdy a je vyzářena do vnějšího prostoru. Poté, jako hvězda co vyčerpala zásoby vodíku, vznikají ve hvězdě chemické prvky těžší než helium. Před koncem života mohou hvězdy obsahovat degenerovanou hmotu. Astronomové zjišťují hmotnost, věk, metalicitu (chemické složení) a mnohé další vlastnosti pomocí pozorování pohybu hvězdy vesmírem, svítivosti a analýzou jejího záření. Graf porovnávající teplotu hvězd s jejich svítivostí, známý jako Hertzsprungův-Russellův diagram, umožňuje zjistit věk a stav vývoje hvězdy…“ Vyprávěl nejrůznější fakta o samotných hvězdách, než se plynule dostal k samotným planetám, mezitímco se kolem návštěvníků začaly postupně objevovat „na plátně“ jejich vyobrazení. „…Kromě Země (která ve starověku nebyla považována za planetu) jsou všechny planety ve sluneční soustavě pojmenované podle řeckých a římských bohů; některé neevropské jazyky, jako například čínština, však používají odlišné názvy. Hlas pokračoval a mezitím se na naší obloze objevovali další a další zmíněné obrazce, aby tak návštěvníci mohli mít jasnější představu. Momentálně už to působilo skoro jako 3D v kině, stačilo jen natáhnout ruku… Od některých se ozvalo ohromující a uznalé vydechnutí a sem tam se ozval i šepot, než počítačem řízený hlas zase vyprávěl… „…Podle rozhodnutí valného shromáždění Mezinárodní astronomické unie z roku 2006 je ve sluneční soustavě osm planet, tedy „dominantních“ těles obíhajících kolem Slunce. Jsou to (vzestupně podle vzdálenosti od Slunce): obrázkový materiál Přičemž se jednotlivé planety zjevily v celé své kráse, a pokaždé k nim byl přidán zjednodušený popis, než se jednotlivé obrazce vytratily a nahradila je opět noční obloha, tentokráte s hvězdnými znamení a podobně. Každé znamení bylo označeno a posléze přiblíženo, aby si návštěvníci detailněji prohlédnout onen obraz, přičemž počítač stále povídal… „…Zvěrokruh též zvířetník nebo zodiak, je myšlený pás +/-9° (18°) na nebeské sféře táhnoucí se symetricky podél ekliptiky. V tomto pásu se při pohledu ze Země pohybují všechny ve starověku známé planety Sluneční soustavy (z později objevených Uran a Neptun; Pluto se může na obloze objevit i mimo zvířetník). Astrologové rozdělili zvířetník na 12 stejných obdélníkových dílů o délce po 30°, které nazvali zvířetníková znamení. Výchozím bodem (začátkem 1. znamení) je jarní bod. Zvířetníková znamení jsou pojmenována po zvířetníkových souhvězdích, s nimiž se původně více méně kryla; dnes jsou v důsledku precese vzájemně posunuta. A nakonec se dostalo i k mapě souhvězdí, která se opět rozsvítila v celé své kráse. Tentokrát však měli návštěvníci za úkol poznat a označit, co a kde se nachází… obrázkový materiál
...cesta do Vesmíru...~ část třetí ~ Po skončení prohlídky, kdy utichnul i příjemně znějící hlas počítače, se slova ujala opět pohledná průvodkyně, která se objevila a vyzvedla si svou skupinu návštěvníků, na které se jak jinak než profesionálně usmívala, ale při pohledu na Angličana jí zajiskřilo v očích, než se od něj odpoutala pohledem… SKYMAP |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jen jsem odevzdaně přikývla v odpovědi a už jsem se chystala vstát, když v tom okamžiku se mi dostalo polibku, který mi dosud tak moc odpíral. Dokonce mi při něm uvolnil ruce, takže jsem si Johna mohla přitáhnout blíž, přičemž jsem mu prsty zajela do vlasů, užívaje si té chvilky, kdy jsme ještě nemuseli vstát a vydat se do šatny. Pro samé opojení a omámení jsem zapomněla být překvapená, když se ke mně otočil a natáhl ke mně ruku, kterou jsem samozřejmě přijala. Překvapeně jsem na Johna vykulila oči, když mi chtěl udělat poradce při výběru oblečení, ale neměla jsem námitek, tak jsem ho v tom nakonec nechala, uvědomujíc si tak nakonec, že to bylo asi i kvůli tomu, aby se ujistil, že na sobě přeci jen nebudu mít ty krátké šaty. Ostatně, ještě odpoledne mě s nimi varoval, abych si s ním nezahrávala, nebo mě zabalí do koberce… vzpomněla jsem si jenom tak mimoděk, což mi vyvolalo úsměv na tváři. Ještě víc jsem se křenila, když jsme se zastavili v šatně a já souhlasně přikývla na jeho výběr, který jsem si neváhala postupně oblékat, jen sem tam jsem si ještě kvůli nezvyku skryla choulostivější partie. Při zmínce o podpatkách jsem se pobaveně zachechtala, jako kdybych je snad nosila více než často. S Johnem jsme se k sobě nakonec hodili, vzhledem k tomu, že i já jsem měla takové sako, které příjemně hřálo, ale dost možná to bylo i tou vidinou jeho samotného. Páni, jak jemu to slušelo a seklo, musela jsem si skousnout spodní ret, když jsem si ho tak zaujatě prohlížela. Nicméně jsme se za chvilku museli vydat dolů výtahem, kde oba pánové na recepci pomalu končili, takže jsem jim poslala vzdušný polibek, na který se oba pobaveně zakřenili se zavrtěním hlavy. Johnovo auto už tu bylo a u něj se narovnal neznámý chlapík, očividně ten, co měl dovoz na starosti a s Johnem se dal do řeči, při kterém probírali potřebné informace ohledně silničního provozu. Já už jsem začínala být dosti nervózní, protože jsem pořád neměla tušení, kam to vlastně jedeme, což mě neskutečně frustrovalo, ale snažila jsem se, jak jsem slíbila, držet na uzdě a nevyzvídat. Ale bylo to opravdu hodně, hodně moc těžké! Aspoň na chvíli se moje zvědavost a zkoumavost přenesla na auto samotné, když jsme konečně nastoupili a vyjeli na cestu. Zaujatě jsem se dívala z okénka a občas i na Johna, který se roztomile mračil, a já u toho pocítila silné nutkání ho pohladit po tom mračícím čele… Nicméně všechno to se vytratilo, když jsme dojeli na místo a já zůstala na něj zírat s nevěřícně otevřenou pusou dokořán. Myslím, že jsem ani nedýchala, jak jsem byla v šoku… ve velkém, obrovském paralyzujícím šoku. „T-to je-je… Hvěz? Hvězda? Heh, totiž, h-hvězdárna?“ Vykoktala jsem namáhavě, ruce zaražené na páse, který jsem si ještě před vteřinou chtěla okamžitě odepnout, abych co nejrychleji vylezla z auta, protože jsem to prostě musela vidět na vlastní oči. Nemohla jsem tomu uvěřit a skoro jsem se i rozbrečela štěstím, jak jsem si tak přiložila dlaně na horoucí tváře a konečně jsem začala dýchat. „Bože, Johne, já tě miluju!“ Vyhrkla jsem, ani si neuvědomujíc co jsem vlastně řekla a vrhla jsem se na něj v objetí. Bylo mi absolutně jedno, že nás může někdo vidět, ale stejně jsme ještě pořád seděli v autě. Trochu jsem se od něj odtáhla, abych mu mohla zlíbat tváře, což zabralo taky nějakou tu chvíli a pak jsem se konečně rychle odepnula a vyklouzla z auta. „Páni!“ Vydechla jsem ohromeně a užasle hleděla na tu úžasnou stavbu… To bylo prostě tak neuvěřitelně dokonalé! „Musím se štípnout!“ Vypískla jsem rozjařeně a přesně to i udělala, než jsem se vydala hopsavým krokem blíž. Nebylo nás tady zase tak moc, což bylo dobře, protože jsme si tu prohlídku mohli tím víc užít. Dokonce se nás ujala i sympatická průvodkyně, která na začátku vypadala trochu nervózně, ale kupodivu se docela dost rozhovořila. Poslouchala jsem a nasávala všechny informace, ale ještě jsem se stíhala koukat na Johna, na kterého jsem se culila a trochu se k němu přitiskla bokem, když už jsem se bála ho chytnout za ruku, aby z toho nebyl v šoku, protože by si to pak neužil. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Postupně se mi koutky úst sunuly výš do úsměvu, jak jsem viděl ty Gabbyny obrovské oči, které mi napovídaly, že ta konsternace rozhodně nebude ze zklamání. Rozzářily se mi oči spokojeností, že se to překvapení Gabby přeci jen snad bude líbit, v což jsem celou dobu tajně doufal. Na její další slova jsem ale ani trochu nebyl připravený, takže jsem byl částečně rád za to její vrhnutí se kolem mého krku, což mě trochu probralo z totálního restartu systému. ..co mám říct.. na to se něco má říct.. sakra, to ne.. jo, ale.. ne.. ach ne.. ale jak.. nemyslela to tak, byla to jen fráze.. byla to fráze, to se říká.. bezmyšlenkovitě se to říká při nadšení.. jo, určitě jo.. panikařil jsem si vesele v mysli, zatímco jsem trochu ztuhle přiměl své horní končetiny k pohybu, kterým jsem Gabby objal nazpátek. Ještě pořád ztuhle jsem se nechal líbat s mimoděk semknutými víčky a neskrývaným, údivem povytaženým obočím. Gabbyno nadšení bylo evidentně nezměrné. V další chvíli vystřelila z auta, takže jsem se odpoutal i já, ještě se naposledy zhluboka nadechl a vydechl, hodil to za hlavu a vystoupil jsem z auta, které jsem jen pípnutím zamkl. Nakonec nás tu nebylo tolik, ale s tím jsem mohl počítat. Tady měli radši menší skupiny, protože ty větší se musely objednávat hodně dlouho dopředu.. S rukama v kapsách jsem dohnal Gabby a kráčel pak po jejím boku vstříc novému poznání. Přivítala nás brýlatá slečna průvodkyně, ještě si zřejmě v papírech kontrolujíc, že tu jsme skutečně všichni. Poohlédl jsem se kolem, odhadujíc, kdo jsou ti čtyři, se kterými jdeme poznávat hvězdnou oblohu. Mimoděk jsem vytáhl jednu ruku z kapsy a zlehka položil dlaň Gabby na kříž, jako kdyby mi najednou po tom dni stráveném pouze v její společnosti náhle chyběl alespoň malý kontakt.. Dával jsem u toho pozor, třebaže jsem se ještě porozhlížel a mermomocí se snažil nemyslet na to, co z Gabby v autě před chvílí vypadlo v zápalu čirého nadšení. Ucítil jsem na sobě pohled, tak jsem automaticky přestal se zkoumáním stavby, o které před chvílí mluvila a upřel na slečnu průvodkyni omluvný pohled zpátky v domnění, že se na mě dívala právě z toho důvodu, že nedávám pozor (což samozřejmě nebyla pravda). Nakonec nás vyzvala, abychom šli dovnitř. S pousmáním jsem se podíval na Gabby a krátce ji pohladil po předloktí, než jsem gestem naznačil "až po vás, Bond girl". Jak jsme tak procházeli kolem slečny průvodkyně, ještě jsem jí věnoval malé omluvné pousmání, abych si to u ní vyžehlil kvůli tomu káravému pohledu (jak jsem to vnímal) předtím. Byli jsme usazeni do pohodlných sedaček, přičemž už mi došlo, že teď se bude zřejmě promítat. Sem tam jsem se díval na Gabby, pokaždé jsem se u toho trochu pousmál, než.. zase jsem se mírně ošil, jak jsem na sobě cítil něčí pohled. Nenápadně jsem střelil očima stranou, ale pozorovatel tou dobou zřejmě změnil objekt k pozorování, takže jsem to nechal plavat. Nahnul jsem se blíž ke Gabby, jíž jsem chtěl věnovat svou veškerou.. nebo přinejmenším většinovou pozornost. "Strašně mi to tu připomíná.. Historic center," zašeptal jsem jí tak trochu "zašifrovaně", protože to bylo takové menší popíchnutí věnované jen a pouze jí. Cukal mi u toho koutek jak zběsilý, ale nechtěl jsem v někom vyvolávat nějakou přílišnou zvědavost, takže jsem se snažil tvářit opravdu nenápadně.. A pak se zhaslo světlo a já byl zpátky na univerzitě, jako houba hltajíc předložené informace, ještě umocněné vizuální stránkou, kterou jsem rozhodně tak dobře provedenou nečekal.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ihned po vstupu jsem měla zase pusu otevřenou dokořán a s očima navrch hlavy jsem koukala po všem možném vybavení a celkově vnitřním interiéru. Ostatní byli na tom podobně, jen jeden z dvojice starších osob už vytahoval foťák, přičemž ho průvodkyně zastavila s příjemným úsměvem, ale nekompromisní odpovědí, že se zde nesmí fotit. Ještě před samotným promítáním jsme byli upozorněni, abychom si vypnuli mobilní telefony a pak se mohlo začít. Seděla jsem celá napnutá a nemohla se uvolnit, neboť jsem měla na jednu stranu i strach z toho, co nás vlastně čeká. Neměla jsem ráda, když nebylo v místnosti žádné světlo a zde to po chvíli vypadalo téměř jako… jako v hrobě, pomyslela jsem si docela morbidně, ale následně si v duchu ulevila, když se objevilo první světlo… Otočila jsem se ještě k Johnovi, vědoucně se uculila, a pokud se nechal, tak jsem mu jen velmi zlehka přejela konečky prstů po noze, jinak jsem ho zbytečně nedráždila a opět se otočila čelem k promítání, které bylo skutečně povedené. Dokonce jsem vztáhla i ruku nahoru, když se na nás odrazilo to světélkování z hvězd, a v dalším okamžiku jsem sebou polekaně trhla, když se ozval hlas, který začal s obsáhlým vyprávěním. „Už jsi tu někdy byl?“ Zašeptala jsem pak v další chvíli Johnovi do ucha, opatrně se k němu nenápadně naklánějíc, protože už jsem to nemohla vydržet, jak jsem byla zvědavá. Očima jsem brouzdala po té neonové obloze, kde byl snad milion světélkujících hvězd, a když se ukazovala souhvězdí, tak jsem na ně začala ukazovat a povídat o nich, protože jsem si něco málo ještě pamatovala z toho, jak jsme noční nebe pozorovali s panem Morrisem, který byl pro mě takřka jako můj dědeček. Sem tam jsem se zase k Johnovi přiklonila blíž, protože jsem mu to chtěla říct a ukázat… Když nakonec promítání skončilo, tak jsem si smutně povzdechla s tím, že to bylo moc krátké. Světla se zase pomalu rozsvěcela, ale já zůstala sedět na místě, neboť se ještě čekalo na příchod slečny průvodkyně. „To bylo dokonalé! Jak se ti to líbilo? Dozvěděl ses něco nového?“ Upřela jsem na Johna zvědavé oči a zazubila se. Měla jsem najednou strašnou chuť ho obejmout, alespoň to, když už jsem ho nemohla políbit přímo na rty, které mě strašlivě přitahovaly. Sjela jsem k nim pohledem a pak zákonitě o kus níž k jeho krku, kde jsem si všimla trochu viditelných výmluvných flíčků. Ve vteřině mi zaskočilo… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Přepnul jsem jednoduše do svého studentského módu, který jsem měl až přespříliš hluboko pod kůží, takže jsem to nebyl schopen nějak ovládat. Víceméně jsem Gabby moc nevnímal, absolutně pohlcen vším, co nám hvězdárenská společnost předkládala ve své projekci. Bylo to.. strhující, ano, to je to správné slovo. Strhující a fascinující zároveň. Samozřejmě jsem měl povědomí o většině těch věcí, ale vidět to takhle naživo, vidět to jen a pouze v tom astronomickém kontextu, bez jiných vlivů, které se mi v hlavě samy automaticky pospojovaly díky v historii nabytým vědomostem.. A byl konec. "Wow," vydechl jsem a opřel se, uvědomujíc, jak jsem se bezděčně během projekce nahnul dopředu. "Fantazie. Vůbec jsem nečekal, že to bude až takovéhle. Počítal jsem s díváním se do dalekohledu a s pokusem rozeznat v těch tečkách nějaký pojmenovaný útvar, ale tohle.." mluvil jsem nadšeně, dokud jsem se nezarazil při Gabbyně výrazu. "Co.. co se děje? Je ti dobře?" ptal jsem se starostlivě, nechápajíc, co se to děje, že jí málem zaskočilo.. Rychle jsem vzhlédl, když se zase ozval hlas naší průvodkyně, přičemž jsem Gabby pomohl vstát a pak už jsem ji jen následoval tam, kam nás slečna nasměrovala s příslibem praktického pozorování oblohy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „J-já… To nic, jsem v pohodě, jenom mě trochu zaškrabalo v uchu… chci říct v krku, ehm,“ snažila jsem se jeho starostlivost překotně utlumit a následně i jeho pozornost přesunout někam úplně jinam. „Hele, už je tady slečna průvodkyně, teď se určitě podíváme na tu praktickou část, ta tě určitě taky bude bavit,“ nadhodila jsem s nevinným pohledem, doufaje, že to skutečně odvede Johnovu pozornost úplně jinam a nebude si o mě dělat starosti. Vážně nerada mu dělám starosti a ještě když jsou zcela zbytečné, ale už se tak prostě stalo a já si mohla jen dělat výčitky, že jsem to svoje kuckání aspoň nezamaskovala. I když Johnova vnímavost a prozíravost byla na vysokém stupni. Jak jsem řekla, tak se i stalo, tedy, skutečně jsme se dostali k praktické části, kdy jsme vstali ze svých míst a přešli jsme pomalu jeden po druhém do kupole, kde na nás vyloženě čekal obrovský cenný dalekohled, který byl dle slov samotné průvodkyně speciálně upravený. A mám dojem, že jsem slyšela i něco o tom, že by měl být největší na světě, nebo tak něco? Netuším… Naštěstí nás tu bylo málo, takže jsem po chvilce přišla na řadu. Zakoukala jsem se na Johna s uculením a opatrně, téměř s posvátnou úctou jsem se opatrně podívala a nemohla vyjít z úžasu, jak dokonalý zážitek to vlastně je. Měla jsem nakonec dojem, že jsem u toho strávila nejvíce času, ale nakonec jsem se probudila z toho všeho nadšení a ustoupila, dělaje tak prostor přímo Johnovi, který se chtěl také určitě pokochat pohledem na jasnou hvězdnou oblohu… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "No páni.." ujelo mi potichu, když jsem uviděl dalekohled, načež jsem se ještě rozhlédl po kupolovité místnosti. Už jen ta představa, že je to celé vlastně otáčivé, mě neuvěřitelně fascinovalo. Pozoroval jsem všechna možná zařízení, co tady měli, stejně jako jsem sledoval výrazy lidí střídajících se u "hlavní atrakce". Celou dobu jsem se držel poblíž Gabby, abychom si případně mohli ještě povídat, sdělovat si různé postřehy.. Dokud nepřišla chvíle, aby k dalekohledu přistoupila Gabby. Povzbudivě jsem kývl hlavou, když se na mě otočila. Chvíli jsem se pak na ni díval, než jsem od ní odtrhl pohled a znovu se porozhlédl kolem, dokud mi nepadl zrak na slečně průvodkyni, která stála poblíž. Takže stačilo pár kroků vedle a přimotal jsem se přímo k ní. "Omlouvám se, že vyrušuji, ale mohl bych být tak smělý a otravovat vás otázkou, i když ještě evidentně nejsme u konce prohlídky?" zeptal jsem se naoko opatrně s takovým malým vtípkem, jímž jsem narážel na jednu z jejích prvních vět při přivítání. "Nevím o těchto věcech vůbec nic, ale.. vždy mě zajímalo, jak přesně ten dalekohled funguje? Totiž, abych to upřesnil, obyčejné čočky dalekohledu zvládnou dosáhnout dejme tomu.. čtyřicet mil, ale tady je to milionkrát větší vzdálenost, ještě ztížená atmosférou Země, takže tam máme odpor vrstev vzduchu a podobně. Jednoduše mě fascinuje ta technologie, které absolutně nerozumím. Jak to tedy doopravdy funguje? Co přesně, kromě čoček, může za to dokonalé a ostré přiblížení?" ptal jsem se tiše, abych nerušil ostatní, ani Gabby, která si momentálně užívala výhledu. Díval jsem se celou dobu slečně do tváře - což je slušnost, když s někým hovoříte - a mimoděk jsem si založil ruce na hrudi, sem tam jednou trochu gestikulujíc, než jsem si nakonec palcem a ukazováčkem podepřel zvolna branu.. |
| |
| soukromá zpráva od ~ Našeptávač ~ pro KATE WILLIAMS ~ slečna průvodkyně ~ Kate a její hodnotící pohled Jakmile slečna průvodkyně domluvila, tak se postavila bokem, přesně na místo, odkud měla ten nejlepší možný výhled na celou malou skupinku návštěvníků a občas se jen tak ze zvyku podívala do své složky, přičemž si posunula tmavé brýle po kořenu nosu. Chvílemi jí to však zjevně nedalo a zrovna když zběžně kontrolovala, co se děje u dalekohledu, její zvědavé a zkoumavě oči opět spočinuly na pohledném tmavovlasém muži, který jí už od první chvíle ale vůbec nepřipadal jako typický Američan. Měl v sobě jakési nepopsatelné kouzlo a především byl ohromně charismatický. Že by se tu ve hvězdárně po dlouhé době objevil vhodný exemplář hodný ke zkoumání, nebo i něčeho víc? Skousla si ret a opět se na chvilku zahleděla do složky. Ačkoliv se jí dotyčný zalíbil, neznamenalo to, že by měla zapomenout na svou profesionalitu. „Hm, jste opravdu hodně zvědavý návštěvník, jen co je pravda. A odhaduji, že i kdybych se vás snažila umlčet a pohrozit, protože neplníte to, co jsme si řekli na začátku, tak vás to stejně neodradí,“ utrousila ze začátku mírně skoro až káravým tónem, ale ke konci už bylo jasné, že to myslí čistě sarkasticky s trochou tou ironie. Po tváři se jí roztáhl úsměv a v očích zajiskřilo, jak mu tak naslouchala v duchu se přímo tetelíc blahem, že potkala někoho, kdo je takřka stejný jako ona sama. Chápavě nakonec pokývala hlavou, zároveň si posunujíc brýle po kořenu nosu o trochu výš, v hlavě pozvolna promýšlejíc svou odpověď, protože se o tomhle bavila celkem i ráda. Jen kdyby se jí do hlavy nevkrádaly trochu hodnotící myšlenky ohledně návštěvníkova zevnějšku. „Upřímně řečeno, tak trochu jste mě zaskočil, protože si ani nepamatuji, že by se mě opravdu někdo zeptal na něco takového… Ale abych vám odpověděla. Ráda bych vám řekla víc, ale je toho opravdu hodně, a jestli tomu zase tak moc nerozumíte – jak jste sám podotknul – tak je to trochu složitější. Ale pokusím se nemluvit moc odborně,“ ušklíbla se nakonec, nespouštěje z Johna oči. Nemohla se na něj vynadívat, srdce jí tlouklo o sto šest a sama měla pocit, že čím delší dobu se mu dívá do tváře, tak tím víc se jí všechny znalosti vytrácejí z hlavy. „Je to podobné jako zoom ve fotoaparátu… Začala zprvu, aby se to dalo pochopit a pak volně přešla do další části, kde přímo vysvětlila, jak to funguje, třebaže se zdržela odborných názvů, který by nemusel vědět… nakonec se na něj opět usmála, přičemž se začala utápět v jeho tmavém pohledu, že úplně zapomněla na svou profesionální stránku a především na své ruce, ze kterých jí spadly složky na zem. „Jejda,“ okomentovala to, ve skutečnosti jí to bylo opravdu jedno, protože měla před sebou dokonalého muže, ale využila příležitosti, kdy se mu mohla dostat blíž. John jako pravý gentleman se určitě jal pomoct slečně průvodkyni, což slečně přišlo akorát vhod. Když se totiž sklonila dolů, nenápadně se dotkla jeho dlaně, a pokud si toho všiml, rychle ucukla a odvrátila pohled na druhou stranu. Hned vzápětí, když zase vstávala pomalu nahoru, se pokusila i hraně nevinný výraz. „Děkuji vám, jste galantní, co kdybych vás za to pozvala na kávu?“ Opravdu vřele a mile se na něj pousměje, upíraje na něj vyčkávavý pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ani jsem nepostřehla, že by se John přestal koukat a že do jeho zorného pole se dostala slečna průvodkyně, ke které se tak nějak nachomýtl. Já v domnění, že ještě stojí kousek ode mě, jsem se nadechla a začala nadšeně mluvit, než jsem se zarazila, protože jsem uslyšela cizí pobavené uchechtnutí, které vůbec neznělo jako to Johnovo. Hrklo ve mně, uvědomujíc si, že jsem očividně celou dobu mluvila na někoho jiného, ještě k tomu cizího. Spěšně jsem se otočila od dalekohledu a chtěla udělat krok dozadu, abych se mohla víceméně odtáhnout a podívat se na toho cizince, jehož přítomnost jsem stále cítila poblíž sebe. Jenomže dotyčný stál za mnou a já do něj nechtěně drcla, když už jsem ten krok dozadu udělala a pak ještě jeden menší. „Pardon, j-já j-já… omlouvám se,“ vykoktala jsem ze sebe překotně jakousi omluvu a nervózně těkala očima po muži, ke kterému jsem se otočila čelem. Byl zjevně starší, ale ne o moc. Sama bych mu tipovala tak kolem třiceti let. Nervózně jsem si prohrábla vlasy, protože jsem v té chvíli potřebovala něco nutně dělat svými dlaněmi, přičemž se na mě usmál a zavrtěl hlavou. „Nic se nestalo… ehm, jestli dovolíte, slečno,“ bavil se nad mými rozpaky, ale ne zase tak moc rozpaky, a zároveň gestem poukázal, že by se rád podíval na ten dalekohled, ke kterému jsem nevědomky stála zády a tak překážela… „Jistě, omlouvám se,“ vyžbleptla jsem po krátkém ohlédnutí se a ustoupila asi o dva kroky stranou. Pohledem jsem začala pátrat po Johnovi, ke kterému se mi chtělo utéct a schovat se k němu do bezpečí, ale když se mi ho nakonec podařilo najít, tak jsem se jen pousmála a zůstala na místě, neboť se vybavoval se slečnou průvodkyní… Po chvilce si mě stejně našel onen muž, který se mě na něco zeptal, čímž mě vyrušil od Johna a já muži chtě nechtě začala věnovat pozornost. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Slečnu průvodkyni jsem nicméně zřejmě potěšil svým otravováním. Nejspíš tu jinak jen postávala a čekala, až se návštěvníci dosytosti vynadívají. Ale když už jsme tu byli, tak jsem toho hodlal využít k troše toho poznávání dosud neprobádané vědy jako je právě astronomie. "Budu vám nesmírně zavázán," utrousil jsem s náznakem pousmání na to, že se pokusí nemluvit moc odborně. Dával jsem pozor, přemýšlivě se u toho trochu mračíc, jak jsem nad tím zároveň uvažoval a snažil se vstřebat ty nové informace. Sem tam jsem ji přerušil, abych se mohl zeptat na nějakou doplňující informaci. "..takže je to hodně o dobré konstrukci a postavení reflektivních zrcadel uvnitř dalekohledu, chápu. A samozřejmě i o fotobuňce na dobrý zoom.. A tento konrétní dalekohled je napojen i přes tu fotobuňku k nějakému počítači pro snímání a ukládání přiblížených vesmírných objektů?.." byl jsem zkrátka k nezastavení.. téměř. Slečně totiž omylem spadla složka s papíry a já už reflexivně zareagoval tím, že jsem se hned sklonil a začal jí to sbírat, přičemž jsem se mimoděk ošil, když jsem při sbírání ucítil její dotek na ruce, jak jsme se omylem zaměřili oba na stejný papír, který jsme chtěli sebrat současně. Podal jsem jí mnou posbíranou část papírů a pak jsem si dal jednu ruku ležérně do kapsy. Zakroutil jsem zprvu hlavou, aby mi neděkovala, ale ona pokračovala něčím, nad čím jsem povytáhl mírně zaskočeně obočí. "Běžně zvete návštěvníky za posbírání pár papírů na kávu?" trochu jsem si ji dobíral, přičemž jsem se trochu pokřiveně pousmál, ale pak jsem znovu zavrtěl hlavou. Konečně mi došlo, co bylo tou kávou myšleno, ale i tak jsem se rozhodl dělat tak trochu "hloupého" i proto, aby ji mé odmítnutí nestálo příliš mnoho červenání ze studu. "Myslím, že to nebude třeba, děkuji, rád jsem se trochu protáhl oproti tomu postávání, za to mě přeci nemusíte nikam zvát. Kromě toho, nejsem přílišným zastáncem kávy," dodal jsem s o trochu širším úsměvem, protože mi u toho mimoděk vytanula na mysli vzpomínka toho dne, kdy jsem Gabby objednal kávu bez kofeinu a ona si toho ani nevšimla.. otočil jsem se jejím směrem v domnění, že se ještě stále kochá sledováním vesmíru, ale.. trochu jsem se zamračil, když jsem uviděl nějakého chlápka, jak se tam s ní vybavuje. Opět jsem rychle nasadil zdvořilý výraz a podíval se zpátky na Kate. "Myslím, že bych teď rád vyzkoušel ten dalekohled. Děkuji vám za trpělivost a omlouvám se, že jsem z vás tahal všechny ty informace. Ale díky vám si teď ten pohled užiji mnohem víc, to vás mohu ujistit," věnoval jsem jí ještě mírné pousmání, kývnul jsem trochu hlavou ještě k tomu poděkování a pak už jsem se chystal vydat zpátky ke Gabby a následně dalekohledu.. Počkal jsem, až dohovoří ona i ten chlápek, abych je nerušil a pak jsem se k ní naklonil blíž. "Tak jak se ti tu líbí? Já mám momentálně informacemi zahlcenou hlavu, ale je to fantastické. Těším se na ten dalekohled.." dodal jsem tiše s krátkým pohledem na chlápkova záda.. Nepřiznal bych si to, natož někomu jinému, ale cítil jsem se líp, že jsem mohl tak trochu dohlédnout na to, co se tu kolem Gabby děje.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Já se mezitím bavila s cizím pánem, který se chtěl jen ubezpečit, že jsem v pořádku, protože jsem mu asi připadala dosti mimózně, jak jsem byla krapet nesvá a v rozpacích. Uvolnila jsem se až ve chvíli, kdy se u nás objevil příchozí John, ke kterému jsem se již bezmyšlenkovitě přitiskla, ponechaje pána za sebou, protože už jsem s ním stejně dohovořila. A že to ani nebyl nějaký dlouhý rozhovor. „Strašně moc se mi tu líbí, vážně moc děkuju, že jsi mě sem vzal. Myslíš, že bychom se sem ještě někdy podívali? Je to tu naprosto úžasné,“ zněla jsem nadšeně a zeširoka jsem se usmála s vědomím, že jsem u Johna a nemusím se cítit divně… nechtěla jsem si to připustit a ani to dávat nějak víc najevo, aby se John necítil nesvůj, protože jsem si stále ještě nebyla jistá, jak to všechno kolem nás vnímá, ale byla jsem ve skutečnosti šťastná hlavně díky němu, že jsem s ním mohla být. Být mu na blízku a sdílet s ním všechny své dojmy. „A co že si to říkal? Máš plnou hlavu nových informací? Takže… jsi podrobil slečnu průvodkyni výslechem? Snad si ji nevylekal,“ pohlédla jsem na zmiňovanou osobu s kapkou starostlivým pohledem, protože jsem už věděla, jak John dokáže lidi přimět, aby mu řekli naprosto všechno. Nebo jsem to aspoň tak nějak tušila, nicméně to neznamenalo, že by se choval nějak příšerně. Vždycky byl galantní a hodný, nedělal nic, na co by si měli ostatní stěžovat. „Hele, už je tam volno, tak se pojď kouknout. Ukážu ti, kde co najdeš… teda, jestli chceš, samozřejmě,“ poopravila jsem se ještě, aby to nevyznělo, že ho chci do něčeho tlačit. To fakt ne, bych si pak připadala jako strašně velký tyran. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nemohl jsem si pomoct a volnou ruku jsem poněkud majetnickým gestem položil Gabby zase na kříž, když se ke mě zase tak přitiskla. Musel jsem uznat, že to bylo více než jen příjemné, třebaže jsem byl z celé duše rád, že mě třeba nechytila za ruku, nebo tak podobně. Moc dobře jsem si uvědomoval, že na to prostě ještě připravený nejsem. Ani na některá slova.. vybavil jsem si mimoděk ten její projev nadšení v autě.. "Proč ne? Když budeš chtít.. Mohli bychom pak vidět zase jiné věci, než dnes," pousmál jsem se na ni, zatímco jsem vzhlédl k nebi, které bylo vidět tou otevřenou částí střechy. "Hmm?" vrátil jsem se pohledem i myšlenkami zpět ke Gabby, která se mě právě ptala na Kate. "Jen jsem byl zvědavý.. myslím, že to ustála, zase tak moc jsem si nevyskakoval, jako u tebe," zakřenil jsem se na Gabby krátce a zase jsem se podíval k dalekohledu, zvědavý protentokrát na to, co doopravdy uvidím.. "Samozřejmě.. prosím?" nechal jsem se instruovat Gabby, abych jí udělal radost, ale i proto, že jsem už zapomněl za tu dobu, co všechno že se s tím přístrojem dalo dělat a vidět.. Rozloučili jsme se s ostatními i se slečnou průvodkyní předtím, než se zamířilo k občerstvení, které jsme s Gabby jednomyslně odmítli, což mě trochu rozesmálo. Nicméně jakmile jsme zmizeli z dohledu, uvolnil jsem se a objal Gabby paží kolem ramen, zatímco jsme kráčeli od hvězdárny směrem k parkovišti. "Chceš jet rovnou domů, nebo se ještě někde stavíme?" zeptal jsem se. "Napadlo mě.. když už jsme tady.. mohli bychom se projít k pláži? Jsme blízko moře, určitě tu bude nějaká pláž poblíž.." navrhl jsem, vyčkávajíc, jestli se jí ten nápad zalíbí. Sám jsem nebyl u jakékoliv pláže.. no, už ani nepamatuji.. Nicméně se nabízela možnost vyzkoušet si naše nově nabyté hvězdné znalosti v praxi.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Po tom všem jsme se vydali zase zpátky, já celá nadšená a spokojená, že mě sem John vzal a plná nových úžasných zážitků, o nichž se určitě ještě hodně moc pobavíme. Pobavilo mě, že jsme měli stejné myšlenky ohledně občerstvení, tak zamířil zbytek z naší skupinky včetně slečny průvodkyně, která se i navzdory tomu, co si řekli s Johnem, na něj okatě usmívala, čehož jsem si všimla i já. Trochu jsem zrozpačitěla, protože jsem pocítila osten žárlivosti, ale stejnou měrou jsem měla i výčitky svědomí, protože jsem z toho měla strach. Já přeci Johnovi věřím! Tak proč se cítím tak divně, když na něj kouká jiná žena? Běželo mi hlavou, ale nakonec to z ní vypustila nepatrným potřesením. Už blázním, když mě napadají takové věci… „Hm, máš skvělý nápad, abych se přiznala, tak se mi domů ani moc nechce. Zvláště pak, když už jsme tady,“ přiznala jsem se již mnohem uvolněněji, jak jsme si tak pomalu vykračovali a já vnímala Johnovu paži kolem svých ramen. Snad mu nezpůsobím srdeční kolizi, když se ho jen letmo dotknu prostřednictvím svých prstů, jejímiž konečky jsem přejela po jeho objímající ruce. Procházka po pláži mi přišla vhod, ještě jsme se takhle s Johnem neprocházeli, navíc ten příslib romantiky jen ve dvou. To bylo něco, co jsem chtěla okusit. Nechala jsem svou ruku na té jeho, samozřejmě jen v případě, že se netvářil nijak kysele, přičemž jsme volným krokem kráčeli k pláži, která se u nás co nevidět rozprostřela. Ve vzduchu byla cítit voda, ale celkově bylo příjemné teplo… Možná až moc. „Promiň, jenom si sundám sako, je mi nějaké vedro,“ omluvila jsem se s nevinnýma očima, vyprostila se z jeho objetí a sundala si to své sako, které jsem si přeložila přes předloktí. Nebránila bych se, kdyby mě chtěl John znovu obejmout, po čemž jsem vlastně i toužila, ale zkušenost mě naučila být trpělivou a krapet zdrženlivou… ještě jsem si nebyla tak moc jistá v tom, jestli mu mé projevy náklonnosti nevadí… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Jistě, promiň.." spustil jsem ruku, aby si Gabby mohla vysvléknout sako, přičemž jsem pro něj natáhl ruku, aby se s ním nemusela tahat. Najednou mě samotnému přišel ten nápad skvělý a tak jsem si to svoje taky stáhl a obě saka jsem si přehodil přes rameno a s pousmáním jsem ještě Gabby pohladil po tváři, než jsem ji tentokrát objal volnou rukou kolem pasu. To už jsme za chvíli dorazili až k počáteční linii pláže, kde tráva volně ustupovala oblázkům a písku. "Věříš, že by mě nikdy nenapadlo, že si budu někdy připadat jako ve scéně z nějakého filmu pro holky a přitom si to budu tak strašně užívat?" svěřil jsem se s uchechtnutím a zahleděl se na chvíli před sebe, do potemnělé krajiny písku a moře, osvětlené jen hvězdami a měsícem. Přemýšlel jsem nad tím, že bych vyzkoušel to držení se za ruce.. trhl jsem sebou už při té představě.. ale né, tady je to ještě horší, než v parku. Tady už to není jak děti ve škole, ale vážně jako teenageři z nějakého slaďáku.. Takže jsem to zase vzdal. Nicméně jsem si tak nějak říkal, že by mi nevadily propletené prsty v případě, kdy bych Gabby objímal kolem ramen a ona k mé ruce vztáhla tu svou, což jsem chtěl původně zkusit. Tak možná jindy.. "..říkal jsem si, že možná postrádáš ty hvězdy z Twin Falls, protože na Manhattanu prostě není moc velká šance je vidět. První mě napadla ta hvězdárna, ale teď mi dochází, že to, co jsem pro tebe původně doopravdy chtěl, bylo tohle.. obyčejné bílé tečky na nebi a trocha přírody.." možná jsem trochu žvanil, ale vnímal jsem to tak, že jsem se chtěl Gabby svěřit s tím, jak jsem prapůvodně tohle překvapení myslel.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Každopádně mě hodně překvapilo, když se mi svěřil s tím, jak se momentálně cítí a to jsem z něj nemusela ani tahat a snažit se. Pamatovala jsem si, jak je to pro něj takové zvláštní a nepřirozené a najednou neměl problém mi to dát najevo… i když je pravda, že to bylo tím jeho Johnovským způsobem. „To ti věřím, protože když si vezmu, jak jsem tě vnímala ještě v Yellowstone, jako velmi uzavřeného člověka, spíše samotáře, tak je to pro mě opravdu… překvapivé, ale příjemně. A jsem ráda, že se ti tu líbí… se mnou. Vážím si toho, opravdu,“ zašeptala jsem nakonec a šťastně se uculila, když mě ještě pohladil po tváři. Netušila jsem, co mu přitom všem běží hlavou a asi by mě ani jinak nenapadlo, že by chtěl zkusit něco víc – držení se za ruce s propletenými prsty. To jsem si prostě zapsala v paměti jak něco, co si nemám dovolit, pokud ho nechci přivést do rozpaků, nebo ho rozhodit, což jsem rozhodně nechtěla. „Já nechci znít strašně přeslazeně, už kvůli tomu, abych tuto chvíli nepokazila, ale nemůžu si pomoct. Jsi prostě… úžasný. Jsem s tebou strašně moc šťastná, Johne, vážně. Ani nevím, jak ti za to všechno vlastně poděkovat, pořád pro mě děláš spoustu věcí, vycházíš mi ve všem vstříc a nakonec ještě pro mě uděláš takové nádherné překvapení. Mám pocit, že se ti za to všechno snad ani nedokážu pořádně odvděčit, a že toho pro tebe dělám hodně málo,“ rozpovídala jsem se tiše, s pohledem upřeným do toho jeho, i když jsme se pořád procházeli a já natáhla dlaň k jeho objímající ruce, kterou jsem začala jemně hladit a pokud chtěl, nechala jsem si proplést prsty. Už čistě pro tu sílu okamžiku, kdy jsme se procházeli po té pláži, vedle nás šumělo moře a celkově to byla prostě ta nejdokonalejší chvíle… Pak jsem se však zastavila na místě, ale neodpoutávala jsem se od něj, naopak jsem se k němu přitiskla ještě těsněji a vyhledala jeho pohled. „Johne, já…“ asi jsem se do tebe zamilovala… „Chtěla bych ti poděkovat za další nádherný den,“ zrozpačitěla jsem, když jsem si uvědomila, co jsem málem vyslovila nahlas, ale naštěstí jsem se hlídala. Ani nevím, co mě to popadlo, že chybělo málo a přiznala bych se mu. Vždycky jsem tyhle věci brala vážně a byla na taková slova opravdu skoupá, ale s Johnem… připadalo mi to prostě tak přirozené. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Vůbec jsem nechápal, jak může mít pocit, že pro mě nedělá dost, nebo jak to přesně řekla. To je přesně směšné. "Gabby, já to vážně nedělám proto, že bych čekal nějakou odměnu. Žádné něco za něco," uchechtl jsem se a přitáhl si ji na chvilku trochu blíž. "Vidět ten tvůj překvapený výraz, když jsme přijeli a pak to tvé nadšení, to kvůli tomu jsem to dělal. Kromě toho, strašně moc ti to sluší, Gabby.. nečekal jsem, že mi dovolíš tě tak nějak.. přimět k tomu, aby sis na sebe vzala můj výběr - a rovnou se přiznám, že tak trochu náhodný," pokrčil jsem svatouškovsky ramenem a výmluvně se na Gabby uculil. Pravdou pořád bylo, že jsem jen nechtěl, aby si brala něco krátkého.. čistě pro jistotu.. Užíval jsem si celou nastolenou atmosféru. Tichý šum mořských vln, písek pod nohami a Gabbynu blízkost, že jsem si s ní propletl prsty téměř bezmyšlenkovitě, jakmile se její ruka dotkla té mojí. Bylo to vážně úžasné, relaxační a naprosto jiné než všechno, co jsme spolu doposud zažili. Klidně bychom sem mohli jezdit častěji.. Gabby se zastavila, tak jsem k ní automaticky sklopil pohled, samozřejmě taky stojíc na místě. Tak trochu iracionálně se mi roztlouklo srdce společně s obavami, že to "Johne, já.." bude mít pokračování, které se mi nebude líbit, jako například abych ji vzal zpátky do Twin Falls, nebo něco podobného, což jsem ani trochu nechtěl.. ale nakonec to dopadlo dobře. Díval jsem se jí do očí a s nemalou úlevou jsem se na ni znovu pousmál, přičemž jsem si ji přitáhl do sevření. "To já děkuji tobě.. mimochodem, ačkoliv to byl opravdu neskutečně dlouhý den, tak ještě neskončil," dodal jsem ještě trochu provokativně a sklonil jsem se pro procítěný polibek, nepouštěje ji z náručí. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Já jsem šťastná a líbí se mi tady, o tom nepochybuj, Johne. Přiznám se, že jsem si na Twin Falls skoro ani nevzpomněla,“ uculila jsem se a letmo se krátce ohlédla po okolí. „Chápu tě, opravdu tě chápu a cítím to naprosto stejně… Ale i já toužím po tom, dělat pro tebe spoustu věcí a vidět tvůj úsměv… Ale takhle, že by to mělo být něco za něco, takhle jsem to vážně nemyslela, omlouvám se… Prostě… Taky chci, abys byl šťastný, z čehož přirozeně plyne ta touha pro tebe udělat cokoliv, co ti jen na očích uvidím, ale… taky si uvědomuji, že ve tvém případě je to tak trochu složitější, protože – a neber si to teď osobně, protože nevím, jak jinak to říct – jsi někdo, kdo by mohl mít skoro všechno, co by chtěl i bez mé pomoci, víš? Ach jo… nevím, jak se mám vyjádřit přesně, teď to vyznělo fakt příšerně…“ zavrtěla jsem hlavou nad sebou samou, ale ještě jsem se to pokusila napravit. „Prostě a jednoduše… co mám udělat, abych ti vyloudila na tváři ten tvůj dokonalý pokřivený úsměv? Vážně ti k tomu stačí jenom ten můj úsměv a radost z toho, že jsi mě vzal na takové úžasné místo?“ A opravdu jsem tmu začínala věřit, protože jsem Johna znala, možná ne úplně přesně a se vším všudy, ale byla jsem přesvědčena o tom, že on žádný materialista a nic podobného určitě není. Chápala jsem jeho slova, protože jsem to cítila úplně stejně vůči němu samotnému. I pro mě osobně bylo štěstím, když se usmíval, měl z něčeho radost a nezáleželo na tom, jestli jsme v nejluxusnější restauraci, nebo na pláži… „Já jsem si to myslela, že to byl náhodný výběr, ale děkuji, cítím se v tom vážně pohodlně a skvěle. Máš výborný vkus,“ zašeptala jsem nakonec s úsměvem, který se ještě víc rozšířil, když jsem ucítila, jak si se mnou John bezmyšlenkovitě, aniž by se zadrhl, propletl prsty… Zastavili jsme se oba současně, takže jsem jen pozvolna vypletla svou ruku z té jeho, ale jen proto, abych se k němu mohla otočit čelem, přičemž jsem se klidně nechala nadále objímat kolem pasu. Já už však Johnovi putovala směrem nahoru po hrudi, dívajíc se mu upřeně do očí. Možná jsem si i všimla toho jeho poněkud zaraženého výrazu, nevím to jistě, protože zase takové světlo tady nebylo, ale i tak jsem cítila trochu toho napětí. Trochu jsem se lekla, že mu ta blízkost nevyhovuje, ale nakonec se pousmál, což mě zase uklidnilo a já se začala uvolňovat. Tím spíš, když pak ještě promluvil a mě v tu chvíli bylo překvapivě jasné, na co asi tak myslí. Ostatně, moje myšlenky se upínaly podobným směrem. „Není zač, pro tebe cokoliv, pamatuješ? Mimochodem, zase máš pravdu…,“ zašeptala jsem ještě, než se naše rty spojily v procítěném polibku. Nevydržela jsem to a dlaněmi jsem se mu pomalinku propletla kolem pasu, až na záda, kde jsem se mu pokusila dostat kousek pod triko – na jeho hřejivou hebkou pokožku, po níž se mi už strašně moc stýskalo… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Nápodobně.. vlastně, co takhle si tady slíbit, že když se nám na tom druhém něco nebude líbit, nebo všeobecně když budeme z něčeho nešťastní, tak si o tom promluvíme. To nejhorší je, alespoň podle mě, když v sobě něco člověk dusí a pak za čas vybuchne. Toho bych se opravdu rád vyvaroval. Proto prosím, Gabby, jednoduše se mi neboj říct, když budeš s čímkoliv nespokojená, ano? Já ti za sebe slibuji totéž.." trochu jsem se rozpovídal, ale cítil jsem, že Gabby to potřebuje slyšet, potřebuje to vědět a já koneckonců také. Nechtěl bych, aby se mi bála říct, že něco dělám špatně a nelíbí se jí to, nebo podobně. Na tom bychom moc pevnou důvěru nepostavili. Kráčeli jsme dál a já ji poslouchal, nastavoval tvář mírnému vánku od moře a užíval si ten relax šumění a šplouchání malých vln, stejně jako Gabbyny blízkosti. Zakřenil jsem se tomu, jak řekla, abych se neurazil. Měla v podstatě pravdu, ale na druhou stranu, nemůžeme brát svět pouze materiálně, že?.. "Hmm.. ano, to mi v podstatě ke štěstí naprosto stačí. Ale samozřejmě jsem rád, když máš u toho ještě nějakou tu krajku a podpatky, je to mnohem inspirativnější.." dobíral jsem si ji, ale jen proto, abych odlehčil situaci a vyloudil na Gabbyně tváři ty dokonalé rozpaky, které jsem sice mohl momentálně jen odhadovat, ale i to povědomí mi ke štěstí stačilo. "Děkuji, snažil jsem se.." usmál jsem se nad tou trošičkou ironie. "Ale s tebou je to opravdu jednoduché, protože ať máš cokoliv, sluší ti to a vypadáš v tom sexy.. no, možná vyjma té obří mikiny.." zašklebil jsem se hraným chvilkovým přemýšlením a následně se uchechtl, vzpomínaje na mé překvapení, když jsem ji v té mikině poprvé uviděl.. Hodil jsem obě naše saka na zem, abych tak uvolnil i druhou ruku, jíž jsem chtěl Gabby přitáhnout k sobě tak blízko, že by mezi námi už nic nebylo. Toužil jsem po ní, šíleně moc. Nechápu, kde se to ve mně pořád bralo a pomalu jsem se za tu svou neutuchající touhu začínal stydět. Přeci jen bych nerad Gabby znechutil, nebo ji tlačil do něčeho, co by sama nechtěla.. Nicméně jsem vycítil z řeči jejího těla, které odpovídalo tomu mému, že bude naladěná na podobné vlně, jako já sám. Pořádně jsem ji objal, pomalu se s ní při líbání naklánějíc tak, až jsem ji nakonec pomalu a opatrně položil částečně do písku, částečně na saka, která se při pádu šikovně víceméně rozprostřela. Ležel jsem vedle ní na boku, naklánějíc se nad ní tak, abych ji mohl vášnivě líbat a sem tam lehce kousat do rtu, než jsem se přesunul přes hranu její čelisti až ke klíční kosti. Rukou, kterou jsem se neopíral, jsem Gabby drze zajel po tričko, užívaje si doteků na její hebké teplé kůži bříška a žeber.. "Začínám si připadat jako strašný zvrhlík.. protože tě pořád tak strašně šíleně chci.. nemůžu si pomoct.. jsi tak dokonalá.." promlouval jsem chraplavým roztouženým hlasem mezi polibky na její horkou kůži, zatímco má ruka stále bloudila po křivkách jejího těla pod pruhovaným tričkem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Myslím, nebo mám přinejmenším takový pocit, že už to děláme. Že už si vlastně podíváme i o věcech, které se nám třeba nelíbí, nebo máme pocit, že je nutné je zmínit,“ pronesla jsem nejprve, vzpomínaje na ten dnešní rozhovor o… ochraně, kterou bylo nutno používat, abych… neotěhotněla. Dokonce i v duchu jsem se ostýchala o tom mluvit a červenala jsem se až po špičky uší, když jsem si u toho zákonitě vzpomenula na uplynulé okamžiky v knihovně. „Ale dobře, slavnostně přísahám, že ať už budu mít cokoliv na srdci, tak se ti svěřím, stejně jako ty mně,“ souhlasila jsem nakonec s dalším úsměvem. „Jo, tak inspirativní,“ uvědoměle jsem se zašklebila, ale pak jsem pobaveně zakroutila hlavou v duchu si říkajíc, že Johnovi už v tomhle ohledu asi není pomoci. On se vážně musel kompletně zbláznit. Každopádně měl pravdu v tom, že mě to dostalo do rozpaků, protože… i přes to všechno, co jsme spolu prožili, tak mi to přišlo dost nestydaté a tudíž jsem se zákonitě začervenala… „Plácáš,“ poznamenala jsem pak tiše, ale bylo vidět, nebo alespoň slyšet, že mi to udělalo radost. „Ale ty jsi nejvíc sexy, a byl bys i v případě, kdybys byl v pytli od brambor,“ uchechtla jsem se, ale myslela jsem to i tak zcela vážně. Byla jsem jím doslova uhranutá, očarovaná takovým způsobem, že jsem si jen stěží uvědomovala, že se pomalu ale jistě suneme k zemi, kde jsem se nakonec nechala položit na část našich sak. Popravdě řečeno, bylo mi úplně jedno, na čem ležím, bezprostřední okolí jsem ve vteřině vypustila z hlavy, neboť v tom okamžiku pro mě existoval jen John, jeho hřejivé laskající doteky a horoucí polibky, které mi věnoval a já mu je vášnivě opětovala. Dlaně z jeho zad jsem rychle přesunula hladivými doteky po jeho zádech až k zátylku, kde jsem mu zajela prsty do vlasů, slastně přivírajíc oči. „Ale mě se tak hrozně líbíš, je to sexy… ohromně… děsně moc sexy,“ šeptala jsem mu trhaně mezi polibky, přičemž jsem mu dlaněmi opět sjížděla pomalu po zádech, abych mohla vnímat, jak se mu pod mýma rukama propínají svaly na těle. Bylo překvapivé, že ačkoliv bych se obvykle červenala a raději rychle utekla do auta, tak teď jsem ani neměla myšlenky na nějaký útěk. Prostě a jednoduše jsem chtěla Johna úplně stejně, jako on mě… Dlaněmi jsem se dostala k jeho pasu, kde jsem jej pevně objala, abych si ho následně mohla přitáhnout ještě těsněji k sobě, doslova na tělo a tím mu dát jasně najevo, že chci, aby nepřestával… Tlumeně jsem zasténala, jak jsem to nemohla zadržet, když jsem jeho chtivé a zkoumající prsty ucítila na holé kůži pod tričkem, přičemž jsem se mírně prohnula v zádech se zakloněnou hlavou a s přivřenýma očima. Jednu rukou jsem jej objala kolem krku a přitáhla si jeho hlavu ještě blíž, kousaje ho do spodního rtu, než jsem se přes hranu čelisti dostala k linii jeho krku, kde jsem mu přejela zuby po kůži, do které jsem se následně zakousla. Mezitím vším se ale moje druhá ruka od jeho pasu přesunula k jeho zapínání kalhot, které jsem chvějícími se prsty začala rozepínat, což se mi zrovna moc pod vlivem stupňujícího se vzrušení a touhy moc nedařilo. „Pomiluj mě, ty nestydo,“ uchechtla jsem se své vlastní poznámce, která ze mne nečekaně vypadla… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Opravdu bylo tak snadné propadnout jejímu kouzlu a nechat se strhnout svými pocity k ní. Uchechtl jsem se společně s ní. Nečekal jsem, že by něco takového řekla, ale bylo to nadmíru osvěžující a hlavně.. nešlo se tomu nesmát. "To si piš, že nepůjdeme domů, dokud tě nepomiluji.." zakřenil jsem se na ni v podobném duchu a pak ji procítěně políbil, zatímco se má ruka přesunula k zipu jejích kalhot, stejně jako se její ruka zabývala tím mým zapínáním.. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsme se opravdu milovali na pláži.. S Gabby jsem měl zkrátka jedno poprvé za druhým a cítil jsem se přitom tak neskutečně šťastně. S tím opravdovým prvním "poprvé" se ty pocity absolutně nedaly srovnávat.. Zlehka jsem jí přejížděl rty po přecitlivělé kůži, která na mé doteky reagovala chvěním ještě v dozvucích našeho milování, což mě absolutně fascinovalo. Věděl jsem, že bychom se měli zvednout a honem se obléct, ale moře, jemný vánek a hvězdná obloha nad námi, to všechno tvořilo tak dokonalou kulisu, že jsem necítil zase až tak moc velkou potřebu spěchat někam pryč, třebaže mozek říkal něco jiného. "..pochybuji, že by dnešní den mohl být ještě lepší.." řekl jsem tiše, možná trochu unaveným hlasem. Začínal jsem mít pocit, že jakmile přijedeme domů, nejspíš usnu na prahu dveří.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Nemůžu uvěřit, že jsme to fakt udělali…,“ vydechla jsem o hodně unavenějším hlasem, než by mohl mít John a přimkla jsem se k němu mnohem blíž. Pomaloučku se mi přivíraly oči, ale pořád jsem měla na paměti, že nejsme doma nýbrž na pláži, odkud se teprve budeme muset vrátit k autu, načež nás bude čekat ještě cesta domů. Chtěla jsem mu ještě odpovědět, ale z pootevřených rtů mi vzešel tak akorát roztoužený povzdech, jak jsem cítila příjemný dotek jeho rtů na rozpálené přecitlivělé kůži a zákonitě jsem se celá zachvěla. „Johne?“ zašeptala jsem do okolní tmy, abych na sebe upozornila, ale především, abych ho donutila trochu více vnímat. Bylo mi jasné, i z toho jeho chraplavého hlasu, že je unavený, ale nechtěla jsem, aby mi tu usnul, třebaže bych ho nejraději nechala spát. Vzápětí mě však napadla jedna možnost… mohla bych tu cestu dojet sama, kdyby byl John opravdu hodně unavený a chtělo se mu spát. Mohl by si odpočinout, mezitímco bych řídila… ale jen co mě tohle napadlo, tak jsem musela nad sebou zavrtět hlavou, jaké blázniviny mě napadají, přičemž mě překvapilo, že jsem se ani nezhrozila zděšením… „Jsi hodně unavený, viď,“ zkonstatovala jsem a nahnula se k němu hlavou, abych mu věnovala polibek na spánek, pak na tvář a nakonec na jeho hebké rty, u kterých jsem se zdržela mnohem delší dobu. Rukou jsem mezitím putovala po části jeho nahého těla, zkoumajíce tak každý záhyb a zákoutí, na které jsem mohla dosáhnout. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Opravdu už bychom se měli přesunout k autu a hurá domů, ale.. odpoutat se od Gabby bylo nesmírně složité. Nemohl jsem se nabažit toho dokonalého chvění, které její tělo dělalo, když jsem jí jen tak zlehka přejížděl rty po holé kůži.. dokonalé.. "Hmm?" odpověděl jsem jí velmi mnohomluvně na své jméno. Přestal jsem si "hrát" s její kůží a jen jsem si zlehka položil hlavu někde v místě jejího bříška, poslouchajíc, co mi chtěla říct. Připadalo mi to téměř jako věčnost, než znovu promluvila. Možná něco promýšlela, kdo ví? Nicméně její konstatování mi vyloudilo úsměv na tváři, takže jsem k ní opět vzhlédl a přitáhl se blíž, abych jí dobře viděl do očí. "To je jen na chvíli, neboj, v autě se zase proberu. Řízení mě vždycky probere.." dovolil jsem si ji políbit do koutku úst, načež jsem se začal tak nějak připravovat ke zvedání se. Nerad bych, aby mi tu Gabby nastydla, ani aby tu usnula. Byl zkrátka nejvyšší čas zase se odebrat zpátky, domů.. V autě jsem krátce zavolal do garáží, aby nám před dům vyslali řidiče, co by vyzvedl mé auto, naposledy jsem vzhlédl k hvězdárenskému komplexu a hned na to jsme vyrazili zpět k Manhattanu.. Když mi to jízda dovolovala, dovolil jsem si i já trochu drze (s nezbytným uličnickým culením) položit Gabby ruku na koleno, což jsem si dovoloval až do centra, kdy si řízení vyžadovalo mou plnou pozornost, stejně jako obě ruce v pohotovosti. Nakonec jsem zastavil opět před domem, kde už stál připravený řidič, jemuž jsem jen poděkoval, předal klíčky a popřál dobrou noc, načež jsem Gabby pevně objal, odemkl jsem hlavní vchod (bez pana Atkinse poněkud opuštěný) a po krátké cestě výtahem jsme se konečně ocitli doma. "Jsem grogy.. vidím to na hodně krátkou sprchu a pak postel.." utrousil jsem hned ve dveřích, ale pak jsem si ještě Gabby přitáhl čelem k sobě, tak trochu ji opírajíc zády o zeď a políbil jsem ji. "Děkuji.. za celý den.." povytáhl jsem znaveně koutek úst do poloúsměvu a ještě jednou jsem ji políbil, než jsem si řekl, že už sotva stojím, takže bych měl odpadnout do postele.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nicméně jsem si dělala tak trochu starosti, jestli tu cestu John opravdu vydrží a nebude se mu chtít za jízdy spát, což by nebylo dobré, takže jsem mu chtěla dát ještě chvíli, aby se mohl probrat a vstřebat poslední uplynulé okamžiky našeho dalšího dobrodružného milování na překvapivém místě. Jo, pořád jsem na to musela myslet, jak zvláštní ale nádherné to bylo… Mimoděk jsem vzhlédla k noční obloze, kde se třpytily hvězdy, zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, ve kterém byla cítit slaná voda… Jo, vůbec bych se nezlobila, kdybychom se sem ještě jednou vrátili. Třeba by to mohlo být další z našich společně oblíbených míst… Přemýšlela jsem si jenom tak pro sebe, mezitímco jsem Johnovi položila svou otázku, naslouchajíc jeho slovům. Bylo zřejmé, že jen tak tak dorazíme domů a oba padneme do postele. „Já se přeci nebojím, já ti věřím, ale přeci jen, nemusíme zase tak rychle vstávat. Líbí se mi tady,“ zašeptala jsem v odpovědi a vjela mu hlouběji do vlasů, které jsem trochu rozcuchala, ale vzápětí je zase upravila. Ještě chvíli jsme jen tak leželi, dokud nebyl čas, abychom opravdu vstali, oblékli se a vrátili se na parkoviště, kde jsme byli úplně sami. Opětovala jsem Johnovi jemné políbení přímo na rty, než jsem se od něj odpoutala, což mi dělalo nemalé potíže, i vzhledem k té mé unavenosti, která mě pomalu doháněla čím dál víc. V autě jsem se však probrala, hlavně díky tomu, jak jsem se křenila tomu, že mě John nepřestával provokovat. Nakonec jsem si dovolila svou ruku položit na tu jeho, která spočívala na mém koleni. Byl to jen letmý dotyk přes konečky prstů, jak jsem ho zkusmo hladila po hřbetu dlaně, a pak, jestli sebou netrhl, nebo nedal nijak jinak najevo nesouhlas, tak jsem mu ji chytla do své, přidržujíc ji na místě. Až v centru jsem pochopitelně vysvobodila jeho ruku ze sevření, aby se mohl naplno věnovat řízení a silničnímu provozu. Bylo zvláštní, jak jsme vstoupili dovnitř domu, kde recepce zela prázdnotou, jen letmo jsem se porozhlédla a pak s menším doběhnutím jsem Johna následovala do výtahu. Jen na chvíli jsem se totiž od něj odpojila, ale pak se zase vrátila a nechala se opět obejmout. To už jsem vážně skoro usínala a málem mu ve výtahu položila hlavu na rameno. Loudavým krokem jsem vystoupila a asi bych sebou sekla i na podlahu, nebýt Johna. Ještě štěstí, že byl ještě při smyslech, protože já už bych vážně nezvládla otevřít ani dveře. „Ano… uhmpf… áááno… souhlasííímmm,“ odpovídala jsem mu mezi mohutným zíváním a s přivírajícíma očima. Užuž jsem chtěla zamířit do koupelny, nebýt toho polibku, při kterém jsem se pobaveně uchechtla a zabodnula mu ukazováček do hrudi. „To já bych měla poděkovat za to, že jsi mě dneska tak krásně pomiloval do úplného vyčerpání,“ otevřela jsem oči, opíraje se o jeho čelo a znovu se zahihňala. Sprcha nakonec byla opravdu hodně krátká. Nestihla jsem se ani převléct do pyžama, jak jsem byla utahaná, že jsem jen v osušce dorazila na terasu a plácla sebou na matraci, kde jsem se nechala přitáhnout do Johnovy náruče a usnula téměř okamžitě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Teprve za mostem, kdy houstl provoz, jsem už potřeboval mít volnou ruku kvůli řazení a lepšímu manévrování s autem, takže jsem chtě-nechtě musel svou ruku zase vyprostit.. Na obou se podepsala únava, vyčerpání z dokonalého milování na pláži i to, že už je chvilka po půlnoci a tím pádem je i nejvyšší čas jít spát.. Unaveně jsem se zakřenil tomu Gabbynu chichotání, užívaje si ještě té krátké důvěrné chvilky, než jsem ji nechal jít jako první do koupelny, abych ji pak mohl bleskově vystřídat. Gabby ležela s osuškou omotanou kolem těla na matraci, když jsem přišel, podobně jako ona s omotanou osuškou kolem boků. Byl jsem příliš unavený na nějaké uvažování, kde mám kalhoty na spaní a tak. Takže jsem jen shodil osušku na zem a rychle jsem zaplul pod deku. Obratně jsem Gabby rozmotal a zahodil tu její osušku a přitáhl si ji do náručí pod deku. Pevně jsem ji objal a políbil zezadu na voňavou kůži na krku, než jsem hned po té úplně propadl bezesnému spánku.. Probudil jsem se tentokrát jako první. Nebylo to dlouhé probouzení, prostě jsem zničehonic otevřel oči a už se mi je nepodařilo zavřít. Dlaní jsem si protřel obličej, krátce jsem se podíval na Gabby a opatrně jsem se vysoukal z matrace, abych ji nevzbudil. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsme celou noc spali úplně nazí, takže jsem se honem porozhlédl po ručníku, jenž jsem rychle omotal kolem boků, tiše se pochechtávajíc absurdnosti té situace. Tiše jsem se vytratil do bytu, kde jsem se dal do přípravy snídaně. Vytáhl jsem z lednice pomerančový džus, jehož tam byla už jen slabá polovina, pak ještě marmeládu a zapnul jsem toastovač, do nějž jsem dal dva toasty a odešel jsem do ložnice, abych vyměnil ručník za mnohem praktičtější plátěné kalhoty na spaní.. ..když v tom mě napadlo, že máme vlastně s Gabby sázku. Nechtěl jsem ji takhle po ránu trápit s podpatky, takže jsem sebou z šatny vytáhl jen ty krátké šaty, s nimiž mě v obchodě pěkně provokovala, ještě mě stihlo cosi osvítit, tak jsem vzal i první světlé spodní prádlo, co jsem objevil a vrátil jsem se do kuchyně akorát včas, abych vytáhl hotové křupavé toasty a vložil do přístroje další dva. Pokračoval jsem se sklenicí džusu a složeným oblečením na terasu, kde Gabby ještě pokojně spala. Položil jsem šaty a na ně spodní prádlo vedle matrace a k tomu jsem postavil sklenici džusu, aby to Gabby viděla, jakmile se probudí. Samozřejmě bych byl nerad, aby byla nějak moc rozpačitá, že tu nemá nic na sebe, než deku a kdesi opodál ještě ručník. Zase jsem se vytratil zpátky do kuchyně. Otevřel jsem si notebook, vlezl jsem si k němu na barovou židli a začal jsem lovit informace o vstupu na Sochu Svobody, Empire State Building a další turistické atrakce, zatímco jsem u toho upíjel džus a čekal na další toasty.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jak dlouho jsem vlastně spala? Přemýšlela jsem mezitímco jsem se vytáhla zpoza deky a začala se převlékat a upíjet pomerančový džus. Po vydatném spánku a plná energie, šťastně se usmívaje jsem z terasy zamířila dovnitř, konkrétně do kuchyně, kde už jsem zmerčila sedícího Johna, který tak příhodně seděl na barové stoličce. Šla jsem potichu a nenápadně k němu, po cestě ještě odkládajíc osušku se sklenicí, abych měla volné ruce a jakmile jsem se přiblížila k Johnovým zádům, tak jsem ho pažemi objala kolem ramen, přičemž jsem se naklonila z jedné strany, věnujíc mu první ranní polibek na tvář, než jsem se o ni opřela tou svou. „Dobré ráno, děkuji za osvěžení a za… oblečení,“ trochu víc jsem zrozpačitěla, protože jsem si uvědomila, že mám na sobě ty hodně krátké šaty, ale tak trochu mě uklidňovala myšlenka, že jsou vlastně jen na doma, kde mě v nich uvidí pouze John. A ten už mě přeci viděl několikrát úplně nahou… Kousla jsem se do rtu a náhle nedbaje toho, že se nejspíše ještě stále zaobírá těmi informacemi ohledně turistického okruhu po velkoměstě, jsem si k němu přisedla na klín, kde jsem se hodlala na chvíli uvelebit, protože jsem mu chtěla být ještě chvíli na blízku a užívat si jeho pohledů a výrazu na svou maličkost, protože mi bylo jasné, že si mě bude určitě prohlížet. Možná jsem ještě tak úplně nechápala, co na mě vidí, ale už jsem začínala věřit tomu, že se mu skutečně líbím. Tušila jsem, že mi ty šaty vybral vlastně schválně, jen čistě pro jeho vlastní potěšení… nebo ne? Na naši sázku jsem totiž úplně zapomněla, abych byla upřímná. „Copak děláš? Pracuješ?“ zeptala jsem se zájmem a zvědavostí v očích, pohlížejíc na jeho notebook, ale záměrně jsem se dívala jen na případné obrázky na webové stránce, aby neřekl, že mu sleduji něco osobního… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Jednou rukou jsem ji pohladil po objímající paži a usmál jsem se. "Dobré ráno i tobě. Dovolil jsem si k snídani připravit pár toastů s marmeládou..?" kývl jsem k talířku se čtyřmi hotovými kousky, čekajíc ještě na poslední dva v toastovači. Spustil jsem ruku z touchpadu a dal tak Gabby prostor, aby si mi mohla sednout na klín, přičemž mi znovu došlo, co má dnes na sobě, takže jsem se s viditelným uculením trochu odklonil, abych si ji mohl lépe prohlédnout, zatímco jsem ji levou rukou automaticky objal hned, jak se mi uvelebila na klíně. Pravou rukou jsem jí odhrnul vlasy dozadu, takže jsem měl perfektní možnost ji políbit na krk a velmi zlehka jí tam pošimrat prstem. "Vyspala ses dobře? Mimochodem.. sluší ti to," zavrněl jsem jí u ucha, než jsem ji pod něj políbil. Chtěl jsem si sice užít toho pohledu pořádně, což mi naše současná pozice znemožňovala, ale nestěžoval jsem si. Přeci jen si ji budu s to prohlédnout a vychutnat později.. "Kdepak, je sobota, takže po práci ani nevzdechnu," usmál jsem se a vrátil jsem ruku na touchpad notebooku. "Jen tak nějak plánuji, co všechno bychom dnes mohli stihnout a kde vlastně začít. Měla bys nějaké konkrétní přání, co bys stoprocentně chtěla vidět? Mimochodem.. na to dnešní chození ti podpatky odpouštím, jen by tě z toho bolely nohy a to bych opravdu nechtěl," připomněl jsem Gabby tu včerejší sázku a mimoděk jsem se u toho uculil. To už cinkl toastovač, že ty poslední dva toasty jsou hotové. "Hmm.. snídaně je hotová.." utrousil jsem u toho a natáhl se ke stroji, abych jej vypnul a vytáhl z něj horké křupavé toasty. Nevadilo mi snídat tady u baru, s Gabby na klíně, pokud to tedy nevadilo jí. Alespoň jsme u toho ještě mohli plánovat dnešní trasu po New Yorku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ale voní to fakt nádherně, děkuju… Dáš si?“ Nabídla jsem mu, když jsem se natáhla pro jeden toast, který jsem mu nastavila rovnou před ústa a povzbudivě se usmála, aby se opravdu zakousl. Překvapivě jsem ho opravdu nechala, pokud tedy chtěl a neodmítl, aniž bych nějak provokovala, jak jsem měla občas chuť a pak jsem se nakonec s chutí zakousla já. Skoro mi zaskočilo, když mě protentokrát provokoval John na tom nejcitlivějším místě na krku a já se u toho zachvěla po celém těle. „Vyspala jsem se naprosto úžasně, a ty? Hmm… děkuji, tobě to taky sluší, jen tak… hmmm,“ opětovala jsem mu zálibný pohled, třebaže jsem si jej ani já ze své pozice nemohla lépe prohlédnout a dostatečně se pokochat jeho horní odhalenou polovinou těla, ale za to jsem cítila příjemné hřejivé teplo. Trochu jsem se zavrtěla, ale jen proto, aby se mi sedělo pohodlněji, přičemž jsem pomalu dojídala zbytek toastu a pokud John chtěl a nebyl proti, klidně jsem mu podala další… Zaujatě jsem si vyslechla, co vlastně celou dobu dělal, jak plánoval naši dnešní cestu, u čehož jsem si stačila rozpomenout na další důležité věci, co jsme na dnešek plánovali. Nebo to byla jen ta jedna? Ten telefonát k doktorovi? Krátce jsem se zamyslela, možná trochu zaraženě, ale hned vzápětí jsem se tváří otočila k Johnovi a lišácky se zazubila. „Ráda bych viděla tvé dokonalé pozadí… ale to už jsem vlastně viděla, tak mi bude stačit…hmm… socha svobody?“ Uchechtla jsem se s ruměncem ve tváří, ale popravdě, moc jsem se za tu odpověď nestyděla, protože to byla z části i pravda. „…Cože? Podpatky?... Ale ne…“ zhrozila jsem se, jak mi naplno došlo, že dneska… platí ta sázka, kterou jsem prohrála a ve vteřině jsem se plácla do čela i se zbytkem toastu, jak jsem na něj zapomněla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Samozřejmě jsem se bez váhání zakousl do nabízeného toastu a ukořistil jsem tak pořádné sousto, překvapený, že jsem neklapl zuby jen tak do prázdna, jak se mi poslední dobou stávalo, když mi Gabby nabízela nějaké sousto. Překvapeně jsem povytáhl obočí a s plnou pusou se usmál. Bylo to jednoduše dokonalé. Tohle krmení se mi líbilo, obzvlášť, když jsem ji jednou rukou objímal, aby se mohl pohodlně opřít a nespadla mi, zatímco druhou rukou jsem brouzdal po internetu, ukazujíc Gabby, co všechno bychom mohli vidět. Zasmál jsem se její odpovědi, ani trochu nelitujíc toho, že jsem si vlastně zapomněl vzít tričko. Koneckonců, byli jsme doma, měli jsme léto a tím pádem i příjemné teplo a navíc, mohl jsem cítit Gabby blíž u sebe.. Mluvil jsem o našem výletě a sázce dohromady s takovou samozřejmostí, že mi nedošlo, jak moc to muselo Gabby nejspíš šokovat. Opět jsem se rozesmál, když jsem viděl ten její výraz a o to víc, když následovalo to plácnutí toastu o čelo. "Myslela sis, že na to zapomenu?" chechtal jsem se vesele dál, div, že mi nezaskočil toast. Ale nakonec jsem se uklidnil a smířlivě ji políbil na rameno. "Ale podpatky pro dnešní výlet opravdu vynecháme. Nerad bych, aby sis zničila své krásné nohy, nebo -nedejbože- si znovu něco udělala s kotníkem." Pohled mi následně padl na naše mobily, příhodně položené na kraji baru, pěkně vedle sebe. "Mimochodem, slečno, včerejší rande s vámi bylo naprosto úžasné. Dala byste mi své číslo, prosím?" usmál jsem se na ni naprosto nevinně, natahujíc se u toho pro oba telefony.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Se zájmem se však zahleděla na obrazovku, protože jsme se společně dívali, kam bychom všude mohli jít, což se mi začínalo strašně moc líbit. Dneska už bych pravděpodobně nevydržela zůstat jen tak doma a nic nedělat, třebaže zrovna včerejšek jsem měla hodně hluboko zarytý ve své paměti, protože byl jednoduše nezapomenutelný s tím vším, co se událo. Ne, že by i ostatní dny nebyly nejlepší a nejúžasnější, ale právě ty prožitky a zážitky ze včerejška byly v tuto chvíli opravdu nejsilnější. Nicméně když se rozesmál, a přiznejme si to rovnou, že nad mou blbostí a zapomnětlivostí najednou, tak jsem se taky rozesmála, protože jeho smích, byl v tu chvíli ohromně nakažlivý. „No… mohla jsem doufat, že jsi na to celé zapomněl, když já ano,“ zkusila jsem to ještě, ale mi úplně jasné, že mám v tomhle ohledu smůlu. Možná mi odpustil nošení podpatků pro čas našeho společného výletu, ale i tak… přimhouřila jsem na něj pohled, naprosto jistá, že toho prostě zneužije a bude se mi případně i smát, i když asi skrytě. „Tak to je od tebe skutečně šlechetné, že mě toho ušetříš, děkuji,“ pronesla jsem možná trochu teatrálněji, ale věděla jsem, že to myslí vážně. Přinejmenším tu starost o mé jak-že-to-řekl-? nohy. „No a šaty si mám nechat… tady ty?“ neodpustila jsem si nakonec se zakřeněním. „Jo… mimochodem, opatrně s tím toastem, ať si nezaskočí, drahoušku,“ zaksichtila jsem se na něj ještě a trochu jej zatahala za tvář. Nicméně v další chvíli mě trochu překvapila ta jeho otázka, která se zdála být logickou, ale i tak jsem to prostě nečekala. Jako bych instinktivně věděla, že tohle taky není zrovna jednou z věcí, kterou by John obyčejně dělal – žádal někoho o telefonní číslo. Dost tomu totiž nahrávala skutečnost, že v opačném případě by mě o něj požádal už ve Twin Falls… nebo v parku, dokonce. „Myslím, že bych pro jednou mohla být opravdu hodná… ale ještě si to promyslím. Copak za to dostanu?“ Pozvedla jsem obočí, dívaje se mu do očí, než mi výmluvně padl pohled na jeho lákavé rty, mezitímco on se natahoval po našich mobilech. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Prohloubil jsem úsměv o něco víc při jejím komickém děkování za mou šlechetnost, aby mi ten úsměv hned vzápětí ztuhl. "No to.. to ne.. ne, prosím.. totiž.. nechtěl bych, aby se zničily. Takže by to chtělo nějaké.. delší?" zakecával jsem opatrně prvotní šok, následně se ušklíbajíc při slově "drahoušku", jímž mě Gabby z legrace počastovala. Vyloženě mě provokovala, potvora, a musel jsem uznat, že úspěšně. Nicméně, byl čas vyzkoušet si pro jednou další z věcí, které jsem už z principu jednoduše nedělal. Nikdy. Bylo to jednoduché, stačila na to krátká věta.. a i přesto to bylo tak zvláštní žádat Gabby o číslo, když jsme byli prakticky neustále spolu. Ale vzhledem ke včerejšímu slibu to už bylo nezbytné. Nechtěl bych zažít znovu ten stav paniky a totální bezmoci spolu s absolutní nevědomostí, co se asi děje, že Gabby není nikde k nalezení. Pobavila mě její odpověď, opět provokativní, takže jsem přirozeně měl chuť jí to trochu oplatit. Podal jsem jí mobil a naklonil se blíž, jako kdybych jí chtěl věnovat polibek na její smyslné rty. "Hmm.. mohl bych ti zkusit nabídnout.. cokoliv.. ale.. zřejmě se budeš muset spokojit.. se zmrzlinou. Teprve tě žádám o číslo.." odtáhl jsem se vzápětí a upřel na ni hraně šokovaný výraz, že by snad chtěla něco víc, což vůbec přeci nepřicházelo v úvahu.. jen mi to pro samé křenění nevydrželo dlouho. Ohledně Gabbyna nového telefonu mě pak ještě napadla jedna věc - notebook. Totiž, sám jsem nenáviděl klasické mobilní vyzvánění a tak jsem si do mobilu ukládal různé písničky a podobně, o což bych nerad ochudil i Gabby. Kromě toho, třeba se jí i písničky budou psát lépe na notebooku, nemluvě o možnosti různého hledání a podobně.. "Gabby?.. už to sice pokládám za samozřejmost, ale ty třeba ne.. chci říct.. nemám na notebooku žádné heslo, nebo nic podobného. Kdybys kdykoliv potřebovala, tak si ho prostě zapni a tak. Mám tam poukládané jen nějaké eseje a podobné práce ze školy, ale i ty mám zálohované, tak se nemusíš bát, že bys tam třeba něco omylem smazala, nebo tak něco. Mimochodem.." skákal jsem od tématu k tématu, jak mě zrovna napadaly různé věci. "Když jsi ještě spala, volal jsem paní Hobbs, přijde v pondělí, přibližně kolem jedné hodiny odpoledne.." informoval jsem ji. Měl jsem na mysli milion různých věcí, které jsem s ní chtěl probrat, ale některé měly zkrátka přednost. Jako například doktor, kterého jsme včera našli na internetu, takže jsem jen otevřel uloženou záložku s jeho webovkou, kde měl na sebe kontakt.. "Hmm.. chceš mu zavolat sama? Nebo mám já?.." nabídl jsem se, tajně však doufajíc, že mě tohoto telefonátu Gabby ušetří.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro nebo neskutečně roztomilý? Zkusila bych mu to říct upřímně, a určitě by mi za to naplácal na holou, nebo by mě minimálně zavraždil svým mocným pohledem, uchechtla jsem se nad vlastními myšlenkami. „Ach, jistě, samozřejmě. Takovou věc bych přeci nemohla riskovat, že bych si poničila své krásné nové šaty, byla by jich nesmírná škoda. Kdo ví, co by se mohlo stát, že? Třeba kdybych se omylem zachytila za hřebík, nebo bys na mne nedopatřením kydl zmrzlinu… Ne ne, to nemůžeme riskovat, že by mé dokonalé nohy viděl ještě někdo jiný, krom tebe,“ ke konci už jsem to nevydržela a jednoduše vyprskla smíchy, jak jsem si Johna tak trochu dobírala. Oplatila jsem mu provokaci, aby následně mohl udělat to samé se mnou, když došlo na tu otázku ohledně mého telefonního čísla. Skutečně jsem nečekala, že by mě opět začal tak moc opouštět, až jsem sama sobě vynadala, že jsem tak naivní, když doufala, že dostanu polibek. Obzvláště ve chvíli, kdy jsem ty jeho lákavé a smyslné rty tak vědomě výmluvně sledovala. „Samozřejmě, že bych se spokojila se zmrzlinou… Vždyť to bylo teprve včera, co jsme se milovali,“ zazubila jsem se s jiskřičkami v očích, sledujíc ten jeho hraně šokovaný výraz, který jsem se i pokusila napodobit. Ale pak jsem se rychle uklidnila, protože John najednou působil o dost vážněji, jako kdyby v hlavě formuloval připravené slova, která mi chce právě přednést. Trochu ve mně hrklo, s vytanutou vzpomínkou včerejšího milování na pláži, při níž jsem si vzpomněla i na to, co jsme si slíbili, jsem měla prve podezření, že přijde na první stížnost… například, že jsem dala příbor do špatné přihrádky či podobně. Znělo to sice hloupě, ale s tím začátkem jeho věty… „Ehm, no… nevím, co mám na to říct. Teda… ehm… Omlouvám se, asi bych se měla jít opláchnout, abych se probrala a mohla všechno rychleji vstřebat,“ pousmála jsem se. „Takže, pokud to chápu dobře, tak když bych potřebovala, tak si smím půjčit tvůj notebook? Přiznám se, že na psaní písniček a podobně by to bylo asi dobré. Ale jinak ti mohu slíbit, že ti do žádných soukromí věcí nepolezu, i když bych na ty školní práce byla celkem zvědavá,“ dodala jsem jen tak mimochodem. „Děkuji, vážím si toho,“ vztáhla jsem k jeho tváři dlaň, abych mu mohla věnovat pohlazení, a pak jsem přikývla. „Takže jsi během toho, co jsem spala, stihl ještě tuhle záležitost? Ty jsi úžasný,“ pochválila jsem Johna s úsměvem. „Ano, tohle pro změnu vyřídím sama… máš to moje číslo uložené? Zkusím zavolat z toho svého, abych ho zároveň mohla i vyzkoušet,“ pohlédla jsem na svůj mobil, o který jsem i požádala, načež jsem naťukala číslo z webovek. Byla jsem nervózní, ale s vidinou toho, že je to opravdu důležitá záležitost, která nesnese odkladu, jsem se toho zhostila s odvahou… „Dobré ráno, tady Gabrielle Hackett, mohla bych se u vás objednat?“ Začala jsem telefonovat, přičemž jsem se neopomněla sem tam kouknout na Johna, kterého jsem i pohladila po tváři, když mi opětoval pohled. Nakonec jsem se trochu zamračila, protože pan doktor měl evidentně hodně pacientů a tudíž žádný nejbližší volný termín nebyl… Smutně jsem pokývala hlavou a po rozloučení zavěsila. Otočila jsem se k Johnovi, že mu to povím, ale v tu chvíli mi zazvonil mobil. „… Tak to je úžasné, ano, jistě… V sedm hodin ráno?“ Hodila jsem po Johnovi výmluvný tázající pohled, přičemž jsem souhlasně přikývla. „Moc děkuji, nashledanou,“ „Takže… Má plno, ale naštěstí mu na poslední chvíli odpadla jedna paní. Jsem objednaná v pondělí na sedmou, nebude ti to vadit?“ Zapátrala jsem v jeho tváři. „Mimochodem, když jsme nakousli i to téma sázky… kdy mě naučíš tu etiketu, prosím pěkně?“ Nadhodila jsem poté, abych nezapomněla. Měla jsem z toho trochu stres, ale na druhou stranu… Tušila jsem, že by se mi to opravdu hodilo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nečekal jsem, že ji až tak moc zaskočím. Vlastně, tak trochu jsem zaskočil i sebe, ale nevěděl jsem, jak jinak ji ujistit o tom, že se nemusí bát cokoliv používat, jako kdyby to patřilo jí samotné. Vlastně mě poněkud zrozpačitělo, jak moc to rozhodilo samotnou Gabby. Možná jsem měl raději mlčet.. "Chtěl jsem tím říct.. vlastně už jsem to říkal.. totiž, abys tu byla jako doma, což zahrnuje i používání všeho, co tu najdeš, notebook nevyjímaje. Kromě toho, myslím, že ty práce by tě moc nebavily. Je to jen bádání na to nebo ono téma, nic čtivého.." mávl jsem rukou nad těmi mými "soukromými" složkami, než jsem se zadíval Gabby do očí, když mě pohladila po tváři, takže jsem se zákonitě spokojeně pousmál. "Jo, úžasný, to já jsem," přitakal jsem ironicky se zakřeněním, ale dál jsem to nekomentoval. Byl jsem rád, že jsme se s paní Hobbs dohodli. Nevadilo jí to, naopak a prý že se na Gabby těší, až ji pozná. Kromě toho mi popřála k návratu a slíbila, že něco upeče (což mě nepřekvapovalo, protože to dělala snad pokaždé, když jsem po delší době zavítal z Anglie do Států).. Nechal jsem Gabby, aby si ten telefonát vyřídila sama. Upřeně jsem ji u toho pozoroval, sem tam povzbudivě přikyvujíc, když se po mě podívala. "Co se..?" nestačil jsem doříct otázku, když hned zazvonil Gabbyn telefon, takže jsem zase zmlkl, napjatě očekávajíc dobré zprávy. Byl jsem z toho následně trochu paf, že se to seběhlo tak neuvěřitelně rychle. V pondělí, ráno, dobře.. To zvládneme.. "To je.. jsem překvapený.. takže v sedm, hmm.. To bude chtít zítra brzy zalehnout, abychom ráno vstali," vypadlo ze mě nakonec, jak jsem se nad tím zamyslel. Byl jsem rád, že je to takhle rychlé, ale na druhou stranu jsem byl konsternovaný, že se to opravdu tak rychle stalo. Jinými slovy - dejte pozor na to, co si přejete, protože se to taky může klidně stát!.. Nicméně Gabby se opět dokonale podařilo odvést mou pozornost jiným směrem. Uličnicky jsem se uculil a políbil ji. "Když jsme nakousli to téma sázky, mám pro tebe jednu dobrou zprávu ohledně jedné inovace. Vzhledem k tomu, co nás dnes čeká, tak jsem se rozhodl, že ta část o zákazu tvého dotýkání se mé osoby bude omezena pouze na dobu, kterou sám určím. Takže to nebude celý den, ale třeba jen.. u večeře. Prostě až řeknu, což bude mnohem.. mnohem zajímavější" předvedl jsem dokonale ďábelský úsměv. "Nicméně.. s etiketou bychom mohli začít při obědu v restauraci. Ale.. něco málo bych ti říct mohl. Například.." přitáhl jsem si Gabby blíž, zatímco pravou rukou jsem jí zlehka hladil po paži, nahoru a dolů.. "První do restaurace vždy vchází muž, nicméně.. když je takhle hezky, myslím, že bychom dnes mohli poobědvat někde venku. Potom.. Obvykle bys mě měla nechat, abych ti odsunul židli a pomohl ti se přisunout ke stolu. Ve vybranějších restauracích má tohle na starosti číšník. Obsluha vždy podává jídlo zprava, takže je slušné se trochu naklonit k levé straně, aby to měl číšník snazší. Naopak pití se nalévá zleva a zároveň se zleva odnáší nádobí. Zatím dobré? Nejsem na tebe moc.. rychlý?" U těch slov o stranách servírování jsem se i s Gabby z legrace vždy trochu naklonil pro názornou ukázku, přičemž jsem se v obou případech mírně uchechtl. Byl to takový ten nezbytný základ, který se jí bude u oběda hodit. "Potom tady máme samotné stolování. Takže.. první si vždycky budeš vybírat ty, stejně jako první dostaneš jídlo i pití a jako první bys pak měla začít jíst. Jinými slovy, budu u tebe sedět o hladu tak dlouho, dokud se nechopíš vidličky a nestrčíš si první sousto do pusy," zakřenil jsem se. "A ještě jedna důležitá věc, látkový ubrousek. Ten se rozloží a položíš si ho na nohy, takhle," provokativně jsem Gabby položil obě dlaně na stehna a pohladil jsem ji směrem ke kolenům, než jsem si to rozmyslel a s opravdovou drzostí jsem pak pokračoval zpátky od kolen nahoru, přičemž jsem jí hodně, hodně pomalu vyhrnoval její povážlivě krátké šaty, nechávaje jí dostatek času na to, aby mě zastavila.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Přiznám se ale, že mi to připadá zvláštní, že mohu používat a půjčovat si tvé věci, ale jestli ti to opravdu nevadí… Mám nápad, kdybys chtěl, tak si můžeš půjčit i moje věci, i když…“ uchechtla jsem se, když jsem si uvědomila, že mám vyloženě takřka jen takové ty holčičí věci, a ty pochopitelně John asi těžko bude potřebovat. „Hm, mohla bych ti půjčit zpěvník, nebo blok s kresbami, kdyby ses chtěl ještě podívat, ale svůj osobní deníček nikoliv,“ dodala jsem nakonec s pousmáním, než jsem se nanovo rozesmála. „Ano, to jsi ty. John Úžasňák,“ přitakala jsem se smíchem. „Taky mě překvapilo, že to bylo tak rychle, ale prý se sestřička ještě jednou podívala do diáře - na nejbližší možný termín. Už jsem si myslela, že budeme muset hledat jiného, vypadá to totiž, že pan Flisser je skutečně velmi zaneprázdněný, kolik těch žen má na starost,“ svěřila jsem se ještě s tím, co mi říkala sama sestřička do telefonu, ve snaze trochu Johna uklidnit. Všimla jsem si, že je možná krapet nesvůj, ačkoliv ani tohle se mi u něj nezdálo zase tak moc obvyklé. Obvykle byl přece sebejistý, nad věcí a nedostupný. Abych se přiznala, tak jsem to téma sázky a etikety nadhodila jenom tak, v domnění, že se nad tím pobaveně zasmějeme a John mi při té příležitosti možná i poví, kdy mi ty lekce dá. K mému překvapení se však rozhovořil poněkud víc – ne že by mě překvapilo, jak dlouze povídal, ale to bylo spíše o tom, co přesně řekl. Vykulila jsem na něj nechápavě oči, protože jsem v prvé řadě nemohla pochopit, kam tím míří. Připadalo mi to totiž, jako kdyby mi právě dovolil to, abych se ho po čas výletu nebála chytnout za ruku… a protože jsem ho znala, přesněji věděla jsem, jak je tohle pro něj nepřirozené, tak jsem tomu odmítala věřit. Ne, to je přeci nemožné… už blázním, v duchu jsem nad sebou zavrtěla hlavou. Avšak ten jeho ďábelský úsměv, který mi vzápětí předvedl, mě krapet vyděsil. Trochu jsem se od Johna odtáhla a zkoumavěji se mu zadívala do tváře. „Že bys mi právě odhalil svou pravou tvář, která se skrývá pod tou tvou konzervativní a nevinnou?“ Povytáhla jsem obočí v tiše řečené otázce, nespouštěje z něj svůj pohled zelených bezelstných očí. Můj výraz však napovídal, že asi tuším, že jsem se právě neomylně trefila do správného místa. Praktické ukázky lekcí etikety mě neskutečně bavily, a párkrát mi u toho nechtěně uniklo i pobavené zachechtání, když se John se mnou nahýbal z jedné strany na druhou, přičemž jsem se ale snažila tvářit pokud možno opravdu vážně, jako opravdová dáma, třebaže zatím jen podle mých vlastních představ, jak jsem si takovou dámu představovala. Nicméně, i když jsem Johna opravdu poslouchala a snažila se všechno zapamatovat, tak se mi to v hlavě trochu motalo, ale nebyla jsem si jistá, jestli by bylo správně, abych se mu přiznala, protože jsem ho nechtěla ranit. Jenže když se nakonec sám zeptal a podíval se na mě, tak jsem věděla, že se mu přiznám, i kdybych nechtěla. „To ne, jen… je toho docela hodně, asi se mi to bude trochu motat, ale... třeba, když si budeme takové lekce dávat častěji, tak do toho vpluji mnohem snáz,“ napadlo mě ještě u toho. „To zní… velice zajímavě. Takže když se mi něco nebude líbit, tak tě mohu potrápit u stolování tím, že schválně budu zdržovat, než si dám sousto do úst?“ Zamyslela jsem se pak u další části, na rtech téměř škodolibý úsměv, ale ten se, jakmile jsem se střetla s Johnovýma tmavýma očima, přetavil na mnohem milejší a abych si ho usmířila, tak jsem jej políbila na tvář. „Hm, ale tohle se určitě při pokládání látkového ubrousku nedělá, pokud se nemýlím,“ pronesla jsem na oko vážně a plácla jsem ho jemně přes ty drzé prsty, které se až příliš podezřele začaly sunout k mým krátkým šatům, a ještě mnohem výš. Bylo to vzrušující, ale natolik provokativní, že jsem Johna snad ani nepoznávala. Nakonec jsem své dlaně přitiskla na ty jeho, aby je nechal položené na mých nohou, přičemž jsem si s ním bezmyšlenkovitě propletla prsty a natočila se k jeho tváři. „A co příbory? Ve filmech jich vždycky měli u stolování strašně moc a tak,“ |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Doufám, že to opravdu hovoří jen v ten nejlepší prospěch doktora Flissera. Ale je to dobře, alespoň se hned dozvíme všechna pro a proti a.. uvidíme.. Je hodně troufalé říct, že už se těším, až.. bude po všem a budeme mít jasno.. a tak?" povytáhl jsem možná trochu zasněně koutky úst, jak jsem si představil tu dokonalou chvíli, kdy nebudeme muset ani zdánlivě pomyslet na ty otravné kondomy, což se najednou tak nečekaně jevilo jako mnohem bližší budoucnost, než jak jsem s tím původně počítal. Bylo pravdou, že už jsem si na ty její občasné bezděčné dotyky tak zvykl, že by mi to chybělo a kromě toho, ve změti ohromného množství lidí kolem na turisticky nejpřitažlivějších místech bude nezbytné mít s Gabby nepřetržitý kontakt. Nerad bych, aby se mi ztratila, aby nás nějaký hloupý turista byť jen na chvíli od sebe odtrhl. Bál jsem se toho, doopravdy jsem se bál všeho, co by se mohlo stát. Davy jsou zkrátka nepředvídatelné a to se mi nelíbilo. Nicméně se mi ta moje část sázky bude hodit ve chvílích, které budeme mít jen pro sebe, abych ji mohl ještě víc přivádět k šílenství. Na to se opravdu těším.. moc.. "Myslíš tu tvář absolutně nejnevinnějšího tvora na planetě?" a jak jsem řekl, tak jsem se taky zatvářil. Zbožňoval jsem Gabbyn smích, tak strašně nakažlivý.. Rád jsem ji rozesmíval a smál se i s ní a bylo mi jedno, jakkoliv praštěné věci jsme prováděli, na tom nezáleželo. Nicméně kromě těch blbinek jsem se snažil jí říct alespoň něco málo ze základů etikety u stolu, přičemž mi ani nedošlo, jak moc nové a zahlcující ty informace pro ni musí být. "Promiň.. ano, samozřejmě potrénujeme to. Ale nejlepší je, podle mého skromného názoru, skočit rovnýma nohama do vody a plavat. Takže si to pak vyzkoušíme u oběda. Ale neboj, všechno je tak nějak přirozené. Takhle to zní složitě, ale pak, v praxi, ti to ani nepřijde.." Jenže to bych ani nebyl já, kdybych jí do rukou nedal zbraň sám na sebe, nejlépe nějaký těžký kalibr.. ale na druhou stranu, jak už jsem ji měl šanci poznat, ona není zrovna z těch, co by zdržovaly, když se na stole objeví jídlo, což se mi na ní také líbilo a zároveň mě to neustále rozesmívalo. Ovšem, později bychom na tom asi měli zapracovat, ale na to byla ještě spousta času.. "Jak to můžeš vědět? Já jsem teď učitel.." snažil jsem se chabě bránit, když zarazila mé ruce na půl cesty po jejích stehnech. Křenil jsem se jako největší uličník na světě a to i dokonce ve chvíli, kdy si propletla své prsty s mými. Políbil jsem ji ze strany na tvář a trochu se odklonil, abych na ni dobře viděl, stejně jako ona na mě. "Příborů je po stranách vždy maximálně po třech. Záleží na počtu chodů. A většinou se o příbor nemusíš starat, protože se to bere od vnějšího okraje ke středu, jak přicházejí chody. Jen dezertní vidlička je nad talířem a nůž na máslo k pečivu je obvykle tamtéž, nebo ještě kousek mimo, položený na talířku přímo u pečiva. Není na tom nic složitého, vážně, slibuji.." pousmál jsem se povzbudivě a naklonil jsem se pro delší polibek. A co tomu náhoda nechtěla, zazvonil mi mobil. Zavřel jsem oči, zakroutil jsem hlavou a s povzdechem jsem vyprostil jednu ruku z propletení Gabbyných prstů, abych se mohl natáhnout pro mobil. Krátce jsem se podíval na display a znovu si povzdechl. "Máma.." oznámil jsem Gabby a konečně jsem ten hovor vzal. "Dovolali jste se do hlasové schránky Johna Mariano. Pro zanechání zprávy zvolte jedničku.." oznámil jsem místo pozdravu své drahé máti nezúčastněným tónem. Chvíli jsem pak krčil čelo, poslouchaje horlivé mluvení Charlotte. "Tak jí to řekni sama, počkej, dám to na reproduktor.." "Gabby, drahoušku?" ujišťovala se, jestli tam Gabby opravdu je. "Pořádně pak Johnovi vyčiň, že si dělá legraci ze své nebohé matky, ano? Ale kvůli tomu nevolám. Nevím, jestli se už John zmiňoval, nebo jestli se z toho chtěl opatrně vykroutit - čímž jsem ti to, drahý synu, právě překazila - ale pokud je John v New Yorku, tradičně tráví nedělní oběd s námi a s Raffaelem bychom byli opravdu moc rádi, kdybyste oba přišli. Prosím, Gabby, musíš mi říct, že určitě přijdete, Raffael už se tolik těší, až tě pozná.." Charlotte byla opravdu k nezastavení. Kousal jsem se do rtu, opatrně pokukujíc po Gabby, jak se na to tváří. Potlačil jsem nutkání jednoduše zavěsit, aby má matka neděsila nebohou Gabby, přičemž jsem jí stiskl ruku s propletenými prsty. "Neboj se odmítnout, nemusíme tam chodit, Gabby.." zašeptal jsem jí do ucha.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Právě proto jsem ráda, že mě doprovodíš, protože se v lidech vyznáš a věřím, že kdyby na něm bylo něco špatného, tak to vycítíš… a ne, není to troufalé. Přiznám se, že já se na tu prohlídku taky zrovna dvakrát netěším, ale na druhou stranu, čím dřív tam půjdeme, tak tím dřív budeme mít po všech starostech. Pak už… si budeme moci jen užívat…?“ Uculila jsem se na něj. „Ano, přesně tuhle jsem měla na mysli, naprosto dokonalé,“ zavrněla jsem a o trochu blíž se přiklonila, jako bych ho chtěla políbit na rty, ale nakonec jsem se, jako bych se od Johna samého naučila jeho další provokaci, zase stáhla do původní pozice a mírně zhloupla nohama. Vůbec mě nenapadlo, co by se mu mohlo honit hlavou. Že by mohl skutečně přemýšlet nad tím, že bude potřeba, abychom udržovali stálý nepřetržitý fyzický kontakt, abych se nějakým nedopatřením, nebo možná dokonce s největší pravděpodobností i s vlastním přičiněním, neztratila během všech těch prohlídek a podobně. Ještě jsem netušila, co všechno mě dneska čeká, kupodivu jsem z toho nebyla ani kapku nervózní. John byl koneckonců má opora. „Ale no tak, není přece proč se omlouvat,“ zamrkala jsem na něj nevinnýma očima a pak chápavě přikývla hlavou. Ano, zdálo se mi to celé poněkud složité a komplikované, a tudíž jsem měla strach, že až dojde na věc, tak se znemožním právě proto, že se mi to tak trochu motá. Ale možná to bylo i tím, že jsem měla v hlavě velkou změť myšlenek a myslela jsem současně i na spoustu dalších věcí. A ještě k tomu, jsem u sebe pořád cítila Johnovu hřejivost nahého těla, což bylo svým způsobem omamující… ale velmi příjemné. „Nějaký přidrzlý učitel, ne?“ Odvětila jsem jako bych ho právě přistihla při činu, což byla v podstatě i pravda. Pobaveně jsem se uculila a byla jsem šťastná, že se mohu Johna dotýkat a proplést si s ním prsty, aniž bych v jeho tváři spatřila byť jeden jediný náznak nesouhlasu, nebo čehokoliv, co by dávalo najevo případnou nelibost. Zaujatě jsem poslouchala, když začal mluvit o těch příborech, které mi vězely v hlavě, ale popravdě řečeno, jakmile pak ke konci přešel do šepotu, tak se mi rázem všechno vykouřilo z hlavy a zbyl jenom opojný prožitek z delšího polibku, při kterém jsem si přitáhla jeho tvář blíž k sobě a zajela mu prsty do vlasů, než… Přerývavě dýchajíc jsem se trochu odtáhla, aby měl John větší prostor, když už telefonoval, přičemž jsem chápavě pokývala hlavou, a vzápětí jsem se pobaveně culila, protože Charlotte jsem měla opravdu hodně ráda, a krom toho, ta Johnova poznámka místo pozdravu mě opravdu pobavila. „Ano, jsem tady, drahá Charlotte,“ odpověděla jsem, jen co jsem se uklidnila, ale stejně se mi rozbušilo srdce. Ohlédla jsem se po Johnovi, možná trochu vykolejeně, ale stačilo, abych Charlotte poslouchala a vnímala její příjemný hlas a dokonale jsem se uvolnila. Jen u toho pozvání na oběd ve mně trhlo a John ty mé rozpaky určitě poznal, jak se mi potvrdilo záhy, když mi pošeptal do ucha, přičemž mi nechtěně ujelo tiché, tlumené uchichtnutí, jak mě to zalechtalo. Podívala jsem se Johnovi pátravě do tváře, protože jsem si nebyla jistá, jestli to řekl čistě jen kvůli mně, nebo částečně i kvůli sobě, že by se mu najednou nechtělo rodiče navštívit. Ještě chvíli jsem se na něj koukala, ale pak jsem se upomněla, abych nebohou Charlotte příliš nezdržovala. „Bude mi ctí a nesmírným potěšením s vámi poobědvat, drahá Charlotte. I já už se nemohu dočkat, až poznám Johnova tátu, moc se těším. A nemějte obavy, John je překvapivě hodný a pozorný,“ pobaveně jsem se uchechtla, což musela Charlotte i slyšet. Podívala jsem se na Johna, na jeho výraz, jestli jsem třeba neudělala chybu, ale bylo by mi hloupé, kdybych tu nabídku odmítla. Navíc, vážně jsem se těšila, až poznám i Raffaela, začala jsem být hodně zvědavá, třebaže jsem se toho uvnitř obávala a pochybovala o sobě samé, nicméně… tuhle překážku hodlám překonat. „Děkuji za pozvání a zítra se tedy uvidíme, budu se těšit,“ promluvila jsem ještě a nechala prostor i Johnovi, jestli chtěl své mámě něco dalšího říct, nebo případně ona jemu. Teprve teď jsem si uvědomila, že mi pevněji stiskl dlaň, na níž jsem s uculením pohlédla a pak se přiklonila k jeho tváři, abych ho políbila na hranu čelisti, ale nemohla jsem se udržet, takže jsem rty nakonec přejela až na kůži na krku, třebaže ještě mohl mluvit s Charlotte. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Žák by o svém učiteli takhle neměl hovořit, drahá dámo," ohradil jsem se z legrace hraně uraženým způsobem, ale hned na to jsem se pousmál, vnímaje dotek jejích rukou na mých. Kromě toho, už mi vážně dost chyběly její dokonalé rty.. ..v čemž nás opět vyrušil (jak se už pomalu stávalo tradicí) můj telefon. Držel jsem jej celou dobu v ruce, opřené o desku baru před námi, zatímco druhou rukou jsem tu Gabbynu trochu víc sevřel, snažíc se jí tak dodat odvahu. Moc dobře jsem si všiml toho jejího vyplašeného pohledu na začátku a jednoduše jsem nechtěl, aby z toho byla nějak moc nesvá a v případě, že by tam opravdu nechtěla, tak aby věděla, že tam jít opravdu nemusíme. Není to povinnost. Ale nakonec se rozhodla, že pozvání přeci jen přijme. Povzbudivě jsem se na ni pousmál, dokud jsem nepocítil potřebu bránit sám sebe před těmi dvěma dřív, než stihla zaútočit máti. "Počkat, jaké překvapivě?" "Ale no jo, zlatíčko, my víme. Tak tedy v půl dvanácté u nás, ano? Budeme se na vás těšit a.. Johne? Vezmi s sebou ty fotky, Raffael by je také moc rád viděl. Tak skvělé, jsme domluveni. Moc se na vás těšíme a užijte si dnešek. Už musím běžet.." "Počkej, mami. Řekni tátovi, ať to nepřehání, prosím. Něco normálního, jednoduchého, ano? Je to obyčejný rodinný oběd," apeloval jsem ještě na matku, doufaje, že mu to opravdu vyřídí.. ačkoliv mi to najednou bylo tak trochu jedno vzhledem k tomu, že jsem najednou vnímal jen Gabbyny polibky, přičemž jsem se o něco víc pousmál. Ještě jsme se s mámou rozloučili a konečně jsem mohl položit telefon a přitáhnout si uvolněnou rukou Gabbyn obličej ke svému pro opravdový polibek. "No.. tak máme program na zítra.." konstatoval jsem s pokrčením ramen. "Mimochodem, co takhle už vyrazit, nebo nám všechny zajímavosti pohltí davy čínských turistů..?" řekl jsem nakonec. Těšil jsem se svým způsobem na to všechno, co nás dnes čekalo, protože jsem na většině míst byl, ale nijak zvlášť jsem si je neprohlížel.. a samozřejmě na Soše Svobody jsem přímo nebyl.. rýsuje se nám tu celá spousta dalších poprvé s Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Líbilo se mi, jak se John hraně urazil, ale pochopitelně jen z toho důvodu, jak se přitom tvářil, neboť jsem k němu natáhla ruku, přesněji k jeho tváři, na jejímž čele jsem přejela po vrásce, která se mu utvořila, aby se přestal mračit, třebaže i tento jeho výraz jsem považovala za velmi okouzlující. A pak, když mi bylo dopřáno potěšení z jeho rtů, tak nás již tradičně vyrušilo vyzvánění mobilu. Provinile jsem se pousmála, ale popravdě řečeno, cítila jsem se tak jenom trochu, protože i Johnovi muselo být jasné, že občas prostě zlobí, tudíž je překvapivé, že zrovna v tuto chvíli je hodný. Ale nemusel se bát, rozhodně jsem se s jeho máti nechtěla dát dohromady vyloženě proti němu, třebaže bylo velmi komické a úsměvné, když jsme tak trochu na jeho adresu házely ironickými poznámkami. Ale to se taky dalo brát jen jako snaha ho udržet ve střehu, a krom toho, sám měl takový humor rád, a já mu přeci chtěla dopřávat věci, co se mu líbí a má v oblibě. John se na mě pak povzbudivě usmíval, takže jsem se nakonec zase tak moc nebála, když jsem přijala pozvání na oběd a dokonce jsem z toho měla hned mnohem lepší pocity. Už jsem se nemohla dočkat, až všechny uvidím pohromadě a něco mi říkalo, že si určitě vyslechnu i nějaké další Johnovy vzpomínky z dětství či podobně, čemuž jsem se musela pobaveně uchechtnout do jeho hřejivé kůže, protože už jsem jej začala mírně provokovat. Nechala jsem se přitáhnout k jeho obličeji a opětovala mu delší procítěný polibek. „Charlotte zněla nadšeně, takže předpokládám, že to zítra dopadne dobře, a krom toho, už se strašně moc těším, až poznám i tvého tátu,“ pronesla jsem ještě na to konstatování, než jsem souhlasně přikývla a než by čekal, už jsem se aktivně sesouvala z jeho klína. „Ale ještě mi musíš poradit co na sebe, tak tu prosím počkej, hned tu budu,“ mrkla jsem na Johna s jistým nápadem, načež jsem na chvíli zmizela v ložnici. Po chvilce jsem se vrátila zpátky ke kuchyni, vlastně k baru, kde jsem se ležérně opřela hned vedle Johna a nevinně jsem na něj pohlédla, očekávaje jeho případnou kritiku na volbě mých šatů. Sice jsem byla nervózní z vidiny, že budu v šatech i mezi širokou společností tam někde venku, ale sázka byla sázka a já to hodlala splnit. „A bude tam i Tao, že mluvíš zrovna o čínských turistech?“ uchechtla jsem se mezitím a natáhla se ještě pro jeden toast s marmeládou, který jsem do sebe natlačila s obvyklou rychlostí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nakonec mě Gabby nechala chvíli samotného v kuchyni, tak jsem si v klidu namazal toast, kousl si a vesele jsem si pomalu chroupal, když se vrátila, takže jsem ji ode dveří ložnice mohl nakrásně sledovat, dokud se neopřela o bar. "Hmm.. moc pěkné," zhodnotil jsem uznale, ale pak jsem si vybavil jízdu trajektem, výšlap na ESB i Sochu Svobody.. "Nicméně.. třebaže mě to vyloženě láká, abych dělal.. tohle.." přejel jsem jí zlehka po noze, schválně maličko vyhrnujíc cíp šatů nahoru, "..tak to samé budou mít tendenci dělat všichni muži v tvém okolí, o povětrnostních podmínkách ani nemluvě.." podíval jsem se na ni prosícíma očima, doufaje, že tentokrát přijde s něčím trochu delším. Ale to už mi připomněla Taa.. "Pochybuji, ten bude někde v terénu, nebo.. mohli bychom mu napsat. Až se vrátíme z Evropy, tak bychom s ním a Evou mohli zajít někam.. do baru, třeba." Tao byl opravdu někdo, s kým se také dalo hovořit o ledasčem a troufl bych si říct, že bychom mohli být opravdu dobří přátelé, k čemuž nahrával i fakt, že jsme byli ze stejného města, což zavánělo příslibem snazšího dohodnutí setkání a podobně.. Povytáhl jsem obočí, sledujíc Gabbyno závodní spořádání toastu, nad čímž jsem jen s pousmáním zakroutil hlavou a pohledem jsem kopíroval linii jejího opírajícího se těla o bar, směrem dolů.. "Možná.. víš, co takhle zkusit nějaké krapet delší šaty?" navrhl jsem opatrně, opět se svým osvědčeným prosebným pohledem štěňátka opuštěného u cesty.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Stále a znovu mě překvapovalo, samozřejmě příjemně, jakým pohledem se na mě John díval, když jsem měla na sobě nové oblečení a pak mi ještě věnoval kompliment. Dostávalo mě to do značných rozpaků, ale zároveň jsem byla moc spokojená a především ráda za to, že mu na očích vidím, jak se mu to líbí. Pod jeho dotekem, jsem se trochu zavrtěla v bocích, jak mi vytáhl cíp šatů, což mě tak trochu rozesmálo. „Těm povětrnostním podmínkám bych věřila, ale tomu, že by to lákalo ještě někoho dalšího… tomu fakt nevěřím. Spíš je pravděpodobnější, že by měli respekt z tebe, když by viděli, že patřím k tobě,“ pousmála jsem se, ale jakmile jsem se setkala s tím prosícím pohledem, tak jsem se skoro rozpustila. John prostě věděl, jak zabrnkat na mou citlivou strunu a určitě mu bylo jasné, že se do šatny budu vracet klidně celý den, dokud nebude spokojený úplně. „To bychom mohli a bylo by to vážně super. Ráda bych je oba opět viděla a zjistila, jak se jim daří a co nového se u nich událo. To je tak skvělý, že jsme se neloučili tak úplně, a že jsou tady, viď?“ Souhlasila jsem nadšeně a přitiskla se blíž k Johnovi, abych mu mohla ještě jednou políbit tvář, přičemž jsem ho jednou rukou pohladila po té druhé. Pak jsem se zase odtáhla, abych spořádala toast, který byl úplně boží! Jen jsem nečekala, že na mě John vyrukuje s dalším svým zbraňovým arzenálem. „Nekoukej se tak na mě, Johne, to je prostě… to je… ne… copak ti takhle mohu odolat?“ Povzdechla jsem si, natáhla se k němu pro kratší polibek, načež jsem ho kousla do ramene, hladíc ho po nahém bříšku. „Tak… já se jdu tedy převléct,“ připustila jsem s úsměvem a opět jsem na nezbytnou dobu zmizela v ložnici. Když jsem se znovu objevila, měla jsem na sobě o trochu delší šaty, jež více kopírovaly mou drobnou postavu, tudíž nehrozilo, že by se mi nedopatřením nadzvedla sukně. Přišla jsem až k Johnovi a nadzvedla ruce nad hlavu, na tváři pobavený úsměv. „Tak si mě můžeš prohlédnout a prohledat dle libosti,“ |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Kromě toho, ani moji rodiče by to nedovolili a přinejhorším by to obrátili v žert. Podle toho, co už nejspíš máti stihla z Gabby vytáhnout, jim muselo být jasné, že Gabbyn běžný život nesestával z trávení nudných chvil s nudnou snobskou společností, kdy jedinou důležitou věcí bylo, jestli jste uchopili sklenku na víno správně - jen dole za stopku, přidržujíc ji jen třemi prsty.. Nicméně jediné důležité pro tuto chvíli bylo jen to, co se týkalo bezprostředně jen a pouze Gabby.. tedy, ona samotná. Ty šaty se mi líbily.. uměl jsem si představit, jak si je vezme na sebe někam.. do restaurace, nebo třeba jen na večerní procházku ulicemi.. Ale na celodenní výlet jsem ji chtěl ušetřit jistých obtíží, stejně jako pohledů - těch jsem chtěl spíš ušetřit sám sebe, protože by mě po chvíli začalo štvát, jak jí v jednom kuse někdo zírá na nohy.. "Respekt? Prosím tě.. Nicméně.. mohl bych pak vytáhnout tebe i s těmi šaty na nějaký.. ehm, čistě studijní oběd, co se etikety týče, samozřejmě.." zapřemýšlel jsem nahlas, ještě se užívaje pohled na Gabby samotnou, jak jí to neuvěřitelně slušelo. Ohledně Taa s Evou už jsem pak jen přikývl. Gabby sama mě příliš zaměstnávala, co se pozornosti týče, že jsem se už nemohl tak dobře soustředit na další věci. Už i tak jsem toho v hlavě měl tak moc, jako přehlcený operační systém.. Zase se mi podařilo předvést nešťastné štěňátko, které vždy skvěle zafungovalo, stejně jako teď. Gabby mi ještě předvedla ladnou chůzi zpátky do ložnice, načež jsem měl zase chvilku na to, abych si znovu kousl do toastu a vypnul mezitím notebook. Když se opět objevila, chvíli jsem na ni zůstal překvapeně zírat. Ale nakonec jsem se vzchopil, seskočil jsem z barové židle a přišel přímo k ní. Objal jsem ji kolem pasu a nahnul se k ní blíž. "Hmm.. tady se šampaňské nepodává, slečno, ale.. mohli bychom se na chvíli zavřít v mé pracovně, než se vrátí Gabby domů.." zakřenil jsem se a následně jsem ji políbil. Mluvil jsem zdánlivě zcestně, ale tak na mě ty šaty jednoduše působily - jako dokonalý prototyp oblečení vhodného na snobskou párty. Nicméně, abych dovršil svou malou legrácku z nebohé Gabby, sehnul jsem se a vzal ji do náručí, opravdu ji odnášejíc do ložnice.. ..kde jsem ji zase postavil před šatnou. "Co takhle vzít si prostě něco, v čem se budeš celý den cítit pohodlně a dobře? Tohle je.. jako kdybys utekla z večírku Donalda Trumpa.." dodal jsem s úsměvem. Nechtěl jsem ji nějak ranit, jen mi přišlo, že by se v tom po chvíli necítila moc dobře a to jsem opravdu nechtěl. Sám jsem se pak v rychlosti nachomýtl kolem svých věcí, odkud jsem si jednoduše vytáhl boxerky, kalhoty, triko a nakonec sako, což jsem všechno přeložil přes mé předloktí a odešel jsem s tím zpátky do ložnice, abych si to položil na postel a mohl se v rychlosti převléknout, abych pak nezdržoval.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ty mi nevěříš? A viděl ses vůbec někdy v zrcadle, když se mračíš? Vypadáš vážně nebezpečně, když jsem tě ještě tak moc neznala, tak jsem se tě občas i bála – a vlastně ještě nyní mám občas strach, jestli jsem ti něco neudělala, když se mračíš. Vážně netušíš, jak občas na lidi působíš… Nebo to víš moc dobře, ale nechceš to přiznat,“ dodala jsem nakonec s vědoucným úsměvem. Nutno podotknout, že to vůbec neznělo jako výčitka. „Hm, to zní docela slibně, takové příjemné rande v restauraci, akorát bychom se nemohli navzájem krmit… a mě to vždycky tak strašně moc baví,“ uchechtla jsem se pobaveně, nicméně faktem zůstávalo, že se mi ten nápad opravdu hodně líbil. Dokonce už jsem se necítila tak divně, jako tomu bylo ještě před pár dny, když došlo na nějaké pozvání či kupování věcí. Už se snad dalo říct, že jsem si na to pomalu začínala zvykat a chápat, že takhle to prostě chodí, a že to neznamená, že by si John myslel, že jsem s ním kvůli tomu. Z materiálních důvodů. Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem pocit, že se mi zase po delší době podařilo Johna vyhodit z konceptu. Koukal se na mě, jako kdyby už nezvládal nic dalšího… To ho tak uhranuly ty mé šaty? Podivila jsem se v duchu. Zarazila jsem se v následujícím kroku, když jsem se vracela zpátky z ložnice, protože mě zase překvapil ten Johnův výraz překvapení a neměla jsem tušení, co chce udělat, když se zvedl a zamířil rovnou ke mně. Ještě před týdnem bych měla nutkání udělat krok dozadu a snad se i bezdůvodně omluvit, ale teď? Jenom jsem se zastavila a zvedla k němu hlavu, vyčkávajíc. „Teda, pane Mariano, vy jste děsivý… myslela jsem, že vám slečna Hackett vyhovuje a vy takhle?“ Nakrčila jsem obočí a pokusila se o káravý pohled, aby se zastyděl za to, co byl schopen říct. Možná ve mně trochu hrklo, jestli je tohle opravdu jen legrace (tak trochu drsnějšího rázu, alespoň pro mě), nebo by byl John schopen… Ne, nic takového. Určitě ne… Na chvíli jsem zkoprněla, ale pak jsem se to honem snažila zamaskovat a přenést se přes to. Možná se to i podařilo, vzhledem k tomu, že se mi myšlenky zase roztekly, jak jsem mu opětovala delší polibek. No, a aby toho nebylo málo, tak mě ještě vzal do náručí, automaticky jsem Johna objala kolem krku a kousala se do spodního rtu, protože jsem si nebyla jistá s tím, jak si tohle zrovna vyložit. Chce se mnou opravdu pomilovat v pracovně, nebo zamýšlí něco jiného? Ale já, ač bych ráda, těšila jsem se na ten výlet, probíhalo mi hlavou a přemýšlela, jak by se ty dvě věci daly skloubit dohromady, než… Jsem byla postavena před šatnu. „No… já se fakt snažila si vybrat něco, co by se ti líbilo,“ promluvila jsem poněkud tiše, skoro provinile. Ale upřímně řečeno jsem byla opravdu ráda, že si mohu vybrat něco mnohem odlehčenějšího, protože tyto šaty byly moc hezké, ale cítila bych se v nich poněkud nesvá. Pohladila jsem Johna po nahé paži, než se odebral do ložnice a já se ještě přehrabovala ve věcech, dokud jsem nenašla kousek, který mi ihned padlo do oka. Otočila jsem se a zamířila do ložnice, kde se zrovna John oblékal, přičemž jsem na něj ulpěla pohledem. Zálibně jsem si prohlížela jeho křivky a vůbec mi nedošlo, že mě u toho může nachytat. Hladila jsem každou linii jeho těla, od spodní části až po tu horní… jako bych ho skoro až hmatatelně hladila očima. Pak jsem shlédla k šatům, které jsem měla přehozené přes předloktí a taktéž se dala do rychlého převléknutí. Možná i schválně před Johnem, jak prozradilo mé tiché potutelné chichotání, než… jsem se tak trochu zamotala do ramínek. „Ehm, Johne, mohla bych tě poprosit o pomoc?“ Nakonec jsem se odhodlala, třebaže jsem před ním víceméně stála skoro polonahá… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Opět jsem se bezděčně zamračil přemýšlením, jak jsem se snažil vzpomenout na nějaký konkrétní okamžik, což mi momentální neustálý stav štěstí moc neusnadňoval, protože mě to strašně ovlivňovalo a ano, přiznejme si, omamovalo. Večeři s Gabby v restauraci jsem bral jako takovou menší výzvu pro ni samotnou. Zkoušku, bude-li chtít. Podle mého názoru se stejně nejvíce naučí praxí. Možná bych jí mohl jen tak sehrát modelovou situaci v restauraci, aby věděla, co očekávat. Kromě toho, hrát si na číšníka.. vypadá to jako dobrá zábava.. Neměl jsem ani sebemenší tušení, jakému stresu a nejistotě jsem Gabby tím svým hloupým vtípkem vystavil. Cítil jsem se s ní natolik volně a přirozeně, že jsem pak zapomínal, jak moc je vlastně Gabby nevinná a svým způsobem naivní romantická duše. Samozřejmě jsem to nemyslel vážně, nýbrž jako kompliment. Vždyť vypadala úplně jinak, jako někdo úplně jiný v těch úzkých šatech. Ale přeci bych jí neřekl to hloupé "kdo jsi a cos' udělala s Gabby?", což jsme si říkali leda tak s přáteli, když se někdo z nás zasekl a začal o něčem vášnivě hovořit, aniž bychom my ostatní tušili, co že to povídá.. ale to je vedlejší. Zkrátka mi ani Gabby nenaznačila, že to na ni bylo trochu moc, naopak mi ještě tak trochu nahrála. Nicméně, už jsem na to nic neřekl, protože mi bylo divné, jak byl zpočátku její polibek.. váhavý? Na zlomek vteřiny jsem měl dojem, že jsem zase provedl něco neodpustitelného, ale polibek samotný měl zřejmě magické účinky, takže se Gabby zase uvolnila.. "Já vím a děkuji.. jen chci, aby ses i ty cítila dobře a nebylo to na úkor toho, že se mi zrovna v těch nebo oněch šatech zdáš ještě víc sexy, než obvykle. Dnes to bude náročné, dlouhé, budeme se procházet tam a zase jinam.. V těchto šatech by ti to asi po chvíli už moc příjemné nebylo," vztáhl jsem k ní ruku, abych ji mohl s konejšivým pousmáním pohladit po tváři, než jsem zase ruku spustil, připraven jít si vybrat něco na sebe. Jen mne příjemně překvapil ten její dotek na mé paži, než jsem i s hromádkou oblečení zmizel z šatny.. V rychlosti jsem ze sebe shodil volné kalhoty a nahradil je boxerkami, přes něž jsem pak přetáhl tmavé kalhoty, chvíli si pohrávajíc se zapínáním, než jsem se pak ještě sehnul pro triko, abych si jej mohl přetáhnout přes hlavu. V tom jsem se otočil a.. koutky úst mi pobaveně popojely zase o kus výš, jak mi Gabby právě předváděla tak trochu striptýz obráceně. Chtěl jsem si ten pohled řádně vychutnat, ale bylo zapotřebí pomoci nebohé dívce v nesnázích, takže jsem přistoupil a snažil se honem přijít na to, jak tahle záhadná věc funguje.. Nakonec se mi záhadu ramínek podařilo rozluštit, takže to z estetického hlediska vypadalo stejně a zároveň hezky. "Dokonalé.." pousmál jsem se a ukradl si malý polibek, při němž jsem si dovolil Gabby konečky prstů přejet po holé kůži jejích zad. "A co já? Pustíš mě takhle mezi lidi?" poodstoupil jsem o kousek, čekajíc na její verdikt. Sako jsem měl stále ještě rozprostřené na posteli, ale i tak jsem byl ochoten pro změnu splnit Gabby její přání, pokud by se jí chtělo na mém nahodilém výběru něco měnit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Máš pravdu, stejně bych se cítila zvláštně, když vlastně budeme jen na takovém výletě, ale určitě se pro ně najde jiné využití. Tedy, jako myslím, jiná příležitost, při které si je budu moci obléct, i když je na druhou stranu pravda, že ani já sama se v nich nepoznávám. Je to takové zvláštní, ten styl… Nejsem na to ani trochu zvyklá, ale i tak se mi to líbí,“ opět jsem se poněkud více rozmluvila, plácaje jedno přes druhé, jak se mi hlavou míhaly všechny možné myšlenky. Ale na tohle už musel být John zvyklý, ale přeci jen to neznamenalo, že vždy stíhá mé myšlenkové pochody. Tím spíš, když jsem pro jednou mluvila rychleji a na jeden nádech, jak jsem se to snažila vyhrknout a dostat ze sebe – jako kdyby musel John všechno vědět. Někdy jsem tu svou potřebu mu všechno říct proklínala, protože ho to muselo nudit, nebo třeba klidně i štvát. Nebo se nad tím jen pobaveně usmíval? Připadala jsem si vážně neschopně, když jsem se zamotala do šatů, ale na druhou stranu jsem alespoň pro Johna nachystala malé překvapení v podobě převráceného striptýzu, který si ale nemohl zase tak užít. Ale možná stačila i ta malá chvíle, než se objevil těsně u mě a pomohl mi z té prekérní situace – jako bylo to nemožné zamotání do vlastních šatů. Úlevou jsem si oddechla, ještě poupravila ramínko a podívala jsem se mu do očí s nadzvednutou hlavou. Dostalo se mi krátkého polibku, při kterém jsem slastně přivřela oči, a následně chtě nechtě vzrušeně vydechla, jak jsem ucítila Johnovy prsty na holé kůži zad. Opět provokoval… „Nejraději bych tě nepustila a… ehm, jo, moc ti to sluší,“ ne, vážně jsem ještě nedokázala na rovinu říct, že bych z něj strhala všechno oblečení, skočila na něj, pevně jej objala nohama kolem pasu a dostala do postele, která se najednou zdála tak lákavá. Nicméně… udělala jsem krok blíž a objala Johna kolem pasu. „Takže máš všechno?“ Zeptala jsem se, přičemž jsem si vzpomněla, že bych si ještě měla vzít tašku, do níž bych strčila pár nezbytností a hlavně mobilní telefon a foťák nevyjímaje, na což jsem nemohla zapomenout. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Ehm.. dobře.." bylo to jediné, co jsem Gabby na tu salvu slov byl schopen odpovědět, samozřejmě s nezadržitelným cukáním koutků. Nicméně přesně vystihla můj pocit z těch šatů. Slušelo jí to, to ano, ale prostě to bylo najednou tak nezvykle jiné vidět ji takhle, v pouzdrovkách (nebo jak se tomu říkalo?), jimž už chyběly k dokonalosti jen lodičky.. Zřejmě jsem dostal povolení nechat si na sobě to, co jsem měl oblečené, třebaže ve mě v první chvíli trochu hrklo, přemýšleje nad tím, co mám špatně, nebo spíš co by chtěla Gabby. Ale jak se ukázalo hned vteřinu poté, zase jsem jen zbytečně moc přemýšlel nad hloupostmi, protože si mi Gabby položila ruce kolem pasu. Automaticky jsem jí jednou rukou to volné objetí opětoval a ještě jsem si dovolil pohladit ji po tváři, přičemž jsem jí strčil pramen vlasů za ucho. "Jen si vezmu pár nezbytností.. boty například.. a už bychom mohli vyrazit, ať nám někdo Sochu neunese před nosem.." usmál jsem se na ni a sklonil se pro polibek, o něco delší, jímž jsem jí prakticky říkal, jak moc jí to sluší, takže.. "Vůbec se mi tě nechce pouštět. Ale už bychom vážně měli jít.." řekl jsem tiše, snažíc se přimět své ruce, aby Gabby pustily.. Nakonec jsem sebral síly a opravdu ji pustil, abych si ještě z šatny vzal nezbytnosti, mimo jiné jako například sluneční brýle.. Peněženku a mobil jsem měl v kuchyni už od včera, sako na posteli.. Už jsem jen počkal na Gabby, co si ještě vezme, v ruce už držíc připravený foťák, abychom na něj nezapomněli a mohli konečně vyrazit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rozněžněle, aniž bych si to skutečně uvědomila, jsem se na Johna pousmála, jak mi tak opětoval jednou rukou objetí, přičemž se mi dostalo ještě pohlazení po tváři a zandání pramínku světlých vlasů za ucho. Pod tím dotekem jsem slastně na kratší dobu přivřela oči, užívaje si toho plnými doušky. Oči jsem otevřela až teprve ve chvíli, kdy se ozval Johnův příjemný hlas a já u toho nakrčila jedno obočí a to druhé pro změnu povytáhla o kousek výš. „Pár nezbytností? A co já? Mě si sebou nevezmeš?“ Přimhouřila jsem oči a pokusila se znít téměř dotčeně, ale ten správný dojem pokazilo nezadržitelné cukání koutků úst. V následující chvíli jsem se však uklidnila, abych mu mohla opětovat další o něco delší polibek, při němž jsem mu prsty zajela do vlasů a jakmile jsme se od sebe odpoutali, tak jsem mu je ještě prohrábla, aby se urovnaly. „Vždyť mě nemusíš pouštět, když nebudeš chtít, ehm… ale máš pravdu, měli bychom jít, abychom toho stihli co nejvíc, už se na to strašně moc těším,“ trochu rozpačitě jsem si skousla spodní ret, potom, co jsem řekla na začátku, ale nakonec jsem zazněla upřímně nadšeně. Prohrábla jsem Johnovi ještě jednou vlasy, políbila krátce na rty a pak jsem se odebrala ještě pro zbytek věcí. Vlastně konkrétně jen pro menší brašnu, do které jsem v kuchyni u baru dala svůj nový zelený mobilní telefon a na poslední chvíli jsem si ještě vzala vlastní sluneční brýle, které jsem si nasadila do rozpuštěných plavých vlasů jako čelenku. „Neviděl jsi, prosím… aha,“ uchechtla jsem se, když jsem si všimla, že hledaný foťák už John dávno drží v ruce. Přišla jsem k němu blíž a těsně před ním jsem se otočila a trochu do něj šťouchla svým pozadím, přičemž jsem se pobaveně tiše zachechtala. „A kam vlastně ze všeho nejdříve půjdeme teď? A co když se ztratíme? A co když…,“ zarazila jsem se uprostřed otázky, a omluvně jsem pohlédla přes rameno, uvědomujíc si, že mám zase plno otázek. „Tak pojďme,“ zahlásila jsem nakonec a hopsavým krokem jsem se vydala po chodbě do výtahu. Dole jsem pozdravila oba pány na recepci a samou radostí jsem jim poslala vzdušnou pusu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Jen jsem se na ni s povytaženým obočím díval, přemýšleje na chvíli o tom, že bych ji teoreticky mohl poslechnout, protože mě to neskutečně lákalo.. Ne, kdepak, jde se ven! Bez debat! Už už jsem chtěl jít, když to znovu schytaly mé pečlivě "urovnané" vlasy. Jedno obočí dole, druhé nahoře a k tomu nic neříkající pohled, který jsem upřel na Gabby hned po té, co mi k ještě většímu zmatení věnovala další pusu, než se sama otočila a šla si ještě pro něco, abychom pak už mohli vyrazit. Čekal jsem na ni, foťák vyzývavě v ruce, abych se ještě mohl jednou pokochat tím, jak jí to sluší. Ještě jsem se uchechtl, jak do mě šťouchla, provokatérka, a následoval ji konečně z bytu ven, zatímco jsem se křenil jejímu nekonečnému proudu otázek.. Pozdravili jsme oba pány a když jsme se ocitli venku na chodníku, dovolil jsem si Gabby zvolna obejmout jednou rukou kolem pasu, druhou rukou si automaticky nasazujíc sluneční brýle. Ještě jsem se Gabby omluvil, že dnes budu potřebovat nějakou hotovost na taxíky, čímž jsem nedisponoval, takže jsem ji "táhnul" na roh bloku, kde byl bankomat.. Ušli jsme pak jen pár kroků, když jsem zahlédl přijíždějící volné taxi, na které jsem okamžitě mávl, takže nám zastavilo. Přidržel jsem Gabby dveře a sám jsem nastoupil až po ní, nahlásil jsem taxikáři náš cíl, čímž jsem Gabby prozradil náš první cíl. "To je prostě základ. Až uvidíme Sochu Svobody, vrátíme se víceméně do centra, tak jsem si říkal, že to prostě bude nejlepší hned takhle na začátek.. Hmm.. co o Soše Svobody víš?" zeptal jsem se zkusmo, abych zjistil pouze tolik, jestli bude Gabby chtít, abych jí o tom něco pověděl, nebo ne.. Pokud ano, plánoval jsem to stejně až na místo jako takové. Dojeli jsme k místu, kde už teď byla celá spousta lidí - fronta na trajekt k Liberty Island. Ujistil jsem Gabby, že to brzy pojede a že nebudeme muset čekat moc dlouho, protože se tam všichni vlezeme najednou - trajekty jsou celkem prostorné a navíc, jezdí to každých 25 minut.. Celou dobu jsem si ji držel u sebe ve volném objetí kolem pasu a rozhlížel jsem se u toho kolem sebe na tu spoustu turistů, kteří se všichni těšili na tu chvilkovou jízdu přes slanou vodu až k jedné z nejdůležitějších dominant tohoto města.. "Tak.. jdeme na to.." řekl jsem s tichým nadšením, když se fronta pohnula směrem k připravené lodi.. Protlačil jsem nám cestu až k zábradlí, aby měla Gabby co nejlepší výhled, zatímco jsem ji na chvíli musel nezbytně chytit za ruku, když jsem svým tělem zkoušel rozrážet poblázněné turisty, aby nám udělali cestu a zároveň se netlačili na Gabby.. Čekala nás menší okružní jízda kolem Ostrova Svobody, takže jsme se mohli jednoduše kochat..  po "přistání" na Liberty Island |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Socha Svobody? To je přeci symbol svobody, přátelství a pomoci!“ Rozhodila jsem rukama, jako kdyby o tom John vůbec nic nevěděl a ptal se na to kvůli tomu, pak mi však došlo, jak to ve skutečnosti myslel… takže jsem se začervenala, že jsem opět jednou ze sebe udělala totální blondýnku. Omluvně jsem se pousmála, ohlédla se k řidiči, který se samozřejmě nekoukal, načež jsem Johna pohladila po tváři. Na víc jsem se prostě v této chvíli nevzmohla, třebaže mě jeho rty lákaly, ale byli jsme venku… a něco víc se prostě nehodilo. Každopádně, pokud se jednalo o přednášce ohledně nejznámější americké památky, rozhodně jsem se nebránila, kdyby mi chtěl John povědět víc. Ráda jsem ho poslouchala, s jakým zanícením hovoří. Pozorovat ho přitom všem bylo prostě dechberoucí a mě se to na něm strašně moc líbilo, protože to byl on. Dojeli jsme na místo a mě se zmocnila pravá nefalšovaná panika, kterou jsem jen stěží zamaskovala pod úsměvem. John si toho všiml a ubezpečil mě, že se na trajekt opravdu všichni vlezeme, takže mi bylo o dost líp, ale to neznamenalo, že ten strach a obavy z toho mumraje lidí přešel. Nebyla jsem na něco takového zvyklá a bylo mi to dost proti srsti - se mačkat davem turistů a dávat pozor jak na sebe, tak vlastně i na své věci. Ale byl tu John, který mě držel blízko sebe, takže jsem se o něj mohla víceméně i trochu více opřít a sem tam zachytit křečovitě za tričko, když dav sílil a já už vážně měla strach, že kdybych se ještě víc pohnula, tak mě snad všichni zašlapou. Připadala jsem i ještě menší, než jsem byla ve skutečnosti, což bylo v tuhle chvíli a situaci dost… stresující. „Nepouštěj mě, prosím,“ kuňkla jsem tiše k Johnovi, s pohledem upřeným do jeho slunečních brýlí a pokud dovolil, tak jsem se k němu opravdu přitiskla, rukou propletenou okolo jeho pasu, takže jsem se mohla částečně chytit i za jeho sako. „Ty už jsi tady někdy byl? Viděl si ji už někdy naživo?“ Optala jsem se, mezitímco jsme se prodírali postupujícím davem turistů, snažíce se přijít na jiné myšlenky, protože jsem z toho byla opravdu hodně vykolejená a v jednom momentě jsem myslela, že snad raději omdlím, jak jsem se stresovala. Dost mě vyděsilo, když jsem ztratila oporu v Johnovi, už jsem se lekla, že by mě tu v těch pár vteřin snad chtěl nechat uprostřed toho všeho, ale naštěstí mě vzal za ruku, jejíž stisk jsem mu křečovitě opětovala s propletením prstů. Přeci jen se tak drželo mnohem pevněji a sebejistěji. Jen jsem mu mezitím vším ještě stačila nechtěně šlápnout na nohu, jak se dav tlačil a já tak trochu zakopla. Dostali jsme se k zábradlí a já se Johna nehodlala pouštět ani na vteřinu. Popravdě jsem si ani neuvědomovala, že mu tu ruku celou dobu držím tak křečovitě. „Johne…“ vydechla jsem užasle s očima navrch hlavy, když jsem svou pozornost přesunula dopředu, nevšímaje si ostatních, kteří mi byli krom Johna momentálně zcela ukradení. Rychlý dech se mi postupně uklidňoval, ale srdce mi bušilo jako o závod. „Podal bys mi, prosím foťák? Tohle musíme vyfotit, je to naprosto úchvatné!“ zazněla jsem nadšeně a natahovala k němu druhou ruku, přičemž jsem se stále dívala před sebe, hltajíc všechno kolem. Pro mě to bylo naprosto nepopsatelné… ohromný zážitek, který mi asi nedá dneska vůbec spát, a to byla teprve první návštěva z toho všeho, co nás ještě dneska čeká. Pokud John dovolil, tak jsem si dala poutko z foťáku kolem dlaně, kdyby náhodou a fotila jsem jako o život. Jen škoda, že tu bylo tolik lidí, protože v opačném případě bych si Johna vyfotila. „Ten dav je strašně děsivý,“ přiznala jsem se pak v další chvíli tiše, protože bych nerada někoho urazila, ale musela jsem si ulevit. To už jsme pomalu ale jistě vystupovali a mě se udělalo zase o něco líp, s myšlenkou, že jsme na pevné zemi. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nicméně její poznámce jsem se jen pousmál, protože v podstatě měla absolutní pravdu a proti tomu se nedalo říct ani popel. Pochopil jsem z toho, že nebude třeba o tom nic víc říkat, koneckonců, nešlo jen o symbol NYC, ale v podstatě celé Ameriky. Byl to symbol Nezávislosti a jako takový mezník byly všechny historické události kolem toho známé všem.. Gabby zase přerušila tok mých myšlenek (zabývajících se momentálně historií) tím, že mě pohladila po tváři, takže jsem na chvilku k její dlani svou tvář přitiskl víc, ale opravdu jen na chvíli. Bylo to přeci jen poněkud.. zvláštní takhle v taxíku. Jak jsem mohl z Gabbyny reakce usuzovat, cítila se podobně jako já sám. Nesnášel jsem davy turistů. Normálně ve městě sice jsou davy lidí, ale ty se hýbou nějakým směrem a v celkem vysoké rychlosti, není to tohle pošťuchování na místě. Zase ve mě Gabby probouzela ty ochranitelské reflexy, kdy jsem si každou buňkou těla i každým koutkem mysli přál, abych jí toho stresu mohl nějak zbavit. Minimálně jsem ji k sobě mohl přivinout blíž do objetí, když už se ke mě sama tak nějak přitiskla. "Neboj, tohle bude to nejhorší a pak už to bude jen lepší, slibuji," řekl jsem jí s velkým optimismem v hlase. Cítil jsem to její napětí téměř hmatatelně a ačkoliv jsem byl i já z toho všeho nesvůj, její nejistota mi paradoxně dodávala odvahu to brát v klidu, abych byl schopen ji před tím šílenstvím okolo ochránit. "Kdepak.. ani nevím proč, ale.. nepřišlo mi důležité jet až přímo sem. Stačily mi doposud jen obrázky a vidina vzdálené siluety.. Ale jsem rád, že to teď uvidím na vlastní oči, pěkně zblízka," jen kdybych uměl vygumovat všechny ty lidi kolem. Pak by to bylo mnohem lepší.. pomyslel jsem si kysele na adresu okolního davu. Ale co naplat, vybrali jsme si sobotu dobrovolně. Mohli jsme si to nechat na týden, ale.. Trochu jsem sykl, jak mi kdosi šlápl na nohu, což bylo opět a pouze další z mnoha kouzel davové turistiky, takže jsem to nijak neřešil. Byl jsem smířený s tím, že bude dnes mým nohám uštědřeno vícero šlápnutí. Koneckonců, čekalo nás toho ještě tolik.. Konečně jsem se trochu uvolnil, když jsme stanuli u zábradlí. Gabby mi svírala ruku, jako kdyby to bylo ono pověstné poslední stéblo na hladině a ona byla tou tonoucí osobou, ale v tu chvíli mi to přišlo přirozené - prostě se bála, nicméně.. chtěl jsem ji nějak víc uklidnit a tak jsem opatrně ruku z jejího sevření vyprostil, abych ji následně mohl zase obejmout, dívajíc se na vodu kolem nás, stejně jako na různé siluety staveb v dáli, až nakonec samotnou Sochu Svobody. "ovšem, moment.." odtrhl jsem se od ní, abych mohl z kapsy saka vytáhnout náš mrňavý kompaktní fotoaparát. Raději jsem jej Gabby podal držíc ho za zápěstní šňůru, kterou jsem jí tak nějak přidržel, aby si jí mohla protáhnout ruku. Nebyl bych zrovna dvakrát nadšený z vidiny padajícího foťáku z lodi dolů.. Konečně jsme zastavili a davovou vlnou jsme s Gabby byli odnášeni z lodi pryč. Teprve na zemi, kdy se turisté rozutekli, jsem schválně zpomalil, abychom zůstali mezi posledními a mohli se volně nadechnout. "Gratuluji, přežili jsme," utrousil jsem poněkud ironicky na adresu pospíchajících turistů a dovolil jsem si trochu se pousmát a porozhlédnout se směrem k samotnému monumentu. Ještě stále jsme byli víceméně daleko, ale už teď působila Socha tak majestátně.. "Jen mě mrzí, že se dnes nepodíváme nahoru," pronesl jsem trochu posmutněle, načež jsem se podíval na Gabby a pousmál se. "Ale mohli bychom mít důvod se sem ještě podívat mimo turistickou špičku. Kvůli výhledu se člověk musí registrovat dopředu a co jsem tak koukal, může trvat víc než měsíc, něž by se na nás dostala řada. Na druhou stranu, takhle je to taky fajn.." uchechtl jsem se šťastně, že už je kolem nás víc prostoru a chvilkově, samou radostí z té absence davu, jsem sklonil hlavu pro jeden malý letmý polibek. Pak už jsme jen kráčeli dál, než jsem se zastavil a poprosil Gabby o foťák, abychom se mohli vyfotit podobně, jako tomu bylo u gejzíru Old Faithful v YNP.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Tak to jsem možná i raději, že mohu i já s tebou sdílet další poprvé, ne že by tomu bylo jinak, kdybys už tu byl, to si, prosím, nemysli… jen… Je to prostě takové super, že jsi tu taky ještě nebyl. Líbí se mi, když na tobě vidím to nadšení z nových věcí, jak ti ten zájem svítí z očí, víš,“ uchechtla jsem se nakonec, uvědomujíc si, že John není třeba jako já, co se týkalo těch velkolepých projevu nadšení a extrémní radosti. Ale i tak na něm bylo patrné, když měl z něčeho radost. Jen mi ten úsměv na krátko zamrzl na rtech, když jsem zaslechla Johnovo nenápadné zasyknutí, když už jsem u něj byla tak blízko. Užuž jsem se chtěla zeptat, jestli se něco nestalo, ale nakonec jsem špitla jen tichou omluvu, protože jsem si myslela, že jsem to udělala já, než někdo z procházejících turistů. U zábradlí jsem se konečně částečně uvolnila a nechala si od Johna pomoct, co se týkalo toho poutka na foťáku… Uchechtla jsem se Johnově poznámce, na kterou jsem vzápětí jen zavrtěla pobaveně hlavou a trochu se k němu přitiskla, i když už jsme nebyli v tak početném davu, který se kolem nás postupně rozprostřel, takže jsme měli i více prostoru. Teď už jsem mohla dýchat volněji a taky se více uvolnit, k čemuž mi pomáhala i Johnova blízkost, třebaže už jsme se k sobě tak moc netiskli, jako když jsme byli uprostřed toho rostoucího davu. Tehdy by se to dalo pokládat za jedinou pozitivní věc – že jsme se k sobě mohli bez výčitek tisknout a držet se, aniž by to Johnovi nějak výrazněji vadilo. I když… neustále jsem byla na pochybách, jestli mu ty projevy opravdu vadí, nebo ne. Nebyla jsem si tím tak docela jistá, proto mě pak překvapilo, když mi v jedné chvíli věnoval krátký polibek. Zůstala jsem na něj omámeně civět, ale nakonec jsem se dokázala rozmluvit. „Fíha, tak to je… Ale vlastně se to dalo předpokládat, vzhledem k tomu, kolik turistů sem jezdí. A každý Američan by měl vidět Sochu Svobody osobně, alespoň jednou v životě, podle mého názoru. Každopádně budu ráda, když sem ještě někdy zajedeme a podíváme se nahoru, ale zatím mi to bohatě stačí i tady. Je tu krásný výhled na všechno kolem,“ odpověděla jsem upřímně a neméně upřímně se pousmála, než jsem si uvědomila, že mě John prosí o foťák. „Jasně, hned to bude,“ trochu jsem se zamotala do poutka, jak jsem byla najednou nervózní a snažila jsem se mu foťák předat, co nejrychleji to šlo. Pokud John chtěl a dovolil, přišla jsem k němu blíž a objala jej kolem pasu, abychom se tedy mohli společně vyfotit, jak jsem tak nějak odtušila, doufaje, že správně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Jak jsme tak byli pozadu za ostatními lidmi, pociťoval jsem mnohem větší uvolnění, dokonce takové, že mi to letmé políbení ani trochu nevadilo. Možná mi nakonec anonymita New Yorku přeci jen pomůže se přes to někdy přenést..? "Dnes půjdeme i tak mrknout na pořádný výhled, kde toho i uvidíš víc, než tady," nechtěl jsem, aby byla třeba nešťastná z toho, že nahoru opravdu dnes nepůjdeme, i když už jsme tady. Ale na druhou stranu jsem rád, protože by to bylo hodně velké zdržení a moc bychom toho potom nestihli.. Poděkoval jsem jí za foťák, ještě jsem se ujistil, že je za námi opravdu Socha Svobody a pak, po vzoru našich fotek z YNP, jsem ji taky objal a dokonce se pousmál, než jsem natáhl paži před sebe a trochu dolů, abych nás vyfotil se Sochou za námi. "Mohla by to být nakonec docela vtipná série," poznamenal jsem, myslíc právě i na ty předchozí fotky, stejně jako na ty, které ještě určitě dneska uděláme. Nepouštěl jsem Gabby z objetí a vyrazili jsme zase dál. Bylo fajn prohlédnout si nejen monument, ale i ten výhled na New York, který byl odsud parádní.. Povšiml jsem si pak, že se lidé zase začínají pomalu formovat do fronty na trajekt.. "Co bys řekla na to, že bych tě teď vzal na ten slibovaný výhled? Nebo.. mohli bychom si dát třeba na chvíli pauzu od toho davu a vzal bych tě do takového menšího parku..? Co by se ti líbilo? Dnes je prostě tvůj den, takže si můžeš přát cokoliv.." uculil jsem se na ni, vyčkávavě jí hledíc do očí, co by si teď přála vidět. Samozřejmě jsem měl jakýsi plán, ale všechno bylo od sebe tak nějak vzdáleno na cesty taxíkem a procházky, takže nezáleželo na tom, v jakém pořadí co navštívíme.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Myslíš, jakože bychom mohli udělat i nějaké ksichty? Třeba… takhle?“ Asi nebylo ničím zvláštní, že jsem měla trochu… praštěnou náladu, ale svým způsobem to bylo uvolňující a dalo mi to zapomenout na ty těžší chvíle tam na trajektu, kde jsem se necítila zrovna dobře, ale John mi pořád pomáhal to ustát, opravdu ano a byla jsem mu za to nesmírně vděčná. „Hm, ještě malý moment… Mohla bych tě o něco poprosit? Že by sis tu stoupnul, udělal mi pózu a já bych si tě vyfotila na památku… pěkně prosím? Udělal bys to pro mě? Neboj, budu se snažit, aby to byla opravdu moc krásná fotka,“ poprosila jsem Johna s pohledem malého štěňátka, což byla velmi osvědčená metoda u nás obou. „A co by se chtělo tobě? Nerada bych, abych se rozhodla pro něco, co se ti ani moc nechce… Ale když už se ptáš, já bych možná nepohrdla tím menším odpočinkem někde při kousku přírody. Třeba by to prospělo nám oběma, nebýt chvíli v tom davu a vlastně… ani nikam nespěcháme. Záleží jen na nás,“ rozmluvila jsem se mezitímco jsem střídavě pohlížela na okolní lidstvo, na foťák, který jsem kontrolovala a pak i na Johna samotného, kterému jsem zapátrala v obličeji. Nutno podotknout, že takhle mu to s těmi slunečními brýlemi moc slušelo, ale začínalo mi trochu vadit, že mu nevidím opravdově do očí. Musela jsem jen odhadovat, jak se na to všechno asi ve skutečnosti tváří… „Koukni se na mě,“ vyplázla jsem provokativně špičku jazyka, a jestli to nečekal, tak jsem se k němu zvedla na špičkách nohou a sama mu trochu nadzvedla ty brýle. „Vypadáš čím dál tím líp, ale čím blíž, tím hůř,“ neodpustila jsem si nakonec menší vtípek, přičemž jsem se pobaveně zasmála. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Upřímně mě rozesmálo, jak se Gabby zaksichtila, přičemž jsem znovu natáhl ruku s foťákem a vyfotil pár úplně praštěných snímků, kde jsme se oba tvářili jako naprostí šílenci. Normálně bych to asi udělal jen stěží, ale.. co to plácám, rád jsem se ksichtil do foťáku. Sice jsem snad ještě nikdy nevyděl výsledky takového "snažení", ale samotná tvorba byla obvykle více než zábavná, stejně jako teď. Nakonec jsem Gabby foťák vrátil, což jsem nejspíš neměl dělat. S tváří hotového mučedníka jsem vrhl pohled po okolních turistech, abych nemusel snášet ten štěněcí kukuč a bez debat jsem si šel stoupnout, kam Gabby chtěla. Strčil jsem ruce do kapes a pokrčil bezradně ramena. "A víš, že bych měl fotit spíš já tebe? Je to tvůj foťák, tak bys na něm měla být ty a tvoje cesty.." snažil jsem se to ukecat, než jsem si povšiml typického postoje u turistů kolem, takže jsem se rozhodl jej z legrace napodobit. Pak jsem ještě udělal jednu ze svých obvyklých "póz", kterou mám prakticky na všech anglických fotkách (když už se nějaké dělaly) ze školy. Akorát jsem se u toho nevydržel nekřenit, jak to bylo divné, takhle s Gabby, až jsem se tomu prostě musel smát. Nakonec jsem zakroutil hlavou a přešel k ní s tím, že by měla být na řadě ona.. "Souhlasím.. v tom případě zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Znám extrémně fajn místo, kde se ani nic jiného než relax nedělá. Tam jsem byl, přiznám se, docela hodněkrát, ale myslím, že by se ti to mohlo líbit.." přešel jsem v mysli k dalšímu z několika bodů tohoto dne. "Hmm??" vytrhla mě nečekaně Gabby z mého plánování svým ještě nečekanějším sápání se po mých brýlích. Reflexivně jsem hlavou cuknul dozadu, ale nebylo to dost rychlé, takže mi Gabby ty brýle nadzvedla, přičemž jsem automaticky zamžoural do světla. "Dobrá poznámka. To znamená, že odteď už mě nemusíš fotit a budu fotit už jen já tebe.." neváhal jsem využít nabízené příležitosti ve svůj prospěch. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ale aby té radosti nebylo moc, tak se John rozhodl, že se z toho focení vlastní maličkosti ještě zkusí vykecat, což jsem mu nechtěla dovolit – ale pokud by vyloženě nesouhlasil, tak bych ho samozřejmě nijak netrápila. Přeci jen to naše výletování bylo proto, abychom byli spolu a bavili se a ne, aby se někdo z nás přílišně trápil, to opravdu ne. A jak jsme si slíbili, spoléhala jsem na to, že by mi John řekl, kdyby mu něco opravdu hodně moc nevyhovovalo. Ale tohle protestování mi připadalo spíše jen… aby se neřeklo. Určitě mu to zase tak moc nevadilo, klidnila jsem se v duchu, třebaže jsem se nejistě kousala do rtu. „To je sice pravda, ale já na těch cestách nejsem sama,“ připomenula jsem se dost podstatnou věc, mile se usmívajíc. Nechtěla jsem tím nic říct, jen prostě vysvětlit, proč ho chci fotit, aby si nemyslel, že to dělám vyloženě proto, že si užívám jeho trápení. To opravdu ne. John se mi nakonec ale podvolil a já se na oplátku rozhodla, že udělám jenom pár fotek, když už byl tak hodný a udělal to pro mě. Pobaveně jsem se chechtala, když jsem na něj namířila svůj malý foťák, a ještě ho sem tam instruovala, než jsem udělala pár kroků vzad a nechtěně vrazila do zad náhodnému turistovi, který se na mě obrátil s naštvaným výrazem. Pán si něco pro sebe zamumlal, cosi o hloupých blondýnách, třebaže jsem se mu překotně omluvila, ale jenom si odfrkl a s menším šťouchancem, pod jehož menším náporem jsem udělala krok dopředu, se prodral na druhou stranu, cosi ještě hudrujíc… Otočila jsem se na Johna a pokrčila rameny, to bylo asi tak jediné, co jsem mohla v té chvíli dělat. Vlastně ne… Já fotila! A rozhodně jsem neměla v plánu si kazit náladu. Udělala jsem ještě pár fotek, a pak přišla k Johnovi blíž, abych mu je mohla ukázat a pokud chtěl, tak jsem se osmělila a tentokrát mu udělala pár pseudo-modelkovských póz, aby si mě vyfotil. „… A mají tam zmrzlinu?“ Zamrkala jsem na něj bezelstnýma očima, protože jsem si vzpomněla, jak jsme před včerejškem zamířili do Central parku, kde byl ten Ital s boží zmrzlinou… A když se mi společně s tím vybavil ten moment, kdy jsem Johna zrozpačitěla, tak jsem se samovolně zazubila. „Tak to prr, s tím nesouhlasím. Já si tě budu fotit, protože chci,“ opáčila jsem mu téměř okamžitě, ale za to dost neochvějně, protože jsem si za tímto stála. Nadzvedla jsem mu sluneční brýle ještě víc, načež jsem mu je zkusila sundat úplně, s úmyslem je nasadit sama sobě na kořen nosu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Jen jsem jí pak při její (a musel jsem uznat, že velmi chytré) odpovědi věnoval malé zašklebení se, když jsem si od ní převzal foťák a pro změnu jsem se mohl jejími pózami bavit já sám.. "Tam zmrzlinu mít nebudou, ale chtěl jsem se pak ještě stavit v Central parku, to je pravda.. Nicméně na tom místě, kam tě chci vzít, nejsou žádné stánky, ani muzikanti. Jde tam o ten klid.. Však uvidíš," přislíbil jsem jí, přemýšlejíc nad tím, kde bychom ještě mohli natrefit na dobrou zmrzlinu. "No jak myslíš.. ale pak neříkej, že jsem tě nevaroval, až-.." mluvil jsem, dokud mě nezarazil Gabbyn druhý útok na mé brýle. "Hej, zlodějka!" vypadlo ze mě udiveně, ale se smíchem, když mi Gabby sebrala brýle, ale ještě, než si je stihla dát na nos, jsem jí sebral ty její a už jsem "bojoval" o ty svoje. Chtěl jsem svoje brýle za každou cenu, ale byl jsem ochotný si je nechat zastrčené za límec trika, nebo klopu saka a na oplátku jí vrátit ty její brýle.. Pak už jsem naše kroky směroval k trajektu, který se zdál být stejně plný, jako ten, kterým jsme sem přijeli.. I tentokrát bylo nezbytné, abych vzal Gabby za ruku a mohl se tak snáz probojovat k zábradlí, kde jsem ji zase pustil a zlehka objal kolem pasu. Díval jsem se na ni, jak jí vítr cuchal vlasy, což jsem najednou prostě nutně potřeboval zachytit na kartu fotoaparátu, který jsem si náznakem doteku od Gabby vyprosil.. Konečně jsme byli zase na oficiálním území města New York, kde fungoval osobní prostor a taxíky - jeden jsem po pár neúspěšných pokusech chytil a s opravdovým oddychnutím jsem Gabby opět přidržel dveře a nastoupil po ní. "Světové obchodní centrum, prosím, Dolní Manhattan," prozradil jsem hned taxikáři a pak už jsem se věnoval jen Gabby tím, že jsem se sice díval z okna taxíku ven, ale ukazováčkem jsem děsně nenápadně Gabby pohladil po noze a začal jím stoupat až ke koleni.. Po zhruba čtvrthodině jsme zastavili, věnoval jsem taxikáři štědrý obnos a pak už jsem jen vzal Gabby kolem pasu a kráčel k uměle vysázené zeleni, v jejíchž útrobách to sotva slyšitelně šumělo.. Sice byla spousta lidí i zde, ale nebylo to tak hrozné. Spíš bylo možná trochu znepokojující, kolik policistů a ostrahy zde vlastně bylo. Sice se nic neplatilo, ani nekontrolovali, jestli neneseme zbraně a podobně, ale i tak ta celková ostraha byla neuvěřitelně obrovská..  "Tomuhle místu se říká Ground Zero, nebo také pomník jedenáctého září. Bylo to přesně tady, kde stál komplex sedmi obchodních domů včetně světoznámých dvojčat. Pojď, chci ti ukázat to nejlepší.." mluvil jsem sice víceméně tiše, jak na mě zase doléhala jakási posvátnost tohoto místa. Po chvilce jsme došli ke zdroji toho tichého šumění vody..  Zobrazit SPOILER "Tohle je půdorys jednoho z dvojčat, támhle je druhé.. a ta moderní budova, to je muzeum, tedy přesněji jen vstup. Muzeum jako takové je totiž v podzemí a zahrnuje až šest podlaží dolů obou původních dvojčat. Po obvodu obou bazénů je dohromady.. nějak kolem 2800 jmen obětí včetně necelých čtyř stovek hasičů, policistů, paramediků a podobně.." Nechtěl jsem Gabby přímo přednášet, to v žádném případě, ale tak nějak jsem si myslel, že by ji těchto pár informací třeba mohlo zajímat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ještě chvíli jsem si s ním pohrávala, než jsem se skutečně smilovala a rozhodla se, že by možná bylo na čase mu je vrátit zpátky. Nicméně jsem ještě neodolala a párkrát provokativně natáhla rukou, jestli se po brýlích natáhl, ale nakonec jsem mu je přeci jen vrátila zpátky. A to rovnou do dlaně, aby měl jistotu, že si z něj znovu nevystřelím, třebaže to bylo opravdu hodně lákavé. Dobrou náladu mi nezkazila ani cesta na trajekt, i když bylo pravdou, že jakmile se kolem nás opět začali hromadit lidé, tak jsem Johna křečovitěji stiskla ruku a snažila se u něj držet co nejblíže. Až u zábradlí jsem si mohla znovu oddechnout a nechat se unášet na vlně pohody a opojení, pramenící ze skutečnosti, že byl zase u mě a nehodlal se ode mne vzdálit ani na milimetr dál. Zprvu jsem to jeho naznačení nechápala, protože jsem se zasněně koukala do jeho obličeje, takže mě nejspíše musel pobídnout ještě několikrát, než jsem si uvědomila, co John opravdu chce. Pobaveně jsem se uchechtla na svůj účet a podala mu tedy svůj nový foťák, v domnění, že chce fotit jen ten výhled a ne mou maličkost s rozevlátými vlasy. Nechtěla jsem, ale nakonec jsem mu tu radost udělala. Široce jsem se uculila, aby aspoň některá z těch fotek byla o trochu lepší. Konečně jsme si mohli oddechnout, jakmile jsme stanuli na území města. Neměla jsem sebemenší tušení, kam vlastně míříme, ale za to jsem se ještě více těšila. Milovala jsem nečekaná překvapení, třebaže mi jimi John občas přichystal nemalý šok a vyděšení – ale i tak jsem věděla, že to se mnou myslí dobře, skutečně. Štěstí z rána se neopakovalo, co se týkalo taxíku, takže se jej podařilo chytnout až na nějaký další pokus, načež jsem s poděkováním nastoupila jako první. Trochu mě překvapilo, ale příjemně, že se mě John uvnitř nenápadně dotknul na noze, ale nebyla jsem si jistá, jestli ho neodeženu tím, když bych se ho dotkla pro změnu já. Nechtěla jsem ho nijak děsit či podobně, tak jsem se jen chvilku dívala na jeho hladící dlaň, než jsem mu věnovala pohled s uculením. Cesta však netrvala zase tak dlouho. Vystoupila jsem a najednou jsem ucítila příval takových podivně zvláštních pocitů… Tohle místo na mě působilo opravdu hodně silně a já, musela jsem se na to okolí dívat takřka až s posvátnou úctou. Okamžitě jsem si totiž uvědomila, kde že to přesně jsme, a co se tady stalo. Srdce mi tlouklo až v krku a dlouho mi trvalo, než jsem se skutečně odhodlala promluvit, třebaže stále s tichým hlasem, protože mi i přes to všechno nepřipadalo vhodné tu nějak výrazněji mluvit. Se zaujetím jsem se rozhlížela kolem a přemýšlela… vlastně ani to ne, spíše jsem se jen kochala pohledem a užívala si něco tak neskutečného, pro co jsem v tu chvíli nenalezla dostatek slov. Bylo to zkrátka odzbrojující… „Johne… to je nádhera,“ svěřila jsem se tiše a přitiskla se k němu blíž. Těkla jsem k němu bezelstným pohledem, ale pak jsem se zase otočila, rozhlížeje se po okolí, přesně jak povídal a ukazoval mi, a když mě konečně zavedl k tomu, co mi chtěl ukázat, tak jsem vykulila oči. Konečně se mi odhalilo tajemství zdroje toho prazvláštního uklidňujícího šumění vody. Byla to nepopsatelná nádhera! „Páni… A… Johne? Ty už jsi v tom muzeu byl? Bože, to je opravdu nádherné místo… Jako kdybychom se najednou ocitli v úplně jiném světě,“ šeptala jsem asi i dost zmatečně, ale faktem zůstávalo, že se mi tady strašně moc zalíbilo, což doufám, bylo i vidět. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Je pravda, že toto místo mohlo působit ponuře, ale na druhou stranu, dalo se považovat za jedno z nejklidnějších a nejvíce střežených míst celého New Yorku. Kolem parku stály průhledné odhlučňující zdi z plexiskla a bylo vidět i pár policejních aut, která jsou i s posádkou ozbrojenců nedílnou součástí tohoto místa. Ale i tak, snad právě díky té pietnosti, to bylo příjemně tiché a uklidňující místo. Architekti zde odvedli skutečně mimořádnou práci. Sám jsem sem chodil celkem často a rád, především ve chvílích, kdy jsem potřeboval jednoduše vypnout, nebo si v klidu přemýšlet.. Zesílil jsem trochu stisk, jak se ke mě Gabby přimkla v pevnější objetí. Pousmál jsem se u toho jejího nadšení, které jsem na Gabby neustále obdivoval. Dokázalo ji nadchnout prakticky cokoliv a neváhala to dát náležitě najevo. To první by mi také celkem šlo, ale s tím druhým jsem sám měl neobvyklé potíže, nebo spíš jsem se už naučil radovat se sám pro sebe. Mimoděk mě u toho napadlo, jestli to třeba Gabby nemrzí? "Už jsem tam byl dvakrát. Můžeme se tam zajít podívat, jestli chceš. Ale varuji tě předem, že je to poměrně dost depresivní. Jsou tam vystavené všechny možné rozbité, ohořelé a zaprášené věci, kdejaká drobnost, co patřila někomu z obětí, pak jsou tam různě pokroucené kusy konstrukce, rozbiá hasičská auta a do toho spousty fotografií zachycujících vše, co se dělo toho dne i všechny dny poté, co se to odklízelo a hledaly se ještě známky života mezi sutinami.. Rozhodnutí je na tobě, Gabby," řekl jsem jí se vší vážností tiše, sledujíc vodopády v bazénu jednoho z Dvojčat. Opravdu bych nerad Gabby kazil její náladu a zábavný turistický den. Byl jsem si téměř stoprocentně jistý, že v muzeu bychom mohli být opravdu dlouho a pak už by se jí nikam jinam nechtělo, jak by ji ta tragická událost zasáhla. Byl jsem si tím jist i proto, že Gabby byla přeci jen hodně citlivá.. Ovšem hodlal jsem dodržet své slovo - respektovat její rozhodnutí. Nicméně bych byl raději, kdybychom si to muzeum nechali na jiný den.. "Ještě se pojď podívat na.. no, uvidíš, pojď.." táhnul jsem nadšeně Gabby od vody k jedné zdi. "Tady jsou napsaná jména všech hasičů a paramediků, kteří se dobrovolně podíleli na záchraně přeživších a pak i odklízení suti.. mělo by jich tu být tři sta čtyřicet tři.." Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ehm, chtěla bych to vidět, opravdu ano, jen… asi ne dneska. Myslím, že máme ještě hodně času a příležitostí, kdy bychom sem dneska mohli ještě zajet a opravdu se jít podívat na ty památky a podobně. Ale dneska… přiznám se, že bych to asi nezvládla,“ zamrkala jsem na něj nevinnýma očima, vyčkávajíc jeho odpovědi. Doufala jsem, že Johna nezklamu, nebo podobně. Ale z toho co řekl, by se i dalo předpokládat, že by se mu tam možná ani nechtělo, takže by to nakonec dobře. Překvapeně jsem povytáhla obočí, když jsem se setkala s Johnovým pohledem, jako by právě dával najevo opravdovou radost, nebo spíše nadšení a zájem, což u něj, přiznejme si, nebylo zase tak časté – myšleno ty viditelnější projevy. Nebylo na tom nic zvláštního, že jsem kolikrát musela jen odhadovat, jestli má z něčeho opravdu radost či podobně, ale taky ne vždycky byl tak netečný, jako si sám myslel. Užuž jsem ho chtěla vzít za ruku, ale včas jsem si uvědomila, kde jsme, a že i když tady moc lidí nebylo, tak by to pro Johna nemuselo být nic příjemného. Trochu jsem si nad tou skutečností povzdychla, ale jen v duchu, abych v Johnovi nevyvolávala něco, co bych nechtěla. Prostě jsem jenom občas nechtěla být tím trpělivým, ale naopak být spontánní a dát Johnovi najevo i na veřejnosti víc, než byl zvyklý. A já vlastně na takové věci taky nebyla zvyklá, ale nedělalo mi to zase až takové problémy. Ne, Gabby, klidni se, upokojila jsem se v duchu a spokojila se jen s Johnovým objetím. „Páni…“ vydechla jsem u té památné zdi, ke které jsem přišla blíž a potichu jsem pronášela jména, které jsem si přečetla, až jsem nakonec udělala krok vzad a podívala se na Johna. „Taky ti to tady přijde klidné a tak, ale zároveň i tak trochu depresivní?“ Pokrčila jsem obočí a pohlédla zpátky na tu zeď, podél níž jsem se zase pomalu rozešla, nasávaje tu okolní atmosféru. „Myslím, že po této obhlídce budeme oba potřebovat dávku cukru, ale spokojila bych se i se sladkou…“ pusou, dokončila jsem raději v duchu, odvraceje svůj kradmý pohled od Johna na druhou stranu, ale tváře mi nabraly nezaměnitelnou červeň. „Každopádně, jste mne nepřesvědčil o tom, že byste si zasloužil jedničku o přednášce. Stále jste toho neřekl dost, pane Mariano. A to jsem věřila, že jste opravdu pilný student,“ nadhodila jsem zdánlivě odlehčeně s provokativní známkou v hlase, ale pravdou bylo, že jsem chtěla jen změnit téma… červenala jsem se až za ušima a rozhodně jsem nehodlala přiznávat, že jsem myslela na něco úplně jiného… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Ani nevíš, jak se mi ulevilo," přiznal jsem se s pousmáním. "Chtěl jsem ti to tu ukázat, protože to je stejně jako Socha Svobody velmi důležitý mezník naší historie, ale nechtěl jsem přímo vzpomínat na ten osudný tragický den, to ne. Spíš.. já nevím.. chodím sem celkem často, když potřebuji klid a takovou jakousi.. meditaci.. Neznám pro to lepší místo, než tohle. Chtěl jsem ti to jednoduše ukázat, podělit se o to s tebou," usmál jsem se o něco šířeji a krátce ji pohladil po tváři konečky prstů. Nakonec jsem jí chtěl ještě ukázat pamětní desku, když už jsme tu. Myslím, že ta nám bohatě vystačí místo celého muzea pod námi.. "Mám rád klidné a depresivní věci.." vypadne ze mě tichým hlasem dřív, než to stihlo projít přes mozkový filtr. Nicméně.. už věděla, že mám slabost pro ponurou literaturu, tohle zjištění už ji nejspíš šokovat nebude. Mimoděk jsem se nad tou myšlenkou spokojeně zašklebil a pustil Gabby z objetí, aby si mohla lépe prohlédnout tu desku. Střelil jsem pohledem po Gabby, když nedokončila větu, ale její pomalu se červenající tváře mi dávaly tušit, jak by to asi mohlo skončit, což mě v duchu rozesmálo. Nechtěl jsem ji ale uvádět do rozpaků ještě víc, tak jsem s ní hrál tu hru na "úplně náhodnou změnu tématu", třebaže jsem se u toho pobaveně culil jak malý kluk. "Paní profesorka nevarovala dopředu, že dnes bude zkoušení a ještě k tomu na známky," ušklíbl jsem se, strčil si ruku do kapsy a jednu nohu jen tak překřížil přes druhou v jakémsi velmi uvolněném postoji, zatímco jsem čekal, až se Gabby dostatečně vynadívá na celý reliéf. "Mimochodem, mohli bychom konečně ulovit nějakou zmrzlinu. Teď bych šel pěšky, abychom se mohli projít po Broadway a kromě toho, kousek odsud je další park, skutečný park a.. zajímavá budova, kterou možná budeš znát z nějakých filmů.." dodal jsem, v hlavě si opět vykreslujíc mapu, kudy půjdeme dál po naší poznávací cestě Manhattanem.. Vedl jsem Gabby kolem jednoho menšího bloku až na Broadway, která v těchto místech nebyla nijak zvlášť důležitá. K našemu štěstí jsme objevili zmrzlinový stánek (kterých tu díky koncentraci turistů a letní sezoně bude na každém rohu nejspíš víc, než dost), takže jsem hned koupil nám oběma zmrzlinu, abychom brzy poté narazili na City Hall Park v jehož středu se nacházela radnice města a také soud z druhé strany parku..  Zobrazit SPOILER "Tak abys neřekla, že jsem příšerný student.. tahle radnice je nejstarší budovou radnice v celých Státech, která stále plní funkci, kvůli které byla postavena. Také proto je prohlášena národní historickou památkou a je na listu Národního registru historických míst. Budova je postavena ve stylu francouzské neorenesance z roku 1811 a mají ji na triku hned dva architekti, Francouz Joseph-François Mangin a Američan John McComb junior. Mimochodem, Mangin ve Francii projektoval celé náměstí Place de la Concorde v Paříži a tady, v New Yorku, má na svědomí ještě katedrálu svatého Patrika. Jo a také trvalo jen dva roky, než tuto radnici postavili. Co se týče soudu, ten patří k radnici, ale od Mangina prošel asi šesti přestavbami pod vedením různých architektů tehdejších dob. Naposledy se budova soudu upravovala.. teď nevím přesně, 199-něco.. asi 1998..?" zapřemýšlel jsem nakonec. Data mi nikdy moc přesně nešla. Všechny detaily okolo, to ano. Ale jak šlo o přesné datum, byl jsem nahraný. Nicméně, v tomto případě to bylo nedůležité datum, které jsem klidně mohl z paměti vypustit. Vesele jsem se na Gabby usmál, možná s trochu uličnickými jiskrami v očích. "Tak jakou si zasloužím známku, madam?" zeptal jsem se pěkně drze, čekajíc na Gabbyn verdikt.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Vážně ti moc děkuji, že jsi mě sem vzal, že ses o to se mnou podělil. Moc se mi tu líbí a jsem ráda, že jsem to tady mohla vidět, protože, jak správně říkáš, taky je to důležitý mezník naší historie a prostě… cítím se jako Američanka, takže bych to správně měla vidět na vlastní oči… Možná… bychom sem mohli chodívat trochu častěji, když je to takové klidné místo. Dovedu si představit, že bych tu napsala nějakou svou písničku, nebo zachytila nějakou vzpomínku na papír. Vážně to tady působí, jako bychom se najednou ocitli někde… úplně jinde,“ přiznala jsem se nakonec tiše, užívaje si toho příjemného doteku konečků prstů na své tváři, než jsme se vydali k pamětní desce. Otočím se s lehkým úsměvem na rtech, když zaslechnu tu tichou poznámku, jejíž obsah mi byl skutečně již znám. Už jsem tak nějak tušila, že Johnovi se líbí právě takové věci, ze kterých dýchá klid a pohoda, ale zároveň trocha té melancholie a ponurosti, přičemž jsem musela uznat, že má v tomhle pravdu. Třebaže to v člověku vyvolávalo neradostné pocity, tak to mělo své kouzlo a i já sama jsem občas samovolně přemýšlela o ponuřejších věcech a podobně. Možná to svým prazvláštním způsobem souviselo i s tím, že když jsem se cítila opravdu hodně šťastná a spokojená, tak jsem měla o to větší strach, že můj následující pád bude o to strmější a bolestivější. Člověk je šťastný a spokojený a stejně pak začne mít pocit, že je na tom něco zvláštního, protože tomu zkrátka nemůže uvěřit. Přemýšlela jsem si u toho jen tak sama pro sebe, občas se koukaje po Johnovi, jemuž jsem věnovala úsměv, než jsem mu pověděla to, co na mých tvářích vyvolalo ruměnec. „No právě, to by pak nebylo ono… zkoušení mělo být vždycky jako přepadovka,“ opáčila jsem nevzrušeně, nenechajíc se Johnem ani trochu vyvést z míry, protože jsem věděla, že tentokrát tu pravdu skutečně mám. Provokativně jsem na něj vyplázla špičku jazyka, třebaže u slečen profesorek se to asi zrovna moc nehodilo. „Opravdu chceš riskovat? Copak jsi už zapomněl, jaké choutky ve mně zmrzlina vyvolává?“ Neodpustila jsem si další menší provokaci na Johnův účet, moc dobře si uvědomujíc, co přesně s ním udělala moje tehdejší provokace se zmrzlinou v Central parku. Samozřejmě jsem to ani tentokrát nemyslela nijak špatně, ale trochu ho tím poškádlit, to jsem si zkrátka nemohla odpustit. „V tom případě se nemohu dočkat, až tam budeme… jsem napnutá jak kšandy,“ poznamenala jsem ještě pobaveně, než jsme se tedy pěšky vydali kýženým směrem. Byla jsem ráda, že se můžeme projít, protože bylo opravdu krásně a přišlo mi škoda, že některá místa byla trochu dál, tak jsme pochopitelně museli jet taxíkem, ale ne že bych si na to až tak stěžovala, to opravdu ne. Jenom mi bylo příjemněji takhle venku a procházet se po boku Johna, ke kterému jsem se bezmyšlenkovitě sem tam natiskla, občas ho i dlaní pohladila po paži, ale jinak jsem si nic jiného nedovolila. Ani jiné provokace se zmrzlinou, protože jsem byla tak ponořená do světa sladkého, že to skoro vypadalo, jako kdyby v tu chvíli pro mě John přestal existovat a já se ocitla uprostřed vesmíru jen se svou zmrzlinou, kterou jsem s blaženým pohledem a přivřenýma očima chutnala. Byla naprosto úžasná a to takovým způsobem, že jsem pak na Johna vykulila oči, když se hodně rozmluvil a já ne všechno stačila pochytit. Nechtěla jsem však vypadat jako ignorant, tak jsem pokývla hlavou, že rozumím a pak se raději soustředila na něho, aby se mi taková nepozornost nestala znovu. „No… mohlo to být lepší, hlavně u těch dat, protože byste to měl správně znát, když už o tom přednášíte, pane Mariano,“ podotkla jsem nakonec k celému jeho proslovu značně provokativně, než jsem dojedla poslední zbytek zmrzliny, tváříc se jako nerudná profesorka, kterou neobměkčí ani pohled na studentovo dokonalé pozadí. I když… Ne! „Takže…. Si to do příště zopakujete,“ odvětila jsem pak na jeho otázku autoritativně, potlačujíc pobavený smích. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "..jenže přepadovky dělají pedagogy mezi studentstvem ještě neoblíbenějšími," utrousil jsem stejnou pravdu, jakou měla Gabby, jen jsem u toho pozvedl vyzývavě obočí. Jenže jsem si tak nějak myslel, že Gabby má prostě a jednoduše chuť na zmrzlinu kvůli té zmrzlině samotné. Nečekal jsem, že pokaždé, kdy si zmrzlinu dáme, budu muset být ve střehu a čelit případné hrozbě jejího útoku. Trochu jsem se zamračil, ale i tak jsem se nehodlal vzdát toho nejlepšího letního vynálezu. "Hmm.. a já myslel, že to byla moje práce a ona přitom.. zmrzlina.." pronesl jsem hraně uraženě, utíkajíc tím i před vlastními mírně zmatenými myšlenkami plnými nepokoje.. Procházka byla osvěžující, třebaže možná až příliš krátká. Ale i tak jsem byl rád, že tu jsme. Přistihl jsem se, jak se bezmyšlenkovitě uculím pokaždé, když se ke mě Gabby nějak více přitiskne, byť jen na chvíli, ale prostě i jen z té skutečnosti, že ji vlastně seznamuji s Manhattanem.. Vůbec mi nedošlo, že jsem mlel třeba příliš rychle, nebo zmateně. Prostě jsem se pokaždé nechával příliš unést, třebaže tentokrát jsem se opravdu snažil hlídat a používat "normálnější" výrazy. Nakonec mě Gabby rozesmála s tím svým učitelským tónem a přesně těmi slovy, která jsem od ní naprosto neochvějně čekal, když jsem se tak zasekl na poslední chvíli u těch dat. "Dobře, pro příště se zlepším, ale potřeboval bych nějakou ukázku, jak by to mělo vypadat. Takže.. slečno Hackett, co mi povíte o budovách radnice a soudu města New York?" dobíral jsem si ji, schválně zkoušíc, jak moc dávala pozor, protože jestli se z toho vykecá, bude mi naprosto jasné, že nevnímala jediné slovo. I proto jsem se strašně křenil. "Mimochodem, kousek odsud je.. řekněme, že tu jsou dvě místa, kdy budeš mít pocit, že jsi úplně na jiném kontinentu. To bys mohla udělat přednášku ty mě, profesorko, abych věděl, jak příště na to, abych vás nenudil svými přemýšlivými prodlevami.." ano, byl jsem drzý až hanba, ale bylo těžké tomu odolat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro "Neboj se, tebe si vychutnám večer," uculila jsem se jako pitomec, když si uvědomila, že jsem mu to doopravdy řekla, přičemž jsem nabrala červenou barvu až po špičky uší. Nečekala jsem však, že by mi všechnu tu dosavadní provokaci tak moc vrátil. Tedy, jistě, samozřejmě, že jsem menší provokaci z jeho strany čekala, to by jinak nebyl John, ale... že se mě zeptá zrovna na ty budovy, o nichž tak strašně moc povídal... Dobře, tohle se chce na chvíli se zamyslet. "Radnice je nejstarší radnicí v celých státech a do dneška plní svou funkci, kvůli které byla postavena? A postavil ji francouzský architekt! Jo, takový ten s kudrnatými vlasy... tmavými," snažila jsem se zamluvit ten fakt, že jsem si prostě nemohla vzpomenout na to zvláštní jméno, které bych si i tak neodvážila vyslovit. Znělo totiž jako ta dobrá zmrzlina od Algidy, zapřemýšlela jsem krátce, rozhlížeje se po okolí, než jsem si uvědomila, že John jistě čeká na obsáhlou odpověď. "Hele, mám dojem, že jsem tam kousek viděla někoho, kdo vypadá jako Tao, no koukej, támhle!" Pokusila jsem se odvést jeho pozornost, aby se nekoukal na mě, mezitímco jsem se pokusila vylovit svůj mobil a podívat se aspoň na mapu v něm, abych Johna překvapila. "Jo, ten architekt byl určitě strašně slavný ve své době, dokonce podle něho pojmenovali zmrzlinu, na jeho počest, a tos nevěděl, co? Hehe," a v duchu jsem se nad tím svým plácáním nehorázně tlemila, protože tomuhle nemohl věřit ani sám John. "A další zastávka nás tedy čeká v... Ehm, koukej, Johne, už jsem ti říkala, že jsem nejspíše viděla Taa?" Ukázala jsem prstem někde před sebe, abych měla jistotu, že zase odpoutám jeho pozornost od sebe samotné, protože jsem se prostě chtěla podívat do svého mobilu, který jsem samozřejmě v důležitých chvílích, kdy se koukal mým směrem schovala rychle za záda. "Nebude tam čínská čvrť?" Nadhodila jsem nakonec, zubíc se snad na všechny světové strany, přičemž jsem mobil držela za zády v obou dlaních. "Já myslím, že ti dám ještě jednu šanci s tou přednáškou, protože pak bys třeba mohl říct, že jsem ti udělala špatnou ukázku," věnovala jsem Johnovi shovívavý úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Tedy.. ehm, chci říct.. že jsme tvrdě dřeli a od rána do večera jsme měli nosy zabořené v knihách.." dodal jsem honem, s viditelně cukajícími koutky, možná i proto, jak se na mě Gabby stále dívala, což mi právě u ní přišlo nesmírně komické.. "Večer?" tentokrát mě trochu vykolejila, jak jsem nečekal, nebo spíše nevěděl, co tím v tu chvíli myslela. Ovšem, jako vždy mi napověděl její vlastní obličej, takže jsem se jen uchechtl a pro jistotu to už nekomentoval, abych neriskoval další zásah zmrzlinou, jako posledně.. Pak už jsem se jen tiše bavil tím, jak Gabby tápala po střípku nějaké informace, o kterou jsem se s ní před chvílí podělil. Samozřejmě jsem nechtěl, aby po mě opakovala, co jsem jí říkal, protože.. to prostě bylo nemožné. Bylo mi jasné, že se spíš dívala kolem.. což mi připomíná, že pro příště bych se mohl krotit a říct jen pár slov, protože ji to nejspíš stejně moc nezajímá. Není historik, Johne! Až jméno našeho společného kamaráda mě vytrhne z přemýšlení, takže okamžitě vzhlédnu a snažíc se rozhlížet kolem ani netuším, že jsem skočil Gabby na vějičku. Hledal jsem mezi lidmi Taa, potažmo i Evu, takže jsem Gabbyna slova zase až tak moc nevnímal. Stejně si ze mě jen utahovala, potvora!.. Až u té zmrzliny jsem se zarazil, přičemž jsem se kradmo podíval po Gabby, jak cosi loví v mobilu. Mimoděk mě ten její pokus prostě rozesmál, ale schválně jsem ještě chvíli koukal jinam. Sundal jsem si u toho sako a jen si ho přehodil přes předloktí, ještě jsem se ze zvyku kouknul na hodinky a pak, pak už jsem to hodlal Gabby vrátit. I s úroky.. "Hmm.. pěkný pokus, Colombo, tak mě veď.. i tu přednášku si rád poslechnu. Ale Taovi bychom pak mohli zavolat, evidentně ti chybí tak moc, že už ho vidíš všude," utahoval jsem si teď z Gabby já a jen jsem počítal, za jak dlouho to vzdá. Znovu jsem si nasadil brýle, schválně pěkně pomalu, tváříc se u toho dokonale nevypočitatelně. Pak už jsem si jen strčil ruku do kapsy a povytáhl obočí na důkaz toho, že čekám, až mě Gabby povede směrem k Čínské čtvrti.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Takže škola… Odtud máš ten svůj talent na okecávání všeho druhu,“ zkonstatovala jsem s vědoucným úsměvem a lehkým až decentním pokývnutím brady. Popravdě řečeno, v duchu jsem se tomuto zjištění vážně pobaveně smála, ale momentálně jsem chtěla v Johnovi vyvolat alespoň malé zadrhnutí, že jsem ho opět prokoukla. Mé plány ohledně odvedení Johnovy pozornosti se mi nakonec tak nějak povedlo, ale jenom na chvilku, protože si u mého plácání asi i uvědomil, že si z něj celou dobu jen utahuji. Nicméně mi to v následujících chvílích nakrásně vrátil společně i s úroky, takže jsem byla nachytána doslova na švestkách. V té osudné chvíli by se ve mně krve nedořezal, jak moc jsem se zasekla, uvědomujíc si, že jsem celou dobu musela vypadat jako naprostý ignorant, když mi tu John dělal takovou pěknou přednášku s podstatnými informacemi a já si nebyla schopna zapamatovat nic důležitého. A to, že jsem se koukala kolem a kochala se tím pohledem, to se asi nedalo brát jako polehčující okolnost, třebaže bylo pro mě těžší se soustředit na víc věcí dohromady a ještě si vše pečlivě zapamatovat. V tomhle ohledu to měl John o mnoho jednodušší jako student historie a umění. Co jsem oproti tomu byla já? Naprostý kulturní a historický barbar? Vážně jsem si zasloužila tu jeho poznámku nakonec. „Co-cože?“ Pokusila jsem se alespoň na pár vteřin dělat, jakože vůbec netuším, o čem to povídá, přičemž jsem urychleně dala ruce za záda, v domnění, že mi to snad pomůže, ale bylo mi naprosto jasné, že mě John už dávno prokoukl. Marná snaha děvče, teď jsi u něj o hodně poklesla, nedovol, aby to bylo ještě níž. „Ehm… no dobrá… Tak asi… támhle tudy?“ Kývla jsem v další chvíli, co jsem se dívala do mapy svého mobilu a pokusila se nás navést na správnou cestu. Neodvažovala jsem se více promluvit, protože jsem se opravdu styděla za sama sebe. Za své dosavadní chování, pro které asi ani neexistovala vhodná omluva. „Omlouvám se, Johne, já… Nemyslela jsem to tak. A jsem vážně ráda, když mi o všem povídáš a snažíš se mi rozšířit obzory. Je to hodně zajímavé,“ mumlala jsem skoro bezhlesně, jak moc jsem se styděla a nebyla si jistá ani těmi svými slovy. Připadala mi to totiž naprosto hloupé, jako by se mi ani nedalo věřit, ačkoliv jsem to myslela zcela upřímně. „Víš… něco mě napadlo,“ zkusila jsem opatrně nadhodit, pokradmu se na něj za cesty podívajíc. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Jediný, kdo by se tu měl za něco omlouvat, jsem já. Nechal jsem se příliš unést a.. zapomeň na to, užijeme si výlet do Číny, co ty na to?" řekl jsem jí na to s pousmáním, majíc i nutkání sklonit se a políbit ji, ale.. něco mě prostě drželo v šachu, takže jsem to udělat nedokázal. "Povídej, co tě napadlo?" zajímal jsem se, okamžitě zaujat tím, co za nápad to tentokrát bude. Upřímně, Gabbyny nápady se mi líbily (nepočítaje samozřejmě tu zmrzlinu v parku) a i tentokrát jsem se opravdu těšil, co uslyším.. Bylo to opravdu jen za rohem. Vedle sebe byly dvě čtvrti - Čínská a Italská. A my se právě ocitli v té první. Bylo to opravdu jako být najednou v Hong-Kongu s těmi všemi cedulemi a nápisy. Nebylo zde příliš mnoho turistů, jako spíše "místních". I tak jsem si raději Gabby přitáhl blíž k sobě, čistě pro jistotu a lepší pocit, že ji tu neztratím. Chodníky zde byly užší, než bylo v New Yorku zvykem a stejně tak to bylo s lidskou pozorností - oči všech místních se zcela nepokrytě pásly pohledem na všech lidech, kteří prošli kolem. Zde se vytrácela ona pověstná davová anonymita "Velkého Jablka".. "mohli bychom si támhle ve stánku něco koupit.. vždycky jsem si říkal, že by byla fajn taková ta jejich mince pro štěstí.. nebo támhle, to vypadá jako obchod s.. aha, vetešnictví. Tak by mohly být umělecké skvosty.. Mimochodem, co bys dnes chtěla k obědu?" zeptal jsem se, skákajíc od tématu k tématu. Možností bylo více - čína, italské jídlo, nebo si zajít někam úplně jinam.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Já… myslela jsem… totiž napadlo mě… Páni! No, ehm, tak abych se vyslovila, konečně. Johne, podívej, to je něco neuvěřitelného! To je jako kdybychom se z ničeho nic objevili úplně někde jinde,“ nevycházela jsem z úžasu a když mě John objal těsněji, tak jsem se konečně rozešla, nespouštěje oči z těch lidí a celkově, z těch domů a podobně. „Jo, chtěla jsem říct, napadlo mě totiž, že bychom si mohli udělat takový cestovatelský deník se společnými zážitky, víš? Že bychom si tam vkládali společné fotky u historických památek, a vždycky bychom k tomu napsali i nějaké ty historické fakta například a komentáře, či podobně. Například, jak se nám to líbilo a jaký dojem jsme z toho měli,“ rozpovídala jsem se najednou, třebaže mi pohled neustále běhal po domech, po cedulích i nápisech, které jsem samozřejmě neměla ani šanci přeložit. Pokaždé když jsme prošli kolem nějakých lidí, tak jsem se pousmála s lehkým úsměvem a drobně pokývla hlavou. Šlo to ze mne naprosto přirozeně, což bylo možná i tím, že jsem tu cítila jakousi vnitřní pokoru společně s nehynoucím obdivem a fascinací. „Prosím? Jo… Mince, tak jo. Já už sice štěstí mám, ale na památku by to bylo skvělé,“ kývala jsem souhlasně hlavou. „Tak se půjdeme podívat? Třeba tam opravdu najdeme nějaký skvost. A pak bychom si mohli dát nějakou čínu, hm? Mám na to docela chuť, když jsem si tak vzpomněla na Idaho… Hm, nechceš přeci jen napsat Taovi? Třeba ho jen pozdravit či tak,“ nadhodila jsem, když už jsem si znovu vzpomněla na našeho společného kamaráda. Ale bylo docela dost možné, že v této době byl někde v práci anebo si taky užíval volného času s Evou, s tím se taky dalo počítat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "A víš o tom, že v Čínské čtvrti jsem vlastně ani pořádně nebyl?" napadlo mě náhle, třebaže jsem tak trochu chtěl odvést Gabbynu pozornost jinam, aby se mi pořád kdovíproč neomlouvala.. Bylo to tu opravdu jako část úplně jiného světa. Jednak proto, že se odevšud ozývala čínština, ale i proto, že to tu bylo tak nějak klidnější, než zbylý typický New York. Ani jsem nevěděl, kde přesně Tao bydlí, ale napadlo mě, jestli to nebude někde tady. Vůbec bych se tomu nedivil, naopak. Gabbyn nápad vypadal dobře, o tom žádná, jen.. trochu mě překvapilo, že se mi zase nějak podezřele rozbušilo srdce, jak to my zavánělo tím silným pocitem "opravdu hodně vážného vztahu". Samozřejmě, že to bylo něco, co jsem s Gabby chtěl, ale na druhou stranu.. pořád mě to ještě nepřestalo děsit. Potlačil jsem nutkání zamrznout na místě, což byl můj způsob propadnutí panice, a hezky rychle jsem se snažil sebrat a věnovat Gabby možná mírně roztržitý až rozpačitý úsměv. "Dobrý nápad.. ehm.. ano, mohli bychom.. se pak stavit pro nějaký.. asi kroužkový sešit? Nebo něco takového.." Snažil jsem se tvářit nenuceně, jak jsem se u toho ještě snažil zase hodit na správnou kolej. Měl jsem z toho nápadu radost, to ano, ale prostě tam bylo to mé malé "ale".. Rozhlížel jsem se podobně jako Gabby. Nebyl jsem si jistý, co kde nabízejí, ale na druhou stranu, už jen vnímat ten jiný folklor byl ohromný zážitek. "Dobře, takže.. co se jít najíst a u toho vymyslíme, co dál. A můžeme napsat Taovi, samozřejmě. Jen nevím.. hmm.. možná támhle, to vypadá jako restaurace. Přiznám se, že jak jsi o obědě začala mluvit, mám najednou hlad.." usmál jsem se a jen krátce bradou ukázal vpřed k oné restauraci. Krámky a vše ostatní jsme mohli nechat na potom, až se najíme. Byl jsem zvědavý, jaké to bude v nějakém tom vetešnictví. Jestli to bude jako ve filmech o Kung-fu?.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Někdo má uměle zvětšené poprsí a druhý má přírodně zmenšený mozek,“ zamumlala jsem si pro sebe svou myšlenku, která mi opět unikla z úst, aniž bych si to v první chvíli skutečně uvědomila. Trochu jsem se přemýšlivě zamračila, jak jsem nad vším ještě dumala v hlavě, ale když jsme vstoupili do čínské čtvrti, všechno ostatní se najednou zdálo úplně bezpředmětné. Z úžasu a fascinace mě probudil až John, který se najednou zdál až podezřele rozpačitý, což mě navedlo k tomu, abych se zamyslela nad tím, co špatného jsem řekla tentokrát. Možná se mu to nelíbilo a nevěděl, jak mi to má říct? Bylo to na něj až moc rychle? Ale vždyť mi sám říkal, že chce být se mnou, tak proč působí zase tak vyděšeně, jako bych mu dala kolem krku řetěz? Nechápala jsem to. Opravdu jsem čas od času nechápala, co se mu asi tak může honit hlavou, když to občas vypadá, jako kdyby ani nevěděl, co doopravdy chce. Možná bych se měla nad tím vším zamyslet, třeba mu chybí nějaký osobní prostor, přeci jen se to všechno mezi námi seběhlo hrozně moc rychle… Kousla jsem se do spodního rtu a přemýšlela, jak z této situace ven. Už jsem se ani nemohla moc dobře soustředit na okolí, na ty lidi kolem. „Možná… bychom to ještě mohli promyslet, nemusíme to dělat hned,“ pokusila jsem se o nadlehčený tón, ale popravdě řečeno… cítila jsem se, jako kdybych právě dopadla hodně tvrdě zpátky na zem. Možná jsem si to ale brala až příliš? Netušila jsem, jen jsem dost jasně cítila, jak byl John rozpačitý, což nevěstilo nic dobrého. Všechno vždycky zkazíš, Gabby, neměla jsi nic takového říkat. Vždyť John říkal dost jasně, že s ním musíš mít trpělivost, a že je to na něj všechno až moc rychle… Ale vždyť to byl jen obyčejný deník, co je na tom tak strašného? „Dobře, a navíc, když o tom tak mluvíme, tak začínám mít pořádný hlad, už se nemůžu dočkat, až ochutnám zase něco nového,“ přiznala jsem se nakonec tiše a s úsměvem. Měla jsem nutkání Johna chytit za ruku a trochu jej popohnat, ale naštěstí pro něj, nebylo zase tak silné, abych to skutečně udělala. Jenom jsem se trochu pousmála s pohledem na jeho tvář a trochu si pospíšila, když jsme si vyhlédli jednu restauraci poblíž, kde jsme si dali pořádný oběd. Objednávku jsem raději přenechala na Johnovi, protože jsem si nebyla jistá. Jídlo ve mně zmizelo závratnou rychlostí, protože to bylo strašně moc dobré, někdy v té době jsme určitě poslali zprávu i Taovi, abychom se mu pochlubili, kde teď jsme a pak, když dojedl i John, na kterého jsem se nepřetržitě usmívala, třebaže již bylo vidět, že si dávám opět pozor, abych mu příliš nenarušila osobní prostor, tak jsme se vydali na obhlídku krámků a vetešnictví, kde bychom možná i mohli najít nějaký ten poklad. Rozhodně jsme ale nezapomněli na ty mince, na které jsem upozornila hned, jen co jsem je spatřila. „Sem bychom se mohli stavovat častěji, je to tu vážně hrozně krásné, jen škoda, že jim vůbec nerozumím. Myslím, že by nám mohl něco víc povědět Tao,“ zamýšlela jsem se nad tím vším, když jsme zase kráčeli po ulici a mířili jsme do další části města, tentokrát asi do italské čtvrti, o které by mohl o něco více vědět John. „Tak co mi ještě povíš o Italech a celkově Itálii? Pamatuji si, že to jsou velcí požitkáři,“ zavlnila jsem vyzývavě obočím, když jsem trochu zrychlila, ale jen proto, abych mohla jít před Johnem a pozpátku, protože jsem na něj chtěla vidět, koukat se mu do očí a trochu ho poškádlit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Mrzelo mě, že na mně Gabby poznala to mé zaváhání. Nechtěl jsem jí tím ublížit, ale pravdou zůstával fakt, že je to všechno hodně hodně rychlé. Chtěl jsem sice Gabby ujistit, že je to opravdu dobrý nápad, minimálně pro ni by to všechno bylo nové a skvělé (vzhledem k tomu, že povětšinou už jsem Evropu procestoval, takže by to pro mě bylo takové druhé setkání, i když s Gabby by to zase bylo prakticky nové..), ale nedokázal jsem se přimět říct jediné slovo. Klatě, co to se mnou je?? Jenže deník a všechna ta "my".. jsme spolu týden a v podstatě spolu už bydlíme.. Asi jsem se zbláznil.. Zbláznil do Gabbym totálně.. Až to porozhlédnutí se kolem mě trochu vzpamatovalo. "Ten nápad se mi líbí, Gabby, opravdu.. Pak to ještě.. nějak vymyslíme," přitáhl jsem si ji zase na chvilku blíž k sobě, aby věděla, že jsem opravdu rád, že tu jsem s ní.. že jsem rád s ní a chci, aby byla jednoduše šťastná. Ačkoliv jsem měl hlad, nedal jsem si nic moc velkého. Poprosil jsem jen o jarní závitky se zeleninou a pokud Gabby chtěla, řekl jsem jí, co s čím případně je, jinými slovy - poradil jsem jí s výběrem podle toho, na co měla chuť. Tao se zatím neozýval, takže jsem Gabby řekl, že je asi zrovna v práci, nebo někde s Evou. Určitě nám odepíše, jakmile si zprávy všimne.. Čínskou minci pro štěstí jsem si hned dal do kapsy, plníc si tak jedno z malých tajných přání, které jsem v sobě uchovával už pěknou řádku let. Vnitřně jsem se z toho radoval jak malé dítě, třebaže šlo o takovou blbost. "Souhlas, navíc, tahle čtvrť je celkem dost obsáhlá, takže příště bychom to tu mohli prolézt víc," chytil jsem se Gabbyna nápadu sem zase zavítat. Teď nás ale čekala ta pověstná Malá Itálie. Zobrazit SPOILER Tam to bylo o poznání živější, plnější a hlučnější. Všechny restaurace měly převážnou část venku, na ulici. Obchodníci neváhali pokřikovat na kolemjdoucí, aby se přišli podívat na jejich ovoce a podobně. Byla to zkrátka naprosto odlišná mentalita, než ta čínská.Byl jsem tu jako doma, s takovým letmým úsměvem na tváři jsem se rozhlížel kolem a ponejvíce na samotnou Gabby. "Jak jsem říkal, v té Čínské čtvrti jsem prakticky ani nebyl, protože jsem občas jen narychlo prošel, abych mohl být tady. Táta tu má restauraci, takovou malou, jednu z prvních, co otevíral. Nechci jít přímo tam, ať neděsím zaměstnance, ale jestli chceš, rád bych ti ji alespoň ukázal.." Raději jsem přešel na druhý chodník, aby mě nezahlédl ani ten ze zaměstnanců, na koho dnes vyšlo vítání a uvádění hostů do restaurace, protože vždy stál venku, u vchodu na "zahrádku". Restaurace měla spíše minimalistickou fasádu, nic honosného, ale i tak bylo na první pohled jasné, že to není jen obyčejná pizzerie, jako spíš podstatně dražší podnik. Sledoval jsem Gabby, jak se na to tváří, občas se mračíc na nějakého turistu, co kolem nás šel a málem do nás vrazil, protože nekoukal na cestu, ale všude okolo. Neopomněl jsem pak ještě znovu koupit zmrzlinu na cestu.. Další cesta vedla k Washington square se slavným vítězným obloukem. Zobrazit SPOILER Nebylo nic neobvyklého, že se lidé v tomto počasí cachtali ve vodě. Bylo tu vždycky dost živo, možná i kvůli přítomnosti New Yorské univerzity."Tak, slavnostní odhalení - tady jsem studoval," ukázal jsem k rohu parku, kde stálo několik budov univerzity. Nepovažoval jsem to za nijak zvlášť důležitou informaci, ale když už jsme tu byli.. Následné kroky vedly k nedaleké slavné "Žehličce", Flatiron Building, prvnímu mrakodrapu v New Yorku, který stál na rohu 5th Avenue a Madison Park. Odtud už to nebylo daleko k Empire State Building. Zobrazit SPOILER Nakonec jsem už vzal taxík, protože bylo třeba se k Rockefellerovu centru dopravit a zároveň trochu ulevit nohám, které toho za celou dobu už stihly nachodit opravdu hodně - a ještě nás toho dost čekalo v největším nákupním centru NYC. "Tak jsme tu, poslední opravdu velká zastávka dnešního dne. Rockefellerovo centrum. Vlastně, ještě jsem ti chtěl ukázat Time Square, ale ten je nejlepší až navečer, kvůli světlům. Mimochodem, chtěl jsem tě vzít na takový.. docela malinkatý nákup," zakřenil jsem se na Gabby. Zobrazit SPOILER Je to velký komplex budov s obchody, kde není nic složitého se ztratit. Takže jsem nehodlal Gabby pustit z očí ani na chvilku.Samozřejmě jsme si to v klidu prohlédli - alespoň ty nejdůležitější části - a pak už jsem ji zavedl přímo dovnitř nákupního centra.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Byla to jedna z těch chvil, kdy jsme se zasekli tak nějak oba. Já hlavně kvůli tomu, že jsem nevěděla, co mám dělat a odčinit svůj zřejmě prohřešek ohledně nápadu s cestovním deníkem, protože jsem netušila, že bych tím v Johnovi vyvolala takovou rozpačitost, třebaže to zase tak okatě nedával najevo, ale já už ho tak trochu znala a mohla jsem tušit, co se asi děje. Raději jsem to dále neřešila, bylo mi jasné, že by to bylo ještě horší a tak jsem se raději pokusila věnovat něčemu jinému, mezitím měl John dostatek času na to, se s tím srovnat a třeba to nakonec i hodil za hlavu. Nebylo nutné si s něčím lámat hlavu a kazit si tím zbytek dne. Ještě nás toho čekalo celkem dost, a já rozhodně nechtěla, aby to měl John pokažené… to bych si pak hodně vyčítala. I já jsem byla spokojená z čínské mince, kterou jsem si ještě zvědavě a zkoumavě prohlížela, než jsem si ji dala na bezpečné místo ve své brašně, kterou jsem si tím pádem hlídala o něco obezřetněji. Po jídle a menším nákupu nás čekala italská čtvrť, kde to už od prvního pohledu žilo opravdu hojně a bujaře. Byl to zkrátka řečeno obrovský rozdíl, že to člověku mohlo připadat, jako by se tu člověk objevil jenom tak z čista jasna. Byla jsem z toho ale trochu nervózní, protože jsem popravdě ani takovou velkou změnu nečekala, tudíž jsem se k Johnovi instinktivně přitiskla a držela se víc v jeho blízkosti, než jsem se osmělila natolik, že jsem se dokonce i zastavila před několika obchodníky a pokusila se jim rozumět. A když to nešlo, tak jsem se Johna zeptala na pár slovíček a pokusila se něco říct italsky, jen čistě pro ten zážitek, protože jsem se cítila, jako kdybychom opravdu byli v Itálii. „Vítej doma,“ pronesla jsem pak k Johnovi, všímajíce si toho jeho letmého úsměvu, který byl výmluvnější, než tisíc slov. Přišlo mi však poněkud zvláštní, když mluvil o tom, že by nerad děsil zaměstnance, ale nechtěla jsem ho tím nějak zahlcovat, nebo tak něco, takže jsem se jen přemýšlivě zamračila a po jeho vzoru jsem přešla na druhou stranu chodníku, zvědavá na to, jak ta restaurace vlastně vypadá. V jednom okamžiku jsem se dotkla jeho paže, po které jsem sjela o trochu níž, ale jen jsem ho za ní objala, než abych ho doopravdy chytla za dlaň. Z tohoto gesta už jsem zkrátka měla až moc velký respekt a strach, protože jsem si nemohla být nikdy jistá tím, jak se na to John zatváří. Navíc, něco takového bych si ani dovolovat neměla, takové věci přeci dělají vždycky muži, jako první. Ale ani mě nenapadlo, že bychom se mohli držet za ruce, i když… možná že dokonce ano, ale… Ne, ne, zavrtěla jsem hlavou a zase se Johna pustila, neboť jsem si uvědomila, že ho za tu paži objímám nejspíše už delší dobu. „Ta vypadá krásně a tak luxusně… Takhle vypadají všechny, nebo je každá originální?“ Zajímala jsem se mezitím, střídavě pohlížejíc na Johna a restauraci, která se mi opravdu líbila. Měla jsem pak najednou ohromnou chuť Johna políbit, když se tak mračil, ale raději jsem své choutky potlačila už v zárodku, protože to tak bylo prostě lepší. John jako by mi nakonec četl myšlenky, když nám pak koupil další zmrzlinu, která byla prostě senzační a do toho vedra letního počasí se dokonale hodila. Další místo bylo pro mě dalším nemalým překvapením. Vykulila jsem oči, jak už ostatně bylo mým zvykem a ze všeho nejdříve jsem kývla ke koupajícím se lidem, ke kterým jsem měla chuť se honem rychle přidat a pocákat pak i Johna, ale když jsem se na něj podívala, tak jsem se honem rychle uklidnila. Zase se trochu mračil, ale kupodivu ve mně postupně začal vyvolávat ještě větší chutě k vodním hrátkám, ale… bylo tady celkem dost lidí. Uzemnil mě můj vnitřní hlásek dost krutě, ale pravdivě. „Takže, tady jsi opravdu studoval? Ale to nebylo zase tak dávno, ne? A co kdybychom šli navštívit pány profesory či profesorky? Hm? Nebo…“ protáhla jsem pak s hodně nevyzpytatelným úsměvem, než jsem se otočila na druhou stranu. Nečekaně jsem se pak osvěžila příjemně studenou vodou, kterou jsem tak trochu cákala i na Johna, ale ne zase tak moc. Bylo mi jasné, že už i jenom za to malé neškodné cáknutí si vysloužím pekelný trest. Nechtělo se mi odtud skoro vůbec jít, takže záleželo na Johnovi, jestli mě odtud odtáhl sám, nebo mi raději utekl… Každopádně jsem se těšila, co uvidíme dalšího, protože tohle určitě nebyl ještě konec našeho turistického okruhu. Oči mi doslova zářily ohromnou radostí, údivem i překvapením. Všechno se mi zkrátka odráželo v obličeji společně s širokým úsměvem a očima navrch hlavy, z toho všeho kolem. Tolik zážitků na jednom místě, v jednom velkoměstě. Tohle asi budu vstřebávat ještě hodně dlouho, neboť jsem měla pocit, že jen co vstřebám jednu věc, tak přijde hnedka další a další, což se postupem času hodně nakupilo a já ani nevěděla co vlastně dřív dělat. Možná i proto jsem byla poněkud roztěkaná, takže jsem se snažila držet po boku Johna, ale to mi ne vždycky vyšlo. Kdykoliv mě něco zaujalo, musela jsem to hnedka prozkoumat a být u toho. Vůbec jsem nebyla rozpačitá nebo nervózní. Na druhou stranu, vždycky jsem Johnovi řekla i ukázala, když mě cokoliv zaujalo, nebo zajímalo. Myslím, že jsem mu dokonce na ESB položila i tisíc otázek najednou a na jeden nádech, jak jsem ze všeho byla jednoduše řečeno totálně paf. Nechtěla jsem to přiznat, ale opravdu mě po tom všem chození bolely nohy a už jsem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby mi někdo udělal masáž a ještě k tomu nějaký ovocný koktejl, ale pak jsem si uvědomila, že nás určitě ještě něco čeká, protože jsme domů nemířili. V taxíku jsem se na Johna neustále culila jako naprostý pitomec, jak jsem se na něj každou chvíli zvědavě koukala, sem tam se k němu naklánějíc a dotýkajíc, když jsem se dívala z jeho okénka ven na ulici. Popravdě řečeno, v některých chvílích to bylo schválně… „Wow,“ zazněl můj obdiv, jen co jsme vystoupili z taxíku, a mně se naskytl pohled na nákupní centrum. Slovy se nedalo popsat, jak malinká jsem se v tu chvíli cítila. „C-cože?“ Podivila jsem se právem, nechápavě pátrajíc v Johnově tváři, protože jsem absolutně nepochopila, jaký nákup má přesně na mysli. Zase tu byl ten divný pocit, který jsem měla vždycky, když přišlo na nakupování a přiznejme si, že tak trochu na rozhazování peněz, ale nakonec jsem se nechala strhnout. Ne moc, to opravdu ne, ale když jsem viděla, co všechno se dalo vevnitř najít… A to mě nákupy nikdy moc nebavili. „Hele, teď se nedívej, protože já chci pro tebe velké překvapení, jo? Prosím,“ upřela jsem na Johna ozkoušený pohled toho nejroztomilejšího štěňátka, kterému prostě nemohl konkurovat ani hladovějící černoušek. Vybrala jsem totiž jednu z lávových lamp, která barevně svítila a zdála se mi prostě suprová, takže jsem doufala, že by to Johnovi udělalo radost. V bytě by měl o trochu živěji, a přesto by to nebyl až takový zásah. Pak jsem ještě přihodila trochu více barviček a podobných věcí, protože jsem si říkala, že kdybychom zašli na to relaxační místo u bývalých Dvojčat, tak bych tam mohla něco namalovat… Nakonec mě přitom všem zaujala houpací síť, kterou už jsem viděla na terase, jak tam trávíme spoustu času, mimoděk mi u toho vyvstala i krapet necudná myšlenka, při které jsem se začervenala. „Co kdybychom si ji pořídili na terasu?“ Povytáhla jsem obočí… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Když už jsme se tak dívali na tátovu restauraci, mohl jsem si dovolit k tomu říct Gabby něco víc, respektive rozvést to, proč jsem sem chodil tak často. Jak mi tak svírala paži, vztáhl jsem svou ruku a položil dlaň na tu Gabbynu, jako jakési gesto podpory, protože jsem nevěděl, jestli z toho třeba nebude nervozní. "Táta sem chodí prakticky do práce. Vymínil si, že prostě chce vařit, takže tady je šéfkuchařem on, občas u toho ještě zkouší různá nová jídla a podobně. Chodím sem hodně často, když jsem tady, v New Yorku, a jeho zaměstnanci si myslí, že tam chodím jako namátková kontrola," uchechtl jsem se. "Kdybychom tam teď šli, viděla bys ten tanec, co by spustili. Hned by se usmívali jak šílení, byli by samá zdvořilostní fráze a skákali by kolem.. a to je opravdu otravné, to mi věř. Takhle je to lepší. Koneckonců, ani táta tam dnes není.." Pokrčil jsem rameny, přičemž do mě zase někdo vrazil, tak jsem mu jen poslal mírně podmračený pohled a zavrtěl jsem hlavou. To už mi Gabby pokládala svou otázku. "Každá je svým způsobem jiná i stejná. Záleží na místu, kde jsou, ale tím, že všechny navrhuje máma, tak mají stejné prvky, co je spojují. Všechny jsou v odkoupených domech, žádnou jsme nestavěli, jen.. předělávali, takže i proto je každá jiná." Vlastně jsem se začal tak trochu těšit na chvíli, kdy vezmu Gabby dovnitř, ale.. dnes opravdu ne. Teď už jsem chtěl jen zmrzlinu a prohlédnout si zbytek Little Italy, abychom pak mohli pokračovat v naší cestě za poznáním New Yorku. Ačkoliv mě Gabby považovala za nejkonzervativnější konzervu, zul jsem si boty, ohrnul jsem si kalhoty a šel jsem se za ní osvěžit do kašny. Dělala to spousta lidí a já (i jako student) nebyl výjimkou. V tomto počasí to bylo prostě to nejlepší možné osvěžení ve městě. Jen jsem si dovolil Gabby oplatit to cáknutí, ale jen decentně, zase jsem nechtěl rozpoutat vodní bitku.. Jen jsem jí ještě řekl, že návštěva pedagogů by byla skutečně na celý den a to by ji rozhodně unudilo k smrti, na to jsem byl ochotný vsadit své zuté boty. Necákal jsem se tam moc dlouho. Po chvilce jsem vylezl a posadil se na lavičku, pozorujíc ještě chvíli Gabby, které se odtamtud moc nechtělo.. Všude jsem jí pak odpovídal na vše, co ji zajímalo, užívaje si pak relax v taxíku, dokud jsme nestanuli přímo před Rockefeller center. "Co? Proč? No.. dobře," nejdřív jsem netušil, co mi tím chce Gabby říct, ale podvolil jsem se a díval jsem se jinam, dokud mi zase nedovolila dívat se, kam jsem chtěl - což bylo jejím směrem. Snažil jsem se zprvu rozluštit, co to ukořistila, ale dokonale to schovávala pod rukama, takže jsem to vzdal. Držel jsem se jí neustále v patách, sám se rozhlížejíc kolem, co by se jí tam asi mohlo líbit a co barevného by jí mohlo přijít vhod do bytu. Ještě jsem tam našel celkem obyčejné, avšak barevné malé polštáře, co by mohly být fajn do obýváku na pohovku, barvu i počet samozřejmě konzultujíc s Gabby, kvůli níž jsem to dělal především. Nakonec jsme se zastavili u houpací sítě. Chvíli jsem na to nedůvěřivě koukal, než jsem popošel a ještě si ji prohlédl trochu víc z odstupu. Nicméně mi stačil jediný pohled do jejích očí a o odpovědi jsem ani přemýšlet nemusel. "Samozřejmě, ale musíme pak odklidit naše týpí, aby se tam vešla," řekl jsem nakonec s pousmáním, naoko ještě váhavě, třebaže jsem byl rozhodnutý, jasně Gabby vidíc na očích, jak moc by si to přála. Vzal jsem od toho lístek, co tam měli kvůli nákupu, a se vším, co jsme vybrali jsme se mohli přesunout k prodavači. Samozřejmě jsem to nechal poslat domů, okatě se nedívajíc, když Gabby předávala ten záhadný předmět. Pak už jsem jen blýsknul kartou a bylo to. "Co by si madam přála nyní?" usmál jsem se na ni a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. "Nebolí tě nohy?" dodal jsem se starostlivým pohledem do jejích očí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Že ty si z nich děláš obvykle tak trochu legraci a zneužíváš toho, že si to o tobě myslí? Viď, že mám pravdu?“ Přimhouřila jsem na něj zelené oči, ve snaze ho prokouknout, ale pak jsem se uchechtla, nebo alespoň chystala, vzhledem k tomu, že i mě přerušil ten kolemjdoucí, který do nás málem vrazil, aniž by dával pozor. Trochu pevněji jsem sevřela Johnovu paži, ale nijak jsem to víc neřešila, naopak jsem se těšila z toho, že mi dotyk oplácel. „A vážně tu žijí samí Italové? Může tu vlastně bydlet někdo, kdo třeba Ital ani vůbec není, ale třeba jenom prostě a jednoduše má kladný vztah k Itálii jako takové?“ Napadlo mě z ničeho nic, jak jsem nad tím vším tak v hlavě přemýšlela, ale proud otázek se nezastavoval. „A tvůj táta zaměstnává taky italské kuchaře, nebo klidně i jiné, co umí italskou kuchyni? A vaří se tam krom italské i jiná kuchyně, nebo je to opravdu čistě… italská záležitost?“ Pozvedla jsem obočí a podívala se na Johna, a konečně mu dala prostor k odpovědím, nebo to tak ještě chvilku vypadalo, než jsem se nadechla znovu. „A co je tvé nejoblíbenější italské jídlo? Mimochodem, máš trochu rozcuchané vlasy,“ dodala jsem nakonec s pokrčeným obočím, než jsem se zvedla na špičky a trochu mu je upravila. Pak jsem se znovu narovnala a nasadila si své vlastní sluneční brýle na nos. Překvapilo mě, že se John osmělil a vlezl si za mnou do vody, i když bylo pravdou, že v první vteřině jsem se krapet vyděsila, co vlastně doopravdy zamýšlí, když jsem to od něj vůbec nečekala. Nicméně bylo fajn si aspoň trochu zablbnout… tak trochu mi to chybělo, ale i tak jsem nehodlala začínat žádnou vodní bitku, třebaže se to vyloženě nabízelo. Nakonec jsem ještě vytáhla foťák a několikrát nás ještě blýskla, když byla příležitost, samozřejmě jsem si nezapomněla vyfotit i Johnovu školu, abych si ji pak mohla připomenout. „Protože to má být překvapení, jen doufám, že se ti to bude líbit. A… vážně, nekoukej se, ano? Těš se na večer,“ snažila jsem se ho uklidnit a zároveň povzbudit, aby se těšil na dobu, kdy se vrátíme a on se bude moct podívat, co jsem si pro něj připravila. Jak jsem se tak ale nad tím zamyslela, došlo mi, že i v mých myšlenkách to vyznělo poněkud dvojsmyslně, což mi došlo až celkem pozdě, ale pro jistotu jsem to nijak nekomentovala. Kdo ví, třeba si toho John ani nevšiml a kdybych to nadhodila, nebo se to pokusila zamluvit, tak by si pak myslel, že nedokážu myslet na nic jiného, než na… milování na pláži. Ehm, ne, dost, Gabby! Raději jsem se plně ponořila do nákupní horečky, užívaje si toho, jak jsme s Johnem mysleli na téměř ty samé věci. Samozřejmě jsem mu pomohla s počtem i výběrem polštářků na pohovku, ale všechno víceméně v barvách, které nebyly nijak křiklavé a ladily k oběma. Jak ke mně, tak i k Johnovi, přeci jen to byl jeho byt, to především. Nakonec jsem vybrala zelené a modré, potažmo zelenomodré, aby se to hodilo k té lávové lampě, ze které jsem měla ohromnou radost. „S tím ti pomohu, přeci jen to byl můj nápad, ale… není to nutné, Johne. Pokud to tam nechceš, tak to nebudeme brát, nechci, abys měl pocit, že mi musíš koupit celý obchod,“ naznačila jsem opatrně holý fakt, protože jsem si sama nebyla jistá, jestli by to byla dobrá koupě. Hlavně i kvůli té ceně, při jejímž zjištění jsem málem odpadla. Nutno podotknout, že mě tak trochu vyvedl z míry i ten jeho pohled, který jak se nakonec zazdálo jenom umě zahrál, syčák jeden! „Hmm, možná bychom už mohli jet domů si odpočinout?“ Navrhla jsem tiše a opatrně, protože jsem netušila, jak je na tom John sám. Já už jsem byla popravdě po tom všem chození značně unavená, ale nebylo to zase tak hrozné. Ještě bych určitě něco zvládla, ale když už se zeptal… nehodlala jsem mlžit. „A co ty? Přeješ si ještě něco? Řekni cokoliv, a já se ti to pokusím splnit,“ zamrkala jsem na něj se zamilovaným pohledem, aniž bych si skutečně uvědomila, že se tak tvářím ve společnosti zářivého culení. „Hmm, za dnešek si totiž zasloužíš něco speciálního, a já už asi vím i co,“ pronesla jsem pak ještě tišeji, jako bych si už v duchu něco plánovala. Vztáhla jsem k němu ruku a zkusmo Johna pohladila po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Ehm.. nooo.. totiž.." tvářil jsem se víc, než výmluvně na to, jestli si ze zaměstnanců trochu neutahuji, což jsem dělal opravdu rád vzhledem k tomu, že zase tak moc často jsem tu nebýval a bavilo mě sledovat to, jak se občas snažili až podlézat - snad v domnění, že by jim to mohlo přinést zvýšení platu.. Gabby se zase zamýšlela nad vším možných a já mohl její myšlenkové pochody sledovat jen díky jejím otázkám. Ani jsem se nestačil nadechnout, když první palbu otázek následovala druhá, to vše dokončeno ještě Gabbynou starostí o mé vlasy, což jsem jen sledoval s povytaženým obočím, snažíc se udržet v paměti všechny ty otázky. "Zase až tak moc tyhle věci nevím, protože to neřeším. Bydlíme na Manhattanu a kromě restaurace s místními zase nějak moc ve styku nejsme. Ale řekl bych, že tu lidé jiného národu bydlí jen výjimečně. Koneckonců, Malou Itálii dělají Itálií právě ti italští imigranti. A jelikož tu jsou hlavně Italové, tak má táta všechny pracovníky Italy. Ale co se týče ostatních restaurací, není to už tak podstatné. Tam jde o to, že se naučí vařit jídlo přesně tak, jak to dělá táta a pak už to vaří všechno pořád stejně. Nicméně se snaží vždy najít nějakého italského dobrého kuchaře, jemuž by dal novou restauraci do rukou a kromě jediné je rodilý Ital v každé z restaurací. Jde tu o Itálii především - ano, pouze italská jídla a variace na ně.." Doufal jsem, že jsem vše podal srozumitelně, jak jsem se snažil odpovědět na všechno, co chtěla Gabby vědět. Jenže to jsem si ještě vzpomněl na to poslední.. "Hmm.. to je.. příliš složitá otázka, co je mé nejoblíbenější jídlo. Chutná mi všechno. Možná.. možná mám ale nejraději klasické spaghetti al pomodoro. S pasírovanými rajčaty a bazalkou. Nic víc, ale v jednoduchosti je krása," uculil jsem se na ni, jako kdybych jí právě sdělil nějaké strašně choulostivé tajemství. "A když už jsme u toho, co máš nejraději k jídlu ty, všeobecně?" Podle toho, co u toho závěsného křesla, nebo jak to nazvat, psali, tak to vypadalo na velmi dobrý nábytek. Smazalo to i mé původní pochybnosti vůči konstrukci, ale i navzdory své velikosti to prý údajně unese nás oba. To jsem ale nechtěl zkoušet. "Proč bych ti kupoval celý obchod? To bychom se už nemohli vracet a kupovat pokaždé nějakou maličkost.. Kromě toho, ještě bychom pak měli skočit pro nějakou zmrzlinu v krabičkách pro Atkinse a Linuse.." zamyslel jsem se ještě. Ale s tím, abych pak už jeli domů, jsem naprosto souhlasil. Vyloženě jsem se těšil, až se na chvíli posadím, nebo si lehnu. Kromě toho Gabby i já jsme potřebovali ty dnešní zážitky řádně vstřebat.. V obchodě se to nehodilo, ale jak jsme byli v taxíku, který s námi ujížděl k domovu, vytasil jsem se s otázkou. "A.. co speciálního jsi to říkala, že si na mě chystáš?" zeptal jsem se s naprosto nevinným uculením, ignorujíc taxikáře, takže jsem si ještě dovolil Gabby pohladit letmo po noze, až jsem tam jaksi tu ruku zapomněl, položenou na jejím koleni.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ačkoliv jsem se nevracela k tématu děšení zaměstnanců z Johnovy strany, tak mi bylo už jen z toho jeho výmluvného pohledu jasné, kde je pravda. A že jsem to svou poznámkou skutečně trefila. Víc říkat ani nemusel. „No páni, to zní prostě strašně moc skvěle a je super, že máte v restauraci i italské zaměstnance. Vůbec bych se nedivila, kdyby ten váš řetězec byl nejoblíbenějším… a hlavně, strašně moc se těším, až budu moci nahlédnout dovnitř, jsem na to strašně moc zvědavá. A vlastně… i na tu Prahu… Praha, že?“ Ujistila jsem se ještě, protože jsem si tím městem nebyla zase tak moc jistá. Mohlo se jednoduše stát, že bych něco popletla, čemu bych se zrovna u své maličkosti ani nedivila. „Ano, přesně tak, tohle rčení taky preferuji. Čeho je moc, toho je zkrátka až příliš,“ uculila jsem se, abych se následně trochu zamračila horlivým přemýšlením, protože jsem nečekala, že by se mi ta otázka s oblíbeným jídlem vrátila. Jistěže jsem nad podobnými věcmi občas přemýšlela, ale nikdy jsem nedovedla říct jednu jedinou věc, kterou mám oblíbenou, poněvadž by mi bylo líto toho ostatního… A taky, každá věc a tak má to svoje plus a mínus, že. Nicméně, John chtěl odpověď a já mu jí nechtěla odpírat, jenom to bylo krapet složitější. „No, já mám asi nejraději lívance, a ze slaného… asi brambory na jakýkoliv způsob. Třeba bramborová kaše, nebo pečené brambory, to je moje. Hm, anebo ještě těstoviny, ty jsou taky dobré,“ uculila jsem se nakonec. V duchu už jsem přemýšlela nad jedním nápadem, o kterém bych si ale asi promluvila s Johnovým tátou, pokud se nebudu až moc stydět. Kousla jsem se u toho přemýšlení rozpačitě do spodního rtu, ale snažila jsem se působit, jakože vůbec na nic nemyslím. Mohla jsem si oddechnout, že John neplánoval nějaké další nakupování. Vlastně bylo dobře, že to šlo vždycky takhle pomalinku, ne v moc velkých dávkách… což mi mimo jiné připomnělo i tu skutečnost, že je to v tomhle ohledu podobné jako s Johnovým problémem ohledně našeho vztahu. Tam jsem pro změnu za trpělivého já, který se snaží všechno dávkovat po malých kapkách, aby se mi z toho nezhroutil. „Máš pravdu, říkali, že mají rádi višňovou a vanilkovou. Jo a Johne, myslíš, že bychom si mohli koupit i nějakou slabší kávu? Jenom malou, když… No, nebo raději ne, já jenom… eh,“ zarazila jsem se uprostřed svého monologu s celkem výmluvným citoslovcem. Slíbila jsem přeci, že s tím svým zlozvykem pití kávy přestanu, ale najednou, jakmile jsem si na ni vzpomněla, to prostě nešlo zastavit. Měla jsem na ni doslova neutuchající chuť, ale na druhou stranu jsem nechtěla, aby to nade mnou zvítězilo. Musela jsem to zkrátka vydržet. V taxíku, kterým jsme se pomalu navraceli domů, mě John zastihl trochu překvapenou. Nečekala jsem, že se vytasí s tou svou otázkou, která mne v tu chvíli tak trochu vyhodila z konceptu. Krátce jsem se zamyslela, ale pak jsem pohledem sjela o trochu níž, dokud jsem si nepovšimla jeho zapomenuté dlaně na mém koleni, kde pokojně spočívala. Bylo to velmi příjemné a já nechtěla, aby s tím přestával, takže jsem očima vyputovala zpět k jeho pohledné tváři, načež jsem zlehka ukazováčkem naznačila, že pokud to chce skutečně vědět, tak ať se nakloní trochu blíž. Taxikáře jsem úplně vypustila z hlavy, jako bychom ani nebyli v taxíku. „… uvolňující masáž, aby sis pořádně odpočinul, hm? Ale celkovou, víš, dnešek byl dosti náročným, takže si zasloužíš veškerou péči,“ zašeptala jsem s trochu vyzývavým pohledem do jeho očí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Takže, pokud to správně chápu, každý den je tvým oblíbeným jídlem něco jiného? Například dnes by to mohla být.. zmrzlina?" navrhl jsem, snažíc se tak porozumět další Gabbyně stránce a tím ji samozřejmě zase o kousek víc poznat. Sám popravdě řekl to první, co mě napadlo z těch jídel, které bych mohl jíst prakticky pořád. Ale nedokázal jsem o něčem říct, že je to opravdu to nejoblíbenější jídlo pod sluncem. To bylo strašně složité a navíc absolutně proti mému přesvědčení požitkáře.. Tak jako tak jsem se ještě naposledy podíval směrem k naší restauraci, než jsme se vydali na cestu. Představoval jsem si ještě chvíli v duchu ten moment, kdy Gabby seznámím i s tátou, záměrně se vyhýbajíc vnitřnímu hlásku, který k tomu všemu měl své velké výhrady a prskal cosi o vztazích a přílišné rychlosti. Tentokrát jsem ho ale ostentativně ignoroval.. Když už jsme byli s Gabby v obchodu s potravinami, hledajíc zmrzlinové kyblíky pro naše milé pány u vchodu do domu, Gabby sama mi připomněla to, co jsem chtěl koupit už při příjezdu a stále jsem na to úspěšně zapomínal - kávu. "Omlouvám se, Gabby, vážně, myslím na to už.. co jsme přijeli. Chtěl jsem nějakou kávu koupit, protože je mi jasné, že ze dne na den se člověk závislosti nezbaví," můj omluvný výraz vystřídalo uculení s posledními slovy. S nápadem v hlavě jsem se rovnou vydal k oddělení z kávou a chvíli jsem tam strávil s přemýšlivým mračením, hledaje nějakou opravdu kvalitní zrnkovou. Nechtěl jsem, aby Gabby pila jen tak "cosi", ale to nejlepší, co tam mají. "Jestli tě hodně bolí nohy, budeš se mnou muset mít ještě malou trpělivost, protože ještě navštívíme jeden, úplně poslední obchod," oznámil jsem jí stručně, jak jsem už myslel na to, kde najdeme nějakou prodejnu s malými spotřebiči do domácnosti, takže jsem si musel honem připomenout, že Gabby mi do té hlavy nevidí a mohla by proti tomu výběru protestovat. "Totiž.. mám v plánu ještě koupit nějaký malý kávovar. Nevidím důvod, proč by ses musela kávy vzdávat. Možná bych si čas od času malé ristretto nebo espresso dal.. nebo latte.. No, každopádně těm kapslím ani trochu nevěřím," vrhl jsem po jmenovaných předmětech v regálu nedůvěřivý pohled.. Po nákupu jsem vzal Gabby ještě do zmiňovaného obchodu s elektronikou do domácnosti. "Podívej, tyhle by mohly být fajn.. malé, s mlýnkem na zrnka, tady se nastaví síla kávy.. to není špatné.. možná by k nám někdy zašel i táta, protože ten pije jedině kávu.." uchechtl jsem se, zatímco jsem obhlížel kávovary, v jedné ruce tašku s nákupem.. "Hmm.. nevím.. který se líbí tobě?" obrátil jsem se na Gabby s povytaženým obočím. Zaujaly mne tři kávovary, ale samozřejmě jsem nechal na Gabby, co by chtěla ona.. S různorodým nákupem v taxíku jsem si už konečně užíval ten pocit, že jedeme zase do útočiště střešního bytu. Byl jsem zvědavý, co to Gabby napadlo tam v obchodě, jen jsem se na to nechtěl ptát přímo tam, čistě proto, že jsem v tom tušil jakýsi příslib jejích rozpaků, o které jsem případně nechtěl přijít. Na její výzvu jsem se naklonil blíž, hypnotizujíc ji pohledem. Mimoděk jsem povytáhl koutky úst do úsměvu, když mi konečně prozradila své plány. Podle mě byly jednoduše bezchybné. Velmi milým překvapením jsem jí trochu stiskl koleno a naklonil se ještě blíž, chtíc ji políbit, ale zarazil jsem se, náhle trochu vyděšen vlastním počínáním. Střelil jsem pohledem k taxikáři, ale ten jakoby byl v jiné části vesmíru, takže jsem se pohledem vrátil ke Gabby a konečně ji políbil. Ne moc, aby nás náhodou řidič nenachytal, ale i tak to bylo skvělé.. začínal jsem se opravdu těšit na to, až budeme zase v bezpečí bytu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nakonec jsem na něj přimhouřila oči, ale ta zmínka o zmrzlině mi najednou rozzářila nejen celý den, ale i tvář, ve které se zračilo spokojené široké zazubení. „A proč by ses měl omlouvat, prosím tebe? Nepiješ kávu jako já, takže je normální, že na to nemyslíš v jednom kuse. Tedy, ne že bych na ní tak často myslela, jen… jsem na ní dostala chuť, no. Ale,“ snažila jsem se mu ten nákup hodně rychle rozmluvit, protože jsem opravdu nechtěla, aby se kvůli mně cítil nějak divně, nebo dokonce špatně. A už vůbec jsem nechtěla, aby musel kupovat nějaký přístroj. Už jenom když se o tom zmínil, jsem se dostala do značných rozpaků, netušíc, jestli mu mám do toho opravdu mluvit, nebo ne, protože by se mohl třeba i zlobit. Pokusila jsem se rychle nadechnout, protože se mi i z ničeho nic začala točit hlava, což jsem se snažila potlačit a přenést přes to, což se mi s větším sebezapřením nakonec tak nějak podařilo. Jen bylo asi divné, že jsem s protesty přestala, třebaže jsem po Johnovi vrhala opatrné pohledy, ze kterých si mohl přečíst, že s tím moc nesouhlasím. To se však změnilo v okamžiku, kdy se zmínil o svém tátovi, že nepije nic jiného než kávu. „Dobře, tak asi něco vybereme,“ pípla jsem mezi vší tou řečí, protože jsem skoro ani nestíhala všechno řádně promýšlet. Kulila jsem oči na nejrůznější přístroje, kterých jsem se bála i dotknout, abych náhodou něco nepokazila. „Tento vypadá pěkně, a navíc se tam dají dělat dvě kávy zaráz, to by mohlo být fajn,“ dodala jsem svůj názor k výběru, a pokud se kávovar zamlouval i Johnovi, tak jsme nejspíše vybrali ten první z nabídky. Já osobně jsem ještě neměla to štěstí si pomlít zrnkovou kávu a připravit si jí dle svého gusta, takže to bude další z nových zážitků, na které jsem se ohromně těšila. I když nutno podotknout, že jsem se nemohla zbavit podivného svírajícího se pocitu kdesi na hrudi. V taxíku si pro mě John přichystal jedno velké překvapení, při kterém jsem si nebyla jistá, jestli už jsem dávno neusnula, protože jsem nemohla uvěřit, že se to skutečně děje. Trochu se mi rozšířily zorničky, jak jsem byla najednou nervózní, možná to částečně přenesl John na mě, vzhledem k tomu, že se cítil asi podobně, když se ohlédl po řidiči. Ale potom se pohledem vrátil ke mně a s jeho dotekem a stiskem na koleni přišel i polibek, ačkoliv jen krátký a menší, nejspíše z čiré opatrnosti, abychom u toho nebyli nachytáni. Dlaní jsem mu přejela po hrudi, než jsem jí zakotvila u krku, kde jsem ho krátce pohladila jednotlivými prsty, ale po chvilce jsem Johna z toho pomyslného vězení pustila. Vypadalo to totiž, že už se po chvilce objevíme před domem. „Tak co můžu vzít?“ Otázala jsem se jen, co jsem vylezla z taxíku ven, kde jsem si ještě poupravila šaty, jejichž suknice se mi povytáhla o trochu výš. „Dobrý večer, pánové, doufám, že jste byli po celou dobu hodní, protože pro vás něco máme,“ pozdravila jsem oba pány na recepci, když jsme vešli dovnitř, načež jsem se otočila po Johnovi, jestli jim tu zmrzlinu dáme teď, nebo ještě počkáme s tím, že si nejdříve pouklidíme náš nákup. Netušila jsem, co všechno měl v plánu a v jakém pořadí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Ta zmínka o otci ji nejspíš trochu uvolnila. Sice mi bylo divné, proč je tak zamlklá oproti obvyklému špačkování do poslední chvíle, ale přikládal jsem to tomu, že si to nejspíš rozmyslela a pochopila, že to pro ni prostě chci udělat a že to dělám opravdu rád.. Byl jsem opět překvapený (v dobrém slova smyslu), že se opět shodneme, tentokrát na výběru kávovaru. Také se mi zamlouval ten, který nakonec Gabby vybrala. Měl takový ten sofistikovaný kovový vzhled a naprosto parádně se mi hodil do kuchyně. Pohladil jsem Gabby po zádech, k čemuž mě přímo vyzývaly její šaty a pak jsem se jen sklonil pro příslušnou krabici s přístrojem.. Naježily se mi vlasy na zátylku a i přes teplé letní počasí mi po rukách přeběhl mráz, jak jsem ucítil Gabbyny doteky na krku, přičemž jsem i krátce přivřel oči, potlačujíc všechny ty vjemy, které to ve mně vyvolávalo. Zase jsem se jí podíval upřeně do očí, doslova se vpíjíc do té hluboké zeleně.. To už jsme ale byli téměř doma. "Hmm.. tak.. prosím, tu tašku..?" řekl jsem po chvilce přemýšlení, jak jsem jí původně nechtěl dávat nic, aby se s tím netahala, ale krabice s kávovarem a sako, to už samo o sobě stačilo, abych měl dostatečně plné ruce. Samozřejmě jsem se neopomenul krátce pokochat pohledem na Gabbyny nohy, když už si tak rovnala šaty, takže jsem měl dostatečný čas se nad tím pozastavit se spokojeným pousmáním, aby si toho všimla. Pan Atkins nám hned otevřel dveře, vítajíc nás doma s širokým úsměvem. "Děkuji slečno, i vám dobrý večer. Pane Mariano, nákup máte v bytě, ale mám vyřídit, že.." zasekl se a podíval se k panu Linusovi, který hned nahlédl do poznámek. "Křeslo?" "Ano, křeslo, že vám ho přivezou v pondělí, protože prý neměli na rozvoz k dispozici větší vůz," dokončil zase pan Atkins, zase se hned poté zubíc na Gabby. "No, co se dá dělat, děkuji pánové," řekl jsem na to, opatrně pokukujíc po Gabby, kterou to asi bude mrzet nejvíc.. Ještě jsem jí gestem naznačil, že nejdřív odložíme věci v bytě a pak se postaráme o zmrzlinu, takže jsme opustili oba pány s příslibem, že se brzy Gabby vrátí (pochopil jsem celkem rychle, že se s nimi jednoduše skamarádí a tak bych ji měl nechat s nimi samotnou, protože koneckonců nemusím jí stát neustále za zády..) Jakmile jsem zahlédl na zemi polštáře, rychle jsem si vzpomněl, že bych se neměl dívat na to Gabbyno překvapení, takže jsem s pohledem upřeným před sebe skopl z nohou boty a pokračoval rovnou do kuchyně. Hned jsem podal dvě misky a lžíce, pomáhajíc tak Gabby s tou zmrzlinou. "Počkej ještě, v mrazáku mám lístky máty, ať jim to trochu vylepšíme," napadlo mě ještě a hned jsem zalovil a přinesl do každé zmrzliny dva lístky. "Co kdybych zkusil zprovoznit ten kávovar, než se vrátíš? Slibuji, že se nebudu na chodbu ani dívat, vážně.." zvedl jsem dlaň a z legrace udělal gesto ála pan Spock ze Star Treku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Už už jsem se chystala, že bych oběma pánům dala kompletně celé balení jejich oblíbených zmrzlin, ale když jsem si všimla těch nenápadných Johnových posunků, že se nejdříve vybalíme, tak jsem nad tím pokrčila rameny a zazubila se na pány na recepci dalším úsměvem s tím, že jsem je ubezpečila o tom, že se sem za chvíli vrátím i s překvapením. Sehnula jsem se pro tašku, kterou jsem si ještě upravila, pak si ještě poupravila šaty, jejíž ramínko se mi nekontrolovatelně sesouvalo z ramene a pak už jsem odcupitala do výtahu, kde jsem Johnovi spěšně rozcuchala čupřinu vlasů a nahlas se rozesmála. Tentokrát jsem byla já dveřníkem, neboť jakmile jsme dojeli nahoru, tak jsem cupitala kousek před Johnem, abych mu otevřela dveře a mohl vejít první. Nevěděla jsem, jak je ta krabice vlastně těžká, ale i tak jsem předpokládala, že bude jedině rád, když se té zátěže zbaví co nejdříve. „To ať tě ani nenapadne,“ pronesla jsem čistě preventivně jen, jak jsem zahlédla ten Johnův pohled k polštářům, protože u nich byla i ta další polodlouhá krabice, ze které nebylo ani od pohledu poznat, co v sobě skrývá. „To je škoda, že to křeslo bude až v pondělí, ale to nevadí, aspoň se budu mít na co těšit. Budu to pak považovat za odměnu, vzhledem k tomu, že nás ráno čeká ten doktor,“ dokončila jsem s lehkým povzdechem, mezitímco jsem odložila tašku i Johnovo sako, které jsem pověsila, aby se mu něco náhodou nestalo, a pak už jsem udělala pár kroků blíž k jeho majiteli. Pobaveně jsem zakroutila hlavou a pak se raději vzdálila do kuchyně, abychom mohli společnými silami připravit misky se zmrzlinou. „Vážně ti nebude vadit, že za nimi skočím? Bude to jenom chvilka, jenom je pozdravím, povyprávím jim dnešní zážitky a nakonec se zeptám, jestli tu někdo dneska nezlobil, když už jsme byli pryč. To bude vážně jenom… No jen aby, znám tvou zvědavost, ale i kdybys to nevydržel, tak nebudeš mít šanci, protože tu budu dřív, než bys tu krabici rozbalil,“ přimhouřila jsem ke konci oči, ale koutky úst mi u toho jeho gesta cukaly vzhůru. „Ty jsi vážně blázen, Johnie,“ vyplázla jsem provokativně jazyk a pak se podívala na naše zmrzlinové dílo, které jsem shledala za dokonalé. „Tak já jdu, za chvilku jsem zpátky, tak… nezlob,“ poslala jsem mu ještě vzdušnou pusu, než jsem kvapně zmizela za dveřmi a poté výtahem sjela dolů. Vracela jsem se asi po trochu delší chvíli, protože jsme s pány debatovali o všem možném, ale taky jsem se vrátila s prázdnými miskami, tudíž bylo zřejmé, že již dneska žádnou další návštěvu neplánuji. Skopla jsem z nohou sandále, které jsem si pro dnešní rušný den zvolila k šatům, ze kterých mi opět padalo ramínko, takže jsem si jej co chvíli upravovala, ale mou pozornost si uzurpoval John, po kterém jsem se ohlížela a zjišťovala, jestli se mu ten kávovar opravdu podařil zprovoznit. Mezitím, kdy jsem ještě uklidila nádobí a tak, jsem se vrátila zpátky do chodby pro tu polodlouhou krabici, kterou jsem si převzala do náruče a přišla až k němu, zubíc se od ucha k uchu. „Tak jsem tady a se mnou přišlo překvapení… Chceš se tedy podívat? A co kávovar? Šlo to, nebo potřebuješ s něčím pomoct?“ Pobaveně jsem se chechtala, ale velmi nenápadně, abych náhodou neranila Johnovo ego. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Samozřejmě, že ne. Alespoň se tu vrhnu na ten kávovar a chci pak vidět opravdový výraz úžasu a překvapení až přijdeš.." řekl jsem jí se smíchem, ukazujíc na ni varovně prstem jako učitel. Těšil jsem se na to jako malý kluk na nové lego, do čehož to sice mělo daleko, ale i to pročítání manuálu pro mě byl prostě skvělý zážitek té nové nepoznané věci, jíž je třeba prozkoumat a pochopit. "Blázen? Jaký blázen?" otočil jsem se na ni pak mírně dotčeně, pomalu už otevírajíc krabici. Vyprovodil jsem ji pohledem k chodbě, než mi zmizela za stěnou kuchyně.. Přístroj už stál vytažený, svítil a tvářil se celkem provozuschopně, když Gabby přišla. Měl jsem už zkusmo převařenou vodu v malém hrnku vedle, aby se stroj pročistil, než začneme s první kávou. Teď jsem pečlivě studoval návod v jedné ruce a pytlík s kávou ve druhé. Tedy, alespoň do doby, než se mi za zády objevila Gabby, kterou jsem zprvu vnímal jen tak okrajově, jak jsem byl do toho zabraný. Ale jak se mluvilo o překvapení, byl jsem jedno velké ucho. Odložil jsem návod i kávu na linku a otočil se čelem ke Gabby. "Kávovar je připraven k použití, Bond girl, ale teď.. jaké překvapení? Tak už mi to ukaž.." prosil jsem ji, aby mě už netrýznila. Sice jsem překvapení neměl všeobecně rád, ale to neznamenalo, že by se mi nelíbil ten parádní pocit zvláštního neznáma a příslibu něčeho nového a zajímavého. S široce rozevřenýma očima jsem těkal od Gabbyna obličeje k jejím rukám, které schovávaly onu záhadnou krabici.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Když jsem se vrátila zpátky, v kuchyni už stál připravený kávovar, k jehož sestavení mě zjevně nebylo ani potřeba. John zkrátka řečeno všechno zvládl úplně sám, a tak mi nezbývalo nic jiného, než to zkontrolovat, protože sestavené to sice mít mohl, ale bylo otázkou, jestli dobře. A taky jestli se to nerozsype, když vyzkoušíme první kávu vůbec. Viděla jsem však, že se ještě zaobírá návodem, tak jsem ho nechtěla moc rušit, případně vylekat tím, že bych na něj spustila vlnu zvědavých otázek, takže jsem nakonec pomlčela a vyčkala, až se ke mně otočí a začne mi věnovat kousek pozornosti. Měli jsme čas, takže nebylo kam spěchat, ale jak jsem si mohla všimnout, Johnova zvědavost byla čím dál větší, což mě mimo jiné nutilo k pobavenému úsměvu. Přikývla jsem, že mu to překvapení tedy odhalím, když po tom tak touží. Jednu ruku jsem vysvobodila z držení krabice, a tou samou jsem si začala pomalinku stahovat nejprve jedno ramínko šatů a následně i to druhé, přičemž jsem se začala červenat, ale pohled z Johnových očí jsem nespouštěla. To až ve chvíli, kdy obě ramínka sjela po pažích dolů a já shlédla ke krabici ve svém držení. „Aha… tys myslel tohle překvapení, že“ uvědomila jsem si najednou a téměř omluvně jsem se pousmála, že jsem ho nejspíše pochopila úplně špatně. Ve skutečnosti jsem to jenom hrála, protože jsem moc dobře tušila, že je ohromně zvědavý na tu krabici, tudíž jsem tu chvíli odhalení chtěla natahovat co nejdéle, jen jak to bylo možné, a jak mi okolnosti dovolovaly. „Doufám, že se ti to bude líbit stejně jako mě, ale je to jen taková maličkost,“ mluvila jsem tiše mezitímco jsem si krabici nadnesla a opřela o pokrčenou nohu, abych se mohla dát do pomalého téměř mučivého rozbalování. Kdybych nevěděla, co je uvnitř, tak bych tu krabici pravděpodobně roztrhala, ale takhle… jsem si mohla dávat na čas i se samotným rozbalováním. „Tadá!“ zvolala jsem se smíchem, když jsem konečně vybalila lávovou lampu, která byla konečně odhalena a ukázána celému světu a v celé kráse. Vlastně jen Johnovi. „Líbí se ti? Zkusíme ji zapojit?“ Ptala jsem se honem, když jsem mu ji podala, aby si ji mohl blíže prozkoumat. Kousala jsem se nervózně do rtů a očekávala jeho reakci. Bude se mu to vážně líbit? A zatímco si John prohlížel lampu a já očekávala jeho reakci, jsem se přesunula blíže ke kávovaru, který jsem začala ochmatávat, protože mi ve zkoumání jenom můj zrak nestačil. Potřebovala jsem si to osahat a vyzkoušet. Strašně moc mě lákalo zmáčknout nějaký čudlík. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nicméně s neskrývaným zájmem a ještě větší zvědavostí jsem se díval na Gabby, čekajíc na to, co přijde - velké odhalení. Na chvíli jsem jen překvapeně vykulil oči, když si stáhla jedno ramínko šatů, ale hned mi došlo, která bije, takže jsem se pousmál a s nakloněnou hlavou ke straně jsem ji sledoval přimhouřenýma očima. Nadechl jsem se k protestům, když to tak utnula, dělajíc, že se "spletla", ale nakonec jsem se prostě jen křenil, kroutíc nad tím jejím dokonalým hereckým výstupem hlavou. Popravdě jsem ale nevěděl, co mám dělat dřív - jestli se věnovat jí, nebo svou pozornost přesunout výhradně k té krabici, jíž tak proklatě dlouho otevírala, že jsem měl sto chutí nabídnout jí s tím pomoc, ale byl jsem trpělivý.. víceméně.. "Zatím to jako maličkost nevypadá.." podotkl jsem. "A.. co to je? Tak mi to prozraď.. prosím.." snažil jsem se to z ní vypáčit, protože už mi to otevírání opravdu přišlo jako věčnost. Nakonec krabici přeci jen otevřela vytáhla z ní.. Úžasem jsem pootevřel pusu, oči navrch hlavy. Chvíli bez hnutí jsem sledoval předmět, o němž jsem už dávno snil, že si ho pořídím, ale ještě jsem se k tomu nikdy neodhodlal. A teď tu byl, přímo přede mnou, od Gabby. Vzal jsem si lampu do rukou a uhranutě se na ni díval. "A-ano.. jistě, zapojíme.." vymámil jsem ze sebe konečně jakousi odpověď, než jsem lampu postavil na barovou desku a otočil jsem se ke Gabby, abych ji mohl samým nadšením pořádně políbit. Křenil jsem se pak jak malý kluk na Vánoce. "Děkuju, moc díky, Gabby, je vážně.. prostě dokonalá, hned ji zapojíme, no páni.." v jiné dimenzi bych skákal radostí a dokola opakoval, jak jsem z toho nadšený že mám ohromnou radost, ale.. to jsem jednoduše nedokázal. Namísto toho jsem hned našel pod barovou deskou schovanou zásuvku, do které jsem lampu hned zapojil, takže jsem se mohl kochat světlem, které co nevidět nahřeje vosk natolik, aby se začal vznášet vzhůru k hladině, která jej zase ochladí a pošle zpátky. Úplně uhranutě jsem to sledoval, i když se prozatím nic nedělo. Najednou jsem si všiml, že se Gabby nedívá se mnou, takže jsem se zákonitě otočil a trochu se zastyděl, že jsem na ni dočista na tu chvíli zapomněl. Odtrhl jsem se od zahřívající se lampy a popošel jsem ke Gabby, která se zajímala o kávovar. Podal jsem jí pytlík s kávou, jednou rukou ji zezadu objal, takže jsem jí položil dlaň na bříško a beze slov jsem jí ukázal na místo, kam se zrnka kávy sypou. Mezitím jsem se natáhl pro manuál a pro jistotu tam ještě nahlédl. "Teď se zapne tady.. tak, hmm.. tady se nastaví intenzita kávy. Zkusíme nejdřív slabší? Takže, ehmm.. tímhle kolečkem asi.. asi takhle, uvidíme. A teď si dáme velikost hrnků. Bezva.. Jo a ještě zmáčkni tohle, že chceme dva, skvělé. A teď, milá Bond girl, stačí zmáčknout to velké tlačítko a měla by se namlít zrnka a všechno už se tak nějak.. udělat samo.." instruoval jsem ji, nechávaje na ní všechno to nastavení, aby si to vyzkoušela, protože povětšinou to bude především ona, kdo bude kávovar používat, tak aby nemusela tolik tápat.. Překvapilo mě, že to nebylo tak hlučné, jak jsem si představoval. Při čekání na úplně první kávu jsem si dovolil konečky prstů volné ruky přejet Gabby po paži nahoru, přes rameno až k šíji, odkud jsem odhrnul prameny jejích vlasů a věnoval jí tam jeden malý polibek, než jsem ji objal i tou druhou rukou, sledujíc počínání kávovaru.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zaujatě jsem si ho prohlížela a vyčkávala na verdikt, snad se to zdálo jako věčnost, než ze sebe John dostal alespoň těch pár slov pro začátek, ze kterých se dalo usoudit, že jsem se s tou lampou zřejmě nesekla tak úplně vedle. Bylo pro mě neustále zvláštním vidět někoho, kdo se raduje, ale přitom to nejde tak úplně vidět, jako například u mě, když jsem nadšená. V té chvíli jsem schopna skákat až do stropu, ale John je naprosto odlišný případ. Přesto jsem ale na něm viděla, že je spokojený, což mě hrozně moc zahřálo u srdce, i když jsem měla trochu pochybnosti. Ty se však v následujícím okamžiku dokonale vytratily, když se mi dostalo tak nádherné odměny v podobě pořádného polibku, který mě překvapil, ale stejnou měrou i potěšil. Přitiskla jsem se k Johnovi mnohem blíž a zajela mu prsty do vlasů, užívaje si tak další intimní chvilky, která mi po celém dnešním chození začínala citelně chybět, což jsem si naplno uvědomovala až teprve nyní. „Nebyla jsem si tím jistá… ale jsem opravdu ráda, že ti to udělalo takovou radost, ani nevíš jak,“ svěřila jsem se mezitímco John hledal tu zásuvku, aby do ní lampu mohl zapojit. „My jsme měli podobnou v baru, ale tahle je mnohem lepší,“ rozpovídala jsem se, ale pak si uvědomila, že zmiňuji místo, na které by asi bylo lepší zapomenout, než jej znovu připomínat. Ale na druhou stranu, Twin Falls bylo mou součástí, stejně jako Zanzibar, což prostě jen tak ignorovat nešlo. Každopádně jsem byla zvědavá na ten kávovar, ale sem tam jsem sledovala Johna, který se od té lampy nemohl značnou chvíli odtrhnout, což jsem mu vůbec neměla za zlé, naopak jsem to chápala. I já jsem u toho mohla strávit klidně hodiny, už jenom kvůli tomu, jak bylo fascinující, že něco takového vůbec existuje. Ale zpátky ke kávovaru… Dívala jsem se na to zařízení, připadajíc si tak jako naprostý ňouma, protože jsem to snad ještě nikdy nezkoušela a bála jsem se, že bych to nějak poškodila či tak. Ale John se nakonec odtrhl od lampy a přišel mi pomoct. Jenomže bylo pro mě těžší udržet pozornost u kávovaru, když mě v jednom kuse pokoušel. Snažila jsem se soustředit převážně na přístroj, když mi to pomalinku vysvětloval a já mezitím nasypala kávu z pytlíku, který mi předtím podal. Ještě jednou jsem se zeptala, co mám zmáčknout, protože… jsem to asi zapomněla, nebo neslyšela, jak jsem na okamžik přivřela slastně oči, cítíc jeho dotek na holé kůži a pak ještě na jednom z nejcitlivějších míst. Zachvěla jsem se po celém těle, přičemž se mi utvořila husí kůže. Naštěstí se kávovar zapnul a začal pracovat. „Johne, hrozně mě pokoušíš,“ zašeptala jsem chraplavým hlasem a natočila jsem se k němu jen tváří, spočívajíc tak svými rty těsně u těch jeho. Pomalu jsem od nich vystoupala pohledem do jeho očí a něžně se otřela nosem o ten jeho. Byli jsme si zase tak blízko, že svět kolem se zdál najednou úplně bezpředmětný a nedůležitý… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Nemohu posoudit, ale.. tahle je prostě fantastická. Už aby se to rozehřálo.." Stále jsem byl pod vlivem kouzla lávové lampy, takže jsem sice Gabby vnímal a odpověděl jí, ale moje myšlenky se nedokázaly odpoutat od toho jednoduchého fyzikálního zázraku se změnou stavu látek, hustoty a hmotnostního rozdílu.. Gabby nakonec přilákal pro změnu kávovar. "Musíme pak ještě vymyslet, kam lampičku umístíme, protože tady bych se bál, že bych ji mohl shodit," poznamenal jsem ještě k lampě, zabývajíc se pak už opravdu jen Gabby a kávovarem. Pořád jsem pro jistotu nakukoval do návodu, abych si nevymýšlel, ale bylo to opravdu snadné, takové to intuitivní ovládání s nakreslenými symboly, takže se to teoreticky dalo zvládnout i bez manuálu (ale jistota je jistota).. Pousmál jsem se při jejích slovech. "Já vím.. ale ty jsi s tím začala.." zašeptal jsem zpátky, přičemž jsem se naklonil blíž, abych ji mohl políbit. Objal jsem ji u toho pořádně, pevně oběma rukama, užívaje si té její přítomnosti, které jsem se pořád nemohl dost dobře nabažit. Jednoduše jsem si užíval toho našeho malého vesmíru, do kterého nám porůznu hučel, prskal a pípal kávovar. "Myslím, že první káva je hotová.. akorát.. dáš si k tomu mléko? To se asi mělo ještě předtím, viď? ..ale i tak to vyzkouším," díval jsem se na trysku k napěnění mléka jako na velkou výzvu. Pustil jsem Gabby, tušíc, že si teď bude chtít vychutnat odpíraný nápoj.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „A co kdybych ji vzala do ložnice a udělala ze sebe odkládací prostor? Jen z toho důvodu, aby ses nemusel rozhodovat, na koho se budeš dřív koukat,“ povytáhla jsem obočí a pokusila se znít jako by nic, ale zradily mě cukající koutky úst, které jsem zvedla v pobaveném úsměvu. „Ale v tomhle případě by asi zvítězila ta lampička, nemýlím-li se? Nebo jedině, že bych zůstala nahá…,“ zapřemýšlela jsem nahlas a patřičně se u toho hraně přemýšlivě zamračila, sledujíce pro tentokrát neurčitý bod někde za Johnem. „Prosím? Já vůbec netuším, o čem to mluvíš. Takové věci bych si nikdy nedovolila, obzvláště ne na tebe, vzhledem k tomu, že jsi slušně vychovaný mladý muž, jenž je i konzervativní a zde v New Yorku má pověst seriózního obyvatele,“ tak trochu jsem se ohradila, ale jen hraně, přičemž jsem Johna zavalila množstvím slov, které mi dávaly kupodivu i smysl. Aby se to dalo pochopit, totiž, když mě takhle šíleně pokoušel, tak se mi těžko přemýšlelo nad jinými věcmi, než byly jeho doteky a horoucí polibky, čehož jsem se nemohla nabažit. A tím spíš, když jsem toho měla po té době strávené venku strašlivě málo. John mi moc chyběl a tady jsem si konečně mohla užívat toho, že jsem se jej bez výčitek mohla dotýkat a líbat, aniž bych cokoliv riskovala. Třeba i jeho rozpaky, do kterých jsem ho občas nevědomky a hlavně nechtěně dostávala. Snad ještě nikdy mě nebavila příprava kávy jako nyní. Pokusila jsem se od Johna odpoutat, abych se podívala na připravené hrnky, v jednom, z nichž už byla hotová jedna káva. Nebo se tak alespoň tvářila. Krátce jsem u toho sledování pohladila jednou rukou po tváři, načež jsem se pokusila dolít trochu mléka. „Takže mám být já jako první pokusný králík?“ Zakřenila jsem se na něj zpátky a pak opatrně vzala hrníček, z něhož jsem opatrně a pomalinku upila první doušek. „No, chutná to dobře, úplně jinak, než jsem zvyklá a myslím, že si to ještě trochu osladím,“ přikyvovala jsem si u toho hlavou a pak se dala do přípravy druhé kávy, což už mi šlo v podstatě skoro od ruky. Byla jsem z toho na větvi, že jsem mohla mačkat čudlík a vyzkoušet něco málo z těch všech funkcí. „Prosím, pane, zde je vaše káva,“ předala jsem mu s profesionálním úsměvem číšnice jeho hrníček a našpulila pusu, jakože očekávám hodně sladkou odměnu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Chvíli jsem na ni s povytaženým obočím koukal, koutky mi nevyhnutelně cukaly, jak se Gabby skutečně den ode dne zlepšovala v těch jejích provokacích. "Kdybys zůstala nahá.." zopakoval jsem s hlavou nakloněnou ke straně, "..tak by ses začala brzy smát a shodila bys mi tu lampu ty," podíval jsem se na ni pronikavě. V myšlenkách jsem se ale děsil té představy, že by se Gabby v tom hypotetickém případě nejspíš spálila o tu žhavou lampu a to bych rozhodně vidět nechtěl.. "Předpokládám, že ano, na mě je to příliš horké, takže si chvilku počkám, než to vychladne na mou pitelnou hranici," usmál jsem se, nechávaje ji, aby se napila jako první. Byl jsem zvědavý, jak jí to bude chutnat. Ještě jsem se natáhl pro cukr, který jsem měl schovaný ve skříňce u čajů. Podal jsem pak Gabby čistý hrnek na mléko, aby se mohla vyzkoušet parní tryska na pěnění mléka do kávy. Jak jsem říkal, asi se to mělo udělat ještě předtím, ne obráceně, ale i tak jsem se těšil na to, až si to přidám do kávy. Gabby se hned do té pěny pustila, takže jsem jen sledoval, jak to vlastně funguje, než mi hotovou kávu následně přelila do toho hrnku s mlékem, aby to bylo správně. "Díky, madam," převzal jsem si to od ní a ještě jsem si tam přihodil dvě lžičky cukru a pak, po důkladném zamíchání, jsem nabral trochu pěny na prst a pěnu jsem Gabby dal na špičku nosu, když tak pěkně špulila pusu. S křeněním jsem se pustil nejdřív lžičkou do pěny, než jsem se konečně odhodlal trochu upít. "Hmmm.. to vůbec není tak špatné.. možná na mě trochu silnější, ale to nevadí. Jinak chutná skvěle," přidal jsem se k malé "recenzi" a přesunul jsem se zase k lávové lampě, kde to dole už začínalo různě převalovat rozehřátý vosk, takže určitě začne co nevidět stoupat k hladině. "Díky za dnešek, Gabby, bavilo mě to, opravdu moc. Kromě toho, cítím se příjemně unavený, co ty?.. Počkej, nech mě hádat.. vypiješ kávu a do pěti minut budeš chtít hrát nintendo..?" zkusil jsem to naprosto nevinně, třebaže jsem si z ní zase trošku utahoval. V kapse mi zavibroval mobil, tak jsem ho už tak nějak automaticky vytáhl a v rychlosti jsem si přečetl zprávu, nad níž jsem se soustředěně zamračil a pak pokýval hlavou, než jsem mobil odložil před sebel a ještě chvíli nepřítomně přemýšlejíc jsem si upil trochu kávy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Podívala jsem se na něj, jako bych mu nemohla věřit, nebo přinejmenším nechtěla a hledala v jeho slovech stopy po něčem, co by mi řeklo, že se musí do té ochutnávky kávy prostě jen donutit. Myslela jsem si totiž, že kávu opravdu nepije, třebaže už mi jednou myslím říkal, že si ji občas dopřeje, ale i tak. K Johnovi mi prostě seděl čaj, než káva. Tu jsem zase pro změnu zbožňovala já. Nakonec jsem ale nad tím pokrčila rameny a po první ochutnávce, při které jsem zjistila, že ten kávovar opravdu stojí za to, jsem se dala do přípravy mléka. Celkem jsem si s tím vyhrávala, protože mě to bavilo, ale dávala jsem si i pozor, abych něco nepopletla nebo nedej bože něco rozbila. Na takové hlouposti jsem byla totiž expert a dařilo se mi to i v případě největší opatrnosti. Kývla jsem a ostražitě jsem se zatajeným dechem čekala na Johnovo přiznání, jestli mu ta káva chutná, nebo ne. Doslova jsem mu visela na tváři a nemohla se dočkat chvíle, kdy už konečně něco řekne. Asi bych byla schopná z něj přiznání i vyklepat, kdyby to bylo nutné, ale to nebylo zapotřebí. „Vážně ti chutná? Příště jí můžeme udělat slabší. Musíme to holt zkoušet, dokud nebudeme spokojení oba dva,“ pousmála jsem se a napila se ze svého hrníčku, sledujíc pak, jak se John obrátil s pozorností k lávové lampě, která se už dost možná rozehřála. Nečekala jsem, že by mi začal děkovat, takže nebylo divu, když mě to tak trochu překvapilo. Odložila jsem hrníček na kuchyňskou linku a podívala se Johnovi do očí, pobaveně se culíc na ten dodatek. Samozřejmě, že měl úplnou pravdu. Chtěla jsem mu odpovědět, ale v tom mě přerušil Johnův mobil. S povytaženým obočím a potlačovanou zvědavostí jsem se snažila tvářit, že jsem ten nejtrpělivější člověk na světě, ale opak byl pravdou. Doslova mi cukalo v prstech, jak moc jsem chtěla vědět, co se stalo, ale nevěděla jsem… nebyla jsem si zkrátka jistá, jestli je vhodný okamžik, abych se všetečně zeptala, když už se John tak zamýšlel a působil duchem nepřítomně. Zaujatým pohledem jsem si jej prohlížela a po jeho vzoru jsem si vzala hrnek, jež jsem pozvedla ke svým ústům a upila. „Co se stalo?“ nakonec jsem to nevydržela… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Přemýšlel jsem nad tím, co vlastně všechno budeme s Gabby podnikat následující týden, protože mi právě přišla trocha práce, kterou si pak budu muset stáhnout z emailu a vrhnout se na to tak brzy, jak jen budu schopen, aby se na mě moc dlouho nečekalo. "Hmm?" vrátil jsem se duchem zpátky ke Gabby a pousmál se na ni, aby si nedělala starost. "Jen mi poslali upozornění, že mám v mailu rukopisy ke konečnému schválení," řekl jsem ledabyle a málem jsem i u toho mávl rukou, když mi došlo, že o téhle věci Gabby asi nic moc neví. Vlastně.. vůbec nic. "Co takhle se posadit?" navrhl jsem při tom našem postávání v kuchyni. Nechtěl jsem si přiznat, že mě po celém tom dni trochu bolela chodidla, ale náruč pohovky byla víc, než lákavá. Kromě toho, mohli jsme na ni hodit ty polštáře a uvelebit se tam i s nimi. "Mám v Londýně jedno takové.. menší nakladatelství. Založil jsem ho přibližně před třemi lety a veškerá má práce spočívá v tom, že mi moji.. zaměstnanci posílají rukopisy ke schválení a sem tam děláme poradu kvůli edičnímu plánu a podobně.." nechtěl jsem Gabby nějak moc zahltit informacemi, kdyby ji to třeba ani moc nezajímalo, ovšem v opačném případě jsem byl ochoten jí říct prakticky všechno. "A právě mi několik rukopisů poslali, tak si to akorát budu muset pročíst a dát jim pak vědět. Předpokládám, že mi to možná pár dní zabere," podíval jsem se na ni takřka omluvně. Možná bych to sfoukl i za den, ale ještě nevím, co mě v mailu čeká, tak jsem se neodvažoval tak moc odhadovat. Na jednu stranu, Gabby si třeba taky bude chtít třeba.. psát písně, nebo tak něco. "Mimochodem.. napadlo mě, že bychom se v týdnu mohli podívat do jednoho toho klubu, kde vystupují začínající autoři, myslím muzikanty, kapely a zpěváky. Myslel jsem si, že bys třeba nejdřív chtěla vidět, jak to tam vypadá a jak to chodí a tak.." načal jsem zase jedno z ožehavých, ovšem celkem zásadních témat. Chtěl jsem Gabby jednoduše podporovat v jejím zájmu o hudbu, protože v opačném případě by to bylo prakticky mrhání tak skvělým talentem a to jsem nehodlal dopustit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ale já vážně normálně nepiju silnou, zase až tak mi to nechutná. Navíc jsem zvyklá na hodně mléka, takže v konečném výsledku je z toho takové… kávové kakao?“ Krátce jsem se zamyslela, jak co nejvýstižněji popsat výsledný produkt. S přivřením očí jsem si přivoněla ke svému hrníčku, užívaje si novou kávovou zkušenost, než jsem opět opatrně upila a sledovala Johna. Nebyla jsem si jistá, jestli se smím zeptat. Občas mi to nedělalo problém, ale ve chvílích, kdy jsem cítila, že je to něco vážného nebo důležitého jsem se přirozeně stáhla a čekala na vhodnou příležitost, kdy už bych se mohla zeptat a uvolnit tak část své vrozené zvědavosti, která byla přesně v takových chvílích prokletím. No vážně. Neměla jsem ani ponětí, co se stalo, takže jsem byla ještě nervóznější a neuklidnil mě ani ten Johnův úsměv, když se konečně duchem vrátil zpátky na zem a ke mně. Opětovala jsem mu pohled a nechala mu prostor, abych si vyslechla jeho odpověď, pokud mi to chtěl vůbec říct. V opačném případě bych si to z něj ani nedovolila vytáhnout. To nebyl můj styl. Pozvedla jsem nechápavě obočí, protože jsem nevěděla, jaké rukopisy má na mysli a navíc, čeho se to vlastně týká, ale John zjevně rychle pochopil, takže než jsem stihla cokoliv říct, tak už se dal do vysvětlování. Vlastně jsme se nejdříve šli posadit na pohovku, jak sám podotkl. „Ehm, jistě,“ zamumlala jsem, a když už jsme byli na cestě, pomohla jsem mu vzít polštáře z chodby a následně je rozvrstvit po pohovce, která tím pádem vypadala o mnoho více k světu. Spokojeně jsem se usmála a rozverně hupsla na své místo, načež jsem si vzala jeden polštářek a položila si hlavu na Johnův klín, protože mi to v tu chvíli přišlo mnohem pohodlnější. Otočila jsem se na záda, abych mu viděla do obličeje a napjatě poslouchala. „Páni, ty máš nakladatelství? To je… nemám slov, to zní hrozně skvěle! Chtěla bych se tam jednou podívat, kdyby byla ta možnost. A co se týče té práce, nedělej si starosti, máš na to spoustu času,“ ubezpečila jsem ho nakonec, aby si nemyslel, že se mi musí bezpodmínečně věnovat celou dobu. Ne, že bych se ho chtěla zbavit, nebo tak něco, ale chtěla jsem mu dát prostě prostor. O tom byl přeci vztah, ne? O toleranci a tak podobně… ale nemusela jsem nad tím ani přemýšlet, prostě mi to připadalo přirozené. „A jak vypadá takový rukopis? Mohl bys mi jeden z nich třeba ukázat?“ Zeptala jsem se po chvíli s dávkou zvědavosti, přičemž jsem zvedla dlaň a pohladila ho pár prsty po krku, kam jsem ze své ležící pozice dosáhla. „Myslím… že je to dobrý nápad. Přesně jak říkáš, ráda bych se nejdříve podívala, jak to tam chodí a tak, abych věděla, ale… Johne, vážně se nebudeš zlobit? Nebo spíš… nebude ti líto, když bych se nakonec rozhodla jinak? Nejsem si ještě pořád jistá, jestli…,“ kousla jsem se nervózně do spodního rtu. Jistěže to byla úžasná představa, jak bych někde v takovém klubu zpívala a měla kolem sebe samé fanoušky, třebaže i to mě tak trochu uvádělo do rozpaků, ale na druhou stranu… byla jsem z toho prozatím nesvá, asi jako každý člověk, který měl do něčeho skočit po hlavě. Nicméně jsem byla rozhodnutá, že to zkusím, i přes ty svoje obavy a strachy. Jediné co mě znepokojovalo, bylo, že bych Johna zklamala a viděla jeho smutný obličej, což jsem nechtěla dopustit. Nikdy. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Zřejmě to byla další z věcí, na kterých jsme se s Gabby oba shodli.. Gabby se mi uvelebila na klíně, pozorujíc mne odtamtud. Doposud mne ani nenapadlo se jí o nakladatelství zmiňovat, nebyla k tomu příležitost, ani důvod. I tak jsme spolu měli spoustu práce s poznáváním jeden druhého. Bylo nad slunce jasné, že každý z nás měl v zásobě ještě spousty toho, co se ten druhý ještě mohl dozvídat. "Díky a neboj, někdy ti to tam ukážu, ale.. nečekej nic zvláštního. Je to vážně jen malé nakladatelství, takový stísněný prostor se spoustou stolů, papírů a pobíhajících lidí," pousmál jsem se, jak jsem to bral nadlehčeně, i když v tom bylo víc pravdy, než legrace. "Samozřejmě, ukážu ti to, až potom zapnu notebook. Je to vždycky jen prvních pár kapitol, popřípadě článek.." pohladil jsem ji po tváři, jak jsem se tak na ni dolů díval. "Proč by mi to mělo vadit? Jde mi o to, aby tě to bavilo, abys byla šťastná. Ať se rozhodneš jakkoliv, podpořím tě.. tedy.. pokud se nerozhodneš, že bys třeba chtěla pracovat jako tanečnice v baru. To bych asi moc nepřekousl.." trochu jsem u toho nakrčil nos, ale i tak jsem se na Gabby pousmál. Ještě jsem o tom všem zase tak moc nepřemýšlel, prostě jsem to bral tak, že to vyzkouší a uvidí, jaké to pro ni bude. Nevěděl jsem přesně, jak tyhle věci fungují, ale byl jsem rozhodnutý to zjistit a jakkoliv Gabby pomoci se splněním jejího snu. "Teoreticky.. klidně by sis mohla otevřít krámek s lívanci, kdyby tě to nakonec přestalo to zpívání bavit," křenil jsem se, zase si z Gabby utahujíc po svém a, že už jsme konečně měli i polštáře, využil jsem příležitosti a jeden jsem jí z té legrace připlácl na obličej.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „A už se ti někdy stalo, že sis přečetl něco, co bylo absolutně nevhodné k vydání?“ Napadlo mě záhy jen tak pro zajímavost. „Je to tvoje nakladatelství, samozřejmě, že budu očekávat něco zvláštního, protože bys to jinak nebyl ty,“ vyplázla jsem na něj provokativně špičku jazyka, ale svá slova jsem myslela opravdu vážně. John nebyl obyčejný člověk, mohl být cokoliv, ale obyčejný rozhodně ne. A dle toho, jak jsem ho zatím poznala, bych řekla, že i to nakladatelství samotné bude dost vypovídat o jeho osobnosti, o tom jaký je, o co se zajímá a podobně. „V žádném případě, já to chci vidět hned, žádné až potom,“ přimhouřila jsem pohled, ale hned na to jsem se pobaveně usmála, dělaje si z Johna šprťouchlata. „Ale takhle jsem to přeci nemyslela, ty víš, co jsem tím chtěla říct. To nebylo, že bych si o tobě myslela, že bys mě do toho chtěl natlačit proti mé vůli a podobně. Prostě jen… potřebovala jsem slyšet, že tě nezklamu, víš?“ Přejela jsem mu prsty po hraně čelisti a následně i krku, mezitímco jsem se mu dívala do očí s jemným pousmáním. To se však nakonec změnilo v trochu vyděšený výraz, po tom, co řekl o té tanečnici. „To bych předně nepřekousla já, ale… možná bych někdy mohla zatancovat tobě, jen čistě pro inspiraci…?“ Povytáhla jsem obočí a už jenom při té představě jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. John mi to však vrátil pohotovou reakcí, dělajíce si ze mě opět legraci, což se dalo čekat, ale rozhodně ne to, že by mi na obličej připlácl jeden z těch nových barevných polštářků. Nestačila jsem se ani nadechnout, nebo cokoliv odvětit a už jsem musela sbírat síly na protiútok. „Tak tohle jsme si nedomluvili, pane Mariano, zažaluji vás za domácí násilí,“ oznámila jsem mu mezi smíchem, snažíce se zbavit polštáře tím způsobem, že jsem se mu ho pokusila připlácnout na obličej tentokrát já… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Ne, to ne. Tedy, ne pro mě. Já to prakticky jen vlastním. Rukopisy přebírá odborný redaktor, který je čte jako první a posoudí, jestli by to mohlo stát za to. Udělá k tomu své poznámky a buď rukopis rovnou odmítne, nebo to pošle dál ke schválení šéfredaktorovi. Ten v podstatě udělá to samé, přečte si poznámky, případně připíše další, napíše titul do celkového návrhu redakčního plánu a to všechno pak pošle mě, protože v tomto ohledu mám poslední slovo. Pročtu si to, všechny jejich poznámky a vyjádření jim pak pošlu zpátky, takže to opravdu není zase tak těžká práce," snažil jsem se jí to vysvětlit, jak nejlépe jsem v tu chvíli dokázal. Asi to nebylo úplné, ale.. byl jsem ochoten Gabby na cokoliv odpovědět. Pořád mi ještě úplně nedocházelo, že není tak samozřejmé, aby všechno věděla, zvlášť, když se o tyhle věci normálně nezajímala - stejně jako většina lidí. "Díky práci svých zaměstnanců jsem vlastně ani žádný špatný rukopis číst nemusel. V tomhle jim věřím, jsou to lidé na svých místech," odpověděl jsem na další z Gabbyných zvědavých otázek, tentokrát s jakýmsi náznakem hrdosti v hlase, protože jsem zatím měl v tomto ohledu neuvěřitelné štěstí, že všechny publikace si našly své čtenáře.. "Proč bys mě zklamala? Čím prosímtě? Já ti vážně chci jen pomoct v tom, abys byla šťastná a mohla dělat cokoliv, co budeš chtít," upřesnil jsem, stále ovšem nechápajíc, jak to Gabby myslela. Copak by mě mohla zklamat? A čím? Nejsem přeci nějaký ctižádostivý rodič, co chce po svém dítěti přesně tu budoucnost, co mu nalinkoval. Kdepak.. "Hmm.. inspirace mám i tak hodně, když tě vidím, ale.. bránit se tomu nebudu," zakřenil jsem se na ni, moc dobře vědíc, že mi to řekla jen z legrace. Cože? Domácí násilí?" vyděsil jsem se jen naoko, chytajíc polštář, který mi přistál na tváři. Samozřejmě jsem se u toho smál a pociťoval ten zvláštní pocit dokonalé pohody společně s nečekanou spokojeností s tím, jak to je. Normálně bych si asi jen tak seděl vedle a četl si. Ale s Gabby.. bylo to jednoduše jiné a já si to vážně užíval. Polštář jsem zase odložil zpátky vedle sebe. Pohladil jsem Gabby po čele a natáhl se ke stolku pro hrnek s kávou. "Gabby?.. zazpíváš mi?" zeptal jsem se po chvíli, co jsem se na ni jen tak díval. Pořád jsem byl tak nějak příjemně unavený, ale líbila se mi ta klidná atmosféra. Možná bychom pak mohli popřemýšlet o večeři, ale tím jsem se teď jednoduše nechtěl zabývat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Vážně? A teď bych spíš čekala, že se to budeš snažit zamluvit a všechno popřít, že by ti na mě až tak záleželo,“ provokovala jsem, ale jenom trošku, protože brzy vzápětí jsem k němu znovu zvedla svou dlaň a smířlivě jí přejela po linii jeho čelisti a zpět, v očích neskrývanou něhu, s jakou jsem se na něj spočinula delším pohledem. Bylo moc fajn takhle jenom ležet, jemně se dotýkajíc toho druhého a užívat si vzájemnou blízkost, aniž by člověk musel myslet na to, že už by bylo na čase jít dál, protože zdržuje ostatní. A přitom to bylo ještě takové nové a částečně i překvapující, když jsem si uvědomila, že všechno záleží jen na nás dvou, že se opravdu nemusíme nikam honit, či kvapně spěchat. Kousla jsem se do spodního rtu, když John využil mé poznámky o tanci, ale raději jsem pomlčela, protože jsem to řekla opravdu jen tak z hecu a provokace. Nemyslela jsem to vážně, ačkoliv jsem musela sama sobě přiznat, že kdybych ho tím svedla, tak by se mi to líbilo, ale… Uchechtla jsem se, jak se tak kvůli mně hraně vyděsil, přičemž jsem sledovala dráhu toho polštáře, který nakonec odložil bokem a pro změnu na mě pohled upřel sám. Upřímně jsem nečekala, že by mě poprosil o píseň a ačkoliv bych se tomu pravděpodobně za jiných okolností pokusila vyhnout, nebo přinejmenším vykecat, tak momentálně jsem ničeho takového nebyla schopna. Stejně jako John byl schopen pro mě udělat cokoliv, jen proto, aby na mé tváři viděl spokojený a šťastný úsměv, tak já jsem to měla úplně stejné vůči němu. Pousmála jsem se pod jeho dotekem na svém čele, což mi dalo chvilku na přemýšlení, než jsem se pomalu zvedla a přetočila se k němu tak, že jsem mu mohla pohodlně koukat do očí. „Když tak pěkně prosíš, tak bych mohla,“ zašeptala jsem s pohledem pomalu sjíždějícím k jeho lákavým rtům, mezitímco jsem začala tiše zpívat jednu ze svých starých melancholických písniček, neboť mě žádná jiná nenapadla. Občas jsem se zadrhla, když jsem si dovolila jej políbit na holé kůži jeho krku, hladíc ho jednou dlaní po hrudi, ve vlasech a nakonec i tváři. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Počkat, počkat, já nic takového neřekl. Jenom.. vymýšlím, jak ti pomoct.. hmm.. abych měl od tebe aspoň na chvíli pokoj," vymýšlel jsem honem, jak "udělat Gabby radost" tím popíráním, po němž se jí evidentně tak stýskalo. Ale hned na to jsem přivřel pod jejím dotekem spokojeně oči. "Bylo to dostatečné popírání, nebo se mám pro příště snažit kecat víc?" zeptal jsem se u toho tiše s poloúsměvem, oči zase upírajíc na Gabby. Dalo by se říct, že to byl láskyplný pohled, ale sám o sobě bych to nikdy nepřiznal a popíral bych to do posledního dechu. Přesto se mi to takhle líbilo, dívat se na Gabby a vnímat i její mnohomluvný pohled. A pak jsem mohl být ještě spokojenější, to když se Gabby rozhodla, že mi skutečně zazpívá. Upil jsem si trochu kávy, zatímco ona se zvedla a zvolila si lepší pozici, zřejmě kvůli zpívání, což jsem naprosto chápal. Bedlivě jsem poslouchal v naprostém zajetí jejího hlasu a slov písně, upřeně ji u toho pozorujíc. Jen ve chvílích, kdy se mi dostávalo jejích polibků a doteků na krk, jsem oči na chvíli přivřel, případně jsem trochu zaklonil hlavu a celkově jsem si to užíval. Byla to melancholická píseň, ale ke Gabby se mi naprosto hodila, stejně jako k momentální atmosféře. Pochopil jsem, že to je jedna z jejích vlastních skladeb. Popravdě, těšil jsem se, až uslyším všechny včetně těch, které ještě nejsou napsány. Odložil jsem zase hrnek na stolek, když dozpívala, podíval jsem se jí do očí a položil jí dlaň částečně na tvář a na krk. "Děkuji, Gabby," zašeptal jsem a pak už jsem se jednoduše naklonil a ukradl si polibek jejích smyslných rtů. Chybělo mi to, za celý den mi pořádně nedošlo, jak moc mi nejen její rty, ale její blízkost jako taková chyběla.. Druhou rukou jsem si ji k sobě přitáhl trochu blíž za pas, jak jsem ji objal, nepřestávaje ji líbat. Nemohl jsem se jí nabažit. Navíc, Gabby s příchutí kávy.. "Hmm.. takhle bych tu kávu klidně bral častěji," pousmál jsem se, zatímco jsem jí zlehka přejel palcem po rtech. Jenže tentokrát jsem to byl já a můj hladový žaludek, kdo narušil tu skvělou chvíli. Trochu jsem se zaksichtil jako kdybych mhouřil oči proti ostrému slunci, když mi zakručelo v břiše. "Ehm.. pardon. To bude asi částečně tou kávou. Nicméně, dnes si tě vyzkouším z etikety, Bond girl. Na co bys měla chuť?" zeptal jsem se nakonec, tváříc se jako svatoušek, i když jsem si byl moc dobře vědom, že Gabby asi nebude dvakrát nadšená z toho, že se zase bude muset přizpůsobit prohrané sázce, což znamenalo šaty, podpatky a ještě k tomu nějakou luxusní restauraci.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Nemusíš mi děkovat, já to pro tebe dělám ráda. Těší mě, když vidím, jakou radost ti to dělá, že se usmíváš a jsi šťastný,“ zašeptala jsem mu do ucha, ke kterému jsem si prolíbala cestu přes jeho krk a hranu čelisti, využívajíc tak toho, že mi s nakloněním hlavy vyšel vstříc. Polibek jsem mu samozřejmě opětovala a ještě o nějakou tu chvíli prodloužila, protože i mně to všechno strašně moc chybělo. Zachvěla jsem se vzrušením, když se dotkl mých rtů, ale nakonec to bylo i tlumeným tichým smíchem, když se ozvalo Johnovo zaškrundání hladového žaludku. V tu chvíli ani netušil, jak s ním soucítím – s Johnem, ne s jeho žaludkem. „Mám chuť na vás, Bonde,“ zašeptala jsem mu do druhého ucha roztouženým šeptavým hlasem, ale pak jsem se od něj chtě nechtě odtrhla, když jsem si uvědomila, o čem John skutečně mluví. Pokrčila jsem obočí a podívala se mu tentokrát o dost vážněji do očí. Bylo mi jasné, že od toho neustoupí, a že mě ta návštěva luxusní restaurace čeká tak jako tak, ale nemohla jsem jednoduše potlačit své staré já. A to jsem se opravdu snažila být taková, aby si John neměl na co stěžovat a abych ho neranila, ale prostě některé věci, jako například vidina luxusní restaurace, ve mně vyvolávalo obavy a nervozitu. Copak tam může jít někdo takový, jako jsem já? „Už se nemůžu dočkat, až ti tam udělám ostudu,“ zaksichtila jsem se pobaveně na vlastní účet, jelikož jsem se už viděla, jak tam udělám nějakou chybu. Ale rozhodla jsem se to brát sportovně a se vztyčenou hlavou, než se tu chvět strachy, třebaže jsem se stále strašně moc styděla. „Mimochodem hlavně žádné šneky, nechci dopadnout jako Pretty woman – svině klouzavý…“ |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Taky bych si tě dal, Bond girl, ale to by mi z tebe potom moc nezbylo," řekl jsem jí na to obdobným šeptem a raději jsem ji nechal se odtáhnout, jinak bychom se skutečně nikam nedostali. Bylo mi jasné, co mi tím následným pohledem chtěla říct, ale i já si uměl postavit hlavu a navíc - svou sázku jsem vyhrál poctivě a Gabby mohla být jedině ráda, že jsem ji nenechal chodit v podpatcích celý dnešní den, o sahání na mě ani nemluvě. To bych popravdě nepřežil já. Už jen ta vidina přeplněného trajektu na Ostrov Svobody.. kdepak. Ale jeden večer přežije a kdo ví, třeba se jí to bude líbit? Znovu jsem se natáhl pro hrnek s kávou, které už bylo jen tak trochu po dně, tak jsem ji dopil, dokud byla ještě alespoň trochu vlažná. "Neboj, nepřipustím, aby se ti něco stalo a.. když budeš dávat pozor, na všechno přijdeš," a já ti budu všemožně radit, Gabby, na to se spolehni, dodal jsem v duchu, odhodlaný dodat jí v restauraci dostatek sebevědomí, aby se necítila nějak špatně z toho všeho. Nakonec jsem se vědoucně zakřenil. "Šneci nelákají ani mě, to tě můžu ujistit. Ale šup, jde se do šatny," vstal jsem i s hrnkem a odkráčel do kuchyně. Nebo jsem přinejmenším chtěl odkráčet do kuchyně, jenže jsem se zasekl u baru, zírajíc na lávovou lampu, která se už konečně rozehřála natolik, že se v ní bubliny vosky přelívaly nahoru a dolů. Doslova jsem se zasekl v půlce kroku, takže jsem se jen opřel o barovou desku, s prázdným hrnkem stále v ruce.. než jsem se vzpamatoval. "Jo.. šatna.. jasně.." Spěšně jsem odložil hrnek a ještě s posledním toužebným pohledem na lávovou lampu jsem se konečně vydal k ložnici, abych se mohl převléknout do něčeho.. příhodnějšího. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro John mi to pak vzápětí stejně vrátil obdobnou provokací, se kterou jsem si ale popravdě začala sama. Zčervenaly mi tváře, do kterých se nahrnula horkost a já ostýchavě sklopila pohled dolů, ale jen na krátký okamžik, než jsem se mu podívala opět do očí. Vždyť co bylo na tom, že jsme zřejmě oba dva toužili po tom druhém… jen jsem si ani po těch všech intimnostech nemohla ještě tak úplně zvyknout na to, že mám tendence všechno Johnovi vyžvanit, čímž jsem se pak sama uváděla do značných rozpaků. Jak se tak John natahoval pro hrnek s kávou, vzpomněla jsem si na ten svůj. Bylo to divné, protože já jsem si kávu vždycky majetnicky uzurpovala pro sebe, tedy tu svou a odmítala jsem ji pustit z rukou a namísto toho se teď tady nervózně koušu do spodního rtu, kontroluju pohledem ten Johnův, odhaduji, co se mu honí hlavou a na co přesně myslí. A u toho se ještě nakonec snažím tvářit, jakože jsem úplně a zcela nad věcí, protože tu večeři v luxusní restauraci prostě zvládnu. Natáhla jsem se raději pro svůj hrnek, který jsem do sebe vyklopila – káva už nebyla zase tak horká, ale chutnala mi stejně – a pohledem jsem doprovodila Johna až do kuchyně… nebo spíše k baru, kde se očividně zadrhnul, což bylo kvůli té lávové lampě. Měla jsem obrovskou chuť jej popíchnout, ale raději jsem nepokoušela štěstí, neboť mi něco říkalo, že by toho mohl využít a pak mi to dát sežrat v restauraci. Myslím si, že kdyby chtěl, tak by dokázal být jako žralok, který poklidně plave kolem své kořisti a teprve v nejméně očekávané chvíli se zakousne… a přesně takhle to bude dnešní večer. O tom nepochybuji. Zvedla jsem se z pohovky a došla až těsně k Johnovi, za jehož zády jsem se zvedla na špičky a pokusila se mu věnovat políbení na zátylek, když už tam tak příhodně stál a sledoval ten pohybující se rozehřátý vosk. Nedivila jsem se, že ho to tak uhranulo, protože přesně takovou reakci jsem měla i já, když jsem v baru sledovala tu majitelovu. Nemusela jsem však ani nic říct a John se probral ze své chvilkové letargie, což mě nesmírně rozesmálo, ale snažila jsem se smích potlačit. Nechtěla jsem vypadat jako on, když se mi nepokrytě smál… například v obchodě, když jsme kupovali kondomy. „Vezmu si ty pouzdrové šaty, které se ti na mě tak moc líbily. V nich ti sice takovou ostudu neudělám, ale to napravím svou společenskou neohrabaností,“ uchechtla jsem se, když jsme se vydali směrem do šatny, kde už jsem začala prohrabovat věci a hledat doplňky jako vhodnou kabelku – což jsem nakonec vyřešila jednoduchým psaníčkem – a pak ještě boty na vysokém podpatku, na které jsem se pochopitelně začala mračit a šklebit. „A kam vlastně půjdeme, Bonde? Máte svůj oblíbený podnik?“ Otočila jsem se na něj přes rameno a spustila jsem obě ramínka svých šatů, které jsem nechala ze sebe sklouznout. Připadalo mi to v tu chvíli naprosto přirozené a navíc, John se ani moc nedíval, určitě měl plno práce s tím, aby si vybral vlastní oblečení… nebo lépe řečeno oblek. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Jediný, kdo bude tvou společenskou neohrabanost hodnotit budu já.. a číšník," dodal jsem se zamyšleným pohledem kamsi na strop. "Ale vážně na tom nic není, zase tak moc se nestresuj, vždyť o nic nejde," ujišťoval jsem ji ještě, doufajíc, že se uvolní a opravdu to nebude brát nějak moc vážně. Šlo přeci především o to, abychom si to užili.. a já učinil své vyhrané sázce zadost. V šatně jsem se jednoduše postavil před svou část oblečení, kde jsem měl pověšené obleky, na něž jsem chvíli zamyšleně zíral, než jsem si jeden z nich po chvíli nevytáhl a nepověsil jinam. Mezitímco jsem si vybíral košili s kravatou, ozvala se Gabby s celkem trefnou otázkou. "No.." začal jsem rozvážně, protože se mi ani za mák nechtělo přiznávat, že nemám nejmenší ponětí. Honem jsem zapřemýšlel, děkujíc Bohu a hlavně svému otci, že tolik mluví o všech možných i nemožných restauracích, takže jsem měl mozek jako počítačový projektor v Minority Report, kdy se mi objevovaly obrázky různých podniků, které jsem hned zavrhoval jedním zavrtěním hlavy.. "..napadlo mě.. co takhle.. dát si rybu? Totiž, znám tu jednu skvělou restauraci, kde se specializují na ryby a plody moře. Asi.. asi ti to trochu udělá zmatek v etiketě stolování, co se příborů týče, ale i tak to bude dobré. Samozřejmě ti s tím pomůžu, neboj. A nikdo se na tebe nebude dívat, jen já, tak žádný strach. Hmm.. asi bych měl objednat taxi.." vytáhl jsem navrch vybranou košili a ohlédl se po Gabby, když.. Zraky, Gabby.. tohle mi nedělej.. zaúpěl jsem v duchu, protože jí v tu chvíli zrovna po pažích sjela ramínka šatů a mě to zaskočilo naprosto nepřipraveného, takže jsem se na malou chvíli zasekl a prostě a jednoduše jsem se na Gabby díval, než jsem se zase nesebral. "Jen.. skočím si zavolat, hned budu zpátky.." vypadl jsem z ložnice, možná čistě pro jistotu, ale zároveň, nechtěl jsem venku doufat, že chytíme taxi, což se taky vůbec nemuselo stát, takže jsem jen v rychlosti nadiktoval adresu a řekl, za jak dlouho by měli stát před vchodem. Ještě při telefonování jsem se vrátil do ložnice. Přetáhl jsem si pak přes hlavu triko a vrhl se na své oblečení, abych moc nezdržoval. Bylo to celkem rychlé oblékání.. Kravatu jsem si samozřejmě nechal nakonec. Naučenými pohyby jsem si ji v mžiku uvázal a ještě jsem se dal do hledání, co dám do klopy saka, až si ho obleču, takže mi kravata zůstala ještě mírně volně a nakřivo kolem krku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jenom jsem kývla hlavou a zadržela dlaněmi své šaty, když jsem se setkala s jeho pohledem. Přišlo mi, že jsem opět udělala něco, co jsem si neměla dovolit. Určitě jsem ho vyděsila, poznamenala jsem v duchu sama k sobě a cítila se asi ještě o kapku hůř než předtím. Už jsem se na Johna raději nedívala, zůstala jsem k němu otočená zády se sklopeným pohledem a snažila jsem se dělat, že si povoluji šaty, aby nebylo vidět, jak moc se stydím za své chování, kterým jsem ho asi dost možná ranila. A třeba se mu už taky vůbec nelíbím, napadlo mě hned potom, co se rozhodl odejít. Té chvíle jsem mimoděk využila i k tomu, abych se rychle převlékla a již neuváděla Johna do rozpaků či podobně. „Ukaž, upravím ti ji,“ nabídla jsem se tiše a trochu nejistě k němu vzhlédla, když se navrátil zpátky za mnou, přičemž se spěšně začal převlékat u toho ještě telefonujíc. Kravatu měl umně zavázanou ale tak trochu nakřivo, což jsem mu hbitými prsty upravila a utáhla, trochu zamračeně se na to soustředíc. Nakonec jsem ji pohladila, hodnotíc tak svou snahu, a třebaže se vyloženě nabízelo pohlazení po Johnově hrudi, tak jsem to neudělala. Měla jsem strach, že by se mu to nelíbilo… co já jsem mohla vědět, třeba měl zase jednu z těch svých chvilek, kdy na sobě nesnesl dotek od nikoho. Ano, ještě pořád jsem nechápala ten jeho rychlý odchod ze šatny. „Neškrtí tě to moc? Může to tak být? Mimochodem moc ti to sluší,“ zvedla jsem oči do jeho tváře pomalu spouštějíc ruce přes jeho ramena zpátky k sobě. Kousla jsem se do spodního rtu, když jsem pak ještě shlédla k jeho krku a níž. Vypadal naprosto famózně… bylo vidět, že jsem na něm mohla oči nechat a že jen stěží se mi od něj daří odpoutat očima. John ani netušil, jak moc jsem se ho v té chvíli chtěla dotknout, zajet mu prsty do vlasů a prozkoumat to, co ukrývá ta jeho dobře padnoucí košile. „Hm… Ještě chvilku strpení, jen si odběhnu do koupelny a… můžeme pak jít. Už se nemohu dočkat, až ochutnám rybu, těším se, vážně,“ promluvila jsem k němu s úsměvem a pak se vydala do koupelny, kde jsem se učesala – jen jednoduchý francouzský cop, aby mi vlasy nelítaly kolem obličeje, vlastně to bylo praktické i kvůli samotnému jedení. Pak jsem se ještě trochu přikrášlila líčením, neopomínaje rudou rtěnku, u které jsem se krapet potutelně pousmála. Vyšla jsem ven a zamířila za Johnem, kterému jsem se chtěla ukázat, jestli souhlasí s tím, že bych šla takhle oblečená i ustrojená, pak, jestli tedy opravdu souhlasil, jsem si ještě vzala malé psaníčko a vklouzla do úplně nových lodiček, ve kterých jsem si nebyla jistá, takže jsem měla tendenci se zachytávat o zeď, nebo i lehce o nábytek, když jsme zamířili ven z bytu a pak i do výtahu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Hmm?" vhlédl jsem opět nesoustředěně ke Gabby s povytaženým obočím. Otočil jsem se k ní a nechal si upravit kravatu. Celou tu dobu jsem ji upřeně pozoroval, jak trochu nakrčila čelo soustředěním, což mě trochu pobavilo, takže jsem povytáhl koutky do svého typického pokřiveného úsměvu. Nebylo to vůbec špatné nechat ji, aby mi pomohla. Jen jsem si spíš tak ze zvyku strčil prst za uzel a mírně jsem si povytáhl límec. "Děkuji, je to perfektní," usmál jsem se na ni vděčně, možná i trochu nejistě, jak to pro mě bylo zase něco nezvyklého. A taky.. nikdo mi zrovna často neříká, že by mi něco slušelo, takže i v tomto směru jsem byl trochu nejistý, ale opravdu jen proto, že mi to řekla, což bylo zkrátka naprosto nové. Nicméně, ten její pohled mě nutil k zamyšlení, nemluvě o tom, jak si kousala ret, což ve mě vyvolávalo nutkání si ji k sobě přitáhnout a líbat ji.. kdepak, žádné takové, jdeme na večeři.. zpražil jsem sám sebe hned v zárodku, přistihujíc se, že jsem se k ní už bezděčně začal trochu naklánět. Ovšem, nestihl jsem Gabby říct ani popel a zmizela mi do koupelny.. Jen jsem ji stihl vyprovodit pohledem a zamumlat cosi na souhlas. Rychle jsem se doupravil: trochu prohrábl vlasy, vybral si hodinky, oblékl sako a zastrčil do klopy kapesník. Ještě poslední pohled do zrcadla.. jo.. to by šlo, mávnul jsem nad sebou rukou a ještě, než jsem opustil šatnu, na něco jsem si vzpomněl a s potutelným úsměvem se tam na malý okamžik vrátil. Čekal jsem u lávové lampy, připraven vyrazit, jakmile se objeví Gabby. Před zhruba pěti minutami mi volali, že auto už je připravené a řidič na nás čeká před vchodem, což mě uklidnilo a tak jsem si mohl užívat jen tu chvilku lelkování a bezmyšlenkového pozorování toho fyzikálního zázraku v malém osvětleném balení. Když vyšla z koupelny, pozoroval jsem Gabby všeříkajícím pohledem. "Wow.. to.. to je.. vypadáš nádherně. Úplně.. hmm, jako dáma," uculil jsem se a natáhl ruku, abych ji pohladil po tváři, přes krk a rameno až k paži, než jsem ruku zase stáhl zpátky k sobě. Nesměl jsem si nic dovolovat. Ne teď. Nejbezpečnější bylo vydat se hned na cestu, aby mě to nepokoušelo. Ještě jsem se natáhl pro peněženku, kterou jsem si dal do vnitřní kapsy saka a dohonil Gabby, která se už vydala z bytu pryč. Mobil jsem schválně nechal doma, aby nás nikdo neotravoval. Zželelo se mi Gabby hned, jakmile jsem ji viděl mírně balancovat na těch podpatcích, tak jsem jí hned nabídl rámě, aby se o mě mohla zapřít.. Ještě jsme pozdravili pány Atkinse a Linuse, než jsem s Gabby vyšel ven, kde na nás čekalo připravené auto.  Řidič nám popřál pěkný večer a otevřel nám dveře auta. Pomohl jsem Gabby dovnitř, uvědomujíc si, že s těmi podpatky to je nejspíš náročnější, než obvykle.. a už jsme mohli vyrazit. Byl už příjemný podvečer, stmívalo se a město už žilo světly a pulzujícím životem. Přesto jsem nedokázal odtrhnout pohled od Gabby. Vypadala tak jinak a zároveň to byla stále ona, neuvěřitelně krásná, nezvyklá.. Byl jsem z toho prostě úplně paf, že jsem ji prakticky neustále hladil po paži, dokud auto nezastavilo před restaurací, kam jsme měli namířeno. Vystoupil jsem jako první a pomohl pak Gabby, s naprostou samozřejmostí jí hned nabízeje rámě, aby měla oporu. "Tak jsme tu. Neboj se, jsem s tebou a budu s tebou celou dobu. Užijeme si to a dáme si dobrou večeři, o nic přeci nejde," snažil jsem se ji povzbudit, takže jsem - možná k jejímu velkému překvapení - zvedl druhou ruku a položil dlaň na tu její, kterou se mě držela za paži.. Zobrazit SPOILER Poprosil jsem o stůl pro dva, ke kterému jsme byli hned uvedeni, protože v restauraci nebylo úplně plno - k našemu štěstí a mému velkému překvapení, vždyť byl sobotní večer! Ale nijak jsem to nekomentoval. Číšník se postavil za Gabbynu židli a čekal, aby jí mohl pomoci se usadit. Jen jsem se na ni pousmál s povytaženým obočím, abych jí naznačil, pokud si nebyla jistá, že se má posadit. Až pak jsem si sedl já sám. Pak nám byl podán jídelní lístek v kožené vazbě tmavomodrých desek. "Na co bys měla chuť? Něco konkrétního, experiment, nebo zkusíme menší gurmánský zážitek?" vyptával jsem se Gabby, hledíc na ni zpoza jídelního lístku. Chtěl jsem si užít všechny ty emoce, které se jí objeví na tváři.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro John byl jako vždy galantní, takže mi po cestě pomohl tím, že jsem se o něj mohla částečně opřít a tím tak trochu i skrýt skutečnost, že nošení podpatků opravdu nebyl mým šálkem čaje. Možná bych mohla začít trochu trénovat, napadlo mě s úšklebkem, takže jsem to nakonec zavrhla s tím, že bych si je čas od času mohla vzít v bytě jen tak, aby si mé nohy zvykly a nepůsobila příště tak neohrabaným dojmem. Opravdu jsem si připadala nepatřičně, a třebaže mi obvykle bylo jedno, co si druzí myslí nebo jestli se tak moc dívají, tak teď jsem měla naopak pocit, že jsem v jejich hledáčku až příliš, což nebylo zrovna moc příjemné. Dokonce i taxikář a kolemjdoucí o mě zavadili pohledem a já byla nakonec ráda, když jsem po Johnově pomoci rychle zaplula do auta, kde jsem si úzkostlivě stáhla látku šatů trochu níž, aby nešel vidět ani kousek světlé kůže navíc. Fakt zvláštní. Ještě dneska u snídaně bych si ty šaty klidně na sebe vzala a bez divných pocitů a zábran bych se v nich vydala do víru velkoměsta, ale teď, jak jsem čelila tomu všemu tváří tvář, tak bych se nejraději oblékla do svých oblíbených kraťasů a trička na ramínka… a klidně bych si zašla na burgera. Celou cestu jsem se víceméně dívala na Johna, nebo z jeho strany z okénka ven na město, které se postupně rozsvěcovalo a my mířili do té luxusní restaurace. Bude to horší, až budu vylézat z auta ven? Ještě štěstí, že jsem si nevzala zase tak moc krátké šaty, přemýšlela jsem s pohledem do Johnovy tváře a jemně se usmívala, když jsem cítila jeho letmé doteky na paži. Asi jsem se mu opravdu líbila a udělala mu radost, že jsem na sobě měla šaty i s podpatky… ale popravdě řečeno, já z nich zase takovou radost neměla. Na tohle si však určitě později zvyknu, nemohu to přeci odsuzovat tak rychle. Moje obavy se vyplnily, totiž, jakmile jsem se pokusila vylézt, tak mi to najednou nešlo. Trochu jsem se zarazila, ale v té chvíli mi pomohl John, který to jistě vytušil, nebo se přinejmenším většinu doby díval mým směrem. Konečně jsem vylezla, rukou si přidržují šaty – co kdyby náhodou, že – a rozhlédla se kolem. Restaurace už zvenku vypadala hodně, ale opravdu hodně luxusně… „A nebudou tam moc malé porce? Mám opravdu hlad,“ neodpustila jsem si pro začátek pobaveně, ale hned na to jsem přešla do vážnějšího výrazu, abych dostála svému oblečení. Přeci jen jsem se měla chovat jako dáma, a ty se chovají distingovaně, no ne? Umírnila jsem svůj úsměv, přičemž jsem se chytla nabízeného rámě a překvapeně pohlédla do Johnových očí, ale s pousmáním. Nečekala jsem, že by mi na veřejnosti přiložil dlaň na tu mou, ale o to vzácnější to ten okamžik dělalo. Vážila jsem si všeho, co se mi od Johna dostávalo, nejvíce těch projevů náklonnosti, třebaže to nebylo nic výrazného, čeho by si člověk všiml na první pohled. Koneckonců jsem byla dvojice jako každá jiná, ale i tak. Byla jsem prostě šťastná. Opravdovou nervozitu jsem pocítila, jakmile jsme se ocitli uvnitř. Už samotné zařízení interiéru napovídalo, že tohle bude jedna z těch opravdu nejluxusnějších restaurací, což znamenalo mimo jiné i tu skutečnost, že to tu bude pěkně drahé. Bezděčně jsem se začala kousat do spodního rtu a s rozšířenýma očima jsem se začala rozhlížet kolem sebe, jako bych nevěděla, čemu dřív věnovat svou pozornost. Samou nervozitou se mi stáhly vnitřnosti, nemluvě o tom, jak šílené horko se mi rozlezlo po zádech, když k nám přišel číšník, jenž nás zavedl ke stolu, a já nepochopila, co chce. Až pohled na Johna, který na mě povytáhl obočí, mi napověděl, že si mám sednout jako první, a že mi ten číšník zasune židli. Bože, nebude si myslet, že jsem až velká snobka, že si neumím židli zasunout sama? Projelo mi u toho hlavou a s rovnými zády, jako bych místo předkrmu spolkla pravítko, jsem se usadila. Ruce jsem nechala položené na klíně, protože jsem si nebyla jistá, jestli si je mohu opřít o desku stolu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem napodobovala Johna, úplně zapomínaje na nějakou tu konverzaci, jak soustředěně jsem civěla na jeho ruce, gesta a pohyby, snažíc se kopírovat v domnění, že je to tak správně. „Ehm… cože? Tedy, ehm, prosím?“ Zprvu jsem měla pocit, že jsem na Johna vyjekla trochu víc nahlas, takže jsem nakonec o dost ztišila svůj hlas, vystrašeně se ohlížejíc po okolí, jestli se na nás nedívají. Trochu jsem se ošila, protože mi přejel mráz po zádech, čímž se husí kůže vydrala na povrch a mě najednou byla tak trochu zima. John mi mezitím nápomocně znovu sdělil obsah svých předešlých slov, takže jsem se mohla zamyslet nad otázkou, co si vlastně dáme. Na co mám chuť? Utéct? „Myslím, že bychom mohli vyzkoušet něco pro gurmány, ráda experimentuji,“ řekla by to tak pravá dáma? Popravdě řečeno jsem ani netušila, o čem to mluvím, ale bod k dobru, že jsem se opravdu snažila. „Co takhle rybu?“ Nadhodila jsem velmi inteligentně, což jsem si záhy uvědomila, když jsem nahlédla do jídelního lístku, kde jsem si četla pokrmy… Sice byla většina napsaná v cizím jazyce, ale snažila jsem se tvářit tak, že naprosto všemu rozumím, ačkoliv pravda byla úplně jinde. Jedno slovo jsem si četla snad padesátkrát s tím, že až lístek odloží John, tak já taky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nervozita však na Gabby dolehla zřejmě až uvnitř. I já z toho byl trochu nesvůj, ale to spíš proto, že se ta její nervozita trochu přelévala i na mě. Začínal jsem to tu totiž vnímat najednou i jejíma očima, což bylo přinejmenším.. zvláštní. Ale jakmile jsem si všiml té nejistoty ohledně číšníka, který trpělivě čekal, zase jsem se vzpamatoval a vplul jsem zpět do svého obvyklého módu "nad věcí", aniž bych nad tím nějak víc přemýšlel.. Pohodlně jsem se usadil a převzal si od obsluhy jídelníček, zlehka se u toho opírajíc o hranu stolu. Studoval jsem jídelníček, zatímco jsem se u toho ptal Gabby - a následně jí svou otázku zopakoval. Bylo mi jasné, že s výběrem asi bude třeba jí trochu pomoci. Nakonec mě její slova rozesmála, takže jsem povytáhl koutky, chvíli se nechtěně soustředíc na její rudé rty, které si ještě k tomu všemu chvílemi kousala. "No.. to vůbec není špatný nápad, možná bych si taky nějakou rybu dal. Co myslíš, budou tu nějakou mít?" hrál jsem s ní, ale nakonec jsem se ještě podíval do menu. "Ale.. mohli bychom zaexperimentovat tím, že.. to necháš na mě, co ty na to?" navrhl jsem nakonec s pohledem upřeným do jejích očí. Nemohl jsem si pomoct, ale ani se mi od ní ten pohled odtrhávat nechtěl. Pořád jsem byl konsternovaný z toho, jak jiná najednou byla. Objevil se u nás číšník, jemuž jsem nadiktoval výběr o pár chodech, o němž jsem doufal, že by to Gabby mohlo skutečně chutnat, ještě jsem si nechal doporučit víno a byli jsme s Gabby opět sami. "Vážně ti to neuvěřitelně sluší, Gabby.. mimochodem, jak se.. ti tu líbí?" pozměnil jsem nakonec otázku na poslední chvíli. Pak nás na okamžik přerušil náš číšník s vínem, které mi dal ochutnat a pak, když jsem s výběrem souhlasil, nalil nejprve Gabby a pak i mně, samozřejmě zprava. "Ehm.. tak.. na co si připijeme?" pozvedl jsem sklenku, držíc ji jen za spodní konec stopky, aby Gabby viděla, jak se to má správně držet. Přípitek jsem tak jako tak chtěl nechat na ní, já bych jen hloupě plácal, protože jsem byl stále v jejím opojení, nemohl jsem si pomoct.. Nakonec nám přinesl číšník první chod - malý předkrm s trochou koření na podpoření chuti pro všechny ty chody, které ještě mají přijít. Samozřejmě to bylo servírováno nejdříve Gabby a potom mně, zprava. Zobrazit SPOILER "Tak, dobrou chuť..?" popřál jsem Gabby nejistě, protože jsem ji právě zkoušel, jestli trefí správný příbor. Nebylo to obvykle nic složitého, ale rybí restaurace to poněkud ztížila.. Přesto jsem se na Gabby bez pohnutí díval, loktem schválně poukazujíc k první vidličce z kraje. Čekal jsem, dokud nezačne jíst ona, protože jsme o tom mluvili a jí se to předtím neuvěřitelně zamlouvalo tou představou, že mě bude smět beztrestně mučit. Čekal jsem na to, jestli si vzpomene.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Podívala jsem se stejně jako on do lístku, protože jsem stejně nevěděla co dělat jiného, a navíc jsem měla strach, že když odložím jídelní lístek dřív, než John, tak to číšník vezme jako znamení a přijde se zeptat na výběr, což jsem pochopitelně nechtěla, neboť jsem nevěděla, co si dám. Nemluvě o tom, že jsem se v tom výčtu pokrmů ani nevyznala. Souhlasně jsem přikývla a o něco oslnivěji se pousmála, když mě John zbavil i posledního zbytku nervozity. Kdybych ho neměla, tak bych nevěděla co dělat. Vlastně… kdyby tu nebyl se mnou, tak bych tu ani nebyla. „Děkuji za kompliment, ale to je díky tomu, že jsem v tak skvělé společnosti. Jsem spokojená, což se pak jistě odráží na tom, jak vypadám,“ pokusila jsem se hovořit jako dáma, třebaže bylo znát, jak u toho přemýšlím a pečlivě volím slova, což zrovna v mém případě muselo působit značně komicky. Ještě ve společnosti toho pokrčeného čela, což jsem dělala vždycky, když jsem přemýšlela a svou mysl upínala konkrétním směrem. „Ale abych se přiznala, tobě to sluší mnohem víc,“ nejraději bych tě pohladila po krku a pak ti zajela pod sako, jen čistě pro ten pocit, že se tě mohu dotknout, promlouvala jsem k němu v duchu, soustředíc se na pronikavý pohled do jeho očí, než jsem se od nich odtrhla a pohlédla ještě naposledy do jídelního lístku, který se mi líbil, ale jinak byl pro mne nepotřebný, vzhledem k tomu, že ten jazyk, kterým byl psán, jsem neuměla. Zároveň mi to ale dalo chvilku na přemýšlení, abych v hlavě zvážila odpověď týkající se toho, jak se zde cítím a jak se mi to tu líbí. Bylo pro mě těžké hledat ty správná slova pro vhodné… vyjádření? Ale aspoň jsem se snažila, protože jsem nechtěla působit jako někdo, kdo tu ještě nebyl a neví tak úplně, která bije. Už jenom kvůli Johnovi, aby neměl pocit, že tu sedí s úplným… omezencem. Slovo vidlák mi nepřišlo zrovna vhodné označení v tuto chvíli. „Je to tu pěkné,“ ano, dostačující odpověď, skvěle, Gabby! Zhluboka jsem se nadechla a už se skoro chtěla opřít loktem, než jsem si uvědomila, co dělám a rychle jsem se napnula v zádech, ruku položíc na klín, druhou si stále přidržujíc jídelní lístek. „Líbí se mi tu, opravdu. A dokonce tu hraje i příjemná hudba. Jsem zvědavá na jídlo, ehm, na pokrm,“ trochu křečovitě jsem se pousmála, ale pak jsem se opřela plně o židli, když se tu objevila obsluha, jež doporučila víno, které dala následně Johnovi i ochutnat. Fascinovaně jsem na tu proceduru koukala a mírně pootevřela ústa údivem, sledujíc pak ještě Johna, jak pomalu upíjí doušek vína. Tohle mi snad ještě nikdy nepřišlo tak přitažlivé jako v tuhle chvíli. Dost možná to bylo i tím, že měl na sobě košili, což ještě celý dojem umocňovalo. Polkla jsem, a jako kdyby mě nachytali na švestkách, jsem se zarděním pohlédla do strany, než jsem sebou trochu polekaně cukla, protože číšník si přebíral jídelní lístky, mezitímco vyslechl naši objednávku ohledně chodů a tak dále. „Co třeba na zdraví, protože je velmi důležité. Pak na nás, že jsme to vedle sebe vydrželi a nikdo z nás nedostal infarkt, a pak ještě na to, aby měla nová restaurace tvého táty takový úspěch, jako ty ostatní?“ Navrhla jsem, aniž bych se nad tím víceméně zamýšlela. Dosud mi to přemýšlení šlo, ale prostě jsem to nebyla já, nesedělo mi to a cítila jsem se mnohem příjemněji, když jsem byla opravdu sama sebou, což se i odráželo na mém mnohem uvolněnějším úsměvu. Jen jsem se napůl cesty zadrhla se svou rukou, která mířila ke skleničce vína, ale naštěstí jsem byla ostražitější, než obvykle, takže jsem střelila očima k Johnovi a chytla dvěma prsty stopky, opatrně sklenici zvedajíc a následně jsem si s ním, s upřímným pohledem do očí, přiťukla. Trochu jsem upila a spokojeně pokývla hlavou, na znamení, že mi ten výběr vína opravdu chutná. Jenže sotva co jsem se podívala do Johnových očí, zase jsem se v nich ztratila, vypouštějíc okolní svět úplně z hlavy, takže jsem sebou zákonitě trochu cukla, když se u našeho stolu objevil číšník s prvním chodem, totiž předkrmem, na který jsem zůstala civět. Kupodivu jsem se i opatrně naklonila na levou stranu, ale to bylo spíše náhodou a instinktem. „No páni ... Dobrou chuť i tobě,“ hlesla jsem a odtrhla pohled od drobně vyhlížejícího předkrmu zpátky k Johnovi. V první chvíli jsem netušila, co se děje, ale po chvilce jsem vytušila, co mi tím jemným poukázáním chce naznačit, takže jsem si vzala první vidličku hned z kraje, na kterou jsem se zadívala možná trochu více úpěnlivě, pak jsem střelila očima k Johnovi, v nevyřčené otázce, jestli je to skutečně ona. A ač se to mohlo zdát jako provokace z mé strany, tak tomu tak ve skutečnosti nebylo, protože jsem netušila, proč nezačal jíst. Obvykle jsme jeden na druhého nečekali, takže jsem nechápala co se děje. Možná jsem si vzala špatný příbor? Těkla jsem očima k vidličce, pak k Johnovi, a pak zase k vidličce… pak k Johnovi a než jsem chtěla nepatrně naznačit otázku, tak jsem si jako na zavolanou vzpomněla na jistou skutečnost, o níž se podělil. Velmi pomalu jsem si přetočila vidličku mezi prsty, a když to vypadalo, že s ní konečně začnu jíst, tak jsem jí oddálila od talíře a pohlédla na Johna s povytaženým obočím. Tentokrát jsem již zdržovala vědomě a s potutelným úsměvem, který mi hrál do té doby, než jsem se konečně smilovala a započala jíst, nutno podotknout, že i tak jsem se snažila jíst skoro až mučivě pomalu. „Co je to vlastně za rybu?“ |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Tak.. v tom s tebou nesouhlasím. Viděla ses' v zrcadle? Kdyby to nebylo nezdvořilé, všichni tady by se dívali jen na tebe, stejně jako ti.. gentlemani na ulici," vzpomněl jsem si na ty chlápky, když jsme s Gabby nastupovali do auta. Měl jsem z toho smíšené pocity. Byl jsem částečně hrdý na to, že Gabby patří ke mně, že je v tomto směru zadaná a že se líbí nejen mě, ale i okolí, ALE.. zároveň jsem pocítil jakýsi podivný osten žárlivosti a chtěl jsem, aby se všichni okamžitě dívali jinam a ne na mou Gabby.. Zvláštní.. "Alespoň tě takhle mám pro sebe," pousmál jsem se samolibě s upřeným pohledem do jejích očí. Jak jsem tak sledoval Gabbyno počínání, chvílemi opět poněkud nejisté, bylo mi jí líto, že jsem s tou sázkou vůbec začínal, jenže to jsem si vzpomněl na to, co bych musel dělat, kdybych prohrál já a rázem jsem byl zase spokojený s tím, jak to je. Potlačil jsem nutkání se zakřenit, jak se tak Gabby snažila mluvit jako dáma, přičemž mě napadlo, že bych mohl na to téma trochu něco nakousnout. Jen jsem doufal, že se třeba neurazí, což jsem samozřejmě nechtěl. "Jídlo bylo v pořádku, jde ti to skvěle," pochválil jsem ji, "..a neboj, společnost tady, v New Yorku, je poměrně moderní. Úplně v klidu můžeš být sama sebou. Naopak v Anglii si hodně potrpí na tradice a mluví se tam samozřejmě trochu jinak, než v Americe. Ale toho se neboj, nic takového nás nečeká," rozhodně ne v nejbližší době, pomyslel jsem si ještě pro mou puntičkářskou úplnost. Jen jsem doufal, že to Gabby trochu pomůže se uvolnit. A to už přišel číšník.. Přípitek byl skvělý, jen u toho infarktu jsem na Gabby přimhouřil oči, moc dobře si uvědomujíc, co tím chtěla říct, ale i tak jsem měl na rtech letmý úsměv. "Souhlasím a ještě připojím přípitek na tebe, protože jsi doslova okouzlující - a to ani trochu nepřeháním," pozvedl jsem jedno obočí, jako kdybych jí tím chtěl říct, že žádné protestování jí tady nepomůže. Nakonec jsme si přiťukli, přičemž jsem opravdu nemohl být spokojenější.. tedy.. ještě mi ke spokojenosti chybělo něco málo k jídlu. Žaludek mi už dávno přestal kručet, jak momentálně držel protestního bobříka mlčení z hladu. Jako na zavolanou (mého němého žaludku) přinesl náš číšník předkrm. Napjatě jsem sledoval Gabbyno počínání. Sám jsem si vzal ubrousek (textilní) a rozložil si jej přes klín, pokukujíc po ní, jestli udělá totéž. Už už jsem si chtěl vzít vidličku do ruky (což se smí, i když se čeká na ni s prvním soustem), ale nakonec můj malý náznak pochopila. S uspokojením jsem tedy následoval jejího příkladu. Tak trochu jsem spoléhal, že zvítězí její obvyklá zvědavá stránka, hladová po poznání nové chuti, ale.. jako na potvoru se ta potvora rozhodla pro chvilkové mučení hladového nešťastníka, jímž jsem jistojistě byl. "Hmm.. už si přesně nepamatuji, jak to bylo. Každý chod bude sestávat z odlišných druhů ryb a tak podobně. Jen si už nevzpomínám, v jakém pořadí přesně jsem to objednával a.. ale nebude tam nic, jako například chobotnice, nebo kupříkladu kalamáry, či kaviár," ujistil jsem ji, doufajíc, že to tak bude stačit a už se dá do jídla. Ačkoliv se mi při té vůni žaludek začal svíjet, nedal jsem na sobě nic znát a trpělivě jsem čekal, dokud sama nezačne.. Po předkrmu nám hned přinesli humří polévku. Tentokrát bylo velmi jednoduché sáhnout po nejkrajnější lžíci. Pokud si i tak Gabby nebyla jistá, položil jsem si dlaně na stůl, přičemž jsem nenápadně pohnul ukazovákem k té lžíci. Zobrazit SPOILER "Ještě jsem tě zapomněl upozornit, že co se týče polévek, tak lžíci nabíráme jen ze dvou třetin, nikdy ne plnou. Je to jen jistota, aby se polévka nedopatřením nevylila. A druhá věc, celkem zásadní, že nemusíš vyjíst úplně celou, jen tak, jak dovolí lžíce. A když už to vyjíst chceš, tak si v žádném případě talíř nenakláněj k sobě, ale od sebe. Já vím, je to možná zvláštní, ale.. tak to je. A ty červené kousky na mase se nejedí.." promluvil jsem ke Gabby tiše, aby to slyšela jen ona s tím, že poslední větu jsem zašeptal. Přeci jen bych nerad, aby chroupala humří krunýř jen proto, aby třeba neurazila kuchaře.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ne, tohle jsem si určitě jen špatně domyslela, určitě si ze mne opět jen utahuje. „Nápodobně, ty netušíš, jak moc ti to v obleku sluší. Jen si nejsem jista s tím, že bys nevěděl a neměl ani sebemenší tušení o tom, jak působíš na ženy. Každá se po tobě kouká, možná kradmými pohledy, ale stejně kouká,“ naznačila jsem nakonec mírně a nenápadně se podívala na druhou stranu, kde se skutečně jedna slečna ve slušivých šatech dívala naším směrem, přesněji řečeno na Johna. Možná mě to krapet znepokojilo, ale nechtěla jsem to dát na sobě znát. Spíše jsem si říkala, že bych měla být hrdá na to, že mám tu čest říct, že mám za partnera takového gentlemana a ještě více než pohledného k tomu. Vždycky jsem si o Johnovi myslela, že je mnohem víc, než jen ucházející partie, a tady v New Yorku, se mi to jen čím dál více potvrzovalo. Každopádně jsem nečekala, že mi John řekne něco takového… upřeně jsem se mu při té větě dívala do očí, vnímajíc tak i ten jeho samolibý úsměv a nemohla uvěřit tomu, že to opravdu řekl, aniž by se to v další chvíli snažil zamluvit něčím jiným. „To je fajn, že můžu být sama sebou, ale… vlastně i tak nemůžu být sama sebou, aspoň ne úplně protože bych ti pak určitě udělala větší ostudu, než jsem stihla udělat teď. Jsem vážně nemožná, omlouvám se,“ zdálo se to, jako kdybych ani nevěděla, za co přesně se omlouvám, ale popravdě jsem cítila v kostech, že přijde chvíle, při které se opravdu znemožním a Johnovi tak ten obrázek o mé oslňující osobě zcela zkazím. Ani jsem si raději nepředstavovala, co všechno musel cítit, když mi musel různé věci nenápadně naznačovat a podobně, protože jsem si nebyla jistá a dost možná jsem i zapomínala. U přípitku jsem se však pobaveně uchechtla, protože jsem si jako okouzlující bytost nepřipadala, ale když jsem zaznamenala ten jeho pohled, kterými jasně říkal, že mi zde žádné námitky nepomohou, tak jsem se pokusila aspoň o samolibý úsměv, který jsem od Johna celkem pochytila. „V tom případě by sis mě měl mnohem více vážit a cenit si toho, že s tebou mnohdy ztrácím svůj drahocennou okouzlujícnost,“ dodala jsem pobaveně se šklebíc, čímž jsem se dostávala do starých kolejí, což nejspíše znamenalo, že jsem se zase o něco více uvolnila. Po přípitku jsme se dali do předkrmu a já samozřejmě v první chvíli zapomněla na ubrousek, totiž na to, jak přesně se pokládá, naštěstí mi i v tomhle pomohl John, a já si u toho mimoděk vzpomněla na dnešní ráno, u čehož jsem se výmluvně usmála a zčervenala. Pokývala jsem hlavou na znamení, že mi ta odpověď na otázku ohledně ryby stačí, stejně jsem se asi někde uprostřed polekaně zarazila, protože mě napadlo, že by něco takového jako chobotnice a podobně mohl John opravdu objednat, ale pro jistotu teď kecák… ale ne, to by určitě neudělal. Avšak stejně jsem z toho měla pocit, že se tím snažil zakecat pouze to, že netuší, co to je za rybu…k čemuž se stejně nakonec přiznal, třebaže k tomu závěru došel velkým obloukem. Povytáhla jsem drobně obočí, ale nic neříkala. Nebyli jsme doma, abych ho provokovala, ale… …nenápadně jsem vyklouzla nohou z lodičky a mezitímco nám byla donesena polévka, opět zprava, takže jsem se nahnula doleva, jsem natáhla nohu až k němu a bosým chodidlem mu přejela po noze, tváříc se u toho jako bych to ani nebyla já a nevěděla o ničem. Zaujatě jsem však poslouchala, aby mi nic neuniklo, neskonale vděčná tomu, že mi to John říkal a ještě nenápadně připomenul, že bych neměla jíst úplně všechno. Křečovitě jsem se nadechla a započala opatrně jíst, sledovala jsem Johna, jak nabírá jednotlivé lžíce a pečlivě odměřovala ty svoje, aby nebyly plné, třebaže jsem měla obrovskou chuť se jednoduše nadlábnout k prasknutí. „Řekla bych, že je to kvůli tomu, asi si člověk nedopatřením nepolil šaty, když by se ta polévka nebezpečně přelila k okraji talíře,“ zamyslela jsem se nahlas a opět provokativně přejela chodidlem po Johnově noze, teď už vážně se nezadržitelně křeníc, což jsem se snažila skrýt a potlačit, protože jsem si právě dávala další lžíci polévky, ale ono to moc dobře nešlo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "S tím.. asi nic nenadělám. Ale třeba je to jen kvůli tátovi, jakože si řeknou - hele, není to ten mladý Mariano?" ale těžko říct. Nicméně, já, na rozdíl od tebe, vím, jak působím na své okolí. Proč myslíš, že jsem tě od sebe ze začátku v Yellowstone tak vehementně odháněl? Myslel jsem si, že když sejde z očí, tak i z mysli, lidově řečeno.." opáčil jsem na to všechno nakonec, třebaže jsem původně ani neměl v plánu to nějak rozebírat. Už vůbec jsem se nepodíval směrem k případným zvědavým očím kdesi u jednoho z vedlejších stolů. "Gabby.. Gabby, psss, neříkej takovéhle věci," snažil jsem se ji zarazit s tím, jak se zase začala omlouvat, že je nemožná. "Vždyť je to hloupost, nejsi vůbec nemožná, naopak. Prostě.. na to zkus nemyslet a hned se budeš cítit líp. Zkus to.. pro mě..?" nevěděl jsem, jak ji utěšit, podpořit, nebo jakkoliv dokázat, že je všechno v pořádku a je zbytečné, aby se stresovala. Nicméně při přípitku už se zjevně trochu uvolnila, za což jsem byl neskonale vděčný. Možná jsem na chvíli cítil malou nejistotu, jestli jsem ji nejdřív neměl vzít jen tak na obyčejnou večeři a u toho (aniž by na ni byl vyvíjen tlak společenských konvencí) jí to všechno mohl vysvětlit. Ale na druhou stranu jsem jí věřil, že bude všechno v pořádku, zvládne to a snad si to i užije.. Ani jsem netušil, jak moc se Gabby podaří vklouznout zpět do své typické živelnosti. Na okamžik jsem se při svém tichém výkladu zarazil uprostřed slova, jakmile jsem ucítil dotek její nohy na své. Skousl jsem si ret, abych potlačil svůj smích, což byla první bezděčná reakce. S cukajícími koutky jsem nadále pokračoval. Nicméně, Gabby mi tím tak trochu sebrala část mé jistoty, protože jsem se i musel hlídat o kapku víc ve svém sebeovládání, které mohutně podkopávala už jen ta její rtěnka. Při samotné polévce to bylo ještě horší. Gabby se začala strašně moc křenit a já měl co dělat, abych.. nic nedělal, protože by to mohlo přilákat pozornost ostatních hostů. "Jsi strašlivá potvora, je ti to jasné?" utrousil jsem tiše jejím směrem, zatímco mi střídavě cukaly koutky a zároveň jsem se snažil nemyslet na různé konkrétní vzpomínky týkající se nás dvou, pouze nás dvou.. Talíře nám opět byly odneseny (zleva) a než nám byl následně přinesen další chod (zprava).. Zobrazit SPOILER ..dostal jsem malý nápad, jak Gabby přimět, aby se trochu začervenala, nebo přinejmenším zarazila a přestala s tím mučením pod stolem.Jednoduše jsem natáhl ruku a položil dlaň na tu její, přičemž jsem ji po ní párkrát jen tak trochu pohladil.. Dokud nás nepřerušil příchod číšníka s oním dalším chodem, takže jsem se zase odtáhl.. Tentokrát jsem počkal, jaký příbor si Gabby vybere (opět jednoduše - vidlička i nůž, první z kraje) |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ale nakonec si mi neodolal,“ zkonstatovala jsem tiše, trochu pobaveně se usmívajíc, protože jsem tomu stejně ještě tak úplně nevěřila. Bylo to stále neuvěřitelné, že jsem Johna upoutala já. Já, naprosto obyčejná holka z města, která mu ani neměla co nabídnout, zapřemýšlela jsem si mimoděk jen tak v duchu, ale více jsem to neřešila. Už jsem poznala, že Johnovi není příjemné, když o sobě mluvím jako bych byla méněcenná a na druhou stranu ani mě nebylo příjemné, když tak mluvil o sobě. Pousmála jsem se a raději tedy o své nemožnosti pomlčela, protože mě ani Johnova slova nepřesvědčila, že taková nejsem, ale už jenom kvůli tomu, abychom si dnešní večer užili, jsem se snažila působit o něco uvolněněji, a nakonec jsem se tak začala i cítit. Za což možná mohlo částečně i víno, které postupně mizelo stejně jako různé pokrmy, jež jsme zatím dostali a pochutnávali si na nich. A když už jsme u toho, trochu jsem se zarazila, když jsem si všimla obtisku rtěnky na skleničce, což jsem hravě v mezidobě utřela druhým ubrouskem, což bylo velice rychlé a snad i dostatečně nenápadně, aby si toho nikdo nevšiml. Horší by ale bylo, kdyby tam ten obtisk zůstal. Sama jsem byla překvapená z toho, jak jsem se najednou uvolnila. A to tak, že jsem se dokonce odvážila až tolik, že jsem sem tam bosým chodidlem přejížděla po Johnově noze, a co bylo vůbec nejpodezřelejší, tak jsem se za to ani trochu nestyděla. Naopak. Bavilo mě to až příliš, což se dost jasně odráželo i na tom mém výmluvném křenění, které jsem prostě nemohla zadržet. Ale snažila jsem se u toho provokování Johna poslouchat a zajímat se o to, co říká, protože mě to skutečně zajímalo a chtěla jsem vědět, co nového mě zase u dalšího jídla čeká. Nicméně jsem se tentokrát nahnula na opačnou stranu, když přišel číšník, který se jemně pousmál, ale hned vzápětí jsem se zarazila a spěšně se naklonila na druhou stranu s omluvným úsměvem. Byla to moje chyba, která mě opět uvedla do tíhy reality a do skutečnosti, že jsme v luxusní restauraci, takže jsem se zákonitě začervenala a trochu svěsila ramena. Podívala jsem se Johnovi do tváře a pokusila se o úsměv, značící, že jsem nad věcí a že mě ani tou poznámkou o tom, že jsem potvora největší, nerozhodí ani omylem. Ale on mě k mému překvapení pohladil po dlani, kterou překryl tou svou, což mě donutilo k zamyšlení, jestli se zbláznil, nebo to opravdu myslí vážně. Ale raději jsem se na naše ruce nedívala, ze strachu, že pokud si uvědomí, co dělá, že mi opravdu na veřejnosti hladí ruku, tak se rychle stáhne. A já, upřímně řečeno, nechtěla jen tak přijít o tu chvíli a jeho dotek. „Mohu se na chvíli omluvit? Já… potřebuji,“ prohodila jsem pak v další chvíli nejistě a nervózně, protože jsem si nebyla jistá, jestli v této chvíli mohu skutečně odejít na toalety, ale nemohla jsem to vydržet. Už delší dobu jsem se to pokoušela vydržet, alespoň do doby, než dojíme další chod a budeme čekat na další, tudíž jsem předpokládala, že teď by to nemuselo vadit. Způsobně jsem si rty utřela do ubrousku a ten na klíně jsem přeložila a odložila vedle talíře, načež jsem vstala ze svého místa a přikročila k Johnovi, kterému jsem zlehka položila dlaň na rameno a trochu se sklonila. „Jestli se do pěti vteřin nevrátím, tak mě můžeš přijít pomilovat,“ zašeptala jsem k němu spiklenecky a tak potichu, aby to zaslechl jenom on. Tušila jsem, že ho tím vyvedu z míry, ale dost možná to na sobě ani nedá znát, ale za pokus to stálo. Zatvářila jsem se však naprosto vážně a možná by se dalo říct, že i neproniknutelně, ale stejně mi to nevydrželo dlouho, protože masku vážnosti roztříštil nový pobavený úsměv od ucha k uchu, když jsem se rozešla směrem k toaletám, na které jsem se bez váhání zeptala personálu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Přesto mě předstihla asi o dvě sousta s tím, že si potřebuje odskočit. Automaticky, jak se na gentlemana sluší, jsem i já odšoupnul židli a vstal jsem, když vstala ona. Jen jsem nečekal, že se při odchodu ke mě přitočí s tím, že mi bude chtít něco říct. Sklonil jsem hlavu, vyčkávaje, co mi řekne, jenže.. v tu chvíli jsem dokonale znehybněl a asi na půl vteřiny jsem to chtěl opravdu udělat, ale.. s dost, tohle je vyloženě mučení, Gabby! stěžoval jsem si v duchu, vyprovázejíc ji chvíli pohledem, než mi zmizela z očí a já se zase posadil, abych dojedl svou porci. Ta potvora mi to prostě dělá naschvál. Moc dobře ví, co se mnou dělá a ještě mi řekne TOHLE?? Tak jo, asi bych měl svůj plán na večer ještě trochu přepracovat.. brblal jsem si v duchu, upíjeje víno ze sklenky. Číšník sice odnesl prázdné talíře, ale poprosil jsem ho, aby nám zatím jen dolil a počkal s dalším chodem na Gabby. A když se konečně vrátila, pouze jsem na ni upřel soustředěný pohled přimhouřených očí a znovu jsem u toho upil vína. Neřekl jsem nic, protože to se objevila obsluha s dalším chodem. Zobrazit SPOILER Položil jeden talíř doprostřed a menší talířek před každého z nás, společně se speciálně tvarovanou vidličkou a malou lžičkou.Celou dobu jsem se soustředěně díval na Gabby, ani na vteřinu jsem neuhnul pohledem, dokud číšník nezmizel. "Čím víc mě pokoušíš, Bond girl, tím zlejší pak na tebe budu. Nezapomeň, že tě čekají ještě další dva dny a tentokrát nebudu tak shovívavý jako dnes. Mimochodem, k tomuto chodu se použije příbor, který nám přinesli, žádný jiný. Rukou si přidržíš tu lasturu a vidličkou pak nabíráš sousta. Lžička je tam kvůli omáčce, protože to není ústřice, aby se to vypilo," instruoval jsem nakonec Gabby ohledně momentálního chodu, zase vyčkávajíc na ni, až začne jako první. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro O-ou, tohle jsem asi přepískla, ale já za to nemůžu, opravdu. Prostě to ze mě vypadlo, aniž bych nad tím víceméně přemýšlela, promlouvala jsem k němu v myšlenkách, snad jako by je měl zachytit, načež jsem si konečně pohodlně přisedla na své místo. Bála jsem se, nebo spíše styděla jsem se, se mu podívat upřímně do očí, protože mi právě docházelo, i díky tomu jeho pohledu, že jsem ho asi trochu více vyprovokovala, než bych chtěla. Já jsem to ale přeci nemyslela zase tak zle, sotva znatelně jsem si povzdechla a sklopila pohled dolů. To už k nám obsluha přinesla další chod, přičemž jsem se nahnula na druhou stranu a pohledem jsem ulpěla na víně, které bylo doplněno zřejmě, když jsem ještě byla na toaletách. „Budeš ještě zlejší? Ale vždyť ty jsi strašně moc hodný a ohleduplný muž. Dokonce ti na mě i záleží a jsi rád, když jsem šťastná a spokojená. Ne, nevěřím tomu, že bys byl opravdu zlý,“ pokusila jsem se jej obměkčit, ale pravdou bylo, že poněkud nejistě. Ne, že bych vlastním slovům nevěřila, ale něco na tom Johnovem pohledu bylo. Něco, tak trochu zarážejícího, poněvadž mi to připadalo, že si v hlavě buduje plán, jak mi to dát všechno pěkně sežrat. Ale John si na mě nikdy nic tak opovážlivého nedovolil, napadlo mě záhy, ale pak mě usadila další myšlenka, že právě proto, to teď může být ještě horší. Poněkud polekaně jsem polkla a sklopila pohled k našemu dalšímu jídlu, když mi začal vysvětlovat, jak to vlastně jíst. Vypadalo to naprosto úžasně, ale momentálně jsem měla jaksi stažený žaludek na to, abych začala rychle jíst. Uvědomila jsem si, že opět zdržuji, ale tentokrát opravdu nevědomky, takže jsem se pochopitelně zastyděla s jemným začervenáním ve tvářích a odvážila se chytnout donesený příbor, kterým jsem započnula pomalu a opatrně jíst. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Další chod vypadal opravdu dobře a první sousto bylo doslova explozí chutí. Nebyl jsem si jistý, co přesně to bylo, ale chutnalo to opravdu dobře. Zvedl jsem od toho pohled ke Gabby a popravdě, divil jsem se, proč nejí. Možná.. možná jí to nechutnalo? Nebo jsem to pro změnu tentokrát přehnal já s tím varováním? Ale, vždyť jsem zase tak moc neřekl..? Vzal jsem si ze společného talíře další lasturu a položil ji na svůj talíř, ale jíst jsem nezačal. Díval jsem se na Gabby, trochu zmatený tím, že jsem opět neměl ani tušení, co se jí odehrává v hlavě. Natáhl jsem k ní ruku přes stůl a krátce jsem ji pohladil po tváři, abych připoutal její pozornost. Pousmál jsem se na ni a ruku zase stáhl k sobě. "Vždyť víš, že to nemyslím zle, Gabby. Jen hloupě plácám. Je to totiž jako.." zamyslel jsem se, krátce se u toho dívajíc jinam, "..jako tehdy v Yellowstone, když jsme ten první večer tancovali s pomerančem a tys' mi prsty zajela do vlasů na zátylku. Je těžké se držet, zvlášť když.. vypadáš tak zatraceně sexy," opět jsem ta poslední slova téměř zašeptal a raději se zase chopil příboru.. Další chod, Mořský jazyk s mandlemi a pistaciovými oříšky, nám číšník polil omáčkou až na stole, což byl evidentně záměr kuchaře. Omáčku nám tam pak ještě ponechal, kdybychom si chtěli přidat. Zobrazit SPOILER "Ještě se to do tebe vejde?" pozvedl jsem obočí tak trochu skepticky, dívajíce se na Gabby. Věděl jsem, že je schopná spořádat hodně velkou porci v rekordním čase, ale když se to rozvrhlo po troškách do poměrně delšího časového úseku, tak už jsem si ohledně jejího apetitu tak jistý nebyl. Nicméně na momentální chod jsem se opravdu neskutečně těšil, snad kvůli té pistácii.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Já vím, že jsi to nemyslel zle, jen… bych nechtěla, aby sis o mně myslel, že jsem ti to udělala naschvál, totiž, přiznávám se, že mě baví tě provokovat, ale nikdy ne tak, abych ti vědomě ublížila a potrápila tě opravdově. Ale… to určitě víš,“ ale přesto jsem se chtěla ještě jednou ujistit. Nemusel mi odpovídat přímo, stačil jen jeho úsměv, značící, že tomu tak je, že to skutečně ví. Krom toho, byla jsem ráda, že mě zase upozornil a vysvětlil, jak to doopravdy vnímá a že nemusím mít až takový strach. Věděla jsem, že panikařím zbytečně, ale zkrátka jsem s tím nemohla nic dělat, jenom se pro příště poučit a víc se snažit, protože to určitě začne Johna brzy štvát. Každopádně jsem se konečně mohla dát do ochutnávání a jedení, aniž bych přitom měla podivný pocit staženého žaludku. Atmosféra kolem nás se opět vyjasnila a uvolnila, takže jsem mohla být klidnější a dopřát si tak větší prožitek z luxusního jídla, které před námi bylo. Opatrně jsem si vždycky nabrala jednu z lastur a další pak už víceméně jenom proto, že mě bavilo se v nich tak trochu „šťourat“ jak jsem se je snažila vyjíst. „Myslíš, že si ty prázdné můžeme nechat?“ Zvedla jsem ke svému společníkovi zvědavostí protknutý pohled, než mi došlo, že se ptám asi zbytečně, ale především strašně hloupě, ale i tak. Těch prázdných mušlí byla škoda, ne? A co pak s nimi asi dělali? Další chod vypadal vskutku báječně a moje smysly byly očarované ještě více, když přímo před našimi pohledy pokrm číšník polil omáčku, již nám nechal na stole, kdybychom si chtěli jeden z nás přidat. Spokojeně jsem se uculila a mimoděk si upravila ubrousek na klíně, který jsem tam samozřejmě po příchodu z toalet položila zpátky, načež jsem se nenápadně pohladila po plném břiše. Pravdou bylo, že můj apetit byl velký, ale když se jídlo vtěsnalo do časových rozestupů, tak jsem nezvládala jíst toho tolik, jako když jsem jedla nárazově větší porce. „Musí, přeci to tady nenecháme a navíc to vypadá moc dobře, a ty pistácie,“ rozplývala jsem se nadšeně a pěkně s širokým úsměvem. „Mimochodem, i tak mám chuť na spoustu dalších věcí...,“ utrousila jsem zdánlivě nenápadně, ale potutelný úsměv napovídal, že to rozhodně nebylo myšleno tak čistě a nevinně, jak se na první pohled zdálo… Připadala jsem si strašně neslušně a hlavně tady, ve společnosti, ale asi to na mě působilo mnohem silněji, s myšlenkou, že jsme na místě, kde se takové řeči a náznaky vůbec nehodí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nakonec jsem byl rád, že jsme si to tak nějak vyjasnili a spolu s tím se rozjasnila i Gabbyna tvář. "Hmm.. no.. nechtěl bych ti kazit iluze, ale obávám se, že ne. Myslím, že tyhle jednoduše omyjí a použijí znovu, protože se shání špatně takové, co by po dovozu byly neporušené, dobře tvarované a víceméně všechny stejné.." zkusil jsem jí to tak nějak vysvětlit, ale nebyl jsem si jistý, jestli to tak je. Nicméně, zřejmě by na nás koukali jako na blázny, kdybych je požádal, jestli si je můžeme nechat. Další věcí bylo, co by s tím Gabby vůbec chtěla dělat..? Ale to je v tuto chvíli bezpředmětné. "Přesně, ty pistácie!" souhlasil jsem s Gabby ohledně dalšího chodu. Vypadalo to skvěle a prakticky už jsem se nemohl dočkat, až to ochutnám. S příborem to opět bylo jednoduché - hned ten krajní nůž na ryby a krajní vidlička. Její odhodlání mi prohloubilo úsměv na rtech a to, co řekla hned po té, mě přimělo k ní zvednout zkoumavý pohled. Uculil jsem se, protože mi rázem došlo, co tím myslela, ale raději jsem to nekomentoval, snad i proto, že to bylo proneseno tak tiše, jen tak mimochodem. Místo toho jsem se rozhodl na to navázat něčím méně.. dvojsmyslným. "Mohli bychom se pak trochu projít, aby nám po tom všem jídle slehlo. Napadlo mě, že bychom ten dnešní turistický okruh měli zakončit na Time Square a to je nejlepší právě večer, tedy, pokud souhlasíš?" Po vynikajícím posledním chodu už na nás čekal malý dezert. Zobrazit SPOILER Cítil jsem se příjemně plný, ale ne přeplněný, to díky tomu, že ryby jako takové jsou relativně lehké. Ale i tak už jsem byl rád, že nás čekal jen ten dezert coby poslední chod. Klidně bych se přiznal, že nic víc by se do mne už nevešlo.S dezertem přišla pro Gabby i poslední zkouška. Na stole sice ještě zbyla vidlička na salát (kterou jsme nepotřebovali), ale dezertní lžička byla umístěna nad talířem. Jen jsem čekal, zda si to Gabby pamatuje, nebo zazmatkuje, takže jsem byl připraven jí přispěchat na pomoc.. Po dezertu mi číšník na talířku donesl účet, schovaný v malých kožených deskách. Nahlédl jsem dovnitř, přiloženým perem jsem tam cosi napsal a k účtu jsem pak přiložil svou kreditní kartu. Číšník zase přišel a odnesl si to, aby mi hned po té kartu přinesl nazpátky. Poděkoval nám, popřál hezký zbytek večera a odešel, nechaje nás dopít si v klidu víno.. Od stolu jsem pak vstal jako první, abych Gabby mohl nabídnout rámě a odvést ji z restaurace. Ještě jsem se naposledy porozhlédl, možná čistě ze zvyku, mírně ovlivněn svými rodiči. Náš vůz stál opodál od vchodu, takže to chtělo jen pár kroků a mohl jsem Gabby opět pomoci do auta. Pak už jsem řidiči řekl, aby nás vzal k Time Square a pak už jsem si konečně Gabby přitáhl k sobě do objetí, protože kvůli rtěnce jsem si nic víc dovolit nechtěl - vzhledem k tomu, že jsme ještě měli vyrazit trochu mezi lidi.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „No já souhlasím, protože si mi to i slíbil, jestli si pamatuješ. A já už se nemůžu dočkat toho, až to všechno uvidím, takže ano, souhlasím. Akorát mě mrzí, že jsem si nevzala foťák,“ dodala jsem pak hnedka jen tak mimochodem a jemně jsem si u toho povzdechla, než jsem sklopila pohled ke kraji talíře, odkud jsem si vzala příbor na rybu. Dalo se říct, že už jsem se v tom stolování trochu více vyznala, nebo možná lépe řečeno – začala jsem do toho taje pronikat – ale opravdovou zkouškou pak byl dezert. Jídlo bylo vynikající a stejně tak i víno, ale byla jsem krapet nervózní, že jsem v první vteřině zaváhala se svou dlaní, která se zlehka pohybovala nad talířkem, ale nakonec jsem si vzpomněla a chytla jsem dezertní lžičku, třebaže vidlička byla mnohem lákavější… „To bylo vážně úžasné. Moc se mi to líbilo, opravdu, a to jídlo bylo moc dobré,“ rozplývala jsem se na účet luxusní restaurace, když jsme po rozloučení a dostání všech formalit vycházeli ven a já se u toho ještě zaujatě rozhlížela všude kolem, než jsem zakotvila očima u Johna, na kterého jsem se nemohla vynadívat. Držela jsem se jej za rámě, ale neubránila jsem se letmému doteku druhou rukou na jeho saku, které jsem jako by urovnávala, ale ve skutečnosti mi už chyběl ten pocit, kdy jsem se ho mohla jen tak dotknout nebo pohladit. „Moc se mi to líbilo, a co tobě? Jak se cítíš?“ zavrněla jsem tiše, když už jsme seděli v taxíku a mohli jsme si užít trochu toho pomyslného soukromí, ale rozhodně většího, než bylo v restauraci. Uculila jsem se o trochu víc, když si mě k sobě přitáhl mnohem těsněji a já Johnovi položila dlaně na hruď, po které jsem přejížděla jednotlivými prsty a upírala na něj svůj pohled, který byl i trochu starostlivý. Věděla jsem, že se mu o pocitech nemluví dobře, takže jsem ho nenutila do odpovědi, ale zeptat jsem se prostě musela, abych alespoň z jeho výrazu odtušila, jestli je mu dobře, nebo se cítí špatně či divně… ale zřejmě to šlo na něm poznat, pokud se trochu usmíval a nemračil se. Nakonec jsem si dovolila dlaní vystoupat až k jeho hraně čelisti, po které jsem mu přejela ukazováčkem, ale nic víc jsem si nedovolila, třebaže jsem měla ohromnou chuť ochutnat jeho lákavé rty. Avšak po nějaké té chvíli jsme dojeli až do naší cílové stanice, což mě probudilo natolik, že po upravení svých šatů jsem energicky vylezla z taxíku a s očima navrch hlavy jsem se začala fascinovaně rozhlížet. Už už jsem se chystala vystřelit, aby mi nic neuniklo… „Johne, Johne, podívej se! To je… A nebude přednáška? Co mi povíš?“ Zahltila jsem ho jako již tradičně množstvím zvědavých dotazů, než jsem poprosila o nějaké informace, jestli se mu tedy chtělo mluvit. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Bylo to velmi příjemné a.. mohli bychom pak koupit nějaké pistáciové oříšky," pousmál jsem se, jak jsem si vzpomněl na tu dokonalou chuť posledního hlavního chodu. Kromě toho, byl jsem dokonale spokojený takhle, s Gabby zase u sebe, pociťujíc její lehké doteky a opojnou vůni.. Už jen má tvář sama o sobě prozrazovala, jak se cítím - nadmíru spokojeně. Díval jsem se jí na tvář a do očí, potlačujíc u toho touhu se sklonit a políbit ji. Ačkoliv je ta rtěnka dokonalá, tuhle jedinou věc dokáže značně zkomplikovat.. pomyslel jsem si tak trochu nespokojeně na účet kosmetického průmyslu. Tak jsem si dovolil Gabby za bradu trošku nadzvednout hlavu dotykem mých prstů, abych ji mohl políbit alespoň na tvář, s níž jsem se krátce pomazlil nosem, než jsem se zase odtáhl. To už jsme dorazili na místo. Instruoval jsem řidiče, kde na nás má počkat (přeci jen jsme byli na křižovatce) a pak jsme s Gabby mohli vyrazit na menší procházku přes Time Square. Opět jsem Gabby nabídl rámě, aby se mohla opřít, bude-li to potřebovat (a já tušil, že ano), připraven kdykoliv si sundat sako, kdybych u ní postřehl, že by jí byla zima. Zakřenil jsem se, jak se Gabby typicky rozpovídala, přičemž jsem si sáhl do levé kapsy saka, která byla celou dobu od Gabby vzdálenější, kde jsem schovával její nový malý foťák. "Gabby? Řekni sýr.." vyzval jsem ji a k jejímu překvapení jsem se k ní v rychlosti nahnul a za chůze nás oba vyfotil, doufaje, že to foťák zvládne bez rozmazání alespoň nás dvou. Pak jsem jí foťák podal za šňůrku, aby si jej mohla snáz navléknout na zápěstí - čistě z opatrnosti, samozřejmě. "Doufám, že se nezlobíš, že jsem ho vzal. Tušil jsem, že by se mohl hodit," dodal jsem k tomu smířlivě, kdyby se náhodou třeba zlobila za ten malý foťákový atentát. "A teď k té přednášce, když po ní tak toužíš.." zašklebil jsem se z legrace, ale pak jsem pokračoval. "Takže, kde začít?.. Times Square je v podstatě velká křižovatka, taky se mu říká křižovatka světa, s čímž zase tak moc nesouhlasím, ale to je vedlejší. V těch budovách kolem mají pobočky různé firmy, jako je například MTV, CBS, nebo deník New York Times. Dříve se to tu jmenovalo Longarce Square, ale přejmenovalo se to podle budovy týdenního časopisu Time, to je ten s červeným rámečkem. A.. moment.. ehm.. jo, támhle, tam začíná Lincolnova dálnice, což je úplně první silnice, která vede napříč Spojenými státy. Hmm.. to je asi tak všechno. Na Nový rok je to tu celé zavřené, aby se sem vešlo co nejvíce lidí, kteří pak sledují támhletu budovu, na níž je obří světelná koule, která pomalu stoupá nahoru, kde je odpočet vteřin do Nového roku a pak je tam velký ohňostroj.. No, to asi znáš z televize," pokrčil jsem ramenem. Bylo tady všude kolem poměrně dost lidí včetně turistů s hlavami obrácenými k nebi, jak pokukovali po obrazovkách, takže nás s Gabby sem tam čekalo pracné manévrování, abychom do nikoho nevrazili.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jakmile jsem se otočila k Johnovi se svou obvyklou dávkou otázek, tak jsem mimoděk přijala jeho nabízené rámě, protože mi v tu chvíli i došlo, že budu potřebovat oporu kvůli podpatkům, na které se mi dařilo celkem i zapomenout, nebýt chvilkové nestability, jak jsem na ně ještě nebyla zvyklá. Mimochodem, taky jsem nebyla zvyklá na ten podivný pocit, že jsem o něco vyšší, což byla pro mě nevídaná novinka, ale stejně jsem věděla, že nedám dopustit na obyčejné tenisky. Pro samé zaujatí jsem ani nepostřehla Johnovo hrábnutí do saka, takže jsem se trochu vyděsila, když mě na sebe upozornil a v rychlosti nás oba dva vyfotil. Já se u toho určitě děsně kuchtila, vzhledem k tomu, že jsem byla zpočátku zaražená tím prvotním šokem. „Strašně se zlobím, a to tak, že velmi. Asi si pro tebe vymyslím nějaký trest, až budeme doma,“ odvětila jsem mu s přimhouřeným pohledem, který jsem okopírovala od něj, ale moc dlouho mi to nevydrželo, protože jsem se začala smát s cukajícími koutky úst, přičemž jsem si s Johnovou pomocí navlékla malý foťák za šňůrku kolem zápěstí, abych posléze mohla fotit všechno, co mě zaujalo. A že toho bylo skutečně hodně. Využila jsem i příležitosti, kdy se John rozpovídal o zajímavostech Time Square, a bez varování jsem si jej fotila a ještě se u toho dobře bavila. Po chvilce jsem se k němu ale opět přivinula a zavěsila se za rámě. Spokojeně jsem se usmívala a dívala se po světlech, po lidech a nakonec i na tu obrovitou obrazovku, o níž John hovořil, než jsem se k němu po nějaké době otočila tváří a upřela na něj tak trochu provinilý pohled. „Děkuji, že jsi mě sem vzal, doufám, že tu nejsme naposled. Ráda bych se sem podívala na Nový rok, i když tu asi bude ještě víc lidí,“ svěřila jsem se mezitímco jsme se ještě tak porůznu vyhýbali z cesty procházejícím lidem. Po tom všem jsem se pak trochu zachvěla, ale byla jsem ráda, že se můžu u Johna držet co nejblíže. Určitě pak zaregistroval i mé malé zívnutí do dlaně, které jsem nestačila potlačit, aby to nevypadalo blbě. Ale byla už jsem tak trochu unavená a těšila jsem se domů, do Johnova bytu, kde bychom si mohli v klidu popovídat a užít si zbytek večera. „Chce se ti ještě někam jít, nebo pojedeme domů? Abych byla upřímná, tak už jsem trochu unavená,“ připustila jsem pak tiše, ale nechtěla jsem na Johna naléhat. „Mohli bychom si ještě povídat o tom všem, co jsme dneska zažili a viděli a ještě si u toho prohlédnout všechny fotky,“ navrhla jsem pak ještě s myšlenkou, že aspoň zjistíme, jaké fotky ten foťák vlastně dělá. Ale konečné rozhodnutí jsem nechala na Johnovi, protože jsem si nebyla jistá… třeba tu měl ještě nějaké plány? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nebránil jsem se tomu focení, ale na druhou stranu jsem nijak nepózoval, ani se nějak výrazně jinak netvářil, takže ve výsledku měla Gabby jednoduše momentky, při nichž jsem občas trochu přimhouřil oči kvůli blesku. Ale byl jsem rád, že se baví a je uvolněná - o poznání víc, než v restauraci. Využil jsem i chvilky její nepozornosti vůči mé osobě a rychle jsem cosi vytáhl z pravé kapsy saka a přehodil si to do kapsy kalhot. Čistě z opatrnosti.. Pokud se jí pak už nechtělo fotit, natáhl jsem ruku, jestli chce, abych foťák zase vzal zpátky do kapsy saka, které jsem teď měl ležérně rozepnuté. Jen jsme tak volně kráčeli kamsi dopředu. Bylo příjemně a nikam nespěchat a jen se rozhlížet, to byl prostě skvělý zážitek, pro mě osobně v New Yorku dost nevšední. Ještě jsem Gabby přitakal, že na Nový rok to tu bude jako v plechovce sardinek. Sám jsem ten den nijak neslavil a pokaždé jsem ho trávil někde jinde: v Londýně, tady v bytě, s rodiči někde na cestě, v Katánii.. Ale to už Gabby vědět nemusela, respektive jsem necítil potřebu ji zahlcovat zbytečnými informacemi a kromě toho, do té doby uplyne ještě půl roku a kdo ví, co se do té doby stane a kde budeme.. Nicméně jak se Gabby zachvěla, nabídl jsem jí své sako, které (pokud jej chtěla) jsem v mžiku svlékl a přehodil jí jej kolem ramen. Když ještě přidala to malé zívnutí, pobaveně jsem se uchechtl a objal jsem ji, abych ji měl o kousek blíž u sebe. "Až dojdeme na konec téhle ulice, támhle u toho semaforu, zatočíme tam a někde by tam na nás měl čekat řidič, aby nás odvezl domů. Za dnešek jsme toho už nachodili dost a kromě toho, tvé nohy by si měly trochu odpočinout od těch několika centimetrů nad zemí.." poukázal jsem ještě na její podpatky. Nebylo to daleko, takže jsme brzy zahnuli za roh a asi desáté auto, zaparkované u chodníku, zahrnovalo i jednoho opřeného řidiče, který něco studoval na svém mobilu. Jakmile nás zahlédl, mobil hned schoval do kapsy, nasadil profesionální výraz a otevřel nám dveře. Hned na to jsme se vydali konečně domů.. Ve výtahu jsem si povolil kravatu a rozepnul jeden knoflík košile hned u krku. Byli jsme prakticky doma a já se těšil, až si i s Gabby uděláme dokonalé pohodlí. Jakmile jsme vystoupili z výtahu, sundal jsem si kravatu úplně a přede dveřmi bytu jsem chytil Gabby kolem pasu, abych ji případně zadržel. Podíval jsem se jí vážně do očí a dovolil si ji ještě krátce pohladit po tváři. "Věříš mi, Gabby?" zeptal jsem se tiše, doufajíc, že přikývne. Pak jsem ji obešel, abych byl za jejími zády. "Tak teď zavři oči, prosím," instruoval jsem ji a rozvázanou kravatu jsem jí opatrně přiložil přes oči a uvázal jako pásku, aby nic neviděla. Vzal jsem ji za ruku a opatrně ji vedl dovnitř, kde jsem ji na chvíli pustil, abych zabouchl dveře a zul si boty s tím, že jsem ji instruoval, aby se i ona zbavila těch lodiček. Znovu jsem ji vzal za ruce, tentokrát obě, a sám couvajíc jsem ji pomalu vedl až do koupelny, kde jsem se zastavil a sklonil se konečně pro vytoužený procítěný polibek, s nímž jsem si k sobě Gabby tiskl, jak jsem se jí nemohl nabažit. Mezitím jsem jí pomalu rozepnul šaty. Odtáhl jsem se od ní, abych ji vzal za ruce a položil si je na hruď, k zapínání košile, čímž jsem jí svůj záměr naznačil. Tak trochu už mi došlo, že se asi Gabby líbí knoflíky, tak jsem ji nechtěl o ten malý požitek ochudit. Nakonec jsem ji opět obešel a velmi pomalu jsem jí začal svlékat šaty, líbajíc ji přitom na krk a konečně holá ramena.. dokud nebyly šaty dole. "Odteď žádné doteky, Gabby.." pošeptal jsem jí do ucha a následně ji políbil na mé oblíbené místo hned pod ním. Pomohl jsem jí dolů i se spodním prádlem a na malou chvilku jsem ji tam nechal stát, samotnou, slepou, zatímco jsem se sám zbavil oblečení a na chvíli mohla Gabby slyšet, že jsem zašramotil i u sprchy, kde jsem mimo jiné i pustil vodu. Vrátil jsem se k ní a znovu ji políbil na rty. "Slíbíš mi, že necháš oči zavřené? Sundám ti kravatu.. mám ji docela rád a nerad bych ji zničil," uchechtl jsem se a pak Gabby kravatu opravdu sundal z očí. Navedl jsem ji pak opatrně do sprchy čelem ke stěně, abych jí stál za zády. Dal jsem si do ruky trochu sprchového gelu a pak jsem jí začal pomalu omývat záda s tím, že jsem se u toho snažil o masáž, kterou si po celém dnešním namáhavém dni bezpochyby zasloužila.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro S poděkováním jsem pak přijala nabízené sako, a to ne kvůli tomu, aby se mi naskytla větší příležitost prohlédnout si Johna v košili, třebaže jsem od něj již nemohla odtrhnout hodnotící pohled, ze kterého bylo patrné, že to co vidím, se mi neskutečně líbí. Na jeho slova už jsem pak jen přikývla a nechala se přitáhnout blíž, kráčejíc, jak přesně řekl, až na konec ulice, kde jsme nastoupili do auta a odjeli domů. Cítila jsem se utahaně, ale byla to taková ta příjemná únava, u které jsem ještě přemýšlela nad celým uplynulým dnem, nad tou večeří v luxusní restauraci a u toho se bezděčně usmívajíc, jsem se koukala na Johna, který na sebe upoutal můj pohled, když si povoloval knoflík a vzápětí i kravatu. Nahlas jsem polkla, protože asi netušil, co mi tím způsobuje. Nebo pravděpodobně tušil, jak na mě celou dobu působí a dělat mi to naschvál. To jsem však netušila, co má pro mě v následujících chvílích připravené, a že jsem měla co dělat, abych uklidnila své divoce bušící srdce. To, že mě takřka u dveří chytil za pas, ještě nebylo tak překvapivé, ale ta jeho otázka mě doslova přimrazila na místě. Vzhlédla jsem k němu a pronikavě mu hleděla bezelstnýma očima do těch jeho, snažíc se odhadnout, na co právě John myslí a co se bude dít. Podvědomě jsem cítila, že se k něčemu schyluje, až se mi zamrazilo na zátylku, kde mi vstaly všechny chloupky. Po zádech mi přeběhl mráz, přičemž jsem se zachvěla po celém těle, ale přesto všechno jsem se Johnovi plně odevzdala, třebaže jsem si nebyla jistá. Ne, že bych se Johna bála nebo mu nevěřila, ale bylo to pro mě doposud neznámé a já nevěděla co očekávat. Trochu křečovitěji jsem chytila jeho ruku, se kterou mě navedl dovnitř, kde mi ani nemusel nic říkat, protože jsem si z nohou už automaticky skopla lodičky. „Budeme hrát na slepou bábu?“ Neodpustila jsem si s uchechtnutím, když mě vzal znovu ale tentokrát za obě ruce a vedl mě, ani jsem nevěděla vlastně kam. Nutno podotknout, že jsem šla pomalu a snažila se mu alespoň jednou rukou vyvléknout, abych po hmatu zjistila, kde jsem. Oči jsem měla zavřené, ale té zvědavosti a netrpělivosti se zkrátka nedalo poručit. „Co na mě chystáš?“ Zeptala jsem se zvědavě, i když mi bylo jasné, že mi to neprozradí, i kdybych se právě pokusila postavit na hlavu. Měla jsem podezření, že si to celé doslova užívá plnými doušky. „Johne…,“ vydechla jsem náhle roztouženě, když se ke mně sklonil a já se automaticky zvedla na špičky a ochutnala jeho lákavé rty, které mi za celou dobu strašně moc chyběly, a teď jsem se jich nemohla nabažit. Ani si mě k sobě nemusel tak tisknout, sama jsem se k němu přirozeně přivinula. Bylo to něco nepopsatelného, když jsme si mohli jeden druhého užívat naprosto bez zábran s vědomím, že už jsme jenom sami dva a nikdo jiný. Chtěla jsem mu vjet prsty do vlasů a zvrátit mu hlavu dozadu, abych mu mohla zuby přejet po kůži na krku a dovést ho k šílenství, ale jakmile mi položil mé ruce na svůj hrudník, téměř okamžitě jsem nahmatala knoflíky jeho košile a začala je rozepínat, u toho si skousávajíc spodní ret… Jenže než jsem si stihla cokoliv víc dovolit, tak mě John obešel a se zašeptáním mi překazil veškeré plány. Silně jsem se zachvěla, jak se mi jeho horoucí dech otřel o kůži, nemluvě o tom, co se mnou provádělo jeho počínání ohledně svlékání šatů a pak i spodního prádla. Bylo to tak vzrušující nic nevidět, ale o to intenzivnější pak byl ten prožitek ze skutečnosti, že se mi po těle rozeběhly jeho hladivé horké prsty, které jsem cítila snad všude. Neudržitelně jsem u toho vzdychala, a tak trochu se styděla za to, že mě to neskutečně vzrušuje. Tváře mi hořely červení, což jsem cítila i sama, aniž bych k nim přiložila dlaně. „Udělám cokoliv, jen proto, abych cítila tvoje polibky a doteky,“ hlesla jsem poněkud překotně, v duchu si tak trochu nadávajíc za to, že jsem tak upřímná a že se Johnovi odevzdávám tak snadno, ale nešlo tomu zabránit. Oči jsem ponechala zavřené a nechala se navést do sprchového koutu, jak jsem předpokládala, když jsem zaslechla to šramocení a následně tekoucí vodu. Dlaněmi jsem se opřela o chladivé kachličky, když jsem je poslepu nahmatala a zaklonila hlavu dopředu, s pevně přivřenými víčky a užívala si to omývání společně s masáží, pod kterou jsem se propínala po celých zádech a sem tam zakňourala či zasténala, jak moc to bylo příjemné. Nicméně nedala jsem se tak snadno, v dalším okamžiku jsem se snažila trochu vzchopit, abych se pak mohla Johna dotknout alespoň prostřednictvím svého těla, když už jsem nemohla využít svých dlaní. Udělala jsem pár kroků vzad, dokud jsem za sebou neucítila jeho tělo, ke kterému jsem se natiskla a provokativně se zavrtěla v bocích, protože jsem zřetelně cítila, že i na Johna to celé působí podobným dojmem jako na mě. Chtěla jsem zaklonit hlavu, abych si jí celou namočila, ale došlo mi, že mám stále zapletené vlasy, které jsem v mžiku rozpustila a pak si je konečně nechala namočit se zakloněnou hlavou. Byla jsem tak uvolněná, že bych se klidně nechala omýt po celém těle, po čemž jsem stejně strašně moc toužila, neboť Johnovy doteky byly ta nejpříjemnější a nejdokonalejší věc na světě. „Můžu tě aspoň líbat po celém těle?“ Zachraptěla jsem se vzrušením zabarveným hlasem a zároveň jsem se snažila Johna zase provokovat tím, že jsem se prohýbala v bocích i v zádech, jen proto, abych mohla cítit jeho tělo za sebou. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pousmál jsem se víc než jen spokojeně na ta její slova ohledně mé prosby, aby nechala zavřené oči. Chtěl jsem, aby si to užila tak moc, jak jsem jen dokázal. Masíroval jsem ji a u toho ji sem tam porůznu líbal na šíji, dokud ke mně Gabby nezačala dělat opatrné krůčky, takže jsem rukama sjel k jejím bokům a nakonec, když už stála těsně u mě, jsem rukama sjel až k jejímu bříšku. Uniklo mi tiché zasténání, jak se Gabby tak provokativně zavrtěla a mě bylo naprosto jasné, že to nebyla náhoda ani ..náhodou. Sklonil jsem se opět k jejímu krku a tentokrát jsem ji tam kousl a zahladil to dalšími polibky. Jednou rukou jsem se pak natáhl pro sprchový gel a znovu si trochu dal do dlaně, abych mohl protentokrát omýt Gabby vpředu, užívaje si toho volného přístupu k celému jejím tělu. "Můžeš.. ale teď jsem na řadě já. Víš vůbec, jak moc jsem se těšil, až tě budu smět mít jen pro sebe?" odpověděl jsem jí u toho tichým hlasem prodchnutým touhou po ní. "Víš vůbec, jak strašně sexy jsi? Zvlášť při té večeři.." políbil jsem ji na rameno, zlehka do něj kousl a zase jej políbil, nepřestávaje ji hladivými doteky omývat. "..měl jsem chuť vykašlat se na všechny konvence a jednoduše za tebou přijít na dámské toalety.." přiznal jsem se jí už téměř šeptem, zadržujíc hned po té dech, protože se Gabby zase povážlivě zavrtěla, což na mě mělo v té blízkosti velmi silný efekt. Otočil jsem ji čelem k sobě, chvíli jsem se na ni díval, jak pevně svírala víčka, prsty jsem jí zajel na zátylku do vlasů, čímž jsem ji přiměl trochu zaklonit hlavu, abych opět mohl splynout v polibku s jejími rty. "..nemáš ani tušení, jak moc po tobě celý dnešní den toužím, Gabby," zašeptal jsem jí do rtů. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Nevím, jen pověz, jak moc ses těšil,“ odpověděla jsem chraplavým šeptem, naklánějíc hlavu dozadu s přivřenýma očima přesně tak, jak jsem mu slíbila. „Hmmm… vzrušovalo tě to? I ten pocit, že se mě nemůžeš zmocnit a pomilovat na místě?“ zeptala jsem se provokativně a ještě jednou se zavrtěla v bocích, tentokrát o poznání pomaleji, ale o to palčivěji a intenzivněji, přičemž mi z pootevřených úst vzešlo jedno nezadržitelné zasténání. Celou dobu jsem se neodvážila otevřít oči, abych se mohla podívat do jeho tváře a očí, které jistě hořely touhou a vášní, kterou jsem v něm vyvolávala i svým počínáním, ale uměla jsem si to představit. Nebo minimálně bych si dokázala vzpomenout na to, jak se tak na mě obvykle díval, když jsme se oddávali vzrušení. Ale momentálně to na mě všechno působilo ještě tisíckrát silněji, než kdy předtím. Asi za to mohl ten fakt, že jsem měla zavřené oči a tím spíš se mi zesílily ostatní smysly. Nechala jsem se k němu otočit čelem, ale oči jsem i tak neotevírala, jen jsem se znovu ale silněji zachvěla po celém těle, než jsme splynuli v dalším vášnivém polibku, při kterém jsem se neudržela a střídavě ho kousala do rtů. Své ruce jsem spojila za zády, třebaže mě to neuvěřitelně lákalo, ale musela jsem splnit sázku, kterou jsem prohrála. „Tak proč sis mě nevzal? Chtěla jsem tě, tak strašně moc… divoce a dravě,“ šeptala jsem obdobně do jeho rtů mezi polibky a snažila se zadržet ruce, kterými jsem měla chuť ho silně zachytit za pozadí, jako jsem to udělala dneska v kuchyni, když jsme se pak milovali v knihovně. Najednou, aniž bych to plánovala jsem svou ruku přeci jen neudržela a samovolně se přemístila na jeho stehno, do kterého jsem se zaryla prsty a následně se vydala na pouť k jeho bokům, ale zarazila jsem se těsně u okraje jeho citlivého místa, kde jsem se ho opovážila dotknout, ale jen letmo, protože jsem se v té vteřině vyděsila sama (což jsem dala najevo jen škubnutím a následným zachvěním se po celém těle) ale jenom tím, co jsem si to dovolila a spěšně jsem ruku dala zpátky za záda, najednou ještě rychleji dýchajíc a s divokým tlukotem srdce. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Ano, ten pocit bezmoci byl naprosto ubíjející.." přiznal jsem se bez špetky studu, podobně chraplavým hlasem, jaký měla Gabby. Jenže než jsem stihl cokoliv dodat, zadrhl se mi dech z dalšího velmi intenzivního Gabbyna smyslného pohybu, přičemž jsem musel utlumit svůj vzdech kousnutím do jejího krku. "Ty mě vážně chceš zabít.." zašeptal jsem částečně jen tak pro sebe, zase ji líbajíc na krk a hranu čelisti, než jsem si ji otočil k sobě čelem, abych ji mohl políbit na rty. "..jednoduše proto, že jsem to chtěl nechat na večer, na teď.." odpověděl jsem jí vzápětí tichým hlasem, v první chvíli si ani neuvědomujíc, že bych Gabbynu ruku na své noze vůbec neměl cítit, ačkoliv to v tu chvíli bylo tak nějak příjemné, i když do mě zatínala prsty. Oběma rukama jsem teď držel její obličej v dlaních, užívaje si jejích smyslných rtů. Bylo mi úplně jedno, že budu mít její rtěnku rozmazanou i po svých rtech, protože to stejně smyje tekoucí voda. Teď bylo důležité jen to, že jsem ji už líbat směl a na ničem jiném nezáleželo.. dokud.. Zarazil jsem se a podíval se na ni. Stále měla zavřené oči, ale toho cuknutí si nešlo nevšimnout. Kromě toho, došlo mi, že máme vlastně menší část sázky a jak jsem jí předtím řekl, neměla by se mě rukama vůbec dotknout. Na druhou stranu, chápal jsem, že je to těžké a že to bylo určitě nevědomky. "Ještě pořád si myslíš, že kouše?" uchechtl jsem se nakonec, trochu si z ní dělajíc legraci (což možná podpořilo i to víno, které už mi nemilosrdně proudilo v už i tak dost rozpumpovaném krevním oběhu). "Takže.. mám to chápat tak, že mě nechceš a měl bych jít radši pryč?" křenil jsem se, čekajíc, jestli i teď vydrží mít semknutá víčka, nebo oči konečně otevře a podívá se na mě.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Já tě chci jen přivést k šílenství,“ zašeptala jsem nazpátek s roztřeseným hlasem ale i tělem, které se mi chvělo pokaždé, když jsem na kůži ucítila jeho zuby, kterými mi přejížděl po výrazně citlivé kůži. Měla jsem pocit, že to už dlouho nevydržím a že vybouchnu jako časovaná bomba, protože jsem se i navzdory tomu všemu snažila držet, abych Johna náhodou… nevyděsila? Už zase mě částečně dohonil stud, že jsem po něm tak moc toužila a nedokázala vysvětlit ani sama sobě, kde se to ve mně bere… Ale opravdu jsem se za to musela stydět? Vždyť to bylo úplně přirozené a krom toho, i John to vnímá podobně, ne-li podobně. Přiznávám se, že mě neuvěřitelně lákalo otevřít oči, abych se mohla střetnout s jeho žhnoucím pohledem, odhadujíc, že by se v nich zračila ta planoucí vášeň, s jakou se na mě díval při našem milování. Mimoděk jsem si vzpomněla i na jednu z chvil v Yellowstonu, kdy jsem ho nemohla poznat a tak trochu mě to vyděsilo… Ale momentálně mě vyděsilo to moje počínání, při kterém jsem se opravdu náhodou dotkla Johnových nejcitlivějších a nejchoulostivějších partií a v mžiku schovala drzou ruku za záda, silně zavírajíc oční víčka, abych se skutečně nepodívala. Bála jsem se, že se na mě zlobí a moc mi nepřidávala ani ta jeho provokativní poznámka nakonec, protože jsem nemohla vidět to, jak se u toho neskrývaně baví, třebaže to bylo postřehnutelné v jeho hlase. Ale kdo ví, jestli tomu tak skutečně bylo. „Já… můžu otevřít oči? Já… se jen snažím dodržet naši sázku,“ zašeptala jsem na svou obranu. Nechtěla jsem říct přímo, že mě to vyvedlo z míry, aby to Johna neranilo. Jistěže jsem se ho nebála a neměla strach se jej dotýkat, ale přeci jen jsem si na něj ještě nebyla schopna dovolit úplně všechno. A dotýkat se ho přímo na nejcitlivějším místě… to mi přišlo zkrátka jako něco, co by asi tak úplně nesnesl, že by to bylo až nad rámec toho, co by mi byl schopen dovolit. Nicméně jsem si i díky tomu vzpomněla na naše milování v knihovně, především na to, co tomu předcházelo… Pokud mi to John dovolil, nebo nějak jinak dal najevo svůj souhlas, tak jsem otevřela oči a vyhledala jeho pohled, ruce stále schované za zády. Sem tam jsem vzdychala a tlumila steny do jeho kůže, pokud mi to bylo umožněno a já se mohla rty přitisknout k jeho mokré kůži, po které stékala voda. Na rtěnku jsem už dávno zapomněla, stejně jako na řasenku, která mi teď asi tak trochu stékala po tvářích. „Ale já tě chci, strašně moc… ani netušíš jak… Copak bys mě tu takhle nechal?“ zamumlala jsem ublíženě, když mi došel ten obsah posledních vyřčených slov. Upřela jsem na něj velké zelené oči a trochu nakrčila čelo, protože… jsem se chystala mluvit o něčem, co mi už tak nějak porůznu celý den vrtalo hlavou, jen jsem pořád nenacházela dostatek odvahy. Ale teď, když mi v krvi kolovalo víno, se to zdálo o trochu jednodušší. „Johne… líbí se mi, když mě líbáš po celém těle,“ tak dobře, vůbec jsem nevěděla jak začít, nebo jak to naznačit. Každé slovo se mi v tuto chvíli zdálo tak strašně hloupé… Ale jak se zrovna tohle dalo zaobalit? To jsem se ho měla zeptat rovnou, jestli by toužil po tom, abych ho líbala i… dole? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Nenechal.. ani za první vydání Wildových pohádek," řekl jsem jí tiše a políbil ji s pousmáním na čelo, snažíc se ji trochu ukonejšit, aby mi odpustila ten můj malý žert na její účet.. Díval jsem se do jejích očí, užívaje si horké sprchy, která mi dopadala za krk. Mimoděk jsem si vybavil tu chvíli v motelu ve Wall, kde se Gabby z teplé vody v koupelně zamotala hlava a málem omdlela.. nebo tak nějak. Vlastně jsem si nebyl stoprocentně jistý, co se tehdy přesně stalo, ale něco na tento způsob to bylo. Trochu mě zamrazilo na zátylku, když jsem si vybavil její bezkrevnou tvář a jen jsem vyslal kamsi do universa malou modlitbu, aby se mi tu z té vody neskácela teď. Asi bych kvůli tomu měl tu sprchu popohnat.. jenže se mi moc nechce.. Sledoval jsem její soustředěnou tvář, jak nejspíš v hlavě formovala slova, která mi následně chtěla povědět. Vykouzlilo mi to na rtech další letmý úsměv, možná spokojený a šťastný z toho, že se jí opravdu líbí, když ji líbám po těle a nevadí jí to. Tedy, dalo se to vytušit z toho, že pokaždé se u toho její tělo výmluvně chvělo a prohýbalo, o jejích stenech nemluvě, ale i tak jsem to rád slyšel. Dodalo mi to jistotu. "Taky se mi to líbí, Gabby. A hlavně děkuji, že mi to dovolíš. Máš vždycky tak neuvěřitelně hebkou kůži, obzvlášť na bříšku. Nemůžu se toho vůbec nabažit.." sklonil jsem se pro další polibek k jejím dokonalým rtům. Ještě mě napadlo, že bych Gabby třeba mohl zkusit umýt vlasy šamponem, kdyby chtěla, ale momentálně se mi od ní nechtělo ani na centimetr. Ta současná pozice mi zkrátka dokonale vyhovovala.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Netušila jsem, nad čím přemýšlí, ale já v tu chvíli přemýšlela nad tím, jak se mu svěřit s něčím, co bylo pro mě ještě pořád hodně těžké říct nahlas. Když jsem si to zkoušela formulovat v hlavě, pořád mi to připadalo hrozně hloupé a podobně… a krom toho jsem si nebyla ani trochu jistá, že si to John přebere dobře a ne, nějak špatně, což bych rozhodně nechtěla. Myslela jsem si, že když začnu tím, že se mu svěřím s tím, jak se mi to líbí, tak mi odpoví něco, po čem to bude snadnější, ale opak byl pravdou. Jen jsem mu oplatila pohled a zaklínila si nohu mezi ty jeho, abych se k němu mohla těsněji přimknout a cítit jeho tělo na holé kůži. Mimoděk jsem musela uznat, že ta nemožnost dotýkání rukou měla něco do sebe, protože jsem tím pádem musela více přemýšlet, jak dosáhnout toho, abych se Johna mohla dotknout přes něco jiného… nebo ho alespoň přimět k tomu, aby mě pohladil a dotýkal se mě všude, kam si jen vzpomene. Jeho odpověď jsem nečekala, ale za to mě příjemně překvapila, třebaže jsem se u toho výmluvně začervenala, což jsem nezvládala korigovat, protože to tak už prostě bylo. Červenala jsem se i u našeho milování, i když tam to většinou bylo z jiných důvodů, ehm. Chtěla jsem něco říct, ale John mi tu možnost sebral, když se hned na to ke mně sklonil pro polibek, který jsem mu bez váhání opětovala a ještě více se k němu natiskla s tím, že jsem se vrtěla v bocích a prohýbala v zádech, jen proto, aby se naše těla mohla o sebe třít, když už jsem nemohla využít svých dlaní. Vůbec se mi nechtělo ze sprchy ven, takže pokud John neměl nic proti, tak jsem tam s ním zůstala ještě po dlouhé chvíle, při kterých jsem si ho ještě sem tam dovolila poškádlit drobnými provokacemi. Chtěla jsem si však ještě umýt vlasy, které už to potřebovaly, takže jestli chtěl, mohl mi s nimi pomoct. Ovšem on sám se chtěl taky určitě umýt a smýt ze sebe všechnu tu únavu a stopy z dnešního dne, a já bych mu ráda pomohla, ale raději jsem čekala na jeho svolení, protože sázka byla sázka. Nakonec jsem s jeho pomocí vylezla ven ze sprchy, podala mu osušku, pro které jsem se nahnula a sama jsem se zabalila do té své, jíž jsem si ještě ledabyle protřela dlouhé vlasy. „Hmm… Johne, máš ještě nějaké přání?“ zapředla jsem, když jsem se k němu otočila a přivinula jsem se mu do náruče, líbajíc ho na hraně čelisti a pak i na krku, kde jsem mu zuby přejela po kůži. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Neměl jsem však v plánu dát Gabby tak snadno to, co nejspíš chtěla, po čem toužila - mé doteky. Umanutě jsem mezi svými prsty svíral ty její a nehodlal jsem jen tak ustoupit. Tím, jak na mne předtím sáhla, mi připomněla naši sázku a ta mi teď v hlavě svítila jako neon, abych nezapomněl. Místo toho jsem se sem tam jen o pár centimetrů odtáhl, abych se mohl snáz sklonit k jejímu rameni či šíji, kde jsem si užíval chvíli nerušeného mazlení s její kůží prostřednictvím mých rtů a sem tam i zubů. Stálo mě velké úsilí v trpělivosti, když Gabby nasadila ještě silnější kalibr ve svádění, tentokrát vším tím prohýbáním jejího těla a podobně, což mě neskutečně provokovalo, ale prostě jsem nechtěl, tentokrát ne. Byl jsem odhodlaný se tentokrát jejími pokusy nenechat zlákat, třebaže mi ze rtů nejednou uniklo tlumené zasténání, které jsem se snažil udusit polibkem a podobně. Nicméně, byl jsem si skoro jistý, že tím Gabby nemučí jen mne, ale především i sebe. A ačkoliv jsem měl připravený "kouzelný balíček" vedle sprchového gelu, tohle její počínání změnilo můj názor tak, že jsem ji chtěl ještě trochu natáhnout na pomyslný skřipec. Chtěl jsem Gabby pomoci s vlasy a pokud mne nechala, alespoň jsem je našamponoval, zkoušeje jí u toho prsty jemně masírovat hlavu, připraven kdykoliv přestat, kdyby se jí to nelíbilo. Opláchnutí jsem pak už raději nechal na ní a (samozřejmě jsem jí to nedovolil) mezitím jsem se ještě v rychlosti sám umyl sprcháčem. Poděkoval jsem za osušku, v rychlosti jsem se otřel z toho nejhoršího, abych si pak mohl uvázat osušku kolem boků. "To si piš," zakřenil jsem se v odpověď na její otázku a když už jsem ji měl v objetí, jednoduše jsem se sehnul a vzal ji do náruče. Vyšel jsem i s ní z koupelny, následně jsem ji položil na pohovku a přisedl jsem si tak, abych si její nohy mohl položit přes ty své. "..tvé nohy si zaslouží po dnešním náročném dni trochu odpočinku. Budou se potřebovat trochu zotavit na zítřejší celodenní podpatky," usmál jsem se jako malý kluk, s čertovinou v očích, ale tu hned vystřídal téměř zbožňující pohled, který jsem Gabby upřel do očí, zatímco mé dlaně ji vzaly za chodidlo a právě začaly s masáží. "A.. jaké přání bys měla ty?" zeptal jsem se jí nakonec.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nechala jsem si od Johna nešamponovat vlasy a stejně tak jsem ho nechala, aby mi udělal masáž, která byla obzvláště příjemná po tom celodenním procházením se, a že jsme toho nachodili jistě dost. Každopádně jsem nemohla odtrhnout oči od Johna a jeho napůl odhaleného těla, která halila jen osuška, kterou si jako já nechal. Dívala jsem se mu do očí a překvapeně vypískla, když si mě vzal do náruče a odnesl ven z koupelny a následně mě přenesl až k pohovce, na kterou jsme se uvelebili. Já s nohama na těch jeho a s uvolněným úsměvem na něj pohlížejíc. Hlavu jsem nakonec naklonila až na stranu, kde jsem si ji opřela o opěradlo pohovky a trochu se uchechtla, protože jsem měla i nohy podstatně citlivé a náchylné na lechtavé doteky. „Já už všechno mám, jsem ten nejspokojenější člověk na světě, ale když se tak ptáš, tak… možná bych jedno přání měla,“ pokusila jsem se o vyzývavý téměř až laškující úsměv v doprovodu zacukání obočí, jak jsem to občas dělala a John taktéž, ale ten to ode mě asi chytal. „Třeba tvůj neodolatelný úsměv. Ani netušíš, jak moc ti to sluší, když se usmíváš,“ dodala jsem pak nakonec, možná překvapivě, protože na tom nebylo nic dvojsmyslného. Trochu jsem zaklonila hlavu, jak ta masáž nohou byla neskutečně příjemná a dovolila jsem si i požitkářsky přivřít oči. „Pověz mi nějaké své tajemství, Bonde, ať mám nad čím přemýšlet,“ zašeptala jsem s uchechtnutím a otevřela oči, dívajíc se na něj pronikavým pohledem, přičemž jsem se ho pokusila poškádlit nohou na jeho klíně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Tajemství-íí..?" na malou chvíli jsem vytřeštil oči a zalapal po dechu, vnímajíc v tu chvíli jen Gabbynu provokující nohu ve svém klíně. Snažíc se vzpamatovat, trochu přerývaně jsem jí zkusil odpovědět. "Mé tajemství.. je, že.. když mi tohle.. děláš.. nemůžu se vůbec.. soustředit." Spolu s tím náhlým a nečekaným vzrušením jsem Gabbyno chodidlo nechtíc sevřel o trochu pevněji, než předtím, ale to jen potvrzovalo mé rozpoložení a má slova. Raději jsem tu nohu pustil, opatrně ji natahujíc tak, aby Gabby neměla znovu přístup provádět mi tohle vzrušující mučení, a osvobodil jsem sám sebe tak, že jsem vzal do rukou to její provokativní chodidlo, které jsem začal masírovat místo toho druhého.. "Ale.. já nevím.. předpokládám, že bude ještě spousta informací, které o mém životě nebudeš vědět, ale.. to asi nejsou žádná tajemství v tom pravém smyslu," zamyslel jsem se následně, vraceje se k původnímu tématu, přičemž jsem zamyšleně nakrčil čelo, dívaje se pro změnu na své masírující ruce. "Tak například.. když mi bylo asi.. třináct, trávil jsem prázdniny u mojí nonny v Katánii. Tehdy jsem jí švihl ze sklepa víno a celé jsem ho vypil. Lahev jsem schoval a všichni si dodnes myslí, že jsem měl jen nějakou lehkou střevní chřipku, protože mi samozřejmě bylo strašně zle. To je tak jediné tajemství, co mě teď napadá.." samozřejmě jsem mlžil. Mé skutečné tajemství v ebenové krabičce jsem si zkrátka hodlal střežit jako ostříž a bránit jej svým tělem až do posledního dechu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pobaveně jsem se začala smát, když se mi svěřil s tou příhodou z dětství, na kterou jsem si neodpustila lehkou provokativní poznámku. „Takže máš trénink už od raného mládí? To proto s tebou nic nedělá ani to víno, co jsme měli u večeře?“ Povytáhla jsem obočí a prohrábla jsem si prameny ještě mokrých vlasů, které pomalu schnuly, ale na druhou stranu příjemně chladily z toho letního tepla kolem nás. Nebo jsem měla takový pocit jenom já? Že se tu poněkud oteplilo? „A co ještě mi povíš? Ráda poslouchám tvé příhody, i když si mi snad ještě ani jednu neřekl, myslím jako takhle,“ dodala jsem na upřesnění. Něco mi však říkalo, že na zítřejším obědě se toho doslechnu možná i povícero, vzhledem k tomu, že budeme s Johnovými rodiči. Už jsem při tom uvědomění si, se mi zhoupne žaludek nervozitou, ale naštěstí to potlačím… a to další provokací, se kterou si nejspíše vysloužím opravdu hodně velký trest. Ale nijak mi to nevadilo, prostě jsem byla živel, a zvláště pak podpořený dávkou vína. „Johne?“ zapředla jsem medově a jemu už asi muselo být jasné, na co zase myslím, i když… zrovna u mě to bylo pořád nepředvídatelné. „Už jsi někdy maloval nebo kreslil? Třeba… studii nahého lidského těla?“ Předložila jsem před něj několik otázek, ale ještě pořád jsem se nezastavovala. Tak jako vždycky to bylo totiž jen jakési naznačení toho, co chci… nebo v tomhle případě, na co myslím. Zaměřila jsem se na něj obzvláště pronikavým pohledem, lehce přimhouřeným, než jsem konečně sebrala odvahu k něčemu, co mělo právě přijít. „Maloval jsi někdy… tohle?“ ptala jsem se a zároveň jsem se nadzvedla, abych se mohla zbavit své osušky, nohu ponechávajíc v jeho péči. Osušku jsem pak jen nonšalantně odhodila vedle sebe, nebo spíše konkrétně řečeno – natáhla jsem ruku a nechala ji spadnout na zem vedle, s upřeným pohledem do Johnových očí. „Hups,“ neodpustila jsem si tiše, ale v očích mi jiskřilo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Moje zásoba tajemství pro dnešní den už byla vyčerpána, teď je totiž řada na tobě," vykroutil jsem se z vymýšlení dalších kliček, jak "neříct" Gabby o ebenové krabičce. Sice jsem jí nechtěl v ničem lhát, ale tuhle konkrétní věc jsem byl odhodlán tajit tak dlouho, jak jen mi to okolnosti dovolí. Upřímně, její náhlá změna tématu mě dokonale zaskočila. Respektive, překvapilo mě to a zatímco jsem přemýšlel nad odpovědí, musel jsem se na chvíli zarazit a zkoumavě se na Gabby zahledět. Bylo nad slunce jasné, že má zase něco za lubem a já chtěl přijít na to, co to je. Naklonil jsem hlavu ke straně, než jsem jen krátce zavrtěl hlavou, momentálně příliš soustředěný na to, co viselo ve vzduchu a mělo přijít, než abych sumíroval nějakou přijatelnou odpověď. Doslova jsem Gabby hypnotizoval, stejně jako ona mě. Ani v nejdivočejším snu by mě ale nenapadlo, že Gabby udělá to, co právě teď. Krátce jsem pohlédl k její natažené ruce, která právě nechala na zem spadnou osušku, takže Gabby zůstala zcela nahá. Vrátil jsem se k ní pohledem, zálibně si ji malou chvíli prohlížejíc. V okamžiku se atmosféra mezi námi naprosto změnila a mé oči by zčernaly doutnající touhou po ní, kdyby to bylo fyzicky možné. Sám jsem pořádně ani nepostřehl rychlost, s jakou jsem překonal vzdálenost z jedné strany pohovky na druhou, abych ve vteřině mohl Gabby vášnivě líbat, tisknouc se k ní svým tělem. Chytil jsem ji za zápěstí, zvedl jí ruce nad hlavu a tam jsem je pak obě držel jednou rukou v sevření, aby se mě nemohla dotýkat. Moje druhá ruka se automaticky vydala na poznávací pouť po jejím horkém těle. Ovšem, pokud se mě snažila zbavit i mé osušky kolem boků, bránil jsem se tomu, maříc tak její pokusy. "Chci tě líbat, Gabby, téměř každý centimetr tebe samé. Nic víc.." zašeptal jsem jí do ucha, za jehož lalůček jsem ji zuby mírně zatahal, než jsem ji začal zasypávat polibky, klestíc si cestu přes její šíji, klíční kosti a ramena, až k ňadrům, kde jsem se opět poněkud pozdržel, mazlíc se s její kůží i svým nosem a tváří, na níž už bylo znatelné strniště. Ruce jsem jí stále držel jednou rukou, takže jsem ani neměl možnost jít nějak moc níž, ale tohle mi dokonale vyhovovalo. Vracel jsem se k jejím rtům a zase zpátky k jejímu tělu.. Chtěl jsem ji sám dostatečně dohnat k šílenství, než se nad ní později slituji (a ano, uznávám, že i sám nad sebou) a pomiluji se s ní. Ale všechno má svůj čas a my rozhodně nemáme kam spěchat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Přerývavě jsem vzdychala jeho jméno, jako kdybych se dovolávala samotných nebes, střídavě jsem přivírala oči slastí a propínala se v zádech, to zvláště v okamžiku, kdy se dostal k mým ňadrům a já silně zatoužila se ho dotknout na pozadí a zarýt mu prsty do kůže. Alespoň u vášnivých polibků, jsem dala najevo, jak moc mě dráždí a pokouší. Kousala jsem ho mezi polibky do obou rtů zároveň, než jsem se zakousla do toho spodního, se kterým jsem si o něco delší dobu pohrála, než jsem se rty přesunula k jeho tváři, kde jsem mu věnovala další kousnutí, než se opět odpoutal, aby mi způsobil další rozkoš v podobě dalšího laskání na mém těle. „Dala bych si zmrzlinu,“ zašeptala jsem, v očích jasně viditelná touha a žádostivost, kterou rozpoutal jako divokou bouři nad oceánem. „… na tobě,“ zašeptala jsem a pronikavě se mu zadívala do očí, jestli ke mně zvedl hlavu a oplatil mi pohled. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Bylo evidentní, že se mi ji nicméně podařilo dost dráždit a pokoušet, což se mimo jiné odráželo i v jejích červení zalitých tvářích a v jejím roztouženém pohledu, který jsem jí opětoval, jakmile zašeptala ta slova. "Přeci bys nesnědla nebohým pánům Aktinsovi a Linusovi jejich zmrzlinu..?" zašeptal jsem zpět s mírným křivým úsměškem a znovu jsem se sklonil pro krátký polibek, než jsem se trochu odtáhl, abych jí dobře viděl do očí. "Ale já bych si dal tebe," hypnotizoval jsem ji upřeným pohledem prosyceným touhou po ní samotné, než jsem pustil její ruce a oběma rukama jsem ji pevně objal. V další chvíli jsem nás oba vytáhl do sedu. "Sázka pro dnešní den skončila.." zašeptal jsem Gabby do ucha, dávajíc jí tím vědět, že už se mě smí dotýkat, protože hned na to jsem i s ní vstal, kráčeje k terase. Celou dobu jsem ji pevně držel a líbal, nepřestávaje ani ve chvíli, kdy jsem ji opatrně pokládal na matraci. Věděl jsem, že někde nad našimi hlavami je krabička s ochranou, pro niž jsem natáhl ruku. Ještě jsem se ale chtěl trochu pomazlit s jejím bříškem, na což jsem se předtím nedostal, než jsem se na malý okamžik odtáhl, abych se vzápětí vrátil ke Gabby, líbaje ji na šíji a přes hranu čelisti až ke rtům. Pohladil jsem ji po pozadí, přes stehno až ke kolenu, když jsem si ji konečně pomalu vzal. Opět jsme pluli v našem malém vesmíru, kde nic jiného, kromě nás dvou, neexistovalo a já si po celém dlouhém dni odříkání přál, aby to nikdy neskončilo a já mohl takhle s Gabby strávit věčnost.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ta naše matrace mě tak trochu nezadržitelně rozesmála, protože byla sice pohodlná, ale s představou, co se bude dít o pár chvil později, jsem svůj smích prostě nemohla zastavit. Ale v podstatě se jednalo jen o neškodné chichotání, které se dalo nakonec přičíst i k tomu, že mě John lechtal svou neoholenou tváří na horoucí kůži. A když se pak dostal až k mému břichu, tak jsem se zadrhla a zatajila dech, propínajíc se v zádech jako natažený dech. To už jsem vážně nevydržela a byla jsem ráda, že se nade mnou smiloval a vzal si mě do víru vášně a rozkoše. Ležela jsem vedle Johna, ke kterému jsem se po našem bouřlivém milování přivinula s rukou obtočenou kolem jeho krku a hlavou položenou o jeho rameno, kam jsem ho občas jemně kousla. „Johne? Máš nějaký tajný erotický sen? Třeba… že bys to chtěl zkusit… se dvěma ženami?“ zašeptala jsem, a když mi pak došlo, samozřejmě o trochu později (ale to už u mě bylo normální) co jsem vlastně řekla, nebo spíš, na co jsem se zeptala, tak jsem zrudla až po špičky uší a kousla Johna opět do ramene, přičemž se mi sesunuly prameny vlasů přes obličej a já se tak mohla schovat i před vlastními rozpaky. Nicméně jsem svou otázku nehodlala brát zpátky, protože mě to začínalo čím dál více zajímat. A taky to bylo vzrušující – to, že jsme se mohli bavit o něčem takovém. Ale druhou ženu bych vedle Johna nesnesla, ani kdybych měla všechno pod vlastní kontrolou. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Líbilo se mi to její chichotání ohledně matrace, samotného mě to trochu rozesmálo, i když větší zásluhu na tom měl Gabbyn nakažlivý smích. Ovšem pak už jsem si neuvědomil, co mohlo zapříčinit ten další tichý smích. Přikládal jsem to ještě stále té matraci, ale ani mě nenapadlo, že by za to mohlo to mé strniště na tváři. Byl jsem zvyklý se holit jednou za čas a s Gabby si asi budu muset navyknout na trochu jiný režim v tomto ohledu, ale to bylo to poslední, na co bych v tu chvíli myslel.. Hladil jsem Gabby na zádech jen konečky prstů, druhou rukou si pohrávajíc s jejími vlasy tak, že jsem si porůznu na prst namotával plavý pramínek. Byl jsem už popravdě celkem dost unavený z celého dne plného davů turistů i "domorodců", stejně jako chození a různých zážitků, kterých jsem byl plný až po okraj. Ležel jsem se zavřenýma očima a relaxoval. Až Gabbyna nečekaná otázka mi stáhla obočí do mírně zmateného přemýšlivého zamračení, s čímž jsem oči otevřel a upřel na ni pohled. "Co?.. Ou, jen to ne.. myslím, že se bez toho s klidem obejdu," konstatoval jsem nakonec na téma sexu s dvěma ženami současně. Jednou už se to i málem stalo, ale.. to už je poměrně dávno a dodnes jsem rád, že k tomu nakonec nedošlo. Měl bych z toho asi divný pocit, nevím.. Sice jsem se pořád ještě tak nějak zaskočeně mračil, ale když jsem viděl, jak se Gabby tváří, respektive schovává za vlasy, pousmál jsem se a pohladil ji po tváři s tím, že jsem jí ty vlasy odhrnul a zastrčil za ucho. "Je zvláštní o tom takhle mluvit.. popravdě jsem nad tím ani nijak zvlášť nepřemýšlel, ale.." zhluboka jsem se nadechl a přesunul zrak k obloze, která prosvítala skrze tmavou látku přístřešku. "Možná mi přijde divné o tom mluvit takhle.. brzy, zvlášť když jsi prakticky vzato v těchto věcech pořád ještě nováček," krátce jsem se zakřenil, jak to znělo, ale pokračoval jsem, hladíc tou volnou rukou Gabby po paži pomalu nahoru a dolů. "..ale jsem si jist, že by ses mě na to ptala tak dlouho, dokud bych neodpověděl.. asi nemám nijak originální fantazie.. týká se to prakticky jen.. krajkového prádla s punčochami, podpatků a té rtěnky, co ti tak neskutečně sluší a jsi v ní až mučivě sexy. A.. vlastně.. přemýšlel jsem nad striptýzem," přiznal jsem se nakonec, přičemž mi má představivost v hlavě předvedla dokonalý obraz Gabby v tom novém prádle od Victoria's Sectret a podpatky a.. Zavřel jsem oči a mimoděk jsem se pousmál. S dalším nadechnutím jsem se pohledem vrátil zpátky ke Gabby. "Mohl bych se zeptat na tvé.. sny?" zapředl jsem tichým chraplavým hlasem, schválně volíc takovou otázku, aby se Gabby necítila pod tlakem, že to chci za každou cenu vědět, ale aby se mi nebála říct, že mi to sdělit jednoduše nechce, což bych samozřejmě akceptoval. Ale probudila mou zvědavost.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Stejně by mě zajímalo, co mu u toho probíhalo hlavou, když tuhle možnost nakonec zamítl, snad jako kdybych mu navrhovala, že si můžeme najít druhou ženu na inzerát, nebo co. A když už jsme u toho, začínala jsem být poměrně zvědavá, jaké má vlastně zkušenosti v tomhle směru. Nemohla jsem to porovnávat se sebou, jelikož John byl můj první a mé zkušenosti se odvíjely pouze jeho směrem, takže to bylo pro mě složitější si představovat, co všechno asi tak mohl zažít… a jestli je skutečně nejlepším milencem, o kterých ženy rády hovořívaly. Ale asi ano… věděl totiž, jak mě dovést k šílenství a jak ve mně rozpoutat doslova ohnivý spalující žár. Nicméně bylo záhodno se konečně ozvat, což se mi překvapivě nedařilo, protože mi s pohledem na něj došla slova. Clona mých vlasů zmizela a já tak musela čelit jeho pohledu… Styděla jsem se. Strašlivě. Ale když se pak ještě zmínil o tom, že jsem v tomhle ohledu nováček, tak jsem znejistěla ještě víc, přemítajíc nad tím, jestli to myslel jako výtku, ale… křenil se, takže to znamenalo, že si ze mě opět utahuje. „… A nevadí ti to, že o tom mluvíme?“ Nalezla jsem odvahu mezitím vším, abych se ujistila, přičemž jsem doufala, že si to nepřebere tak, že bych se ho snad měla bát, nebo že bych si to měla myslet. Šlo jen o ujištění, že mu skutečně nevadí, když se zeptám na něco… takového. Postupně jsem se ale začínala pobaveně křenit, že mě má už tak moc přečtenou, nicméně jsem se tentokrát musela sama zamyslet, a to nejen nad tím, jestli mu své sny sdělím, ale i nad tím vyřčeným striptýzem, což jsem brala jako takové naznačení, co by si někdy přál. A samozřejmě mě u toho nepochopitelně napadlo, že by se rád podíval do nějakého striptýzového klubu… „Takže striptýz? S tím souhlasím, ale jedině v případě, že by to bylo doma, žádný podnik, nebo tak něco,“ dodala jsem pak, třebaže jsem mu nic zakazovat nechtěla, ale rozhodně bych nechtěla, aby se John chodil dívat na cizí ženy… „Ale to je přeci hrozná blbost – že bys snad chodil na nějaký striptýz, vůbec mi to k tobě nesedí,“ promluvila jsem zamyšleně nahlas, aniž bych si to uvědomila, přičemž jsem se krátce zavrtěla, což způsobilo jemné chvění po celém těle, protože jsme stále leželi nazí a já cítila Johnovo tělo skoro pod sebou. „To víš, že můžeš… ptej se na cokoliv a pokud budu chtít, tak ti odpovím,“ vzpomněla jsem si na to, co mi řekl prvně, ještě v Yellowstonu, když jsme se začali bavit o sobě navzájem a poznávat se. Něco podobného mi totiž určitě řekl. „Můj sen je… pomilovat se s tebou v autě,“ a to už jsem přešla do šeptu, který jsem směřovala k jeho uchu, za jehož lalůček jsem jej krátce zatahala, a potom, velmi pomalu a požitkářsky (protože jsme neměli kam spěchat) jsem sjela svými rty po linii jeho krku, kde jsem se pomazlila i s nosem, vdechujíc jeho opojnou, omamující vůni a pozvolna se horoucími polibky a kousanci přesouvala níž… ...chtěla jsem se ještě s Johnem pomilovat, ani nevím jak, ale hrozně mě to vzrušilo, když jsme si takhle povídali a já u toho ještě cítila jeho hřejivé tělo… Každopádně záleželo i na něm, nechtěla jsem ho do ničeho tlačit, protože byl určitě hodně unavený z celého dne a podobně. To jenom já jsem se mohla stydět za to, že po něm tak neuvěřitelně toužím. Jestli mě nechal, tak jsem si k němu opatrně vlezla pod deku, kterou jsem přes nás přehodila a vydobyla si tak pozici nahoře, abych se mu tentokrát mohla věnovat já a sevřít jeho zápěstí, než jsem si s ním propletla prsty a vložila se do dalšího víru společného milování. Kousala jsem ho po tvářích a krku, ale jen velmi jemně a opatrně. Sama jsem už byla unavená, takže jsem se mu věnovala se samou něžností a jemností, shledávaje, že naše bouřlivé milování je úžasné, ale stejně tak i to pomalé a něžné, při kterém jsme si mohli jeden druhého užívat do sytosti… Tlumeně jsem Johnovi zasténala do ucha, pak i do rtů, než jsem se mu zhroutila do náruče a skoro již usínala. „Děkuji ti za všechno a… dobrou noc, drahoušku,“ šeptala jsem už značně unaveně, ale stejně jsem se při posledním slově zachichotala, ale oči jsem již měla zavřené a zanedlouho jsem vyčerpáním, ale příjemným, usnula. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Nemyslel jsem žádný klub.. Gabby, to, že mě takové věci.. vzrušují, to ještě neznamená, že se bez toho nedokážu obejít. A taky bych nerad, aby ses cítila nějak.. nepříjemně, nebo pod tlakem. Nic po tobě nechci, věř mi.. a už vůbec bych nechtěl nic, co bys nechtěla ty sama," hovořil jsem teď vážně. Nebyl jsem si jistý, jak to Gabby chápala, ale rozhodně jsem nechtěl znít tak, jakože to po ní vyloženě vyžaduji. Samozřejmě, že by se mi to líbilo, třeba jako takové překvapení, ale.. Bral jsem to stále tak, že jsme na začátku, poznáváme se a já ji rozhodně nechtěl ničím děsit, ani ji k ničemu nutit, naopak. Snažil jsem se dělat vše pro to, aby se ona cítila dobře a spokojeně.. Uchechtl jsem se, jak jsem v jejích slovech postřehl odkaz na moje vlastní slova, která jsem říkal rád a jinak poměrně často. Nicméně její fantazie mě trochu překvapila, samozřejmě, že mile. Nečekal jsem to, možná proto, že jsem nás dva měl stále ještě zafixované jen s motorkou, ale to se brzy změní. Mimoděk jsem si to částečně i představil, což mi do žil vlilo další vzrušení, silně podporované Gabbynými polibky na kůži, takže můj dech se brzy proměnil v přerývaný, jak jsme se zase pozvolna dostávali do hlubin dalšího milování.. Oba jsme si tentokrát požitkářsky užívali jeden druhého, věnujíc se každému centimetru těla, pěkně pomalu, něžně, částečně i unaveně.. Líbilo se mi být přitom iniciativní a mít vše pod kontrolou, ale na druhou stranu jsem zbožňoval chvíle, jako právě tato, kdy to byla Gabby, kdo tu pomyslnou kontrolu převzal.. Tentokrát už jsem mohl skutečně říct, že jsem vyčerpaný do poslední kapky energie. A Gabby taktéž. Objal jsem ji a přetočil se s ní tak, že jsem byl nahoře já. "Dobrou noc a.. pěkné sny," zašeptal jsem trochu dvojsmyslně. Ještě jsem ji pohladil po tváři a věnoval jí pár letmých polibků na tvář, nos a zavřená oční víčka, než jsem ji s pousmáním naposledy políbil na rty a odtáhl se, abych se zbavil jisté nepříjemné nezbytnosti. Uvelebil jsem se za Gabby, přitáhl jsem si ji k sobě, propletl si prsty objímající ruky s jejími a brzy na to jsem usnul.. Ráno jsem se probudil jediným otevřením očí, jako kdyby mě někdo zapnul na tlačítko "start". Slunce už bylo na obzoru a já už se ani nesnažil ty oči znovu zavřít. Vzpomněl jsem si na včerejší večer a hned mi to vykouzlilo jakýsi letmý úsměv na rtech.. a taky mi to vnuklo jeden nápad. Zkontroloval jsem, jestli Gabby skutečně ještě spí a hned na to jsem nejopatrněji, jak jsem jen dokázal, vyklouzl z nafukovací postele a po špičkách se vzdálil do kuchyně. Z lednice jsem vytáhl pomeranč, oloupal jsem jej a rozdělil na jednotlivé měsíčky, které jsem si naskládal do misky. Trochu z toho tekla šťáva, ale to nebylo na škodu, naopak. Přikradl jsem se zpátky ke Gabby pod deku, ale odhalil jsem jí opatrně záda až k bokům. Pohodlněji jsem se uvelebil, podpíraje si hlavu rukou, přičemž jsem si vzal první měsíček z lednice studeného pomeranče, kterým jsem pomalým hladivým dotekem začal Gabby přejíždět po páteři dolů. Nakonec jsem se sklonil a o pár centimetrů za pomerančem jsem polibky následoval cestičku studené pomerančové šťávy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nakonec jsme se však ponořili do dalšího milování, které bylo o poznání něžnější a jemnější, téměř jako poprvé, kdy jsme zkoumali záhyby těla toho druhého a poznávali se i po tělesné stránce, vzpomněla jsem si i na tyhle první intimní chvíle, což mě ještě více podpořilo v tom, abych pokračovala v laskání Johnova těla, které mi v záchvěvech odpovídalo. Byla jsem ráda, že je John naladěný na stejnou vlnu a že se tudíž nemusím zase tak moc držet a naopak, dát prostor vší té vášni a touze… Pak, když už jsme ulehli ke spánku, jsem po chvilce unaveně a vyčerpaně usnula, ale hlavně s úsměvem na rtech, který se mi objevil, jakmile jsem ucítila naše propletené prsty, což se mi neskutečně líbilo. Byla jsem tak unavená a vyčerpaná, že jsem spala hodně dlouho. Nevzbudilo mě ani to náhle prázdné místo vedle mě, když John odešel na chvíli do kuchyně, ale pak se vrátil a… já na zádech pocítila letní čerstvý vánek, což bylo příjemné a vůbec mi to nepřipadalo divné. To až potom, co se k tomu přidalo něco studeného, ne přímo ledového a mokrého… Měla jsem najednou pocit, že se k mým zádům přikradl pes, který mě začal oblizovat, ale… že by to dělal takhle? Nakrčila jsem obočí ještě ze spánku, i když jen z polovičního, jak jsem začala procitat, načež se mé vědomí celkem rychle probudilo. Prvotní reflex velel, abych urychleně vystřelila z postele a utekla někam do bezpečí, ale momentálně převládl spíše ten druhý, který říkal, abych zůstala ležet a nehýbala, abych zjistila, co se to vlastně děje. Konsternovaně jsem tedy zůstala ležet na boku s vytřeštěnýma očima, neodvažujíc se ani pohnout. Na povrch se prodrala husí kůže, která se mi vytvořila po celém těle a společně s tím, jsem se i silně zachvěla. A pak, když jsem si uvědomila, že to jsou polibky, které mě laskají, slastně jsem přivřela oči, užívaje si toho dokonalého okamžiku dokud… jsem se urychleně neodtáhla, ze strachu, že to je někdo cizí a já se tady od něj nechávám vzrušovat. „Johne, pomoc!“ vyjekla jsem chraplavě, snažíc se odtáhnout co nejdál, ale byla jsem tak slabá, že jsem se odtáhla jen o kousek. Srdce mi divoce tlouklo, měla jsem strach se podívat za sebe, ale nakonec jsem to udělala a… „Johne?“ povytáhla jsem nechápavě obočí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Copak?" pousmál jsem se jako mílius, když se na mě podívala a znovu jsem se zakousl do pomeranče. "Připojíš se ke snídani?" zeptal jsem se a stále naprosto nevinně jsem si hodil zbytek pomerančového měsíčku do pusy, natahujíc se hned poté pro další. Prohloubil jsem úsměv a sklonil se, abych mohl Gabby políbit na zmatenou, či snad překvapenou tvář. Dal jsem si ten pomeranč do pusy, držíc jej pouze zuby, abych si uvolnil ruku, jíž jsem si Gabby přitáhl k sobě blíž. Byla sice zády ke mě, ale to mi ani v nejmenším nevadilo. Ukousl jsem ten kousek, co jsem držel zuby a zbytek pomeranče jsem nabídl jí, pokud si dá. "Mimochodem.. dobré ráno, krásko," uculil jsem se a tentokrát jsem ji políbil na krk, kam jsem si ji neodpustil něžně kousnout.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nevzmohla jsem se ani na odpověď, jen jsem mechanicky zakývala hlavou s pootevřenými ústy, skoro až hypnoticky sledujíc jeho tvář, se kterou se ke mně posléze přiblížil s dalším kouskem voňavého pomeranče. Bylo to tak neuvěřitelně smyslné, že mi uniklo tlumené zasténání, než jsem se k němu přiblížila tváří a opatrně si převzala svými rty ten kousek, o nějž se mnou podělil. Po ústech mi trochu steklo trochu šťávy, ale to jsem moc neřešila, protože jsem se k Johnovi otočila celá, abych u něj mohla být blíž a dát mu ruku kolem krku, přičemž jsem se oblizovala po rtech. „Děkuji… tobě taky dobré ráno, ehm, krasavče?“ uchechtla jsem se, ale pak jsem mu na zátylku zajela do vlasů, přiblížila se k jeho až moc lákavým rtům a kousla do spodního rtu. „Máš ještě jeden pomeranč, prosím?“ odtáhla jsem se od něj jen o kousek, abych mu opětovala kousnutí, ale do tváře, o kterou jsem se něžně otřela, než jsem sjela k jeho čelisti a zpátky ke rtům, kde jsem mu věnovala jen letmou… skoro až cudnou pusu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Tu naopak nejspíš zaujal pomeranč, nicméně jsem si vzpomněl na její včerejší touhu po zmrzlině. Pomeranč je lepší, praktičtější a i tak je dost studený, takže může zmrzlině hravě konkurovat, ne? Takže vlk se nažral a.. známe to.. prolétlo mi bezděčně hlavou. Nicméně mě napadlo, že se mi nechce Gabby pomerančem krmit jako by byla nějaké dítě, ale zalíbila se mi o něco smyslnější varianta, jíž jsem hodlal okamžitě vyzkoušet. Bylo to vážně vzrušující a téměř jsme se dotkli rty, ale schválně jsem se včas odtáhl. Tahle hra mě začala neskutečně bavit.. Tentokrát jsem se hypnoticky díval na její rty, které si ještě oblízla od pomerančové šťávy. Kousl jsem se u toho do rtu, jak geniálně smyslné to bezděčné oblíznutí bylo. A hned na to se mi ještě dostala dokonale odzbrojujícího doteku, při němž jsem slastně přivřel oči a znovu si skousl ret. Po té puse jsem se opět pousmál, dívaje se Gabby opět do očí. "Nejsem si jistý, jestli se ještě podělím. Máme tu druhý den splátky sázky a slečinka trochu zlobí," zakřenil jsem se, jak to celé znělo, ale bavilo mě to. Natáhl jsem ruku pro další pomeranč, který jsem si dal opět opatrně mezi zuby, abych měl volné ruce. Vzal jsem Gabby opět za zápěstí a zvedl jí ruku, dávajíc ji nahoru, nad naše hlavy. Teprve pak jsem přiblížil své rty s pomerančem k těm Gabbyným, nabízeje jí tak ten šťavnatý kousek ovoce. Ale vždy, když už jej málem měla, ucukl jsem, maje spousty práce s tím, abych se vyloženě nesmál. Nakonec jsem jej jednoduše celý strčil do pusy, provokujíc Gabby svým "mhmm" a tvářením se, jak moc mi to chutná. Polkl jsem, zakřenil se na ni a pro změnu jsem jí dal decentní cudnou pusu já. Pustil jsem její ruku a natáhl se pro další kousek, kterým jsem jí přejel zlehka přes rty a konečně ji nechal kousnout, načež jsem ji znovu políbil, o něco déle, ale stále jen "cudně" rty na rty.. "Kromě toho, slíbil jsem ti lekce z etikety. A první je, že pomeranč se z misky zásadně nejí. Ukážu ti, jak se to dělá.." bez varování jsem ji s tlumeným smíchem otočil na bříško, takže jsem si vydobyl nárok na přístup k jejím zádům, po nichž jsem ji hned pohladil a sklonil jsem se, abych ji jemně kousl do ramene. Natáhl jsem ruku pro další měsíček pomeranče a pro jistotu jsem jí ze zad odhrnul vlasy na stranu. Chvíli jsem se jí schválně ani nedotkl, aby vzápětí pocítila o to silnější vjem z kapičky pomalu tekoucí šťávy, která si razila cestičku po páteři dolů. Přibližně v polovině zad jsem se sklonil a polibkem si uzurpoval pomerančovou šťávu pro sebe. "Tak takhle nějak.. přibližně.. se pomeranč obvykle podává," zašeptal jsem jí do kůže, než jsem ji začal líbat směrem nahoru po dráze pomerančové kapky.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Aspoň že na něj fungovalo to mé bezděčné a bezmyšlenkovité oblíznutí, při kterém jsem citelně vnímala, jak zbystřil a nemohl od mých rtů odtrhnout pohled. A já na druhé straně fascinovaně hleděla na ty jeho, jak si je výmluvně skousává. Bylo to, jako kdybychom byli od sebe odloučeni na strašně dlouhou dobu, když nás to k sobě tak neuvěřitelně přitahovalo, jako kdybychom byli stahování neviditelným provazem, ale zjevně jsme měli podobně provokativní a hravou náladu, při které jsme tu naši přitažlivost ještě více umocňovali tím, jak jsme druhého škádlili a nepoddávali se mu tak úplně, jak by to možná někdo čekal. Teď to byla hra, kdo to déle vydrží… nebo jak moc se dokážeme vzrušit navzájem a jak dlouho pak vydržet. Ale něco mi říkalo, že čím déle, tak tím větší pak budeme mít požitek… pokud se mi však John nakonec nepomstí tím, že v nejlepším ustane. „Slečinka je to nejhodnější stvoření na světě, to jenom páneček nechce přiznat, že se v něm dneska zjevně probudily sklony k mučení,“ ohradila jsem se tiše, ale s nadlehčeným tónem, který značil, že to neberu zase tak vážně, což ještě potvrzoval úsměv, který se mi u toho rozšířil od ucha k uchu. Nemohla jsem se na něj vynadívat, když si tak pochutnával na ovoci, které mi následně i nabídl, ale celou dobu si se mnou jen pohrával a škádlil, což se dalo označit za slastné mučení mé maličkosti. A nepochybovala jsem o tom, že si to užíval plnými doušky. Chtěla jsem mu to oplatit jemným kousnutím, možná nakonec krapet dravějším, ale ten lišák vždycky uhnul a nakonec vítězoslavně snědl ten kousek ovoce, jímž mě tak neskutečně dráždil. Kdybych měla aspoň možnost mu zajet prsty do vlasů, ale to bych nesměla mít ruce v pomyslném vězení jeho rukou… Ale musela jsem sama sobě přiznat, že tahle bezmocnost, kdy mi John svíral dlaně, abych se ho nemohla dotknout, mě nesmírně vzrušovala a tak trochu zvráceným způsobem se mi to zamlouvalo, třebaže jsem se pokusila vykroutit a tělo se mi v té snaze svíjelo. Mírně jsem se nespokojeně zamračila, když protáhl to své mučící „hmm“ což bylo ještě horší, protože jsem na ten pomeranč měla najednou ještě větší chuť. Chtěla jsem mu vynadat, ale to mi dřív stihl věnovat tu svou cudnou pusu, při které jsem se s přivřenými víčky pobaveně rozesmála, načež mi nabídl další kousek ovoce. Podezřívavě jsem přimhouřila pohled mířený do jeho očí, očekávaje, že opět uhne, takže jsem po jeho prstech vystartovala trochu rychleji, abych si ten měsíček pomeranče ukradla celý pro sebe, přičemž jsem se neopomněla krátce zakousnout do jeho prstů (ale opatrně, aby ho to nebolelo). „Líbí se mi praktické ukázky, ale,“ ani jsem to nestihla doříct, než mě přetočil na bříško, což mě znovu rozesmálo, ale hned vzápětí jsem se smát přestala. Nečekala jsem, že by John udělal něco takového, takže mě to doslova přikovalo k matraci, přičemž mi z úst uniklo tlumené zasténání, jak moc příjemné bylo cítit tu studenou šťávu, jež si razila cestičku po linii páteře. Samozřejmě jsem se u toho celá zachvěla, a udělala se mi i husí kůže, ale to bylo určitě i z toho vzrušení, které jsem vnímala o to intenzivněji, když studenou šťávu nahradily Johnovy smyslné rty. Pevně jsem přivřela oči, paže se mi zachvěly přílivem vzrušení a z úst mi unikl hlasitější povzdech, jenž byl skoro zoufalý… „Ty mě jednou zabiješ, přísahám,“ zachraptěla jsem bezděčně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Na druhou stranu, Gabby zřejmě moje ranní nálada nevadila, ba co víc - smála se a to bylo to nejlepší znamení k tomu, abych nepřestával, zvlášť když mě to tak moc bavilo. Gabby se sice trochu zmítala, jak jsem jí držel v šachu ruce, ale to mi spíš jen prohlubovalo uličnický úsměv, nemluvě o stoupajícím vzrušení z toho všeho, co jsme spolu právě všechno prováděli. Nicméně, všechny ty vjemy spojené s tím, jak jsem si právě hrál s Gabby a jejími zády, byly neskutečně opojné. Už to nebylo jen hravé, ale (a klidně se přiznávám) trochu i účelné. Chtěl jsem Gabby vzrušit, chtěl jsem slyšet její trhaný dech, cítit husí kůži na jejím těle.. Udělal jsem to ještě jednou, opravdu si s ní pohrávajíc, zkoumaje všechny její reakce. "Gabby, ti voglio.. strašně moc tě chci.." zašeptal jsem jí pak do ucha, naklánějíc se tak trochu přes ni, abych si pak mohl naklonit k sobě její obličej a políbit ji na rty. A pokud mi to dovolila, přitáhl jsem si ji opět k sobě, nepřestávaje ji líbat a hladit po jejím nádherném těle. Chtěl jsem ji opět zasvětit do dalších tajů milování, protože jsme poprvé k sobě nebyli čelem. Pevně jsem doufal, že mi Gabby věří, že pro ni nechci nic špatného a že ji rozhodně nechci děsit, vzpomínaje na její trefné přirovnání a konstatování tehdy ve sprše ještě v Yellowstone. Nepřestával jsem ji líbat, i na tvář, čelist a krk, než jsem si ji něžně vzal, držíc ji přitom za ruku, majíc s ní propletené prsty.. "Asi jsem v ráji.. spojily se mé dvě nejoblíbenější věci do jedné - mám tu po pomerančích vonící a chutnající Gabby. To je prostě splněný sen.." usmál jsem se pak po tom všem naprosto šťastně, možná mluvíc trochu z cesty, což mi ale bylo dokonale jedno. Dnešní ráno pro mě prostě ani nemohlo být dokonalejší. Cítil jsem se tak neskutečně šťastně, jako snad ještě nikdy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V tuhle chvíli a v okamžiku pro mě existoval pouze John a jeho lákavé rty, po kterých jsem se ještě zkusmo natáhla, protože jsem jej chtěla políbit, ale vždycky šikovně uhnul, nebo mě ještě více provokoval, zkoušejíc tak mé reakce. Už mi začínalo pomalu docházet, že jeho provokace nejsou jenom tak, ostatně, John vlastně nikdy bezdůvodně neprovokoval a nedráždil mé smysly. Vždycky měl všechno promyšlené do detailů, což byla z dalších věcí, co jsem na něm nesmírně obdivovala. „Johne,“ vydechla jsem ještě několikrát jeho jméno s vzrušením a touhou podbarveném hlase, který se mi vytrácel až do ochraptělosti, jak silně na mě působily jeho doteky a polibky. Už jsem začínala mít pocit, že vybouchnu jako časovaná bomba, která to neustojí, ale snad jako by tohle vycítil, si mě přitáhl k sobě a já tak mohla vnímat jeho nahé horoucí tělo za sebou, což byla pro mě novinka, která už sama o sobě byla omamující a vzrušující. Ovšem po chvíli, kdy jsem si plně uvědomila, o co se John snaží, mimoděk jsem pocítila i jeho vzrušení, tak ve mně vyděšeně cuklo, takže jsem na něj upřela polekaný pohled. Věřila jsem mu, naprosto bezmezně, ale prostě jsem nemohla za ty podvědomé reakce svého těla, pro které tohle všechno bylo něco nového. Snažila jsem se uvolnit, k čemuž mi dopomohlo i následné líbání, které jsem si užívala o to víc, že mi byl konečně dopřán ten pocit ze skutečnosti, že je mám opět jenom pro sebe. Zachraptěla jsem jeho jméno mezi polibky a pevněji, nikoliv drtivě, jsem chytla jeho dlaň, se kterou jsem si propletla prsty a tak trochu sklonila hlavu dopředu se zasténáním, když si mě vzal. Ruku, kterou mě objímal, jsem si posouvala o něco výš po své hrudi, až k ústům, abych ho kousla do jednolitých prstů, mezitímco jsem střídavě nahlas vydechovala či tlumeně sténala, dokud jsem si jeho rty opět neukradla ve spalujících polibcích, při kterých jsem Johna nechtěně dravě kousala do rtů. V momentě, kdy se v mém těle rozpoutal ohňostroj, a já se ocitla ve víru naprosté extáze, jsem se ještě těsněji přimkla k Johnovi, zaklonila hlavu a pokusila se jej kousnout do krku, kde jsem chtěla utlumit poněkud hlasitější sten deroucí se napovrch. Vyčerpaně jsem se pousmála, a přestože jsem chtěla přispěchat s nějakou provokativní odpovědí, která by nejspíše obsahovala jedno ironické „ale nepovídej, to myslíš vážně? zrovna ty?“, tak jsem nakonec jen vydechla a usmívala se dál, protože jsem se otočila k Johnově tváři, po které jsem začala přejíždět párem dvou prstů. Přejela jsem po rtech, které jsem mu vytáhla výrazněji výš, čemuž jsem se zakřenila, ale pak jsem se přiblížila a věnovala procítěný a něžný polibek. Sjela jsem rty níž, velmi jemně a něžně jsem líbala jeho hranu čelisti, ale jakmile jsem se dostala ke krku, tak jsem se do něj s chutí zakousla, jako kdybych byla skutečná upírka. A taky jsem napodobila vrčení. Nevydrželo mi to však dlouho, protože jsem se zvonivě rozesmála. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Líně jsem jí kolem boků položil ruku a jak se ke mně otočila, odevzdaně jsem se na ni díval, zatímco mi kreslila po obličeji svými prsty. Stále mi na rtech pohrával šťastný úsměv a nechal Gabby, aby si se mnou dělala, co chtěla, vydávaje se jí zcela na milost a nemilost. Teprve její smích rozesmál i mě nahlas. Kroutil jsem u toho nevěřícně hlavou, užívaje si tak hravou stránku Gabbyny osobnosti, která volně přecházela v tu upírskou. Skutečně mi nechybělo vůbec nic; byl jsem s Gabby v dokonalém vesmíru a to mi k životu stačilo. Teprve zvonění mého mobilu, které se slabě ozývalo z kuchyně, mě uvrhlo zpět na zem. Nakrčil jsem čelo, dívajíc se Gabby do očí. Ach ne.. to ne.. jestli je to opravdu můj budík, tak máme asi.. půl hodiny na to, abychom se zmátožili a vyrazili na cestu k mým rodičům," konstatoval jsem a pak jsem obočí naopak zvedl nahoru. "To jsme vážně prospali celé dopoledne?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Co? Jen půl hodiny? Cože? K rodičům? Já… na to… musím se obléct do pomeranče, nebo se nestihneme pomilovat,“ vyžbleptla jsem na něj úplně scestně, jak se mi v hlavě míchalo spoustu myšlenek a vjemů, které jsem ještě musela pořádně vstřebat, ale poněkud jsem nestíhala. Připadala jsem si hrozně moc zpomaleně, ještě více, než obvykle, což už bylo co říct vzhledem k tomu, že obyčejně jsem byla opravdu pomalejší, nebo to tak aspoň vypadalo v těch osudných chvílích, kdy jsem byla konsternovaná. Ale momentálně jsem byla konsternovaná hodně, ale opravdu hodně moc. Ani mi nedošlo, co přesně jsem řekla, neboť kdyby tomu tak skutečně bylo, tak bych se pravděpodobně plácla do čela, jak jsem potrhlá. „Šaty?“ Odvětila jsem ve stejné chvíli, co John položil tu svou otázku, která byla pravděpodobně pouze řečnickou, ale stejně jsem usoudila, že by bylo záhodno na ni odpovědět. Nebo přinejmenším Johna téměř profesorsky poupravit, aby to bylo zcela přesné dle dané skutečnosti. „Promilovali,“ poznamenala jsem s pohledem do jeho očí, ještě krapet mimózně, jak jsem se snažila srovnat s faktem, že musíme pospíchat. Gabby! Nezbývá už moc času! Nicméně stačilo, abych se mu podívala do uhrančivých očí a já se v nich začala jako obvykle utápět, přičemž jsem k němu ještě naposledy vztáhla ruku a pohladila po tváři, ale pak jsem zatřepala hlavou a začala se urychleně soukat zpoza deky a pomalu vstávat z postele. „My to nestihneme, to bude malér. Promiň, promiň,“ začala jsem tak trochu vyšilovat, třebaže jsem mluvila ještě stále ochraptěle a ne moc nahlas. Když už jsem stála, tak jsem si instinktivně překryla dlaněmi choulostivé části a s omluvným úsměvem odpelášila do bytu, kde jsem si na okamžik zabrala koupelnu. Ale opravdu jen na okamžik. Osprchovaná a svěží i s vyčištěnými zuby jsem se jen v obmotané osušce odebrala do šatny, kde jsem začala hledat vhodné šaty. „Johne? Myslíš, že takhle bych mohla jít? Není to moc… já nevím,“ vyhledala jsem jej, abych si vyslechla jeho názor, ale zároveň jsem již promýšlela, co ještě udělám se svými vlasy. Vzhledem k tomu, že už nám moc času nezbývalo, jsem se rozhodla, že je nakonec jen pročešu a nechám je volně rozpuštěné, doufaje, že to nebude zase až tak moc vadit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Ten oběd.. omlouvám se, Gabby, měl jsem nastavit budík.. Myslel jsem si, že se vzbudím dřív.. Promiň.." omlouval jsem se jí pak ještě, zatímco jsem se sbíral z postele, tápajíc po odhozené osušce. Přeci jen jsem nebyl takový exhibicionista, abych jen tak chodil po bytě nahý (ranní odběhnutí do kuchyně pro pomeranč se nepočítá - Gabby spala a tak jsem ji nemohl nějak děsit). Snažil jsem se na ni nedívat, ale stejně jsem po ní sem tam pokukoval, protože mi mimo jiné přišlo trochu komické i to, jak ona sama se snažila honem skrýt. "Stihneme, uvidíš, že ano, bude to v pohodě, neboj.." snažil jsem se ji u toho ještě chlácholit, přičemž jsem ji stihl jen pohladit krátce po tváři, než zmizela do koupelny. Mezitím jsem si v ložnici připravil na postel oblečení, co si na sebe vezmu a ještě jsem počkal na Gabby, abych ji mohl vystřídat ve sprše. Byl jsem z koupelny do pěti minut, s ručníkem prosušenými vlasy, které ještě byly trochu mokré, ale to už jsem neřešil. Nechal jsem Gabby se převlékat v šatně a sám jsem se dal do oblékání v ložnici, aby měla prostor a abych ji třeba ještě víc neznervózňoval. Zrovna jsem si oblékal košili, když se objevila v šatech, aby se mi ukázala. Vzhlédl jsem k ní a chvíli si ji prohlížel více než spokojeným pohledem. "Moc ti to sluší, vážně, je to.. dokonalé," řekl jsem jí na to. Přišlo mi to prostě parádní a k dnešnímu letnímu dni naprosto adekvátní. Rychle jsem si pozapínal knoflíky, trochu se upravil a ještě jsem si do šatny zašel pro vhodné hodinky. Byl jsem připraven a Gabby také. Pousmál jsem se na ni, políbil ji a pohladil konečky prstů po tváři. "Můžeme?" zeptal jsem se tiše čistě pro jistotu, jestli má vše, co potřebuje, abychom se hned na to mohli vydat na cestu.. Museli jsme jen pěšky přejít na druhou stranu bloku, což nám zabralo jen pár minut. Byl to podobný dům, taktéž s dveřníkem, který mě pozdravil jménem a popřál nám oběma dobré dopoledne. Rovnou nás odkázal k výtahu, že prý jsme očekáváni. Dal jsem Gabby ruku zase na kříž a povzbudivě se na ni usmál, než jsme vykročili z výtahu do chodby, abychom hned na to stanuli přede dveřmi bytu mých rodičů. Krátce jsem zazvonil, načež nám otevřela služebná a uvedla nás dál. V místnosti v klasicistním stylu se náhle objevila Charlotte, která se hned začala nadšeně vítat s Gabby tím způsobem, že ji hned objala. "Jste tady! Raffi, už jsou tady!" křikla ještě na tátu kamsi za sebe. "Gabby, vypadáš úžasně, vážně, moc pěkné šaty. Ach, tak povídejte, jak jste se měli a co jste podnikli? Musíte mi všechno říct," dívala se na nás oba, ale rukama stále držela Gabby kolem ramen, třebaže teď na délku své paže. Pak ji pustila a přesunula se ke mě, aby mě mohla pohladit po tváři a věnovat mi nespokojený pohled. "Jak to vypadáš, Johne? Měl by ses jít nechat ostříhat.. a co ty vousy? Neměl bys takhle strašit nebohé kolemjdoucí tam venku v ulicích." "Hmm, taky tě rád vidím, mami.." utrousil jsem v podobně sarkastickém duchu. Ale to už se objevil i táta a byla na něm vidět zvědavost. "Mio figlio, ciao!" usmál se na mě a pak se zadíval na Gabby, zubíc se od ucha k uchu. "Ciao.. a anglicky, tati, prosím.. A teď mi dovol, abych ti představil Gabby. Gabby, táta.." pronesl jsem formálně a ačkoliv jsem se nadechl, že ještě něco dodám, táta mě předběhl. "Moc rád tě poznávám, Gabby a prosím, říkej mi Raffael, prosím," podal jí ruku a srdečně jí hned i druhou rukou překryl onu dlaň. Mluvil s typickým italským akcentem, kdy dával důraz na předposlední slabiky, sem tam prodlužujíc některá písmena, ale jinak už za ta léta s mámou a se mnou zvládal angličtinu v podstatě perfektně. "No není rozkošná? Říkala jsem ti to! Tak pojďte dál, jen pojďte.." vložila se do toho hned máma, objala Gabby kolem ramen a už ji vláčela dál do bytu, abychom se všichni mohli posadit a trochu si popovídat. "Tak už povídej, jak jste se měli?" spustila hned na Gabby spiklenecky, přičemž jsme se na sebe s tátou jen vědoucně podívali a následovaly je do pokoje.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Děkuji, tobě to taky nesmírně sluší,“ zavrkala jsem tiše, když jsme konečně byli u sebe a já slastně přivřela oči pod dotekem jeho dlaní, což jsem mu rovněž oplatila a ještě se k Johnovi naklonila pro delší procítěný polibek, protože jsem se od něj nemohla odtrhnout, třebaže už byl nejvyšší čas, abychom se vydali k těm jeho rodičům. Určitě by nebylo společensky přijatelné, kdyby přišli opožděně. Souhlasně jsem přikývla na jeho vyřčenou otázku, trochu si rukou nadzvedla suknici šatů, protože to byl přeci jen ještě pro mě trochu nezvyk, tím spíš, že šaty byly o něco delší… Pokud to John dovolil, tak jsem se jen zachytila za rámě, neboť mi to pomohlo i při chůzi s podpatky. Dneska jsem sice nezvolila přímo lodičky, ale letní otevřené dámské boty s vyšším podpatkem a i tak jsem občas měla trochu problémy s rovnováhou. Nicméně žádný karambol se nekonal, a i kdyby náhodou, tak jsem věřila tomu, že by mi John pohotově a reflexivně pomohl. „Určitě nejdeme pozdě? A jak vypadám? Vím, že už je to otravné, ale mám hrozně moc velkou trému, snad jako bych měla zpívat před obrovským publikem… Musím si ještě zopakovat ty lekce z etikety, abych na nic nezapomněla a neudělala ostudu. Takže… zprava a zleva… lžička je nad talířkem a brát příbor začínáme z vnější strany. Ubrousek se pokládá na klín, ještě před samotným konzumováním…“ povídala jsem a povídala, jak si má pusa vzpomněla, přičemž jsme se postupně dostali až do druhého domu, kde bydleli Charlotte s Raffaelem. Ve vteřině jsem se zadrhla ve svém dlouhém monologu a nervózně pohlédla na dveřníka, který nás pozdravil a uvítal, takže jsem ze sebe vyloudila jakýsi vychovaný pozdrav a volnou rukou jsem se chytla za břicho, cítíc, jak se mi stahují vnitřnosti do jednoho uzlu. Nechtěla jsem to dávat moc najevo, protože jsem byla několikrát ujištěna o tom, jak úžasní a skvělí lidé Johnovy rodič jsou, a že se jim určitě budu líbit. Věděla jsem to a celou dobu jsem se s tou myšlenkou uklidňovala, což pomáhalo, ale jakmile jsme přišli těsně před dveře jejich bytu a John zazvonil… tak jsem měla tendenci vzít nohy na ramena s myšlenkou, že je to opravdu strašně moc brzy. Pohlédla jsem na něj bezelstnýma očima, a třebaže jsem se v duchu napomínala, co to dělám, neovládla jsem se a na okamžik vzala jeho dlaň do své, abych si s ním propletla prsty. Věděla jsem, že bych neměla a raději jsem to nechávala na něm, ale momentálně jsem potřebovala vnímat jeho hřejivou dlaň ve své, abych se uklidnila. „Omlouvám se,“ špitla jsem pak nenápadně a pustila jej, aby si to ode mne nebral špatně a aby věděl, že jsem ho nechtěla nijak rozrušit před obědem s rodiči. Snad mi to odpustí. A ten osudný okamžik, kdy se otevřely dveře, byl tady… srdce mi zakoplo, ale hned na to se divoce rozbušilo a mě se najednou udělalo tak trochu nevolno, v obličeji jsem značně pobledla, ale vzhledem k tomu kde jsme byli a co se mělo odehrát, jsem to v zájmu všech překonala a trochu křečovitě jsem se na služebnou usmála i s pozdravem. Charlotte se ostatně nedlouho poté objevila a už se přišla s námi přivítat. „Dobré poledne, Charlotte,“ pozdravila jsem se rozpačitě, ale na rtech se mi objevil široký úsměv. Najednou to zděšení ze mě opadlo, když jsem viděla, jak se Charlotte tváří a že mě ráda vidí. Prostě to z ní vyzařovalo a mně se nesmírně ulevilo. Nechala jsem se obejmout a dokonce jsem i opětovala stisk na rukou, třebaže jsem na to nebyla zvyklá, ale nevadilo mi to ani v nejmenším. Chtěla jsem něco říct, ale najednou jsem vůbec nic nestíhala, což bylo zřejmě tím, že jsem nevěděla, co dělat dřív, jestli Charlotte odpovídat na otázky, pochválit byt, nebo raději počkat, až budeme všichni usazeni, přičemž bych mohla odpovědět najednou… na všechno. Podívala jsem se na Johna a pobaveně se uchechtla, když jsem zaslechla tu krátkou debatu s jeho mámou, která na něj opět byla trochu sarkastická. Jo, tohle má vážně po ní, pomyslela jsem si neméně pobaveně a uculila se ještě víc, jestli se John na mě podíval. Ale to taky netrvalo moc dlouho, protože se ozvala nádherná rodilá italština, která mě upozornila na příchozího Raffaela, na kterém jsem ulpěla zvědavým pohledem, s nímž jsem se pak zaměřila zpátky na Johna a nakonec zpátky na jeho otce, se kterým jsem se seznámila s potřesením ruky. „Moc mě těší, že Vás konečně vidím, ehm, chci říct, že vás poznávám,“ bože, Gabby, neumíš říct taky něco jiného? Musíš jim připadat jako hroší nedochůdče! Měla jsem obrovskou chuť si plácnout na čelo, ještě když jsem se tak rozpačitě zadrhla. Po pohodlném usazení jsem si neodpustila pohled na Johna, na kterého jsem se výmluvně uculila, třebaže se mi trochu chvěly dlaně ne moc dobře skrývanou nervozitou, ale úsměv značil, že jsem se cítila spokojeně a že mi tu více, než jen dobře. Johnovy rodiče jsem si oblíbila už na první pohled a nechápala jsem, že by Johnův táta mohl být někdy naštvaný, nebo že by snad s Johnem měl být rozhádaný. Působil na mě stejně srdečně jako Charlotte, třebaže jsem nepochybovala o tom, že když je to potřeba, tak uměl být i autoritativní. Prohrábla jsem si rozpuštěné prameny vlasů, na krátkou chvíli sklopila pohled, ale pak se oběma rodičům podívala do očí, když jsem si promyslela odpověď (čti, chtěla jsem tak působit, že i já si dokážu promýšlet věci dopředu). „Jak jsme se měli?“ Načala jsem zlehka a podívala se krátce k Johnovi, na kterého jsem se opět zamilovaně uculila – zraky, proč mám tendence se na něj zubit jako idiot? „No, nejsem si jistá, jestli bych mohla mluvit za Johna – ten o tom určitě rád povykládá sám,“ dobře, ty mírně sarkastické vtípky na jeho adresu bych si mohla odpustit. Ale šlo to celkem špatně, když jsem se dívala na Charlotte, se kterou jsme se snad už skoro spiknuly. „John byl tak galantní a skvělý, že mě vzal na turistický okruh po městě, abych se tak nějak mohla s velkoměstem seznámit. A vzhledem k tomu, že jsem tady ještě nikdy nebyla, tak jsme byli i u Sochy Svobody – to byla vlastně první zastávka našeho celodenního výletu. Bylo to naprosto úchvatné! A John mi slíbil, že příště bychom se mohli podívat i nahoru, když budeme chtít, ale to není zase tak důležité… hlavní bylo, že jsem byla konečně u Sochy Svobody,“ nakonec jsem se neudržela a trochu popustila uzdu svému nadšení, jak jsem se tak postupně a plynule dostávala do vyprávění, což na mě zjevně zapůsobilo tak, jako bych to snad opět prožívala naprosto poprvé. Až po chvilce jsem si uvědomila, že se možná chovám nepatřičně, navíc jsem se ještě rozvyprávěla o těch dalších zastávkách až k tomu obchodnímu centru… a to všechno jsem samozřejmě ze sebe vychrlila na jeden nádech, jak jsem měla ve zvyku a chtěla jsem to oběma říct, aniž by o něco přišli. Jen jsem si v tom největším zápalu neuvědomovala, že mluvím tak rychle… a hlavně asi až moc. „A málem bych zapomněla, John mi ukázal Vaši restauraci v Italské čtvrti,“ dodala jsem pak ještě s uculením. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Poněkud mi pak zatrnulo, když mne Gabby chytila za ruku, dokonce jsem k ní zmateně střelil pohledem, ale pak, když jsem si logicky odůvodnil, že to je způsob, jak jí mohu pomoci, tak jsem se zatvrdil v tom, že to v klidu vydržím a přežiji a případných pohledů rodičů si na toto konto všímat nebudu. Opětoval jsem jí povzbudivý stisk, ale pak mě sama pustila. Pousmál jsem se na Gabby a pak.. přišla doslova smršť v podobě mé evidentně nedočkavé matky, která měla zase extrémně povídavou. Po matčině uvítacím rituálu, což zahrnovalo zpucování mé maličkosti za.. jakékoliv maličkosti, jsem se na Gabby podíval s výmluvným zakroucením očí nahoru. To pak přišel otec a všichni jsme se podobně zazubili na Gabbyna překotná slova. Chtěl jsem ji vzít kolem pasu a ještě ji zkusit trochu uklidnit, ale to už ji zajala do svých spárů máti a tak jsem jen mohl doufat, že moji mírně děsiví rodiče (jak se mi momentálně jevili) nebudou Gabby nějak zvlášť mučit, když ji odtrhli z mého dosahu. Ještě chvilku jsem propaloval mamce záda, když zase spustila, ale pak jsem si tak říkal, že v tomhle si s Gabby nejspíš budou skvěle rozumět, stejně jako táta, až se i on trochu "rozkouká". Nikdy si nebyl moc jistý před mými přáteli a spolužáky, protože nevěřil své angličtině a já nepochyboval o tom, že jisté pochybnosti má i teď před Gabby, ale jak jsem ho znal, brzy nad ním zvítězí jeho přirozená italská nátura a rozpovídá se. Pohodlně jsem se uvelebil na pohovku vedle Gabby, dál od rodičů (protože jsem momentálně byl tím méně zajímavým členem naší malé společnosti) a jen jsem si tak trochu nenápadně dal ruku za Gabby, takže jsem jí mohl jemně přejíždět po zádech. Naši si sedli na vedlejší pohovku, která stála kolmo té první a tak jim i mé počínání mohlo klidně uniknout. Dovolil jsem si přimhouřený pohled věnovaný blondýnce po mém boku, když si ze mě zase dělala dobrý den, ale nijak jinak jsem na to raději nereagoval, protože jsem ji nechtěl rušit, když už se pomalu rozhovořila. Nestačil jsem se divit, nebo spíš rodiče, když Gabby najednou nabrala na rychlosti a povídala a povídala.. Viděl jsem, jak se na mě táta podíval a pak se zakřenil. Věděl jsem, že v tu chvíli i on propadl Gabbynu kouzlu, protože on sám mluvil hodně rychle a dlouho, třebaže to zatím vypadalo spíš na máminu superschopnost. Ta naopak vypadala nadmíru spokojeně, všímajíc si každého detailu, jak se na mě sem tam Gabby dívala, nebo když jsem ji případně doplnil s nějakou informací a samozřejmě byla evidentně ráda i jen za to, že Gabby povídala a povídala, což znamenalo mimo jiné i to, že ji moji rodiče neděsí natolik, aby tu jen roztřeseně seděla a mlčela se zčervenalým obličejem samými rozpaky. V tomto ohledu jsem na Gabby byl nesmírně hrdý. "Ano.. už můžeš přijít taky, tati, teď už ti budu s to nabídnout i kávu," doplnil jsem ještě Gabby a ušklíbl jsem se na tátu s cukajícími koutky, zatímco on se rozzářil téměř jako malé dítě u Vánočního stromečku. A ještě víc, když se Gabby zmínila o restauraci. "Opravdu? A jak se ti to tam líbilo? Jak to na tebe působilo? Vše uvnitř navrhla Lotty, je to všechno její práce. A co jste si dali? Ach, škoda, že ty-.." "Tati, brzdi tati, nebyli jsme uvnitř. Jen jsem ukazoval Gabby čtvrť a zmínil jsem se o restauraci, ale jen zvenčí. Přeci bych tě neochudil o příležitost, abys to tam Gabby ukázal ty sám, osobně, ne?" zvedl jsem obočí a podíval se z táty na mámu, která se tomu celému teď křenila. Pak jsem stočil svůj pohled na Gabby a kdyby to bylo možné, můj pohled by ji určitě něžně pohladil po tváři. "Ach, tak to ano. Mimochodem, dnes jsem schválně uvařil moji novinku, tak budete první, kdo to ochutná," prohlásil na to konto táta, ale než stihl něco říct, vložila se do toho máma, která se k nám dvěma trochu nahnula z legrace ztlumila hlas a dala si ruku před pusu. "Takže se tvařte, že vám to moc chutná, jinak dnes nebude spát.." Táta se na to nahlas zasmál, vzal tu máminu ruku do svých dlaní, přitáhl si ji k obličeji a láskyplně ji políbil na hřbet a ještě ji na tu ruku pohladil. "A když už mluvíme o restauraci, Lotty mi říkala, že zařídíš letenky Johne..?" otočil se táta zase na mě. Jen jsem mu na to přikývl. "Zarezervované jsou, ale musíme se domluvit, kdy přesně budete chtít letět. Zítra bych tam rád zavolal a upřesnil to." "Výborně. Gabby, už jsi byla někdy v Evropě?" zeptal se jí táta zvědavě, vyčkávaje snad to, že mu Gabby vyjmenuje všechna města, ve kterých už dávno byla.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Jsem tak ráda, že po dlouhé době vidím někoho, kdo má rád kávu. Ale zajímalo by mě, jestli je rozdíl, když pijete pravou italskou, nebo tu, co jsou Američané obyčejně zvyklí pít,“ zamyslela jsem se, jak mi to ujelo nahlas, možná i tak trochu nejistá, jestli jsem zvolila úplně ty správná slova. Ale v hlavě mi poletovalo tolik myšlenek a otázek, a rozhodně jsem se nestyděla se s nimi podělit. Tedy, ne že bych nebyla kapku nervózní, ale tak nějak se mi dařilo momentální situaci vstřebat natolik, že jsem se tu začala cítit skoro jako doma, třebaže to v mojí hlavě vyznělo možná jako něco předčasného a neuvěřitelného, ale cítila jsem se tu zkrátka hrozně dobře. A to bylo asi hlavně tím, že Johnovy rodiče byli naprosto úžasní a shovívavě přehlíželi mé občasné záseky a nervózní úsměvy, když jsem si nebyla jistá a podobně. „Nepopírám, že jsem zvědavá, jak to tam vypadá, ale jak říká John, určitě bychom vás nechtěli ochudit o tu možnost mi to ukázat sám osobně, tedy, pokud budete chtít, samozřejmě,“ přitakala jsem s úsměvem a znovu pohlédla na Johna, který mě sem tam hladil nenápadně po zádech, což na mě mělo vliv v tom smyslu, že jsem se cítila uvolněně. Nutno podotknout, že při tom jeho něžném pohledu, který působil, jako kdyby mě chtěl osobně pohladit po tváři, jsem se skoro roztekla blahem, ale včas jsem si uvědomila, že nejsme doma, takže jsem pozornost přetočila k rodičům, kterým asi nic z toho, jak se na Johna koukám, neušlo. A vůbec mi to nevadilo, protože jsem se nestyděla za to, že mě to k Johnovi táhne, a že… jej mám ráda, ale svým způsobem to taky bylo krapet… rozpačité. Stejně jako Johna by mě asi znervóznilo, kdyby si všimli něčeho víc, než jen našich vzájemných pohledů. Rozzářily se mi oči obrovským zájmem a neskrývaným nadšením, když pro nás Johnův táta uvařil novinku, na kterou jsem se začala těšit a nutno přiznat, že i můj tak trochu hladovějící žaludek, který se naštěstí neozýval. Nicméně, taky mě to na jednu stranu znervóznilo v tom ohledu, že si s námi, nebo možná spíše kvůli mně dělal Raffael takovou práci. Ale z toho, jak se mu rozzářil obličej, když jsme mluvili o restauraci, nebo jako teď, když mluvil o jídle, jsem usoudila, že ho to musí opravdu strašně moc bavit. A já začínala být zvědavější a zvědavější… asi ještě více, než John v říši divů, což už bylo co říct. Pobaveně jsem se uchechtla, když se k nám naklonila Charlotte, a vzápětí můj pohled zjihnul, když jsem sledovala to pouto, co mezi Johnovými rodiči i po letech stále přetrvává. Byla jsem z toho trochu naměkko, to uznávám, a možná mě to i dojalo, ale nebrečela jsem. Trochu více jsem se narovnala, snad jako bych spolkla pravítko a opatrně pohlédla na Johna, trochu nervózně si skousávaje spodní ret. Bylo vidět, že je pan Mariano nadšený a že vyloženě očekává vyprávění o tom, kde všude jsem byla… jenže opak byl pravdou a mě bylo nesmírně líto mu říct, že jsem ještě v Evropě nebyla. „Bohužel, ještě jsem do Evropy nikdy nezavítala,“ zakroutila jsem hlavou a pak se pousmála. „Jaké to tam vlastně je? Asi o dost jiné, než tady, že?“ Nadhodila jsem, ale popravdě jsem si nebyla jistá co říct. Co když vůbec nepočítali s tím, že s nimi poletím do Prahy? A vědí o tom vůbec? A nebude jim to doopravdy vadit? Probíhalo mi hlavou a současně s tím se mi zvyšoval tep. I z toho důvodu jsem se nechtěla rozvykládat na adresu Prahy, protože by to asi vypadalo podivně, snad jako kdybych se k nim drze vtírla, nebo tak něco. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Táta pak zaujatě poslouchal a sledoval Gabby, pokračujíc v nastalém tématu. "No no no, no americano caffè. Musí to být čerstvá káva, právě namletá a se správnou teplotou vody, aby měla tu pravou chuť. Američané to louhují jako čaj, no! Po obědě ti udělám uno caffè delizioso," ještě u toho pro Italy typickým gurmánským gestem zdůraznil, že bude ta káva Gabby asi hodně chutnat. Tady jsem cítil, že bych k tomu měl něco dodat, tedy, konkrétně k těm gestům, protože jsme to doma už používali celkem často a Gabby bude asi zpočátku z toho všeho dost zmatená, protože by nechápala, co se děje. "Nelekej se, táta hodně gestikuluje, je to pro Italy typické. Kolikrát ani nemusí mluvit a domluví se prostě jen gesty. Je to úplně běžné," řekl jsem jí tiše, trochu se k ní naklánějíc. Ale bylo to zbytečné. Naši to i tak dost jasně slyšeli. "To je pravda, vzpomínám si, jak mě to ze začátku poměrně znepokojovalo. Ale člověk si zvykne, že se kromě italštiny musí naučit ještě tu jejich znakovou řeč," dodala máma, dobírajíc si tátu těmi posledními slovy. Táta se sice usmíval, ale moc si nás nevšímal. Teď byl prostě zaujatý Gabby a já s mámou jsme ho jednoduše nemohli rozházet.. "Nikdy? Tak to musíme a Praga brzy. Jak by se vám líbila středa? Nebo možná raději úterý, pak bychom měli na místě tři dny před otevřením? Je to možné Johne?" zeptal se mě táta, načež jsem mu jen potvrdil, že jsem to předpokládal a úterý by vyhovovalo, pokud budou chtít i Gabby a máma. "Všude je to jiné, co stát, to odlišná kultura. Uvidíš sama," dodal ještě táta na adresu Gabbyny otázky, když to za námi přišla služebná, Anna, aby nám oznámila, že je prostřeno, takže jsme se mohli odebrat do jídelny. Jako první jsme vstali s tátou, téměř nastejno, abychom nabízenou rukou pomohli našim dámám vstát a odvést je do vedlejší místnosti, což byla jídelna spojená s velkou kuchyní a kuchyňským barem, což plně odpovídalo tomu, že v tomto bytě zkrátka bydlel kuchař. Táta pomohl mámě, aby se posadila a já pomohl Gabby, mimo jiné i tím, že jsem si stoupl přesně za tu konkrétní židli, aby podle etikety věděla, kam se posadit. Byla v tuto chvíli nejčestnějším hostem, proto jí náleželo místo uprostřed, po mé pravici, naproti tátovi, který měl po své pravici pro změnu mámu. Navíc jsme si sedli s Gabby zády k oknu, takže měla dokonalý přehled do celé místnosti a mohla tedy vidět i na to, co se děje v kuchyni. Tam byla momentálně služebná, která čekala jen na to, až se usadíme, aby nám mohla servírovat předkrm. Zobrazit SPOILER Otec hned na to vzal do ruky malou sklenku, zůstávaje sedět, abychom si mohli vypít nejdříve aperitiv, v tomto případě Prosecco."Dnes připíjím na Gabby, za kterou jsem vděčný, že tu s námi je. Doufám, že k nám budeš shovívavá za všechny naše prohřešky a neomalenosti, mia cara," mrknul na ni se zazubením a pak jen pozvedl sklenku, abychom si všichni mohli přiťuknout a následně si popřát dobrou chuť. Tentokrát bylo na mámě jakožto ženské hostitelce, aby začala, čímž Gabby pomohla v tom smyslu, že si vzala pouze menší vidličku z kraje, kterou si nabodla malý košík z listového těsta a trochu si z toho ukousla.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Mile jsem se pousmála, abych sebou vzápětí trochu cukla, když jsem to gurmánské gesto nečekala a v první vteřině nevěděla, co čekat dalšího přijde, nebo co to vlastně znamená. Byla to ale z velké části jen podvědomá reakce mého těla, které si občas dělalo, co chtělo – pomyslně řečeno, samozřejmě. „Takže takhle to je, ale mně se to moc líbí, je to takové… temperamentnější. A ty to děláš taky?“ Otočila jsem se na Johna s výmluvným pohledem. Věděla jsem, nebo spíše tušila, že on na tohle asi moc nebude, ale i tak mi to nedalo, se nezeptat. Docela by se mi to líbilo na něm čas od času vidět tu italskou znakovou řeč, která se mi začínala líbit. Zrovna jsem se nadechla, chystaje se na něco zvědavě zeptat, ale to už do pokoje přišla služebná, což bylo znamením, že se můžeme přesunout. Už jsem se cítila o něco lépe, když mi pan Mariano svými slovy potvrdil, že se mnou do Prahy skutečně počítají, přičemž jsem samozřejmě nezapomněla souhlasně přikývnout, že v úterý by mi ten odjezd vyhovoval. Vlastně by mi vyhovoval kterýkoliv, protože jsem měla momentálně volno a nevěděla jsem, co budu v dalších dnech dělat, tedy pokud jsem nepočítala to, na čem jsme se již s Johnem domluvili. Bylo to skvělé, ten pocit, že si může člověk dělat prakticky, co chce, ale zároveň to bylo kapku frustrující, protože mi to připomínalo skutečnost, že nemám práci. A v tomhle směru jsem se styděla. Každý člověk přeci pracuje a vydělává si, a já… No, raději jsem nad tím dále nepřemýšlela. Chytla jsem se nabízené dlaně, do které jsem vložila tu svou a opatrně vstala ze svého místa, upravujíc si delší letní šaty a s trochu nesmělým úsměvem jsem se vydala do jídelny, která vypadala vskutku luxusně. John mi pokaždé pomáhal a to velmi nenápadně a nenuceně, což jsem ocenila, a jakmile jsem ho zahlédla u židle, tak jsem udělala spěšný krůček, abych nezdržovala a nechala se jím usadit. Připadala jsem si doslova jako princezna. Zvědavě jsem se nenápadně nahýbala, abych viděla do kuchyně, která odrážela přesně to, že tady velí Pan Kuchař. A mimoto jsem byla už strašně moc zvědavá, co dobrého budeme jíst, protože… jsem jasně cítila už trochu bolavě hladovějící žaludek. Pohlédla jsem před sebe na servírování a v duchu si začala počítat na prstech, co jsem se za ten den etikety naučila, přičemž jsem se koukla i po Johnovi, na kterého jsem se bezmyšlenkovitě pousmála, než jsem se otočila na rodiče a začala dávat pozor… skoro jako ve škole. Napřímila jsem se rovně v zádech a pozvedla sklenici jako ostatní, když se začalo přípitkem. Vůbec jsem nevěděla, co to je, ale nechtěla se mi ta chvíle narušovat hloupou otázkou, kterou budu otravovat Johna až později. Zčervenala jsem ve tvářích, protože jsem takový přípitek od Raffaela skutečně nečekala, ale pokývala jsem hlavou a poděkovala, že mohu být tady s nimi. Pak už jsme si jen přiťukli s pohledem do očí a já si opatrně ucucla ze skleničky a stejně jako ostatní, jsem odložila sklenici před sebe. Pořád jsem byla ostražitá a dávala si pozor na to, co dělám. Netušila jsem, kdo má začít, nebo jsem si tím nebyla tak moc jistá, ale odtušila jsem pak, že by měla začít hostitelka, jako dáma, což mi i Charlotte nenápadně naznačila, načež jsem se pousmála a ve vhodné chvíli se pokusila naložit si na talířek košíček i já. Nutno dodat, že možná trochu spěšně, ale bála jsem se, že mi spadne, ehm. „Hmmm…. Perfetto!“ Rozplývala jsem se a napodobila jsem to gurmánské gesto, které jsem pochytila od pana Mariana, přičemž jsem slastně přivřela oči a pak se i pobaveně zakřenila. Pravda, bylo to ode mne asi trochu teatrálnější, ale prostě se mi to začínalo čím dál více líbit. „Smím se zeptat, co přesně to je? Je t vážně výborné,“ pochutnávala jsem si a pak si ještě přidala. I když pravda, nebyla jsem si zase tak moc jistá, jestli to není proti pravidlům. Ale těm košíčkům prostě nešlo odolat! Jako kdyby mě samy volaly, ať si je vezmu... |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Máma i táta se rozesmáli tomu Gabbynu gestu, táta možná trochu překvapeně, že Gabby promluvila italsky, ale evidentně byl rád, že se Gabby zajímala o jídlo jako takové, což bylo jeho vášní. "To jsou mušle na bílém víně, s trochou česneku, bylinek a plátkem másla navrch. Celé dnešní menu jsem vymýšlel speciálně pro novou restauraci, takže žádný z chodů ještě zatím nikdo neochutnal, kromě mia cara Lotty, kterou jsem přesvědčil, aby ochutnala druhý chod. Tak se nebojte se podělit o připomínky, abych to ještě mohl doladit," dodal ještě s prstem poukazujíc na každého z nás. Neměl jsem však žádné pochybnosti o tom, že to celé bude perfektní. Jen jsem byl zvědavý, co nového vymyslel. Pravdou bylo, že tohle antipasti se mu opravdu perfektně povedlo a nejspíš se to přesně trefilo do té chuti, na níž jsem měl dnes zrovna náladu. Prostě skvělé. A podobně jako Gabby, i já jsem si přidal. Ještě jsem se k ní nahnul, abych jí mohl pošeptat do ucha jednu malou informaci, která se jí určitě bude hodit. "Budou ještě čtyři chody, tak si ještě nechej místo.. jde ti to skvěle, zbožňují tě.." ještě jsem si dovolil ji nenápadně pohladit po noze, než jsem se zase odklonil. "Copak jsem ti, Johne, neříkala, že u stolu se nešeptá, protože ve mě pak akorát vyvoláváš strašlivou zvědavost a to se nedělá," pokárala mě matka naoko vážně. "Samozřejmě bych ti to neřekl ani teď, ale když je tu Gabby, nebudu nezdvořilý. Právě jsem jí říkal, že jsi ta nejvíce okouzlující máma na celém Manhattanu," odpověděl jsem jí naprosto samozřejmě se sladce sarkastickým úsměvem, načež se máma nahlas rozesmála, zakroutila hlavou a podívala se na tátu. "Neměli jsme mu dovolit, aby někam jezdil. Dočista se nám to dítě pomátlo na rozumu," prohlásila, načež to táta hned trefně kontroval. "To je v pořádku, vždyť si nový rozum přivezl z cest domů v mnohem hezčím provedení," stočil výmluvný pohled na Gabby a zakřenil se na ni. Zacukaly mi koutky, ale musel jsem dát tátovi zapravdu. Služebná nám odnesla talíře a pak přišla s červeným vínem, které nejprve nalila Gabby, pak mámě, tátovi a nakonec mně samému. Hned na to už se servírovalo (ve stejném pořadí) primi piatti. Opět se jako první chopila příboru máti, takže Gabby měla opět možnost podívat se, jaký příbor (opět první vidlička a lžíce z kraje) se k tomu používá a v podstatě i to, jakým způsobem se to jí - hlavně vidličkou, kterou se to nabírá, dá do pusy a ukousne, přičemž lžíce je tam až na vyjedení omáčky.. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pokus o to gurmánské gesto jsem si prostě odpustit nemohla obzvláště pak ve chvíli, kdy se to tak skvěle hodilo a na obou tvářích rodičů se vyrýsovaly pobavené úsměvy. Byla jsem ráda, když jsem lidem okolo sebe dělala radost, naplňovalo mě to pocitem štěstí a spokojenosti a teď ještě mnohem více, což se i odráželo na mém podstatně uvolněnějším výrazu tváře, kde se zračil široký úsměv od ucha k uchu. „Je to opravdu výborné, opravdu. A mohu se zeptat, když jste to vymýšlel úplně sám, kde berete inspiraci? Čerpáte například i ze starých receptů babiček a podobně? A když o tom mluvíme, nenapsal jste kuchařku? Nebo nenapadlo vás to?“ Zahltila jsem Raffaela svými zvědavými otázkami a omluvně jsem se pousmála, že jsem se nemohla udržet. Ale mě to vážně hrozně moc zajímalo, ale pak jsem si uvědomila, že ta poslední otázka možná mohla vyznít zvláštně… třeba pan Mariano ani neměl čas, aby se zabýval psaním kuchařky, to vedení řetězce luxusních restaurací mu muselo dávat pořádně zabrat, nemluvě o tom, že jsem si ani nedovedla představit, co všechno to obnáší. A určitě ne jenom vaření, nutno podotknout, že byl skutečně výborným kuchařem, i když jsem prozatím jedla jen první předkrm. A ten byl naprosto dokonalý, že jsem neměla ani jedinou připomínku, snad jen to, že mi to opravdu chutná, dokonce natolik, že bych byla schopna dojíst i ten zbytek, co ještě zůstal na talíři, ale v té chvíli se ke mně John přiklonil, šeptajíc mi do ucha. Bezděčně jsem se pousmála a pak se musela i zakousnout do spodního rtu, když jsem ucítila znatelný dotek na mé noze, po níž mě pohladil hřejivou dlaní, a já si v tom okamžiku vybavila naše společně prožité dokonalé ráno, kdy jsme se… Zčervenala jsem až po špičky uší a zadívala se na rodiče, aby nikdo neměl náhodou podezření. Johnova máma navíc přispěchala s naoko vážným pokáráním, takže jsem se zastyděla ještě víc, jako kdybych byla přichycena přímo při činu, ale když jsem zachytila její pobavení, tak jsem se uchechtla a opět se uvolnila. Krom toho mě rozesmál i John, který měl na to pohotovou odpověď. „No je pravda, že když jsem ho viděla poprvé, tak se mi zdál trochu pomatený,“ neodpustila jsem si se nepřidat k tomu všeobecnému si dobírání chudáka Johna, ale hnedka jsem se k němu otočila a usmála se, snad aby mi to odpustil. „Dělám si legraci, to spíš já jsem byla pomatená a zmatená,“ dodala jsem pak s pohledem do jeho očí a pod stolem jsem se dotkla jeho nohy. Zase to byla chvíle, kdy jsem se od něj nemohla odpoutat, protože jsem se utápěla v jeho tmavých očích, ale… … bylo na čase se opět vrátit do reality. Následovalo dolití vína, přičemž jsem trochu zrozpačitěla, když jsem si uvědomila, co se mnou víno udělalo naposledy. Taky že jsem se výmluvně podívala na Johna, na kterého jsem se trochu zaksichtila, dloubajíc ho pod stolem do stehna – jen tak jako čistou provokaci. Nicméně jsem se záhy uklidnila, abych dávala pozor a mohla se soustředit na to, který příbor vzít, počkala jsem, než začne jíst Charlotte a pak jsem začala i já, i když trochu ztuha, protože jsem si nebyla zprvu jistá a trochu se mi nervozitou zachvěly prsty. Každopádně mi nedělalo sebemenší obtíže vplout do vln konverzace, kterou jsem si dovolila načít sama, a byla jsem z toho překvapená i já. „A jak se vám vlastně daří? Vím, že máte asi starostí nad hlavu, když musíte zařizovat věci kolem nové restaurace, ale…,“ tady jsem se výmluvně zadrhla, protože jsem si nebyla jistá, jak vlastně pokračovat. Pousmála jsem se, trochu nejistě, aby to nevypadalo, že jsem až moc zvědavá, což jsem byla, ale snad ne takovým tím vlezlým způsobem, to bych vážně nerada. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Sí, sí, všechno mé vaření je italiano tradizionale. Chci lidem přiblížit italskou kuchyni v tom nejčistším provedení, takže vycházím z toho, co je v Itálii zcela běžné, ale zároveň se snažím to jemně vylepšit, dodat tomu tu správnou vyváženost chutí a vůní a ještě to spojit do do sebe ladících a navazujících chodů, aby z toho hosté měli ten nejlepší možný požitek," usmál se táta šťastně a poněkud hrdě, na což měl určitě právo vzhledem k tomu, že se mu to (alespoň podle mě) skutečně dařilo. "Jednu knihu mám, už je to dávno, to ještě nebyl John na světě. Je to jen úzká kniha převážně jen o těstovinách. Ale posledních pár let pracuji na nové knize, kde chci, aby bylo všechno, i povídání o Itálii. John mi s tím hodně pomáhá.." rozhovořil se pak ještě trochu víc.. Úplně jsem čekal, že se máti chytne toho, že Gabby něco málo šeptám. Jako bych ji neznal.. povzdychl jsem si v duchu, ale nakonec z toho i s tátou měli velkou legraci, přičemž jsem se i já pousmál, ačkoliv to bylo zcela na můj účet. A aby toho nebylo málo, přisadila si ještě Gabby, na niž jsem vrhl pohled s povytaženým obočím, jako kdybych jí říkal No nevím, kdo byl tehdy pomatený a zmatený, protože já určitě ne.. ale to nakonec řekla sama Gabby a nahlas, téměř jako kdyby mi četla myšlenky. "Sí, to mě zajímá. Lotty mi neřekla, jak jste se vy dva poznali?" chytil se toho hned táta, dívajíc se z jednoho na druhého, čekajíc, kdo začne vyprávět. Po pravdě, moc se mi do toho nechtělo, ale asi by nedal pokoj, dokud by to z nás nevypáčil. Ale i tak jsem si neodpustil menší žert. "Hmm, myslím, že se mi ji tehdy podařilo ukecat na borůvkový koláč..?" řekl jsem zamyšleně a podíval jsem se na Gabby, protože ona byla tou, ze které jsem si tou poznámkou tropil největší legraci. Táta se na mě jen podezřívavě podíval s nakloněnou hlavou ke straně a pak se pohledem přesunul ke Gabby, hledajíc u ní buď potvrzení mých slov, nebo absolutní vyvrácení a následnou pravdu.. Dopil jsem ještě zbytek Prosecca coby aperitivu, abych si mohl užít nápojový hlavní chod - červené víno, které jsem hned pozvedl, abych se napil a ještě těsně předtím na Gabby z legrace zacukal obočím. Má zvědavost ohledně jídla byla hned na to konečně uspokojena. Zaujatě jsem si prohlížel tátův nový výtvor, přemýšlejíc nad tím, co tam všechno je. Konečně jsem ochutnal a ještě s plnou pusou jsem tátovi gestem naznačil, že je to prostě vynikající. Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale Gabby mě předběhla. "Ach, drahá Gabby, už měsíc odpočítávám dny, kdy bude to otevření za námi a Raffi zase půjde spát dřív, než před půlnocí. Vůbec s ním není žádné pořízení a na to, že jeho národ vynalezl siesty, tak si říkám, jestli jsem si vůbec vzala Itala, nebo je to nějaký převlečený Asiat," přeháněla teatrálně Charlotte se starostlivými pohledy mířenými na otce. Ten ale naopak vypadal, že doslova hýří energií a dobrou náladou, takže se tomu téměř těžko věřilo. "Dopřávám si siesty při práci," odbyl ji táta a zaměřil se zase na Gabby. "Máš také ráda vaření, Gabby? A co tě nejvíce baví vařit, mohu-li se zeptat?" vypadlo z něj nakonec, takže jsem si zákonitě ihned vybavil její dokonalé lívance, jejichž malý vzorek ještě zůstal v lednici, čekající jen na to, až tam půjdu plenit zásoby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Vážně?“ Rozzářila jsem se nanovo a obdivně a hrdě jsem se podívala na Johna, na kterého jsem se pousmála, než jsem se znovu navrátila s pozorností k jeho otci. „John mi už o Itálii něco málo pověděl,“ zazubila jsem se, protože jsem si u toho zákonitě vzpomněla nejen na to vyprávění o malé Gii ale i na ty osudné fotky z Johnových představení. A že jsem měla co dělat, abych se nahlas nerozesmála. Tentokrát jsem to ale byla já, kdo po Johnovi vrhnul všeříkající pohled, ještě k tomu doplněný o povytáhnutí obočí, protože jsem nečekala, že by se o kouzlu borůvkového koláče zmínil zrovna před vlastními rodiči. Ale jak jsem zjevně správně odtušila, tak to udělal hlavně proto, aby mě přivedl do rozpaků, což se mu samozřejmě povedlo na výbornou. Musela jsem si trochu odkašlat, ale červená až po špičky uší jsem zůstala stejně. „John se jenom vyhýbá odpovědi, protože moc dobře ví, že mi zastavil u Twin Falls, kde mě zachránil, a pak mě vzal sebou do pekárny, kde jsme koupili i ten borůvkový koláč, o který se, i přestože jsou borůvky jedno z jeho nejoblíbenějšího ovoce, se mnou podělil,“ uvedla jsem to na pravou míru na jeden nádech, jak se to ze mě najednou začalo sypat s obvyklou rychlostí. Raději jsem se na Johna ani nepodívala, poněvadž pokud se na mě podíval on, jak jsem předpokládala, tak jsem h stejně na sobě ucítila, jako kdyby mi jím chtěl propálit díru do hlavy. Užívala jsem si tu božskou chuť dalšího chodu a spokojeně se na všechny culila, a ještě víc jsem se uculila, když jsem spatřila Johna, jak dělá další gesto, které jsem si zafixovala do paměti, abych se to později naučila. Hrozně mě to bavilo a najednou mě napadlo, že bych ho ráda viděla v Itálii, kde tahle konverzace prostřednictvím znakové řeči byla úplně normální. Chtěla jsem se zeptat, co za chod máme tentokrát, ale nakonec jsem se začala zajímat o to, jak se vlastně Johnovy rodiče mají, třebaže to šlo poznat už i jen z toho, jak spokojeně se oba tváří. „Práce člověka šlechtí, ale taky si někdy musí doopravdy odpočinout, aby pak zase mohl pracovat,“ poznamenala jsem s úsměvem a s pohledem na oba rodiče. „Mám ráda vaření, i když sama to moc ještě neumím. Hmm, před vámi bych se asi měla nejspíše stydět, ale ze všeho nejraději vařím lívance. Naučila jsem se je jako první jídlo vůbec,“ svěřila jsem se a zabloudila pohledem k Charlotte, protože jsem si pamatovala, že při té návštěvě, kdy jsem ji prvně poznala, si na nich pochutnávala a říkala, že jí opravdu chutnají. „A s Johnem už jsme taky párkrát vařili, viď? Třeba lasagne,“ natočila jsem se k němu s povytáhnutým obočím, opláceje mu to provokování s borůvkovým koláčem. Musel poznat, na co tím narážím… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Zachránil? John? Co se stalo?" ptal se hned a těkal starostlivě očima z jednoho na druhého. To jsem to vzal raději do svých rukou zase já. "Trable s přáteli, tati. Zrovna jsem jel pro snídani do pekárny a Gabby potřebovala odvoz.. Byl jsem na cestě s bandou fajn lidí a Gabby se k nám i proto přidala. Měli jsme naplánováno jet do Yellowstone, jak už víš. Různě jsme tábořili, poznávali Ameriku, památky a přírodu.. a s Gabby jsme si rozuměli prakticky od první chvíle, takže jela se mnou na motorce.. A teď jsme tu," pousmál jsem se, moc dobře si uvědomujíc, jak moc jsem to zkrátil, ale prakticky jen proto, aby se už táta na nic neptal.. "Ach, ano, ty lívance. Ty byly vynikající, Raffi, určitě bys je někdy měl ochutnat, až je bude Gabby zase dělat," potvrdila Charlotte Gabbyna slova svým vlastním poznatkem, přičemž se na Gabby povzbudivě usmála v naději, že to bude brzy. Rodiče pak zase tolik nepřekvapilo, že jsem vařil, jako spíš to samotné slovo "my" a způsob, jakým to Gabby řekla. Tvářili se u toho nadmíru spokojeně s tím, co vidí a slyší. Podíval jsem se u toho zpátky na Gabby, na zlomek vteřiny mhouříc oči, než jsem se rozhodl zabrousit do mnohem méně nebezpečných vod. "Přirozeně jsem to Gabby všemožně kazil.. ale tohle se ti vážně povedlo, tati, je to skvělé. Co všechno to je? Ty listy mi nic neříkají, co to je?" dostal jsem se konečně ke své otázce. "Tuřínové listy a ančovičky v olivovém oleji. A také chilli, mrkev a celer a navrch trocha rozdrolené opražené ciabatty," odpověděl pohotově Raffael, načež jsem s poznáním zakýval hlavou a nabral si další sousto. Jenže tentokrát se máti rozhodla, že mlčela už příliš a je nejvyšší čas zase trochu víc představit Gabby tátovi, čímž se chtěla pochlubit, že si všechno pamatuje. "Gabby je také vynikající zpěvačka a píše své písně, že je to tak? A její rodiče mají farmu a chovají koně, představ si to! Oh, Gabby, to muselo být úžasné. Jak se tvým rodičům daří nyní?" Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Ztuhl jsem a ačkoliv jsem chtěl Gabby přispěchat na pomoc, nenapadlo mě v tu chvíli vůbec nic, co bych řekl.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Musela jsem se pousmát, když Charlotte potvrdila má slova, přičemž jsem jí ten úsměv radostně opětovala a slíbila, že je určitě zase brzy udělám. Jen mě pak v další chvíli trochu znervóznilo, když se rodiče tvářili značně potěšeně ohledně toho společného vaření, čemuž jsem si v první chvíli moc nerozuměla. Nejspíše tu bylo něco mezi nimi a Johnem, něco co mi unikalo, ale nevěděla jsem co. Možná to bylo překvapení z toho, že jsme vařili, nebo že jsme vařili společně? Nebyla jsem si jistá, každopádně jsem byla ráda, že se třeba nezlobí, to by bylo o dost horší. U tuřínových listů jsem si vzpomněla na koně a už už jsem se chtěla podělit s tím, že je to pro ně lahodná pochoutka, ale včas jsem se zarazila, když jsem si uvědomila, že by to asi vyznělo krapet divně. Rozhodně by nebylo dobré takové dokonalé jídlo pochválit tím, že obsahuje surovinu, kterou milují koně. Skousla jsem si ret a v duchu se zasmála své blbosti, ale děkujíc tam tomu nahoře, že jsem to vážně neřekla nahlas. „Omlouvám se za svou nevědomost, ale co je to ciabatta? To je něco italského, předpokládám?“ Zeptala jsem se trochu stydlivě, že něco takového nevím a taky jsem se dle toho zatvářila s omluvným úsměvem. Podívala jsem se na Johna a pak i na pana otce, než jsem přikývla a samozřejmě jsem ještě vyslovila slova chvály, že mi to moc chutná a dala si další sousto do úst. Bylo to zvláštní, že jsem se najednou cítila tak přirozeně a přitom jsem nejedla ani zase tak moc rychle, jak jsem byla navyklá, ale zřejmě za to mohla ta skutečnost, že jsem byla krapet nervózní a dávala jsem si opravdový pozor na to, abych něco na stolování nepokazila. Nicméně jsem nečekala, že se následující chvíle a především konverzace stočí k tématu, které pro mě bylo velmi citlivé, ačkoliv jsem na mém osobním životu neshledávala něco zajímavého a připadalo mi to jako něco, co se zkrátka stalo. Nepřipadala jsem si jako sirotek těžce zkoušený životem, ale i tak to ve mně zanechalo dosti rozporuplné pocity. Především proto, že až se rodiče dozví, jak to se mnou je, tak se budou cítit asi hrozně, což si budu asi ještě hodně dlouho vyčítat, ale… horší by bylo, kdybychom je zanechali v nevědomosti a možná byla ta pravá chvíle, abych jim všechno vyjasnila. Asi bylo dobře, že nezačal mluvit John, protože tohle bylo na mě a měla bych se toho zhostit. Podívala jsem se letmo na Johna, v mém výrazu se odrážela celá škála pocitů a emocí, ale byla jsem rozhodnutá, že to řeknu, jenom jsem musela sesbírat odvahu, než jsem se podívala rodičům upřímně do očí, doufaje, že si to nevyloží špatně a že se na mě nebudou zlobit. Krátce jsem si odkašlala a snažila se tvářit naprosto normálně, abych v nich nevyvolala výčitky nebo tak něco. „Víte… asi bych vám měla říct, jak to se mnou je. Omlouvám se, že vám to musím říct takhle, ale na druhou stranu jsem ráda, že vám to mohu říct sama a oběma zároveň, protože byste to měli vědět. Já… bohužel nemám rodiče, ani žádnou rodinu. Vyrůstala jsem v dětském domově ve Twin Falls. A nemusíte mít obavy, i tak jsem byla šťastné dítě, kterému nic nechybělo – až na rodinu, samozřejmě – ale tou mi byli ostatní děti a vychovatelky. Později jsem byla i u pěstounů… A co se týče farmy, tak ano, i na ní jsem byla, a majitelem byl jeden farmář, který byl pro mě něco jako dědeček, abych to upřesnila. A pak, když nadešel čas, tak jsem se musela vydat svou vlastní cestou, což znamenalo najít si práci a starat se sama o sebe. Našla jsem si práci v tamním baru jako občasná výpomoc za barem a pak jsem i zpívala, což je moje vášeň… Ještě jednou se omlouvám, že jsem vás tímto nejspíše uvedla do nepříjemné situace, ale vážně si nemusíte dělat starosti. Vnímám to jako součást svého života, není to nic… hrozného. Jsou tací, co na tom mohou být ještě hůř,“ vydechla jsem a najednou se mi nesmírně ulevilo, že to rodiče vědí, a že jsem jim to řekla. Sice jsem je určitě zaskočila, ale doufala jsem, že to vezmou dobře a že mě nebudou považovat za někoho, koho by měli hrozně moc litovat. Vlastně jsem byla jen obyčejná holka, sice s trochu pohnutým osudem, ale každý člověk měl ve svém životě něco bolestivého. Já se však nepovažovala za sirotka. Vždycky jsem měla kolem sebe lidi, na kterých mi záleželo a kterým záleželo na mně… „Mohu se na chvíli omluvit?“ Promluvila jsem pak tiše a podívala se na Johna. Bylo mi najednou trochu nevolno, ale taky jsem chtěla dopřát rodičům trochu prostoru proto, aby se s tím, co jsem jim právě řekla, takříkajíc poprali. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Úplně přesně je to typický italský bílý chléb. Vypadá trochu jako bageta s tvrdší křupavou kůrkou a uvnitř by správně měla být ciabatta nadýchaná, takže by měly být v těstě viditelné díry," řekl jsem téměř jako slovník a podíval se u toho na tátu, který pokýval hlavou a pak se pousmál na Gabby. Všechno zatím vypadalo dobře - všichni byli klidní a bezstarostní, Gabby snad i bez zbytečného stresu, dokud.. Máma ani netušila, do jak kyselého jablka si právě kousla, a ačkoliv jsem chtěl Gabby pomoct, nevěděl jsem, jak začít. Nakonec jsem se vzmohl jen na to, že jsem se podíval na Gabby, která mi jen chvilkově pohled oplatila a pak se zadívala na rodiče. Mimoděk jsem jí položil dlaň na nohu coby gesto naprosté podpory, což bylo to jediné, co jsem mohl udělat. Máma s tátou oba hned zvážněli a s rozšířenýma očima hltali každé Gabbyno slovo. Máma dokonce bezděčně zvedla ruku, aby si zakryla pusu, uvědomujíc si náhle, co že to vlastně řekla a jaké to asi pro Gabby mohlo být. Věděl jsem, že se teď strašně styděla. "Oh, omlouvám se, Gabby.." řekla tiše, ale Gabby hned na to pokračovala ohledně farmy. Táta mezitím položil mámě dlaň přes tu její, která doposud spočívala na stole. "Děkuji, že jsi nám to řekla, Gabby, moc si toho vážíme," promluvil pak táta se vřelým pousmáním, ale pravdou bylo, že ani jeden z nich nevěděl, co na to vlastně říct. Byli zaskočeni a vlastně jim přišlo více, než vhod, když se Gabby omluvila. "Samozřejmě, drahoušku, John ti.." nemusela ani dopovědět Charlotte, protože jsem pohotově vstal. "Ukážu ti kam.." řekl jsem tiše Gabby, ještě jsem se snažil k rodičům vyslat uklidňující pohled, že je vše OK a na to už jsem gestem ruky ukázal Gabby směr, jímž se vydáme a pak jsem ji následoval do vedlejší místnosti, kde jsme se ztratili rodičům z očí. Byl jsem to já, kdo to napětí nezvládl a jen, co jsme byli sami, přitáhl jsem si Gabby do objetí, přičemž jsem ji jemně pohladil po vlasech a zádech. "Omlouvám se za mámu.. i za to, že jsem tak zamrznul, promiň.. Jsi v pořádku, Gabby?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Byla jsem vděčná tomu, že jsem ani nemusela nic dalšího říkat a John mi podal pomocnou ruku, když hned pochopil a bez dalších slov, mě nasměroval směrem do dalšího pokoje, kde jsme zmizeli všem z očí a měli jsme tak soukromou chvíli jenom pro sebe. „Vůbec se neomlouvej, ani za mámu… To je přeci pochopitelné, když to nevěděla. To já bych se měla omluvit, že jsem to asi tak trochu zkazila. Možná jsem to měla říct hned? Nebo si to nechat na vhodnější chvíli? Netuším, ale…asi je dobře, že to vědí. Nechtěla bych jim nic tajit,“ rozmluvila jsem se trochu se zadrhávajíc. Každopádně mi pomohlo už jenom to, že si mě John přitáhl do náruče a že mě přitom hladil po zádech a vlasech, což mě uklidňovalo a zaplnilo mě to hřejivým pocitem. „Nezlobíš se? Opravdu mě mrzí, že jsem jim připravila takový šok, vážně jsem nechtěla,“ zamumlala jsem ještě, přičemž jsem se zachvěla, ale objetí jsem mu o dost pevněji opětovala. „Ani nevíš, jak moc ráda jsem, že tě mám,“ zašeptala jsem do jeho ramene, na které jsem si položila hlavu a přivřela jsem oči. „Krásně voníš,“ vypadlo ze mě nakonec po chvíli, kdy jsem se zhluboka nadechla, ale nechtělo se mi od něj odtáhnout ani na milimetr. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Nic jsi nezkazila, blázínku, nemluv hlouposti.." řekl jsem tiše s malým uchechtnutím, jak to znělo.. ale nechal jsem ji dál mluvit. Bloudil jsem očima bezcílně po pokoji, užívajíc si na druhou stranu tu zvláštní intimní chvilku. "Je dobře, že to vědí. Stejná situace se mohla stát kdykoliv jindy a takhle už alespoň máme to nejhorší za sebou a víme, že už nám podobný šok nehrozí. Nedělej si s tím starosti, všechno je dobré, Gabby.." snažil jsem se ji chlácholit a dovolil jsem si na chvilku zesílit stisk v odpověď na ten její mírný třes. Rozhodně se mi ji nechtělo pouštět a zřejmě ani Gabby se ode mě v tuto chvíli nechtělo. Chtěl jsem si být jen jistý, jestli opravdu nechtěla.. jít si odskočit, ale zřejmě opravdu potřebovala jen chvilku klidu, aby se i ona zmátožila po tom, co se svěřila mým rodičům o své minulosti. Měla můj nehynoucí obdiv za tu odvahu. Chtěl jsem být taky statečný a svěřit se jí s něčím, nad čím už nějakou dobu přemýšlím, totiž.. že ji mám opravdu.. velmi rád.. ale potíž byla v tom, že ani v mysli se mi to nedařilo pořádně zformulovat, natož abych to řekl nahlas. Bylo mi jasné, že by to nejspíš chtěla slyšet, protože to chtěla jednoduše každá ženská bytost, jenže já - logicky - nepovažoval za nutné to říkat, protože to přeci bylo "úplně jasné". Raději jsem to nechal plavat. To už jsem se uchechtl jejím tichým slovům. "Tentokrát to nejsem jen já, ale ještě dobrá práce italského odborníka s dobrým nosem," zakřenil jsem se, snažíc se troškou vtipkování odvést Gabbyny myšlenky úplně jinam, abychom se pak mohli v klidu vrátit ke stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Jako vždycky máš pravdu. Věřila jsem, že se nebudou zlobit, jen jsem se obávala jejich reakce, abych je neranila, nebo se necítili nijak špatně,“ zvedla jsem hlavu a podívala se mu s úsměvem do tváře. Nevěděla jsem, nad čím přemýšlí, ale měla jsem u toho pocit, že mu v hlavě probíhá hodně myšlenek a byla jsem zvědavá jaké přesně, nicméně jsem se nezeptala. Jen jsem se nadechla a ještě více prohloubila svůj úsměv. „A tvůj táta je úplně skvělý, jako Charlotte, a navíc k tomu ještě pravdu výborně vaří. Nebudeme sem chodit častěji?“ Dovolila jsem si nakonec malou legrácku, kterou jsem nemyslela zase tak vážně. Ale faktem zůstávalo, že další pozvání bych určitě neodmítla (a samozřejmě, že nejen kvůli jídlu). „Takže ti nebude vadit, když si ještě přivoním? Máš totiž tak krásně hebkou kůži,“ a to už jsem se i navzdory svým slovům nadzvedla na špičkách a přitiskla se nosem na stranu jeho krku, se kterým jsem se ještě dlouhou chvíli mazlila, přičemž jsem měla přivřené oči, načež jsem neodolala a něžně mu po kůži přejela zuby, než jsem stopy po nich zahladila polibky. Ale i tak mu tam nejspíše zůstal trochu načervenalý obtisk mých zubů. „Měli bychom se asi už vrátit, ať nevzbudíme podezření, nebo spíše, aby neměli starosti,“ navrhla jsem pak tiše, třebaže se mi od Johna vůbec nechtělo a taky že jsem ho pořád ještě objímala kolem krku a zamilovaně se na něj culila. Už mi bylo zkrátka dobře, a všechny starosti sem hodila za hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Můžeme vtrhnout na oběd do restaurace, kdykoliv se nám nebude chtít vařit..," přisadil jsem si s malou legráckou, ale raději jsem už víc neriskoval, protože hrozilo, že by si naši Gabbynu pozornost pro sebe uzurpovali až moc podezřele často a já bych pak seděl doma sám.. "Samozřejmě, budu tu ještě celý týden, vždy od rána do večera," dělal jsem si z ní teď trochu legraci, mluvíc jako pouťový vyvolávač jednotlivých atrakcí, ovšem s tím velkým rozdílem, že jsem to říkal dost tiše, aby nás nikdo neslyšel. Přivřel jsem pak oči a nastavil Gabby krk, aby měla volnost dělat, cokoliv se jí zlíbilo. Dlužil jsem jí to už dopředu za to, že jsem se pak ještě rychle sklonil a ukradl si polibek pro sebe. Pohladil jsem ji přes linii obličeje, odhrnujíc jí z něj vlasy, než jsem ji pak úplně pustil, abychom mohli vyrazit zpátky ke stolu a dojíst tam onen druhý chod.. Táta s mámou se na sebe usmívali a něco si tiše povídali, když jsme se tam zase objevili. Pomohl jsem Gabby opět usednout ke stolu, než jsem se sám posadil. Všichni jsme se na sebe usmívali a k mé úlevě se naši rozhodli zřejmě začít úplně jiné téma. "Právě jsme si s Raffem říkali, Gabby, jaký skvělý vliv na Johna máš. Neviděli jsme ho se takhle usmívat už.. ani nevím. A ty se nekoukej tak ublíženě, moc dobře víš, že je to pravda," namířila na mě máma obviňující prst. "Tak šup šup do jídla, ať vám to nevystydne, děti.." dodala ještě a i s tátou se napili vína, culíc se u toho jako dva blázni. Ještě chvíli jsem je sledoval s povytaženým obočím, než jsem se otočil na Gabby a výmluvně jsem pokrčil ramenem. Ani jsem si nevšiml, že jsem přitom tím pádem odhalil krk s čerstvým narudlým otiskem jejích zubů, což hned upoutalo máminu pozornost. Nic neřekla, jen se kousla do rtu, aby se pořád tak moc neusmívala a znovu se pustila do jídla. Brzy na to nám opět byly vyměněny prázdné talíře za plné, tentokrát s něčím, co mě hned trklo do nosu, takže jsem se hned těšil na to, až se budu smět pustit do prvního sousta. Zobrazit SPOILER "Kuřecí rolky s kozím sýrem a pomerančovou omáčkou. Tohle jsem ve své hlavě nosil dlouho, ale nedařilo se mi k tomu sestavit zbylé chody.. až doteď, alespoň doufám. Dobrou chuť.." řekl nám k tomu hned táta, když viděl ten můj výraz. "Máte už nějaké plány na týden?" zeptala se pak se zájmem máti, čekajíc podobně nabytý program, jako ten turistický okruh, o němž Gabby vyprávěla, když jsme přišli.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Každopádně mi už bylo mnohem lépe, a když začal vtipkovat i John, tak to bylo naprosto dokonalé, neboť to znamenalo, že i jemu se ulevilo a nedělá si z té předchozí situace nějaké výčitky nebo snad vrásky na čele. Ještě jsme si užívali společně strávenou chvilku, než jsme se rozhodli vrátit se zpátky ke stolu. Ale ještě než se tak skutečně stalo, opětovala jsem Johnovi delší procítěný polibek, když už si mě k sobě přitáhl zpátky, aby mi ukradly mé rty. Cestou jsem však neodolala a krátce jej pohladila po paži, třebaže jsem měla strašlivou chuť vsunout mu dlaň do té jeho hřejivé a pravděpodobně by mi ani nevadilo, kdyby nás takhle zahlédli rodiče. Ale věděla jsem, že Johnovi by se to nejspíše nelíbilo, nebo by se mu to minimálně příčilo, takže jsem tyto myšlenky vypustila z hlavy a byla vděčná aspoň za to, že jsme chvilku strávili ve společném objetí a že se mi přitom John psychicky nezhroutil. Ne že bych ho podceňovala, ale zkrátka jsem ho nechtěla uvádět do nepříjemných rozpaků, obzvláště pak u jeho rodičů v bytě. Krom toho, chtěla jsem, aby byl se mnou šťastný a ne, aby mi pak při nejbližší příležitosti utekl. Rodiče se evidentně po dobu naší nepřítomnosti společně bavili a dokonce jsem na jejich tvářích postřehla i výmluvné úsměvy, což jsem brala jako znamení toho, že je již všechno v pořádku a že se nemusím nadále stresovat svými úzkostlivými myšlenkami. John mi galantně pomohl se usadit na místě a já se usmála na rodiče, třebaže jsem se celou dobu usmívala, protože jsem ty koutky prostě nemohla dát dolů. Nějak mi to vůbec nešlo a zvláště pak s vědomím, že sedím vedle Johna. Jen jsem netušila, že mě rodiče mají v plánu přivést tak trochu do rozpaků. Uculila jsem se, ale současně i zrudla po špičky uší. „Vážně? A já si myslela, že je to především díky tomu, že se konečně vrátil domů za vámi,“ pousmála jsem se. Nebyla jsem si jistá, zdalipak si můžu připsat veškeré zásluhy za to, že se John mnohem častěji a více usmíval. Podívala jsem se na něj, jestli k tomu něco řekne sám, ale tak trochu jsem odtušila, že se mi možná dostane spíše charakteristického pokřiveného úšklebku. Místo toho se mi nakonec dostalo jen jeho opětovaného pohledu a pokrčení ramene, přičemž jsem si také všimla toho otisku mých zubů na jeho krku. Rychle jsem se podívala na druhou stranu, kde jsem se střetla s pohledem Charlotte, která se kousala do rtu, ale nakonec se dala do jídla. A já raději také. Další chod mě překvapil. A taky dostal do velkých rozpaků, protože když jsem uviděla ten pomeranč a ještě naslouchala, co tam všechno je, tak se mi zákonitě vybavilo celé dnešní ráno. Kousla jsem se do rtu, který jsem si okousávala ještě značnou chvíli čekajíc, než začne madam hostitelka, a u toho jsem se ještě podívala na Johna. Nechtěla jsem na sebe upozorňovat, takže jsem se rychle otočila, pokud se na mě podíval a se zarděním jsem se pak pustila způsobně do jídla. „Hmm… Plány na týden? Chtěli jsme se podívat do klubu, kde vystupují neznámí umělci, abych viděla na vlastní oči, jaké to vlastně je takhle vystupovat před lidmi, ještě k tomu ve velkoměstě. No a pak jsme si s Johnem říkali, že bychom… jeli na Ostrov? Na Ostrov prince Edwarda?“ Hodila jsem očkem po Johnovi. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro S novým chodem přišlo opravdové překvapení. Mimoděk jsem se zakřenil s výmluvným pohledem ke Gabby. Táta s mámou věděli, jak moc mám rád pomeranče, takže oni to přisuzovali pouze tomu, kdežto s Gabby jsme si mohli vybavit i trochu.. jiné a dá se říct, že značně čerstvé vzpomínky.. Ani jsem nedutal. Právě jsem se ocitl v gastronomickém nebi a právě kvůli plné puse jsem opět na tátu krátce udělal gesto "perfetto". Máti pak vyrukovala s další otázkou, načež mě Gabby zachránila (protože jsem měl pořád plnou pusu) a rozhovořila se jako první. "Ach, tam je krásně, občas jsme si tam s Raffem zajeli. Je tam jako na anglickém venkově někde na jihu. To je moc dobře, že si uděláte výlet, jsem si jistá, že se ti tam bude líbit, Gabby" rozplývala se máma, poskytujíc mi čas na to, abych polkl, zapil to vínem a byl připraven se připojit k rozhovoru a osvobodit tak Gabby od výslechu. "Plánujeme to přibližně na celý víkend. Přeci jen nechci, aby byla Gabby tady, v New Yorku, pořád jako v zajetí betonové klece. A vlastně, teď jsem si vzpomněl, chtěli bychom jít i do Zoo a.. prostě poznávat město, aby se tu Gabby cítila lépe a neztratila se, až někdy třeba půjde pro zmrzlinu," zakřenil jsem se nakonec, tak trochu oklikou narážejíc na tu menší příhodu, kdy se vypařila z bytu a šla si povídat dolů s oběma pány.. ale abych si Gabby případně usmířil, krátce jsem ji pohladil po stehnu pod stolem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Už se moc těším a jsem zvědavá, jak to tam vypadá. John se taky zmiňoval, že to tam vypadá jako kousek Anglie,“ pokývala jsem hlavou a vložila si malé sousto do úst. Bože, to bylo tak skvělé, že snad opravdu budu chodit jen do té italské restaurace, jen abych si mohla dopřávat častěji něco tak báječného. Ale to už se pomalu dostával ke slovu John, na kterého jsem se v mžiku otočila, abych si jej mohla vyslechnout a ke konci pomalu svraštit obočí, jak jsem poznala, že si ze mne opět utahuje, i když před rodiči tomu bylo asi poprvé. Nebo mi to tak aspoň přišlo, neboť jsem si právě v té chvíli nemohla vybavit okamžik či příležitost, při které by si ze mne před nimi opravdu dělal legraci. Ale vzal to ďas, jak říká sám John. Hraně jsem na něj přimhouřila pohled, přesně tak, jako to občas dělával sám, ale ve skutečnosti jsem se dobře bavila, smějíc se tomu v duchu na plné kolo Alespoň do té chvíle, než jsem jeho hřejivý dotek neucítila na stehně pod stolem. „… A nechtěli byste se někdy na takovou procházku po parku přidat k nám? Ta zmrzlina, co jsme měli s Johnem v Central parku je opravdu výborná,“ prohodila jsem směrem k rodičům, když mě to zčista jasna napadlo ve spojitosti s tím, co už John pověděl. Nebyla jsem si sice jistá, jak by se na něco takového tvářil, ale třeba by nebyl vůbec proti. Krom toho, já to nenavrhla jen tak ze slušnosti a zdvořilosti, což svým způsobem vlastně ano, ale pořád jsem to myslela naprosto vážně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nakonec to byl táta, kdo se chytil Gabbyna pozvání jako první. "Molto bene, Gabby! Skvělý nápad. Mohli bychom si v parku udělat piknik. Naposledy jsme tam takto byli, když byl John ještě malý kluk a vrátil se z internátu na prázdniny." Viditelně tátovi při té představě svítily oči nadšením. Jako správný Ital doslova zbožňoval chvíle sladkého nicnedělání (dolce far-niente) a mámě se líbila naopak představa, že zase po dlouhé době vyrazíme do parku jen tak, jako rodina, do které samozřejmě zahrnovala teď i Gabby. Na řadu pak přišel další chod, takzvaná "příloha", což bylo už jen lehčí jídlo na závěr, kterému pak dodá tečku vybraný dezert. Zobrazit SPOILER "Chřest s parmazánem, kapkou citronové šťávy a s jemnou sýrovou omáčkou.." zmínil se táta mezi řečí, zatímco jsme si kolovali malý omáčník, abychom si každý dle svého gusta polili sýrovou omáčkou chřest.Řekl jsem pak tátovi, že se mu celé menu opravdu povedlo, všechno na sebe chuťově skvěle navazovalo a prolínalo se, takže jsem byl nadmíru spokojený (a nadšený obzvlášť z toho kuřete s pomerančem, které pro mě bylo zkrátka bezkonkurenčně nejlepší).. Služebná nám pak odnesla talíře, načež táta vstal s tím, že dezert se bude servírovat až ke kávě, kterou chce udělat sám. Přešel tedy do svého království, aby si vytáhl dózu se zrnky své oblíbené kávy. "Copak vám mohu nabídnout, miei carissimi? Latté Macchiatto, espresso, ristretto.. anebo, když máme dnes tak pěkný teplý den, dal by si někdo frappé?" Až to poslední slovo přesvědčilo mě i mámu, takže jsme se na sebe oba s potutelným úsměvem podívali, než se máti otočila k tátovi čelem. "S Johnem si rozhodně dáme frappé, drahý. A co Gabby?" vrátila se pak pohledem ke křehké blondýnce (převlečenému kávovému maniakovi) po mém boku. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Při dalším chodu jsem se zlehka pod stolem pohladila po břiše, které se začínalo povážlivě plnit, ale ještě pořád jsem měla chuť na další a další přísun jídla, protože jsem si nechtěla ujít žádnou z nových nabízených chutí, které mi byly nabízeny. Každý chod jsem jak jinak než doslova hltala pohledem, protože nejenom, že to chutnalo naprosto výborně, ale i dle toho to vypadalo, což jsem se taky později nebála nahlas ocenit. Nutno podotknout, že jsem se ani nepolila tím kolujícím omáčníkem, ze kterého jsem si dovolila vylít štědrou dávku sýrové omáčky, jakožto milovník sýrů, takže jsem si nakonec na tom všem i chřestu, který jsem do té doby snad ještě nikdy nejedla, pochutnala. A taky jsem nakonec nezapomněla sdělit svůj názor, postřehy a ještě jsem se i na něco zeptala, když jsem si vzpomněla, že mě něco u některých jídel zajímalo, a po tom všem jsem samozřejmě poděkovala za nejlepší oběd, co jsem kdy jedla. Pak, když jsem si i já řekla o to Frappé a pan Mariano nám všem osobně udělal kávu, jsme se přesunuli do druhého pokoje, kde jsem se posadila vedle Johna, kterému jsem položila dlaň na nohu, ale rychle, než by si toho někdo mohl všimnout, jsem ji stáhla zpátky k sobě. I když šlo převážně jen o to, že jsem se o něj víceméně bezmyšlenkovitě opřela, když jsem si dosedla. Uvědomila jsem si ale, že bychom se asi stali ještě větším středem pozornosti a krom toho, asi by to ani nebylo Johnovi příjemné. Nebyla jsem si v tomhle směru pořád jistá, a třebaže mě to občas i tak trochu frustrovalo, tak mě ani nenapadlo si nějak stěžovat, nebo něco podobného. Zkrátka jsem byla chápavá a trpělivá s ohledem na to, jak to John s těmi veřejnými projevy náklonnosti, obzvláště před rodiči má. A já jsem taky nebyla zrovna ten typ člověka, co by to dával až tak okatě najevo před rodiči. Všichni jsme se společně rozpovídali, nebo aspoň já jsem opět povídala o všem možném, co mě zrovna napadlo, aniž bych se nějak více ostýchala, neboť jsem se cítila daleko uvolněněji, za což určitě mohla i ta skutečnost, že rodiče již věděli o mé minulosti a tak jsem si nemusela víceméně dělat starosti. Vypadalo to a mimo jiné i působilo, že jsem na ně udělala dobrý dojem a že ani ta má minulost na tom nic nezměnila, za což jsem byla opravdu strašně moc ráda. A nakonec, ta káva byla naprosto dokonalá a musela jsem dát za pravdu, že ta, co si obyčejně vaří Američani, je oproti této, co nám pan Mariano udělal, nedobrá. Prostě a jednoduše jí nesahala po paty. „Kdybyste chtěli, tak tu máme i ty fotografie, co bychom vám mohli ukázat. A jsou tam i ty z našeho včerejšího výletování,“ navrhla jsem pak o několik dalších chvil později, snad jako… další bod programu? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pomalu mi začínalo být jedno, jak se na nás tváří rodiče, nebo spíš lépe řečeno - prioritní pro mě bylo, aby se cítila dobře především Gabby a snad i proto jsem jí zlehka položil dlaň na nohu hned po té, co ona odtáhla tu svou. Pokud chtěla, nechal jsem se za tu ruku i vzít, což jsem naznačil tím, že jsem jednoduše dlaň otočil vzhůru. Raději jsem se u toho na ni nedíval, jinak bych asi ruku hned stáhl zpátky, ale i když jsem koukal tak nějak neurčitě na právě hovořící máti, mimoděk jsem se uculil, čekajíc, jestli Gabby tu mou výzvu přijme.. Brzy na to se však objevil táta se čtyřmi frappé s hustou pěnou, v níž dokonale držela brčka. Tím pádem jsem i svou ruku musel odtáhnout zase k sobě, abych si mohl osladit a upít svého studeného nápoje. Jen chvilku za tátou přišla i jejich služebná s tácem, z něhož nám servírovala zákusek. Zobrazit SPOILER I tentokrát se táta perfektně trefil. Bylo vidět, že je vážně mistrem svého řemesla a povýšil pouhé vaření na vědu a umění.Sledoval jsem pak, se zvědavostí sobě vlastní, Gabby, jak jí to chutná, zvědavý především na to frappé. Bylo to příjemné sedět takhle v klidu na pohovkách, spokojeně najedený, v příjemné konverzaci s neustále se usmívající společností mých nejbližších. Gabbyn návrh ohledně fotografií se setkal se všeobecným nadšením, takže jsem se (coby technicky nejnadanější z rodu Mariano) obětoval a šel jsem zprovoznit promítání. Nechal jsem opět na Gabby, aby tátovi povídala vše možné o fotkách, které začínaly ještě v Yellowstone, samozřejmě ji doplňujíc vždy, když to bylo zapotřebí, nebo jsem zkrátka cítil, že jsem ještě něco dodat chtěl.. a pak, v nějakém okamžiku, kdy mě Gabby zachytila na nějaké momentce, se máma strašně rozesmála. "Někde máme naprosto stejnou fotku Johna, když byl ještě malý. Tváří se tam naprosto stejně, má i stejný postoj," smála se, promlouvajíc ke Gabby, ke které se nahnula a pohladila ji po paži, přičemž spiklenecky trochu ztlumila hlas. "Tehdy.. už si nevzpomenu, kolik mu mohlo být, ale vzal si tehdy do hlavy, že je.. Jak to bylo to jméno, Raffi?" Otočila se na tátu. (Já jsem jen přimhouřil oči a trochu sklopil hlavu, čímž jsem dosáhl trochu víc varovného pohledu, kterým bych byl schopen v další vteřině i vraždit, protože jsem moc dobře věděl, o čem je řeč). "Hmm.. Wayne.. Bruce Wayne, myslím," pomohl táta a zazubil se na mě. "Ach ano, děkuji. No a John za námi pořád chodil, že prý mu máme tak říkat a na Johna že prý odteď neslyší. A pak nás pořád opravoval, kdykoliv jsme mu řekli jeho jménem. Vydrželo mu to asi týden, než zjistil, že s tímhle u nás prostě nepochodí. Ale mluvil o tom člověku pořád. Netuším, kdo to byl a proč mu tak utkvěl v paměti a s Raffem jsme dokonce tehdy zvažovali, jestli nemáme vzít Johna k nějakému terapeutovi.. Ale naštěstí ho to samo přešlo.." rozesmála se zase máma a konečně se na mě láskyplně podívala, přičemž jsem si jen povzdychl, protočil jsem očima a nakonec se podíval na Gabby, očekávajíc, že to budu mít na talíři ještě minimálně celý příští týden.. Díky mami.. "No a co se raději vrátit k fotkám, hmm?" navrhl jsem s nadějí, že tím to celé uzavřu a popojedeme dál, co nejdál od mé maličkosti.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ale stejně jsme se pak s ledovou kávou museli rozpojit, jelikož jsme oba potřebovali ruce k tomu, abychom si ji osladili dle svého a mohli konečně ochutnat. Celá natěšená jsem pak upila, ale bohužel jsem si neuvědomila, že ta hustá pěna mi ulpěla na rtech, načež jsem se podívala na Johna a uculila jsem se. Při té příležitosti jsem neopomněla okomentovat i zákusek, do kterého jsem se s chutí pustila a labužnicky přivírala oči, jak jsem si na něm pochutnávala. Vážně jsem si v tom momentu připadala jako v pověstném sedmém nebi a k úplně spokojenosti mi chyběl snad už jenom… John v ručníku… Nebo zcela nahý John masírující mi nohy? Nečekala jsem však, že mi Charlotte prozradí jistou příhodu z Johnova dětství, kterou mu, jak správně dávno odtušil, bude mít asi ještě hodně dlouho na talíři, protože mě to hrozně moc pobavilo, což jsem dala ostatně i najevo zvonivým smíchem. „To je postava Batmana, z jeho oblíbených komixů. A když je o tom řeč, tak jsem si vzpomněla i na jeho Vlkodava Alfreda, kterého pojmenoval právě po komorníkovi, jenž měl sám Bruce Wayne… Ale teď si nechává říkat James Bond, jako anglický gentleman,“ u posledních slov jsem se konečně podívala na Johna, který mě tak trochu vyděsil tím svým vražedným pohledem, takže jsem raději pomlčela a přikývla s jeho následnými slovy, že bychom se měli vrátit zpátky k fotkám. „Tak už se nezlob,“ zašeptala jsem pak k němu smířlivě a dovolila si ho zlehka pohladit po tváři, abych urovnala jeho asi ještě stále podmračený pohled, který se mu dost možná i po mém dobírání prohloubil. Kdybychom byli doma, tak bych ho ještě obměkčila procítěným polibkem, ale zde nám musely stačit jen ty letmé nenápadné doteky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Bohužel, naše malá příjemná hra byla přerušena dezertem.. Vůbec mi nevadilo, že se všichni smějí na můj účet, ačkoliv to tak z mého výrazu tváře možná znatelné nebylo. Věděl jsem ale, že čím trucovitěji se cíl tváří, tím víc pobavené je okolí, samozřejmě se to ale nesmělo přehánět. Takže jsem se snažil změnit téma, nebo spíš, vrátit se k původní činnosti, než se to zvrhne v mnohočetné vyprávění mých neslavných příhod z dětství. "Počkat, počkat, nenechávám si tak říkat, to prostě.. tak nějak vyplynulo, protože, no jen se na mě koukni, jsem prostě úžasný, co víc dodat?" dělal jsem si z toho legraci, ještě chvilku se mračil , ale pak jsem se dokonce i zazubil, aby bylo jasno, že to nemyslím vůbec vážně. Oba rodiče už mě znali dost na to, aby se tomu smáli ještě víc. "Alfred, ano.. to byl vynikající pes, opravdu. Jednu dobu vypadal spíš jako Johnův poník - ne, že by na něm John doopravdy jezdil, to ne," dodal honem táta na závěr, aby se Gabby nevyděsila. Máma se už ale zase vrátila pohledem k fotkám, vyčkávajíc, co nového ještě uvidí.. "Já vím.. nezlobím se.." namítl jsem rovněž šeptem zpátky ke Gabby, hladíc ji pohledem svých tmavých očí po tváři. Následovalo ještě porůznu fotek z Gabbyna malého foťáku, přičemž jsem musel uznat, že na tak malou hračku fotí velmi obstojně a dokonce to ani není rozmazané. Jedna z posledních fotek pak byla ta, kdy jsme kráčeli po Times Square a já vyfotil takovou momentku nás obou. Vypadalo to hodně dobře, divil jsem se, že to ten malý foťák zvládl i za pochodu, kdy jsme se hýbali. Byli jsme oba krásně ostře vidět a za námi bylo trochu rozmlžené pozadí, úplně jako nějaká profi fotka po úpravě ve Photoshopu. Zase jsem se na malý okamžik kousl do rtu, jak to na té fotce Gabby slušelo, s nezvykle sčesanými vlasy a rudými rty.. I rodiče se na nás spokojeně uculili, když se dostatečně na fotku vynadívali, takže bylo vidět, že z nás mají evidentně radost.. Ještě chvíli jsme si všichni povídali, než jsem se nakonec rozhodl, že bych chtěl Gabby něco ukázat, když už jsme tady. Nahnul jsem se k ní blíž a pošeptal jí do ucha, aby šla se mnou, načež jsem vstal a naznačil svůj úmysl rodičům, přičemž oba jen přikývli a pokračovali v rozhovoru, týkajícím se Prahy a nadcházející velké události.. Šel jsem napřed a když jsme zmizeli z dohledu rodičů, znovu jsem zkusil zapracovat sám na sobě a vzal jsem Gabby za ruku, propletl si s ní prsty a vedl jsem ji po bytě až na samotný kraj, než jsem se zastavil přede dveřmi. Podíval jsem se na ni s pousmáním a pak, když jsem ji pustil, abych vzal za kliku, jsem ji uvedl do svého bývalého "království". Nechal jsem ji projít jako první a zavřel jsem za námi dveře. "Vylákal jsem tě sem záměrně.. chtěl jsem tě mít chvilku jen pro sebe.. je to hodně sobecké?" vrhl jsem na ni pohled absolutního neviňátka, opírajíc se o zavřené dveře, obě ruce za zády. "Mimochodem.. můj pokoj. Přiznám se, že už jsem tu docela dlouho nebyl.." Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Letmo jsem se ještě na Johna podívala, ale nic jsem neříkala. Ono už jenom to, že jsem se na něj podívala, mluvilo samo za sebe dostatečně. A krom toho, musela jsem si přiznat, že se mi líbilo, jak pomalu jsme se dostávali k těm projevům náklonnosti na veřejnosti. Zdálo se, že v soukromí už jsme ty překážky překonali oba dva a neměli jsme žádný problém být tomu druhému co nejblíže, ale takhle před zraky ostatních to bude nejspíše chtít ještě více času. Ale to neznamenalo, že bych po Johnovi něco vyžadovala, to v žádném případě. Tvářila jsem se značně pobaveně a ještě víc, když se John pokusil z toho zase vykecat, což mu samozřejmě šlo, ale jeho mínusem bylo, že to zkoušel u lidí, kteří ho už znali. Třebaže já sama jsem nemohla tvrdit, že bych ho znala do morku kostí, jako například jeho rodiče (i když i v tomhle směru by to bylo na dlouhé polemizování s ohledem na skutečnost, že John nebyl zase tak otevřený člověk – ne ve všem). Raději jsem tohle téma přezdívek a podobně nechala být, protože jsem ani nechtěla, aby se John cítil nějak podivně, a krom toho mou pozornost upoutal jeho táta. Nevyděsila jsem se, ale naopak mě ta představa spíše rozesmála, ale to už jsme se opět pohroužili do promítání fotografií z našeho cestování a výletování. Samozřejmě jsem se opět ujala slova a vyprávěla jsem o všem možném, i o tom co mě mezitím napadlo a občas jsem se podívala na Johna, když jsem si nebyla jistá, přičemž jsem si uvědomila i to, jak se skvěle doplňujeme i v tomhle směru, což mi vykouzlilo úsměv na rtech. Více než na samotné fotky jsem se pak ale soustředila na Johna, k němuž jsem se čím dál více vracela pohledem doplněný o úsměv. Zkrátka jsem si nemohla pomoct. Navíc, když mi ještě k tomu opětoval ten svůj uhrančivý pohled tmavohnědých očí, měla jsem chuť se k němu nahnout ještě blíž, ale to jsem pochopitelně neudělala. Ale bylo opravdu těžké se od něj odtrhnout a držet se zpátky. Co se týkalo jedné z posledních fotek, kde jsme byli společně na Time Square, tak jsem nemohla uvěřit vlastním očím, neboť jsem samu sebe nemohla poznat. A v první vteřině jsem taky vyhrkla udivené „To jsem opravdu já?“ s doširoka rozevřenýma očima, jak jsem to uměla jenom já. Prostě to bylo zvláštní, vidět samu sebe v takových šatech a ještě takhle učesanou a přikrášlenou. Byl to nezvyk i pro mě samotnou. Po prezentaci s fotografiemi jsme si ještě nějakou tu dobu povídali. Já se ještě na něco ptala, protože jsem si vzpomněla, co jsem ještě chtěla vědět, nebo mě zajímalo, nutno dodat, že už jsem se zase tak moc nestyděla. Cítila jsem se příjemně a skvěle a debata s rodiči mi přišla tak přirozená skoro jako dýchání. Nečekala jsem však, že by se mezitím John rozhodl pro jedno menší překvapení, ale byla jsem strašně zvědavá, co se mu honí hlavou a co by v tuhle chvíli chtěl a co přesně zamýšlí. Natočila jsem se k němu a naklonila hlavu, když mi něco šeptal, přičemž jsem cítila jeho horký dech, který se mi otřel o šíji, kterou tentokráte odhalily mé vlasy, jež jsem si předtím odhrnula na druhou stranu. Podívala jsem se na něj bezelstnýma očima, načež jsem vstala, omluvili jsme se rodičům, kteří začali rozebírat plány ohledně Prahy a věcí s ní spojených. Překvapilo mě, že mě vzal za ruku, s níž si propletl své prsty. Možná bych byla překvapenější, kdybych nebyla tak zvědavá, co má v úmyslu a kam mě chce zavést, protože jsem v tu chvíli myslela více na to, než na ten samotný fakt, že jdeme ruku v ruce. Ale i tak se mi na tváři objevil úsměv, značící, že se mi to tuze líbí a že bych se v tuhle chvíli nechala zavést kamkoliv, jen abych se nemusela Johna pustit. Až u dveří jsme se pustili a já se pohledem ujistila, že opravdu mohu vejít dovnitř. „Páni… To je tvůj pokoj,“ vypadlo ze mne očividné, rozhlížeje se kolem po tom prostoru. Udělala jsem několik kroků dál, abych se mohla rozhlédnout, očima brouzdajíc po nábytku a zároveň jsem poslouchala i Johna, který se snad cítil provinile. A dalo se tomu skutečně věřit? „Hm, já nevím, asi to kapku sobecké bude, ale… když se přiznám k tomu, že mi to nevadí, tak se to dá brát jako polehčující okolnost, ne?“ Otočila jsem se k němu s uchechtnutím. Očima jsem sklouzla přes celou jeho maličkost, když už tak příhodně stál s rukama za zády. „A kolik dívčích návštěv jsi tu vlastně měl?“ Povytáhla jsem obočí v té očividné provokaci, kterou jsem vůbec nemyslela vážně… ale kdyby náhodou, tak by mě to fakt zajímalo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Polehčující okolnost se přijímá. To si tě tu budu moci věznit ještě o chvíli déle.." uchechtl jsem se pro změnu já a ještě ji chvíli pozoroval. Nemohl jsem se vynadívat, opravdu ne. V těch dlouhých šatech jí to slušelo a kromě toho, měl jsem vážně radost, že si s rodiči tolik sedla, že byla dokonale přirozená a pokud ještě pociťovala nějaký stres, nejspíš ho uměla dokonale zakrýt, protože já nic nepoznal. Na druhou stranu, bylo to pro mě zvláštní.. předpokládal jsem, že jestli někdy budu mít vztah, tak svou slečnu představím rodičům tak.. po půl roce, možná o měsíc dřív.. ale tohle všechno bylo tak strašně rychlé.. Nerozuměl jsem tomu. Proč jsem jediný, kdo tady nestíhá a musí zpracovávat..? Správně by měli být všichni našponovaní a snažit se neudělat nějakou botu, ale místo toho si všichni skvěle rozuměli a já ani nestačil zírat.. divil jsem se v duchu, pořád tak nějak laborujíc nad všemi skutečnostmi, které se zhustily do pár hodin a dní namísto týdnů a měsíců.. Bylo to jednoduše matoucí. Ale z mých potrhlých úvah mě vysvobodila Gabby s otázkou, kterou jsem vzal kupodivu vážněji, než ona. Možná za to mohly právě ty mé předcházející myšlenky??.. Kdo ví. "No.. dvakrát se ten pokoj kompletně předělával, takže v této podobě jsi.. třetí, kdo ho vidí. Předtím tu byli párkrát kamarádi z okruhu místních zbohatlíků, se kterými mě naši nutili se scházet každou sobotu na výuce společenského chování a tak.. Byly mezi nimi i dvě holky.." zvedl jsem s uculením jedno obočí a hypnotizujíc Gabby pohledem, pokračoval jsem v povídání. "Bylo nám něco kolem jedenácti," zakřenil jsem se nakonec a odlepil jsem se ode dveří, abych pár kroky překonal vzdálenost mezi mnou a Gabby, kterou jsem obešel a objal ji zezadu. Jen jsem ji ještě líbnul na krk. "A pak tu byla jen Jenny, když jsme se ještě s Loganem párkrát vrhali do debat ohledně zajímavé přednášky ve škole.. a nakonec.. Ashley.." promluvil jsem to poslední slovo velmi tiše. "Hmm.. víš, co by mě zajímalo? Jak vypadaly tvoje pokoje? Například ten poslední, v Zanzibaru.. jak vypadal?" změnil jsem nakonec téma, zvědavý na to, jestli se se mnou Gabby podělí o vzpomínku, protože bych si chtěl ten pokoj alespoň představit, když už ho asi nikdy neuvidím, abych si v něm mohl Gabby představit, jak třeba skládá písničky.. "Mimochodem, mám tady ještě pár skvělých knížek.. možná by se ti mohly líbit. Přiznám se, že se mi líbilo ti číst toho Wildea.." řekl jsem nakonec, dívajíc se na zbývajících pár hromádek knih, roztroušených všude možně po pokoji.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Uchechtla jsem se na jeho poznámku, že si mě tu ještě o chvilku nechá, ale jinak jsem proti tomu nic neměla. I já jsem potřebovala několik věcí vstřebat a podobně, třebaže jsem asi vypadala, že nic takového nepotřebuji, jako kdybych měla ten vzácný dar rychle věcí strávit a dál nad nimi nepřemýšlet, ale pravdou bylo, že jsem na to neměla čas. Pořád jsme byli spolu, přičemž se snad každou chvíli dělo něco nového a nečekaného, že ani nebyla pořádně příležitost, abych si v klidu sedla a zapřemýšlela nad uplynulými okamžiky. A když už ano, tak jsem se raději věnovala Johnovi a poddala se tomu všemu, co jsem k němu cítila. Porozhlížela jsem se po pokoji a poslouchala Johna, který se dal do odpovídání, a já si najednou uvědomila, že tu mou legraci vzal asi vážně, takže jsem se k němu otočila, mimoděk přesně v té chvíli, kdy vyslovil ty dvě dívky. Trochu vyjeveně jsem na něj koukala, ale nakonec, když se rozmluvil dál, jsem se jen uchechtla, dívajíc se mu stejně pronikavým pohledem do očí. Nepatrně jsem sebou cukla, když se nakonec odlepil ode dveří, prošel kolem mě a spočinul nakonec v objetí, přičemž jsem mu už přirozeně položila dlaně na ty jeho objímající a bezděčně jsem si s ním propletla prsty, pokud vyloženě neprotestoval. „Já jsem si to myslela, že jsi byl stejně vychovaný a slušný jako teď,“ pronesla jsem s úsměvem, třebaže jsem byla chvilku zticha, když jsem zaslechla to jméno, které bych v tuhle chvíli vážně nečekala. Ale když jsem se nad tím zamyslela, nebylo se čemu divit. Ta dívka byla prostě součástí jeho života, a s tím se nedalo nic dělat. Ale to neměnilo nic na tom, že mě to znejistělo, ačkoliv jsem vlastně neměla ani důvod, ale… Raději jsem to hodila za hlavu, protože John stejně změnil téma, takže jsem začala přemýšlet úplně o něčem jiném. „No tak za prvé, jsem nikdy neměla tak velký pokoj jako ty. V dětském domově nás v jednom pokoji bylo víc, takže jsem ze začátku ani neměla moc velké soukromí. To až u pěstounů, i když… U jedné rodiny jsem měla pokoj s jejich dítětem, až u těch druhých jsem měla svůj vlastní… No a co se týče pokoji v baru,“ Dovolila jsem si udělat krok vzad, abych se mohla o Johna opřít a cítit jeho hřejivou blízkost na zádech. Nemohla jsem tomu prostě odolat, Potřebovala jsem jeho tělo cítit na tom svém a myslím, že i jemu se to takhle líbilo. Nadechla jsem se, že budu pokračovat, a přitom jsem ho neustále hladila po předloktí, nebo tak, jak jsem v této naši pozici mohla. „Tam to byl hodně malý pokoj, protože to dříve sloužilo jako skladovací místnost, ale Ethan mi s tím pomohl. Ačkoliv to bylo menší, tak jsem měla zase větší postel, i když je pravda, že si pak pro sebe uzurpovala dost místa, ale skvěle se na ní válelo a spalo. Mohla jsem se roztahovat dle libosti. A taky jsem si tam pak přibila pár poliček, Ethan mi dokonce vlastnoručně udělal skříň na věci… bylo to tam fajn, i když to mělo hodně daleko do luxusu,“ odpověděla jsem s tím, že kdyby ho zajímalo něco konkrétního, tak bych mu klidně odpověděla. „Takže bys mi předčítal? Mně se to tehdy strašně moc líbilo a navíc máš příjemný hlas, který se dobře poslouchá,“ pousmála jsem se celá spokojená s vidinou, že by mi opravdu mohl číst. Jenže mi tímto přichystal docela těžkou chvilku, vzhledem k tomu, že se mi od něj nechtělo ani na centimetr a přitom jsem se chtěla podívat, jaké knížky tu přesně má. „Jsem strašná… Vůbec se mi od tebe nechce,“ zašeptala jsem k němu s natočenou hlavou tak, že jsem se mu mohla podívat do očí, pokud se ke mně sklonil, čehož jsem pak případně využila k delšímu procítěnému polibku, protože mu to zkrátka strašně moc chybělo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pozorně jsem pak poslouchal, snažíc se představit si to podle toho, co mi popisovala, takže jsem u toho bezděčně trochu nakrčil čelo. Gabbyny podpatky tentokrát měly obrovskou výhodu i v tom, že když jsem se trochu nahrbil, mohl jsem si bradou opřít hlavu o její rameno a sem tam ji letmo políbit na tvář, či hranu čelisti. "Hmm.. takže máš ráda při spaní spoustu prostoru.. myslel jsem si to.." napadlo mě mimoděk, jak jsem si vybavil různé útržkovité vzpomínky a mimo jiné i způsob, jakým se občas převalovala v posteli. Sám jsem během spaní obvykle změnil polohu možná tak.. jednou a vystačil jsem si i s opravdu malým kouskem místa na spaní. Zpočátku jsem se budil při každém Gabbynu pohybu, ale bylo až s podivem, jak přizpůsobivý tvor je člověk, protože už jsem si na to víceméně zvykl a téměř to nevnímám.. nebo se přestala tolik obracet Gabby?.. nevíš nic, Jone Sněhu.. "A.. konkrétněji.. měla jsi nějaký hodně barevný pokoj se spoustou děsivě nadýchaných a chlupatých věcí, nejlépe v růžové barvě?" utahoval jsem si z ní, nereagujíc na poznámku o luxusu. Věděl jsem, že to určitě nebylo nic podobného, co jsem měl já, protože v mém případě jsem si mohl vymýšlet cokoliv a nic nebylo úplně nemožné.. "Hmm.. a ten.. Ethan.. asi už jsi mi to říkala, ale.. kdo že to je?" zeptal jsem se zvědavě, snažně potlačujíc jakékoliv tendence k žárlivosti. Došlo mi, že kamarád z baru, ale chtěl jsem vědět víc.. "Tvůj hlas se taky dobře poslouchá.. mohl bych ho poslouchat pořád.." zavrněl jsem jí do ucha a pak, když už se tak hezky otočila, jsem ji políbil, ani na milimetr ji od sebe nepouštěje z objetí. "Tak nikam nechoď.. zkusíme takovou hru na.. koordinaci. Povedu tě.." zakřenil jsem se a opatrně jsem ji směroval k malé knihovně vedle postele, kde byl můj malý cíl. Byly tam mé oblíbené příběhy, které jsem četl už jako dítě, ale dle mého skromného názoru (spolu s názorem největších literárních kritiků) to bylo dokonale nadčasové a poutavé i pro dospělého čtenáře.. Sem tam jsem se uchechtl nahlas, jak bylo těch naších pár kroků v objetí komických, ale nakonec jsme to zvládli a došli jsme k místu. Jen jsem se natáhl pro "Letopisy Narnie" a i s knihou Gabby zase objal. "Tohle by se ti mohlo líbit.. a.. nerad to říkám, ale nejspíš je čas se zase vrátit.." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ano přesně tak a chystám se ti do této podoby předělat tvůj byt, ale samozřejmě co nejnápadněji to půjde. Už aby sis našel práci,“ povzdechla jsem si hraně a snad u toho i protočila očima, ale záhy jsem se pobaveně rozesmála, dávajíc tak najevo, že to byl jen hodně velký vtip. Krom toho, John zajisté věděl, že má oblíbená barva není ani zdaleka růžová. „Hm… Ethan?“ Zamyslela jsem se a prsty si propletla s jeho, než jsem se k němu tak trochu natočila, abych mu mohla laskající péči na straně jeho krku, kam jsem mu věnovala malé kousnutí, jež jsem zahladila polibkem. „To je můj kamarád z baru, pracovala jsem s ním za barem a… Vlastně je to ten, s kým jsem volala ještě v Yellowstone, a když už o tom mluvíme – asi bych se mu měla co nejdříve ozvat, protože si určitě dělá starosti,“ zatvářila jsem se značně provinile. „Je ženatý a jeho žena je tak trochu žárlivá, ale jsou oba hrozně moc v pohodě. Krom toho, Ethan je prostě něco jako můj starší brácha,“ dodala jsem pak ještě, když jsem si uvědomila, že by John chtěl vědět určitě něco víc, tak jsem mu to snažila přiblížit. Ani mě nenapadlo, že by mohl žárlit, nebo tak něco… Chtěla jsem něco odpovědět, ale to jeho zavrnění do mého ucha na mě mělo ještě silnější účinky, takže jsem se vzmohla tak akorát na otočení se, abychom se mohli na chvíli poddat vzájemné blízkosti a já těm Johnovým dokonalým rtům, které mě neuvěřitelně lákaly a především přitahovaly natolik, že jsem se od něj jen stěží odpoutala. Otočila jsem se zpátky - zády k Johnovi - a nechala se obejmout s tím, že jsem mu opět položila dlaně přes ruce a užívala si jeho blízkosti. „Tak dobře, zkusíme to,“ přitakala jsem s uchechtnutím, ale pak jsem se rozhlédla po knihách, které tu bylo i tak celkem hodně. Kdoví, jak to tu muselo vypadat, když tu měl opravdu všechno. „Jů, Letopisy Narnie? To bude skvělé a… ano, samozřejmě,“ přitakala jsem jednoduše. Navrátili jsme se do druhého pokoje, kde jsme zanechali rodiče jejich rozhovoru, načež jsme se s Johnem usadili na svá předešlá místa na pohovce. Já tu ještě měla nedopité kafe, které jsem si ihned převzala a s labužnickým dopila ten zbytek, co na mě celou dobu tak pěkně čekal. Každopádně doba celkem pokročila a my bychom se asi měli pomalu rozloučit, třebaže se mi vůbec nechtělo, i když… Doma na nás čekalo soukromí a mohla jsem si dovolit víc věcí, než tady, ale na druhou stranu mě bavilo a hrozně moc těšilo, když jsem si mohla povídat s oběma rodiči. Když pak skutečně došlo na loučení, tak jsem překvapila i samu sebe tím, že jsem rodiče tak nějak v rámci společenských pravidel objala, přičemž jsem jim ještě poděkovala za pozvání i za ten nejlepší oběd na světě, čímž jsem rozhodně vůbec nepřeháněla, protože to byla pravda. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Na opravdu jen malou chvilku jsem se zprvu trochu zarazil, když si ze mě Gabby dělala legraci nazpátek. Mocně na mě zapůsobila všechna ta slova, ale hned mi došlo, že to nemyslí vážně, takže se tak trochu stresuji zbytečně. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě v první vteřině nenapadlo, jestli mě už nemá dost a chtěla by, abych třeba na pár hodin zmizel a dal jí alespoň nějaký čas jen pro sebe.. Řekla by mi, kdyby to tak bylo.. ujistil jsem sám sebe a zase jsem mohl být v klidu a užívat si příjemnou chvíli, kdy jsme se prostě jen vzájemně popichovali.. "Hmm.. to si pamatuji.. Takže, Ethan.. stýská se ti po něm? Hloupá otázka, asi ano, viď.." podíval jsem se na ni téměř omluvně, jako kdybych snad já mohl za to, že je od svých přátel tak daleko, což svým způsobem byla nezvratitelný fakt.. Vrátili jsme se k rodičům do obýváku, tentokrát o tlustou knihu Letopisů Narnie bohatší. Ještě chvíli jsme si povídali tak nějak o všem a o ničem, jak si tak rodiče i my sem tam vzpomněli na něco, o co jsme se chtěli podělit s ostatními, dostávajíc se i zpátky k fotkám a tomu, co všechno jsme s Gabby prožili, přičemž chtěl táta, či máma, abychom o něčem povídali ještě podrobněji.. Celé odpoledne uteklo jako voda, i když mi to tak téměř ani nepřišlo. Ale nakonec, s němou otázkou v očích, jsem se podíval Gabby do očí, jestli bychom už šli domů..? Venku se pomalu a nenápadně začalo nebe zbarvovat do oranžova a tak mi přišlo, že je už nejvyšší čas.. "Musíme se opět brzy vidět, děti. Gabby, drahoušku, doufám, že se ti u nás alespoň trochu líbilo a snad jsme nebyli tak strašní. Oh a musíš nám zase přijít něco povyprávět, John je strašlivý tajnůstkář a nikdy nám nic neřekne.." loučila se s Gabby máma nadšeně, tisknouc ji k sobě v objetí. Já jsem mezitím s tátou tiše rozmlouval italsky, oba jsme se u toho tvářili velmi vážně. Na chvíli jsem si povzdechl a zakroutil hlavou. "No, sono testardo come tu, papà.. allora no, sempre non intendo ragione, ma sempre rifletto su mezzo, hmm?" řekl jsem nakonec poněkud vzdorovitě, třebaže se smířlivými posledními slovy, abych si ho zase udobřil a aby mi tu netropil případně nějakou scénu o tom, jaký jsem nehodný syn. "Va bene, ti voglio bene, mio figlio, ma tu sappe," řekl nakonec, usmál se a objal mě na rozloučenou, než se přesunul ke Gabby a máma ke mě. Tentokrát mě objala, celá šťastná, což bylo evidentní. Zase mi promlouvala do duše, že bych se měl oholit a nechat se ostříhat, načež jsem automaticky protočil očima k nebi, nijak to raději nekomentujíc. Akorát, než se odtáhla, zaměřila své rentgenové oči k mému krku a jemně mi odhrnula kousek límce od košile. "Co to tam máš..?" řekla spíš pro sebe v zamyšlení. "Co??" zamračil jsem se, absolutně nechápajíc, co bych jako měl mít na krku, takže jsem si tam mimoděk sáhl, ale necítil jsem nic.. "Hmm.. asi tě něco.. kouslo," dodala honem, děsně nevině (a já jí to uvěřil, takže jsem to nijak neřešil - přeci jen mě třeba ve spánku na terase mohl kousnout komár, ne?) a pak, jak jsem nedával pozor, se celkem výmluvně podívala přímo na Gabby s pozvednutým obočím, culením se a malým shovívavým zavrtěním hlavou.. Nakonec nás propustili, takže jsme konečně mohli vyrazit domů.. "Gratuluji, přežili jsme," zakřenil jsem se na Gabby, jen co jsme se ocitli na čerstvém městském vzduchu, přímo na ulici. Objal jsem ji, částečně i proto, aby se mohla při chůzi opřít kvůli těm podpatkům a na zlomek vteřiny jsem se sklonil a políbil ji do vlasů na temeni hlavy. "Jsi hodně unavená, nebo bych mohl být tak smělý a navrhnout ti malou procházku po parku?" zeptal jsem se pak, nechajíc rozhodnutí zcela na ní.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Lhala bych, kdybych řekla, že se mi nestýská, ale pamatuješ, co jsem ti řekla tehdy v motelu ve Wall? Ne všichni lidé byli tak špatní jako ti, co mě nechali u silnice, těm se ani nedalo říkat přátelé. Někteří mi trochu chybí, ale asi nejvíce Ethan, s ním byla vážně zábava a tak, ale… Johne? Já bych nechtěla, aby sis to dával za vinu, že jsem to město opustila. Bylo to mé rozhodnutí, které jsem možná ve skutečnosti pořádně nepromyslela, ale nelituji toho. Možná to tak na začátku nevypadalo, ale jsem tu opravdu šťastná a spokojená, protože… jsem s tebou. Nedovedu si představit, co by bylo, kdybych ve Twin Falls zůstala a nechala tě NY napospas… Kdo by ti ráno dělal tak úžasné lívance?“ Pohladila jsem ho po tváři a ke konci se pokusila o nadlehčený tón, abych možná až přespříliš vážnou atmosféru zase uvolnila. Tušila jsem, že mu to možná ještě dělá starosti, přestože jsem mu už řekla, jak to beru, ale možná nebylo na škodu mu to ještě připomenout a trochu to rozvinout, aby nabyl na větší jistotě a opravdu si to přestal vyčítat, nebo být z toho podivně zaražený. Já jsem mu žádnou vinu nepřičítala, protože za nic nemohl. A ten vyhazov? Ten přišel tak akorát vhod. Oplatila jsem Johnovi pohled, a třebaže nic vyloženě nepověděl, mohla jsem si být zcela jistá tím, na co myslí. Ostatně viděla jsem mu to na očích. Drobně jsem přikývla na znamení souhlasu, a ačkoliv se mi od rodičů opravdu nechtělo, tak jsme se nakonec pomalu ale jistě začali loučit. Nepřekvapilo mě, co mi Charlotte řekla, protože mi to bylo naprosto jasné, že John toho zase tak moc nenamluví. Totiž, on toho namluví občas docela dost, ale ne to, co by člověk chtěl zrovna hodně slyšet, ale to bylo tím, že byl prostě tajnůstkář. Oplatila jsem Charlotte vřelé objetí, pousmála se na ní a slíbila, že ode mne se určitě dozví to, co by se jejího syna určitě nedozvěděla. „Moc se mi u vás líbilo a to tak, že se mi od vás vůbec nechce. Jste úžasní a skvělí lidé, přesně takoví, jak mi o vás John vyprávěl,“ nechala jsem se slyšet a pak se rozloučila i s Raffaelem, který mezitím hovořil ještě s Johnem italsky, takže jsem neměla šanci porozumět, o čem si povídají. Faktem však zůstávalo, že se oba tvářili docela dost vážně, a se skutečností, že jsem se soustředila na jejich hlasy, to celé působilo tak, že se možná baví právě o tom, kvůli čemu se tak rozkmotřili. Možná by to chtělo, aby si oba v klidu sedli a promluvili si, ale pokud John ještě nevěděl, co by mohl dělat, tak bylo lepší to ještě oddálit… Z myšlenek mě probudilo, jak se Charlotte dovtípila k tomu cucfleku na Johnově krku, o kterém on neměl ani sebemenší tušení. Skousla jsem si spodní ret, a jakmile se naše pohledy se Charlotte střetly, tak jsem zrudla až po špičky uší. Tohle jsem prostě komentovat nemohla, ani bych to nijak nezachránila vzhledem k tomu, že to červenání mluvilo za všechno. Možná se mi i tak trochu ulevilo, když jsme byli propuštěni a ocitli jsme se venku. Připadala jsem si totiž, jako bych byla právě přistižena při činu a doufala jsem, že si toho John nevšimne, nebo když ano, tak že mi to nepřipomene, protože… jsem se tak trochu bála jeho reakce. Nicméně jsem nepochybovala o tom, že pokud o tom nezačne teď, tak doma, až si toho všimne sám, zcela jistě ano. „Hm?“ Pohlédla jsem na něj trochu nepřítomně. „Děláš, jako kdybychom utekli ze šibenice,“ trochu jsem do něj dloubla, když už si mě přitáhl k sobě blíž, ale usmívala jsem se. Jednu ruku, tu co jsem k němu měla blíž, jsem jej objala kolem pasu, aby se nám šlo lépe, a u toho jsem přemýšlela, jestli má něco za lubem. „Nooo, zase tak unavená nejsem, takže… jsem pro. Procházka po parku nezní vůbec špatně, a možná bych si dala i tu zmrzlinu,“ uchechtla jsem se nakonec. „Johne? Mohla bych pak doma zavolat Ethanovi? Mám tak trochu výčitky svědomí, protože… jsem se mu ozvala už před hodně dlouhou dobou a určitě si dělá starosti. A taky jsem zvědavá, co se stalo nového, jestli vůbec něco,“ začala jsem opatrně a pak se pousmála. Samozřejmě jsem věděla, že mu to nebude vadit, a že jsem se ptát ani nemusela, ale šlo mi jen o to, aby si případně nedělal starosti. A taky, jak už bylo víceméně mým zvykem, měla jsem žvanivou. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Cože, já?? To ty se tváříš jako hotové boží umučení. Skoro se začínám bát, že ti máma u toho loučení řekla něco, čím tě úplně vyděsila.. nebo táta?" upřel jsem pak na ni starostlivý pohled. "Je to strašně frustrující, když nemám ani tušení, nad čím přemýšlíš.." řekl jsem pak tiše, hlasem stejně zneklidněným, jaký byl už samotný můj pohled, když jsem se tak díval na Gabbynu tvář.. Možná by se to dalo nazvat památnou chvílí, protože Gabby mě skutečně uvedla do rozpaků tou nevinnou poznámkou o zmrzlině. Zastavil jsem a s viditelnými rozpaky jsem se jí zahleděl do očí, chvíli se kousajíc do rtu. "Já.. omlouvám se, Gabby.. nevzal jsem si peněženku," řekl jsem jí s pohledem někoho, kdo v následující chvíli očekává minimálně sto ran bičem za to, že něco provedl.. Snažil jsem se u toho horečně přemýšlet, jak zachránit nastalou situaci, zatímco jsem se tvrdohlavě držel myšlenky na to, že chci Gabby splnit její přání a koupit jí zmrzlinu.. Jsi v rejži, Johne.. konstatoval můj malý zmatený hlásek, krčící se kdesi v koutku mé hlavy. Jediné, co mě napadlo, že by mě mohlo zachránit, byl malý nevinný úsměv, který jsem Gabby předvedl a doufal jsem, že na své gentlemanské selhání někdy v budoucích letech snad zapomenu.. "Naopak, jsem rád, že mu chceš zavolat. Bylo by pošetilé zapomenout na dobré přátele jen kvůli tomu, že jsi daleko.. se mnou.. Hmm, mám doma ještě na práci ty rukopisy, tak tě alespoň nebudu rušit," pousmál jsem se nakonec. "Nebo.. si chceš zavolat hned? Hlavně, Gabby, nejsem tvůj.. ehm.. otec.. nemusíš mě žádat o žádné svolení. Jsme přeci dospělí a kromě toho, co chceš ty, chci i já.. hmm.. ve většině případů.." zakřenil jsem se nakonec, abych odlehčil ta nečekaná slova, co ze mě předtím vypadla.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Cože? A na to jsi přišel jak? Vždyť já jsem naopak ráda, že jsme tam byli a že jsme si tak skvěle pochutnali na úžasném obědě. A ne, tvoje máma mi nic neřekla a i kdyby, tak by to bylo tajné a já bych ti to říct stejně nemohla,“ vyplázla jsem na něj nakonec jazyk, přičemž mi pomalu docházelo, proč si asi něco takového myslel, že by mi snad jeho rodiče měli nějakým slovem ublížit či ranit. To bylo určitě kvůli tomu mému zjevnému zrozpačitění, když Charlotte odhalila ten jeho pucflek na krku. Tak trochu mi to najednou přišlo k smíchu, obzvláště s pohledem na Johnovu provinilou tvář, ale naštěstí jsem koutky úst udržela v rovině. Za to nejspíše mohla skutečnost, že jsem se obávala chvíle, kdy zjistí, co má na krku a toho jsem nechtěla být svědkem. „Co?“ Opět jsem na něj vykulila oči, jak jsem nečekala, že se mi svěří zrovna s něčím takovým. Možná bych čekala cokoliv, ale že by John neměl někdy tušení, o čem přemýšlím? Zatím jsem totiž měla pocit, že mi vidí až do žaludku a že všechno, co cítím nebo o čem přemýšlím se mi tak silně odráží v obličeji, jako bych to měla rovnou vyražené na čele. „Tak… to se opravdu omlouvám,“ vypadlo ze mne nakonec docela dost vykolejeně. Ale popravdě, kdo by v takové chvíli mohl přijít s nějakou inteligentnější odpovědí? Prostě mě to překvapilo a úplně… odzbrojilo? Ale to jsem ještě neměla tušení, co přijde v následující chvíli. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy, jak mě pobavila ta poznámka, která mi zrovna u Johna (Chápete to, ne? Zbohatlík a perfekcionista, na co nikdy na nic nezapomíná) přišla ale vážně hrozně moc legrační. A mezitímco John horečnatě přemýšlet nad tím, jak své gentlmenské selhání napravit, tak já přemýšlela nad tím, jestli ho mám ještě chvíli trápit. Upřímně řečeno, nemusela jsem nad tím přemýšlet zase tak dlouho. Na chvíli jsem se od něj odpoutala pohledem, abych se mohla rozhlédnout po okolí, než jsem se k němu opět podívala. Na tváři mi pohrával měkký úsměv. „Se to nezdá, ale doba už celkem pokročila, takže si myslím, že pan zmrzlinář už tu nebude. Navíc doma máme víc zmrzliny a ta mi bude stačit,“ pronesla jsem nakonec zcela klidně a vyrovnaně, takže si nemusel dělat starosti, že bych na něj byla snad naštvaná. Vztáhla jsem k němu ruku a pohladila jsem ho po tváři, načež jsem se k němu opět přimkla o něco těsněji, abychom se mohli rozejít dál. „Máš pravdu. Ale víš, co mě mrzí? Že jsi ho nepoznal, určitě byste si měli co říct, nebo si aspoň myslím, že byste si mohli celkem rozumět. Je s ním i legrace,“ pousmála jsem se a přikývla na ty rukopisy. „Ne, teď ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Tohle je naše chvíle a krom toho, bych se na to ani nedokázala soustředit. Se musím nejdříve trochu připravit na to, co mu vlastně řeknu, protože bude určitě celý nesvůj a myslím si, že mi tak trochu vyčte, že jsem se mu neozvala dřív. A jestli tam… No, prostě… To je jedno,“ trochu jsem se zadrhla, protože jsem si uvědomila, že v téhle chvíli se mi vážně nechce mluvit o Jeremym. Při zmínce o otci jsem se pobaveně uchechtla, ale pak jsem pokývala hlavou. Já vím, jen je to pro mě prostě… občas mám pocit, že se chovám jako idiot, pomyslela jsem si. „Chtěla bych tě líbat a svlékat, takže to samé chceš ty?“ Zašeptala jsem s jiskřičkami v očích. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro A nakonec to byla Gabby, kdo vyvedl mou maličkost z trapné prekérní situace velmi logickou (na co sakra myslím?) poznámkou, načež jsem zase získal ztracenou půdu pod nohama a svět už se zase mohl v klidu otáčet.. "Dobře, tak.. zmrzlina bude zítra, pokud budeš hodná a zvládneš to u pana doktora, hmm?" navrhl jsem už zase z legrace tónem shovívavého "rodiče". Pak ale přišlo na přetřes zajímavější téma - její kamarád Ethan. "No.. nepopírám, že mě zajímá, co si chudák musí myslet, když jsi mu nakukala, že tě unesl nějaký cizí milionář na motorce," pousmál jsem se, třebaže jsem v tomto ohledu zrovna dvakrát vtipkovat nedokázal. Přeci jen jsem si uvědomil, že mi leží na srdci i Gabbyna pověst, kterou bych jí nechtěl v očích jejích opravdových přátel nijak pošpinit. Ovšem myšlenky mi zase rozptýlí Gabby, která se vrátila (jak typické) k menší provokaci. Usmál jsem se o něco víc, dívajíc se jí do očí. "V tomto případě ano.. ale radši doma, tady by nás za to mohli zavřít," tropil jsem si z ní žerty teď já.. Vzali jsme to domů tedy menší oklikou přes park, ale bylo to příjemné. Tady v parku nikdo nikam nepospíchal, všichni si užívali procházky při začínajícím večeru, popřípadě využívali příjemného prostředí parku pro běhání a venčení psů. Líbilo se mi takhle "jen tak" kráčet tou poklidnou zelení s Gabby po boku. Nevadilo mi, že se objímáme.. ale z kolemjdoucích, kteří se drželi za ruce, jsem byl pořád ještě poněkud nervozní.. Nakonec jsme dorazili domů, pozdravili oba pány A.&L. a odebrali jsme se do bytu. První, co jsem udělal, bylo, že jsem se na chvíli zasekl s pohledem na lávovou lampu, která si tu vesele svítila a pouštěla bubliny horkého vosku nahoru a dolů.. Ale vzpamatoval jsem se a omluvně jsem se podíval na Gabby, která mi najednou připomněla, že jsem se chtěl podívat na web kvůli vyřízení jejího cestovního pasu. "Mohu nabídnout něco k pití, madam?" zeptal jsem se, zatímco jsem otevíral notebook, aby naběhl, než připravím něco málo na žízeň.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „No co by si asi tak mohl myslet? Že jsem se definitivně musela zbláznit. Každopádně, dovedu si představit, jak začal trnout hrůzou, když zjistil, že se mi nemůže dovolat… hm, vážně bych mu měla zavolat co nejdřív,“ dodala jsem pak ještě k tomu všemu, než jsem se pozvolna přehoupla na mnohem příjemnější téma. Popravdě řečeno jsem chtěla odvést Johnovu pozornost, abychom se náhodou nedostali k Jeremymu, který nebyl zrovna příjemným člověkem na rozebírání, a už vůbec by mě nenapadlo o něm hovořit. Nechtěla jsem jitřit rány, které se pravděpodobně ještě nestihly tak zcela zahojit, a krom toho, proč bych měla na někoho takového vzpomínat? John byl mnohem důležitější. „Já bych to všechno popřela,“ uchechtla jsem se tomu nakonec, mezitímco jsme pokračovali dál naší malou procházkou po parku. Bylo tady velice příjemně, kolemjdoucí vůbec nikam nespěchali. Každý z nich si kráčel svým tempem, stejně tak jako my dva. Nepřišlo mi nic zvláštního na tom, že jsme se objímali a místo toho se nedrželi za ruce. Upřímně jsem to považovala za mnohem bližší kontakt, protože jsme tím pádem u sebe byli mnohem blíže, než v případě držení se za ruce, ačkoliv nepopírám, že i ono držení by bylo fajn. Ale nějak výrazněji jsem to neřešila, spíše vůbec. Byla jsem ráda za to, že Johnovi zjevně nevadí mé doteky takhle bezprostředně před zraky veřejnosti a to bylo ze všeho nejdůležitější, neboť to znamenalo, že… se možná přes ten svůj psychický blok začínal pomalu přenášet. Nakonec jsme zamířili zpátky domů, do Johnova bytu, přičemž jsme se krátce zastavili na recepci, kde jsme pozdravili oba pracující pány. Pak následovala cesta výtahem a pak projití chodbou, než jsem se jako první dostala dovnitř bytu, načež jsem u vchodu vysvobodila svá nebohá chodidla z pomyslného vězení podpatků. Jaká to byla úleva se ocitnout zpátky na pevné zemi! Pousmála jsem se sama pro sebe a pokračovala dále do kuchyně, přidržujíc si suknici dlouhých rozevlátých šatů bez ramínek. Odrhnula jsem si prameny světlých vlasů přes rameno na záda a tiše se uchechtla, když jsem uviděla Johna, který se tak krásně zaseknul u lávové lampy. Neříkala jsem na to nic, aby z toho ještě nebyl v rozpacích, třebaže se to vyloženě nabízelo, ale… já taky uměla být hodná a nevinná! „Hm, dala bych si trochu whisky s ledem,“ zadívala jsem se mu do očí, čekaje, že se nad tím dost možná sám podiví. „Ale nechtělo by se mi pít samotné, takže, když bys nechtěl, tak…,“ nechala jsem to otevřené, ale tušila jsem, že by si možná dal taky trochu do skleničky. „Ale ze všeho nejdřív bych měla zavolat Ethanovi, dokud je ještě rozumnější doba,“ vzpomněla jsem si najednou s pohledem na ten notebook a konečně se odtrhla pohledem od Johna, který mě pořád k sobě přitahoval jako neviditelným lanem. Jenom se ještě zbývalo otočit a jít si pro ten mobil… což se mi nakonec i podařilo. Na chvilku jsem zmizela v ložnici, kde jsem svůj mobil viděla naposledy, takže mé kroky se logicky stočily tam, a když jsem pak vycházela, že se vrátím zpátky k Johnovi, tak už jsem telefonovala. Mobil jsem měla opřený o rameno a držela jsem jej nakloněnou hlavou, protože jsem si mezitím držela suknici svých šatů, které jsem povážlivě povytáhla o podstatný kus, aby se mi šlo mnohem lépe. „… Ale to byla vážně legrace, nic mi není, jsem naprosto v pořádku… Nemusíš se bát, John mi vážně neubližuje, všechno je tak jak by mělo být…. Hele, a nechceš přijet, aby ses přesvědčil na vlastní oči?“ Pronesla jsem v žertu, ale vzápětí jsem povykulila oči, zřejmě druhá volaná strana souhlasila a už něco plánovala. „To jako myslíš vážně? Jako já bych nebyla proti, ale… No jasně, že jo! Bylo by to úplně nejvíc nejlepší… A pustila by tě?“ Pokrčila jsem obočí, přičemž jsem si podebrala suknici ještě více, takže jsem tak trochu ukazovala i své spodní prádlo, ale to mě v tuto chvíli vůbec nezajímalo. Pořád jsem totiž chodila sem a tam, jak bylo mým zvykem, když jsem horlivě promlouvala. Tím spíš, když se jednalo o něco takového. „Tak se zkus domluvit, bylo by super, kdyby to vyšlo…. Dobře, dobře. Tak mi dej vědět… Ne, nedělej si srandu! Jo… Ahoj,“ rozesmála jsem se, ale pak jsem se uklidnila, když telefonát ukončila a otočila se čelem k Johnovi. Tvářila jsem se naprosto nevinně a nabírala jsem červenou barvu do tváří. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Jak tak doma skopla Gabby své vysoké boty, mimoděk jsem se tomu usmál (ale tak, aby to neviděla a třeba se neurazila). Na jednu stranu jsem ji strašně moc litoval, že to vůbec nosí, protože to evidentně moc pohodlné nebylo.. ale na duhou stranu, spousta žen to dobrovolně nosí prakticky pořád a občas s tím i někam pobíhají. Všeobecně to ženám v podpatcích slušelo, to bezesporu. Nabízí se ale otázka, jestli stačí jen trocha tréninku, aby si zvykly nohy na nepřirozený sklon, nebo si zvykly na tu bolest a vzaly ji jako součást toho "být krásné"..? Těžko říct.. Uchechtl jsem se pak Gabbynu výběru pití. "Dokud jsi to nezmínila, neměl jsem na whisky ani pomyšlení, ale teď.. S ledem, ano?" ujistil jsem se pak a šel jsem pro sklenky a led, abych se poté přesunul do obýváku, kde na stolku stály tři skleněné karafy, z nichž jsem jednu po chvilce uvážení vybral a nalil. Gabby mezitím zmizela do ložnice, tak jsem se přesunul zpátky k baru a notebooku, kde už jsem začal hledat web místní byrokracie.. Víla v dlouhých šatech se objevila vzápětí i s mobilem na uchu a.. Přestal jsem vyhledávat, otočil jsem se na barové židli tak, že jsem se zády pohodlně opřel o bar, do druhé ruky jsem si vzal skleničku a pomalu jsem si upil první lahodný lok, přičemž jsem zaujatě pozoroval Gabby, jak korzovala sem a tam a u toho mi stále víc a víc odhalovala své nohy. Na rtech mi pohrával víc, než spokojený křivý úsměv, s nímž jsem z Gabby nespouštěl oči. Nevnímal jsem to, co říkala, ale jen okrajově tón hlasu a především to, co u toho prováděla.. Teprve když se zastavila, vystoupal jsem očima k její tváři, přičemž jsem se zase skousl do smějícího se rtu ..to je tak dokonalé, když se červená.. proletělo mi hlavou. Nakonec jsem nonšalantně sáhl vedle sebe na bar, abych mohl Gabby podat její sklenku s whisky a ledem. "Díky.. klidně jsi mohla pokračovat, vůbec by mi to nevadilo.." tropil jsem si z ní pěkně "nestydatou" legraci, načež jsem se krátce zakřenil. "A.. něco nového?" nadhodil jsem pak zase s děsně nevinným pohledem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ethan už musel jít, takže… tak,“ odpověděla jsem zdánlivě scestně, ale byl to jen pokus o to, přejít na jiné téma. Netvrdím, že se mi nechtělo pokračovat v té nastolené atmosféře a rozvířit tu přitažlivost a vzrušení mezi námi, ale to, co jsem mu chtěla říct především, bylo v tuhle chvíli důležitější a hlavně bych chtěla, abychom si ještě na pár minut udrželi jasné myšlení. Nicméně, stejně jsem dlaněmi zabloudila na jeho hruď ukrytou pod dokonalou košilí, která si vyloženě kradla kus z mé pozornosti, takže nebylo vůbec zvláštní, že mi k jejím knoflíkům neustále ujížděly jiskřivé oči. John mi nahrál svou otázkou, takže jsem k němu pomalinku, přes linii krku a spodní čelist zvedla svůj zkoumavý a hladivý pohled. „Má toho trochu víc, ale zvládá to dobře, každopádně jsem ti chtěla říct, že… Chtěl by mě vidět, a já jeho samozřejmě taky, tak padl návrh, že by sem přiletěl, jako do města. Chtěla bych vás spolu seznámit, nevadilo by ti to?“ Upřela jsem pohled do jeho očí a vyčkávala na jeho reakci. Nechtěla bych, aby si připadal nějak odstrčený nebo tak. Byl součástí mého života a já bych byla ráda, kdyby poznal i mé přátelé, ačkoliv jich zase tolik nebylo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čekal jsem, co se bude dít, co mi Gabby poví - bude-li chtít, samozřejmě. Přeci jen jsem se ale zeptal, ten její výraz mi nedal.. Nebyl totiž vůbec čitelný, ačkoliv se mi dívala na košili a mě krátce napadlo, že to je prostě jen tím, že má ráda knoflíky, ale hned jsem tu myšlenky zase zavrhl. Díval jsem se jí celou dobu do tváře, i když mi dlaněmi přejížděla po hrudi. Na co myslíš, Gabby? Řekni mi.. promlouval jsem k ní očima. Trochu překvapeně jsem pozvedl obočí, nespouštěje Gabby z očí. "Hmm.. jistě, samozřejmě.. rád poznám tvého kamaráda.. hmm.. a.. kdy chce přiletět? Říkala jsi mu, že příští týden budeme v Evropě?" nakrčil jsem soustředěně čelo, zatímco jsem volnou ruku zvedl a zvolna jí objal Gabby kolem pasu. Upil jsem trochu whisky, poválel ji na jazyku a polkl, když mě něco napadlo. "Kdybys chtěla, mohl by přespat tady. Mohli byste si povídat a.. bylo by mi trapné, kdyby měl spát někde.. na hotelu.. Ale to záleží na něm. Kromě toho, nemusíš se bát, že bych vám nenechal soukromí, protože toho asi bude hodně, co probírat. Stejně se budu muset vrhnout na ty rukopisy a určitě bude ještě spousta práce, kterou jsem teď dost zanedbával.." mluvil jsem a napůl u toho přemýšlel za pochodu, takže jsem sem tam bloudil očima po pokoji.. "Mimochodem, k té Evropě, našel jsem formulář, který stačí elektronicky vyplnit a pak by nám měli zavolat a sjednat si s námi schůzku. Připíšu tam jméno pána, který nám vždy vyřizuje pasy a podobně, takže mě zná a mohl by nám to zařídit opravdu rychle.." posunul jsem pak notebook stranou, aby na to Gabby viděla. Pokud chtěla, mohla mi ty informace diktovat, nebo si je tam naťukat sama. V každém případě jsem nehodlal držet svou zvědavost na uzdě, ale naopak jsem se těšil na to, že se o ní dozvím něco nového.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Johne, já bych tě nerada odstrkovala, záleží mi i na tobě, ale pokud se ti Ethan nebude líbit, tak tě nebudu nutit do toho, aby sis s námi poseděl… Připadám si hrozně hloupě, že nevím, co mám přesně dělat, abyste si pak ani jeden nepřipadali, že byste snad měli překážet, nebo něco takového,“ zakroutila jsem nad sebou hlavou a uchechtla se. „Ale s tím přespáním… To myslíš vážně? Nevadilo by ti to? Samozřejmě by to tak bylo asi nejlepší, ale uvidíme co na to Ethan, zítra mi má dát vědět, abychom se domluvili na pevno,“ pousmála jsem se nakonec a vystoupala dlaněmi k jeho krku, kolem kterého jsem jej objala. „A kdybych ti slíbila, že za každý kousek udělané práce dostaneš polibek, tak by se ti pracovalo lépe?“ Zašeptala jsem trochu svůdnějším hlasem, nakloňujíc se blíže k jeho tváři, na kterou jsem mu nakonec věnovala políbení a pak se pozvolna přesunula k jeho rtům, jež jsem políbila. Odklonila jsem se od Johna, ale jen minimálně, přesně tak, abych se mohla podívat na notebook, jenž odsunul stranou, takže jsem na to perfektně viděla. Zamyšleně jsem u toho pokrčila obočí, a přelétla pohledem zpátky k Johnovi. Pootevřela jsem ústa, že něco řeknu, ale nakonec jsem je zavřela a s potutelným úsměvem jsem si přisedla k němu na klín, otočila nás na barové stoličce a pak jsem se hbitě nahnula pro notebook, který jsem přisunula zpátky k sobě. Pro Johna, aby takhle žádost vyplnil, byla tato pozice nepraktická, ale já měla obě ruce volné, takže nebylo co řešit. „Celé jméno? Takže – Gabrielle Rebecca Hackett… Datum narození je sedmého Prosince,“ pokračovala jsem dál, a sem tam loupla pohledem po Johnovi, na kterého jsem se zakřenila a následně jsem se ho opovážila trochu poškádlit, když jsem se zavrtěla v bocích. „Toho pána, jak si říkal, že by nám to mohl zařídit mnohem rychleji… máš na výplatní pásce, jako mafiánský boss?“ Zeptala jsem se naprosto vážně, ale po chvilce mi koutky úst začaly pobaveně cukat vzhůru. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Tak jsem to nemyslel, Gabby," zavrtěl jsem hlavou a pousmál se na ni. "Jen je mi jasné, že třeba budete chtít probírat i něco, co prostě.. nepatří mým uším. Beru to tak, že Ethan si s tebou bude chtít popovídat i o svém životě a to je prostě.. Neber to tak, že bych před vámi chtěl utéct, prostě jen bych vám dopřál chvilku jen pro sebe na to povídání, takže bych si třeba mohl po dlouhé době zase něco přečíst a dohnat práci. Alespoň se nebudu cítit hloupě já, že bych se ti kvůli těm mým povinnostem nemohl věnovat a takhle se to dá příjemně spojit, aniž bych odstrkoval já tebe.." ano, někdy opravdu umím věci parádně překrucovat, ale.. prakticky je to pokaždé úplná pravda. Vždyť vlastně.. překrucování je v podstatě jen pravda z jiného úhlu pohledu, no ne? "A ano, klidně mu řekni, že na tom trvám, aby spal tady," zakřením se na Gabby nakonec a odložím sklenku, abych ji kolem pasu mohl obejmout oběma rukama a o malinký kousek si ji přitáhnout blíž k sobě. Její nabídka se mi totiž neskutečně zamlouvá.. "Tak tuhle sazbu to abych si účtoval za každé přečtené a napsané slovo.. to by se mi pak pracovalo nejlépe.." řekl jsem tiše s přivřenýma očima, jak mě u toho Gabby políbila na tvář a pak jsem jí opětoval polibek na rty, delší, procítěný, jako kdyby mi chyběla celé týdny.. Opět jsem ji jednou rukou objal, aby mi z klína třeba nespadla a pak už začala rovnou ťukat do klávesnice, aby vyplnila formulář na poslání k vyřízení. Já se mezitím naklonil ke straně, abych tam viděl a opřel jsem se loktem o desku baru. Rebecca? Hmm.. "Hmm, takže prosinec.." utrousil jsem tiše a hned jsem ztichl, jak se mi Gabby zavrtěla na klíně, přičemž jsem objímající rukou sjel z jejího bříška k boku, kde jsem se ji snažil tak nějak zastavit. "Potvoro.. a jako stav rozhodně nepiš svobodná, ale unesená a vězněná.. klatě, mají tam zaškrtávací políčka.." dodal jsem rádoby nespokojeně, když jsem znovu nakoukl do formuláře. Ale zase mě prozradily mé cukající koutky. "Kdepak, znám jeho největší tajemství a tak pro mě maká zadarmo, jinak bych ho práskl Taovi," mrkl jsem na Gabby v odpověď, nemyslíc vážně ani slovo, stejně jako ona. "Mimochodem.. co by sis dala k večeři? Jak se o tom dnes mluvilo, tak mám chuť na ty tvoje lívance, kterých ještě pár zbylo v lednici.." přiznal jsem se nakonec. Ne, že bych měl kdovíjak obrovský hlad, takže bych se spokojil i se salátem - po tom dnešním obědě bych do sebe nic moc ani nenacpal.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Můžu začít od začátku? Chtěla jsem říct, že je barman. Není samozřejmě jediný, ještě jedno tam máme-mají, ale ten není tak dobrej jako Ethan, vlastně je to jen takovej záskok, jako kdyby. Třeba když Ethan potřebuje naléhavě volno či tak, nemohl by tam pracovat každý den, kolikrát je to práce do pozdních hodin. A já jsem vlastně taky párkrát zaskočila a… no není to nic snadného. Ještě když tě k tomu pár chlápků tak trochu pleskne po zadku,“ ošila jsem se pod pár vzpomínkami, ale pak jsem se pousmála, uvědomujíc si, že tohle John asi nezná. A jak by taky mohl, když do takových podniků určitě nechodil. „Aha, tak když se na to díváš takhle, tak to by i šlo. Mohl bys mít klid a pohodlí pro svou práci a nemusel bys mít výčitky, že bych se nudila a zároveň bys nemusel mít ani strach a obavy, protože bych nebyla sama. Hm, to se mi líbí, ale na druhou stranu tě nechci z ničeho vynechat,“ věnovala jsem mu něžný úsměv a volnou rukou mu přejela po vlasech, které jsem mu tak ráda prohrabovala a teď jsem si to mohla konečně dovolit, neboť jsme byli doma a už jsme nikam neměli namířeno. Věděla jsem, že mu tím návrhem udělám radost, a taky o to spokojenější jsem nakonec byla, když si mě ještě přitáhl oběma rukama blíž a já jej mohla obejmout kolem krku, za nímž jsem si propletla prsty. Jenom jsem na odpověď přikývla v doprovodu uculení a nechala se na delší dobu strhnout společným polibkem. Ťukala jsem do klávesnice, přičemž jsem se střídavě koukala na tlačítka a na obrazovku, kde se objevovaly písmenka a já si to za běhu ještě stíhala kontrolovat, jestlipak to všechno píšu opravdu správně. Až ta tiše pronesená poznámka mě zaujme, takže k Johnovi zvednu pohled a trochu se natočím, zadržujíc v sobě pobavený smích, když si uvědomím jeho ruce na boku a skutečnost, že ho nejspíše opravdu hodně provokuji. „To je vlastně dobře, protože v opačném případě, kdybych to tam opravdu napsala, tak bys měl velký problém,“ upozornila jsem ho takřka výchovně s pozvednutým jedním prstem, ale když jsem viděla, že mu cukají koutky, tak jsem to nevydržela ani já a samovolně jsem se zachichotala. „Vážně? A jaké tajemství? Něco hodně pikantního?“ Přiklonila jsem se k němu o trochu více, dychtíc po nových informacích, protože jsem byla opravdu hodně zvědavá. Mimoděk mi ta zvědavost přímo jiskřila ze zelených očí, jež jsem na Johna upírala a prohlížela si jej, než jsem se pobaveně zachechtala. Jistě, Tao… Nejraději bych si dala tebe, ale vzhledem k tomu, že bychom měli jít co nejdříve spát, a krom toho mě ráno čeká prohlídka u doktora, tak mi to asi vůbec neprojde... povzdechla jsem si v duchu. Navenek jsem se však pousmála a střídmě zavrtěla hlavou. „Ale jestli máš na ně chuť, což asi opravdu máš, tak si je klidně dej. Nebo víš co? Já ti je připravím. Stejně už to mám vyplněné, tak to můžeš poslat a tak,“ navrhla jsem, ale víceméně jsem nečekala na Johnovu odpověď, protože jsem z něj po chvilce seskočila. Opětovala jsem mu měkký pohled, který by se dal popsat jako zamilovaný, ale vzápětí jsem se otočila čelem k lince a dala se do přípravy večeře. Popravdě řečeno, já sama jsem byla tak trochu na trní z toho zítřejšího očekávání. Nemluvě o tom, že jsem se ještě musela psychicky připravit na tu prohlídku, která není zrovna něčím, na co bych se měla těšit. Ale to asi žádná žena. Při přípravě jsem se neopomněla zeptat, co by k těm lívancům vlastně John chtěl, takže jsem se k němu sem tam otočila přes rameno, jak jsem je vytahovala z lednice a dle jeho přání jsem mu je nachystala. Přenesla jsem k němu talíř se vším, co si přál a na co měl chuť a pokud mi to dovolil, tak jsem mu pár soust dala do pusy sama, přičemž jsem si velmi pomalu oblízla pár prstů pronikavě ho sledujíc, co to s ním udělá… Po večeři jsem se na chvíli omluvila s tím, že bych si po celém dnešním dni dala ráda delší horkou sprchu a tak jsem se na nějakou chvíli vytratila do koupelny, kde jsem se nakonec nachystala i na spaní, protože jsem začala pociťovat značnou únavu, což mimo jiné znamenalo, že po zbytek večera asi stejně nic moc dělat nebudu. Převlékla jsem se do jedné z nových tenkých nočních košilek, které mi vybral John s tím, že se mu líbily nejvíce, ale popravdě řečeno, když jsem se podívala na svůj vlastní odraz v koupelnovém zrcadlu, ke kterému jsem mimoděk i tak trochu povyskočila, abych se mohla vidět, tak jsem se nejenže začervenala studem, ale připadala jsem si tak trochu… necudně. Ale nakonec jsem shledala, že to nevypadá zase tak špatně, jenom ještě najít odvahu se v tom Johnovi ukázat… Ale dneska jsem ještě zvolila svůj župan, sice kratší a svůdnější, ale aspoň něco více zakryl, tudíž nemohla být řeč o tom, že bych snad Johna měla pokoušet už pouhým pohledem na mě samotnou, když jsem ležérním krokem vylezla z koupelny a zavřela za sebou dveře. Vlasy jsem měla ještě trochu mokré, ale díky teplému večeru to bylo příjemné osvěžení. Trochu unaveně jsem si zívla, ale předně jsem hledala Johna, ke kterému jsem zamířila a pokud ještě seděl na obvyklém místě – na barové stoličce – tak jsem se k němu přitiskla do náruče a tak nějak napůl si k němu přisedla. „Omlouvám se, ale jsem příšerně unavená, jako bych snad dneska porodila slona. Asi si už půjdu lehnout, ale jestli se ti nechce, tak si klidně můžeš číst nebo se koukat na film… nebo cokoliv, ale já bych stejně za chvilku usnula,“ šeptala jsem mu střídavě do ucha, nebo tváře, dle toho, jak jsem zrovna udržela hlavu, která mi tak trochu klesala únavou, jež jsem se snažila ještě zadržet. A to jsem chtěla navrhnout, že bychom se už přesunuli do ložnice, protože jsem si mimoděk vzpomněla, že by měli zítra přivést tu mou houpačku, co jsem si vybrala, ale nakonec… nakonec zvítězila má únava, se kterou jsem se mu obtočila kolem krku a s dlouhým zívnutím jsem přivřela oči. Nechtělo se mi vůbec odcházet, neboť ta Johnova vůně byla tak příjemná, že jsem se o ní nechtěla jen tak připravit, ale… určitě chtěl taky do koupelny… Nakonec jsme se oba dostali do našeho přístřešku na terase, kde jsem spokojeně ležela v Johnově náručí, hladíc ho po hrudi, nebo tváři, zkrátka dle toho, jak mi naše momentální pozice, kdy jsem k němu ležela čelem a na boku, umožňovala. Poprosila jsem ho, aby mi na dobrou noc ještě přečetl kousek z té knížky, co jsme dneska vzali z jeho starého pokoje u rodičů. Avšak to neznamenalo, že pokud se mu nechtělo, že bych ho k tomu nutila. Zkrátka řečeno, nechala jsem to na něm, jestlipak mi byl ochoten něco málo přečíst a v případě, že byl také hodně unavený, tak jsem to nechala být. Stejně jsme nejspíše nakonec usnuli společně, nebo jsem aspoň měla takové tušení, ale nebyla jsem si jistá. Jisté bylo akorát to, že jeho příjemný charismatický hlas společně s tlukotem srdce a jeho pravidelného dechu mě nakonec ukolébalo do slastného spánku… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nakonec se mi přeci jen podařilo Gabby vysvětlit, jak jsem to myslel s tím, že by si s Ethanem mohli povídat osamotě. Bylo mi jasné, že by mu nebylo příjemné, kdyby chtěl Gabby povídat o svém životě a u toho bych seděl já - naprosto cizí osoba, kromě toho, tušil jsem (a bylo to jednoduše nevyhnutelné), že se bude Gabby vyptávat i na mě a to by pro něj v mé přítomnosti bylo velmi trapné, takže bude lepší se na chvíli odklidit. A pracovat, samozřejmě.. "O mě si opravdu nemusíš dělat starosti, Gabby. Budu rád, že si popovídáš se starým přítelem a já nebudu mít špatný pocit, že tě nechávám samotnou. Slibuji," předvedl jsem opět svůj typický pokřivený úsměv s jedním pozdviženým koutkem a pak se zcela poddal procítěnému polibku. Nebyl jsem si jistý, jestli tu mou legrácku nevzala Gabby opravdu vážně, ale.. no.. nevím. "Samozřejmě, že pikantnost. Přes den je spořádaným úředníkem, ale v noci?.. Chodí po Broadway oblečený jako žena a snaží se tak prorazit v nějakém muzikálu.. a taky obchoduje s bílými králíčky," dodal jsem naoko vážně, jako kdyby to byl nějaký sériový vrah, ale pak jsem se zase zakřenil. Vymýšlel jsem si strašné blbosti.. asi už je moc pozdě i na mě.. Nechal jsem si pak od Gabby připravit lívance - pokapat sirupem, který jsme včera konečně koupili spolu se zmrzlinou a kávou. Mezitím jsem dopsal zprávu a odeslal ji i s formulářem na mail tomu svému známému. Gabbyno oblizování prstů mě v duchu trochu rozesmálo, jak mě v jednom kuse sváděla, ale byl jsem rozhodnutý, že dnes půjdeme prostě jen spát, když ji zítra čeká ten doktor. Vlastně, už jen z představy toho, jak ji prohlíží cizí chlápek-doktor, byla pro mě značně stresující už teď. Přesto jsem se s pousmáním naklonil ke Gabby a když si olízla poslední prst, ukradl jsem si sladký polibek. Chvíli, kdy byla v koupelně, jsem využil k tomu, abych si sám došel pro své plátěné kalhoty na spaní. Triko jsem se rozhodl tentokrát vynechat - i tak byl dnes teplý večer, tak proč se na noc zbytečně ještě nabalovat..? Vrátil jsem se k baru, vypnul notebook a počkal jsem, až bude Gabby hotová. Spokojeně a hodnotivě jsem si ji pak prohlédl od hlavy k patě a na chvíli ji pak k sobě přivinul. "Utíkej do postele, já přijdu za chvilku," slíbil jsem jí, ještě ji políbil na krk a zmizel jsem opravdu jen na pár minut do koupelny. I s Narnií jsem se vrátil na terasu a vlezl si pod deku ke Gabby. Vlasy jsem měl víceméně vysušené ručníkem, takže nehrozilo, že bych promáčel polštář. Chvíli jsem se na Gabby díval, vychutnávaje vzájemných doteků, než jsem se pak natáhl pro knížku, nalistoval první stranu a řekl jsem Gabby, že přečtu opravdu jen malý kousek z první kapitoly, aby si byla kdyžtak schopna pamatovat, o co tam šlo, až budu příště navazovat.. "Žily, byly čtyři děti. Jmenovaly se Petr, Zuzana, Edmund a Lucie. Tenhle příběh je o tom, co se jim přihodilo, když je za války kvůli náletům poslali pryč z Londýna.." četl jsem.. kapitola měla jen necelé tři strany.. a pak už jsem jen Gabby pohladil po tváři, věnoval jí poslední malý polibek na rty a položil jsem jí paži kolem pasu, abychom následně oba usnuli.. Ráno nás vzbudil budík na mobilu. Byla ještě tma, ale nemohli jsme si dovolit ležet nijak zvlášť dlouho. Dnes to bude (především asi pro Gabby) náročné ráno. Neměl jsem moc velké ponětí o tom, co se tam asi bude dít, ale přinejmenším jsem byl zvědavý, co nám doktor řekne ohledně té antikoncepce. "Dobré ráno," pošeptal jsem jí do ucha, pod nějž jsem jí věnoval políbení.. "Chceš něco k snídani, nebo až po.." zeptal jsem se pak, nevědíc, jak dokončit větu, tak jsem jen pokrčil ramenem. Mohli bychom si klidně pak dojít na snídani někam.. do kavárny kupříkladu.. Vstal jsem pak, vyčistil si v koupelně zuby a oblékl se do toho, co mi jako první padlo pod ruku (kalhoty a triko s pár knoflíky u krku a delším rukávem, který jsem si shrnul k loktům).. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Dobré ráno… ty mě chceš vážně zabít?“ Zamumlala jsem ospale a vykoukla zpoza deky, abych se na něj mohla zaměřit jedním otevřeným okem, přičemž jsem nezadržitelně zazívala. Zakroutila jsem hlavou, že si snídani opravdu nedám, ostatně to byla asi ta nejposlednější věc, na kterou bych v této chvíli zvládla pomyslet. Ačkoliv jsem cítila, jak se mi žaludek bolestivě stahuje a že by si nejspíše nějaký malý kousek živin zasloužil, ale mozek říkal něco jiného. Neměla jsem prostě chuť na nějaké jídlo. Chtěla jsem být zodpovědná a nedělat zbytečné drahoty, ale popravdě řečeno jsem se neubránila myšlence, že bych mohla s Johnem vyjednávat o tom, že bychom tam přeci ani jít nemuseli, protože… vlastně jsem ani nevěděla proč, jenom jsem z toho měla víceméně obavy. A taky se mi tam vůbec nechtělo, když jsem si uvědomila, co ta prohlídka jako taková vlastně všechno obnáší. To by mě vážně nemohl zkontrolovat třeba John? Napadla mě bláznivá myšlenka, jíž jsem nakonec setřásla z hlavy, protože jsem si u toho vzpomněla i na jistou chvilku v knihovně… Ne, tohle prostě musíme udělat. Musím to skousnout a vydržet… Odmítala jsem se před Johnem chovat jako malé dítě, třebaže mě nakonec musel z postele dostat sám, protože jsem se zababušila zpátky do deky a se smíchem jsem čekala, jestli mě opravdu vyžene z matrace. Nezbývalo nám zase tak moc času, takže jsem z postele zamířila rovnou do koupelny. Tedy samozřejmě až po Johnovi, kterému jsem chtěla dopřát chvilku soukromí. Provedla jsem svůj obvyklý ranní rituál včetně vyčištění zubů a krátké sprchy, než jsem se v osušce a již učesanými vlasy v culíku vydala do šatny, kde jsem na sebe hodila jedny z nových šatů, které se Johnovi zdály možná trochu kratší, ale já jsem to obhájila tím, že je to prostě vzhledem k prohlídce nejpraktičtější… Nemusela jsem se pak totiž vysvlékat a chodit po ordinaci takřka s holým pozadím, což by pro mě bylo docela dost ponižující. Pak už jsme se mohli vydat na cestu, nebo ne? „Johne? Já už jsem nachystaná, ale jestli bys chtěl, tak se ještě můžeš nasnídat,“ prohodila jsem a hned na to jsem vylezla ze šatny a zamířila k baru, kde jsem měla v úmyslu na něj případně počkat. Klidně bych mu i s menší snídaní pomohla, kdyby chtěl, ale popravdě řečeno jsem začala být poněkud nervózní a už jsem se nemohla dočkat toho, až kompletně všechno budeme mít za sebou. Tím pádem jsem tam v ordinaci chtěla být co nejdříve, protože čím dřív, tím líp. Cesta nám zase tak dlouho netrvala, neboť doktor Flisser měl ordinaci v blízkosti Johnova bydliště. Navíc, jak jsem Johna znala, tak se určitě ještě před cestou podíval, kde to vlastně je, takže jsem se nakonec nechala vést, než jsme stanuli před domem, kde byla ona ordinace. Tvářila jsem se trochu vystresovaně, ale nechtěla jsem Johnovi dělat starosti, takže jsem se usmívala, i když trochu křečovitě a určitě na mě musel poznat, že nejsem tak úplně ve své kůži, třebaže jsem se snažila tvářit nad věcí a nedávat znát, že bych snad byla ve stresu… Uvnitř u pana doktora to vypadalo opravdu dobře. Přinejmenším to měl pěkně a vkusně zařízené, což snad i vypovídalo o tom, že musel být opravdu člověk na svém místě, protože by si to v opačném případě nemohl dovolit – mít tak pěkně zařízenou ordinaci, vlastně čekárnu. Moc lidí tady nebylo, vlastně jenom my dva s Johnem, což bylo asi i tím, že jsem byla nejspíše první dnešní pacientkou. A to byla polehčující okolnost, alespoň pro mě, protože jsem se nemusela stresovat ještě vědomím, že tam byl někdo přede mnou. Zkrátka… zatím to všechno vypadalo a působilo velmi příjemně. Zanedlouho se u nás objevila slečna sestřička, která se nám představila a trochu nám i povyprávěla, jak to zde chodí, protože sám doktor měl asi trochu jiné zvyky, než ostatní, kteří se o své pacienty zase až tak moc nestarali a brali je prostě jako nutnou práci a byli nejradši, když je nikdo neotravoval. Panu doktorovi zřejmě skutečně záleželo na tom, aby se zde ženy cítily příjemně a hlavně, aby měly pocit, že mohou přijít kdykoliv a s jakýmkoliv problémem, který s nimi vyřeší. Sestřička nás nicméně usadila do pohodlných křesel, u nichž byl menší stolek, a ještě se omluvila, že pan doktor se musí nachystat, ale že to nebude trvat dlouho. A taky že netrvalo, protože mi nám nestačila nabídnout ani něco k pití a už jsem byla nasměrována přímo k panu doktorovi. John mezitím ještě musel počkat v křesle, přičemž se mu o společnost postarala sama sestřička, která mu nabídla, že si může dát kávu nebo čaj, a dokonce mu nabídla, že mu dá i ranní noviny, pokud by chtěl. Já mezitím hovořila s panem doktorem, byla jsem z toho značně nervózní, ale celou dobu se na mě shovívavě usmíval a odpovídal mi na všechny všetečné a zvědavé otázky, které ze mne padaly rychlostí samopalu. Nakonec došlo i na praktickou prohlídku, kterou jsem zvládla s přehledem. Teprve potom všem za námi mohl přijít i John, vedle kterého jsem se posadila. Seděli jsme u doktorova stolu, a já zaujatě koukala po něm a i po Johnovi, na kterého jsem se usmívala. Doktorovi už jsem totiž říkala, že bych byla ráda, kdyby u tohohle rozhovoru byl i John, který měl případně i nějaké další otázky, které si možná i dopředu nachystal. Nicméně ze všeho nejdříve se mu doktor samozřejmě představil, popřál mu dobré ráno a tak dále, přičemž nezapomněl dodat, že je rád, že se jako můj partner o takové věci zajímá a že vůbec se mnou přišel. „Jenom bych se rád ujistil, a teď se prosím neurazte a neberte si to osobně, ale jde mi především o bezpečí vás obou, že si uvědomujete možné nebezpečí,“ nakousl opatrně oné ožehavé téma, přičemž těkal pohledem z jednoho na druhého. „Především, pokud jste žádnou antikoncepci nebrala, tak by mě zajímalo, jaký byl váš milostný život – u vás obou. V případě, že jste měli více milostných partnerů, bych rád věděl, jestli jste si dělali test na HIV,“ zeptal se co nejslušněji a dal nám prostor na odpovědi. Tohle jednoduše vědět potřeboval z pochopitelných důvodů. Krom toho sám měl ostatně zkušenosti s tím, že většina lidí byla nezodpovědná a zdálo se, že u většiny z těch, co zavítá právě do jeho ordinace, zjistí, že jsou poněkud promiskuitní a na žádnou ochranu ani nepomyslí, což mu samozřejmě dělalo vrásky na čele. V žádném případě to ale nemyslel zle. Tvářil se vážně, ale pořád bylo jeho chování vstřícné a střídmě se usmíval, hlavně na mě, když jsem se rozpovídala o skutečnosti, že já v tomhle směru zase až takové zkušenosti nemám a že jsem žádnou antikoncepci dosud nebrala. „Každopádně, pokud máte jakékoliv další otázky, tak se klidně ptejte, na všechno vám odpovím. Jenom si budete muset ještě chvíli počkat, než budu mít výsledky,“ poznamenal pak v další chvíli, kdy nás začal informovat o všem možném, co se týkalo právě té injekce a neopomněl nám dát i prostor k případným otázkám. Jakmile mu však došly výsledky, které mu donesla sama sestřička, která nás obdařila sympatickým úsměvem, tak se dal doktor do zkoumání a čtení. Nakonec se k nám otočil a začal se svým zdlouhavým monologem, aby nám objasnil, jak na tom vlastně jsem. „Jste zcela v pořádku, slečno Hackett, nicméně krevní test ukázal, že trpíte lehkou formou chudokrevnosti. Necítila jste se v poslední době malátně? Nedělá se vám občas trochu nevolno?“ Začal s několika otázkami, při kterých si mě zkoumavě prohlížel. „Každopádně se nemusíte obávat, není to nic strašného, jak se na první pohled zdá. Jenom bych vám doporučil jistou dietu, po níž byste měla být určitě v pořádku. Co se týče antikoncepce, nevidím v tom problém, stejně bych vám tyto injekce doporučil, protože u žen, co mají stejné potíže jako vy, se to ukázalo jako nejlepší možné řešení,“ promlouval k nám oběma, ještě něco vysvětlil, než se vyslovil s poslední otázkou. „Teď je to tedy na vás, jak se rozhodnete, chcete-li, tak to můžeme udělat ještě dnes, ale pokud si to ještě chcete promyslet…,“ pozvedl obočí a vyčkával, co mu na to řekneme. Moje odpověď byla samozřejmě kladná, i když jsem musela ještě strávit tu zprávu o tom, že nejsem tak úplně v pořádku. Chudokrevnost? To jsem vážně nečekala. Opatrně jsem se podívala po Johnovi, jestli taky souhlasí, načež jsem se s panem doktorem přemístila od stolu do ordinace, kde mi byla aplikována první injekce. Nebylo to tak strašlivé, ale stejně jsem pak z ordinace odcházela poněkud zaraženě. Doktor i se sestřičkou se s námi rozloučili, samozřejmě poté, co jsme si domluvili další termín návštěvy. Teď už jsme však byli s Johnem venku a hřálo nás vědomí, že máme konečně všechno za sebou… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Co se Gabbyna výběru oblečení týkalo, možná jsem se už chystal něco říct na adresu délky, ale než jsem stihl vydat hlásku, Gabby mě uzemnila pohotovými argumenty, takže jsem zase zmlkl a nechal to být. Tak celkově jsem pak moc hovorný nebyl. Měl jsem co dělat, abych vybojoval své malé bitvy uvnitř své hlavy a do toho se ještě snažil nějak podpořit neklidnou blondýnku po mém boku. Samozřejmě jsem překontroloval v mobilní navigaci, kam přesně jít, takže jsme pak dokonale včas dorazili na místo. Vypadalo to tu příjemně, to ano, hovořilo to i o samotném panu doktorovi a jeho oblíbenosti (nebo minimálně hojné návštěvnosti). Ještě jsem Gabby krátce stiskl dlaň na výraz podpory, než jsem ji pohledem vyprovodil ke dveřím ordinace. Nevěděl jsem, jak dlouho to potrvá, proto jsem sestru požádal o ty noviny, ale odmítl jsem pití. Neměl bych na to žaludek.. Konečně po značné době (alespoň mi to tak připadalo) jsem byl i já pozván do ordinace, kde jsem se seznámil s doktorem Flisserem, jemuž jsem samozřejmě podal ruku a představil se. Ačkoliv jsem z toho byl dost nesvůj, skrýval jsem to, jak už jsem měl v povaze. Povzbudivě jsem se ještě usmál na Gabby a pak už jsem bedlivě poslouchal vše, o čem doktor hovořil. Bral jsem v podstatě jako samozřejmost, že jsem se o tohle zajímal, protože šlo o Gabby a já pro ni chtěl to nejlepší a to znamenalo i zúčastnit se současné návštěvy. Doktorovu otázku jsem měl předpokládat, přesto mě trochu zaskočila. Ale jen jsem o poznání více zvážněl a hlasem s neochvějnou jistotou jsem hned po Gabby odpověděl. "Vždy, bez výjimek, jsem při styku používal prezervativ a testovat jsem se nechal.. tuším, že už to budou dva roky, samozřejmě výsledek byl negativní." Mluvil jsem věcně, na chvíli v hlavě uvažujíc, jestli se ten test dá vůbec počítat, když jsem jen dělal pokusného králíka svému kamarádovi z medicíny, ale nejspíš ano. Celou dobu jsem se u toho díval doktorovi pevně, ale klidně do očí. Jen mě mimoděk napadlo, co si asi právě teď myslí Gabby, ale tím směrem jsem se v tuto chvíli podívat neodvážil. Nakousl jsem poté téma oné injekce, o níž jsme s Gabby četli na internetu a hodně to zvažovali, načež se pan doktor hned rozpovídal o všem možném, co se toho tématu týkalo. Zarazil se teprve při příchodu sestry s výsledky. Trochu nervozně jsem se podíval na Gabby, než se doktor Flisser znovu rozhovořil a tentokrát zapříčinil to, že se mi v tváři mihla panika. Chudokrevnost.. to slovo viselo ve vzduchu jako Mozkomor. Střelil jsem starostlivým pohledem po Gabby, vybavujíc si ty chvíle, kdy mi omdlela v muzeu, v koupelně, kdy jí bylo slabo.. "Jak moc zlé to je?" promluvil jsem neklidně místo odpovědi na doktorovy otázky, načež nás ale uklidnil, že to není nic tak strašného. I tak jsem se střídavě díval z Gabby na doktora a zpátky, přikyvujíc na jeho slova. Pokud pomůže jen ta dieta, nemuselo by to být tak zlé a pokud je i ta injekce ku prospěchu, tak vlastně není, co řešit. Nechal jsem rozhodnutí na Gabby, podporujíc ji letmým pousmáním a přikývnutím, pokud to opravdu chce - koneckonců, na ní záleželo především. "Pokud se tedy ještě mohu zeptat, co se týče té chudokrevnosti, tak ta dieta je krátkodobá, nebo naopak dlouhodobá? A pomohly by nějaké.. já nevím.. vitaminy? A omezuje to Gabby v nějaké činnosti? Například náročnější procházky, nebo dokonce cestování v letadle? A ještě k té injekci, omlouvám se, že vás tak zahlcuji otázkami, ale.. jaká je doba, než začne injekce působit, abychom měli opravdu jistotu, že nedojde k neplánovanému.. početí a zvýšili tak úspěšnost oné antikoncepce?" vychrlil jsem tak nějak všechny možné otázky na doktora, zaujatě poslouchajíc odpovědi, sem tam se dívajíc i na Gabby.. Konečně jsme se rozloučili a mohli jsme si oddychnout, že už je to za námi. Venku, před čekárnou, jsem Gabby krátce objal, jako bych jí tím chtěl říct, že už je všechno dobré a můžeme být zase šťastní a veselí.. Pak jsem ji už víceméně pustil s tím, že jsem ji zlehka objal už jen jednou paží, abychom se mohli vydat na cestu k nějakému nejbližšímu podniku, kde bychom si mohli dát zaslouženou snídani. Nevěděl jsem, co říct, ale i tak jsem víceméně cítil, že netřeba něco dodávat k tomu, jaké napětí z nás obou určitě spadlo.. i když, ta chudokrevnost.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nakonec, i přestože je to jen lehká forma, bych raději doporučil, kdybyste navštívila odborníka, slečno Hackett, abychom měli jistotu, že to například není vrozené, což by v takovém případě znamenalo, že byste musela dietu dodržovat pravděpodobně dlouhodobě, aby se předešlo tomu, že by se to mělo opakovat,“ odpověděl doktor trochu zdlouhavě, jak se nám snažil na všechno odpovědět a pak se pousmál. Já jsem se podívala po Johnovi, protože jsem si myslela, že už se nemůže dočkat, ale doktor zjevně oceňoval skutečnost, že se John zajímá kvůli zodpovědnosti. „Omlouvám se, málem bych zapomněl… Čekací doba je samozřejmě týden,“ odpověděl doktor věcně. „Každopádně, kdyby byl jakýkoliv problém tak se neváhejte ihned dostavit, samozřejmě,“ dodal pak ještě s úsměvem… Přemýšlela jsem o tom, co se právě stalo, a o tom, co jsem se dozvěděla. Teprve teď jsem si uvědomila, co John vlastně doktorovi odpověděl na otázku ohledně milostného života. Nebyla jsem si jistá, co si o tom myslet, a jestli vůbec něco vzhledem ke skutečnosti, že doktor z Johna nic konkrétního nedostal, ale když jsem si ty slova přehrávala stejně jako to, že se na mě přitom John ani nepodíval, tak jsem došla ke zjištění, že asi neměl jen jednu zkušenost… A chtěla jsem to vůbec vědět? Nebylo důležité to, že je John tak zodpovědný, že si dokonce nechal udělat i testy? Přednesl můj mozek nakonec a já mu musela dát za pravdu, že tohle je rozhodně nejdůležitější. Navíc mi něco našeptávalo, že když se v tom budu vrtat trochu víc, tak budu nejspíše rozčarovaná a krom toho… taky jsem mohla být hodně zklamaná, kdybych zjistila pravdu. Raději jsem nad tím zavrtěla hlavou a letmo se podívala na Johna, u kterého jsem netušila, jak to celé bral. Za celou dobu skoro ani nepromluvil, ale ve chvílích, kdy to pro mě bylo těžké, mi projevil svou podporu tím, že mě objal, nebo mi alespoň stiskl dlaň, čehož jsem si vážila. Podívala jsem se na něj, přemítajíc, jestli bych ho mohla konečně oslovit, protože ta tíživá atmosféra plná napětí kolem nás, mi začínala tak trochu vadit s tím, že mě to dusilo. Jenomže jsem si nebyla jistá, jestli by John v tomhle rozpoložení chtěl mluvit o tom, co jsme se od doktora dozvěděli. „Ehm, trochu mě bolí zadek,“ pronesla jsem tiše a ve vteřině jsem měla chuť jít si omlátit hlavu o nejbližší zeď. Celou dobu trpělivě vyčkávám a nakonec pronesu tohle? Jsem fakt nemožná. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro A pak už jsme konečně mohli odejít úplně.. Oba jsme se chvíli utápěli v různých myšlenkách, ale nakonec mě Gabby rozesmála tou svou poznámkou. Měl jsem po tom všem mírně provokativní náladu, ale takhle na ulici jsem si nechtěl nic dovolovat. "Hmm.. tak to abych pak domů koupil spoustu ledu a.. slíbil jsem ti vlastně zmrzlinu! Ale tu bych nechal až po snídani. Mimochodem, na co bys měla chuť? Něco.. sladkého?" dodal jsem ještě trochu bezmyšlenkovitě a na chvíli si Gabby přitáhl blíž k sobě, jako kdybych se jí chtěl omluvit za to, že ji po té injekci bolí pozadí.. Nakonec jsme narazili na bistro/cafe, které přímo vybízelo k tomu, abychom tam zakotvili na snídani. Zobrazit SPOILER Nechal jsem výběr na Gabby, protože mi bylo prakticky úplně jedno, co si dáme. Jen jsem pak vybral stůl a pomohl Gabby s případným výběrem.."Měli bychom se pak někde stavit pro ty vitaminy.." nadhodil jsem, o čem jsem nejvíc přemýšlel.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Eh… zarazila jsem se v duchu nad tím, o čem jsem právě přemýšlela. Doufala jsem však, že něco takového by Johna skutečně nenapadlo. „Jo… ano, dala bych si něco sladkého,“ odpověděla jsem honem, aby to nebylo příliš podezřelé, ale stejně jsem si jej ještě chvilku měřila zkoumavým pohledem, přemýšleje, jestli něco takového fakticky neplánuje. Začala jsem být na své pozadí nejspíše opatrnější, přesně jako John na to své – vzpomněla jsem si na tu první masáž, kterou jsem mu dělala ještě tehdy v Yellowstone, což mě následně i hodně pobavilo. Tehdy jsem ho totiž dostala i s tou hranou pohrůžkou. Po cestě jsme našli jedno jisté bistro, nebo co to vlastně bylo, které mě zaujalo hnedka na první pohled. Totiž ta výloha s nepřeberným množstvím pečiva mě neskutečně lákala a já už popravdě nechtěla jít nikam jinam. Nadšeně jsem na to množství nenápadně poukázala prstem, načež jsem se k výloze přilepila nosem, a kdyby mě John neupozornil a nevtáhl dovnitř podniku, nejspíše bych tam zůstala celou dobu mlsně zírat. Vešli jsme dovnitř a mezitímco John vybíral vhodné místo, tak já jsem se zhostila objednávky. Zeptala jsem se na co má John chuť, ale bylo mu to asi víceméně jedno, takže jsem to měla o to těžší, ale snažila jsem se vybírat opravdu pečlivě s tím, aby si opravdu pochutnal. Nakonec jsem objednala dva ovocné saláty, několik croissantů a k tomu ještě borůvkové smoothie, které vypadalo opravdu skvěle. „Tak dobrou chuť, doufám, že jsem se trefila do tvé dnešní chutě, drahoušku,“ udělala jsem si z něj tak trochu legraci, když jsem se objevila u stolu a pohodlně se usadila naproti Johnovi. „To bychom asi měli, no… Hm, Johne, ale to vážně nic není, vždyť říkal, že… je to jen ta lehká forma,“ pronesla jsem pak opatrně. Nechtěla jsem ho naštvat tím, že bych to snad zlehčovala, ale taky jsem nechtěla, aby si dělal zbytečné starosti. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nicméně to bistro, na které jsme narazili, vypadalo hodně dobře, zvlášť, když nás přilákalo už jen svým pečivem, na které se mi hned sbíhaly všechny chuťové buňky. Přesto jsem sám nevěděl, co bych si dal a tak jsem to nechal na Gabby s tím, že si dám to, co ona. Sladké? Proč ne? Budu jedině rád. "Wow, to vypadá vážně skvěle.. a ten salát a tohle.. hmm, borůvky, senzace.. Děkuji," usmál jsem se na ni víc, než spokojeně a natáhl jsem se, abych ji mohl krátce pohladit po ruce a mírně jsem se zašklebil v odpověď na toho drahouška. "Co tvé.. pozadí, pořád ještě bolí?" optal jsem se pro začátek, upíraje na ni svůj tmavý pohled, zase přemýšlejíc nad tím, co jsme se dnes všechno dozvěděli. Nicméně Gabby nejspíš poznala, nad čím pořád přemýšlím, což bylo na druhou stranu více, než pochopitelné.. "I tak bude lepší tomu předcházet.. Gabby, já tě nechci zase najít ve vaně smrtelně bledou a bezvládnou, to bylo.. bylo to k zešílení," ztišil jsem hlas, ale byla z něj vycítit trocha bolesti, jíž jsem cítil, kdykoliv jsem si na to vzpomněl. "Navíc, nedej bože, kdybys omdlela přímo ve vaně, to by ses mohla utopit a to by mě zabilo.. hned po tobě.." dodal jsem, když jsem se v rychlosti zamyslel, jak divně to vyznělo, nad čímž jsem sám pro sebe zavrtěl hlavou, že jsem zase plácl takovou.. zvláštnost. Ale i tak jsem zabodl pohled Gabby do očí. "Už jsem ti říkal, že.. tě.. že tě za žádnou cenu.. nechci ztratit.." dodal jsem pak poněkud neobratně, jak mi tyhle věci pořád nešly přes pusu, ale když už se mi to tehdy v Yellowstone podařilo, tak jsem si byl jistý, že to zvládnu i teď. Nechtěl jsem však myslet na to, co všechno by se mohlo stát, ale raději na to, že se to nestane, protože donutím Gabby brát si ty vitamíny, aby se to zlepšilo. Kromě toho, v žilách už jí kolovala ta injekce, což byla dobrá pomoc zevnitř.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Překvapilo mě, že se mě John zeptal, tedy přesněji mě překvapilo, že se zeptal na takovou věc, co bych čekala spíše v bezpečí doma, vzhledem k tomu, že se mě bál na veřejnosti i dotknout a nyní, i když to říkal dost potichu, se mě zeptal přímo na mé pozadí. A bez obvyklého zaobalování. Divila jsem se tomu, zvedaje k němu svůj bezelstný pohled, ale současně jsem nadávala i sama sobě, že jsem v něm vyvolala takovou míru starostlivosti. Bolelo mě, když jsem ho viděla, jak se o mě strachuje, i když to bylo samozřejmě lichotivé a dával tím i najevo, že mu na mě záleží, ale… „Jsem v pořádku, vážně, jenom je to takové nezvyklé a možná se mi trochu hůř sedí, ale není to nic, co bych nevydržela,“ odpověděla jsem mu pravdivě stejně tichým hlasem a přidala jsem k tomu nakonec i svůj úsměv, než jsem se pozvolna pustila do snídaně, protože už jsem začínala mít vážně hlad. Včera večer, jak jsme se vrátili z oběda od rodičů a ještě z té menší procházky v parku, jsem vlastně nic dalšího nejedla, takže si to teď vybíralo svou daň. „Mrzí mě, že se to stalo, a že jsi to viděl. Stejně tak mě bolí, když se o mě tak moc strachuješ, protože si připadám jako mnohem větší tyran, když ti způsobuji tolik starostí a… bolesti. Ale všechno se vyřešilo, přišlo se na důvod toho všeho, a zároveň i na to, jak tomu předcházet, takže… Už to pusť z hlavy, Johne,“ odpověděla jsem mu na to milým tónem, pokoušeje se zjemnit jeho starostlivost s láskyplným pousmáním. Snažila jsem se mu i vytěsnit špatné vzpomínky z hlavy a povzbudit jej. Upřímně řečeno, věděla jsem, že mu na mně záleží a že si o mě dělá hodně starosti, ale jakmile dodal tu další větu o tom, co by se mi mohlo stát ve vaně, tak jsem zprvu nevěděla, co mu mám na to říct. Koukala jsem na něj, krapet zaraženě a překvapivě zároveň, věnujíce mu tak trochu rozpačitý úsměv. Nečekala jsem, že by se mi ještě po tom všem dostalo prakticky takového vyznání, dalo-li se to tak vůbec říct. Zčervenala jsem ve tvářích, uvědomujíc si, že tato reakce v této chvíli asi nebude nejvhodnější, ale reakce svého těla jsem prostě uhlídat nezvládla. Napadlo mě akorát, že bych mu mohla říct, že to vím, ale to mi po zběžném přemýšlení přišlo ještě hloupější… jako kdybych si o sobě strašně moc myslela. „Neztratíš, ale… ten borůvkový koktejl bys mohl,“ odvětila jsem s úsměvem, ale nakonec jsem se pobaveně uchechtla, pobízeje ho k ochutnávce toho koktejlu, na který jsem byla opravdu zvědavá. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Viděl jsem na Gabby, jak se všemožně snaží, aby odvedla téma a abych na to nemyslel.. jenže to se snadno řekne.. Nakonec jsem ze sebe dostal něco, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat souhlasným "Hmm," ale i tak mi to ještě chvíli potrvá, než to pro teď vyženu z hlavy. Zase jsem na druhou stranu nechtěl, aby si teď kazila snídani ještě Gabby a tak jsem se opravdu snažil, kousal jsem se do rtu, abych o tom nemluvil a prostě to v sobě zadusil, nebo přinejmenším zadržel a odsunul na později. Přeci jen jsem si neodpustil něco málo dodat, něco, co pro mě mělo velmi zásadní váhu, třebaže mi to tak snadno nešlo. Nicméně Gabbyna červeň ve tvářích mi byla více než dostatečnou odměnou a mluvila sama za sebe. Nakonec jsem přeci jen víceméně hodil tu dnešní diagnózu za hlavu, když se zmínila o tom borůvkovém pití, kterého jsem se prozatím ještě ani nedotkl. Zhluboka jsem se nadechl, vydechl a pak jsem konečně vzal do ruky sklenici s borůvkovým koktejlem a upil jsem.. a ještě jednou.. a ještě potřetí.. "To je.. naprosto.. jsem v nebi!" řekl jsem nakonec, olizujíc si rty od zbytků pěny. Díval jsem se na koktejl, jako kdyby to byl objevený nový Caravaggio. Fantastické. Konečně jsem se pustil pořádně i do jídla a tím požitkem jsem se rozhodl úplně změnit téma. "Co bys cht-.. moment," nakrčil jsem čelo a zarazil se, když jsem ucítil mobil, jak mi vibruje v kapse. Podíval jsem se na volajícího a pak jsem s pousmáním hovor vzal. "John Mariano.. ano, také vás zdravím, děkuji.. ano.. ano, přesně tak.. skvělé, jako na zavolanou.. dobře, to není problém a.. jako obvykle? Dobře, děkuji, tak prozatím na shledanou." Zavěsil jsem hovor a s pousmáním se podíval na Gabby. "To byla doslova telepatie. Volal mi pan Talbroke, ten pán, co ti bude vyřizovat pas. Říkal, že se mu uvolnilo místo zrhuba.." podíval jsem se na hodiny, "za necelé dvě hodiny. Bude potřebovat, abychom tam přišli, aby si tě vyfotil a abys to tam osobně podepsala. Pas nám prý je schopen zařídit do pátku, dřív ne, ale to úplně postačí. Mimochodem.. co kdybychom pak šli sehnat nějaké ty vitaminy? Omlouvám se, že s tím pořád otravuji, Gabby, ale.. nebudu mít klid, dokud nebudeme mít něco, co ti pomůže.." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Každopádně to vypadalo, že se Johnovi alespoň trochu ulevilo, i když jsem na něm viděla, že ho to trápí a že to nebude jednoduché, aby to vstřebal a popasoval se s tím, ale nakonec zjevně zapůsobilo kouzlo borůvkového koktejlu. „Jsem ráda, že ti chutná,“ pousmála jsem se a nespouštěla jsem z něj oči. To jak si oblízl rty, bylo neskutečně smyslné a mé myšlenky se pozvolna přesunovaly úplně jiným, nepředloženým směrem… Tentokrát jsem to byla já, kdo byl uhranutý svým protějškem, že jsem se nevzmohla byť na jediné slovo. Ostatně jsem ve vteřině zapomněla i dýchat a srdce mi udělalo jeden kotrmelec. Nečekala jsem však, že mi tu krásnou podívanou překazí Johnův mobil, na který jsem se i dle toho pěkně škaredě zakabonila s pokrčeným obočím a skoro až proklínala onoho volajícího, že mi překazil mou chvíli, kdy jsem se mohla kochat Johnem, jenž si smyslně oblizoval rty a spokojeně se nacpával snídaní. „Prosím?“ Vytrhl mě ze samého přemýšlení a v tu ránu, když jsem si to uvědomila, že na něj celou dobu jen zaujatě civím, aniž bych něco řekla, tak jsem zrudla po špičky uší. Zase. „Ehm, promiň, omlouvám se, jenom jsem obdivovala,“ rychle jsem se snažila něco vymyslet. „Jak krásnou má ten koktejl barvu, myslíš, že je to opravdu z pravých borůvek, a že do toho nepřidávají nějaké barvivo?“ Pozvedla jsem obočí, načež jsem opatrně zkusila ten svůj koktejl. „Je parádní, že to všechno obejdeme dneska, ještě by mi měl zavolat Ethan. No a pro vitamíny se stavíme určitě, ale… Johne, neotravuješ, vážně, můžeš mi říct všechno, i včetně svých starostí. Nechtěla bych, abys měl pocit, že mi můžeš říkat jen… něco. Chápu, že si děláš starosti, na tvém místě bych se chovala naprosto stejně, kdyby se jednalo o tebe, a ne o mě,“ dodala jsem pak ještě pro upřesnění a kdyby to bylo možné, tak by ho můj pohled pohladil po tváři. „Neměla by dneska dojít i paní Hobbs? Nebude vadit, když nebudeme doma? Má se vůbec jak dostat dovnitř, když bys náhodou nebyl doma?“ Vzpomněla jsem si náhle, přičemž mi došlo, že budeme nejspíše půl dne ve městě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Kromě toho, dost pomáhal ten skvělý výběr jídla a pití, jako kdyby Gabby přesně věděla, co na mě zabere jako takové "sedativum" na myšlenky. Prostě skvělé. Dalším krokem k jakémusi zapomnění na to nepříjemné téma byl ještě navíc můj vlastní mobil a následný hovor, který jsem ještě přetlumočil Gabby. Bylo super, že se nám to nakumuluje takhle na dnešní den, alespoň budeme mít všechny ty důležité záležitosti vyřešené a pak se budeme moci soustředit jen na ty příjemnější věci a to byl rozhodně plusový bod, s nímž jsem dnes ještě nepočítal. "Hmm.. v tomhle máš asi pravdu.. když se nad tím zamyslím, tak bych sám nad sebou taky mával rukou, že mi nic není," přiznal jsem se nakonec s menším pousmáním. Vím, že se Gabby můžu svěřit s čímkoliv, ale.. měla stejně tak pravdu (tím, že se snažila změnit téma) v tom, že tady není na podobné věci to správné místo. "Hobbs? No, ona má své klíče, chodí mi tam uklízet, i když jsem v Anglii. A i přes to by ji tam pustil pan Linus. On ví, že mi tam chodí už několik let uklízet a tím pádem ji už dobře zná.." ujistil jsem Gabby, aby si s tím nedělala starosti.. Jak jsme pomalu, ale jistě snídali, čas krásně ubíhal. I tak pak kvůli vyřízení pasu budeme muset chytit taxi, aby nás odvezlo na druhý konec města, protože pěšky by to nešlo, leda bychom měli o několik hodin více času, což by byl ve výsledku stejně nesmysl. Místo toho jsme si mohli užít ještě obyčejného ranního nicnedělání a povídání ve společnosti toho druhého.. "Napadlo mě.. měla jsi nějakou.. svoji oblíbenou knížku, myslím z dětství, na kterou jsi nedala dopustit a četla ji pořád dokola? Něco, co tě formovalo, na co jsi myslela ve dne v noci a snila o tom.. Něco, co ti bylo tak nějak nejblíž?" načal jsem pak téma, co mě hodně zajímalo. Měl jsem ještě spoustu toho, co jsem se chtěl o Gabby dozvědět, tak proč ne |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Co se týkalo mého kochání, nejspíše zůstalo neviděné, nebo se John rozhodl, že si ze mne tentokrát utahovat nebude a taktně to přešel. V každém případě jsem byla ráda, že se atmosféra značně uvolnila a že jsme se přes ty první chvíle relativně přenesli a mohli jsme se zabývat něčím jiným. S chutí jsem se pustila do své porce snídaně, sem tam upíjela borůvkový koktejl a spokojeně se culila směrem k Johnovi, a celkově si užívala naši společnou snídani. „Aha, hm, to mi nedošlo, ale zní to logicky. Pořád je to pro mne jaksi nové, tak se dopředu omlouvám, že asi možná budu mít tak trochu hloupé otázky,“ uchechtla jsem se pobaveně a přikývla. Dala jsem si další sousto do úst a chystala se to zajíst pečivem, když v tu chvíli se John zeptal na otázku, kterou jsem vůbec nečekala. Ale když jsem se nad tím zamyslela, dalo se to od něj čekat. Vždyť měl pro knížky slabost, jen… já si připadala poněkud hloupě a nebyla jsem si jistá, jak zareaguje na to, co jsem se mu chystala říct. Nejdříve jsem si ale odkašlala a trochu posunula misku i s talířkem, abych se mohla opřít loktem o desku stolu, přičemž jsem se Johnovi podívala do očí. Nemělo cenu mu něco tajit, protože by na to asi stejně přišel, i když mě nenapadlo, jak, a za další jsem mu chtěla říct všechno. Měli jsme být k sobě upřímní, ne? „No víš… Pro začátek se musím přiznat k tomu, že když jsem byla malá, tak jsem knížky neměla ráda, protože… čtení mi dělalo delší dobu problémy, takže jsem jednoduše odmítala číst, ze strachu, že se mi ostatní budou smát,“ kousla jsem se do rtu a krátce sklopila pohled. „Ale pak… jsem začala číst knížky o koních, o jezdectví a chovu, což bylo mé nejoblíbenější čtení. To proto mám o nich aspoň malý přehled, i když je pravda, že hodně věcí jsem se dozvěděla i od Harryho. To je ten můj děda, jak jsem ti o něm už říkala,“ pousmála jsem se, možná trochu nervózně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "A samozřejmě se klidně ptej na cokoliv, nepřijde mi to hloupé, naopak," ujistil jsem ji ještě, potlačujíc nutkání natáhnout ruku a pohladit ji, tak jsem se místo toho alespoň znovu pousmál.. Čekal jsem všechno možné, například, že se Gabby rozhovoří o své knižní dětské hrdince typu "Anna ze Zeleného domu", nebo o "Dětech z Bullerbynu" a podobně, ale to, co mi řekla, jsem opravdu nečekal. Snažil jsem se představit malou Gabby, jak se jí jiné děti smějí a prostě to nešlo. Nepřipadala mi jako typický outsider. Naopak jsem čekal, že bude jednou z nejlepších studentů, ale.. zase se nabízelo typické "nevíš nic, Jone Sněhu". Díval jsem se na ni celou dobu, zaujatě pozvednuté jedno obočí a jen jsem přikývl, že o "dědovi" už se zmiňovala. Tohle bylo něco, co jsem potřeboval taky ještě trochu vstřebat, ale na to jsem měl čas později. Teď jsem se o Gabby chtěl dozvědět spoustu věcí, které jsme tou rychlostí, s jakou jsme se poznali a začali spolu chodit, zcela přeskočili. "Co třeba oblíbený vzor.. myslím.. měla jsi někoho, ke komu jsi vzhlížela a chtěla být jako on nebo ona?" ..a pak už jsem (pro Gabby možná zcela nečekaně) ji začal doslova bombardovat rychlými otázkami jako při křížovém výslechu, třebaže už jsem se usmíval a sem tam u toho ukousl pečivo, nebo upil koktejlu. Nenechal jsem ji vydechnout ani přejít do kvízového protiútoku. "Oblíbené květiny?.. oblíbený film, seriál?.. oblíbené zvíře - kromě koně?.. Co třeba sport - bruslení, kolo, tenis..? .. bojíš se pavouků, nebo něčeho takového?.. oblíbené roční období? .. Nimbus 2000 nebo Kulový blesk? .. košile nebo triko?" uchechtl jsem se nakonec menšímu vtípku na závěr a zakřenil se na ni, protože odpověď mi byla naprosto jasná.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Měla jsem tak trochu obavu, co mi na to mé svěření se John poví. Nechtěla jsem před ním vypadat jako nějaký chudáček nebo něco na ten způsob. A už vůbec ne, aby získal dojem, že jsem byla jakési podivné dítě, na kterém by se ten handicap, co se týkalo čtení, podepsalo. Byla jsem úplně normální, jenom jsem jako každý jiný měla i své jisté slabosti, se kterými jsem se pak úspěšně poprala, a to bylo nejhlavnější. Ne že bych si měla o Johnovi myslet, že by byl podobný jako ty děti, co se mi smáli, to ne, naopak jsem věděla, že je to rozumný muž, který lidi nesoudí a neodsuzuje… spíš to bylo o tom, že jsem v tomhle směru byla opatrnější, nebo jak to jinak říct. Možná ze mě vycítil tu nervozitu, nebo nevím jak jinak si vysvětlit to, že se najednou změnil. A to úplně nečekaně a nepředvídatelně, snad jako bych měla ve vteřině čest se svým zapomenutým dvojčetem. Vykulila jsem na něj oči, když mi začal pokládat ty jednotlivé otázky, ale po chvilce jsem se tak nějak zmátožila a rozhodla jsem se, že to vezmu jako výzvu. „Hm… Myslím, že jsem ani žádný vzor neměla, chtěla jsem být sama sebou, ne nikým jiným… I když je pravda, že jsem možná v jednu dobu chtěla být jako má tehdejší nejlepší kamarádka, která byla nejen hezká ale i oblíbená, ale tohle si tím asi nemyslel…?“ Povytáhla jsem obočí, ale nenechala mu moc dlouho prostoru, protože jsem se následně nadechla, abych mu rychle odpovídala na vodopád otázek, ale zároveň do toho ještě kladla svoje otázky, co mě zajímaly. „Levandule, nebo Vlčí mák?... Oblíbené auto? Hmm… Amélie a Ospalá díra, nejspíše, i když těch ostatních filmů je mi pak líto, protože není jen jeden nejlepší… Každopádně, který den je tvůj nejoblíbenější? Kromě Koně? Pes a… ty sám? … Jednoznačně brusle a běhání, ale ani tenis a další sporty nejsou k zahození. Ráda bych si ale vyzkoušela ten seskok padákem… Máš rád adrenalinové sporty? Ne, nebojím, spíš se bojím samoty a ztráty… Určitě léto, i když, každé období má své plusy a mínusy… Nejoblíbenější herec a herečka? Tvoje nejoblíbenější místo nebo město? Jednoznačně Kulový blesk, protože má prostě super jméno! Akolikjsimělženehmkošile,“ na konci jsem se trochu zadrhla, když si uvědomila, co ze mě vylítlo za poslední otázku, ohledně žen, takže jsem rychle odpověděla s košilí, doufaje, že si toho třeba ani nevšimne, nebo spíše mi nebude rozumět. Zhluboka jsem vydechla, protože tohle bylo opravdu dosti náročné. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Jen jsem pokrčil ramenem, protože bylo těžké jednoznačně říct, co jsem tím přesně myslel. Vzorem mohl být kdokoliv, tak proč ne.. kamarádka? Přesto jsem zastával názor, že i když se člověk sebevíc snaží být sám sebou, stejně jej ovlivňují určité vzory a ideály, přičemž bych jich já osobně mohl vyjmenovat hned několik. A pak přišla přestřelka. "Obě má auta jsou má oblíbená.. S určitostí úterý a pátek.. Já jsem tvé oblíbené zvíře? Jinak, u mě jednoznačně vedou duhoví jednorožci," dělal jsem si z Gabby legraci, přičemž jsem jí místo odpovědi počastoval další otázkou, protože jsem to bral tak, že teď je můj otázkový čas, který mi Gabby trochu narušuje vlastním vyptáváním.. "Ještě nevím, nezkoušel jsem to, nebyl čas.. herců je moc, nevím, asi Michael Palin a herečka třeba Eva Green nebo Kirsten Dunst.. ehm asi Hyde park jako nejoblíbenější, to je ale těžko říct, líbí se mi všude.." Nakonec jsem nakrčil čelo, jak jsem se snažil Gabby porozumět to zadrmolení nakonec. Zdálo se mi to, nebo se opravdu ptala na to, kolik jsem vystřídal žen? Že by ji právě tohle tolik vrtalo hlavou? Nejspíš.. je to pochopitelné, ale.. zase jen rozvádím konspirační teorie. Prostě jen něco žbleptla, jak ji nakonec ty otázky rozhodily.. Snažil jsem se všechny její odpovědi náležitě uchovat v paměti. Objevil jsem mimo jiné i zřejmě první věc, kterou jsme společnou opravdu neměli. Léto jsem nesnášel, naopak jsem zbožňoval krásně pochmurné jaro Velké Británie, ale na Gabby mi to léto vlastně sedělo. "Dobře, vyhrála jsi, pro tuto chvíli nemám dalších otázek," uculil jsem se na ni nakonec a dopil jsem poslední drtek koktejlu. Pravdou bylo, že otázek jsem měl ještě přinejmenším tucet, ale chtěl jsem si to zase nechat na později. Nakonec jsme přeci jen měli dojedeno a tak bylo načase opustit bistro a chytit taxi, abychom splnili další povinnost dnešního dne.. Vstoupili jsme do vysoké (jak jinak) budovy se spoustou skla, oceli a naleštěných podlah. Zamířil jsem rovnou k velké recepci, kde bylo hned několik slečen s malými mikrofony připevněnými přes ucho k tváři. Řekl jsem, že jsme očekáváni u pana Talbrokea, načež mu slečna zavolala a poslala nás do příslušného patra a k příslušné kanceláři. Přivítali jsme se s ním téměř familierně jako strýc se svým synovcem, načež jsem jej představil vzájemně s Gabby. Byl to postarší pán s ustupujícími vlasy a vysokým čelem. Na tváři měl pečlivě zastřiženou bradku a na nose měl posazené brýle s lehce zatmavenými skly. Nebyl výrazně při těle, ale evidentně se měl velmi dobře a se sportem si nedělal těžkou hlavu, o čemž mluvil i jeho neutuchající úsměv. "Takže, podle všeho nebude nejmenší problém s vystavením pasu, jen to kvůli dovolené pana Jenkinse z autorizačního nestihneme dříve, než v pátek. Nicméně, slečno.. Hackett," nakoukl krátce do složky s vytištěným formulářem, který jsme mu včera posílali, "Budu od vás potřebovat jen doklad totožnosti, postačí i řidičský průkaz. A pak prosím, abyste se zde podepsala a pak znovu vedle v místnosti na touchpad, kde to bude elektronicky a kde vás i vyfotíme. Johne, v pátek tady nebudu, ale mohu vám to poslat kurýrem přímo domů, pokud budete chtít, abyste se nezdržoval opětovnou cestou sem," nabídl mi možnost, kterou jsem bez váhání přijal. Pak už jen přes intercom přivolal asistentku, postarší ženu, všemožně se snažící zakrýt vlastní znuděnost, která Gabby odvedla do vedlejší místnosti, aby ji bez zájmu vyfotila a nastavila jí touchpad pro podpis. Pak jen něco zahuhlala na pozdrav a zase odešla. "Výborně, už je to tady.. ověření je také v pořádku, takže v pátek k vám vyšleme kurýra i s novým pasem." "Děkuji, Garry, vážím si vaší ochoty. A zítra si překontrolujte připsání, pokud nastanou nějaké komplikace, neváhejte mě kontaktovat, určitě bych vám nechtěl způsobit žádné potíže," hovořil jsem svým "obchodně-diplomatickým" tónem hlasu, přičemž jsem vstal a nabídl mu ruku k rozloučení. "Nemám o vás nejmenších pochyb, Johne. Bylo mi ctí. Slečno Hackett, bylo mi milým potěšením vás poznat," nabídl ruku i Gabby a pak už jsme mohli konečně odejít s hřejivým pocitem toho, že další důležitá věc z našeho seznamu "neodkladných záležitostí" je za námi. "Co takhle dát si tu zmrzlinu za odměnu a pak.. uvaříme si něco dobrého k obědu..?" navrhl jsem před budovou, ochoten přizpůsobit se jakémukoliv Gabbynu přání.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro A stejně tak jsem si do paměti ukládala i jednotlivé odpovědi na můj vodopád otázek, kterým jsem stíhala přebíjet ten Johnův, ačkoliv jsem měla v poslední chvíli pocit, že už to nezvládnu, jak jsem se honem rychle potřebovala nadechnout a dostat tak čerstvý vzduch do plic. Snad jsem byla vděčná i za to, že to tentokrát John vzdal a že jsme v tomhle boji nepokračovali, protože jsem se mimoděk zastyděla za to, co ze mě ke konci vypadlo. Jistěže mi vrtalo hlavou, jaký byl Johnův milostný život, což bylo díky té návštěvě u doktora, která mi dala podnět k přemýšlení nad touto… jeho soukromou záležitostí? Ale neměla jsem odvahu se zeptat přímo, a stejně to ze mě nakonec nechtěně vypadlo. Naštěstí to přešel, jako by si toho snad ani nevšiml, ale… bylo to dobře nebo špatně? Nedával tím vlastně najevo, že by se mi pravda nelíbila? No, raději na to nemyslet. „Ale jistě, avšak pokračovat budeme, o tom nepochybuj,“ odvětila jsem škádlivě a měla sto chutí na něj vypláznout jazyk, ale to jsem si nakonec odpustila. Snídaně nakonec byla velmi příjemná a pomohla se mi přenést přes ty první ranní zážitky u doktora, třebaže jeho diagnóza s chudokrevností mi zase tak moc v hlavě neležela, jako spíše úplně jiné věci, které již byly zmíněny. Nemohla jsem vyjít z fascinovaného úžasu, když jsme vstoupili do té obrovské budovy. Podvědomě jsem se k Johnovi přitiskla o trochu více, snad jako bych měla obavu, že bych se tu mohla nechtěně ztratit a s očima navrch hlavy jsem jej následovala hlouběji dovnitř, nechajíc se vést tam, kam jsme vlastně měli oba namířeno. Netušila jsem a vlastně jsem neměla ani to matné ponětí o tom, jak takové vyřizování probíhá, takže jsem sotva promluvila nějakou delší větu. Jen jsem se vychovaně představila, když jsme stanuli před tím Johnovým známým, který se sympaticky usmíval, takže jsem z něj neměla strach. Jenom jsem díky vzpomínce, která mi z ničeho nic vytanula na mysli, přemýšlela o tom, kde by mohl chovat ty bílé králíčky, potlačujíc u toho nutkání se zeptat, zdalipak by se o jednoho podělil, protože se mi představa malých bílých chundelatých stvoření strašně moc líbila. Přesně ve chvíli, kdy došla řeč na mě, jsem sebou nepatrně cukla a navrátila se duchem zpátky na zem, podívaje se na Johna a hned zpátky na pana chovatele bílých králíčků, než jsem duchaplně přikývla a dala se do vyřizování. Doklady jsem jako vždycky u sebe měla, takže v tomhle nebyl žádný problém. Nutno podotknout, že ta ženština, co se tvářila značně znuděně, mi sympatická nebyla, ale přesto jsem se na ni mile pousmála v domnění, že by jí to snad mohlo pomoct se alespoň trochu pousmát… Nakonec jsme se rozloučili, pánové si mezitím ještě promluvili, ale já raději mlčela, protože jsem ani nevěděla, co bych měla říct. Snad jenom to, že jsem poděkovala za to, že si pan udělal čas, přičemž jsem mu opětovala další podání ruky. „S tím souhlasím, zasloužím si velkou zmrzlinu a…. Co takhle mi pro dnešek nechat kuchyni? Je poslední den sázky, takže bych ti ten oběd mohla uvařit sama. Můžeš to brát jako poděkování za to, že se o mě pořád tak pěkně staráš, a pak i jako odměnu, samozřejmě,“ navrhla jsem taktéž před budovou a upřela na Johna bezelstný pohled svých očí. „Myslíš, že za to jak jsem se na pana Talbrokea usmívala, tak bych k tomu pasu mohla dostat malého králíčka?“ Zeptala jsem se naprosto vážně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Tak chytíme taxík a pojedeme k parku na zmrzlinu.. a.. Hmm, myslím, že bych ti mohl přenechat kuchyni, ale jen když se budu smět dívat," navrhl jsem, příjemně překvapený už jen z toho faktu, že chce Gabby něco vařit. Sice jsem si vzpomínal, jak mi říkala, že vařit umí jen lívance (které byly famózní), ale tak nějak jsem tušil, že byla jen přehnaně skromná proto, že mám tátu kuchaře. Ostatně, byl jsem na to opravdu zvědavý a kromě toho, nabízela se další malá otázka, kterou jsem si tentokrát nechal do taxi. Na králíčka jsem se jen pousmál, ale nekomentoval to. Jen bychom zase zabrouzdali ve vodách absurdně komické konverzace, na kterou jsem (oproti obvykle) ale zrovna v tuto chvíli neměl vůbec náladu, za což mohla zpráva od doktora, která nad mou hlavou visela jako Damoklův meč. "Jak jsi vlastně vařila v tom baru? Nebo.. jsi jen jedla, co tam bylo? Neumím si to moc představit.." nadhodil jsem poté ono téma v taxíku, zatímco jsme trčeli v dopravní zácpě cestou k Central parku.. Počasí bylo příjemné a já už si dávno zapomněl dělat hlavu s tím, že má Gabby kratší šaty. Líbila se i a evidentně jí i bylo příjemně, což bylo to nejpodstatnější. Nechal jsem nám taxikáře zastavit ještě dva bloky od parku, kde jsem měl svůj oblíbený obchod se sportovními potřebami, specializující se především na běhání, in-line brusle a cyklistiku. "Napadlo mě, že až si budeme chtít jít zaběhat, měli bychom na to být připravení. Jsem si stoprocentně jistý, že na tom asfaltu by tě z těch tvých tenisek za chvíli tak akorát bolely nohy a.. když už to máme po cestě..?" pokrčil jsem omluvně rameny a nevinně se na Gabby usmál, jak jsme tak stáli před oním obchodem.. "A pak už, slibuji, bude zmrzlina.." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Jestli tě to uklidní, že bych nic neprovedla tak samozřejmě, ale jestli jsi jenom zvědavý, tak… Chtěla jsem ti udělat překvapení a takhle budeš dopředu vědět, co mám v plánu a pak… nebudeš překvapený,“ tak trochu jsem rozhodila rukama, ale bylo vidět, že jej nechci nějak přemlouvat, pokud již byl rozhodnutý, že se mi chce dívat pod ruce. Jenom mi to tak trochu kazilo vlastní plány s tím, že jsem se chtěla podívat i do jeho notebooku, když už jsem měla to svolení. A taky jsem nevěděla, jak přesně se to jeho oblíbené jídlo, které mi prozradil předvčerejškem, vlastně vaří. Bílé chundelaté stvořeníčka se obešly bez větší reakce, John se na to téma pouze pousmál, takže jsem shledala, že to asi nebylo zrovna ve vhodné chvíli anebo nebyl ve správném rozpoložení. Omluvně jsem se pousmála, že jsem o tom vůbec začala a v další chvíli už jsme chytli taxík a nasedli do něj. John měl dneska zjevně zpovídací náladu, jinak jsem si nedokázala vysvětlit ten svůj pocit, že je plný zvídavých otázek na mou osobu, což mi nevadilo, jenom jsem se cítila trochu zvláštně. Asi jako vždycky, když se o mne najednou někdo zajímal, neboť jsem samu sebe nepovažovala za dost zajímavou a poutavou osobnost a tudíž jsem pak měla obavy, že druhou stranu zklamu svou obyčejností… Ale na druhou stranu jsem Johnovi nechtěla nic odpírat, zvláště, když se o mě celou dobu tak staral a prostě si zasloužil, aby o mně věděl vše, co ho zajímalo. Vždyť mi poskytl domov! „Hmm, noo… tam se ani moc vařit nedalo, respektive byla tam malá kuchyně, takže na menší vaření to stačilo, ale jinak… Hmm… Třeba jsem chodívala s Ethanem k nim domů, když mě pozvali na grilovací párty a podobně, nebo jsem ještě vařívala Harrymu, protože byl po celodenní práci s koňmi unavený. V podstatě těch příležitostí k vaření nebylo tolik, no a jedla jsem i to, co bylo v baru,“ pousmála jsem se, doufaje, že tohle k ukojení Johnovy zvědavosti postačí. V opačném případě jsem neměla problém ho umlčet… například přiložením prstu na jeho smyslná ústa. Dojeli jsme na místo, načež jsme vystoupili z taxíku. Co se týkalo kratších šatů, nakonec jsem s nimi byla spokojená i já, protože teplo začínalo být čím dál větší, takže jsem se nemusela smažit v kalhotách, nebo do čeho by mě John nejraději zabalil. Pár pohledů kolemjdoucích mi úplně ucházelo, poněvadž jsem se nepovažovala za něco fascinujícího s dlouhýma nohama až na zem. Vlastně jsem byla překvapená, že nejsme u parku, jak jsem s tím počítala, ale to neznamenalo, že bych byla naštvaná. Podívala jsem se s nevyřčenou otázkou v očích na svého společníka po boku a nechala jej domluvit, než jsem se ozvala sama. „Jistě, po cestě… beztak si to plánoval dopředu, jen se nedělej,“ utrousila jsem, ale v podstatě jsem se drobně usmívala. Slíbila jsem přeci, že se nebudu kuchtit a podobně, takže bych to měla dodržovat a konečně se přes ty své vnitřní rozpory přenést. Věděla jsem, že to John se mnou myslí dobře a že mu to udělá velkou radost, což jsem si v duchu začala opakovat jako mantru, abych se uklidnila a netýrala se trýznivými myšlenkami. „A neříkal jsi náhodou, že děláš ještě něco jiného kromě běhání? Nebo se mi to jenom zdálo? Chodíš třeba i do posilovny, nebo na nějaké cvičení… jógu? Břišní tance?“ Uznávám, ke konci už jsem si z Johna doslova střílela a nestyděla se otevřeně zachechtat na jeho účet. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "No.. aha.. já.. líbí se mi, když tě u toho můžu pozorovat, ale když je to překvapení, tak.. bych se mohl vrhnout na ty rukopisy. A co všechno k tomu budeš potřebovat, nebo.. jinak.. pokud je něco, co k tomu ještě budeš potřebovat, můžeme se cestou domů stavit na nákup..?" nadhodil jsem trochu nejistě. Pravdou pořád bylo, že překvapení všeobecně nemám rád, ale věřil jsem Gabby natolik, že jsem hodlal risknout cokoliv.. protože LÁVOVÁ LAMPA!! Trochu nespokojeně jsem poslouchal, jak to Gabby měla se stravováním a bylo vidět, že si o tom myslím své - zvlášť proto, že jsem to přikládal na vrub té chudokrevnosti, protože z jídel z bistra a grilování určitě nemohla mít Gabby dostatek vitaminů, o nichž se zmiňoval doktor Flisser. Ale nic jsem neříkal, jen jsem přikývl hlavou a už jsem začínal plánovat, jak bychom mohli začít s nějakými zeleninovými snídaněmi, obědy apod.. Prostě všechno možné, jen ne hranolky a burger, či steak.. Možná na nějaký čas bude chtít oželet i má oblíbená míchaná vajíčka se slaninou, ale pro zdraví Gabby to i já vydržím. Kolemjdoucího jsem zpražil pohledem, ale dál se k tomu nevracel. Měl jsem co dělat, abych se tvářil jako největší kajícník, protože jsem zase nedělal to, co se ode mě očekávalo, ale místo toho jsem zase zdržoval s menším nákupem. Gabby to naštěstí vzala "sportovně", což bylo více, než příhodné.. "Na step a balet.." odpověděl jsem pohotově z legrace a zakřenil se na Gabby. "Běhám, občas jdu do posilovny a sem tam chodím na fitbox. Ale jóga.. já nevím, Logan tam párkrát byl a říkal, že bych měl jít s ním, ale podle mě je to spíš pro žen-... aha.." došlo mi po takové době, proč že tam Logan chodil. Od něj se přece nedá čekat nic jiného, klatě, proč mě to nenapadlo?? Ale pak jsem s Gabby vešel do obchodu. "Klidně si vyber, cokoliv budeš chtít, nejen ty boty, i když ty asi mají největší prioritu.." řekl jsem jen tak mimochodem, zatímco jsem se rozhlížel a zvažoval, jestli to zvládneme sami, nebo si rovnou přivoláme nějakého prodejce, aby nám mohl poradit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Když jsem Johnovi odpověděla, co se týkalo mého stravování a zvyků, tak jsem netušila, že to chce vědět především proto, aby si mohl udělat obrázek o tom, proč jsem vlastně nemocná. Jediné, co mě napadlo, bylo, že bych se měla stydět za to, jak nezdravě jsem vedla svůj dosavadní život, třebaže se určitě neskládal jen ze samých burgerů a podobně. Ostatně, v takovém případě bych vypadala o dost jinak, protože by se to na mě určitě podepsalo i po vzhledové stránce… Bavilo mě Johna provokovat a popichovat, protože to nebral vážně, ale stejně jako já se nad tím uměl pobavit, což bylo kouzelné a svým způsobem vzácné, protože jen málo lidí tohle umí ocenit. Nicméně mě v další chvíli zaujalo to, co řekl, z čehož jsem nemohla být prostě moudrá jako sova. „A proč by to mělo být jenom pro ženy? Jakože chápu, že tam chodí ve většině případů jenom ony, ale myslím si, že tam chodí i muži… Nebo mi něco uniklo? A kdo je vlastně ten Logan? Jo, už vím, to je ten tvůj spolužák z univerzity?“ Zahltila jsem Johna přemírou zvídavých otázek, ale hlídala jsem si, kdyby se chtěl z určité části vykecat. Měla jsem totiž neodbytný pocit, že jsem opravdu nepobrala všechno, a já začínala nesnášet tady ten pocit. Bylo to značně frustrující… asi jako, když se o něco snažíte, už to skoro máte na dosah, ale pak to zase rychle uteče, potažmo vyklouzne z dlaně jako vlhké mýdlo ve sprše. Což mi zase mimoděk připomnělo, že se John zmínil o fitboxu… „Ty se opravdu nezdáš, já myslela, že jsi pacifista?“ Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě, ale pak jsme vstoupili do obchodu, takže jsem se začala rozhlížet, co všechno a kde mají. „Já nevím, možná bych si mohla koupit i nějaké sportovní oblečení? A co ty? Ty nic nepotřebuješ? Cítím se vážně divně, když… většina věcí je jen pro mě,“ svěřila jsem se, ale doufala jsem, že tím Johna neurazím, nemyslela jsem to totiž zle a rozhodně jsem to neříkala s úmyslem, že bych se z toho nákupu chtěla vymluvit, i když… když jsem si to v hlavě sumírovala, došla jsem k názoru, že je zbytečné za takové věci utrácet, nicméně byla pravda, že bylo lepší, mít kvalitní obuv. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "No, abych odpověděl na to první, musím ti o Loganovi něco říct. On.. má opravdu hodně rád ženy a jeden čas byl až nesnesitelný, jak se snažil všemožně nějakou .. ehm.. pozvat na rande. Takže proto chodil i na jógu, protože.. no, jednoduše řečeno, mohl beztrestně koukat na protahující se ženy a - to je holý fakt - muži prostě dokáží ocenit krásu ženského těla," zakřenil jsem se nakonec, jak zvláštně to celé znělo, třebaže to byla do puntíku pravda. Muži jsou všeobecně spíš na vizuální podněty, kdežto ženy na ty zvukové, to je holý a věděcky podložený fakt. Nicméně Gabbyn pohled s tou poznámkou zapříčinil, že jsem na ni trochu přimhouřil oči. "Ale to se nevylučuje. Jsem pacifista, ale občas si člověk prostě potřebuje do něčeho kopnout.." obhájil jsem svůj oblíbený sport (nejnavštěvovanější před státnicemi), ale raději se k tomu nevracel. V baru tenkrát v Twin Falls mohla sama vidět, kam až mě můj pacifismus přivedl - do bezvědomí.. "Noo.. možná bych si mohl koupit nějaké triko s krátkým rukávem na to běhání, když už jsme tady," připustil jsem nakonec, takže se Gabby už nemusela cítit nějak moc zvláštně. I já jsem se rozhlížel kolem, co kde je a tak podobně.. Nakonec jsme snad oba našli něco, co nám vyhovovalo. Nezkoušel jsem si triko, na to už jsem byl příliš zvyklý tady nakupovat a tak jsem to odhadl. Přihodil jsem ještě pár ponožek a klidně jsem si i nechal poradit od Gabby, jíž jsem se taktéž snažil být nápomocen, jak jen jsem dovedl. Spokojen, s taškami v ruce a Gabby po mém boku, konečně jsme se mohli vydat přes park pro zmrzlinu a pak domů. "Je vynikající.. a dneska žádné útoky na mou osobu. Dnes ještě musíš být hodná, nebo si to houpací křeslo zaberu pro sebe a mou lávovou lampu a nedostaneš mě odtamtud ani kdybys mi předváděla všechno své prádlo dohromady.." varoval jsem Gabby ohledně nepředloženého útoku, co jsme posledně měli tuhle dokonalou zmrzlinu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „… A co se s ním stalo? Promiň, ale když o něm takhle mluvíš v minulém čase, tak… zřejmě už se usadil?“ Zkusila jsem uhodnout, protože když už jsem zahodila předešlé přemýšlení za hlavu, tak mě začalo zajímat tohle. „Tak tomu naprosto rozumím. Rozhodně je lepší si pak někam s takovou chutí zajít, než se vyblbnout doma na nádobí nebo pohovce… Jo, tak tohle taky vyznělo dost zvláštně,“ zhrozila jsem se sama nad sebou, rychle se podívala kolem sebe, jestli nás někdo neslyšel, načež jsem se raději dala do vybírání věcí. Samozřejmě jsem Johnovi pomohla vybrat cokoliv, co chtěl, a stejně tak jsem jej požádala o radu i já, když jsem si zkoušela nějaké to oblečení jako tričko a kraťase, a následně na řadu přišly i samotné boty. Spokojeně jsem si užívala zmrzlinu a celkově si užívala tu procházku po parku, viditelně šťastnější a uvolněnější, než tomu bylo ráno, kdy jsem byla úplně rozpačitá a nervózní z toho, co nás vlastně čekalo. Ale teď jsem byla opět ve své kůži, třebaže jsem si neodpustila pronikavý pohled na svého společníka, který se začal bránit, jako kdybych se na něj měla každou chvíli vrhnout. Nechala jsem ho odmluvit, třebaže moje divoké nitro mělo sto chutí přejít do protiútoku a bránit se, ale místo toho jsem Johnovi jen vyrovnaně a poklidně naslouchala, jako by mluvil o úplně někom jiném. Nebo úplně z cesty. Pohled jsem již měla upřený před sebe a teprve, když domluvil, jsem se k němu znovu podívala s pohledem, jako jestli je v pořádku a neuletěly mu včely. „Sám moc dobře víš, že kdybych ti splnila tvůj nejtajnější sen, tak bys mi neodolal,“ pronesla jsem značně přesvědčivě a potvrzoval to i můj samolibý úsměv, který jsem od něj pochytila, a pro tuto chvíli se dokonale hodil. Počkala jsem, než si uvědomí, na co tím narážím, jestli mu to opravdu došlo, přičemž jsem čekala i na to, jestli to vstřebá, než jsem pokračovala dál. „Krom toho, vážně nechápu, proč bych na tebe měla skákat. Jsem slušně vychovaná dáma a tohle dámy nedělají. To bys už se svou výchovou vědět mohl,“ hrála jsem si na dámičku, dokonce jsem i pozvedla bradu, ale všechno bylo v podstatě hrané, což se dalo poznat i na mých cukajících se koutcích. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Gabbyna jasná výzva v tom, co řekla, mě donutila se nad tím trochu zamyslet a přimhouřit na ni pohled. Měla pravdu v tom, že kdyby se opravdu pokusila mě svést už jen tím prádlem a tak, nejspíš bych měl opravdu hodně co dělat, abych se udržel.. a proč vlastně? Možná jen pro ten pocit, že bych to "zvládl"? Blbost, nemuseli jsme přeci s Gabby hrát na zdrženlivost, protože k tomu nebyl důvod. Kromě toho, bylo naprosto přirozené, že jsme po sobě toužili a chtěli si být co nejblíž.. Ale i tak, tohle bylo vyzvání na souboj a já nechtěl prohrát. "Hmm.. kdepak.. zůstal bych tam se svou lampou.. s porozepnutou košilí..?" zkusil jsem to pro změnu já, ale faktem zůstávalo, že bych opravdu nerad skončil se zmrzlinou na obličeji, což byl původní důvod, proč jsem s tím vůbec začínal. Ale to se zdálo jako neopodstatněný "strach", třebaže Gabby bylo povětšinou zcela nevypočitatelná a nepředvídatelná hyperaktivní bytost. "Skákat? Skákat??..ale, kdo tu mluvil o skákání? Nicméně, pardon, madam, jestli jsem vás urazil.." dodal jsem naoko vážně já (takovým tím teatrálním způsobem jsem se k tomu ještě za chůze lehce uklonil, což bylo o to komičtější, že jsem v jedné ruce měl zmrzlinu a v druhé tašky s nákupem). "Za trest se doma uchýlím do kouta a budu na pár minut hodný chlapec.." zaksichtil jsem se ještě, ale pak jsem se vrátil do klidnější polohy své osobnosti. "Hmm.. víš co mě napadlo?.. Mohli bychom oslavit dnešní úspěšný den a.. třeba večer zajít do kina?" napadlo mě opravdu zničehonic, jako blesk z čistého nebe. Ale ten nápad se mi líbil čím dál víc. Vím, že jsem Gabbynu sázku dost flákal - správně by teď měla být na podpatcích a odříkávat mi zdvořilostní fráze při neformální konverzaci, ale.. neměl jsem to srdce. Kromě toho, pořád mi šlo především o to, aby se tu Gabby po všech stránkách líbilo a ne, aby měla bolavé nohy z těch vražedných bot.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „… Ty se taky určitě rád podíváš na pěkné ženy, když máš příležitost,“ podotkla jsem s úsměvem, ale pak hned pokračovala. „Ale to neznamená, že bych si o tobě myslela, že jsi nevěrník, nebo tak. Prostě to tak je, a sám si přeci říkal, že u mužů to tak je. Že jsou na ty vizuální… efekty?“ Nakonec jsem zakroutila hlavou a uchechtla se. „Tak to už by tak trochu postrádalo smysl, ne? To už by ses dávno nesoustředil,“ zakroutila jsem hlavou a skoro i protočila očima, jak se mi to snažil John vrátit s tím, že bych to snad neměla vydržet já… Pravdou bylo, že by stačil už jenom ten holý fakt, že by měl na sobě košili a já bych byla ve vteřině u něj a fascinovaně na něj hleděla, užívaje si ten pohled na jeho maličkost, jak se schovává v té látce s knoflíky. V mé hlavě už se dokonale rozpoutávaly představy o mých prstech, jak mu je rozepínám, načež mu látka košile přepadá přes rameno… Ne, dost, Gabby! Okřikla jsem se v duchu jako pokaždé, když jsem začala rozvíjet podobné úvahy a představy v naprosto nevhodných okamžicích. Ta Johnova omluva byla opravdu komická, takže jsem se tomu jeho malému divadélku pobaveně zasmála, než jsem hraně zvážněla a podrobila ho pronikavému pohledu. „Budeš sedět na hrášku, nebo na vařečce… Ehm, prosím? Ty a hodný chlapec?“ Zarazila jsem se nečekaně a vytřeštila jsem na něj nevěřícně a překvapeně zelené oči. „To bychom byli v nějakém sci-fi, ne?“ Povytáhla jsem k tomu ještě obočí. Nápad s oslavou dnešního dne a vůbec s kinem se u mě setkal se značnou měrou nadšení. Jak jinak, že? Zeširoka jsem se zazubila a v momentě to vypadalo, že jsem na veškeré starosti a strasti z rána docela zapomněla, nebo to přinejmenším pro teď a budoucí chvíle zahodila za hlavu. „Tak to by bylo super. Mohli bychom se podívat, co dávají… a ehm, chtěl bys nějaký naučný dokument?“ Vzpomněla jsem si pak na to naše první společné kino, přičemž se mi zarděly tváře, vzpomínaje na to, co jsme tam pod rouškou tmy vlastně po zbytek promítání prováděli. A teď jsem si nebyla jistá, jestli na to John taky nemyslel v této souvislosti, nebo to nadhodil zcela nevinně a počestně… „Měli bychom skočit ještě pro ty vitamíny,“ dodala jsem pak po chvíli, náhle vzpomínaje, i když jsem tušila, že John na to určitě nezapomněl. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Mě stačíš ty a moc dobře víš, že se na tebe nemůžu vynadívat, jak mě nepřestáváš fascinovat, zvlášť s.. však víš" naznačil jsem rychlým gestem jako kdybych si dával rtěnku na pusu, přičemž jsem se i pousmál. "Ale všeobecně vzato, z vědeckých průzkumů vyplývá, že muž rád ženu pozoruje, kdežto žena mnohem raději poslouchá mužský hlas.. Ale i tak to bude dost individuální, řekl bych.. protože u tvého zpívání jsem asi průměrná žena," uchechtl jsem se, křeníc se pak u toho ještě dobu. Probírat tyhle záležitosti mezi regály a stojany, to bylo prostě takové příjemně zábavné zpestření nakupování.. Klatě, Gabby měla pravdu.. dostal jsem se na scestí v pokusu jí vrátit provokaci.. ale i tak, měl bych asi přehodnotit to, že ji tak moc šetřím v případě té její prohrané sázky.. "Ve sci-fi už jsme. Nebo mi to tak alespoň občas připadá.. ale v takovém tom pěkném, asi jako když všichni ve StarWars slaví konec na planetě Endor plné malých Ewoků.." usmál jsem se a zakousl se do kornoutu své zmrzliny.. Nicméně jsem byl rád, že se můj nápad setkal u Gabby s nadšením. Netušil jsem, co dávají, ale i tak jsem se těšil na další zajímavý večer s ní. Vlastně, takové to další typičtější rande, kterých jsme si moc ještě neužili v poměru k rychlosti, s jakou se náš vztah vyvíjel. "Hmm.. dokument? No, nevím, teď asi žádný.. áh!" došla mi konečně Gabbyna narážka, načež jsem se na ni na chvilku vědoucně uculil. "Mohli bychom se po nějakém dokumentu poohlédnout, samozřejmě. Proti gustu.." dělal jsem si z Gabby tak trochu legraci, ale jen malou a jen tu chvilku. Pomalu jsme se dostávali k východu z parku, který byl jen pár minut od mého domu. Cestou jsme se samozřejmě stavili pro vitaminy. Nechal jsem na Gabby, co bude sama chtít s tím, že nám určitě lékárník nabídl více různých možností. Ale tohle bylo prostě a jednoduše na Gabby, která to v konečné fázi bude brát, takže jsem ji do ničeho nechtěl tlačit. Doma nás čekala stále zapojená lávová lampa, která by už nutně potřebovala najít lepší místo. Protože jakmile se tu začne vařit, mohla by přijít k úhoně a to jsem opravdu nechtěl. Kromě toho, čekalo na nás ještě jedno překvapení. V obýváku stála krabice s Gabbyným houpacím křeslem. "Wow, zřejmě ho museli přivézt někdy dopoledne. Skvělé.. Tak.. to zkusím dát dohromady. Co třeba to dát na terasu?" navrhl jsem a s pozvednutým obočím se zadíval na Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „…Tak ještě, že jenom u mého zpívání,“ dodala jsem nakonec s mnohem širším úsměvem, se kterým jsem měla co dělat, abych se opravdu již zcela nepokrytě nerozesmála nahlas. A to by vzhledem k místu, kde jsme byli, nebylo asi tak úplně vhodné. Nevěděla jsem přesně, jak si ty jeho následující slova mám přebrat. Jestli tím skutečně naráží na to všechno kolem nás, konkrétně na ten fakt, s jakou rychlostí se náš vztah rozvíjel. A v neposlední řadě, co všechno už jsme stihli za tu dobu prožít. Stále to bylo překvapující a zvláštní, když o tom takhle člověk přemýšlel, ale zároveň jsem za to všechno byla strašně moc vděčná. O to víc, když jsem si uvědomila i to, že stačilo málo a třeba bychom se s Johnem vůbec nikdy nepotkali… Z myšlenek mě vytrhlo to uvědomění si z jeho strany. Musela jsem se pobaveně uchechtnout, když na tu mou skrytou provokaci nepřišel už v zárodku. Na druhou stranu mu to ale posléze došlo neobyčejně rychle, a třebaže mě to nutilo říct něco škádlivého, tak jsem to nakonec neudělala. Asi bych byla odměněna výmluvným přimhouřeným pohledem a musela bych si Johna usmiřovat. Ne že by to nebyla příjemná myšlenka, ale… Ale… Místo provokací jsem se k němu o něco málo přitiskla, usmála se a užívala si to nastolené ticho, při kterém jsem mohla vnímat jeho omamující blízkost a to prostředí kolem nás. Alespoň do doby, než jsme branou vyšli z parku a zamířili pro ty vitamíny. Odtamtud už to netrvalo zase tak dlouho a ocitli jsme se v našem domě. Jak zvláště to znělo, ještě s tím vědomím, že vlastně s Johnem bydlíme společně. To už jsem mohla skoro říct, že jsem našla svůj domov, pomyslela jsem si v duchu a na chvilku se dostala do rozpaků, ale pak… Pak jsem se začala soustředit naprosto na jiné věci, které mě měly na dlouhé chvíle zaměstnat. Byl tak akorát čas začít vařit oběd. Ale něco tu bylo hodně jinak. Uvědomila jsem si téměř okamžitě, když jsme vešli dovnitř bytu a já pohlédla k té krabici, značící, že to houpací křeslo už tady máme. „No a nebylo by lepší, kdybychom napřed sklidili ten náš přístřešek? Ne že by se mi v něm nelíbilo, ale s křeslem tam nebude pak moc místa,“ navrhla jsem ještě, když si tuto skutečnost uvědomila. Pak, jestli John souhlasil, jsem mu pomohla s odklizením. Automaticky jsem si přehodila deku přes rameno a vzala do rukou polštáře, musela jsem vypadat značně komicky, jako kdybych se stěhovala, a potom jsem v rámci možností odcupitala do ložnice. Takhle pomalu jsme nakonec vyprázdnili terasu, aby tam vzniklo místo pro mé nové křeslo. Nedočkavě jsem se zazubila a promnula si ruce. „Už se nemůžu dočkat, ale… Já bych mezitím mohla začít s tím obědem, co říkáš?“ Navrhla jsem, ačkoliv jsem se ještě chvíli nemohla odtrhnout pohledem od krabice. Opatrně jsem se podívala Johnovým směrem, abych se přesvědčila o tom, že se zaobírá něčím jiným, než aby mě sledoval, třebaže jsem tušila, že bude hodně zvědavý a určitě se mi bude chtít koukat pod ruce. Ale na druhou stranu, když věděl, že to chci jako překvapení, tak se bude snažit svou zvědavost potlačit. Spoléhala jsem na to. Nicméně zbývalo vyřešit, jak získat recept, o kterém jsem nic nevěděla. Zamyslela jsem se s prstem položeným na spodním rtu, po němž jsem bezděčně přejížděla… než mě to konečně trklo. Mobil! Začala jsem se po té technické věcičce shánět, načež jsem začala pomalu ale jistě chystat různé potřebné suroviny, které jsem tu v kuchyni naštěstí nacházela. To bylo opravdu velké štěstí, vzhledem k tomu, že jsme vlastně ani nic nenakupovali, myšleno jídlo a podobně. Dala jsem se postupně do přípravy a již se tolik nebála, protože podle receptu ty špagety vypadaly docela jednoduše, třebaže jsem si byla jistá, že to asi nebude úplně tak perfetto, jako by je vařil sám Raffael. Třeba bych se pak mohla něco málo naučit, pochytit… Když bylo jídlo konečně hotovo, nebo se spíše dodělávali poslední věci, tak jsem odešla k baru, odkud jsem pohledem vyhledala Johna. „Ještě mi dej, prosím, chvilku. A nedívej se,“ neopomněla jsem ho s pobavením napomenout, ale myslela jsem to vážně. Chtěla jsem, aby si ten oběd totiž užil se vším všudy, takže jsem se podle toho chtěla zařídit. V ložnici jsem se převlékla do druhých šatů, konkrétně do těch, co byly podstatně kratší a byly určeny pouze pro Johnovy oči. Na nohy jsem si vzala nové lodičky, abych se v nich mohla pohybovat po bytě, a pak jsem se vrátila do kuchyně. Tentokrát mě však prozradil klapot podpatků, takže mě John určitě zahlédl, ale já se mu hnedka vytratila do kuchyně s tím, že jsem mu ještě posunkem naznačila, aby se nekoukal. Zkontrolovala jsem, jestli je vše skutečně hotové, načež jsem začala Johnovy oblíbené špagety servírovat, ale do toho jsem si uvědomila, že není připravený stůl. Trochu mě popadla panika. Přeběhla jsem rychle ke stolu, jež jsem se snažila, co nejrychleji připravit a prostřít, podobně jako tomu bylo v luxusní restauraci a pak se honem rychle vrátila do kuchyně, kde již čekalo jídlo. „Tak, teď si už pro tebe jdu, Johne. Už to je připravené, doufám, že ti to bude chutnat,“ promlouvala jsem k němu, mezitímco jsem k němu natáhla drobnou dlaň, chystaje se jej dovést ke stolu. Usmívala jsem se a snažila se působit jako pravá dáma. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Hmm.. já mezitím budu na terase, ta postel se nevyfoukne sama, bohužel.." naznačil jsem, co asi budu dělat, přičemž jsem už teď věděl, že to bude zdlouhavá a nezáživná činnost. "Ale než mě vyženeš, seberu si vedle noťas a zkusím tam nějak odtáhnout tu krabici.." a jak jsem řekl, tak jsem i udělal - alespoň to první. Notebook jsem si v klidu položil na postel a zapnul ho. Pak jsem se vrátil pro krabici a zjistil, že vůbec není tak lehká, jak se tváří. Opatrně jsem ji naklopil na sebe a pomalu, opatrně ji táhnouc za sebou (kovový stojan, který drží váhu křesla i člověka v něm, prostě zákonitě musí i něco vážit..) jsem ji pak dostal až na terasu a mírně znaveně (a účelně) jsem sebou praštil na vyfukující se postel. Zatímco jsem si tam tak ležel, vlastní vahou pomáhaje vzduchu, aby opustil postel, pustil jsem se do čtení mailů a mimo jiné jsem i stihl vyřídit telefonát na letiště a napevno rezervovat a koupit letenky. Když už jsem pod sebou cítil prkna terasy, odložil jsem notebook a vstal jsem. Systematicky jsem začal přehýbat postel, čekat, přehýbat, čekat, rolovat... dokud to konečně nebylo hotové vakuum, aby se to dalo uklidit. Krabici jsem měl v komoře vedle vchodu, takže tam jsem teď jít nemohl a tak jsem nechal ten smotek vedle dveří terasy. Opatrně jsem nakoukl, co dělá Gabby, nebo spíš, jak na tom je.. ale moc toho vidět nebylo - zatracená zvýšená barová deska.. Konečně jsem otevřel krabici s křeslem. Vybalit to, postavit stojan na nějaké fajné místo a zavěsit na to kukaň už byla hračka. Vzal jsem si zase do ruky notebook s rozečteným rukopisem a poprvé vyzkoušel ten designérský výkřik nábytkářského průmyslu. Ovšem, tak tohle je paráda.. i když.. uvidíme za pár minut.. Zraky, ono se to houpe, to je boží!! jásal jsem si u toho v mysli, jemně se pohupujíc nohou, zatímco tu druhou jsem si strčil do jakéhosi polo-tureckého sedu. Po chvilce čtení jsem vzhlédl, když jsem uslyšel neklamné znamení podpatků. Víc než spokojeně jsem se pousmál, když jsem na dvě sekundy zahlédl Gabby, právě kráčející z ložnice zpátky ke kuchyni, kde mi zmizela za futrem velkých dveří na terasu. Zase jsem se ponořil do práce, ale na půl ucha jsem pořád dával pozor, odhadujíc, co tam asi Gabby dělá, dokud.. Konečně se ozvala, že už je nejspíš oběd hotový. Drze jsem se zakřenil, že jsem si uzurpoval pro tuto chvíli její houpací křeslo, ale ještě jsem u toho potřeboval dočíst odstavec, abych se pak neztratil a věděl, kde pokračovat. Vzhlédl jsem a pomalu zaklapl notebook, prohlížeje si zálibně Gabby od nohou nahoru k její tváři a pak zpátky k její natažené ruce. Vstal jsem a notebook položil místo sebe na sedák kukaně a teprve pak jsem se pomalým krokem vydal ke Gabby. Natáhl jsem ruku, abych si s ní propletl prsty, což (jak jsem usoudil) měla ráda a pak se k ní připletl dostatečně blízko na to, abych ji mohl druhou rukou obejmout kolem pasu a políbit ji. "Hmm.. dobré, ale ještě bych si přidal.." zakřenil jsem se krátce a znovu ji políbil, tak trochu ji tím škádlíc. Ale pak jsem se nechal odvést ke stolu, kde jsem se na chvíli překvapeně pozastavil. Rychle jsem šlehnul pohledem ke Gabby a zase zpátky, naprosto konsternovaný, že nám uvařila mé oblíbené jídlo. "Já.. nemám slov, vypadá to naprosto úžasně, Gabby, děkuji," líbnul jsem ji ještě do vlasů a pak, upamatujíc se honem na své povinnosti, odšoupl jsem jí židli, aby se mohla posadit, načež jsem sám obešel stůl a usadil se k naprosto fantastickému obědu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Když jsem se otočila a shledala, že opravdu není ve vnitřku bytu ale naopak stále na terase, tak jsem se k němu pomalinku vydala, protože už jsem všechno měla nachystané a zbývalo jen usednout k již připravenému stolu. Jen tak mimoděk jsem doufala, že všechno bylo na svém místě a tak, jak by mělo být dle pravidel etikety, jak jsem si stačila zapamatovat díky té první návštěvě v restauraci a následně i u rodinného oběda. Chtěla jsem něco namítnout, ale když jsem tak Johna sledovala, byť to byla jen krátká chvíle ale dostatečná natolik, abych si ten pohled vychutnala, musela jsem uznat, že mu to v tom křesle nesmírně sluší a měla jsem pak čím dál větší chuť si k němu na klín přisednout, ale… To už stejně vstával a pozvolna přešel k mé maličkosti, aby mě opět, jak jinak než k vlastnímu potěšení poškádlil. „No tak, pane Mariano, dezert má přijít přeci až naposled,“ namítla jsem tiše mezi polibky, přičemž jsem mu i navzdory svým slovům zabloudila rukou ke krku a přitáhla se k němu blíž. Druhou rukou, se kterou si k mé nehynoucí spokojenosti propletl prsty, jsem nadzvedla a zachytila ji tak ještě o něco pevněji. Bylo to naprosto dokonalé, ale stejně jsem se odtáhla, abychom se mohli přesunout k jídelnímu stolu, tedy, ještě předtím, než jsem se znovu podívala na to křeslo. „A skvělá práce, vážně si zasloužíš pochvalu i s odměnou, tak doufám, že ti bude chutnat,“ poznamenala jsem vlídně s milým úsměvem a konečně jej odvedla ke stolu. Vyloženě jsem se zatajeným dechem čekala na to, co se mu promítne v obličeji, když spatří to své oblíbené jídlo. Věděla jsem, že to nebude úplně to přesné, protože to bylo zkrátka poprvé, co jsem zkoušela vařit italskou kuchyni, takže jsem si ani nedělala plané naděje, že bych se vyrovnala Raffaelovu kuchařskému umu, ale… přinejmenším se dal ocenit fakt, že jsem to nespálila. „Děkuji, ale, ještě bys to tak úplně chválit neměl, třeba… to nebude úplně dle tvých představ,“ pronesla jsem opatrně, jasně si uvědomujíc, že jsem měla říct asi něco jiného, ale to bych nebyla já. Pochybovala jsem o sobě, nicméně jakýmsi světlem byla skutečnost, že už to nebylo zase tak moc znát. Zkrátka jsem si začínala věřit, leč opravdu pomaloučku. „Tak dobrou chuť,“ pronesla jsem, jakmile mě John usadil a já ho vyprovodila pohledem až k jeho místu, kde se usadil naproti mně, a já mohla začít jíst. Jen jsem se ještě na něj pozorně zadívala s lehce nakloněnou hlavou, a pak už jsem si vložila první sousto do úst, vychutnávaje si tak další italské jídlo ve svém životě. „Tak co myslíš? Dá se to jíst? A jak jsem prostřela? Pamatuji si to dobře?“ Vychrlila jsem na něj několik otázek nedočkavě, a jakmile jsem si uvědomila, že to bylo zřejmě neslušné a nevychované, tudíž nehodné chování pravé dámy, tak jsem zčervenala a ostýchavě sklopila pohled. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Ujistil jsem Gabby, že to opravdu vypadá skvěle a to jsem nemluvil pouze o jídle samotném, ale všeobecně, o celkové vizuální stránce našeho stolování, kterou zvládla na jedničku. Chápal jsem její obavy, přeci jen to bylo její "poprvé" co se většího vaření týče - sama mi přeci říkala, že povětšinou dělá hlavně lívance, které už mimochodem měla vychytané k úplné dokonalosti. A ačkoliv jsem se tedy nedivil, že pořád pochybuje o chutnosti svého díla, já jsem naopak nepochyboval o tom, že to bude více, než dobré. "Gabby, mám už vycvičený nos na to, co je dobré a tenhle oběd..? Hmm, můj nos cítí, že si chuťové buňky parádně pochutnají," usmál jsem se, snažíc se ji tím snad i povzbudit, aby se z toho nezačala třeba stresovat. Nicméně, napadlo mě, že bychom mohli spolu teď častěji vařit, čistě proto, aby se nebála prostě experimentovat a ochutnávat během vaření a tak.. A kromě toho, budeme spolu u jedné činnosti, která určitě nebude jen nudnou rutinou, ale naopak příjemnou a zábavnou improvizací a na tenhle příslib jsem se nesmírně těšil. Ne, že bych se považoval za nějakého kuchaře, to ani náhodou, ale dalo by se říct, že už jsem od táty leccos pochytil a tak bych se o své chabé vědomosti mohl podělit s Gabby přímo v akci.. "Dobrou chuť.." Čekal jsem, pěkně spořádaně, až Gabby ochutná jako první - přeci jen byla dáma. Pak až jsem si vzal do rukou vidličku já sám a nabral si špagety, jejichž zbytek jsem ukousnutý nechal spadnout zpátky na talíř - takto to totiž jedí Italové a mělo by se to tak jíst i normálně. Lžíce pak slouží jen k vyjedení zbylé omáčky se zbylými těstovinami.. "Hmm.. vynikající, Gabby.. a ano, všechno je naprosto skvělé. Možná bych ještě přidal sklenky na vodu, ale.. to je jen nedůležitý detail. Hmm, to je vážně perfetto, gracie," děkoval jsem jí opravdu spokojeně, honem si nabírajíc další pořádné sousto špaget. "Mimochodem, v té houpací kukani se sedí vážně skvěle a.. pardon, musel jsem to vyzkoušet, abych zjistil, že je to opravdu bezpečné.. samozřejmě.." dodal jsem honem a trochu se uculil, jak jsem tak hledal výmluvu, proč že jsem si do toho lákavého nového nábytku vlastně sedl.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ano, byla jsem si nejistá, jak se na ten oběd bude John tvářit, třebaže mi něco našeptávalo, že i kdyby se mi to nepodařilo, tak jak by mělo, tak by mi to John neřekl tak úplně přímo, možná jen shovívavě naznačil. Faktem ale zůstávalo, že jsem chtěla slyšet pravdu, protože jedině tak jsem pak mohla vychytat všechny chyby do budoucna a zlepšit se tam, kde bylo potřeba. Prostě jsem to tak brala, že nikdo není dokonalý, třebaže jsem měla tendence se více podceňovat a pochybovat o sobě. Přikývla jsem tedy, důvěřujíc Johnovým slovům a pak jsme se pomalu pustili do jídla. Popravdě jsem se nemohla tak úplně soustředit, protože jsem fascinovaně hleděla na to, jak John jí, jaký výraz se mu promítne ve tváři, jestli mu to opravdu chutná, nebo ne. Zkrátka, snažila jsem se vysledovat cokoliv, ačkoliv jsem přistihla samu sebe, jak jsem zatajila dech, prohlížeje si ho i z jiných důvodů. Trochu nepřítomně jsem se pousmála, ale nakonec se taky pustila do jídla, třebaže mi to dělalo ze začátku trochu problémy. Neubránila jsem se však zvídavým otázkám, které jsem s obvyklou rychlostí ze sebe vychrlila, najednou se cítíc tak trochu provinile i z toho důvodu, že jsem zapomněla na skleničky. A na pití… „Já hlava děravá, úplně jsem na to zapomněla, omlouvám se. Hned to donesu,“ odložila jsem s cinknutím příbor na svůj talíř a pomalu se zvedla, abych posléze přešla do kuchyně, kde jsem z lednice vytáhla láhev vína, které zbylo ještě od našeho posledního společného vaření. Nakonec jsem se hbitě natáhla pro skleničky do skříňky, načež jsem se vrátila zpátky ke stolu, kde jsem všechno naráz postavila a nechala Johna, aby nám nalil. Obědování probíhalo relativně v klidu. Relativně proto, že mi jako obvykle trochu otrnulo, takže jsem pak v jedné chvíli přejížděla Johnovi po noze, nedbaje společenských konvencí, neboť jsme ostatně byli pořád v bezpečí domova, kde nás nikdo neviděl. Vkládala jsem si jednotlivá sousta do úst a konečně poznala, jaký to je požitek, když člověk nikam nespěchá a opravdu si všechny chutě vychutnává s pomalým jedením, aniž by to do sebe naházel rychlostí kulového blesku. „Takže jsi myslel na mé bezpečí především? To je od tebe velmi šlechetné. Co bych si bez tebe počala, viď? Pořád nade mnou bdíš a držíš ochranná křídla,“ tak trochu sem se rozplývala, ale lehce pobavený úsměv napovídal, že si z Johna tak trochu utahuji, třebaže jsem to myslela vážně, neboť svým způsobem to byla pravda, i když to pro teď znamenalo jen jakousi výmluvu, či omluvení z jeho strany. Dokonale jsem však zapomněla na skutečnost, že by se měla dostavit paní na úklid, která se dostavila přesně ve chvíli, kdy jsme dojedli a chystali se odpočinout. „Dobrý den, paní Hobbs,“ představila jsem se ženě, jíž jsem podala ruku k potřesení. Žena se mile pousmála, když ruku přijala, načež se podívala na Johna. „Ráda vás vidím, pane Mariano. Jak jste se měli na výletě, smím-li se zeptat?“ Rozhovořila se žena, a ještě se zmínila s tím, že nám opravdu něco přinesla – totiž upekla. Připadalo mi, že se kolem Johna pohybuje opravdu milí lidé, snad jako by se ve svém životě ještě nesetkal s někým, kdo by byl vyloženě špatným. Každý ten člověk z jeho okolí, co jsem postupně poznávala, mi připadal nesmírně milý a přívětivý a přitom jsem byla předem nervózní z toho setkávání a podobně. Po vydatném jídle jsem byla celkem unavená a navíc, když jsem si uvědomila, že paní Hobbs tu určitě bude potřebovat klid, tak jsem si říkala, že bychom mohli zamířit do ložnice… Nebo na terasu, což by možná bylo v této chvíli i lepší s ohledem na fakt, že vytracení se do ložnice by nemuselo působit tak nějak… mravně. Pohlédla jsem na Johna, ještě si něco málo povykládala s paní Hobbs, která byla opravdu velmi milá a moc dobře se s ní povídalo, nutno podotknout, že jsem měla tendenci se zeptat, jestli nepotřebuje pomoct, což jsem i bezprostředně vyslovila, když jsem koukala, jak bere talíře a nádobí po obědě. Jen se na mě shovívavě pousmála, a pokračovala ve své práci. „Ehm, mohli bychom vyzkoušet to křeslo, co říkáš? Ale, mohli bychom si zároveň i odpočinout,“ hlesla jsem s pohledem do Johnových očí, když jsem k němu obrátila tvář s trochou té červeně. Natáhla jsem k němu svou dlaň, nebo lépe řečeno úplně bezděčně jsem se s ní přitiskla, jako by už bylo přirozené, že se takovým způsobem občas dotýkáme a dopřáváme si ten příjemný pocit letmého projevu náklonnosti, když už nejsme tak úplně sami. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Užíval jsem si i těch jejích malých provokací, stejně jako tehdy v restauraci. Na tváři mi pohrával můj typický pokřivený úsměv a co chvíli jsem neváhal Gabby hypnotizovat pohledem, zatímco jsem si vychutnával špagety i víno.. Prokoukla mou menší okecávku ohledně jejího nového houpacího křesla, ale.. to se dalo čekat. Byla to opravdu velmi chabá výmluva pro to, že mě to k tomu táhla téměř magnetickou silou, abych to vyzkoušel. Přesto.. "Jak jinak, protože s tvým způsobem života už bys byla asi stokrát hrobníkovi na lopatě. Jsi příliš hyperaktivní a chudák křeslo si na to po tom pobytu v krabici bude muset teprve zvyknout, víš?" dodal jsem, samozřejmě s nezbytným nevinným, téměř "sladkým" úsměvem. Počítal jsem s tím, že by se měla objevit Hobbs, ale opravdu jsem "nepočítal" s tím, že to bude tak brzy, respektive, zcela jsem zapomněl na to, kolik už je hodin a tak jsem se možná poněkud neochotně odtrhl pohledem od Gabby a otočil jej k paní Hobbs. "Také vás rád vidím, paní Hobbs, jak jste se měla?" vstal jsem okamžitě a možná lehce překvapené hospodyni jsem v rychlosti seznámil s tím, že Gabby a já jsme spolu, takže ji tu teď bude zcela běžně vídat. Ještě jsem se jí přeptal na její čtyři děti, jak se mají a neopomněl jsem jí poděkovat za její starostlivost a to, že si nemusela dělat škodu a starosti, aby nám pekla. Ale samozřejmě jsem jí byl za to velmi vděčný. Tak nějak střídavě jsme jí s Gabby vylíčili naši cestu s tím, že jsem ještě přidal pár nezajímavých postřehů z cesty "před Gabby" (což zase tak moc zajímavé opravdu nebylo, ale bylo slušné se alespoň zmínit, kudy jsem jel), zatímco paní Hobbs se pustila i do úklidu našeho nádobí z oběda, přičemž jsem jí opět děkoval. "Dobrý nápad. A.. co takhle si tam vzít i něco k pití? Měla bys teď hodně pít, abys.. abys byla zdravá.." navrhl jsem, přemýšlejíc o pomerančovém džusu, nebo vodě s mátou a plátky citronu..? Nechali jsme Hobbs pracovat, zatímco jsme se s Gabby odebrali na terasu. Přenechal jsem jí její nové houpací křeslo a sám jsem si jen vzal z onoho křesla notebook a odložil jej na stůl. "Jen mi ještě řekni, kde bys tu houpačku chtěla mít. Takhle jsem to tu jen narychlo zavěsil, ale čekám na tvé konečné slovo," řekl jsem jí ještě, než jsem jí dovolil si tam sednout. Koneckonců, byl to už jen poslední detail a já chtěl, aby to měla perfektní, podle jejích představ.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Chceš si o tom promluvit, Johne? Nechtěla bych, aby ses s tím dlouho trápil a… no. Třeba by ti pomohlo, kdybychom si o tom promluvili nějak…víc,“ odpověděla jsem mu na otázku něčím, co mě v tuto chvíli trápilo asi nejvíce, načež jsem honem přidala dodatek. „A vyhovuje mi to tady, je to blízko tebe, takže… je to to nejlepší možné místo,“ uculila jsem se na něj spokojeně a natáhla k němu ruku, ale když jsem zjistila, že na něj nedosáhnu, ani když se nahnu o trochu více dopředu, tak jsem vstala a přisunula se o kousínek blíže. Teď už jsem byla skutečně spokojená, protože jsem Johnovi mohla prohrábnout vlasy, odhrnout je z obličeje… Nechávala jsem mu tak prostor pro odpověď, očekávaje snad i to, že raději změní téma, čemuž bych se nakonec asi nedivila, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem mu tu možnost dala. Protože jestli se tím mým zdravím opravdu trápil a potřeboval to ze sebe dostat, tak by to bylo lepší tady. Paní Hobbs stejně uklízela a nemohla nás slyšet. Jak už se ale stávalo tradicí, vyrušil nás můj mobil, který jsem měla v kuchyni, ale díky hlasitosti, a že byla opravdu pořádná, jsem jej zaslechla až na terasu. Omluvně jsem se pousmála a šla jsem pro něj, tentokrát už bosky, protože jsem si předtím sundala lodičky z nohou. Nevydržela jsem v nich ještě celou dobu a docela mě z nich bolely nohy, jak jsem na ně nebyla úplně zvyklá. „To je Ethan, vydrž chvilku, prosím,“ usmála jsem se na Johna, vraceje se zpátky a sedla jsem si do křesla, mezitímco už jsem hovořila se svým kamarádem. Bylo to celkem rychlé, očividně neměl Ethan zase tolik času a jeho uspěchaný hlas vypovídal o tom, že se nejspíše někam ještě chystá, ale chtěl mi dát ještě vědět. „Tak, nakonec souhlasil, že by tady u tebe přespal, ale říkal, že nás za to pozve do baru, že tu zná jeden, co bude stát za to. Mám trochu obavy, co si na nás vymyslí, ale… i tak mu věřím,“ protočila jsem očima, ale nakonec jsem se pobaveně uchechtla. „No a přiletí na letiště ve středu kolem třetí odpoledne, tak jsem mu řekla, že bychom tam pro něj přijeli, což jsi vlastně slyšel, takže… Souhlasíš? Vážně ti to nebude vadit? Můžu ti s klidem a s čistým svědomím slíbit, že je jiný, než… ty lidi, co jsi stačil poznat,“ pousmála jsem se, doufaje, že John opravdu nebude proti a že se nebude bát toho, že by byl Ethan podobného ražení jako třeba Jeremy, kterého jsem měla na mysli, ale nechtěla jsem jeho jméno vyslovit nahlas. Už jenom kvůli tomu, že by to Johna asi rozohnilo, nebo by to zkrátka pokazilo atmosféru. „Nepodíváme se, když už tady máš notebook, co dávají v kině? Mimochodem, stihl jsi něco přečíst a tak?“ Došlo mi, že si sem vzal notebook asi i kvůli té práci s rukopisy. Pak jsem to však nevydržela a mezitímco jsem mu dávala prostor na zodpovězení všech mých otázek, tak jsem se zvedla z místa a sedla si k němu na klín, doufaje, že z toho nezešílí a nebude v nepříjemných rozpacích. „Omlouvám se, ale hrozně si mi chyběl,“ pošeptala jsem mu s pohledem do očí a políbila na tvář. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "No.. už jsem v podstatě svým způsobem všechno řekl u snídaně. Já.. nevím, nechci tě tím zatěžovat, ale pokud si chceš promluvit ty, poslouchám.. Vlastně, napadlo mě, že.." nedalo mi to nakonec a trochu jsem se rozmluvil. "Napadlo mě, že pokud bychom třeba nějak trénovali, cvičili, tak by se ta chudokrevnost taky dala nějak.. zmírnit? I když se bojím spíš obráceného způsobu, aby se to třeba nezhoršilo přílišnou zátěží.. já nevím.." přiznal jsem nakonec něco málo, nad čím jsem přemýšlel, ačkoliv to zdánlivě ani nemuselo dávat valný smysl. Jenže.. jako na potvoru do toho začal zvonit její mobil, čehož jsem si v první chvíli ani nevšiml, jak jsem se zase zaobíral myšlenkami.. Jen jsem tak roztržitě poslouchal, zatímco Gabby hovořila s Ethanem, než mi nakonec sdělila, co se dozvěděla a jak se s ním domluvila. Trochu jsem znejistěl u toho, že Ethan vybere bar. Neměl jsem rád nejistotu ohledně toho, co jsem neměl pod kontrolou a tohle do toho silně zapadalo. Co když vybere právě nějaký z těch barů, kam jsme s Loganem chodili? Byla by to náhoda, ale.. stejně.. Přesto jsem se na Gabby pousmál. "Hmm, to bude fajn, až přiletí, opravdu ho rád poznám. Vlastně, přemýšlel jsem o tom, že bychom pro něj mohli jet autem, bude to pro něj lepší, než se pak těsnat v taxíku.." navrhoval jsem mírně zamyšleně. "A.. je mi jasné, že bude určitě jiný. Zdá se, že jste opravdu dobří přátelé a jako takový.. asi bude opravdu fajn. Jsem na něj opravdu zvědavý, vážně.." dodával jsem pak, ujišťujíc Gabby, že jej opravdu nesrovnávám s těmi, kteří mě poslali v baru k zemi. Ani by mi to na něj nesedělo. "Samozřejmě, podíváme se, jen zapnu web.. tak.. A ano, stihl jsem přečíst část prvního rukopisu. Zatím se to zdá jako celkem nadějná práce, takže možná autora nechám, aby mi poslal další strany, možná všechno a.." překvapeně jsem zmlkl, když si mi Gabby sedla na klín. Jen jsem krátce střelil pohledem ke dveřím terasy, ale pak jsem Hobbs hodil za hlavu. Objal jsem Gabby a nechal se políbit. Byl to další případ, kdy mi sebrala vítr z plachet a já nevěděl, co vlastně říct. Ano, mohl bych se jí svěřit s tím, že mi taky chyběla? Ale.. i bez toho, abych to říkal, to určitě ví.. určitě to ví.. "A.. jaký typ filmu - kromě dokumentárních - bys chtěla vidět, Bond girl?" pohladil jsem ji po zádech, zatímco má druhá ruka si bezděčně začala pohrávat s lemem jejích krátkých šatů.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Myslím si, že je to hodně dobrý nápad, ale ještě se můžeme zeptat přímo toho odborníka, abychom měli jistotu, hm?“ Napadlo mě záhy, když už o tom John takhle začal mluvit. Věděla jsem, že John nemá skoro žádné předsudky a že si o Ethanovi dopředu nemyslí něco špatného, ale stejně mi to nedalo a potřebovala jsem se ještě ujistit, abych mohla klidně spát. Neodpustila bych si, kdybych mu sem měla přivést člověka, který by se mu nelíbil ani trochu a ještě by si o něm myslel, že je podobný, ne-li rovnou stejný jako Jeremy. „To by bylo asi nejlepší. A krom toho, je pro mě zážitek jet s tebou v autě, líbí se mi, když tě u řízení mohu sledovat,“ svěřila jsem se nakonec s lehkým začervenáním se ve tvářích. „Takže jsem tě vyrušila? To se vážně omlouvám, ale ještě máš docela dost času, ne? Slibuji, že zítra ti dám více volna, hm?“ Pousmála jsem se na něj, když už jsem si hověla na jeho klíně, jasně si uvědomujíc, že jsem mu tím asi přetrhla nit, když se z ničeho nic začal zaobírat výběrem filmu. Možná jsem i postřehla, když se podíval kontrolním pohledem za paní Hobbs, ale když se nakonec podvolil, tak jsem to nechala plavat. V opačném případě, kdy by mu moje blízkost byla nepříjemná, bych se poslušně vrátila na své místo. „Hm, možná bych se podívala i na něco akčnějšího – takové filmy máte, vy muži, rádi, nebo se pletu? Já vlastně ani nevím, na co bych měla náladu, tak nějak mám pocit, že bych zvládla cokoliv, krom hororů a podobně,“ dodala jsem pak honem a ještě se o toho ošila. ale následně jsem se zachvěla znovu, ale tentokrát ze zcela jiného důvodu. To bezmyšlenkovité hraní si s lemem krátkých šatů ve mně vyvolalo celou řadu pocitů… „Johne,“ hlesla jsem tiše, tak trochu nezvykle ochraptělým hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Ale.. všiml jsem si, že i ty jsi dnes byla občas dost zamlklá, alespoň mi to tak připadalo. Pokud si chceš o tom promluvit, jsem tu.." Měl jsem dojem, že Gabby pořád ještě vstřebává tu informaci o chudokrevnosti a zatímco já si lámal hlavu nad tím, jak tu nemoc utlumit na minimum, předpokládal jsem, že Gabby to ještě ani nepřijala. Jak jinak si vysvětlit ten její klid a vtipkování hned u snídaně.. nerozuměl jsem tomu, ale chtěl jsem tu být pro ni, ať už se mi chtěla svěřit se svými starostmi, nebo nikoliv.. Ohledně auta jsem se jen zamyšleně pousmál. Nebyl jsem si nijak zvlášť vědom toho, že by pro Gabby měla být jízda se mnou autem pro ni v něčem zajímavá. Alespoň z mého pohledu.. Ale i tak mi to přišlo rozumné. Mohli pak s Ethanem bez přerušování rozmlouvat a .. akorát jsem ještě musel promyslet, jestli před domem zaparkovat, pomoci Ethanovi s případnými zavazadly a pak jet do garáže, nebo zavolat řidiče?.. ještě uvidíme.. Zavrtěl jsem hlavou a pousmál se, že mě nijak nevyrušila. Věděl jsem, kde jsem skončil a pořád jsem si ještě živě vybavoval poslední odstavce, které mě dost zaujaly.. "Horory také zrovna nevyhledávám.. na výjimky.. Nicméně, mrkneme na strýčka Googla.. A, akční.. jsou to super filmy, ale uvidíme, co nás zaujme, hmm?" natáhl jsem ruku k notebooku a naťukal jsem do vyhledávače pár slov, přičemž nám pak vyjel seznam kin a jejich program. Nejprve mi ani nedošlo, co zapříčinilo Gabbyn výmluvný hlas, nicméně pak jsem se zarazil a poněkud omluvně se jí podíval do očí. "..promiň.." šeptl jsem a stáhl ruku zpátky k notebooku, abych Gabby nadále neprovokoval. Konečně jsem našel pár filmů, které mě na první pohled zaujaly. "Co třeba tohle..? Vypadá to na skvělé obsazení a.. soudě dle kostýmů, asi to bude dobrá zábava. U mě je to zatím favorit, ale záleží na tobě. Abys mi tam kupříkladu neusnula.." zakřenil jsem se na její účet, ale nechal jsem ji, aby se sama rozhodla. Grandhotel Budapešť zatím u mě vedl, ale pokud chtěla, překliknul jsem jí i na profily jiných filmů.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Nechci ti přidělávat starosti, Johne, ale…,“ podívala jsem se mu do očí. Copak jsem před ním mohla něco předstírat? Krátce jsem sklopila pohled dolů, než jsem se zhluboka nadechla a opět se mu podívala do tváře. „Mám asi trochu strach, což se dá pochopit, vzhledem k tomu, že jsem celou dobu žila v domnění, že mi nic není. A když si teď uvědomím, jak mi kolikrát bylo nevolno, a že jsem ti způsobila tolik starostí, obav a infarktových stavů, tak… bych chtěla být co nejdříve v pořádku. Už bych nechtěla zažít ten pocit slabosti, je to… děsivé,“ rozpovídala jsem se kapku zmateně, ale těžko se mi o tom mluvilo, když jsem váhala, jestli bylo dobře, že jsem mu to řekla. Tedy, samozřejmě, dobře to bylo, ale… nechtěla jsem Johnovi zkrátka přidělávat starosti… „Ale všechno dopadne dobře, přišli jsme na to a mám vitamíny,“ dodala jsem nakonec povzbudivě. Ta tíživá atmosféra byla zase jednou až příliš a já to nemohla snést. I když… mohla jsem se mu svěřit ještě s tím, co mi to ráno běhalo hlavou, ale to jsem nakonec neudělala, nechtěla jsem nám zkazit zbytek dne, zvláště pak, když jsme se chystali do kina. Bylo skvělé, že jsme se přes vážnost přesunuli k něčemu mnohem veselejším, ačkoliv se možná dalo říct, že k něčemu akčnějšímu. Ještě jsem se ale potřebovala omluvit, že jsem Johna vyrušila od práce, protože jsem si dělala starosti, když jsem ho vyrušila, přesně v okamžiku kdy si četl a mohl tak ztratit nit, na kteroužto se pak asi těžce navazuje. Avšak vypadalo to, že mé starosti nebyly zapotřebí. „Na výjimky? Například? Mimochodem i tak si tě nedovedu představit na nějakém hororu. Bojíš se vůbec něčeho?“ Pozvedla jsem obočí, snad i kapku překvapeně na něj pohlížejíc. Popravdě dělala jsem si z něj možná trochu legraci, svým způsobem, ale faktem zůstávalo, že jsem si Johna skutečně nedovedla představit, jak se strachuje. Samozřejmě, nepočítám ty nebezpečné chvíle, kdy se strachoval třeba o mě, ale to už je něco jiného. Trochu jsem se zavrtěla, aby se mi sedělo pohodlněji, ale asi to bylo i tím, jak se mě John bezděčně dotýkal, čímž mi způsoboval pocity vzrušení a já… Zakroutila jsem hlavou, že se nemusí omlouvat, tím spíš, když to určitě neudělal schválně. „Děkuji, že při výběru myslíš i na mě, ale mohu tě ubezpečit, že bych neusnula. A i kdyby se to náhodou stalo, tak věřím, že bys to nedovolil,“ trochu jsem Johna poškádlila mírnou provokací, ale pak jsem zase zvážněla a souhlasně kývala hlavou. „Myslím si ale, že by mě tento film opravdu nenudil. Vypadá to na dobrou zábavu, a abych se přiznala, tak se začínám těšit,“ odsouhlasila jsem ten náš výběr nakonec, a vzápětí se přiklonila k Johnovi blíž, věnujíc mu polibek na špičku nosu. „Víš, že to bude takové naše další rande? Přiznám se, nikdy jsem nechápala, co na tom lidi mají, ale s tebou… je to něco jiného. Líbí se mi to a baví mě to,“ přiznala jsem se pak tiše, objímajíc ho kolem krku, tudíž jsem k němu byla nahnutá ještě blíž. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Ale kvůli mě si starosti vážně nedělej. Já budu šťastný, když budeš šťastná a zdravá ty, o to mi jde především. Ale, jak říkáš, ty vitaminy budou určitě super. No.. přinejhorším to neuškodí.." zkusil jsem to trochu nadlehčit pousmáním. Zřejmě to opravdu bylo to, co celou dobu Gabby tížilo v mysli. Mělo mi dojít, že když to samo o sobě byl šok pro mě samotného, tak pro ni to muselo být ještě mnohem horší a zřejmě to tím spíš potrvá, než to úplně přijme.. ale nevím. Každopádně jsem za dnešní ranní dobrodružství u doktora Flissera rád. Nejen, že to zjistil a navrhl, jak to řešit, ale že ještě ke všemu ta injekce na to má tak moc pozitivní vliv. To byl bonus, s nímž jsem zase tak moc nepočítal.. Zprvu jsem po Gabby vrhl krátký výmluvný pohled samozřejmě, že se bojím - například toho, že bys ode mě odešla, nebo že bych tě zase našel v koupelně bílou jako křída.. proběhlo mi hlavou u toho, ale pak jsem si říkal, že to bude Gabby brát spíš v té souvislosti s filmy. "No.. popravdě, mám rád takové ty staré kultovní horory, ne to, co se točí dnes jen na efekt. Nejlepší jsou samozřejmě ty mysteriozní. Nicméně to, co se natáčelo jako horor, se dnes už označuje za pouhý thriller a podobně, jako například Drákula z roku 1992. Ale vážně, rád se dívám na Hitchcocka a na filmy s Vincentem Pricem, nebo Béllou Lugosim a podobně. Ty černobílé, kolikrát ještě němé. To byla filmařina.." rozvyprávěl jsem se u toho poněkud nadšeně, tak trochu požitkářsky. Nebylo tajemstvím, že jsem rád sledoval i ty staré filmy, stejně jako ty nové. K čemu by byly staré filmy, kdyby měly upadnout v zapomnění? Nicméně, teď jsme vybírali film na dnešní večer a ten prostě musel být perfektní. Byla to částečně taková malá odměna za celý dnešní den - pro nás oba. Nicméně, jak Gabby podotkla, bylo to další takové rande. "Stejně je to zvláštní.. tedy, je to skvělé, že vlastně randíme a přitom.. Totiž, podle obvyklých parametrů by se na rande chodilo třeba tak.. jednou dvakrát týdně, přičemž by se ti dva sešli na nějakém určitém místě, nebo by muž vyzvedl ženu u ní doma, kam by ji na konci zase doprovodil.. Takhle je mi trochu líto, že tě o tohle ochudím, ale na druhou stranu.. Ne, nelituji toho. Takhle tě mám aspoň celou dobu u sebe, abych tě mohl týrat dle libosti.." zakřenil jsem se, abych náhodou sám sebe neuvedl do rozpaků, což jsem opravdu nechtěl. Nicméně, začínal jsem se na ten film opravdu těšit. V kině jsem na pořádném filmu nebyl už celkem dlouho (na mě). "Mimochodem.. snila jsi někdy o nějakém tom.. hmm.. prostě, měla jsi nějaké vysněné rande, které sis přála zažít?" zeptal jsem se, když už na to přišla řeč. Byl jsem na to skutečně zvědavý, o čem tak mohla Gabby snít. Koneckonců, každý o něčem takovém snil.. i já měl kdysi sen, takový ten naivně nevinný.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jen na okamžik jsem se otočila, abych pohlédla dovnitř bytu, kde ještě byla paní Hobbs, která ještě pořád byla ve víru uklizení, přičemž ve mně opět zahlodalo svědomí, které se ještě nestačilo tak nějak srovnat se skutečností, že to je opravdu skutečnost, že Johnovi tady uklízí paní. Prostě mi to na mé zvyklosti a poměry přišlo pořád značně nezvyklé, ale neznamenalo to, že bych to odsuzovala, nebo něco podobného. Asi na to budu potřebovat ještě trochu času, vlastně na to všechno kolem, co se pojí s životem na vysoké noze, do kterého jsem vpadla doslova po hlavě a hlavně nečekaně a neplánovaně. Otočila jsem se zpátky k Johnovi, jemuž jsem se svou otázkou pohlédla do očí a bedlivě poslouchala jeho slovům, která zněla opravdu hodně dobře. Tušila jsem, že ani on nebude na ty moderní horory, které byly skutečně jen na efekt, ostatně se to k jeho maličkosti ani nehodilo, neboť sám působil, že se mu líbí věci, které mají hloubku a nejsou povrchní. A ta se z těch mnohých filmů z dnešní doby vytrácela, nebo jsem z nich měla takový pocit. Visela jsem mu doslova na očích a na rtech… „A co kdybychom si někdy udělali filmový večer tady v bytě? Mohli bychom si udělat třeba i maraton a pustit si několik filmů, jen tak… Udělali bychom si nějaké jídlo, to by mohlo být fajn. A ještě bychom si povídali, jaké dojmy z toho máme a mohli bychom to i rozebírat, hm?“ Napadlo mě u toho nečekaně a bezprostředně jsem se o tu myšlenku, či lépe řečeno nápad, s ním podělila, vyčkávaje na jeho odpověď, zdalipak se mu to zalíbí s tím, že by snad možná i skutečně doopravdy souhlasil. „… A to by se ti za mnou chtělo, jezdit až do Twin Falls? Dvakrát za týden? A krom toho… kde je napsané, že to podle těchto parametrů musí vždycky probíhat? Ale chápu to, taky si říkám, že je možná škoda, že se o to vzájemně ochudíme, o ty první pocity, kdy po tom druhém toužíš, ale stále se vlastně v podstatě… nic neděje. Ale když to vezmu kolem a kolem, jsem ráda za to, jak to je. A taky toho nelituji. Vždyť oba víme, že náš… že to není jen o tom jednom… Ačkoliv milování s tebou je něco, naprosto nadpozemsky dokonalého,“ trochu jsem se začervenala, když jsem se mu tak bezděčně přiznala. Pohladila jsem ho po tváři a jemně mu upravila vlasy po stranách obličeje, když se mi zdálo, že je má možná trochu rozcuchané. Překvapil mě však svou otázkou, která se ale asi i dala čekat. Jaké rande jsem si představovala? V podstatě asi zcela jednoduché, možná to vyzní jako obrovské klišé, ale každý jsme měli své představy… Skousla jsem si spodní ret a na okamžik sklopila pohled, než jsem se mu opět zadívala do tmavohnědých očí. „Tak na začátku to byla večeře při svíčkách, ale pak jsem si říkala, že je to možná až příliš obyčejné. Tak mě napadlo, že by možná nebylo špatné mít rande třeba u seskoku padákem, nebo při něčem podobně adrenalinovém. Myslím si, že v takové chvíli se dá taky poznat pravá tvář toho druhého,“ trochu jsem si dělala legraci, ale nakonec jsem přeci jen o trochu zvážněla. „Spíše jsem snila o tom, že mě jednoho dne vysvobodí princ na bílém koni, což se mi nakonec zdálo jako naprosto nemožné a beznadějné přání… Johne, nemohu uvěřit, že nás taková náhoda dala skutečně dohromady. Stačilo, abych se nenechala přemluvit na ten výlet k vodopádům a nikdy bych tě nepoznala… skoro mě ta představa až bolí,“ svěřila jsem se nakonec, prsty mu přejíždějíc po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Jsem všemi dvaceti pro. Mohli bychom si popůjčovat ty staré filmy z půjčovny a.. maraton, to bude naprosto skvělé. A do misek zeleninu a nějaké oříšky.. Už se nemůžu dočkat," nadchl jsem se, přičemž jsem rukou, jíž jsem nehledal film na notebooku, objal Gabby kolem pasu o něco víc, až jsem si tak trochu "líně" položil ruku na její stehno, pohledem opět u monitoru. Výběr byl, zdá se, jednomyslně odsouhlasen a tak zbývalo už jen najít nějaké opravdu dobré kino, abychom si to pořádně užili se vším všudy.. Jen jsem přikývl, že bych opravdu klidně za Gabby do Twin Falls jezdil. Koneckonců, i za malou chvíli s ní by mi těch pár hodin v letadle stálo. Nicméně, zakončení té její úvahy mě dost překvapilo - mile, samozřejmě. "Přiznám se, že to rád slyším," pousmál jsem se a trochu povytáhl obličej, aby se Gabby snáz provádělo to, co prováděla - uhlazovala mi vlasy?.. "Chci tím říct, že i když se to dá dost odhadnout z toho.. jak na mě reaguješ, tak si i přesto nejsem jistý, jestli něco třeba nepřeženu, nebo se nesnažím dostatečně, nebo až moc.. Je to pro mě zvláštní, protože jsi v tom prakticky neměla žádné zkušenosti.. což mi na druhou stranu neuvěřitelně imponuje.." nečekaně jsem se o tom rozhovořil já sám, až jsem se tomu divil. Ale když už jsme byli u toho svěřování, bylo dobře, že to Gabby věděla. Byly to svým způsobem i takové mé "tajné" starosti. "Líbí se mi, jak to je. Je to fantastické.. Nicméně, budu rád, když se mi nebudeš bát říct, když se ti prostě něco nebude líbit, nebo.. prostě cokoliv," vztáhl jsem k ní dlaň a pohladil ji po tváři. Nechtěl jsem ji nutit to teď nějak rozebírat, ani nebylo třeba. Jen jsem chtěl, aby věděla, že se opravdu nemusí bát cokoliv mi říct. Jde mi především o ni a to bylo to nejdůležitější.. Ale byl jsem zvědavý na její představy. Hodně mi to o ní samotné napoví, tím jsem si byl jist. Rozesmál jsem se u toho seskoku padáku, ale nic jsem na to neříkal - nechtěl jsem jí skákat do řeči. A jsme u toho zase.. princ na bílém koni.. pomyslel jsem si možná trochu odmítavě, ale.. na druhou stranu, u Gabby se to prostě dalo čekat. S tím vším, co prožila, to celkově nemohlo v jejích představách nemít pohádkový ráz. Přesto.. "Pamatuješ, co jsem ti říkal tehdy v motelu ve Wall? Zapomeň na všechna kdyby-slovíčka a užívej si přítomnost," pou smál jsem se svým typickým způsobem a přivřel jsem u toho oči, když mě Gabby pohladila po tváři. "Mimochodem, vyhnula ses otázce. Tvé vysněné rande.. chápu, že hlavním hrdinou měl být nějaký trouba na koni," zakřenil jsem se u toho, měníc tak trochu nastolenou náladu, "..ale.. to bys s ním jela na piknik?.. Mimochodem, já si představoval všechno možné. Například bruslení na kluzišti v zimě, nebo Zoo.." zamyslel jsem se nakonec nad tím, co jsem ohledně "rande" měl jako takový ideální sen já sám.. Ale pak jsem jen zavrtěl hlavou, volnou rukou jsem Gabby prohrábl vlasy a pak si ji přitáhl blíž, abych ji mohl políbit. Chybělo mi to, dost dlouho mi to chybělo.. Víceméně jsem ztratil pojem o čase, do kterého mě vrátila až paní Hobbs, která si slušně odkašlala ve dveřích na terasu, aby na sebe upozornila. "Nerada ruším, ale už mám hotovo. Všimla jsem si, že jste tentokrát nekoupal jen citroníky, tak mě napadlo, jestli budete chtít, abych vám sehnala ještě nějakou pěnu do koupele?" přitom jsem se tázavě podíval na Gabby a nechal na ní, jestli by měla nějaké přání ohledně vůně pěny do koupele, nebo jí stačí ta současná, či si pak sami pořídíme, co nám padne do nosu v obchodě. Každopádně jsem paní Hobbs poděkoval za úklid i za ten moučník "na uvítanou", než jsme se s ní krátce rozloučili a zase jsme s Gabby osaměli. "Tak, Bond girl, co bys řekla na novou misi: rande v kině? Podle toho, co říká google, v tomhle kině dnes Grandhotel promítají .. už v půl čtvrté? Tak to bychom mohli pomalu vyrazit.." ověřil jsem si čas ještě naposledy na monitoru, než jsem notebook zaklapl úplně. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Překvapilo mě, příjemně, když John souhlasně přikývl hlavou, že by za mnou skutečně do Twin Falls jezdil, ale už jsem se neodvažovala zeptat, jestli by tam jel i po tom, co se do něj pustili v baru. Třeba to taky myslel tak, že by tam jezdil v případě, kdyby se ta osudná potyčka nestala, ale kdo ví, raději jsem o tom záhy přestala přemýšlet, obávaje se, na co bych mohla přijít. „Přiznám se, že jsem se na začátku bála toho, že to budeš považovat spíše za moje velké mínus, ale neber si to prosím zle, takhle to nemyslím, jenom… bych se tomu asi ani nedivila, ostatně, takhle to většina brala i v baru, že kdo neměl zkušenosti v tomhle směru, jako by nežil. Ale přes to jsem na tom nehodlala nic měnit, jen proto, že se to nelíbilo mému okolí, přišlo by mi to hloupé… Ale já už se tě přeci nebojím, a můžeš mi věřit, že kdyby bylo něco, co by se mi nezdálo, nebo nelíbilo, tak bych se ozvala, opravdu,“ ujistila jsem jej i přestože jsem si byla bezmezně jistá, že se nic takového nestane – totiž, že by dělal něco, co by se mi nemuselo líbit. Zatím po celou dobu, co jsme byli spolu, dělal všechno pro mě, abych se cítila spokojeně a šťastně, tak z jakého důvodu, by to mělo být najednou všechno jinak? Dostala jsem se do jakési podivné nálady, ale z té mě zachránil John, konkrétně svou poznámkou, abych na ty slovíčka kdyby zapomněla a užíval si přítomnosti. Měla jsem zase dojem, že mi přitom vidí až do žaludku, že už mě zkrátka moc dobře zná. Pousmála jsem se na něj, přičemž jsem mu poupravovala jeho vlasy, což jsem si nesmírně užívala, mezitímco jsme ještě rozebírali plány pro dnešní den, které se čím dál více vyjasňovaly. Krom toho, ještě mě pobavil tím troubou na koni, na což jsem se prostě musela pobaveně zahihňat. „Ach ano, neodpověděla jsem ti na otázku, hanba mi, jsem velmi… zlobivá dívka, ale takhle dámy nemluví, že ano. Ach, jsem nenapravitelná hříšnice,“ byla jsem tak trochu teatrální, ale pak jsem zvážněla, alespoň trochu s mírným úsměvem na rtech. „Ale pokusím se svou chybu napravit. Představovala jsem si rande na farmě, na koních, nebo třeba i na obyčejné zmrzlině v cukrárně, nebo dokonce i v kavárně. Ale myslím si, že v konečném výsledku ani tak nezáleží na tom, na jakém místě se to odehrává, ale hlavně s kým… Každopádně kluziště a Zoo zní fajn, tam mě určitě vezmeš, že ano?“ Zajiskřilo mi nadšeně v očích a následně se poddala tomu polibku, který i mě chyběl, neboť jsem se nemohla nabažit Johnových lákavých rtů. Ani jsem si nestačila uvědomit, že čas přeci jen utíká docela rychle, hlavně když je člověk v dobré, co dobré, ale v té nejlepší společnosti. Položila jsem ruku na tu jeho, pokojně spočívající na svém stehně, což mi bylo velice příjemné, a třebaže to ve mně možná vyvolávalo i vzrušující pocity, tak jsem se o jeho dotek na své noze nehodlala jen tak ochudit. „Já myslím, že nám ta jedna bude zatím stačit, ale kdybyste náhodou natrefila na levandulovou, tak klidně můžete,“ odpověděla jsem s vřelým úsměvem paní na úklid, než jsme se s ní rozloučili i s poděkováním. „Takže nám nezbývá nic jiného, než se rychle nachystat. Juchů! To bude hrozně parádní, jen doufám, že tam nebudou mít takového uvaděče, jako byl v Yellowstone, tedy, ne že bych proti tady tomu konkrétnímu něco měla, to ne, ale… netvářil se zrovna moc spokojeně a šťastně, asi by to chtělo změnu povolání. Jo a myslíš, že ty lístky seženeme? Co když budou mít vyprodané? A do jaké řady bude nejlepší si sednout? A Johne?... Mám si vzít krajkové spodní prádlo, co máš tak rád?“ Vychrlila jsem na nebohého Johna, když už jsme se chystali na cestu, a ke konci jsem se na něj podívala vyloženě laškovným pohledem, což možná ani nečekal, vzhledem k tomu, že jsem povídala s obvyklou razancí samopalu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Její nakažlivý smích rozesmál i mě, takže jsem se pak ještě pořád tak trochu křenil, poslouchajíc její odpověď ohledně rande. Vlastně mě to ani trochu nepřekvapilo vzhledem k tomu, jaké možnosti v jejím malém městečku byly. Ale znělo to tak.. krásně jednoduše, nekomplikovaně.. "Hmm.. uvidíme, jestli tě tam vezmu.. rozmyslím se po tom dnešním kině, jestli si od tebe vůbec vezmu číslo a doprovodím tě domů.." chtělo se mi téměř vypláznout na ni jazyk v čiré provokaci, jako to dělávala občas ona, ale jen jsem vyzývavě pozvedl jedno obočí a pak se zase zakřenil, jak mi to nedalo.. musel jsem ji prostě políbit, nešlo to jinak. Nestačil jsem ani kývat hlavou, tak mi jen povyjely koutky úst do křivého úsměvu, zatímco jsem čekal, než Gabby v nějaké chvíli skončí se svou salvou otázek. Ovšem, u poslední otázky mi krátce zablesklo v očích, ale jen jsem naklonil hlavu ke straně. "A měl bych takové podrobnosti vědět, když jdeme na rande? Mohl bych toho totiž velmi snadno.. zneužít.." zašeptal jsem provokativně to poslední slovo, celou dobu se Gabby vpíjíc pohledem do očí. "Ale neboj, pokud vím, tady kina nebývají příliš plná, když už je to víc, jak dva týdny po premiéře. Takže lístky určitě budou, i výběr míst. Jen si nejsem jistý, jestli až tak veliký. Podle recenzí jde o skvělý film, tak možná bude i vyšší návštěvnost.. Uvidíme. Tak šup do krajky.. ehm.. tedy, do něčeho.. delšího, než tohle a můžeme vyrazit. Možná bych mohl zavolat taxi?" zamyslel jsem se nad tím, protože touhle dobou tady zase tak moc prázdných taxíků nejezdilo. "A podpatky si klidně brát nemusíš, Gabby. Mohli bychom se pak třeba ještě projít, kdybys chtěla.." navrhl jsem nakonec, ale nechal to zcela na jejím rozhodnutí. Jsem příšerný - vymyslel jsem si sázku a pak jí to všechno odpustím! Ale.. copak se dá odolat těm krásným zeleným očím? Oblečený už jsem byl - nepřevlékal jsem se, takže jsem byl prakticky připravený vyrazit.. Ještě jsem překontroloval, jestli mám všechno potřebné, zatímco jsem čekal na Gabby. Stihl jsem si i opláchnout obličej studenou vodou, abych se trochu probral po tom všem poobědovém nicnedělání. A pak, když jsem se dostatečně pokochal pohledem na Gabby, jsem si ji k sobě krátce přitáhl, políbil ji a opravdu jen krátce jí sjel dlaní k zadečku a pak zase zpátky nahoru. "Ještě to bolí?" chtěl jsem se ujistit, narážejíc tím na tu ranní injekci. A teprve pak jsme už mohli vyrazit.. Řekl jsem řidiči, že chceme odvézt na Times Square a tak jsme měli zase něco málo času s Gabby pro sebe, než budeme muset vylézt mezi lidi.. Zobrazit SPOILER Nakonec jsme dorazili až ke kinu, kam jsem osobně chodil nejčastěji, když jsem byl tady v NYC.Bylo ještě dost světlo a měli jsme ještě čas do začátku filmu. Přesto by bylo lepší koupit lístky a pak se třeba ještě porozhlédnout kolem, než naopak. Někteří lidé chodili dost na poslední chvíli a to bychom taky ty lístky nemuseli mít už vůbec.. "Tak kde bys chtěla sedět, Bond girl?" zeptal jsem se, zatímco jsme si to mířili k pokladně.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zahltila jsem Johna hromadou otázek, na což byl už téměř zvyklý, takže mu to nejspíše moc nevadilo. A když jsem si to uvědomila, tak jsem si trochu zaprorokovala s poslední poznámkou. S tou jsem si, jak to možná na první pohled vypadalo, tak trochu naběhlo, ale já chtěla zajít ještě dál. Měla jsem velkou hravou, což jsem v sobě prostě nedokázala potlačit. „No právě, že moc dobře vím, že bys toho dokázal zneužít, a hlavně jak, víš? To proto jsem ti to řekla, protože po tom vyloženě toužím,“ pokusila jsem se o smyslně svůdný hlas, třebaže to ve mně vyvolávalo i trochu toho pobaveného smíchu. „Dobře a co se týče něčeho delšího… Vezmu si šaty, podle sázky… A děkuji, že mě nechceš trápit s podpatky, toho si opravdu cením a považuji,“ možná jsem z toho byla krapet překvapená, ale vlastně ani moc ne. John se sice obvykle tvářil mrzutě a podobně, ale ve skutečnosti jsem byla jeho neuvěřitelnou slabostí a dokázal by udělat všechno možné a nemožné, co mi viděl na očích. Nutno dodat, že jsem toho nechtěla moc zneužívat, třebaže jsem si toho, co pro mě dělal a dělá, nesmírně vážila. Přípravě jsem toho zase tak moc nedala, jenom jsem si pročesala vlasy, které jsem nechala rozpuštěné a pak se převlékla do jedněch nových šatů, které délkou dosahovaly ke kolenům. Když jsem přišla k Johnovi, respektive jsem se k němu vrátila, překvapilo mě, že se jeho dlaně ocitli na místě, kde bych to v tuto dobu moc nečekala, ale… Vymluvil se na injekci, což mě viditelně pobavilo. „Nevím, co odpovědět, když řeknu, že už moc ne, tak se mě už nedotkneš, ale když naopak řeknu, že ano, tak se mě dotýkat budeš… A já bych o ten dotek nechtěla jen tak přijít,“ přiznala jsem se s úsměvem, leč mírně pobaveným a s jiskřičkami v očích, mezitímco se naše rty střetly ve společném polibku, který jsem ještě o něco prodloužila, tušíc, že to bude pro budoucí chvíle ten poslední. Pak jsme konečně mohli vyrazit chytit taxi a zamířit do kina. Když jsme dorazili na místo, chvilku jsem byla doslova paralyzovaná. Moc lidí tu nebylo, přeci jen jsme tu byli ještě celkem brzo odpoledne, ne zase tak pozdě večer. Nemohla jsem se však vynadívat kolem sebe, což zapříčinilo i to několikaminutové mlčení z mé strany. Až poté mi zpětně došlo, na co se John nejspíše zeptal. „No asi někde v zadní řadě? Řekla bych, že tam je to nejlepší,“ tak trochu jsem odpověděla to, co mi zrovna přišlo na mysl. Nemohla jsem nad tím přemýšlet zase tak moc, zvláště pak, když všude kolem bylo tolik podnětů… Nechala jsem Johna, aby koupil lístky, a pak jsme se mohli vydat do sálu. Nebylo tu tak málo lidí jako v Yellowstone, spíše naopak, o dost víc, třebaže sál nebyl tak úplně zaplněný. Usadila jsem se na své místo, vedle Johna a bezmyšlenkovitě jsem mu položila ruku na předloktí, abych na sebe upozornila. „Děkuju,“ vypadlo ze mě stejně bezděčně, široce jsem se u toho zazubila a pak z něj sundala svou ruku, abych si mohla uhladit sukni svých šatů. V naší řadě sedělo dohromady asi čtyři lidi a pak další až o dvě řady dál další, sem tam ještě pár lidí přicházelo, ale to už začínalo uhasínat světlo, protože na obří obrazovce se mělo v brzké době začít promítat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Ovšem, to nám tu vznikla velmi závažná situace s téměř Hamletovským paradoxem - dotýkat, či nedotýkat.. hmm?" řekl jsem naoko zamyšleně, usmívajíc se celé té situaci. Bylo to pro mě takové.. nezvyklé (to není to nejlepší slovo). Prostě to bylo dost podobné jako držení se za ruku. Zkrátka něco, co obvykle nedělám, už vůbec ne před jinými lidmi, ale na druhou stranu to je celkem příjemné.. Ale i tak byl tenhle letmý dotek z mé strany spíš výjimkou. Nebylo mi vlastní jen tak prostě osahávat slečnám pozadí, ani když se jednalo o Gabby, mou Gabby.. Nechal jsem Gabby vybrat místa a pak, když jsme měli lístky u sebe, ještě mě napadlo vzít popcorn, aby to bylo opravdu kino-rande se vším všudy. Pak už jsme si našli svá místa a ještě chvíli si mohli užívat jeden druhého, čehož jsem využil k tomu, abych si trochu "zamachroval" před Gabby, přičemž jsem si nadhodil popcorn do vzduchu a chytil ho rovnou do pusy. Samozřejmě jsem se neopomněl pořádně zakřenit na závěr. Popcorn jsem pak držel v ruce tak, aby si Gabby mohla kdykoliv nabídnout. Druhou ruku (blíž k ní) jsem si poněkud drze položil Gabby na koleno, tváříc se, že vůbec netuším, co že jsem to provedl.. A pak konečně zhasla světla a rozzářilo se plátno.. Ze začátku jsem sem tam pokukoval po Gabby, ale pak mě film naprosto pohltil. Jen občas, v nějakých vtipných scénách, nebo v situacích, kdy nebylo jisté, jak to bude dál pokračovat, jsem se opět chvilkově díval na Gabby, s níž jsem se alespoň pohledem chtěl podělit o dojmy z té které scény.. A pak.. byl konec. Byl jsem z toho filmu nadšený. Nečekal jsem ho až takhle dobře natočený a prostě.. těšil jsem se, až se o své dojmy vzájemně podělíme a trochu se projdeme - přeci jen jsem se těšil i na to, až se trochu protáhnu po tom sezení u filmu.. "To bylo.. prostě skvělé.. a ten závěr.. Myslel jsem, že Brody tam bude hrát nějakého detektiva, ale tohle.. Bylo to skvělé a Tilda jako stará dáma, to bylo naprosto dokonalé. Za kostýmy a masky by si zasloužil ten film Oskara.. Ehm, pardon, strašně žvaním. Líbilo?" podíval jsem se na ni vyčkávavě.. Až teprve po úplném skončení, kdy odezněly poslední titulky, jsem se teprve zvedl k odchodu, přičemž jsem Gabby zlehka objal kolem pasu. Na to gesto jsem si pomalu začal zvykat, že jsem kolikrát téměř ani nevnímal, že to opravdu dělám. Nicméně, bylo mi to rozhodně mnohem příjemnější, než držení se za ruce. "Kousek odsud dělají skvělé ovocné koktejly. Mohli bychom si vzít na cestu.. a vzít to pak domů přes park.." navrhl jsem, když jsme vycházeli z promítacího sálu. Popravdě, měl jsem po tom popcornu docela žízeň a nechtělo se mi pít colu, ani nic podobného.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pak už začal film a já se nemohla vynadívat, jak mě to naprosto uchvátilo. Nejen ten příběh, ale hlavně kostýmy a herci samotní, bylo to prostě jedním slovem naprosto senzační. A na mé tváři neustále pohrával úsměv, ačkoliv v srdcervoucích chvílích jsem se tvářila značně smutně, jak mě ten film i emočně a pocitově zasáhl… a najednou byl konec a já se přistihla při myšlence, že bych se na něj podívala klidně znovu. Utřela jsem si koutek zeleného oka a otočila se hlavou k Johnovi, který zřejmě chytl část z mé osobnosti, protože na mě vychrlil celou hromadu slov, což jsem ve svém momentálním rozpoložení z prožitku z filmu tak trochu nečekala. Naprosto mě tím odzbrojil. Spěšně jsem na něj zamrkala, pak si přehrála v hlavě poslední slova a začala jsem souhlasně přikyvovat. Nakonec jsem se rozpovídala i já, jako obvykle celkem obsáhle, protože jsem byla plná dojmů, o které jsem se s ním chtěla podělit. Při odchodu, když už byl nejvyšší čas a v sálu se plně rozsvítilo, mě John překvapivě chytil kolem pasu, na což jsem zareagovala úsměvem a následně odsouhlasila jeho návrh. Tak jsme se po kině vydali ještě na pár ovocných koktejlů a cestou domů jsme to vzali přes park, což bylo takhle na večer úžasné, protože jsem měla tu možnost to tu vidět i takhle, když se začalo pomalu ale jistě stmívat. Po návratu domů jsem unaveně zívala, ale ještě jsem Johna otravovala s tím, že bychom si mohli udělat večeři, něco malého a klidně i zeleninového, vzhledem k té mé chudokrevnosti, která se mi při pohledu do ledničky připomněla celkem v živých barvách. Během večera jsem ještě stihla Johna párkrát pohladit po jeho pozadí, které mě k tomu vyloženě vybízelo, ale pak jsem začala sekat latinu, když jsem si sedla k notebooku, že se podívám na nějakou tu hudbu, kterou jsem si postahovala… Vlastně to byl celkově poklidný zbytek večera, který nakonec skončil v těsném objetí na velkém letišti v ložnici, za doprovodu divoce tlukoucího srdce, přerývavého dechu a tlumených stenů, tišených v polibcích… Mé probuzení následujícího dne probíhalo dosti pomalu. Vůbec se mi nechtělo vylézt z postele, a protože jsem ještě ležela nahá pod peřinou, tak jsem se tělem natiskla blíže k Johnovi, ke kterému jsem se otočila na bok a spala dál. Asi dlouho, a kdyby mě neprobudil, tak bych možná spala celý den. To se ale nestalo a my jsme si užili další příjemně strávený den. K večeru mě napadlo udělat velkou barevnou ceduli, takže pokud John chtěl, mohl mi s ní pomoct, když jsem za ním přišla s celou řadou propisovačů a takových těch popisovacích potřeb, kterých jsem měla realitně hodně. Ještě ze svého původního skromného majetku. Nemohla jsem se dočkat, až Ethan doletí na místo, pořád jsem o něm mluvila a žvanila, když byla volné chvíle a snažila se vymyslet, co budeme ty dva dny dělat, než se bude muset vrátit zpátky do práce a za ženou, to především. A to jsem ještě neměla tušení, co za překvapení pro mě kamarád bude mít. A pak už nadešel velký den. Vstala jsem opravdu hodně brzy, asi to bylo z toho nedočkání, co mi pumpovalo v žilách, třebaže jsem se to na sobě snažila nedat znát, protože jsem nechtěla působit, že bych snad měla Ethana radši, než Johna. Což mi začínalo docházet už předešlý den, kdy jsem si uvědomila, že tu budu s nimi a že jsem měla i původně starost o to, jak se bude John cítit. Nikdy jsem tohle zkrátka nezažila, bylo to pro mě nové, hodně moc a nebyla jsem si jistá, jak se s tím poprat. Házela jsem na Johna opatrné, zkoumavé pohledy, a když už jsem to nevydržela, tak jsem se ještě ujistila, že mu to skutečně nevadí, samozřejmě, že pěknou oklikou. Nakonec jsme dojeli na letiště, Ethan měl doletět krátce před třetí hodinou odpolední a já už se vážně nemohla dočkat. Nicméně po cestě jsem koukala na Johna, jak řídí a když se na mě také krátce podíval, tak jsem mu oplatila úsměv. Teď akorát zbývalo zaparkovat, vytáhnout můj barevný plakát se jménem mého dobrého kamaráda a mohli jsme se pomalu, ale jistě vydat dovnitř letiště, konkrétně pak do prostoru, kde čekali ostatní lidé. „Už se nemůžu dočkat, Johne. A myslíš, že už přiletěli? A odkud…“ ztichla jsem nakonec s omluvným úsměve, protože jsem si pro jednou včas uvědomila, že zase až příliš žvaním. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Teprve, když přišlo polo-spánkové uvědomění, že jsem v posteli sám, konečně jsem otevřel oči, posadil se a protáhl tělo. Jen v kalhotách na spaní jsem pak vyrazil zjistit, kde je Gabby a kolik už je vlastně hodin. Trpělivě jsem mlčel, sem tam přitakal v odpověď a snažil se nějak držet na uzdě své cukající koutky, zatímco jsem sledoval a poslouchal Gabby, která byla očividně jako na trní, což jsem na jednu stranu chápal, ale popravdě, ještě snad nezažil. Zašel jsem si pak ještě do sprchy. Přemýšlel jsem o tom, proč je z toho Gabby tolik nervozní a nakonec jsem si uvědomil, že Ethana možná bere prostě jako takovou svou rodinu, což bych se pak už vůbec nedivil - sám jsem byl trochu nervozní, když jsem s ní šel k našim na oběd. A pak mě napadlo něco, co by mohlo Gabby alespoň na chvíli odreagovat. Opřený o bar, už oblečený, sušil jsem si ručníkem ledabyle vlasy a díval se u toho na Gabby. "Jak moc velký vtipálek Ethan je? Napadlo mě, že by sis z něj mohla trochu vystřelit na uvítanou. Mohl bych dělat, že jsem jen šofér. Aspoň byste si mohli v autě v klidu popovídat, přivítat se a pak.. by ses mu jen tak mimochodem mohla zmínit, že bys nás už mohla konečně seznámit třeba.. ve výtahu tady doma..? A klidně mě můžeš pomlouvat, jaký jsem padouch, že jsem tě za ním poslal samotnou a tak.. Hmm, ale to už je asi přehnané, jen mě to tak napadlo.. Je fakt, že Ethana neznám.." mlel jsem tak trochu společně s přemýšlením nahlas, očekávaje, že Gabby ten můj nápad smete ze stolu jako strašlivou hloupost. Ale co já vím?.. Ještě jsem spolu s Gabby vymyslel, kam konečně umístit lávovou lampu - vyhrálo to místo vedle karaf whisky. Přeci jen jsem měl pořád strach, abych ji třeba omylem neshodil a podobně, takže teď už jsem byl spokojený.. Pěšky jsme pak obešli blok a vydali se ke garážím. Vyzvedl jsem si své klíče od Volva a pak už jsme mohli vyrazit k letišti.. "Mělo by to být.. hmm.. támhle, podle té informační tabule.. Jo, asi za dvě minuty to přistane. Pak záleží na tom, jak dlouho bude trvat odbavení a tak.." díval jsem se kolem, kam to má vlastně přistát a odkud tedy Ethan přijde.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „To je super nápad, rozhodně jsem pro. Ethan má velký smysl pro humor a myslím, že se zlobit nebude, spíš se nakonec hodně ale opravdu hodně zasměje a my nakonec také, proč by ne. Téda, takový nápad jsem od tebe fakt nečekala. Ale když se nad tím zamyslím… Vlastně proč bych se divila, že? Ty jsi odborník na slovo vzatý, co se tohohle týče, že? Myslím teď humor,“ uchechtla jsem se pobaveně a pak už jsme domluvili podrobnosti a mohli jsme jet na letiště. Nepochybovala jsem o tom, že John svou roli sehraje opravdu kvalitně a důvěryhodně, že Ethan nic nepozná a nakonec, až mu ten náš vtípek odhalíme, tak se pobaveně zasměje společně s námi. John mě doprovodil na čekací místo, ještě mi sdělil potřebné informace, abych se tu zorientovala, a pak jsem si připravila ten svůj vyšperkovaný nápis se jménem. Ještě jsem se naposledy podívala na Johna, jemuž jsem věnovala zamilovaný úsměv, a pak už se snažila tvářit normálně, aby Ethan už na začátku nic neprohlédl. Ale stejně jsem si neodpustila krátký polibek na jeho tvář, když jsem se k němu ještě na poslední chvíli zvedla na špičky, a pak už jsem ho propustila ze svých spárů, aby mohl jít k autu. Ethan se pak po nějaké té době konečně objevil. Připadalo mi to, jako bych ho neviděla snad celé věky, čemuž se nedalo nedivit, s ohledem na skutečnost, že jsme se vídávali skoro každý den – nejčastěji samozřejmě v práci. Ihned jsem k němu jásavě přiletěla s nadzvednutou cedulí a s jásotem mu skočila do náruče, do které mě chytil, a pak jsme se objímali. Na takovéto přepadovky z mé strany už byl zvyklý a také patřičně vyškolen. Po chvíli mě postavil zpátky na zem, posunkem poukázal, že by se chtěl podívat na tu ceduli, kterou si vzal, a vydali jsme se pomalu k autu, u kterého čekal John coby řidič. Ethan se samozřejmě celou dobu viditelně divil, že tu můj přítel opravdu není. „No, víš. On mě doprovodit nechtěl, protože… tak trochu trucoval, když jsem mu řekla, že dojedeš. Sice to nedal na sobě zase tak moc znát, ale viděla jsem na něm, že… asi trochu žárlil. Ale to bude v pohodě, neboj,“ snažila jsem se udržet vážnou tvář, což mi i šlo, jen jsem se nemohla dívat na Johna, protože bych u toho vyprskla smíchy. Ethan se zarazil, pohlédl na Johna, jako kdyby si opravdu myslel, že je to řidič, takže mu nevěnoval zase tak moc pozornosti, jen mu předal zavazadla a podíval se starostlivě na mě. Raději se k tomu nevyjadřoval a po celou cestu jsme se bavili o všech novinkách, tedy až na jednu, kterou si Ethan nechával pro sebe. Pak jsme dojeli na místo, John byl jako vždy ve své roli naprosto dokonalý, takže s netečnou tváří, za kterou jsem odhadovala, že se nesmírně baví, nám pomohl s věcmi a Ethan se začal divit až ve chvíli, kdy šel s námi až k výtahu, u nějž jsem se na Johna podívala a začala se křenit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Zastavil jsem přímo před domem, honem vyskočil z auta a už jsem Gabby otevíral dveře, aby mohla vystoupit, následována jejím kamarádem. Opět jsem vytáhl zavazadla z kufru a zamkl auto, následujíc Gabby i Ethana dovnitř. Panu Atkinsovi jsem honem posunkem naznačil, že opravdu nepotřebuji pomoct a hlavně, aby mě nezdravil a pouze otevřel dveře. Následoval jsem Gabby s Ethanem k výtahu, v tváři stále naprosto netečný výraz, dívajíc se kolem, jako kdybych tu byl poprvé v životě. Nemluvil jsem, jen jsem dělal, jakože tam vůbec nejsem. "Jaké patro mám zmáčknout, slečno?" zeptal jsem se děsně nevinně, když jsme nastoupili do výtahu, vychutnávajíc si pohled na Gabby, která držela opravdu jen z posledních sil, aby nevyprskla smíchy. Zdvořile jsem počkal na její odpověď, zmáčkl příslušné tlačítko a pak, když jsme vystoupili, neomylně jsem zamířil ke svému bytu, z kapsy kalhot spěšně vytahujíc klíče, jak jen to s Ethanovými zavazadly šlo (ona ta kytara se sama o sobě nesla dobře, ale dohromady s něčím jiným, to už bylo umění..) Ještě jsem se otočil na Gabby, že se na něco rádoby zeptám, ale.. to už jsem to nevydržel a nezadržitelně jsem se zakřenil. "Tak jo, vzdávám se, protože jsi strašná! Když se křeníš, udržet vážnou tvář jde vážně těžko a teď jsem zkazil veškerou legraci.." naoko jsem vyčítal Gabby, křeníc se od ucha k uchu s tím, že jsem se pak otočil na Ethana s téměř omluvným výrazem, že jsme si z něj takhle vystřelili.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro A poté, co jsem ještě sdělila číslo patra, jsem se podívala na Ethana, který shlédl ke mně a uvolněně se zazubil. Vypadalo to, že to nakonec vypustil z hlavy, ale já v jeho obličeji stejně poznala, že nad tím pořád ve skrytu přemýšlí, ačkoliv se zajímal o mě a o to, jak se zde cítím a jestli jsem s Johnem spokojená. „A jak se ti tu vlastně líbí Gabby? Už sis koukám, zvykla, viď? Musím se však přiznat, že když si mi volala prvně, tak jsem myslel, že si ze mě pěkně utahuješ. Ale… no, nečekal jsem to... A opravdu to nebude tomu tvému Johnovi vadit? Klidně bych si případně našel hotel někde poblíž, to není problém,“ pousmál se na mě a kontrolně zašilhal i po Johnovi, který se po celou dobu držel své role a nejspíše se naším směrem díval velmi nenápadně, aby nebyl přichycen. „… No, nevím, jestli jsem si tak úplně zvykla, ale líbí se mi tu. Ještě asi chvilku potrvá, než… se tu tak nějak opravdu sžiju, ale zatím si nemám na co stěžovat. Každý den se něco děje, jsem prostě šťastná. A John… tomu to opravdu nebude vadit, tak neblázni, necháme si tě v bytě,“ odpověděla jsem s úsměvem kamarádovi, třebaže jsem se neubránila výmluvnému začervenání, když jsem mluvila o Johnovi, který to všechno slyšel. Jen jsem doufala, že i když jsem si dávala pozor, tak že ho to zahřeje u srdce, než aby to způsobilo infarkt a podobně. Cesta výtahem však netrvala zase tak dlouho, takže jsme brzy vstoupili, přičemž jsme si ještě s Ethanem povídali, ale ten se díval po Johnovi a měl tendence mu vzít pár zavazadel, ale pak, když mu konečně došlo, o co se tady jedná, a to bylo zrovna v té chvíli, co John po dlouhé době promluvil, tak stáhl ruce a podíval se na nás jako na dva úplné blázny. Chvíli byl zticha, přičemž se pronikavým pohledem zavrtával do mě pak do Johna a pak zase na mě, což se pár minut ještě střídalo. „Jo tak vy jste si na mě připravili takovou boudu, jo?“ Přimhouřil o trochu tmavé oči a vůbec nebylo poznat, jestli je naštvaný, nebo ne. Prostě byl najednou nečitelný, což i pro mě bylo znepokojující. Podívala jsem se k Johnovi a pak k Ethanovi, když se znenadání pobaveně zasmál, ale jeho pohled sliboval, že nám to jen tak nedaruje. „… Jeremy říkal, že jsi vtipálek… což mi připomíná, že se stavil v baru a byl jsem překvapen, že se docela dost rozhovořil,“ poznamenal jen tak na okraj, aniž by tušil, že se trefil přímo do hodně citlivého místa. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, srdce se mi divoce rozbušilo, ale naštěstí mě napadlo, jak situaci zachránit. „Ehm, ale pro začátek bych vás ráda seznámila, než… si povyprávíme a tak. Ethane, tohle je John, můj…“ podívala jsem se po Johnovi zpytavým pohledem, odhadujíc, co vlastně mohu říct. „… přítel. A tohle je Ethan, můj starší téměř bratr, co na mě dával pozor,“ vložila jsem se do toho nakonec a představila je. I když jsem si dávala pozor, jak se John tváří a když tak jsem mu věnovala i povzbuzující pohled a vlastně i omluvný, protože jsem věděla, jak moc ho to nejspíše rozhodí. Nicméně, i mě samotnou to zasáhlo, už jenom to vyřknutí jména dalo tušit, že to bude asi velké téma a já se najednou ocitla v situaci, která se mi nelíbila. Možná jsem udělala chybu, že jsem Ethana pozvala, nebo jsem se s ní o tom měla pobavit na letišti, dopředu, abychom… Ale to bylo zase samé, co by kdyby… Vydechla jsem a vešla jsem do bytu. „… Vy jste fakt dvojka. Teď se cítím fakt hodně blbě,“ hodil Ethan pohledem k Johnovi, kterému podal ruku na omluvu, že celou dobu nesl zavazadla. „Ale připadalo mi to opravdu divný. No nic, ale vtípek to byl dobrej. Každopádně, neuvažoval si o změně povolání? To řízení a tak, to ti šlo,“ neodpustil si pobaveně nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Tedy, až do chvíle, kdy zastavil výtah a já se prozradil. Ethan vypadal.. zaraženě, jinak to snad ani popsat nešlo. Nevěděl jsem, jak zareaguje, nešlo to vůbec předvídat, jak tak koukal ze mě na Gabby a zase zpátky, ale.. nakonec to, zřejmě, dopadlo dobře. Musel jsem uznat, že se mi ten chlápek začínal zamlouvat, protože se v podstatě zachoval úplně stejně, jako bych se v jeho situaci zachoval já (i když já bych tu chvilku napětí nejspíš ještě krapet protáhl). Ovšem, při zmínce Jeremyho jména mi můj úsměv značně zamrzl na rtech. Jen jsem střelil pohledem ke Gabby, ale jinak jsem nasadil svůj víceméně typický nečitelný výraz. No bezva, copak asi náš starý dobrý vypravěč Jeremy povídal tentokrát? střelila mi hlavou taková zbloudilá myšlenka, ale pak jsem se už věnoval poněkud společenštějším věcem. V rámci možností (zavazadla a kytara) jsem tak nějak podal Ethanovi ruku. Vyloudil jsem na tváři opět mírné pousmání. "Rád tě poznávám, Gabby o tobě téměř v jednom kuse mluví.. minimálně poslední dva dny. A omlouvám se za ten vtípek.. Nicméně, vítej v New Yorku," dodal jsem nakonec a naznačil jsem Gabby, aby si ode mě vzala klíče a mohla nám otevřít dveře. Vešel jsem až jako poslední a jen loktem jsem zabouchl dveře. "Díky, popřemýšlím o tom," odpověděl jsem krapet ironicky na adresu svého řízení, ale bylo vidět, že to rozhodně nemyslím nějak zle, spíš jako dobrý vtip ze strany Ethana. "Hmm.. nevím, jestli se to říká, protože tu obvykle návštěvy nemívám, ale.. buď tu jako doma," pronesl jsem směrem k Ethanovi a pak se podíval na Gabby. "Nechceš se přivítat ještě s jedním starým přítelem?" mírně jsem pozvedl kytaru, aby bylo jasné, koho myslím, načež jsem ji opatrně položil na jídelní stůl. "Omluvám se, že teď nespolečensky zmizím, ale musím zaparkovat auto, abych nedostal pokutu. Budu zpátky do deseti minut. A.. jako doma.." připomněl jsem s pousmáním Ethanovi a pak jsem sklouzl pohledem zpátky ke Gabby. Chtěl jsem ji políbit, pohladit, obejmout.. cokoliv.. ale Ethanova přítomnost mě v tomto ohledu znervózňovala, tak jsem jí jen (po chvilkovém záseku vnitřního boje) věnoval toužebný pohled a pousmání, než jsem se neochotně vydal z bytu ven.. Rázoval jsem od garáží kolem bloku tak rychle, jak jsem jen dokázal, abych vyloženě neběžel. Přemýšlel jsem u toho, jak jinak, o Jeremym. Vůbec se mi to nelíbilo, ale na druhou stranu, dalo se to od něj čekat. Jen se mi nelíbilo, že o mně teď bude roznášet kdovíjaké fámy a bude tím pádem těžší se tam s Gabby případně vracet (za Ethanem a podobně). Nakonec jsem se dostal do bytu tak nějak kolem těch deseti minut. Na tváři jsem ještě pořád měl ten svůj přemýšlivý, lehce ustaraný výraz, ale i přes to jsem se na Gabby pousmál hned, jakmile jsem se objevil v jejich zorném poli. "Tak.. hmm.. mohu nabídnout něco k pití, k jídlu..?" Gabby to zřejmě stihla i beze mě, ale.. zkrátka jsem byl poněkud nejistý v tom, co mám vlastně dělat a tak. Nechtěl jsem je rušit, aby si mohli povídat, ale zároveň bylo hloupé se hned zpočátku někam zdekovat, protože nejspíš bude chtít Ethan poznat trochu i mě (stejně jako jsem byl zvědavý já na něj).. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Já se mezitím dívala z jednoho na druhého, mírně rozpačitá, protože už jenom ta Ethanova lichotka mi vykouzlila na tváři poměrně velký ruměnec, který se tam bude jistě držet i nadále, a tím spíš, když budu slyšet lichotky z každé strany, na což jsem ani netušila, jak odpovědět. Jen pohledem jsem dala najevo, že mu za to děkuji, ale ve skutečnosti bych byla radši, kdybych tak středem pozornosti nebyla. Možná bych byla dokonce nejraději, kdyby se jím stal sám John, ale ten se, jakmile se nám podařilo vejít dovnitř (a samozřejmě jsem si od Johna vytáhla klíčky, pak odemkla dveře a přidržela je, aby mohli oba muži prolézt), vzdálil s tím, že musí jít zaparkovat auto. Samozřejmě nás ještě ubezpečil, hlavně Ethana, abychom zde byli jako doma, přičemž jsem zachytila jeho toužebný pohled. Byla jsem na tom, co se týkalo políbení a objetí, úplně stejně jako on, tudíž jsem mu věnovala široký úsměv. „Jsi skvělý hostitel, my na tebe klidně počkáme, ale budeme rádi, když se co nejdříve připojíš,“ dodala jsem ještě a i když mě to lákalo se podívat na tu kytaru, na kterou jsem se usmála, tak jsem se i přesto dívala na Johna, dokud nám nezmizel za dveřmi. Pak jsem se otočila na Ethana, protože mě zavalil hned několika otázkami, které jsem se začervenáním ve tvářích zodpověděla. Pořád měl tendenci se ujišťovat o tom, jestli jsem skutečně spokojená a jak se mám, jestli jsem v pořádku a tak. Ale pak mi to začalo připadat divné, když jsem si uvědomila, že Jeremy se byl podívat v Zanzibaru a s největší pravděpodobností o našem setkání mluvil. A kdo ví, co přesně pověděl… Nakonec jsem Ethanovi nabídla pití i něco k jídlu, protože po tak dlouhé cestě mu určitě přišlo vhod, a když se John vrátil, mohl nás nalézt v obývací části, kde jsme seděli na pohovce, pohrouženi do debaty. Ethan zrovna dojídal a odložil talířek na stolek. „Vítej zpátky, všechno v pořádku? Dáš si čaj? Dala jsem jej vařit, určitě si dáš, viď?“ Uvítala jsem Johna s úsměvem a měla tendenci i vstát z místa, abych jej políbila, ale… nebyla jsem si jistá, jak by se na to tvářil. Ethan ale nevypadal, že by mu to nějak případně mělo vadit. V tomhle směru byl taktní. A dokonce natolik uvědomělý, že zanechal Gabby na pohovce, aby se k ní John mohl posadit, zatímco on sám zaujímal místo na křesle. Já pak stejně vstala s tím, že půjdu nachystat tácek s čajem a nějakým čajovým pečivem nebo sušenkami, ačkoliv jsem tušila, že se toho John nejspíše nedotkne – pravděpodobně jenom toho čaje. „… A když už jsem vyzpovídal tady Gabby, tak bych měl pokračovat i u tebe,“ začal Ethan na oko zkoumavě a s přimhouřenýma očima, ale v podstatě byl nenuceně přátelský. „Jak jste se vlastně vy dva poznali? A co přesně máš s Gabby v plánu?“ Začal na něj vytahovat nejrůznější otázky, přičemž si nakonec ponechal tu nejvíce stresující, zřejmě. Vypadal přitom, nebo alespoň tak zněl, jako kdyby byl můj náhradní otec, jehož dceru si vybral nějaký nápadník. Pravdou ale bylo, že to Ethan nemyslel zase tak vážně, i když by rád získal odpověď. Já mezitím byla v kuchyni, chystajíce čaj pro Johna a překvapivě i pro mě. „…Ve skutečnosti bych jenom rád věděl, jak to… jak to vlastně s vámi je, protože Jeremy vyprávěl, že jste na sebe narazili v Yellowstone, což mě docela překvapilo a tvrdil docela zajímavé věci,“ naznačil Ethan posléze, pomalu se dostávajíc k jádru věci. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nicméně pro klid duše jsem musel odběhnout uklidit auto, abych se pak mohl s čistou hlavou věnovat Gabby i její návštěvě. Všiml jsem si, že Ethan zabral mé houpací křeslo, zatímco Gabby seděla na pohovce a u toho si povídali, jedli a pili. Chtěl jsem se vedle ní posadit, ale místo toho ona sama vstala. "Ano, rád, děkuji," bylo jediné, co jsem v přívalu jejích otázek stihl odpovědět. Nicméně se mi podařilo ještě tak nějak šikovně stát Gabby v cestě do kuchyně, takže jsem si mohl dovolit ji lehce a krátce pohladit po paži, když kolem mě procházela. Na nic víc jsem si ostatně netroufl, nebyli jsme tady sami. Konečně jsem se posadil, dál od Ethana (aby si Gabby potom mohla sednout zpět na své místo, tak nějak mezi nás) a ještě jsem ji chvíli provázel pohledem, než jsem se upamatoval, že bych se měl věnovat Ethanovi, který na svou přítomnost lehce upozornil. Přesunul jsem tedy pohled k němu. Bylo mi jasné, co teď přijde - křížový výslech toho padoucha, co si odvedl Gabby z Twin Falls a zavřel ji do betonových zdí New Yorku.. nebo.. cože? "Plánuji ji tu věznit a provádět na ní experimenty," vypadlo ze mě s kapkou ironie, aniž by to má pusa předem konzultovala s mým mozkem. Ale už to bylo vyřčeno a teď mi nezbylo, než z toho vybruslit. U Gabby mi podobné fórky procházely velmi snadno, ale u Ethana bych se měl mít víc na pozoru a mluvit vážněji. Vždyť mě chudák vůbec nezná, jen z Jeremyho "láskyplného" vyprávění. "Tedy, chci říct, že se sice teprve poznáváme, ale mimo jiné ji chci podporovat v jejích rozhodnutích, jako je například její zpívání, které v Zanzibaru nemělo moc valnou naději na rozvíjení a tím pádem splnění jejího snu naplno se věnovat tvorbě písní.." dodal jsem hned na to celkem odhodlaně, upřímně se u toho dívajíc Ethanovi do očí. Nevyvedl mě z konceptu s následujícími slovy. Bylo mi jasné, že na to dřív nebo později přijde řeč a bylo lepší vyjasnit si Jeremyho, co možná nejdříve. Zvážněl jsem ještě víc, tentokrát jsem se i typicky trochu zamyšleně zamračil a na chvíli se podíval na Gabby, která připravovala čaj. "Abych byl upřímný, Ethane, vlastně ani nechci vědět, co všechno ti Jeremy navykládal. Od Gabby jsem toho o něm slyšel dost na to, abych si dokázal představit, co to asi bylo. S Gabby jsme vyrazili na výlet do Yellowstonského historického centra asi.. tuším, třetí den našeho pobytu tam. Byli jsme zrovna v Discovery centre, když se tam objevil Jeremy. Nebyl zrovna nejzdvořilejší, ale.. Nechal jsem je s Gabby, aby si popovídali a šel jsem dál, abych je nerušil. Jenže když jsem se po chvíli otočil, Jeremy si na ni dovoloval, načež mu Gabby vrazila a utekla. Běžel jsem za ní, když se objevil znovu a tentokrát vrazil Gabby on, přičemž jsem to měl nejspíš schytat já.. Částečně toho lituji, ale neudržel jsem se a vrátil mu to, protože ať už cíleně, nebo ne, pokud Gabby sama nechtěla, neměl právo si na ni cokoliv dovolovat, natož jí pak ještě dát takovou ránu, nemluvě o šoku, který z toho incidentu měla." Poněkud jsem se rozhovořil, tentokrát doopravdy hodně vážně, přičemž jsem sem tam sledoval Gabby, vzpomínajíc na její tvář, z níž Jeremyho "dotek" mizel velmi pozvolna. Bylo mi jedno, jestli Ethan uvěří mě, nebo Jeremymu, koneckonců, mohl se na to zeptat i Gabby. Já bych byl jedině rád, kdybych se s Jeremym nemusel už nikdy potkat, minimálně do doby, než se mu to srovná v té jeho potemnělé mysli. "Nicméně, jak to s námi je.. myslel jsem, že se už Gabby zmínila..?" zkusil jsem odlehčit rozhovor menší změnou tématu, s povytaženým obočím se teď dívajíc na blondýnku s čajem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Sem tam jsem se podívala i na Johna, když už mi k nim utekl zkoumavý pohled a v duchu se těšila na chvíli, až se jej budu moci opravdově dotknout, políbit na rty a cítit jeho uklidňující dech na své kůži. Ne, musím se soustředit na jiné věci… A vždyť je tu Ethan! Napomenula jsem se v duchu a sehnula se pro lžičky, jež jsem posléze nachystala. Všechno bych měla rychle postavené a vyrovnané na tácku, avšak nyní mi něco říkalo, že bych nemusela zase tak spěchat na ten návrat k oběma mužům. „Ty se v hudebním průmyslu vyznáš? Gabby mi říkala něco o tom, že jsi herec, nebo přinejmenším, že skvěle hraješ a že se v tomto odvětví určitě vyznáš… Krom toho, jsem rád, že jí chceš podpořit – sám jsem také toho názoru, že by v tom měla pokračovat a rozvíjet se, protože by byla škoda, kdyby měla zůstat v tak malém městě. I když…“ trochu se ztišil, protože si byl očividně vědom, že je oba slyším, i přestože se věnuji přípravě v kuchyni. Ethan se trochu naklonil a nastolil tak trochu spikleneckou ne-li přímo tajemnou atmosféru. „… Na Gabby v tomhle směru musíš hodně pomalu, ona si to sice přeje, aby se tomu mohla věnovat naplno, ale zároveň chce zůstat sama sebou. Myslím, že má velký strach z toho, jak moc by jí to mohlo změnit, nemluvě o tom, že ani po velké pozornosti neprahne… Krom toho má v sobě trochu blok, kvůli tomu, jak jí ostatní nevěřili, že by dokázala prorazit. Já bych ji klidně podporoval a věnoval se jí, ale tak úplně nemůžu, protože by mě manželka uškrtila… No, to je vedlejší. Chtěl jsem hlavně říct, že jsem rád, že ti na ní opravdu záleží… Nebo to tak aspoň vypadá,“ nakonec se pousmál a narovnal se zpátky v křesle. O Jeremym začal mluvit schválně, protože sám netušil, co si měl o tom všem myslet a taky chtěl vyslechnout obě strany, aby si sám mohl udělat patřičný obrázek o celé situaci. Ethan navíc Jeremyho znal a tušil, že je to týpek, který dost často překrucuje fakta, než aby se vytasil s pravdou a přiznal vlastní chybu. „… Že mě to ani nepřekvapuje. Jeremy byl vždycky zmetek, ale že by si zkusil něco takového, to jsem opravdu nečekal. Gabby mi o něm nic moc neřekla, ale teď to chápu, že o tom raději mlčela… Nicméně odhaduji správně, že ten jeho rozbitý nos je tvoje práce? To bych od tebe sice nečekal, omlouvám se za upřímnost, Gabby říkala, že jsi konzervativní, ale … co se vlastně divím, jak nám někdo cizí hmátne na kořist, tak se v nás prostě probudí sklony, o jakých jsme ani nemuseli tušit. Skvělá práce,“ uchechtnul se nakonec pobaveně, aby to celé nadlehčil. „No, něco málo naznačila, ale docela by mě zajímalo, co mi k tomu povíš ty,“ povytáhl obočí, snad jakoby se z něj pokoušel vytáhnout… cokoliv. „… John ti už nic nepoví, protože má právě chvilku se svým čajem. Taky bys mu mohl nechat trochu klidu, ne? Raději nám pověz tu novinu, o kterou ses nechtěl podělit už na letišti… Už se nemůžu dočkat!“ Vstoupila jsem nakonec do toho všeho, zachraňujíce tak situaci, přičemž jsem nabídla Johnovi tácek, na kterém byl hrníček i konvice s čajem, vedle nich sušenky a čajové pečivo. Pak jsem se usadila vedle něj na pohovku a podívala se na Ethana. „No dobře, dobře… Vzdávám se. Chtěl jsem vám to říct oběma, takhle když už spolu sedíme pohromadě… Ehm, no… Záměrně jsem vás do toho baru poslal, protože bych chtěl s vámi oslavit velkou novinu, kterou je to, že ze mě bude táta. Elisabeth je ve třetím měsíci, zjistili jsme to nedávno,“ svěřil se nám se šťastným úsměvem, v očích mu hrály jiskřičky, jak byl z toho asi zjevně pořád tak nějak… překvapený. Já se málem udusila čajem… „Cože? A tys… Tys přijel a nechal Elis samotnou doma? No… Ale ty… budeš táta! Ethane!“ Vyhrkla jsem změť neurovnaných myšlenek, ze začátku trochu káravě, ale postupně se mi na tváři vyjasňoval široký úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "..už jsem si povšiml, že Gabbyno sebevědomí se pohybuje velmi blízko bodu mrazu," odpověděl jsem na to trochu nešťastně, rovněž tichým hlasem, přičemž jsem k ní krátce střelil pohledem. "Ale, ačkoliv přímo v hudebním průmyslu se moc nevyznám, chtěl jsem Gabby vzít do hudebního klubu, kde si každý může vyzkoušet stát na jevišti a předvést svou tvorbu. Vím moc dobře, že tam často chodí různí producenti a takzvaní hledači talentů. Kromě toho, Gabby by si to mohla nezávazně vyzkoušet. Rozhodně na ni v ničem netlačím, jen ji chci podpořit v tom, co ji baví a co chce." Na hodně krátkou chvíli jsem se odmlčel, než jsem pokračoval. "Pravdou je, že se známe opravdu krátce a ještě jsem nestihl objevit všechny její skryté talenty, abych ji případně mohl nasměrovat i jiným směrem, který by ji třeba mohl bavit ještě víc," uzavřel jsem s pokrčením ramen a přenechal zase konverzaci Ethanovi, který se zmínil o nešťastníkovi Jeremym. Jeho rozbitý nos? Ano, moje nečekaně skvělá ruční práce.. prolítlo mi hrdě hlavou, třebaže jsem se krátce tak trochu nevinně zašklebil, ačkoliv to do kajícnosti mělo opravdu hodně daleko. Stojím si za tím, že v tu chvíli to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat, takže jsem pak na to jednoduše přikývl, protože v těch posledních slovech bylo hodně pravdy, třebaže jsem Jeremymu vrazil spíš proto, že ublížil Gabby. Ale na důvod se lidé obvykle neptají, pouze na výsledek.. Ovšem, Ethanova slova mě poněkud zarazila. Respektive, nevěděl jsem, co mu na to říct. Očividně chtěl ze mne vytáhnout, co bylo zjevné a i z toho důvodu se ve mně cosi vzpříčilo, že jsem nebyl schopen říct nic konkrétního. Ale naštěstí mě zachránila Gabby. Tak obrovskou vděčnost za "vyrušení" jsem snad ještě nezažil. Převzal jsem si od ní s díky tác s čajem a zatímco mluvila k Ethanovi, položil jsem jej na stolek před nás a nalil nám čaj do hrnků. Těch sušenek jsem si moc nevšímal. Jen jsem je přistrčil blíž ke Gabby a Ethanovi, aby si mohli nabídnout a sám jsem se pohodlně opřel s čajem v jedné ruce. Tentokrát, když už Gabby tak příhodně blízko seděla, dovolil jsem si jí zlehka položit dlaň na záda, jemně ji po nich hladíc. Ethanovo překvapení jsem ale nečekal. Tedy, moc jsem toho o něm nevěděl a ačkoliv jsem měl tendence ptát se, kdo je Elisabeth, hned mi došlo, která bije. Vykulil jsem na Ethana oči a pak, poněkud zaskočeně (přeci jenom to byl pro mě člověk, kterého jsem znal sotva pár minut), jsem promluvil. "Páni, tak to gratuluji, Ethane. Je to ..skvělá zpráva, to rozhodně.." přidal jsem se ke Gabby poněkud překotně, sám nechtěně přemýšlejíc o pondělním ránu na návštěvě u doktora.. Ale vzpamatoval jsem se - nešlo přeci o "moje dítě", ne? Takže klid, všechno dobře dopadlo.. Vyloudil jsem na tváři zase úsměv, o poznání uvolněnější než před chvílí. "To bychom měli opravdu pořádně oslavit. Je to přeci jen velká událost.. Máš vyhlídnutý nějaký konkrétní bar, Ethane?" nadhodil jsem pak nabízející se téma. Tak trochu jsem doufal, že to nebude žádný z těch barů, kam jsem chodíval s Loganem výhradně za.. jistým případným účelem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Promiň, vůbec jsme si neuvědomili… Elisabeth je Ethanova manželka, se kterou jsou už… Skoro čtyři roky, že?“ Podívala jsem se na Ethana, který kýval hlavou. „Ano… Byli jsme spolu střídavě hodně dlouho a nakonec jsem se nechal dobrovolně okroužkovat,“ vztáhl ruku nahoru, aby ukázal prstýnek na prstu s pousmáním. „A o miminko jste se pokoušeli už delší dobu, viď? Takže je to vlastně o to větší radost, že se vám to konečně povedlo. Ale co Elis? Stejně si myslím, že bys měl být s ní, ne?“ Ethan střídavě kýval hlavou, sem tam střelíc očima po Johnovi, ze kterého cítil trochu nervozity. „O Elis se teď starají rodiče, přijeli na návštěvu, takže není sama, jinak bych nedojel. Ale upřímně řečeno, jsem rád, že jsem tady,“ poznamenal upřímně s pobaveným úsměvem. „Každopádně děkuji za gratulace. A co se týče toho baru…,“ pokračoval nadále s vysvětlením, kde se nachází i jak se jmenuje, přičemž John mohl shledat, že se není čeho bát, protože ten bar, do kterého bychom měli zamířit, byl někde úplně jinde, než ten, do kterého chodil s Loganem. „Nemáš hlad, Johne? S Ethanem jsme se najedli, ale ještě jsem myslela na tebe, takže si klidně řekni,“ naklonila jsem se pak k němu, když už jsme seděli vedle sebe, pošeptají mu to do ucha. Ethan se pak zvedl s tím dovolením, jestli si může odskočit, přičemž jsem se narovnala a ukázala mu dveře od koupelny, kam může jít. Pak jsem si však uvědomila, že to měl nejspíše udělat John, jako majitel a hostitel v jednom, takže jsem se na něj omluvně pousmála. „Tak co na něj říkáš?“ |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Kuš s takovými slovy! Člověk si sotva připustí "vztah" a už se to kolem hemží ještě většími děsivostmi jako jsou mrňata a manželky.. děkuji pěkně, zatím ne, zkuste to o dům dál.. běželo mi hlavou, šklebíc se na to všechno alespoň v bezpečí mé vlastní mysli. Nepřipouštěl jsem si to, jinak bych se dozajista zbláznil. Jen jsem u toho okrajově poslouchal, střídavě se dívajíc z jednoho na druhého, jak se střídali v konverzaci. Vlastně, zjistil jsem mimo jiné i to, že Ethan už má v životě zřejmě jasno a jakýsi daný řád, který završil manželstvím a teď ještě čekáním na potomka. Svým způsobem měl velké štěstí a hlavně - už se rozhodl a tím žil. Nade mnou ještě pořád visela hrozba v podobě tátových představ o mé budoucnosti, z čehož mi ještě pořád nebylo nijak zvlášť do zpěvu.. obrazně řečeno, samozřejmě.. Tiše jsem se uchechtl na to, že je Ethan rád, že je tu. Věřil jsem mu, že rád nejspíš vypadl z toho kolotoče ohledně té zprávy a všeobecného pozdvižení z ní.. Pozorně jsem poslouchal všechny informace ohledně baru, sem tam se na něco dotazujíc, abych si byl jistý, kde že to je. "Tak.. bych pak mohl objednat taxi na večer.." navrhl jsem nakonec s tím, že pokud se chce Ethan třeba převléknout, nebo osprchovat, byt je mu zkrátka plně k dispozici. "Ou, díky.. já vlastně ani nemám hlad, ale asi bych si něco dát měl," připustil jsem pak, jak mi Gabby připomněla, že jsem zapomněl na svůj vlastní hlad. Typický zlozvyk ze studií.. A pak, úplně nastejno jako Gabby jsem zvedl ruku s tím, že Ethanovi ukážu, kde je koupelna. Zarazil jsem se, ruku zase spustil a uculil jsem se na Gabby. Počkal jsem, až Ethan zmizí za dveřmi koupelny, než jsem se tělem natočil víc ke Gabby a pohladil ji tentokrát po paži. Nebyl jsem zvyklý sdělovat své pocity, ale i tak jsem se o to přinejmenším pokusil. "Hmm.. sympatický chlapík.. trochu inkvizice, důsledně zastupující tvé rodiče, ale i tak je fajn," zakřenil jsem se nakonec a vstal s tím, že se vydám do kuchyně. "Nerad to přiznávám, ale.. jsem z něj nervozní," přiznal jsem Gabby, krátce jí věnujíc pohled s pousmáním, než jsem otevřel lednici, odkud jsem vytáhl mozzarellu a rajčata. V rychlosti jsem to rozkrájel, hodil do misky a vrátil jsem se ke Gabby, jíž jsem samozřejmě nabídl sousto nabodnuté na vidličku. "Má o tebe starost, to je jasné a zcela s tím souhlasím. Jen tak nechat ztřeštěnou blondýnku, aby si ji uzurpoval nějaký zbohatlický floutek a ještě k tomu z New Yorku, no to je skandální!" dodal jsem trochu teatrálně, křeníc se na Gabby, k níž jsem se teď naklonil a věnoval jí letmé políbení na tvář.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ale možná toho bylo na Johna až moc, tudíž jsem měla o to větší důvod mu to vynahradit, jen jsem nevěděla přesně čím. Vlastně ano, napadla mě jedna možnost, ale té se nakonec zhostil sám, když vstal a zamířil k ledničce. Musel být asi vnitřně rozhozený, když si nedal nic pořádného. Sledovala jsem jej a posléze doprovázela tak trochu pochybovačným pohledem zpátky k sobě na pohovku, kde se usadil. „Nemusíš být nervózní, určitě se mu líbíš, jen si z tebe tak trochu utahuje. Dělá to i mně. Hmm… a to jsem si myslela, že když už jste takoví stejní provokatéři, tak si budete hodně moc rozumět,“ dodala jsem zamyšleně s pobaveným uchechtnutím, než jsem trochu zvážněla, užívaje si lehkých náznaků jeho náklonnosti k mojí maličkosti. Měla jsem hroznou chuť Johna povalit na lopatky a ukrást si jeho smyslné rty pro sebe, ale jakmile mě tato konkrétní myšlenka napadla, tak jsem se v duchu napomenula a začala přemýšlet jiným směrem. Nebo se spíše soustředit a vnímat i něco jiného, než vzájemné jiskření. Opatrně jsem se naklonila, abych si uzmula to nabízené sousto z vidličky, přičemž jsem zvedla palec nahoru, že je to vynikající, třebaže tento pokrm nebyla žádná věda. Přesto jsem si neodpustila mírně starostlivý pohled. „Nerada bych, abys mi zkolaboval. To, že se to stává mně, ještě neznamená, že tobě musí taktéž. Měl bys sníst něco víc, ale… Nebudu ti do toho mluvit, koneckonců jsi dospělý,“ neodpustila jsem si ještě a natáhla jsem k němu ruku, abych mu oplatila dotek na tváři, křeníc se té jeho poslední poznámce, ale najednou jsem se za tu svou dlaň na jeho tváři přitáhla blíž a ochutnala jeho rty v krátkém polibku, protože jsem jednoduše musela využít momentu překvapení i příležitosti, kdy jsme si mohli dát najevo, co k sobě cítíme a podlehnout té omamující atmosféře mezi námi. Před námi byly dva dny, ve kterých jsme si prostě nemohli dovolit něco víc s ohledem na Ethana. Když se Ethan vrátil, tak jsme si ještě nějakou tu dobu povídali a během toho John mohl zařídit i taxi, které nás mělo zavézt na konkrétní místo. Byla jsem hodně zvědavá, co si pro nás Ethan připravil a nepochybovala jsem o tom, že to bude bomba večer, třebaže jsem si nebyla jistá, jestli se to bude Johnovi líbit, protože jsem ho ještě v takové situaci nezažila, a neměla jsem tak tušení, jak se chová, jestli se dokáže opravdu hodně uvolnit a podobně. No vlastně měla jsem tu čest poznat tuto stránku už v Yellowstone, kdy jsme tančili pomerančový tanec, ale tento večer bude o něco jinačejší… No, nakonec jsem se i já odebrala do koupelny se připravit, učesat se a namalovat se, přičemž nechybělo přehrabování se ve věcech a přemýšlení a přemítání nad tím, cosi mám vzít na sebe. Nakonec to vyhrály černé šaty, pravda o trochu kratší, ale to se dle mého ztratí v záplavě lidí, kteří si mě určitě nebudou všímat a navíc, proč si to nepřiznat, chtěla jsem, abych se Johnovi líbila… a možná ho i více, než jen přitahovala. Když už byl ten pravý čas, tak jsme se všichni vydali z bytu, pak do výtahu a ven, kde už na nás čekalo taxi, které nás odvezlo do baru, který byl dle Ethana hrozně super a prý už tam dokonce i byl. „Tak jsme tady, vítejte… doufám, že se vám tu bude líbit a pro začátek, bychom si mohli sednout na bar, co říkáte? Pak bych si s tebou rád trsnul, Gabby, jestli mi to tedy John dovolí,“ pronesl na úvod Ethan s širokým úculem, s trochou pobavenosti a nakonec zapátral pohledem k Johnovi, protože nevěděl, jak by se k tomu stavěl, kdyby si s Gabby zatancoval a předpokládal, že bude lepší, když se zeptá předem, neboť ani Gabby nechtěl dělat nějaké… případné problémy či tak. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Možná časem.. v prvních setkáních s neznámými lidmi jsem si nikdy moc neliboval, ale slibuji, že se budu snažit nějak.. víc uvolnit." Dal jsem si další sousto rajčete s mozzarellou, pičemž jsem se rozhodl to doplnit ještě opravdu malou kapkou olivového oleje, aby to do mě lezlo trochu líp, protože jsem zkrátka neměl moc valnou chuť jíst, ale když jsem si odskočil do kuchyně kvůli vylepšení toho svého jídla, hned to bylo o trochu lepší. Užíval jsem si i vzájemných doteků a polibků s Gabby, což by mi před Ethanem jinak bylo celkem nepříjemné. Tedy, hlavně kvůli němu, aby se z toho necítil nesvůj - ujišťoval jsem především sám sebe. Zašklebil jsem se té Gabbyně starosti, podle mě zcela zbytečné. "Prostě nemám hlad.. až ho dostanu, tak se najím pořádně.." odbyl jsem to mávnutím ruky a víc se tím už nezabýval. Jen jsem si demonstrativně na vidličku nabodl větší sousto a s upřeným pohledem do Gabbyných očí jsem si ho pomalu strčil do pusy a pousmál se u toho koutkem úst. Polkl jsem a nechal se pohladit po tváři, nespouštěje z ní oči. A když se ke mě přitáhla blíž, nechal jsem se krátce strhnout tím polibkem, který (jak jsme si nejspíš oba velmi dobře uvědomovali) byl pro následující delší dobu nejspíš posledním, protože z koupelny už se přestala ozývat voda - neklamné to znamení, že se brzy objeví "znovuzrozený" Ethan. Snažil jsem se trochu uvolnit, už kvůli Gabby, ale přeci jen šlo ještě pořád o menší zádrhel v mé mysli, kdy jsem měl pořád na paměti Ethanovo možné hodnocení mé osoby ohledně Gabby, o niž měl pochopitelně starost. Snažil jsem se být sám sebou, jak už mě Gabby víceméně znala, ale.. prostě to bylo příliš nové. Když jsem konečně dojedl svou misku rajčete se sýrem, na chvíli jsem si zabral koupelnu, jen abych si opláchl obličej a prohrábl vlasy, než jsem ji úplně přenechal Gabby. Měl jsem na sobě světlé triko a moje sako na mě čekalo přehozené přes opěradlo židle. Taxi bylo objednané a tak jsme si chvilku tak nějak o ničem povídali s Ethanem (o Twin Falls - jeho vodopádech, bistru a benzinové stanici - jediná témata, která byla tak nějak neutrální a zároveň jediná, o nichž jsem mohl tak nějak mluvit), než se Gabby připravila. Když se konečně objevila, chvíli jsem na ni ohromeně upíral zálibný pohled, přičemž jsem vstal a tentokrát jsem hodil své předsudky a výmluvy za hlavu. Došel jsem až k ní, pohladil ji krátce po paži a políbil ji na čelo. "Sluší ti to, opravdu, ohromně ti to sluší.." řekl jsem jí tiše s pousmáním a pak, když mě zase dohonil ohled na Ethana, jsem o krok couvl a porozhlédl jsem se rychle po svém saku (jo, děsně nenápadné, Johne), abychom mohli vyrazit do baru.. Bar mě příjemně překvapil. Nikdy jsem tu nebyl, ale bylo mi jasné, že je tu velký potenciál k tomu, abych jej připsal na svůj malý seznam oblíbených barů v NYC. "..cože? Oh, aha, jasně, samozřejmě," odpověděl jsem mírně roztržitě, protože, ačkoliv jsem Ethana poslouchal, myšlenkami jsem byl trochu jinde, jak jsem si to tu prohlížel. Posadili jsme se na bar, Gabby samozřejmě mezi námi. "Ethane, už jsi tu byl, tak nám určitě doporučíš něco k pití a kromě toho, dnes oslavujeme tvé.. rodinné štěstí, takže výběr je na tobě," nadhodil jsem k němu, opravdu zvědavý, jestli zde mají nějaké speciality, nebo spíš klasické drinky. Navíc, podle vzezření podniku jsem odhadoval, že by tu mohli mít třeba víc druhů whisky a tak podobně. No, uvidíme.. "Jako barman si asi moc neužiješ téhle druhé strany baru, viď?" plácnul jsem, ačkoliv jsem věděl, jak divně to zní - bylo to logické, ale přeci jen jsem byl ještě krapet nervozní a tak mě pro takový ten začátek konverzace nenapadlo nic lepšího.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Byla jsem ráda, že se Johnovi mé šaty líbily, ačkoliv jsem předpokládala, že mi řekne, že jsou moc krátké, nebo spíše jen tak letmo naznačí, ale to se k mému překvapení nestalo. Asi mu to opravdu nevadilo, nebo mu došlo, že se bude moci dívat na moje nohy, když už se mu tak líbily. Poděkovala jsem mu za kompliment, oplatila mu dotek na ruce a krátce přivřela oči, když mě políbil na čelo, tak trochu si připadajíc jako malé dítě, ale nijak mi to nevadilo. Pak jsme se ale začali věnovat Ethanovi, aby se necítil zvláštně, třebaže jemu bylo naprosto jasné, oč tu běží a tak se taktně v mezidobí zabýval něčím jiným. Konečně jsme se dostali do toho baru, o kterém Ethan mluvil. Vypadalo to tu útulně a úplně jinak, než na co jsem byla doposud zvyklá z malého městečka. Ale o chvilku později mě Ethan šokoval, neméně jako Johna, který se zdál, že taktéž ztratil cosi ze svého obvyklého klidu a netečné nepropustné masky. Možná že bych se mu i škodolibě zasmála, ale když jsem již věděla, jak se doopravdy cítí, nebo měla jsem tušení, tak jsem to neudělala. Nechtěla jsem to ještě zhoršit, naopak, chtěla jsem, aby se uvolnil, k čemuž bylo zapotřebí nějakého toho drinku. „Jasně, dáme si drink! Musíme to pořádně zapít, ale tak, abychom se vrátili po svých, pánové,“ neodpustila jsem si s pobaveným uchechtnutím, když už jsem seděla mezi nimi a dívala se z jednoho na druhého, sem tam jsem se nenápadně dotkla Johnovy nohy, ale jen lehounce. „Tak pro začátek bych vybral tady ten, je to místní specialita… A ano, dneska si to hodlám užít po svém, když už jsem konečně volný a nemusím pracovat na druhé straně baru. Ale Johne, musím říct, že to není zase tak špatný, víš kolik příběhů se takhle dozvím? Bych mohl napsat knihu,“ zasmál se Ethan, který nám mezitím vysvětlil, jak se onen drink dělá, přičemž ho nezapomněl objednat pro všechny, když se u nás objevila sympatická obsluha (tmavovlasý muž). „A co vy? Byli jste už někde takhle spolu?“ Podíval se na nás oba zvědavě, než nám obsluha donesla drinky, které před nás postavila. Bylo to barevné a Ethan pro jistotu neřekl, co všechno to obsahuje, protože věděl, že v tom je silný alkohol. „To je ale krása, to je škoda vypít,“ poznamenala jsem, ale pak jsem se natočila k oběma tak, abychom si mohli připít a začít slavit. „Tak na co si připijeme? Na Ethana, jeho ženu a budoucího potomka? Aby byli všichni zdraví a spokojení?“ Usmívala jsem se, Ethan u toho souhlasně přikyvoval hlavou a pak zaujatě sledoval, jak oba s Johnem ochutnáváme své pití. Já se samozřejmě zakuckala, jak to bylo silné, ale moc mi to chutnalo, takže jsem pila dál. A šlo to samo vzhledem k tomu, že v tom bylo brčko. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Bar na mě začal postupně působit uvolňujícím dojmem díky té "známé" atmosféře a jakémusi zdání anonymity, takže jsem přestával být tak křečovitý (nebo se tak přinejmenším cítit). Dokonce jsem se zasmál, když se Ethan vytasil s tou knihou. "Až to sepíšeš, znám někoho, kdo by ti tu knihu určitě vydal. Byl by to bestseller," podotkl jsem s důrazem na to poslední slovo. Možná jsem částečně žertoval, ale měl jsem přehled o tom, co bylo na literárním trhu a nějaká zábavně psaná publikace, jako "hovory přes bar", by se určitě dobře ujala.. a dost! Dnes žádná literatura, okřikl jsem se v duchu, sledujíc pak očima barmana, který pro nás připravoval tři barevné drinky. "No.. spolu jsme nebyli vlastně až ve chvíli, kdy jsem šel uklidit auto, jinak jsme spolu pořád.." odpověděl jsem tak trochu zmateně, protože mi nedošlo, jak Ethan tu svou otázku myslel, ale pak, když jsem ucítil Gabbyn letmý dotek na mé noze, jako by mě něco osvítilo, přičemž se mi vybavily i ty její doteky pod stolem, kdy jsme spolu byli na večeři v Le Bernardin. "Tedy.. ehm.. stihli jsme toho celkem dost. Restaurace, bistro, kavárna, kino.. ale bar ještě ne, to je pravda.." snažil jsem se honem odpovědět, tentokrát už ne tak mimo jako napoprvé. A pak před nás barman postavil tři drinky. "Souhlasím, na Ethana a jeho rodinu," pozvedl jsem svou sklenku k přípitku. Chvíli jsem se připravoval na to, jak to asi chutná, modlíc se, aby to nebylo příliš sladké, ale když jsem se napil, ta chuť mě opravdu příjemně překvapila. Radši jsem ani nechtěl vědět, co v tom je. Na drinky jsem nebyl zvyklý - nikdy jsem alkohol nemíchal, takže jsem se tak trochu obával toho, jak to se mnou možná zamává, ale to teď bylo vedlejší.. Bylo to opravdu dobré, cítil jsem se uvolněně a právě jsem dopíjel poslední kapky druhého drinku. Měl jsem tendenci kývat si do rytmu hudby, která mi tak trochu duněla v ozvěnách v mé hlavě, ale povětšinou se mi to kývání podařilo usměrnit, takže místo hlavy si do rytmu bubnovaly prsty mé ruky, nebo dokonce chodidlo. Ale bylo mi to jedno. Měl jsem neobyčejně dobrou náladu a to bylo prostě super. Loktem jsem se opíral o bar, natočený tak, abych dobře viděl na Ethana i Gabby a mohli jsme si tak všichni v pohodě povídat. "Ethane, prozraď mi něco o Gabby.. pořád mi to vrtá hlavou, už strašně dlouho.. je tak hyperaktivní i normálně, nebo byla jen v Yellowstonu? Protože tam byla opravdu jako radioaktivní veverka.." zeptal jsem se, tváříc se možná úplně vážně, ale cukaly mi u toho koutky, jak jsem si z Gabby zase trošičku utahoval. A abych si ji usmířil, pohladil jsem ji po paži, přičemž jsem dlaň pak nechal položenou na jejím předloktí. Mé zábrany pomalu mizely a přestával jsem se tudíž zabývat tím, že by někoho mohlo pohoršovat to, že se jí dotýkám, když je to vlastně "moje" Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „V tom případě bych to mohl zkusit. Třeba bych pak nemusel pracovat vůbec a jenom bych psal knížky. Hele, ale to vůbec nezní špatně, měl bych pak více času a jsem si jistý i tím, že bych měl i víc peněz, což by se teď s dalšími výdaji celkem hodilo,“ zamyslel se nahlas na oko vážně. Záhy se však začal zajímat o nás, pokládajíc samozřejmou otázku, která se dala čekat, ale Johna to evidentně rozhodilo. Už už jsem si říkala, že odpovím, protože jsem chtěla Johna zachránit od případného infarktu, těkajíc mezi nimi pohledem, ale nakonec to nebylo zapotřebí. Jenom souhlasně přikývla. A Ethan se na to výmluvně vševědoucně usmíval… Popíjeli jsme a bavili se, dokonce mě překvapil i John, který se tvářil o dost spokojeněji, což se mu patrněji odráželo v úsměvu a celkově ve tváři. Působil na mě o dost uvolněněji, za což zřejmě mohly ty drinky, které nám Ethan objednával. Měli jsme už druhý, nějaký nový a chutnal stejně výborně jako ten předešlý, nebo mi to tak aspoň přišlo. Nutno podotknout, že už jsem na sobě pociťovala účinky alkoholu, protože jsem to sem tam přehnala a pila rychle, jak mě k tomu svádělo ono brčko ve sklenici, ale naštěstí to se mnou nebylo zase tak hrozný. Jenom jsem byla červenější ve tvářích, jak mi začínalo být trochu teplo, ale to se dalo přežít. John mě však zaujal, když si začal kývat hlavou, měla jsem pocit, že před chvílí jí kýval o něco více, ale nejspíše si to uvědomil a tak přešel na prsty a nohy. Musela jsem se na něj poťouchle usmát, potlačujíc nutkání si do něj pobaveně rýpnout. Ethan dopil poslední zbytek, podíval se naším směrem a ukázal na barmana, aby nám donesl další rundu, neboť nehodlal dopustit, abychom seděli na suchu. Šikovně se přitočil z boku, přesně tak, aby na nás oba dobře viděl a kývl na Johna, který vyslovil otázku, za nějž bych ho v tu chvíli nejraději plácla přes ruku. Samozřejmě jsem se začervenala ještě více, tentokrát skutečným studem a Johna propichovala pohledem. Naopak Ethan měl z toho pěknou bžundu. „Jo, tak to určitě nebylo jenom tím Yellowstonem. Naše drahá Gabby, je hyperaktivní pořád, i když dneska na to moc nevypadá. Že tys našel způsob jak ji zkrotit?“ Neodpustil si pobaveně a na usmířenou se na mě pousmál, když jsem k němu loupla varovným pohledem, přičemž jsem ucítila Johnův dotek na paži a následnou dlaň položenou na mém předloktí. To jsem opravdu nečekala, tak jsem se lekla, že to byl někdo jiný, ale stačilo se otočit, abych bezpečně zjistila, že to je jeho hřejivá dlaň, kterou jsem si na tom místě hodlala udržet, protože to bylo velice příjemné. „… Ale když už jsme u toho… Pochlubila se ti, jak našemu šéfovi pomáhala s financemi a dodavateli? To mi připomnělo, Gabby, že teď pěkně lituje toho, že tě nechal odejít, i když by to nepřiznal, tak to byla jeho největší chyba, ale to bylo jenom tak na okraj… Rozhodně tady s Johnem zůstaň, je to lepší, než abys tvrdla ve Twin Falls, kde tě byla fakt škoda,“ rozpovídal se Ethan ještě s ujištěním, abychom to zřejmě nevzali nějak špatně. Já na něj překvapeně zamrkala, ještě vstřebávajíc to, jak se mě snažil vynachválit, což určitě dělal kvůli Johnovi… a já si pak připadala jako prodejní flákota. „Hele stačí, zníš jako nějaký dohazovač, nebo co,“ uchechtla jsem se mezitímco jsem Ethana jemně drbla do ramene. „Raději se bavme o tom, kdo si se mnou půjde zatancovat, protože já si chci dneska užít!“ Vyjekla jsem nakonec trochu nahlas a hnedka si zacpala pusu drinkem, který jsem začala upíjet. „No, já myslím, že tvůj první tanec přenechám Johnovi, ještě by se zlobil, kdybych si tě ukradl pro sebe,“ usmál se Ethan podívajíc se na Johna, stejně jako já. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Kdepak, krotit Gabby je stejně nemožné, jako zahradničení na Měsíci a kromě toho, chybělo by mi to.." dodal jsem, opět s pohledem na Gabby, kterou jsem si chtěl tak trochu i usmířit, protože jsme si z ní s Ethanem tak nevinně utahovali.. V následující chvíli jsem na Ethana překvapeně vytřeštil oči, protože mi odkryl naprosto netušenou Gabbynu stránku její osobnosti. Snažil jsem se ji představit, jak zařizuje nějaké objednávky u dodavatele a ještě v podstatě tak nějak zaskakovala svého šéfa. Opravdu jsem z toho zjištění byl celý konsternovaný, jak jsem to vstřebával, ale užasle jsem se u toho pohledem přesunul ke Gabby samotné. Tak nějak jsem nevnímal ten poslední Ethanův komentář, ačkoliv jsem se díval zase na něj. "No.. wow.. Gabby se zmínila pouze o zpívání a příležitostné výpomoci za barem, ale.. tohle.. Proč jsi mi to neřekla? Ze mě taháš informace každou chvilku, ale já se o tobě nic nedozvím..?" vyčetl jsem naoko nespokojeně Gabby. Ale to se hovor stočil trochu jiným směrem, tak jsem svou nově nabytou informaci pečlivě odložil na pozdější "loading" a věnoval se tomu, co se právě chystalo. Oba se na mě podívali, takže jsem krátce zatěkal od jednoho k druhému, než jsem se honem rozhodl. "Nezlobil bych se, to ne, ale.. přeci jen bych si rád uzurpoval Gabby na první tanec, než mě pak začnete drbat.." zakřenil jsem se. Ačkoliv jsem nechtěl Ethana nechávat samotného, coby hosta, přeci jen tohle byla jiná situace, pohoda a relax, tak co bych si s Gabby opravdu jen na jeden tanec nezatančil? Musím toho využít, abychom byli aspoň na chvilku jen my dva, než ji přenechám Ethanovi a půjdu si sednout, abych jim dal prostor pro přátelské vyblbnutí se a tak.. "Smím tedy prosit?" pozvedl jsem tázavě obočí i s koutkem úst do křivého úsměvu, načež jsem si sundal sako a nechal jej přehozené přes barovou stoličku. Popravdě řečeno, zase tak moc mě na tyhle aktivity neužilo. Ne, že bych to neuměl, ale jednoduše jsem to nepovažoval za dostatečně zajímavý druh zábavy pro mou osobu.. Nicméně s Gabby jsem se chystal přehodnotit svůj názor.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Drbátko na tvůj zátylek mám pořád ve své moci já,“ dodala jsem s výmluvným pohledem k Johnovi, když už jsem si při jeho slovech vzpomněla na Yellowstoneskou poslední snídani společně s Taem a Evou, předpokládajíc, že ho tím dost možná i trochu vykolejím, protože tohle byl velmi provokativní vtípek, třebaže pořád interní o jeho pravém významu jsme věděli jenom my dva. Naštěstí. Podívala jsem se na Johna o něco zkoumavěji, jako bych odhadovala, jestli to i tak myslí vážně nebo ne, ale odpovědí mi bylo, když si sundal sako a mně se naskytl pohled na jeho postavu, přičemž jsem měla zálibný pohled a musela jsem se kousnut do spodního rtu. Alkohol kolující v krvi měl zřejmě uvolňující účinky i na mě, ale nechtěla jsem to dávat najevo, i když… No raději nic. Loupla jsem pohledem na Ethana, kterého jsem pohladila po paži a po krátké konverzaci jsem vstala ze stoličky, abychom mohli s Johnem odejít na parket, kde již tančilo několik páru, ale rozhodně tam nebyla hlava na hlavě. „Když jinak nedáte, ostatně, zbohatlický floutek dostane vždycky, co chce,“ neodpustila jsem si na jeho adresu pobaveně, ale pak jsem o trochu zvážněla a věnovala mu zamilovaný úsměv, dívajíc se mu do očí a nastavujíc mu svou ruku. Vůbec mi přitom všem nedošlo, že by ho to třeba mohlo i rozhodit. Hrála trochu živější hudba, na kterou se skvěle pohybovalo, jenom jsem si musela dávat pozor na krátkou sukni svých šatů, protože jsem si mimoděk všimla i pohledu ostatních, kteří se nějak často nápadně dívali o něco níž, přičemž mi došlo, že ve středu jejich očividného zájmu byly mé odhalené nohy na podpatcích. Jenomže sotva jsme začali tancovat, už písnička končila a začal hrát ploužák, což mě trochu zrozpačitělo, ale počkala jsem na Johnovu reakci, jestli si to nakonec třeba nerozmyslel, z čehož bych tedy upřímně radost neměla, ale asi bych to pochopila. Zvedla jsem k němu zelený pohled a rozhodla se mu odpovědět na to předchozí, na co jsem mu nedokázala hned odpovědět, ale nyní jsem cítila, že je i snad vhodná chvíle. „To, že jsem se ti nesvěřila s tou pomocí šéfovi… já to brala jako zanedbatelnou věc, protože to nebylo zase tak často a Ethan to podal trochu zvláštně, jako by mě trochu přeceňoval. Je sice pravda, že mě to bavilo, když jsem počítala a ještě rozebírala, kde bychom mohli ušetřit a podobně, ale… byl to spíše takový koníček. To proto jsem ti to neřekla, taky jsem na to úplně zapomněla, protože jsem to nebrala za důležité,“ vysvětlila jsem mu, doufaje, že už se na mě nebude zlobit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Víceméně. Zbohatlický floutek je nicméně poctěn, že s ním na parket vyrazila Bond girl," odpověděl jsem, tentokrát se nesnažíc vrátit jí provokaci. Celou cestu k parketu jsem měl dlaň položenou na jejím kříži, jak už jsem si kdovíproč stihl zvyknout sem tam dělat. Nebyla tu žádná tlačenice, ale naštěstí tu nebylo ani prázdno. Zkrátka tak akorát, aby to bylo příjemné. Celkem snadno jsme vpluli do víru tance, dokud.. Zaváhal jsem jen na chvilku, ale (značně podpořen alkoholem na kuráž) pak jsem udělal malý krůček blíž Gabby, abych ji mohl pro začátek zlehka obejmout kolem pasu a ponořit se s ní do pomalé hudby, zatímco jsem ji poslouchal, dívajíc se jí do očí. Potlačil jsem ušklíbnutí. No jistě, zase to "nezměrné" sebevědomí, pomyslel jsem si u toho ironicky, ale raději jsem na to neřekl nic. Gabbyna slova mi nicméně dala spoustu podnětů k přemýšlení. "To chápu.. to je jako s tím mým nakladatelstvím. Taky je to takový.. koníček.. Ale i tak.. Hmm, studovala jsi..?" zarazil jsem se, když jsem si uvědomil, jaké možnosti asi Gabby se svou historií měla. "Chci říct.. bavilo tě to stejně jako písničky? Protože.. já nevím, ber to jen jako malý nápad.. přemýšlela jsi o tom někdy i jinak než jen v souvislosti s barem? Myslím, jako další možnost, jakým směrem se ubírat, kdyby třeba nevyšly písničky..?" mimoděk jsem uhnul pohledem doprava, abych jím zpražil chlápka, co se opovážil zírat na Gabby. Zvedl jsem pak pomalu jednu ruku, abych Gabby mohl pohladit po tváři a zajet jí hned na to do vlasů. "Chceš říct tajemství?.. takhle jsem ještě nikdy s žádnou ženou netancoval.. ne takhle na blízko.. a klidně se směj.." povytáhl jsem koutek do pokřiveného úsměvu a dlaní jsem se pak vrátil přes Gabbyno rameno, žebra a bok zase k jejímu pasu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Bylo příjemné cítit a vnímat Johnovo gesto, když mi svou dlaň přiložil na kříž, jako to už dělal skoro pořád a já přitom měla pocit, že jsem v bezpečí ale zároveň pořád v jeho blízkosti, která pro mě byla nejdůležitější. Když už jsme u sebe stáli tak blízko, dovolila jsem si udělat ještě o krok blíž k jeho tělu, ale ne zase nějak moc, aby mi z toho John nezkolaboval. Povytáhla jsem obočí a podívala se mu do očí, mezitímco jsme tančili, tak trochu jsem nečekala, že by se těch mých slov chytil, což bylo možná i tím, že jsem měla trochu zmlžený úsudek tou kapkou alkoholu. Dobře, tak pár kapkami alkoholu navíc. „No…,“ zarazila jsem se, protože jsem tak úplně nevěděla, co mu mám na studium říct, tak trochu jsem se zastyděla, ale naštěstí John pokračoval. Nenapadlo mě, že by se toho opravdu chytnul až tak moc, že by ho napadlo něco takového. „No popravdě řečeno, celkem mě to bavilo a asi to stálo za to, když jsem nedostala vynadáno, ale… Nevím přesně, na co tím teď narážíš, jakým směrem… to teď myslíš… Myslíš, jakože bych mohla podnikat? Nebo snad studovat tomu podobný obor?“ Snažila jsem se mu porozumět, přičemž jsem shledala, že by to nebyl zase tak špatný nápad, jenom jsem neměla určitou představu, jak bych se tomu mohla věnovat a rozvíjet to a podobně. To spíše John vypadal, že se mu v hlavě utváří a vyvíjí nejrůznější teorie společně s myšlenkami. Na mě to bylo v tuto chvíli trochu složitější. A ještě složitější bylo přemýšlet tím směrem, když se dotkl mé tváře a ještě mi zajel do vlasů, což mi připomnělo naše společné vášnivé polibky a já najednou, posilněna alkoholem naklonila tvář a trochu se jí k němu přiblížila, oči klopíc k jeho lákavým rtům, které byly mírně pootevřené. Jeho slova jsem zpočátku vnímala jakoby zdálky, než my jejich smysl naplno došel a já si uvědomila, o čem mluví. „Vážně? No já vlastně takhle taky tancuji poprvé s mužem… Takže je to naše další poprvé… a moc se mi to líbí,“ pousmála jsem se a ještě jsem šeptem dodala. „Klidně si mě k sobě přitáhni blíž, pokud chceš, nikdo se na nás nedívá,“ zaměřila jsem se do jeho očí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "..možná bude lepší, když to necháme na zítra, co ty na to? Tohle bude chtít čerstvou hlavu.. ale, nasadila jsi mi brouka do hlavy," pousmál jsem se ještě vřeleji a podstatně uvolněněji, když jsme nebyli v bezprostřední blízkosti Ethanova pohledu. Navíc k tomu všemu, nechtěl jsem večer kazit tím, že bych zase rozvíjel nějaké konspirační teorie a otravoval tím Gabby, nemluvě o tom, že by ji třeba mohlo začít štvát, jak jí vnucuji svou "pomoc" a nápady ohledně jejího života. Kdepak, pokud bude chtít, určitě by si za mnou o pomoc či radu přišla sama, takže netřeba, abych ji s tím sám otravoval. Místo toho jsem se jí svěřil a odvedl tak naši pozornost jiným směrem. "To mám také v plánu udělat," řekl jsem jí polohlasně, sklánějíc se k jejím lákavým rtům, abych ji mohl políbit a přitáhnout si ji k sobě o něco blíž. Užíval jsem si její blízkosti a vzájemného vlnění se do pomalejší hudby, dokud neskončila. "Tuším, že teď by si s tebou rád zatančil Ethan. Ne, že bych tě chtěl pustit ze svého náručí, ale bylo by nezdvořilé si tě uzurpovat pro sebe, když přijel z takové dálky především za tebou.." poznamenal jsem pak s úmyslem vrátit se k baru a přenechat Gabby v Ethanově péči. Koneckonců, určitě si toho mají spoustu co povídat, případně si přinejmenším užít to, že Ethan přijel a v neposlední řadě, že tady vlastně oslavujeme jeho nový status tatínka.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Máš pravdu a souhlasím, ale co budeš dělat sám u baru? Vydržíš to?... Dáme si spolu s Ethanem jenom jeden tanec, který jsem mu slíbila, tak abych to splnila,“ pousmála jsem se a pomalu jsme se vydali za zmiňovaným tmavovlasým, který se mezitím na nás sem tam koukal, dokonce na nás už zdálky ukázal zdvižené palce, čemuž jsem se musela pobaveně uchechtnout. Ethan nám poté, co jsme se s Johnem objevili zpátky na baru, sdělil, co všechno se dozvěděl od obsluhy, se kterou se stihl zapovídat, mezitímco jsme brázdili taneční parket. Vyslechla jsem si to a než jsem stačila jakkoliv reagovat, už mě tentokrát prosil on, jestlipak bych si s ním tedy nezatancovala. Místností se nesla poněkud rytmičtější hudba a dle Ethanova jiskřivého pohledu jsem odtušila, že tento tanec bude o hodně divočejší a vtipnější, protože s Ethanem to bylo s příslibem dobré zábavy… a o tu bude mít postaráno i John, vzhledem k tomu, že se naším směrem bude určitě dívat, o tom nebylo pochyb. Svěřila jsem svou dlaň do té kamarádovy, načež si mě odváděl na parket, kde už se nahromadilo o dost víc lidí, ale ještě pořád to nebylo až příliš těsné, když jsme se k nim přidali a začali jsme doslova bláznit. Několikrát jsem se zatočila, když mě vzal Ethan za ruku a udělat se mnou divokou otočku, načež mě poměrně hodně zaklonil dozadu, přičemž se mi vlasy sesunuly skoro až na zem, ale velmi rychle se narovnal. Pobaveně jsem se smála nahlas, sem tam jsem divoce pohodila hlavou a zkrátka jsme si tu taneční horečku společně užívali, než i tato písnička skončila a Ethan si mě nabral na záda s tím, že mě tak donesl na bar. Oba jsme se neudržitelně chechtali, jako dva cvoci a protože jsme nechtěli být na suchu, objednali jsme další rundu drinků. Nebo spíše Ethan na nic nečekal. „Co chtěla ta blondýnka?“ zeptala jsem se se zájmem v očích, když jsem se podívala na Johna, k němuž mi i přes to tančení zabloudil pohled a já si všimla, že se k němu na chvíli přidala nějaká slečna. Nežárlila jsem, i když jsem ten osten na okamžik pocítila, ale to neznamenalo, že bych Johnovi nevěřila. Momentálně jsem však byla především zvědavá, co mi odpoví. Doufala jsem, že ho tady moc lidí neobtěžovalo nebo tak něco, protože by mě mrzelo, kdyby se mu tady přestalo líbit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Ale kvůli mě Ethana nemusíš hned po jednom tanci odstrkovat. Klidně si to užijte.." snažil jsem se ji ujistit, aby na mě opravdu nebrali ohledy. Zase tak moc jsem tanec ke svému životu nepotřeboval, naopak, spokojím se s jeho pouhým sledováním. Ethanovým zvednutým palcům jsem se jen mírně ušklíbl, ale pak, když jsme k němu dorazili, jsem si se zájmem poslechl ty horké novinky. Z legrace jsem si pomyslel, že barmani jsou v podstatě ještě větší drbny, než leckteré ženské, třebaže nahlas bych to Ethanovi neřekl, aby se doopravdy neurazil a nezačal s přednáškou o tom, jaké to je být barmanem a že si z něj nemám co utahovat - což jsem samozřejmě doopravdy nechtěl. Konečně se oba odebrali na parket, tak jsem si jen vzal nový drink a otočil se zády k baru, o nějž jsem se loktem dozadu lehce opřel a sledoval Gabby s Ethanem, stejně jako všechno dění kolem (a samozřejmě jsem neopomněl probodávat pohledy opovážlivce, kteří Gabby nepokrytě zírali na nohy a.. a vůbec, že na ni zírali!). "Ahoj.." ozvalo se vedle mě. Vnímal jsem, že si někdo přisedl, ale nevěnoval jsem příchozí sebemenší pozornost. Nechtělo se mi povídat a tak jsem chtěl jen kývnout na pozdrav (je to přinejmenším slušnost), ale jak jsem se k ní otočil, trochu jsem na ni zamyšleně zamžoural očima. Je mi nějaká povědomá.. klatě.. "Ahoj.." odpověděl jsem namísto toho a raději se sám nepouštěl na tenké ledy. "Říkala jsem si, jestli jsi to fakt ty a koukám, že jo. Mám štěstí.. Pozveš mě na drink?" sjela pohledem k pití, které jsem držel v ruce, kterou jsem se opíral o bar. Neměl jsem v obličeji sebemenší emoci, nečitelný jako vždy. "Lituji, ale s někým tu jsem," přeložil jsem si její slova do angličtiny. Krátce si odfrkla, ale u toho se usmála, jak sladce jen dovedla. "Jo, všimla jsem si. Ale i tak. Teď s někým tancuje, nevšimne si, že se na pár minut zdejchneš..? Myslela jsem na tebe, víš? Chtěla jsem tě najít a zopakovat si-" blondýnka ke mě vztáhla ruku, ale jakmile jsem ucukl, rázem se stáhla a přestala i s tím svým proslovem. "Je mi líto, ale zklamu tě. Tohle je minulost. Já už svou dívku našel a přeji ti, abys ty zas našla někoho k sobě. A na to ti rád připiju," odpověděl jsem lehce nekompromisním hlasem, třebaže tentokrát jsem vyloudil jakýsi náznak pousmání. Zraky, dokázal jsem to říct bez cuknutí! A znělo to jak z nějakého přeslazeného dojáku, zraky.. Bohudík za divadlo!.. "Škoda, věčná škoda, ale ráda jsem tě viděla. Měj se.." usmála se na mě naposledy, ještě krátce zaváhala. "Kdyby sis to přeci jen rozmyslel, řekni si o číslo, barman ti ho na mě určitě dá.." s tím se nakonec otočila a od baru zamířila kamsi do davu. Zhluboka jsem si oddechl. Zřejmě ještě nebyla tolik opilá a měla dost rozumu na to, aby mi dala pokoj. Zase jsem se vrátil k pozorování Gabby s Ethanem, na tváři se mi zase usídlil jakýsi nečitelný náznak úsměvu, jak jsem si ten pohled užíval a zároveň se snažil nemyslet na to, co se stalo před chvilkou.) Zakřenil jsem se, když jsem pozoroval ty dva, jakým způsobem se vrací k baru. "Moc pěkné! Budete tu i zítra? A co celý týden? Myslím, že byste zvedli návštěvnost tohoto baru," utahoval jsem si z nich, ale jen chvilku. Nechal jsem je vydechnout, po tom skvěle bláznivém výkonu si to zasloužili, jenže to Gabby vyrukovala s trefou do černého. A chceš doopravdy vědět, co chtěla, Gabby? zeptal jsem se své blondýnky v duchu. Nechtěl jsem jí vyloženě lhát, ale v tomhle případě by čistá pravda moc neposloužila. "No.. myslela si, že mě odněkud zná, ale byl to omyl, tak se omluvila a zase odešla. To se mi stává běžně.." pokrčil jsem nad tím nakonec ramenem, spokojen prozatím alespoň s poloviční, velmi osekanou pravdou. "Nechcete, čistě náhodou, i něco nealkoholického, abyste tu žízeň pořádně spláchli? A.. co třeba cibulové kroužky, nebo něco, co tu mají?" navrhl jsem pak, nezáměrně otáčejíc list - jak jsem předtím moc nejedl, trochu mi vyhládlo a tady na baru se ty různé vůně střetávaly, až jsem z toho dostal hlad.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ale na druhou stranu je to tu takové komornější, když tu není hlava na hlavě, to taky není k zahození, když člověk slyší vlastní hlas a tak,“ dodal a přisedl si na své místo, pozvedaje svůj drink, aby se osvěžil a svlažil hrdlo. Pravděpodobně mu došlo, co se tady skutečně stalo, nebo tak vypadal jeho pohled, který zabodl do Johna, ale nijak to nekomentoval, taky nemusel vědět vůbec nic. Kdo ví. Já jsem se usmívala, a jakmile jsem si sedla mezi ně, tak jsem pohladila Johna po ruce, krátce, abych mu tím nezpůsobila velký šok, protože jsem si pořád nebyla jistá, jestli si to smím dovolit, nebo ne. Vyslechla jsem si jeho polovičně pravdivou odpověď, na které jsem neshledala nic zvláštního či podezřelého. „Aha… Ale co jsem s tebou, tak jsem si něčeho takového nevšimla, ale…“ přimhouřila jsem pohled, jako kdyby mi to teprve teď došlo. No jasně, jakpak by ne, že? Zcela jistě… „To byla nějaká fanynka, co po tobě chtěla autogram?“ Zeptala jsem se zvědavě, visíc mu doslova na rtech. Neměla jsem obavy, že by v tom bylo něco jiného… Souhlasně jsem přikývla, že by to chtělo něco na jídlo, protože i já jsem pociťovala značný hlad, ale než jsem stačila cokoliv říct, tak Ethan bez řečí přivolal obsluhu, u které objednal moje oblíbené pistácie i cibulové kroužky, které zněly opravdu velice chutně. Pak ještě přihodil objednávku nějakého toho nealka, pokud jeden z nás chtěl. Já si dala pomerančový džus. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "To máš vlastně pravdu, Ethane. I když jsem párkrát v klubu byl, není to nic pro mě. Nicméně tenhle bar je vážně parádní a vážně mě mrzí, že jsem o něm nevěděl už dřív. Tak mě napadá.. znáš tady bar Bookmarks? Je to stylovka na vrcholu hotelu Library, tedy.. pro knihomoly, jak je znát z názvu, ale i tak stojí minimálně za vidění.. Anebo Verlaine, to je zase bar ve stylu Vietnamu, trochu to připomíná seriál M*A*S*H a zase, je tam trocha té literatury.." napadlo mě pak úplně znenadání, jak mi alkohol rozvázal jazyk a zničil i mou obvyklou společenskou zdrženlivost. A vůbec, Ethan byl barman a třeba by ho mohlo zajímat, jak taky můžou bary vypadat netypicky..? Vůbec jsem si toho jeho pohledu nevšiml, možná ano, ale zkrátka jsem měl úplně jiné myšlenky, než na nějakou otravnou blondýnu. Tedy, pro upřesnění, měl jsem myšlenky jen pro tu blondýnu, která mi otravná nepřišla, ani co by se za nehet vešlo. Johne, ty už nepij, máš zmatené myšlenky.. za chvíli uvidíš tancovat bílé myši a to je špatné.. Dokonce ani Gabbyny doteky (co se mé ruky týkalo) mi ani trochu nevadily, naopak. Když jsem ucítil to její pohlazení, ani nevím jak se to stalo, ale moje ruka nějak vzala tu její, velmi zlehka si s Gabbynou rukou propletla prsty jen u konečků a volně v tom rozpoložení spočinula na jejím klíně. Můj mozek se však u toho věnoval tomu žvatlání o barech, takže to ani nestihl nějak výrazně postřehnout. Nicméně, menší návrat k debatě o té ženě předtím, jsem otočil tak trochu jiným směrem. "Pravda, do Amber měla daleko, ale i tak byla celkem neodbytná. Nicméně jsem rád, že se to obešlo bez focení a naštěstí u sebe netahám fixy kvůli podpisům," zašklebil jsem se, ale bylo vidět, že si z nebohé slečny spíš utahuju. Byl jsem rád, že tu jsem s Gabby, i když říct to nahlas, to by bylo ještě pořád o něco obtížnější.. A pak tu byl ještě Ethan, o jehož oslavu dnes šlo především. Vděčně jsem na něj kývl, když tak rychle přivolal barmana a objednal jídlo. Poprosil jsem o vodu s ledem a limetkami, nebo citrony a mátou. Na pomerančový džus jsem po těch koktejlech neměl ani pomyšlení. Potřeboval jsem spoustu vody.. "Předem se omlouvám, asi nevytáhnu nejšťastnější téma, ale.. jak moc se řešil Gabbyn odjezd v Twin Falls? Totiž, jde mi o to, že pokud bychom chtěli s Gabby návštěvu třeba do budoucna opětovat, tak.. jestli to bude v pořádku, nebo by bylo lepší se tam moc neukazovat?" šlo mi především o Gabby. Nechtěl bych, aby musela čelit nějakým hnusným řečem, obviněním a tak podobně, co by si ti saláti vymysleli, jen aby ji urazili. Mrzelo by mě, kdyby na místo, kde vyrůstala, měla nakonec špatné vzpomínky. Nicméně, kvůli Ethanovi by bylo dobré se tam čas od času ukázat. I za předpokladu, že bychom museli bydlet někde stranou a neukazovat se moc na veřejných místech a tak.. Ale co já vím? |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „To zní zajímavě, mám takové matně tušení, že jsem o tom něco málo slyšel, ale nebyl jsem tam. Že bychom tam zašli příště, když bych sem zavítal možná ještě jednou?“ zapřemýšlel nahlas, usmívajíc se. Nebyl to zase tak špatný nápad a třeba by s ním přiletěla i jeho vlastní žena. Ale to bylo jenom tak na okraj. Překvapilo mě, a samozřejmě hodně mile, že mi John opětoval dotek. Tedy, v podstatě na tom nebylo nic překvapivého, zdánlivě, protože mi koneckonců běžně opětoval lehký nenápadný dotek, například na kříži, když jsme někam šli a podobně. Pokaždé jsem na sobě cítila jeho nezanedbatelný dotek, i když se nejednalo o nic velkého, ale bylo to něco neuvěřitelně příjemného… Ale teď to bylo daleko zřetelnější, neboť mou dlaň zachytil, zlehka propletl prsty a položil mi ji do klína. To mě tak trochu odzbrojilo, třebaže jsem na něm viděla, že je to bezděčné, že mu to pravděpodobně ani nedošlo. Ale já se musela usmívat jako pitomec, naslouchajíc rozhovoru mezi námi třemi. Pobaveně jsem se uchechtla, když si vzpomněl na Amber, ale nijak jsem to dál nekomentovala. Ethan se na chvíli odmlčel, zřejmě zvažujíc odpověď, při které se na mě podíval. „No, co vám budu povídat. Ten první den, to bylo celkem… Pořád se mluvilo o tom, co se stalo a tak, ale nakonec se to opět uklidnilo. To až se objevil Jeremy, to začalo nanovo, protože se strhla menší hádka, ale nic hroznýho… Ten, kdo dokáže přemýšlet a zná ho, tak mu dojde, že ve svých proslovech hodně přehání a já mu, nezlob se Gabby, nikdy tak úplně nevěřil. Vím, že to měl těžké a tak, ale kdo to má v životě jednoduché? Že se mu nedařilo a tak, to přeci neznamená, že si může dělat, co se mu zlíbí, tedy vlastně může, ale nemůže čekat, že to nebude mít nějaké následky… A já jsem těm jeho řečem o tom, že jsi s nějakým tyranem nevěřil. Vím, že bys s nikým takovým nebyla, nebo jsem v to alespoň doufal, že ses nezapletla s někým… špatným,“ podíval se na Johna, trochu omluvně, protože to nemyslel nijak útočně, ale tak nějak doufal, že to pochopí vzhledem ke skutečnosti, že o Gabby neměl tolik informací, když zmizela. Měl starost, a bylo mu to vidět na očích, ale pro teď už byl vážně v pohodě a byl rád, že tu je. John nevypadal nijak nebezpečně, ale jak se říká… důvěřuj, ale prověřuj. Nechtělo se mi bavit o Jeremym, zvláště kvůli Johnovi, takže jsem se do toho ihned vměstnala se svým… „A co takhle si dát další drink? Tento vypadá zajímavě, jsou tam borůvky, dáš si taky, Johne?“ Ani nevím, jak dlouho, přesněji řečeno, do kolika hodin jsme seděli na baru a střídavě chodili na parket. Měla jsem na konci pocit, že jsme tam strávili společně snad jeden den, když už bylo hodně pozdě, už určitě po půlnoci, když jsme se shodli na tom, že bychom se měli posbírat a pomalu zamířit domů. Já už jsem tak trochu usínala, ale když se ozvala moje oblíbená taneční písnička, tak jsem zase ožila a vytáhla Johna na parket, kde jsem kolem něj tančila… a to dokonce i pěkně na tělo, protože jsem se nechala unášet rytmem příjemné hudby, která mi duněla v uších i v hrudi. Tančila jsem kolem něj a tiskla se na něj, sem tam jsem mu prsty zajela do vlasů i zezadu na krk, jak jsem byla bez zábran a můj mozek utlumen alkoholem, proudícím v krvi… Nakonec písnička skončila a už vážně bylo na čase odejít. Ethan mezitím zaplatil celou útratu s tím, že nás chtěl pozvat, takže žádné námitky nebral v potaz a pak už nezbývalo nic jiného, než zamířit k objednanému taxíku, do kterého jsem skoro nevlezla, protože se mi zatočila hlava a trochu jsem škobrtla. Nebylo to ale nic hrozného. Uvnitř jsem se pak tiskla k Johnovi, polehávajíc mu hlavou na rameni, přičemž jsem si s ním bezmyšlenkovitě propletla prsty na ruce a přivřela oči. Ani nevím, jak jsme se dostali domů, pamatuji si jen, jak mě vzal někdo do náruče a já cítila příjemnou lehce kořeněnou vůni, která se mi do paměti vtiskla pod Johnovým jménem. Spokojeně jsem zamručela, na rtech lehký úsměv značící, že jsem více než spokojená… Ethan se mezitím pochechtával, že skoro spím, ale jen velmi tiše, aby mě náhodou neprobudil. „Asi s ní nepotřebuješ pomoct, co? Ale aspoň ti otevřu dveře,“ uchechtl se ještě nakonec. I když byl sám v alkoholovém opojení, tak to ještě zvládal, třebaže se sem tam chechtal, jak se neudržel. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro V hlavě mi to ještě chvíli šrotovalo, přičemž jsem se snažil odhadnout alespoň to, jak mě bere Ethan a jestli se nebude třeba snažit zítra Gabby přemluvit, aby mě nechala být, protože.. ani nevím proč. Užíval jsem si každý tanec s Gabby, víc a víc podle toho, kolik jsem už měl upito a jak mi všechno bylo čím dál víc jedno. Ten poslední tanec byl opravdu skvělý. Nevnímal jsem u něj nic, než samotnou Gabby a hudbu. Došlo mi, že se jí ta písnička líbí víc, než ostatní, ale když tanec skončil a my se vraceli k baru za Ethanem, dočista jsem zapomněl, co že to bylo za song.. Sice jsem se netvářil nadšeně, že to Ethan platí. Chtěl jsem to zatáhnout sám vzhledem k tomu, že Ethan v podstatě přijel kvůli nám a navíc slavil, ale.. nechal jsem to být. Jen bych odmlouváním zkazil večer a to bylo to poslední, o co bych stál. Raději jsem své sako, doposud odpočívající na malé opěrce barové židle, přehodil Gabby přes ramena, aby jí nebyla zima (měla koneckonců nejúspornější oděv z nás tří) a objímajíc ji jednou paží kolem ramen, vyšli jsme ven, kde jsme si chytli taxi. Sice ve mně hrklo, když Gabby zaškobrtla, ale vynasnažil jsem se ji podepřít a pak ji vmanévrovat do taxíku, aby mohla být v klidu. Jen jsem tak nějak doufal, že se jí ještě nezhoupne z té cesty žaludek.. Měl jsem skvělou náladu, při níž jsem se sem tam tiše uchechtl něčemu, na co jsem si vzpomněl, někdy i jen proto, že se uchechtl Ethan či Gabby.. Stačilo málo. A najednou jsme byli před domem. Dal jsem taxikáři bezmyšlenkovitě nějakou bankovku a pak už jsem jen opatrně vytáhl Gabby ven s tím, že mě chytla kolem krku, tak jsem ji jednoduše vzal do náručí a zadržujíc pochechtávání, stejně jako Ethan, zastavil jsem se u dveří. "Jo.. ehm.. Ethane?" zasekl jsem se a chvíli přemýšlel, kde mám vlastně ty nejdůležitější věci. Vzpomněl jsem si, že platební kartu i kartu od domu mám v náprsní kapse saka, které měla Gabby na sobě a vzhledem k tomu, že jsem ji držel, byla to krapet ošemetná situace. Instruoval jsem Ethana, kde má kartu vylovit a když se mu to podařilo, projel jí malou krabičkou s čtečkou a když se objevilo zelené světýlko, dveře se otevřely, takže je stačilo zatlačit.. Ve výtahu jsem se opřel o stěnu a s tichým pochechtáváním jsem se díval na Gabby, dokud jsme se neobjevili v mém podlaží. Stejným principem jako dole otevřel Ethan dveře mého bytu. "Gabby? Jsme doma.." oznámil jsem polohlasem, křeníc se u toho a významně pokyvujíc na Ethana v tom smyslu Ta je úplně mrtvá. Radši ji půjdu rovnou dát do postele.. "Koupelna je tvoje, já tady mezitím uložím Růženku k šípku a.. jo, spaní máš vlastně připravené. Kdybys cokoliv potřeboval, tak.. jako doma.." řeknu ještě, než popřeju Ethanovi dobrou noc a vydám se i s Gabby v náručí do ložnice.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Chytla jsem se jej pevněji kolem krku a vydala jakési hlasitější zasténání, pomalu procitajíc ze svého společensky unaveného statusu. „Pane, na mě nesmíte sahat, na mě čeká John… přítel… prosím, nebo vám dá po čuni,“ blekotala jsem ještě napůl ve spánku, přičemž ještě dlouze zívla a zamžourala jsem do tváře toho, kdo mě nesl v náručí, jeho vůně mi byla více než povědomá, takže jsem byla zmatená… ani nevím proč, ale myslela jsem si, že mě unesl někdo cizí, nebo… „ To jsi ty, Johne?“ Přiblížila jsem se k němu obličejem, a najednou jsem se nečekaně rozesmála, i když ne zase tak hlasitě, jako spíše chichotavě, nezadržitelně… „Johne? Lehneš si za mnou? Bez trička?“ Ozvala jsem se, když už mě položil do postele a skláněl se nade mnou, čehož jsem prostě musela využít k tomu, že jsem si jeho obličej přitáhla ještě blíž, jednou rukou na jeho tváři a krku a tou druhou mu drze pronikajíc konečky prstů pod lem trika, kde jsem se jej dotkla na břiše a putovala jsem ještě dál, skousávajíc si přitom spodní ret. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Samozřejmě, že budu spát schoulený na koberci vedle postele.." odpověděl jsem bez zaváhání, jen na chvilku se otáčejíc na Ethana, aby viděl, že se křením podobně, jako hned poté i on. Ponechal jsem jej jeho vlastnímu koupelnovému osudu, zatímco jsem s Gabby zamířil do ložnice. Pochechtával jsem se tomu, co to povídala, pro jednou neschopen odpovídat. Nebo spíš, čekal jsem, co z ní ještě vypadne za zajímavosti a přemýšlejíc, jak té její zmatenosti nejlépe využít. "No, proč ne, ale jen, když si ty lehneš bez šatů.." řekl jsem tichým hlasem s ďábelským jiskřením v očích. Oba jsme byli uvolnění, rozesmátí a bylo mi úplně jedno, že je vedle Ethan.. stejně byl teď ve sprše, tak jsme si s Gabby mohli dovolit trochu té nevinné zábavy před spaním. Nebo ne? Každopádně jsem měl v plánu pomoci Gabby ze šatů, abych ji pak mohl uložit do postele, ale její menší "zdržení" od mého plánu, se mi neskutečně zamlouvalo. Nechal jsem si k ní přitáhnout obličej s tím, že jsem se ještě o kousek pohnul blíž, abych se jí krátce mazlivě nosem otřel o nos a pak se sklonil níž, líbajíc ji na hranu čelisti a na krk, zatímco jsem si užíval jejího doteku. "Zlobíš.." zašeptal jsem jí do ucha, ale navzdory svým slovům, nechal jsem ji, aby mi přetáhla triko přes hlavu a někam ho zahodila. Bylo mi to jedno. Rukama jsem jí pak zajel k zádům, pevně ji objal a donutil ji pak, aby se posadila, čímž jsem měl snazší rozepínání jejích šatů. "Bond girl teď zvedne své krásné ruce nad hlavu, aby udělala radost Bondovi, který se už nemůže dočkat, až zahodí tyhle šaty na zem.." uchechtnul jsem se, moc dobře si uvědomujíc, co jsem to právě vypustil z úst, jenže mi to bylo jedno. Oba jsme měli uvolněnější náladu a tak jsem ani nepomyslel na to, že by se z toho Gabby třeba červenala.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Já… nezlobím… jenom po tobě toužím. Je to trestné, pane?“ Zamručela jsem s přivřenými víčky, užívaje si jeho polibků a doteků, nepřemýšlejíc o vlastních slovech, které bych pravděpodobně obvykle nevyslovila. A pokud ano, tak s velkým studem a červenáním a ještě hodně mumlavě, ve snaze, aby to John neslyšel. Nechala jsem se zvednout do sedu, přičemž jsem se bezděčně prohnula v zádech, jak jsem na nich ucítila jeho objímající dlaně, doufaje přitom, že se mě nepřestane dotýkat a bude pokračovat dál. Nedovedla jsem si představit, že by mě opravdu uložil do postele a… nebylo by vůbec nic. Opět jsem se pobaveně zachichotala, pravděpodobně svým vlastním myšlenkám a tomu, že jsem byla jakási roztoužená. U všech Johnů, to snad není možné… problesklo mi hlavou, ale natáhla jsem ruce nad hlavu, jako poslušná Gabby a pronikavě sledovala Johnovu tvář, než mi na pár vteřin zmizela pod vrstvou látky krátkých šatů, pod nimiž jsem vlastně ani nic neměla, snad jenom na jediný kousek spodního prádla. Vlasy se mi rozprostřely kolem hlavy, dopadajíc přes ramena. „Pojď za mnou, bude ti zima,“ promluvila jsem téměř laškovně, jen kdybych se u toho neuchechtla. Přejela jsem mu po odhalené hrudi, jež mě tak neuvěřitelně přitahovala jako silný magnet, spouštěje dlaně středem jeho těla až k břichu, kde jsem jej objala kolem pasu a přitáhla si ho k sobě blíž, doslova na sebe. „Víš, že jsi hrozně moc sexy, když máš upito?“ Šeptala jsem dál s už trochu chraplavým hlasem, dobývaje se mu k uchu, do kterého jsem ho jemně kousla a potvrdila tak svou touhu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pravdou nicméně zůstávalo, že jsem se jí nemohl nabažit. A navíc to její prohýbání v zádech.. a.. Soustředěně jsem se jí zadíval do tváře, jemně ozářené světly Manhattanu, která k nám pronikala skrze prosklenou stěnu ložnice. Krátce jsem se zamyslel, jestli nemám zatáhnout rolety, ale to bych přišel o pohled na Gabby a to bylo zkrátka nemyslitelné. Ne teď. Nejdříve jsem opatrně rozepnul její šaty, pak jí položil své dlaně na stehna a pomalým, hodně pomalým hladivým pohybem jsem sunul dlaně výš po jejím těle, přičemž jsem u toho vyhrnoval šaty, až jsem je nakonec s její pomocí ledabyle odhodil kamsi za sebe a spokojeně se na Gabby uculil. "Pochybuji, že by mi teď hrozila smrt umrznutím, spíš naopak.." prohodil jsem jen tak mimochodem, přičemž jsem honem skopl z nohou boty i ponožky a nechal se přitáhnout ke Gabby. Pche.. prej upito.. pomyslel jsem si s přivřenýma očima, jak mi u toho Gabby kousla do ucha. "Utahuješ si ze mě, takže.. teď budeš muset nést následky.. mou pomstu.." zahrozil jsem šeptem z legrace, přičemž jsem ji krátce polechtal na žebrech, ale nechal jsem toho a raději ji jednou rukou objal a sklonil se, abych ji jemně kousl do ramene. Prolíbal jsem si pak cestu přes její šíji až k jejím rtům. "Pomiluj se se mnou.." zašeptal jsem jí do rtů mezi polibky, tentokrát bez žádného uculování, ale naprosto vážně. Na to, že máme Ethana v bytě, jsem momentálně ani neměl čas myslet. Teď tu byla jen Gabby a já, v našem malém soukromém vesmíru.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro John mi velice pomalu hladivými doteky sundával šaty a já jemu pomohla s kalhotami, což bylo dalším překvapením, neboť jsem si na to dosud zase tak moc netroufala, ale zjevně na tom měl podíl ten alkohol, jenž mi právě koloval krví a povzbuzoval mě dál. Vydechla jsem mu roztouženě do rtů a snad jsem si ani neuvědomila, co přesně mi říká. Připadalo mi, že se všechno kolem smrskává, jak se mi omamovaly smysly. Vnímala jsem však jeho dech, jenž se mi otíral o kůži, i tu hloubku hlasu jsem citelně vnímala, ale nebyla jsem schopna nějaké inteligentní odpovědi. Určitě by mi při tom selhal hlas, jenž by se zachvěl stejně jako já po celém těle, jak mi v okamžiku přejel mráz po zádech, zároveň pociťujíc horkost. V dalším okamžiku jsem se trochu zarazila, když mi bylo pohroženo pomstou, což mi prve nedošlo, ne tak úplně, ale jakmile jsem zachytila Johnův výraz a následně poslední slova, tak jsem se uklidnila. Srdce mi bušilo jako splašené stádo koní, jeho údery byly jako silná koňská kopyta a dunivě se mi ozývaly ve spáncích, ještě umocněné těmi posledními slovy o pomilování. Strhla jsem mu obličej ke svému a místo odpovědi, jsem mu věnovala ten nejvášnivější polibek s kousnutím spodního rtu, přičemž jsem mu dlaněmi sjela až k lemu spodního prádla. Vyšla jsem mu vstříc prohnutím se v zádech a ze rtů mi splynul další sten společně s jeho jménem. Bylo mi jedno, že jsme v ložnici, že ve vedlejším pokoji, pravděpodobně leží Ethan, který by naše počínání mohl slyšet. Ale pokud byl stejně společensky unaven, tak určitě zalehl a propadl do hlubin spánku. Za to my… jsme se oddávali jeden druhému, v našem soukromém vesmíru, ve kterém momentálně vybuchovala čirá vášeň, podpořená alkoholem. Dělalo mi značné potíže se udržet, tudíž nebylo divu, když jsem Johnovi citelněji zajela prsty do kůže, nebo ho do ní kousla poněkud dravěji… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Možná jsem nečekal až tak vášnivou reakci na tu mou poslední větu, nicméně rozhodně jsem neměl v úmyslu si stěžovat, naopak. Na krátkou chvíli jsem zabořil prsty ruky do Gabbyna stehna, jak se její tělo prohnulo a tím se ke mně krátce přitiskla, zatímco její prsty mě dráždily u lemu spodního prádla. Dál se ale neodvažovala, třebaže byla v podnapilém stavu. Uniklo mi u toho ze rtů tiché zasténání ve stejné chvíli, jako jí samotné. Znovu jsme splynuli v dlouhém vášnivém polibku, po němž jsem se velmi rychle odtáhl s tím, že jsem z Gabby svlékl a zahodil ten její poslední kousek oblečení, že to určitě musel být rychlostní rekord. Hned na to letěly z postele i moje boxerky. Částečně z legrace a abych Gabby trochu vydráždil, nadzvedl jsem si její nohu a kousl jsem ji do stehna, kousek pod ohbím kolene. Jen jsem se zakřenil nahoru na Gabby, dívajíc se jí do očí a raději toho nechal, aby mě samými rozpaky nevzala něčím těžkým po hlavě. Prolíbal jsem se pak zpátky k jejím rtům přes její bříško, hrudník (s menší zastávkou na ty dvě nejlepší části tohoto kousku jejího těla), klíční kost a krk, přičemž jsem neváhal ji i sem tam jemně kousnout. Dlouhý polibek s několikerým kousnutím do rtu jsem na chvíli přerušil s lehce zamračeným výrazem. Nadzvedl jsem se a rukou zapátral po zásobách v polici v čele postele. Už jen pět dní.. proběhlo mi hlavou absolutně neromanticky.. Splynuli jsme v jedno tělo, pohybující se v dokonalé harmonii na vlnách divoké spalující vášně.. Nicméně návštěva baru vzala za své společně s celodenní únavou a tak jsem poté, co jsem opět chytil ztracený dech, usnul spokojeným vyčerpáním, objímajíc Gabby kolem pasu.. Probudila mě žízeň a po hodně dlouhé době nečekaně i šílená bolest hlavy. Netuším, jak se mi to povedlo, ale ležel jsem tak zvláštně napříč, že jsem ramena a hlavu měl skoro úplně mimo postel. Probral jsem se a hned na to zkřivil obličej, jak mě do spánku bodla ostrá bolest. Do háje.. to jsou ty koktejly. Ty barevné mrchy v sobě snad mají víc alkoholu, než normální čistá whisky! stěžoval si můj mozek hned zkraje, zatímco jsem se snažil pomalu zapřít rukama a nějakým způsobem se přetočit tak, abych se mohl posadit a spustit nohy na zem. Chvilku jsem se držel za hlavu, loktem se opírajíc o nohu, než jsem se odvážil ohlédnout ke Gabby. Měla jen kousek deky přehozený přes spodní partie, ale přes vlasy jsem jí do obličeje neviděl. Nechtěl jsem ji rušit, tak jsem se postavil na nohy a v šatně vyhrabal plátěné kalhoty, s čímž jsem vyrazil z ložnice. Šel jsem po špičkách, Ethan nejspíš ještě spal, tak jsem rychle zalezl do koupelny, abych si dal osvěžující sprchu. Opět v kalhotách a s mokrými vlasy, jsem bos vyrazil do kuchyně pro vodu.. |
| |
 | soukromá zpráva od Ethan Foster pro Pomohl jsem, jak jen jsem byl schopen, když jsme se dostali až k bytu a pak jsme vešli dovnitř. Nebylo c víc řešit, protože Gabby byla zralá tak akorát do postele a my dva s Johnem jsme také byli jistě unavení, takže jsem pak jenom kývnul hlavou, že informace o koupelně a gauči beru na vědomí a šel jsem se tedy osprchovat, vyčistit zuby a zkrátka nachystat se, než padnu za vlast. Neodpustil jsem si však tu provokativní poznámku, když jsem viděl Johna vcházet do ložnice, čímž jsem ho jak vidno nerozhodil ani trochu, ale stejně jsem se tomu pobaveně zašklebil… Ráno mě přivítalo bez bolesti hlavy a kocoviny, třebaže jsem věděl, že jsem to v noci s alkoholem trochu přehnal, ale znal jsem své triky. Sklenice mléka, ještě než jsem zalehl, mě postavila na nohy a vůbec jsem necítil žádnou kocovinu, když jsem pak otevřel oči, probouzejíc se na pohodlné pohovce, která pro mě byla předem připravená. Vzdáleně jsem vnímal otevírání dveří a následně další, značící, že ona osoba právě zmizela v koupelně. Hned na to jsem tedy prozatímně zamířil do kuchyně, že bych si mohl udělat alespoň kafe, na které jsem byl po ránu zvyklý. Bylo to sice takové zvláštní se tu pohybovat a něco dělat, ale když mi bylo řečeno, abych se tu choval jako doma. Krom toho jsem pochyboval o tom, že by to někomu z nich vadilo, že jsem udělal kafe. Tušil jsem, že ho Gabby bude chtít taky a John… ten měl tuším raději čaj, jak jsem se od Gabby z jejího překotného vyprávění už na letišti a v telefonu dozvěděl. Dal jsem tedy ještě vařit vodu a poodešel k lednici, kterou jsem se chystal otevřít, když se tu znenadání objevil John v plátěných kalhotách. „Dobré ráno, jaká byla noc? Ty drinky byly jako afrodiziakum, co?“ Neodpustil jsem si s nevinným pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Ale potřeboval jsem se té kocoviny nějak zbavit a nejlépe studeným mlékem a spoustou vody. A Gabby bude dost možná potřebovat totéž.. Jen jsem nečekal, že až vyjdu z koupelny, Ethan na mě vybafne z kuchyně. Zůstal jsem chvíli stát jako opařený, za což mohla i Ethanova slova. Nebyl jsem na to vůbec připravený, tak jsem na něj jen chvilku zmateně koukal, než se mi na spáncích připomněla ostrá bolest, přičemž jsem zkřivil obličej do grimasy, jako kdybych koukal do slunce. Všechna má včerejší hovornost jaksi vyprchala a já tu čelil Ethanovi doslova jako nahý - bez svého obvyklého brnění, které jsem si povětšinou nasazoval ještě před spuštěním nohou z postele. "Ehm.." začal jsem smysluplně a naprázdno polkl. Pohledem jsem přelétl ke kávovaru a konvici, abych nabral trochu své rozházené rovnováhy,".. dobré ráno." Zkusil jsem na tváři vyloudit pousmání, ale u toho mě zase zabolela hlava, takže jsem si reflexivně dvěma prsty promnul místo na spánku. "Byla to.. řekněme, že to byla divoká noc. Nikdy jsem nepil tohle.. barevné pití," přiznal jsem nakonec, k té druhé části Ethanových slov na uvítanou jsem se rozhodl nevracet a jednoduše to zakecat a odvést řeč jinam. Otázka byla, jestli se mi to podaří. Prošel jsem kolem něj a vytáhl ze skříňky tři hrnky a tři sklenice (zamýšlené na mléko) a pak jsem se přitočil k druhé skříňce, kde jsem měl svou sbírku čajů. "Jednou jsem Gabby objednal kafe bez kofeinu, když se nedívala. Vypila to a nic nepoznala. Poprvé jsem ji zažil doopravdy unavenou a ne hyperaktivní.." utrousil jsem u toho s uchechtnutím, možná trochu zcestně, ale byla to asociace, jak jsem se tak koukal na kávovar.. |
| |
| soukromá zpráva od Ethan Foster pro Usoudil jsem tedy, že bych si svoje vlastní vtípky měl nechat raději pro sebe a natáhl jsem se pro cosi v otevřené lednici, kterou jsem posléze zavřel a přešel ke kuchyňské lince. Shovívavě jsem se na Johna podíval a pokýval hlavou, sledujíc, jak zjevně chystá sklenice i pro Gabby, která tu ještě nebyla a bude na tom možná z nás tří nejhůře… Věděl jsem, a určitě i Johnovi to bylo jasné, že nikdy moc nepila, že na to není zvyklá, ale zase toho tolik nebylo, takže… Snad to bude všechno v pořádku. Trochu mě svrběl jazyk, jak moc jsem se chtěl vytasit s nějakou popichující a provokativní poznámkou, zvlášť když jsem slyšel, to co v noci, ale nakonec jsem se kousl do jazyka a trochu sklonil hlavu, připravujíc u toho pečivo, které jsem krájel a mazal, a zakryl tak ten pobavený úsměv, který se mi dral na ústa. „No ale myslím, že jsme si to všichni parádně užili, ne? Aspoň na to budeme všichni dost dobře vzpomínat. Nezapomenu na ten okamžik, kdy ti Gabby usnula skoro v náručí… vždycky pak roztomile mumlá ze spaní,“ uchechtnul jsem se pobaveně, načež jsem se na něj podíval s povytaženým obočím a nadechl jsem se k odpovědi, když tu náhle se objevila příchozivší Gabby, zívající od ucha k uchu, s rozcuchanými rozpuštěnými vlasy a tak tak se zadržela o bar, kde se opřela a přivřela oči, nicméně se nadechla a překvapila nás, nebo aspoň mě, když se vytasila celkem duchaplně… „Kdo mě poprvé zažil s kafem bez kofeinu?“ |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Na chvíli jsem si Ethana podezřívavě změřil pohledem, jak mě u té jeho poslední věty bodl osten žárlivosti. Ale pak jsem se uklidnil s tím, že je spíš takový Gabbyn bratr a že těmi "roztomilostmi" ze spaní nemyslel nic konkrétního. Bohové, ať mi ta představa ihned vypadne z hlavy, nebo se zblázním! Radši jsem to zamumlal tou vzpomínkou na kafe bez kofeinu, ale jako na potvoru se zjevila Gabby, neuvěřitelně sexy s těmi rozcuchanými vlasy.. a k mé velké smůle i s dokonalým sluchem, což se mi ani trochu nehodilo. Ale na druhou stranu.. stejně bych se k tomu někdy přiznal, tak proč ne teď? "Ehm.. no.. dobré ráno, Bond girl," vykouzlil jsem na tváři ten nejnevinnější úsměv, který se rázem změnil v jakýsi úšklebek, když mě u toho zase zabolela hlava. No do háje, tohle je vážně k zbláznění. Už nikdy, nikdy žádné koktejly!! "Dáš si něco k pití? Máme tu vodu, mléko, kávu.. jo, káva.. Totiž.. pamatuješ na ten den, kdy jsme byli na tom ranči v Cody a pak jsme jeli do bistra.. Přiznám se, že jsem experimentoval a za to se ti dodatečně omlouvám," znovu jsem se nevědomky zkusil zakřenit, což jen znovu popíchlo mou otravnou post-alkoholovou bolest hlavy. "au.. Nicméně musíš uznat, že to byl opravdu pěkný večer a že ses dobře prospala.. tím totálním vyčerpáním, ještě podpořeným tou výpravou na dříví do lesíka.. Nakonec jsem jednu ruku dal nahoru, jakože se vzdávám, načež jsem jí druhou rukou hned na to podal skleničku. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro A v podstatě to byla lež… Ale chtěl experimentovat. Ale to přeci neznamená, že mi musel lhát… Ale přistoupila bys na to? Na kafe bez kofeinu, když je to tvá závislost? Ozval se nakonec můj hlásek. Zírala jsem na Johna ještě notnou chvíli, absolutně nechápajíc jeho výraz a ještě to, že mi nabízel pití… a nakonec i sklenici. Zapomněla jsem téměř i dýchat, nejen mluvit. Ethan, který zrovna dochystal snídani očividně vycítil napětí ve vzduchu a raději se tiše a taktně vytratil do koupelny. Jeho odchod mi nakonec pomohl z letargie, načež jsem se pousmála, když jsem si všimla Johnova zašklebení, ale v tu ránu jsem se zašklebila taky. Opět. „Myslím, že si dám raději mlíko. Co kdybys chtěl náhodou experimentovat zase s kávou?“ Utrousila jsem nezvykle sarkasticky, převzala si od něj s tichým poděkováním sklenici a bez dalších řečí či snad pohledů jsem se rozešla k jídelnímu stolu, kde jsem se usadila. Tohle asi jen tak nevstřebám… a kocovina mi v tom vážně nepomáhala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Tak trochu jsem tu celou situaci nemohl strávit, pochopit. Vždyť tyhle věci se běžně dělají, když si člověk z někoho chce vystřelit, obrazně řečeno.. a navíc nic nepoznala. Byl to jen nevinný pokusný žertík a ona z toho hned dělá velblouda.. nebo vědu.. sakra, kdyby mě jenom nebolela ta hlava jako střep! Díval jsem se na ni, náhle naprosto opatrný a stále si kousajíc ret, jak jsem se u toho snažil přijít na nějaké řešení, díky kterému by se zase uvolnila atmosféra a všechno bylo v pořádku. Tak trochu jsem doufal, že Ethan by mi mohl pomoci už jen svou přítomností, ale jako na potvoru odešel do koupelny.. A já tu teď zůstal sám s nečekaně rozlícenou dračicí, která zatím jen tiše vyčkává na chvíli, kdy mi půjde po krku.. Určitě!.. Mračil jsem se a lámal si hlavu s tím, jak z toho ven. Nechtěl jsem to, vůbec jsem nechtěl tuhle situaci a obzvlášť ne, když tu byl Ethan. Vzal jsem si svou sklenici s vodou a pořádně se napil na kuráž. Vzal jsem talíř s pečivem, které Ethan připravil, a odnesl jsem to na stůl před Gabby, posadil jsem se naproti ní a chvilku jsem mlčel, dívaje se na panorama Manhattanu. Spolknout svou hrdost, to je jeden ze základních pilířů dobrého vztahu.. nevím už, kde jsem to četl, ale utkvělo mi to v hlavě a teď se to hodilo použít.. "Omlouvám se, Gabby.." řekl jsem pak do ticha. Netušil jsem, že si to tak strašně vezme, vždyť to byla jen legrácka.. "Bylo to ode mě hloupé, dětinské a.." mračil jsem se dál na okno, sem tam se kousajíc do rtu. "Už si nebudu dělat legraci na tvůj účet, chápu, že jsem přestřelil a bylo to opravdu neomalené zvlášť proto, že jsem ti o tom neřekl a v podstatě jsem tě podle donutil pít něco, co jsi vůbec nechtěla." Podepisuji si svůj rozsudek smrti.. Au, ta hlava.. Odtrhl jsem pohled od okna a přesunul jej na Gabby. Nikdy jsem si nepřipadal tak strašně.. jak malý kluk, jehož chůva právě v jeho přítomnosti sdělila všechny jeho prohřešky rodičům. "A chápu, že jsi na mě naštvaná a toho lituji nejvíc, protože jsem nikdy nechtěl, abys byla nešťastná nebo takhle naštvaná, naopak. Omlouvám se.." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Probudilo mě až teprve cinknutí nádobí, když přede mne postavil nachystanou snídani. Nevěděla jsem, co v tu chvíli říct. Stačilo se podvědomě ošít a loupnout pohledem po Johnovi, který se raději díval na obrysy Manhattanu z protějšího okna, než aby se koukal na mě. Asi se cítil hodně provinile, nebo taky ne. Třeba zvažoval, jakou lež mi poví tentokrát, nebo třeba jen docházel k tomu, že se mnou nechce být, protože mi musí všechno vysvětlovat… napadlo mě mimoděk a měla jsem co dělat, abych se nutkavě nezvedla a neutekla do ložnice, kde bych se na dlouhou dobu zavřela. Překvapilo mě však, když John promluvil, ta chvíle ticha mi přišla nekonečně dlouhá a sžíravá. Podívala jsem se na něj znovu, velmi opatrně a všimla si, že se mi přitom nedívá do očí. „Proč? Proč se mi nedíváš do očí, když mi něco takového říkáš?“ Skočila jsem mu do toho, leč s tišším hlasem, nikoliv zvýšeným. Nechtěla jsem se hádat, ale taky jsem chtěla, aby byl ke mně skutečně upřímný a pokud se chtěl omluvit, tak aby mi to řekl do očí. Takhle jsem se cítila podivně… jako kdybych to byla já, kdo si tady vymýšlí a je naštvaný v podstatě na nedůležité věci. Ale pro mě to důležité bylo… Nakonec jsem to však nevydržela, a když skončil, pohlédla jsem na druhou stranu, jen na krátkou chvíli, snad ubezpečujíc se, že Ethan je ještě stále v koupelně. Zvedla jsem se ze svého místa a pár kroky jsem se přiblížila k Johnovi, kterého jsem asi pravděpodobně překvapila, když jsem se mu následně posadila na klín, jeho ruce si dávajíc kolem pasu, přičemž jsem tu jednu vzala a políbila jí na hřbet dlaně. Podívala jsem se mu do očí a trochu se pousmála. „…Ale já přece neříkám, že si nemáš ze mě dělat legraci. Nechci aby ses měnil, jen... Tohle bylo prostě… Nerozumím tomu, myslela jsem, že mi to vysvětlíš. Nechtěla jsem vypadat jako ta špatná. A přiznám se, v první chvíli jsem dostala strach, napadlo mě, jestli jsi ke mně opravdu upřímný… Promiň,“ zatvářila jsem se provinile a sklopila pohled. Bála jsem se, že to bude on, kdo teď bude naštvaný. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro A zatímco se Gabby dál dívala na mě a pak uhnula pohledem jinam, rozhodoval jsem se, že bych jí mohl vysvětlit, proč jsem se díval jinam.. proč jsem v podstatě zbabělec. Jenže než jsem se vzmohl na slovo, Gabby nečekaně vstala. Sledoval jsem její počínání, snažíc se odhadnout, co má v plánu. Překvapeně, leč automaticky jsem se odsunul a natáhl ke Gabby ruce, aby se mi mohla uvelebit na klíně. Objal jsem ji, jak sama chtěla, a dál jsem se jí díval do očí, ačkoliv pořád ještě poněkud podmračeně. "Ne, já.. bál jsem se.. Měl jsem dojem, že jsi na mě naštvaná a tím pádem by ti bylo nepříjemné, kdybych se na tebe díval a tak jsem neměl odvahu.. Promiň.. zase ty předsudky.." povzdechl jsem si, přičemž jsem na chvíli opřel čelo o její rameno. Pak jsem hlavu zase zvedl a podíval se jí znovu do zelených očí. "Omlouvám se, vynasnažím se se sebou něco udělat. Vím, že to se mnou nemáš snadné, ale varoval jsem tě. Padouch, vzpomínáš? U Firehole Falls jsme o tom mluvili.. jako kdyby to byla celá věčnost.." vztáhl jsem jednu ruku k její tváři, přes niž jsem něžně přejel konečky prstů. Dokonce jsem se i pousmál na tak dlouhou dobu, dokud mi u toho spánkem zase neprojela tupá bolest. "A promiň.. byl jsem tehdy prostě jen zvědavý, jestli poznáš rozdíl a.. už to neudělám, slibuji. Chci pro tebe jenom to nejlepší, víš to?" zadíval jsem se jí vážně, téměř naléhavě do očí. Chtěl jsem, aby věděla, že mi jde hlavně o to, aby byla spokojená ona, že mi na ní záleží a že všechno ostatní je podřadné.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jeho reakce, přesněji jeho slova mne však překvapila. Nečekala jsem, že by se bál, že by měl vůbec takové pocity. Myslela jsem, že je nad věcí, že se bude spíše zlobit na mě. A záhy jsem se zastyděla ještě víc, že jsem si o něm vůbec něco takového myslela. Neměl přeci důvod, aby se na mě zlobil, on přece takový není! Ohradila jsem se po sobě samé v duchu a podívala se na něj, zrovna ve chvíli, kdy si čelo opíral o moje rameno. V tom okamžiku se ve mně vzedmula chuť jej políbit a obejmout. Uvědomila jsem si, že to pro něj není zrovna jednoduché, zvláště pak v takovém stavu a rozpoložení v jakém se nacházel. To jsem si zase vybrala chvíli. Opětovala jsem mu pohled do očí, ale než jsem stihla cokoliv říct, jenom se nadechnout, tak pokračoval dál s připomínkou rozhovoru u Firehole, na nějž jsem si vážně nevzpomněla. Ale nyní se mé myšlenky ubíraly tím směrem, vzpomínaje na to, co bylo tehdy řečeno. „… Neomlouvej se už. Já se zase vynasnažím tě zbavit toho strachu a předsudků. Asi to nebude jednoduchá cesta, ale někdy to tak prostě je… Já jsem naopak ráda, že jsi komplikovaný, že to s tebou není jednoduché. Něco mi říká, že je to právě dobře,“ Pousmála jsem se s krátkým přivřením očí, když k mé tváři vztáhl dlaň a prsty mi po ní přejel. Ach, bohové… Jak moc mi tohle chybělo… Pak jsem oči otevřela a znovu se mu zadívala hluboko do očí. „Vážně si myslíš, že už nebudeš experimentovat?“ Povytáhla jsem obočí a trochu škádlivě se pousmála. „Vzpomínáš si i na tu chvíli, kdy jsme experimentovali se Skotskou?... Myslím, že by byla škoda, kdybychom přestali experimentovat,“ podotkla jsem s nevinným výrazem, ale v očích mi zajiskřilo. Všimla jsem si ale, že John má velký bolehlav, protože mu úsměv povadl, a já dle jeho výrazu, který zase tak moc neudržel, poznala, že ho hlava pěkně bolí a vystřeluje nepříjemnou bolest. Naklonila jsem se k němu a zlehounka políbila jeho spánek, pak tvář a nakonec koutek úst. „Já vím, a moc si toho vážím… Mám tě ráda, Johne,“ zašeptala jsem mu do rtů, možná jsem se u toho ještě zachvěla, jak jsem si v další vteřině uvědomila, co že jsem to vlastně vypustila, ale nechtěla jsem svá slova brát zpátky. Obzvlášť, když jsem to myslela opravdu upřímně a vážně a byla to čistokrevná pravda. Nechala jsem ho ty slova vstřebat a pak se natáhla k talíři, z něhož jsem vzala kousek pečiva, ze kterého jsem si ukousla a nabídla pak s přidušeným smíchem Johnovi z vlastních úst, když jsem se k němu naklonila znovu, tentokráte však s pořádným ukousnutým soustem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nebyl jsem přesto schopen slíbit, že to se mnou bude jednodušší. Bylo to pro mě nové a pořád jsem nevěděl, jak to ve vztazích chodí. Tak nějak jsem tušil, že je to o kompromisech a přizpůsobování se. Jen jsem ještě nedokázal odhadnout, do jaké míry se musí přizpůsobit jeden druhému, aby z toho byla harmonie a ne tyranie jednoho. Napadlo mě, v čem jsem se vlastně já přizpůsobil Gabby a.. popravdě, moc toho nebylo. Měl bych se nad tím pořádně zamyslet a dost možná bychom tohle mohli probrat později, až bude vhodnější chvíle. "To bylo příjemné experimentování, každopádně to jen potvrzuje to, co ti chci říct. Totiž, že nebudu experimentovat, aniž bys s tím sama souhlasila.. A kromě toho, kávu připravoval Ethan, jen pro tvou informaci," konstatoval jsem s narážkou na ten její sarkasmus v kuchyni a lehce ukřivděně jsem se u toho zašklebil. Ale chtěl jsem se ještě ujistit, že i přes ty všechny moje hlouposti, co dělám, ví, že pro ni chci jen to nejlepší a že mi na ní neskutečně záleží. Ovšem, nečekal jsem takovou odezvu. Zavřel jsem oči, když mne políbila na spánek a nechal jsem se dál laskat jejími polibky, dokud.. Prudce jsem otevřel oči a těkal pohledem po jejím obličeji. Ta věta mi v ozvěnách tepala v hlavě společně s tepem mé krve, kterou jsem celou dobu vnímal díky tomu bolehlavu. Konsternovaně jsem vnímal jen tu větu, nic víc, žádné myšlenky, jen Mám tě ráda, Johne.. pořád dokola a dokola. Po chvilce mi koutky úst vystřelily nahoru do úsměvu, který se nicméně skryl do polibku, při kterém jsem si Gabby na chvilku přitáhl do těsnějšího objetí a pak ji nechal natáhnout se pro snídani. Slova se mi nicméně zadrhla někde uvnitř a do krku ani nedoputovala, takže jsem mlčel, ale i tak jsem se cítil téměř blaženě, což by mohlo být nevysvětlitelné ještě před měsícem, ale.. zřejmě jsem udělal značné pokroky. "Tebe ta tvoje nenasytnost u jídla jednou zabije.." utrousil jsem z legrace a s chutí jsem si ukousl malý kousek z nabízeného sousta. Pro jednou jsem ignoroval bolest hlavy a prostě jsem se to pokoušel zajíst, ale.. nejspíš byl čas na trochu nápomocné chemie. "Ty nemáš kocovinu? Přišlo mi, že jsi toho musela vypít tolik, co já a po pravdě.. jsem z toho totálně mrtvý muž.." usmál jsem se, přemýšleje, jestli si opravdu vezmu prášek, nebo na to pomůže přísun čerstvého vzduchu..? Možná bych mohl otevřít dveře na terasu, ale.. nechtělo se mi pouštět Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vzpomněla jsem si na několik okamžiků, když se o něj pokoušel infarkt, načež jsem se napjala, když jsem si uvědomila svá vlastní slova, tu větu, kterou jsem mu tiše zašeptala. Překvapilo mě, že zeširoka otevřel oči a nakonec se pousmál. Čekala jsem snad všechno, že se zamračí, že se vymluví a raději mě přenese na židli, nebo prostě cokoliv, aby mě ze své blízkosti dostal, ale on se pousmál. Viděla jsem na něm i známky bolehlavu, ale … on se pousmál. Zadrhl se mi dech v hrdle, nemohla jsem ani nic říct a jen jsem omámeně přivřela oči, když si mě přitáhl v polibku, který jsem prohloubila a setrvala tak ještě chvíli v jeho bezprostřední blízkosti, které jsem se nemohla nabažit. Nepotřebovala jsem od něj ty slova slyšet, stačilo mi slyšet jeho bušící srdce, podívat se mu do očí a věděla jsem… věděla jsem, že mě má rád. Chtěl pro mě přeci jenom to nejlepší, abych byla šťastná a to přece nebyla žádná charita… Jen jsem se zašklebila na tu poznámku o kávě, protože mi přišla nepatřičná, ale pak jsem si uvědomila, že to byl zkrátka jen jeho typický a charakteristický smysl pro humor. „Samozřejmě, že ji mám, ale nepoddávám se tomu. Navíc já toho zase tolik nevypila. Copak si nepamatuješ, že jsem ti pak část přenechala?“ Povytáhla jsem obočí a pobaveně se zašklebila, přičemž jsem se zašklebila ještě víc, protože i mně se ozvala ostrá bolest hlavy, jako kdyby se mi do ní zapíchlo ledové pichlavé ostří. „Tohle bude vskutku zajímavý den,“ zamumlala jsem a rozmazala mu džem po spodním rtu, než jsem se k němu naklonila a slízla. Měla jsem na to prostě chuť, bylo to spontánní gesto a tady doma jsem si to dovolit mohla. Jen jsem si dávala pozor na to, abych se mu na klíně moc nevrtěla. Nechtěla jsem zase až tak moc provokovat. „Nejen u jídla,“ zakřenila jsem se výmluvně a pohoupala ve vzduchu nohama. „Ten tvůj apetit taky není k zahození,“ to už jsem provokativně zavlnila obočím, červená až po špičky uší. „Ale teď vážně… Vidím na tobě, že ti není dobře, tak počkej, donesu ti prášek,“ jako kdybych mu četla myšlenky… polkla jsem sousto, dostala se zpoza jeho objímajících rukou, i kdyby mě nechtěl pustit a odešla krátce ke kuchyňské lince, kde jsem se natahovala po skříních, až jsem konečně našla kýženou chemii, jež jsem následně donesla Johnovi přímo pod nos. To už se i otevřely dveře od koupelny a objevil se Ethan. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Jen jsem zamyšleně přikývl, protože Gabby měla pravdu. Pokud budeme oba takhle.. mrtvý a mrtvější, Ethan z nás nejspíš bude mít psinu a zároveň s námi ale moc zábavy nebude a to jsem nechtěl. Takže prášek byl tím nejjednodušším řešením, jak z této prekérní situace ven. Ale nechtěl jsem ji pouštět, ne teď. Jen jsem se trochu zamračil, jak jsem nečekal to, že mi Gabby dá marmeládu na rty. Měl jsem tendenci ucuknout v domnění, že mi to spíš natře na nos, ale asi to bylo tou kocovinou, že jsem se k úhybnému manévru neměl. Odměnou mi pak byl další polibek, který jsem si ukradl, když si Gabby tu marmeládu chtěla přivlastnit. Nakonec jsem se i přes tupou bolest hlavy zakřenil. "Myslím, že s tím apetitem jsme na tom úplně stejně, jak o tom tak přemýšlím," uchechtl jsem se a u toho se kousl do rtu, jak mě do spánku bodla ta ostrá bolest. "Asi.. asi to bude nejlepší," připustil jsem nakonec a pustil jsem ji. Hned na to jsem vstal a otevřel dokořán dveře na terasu. Zase jsem se posadil zpátky a počkal na Gabby, poděkoval jí a vzal si prášek, který jsem zapil zbytkem vody ve sklenici. Ani jsem si nevšiml, že se zase Ethan objevil. Jen jsem natáhl ruku ke Gabby, jestli bude chtít zase zpátky na klín.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro To musím vyzkoušet znovu, neboť když se tak durdí, je neuvěřitelně sexy, plánovala jsem si zcela nevinně v mysli, mezitímco jsem ještě seděla na jeho klíně, zároveň plánujíc to, že mu skočím pro ten prášek. Když jsem se vracela zpátky od kuchyňské linky, ještě jsem nakoukla ke koupelně, ale jen na okamžik, protože jsem myslela předně na Johna a to, že ho bolí hlava… Nebožátko moje… Podala jsem mu to, a když pak natáhl ke mně ruku, se spokojeností a jiskřivýma očima jsem se mu posadila zpátky na klín, usmívajíc se na něj jako to nejvřelejší sluníčko a sklánějíc se k němu, abych mu věnovala něžné políbení na tvář, ve snaze mu ten stav s kocovinou trochu polepšit. „Rád vás vidím takhle pohromadě hrdličky… Každopádně, co máte v plánu po zbytek dne? Já bych možná pro začátek navrhoval procházku po parku, venku je docela pěkně, tak by bylo škoda se zdejchnout někam dovnitř. Co myslíte?“ Ozval se Ethan a ve mně málem hrklo, protože jsem to nečekala. A už vůbec jsem nečekala to oslovení s hrdličkami. Vnitřně jsem se totiž obávala Johnovy reakce, jak se na to bude koukat a tak… jestli se třeba nebude zlobit a nebude chtít Ethana vynést ven v zubech. Opatrně jsem se na něj podívala. „Já myslím, že je to dobrý nápad. Myslím, že by to i pro tu naši společnou kocovinu bylo nejlepší, hm?“ Pozvedla jsem obočí a pátrala v Johnově tváři, třebaže jsem odpovídala i Ethanovi, který mezitím zasedl za stůl, podíval se k terase a dal se do jídla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Otočil jsem k němu hlavu, poslouchaje i zbytek toho, co nám chtěl říct. Neměl jsem vůbec nic proti, naopak. Cítil jsem, že ten lehký vánek z terasy má sám o sobě zázračné účinky a být přímo na čerstvém vzduchu bude prostě nejlepší - pro nás pro všechny. "Jo, jo.. souhlasím. Jen přemýšlím, jestli přímo park, nebo pak nezajít třeba.. někam ke kašně..? Ale mohli bychom si dát zmrzlinu.." přemýšlel jsem nahlas, dívaje se z Gabby na Ethana a zpátky.. Plán byl celkem jasný a tak jsme to mohli pokládat za vyřízené. V klidu jsme se nasnídali, napili a pak už zbývalo jen hodit na sebe nějaké vhodnější oblečení, než samotné plátěné kalhoty na spaní (v mém případě). Vzal jsem si svou obvyklou kombinaci oblečení - tmavé kalhoty, bílé triko s potiskem a za límec jsem si zastrčil sluneční brýle (nezbytné pro post-alkoholický stav kvůli přežití na přímém slunci). Vzal jsem si i nízké jednoduché boty, naprosto skvělé pro léto, protože jsem se nemusel otravovat s ponožkami. Mobil jsem si nechal doma, ale.. dostal jsem menší nápad. Než jsme vyrazili, na chvilku jsem zaplul do knihovny, kde jsem měl v některé polici na knize strčené frisbee, se kterým jsme si sem tam chodívali házet s Loganem a Jenny. Třeba by si ti dva taky chtěli zahrát.. ale uvidíme. Jako aktivita v parku to bylo prostě dokonalé.. "Hmm.. Gabby?" rozhodoval jsem se ještě, než jsem pokračoval v dotazu. "Budeš si brát foťák? A.. nějakou kabelku?" podíval jsem se na ni nevinně s ohledem na frisbee, které se mi nechtělo tahat jen tak v ruce. Ale pokud se Gabby nechtěla tahat kabelkou, měl jsem v šatně pár sportovních malých tašek přes rameno, do kterých se házely takové ty drobnosti, když se s tím člověk nechtěl tahat po kapsách.. Pak už jsme konečně vyrazili. Ethana možná mohla překvapit přítomnost pánů Atkinse a Linuse, kteří nás svorně pozdravili, usmívajíc se u toho od ucha k uchu.. že by si pouštěli záznam kamer ze včera?.. napadlo mě paranoidně, ale radši jsem se tím nezabýval. "Tak.. kudy to vezmeme? Jsme zhruba uprostřed mezi dvěma branami do parku.. Možná.. vpravo, směrem k zoo, kde je zmrzlinář s tou nejlepší zmrzlinou na Manhattanu..?" nadhodil jsem, když jsme vyšli z domu na ulici.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nakonec, když to vypadalo, že je všechno v pohodě jsem si uvědomila, jaký mám vlastně hlad, takže jsem se začala zaobírat jídlem, úplně vypouštějíc tu skutečnost, že jsem celou dobu seděla Johnovi na klíně. Ale bylo mi tam moc příjemně a nechtěla jsem se svého místa jen tak vzdát, samozřejmě s ohledem na Johna. Kdyby mu to bylo nepříjemné, rozhodně bych si odsedla, ale vypadalo to, že i on je spokojený a tak jsme mohli všichni společně posnídat a tak dále. Dokonce jsem vypila i hrnek své oblíbené kávy, která byla o dost jiná, než jak jsem byla zvyklá, ale to bylo tím, že byla o hodně kvalitnější. Ethan už byl nachystaný, takže řada zbývala na nás dvou s Johnem. Na nějakou tu chvíli jsem si zabrala koupelnu, načež jsem z ní přešla do šatny, kde jsem si zároveň česala vlasy a vybírala i oblečení, co si vezmu na sebe. Nějak moc jsem to neřešila, protože sázka už byla za námi, takže jsem si jak bylo mým zvykem, vzala kratší šortky a tílko s výstřihem na zádech a menší tašku coby kabelku, která měla delší popruh, takže jsem si ji mohla přehodit přes záda křížem. Vzala jsem si do ní mobil i foťák. Zrovna jsem si nazouvala jednoduché sandále, když se ke mně otočil John se svou otázkou a já automaticky souhlasně přikývla a natáhla k němu ruku. „Jo, všechno mám tady… Ach, samozřejmě, ale nebude to zadarmo, pane Mariano,“ cukla jsem u toho pobaveně koutky a v mých očích zajiskřilo, takže bylo jasné, na copak asi tak mohu myslet. Nicméně jsem si poté převzala frisbee, na které jsem se zazubila, už si živě představujíc, jak si hážeme a děláme samé blbosti. Schovala jsem jej do kabelky a mohli jsme pak všichni vyjít jak z bytu, tak i z velkého domu, míříc do parku. Ethan byl tak trochu překvapený, i když to nedával na sobě zase tak moc znát, jen se zkoumavě zahleděl na pány u recepce a pak se začal věnovat nám oběma, přitom zase něco vykládajíc. „Musíme na zmrzlinu, co když nám ji vyprodají?“ Vyhrkla jsem dychtivě na oba pány, jen co jsme se ocitli venku na čerstvém vzduchu a já hyperaktivně poskakovala kolem nich, zubíc se na všechny strany, nedbajíc nějaké té kocoviny, ze které mě třeštila hlava… Ale už o dost míň. Měla jsem sto chutí Johna vzít za ruku, ale… Nakonec jsem se vtěsnala mezi Ethana a Johna tak, že jsem se zahákla za jejich rámě, vyplázla na každého střídavě jazyk a vykročila dopředu. Na nose jsem měla posazené sluneční brýle, a protože jsem měla povídavou tak jako vždycky, nezapomněla jsem Ethanovi říkat všechno, co jsem si pamatovala o parku, i všechny zážitky, co jsem tu zatím měla. Má pusa byla k nezastavení, že jsem snad ani nestačila dýchat, jak se záhy potvrdilo, když jsem se nahlas nadechla, natahujíc do plic všechen vzduch. Nakonec jsme došli ke zmrzlináři, kterého jsem překotně pozdravila s pohledem na Johna, přemýšlejíc, jak že to bylo v italštině… Ethan se na mě pobaveně uchechtnul a zakroutil hlavou, takže jsem mu za odměnu slízla kousek zmrzliny, když si ji převzal a nečekal můj zákeřný manévr. Nicméně aby to nebylo Johnovi líto, tak jsem se i jemu pokusila slíznout zmrzlinu, nevinně se pak uculujíc. „Jsem vrchní ochutnavač, abyste nepozřeli něco jedovatého, víme? No nekoukejte tak na mě, myslím na vše bezpečí, pánové, měli byste si mě vážit a děkovat mi,“ ušklíbla jsem se na ně, ale velmi pobaveně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Moc jsem toho nesnědl - kvůli té kocovině, ale i tak jsem se cítil o dost lépe, než po bezprostředním opuštění postele. Teď už jsem jen čekal, kdy konečně zabere ten prášek.. "..podej mi brk a řekni, kam že ti mám za to frisbee upsat duši..?" odpověděl jsem s pokřiveným úsměvem a podal jí frisbee. Samozřejmě jsem jí za to řádně poděkoval, jak se na vychovaného gentlemana sluší a patří. Bezprostředně před vyjitím z domu jsem si nasadil brýle a popřál pánům hezký den s tím, že se domů hned tak brzy nevrátíme.. Gabbyno i Ethanovo povídání jsem poslouchal, sem tam na něco přikývl, ale k nějakému mluvení bych se přes ty dva stejně nedostal, což jsem i tak neměl v plánu. Dokud nezačala Gabby přednášet o parku a následně vyprávěla o zážitcích z předchozích dní, čemuž jsem se musel tiše smát. Samozřejmě jsem byl připraven jí kdykoliv přispěchat na pomoc, když jí nějaká informace vypadla a ona si nemohla vzpomenout, ale jinak jsem si i já užíval to její vyprávění, vnímajíc i takové postřehy, které bych si sám ani neuvědomil. "Buongiorno, Pepe, come stai?" začal jsem už navykle na zmrzlináře pokročilého věku, který se tu střídá se svými dvěma syny (jeden z nich zde byl, když jsme si zmrzlinu dávali s Gabby posledně). Jen jsem se zaraženě podíval ke Gabby, která ve stejnou dobu jako já pozdravila zmrzlináře. Zakřenil jsem se na ni a pokrčil omluvně rameny. "Va bene, va bene, amico. Cosa vuoi oggi?" odpověděl a pohledem si pak změřil Ethana s Gabby, jimž věnoval oslňující vrásčitý úsměv. "Tre gelato, per favore e.. momento.." zvedl jsem ukazováček coby gesto, aby počkal, přičemž jsem se podíval na Ethana s Gabby. "Dáte si na to nějakou polevu?" počkal jsem, jak se rozhodnou a přetlumočil jsem jejich přání, takže jsme pak hned měli v rukou dokonalou italskou zmrzlinu dle našeho přání. Zaplatil jsem a rozloučil se se staříkem, zatímco Gabby útočila na Ethana. Zrovna jsem si uklízel peněženku do kapsy, když se Gabbyna pozornost přesunula k mé zmrzlině s jahodovou polevou, což jsem nečekal. "Potvoro!" zaprotestoval jsem chabě, protože mi koutky zákonitě cukaly, zvlášť po tom jejím prohlášení na konec. "Měli bychom ti být vděční za to, že nám bez mrknutí oka sníš půlku zmrzliny? No tak to ti teda pěkně děkuji," dodal jsem s úšklebkem, ale hned na to jsem se usmál, aby si můj sarkasmus nevyložila špatně. Pokračovali jsme pak dál po parku v zmrzlinovém opojení. Abych pravdu řekl, zmrzlina byla přesně to, co jsem potřeboval. Taková ta sladká tečka za mou kocovinou. Prášek už konečně zabral a zmrzlina jen uspíšila můj návrat do běžného života.. Brzy jsme došli až ke Strawberry Fields, kde jsme s Gabby vlastně ještě nebyli. Na lavičkách sedělo dost lidí, někdo se fotil u Lennonova memorialu na zemi, někdo kousek dál odsud hrál Beatles-songy na kytaru a lidé se sem tam přidávali se zpíváním. Byla tu parádní atmosféra, obzvlášť v dnešní pěkný letní den.. Strawberry Fields |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro U zmrzlináře jsem byla zaujatá italštinou, které jsem nerozuměla, což ještě umocnilo mou touhu se ji naučit, poněvadž jsem byla zvědavá, o čem se John baví, co vlastně povídá… Bylo to vidět i na mém pohledu, ve kterém se má vrozená zvědavost zrcadlila, avšak kupodivu jsem mlčela. Možná to bylo tím, že jsem jako první dostala do rukou svou oblíbenou zmrzlinu s čokoládovou polevou… „Takový děkovný proslov jsem nečekala, docela mě to dojalo… Každopádně bys mě mohl naučit italsky, co říkáš? Prosím…?“ Dělala jsem si z Johna srandu, ale pak jsem na něj upřela doslova prosící štěněcí pohled zelených očí, tušíc, že by tomu prostě nemohl odolat. A já jemu neodolám nikdy, napadlo mě hned na to, když jsem se bezděky zaměřila na jeho oči a především rty, když měl tu svou zmrzlinu. Ale přeci jen jsem si neodpustila kontrolní pohledy, když jsem věděla, že Johna bolí hlava, doufajíc, že mu ta zmrzlina a pobyt na čerstvém vzduchu udělá jedině dobře. A asi i ano, protože mi připadal tak trochu uvolněnější a v příjemnějším rozpoložení, třebaže se pořád tvářil tak typicky, jak u něj bylo obvyklé. Usmíval se, ne nějak přehnaně a teatrálně, ale tak nějak příjemně. Byla jsem za to opravdu ráda a hned mi bylo lépe. Ethan nám začal vyprávět svoje historky z baru, sem tam se i na něco zvědavě zeptal, v čemž jsem dala prostor hlavně Johnovi, protože já o NY zase toho tolik nevěděla, a krom toho jsem si užívala svou zmrzlinu, která mi pomalu ubývala. Pomalu, protože jsem se dívala kolem sebe a do toho ještě hbitě se vší svou hyperaktivitou poskakovala a ukazovala na všechno, co mě zaujalo. Přesně jako malé dítě, které hltá každý sebemenší detail a má potřebu se o vše podělit s ostatními. „Tady je to úplně úžasné!“ rozplývala jsem se celou dobu, sledujíc všechny ostatní lidi. Někteří posedávali, druzí se fotili, do toho všechno zněla hudba, která to všechno příjemně podkreslovala… Tu jsem si najednou vzpomněla na svůj malý foťák, který jsem si strčila do své malé tašky přes rameno a hned jsem se jej jala vytáhnout, přičemž mi málem spadla zmrzlina. Do ruky se mi však dostalo frisbee, které jsem i navzdory původnímu úmyslu vytáhla na světlo světa a pobaveně se uchechtla. Kluci stáli stranou a o něčem se bavili, neboť jsem jim nevědomky pořád utíkala, když jsem musela být u všeho, co mě zaujalo co nejdříve. „Johne! Ethane! Pojďme si házet!“ Vyjekla jsem na ně s přemírou nadšení, jež ze mě sálalo na kilometry. Byla jsem tak nadšená, tak strašně moc, že jsem prostě a jednoduše na nic nečekala a společně se svým zvoláním jsem jejich směrem hodila onen předmět, kterým nakonec byl kornout s mojí zmrzlinou… jak jsem si uvědomila až pozdě, zrovna v okamžiku, kdy jsem ho hodila na Johna, který to pravděpodobně nečekal a tak to schytalo jeho tričko. Krve by se ve mně nedořezal v tu osudnou chvíli, okamžitě si dávajíc dlaň přes otevřená ústa s vytřeštěnýma očima a rozšířenými zorničkami. Bude se John fakt hodně moc zlobit? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Povětšinou jsme si povídali s Ethanem o všem možném, poznávajíc se tak vzájemně trochu víc, třebaže mluvil především on. Byl obdobně upovídaný, jako Gabby, ale to byli asi všichni barmani. Zřejmě to mají v popisu práce.. napadlo mě bezděky, u čehož jsem se lehce nepřítomně pousmál, bavíc se představou, jak asi probíhá takový pohovor na práci barmana.. "Není důležité, jak mícháte koktejly, to se naučíte při práci, ale jestli zvládnete kecat víc, než já, máte to místo!" ..jo, asi tak nějak.. Sem tam jsem koukal po Gabby, nepřítomně otáčejíc hlavou směrem, kterým ukazovala, ale byli jsme s Ethanem natolik zabraní do rozhovoru, že jsme to nijak zvlášť neřešili. Najednou mi připadalo, jako kdyby byla Gabby malé dítě a já s Ethanem její starší bratři, kteří dohlíží na to, aby se nezatoulala při procházce po parku. Vnímat Gabby jako malé dítě není lichotivé ani pro ni, ani pro mě.. tak na to koukej zapomenout, Johne, hned! Ani jsem netušil, jak moc těžké bude v další chvíli dostát svému odhodlání nepřirovnávat Gabby k malým dětem. Než jsem se stačil podívat jejím směrem, ve vzduchu mě zaujalo cosi, co letělo přímo na mě. Jenže můj mozek z toho vyhlásil stop-stav a tak jsem na to jen nechápavě zíral, dokud jsem na hrudi neucítil jakési studené "plesk". Zavřel jsem oči v zoufalé snaze je otevřít a zjistit, že se mi to jen zdálo a že to není doopravdy.. Pomalu jsem sklonil hlavu a podíval se na zem, kde se rozpleskl zbytek kornoutu s napůl rozteklou zmrzlinou. Zamračil jsem se. Klid, klid.. jestli jí řekneš, že se chová jako nevychované děcko, budeš toho litovat.. a máme obecenstvo.. došlo mi hned vzápětí, jak jsem si periferně uvědomil zvědavé pohledy lidí okolo. Ještě chybí pes, co by se mi přiběhl vymočit na nohavici, aby to mělo ten správný punc typicky kýčovité scény amerického smolaře.. blesklo mi hlavou. Zvedl jsem hlavu a věnoval Gabby pohled s napůl zamračeným, napůl povytaženým obočím. "No.. ehm.. tohle asi bude chtít ubrousek," vymámil jsem ze sebe, držíc se ze všech sil, abych se udržel nad věcí a nevšímal si těch pohledů okolo, stejně jako jsem se snažil neříct Gabby to, co jsem měl momentálně na jazyku. Afekt je nepřítel člověka, Johne.. vybavil jsem si část svých vlastních slov, kterými jsem začínal svou někdejší práci na univerzitě někde ve třetím ročníku.. Strčil jsem do pusy poslední kousíček svého vlastního okousaného kornoutu od zmrzliny a malinkým tuhým ubrouskem, který byl pro držení omotaný kolem onoho kornoutu, jsem započal jakési zdání očisty.. hlavně, aby přestali ti čumilové civět.. myslel jsem si rozladěně. Pak jsem se sehnul, abych tak nějak posbíral rozbitý kornout Gabbyny zmrzliny do ubrousku a následně jsem se vydal k odpadkovému koši, tak nějak doufajíc, že mě ti dva budou následovat - abychom se ztratili z dohledu té spousty lidí. Tak jo. Konec, odkládám to na potom, teď si nechci kazit den. Vybírat si myšlenky jako oblečení, to je to, co potřebuji.. Rozhodl jsem se, že to hodím za hlavu a budu dělat, jakože se nic nestalo. I kdyby se mi Gabby chtěla začít omlouvat, rázně jsem změnil téma. "Co takhle si jít prostě někam na trávu zaházet s frisbee? Je škoda postávat ve stínu stromů, když je tam hezky, co myslíte?" jen jsem se tak nějak vynuceně pousmál a aktivně jsem vyrazil kýženým směrem, aniž bych čekal na odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zcela jistě mě proklínal v duchu a litoval toho, že mě vůbec zná… Povzdechla jsem si sama nad sebou a očima jsem přeskočila k Ethanovi, který byl taky zaražený a bez hnutí sledoval, co se bude dít. Nijak se k tomu nevyjadřoval, třebaže té vzniklé napjaté situaci chtěl od-pomoct něčím… ale nenapadlo ho, čím přesně. Já se na druhé straně neodvažovala k Johnovi ani přiblížit. Byla jsem strašlivě až paranoidně opatrná, plná obav a strachu, který mi rval vnitřně srdce na kusy. Co jsem zase udělala? Byl naštvaný, že jsem ho před tolika lidmi ztrapnila? Ale vždyť jsem v tom byla nevinně, neudělala jsem to schválně… a krom toho, ten John, jehož jsem poznala, by se tomu pobaveně zasmál a ještě by z toho udělal větší legraci… Ale možná jen neměl svůj den, obzvláště s tou kocovinou a bolehlavem. Stokrát raději bych byla, kdyby se na mě rozkřičel… kdyby alespoň trochu popustil uzdu tomu všemu, co se odehrávalo v jeho nitru, v jeho hlavě. Nepřála jsem si nic víc, než to vyřešit hned, třebaže by to bylo určitě nepěkné a nepochybovala jsem ani o tom, že by se mi to nelíbilo a byla bych z toho ještě víc rozhozená. Jenže takhle to bylo ještě horší. Vidět na něm, jak ho to štve, ale snaží se to dusit v sobě. Co jsem pak doma mohla očekávat, až tam budeme sami? Výbuch a explozi potlačovaného vzteku a zloby? Nebylo zkrátka lepší to řešit hned a jasně? Ale chápala jsem, že zde, na tomto místě, kde se ještě ke všemu hromadili cizí lidé, to moc dobře nešlo. Ale otázkou taky bylo, jestli by uzdu popustil i doma, kdybychom byli sami, bez diváků. „Skvělý nápad, já jsem rozhodně pro… Určitě celé dny jen sedíte a nemáte téměř žádný pohyb, takže by vám nějaký navíc neuškodil,“ ozval se Ethan s úsměvem, aniž by snad řešil to, co se stalo. Vlastně působil jako by se vůbec nic z toho nestalo a jednoduše si užíval nový den. To mě vytrhlo ze zamyšlení natolik, že jsem se po dlouhé době podívala i na Johna, kterému jsem se vyhýbala i se svým zeleným pohledem, natož abych se k němu vrhla se všemi omluvami na světě. Neměla jsem na to zkrátka ani špetku odvahy. Ethan do mě po chvilce šťouchl, samozřejmě opatrně a škádlivě pozvedl obočí, přičemž se stačil ještě více zazubit. „A-asi ano…,“ zakuňkala jsem tak trochu nepřirozeně, opětujíc mu pohled ve společnosti křečovitého úsměvu. Tohle mi prostě nebylo vlastní, dělat, že se nic nestalo a přejít to jako by nic. Byla to snad další moje chyba, která se nedala odpustit? „Pojď si zaházet, Gabby, nebo… Nebo tě hodím do kašny,“ pokusil se mě Ethan rozesmát, což se mu nakonec podařilo a mně se na rtech skutečně objevil mnohem upřímnější úsměv. Sáhla jsem do své tašky a vytáhla ono frisbee, se kterým jsem se nakonec rozběhla, že si zahrajeme. Ethan se bez problémů nechal strhnout, jen ještě loupnul pohledem po Johnovi, jako by mu říkal, ať to hodí za hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nicméně, rozhodl jsem se, že si nezkazíme den (a Ethanovi pobyt tady), kromě toho, nesnášel jsem scény. Prostě se přes to přenesu, nic se nestalo.. Jen trocha zmrzliny na triku.. Možná se pak zaskočím domů převléknout, než půjdeme někam dál.. přemítal jsem, zatímco Ethan mluvil na Gabby. Rázoval jsem k nejbližšímu volnému prostranství, kde bychom si mohli házet. Opravdu to hodila omylem? Co když to udělala schválně a prostě mě nějak testuje. Možná se mi chtěla tak nějak pomstít za to kafe bez kofeinu..? Nedokázal jsem se od toho odpoutat, pořád mi to zvonilo v hlavě. Postřehl jsem Ethanův pohled, tak jsem se jen pousmál a zavrtěl hlavou, jakože je všechno OK. Zul jsem si boty kvůli tomu skvělému pocitu trávy pod nohama, potlačil jsem nutkání sundat i triko, protože jsem pořád vnímal ten mokrý flek od zmrzliny, a konečně jsem si stoupl s očekáváním tak, abych měl k Ethanovi i Gabby stejnou vzdálenost kvůli házení. Vyloudil jsem pousmání na Gabby a čekal, komu pošle frisbee jako první.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ale no tak, Gabby! Byla to jen pouhá nehoda, nemusíš se přeci cítit pořád tak provinile! Navíc ses již omluvila… Dlouze jsem se nadechla a přesunula se za oběma muži na trávník, kde jsem si i já dovolila vyklouznout ze svých letních botek, které jsem dala úhledně k sobě a kousek opodál, aby nepřekážely. Pak už stočilo jen přejít kousek dál, blíže k nim a rozhodnout se, komu frisbee hodím. Podívala jsem se na Johna, jehož pohled, možná i snad povzbudivý, jsem téměř okamžitě zaznamenala, ale nebyla jsem si jistá, jestli mi věří. Co když si teď bude myslet, že… Ale kuš, napomenula jsem se v duchu a jednoduše jsem se rozpřáhla a hodila frisbee k Johnovi, který to určitě neměl problém chytit. Házeli jsme si… vlastně ani nevím, jak dlouho a dokonce to vypadalo, že má John znatelně lepší náladu, třebaže jsem si nebyla zase tak moc jistá, jestli se přes to všechno skutečně zvládl přenést. Určitě to pro něj bylo šokující… zarazila jsem příval výčitek a sebetrýznivých myšlenek, abych se mohla soustředit na oba muže, ke kterým jsem nakonec došla, když už jsme všichni tři shledali, že nám to tak akorát stačilo. Chtělo to něco vymyslet a mě při pohledu na Johnovo tričko napadl jeden ohromně skvělý nápad, který jsem sice netušila, jak provést (nebo lépe řečeno, nebyla jsem si jistá, jestli ho svedu tak dobře, jak jsem si to plánovala v duchu) ale za zkoušku to všechno rozhodně stálo. A možná tím napravím svou ohromnou chybu dneška. Totiž ten hozený zmrzlinový kornout, na jehož stopu na Johnovo tričko sem se pořád tak nějak soustředila, jak jsem od Johna nemohla odtrhnout oči, jež mi občas sklouzly dolů po jeho hrudi… „Co kdybychom se teď vrátili domů a… trochu se osvěžili? Něco mě napadlo a ráda bych, kdybyste nevyzvídali, ale potřebovala bych se stavit domů… do bytu,“ rozpovídala jsem se a tázavě se po nich podívala, hlavně po Johnovi, protože jsem si nebyla jistá ani tím, jestli ho nenaštvu ještě tím, že jsem jeho byt označila jako… domov. Překvapilo to svým způsobem i mě samotnou, ale bylo to celkem příjemné. Takhle nahlas říct, že mám domov… domov kde mám někoho, na kom mi neskutečně moc záleží. Stop, Gabby, zase se nerozplývej! Zhrozila jsem se sama nad sebou v duchu, a pokud pánové souhlasili a já si byla jistá, že budou… Neboť John toho mohl využít, jak mě mimoděk napadlo. Byla jsem již uvolněná, když jsme se druhou cestou vydali domů, abychom nešli tu samou, jako jsme přišli, zvláště kvůli Ethanovi, aby si to tady mohl užít a poznat to tady, i když jsme se navraceli zpátky k bytu. Byla jsem extrémně natěšená a dokonce jsem vydržela neříct ani ťuk z toho, co mi běželo hlavou. Energicky jsem si za chůze sem tam skočila, a pokud se někdo snažil vyzvídat, odpovědí mu byl jenom můj výmluvný úsměv. Nic víc. Rozhodně jsem neměla v plánu klukům cokoliv prozrazovat předem. Když jsme konečně stanuli v bytě, tak jsem zamířila do kuchyně, přičemž jsem k nim mluvila prosebným ale tak nějak i nekompromisním tónem, aby mi na čas nechodili do kuchyně a nešmírovali. „Běžte si kamkoliv, zařiďte si, co chcete, klidně si běžte na terasu, to bude ze všeho nejlepší… Teda, nechci vás vyhánět, ale…,“ podívala jsem se na ně a rozhodila výmluvně rukama. Snad to pochopili dobře, že jsem to nemyslela špatně, ale zkrátka jsem je potřebovala dostat na místo, odkud se na mě nebudou koukat. Ani jeden z nich… A to se dost těžko vysvětlovalo, když jsem nemohla skoro nic říct, jinak by bylo po překvapení. Ještě jsem svá slova doprovodila úsměvným a hodně komickým energickým gestem, aby se rozešli a zanechali mě v mém kuchyňském království. Měla jsem v plánu vlastnoručně uvařit oběd, který jsem pak chtěla zabalit do piknikového koše a poobědvat pak v parku, ale hned mi došlo, že na to asi nemáme ten piknikový koš… Ale za to na terase jsme mohli taktéž poobědvat pěkně na čerstvém vzduchu. Nebyla jsem si úplně jistá, co bych měla vlastně uvařit, ale vzpomněla jsem si na to, jak mě John učil lasagne, na které jsem dostala nehorázně velkou chuť, třebaže jsme je měli docela nedávno… Ale to by snad nebyl zase až takový problém. Doufala jsem tedy. Krom toho, byla jsem si jistá, že suroviny najdu co nejrychleji a navíc, že tu ještě všechno potřebné máme. Možná bychom mohli udělat i trochu větší nákup, napadlo mě u toho, když jsem vytahovala nádobí a začínala vařit. Nakonec se mi to všechno jakž takž podařilo, i když jsem měla fleky po obličeji, o oblečení nemluvě. Avšak to jsem si ani neuvědomila uprostřed toho všeho stresu, jak jsem pobíhala od plotny ke skříňkám, ke svému mobilu a zpět… Bylo to docela stresující a ne náhodou mě napadlo, jak to může stíhat Johnův táta, když vaří v restauraci. Nakonec jsem všechno odstavila, a naskládala všechny jednotlivé vrstvy do zapékací mísy, kterou jsem následně strčila do trouby a za patřičnou dobu, kdy jsem bezpečně věděla, že už bude hotovo, jsem vypnula i troubu. Přivoněla jsem si k hotovému jídlu a shledala, že to voní podobně, jako když jsme vařili s Johnem, což bylo pozitivní znamení. Teď už jen všechno nachystat a zavolat panstvo k obědu… Nebo jim to vlastně donést na terasu, kde už určitě seděli a debatovali. „Tak pánové, já vám tady s dovolením prostřu, protože jsem si pro vás připravila malé… obědové překvapení, doufám, že máte hlad,“ usmála jsem se na ně, když jsem se u nich objevila na terase. Musel být na mě komický pohled, když jsem se nestihla ani umýt a vypucovat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nakonec jsme se tak nějak všichni shodli, že je čas na odpočinek a tak jsme si na chvíli sedli do trávy. Tak trochu roztržitě jsem si hrál v ruce s frisbee, opřen lokty o kolena a prsty u nohou jsem probíral trávu. Vzhlédl jsem, až když promluvila Gabby s nápadem vrátit se. Kromě toho, usilovně jsem se snažil v hlavě přijít na to, co je oním tajemstvím, na nějž se nesmíme vyptávat, že mi vůbec nedocházelo, jak že to nazvala byt. "A.. co že je ten nápad? Jen pro přesnost, já nevyzvídám, pouze se ptám.." zkusil jsem to alespoň jednou a samozřejmě jsem neopomněl přidat naprosto nevinný úsměv a spiklenecký pohled k Ethanovi.. Doma mě jen překvapilo, s jakou rozhodností nás Gabby vyháněla. To byla možná malá nevýhoda mého bytu - pokud nebyl někdo vyloženě zavřený v ložnici či koupelně, měl přehled o dění v celém bytě, ať se nacházel kdekoliv. Proto bude těžké se nedívat prosklenou stěnou na Gabbynu počínání. Přesto.. "Tak mi dej ještě chvilku, prosím.." řekl jsem jí s pozvednutým prstem v gestu "čekej", abych hned na to odběhl do ložnice a pak se zase objevil, tentokrát s jiným trikem, které pokrýval nápis o Manhattanu a New Yorku, jímž se minimalizovaly veškeré možné budoucí nehody, ačkoliv bylo triko opět bílé. "Kdybys potřebovala s něčím pomoct.." nechal jsem větu viset ve vzduchu, palce jsem ukázal za sebe k terase, kam jsem se následně odebral. Povídali jsme si s Ethanem o výhledu, parku, New Yorku samotném a došlo i na povídání o Twin Falls, než se hovor přesunul k jeho nadcházející větší rodině a o rodinách všeobecně. Vybavila se mi i zmínka o tom, jak Gabby pomáhala v baru vést účty a tak jsme i toto téma rozvedli, abych z Ethana vytáhl tolik informací, kolik mi jich jen bude ochotný sdělit. Bylo to pro mě zajímavé téma, skvělé k promyšlení a k debatě s Gabby, o níž jsem se zase něco nového a fascinujícího dozvěděl. Nebyl jsem si jistý, co provádí v kuchyni, ale poskytla nám více, než jen dostatek času k probrání všeho možného, takže když se objevila na terase, už jsme jen ladily detaily ohledně plánu, jaký bar chce Ethan vidět. Překvapeně jsem vzhlédl a okamžitě jsem se začal smát. Nechal jsem Gabby, aby prostřela, ale pak jsem se hned zvedl. "Omluv nás prosím na chvilku, Ethane. Musím dojít pro Gabby," řekl jsem zdánlivě zcestně, načež jsem se s uchechtnutím rychle sklonil, uchopil Gabby a hodil si ji přes rameno. Vypochodoval jsem s ní z terasy a zamířil rovnou do koupelny, kde jsem ji zase postavil na zem. Beze slov jsem vzal osušku a cíp namočil pod tekoucí vodou. Otočil jsem se zpátky ke Gabby, jednou ruku jsem jí zlehka položil kolem pasu, zatímco jsem jí začal něžně otírat rajčatovou omáčku z tváře. "Voní to skvěle, to tvoje překvapení.." začal jsem u soustředění se na její tvář, takže jsem pak hned zase mlčel. "Ethan je fajn, dobře se s ním povídá.. je mi líto, že bude muset zítra zpátky do Twin Falls," dodal jsem k tomu nakonec a trochu se odtáhl. "Tak, už je to lepší. Chceš pomoct se servírováním?" Odtáhl jsem se úplně, abych pod tekoucí vodou propláchl špinavý cíp osušky, kterou jsem hned na to přehodil přes žebříkové topení, aby uschla. Nebyl jsem odtažitý záměrně, ale.. tak nějak se mi zase vracel ten incident v parku, na který bych nejraději zapomněl úplně. Nechal jsem Gabby prostor, pokud se chtěla ještě nějak upravit, nebo kdoví.. a sám jsem vyšel z koupelny, míříc ke kuchyni, kde jsem připravil do skleněného džbánu vodu s citronem a vytáhl tři skleničky. Pitný režim je v tomto období velmi důležitý - jak alespoň tvrdí odborníci. "Voilá, Gabby se našla.. a.. libo-li něco k pití?" pozvedl jsem džbán a skleničky, jakmile jsem se vrátil k Ethanovi na terasu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Moje překvapení se nakonec vyplatilo, jak jsem shledala, když jsem vstoupila na terasu a zahleděli se na mě oba dva. Ethan se taktéž nastejno zasmál jako John, jen já jsem nevěděla, co se děje, ale než jsem se stihla nadát, tak už si mě John přehodil přes rameno jako pytel brambor. Vykulila jsem na něj oči a trochu se i přikrčila, jak jsem v první vteřině nevěděla, co má za lubem.Ještě když se k tomu na mě celou dobu zubil… Jak něco takového mohl člověk čekat, když byl ještě ráno celkem naštvaný? A to na mou maličkost, za což jsem si mohla sama, ale… No, raději jsem se v tom nerýpala a naprosto odevzdaně se nechala odnést do koupelny, kde jsme měli svou soukromou chvilku. Stála jsem před ním, skoro se ani nehýbala, pokud se nehovořilo o rychlém mrkání a ještě divočejším tlukotu srdce, když se cípem osušky dotkl na mé tváři, kde mi počal čistit stopy rajčatové omáčky. Zkoprněla jsem, nemohla jsem chvíli vydat ani hlásku, jak jsem se soustředila na ten pronikavý pohled do jeho tváře, na jeho rysy, které byly stažený soustředěním. Snad se i mírně zamračil, aniž by to sám tušil. Pozorovala jsem ho, dalo by se říct, že až s posvátnou úctou a nehynoucím obdivem. On je tak dokonalý… ulétla mi myšlenka, načež mi i nahlas ujelo. „Můj princ se o mě tak pěkně stará…,“ Vydechla jsem trhaně a hned vzápětí jsem si imaginárně nafackovala. Bože, proč se mi tohle musí stávat vždycky v jeho společnosti? V jeho blízkosti… tak hřejivé… tak dokonalé… Zavrtěla jsem hlavou, krátce přivřela oči a podívala jsem se někam za něj, protože jsem teprve nyní cítila, jak se mi do tváří nahrnula krev. Pak mi i došlo, že celou dobu o něčem mluví a já teď musela v hlavě sumírovat a odhadovat, co všechno to bylo. „Ethan je rozhodně fajn a navíc můj velký brácha. Možná bychom se za ním a jeho rodinou mohli podívat i my dva, co myslíš? Nemyslím teď hned, ale třeba někdy. Ale jestli nechceš, tak nemusíme… já.. Nechtěla bych tě nutit do ničeho, co by ti bylo nepříjhemné,“ mluvila jsem poměrně překotně, takže mi možná ani nebylo rozumět. „Co? Tedy chci říct, prosím?“ Vylétlo mi obočí vzhůru, ale po chvíli jsem uvědoměle pokývla hlavou. „Ach, jistě… Mohl bys, byla bych ti vděčná,“ Usmála jsem se děkovně a pak, i když jsem měla chuť ho políbit, jsem se raději v poslední chvíli otočila, abych si pročísla prsty vlasy a odešla do kuchyně, kde mi John pravděpodobně pomohl se servírováním jednotlivých porcí. Teď už jen doufat, že to zvládneme zanést na terasu a že to bude poživatelné. „Tak dobrou chuť, vám oběma. A ano, ještě by to chtělo pití, na to jsem zapomněla, hned pro to.. Eh… Johne, ty jsi boží,“ uculila jsem se pak na něj, když jsem viděla, že prozíravě připravil vodu, kterou bylo nutno doplnit. „… Mimochodem o čem jste se bavili, když jsem vám dělala překvapení? Doufám, že jste mě moc nepomlouvali, protože bych se to určitě dozvěděla a… nedarovala bych vám to,“ přimhouřila jsem zelené oči a zároveň na každého ukázala vidličkou ve snaze se tvářit opravdu varovně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Jen jsem se tiše uchechtl a raději to nekomentoval. Už tak se dost červenala a tak bylo nejrozumnější přejít k jinému tématu - Ethanovi. Nakonec jsem jen neurčitě přikývl v odpověď na její slova, protože.. Zaprvé, nechtěl jsem nic moc slibovat takhle dopředu a zadruhé, vlastně jsem jí ani moc nerozuměl. Nakonec jsme se přeci jen přes to všechno (možná i díky mé nevědomé odtažitosti) dostali zpátky do kuchyně k obědu, který voněl celým bytem. Pomohl jsem, jak jsem jen dovedl a ve dvou se nám podařilo Gabbyny lasagne přenést na terasu a ještě mi zbyla volná ruka na pitivo. Gabby stihla už předtím prostřít, takže už nezbývalo, než se s chutí pustit do jídla. Jen jsem krátce pozvedl obočí na Gabbyno "Johne, ty jsi boží," přičemž jsem se zatvářil hraně samolibě a pokýval znalecky hlavou ve stylu "jak jinak, ne?" "Buon appetito, vypadá to skvěle.." popřál jsem těm dvěma a na chvíli si vychutnával pohled na svou porci. Vypadalo to a vonělo opravdu dobře a já se jen podivoval nad tím, že si to od posledně Gabby pamatovala. Na jednu stranu, nic na tom není, ale na druhou.. přeci jen to chce spoustu práce dát to dohromady a na to, jak Gabby tvrdila, že moc nevaří (vyjma lívanců), to bylo jednoduše ohromující. "Hmm.. myslím, že jsme o tobě skutečně mluvili.." věnoval jsem jí vyzývavý pohled, který ovšem vystřídalo pobavení nad tím jejím pohledem. "A když řeknu, že jen v dobrém, dostaneme pak ještě i nějaký zákusek?" zkusil jsem to a pak hned pokračoval. "Ethan mi na tebe prozradil, jak dobrá jsi s čísly a ekonomikou jako takovou.. nebo.. obchodem? ..jak se to nazve.. Pořád mě to překvapuje. Ne, že bych ti chtěl křivdit, ale.. nejde mi to dohromady s tou uměleckou stránkou, kterou jsem prozatím mohl poznat.." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Všechno se zdálo v pohodě, a samozřejmě jsem si z nich dělala jenom legraci, ale jakmile John začal odpovídat, tak se to začalo postupně měnit. Stejně jako můj výraz, když jsem se pobaveně uchechtla, tak úsměv začal uvadat jako usychající a strádající květina. Do toho se ještě přidal Ethan, který cosi povídal, ale já už ty slova ani nevnímala, jen jeho hlas, který se mi zdál najednou tak hrozně moc cizí… „Takže jste se vážně bavili o mně. A co jsi vymyslel tentokrát, Johne? Co s tím vlastně chcete dělat?“ Začala jsem možná trochu s podivným podtónem, ale bylo vidět, že jsem z toho docela dost překvapená a že za ten podivný podtón může můj velkolepý stud, který jsem právě cítila. Řádně jsem se ošívala, jak jsem tak neklidně seděla na svém místě, přitom jsem se snažila uklidnit, ale nějak zvlášť mi to nešlo. Mimo jiné jsem taky měla pocit, že tu na mě mezitímco jsem vařila kuli nějaké pikle a ten pocit mi nebyl zase tak moc příjemný. Nevěděla jsem, co mám očekávat. Těkala jsem mezi nimi pohledem, snažíc se cokoliv odhadnout, než jsem ještě znovu promluvila. „Já myslím, že na tom není nic zvláštního. Ethan rád přehání, viď? Koneckonců to byla jenom pomoc, možná že se ve mně ještě něco skrývá, ale… Nejde ti to dohromady s mou uměleckou stránkou? Možná se budeš divit, ale mě taky nejdou nějaké věci dohromady…,“ dodala jsem poslední slova dosti výmluvně směrem k Johnovi, kterému jistě neušlo, že narážím na něco konkrétního, na něco, co se týká jen jeho osoby. K němu mi taky mnohdy nepasovalo, že mu na mně záleží, že by chtěl, abych byla šťastná, ale přesto nedokázal říct, že ke mně může něco cítit. Nebyla jsem však naštvaná, jen… rozčarovaná a nervózní. Úplně nejraději bych v tuto chvíli utekla do pokoje a zavřela se tam na zbytek dne. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Mimo jiné, samozřejmě, jsme se bavili i o tobě. Jsi osoba, kterou oba dva známe a která pro nás oba mnoho znamená, tak jsme se o tobě bavili. A.. co s tím budu dělat? .. no.. asi si to zapamatuji?" nechápal jsem, jak tu svou otázku vlastně myslela, proto jsem i nechápavě zaváhal s odpovědí. Pořád jsem doufal, že se to zvrhne zpátky do bezstarostné zábavy, ale.. je tu nějaké divné napětí.. Možná je jen překvapená a nečekala, že bychom se přiznali, že se bavíme o ní.. ale.. o čem jiném se nabízí mluvit, než právě o ní?.. Na její další slova už už jsem se nadechoval k odpovědi, samozřejmě s úsměvem, ale.. to pokračování mi ten úsměv dokonale přimrazilo. Střelil jsem rychlým pohledem od ní k Ethanovi a zase zpátky. Nebyl jsem si ani trochu jistý, na co přesně naráží, nebo jestli se zase vrací k rannímu rozhovoru, kdy jsem přiznal, že jsem jí podstrčil kávu bez kofeinu..? Co jí zase přelítlo přes nos?? Podle toho, co dneska oba předvádíme, si Ethan bude myslet, že jsme spolu jen proto, abychom se hádali a házeli jeden po druhém spoustu jedovatých narážek, popřípadě se v jednom kuse navzájem štvali.. no, pěkné.. moooc pěkné.. proletělo mi hlavou a honem jsem se snažil vymyslet, jak z toho ven. Nejtaktičtější asi bude něco z toho ignorovat a odvést pozornost určitým směrem, ne všemi. "Ethan, ačkoliv je barman, nemá sklony k přehánění, jak jsem si všiml, nebo ano, Ethane?" zvedl jsem tázavě obočí a zadíval se na jmenovaného. Ale pak jsem se opět pousmál, nejhřejivěji jak jen jsem dokázal. "Jsme zase u toho, Gabby, že se příliš podceňuješ. Taky jsi tvrdila, že jen trochu hraješ a zpíváš, ale každému, kdo tě pak slyšel, muselo dojít, že ti to jde mnohem víc, než jen trochu. Takže nepochybuji o tom, že v tom budeš po čertech dobrá. Ale překvapilo mě to, protože pár umělců znám a.. například Jenny. Kdyby neměla Logana, mého spolužáka, už dávno by byla někde na ulici. Logan ji musí pořád usměrňovat v rozpočtu, což je slovo, které ona, coby správná bohémka, vůbec neuznává," uchechtl jsem se, vzpomínaje na to, jak hrdá na to prohlášení tehdy byla. Natáhl jsem se po sklenici s vodou a značně upil, než jsem ji zase položil na stůl. "Je to překvapivé zjištění, ale líbí se mi to, Gabby," dodal jsem nakonec s upřeným pohledem do jejích očí, než jsem si do pusy strčil vidličku s dalším soustem lasagní.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Přesto mi ale na jednu stranu nebylo moc příjemné slyšet, že se o mně opravdu bavili. Cítila jsem se prostě zvláštně, třebaže jsem oběma věřila, že to nebylo o ničem, za co bych se na ně měla zlobit či podobně, ale prostě… i tak. Bylo to zvláštní. A hlavně jsem ani nevěděla, co všechno Ethan prozradil. Tušila jsem, že pak na mě bude mít John páku a že toho prostě využije, i když jsem věděla, že vždycky chtěl, abych byla šťastná a spokojená… Podívala jsem se na Ethana, který se podezřele šklebil a díval se z jednoho na druhého, přičemž se pohledem pozastavil nejdéle u Johna, na kterého souhlasně kývnul. „Možná bych byla úplně stejná, kdybych se narodila v jiném prostředí. Ale takhle jsem prostě neměla na výběr, musela jsem se naučit šetřit a být… finančně gramotná – říká se to tak? Nemyslím si, že by to bylo něco velkolepého, ačkoliv je pravda, že jsou lidé, kteří prostě rozhazují… bezmyšlenkovitě. Ale když na to mají...,“ nevěděla jsem přesně co na to všechno říct. A asi bylo i vidět a poznat, že jsem se v tom nechtěla zase tak moc babrat a hlavně nevracet se v tomhle směru k mé osobě. Nutno podotknout, že jsem tím na nikoho konkrétně nenarážela, prostě nic takového, takže jsem doufala, že tyto moje slova si John přebere dobře a nebude v tom hledat něco jiného. „A když už jsme u toho moučníku, tak moment…,“ dodala jsem nakonec s tajemným úsměvem, doufaje, že jsem je alespoň trochu překvapila s tím, že by opravdu něco ještě mohlo být. Všichni jsme byli najezení, takže zbývalo jen uklidit nádobí a umýt, čehož jsem se ihned zhostila a pak jsem vlezla do mrazničky, kde se chladily naše dvě zmrzliny, abych každému udělala menší pohár i s ovocem. Když jsme pak doopravdy dojedli, tak jsem sklidila i poslední zbytky a mohli jsme se vydat opět do víru velkoměsta. „Vyrazíme tedy do toho baru? Ale tam cestu neznám, takže průvodkyni, tedy chci říct průvodce teď bude dělat John,“ zamrkala jsem na jmenovaného a věnovala mu pobavené uchechtnutí. Bylo více, než jasné, že ten můj přežblept asi nebyl tak úplně nevědomky, jako spíše cíleně, za účelem jej popíchnout. Ale všechno bylo myšleno v dobrém. „A můžu jít takhle, nebo se mám převléct?“ Zatočila jsem se ještě dokolečka ve svých šortkách a tričku s výstřihem na zádech. „Mám si vzít něco kratšího?“ Provokovala jsem o sto šest, že se i Ethan nenápadně smál, ale byl připraven kdykoliv nahodit naprosto kamennou tvář. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Vlastně to zachránila sama Gabby s tím moučníkem, takže jsme se přes to dokonale přenesli. "Opravdu bude moučník?" Uznávám, že mě to překvapilo, snad ještě víc, než Gabbyno samostatné vaření. Pomohl jsem jí s uklízením nádobí, samozřejmě to nenechajíc dělat Ethana, který byl naším hostem. A pak, když jsme měli i pohár snědený, mohli jsme se zase vydat na další cestu po New Yorku. "Jistě.. pan Claire se o to postará," ušklíbl jsem se na Gabby, moc dobře chápajíc tu její provokaci. Jenže to nebylo všechno. Gabby se rozhodla, že po tom všem nesmyslném "napětí" mě ještě trochu potrápí. Chtěl jsem jí opět věnovat pronikavý pohled, ale po tom všem už jsem se tomu dokázal jen smát. Zakryl jsem si čelo a oči dlaní, zavrtěl hlavou a pak se rozesmál. "Vezmi si třeba bikiny, jestli chceš, ale jestli ti bude zima, tak si potom nestěžuj," odpověděl jsem téměř odevzdaně a zavrtěl hlavou k Ethanovi, jako kdybych mu chtěl říct Tohle vážně dělá pořád?? Nakonec jsme vyrazili opět do ulic New Yorku. Chtěl jsem je vzít do svého nejoblíbenějšího baru na Madison Avenue. Vzali jsme to pěšky a náležitě si užívali pěkného dne. "Nelekejte se, ten bar je součástí hotelu, takže budeme muset projít kolem recepce, ale je to střešní bar s opravdu skvělým výhledem. Je to nejspíš něco úplně jiného, než obvyklé bary. Skoro by se to dalo nazvat klubem, ale.. No, však uvidíte.." mluvil jsem po cest, když už jsme byli blízko.. Zobrazit SPOILER "Tak co si dáte? Dnes je to, prosím, na mě.." otočil jsem se nakonec na ostatní, když jsem zdáli kývl na barmana, který už mě tu moc dobře zná, stejně jako mé vysokoškolské přátele, z nichž tu dnes nikdo nebyl.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Když se rozhodl, že mi se vším nádobím pomůže, tak jsem to ocenila a pousmála se. Ethana, jako našeho hosta, bych nic dělat nenechala ani já, takže nás musel na chvíli omluvit, když jsme zmizeli na chvilku v kuchyni… Moje provokování se samozřejmě neobešlo bez úšklebků, ale nakonec si to John nebral až příliš a rozesmál se, což jsem přivítala se spokojeným (přiznávám se dobrovolně) uličnickým úsměvem. Kratší oblečení jsem samozřejmě nemyslela zase tak vážně, ale vzhledem k tomu, že jsme se chystali do baru, jsem se rozhodla, že se přeci jen převleču. Pro jistotu. A Ethan se také převlékl do něčeho pohodlného, ale zároveň něčeho takového, co by nevypadalo tak nějak nepatřičně. Tmavé kalhoty a světle modrá košile to jistila, přičemž já sama jsem vytáhla letní, delší a provzdušněné šaty. Procházka po městě byla pro nás velkým zážitkem, pokud jsem mohla mluvit i za oba muže po mém boku. Já jako bylo mým zvykem natěšeně hopsala mezi nimi a ještě nadšeněji, jako dítě u vánočního stromku poukazovala na všelijaké místa, budovy a podobně, zkrátka vše, co tak ohromně zaujalo má velká zvědavá a dychtivá kukadla. Třešnička na dortu ale přišla v momentě, kdy jsme stanuli před hotelem, který v mých očích vypadal skutečně velkolepě. Notnou chvíli jsem stála na místě s otevřenou pusou dokořán, až do mě musel opatrně drbnout Ethan dlaní, abych se probrala z té paralýzy, překvapení a údivu a mohli jsme jít dovnitř. Pokud to na mě silně působilo už zvenčí, tak uvnitř jsem byla doslova u vytržení. „Tak tohle je bomba, vskutku,“ nechal se slyšet Ethan, který do toho ještě obdivně hvízdnul, samozřejmě ne zase tak moc nahlas, ale zkrátka se neudržel. Pohledem rejdil všude okolo a tentokrát jsem ho za paži zatáhla já, abychom se mohli usadit u volného stolu na terase, kam jsem se chtěla usadit. Tedy, pokud to nevadilo i mým společníkům. Já však byla toho názoru, že by byla škoda, kdybychom zůstali vevnitř, když už bylo tak krásné počasí. „ To teda jo. A předčítají tu třeba autoři nějaké své knížky, jak to tak někdy bývá? Nebo se pletu?“ Otočila jsem se na Johna ještě předtím, než došlo na to pití. Ethan to chápal, koneckonců včera platil za nás sám, takže v tomhle směru neměl nic proti, když už to bylo Johnovo přání. „Já bych si dala pomerančový džus – a já taky, raději,“ odpověděli jsme s Ethanem takřka zároveň a se smíchem se na sebe podívali. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Užíval jsem si své pozorování Ethana a Gabby, jak se snad i nadšeně rozhlíželi kolem po cestě. Sem tam jsem si neodpustil pronést nějakou malou poznámku z historie té či oné budovy, pokud nad onou stavbou projevil jeden z nich trochu zájmu a pokud mě neumlčeli za mou otravnost, krátce jsem je poučil i o Library hotelu. "Je to vážně unikátní malý hotel. Má přesně 60 pokojů a deset poschodí, přičemž každé poschodí má své konkrétní téma a každý pokoj ono téma ještě rozvádí do malých samostatných odvětví.. například páté patro je věnováno vědě, takže tam je třeba matematický pokoj, botanický pokoj.. Pak tu jsou poschodí s literaturou, historií, uměním, náboženstvími a .. dokonce je jeden pokoj v patru literatury věnován erotické literatuře, což si neumím moc dobře představit.." ušklíbl jsem se nad tím, snažíc se alespoň představit člověka, co by si žádal právě takový pokoj a proč.. Nicméně vedl jsem Gabby s Ethanem dovnitř a rovnou k výtahu, který nás vyvezl až ke střešnímu baru.. Usadili jsme se na terase, odkud byl parádní výhled na vysoké budovy kolem a park poblíž. Vál tu příjemný slabý vítr, jenž si zlehka pohrával s Gabbynými prameny vlasů. Ty šaty jí ohromně slušely, jak jsem jí neopomněl informovat ještě doma, nicméně tohle bylo pro mě ještě pořád nezvyklé posvícení - Gabby v šatech! "Ehm.. popravdě, netuším, Gabby, ale ještě jsem tu nezažil žádné autorské čtení. Je to tu příliš členité a moc lidí se sem nevejde tak, aby všichni slyšeli autorův hlas.. Spíš si vybírají galerie, nebo malé konferenční sály, popřípadě velká knihkupectví, ale tady..? Asi spíš ne," odpověděl jsem jí na všetečný dotaz, nespouštěje z ní oči. Nicméně, nakonec to chtělo přeci jen něco k pití. Pousmál jsem se jejich souběžnému pomerančovému džusu, načež jsem vstal. "Když mě na chvilku omluvíte, půjdu to zařídit.." a odebral jsem se k baru s objednávkou tří pomerančových džusů a nadto skleněné koule na ryby.. Obojí nám přinesla obsluha baru, nejprve džusy, pak teprve onu kouli. Zobrazit SPOILER Plavaly v ní želatinové rybičky.."Tak, mám tu čest představit vám jednu ze specialit podniku - koktejl Dvacet tisíc mil pod mořem.." zakřenil jsem se na ty dva, když jsem si přisedl opět vedle Gabby. "A na co si vlastně připijeme dnes?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nebyla jsem zvyklá se o takových věcech bavit veřejně, vlastně ani v soukromí, třebaže už jsme společně vedli nějaké ty debaty, ale pořád to pro mě bylo docela nové a … hlavně jsem se neuvěřitelně styděla. Taky asi proto jsem byla tiše jako pěna a jen jsem se rozhlížela. To samozřejmě netrvalo zase tak dlouho, protože jen co jsme se usadili venku u stolu, tak jsem na Johna vychrlila celou řadu otázek, které mne ještě napadaly cestou nebo přímo u jejich vyřknutí. „Aha… hmm… A dají se tu ty knihy i půjčovat? Myslím, jako jestli se tu dá číst, a třeba i svoje vlastní knihy, co by si třeba host přinesl z domu… A přečetl sis tu něco? A všechno, nebo ti ještě nějaké zbývají? Tedy, pokud sis tu něco z těch knih opravdu četl,“ mluvila jsem a mluvila, celkem překotně a možná i krapet pomateně, jak se mi to hromadilo v hlavě, a já ještě ke všemu musela všechno zpracovávat a vstřebávat veškeré vjemy a dojmy z toho prostředí. Z té skutečnosti, že jsem na místě, kam chodíval John… Chodíval sem s někým, nebo sám? Napadlo mě okrajově, ale na to už jsem se neodvážila zeptat. Napadlo mě totiž u toho, jestli jeho případná společnost, pakliže sem nechodil jen sám, nebyla spíše dámská. Nakonec bylo asi i dobře, že se John zvedl s tím, že nám pití dojde zařídit sám. Já se mezitím mohla podívat na Ethana, jehož úsměv mě uklidnil, třebaže on sám asi ani netušil, co se mi honí hlavou. Jakmile John dorazil zpátky, zastihl nás zrovna v debatě, kdy jsme vzpomínali na bar ve Twin Falls, přičemž jsme docela živě komentovali, co by tomu prostoru prospělo, co by se tam dalo zlepšit a podobně. „Byl jsi na rybolovu? Jo tak proto ti to tak trvalo, už chápu,“ okomentovala jsem provokativně jeho příchod k nám a můj pohled zákonitě upoutal ten koktejl s rybičkami. Vykulila jsem na kouli oči a ukazováčkem jsem zaťukala na sklo, třebaže bylo naprosto jasné, že tam nejsou živé rybičky, ale já jsem to prostě nutkání měla a poddala se tomu. „No páni, ony vypadají jako živé,“ nemohla jsem tomu uvěřit. Fascinovaně jsem na to koukala ještě notnou chvíli, že jsem oba pány dokonale vypustila, a ani jsem neslyšela, že bychom si měli připít. „Tak třeba na vás dva, ať vám to dlouho vydrží?“ Nadhodil Ethan s úsměvem, mezitímco já jsem byla duchem nepřítomná. „Hele to není fér, ty máš jinou rybku a je větší,“ postěžovala jsem si do toho všeho. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Byli jsme tu s Loganem nejčastějšími hosty, což znamenalo všechnu tu dobu, kdy jsme nehledali vyloženě "povyražení", ale jen relax či dobré místo pro rozvinutí debaty, která byla předtím utnuta univerzitním zvonkem. Ano, nechodilo sem příliš mnoho studentů a když, tak ne tak často, jako my dva, ale.. Kdybychom s Loganem nebyli z rodin, ze kterých jsme, taky bychom se spokojili s vysedáváním v nějakém studentském kutlochu na rohu kampusu.. Alespoň nám do debat nikdo nekecal a to bylo největší pozitivum. Na všechny tyhle myšlenky mě přivedla Gabby tou svou otázkou. Trochu jsem se ošil, jak jsem se snažil vybavit, jestli jsem tu někdy něco četl.. "No.. moc otázek najednou!" řekl jsem jí a zakřenil se. "Odpovím, hned jak se vrátím s pitím, ať tu nesedíme nad debatou jen tak na suchu, slibuji," trochu nečekaně (snad nějaký podvědomý reflex) jsem ji krátce pohladil po koleni a na to jsem vstal a odebral se k baru s objednávkou. Po návratu jsem chtěl navázat na ono téma, ale (samozřejmě k mému potěšení) oba zaujal koktejl s rybkami uvnitř. Na Gabbynu poznámku jsem se akorát trochu zašklebil, ale i tak jsem měl radost, že onen výběr na ně zapůsobil. Jen Ethanův přípitek ve mně vyvolával zaječí úmysly, které jsem maskoval lehce zkoprnělým pousmáním a přikývnutím, zatímco jsem doufal, že se mi netřese ruka, v níž jsem držel pomerančový džus. "Ehm.. tak.. si tu moji pošťouchni k sobě brčkem, klidně ti ji přenechám. Už dávno jsem se rozhodl bojovat za práva gumových rybiček, žel zatím neúspěšně.. Mimochodem, není v tom moc alkoholu, je to spíš na osvěžení.. ale není problém objednat další až tuhle kouli vypijeme.." informoval jsem krátce o rybičkovém překvápku uprostřed stolu, z něhož trčelo několik brček, aby bylo pro každého dost. Pohodlně jsem se pak opřel s džusem v křesle, krátce upij a chopil se slova. "Ale abych dostál slibu.. Je tu celkem něco kolem.. 6000 knih v celé budově. Pokud chceš nějakou konkrétní, funguje to jako knihovna - mají tam počítač, knihu podle názvu vyhledají a přinesou, ovšem půjčení platí jen na dobu, co jsi tady v baru. Když odcházíš, musíš ji tu nechat.. Vlastní knihy se musí hlásit dole na recepci, aby ti ji nedopatřením nesebrali. Ale jejich knihy jsou značené a.. snad mají i čip, netuším.." pokrčím krátce rameny. Je mi jasné, že Gabby si zase udělá pomyslnou čárku do pomyslného deníčku, že John opět přiznává, že něco neví". "A na co že ses to ještě ptala?.. hmm.. jo, jistě.. Četl jsem tu asi jen jednu jedinou knihu a to univerzitní skripta s tématem španělského křesťanského fanatismu v umění, což jsme prodiskutovávali s Loganem. Jinak jsem barbar, vždy jsem tu jen s někým kecal a nečetl.. je mi líto.." usmál jsem se svým typickým křivým úsměvem. "No, ale.. abych vás už nadále nenudil.. Postřehl jsem předtím správně, Ethane, že jste se bavili o baru..?" nadhodil jsem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro John se zanedlouho vrátil, na provokativní poznámku mi věnoval jen typický pohled s úšklebkem a jal se mi konečně odpovídat na to, co mě zajímalo. Poslouchala jsem ho zaujatě a se zájmem, ale stačilo, aby před nás postavil tu kouli s želé rybičkami a měla jsem o zábavu postaráno. Bylo to vlastně pro něj dobře, jelikož jsem si toho jeho nervozity a zaječích úmyslů, pramenící z Ethanova přípitku, vlastně ani nevšimla. Nic z toho jsem nepostřehla, snad jenom ten přípitek, na který jsem reagovala s menším opožděním, zvedaje svůj zelený zrak zpátky k těm dvěma. „To by u nás v baru fakt neprošlo. Maximálně kdyby to bylo naplněné pivem nebo něčím podobným. Tím nechci říct, že by to bylo špatné, protože to vypadá dobře, ale s ohledem na to, jací řízky k nám obvykle chodí…“ okomentoval ten drink Ethan s polovičatým úsměvem, ještě nezapomněl poděkovat a po přípitku se samozřejmě napil, sledujíc nás dva pronikavým pohledem, mezitímco snad i dělal, že tu vlastně vůbec není. „Dobře, pošťouchnu si ji k sobě ale jen proto, že ti stejně nevěřím. Víš proč? Určitě bys ji vykuchal, to já jsem tady rybičkomil,“ vyplázla jsem na Johna špičku jazyka, ne zase tak moc, protože jsem si v pozadí mysli uvědomovala, že jsme na veřejnosti. Teprve potom jsem si uvědomila, že bych si měla připít, i když to bylo krapet opožděně, ale i tak jsem si s oběma přiťukla, než jsem si lokla džusu a posléze se odvážila ochutnat i ten drink, třebaže bylo škoda jej vypít, když vypadal tak krásně. „Zajímavé, já jsem si totiž představovala, jak sem chodíš ve většině případů sám, objednáš si skotskou a zahloubáš se do nějaké knížky ohledně historie… nebo že ti společnost dělá pan Wilde,“ možná jsem byla trochu překvapená, protože John byl prostě docela dost uzavřený člověk, ale … zřejmě jsem zapomněla i na ten fakt, že se v něm skrývalo vícero osobností, dokonce i ty společenštější… Mimoděk jsem si vzpomněla i na jeho slova o Loganovi, když mi nedávno vyprávěl o tom, jak chodil na jógu, kde obdivoval ženská těla a mě to asi začínalo dávat konečně smysl. Zapřemýšlela jsem si sama pro sebe v duchu, možná že jsem se u toho tvářila nepřítomně, ale jakmile jsme se dostali k baru ve Twin Falls, tak mě z letargie probudily Ethanova slova. „No ano, bavili. Přemýšleli jsme nahlas o tom, co by Zanzibaru prospělo a jestli by to ta naše sorta zákazníků vůbec dokázala ocenit… Ale oni jsou všichni většinou na takové syrovější věci, než tady na tohle, jestli mi rozumíš. Každopádně v něčem takovém by se mi líbilo pracovat,“ rozhlédl se nakonec Ethan po prostoru s pohrávajícím úsměvem na rtech, než se opět pohledem zabodl do Johna. „Co vlastně děláš, ty Johne? Teda jestli se můžu zeptat… Gabby mi povídala, že jsi vystudoval hned dvě vysoké školy a že bys mohl dělat profesora,“ v té chvíli jsem se na židli snížila o kus níž a tvářila se, že tady vůbec nejsem, když jsem se schovala za vysokou štíhlou skleničku svého pomerančového džusu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pro jednou jsem děkoval Gabbyně nesoustředěnosti, takže mi mé chvilkové selhání prošlo a mohl jsem na to všechno zapomenout v přívalu jiného tématu - gumových rybiček. "Samozřejmě, že bych ji vykuchal, ale.. protože nejsem sadista, nejdřív bych je nechal humánně odejít na onen svět za zvuku bubnů a v doprovodu irských tanců," odpověděl jsem Gabby neméně vyzývavě, třebaže bez toho jazyka, což byla vyloženě její parketa. Nechtěl jsem kazit Gabbyny představy o mé osobě, ale.. Vždyť už jsem jí kolikrát říkal o sobě tolik věcí, že už to tak nějak mohla vědět. I když, na druhou stranu, něco jiného je o tom slyšet a něco jiného je si to skutečně uvědomit. "Wildea si nechávám na doma. Do baru chodí sami jen barmani, nebo nešťastníci. Já v baru upřednostňuji společnost." Pokrčil jsem rameny, ale nechtěl jsem to moc rozebírat. Bar jsem vnímal jako místo, kde se v příjemném prostředí bavit s přáteli, jako například teď. Zaujalo mě, co pak povídal Ethan, tedy.. překvapilo mě, že by se mu líbilo v něčem takovém pracovat. Už už jsem mu chtěl říct, ať se přestěhuje do NYC a.. Jenže mi došlo, že čeká přírůstek a stěhování by byla jen další obrovská starost mezi všemi těmi dalšími starostmi, které čekání na potomka provází. Nestihl jsem ani nic moc říct, když se na mě Ethan vytasil se svou otázkou. S povytaženým obočím jsem pomalu sjel pohledem ke Gabby, naklonil hlavu ke straně a pobaveně se uchechtl její snaze vypadat neviditelně. "No.. jak to popsat, Ethane.. Velmi dobrá otázka!" uchechtl jsem se znovu, vraceje se k němu pohledem. "Gabby má pravdu, sice mám dvě školy, ale stejné obory, takže.." pokrčil jsem nad tím ramenem a raději přešel k dalšímu tématu. Debata o univerzitách by nejspíš Ethanovi nemusela být příjemná. "Nicméně, ve zkratce se dá říct, že pracuji v nakladatelství, které mám v Londýně a pak se snažím pomáhat svému otci s jeho.. podnikáním," shrnul jsem to nakonec tak nějak diplomaticky. Nebyl jsem si jistý, co všechno doopravdy Gabby Ethanovi řekla, ale to poslední, co bych chtěl, bylo uvádět ho do rozpaků. Na druhou stranu, viděl můj byt, tak mu asi musí být mnohé hodně jasné. V Anglii se tyhle rozdíly celkem snadno setřely, ale tady v New Yorku jsem se už naučil dávat si pozor. S Loganem to bylo snadné, když jsme oba pocházeli ze stejných společenských poměrů, ale rozdíly ve smýšlení nás dvou a ostatních méně šťastně narozených studentů tu byly velmi citelné.. "Není to nic náročného, tedy.. chci říct, že to je práce, u které si můžu sám určit pracovní dobu a najít si tak čas pro spoustu jiných činností. Například vymýšlení, jak splnit sen Gabby s jejím zpíváním. Měli jsme taky štěstí, že jsme potkali v Yellowstone slečnu, která se svojí kapelou zpívá a natáčí CD, takže i ona by nám mohla poradit.. Ale je to na Gabby, na jejím vlastním rozhodnutí," rozpovídal jsem se pro změnu já, aniž bych si byl uvědomil, jak často a snadno mluvím v "my"-formě, která mě vždycky strašlivě děsila. Díval jsem se při tom na Ethana a sem tam jsem zabloudil ke Gabby, abych jí vždy krátce věnoval (sice nevědomě) něco jako zbožňující pohled, když už jsem o ní hovořil. "Gabby ví, že ať se rozhodne pro cokoliv, vynasnažím se jí v tom podpořit a pomoci." Možná jsem byl blázen, ale osobně jsem si tak nepřipadal. Byla to ta nejpřirozenější věc, kterou jsem vůči Gabby vnímal - ta touha vidět ji šťastnou a spokojenou, ať už dělala cokoliv.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ethan se napřímil a odkašlal si, a kdybychom byli v kresleném seriálu, určitě by se mu v tom momentě rozsvítila žárovka nad hlavou, značící, že ho něco napadlo. A já byla zvědavá, ohromně zvědavá na to, co se mu tentokrát urodilo v hlavě. „… Tak to už chápu tu tvou včerejší narážku v baru… S tou známostí, která by mi ten můj bestseller vydala,“ pobavil se otevřeně, ale pak o trochu zvážněl, i když si udržoval jakýsi vědoucný úsměv, se kterým koukl i na mou maličkost, a já se tak trochu zachvěla. Ten pohled jsem znala moc dobře. „Ale když už jsme u toho podnikání, mimochodem, tím asi budeš myslet restaurace, viď?“ Snad ani nebylo zapotřebí říkat, od koho to tak může vědět. Bylo to více, než zřejmé, nicméně pak se konečně dobral k tomu, k čemu chtěl. Co jej napadlo. „Ale hlavně mě napadlo… Když teda říkáš, že bys chtěl Gabby ve všem podporovat, což slyším velmi rád, to bez pochyb, ale určitě si i vy oba uvědomujete, že to nemusí vyjít. Ne, že bych nedůvěřoval Gabbynému talentu, jsem rozhodně pro, aby v tomhle směru pokračovala dál, ale myslím, a s tím určitě se mnou budeš souhlasit, Johne, že by nebylo na škodu myslet i na… budoucnost. Zkrátka řečeno proč nevyužít těch rozmanitých a daleko větších možností a příležitostí, co se ti zde nabízí, Gabby? Nepřemýšlela jsi nad tím, že by sis tady mohla rozšířit nejen obzory ale i vzdělání? Jsi ještě velmi mladá a máš toho ještě hodně před sebou,“ Rozmluvil se Ethan poněkud dlouze, koukal se střídavě na nás oba, až se nakonec pohledem zastavil u mé tváře, která teď doslova zářila, jak jsem se červenala. „Dovedl bych si tě představit na jedné z těch vysokých škol. Ty bys na to rozhodně měla, i když se kolikrát podceňuješ. A nekoukej se na mě tak, víš to moc dobře… A vsadím se, že i Johna to trápí a možná i trochu mrzí stejně jako mě. Ale samozřejmě tě do ničeho nenutím, jen říkám svůj názor,“ dodal nakonec smířlivě, aby to nevyznělo nijak špatně nebo zle. Podívala jsem se opět na Johna, jako bych vyčkávala na to, co řekne první. Já jsem v tuto chvíli byla na vážkách, nebo spíše lépe řečeno snažila jsem se to nějak vstřebat a urovnat si to v hlavě. Avšak věděla jsem, že Ethan má naprostou pravdu… Jen jsem si připadala zvláštně a tak nějak mi to nebylo úplně příjemné. „Jenže už jsem o něco starší a-a co když bych to učení a takové ty věci nezvládala? Už to je celkem dlouho, co jsem se naposledy učila a podobně…“ Povzdechla jsem si, protože Ethan pozvedl obočí, jako kdyby říkal, že to jsou jen samé výmluvy. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Ano, restaurace.." povzdechl jsem si, možná trochu nešťastně, ale snažil jsem se to ihned zamaskovat natažením se pro džus, ačkoliv jsem tu snahu trochu pokazil krátkým výmluvným pohledem ke Gabby. Až když se Ethan rozpovídal, bezděčně jsem se opřel loktem o opěrku křesla a podepřel si čelist rukou. Přemýšlel jsem nad řečenými slovy, takže mi samým zaujetím opět na tváři vyskočil takový ten lehce podmračený výraz. Nicméně nespouštěl jsem z Ethana pohled, prakticky jsem mu visel na rtech, jak jsem hltal každé jeho slovo. No jistě, proč mě to nenapadlo už dřív? Tohle je přeci skvělá šance i pro Gabby! V okolí Twin falls moc možností nebylo, ale tady má před sebou celé velkoměsto. A pokud mi to dovolí, má pro ty možnosti z mé strany i neomezené prostředky a trpělivost.. Zachytil jsem její nejistý pohled, tak jsem se na ni bezděčně pousmál. Kdybych jí teď něco řekl, samozřejmě ve prospěch Ethanových slov, mohla by to brát jako manipulaci z mé strany, což jsem nechtěl. Je to na ní.. "Výmluvy," řekl jsem na férovku a s uchechtnutím jsem zavrtěl hlavou. "Nikdo po tobě přeci nechce, aby ses teď a tady rozhodla a upsala krví, ale Ethan ti dal skvělý podnět ke zvážení. A když už jsi tak zmínila, kdo je tu na co starý.. možná si ve svém věku ještě vzpomenu, jak jsem se kdysi učil a mohl bych ti s tím pomoci..? Čistě hypoteticky, samozřejmě." Zakřenil jsem se nakonec, abych trochu odlehčil situaci - aby se Gabby necítila pod tlakem, který na ni z mé i Ethanovy strany možná mohl začít působit. "Když budeš chtít, můžeme se podívat na web, co všechno by to obnášelo, jestli by se ti vůbec líbil nějaký obor, nebo.. můžu zařídit malou exkurzi, abys viděla, jak to tam chodí a pak se sama rozhodneš, jestli by to bylo přesně to, co bys chtěla. Hmm.. a už jsem se zmínil, že v kampusu mají tu nejlepší kávu se spoustou šlehačky a karamelem?" to už jsem se vyloženě smál, dělajíc si z Gabby malou neškodnou legraci na závěr všeho toho promlouvání do duše, nebo jak to nazvat lépe. Čekal jsem, že mě přinejmenším praští nějakou knížkou po hlavě, ale i tak.. možná bych měl ještě dojít pro nějaký drink.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „… Ale já jsem to tak přeci nemyslela, Johne…. Nechtěla jsem tím nic naznačovat,“ poznamenala jsem tiše, ještě stále tak trochu konsternovaně. Ethan nás mezitím sledoval, upíjejíc svůj džus a samozřejmě neopomenul ochutnat ani ten podmořský drink s rybičkami, než ho napadlo, že by mohl zajít pro další pití, jen co se naskytne vhodná příležitost. „Každopádně to zní velmi zajímavě, to určitě ano, a když tak o tom mluvíš, tak by se i podívala, jak to tak na vysoké chodí. Tedy, pokud je to vůbec možné a není už třeba pozdě? Říkal jsi nejlepší káva se šlehačkou a karamelem?“ Pozastavila jsem se nad tou poslední větou, která mi samozřejmě ještě dlouho rezonovala v hlavě, jako obrovské lákadlo, které se mnou vnitřně silně pohnulo. „Na chvilku mě prosím omluvte, donesl bych vám pití, ať tu nesedíme na suchu,“ ozval se pak Ethan a neopomněl se ještě zeptat, copak bychom si dali. Já jsem bezmyšlenkovitě přikývla na další pomerančový džus, třebaže jsme ten velký drink ještě neměli dopitý. Ethan se nakonec zvedl a vzdálil se, přičemž jsme s Johnem zůstali sami. Až na těch pár hostů kolem, ale ti se zabývali úplně něčím jiným. „Myslíš to vážně, že bych mohla zkusit studovat vysokou školu? Tedy za předpokladu, že by se mi to zalíbilo a našla bych obor, který by mne bavil. Ale… Já nevím. Co když na to nebudu mít? Nemám zase tolik vědomostí, jsem úplně obyčejná holka z maloměsta, co žila na farmě,“ Zahleděla jsem se mu zblízka do očí a kousala se u toho do spodního rtu, jak jsem byla natěšená z té představy vysoké školy, ale zároveň plná pochyb o sobě samé. Nebylo to však podceňování, zkrátka mi chybělo víc informací a rozhled ohledně toho, kdo všechno si mohl takovou školu dovolit. Vždycky jsem měla za to, že ve většině případů, to jsou jen lidé s většími financemi, kteří se pohybují ve vyšších společenských kruzích, a ten zbytek měl prostě stipendium, protože třeba neměli zase tolik peněz, ale byli ohromně chytří. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Já vím, že ne.." utrousil jsem tiše s uklidňujícím pousmáním povytaženého koutku úst, ale nechal jsem ji mluvit. Zřejmě jsme ji s Ethanem trochu nahlodali a tak o tom začíná pomalu uvažovat, což je velmi dobré. Nicméně, ačkoliv se má kout železo, tak se to nedá uspěchat a stejně záleží na jejím vlastním uvážení. My jí k tomu můžeme jen dopomoci. "Nikdy není pozdě, Gabby, a za podívání se-.." na chvíli jsem se zastavil, jen abych zavrtěl k Ethanovi hlavou, že mi bude stačit pití z koule s citronem a rybkami. "Prostě tam jen zajdeme a uvidíš sama. Kromě toho, můžeš si klidně vybrat dálkové studium, nebo zrychlenější individuální studium. To je úplně na tobě.." dořekl jsem pak svou myšlenku a podstatně jsem upil ze společného drinku. Nechal jsem Gabby přemýšlet, takže bylo chvíli ticho, než promluvila. Opřel jsem se loktem opět o područku křesla, takže jsem jí byl blíž. Sledoval jsem ji, její přemýšlivý výraz i ten, který jej vystřídal a který jsem nedokázal dost dobře popsat. Natáhl jsem ruku a přiložil jí dlaň k tváři, zlehka ji hladíc palcem. "..a já jsem jen obyčejný kluk z velkoměsta, co se stihl porvat hned s několika lidmi a dokonce jezdil na farmě na koni," pronesl jsem tišším nakřáplým hlasem a pousmál jsem se u toho, nespouštěje ji z očí, jak na mě obzvlášť hypnoticky působilo to její kousání do rtu. "Nestane se nic, co nebudeš chtít, Gabby. Když budeš chtít jít na vysokou, tak proč ne? A když bys měla pocit, že už na to nemáš, tak školu můžeš klidně přerušit. Všechno máš ve svých rukách, Gabby. Nikdo tě nebude soudit, jen ty sama. A ať už se rozhodneš jakkoliv, víš, že máš moji podporu a že se budu všemožně snažit ti s tím pomoci." Při těch svých slovech jsem spustil ruku z její tváře a vyhledal její dlaň, kterou jsem si krátce přitáhl k obličeji, políbil a zase spustil, pohrávajíc si s ní svými prsty, což byl prapodivný zvyk, který jsem kdovíproč pochytil od své matky. "A jestli chceš slyšet moji radu - zkus to. Jdi do toho a prostě to zkus. Přestat pak můžeš kdykoliv, ale začít, to je to nejtěžší.." to už jsem skoro šeptal, jak jsem jí byl blízko a vnímal její vůni. Pociťoval jsem známé brnění v konečcích prstů, ale.. bylo tu příliš mnoho očí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Já…,“ trhaně jsem se nadechla a pokusila se rozmluvit, třebaže se mi hlas nalomil a já se mimoděk bezděčně zachvěla s husí kůží na pažích. A ze zimy to určitě nebylo. „To zní moc hezky a hlavně celkem jednoduše. Ale já mám i přesto strach, co by se mohlo stát a nevím, jestli se ho zbavím. Nedokážu říct něco přesnějšího, konkrétnějšího z čeho bych měla mít strach, ale prostě to tak cítím… že když se mi dějí takové samé krásné věci, tak se pak stane něco… špatného,“ svěřila jsem se a zatvářila se smutně, že jsem o tom začala zrovna teď a tady. Nechtěla jsem tím Johna „otravovat“ a hlavně něco namítat na to, když se snažil mi všechno vysvětlit a podat tak, abych neměla obavy a jednoduše do toho šla. Ale já jsem k němu chtěla být upřímná a sdělit mu vše, co se v mém momentálně velmi citlivém nitru odehrávalo a dělo. Nakonec jsem vydechla, jako bych si v té chvíli vzpomněla, že ještě stále mám potřebu dýchat, ačkoliv mi srdce divoce tlouklo a dokonce se mi i na pár vteřin zastavilo – to když si John vzal mou drobnou dlaň do té své a věnoval mi políbení, přičemž ji následně začal hladit. Bylo to důvěrné a naprosto dokonalé, ale zároveň velmi překvapující vzhledem k tomu, že jsme byli na veřejnosti. Užívala jsem si to, i když na pozadí mysli jsem přemýšlela, co mám dělat a jestli vůbec něco. Obávala jsem se chvíle, kdy mi John odepře svou blízkost a doteky, po kterých jsem momentálně prahla ze všeho nejvíce. „… Ale asi to zkusím, i když… Pro začátek bude úplně nejlepší si o tom zjistit co nejvíce, podívat se a tak,“ ztišila jsem svůj hlas a doufala jsem, že se na mě John nebude zlobit. Ethan pak v další chvíli dorazil i s pitím, takže jsme si opět mohli vykládat všichni tři společně a užívat si dokud jsme všechno nevypili včetně velkého podmořského drinku, ze kterého jsem nakonec tu jednu rybku i ochutnala, protože jsem na ni byla zvědavá… No a nakonec jsme se usmysleli, že bychom šli do dalšího baru, na který jsme byli zvědaví, hlavně já s Ethanem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Snad mi Gabby odpustí, že onen polibek dostala jen do ruky. I tak mi opět vrtalo hlavou to všechno, co mi právě řekla. Nebylo to poprvé, co se mi svěřila s touhle konkrétní obavou. Nevěděl jsem, co na to vlastně říct. Napadala mne spousta a ještě víc věcí, co bych na to řekl Loganovi, Jenny, mámě, tátovi, Gie,.. ale u Gabby jsem si nebyl jistý. Byla hodně citlivá a nějaké špatné slovo by mohlo vést k nepochopení a už i tak jsem byl poslední dobou tolikrát na tenkém ledu, že se mi to nechtělo moc riskovat. "O tomhle bych si moc rád s tebou promluvil. Myslím, až na to bude víc času a klidu, chci to pochopit, porozumět tomu.. Takhle mám dojem, že stačí jen říct, abys všechno nebrala tak pesimisticky, protože když někdo kouká na svět s tím, že se něco zlého stane, tak se to fakt stane. Ale.. já mám co říkat, viď?" pousmál jsem se s náznakem úšklebku. Gabby dobře věděla i o mých vlastních démonech, nebo je spíš tak nějak tušila. Nicméně, Gabby byla v tomto ohledu statečnější, než já - právě řekla, že by to zkusila. "Samozřejmě, všechno nejdřív zjistíme.." a já budu muset najít způsob, jak případnou Gabbynu přihlášku dodatečně vnutím škole. To budu asi fakt poprvé takový trochu.. mafián.. ušklíbl jsem se spokojeně v duchu sám nad sebou. "..a pak se uvidí. Škola je tady ve městě, takže to je ten nejlepší styčný bod, odkud začít. Potom už jen stačí.." a to už dorazil Ethan, který se u nás zjevil tiše jako stín, že bych se ho byl skoro i lekl. Jen jsem si uvědomil, že stále držím Gabbynu ruku a jsme k sobě oba velmi blízko nahnutí přes područky křesel. Odkašlal jsem si a narovnal se s trochu provinilým výrazem, jako kdybych právě rozbil vitrážové okno v Notre Damme a ne jen držel svou dívku za ruku. Nicméně, způsobně jsem poděkoval za pití a pak jsme se vesele vrátili ke konverzaci a drinkům.. Když jsme se tak nějak usnesli, že bychom mohli vyrazit dál, došel jsem k baru zaplatit, překontroloval jsem uzel z rukávů svého tenkého svetru, co jsem si vzal spíš kvůli Gabby a mohli jsme vyrazit. Zamířili jsme na nedaleký Times square, tentokrát pro Gabby nezvykle za světla, pak k Rockefellerovu centru s tím, že jde o klasickou newyorskou záležitost a pokud Ethan z Gabby chtěli, neměl jsem nic proti, abychom zamířili i dovnitř. Ve stínu nedalekého Empire State Building jsme si to pak šli na druhou stranu k Central parku a teprve ve chvíli, kdy už bylo prakticky něco málo po obvyklém času večeře, jsme vyrazili dál, kde to bylo k našemu cíli už jen prakticky napříč ulicí. "Napadlo mě, že když už jsem já poznal Twin Falls, tak vy byste třeba chtěli poznat malý kousek mojí domoviny, totiž, Anglie," začal jsem pak po chvíli, když už jsme se skutečně blížili. "Je tady jedna moje oblíbená.. no, není to vlastně ani restaurace, ani bar.. spíš tak nějak všechno v jednom malém, ale stylovém balení," dodal jsem ještě a u toho jsem položil ruku Gabby zlehka kolem pasu s vědomím, že jsem rád, že se s ní právě o tuhle část NYC můžu podělit, protože to pro mě byla prostě jedna z těch pro mě velmi důležitých věcí - tahle britská komunita. Skoro něco, jako pro ni třeba její kytara, nebo například koně.. Zobrazit SPOILER V televizi běžel nějaký fotbalový zápas a tak byl bar celkem plný, ale i tak mě stihl zaregistrovat místní barman/majitel, který na mě mávnul rukou a pokynul, ať jdu dál. "Půjdeme ven na terasu?" navrhl jsem. Bylo pořád hezky a byla by tudíž škoda zůstat uvnitř, dokud bylo ještě relativně vidět. Jen co jsme se usadili, přišel za námi onen barman, zřejmě přenechávajíc onu práci na druhém barmanovi, který tam teď byl sám na tu bandu britských fotbalových fanoušků. "Ahoj Johne, tebe už jsem tu neviděl snad od korunovace královny! Ahoj vy dva, vítejte v Jones Wood Foundry. Tady máte nějaké čtivo a za chvilku budu zpátky. Jo, Johne, jako obvykle?" "Třikrát prosím, Stu a dej si pak načas, ať si stihneme vybrat," stihnu jen, než dotyčný zmizí stejně, jako se objevil - jako velká voda. Omluvně pokrčím rameny k těm dvěma. "Tak to je Stuart, ten, co to tu vede. Omlouvám se, že jsem objednal pití i za vás, ale říkal jsem si, že byste mohli zkusit něco typického na uvítanou a pak, slibuji, už vám do pití nebudu kecat," ujistil jsem je a nahlédl do menu, které nám Stuart stihl rozdat. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro John nás samozřejmě pozval, a i když Ethan nic nenamítal a asi mu to nakonec ani nevadilo, tak já se cítila zase tak nějak zvláštně. Nedokázala jsem to přesně popsat, ale bylo to zase to samé, jako jsem zažívala a pociťovala na výletě s motorkami, když za mě něco John platil. Když už se přesto Gabby přeneseš? Kdyby nechtěl, nebo mu to až příliš vadilo, tak by to přece nedělal. Ví, co dělá, napomenula jsem se v mysli, což mi i trochu pomohlo, abych se přes ty zvláštní pocity přenesla a mohla si užívat další chvíle. Zanedlouho už jsem měla i široký úsměv na rtech, to když jsme už stáli venku a já se bezprostředně zatočila na místě, abych mohla sledovat vlnící se látku svých letních delších šatů, které se do té doby nevlnily v mírném letním vánku. Poskočila jsem, pokrčila rameny, když se na mě Ethan otočil a pobaveně zakroutil hlavou, a s oběma jsem srovnala krok. A co šíleného mě zase napadlo? Když už jsem tak šikovně stála uprostřed, nenapadlo mě nic lepšího, než se u obou zavěsit za jejich rámě a se zazubením jsem se podívala z jednoho na druhého. „Víte, jak je skvělé, že vás tu mám oba dva? Jste jako moji dva bodyguardi,“ zasmála jsem se, než jsme pokračovali dál… Sem tam jsem vypískla nadšením, nebo jsem opět žvanila jako John při svých profesorských přednáškách. Až u nákupního centra jsme se zastavili, neboť Ethan vyslovil přání se podívat dovnitř s tím, že by rád něco dovezl domů, což jsme myslím oba s Johnem pochopili a tak jsme se ještě nějakou tu chvíli zdrželi, než jsme se přes Central park zamířili rovnou do toho Johnova oblíbeného baru. Nebo podniku, nebo jak se to vlastně dalo nazvat. „Vážně? To by bylo skvělé! Viď, Ethane? Tak ukazuj, ukazuj a vyprávěj! A jen taková otázka…,“ zarazila jsem se v dramatické chvilce, pronikavě se dívajíc na Johna, kterého jsem podrobila svému prohlížení. „Nechodí tam ti muži v kiltech?“ Zeptala jsem se naprosto s vážnou tváří, ale po chvilce mi začaly pobaveně cukat koutky. Byla jsem ráda, že si mě John chytil kolem pasu, protože když jsme vešli dovnitř, tak tam bylo plno lidí. Nebylo se čemu divit, když mi pohled padl na televizi, kde běžel fotbalový zápas. Ethan se tím směrem podíval a nemohl odtrhnout oči, ale i tak se snažil nám věnovat pozornost a pak především i interiéru, který byl jedním slovem dechberoucí. Vypadalo to tu naprosto úžasně! I když jsem chvilku zůstala jen mlčky, prohlížejíc si všechno, aniž bych jako obvykle něco řekla. Bylo tu vážně moc lidí, takže jsem nakonec byla ráda, když jsme se dostali až na terasu, kde byl mimo jiné i čerstvý vzduch. Nadzvedla jsem si trochu sukni svých rozevlátých šatů a zasedla vedle Johna, který mi určitě držel místo. Usmála jsem se na něj a než jsem cokoliv stačila říct, tak se u nás objevil číšník, jenž podle všeho Johna velmi dobře znal. Neubránila jsem se dalšímu úsměvu. „Je to tu fantastické, a ten fotbal…,“ ozval se nadšeně Ethan, co se taky usadil, ale sem tam neodolal nutkání se podívat směrem, kde tušil, že je ona televize. Nechtěl být ale neslušný, takže se věnoval předně nám, když jsme se rozpovídali. Tedy, přesněji řečeno John… „Takže sem chodíš často, nebo když ti zkrátka chybí tvoje milovaná Anglie, tak aby sis ji připomenul? A co bys mi doporučil?... Třeba Fish and Chips? To je tuším charakteristické,“ odpověděl ještě Ethan, který mi nechtěl skákat do řeči, takže se ozval po chvilce. „Já si dám rozhodně, docela mě to zajímá, i to pití. Běda ti, Johne, jestli to nebude dobrý,“ pohrozil mu ještě na závěr s pronikavým a rádoby výhružným pohledem, ale v očích mu pobaveně zajiskřilo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Bylo jasné, že bude chtít z "výletu" Ethan něco nakoupit své rozrůstající se rodince v Twin Falls a tak jsme brzy zapadli do samotného města "Rockefeller" plného obchodů. Tentokrát jsem neměl v úmyslu nic kupovat, ale byl jsem připraven zvážit své rozhodnutí, pokud by Gabby něco chtěla. Samozřejmě jsem dával pozor na to, co se jí líbilo i nelíbilo a tak nějak jsem se to snažil zapamatovat pro příště - čistě proto, abych si vytvořil představu o jejím vkusu a v případě věcí budoucích abych jí třeba v dobrém úmyslu nepořídil něco, co by bylo úplně vedle. Teprve pak jsme se konečně vydali k mé malé Británii uprostřed Manhattanu. "Ehm..?" pozvedl jsem jedno obočí na tu Gabbynu otázku, ale když jsem viděl její výraz, jak si ze mě zase střílela, přimhouřil jsem na ní oči a samotnému mi ty koutky zacukaly. "Jen si ze mě utahuj, potvoro.." utrousil jsem rádoby výhružně, ale to by mě u toho nesměl zradit ten můj úsměv. Nedalo se odolat těm jejím rádoby nevinným očím. Stejně je to potvora.. a moc dobře ví, jaký na mě má vliv.. pomyslel jsem si neméně oddaně. Připadal jsem si hned zase jako v Londýně a už automaticky jsem na Stuarta mluvil se svým britským přízvukem, stejně jako on. Stejně jsem se toho přízvuku nikdy pořádně nezbavil, ačkoliv jsem se v Americe opravdu snažil, ale.. trávil jsem víc času s britskou angličtinou a italštinou, tak se není čemu divit, že mi to tak dokonale nešlo. Nicméně, neopomněl jsem pokývat hlavou na pozdrav všem, kdož odtrhli oči od obrazovky a obrátili pozornost k nám, když jsme procházeli kolem do části určené k jídlu. Ale teď jsme tu byli sami a chudák Ethan, který se nejspíš o fotbal zajímal, musel hodně napínat zrak, aby dohlédl přes prosklené dveře až k baru. Na druhou stranu, mohli jsme toho s Gabby sem tam letmo využít.. Přestaň, Johne.. "Jsem rád, že se vám tu líbí," řekl jsem hned po Gabby a jal se jí odpovědět. "Sem chodím podstatně častěji, než do Library, ale na druhou stranu, chodil jsem sem zásadně sám. Je to tady tak trochu uzavřená komunita, pokud jde o časté návštěvy a ne jen příležitostné návštěvníky. Ale ano, prakticky sem chodím, kdykoliv mne přepadne stesk po Anglii. No.. a co bych doporučil? Já nevím, všechno je skvělé. Teda.. táta říkal, že absolutně nechápe naší zálibu v toustu s kozím sýrem a marmeládou, tak nevím.. Ale jinak.." zamyšleně jsem se nahnul ke Gabby, abych viděl do menu, neboť Stuart nám donesl jen dvě v domnění, že já už moc dobře vím, co bych si dal. "Jo, to je pravda, to je typické. To si klidně dej a.. já bych mohl taky, už jsem to neměl věky.. Ehm.. no.. sám jsem zvědavý, co na to pitivo řeknete.." Brzy se objevil Stuart i s podnosem tří sklenic piva, mého nejoblíbenějšího. Postavil je před nás a s očekáváním přijímal objednávky. "Hmm, tak to tu budu za vteřinu, dneska je po tom poptávka a tak kuchař vaří už dopředu. Tak na zdraví, lidi, a hned budu zpátky.." Vzal jsem do ruky pitivo a s téměř nábožnou úctou jej pozvedl. "Tohle je prosím pivo z Londýna. Je to tak napůl pivo a napůl cider, ale víc neřeknu. Tak jen doufám, že vám to bude trochu chutnat.. a když ne, klidně to dopiju," zakřenil jsem se nakonec. "Jo a.. tady se na přípitek říká: God save the Queen!" podělil jsem se s Gabby a Ethanem o menší legraci, co tu celkem často provádíme na baru víceméně z hecu, že si hrajeme na Anglii, i když jsme ve Státech. Brzy na to dorazil Stuart i s naší večeří.. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ale nevadí jim to tady, když sem přijde někdo nový a třeba o Anglii toho zase tak moc neví, ne? Totiž, nevypadali, že by jim to tak moc vadilo, že tu jsme. My, naprostí cizinci, vlastně“ neubránila jsem se ještě jedné malé otázce, která mi dělala tak trochu vrásky na čele. U slov jsem zabloudila pohledem k baru a pak k Johnovi, ke kterému jsem natočila lístek blíž, aby se do něj mohl podívat, přičemž jsem poslouchala další jeho slova. Ethan pokýval hlavou a očividně mu nebylo zrovna moc do řeči, protože se zubil na obrazovku a bylo na něm vidět, to silné nutkání nahlas zařvat a zatleskat, protože jeho oblíbený fotbalový tým zrovna střelil branku… což šlo vlastně hned vzápětí i slyšet, když se ozvali ostatní chlapi. Sama jsem se tomu pozdvižení pobaveně uchechtla, i když tiše a loupla pohledem po Johnovi. Po chvilce se u nás opět objevil Stuart a donesl nám to pitivo, které bylo Johnovo velmi oblíbené a já na to byla více než zvědavá, třebaže jsem pivu moc neholdovala. Vlastně vůbec. Zpočátku jsem tedy mohla působit trochu opatrně, snad možná i plaše, když jsem se koukala na ty naše tři sklenice před námi na stole a možná ještě nepatrnou chvíli váhala, než jsem si ji vzala a podívala se na Johna, který pronesl onen přípitek, který na tváři vykouzlil úsměv. A nejenom na té mé… S Ethanem jsme taktéž zopakovali onen přípitek a za sebe jsem mohla říct, že jsem si připadala skoro jako angličanka, když jsem se ještě k tomu pokusila napodobit ten přízvuk, který byl na Johnovi taky dost zajímavý a mě se moc líbil. Nakonec jsme takhle v pohodě a klidu strávili nějaký ten čas, pojedli jsme dobré jídlo, které jsem si se svým obvyklým apetitem a rychlostí vychutnala, protože jsem se zkrátka nemohla udržet. A samozřejmě jsem se i začervenala, ale nemohla jsem si prostě pomoct. To pomalé a způsobné ukrajování a žvýkání mi ještě nebylo vlastní. A ne že bych jinak jedla nějak nevychovaně, to ne. Nakonec jsme se a to už byl s podivem večer, třebaže bylo ještě docela světlo, vydali z anglického baru, kde jsem poznala další nové tváře, přičemž jsem se zubila od ucha k uchu, směrem k našemu domovu, protože byl tak akorát čas. Po těch dnešních všech zážitcích a obzvláště těch z rána, na které jsem skoro už zapomněla, ale ne úplně, jsme byli všichni unavení, ale takovou tou příjemnou únavou. Sundala jsem ze sebe Johnův svetr, o který jsem ještě venku po cestě poprosila, protože mi začalo být chladno a moje kroky neomylně vedly do šatny, abych se převlékla a všechno oblečení i věci uklidila na svá místa, mezitímco Ethan si chvilku popovídal s Johnem, zřejmě ještě rozebírajíc onu vysokou, nebo bary, které jsme dneska navštívili. Pak jsem se v pohodlném domácím oblečení sčítající šortky a tílko vrátila za nimi a udělali jsme si pohodový poslední večer, než se John omluvil s tím, že má ještě práci a mně došlo, že to určitě budou ty rukopisy do jeho nakladatelství, takže jsme se nakonec bavili s Ethanem, než na mě začal doléhat ten fakt, že je to vlastně poslední večer. Strašně rychle to uteklo, povzdechla jsem si bezděčně, ale usmívala jsem se… Asi kolem desáté hodiny jsem se začala chystat do postele, protože Ethanovo letadlo letělo opět brzy ráno, takže nebylo zbytí. Popřáli jsme si všichni dobré noci a já s Johnem jsme se odebrali do soukromí naší ložnice, kde jsem se k němu přivinula a objala tak, jako bych ho už nikdy nechtěla pustit. Bylo mi tak nějak zvláštně melancholicky, třebaže jsem byla ve své podstatě šťastná. Byla jsem tu s mužem, kterého jsem… ehm, který pro mne znamenal víc, než kdokoli jiný, ale takové to ouzko, pramenící ze skutečnosti, že mi už zítra ráno zmizí starší skoro bratr. Do teď jsem si neuvědomila plnou měrou, jak mi chyběl. Ráno jsme vstávali opravdu podstatně brzy, a mě se vůbec nechtělo vstávat. Nicméně jsem musela, aby Ethan stihl odlet včas a nemuseli jsme všichni nějak spěchat. John určitě připravil odvoz, takže jsme měli ještě chvilku na to, abychom se přesvědčili a zkontrolovali, že tu nic nezůstalo, že má zkrátka Ethan všechno a pak jsme odjeli na letiště. Tam jsem se jako při každém loučení vnitřně choulila, protože mi to bylo nepříjemné, ale statečně jsem se držela, jen když jsem se vrhla Ethanovi okolo krku, jsem se málem neudržela, avšak Ethan mě znal, tak se mě pokusil rozesmát nějakou vtipnou poznámkou. „Tak se měj a pozdravuj Elis. A nezapomeň se mi ozvat, až budeš v pořádku doma. A děkuju za návštěvu!“ Loučila jsem se s ním ještě, šíleně na něj mávajíc s rukama nad hlavou, než nám zmizel z očí a já se otočila na Johna. S úsměvem, ačkoliv krapátko posmutnělým. „Teď bychom asi mohli vyřídit ten pas, viď?“ Ani nevím, jak anebo proč jsem nadhodila zrovna tohle… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Takhle nějak jsem si představoval dokonalé posezení s přáteli v baru - dobré jídlo i pití, skvělá atmosféra a spousta veselého tlachání. A nadto - mé oblíbené točené London Pride. Doufal jsem, že si to i Ethan doopravdy užívá, nejspíš po dlouhé době na druhé straně baru. Vlastně ty chvíle, co je s námi, tak měl pořád jen exkurzi po barech a mohl si užít malé prázdniny z druhé strany pultu. Tak snad ho to nezklamalo.. Jak jsem předpokládal, Gabby byla na cestě domů zima, takže jsem jí s uculením podal svůj svetr. Na to, co se dělo ráno, už jsem dočista zapomněl a prostě jsem si jen užíval současného stavu - spokojenost na všech frontách. Omluvil jsem se po chvíli Gabby i Ethanovi, že mě čeká práce, kterou už jsem příliš odkládal a tak jsem je opustil a i s notebookem jsem se uchýlil do svého černého houpacího křesla v obýváku, zatímco Ethan si chtěl ještě užít výhledu na NYC a tak byli s Gabby na terase. S typicky podmračeným výrazem jsem pročítal rukopisy a dělal si u toho poznámky, zatímco jsem sem tam musel hledat na internetu a porovnávat.. Nakonec jsem to měl téměř připravené k odeslání, když Gabby přišla s tím, že půjdeme spát. Popřál jsem dobrou noc Ethanovi a čerstvě vysprchovaný jsem pak zalezl do postele s tím, že jsem si notebook položil vedle sebe na okraj postele a z druhé strany objal Gabby, která se ke mě tak natiskla. Chápal jsem její rozpoložení a tušil jsem, že prostě potřebuje obejmout, ale.. na druhou stranu.. "Jen posledních pět minut, omlouvám se. Jen to pošlu a pak už ten notebook vypnu. Chci to mít z krku a zítra se tím už nezabývat.." vysvětlil jsem jí a zatímco jsem ji objímající rukou zlehka přejížděl po zádech, druhou rukou jsem ještě posouval text s pokyny pro mé zaměstnance v nakladatelství a kontroloval, co jsem napsal, než jsem to definitivně odeslal, zaklapl notebook a odložil jej nad sebe na polici. Pak už jsem se ještě s tichou omluvou sklonil, abych Gabby políbil do vlasů a s konejšivě jsem ji hladil, než jsme konečně oba propadli spánku.. Ráno možná bylo poněkud hektické, ale pro mě to nebylo tolik emocionální, jako pro Gabby a Ethana, koneckonců jsem ho znal teprve dva dny. Ale i tak jsem věděl, že ho znovu rád uvidím, jak jsem mu také řekl na letišti. Když jsme pak s Gabby sledovali, jak Ethan mizí v davu dalších cestujících, čekal jsem od Gabby všechno možné, jen ne takový rychlý obrat. Překvapeně jsem na ni pohlédl. "Ale.. pan Talbroke nám pas přeci pošle kurýrem domů..?" připomněl jsem a trochu zaváhal, jestli jsem to nepopletl já. Nicméně, s pousmáním jsem vzal Gabby kolem ramen a vedl ji k prosklenné části, kde jsme mohli sledovat runway a letadla, jak odlétají a přilétají. Počkali jsme, až odletí to Ethanovo a pak jsme mohli nasednout do Volva a vydat se domů. Ještě jsem však stihl Gabby koupit latté s sebou s karamelovou příchutí, abych jí aspoň trochu zkusil vylepšit náladu, zatímco pojedeme městem k domu.. Kurýr už na nás čekal. Byl to obyčejný chlápek s chrániči na kolo a helmou na hlavě, batohem se zásilkami a vysmátým obličejem, jak se zrovna bavil s pány Atkinsem a Linusem. Podepsal jsem nutné papíry a dostal malou obálku se zbrusu novým pasem. "Tak, cara signorina, to je pro tebe," otočil jsem se na Gabby a předal jí obálku. Doma jsem zamířil rovnou do šatny, kde jsem měl cestovní kufr - typicky do letadla, protože autem jsem nikam na delší cesty nejezdil, natož s někým. Vytáhl jsem kufr na kolečkách a položil jej vedle postele. "Napadlo mě.. když je tak pěkně brzy, že bychom mohli vyrazit na cestu už teď, abychom toho co nejvíce stihli. Cesta bude trvat přibližně dvanáct hodin, ale když nebude provoz ani nějaký zátaras, možná to stáhnu na devět nebo deset.." Říkal jsem si, že odvést Gabbyny myšlenky jinam, k jinému cíli než k Ethanovi, by jí mohlo vylepšit náladu. Taky jsem byl rád, že máme ten pas, protože teprve teď mi došlo, že Ostrov už je vlastně v Kanadě, i když je to celkem blízko.. Ten jeden kufr nám bude určitě bohatě stačit, ale.. co já vím? Raději jsem ještě zalezl do šatny a po chvilce přinesl ještě tašku přes rameno, kdyby Gabby měla víc věcí, co si bude chtít vzít.. kufr a taška přes rameno |
.jpg)
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ach tak, máš pravdu. A ne, já jsem to popletla, promiň,“ omluvila jsem se spěšně a s provinilým výrazem, načež jsme se odebrali o kus dál, abychom se mohli podívat na Ethanovo letadlo, které se vzneslo do oblak a na mě to dolehlo ještě silněji, třebaže jsem se do poslední chvíle snažila nedat nic znát. Nechtěla jsem případně Johnovi kazit náladu, nebo ho uvádět do rozpaků kvůli tomu, že se mě bude snažit uklidnit a já budu vědět, že mi to ještě notnou chvíli potrvá. Nakonec mi však pomohlo to karamelové latté, které mi koupil, a já myslela, že ho v té chvíli, nedbaje okolí a prostředí, zulíbám od hlavy až k patě. A nejen díky tomu, že mi to koupil, ale především proto, že byl tak neskutečně pozorný a starostlivý. Byl to důkaz, že mu na mně záleží, že mě má rád. Věděla jsem to. Dorazili jsme zpátky k domovu a mě už bylo o hodně lépe, i když jsem ještě byla myšlenkami někde u Ethana a chvilkami jsem se přistihla u toho, jak nenápadně sleduju display svého mobilního společníka. Překvapilo mě však, že při našem příchodu na nás čekal usmívající se kurýr, což mě překvapilo. Ani ne tak ta usměvavá tvář, jako spíše jeho vzezření, na což jsem reagovala širokým zazubením se, jak jsem z dotyčného nemohla chvilku spustit svůj zkoumavý pohled, mezitímco John vyřizoval zásilku s novým pasem, jíž mi nakonec předal s… pro mě neznámými slovíčky. „Uhm… děkuji, mylorde, ale co to znamená?“ Optala jsem se, ač pravda, možná trochu scestně, ale tuším, že John jistě pochopí, jak jsem to myslela. „… A někde po cestě bychom se stavili i na jídlo, nebo tak? To je vlastně úplně jasné. Každopádně když to bude trvat tak dlouho, tak bych pak mohla převzít řízení, když bys byl unavený, nebo tak,“ pronesla jsem zcela vážně, ale když jsem si všimla jeho výrazu, rychle jsem se pousmála a dodala jsem: „To je jenom legrace, Johne, neboj,“ skoro bych ho ještě poplácala po zádech, ale na to už jsem neměla odvahu. Nebo odhodlání. Podívala jsem se na velký cestovní kufr, který mi připadal dostatečný, ale nebránila jsem Johnovi v tom, když se ještě odebral pro tašku přes rameno. Kdo ví, kolik si toho vlastně ještě zabalíme, třebaže já neměla v plánu si brát dva miliony věcí, ale jenom milion. Tak nějak jsem se dala postupně do shromažďování věcí, které jsem si chtěla vzít, přičemž jsem se ještě Johna nezapomněla ptát. „A jaké je tam vlastně počasí? A, Johne? Vážně nemusíš nějak spěchat, já tě nepokoušu, když tam budeme za dvanáct hodin, nebo déle. Hlavní je, abychom dorazili v pořádku. Už se moc těším, myslím, že oba dva potřebujeme trochu relaxu, po tom všem… Mimochodem, co si chceš ještě vzít? A budeš si brát i mobil, nebo je necháme tady? A co notebook? A… kytara? Mohla bych ti zahrát,“ napadlo mě záhy úplně bezděčně, jak jsem tak přemýšlela nahlas. Pravdou bylo, že mi to přišlo jako docela dost dobrý nápad, ale na druhou stranu jsem si nechtěla moc vymýšlet. Raději jsem se držela zpátky a byla zdrženlivější, střízlivější, než abych vymýšlela, co všechno bychom mohli vzít sebou, nejlépe celé nákupní centrum. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "To znamená v podstatě to samé - drahá nebo ctěná slečno, takže takový mylord v dámském provedení.." upřesnil jsem a zakřenil se na ni, když jsme nastupovali do výtahu.. Popravdě, netušil jsem, jaká je Gabby řidička automobilů. Motorku by možná zvládla, kdyby to byla nějaká Vespa, kupříkladu, to jsem si představit dokázal, nicméně.. možná bych mohl projevit trochu víc důvěry a auto jí třeba na chvíli přenechat.. ale uvidíme. Nakonec jsem se možná trochu nervozně pousmál, když řekla, že to byla jen srandička, nicméně jsem nad tím doopravdy uvažoval. Stál jsem pak v šatně a sledoval své věci, přemýšleje, co si vlastně vzít. Dvě trika, dvě košile, nějaký svetr? "Hmm?.. jistě, pardon, zapomněl jsem.. Je to tam trochu jako v Yellowstone, něco kolem 20° až 25°C, takže to bude chtít něco teplejšího, než tady ve městě.." poznamenal jsem a tak nějak se jí snažil poradit, co si vzít s sebou, když se mě ptala. Popravdě, bylo mi to tak nějak jedno, pokud si vyloženě nebrala něco hodně provokativního, nebo hodně tenkého, aby jí pak byla zima. Prostě to chtělo něco pohodlného s ohledem na to, že to prostě bude výlet s dlouhým sezením v autě a pak chozením po přírodě. "Kdepak, notebook si neberu, ale bez mobilu si netroufám. Je to prostě jistota a když tak tam je GPS.. Kytaru? To zní skvěle, tu rozhodně vezmeme s sebou. Těším se, až mi zazpíváš," přiznal jsem se a jak jsem šel s malou kupičkou svého oblečení v ruce kolem Gabby, sehnul jsem se a krátce ji políbil, než jsem pokračoval k posteli, kam jsem to položil vedle jejích věcí. Holil jsem se včera, takže to přes víkend vydrží, pokud si Gabby nebude stěžovat.. ještě kartáček a pastu, osušku budou mít v motelu.. kalkuloval jsem při balení a pak, s Gabbynou pomocí, jsme všechno naskládali do kufru na kolečkách. Nebyl kdovíjak velký, nicméně jsme ho celkem slušně zaplnili. Měl jsem na sobě tmavou neformální kostkovanou košili, tmavé kalhoty a na nohou pohodlné plátěné boty, což bude na cestu ideální. Už zbývalo jen se ujistit, jestli máme všechno a mohli jsme vyrazit. Volvo stálo hned před domem, tak stačilo otevřít kufr, naskládat tam všechny věci a otevřít Gabby dveře spolujezdce. Pak už jsem jen nastoupil, zapnul si pás, nasadil sluneční brýle a hned na to už jsme kličkovali ulicemi ven z města.. "Auto má oproti motorce pár nesporných výhod. Například.. můžu dělat tohle.." pustil jsem pravou ruku z volantu a položil ji Gabby na koleno, samozřejmě s klukovským úsměvem, ale pak jsem ruku dal na řadící páku, jak jsem tady ve městě musel být ve střehu. "..a můžeme si pustit i rádio. Anebo si můžeme povídat. To na motorce jde dost blbě přes ty helmy, pokud nejedeme courem.. Jsi úplně první osoba, se kterou takhle někam jedu. Dokonce ani Logan se mnou nikde nebyl. Je tak užvaněný, že bych ho vysadil za prvním rohem," řekl jsem v trochu žertovném duchu, ale i tak jsem si ještě dělal starosti o Gabby. Přeci jen to byla chvilka, co odletěl Ethan zpátky do Twin Falls. "Jsi v pohodě, Gabby? Prosím, kdyby ti třeba bylo nevolno, nebo.. cokoliv, prostě mi řekni, ano?" dovolil jsem si k ní stočit pohled, když jsme příhodně stáli na červené. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Málem bych zapomněla…,“ připomněla jsem ještě, když už jsme byli na odchodu a procházeli jsme kolem kuchyně, kam jsem ihned zamířila pro pití v petce, kterou jsem neváhala vzít sebou. Přece jen pojedeme delší cestou, a třebaže bylo jasné, že se zastavíme někde na jídle, bylo nutné myslet i na pitný režim. A taky na vitamíny, které jsem si vzala ze skříňky. „Tak jo, už máme vážně všechno,“ uculila jsem se na Johna, kterého jsem ještě pohladila po zádech, když jsem se u něj objevila a vyšli jsme z bytu. Lhala bych, kdybych řekla, že mě John v autě nepřekvapil. Překvapil, a nutno podotknout, že docela hodně, když mi položil dlaň na koleno a ještě se usmál takovým úsměvem, že jsem se celá kompletně zachvěla. Tím spíš, když se jeho horoucí dlaň dotýkala mé holé pokožky, což mi způsobovalo mrazení ale současně i horkost. Opětovala jsem mu krapet stydlivý a možná i křečovitý úsměv. „Ale když si pustíme rádio, tak nic neuslyšíme. Ledaže bychom utlumily hlasitost,“ pronesla jsem zamyšleně s pohledem na palubní desku, na ty všemožná tlačítka a podobně. John se ale rozpovídal poněkud více, což nebylo zase tak překvapující, ale stejně mi to vykouzlilo další úsměv na tváři. Podívala jsem se na něj a to už jsem se doslova zubila s krátkým zavrtěním hlavy. „Ale nepovídej… Užvaněný? A co teprve já? Copak jsi zapomněl na to, jak dokážu být někdy extrémně žvanivá a zasypat tě hromadou otázek najednou?“ Vyplázla jsem na něj špičku jazyka, než jsem si uvědomila, že za tím prvním rohem bych mohla skončit i já, kdyby na to došlo. „… Je mi dobře, opravdu. A co tobě? Jak vlastně hodnotíš ty poslední uběhlé dny? To karamelové latté bylo vážně dobré,“ neodpustila jsem si ještě ke své otázce zapřemýšlet nahlas, což mi spíše nechtěně ujelo, jak už bývá mým zvykem, než že bych zamýšlela zamluvit otázku, jež mě opravdu zajímala. Opětovala jsem Johnovi pohled a usmála se na něj, protože mu to navíc strašně moc slušelo. Hlavně s tou košilí, která byla prostě… naprosto dokonalá a nutila mě přemýšlet nad různými věcmi, za něž jsem se ve skutečnosti tak trochu styděla. Připadala jsem si nestydatě, ale nemohla jsem si pomoct. Ty knoflíky… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Jsem rád, že ti chutnalo. A aspoň mám jistotu, že s tou trochou kofeinu mi tu neusneš a dáš pozor, abych neusnul ani já," prohlásil jsem, jako kdyby to byl celou dobu můj plán, ačkoliv mi ta kofeinová výhoda přišla na mysl až teď. Pomalu už jsme se blížili k Bronxu.. "Nicméně.. k těm uplynulým dnům mám pocit, že jsem musel být kolikrát vyloženě nesnesitelný. Měl jsem tě nechat víc rozkoukat a ne tě hned tahat po nudných nákupech a k rodičům a.. Musel to pro tebe být strašný šok po tom všem najednou být uprostřed obrovského města jenom.. se mnou," zvážněl jsem, tak trochu se divíc sám sobě, že jsem se tak rozhovořil. Byl to Gabbyn vliv, její kouzlo osobnosti, že jsem před ní víceméně ztrácel své obvyklé zábrany a otevíral se jí, svěřoval se jí téměř se vším. Přesto, když už jsme měli čas jen pro sebe a mohli jsme rozvíjet náš.. vztah.. nemělo by smysl odvádět řeč jinam. Kromě toho, za těch pár dní se toho už trochu nakupilo, čeho jsme si všimli na tom druhém a chtěli to probrat později v soukromí. Auto je vlastně skvělé místo pro takové rozhovory, protože tady to nemůže po načatí tématu skončit v posteli, jako vždycky. Už i tak mou pozornost částečně odváděly ty její o něco kratší šaty. Jen tak tak jsem zarazil všechny své tendence pustit řadící páku či volant a jednoduše se dotýkat té hebké odhalené kůže na její noze. Musel jsem částečně přikovat svůj pohled před sebe, popřípadě se nedívat dolů, když jsem jí chtěl vidět do očí. "Připadalo mi, že už od prvního dne jsi sem tak přirozeně zapadla, jako kdybys' celý život strávila v New Yorku. Kromě toho, neskutečně mě všechny ty dny bavily. Skoro jako kdybychom tu prožili celý měsíc a ne jen.. týden. A Ethan je fajn chlap. Rád jsem ho poznal, opravdu. Díky němu jsem vlastně zase o kus víc poznal tebe.." pousmál jsem se, ačkoliv mi okolnosti nedovolovaly ten úsměv věnovat přímo Gabby. "A co tvůj první týden v New Yorku?" zeptal jsem se opatrně.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro John se rozpovídal a já měla po chvilce chuť ho umlčet přiložením svých prstů na jeho smyslná a velmi lákavá ústa, nebo ho následně umlčet v horoucích polibcích. A ani ne tak proto, že by mluvil nějak moc přehnaně, nebo podobně, ale spíše proto, že už se mi po jeho rtech a blízkosti strašně moc stýskalo. Dívala jsem se na něj pronikavým pohledem, vnímala jeho hlas a trochu se zapomněla u svých plynoucích myšlenek, které si pluly jedním konkrétním směrem. Musela jsem si trochu odkašlat, když jsem zřejmě měla promluvit já, nebo byla pravděpodobně řada na mé maličkosti. „Johne… Vždyť víš, že jsem s tebou odjela dobrovolně, a že jsem s tebou šťastná. Nebo ti to dávám málo najevo?“ Ozvala jsem se zprvu, tak trochu se ujišťujíc, protože mě zarazila ta jeho slova o tom, že by to pro mě mělo být obrovským šokem – zůstat ve městě a jenom s ním. Upřela jsem na něj bezelstný pohled a měla silné nutkání k němu natáhnout svou dlaň, abych ho pohladila po tváři a dopřála si tak příjemný pocit z toho, že se ho mohu bez výčitek dotýkat. Třebaže jen tak letmo. Nakonec jsem to nevydržela a opravdu jsem to udělala, byť jenom krátce, protože jsem ho nechtěla rušit a riskovat, že svou momentální náladu ztratí a já mu jí zkazím. „Asi jsem zapadla, ale to bylo i díky tobě, především díky tobě, protože jsi mi to všechno ulehčoval. A stále ulehčuješ a moc mi pomáháš, tím pádem je to lepší a o mnoho jednodušší. Cítím se s tebou… krásně a jsem opravdu šťastná. Vůbec nechápu, jak jsem se toho všeho mohla předtím tak bát, ale na druhou stranu… Asi je to normální reakce někoho, kdo se rozhodne pro tak velký životní krok,“ zarazila jsem se a zkontrolovala Johnův výraz, jestli ho třeba svými slovy příliš neděsím. Zase ten můj strach ohledně toho, že řeknu něco, co jsem si raději měla nechat pro sebe. Ale copak jsme spolu o všem nemluvili? „Můj první týden v New Yorku? Bezkonkurenční. Nejlepší. Už se nemůžu dočkat toho, co zažijeme příště. Ale vážně… Vážně se mi tu líbí, i navzdory tomu, že tu je mnoho betonu, ale Central Park to naprosto vynahrazuje a… mám tu tebe. Co víc bych si mohla přát? Au, nějak mě to tady kouše,“ přerušila jsem svůj proslov, když jsem se podívala na svou nohu, kde jsem se nutně potřebovala poškrabat a aniž bych to nějak řešila, protože jsem netušila ani minimum Johnových myšlenek, jednoduše jsem si ty šaty trochu víc vyhrnula, abych se mohla podívat na odhalenou kůži, kde mě to svědilo. Skoro jsem ukázala kousek svých krajkových kalhotek... „… Ehm, kde jsem to přestala? Jo… A co se týká tvých rodičů, byl to ten nejlepší oběd na světě, už se nemůžu dočkat, až je znovu uvidím,“ uculila jsem se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Já vím, že.. jenom.. je to prostě pořád ještě tak neuvěřitelné.. V tom dobrém slova smyslu," povytáhl jsem koutky do pousmání, abych potvrdil svá slova. Ty dva týdny byly skoro jako půlrok, ale i tak.. byly to jen dva týdny a pochybnosti se vkrádaly. Oba jsme vsadili všechno, co jsme měli na divokou kartu, ačkoliv stále ještě nevíme, co všechno vlastně ta divoká karta znamená. Nicméně, bylo to zvláštní dobrodružství a zatím se zdálo, že se ten náš risk ve všech směrech vyplácí. "Hmm, předpokládám, že za normálních okolností by se člověk asi bát měl, ale nevím.." zamyslel jsem se, takže se mi automaticky na čele objevil náznak rýhy od podmračení. Bylo to však jen bezděčné filozofické zamyšlení, nebral jsem to příliš konkrétně, takže se mi obličej opět vyjasnil, když se Gabby rozpovídala o jejích pocitech z týdne ve Velkém Jablku. Jen krátce jsem k ní střelil pohledem, když zmínila, že tu má mě. Vyvolávalo to ve mě stále ještě dostatečně silné pocity paniky, které jsem se však snažil všemožně tlumit a nejlépe si jich vůbec nevšímat, ale.. to bude dobré.. chce to cvik. Bohužel mi neuniklo Gabbyno následující počínání, přičemž jsem v mžiku sjel očima dolů k její noze, abych vší silou odvrátil zrak, kousajíc se do rtu. Přibetonoval jsem pohled k čelnímu sklu a nadále se usilovně hryzal do rtu, abych se nepodíval zpátky. "Přísahám, Gabby, že mě stoprocentně jednou zabiješ.. nás oba. Pravidlo číslo jedna v tomhle autě - nesmíš svádět řidiče za jízdy.." pronesl jsem nakřáplým hlasem, příliš nevnímajíc to, co mi povídala o rodičích, protože jsem měl v hlavě vypálen předchozí obraz jí samotné. Ale pak jsem přeci jen zariskoval, podíval se na ni a koutek úst mi u toho zacukal. "Mimochodem.. vzpomněl jsem si na náš včerejší nakousnutý hovor v baru. Totiž, jde mi o to, že vůbec nechápu, proč by se mělo něco kazit jen proto, že se ti daří. Nebo tak nějak to bylo, jestli jsem to dobře pochytil. Netuším, proč by život prostě nemohl nabízet příležitosti a být jednodušší a příjemnější. A proč bys měla očekávat nějaké utrpení, jen co se začneš cítit spokojeně? Nepřijde mi, že bys byla nějaký masový vrah, aby ti to život nějak musel vracet, když se máš líp..?" nadhodil jsem téma, které mi už delší dobu vrtalo hlavou a které jsem se snažil všemožně pochopit. Pochopit tohohle Gabbyna vnitřního strašáka, abych mohl pochopit i ji a snad jí i nějak pomoci. "Ale.. omlouvám se, jestli se o tom teď bavit nechceš, tak na to zapomeň. Nechtěl jsem kazit výlet.." dovolil jsem si teď já sám natáhnout ruku a konečky prstů ji krátce pohladit přes tvář ke hraně čelisti, než jsem zase musel dát ruku na volant.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Uhm, Gabby, ty jsi vážně ztracený případ, povzdechl si můj vnitřní hlásek nade mnou. Ale já jsem v tomhle byla opravdu nevinně, nevěděla jsem, netušila jsem, že John… Styděla jsem se na něj i podívat, poté, co jsem si urychleně stáhla šaty a snažila se tvářit jako poslušná spolujezdkyně. Nakonec mě ten jeho úsměv, když se ke mne otočil znovu, uklidnil a já si nemusela dělat starosti s tím, že se na mě zlobí. Raději jsem to však nekomentovala. Ostatně, to, co v další chvíli načal, to téma… Ne, že by mi to bylo zase až tak nepříjemné, jen jsem si nebyla jistá, jestli se o tom zvládnu bavit zrovna teď, v tuto chvíli a v autě. Ale když jsem si pak uvědomila, že jinde bych s největší pravděpodobností po chvilce zbaběle utekla, tak jsem to musela přehodnotit. A navíc, lepší je, když se to vyřeší co nejdříve, než to nechat, nebo to dát k ledu. „Upřímně… Já ani vlastně nevím, co ti mám na to říct. Tady to bude pravděpodobně o tom, že ty žiješ v naprosto jiném světě, nebo aspoň z mého pohledu to tak je, to proto ti to asi tak přijde. Ale já, ačkoliv nejsem žádný chladnokrevný vrah… Hmm, takhle to vyzní úplně blbě… Nechci vypadat, že bych si snad myslela, že jsem to měla těžší, než ty, nebo snad něco zveličovat. Ale ta moje obava se opírá především o zkušenosti. Kdykoliv jsem byla šťastná, tak se to po čase pokazilo, zkrátka řečeno přišlo něco, co mi ten pocit štěstí a spokojenosti vzalo… Ať se to týká pěstounské péče, tak i… nejlepších kamarádů,“ dodala jsem nakonec velmi opatrně, protože Jeremy bylo velmi nebezpečné téma s rudě blikající varovnou kontrolkou. „Ale když se na to podívám… teď. Teď, když jsem tě poznala a po tom, jak jsi mi otevřel oči… Možná, že se mi právě dostalo velké odměny, když se mi naskytla opravdu velká příležitost a já ji využila,“ zašeptala jsem a pohlédla na něj. Pravda, možná trochu bojácně, jak to všechno vezme. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Takhle, jak to říkáš, tak tomu asi začínám rozumět," pokýval jsem hlavou, nereagujíc na tu narážku s přáteli. Popravdě, vůbec mi nedocvaklo, že by tím byl myšlen Jeremy. Napadli mě jen nekonkrétní přátelé z Gabbyny školy a podobně. Přesto jsem dál mlčel a nechal Gabby hovořit dál. Jak se zdálo, možná ona sama už začíná onen strach přehodnocovat, nebo to přinejmenším chytila za správný konec..? "Jedna příležitost za druhou, řekl bych," pousmál jsem se, myslíc teď na školu a bar pro začínající zpěváky a kapely, kam jsme ještě nestihli zajít. "Možná si člověk ze začátku musí projít nějakým.. takříkajíc bahnem, aby pak chápal hodnoty života a uměl s tím pracovat, pracovat sám se sebou. Podle mě jsou tyhle životní zkoušky skvělé pro utváření charakteru. Vždycky záleží na tom, jak se k tomu člověk postaví.. Myslím si, že vůbec nepřeháním, když řeknu, že jsi neuvěřitelně statečná a silná, Gabby. Chci říct, že jsi to třeba mohla vzdát, zůstat ve Twin Falls a být jako.. jako ta zmlácená blondýna tam od vás. Mohla jsi třeba být alkoholička a mít už tři děti, ale.. ty jsi se tomu, co ti život hodil pod nohy jako klacky, postavila čelem a podívej, co všechno jsi dokázala," stočil jsem k ní pohled, který prozrazoval hodně z mých pocitů - to, jak moc mi na ní záleží, jak moc jsem rád za to, jaká je a že tu je se mnou. "Můžeš jít klidně na vysokou. Oproti jiným studentům budeš mít výhodu, že život znáš i z více stránek a například v té ekonomice ti to určitě pomůže ve vnímání daných okolností z různých úhlů pohledu.." rozhovořil jsem se, jako kdybych měl právě předvést dokonalou inspirující řeč, ačkoliv to nebyl záměr. Nespouštěje oči z vozovky, natáhl jsem ruku a znovu Gabby hřbetem ruky pohladil po tváři. Byl jsem rád za ta její poslední slova, protože nejspíš i Ethanova přítomnost Gabby pomohla ty oči otevřít a vnímat to všechno zase trochu jinak, pozitivněji. Pomalu jsme se blížili k výjezdu z města, ale bylo dost plno, takže jsme jeli o něco pomaleji, než bych si byl přál. Ale na tom teď nesejde. "Já jsem zase vděčný za to, že je táta ze Sicílie a často tam jezdíme. Ono se to nezdá, ale je to strašně chudý kraj. Tedy, jsou tam paradoxy jako je bohatá mafie a pak zbytek Sicilců, co jsou chudí a dřou, aby měli co do pusy, ale i přes to se dokážou ze všeho radovat, užívat si života a umí být nekonečně štědří i k naprosto cizímu člověku. To je prostě.. inspirující a hodně lidí by si z nich mohla vzít příklad, včetně mě, samozřejmě," zakřenil jsem se nakonec. Na chvíli jsem se odmlčel, nechávajíc prostor pro Gabby. Sám jsem však ještě potřeboval malinko času na utříbení nových informací a toho, co teď bylo řečeno.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Máš pravdu, myslím si to také, i když pravděpodobně záleží i na více věcech, protože pokud je mi známo, tak ty jsi tím bahnem projít nemusel – a doufám, že ani neprojdeš – a i přesto je tvůj charakter takový, jaký je. Taky jsi silná osobnost, jen tak něco tě nezlomí, dokážeš spoustu věcí. Máš široký rozhled, víš spoustu věcí a v každé situaci, i když není tak dobrá, si dokážeš svým způsobem poradit. A navíc netrpíš žádnými předsudky a… nakonec nejsi zkažený zbohatlický floutek, jak tomu obvykle bývá u bohatých lidí, kteří si o sobě hodně myslí. Ale na druhou stranu, každý máme své temnější stránky, své chyby, ale to nás zase dělá lidštějšími… myslím,“ pousmála jsem se s povytaženým koutkem úst a opětovala mu pohlazení, byť o něco kratší, ale vážně jsem nechtěla Johna rušit od řízení. „Na vysokou bych mohla, ale uvidíme, jestli bych se tam vůbec dostala,“ poznamenala jsem tiše a dál už to nerozváděla, raději. Ne že by mi dělalo až takové problémy o něčem takovém hovořit, ale zkrátka řečeno jsem si ještě nebyla jistá tím, jestli bych na vysokou opravdu chtěla jít. Neměla jsem tak ještě ucelenou představu a tak vůbec. Bylo pak tedy složitější to rozvádět, ale na druhou stranu jsem ocenila Johnovu snahu, se kterou mne k tomu povzbuzoval. Možná to bylo znamením toho, že bych to opravdu měla zkusit, využít. Ve své podstatě vlastně ani o nic nešlo a jak sám říkal, kdykoliv, kdybych cítila, že mi to nejde, bych studium mohla přerušit. Šlo přece o mě… zamyslela jsem se nad tím. To, co mi ale John řekl v další chvíli, kdy jsme se blížili k výjezdu z velkoměsta, mně upřímně řečeno překvapilo. Ale taky jsem to považovala jako odpověď na některé mé otázky. „… Víš, když se nad tím tak zamýšlím, bohatí lidé mají vlastně hrozně nenaplněný život. Teda ne všichni, samozřejmě. Ale když si to tak vezmeš, ti lidé, co nemají moc peněz a tolik majetku, žijí daleko lépe, než ti, co jsou materiálně zabezpečeni. Koneckonců ne vždycky je důležité, kolik máš peněz, jestli další měsíc zvládneš zaplatit nájem a podobně, ale jestli se cítíš naplněný. Myslím, vnitřně, duchovně, víš? A ty máš ve své podstatě hrozně velké štěstí, že máš takovou rodinu, jakou máš, protože si myslím, že ta zase utváří tvoji povahu, tvůj charakter. I když říká se, že to, co jsme, z nás dělají naše volby, naše rozhodnutí. Ale ty máš po celou dobu kolem sebe inspirativní lidi,“ zapřemýšlela jsem tentokrát nahlas já a podívala jsem se na něj měkkým pohledem, ve kterém se odráželo, že jsem i já na něj hrdá, a že mi na něm taktéž velmi záleží a že ho obdivuji. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Vysoká je podle mě skvělá v tom, když pominu vzdělání samotné, že si tam rozšířím obzory, poznáš spoustu nových lidí a oni i profesoři ti pomůžou v dalším vývoji. Nutí tě tam přemýšlet, zabývat se různými názory a přitom se naučit prosazovat ten svůj vlastní. Na středních školách je to hodně o kolektivu dané třídy, ale vysoká je o individuálních jedincích. Podle mého názoru to je neocenitelná zkušennost a zkouška pro život," řekl jsem jí na adresu vysoké. Nebylo to o tom, že bych ji chtěl za každou cenu přesvědčit, aby tam šla, ale spíš jí přiblížit i svůj náhled na to a tak trochu jí naznačit, co od toho ve výsledku očekávat. Konečné rozhodnutí bylo v každém případě na Gabby a já jí pouze v tom rozhodování mohl pomoci svým vysvětlováním, zkušennostmi a podobně. "Je pravda, že mám štěstí a vždycky za to budu vděčný osudu, Bohu, rodině, komukoliv.. prostě vesmíru. Táta začal od nuly a ví, co to je tvrdá práce a jelikož chtěl pro svého syna to nejlepší, musel jsem mu různě pomáhat, stejně tak u babičky na Sicílii, kde mají vinice a prostě mě učil, že když člověk dobře pracuje a dobře se chová k ostatním, tak se bude mít dobře. A pak ještě z matčiny strany přišlo nekompromisní rozhodnutí, že budu studovat na internátu v Anglii, kde jsem byl se všemi ostatními kluky, jak bohatými, tak chudými. Takže si myslím, že to mi dalo asi nejvíc do života. Byl jsem tam odkázaný sám na sebe a s rodiči se viděl třikrát do roka," uchechtl jsem se, jak to zvláštně znělo, ale byla to pravda. "Nechci vědět, co by ze mě bylo, kdyby mě naši rozmazlovali a nechali mě tady, ve Státech." Na chvíli jsem se odmlčel, mračíc se na auto před námi, které blikalo nejdřív na jednu stranu, pak hned na druhou a nakonec to vypadalo, že chce odbočit, ale hned vzápětí se vrátilo do svého pruhu, takže jsem musel trochu víc dupnout na brzdu. "No ale.. přijde mi, že mě vidíš strašně zkresleně, Gabby. Myslím tím to.. totiž, ne že bych vyloženě hýřil, o peníze nejde vůbec, ale měl jsem období jakési existenciální krize, ze které se ještě pořád snažím tak nějak dostat," nakousl jsem, co mi asi tak nějak leželo v žaludku nejvíc a opatrně jsem se podíval na Gabby. Možná ji to zmátlo? Mluvím zase v oklikách.. "Nicméně, to už jsem ti říkal hned ten první den v Yellowstone. Nejsem na svou minulost nijak zvlášť hrdý - a v tom jsi mi pro změnu otevřela oči ty sama. Kdybys jen tušila, jak neskutečná a dokonalá pro mě jsi. Neměl jsem ani ponětí, že někdo takový může existovat," pootočil jsem hlavu opět k ní, když to situace dovolovala, s pohledem, který vyjadřoval přesně to, co jsem právě řekl. "Popravdě, mám pořád strach, že si to v příští chvíli rozmyslíš a odejdeš," ztvrdl mi pohled, tentokrát zase upřený před sebe.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jenže když John zase začal o tom, že ho vnímám zkresleně, všechna ta euforie a široký úsměv na rtech začalo pohasínat a vytrácet se do neznáma… Co mu mám na tohle vlastně říct? Chtěla jsem to vyslovit nahlas, jak mi to uvízlo na jazyku, ale nemohla jsem. V krku se mi utvořil knedlík, cítila jsem na sobě začínající paniku, ale nemohla jsem nic dělat. Byli jsme v autě a já tomu prostě musela čelit tváří v tvář. Takhle nějak podobně se určitě v některých okamžicích cítí i John, napadlo mě u toho mimoděk a trhaně jsem se nadechla. Krátce jsem přivřela oči a podívala se před sebe, soustředíc se teď především na to, že mám dýchat, přičemž jsem se to všechno snažila vstřebat. Všechno mi do sebe postupně zapadalo, dílek po dílku… Začala jsem si snad uvědomovat a chápat i některé okolní věci. Třeba proč má John takový strach, když mu projevuji svou náklonnost ve větší dávce, když mu říkám, jak moc ho mám ráda a jak moc pro mě znamená… Bojí se snad zamilovat? A pak se mi v hlavě vyrojila vzpomínka na pondělní návštěvu u doktora… přesněji na ten rozhovor s ním, při kterém se ptal na náš… ehm. „Takže tím chceš říct, že jsi byl na tom podobně jako… Jako ti, co chodí do baru z jednoho konkrétního důvodu? Prostě si se nikdy nevázal?“ Snažila jsem se nějak zformulovat své myšlenky, třebaže ta skutečnost, že se nevázal, byla zřejmá už dříve. Hlas jsem měla tichý, snad jsem se i bála toho, co mi odpoví, jak se zachová. Měla jsem strach i z toho faktu, že jsme v autě a neměla bych ho tak rozrušovat… zase jsem si to všechno začala vyčítat, ale už jsem to prostě nahlas vyslovila. Potřebovala jsem to vědět a doufala jsem, že tentokrát nebude chodit okolo horké kaše. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Zároveň jsem tak nějak doufal, že i ona pochopí moje stanoviska, moje pocity z našeho vztahu a jeho projevů a možná mi pro změnu ona ukáže nějaký jiný náhled na to všechno. Chtěl jsem se změnit, to jsem věděl jistě, ale neměl jsem ani ponětí, jak to udělat. A pak to přišlo, ta prostá, ale výstižná otázka. Nejprve jsem jen pomalu přikývl, ale pak jsem krátce střelil ke Gabby pohledem, mapujíc její současnou náladu a výraz. "Ano, vedl jsem život bez závazků.. nicméně, ne nezodpovědně.." pronesl jsem tišším hlasem a trochu víc u toho sevřel volant, takže mi téměř zbělely klouby na rukách. "Než jsem tě potkal, bylo mi to jedno. Byl jsem.. znechucený ženami všeobecně.." dodal jsem k tomu nakonec. To všechno byla čistá pravda a ani jsem se nesnažil ji nějak skrývat. Tušil jsem, že bude lepší, když Gabby bude vědět o tomhle mém období, kolik bude sama chtít.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Byl jsi znechucený ženami? Znamená to tedy, že už jsi na ně změnil názor?“ Vyslovila jsem nejdříve svou otázku, která mne zajímala a očekávala jsem, že mi o tom třeba povykládá i víc, ale já ještě pokračovala v mluvení. Musela jsem mu to říct, to všechno, co se rojilo v hlavě a aby taky věděl, že ho za to neodsuzuji, jen se s tím zkrátka potřebuji nějak srovnat, vzhledem k tomu, že jsem o něm měla ještě do dnešního dne zkreslený obrázek. Hodně zkreslený. „Víš, myslím si, že ty předsudky, které mám i já, máš taky. Svým způsobem. Mám dojem, že máš strach, bojíš se, že když se tohle dozvím, tak uteču. Ale já jsem tady stále, Johne… A i když se musím přiznat k tomu, že jsem měla nutkání odejít a schovat se, nebylo to z důvodu toho, že bych tě chtěla opustit. Nesoudím tě za to, chci být naopak tvou oporou… Jen to musím vstřebat… Začínám tomu ale rozumět, aspoň mám takový pocit. Vzpomínáš si na náš rozhovor, co jsme vedli předtím, než jsme šli k tomu doktorovi? Jak jsi říkal, že si kvůli sexu nenecháš řezat do, ehm, protože bys nesnesl pocit, že se ochudíš o něco, co bys do budoucna chtěl? Tak tohle přesně děláš teď. Přemýšlíš nad tím, neustále, nad všemi těmi projevy náklonnosti, ať už je projevuji já, nebo ty. Máš z toho strach, nechceš si mě pustit blíž, protože se bojíš toho, že by to bylo bolestivé, kdyby to skončilo. Oprosti se od toho…“ Konečně jsem mu pohlédla do očí, doufajíc, že jsem mu ten nový pohled na celou věc, na celý náš vztah dala a podala dostatečným způsobem. „Jsme spolu. Neočekávám, že to bude vždycky snadné, že to bude procházkou růžovým sadem, vždyť moc dobře víš, co jsem prožila… Ale tím, že se mi i bojíš s něčím svěřit, tím i stavíš mezi nás zdi… A taky… když se tomu neoddáš celým svým srdcem, tak to vždycky bude polovičaté a budeš mít ze všeho podivný pocit. Kdo neriskuje, nic nezíská… Netvrdím však, že se máš okamžitě změnit, že máš své postoje změnit a prostě z ničeho nic být… zamilovaný blázen. Nechci tě měnit, jen bych chtěla, abys nám věřil. Nám oběma, nejen mě, ale i sobě,“ dívala jsem se mu do očí a doufala, že jsem mu to vysvětlila dostatečně. A hlavně, že mu těmi svými slovy nezpůsobím srdeční kolaps, jak jsem se tak podívala k jeho pevně zaťatým rukou a bílým kloubům. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Celou dobu jsem Gabby poslouchal, přemýšlel o jejích slovech, ale zarputile jsem se díval vpřed. Teprve, když jsem pocítil, že ťala do živého, střelil jsem k ní pohledem, který snad poprvé mohl prozrazovat něco z mé vlastní zranitelnosti. Měl jsem z toho všeho strach, ale bylo skoro až děsivé, jak přesně dokázala Gabby vystihnout všechny ty mé obavy i všechno to, co bych měl zkusit dokázat. Jenže jsem byl v tom svém stavu zabředlý tak dlouho, že jsem jednoduše netušil, jak z toho ven. Už už jsem chtěl něco říct, ale to Gabby zmínila slovní spojení "zamilovaný blázen" a já se před tím instinktivně nakrčil, jako kdyby šlo o důtky, kterými by mě právě udeřila do holých zad. Ale o tom to je.. proč se tomu sakra pořád tak bráním? Přemýšlel jsem, vstřebával to a mlčel. Potřeboval jsem všechna ta slova pomalu přežvýkat a spolknout. "Nechci mezi nás stavět zdi.." promluvil jsem po chvíli tiše. "A chci, aby nám to všechno vyšlo.. jen.. nevím, jak.. jak to všechno hodit za hlavu a prostě věřit, že to zvládneme. Já vím, že to zvládneme, ale.. budu v tom potřebovat trochu pomoct a nad to ještě čas. Je to.. omlouvám se, prostě mi to dlouho trvá, než si uvědomím to všechno.." mluvil jsem možná trochu zmatečně, ale to bylo i tím, jak mi v ozvěně zněla Gabbyna slova a já nad nimi přemýšlel. Pustil jsem jednu ruku z volantu a natáhl ji k té její, periferně sledujíc, jestli třeba neucukne. Gabby pořádně zarýpala pod mou jinak silnou skořápkou obrany před světem a tak jsem si teď připadal neskutečně zranitelně a viditelně, když jsem se neměl kam schovat. Potřeboval jsem alespoň fyzicky cítit její podporu pramenící z tak jednoduchého gesta, jako je chvíle držení se za ruku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „A… jestli se můžu zeptat. Jaký ten názor, co máš u většiny žen, vlastně je? A jen tak mě napadlo – nešlo by se třeba na jednotlivce dívat individuálně? Víš, když už tě tak překvapilo, že některé ženy jsou jiné, než bys čekal…“ pokusila jsem se nějakým způsobem rozmluvit a samozřejmě jsem si počínala velmi opatrně, protože jsem tušila, na jak tenkém ledě se právě pohybuji. Bylo to asi… poněkud ošemetné. „Znamenaly pro tebe něco ty ženy? Nebo znamenají?“ Nakonec mi ještě po chvíli uklouzla další otázka, třebaže tiše vyřčená, ale nebylo tu nic, co by ji přehlušilo. Cítila jsem se napjatě a nepříjemně, ale potřebovala jsem to vědět. Potřebovala jsem snad ujištění, že už je to jen minulost, které se sice ještě pořád nezbavil a táhne ji za sebou jako železnou kouli, ale už to pro něj prostě nic neznamená… Doufala jsem. Nechala jsem mu chvíli na to, aby se mohl aspoň nadechnout. Bylo jasné, že to asi jen tak rychle nevstřebá, ne když jsem právě odhalila jeho nitro. Pochopila jsem, že se cítí zranitelně – taky jsem se tak cítila, ale na Johnovi to teď bylo strašně moc vidět a mě mrzelo, že jsem ho tomu všemu vystavila. Ale nakonec se třeba ukáže, že to byl správný krok k tomu, aby mu to pomohlo k tomu, aby se přes to přenesl. Aby se od toho starého Johna oprostil úplně. „Spíš si myslím, že ti pomáhá to, jak rychle se ty změny dějí. Taky jsem do toho skočila po hlavě a nakonec nelituji a vím, že ani nikdy litovat nebudu. Ale jak už jsem ti řekla – dám ti času, kolik jen budeš chtít, kolik budeš potřebovat. Jen doufám, že to nebude až na smrtelné posteli…“ krátce jsem se uchechtla, ale pak jsem zvážněla, protože jsem to nechtěla zlehčovat. Shlédla jsem o něco níž, ke svým nohám, protože jsem zaznamenala, že spustil jednu ruku směrem ke mně a já tušila, že se dívá, co udělám, třebaže obličejem byl stále otočený k přednímu sklu a sledoval silniční provoz. Nezaváhala jsem proto, že bych nechtěla jeho dotek, nebo že bych snad měla na náš vztah změnit názor… jen mě to překvapilo, znovu. Avšak neodolávala jsem nakonec dlouho, nemohla jsem a ani nechtěla – chytla jsem jeho dlaň, položila si ji na nahou kůži těsně u kolena a propletla si s ním prsty. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Dalo by se říci, že ohledně svého názoru na ženy jsem vycházel.. tedy, vycházím ze svých zkušenností. Ale je to svým způsobem individuální. Například si nemyslím o své matce, že by byla nějaká.. Chci říct, ten negativní názor se vztahuje na.. jak to říct.. potencionální partnerky? Divný termín, ale tak nějak to vysvětluje. Všechny ženy přibližně mého věku, které jsem potkával, se strašně podbízejí, dělají ze sebe něco, co nejsou, doufám, a pokaždé se dost opily a chtěly jen to jedno za každou cenu. A to mluvím i holkách z univerzity. Ještě že mám vlastní byt, protože historky z kolejí jsou alarmující.. Na druhou stranu, ty ženy, které by teoreticky mohly přijít v potaz, zůstaly jen kamarádkami, a to hlavně z toho důvodu, že mě jednoduše ničím nepřitahovaly.." rozhovořil jsem se poněkud obsáhleji, ale dost možná to bylo právě to, co i sama Gabby možná chtěla. "Já vím, že jsem to uchopil za špatný konec, ale můj názor pak vyhodnotil celou situaci tak, že když už se ty ženské v baru tak podbízely, tak.. prostě jsem se nechal svést, využil je a do rána zmizel. A to hlavně proto, že si o to vyloženě říkaly. A hlavně to bylo v souladu s tím, jak se ke mně zachovala Gwen. Svedla mě, využila a já pak měl pocit, že to dělají všechny.. A když jsem potkal tebe.. uvědomil jsem si, že to byla ta největší pitomost mého života. Vím, že jsem je měl ignorovat a tak, ale.." taky jsem jen obyčejný chlap a ano, je to přízemní, ale mám občas své potřeby..téměř zoufale jsem si povzdychl, mračíc se před sebe. Právě jsem ze sebe před Gabby vydolovával veškerou svou temnou minulost, abych ji před Gabby mohl předestřít, ukázat jí svou špatnost a nechat na ní, jestli mě za ni odsoudí, nebo mi pomůže se jí zbavit. A pak přišla, musím uznat, že velmi trefná otázka. Zkoumavě jsem se na Gabby podíval, protože jsem měl dojem, že to ví. Ale.. "Nerad o tom mluvím, ale asi bych měl. O Gwen víš. Ta pro mě znamená jen osobu, která mi zničila veškeré iluze dospívajícího kluka.. a pak.. Ashley.. Je to už dávno.. myslel jsem si, že mám podobné štěstí, jako kdysi táta s mámou a byl jsem s ní poměrně.. šťastný?.. možná.. a pak, když jsem ji viděl s.. když.." kousl jsem se do rtu a o dost pevněji sevřel volant. To už jsem vypadal vyloženě nasupeně, což bylo pouze tou vzpomínkou, nenávistí k Ashley, kterou jsem si v sobě hýčkal po celých těch deset let. "Je mi ukradená.." vydechl jsem po malé chvilce, kdy jsem zadržoval dech. "Jediná osoba, na níž mi záleží, jsi ty, Gabby," dodal jsem posléze s neochvějně jistým hlasem, tentokrát už s viditelně klidnějším výrazem. Měl jsem pocit, jako kdybych stál úplně nahý v malé místnosti, kterou tvoří jen čtyři skleněné stěny a prudké světlo namířené na mě. Svěřil jsem se Gabby se vším, co se ukrývalo i v těch nejtemnějších koutech mé mysli. Opět jsem si před ní připadal jako nejhorší padouch, jakého kdy mohla potkat a že už se mnou nebude chtít nic mít. Tak málo jí věříš?? bodlo si do mě ještě navíc mé svědomí, přičemž jsem se opravdu zastyděl, vzhledem k tomu, co mi řekla předtím. Trochu jsem se pousmál té "smrtelné posteli", ale bylo to spíš takové nejisté uchechtnutí, jak jsem se ještě pořád cítil přespříliš napjatý z toho, co tu zaznělo. Napětí ze mne pomalu opadalo až ve chvíli, kdy Gabby přijala mou nabízenou ruku a propletli jsme si prsty. Dodalo mi to trochu ztracené rovnováhy. Na chvíli jsem zcela pustil volant, abych si zapnul automatické řazení, které jsem jinak z duše nenáviděl, protože řazení v autě bylo něco, co jsem si užíval jak malý kluk. Nicméně v tuhle chvíli pro mě byl důležitější Gabbyn dotek, než požitek z jízdy. Gabby prostě momentálně znamenala středobod vesmíru.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Děkuju, že jsi mi to všechno řekl, myslím, že už to… chápu. A hlavně děkuji tomu, že jsi mi tehdy ve Twin Falls zastavil, protože… I přes to všechno, přes ty věci, co si mi právě řekl si myslím, že jsi skvělý. A tentokrát už ti nepomůže žádné – že tě vnímám zkresleně… Taky pro mě moc znamenáš, Johne a jsem si jistá, že společně všechno zvládneme. Nebudu však na tebe spěchat, jen… Chtěla bych tě zahrnout vším, co k tobě cítím, ukázat ti, jak mě děláš šťastnou a spokojenou…“ Dodala jsem ještě opatrněji a podívala se na něj bezelstnýma očima, jejichž pohled se změnil na zamilovaný, majíc sto chutí k němu natáhnout dlaň a pohladit ho po tváři. Políbit ho na rty a pevně ho obejmout, být v jeho těsné blízkosti a vnímat to teplo jeho těla. Měla jsem pocit, že se asi něco nepatrného změnilo, ale mělo to podstatný význam, protože mi svou ruku nechal a já ji mohla tisknout a v duchu se tetelit štěstím, že po chvíli neucukl. Překvapilo mě i to, že zapnul automatické řazení… A to vážně jen proto, aby si mohl užít můj dotek? Také jsem se uvolnila a na tváři se mi objevil spokojený úsměv, přičemž jsem jeho dlaň s našimi propletenými prsty zvedla ke svému obličeji a otřela se, protože mi jeho hřejivá kůže chyběla. Tak moc jsem si v tu chvíli přála cítit jeho teplo, jeho osobu co nejtěsněji u sebe a přesvědčit se na vlastní smysly, že jsem s ním. Že je tu se mnou… Ponořit se do našeho vesmíru, kde neexistovalo nic, než jenom my dva. Měla jsem nutkání se zeptat, jestli by nemohl zastavit, ale na to jsem si netroufla… jen jsem se na něj otočila a věnovala mu všeříkající pohled, nebo jsem aspoň doufala, že v nich uvidí mou touhu… pak už jen záleželo na něm. Jeho dlaň jsem si přesunula k ústům a políbila ho na její hřbet, než jsem naše ruce položila na svůj klín. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nicméně jsem už nedokázal nic moc říct. Musel jsem se srovnat, dostat se přes to všechno a zase se ustálit v jakési rovnováze, k čemuž mi dopomohlo to, že jsem ji mohl držet za ruku, jakkoliv jsem to gesto na veřejnosti nenáviděl. Pokud mělo účel, jako například teď, neexistovalo nic lepšího. Když pak ještě naše ruce zvedla ke své tváři, neodolal jsem, pozvedl ukazováček a pohladil ji. Brzy na to už jsme najeli na rychloproudou silnici, kde už jsem musel Gabby pustit, vypnout auto-řazení (aby auto neprotestovalo proti mým ne zcela předpisovým úmyslům) a konečně jsem mohl pořádně přišlápnout plynový pedál. Už jen samotná jízda pro mě byla tím pravým relaxem, jak už Gabby mohla zjistit z jízdy na motorce. Poznal jsem na ní, že má poněkud.. rozněžnělou náladu, ale já potřeboval onen kýžený čas. Nedokázal bych se s ní po tom všem hned líbat, kupříkladu. Musel jsem prostě vstřebat to všechno, abych mohl být zase sám sebou a ne tím mravencem pod lupou na slunci.. Během jízdy jsem pak zapnul hudbu, co jsem měl na flashdisku v mp3, takže tam toho bylo hodně a snad si Gabby vybrala to, na co měla chuť. Uháněl jsem na severovýchod, užívaje si zase volné rychlé jízdy v autě. Zatím jen dvakrát jsme museli na chvíli pozastavit a výrazně zpomalit kvůli pracem na silnici, ale zase jsme ztracený čas dohnali. Na oběd jsme se stavili po cestě na čerpací stanici, kde měli pár jednoduchých jídel a zase jsme jeli dál.. "Tak.. asi za minutu bychom měli dorazit k celní kontrole, protože pak budeme pokračovat už v Kanadě.." řekl jsem včas Gabby, která u sebe měla oba pasy. Zpomalil jsem na předepsanou rychlost a s tou se blížil k hranicím.. Pak už jsme zase jeli, přibližně další 4 hodiny. Cesta už ani nemohla být tak rychlá, protože to byl samý kopec, zatáčka.. Nicméně pak už jsme jeli v podstatě podél pobřeží, dokud se před námi neobjevil most přes kousek moře, které oddělovalo kontinent od Ostrova Prince Edwarda. S úsměvem jsem se na Gabby podíval a nadšeně jí sdělil, že to před námi už je náš dnešní cíl. Zobrazit SPOILER Přejeli jsme most, což samo o sobě mohlo být zážitkem a nakonec jsem odbočil od mostu doprava, dolů na jih podél pobřeží, kde jsou jen malá rybářská městečka. Měl jsem namířeno přímo k městečku Victoria, o němž jsem věděl, jak to tam vypadá.. Zastavil jsem až těsně před městečkem. Nikde nikdo nebyl, ale napadlo mě, že bychom třeba mohli zaparkovat a projít se na chvíli po pobřeží, nebo.. nechám rozhodnutí na Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Chápala jsem to, proto jsem se netvářila nespokojeně, když vypnul automatické řízení a pro změnu si užíval rychlejší jízdu. Pochopila jsem, že je to jedno z toho, co ho naplňuje a dodává mu ten pocit rovnováhy a harmonie, tak jako když jsme odjížděli z čínské restaurace… tehdy, jak bylo po té rvačce a byl z toho ještě nesvůj… přemýšlela jsem si a usmívala se. Natočila jsem hlavu k okýnku a koukala se na výhled ven, sem tam se podívajíc na Johna, kterému to za tím volantem ohromně slušelo. Při obědě jsem si zase mimoděk dělala z Johna legraci, když jsem mu chtěla dát ochutnat z mé porce a ujídala jsem mu, jak jsem měla ve zvyku, ale nakonec jsem přestala zlobit a byla jsem poslušná a hodná slečna. „V Kanadě jsem ještě nikdy nebyla, to bude taky moje premiéra,“ pousmála jsem se a jala se přehrabovat ve své tašce, ze které jsem vytáhla připravené pasy pro tu celní kontrolu… a pak jsme jeli zase dál. Cesta to byla opravdu dlouhá a už jsem se začínala těšit na to, až se opravdu objevíme na Ostrově a dostaneme se ven. Ten čerstvý vzduch a procházení se na novém místě mi strašlivě chybělo, ale nebylo to nic, co bych neměla vydržet. Skoro jsem se polila a udusila vodou z láhve, když jsem doplňovala pitný režim, přičemž mi John sdělil a ukazoval, že už jsme vlastně skoro na místě. Rozšířily se mi oči neskrývaným nadšením a zavrtěla se v sedačce, jak jsem pocítila příval energie, což se prostě nedalo jen tak zadržet. A to mohl být John rád, že jsem si dneska kafe opravdu nedala, třebaže jsem na něj měla chuť… Zastavili jsme před městečkem, kde nebyl vidět žádný přeživší. Nebo tedy lépe řečeno, nebyl tu nikdo, což mi přišlo jednoduše zvláštní. „To je normální, že tu nikdo není? To už mají večerníček, nebo tak něco?“ Neubránila jsem se zvídavé otázce a odepnula jsem si bezpečnostní pás, neboť jsem potřebovala volnější ruce a taky se lépe prohrabat ve své tašce, z níž jsem v následujícím okamžiku vytáhla hřeben. Pročesala jsem si rozpuštěné vlasy a následně si chtěla udělat jednoduchý ohon, když už John navrhl, že bychom se mohli projít. Jenže to bych nebyla já, aby se nestala další trapná situace… aspoň z mého pohledu. Gumičku jsem si totiž natáhla mezi prsty a než jsem stihla odpovědět, dát nahlas najevo svůj souhlas, tak jsem ji nechtěně a hlavně nevědomky odpinkla Johnovým směrem. Nenapadlo mě nic lepšího, než se k němu přiklonit s omluvou v očích a provinilým výrazem. „Promiň, promiň, vážně jsem nechtěla. Hned ji najdu a vezmu si ji,“ začala jsem se překotně omlouvat, mezitímco jsem se k němu naklonila ještě víc, skoro jsem si k němu přelezla, takže jsem se zákonitě opřela dlaněmi o jeho nohy, s jednou dlaní skoro na vnitřní straně jeho stehna, aniž bych si to uvědomila. „Ach jo, nemůžu ji najít… Ale někde tady musí být, mrcha pinkací,“ ulevila jsem si tiše, ale pak se trochu odtáhla, podívajíc se na své dlaně položené v Johnově klíně. „Tady je… ehm,“ ozvala jsem se s nalomeným hlasem, chvějící se a červenající se až za ušima, jak mi konečně došlo, kde že to ty prsty mám. Upřela jsem z té blízkosti pohled do jeho očí a otevřela ústa, ale vůbec jsem nenacházela slov… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Stejně jako Gabby jsem si odepnul bezpečnostní pás, sundal sluneční brýle a odložil je do přihrádky. Jen jsem ještě přemýšlel, co teď, kam se vydat, aby si to tu Gabby co nejvíc užila, ale.. S povytaženým obočím jsem sledoval, jak vytáhla hřeben a začala si pročesávat dlouhé plavé vlasy. Chvíli jsem si užíval ten pohled, než Gabby vytáhla gumičku a celkem povedeně jí ta gumička vystřelila z rukou mým směrem. Normálně bych to asi reflexivně chytal, ale.. byl jsem nějaký zpomalený. Než jsem stačil pořádně zareagovat, Gabby už byla u mě.. "To je v pořádku, já to.." nedořekl jsem. Cítil jsem její omamnou vůni, její blízkost a.. Bože, Gabby! Tohle mě vážně zabije! myslel jsem si, zatímco jsem trochu strnule seděl a zíral na ni, snažíc se ovládat. Jenže ona mi to moc neulehčovala, když lovila zatoulaný předmět zrovna u mých nejcitlivějších míst. Prudce jsem se nadechl, ještě chvíli se snažíc ovládat, jenže moje ruka sama od sebe zabloudila ke Gabbyně noze, po níž jsem zlehka přejel prsty. Ale když už Gabby byla příliš blízko druhá ruka mi vystřelila k té její, abych ji zarazil, ale onu akci jsem nedokončil. To už na mě zblízka upírala své zelené oči a já se do nich vpíjel těma svýma, náhle přeplněnýma touhou po ní, kterou tak nevinně vyvolala. Jediné rozumné řešení, které se v tu chvíli nabízelo učinit, bylo, že jsem jí prsty jedné ruky zajel do vlasů na zátylku a přitáhl si její obličej ke svému. Vím moc dobře, co to do mě vjelo a vím moc dobře, kdo za to může. Zatímco jsem ji líbal, druhou rukou jsem přejel od její nohy výš, takže jsem Gabby strhl k sobě v objetí. Tep mi rázem vyletěl kamsi do výšin, takže mi rozbouřená krev tepala ve spáncích. Ještě mě pak napadlo, že jsem odsunul sedačku dozadu, co to šlo, abych Gabby netlačil na volant, z čehož by mohla mít modřiny. Ale jinak jsem už nepřemýšlel a nechal věcem zcela volný průběh.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Johne,“ zasténala jsem znovu s přivřenýma očima a ukradla si dech z jeho úst, když vydechoval a já se odmítala od jeho až příliš lákavých rtů oddálit, třebaže jsem se potřebovala nadechnout. Pohodila jsem hlavou, abych odhrnula vlasy na jednu stranu a nepřekážely mi tak v následujícím počínání, kdy jsem se za pomocí dlaní přitáhla blíž k jeho tělu, na které jsem se náruživě a více než žádostivě tiskla. Životně nutně jsem jej potřebovala něžně kousnout do obnažené kůže na krku, kde jsem kousanec zahladila polibky a dokonce i svým jazykem. Ale pořád to bylo málo. Prsty jsem mu zajela do vlasů a pokusila se mu trochu zvrátit nebo naklonit hlavu, abych se snáz dostala k přední kontuře jeho krku, po níž jsem mu přejela jazykem. Mezitím jsem dlaněmi a prsty zabloudila k jeho košili, kterou jsem začala rozepínat někde uprostřed, náhle nedočkavá a chvějící se, jak jsem začínala být ještě roztouženější, že jsem se mu zavrtěla i v klíně, ponechávaje otěže svým instinktům a všemu, co ve mne vyvolával John svými doteky a polibky. „Tak strašně moc po tobě toužím, zešílím,“ šeptala jsem mu do ucha, do kterého jsem ho ještě výmluvně kousla a pak mu pod něj, na stranu krku vydechla horoucí dech. Nevydržela jsem to, i přesto, že jsem si – a John určitě také – naše dlouhé a vášnivé předehry užívala, ale v tuto chvíli se to opravdu dalo vydržet jen stěží. Veškerá zdrženlivost šla zkrátka stranou. Skoro jsem z něj tu košili i strhla, jak moc mě dráždila, ani rozepínání knoflíků jsem moc nedala, jak jsem byla pod vlivem naší společné touhy a vášně. Spěšně jsem z něj počala sundávat košili, odhalujíc mu ramena i hrudník… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Ale namísto toho se ke mně Gabby ještě víc přitiskla, kousala mě do rtu a já věděl, že je na tom stejně, jako já sám. Oběma svými dlaněmi jsem vnímal křivky jejího rozpáleného těla. Elektrizující vzrušení probíjelo mezi konečky mých prstů a její kůží, když jsem rukama sjel k jejím nohám a pak bezostyšně stoupal výš, nedbaje toho, že mám ruce prakticky pod jejími šaty. Při každém kousnutí, které mi věnovala, jsem ji vzrušeně trochu stiskl, kdekoliv už mé ruce bloudily. Trhaně jsem dýchal, obzvlášť, jak mi zaklonila hlavu, přičemž jsem prudce vydechl a zavřel oči, užívaje si jejího laskání i kousání. A když pak ještě zavrtěla boky, myslel jsem, že na místě zešílím. Svou úlohu určitě hrálo i podvědomí, které mě neopomínalo informovat o tom, kde jsme a že nás někdo může vidět, ale nebylo nic snazšího, než onen malý hlásek jednoduše ignorovat. "Gabby.." vydechl jsem odevzdaně se zvrácenou hlavou, zatímco jsem vnímal špičku jejího jazyka na svém krku, na ohryzku,.. To už jsem jí vzrušeně stiskl zadeček, lapajíc po dechu při dalším zavrtění, to když mi u toho rozepínala košili. Nápomocně jsem se nahnul, držíc ji, aby třeba nespadla, aby mne mohla zcela zbavit košile, jejíž rukávy jsem pak jen rychle setřásl a nechal košili sletět, kamkoliv chtěla. Malá zbylá částečka rozumu mi říkala, abych Gabby nechal její šaty, na druhou stranu měly totiž nespornou výhodu v tom, že mi nepřekážely v tom, abych se jí mohl dotýkat na holé kůži. "Potřebuji tě.. Gabby, nevydržím to a zešílím.. chci tě.." vypravil jsem ze sebe napůl nakřáplým hlasem, napůl šeptem mezi polibky, při nichž jsem si klestil cestičku po její šíji teď pro změnu já a nakonec jsem ji kousl do ramene, zahlazujíc to něžným polibkem. Zvedl jsem hlavu a zadíval se jí na chvíli do očí, téměř jako kdybych ji žádal o svolení. Nicméně, ještě nám překážely určité kusy oblečení a chybělo cosi, co jsem posléze vytáhl z přední kapsy svých kalhot, abychom na to nezapomněli a zatímco jsem si ukradl další polibek, obratně jsem si rozepnul kalhoty.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Chtěla jsem jeho hřejivé dlaně cítit po celém těle a hlavně na své rozpálené kůži, když jsem se k němu neustále vracela, jak jsem se občas oddálila, možná trochu z provokace, protože mi dělalo potěšení, když jsem ho mohla trochu slastně mučit, pohrávat si s jeho touhou stejně jako s tou svou. Bylo to neskutečné… Zasténala jsem jeho jméno, když mě kousnul do nahého ramene, měl mnohem lepší přístup, poněvadž mé šaty neměli ramínka ani rukávy. Nebránila bych se tedy, kdyby mi je stáhl níž, aby se mohl prolíbat i na jiná místa, pokud by po tom prahnul a toužil. „Pomůžeš mi, prosím?“ Zaprosila jsem mezi lapáním po dechu, srdce mi bušilo jako splašené stádo koní a já se na něm trochu nadzvedla, abych si mohla sundat krajku, která nám překážela ve spojení našich těl. Upřela jsem na něj rozostřený pohled, ve kterém se jasně odrážela nehynoucí touha a vzrušení, opřela jsem se dlaněmi o jeho ramena a pak si pomohla s posledním kouskem oblečení, přičemž mi musel John pomoct, abych nepřepadla, nebo nedej bože nedrcla nohou… například do řadicí páky. Zhluboka jsem se nadechla, ale plíce jako bych měla stlačené, když jsem se navrátila k jeho rtům, kousajíc jej do nich s naléhavostí, s jakou jsem chtěla být jen jeho… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Ačkoliv už předem bylo jasné, že naše předehra nebude mít dlouhého trvání (pokud nezůstane jen u ní), užíval jsem si ji plnými doušky, protože tentokrát to bylo po tom všem, co jsem Gabby svěřil, takže jsem se cítil dvojnásobně povznesený s hlavou čistou. Nemohl jsem se jí nabažit, třebaže jsem měl takové malé předsevzetí, že s tím vydržíme minimálně až do motelu, ale to se zhroutilo jako domek z karet před vírem naší vzájemné touhy, kterou Gabby tak nevinně rozpoutala. Měl jsem v úmyslu Gabby oběma rukama obejmout na opatrně ji tak nějak posadit na sedadlo spolujezdce, abychom se snáze zbavili těch přebytečných kusů našeho oblečení, ovšem Gabby měla mnohem lepší nápad a tak jsem jí neváhal pomoci, jakmile mi došlo, co chce udělat. Měli jsme naštěstí dostatek prostoru díky odsunuté sedačce a já jsem chvilku přidržoval Gabby za boky a pak jí pomohl tu krajku z nohou sundat úplně. Sám jsem si kalhoty nechal pouze rozepnuté a mírně stažené spolu s boxerkami, pak už jsem se jen o kousek sesul níž na sedačce a pomohl Gabby, aby se mi nepraštila o volant a podobně. Upřel jsem pohled do jejích uklidňujících zelených očí a zadržel dech, abych následně mohl pomalu vydechnout a přiblížit své rty k těm jejím, zatímco ji mé paže pod šaty objaly. Napnul jsem své tělo, abych ji mohl snáze líbat, než se mé polibky opět rozutekly níž, přes hranu její čelisti ke krku, kde jsem se na chvíli pozdržel, zakotvil jsem tam hlavu, nosem vdechujíc její omamnou vůni, zatímco jsem se sám snažil chytal dech.. Stáhl jsem Gabby pak trochu šaty, abych si mohl lépe vychutnat její hebkou kůži, celé její tělo, přičemž jsem co chvíli zvrátil hlavu, abych jí dobře viděl do tváře a mohl se vpít do jejích rtů, či si ji přitáhnout blíž k sobě. Částečně mi to přidaným "adrenalinem" v krvi připomnělo naše milování tehdy v lesíku, kdy jsme šli na dříví. Toužil jsem po Gabby a zároveň jsem věděl, že s nikým jiným bych být nechtěl. Byl to další náš společný zážitek, při němž se bude Gabby stydlivě červenat, až si na to vzpomene, nebo až budeme vyprávět mým rodičům, co jsme během toho týdne před Prahou stihli.. Ale teď, teď jsem chtěl zastavit čas a zůstat jen v našem malém vesmíru. A jak jsem už z celého dnešního dne byl zcela mimo, naprosto otevřený a neskutečně uvolněný, vyklouzlo mi již podruhé.. "..zbožňuji tě, Gabby.." což jsem myslel smrtelně vážně, ačkoliv jsem si nebyl sám jistý, jestli jsem to doopravdy řekl, nebo si to jen myslel, jako vždycky. Nicméně, nos jsem měl u toho opět zabořený v dolíčku mezi jejími klíčními kostmi, kde jsem si vychutnával její nezaměnitelnou vůni.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Neměla jsem ani ponětí o tom, jak dlouho jsme spolu strávili při tomto našem milování, kterého jsem se nemohla nabažit. Potřebovala jsem Johna mít u sebe, neboť jsem měla pocit, že v opačném případě zemřu na místě. Rty jsem měla načervenalé a opuchlé, ale John na tom byl pravděpodobně stejně, nebo podobně. Ještě ke všemu, jsem mu v největší chvíli rozkoše udělala cucflek z vášně ze strany na krku, jak jsem se nemohla udržet. Nutno podotknout, že jeho přiznání pro mne bylo odzbrojující. Tak silně, že jsem v tom okamžiku ani nevěděla, netušila, co mu mám říct, tak jsem se přitiskla k jeho rtům a věnovala mu ten nejprocítěnější polibek, kterého jsem byla schopna, vzhledem k tomu, že mi nestačil dech. Ale John byl pro mne daleko důležitější. S mrazením v zádech a chvěním se snad po celém těle, jsem se svezla do jeho hřejivé náruče, odmítaje se od něj vzdálit. Ještě chvíli jsem potřebovala být u něj, vdechovat jeho opojnou vůni a mezitím uklidnit své divoce bušící srdce a bublající tep v uších. Připadala jsem si nádherně, to se snad ani jinak popsat nedalo, než tím jedním slovem. Prsty jsem mu přejížděla po odhalené kůži u ramene, nebo klíční kosti či paži a sem tam jsem se o kousek natáhla, abych ho políbila na stranu krku, se kterým jsem se mazlila tváří či špičkou nosu. „Víš, že jsi mi splnil další přání?“ zašeptala jsem částečně chraplavě a usmála se tak trochu unaveně, ale v očích mi jiskřilo vnitřní spokojeností a štěstím. Tak ráda bych mu řekla… „Mám tě ráda,“ zašeptala jsem mu do ucha, protože jsem to zkrátka nevydržela neříct, a políbila ho na místo těsně pod ním, než jsem se prolíbala k hraně čelisti a opřela si hlavu zpátky o jeho rameno. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Začal jsem nad tím přemítat, když jsme se s Gabby vyčerpaně sesuli jeden druhému do náručí. Moje přecitlivělá kůže vnímala její horký dech na rameni a pociťovala něco nejasného na krku, ale to jsem přičítal pouze kousancům, bez kterých jsem si naše milování už neuměl dost dobře představit. Ještě stále jsem na rtech vnímal její polibek na závěr, přičemž jsem si uvědomil, co že jsem to vypustil z pusy a právě z toho přiznání prožíval smíšené pocity. Vyděsilo to mě samotného, ale co teprve Gabby? Ačkoliv mi věnovala ten úžasný dlouhý polibek, nebyl jsem si jistý, jestli jsem ještě nevyděsil i ji.. Objímal jsem ji, prsty jí přejížděl po holé rozechvělé kůži na zádech, vyčerpaně jsem se u toho opíral v sedačce, hlavu zakloněnou do opěrky a oči zavřené. Přemýšlel jsem a zároveň u toho relaxoval, abych nabral ještě alespoň trochu energie. Vždy, když se Gabby nosem mazlila s mou kůží, trochu jsem se pousmál a sem tam ji pak pro změnu políbil do vlasů. "Hmm?" zamručel jsem v odpověď na její otázku a pomalu jsem otevřel oči, očekávajíc nějaké podrobnosti ohledně onoho přání. Netušil jsem v tu chvíli, co asi tak může mít na mysli. Nicméně její následující slova mě překvapila. Byla to tři jednoduchá slova, ovšem s velkou sílou. Na chvíli jsem u toho zadržel dech a snažil se ta slova v mysli vychutnávat a nakonec vstřebat. Ve výsledku jsem dál mlčel a na chvíli zesílil sevření. "..a.. jaké to splněné přání jsi měla na mysli?" ozval jsem se po chvíli, tentokrát se snažíc dívat na Gabby, pokud zvedne tvář ke mě.. "Co bys řekla na menší obhlídku okolí? Přiznám se, že po té dlouhé jízdě a našem.. milování jsem poněkud zdřevěněl.." a ačkoliv je to příjemné, moc nepomáhá mít tě u sebe na klíně.. dodal jsem v duchu věcně, ale nemyslel jsem to vůbec zle, jen jako pouhé konstatování faktu. Když jsme se víceméně dali zase dohromady, upravili a připravili, mohli jsme se skutečně dát na malou procházku. "Chtěl bych.. rád bych něco zkusil, pokud ti to nebude vadit.." prohlásil jsem bezprostředně po tom, co jsem si strčil klíče od auta do kapsy a po chvilce rozhlížení se zorientoval. Pak jsem přistoupil ke Gabby, pohladil ji po tváři a pomalu jí tou jednou rukou hladil přes rameno až dolů k dlani, kde jsem si s ní pak propletl prsty. Byl to můj malý experiment, jak moc nepříjemné bude vydat se na prohlídku okolí tak, jak to dělají všechny ostatní páry.. Zobrazit SPOILER |
.jpg)
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Jak jsem se tě zeptala na to, co bys rád ještě zažil. Jaké máš fantazie, co se týče… milování,“ s novým nádechem se mi to konečně podařilo ze sebe vymáčknout, načež jsem si dovolila malé pobavené uchechtnutí na svůj vlastní účet. Zabořila jsem se obličejem ke straně jeho krku, kde jsem mu kůži zasypala jemnými polibky. „… A já se chtěla s tebou milovat v autě,“ pošeptala jsem mu do ucha, ke kterému jsem si prolíbala cestu přes hranu jeho čelisti. Doufala jsem, že i tím mu trochu povolím znatelné napětí, které jsem pociťovala u svého přiznání i já sama, a cítila jsem to i z něj… ale něco mi říkalo, že to nevzal špatně, že to bylo naopak dobře, že jsem mu to řekla. Ale neznamenalo to, že by mi to musel říct taktéž. Nechtěla jsem Johna do ničeho nutit a zvláště ne do něčeho, co mu nebylo přirozené… pak by to ztrácelo na kouzlu. „Já myslím, že je to dobrý nápad a omlouvám se,“ souhlasila jsem s omluvným úsměvem, když se mi svěřil, že se necítí příjemně. Pohladila jsem ho jednotlivými prsty po rysech jeho tváře, ukradla si polibek a pak už jsem se od něj odtáhla na místo spolujezdce, abychom se mohli dát oba dohromady a obléct do svršků. Musela jsem se smát, když jsem se pokoušela co nejnápadněji natáhnout krajku na nohy, ale taky jsem se u toho strašně moc zastyděla. V nejdůvěrnějších chvílích jsem byla snad i ráda smyslná a svádivá, ale v této chvíli, kdy jsem se pokoušela obléct, jsem si tak vůbec nepřipadala. Vylezla jsem z auta o chvíli později a ještě jsem se s omluvou vrátila pro tenký svetr, protože už byl přece jen večer a já nechtěla riskovat, že mi při společné procházce bude nakonec zima. To by nebylo dvakrát příjemné. Chystala jsem se vykročit za Johnem, když tu mě neočekávaně překvapil a nejen svými slovy ale především a hlavně tím, co chtěl skutečně zkusit. Konsternovaně a současně snad i paralyzovaná jsem na něj hleděla s rozšířenýma očima, když se ke mně přiblížil a pohladil mě po rameni, dokud jeho dlaň nezabloudila k té mé, abychom si propletly prsty. Na tváři se mi objevil okouzlující šťastný úsměv, v té chvíli jsem si připadala jako pitomec, když jsem se tak roz-culila, ale nešlo tomu odolat. „Jak dlouho už sem vlastně jezdíš? A jak si na tohle místo vlastně přišel? A koukej, to je nádhera… Takhle to vážně vypadá v Anglii?“ Položila jsem několik otázek, načež jsem se celá rozzářila, tiskajíc jeho ruku, které jsem se nechtěla pustit. Ale kdyby mu to začalo být posléze nepříjemné, nehodlala jsem ho trápit. Možná i kvůli tomu, že jsem podvědomě tušila, že je to pro něj těžší, jsem se na to snažila neupozorňovat, aby se nezalekl, a spíše si to užívat. Bylo to vzácné, šíleně vzácné, když mě John samovolně chytl za ruku a chtěl ji držet. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "A.. splnilo to tvá očekávání?" neodpustil jsem si nevinný úsměv, moc dobře si uvědomujíc její stydlivost. Nicméně, užíval jsem si to a tak trochu se snažil odlehčit jak její stydlivé napětí, tak to své předešlé. Neočekával jsem její zpověď, jako spíš šťouchnutí, ostatně, ona sama se před chvílí smála, jak jsem stačil postřehnout.. Ani jsem po Gabby tentokrát nepokukoval. Měl jsem co dělat sám se sebou a vlastním zapínáním jak kalhot, tak následně košile. Ještě jsem si tak nějak uhlazoval košili, když jsem vystupoval, ale nic víc jsem neřešil, takže jsem klidně mohl mít z vlasů vrabčí hnízdo, ale to nebylo podstatné. Podstatný byl můj malý experiment. Chtěl jsem Gabby udělat radost, zkusit to a pokud možno zjistit, že to nic není. A docela to šlo a i to, jak se k tomu postavila Gabby, značilo její spokojenost, takže svůj účel to splnilo. Snažil jsem se na to moc nemyslet a tak jsme se vydali na menší cestu. Podél břehu byl jakýsi park, který se pak stáčel spolu s břehem až k městečku jako takovému.. "Sem mě naši občas brali, když jsem byl malý a neměli jsme čas jet do Anglie. Mají tady maják, skvělou čokoládovnu a hlavně, tady žijí hlavně angličtí přistěhovalci, kteří stále dodržují stejné zvyky, jako na tamním kontinentu. Je to prostě taková malá Británie se vším všudy.. Ale to je tady na Ostrově všude, jenže tady, tady jsou skvělí rybáři a táta od nich často bere ryby a mořské plody do restaurací, aby podporoval místní obchodníky oproti velkoobchodům." Kývl jsem směrem před nás, kde se pak v dálce za nějakou dobu objeví malý přístav jako na dotvrzení mých slov. "Je to tady tak trochu jako britský Cornwall v Devonu, kde pro změnu bydlí mámin bratranec.." dodal jsem ještě, soustředíc se najednou jen na nějakého člověka před námi, který byl také na procházce a mířil naším směrem, dívaje se přímo na nás. Z toho jsem byl najednou poněkud nervozní, což Gabby mohla pocítit hlavně na mé paži, která se znatelně napjala. Ale já se nechtěl jen tak vzdát. Tohle je zkouška, Johne.. hecoval jsem se v duchu, ale.. nakonec jsem se podíval na Gabby, opatrně se z jejího sevření vymanil a místo toho ji bezpečněji (pro mě) rukou objal kolem pasu s velmi výmluvnými slovy vlastní zbabělosti.. "Není ti zima?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Bylo pro mě velmi překvapující, že mě John chytil za ruku a vydrželo mu to docela dlouho – na jeho poměry – ale každopádně jsem si nestěžovala. Užívala jsem si jeho blízkosti s každým dalším nádechem, poslouchala jeho slova a snažila se tak nějak zorientovat a vrýt si to místo do své paměti. Moc se mi tu líbilo a bylo to vidět i v mém výrazu tváře, na širokém úsměvu, jak jsem se tak rozhlížela anebo když mi pohled na Johna, na jeho tvář. Cítila jsem se opravdu štastně. „Vážně tu mají čokoládovnu? A co na to říká tvůj táta? Líbí se mu anglický venkov? I když je mi jasné, nebo mi spíš něco říká, že na svou rodnou Itálii nedá dopustit. A můžu se ještě zeptat? Cestovali jste s rodiči i na jiná místa, než do Anglie nebo na Sicílii?“ Pousmála jsem se, možná i krapet omluvně, protože jsem si uvědomila, že na něj chrlím jednu otázku za druhou, bez toho aniž bych se nad nimi zamýšlela. Tedy, abych se zamyslela nad tím, jestli je to vhodné, nebo ne. Prostě jsem byla strašně moc zvědavá, ale John jistě věděl, že to nemyslím nějak špatně. „A jaké zvyky se tu dodržují? Například? Chtěla bych se k Anglii trochu přiblížit, začíná se mi to líbit,“ dodala jsem na vysvětlenou a otočila se dopředu, když jsem si všimla, že se John zaměřil na neznámého chodce před námi. V další chvíli jsem na něm, přesněji na jeho paži pocítila napětí a už mi bylo jasné, že s naším držením se za ruce pravděpodobně svádí vnitřní bitvu. Nemohla jsem to opravdově pochopit, protože já cítila něco jiného, než John, nestyděla jsem se za to, že k němu něco cítím, že bych ho chtěla za tu dlaň držet snad až do skonání samotného světa… ale pro Johna to bylo asi až moc. V duchu jsem zalitovala, že se tu ten chodec objevil, ale nedalo se nic dělat – John se nakonec vyprostil, ale aspoň mi tu dlaň přesunul na záda, kde mne objal. Pohlédl na mne s otázkou a já mu pohlédla do tmavých očí. Věděla jsem, že je to pro něj těžké. „Když jsem u tebe, tak ne,“ věnovala jsem mu povzbudivý úsměv a přitiskla se k němu, ale ne zase tak moc, aby neměl trauma. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Na čokoládovnu, která ji samozřejmě zaujala jako první, jsem jen s uculením přikývl. Hodlal jsem ji tam vzít na horkou čokoládu, pokud bude chtít. "Ano, tak.. táta je Ital, takže pro něj bude vždycky Itálie tou nejlepší zemí světa, stejně jako pro mámu to bude Anglie. Nicméně oběma se líbí země toho druhého a rádi cestují. Nicméně, do jiných zemí jsme cestovali spíš.. pracovně, jestli se to tak dá říct. Táta má restaurace ještě jinde v Evropě a dokonce to zkusil i v Japonsku, ale to byla taková ta chyba z nevědomosti. Vždycky jsme si na to místo kvůli restauraci vzali maximálně dva týdny na procestování, aby táta vytipoval nejlepší místo a podle toho se pak rozhodl.." rozhovořil jsem se a pak se podíval na Gabby, jestli to je to, co chtěla slyšet. Další otázku jsem sice vnímal, ale.. ten chodec mi prostě znemožnil soustředit se na něco jiného, než na ten pro mě divný pocit, že se držíme s Gabby za ruce. Vyvolávalo to ve mě zkrátka příliš protichůdné reakce, se kterými jsem neuměl pracovat, nebyl jsem na ně zvyklý a neměl jsem to v sobě zkrátka ještě vyřešené. I proto jsem se rozhodl zachovat paniku a provést onen únikový manévr. Možná ještě trochu nervozně jsem se na Gabby pousmál, když mi i ona věnovala svůj úsměv, který jsem především vnímal jako velkou podporu. Bylo mi jasné, že mi rozumí i beze slov a nejspíš ví, jak se cítím, ačkoliv jsem ji nechtěl zklamat. Přivinul jsem ji k sobě ještě o něco blíž, když nás konečně onen chodec (jemuž jsem slušně kývl na pozdrav, stejně jako on nám) minul. "Začíná se ti líbit Anglie a přitom jsi tam ještě nebyla? To se mi líbí," uculil jsem se o poznání uvolněněji a rychle jsem se u toho sklonil a políbil Gabby do vlasů. "Ta typická britskost, nebo jak to nazvat, spočívá především v tom, jak se všichni chovají. Jsou.. decentnější, více upjatí, ale přátelštější než klasičtí Američané. Je to tu jako na venkově v Anglii, ve městech se lidé chovají zase trochu jinak.. A samozřejmě, milují královnu, všichni do jednoho," snažil jsem se Gabby nějak přiblížit místní obyvatele a něco jako hlavní rozdíl mezi nimi a lidmi, které mohla potkat v Twin Falls nebo po cestě.. Při povídání a pomalém procházení jsme s Gabby začali míjet domky a mnohem více obyvatel, až jsme nakonec stanuli u místní malé čokoládovny. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „V Japonsku? Páni… Nicméně když tvůj táta tipuje místo, tak co vlastně děláš ty? Myslím jako, s čím přesně mu ještě pomáháš, krom krájení? Asi to bude nějaká obchodní stránka, nebo něco takového, viď?“ To mě taky docela zajímalo a uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy mi došlo, že nemám vlastně skoro žádnou představu o tom, co John dělá. Ale dovedla jsem si ho představit, jak zařizuje spoustu věcí, jen jsem si to prozatím nedovedla představit - více konkrétně, ale k tomu budu mít vlastně příležitost v Praze… připomnělo se mi najednou z čistajasna a trochu mi snad i zaskočilo, ale to bylo jen díky tomu překvapení… Zřejmě jsem to ještě tak úplně nestrávila, že přijdou ještě další nové zážitky, o kterých se mi ještě před dvěma týdny nesnilo. Možná že mi bylo trochu smutno, když Johnova dlaň opustila tu mou, ale vzhledem k tomu, že se mi v autě svěřil a konečně se to tak mezi námi vyjasnilo, jsem z toho nedělala žádnou vědu. A vlastně ani nechtěla. A nemohla. Neuměla bych to, a kdyby přece jen, tak bych se pak sama za sebe styděla. Nemohla jsem ho přeci do ničeho mermomocí tlačit… a především jsem nechtěla nic, co by nechtěl sám. Mimoděk se mi připomněla i slova drahé Charlotte, což mi v tuto chvíli také částečně pomohlo, abych se nebála, že Johna odpuzuji, nebo odrazuji. Pousmála jsem se na něj a pocítila silné nutkání jej pohladit po tváři, dát mu najevo, že nemusí být napjatý, a aby si s tím vůbec nelámal hlavu. Jenže jsem si nebyla jistá, ne tím gestem, ale tím, jestli bych mu nepřitížila, ale doufala jsem aspoň v to, že to pozná z toho mého úsměvu. Cizinci jsem poté kývla na pozdrav, když tak učinil i on s Johnem, k němuž jsem se zakrátko navrátila se svou pozorností. Musela jsem se znovu měkce pousmát. „Sice jsem nebyla přímo v Anglii, ale tady ten kousek z ní na mě zapůsobil od prvního pohledu. Ta zeleň kolem a ten vzduch… Líbí se mi tady. Dovedu si představit, že bych na takovém místě strávila… třeba víc dní, než jenom víkend,“ svěřila jsem se a doufala, že si nevšiml mého krátkého pozastavení nad jistou konkrétní myšlenkou, kterou si naštěstí nechala pro sebe. Bylo by příliš bláhové ji vyslovit nahlas. „Hm, to zní zajímavě… A je to svým způsobem pěkné, jen… Není to občas vyčerpávající, když je takhle člověk nucen zadržovat své pocity a emoce? I když… vlastně jsi mi říkal, že oni už jsou na to zvyklí, ale i tak… Nedovedu si to představit, že bych taková byla. Asi bych to nezvládla…,“ zamyslela jsem se nahlas a pak se na něj podívala provinilým pohledem, jako kdybych spáchala nějaký hrdelní zločin. Avšak ani jsem si neuvědomila, že bych se tak tvářila. „Asi jsem až příliš čitelná a otevřená, ale svým způsobem jsem na to hrdá, což ale neznamená, že bych britskostí pohrdala. Líbí se mi tvá Johnovská mrzutost a konzervativní stránka, o to víc mě dokážeš překvapit… v některých chvílích,“ zčervenala jsem jako pivoňka, když i jemu muselo zákonitě dojít, co jsem těmi posledními slovy měla s největší pravděpodobností na mysli. Během povídání, při kterém jsem opět měla pocit, že snad není chvíle, kdy bychom si neměli co říct, jsme dorazili do oné čokoládovny, která mne uchvátila již během hovoru. Ale jakmile jsme se ocitli před ní, tak bylo moje uchvácení značnější. Doslova jsem byla ztělesněním nadšení a natěšeností a moje zelené oči, které se rozzářily stejně jako celá má osobnost, toho bylo tím největším a nejasnějším důkazem. Podívala jsem se na Johna, který mi jako vždy galantně otevřel dveře a já snad skoro s posvátnou úctou vkročila dovnitř, vdechujíc čokoládovou vůni a ocitajíc se v čokoládovém ráji. „Tak tady chci žít do konce svého života. To je naprosto úchvatné místo!“ Nemluvila jsem zase tak nahlas, ale nebrala jsem si takříkajíc servítky, pokud šlo o moje neskrývané nadšení a potěšení v jednom. Po prvotním rozhlédnutí jsem se vydala hlouběji do útrob samotné čokoládovny, přičemž jsem nezapomněla zvesela pozdravit prodávající, a jala se prohlížet čokoládové výrobky, které mne překvapily. A když pak během toho všeho přišlo na horkou čokoládu, byla jsem jako v sedmém nebi. „Mohli bychom vzít něco malého, jako pozornost tvým rodičům. A možná i nám dvěma, abychom mohli pokračovat ve filozofii bílé a tmavé čokolády,“ uculila jsem se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Vlastně je to tak, že nejdřív chvíli přemýšlíme před mapou světa a snažíme se odhadnout, kde by si italská kuchyně mohla získat klientelu. Je jasné, že v Itálii s italskou kuchyní moc velké terno neuděláme, takže tam ani restauraci nemáme. Ale abych se vrátil k tématu. Když si už vytipujeme nějaká místa, kde by to potencionálně mohlo být dobré, zjišťujeme si pak o dané zemi podrobnosti, hledáme města, kde by se nám to líbilo a pak jsou na řadě podrobné informace o rozmístění restaurací ve vytipovaném městě a památek a.. prostě míst, kde se zdržuje hodně lidí.." povídal jsem, přibližujíc Gabby, co všechno se vlastně zařizuje, než to vůbec dozraje k samotnému otevření restaurace. Napadlo mě mimoděk, že v tom je i hodně té ekonomiky, kterou by třeba mohla Gabby využít coby vědomosti na univerzitě. Samozřejmě za předpokladu, že se k tomu kroku vůbec rozhodne. "Táta se dost spoléhá na mě v tom hledání a bádání, protože sám má plnou hlavu samotného vaření a jiných věcí. Na druhou stranu, nechce to svěřit nikomu jinému, aby třeba neunikly do světa předčasně informace. Byl by to pak problém, všichni by otravovali a tak. Takhle je na to relativně klid.. No a nakonec se jedeme na místo podívat, spojíme se s realitními agenty, nebo jinými lidmi, pokud tam něco tátu zaujme.." mávl jsem nad tím rukou, coby gesto, že tím nebudu Gabby zatěžovat a raději to zkrátím. "Taky je fajn, že na dané místo máme různé názory a postřehy, což je dobré. Každý člověk je jiný a je potřeba to vyladit tak, aby se místo líbilo co nejširší škále osob. Ostatní věci už jsou jen formality." Uzavřel jsem to nakonec a pousmál se na Gabby. Řekl jsem jí toho hodně a ačkoliv bych se klidně rozhovořil víc a podrobněji, měl jsem na paměti i to, že jsme tu na takovém relaxačním výletu a chtěl jsem, abychom se spíš zabývali námi dvěma, než tátovými podniky. Pak už jsem si jen užíval samotné procházky i Gabbyných slov, z nichž se dalo vyčíst i to, že se tu Gabby líbí a to pro mě bylo to nejdůležitější. Spokojen sám se sebou i s Gabby, uniklo mi cokoliv bylo myšleno mezi řádky. Jen jsem se díval před sebe a jednou rukou si hověl kolem Gabbyna pasu. Až její náhled na anglickou a konkrétněji i moji povahu mi na tváři vykouzlil zamyšlený výraz, s nímž jsem pak sklopil pohled k její tváři, abych na ni dobře viděl. Že by jí ta moje povaha začínala trochu štvát? napadlo mě mimoděk. Byla to první slova, co jsem jí tenkrát v Yellowstone říkal. Varoval jsem ji, jaký jsem, i když samotné varování je nejspíš k ničemu, pokud si to člověk jednoduše nezažije, ale.. pochybuji, že bych se v tomhle dokázal změnit. "Gabby, tohle není o násilném zadržování emocí a přetvářce. To je.. prostě už to máme v sobě. Není to, že by mě ve škole nutili se tak chovat a žít tak, ale.. Je to už tak nějak dané, stejně jako počasí, co v Anglii je. Prší tam a je tam chladněji a tak ani ta povaha nemůže být taková, jakou mají naopak v Itálii, kde téměř celoročně svítí slunce," pousmál jsem se nakonec, pro jistotu nezmiňujíc své předchozí myšlenky. Neřekla konkrétně, že ji to štve. Kdyby ji to štvalo, určitě by mi to řekla.. Pak jsem k ní vztáhl druhou ruku a pohladil ji po tváři, tak trochu ji nutíc se zastavit. Ukazováčkem jsem jí nadzvedl bradu a donutil ji podívat se mi do očí. "A kromě toho, líbí se mi na tobě ta otevřenost.. a když se takhle červenáš," zakřenil jsem se nakonec, sklonil se a krátce ji políbil. Jen ještě menší okamžik jsem ji v objetí nechal u sebe, než jsem se odtáhl a zase jsme se rozešli dál po cestě.. Čokoládovna měla na Gabby přesně ten účinek, v nějž jsem doufal. Se sotva znatelným pousmáním, co mi pohrávalo na rtech, jsem jí otevřel dveře a pak na nás nechal působit místní kouzlo. Objednal jsem pro nás dva malé šálky teplé čokolády - s trochou chilli pro mě a pro Gabby, na co sama měla chuť. "Chybí ti naše.. filozofické debaty?" opětoval jsem jí podobné uculení se zvědavě pozvednutým obočím, nicméně pak jsme se dali do vybírání různých čokolád pro moje rodiče i pro nás (samozřejmě jsem lobboval za bílou čokoládu, co to šlo). Chvilku jsme si ještě užívali místní atmosféry maloměsta, nebo spíše vesnice, ukázal jsem Gabby molo, kde stála i malá restaurace s rybami a skladem hned vedle, odkud táta nechává dovážet čerstvé ryby do restaurací ve Státech. Pak už jsme se pomalu vrátili k autu, protože tady, ve Victorii toho moc k ubytování nebylo. Čekala nás ještě asi čtvrthodinová jízda na jihovýchod, kde bylo podstatně větší maloměstečko Charlottetown. Byl už celkem pozdní večer, když jsem zaparkoval přímo před naším dnešním cílem. Zobrazit SPOILER "Tak, madam, tady dnes složíme hlavy. Líbí?" ptal jsem se, jakmile jsem hbitě vyskočil z auta a otevřel Gabby dveře spolujezdce, nadšený z tohoto místa, které jsem objevil přes internet. Bylo to celé jako vystřižené z nějakého filmu z Edwardovské doby.. možná něco jako Anna ze Zeleného domu. Natáhl jsem ke Gabby ruku, abych jí pomohl z auta a už jsem se hnal ke kufru, odkud jsem vytáhl naše nevelká zavazadla. Jakmile jsme vešli na cestu přímo k domu, vyšla nám vstříc drobná usměvavá paní v šatech, mohlo jí být něco kolem čtyřiceti let. Počkala, až jsme k ní došli a teprve pak nás přivítala a zeptala se, jak dlouho bychom u ní chtěli pobýt, přičemž nám sdělila, že momentálně má prázdnou kapacitu, takže nám mileráda dá ten nejlepší pokoj. V domě to bylo částečně jako v muzeu. Sem tam byly vystavené různé dobové přístroje, nádobí a podobně, dokonce se tu našly i dobové šaty pověšené na ramínku na zdi, stejně jako dvě figuríny u krbu ve společenské místnosti, které na sobě měly dobové oblečení Edwardovské éry.. Doprovodila nás do pokoje a nechala nás si vybalit s tím, že zatím připraví něco k večeři. "Není to tu špatné.." utrousil jsem s letmým prohlédnutím pokoje, než jsem nakonec skončil pohledem u Gabby, vyčkávaje její reakce. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V čokoládovně jsem se zase usmívala, ale nejenom z toho důvodu, že jsme byli v ní, ale i díky Johnovi a jeho blízkosti. Už jsem věděla, že mu nevadím a že mě pochopil, nebo jsem v to alespoň doufala, tudíž jsem si mohla všeho užívat dosytnosti – a nakonec i se šálkem horké čokolády s kokosovou příchutí, která mě zaujala. „Ano, po našich filozofických debatách se mi opravdu stýská. Mimochodem, chceš ochutnat?“ Nabídla jsem mu ještě svůj šálek, přičemž jsem nenápadně pomrkávala ještě po tom jeho. Po čokoládovně přišla řada na další procházku. Teplý nápoj v mých útrobách mě pěkně rozehřál, ale stejně jsem si nakonec přes sebe přehodila tenký svetr, který jsem si nezapomněla vzít, poněvadž se blížil večer a já byla oblečená jen v šatech. Držela jsem se za Johnovo rámě, pokud mě nechytal kolem pasu a užívala si výhled na vesnici, na její okolí a pak i na molu, kde mi John ukazoval restauraci, odkud pan Mariano nakupuje oné ryby zase do své restaurace. Zeptala jsem se ještě na pár věcí, co mě zaujalo a pak už jsme se vraceli zpátky k parkovišti, kde jsme nechali auto. „Teda, mylorde, tohle jsem vůbec nečekala. Je to… Vypadá to tu… Nemám slov,“ mluvila jsem poněkud překotně, jak jsem byla překvapená, udivená ale spokojená, hledíc na dům před námi, když jsem vylezla z auta s očima navrch hlavy. Popravdě řečeno jsem se bála jít dovnitř, abych tu kouzelnou historickou atmosféru nepokazila. Působilo to na mě takovým dojmem, jako kdybychom se najednou ocitli úplně v jiné době. Ani jsem nepostřehla, že jsem se držela Johnovy dlaně, kterou mi nabídl a já ji automaticky bezmyšlenkovitě přijala. Nicméně musel pro naše věci, což mě probudilo z mého paralyzovaného a ohromeného stavu natolik, že jsem mu šla pomoct, aby nemusel nést všechno. Uvnitř nás přivítala milá paní, se kterou jsme se přivítali a pravděpodobně s ní vyřídili i potřebné věci s tím, že na nás zbyl ten nejlepší pokoj, na který jsem byla zvědavá. Jen jsem se ještě na pár chvilek zasekla u prohlížení interiéru, jenž se mi neskutečně zamlouval a moc se mi líbil. Působilo to jemně a romanticky, což bylo pro mou duši pohlazením… Jen jsem si nebyla jistá, jestli by to mé rozněžnění John sdílel… Ale třeba by mohl mít tulící a mazlící náladu, napadlo mě u toho a já se musela kousnout do rtu. „Páni, tohle je zatím ten nejlepší pokoj, co jsme měli. No fakt. A ta obrovská postel s nebesy, nebo co to je…. Brďo,“ sotva jsem vstoupila do pokoje a nadechla se pro hromadu slov, která jsem vyslovila s obvyklou rychlostí radioaktivní veverky. Měla jsem sto chutí se rozběhnout a skočit do té postele. „Co takhle si otevřít čokoládu a okusit pohodlí postele?“ Navrhla jsem a už jsem si sundávala svetřík, po cestě skopla boty a se smíchem jsem si natěšeně vlezla na postel, kde jsem se roztáhla přes celou délku. Samozřejmě proto, abych Johna vyprovokovala, jen mi nedocházelo, že mám na sobě příliš krátké šaty. A i tak by mi to bylo pravděpodobně fuk, protože jsem se nakonec otočila na břicho, s pronikavým pohledem jsem vyhledala Johna a z legrace jsem poklepala na místo před sebou, kde jsem byla opřená pažemi. Nohy jsem měla pokrčené a rozverně jsem s nimi kmitala ve vzduchu, ležíc momentálně vodorovně přes celou postel. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nechal jsem kufr stát u krbu a jen jsem si užíval pohledu na Gabby, která hned tak bezprostředně zaujala místo na posteli. Chvilku jsem jen tak postával a hladil pohledem její křivky, dokud se neotočila a nepoklepala na postel před sebou. "A co takhle si dát čokoládu až po večeři jako dezert.. a navrch k tomu tebe..?" navrhl jsem naprosto nevinně a u toho si sedl na kraj postele, přičemž jsem se pak naklonil dopředu, takže jsem byl tváří jen pár centimetrů od té její. Ano, chtěl jsem provokovat, stejně jako ona. Nicméně, netrvalo to dlouho, co na dveře zaťukala paní majitelka, že je večeře připravená.. Jakmile jsme se vrátili na pokoj, tentokrát jsem to byl já, kdo se první sesul na postel napříč, na chvíli relaxujíc s očima zavřenýma. "To byl.. celkem vyčerpávající den, co myslíš..?" nadhodil jsem, stále se zavřenýma očima, ruce zlehka položené přes břicho.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Po vydatné večeři, kdy jsem se opravdu snažila jíst tak, jako tomu bylo ve vyhlášené restauraci ve velkoměstě, jsme se odebrali zpátky do pokoje. Byla jsem příjemně plná a spokojená, takže jsem byla i trochu utlumená, když na to přišlo. Za to možná mohla i ta půldenní jízda, což se mimo jiné odráželo i na Johnovi, který pro změnu jako první zaujal místo na posteli s dlaněmi na břiše a působil, že by každou chvíli mohl usnout a propadnout se do říše snů. Vůbec jsem se mu nedivila, ale na druhou stranu se mi nechtělo spát, ačkoliv jsem také byla unavená a nakonec jsem nezabránila malému zívnutí. „Vyčerpávající, ale skvěle strávený den… a ten ještě nekončí,“ přitakala jsem a na konci věty jsem svůj hlas o poznání ztišila téměř do šepotu, neboť jsem se pomalu přikradla na volné místo vedle něj. Spokojeně jsem se pousmála, protáhla se jako kočka a otočila se na bok k Johnovi, který měl nejspíše ještě pořád přivřené oči a odpočíval, tudíž jsem měla příležitost k pozorování jeho nevinně neškodně vyhlížejícího vzezření. „Víš, že takhle vypadáš opravdu neškodně?“ Pobaveně jsem se uchechtla, pomalu jsem se k němu přiblížila a dotkla se jej dvěma prsty na rtech, po nichž jsem přejela jemným dotekem. Horní ret jsem mu na krátký okamžik ohrnula, abych se podívala na jeho zuby a pak rychle ucukla, kdyby se rozhodl, že mě kousne. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Ne, ještě nekončí.." přitakal jsem rovněž šeptem a jen trochu zavrtěl hlavou, jako kdybych si chtěl najít lepší pozici k odpočinku. K žádné jiné akci jsem se momentálně neměl, takže jsem nadále klidně ležel. Až Gabbyna poznámka mě poněkud překvapila a pobavila zároveň, ačkoliv jsem jen pokřivil obočí do jakého si zvědavého zaujetí. Chtěl jsem na to odpovědět, ale to jsem ucítil dotek jejích prstů na svých rtech a tak jsem mlčel, vyčkávaje, co se bude dít. Nakonec mi, stejně jako kdysi v Yellowstone, prozkoumala zuby, jestli náhodou špičáky nenarostly do obludných rozměrů? bavil jsem se v duchu poněkud sarkasticky, načež jsem rty pootevřel s úmyslem naznačit kousnutí, ale to její prsty zmizely. Otevřel jsem oči a zahleděl se na ni. "Takže.. hmm.. neškodný? Skutečně?" přimhouřil jsem oči s mírným přemýšlivým zamračením, ovšem na rtech mi pohrával úsměv. Po té večeři bylo opravdu s podivem, jak se mi to povedlo, nicméně jsem relativně hbitě střelil rukou ke Gabbynu ramenu a podařil se mi ten manévr, že teď byla na zádech ona a já na boku. V očích mi trochu zadoutnalo, přičemž jsem se i provokativně pousmál, než jsem se sklonil a něžně ji kousl do krku. "Stále trváš na tom, že jsem neškodný?" nadhodil jsem, vpíjíc se svým tmavým pohledem do jejího zeleného. Ruka mi mezitím sklouzla z jejího ramene a konečky prstů opisovala křivky jejího těla směrem dolů, přes boky k její noze.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Ne, jsi velmi nebezpečný… muž,“ hlas se mi lámal vzrušením i vyvolanou touhou po něm samém, oči jsem slastně přivírala, když jsem se prohnula v zádech, ve snaze se o něj otřít a dát mu ještě znatelněji najevo, co se mnou provádí. Nemyslela jsem na to, že bych se měla stydět, nebo snad i červenat, prostě jsem si nemohla pomoct. A krom toho… opět jsme byli úplně sami. Jenom my dva a já se prostě nemohla držet, když jsem ho měla tak blízko. Dlaněmi jsem spočinula na jeho hrudi, prsty mimoděk zavadila o několik knoflíků na jeho košili, čímž se mi připomněly, ale ještě jsem je tak úplně nerozepínala. Nebyla jsem si jistá, co přesně John zamýšlí a jestli mě třeba nechce jen vyprovokovat. „Jsem s tebou šťastná,“ zašeptala jsem mu do očí, když jsem ty své otevřela a věnovala mu další dlouhý pohled, přičemž jsem se pousmála takovým tím zamilovaným a měkkým úsměvem, který patřil jen jeho osobě. Chtěla jsem, aby to věděl, třebaže ty slova ze mne vypadlo dočista samovolně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Ještě jsem si dovolil Gabby jemně kousnout do ucha a polibky si klestit cestičku zpátky po krku dolů, pomalu míříc k jejímu rameni. Cítil jsem dotek jejích dlaní na sobě, na košili, přičemž jsem ustal v laskání její horké hebké kůže a zvedl k ní pohled. Nečekal jsem, že by mi řekla něco takového právě teď. Pohled mi u toho o poznání zjihl. Chvíli jsem se jí díval do očí, rukou jsem se vrátil k její tváři, po níž jsem ji konečně prstů pohladil a přejel přes její rty, kam jsem ji následně políbil. "Jsem rád, že jsi šťastná.." zašeptal jsem, dívajíc se jí do očí a znovu ji políbil. "Já.. taky.. jsem s tebou šťastný," lezlo ze mě jako z chlupaté deky, ale usoudil jsem, že i pro ni je důležité tohle vědět. Kromě toho, s tím jejím věčně podceňovaným sebevědomím to byla téměř má povinnost, abych jí to připomínal, ačkoliv to pro mě nebylo zase až tak moc přirozené. Určitě to věděla, musela to vědět, ale na druhou stranu.. kdo se v ženách má vyznat? Koneckonců, nejspíš nic nezkazím, když jí tohle své přiznání řeknu častěji a alespoň se v té "otevřenosti" trochu pocvičím.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nevěděla jsem, co mu mám na to říct, absolutně jsem to nečekala, že by se mi… svěřil. Dneska to bylo již podruhé, co mi řekl něco… takového. Polkla jsem a ještě notnou chvíli jsem se mu dívala soustředěně a hluboko do očí, užívaje si tyto naše soukromé a důvěrné okamžiky, v hlavě si neustále přehrávajíc jeho slova, jeho šeptavý hlas společně s jeho výrazem… a pohledem jeho tmavě hnědých očí. Avšak jakmile se prsty dotkl mé tváře a posléze i rtů, samovolně jsem přivřela oči a opětovala mu polibek, který jsem prodloužila, neboť jsem mu automaticky a zcela přirozeně vyšla vstříc a dlaně jsem mu obmotala kolem krku. Po chvíli jsem jednu ruku spustila níž, protože mě znovu zaujaly knoflíky na jeho košili a tentokrát jsem je začala pozvolna rozepínat, abych se ho mohla dotknout na rozpálené kůži a být mu mnohem blíž. Nepřemýšlela jsem nad tím, kam tohle všechno povede, prostě jsem po něm obrovskou měrou toužila. Dotýkat se jeho těla, líbat jej až do posledního dechu a být mu co nejblíže… snad jako kdybychom byli bez sebe celé století. Rozepnula jsem mu poslední knoflík na košili a celým svým tělem jsem se o něj otřela, třebaže jsem na sobě ještě měla své šaty, ale tušila jsem, že i přes jejich tenkou látku na sobě pocítí, jak jsem rozpálená a horoucí, prahnící po něm samotném. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Celý víkend jsme si užívali na Ostrově prince Edwarda, cestovali křížem krážem, procházeli se místní přírodou a navštěvovali místa, jako například majáky na pobřeží a přístavy.. Dokonce jsem nechal Gabby řídit a snažil se jí nekecat do řízení, ačkoliv úvodní malá přednáška byla nevyhnutelná (zřejmě ještě neřídila podobné auto). Nicméně, auto mi přišlo daleko bezpečnější, než motorka a tak jsem s relativně klidným (no, rozhodně klidnějším, než u BlackWidow) svědomím zaujal místo spolujezdce a jen ji navigoval přes další krajinu.. Cesta zpátky byla mnohem uvolněnější, než cesta tam, takže celkově návrat do NYC byl možná unavující, ale cítil jsem se šťastný a spokojený z toho relaxu v přírodě s mořským vzduchem. Vraceli jsme se v pondělí, takže nás čekalo poněkud hektické balení na další cestu, tentokrát do Evropy. Těšil jsem se na Gabbynu reakci, až vzlétneme. Doslova jsem se nemohl dočkat a byl jsem celou dobu tak trochu jako na trní. Zvolil jsem si takovou svou oblíbenou pohodlnou kombinaci tmavých kalhot, bílého trika a k tomu lehké černé sako navrch. Ještě jsem pro jistotu překontroloval, že jsme nic nezapomněli a s klidným výrazem jsem pak vzal pokud možno co nejvíce zavazadel, aby se s tím Gabby nemusela moc táhnout. Venku už na nás čekal taxikář, který hned společně s panem Atkinsem převzal naše zavazadla a přeskládal je do kufru auta. Podíval jsem se pak na Gabby v taxíku, pousmál se a nastavil ruku, aby mi mohla vložit svou dlaň do té mé. Chtěl jsem jí být alespoň trochu oporou, pokud se toho bála.. Nakonec jsme vystoupili na letišti, kde jsme hned poté zamířili k odbavení pro cestující 1. třídy a byli uvedeni do příjemného salonku, kde na nás už čekali moji rodiče.. |
| |
| ~II. KAPITOLA~ Vzhůru do Prahy
…Cestovní horečka začíná a otevření nové italské restaurace se blíží... |
| |
 | soukromá zpráva od Raffael & Charlotte Mariano pro Už nějakou chvilku jsme s Raffaelem seděli na pohodlné polstrované lavici na letišti, odbavení a jen čekající na to naše bláznivé dítě s drahouškem Gabrielle. Kéž by jen Raffi nebyl takový nedočkavý pedant na čas. Letadlo nám i tak neuletí a on se jen zbytečně nervuje.. pohlédla jsem s láskou na svého manžela a znovu jsem si uhladila svou úzkou sukni a druhou rukou si ze zvyku uhladila ještě i pramen vlasů za ucho. To už Raffael vstal, což bylo znamení, že už zřejmě John s Gabby dorazili. Sledovala jsem jeho pohled s rozšiřujícím se úsměvem na obou našich tvářích. Čile jsem vyskočila z lavice a zamířila ihned k Johnově blondýnce, kterou jsem neváhala pořádně obejmout. "Ach, Gabby! Ráda tě zase vidím, jak jste se měli? Vypadáš báječně, máš opravdu velmi dobrý vkus," pochválila jsem ji, jakmile jsem si ji na délku paží přidržela, abych si ji mohla prohlédnout. Na Johna jsem se jen pousmála, třebaže v očích mi zářila veškerá má mateřská láska k němu. Ale už jsme zkrátka mezi sebou měli náš specifický druh vztahu, který možná na první pohled byl poněkud chladnější, ale my jsme tomu rozuměli a věděli, jak moc se máme rádi. Gabby však pro mě byla jako dcera, kterou jsem nikdy neměla a jednoduše jsem k ní cítila své veškeré sympatie, které jsem se nebála ukázat. "Pojďte, pojďte, něco si dáme a musíte nám vyprávět úplně všechno, co jste dělali, když už jste nemohli přijít na oběd," trochu jsem loupla pohledem po Johnovi, tušíc, že to byla jeho práce tohle upírání Gabbyny přítomnosti nebohým rodičům. Raffael se mezitím přivítal s Johnem po jeho způsobu, krátkým objetím s poplácáním po zádech a kratší uvítací rozmluvou v italštině. Pak se i jeho pozornost přesunula ke Gabby, takže jsme teď oba byli po jejím boku jako její stráž, odvádějící ji směrem k menší letištní restauraci, na jejichž zákusky jsem měla spadeno, stejně jako Raffael na jejich kávu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro I když jakmile jsme se ocitli před autem, tak se mě na krátkou chvíli zmocnila panika, která se zpočátku projevila jako obrovský balvan na mé hrudi a já se nemohla nadechnout, nebo mi to šlo přinejmenším hodně těžce. Ale byl tu John, který mne naštěstí zachránil a po naložení všech našich zavazadel a nasednutí do taxíku, si mě k sobě přivinul a navrch k tomu, jsem mu mohla vložit svou dlaň do té jeho. Byla jsem z toho příjemně omámená a každou chvíli jsem se mu dívala do tmavých očí, abych zachytila každičký detail jeho tváře, jeho výrazu. Cítila jsem se dobře a vlna paniky ze mne spadla, což bylo znát i na mém širokém úsměvu, který patřil jen a jen Johnovi. Na letišti jsem už tak trochu věděla co čekat, přesto jsem se držela Johnova rámě, protože tu bylo spoustu lidí a já bych nerada zakopla, poněvadž jsem měla na sobě lodičky, i když zase tak na velkém podpatku. Teď toho ale začínala tak trochu litovat, a to jsem si ráno říkala, že by nebylo na škodu, kdybych si je vzala, protože bych se v chození v podpatcích aspoň trochu procvičila. Když jsme se však dostali po odbavování na místo čekání, kde jsme se měli potkat s rodiči, rázem jsem při pohledu na oba dva zapomněla na nějaké boty. Trochu jsem jim přispěchala naproti, protože jsem je skutečně velmi ráda viděla a jak se patří, s oběma jsem se náležitě přivítala, v hlavě si opakujíc nějakou tu etiketu a společenská pravidla, co mi utkvěla v mysli a co jsem se naučila. „Také vás ráda vidím, a děkuji. Vám to také moc sluší, oběma!“ Mluvila jsem trochu rozjařeně, než jsem původně zamýšlela, ale byla to prostě ta moje otevřenost a dávání najevo všeho, co jsem v dané cítila. Radost ze mne přímo kypěla. „Ano, samozřejmě, všechno vám povím,“ kývala jsem hlavou a podívala se na Johna, který jistě z mého pohledu pochopil, že se asi pro teď nebudu moci jen tak odpojit a být jenom s ním. To však neznamenalo, že bych s ním nemohla být alespoň v očním kontaktu. A pak už jsem začala horlivě vykládat, přičemž jsme zamířili k občerstvení. „… A pak jsme byli v té nádherné čokoládovně, kde to bylo úžasné. Mimochodem, něco pro vás máme. Něco jsme vám dovezli, takovou drobnost,“ jak jsem se rozpovídala, tak jsem si neuvědomila, kdy je vlastně ta správná chvíle, kdy vytáhnout onu maličkost v podobě čokolády. Ale záhy jsem si uvědomila, že už jsme odbavení. Omluvně jsem se pousmála, že tuhle záležitost pravděpodobně vyřešíme až v Praze, až budeme v hotelu a ubytovaní. „A jak jste se měli vy? Dovedu si představit to šílenství kolem posledních příprav,“ dodala jsem soucitně, ale s povzbudivým úsměvem, protože mi bylo jasné, že to pan Mariano všechno zvládá a Charlotte je mu obrovskou oporou. Uvědomila jsem si, jak mají k sobě blízko a že jsou opravdu velmi šťastní manželé. Taky bych tohle jednou chtěla zažít, napadlo mě bezděčně, ale rychle jsem se začala soustředit, protože Charlotte se rozvyprávěla, že se Raffael nedostal ke slovu. |
| |
| soukromá zpráva od Raffael & Charlotte Mariano pro Byl jsem na Johna s Gabby neskutečně pyšný, když jsem je viděl přicházet. Vypadali oba spokojeně a co víc, Johna jsem snad v životě neviděl takhle zářit, ani když nám v jednom kuse povídal něco o knížkách. Samozřejmě jsem mu svůj poznatek neopomněl hned na úvod říct, zatímco Lotte se hned ujala Gabby. John na to neodpověděl a místo toho se snažil nasadit jeden z těch svých typičtějších výrazů, ale já moc dobře věděl, že v něm dříme i kousek té italské otevřenosti, která ho prozrazovala. Obdivoval jsem i Gabby. Moc jsme toho o ní nevěděli, nebo jsme spíše ještě neměli příležitost se více sblížit a poznat ji úplně, ale už teď se mi líbila a byl jsem pyšný i na Johna, že si ji našel. Vypadala jako přesně ten typ, který John potřebuje, aby se pořád jen v jednom kuse netvářil příliš vážně a také aby měl o koho se starat. Konečně jsme se odebrali do restaurace, o níž Charlotte mluvila, jakmile jsme sem přišli. Bylo na ní poznat, že je z Gabby celá nadšená.. "Nemohli jsme se dočkat, až dorazíte. Lotte pořád mluvila jen o tom. To bylo samé - a bude se jí tam líbit? A budeme jí stačit jen my? A dala by si před cestou něco sladkého? Musíš nám odpustit, cara mia, budeme určitě nesnesitelní," usmíval jsem se zářivě, třebaže jsem si tropil žerty z nás samotných a varoval před námi nebohou Gabby. John se mezitím ploužil za námi, nespouštěje z Gabby mnohomluvný pohled. Posadili jsme se pak u malého stolku a nechali si donést kávu a ovocný dezert, zatímco má drahá Charlotte mámila z Gabby informace a naopak. "To nech být, mia cara Gabby, rádi si počkáme a moc děkuji, že jste si na nás vzpomněli," vložil jsem se do toho se srdečným úsměvem, když chudák Gabby nejspíš trochu vyvedená z míry hledala dárek z čokoládovny. "Ano, bylo to hektické, ale donutila jsem Raffaela, aby si dopřál relaxace, jinak by se mi dozajista zhroutil. Ponocoval jako nějaký netopýr!" vložila se do hovoru opět Charlotte, poplácávajíc mě po ruce. Střelil jsem pohledem i k Johnovi, který jakoby byl myšlenkami někde jinde, kousal se do rtu a vypadalo to, že se potutelně usmívá. Nejspíš se smál své upovídané matce, což by nebylo nic neobvyklého. "Mia carissima Lotte, nejsem přeci netopýr. Někdo ale tu práci udělat musel a těžko se hledá čas, když mě pořád nutíš odpočívat," postěžoval jsem si přímo mé drahé manželce, které jsem s culením vlepil polibek přímo na tvář. "A odpočívat budeme teď. Už jsi někdy letěla, Gabby?" dotázal jsem se zvědavě, ale nechtěl jsem ji urazit.. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Celek byl skvělý, nicméně jsem se příliš nedokázal odpoutat od těch rtů. V taxi jsem se držel, ale jakmile jsme se přivítali s mými rodiči, měl jsem prostor pro Gabbyno obdivování, protože si mě naštěstí nikdo moc nevšímal. Chtěl jsem ji mít jen pro sebe, ale zřejmě bylo dobře, že tomu tak nebylo. Ta její rtěnka mě nevýslovně dráždila a bylo těžší a těžší se pokoušet soustředit na něco jiného. Alespoň když jsme se vedle sebe posadili u malého stolku, levou rukou jsem míchal latté, zatímco pravou ruku jsem měl pod stolem a nenápadně jsem sem tam prstem zavadil o Gabbyno koleno, o lem jejích šatů.. Nevím, co to do mě vjelo, že jsem si s ní tímto způsobem pohrával, snažíc se zadržet svůj uličnický smích kousáním do rtu. Ano, byl jsem nespolečensky nesoustředěný. Neměl jsem ani ponětí, o čem se ti tři baví, nicméně sám jsem měl na "starosti" úplně jiné důležitosti, jako například vyvádění Gabby z rovnováhy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro „Nemusíte mít žádné starosti, jsem si jistá, že se mi tam líbit bude. John mi už ukazoval pár obrázků a krom toho jsem se těšila i na to, že tam všichni pojedeme společně,“ odpověděla jsem naprosto upřímně a doufala jsem, že takové starosti a pochyby nebudou mít, třebaže to pan Mariano viditelně myslel jako takovou legraci. Mimoděk jsem si uvědomila, že takový humor má i John, což mi vykouzlilo širší úsměv na rtech, který se ještě více rozšířil, když jsem ucítila Johnovy prsty na koleni. Ale to, jak si pak začal pohrávat s lemem mých šatů, mě začalo vyhazovat z obvyklé rovnováhy a měla jsem co dělat, aby na mě rodiče nic nepoznali. Asi i z toho důvodu jsem začala mluvit poněkud překotně, když jsem si honem rychle vzpomněla ještě na jednu věc. „Nemáte zač, rádi jsme vám udělali radost. Mimochodem, málem jsem se zapomněla zmínit, ale John mi půjčil své auto, takže jsem si na Ostrově i kousek zařídila,“ svěřila jsem se a pohlédla na Johna, který pravděpodobně zrovna moc neposlouchal, když se soustředil na mou nohu pod stolem. Určitě se na něj na chvíli zaměřili všechny přítomné oči, vyčkávaje na jeho dodatek a já si uvědomila, že jsem se mu tím asi tak trochu pomstila, nebo to tak mohlo přinejmenším vypadat. Musela jsem se usmát, když jsme pak sledovali oba rodiče, jak se tak trochu…hašteří. Nebo jak se to dalo nazvat? Zapřemýšlela jsem si, ale jen na chvíli, protože padla otázka, na kterou jsem bez většího rozmýšlení odpověděla. „Ne, ještě jsem neměla to štěstí či příležitost,“ odpověděla jsem s úsměvem a pak ještě dodala, jak moc se těším, až se dostaneme do letadla, třebaže jsem byla tak trochu nervózní i z toho, že jsme měli letět první třídou. Připadala jsem si na to nepatřičně, byť jsem byla oblečená vhodně. Ale asi to bylo z toho vědomí, že poznávám další nové věci, na které jsem ve svém předchozím způsobu života nebyla ani kapku zvyklá a myslela jsem si, že se mi takové věci určitě vyhýbají, protože nejsou pro mě. Dopili jsme kávu a dojedli zákusek a pomalu se vydali k letadlu, neboť byl ten nejvyšší čas, ale samozřejmě jsme nemuseli nijak spěchat. Za to jsem byla ráda, neboť utíkat v podpatcích se mi zrovna moc nechtělo. Chytla jsem se za Johnovo rámě a přitiskla se k němu, když jsem ho chtěla trochu nezbedně poškádlit nenápadným našpulením rtů, z čehož musel být asi krapet vykolejený. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Periferně jsem zachytil až to, jak se na mě znenadání všichni tři podívali. Trochu zmateně jsem se narovnal a všemožně se snažil zachovat zdání, že vím, o čem se doposud bavili. Občas pomáhá jednoduše přikývnout.. přinejhorším se mi budou smát.. proběhlo mi hlavou, načež jsem zariskoval a vsadil všechno na jednu kartu se svým duchaplným.. "Hmm.. ano, přesně tak.." pokýval jsem u toho zcela vážně hlavou a pro jistotu jsem se ještě napil svého latté, testujíc u toho momentální prostředí, jak moc jsem přestřelil, nebo jestli mi to projde. A světe div se, prošlo! "Vážně? Ještě jsem nezažila, aby John někomu půjčil tyhle svoje hračky," loupla po mě pohledem máma, přičemž mě zmátla ještě víc. Co?? Jaké hračky? O čem se to, pro všechno na světě, baví? povytáhl jsem obočí a velmi pomalu stočil pohled ke Gabby, která si to nejspíš určitě užívala. Jen trochu jsem přimhouřil oči, ale pak jsem se otočil na tátu, který promluvil. "Dokonce ani mě nechtěl v Londýně půjčit Bentley. Raději všeho nechal a dělal mi osobního řidiče, jen abych tam neřídil já. I když, asi to bylo rozumné. Nikdy jsem tomu jejich bláznivému zvyku, řídit na opačné straně, nepřišel na kloub," rozhovořil se, takže mi mohlo pomalu docvaknout, o co tady celou dobu šlo. No jistě.. ale.. jak jste se k tomu dostali? promlouval jsem ke všem třem v duchu, zase poněkud polevujíc na ostražitosti.. "Bude se ti to líbit, určitě! Při vzletu a přistání mě vždycky lechtá v játrech.." odpověděl táta ohledně prvního Gabbyna letu, přičemž se zubil od ucha k uchu a máma jen s povzdychem zakroutila hlavou a protočila oči, třebaže se nakonec taky zasmála. Sám jsem už raději dával pozor a tak jsem se taky trochu pousmál, nicméně sledoval jsem spíš Gabbynu reakci na mého občas trochu poťouchlého otce. Nakonec přišel čas, abychom vyrazili k letadlu. Mohl jsem si Gabby přitáhnout maličko blíž, zvlášť, když se mi zahákla za rámě. Chtěl jsem ji nějak povzbudit a pošeptat jí, že to bude určitě fajn a není se čeho obávat, jenže.. Zarazil jsem si při tom pohledu na její evidentní provokaci vůči mé osobě. "Přísahám, že jestli mě budeš ještě chvíli pokoušet, zavřu oči, nasadím sluneční brýle a budu předstírat slepotu, takže mě budeš mít na svědomí. Vážně netuším, jak těch pár hodin v letadle vydržím, aniž bych si směl ukrást alespoň ty tvoje rty k sobě.." šeptal jsem, nakloněn k ní, zatímco jsme kráčeli pomalu za ostatními.. Místa v letadle byla skvělá. Měli jsme pro sebe box se dvěma sedadly, přičemž to hned u okna jsem přenechal Gabby, aby se mohla kochat výhledem na mraky, oceán, krajiny.. Rodiče seděli hned v boxu před námi, takže to nebylo daleko a případně jsme mohli i vstát a povídat si s nimi.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nevadil mi, že pan Mariano má takový smysl pro humor, naopak se mi to zamlouvalo, což jsem dala najevo i krátkým střídmějším uchechtnutím, než jsem pokývala hlavou a pozornost věnovala Johnovi, který se objevil v mé blízkosti, a zjevně mu nevadilo, že jsem se ho držela za rámě a přitiskla se k němu ještě blíž, jak jen to bylo v rámci společenských pravidel a na veřejnosti možné. Samozřejmě jsem jej ještě malinko potrápila svou provokací, ale nemyslela jsem to špatně. Bylo to opravdu ve své podstatě… neškodné lumpačení. I tak jsem se zatvářila provinile a krátce jsem stydlivě sklopila oči. „Ale něco takového říkáš skoro pořád a nakonec jsi to vždycky se vší grácií zvládl. A teď tomu určitě nebude jinak… Jen v letadle nebudeme pár hodin, ale podstatně delší dobu, a zase tak moc dlouho mi rtěnka nevydrží,“ to už jsem poslední větu zašeptala hodně tiše, jen tak, aby to slyšel John sám, bez cizích uší. Spiklenecky jsem se na něj pousmála, a třebaže jsem měla nesmírnou chuť na něj vypláznout špičku jazyka, tak jsem své nutkání vydržela a ustála. V samotném letadle bude určitě víc příležitostí k… Navazování kontaktu. Uvnitř letadla to vypadalo hodně luxusně, jakpak by ne, když jsme byli v první třídě, ale i tak mi to okamžitě sebralo veškerý vítr z plachet a vyrazilo mi to dech. Nemohla jsem se ani nadechnout a nebýt dalších lidí a toho, že jsem se držela Johna, asi bych zůstala stát zkoprnělá a zcepenělá na místě několik hodin. Oči jsem měla navrch hlavy a ani po zasednutí na našich místech, jsem se nemohla probrat. Byla jsem… nervózní, ale aspoň jsem zvládla tiše poděkovat, že mi John nechal místo u okna. Koukala jsem zaraženě před sebe a pak se koukla zvědavě do okénka, než jsem se zase otočila k Johnovi, že něco povím, třeba o svých prvních dojmech, ale byla jsem z toho vážně hrozně moc mimo, až jsem měla knedlík v krku. Nemohla jsem se vůbec přimět k tomu, abych promluvila. Děsivé… „Bude ti vadit, když…,“ nemohla jsem se vymáčknout, ačkoliv jsem moc chtěla. Pohledem jsem vyhledala jeho dlaň a doufala, že tak určitě pochopí, kam mé myšlenky směřují. Že je tu zrovna z chvil, kdy potřebuji naopak já tu podporu v jeho osobě a že si nepřeji nic jiného, než ho cítit vedle sebe, ve své blízkosti a držet se jeho dlaně a proplést si s ním prsty. Dýchala jsem zrychleně a srdce hrozilo, že se zběsilým tlukotem protluče ven z hrudního koše. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Troufám si souhlasit, že ti tam ta rtěnka asi vážně moc dlouho nevydrží, za což se předem omlouvám," zakřenil jsem se uličnicky, ale pak jsem se pokusil alespoň o náznak kajícnosti. "..ale bude mi to líto, protože ti opravdu hodně sluší," dodal jsem jen tak na okraj, na malou chvíli se jí zahledíc do očí.. V letadle bych tak jako tak zaujal místo do uličky, aby byla Gabby v bezpečí. Ne, že by jí něco hrozilo, ale.. prostě už jsem to měl v sobě jako jakýsi reflex. Kromě toho, já už letěl tolikrát, že jsem si výhled z okýnka mohl bez výčitek odpustit a pro Gabby to bude jednoduše nejlepší. Ujistil jsem se, že máma s tátou jsou v pohodě a jen jsem jim pak popřál pěkný let s tím, že jsem se chtěl především věnovat Gabby a ne jim. Koneckonců, byl to její první let a sám jsem netušil, jestli se bojí, těší, nebo má jednoduše smíšené pocity protknuté nervozitou. To jsem mohl zjistit hned v zápětí, když jsem si konečně sedl na pohodlné sedadlo a po zběžném porozhlédnutí se kolem, jsem pohledem skončil u Gabby. Čekal jsem, že bude Gabby překotně mluvit o všem, co vidí kolem a tak podobně, ale ona k mému nemalému překvapení sotva řekla pár slov. S povytaženým obočím jsem chvíli nevěděl, co má na mysli, ale to jen do té chvíle, než jsem ucítil na své dlani její prsty. Automaticky jsem jí dlaň nastavil, maje ji na své noze. Nikdo se naším směrem nedíval a tohle bylo prostě.. nebylo to jako procházet se v parku a držet se u toho za ruce. Měli jsme tu své určité soukromí, takže jediné, co mě čekalo jako výzva, byly letušky a jejich neustálé chození kolem a přeptávání se, jestli něco nepotřebujeme. To zvládnu, Gabby to potřebuje.. opakoval jsem si v duchu a pro jistotu jsem blondýnce po svém boku věnoval úsměv, snad i uklidňující. "Jestli chceš, klidně můžeš spát, nebo.. cokoliv. Tady je malý monitor, kde můžeš sledovat třeba křídlo letadla, podvozek.. nebo filmy.." pokusil jsem se ji trochu rozptýlit, aby nemyslela na to, že budeme co nevidět ve vzduchu a nad oceánem.. Letušky nám nabízely všechno možné - deky, polštáře, pití, jídlo, čtení, dokonce i masáž, nebo pyžamo na převlečení po celou dobu letu. Poslední dvě možnosti jsem za sebe odmítl - nechtěl jsem se vzdalovat od Gabby a masáž jsem nepotřeboval, navíc jsem preferoval své vlastní oblečení, které bylo i tak pohodlné, tak proč to měnit? Sem tam jsem čistě pro své potěšení (a snad i trochu pro uklidnění jí samotné) pohladil konečky prstů Gabby po tváři, po paži, po noze.. jak se zrovna naskytla příležitost. Neptal jsem se Gabby na to, jak se cítí a jestli je v pořádku - raději jsem ji na to nechtěl moc upozorňovat, pokud se opravdu třeba necítila dobře. Tak jako tak mi to přeci mohla říct sama, nebo pošeptat, protože jsem tu byl prostě a jednoduše hlavně pro ni. Když už konečně letušky oznámily brzké přistání, pohlédl jsem na Gabby a stiskl jí ruku, coby gesto podpory, aby se nebála.. Pak už jsme si jen vyzvedli zavazadla a hned u východu na nás čekal řidič s cedulkou "MARIANO", který si převzal zavazadla od Gabby a Charlotte a otevřel nám dveře od černého auta, aby nás mohl zavést přímo k hotelu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jeho úsměv mě pohladil po duši, přičemž jsem mu prstem obkreslila kolečko v dlani, kterou jsem zase přechytla, protože mi to propletené prstů dodávalo větší odvahu a sílu. Zkrátka jsem potřebovala cítit, že je se mnou, že na to nejsem sama a on mi ten pocit dal, třebaže jsem v koutku mysli tušila, že to pro něj asi není zase tak jednoduché, protože letušky, které se pravidelně chodívaly zeptat, mohly něco vidět. Jen mimoděk mi hlavou proběhla myšlenka, trochu bolestivá, že bych si přála, aby tohle všechno bylo za námi. Aby se John necítil nepatřičně, když se mě dotýká i jinak, na veřejnosti, ale pak jsem se pokárala s tím, že přeci potřebuje čas. Možná mu však ty moje slova na Ostrově přece jen pomohla, odtušila jsem v duchu, možná spíše jako přání vyslané někam nahoru do nebes, do kterých jsme se ostatně i vznesly. Konečně se mi udělalo lépe. „Myslím, že se raději budu kochat pohledem z okýnka, podívej se, jak je to všechno hrozně malé. Země odtud vypadá jako hřiště s malými korálky. Páni…,“ rozpovídala jsem se konečně, naklánějíc se k okýnku a při tom jsem opatrně tápala po Johnovi, aby se taky podíval. Každopádně ani já jsem neměla potřebu se od něj vzdalovat, takže jsem zůstala na našem místě a v jednu chvíli jsem se ho sama odvážila krátce políbit na ústa, když už jsem to nevydržela a nikdo u nás nebyl. „Nakonec se mi to líbilo… A promiň, že jsem byla na začátku taková… však víš,“ ke konci už jsem mluvila podstatně tišeji, téměř šeptem. Letušky oznámily, že už jsme doletěli, což se dalo vypozorovat i z okénka, ze kterého jsem si ještě neodpustila pohled, ale pak jsem se věnovala pouze Johnovi, kterého jsem pohladila po tváři, pak se podívala na jednu a druhou stranu, ubezpečujíc se, že se na náš opravdu nikdo nekouká a dala mu svým pohledem jasně najevo, že bych si přála ještě jeden polibek, neboť mi bylo jasné, že pak už se budeme muset držet, protože si nebudeme moci nic víc dovolit, než letmé doteky a kradmé pohledy. „Tak jak se vám líbil let? Užili jste si to? A jak se těšíte do hotelu, už jste v něm někdy byli?“ Začala jsem hovořit s rodiči, jen co jsme se ocitli venku, odbaveni se všemi zavazadly a míříc k řidiči s cedulkou. Připadala jsem si skoro jako nějaká celebrita. Podívala jsem se na Johna, u nějž jsem si hlídala, abych byla v jeho přijatelně těsné blízkosti a jak už začalo být mým zvykem, který se mi postupem času začal vrývat pod kůži, držela jsem se ho za rámě. Nutno podotknout, že chůze na podpatcích už mi nedělala větší problémy. „Co vlastně dneska můžeme podniknout? Myslíš, že se můžeme někam tiše vytratit? Chtěla bych si tě ukradnout jen pro sebe“ zašeptala jsem mu pak nenápadně do ucha, tak tiše, aby to slyšel jen on. To už jsme nasedali do auta a vyjížděli do města. Do Prahy, pomyslela jsem si s údivem a ohlédla jsem se po okýnku, abych už i za jízdy něco viděla. „Nerozumím ani jednomu nápisu. Ty umíš něco z toho jejich zvláštního jazyka?“ Ohlédla jsem se krátce po Johnovi se zvědavostí svojí vlastní. Když jsme dojeli k hotelu a vystoupili jsme z auta, padla mi brada. Doslova. Nemohla jsem se notnou chvíli nadechnout, takže jsem se opět podržela Johna křečovitým stiskem a čekala, kdo první promluví, jestli vůbec. Neměla jsem totiž žádné myšlenky na nějakou řeč. Jednoduše mi ten pohled na hotel ukradl veškerá slova z mé slovní zásoby. Šílené. Ale nádherné. Copak jsem nějaká princezna? Napadlo mě záhy, než jsme se rozešli dovnitř. Tam se vyřídily nějaké ty formality, u kterých jsem se moc nesoustředila, protože jsem se dívala a rozhlížela kolem sebe, dělila se s dojmy s Charlotte, protože jsme nechali oba muže vyřizovat, co bylo zapotřebí. A to jsem ještě netušila, co za překvapení mě čeká v našem soukromém pokoji… Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Jen jsem se musel dost krotit, protože všude byla spousta lidí a já bych nerad, aby se jakákoliv pozornost přitáhla právě k nám dvěma (a nadto jsem si nebyl jistý, jestli náhodou se máma s tátou nerozhodnou nás během letu navštívit na kus řeči). Jen jsem se pak po tom polibku chvilku Gabby díval do očí, než mi došlo, že asi budu mít rtěnku i na sobě, tak jsem si otřel pusu do kapesníku a zeptal se Gabby, jestli je to v pořádku. Určitě by si ze mě právě teď nestřílela, aby mě nechala chodit mezi všemi s červenou barvou rozmazanou po obličeji.. "Myslíš statečná?" pousmál jsem se na ni a hned pokračoval, "byl to tvůj první let a to je nervozní většina lidí. Já si to popravdě moc nepamatuji, protože svůj první let jsem absolvoval, tuším, ještě jako štěpící se buňka v mámině břiše," dovolil jsem si svůj pokřivený úsměv, ale pak už jsem se naklonil pro další krátký polibek, když mi došlo, proč se Gabby tak rozhlíží. Znovu jsem musel vytáhnou kapesník a s omluvným pohledem ji požádat o kontrolu, jestli tam nic nemám. Pak už bylo načase vyrazit z letadla.. Líbilo se mi, jak samozřejmě se mě Gabby držela za rámě. Oproti držení se za ruce jsem tenhle druh fyzického kontaktu mezi námi doslova zbožňoval, přičemž jsem se nebál sem tam položit dlaň volné ruky na tu Gabbynu zavěšenou, stejně jako právě nyní, zvlášť když mi zašeptala tu svou otázku. "Doufám, že bychom se mohli vytratit do města. Zítra se asi nevykroutíme ze společnosti mámy a táty na prohlídce města, ale dnes tě chci taky jen pro sebe," svěřil jsem se šeptem, než jsme došli k autu a nastoupili. Pak už ta orientace byla horší - sám jsem tu byl jen jednou a moc si to tu nepamatuji, o divných názvech už nemluvě, jak později upozornila Gabby. "Nemám ponětí, ale aspoň písmena jsou stejná, víceméně. Na letišti to bylo jednoduché, tam byla všude angličtina, ale snad i v centru, jestli se dobře pamatuji, by měly být nápisy i pro nás. Je to turistická metropole," dodal jsem v naději, že to tak opravdu bude. Byl jsem trochu jako na trní, rozhlížeje se z okna auta, snažíc se odhadnout, kdy už tam budeme. Nakonec jsme přeci jen skončili před luxusním hotelem, který protentokrát zařizovali rodiče hned poté, co mamka poznala Gabby, takže jsem byl zvědavý, co vybrali. Samozřejmě to měli vybrané už předtím, jen přerezervovali pokoje.. Výběr ovšem stál za to. Míjeli jsme pár míst, která mi něco říkala, takže jsme nejspíš byli v centru, což bylo jednoznačně skvělé coby výchozí bod pro naše procházky. Díval jsem se i na Gabby, jak se jí tu líbí, ale musel jsem ji na chvíli opustit, abych tátovi pomohl s pár nezbytnostmi na recepci.. Zavazadla nám byla odnesena do pokojů a nám nezbylo, než následovat "lobby boye", kteří ta zavazadla nesli a ukázali nám tak i naše pokoje. "Wow, tak tohle jsem nečekal.." utrousil jsem, obdivně se rozhlížejíc po pokoji - samozřejmě jdouce do pokoje až po Gabby. Konečně jsme osaměli a já si dovolil vzít ji kolem pasu zezadu a políbit ji na spánek, než jsem opět zvedl pohled, abych si mohl lépe prohlédnout pokoj. "Tohle je.. já vážně nemám slov. Líbí se mi to tu.. ty trámy.. A co říkáš na tu vanu?" zakřenil jsem se u toho, protože jsem věděl, že ta bude zajímat především Gabby. "Mimochodem, pro dnešek máme objednanou večeři přímo na pokoj, na šestou hodinu, myslím. Ale mohli bychom se třeba na chvíli ještě projít, dokud je.. víceméně vidět? Jak budeš chtít.." navrhl jsem pak a sklonil se o kousek víc, abych ji protentokrát mohl políbit ze strany na krk.. |
| |
| soukromá zpráva od Raffael & Charlotte Mariano pro Bavilo mě sledovat Johna s Gabby. Byla jsem na svého syna velice pyšná, sledujíc změny, které se s ním udály a za to jsem mohla být vděčná hlavně a především Gabby, té drobné blondýnce, která okouzlila nás všechny. Dokonce i Raffael v posledních dnech mluvil téměř výhradně o ní, když zrovna nebyla řeč o nové restauraci. Měl spiklence ohledně kávy a nadto měl novou "oběť", která byla ochotná v jednom kuse chválit jeho jídlo, protože já i John už jsme to po těch letech zřejmě nedokázali říct natolik nadšeně, jak by si Raffael přál. Tak jako tak jsme si povídali převážně s ní už jen proto, že byla mnohem sdílnější, než John, ale také proto, že se mi drahý synáček toulal se svou myslí kdesi daleko a nás si moc nevšímal, tedy až na pár světlých chvilek.. Popřála jsem těm dvěma pěkný let a krátce jsem Gabby pohladila po paži s úsměvem, aby se nebála. Věděla jsem, že to bude dobrý, koneckonců u ní byl John a já s Raffim jsme měli spoustu prostoru pro povídání i relaxační přemýšlení. Po příletu jsem se snažila držet i s Raffim hned u Gabby, abych se jí mohla vyptávat na její první dojmy z letadla.. "Kdepak, byl tu jen John s Raffem, protože já měla práci jinde, ale byli, myslím, ubytovaní jinde. Jen doufám, že vám bude ten hotel vyhovovat. Už se tak těším, až to tu poznáme. Prý je to historické město s opravdu vysokou koncentrací památek, že jsou téměř na každém rohu.. Ach, jak já se nemůžu dočkat zítřka.." rozhovořila jsem se v autě. Nakonec jsem si s Gabby ještě sdělovala dojmy z cesty, kdy jsme čekaly, než se vyřídí všechny formality na recepci. Pak jsme následovali po schodech nosiče zavazadel a nakonec se rozloučili s Johnem a Gabby, kteří ještě pokračovali o poschodí výš. "Uvidíme se ráno, tak dobrou noc děti, hezky se prospěte.." dodala jsem ještě, než jsem je vyprovodila pohledem ke schodišti a pak teprve jsem vešla do pokoje, následována Raffaelem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Stála jsem a ohromeně civěla na velkou postel, na ty trámy a pak dlouze i na tu obrovskou a dokonalou vanu a jak správně podotkl John, ta mě uhranula ze všeho nejvíce. Už jsem se v ní viděla, jak ji vyzkouším, jak se budu rochnit v horké vodě, foukat do pěny v dlaních a cákat kolem sebe. Až po chvilce, kdy jsem ty vjemy tak nějak vstřebala a dokázala se soustředit i na něco jiného, jsem se silně zachvěla a přivřela slastně oči, když jsem ucítila Johnovy hřejivé dlaně, jeho omamující blízkost a následně i jeho rty na straně krku. Mohla jsem z něho zešílet, když mi tohle dělal. Rozechvívalo mě to po celém těle, mysl mi připomenula nedávné okamžiky, kdy jsme se líbali, kdy jsem měla na dosah jeho lákavé a měkké rty. Ruce jsem spustila na ty jeho objímající, pohladila jsem je konečky prstů a pak si s nimi propletla prsty. „Myslím, že bychom se mohli tajně vytratit a podívat se ven. Jsem zvědavá, jaké to tu je a nemohu se dočkat zítřku, až toho uvidíme mnohem víc. Akorát toho moc nevím, spíše vůbec, takže mě budeš muset opět hlídat, a dělat mi průvodce. Nevadí to?“ Optala jsem se nakonec s lehkým pobavením a trochu trhaně jsem se nadechla, jak moc na mě jeho blízkost v té intimní a důvěrné chvíli působila. Určitě to byl nejlepší nápad, abychom se šli projít, odtušila jsem i já sama pro sebe v duchu, než jsem se jemně vymanila z jeho sevření. Otočila jsem se k němu čelem, pohladila ho po tváři, na kterou jsem ho políbila, když jsem se zvedla na špičky a pak se odebrala k našim věcem. Byla jsem po dlouhé cestě unavená, tak jsem se chtěla alespoň osvěžit a převléct se do něčeho pohodlnějšího. Nejlépe do něčeho, k čemuž jsem nemusela mít podpatky. Vytáhla jsem si prosté jednoduché tílko na ramínka, letní sukni nad kolena a balerínky, do kterých jsem nakonec ladně vklouzla, připravená na procházku. Kupodivu jsem ani neměla nejmenší problém se převlékat přímo před Johnovýma očima. Možná že to bylo svým způsobem i provokativní, když jsem se na něj ani jednou nepodívala a schválně se před ním producírovala jen ve spodním prádle. „Hmm… ještě moment, úplně jsem zapomněla na kabelku. Foťák se určitě bude hodit… Mimochodem, už víš, kam půjdeme? Doufám, že nezamýšlíš únos nevinné blondýnky,“ neodpustila jsem si nakonec s uchechtnutím a pokud dovolil, opět jsem se zahákla do jeho rámě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro "Budeme se muset hlídat vzájemně, taky to tu zrovna dvakrát neznám. Ale vezmu Berryho - GPS a trocha internetu nám stoprocentně pomůže," odpověděl jsem s uchechtnutím, v duchu úplně slyšíc Gabby, jak si dělá další pomyslnou čárku do pomysleného deníku, že opět "něco nevím". Ale pak už jsem uvolnil ruce, když se mi zavrtěla v sevření a já pochopil, že chce pustit. Sledoval jsem její dráhu ke kufru, tak jsem jen nápomocně přišel blíž, popadl kufr a položil jej na postel, aby to přehrabování měla Gabby snazší. Sám jsem pak se zamyšlením scanoval oblečení a rozhodl jsem se přeci jen převléknout. Shodil jsem sako a převlékl si triko, nějaké nenápadné tmavé a obyčejné. Zbytek byl v pohodě. Samozřejmě jsem si neodpustil pohled se skousnutým rtem na Gabby, když si (podle mě) dost vyzývavě oblékala sukni a ještě tričko na ramínka přes to moc pěkné prádlo.. Mohl bych na posteli sedět věky a užívat si ten pohled na ni klidně až do skonání sv-.. kdepak, ještě o minutu delší pohled a byl bych u ní. S pobaveným zakroucením hlavy jsem pomalu vstal z postele a schválně, když jsem šel kolem ní, jsem se o ni zlehka otřel a nenápadně ji pohladil po pozadí, zatímco jsem pokračoval k malému stolku s vodou v karafě a připravenými sklenicemi. Tenhle hotel myslí na všechno.. a mě poněkud z toho pozorování vyschlo v krku.. Nabídl jsem Gabby vodu s tím, že než odejdeme, tak to není na škodu.. "Hodlám unést nás oba. Chtěl bych tě vzít na jedno moc pěkné místo, ale.. budu muset nejdřív trochu zapátrat v mapě, protože absolutně netuším, jak jsem se tam předtím dostal," pokrčil jsem omluvně rameny, natáhl se pro své sako, abych odtamtud vytáhl Berryho a svoji kreditku a strčil je do kapsy kalhot. Pak už jsme mohli vyrazit. Jen jsem se zběžně přeptal místního zaměstnance na cestu, abych věděl, kudy se vydat, než budu muset zabořit nos do GPS v mobilu. Užíval jsem si Gabbyny blízkosti, té skutečnosti, s jakou samozřejmostí se zahákla do mého rámě.. Vyrazili jsme podle instrukcí kolem Prašné brány (která sama o sobě byla skvostná) k Obecnímu domu, o němž jsem věděl jen tolik, že půdorys stavby je v pěti-úhlém lichoběžníku a je to také představitel secese, podobně jako na Manhattanu Chrysler building, ale naštěstí na budově byla i cedule s menším popiskem i pro nás, anglicky mluvící "turisty". Pokračovali jsme pak nějakými menšími uličkami a přes jakési ponuře se tvářící náměstí (Karlovo nám.), až na nábřeží, podél něhož byla skvělá pěší zóna s úchvatným výhledem. Vypadalo to.. romanticky, ačkoliv na tuto skutečnost jsem Gabby neupozorňoval. Mnohem víc mě zaujala slavná stavba na velké dopravní křižovatce, která pak částečně ústila i přes most, přes nějž vedla i dráha tramvají, které mě rovněž fascinovaly. "Podívej, Gabby, podívej, to je skvělá moderní architektura od samotného Franka Gehryho! Tančící dům se tomu říká.. No není úžasný?!" mluvil jsem nadšeně, zírajíc na to s široce otevřenýma očima, zcela zapomínajíc, že stojím u přechodu pro chodce, takže mě dost možná Gabby musela raději odtáhnout trochu stranou. Pak už jsme se vydali po onom nábřeží kolem Slovanského ostrova, až k Národnímu divadlu, kde jsem Gabby mohl něco málo přečíst z wikipedie o místním požáru a legendární sbírce místních k postavení nového divadla. Nadto jsem mohl navázat (jak mě odkazovala wikipedie) na samotnou řeku, podle níž vzniklo hudební dílo slavného skladatele Smetany, který jako hluchý muž složil operu, která byla úplně první věcí, co v tom divadle dávali.. Pak už jsme pokračovali dál po nábřeží, až jsme konečně došli ke Karlovu mostu. Nadšeně jsem Gabby objal kolem ramen, teď pro změnu googlujíc něco o této stavbě, abych jí to mohl říct ještě předtím, než jsme se tam skutečně vydali, abychom pak už mohli jen nasávat tamní atmosféru, kde to pulsovalo životem - zněla tu pouliční hudba, stáli tu umělci s malbami a kresbami, někdo tu prodával ze dřeva vyřezávané věci a píšťalky ve tvaru ptáků a žab.. "Podívej, támhle nahoře ta silueta, to je hrad, kde sídlí jejich prezident.. a.. wow, těch věží.. Nevadí, když..?" odpoutal jsem se pak od sledování toho všeho a místo toho výmluvně sjel objímající rukou k jejímu boku, kde mi to přišlo prostě.. lepší a možná příjemnější nejen pro mě, ale i pro ni. Ovšem pokud nechtěla, nebránil jsem se.. Jen jsem ji chtěl cítit u sebe, protože ani sám za sebe jsem neměl moc dobrý pocit z toho davu všude kolem.. Pokynul jsem pak Gabby, jestli třeba nechce na chvíli zastavit u kamenného zábradlí a prostě si jen chvilku vychutnat výhled i atmosféru.. "Tak jak se ti líbí v srdci Evropy?" pousmál jsem se svým typickým pokřiveným úsměvem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Samozřejmě se naše chvíle neobešly i bez mírné provokace, třebaže já to své převlékání ani tak nebrala, prostě jsem to potřebovala a nebylo jiné místo. A už jsem se ani tak moc nestyděla, když jsem si opakovala, že už mě John dávno viděl… bez všeho. Provokaci si však neodpustil ani on sám, když nakonec prošel kolem mě a dotkl se na místě, kde bych ho nečekala, pokud se nepočítaly naše velmi důvěrné milostné chvilky. Zrudla jsem až po špičky uší a snažila se odpovědět na jeho slova, ale nějak mi to nešlo. „Takže tvá GPS se jmenuje Borůvka, jo? Vážně krásné jméno, jakpak tě asi mohlo napadnout?“ Trochu jsem si ho začala dobírat, když už jsme byli na cestě, ale abych si Johna usmířila, tak jsem ho pohladila volnou rukou po té jeho, za kterou jsem byla zaháknutá a ještě jsem k tomu přidala svůj zářivý oslnivý úsměv. Pak už jsem se soustředila výhradně na cestu, na stavby, o kterých mi John něco málo řekl, takže jsem poslouchala i jeho výklad, dívala jsem se zvědavě i po kolemjdoucích, abych mohla nasát tu tamní atmosféru a třeba i tak trochu zhodnotit, jestli je to tady lepší, než v Americe, možná i rovnou odhadnout náturu zdejších… domorodců. Snad netřeba dodávat, že jsem ze všeho byla vyplesknutá, s očima navrch hlavy jsem hltala veškeré detaily i informace… dokud jsme nezastavili u přechodu, kde jsem musela Johna přitáhnout blíž k sobě. Vážně mě v tu chvíli vyděsil tak, že by se ve mně krve nedořezal. „Johne… opatrně, prosím. Dávej na sebe větší pozor, málem…,“ jsem umřela strachy o tebe, dodala jsem v duchu, ale v rozšířených očích bylo vidět, že jsem se docela vyděsila. Zachytila jsem se ho ještě pevněji a pokračovali jsme dál. Na Karlově mostě se mi neuvěřitelně moc líbilo, a když mi pak John ještě pověděl další poznatky, tak jsem se usmívala od ucha k uchu, ta pouliční hudba na pozadí a ještě ti umělci. Bylo to naprosto dokonalé a dech beroucí místo s nezaměnitelnou atmosférou. Podívala jsem se směrem, kterým ukazoval, takže jsem pak nechápala, co tím dodatkem myslí. Podívala jsem se na něj s nechápavým výrazem, který se přetavil na rozpačitý úsměv, když se jeho dlaň přesunula na můj bok. Došlo mi, že to mělo svůj podstatný důvod kvůli těm proudícím turistům a lidem okolo… „A co kdybychom si udělali fotky? Vzala jsem si sebou foťák a ještě si mi nedal šanci,“ vyplázla jsem na něj provokativně jazyk i z té blízkosti, přičemž jsem zavadila pohledem o jeho rty, věnujíc jim opravdu hodně dlouhý soustředěný pohled, než jsem se odpoutala a pohlédla mu do očí a souhlasně přikývla, že bychom se mohli zastavit někde bokem u zábradlí, u něhož jsem se nakonec opřela po jeho boku a v jeho těsné blízkosti. „Nejsem si jistá, jestli mohu ještě tak úplně soudit, ale zatím se mi tu opravdu líbí. Ale mám pocit, že s tebou, ve tvé společnosti by se mi líbilo všude… ale vážně, je to tu… fascinující. Ty památky a budovy a takové to divné metro, teda tramvaje, nebo co to je…? Hmmm, vážně se nemůžu dočkat na zítřek. Máme vlastně nějaký plán?“ Pozvedla jsem obočí a dovolila si ho pohladit po tváři, když už byl tak blízko. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Ovšem já sám, zaujat dílem jednoho z mých nejoblíbenějších architektů, jsem si vůbec neuvědomoval nebezpečí turisty, kterým jsem právě byl. Nebýt Gabby, nejspíš bych možná i vlezl na silnici, aniž bych si toho byl vlastně vědom. Když mě tak nějak odtáhla kousek dál, teprve mi docvaklo, co se děje, třebaže jsem ještě chvilku zmateně koukal sem a tam kolem sebe. "Co? Ale já.. ou.. Ou! klatě.." došlo mi naplno, kde jsme to stáli, přičemž jsem na ni vrhl pohled největšího kajícníka pod sluncem. "Omlouvám se, já.. tohle.. totiž.. promiň." Zřejmě ji to hodně vyděsilo a já se pár vteřin zlobil sám na sebe, protože tohle mi vůbec nebylo podobné. Neměl bych se nechat tak snadno strhnout, ale.. "Tohle je vážně zvláštní místo pro takovou stavbu. Nedá se tu pořádně ta architektura ani vychutnat.." postěžoval jsem si ještě krátce s posledním ohlédnutím k Tančícímu domu, ale pak jsem se zase věnoval Gabby a pokračovali jsme dál k mostu.. "Ano, omlouvám se, popravdě jsem na ten foťák úplně zapomněl.." odtrhl jsem pohled od proplouvajícího parníku (nebo co to bylo) a shlédl na Gabby, která se nejspíš na chvíli zamyslela. Ocitli jsme se s Gabby v jakémsi zdánlivém soukromí, když jsme se opřeli o zábradlí, čímž jsme zmizeli z hlavního proudu davu, který se tlačil tam a sem, takže i ten tlak jaksi polevil a mohli jsme si tak trochu oddechnout. Sledoval jsem její tvář a napadlo mě přitom, jak moc bych ji chtěl políbit, ale.. začaly se ve mě prát dva názory - jsme na veřejnosti, jenže ta veřejnost je tak dokonale anonymní, že by to nemuselo vadit, navíc stojíme zády k nim a v ústraní.. Lokty jsem se opíral o zábradlí a poslouchal Gabbyna slova tak trochu napůl - hlodala ve mě stále ta má malá touha po jejích rtech, což bylo zřejmě tím celodenním odpíráním kvůli rtěnce. Pokýval jsem hlavou ohledně tramvají. I pro mě to bylo velmi nové, ale bylo to pro místní asi tak normální, jako pro mě červené double deckery v Londýně. "Pokud vím, tak máme v plánu se tu jen projít, navštívit ty typické památky v centru města, možná nějakou galerii nebo muzeum, ale všeobecně řečeno máme spoustu času na spoustu poznávání.." dodal jsem s pousmáním a přivinul jsem se k její hladící ruce. Zahleděl jsem se pak do jejích očí a lidi nelidi, vztáhl jsem i já k její tváři dlaň a přitáhl si ji maličko blíž, zatímco jsem se víc sklonil a věnoval jí dlouhý polibek. Byl jsem šťastný jak blecha a chtěl jsem to Gabby říct, svěřit se jí se svými pocity, ale.. ačkoliv jsem se jí díval do očí a odhodlával se k tomu, nakonec jsem to nedokázal. Prostě mi to nešlo přes pusu a prakticky jsem nedokázal ani sesumírovat správná slova ve své mysli. Žádná slova. Nakonec jsem jen vydechl a naklonil se ještě pro jednu pusu, než jsem poukázal na Gabbyn foťák. "Tak.. chceš vyfotit třeba s tou sochou za tebou? Nebo možná.. hmm.. když se natočíme a foťák dáme víc dolů, budeme tam oba a za námi bude ta parádní gotická brána..?" zkusil jsem trochu změnit téma hlavní kvůli vlastním myšlenkám na to, že jsem opět selhal a nedokázal Gabby říct, co k ní cítím, v čemž jsem popravdě řečeno i ve svém vlastním nitru měl trochu zmatek.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Konečně jsme byli pryč z toho davu turistů a mohli si užívat jakéhosi soukromí, když jsme stáli bokem a nikdo do nás nenarážel, nikomu jsme se nemuseli vyhýbat a ani se ohlížet. Zkrátka i v tom mumraji lidí jsme měli svoje soukromí a svět kolem nás jako by se zastavil. Především v okamžiku, kdy se naše oddané pohledy setkaly, a John se ke mně sklonil, aby mi věnoval dlouhý a procítěný polibek, který jsem nečekala, ale o to více jsem si to užívala. Dlaní na jeho tváři jsem ho ještě u toho hladila, rty se mi zachvěly v úsměvu do těch jeho, když jsme se od sebe o kousek odpoutali a pak jsem dostala ještě jeden polibek, při kterém jsem se začervenala. Ani mi nedocházelo, že by mi chtěl říct něco, k čemu se odhodlával už několikrát. „No, tak se zdá, že nás toho zítra čeká opravdu hodně. Už se nemůžu dočkat, ale to už jsem říkala, že? Omlouvám se… A ach ano, foťák… Já bych se radši vyfotila s tebou, protože vedle tebe vypadám mnohem lépe, pamatuješ?“ Uchechtla jsem se s narážkou na jeden z prvních dnů v jeho bytě. Vlastně to byl asi hned ten druhý večer, kdy jsme se dívali na film a ani jeden z nás ho tak úplně nevnímal. Už jenom při té vzpomínce jsem se trochu začervenala, protože tehdy mi řekl, že jsem krásná a mě to i nyní způsobovalo značné rozpaky. Nicméně poté jsem mu předala svůj foťák, aby nás mohl vyfotit na společnou fotku, načež jsem fotila i já a nezapomněla jsem i momentky, které jsem se snažila fotit opravdu nenápadně, aby neměl John podezření. Pak už jsme se pomalu vydali zpáteční cestou do hotelu, kde na nás v pokoji na stole čekala voňavá a teplá večeře. Hned u dveří jsem z nohou skopla balerínky, pěkně úhledně je složila na příslušné místo a s prohrábnutím vlasů jsem se vydala ke stolu. Měla jsem už pořádný hlad a nemohla jsem se dočkat, až ho zaplaším pořádnými sousty. I když… asi bych si měla dát záležet na vychutnávání, jak mě John učil, připomenula jsem si v mysli a loupla pohledem po jmenovaném. „Tak dobrou chuť, mimochodem tato židle je trochu nepohodlná… Nebude ti vadit, když,“ neodpustila jsem si nakonec lehkou provokaci, přesto však nevinnou a neškodnou k tomu, abych si mohla přesednout k němu na klín, kde jsem se pohodlně usadila. Samozřejmě, pokud bych z jeho výrazu mohla odtušit, že se mu to nelíbí, tak bych se ani nezvedla, ale předpokládala jsem, že John je pořád ve spokojené náladě a že mou blízkost přivítá s otevřenou náručí. Navíc už se mi po tom dnešku vážně stýskalo po jeho těsné blízkosti a tak jsem zkrátka musela využít příležitosti. Byli jsme tu sami a celý pokoj jsme měli jen pro sebe. „Tak jak ti chutná, můj princi?“ Natočila jsem se k němu tak, abych mu viděla do tváře a políbila ho na tvář, než jsem se otočila ke svému talíři a dala si další sousto. „Myslím, že se najím a pak si půjdu odpočinout do vany, abych se následně přesunula do té velké postele. Dnešek byl opravdu dlouhý… Jsi unavený?“ Při poslední otázce jsem se k němu opět otočila, abych se podívala, jak se tváří a protože jsem neměla volné ruce, tak jsem se k němu nahnula pro letmý polibek. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nakonec i Gabby se hned chytla na zmínku o focení, takže jsem se jen zakřenil na tu narážku ohledně fotek z Yellowstone, na což jsem se velmi dobře pamatoval. Ještě jsem u toho pokýval hlavou, že to je pravda pravdoucí a vzal jsem si od Gabby foťák. Chvíli jsem mířil a pak zmáčkl spoušť, doufaje, že jsem se trefil.. "Hned napoprvé, paráda!" zaradoval jsem se, když jsem mrknul na bezprostřední ukázku fotky na displayi. Byl jsem vážně rád, že jsme s Gabby na ten foťák narazili - byl parádně mrňavý a fotky z něj vypadaly dobře, takže jednoznačně jsme udělali dobrý obchod a všeobecně měla Gabby dobrý nápad s tím focením, ačkoliv mě osobně by to asi ani nenapadlo.. Jakékoliv další focení jsem už nechal na ní, jednoduše i proto, že jsem si chtěl vychutnat tu krásnou večerní atmosféru prostě jen tak a nechtělo se mi u toho ještě soustředit na ten mrňavý přístroj.. V hotelu na nás čekala teplá večeře, přičemž mě už vůbec nepřekvapilo, když se Gabby s průhlednou výmluvou přesunula ke mě na klín. Položil jsem jí ruku volně kolem pasu a na nohu, zatímco druhou jsem pomalu nabíral různá sousta večeře, která byla samozřejmě vynikající. Nedalo mi to a zase jsem se krapet zašklebil na toho "prince" a jen udělal jakési "hhm-hmm" na znamení, že mi večeře opravdu chutná.. "..popravdě, nečekal jsem, že budu tak unavený, ale to bude možná i jen tím teplem, večerní procházkou a skvělou večeří. Nicméně, viděl bych to na sprchu, sledování nahé krásky ve vaně místo večerníčku a pak asi rovnou zalehnout, pokud by mi ta kráska třeba nechtěla ještě zazpívat na dobrou noc, nebo.." zapomeň, Johne, je teprve pondělí! "..nebo mi třeba vyprávět, cokoliv ji napadne.." dokončil jsem honem, abych nevyvolával zbytečně přílišného jiskření, když jsem se zařekl, že dnes prostě ne. Gabbyny letmé polibky jsem oplácel, kdykoliv se mi naskytla vhodná příležitost.. dokud jsem neodstrčil nedojedenou večeři s tím, že už se toho do mě víc prostě nevejde. Zaskočil jsem do sprchy, chvilku v koupelně pobyl, abych se i oholil a podobně, poskytujíc tím čas Gabby, aby si v klidu mohla napustit vodu do vany a vlézt dovnitř. Příjemně znaven ještě tou uklidňující horkou vodou ze sprchy, jsem skutečně zalezl do postele, chvíli obdivujíc Gabby, snažíc se s ní i povídat, ale.. ani nevím jak, nebo třeba kdy, ale jednoduše jsem usnul spánkem spravedlivých.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ranní vstávání, ještě v posteli Byla jsem opravdu šťastná a spokojená, především i proto, že i John tak vypadal, tudíž mi na rtech pohrával široký úsměv. Nebylo nic, co by nám mělo překazit ty volné společné chvíle. Ochotně jsem zapózovala, když se ujal focení, sem tam jsem se i zakřenila a pak byla řada na mě, abych vyfotila ty momentky, na které jsem se hodně moc těšila. Už jsem nás viděla, jak si je zvědavě prohlížíme na notebooku a pobaveně se jim smějeme, nebo s radostí vzpomínáme, jak jsme byli v Praze. Nadechla jsem se čerstvého večerního vzduchu, a jakmile jsme se pro dnešek prvních krás tohoto města nabažili, alespoň tak, že jsme to mohli vydržet do zítřka, tak jsme se vydali zpátky do hotelu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Praha, úterý 5. 8. Spal jsem celou noc jako zabitý. Vnímal jsem sny, bylo jich hned několik, ačkoliv jsem si pamatoval jen útržky, ale jinak jsem spal celou dobu bez jediného probuzení, dokud.. Mírně jsem se zamračil, nepatrně ucukl a následně zavrtěl hlavou, když jsem cosi ucítil na rtech, ovšem pak se mi zase hned obličej vyjasnil a opět jsem znehybněl spánkem. Jenže mi nejspíš už nebylo určeno, abych si mohl bezeslovně povídat se sochami, protože jsem uslyšel jakýsi vzdálený hlas. "Mmhmm.." zabrumlal jsem v odpověď, oči stále zavřené, tělo nehybné, tedy až na ruku, která byla doposud jen volně přehozená přes Gabby, takže jsem si ji v jakémsi probouzejícím se protahování přitáhl blíž k sobě. Až teprve ten dotek na krku, mém citlivém místě, mě trochu víc probral. Zacukaly mi koutky, s čímž jsem si ještě o kousek víc přitáhl Gabby k sobě, tentokrát cíleně dávajíc více prostoru jejímu mazlení se s mou kůží na krku. Objímající rukou jsem se u toho odvážil k menšímu přejíždění konečky prstů po její kůži i přes látku jejího oblečení na spaní, jenže ani tentokrát mi zřejmě nebylo přáno, když se ode mě Gabby s těmi slovy chtěla odtáhnout, takže jsem opět nespokojeně nakrčil obočí, dokud mi jej zase Gabby tím pohlazením nenarovnala. Konečně jsem mžouravě otevřel jedno oko po tom nařčení z braní peřiny. "To proto, že jsi mi ji brala ty," odpověděl jsem logicky a pak se uličnicky zakřenil. Otevřel jsem obě oči a podíval se na ni už o trochu vážněji, aby věděla, že tentokrát si z ní už legraci dělat nebudu. "Zdálo se mi o sochách z toho včerejška, z mostu.. byly celkem děsivé a chtěly něco vědět, jenže neuměly mluvit, nedělaly žádný zvuk, jen dutě škrábaly o zem, kámen na kámen, jak se ke mě snažily pomalu dostat po těch dlažebních kamenech.." svěřil jsem se jí pak se svým snem a vztáhl jsem ruku k její tváři, abych jí mohl odhrnout vlasy a schovat jí je za ucho. "A co se zdálo tobě?" zajímal jsem se, hledíc jí do očí, nepřestávaje ji zlehka hladit po rameni a paži.. Měli jsme na snídani sejít do pokoje k máme a tátovi, kteří měli jeho součástí i jakousi menší jídelnu s obývákem a já si včera zapomněl nastavit budík na mobilu, takže bylo nasnadě, abychom si pospíšili. V koupelně jsem strávil minimum času díky včerejšímu holení, takže jsem si pak na sebe vzal něco obyčejného vzdušného a pak už jsem jen čekal na Gabby, sedíc na posteli a pročítajíc mapu, abych mohl zase dělat průvodce, tentokrát celé naší čtyřčlenné smečce.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snídaně Musela jsem se držet, abych se neuchechtla nahlas, protože John byl moc roztomilý, když se pozvolna a pomalu probouzel a nakonec na mě konečně otevřel i své tmavé oči. Trochu se i zamračil, ale jakmile jsem ho pohladila po tváři, tak se jeho rysy zjemnily a já se nemusela bát, že jsem udělala něco špatného. Vyslechla jsem si jeho vyprávění snů, přičemž jsem se nezadržitelně pobaveně rozesmála, samozřejmě tiše a svůj smích jsem utlumila do jeho krku, na který jsem ho ještě párkrát něžně políbila a pomazlila se s ním. Tušila jsem ale, že bychom se měli nachystat a přijít na snídani k rodičům, jak jsme se s nimi domluvili, a nebylo by dobré, kdybychom se opozdili. Ale na druhou stranu se mi v této poloze s Johnem chtělo setrvat ještě dlouhé chvíle, užívat si vzájemnou blízkost a relaxovat. Znovu mě napadlo, jak jsme to měli v Yellowstone, kde jsme prakticky neměli zase až takovou úplnou svobodu a teď jsem si zase zvykla na to, že ji máme ažaž, když na nás nikdo nečeká. Ne, že bych si stěžovala. „Mně se zdálo o čokoládě, ale ten tvůj sen byl docela děsivý. Doufám, že ti neublížily,“ pohladila jsem ho ještě jednou prsty po čele a nakonec mu věnovala polibek na rty, který jsem prodloužila, jak jsem se nemohla udržet, přičemž jsem mu ovinula ruce kolem ramen. Polibek byl ještě procítěnější a hlubší, jak jsem se jeho smyslných rtů nemohla nabažit, ale tím, jak jsem ho objímala, jsem ho zatlačila nazad do peřin, obkročmo si na něj nalehla a s posledním malým polibkem jsem se dostala na druhou stranu postele, kde jsem se posadila. Pobaveně jsem se zasmála a odpoutala se, abych mohla jít do koupelny. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro úterní pražské dopoledne, 5. 8. "Hmm... čokoláda.." dodal jsem zamyšleně s pozvednutým koutkem do poloúsměvu, který brzy zmizel v dokonalém ranním polibku. Už jsem byl stoprocentně vzhůru, ale proti Gabbyně energii jsem zřejmě neměl ani sebemenší šanci. S tlumeným smíchem jsem se nechal zatlačit na záda, nechal se krátce políbit a pak už jsem jen sledoval, jak na krátkou chvíli mizí v koupelně, abych ji pak hned mohl vystřídat.. Seděl jsem už připravený na celý dnešní výlet. Měl jsem na sobě takový ten obyčejný městský styl (světle šedou košili, tmavě modré krátké kalhoty s tmavě šedým páskem a samozřejmě nezbytné hodinky s černým textilním řemínkem), což jsem s sebou na cestě s motorkou rozhodně neměl a už jsem tak trochu tušil, že je z toho Gabby tak trochu překvapená. Nepochyboval jsem o tom, že tam ve Twin Falls si chlápci s oblečením hlavu nelámali, pokud nešlo o jeho nandavání a sundavání.. Nebuď na ně tak zlý a sarkastický, Johne, jsou to jen tupí machři, co nemají nudou, do čeho by rýpali.. Gabby se mezitím objevila u mě, takže jsem si neodpustil lehce hodnotivý, neméně však spokojený pohled. "Sluší ti to. Pořád tvrdím, že ti šaty všeobecně sluší.." poznamenal jsem, načež jsem si nebyl tak úplně jistý s odpovědí, ale pro jistotu už jsem se připravil na úplný odchod, takže jsem doporučil i jí to samé. Rodiče na nás čekali se snídaní tak napůl. Táta už měl svou ranní kávu a máma si zrovna mazala croissant a něco u toho brblala k tátovi. Jak jsme (po zaklepání, samozřejmě) vešli, táta nás s úsměvem pozdravil a máma hned kynula k židlím, ať si pospíšíme. Zřejmě i ona byla nedočkavá to tady poznat.. Na recepci jsem si ještě vyžádal pár informací a odkázán na interaktivní mapu poblíž Obecního domu, kde bylo i metro, jsme se vydali na průzkum města. Na mapě jsme se tak nějak dohodli, co by kdo chtěl vidět a mohli jsme podle toho naplánovat trasu.. Prošli jsme kolem Prašné brány k Obecnímu domu, pak dál k Ovocnému trhu, kde stálo Stavovské divadlo, o němž jsem našel něco málo na wikipedii. Vrátili jsme se kousek cesty a odbočili na Celetnou ul., kde byly obchůdky, kavárny a pomalu na nás mohla začít dýchat opravdová turistická atmosféra, protože jsme se kolem Týnského chrámu dostávali ke Staroměstskému náměstí. Tam jsme se pozdrželi, čekajíc u Orloje, až spustí v celou hodinu. Nakonec jsme si ještě všichni vylezli na radniční věž a mohli se pokochat výhledem jako z rozhledny. Samozřejmě jsme neopomněli všemožně fotit, dokonce i táta nám na chvíli vzal foťák a vyfotil nás s Gabby trochu víc.. zdálky, než jak jsme se fotili doposud. Po věži následovala židovská část naší výpravy - synagogy, starý židovský hřbitov a mámino nadšené zjištění, že hned vedle je ulice, které se téměř rovná 5th avenue tam u nás, místní obchodní promenáda nejdražších luxusních obchodů, Pařížská ulice. Kolem Rudolfina jsme pak přešli Mánesův most a dostali se k proslulým Valdštejnským zahradám, odtud přes staré zámecké schody až k Hradu, kde jsme opět pobyli poměrně dlouhou dobu - nejen kvůli skvělému výhledu. Střídání stráží byl taky zážitek a pak katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Bylo tam toho opravdu hodně k vidění - silná koncentrace všemožných důležitých staveb a památek na jednom malém místě. Fascinující! Šli jsme si pak na chvíli odpočinout do královských zahrad, kde byl opět skvělý výhled na panorama celé Prahy. Pokračovali jsme pak zpátky k Hradu a dál, ke Strahovskému klášteru. Byla vidět rozhledna Petřín, která je prý zmenšenina Pařížské Eiffelovky, ale tam jsme se rozhodli pro dnešek nejít. Místo toho jsme se vrátili přes Nerudovu ulici na Malou Stranu. Sama ta ulice byla zážitkem. Zůstali jsme zde na oběd, než jsem pak naši bandu uličkami provedl až k britské ambasádě a od ní kolem budov, který údajně byly senátem a sněmovnou místní vlády. Všichni jsme byli příjemně uchození, když jsme se přes Karlův most vraceli zase směrem ke Staroměstskému náměstí a zpátky k hotelu.. "Pro příště mě, prosím, upozorněte, abych si vzala lepší boty, až vás zase popadne tahle nálada pěší turistiky," postěžovala si Charlotte na mostě, zřejmě s vidinou toho, že už je dnešní výlet skoro u konce. Během celé doby našeho poznávání města jsem s Gabby prakticky udržoval neustálý kontakt. Nevím, možná už to byla z mé strany závislost, ale měl jsem neustále tendenci se jí dotýkat alespoň špičkou prstu, abych věděl, že tu je, že ji mohu chránit a být jí nablízku. Ještě před cestou jsme s tátou vyměnili ve směnárně něco málo na místní měnu i eura a pokud si dámy cokoliv přály, měly to mít, protože možností se po cestě nabízelo tisíce. Měl jsem už i pár dalších tipů, kam bych se rád vrátil a podíval se tam blíž. Třeba muzeum čokolády, muzeum mučících nástrojů i muzeum voskových figurín, všechno mě to lákalo.. Vraceli jsme se pak ještě přes Václavské náměstí, kde se psaly ty novodobější dějiny, o což jsem se neváhal podělit s ostatními. Jejich dějiny totiž byly součást těch světových a kromě toho, když už jsem se to učil, proč si to nechávat pro sebe?.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zpátky v hotelu, večeře Na celý dnešní výlet jsem se strašně moc těšila a byla jsem ráda i za to, že s námi půjdou i Johnovy rodiče, na které jsem se zeširoka usmívala, když jsem se zrovna nedívala po památkách a budovách, ulicích, kolemjdoucích a tak dále. Zkrátka jsem tu pražskou atmosféru hltala očima a všemi ostatními vjemy, jako bych snad mohla do toho města jen tak po dni zapadnout. Občas jsem neodolala nutkání něco povídat a ukazovat, hlavně Johnovi, který už na to byl určitě zvyklý vzhledem k tomu, že i v Yellowstone jsem mu neustále něco ukazovala a překotně o tom mluvila a mluvila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pražská skoronoc, 5. 8. Naši nedovolili Gabby, aby jsme byli na fotce bez ní. Nekompromisně ji Charlotte přitáhla do objetí k sobě a na mě zbylo, abych náhodného turistu poprosil o fotku. I z takovýchto drobností bylo vidět, jak moc si moji rodiče Gabby oblíbili a zároveň ji hned začali brát jako součást rodiny. Patřila ke mě a už jen to bylo pro mé rodiče něco jako splněné přání, když se k tomu ale ještě připočetl Gabbyn vrozený talent v získávání si ostatních lidí, byl to pro ně učiněný jackpot. Celou cestu jsme se drželi tak nějak všichni pohromadě a třebaže jsem se občas ošíval pod ostřížím pohledem obou svých nesmírně spokojených rodičů už jen z toho, kdykoliv jsme se s Gabby na sebe třeba jen podívali, tak i přes to jsem si ty letmé doteky užíval. Možná jsem si to ve většině případů ani neuvědomoval, ale prostě už to byla ta obrovská přitažlivost, která mě ke Gabby v jednom kuse táhla.. Máme jsem se jen uchechtl, když si tak naoko stěžovala na boty, přičemž ji táta vzal kolem ramen, políbil na tvář a poznamenal něco o ženách a lásce k podpatkům. Jen jsem se u toho na Gabby výmluvně uculil, jak jsem si vybavil rozhovor o našich skrytých touhách, na mé skryté přání ohledně Gabby v krajkách, podpatcích a rudé rtěnce.. U večeře panovala příjemná nálada, všichni jsme byli plní dojmů, ale takové lehce unavení a hladoví. Teprve Gabby rozpoutala skutečnou konverzaci, při níž se hned chopila slova Charlotte. "Jednoznačně jsem nadšená z Hradu. Připomnělo mi to můj milovaný Londýn, ačkoliv místní stráž není tak působivá, jako ta naše.." přispěla svým postřehem, následována otcem.. mě v tom začal zvonit mobil, takže jsem se s pozdviženým prstem odsunul od stolu. "Omlouvám se, tohle vzít musím, hned jsem zpátky," řekl jsem, vstávajíc od stolu, abych následně vzal telefon a poodešel k oknu. "Ano, poslouchám.. co se děje, Rogere..?" Chvíli jsem vedl tichý vážný rozhovor, dívajíc se z okna, dokud jsem se krátce, starostlivě nepodíval ke Gabby. Chvíli jsem ji mlčky pozoroval a pak, s mírně zamračeným výrazem, jsem si povzdechl a přikývl jsem, zase tiše hovoříc s Rogerem.. Vrátil jsem se ke stolu, chvíli poslouchajíc, o čem se doteď bavili. Pod stolem jsem položil dlaň na Gabbyno koleno a pokud chtěla, nechal jsem se za tu ruku vzít. "Něco závažného, Johne?" zeptala se máma se starostlivým pohledem. Pravdou bylo, že mě celkem přešla chuť, takže jsem se nimral vidličkou v jídle. Vzhlédl jsem nejdřív k mámě, pak přejel pohledem k tátovi a nakonec jsem ulpěl pohledem na Gabby. "Volali mi.. z nakladatelství. Je to neodkladné, vyskytl se problém a chce se mnou mluvit jeden z autorů i se svým agentem.." sdělil jsem jim tak trochu dutě, jak jsem z toho ještě byl konsternovaný. Navíc, viděl jsem i tátův pohled, který jsem moc dobře znal. Pořád mě podezříval, že nakladatelství je jen zástěrka pro divadlo, nicméně teď jsem to s ním nehodlal probírat. "Budu muset zítra letět do Londýna na tu schůzku, už mi zařizují letenku, ale snad se navečer vrátím.. Já.. Omlouvám se.." nevěděl jsem, co vlastně říct. Bylo mi jen jasné, že budu muset zapnout notebook a ještě si pročíst email, který mi Roger poslal, abych byl na tu schůzku připravený a v obraze. Měl jsem z toho náladu pod psa, cítil jsem se provinile a zároveň trochu nervózně, protože jsem nechtěl Gabby nechat tady a letět na celý den do Londýna.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Večer v pokoji Vážně jsem se cítila jako bych byla se svou pravou rodinou, což jsem se na jednu stranu i bála otevřeně říct nahlas, i když se mi v některých chvílích opravdu chtělo říct, že mi všichni přirostli k srdci a mám je ráda, ale… Měla jsem obavy a strach, i z toho důvodu, že by se třeba John mohl polekat, nebo dokonce i samotní rodiče. A to jsem pochopitelně nechtěla, tudíž jsem se na všechny usmívala a nejvíce pak na Johna, protože u něj jsem si zkrátka nemohla pomoct a sama jsem cítila, že k němu patřím. Přitahovalo mě to k němu stejnou měrou, jako jeho ke mně. I když nutno dodat, že i já jsem byla částečně rozpačitá z těch významných pohledů ze strany Johnových rodičů, protože jsem netušila, co se jim přitom mohlo dít v hlavě. Na co zrovna mysleli a o čem si třeba povídali v soukromí. Líbila jsem se jim? Neudělala jsem něco špatně? Napadlo mě u toho, ale celý dnešní den mi byl důkazem, že je všechno v pořádku. Všichni jsme nakonec byli spokojení, třebaže unavení. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Praha, úterý-středa 5.-6.8. Byl jsem z toho doopravdy jako spráskaný pes, ačkoliv jsem se vážně snažil nedat to na sobě moc znát. Jenže, rodiče i Gabby byli mí nejbližší, kterým nemělo smysl zapírat, jak jsem se cítil, určitě to i tak poznali. Táta naštěstí nic neříkal, ale i tak jsem byl rád za to, jak mi Gabby stiskla ruku, což jsem samozřejmě opětoval. Máma se sice ještě ptala, v kolik musím letět, ale to jsem ještě nevěděl, čekal jsem na zprávu od Rogera, který mi letenky právě v tu chvíli zařizuje a tak se máti alespoň snažila rozhovor poněkud usměrnit tak, aby trochu napravila pokaženou večeři příjemnějším tématem, ačkoliv i ona si dělala starosti.. Nakonec jsem jim popřál dobrou noc s tím, že dám vědět hned, jakmile se dozvím něco podrobnějšího o zítřku. Začínal jsem být dost nervní, už jsem chtěl sedět u notebooku a číst email.. Nicméně, Gabby mě hned za zavřenými dveřmi překvapila. Sám jsem nevěděl, co jí vlastně říct, protože jsem na jazyku měl jen samé omluvy. Obzvlášť po tom, když uhodla, co mě v následující chvíli čeká, takže jsem jen na chvilku zavřel oči, pokýval hlavou a znovu je otevřel, dokonale nespokojený kvůli těm komplikacím, což se mi odráželo v očích. "Jen jeden den.. to bychom mohli zvládnout," dodal jsem k jejím slovům, přičemž mi u toho zacukaly koutky. Bylo to až absurdní - dva dospělí lidé, co si celou dobu žili celkem spokojeně sami, se najednou ani na jediný den neobejdou jeden bez druhého. Zvedl jsem ruku a objal ji kolem pasu, zatímco druhou dlaní jen ji pohladil po tváři. Sklonil jsem u toho hlavu a věnoval jí dlouhý procítěný polibek. "Ani nevíš, jak moc rád bych ti vyhověl, ale bojím se, že mi na mailu přibyla spousta práce. Ten chlápek, s nímž budu jednat, si je po čertech jistý v tom, co chce a jak toho dosáhnout a já budu potřebovat všechna fakta a informace o něm a jeho práci, abych mu byl schopen čelit a aby přestal dělat dusno. Budeme jednat o smlouvě a to je vždycky o dohadování, což z duše nesnáším, zvlášť s ním, ale jeho kniha by mému nakladatelství mohla zajistit dobrou publicitu a také trochu lepší prostředky pro pár dalších měsíců.." rozhovořil jsem se, jako kdybych chtěl Gabby všechno vysvětlit.. jako kdyby měla všechno vědět a znát, což samozřejmě nemohla, ale.. z nějakého důvodu ve mě vyvolávala jakousi sdílnost, což se projevilo už tehdy v Yellowstone. Kromě toho, trochu to pomáhalo i mě, když jsem se jí svěřil. Mohla mít alespoň názor o tom, co tam v Londýně vlastně budu dělat a proč tam musím právě já. Vzal jsem ji za ruku a vedl u toho povídání k posteli. Zastavil jsem se těsně před ní, vzal Gabbyn obličej do svých dlaní a zahleděl se jí do očí. "Slibuji, že se vynasnažím to všechno zkrátit a vrátit se tak brzy, jak jen to bude možné.. slibuji.." sklonil jsem se pro další polibek a pro tentokrát ji pustil, protože jinak bych se od ní neodpoutal. Vytáhl jsem notebook, který jsem si ani brát nechtěl, ale bylo to jako nějaký šestý smysl. Původně jsem ho bral snad možná i kvůli paměťovce ve foťáku, aby se to večer mohlo uložit do ntb a uvolnit tak místo pro další focení. Na tom teď ale nesešlo. Krátce jsem se vysprchoval a už jsem mazal k posteli, k notebooku. Pokud Gabby chtěla, rád jsem ji u toho objal a mohla číst se mnou, nebo prostě jen být u mě. Tak nějak jsem tušil, že i když usne, tak já budu ještě dobu ponocovat.. Loučil jsem se s Gabby pohlazením po zádech a polibkem na spánek a tvář. Už jsem byl oblečený a připravený na cestu, ale nechtěl jsem odjet zcela bez rozloučení. "Jen spi, krásko, vrátím se k tobě, slibuji.." zašeptal jsem, abych ji úplně nevzbudil, přičemž jsem nechal přeložený list s hromádkou bankovek na polštáři, kde jsem ještě před chvílí sám spal. Charlotte mi řekla o plánech na dnešní den s Gabby, což ji napadlo chvilku po tom mém telefonátu. Byl jsem jí za to vděčný a jen jsem doufal, že to bude Gabby stačit. Na lístku stálo jen krátké: "Cokoliv si budeš přát.." s čímž jsem ji opustil, abych nasedl do připraveného taxi na letiště.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jeden den bez Johna, nákupní horečka a dámská jízda Chtěla jsem být Johnovi oporou, takže jsem se ho snažila povzbudit, ale nakonec to vypadalo, že to bylo právě naopak. Při pohledu do jeho očí jsem zmlkla, pokývala hlavou a následně byla odměněna dlouhým procítěným polibkem, který mi dokázal nejen rozbušit srdce, ale taky vymazat veškeré myšlenky z hlavy. Obtočila jsem mu ruce kolem ruce a zajela mu na zátylek a do vlasů, trochu jsem se na něj natiskla a hravě mu skousla spodní ret, než jsem si uvědomila, že bych toho měla nechat. Nemohli jsme se přece pořád tak rozvášňovat hlavně s ohledem na skutečnost, že John potřeboval klid pro svoji práci. Nicméně ještě u postele mi dopřál jeden kratší polibek a já byla jako v sedmém nebi, mírně omámená s rozostřeným pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 6. 8. středa, pozdě v noci Celou cestu v letadle do Londýna jsem se snažil soustředit ještě na podklady pro nastávající schůzku, ale myšlenky mi pořád střílely ke Gabby, kterou jsem musel nechat samotnou, jen v péči mých rodičů. Jen jsem doufal, že jí to třeba nebude nepříjemné, ale naopak že si to aspoň trochu užije. S máti jsem mluvil ještě před odchodem z hotelu, když na mě jen v županu a pyžamu čekala u schodiště.. V Londýně to bylo dost náročné. Celý den jsme byli zavření v nakladatelství a snažili jsme se dobrat vzájemné spokojenosti ohledně připravované smlouvy. Oběd jsme odbyli bagetou, kterou nám donesl poslíček, ale jinak jsme se celý den až do večera zdržovali ve vážné konverzaci uvnitř. Teprve, když konečně jednání skončilo, volal jsem na letiště, abych potvrdil rezervovanou letenku a zrušil ty další rezervace. Měl jsem do odletu ještě dvě hodiny času. Konečně jsem zkontroloval mobil, na který jsem pro samou práci předtím neměl ani pomyšlení. Byla tam jen zpráva od mámy, že je všechno v pořádku a s Gabby si dobře užívají, takže jsem si nemusel dělat starosti, že by mi Gabby v mé nepřítomnosti mučili. Krátce jsem matce napsal v kolik hodin přibližně dorazím a aby na mě nečekali. Psal jsem zprávu i Gabby, ale než jsem ji stačil poslat, někdo mi opět volal a tak jsem po zavěšení telefonu na sms úplně zapomněl. Dvě volné hodiny před odletem jsem využil k návštěvě svého oblíbeného salonu, kde jsem už vpravdě dlouho nebyl, aby mě tamní šikovné ruce ostříhaly. Ještě jsem si pak zašel na menší pochůzku a o hodinu později už jsem psal Gabby znovu s tím, v kolik hodin bych měl dorazit, ale zapomněl jsem na časový posun, že ona má vlastně o hodinu víc (takže zpráva jí přišla až poté, co se dívala na mobil). V letadle jsem se konečně trochu najedl a ještě předtím jsem si stihl dát krátkou sprchu před samotným odletem, ale do hotelu jsem dorazil až pozdě v noci. Hned u dveří jsem položil brašnu s notebookem, zul si boty a bos jsem se vydal dál. Tušil jsem, že Gabby bude už spát, takže jsem zamířil přímo k posteli. Opatrně, abych ji hned nevzbudil, jsem se k ní posadil a malou chvíli jsem se na ni jen díval, užívaje si nejen pohledu na její poklidnou tvář, ale i toho, že jsem konečně zpátky. Měl jsem pro ni jako omluvu malý dárek, který jsem pro teď odložil na kraj postele za sebe. Druhý, ještě menší dárek - snítku levandulí - jsem si nechal v ruce a pomalu drobnými kvítky začal Gabby přejíždět po holých zádech, než jsem se tam sám naklonil a polibky kopíroval cestičku od levandulí, které jsem pak položil vedle Gabby na polštář.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Návrat z Londýna Chtěla jsem na něj tak moc počkat, snad ho i překvapit a potěšit hřejivým objetím, ale než jsem se nadála, tak jsem usnula. A to jsem si ani nevšimla, nebo spíše ani nezaslechla krátkého zvonění svého mobilu, oznamující příchozí zprávu. Měla jsem ho položený na nočním stolku, vedle sebe, lampičku už jsem zhasnula a oddávala se sladkému nevědomí, ve kterém se mi možná i něco zdálo, jelikož jsem se ze spaní jemně usmívala, přičemž jsem ještě objímala svůj polštář. Sem tam jsem se zavrtěla, ale jinak jsem ležela na břiše, tak jak mi to bylo nejvíce pohodlné. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa 6.8. v noci Pousmál jsem se, když jsem zaslechl Gabbyn tichý hlas. Odtáhl jsem se, abych na ni dobře viděl a aby se i ona mohla otočit, jak jsem pochopil. Chvíli jsme se na sebe dívali, usmíval jsem se šťastně, že jsem konečně zase u ní a pak, stejně jako ona, jsem úsměv ještě rozšířil, když ke mě natáhla ruce. Naklonil jsem se a se stejnou touhou jsem ji objal a přitáhl k sobě do sedu, abych ji u toho mohl hladit po zádech a pořádně se nadechnout její vůně, než jsem vyhledal její rty. Bylo to absolutně dokonalé, třebaže bych možná měl pociťovat výčitku, že jsem ji vzbudil, ale to teď nebylo podstatné. Držel jsem ji v náručí a to bylo přesně to, co jsem si přál celou dobu udělat. "To bude ta levandule.. a vlastně ještě.." nepouštěl jsem Gabby, jen jsem se trochu zaklonil za sebe, abych jednou volnou rukou nahmatal onen druhý malý dárek. Položil jsem to Gabby na nohy a zahleděl se jí do očí. "Já vím, že je to jen chabá náhrada za to, že jsem tu nebyl. Jsou z Londýna.. popravdě, byly nejhezčí, co jsem dokázal večer sehnat," pousmál jsem se omluvně a snažil se jí číst ve tváři. Opravdu se mi líbilo, když jsem viděl, že mě ráda vidí, což bylo dobré znamení, že se na mě nezlobí. "Nechápu to.. byl to jen jeden jediný den a přitom jsem měl pocit, jako kdyby do Londýna odjelo jenom moje tělo a mozek, ale mysl a duše pořád zůstaly tady.. chyběla jsi mi," dodal jsem nakonec a naklonil se pro další polibek, než jsem se nakonec trochu odklonil, abych se na ni podíval. "Vzbudil jsem tě, promiň, měla bys jít spát. Slibuji, že tentokrát už nikam neuteču," pousmál jsem se opět, přičemž jsem si ji navzdory svým slovům přitáhl blíž k tělu a opět líbal, jako kdybych byl pryč celé století.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Společná noc Nechala jsem se vytáhnout do sedu, mohla jsem být Johnovi také ještě blíž. A krom toho, to pohlazení na mých zádech mě rozechvělo po celém těle a příjemně mě to rozehřálo v každém koutu. Vidět jeho rozšiřující úsměv na tváři bylo nepopsatelné a cítila jsem, jak se mi do tváří nabírá horkost, když jsem si uvědomila, že jsme si opět hodně moc blízko, tak moc, že jsem cítila jeho tělo na svém, což mi rozproudilo krev v žilách. A možná se to pak odrazilo i v polibcích, které jsem mu opětovala, než jsem se od něj kousek odtáhla, ale pořád zůstávala nadosah k jeho tváři i ke rtům. Pak jsem to však nevydržela a natáhla se po levanduli, ke které jsem si slastně přivoněla a pohlédla na Johna ryze zamilovaným pohledem, jak jsem z toho byla naprosto unešená a omámená. Do toho všeho jsem ještě byla rozespalá a utlumená, takže se moje nálada a především momentální rozpoložení bylo nejlépe řečeno velice přítulné a mazlivé. A to mi ještě nezapomněl na nohy položit růže, které byly nádherné a voňavé… Vážně mi tím vším doslova vyrazil dech. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středeční noc 6.8. Nemohl jsem se na Gabby vynadívat, ačkoliv bylo šero. Nicméně ve chvíli, kdy jsem si ji přitáhl blíž a začal se opět vpíjet svými rty do těch jejích, ucítil jsem její prsty na krku a následně jak jimi vjela do vlasů, což mi tak chybělo, ale pak.. Musel jsem se začít křenit, zvlášť po tom, co mi začala ty krátké vlasy prohrabávat ještě víc. Opřel jsem se nataženou paží přes Gabbyny nohy o postel, když už jsme se od sebe tak trochu odpoutali a prostě si jen povídali, dívajíc se i tak stále blízko jeden na druhého. "Doufám, že ano. Nakonec jsme se domluvili s tím, že nám tam hned na místě tu upravenou smlouvu podepsal, v což jsem ani nedoufal. Řekl bych, že to byl sice dlouhý a vyčerpávající den, nicméně se skvělým závěrem.. a taky už jsem konečně tady." Byl jsem možná trochu unavený, ale i tak na mě bylo vidět, že jsem opravdu spokojený, že všechno dobře dopadlo. Nakonec jsem se opět uchechtl a krátce si ukázal na vlasy. "Takže.. líbí, nelíbí..? Klidně do mě, neboj se mi říct pravdu," křenil jsem se uvolněně dál. Volnou rukou jsem Gabby zlehka hladil po paži, užívaje si dotyku na její hebké kůži, přičemž jsem musel i ocenit výběr její noční košilky.. slušelo jí to a ty mírně rozcuchané vlasy ještě podtrhly dokonalý celek.. Bože můj, na co zase myslíš, Johne? Teď si povídáme.. "Vyprávěj mi, jak sis dnes užila celý den s mámou? Doufám, že tě moc netýrala..?" dodal jsem. Nedokázal jsem se přestat usmívat, bylo to prostě.. naprosto dokonalá chvíle to byla, jen Gabby a já, pohoda,.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Prohlídka :D „Vážně? A co na něj platilo? … Ty se asi vážně nezdáš, nebo bych se měla spíše přestat tak divit, vždyť ty máš dar přímo od boha, co se týče tvého umu řeči a diplomacie. Jsem na tebe pyšná a hrdá, že jsi to tak zvládl a ještě ses stihl vrátit za mnou,“ zazubila jsem se nakonec ohromně spokojeně a zářivě, že kdyby to bylo možné, určitě bych náš pokoj rozsvítila jako jediný zdroj optimistického světla. V další chvíli mě však zaujaly Johnovy vlasy, které jsem si prostě musela porůznu prohrábnout, protože jsem nemohla uvěřit vlastním očím, nebo spíše prstům v nich. On se opravdu nechal ostříhat? Pobaveně jsem se tomu mírně uchechtla, ale pak jsem zvážněla, protože to vypadalo, že na mé následující odpovědi mu opravdu nesmírně záleží. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem si na vteřinu nepohrávala s myšlenkou, že jej trochu pozlobím a poškádlím tuze ironickou odpovědí, ale hned na to jsem se pokárala v duchu. John byl úžasný, a třebaže si ze mne občas dělával legraci, tak to neznamenalo, že mu to budu oplácet… Ne teď a tady, když jsme byli konečně spolu a dotýkali se jeden druhého. Zbytek noci byl jenom náš. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro noc 6.8. "Tentokrát to spíš bylo o tom, kdo je neústupnější," začal jsem zeširoka, v duchu se usmívajíc nad tím, co všechno Gabby teď řekla. Opravdu bylo ještě stále zvláštní tohle všechno - že jsem byl "v práci" a ona na mě čekala.. a pak mi ještě řekla, že je na mě pyšná, což mne překvapilo, ale samozřejmě i potěšilo. "K jejich smůle jsem věděl, proti komu stojím. Ten chlápek si snaží hrát na velkou hvězdu, ale právě kvůli tomu přístupu ho spousta nakladatelství odmítla. Jenže moje nakladatelství je zatím dost malé a potřeboval jsem někoho takového, jenže to se on nesměl dozvědět, jinak by dělal větší drahoty. Přiznám se, že jsem dost blufoval, ale vyplatilo se to. Nebo tedy vyplatí, jak doufám," rozvedl jsem trochu svou odpověď a zase se na Gabby usmál. Už párkrát jsem v ní ve svých myšlenkách viděl takový můj osobní talisman štěstí, což se zase potvrdilo. Pátravě jsem se jí pak díval do tváře, co mi řekne na ten sestřih, ale nakonec se jí to snad i líbilo. No, uvidíme zítra ráno, za denního světla.. Vnímal jsem jakési elektrizující pulsování mezi našimi doteky, z čehož jsem mohl usoudit, že i Gabby je nejspíš naladěná na hodně podobnou vlnu, jako já sám, ale.. ještě jsem si s ní prostě chtěl jen povídat.. chvilku.. Musel jsem zjistit, jak se celý den měla ona. "Ou, další pikantnosti na mě? Hmm, měl bych si na mámu dávat pozor, je to, jak vidím, velmi nevyzpytatelná osoba, co mi kazí mou nevinnou Gabby.." podotkl jsem, ovšem v takovém tom hravém duchu. Nevadilo mi to, ačkoliv to byl zvláštní pocit, že se takhle ty dvě spolčují, nicméně.. Gabby to pobavilo a máti naopak podobné historky aspoň měla komu vyprávět. Cítil jsem se unaveně, ale ne tak moc. Vědomí, že jsem zpátky u Gabby a můžu si užívat její blízkosti, vnímat její hlas, pohledy i doteky, to všechno mi dávalo na nějakou únavu celkem snadno zapomenout. Ovšem, ta její poslední slova na mě měla značný efekt, při němž jsem zapomněl i na to, že jsem si s ní chtěl pouze povídat. "Mám chuť.." začal jsem, ale pak jsem Gabby políbil na rty a přesunul se k jejímu krku "..ale na tebe," dodal jsem tišeji a opravdu jen velmi jemně ji kousl do krku a hned to zase zahladil polibkem. "Otázkou ale je.." cestoval jsem teď svými polibky níž, přes klíční kost k rameni, "jestli nejsi unavená ty, protože.." shodil jsem jí z ramene ramínko její košilky a uličnicky jsem k ní vzhlédl "..jsi tak strašně sexy, že bych jinak musel jít spát nahoru na pohovku, abych tě nechal v klidu spát." Přiznal jsem se jí bez špetky studu a znovu jsem si přitáhl její obličej ke svému, abych ji mohl dlouze políbit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Podává se večeře... Trochu jsem na Johna vytřeštila oči, když se více rozmluvil o tom chlápkovi, co byl zřejmě až moc namyšlený, a taky jsem pochopila, že musel být John unavený nejen fyzicky ale i psychicky, protože mi něco říkalo, že to bylo určitě náročnější, než se na první pohled zdálo. Každopádně jsem mu řekla na rovinu, jak moc jsem na něj pyšná a hrdá a že jeho schopnostem opravdu věřím. A nepochybovala jsem ani o tom, že si vedl skvěle a že se to do budoucna určitě vyplatí. Pak se na mě nakonec pousmál a já se mohla znovu oddat rozplývání se nad jeho dokonalou osobou. Nad tím, jak nádherně se usmívá, a že právě ten jeho úsměv patří jenom mně. Bylo to neskutečné a neuvěřitelné zároveň. Těžko popsat, jaké pocity jsem v té chvíli zažívala, protože říct, že jsem byla šťastná, se mi zdálo… nevystačující a nevystihující. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro ještě delší než jen dlouhá noc 6. 8. Jestli jsem měl doposud pochybnosti, tak jak jsem začal Gabby líbat na krku, bylo mi nad slunce jasné, že je Gabby naprosto na stejné vlně, jako já sám. Naslouchal jsem jejímu zrychlujícímu se dechu, vnímal její vůni a hladkou kůži, na které bylo cítit sem tam mírné chvění. Už jen tohle dokázalo pomalu rozdmýchat žár uvnitř mě samého. Gabby si mě pak v polibku ale ještě nadto za sako přitáhla k sobě, takže jsem se pak skláněl přímo nad ní, podpíraje se jednou rukou, abych ji pod sebou nedrtil svou vahou, zatímco druhou rukou jsem si už bez ostychu dovolil hladit Gabby po celém těle, zdržujíc se však především u jejího boku a nohy. Při jejích slovech jsem se opět usmál a zároveň kousl do rtu, protože přede mě právě předestřela novou výzvu, ale kromě toho jsem si uvědomil ještě další věc, přičemž jsem se mimoděk ohlédl po pokoji. Sakra, kde jsem nechal.. vlastně.. už nic.. pousmál jsem se znovu, tentokrát o trošku více ďábelštěji, než předtím. "To bych zřejmě měl. Vypadá to na práci na plný úvazek, jak to tak vidím.." utrousil jsem už téměř šeptem, ale ještě jsem se u toho pobaveně uchechtl a sklonil se ještě pro krátký polibek, který plynule přešel v o něco naléhavější, doplněný Gabbynou snahou svléknout mi sako, s čímž jsem jí musel trochu pomoci. "Rozkaz.. bond girl.." zašeptal jsem jí do rtů, kam jsem ji kousl, už poněkud popadajíc dech, jak na mě Gabby a to všechno působilo. Schválně jsem jí nechal ten její tenký kus látky, nechávaje prostor jí samotné, aby mě zbavila oblečení, protože jsem byl koneckonců oproti ní ve výhodě. Znovu jsem ji líbal na krku, rukou teď zkoumajíc kontury jejího těla pod košilkou, míříc pod ní nahoru přes bříško a žebra až k jejím ňadrům, k nimž jsem si opačnou cestou mezitím prolíbal cestu. Chtěl jsem ji vyprovokovat, rozdmýchat v ní pořádný žár a zapomenout na to, že existuje ještě něco jiného, než jen my dva.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Velmi žhavá předlouhá noc Všimla jsem si toho jeho podvědomého rozhlížení po pokoji, tudíž mě napadlo, že pravděpodobně hledá náš kouzelný balíček, ale ten, jak jsem si plně uvědomila i já sama, jsme vůbec nepotřebovali. A samozřejmě mě přitom napadla myšlenka, že dnes to bude jako takové naše další poprvé, neboť nás od sebe skutečně nebude nic dělit, budeme se moci naprosto uvolnit a nemyslet na pozadí na tu nezbytnost, která byla v předchozích dnech zapotřebí. Teď už jsme se mohli jeden druhému oddávat bez zábran… Až jsem se z toho začervenala jako u té věty o tom, že jsem nesmírně sexy. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro už se neptej na datum.. :D (no jo, no.. 6. 8.) Jak já zbožňoval to její chvění po těle. V tu chvíli bych se jí nejraději dotýkal úplně všude, ale to bylo technicky nemožné a tak jsem se musel spokojit s tím, kam jsem dosáhl. Její otázka mi však přičarovala vědoucný úsměv na rty, přičemž jsem se jí na chvíli zadíval do očí a pak ji beze slov, ovšem všeříkajícně políbil. Gabby si určitě všimla té mé chvilkové zmatenosti, jak jsem si už ze zvyku snažil vybavit, kde jsem zase nechal náš "kouzelný balíček", ale nepřiznal bych se k tomuhle svému chvilkovému zatmění mysli, rozhodně ne teď. Místo toho jsem svou dlaní i svými rty poznával Gabbyno tělo po centimetru, přičemž mě vzrušovalo to, jak na ty doteky její tělo reagovalo. Byl jsem z toho jako u vytržení, nesmírně jsem si to užíval a chtěl jí přivést až k šílenství. Jenže to zareagovala Gabby a jala se mě zbavit trika. Hned na to jsem odhrnul deku úplně na stranu, abych měl Gabby celou jen pro sebe. Přitáhla si mě k sobě, abychom opět splynuli v polibku, přičemž se svými prsty přesunula k zapínání mých kalhot. Už jsem měl vypozorované, že se toho stále tak nějak bála a tak jsem jí pomohl, abychom se zbavili další překážky, která nás od sebe dělila. Konečně jsme si byli blíž, ale i přes to jsem nechtěl spěchat. Pohladil jsem ji tentokrát po tváři a zadíval se jí do očí. "Gabby.. tohle.. bude to naše společné poprvé.." řekl jsem tichým nakřáplým hlasem s upřeným pohledem do jejích očí. Nebyl jsem si tak docela jistý, jaký to bude pocit a možná jsem i pociťoval menší nervozitu, protože.. prostě i pro mě samotného to mělo obrovskou váhu, jako kdyby to mělo smazat veškerý můj život předtím a začít jednoduše od znovu, tentokrát opravdu tak, jak jsem si to kdysi představoval, s tou pravou. Pro Gabby už to nejspíš takové být nemuselo, protože ona měla to opravdové důležité poprvé v Yellowstone, ale.. prostě mě už jen i vědomí budoucího milování s vidinou téhle zvláštnosti rozechvívalo po celém těle. Jemně jsem vzal Gabbyny ruce za zápěstí a uvěznil jí je jednou svou rukou v sevření nad její hlavou a sám jsem se pustil do laskání jejího krku s občasným jemným kousnutím. Druhá ruka se už samozřejmě vydala na průzkum křivek jejího těla. Klestil jsem si cestu stále níž, přičemž jsem jí musel pustit ruce, abych tam dosáhl a mohl ji teď líbat na jejím plochém bříšku. Obě ruce jsem teď položil k jejímu pasu a hladivě jsem stoupal nahoru, stejně jako jsem jí i svými polibky stoupal výš středem těla. Až těsně pod jejími ňadry jsem přestal a dokonal pohyb rukama, abych jí košilku svlékl úplně a mohl se pro teď opět vpít rty do těch jejích. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V opojení... Podívala jsem se mu do očí, přičemž jsem zalapala po dechu a snažila se vstřebat, že je John tak hříšně blízko, ale jeho horký dech, který se mi otřel o tvář, mi zrovna moc v soustředění nepomáhal, nicméně po těch slovech, po tom oznámení, které znělo tak důležitě mi doslova sebral vítr z plachet. Paralyzovalo mě to, i když jsem si to samozřejmě uvědomovala, ale takto vyřčené nahlas a ještě jeho osobou a s okolnostmi toho, že měl… více žen to znělo prostě neuvěřitelně. A do toho všeho ještě ten fakt, že jsem byla vlastně tou jedinou, se kterou bude milování úplně jiné a odlišné… Oči se mi rozšířily poznáním a do tváří se mi nahrnula horkost, ale nemohla jsem být snad ještě červenější, než v tuto chvíli. Ale tentokrát v tom nehrála roli ani tak stydlivost či ostýchavost, ale především vlna vzrušení a rozkoše, co ve mně neustále vyvolával, probouzel a rozdmýchal tak neskutečným způsobem, že jsem měla pocit, že už jsem na pokraji samotného šílenství. Nemohla jsem přece sténat zase tak nahlas a dát všemu průchod… nebo mohla? Netušila jsem, ale ještě jsem se pořád snažila držet ve svých projevech, i když to bylo čím dál těžší a těžší a Johnovo počínání mi to vůbec neusnadňovalo. Ale nevadilo mi to, vůbec, chtěla jsem to, strašně moc. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro vlastně sotva začínající noc.. :D 6. 8. Už i mě sem tam uniklo prudší vydechnutí, jak mě Gabby vzrušovala svým počínáním, jak se její tělo pod mými doteky prohýbalo a ještě do toho slyšet její hlas plný vzrušení, to všechno na mě samotného působilo mocným dojmem. Nechtěl jsem přestávat, byl jsem z toho dokonale unesený a zároveň jsem chtěl víc. Chtěl jsem slyšet Gabby, jak stále víc a víc stupňuji její napětí, chtěl jsem ji líbat naprosto všude, doslova všude, a zároveň se jí dotýkat, stejně jako cítit její doteky na sobě. Bylo to tolik vjemů, že jsem nevěděl, co dřív. Až Gabbyna slova přilákala mou pozornost jedním směrem. "Jsem si naprosto jistý," pousmál jsem se, upřeně jí hledíc do očí, stejně jako ona mě. Pamatoval jsem si to moc dobře, protože mě ta její jistota tehdy tak odzbrojila, stejně jako veškerá důvěra, kterou do mě tehdy vložila. Pohladil jsem ji po ruce, kterou hladila ona mě po tváři, a pokračoval jsem. "Jedině s tebou, nikoho jiného nechci.."pokračoval jsem šeptem a slastně u toho přivřel oči, protože mi Gabby právě prsty zabořila do vlasů a na zátylek, u čehož jsem tiše zasténal, jak moc to bylo příjemné. Nicméně, bezprostředně poté jsem ji zbavil košilky a sám se jí pak nechal částečně napospas, sledujíc však její výraz, stejně jako ona sledovala ten můj. Přivřel jsem oči, když jsem ucítil její prsty na podbřišku a následně se mi sem tam zadrhával dech, jakmile mi pomalu začala stahovat i můj poslední kousek oblečení. Bylo to k zešílení, navíc s tím jejím následným dotekem, který na mě v tu chvíli působil hodně citlivě, takže jsem jen sklonil hlavu a políbil ji na krk, abych utlumil vlastní sten, než jsem se opět vrátil k jejím rtům. Nevím proč, ale.. prostě jsem to chtěl nechat na ní, tedy.. s ještě jednou malou drobností, kterou jsem prostě chtěl. Naklonil jsem se nad Gabby a pevně ji objal s tím, že jsem trochu změnil polohu a s námi oběma se vytáhl do sedu. Odhrnul jsem Gabby vlasy dozadu a odevzdaně se na ni zadíval, zatímco jsem ji objímal oběma rukama kolem pasu. "Pomiluj mě, Gabby.." zašeptal jsem parafrázi jejích vlastních slov.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ehm... dlouhé milování …A stejně jako jsem já tehdy odzbrojila já jeho, tak tentokrát odzbrojil on mě. Bylo to naprosto dokonalé, vzrušující a omamující, jen už jsem skoro nevnímala nic jiného, než hloubku jeho hlasu, horoucí dech, který se mi otřel o kůži, a já se při tom znatelně ošila rozkoší a neméně na mě působily i jeho doteky, které se stávaly čím dál více chtivější a náruživější, až jsem si říkala, kde se to v Johnovi bere, neboť jsem nemohla uvěřit, že to v něm vyvolávám já sama. Ještě pořád to pro mě bylo neskutečné a neuvěřitelné, ale faktem zůstávalo, že se mi to nesmírně líbilo a zamlouvalo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Prágl, 6. 8. Nejprve jsem byl nervozní, protože mi vířilo v hlavě spoustu myšlenek týkajících se i toho, co jsem Gabby řekl, stejně jako starých zaprášených myšlenek a prapůvodních představ. Ale ve chvíli, kdy se ke mě Gabby přiblížila a položila mi ruce kolem krku, na všechno jsem rázem zapomněl a soustředil se výhradně na ni samotnou. Díval jsem se jí upřeně do očí a vychutnával si nový pocit, intenzivnější, než doposud. Hlavou mi prolétla myšlenka, že teprve teď Gabby skutečně patřím a ona mě. Nic už mezi námi nebylo, zhola nic, byli jsme jen my dva, v opojení o něco intenzivnějšího prožitku ze společné chvíle (alespoň pro mě). Jednu dlaň jsem jí položil na bok a částečně na zadeček, vnímajíc tak i její pohyby, zatímco druhou rukou jsem ji objímal a hladil po zádech. Vychutnával jsem si u toho její rty a nechal skrze nás proudit veškerou naši touhu po tom druhém. Jakmile se Gabby prohnula v zádech, což mě nesmírně vzrušovalo a líbilo se mi to, využil jsem nastalé situace a laskal ji po těle, majíc i dokonalý přístup k jejím ňadrům, jež jsem neváhal líbat a občas i jemně kousnout. Ale zase tak dlouho jsem si to neužil, neboť se ke mě Gabby zase vrátila pro vášnivý polibek, u kterého jsem ji pro změnu sevřel v těsném objetí. Musel jsem párkrát zabořit hlavu do její kůže na krku, abych utlumil hlasitější zasténání díky tomu mnohem intenzivnějšímu pocitu, kterého jsem se nemohl nabažit a zároveň si na něj tak nějak zvyknout. Po chvíli mě ale napadlo, jak i Gabby ještě o něco zintenzivnit potěšení a tak jsem ji opatrně navedl, aby se otočila, zatímco já zůstal sedět na svých pokrčených nohách. Protentokrát jsem měl dokonalý přístup k dalším lákavým částem jejího těla, kam jsem se obvykle "tváří v tvář" vůbec nedostal. Jednou rukou jsem ji objímal kolem pasu a bříška, zatímco druhou jsem bloudil po jejím dokonalém těle, líbajíc ji u toho na krku. Bylo to neuvěřitelné, naprosto dokonalé a já moc dobře věděl, že tohle je prostě naše noc a že si ji oba můžeme dosytosti vychutnat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Splynutí těla i duše Bylo to naprosto dokonalé splynutí, ještě intenzivnější než z těch, co jsme spolu prožili a vypadalo to, že i na Johna to působí docela silně jako na mě. Jeho steny tlumené do kůže na krku, nebo poblíž mě neskutečně rozpalovaly a ještě více umocňovaly to všechno, co se mezi námi právě dělo. Trochu omluvně jsem se pousmála, jen na krátký moment, když se evidentně nemohl nabažit mých ňader dostatečně, ale jakmile mi naznačil a já se k němu otočila zády, pokračujíc v nastoleném pomalém tempu s krouživými pohyby, zachytila jsem jeho ruce, a dlaně jsem si přiložila rovnou na svůj hrudník, kde se mě mohl hladit, jak dlouho by chtěl. Mezitím vším jsem se k němu natiskla zády, přehodila si vlasy na jednu stranu a poté jsem se hlavou opřela o jeho rameno a roztřeseně jsem vydechla. Pro mě to bylo něco nového i v tomhle směru, neboť jsem byla k Johnovi zády jen jednou, většinou jsme si viděli do obličeje… A když mi přeci jen začaly chybět jeho smyslné rty, natočila jsem hlavu tak, že jsem ho mohla opatrně kousnout do krku, ochutnat jeho rozpálenou citlivou kůži a s dalším přerývavým vydechnutím jsem přes hranu čelisti vyhledala jeho rty ve vášnivém polibku. Vlastní dlaně jsem přesunula na ty jeho, které hladily a věnovaly se mým ňadrům, na což jsem se mu drobně pousmála do úst, a vytáhla je kousek výš, abych ho mohla kousnout do pár prstů, jak jsem se tomu nutkání nemohla ubránit. Tváří mi probleskl potutelný úsměv, ale jakmile jsme se dostaly do intenzivnějších milostných přírazů, tak se mi všechno vykouřilo z hlavy a zbylo místo jen pro slastný nářek, který mi splýval z pootevřených rtů. S přivřenýma očima jsem opět dopadla hlavou na jeho rameno, přičemž jsem si propletla prsty s těmi jeho. Naklonila jsem hlavu do strany, čímž jsem obnažila svou šíji, na které jsem hned v zápětí ucítila horoucí dech, jenž mě polaskal a středem těla mi projela vlna vzrušení a rozkoše. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 6. 8., přelom středy a čtvrtka Jako kdyby mi Gabby viděla do hlavy, sama navedla mé ruce, kde jsem se jí chtěl a směl dotýkat. Ovšem, ta moje touha se týkala celého jejího dokonalého těla, třebaže právě hrudník byla jedna z nejlákavějších variant. Současná pozice měla i tu výhodu, že se Gabby neodkláněla ode mě, ale naopak, takže jsem ji mohl cítit u sebe mnohem blíž. Zároveň jsem neztratil kontakt s její horoucí hebkou kůží na krku, které bych se vzdával jen velmi nerad. Bylo to prostě dokonalé a počáteční pomalé tempo onen celkový dojem jen umocňovalo. Nemohl jsem si pomoci, ale chyběly mi její dokonalé rty, které jsem chtěl líbat, ukrást z nich její dech, ale stačilo, aby se Gabby trochu hlavou natočila a mohli jsme opět splynout i ve vášnivém polibku. Taky jsem se mimoděk usmál, jak mi Gabby kousala do prstů. Bylo to.. nedokázal bych to popsat možná ani za situace, že by mi mozek plně fungoval, ale vnímal jsem tu dokonalou smyslnost onoho gesta, podpořenou neustávající souhrou našich pomalu se pohybujících těl. Nicméně mě to vzrušovalo ještě víc a úměrně s tím zintenzivněly i naše pohyby, přičemž jsem Gabby pevněji objal oběma rukama a mohl se jí snáz dostat i na odhalenou šíji, kam jsem ji neváhal mezi vlastním přerývaným dechem ke konci políbit i kousnout, až se mi odměnou Gabbyno tělo zatřáslo pod rukama. Nepouštěl jsem ji, jen jsem ji líbal na šíji, na ramena, na hranu čelisti, užíval jsem si to. Věděl jsem, že tohle byl teprve začátek, protože jsem se jí nemohl nabažit a tušil jsem, že ani ona nebude chtít jít teď hned spát. Bylo to snad i poprvé, co mě její slova nevyvedla ani trochu z míry. O něco víc jsem ji sevřel ve svém objetí a nosem jsem se chvíli mazlil s její šíjí a místem těsně pod uchem, kam jsem si rád přivoněl. Nevím, zda to způsobil ten předchozí pobyt na Ostrově a s ním spojená zlomová debata v autě, nebo jsem se s tím už jednoduše popasoval a přijal to, nicméně usmál jsem se a ještě jednou si přivoněl ke její omamné vůni, než jsem tiše promluvil. "..a ani netušíš, jak já tebe," pronesl jsem, stále s pousmáním, ovšem při dotyku jejích prstů na mém nejcitlivějším místě jsem přivřel oči a zhluboka se nadechl. "A to jsem ti ani neřekl, jak moc jsi mi chyběla.." dodal jsem těsně předtím, než se naše rty setkaly. Stále ji pevně objímajíc jednou rukou, druhou jsem se zapřel, abych mohl provést manévr, při kterém jsem se vyprostil z nejcitlivějšího místa a položil Gabby před sebe do polštářů, přičemž jsem ji otočil čelem k sobě. Lehl jsem si k ní, zapírajíc se o lokty, abych ji pod sebou nedrtil a chvíli jsem se na ni jen díval. "Mia carissima bella Gabrielle," válel jsem pomalu italská slovíčka na jazyku, sledujíc u toho Gabbynu tvář, přes kterou jsem ji zlehka hladil palcem, než jsem se k ní opět sklonil pro polibek, u kterého mi ruka cestovala dolů po jejím těle, až k noze, kterou jsem chytil pod kolenem a trochu nadzvedl, abych s ní mohl opět pomalu procítěně splynout.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Když se dva milenci milují... Nevnímala jsem tok času, ani samotné prostředí, ve kterém jsme s Johnem byli. Vnímala jsem jen jeho tělo na svém, jeho polibky a doteky na mé kůži, jeho silné objímající paže a nakonec i intenzivní pohyby v neskutečné harmonické souhře, které se postupem času staly ještě intenzivnější a milostnější, neboť i na Johnovi jsem cítila, že jeho vzrušení stoupá stejně jako to moje vlastní. Již jsem se ani nemohla udržet ve vlastních zvukových projevech, a tak jsem mu slastně zpívala do ucha, když se mi k němu podařilo natočit hlavu, užívaje si našeho souznění. Jeho slova pak na mě působila obrovským dojmem, protože jsem moc dobře věděla, že je to pro něj nezvyklé a ve vnitřku jsem se opravdu obávala toho, že ho mé přiznání nakonec odradí a tohle všechno skončí. Ale bylo tomu právě naopak, jako kdyby mi otevřel brány do svého nitra a konečně se mi otevřel tak, jak jsem po tom toužila. Nebo jsem aspoň měla takový pocit, kterým jsem se ještě ráda nechala uchvátit, pohltit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro mezi 6. 8. a 7. 8. Pokaždé mne vzrušovalo slyšet Gabby, vnímat její hlas sténající vzrušením, což znamenalo pro mě i to, že evidentně nedělám nic nepříjemného, ale naopak. Sám jsem sem tam upustil páru a ze rtů se mi vydral tichý výraz toho, jak mocně na mě naše milování působilo. Svá slova jsem vnímal, stejně jako to, že byla italsky, ačkoliv tuto skutečnost jsem si uvědomoval spíše jen tak napůl. Spíš jsem se soustředil na pohled do jejích očí a výraz její tváře, než moje vlastní mluvení. Kromě toho, potřeboval jsem ji zase cítit, pokračovat tam, kde jsme přestali a opět dokonale ztratit hlavu ve vlnách našeho harmonického vesmíru. Zbožňoval jsem její prsty ve svých vlasech, třebaže tentokrát značně zkrácených, stejně jako doteky jejích bloudících dlaní po mém těle. Sám jsem tentokrát rukama moc nebloudil, protože jsem se u toho snažil Gabby pod sebou nedrtit a to si samo o sobě žádalo jisté úsilí, nicméně její počínání podporovalo mé už i tak dost silné pocity z toho všeho, že jsem ony pocity musel sem tam tlumit kousáním se do rtu, stejně jako vášnivými polibky a kousáním či líbáním její šíje. Neměli jsme pak už daleko ke společné extázi, třebaže já se na chvilku zasekl, jak mi instinkt radil ihned přestat, protože nemáme ochranu, ale pak.. hodil jsem to vzápětí za hlavu, protože jsme ji už přeci nepotřebovali. Rychlým pohybem jsem si s Gabby propletl prsty a ruce jí tak uvěznil v úrovni její hlavy, zatímco jsem ještě několika přírazy umocnil naši společnou milostnou explozi.. Byl to doopravdy neskutečný nový zážitek, nová dimenze, o které se mi předtím nesnilo, ale taky to bylo tím, že jsem tu byl právě s Gabby. O ni mi šlo především a myslím, že i ona sama to už dávno pochopila a věděla, aniž bych jí to říkal.. "Gabby.." promluvil jsem po chvíli chraplavě tichým hlasem, kdy jsme sbírali síly. "..to bylo.. nikdy jsem se necítil.. tak moc.. šťastný.." lezlo ze mě pomalu, možná i proto, že normálně jsem o pocitech jednoduše nemluvil.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Chvíle oddechu... Mohla jsem zešílet, opravdu, přivádělo mě to doslova k šílenství, když mě laskal svými rty na kůži, nebo něžně kousal na šíji. Všechno dráždění, laskání a škádlení ještě více umocňovaly ty vjemy a prožitky, kterých jsem byla plná až po okraj a zanedlouho mi tělem projela vlna horka, přičemž jsem se začala pod Johnovým tělem tak trochu svíjet slastí a silně se prohýbat v zádech jako luk, chvějíc se takovým způsobem, že jsem už jen stěží dokázala přejet hladivě po jeho nahém těle, dotýkat se jeho rozpálené přecitlivělé kůže. Nemluvě o tom, že jsem to už skoro ani neudýchala a tak jsem mu dech brala ze rtů, když se přiblížil tváří a já se mu mimoděk podívala do očí. Nechala jsem se vzít za ruce a již zcela automaticky a s přirozeností jsem propletla prsty s jeho a silně stiskla, zvláště v doprovodu té exploze, která se právě rozpoutala v mém nitru a já u ní téměř ztrácela vědomí. Nebyla jsem si jistá, jestli to několikeré zasténání bylo opravdu moje, nebo se mi to jen zdálo, ale to bylo nejspíše jedno… Oba jsme si užívali ty nové pocity a vjemy, co byli mnohem silnější než kdy dříve. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro skoro 7. 8. Nechtěl jsem od Gabby pryč, ani na centimetr, jenže jsem se zase bál, abych ji pod sebou nedrtil, vždyť je tak křehká.. ale ona sama mě přiměla, abych se neodtahoval, nýbrž se naopak víc položil.. na ni. Vyhověl jsem jí, třebaže opatrně a nakonec jsem i musel uznat, že je to velmi příjemné. Přesto, podpíral jsem se u toho lokty a konečky prstů jsem jí zlehka přejížděl po linii tváře, upravujíc jí u toho i slepené vlasy z obličeje. Nepřestával jsem se na ni dívat, na její tvář lehce osvětlenou jen jakýmsi šerosvitem z oken. Skláněl jsem se, abych jí věnoval několik letmých polibků na rty, tvář, nos.. a pak se zase trochu odtáhl, abych se na ni mohl zase dívat, pořád dokola. Užíval jsem si tu chvíli, i ten nový pocit, že můžu být přímo u ní, s ní, v ní.. a přitom tu nebyl žádný divný pocit z použité ochrany. Bylo to tak dokonalé, přirozené, téměř až neskutečné. Kdepak, bylo to skutečnější, než kdykoliv jindy. Teprve dnes se to neskutečné stalo skutečným..odporoval jsem sám sobě. "Nejsem na tebe moc.. těžký?" zeptal jsem se tiše po chvíli, protože ten pocit ve mě stále byl a opravdu bych nechtěl mít rozmačkanou nebo placatou Gabby. Takže jsem se opatrně vyprostil a lehl si vedle ní, přičemž jsem se ještě natáhl pro deku, kterou jsme ve víru našeho milování poněkud skopli na kraj postele. Počkal jsem, až se u mě Gabby uvelebí, a pak jsem deku přehodil přes naše boky a Gabby jsem opět začal konečky prstů zlehka přejíždět po zádech a sem tam si i pohrávat s jejími vlasy. Mimoděk jsem se jejím slovům uchechtl, ale ne kvůli nedokončené větě. "Právě jsem myslel na totéž." Zvedl jsem volnou ruku a dal si ji pod hlavu, dívaje se momentálně do šera pokoje, neboť Gabby mi momentálně ležela na hrudi a tak jsem na ni pořádně neviděl. "Děkuji.. musela jsi obětovat a dát všanc své krásné pozadí doktorově injekci, ale myslím, že to opravdu stálo za to.. Děkuji, Gabby," nemohl jsem ji políbit, tak jsem jí alespoň odhrnul vlasy a dopřál si pohled alespoň na její odhalenou šíji, kam jsem ji u toho také pohladil. Gabby mi nakonec přeci jen dopřála pohled na její tvář, ale společně s těmi jejími slovy jsem se musel zakřenit. "Počkej, chci si prohlédnout tu největší nestydu na světě.." smál jsem se a natáhl ruku k lampičce u postele, abych mohl zapnout tlumené světlo. Odhrnul jsem jí vlasy, za něž se schovávala a přitáhl si ji k sobě pro polibek. "Musím být tak nechutně dokonalý, abych se ti aspoň trochu vyrovnal, víš? To dá práci.." dodal jsem pak v podobně žertovném duchu, jako předtím Gabby, třebaže velmi tichým hlasem. "A kromě toho, obávám se, že nebudeš široko daleko jediná nestyda. Další nestyda ti totiž bude neustále v patách.." zakřenil jsem se znovu, jako kdybych měl v sobě náhle neuvěřitelné množství energie, ačkoliv jsme měli za sebou vyčerpávající milování a k tomu vyčerpávající den.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Noční radovánky v posteli pokračují John působil velmi otevřeně a také mi skládal jednu lichotku za druhou, což mi způsobovalo ještě větší a sytější červenání, za které jsem se v této chvíli styděla snad ještě víc, než obvykle. A on si k tomu ještě potřeboval rozsvítit lampičku, což jsem opravdu nechtěla. Zkusila jsem se po něm natáhnout, přesněji po jeho ruce, se kterou putoval k nočnímu stolku, aby to jednoduše nedělal a raději si užíval naši společnou důvěrnou a intimní chvíli, ale bylo však pozdě. Zamžourala jsem do mírného světla, i přes clonu plavých vlasů jsem měla chvilku problém zaostřit, ale to už se ke mně John otočil, upravil mi je a přitáhl si mě k sobě blíž pro polibek… Já jsem jej však kousla do rtů, než jsem se nechala a poddala se jeho smyslným rtům v dalším hlubokém polibku, při kterém jsem mu prsty zajela do vlasů, užívaje si ten nádherný pocit souznění a soukromí. Vůbec jsem neměla ponětí, kolik času uplynulo a ani jsem se o to vlastně nezajímala. Všechno šlo kolem mne, vnímala jsem jen Johna, jeho rty i hřejivé tělo, které jsem měla poblíž a mohla ho hladit všude tam, kde se mým chtivým dlaním zachtělo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro k ránu 7. 8. Kdepak, nedal jsem se odradit od světla. Na to mi Gabby příliš celý den scházela, abych si teď odepřel pohled na její rozpaky červenající se tvář. Klidně bych byl kvůli tomu ochoten i přidat na nestydatém mluvení, jen abych si to opravdu vychutnal, ale nebylo to potřeba. Zase tak moc jsem ji trápit nechtěl. Pobavilo mě její provokativní vypláznutí jazyka a neméně ta výhrůžka, takže teď i díky troše světla navíc mohla Gabby dobře vidět můj uličnický a dokonale šťastný úsměv. Ovšem, nečekal bych, že mě její slova na účet mého nového sestřihu tolik vykolejí, nebo lépe řečeno, doopravdy se budu cítit tak nějak na rozpacích. Vždycky jsem u žen jasně vycítil, že se jim líbím, nebo že přinejmenším budím jejich zájem, ale ještě se mi nikdy nestalo, aby mi to někdo doopravdy řekl, jako právě teď Gabby. Že jsem hezký a líbím se jí..? Nevěděl jsem, co si s tím novým poznatkem počít a tak protentokrát zvítězila má (možná trochu nejistotou otřesená) ironická stránka - na můj vlastní účet, samozřejmě, coby obranný mechanismus proti nečekaným situacím. "Takže si vyměníme role, že já teď budu ta kráska zavřená pod zámkem a ty budeš ošklivý zlý čaroděj, co mě vězní a neustále se tomu chechtá, kdykoliv ho kameraman zabere víc z detailu?" zeptal jsem se s povytaženým obočím, ale i cukajícími koutky. Ano, odbíhal jsem tak trochu záměrně od tématu, protože jsem se doopravdy snad poprvé v životě cítil trochu nejistě, třebaže hluboce polichocen a rád, že se má malá změna setkala s úspěchem v Gabbyných očích. Bavilo mě, jak mi vlasy párkrát projížděla svými prsty a sem tam i zatahala, na což jsem se pobaveně křenil i když mě kousla do ramene. Utrousil jsem cosi o upírech a chtěl jí to nějak vrátit, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Vyrukovala na mě s tím, že teď je řada na ní. No dobře, bránit se nebudu.. "Měl jsem tolik práce s tím, abych tě unavil, že jsem se úplně zapomněl unavit sám.." opáčil jsem rádoby naprosto logicky a zase se na ni zakřenil, kousajíc se u toho do rtu, abych s tím už přestal, nebo to od ní už jistojistě nějak schytám. Pohladil jsem ji po zádech, když se má ruka zničehonic zadrhla, stejně jako ustal můj smích a pohledem jsem se zabodl Gabby do očí, napjatě vyčkávajíc, co se bude dít. Stále jsem se u toho kousal do rtu, ale momentálně jsem opravdu netušil, co přijde a v očích se mi zračila čirá zvědavost.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Žhavé hrátky Musela jsem se držet vší silou, abych nad jeho obranným mechanismem neprotočila očima, protože mi bylo úplně jasné, že jsem ho svým komplimentem takřka vykolejila a rozhodila. A mě pak bude něco povídat o tom, že neumím přijímat komplimenty a že mám nízké sebevědomí. Vždyť jsem mu říkala čistokrevnou pravdu, tak to mi snad nevěří, nebo na to není zvyklý? Trochu jsem svraštila obočí, ale na krátký okamžik jsem se zahleděla na druhou stranu, aby tohle na mě nepoznal. Nechtěla jsem se v tom totiž babrat a rozebírat takové věci zrovna když jsme byli takhle spolu a… oba jsme byli naladěni na tu nejpříjemnější notu, co jsme mohli. Ne že bych měla mít nějaké starosti, jen jsem zkrátka nerozuměla tomu, proč by se měl John cítit nervózně. Mimoděk jsem si u toho vzpomněla i na slova Charlotte, že když si John vymýšlí, tak se ho mám zeptat na něco zcela jiného, odlišného… A pravda je, že jsem nad tím i pár sekund přemýšlela, protože mě z nějakého zlomyslného důvodu napadlo, že bych ho chtěla dostat do ještě větších rozpaků a třeba bych ho viděla se červenat, ale pak zvítězila moje silnější nevinná stránka. Určitě mě tím nakazil on, tou zlomyslností a provokováním, vždyť já na takové věci předtím, než jsem ho poznala, vůbec nemyslela! V duchu jsem nad tím zakroutila hlavou, ještě s další myšlenkou, že jsme se skutečně ovlivňovali… Oba navzájem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro k ránu 7. 8. Smích brzy vystřídalo napjaté očekávání a zvědavost. Pozvolna jsme opět přešli k vzájemným důvěrnostem, přičemž jsem protentokrát nechal na Gabby, ať si se mnou dělá, co se jí zlíbí. Netušil jsem, co si na mě chystá pod dekou, myslel jsem, že se mě bude zkrátka jen dotýkat na břiše a podobně, ale jinak zase klasicky zbaběle rukou uteče od mého nejcitlivějšího místa. Snad i proto jsem byl tak moc v klidu a zároveň to na mě o to více zapůsobilo, když jsem tam mezi polibky ucítil dotek její ruky. Ta skutečnost si okamžitě získala veškerou mou pozornost. Mimoděk jsem se prudce nadechl a zadržel dech, zatímco jsem trochu napjal tělo a doširoka otevřel oči, které jsem Gabby upřel do tváře, snad abych se ujistil, že opravdu ví, co dělá. Nicméně, zdálo se, že tentokrát je její dotek opravdu cílený a dokonce ani neucukla. Sotva znatelně jsem se na ni pousmál a znovu se naklonil pro její polibky, což byl v podstatě naprostý souhlas, že jsem svolný ke všemu, co se mnou hodlá dělat.. víceméně. Zavřel jsem oči silnými pocity a zabořil jsem hlavu zpátky do polštáře, skousávaje si opět dolní ret. Vzhlédl jsem až ve chvíli, kdy Gabby opět promluvila. Pohled jsem sice měl poněkud rozmlžený vzrušením, jaké ve mně Gabby svým počínáním stále silněji probouzela, ale i tak se v něm objevilo překvapení z toho, s čím se mi právě svěřila. "Gabby.." zašeptal jsem, ale na nic víc v odpověď jsem se nevzmohl. Byl jsem doslova uhranutý, jaký nečekaný směr dnešní noc nabrala. Mimoděk jsem opět trhaně vydechl a znovu se naklonil, hledajíc její rty. Nicméně, chtěl jsem jí vyhovět a zároveň tak upokojit i vlastní touhu, kterou ve mě tím svým přáním náhle probudila. To si však žádalo menší manévr pro pohodlí nás obou. "Otoč se.. na bok.." instruoval jsem ji šeptem do ucha a trochu ji nasměroval i pomocí své ruky, přes kterou si v podstatě lehla a kterou jsem ji zároveň objal a přisunul trochu víc k sobě, taktéž teď ležíc víceméně na boku. Volnou rukou jsem ji pohladil po paži, navádějíc ji u toho, aby nepřestávala, zatímco jsem křížem přes její paži zabloudil hladivě k jejím ňadrům a přes žebra pomalu k bříšku. Kousl jsem ji na hranu čelisti a hned na to políbil, zatímco jsem dlaní pomalu sklouzl kolem jejího klína mezi stehna, trochu ji u toho navádějíc, aby maličko rozevřela nohy, než jsem doopravdy sklouzl přímo do jejího klína. Byl jsem doopravdy překvapený, že mi právě tohle Gabby dovolila, ba co víc - sama si o to řekla. Tím neskutečnější a opojnější to bylo. Líbal jsem ji u toho na šíji, trhaně dýchajíc, jak se k celkovému vzrušení přidávaly i její doteky a reagující tělo. Snažil jsem se být něžný a vnímat řeč jejího těla, abych odhadl, co se jí líbí a co ne.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Divoká Gabby... Místo slov mi dal jasnou odpověď prostřednictvím polibků, takže jsem si mohla být o to jistější, že dělám správně, že se mu to líbí a že mu to vůbec nevadí, ba právě naopak. To, jak se napjalo celé jeho tělo, jak zrychleně dýchal a ještě mi vyšel vstříc v polibcích, to mluvilo samo za sebe. Sama jsem z toho byla nesmírně vzrušená, že jsem ho nakonec poprosila, ani jsem nevěděla, jak to ze mě mohlo tak bezprostředně vypadnout. Ale už jsme k sobě navzájem měli takovou důvěru, že by bylo prostě zvláštní, kdyby k něčemu takovému mezi námi nikdy nedošlo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro asi k ránu (kdo-u-toho-kruci-jako-má-ještě-stíhat-sledovat-čas-ne?) 7. 8. O tomhle se mi doposud doopravdy nezdálo ani v nejdivočejších snech. Ne, že bych si tohle s Gabby takhle neuměl představit, ale i tak na mě působila spíš jako něžný typ, který budu muset přesvědčovat o nových a dalších tajích sexu jako takového, ale že by s tím začala sama od sebe? Bylo to zkrátka překvapující. Možná jsem zprvu párkrát jemně zasáhl rukou položenou na tu Gabbynu, aby zpomalila tempo, nebo trochu povolila stisk, ale jinak byly její instinkty mimořádné. Pořád jsem se divil tomu, co všechno se v té nesmělé blondýnce, topící se v rozpacích při pohledu na zbitého chlápka bez trika, ještě ukrývá. Přesto.. vnímal jsem ji ve svém náručí a snažil se jí oplatit onu troufalou a dokonale vzrušující péči, jakou věnovala ona mě. Měl jsem k ní dokonalý přístup, protože prakticky ležela zády ke mě, i když spíš tak nějak napůl. Líbilo se mi, jak se ke mě natiskla a zvrátila hlavu dozadu, čímž ji prakticky měla na mém rameni. Mohl jsem pořádně vnímat řeč jejího těla, její vzdechy a odhadovat tak, co přesně mám dělat a čeho se když tak vyvarovat. Byl jsem vděčný i za to, že pro tu počáteční chvíli přesunula svou dlaň jinam, když jsem ucítil, jak se mi zaryla do stehna svými nehty. Mimoděk jsem se jí u toho zakousl do krku, jemně, aby ji to nebolelo, ovšem i tak jsem si nemohl pomoct. Ovšem když pootočila hlavu, vyhledal jsem její rty v polibku, třebaže jsem neustával v dráždění jejích citlivých partií.. dokud se ona opět nezmocnila těch mých. Opět jsme se vzájemně doháněli k šílenství v touze po sobě navzájem. Sténala mi do ucha a já se na oplátku snažil popadnout svůj dech, ale při jejích posledních slovech jsem to už nevydržel, otočil jsem ji k sobě čelem, takže zase ležela na zádech a já ji krátce kousnul do ňadra a jen tiše jsem vydechl v odpověď, "šílím z tebe.." A pak, když mi tak příhodně vycházela vstříc rozvírajícíma nohama, už jsem byl u ní a v tom samém okamžiku si ji vzal, abychom mohli splynout v dalším, tentokrát divočejším milování.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ve víru vášně a vzrušení John vyslyšel moje naléhavá slova, a třebaže jsem jen tak nechtěla opouštět jeho citlivé partie, nakonec jsem svou dlaň přesunula o něco výše, na jeho rozpálenou kůži, když si mě přetočil na záda a konečně si mě bez dalších průtahů a odkladů vzal tak vášnivě, že jsem ještě v tom těsném okamžiku zalapala po dechu a téměř ztratila vědomí, jak se mi zatočila hlava. Připadalo mi to ještě vášnivější, než když jsme se milovali v jeho bytě, v knihovně, přičemž jsem si na ty okamžiky samozřejmě vzpomněla a to mi do žil vlilo další energii, se kterou jsem mu boky v milostných přírazech vycházela vstříc. Naše těla se proplétala jako by snad byla pro sebe stvořena. Vnímala jsem jeho horoucí dech, jenž mě pálil na pokožce, na tváři i na krku, a i na rtech, když jsem se zmocnila těch jeho v dalších kratších ale za to intenzivnějších polibcích. Kradla jsem mu z nich i dech, protože jsem se nestačila nadechnout a vlastně i tak bylo pro mě těžké to celé udýchat. Opět na mě působil tak neskutečně a neuvěřitelně silně, že jsem nevěděla o světě kolem nás. Všechny smysly se mi utlumily, ale zároveň jsem měla pocit, že všechno vnímám a cítím ještě citlivěji, než obvykle. Že každý jeho dotek na mé kůži způsoboval chvění a elektrické výboje… Bylo to dlouhé milování, možná že jedno z prvních, které trvalo opravdu dlouho, protože jsme se jeden druhého nemohli nabažit a já si v pozdější chvíli dokonce vydobyla místo navrchu, kdy jsem kolem něj stiskla stehna a obklopila ho svým tělem. Užívala jsem si ten pocit, kdy jsem otěže převzala do vlastních rukou a mohla Johnovi oplácet stejnou rozkoš, jako on mně. Jeho dlaně jsem si přitiskla na své boky, protože jsem ho potřebovala cítit nejen v sobě ale i na sobě, na svém těle. Byla jsem vyčerpaná, ale stále jsem v sobě nacházela dostatek energie, abych s ním splynula v našem soukromém vesmíru… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek ráno 7. 8. Po velice dlouhém dni a ještě delší noci jsem neměl nejmenší chuť ani otevřít oči a budík na mobilu jsem jen tak po hmatu vypnul a spal jsem dál. Vnímal jsem u sebe jen Gabby a to mi naprosto k životu stačilo, takže jsem se v klidu mohl zase pohroužit do spánku. Vzbudil mne až můj opět zvonící mobil, který jsem (v domnění, že je to budík) opět vypnul, jenže ten telefon hned na to zvonil znovu, jako kdyby šlo o život. Rozlepil jsem jedno ospalé oko a podíval se, proč mi ten budík nejde vypnout, jenže on to nebyl budík, nýbrž moje matka, která mi volala. Nechápal jsem, co se děje a popravdě to ani moc neřešil. Vzal jsem telefon a vzmohl se jen na rozespalé "hmm?" Chvíli jsem poslouchal a u toho rozlepil i druhé oko, abych se mohl podívat po pokoji. "Cože? Ne, ne.. v pořádku.. kolik je hodin?.. Cože??.. Já.. my.. jistě, ano.. dejte nám ještě tak deset minut," probral jsem se už docela tím šokem a tentokrát jsem upřel pohled na Gabby, která vedle mě pokojně oddechovala. Nechtěl jsem ji budit, nicméně musel jsem, ačkoliv jsem cítil, že kdybych zavřel oči, usnul bych okamžitě znovu. "Gabby?.. Gabby, zaspali jsme.. Už je deset a naši na nás čekají se snídaní.." dodal jsem a pohladil ji po holých zádech. Mohutně jsem zívl a následně jsem si protřel oči, abych se trochu probral. Nutně jsem potřeboval sprchu a nejlépe dost vlažnou, aby mě to postavilo na nohy, protože jsem znatelně cítil, jak mi samovolně opět klesla hlava a bylo zatraceně těžké nechat oči otevřené. "Gabby.. mia bella, musíme vstávat.." zkusil jsem to znovu a protentokrát jsem ji políbil na rameno a o trochu stáhl deku z jejích zad. V duchu jsem si tak trochu spílal, jak to, že jsme zaspali, protože jsem měl přeci natažený budík, ne? Nicméně, jak se stalo, že je deset pryč? Takhle dlouho jsem nikdy nespal a světlo z venku přeci vypadalo úplně stejně jako třeba v sedm. Nemohlo by být jen sedm a spletla se máma? Sakra, deset hodin! A máme jen deset minut na to, abychom se vykopali z pokoje.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zaspání a snídaně Pravděpodobně jsem usnula velmi hluboce, protože mě nevzbudilo ani zvonění mobilu, natož pak nějaký telefonát. Po celou dobu jsem poklidně oddechovala s rukou přehozenou přes Johnův vzdouvající se hruď a teprve v okamžiku, kdy mě pohladil a následně políbil na rameno, jsem pokrčila obočí a udělala menší pohyb, konkrétně pohnula jsem nohami, které jsem bezděky protáhla, načež jsem něco nespokojeně zamumlala a jala se otočit na druhou stranu na bok, aniž bych otevřela oči. Byla jsem tak strašně moc vyčerpaná, že se mi jednoduše chtělo spát, tudíž jsem chtěla ležet v posteli dál s myšlenkou, že přeci nikam nespěcháme… Jenže John se nedal tak snadno odbýt, poněvadž jsem vnímala, jak mi ze zad stahuje deku ještě níž a v tu chvíli už jsem unaveně otevřela oči a zhluboka zazívala. „Ještě chvilku… chce se mi strašně spát,“ snažila jsem se s ním vyjednávat, ale pravděpodobně ani to mi jen tak neprošlo, protože stahování deky zcela jistě nebylo to, čeho by byl schopen, aby mě opravdu probudil a donutil mě opravdu vstát. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro dopoledne 7. 8., den před slavnostním otevřením restaurace Sám jsem měl problém se vstáváním a Gabby mi to příliš neulehčovala. Nejraději bych zase zavřel oči a zavrtal se k ní pod deku, ale.. musel jsem být ten silný, jinak by si pro nás máti nejspíš došla a to bych teprve nechtěl. Gabby na mé jemné pokusy nereagovala příliš nápomocně, takže jsem musel přistoupit k mnohem drastičtějším způsobům probouzení - něžně jsem ji hladil po zádech a pak úmyslně přejel k žebrům, kde jsem ji polechtal. Nadto jsem ji ještě líbnul na krk a neopomněl ji tam škádlivě kousnout, stejně jako na holé rameno. "Jestli nevylezeš z postele, osobně tě odnesu do sprchy a pustím na tebe ledovou vodu.." pohrozil jsem jí, třebaže bych to doopravdy neudělal, ale jako malá hrozba to snad bude účinější, abych vytáhl Gabby z peřin. Sám jsem se rozespale odplížil do koupelny a rovnou, bez zdržování, jsem zalezl do sprchy. S ručníkem kolem pasu jsem se pak přidal ke Gabby s kartáčkem v puse a tak nějak jsem se opíral o zeď, oči zase zavřené. Nakonec jsem přeci jen oči otevřel a podíval se na sebe do zrcadla, přičemž jsem nevěděl, jestli je to skutečnost, nebo mám jen noční můru. Zaprvé, vypadal jsem děsně a zadruhé, měl jsem krátké vlasy, na což jsem dokonale zapomněl. Ještě chvilku jsem na sebe civěl do zrcadla, než mi pohled padl na siluetu Gabby ve sprše. Jen jsem se u toho pousmál, ale mazal jsem z koupelny pryč, najít něco na sebe.. Tak nějak jsem mžoural na oblečení, když jsem se oblékal do pohodlného jednoduchého trika s krátkým rukávem a krátkých kalhot. Mobil už jsem raději nekontroloval. Jen jsem počkal na Gabby a pokusil se potlačit zívnutí. Pak už jsem ji ještě pevněji objal, když se ke mě na chvíli přivinula, ale pak už byl čas jít.. |
| |
| soukromá zpráva od Raffael & Charlotte Mariano pro "Probůh, Johne! V kolik hodin jsi přiletěl? Vypadáte oba strašně. Gabby, měla jsi jít spát a ne na něho do rána čekat, však on by ti John neutekl. Ale už jezte. Co si dáte?" zabodla na oba svůj pohled, přičemž se chopila hrnku s čajem. Raffael se jen potutelně usmíval a natáhl se pro konvici s kávou, kterou oběma nekompromisně nalil do šálků. "Myslím, že tohle teď oba potřebujete nejvíc," zkonstatoval své počínání a dolil i sám sobě. Charlotte si mezitím oba mladé zombie prohlížela, přičemž si konečně všimla jedné novinky a jala se ji hned komentovat. "Johne, konečně jsi se nechal ostříhat. No vidíš, hned je to mnohem lepší. Nemyslíš, Gabby?" "Rád bych se s vámi dnes podíval do restaurace, překontrolovat, jestli je tutti perfetto a taky bych s vámi rád probral část programu, jestli to tak bude dobré. Už se to blíží a přiznám se, že jsem dost nesvůj," řekl pak ještě táta a obdařil všechny přítomné širokým úsměvem, zatímco Charlotte nespouštěla oči z těch dvou ospalců s kruhy pod očima a (v Johnově případě) krátkými, leč rozcuchanými vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pod drobnohledem rodičů Ještě před odchodem jsem si vzpomněla na květiny, ke kterým jsem honem rychle běžela, kontrolujíc, jestli to přes noc vydržely a s omluvným pohledem k Johnovi jsem se ještě na pár minut vytratila do koupelny, abych je dala do vody. Zdálo se, že to opravdu vydržely, což bylo opravdové štěstí a já si oddechla, že nezvadly, protože bych si to vyčítala. Ještě jsem je urovnala do vázy, kterou jsem honem rychle našla, pohladila je po okvětních lístcích a přivoněla, než jsem se odebrala zpátky k Johnovi a konečně jsme vyšli k rodičům. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pozdní snídaně 7. 8. Možná bych za obvyklých okolností projevoval nesouhlas s kávou, kterou se nám táta hned aktivně rozhodl oběma nalít, ale byl jsem ještě v takovém mírně utlumeném režimu, takže mi to bylo jedno. Ještě jsem si tam, společně s rukou skrývaným zívnutím, dolil trochu mléka a přihodil cukr, prozatím moc nevnímajíc to dění u stolu - matčino soustavné povídání. Maximálně jsem jí přikývl, ani nevím na co vlastně a pak jsem se podíval na Gabby, které byla následná otázka určena. Upil jsem si u toho kávy a vnímal to teplo, jak se mi rozlévá po těle. Gabbyna slova mě však už celkem úspěšně probrala. Zprvu to bylo nevinné, takže jsem jí opětoval zpoza hrnku úsměv, nicméně jak zčervenala a pokračovala, hrnek jakoby se scvrkl, jak se na mě náhle upřely překvapené pohledy obou rodičů. Záměrně jsem zabodl pohled na croissant a děsně okatě jej začal mazat marmeládou, dělajíc, že tady vlastně vůbec nejsem. Ani nevím, proč jsem si připadal tak.. divně před rodiči, že jsem Gabby přivezl květiny. Možná to bylo tím, že jsem před nimi prostě byl tím nedostupným samotářem a najednou se ta představa od základů měnila. Stejně mě dávno prokoukli.. Ohledně vlasů pak situaci nevědomky zachránila má drahá máti, která Gabbyna slova pochopila úplně jinak. "No já už jsem měla Johna v plánu vytahat za uši, jestli se nenechá ostříhat," věnovala mi další pohled, který ovšem nakonec zjihl a znovu se pousmála, třebaže já se jen tak nějak.. pokoušel alespoň oplatit pohled s nakrčeným čelem, jak jsem se pořád ještě snažil donutit své ospalé oči, aby zůstaly otevřené. "Ale ano, je to mnohem lepší. Ještě by to chtělo potkat hřeben, Johne, a zase z tebe bude celkem pohledný mladý muž," střílela si ze mě dál, přičemž tentokrát se zubením mrkla na Gabby. Nakonec jsem se přeci jen víceméně probral. Kávu příliš často nepiji, takže na mě měla i poněkud rychlé účinky. S Gabby jsme vyjádřili podporu tátovi v té jeho nervozitě, která se samozřejmě dala pochopit vzhledem k tomu, co mělo přijít už zítra. Opětoval jsem Gabby pohled a pod stolem jsem jí položil dlaň na nohu jako takové malé poděkování i "probuzení" zároveň, neboť se mi zdálo, že už ji zase přemáhal spánek. "V kolik hodin musíme vyrazit?" zeptal jsem se pak u toho táty, než jsem se zakousl do pečiva. Bylo nám řečeno, že na nás má v jedenáct hodin čekat už u restaurace tátův člověk, který bude zodpovědný za pražskou restauraci. Takže jsme chtě nechtě museli zrychlit tempo se snídaní a pak se ještě jít do pokoje převléknout (chtělo to něco nedbale společenského, protože šlo částečně o pracovní "návštěvu"), což jsem vyřešil světle šedou košilí s kalhoty (podobně jako tehdy na naší první společné návštěvě u mých rodičů). Objednali jsme si taxi, protože to koneckonců bylo na druhém břehu Vltavy, na Malé Straně. Ještě jsme měli něco málo času nazbyt, který jsem nakonec strávil v koupelně, zírajíc na sebe nevěřícně do zrcadla na ty kruhy pod očima. Alespoň jsem si u toho pokoušel něco udělat s vlasy, když jsem se pak svěřil Gabby. "Takhle unavený už jsem nebyl.. ani nepamatuji. Obávám se, že mě budeš muset štípat a šťouchat do žeber, abych po cestě náhodou neusnul.. Jak jsi na tom ty?" zeptal jsem se starostlivě, ačkoliv odpověď mi byla už celkem jasná. Jen jsem doufal, že kafe začne brzy doopravdy pořádně fungovat, aby mě postavilo na nohy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zbytek snídaně a mírná panika v pokoji Nevěděla jsem, co svými nevinnými slovy způsobím, především Johnovi, který to pravděpodobně nečekal, ale na druhou stranu ho to nejspíše probudilo více, než kyblík ledové vody s ledem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 7. 8., čtvrtek Zcela jsem chápal Gabbyno rozpoložení - také bych se k ní nejraději jednoduše uvelebil po deku a prospal celý den, ale to by nám teď jen tak neprošlo. Ještě jsem si ji na malý okamžik přitáhl do toho objetí, o němž částečně mluvila, a podepřel si na chvíli bradu o temeno její hlavy. Chtěl jsem ji na chvíli cítit těsně u sebe, než budu muset po zbytek dne řešit kde co a to znamenalo mimo jiné i to, že se od ní budu chtě nechtě na ty chvíle vzdálit docela. "Jsem utahaný jako kotě ze školky, ale i tak toho ani trochu nelituji. Byla to fantastická noc.." zavrněl jsem nakonec a ještě si užil chvilku v objetí, než jsem ji pustil, protože bylo na čase se převléknout a vyrazit. Sám jsem si vzal jen takové své klasičtější oblečení (pro mě) - tmavé kalhoty, tričko s pár knoflíky u límce a přes to černé sako. Bylo to neformální, ale zároveň to působilo tak nějak pracovně. Gabby jsem samozřejmě poradil (nejlépe nějaké šaty, ne moc nóbl, ale něco lehkého na ramínka do města by se asi také moc nehodilo. Chtělo to zkrátka takovou tu zlatou střední cestu. Samozřejmě jsem si neodpustil Gabby říct, jak jí to neuvěřitelně sluší. Měl jsem slabost pro šaty a jí to vážně slušelo, když je měla na sobě, třebaže i šortky a tílko měly své výhody. Nicméně takhle byla Gabby neobyčejně sexy a ženská, smyslně ženská.. prostě jsem z toho byl nadšený. Gabby se mě pak ptala na různé věci, přičemž si hned odpověděla přesně ve chvíli, kdy jsem se už nadechoval k odpovědi. Krátce jsem se na to zakřenil a pak zakroutil hlavou. "Ne, nejsem z toho nervózní. To bude táta a právě proto nesmím být já. Musí to dobře klapnout a táta bude už myšlenkami v kuchyni, místo aby se soustředil ještě na papírování a tak, takže mu budu muset být k ruce a to bohužel znamená i to, že nejspíš budete s mámou tak trochu stranou, za což se už předem omlouvám. Ale snad to nebude tak náročné a novináři.. to bude jen chvilka, žádné fotky, žádné dotazy. Jen jim řekneme něco málo o restauraci, úmyslech a tak a oni to pak zpracují pro otázky na zítřek. Tam se to už bez fotek neobejde.." snažil jsem se Gabby tak nějak připravit na blížící se chvíle, přičemž jsem se na ni podíval stylem a co já, můžu takhle mezi lidi?, načež jsme už museli vyrazit k taxíku. Byla to jedna z restaurací v podloubí rušných ulic, která už sice nesla své nové jméno, ale život v ní ještě nebyl. Na svou chvíli teprve čekala.. stejně jako muž v šedém obleku, který stál přede dveřmi, čekal na nás. Nesmál se, jen tak nějak nevýrazně, možná i nervózně vyhlížel tátu, aby jej i společně s námi uvítal. Následovala prohlídka restaurace a sem tam pár slov a postřehů. Nakonec jsme skončili v prostorné kuchyni, kde se připravovaly polotovary na zítřek, aby vše hladce plynulo ke spokojenosti pozvané V.I.P. společnosti. Táta s nimi prohodil pár slov, přihodil nějaký ten vtípek a já se taktéž zajímal o pár detailů, zatímco Charlotte se víceméně ujala Gabby. Táta na ně v jednu chvíli i pokynul, aby přišly ochutnat již upečený dezert, zatímco já byl zabrán v hovoru někde úplně jinde. Před schůzkou s novináři jsme ještě chvíli na stojáka hovořili s mužem, jenž nás celou dobu provázel - zástupcem, nebo spíše vedoucím této tátovy pobočky pro ČR. Nakonec jsme si sedli k jednomu ze stolů restaurace a trochu se odsunuli, aby na nás novináři dobře viděli. Ti byli uvedeni za námi, jen pozdravili a posedali si ke stolům s připravenými diktafony a bločky s tužkami. Slova se opět ujal tátův zástupce pro tuhle českou pobočku, přičemž nás všechny představil novinářům a pak naopak nám řekl, kdo je z jakých novin, než předal slovo nám. Zatímco táta mluvil o začátcích a následně jeho vizích a podniku jako takovém, vzal jsem pod stolem Gabby za ruku a propletl si s ní prsty, zatímco jsem dával pozor, o čem táta mluví. Pak chvíli mluvila máti ohledně interiéru, který navrhovala a pak jsem ještě něco málo přidal já, pro změnu z hlediska našich očekávání a ještě jsem přihodil pár keců o různých kulturách a vzájemném poznávání, což je tady v pražské metropoli velmi dobrý důvod a tak dále.. Nakonec nám ještě pan tátův zástupce řekl, co kdy a jak a jestli chceme cokoliv změnit.. a nakonec jsme si potřásli rukama a mohli se vydat pryč. Oběd jsme v restauraci odbyli ochutnávkou k zítřku, ale z restaurace jsme skutečně odcházeli téměř až k večeři. Stihli jsme toho vskutku hodně, ale já byl rád, že jsem už od novinářů prakticky nemusel Gabby pouštět a naopak jsem jí zlehka položil dlaň do kříže a sem tam si propletl konečky prstů s jejími - jen velmi volně, ovšem bylo to kupodivu i příjemné, že ji u sebe neustále cítím. "Tak jak se ti líbí?" nadhodil jsem pak ke Gabby, když jsme se ocitli opět v podloubí, přede dveřmi do restaurace.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Poslední přípravy před otevřením a následující ráno Opět se ocitnout v Johnově náručí bylo něco, co jsem potřebovala. Přijímala jsem jeho objetí s úsměvem, užívaje si jeho blízkosti, která na mě měla mimo jiné i uklidňující účinky. Podobně jako jeho následující slova o tom, co nás zhruba čeká, na co jsem se měla připravit. Nedovedla jsem si to však vůbec představit. Každopádně jsem se u toho červenala, neboť ještě nezapomněl dodat to o té naší fantastické dlouhé noci, která byla opravdu dlouhá, ale také jsem jí nelitovala. Bylo to naprosto dokonalé, jen ta únava byla… unavující. Skoro jsem si zase zívla, ale naštěstí jsem se udržela. „I mně se to moc líbilo… bylo to… přesně jak říkáš, fantastické a dokonalé,“ pověděla jsem tiše, červenajíc se jako přezrálé rajče a na chvilku jsem schovala obličej do vlasů, než jsme se museli pustit a začít se připravovat. John mi mile rád poradil, co si obléct, za což jsem byla ráda a také jsem mu poděkovala letmým polibkem na tvář, když jsem kolem něj prošla. Měli jsme podobný ne-li stejný vkus, ale i tak jsem byla raději, když mi pomáhal, přeci jen v této vyšší společnosti jsem nebyla jako ryba ve vodě a nerada bych jeho rodině i jemu udělala ostudu s výběrem nevhodných šatů. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 8. 8. pátek Ne, že bych se zcela přenesl přes to držení ruky, ale přeci jen se od výletu po Ostrově Prince Edwarda mnohé pročistilo a dost věcí se mi i uleželo v hlavě. Například ono držení se za ruce. Tak nějak mi došlo, že prostě s Gabby ten vztah máme a jde předně o nás dva a ne o lidi kolem. Kromě toho, je to dobré a příjemné gesto a začínal jsem mít pocit, že i při procházce to bude praktičtější, zvlášť při proplétání mezi ostatními turisty - a že jich tu bylo. A jako bonus jsem mohl brát to, že tím i Gabby udělám radost, protože pro ni bylo to držení za ruku naopak velmi příjemné a viděl jsem na ní, že po tom touží. Snad i to bylo pro mě motivací, abych se snažil víc. Před novináři to nebylo nic strašného, naopak. Cítil jsem tak z její stranu podporu a stejně tak jsem se snažil být oporou i já pro ni. Nakonec to netrvalo tak dlouho, šlo přeci jen o informativní schůzku, přičemž zítra uvidíme od novin zcela jiné tváře.. Táta byl pořád dost nervózní a těkal očima všude možně, zatímco jsme jeli taxíkem zase zpátky k hotelu. Po večeři jsem se rozhodl opět otestovat tu nově se otevírající možnost propletených prstů ruky s Gabby, třebaže jsme jen seděli na pohovce a ještě s rodiči probírali plány na zítřek. Táta byl zaujatý rozhovorem a máti se taktně snažila si toho gesta nevšímat, aby mě tím naopak podpořila a schválně zaujatě sledovala spíše naše tváře. Nakonec jsme se rozloučili a šli konečně spát, přičemž jsme oba s Gabby usnuli zaslouženým spánkem (třebaže Gabby mě zprvu trochu vyděsila, ale nakonec jsem ji vytáhl z vody a na posteli jemně osušil a zalezl si k ní pod peřinu, ve vteřině nevědíc o světě). Zcela neobvykle to byla Gabby, kdo vstal jako první hned po zvonění mého budíku v mobilu. Sám jsem se jen převalil ne druhý bok a hodil si deku přes hlavu, když Gabby zmizela v koupelně. Dospával jsem ještě spánkový deficit z uplynulých dní včetně časových posunů kvůli mému letu do Londýna a zpět. Nicméně už jsem se tak napůl probíral k vědomí. Dokonale mě probral až klapot lodiček, přičemž jsem zvědavě vykoukl zpod deky a nevěděl náhle, jestli ještě spím, nebo je to skutečnost. Podepřel jsem se lokty a ležíc u toho částečně ještě na zádech, sledoval jsem Gabby zálibným pohledem. "Wow.. to je fanstastické, Gabby, vypadáš naprosto.. dokonale.. nemám slov," řekl jsem jí na to a vyhrabal se konečně z deky tak, že jsem přelezl na kraj postele čelem ke Gabby a tam se posadil. Nemohl jsem se na ni vynadívat, ačkoliv to byla pouhá ochutnávka toho, čemu budu muset čelit po zbytek dnešního odpoledne a večera. Bylo mi jasné, že dívat se jinam než na Gabby pro mě bude celkem těžký úkol.. restaurace.. Po obědě bylo na čase se připravit a vyrazit na cestu. Tentokrát jsem ke Gabbynu oblečení doladil i svůj oblek, přičemž jsem Gabby opět neopomněl přiznat, jak moc jí to sluší. S rodiči jsme se pak sešli a vyrazili taxíkem k restauraci. Tam už na nás čekali novináři a tentokrát i nezbytní fotografové. Nabídl jsem Gabby rámě, aby se mohla opřít a ustát tak ony vysoké podpatky. Čistě kvůli formalitě jsme jen na chvilku všichni čtyři postáli před restaurací kvůli fotkám a pak už jsme následovali pana zástupce dovnitř k připravenému stolu, kde jsme měli už včera předtiskovku. Dnes už to bylo naostro.. Opět jsem vzal Gabby za ruku a s pozvednutou hlavou a klidným výrazem čelil hledáčkům foťáků a zvědavým očím novinářů. Mluvil převážně táta a jeho zástupce, ovšem kdykoliv na mě otec pohlédl, přispěchal jsem s pohotovou odpovědí. Pouze ve chvíli, kdy se mě kdosi zeptal, hodlám-li coby správný syn převzít otcův podnik, v duchu jsem zaklel a nechal si dvě vteřiny na přemýšlení, mimoděk Gabby tisknouc silněji ruku. "Tato tisková konference byla svolána kvůli otevření nové restaurace a vaše otázka s daným tématem přímo nesouvisí, proto na ni nehodlám odpovídat," řekl jsem s upřeným pohledem do tazatelových očí. Bylo to pro mě stále dost citlivé téma, hlavně kvůli nedořešenosti, ale tím jsem si dnes nehodlal kazit den. Novináři poznali, že s osobnějšími dotazy u nás neuspějí a dotazy se opět ubíraly správným směrem. Pak už se ukončila tiskovka a všichni novináři se přesunuli na kraj restaurace, aby uvolnili místo pozvaným hostům, které jsme museli jít všichni čtyři osobně uvítat ke dveřím. Číšníci pak každému předali sklenku se šampaňským a otec se přesunul do čela toho všeho, aby pronesl uvítací řeč a oficiálně tak otevřel restauraci a následně ji předal do rukou svého nového zástupce. Následoval už jen přípitek se zuřivým blikáním a cvakáním fotoaparátů, než se otevřely dveře kuchyně a vyšli všichni kuchaři se zářivými úsměvy a podnosy s dnešními malými porcičkami pro každého a společnost se konečně uvolnila a restaurací se rozlehl šum povídajících se hlasů.. "Jak se cítíš?" zeptal jsem se opatrně Gabby, očima u toho brouzdajíc po všech těch lidech, které jsem ani pořádně neznal. Máti už se připojila k tátovi a já s Gabby konečně víceméně osaměl.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Slavnostní otevření restaurace, raut (?) Pravdou bylo, že jsem byla celkem napjatá, jestli se ty šaty budou Johnovi líbit a budou mít tak úspěch. A taky mě zajímalo, jestli mi je vůbec dovolí vzít a nebude mít nenápadné námitky, co se týče délky, protože byly přece jenom o kousek kratší, ale ne zase tak moc. Jen kousek nad kolena, což se určitě dalo vzít do takové společnosti, do které jsme o několik pár hodin později chystali. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek večer, 8. 8. V podstatě jsme při vítání hostů jen stáli vedle táty s mámou, takže se na nás sice lidé dívali, ale maximálně k nám kývli hlavou a potřásli si rukama, ale faktem zůstávalo, že se všichni těšili na přípitek a následnou volnější zábavu. Nicméně jsem byl rád, že je Gabby se mnou. Nebyl jsem nervozní, to vůbec, spíš jsem si říkal, jak se asi musí cítit ona a ze samotné představy toho pocitu mi nebylo zrovna dvakrát dobře. Snažil jsem se jí proto být stále nablízku a nějakým způsobem ji i uklidňovat. Samozřejmě, že nebylo snadné od ní odpoutat pohled, protože jí to opravdu neskutečně slušelo. Nebylo tedy s podivem, že přilákala nejen fotografy, ale i takového dá se říct rodinného přítele. "Rád vás opět vidím, Allane.. ach, ano, dovolte mi představit vás," volnou rukou jsem nejdříve střídmě poukázal na Gabby, dívaje se na postaršího muže. "Tato krásná dáma je Gabrielle Hacket z Idaho ve Spojených Státech, má partnerka. Gabby, pan Allan Thompson, náš přítel, který tátu snad už deset let přemlouvá, aby napsal a vydal kuchařku. Allan totiž vydal a pomohl tátovi s tou jeho první kuchařkou," snažil jsem se tak nějak oba vzájemně představit, přičemž pan Thompson jen pokýval hlavou a znovu se široce usmál na nás oba. Zřejmě pro něj nebylo nic divného, že mám přítelkyni, což byl dobrý začátek. Ještě jsem se soustředěně krátce zadíval na Gabby, doufaje, že Allanovi zatím neprozradí, že otec už něco sepisuje, třebaže mu to trvá celé věky. Vím, že jsem se jí o tom zmiňoval možná ještě před tím, než se s tátou seznámila. Nicméně jsem byl poněkud napjatý, připraven kdykoliv situaci zachránit a nějak to okecat. Věděl jsem totiž, že držet vše pod pokličkou až do poslední chvíle (co se podnikání a podobných záležitostí týče) rovná se pozdější obrovský úspěch a nezbytné vyhnutí se případných nepříjemností. Brzy po příchodu pana Allana k nám ihned dorazil jakýsi fotograf a rychle nás asi třikrát vyfotil. Bylo to už součástí takovýchto akcí, takže jsem jej víceméně ignoroval, ale měl jsem obavy o Gabby, aby jí to nezačalo být příliš nepříjemné. Nestačili jsme ani prohodit moc slov, když se k nám připojila jakási postarší dáma. "Konečně vás poznávám osobně, pane Mariano, třebaže mi bylo ctí i při korespondenci a telefonátech. Máte rozkošnou přítelkyni.." Honem mi docvaklo, o koho jde, když se taktně zmínila o komunikaci přes maily a telefony. "Také vás velmi rád poznávám osobně, madam, a dovolte mi seznámit vás i s mou partnerkou Gabrielle Hacket. Gabby, madam.. a teď to nejspíš vyslovím špatně.. madam Stedrounov-ska.." trochu jsem nakrčil čelo ve snaze vyslovit to správně a u toho se tázavě i omluvně na dotyčnou podíval. Ta natáhla ruku ke Gabby a střídmě se zasmála. "Štědronovská, ale chápu, je to pro vás těžší vyslovit. Každopádně se vám to podařilo snad nejlépe ze všech cizinců, pane Mariano, gratuluji. A také k restauraci. Jak už jsem říkala vašemu otci, opravdu se vám to tu povedlo k nepoznání předělat a je to opravdu nádherné," mluvila dál paní s těžkým přízvukem, ale to nebylo podstatné. Ještě bylo třeba dostát povinnostem při představování a tak jsem se ještě otočil ke Gabby. "Madam pro nás zařizovala právě toto místo a vlastně nás na něj sama upozornila. Ještě jednou vám za to děkuji, madam. A.. znáte se s panem Thompsonem?.." tyto druhy konverzací a neustálého představování jsem zrovna dvakrát nemusel, ale bylo to jen na dvě tři hodiny, to bychom mohli vydržet, že? Měl jsem Gabby u sebe opět společensky zaháknutou za mé rámě a jen sem tam jsem jí povzbudivě položil dlaň volné ruky na tu její zaháknutou. Bylo to náročné.. Ale otec s máti byli v mnohem větším obležení, takže jsme vlastně s Gabby ještě mohli být rádi.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Odpolední recepce Po celou dobu jsem dějství sledovala ostražitě a se zatajeným dechem, majíc na paměti to, že bych se měla chovat opravdu jako pravá dáma, abych neudělala ostudu Johnově rodině a samozřejmě i jemu, což mě činilo ještě nervóznější, třebaže jsem na tváři udržovala milý úsměv, možná v některých okamžicích ostýchavý, protože tohle všechno bylo pro mě úplně nové a já se v tom za pochodu učila chodit. Sem tam se mi zachvěla dlaň, jíž jsem držela skleničku za stopku a dívala se na pána před námi, se kterým jsem prohodila pár společenských frází, přičemž jsem shledala, že si nevedu zase tak špatně, když se na mě neustále usmíval a kýval hlavou. Ale i tak jsem moc nemluvila, ani v případě příchozí dámy, kterou jsem taktéž pozdravila a ztratila s ní několik slov. Nutno podotknout, že komplimenty, které zazněly mi vyloudily červeň do tváří a možná jsem se tím pádem i víc usmívala… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční večer, 8. 8. Dělal jsem si ohledně Gabby malé starosti a snažil se jí to tu nějak zpříjemnit, ale popravdě, moc to nešlo. Naštěstí se pozornost rozprostřela i mezi ostatní hosty, takže jsme se alespoň na malou chvíli mohli konečně trochu nadechnout. Nicméně Gabby mi přidělala menší vrásku na čele tou svou prosbou. Rázem mě napadlo, jestli jí je nevolno, což (jak už jsme věděli) bylo tou chudokrevností, ale zase tak moc pobledle nevypadala. Rozhodně jsem ale nehodlal nic riskovat. Pohledem jsem se v rychlosti ujistil, že se k nám neobrací ničí pozornost a tím pádem se můžeme pomalým krokem vypravit ke stolu s občerstvením a odtamtud už nebylo nic těžkého se vytratit z restaurace ven na čerstvý vzduch. Venku jsem se uchechtl Gabbynu rychlému manévru s lodičkami. Chápal jsem, že to musí být hotová mučírna v tom stát celý večer. Sám jsem s tím zkušenost neměl, ale představivost jsem měl dobrou.. Už už jsem se jí chtěl přeptat, jestli je jí dobře, nebo opravdu už cítila nevolnost, ale předběhla mě - ostatně jako téměř vždycky. "Úplně jsem tam zapomínal, že.. je to pro tebe tolik nové. Jde ti to opravdu výborně a jsi okouzlující, Gabby, vážně. A slibuji, že po tomhle už zase dlouho žádný takovýto večírek nebude," pokusil jsem se ji povzbudit, stejně jako sebe. Šlo o to, abychom přetrpěli ještě nějakou tu dobu a pak se všichni rozejdou domů a bude po všem. "A k jednohubkám.. Já věděl, že když se ta opuštěná blondýnka osvědčila tenkrát v té pekárně, tak to bude skvělá partie pro budoucí zásobování mého hladového žaludku. Dobrá práce, Bond girl," zakřenil jsem se na ni a konečně si dovolil ji políbit, třebaže kvůli rtěnce pouze na líci. U toho jsem si ukořistil jednu jednohubku pro sebe a rovnou si ji strčil do pusy - což se hned vzápětí ukázalo jako velmi špatný tah. Gabby totiž upozornila na to, co jsem měl v kapse saka místo kapesníčku, pečlivě skládané ve chvíli, kdy ona byla ještě v koupelně, aby mé provokativní počínání hned tak neprokoukla. Nicméně právě teď si vybrala naprosto dokonalou chvíli, kdy jsem si strčil jednohubku do pusy a vzápětí mi zákonitě tak trochu zaskočilo. Rychle jsem polkl a ještě s menším kašláním jsem se prostě musel i křenit. "Ehm.. *kch, ekch* .. díky, vybíral jsem jej velmi pečlivě.. k tomu obleku.." culil jsem se jak blázen, ačkoliv jsem se to ještě snažil tak trochu nevinně uhrát. Nicméně Gabby muselo zákonitě dojít, jak strašně jsem ji celou dobu vodil za nos, zvlášť když jsme před týdnem přerovnávali místo v šatně a na onen kousek oblečení přišla řeč, přičemž jsem vyloženě nelhal, ale mlžil jsem o sto šest.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Venku před restaurací „Ale já nechci znít tak, že by se mi to vůbec nelíbilo. Nestěžuji si, jen… Ze začátku jsem si prostě připadala nepatřičně, což bylo jen kvůli tomu, že to bylo prostě poprvé a měla jsem, vlastně ještě pořád mám strach, že znemožním ty, na kterých mi záleží nejvíce… Hmmm… Věříš, že jsem si tvé rodiče moc oblíbila? Připadám si s vámi s jako opravdovou rodinou,“ vypadlo ze mne naprosto nečekaně, což mohlo být i tím, že jsem ještě pořád byla z toho všeho nesvá, ale zároveň šťastná, že se to otevření povedlo a restaurace vypadala famózně. Nic se nepokazilo, všechno bylo naprosto dokonalé a bezchybné, přesně takové jaké si to pan Mariano určitě představoval. A nejenom on… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro v pátek večer před restaurací - stále ještě večírek 8. 8. Gabbyna slova mě opět překvapila. Tedy, v dobrém, samozřejmě, nicméně mě to nutilo k zamyšlení, neboť to pro ni byla nová zkušenost a já to bral až příliš jako samozřejmost, takže jsem si neuvědomil, že to tak cítí. Opravdu mě těšilo, že se jí i ve společnosti mých rodičů líbí a cítí se s nimi dobře, jak jsem doufal. Mimoděk mi utkvělo v hlavě i to "na kterých mi záleží nejvíce", což mě zahřálo u srdce, ačkoliv bych z toho měl ještě před týdnem šílené trauma, tím jsem si byl jist. "Gabby.. já.. jsem strašně moc rád, že si rozumíte. Nic lepšího jsem si snad ani přát nemohl. A.." ano, pověstný knedlík v krku už se se zpožděním dostavil.. "ty víš, že pro tebe chci to nejlepší a to je i.. ehm.. rodina.." byl jsem poněkud rozpačitý, protože to bylo její citlivé téma a tak jsem se k němu nechtěl příliš vracet, ale na druhou stranu.. "Mají tě oba rádi, to je vidět už na první pohled. Ještě tátovi v budoucnu uděláš své dokonalé lívance a mě rovnou vydědí a vezmou si tebe," zažertoval jsem, abych trochu odlehčil téma a sám sobě i vtírající se staré já, kterému jsem se snažil vyhnout, jak jen jsem dokázal.. Kdepak, z tohohle bych se už nevykroutil ani za nic, ale ačkoliv jsem si samolibě myslel, kdovíjak jsem Gabby s tím svým vtípkem provokoval, ona mě hravě přetrumfla, že jsem na ni nevěřícně vytřeštil oči. Na tváři se mi promítlo hned několik myšlenek (celou tu dobu je všude spousta lidí, fotografové a novináři! a kdekdo je u ní neskutečně blízko.. a za celou tu dobu mi nic neřekla! ..sakra, to je dobrá herečka, když to vydržela až doteď..), než jsem přimhouřil oči a u toho se uličnicky uculil. "Tak to bych ti je měl asi honem dát.. ale vzhledem k tvému oblečení a lodičkám.. budeš asi potřebovat pomoc..?" zavrněl jsem pro změnu já a pak jsem se zatvářil naoko vážně. "Tak šup do lodiček, madam, musíme honem vyřešit tuhle akutní absenci a pořádně tě zahřát.." mluvil jsem schválně provokativně v dvojsmyslech, načež jsem jí přidržel, aby si mohla opět nazout lodičky a už jsem ji s potutelným úsměvem vedl zpátky dovnitř, šikovně se vyhýbajíc pohledům, abychom mohli společně zamířit k pánským toaletám. "Dej mi vteřinu.." pozvedl jsem přede dveřmi prst a na chvilku Gabby pustil, jen abych zkontroloval, že uvnitř nikdo není. Hned jsem se zase u ní objevil a vzal ji za ruku, s čímž jsem ji zatáhl dovnitř, ještě se naposledy pro jistotu rozhlížejíc po chodbě. Hned na to jsem ji políbil, nepouštěl jsem její ruku, ale vedl jsem ji ještě kousek dál, ke dveřím jednotlivých toalet, abychom měli stoprocentní soukromí. Teprve tam jsem si ji pořádně přitáhl k sobě a vpil jsem se v polibku do jejích rtů, nedbaje rudé rtěnky. "Ty jsi blufovala!" usvědčil jsem ji překvapeně a pobaveně zároveň, když má dlaň sjela po jejím těle o něco níž a ucítila i přes látku šatů, že rozhodně nepostrádá nezbytný kousek spodního prádla. "No dobrá, takže tě budu muset nejdřív zbavit těchto, abych se pak mohl vymlouvat na to, že ti byla zima.." utrousil jsem nakřáplým hlasem s pobavením zračícím se mi v očích a na to jsem ji kousl do rtu a znovu vášnivě líbal.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Všichni u občerstvení a mezitím dva nestydové na toaletách Nelitovala jsem svého přiznání, ač bylo trochu bolestivé mluvit o rodině, protože mi to připomnělo… že nebýt Johna a jeho rodičů, tak jsem opravdu sama. A ještě k tomu jsem si dělala vrásky na čele, strachujíc se, jak se k tomu postaví, neboť jsem si byla vědoma, že je to další velmi intimní a citlivé vyznání, které by mu mohlo způsobit nervový kolaps nebo infarkt. Ale nakonec to vypadalo, že to John slyšel moc rád, že ho to potěšilo, což mi vykouzlilo úsměv na tváři, posléze pobavený, když zase vtipkoval a já věděla, že je to ve skutečnosti jen proto, aby se dostal z těch svých rozpaků, na které jsem neměla v plánu upozorňovat. Nechtěla jsem ho trápit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro tentokrát už v restauraci (a zase v sobě :P ), večer 8. 8. Se samolibým potěšením jsem přijal ten fakt, že ačkoliv mi původně Gabby sebrala vítr z plachet, teď jsem jí to vrátil i s úrokem, protože jsem jednoduše podlehl té její provokaci. Měli jsme opravdu štěstí, že se momentálně všichni hosté soustředili v centru dění a my dva jsme tak měli zcela volné pole působnosti. Věděl jsem, že bychom neměli, ale právě ono vědomí zakázaného tomu všemu dodávalo ještě navíc jakýsi náboj, který mě ještě navíc s faktem, že jsem si dovolil Gabby předtím provokovat a ona mě, rozpaloval naprosto neskutečným způsobem. Oběma nám bylo jasné, že se nemůžeme kdovíjak zdržet, nicméně ta touha, téměř až živočišný chtíč, byla natolik silná, že se to všechno obešlo i bez obvyklé předehry a my dva mohli splynout v adrenalinem prosyceném vesmíru.. Nedokázal jsem se pořádně odpoutat od jejích rtů, nicméně musel jsem, abychom se vrátili do společnosti dřív, než si naší společné nepřítomnosti někdo všimne. Navzájem jsme si s Gabby pomohli s úpravou, abychom vypadali, pokud možno, co nejnormálněji, třebaže jsme oba byli ještě krapet červení a přespříliš vysmátí. Nakonec jsem opatrně vykoukl ze dveří, abych zjistil, jestli je čistý vzduch, načež jsem ještě rychle přešel k dalším dveřím a překontroloval chodbu. Pak ještě následoval menší pohled do zrcadla u umyvadel, kde jsem si neodpustil Gabby fascinovaně sledovat u nanášení rtěnky na její rty a ještě ji u toho krátce políbil a kousl na šíji a hned se s tlumeným smíchem zase odtáhl a znovu zkontroloval chodbu.. Opět jsem Gabby nabídl rámě a nasadil nenucený výraz, který jsem měl vyloženě pro společnost jako byla právě ta, do níž jsme se jako dva provinilci vraceli. Ihned jsem od nejbližšího číšníka z tácu vzal dvě sklenky a jednu podal Gabby - dobrý začátek pro tvorbu nevinného alibi. Pak jsem nás raději nasměroval ke stolu s občerstvením, abychom se mohli ještě poněkud "aklimatizovat" a přitom se tvářit, že opravdu jenom vybíráme jednohubky a zákusky.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Večírek pozvolna končí Překvapovala jsem i samu sebe, že jsem si něco takového dovolila. A samozřejmě jsem si i dle toho připadala neuvěřitelně nestydatě, ale ta touha a chtíč, to všechno ve spojitosti s Johnem, s jeho doteky a polibky bylo natolik silné a intenzivní, že jsem se prostě nechala unést. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro noc po úspěšném večírku, pátek 8. 8. Stejně jako Gabby, i já měl co dělat, abych se moc nesmál, i když mi to možná šlo o něco lépe, než jí. I tak jsem vnímal Gabby dlaň v té své, ale už mi to začínalo připadat celkem přirozené, ačkoliv uvidíme zítra, v ulicích města.. Máma s tátou se pak divili, kam jsme s Gabby zmizeli, což jsem uhrál na to, že bylo Gabby trochu nevolno a museli jsme na chvilku ven, na čerstvý vzduch. Samozřejmě, že mohli mít podezření, ale sázel jsem na to, že by tomu jednoduše nevěřili. Naše vysmáté tváře s trochou té červeně u Gabby pak nejspíš přikládali na vrub vypitému alkoholu.. Všeobecně se dnešní večer vydařil, hosté se pak loučili se spojenými výrazy v obličeji a se slovy uznání a chvály (i tak by samozřejmě neřekli nic jiného) a konečně jsme i my mohli vyrazit zpátky do hotelu. Pousmál jsem se a na chvíli se jen opřel o dveře, pozorujíc Gabbyno počínání. Na jakékoliv poznámky jsem však byl příliš unavený a tak jsem shodil sako a odešel jej přehodit přes opěradlo židle.. Po sprše už jsme oba leželi v posteli a ještě si užívali vzájemné blízkosti. "Souhlasím, že se to vydařilo a táta má být na co hrdý. Hmm, s těmi novináři.. Člověk si zvykne a taky se musí vědět, jak na ně.." což není těžké pro někoho, kdo psal do školních novin, dodal jsem v duchu pro sebe. "Ale ty jsi byla okouzlující, víš to? Všem ses líbila, mohli na tobě oči nechat, kdyby to bylo společensky přijatelné," řekl jsem jí pak s hrdostí, že je mojí partnerkou, mojí Gabby. Místo slov jsem ji však na chvíli pevněji objal a krátce políbil, moc dobře si vědom toho, že jsem už zase změnil téma, abych se vyhnul vlastním rozpakům. Gabbyno zamyšlení mě zaujalo. "Je pravda, že se skoro nehádají, ale nevím, trávím většinu času bez nich už od dětství, takže těžko říct. Ale všeobecně si myslím, že jsou jednoduše spokojení se svým rozhodnutím a taky mají spoustu společného, stejně jako věci, které mají jen s někým jiným. Jako třeba práce, nebo mámin dámský klub, nebo co to je.." rozhovořil jsem se pro změnu já, hladíc Gabby na zádech. Byl jsem sice unavený, ale spát se mi nechtělo. Tohle povídání mi přišlo prostě fajn.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Večerní rozhovor „Johne, uvádíš mě tím do značných rozpaků. Jsem ráda, že jsem se líbila hlavně tobě a že jsem to celkem zvládla bez nějakých společenských… chyb. A mimochodem, tobě to taky hodně slušelo. Už jsem ti říkala, jak moc se mi líbíš v obleku? Jsi pak ještě víc… mmm… vždyť víš,“ zčervenala jsem až po špičky uší a na chvíli se schovala do svých vlastních vlasů, aby mě případně neviděl, jak jsem rozpačitá a nervózní. „A ty jednohubky byly výborné a vlastně to všechno ostatní taky, i personál a tak. Všechno bylo naprosto dokonalé a jsem ráda, že byl spokojený i Raffael, a to měl z toho takový stres… ale Charlotte mu hodně pomáhá. Víš, tak trochu se stydím, že už mám delší dobu tendenci je brát skoro jako své vlastní rodiče. Jsou úplně úžasní, jak se baví se mnou a vidím na nich, že ani já jim nejsem lhostejná. Je to… stále je to takové nové, ale pořád fascinující…?“ vyhrkla jsem ze sebe nakonec bezděčně, jak už jsem měla ve zvyku, když jsem se Johnovi svěřovala, doufaje, že mu tím třeba neublížím. Pořád jsem nevěděla, jak to může vzít, protože to jsou především jeho rodiče… Ale sám mi říkal, ještě před restaurací, že je za to hodně rád, že si všichni rozumíme. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro v posteli, páteční noc 8. 8. ..a Gabby pro změnu zase utíkala od rozpaků tím, že je chtěla přivodit mně, čemuž jsem se pousmál a odhrnul jí ty náhle překážející vlasy z tváře. "Nenechal bych tě udělat nějaké fau pax, neboj. Kromě toho, můj oblek měl nejlepší kapesník v kapse.." dodal jsem provokativně, užívaje si pohledu na Gabbynu červenající se tvář. Ale pak už jsem přestal s provokací a poslouchal spád jejích slov. Divil jsem se, kde se v ní bere tolik energie na tak rychlé mluvení. "Myslím si, že jsou opravdu rádi, že jsi se mnou. Navíc, neznám jediný důvod, proč by tě neměli mít rádi. Jsi úžasná a dokážeš si podmanit každého.. Jako třeba mě," zakřenil jsem se na ni. Ale pak přišla zaludná otázka. Musel jsem se nad tím trochu zamyslet.. ale Gabby mi sebrala vítr z plachet svým polibkem, který jsem jí neváhal opětovat. Musel jsem si po něm dát chvilku na rozmyšlenou. "Gabby.. slíbili jsme si, že před sebou nebudeme mít tajnosti a.. Kromě toho, mám dojem, že už k sobě patříme a tak máš právo vědět všechno, co tě zajímá.. Rodičů jsem se nikdy neptal, proč jsem jedináček, ale dost možná to bude tím, že oba mají pořád spoustu práce, do toho musí hodně cestovat a ještě stíhat společenské akce. To se s jedním dítětem nějak dá, ale dvě děti se v tom všem chaosu už hlídají hůř.. Ale je to o rozhodnutí. Chtěl bych si vytvořit takové pracovní podmínky, abych nemusel být závislý na nějakém konkrétním místě či místech, ale mohl se víc věnovat.. budoucí rodině." Poněkud jsem se rozpovídal, hladíc u toho celou dobu na Gabby. Nepřemýšlel jsem nad tím, že bych měl nejspíš zkoprnět a začít panikařit, ale to byla asi práce té trochy alkoholu, že jsem byl pořád uvolněný.. "Podle mě je stejně lepší mít minimálně dvě děti, nemyslíš? Můžou si hrát a zároveň je to tak nějak.. výchovnější.." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Příjemné noční povídání Při zmínce o jeho kapesníku mě polilo horko snad po celém těle, neboť jsem si u toho zákonitě vzpomněla na to, jak jsme vyšli ven před restauraci, jak jsme se chvíli škádlili a nakonec jsme společně zmizeli na pánských toaletách, kde jsme se nechali úplně unést, abychom se oddali jeden druhému. Tlumeně jsem si odkašlala, jak jsem se snažila nemyslet na něco takového a zkrátka si vlastní myšlenky tak nějak urovnat, ale moc mi to nešlo. Zvláště pak s pohledem upřeným na Johnovu tvář, vnímajíc jeho dotek na tváři, jak mi upravoval rozpuštěné vlasy, do nichž jsem se snažila schovat se. A John mě nepřestával dostávat do rozpaků. Musela jsem se pobaveně usmát, ale ne jeho slovům, jako spíše tomu, že jsem se opět a zase ocitala ve značných rozpacích a nevěděla jsem, co mu mám na to vlastně říct. Ale pak jsme se dostali k velmi zajímavému tématu, které se zdálo být celkem vážné, ale my jsme se o tom dokázali bavit zcela lehce, což bylo překvapující vzhledem k tomu, že jsem snad i očekávala, že ho tím dostanu do rozpaků. Nebo mu způsobím infarkt a srdeční kolaps. Avšak pravděpodobně za to mohla ta kapka alkoholu, že to v něm nic nervózního a podobně nevyvolávalo, což bylo jedině dobře. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční večer Líbilo se mi, jak byla Gabby vnímavá a chápavá. Mnozí lidé by mohli (a také to dělali) odsoudit mé rodiče, že stavěli kariéru na první místo před rodinu, ale opak byl pravdou. Byl jsem jim vděčný za to, že jsem trávil své dětství skutečně s rodinou a ne s placeným člověkem na hlídání, což mohl říct málokdo z naší "společenské vrstvy". "Vlastně.. sice mě to možná párkrát napadlo, že by bylo hezké mít sourozence, ale na druhou stranu, dost jsme pobývali na Sicílii u tátovy rodiny, protože jeho bratr má dvě děti přibližně podobného věku jako jsem já, takže mi pak sourozenec nijak zvlášť nechyběl. Anebo mě máti brávala do takových těch nudných společenských sešlostí typu mámy na pokec u čaje a děti na hraní si s ostatními uprostřed místnosti. To bylo vážně peklo, ale máti mě uplácela, abych tam s ní šel, to si pamatuji. Tvrdila, že tam taky nechce, ale že se to prostě od nás očekává. Strašné.." postěžoval jsem si Gabby, dívajíc se jí do tváře i s malým pousmáním. "Ale teď mi stačí Gia na to.. provokování, jak říkáš.. a taky ty," zakřenil jsem se nakonec a přitáhl se k ní pro něžné políbení, abych si ji případně udobřil, že si z ní zase dělám legraci. Její další slova ohledně rodiny byla zcela logická s ohledem na to, co si všechno prožila a čím si prošla. Ne, nedokázal jsem si to představit a vážně jsem byl vděčný za svůj život a rodičům za to, že mi jej přichystaly takový, jaký ho mám. Jen jsem se na ni díval, jako kdybych jí chtěl dodat odvahu, aby na to špatné nemyslela. Souhlasil jsem s ní, že děti jsou zkrátka nová křehká generace, o kterou je třeba se starat všemi dostupnými prostředky a dát tomu jednoduše maximum, což zároveň znamenalo hodně velké rozhodnutí a zodpovědnost. Nicméně, Gabbyna otázka mě docela zaskočila, nebo spíše překvapila, že jsem prakticky trochu zrozpačitěl. "Já.. já nevím, nepřemýšlel jsem.. o tom.. nijak konkrétně.." podíval jsem se na ni nečekaně bezelstným pohledem a dopřál jsem si malou chvíli na vzpamatování se a rozmyšlení, přičemž jsem na chvíli zabloudil pohledem po pokoji. "Myslím, že manželství.. je to důležitý krok.. rozhodnutí.. prostě.." nadechl jsem se a vydechl, než jsem se pohledem vrátil ke Gabby. "Je to podle mě takové to završení vzájemného poznávání se a rozmýšlení se, jestli to bude fungovat.. je to ta fáze, kdy ti dojde, že prostě jeden patří k druhému tak neodmyslitelně, že pak už je svatba takovým tím.. úplným spojením a od té doby už jsou ti dva jedním.. to je na tom to nejlepší. Už to není o tom, co je dobré pro tebe, nebo co je dobré pro mě.. ale je to o tom, co je dobré pro.. nás. A vlastně ti dva, nebo-li dvě poloviny jednoho celku, pak už tvoří novou rodinu a je jen na nich, jak moc se ta rodina rozroste a tak.." rozpovídal jsem se nakonec, jak mi myšlenky zrovna křižovaly v hlavě, přičemž jsem je hned ventiloval Gabby. "Nicméně ohledně dětí jsem dost staromódní. Podle mě je lepší vybudovat dobré a pevné fungující základy a až pak do nich přivést děti, aby měly pořádnou podporu a cítily se bezpečně a spokojeně." Pohladil jsem Gabby opět jemně přes tvář a pousmál se na ni. "A smím znát vaše názory, slečno Hackett? Třeba.. jestli sis představovala.. tuhle vzdálenou budoucnost? A jak?" zeptal jsem se pak zvědavě, upřeně ji u toho pozorujíc, aby mi neunikla žádná emoce, ani jediný výraz její tváře při vyprávění.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Večerní povídání „Takže jsi vlastně, když se to tak řekne, o nic nepřišel, protože byť jsi jedináček, tak jsi vlastně i tak vyrůstal s vrstevníky a o nic tě vaši neochudili. A to tě vychovávali společně, bez toho, aniž by jsi měl chůvu. A to se klidně vsadím, že spoustu těch lidí ze smetánky to tak má. A ne že bych je odsuzovala, nebo tak něco, protože si dovedu představit, že to v některých případech, jako rodinách je ještě komplikovanější. A když už o tom tak mluvíme, co je pravdy na těch… domluvených sňatcích? Nebo to se vás netýká?“ Rozmluvila jsem se poněkud rychleji, jako kdyby se povolila stavidla a všechno se vyřítilo. Pravdou však bylo, že se mi o tom všem s Johnem povídalo velmi snadno, takže to bylo ještě jednodušší se tomu poddat a mluvit o všem, co mi běželo hlavou, ptát se co mě zajímá a naslouchat mu. Jen u té provokace jsem se na něj hraně ušklíbla, ale vzápětí se podobně jako on pobavila a opětovala mu něžné políbení, které jsem o něco prodloužila, protože jsem se nemohla nabažit jeho rtů. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pátek, 8. 8 Gabbyně nečekané otázce jsem se nejprve podivil, ale pak jsem přemýšlivě nakrčil čelo. "No.. já ani vlastně pořádně nevím. Je to hodně utajované téma a s lidmi je to tak nějak půl napůl. Jsou šťastlivci, co se jednoduše vezmou, protože se mají rádi.. a pak jsou ti, kterým je všechno jedno a rodiče je mezi sebou zasnoubí jen proto, že jsou z dobré rodiny a bude to vypadat dobře v rodokmenu, popřípadě obě rodiny něco získají, protože nikdy, opravdu nikdy to není takříkajíc zadarmo. Jde tam o vysokou ekonomickou politiku - práva, partnerství ve firmách, pozemky, majetky, akcie.. a samozřejmě dobré jméno a lepší společenský status. Bohužel to tak je.." snažil jsem se jí zodpovědět onu otázku tak, jak jsem to měl vypozorované a naposlouchané z onoho okolí.. Mohl jsem být jedině rád, že tátův původ tak trochu hatí moje vyhlídky coby "nejlepší partie" a tak máme víceméně pokoj. Nikomu se moc nechce mít v rodině Itala, co zbohatl vařením a sňatkem s Angličankou.. naštěstí.. Zasmál jsem se Gabbynu "hasiči", opravdu upřímně mě to pobavilo. Chtěl jsem ji popíchnout, že si mohla myslet na zmrzlináře a měla by celý život zmrzlinu zadarmo a s neomezeným přístupem.. ale byl jsem zticha a poslouchal, protože mi ani k té poznámce prostor nenechala - opět naštěstí. "..jako Johny Cash a.. zapomněl jsem její jméno.." utrousil jsem poznámku na ty partnery - zpěváky a pak se omluvně kousl do rtu, že jí skáču do řeči. "Nicméně, s tou svatbou mi to připomíná.. totiž.. už nějakou dobu přemýšlím nad tím, jestli jsi věřící, agnostik nebo ateista..? Působila jsi na mě v první chvíle jako holka z nedělní školy, ale jinak.. Táta je třeba katolík, zatímco máma a já jsme prakticky protestanti.. i když jen víceméně papírově.. Totiž.. když už jsme se bavili o té.. svatbě.. jak měla vypadat? A vážně.. věříš, že je něco.. něco víc, nějaká síla či energie, co je kolem a dává na nás pozor..?" zeptal jsem se tak trochu neohrabaně, jak jsem nevěděl, jak správně formulovat větu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pokračování... „Takže se to fakt děje? A to jsem si myslela, že už se to… vlastně tak nějak nedělá, nebo tak… Ehm… A tebe rodiče nikomu nezaslíbili?“ Zeptala jsem se nakonec s doširoka rozevřenýma očima. Samozřejmě jsem věděla, že tomu tak nebylo, protože bychom spolu pravděpodobně nebyli, ale stejně mi to nedalo se nezeptat. A možná jsem i chtěla slyšet, že jsem jediná, koho má a že je se mnou šťastný, neboť se to krásně poslouchalo a příjemně to zahřálo u srdce, nicméně jsem také tušila, že se o něčem takovém Johnovi nepovídá zrovna lehko, proto jsem se na něj usmívala a hladila po tváři. I kdyby mlčel, vyčetla bych to z jeho očí, že jsem pro něj opravdu důležitá a že jsem jediná. Mimoděk jsem si vzpomněla i na tu důvěrnou chvíli, kdy mi opravdu řekl při pohledu do očí, že je se mnou šťastný, přičemž jsem si ještě vzpomněla na ty italská slovíčka, která mi věnoval minulou noc… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro noc 8. 8. Gabbyna odpověď mne mimoděk pobavila, takže jsem se tiše uchechtl a přitáhl se k ní pro malý polibek. "Kdepak, tohle se děje hlavně mezi těmi opravdu mocnými a známými rodinami.. jako například Waldorfovi, Rothschildovi, nebo třeba.. Hiltonovi? Prostě ti opravdu "významní". Mámina rodina je z Británie, což nemá v Americe přílišnou váhu a do toho tu jde ještě o tátu, který je "jen" italským podnikatelem. Snad proto máme od té opravdu nejvyšší společnosti klid. Kromě toho, taky tam hraje podstatnou roli povaha lidí. Jsou tací, kteří touží jen po moci a pak jsou ti ostatní, kterým jde i o.. lásku.. Takže.. já se prosím hodlám zaslíbit sám, bez ničí dohazovačské pomoci," pousmál jsem se nakonec, snažíc se o to, aby nebylo moc vidět, jak jsem zrovna z téhle debaty poněkud nesvůj. Ale pomáhalo mi, že jsem měl Gabby takhle u sebe (a popravdě, byla to i ta trocha alkoholu v krvi) a zároveň jsem jí chtěl pokud možno ve všem vyhovět, což znamenalo i zodpovídání jejích všetečných dotazů. Téma, ke kterému jsme se dostali, mě u Gabby jednoduše hodně zajímalo. Ne, že bych přímo tomuhle přikládal kdovíjaký význam, ale už jen její slova mi mohla napovědět, do jaké míry o tom všem přemýšlí nebo tak podobně. Zajímalo mě to, její názor a byl jsem ochotný si o těchto věcech kdykoliv popovídat. Možná za to mohla i spousta kultur, které jsem mohl za svůj život poznat a které mě svým způsobem také ovlivňovaly, ale i tak jsem neměl v ničem ani za mák jasno. Krátce jsem se pousmál té její nelibosti ohledně křesťanů a jejich role v historii, s čímž jsem musel tak ze sedmdesáti procent souhlasit. "Nemyslím si, že je to špatně. Jak říká Dalajláma.. aspoň myslím.. nic není špatně nebo dobře, ale jsou jen následky rozhodnutí, které buď dopadnou dobře nebo špatně podle toho, z jaké strany se na ně zrovna díváme," usmál jsem se na ni a dovolil si ji pohladit po tváři. "Podle mě je nějaká náboženská příslušnost pouze otázkou kultury, ve které člověk zrovna žije. Ale víra jako taková a nějaký.. názor či vztah k tomu, v co věříme, to už je něco úplně jiného.. Ale stejně je občas vtipné pozorovat moji babičku na Sicílii, kdy se mě snaží přesvědčit, abych byl řádným katolíkem jako oni všichni, kdežto děda v Anglii zase lobbuje za protestanty.. a vzájemně pak na sebe hudrují, i když se prakticky viděli jen jednou.." zasmál jsem se nakonec, jak jsem si na to mimoděk vzpomněl.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Otázky a odpovědi Polibek, byť krátký, mě rozechvěl po celém těle, až jsem se ošila s dlaní na jeho tváři, po které jsem ho pohladila a sjela mu prsty až na zátylek, kde jsem mu krátce zajela do krátkých vlasů, které jsem mu opět prohrábla o něco déle, jak jsem si opět uvědomila, že je má ostříhané. Ještě pořád mě to fascinovalo dost na to, abych z něj nemohla spustit jak své oči, tak i své zkoumavé prsty. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro noc 8. 8. Najednou jsem znejistěl, jestli svá tichá slova Gabby myslela vážně, nebo si ze mě střílela. Tentokrát jsem to však nedokázal rozpoznat a popravdě, trochu mě bodlo vědomí, že o mě pochybuje. "Opravdu si myslíš, že mi jde jen o to si s tebou teď užít a pak si najít nějakou vhodnou snobku s vlivným otcem, po němž přeberu jeho práva a podniky? Pěkné.." řekl jsem nevěřícně s trochou ironie. Myslel jsem si, že po téhle stránce už mne Gabby zná, stejně jako to, že nestojím ani o tátův podnik, natož abych si pověsil na krk k tomu všemu ještě nějaký další. Navíc, s mou rodinou jsem na takové věci snad ani nemohl být ten kariérista, co jde jen po moci. Kariéristům neskáče potřeštěná Gia na záda.. a už vůbec bych přeci nebyl s Gabby, to musela přeci vědět i když se známe sotva měsíc.. "Křesťanství je nejvíc na očích, ale je to naprosto stejné i u anglikánů, islamistů, židů.. Jde o to, že všechno to je o lidech. Máš lidi, co jim jde o moc a tak si pod zástěrkou nějakých hodností v daném náboženství hrají svou hru o moc a tím nejvíc ovlivňují i náš pohled na ně jako celek.. a pak máš obyčejné lidi, kteří zase utvářejí to dobré v daném náboženství, což zase ale není vůbec vidět. Skvělý příklad je, když už jsme u křesťanů, třeba takový papež Alexandr VI., jinak známý jako Rodrigo Borgia. To byl bezohledný mocnář, co se dostal k moci podvody a vraždami.. A pak máš na druhé straně třeba.. Františka z Assisi, který byl nejdřív bohatý floutek a zhýralec, co pak zahodil všechno to bohatství a moc a prostě šel pomáhat lidem, bos a v otrhaném oblečení.. Vždycky jsou to dvě dimenze.." snažil jsem se Gabby vysvětlit, jak jsem myslel ten dvojí pohled. Chvíli jsem pak o Gabbyných slovech uvažoval, než jsem se zamyšleně nakrčeným čelem zkusil odpovědět. "Víra.. může být podle mého v cokoliv.. všeobecně je to v něco, co není hmatatelné, ale ty prostě předpokládáš, že to nějak zlepší život. Chci říct.. Že člověk takzvaně věří sám v sebe vlastně znamená, že věří ve své schopnosti, že jsou natolik důvěryhodné, že mu pomůžou v jakkoliv složitých situacích. A pak jsou lidi, kteří nevěří v pomoc od svých schopností a tak se spoléhají na pomoc odjinud.. dejme tomu od Boha.. Ale abych vysvětlil ten původní názor, že víra a náboženství jsou úplně něco jiného.. Podle mě je náboženství jen jakýsi nalinkovaný a předem sestavený návod či průvodce, jak by člověk mohl k víře tak nějak dojít.. V každé zemi je to jiné. V Číně věří v pomoc předků a součástí toho jsou obřady s čajem, zvonky a vonnými tyčkami. V Evropě se zase každý křižuje, modlí se předem sestavené texty a tak.. v budhismu se zase medituje, odříkávají se mantry a tak.. prostě.. všechno je jen způsob, kdežto víra je už výsledek.. Nebo tak nějak.." povzdychl jsem si, jak jsem tak trochu zmateně nevěděl, jestli už to není na Gabby moc a jestli ještě stíhá moje myšlenkové pochody.. Trochu jsem se zavrtěl pro lepší pozici a když se i Gabby uvelebila, zase jsem jí položil ruku na záda. "Jo, v naší rodině je veselo.. Ale všichni své názory tolerujeme a je to fajn, i když občas se sem tam popichujeme.." Mimoděk mne napadlo, jaké to asi bude, až Gabby pozná i zbytek mé rodiny jak na Jihu, tak na Severu Evropy.. |
| |
| Johnova menší přednáška Znervózněla jsem. Opravdu hodně, když jsem se setkala s jeho pohledem a já v tu chvíli nevěděla, co přesně říct. Jasně, že jsem si o Johnovi nemyslela, že by byl schopen si se mnou jen užít a pak se oženit s nějakou vlivnou snobkou, protože to na jeho charakter i povahu vůbec nesedělo. Sama jsem nevěděla, proč přesně jsem tu svou předchozí otázkou vlastně položila, vypadlo to ze mne naprosto bezprostředně a neplánovaně, a už vůbec jsem tím nechtěla něco naznačit. Snad to mělo být jen ujištění, nebo touha slyšet, že já jsem pro něj jediná, že i kdyby si jeho rodiče přáli, byť by to byl nesmyl, aby něco takového udělali, tak by si nějakou snobku nevzal. A prostě by zůstal se mnou, protože… to já jsem jeho osudová láska. Zčervenala jsem a zalapala po dechu, když si uvědomila, kam směřují moje myšlenky. Doslova jsem cítila, jak mi hoří tváře a že se chvíli nedokážu ani nadechnout. Nakonec se mi podařilo uklidnit s vědomím, že John skutečně neumí číst myšlenky, byť jeho pohled byl v některých chvílích tak pronikavý, až měl člověk pocit, že mu skutečně vidí až do žaludku. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční noc 8. 8. Cítil jsem měnící se atmosféru mezi námi, ačkoliv jsem pořádně nechápal, co se vlastně děje. Hleděl jsem Gabby do tváře a snažil se odhadnout, na co asi myslí - samozřejmě opět bez úspěchu. Až pak, když po (pro mě) nekonečně dlouhé době promluvila, imaginárně jsem si vlepil facku. No jistě, pitomče, vždyť už jsem si říkal, že na tomhle musím zapracovat. Gabby to potřebuje slyšet, jakkoliv mi to přijde nepochopitelné, když je to přeci jasné. Vždyť se snažím..? Možná ještě trochu zmateně, ale přesto se znatelným pousmáním jsem se podíval na Gabby a odhrnul jí opět nějaký vlásek z tváře. "Nejde mi ani jen tak o nějakou.. lásku. Jde mi o tebe, víš?" konstatoval jsem s uculením, s nímž jsem si dovolil upřesnit Gabbyna slova. Bylo mi pořád nevlastní říkat něco víc, nějaká vyznání, po nichž Gabby nejspíš toužila, nicméně chtěl jsem se k tomu dopracovat, jenže na mě to bylo ještě příliš brzy.. "Nikdo po tobě přeci nechce, aby ses rozhodovala teď hned.. podle mě to nemusíš dělat vůbec. Já sám taky nevím a prostě o tom jen přemýšlím a nechávám to na sebe prostě působit. Jakože.. ano, na internátu jsme museli všichni povinně chodit v neděli do kostela poslouchat pastorovo povídání, ale to neznamená, že se vším souhlasím. Líbí se mi i jiné vlivy. Od každého něco.. Podle mě by si každý měl spíš najít a případně poskládat jednoduše to, co mu vyhovuje a co je mu nejbližší i v pochopení. Takže.. s tím tvým nápadem úplně souhlasím." Nebylo to nic natolik podstatného, nějaká náboženská příslušnost, jako to, že jsme prostě s Gabby spolu a je nám dobře. Kromě toho to vypadalo, že máme opravdu podobný názor i na tohle, což se mi nesmírně zamlouvalo. Gabby mě pak sama překvapí s tím, že by opravdu chtěla sama od sebe umět italsky. Samozřejmě mi to lichotilo, stejně jako zjištění, že by chtěla poznat i zbytek mé rodiny a hlavně Giu, která mi z nich všech byla úplně nejblíž. Možná jsem se culil jako pitomec, ale to mi bylo upřímně jedno. Opětoval jsem Gabby procítěný polibek a objímající rukou si ji přitáhl na tu chvíli blíž. "..je pravda, že by asi nebylo vhodné přijet do Itálie a znát jen Ti voglio, ačkoliv jinak je to nadmíru užitečná fráze.." zakřenil jsem se a ještě si ukradl malý polibek. "Jen jsem ještě nikoho neučil italsky, tak nevím, jestli budu dobrý učitel.." dodal jsem pak tiše s jistou dávkou nejistoty. Na druhou stranu, italština byl neskutečně jednoduchý jazyk.. alespoň oproti němčině či francouzštině. "Ale.. říkala jsi, že umíš španělsky, že ano? Je to hodně podobný jazyk, i když to bude asi ta nejvíc matoucí věc, protože to bude podobné a přesto dost jiné.." vzpomněl jsem si ještě na jeden z našich rozhovorů.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Lekce cizího jazyka? Něžně jsem se na něj pousmála, když mi odhrnul pramen vlasů z tváře, dívala jsem se mu přitom do očí a kousala se do spodního rtu, když jsem si uvědomila, že jsem asi dala najevo něco, co jsem možná měla raději ututlat… Zase jsem se obávala, že jsem něco přehnala, ale nakonec jsem se opět pousmála, protože to nevypadalo, že by měl mít John infarkt. Naopak vypadal šťastně a spokojeně a tím pádem jsem se cítila naprosto stejně, ještě k tomu po těch jeho slovech. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční noc, 8. 8. Bavil jsem se nad tím, jak Gabby neustále přitahovaly moje zkrácené vlasy. Chápal jsem ji, protože to byl pro ni nejspíš velký nezvyk. Vždyť mě znala prakticky jen s přerostlými vlasy a tohle pro ni byla nevídaná novinka.. a navíc její prsty ve vlasech mi byly neuvěřitelně příjemné. Klidně bych tak vydržel celé hodiny bez pohnutí, jen aby nepřestávala.. Připomněla mi tak i ten cestovatelský deník, který jsem upřímně naprosto vypustil z hlavy. Vím, že mě to tehdy dost překvapilo a vyděsilo zároveň, ale taky jsem věděl, že teď už jsem zase o kousek jinde a jsem na to mnohem více připravený, než předtím. "Tak to bychom zítra mohli vyrazit do ulic a vyhlásit pátrání po nějakém pěkném deníku..?" navrhl jsem nakonec. "Mohli bychom rovnou začít Prahou coby první opravdovou cestou jako.. jako pár.. ehm, co bys ještě chtěla vidět? Napadlo mě zajít třeba na tu jejich rozhlednu..?" změnil jsem trochu zbaběle téma, což spíš bylo takové dorovnání té hladiny mé "přeměny", kdy už toho i při všem mém snažení bylo trochu moc. Dnes už jsem toho zvládl dostatek na to, abych si mohl na chvíli oddychnout a uchlácholit své staré já, které z toho celodenního cvičení bylo lehce vyčerpané a potřebovalo zbaběle utéct.. Pak už jsem se jen vědoucně zasmál pro změnu Gabbynu počínání, které se krapet minulo účinkem. Jen jsem nad tím pobaveně zakroutil hlavou a raději to nechal být. To už se mi dostalo dalšího poznání - že si na Gabby s Ethanem budu muset dávat pozor, až zase budou pohromadě. "Hmm.. to zní jako plán.. Ale nezapomínej, že pro mě bude snazší naučit se španělsky coby cizímu jazyku, protože italština je moje druhá mateřština.. spíš budeš trochu popletená ty z té podobnosti obou jazyků, ale.." zarazil jsem se a uchechtl se teď pro změnu já, oběma rukama jsem ji pevně objal, aby se mi nemohla vykroutit a přetočil jsem se s ní tak, že jsem teď byl nahoře já ".. můžeme to občas trénovat i nonverbálně..?" zakřenil jsem se uličnicky a kousl ji do rtu. Měl jsem trochu hravou a v podstatě i mazlící, ale na nic víc už jsem se dnes po tom dlouhém stresujícím dni necítil. Ještě jsem Gabby věnoval něžný polibek a pak jsem se posunul trochu níž a ke straně, abych si pro změnu mohl položit hlavu na ni, někam mezi hrudí a bříškem, aby jí to nebylo nepříjemné. "Víš, vlastně se docela těším, až se zase vrátíme k Yellowstone a taky až zase uvidíme Ethana. Je to fajn chlápek. Jen.. trochu se obávám reakce okolí. Osobně mi to je jedno, ale nechci, aby byli zlí na tebe.." svěřil jsem se pak zase trochu vážně. Tohle téma, či jakási nervozita z toho, že jsem to neměl pod kontrolou, mi bude ještě dlouho svírat žaludek, dokud tam prostě nepojedeme a nezjistíme, jaké to opravdu bude.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plánování „Vážně bychom si mohli koupit deník už teď? To by bylo totiž moc skvělé! A taky máme spoustu fotek, co bychom tam pak mohli dát,“ trochu jsem se rozvášnila, na něj hledíc a s jiskřičkami v očích, neboť jsem to nejspíše ani nečekala, že by s tím tak rychle souhlasil. Přála jsem si to, samozřejmě, ale nechtěla jsem, aby si John připadal jako zahnaný do kouta. Zkrátka, aby to vzešlo tak nějak samo a neplánovaně s tím, že mu to nebude vadit. Nakonec jsem se pousmála, poznávaje, že opět rychle mění téma, což bylo pro mě znamením, že bych o deníku asi neměla dál moc mluvit. V duchu jsem se nad tím uchechtla, ale navenek jsem si udržovala úsměv. „Ano, na rozhlednu a pak ještě do toho nějakého muzea, tam by se mi taky líbilo. Pamatuješ na to v Yellowstone? Tam to přece bylo suprové,“ souhlasila jsem, horlivě přikyvujíc hlavou a úsměv se mi o něco rozšířil. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek v noci 8. 8. "Když nějaký pěkný seženeme, tak proč ne? Můžeme se zítra vydat do nějakého knihkupectví, tam by mohli mít i deníky, alespoň tuším.." navrhl jsem ještě nadto a pak přikývl na ty fotky. Uměl jsem si to dobře představit, jak tam nalepíme ty malé fotky, momentky nejdřív z Yellowstone a pak další a další a k tomu doplníme text, postřehy.. Vlastně to byl skvělý nápad, který jsem dokázal bohužel docenit až teď. Nicméně, Gabbyna vzpomínka na Yellowstoneské muzeum mi vykouzlila pobavený úsměv na tváři. "Ta vzpomínka mi utkvěla hluboko v paměti, velmi detailně," vzpomněl jsem si jak na indiánské týpí, tak i na moje rychlé výmysly ohledně vycpaných zvířat a koní a v neposlední řadě i na tehdejší Gabbynu nevolnost, z níž jsem byl celkem dost nesvůj. Ale teď už to bylo dobré, věděli jsme, co to je a snažili se, aby se Gabby cítila lépe. Oplatil jsem Gabby přimhouřený pohled, když o mých slovech evidentně pochybovala. Nutilo mě to tak trochu zapochybovat i nad sebou, ale to byla budoucnost, kterou jsem se v tuto chvíli nehodlal nějak "stresovat". Napadlo mě, že by nebylo od věci pak udělat něco jako italsko-španělský slovník jen čistě pro naše účely. Gabby by mě učila španělsky a já bych ji to samé zároveň učil italsky. To by mohlo fungovat.. Pak jsem jen se zaujetím poslouchal její uklidňující hlas, když mluvila o Ethanovi a pak i o zbylých obyvatelích Twin Falls. "Máš pravdu.. nevím, proč to pořád tak řeším, promiň, už musím být otravný. Je to prostě jen divný pocit spojený s poslední vzpomínkou na ně.. na ten bar a co všechno tam říkali. Já vím, že to byl jen takový postoj, ale.. stejně se mi to nějak vrylo do paměti.. asi tou ranou do obličeje," zakřenil jsem se, ačkoliv to byl spíš takový hodně suchý vtípek na mou adresu. "Ale máš pravdu, opravdu. Měli by respektovat, že ses rozhodla odejít a.. být se mnou. A víš ty co? Mohli bychom zavolat Ethanovi a říct mu o tom koncertu. Třeba by se tam taky rád zajel podívat.. za kulturou.. i s Elis..?" dodal jsem pak v trochu optimističtějším duchu. Užíval jsem si její doteky, prsty ve vlasech a sám, tak nějak ji částečně objímajíc, jsem ji hladil, kam jsem dosáhl. Bylo to příjemné, více než to. Pravdou bylo, že jsem z toho byl v takovém útlumu, že jsem neměl daleko k usnutí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plány „Omlouvám se, Johne, takhle jsem to vůbec nemyslela. Jsem ráda, že se mi svěřuješ, a chtěla jsem ti dát najevo, že stojím za tebou a že ty jsi pro mě opravdu důležitý, že mě prostě ti lidi z Twins Falls vůbec nezajímají… Pochopitelně mám taky tak trochu starosti, ale myslím si, že to bude všechno v pořádku, a když se nám nebude chtít nebo se nebudeme cítit, tak můžeme kdykoliv odjet,“ snažila jsem se to ještě vysvětlit, protože jsem měla pocit, že si John myslí, že se mi nemůže svěřit s tím, že má starosti a že mu to tak nějak pořád leží v hlavě. Chtěla jsem mu dát najevo, že s ním soucítím, že ho chápu a že mu budu po celou dobu oporou stejně jako on mně. Ještě jsem se na něj pousmála, protože jsem začala myslet i na ten náš společný deník, mimoděk mi na mysl vytanuly vzpomínky na týpí, přičemž jsem se výmluvně začervenala. Pohladila jsem jej po tváři, zajela mu krátce do vlasů a ještě se nahnula pro procítěný polibek. Nechtěla jsem myslet na to, jak mu v baru dali ránu, vyvolávalo to ve mně nepěkné pocity a měla jsem tendenci mu zase kontrolovat žebra i tvář, jestli se všechno zahojilo dobře. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční noc a pak sobotní ráno 9. 8. Zavrtěl jsem trochu hlavou, aby se mi neomlouvala, ale mlčel jsem. Líbilo se mi poslouchat tep jejího srdce, vnímat rozezvučenou bránici, když mluvila.. bylo to příjemné a také uklidňující, stejně jako to vískání ve vlasech.. A navíc se Gabby líbil i můj nápad pozvat na koncert i Ethana s Elis, na kterou jsem začínal být stále zvědavější. Chtěl jsem poznat ženu, která natolik učarovala Ethanovi, že si ji vzal a čekají přírůstek.. Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, ale v tu samou chvíli jsem přes utlumené zívnutí rázem zapomněl, co za otázku jsem chtěl vlastně položit. Její slova už jsem tak moc nevnímal, jen jsem si říkal, že si ze mě zase dělá legraci a tak jsem jen tak nějak neutrálně při tom zívání přitakal mnohomluvným "mhmm.. dobrou noc" a trochu se uvelebil, nepouštěje ji z náručí. Nakonec jsme oba s Gabby celkem rychle vytuhli v objetí a s poněkud obrácenou pozicí, než tomu bývalo zvykem.. Bylo jedno, v kolik vstaneme. Měli jsme po včerejšku právo vyspávat a jistě i máma to tak udělala. To jen aktivní otec určitě vstal se slepicemi a utíkal do restaurace. Když jsme se tedy do sytosti vyspali, dali jsme si s máti snídani a při celkově příjemném dopoledni jsme si naplánovali předběžně, kam vyrazíme. Navrhl jsem muzeum čokolády, které mě opravdu hodně zajímalo a nemohl jsem se téměř dočkat. Když jsme se už doopravdy dostali z hotelu a vyrazili do ulic, já s dvěma ženami po boku. První kroky tedy vedly do onoho muzea s čokoládou. "Tak tohle je splněný sen, vážené dámy. Dáme si nejdříve něco, nebo až po prohlídce?.." Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Výletování a následné rozloučení s Prahou Usnula jsem strašně rychle, že jsem Johnovi nestihla popřát ani dobrou noc, za což jsem se mu stejně ráno dodatečně omlouvala, než jsme se konečně vydali do pražských ulic. Johnův táta zmizel již brzy ráno do restaurace, čemuž se nešlo divit, zřejmě byl ve svém živlu a tak jsme se procházeli s Charlotte, se kterou jsem se dala do řeči už při snídani, a opět jsme to byly převážně my dvě, které jsme rozproudili konverzaci. Na Johna jsem se však pokaždé hřejivě usmívala a pod stolem ho pohladila nenápadně po dlani, kterou jsem klidně přivítala na noze, pokud chtěl. Bylo mi hrozně dobře, ale bylo pravdou, že jsem se moc těšila na to, až zamíříme na všechny místa, co jsme ještě měli v plánu. A v paměti jsem měla ještě ten náš společný deník, který jsme si chtěli někde vybrat a koupit, abychom s naším plánem mohli začít co nejdříve. |
| |
| soukromá zpráva od Raffael & Charlotte Mariano pro Praha 9.8., sobotní vycházka za kulturou města Všichni naši známí vědí, že Raffaelovi se den po otevření restaurace rozhodně nedovolají a tak své poklony a gratulace skládají mně. Tentokrát se mi rozdrnčel telefon, když jsme s Johnem a Gabby vybírali po prohlídce zajímavé příchuti čokolád, abychom si z Prahy odvezli i chutný suvenýr. Omluvila jsem se a poodešla, abych mohla hovor vzít. Byla to, již zcela tradičně, má přítelkyně z Londýna, Grace Hackett.. "Děkuji, velice ráda mu to vyřídím, je zase v restauraci a v tuto chvíli nemá na nic jiného čas, však ho znáš... Ano, s tím souhlasím, opravdu jim to spolu velmi sluší, zrovna-.. prosím?.. Ale ne, Gabby není z New Yorku. Poznali se s Johnem někde.. u Yellowstone? už si přesně nev-.. Ne, neznám, tohle je totiž velmi citlivé téma, Grace.. Jak tě to napadlo? Kdepak, Gabby je úžasná a máme ji s Raffim oba velmi rádi. A je mi upřímně jedno, že neznáme její rodinu, důležité je, že známe Gabby a vím, že pro Johna je to nejlepší, co mohl potkat.. Ano, sama nám to řekla.. Grace, Grace, zadrž. Proč tě to tak moc zajímá? Kromě toho, je to Johnovo rozhodnutí a já jej v tom plně podporuji.. Prosím? Tak rychle?.. Ach tak, v tom případě Brianovi vyřiď naše pozdravy, ano?.. Zajisté, samozřejmě ráda vyřídím. Měj se krásně, Grace.." Vydechla jsem, schovala mobil a ještě chvíli jsem s přemýšlením zpovzdálí sledovala usmívající se dvojici. V hlavě mi vířila spousta otázek a nesrovnalostí, ale bylo lepší to pro tentokrát nechat uležet a promluvit si o tom později s Johnem.. "Pozdravuje Grace s Brianem, Johne. Prý ti gratulují k okouzlující partnerce," usmála jsem se na Gabby, ačkoliv jsem ještě stále slyšela ty podivné otázky od Gabbyných jmenovců. John je můj syn, tak by jim mohlo být jedno, jakou partnerku si vybral.. "Tak co jste vybrali..?" |
| |
| ~III. KAPITOLA~ Podzim v New Yorku …Léto pozvolna končí a přichází podzim. Vysoká škola otevřela své dveře, v klubu se zanedlouho ukáže nová zpěvačka a mimo jiné se blíží i podzimní koncert, kde se určitě objeví i staří přátelé. Stane se však i něco, co poklidný život ve velkoměstě obrátí vzhůru nohama, neboť se ukáže pravá tvář rodiny… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 18. 9., čtvrteční brzké ráno Probudil jsem se jako když někdo zapne spínač. Opatrně, abych Gabby nebudil, jsem se vysoukal z postele a bos, jen ve svých pohodlných bavlněných kalhotách na spaní, jsem potichu odešel do kuchyně. Chtěl jsem stihnout přichystat snídani, než se Gabby vzbudí a tak jsem se snažil tak rychle, jak jen jsem dokázal. Nevěděl jsem, na co by Gabby mohla mít chuť, tak jsem dal do toustovače první tousty a zatímco se pekly, vytáhl jsem z lednice ovoce, když v tom mě napadlo, že bych na to mohl dát čokoládu. Tak jsem ještě honem dal hřát čokoládu, mezitímco jsem dal to toustovače další dva plátky a na ty první dva teplé jsem položil k menšímu zapečení plátek sýra s trochou bazalky.. Za chvíli jsem měl na tácu připravenou snídani a malý ovocný dezert - v čokoládě máčené ovoce, dvě sklenice s pomerančovým džusem a pro Gabby nezbytnou kávu s mým pokusem o našlehanou pěnu z mléka, ale nevypadalo to tak, jak jsem si představoval, takže jsem se na to ksichtil a doufal, že to nebude Gabby vadit. S tím vším jsem se pak vydal zpátky do ložnice, abych mohl Gabby popřát dobré ráno a užít si s ní dnešní snídani v posteli.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snídaně do postele Spala jsem, jako kdybych byla v kómatu, neboť mě neprobudilo vůbec nic. A to ani to, když John vstával a následně se vracel zpátky, aby mě v posteli probudil s připravenou snídaní. Až po chvilce jsem nakrčila nos a obočí, přičemž se mi na čele vytvořilo pár zanedbatelných vrásek a vzápětí jsem se zhluboka nadechla, protože mě do nosu uhodila citrusová vůně společně s kávou a čokoládou, což bylo opravdu příjemné, zvláště takhle po ránu. Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny, ale můj ještě napůl spící mozek vydedukoval, že je to zřejmě jen sen a mé vlastní smysly zkrátka ještě blázní. Ale když jsem pak ucítila na sobě dotek, tak jsem se s protaženýma rukama vzhůru protáhla a otevřela jsem konečně oči, abych se podívala, co se děje. Upřela jsem pohled na Johnovu tvář, která byla téměř blízko, ale jakmile jsem se pousmála, sklouzla jsem pohledem níž, všimla jsem si, že ta vůně se mi ale vůbec nezdála, že to bylo opravdu skutečné. „Johne,“ vydechla jsem užasle a věnovala mu odzbrojující úsměv, najednou si uvědomujíc, co je dneska vlastně za den. Trochu ve mně neznatelně hrklo, protože to znamenalo, že už jsme spolu dva měsíce… Dva měsíce, a mně to přijde téměř jako dva roky, což bylo asi i tím, že jsem si na život ve velkoměstě celkem rychle zvykala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční ráno 18. 9. Ranní úsměv od Gabby byl zkrátka k nezaplacení, stejně jako ten její pohled, když zjistila, že dnes máme piknik na posteli. Zvykli jsme si na sebe velmi snadno, dokonce jsem si už ani nevybavoval, jaké to tu bylo bez ní, třebaže se samotný byt nijak výrazně nezměnil (samozřejmě na pár drobností). "Jo, pan úžasný, moje tajná identita," hodil jsem jen tak, aby se neřeklo, poznámku s mírným zaksichtěním, ale pak jsem se sklonil blíže ke Gabby, když jsem viděl, k čemu se chystá i ona sama a opětoval jí první ranní polibek, při němž jsem si neodpustil ji jemně pohladit po tváři a srovnat jí vlasy za ucho. Vůbec mi u toho nedošlo, že právě ten polibek jí prozradí, že jsem v kuchyni neodolal a mlsně jsem si uzmul pár jahod. Teprve když si vzala kávu do rukou, uvelebil jsem se i já, s jednou nohou pokrčenou do polovičního tureckého sedu, druhou volně spuštěnou z postele. Sledoval jsem, jak se na tu kávu bude tvářit, protože i za celou tu dobu, co tu ten kávovar je, tak je spíše v jejích rukách, než v mých a tak nevím, jestli jsem to udělal podle její chuti. Nicméně mě pobavila ta pěna na špičce jejího nosu. S uculením jsem se k ní naklonil blíž a na tu špičku nosu jsem ji políbil a zbavil ji tak pěny. Hned na to jsem si ještě ukradl jeden polibek z jejích rtů a zase jsem se odtáhl, abych jí nepřekážel při snídani. "Tak to jsem rád, že ti chutná, nebo alespoň statečně předstíráš, že je to k pití, abys mi udělala radost, za což ti v každém případě děkuji," zakřenil jsem se a tentokrát jsem upil džusu. "Co bys řekla na to, že bychom dnes zůstali v pyžamu a celý den se váleli na pohovce u nějakého filmu? Poslední dobou se válíme spíš ve skriptech a popravdě si myslím, že jeden den bez učení nám vyloženě prospěje.." dodal jsem s otázkou v očích, doufaje, že se Gabby můj nápad bude zamlouvat. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snídaně těch nejlepších :D Při polibku jsem poznala jahodovou příchuť a tak mi bylo jasné, že si těch pár jahod John určitě uzmul, ale nijak jsem to neřešila, protože mi to nevadilo. Ostatně nebyl k tomu žádný důvod a krom toho, bylo to příjemně osvěžující, když jeho polibky chutnaly po mých oblíbených jahodách. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro snídaně, 18.9. "Přiznám se, že mě to snídání tady takhle baví. Je to jako takový piknik, akorát se nemusíme převlékat.." uculil jsem se. Navíc, samotná příprava snídaně byla celkem rychlá záležitost, která mě i bavila, zvlášť s představou, jak se na to asi bude Gabby tvářit. "Ale zase si na to moc nezvykej, to by pak už nebylo ono, kdybys tenhle servis měla každé ráno," dodal jsem jen tak mimochodem, aby se jí to nelíbilo až přespříliš. Věděl jsem, že bych pro ni udělal první poslední, ale to zároveň zahrnovalo i občasné "ne", aby to pro ni do budoucna bylo lepší a lepší. Stejně tak bylo na čase si na chvíli dopřát oddych od univerzity i práce a místo toho si udělat vyloženě den jen sami pro sebe. Filmy byly něco, co nás mohlo dokonale přivést na jiné myšlenky, což bylo žádoucí. Sledoval jsem Gabbyn výraz a i když zprvu přišlo nadšení, hned vzápětí se nějak zarazila, což jsem zpočátku vůbec nechápal. Až ta její následná slova mi prozradila, co se děje. Mimoděk jsem se zase uculil a zavrtěl nevěřícně hlavou. "Oproti tobě jsem byl na škole učiněný flákač.." pronesl jsem z legrace a upil džus. Samozřejmě, že jsem dnes neměl v plánu pustit Gabby ke skriptům ani na vzdálenost dvou metrů. Ukousl jsem si toustu a sledoval u toho její přemýšlivý a nejistý výraz, s nímž si tak cuchala vlasy. Jen jsem nečekal, že bych v ní snad mohl vyvolat výčitky svědomí. Překvapilo mě to, že jsem se hned tak nevzmohl na protest, přičemž mi bránila i plná pusa toustu se sýrem a bazalkou. Alespoň jsem viděl, jak se chce ke mně přiblížit, tak jsem se jednou rukou opřel, čímž jsem se k ní nahnul a ona se mohla přisunout blíž a opřít se.. "Nepovídej hlouposti. Rád s tebou trávím čas i nad učením, i když jsem na počty doslova příšerný, takže tam ti nepomohu. Ale pro dnešek bychom na školu nemuseli myslet vůbec. Dnes si tě chci uzurpovat celou jenom pro sebe." Podíval jsem se u toho na Gabby, v očích maje napsáno, jak moc si chci s ní užít jen takové to obyčejné lenošení, prostě výjimečný den, kterým dnešek rozhodně byl. Alespoň pro mě.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Šprti vládnou světu Začala jsem se mírně červenat, protože jsem se mimoděk přistihla přitom, jak si Johna dlouze prohlížím. Moc mu to v těch pyžamových kalhotách slušelo, zvláště když byl jenom v nich a jeho horní polovina těla byla obnažená a konkrétně v těch místech jsem měla upřený zbožňující pohled. Téměř mi u toho vyschlo v krku, a když pak znovu promluvil, tak jsem si odkašlala a rychle se nahnula pro sklenici džusu, kterého jsem se s chutí napila a oblízla vlhké rty. Tentokrát už jsem mu byla schopná opětovat pohled upřímně do očí, aniž bych se zadrhávala a musela se ovládat. Tedy, samozřejmě, že jsem si ho chtěla prohlížet celého, ale nechtěla jsem působit jako nestyda. Jako kdybys nedokázala myslet na nic jiného, Gabby, napomínala jsem se v duchu a zaplašila necudné myšlenky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro snídaně a dál, čtvrtek 18. 9. "Jak říkáš, byla to záliba, tak to šlo samo. Ale ekonomika.. na střední to pro mě byl předmět, který byl pro mě až na posledním místě v žebříčku oblíbenosti i potřebnosti. Vážně, obdivuji tě, že to zvládáš a ještě navíc tě to baví," svěřil jsem se jí se svými pocity ohledně jejího univerzitního života. Bylo to určitě dobré rozhodnutí a navíc jsem si tehdy vyzkoušel, jaký je to pocit opravdu podmáznout vedení školy, aby akceptovali jednu zpozdilou přihlášku. To mi pak Gabby mohla klidně říkat, že jsem mafián, ale ještě teď jsem se v duchu smál tomu, jak se přitom ti lidé chovali.. Věřil jsem, že i Gabby je s tím rozhodnutím spokojená, rozhodně tak alespoň vypadala, ačkoliv se trochu zklidnila, alespoň doma. Už nebyla tak extrémně hyperaktivní, ale "jen" hodně aktivní. Kromě toho, líbilo se mi, jak se sžila s New Yorkem. Ale ještě tomu něco chybělo, něco malého, ale důležitého.. něco, co jsem pro ni chystal téměř jako Den nezávislosti.. "Moment, přesně tohle mám v plánu já.. a já si o to řekl první!" zakřenil jsem se a sklonil se k ní s touhou ji políbit, ale namísto toho jsem ucítil její dech, jak se mi otřel o kůži na krku, takže jsem mimoděk hlavu naklonil, aby měla dostatek prostoru. A ani jsem se nenadál a měl jsem kus toustu pryč. "Potvoro.." utrousil jsem, ovšem s nezadržitelným cukáním koutků.. Jakmile jme měli oba dostatečně plný žaludek, odsunul jsem čistě pro jistotu tác a pak jsem aktivně Gabby objal jednou rukou a vzal pod koleny druhou, abych si ji mohl přitáhnout na klín a hned na to vzít lépe do náruče a i s ní vstát z postele. "Když už budeme dnes lenošit, musíme to vzít poctivě, takže žádné chození.. akorát možná.. vezmeš tu misku s ovocem, prosím?" Pak jsem jednoduše vyrazil i s Gabby do obýváku, kde jsem ji posadil na pohovku a rozložil deku, která byla právě pro tyto účely položená na mém houpacím křesle. "Tak, Bond girl, na co se dnes budeme dívat?" natáhl jsem se ještě pro ovladač a pak jsem se zavrtal pod deku k ní. Měl jsem spoustu filmů nahraných na externím disku, který byl napojený na obrazovku, takže jsem jen zmáčknul tlačítku na ovladači a obraz se na stěně po kolejnici odsunul, aby odkryl obrazovku, kde už nabíhal seznam filmů, co byly na disku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dva lenoši Usmála jsem se na něj a přikývla, že mu rozumím. „No když si to tak vezmeš, tak tu lze vidět, že i když jsme si podobní, tak máme i něco, čím se doplňujeme. Ty jsi historik a spisovatel a já se ti mohu starat o finance. Třeba bych nakonec mohla být tvoje finanční poradkyně, hm? Líbila bych se ti v kostýmku s podpatky?“ Vzala jsem to nakonec jako takový menší vtip, i když jsem byla zvědavá, co mi na ten kostýmek poví… ačkoliv se dalo předpokládat, že by se to Johnovi líbit mohlo, vzhledem k tomu, jak na mě mohl oči nechat, zvláště při příležitostech, kdy jsem na sobě měla společenské oblečení. „Svět je tak nespravedlivý, musíš si zvykat, drahý,“ zabroukala jsem mu tiše u ucha na ty jeho námitky, ale nezadržitelně jsem u toho zavrněla, když mi dopřál možnost ochutnat tu jeho voňavou citlivou kůži na krku, čemuž jsem prostě nemohla odolat stejně, jako tomu křupavému toustu. Nečekala jsem však, že si mě nakonec převezme do své náruče, ale bylo to více než příjemné a tak jsem mu ochotně obmotala ruce kolem krku, tedy až poté, co jsem si do klína převzala onu misku s ovocem a čokoládou, což by byla neuvěřitelná škoda to tady zanechat svému osudu. Sbíhaly se mi na to sliny a už jsem se viděla, jak si hovím v obývacím pokoji, ležím větší částí těla na Johnovi a sleduji filmy s touhle malou dobrůtkou. Vážně mi tohle lenošení za celou dobu toho učení strašně moc chybělo, což jsem si uvědomila až nyní a především díky Johnovi, který s tím nápadem přišel. Na sedací soupravě jsem se zahloubala do deky a nechala i místo pro Johna, aby si mohl pohodlně lehnout ke mně a já se u něj uvelebit, abych mohla vnímat jeho dech a opanovat se jeho charakteristickou vůní, což mi nesmírně chybělo. Jako kdybych se ho vážně nemohla nikdy nabažit. „Hmmm, ze všeho nejdříve mi dovol ti poděkovat. Za to, že jsem s tebou a že sis mě tu nechal už… druhým měsícem,“ začala jsem poněkud rozpačitě, takže jsem si jako obvykle začala dělat menší vtípky, ale nakonec jsem přeci jen o trochu zvážněla. „Jsem ráda, že jsem tě před těmi dvěma měsíci poznala, a že jsi mi tehdy zastavil,“ cítila jsem horkost a červeň ve tvářích, v hlavě jsem přemýšlela, jestli jsem se vyjádřila dostatečně… Chtěla jsem mu toho tolik říct a dát najevo, že jsem měla strach, že ho tím zahltím až příliš a zároveň jsem netušila, co ještě dalšího říct. Určitá slova se mi sice drala na jazyk, ale při pohledu do jeho očí jsem se zadrhla. Nepochybovala jsem o svých citech, to určitě ne, jen jsem asi potřebovala nějaký podnět, nebo náznak, že by si to přál slyšet. Pohladila jsem ho po tváři, pak i po paži, po níž jsem sjela k jeho dlani a ovladači, na kterém jsem zmáčkla kombinaci tlačítek a začalo promítání. Asi v půlce filmu jsem se uvelebila více, takže jsem téměř ležela, ale zeptala jsem se Johna, jestli by mu nevadilo, kdybych se o něj, přesněji o jeho tělo, opírala podstatněji, načež jsem mu začala podávat ovoce máčené v čokoládě, čehož mohl využít a sem tam mě kousnout do prstů, čemuž bych se vůbec nebránila. Tak nějak jsem už měla zažité, že jsme se občas sváděli jemnými a něžnými kousanci do prstů, i do jiných částí těla, například krku či ramene. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční dopoledne 18.9. Chtěl jsem na Gabbyna slova něco říct, ale jakmile zmínila kostýmek a podpatky, kousl jsem se do rtu. "To bych asi měl se svou finanční poradkyní nekonečné schůzky a pracovali bychom strašně přesčas.." pronesl jsem s výmluvným úsměvem. Gabby už moc dobře věděla, jak na mě. "To není fér, nechci si zvykat na to, že nic není fér." Má námitka ale přešla víceméně do tichého módu v mé hlavě. Celý týden jsem o ni trnul strachem a musel se o ni podělit s okolním světem, takže dneska ji prostě nepustím.. rozhodl jsem se okamžitě a užíval jsem si pak tu společnou snídani.. Jakmile jsem se uvelebil u Gabby pod dekou a objal ji, chtěl jsem cosi říct, ale to jsem zapomněl v ten moment, kdy promluvila ona sama. Díval jsem se jí upřeně do očí, bezelstně poslouchajíc její slova. Nakonec, když zmínila, jak jsme se vlastně poprvé potkali, rozehřál mi tvář široký úsměv. "To já děkuji tobě, že jsi se mnou i přes ty všechny potíže zůstala a neutekla pryč. Kromě toho, myslím, že jak tě tu vězním, svědčí i tomuhle bytu. Pěkně prokoukl," dodal jsem a dloubl do polštáře vedle sebe, abych si jej ještě trochu poupravil. "Prozraď mi.. taky ti ty dva měsíce připadají jako dva roky?" zeptal jsem se a zamyšleně povytáhl obočí, ale to mě už Gabby pohladila po tváři a pak vybrala film. Položil jsem si ruku volně kolem ní, takže jsem ji zlehka objímal a všeobecně si užíval její blízkost. První kousek ovoce jsem si od ní vzal nedůvěřivě, protože obvykle měla tendenci si ze mě střílet a ucuknout rukou. Druhý kousek už jsem si vzal jistěji a ten další, to už jsem si dovolil malou provokaci, přičemž jsem Gabby zlehka kousl do prstu. Nakonec jsem si další nabízený kousek ovoce vzal jen zlehka do zubů a naklonil se ke Gabby, která pro samé krmení dravé zvěře zapomínala na sebe.. Když nakonec první film skončil, pohlédl jsem na Gabby, monitorujíc, jestli se cítí dobře a spokojeně, což pro mě prostě bylo primární. Naklonil jsem se pak ke stolku, kde jsem měl v jeho poličce připravené dvě obálky, z toho jedna měla červenou mašli. Obě jsem je vytáhl a nejdříve tu bez mašle jsem podal Gabby. "Když už je takové pěkné datum, chtělo by se ti podívat do Yellowstone? Napadlo mě, že jsi pro všechny ty starosti vypustila naše pozvání od Claire na její koncert.. Bude už pozítří, tak by se nám mohlo hodit tohle.." poukázal jsem na tu obálku, ve které se schovávaly dvě letenky. "Kromě toho.. Gabby, je mi nepříjemný pocit, že když odcházíš.. když jednoduše nejsme spolu, tak že i přes to omezuji nechtěně tvou svobodu. Chtěl bych, aby ses cítila dobře pořád, ty víš, že mi na tobě moc záleží, viď?" ujistil jsem se a pak jí podal i tu druhou obálku s mašlí, ve které byla úplně nová platební karta. "Dovol mi starat se o tebe, Gabby, i když nebudu poblíž.. prosím. Nemusíš se bát, budeš tam pořád něco mít, abys mohla jít třeba na to karamelové latté v kampusu," dodal jsem s nadějí, že ji to případně obměkčí, kdyby chtěla nějak zásadně moc protestovat proti mému přání.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dvě tajemné obálky „Na takové věci jako útěk a podobně jsem ani na vteřinu nepomyslela,“ ale na jiné věci, jako například hlazení po tvé nahé hrudi, na to myslím každou minutu, dodala jsem k tomu už jen ve svých myšlenkách, doufaje, že je John opravdu neumí číst. Bylo to vážně šílené a bláznivé, že i po těch dvou měsících jsem se ho nemohla nabažit a cítila jsem k němu to samé, ne-li rovnou ještě daleko silněji. A asi to bylo podporováno i tím, že jsme jeden druhému opravdově patřili, pomyslela jsem si s jiskřičkami v očích. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro filmové dopoledne, čtvrtek 18. 9. Tohle škádlení mi chybělo. Gabby si stále ráda sedla ke mě na klín, kdykoliv se naskytla příležitost, ale poslední dobou jsme se u toho spíš společně dívali do učebnice a na nějaké hrátky okolo nebylo ani pomyšlení. Tím spíš jsem pak neodolal jejímu vyzývavému doteku, přičemž jsem se k ní jednoduše sklonil pro polibek s chutí jahod a čokolády. Gabbyno nadšení z lístků i letenek mě viditelně potěšilo. Samozřejmě jsem byl rád, že se mi podařilo spojit s Claire, která nám lístky i takhle dopředu poslala, abych tím mohl Gabby udělat radost. Všechno tam už bylo zařízené.. tedy až na ubytování, to jsem s Gabby chtěl ještě probrat.. "Neomlouvej se, měla jsi mnohem důležitější věci na zapamatování. Od toho přeci máš mě.. a já kalendář," zakřenil jsem se a poukázal na další vymoženost, kterou mi Gabby vylepšila byt. Bylo to skvělé - značila mi tam, jak má kdy školu a taky jsme si tam poznačili už dopředu, kdy si ohlídat další návštěvu u doktora Flissera a podobně.. Gabby mě však překvapila, jak hrdinně vzala ten druhý malý dárek, čímž se mi neuvěřitelně ulevilo a zároveň mi tím udělala nesmírnou radost, takže jsem se zase nadmíru spokojeně usmál. "Děkuji, Gabby.. a abys věděla, chci mít prostě jistotu, že se třeba nedostaneš do nesnází, nebo že si něco budeš moc přát koupit a nechci, abys pak litovala, že jsi nemohla, protože.." povzdechl jsem si, jak jsem se zase rozkecal. "Jednoduše bych ti chtěl dát všechno, co můžu, abys byla šťastná a spokojená. Chci si tě pořádně hýčkat a rozmazlovat, což pro změnu dělá šťastným a spokojeným mě," vysvětlil jsem jí s pokřiveným úsměvem a když už byla tak příhodně blízko, jen jsem přivřel oči, abych si mohl lépe vychutnat její polibky na své kůži. Zase mě škádlila.. Nečekal jsem však, že bych měl taky dostat nějaké překvapení, což se mi odrazilo v tváři. Otevřel jsem oči a s pozvednutým obočím na ni svůj tmavohnědý pohled upřel, chvíli zvažujíc odpověď. "Opravdu máš pro mě překvapení? Tak to bych.. moc rád bych.. totiž,vzbudila jsi mou zvědavost. Co je to?" zeptám se nakonec, což je přeneseně řečeno, že to chci zjistit nejlépe teď hned.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vzrušující překvapení Cítila jsem se zprvu provinile, že jsem ten koncert najednou tak vypustila z hlavy a přitom jsem se na něj tak dlouho těšila! Ale John měl pravdu v tom, že jsem byla poslední dny, co jsem byla na vysoké škole, tak trochu zaneprázdněná a tak se dalo pochopit, že některé věci šli tak trochu mimo. A já měla štěstí, že jsem ho měla, aby mi pak připomínal to, na co jsem evidentně zapomněla. Co já bych si bez něj počala, že? Pomyslela jsem si s úsměvem a oddala se tomu vzájemnému jiskření a škádlení, když už jsme byli tak blízko jeden druhému a měli jsme na sebe celý den, aniž bychom se museli věnovat povinnostem. Nakonec to byla podstatně delší chvíle, kdy jsem si dopřávala ochutnávat jeho horoucí kůži na krku, která mě doslova uhranula tak, že jsem se s ní mazlila i svým nosem, vdechovala jeho opojnou vůni, která se mi vrývala hlouběji do vědomí, že jsem snad i na tu dobu ztratila ponětí o tom, kde jsme byli a jak dlouhá doba uplynula. Nemohla jsem se ho zkrátka nabažit, ale pak, když jsem se probudila alespoň částečně z toho omamného oparu, tak jsem mu prozradila, že pro něj také něco mám, když už byl ten významný den. Musela jsem se kousnout do rtu, abych se vyloženě nezasmála té jeho obrovské zvědavosti, co mu přímo jiskřivě zářila z tmavě hnědých očí. A ty na mě upřel a já se v nich mohla začít utápět. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro dopoledne 18. 9. Takhle poklidné chvíle jen sami pro sebe jsme neměli už celkem dlouho. Líbilo se mi to, užíval jsem si to plnými doušky a myslím, že i Gabby na tom byla obdobně. Ovšem to překvapení jsem opravdu nečekal. Poslušně jsem zavřel oči v domnění, že to má Gabby jen schované vedle, v ložnici. Najednou mi to čekání přišlo poměrně dlouhé a tak jsem jen přemýšlivě nakrčil čelo, jestli se jí třeba něco nestalo, ale to už jsem zaslechl známý klapavý zvuk, při kterém jsem se neudržel a krátce střelil pohledem ke dveřím ložnice, kde se ale ještě nic nedělo a tak jsem oči zase poslušně zavřel s tím, že bych měl být trpělivý. Konečně jsem klapot jejích podpatků zaslechl, jak se přiblížil do obýváku, takže jsem se jen uculil a počkal jsem, až mi Gabby dovolí otevřít oči. Už jen samotný pohled na ni byl pro mě něčím neuvěřitelným. Doširoka jsem otevřel oči a skousl si ret. Pohledem jsem velmi pomalu kopíroval linie jejího těla pěkně od lodiček po jejích nádherných nohách nahoru. Vychutnával jsem si ten pohled centimetr po centimetru, dokud jsem se nestřetl s jejím zeleným pohledem. Mimoděk jsem si olízl spodní ret a znovu jej skousl, ale uculil jsem se u toho na Gabby, vyčkávaje, co bude následovat. Připadal jsem si mírně paralyzovaný nečekaným sledem událostí, ale to bylo jedině dobře, protože jinak bych měl tendence jí nějak pomoct, například zapnout přehrávač - což by bylo jedině na škodu. Takhle to bylo plně v její režii, přičemž měla mou plnou pozornost (a to doslova). Nevzmohl jsem se na jediné slovo, ale i to by jinak určitě narušilo nastalou atmosféru. Nicméně z mého pohledu Gabby mohla vyčíst, jak moc se mi líbí to, co vidím.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Svůdné překvapení Fascinovalo mě a nepřestávalo překvapovat, jak se na mě John díval. Připadala jsem si přitažlivě, žensky a svůdně ale současně i neuvěřitelně nestydatě, ale vzhledem k okolnostem a atmosféře se mi to neskutečně zamlouvalo a líbilo. Cítila jsem se pak mnohem jistěji, když jsem si uvědomila, že i když John nepromluvil jediné slovo, tak jeho pohled značil, že to, co vidí, se mu moc líbí a dost možná i víc, než jen to. Zaujalo mě, jak se kouše do spodního rtu, který si ještě navlhčil přejetím jazyka, což bylo nesmírně vzrušující. Navíc jsem věděla, že když tohle dělá, tak už to něco znamená, bylo to jeho charakteristické gesto kdykoliv a kdekoliv, když se snažil ustát vyplouvající pocity na povrch. Když se snažil se nesmát, nebo jako nyní, kdy se snažil udržet, aby si to překvapení mohl skutečně naplno užít. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro naprosto snové dopoledne, čtvrtek 18. 9. S očima navrch hlavy a zuby bezděčně hryzajíc svůj ret, jsem si naplno užíval Gabbyno neskutečně smyslné představení. Sice jsem tak úplně nevěděl, co dělat, protože jsem nebyl častým návštěvníkem strip-klubů, ale podle filmů u toho většinou popíjeli..? Hmm, teď si rozhodně nepůjdu pro skotskou, to jako vážně ne.. Nakonec jsem se prostě uvolnil a užíval si to. Gabby, jak se mi zdálo, se každým okamžikem osmělovala a tím pádem si to i víc užívala. Nemyslel jsem už na nic, jen se na ni díval, sledoval její tělo vlnící se smyslně do hudby, vnímal jsem její pohled a vážně jsem zažíval velmi rozporuplné emoce. Chtěl jsem k ní okamžitě jít, ale zároveň jsem si chtěl užít ten pohled. Bylo těžké prostě zůstat v klidu a "jen" se dívat.. strašně těžké.. ale mučivě dokonalé. Pousmál jsem se, když se Gabby pár krůčky vydala blíž ke mně. Mohl jsem nakrásně obdivovat její ladnou chůzi (evidentně jí už podpatky nedělají takovou potíž, jako na samém začátku) a dokonalé křivky jejího těla. Pozvedl jsem překvapeně a potěšeně zároveň obočí, když jsem si na ní všiml nového prádla. Tohle bych si stoprocentně pamatoval. Bezděčně jsem se k ní nakláněl blíž, obzvlášť když byla tak blízko a pak když se otočila, musel jsem vynaložit veškerou svou sebekontrolu, abych k ní nevztáhl ruku. Pak ale za županem pomalu následovala i vrchní krajka, takže Gabby zůstala jen ta spodní a punčochy.. Bylo to neskutečně vzrušující, ovšem to jsem ještě nevěděl, co mělo přijít pak, když se Gabby dostala až přímo ke mně a následně si mi i sedla na klín. Chtěl jsem se držet zpátky, abych nezničil celou tu atmosféru a její svůdné mučení mé maličkosti a tak jsem se narovnal jako pravítko a obě paže jsem propnul do stran jako takovou podpěru, přičemž jsem dlaně zabořil do pohovky tam, kde se v úhlu lámala ze sedadla v opěradlo. Přestal jsem se kousat do rtu, protože teď už to bylo mnohem mučivější a já potřeboval zhluboka dýchat, takže jsem trochu pootevřel pusu a opravdu jen na malou chvilku jsem omámeně přivřel oči. Jenže to mučení pokračovalo a rozpalovalo mě opravdu doběla. Sem tam jsem přerývaně dýchal, nebo zadržoval dech a pak zase prudce vydechl, jak se různě Gabby dotýkaly mých různých citlivých míst svým tělem a celkově na mě působila více než intenzivně. A ještě jak se prohnula v zádech.. nevydržel jsem to a když už byla tak blízko, kousl jsem ji jemně do ucha a mimoděk jsem jednu ruku vztáhl k jejímu bříšku s úmyslem vystoupat výš, ale dostal jsem přes prsty, u čehož jsem se tiše uchechtl. Možná jsem se trochu, opravdu trošičku styděl za to, že Gabby může i beze slov moc dobře cítit, co se mnou její počínání provádí, ale na druhou stranu, už jsme si vzájemně patřili, celí a tohle zkrátka byla přirozená reakce, související i s tím, jaký na mě mělo Gabbyno překvapení vliv - což mohlo lichotit i jí. Nakonec ke mě natáhla svou štíhlou ruku, abych si ji mohl symbolicky rozbalit, což mi vykouzlilo na tváři uculení. Celou dobu jsem jí hleděl do očí, zatímco jsem jí opravdu velmi pomalu rozvazoval stuhu ze zápěstí. Tu jsem pak hbitě přehodil zadem kolem jejího krku a držíc rukama oba konce, přitáhl jsem si Gabbynu tvář k sobě, abych ji mohl velice vášnivě políbit, přičemž jsem ji i kousl do rtu. "Děkuji.. jsi ten nejlepší dárek, co jsem za svůj život dostal.." řekl jsem mírně ochraptěle, jak mi po tom všem vyschlo v krku. Nicméně jsem Gabby pevně objal a přitáhl si ji blíž pro další polibek, při němž se pak má ruka konečně mohla Gabby dotýkat a tak si hned drze razila cestu po celém jejím těle.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vášnivé mazlení Dlouhé chvíle jsem si užívala otočená zády na Johnově klíně, ale jakmile jsem k němu nastavila svou ruku, tak jsem se obratně přetočila čelem k němu, poněvadž mi to přišlo pohodlnější a lepší. Mohli jsme se tam vzájemně dívat do očí a kochat se pohledem na toho druhého, přičemž jsem si uvědomila i jistou věc, která mi vehnala červeň do tváří. Vnímala jsem a cítila jeho vzrušení, z čeho bych byla ještě na začátku našeho vztahu opravdu v rozpacích, a vlastně i teď jsem byla, ale už to bylo o něčem jiném, když jsem si uvědomovala, že je to díky mně, což mi neskutečně lichotilo. Nicméně i on na mě musel poznat silné vzrušení a touhu, jíž jsem byla rozpálená po celém těle. Tiskla jsem se k němu opravdu velmi natěsno a co největší možnou plochou těla. Toužila jsem po jeho rtech a vlastně nejen po nich, jen jsem nevěděla, co bych chtěla dřív. Pohled jsem měla rozostřený a zamlžený, téměř skelný, jak jsem se na něj dívala a ještě vnímala jeho charismatický hlas, který se mi v hlavě ozval ještě jednou, jako ozvěna. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro dopoledne 18. 9. Její slova mi na tváři vykouzlila další šťastný úsměv, který se ale zase ztratil ve vzájemných polibcích. Nic víc jsem si ani nepřál, než žít s vědomím, že se mi daří dělat Gabby šťastnou. S tím vědomím jsem se mohl téměř vznášet spokojeností, že se mi má mise daří, ačkoliv nesmím usnout na vavřínech. Nicméně jsem si užíval toho, že mě konečně Gabby nechala, abych se jí směl dotýkat. Její předchozí představení se mi vrylo hluboko do paměti, ale i přes to jsem neskutečně rád, že můžu dát volnost svým rukám a cítit pod nimi její hřejivou hebkou kůži. Stejně jako moje doteky, tak i ty její prozrazovaly, jak moc jsme po sobě navzájem toužili. Ano, Gabby mě slastně mučila, ale rozhodně to nebylo nic, co bych chtěl zarazit, naopak.. Tenhle druh mučení jsem klidně mohl podstupovat častěji.. "..a.. když vezmu zpět svá ranní slova.. když ti každý den udělám snídani do postele, budu mít já každý den tohle překvapení? Klidně bych kvůli tomu snídal i třikrát za den.." pronesl jsem tiše, leč značně provokativně s nezadržitelným zakřeněním. Ale hned na to jsem si ji opět přitáhl k delšímu vášnivému polibku, u něhož jsem ji objal pevněji a opatrně se s ní pomalu přetočil s tím, že jsem ji pak jemně položil na záda a sám jsem ležel na ní, ani na chvíli ji nepřestávaje líbat. Pak už jsem jen přešel ke krku a k mému oblíbenému místu pod uchem, k němuž jsem si přivoněl a zase jsem pokračoval v polibcích níž, na krku a zase zpátky středem přes bradu k jejím rtům. "Chtěl bych.. mohl bych.. líbat tě všude?" zvednu k ní pak pohled a chvíli počkám, co uvidím v tom jejím pohledu. A pak, ať už odpoví nebo ne, znovu ji začnu líbat na krku a pomaloučku a pokračuji stále níž.. až k bříšku.. Prsty jí mezitím opatrně zajedu na bocích za krajku a po milimetrech začnu stahovat - pokud mne ovšem Gabby nezarazí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Prohloubení znalostí (:D) „Vážně se ti to tak líbí? Mohla bych pak o tom popřemýšlet,“ uculila jsem se na jeho slova, i když jsem si nebyla na jednu stranu jistá, jestli to myslí opravdu vážně, nebo z něj mluví částečná omámenost a vzrušení. Nebylo zkrátka zvykem, že John měnil svoje stanoviska a názory, a když už ano, muselo to být opravdu něco velmi podstatného, aby to vzal zpět. Zajela jsem mu u toho ještě na zátylek a do vlasů, tisknouc se k němu, jako bych ho už nikdy nechtěla pustit, ale naopak u něj zůstat až do skonání samotného světa. „Udělala bych pro tebe cokoliv, takže jestli si to přeješ…“ |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro dopoledne 18. 9. Vzrušeně jsem vydechl, jak mi Gabby zase zabořila prsty do vlasů. Navíc, zvažovala, že by přistoupila na onen návrh, nebo mě prokoukla, že jsem tak trochu žertoval.. částečně - ve skrytu duše jsem to myslel smrtelně vážně, jen jsem si to nechtěl dovolit. Přeci jen jsem nechtěl, aby nám tyhle dokonalé chvíle zevšedněly. Nicméně mě Gabby nepřestávala stále silněji vzrušovat svým počínáním, šponovala moji touhu po ní na stále vyšší úroveň , téměř až k hranici snesitelnosti, ale líbilo se mi to. Stejně jako to, že mi dovolila.. prakticky cokoliv. Od toho dne, kdy jsem se k tomu hodně drze odvážil na klavíru, jsem si to nedovolil, ale možná dozrál čas to znovu zkusit. Chtěl jsem Gabby oplatit její dnešní odvážný smyslný počin a dopřát jí snad i rozkoš, jakou způsobovala ona mě. Splnila mi můj sen, který teď budu mít před očima.. minimálně do smrti. Jemně jsem se dotýkal rty Gabbyny hebké horké kůže, hladil ji prsty i celými dlaněmi a sem tam jsem ji i zlehka kousl, dokud jsem se nedopracoval k jejímu bříšku a rukama jsem nezavadil o krajkový lem jejího spodního prádla. Sice jsem se tam na krátkou chvíli pozastavil, testujíc, zda to opravdu mohu a mám udělat, ale Gabbyno tělo i její vzdechy, to vše mi naznačovalo, že bych teď rozhodně neměl přestat. Trochu jsem se odklonil, abych ji mohl pomalu zbavit i toho posledního, co na sobě měla a pak jsem se rozhodl ji trochu mučit. Posunul jsem se níž a opřen o lokty jsem si lehl, abych měl pohodlnější pozici. Chvíli jsem jí dvěma prsty jen tak zlehka přejížděl po bříšku a pak níž, po podbřišku, kam jsem jí pak věnoval několik malých dráždivých polibků. Bylo mi jasné, že je to citlivé místo a zároveň jsem nechtěl začít rovnou.. na tom nejcitlivějším. Druhou rukou jsem pak středem těla vystoupal až k jejím rtům a tváři a klidně mě mohla kousnout do prstu, pokud chtěla. Mazlil jsem se nosem ještě chvíli s jemnou citlivou kůží na podbřišku, než jsem jazykem uhnul ke straně ke kyčlím a tam jsem pak polibky kopíroval dráhu své dlaně, která následně Gabby pohladila po vnitřní straně stehna. Pak jsem se zase trochu nadzvedl a přesunul se zpátky k bříšku, kde jsem ji ještě chvíli laskal, než jsem se opravdu pomalu a něžně nedopracoval až přímo k jejímu klínu. Hladil jsem ji pak po vnitřních stranách stehen i celých nohách, stejně jako přes boky k jejímu bříško a samozřejmě jsem si neodpustil ani dotek na jejích ňadrech.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Tak to abychom cvičili častěji, Johne :P Slyšet Johna vzrušeně vzdychat a pak ještě cítit jeho silné vzrušení, čímž ve mně rozdmýchával ještě větší touhu a vášeň, bylo něco nepopsatelného a neskutečného. Myslela jsem, že v jednom okamžiku skutečně omdlím, jak se mi zatočila hlava, před očima jsem měla tak trochu mžitky, ale to bylo tou vlnou vzrušení a rozkoše, aniž bych tušila, co přijde o pár chvil později. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek 18.9., gaučové dopoledne Šíleně mě vzrušovalo Gabbyno svíjející se tělo pod mýma rukama, její sténání a vzdechy. Bylo to neskutečně sexy a navíc mě to podněcovalo, abych rozhodně nepřestával, jak mi ostatně v následující chvíli sama řekla. Ani jsem to neměl v plánu. Nesmírně se mi líbil ten pocit, že ji vzrušuji, že jsem to jen já, komu to dovolila a opět jsem to jen já, kdo má momentálně neskutečnou moc. Zdálo se, že oproti mému první drzému pokusu je tentokrát Gabby mnohem uvolněnější, zřejmě jak už mohla čekat, jaké to je. I já jsem se víc uvolnil a prostě to nechal plynout, dokud jsem neucítil ono pověstné trhnutí jejím tělem a následnou menší konsternaci, jak se jí prohnala vlna vzrušení. Bylo to jednoduše neskutečné a opojné vědomí, že je to ze značné míry i moje práce. Ne, že bych cítil nějaký egoismus, ale jednoduše jsem chtěl pro Gabby jen to nejlepší a dělat všechno pro to, aby byla spokojená. Jakmile jsem pak ucítil prsty ve svým vlasech, donutilo mě to po chvilce přesunout rty o něco výš, abych dopřál Gabby i trochu času na vzpamatování se. Nechtěl jsem ji týrat až příliš. Místo toho jsem se polibky i mazlením s její kůží propracovával opět nahoru, tentokrát se pozdržíce u jejích dokonalých ňader, s nimiž jsem se chvíli mazlil a sem tam do nich i jemně kousl. Až pak jsem se odtrhl i odtamtud a přesunul se ještě výš, dokud jsem nepohlédl Gabby do očí s tím, že jsem ji u toho ještě pohladil po tvář a věnoval jí zbožňující úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Další poprvé... Možná jsem tušila, co mě čeká, ale opravdu jen hodně, hodně matně, přičemž jsem měla až do poslední chvíle tak trochu obavy, z toho neznámého a dosud neprožitého… ale pak, když jsem na vlastní kůži pocítila ty záchvěvy rozkoše a vzrušení, shledala jsem, že to bylo to nejkrásnější, co jsem mohla s Johnem prožít. Bylo to neskutečné, nepopsatelné a byla jsem z toho v úplné euforii. Trhaně jsem se nadechovala, snažíc se uklidnit svůj dech i tlukot srdce, ale šlo to opravdu jen stěží, když mě k tomu ještě provokoval laskáním na hrudi a na ňadrech, která byla ještě citlivější, tudíž mě to opět přivádělo téměř k šílenství. Prohrabovala jsem mu u toho prameny krátkých vlasů, aspoň do chvíle, než se ke mně opět vrátil, přesněji k tváři a já se setkala s jeho pohledem a tím nejkrásnějším úsměvem, jenž mi mohl právě věnovat. Byla jsem ještě pořád omámená, takže jsem měla poněkud zamlžený pohled, když jsem mu jej opětovala i s úsměvem, ale i tak bylo vidět, že jsem opravdu šťastná, a že se mi ta jeho vzrušující a smyslná péče více, než jenom líbila. Silně jsem se musela kousnout do spodního rtu, když jsem si ještě vybavila ty doznívající pocity rozkoše, jak se mé tělo svíjelo ve slastné agónii… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční gaučové dopoledne, 18. 9. Tentokrát jsem to byl já, kdo absolutně nečekal, co ho čekalo v budoucích chvílích za další obrovské překvapení a částečně i dobrodružství. Nechal jsem Gabby vydobýt si pozici nade mnou, akorát jsem se tak nějak opatrněji přetočil, abychom spolu nespadli - přeci jen pohovka není jako naše prostorná postel. Líbilo se mi, jak se dnešní dopoledne vyvíjelo. Navíc, byl jsem vzrušením dost mimo, zase jsme s Gabby totiž byli v našem soukromém vesmíru, kde neexistovalo nic, než jen my dva. Oba jsme se rádi vzájemně doháněli k šílenství rozkoší a vzrušením, které mezi námi probíjelo jako elektřina až do konečků prstů. Když se pak Gabby odpoutala od mých rtů a užívala si pro změnu ona laskání mého těla, myslel jsem, že mi prostě jen stáhne kalhoty, abychom si pak mohli být tak blízko, že už to víc nešlo, ale mýlil jsem se.. Pořád relativně "v klidu" jsem si užíval jejích vzrušivých doteků a polibků, sám ji hladíc po těle a odhrnujíc jí vlasy, které mě místy lechtaly na kůži. Znejistěl jsem teprve ve chvíli, kdy na mě Gabby upřela pohled. Najednou mi došlo, k čemu se schyluje, což na mě mělo tak neskutečně intenzivní dopad, že jsem mimoděk zalapal po dechu a kousl se rtu. Gabbyny rty mě pak dráždily na přecitlivělé kůži mého břicha i podbřišku, přičemž mi pomalu sunula kalhoty dolů. Zabořil jsem hlavu do polštáře a trhaně jsem dýchal, vychutnávaje však to slastné mučení. Znovu jsem zvedl hlavu a rozmlžený pohled jsem upřel přímo na ni, jak odhodlaně pohlédla na mé citlivé místo, jemuž se doposud pohledem víceméně stále vyhýbala, ačkoliv jsme měli za sebou už společné dva měsíce. Vložil jsem do jejích rukou veškerou svou důvěru, plně jsem se jí odevzdal a spolu s ní jsem poprvé okusil doposud neprobádané území rajských rozkoší. Překvapeně jsem zavřel oči, znovu zabořil hlavu do polštáře a tiše jsem zasténal pod náporem silně intenzivních nových vjemů a pocitů. I tělo se mi trochu propnulo a já se mimoděk chytil za područku pohovky, kam jsem zabořil prsty. Druhou rukou jsem opět Gabby odhrnul vlasy a roztřesenou rukou jsem se ji alespoň pokusil hladit od šíje k hraně čelisti a zpátky. Po chvíli se mi tak nějak podařilo dostat částečně ty nejnovější silné pocity pod kontrolu, takže jsem dokázal opět zvednou hlavu, ačkoliv jsem stále velmi zrychleně dýchal a zároveň i dýchat přestával. Prakticky v jednom kuse jsem měl buď pootevřenou pusu, nebo se hryzal do rtu. I druhou ruku jsem nyní vyslal na roztřesené hlazení Gabby, kam jsem na ni dosáhl, ale pak.. měl jsem dojem že už doopravdy její vzrušující rty na svém nejcitlivějším místě nevydržím a vybouchnu. "Gabby.." vydechl jsem naléhavě, téměř až zmučeně a pak jsem rychle zatnul břišní svaly a vyšvihl se do sedu, přičemž jsem Gabbynu tvář vzal do svých rukou a přitáhl si ji k sobě do vášnivého polibku, rukama jsem pak ještě pro jistotu rychle přejel po jejích pažích až k dlaním a propletl jsem si s ní prsty, abych ji zarazil i v případném pokračování jejích rukou. Ačkoliv jsem absolutně nedokázal chytit dech, snažil jsem se ty nové pocity vstřebat a trochu se uklidnit, v čemž mi líbání pomohlo, tak jsem nepřestával ani na chvíli. Její ruce jsem si pak položil kolem krku a sám jsem ji objal a tím pádem jsem ji přitáhl blíž k sobě a navedl ji k tomu, co jsem chtěl.. totiž, ji. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ve víru vášně a vzrušení Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mi John plně odevzdal, že do mě svěřil všechnu svou důvěru, abych mu mohla dopřát stejné potěšení jako on mně před chvílí. To vědomí mě i přitom všem rozechvívalo po celém těle, že jsem se občas zarazila, abych se mohla nadechnout a zpracovat i tu skutečnost, že opravdu dělám to, co dělám, že jsem se k tomu odhodlala, třebaže jsem z toho sama měla zpočátku obavy. Ne proto, že bych se bála Johnova těla, které jsem opravdu uměla pořádně ocenit a už mi za tu dobu, co jsme byli spolu, nedělalo až takové problémy se na něj dívat a kochat se pohledem, ale obávala jsem se právě toho, že bych mu mohla ublížit, když jsem byla v tomto směru naprostý nováček. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro krátce po poledni 18.9. Nepřestával jsem se usmívat a sem tam líbat Gabby na její horkou kůži hrudníku, na němž jsem jinak spočíval hlavou a ještě se s ním tak nějak mazlil tváří a nosem, zatímco jednou rukou jsem ji částečně objímal. Druhou rukou jsem si bezděčně pohrával s pramínkem jejích vlasů. Byl jsem neskutečně vyčerpaný, ale zároveň plný energie z dnešních nových nečekaných zážitků, které jsem si potřeboval ještě vychutnat, utříbit a uložit do paměti. Čas šel naprosto mimo mě, ani mě nezajímal, protože jsme prostě byli jen my dva a nic jiného nemělo vůbec smysl ani brát na vědomí. "Gabby?" ozvu se po chvíli tiše, nepřestávaje se dívat na pramen jejích vlasů, se kterým si pohrávají moje prsty. "..musím se ti s něčím přiznat.." pokračoval jsem po malé chvilce a pak jsem pozvedl hlavu, takže jsem se sice podpíral bradou, ale aspoň jsem jí viděl do tváře. Byl jsem víceméně vážný, ale na rtech mi stále pohrával letmý spokojený úsměv. "Záleží mi na tobě, strašně moc, protože.. protože tě.. Chci, abys věděla, že.. jsi pro mě to nejdůležitější, co mám.." Vpíjel jsem se jí pohledem do tváře, snažíc se přimět říct, co jsem k ní cítil, potřeboval jsem, aby to věděla, protože i ona to chtěla slyšet, jak jsem už nesčetněkrát předtím postřehl a pochopil. Přesto se mi to podařilo spíš tak nějak napůl, ačkoliv jsem se opravdu snažil. Vlastně jsem na sebe byl i částečně hrdý, že se mi to alespoň trochu podařilo. Dodával jsem si odvahy a jistoty i tím pohledem do jejích očí a pak, spokojen s tím, že jsem to ze sebe víceméně dostal, jsem se tváří opět pomazlil s její hebkou kůží a znovu tam pak spočinul, spokojeně se usmívajíc. "A moc děkuji za splněný sen, který naprosto předčil veškeré mé představy a očekávání. Jsi překrásná a to.." chvíli jsem se kousl do rtu a zase jsem zvedl hlavu, abych se na ni mohl podívat. "Bylo to zatraceně sexy, že na to teď budu v jednom kuse pořád myslet," zakřenil jsem se na závěr a pak ji jemně kousl, hned to zahlazujíc polibkem a menším pomazlením, než jsem zase hlavu položil.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vyčerpaná, ale šťastná I já jsem se cítila vyčerpaně, ale byl to ten nejkrásnější pocit společně s emocemi, co jsem v momentálních okamžicích mohla cítit. Byla jsem nejšťastnější na světě a věděla jsem, že takhle se cítí člověk jen tehdy, kdy je plný toho naplnění a štěstí. Usmívala jsem se jako blázen, nemohouc přimět koutky svých úst, aby sjely o něco níž, abych se přestala tak zeširoka culit. Ale já si zkrátka nemohla pomoct při pohledu na Johna, jak se ještě mazlil s mou kůží a těšil se z mé blízkosti a přítomnosti a krom toho také z toho, že mi může bezostyšně ležet na pozvolna vzdouvající se hrudi. Dlaněmi jsem mu přejížděla po ramenou, kde měl ještě pomalu se ztrácející otisky ve tvaru půlměsíčků od mých nehtů, jak jsem mu je zarývala do kůže, když jsme se milovali. Trochu jsem zčervenala a podobně jako to dělával on, jsem si skousla spodní ret. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro po poledni 18. 9. Nemohl jsem se jí nabažit. Musel jsem se jí neustále dotýkat a mazlit se s její hebkou kůži, poslouchat její tep i dech, líbat ji na rozechvělém těle a pořád jsem toho neměl dost. Zalíbila se mi tato nová pozice, kdy jsem si Gabbyny blízkosti mohl užívat ještě víc a být s ní neustále v kontaktu nejen rukama, ale i tváří, nosem, rty.. Chápal jsem, proč i ona tak často ráda byla u mě, ležíc mi na hrudi či na rameni. Nicméně nic na světě se nemohlo rovnat tomu pohledu, jak zareagovala na má slova. Díval jsem se jí u toho upřeně do očí, soustředíc se především na to, že jsem to chtěl říct především jí, aby nepochybovala o tom, že je pro mě skutečně "až" na prvním místě. Jen jsem mírně znejistěl, jestli jsem neřekl něco špatně, když jsem postřehl slzy, které se Gabby zaleskly v očích, ale naštěstí mi došlo, co to způsobilo a co to znamená. Jen jsem se na ni díval a vstřebával jak ten její výraz, tak i vlastní malé vítězství nad další pokořenou částí mé pomyslné hradby uvnitř mě. Věděl jsem, že musím jít po malých krůčcích, ale s Gabby jsem cítil, že to jednoduše zvládnu, třebaže ne hned. Byla mou oporou i mým cílem zároveň a já se sebou bojoval i pro ni. Pousmál jsem se na ni se zjištěním, že je opravdu šťastná (a dokonce už i sama sobě přizná své nesporné kvality, což byl zase pokrok u ní). Pro mě bylo naopak zásadní slyšet od ní, že nemá v úmyslu ode mě nikam odejít. V hloubi duše jsem to celou dobu věděl, samozřejmě, ale i tak jsem to potřeboval slyšet. Možná jsem poslední dobou trochu pochyboval, protože v novém univerzitním prostředí může potkat kohokoliv a já bych ji mohl velmi snadno ztratit, třebaže jsem jí věřil. Ale i tak uvnitř mě hlodala velmi živá stará vzpomínka, kterou zase utlumilo (leč zcela nezničilo) Gabbyno ujištění, že chce být jen se mnou. Spokojeně jsem jí oplácel polibky, když jsem se trochu rukama podepřel a nadzvedl se ke Gabbyně tváři. Bylo na mě však vidět, že ačkoliv jsem nadmíru spokojený, svůj příděl slov i odvahy ohledně citů jsem pro dnešní den vyčerpal a na ono téma ze mě už víc slov nevypadne. A pak jsem se zase začal mazlit s její hebkou voňavou kůží na hrudi, dopřávaje tak čas sobě i jí samotné, než jsem opět promluvil, tentokrát o tom, co se odehrálo před i při našem dlouhém milování. Její prsty v mých vlasech byly neskutečně příjemné a já o ten dotek nechtěl přijít, ale zároveň jsem jí chtěl vidět do tváře, ať už si ji pokoušela schovat, jak chtěla. "Opravdu? Protože mně se to taky líbilo.. myslím, obojí.. způsobovat ti tu rozkoš, i ji od tebe naopak přijímat. Bylo to.. nečekal jsem, že to bude až tak hodně intenzivní," přiznal jsem se, u čehož jsem si zase pokojně hlavu položil, snad i proto, abych pořád nenutil Gabby se červenat, ačkoliv jsem to na ní zbožňoval. Po chvilce ticha se Gabby ozvala s otázkou, která mě vlastně ani moc nepřekvapila. Jen jsem se pousmál, ačkoliv jsem nechal hlavu spočívat na její pomalu se vzdouvající hrudi. "Ještě nikomu jsem to nedovolil.. až tobě.. Je to už velmi choulostivé místo a.. jen ty máš mou plnou důvěru, Gabby.." odpověděl jsem tiše, ale s neochvějnou jistotou. "A.. opravdu jsi to chtěla udělat, nebo.. to bylo jen proto, že jsem tě tam líbal já?" zeptal jsem se pak zaujatě. Skutečně jsem byl zvědavý na odpověď, protože jsem to částečně tak trochu nechápal, ale chtěl jsem znát pravdu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Svěřování se Červenala jsem se ještě dlouho, neboť to téma, co jsme nakousli, bylo velice intimní a choulostivé a u mě už to bylo nejspíše zvykem, že jsem se u takových věcí červenala, třebaže John byl jediným, komu jsem důvěřovala natolik, že bych mu svěřila i svůj život a mimo to, jsem s ním prožila a také ještě prožívala veškerá svá poprvé… A byla jsem tomu strašně moc vděčná, že on byl právě tím, kdo mě uvedl do tajů milování… a lásky. „Ano, opravdu se mi to moc líbilo, a to natolik, že bych se ti odevzdala klidně i vícekrát, když bys chtěl… ale, nechci znít, že… bych to nějak vyžadovala,“ ubezpečila jsem ho ještě opatrně, přejíždějíc mu po tváři, kterou mi ležel částečně na hrudi i bříšku. Usmívala jsem se s pohledem přímo na něj a s prsty v jeho vlasech, které jsem pročesávala a rovnala, zkrátka jsem si užívala jeho těsnou blízkost i to, že jsem se ho mohla dotýkat a hladit jej, jak se mi zachtělo, že mi to dovolil. „A stejně tak se mi líbilo, když jsem ti tu rozkoš mohla opětovat i já a užívat si tvé tělo… sledovat tvé reakce a jak moc to na tebe působilo. Myslím, že tě tím budu zahrnovat častěji, abych si to mohla ještě více užít,“ i když jsem na druhou stranu nechtěla, aby nám to tak nějak… zevšednělo. Ale věděla jsem, že to bude pořád něco mimořádného a vzácného, i kdybychom se tomu měli oddávat každý den a mnohem častěji. Naše společné milování bylo právě tím vrcholem toho všeho, co mezi námi bylo… mohli jsme si u toho dávat plně najevo, co k tomu druhému cítíme, aniž bychom to řešili a dokazovali slovy, která se obvykle zadrhávala v hrdle. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro po poledni, čtvrtek 18. 9. Prožíval jsem opět chvíle, ve kterých bych rád trávil většinu svého života, ačkoliv jsem si byl vědom toho, že je to nemožné. I přesto jsem si to užíval a vychutnával a cítil jsem, že i Gabby je na tom obdobně. Tušil jsem, jak se asi tváří, ale ačkoliv jsem se jí chtěl podívat do očí, nechtěl jsem zároveň narušit tu současnou pozici, kdy jsem si mohl užívat i její vískání ve vlasech a hlazení na tváři a tak jsem nepohnutě ležel dál. "Já to přeci nedělal na tvůj příkaz," zakřenil jsem se. Sám jsem si drze začal a jen jsem se divil, že tentokrát mě Gabby nechala a ještě nadto si to zřejmě i mnohem lépe užila, než napoprvé, kdy jsem ji tím naprosto překvapil a vyvedl z rovnováhy tehdy na klavíru. Chtěl jsem ještě pokračovat, ale to zřejmě měla v plánu i Gabby, jejíž slova mi vykouzlila spokojené uculení na tváři. Opravdu se jí to líbilo.. i v opačném případě se jí to líbilo, což mě udivovalo, ale těšilo zároveň, protože to bylo fantastické, třebaže kdybych na to byl víc připravený, tak bych to nejspíš vydržel déle, ale.. Podstatný byl samotný fakt, že jsme vzájemně cítili takovou důvěru jeden v druhého a zároveň si užívali naprosto všechno bez žádného pocitu, že to dělat "musíme", což by jinak celou posvátnost celého našeho milování dost pokazilo. "Nečekal jsem, že to bude takové.. naprosto odzbrojující a dokonalé.. ale chci, abys věděla, že to po tobě nebudu chtít, pokud nebudeš chtít ty sama," řekl jsem pak naprosto vážně a trochu pootočil hlavu nahoru, abych jí opravdu tentokrát mohl alespoň trochu vidět do tváře. Gabby si mě stejně přitáhla k sobě blíž pro několik něžných polibků, takže jsem si u toho mohl vychutnat i pohled na její červenající se tváře, které jsem tolik zbožňoval a nemohl se na ni vynadívat. Ale přeci jen jsem jí nechtěl tolik přivádět do rozpaků, stačil už jen náš velmi intimní rozhovor sám o sobě. Upřímně mě překvapilo její doznání, že ji to napadlo už v Yellowstone, takže jsem krátce překvapeně vzhlédl, ale pak jsem se upamatoval, že jsem ji nechtěl ještě více uvádět do rozpaků a tak jsem opět hlavu položil a poslouchal dál. To už mi její starosti vykouzlily pokřivený úsměv na rtech, s nímž jsem se tentokrát nadzvedl a definitivně jsem se přitáhl blíž k ní, takže jsem se opíral lokty o pohovku, ale ruce jsem měl pod Gabbynými rameny a dokonale jsem dosáhl k její tváři, po níž jsem ji jemně hladil. Ležel jsem sice stále na ní tělem, ale tentokrát jsem jí perfektně viděl do tváře a ona se přede mnou neměla kam schovat. "Pověz mi, Gabby.." sklonil jsem se a políbil ji do koutku úst. "..to jsem opravdu vypadal naštvaně, že ti to tak leží v hlavě?" položil jsem jí jednoduchou otázku k zamyšlení a u toho jsem se znovu sklonil a tentokrát jsem ji jemně kousl do ucha, přivoněl jsem si k svému oblíbenému místu pod ním a nosem jsem pak mazlivě přejel přes její líci a zase se odtáhl, abych na ni upřel svůj tmavohnědý pohled s jedním povytaženým obočím. Živě jsem si vybavoval, co následovalo po onom mém sobeckém drzém pokusu, ke kterému jsem se vrátil po celé dlouhé době až dnes.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pan pokušitel v akci Byla jsem rozpačitá a nervózní a po jeho první odpovědi jsem si říkala, že jsem musela říct něco špatně. Soustředěně jsem přemýšlela nad tím, co jsem vlastně řekla a jestli to skutečně znělo jako nějaký příkaz, nebo něco podobného a jestli jsem se vyjádřila skutečně tak, jak jsem chtěla, jak jsem to měla v hlavě a jestli se to dalo správně pochopit. Johnův, třebaže krátký pohled, mě totiž opravdu znejistěl… i když on si to asi svým způsobem užíval. „Já vím, já jen… Chtěla jsem říct, že se mi to moc líbilo, obojí a že stejně jako ty, bych to chtěla jedině v případě, že bys to chtěl taky, že to jinak vyžadovat nebudu, protože si to chci užívat jedině s tebou,“ pousmála jsem se a ještě si užívala s prsty v jeho vlasech jeho blízkost a teplo jeho těla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro po poledni 18. 9. Zhluboka jsem se nadechl a přivoněl si ke Gabbyně voňavé kůži, přičemž jsem ji rukama krátce sevřel na znamení, že to prostě cítím úplně stejně, jako ona.. Užíval jsem si naší vzájemné blízkosti a ještě víc jsem u toho vnímal to neustávající jiskření a proudící napětí, když jsem se pak přitáhl blíž, abych jí viděl do očí. Cítil jsem, že i Gabby vnímá tu energii mezi námi, obzvlášť, když se tak zavrtěla, čímž mi na chvíli zadrhl dech v hrdle. Doufal jsem nicméně, že když ji trošku omámím, spíše mi po pravdě odpoví na mé otázky. Ale nečekal jsem, že přejde i do protiútoku, takže jsem chtě nechtě zalapal po vzduchu při jejím doteku na mém břiše, které bylo už v těsném kontaktu s tím jejím, ale pod tím jejím dotekem jsem se nějak instinktivně trochu prohnul nahoru, čímž jsem jejím prstům dopřál víc prostoru, než jsem původně chtěl. I přes to mi ale řekla pravdu, která pro změnu nutila mě, abych se přiznal. "Zklamaný.. trochu ano, zpočátku.. vyčítal jsem si, že jsem to udělal a že se ti to nelíbilo.. bylo to ode mě sobecké.." řekl jsem tišším hlasem, do něhož se trochu promítalo i narůstající vzrušení, protože Gabby vypadala neuvěřitelně smyslně.. a navíc jsem myslel na její ruce, které mi položila na boky.. "..pořád mě nepřestává fascinovat, jak moc dokonalá jsi.." vzal jsem to pak z jiné strany a věnoval jí zbožňující pohled, částečně prosycený i touhou po ní. A to mě pak ještě trochu provokuje s tou svou poznámkou na závěr. "Já ti řeknu, co není fér. Že jsi tak zatraceně sexy, protože tě zase šíleně moc chci pomilovat," odpověděl jsem jí krapet chraplavě a skousl jsem si ret, přičemž jsem se na ni culil jak blázen. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro ...A opět ve víru nespoutané vášně a touhy Cítila jsem silné záchvěvy vzrušení i tu probíjející elektřinu mezi námi, vnímajíc i Johnovo rozpoložení, které bylo podobné ne-li rovnou stejné jako to moje. Ale pořád jsme se oba relativně drželi zpátky, i když to nebylo nic jednoduchého a snadného. Provokoval mě a já mu to neváhala oplácet, třebaže jsem si při pohledu do jeho očí zprvu moc nedovolila, ale stačilo, aby mi svým prohnutím nahoru dal větší prostor k hlazení na jeho břiše, a já tak bezděčně učinila, když jsem rozevřela obě dlaně a přejela s nimi po jeho přecitlivělé kůži, vnímaje jeho vzrušení, které současně vzbuzovalo i ve mně nezkrotnou a neuvěřitelnou touhu a vášeň. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro už k večeru 18. 9. "Já vím.." zašeptal jsem smířlivě, že na to nebyla připravená. Už jsem na to nechtěl myslet, obzvlášť, když onu vzpomínku přebila ta mnohem čerstvější a intenzivnější, která se stala sotva před pár hodinami. Na Gabbynu tichou poznámku jsem se nicméně jen trochu zavrtěl, opět se nosem mazlíc s její hebkou kůží. Naprosto jsem s tím totiž souhlasil, ačkoliv sám bych to nikdy neřekl.. Její vzrušivé bloudící prsty opět rozdmýchávali pomyslný žár mezi námi a tak ani nebylo divu, že jsem Gabby řekl, co jsem řekl, ačkoliv mi bylo jasné, že u toho zčervená jako pivoňka. Naprosto dokonalým bonusem pak byl její roztřesený hlas a další doteky spolu s prohýbajícím se tělem, pod jejichž vzrušujícím náporem mi uniklo nejedno tiché zasténání. Když se mě pak nakonec dotkla přímo v klíně, udusil jsem zasténání kousnutím do jejího krku, od nějž jsem pak jen lehkým dotekem rtů přešel přes hranu její čelisti až ke smyslným rtům, kam jsem ji nejdřív kousl a pak procítěně políbil. "Gabby.." pošeptal jsem jí do rtů v odpověď a znovu jsme splynuli rty v dlouhý polibek, při němž jsem si ji velmi pomalu a něžně vzal, nepřestávaje ji přitom líbat a sem tam si s ní trošičku hrát a laskat ji, kam jsem jen dosáhl.. Dnešní den jsme si s Gabby skutečně užívali jeden druhého dosytosti, jako kdybychom to doháněli za všechny chvíle uplynulého měsíce, kdy jsme nemohli být přímo spolu. Když už si naše těla začala stěžovat na přemíru fyzické aktivity a nedostatek energie, přesunuli jsme se za hojných provokací i laškování do kuchyně k lednici, odkud jsme vylovili všemožné jídlo, přičemž jsme se stále škádlili a se smíchem jsme krmili jeden druhého a kradli si vzájemně sousta.. než to opět přešlo ve smyslnější provokování, takže jsme strávili další vzájemné chvíle plné souznění a odevzdání se jeden druhému přímo tam, v kuchyni na pultu.. Značně znavení jsme skončili v uvolněném objetí pod dekou zpátky na pohovce a dívali jsme se opět na film. Z misky jsme mohli uzobávat kostičky sýra.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Společně nestydatě strávený den Vlastně celý den jsme si užívali jeden druhého, jako bychom se vzájemně nemohli nabažit. Bylo to nádherné a naprosto dokonalé, když jsme si mohli být tak blízko a přitom nebrat ohledy ještě na někoho dalšího. Zkrátka jsme tu byli spolu, jen jeden pro druhého ve víru vášně a spalující touhy, která se mezi námi rozproudila a elektrizovala až do konečků prstů. Nevnímala jsem nic jiného, než Johna, jeho tělo těsně u sebe, stejně jako horoucí dech, jenž mi dopadal na přecitlivělou kůži, naslouchaje jeho tlumeným vzdechům a stenům, které mě rozechvívaly po celém těle, stejně jako jím otřásaly i vlny rozkoše a vzrušení. Byli jsme jedním propleteným tělem, i duší… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční filmový večer, 18. 9. Nebylo nic neobvyklého, že jsem se musel mít ve střehu a odhadovat, kdy mi Gabby dá sýr bez boje a kdy klapnu zuby naprázdno. I tak ale bylo naše relaxování a odpočívání jednoduše skvělé. Považoval jsem naši dnešní malou oslavu dvouměsíčního trvání našeho vztahu za naprosto dokonalou, protože jsme se věnovali jen jeden druhému a mohli jsme na jeden den naprosto zapomenout na okolní svět. Mimo zdi našeho bytu zkrátka už nic neexistovalo, pokud jsme sami nechtěli. Nyní ale byla zřejmě ta chvíle, kdy jsme si mohli trochu okolního světa přeci jen připustit, alespoň ve spojitosti s nadcházejícím víkendem, kvůli němuž jsem byl tak trochu jako na trní, když jsem na to pomyslel. Pozvedl jsem tázavě obočí, aby mi odměnou byl polibek, jakmile jsem odtrhl pohled od obrazovky. Tím si získala mou plnou pozornost. "Dobrý nápad. Musíme pak ještě dořešit, kde budeme ty dvě noci spát. Jestli přímo ve Twin Falls, nebo raději jinde..? Chtěl jsem to nechat hlavně na tvém rozhodnutí. Nechci, aby ses tam cítila nějak.. nepříjemně," řekl jsem jí pak a ještě jsem si ukradl jeden polibek. "A.. počkám na tebe v koupelně.." řekl jsem nakonec s pousmáním a vymanil jsem se z jejího obležení. Jen jsem se ještě sehnul pro kalhoty odhozené hned z rána a na to jsem se odebral do koupelny, kde jsem začal chystat koupel pro Gabby a pro tentokrát i pro sebe.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Společná koupel Přimkla jsem se k Johnovi blíž, snad jako bych jeho chvilkové napětí ohledně Twin Falls a záležitostí s ním spojených sama vycítila. Chtěla jsem mu být nablízku, aby věděl, že se necítím nepříjemně, ani když jsem se také musela na chvíli zamyslet, jak vyřešíme přespání, nebo spíše kde přesně se ubytujeme. Ale takhle rychle se mi nepodařilo nic kloudného vymyslet, nejspíše za to mohlo i to omámení a doznívající vzrušení z jeho bezprostřední blízkosti a chuti jeho smyslných rtů. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 18. 9. Připadal jsem si neskutečně uvolněný a téměř, jako kdybych měl tělo částečně jen ze želé. Zároveň jsem ale cítil, že sprcha by mě po všem tom dnešním lenošení trochu probrala a nastartovala, protože energie jsem měl víc, než dost. Ale to by bylo kontraproduktivní, zvlášť, když jsem chtěl Gabby udělat radost. Zatímco se pomalu napouštěla vana vodou, položil jsem přes kraj osušku, kdybychom třeba potřebovali a abychom pak nemuseli tápat přes celou koupelnu. Chvíli jsem pak hledal, co do vany vlastně dát a po chvíli už byla cítit uvolňující vůně pěny, se kterou jsem si tak nějak bezmyšlenkovitě pohrával, než přijde Gabby. Jen jsem vzhlédl a pousmál se na ni, když se objevila ve dveřích. "No.. když to Ethanovi ani Elis nebude vadit.." pokrčil jsem rameny, ještě vstřebávajíc tu spoustu informací, co na mě Gabby vychrlila s typickou rychlostí. "Říkal jsem si, že při nejhorším bychom mohli spát v Yellowstone, ale pokud to Ethanovi opravdu nevadí, tak budu rád. Ještě nikdy jsem.. negriloval takhle na zahradě," přiznám se trochu zahanbeně. Narovnám se v zádech a položím ruce volně Gabby kolem pasu. Vzhlédnu k ní nahoru s mým typickým pokřiveným úsměvem. "Pokud mě tu budeš chtít.. už je to dlouho, co jsem byl s tebou naposledy ve vaně.. a aspoň ti bude mít kdo umýt záda..?" dodal jsem a neubránil se zakřenění, jak jsem jí u toho prsty drze zajel za krajkové kalhotky k jejímu lákavému pozadí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Společná koupel Když jsem Johna viděla sedět na okraji té vany, zachvátil mě pocit neuvěřitelnosti, že tu jsem s ním. Dnešní den byl natolik významný, že jsem si vzpomněla i na naše první společné okamžiky, na náš první den, kdy jsem si vůbec nedokázala představit, že by se něco takového, co jsme právě prožívali, skutečně stalo. A vlastně ani ten druhý den jsem tomu nemohla uvěřit a trápila se s myšlenkou, že všechno skončí mým nebo jeho odjezdem, což mě ještě dlouho poté strašilo v hlavě. A nyní tu stojím v koupelně jeho – nebo už našeho? – bytu a dívám se na muže, který mi změnil život od základů, a to samozřejmě mnohem k lepšímu. Trhaně jsem se nadechla, jak to bylo zjevně moc ta přemíra šťastných pocitů, jež zachvacovala mé nitro. Cítila jsem se opravdu šťastně, až tak moc, že jsem to nestačila vstřebávat, ještě s tím vědomím, co mi John dneska řekl, že se vyznal ze svých citů, chovajíc k mé maličkosti. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro významný večer 18. 9. "Ne, rád tam u nich budu, když jim to nevadí. A třeba.. kdybys chtěla, mohli bychom se tam porozhlédnout i po okolí, když už tam budeme. Ale na to pověstné grilování jsem celkem zvědavý," řekl jsem pak, abych Gabby ujistil, že opravdu nejsem proti ničemu, jako spíše naopak. Byl jsem sice trochu rozpačitý ohledně obyvatel Twin Falls, ale třeba to nebude tak zlé. Třeba to bude úplně v poklidu a já jen zbytečně moc vzpomínám na ty lidi a události v baru. Připomnělo mi to ale i to, že já i Gabby pocházíme z poněkud odlišných "světů" a já do toho svého přitáhl Gabby, která pro mě udělala obrovské ústupky. Musela se tomu chtě nechtě přizpůsobit, ačkoliv jsem ji nechtěl vůbec do ničeho nutit. Ale i tak mi došlo, že jsem přeci jen trochu tlačil na pilu, jak jsem ji hned druhý den bral na nákupy a pak do restaurace a podobně.. Hodně se pro mě obětovala a snažila se mi přizpůsobovat naprosto ve všem, takže nyní nastala chvíle, kdy jsem to naopak já mohl oplatit jí. A hodlal jsem pro to udělat všechno, aby byla opravdu šťastná a spokojená a abych jí třeba neudělal ostudu. Umím trochu vařit.. takže kdyby náhodou, nemuselo by to být zase takové fiasko, ne? Musím si to pak vygooglit.. umanul jsem si v hlavě po svém a raději se pro tuto chvíli přes to všechno konečně přenesl. "Kdepak, za uši nechci, ale děkuji za nabídku.." utrousil jsem se stále uličnickým úsměvem, ale tentokrát jsem sklonil doposud zakloněnou hlavu, abych jí mohl věnovat malé políbení na odhalenou kůži, kterou před mým pohledem částečně zakrývaly její vlasy. "..ale je čas vlézt do vody. Bude ti takhle vyhovovat? Nejsem si jistý, jak moc teplou ji máš ráda, ale nechci, abys mi tu omdlela," zvedl jsem opět pohled k její tváři, zatímco jsem rukama hladivě sjížděl po křivkách jejího těla dolů, takže pak už jen stačilo, aby vystoupila ze spodního prádla, které spadlo k jejím kotníkům. Pustil jsem tím pádem Gabby a vstal jsem, abych pro změnu shodil já ten svůj kus oblečení, připraven možná trochu váhavě na koupel. Takhle si musí připadat sáček čaje, když vidí konvici s vroucí vodou.. utrousilo mé vědomí menší ironickou poznámku, kterou jsem ale zaplašil. Dělám to přeci pro Gabby, tak kušuj.. Ještě mě napadlo vzít nějakou její sponku (nebo jak se tomu říká) a stočit jí vlasy nahoru do drdolu, aby si je nenamočila a já tím pádem mohl získat mnohem lepší přístup k její šíji a zádům. Nechal jsem pak na ní, jak si bude chtít vlézt do vany - první, nebo se nejdřív uvelebím já a pomůžu jí k sobě..? Zprvu jsem si ji k sobě přitáhl, objal ji a opřel si hlavu o její rameno, takže jsme se tak nějak dotýkali tvářemi. "A jaké to vůbec je, to grilování? Jako ve filmech, nebo to u vás je jiné? A přivezeme nějaké to maso nebo marschmallow, nebo něco takového? A budeme tam jen my čtyři, nebo hodně lidí?" nedalo mi to, jak mi to pořád vrtalo hlavou a chtěl jsem si o tom udělat nějakou lepší představu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plánování ve společné koupeli S Johnovou pomocí jsem se zbavila kalhotek, ze kterých jsem hbitě vystoupila a pak jsem mu s úsměvem odsouhlasila, že ta voda má dokonalou teplotu, takže si nemusí dělat zbytečné starosti. Samozřejmě mě píchl osten, když se zmínil o tom omdlení a já si vzpomněla, jak se to stalo v motelu. Musel umírat strachy, když mě tak bezvládnou našel, v hlavě mu muselo vířit několik nepěkných myšlenek… vytvořil se mi knedlík v krku a skoro se o mě pokoušela panika. Musel být tehdy dost vyděšený, ale už je to minulost, přišli jsme na to, co bylo příčinou a je to už za námi. Uklidnila jsem se v duchu a nechala Johna, aby vlezl do vany první a já až po něm, abych se mohla uvelebit na něm. Samozřejmě jsem si dávala pozor, abych mu neublížila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro výročí ve vaně, večer 18. 9. Jen jsem si skousl ret a pousmál se sám sobě, jak jsem v tomhle ještě pořád nemožný, když si Gabby ohledně vlasů došla pro lepší vymoženost. Ale cení se nápad a snaha, ne? dodal jsem v duchu a pustil to z hlavy. Pak už jsem jen dával pozor, co všechno mi Gabby ohledně grilování říkala. Nakrčil jsem u toho čelo, snažíc se to alespoň představit. Pomohla mi zmínka o srubu v Yellowstone a mimoděk mě napadlo, že to bude asi i dost podobné jako třeba na společenském banketu, jen s jiným druhem jídla a pití a taky samozřejmě s naprosto odlišnými požadavky na oblečení. Stejně jsem na to nedokázal myslet jinak, než jako na další konvenční "položku" v etiketě, kterou jsem měl jinak naučenou i pozpátku. Hned mě napadala spousta dalších a dalších otázek - co si obléct, jak se chovat, kde se sedí nebo se jen stojí?, co se smí a nesmí a o čem se běžně konverzuje.. ale pak mě napadlo, že ve srubu jsme tohle přeci nikdo neřešil, takže se akorát zbytečně stresuji. Kromě toho, Gabby se zmínila o farmě, což přilákalo mou pozornost. "To bych chtěl, Gabby. Musí to být fajn chlápek a taky jsem zvědavý, jak to tam vypadá. A třeba by ses mohla zase projet na koni, co myslíš?" vzpomněl jsem si na farmu v Cody, kdy jsem ji s menším trnutím pozoroval, jak jela bez sedla a užívala si to.. Přikývl jsem na pitivo - to koupíme po cestě z letiště - a zavrtěl hlavou na to Marschmallow, které jsem nikdy neopékal, ačkoliv ve filmech to dělal snad každý Američan. Neuměl jsem si to moc dobře představit, jak to asi chutná, ale.. to zjistíme.. a brzy.. Spokojeně jsem zavrněl, jak se tak Gabby otřela tváří o tu mou a já u toho zapomněl na všechny své nejistoty a otázky ohledně nadcházející společenské události, v níž určitě budu děsně plavat.. ale Gabby.. určitě mi pomůže, abych jí nedělal přílišnou ostudu. Políbil jsem ji, jak vyhledala mé rty a ještě jsem si neodpustil menší polibek na její šíji, když se zase odtáhla a propletla si se mnou prsty. "Já vím.. budu děsný, ale i tak vím, že se se mnou pak zase vrátíš domů a odpustíš mi všechny ty moje přešlapy, kterými ti budu dělat nehoráznou ostudu," zazubil jsem se a věnoval jí ještě jeden polibek na mé oblíbené místo těsně pod jejím uchem. "Ale teď, Bondgirl, ti umyjeme tvá krásná záda.. mimochodem, už ani nevím, jestli jsem ti poděkoval za můj splněný sen.. děkuji, bylo to.. tisíckrát lepší, než jak jsem si to představoval.." přešel jsem zase do šepotu a než jsem ji pustil, abych jí umyl záda, na chvíli jsem ji pevněji objal a znovu políbil na šíji.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Večer ještě nekončí „Opravdu bys chtěl? To jsem moc ráda, protože bych chtěla, abyste se poznali a abys mohl sám vidět, kde jsem vyrůstala a prožila část svého života. Asi to bude trochu zvláštní, ale… Vážně bych byla ráda. A co se týče koní, tak na to se ani nemusíš ptát, určitě si zajezdím, pokud ti to nebude vadit. Už mi to tak trochu začíná chybět, abych se přiznala, takže se těším. Ale nejvíc na to, že budu s tebou, a že to budu všechno s tebou i sdílet,“ pousmála jsem se nadšeně, sledujíc jeho výraz. „Chceš se ještě na něco zeptat? Vidím, že ti to asi pořád vrtá hlavou a já ti chci pomoct, vždycky jsem ti nápomocná, ve všem, takže jestli ještě o něčem přemýšlíš, co ti dělá starosti, tak mi to klidně pověz. Pomůžeš tím i mně, protože tě pak snáz navedu a pomůžu ti se do toho vžít,“ vysvětlila jsem ještě, aby neměl pocit, že bych ho snad měla v plánu vyslýchat. Šlo mi jen o pomoc. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek 18. 9. Těšil jsem se, až znovu uvidím Gabby na koni, když pro nic jiného, tak při nejmenším pro ten pocit, že ji to udělá šťastnou. Nicméně, nebyl jsem si nijak jistý, jestli bych sám na koně znovu vysedl, ale nechtěl jsem jí teď kazit radost, takže jsem to nezmiňoval. Koneckonců, třeba se nakonec rozhodnu jinak, až tam budeme.. Gabby zřejmě i vycítila těch tisíc otazníků v mé hlavě, čemuž se nešlo divit. Byla neskutečně vnímavá a já chápal, že mi chce pomoct. Krom toho, byla jedinou osobou, která mě skutečně znala skrznaskrz a já jí věřil, takže jsem si před ní nemusel hrát na toho, kdo má všechno na háku a je nad věcí. "No.. vlastně bych pár otázek měl. Nebo spíš.. nevím, jak to formulovat, ale jednoduše řečeno, opravdu bych nechtěl udělat nějakou ostudu. V etiketě se lehce ztrapníš špatně zvolenou kravatou i vidličkou u stolu, tak.. jestli jsou i tam nějaké takové ty nepsané pořádky, radši bych si na to dal pozor.. Napadá mě například, jestli třeba můžu nějak pomoct Ethanovi při tom grilování, nebo se to nedělá, aby se třeba neurazil, že mu do toho kecám? Nebo mám třeba jen počkat, až mě někdo osloví? A nosí se hostitelce nějaký dárek, nebo tak něco? Možná bychom mohli sehnat něco pro to mrně..?" přemýšlel jsem nahlas a dával tak Gabby nahlédnout do své neklidné mysli. Její ujištění i slova (ač pro mě trochu rozpačitá na poslouchání) mne částečně uklidnila a zároveň mi nesmírně zalichotila. Vždyť Gabby opravdu byla to nejlepší, co jsem tenkrát u Twin Falls mohl potkat a těšilo mě vědomí, že Gabby to má stejně. Vnímal jsem náš vztah zkrátka jako něco neuvěřitelného, co se ovšem stalo skutečností. Něco, co mi obrátilo život vzhůru nohama, pořádně jím zatřepalo, aby vypadly ze všech kapes špatnosti, co tam byly poschovávané a pak ten život zase postavilo na nohy a nasměrovalo správným směrem. Ba co víc, ještě se to rozhodlo s mým životem spojit ten svůj. Věřila mi a to dávalo víru i mě - v ni i v náš vztah. Místo dalších slov už jsem jí věnoval jen procítěný polibek a na chvíli ji pevněji objal. Mělo to ode mě zkrátka momentálně větší váhu, než tlačení se do jakýchkoliv slov a Gabby to určitě chápala, tím jsem si byl jistý.. "Hmm.. takže Bondgirl si taky chce umýt svého Bonda? Tak to bych jí asi neměl tohle potěšení odpírat.." řekl jsem s uvolněnou hravostí. Zvážněl jsem, jak se Gabby trochu natočila, aby se mi podívala do očí. Už jen z toho pohledu mi tělem projelo známé elektrizující chvění, které mi dávalo tušit, co asi přijde. Jenže, bylo v tom pohledu ještě něco a já tak úplně nedokázal rozpoznat co. Nakonec jsem se natáhl pro houbu začal jsem se zaujetím pomalu omývat Gabbyno tělo, spojujíc to na zádech s lehkou masáží. Smyslně se prohýbala a já se u toho mimoděk musel kousat do rtu, dokud se na mě přes rameno nepodívala. "To zní jako.. naprosto dokonalý plán, má krásná Bondgirl.." řekl jsem už opět mírně chraplavým hlasem a rukou, kterou jsem dosud Gabby spočíval na jejím bříšku, jsem pomalu klouzal o něco níž s celkem jasným úmyslem, který jsem podpořil kousnutím do jejího ušního lalůčku. Druhou rukou jsem u toho nevinně nabral vodu do houby, přiložil ji Gabby na hruď a nechal vodu stékat, zatímco jsem ji tím i lehce zatlačil k sobě, aby se o mě zády opřela a uvolnila se.. Byl jsem svolný ke všemu, odevzdaný plně Gabbynu přání, takže jsem případně udělal cokoliv, co chtěla (pokud by se jí nezamlouval můj drzý počin).. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vášeň a touha Poslouchala jsem Johna téměř napjatě, protože jsem chtěla nahlédnout do jeho myšlenek a pocitů, jaké z toho všeho má. Chápala jsem, že se cítí nejistě, jestli by se to tak dalo říct, protože podobně jsem to měla já, když jsme se naopak chystali někam, kde to znal John i jeho rodiče, přičemž já byla tou, co se musela všechny ty společenské konvence učit, ale dle jeho vlastních slov jsem do toho sice vpadla po hlavě a ještě k tomu coby nezkušená a takovým životem nedotčená, ale byla jsem ve společnosti okouzlující. Což mi stále připadalo tak trochu jako bláznovství, ale pravdou bylo, že po těch dvou měsících se u mě objevil pokrok, že už jsem si dokázala přiznat, sama sobě, že jsem nebo umím být přitažlivá. Ale to jenom díky Johnovi, který mi skládal komplimenty, co mne rozechvívaly a lichotily. „Nemusíš si dělat starosti, vůbec žádné. Já vím, že se to takhle strašně jednoduše řekne, ale tak to opravdu je. Řekla bych, že na takovém společenském večírku nebo obědě, je to mnohem stresující, než na takové grilovačce. Tam se můžeš uvolnit a být opravdu sám sebou. Dokonce můžeš jíst i rukama,“ uchechtla jsem se pobaveně, ale pak jsem zvážněla. „Bavit se můžeš o všem, samozřejmě, pokud by se tě někdo ptal na něco osobního, co by ti nebylo příjemné, tak se můžeš ohradit. Někdo bývá trochu… tvrdší, v tom smyslu, že jsou velmi upřímní a od srdce ti řeknou, co si myslí… Prostě to ber jako poznávání nových lidí u příležitosti, kdy nemusíš řešit, jestli sis vzal správnou lžičku na dezert, nebo jestli ta kravata není příliš křiklavá. Je to prostě, jako kdybys seděl s přáteli, i když ve tvém případě to budou cizí lidé, ale budeš tam mít mě a Ethana, a ostatní poznáš. Buď sám sebou a nedělej si zbytečné starosti. A kdyby náhodou, tak si můžeme vymyslet nějaký tajný signál, co říkáš? Myslím třeba, kdyby se ti tam nelíbilo a chtěl bys pryč, tak bys mi třeba stiskl dlaň,“ navrhla jsem naprosto spontánně, ještě u toho zamyšleně krčíc obočí. „No a co se týče pomoci a dárků pro hostitelku. To většinou dělají ženy, že pomáhají hostitelově ženě s nádobím a těmi maličkostmi okolo a muži se mezitím baví třeba o fotbalu a podobně, popíjí pivo a Ethan mezitím ještě stíhá hlídat gril, případně už grilovat maso. A o dárku… Přemýšlela jsem, že bychom mohli vzít Ethanovi nějakou láhev a Elis bychom mohli vzít něco pro malé, to je fakt. Ale vůbec nevím, co to bude, jestli kluk nebo holka. Možná bychom mohli vzít nějakou malou výbavičku, nebo něco takového,“ přemýšlela jsem nahlas… Doufala jsem, že jsem Johnovi odpověděla dostatečně a tak, jak si přál, aby mu to co nejvíce pomohlo, ale i tak jsem mu byla nápomocná, takže jsem mu ještě případně odpověděla, kdyby měl něco na srdci, co ho třeba napadlo během mého dlouhého proslovu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční noc a následné páteční ráno 19. 9. "A.. co když tě třeba jen pohladím po celé paži jako znamení? A to mě pak zachráníš? Ale co když budeš daleko, třeba u Elis, kdo mě zachrání pak? To by bylo lepší, kdybych se třeba podrbal za uchem.. ne.. to je.. Já to zvládnu, Gabby, uvidíš, bude to určitě fajn," rozhodl jsem se nakonec a přesvědčoval spíš sám sebe, i když jsem se tvářil, že přesvědčuji o své statečnosti ji. "Aha, jistě.. ženy.. já myslel, že když Ethan vaří.. tedy, griluje, tak mu můžou pomáhat i ostatní.. jakože muži..? Ale dobře, že to vím, aspoň se hned neztrapním.. akorát.. pff.. bavit se o fotbalu, to bude trochu náročná konverzace.." zakřenil jsem se nakonec a dál to nerozmazával. Ohledně dárku pro Elis i Ethana jsme mohli zítra ráno zajít ještě honem na nákup do centra s tím, že už něco určitě vybereme. Nic už mě momentálně nenapadlo, tak jsme se mohli oba zase pěkně uvolnit a nechat na sebe působit teplou vodu a levandulovou páru kolem nás.. Opět jsme se poddali vzrušující činnosti, se kterou jsme dnes jednoduše nemohli přestat, jako kdyby to bylo na dlouhou dobu naposled, co jsme takhle spolu a můžeme si do sytosti vychutnat jeden druhého. Líbilo se mi, jak Gabbyno tělo reagovalo na mou drzou dlaň, ale to ještě nebylo nic proti tomu, když se Gabby otočila ke mě čelem, takže jsme se mohli vzrušovat navzájem a ještě si u toho být blíž, abychom to neměli daleko k polibku.. Bylo to zvláštní nové dobrodružství mísené se smyslnými pomalými pohyby a opatrností zároveň.. Nakonec jsme oba vyčerpaně vylezli z vychladlé vody a jen co se Gabby zavinula do osušky, už jí padala hlava, takže byl čas tak akorát zamířit do ložnice. Přitáhl jsem si ji k sobě a aniž bych nás přikryl, nebo alespoň zahodil osušky, propadl jsem spánku stejně jako ona. Vzbudily mě velmi nečekané pocity uprostřed noci a já chvíli zmateně tápal mezi realitou a skutečností. Nicméně Gabby mě brzy přesvědčila o fantastické, leč překvapivé realitě a já si poprvé v životě říkal, že mě Gabby určitě umiluje k smrti - samozřejmě v legraci a v dobrém, pouze ve své hlavě. Nebylo těžké se tomu poddat, ačkoliv jsem byl v útlumu a trochu mimo, takže iniciativa tentokrát byla především na Gabby.. Ráno jsem se vzbudil s lehkou panikou, že je pozdě a nestihneme letadlo. Byl jsem dezorientovaný z nočního Gabbyna překvapení (přepadení) a tak jsem i kvůli světlu zvenčí pojal ono podezření, že jsme spali až do poledne. Trochu zmateně jsem se podíval vedle sebe, přičemž mě šokovalo, že tam Gabby není. Pitomče.. utrousil jsem pak na vlastní adresu, když mi došlo, že deka na mém břiše nemůže být přeci tak těžká, ale že to je jen Gabbyna hlava. S ulehčením jsem ji pohladil po vlasech a přešel k holým zádům. "Gabby?" zkusil jsem to opatrně tichým hlasem, abych ji pozvolna vzbudil. Potřeboval jsem se natáhnout nad sebe pro mobil, ale nechtěl jsem s ní moc hýbat, abych ji nevzbudil moc drasticky.. tím pádem jsem tam ale nedosáhl a nemohl překontrolovat čas, jestli je opravdu tak pozdě, nebo mi to tak prostě jen přijde. "Gabby, krásko.. měli bychom vstávat. Ještě musíme sbalit a dojít pro něco pro Elis a Ethana.." nadhodil jsem tiše, doufaje, že už mě vnímá.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vítejte ve Twin Falls Probudil mě Johnův hlas, tak jsem pomalu otevřela oči a trochu se lekla, protože jsem si samozřejmě teprve teď uvědomila, kde a jak vlastně ležím. Měla jsem přitom opravdu skvělý výhled na Johnovy partie, a já se začervenala až po špičky uší, raději nic neříkajíc. Jen jsem k němu zvedla pohled, možná ještě krapet rozespalý a se zívnutím jsem se zvedla na dlaních, podél jeho těla a povysunula jsem se výše, až k jeho tváři. Usmála jsem se na něj a věnovala mu první ranní polibek, snad jako bych ho chtěla přivést na jiné myšlenky a možná mu taky nedát možnost, aby okomentoval tu moji pozici, při které jsem v noci usnula. Otírala jsem se o jeho tělo tím svým, jen s úmyslem jej provokovat a ještě si užívat chvíle blízkosti, než se budeme muset jít sbalit a chystat se na cestu. |
| |
| soukromá zpráva od ~ Našeptávač ~ pro ~Dům Fosterových, zahradní grilování~ Ethan a Elis Dům rodiny Fosterových se ocital na okraji města, kde bylo nejvíce zeleně a klidu. V blízkosti byl i les a několik menších farem, takže ideální prostředí pro relaxaci a odpočinek z velkoměsta, kde zpravidla bývá největší hluk. Atmosféra je tu opravdu pokojná a klidná, téměř jako v samotném národním parku Yellowstone… Obrázkový materiál |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční podvečer 19. 9. Opět jsem za Gabby děkoval vesmíru, protože jsem si uvědomoval, jaké mě tehdy na cestě za Twin Falls potkalo štěstí, k čemuž mi zaletěly myšlenky - vrátíme se do Twin Falls.. na místo činu.. jaké to bude? Prosím, ať je to v pohodě a nestane se nic.. špatného.." vyslal jsem ještě do všehoprostoru malou prosbu a pak se uculil na Gabby, která se probudila tak, že už mě na jazyku začaly svrbět narážky, jak si ji trošičku dobírat, ale nakonec mě sama umlčela a dokonale přivedla na jiné myšlenky. Zatímco Gabby byla ve sprše, vlezl jsem za ní do koupelny a v rychlosti jsem se oholil, abych jí tam pak nepřekážel. Pak jsme se prostřídali a já po vlažné sprše zamířil do ložnice s osuškou kolem boků. Sundal jsem z vrchní police kufr a položil jej na postel. V rychlosti jsem na sebe hodil svoji klasiku - tmavé kalhoty, světlé triko s krátkými rukávy a lehké černé sako, což pro mě byl typický cestovní oděv, takže jsem nad tím ani moc nepřemýšlel. Pak už jsem jen vytáhl tři trička a s povytaženým obočím jsem pak nechal vybrat Gabby, co bude asi nejlepší. Jeli jsme jen na víkend, takže jsem to moc neřešil a měl doslova jen pár kousků oblečení, kartáček na zuby a oblíbený deodorant, čímž prakticky končilo veškeré moje balení. Přihodil jsem Gabbyn malý foťák a pak už jsme mohli vyrazit na nákupy.. V dětském oddělení jsem byl trochu nesvůj, zdržujíc se celkem bez valného zájmu v Gabbyně přítomnosti. Jen jsem si to tam tak prohlížel a snažil se zúčastněně odpovídat na případné dotazy ohledně mého názoru. Potíž byla v tom, že jsem neměl nejmenší tušení, co takové mrně nosí a jestli to není velké nebo příliš malé, což se samo o sobě logicky odhadovalo těžko, když to bylo ještě ve fázi prapodivně tvarovaného tvorečka plujícího v břiše zatím neznámé osoby. Fascinovaně jsem se pak zasekl u pidi-bot, které jsem si zkusmo položil na dlaň a nechápal, jak může existovat něco tak strašně mrňavého, co pak vyroste v něco.. přibližně mé velikosti. Úžasné. Ale vzpamatoval jsem se docela, když jsem objevil hračky, u nichž jsem si mrně představoval, jak si s nimi asi hraje a jak je vnímá. U toho jsem se tak nějak napůl i usmíval a bral do ruky to a ono, než jsem Gabby přesvědčil, že určitě musíme vzít i to krásně psychedelicky vyhlížející žužlací zvířátko nebo toho super psa a samozřejmě jsem ji neopomněl prosit i štěněcím pohledem, protože se mi ty hračky nesmírně zalíbily a nechtěl jsem je kdovíproč pustit z ruky.. Cesta letadlem byla příjemná, letušky nás neotravovaly tak často jako v lepší třídě, takže jsme měli paradoxně větší soukromí. Po příletu už na nás čekalo objednané auto z letištní půjčovny - prachobyčejná Toyota pro střední třídu, která ale plně vyhovovala místnímu prostředí i budoucí náročnější cestě přes Yellowstone, až pojedeme zítra za Claire. Kromě toho - mělo to kola, volant a místa k sezení, což bylo to nejdůležitější.. "Přiznám se, že se cítím trochu nervózně, ale.. to je jen tím prostředím.. vzpomínkami.." upřesnil jsem a omluvně se na Gabby pousmál, protože jsem jí nechtěl dělat starosti. Za chvíli už jsme vjížděli do městečka, přičemž jsem si položil dlaň na Gabbyno koleno a nechal se od ní navigovat až k Ethanovu domu. Ani jsem se nestihl pořádně rozkoukat a už se k nám hnala - jak jsem odtušil - Elis. Honem jsem si ze slušnosti sundal sluneční brýle (kvůli řízení jsem si je před cestou nasadil) a strčil je do kapsy saka. Věděl jsem, že je Elis ráznější, ale k té vlastnosti jsem si ji představoval úplně jinak.. "Děkuji, potěšení je na mé straně. A snad jsem nezklamal tvé představy.. mimochodem, gratuluji," potřásl jsem si s ní nabízenou rukou a vykouzlil jsem na tváři i svůj charakteristický pokřivený úsměv. Ovšem její výpad proti mému osobnímu prostoru jsem absolutně nečekal. Trochu váhavě jsem jí položil ruku na záda coby oplacené objetí, přičemž jsem střelil lehce zoufalým pohledem ke Gabby, abych se vzápětí zase rychle opanoval a tvářil se, jakože jsem zvyklý na dennodenní vítací objetí s novými a novými lidmi. Byl jsem ze všeho tak perplex, že jsem si málem nechal i to sako na sobě, ačkoliv se to na grilování vůbec nehodilo. Jen díky Gabby jsem ho nechal v pokoji a převlékl triko do tmavého - kdyby náhodou něco. A najednou jsem se ocitl "mezi muži", ani jsem nevěděl jak. Jen jsem je ze slušnosti tak nějak pozdravil kývnutím hlavy a pak jsem jen bloudil pohledem po terase a obdivoval, jaké to tu je.. z čehož mě vytrhl Ethanův hlas. Hned jsem na sobě cítil i zkoumavé pohledy dalších dvou mužů, na což jsem už byl pro změnu celkem zvyklý a nenechal jsem se tím nijak rozházet. Využil jsem Ethanovy nabízené pomoci a podal oběma chlápkům ruku, abychom se oficiálně seznámili a ačkoliv jsem měl děsnou chuť na džus, rozhodl jsem se pro pivo, uvědomujíc si, že tady se pije prostě jinak, než ve městě. "V Praze bylo hezky, je to tam jako takový Disneyland akorát s památkami.." začal jsem, ale pak jsem se zarazil s tím, že jim teď musím připadat jako magor a tak jsem se jal honem eliminovat napáchané škody. "..ale spíš se pak zeptej Gabby, ta bude vyprávět spíš, já tam v podstatě jen celou dobu pracoval.." napil jsem se pak piva a doufal, že mi to projde. Pořád jsem nevěděl, na čem jsem a co asi tak poví ti dva.. "Mimochodem, Gabby mi vyprávěla, že tvé grilované steaky jsou pověstné, Ethane. Grilujete takhle často?" hodil jsem do placu takovou všeobecnou otázku na rozvázání lehké konverzace. Snažil jsem se potlačit nutkání hledat stále očima Gabby, ačkoliv mi párkrát ten pohled ujel, přičemž jsem se na ni pokaždé pousmál, když se naše pohledy střetly.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Grilování na zahradě Zčervenala jsem, když k nám přišla Elis s úsměvem od ucha k uchu, viditelně šťastná, že nás konečně vidí a že nás může oba obejmout. Na její komplimenty jsem však nevěděla, co říct, takže jsem se trochu bezradně podívala Johnovým směrem, který mi zanedlouho sám oplatil, když i jemu se dostalo objetí od těhulky. V duchu jsem se tomu musela pobaveně uchechtnout, ale navenek jsem se pousmála velmi povzbudivě a dala mu mimo jiné i najevo, že s ním naprosto soucítím. Až bude chvíle, určitě mu pak nenápadně stisknu dlaň a něco mu pošeptám do ucha, vědíc, že ho to hodí opět do klidu a pohody a nebude se stresovat. Jenže jakmile jsme se rozešli do domu, tak jsem byla nervózní za něho, třebaže jsem si myslela, že celou dobu budu v pohodě, protože to zvládneme, ale nyní jsem si začala sama plně uvědomovat, jaké to pro Johna musí být. Vracet se na místo, na které nemá ty nejlepší vzpomínky, i když to mírně zabolelo vzhledem k tomu, že zrovna odtud pocházím, a že jsme tu byli i náš první den našeho… setkání. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek večer 19. 9., Twin Falls Cítil jsem se trochu zvláštně, jak jsem byl jen s mužskou částí sešlosti. Uměl jsem si živě představit, že Gabby je právě nejspíš pod palbou otázek ze strany žen, zatímco já byl spíš testován mlčením ze strany druhé. Ale povídat si s Ethanem nebylo pro začátek špatné.. "No, nebyl to bohužel vyloženě výlet.. ale rodiče si Gabby oblíbili prakticky na první pohled. Máma si Gabby uzurpovala pro sebe, kdykoliv to jen bylo možné a myslím, že i Gabby je s nimi ráda.." uhrál jsem to diplomaticky pryč od toho, co jsme v té Praze skutečně dělali, protože jsem přeci jen nevěděl ani to, jestli se tady o mě něco ví a já nechtěl, aby mě brali jinak, než prostě jen jako Gabbyna partnera. To už se k nám zmiňovaná blondýnka připojila i se zbylými třemi ženami, přičemž jsem si připadal najednou jistěji a mnohem uvolněněji, než v její nepřítomnosti. Automaticky jsem se na ni pousmál a lákal ji k sobě pohledem, takže jsem Ethana s Elis vnímal spíše jen okrajově. Nebylo to něco, co bych neviděl už dřív, ale zároveň tyhle projevy nebyly nic pro mě - rozhodně ne před dalšími šesti lidmi. Jen jsem se pak tak trochu zkoumavě na Gabby podíval, jak se na to tváří, abych mohl alespoň zkusit vyčíst její myšlenky. Raději jsem ty své mírně znepokojené myšlenky zahnal lokem piva z lahve a když už Gabby došla až přímo ke mě, nabídl jsem jí, kdyby se třeba chtěla napít. V následující chvíli se naším směrem podívala Elis, přičemž jsem jen vzhlédl s jedním povytaženým obočím v němé otázce - co se bude dít? Nakonec nic.. tedy, jen družení s Gabby a hovor o mrněti s následnými experimenty - kterých jsem zjevně neměl být ušetřen, jak jsem se poněkud pozdě přesvědčil. To mi totiž zcela nečekaně Elis zasáhla do mého poklidného osobního prostoru a zcela bezostyšně mě donutila porušit i ten její tím, že mi položila moji dlaň na svoje mírně vyklenuté těhotenské bříško. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. S naprosto zmateným konsternovaným výrazem jsem těkal očima od Elis ke Gabby a zpátky. Musel jsem si odkašlat, abych se alespoň pokusil navodit zdání klidu. "Ehm.. p-pěkné..?" vyloudil jsem ze sebe nejistě, absolutně nevědíc, co se vlastně na tohleto říká. Nicméně ruku jsem k sobě rychle stáhl, jakmile mi ji Elis pustila a pro jistotu jsem si ji dal do kapsy, aby ji náhodou nepotkala nějaká další nepředloženost. Porozhlédl jsem se pak i po ostatních, snad jako kdybych čekal, co se stane, nebo jestli mi někdo třeba naznačí, co mám vlastně dělat. "A.. ehm.. jaké to je? Předpokládám že už se všichni těšíte..?" nadhodil jsem pak opatrně, snažíc se získat zpět pevnou půdu pod nohama, takže jsem u toho vytáhl ruku z kapsy a mimoděk ji položil Gabby zezadu na kříž, snad abych se tím dotekem mohl uklidnit, že je tu se mnou.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Grilování na zahradě a první testovací objekt Ethan mluvil s Johnem, aby se necítil zvláštně a nervózně, třebaže zrovna na něm nebylo nic poznat. Na Ethana působil, jako když ho viděl poprvé, prostě muž na svém místě. Tichý, pozorný a velmi všímavý, a i když se moc neozýval a nebavil se jako zdejší ostří chlapi, věřil, že kdyby něco, tak se John umí ozvat pořádněji. Za to dva chlápci si ho měřili sem tam nedůvěřivými pohledy, ale nechovali k němu nějakou zášť, zkrátka řečeno, pro ně byl John novinkou, se kterou se asi nesetkali. Zvláště pak, když mluvil s tím svým přízvukem, který od něj asi nečekali. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro večerní grilování v Twin Falls, 19. 9. Nevnímal jsem moc ty další dva muže, když si mě pořád tak prohlíželi. Byl jsem s tím tak nějak smířený a tak jsem ani neřešil, co všechno jim na mě nejspíš přijde divné (ani mě nenapadlo, že by to tentokrát byl můj britský přízvuk). Ani jsme nestačili nijak zvlášť zabřednout do lehké konverzace a naše lepší polovičky už se objevily s různými věcmi k servírování. Jen jsem vážně nečekal ten výpad od Elis. Nakonec to byl opět Ethan, kdo mě tak nějak zachránil. Měli jsme naštěstí i podobný humor, takže i tento fakt mi pomohl se trochu sebrat, abych si s pokřiveným úsměvem mohl zachovat tvář. Mohl jsem mu to vrátit, ale na to jsem byl až příliš krátce v této nové společnosti (a měl v sobě příliš málo promile). Na Elis už jsem se jen o poznání uvolněněji pousmál, aby si nedělala těžkou hlavu a pak už jsem se tak nějak ponořil do místní atmosféry, nebo se o to přinejmenším pokoušel. Vstupní test mezi místní jsem již měl odbytý a tak už jsem si mohl povolit k pití i něco, co mi chutnalo o něco víc - cider, jímž mě Gabby příjemně překvapila a za nějž jsem jí poděkoval s pohlazením po paži, když jsem si ho od ní bral. Dával jsem celou dobu pozor, o čem se kdo bavil a třebaže jsem víceméně mlčel, nebál jsem se i přispět nějakou tou občasnou troškou do víru debaty. Jen u fotbalu jsem se bavil té zapálenosti, s níž spolu mužská část společnosti probírala cosi, co nejspíš viděli v televizi. Připomínalo mi to Italy, kteří se o fotbale dokázali bavit mnohem zapáleněji a náruživěji, než o čemkoliv jiném.. a samozřejmě tomu každý rozumí nejlépe, že? přisadil jsem si v duchu a raději se pro tu chvíli věnoval Gabby, abych příliš nelákal jejich pozornost na sebe, že nemám ani ponětí o čem se ti tři baví. Naše malá konverzace rukou pod stolem mi přišla mnohem zajímavější. Takže když jsem ucítil její dotek na svém koleni, přehodil jsem si lahev cideru do druhé ruky, abych mohl volnou dlaň položit přes tu Gabbynu a takto přes její klouby si s ní proplést prsty. Nevadilo mi to, naopak a navíc si nás nikdo nevšímal, natož aby to viděli, což mi na druhou stranu dost pomáhalo. Pohled jsem však upřel na Elis, která se chopila odpovědi ohledně Gabbyna dědečka ze zdejší farmy. "To je pravda, určitě mu chybíš. Co kdybychom tam zašli zítra hned zkraje? Určitě pak bude mít celý den úsměv od ucha k uchu," podpořil jsem Elisina slova s pohledem opět u Gabby, přičemž mě napadlo.. "A to z jeho farmy jsou všechny tyhle pochutiny?" kývl jsem hlavou směrem ke grilu, tázajíc se opět Elis, protože jsme to předtím nějak s Ethanem zakecali a on měl teď stejně myšlenky někde u trávníku s kopačkami. Upřímně jsem na to byl zvědavý, na všechno - dnešní jídlo, jak se vyvine večer tak všeobecně, ale i na zítřek a co vlastně všechno s Gabby podnikneme.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Příjemné posezení venku Nejenom já jsem chtěla, aby se tu John cítil, co nejpříjemněji, určitě to samé chtěli i Ethan s Elis, kteří neustále pobíhali kolem, a Elis ještě na nějakou tu chvíli zmizela v kuchyni, aby donesla ovoce, pěkně naskládané v míse, kdyby měl třeba někdo ještě chuť. Různé brambůrky, křupky a oříšky tu již na stole byly a každý si mohl brát dle libosti. Chlapi se většinu doby natahovali po cibulových kroužcích, nebo pro cosi, co bylo zřejmě dělané v pivním těstíčku. Já se sem tam akorát natáhla pro pistácie, které jsem milovala a nepochybovala jsem o tom, že je sem dali předně kvůli mé maličkosti. Každopádně jsem byla ráda, když to vypadalo, že John obstál zkoušku místních, kteří ho tak nějak vzali do party, ale stejně jsem si byla jistá, že ho později večer ještě nějak prozkouší, protože to byli zkrátka chlapi a jejich zdejší nátura, se kterou si rádi dělali legraci z druhých a občas i tu zlomyslnou. Ale já Johna hodlala bránit a udělat pro něj cokoliv, aby se mu tu opravdu líbilo, cítil se příjemně a nic mu nechybělo. Věnovala jsem mu úsměv, a když se pak pod stolem dotkl mé ruky, s níž si propletl své prsty, byla jsem doslova v sedmém nebi a vnitřně se tetelila blahem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro večerní grilování, pátek 19. 9. Zatím jsem jen popíjel a víceméně se snažil užívat si nezvyklou společnost. Snad jen na popud Gabbyna občasného uzobávání pistácií jsem se sám pro pár těchto oříšků natáhl, ale jinak jsem se spíš těšil na ten hřeb večera, takže jsem se nechtěl ničím cpát. Debata se stočila i ke Gabbynu dědovi, na něhož jsem začal být opravdu hodně zvědavý a pak jsem udělal chybu především proti logickému myšlení. Na co myslíš, Johne? Gabby se přeci zmiňovala jen o koních, ale nikdy neřekla ani slovo o jiných zvířatech.. no jo, ale taky říkala, že nějaké koně musel prodat..? napadalo mě honem, ale pak jsem to hodil za hlavu. Elis mi vysvětlila, odkud ono maso mají a já mohl jen přikývnout, ačkoliv jsem při příjezdu byl přespříliš soustředěný na věci příští, že jsem si zmiňované farmy nejspíš ani nijak zvlášť nevšímal. Překvapilo mě však to, na co Elis hned navázala. Bylo mi vidět i na očích, že jsem to nečekal, ale že jsem zároveň i polichocen. "Vážně? To je.. já nemám slov, Elis, moc díky. Nemám žádnou preferenci, všechno určitě bude skvělé," řekl jsem opět s pousmáním, třebaže v hlavě jsem byl trochu na rozpacích. Kvůli mě si přece vůbec nemuseli dělat starosti. Asi si vážně mysleli, že jsem fajnovka z města a tak kvůli tomu upravili i obvyklé grilování? Ale i tak je to pěkné gesto.. Z myšlenek mě však vytrhl Ethan s další hláškou. "Už jsem se bál, že to neřekneš, Ethane," opáčil jsem a teď jsem se i zakřenil, což mohlo znamenat jedině to, že už jsem se celkem aklimatizoval a začínal se cítit uvolněně.. nebo za to mohla druhá dopitá lahev silnějšího pitiva? Ochutnal jsem snad od všeho trochu. Z ryb, které jsem si dal jako první, jsem si vzal jen kousek, aby bylo dost i pro ostatní k ochutnání, zelenina byla jednoduše vynikající i špíz, o nějž jsme se s Gabby podělili. A nakonec Ethanův steak, který vážně stál za všechno to čekání, cestu i zvláštní pocity těsně po příjezdu. Dávno jsem přestal počítat, kolik jsem čeho vypil, protože jakmile jsem položil prázdnou lahev na stůl s tím, že si pak dojdu pro něco dalšího, jako švihnutím kouzelné hůlky se přede mnou do pár vteřin objevilo nové pití, ani jsem nevěděl, kde se tam vlastně vzalo. Už mi i přišlo, že se všichni celkem dobře známe, protože jsme se bavili tak nějak o všem a bez zábran a všeobecně jsme se všichni každou chvíli něčemu nahlas smáli a sem tam se i překřikovali v nějakém vykládání.. Přesně tak jsem si to dnešní grilování i představoval. Celou dobu jsem se tak nějak nakláněl ke Gabby, opíral se o područku židle výhradně na její straně, zkrátka jsem i bezmyšlenkovitě byl neustále přitahován k ní jako magnet.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vydatné a chutné jídlo a alkoholem pozvednutá nálada Elis mávla rukou na znamení, že vůbec nemusí děkovat, že není za co. Na jejím úsměvu však bylo patrné, že to pro něj udělali rádi, aby mu udělali radost a vlastně i mně, protože jsem ryby měla také ráda. Rozhodně to však nebylo myšleno, že by si snad o Johnovi někdo myslel, že je fajnovka. Ethan ho znal dopředu a i z mého vyprávění, stejně jako Elis, které zase všechno tlumočil Ethan… A na těch chlapech, co si Johna tak prohlíželi zase tak nezáleželo. Nicméně se nakonec ukázalo, že John mezi nás všechny zapadl naprosto dokonale, což bylo svým způsobem asi podobné, jako když mi říkal, že já naopak zapadla do New Yorku a že jsem tam jako doma, jako ryba ve vodě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro večerní sešlost v Twin Falls, 19. 9. Zdálo se, že se večer opravdu vydařil. Všichni jsme se bavili a dokonce i zmizely počáteční pohledy, takže už jsem si nepřipadal jako vetřelec. Poprvé jsem zažil a jinak vnímal i skutečnost, že jsme tu vlastně všichni jako páry, což bylo něco nového, co jsem částečně taky musel vstřebat. Periferně jsem totiž sledoval, jak se k sobě chovaly i ostatní, ne jen Elis a Ethan. Nicméně Gabby si hned zase uzurpovala mou pozornost ohledně jídla, které jsme si tak nějak vzájemně dávali ochutnat, nebo si ho i sem tam s trochou té legrace kradli z talíře či vidličky. Chvílemi to bylo, jako kdybychom zase byli jen v naší společné bublině, kde ti ostatní lidé tvořili jen jakési neurčité kulisy. Ale opravdu jen chvílemi. Přeci jen jsem se zaujetím poslouchal čísi vyprávění, když jsem zcela nečekaně ucítil Gabbyn horký dech, jak se mi otřel o kůži, přičemž se mi naježily vlasy na zátylku. Mimoděk mi u toho uličnicky zacukal koutek a obočí povyjelo nahoru, jak jsem zavětřil malou výzvu. Podíval jsem se na Gabby spíše tak úkosem ze strany, abych vyloženě neslušně neotáčel hlavu od vypravěče, přičemž jsem ale hlavu alespoň trochu naklonil blíž. "Tak.. proč to neuděláš?" nadhodil jsem v odpověď rádoby ledabyle, ale koutky mi zacukaly o poznání víc, že bylo těžké se držet a nekřenit se. V tu chvíli mi Gabby položila ruku na paži a já ucítil její studené prsty, takže jsem vypravěč-nevypravěč stočil pohled přímo k ní, stále však s vyzývavě pozvednutým obočím, jako bych ji snad lákal a říkal jí je ti zima? Tak proč se nezahřeješ..? |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Testování a provokování v příjemnější verzi Popravdě jsem počítala s tím, že mi John tak trochu vynadá, že si na něj až moc dovoluji, což znamenalo, že můj pokus o větší sblížení smete ze stolu. Koneckonců pořád jsme byli mezi lidmi, a třebaže tu byly samé páry, které si mimo jiné dávaly náklonnost najevo, tak jsem měla na paměti tu konzervativnost a zdrženlivost. Ale nakonec jsem prostě nemohla odolat, za což mohl určitě ten alkohol, který mě uvolnil a rozvázal mi jazyk. Ale pořád jsem čekala, že se John vyprovokovat nenechá, opak však byl pravdou… a nakonec dostal on mě, když se ke mně opravdu otočil, a já zaznamenala, že jen stěží zadržuje cukající se koutky úst. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční grilování, večer v Twin Falls 19. 9. Cítil jsem se dostatečně uvolněně na to, abych Gabby oplácel provokace a přitom to i myslel vážně, jako třeba právě teď. Přestal jsem vnímat ostatní a zaměřil se výhradně na blondýnku po svém boku, která se výmluvně začervenala a kupodivu se i zarazila, což zase překvapilo mě. Gabby jsem vnímal jako impulzivní provokatérku a tohle zaseknutí se jí zkrátka nebylo vlastní. Tím spíš jsem napjatě očekával, co se asi stane. Nakonec se jen napila cideru, přičemž jsem ji u toho i tak sledoval. Počítal jsem s tím, že se ke mně jen nakloní a věnuje mi jednu cudnou pusu, nanejvýš dvě, ale to znenadání přišel ten její výpad. Nestihl jsem její slova ani pořádně vstřebat a už jsem ucítil dotek jejích rtů na svém koutku, takže jsem spíš automaticky chtěl hlavu pootočit a políbit ji přímo na rty.. což však udělala i ona sama, takže jsem se ještě letmo pousmál do onoho polibku a už už jsem se chystal zase odtáhnout, když v tom mi nečekaně Gabby přesunula svou ruku na krk i obličej a pocítil jsem, jak se ke mě snaží přitáhnout blíž. I přes ten alkohol v krvi jsem ale bohužel ještě měl stále funkční svou vnitřní varovnou kontrolku, která mi říkala, že tu nejsme sami. Vybavily se mi všechny jednotlivé chvíle včerejšího dlouhého-krátkého dne, přičemž jsem si přál celý si jej zopakovat, ale.. Musel jsem Gabby pohladit po tváři a jemně ji donutit, aby se trochu odtáhla, stejně jako já. Díval jsem se jí pak chvilku do očí, hladíc ji palcem přes líci, než jsem se naklonil k jejímu uchu. "Až si půjdeš pro další cider, můžeš si pak sednout ke mě..? Nechci, abys mi tu zmrzla a já tě aspoň pak můžu obejmout bez té překážející područky.." navrhl jsem jí šeptem menší plán, protože jsem, stejně jako ona, jí chtěl být co nejvíc nablízku a beztrestně (bez cizích pohledů) se jí dotýkat. Nejlepší pak bylo "dělat jakože nic", s čímž jsem ji pustil a natáhl se opět pro cider, abych si před "nevinným" lokem ještě krátce přiťuknul s Gabbynou lahví a mohl se na ni spiklenecky pousmát.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Mučitel a jeho blondýnka Nemohla jsem Johnovi odolat. Lákal mě k sobě, přitahoval mě takovou měrou, že to bylo silnější než já a prostě jsem se tomu poddala, tak jako vždycky, když jsme byli blízko a nechávali jsme mezi sebou probíjet tu naši vzájemnou přitažlivost a jiskření. Nemohla jsem se nabažit jeho rtů v polibku, který jsem opatrně a pomalu procítěně prohloubila, než jsem ucítila na tváři dotek jeho prstů. I já jsem si uvědomovala, že tu nejsme sami a že bychom pravděpodobně neměli. Však jsem taky nic víc neměla v plánu, jen ochutnávat jeho rty a dopřát si ještě chvilku tu jejich neuvěřitelnou sladkost… Ale nakonec jsem se od něj odpoutala, na pár milimetrů se odtáhla a opětovala mu pohled do tmavohnědých očí, které i s nadcházející tmou vypadaly neuvěřitelně uhrančivě, že jsem se v nich začala topit. Překvapilo mě však, že se ke mně znovu přiklonil, poněvadž to působilo jako by mi chtěl věnovat další polibek a já bezděčně nechala rty pootevřené. Avšak místo polibku přišlo zašeptání do ucha, což mě rozechvělo po celém těle, načež mi přeběhl mráz po zádech a vytvořila se mi husí kůže. Pravdou bylo, že mi nebylo zrovna dvakrát nejtepleji a vidina toho, že bych byla Johnovi mnohem blíž a mohla si užívat nejen jeho blízkosti, ale i hřejivého tepla, bylo něco, co jsem si v tuto chvíli přála nejvíce ze všeho. Rozněžněle jsem se na něj pousmála a nepatrně přikývla, že souhlasím a s opětovaným úsměvem, jsem si s ním ještě přiťukla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro zbytek večera a noc v Twin Falls, pátek 19. 9. Po pivu a cideru jsem byl v příjemné náladě, přičemž jsem sice měl zábrany podstatně na nižší úrovni, než obvykle, ale pořád ještě jsem vnímal a dělal si starost ohledně ostatních, takže jsem musel myslet i na Gabby. Nechtěl bych, aby se pak třeba styděla druhý den před těmi, které tu v podstatě považuje za rodinu a blízké. Všichni si tu vzájemně tak nějak prokazovali různé drobné důvěrnosti a my dva s Gabby? Rovnou jsme se začali líbat. Mé podvědomí se sice uchechtlo s typickým takhle se to dělá, saláti, ale rozum, ač lehce podnapilý, mi signalizoval, že tohle už bylo moc. Gabby se naštěstí nakonec usmála a jen jsme si přiťukli na potvrzení malé dohody - aneb jak to narafičit, aby si mi beztrestně vůči ostatním mohla posadit na klín. Pochytil jsem pak pohled obou žen, přičemž jsem se tak nějak omluvně uculil, ale pak jsem postřehl toho chlapíka, jak se díval na Gabby. V první chvíli jsem pocítil hrdost, že se mu Gabby líbí, protože Gabby byla skutečně krásná a já měl na co být hrdý, jenže pak, z toho samého důvodu, jsem pocítil i slabý osten žárlivosti, kdy jsem měl sto chutí mu říct, ať se laskavě dívá na svou ženu, protože Gabby je moje. Zachytil můj pohled, jakmile se Gabby zvedla, načež tím pohledem rychle uhnul a dělal, že nic. Vzpomněl jsem si mimoděk na Elisina první slova, když se s Gabby vítala. Sám jsem viděl její proměnu z Gabby, která mě od prvního dne v jednom kuse udivovala, jak málo si věří a jak moc si je nejistá sama sebou.. na Gabby, kterou byla teď - neuvěřitelně sexy studentku ekonomie a managementu, která se mi neostýchala doma předvést striptýz v krajce a na podpatcích.. Pro tyhle staré známé musela být ona změna téměř do očí bijící, když vlastně Gabby už dva měsíce neviděli. Trochu jsem si z Gabby vystřelil, když se ke mně vrátila s ciderem a sedla si mi na klín. Samozřejmě jsem ji automaticky objal jednou rukou, druhou však podezřele svírajíc v pěst a ponechávajíc ji na područce. Viděl jsem ten její hledající pohled a po pár vteřinách, kdy jsem dělal, jakože nic, jsem se na ni zakřenil a předvedl jsem "kouzlo", jehož pomocí se mi otvírák "zničehonic" ocitl přímo v ruce, takže jsem jí mohl lahev otevřít. Pak už jsem ji objal i druhou rukou a užíval si její přítomnosti, stejně jako drobných něžností jako bylo pohlazení po noze, nebo otření se tváří o tu její či letmé kousnutí do ramene.. Večer příjemně plynul, tak nějak jsme se všichni rozpovídali o všem možném, přičemž jsem si už ani já nepřipadal jako cizinec, ale naopak. Bylo to příjemné posezení. A pak, kdy už bylo sotva vidět na cestu, kdyby tam nebyly pouliční lampy, jsme se rozloučili s oběma páry sousedů a pak ještě na chvilku zůstali sami s Elis a Ethanem. Nicméně i tak jsme byli unavení, Elis obzvlášť, takže jsme jí ani nedovolili uklízet a radši to udělali sami, než jsme šli konečně spát. Leželi jsme s Gabby v posteli klasicky v objetí. Pohrával jsem si s její dlaní a proplétal si s ní prsty, přičemž jsem naše ruce trochu výš, abych dobře viděl na jejich siluety proti zdi. Když v tom jsem se zarazil.. Z pokoje vedle se začaly ozývat celkem známé nezaměnitelné zvuky. Nevím proč, ale najednou mi to přišlo děsně komické. Začaly mi cukat koutky, ale po chvilce jsem se uchechtl a pak jsem se začal vyloženě křenit a zadržovat smích, což dost dobře nešlo, když se mi třásla ramena. Podíval jsem se u toho na Gabby, kde jsem alespoň tušil její tvář, což mě kdovíproč pobavilo ještě víc a já už se začal smát ještě víc.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Noční záchvaty smíchu Samozřejmě jsem zachytila ty pohledy od dvou žen i muže, ale nijak jsem to neřešila. Vlastně vůbec, poněvadž jsem nepředpokládala, že bych mohla někoho zaujmout a snad se mu i líbit – jednoduše řečeno, John byl pro mě jediným mužem mezi všemi a ohlížela jsem se pouze na něj. On byl tím nejdůležitějším a na prvním místě, více mě nezajímalo a tak mi pravý význam toho pohledu od onoho muže ušel, nebo jsem ho zkrátka nevěděla. A neřešila. Opětovala jsem mu však letmý úsměv a pokrčila rameny, než jsem se otočila a přišla si pro cider. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro půlnoc ve Twin Falls u Fosterových, 19. - 20. 9. Chtěl jsem usnout, ale zároveň jsem prostě nemohl zavřít oči.. a Gabby dost možná taky ne, ale nechtěl jsem ji budit, pokud přeci jen usínala a já se mýlil. Víceméně jsem u toho jen relaxoval, aniž bych přemýšlel - možná to byla jedna z výhod alkoholového opojení, že mě to zbavilo jinak dost hyperaktivních myšlenek a paradoxně mi to tedy vyčistilo hlavu. Jenže Ethan s Elis z vedlejšího pokoje prostě přeslechnout nešli a jednoduše mi to přišlo komické. Samozřejmě, že to nebylo nic, co bych už neslyšel dřív - když jsem ještě bydlel na koleji, než jsem si našel byt, tak se přesně ty samé zvuky ozývaly celkem často a nejednou mě vyhnaly i z mého vlastního pokoje, který si můj spolubydlící Mike čas od času takhle uzurpoval pro sebe. Ale teď, tady.. prostě jsem to nečekal a tím spíš jsem se tomu musel smát ještě víc. A Gabbyna poznámka tomu vůbec nepomohla, i když se mě snažila tlumit prstem položeným přes mé rty. "Spíš chudák dítě, protože v tuhle chvíli jeho rodiče zcela zapomněli na jeho existenci.. Co myslíš, nemůže z toho chytit mořskou nemoc?" přisadil jsem si, jak si má fantasie představila nevyvinuté cosi, jak tím plodová voda šplouchá sem a tam o stěny dělohy.. chudák mrně.. Na to jsem se rozesmál ještě víc a u toho jsem si připlácl dlaň přes oči - chtěl jsem se trefit na pusu, ale zkrátka se nepovedlo.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dva šílenci a dva uchechtaní mimoňové... V onom pokoji to začalo docela brzy, vzhledem k tomu, že jsme se i my dva s Johnem dostali do postele téměř před chvílí, nicméně, zřejmě nejsme jediný pár, kde funguje taková velká přitažlivost a vzrušení, což mi ještě více roztáhlo úsměv od ucha k uchu, snažíc se nerozesmát ještě více nahlas. V tom mi však John moc nepomáhal, protože ačkoliv jsem se mu snažila zacpat pusu, aby se uklidnil a ti dva nepřišli na to, že je tu tak posloucháme, tak mi odpověděl na poznámku, přičemž si odhodlaně přisadil a já už to zkrátka nevydržela. Zkrátka se mi podlomila ruka, na níž jsem si podepírala hlavu a já skončila s rozesmátou tváří opřená o Johnův hrudník, který se prudce nadzvedával, jak se i on nezadržitelně smál. Otřásala jsem se snad v úplných základech svého bytí, nemohouc ten záchvat smíchu zastavit. Pak ale v další chvíli přišlo něco naprosto nečekaného. Hlasitější zasténání s několika výstižnými slovy o Ethanově dokonalosti s tím, aby pokračoval… a tak se v další chvíli ozvalo jakési podezřelé zavrzání s následnou ránou, jako by spadl nějaký kus drobného nábytku. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Twin Falls - noc - u Fosterových doma Nemohl jsem si pomoct, prostě jsem se smál jako kdyby se někde povolilo stavidlo a léta zadržovaný smích se prodral na povrch jako velká voda. Gabby se taky snadno nechala nakazit a jakmile mi její tvář zase spadla na hrudník, jen jsem ji volně objal jednou rukou, druhou nechávajíc stále přehozenou přes oči. Až ta divná rána mě na chvíli zastavila, protože mě přirozeně napadlo, jestli se jim něco nestalo - když byla Elis těhotná, tak by to mohlo mít fatální následky. Stáhl jsem z očí ruku a podíval se napjatě na Gabby, stejně jako ona na mě.. jenže v tu chvíli se ta rána ozvala znovu a další a.. to už jsem zase vybouchl smíchy a Gabby také. Nebylo nám pomoci. Tedy, alespoň na chvíli, kdy se Gabby svěřila. "..spíš měl jen demoverzi na cédéčku, ale.." zakřenil jsem se té její poznámce, než jsem na chvilku zvážněl. "Na místě bych tě pomiloval.. ale.. to bychom jim šíleně konkurovali a mohli by začít žárlit.. I když, oni zas mají trojku," zašklebil jsem se a znovu mě popadl šílený smích. Ani mě nenapadlo, co to vlastně melu, jak to ze mě částečně mluvilo promile v krvi.. a pak jsem zadržel dech, když vedle v pokoji zase někdo promluvil, přičemž jsem následně musel otočit hlavu a připlácnout si na ni část polštáře, abych tentokrát ten smích opravdu zadržel.. nešlo to jinak, dostal jsem prostě šílený záchvat, za který se nejspíš zítra budu rovněž šíleně stydět.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Záchvaty smíchu pokračují Oba jsme se smáli jako naprostí šílenci, za což se asi ráno budeme také nesmírně stydět, ale to jsem v tuhle chvíli opravdu neřešila. Naopak jsem si ty chvíle naprosté uvolněnosti a alkoholového opojení užívala, přičemž nejlepší na tom bylo, že právě s Johnem, kterého jsem asi za celou dobu viděla poprvé, jak se takhle směje nahlas. Bylo to až neuvěřitelné, ale zároveň fantastické, že jsem se na něj nemohla vynadívat, i když to bylo trochu složitější s tím, že jsem se lámala vlastním smíchem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro už čtvrtek krátce po půlnoci, 20. 9. "No tak to honem utíkej, nebo budeme spát na zemi.." zakřenil jsem se na Gabby ohledně její poznámky, ale to se od vedle ozvaly otázky ohledně nás dvou, což mě zase šíleně rozesmálo, ale tentokrát jsem to dusil do polštáře. Gabby se přeci jen začala zvedat, tak jsem jen rozesmátě sledoval její siluetu, jakmile jsem na bocích ucítil její doteky. "Jistě, zapíšu si výsledky, ať to pak můžeme porovnat," zašklebil jsem se na ni z legrace a pak se nanovo rozesmál, jak se jí nedařilo otevřít dveře. Ethan s Elis se mezitím trochu zklidnili - zřejmě jim došlo, že nespíme, nebo zkrátka byla Elis i tak dost po celém dni unavená a Ethan měl sám taky upito, takže.. Sice ještě byli sem tam slyšet, ale bod pro ně, že se ztlumili, takže jsem se pak přestal konečně smát a snad jsem i začal trochu klimbat. Takže mě zákonitě zaskočilo, jak Gabby přistála v posteli, což mě probralo z mikrospánku a já sebou zákonitě trhl a vytřeštil na ni oči. "Zraky, Gabby! Chceš mě zabít?" myšleno vyděsit k smrti, protože to se jí právě téměř podařilo. Nicméně i tak jsem se na ni ještě jednou zakřenil, pohladil ji po tváři a přitáhl ji k sobě, abych ji mohl políbit na dobrou noc. Následně jsem ji v objetí překulil na záda, užil si poslední polibek a ještě si přivoněl k mému oblíbenému místu na jejím krku, než jsem si zase lehl a nechal ji, aby se ke mě přivinula, pakliže chtěla. Spánek už na sebe potom nenechal dlouho čekat.. Spal jsem jako zabitý. Tedy.. nevěděl jsem o sobě a zčásti za to mohl i včerejší alkohol, že jsem sebou nejspíš trochu házel a nakonec jsem to byl pro změnu já, kdo spal částečně na štorc přes postel, takže jsem měl jednu nataženou nohu čouhající z postele a hlavu položenou Gabby na hrudi. Zároveň jsem přes ni měl přehozenou i ruku, jako kdybych ji za nic na světě ani ve snu nechtěl pustit a nikomu půjčit ani na vteřinu.. Menší potíž však byla v tom, že se mi takhle spalo naprosto parádně a jednoduše jsem se odmítal vzbudit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na farmě u pana Morrise Jen jsem se na Johna omluvně s nevinnou tváří pousmála a opětovala mu následné polibky, při kterých jsem mu bezděčně zajela na zátylek a do vlasů, nesmírně si užívajíc jeho blízkost i objetí, když mě pak následně přetočil na záda a vnímala hřejivé teplo jeho těla na tom svém. Bylo to dokonalé a fantastické, klidně bych tak zůstala na věky věků a víc nic nepotřebovala. Každopádně pak jsme společně usnuli, vlastně ani nevím jak, poněvadž jen co jsem položila hlavu na jeho hruď, tak jsem usnula zaslouženým spánkem. Ten smích byl taky svým způsobem unavující, stejně jako celý dnešní den, ale i tak jsem si nestěžovala. Byla jsem ráda, že tu jsme a že to všechno mohu sdílet právě s Johnem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobota dopoledne, Twin Falls, 20.9. Vůbec jsem neměl morálku na to, abych se probouzel. Gabby mě u toho ještě hladila, takže jsem raději spokojeně ležel dál, užívaje si ještě navíc těch příjemných doteků. "mhmm.. koně počkj.." vyšuměla má odpověď, načež jsem zase tak trochu vytuhnul a objal ji pevněji, jako kdyby byla moc pěkný polštář. Ale to mi moc dlouho neprošlo, protože se jí podařilo mě vzbudit doopravdy, načež jsme se odebrali do koupelny a dali se dohromady. Teprve, když jsme vešli za Ethanem a Elis, jsem se trochu zakřenil, hlavně na Ethana, jemuž jsem i kývl na pozdrav. Byli jsme teď vyrovnaní - my se s Gabby neudrželi, jak u nás tehdy byl a Ethan nám to teď vrátil. Nicméně víc jsem se k tomu nevyjadřoval, stejně jako všichni ostatní. Hodil jsem to za hlavu a prostě si užíval dobré ráno. Dal jsem si čaj, trochu (pro ně) podivínsky poprosil o trochu mléka a pak jsem i něco zakousl, děkujíc u toho oběma za skvělou snídani i za azyl. Na Gabby jsem se pousmál, kdykoliv se na mě podívala. Pak už na nás čekala ona farma a pan Morris. Gabby mě v autě navigovala, kam vlastně mám přesně jet, přičemž jsem tak nějak přemýšlel, jak se asi cítí, u čehož jsem jí krátce i stiskl dlaň, než jsem ji kvůli řazení zase musel pustit. Odhadoval jsem, že bude asi dojatá, až svého dědu zase uvidí, ale.. byl jsem zvědavý. Nakonec jsme zaparkovali a Gabby s úsměvem vyrazila vstříc domu, zatímco já, ačkoliv jsem ji následoval, jsem se rozhlížel kolem. To se mezitím ve dveřích objevil sám pan majitel, energický starší pán, na němž šlo vidět, jak se mu poznání odrazilo v obličeji. Ztracená vnučka se mu vrátila. A hned na to už jsem mu podával ruku. "Děkuji, Harry, vážím si toho a také rád poznávám muže, o němž mi Gabby tolik vyprávěla," řekl jsem s pousmáním a pak následoval oba dva dovnitř. Nechal jsem především jeho a Gabby, aby si mohli povídat, zatímco jsem očima bloudil po interiéru, vnímajíc takovou tu jednoduchost či snad účelnost zařízení. Bylo to tu prostě jiné. Zaujaly mne i různé fotky, ale neměl jsem tu drzost, abych si je šel prohlédnout, třebaže jsem si přál vidět malou Gabby, třeba i s její druhou Gabby.. támhleten týpek je mi povědomý.. Jeremy? zaostřil jsem na jednu větší fotku a pak se honem podíval jinam, snažíc se nemyslet na to, že jsem vlastně na místě, kde se ke Gabby její tehdejší kamarád zachoval tak.. sobecky a hnusně.. Ale pan Morris byl sympatický starý pán a já bych nerad kazil jakoukoliv radost svými chmurnými myšlenkami. Napadlo mě, že si asi bude chtít Gabby i zajezdit, když už jsme tu.. nicméně byl jsem i zvědavý, co na ni říká samotný pan Morris, který ji ani nemohl poznat. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Náhled do minulosti Měla jsem výbornou náladu a ta ranní stydlivost a nervozita už byla rázem pryč, pokud se tak dalo říci. Pochopitelně jsem byla nervózní z toho, jak pan Morris přijme mého Johna, o kterém se mohl dozvědět určité věci, především díky Jeremymu, který se tu jistě zastavil… Tehdy, když jsme ho potkali v Historic center, ale moc jsem nad tím nepřemýšlela, ani jsem nechtěla. A krom toho, Harry byl inteligentní a názory si dělal vždy podle vlastního obrázku, což učil i mě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro u pana Morrise, Twin Falls, sobota dopoledne 20. 9. Páně Morrisovo opáčení na má slova bylo k nezaplacení. Naprosto si mě tím získal, když zdvořilostní frázi přetavil v naprosto samozřejmou otázku. "Že jste moudrý a laskavý muž, od něhož se mnohé naučila. A to neberte jen jako prázdný kompliment, takhle o vás skutečně vypráví," odpověděl jsem mu upřímně, zatímco jsem si ho tak trochu prohlížel a porovnával to s představami, které jsem si o něm při Gabbynu vyprávění utvořil. Sice jsem si nebyl moc jistý s tím poplácáním, protože.. osobní prostor, víme?.. ale k Twin Falls mi to tak nějak sedělo, takže jsem to v pohodě přijal a pak oba následoval do obýváku. Gabby se mezitím podělila o pár novinek, než jsme si oba vybrali něco k pití (já samozřejmě upřednostnil čaj). Harry nás nakonec překvapil tím albem, s čímž jsem vůbec nepočítal, ale naopak jsem to vítal s otevřenou náručí - jako kdyby mi četl myšlenky, když jsem se tu předtím tak porozhlížel. "To je skvělý nápad, Harry. Přál bych si vidět Gabby jako malou," zakřenil jsem se na ni, třebaže ona po mě vrhala podstatně jinačí pohledy, ale tím spíš to bylo legrační. "Gabby si totiž padla do noty s mojí matkou a ta jí vypráví o mém dětství častěji, než bych si byl přál, takže teď budu mít alespoň šanci pro změnu já nahlédnout do jejího dětství, za což vám děkuji," dopověděl jsem mu upřímně a pak si nechal ukazovat, kdo je kdo a případně jsem si rád vyslechl nějakou tu historku. U fotky s Jeremym jsem potlačil ušklíbnutí, ale jinak jsem se k tomu nijak nevyjadřoval. Napadlo mě, jestli tu náhodou není, nebo přinejmenším poblíž, ale rozhodně se mi nechtělo vyptávat. Fotky byly skvělé a měl jsem skoro u všech tendenci se strašně křenit a vyptávat se na okolnosti, ale naštěstí jsem se zarazil, aby si Harry snad nemyslel, že jsem nějaký maniak. Potom jsme se vydali ven. Gabby si chtěla zajezdit a já.. no, stačilo mi jen pozorovat Gabby, na víc jsem si dnes netroufal. Proběhlo malé zkoušení "co si pamatuji z minule", když jsem jí za dohledu Harryho pomáhal s hřebelcováním koně a nakonec už zbývalo jen případně Gabby pomoct do sedla. Opřel jsem se o ohradu a sledoval ji, jak si to užívá, zatímco Harry se opřel vedle mě se stejným úmyslem. "Vypadá, jako by se v sedle už narodila.." řekl jsem tiše s obdivem, nespouštěje Gabby z očí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rozhovor u ohrady Zdálo se, že panu Morrisovi se prozatím John líbí, poněvadž se neustále usmíval takovým tím charakteristickým lehkým úsměvem, když se na nás sem tam podíval a prohlížel si nás. Samozřejmě, že ne nijak okatě, ale zkrátka jako by ze zvědavosti a zájmu. Neměl ani problém ještě odpovědět s úsměvem, že něco takového, jako slova chvály ode mne čekal, přičemž se podíval krátce přímo na mě, než jsme vzápětí rozebírali novinky, které jsem mu ostatně stejně chtěla sdělit, aby byl v obraze, co se vlastně všechno děje. Nechtěla jsem, aby měl pohled na věc jenom od Jeremyho, na kterého jsem si vzpomněla i já, ale moc se mi o něm nechtělo mluvit. Jen jsem se modlila, aby o něm nezačal mluvit Harry, který možná ještě ani nevěděl, co se stalo… nebo spíše to, že Jeremy je zkrátka velmi nebezpečné téma. Celou dobu jsem pak byla skrytě jako na trní, ale u fotek jsem se nakonec uvolnila… I když to jsem se taky cítila, jak pod drobnohledem. Ale zase jsem si na vlastní kůži mohla zažít to, jak přesně se cítí John, když o něm hovoří Charlotte, konkrétně pak o jeho dětství. Musela jsem se tomu smát, protože i Harry vypadal nadšeně, že je tu někdo, kdo se o to zajímá a evidentně chce vidět jeho malou Gabby, na kterou byl hrdý. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Twin Falls, sobota dopoledne 20. 9. Na Gabby bylo vidět, jak se neskutečně těší na ta čtyřnohá velká stvoření. Dokázal jsem si představit, jak moc by tu nejraději s těmi koňmi zůstala napořád, takže pro ni pak bude těžké se s nimi zase rozloučit. Ale pokud dobře dopadne tenhle víkend a místní tak nějak přijmou, že jsem tu s ní i já, tak bychom sem třeba mohli jezdit častěji, ale to se ještě uvidí. U toho malého zkoušení jsem Gabby nejspíš udělal škodolibou radost, protože u něčeho jsem si název absolutně nevybavoval, ale u ostatních věcí se to dalo tak nějak odtušit. Pomotal jsem pak akorát dva kartáče, co se pořadí týkalo, ale jinak jsem spíš pomáhal Gabby s tím čištěním/hřebelcováním, nechávaje na ní ty citlivější části. Zase tak moc jsem si nevěřil - a tomu koni ostatně taky ne. Určitě by se mi řehtal ještě další dva týdny. Nakonec jsem jen ustoupil a díval se, jak se Gabby bez nejmenší námahy vyšvihla koni na hřbet i bez sedla a rozjela se podél ohrady.. Ani mě nepřekvapilo, o čem si chtěl pan Morris promluvit. Bylo to zcela přirozené, kromě toho, byl Gabbynou rodinou, jejím dědečkem i otce zároveň a jako takový měl plné právo vědět, co je zač ten divný chlapík, o němž se nesou městem všelijaké zvěsti o tom, jak odsud Gabby vlastně odvezl. Mimoděk jsem se pousmál té jeho vzpomínce. Gabby jako nejmenší, ale neodvážnější z dětí - to je jí podobné.. pomyslel jsem si, ale nijak jsem to nekomentoval. Nechtěl jsem totiž přerušit Harryho, který měl určitě na srdci ony dotazy na mou osobu, aby se mohl ujistit, jestli se jeho Gabby daří dobře. Harry mi prakticky všechny mé domněnky potvrdil, takže jsem na jeho slova přikývl, tentokrát už vážně, pozorujíc střídavě Gabby i jeho. "Zcela vás chápu, Harry, máte o Gabby starost, což je přirozené. I ona vás bere jako svého dědečka, za což jsem vám vděčný - že jste jí dal částečně i rodinu, kterou jinak neměla," řekl jsem, dívajíc se Harrymu přímo do očí, aby věděl, že to myslím smrtelně vážně a nejsou to jen planá slova. "A zda-li si Gabby vybrala, to posuďte asi sám. Rodiče podnikají a já mám sice čerstvě po škole, ale pomáhám otci s podnikem a snažím se vést i svůj vlastní, třebaže ještě dost malý, totiž nakladatelství. S Gabby žijeme v New Yorku ve slušné části Manhattanu a snažím se ze všech sil, aby jí vůbec nic nescházelo. To je tak ve stručnosti.. Ale abych se přiznal, mám z Gabby opravdu radost, že se jí podařilo dostat na vysokou a zvládá to opravdu skvěle," dodal jsem ještě s pousmáním, znovu svůj pohled stáčejíc k ní, jak si užívala své souznění s přírodou a koněm. "Záleží mi na ní, Harry, mám.. mám ji.. opravdu rád a chci, aby byla šťastná," dodal jsem trochu potišeji, stále ji sledujíc. Harry na mě měl nejspíš takový ten vliv moudrého starce, jemuž se klidně svěříte se vším, protože víte, že on to chápe. Navíc jsem věděl, že ho z toho všeho stejně nejvíc zajímá přesně tohle.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Z farmy na koncert Harry se zlehka pousmál a při prvních Johnových slovech přikývl, dávaje tak najevo, že ho opravdu vnímá a poslouchá, třebaže prozatím jen mlčel a sledoval u toho i Johnův výraz. Snad jako by i v něm dokázal odhadnout, kdyby to třeba John s Gabby nemyslel vážně. Každopádně Harry se chtěl i mimo jiné na vlastní oči přesvědčit o tom, jaký John ve skutečnosti je. Jestli něco na těch kolujících řečech po městě něco pravdy bylo, nebo to byly ve výsledku jen pomluvy. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Twin Falls - Pocatello, sobotní odpoledne a večer 20. 9. "Nemám nejmenší důvod vám lhát, Harry, kromě toho, jsem rád, že vám nevadí, koho si Gabby vybrala. I ona sama jistě bude ještě spokojenější, že jsem prošel testem," dodám pak ještě s trochou smíchu na odlehčení, ačkoliv to bylo prakticky myšleno vážně. Ale co, Harry sám začal s legráckou, tak proč ne? Nezáleželo mi na to, jaké zvěsti tu o mě kolují. Teď záleželo jen na Gabby a momentálně na jejím dědovi, jehož jsem nechal, ať si obrázek o nás dvou utvoří sám. Rozhodně jsem mu nehodlal odpírat jakoukoliv informaci, kterou chtěl vědět (třebaže jsem mu zrovna nezačal vykládat o svém bankovním kontu a tak, což by také mohl vzít všelijak - a to poslední, co jsem si přál, tak způsobit mu srdeční kolaps) a tak jsme si ještě nějakou chvíli povídali, než se Gabby rozhodla, že je čas se s koněm rozloučit a opět se připojit ke mě a Harrymu.. Nakonec jsme zůstali ještě na oběd a tak různě jsme si povídali, než už byl nejvyšší čas vyrazit zpátky k Elis a Ethanovi, protože koncert se už blížil a čas zastavit nešel, jakkoliv jsme se o to snažili. Rozloučili jsme se s tím, že bychom rádi opět přijeli a za chvíli už jsme autem parkovali zpátky u domu Forsterových. Sám jsem si oblékal jen takové obyčejnější věci - měl jsem světle šedou (hodně drobné kostky) košili a tmavé kalhoty. Nebyl jsem si úplně jistý, jak ten koncert bude vypadat, takže podobně jako Gabby jsem nevěděl, co si vlastně přesně vzít na sebe. Nicméně jsem spoléhal, že v tom množství lidí se případně ztratíme. Právě jsem si zapínal poslední knoflíky, když Gabby promluvila. "Překvapilo by mě, kdyby mě nezpovídal. Vždyť jsi prakticky jeho nejoblíbenější vnučka a přirozeně má o tebe starost, co za děsného tyrana tě sebralo z Twin Falls a ukradlo do NYC, kde tě vězní a nutí- wow, sluší ti to, Gabby," zarazil jsem se a pochválil jí šaty. Zbožňoval jsem na ní, když nosila šaty a sukně, takže jsem si i mohl vychutnat trochu toho požitku, že mám naprosto dokonalou partnerku, za což jsem ji krátce políbil na rty. Pak jsem si vyhrnul rukávy a nakonec lehce poukázal na sebe. "Myslíš, že můžu takhle mezi lidi?" Domluvili jsme se pak s Ethanem a Elis, jestli pojedou s námi autem.. Cesta trvala necelé dvě hodiny a to hlavně kvůli rozkopané silnici hned za Heyburnem, ale jinak to byla příjemná jízda. U místa, kde jsem poprvé spatřil Gabby (a ona mě) jsem se na ni s pousmáním podíval a zapomínajíc na tu chvíli na okolní svět, položil jsem jí ruku dlaní nahoru na její nohu, nastavujíc tak dlaň té její. Cesta byla vesměs rovná a stejná, takže nebylo třeba hned dávat ruku zpátky na řadící páku.. Nakonec jsme dorazili do města Pocatello, které bylo přibližně stejně velké jako Twin Falls, třebaže živější, protože jeho poloha byla jednoduše strategičtější a tak bylo více na ráně projíždějícím lidem, stejně jako si to žádalo větší přilehlé letiště. Claire sice pocházela z Livingstonu, jak jsem si pamatoval, ale tady to nebylo tak daleko a asi to bylo i kvůli letišti příhodnější (nemluvě o absenci chráněných lesů). Brzy jsme už parkovali, abychom mohli následně vyrazit k nepřehlédnutelné stage, kolem které už byla spousta lidí. Nevím, zda to byla prostě jen náhoda, že jsme přicházeli "odzadu", takže jsme viděli přípravný tým, zvukaře, kapelu a taky.. nervózní Claire.. Jakmile se otočila naším směrem, jen chvilku na nás ostřila pohled, než se jí na tváři rozšířil její typický úsměv plný poznání, s nímž mávala na lidi od ochranky, aby nás za ní pustili (všechny čtyři). Zobrazit SPOILER |
| |
 | soukromá zpráva od Claire Pérez pro sobota navečer 20. 9. Přešlapovala jsem sem a tam. Byl to poslední koncert k našemu novému albu a díky předchozím dobrým kritikám se tu objevilo opravdu hodně fanoušků a posluchačů, s čímž jsem nepočítala. Byla jsem z toho dost nervozní, stejně jako moje kapela, ale na druhou stranu jsem se na to strašně těšila. Milovala jsem country, což prostě byla krev téhle části Ameriky a i lidi před stage byly ze všeho okolí, stejně jako bylo hodně lidí určitě i odjinud, ale byli jen zvědaví, když jsem je lákala při jejich návštěvě Yellowstone. Ale bylo to milé. Amber bude někde v první řadě, na to vsadím krk. No a ti ostatní blázni z parku, ti tam budou taky a prý i s nějakým bannerem. Šílenci.. Mimoděk vzhlédnu pokaždé, když zachytím nějaký pohyb kolem, jen jsem nečekala, že tentokrát to bude.. no né, Ambřin idol z NYC i s Gabby! Honem jsem zamávala na hlídače u zátarasu (aby nám lidi necourali kolem ozvučení a tak) a široce jsem se zazubila, energicky jim vycházejíc vstříc, abych je mohla pořádně pevně obejmout. "Vážně jste přijeli!! To je ohromné, vážně, jsem nadšená! Johne, vypadáš trochu jinak, ale pořád dobře a ty Gabby.. málem bych tě nepoznala, úplně ses změnila, ale jsi fakt kočka! A kotník už dobrý? Wow, lidi, jsem fakt ráda, že jste přijeli. Budete asi jediní, kdo je tu tak zdaleka. A kdopak je tohle? Ráda vás poznávám, lidi," křenila jsem se nadšeně i na ty další dva, co byli s Johnem a Gabby, objímajíc i je, aby jim to nebylo líto. Jasně, měla jsem trochu trému před začátkem, ale tohle mi dokonale pomohlo se odreagovat a uvolnit. "Je skvělé, že je dnes teplo a hezky. Popravdě, nedoufala jsem, že se to podaří, minulý týden u nás v Livingstonu strašně lilo, ale je paráda, kolik lidí vlastně přijelo. Už jste viděli ten dav? Jsem fakt překvapená, kolik lidí vážně poslouchá zrovna tenhle žánr, ale je to fajn. Jen mám trochu mravence v břiše. Heleďte, doufám, že se vám to bude líbit a užijete si to. Potom si vás najdu, musím si s vámi pořádně pokecat, tak ne, že hned zdrhnete domů, jasné?" zakončila jsem pak svůj drmolící monolog s prstem mířícím postupně na všechny čtyři. Mával na mě totiž kolega, že už to brzy začne, tak jsem nechtěla bandu zdržovat, aby si ještě našli nějaké fajn místo a koupili si třeba pivo a tak.. A pak už jsem vyrazila na pódium a chopila se mikrofonu. "Ahoj bando! Wow, vás tu je, to je boží! Tak jdeme na to..? Hej, jdeme na to!"  Začali jsme hned několika songy pořádně od rány, aby jsme to pořádně energicky rozjeli.. a pak už se to tak nějak střídalo s tím, že těch energických songů tam bylo mnohem víc, u čehož jsme si to pořádně užívali všichni, zábrany nechávajíc úplně mimo nás.. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Koncert v Pocatello John mi chtěl s největší pravděpodobností způsobit infarkt, když na sebe oblékl tu svou košili, ze které se mi při pohledu na něj podlamovala kolena. Vypadal tak neuvěřitelně a neskutečně přitažlivě, že bych se na něj vydržela koukat hodiny a v hlavě mít jediné přání, abych se jej mohla dotknout, pohladit jej a pomalu rozepínat ty malé knoflíky, co by odhalovaly jeho kůži kousek po kousku… Ne, Gabby, na tohle teď myslet nemůžeš, protože všichni spěchají na koncert… A ty přeci taky! Snažila jsem se samu sebe napomenout a přimět se myslet na úplně jiné věci, třebaže to bylo opravdu hodně těžké. Nicméně jsem se na Johna pousmála s tím, že takhle vypadá naprosto úžasně a budu ráda, když takhle půjde se mnou. Mimoděk mě napadlo, že tam na tom koncertě možná bude i docela hodně žen, co určitě z Johna nespustí oči… skousla jsem si ret a možné malé ostny žárlivosti zadupat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní večer 20. 9. Claire vypadala hodně nervózně, ale jakmile jsme se tam u ní objevili my, byla to zase naše stará známá průvodkyně s rychlejší pusou, než Gabby (a to už je občas co říct!). Vypadala jinak, opravdu jsem si ji asi ani nedokázal představit jinak, než v zelených šortkách a triku s logem YNP, ale to vlastně platilo i v opačném případě - ona viděla mě i Gabby jako motorkáře, což jsme byli jen chvíli. Nicméně rád jsem ji viděl a stejně tak i Gabby, jak jsem si na ní všiml. Jenže byl nejvyšší čas prodrat se do davu, abychom aspoň trochu v té vřavě viděli na podium. Snažil jsem se Gabby mít co nejvíc u sebe, ale zase jsem nechtěl, aby do ní strkali ostatní. Nakonec, jako kdyby mi četla myšlenky, Gabby chytla mou ruku, přičemž jsem si s ní propletl prsty a vedl ji za sebou, zatímco jsem tak nějak prorážel cestu nám všem čtyřem. Ačkoliv ta Claiřina hudba nebyl úplně můj šálek čaje, uměla si získat lidi a nakonec mě i ten rytmus docela chytl, takže jsem si tak trochu kýval do rytmu a podobně. Gabby se to nicméně určitě líbilo, přičemž mě bavilo ji u toho letmo pozorovat. Stál jsem za ní, částečně ji tak trochu hlídajíc před případnými šťouchanci od lidí okolo. Na pomalejší songy jsem si však v davové anonymitě neodpustil protáhnout ruce kolem jejího pasu a trochu si ji k sobě přitáhnout, samozřejmě zezadu, aby měla stále dobrý výhled. V průběhu koncertu jsme se pak shodli, že tu chybí pití, což byl v relativně teplém podzimním dni hrubý nedostatek, takže jsme se s Ethanem rozhodli někde vystát frontu.. Když jsme se konečně po nějaké době stání u přeplněného stánku s pivem a limonádami prodírali zpátky za našimi dámami, byli jsme už asi jen deset metrů od nich, když jsem si všiml chlápka, který si s nimi povídal. Něco mi na něm nesedělo, ale nevěděl jsem co, když stál tak nějak zády. Až Ethan mi potvrdil mé neblahé tušení, když si ho všiml a hned po mně hodil kontrolní pohled. Jeremy..! Trochu jsem v rámci možností zrychlil, abych tam byl co nejdřív. "Gabby..?" řekl jsem tiše, nabízeje jí pití, nicneříkajícím (možná i trochu nebezpečným) pohledem však nespouštěje pohled z Jeremyho.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jeremy Doufala jsem, že se nestane nic. I když jsem s Jeremym chtěla mluvit, což mi přišlo zvláštní, protože jsem vlastně ani nevěděla, proč bych s ním měla mluvit a o čem. To, co se stalo v centru, bylo jasnou ukázkou toho, že to se mnou nemyslel upřímně. Jen těžko říci, jestli tomu tak bylo vždycky, nebo se něco v průběhu času změnilo. To jsem opravdu netušila, ale i tak jsem vnímala tu potřebu s ním mluvit, snad jako bych chtěla všechno urychlit, ujistit se, že by mu stačilo říct, aby odešel a všechno by pak bylo zase v pořádku. Na druhou stranu jsem to ale zažít nechtěla. Nechtěla jsem, aby se k nám davem prodral a začal s námi hovořit jako by se vůbec nic nestalo a byli bychom jako staří známí přátelé… Nakonec jsem ho vypustila z hlavy, protože ani Elis se o něj nechtěla zajímat a jenom mi cosi špitla s tím, že jsme se společně otočily a užívali si koncertu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro koncert v Pocatello, sobotní večer 20. 9. Nepříjemné překvapení v podobě Jeremyho mi tak trochu pokazilo celkový dojem z tohohle výletu. Jak to sakra ten chlap dělá, že se vždycky objeví tam, kde ho nejméně čekáme? Je jako osina v zadku, vážně.. Pořád jsem se snažil být v klidu a nedělat z toho vědu, ale i tak mi bylo jasné, že se zase snaží oblbovat Gabby nějakými pitomostmi a lže jí u toho do očí, což mě dost vytáčelo. Nakonec jsem ani nemusel nic říkat. Byl jsem u Gabby, které jsem zlehka položil dlaň na kříž, jakmile si ode mě vzala pití. Bylo to bezděčné gesto, jímž jsem chtěl Gabby podpořit a zároveň Jeremymu ukázat, že má prostě smůlu, protože Gabby patří ke mně. Nečekal jsem však, s jakou rozhodností pak Gabby začne mluvit k Jeremymu, jehož jsem stále sledoval, připraven na jakoukoliv jeho nepředloženost, abych mohl zasáhnout. "Ani to nezkoušej," zasyčel jsem pak na něj, jak začal zvedat ruku, čímž jsem mu v podstatě připomněl i svou výhrůžku v Yellowstone, kdy jsem mu slíbil přerazit obě ruce, jestli je na Gabby vztáhne bez jejího svolení.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jeremy „Ty se do toho nepleť, mluvím s Gabby,“ Odsekl nepříjemně Jeremy, který moje slova nebral na zřetel a co hůř, evidentně je zcela a úplně ignoroval. Nicméně ruku stáhl zpátky, ale já jsem odtušila, z pohledu jeho očí, že tohle nebude jen tak. Dle toho, jak jsem Jeremyho znala, přijde ještě něco, protože bylo zvláštní, že by tohle všechno přijal úplně v klidu a bez nějaké reakce. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní koncert v Pocatello, 20. 9. Nemám se do toho plést?!! Klid, Johne, klid, nestojí ti za to.. proletělo mi hlavou, takže jsem mlčel a snažil se být opravdu v klidu. Snad ještě nikdy v životě jsem nepotkal osobu, která by ve mně vyvolávala takovou vlnu nenávisti už jen od pohledu. Jenže ten parchant si zase začal příliš dovolovat a to mě už doopravdy rozčílilo. Pohlédl jsem na Gabby, jak se na ty jeho omluvy a další kecy tváří, než jsem se zase vrátil pohledem zpátky k němu, když začal plácat ty nenávistné nesmysly. To už jsem vážně myslel, že mu na místě jednu ubalím. Nicméně, držel jsem se. Pomalu jsem svou volnou rukou přejel z Gabbyných zad po její paži dolů a propletl si s ní prsty v zoufalé naději, že když mě před prudkou reakcí nezachrání tohle, tak už nic. Připadal jsem si tak trochu nepříčetně, ačkoliv jsem se snažil alespoň zachovat zdání vyrovnanosti, s níž jsem opět zabodl nebezpečný pohled do Jeremyho drzého obličeje. "Jo, díky za názory a rady, ale radši si najdeme jiného terapeuta," ucedil jsem s těžkým sarkasmem, nevědomky Gabby tak trochu drtíc ruku v sevření. Podíval jsem se na ni a rychle pokračoval, aby Jeremy neměl šanci pokračovat v těch jeho pitomostech. "Vyřešíme to teď a tady, jednou provždy. Gabby, chceš zůstat v Twin Falls tady s velice milým Jeremym?.. Myslíš si, že mi na tobě nezáleží a mám tě jen jako.. počkat, abych to řekl správě - využívám tě, protože jsem zbohatlický floutek? .. A poslední otázka, týrám tě doma a jsem tak strašný mizera, co ti dělá ze života peklo, takže jsi celé dva měsíce nešťastná a pokoušíš se o útěk zpátky do Twin Falls? Jen to Jeremymu řekni, protože to ho tíží nejvíc, zdá se.." ptal jsem se jí tak trochu jako u výslechu, u každé otázky jí dávajíc trochu času na odpověď. Chtěl jsem, aby mi odpověděla, nebo spíše Jeremymu, protože to bylo použití jeho vlastních slov a jen Gabby sama mu mohla dokázat, jak moc on sám žvaní, aby nám oběma ublížil. Jen ona mu mohla dokázat, že se prostě Jeremy mýlí a jak to Gabby cítí. Schválně jsem to řekl takhle bez obalu, jakkoliv celá ta řeč byla absurdní, ale absurdnější byl Jeremy sám. Přes to všechno.. zničeho nic mi při pohledu do Gabbyných očí došlo, jak moc ji potřebuji, že už si bez ní nedokážu svůj život představit a to znamená jediné.. že ji... a to mi muselo dojít zrovna teď?.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Konfrontace Nebyla jsem jediná, kdo byl napjatý. Cítila jsem to a vnímala i z Johna, který mi byl blízko a v jedné chvíli si propletl prsty s těmi mými, což mi dodalo ještě více odvahy čelit Jeremymu tváří v tvář. Bylo to pro mě hrozně moc těžké, protože to byl můj kamarád, člověk, kterému jsem věřila… Bylo pochopitelné, že by mi mělo záležet i na jeho názorech, na tom, aby Johna přijal stejně jako ostatní, ale vzhledem k tomu, že jsem prozřela a viděla v něm někoho naprosto cizího, jenom ne toho, kdo byl mým kamarádem od dětství, tak mi jeho názory byly jedno. Nebyly ani trochu podstatné, ale přesto ve mně narůstal vztek, když si dovolil mluvit o Johnovi tak, že ho v podstatě urážel. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro koncert v Pocatello, sobotní večer 20. 9. Cítil jsem i Gabbyno sevření dlaně, které mi připomínalo, abych se zkrátka držel zpátky - především kvůli ní samotné. Nechtěl jsem, aby byla nešťastná a hlavně jsem jí nechtěl pokazit koncert, k čemuž se mě Jeremy snažil všemožně vyprovokovat. To, že mě v jednom kuse urážel, jsem si jednoduše nepřipouštěl, protože to byl jen zoufalec. Nicméně, tady šlo o to, že tvrdí jak se omlouvá a tak, ale nedochází mu, jak moc Gabby těmi svými kecy ubližuje. Téměř jsem si chtěl oddychnout, že to konečně vzdal a snad i pochopil, že má prostě dát pokoj a odejít, dokud mu ještě zbývá alespoň nějaká hrdost. Bohužel jsem se nemohl mýlit víc. Než jsem totiž stihl zareagovat, Jeremy se otočil a vrazil mi pěstí přímo do čelisti, přičemž jsem rozlil téměř všechno své pití na zem a pocákal bohužel i pár lidí postávajících kolem. Druhou ruku jsem měl nicméně stále propletenou s Gabbynou, což mi nedovolilo to Jeremymu vrátit, ačkoliv jsem udělal bezděčný malý krok směrem k němu. Hodil jsem po něm nenávistný pohled. "Vypadni.. vypadni, než si to rozmyslím," cedil jsem skrz zuby, vnímaje i pohledy okolí, jimž jsem nehodlal dopřát akčnější scénu a zároveň tím traumatizovat Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od ~ Našeptávač ~ pro RVAČKA Koncert v Potacello Jestli se do té chvíle hromadící se lidé nedívali, tak nyní, když to jeden z mužů schytal přímo do čelisti a pár lidí pocákal vlastním pitím, se na jejich skupinku o pěti lidech soustředil skoro veškerý zrak. Každopádně nikdo prozatím nezasáhl, snad jakoby všichni se zatajeným dechem čekali, co se bude dít dál. Jeremy se sám pro sebe samolibě pousmál, že se mu podařilo Johna překvapit a že jeho ránu schytal přímo tam, kam mířil. Moment překvapení se vyvedl a on nehodlal jen tak odejít. Tohle už totiž nebyla jen taková provokace nebo snad výzva. Tohle byl jasný úmysl pokořit a dost možná zničit svého soka, kterého Jeremy z duše nenáviděl. Z očí mu šlehaly blesky a nevypadal zastrašeně a co hůř, ani to nevypadalo, že by se v dohledné době měl otočit na patě a na všechno zapomenout. Nemohl Johna vystát od první chvíle, od prvního okamžiku, kdy zjistil, že je s Gabby, která už k němu nevzhlížela a neobdivovala jej. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pocatello, sobotní večer 20. 9. Ty jsi sakra vážně pitomec, Jeremy, že je to tak? nadával jsem na něj v duchu, když neodcházel, ale naopak ještě po mně hodil ten připitomnělý samolibý úsměv. Nechtěl jsem se rvát, nechtěl jsem kazit dnešní koncert a tak všeobecně, ale taky ze sebe nenechám dělat boxovací pytel. Kdepak, Jeremymu se skutečně povedlo mě vytočit, takže jsem se vykroutil ze sevření Gabbyných prstů, zahodil jsem na zem kelímek a Gabby raději popostrčil za sebe, kde si ji už určitě převzal pod ochranu Ethan, nebo jsem na něj alespoň spoléhal. Po dalším šťouchanci a jedovatých nadávkách od Jeremyho, jsem totiž už byl připravený, minimálně na to, abych zúročil svou dřinu v posilovně při kickboxu, akorát teď přímo v praxi. Zraky, jak já tuhle situaci nenávidím.. Využil jsem toho, že Jeremy plnou silou zkusil zaútočit, takže jsem jen ukročil stranou, chytil jsem ho za napřaženou paži a trhl jí trochu dolů, přičemž jsem mu dal kolenem do břicha a odstrčil jej od sebe, takže dost možná mohl spadnout na zem a na chvíli se sbírat. "Gabby není majetek, abys ji mohl vlastnit," řekl jsem mu nakvašeně, připraven na jeho výpady.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rvačka na koncertě Jeremy vypadal nepříčetně a bylo mi jasné, že ho nic nezastaví. Byl jako smyslů zbavený jako úplný blázen, který měl v hlavě jediné – ublížit Johnovi. Chtěla jsem je zastavit a vměstnat se mezi ně, což bylo pochopitelné, ale Ethan si mě přitáhl k sobě a Elis, ve snaze mě chránit, tudíž jsem nemohla nic dělat, třebaže jsem se mu snažila vyprostit z rukou, ale nebylo mi to nic platné. Mimoděk mi celá ta situace připomněla tu rvačku v baru, po které John skončil s pohmožděninou, roztrženým rtem i obočím, na což se nevzpomínalo zrovna dvakrát nejlépe, ale prostě mi to v tom okamžiku vytanulo na mysl a hrdlo se mi bolestivě sevřelo, obdobně jako hrudník, na kterém jakoby mě tlačil balvan. Chtělo se mi křičet a řvát, ale nedařilo se mi, jako bych ani neměla hlas. Lidé kolem nás už se soustředili pouze na jediné a snad i dychtivě přihlíželi celému dějství, mně osobně to vak bylo úplně jedno. Hlavní a podstatný byl John, který se nenechal vyvést z míry a Jeremyho chytil a dal mu ránu do břicha, což Jeremyho nevyřadilo zcela, ale na několik krátkých okamžiků určitě. Bohužel to ještě pořád mladíkovi nestačilo a jen co se tak nějak zmátožil se zakašláním, tak se na Johna vrhnul znovu a zkusil mu dát pěstí do nosu… v tom okamžiku už se ale pohnul i Ethan, který zareagoval překvapivě hbitě a obratně, aby Jeremyho zastavil a oba muže od sebe oddělil. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro koncert v Pocatello, sobota večer 20.9. Už mi došlo, že doufat, že Jeremy přijde k rozumu a prostě odejde, bylo i ode mě dost naivní. Ačkoliv jsem mu dal kolenem do břicha, on se vyloženě chtěl rvát. Ne, nechápal jsem proč. Nechápal jsem, co mu dávalo jistotu, že když se popereme, tak si to Gabby rozmyslí a půjde s ním? Ale to už jsem se musel zase soustředit, protože proti mě znovu vyrazil, přičemž jsem chytil jeho ruku, mířící mi opět na obličej, chvíli jsme se tak nějak přetahovali, než.. ani přesně nevím, jak se to seběhlo. Slyšel jsem Ethana, který se snažil Jeremyho nějak donutit, aby to vzdal a dal nám pokoj. A vzápětí se objevili i týpci v černém od security, kteří nejdřív drželi jak mě, tak i Jeremyho, ale po chvilce vysvětlování především Ethana mě pustili a Jeremyho odtáhli pryč. Ještě jsem mu věnoval poslední nicneříkající pohled, než se u mě objevila Gabby, jíž jsem automaticky objal a snažil se ji utěšit hlazením po zádech, protože se mi pod rukama neskutečně třásla. "Gabby, psst, to nic, je to pryč. Za nic přeci nemůžeš.. jsem v pořádku, všichni jsme v pořádku, je to dobré.." drmolil jsem tiše v naději, že ji to opravdu uklidní. Krátce jsem zvedl hlavu a podíval se kolem na lidi, kteří na nás ještě pořád civěli, ale nevšímal jsem si jich. Pohledem jsem vyhledal Ethana s Elis. "Díky za pomoc a.. omlouvám se, Elis, snad to nebude mít následky pro to mrně..?" omlouval jsem se, protože i pro ni to musel být šok, ale vrátil jsem se zase pozorností ke Gabby. "Gabby.. mia carissima.. co kdybychom si zašli ještě pro pití..?" navrhl jsem tiše s tím, že by jí prospělo se na chvilku zašít někam z dohledu těch zvědavců kolem a třeba bychom mohli najít něco, co obsahuje cukr, aby to Gabby pomohlo dostat se z toho šoku. Sice mě bolela čelist, ale to bylo nic oproti tomu, jak se asi musela cítit sama Gabby z toho divadla, co tady předvedl Jeremy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V ústraní Ještě chvíli jsem se nemohla vzpamatovat z té skutečnosti, že jsme byli svědky něčeho takového… že se to vůbec stalo, přihodilo… že něčeho takového byl Jeremy schopen. Vlastně na tom nebylo nic překvapujícího, protože Jeremy už takový byl, ale bylo to… no, byla to nepěkná zkušenost, která nám na nějakou tu chvíli pokazila zážitek z koncertu. Nicméně nikdo z nás si to určitě nehodlal kazit ještě více, jen jsme z toho byli všichni tak trochu vystresovaní. Ethan objímal Elis, která se ochranitelsky držela na zakulacujícím bříšku, po němž jí hladil i Ethan a polibkem do vlasů jí konejšil a uklidňoval. Elis se pak na Johna podívala a přikývla, aby si nedělal starosti, protože všechno bylo vlastně v pořádku, nikomu se nic vážného nestalo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní večerní koncert 20. 9. Měl jsem vážně štěstí, že ta rána od Jeremyho nebyla tak tvrdá, jak by si byl Jeremy dozajista přál. Jen mě to celkem nepříjemně bolelo, což mělo za následek i bolení hlavy, ale jinak to bylo snesitelné. Spíš jemu jsem nepřál tu bolest břicha, i když jsem mu zase tak moc velkou ránu nedal, nejsem zas tak agresivní. Nicméně mi ta čelist pomyslně ztuhla, takže jsem ani nechtěl moc mluvit, přesto jsem se musel alespoň omluvit Elis a Ethanovi, ačkoliv jsem věděl, že za to v podstatě nemůžu. Idiot Jeremy.. vždycky všechno zkazí.. Objímal jsem však Gabby, která pro mě byla nejdůležitější a přál jsem si ji nějak uklidnit. "Samozřejmě. Jen bych se vážně potřeboval napít a pak půjdeme k autu, slibuji. Možná.. měla bys tam nějaký prášek na bolení hlavy?" zeptal jsem se pak opatrně, zatímco jsme ve vzájemném pevném objetí s Gabby kráčeli k frontě u občerstvení.. U auta jsme se na chvíli zastavili. Postavil jsem své pití na střechu a sáhl jsem si do kapsy pro klíčky, když mi Gabby dala tu malou pusu na tvář. Trochu jsem se pousmál a podíval se na ni. Otočil jsem se a opírajíc se teď zády o auto, jsem si ji k sobě přitáhl, jak jsem jí kolem pasu protáhl ruce a spojil si tak prsty na jejím kříži. "Jsem v pohodě.. Víš, po cestě mě napadlo, že by stálo za zvážení poslat Jeremymu dárek v podobě soudního zákazu přiblížení se k tvé osobě minimálně na 50 metrů," utrousil jsem poněkud kysele, myslíc to však hodně vážně. Ten chlap by se snad měl léčit. Navíc, máme důkazy a spoustu svědků, že nás dvakrát napadl, takže získat ten zákaz nebude žádný problém.. ale nechám to na Gabby. "Jen mi prosím řekni, že už není víc takových šílenců. Mám svůj obličej docela rád, víš?" povytáhnu koutky teď už v žertu o něco výš a skloním se k ní pro polibek.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro U auta Jakmile jsme dorazili k autu, tak se mi opravdu neskutečně ulevilo, ale bylo to především i díky Johnovi, který se o mne celou dobu staral, a bylo vidět, že mu na mně záleželo nejvíce. Asi bych se při tom pomyšlení začervenala, což se dost možná i stalo, ale v tu chvíli jsem řešila něco úplně jiného. Stejně jako on měl starost o mě, tak já měla starost o něj. Tím spíš, když ho Jeremy udeřil do čelisti a já tušila, že to muselo pěkně bolet, třebaže se John tvářil, jakože to vůbec nic není a nic na něm nebylo znát. Zrovna jsem mu chtěla podržet kelímek s pitím, než si jej odložil na střechu auta, načež si mě dlaněmi kolem pasu přitáhl co nejblíže k sobě, což ve mně vyvolávalo známé pocity vzrušení, které se nedaly jen tak ignorovat nebo snad zaplašit, třebaže jsem se o to v první chvíli snažila. Přece jen to nebylo dlouho, co se stala ta rvačka a… připadalo by mi to nepatřičné se Johnovi svěřit s tím, že ačkoliv jsem cítila dozvuky strachu a paniky, tak momentálně nad tím začínalo převládat oné vzrušení. Kousla jsem se do spodního rtu a podívala se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní večerní koncert 20. 9. Měl jsem na Jeremyho šílený vztek, to bylo nepopiratelné, nicméně jsem tak trochu zalitoval, že jednám tak unáhleně. Samozřejmě, bylo by to nejlepší řešení, jak se ho provždy zbavit, ale na druhou stranu mi nejdřív vůbec nedošlo, že je to stále Gabbyn kamarád, s nímž vyrůstala a tudíž byl pro ni důležitý i po tom všem, co jí udělal - což jsem zase nedokázal příliš pochopit já. Nakonec jsem zavrtěl hlavou a podíval se jí omluvně do očí. "Omlouvám se, já.. to bylo unáhlené. Jen mě prostě neuvěřitelně.. rozčiluje. Nevím, jaký byl předtím, ale podle podle mě má vážné problémy se sebekontrolou. Tohle není normální jednání zdravého jedince.." rozčiloval jsem se tiše dál, očima u toho náhle bloumajíc po parkovišti, než jsem se zarazil a podíval zpátky na Gabby omluvným pohledem. "Gabby, chci pro tebe to nejlepší, to víš.. ale jestli se Jeremy objeví potřetí a udělá něco podobného, co dnes i minule, tak to prostě udělám. Bojím se totiž, že už je schopen určitě všeho, když se nedokázal ovládnout ani před tolika lidmi.. Chci tě chránit.. potřebuji tě chránit," řekl jsem jí nakonec vážným tichým hlasem, upřeně se jí dívajíc do očí. Jakkoliv to pro ni muselo být těžké, chtěl jsem, aby i ona znala můj postoj. Ten následný polibek byl téměř jako balzám na naše vystresované duše, nebo jsem to tak alespoň cítil. Trochu jsem se díky tomu polibku uvolnil.. "Mhmm, v autě, jasné.." zašeptal jsem tak nějak nepřítomně, protože v tu chvíli mě mnohem víc zajímala Gabby, její rty, její doteky, prsty v mých vlasech a její tělo přitisknuté na to mé.. Musel jsem se pak odpoutat, protože i přes to všechno mi třeštila hlava. "Gabby?.. vadilo by ti, kdybychom se ještě krátce zdrželi? Myslím, že se mi trochu motá hlava.." chytil jsem se za hlavu bezprostředně po tom, co jsem se přestal opírat o auto a chtěl jsem otevřít dveře. Rychle jsem se zapřel paží o střechu a druhou rukou jsem alespoň přes senzor odemkl auto. Vlezl jsem si na zadní sedačku a na chvíli zaklonil hlavu, opíraje ji o záhlavník. Jen jsem doufal, že Gabby ten prášek na bolest opravdu má, jinak ten koncert prostě budu muset nějak překousnout.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V autě Sama jsem z toho všeho nebyla nadšená a Johna jsem opravdu chápala a soucítila s ním, jen bylo pro mne těžké si představit, že bych něco takového udělala svému nejlepšímu kamarádovi… a v následné chvíli jsem si něco uvědomila, přičemž jsem se Johnovi podívala do očí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní večer 20. 9. "Prostě.. prostě se bojím, aby ti neublížil, Gabby.." dodám ještě tiše, skoro jen pro sebe, ale pak už to nechám plavat. Pro oba teď možná bude lepší, když na to zapomeneme a přeneseme se přes to. Jeremy snad byl pryč a pochyboval jsem, že by se mu podařilo dostat se až k nám i napodruhé během dnešního koncertu. Nebo jsem v to alespoň doufal. Nechtěl jsem Gabby dělat starosti a už vůbec jsem nechtěl být na obtíž, aby se o mě musela nějak starat, protože jsem si už stihl zvyknout na to, že já jsem ten, kdo se stará o ni. Nicméně jsem vděčně přijal prášek i pití, abych pak zase opřel hlavu o sedačku dozadu a trpělivě čekal, kdy ta bolest trochu povolí. "Děkuji Gabby.. zažil jsem i horší," tak trochu unaveně se usměju, vybavujíc si potyčku v baru, "ale myslím, že za chvilku to bude dobré. Dávám tomu maximálně deset minut." Vnímal jsem její přítomnost, jak si za mnou vlezla do auta. Nechal jsem jen pootevřené dveře, aby za námi proudil vzduch a také i proto, že jsem doufal v brzké utlumení bolesti a návrat za Ethanem s Elis. Opět jsem se pousmál při doteku Gabbyných prstů a po chvilce jsem narovnal hlavu a zadíval se do těch známých zelených očí. "Gabby?.. vážně nevím, co bych dělal, kdybys odešla.. nedokážu si bez tebe svůj život ani představit.." svěřil jsem se velmi tiše, vážně jí hledíc do očí. Došlo mi, že jsem našel důvod, pro který dělám všechno, co dělám. Důvod, kvůli němuž bych se klidně přetrhl.. důvod, který má klidné zelené oči a ten nejúžasnější úsměv, pro nějž bych klidně vraždil.. Vztáhl jsem k ní ruku a pohladil ji konečky prstů po tváři, než jsem se k ní naklonil a políbil ji procítěně na rty.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Důvěrná chvíle v autě Chápala jsem ho, i tu jeho starostlivost, kterou mi dával na druhou stranu najevo, co vlastně ke mně cítí, že jsem pro něj skutečně ta nejdůležitější osoba na prvním místě. A to uvědomění si v plné míře na mě dolehlo ihned vzápětí… v koutcích očí jsem cítila, jak mě pálí slzy dojetí, ale snažila jsem se to potlačit, abych nevypadala… nebo abych tím Johna nějakým způsobem nepolekala a neměl o mě ještě větší starosti. A taky jsem se tak trochu styděla, jak bylo ostatně mým zvykem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro koncert v Pocatello, sobotní večer 20. 9. Sám jsem byl překvapený z toho, co jsem právě Gabby prozradil, rozhodně jsem to však nehodlal brát zpět, naopak. Stál jsem si za tím, třebaže mě částečně mrzelo, že mě nejdřív musel zase vytočit Jeremy, abych pochopil, o co jsem kvůli němu mohl přijít - a že to vůbec nebyla hezká představa. Na druhou stranu, vnímal jsem celou dobu, téměř celé dva měsíce, že Gabby potřebovala ujistit, jak to cítím.. co k ní cítím, ačkoliv jsem se domníval, že i beze slov jí to muselo být jasné. Nicméně ten pohled.. stálo to za to, určitě. Líbal jsem ji, něžně a procítěně, stále nemaje jejích rtů dost. Jen na chvíli jsem je opustil, líbaje ji pro změnu na líci, do koutků úst a zase zpět, dokud Gabby nepromluvila. Nepřestával jsem, jen jsem jí podobně vydechl do rtů tiché "ano..?", než jsem se těch rtů opět nezmocnil, tontokrát prsty zajížděje Gabby do vlasů a druhou rukou si ji k sobě přitahujíc blíž, jak se ke mně i sama tiskla. "Pojď ke mě.." zašeptal jsem. Její pozice musela být dost krkolomná a já ji i tak chtěl mít u sebe co nejblíž, takže jsem jí pomohl přesunout se ke mně na klín, odkud jsem ji mohl mnohem lépe obejmout a užívat si naší soukromé chvilky, kdy máme klid a jeden druhého jen pro sebe. Opřel jsem si čelo o to Gabbyno a na chvíli jsem zavřel oči, vdechujíce její vůni. Jemně jsem ji jednou rukou hladil po zádech a druhou ji objímal, tak trochu ji tisknouc k sobě. Měl jsem opět nutkání zamknout auto a předstírat, že jsme na celém světě sami, ale na druhou stranu, čekal nás koncert a také Ethan s Elis.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V autě Nenacházela jsem slova, která bych mu v té chvíli věnovala a řekla. Všechno na mě působilo tak intenzivním dojmem, že jsem se plnou měrou soustředila jen na naše těla, která na sebe vzájemně reagovala, a netrvalo dlouho a John si mě přitáhl k sobě ještě blíž, jakoby mi snad četl myšlenky, zvláště ve chvíli, kdy si mě chtěl posadit na klín a já mu v tom samozřejmě vyhověla. Byla to mnohem pohodlnější pozice, při níž jsem mimoděk mohla vnímat jeho blízkost ještě znatelněji, což jsem si nesmírně užívala stejně jako jeho doteky na mých zádech, polibky, kterými mě zasypával a laskal na tváři i v koutku úst. Myslela jsem, že se snad zblázním, když jsem to již nemohla vydržet a znovu ochutnat jeho lákavé smyslné rty v dalších něžných a procítěných polibcích, při nichž jsem mu prsty zajížděla na zátylek i do vlasů. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní večer 20. 9. Byli jsme s Gabby spolu nepřetržitě celé dva měsíce už od prvního dne, co jsme se poznali a pořád jsem se jí nemohl dostatečně nabažit. Užíval jsem si chvíle, kdy jsem ji měl jen a jen pro sebe a ani jeden z nás nemusel na nic myslet.. tedy, víceméně. Měl jsem ji u sebe, což bylo samo o sobě tím nejlepším nejen na tu moji ještě trochu bolavou hlavu, ale i na spoustu šílených myšlenek o tom, co se mohlo stát, kdyby Jeremy měl možnost hučet chudákovi Gabby do hlavy mnohem delší dobu. Za nic na světě jsem nehodlal riskovat, že bych ji ztratil. Stala se mou neodmyslitelnou součástí.. ..která mě právě šíleně přitahovala a provokovala, což se mi zároveň nesmírně líbilo. Jen se mi nelíbilo, že bychom vlastně měli jít zpátky. "Hmm.. v tuhle chvíli strašně nesnáším, když máš pravdu.." zasmál jsem se tiše a ještě si ji k sobě přitáhl blíž, aby mi mohla věnovat prozatím poslední polibek na cestu. Prášek proti bolesti už víceméně zabral, takže jsme se mohli v klidu a se vší parádou vrátit mezi lidi do vší té vřavy pod pódiem. V jedné ruce jsem si nesl polo-plný kelímek s vodou, zatímco druhá ruka zcela patřila Gabby, jíž jsem vedl za sebou, majíc s ní propletené prsty. Očima jsem hledal Ethana s Elis, abychom se vrátili přímo k nim. Jen jsem pak na ně kývl a trochu se pousmál, když jsme je konečně zdálky našli a vydali se za nimi. Koncert byl zase v plném proudu, takže jsme si ho mohli plnými doušky vychutnat. Od Gabby jsem se odmítal vzdálit byť jen na krok, jako kdybych čekal, kdy se zase Jeremy objeví, což se nakonec naštěstí nestalo. Claire se loučí se všemi lidmi posledním songem.. Claire dozpívala i druhý přídavek a naposledy se rozloučila se všemi a zmínila nějaké pořadatele festivalu.. vůbec mi nedošlo, o čem mluví, než jsem se porozhlédl a konečně si na stáncích s pitím všiml něčeho jako nápis "farmářský festival". Mělo mi dojít, že to nebude megakoncert jen tak - Claire přeci říkala, že hrají jen v Livingstonu a teprve natočila jedno CD.. ale i tak to byl skvělý koncert, alespoň soudě dle všech nadšených zúčastněných. Bylo už docela dost pozdě a lidi kolem se začali pomalu rozcházet, takže se kolem nás tvořilo stále víc a víc místa. Nebyl jsem si akorát jistý, jestli Claire neříkala, ať se stavíme po koncertu, jen ze zdvořilosti, nebo to myslela opravdu vážně. No, stejně jsme se museli k autu vracet kolem pódia, tak uvidíme.. A taky že ano - čekal tam na nás stejný týpek, co nás předtím pustil přímo za ní. Už zdálky na nás horlivě gestikuloval, ať jdeme za ním, načež nás pak vzal do menšího stanu hned vedle, kde byli i průvodci z Yellowstone (pár z nich jsem si vybavil - především Amber).. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Koncert v Pocatello, příchod za Claire „Ani já nesnáším, když mám v takové chvíli pravdu… každopádně je ti lépe? Je to aspoň o trochu lepší?“ zeptala jsem se ještě starostlivě na jeho bolavou hlavu i čelist, po které jsem jej ještě pohladila, samozřejmě velmi opatrně a pomalu konečky prstů. Pak jsme se konečně dostali z auta a ruku v ruce jsme se navrátili mezi ostatní, kde to pořádně žilo. |
| |
| soukromá zpráva od Claire Pérez pro večer po koncertu, sobota 20. 9., Pocatello Byla jsem v totálním deliriu, zubila se na všechny strany a užívala si tu atmosféru nadšeně povídajících lidí, mých přátel, co přijeli jen a jen kvůli tomu, aby mi udělali radost a podpořili mě. Byla to paráda a ta euforie mi určitě vydrží ještě hodně dlouho. Vlastně už ani nevím, s kým jsem zrovna mluvila, když dorazili i John s Gabby a jejich přáteli. Zamávala jsem na ně, aby šli dál a neostýchali se. Zase tak moc lidí tu nebylo, třebaže v tak malém stanu se to začínalo zdát celkem těsné.. "Hej, ahoj! tak jak jste si to užili? Doufám, že aspoň trochu, jinak prosím lžete o sto šest," smála jsem se na ně. Měla jsem na sobě mikinu a místo vysokých bot o něco pohodlnější tenisky, v ruce pití. "Jsem tak nadšená, že jste vážně přijeli, opravdu, díky moc lidi.. Hele, zůstanete s námi? Chystá se menší afterparty kousek odsud v baru a bude se pařit až do rána. V Yellowstone vám to šlo skvěle, takže prostě nemůžete chybět!.." Asi o tři lidi dál Amber zírala na Johna s Gabby, ale kupodivu se neodvažovala přijít blíž.. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní (vlastně už) noc 20.9. Ujistil jsem Gabby, že jsem už naprosto v pořádku (i když tím slovem "naprosto" jsem si tak moc jistý zase nebyl) a pak už jsme si šli zase užít zbytek koncertu. Chtěl jsem ji obejmout a mít ji tak příjemně u sebe, ale nechtěl jsem jí zasahovat do osobního prostoru, pokud chtěla třeba tak nějak tancovat a podobně. Nicméně ona sama mi naznačila, že chce přesně to, co já a tak jsem mohl být dokonale spokojený, objímajíc ji kolem pasu. Sem tam jsme se i tak vrtěli do rytmu, až nakonec koncert skončil a lidé se začali rozcházet.. Byla už celkem tma, ale místní osvětlení se nám snažilo namluvit opak - a vlastně jen díky tomu jsme si všimli toho chlápka, který nás pak zavedl přímo za naší oblíbenou správkyní parku. Claire hovořila obvyklou rychlostí tak, jako vlastně vždycky. Skoro jsem se ani nevzmohl na slovo, tak jsem to raději nechal na jiných (třeba Gabby). Moc jsem se nerozhlížel - schválně, vnímaje pohled Amber, takže jsem se snažil dělat, že jsem si jí nevšiml. Raději jsem se držel Gabby a poslouchal zaujatě Claire, která svítila jak stowattová žárovka. Jen u toho pozvání mě to trochu zamrzelo, protože jsme ji museli zklamat. "Vážně díky za pozvání, Claire, bylo to úžasné, moc díky, ale zůstat nemůžeme. Máme před sebou ještě celkem dlouhou cestu a.. myslím, že Elis už je docela utahaná..?" podíval jsem se na zmiňovanou nastávající maminku i jejího manžela. Sám jsem toho měl za dnešek celkem dost, hlavně kvůli Jeremymu, takže jsem se vlastně i těšil na to, až budeme s Gabby zase sami, v klidu a míru Twin Falls.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Po koncertě Také mě mrzelo, že jsme museli Claiřino pozvání bohužel odmítnout, protože Elis už byla unavená a pravděpodobně už se těšila, až se dostaneme domů, třebaže to na sobě nedávala znát. Na rtech měla úsměv od ucha k uchu, stejně jako Ethan. Nicméně v další chvíli jsem oba představila, aby bylo jasné, že to jsou naši dobří přátelé a krom toho to byla slušnost a vychovanost, kterou jsem sice měla udělat hned, ale pořádně čas byl až nyní, kdy už bylo po skvělém koncertě. Mimoděk jsem si všimla, že Claire celá září a mě u toho napadlo, že bych se takhle také mohla cítit, kdybych měla svůj vlastní koncert… dost možná to bylo podobné, jako když jsem vystupovala v baru, ale to se asi nedalo ani srovnávat s něčím takovým, byť to nebyla zase tak velká akce, ale na tom nezáleželo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní noc 20. 9. Nakonec jsme si ještě popovídali s Claire, sdělili si vzájemně dojmy (tedy spíš ona a Gabby, já na tohle moc nejsem) a museli jsme odmítnout pozvání, přičemž jsem byl rád, že se na Elis můžeme vymluvit. Sám jsem se těšil, až pojedeme a popravdě mě nenapadala žádná vhodná výmluva, která by nás potencionálně zachránila svou neprůstřelností. Už mi nevadilo mít propletené prsty s Gabby, třebaže jsme se drželi za ruce na veřejnosti. Měl jsem u toho neustále takový zvláštní pocit, to ano, ale po dnešku jsem si u toho držení za ruce se zadostiučiněním říkal: jsem s Gabby a ona je se mnou. Vybrala si mě.. a jen s opravdu velkým přemáháním jsem potlačil myšlenkové "HA, Jeremy!!" což by bylo dost dětinské. Po cestě k autu jsem si Gabby přitáhl blíž k sobě, objímajíc ji kolem ramen, protože jsem u sebe neměl nic, co bych jí mohl nabídnout, když se tak třásla. V autě jsem se pak už jen ujistil, že jsou všichni v pohodě a zapnul jsem topení, GPS na svém mobilu (beze zvuků) a konečně jsme vyrazili k Forsterovic domovu.. Když jsem zaparkoval auto před jejich domem v Twin Falls, řekl jsem jim, že je hned doženeme, ale že napřed musím vzbudit Gabby, což jsem hodlal udělat opravdu s nejvyšší opatrností. Podařilo se mi ji přesvědčit, aby vystoupila z auta a vystoupala se mnou v objetí těch pár schodů směrem do pokoje. Popřáli jsme Ethanovi s Elis dobrou noc a pak už byl akorát tak čas na nezbytné minimum v koupelně (potřeboval jsem ze sebe smýt pachuť Jeremyho), než jsme konečně mohli zalézt do postele, pěkně pod deku. Lehl jsem si za Gabby, takže jsem ji měl sice zády k sobě, ale mohl jsem ji objímat a mít ji skutečně blízko u sebe. Byla zřejmě vyčerpaná, když už usnula i v autě, tak jsem ji nechtěl rušit, aby mohla spát. Jen jsem ji zlehka hladil prsty po dlani, za niž jsem ji u toho držel. Jenže po chvíli jsem se vymanil z toho sevření a jen konečky prstů jsem ji začal hladit po paži, sem tam se kdovíproč vrtíc, jako kdybych se snažil být jí ještě blíž, ačkoliv to těsněji už nešlo. Nemohl jsem spát, jen jsem zíral na zeď před sebou, oči dokořán otevřené. Moje ruka mezitím kromě Gabbyny paže začala hladit i její žebra a bok a tak nějak, aniž bych věděl, co ta ruka dělá, jsem ji hladil najednou i po noze a zase zpátky nahoru. Naklonil jsem se, že jí dám tentokrát už doopravdy poslední polibek na dobrou noc alespoň do vlasů.. a ještě jeden.. a na ucho, na krk a ještě jeden.. Nosem jsem se mazlivě otřel o její šíji a znovu jí tam věnoval několik polibků.. nemohl jsem si zkrátka pomoci.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Příjemná noc Jen matně jsem si vzpomínala na to, jak jsme se vlastně dostali do pokoje a následně do postele. John měl se mnou tentokrát více starostí, protože jsem usnula už v autě a nechtělo se mi vůbec probouzet, ale nakonec jsem se ještě přemohla, abychom se opravdu dostali dovnitř a mohli se tak akorát nachystat na spaní. Byla jsem po celém dni a večeru opravdu vyčerpaná, ještě když se k tomu přidaly ty zážitky s Jeremym, což bylo něco, na co jsem ani myslet nechtěla. Doufala jsem však, že John je v pořádku a hlava s čelistí ho již nebolí, nebo je mu aspoň o trochu lépe. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro noc ze soboty na neděli, 20. 9. Pořád dokola jsem si říkal, že bych měl spát, Gabby taky spí a nemá smysl pořád myslet na tu nepříjemnost, co se stala při koncertu. Potíž ale byla v tom, že jsem nedokázal vypnout své myšlenky. Pořád se vracely k Jeremymu, který se znovu snažil Gabby přesvědčit kdoví o čem a tím pádem se ve mně kumulovaly všechny možné pocity s jedním konkrétním, který se týkal jen a pouze Gabby a toho, že bych bez ní prostě už existovat nechtěl. Uvědomoval jsem si, že to mé někdejší poblouznění s Ashley se naprosto nedá srovnávat s tím, co jsem intenzivně prožíval celé dva měsíce s Gabby. Nicméně, nemohl jsem spát a ačkoliv byla víceméně tma, nedařilo se mi ani na chvíli zavřít oči. A ačkoliv jsem si hned poté, co jsem uložil Gabby, dal studenou sprchu, stále mi bylo dost teplo, takže kromě kalhot už jsem se trikem na spaní nezabýval. Navíc mě pořád šimrala Gabbyna vůně do nosu a já měl zkrátka tendenci se jí neustále dotýkat, jako kdyby mi snad měla zmizet před očima, kdybych si ji nehlídal a nehladil ji.. Nechtěl jsem ji budit, pořád dokola jsem si opakoval, že další polibek už bude poslední, dokud jsem neslyšel své jméno, tiše vyslovené z jejích úst. Mimoděk jsem se usmál a jemně, hravě jsem ji kousl do ucha, načež jsem se znovu zakřenil a propletl si s ní na chvíli prsty, jak jsem ucítil i její dotek. "Nechci tě budit, Gabby.. jen nemůžu spát.." políbil jsem ji na líci, protože jsem dál už nedosáhl, zase jsem ji sevřel v objetí trochu víc a znovu jí věnoval několik polibků na rameno. Téměř jsem se třásl nadbytečnou energií, jako kdybych byl naprosto šílený. Měl jsem kromě toho strašnou chuť Gabby svěřit, co se snažilo zevnitř mé mysli snažilo dostat na povrch. Něco, kvůli čemuž jsem se křenil jako blázen, ale zároveň jsem z toho měl šílené obavy.. "Myslím, že ti nutně potřebuji říct něco naprosto šíleného.. ale jestli chceš spát, počká to.." zašeptal jsem, ačkoliv jsem si nebyl jistý, jestli bych to byl vůbec v dohledné době ze sebe dostal.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Svěřování se v posteli Uniklo mi tlumené uchechtnutí, když jsem ucítila Johnovy rty na svém uchu, které ještě poctil hravým něžným skousnutím, na což jsem zareagovala bezděčným zamručením, že se mi to neskutečně moc líbí. Užívala jsem si i toho, že se zachytil mé dlaně, s níž si propletl prsty, přičemž jsme si oba mohli užívat naše společné souznění. Ani se mi moc spát, i když jsem únavu pociťovala, ale zároveň moje vrozená zvědavost sílila, zvláště pak ve chvíli, kdy se mi John svěřil, že má na srdci něco šíleného… a už jenom z tónu jeho hlasu jsem tak nějak odtušila, že je to očividně velmi důležité, a že je možná jediná chvíle, kdy se to mohu dozvědět. Třeba se už taková příležitost nikdy nenaskytne, a to jsem nechtěla riskovat. Trhaně jsem se nadechla a přemýšlela jsem, co mám vlastně říct, jak mu naznačit, aby pokračoval ve svých slovech, aniž by měl výčitky svědomí, že mě nenechává odpočívat a spát. Nechtěla jsem ho ani nějakým způsobem vyděsit… připadal mi totiž tak trochu nervózní. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní noc Vzbudil jsem Gabby, o tom nemohlo být pochyb. Na druhou stranu, necítil jsem ani trochu provinění, naopak. Užíval jsem si jejích reakcí na mé doteky a polibky, stejně jako jsem byl nadšený z té skutečnosti, že je tu se mnou a mám ji teď jen a jen pro sebe. Byli jsme spřízněné duše, dvě části jednoho celku a už jen tohle zjištění samo o sobě pro mě bylo něco neskutečně opojného, že jsem tím spíš nemohl spát a potřeboval to nutně říct Gabby. Otočila se pak ke mě čelem, takže bylo jasné, že už určitě nespí, jak mi sama potvrdila i tou zvědavou otázkou. Dívali jsme se na sebe, ačkoliv to bylo spíš tušení v té tmě. V tomhle měl New York nespornou výhodu - viděl jsem na Gabby prakticky pořád. Sám jsem se cítil šťastně jak blecha a byl jsem toho strašně plný, takže jsem se prostě musel tak trochu připitomněle křenit. Hlavu jsem si podepřel rukou ohnutou v lokti a díval jsem se na Gabby, tušíc, že se také usmívá. Hladil jsem ji chvíli palcem po žebrech, jak jsem tam tak měl položenou ruku potom, co se otočila na záda, ale pak jsem ruku zvedl a přiložil ji zlehka na její tvář. Chtěl jsem se možná i ujistit, že se opravdu usmívá, tak jsem jí přejel prstem přes rty a pak ji zase pohladil po tváři, odhodlávajíc se říct jí tu šílenost, co mě (bohužel díky Jeremymu) napadla. "Gabby?" řekl jsem tiše a na to se sklonil pro jeden letmý krátký polibek na rty, než jsem se zase trochu odtáhl, abych na ni "viděl", nepřestávaje ji hladit na tváři. "Myslím, že.. já.." je to šílené, ale i tak ti to řeknu, pomyslel jsem si.. "Miluji tě.." zašeptal jsem a na tu malou chvíli jsem zvážněl. Nenechal jsem jí ale na žádnou větší reakci čas, snad jako kdybych se kdovíčeho obával. Místo toho jsem se znovu sklonil a políbil ji, tentokrát ale rozhodně ne tak krátce, ale naopak o poznání vášnivěji. Znovu jsem se u toho usmíval, dokonale spokojený s tím, že jsem to ze sebe konečně dostal, uvolnil tu zvláštní energii, co mě zevnitř tlačila, abych ji ze sebe ventiloval a ani jsem si v tu chvíli nepřipouštěl, že bych právě Gabby dokonale vyděsil. Ani jsem jí k tomu nechtěl dát příležitost. Sobecky jsem si uzurpoval její smyslné rty a rukou pomalu sjížděl z její tváře níž, přes šíji a rameno, zpět ke klíční kosti, kam jsem po chvíli přesunul i své rty, laskajíc ji na hebké kůži.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Johnovo vznání Dívali jsme se navzájem do očí a já cítila, že přijde něco velmi podstatného. Zježily se mi chloupky na zátylku a po zádech mi přeběhl mráz, až jsem se zachvěla a skousla jsem si ret. Dívala jsem se na něj se zatajeným dechem a čekala, co má na srdci. Byla jsem tak napnutá, tak strašlivě moc, že bylo opravdu těžké zůstat v klidu a přesto jsem se snažila, abych ho nevyděsila. Mimoděk mě tohle všechno dostatečně probudilo natolik, že už se mi vlastně ani nechtělo spát. Jeho dotek na mých rtech byl odzbrojující a to jsem ještě nevěděla, co mi chce vlastně říct. Zpozorněla jsem, když vyřknul mé jméno, které z jeho úst znělo tak… tak jinak, tak důležitě ale přitom něžně a láskyplně, že jsem myslela, že v další chvíli omdlím. Konečně se mi podařilo vydechnout doposud zadržovaný dech a hned na to se i trhaně nadechnout, než jsem vzápětí pocítila jeho rty na těch svých v krátkém polibku. A pak to přišlo… nejdříve jsem ucítila několik srdečních kotrmelců a pak se mi srdce zastavilo, jak jsem uslyšela ty dvě slova, která mě rozechvěla po celém těle. Ale asi mi to ještě pořád nedocházelo, i když jsem se na něj začala křenit a uculovat jako blázen. Chtěla jsem se vzpamatovat, něco mu říct, něco udělat, ale nedal mi pro to žádnou šanci. Přivlastnil si mé rty v dalších spalujících a vášnivých polibcích, čímž mi doslova ukradl i samotný dech. Dlaněmi jsem se vyprostila a dotkla se jej na zádech, kde jsem ho hladila po celé jejich délce směrem nahoru, k zátylku, kde jsem mu vjela do vlasů a skousla do spodního rtu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní noc 20.9., Twin Falls Cítil jsem se jako v euforii, v jakémsi podivném uvolněném rauši, jako kdybych se právě přiznal k něčemu opravdu hodně velkému a bylo mi i přes to odpuštěno namísto obvyklé popravy.. velmi morbidní přirovnání, Johne.. Zkrátka jsem byl nadšený a šťastný, že jsem to Gabby řekl a že jsem to vlastně konečně přiznal i sám sobě, což byl pro mě velmi podstatný krok, ačkoliv to budu muset nejspíš ještě trochu strávit a vstřebat, ale tím jsem se teď rozhodně nehodlal nijak zvlášť zaobírat. Teď jsem chtěl jen užít si dosytosti Gabbyny opojné blízkosti a tak trochu "oslavit" to mé "vítězství" nad sebou samým. Jen jsem tak trochu v koutku mysli zbaběle doufal, že to vlastně vůbec neslyšela a tím pádem jsem ji nevyděsil. Ta tma byla dost frustrující. V podstatě jsem to tím polibkem dost "zakecával", ale přišlo mi to jako nejlepší nápad pro případ, že by kupříkladu nastala ta rozpačitá chvíle ticha, po níž by se Gabby odtáhla s tím, že jsem to na ni vybalil příliš brzy. Na druhou stranu (a mou obranu) jsem si byl celkem dost jistý, že kdybych jí to neřekl, nespal bych celou noc a stoprocentně bych to pak v sobě zadržel na dalších několik měsíců.. minimálně. Zmatek, ano, to je přesně to slovo, které popisovalo dění v mé hlavě. Přesto jsem si sobecky kradl její dokonalé rty, kterých snad nikdy nebudu mít dost. Navíc ty její doteky přes má záda nahoru k zátylku. Bylo to více, než jen příjemné. Provokující kousnutí do rtu už bylo jen dokonalým završením zjištění, že Gabby je stoprocentně vzhůru, za což jsem se jí v duchu omlouval, ale ani trochu toho nelitoval. Vycházela mi ve všem vstříc, celé její tělo odpovídalo na každý můj sebemenší dotek a já si to nesmírně užíval. Líbal jsem ji snad centimetr po centimetru níž a níž, přičemž jsem ji jemně kousl, jak se mi její nehty zaryly do kůže. Přesto jsem nepřestával a rukou jsem byl vždy o kousek napřed oproti rtům, takže jsem Gabby trochu stáhl ramínka z obou ramen a nyní jsem jí i popotáhl dekolt trička níž, abych ji mohl líbat přes klíční kosti níž k hrudi. Strašně jsem ji chtěl, úplně šíleně, ale držel jsem se hodně zpátky, v koutku svého šílenství totiž myslíc i na to, jak mají Forsterovi celkem tenké stěny. Jenže.. bylo to těžké, když mi Gabby tak strašně moc vycházela vstříc a tiskla se ke mě.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Náš soukromý vesmír V hlavě mi rezonovala ta dvě tichá slova, na něž mě nenechal odpovědět a pravděpodobně nad tím důvodem proč budu přemýšlet. Ale později, mnohem později, jelikož jsme se opět ocitli jen v našem soukromém vesmíru, kde nebylo místo pro nic jiného, než vzájemné doteky a polibky s rozkoší a stoupajícím vzrušením. Chvěla jsem se mu doslova pod rukama, s nimiž jsem ucítila, jak mi odhrnuje lem tílka, aby se snáz dostal k holé kůži… jeho rty mi způsobovaly mrazení v zádech a elektrické výboje v konečcích prstů, které se mi kroutily i na nohách… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní noc, 20.9. Twin Falls Vnímal jsem Gabbynu otázku, na kterou jsem zprvu odpověděl jen nicneříkajícím "hmm..?" a ještě chvíli se věnoval laskání jejího dokonalého těla, než jsem k ní konečně vzhlédl. Bylo to těžké odpoutání se od její sametově hebké kůže, zvlášť, když mě u toho neskutečně příjemným způsobem vískala ve vlasech. Přesto jsem se pohledem vrátil k její tváři a na chvíli se na ni zahleděl, testujíc atmosféru ve vedlejší místnosti, kde bylo naprosté ticho. "Zdá se, že ti dva už asi spí," odpověděl jsem konečně mírně ochraptělým hlasem a trochu se u toho uchechtnul, protože nastalá situace nám dvěma dávala dokonalou volnost pro všechny nestydatosti (jak tomu Gabby s oblibou říkala), na jaké jsme si jen mohli vzpomenout - a k jakým jsem Gabby chtěl strhnout. Chtěl jsem se s ní milovat, dát jí najevo nejen těmi dvěma slovy, co k ní cítím. Proto jsem se k ní opět sklonil, něžně se otřel nosem o ten její a pak jsem ji konečně políbil na rty, s rukou provokativně hladící pod jejím tílkem. Její dlaně si však také klestily nadmíru příjemnou cestu až k mým kalhotám. Musel jsem se kousnout do rtu, zadržujíc tak jakékoliv zvukové projevy, které ve mě Gabby vyvolávala svými náruživými doteky i prohýbáním jejího těla. Otočil jsem se pak na záda, aby Gabby mohla dokonat dílo a zbavit mě kalhot, přičemž jsem jí hned na to zajel pod tílko i druhou dlaní a za vteřinu byla do půl těla nahá. Přitáhl jsem si ji hned na to k sobě pro vášnivý polibek i pro ten pocit našich těl na sobě.. Jen ještě zbýval poslední malý detail.. "Gabby..?" ani nevím, co jsem chtěl říct, ale zase jsem ji začal líbat, dlaněmi pro tentokrát zajíždějíc k jejímu zadečku, pod lem krajky s celkem jasným úmyslem jí toho kousku oblečení zbavit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vzrušující chvíle Pomalu ale jistě jsem zapomínala, že jsme vlastně u Fosterů doma. Hlavní pro mě přeci bylo, že jsme s Johnem společně v posteli a můžeme se oddávat jeden druhému, zatímco jsem si uvědomovala, jak moc mi přes celý den chyběl, jak moc mi chyběly jeho doteky a polibky, čehož jsem se nemohla nabažit. Připadala jsem si tak nenasytně, až jsem se za to skoro zastyděla. Nebo spíše jsem se už styděla, vzhledem k tomu, že mi horoucí červeň stoupala do tváří i s vědomím, kam až se Johnovy dlaně dostaly, a kde všude se ocitaly jeho smyslné rty. Nemusela jsem nic říkat, bylo to jako by četl mé myšlenky, když v laskající péči nepřestával, ba naopak mi způsoboval čím dál větší rozkoš, až se mi nahromadilo značné množství napětí uvnitř a musela jsem to ventilovat s tlumeným zasténáním, které bylo nakonec o něco hlasitější, jak jsem to nevydržela. Pokusila jsem se mu ještě jednou prohrábnout vlasy, ale bylo pro mě velice těžké se soustředit i na něco jiného, když mi nedával ani chvilku na vzpamatování se. Bylo to tak omamující a opojné, zkrátka řečeno naprosto dokonalé. Tak dokonalé, že jsem tak chtěla zůstat na věky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní noc v Twin Falls, 20. 9. Naše společné chvíle s Gabby se stávaly stále divočejší a divočejší. Cítil jsem z ní ten sálající chtíč, což ostatně mohla cítit i ona ze mě. Naprosto mě ta nastolená atmosféra pohltila, že na nějaké dva spící lidi vedle v pokoji jsem absolutně neměl ani pomyšlení. Ne teď. Probudil jsem Gabby a strhl ji k tomuhle všemu, stejně jako ona teď strhávala k celému tomuhle vášnivému opojení ještě víc mě. Užíval jsem si tu chvíli, kdy jsem jí mohl svléknout její poslední kousek oblečení, hladíc ji přitom chtivými prsty všude, kam jsem jen dosáhl. Kousal jsem se u toho do rtu a vychutnával si opojný zvuk jejího zasténání, stejně jako reakcí jejího vlnícího se těla. Nejraději bych z ní v tu chvíli tu její krajku jednoduše strhl a namístě si ji vzal.. ale, na druhou stranu, nemohl jsem se nabažit ani naší sladce mučivé předehry. To jsem ale ještě netušil, jak velký žár se mi v původně utahané spící Gabby podařilo rozdmýchat. Znovu si totiž vydobyla místo nade mnou, takže jsem se protentokrát rozhodl jí neodporovat a nechat ji, ať si se mnou dělá, co chce (obrazně řečeno). Chtěl jsem jí splnit jakékoliv přání, ačkoliv jsem měl původně v plánu zlíbat jí každý centimetr jejího dokonalého těla. Jak se však zdálo, stejný plán měla i ona, takže jsem jí rozhodně nechtěl odporovat a zůstal jsem relativně poslušně ležet na zádech. Svým rukám jsem však poručit nedokázal. Žily si svým vlastním životem, chtivé po Gabbyně těle, dotýkat se jí, kde to jen bylo možné. Nadzvedával jsem se, abych na ni viděl a lépe dosáhl při hlazení a jen silou velmi nalomené vůle jsem se donutil nepřitáhnout si ji k sobě a nepřekulit ji na záda, abych jí mohl všechno to laskání náležitě oplatit. Sem tam jsem jí odhrnul vlasy ke straně, protože mi jednoduše tak nějak překážely - neviděl jsem na ni a ještě k tomu všemu mě začínaly lechtat, nemluvě o tom, že tak trochu působily jako teplá přikrývka na už tak dost rozpálenou kůži. Znovu jsem částečně zkoprněl, jak se Gabby prolíbala až k mému podbřišku a mně tentokrát došlo, co nejspíš bude následovat. Bylo to podruhé a byl jsem z toho stále dost nesvůj, nevědíc, co vlastně dělat. Překvapeně jsem pozvedl obočí a o něco víc pootevřel rty, lapajíc po vzduchu, jak moc mě to vzrušovalo. Zůstal jsem sice v pozici, kdy jsem se částečně nadzvedával lokty, ale v okamžiku, kdy se Gabby dostala až k mému nejcitlivějšímu místu, zvrátil jsem hlavu dozadu s uniknuvším zasténáním. Ruce se mi smekly a já padl zpátky do polštáře, ačkoliv jsem měl hlavu stále zvrácenou dozadu. V jedné dlani jsem pak drtil prostěradlo, zatímco tou druhou jsem trhaně hladil Gabby po paži, dokud jsem se přes to všechno hryzání do rtu nerozhodl, že už to dost možná nevydržím, takže jsem sjel po Gabbyně paži níž a propletl si s ní prsty, načež jsem si tu ruku přitáhl k sobě, dávajíc jí tak najevo, aby přestala a vrátila se ke mě. Nebyl jsem schopen slov, protože jsem měl co dělat, abych nahlas nevyprodukoval ani hlásku, jak moc mě Gabbyno počínání přivádělo k šílenství. Nejspíš si na to ještě budu muset zvyknout, protože i přes tu všechnu intimitu, kterou jsme spolu s Gabby sdíleli, bylo tohle opravdu nové a já si s tím novým prožitkem nevěděl moc rady, třebaže to bylo naprosto pohlcující a dokonalé.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Neškodné označení 20. 9 Kdybych se mohla vidět, nejspíše bych tomu ani nemohla uvěřit. Uvěřit tomu, že jsem se odvážila k něčemu takovému, ale nemohla jsem si pomoci. Chtěla jsem Johnovi oplatit veškerou jeho láskyplnou péči, dát mu najevo i své city, které jsem k němu chovala, aniž bych to říkala nahlas. Ne že bych to tak necítila a neměla odvahu mu to říct, ale bylo to tím, že jsem se strachovala, aby ho to příliš nevyděsilo. Ostatně, docházelo mi, že i kvůli tomu mi nedal šanci ke slovní odpovědi, neboť se s tím asi bude muset vyrovnat sám se sebou, že mi to takhle dokázal říct, svěřit se s tím. Určitě ho to překvapilo, možná ještě více, než mě. Každopádně všechny myšlenky byly zanedlouho utlumeny přívalem vzrušujících pocitů a rozkoše, když jsme se znovu oddali jeden druhému a já se osmělila natolik, že jsem to všechno Johnovi oplatila v takové míře, že jsem se musela uculit, když jsem nejenže cítila jeho vzrušení (a i viděla) ale také jsem slyšela jeho vzdechy, které mě podporovaly v dalším počínání. Stejně jako jeho doteky a pohlazení po mé paži. Měla jsem dokonce pocit, že druhou rukou drtí i povlečení, což bylo vzhledem k okolnostem pochopitelné. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní noc u (chudáků) Forsterových 20. 9. Všechno to na mě doléhalo velmi silně, což Gabby muselo být velmi zřejmé. Na druhou stranu právě tím, jak to pro mě bylo dost nové, jsem zároveň ještě neměl potřebnou kontrolu nad sebou samým a jednoduše jsem nechtěl, aby to mělo pro Gabby nejspíš dost nepříjemné následky. Bylo to jako ocitnout se v ráji (nebo přinejmenším velmi blízko), kde jsem nemusel myslet na nic, ani nad vlastní kontrolou a prostě si jen užívat. Jenže právě to bylo i tím úskalím, protože jsem tu kontrolu prostě musel získat a to v tuto chvíli nebylo snadné. Byl jsem proto vděčný, že Gabby nakonec ustala s tím nanejvýš dokonalým mučením (které bych nejraději podstupoval pořád, ale..) a zase se vrátila k mé tváři, takže jsem ji mohl obejmout a přitisknout k sobě. Jen mě zaskočil ten její pohled.. nebo. prostě jsem cítil, že něco není v pořádku. Sice jsem rád přijímal její polibky na krk a hranu čelisti, ale v tuto chvíli mi začalo vrtat hlavou, jestli jsem ji třeba naštval, protože chtěla pokračovat, nebo.. nevím. Hůře se přemýšlelo, když jsem byl ještě roztřesený z té přemíry rozkoše, kterou mi Gabby způsobovala, že jsem stále ještě ztěžka dýchal, snažíc se popadnout dech. Přesto.. "Gabby.. co se děje?" vydechl jsem trhaně, hladíc ji stále náruživě po zádech. Musel jsem to zkrátka vědět. Pokud jsem udělal něco, co se jí nelíbilo, chtěl jsem to prostě vědět. Potřeboval jsem to vědět.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Mezi-pauza Prohýbala jsem se v zádech pod jeho doteky a užívala jsem si jeho horoucí kůži na krku, na němž jsem mu věnovala hned několik dalších polibků a pokračovala bych ještě dál, kdyby mě nezastavila jeho slova. Uvědomila jsem si, že to na mě nejspíše poznal, čemuž se nakonec nešlo divit, ale já jsem nevěděla co v té chvíli vlastně dělat, co si počít. Byla jsem z toho nervózní, tak moc, že se mi utvořil knedlík v krku a nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Bála jsem se, paranoidně jsem se bála, co by mohl odpovědět, kdybych se ho zeptala, co jsem udělala špatně. Nicméně jsem nemohla mlčet věčně, a když už i mě ta chvíle odmlky přišla neskutečně dlouhá, tak jsem k němu pohled zvedla znovu a pohladila ho po tváři, podívajíc se mu do očí, nebo tam, kde jsem jeho pohled tušila, jelikož byla docela tma oproti naší ložnici v New Yorku. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní noc 20. 9. Ne vše, co je zřejmé, je opravdu zřejmé všem, Johne - napomenul mě můj vlastní hlas v hlavě káravě na popud Gabbyným slovům. Chvilku jsem na ni poněkud zmateně koukal, horečně přemýšlejíc, jak ji to vůbec napadlo, když jsem jí tady doslova pod rukama úplně šílel rozkoší, což byla jen a pouze její práce. Ale pak.. nejednou se stalo, že jeden z nás udělal něco s jistým úmyslem a druhý to pochopil úplně špatně, což mohl být i tento případ. Nejspíš.. Navíc, Gabby vlastně měla své zkušenosti nabyté jen se mnou a nemohla prostě vědět všechno.. jak to funguje. Přitáhl jsem si ji blíž do objetí, pousmál se na ni a uvolnil jsem jednu ruku, abych jí mohl opětovat to pohlazení po tváři a ještě jí vlasy shrnout, abych na Gabbynu siluetu prostě lépe v té tmě viděl. "Neblázni, Gabby.. bylo to.. je to prostě neuvěřitelné, strašně silné, že z toho šílím. Jen.. je to i pro mě nový pocit a nedokážu se u toho ještě tak úplně kontrolovat.. totiž.. vzrušuje mě to, ale tak moc, že.." nevadí mi o těchto věcech mluvit, ale uměl jsem si představit, že se Gabby bude neskutečně červenat. "Nechci, abych.. nechci vyvrcholit bez tebe," zašeptám nakonec vážně a v podstatě i omluvně. Pro mě samotného je to trochu ošemetná situace, o níž se nemluví zrovna snadno, ale zřejmě je lepší tyhle věci vyjasnit, aby pak Gabby zase nebyla smutná a nešťastná a aby věděla, co se vlastně děje. Přitáhl jsem si její obličej k svému, chystaje se ji políbit, ale ještě jsem se krátce pozastavil. "Bude to chtít do budoucna trochu cviku.. kvůli sebeovládání.. které dnes absolutně postrádám," zašeptal jsem jí do rtů a nakonec se zakřenil, než jsem jí konečně políbil dlouhým spalujícím polibkem, opět ji u toho hladíc po celém těle. "Gabby.." dodal jsem jako tichý výdech s jistou naléhavostí, s jakou jsem opět přes paže sklouzl k jejím dlaním a propletl si s ní prsty, s úmyslem znovu získat navrch a konečně ji pomilovat.. pokud ovšem neměla to samé v plánu ona sama, což bude zřejmě zajímavá a dlouhá noc.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dlouhá milostná noc Znatelně jsem se napjala po celém těle, třebaže jsem ucítila, jak k mé tváři zvedá svou hřejivou dlaň, aby mě po ní pohladil a ještě odhrnul nějaký ten pramen světlých vlasů. Samovolně jsem se pousmála, protože jsem si u toho oddechla, že jsem se zřejmě zmýlila, což mi následně i potvrdil svými slovy… které mě nakonec zrozpačitěly natolik, že jsem v mžiku nabrala červeň do tváří, což asi stejně nebylo vidět. Tušila jsem však, že se na mě usmívá stejně tak, jako já na něj, užívaje si vzájemných doteků a polibků, čemuž jsme se v následujících chvílích znovu oddali. Nebylo potřeba žádných slov, znovu jsme se ponořili do našeho soukromého vesmíru, kde bylo všechno to intenzivní vzrušení, touha a vášeň, že jsem se už ani já nedokázala moc udržet. Zvláště v okamžiku, kdy jsem jeho dlaně ucítila po celém těle, než jsme si propletly prsty a já se mu chtěla celá odevzdat, aby mě mohl pomilovat. Hrozně moc jsem po tom toužila, po něm, po jeho dotecích a polibcích… po jeho tělu, které jsem mohla cítit a vnímat na tom svém, a ještě cítit jeho horoucí dech na přecitlivělé rozpálené kůži. Nezadržitelně jsem tiše zasténala a odevzdaně jsem se položila na záda, nepouštějíc jeho ruce, ba naopak jsem se jej držela celou dobu, abych si pak jeho dlaně mohla přiložit na svá ňadra a vyzývavě se k němu přiblížit, jak jsem se propnula v zádech, přičemž jsem se o něj ještě dráždivěji a škádlivěji otřela téměř celou plochou svého těla. „Johne… pomiluj mě, prosím,“ zaprosila jsem naléhavě, neboť jsem ho potřebovala až životně nutně, jako kdyby to bylo to nejdůležitější na světě v této chvíli. Chtěla jsem být s ním, splynout v jedno tělo i duši… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobota - neděle 21. 9., Twin Falls Nakonec bylo dobře, že jsem se Gabby zeptal, protože by jinak byla nejistá a zklamaná, jak jsem zjistil. Nejspíš z toho mého přiznání pak byla natolik na rozpacích, že to potřebovala vstřebat a vlastně ani nebylo, co dodat. Každopádně jsem byl rád, že to věděla - co se mnou dělá, co její smyslné rty a doteky dokážou a jak z toho šílím. Nechala se překulit na záda, takže jsem pro změnu zase já ležel na ní, vězníc její ruce ve svých, přitisknuté v úrovni Gabbyny hlavy k polštáři. Líbal jsem ji a pak zvolna přešel v polibcích k její šíji, kam jsem ji neopomněl kousnout. Gabby pak naše ruce přesunula po svém těle až k ňadrům, jež jsem následně hladivě něžně promnul dlaní, věnujíc jí u toho polibek na šíji těsně pod uchem, kam mi unikl i tichý vzdech, jak se její tělo propnulo k mému. "Pomilujme se.." vydechl jsem ve stejné chvíli jako ona, přičemž jsem se pousmál, že jsme oba řekli nastejno v podstatě totéž. To už mě i Gabby objala a začala mě hladit po zádech až k zátylku, načež se má dlaň vydala na pouť od jejího ňadra přes žebra a boky k jejímu stehnu, které jsem mírně stiskl, než jsem dlaní zajel až k jejímu pozadí. Jen jsem si ho nápomocně trošku nadzvedl, abych s Gabby konečně mohl splynout v jedno harmonické tělo i mysl.. Snažil jsem se nás oba všemožně tlumit s ohledem na ty dva ve vedlejším pokoji. Další mírně trapné ráno by asi nebylo úplně nejlepší takhle před odjezdem. Dokonce jsem na chvíli přejel Gabby prstem po rtech a klidně se i nechal kousnout, ale pak jsem jí chtěl udělat i radost, takže jsem se s ní během milování opět překulil tak, že byla nahoře ona. Objal jsem ji a vytáhl se s ní do sedu, abych měl lepší přístup k jejímu tělu jak já, tak i ona k tomu mému. Snažil jsem se být něžný, ale Gabby ve mě ten chtíč už předtím rozproudila tak moc, že jsem se nedokázal příliš krotit. Navíc, sama mě v tom podporovala už jen tím, jak se ke mě předtím tiskla a lákala mě svýma nohama i celým svým tělem. Šílel jsem po ní, tiskl jsem ji k sobě a strašně jsem chtěl, aby mi prsty zajela do vlasů.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dlouhá milostná noc a vyčerpávající ráno Také jsem se pobaveně pousmála, když jsme oba vyslovili v podstatě to samé, ale záhy se mé pobavení vytratilo, když jsme se oddali jeden druhému a splynuli jsme v jeden kompletní celek. Byla jsem ráda i za to, že mi ve chvílích největší rozkoše přejel prsty přes rty a já se do nich bezděčně zakousla, samozřejmě se vší opatrností, třebaže jsem byla na pokraji šílenství. Stále jsem však dokázala alespoň posledními střípky zdravého rozumu přemýšlet a uvědomit si, že od rozkoše je i velmi blízko k bolesti. Nicméně už jsem si tak úplně neuvědomila, nebo lépe řečeno jsem zapomínala na to, že nejsme v naší domácí prostorné ložnici, kde jsme nemuseli mít tolik zábran, tudíž mi John musel pomáhat s utišením několika hlasitějších vzdechů a stenů, které jsem zkrátka neudržela, neboť to s dalšími a dalšími přívaly vzrušení nešlo udržet na uzdě. Bylo to silnější než já sama. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro neděle 21. 9., Twin Falls u Forsterových Celé dva měsíce jsem se usilovně snažil kazit Gabby, jak jen to šlo, ale až nyní mě napadlo, že mě Gabby už stihla v podstatě předběhnout a naopak ona kazila mě.. v tom nejlepším slova smyslu, samozřejmě. Sama si "řekla", co chce, když naváděla mou dlaň po svém těle. O to víc mě to překvapovalo, nicméně příjemně. Nemohl jsem se jí nabažit a zřejmě ani ona mě. Doopravdy jsme usnuli naprosto vyčerpaní až kdovíkdy k ránu.. Ráno mě vzbudil budík na mobilu. Ani nevím, proč - možná jsem ho zapomněl vypnout. Jen jsem se zavřenýma očima rukou zašmátral někde kolem sebe, abych to vypnul a mohl dál spát. Jenže.. taky nás dnes čekala cesta domů, letadlo, které na nás nepočká. Jo, Einsteine, proto máš budík, víme? ozvalo se mé ranní sarkastické já. Neochotně jsem otevřel oči, pro začátek jen na malou škvíru. Hned jsem se samolibě pousmál, načež jsem konečky prstů začal Gabby hladit po holých zádech. "Dobré ráno.." řekl jsem tiše a značně ochraptěle, oči opět zavřené. Věděl jsem, že se musíme oba vykopat z postele a jít na snídani s Ethanem a Elis, ale.. nějak jsem se k tomu neměl ani já. Mimoděk mě u toho napadlo, jestli se nám opravdu podařilo se tak nějak.. krotit, nebo jestli i dnes bude v kuchyni přestřelka všeříkajících pohledů beze slov, tentokrát však z opačného konce.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dobré ráno Mně pro změnu neprobudilo už vážně nic. Nebo jsem si to spíš nechtěla připouštět, protože se mi vážně chtělo hrozně moc spát a odmítala jsem se tudíž vyhrabat z postele. A ani s lákavým karamelovým lattéčkem by mě z ní nikdo nedostal, i když… Ne, skutečně ne. S téměř labužnickým výrazem jsem objala svůj polštář a hodlala si spánek užívat i nadále, nedbaje toho, že bychom měli vstávat na snídani… a že nás vlastně čekala i cesta letadlem zpátky domů. To všechno, jako by se mi vykouřilo z hlavy, třebaže jsem to tam někde v pozadí mysli určitě měla. Ale chtělo se mi hrozně moc spát… a zrovna v okamžiku, kdy jsem se nahá přetáčela na druhý bok, čelem k Johnovi, tak mi popřál dobré ráno, což u mě vyvolalo nespokojené nakrčení obočí a následně jsem na něj hodila i ten svůj polštář, který jsem si tak hýčkala… „Já chci spát,“ oznámila jsem rozespale a ochraptělým hlasem jako malé dítě s ohrnutým rtem a otočila se od něj na druhou stranu, vůbec neřešíc, že jsem na něj současně vystrčila i své nahé pozadí. Bylo mi dostatečné teplo a já navíc nebyla ještě tak úplně probuzená, aby mi věci docházely v plné míře… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro neděle 21. 9. Naprosto jsem Gabby chápal, ale.. někdo musel být tím "rozumným", což zase hodila na mě. Jenže dneska se mi tuhle roli vážně hrát nechtělo, obzvlášť když Gabby tak provokativně objala polštář a vypadala odhodlaně, že se jej nevzdá ani za kofein. Jak jsem měl zavřené oči, tak jsem ani nemohl čekat ten její útok v podobě polštáře na mém obličeji. Nespokojeně jsem zamručel a polštář jsem si popotáhl z obličeje, abych se na ni mohl nespokojeně podívat. Byl jsem natolik rozespalý, že ani mně nedocházely jisté skutečnosti. Jednoduše jsem ten polštář hodil Gabby na záda a zkroutil jsem se tak, že jsem si navrch ještě drze položil hlavu s úmyslem dál spát. Poháněn však zvláštním pocitem, znovu jsem zamžoural do světla nového dne, přičemž se mi na tváři rozšířil uličnický úsměv vzhledem k momentálnímu "výhledu". Krátce jsem se zvedl z polštáře a hnán nedefinovatelným popudem, kousl jsem Gabby do pozadí a zase jsem se v mžiku odtáhl a lehl si na polštář, tentokrát s hlavou zabořenou do polštáře, kde jsem tlumil náhlý záchvat smíchu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zpátky ve velkoměstě Nečekala jsem od Johna takový výpad, třebaže jsem vnímala celou dobu, že se přesouvá a kroutí do nějaké té pozice poblíž mě, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by byl schopen… něčeho takového. Úplně mě tím šokoval a konsternoval natolik, že jsem se vzmohla na vytřeštěné oči a vzápětí jsem rychlostí blesku vystartovala z postele, jak jsem se lekla. Teprve potom co jsem uklidnila divoce tlukoucí srdce, zrychlený tep i dech, jsem si uvědomila, že se celou dobu moc dobře baví. Nenapadlo mě, jak bych mu to mohla oplatit, tak jsem se snažila tvářit nad věcí, i když jsem se nakonec stejně pobaveně rozesmála, když jsem se vrátila zpátky na postel, sundala mu ten polštář a sehnula se k němu pro několik polibků, nechtíc se vzdát jeho rtů. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí - jeden z mála volných dní, 29. 9. Gabby už byla ve škole, zatímco já byl zpátky doma a chystal jsem se jít běhat. Pěkně jsem si dal sluchátka do uší, třebaže jsem ještě neměl zapnutou hudbu, naposledy jsem se před cestou napil a jen ze zvyku jsem si strčil ID kartu a jednu bankovku na pití, až budu na druhé straně parku. Mobil jsem si prostrčil pod trikem kvůli sluchátkům a pak do kapsy. Dole jsem pozdravil oba pány, zapnul hudbu a vyrazil jsem k parku. Vesele jsem si přemýšlel, co teď má vlastně Gabby za přednášku a mimoděk mi hlavou prolétla vzpomínka na poslední den v Twin Falls, na ten její dokonalý výraz, kdy jsem jí z legrace kousl do pozadí, což mě neskutečně pobavilo, ačkoliv jsem se navenek jen tak letmo culil. Psychicky už jsem byl srovnaný s tím, co jsem jí tu noc předtím řekl a vlastně bych jí to klidně i zopakoval, protože to jednoduše byla pravda, ale.. prostě jsem ji nechtěl děsit. Co asi dělá teď? napadlo mě a u toho jsem sklonil hlavu, abych se podíval na hodinky, když v tom přišel náraz.. Dostal jsem se domů až po několika dlouhých hodinách, kdy si mě v nemocnici tak různě přehazovali mezi sebou, než mě konečně pustili, ač neradi. Stálo mě to jen nepřetržité ukecávání a ujišťování, že jsem v pohodě, aby mě tam nenechali na noc kvůli možnému slabému otřesu mozku (inu, běžci obvykle helmu nemívají). Nakonec jsem si mohl přivolat taxi a dokonale si užít zábavu pramenící ze zděšených výrazů obou pánů v domě. Teprve doma jsem se dobelhal k pohovce a jednoduše jsem na ní po chvilce usnul. Probudil mě až budík, upozorňující mě na konec Gabbyny školy. Probral jsem se a trochu dezorientovaně chvíli zíral na stěnu, než jsem si vybavil události dnešního dne, přičemž jsem se pokusil dobelhat od koupelny a alespoň se opláchnout a pak i převléknout z potrhaného špinavého oblečení do něčeho, co Gabby hned nevyděsí. A jelikož to celé počínání zabralo mnohem víc času, než bych si byl připustil, měl jsem šílené zpoždění, když jsem si konečně natáhl i druhou ponožku, popadl berle a hledal jsem mobil. Konečně! Popadl jsem ho a už jsem jí volal, protože psaní bylo přes prasklý display dost nemožné. "Gabby?.. Omlouvám se, vůbec nestíhám. Počkám na tebe doma a připravím zatím něco k večeři, nevadí?.. a měla bys na něco speciálního chuť?.. Dobře, tak zatím.." snažil jsem se znít úplně v pohodě, což jsem v podstatě byl, jen tu večeři jsem protentokrát objednal přes telefon, ale to v tuhle chvíli bylo to nejmenší. Mezitím jsem ze skříňky vzal jednu bílou čokoládu a i s ní jsem si to odbelhal ke stolu. Zlomenou nohu v ortéze jsem si položil pod stolem na protější židli, o níž jsem opřel i berle, aby nebyly hned vidět. Nespokojeně jsem se podíval i na svou levou ruku s obinadlem kolem zápěstí a jen tak tak jsem se zarazil, abych si nesáhl na spánek, kde jsem měl tržnou ranku staženou třemi malými náplastmi místo stehů. Zakroutil jsem hlavou a pustil se do čokolády, pěkně ji lámajíc a rovnajíc.. Pan Atkins hned vrhl po Gabby účastný výraz, když dorazila před dům, a namísto pozdravu spustil: "Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí zavolat, slečno. Je mi to líto, ale.. zase to bude v pořádku, uvidíte. Opravdu, pomůžeme s čímkoliv, stačí říct.." a pan Atkins jen horlivě přikyvoval.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Johnova nehoda Snažila jsem se zachovat klid. Pořád jsem si připomínala, že i když měl mít John volnější den, tak se prostě mohlo stát, že ho potřeboval jeho táta, nebo mu volali z nakladatelství nebo třeba i usnul na pohovce a zkrátka zapomněl… Ne, to by se mu nepodobalo, ale třeba jen usnul. Stát se to přece může, ale i tak se mi to zpoždění moc nepozdávalo. Zřejmě se moje rozpoložení promítlo i do výrazu tváře, jelikož jsem si všimla, že se na mě školní přátelé dívají poněkud starostlivě. Snažila jsem se na ně pousmát a nějakým způsobem jim to vysvětlit, aniž bych zabíhala do větších detailů o svých obavách, které by byly ještě horší a nesnesitelnější, kdybych o tom začala mluvit… a něco mi říkalo, že jejich možné teorie by mi moc nepřidali. Ale v příštím okamžiku se mi rozezvonil mobil v tašce, načež jsem jej začala překotně vytahovat, abych posléze pousmála s obrovským oddechnutím. Volal mi John a omlouval se s tím, že by něco připravil k večeři a pochopitelně se pak zeptal, co bych si dala. Sice mě to trochu překvapilo, protože jsem měla zvláštní pocit, ale neuměla jsem ho definovat. Prostě to bylo něco zvláštního, nevím… Každopádně jsem si mohla oddechnout, že všechno je v pořádku, nebo jsem si to alespoň chtěla myslet. S novou vlnou energií a nedočkavostí, jsem se rozloučila se všemi a vydala se pěšky domů, přičemž jsem po chvíli přidala do kroku, jak už jsem se nemohla dočkat. A to jsme se viděli ještě dneska ráno… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní odpoledně 29. 9. Zrovna jsem si dal do pusy další dvě kostičky čokolády a přemýšlel jsem, jak se co nejefektivněji dostat vedle k přehrávači a co si pustit za CD, než Gabby přijde. Byl jsem prostě v pohodě.. dokud se Gabby nepřihnala jako vichřice, viditelně hodně znepokojená. Bylo to tak rychlé, že jsem k ní stačil akorát překvapeně vzhlédnout a hodně rychle kousat čokoládu, abych měl prázdnou pusu a mohl odpovědět. Hned mi došlo, že ji asi vyděsili ti dva dole, přičemž jsem si s malým zamračením povzdechl. Nicméně, nevěděl jsem, kde dřív začít, když mě Gabby zasypala hromadou otázek. "Ahoj.. ehm.. co bych měl mít na obličeji? Já si ničeho nevšiml..?" řekl jsem v klidu a pomalu, dívaje se na ni s malým uculením, ale hned na to jsem zavrtěl hlavou. "Ne, promiň, už budu mluvit vážně.. Ou, to už dorazilo jídlo? Skvělé, dáme si večeři?.. Jo, promiň, vlastně.." těkal jsem očima tak trochu sem a tam, všímaje si různých věcí, ale Gabby byla krapet v šoku, takže jsem se musel začít soustředit. Zadíval jsem se na ni a rukou jsem odšoupl židli vedle mě, aby si ke mě přisedla, než se dám do vysvětlování. "Neboj se, nic mi není.. víceméně. Byl jsem si ráno zaběhat a srazili jsme se s cyklistou. On je v pohodě taky, má jen trochu sedřenou ruku, tuším. Já to přes kolo napral ještě do lavičky, tak jsem si trochu rozsekl tady.." ukázal jsem si na obličej a pak jen tak trochu pozvedl levačku s fáčem kolem zápěstí, "..a trochu tady, ale jinak žádná další povrchová zranění," uculil jsem se na ni a vztáhl k ní pravou ruku, abych si s tou její propletl prsty v zoufalé naději, že bude Gabby opravdu už v klidu. "A promiň, že jsem tě nepřijel vyzvednout, trochu se mi motala hlava, tak jsem usnul tady na pohovce. Ale už je to vážně dobré, opravdu.. a vlastně.." Tentokrát jsem sáhl pod stůl a vytáhl berle, načež jsem po Gabby vrhl mírně kajícný výraz. "Mám tak nějak.. totiž.. zlomenou nohu. Ale bude to v pohodě. Je to jenom lýtková kost, holenní je naštěstí v pohodě, takže to bude brzy určitě v pořádku.. A.. jak bylo ve škole?" dodal jsem tak nějak zvesela, snažíc se honem odvést řeč jinam, ačkoliv jsem věděl, že mi to jen tak neprojde.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Strachování se Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že John kouše čokoládu, a hned na to jsem si začala vyčítat, že jsem ho musela vyděsit svou bezprostřední reakcí, ale myslím, že se mi nešlo divit. Měla jsem o něj šílený strach, který byl ještě znásobený kvůli tomu, co mi ti dva na recepci dole řekli. Nicméně po chvíli alespoň z části odplul ten stres, ačkoliv napětí jsem cítila pořád. Mírně jsem se zamračila, když začal s tou svou typickou ironií, ale za to jsem se na něj zlobit nemohla, protože to byl prostě celý on. A navíc bylo dobré vědět, že tento svůj humor neztratil. I když jsem ho měla chuť přetáhnout polštářem, ale tím by mu zřejmě jen přitížila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí 29. 9. Vážně jsem byl tak trochu dezorientovaný a roztěkaný, což jsem nedělal schválně, abych odvedl pozornost. Prostě jsem měl hlad.. a Gabby donesla jídlo, což mě samozřejmě zaujalo.. ale především jsem nechtěl, aby z toho byla nějak moc zničená. Vždyť to v podstatě nic nebylo. Při Gabbyně obhlídce mé maličkosti jsem jen trochu zavrtěl nohou v pevné ortéze, na kterou jsem to ukecal místo sádry. Nebolelo to, nijak zvlášť, kromě toho, byla to ta kost, která je jen jakousi základnou pro upínání svalů. Kdybych měl zlomenou holenní, která zajišťuje všechnu oporu při chůzi, pak bych byl asi znepokojený, ale tohle bylo ještě fajn. Mohl jsem klidně dopadnout hůř. "Na noc jsem dostal odlehčenou verzi, tak tě aspoň nebudu tímhle monstrem kopat.." prohodil jsem ještě k tomu jejímu pohledu na mou nohu a hlavou naznačil směr k pohovce, kde jsem měl na stolku pohozenou bandáž na spaní. Gabby se pak trochu rozhovoří, zřejmě už snad i uklidněná, o tom, že to zvládneme. No jo, ale to ještě nevíš, že to mám na dva měsíce.. pomyslím si a vrhnu po ní útrpný pohled. Najednou mi došlo, že je tu spousta a ještě víc věcí, v nichž budu celkem dost omezený. Tak třeba budu muset vymyslet, jak Gabby udělat ráno kávu a ještě k tomu jí ten hrnek nějak donést, když mám v obou rukách berle.. No to ne! zděsil jsem se při představě, že budu skoro pořád muset jen postávat, nebo sedět na místě, protože jsem momentálně prakticky nepoužitelný. "Ach ne.." ujelo mi, zatímco jsem se začínal tvářit víc mizerně a zničeně. Doteď mi to přišlo jako celkem fajn věc ta celá věc s nohou, ale ve světle nových důkazů to vypadalo na učiněné utrpení. Na druhou stranu, její polibek se zdál jako velmi příjemný lék na jakékoliv zranění, jenže stejně.. ta bezmoc.. Naštěstí Gabby odvedla mé myšlenky k univerzitě a jejímu dnešnímu dni. Se zájmem jsem ji poslouchal a nakonec se zakřenil. "Ani bych nedokázal určit, jestli jsem víc hodin prospal, nebo strávil čtením knížek schovaných pod lavicí," odpověděl jsem jí téměř hrdě, než jsem zase poněkud zklesl. Nemohl jsem jí pomoci a to mě ubíjelo. "Vlastně jsem kromě téhle čokolády nestihl dnes nic sníst, tak si určitě dám večeři s tebou," odpověděl jsem jí a ještě jsem ji zataháním za ruku přiměl, aby mi věnovala ještě jeden polibek, než odejde pro večeři. "Ale zítra tam budu, Gabby.. před univerzitou, slibuji. A pak si můžeme zajít klidně i na kávu, když budeš chtít," dodal jsem smířlivě a sledoval ji, jak nám jde přichystat večeři. "Máš dnes hodně učení? Nějaké eseje a tak?" zajímal jsem se pak dál prostě z čiré zvědavosti.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Večeře Všimla jsem si, že Johnovi začalo pomalu ale jistě docházet, co bylo očividné. Snažil se být optimistický, ale pak si uvědomil, že to stejně není žádná výhra, vzhledem k tomu, že nebude moc dělat věci, které do té doby dělal každý den. Nebylo to sice tak hrozné, v čemž jsem mu musela věřit, že by to jen tak nezlehčoval. Nakonec jsem se taky rozhodla být optimistická, třebaže to neznamenalo, že bych o něj přestala mít starosti. Musela jsem potlačit lítostivý výraz, když jsem se koukala, co všechno dostal a obzvláště při pohledu na ty berle jsem se málem neudržela… Mrzelo mě to a bylo mi toho líto, protože jestli jsem to mohla říct, tak jsem si dokázala představit, jak se asi bude cítit. Vždyť jsem měla podvrknutý kotník, se kterým jsem první dny nemohla skoro nic, nicméně zlomená noha byla v tomto směru o dost horší. Ale nebylo to nic, co bychom nezvládli. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní večer 29. 9. Teprve nyní mi začínalo postupně všechno docházet. Celá ta nehoda i všechno, co z toho pro mě s Gabby vyplývá, což se mi pochopitelně nelíbilo. Začínalo mi docházet, že teď budu chodit o berlích v podstatě celé dva měsíce a že se s tím budu muset pořádně naučit vůbec chodit. Napadlo mě, že třeba se do týdne nějak zkoordinuji tak, že mi bude stačit na courání po bytě jen jedna berle a měl bych tím pádem jednu ruku volnou.. ale to budu muset teprve vyzkoušet. Jen mě štvalo, že budu nejspíš dost otravovat Gabby, což jsem pochopitelně nechtěl.. Ale dost bylo myšlenek, musel jsem se soustředit na Gabby a ne jen na své malé utrpení. Nejsem přeci padavka a jak Gabby řekla, přeci to zvládneme. Budu jí prostě muset věřit, že mě nepošle k šípku, když ji budu otravovat při učení, aby mi například donesla čaj. Kdyby měla nohu zlomenou ona, tak bych ji na rukou nosil a nenechal ji udělat zbytečný krok, což nejspíš ale znamenalo, že ani Gabby nebude chtít, abych tu jen tak coural kolem, což znamenalo, že budeme potřebovat dávku trpělivosti a porozumění oba dva. Na druhou stranu, byla to jen drobnost, která v porovnání s Gabbyným vzděláním byla naprostou banalitou. Nechal jsem ji po polibku dojít pro objednanou večeři. Doslova už jsem umíral hlady, protože jsem ráno vyběhl ještě před pořádnou snídaní ven a v nemocnici jsem neměl na nějaký oběd čas a ani pomyšlení. Zbytek dne jsem prospal, takže jsem zákonitě měl šílený hlad. Přesto jsem ji poslouchal, když přišla se svým návrhem. "To ne, Gabby, to ne, nemůžu po tobě chtít, abys hned takhle z kraje školy vynechávala přednášky, to ne. Nedělej si o mě starost, vážně. Jsem teď jen pomalejší, ale jinak jsem v pořádku, úplně. Kvůli sobě tě nenechám zanedbávat školu, to nejde," odpověděl jsem hned, odmítaje tuhle možnost, jakkoliv byla pro mě lákavá (a že se mi hooodně zalíbilo mít Gabby celý týden jen pro sebe). Viděl jsem na ní po celou dobu, jak je ze školy nadšená a tak jsem rozhodně nechtěl, aby jen kvůli mě trčela doma. I když.. ne, nene! Tohle nejde, škola je přednější. "To nic není, Gabby. Přivolám si taxi, sednu do něj, přijedu tě vyzvednout ke škole a zase se vrátíme taxíkem domů. Na tom nic není ani pro invalidu, doopravdy. Stejně se s tím budu muset naučit chodit. Nemůžu zůstat jen doma, ale musím i k tátovi do restaurace.." sledoval jsem ji při přípravě večeře, zatímco jsem celou dobu mluvil. Nechal bych se ukecat, ale na druhou stranu jsem opravdu nechtěl, aby zanedbávala školu jen kvůli mě, obzvlášť pokud to třeba řekla jen proto, abych tu nebyl sám, zatímco by stejně byla raději na univerzitě. Poděkoval jsem jí pak za večeři i pití, když si konečně zase přisedla ke stolu a mohli jsme se pustit do jídla, přičemž jsem zcela neplánovaně a nečekaně tentokrát já házel jídlo do sebe neuvěřitelnou rychlostí, jak už jsem byl vyhladovělý. "No.. dobře, tak jen párkrát jsem si zdříml, ale chtěl jsem ti zvednout náladu, aby ses necítila provinile, že tě profesor uspává. Nesmí tě vidět spát, to je celá finta. Sem tam pak zaválíš, abys na sebe upozornila a získala tak plusové body při zkouškách.." rozpovídal jsem se pak s opět trochu uličnickým úsměvem, jak jsem se s ní dělil o své malé postřehy a fígle z univerzity. Ale pak jsem zvážněl, stejně jako Gabby. "Samozřejmě, Gabby, cokoliv. Můžu tě pak i vyzkoušet, až se to naučíš, prostě cokoliv, ale to už víš," pousmál jsem se a notně zpomalil rychlost večeření. "Mimochodem.. chceš si promluvit o.. té nehodě? Přijde mi, že jsem to na tebe tak strašně vychrlil, že jsem ti ani nedal šanci to strávit, promiň.." nadhodím pak zpátky téma "očividného", ačkoliv já s tím byl v pohodě, domnívajíc se, že jsem v podstatě řekl už všechno. Nevadilo mi o tom mluvit, jen jsem nechtěl znepokojovat Gabby, ale jestli jí to pomůže, byl jsem jí plně k dispozici, což jsem naznačil i pousmáním se a pohlazením jí po paži.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Společná večeře Očekávala jsem, že s tím asi jen tak souhlasit nebude, protože se jednalo o mé vysněné studium, které by nebylo dvakrát moudré zanedbávat. Ale škola také nebyla to nejdůležitější, i bez ní jsem si dokázala do teď poradit a žít, nicméně jsem k Johnovým slovům přikývla, že mu naprosto rozumím. V další chvíli jsem se však nadechla, skoro to vypadalo, nebo spíše jsem si to říkala já sama v hlavě, že se mu chystám odporovat, což bych si asi moc nedovolovala, ale tady šlo o něj a o jeho zlomenou nohu. Nemohl zůstat sám doma ty první dny, třebaže jsem mu věřila, že by to zvládl, ale… I já jsem o něj měla starost a určitě by se zachoval stejně jako já, kdyby to bylo naopak, a tu zlomenou nohu jsem měla já. Rázem by šlo všechno ostatní stranou, protože jsem pro něj životně důležitá… stejně jako on pro mě. „Takhle to přece neber. Já vím, souhlasím s tebou, ale… Opravdu těch přednášek už tolik nemám, mám jenom dvě, které bych mohla s klidným srdcem oželit,“ vydechla jsem s pohledem do jeho očí a starostlivě u toho krčila obočí, když jsem pohledem zabloudila k tomu jeho poznamenanému obočí a ještě k jeho zafačovanému zápěstí. Cítila jsem, jak mě to doslova fyzicky bolí, že se mu něco takového stalo… že to mohlo dopadnout mnohem hůře a já jsem u toho nebyla. Co kdyby měl otřes mozku a byl by v bezvědomí a nikdo by mu nepomohl? Zhrozila jsem se v duchu a samozřejmě se to odrazilo i navenek, do výrazu mé tváře. Neměla jsem ani pořádně chuť k jídlu, ve kterém jsem se mimoděk nimrala vidličkou… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní večer 29. 9. Rozporuplnost ze mě jen sálala, jak jsem nevěděl, jestli podpořit Gabby v chození za školu, protože jsem ji chtěl mít sobecky pro sebe, nebo to striktně odmítnout a prostě říct, že to zvládnu sám.. Což bych určitě zvládl. Musel jsem nad tím každopádně přemýšlet. Ta její slova o strachování se měla velmi silný účinek. Sám jsem přeci věděl, jak jsem se o ni strachoval, především první týden ve škole, kdy jsem každých pět minut koukal na mobil a tajně jsem vysedával a u toho si četl v kavárně poblíž, abych to neměl daleko, kdyby se cokoliv stalo. Ano, až tak daleko zašlo ty první dny moje strachování se o Gabby. "A.. co kdybychom zkusili kompromis. Jestli toho ve škole tolik nemáš, tak bys třeba sem tam vypustila odpolední přednášku a jednoduše přijela domů dřív? Na těch pár hodin bych to tu přeci sám zvládl, vždyť jenom nemůžu šlápnout na jednu nohu a to není zase tak hrozné, jako kdybych byl upoutaný na lůžko.." trošku jsem si do její starostlivé stránky rýpnul, maličko, ale rozhodně ne se zlým úmyslem. Přišlo mi, že to prostě trošku zveličovala, protože jsem mohl dělat prakticky všechno, jen jsem si nemohl něco přenést sem a tam a podobně. Sakra.. a co sprcha? To bude.. hodně divné. "Ve čtvrtek stejně musím zase do restaurace, protože tam má táta nějaké jednání, tak to bychom se mohli sejít tam a pak jet spolu domů. Aspoň bys nezmeškala ve škole všechno, ale jen část.. Každopádně to už nebude tak strašné. Mimochodem. Na ty jizvy, na spánku a na ruce, jsem dostal předpis na nějakou mastičku nebo něco.. To budu nejspíš potřebovat tvoji pomoc. Anebo si můžeme zítra po škole udělat procházku k lékárně a ty se mi můžeš celou dobu smát, jak mi to s berlemi nejde..?" pousmál jsem se a dál přemýšlel, jak to vlastně uděláme a co všechno vlastně bude jinak, protože mě toho spousta ještě vůbec nenapadala.. ale to přijde. "Ono to stejně bylo hodně o samostudiu.. teda, na literatuře a historii. Tam ti řekli, na co se zaměřit, co si přečíst a pak jsme do hlavy prostě museli našťouchat letopočty a jména. S ekonomií to je asi víc o praktičtějších věcech a logice.. alespoň to na mě tak působí z toho, co tam po vás chtějí.. To je zase o něčem jiném, no. Tam bych asi musel začít dávat pozor.." zakřenil jsem se na závěr, hledíc Gabby do očí, užívaje si i pocitu plnějšího žaludku, jak jsem do sebe soukal jídlo. Jen mě mrzelo, že Gabby asi neměla zrovna dvakrát chuť, za což stoprocentně mohla ta moje nehoda. Přendal jsem si vidličku do druhé ruky, abych mohl pravačkou zůstat u Gabby a její levačky, s níž jsem si po chvilce hlazení propletl prsty. "Já vlastně ani pořádně nevím. Šel jsem si zaběhat a chystal jsem se už vyběhnout z parku na druhé straně s tím, že si tam v obchodě koupím lahev s vodou. Myslím, že jsem se zrovna koukal na hodinky s tím, co asi zrovna ve škole děláš a v další chvíli to do mě našil protijedoucí cyklista. Prý zrovna pil z lahve, takže se taky nedíval před sebe, jako já," rozhodl jsem se Gabby všechno objasnit, abychom to měli za sebou a pak už to bylo jen v klidu. Potřebovala to taky vstřebat, zjistit, jak se to seběhlo a podobně. "Naštěstí mi to přední kolo najelo na nohu částečně z boku, takže to neschytala holenní kost, ale jen lýtková, takže se to zahojí rychleji.. chci říct, na holenní člověk stojí, ale lýtková je tam od toho, aby na ní byly upnuté svaly, takže budu brzy moct chodit jen s tou ortézou i bez berlí, což je fajn.. No a jak jsem trochu odletěl od kola do strany, tak tam zrovna byla lavička, o niž jsem si právě rozsekl tady na spánku a ruku, ale jinak je to v pohodě, vážně," chlácholil jsem ji, stále s pozvednutým koutkem do úsměvu, aby si to tolik nebrala. "Lidi hned běželi k nám a pak volali sanitku, takže to bylo celkem rychlé. V nemocnici mi pak vyčistili rány, ruku sešili, hlavu zalepili, zrentgenovali nohu a ještě nějaká vyšetření. Popravdě, bylo mi jedno, co dělají, jen když mě brzy pustí. Vážně jsem byl v pohodě, Gabby, doopravdy. Akorát doma jsem pak usnul, že se mi trochu motala hlava. Jo a o tu lavičku jsem si rozbil mobil," dodal jsem ještě nadto nespokojeně, jako kdyby právě to byla ta největší tragédie celého dne. Ale i tak jsem se hned potom na Gabby znovu pousmál a stiskl jí trochu víc ruku s propletenými prsty na znamení toho, že jsem doopravdy v pořádku a nemusí se už strachovat. Teď to spíš bylo o budoucí kooperaci, protože mi došlo, že i ta ruka s pár stehy schovanými pod fáčem by měla být v klidu a například sprcha po tom všem bude dosti náročná aktivita.. "Alespoň vidíš, jak na tebe pořád myslím, protože jsi pro mě prostě nejdůležitější v celém vesmíru, víš?" řekl jsem o poznání tišeji a v podstatě i vážněji, ačkoliv mi u toho opět popojel koutek úst do pokřiveného úsměvu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Debata u večeře Měla jsem o něj strach a moc dobře jsem věděla, že ho jen tak mít nepřestanu, ale možná bych se dokázala uvolnit s vědomím, že mu nic nehrozí, že jsem s ním… Jen jsem se zkrátka potřebovala uklidnit a vstřebat tu skutečnost, že se mu přihodilo něco takového. Stejně bych nemohla školu zanedbávat delší dobu a ta noha nevypadala, že by se měla vyléčit co nejdříve. Zlomeniny jsou přeci na delší dobu, pomyslela jsem si se svraštěným obočím a kousnula jsem se do rtu, jak jsem přemýšlela nad tím kompromisem. „Dobrá, možná by to takhle bylo nejlepší pro nás oba, ale… Slib mi, že kdyby se cokoliv stalo, nebo jsi něco akutně potřeboval, tak mi zavoláš a já se budu snažit být co nejrychleji u tebe. Já… Johne, nesnesla bych, kdyby se ti něco stalo a i když vím, že zním teď asi více paranoidně, tak prostě… Děsí mě, že se ti to stalo a nebyla jsem u toho s tebou,“ tak nějak jsem si to vyčítala, i když jsem nemusela. Nebyl přeci důvod, když to byla nehoda, kterou by nejspíše nikdo nečekal. Nakonec jsem souhlasně přikývla i na jeho návrh a pousmála se s tím, že mu budu kdykoliv a s čímkoliv nápomocná, tak aby neměl starosti se mi svěřit, nebo mě o něco požádat, když by potřeboval. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí veče, 29. 9. Je dobře, že jsme se dokázali bavit snad o všem a hledat tím pádem i kompromisy mezi našimi rozdílnými názory. Byl jsem opravdu šťastný muž, že jsem měl tak tolerantní partnerku, jako byla Gabby. Koneckonců, kdybychom si oba zatvrzele stáli na svém, nikam bychom se nedostali. "Kdybys byla u toho, tak bys byla jen zbytečně moc z toho všeho nervozní a já bych měl strach ještě o tebe," zavrtěl jsem hlavou a znovu se na ni pousmál. "Ale slibuji, že když budu cokoliv potřebovat, nebo se bude dít, tak napíšu zprávu, abych tě nerušil od přednášky. Ale neboj se, celý den tu jsou pánové dole, tak bych si když tak přivolal na pomoc je, kdybych třeba.. jánevímco. Prostě se neboj, bude to v pohodě a po pár hodinách se vrátíš ze školy a budu zase hodný pacient, slibuji," zakřenil jsem se nakonec. Stejně to přes den nebude nic akutního. To budu jen sedět u notebooku a podobně. Chvíle, kdy se Gabby skoro až rozesmála, byla naprosto k nezaplacení. Konečně jsem se naplno uvolnil, protože i přes veškeré mé zlehčování a srandičky jsem byl napnutý, jak to Gabby celé vezme, aby se už nestrachovala. "Samozřejmě.." protáhl jsem to slovo a snažil se zachovat vážnou tvář, jenže to moc dobře nešlo, "..že ne." dodal jsem nakonec a zasmál jsem se. "byla to prostě jen souhra náhod a nehod, nicméně jsi tam prakticky taky byla, když jsem na tebe tak usilovně myslel. Teď mě tak napadá.. měl bych se poohlédnout po novém mobilu, na tom mém sotva někomu zavolám a i tak stojí děsné úsilí, než to ten mobil zvládne. Možná pak mrknu na net.." zamyslel jsem se pak, když mi došlo, o čem jsem mluvil předtím - že jí případně napíšu zprávu, což bylo tak trochu nemožné. "Budeš tedy chtít dnes pomoct s věcmi do školy? Mimochodem, než jsi přišla, chtěl jsem jen tak něco pustit do éteru, abych procvičil chození o berlích. Na jakou hudbu bys měla chuť?" zeptal jsem se pak s úmyslem vstát a dojít vedle do knihovny a pustit CD.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Večeře s hudbou John měl nejspíše opět pravdu s tím, že kdybych u té nehody byla, asi bych byla více než jenom nervózní. Dokázala jsem si představit, jaká hrůza by mě polila a jak moc bych se strachovala. Možná to tak nakonec bylo opravdu lepší, třebaže jsem i tak měla pořád pocit, že jsem u toho měla být jako správná partnerka a pomoct mu. Ale už se stalo to, co se stalo a my jsme se v pohodě a klidu domluvili na řešení, pokud se to tak dalo říct. Možná ve mně ještě tak trochu doznívaly pochyby a obavy, protože bych nejraději zůstala doma po celou dobu a měla Johna na očích, ale na druhou stranu jsem ho chápala. Asi bych se na jeho místě chovala stejně, navíc jsem si vzpomněla na to, jak jsem měla problém s kotníkem a přesto jsem se dokázala tak nějak pohybovat sama. A John byl přeci soběstačný, neměl problém se o sebe postarat… A taky to byl muž, určitě nechtěl, abych ho viděla bezmocného, pomyslela jsem si nakonec s pochopením a krátce se pobavila jeho slibování, u čehož jsem kroutila hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí 29. 9. Zvažoval jsem, že bychom mohli s Gabby zajít tam, kde jsme jí kupovali její BlackBerry, ale na druhou stranu.. "Můžeme se na to mrknout přes internet a rovnou si to přes net i koupit a nechat poslat až sem. To taky nezní špatně. Ale popravdě, nemám ani tušení, co si vybrat, protože tenhle svůj mobil už jsem měl dost dlouho, třebaže tak nevypadal. No uvidíme, ale chtělo by to asi vybírat rychle, abych ti mohl zase psát a děsně tě otravovat o hodině," usmál jsem se na ni, opětujíc jí to stisknutí dlaně, přičemž jsem si ještě strčil sousto do pusy. Koneckonců, pořád ještě jsem měl hlad, i když už jsem měl skoro všechno jídlo v sobě. "Samozřejmě, že ti pomůžu. Přines to sem, já nikam neuteču.." zavtipkoval jsem opět na vlastní adresu a pak se přiznal k tomu, že by to sneslo trochu inspirativní hudby ke všemu tomu učení. Jenže Gabby se hned chystala, že tam dojde sama. "No.. samozřejmě, na takové věci se přeci neptej. A já dám mezitím vařit vodu na čaj.. a ty bys pak vytáhla to učení? Vlastně.. pomohla bys mi se sprchou? Cítím se poněkud.. divně, jak jsem ráno byl běhat a od té doby se toho semlelo a jsem celý špinavý, akorát převlečený do čistého a s opláchnutým obličejem. Po sprše se pak můžeme s učením uvelebit na pohovce, co myslíš?" Měl jsem za to, že by to mohlo být příjemnější i vzhledem k tomu, že jsme se pak mohli učit až do noci s tím, že pak už jsme se nemuseli nějakou koupelnou vůbec zabývat a jít rovnou spát. "Jen budu asi potřebovat hodně pomoct a vůbec nevím, jak to vlastně půjde.. Je to divný pocit tahle bezmoc.." postesknul jsem si nakonec a strčil jsem si do pusy poslední kousek večeře. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Netradiční koupel „Vidíš, to mě ani nenapadlo. Tak to klidně můžeme udělat takhle, což bude asi i pohodlnější. A víš, jaký bys třeba chtěl nebo tak?“ Zeptala jsem se jej mimoděk ohledně mobilního telefonu, mezitímco jsem se na něj dívala, jak dojídá zbytek večeře, užívajíc si u toho ještě to vzájemné se držení s propletenými prsty. Dalo by se říct, že i ten fyzický kontakt s ním mi dost pomáhal se vyrovnat s tou jeho nehodou, která se mi připomínala při pohledu na jeho tvář. Už jsem ale dokázala potlačit svůj starostlivý výraz, kdykoliv jsem se zahleděla na to jeho obočí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí večer 29.9. "Vlastně ani nevím.. chtěl bych ten svůj mobil, ale.. pokud vím, tak už ho nevyrábí, takže se pak na to kouknu. Budu mít dost času, až tu na tebe budu čekat a pak ti předestřu výsledky svého bádání..?" řekl jsem nakonec a dál se tím pak moc nezabýval. Myslel jsem si, že tohle nebudu muset řešit ještě hodně dlouho, než ten svůj mobil natolik opotřebuji, abych potřeboval nový. Jenže člověk míní, okolnosti mění. Tohle prostě bude chtít promyslet. Natáhl jsem se pak pod stůl pro berle, opatrně jsem si položil nohu ze židle zase na zem a odšoupl jsem se, přemýšlejíc chvíli, co teď mám vlastně udělat, abych vstal. Gabby chudák mezitím sklidila nádobí a stihla proběhnout byt sem a tam, zatímco já se snažil promyslet logistiku jednoduchého vstávání ze židle, než jsem se rozhodl jednoduše i bez berlí vstát na jednu nohu a pak teprve vzít berle a zkusit udělat krok. Bylo to takové opatrné, opět jen malé kroky jednou nohou, zatímco jsem tu zlomenou nechal pěkně ve vzduchu, ale nakonec jsem se přeci jen dostal do kuchyně a spokojeně se na Gabby zašklebil, že jsem to zvládl. Opřel jsem se víceméně o linku, stejně jako své berle, abych se mohl natáhnout pro dva hrnky a vybrat nějaký čaj. Nicméně, vodu jsem vařit nedal, protože jsme se chystali do koupelny, takže to počká. "Hmm.. to zní jako skvělý plán. To si nechám líbit.." usmál jsem se v odpověď a naklonil se na chvíli ke Gabby blíž s úmyslem ji políbit, než půjdeme do sprchy. "Veškerá péče i se striptýzem? Tak to si doopravdy nechám líbit," odpověděl jsem neméně provokativně, zatímco jsem si pro začátek sedl na kraj vany, abych se mohl začít svlékat. Přetáhl jsem si triko přes hlavu a pak chvilku pozoroval Gabby se skousnutým rtem. "Ale já si to vážně můžu sundat, Gabby. Vlastně jsem si to dnes už vyzkoušel, když jsem se převlékal, jak jsem dorazil z nemocnice domů. Kdybys mě viděla v.. no, prostě jsem tě nechtěl děsit. Ale asi bude rychlejší, když mi pomůžeš, prosím," sehnul jsem se pak k ortéze a pomalu začal sundavat jednotlivé přezky, než jsme se dostali k textilní výstelce, v níž jsem měl pěkně zabalenou nohu i s nohavicí kalhot a ponožkou. Sundat kalhoty mi přišlo jako velmi náročná činnost, aby mě u toho ta noha nebolela, ale i to jsme nakonec společnými silami zvládli, takže jsem zase mohl vzít berle a nahý se vydat do sprchy, kam jsem pak úplně nakonec tak trochu doskákal, opíraje se jen o stěnu. Nechal jsem pak všechno v Gabbyných rukách, abych se mohl soustředit už jen na to, abych si nenamočil ruku a pokud možno, tak ani tu ranku na spánku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ve sprše a učení Bylo fajn, že jsme měli všechno vyřešené, i to s tím mobilem. John jak podotkl, by se nemusel nudit mezitímco bych byla ve škole a já bych nemusela mít starosti, že třeba trajdá někde po městě. Nebo jsem aspoň doufala, že bude na sebe dávat velký pozor, i když jsem ho chápala, že nebude celý den sedět na pohovce. V tomto směru byl stejný jako já a mrzelo mě, že je tudíž fyzicky omezený. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní večer 29. 9. Přiznal jsem Gabby, že to mám na dva měsíce, ale že s tím ještě půjdu i na kontroly a třeba pak budu schopen s tím chodit bez berlí. Jen na převaz rány bych měl dorazit pozítří a stehy by mi mohli vyndat přibližně za deset dní, ale to mi prý řeknou při převazu, tak uvidíme. Nicméně teď jsem si užíval nevšední sprchu, kdy jsem se zcela poddal do Gabbyných rukou. Bylo to zvláštní nechat se cíleně takhle omývat, ale zítra už to zkusím sám, alespoň víceméně. Jednu ruku jsem měl přeci volnou. Teď jsem si však mohl naopak přitáhnout Gabby blíž, hladit ji po zádech a nakonec si i ukrást polibek, když se její doteky dostaly až k mým citlivějším místům a umývání se stalo o něco smyslnější záležitostí. Nakonec jsme ale přeci jen museli z teplé vody, protože nás ještě čekalo Gabbyno učení, ačkoliv tahle sprcha byla neobyčejně zajímavou činností. Co naplat, škola je důležitější. Pomohl jsem Gabby se zamotáváním osušky kolem pasu, u čehož jsem si ukořistil ještě jeden polibek. S holou nohou jsem se o berlích vydal do obýváku, kam mi Gabby položila tu mou ortézu a pak oblečení. S díky jsem se dal do oblékání pohodlných kalhot i trička a až pak jsem si začal na nohu zase "montovat" tu ortézu, ačkoliv se mi do ní ani trochu nechtělo. Konečně jsem dal vařit vodu a jen tak jsem se opřel zády o kuchyňskou desku, než budu s to zalít čaj. Sledoval jsem u toho, jak si Gabby chystá učení, otevírá skripta a tak, než jsem ji poprosil, jestli by mohla vzít čaj na stolek k pohovce. "Samozřejmě, vždycky jsem upřímný, jak jde o školu," uculil jsem se a převzal dotyčné dva papíry, abych si je mohl pročíst. Jenže Gabby měla momentálně na srdci ještě něco. Vzhlédl jsem k ní a zapátral v její tváři, když mi říkala o svých přátelích - spolužácích a vším s tím spojeným. Mimoděk jsem se opět pousmál a vztáhl k ní ruku, abych ji pohladil po tváři. "Jsem vážně rád, že sis našla přátele, Gabby, ani nevíš jak. A je zbytečné, aby ses cítila nějak divně, když bys s nimi někam šla. To k tomu studiu prostě už patří. Já už to mám za sebou, ale ty jsi teď s univerzitou začala a byla by škoda, abys kvůli mě odříkala příležitosti k lepšímu seznámení.. Ale je pravda, že bych byl klidnější, kdybych mohl být s tebou. Věřím ti, to bez debat, ale.. přeci jen bych radši věděl, co se děje kolem.. aby tě kupříkladu někdo neotravoval.. A myslíš, že budou tvoji spolužáci chtít poznat mě? Je fakt, že nejsem zase tak dlouho ze školy, takže by to nemuselo být divné.. Jen asi nebudu úplně zvládat vaše slangové vtípky z ekonomie.. A.. rád bych tě seznámil s Loganem a Jenny, pokud bys chtěla.." vypadne ze mě nakonec. Dlouho jsem se s nimi neviděl, protože byli oba někde na cestě přes léto, ale touhle dobou už by mohli být zpátky..? Koneckonců, Jenny ještě čekala univerzita, protože byla mladší než my dva. Ale teď taky záleželo na Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Učení Snažila jsem se Johnovi pomáhat se vším, co potřeboval a pokud se to tak dalo říct, tak být i několik kroků vepředu, aby si třeba nemusel říkat, ale aby mu bylo rovnou pomoženo. Zkrátka a dobře jsem se snažila, opravdu snažila, aby to pro něj bylo lehčí a aby mu bylo co nejlépe. Záleželo mi na něm strašně moc a asi to bylo i vidět. Pohodlně jsme se usadili na pohovce a mezitímco si John četla moje dva papíry, já jsem začala řešit své nové přátelé. Popravdě jsem potřebovala vědět, jaký má John k tomuto názor a jestli by vůbec souhlasil s tím, abych šla někam i s někým jiným. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí večer 29. 9. Začal jsem číst Gabbynu esej do školy, ale daleko jsem se nedostal, neboť jsme řešili momentálně jednu podstatnou a důležitou věc, o níž jsme se předtím vlastně ještě nebavili. Ani nebylo pořádně kdy. Pokýval jsem chápavě hlavou na její slova, dokud mě nepřekvapila tou poslední větou. "Ty o mě mluvíš.. pořád?" ujistil jsem se, že to vlastně řekla, přičemž mi velmi pomalu koutky úst popojížděly nahoru, dokud jsem se vyloženě nesmál. "Tak mě moc nepřechval, nebo mě nebudou mít vůbec rádi," dodal jsem ještě s uculením. Gabby mi pak věnovala polibek, při němž jsem si ji ještě na chvilku přitáhl blíž, abych jej prodloužil. "Ou, tak ty vtípky přijdou asi později. My, historikové, jsme taky měli svoje.. Nicméně jsem rád, že třeba ještě stihnu relativně zapadnout, abych ti nedělal ostudu." Vzpomněl jsem si pak i na Logana s Jenny, přemýšleje, jak na tom vlastně jsou, nebo spíše "kde" jsou. Vpravdě mi chyběli, ale jen teď, když jsem si na ně vzpomněl. Měl jsem Gabby, jíž jsem věnoval veškerý svůj čas a pozornost a proto jsem si snad po těch dvou ani nevzdechl. "Měl bych jim pak zavolat. Logan mi říkal něco o létě v zahraničí, tak nevím, jestli už jsou zpátky. Ale budu rád, když je poznáš. Podle mého názoru si budete dobře rozumět a Jenny možná budeš potkávat ve škole.." rozhovořil jsem se. "Ale teď, mladá dámo, zpátky k učení.." zakřenil jsem se nakonec a natáhl jsem ruku k té Gabbyně, abych ji po ní mohl pohladit a povzbudit ji v učení.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Učení v obýváku Až po chvíli jsem si mimoděk uvědomila, že jsem Johnovi dala svou esej ke kontrole a přitom jsem mu nedala dostatečný prostor a klid pro přečtení. Omluvně jsem se pousmála a vzápětí jsem se chtěla propadnout do země, nebo se omluvit s tím, že musím na moment do koupelny. Nechápala jsem, jak je to možné, že dokážu vykecat téměř všechno a hlavně to, z čeho jsem pak v rozpacích. Nicméně už se s tím nedalo nic dělat a schovávat se před tím v koupelně by mi nejspíše taktéž jen tak neprošlo. Alespoň jsem se podívala stranou, vyhýbaje se tak jeho pohledu, třebaže jsem cítila ten jeho úsměv, který se každou chvilkou rozšiřoval pobavením. „Ale… To vůbec není tak jak to vypadá. Teda chci říct, ne že bych si stěžovala, ale… No dobře, mluvím o tobě a říkám jim pravdu, ale to neznamená, že bych se s nimi nedokázala bavit i o něčem jiném, i když…,“ nakonec jsem se plácla do čela, jak jsem se do toho zamotávala, uvědomujíc si, že mě vlastní výraz a červenání se stejně prozradí. Vlastně jsem se divila, že to se mnou mí spolužáci vydrží, když se nepřetržitě zamilovaně culím, jak tak vzpomínávám na svého Johna. Naštěstí mě od rozpaků zachránil v další chvíli. Nebo jsem si od nich mohla minimálně chvíli odpočinout a soustředit se i na něco jiného, jako třeba ty jeho přátelé, o kterých už nejednou mluvil, a já na ně byla čím dál více zvědavá. „Zapadneš mezi ně skvěle, myslím, že na ně uděláš ohromný dojem…,“ zašeptala jsem s pohledem do jeho očí a trochu jsem se k němu poposunula, když začal mluvit i Loganovi a Jenny. „Tak jim zavolej a domluvíme se,“ přikývla jsem a pak se zakousla do rtu, když se dotkl mé ruky, načež jsem se pobaveně zakřenila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí večer 29.9. Bavil jsem se Gabbynými rozpaky, ale raději už jsem to víc nekomentoval, aby se mi tu chudák tím studem nerozplynula. Nezlobil jsem se, ani mi to nepřišlo zvláštní. Patřili jsme k sobě, takže bylo zřejmé, že jeden o druhém budeme mluvit, nebo na sebe alespoň myslet. Táta mě v práci taky už kolikrát upozornil, že mnohdy nemluvím o ničem jiném, než o Gabby, když něco probíráme a já si hend vzpomenu, jaký názor by na to případně měla ona a podobně.. A nakonec, byl jsem rád, že si Gabby získala přátele, protože ty svoje měla daleko v Twin Falls. Co se týkalo Logana a Jenny, slíbil jsem Gabby i sobě, že jim zavolám hned, jakmile budu mít nový mobil - zase tak moc to nehořelo vzhledem k tomu, že jsem byl zčerstva o berlích, takže nám konečně už zbylo jen to učení. Pozorně jsem se začetl do Gabbyny eseje a u toho jsem upil čaje. zpočátku jsem ani nepostřehl, že po mě Gabby pokukuje, jak jsem se do toho zabral, dělajíc si v duchu poznámky s pár připomínkami ohledně toho a onoho. Až když jsem vzhlédl a zachytil její rychlý pohled zpátky k papírům, pobaveně jsem se pousmál, ale vrátil jsem se k eseji. Za chvíli jsem opět zachytil její pohled a ještě párkrát, přičemž jsem se pokaždé usmál o trochu víc, než jsem definitivně dočtenou esej odložil, ale ještě jsem si nechal v ruce čaj, s čímž jsem se na ni pootočil a tentokrát z Gabby už pohled nespouštěl. "Někdo tu dnes nemá morálku na studium..?" zeptal jsem se se samolibým úsměvem, jak se tak ke mě přibližovala a naklonil jsem hlavu k její ruce, která mě hladila po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro K čertu s učením „Když ty jsi tak dokonalý i s tou ortézou, že se na tebe nemůžu vynadívat. Natož se od tebe držet dál,“ během toho jsem se i podívala na zmiňovanou ortézu na jeho noze, přičemž jsem starostlivě nakrčila obočí, ale když jsem se mu opět podívala do očí, uvolnila jsem svůj výraz a o poznání se pousmála ještě více. Hlavně s myšlenkou, že jsme tu sami, jen on a já a můžeme si vlastně dělat cokoliv bez ohledu na ostatní. Moc se mi líbilo, jak se k mé hladící dlani nakláněl a já se tak mohla kochat pohledem na jeho uvolněný výraz, v duchu děkujíc vesmíru, že je úplně v pořádku, třebaže měl ještě tu zraněnou ruku a oděrky na obličeji. Pak jsem si však uvědomila, co vlastně dělám, že se k němu bezděky přibližuji a nakláním místo toho, abych se skutečně věnovala učení, které bylo důležité. Ale já si nemohla pomoct, k Johnovi mě to táhlo jako magnetem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí večer 29. 9. Jen jsem shovívavě zavrtěl hlavou, ale musel jsem se tomu pobaveně ušklíbnout, když Gabby mluvila o mé "dokonalosti" s ortézou. Přes to jsem začínal tušit, že učení je pro dnešek u konce. Pro oba to bude jedině dobře, když se odreagujeme. Minimálně Gabby to potřebuje, protože po tom, jak dorazila domů, jsem se skoro obával, že přijde šílený šok. Alespoň tak vypadala. Nicméně, oba jsme potřebovali trochu upustit páru po tom dnešním lehce otřesném dni. Díval jsem se jí u toho celou dobu do očí a užíval si jejího doteku. "Zasloužila bys na holou a ne jen poznámku.." utrousil jsem s tichým smíchem na toho profesora, ale rozhodně jsem neměl v úmyslu Gabby bránit v tom, co dělala. Naopak, měl jsem chuť jí to učení shodit na zem a přitáhnout si Gabby v objetí k sobě. Ale neudělal jsem to, naopak. Vyčkával jsem, co udělá ona. Ovšem, jakmile se opět přiblížila, natáhl jsem k ní opatrně ruku a pohladil ji po noze nahoru k boku, přivírajíc u toho oči. "To je přeci tvoje práce.." podotkl jsem na tu vůni, protože to byla Gabby, kdo mi pomohl se sprchou a kdo mě tak dokonale umyl. Znovu jsem si to vybavil a mimoděk znovu přivřel oči, tentokrát i díky Gabbynu smyslnému laskání, jímž se dostala až k mým rtům a já ji konečně mohl políbit. Volnou rukou (v druhém jsem měl stále čaj) jsem jí přejel hladivě po zádech a trochu blíž si ji přitáhl k sobě, načež jsem se sám musel trochu odtáhnout, abych odložil hrnek s čajem na stolek před sebe. Pak už jsem konečně mohl pořádně obejmout Gabby oběma rukama, přičemž jsem do svého polibku vložil i trochu víc vášně, kterou ve mě rozdmýchávala.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Síla přitažlivosti Všechno učení a eseje se zdály být ve srovnání s tím vším, všemi okolnostmi a hlavně s ním, tak nedůležité a bezpředmětné, že jsem se opravdu nemohla udržet. Chtěla jsem být s ním, blízko u něj, třebaže jsme takhle byli v podstatě i u učení, ale u toho jsem se mu nemohla tak úplně věnovat, jako teď, když jsme se na sebe zadívali a oba jsme věděli, že chceme být spolu, dotýkat se jeden druhého… Na druhou stranu jsem si připadala vážně jako závislák, který se nechce vzdát své závislosti, která je pro něj naprosto nejdůležitější. Zároveň s tím jsem si uvědomila, jak moc pro mě John znamená, že už bez něj nechci být, že už si ani nedokážu představit, že bych s ním neměla být. A společně s těmi myšlenkami vyplula i ta jedna, ve které se mi nedávno vyznal a přiznal ke svým citům, které ke mně cítí. Zasáhlo mě to znovu, tak silně, že jsem se na okamžik zarazila, jen pozvolna se dotýkajíc jeho sladkých omamných rtů s přivřenýma očima, přičemž jsem cítila jednu jeho dlaň, jak si mě k sobě tiskne v polovičním objetí. Nevnímala jsem ani tak to, co mi vlastně odpovídá, jako spíše hloubku a tón jeho charismatického podmanivého hlasu, který mi rezonoval v hlavě, až jsem se pod tím vším zachvěla po celém těle, a pak, když si mě k sobě konečně úplně přitáhl do objetí, ovinula jsem mu dlaně kolem krku a opětovala mu vášnivý polibek. Avšak naše pozice, nám nedovolaly, abychom byli u sebe ještě blíž, tudíž jsem se opatrně nadzvedla, abych si k němu mohla sednout na klín, samozřejmě obkročmo a s nejvyšší opatrností s ohledem na jeho nohu. Sebral mi dech, omamoval mé smysly a rozechvíval po celém těle tak, že jsem nemohla myslet na nic jiného, než na něho a jeho tělo pod sebou, pod svými dlaněmi a prsty, které se tak trochu rozeběhly po jeho ramenou a pažích. Sklonila jsem se k němu, konkrétně ke straně jeho krku, odkud jsem to měla blízko k uchu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí večer 29. 9. Konečně jsem ji zase mohl mít u sebe tak blízko, jak jen jsem mohl, když si mi přesedla na klín a já ji opět pořádně objal. Líbilo se mi, jak se její tělo pod mými prsty mírně rozechvívalo, stejně jako to mé pod těmi jejími. Mimoděk mě napadlo, že bych měl být setsakra vděčný vesmíru, že jsem vyvázl jen s rozřízlým čelem u spánku, rukou a zlomenou nohou, což ani nebylo tak hrozné, jak to znělo. Co kdyby se stalo něco horšího a já to třeba ani nemohl dát Gabby vědět? Zešílela by tu starostmi stejně, jako já, protože bych nemohl být s ní. Už jenom z té představy se mi svíralo hrdlo. Ale pak.. pak přišlo to nejlepší, co mi veškeré černé myšlenky zahnalo někam do Austrálie. "Gabby.." zašeptal jsem v odpověď, chtíc pokračovat, jenže samým překvapením jsem postrádal slova. Najednou jsem si připadal neskonale šťastný.. a taky trochu hloupě, že jsem měl předtím takový strach z Gabbyny reakce, že jsem to tehdy tak zazdil. Nicméně teď.. Kousal jsem se do rtu, když mě ještě obdařila polibkem a následně se mi zadívala do očí. Vztáhl jsem k ní ruku, pohladil ji po tváři a odhrnul jí vlasy dozadu. "A ty jsi to nejdůležitější, co mám zase já, Gabby. Nepřežil bych, kdybych tě měl ztratit.. víš to?" šeptal jsem v odpověď, hledíc jí upřeně do očí. Musela to vědět, určitě, ale i tak jsem se chtěl ujistit. Miloval jsem ji a ona mě také, což znamenalo, že na světě teď pro nás prostě neexistuje nic důležitějšího, než jen my dva, spolu. Zabloudil jsem rukou Gabby pod její tílko, abych cítil její hebkou horkou kůži, když jsme zase jednou splynuli ve vášnivém dlouhém polibku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pondělní zbytek večera a středeční škola Bylo mi tak neskutečně. Tak neuvěřitelně… Tak lehce, až jsem měla pocit, že kdyby mě John nedržel, tak bych vážně vyletěla ke stropu. Konečně jsem mu totiž mohla říct, co k němu cítím, že jsem do něj bezmezně zamilovaná a že nikdo jiný pro mě neexistuje, protože on je ten nejdůležitější v mém životě. Zajiskřilo mi v očích, a když se pak na mě podíval a já viděla, že je šťastný stejně jako já, že to přiznal i sám sobě a je s tím vyrovnaný, musela jsem rychleji zamrkat, abych zaplašila slzy dojetí, jak silně to na mě všechno působilo. Po tomhle okamžiku jsem toužila tak strašně dlouho, že jsem tomu ještě pořád nemohla uvěřit, že se to doopravdy stalo. Že tu jsem s mužem, kterého ze srdce miluji a on mě… že je to právě John, ten nedostupný muž, co si mě nechtěl na začátku připustit a vpustit do života. Prohrábla jsem mu prsty vlasy a pak se nechala strhnout dalšími vášnivými polibky a jeho doteky na holé horoucí kůži, přičemž ani já jsem nezůstávala pozadu. Dlaněmi jsem mu přejížděla po těle, než jsem se zahloubala pod jeho triko a zbavila jej podobně, jako kalhot. Možná jsem byla trochu nedočkavá, ale to bylo tím, že jsem po něm tak moc toužila, že jsem se nemohla skoro udržet. Přesto jsem ale dávala pozor na jeho zranění, protože jsem mu nechtěla ublížit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa 1.10. Mířil jsem v taxíku zpátky na severovýchod, za Gabby. Měl jsem na sobě své typické oblečení, doplněné čerstvým obvazem na levé ruce a ortézou na pravé noze. Těšil jsem se, až se s Gabby uvidím, připravujíc se částečně i na ty její přátele. Čistě ze zvyku jsem se podíval na svůj rozmlácený mobil, ze kterého už jsem se dokázal jen někomu dovolat, nebo si přečíst s trochou fantazie zprávu. Už by to chtělo vážně nějaký vybrat.. povzdechnu si, když si přečtu zprávu od Gabby, nad kterou se jen pousměju. Za chvíli už tak trochu neobratně vylézám z taxíku, abych mohl hledat svou bláznivou blondýnku ve všem tom davu. Prakticky neomylně jsem zamířil ke kavárně, kde jsem pak mohl hledat v podstatně užším kruhu studentů. Hned od vchodu jsem ji uviděl a pokud vzhlédla, věnoval jsem jí úsměv, který jsem měl vždycky jen a pouze pro ni samotnou. "Ahoj všichni.. Gabby.." pozdravil jsem pak všechny čtyři u stolku, když jsem se k nim přibelhal, přičemž jsem ještě zvlášť tiše pozdravil Gabby, jíž jsem alespoň letmo pohladil po paži, přidržujíc si pro tu chvíli berli druhou rukou, jak už jsem si za ty dva dny zvykl dělat, když jsem neměl o co berli opřít. Jen tak letmo jsem si prohlédl její spolužáky a alespoň jsem se pokusil zachovat na tváři pousmání, protože obvykle jsem se zase tak moc neusmíval.. Vlastně jen s Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Seznámení se spolužáky Popravdě už jsem se nemohla dočkat toho, až se tu John objeví. Snažila jsem se však se všemi bavit, aby na mě nic nepoznali, ale stejně jsem na jejich tvářích viděla to poznání, když se ve dveřích kavárny zjevil John o berlích a podíval se naším směrem. Já jsem se za ním ohlédla jako první, přičemž se mi tvář rozzářila širokým úsměvem, který jsem měla zase já jen a jen pro něj. Měla jsem sto chutí k němu přiběhnout a pevně ho obejmout, jak jsem najednou ožila a nemohla se vůbec uklidnit. Srdce mi bušilo splašeně jako stádo divokých koní, jako kdybychom se snad měli vidět poprvé. Pohled mi však záhy sklouznul k jeho berlím a já mimoděk vstala, abych mu když tak pomohla, zatímco Ben šikovně sebral židli od vedlejšího prázdného stolku a přisunul ji pro Johna, aby se mohl usadit vedle mě, za což si vysloužil tiché poděkování. „Páni, tak tohle je ten Gabbyn fešák,“ uklouzlo Alice, která na Johna zůstala hledět s pootevřenými ústy, načež do ní Susan šťouchla, což mě pobavilo, ale svou pozornost jsem více věnovala příchozímu Johnovi, kterému jsem opětovala pohlazení i s pozdravem. „Ahoj i tobě, jak ses dneska měl a co ruka s nohou?“ Dívala jsem se na něj starostlivě, ale měla jsem celkem uvolněný výraz. Pak jsem se ale po naši tiché rozpravě otočila k ostatním, abych je mohla všechny vzájemně představit. „Ano, tento fešák je můj John,“ zazubila jsem se na všechny, ale na Johnovi jsem ulpěla delším pohledem, protože jsem si dovolila s ním proplést prsty pod stolem. „… A tohle jsou moje drahé spolužačky – Alice a Susan, a tento drahý spolužák je Ben, který je nejchytřejší a nejnadanější z naší třídy, že jo?“ Uculila jsem se, přičemž jsem sledovala, jak se všichni usmívají, ze všeho nejvíce právě holky, které ještě nenápadně mrkaly, jakože John je fakt třída, čemuž jsem se musela pobaveně chechtat alespoň v duchu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa odpoledne, 1.10. Přišel jsem konečně až k nim, nevnímajíc pohledy ostatních lidí, kteří v podstatě koukali jen na ty moje berle. Na čele jsem měl čerstvě náplast v tělové barvě přes tu tržnou ranku, takže v tomto směru už jsem se i cítil lépe, že nebudím zas až takovou pozornost. Konečně jsem se dobelhal až ke stolu ke Gabby. Všichni tři vypadali sympaticky, ovšem nejvíc pozornosti si stejně uzurpovala Gabby, alespoň pro mě. Jen jsem ostentativně přešel mlčením tu poznámku její spolužačky a jen jsem se trošku zašklebil na Gabby, jako kdybych jí chtěl říct jen ne další Amber, prosím.. Poděkoval jsem pak pohotovému Gabbynu spolužákovi za židli, na niž jsem se rád konečně posadil a zkusil berle opřít nějak, aby to nikomu v kavárně nepřekáželo. Propletl jsem si pod stolem s Gabby prsty a spokojeně se na ni krátce zadíval. "Všechno v pořádku, neboj, a práce jsem taky stihl dost, takže mám spoustu času.." odpověděl jsem jí tiše, než přišlo na oficiální seznámení se všemi. "Rád vás konečně poznávám. Gabby o vás doma často mluví.." prohodil jsem takovou menší zdvořilostní frázi, ale svým způsobem to i byla pravda. Gabby přeci zmiňovala, že by si půjčila od Susan poznámky, nebo ne? "Přiznám se, že jsem ještě neměl karamelové latté, tak bych to mohl zkusit. Koneckonců, vy jste zatím přežili, tak to určitě nebude špatné" řekl jsem jí pak a z legrace jsem po všech hodil zkoumavý pohled, než jsem se zase usmál. Nechal jsem si upravit vlasy, které mi už zase celkem rychle dorůstaly do podoby, v níž jsme se s Gabby poprvé potkali. "Takže.. všichni studujete management, nebo někdo i něco jiného?" podíval jsem se zase zpátky k ostatním. Logan měl také trochu jiné zaměření, takže by nebylo nic neobvyklého ani tohle. Nicméně jsem nechtěl udělat případně nějakou botu, kdybych třeba řekl nějaký vtípek o jiném oboru a dotyčný student by se pak třeba urazil, to bych nechtěl. Nebylo těžké vplout do konverzace, ne pro mě, ale pro začátek jsem chtěl mít alespoň přehled.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Studentské posezení u lattéčka Shovívavě a konejšivě jsem se pousmála, přímo na Johna, když jsem zachytila ten jeho pohled, o kterém jsem věděla přesně, co znamená. Ale nemusel mít obavy, neboť zde žádná Amber nebyla. Alice rozhodně taková nebyla, jen jí uklouzla zbloudilá myšlenka, za kterou se zjevně tak trochu zastyděla, když si to uvědomila. Jen jsem nemohla nic dělat, když se na něj upíraly pohledy ostatních, neboť ze začátku na sebe poutal pozornost především kvůli těm berlím, ale po chvilce, když už jsme všichni společně seděli, se naším směrem tolik pozornosti nedostávalo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa odpoledne 1.10. Alicině poznámce se prostě musím zasmát, protože měla naprostou pravdu. Sám jsem se často divil, jak Gabby v občasném nadšení dokáže mluvit neuvěřitelnou rychlostí a vlastně u toho vůbec nedýchá, nebo naopak dýchá tak, že to ani není poznat. Další slova mě zase tak moc nepřekvapují, dalo se čekat, že budou zvědaví na někoho, o kom už hodně slyšeli z vyprávění. Hladil jsem u toho Gabby palcem po ruce, jak mi to jen propletené prsty dovolovaly. "Dvě vysoké, ale prakticky se stejnými obory. Vlastně, cítím se trochu nesvůj tady, mezi konkurencí z Columbijské, když jsem sám byl na NewYorské, ale má ve Státech nejlepší filozofickou fakultu, stejně jako Columbijská vyniká zase v té ekonomii," vysvětlím tak trochu polovičatě. Nemá smysl mluvit i o Cambridge. Od Gabby už to jistě vědí a můj přízvuk také určitě dává tušit, co jsem zač. "Ale historie a literatura, to se s ekonomií nedá srovnat. Vážně, obdivuji vás, jak to zvládáte. Když doma Gabby vytáhne skripta, opravdu se v tom ztrácím," uchechtnu se a podívám se na všechny okolo a pak na Gabby, na níž se trochu i zazubím, samozřejmě nevinně. Přeptám se pak na jejich obor a to se konečně rozpovídá i druhý mužský člen této sešlosti. Nestačím se divit, co všechno navypráví. Trochu mi připomíná i samotnou Gabby, která mi mezitím stačila objednat latté. Zase ji chytala provokativní nálada. Co naplat, i mě to strašně bavilo, takže jsem se nechal velmi snadno strhnout ke hře. "Rozmysli si dobře, komu dáš svůj život do rukou.. Koneckonců, mám berle.. a pak.. musel bych se rozhodnout, jestli ti dám první pomoc, zvážit všechna pro a proti.. abych tě nezachraňoval zbytečně, víš?" dělal jsem si z ní legraci a provokoval až hanba, samozřejmě jen potutelně mezi námi, když se nikdo nedíval. Nakonec to bylo příjemné a nenucené povídání se spoustou zábavy a smíchu.. a dokonce překvapivě chutného latté. Nicméně, byl už čas vyrazit zase domů. "Jsem rád, že jsem s vámi mohl posedět a poznat vás, přiřadit si ke jménům, o nichž Gabby doma vypráví, i reálné tváře. Bohužel mám ještě jednání, ale.. kdyby vám někdy příště nevadila má nudná přítomnost, rád bych s vámi někdy zase zašel na to.. karamelové latté? Vážně díky, lidi.." dodal jsem pak, než jsme se s Gabby opravdy vrhli do pořádného rozloučení, protože dnes jsme se měli ještě ukázat u táty v restauraci a vlastně to bude pro něj trochu šok, až mě uvidí.. ale Gabbyni spolužáci byli všichni fajn a byl jsem rád, že mě s nimi Gabby opravdu seznámila.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Z kavárny do restaurace Byla jsem šťastná, že se Johnovi evidentně mí spolužáci líbili a dokonce to vypadalo, že mu ani nevadil Ben, co by mužský společník naší dámské převahy v naší skupince. A nakonec bylo vidět, že i jim se můj John líbil, třebaže měl specifický smysl pro humor a přízvuk… ale to bylo spíše jeho přednostmi, neboť mu to dodávalo na kouzlu osobnosti, a že John byl velká osobnost, to jsem věděla od samého začátku, co jsme se poznali. Mimoděk jsem mu celou dobu u stolu svírala dlaň a sem tam mu věnovala něžný a láskyplný pohled, jak jsem si zkrátka nemohla pomoct a usmívala se od ucha k uchu. To on byl tím, co mě dokázalo ve vteřině rozzářit jako stowattovou žárovku. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa odpoledne, 1.10. Všichni Gabbyni spolužáci-přátelé jsou sympaťáci, to bez diskuze. Všichni jsme si celkem dobře rozuměli a dost se i nasmáli, jestli se to tak dá říct, ale bohužel jsme měli ještě i další povinnosti. Rozloučili jsme se tedy s Alice, Susan i Benem a pak jsem poněkud nemotorně vstal, abychom se mohli vydat na cestu. Bylo to příjemné posezení v kavárně a i Gabby to z mého výrazu mohla snadno vyčíst, na druhou stranu mě při odchodu napadlo, že se těším do taxi, až ji budu mít chvíli jen pro sebe a budu se s ní moci pořádně přivítat, protože ani ty zpropadené berle mi příliš prostoru nedávaly. Za normálních okolností bych nepouštěl při odchodu z kavárny Gabbynu ruku (už jsem si na to téměř zvykl) a pak, co bych jí otevřel dveře, bych ji venku objal kolem ramen či pasu.. Takhle jsem jen v duchu úpěl, když mi otevírala dveře, abych to s těmi berlemi měl snazší. Venku jsme si chytili taxi, protože nás čekala jízdy na druhou stranu Manhattanu. Tam jsme se mohli konečně pořádně přivítat. Taxikář nám nevěnoval ani pohled a já si tak mohl užít tu dokonalou chvíli, kdy jsem si mohl Gabby konečně přitáhnout trochu blíž, pohladit ji po tváři a pak jí věnovat dlouhé, láskyplné políbení. Slova jsme pro tu chvíli nepotřebovali.. To až venku, kdy nám taxi zastavilo hned u začátku Italské čtvrti. "Gabby, takhle jsem to nikdy nemyslel," povzdechnu si a zavrtím hlavou, než jí věnuji svůj pokřivený úsměv. "Nesejde na tom, s kým jdeš. Ty těm lidem z nějakého důvodu věříš a já zase věřím tobě. Ale jde mi spíš o lidi, kteří budou na tom místě, kam potencionálně půjdete. Co když tam bude nějaký.. otrava, co tě bude pořád obtěžovat a.. kdo tě od něj zachrání? Ben je sice fajn týpek, ale pochybuji, že by na nějakého otravu dokázal pustit hrůzu," zakřením se nakonec, ale i přes mé pobavení jsem myslel vážně to, co jsem řekl. "Ale jsem opravdu polichocen, že bys beze mě nechtěla nikam jít. Ale nic ti nezakazuji, Gabby. Jen bych byl rád, abys mi třeba jen řekla, nebo napsala, když někam půjdeš, abych prostě pro jistotu věděl.." Bože můj, jak rád bych ji chtěl obejmout, pohladit po tváři.. jenže to bych musel zastavit, podržet si berli.. už jen sedm a půl týdne.. Sice mám berle, ale už se vyloženě neploužím, jdeme takovým příjemným (pro Gabby) pomalým vycházkovým tempem. Pekař na druhé straně ulice na nás dokonce zamával, protože si nás pamatuje díky častým návštěvám - alespoň z mé strany, protože sem tam u něj koupím něco domů, nebo si skočím pro něco malého k jídlu, než jedu vyzvednout Gabby. Což mě přivádí zpátky ke Gabby a její starostlivé otázce. "Upřímně, nevím. Ještě nikdy jsem domů nepřišel takhle. Všechna svá zranění jsem si odbyl na internátu a do Vánočních nebo Jarních prázdnin jsem byl zase v pořádku. No, uvidíme.." dodal jsem, protože to už jsme pár metrů od nás mohli vidět vchod, u něhož stál jeden ze zaměstnanců, aby vítal hosty a popřípadě nějaké hosty lákal. Jakmile nás uviděl, honem se napřímil jako pravítko a na tváři se mu rozšířil takový ten honem-rychle-se-tvař-mile úsměv a nakonec nás pozdravil a ustoupil ode dveří, abychom mohli projít. Kdepak, tohle mě nikdy nepřestane bavit - děsit zaměstnance.. Pokračovali jsme po chodbě dozadu, kde se za dveřmi ukrývalo schodiště vedoucí nahoru ke kanceláři a místnosti na porady a podobně. Gabby jsem nechal jít jako první - dveře jsem přeci mohl zvládnout zavřít i s berlí. "Á, tady jste! ..nechte to, John už si s tím poradí. Technika mu vždycky kdovíproč šla.." mrmlal tam táta na někoho, zřejmě svého asistenta, aniž by nám věnoval pohled. "Ciao papa, dobrý den.. to musíte zapojit ten HDMI kabel tady k notebooku a kameru.. já to udělám," vzdal jsem se hned, jak mi došlo, s jakou bezradností se na mě asistent podíval. Byl to muž přibližně o deset let starší než já, ale jeho přednosti zřejmě netkvěly v technických záležitostech. Konečně se táta otočil za podivným zvukem, jaké mé berle vydávaly a s neskrývaným překvapením an mě chvíli civěl, než se se smíchem otočil na Gabby. "Má matka vždycky házela talíře na podlahu, když se na tátu zlobila, Gabby, a Charlotte se mnou prostě jen nemluví. Musíš Johna trochu šetřit, aby nám tu ještě chvíli vydržel.." střílí si táta z chudáka mé Gabby, ale vzhledem k tomu, že už se celkem dobře znají, doufám, že ani tentokrát ji nevyděsí svým humorem. Já jsem mezitím zapojoval kabely na příslušná místa, protože nás čekal skype-hovor s vedoucím tátovy restaurace v Praze, který nám má podat nejčerstvější zprávy o tom, jak se tam daří a abychom prošli další důležité kroky ohledně tamní nové restaurace. Začátky jsou vždy složité a zdlouhavé.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Porada a rodinný oběd V taxíku jsme měli konečně soukromí, a ani řidič se na nás nedíval, za což jsem byla neskonale vděčná. Stejně jako i za to, že je tu John se mnou a že nad ničím nepřemýšlel, nebo se nezdráhal, když si mě přiblížil k sobě a věnoval mi takové procítěné a láskyplné políbení, až se mi zamotala hlava omámením a opojením. Bylo to nepopsatelné krásné a já si připadala jako ve snu, nemohouc uvěřit tomu, že se to opravdu stalo, že se to všechno děje, zrovna mně. Podívala jsem se mu do očí a opětovala mu pohlazení po tváři, nechtíc se od něj odpoutat a vzdálit ani o centimetr, ani na vteřinu. Bylo to naprosto dokonalé, neboť i z jeho strany jsem cítila, že to má stejně jako já, a především, že už mu to nedělá takové starosti jako dřív, třebaže jsem si pořád v duchu opakovala, abych byla trpělivá a na všechno mu dopřála tolik času, kolik potřebuje. Koneckonců nepotřebovali jsme nikam pospíchat… a přesto se náš vztah čím dál více prohluboval, jako kdybychom spolu byli několik let a ne jenom pár měsíců. Ale byla jsem za to šťastná, hrozně moc. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa k večeru, 1.10. Navzdory svým slovům musela Gabby vědět, že to poslední, co by mi vadilo, tak její uzurpování si mé osoby. Nechával jsem se pro ni uzurpovat rád. Nicméně jsme si oba rozuměli a chápali své vzájemné pohnutky, čímž bylo všechno tisíckrát jednodušší a já za to byl upřímně rád, stejně jako za humor, který jsme dokázali vnášet i do vážnějších témat. Zkrátka jsem se co chvíli přistihl, že si neuvěřitelně užívám to, o čem jsem byl ještě před pár měsíci přesvědčen, že neexistuje, a když, tak rozhodně ne v tak příjemné míře - vztah. Bylo vidět, že by se táta na ty moje berle zeptal i vážněji, ale momentálně se snažil víc koncentrovat na nadcházející poradu. Přesto alespoň Gabby věnoval zářivý pobavený úsměv, zatímco já po těch dvou krátce vrhl jen takový ten kontrolní pohled, jestli jsou oba v pořádku, nebo se doopravdy zbláznili, ale nakonec jsem jen pobaveně zakroutil hlavou a ještě přepajdal k velké obrazovce, kde se zakrátko objeví náš pražský zástupce, abych tam nastavil bezdrátovou kameru, která pro změnu bude snímat nás tři pro něho (asistent u porady nebude). Gabby jsem ubezpečil, stejně jako už několikrát předtím, že je přeci součást rodiny, tohohle "týmu" a že její názory jsou stejně podstatné, jako moje nebo tátovy, protože ona to může vidět i s odstupem a tím pádem lépe, než my. Po celou dobu mám pod stolem prsty propletené s jejími. Byl jsem si vědom toho, že Gabby do našeho vztahu dala prostě všechno, co měla, zariskovala a všechno vsadila na jednu kartu - svůj dosavadní život, práci, přátele.. to všechno, aby dala svou důvěru člověku, kterého znala sotva týden. Možná i proto jsem naopak dal veškerou důvěru já jí a tím pádem ji zasvětil naprosto do všeho, včetně rodinného podniku, který jsme jinak řídili jen já s tátou a občas jsme si nechali poradit od mámy. Proto jsem jí i já chtěl dát prostě všechno, co jsem měl, i když ona to tak nerada přijímala.. Nakonec jsme jednání skončili, spokojení, že se spousta věcí vyřešila a probrala a nyní jsme zase museli měsíc dva počkat, jaký dopad naše dnešní plány a pokyny budou mít na restauraci v Praze. Nicméně, konečně jsme si mohli oddychnout, že je to za námi, přičemž nás táta vyzval k večeři s tím, že jen zavolá Charlotte. Mezitím jsme se s Gabby přesunuli dolů do restaurace, kde jsme si zabrali jeden ze stolů pěkně stranou, pro jednou si hrajíc na obyčejné hosty. Za chvíli už u nás seděl i táta a po deseti minutách už přicházela i máma, zrovna ve chvíli, kdy se táta konečně oprostil od myšlenek na uplynulé jednání a ptal se mě, co se mi vlastně stalo. Máma po mě hned místo pozdravu vrhla zděšený výraz, zatímco vyčkávala na odpověď. Stručně jsem jim tedy vysvětlil nehodu s cyklistou a dodal jsem, že jinak je všechno v pořádku a že se o mě Gabby stará, takže mám tu nejlepší možnou péči. Zdá se, že oba je to uklidnilo velmi rychle. "Opět jsem měla zvláštní rozhovor s Grace Hackett. Dohromady mi neřekla nic zajímavého, dokud se nezačala opět vyptávat na Gabrielle. Měla jsem sto chutí položit jí telefon, protože se mě snažila přesvědčit, že když neznáme tvé rodiče, Gabby, tak prý by si měl John dát pozor. No není to absurdní?Proč mi říká takovéhle věci, to vážně nechápu.." začala nám vyprávět Charlotte, když nám konečně na stůl položila obsluha talíře s jídlem. Přemýšlivě jsem nakrčil čelo a podíval se na Gabby, přičemž jsem položil nůž na talíř a dlaní ji pohladil po koleni. "Třeba.. třeba jsou jen rozrušení, že nejsou jedinými Hackettovými na světě, což je v jejich sebestřednosti opravdu nepřekonatelný problém, zvlášť když se jedná o Američany.." dodal jsem na to částečně z legrace, ale hlavou mi u toho začínalo vířit na tisíc myšlenek, jedna zmatenější a znepokojenější než druhá.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rodinná večeře Byl to pro mě nepopsatelný zážitek být přímo u takové porady a nahlédnout takříkajíc pod pokliču takového podniku. Nebylo divu, že jsem měla skoro vykulené oči a překvapený výraz plný údivu, než jsem si to uvědomila a s odkašláním jsem se tak nějak vzchopila, abych třeba ještě neudělala ostudu, nebo tak něco. Podívala jsem se mimo jiné i na Johna a stiskla mu dlaň s propletenými prsty, což na mé tváři vyvolalo širší úsměv, který jsem nemohla zadržet, a vlastně jsem ani nechtěla. Chtěla jsem, aby věděl, že se cítím šťastně a spokojeně, když jsem v jeho přítomnosti, když se mohu držet jeho hřejivé dlaně… Porada nakonec skončila a měla jsem z ní moc dobrý pocit, ale byla jsem také zvědavá na to, jak se to za ty další dva měsíce vyvine a co se po těch pokynech stane a podobně. Nicméně na řadu přišla právě ona večeře, která byla pro mě něco jako pozdní oběd, třebaže jsem už v kavárně něco malého zakousla ale momentálně s vidinou dalšího jídla, nutno podotknout, že od toho nejlepšího kuchaře, jsem cítila svůj hladový žaludek, který vrněl nedočkavostí a chutí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa večer, 1.10. Vrtalo mi hlavou, proč poslední dobou Grace Hackettová, postarší anglická dáma, stále volá mé matce. Grace se přátelí spíš s mou babičkou, ale mámu měla vždycky ráda, jen už si moc nepamatuji, jaké k tomu měla pohnutky. Jistě, mámu má rád prostě každý, ale.. I tak si navzájem nikdy nevolaly vícekrát, než na Vánoce a narozeniny, takže tohle je divné, velmi divné. "Několikrát mi tvrdila, že by to má matka určitě neschvalovala, ale s ní jsem už párkrát mluvila a říkala, že by Gabby ráda poznala," pousmála se Charlotte na Gabby povzbudivě a pak po mě střelila pohledem. Věděla moc dobře, že tohle je čistě moje a Gabbyna věc a já nechtěl na Gabby nějak spěchat, navíc v poslední době nebyl čas ani pomyšlení na nějakou cestu do Londýna. "Připadalo mi, jako kdyby se jen snažila nějak chránit naši rodinu, třebaže ona do ní tak úplně nepatří. Nevím, co jí to přeletělo přes nos.." dodala pak ještě Charlotte a zamyšleně si upila vína. "Možná tě berou jako dceru, když svého syna ztratili a proto se nám snaží mluvit do života, Lotty," pohladil táta konejšivě mámu po ruce, ale mně těmi slovy připomenul jednu věc. "To je možné, mami, říkala jsi, že jste stejně trávili hodně času spolu, myslím všichni mladí z vyšší společnosti, stejně jako jsem to měl tady na Manhattanu já. Třeba se madam Hackett takhle míchá do života všem, protože jednoduše nemá lepší věci na práci," napadlo mě u toho a tak jsem se podělil o svou myšlenku s ostatními, přičemž jsem se i trochu pousmál, jak jsem se snažil nadlehčit situaci. "Ach ano, Jason.. chudák. Byl to dobrý člověk a všichni jsme ho měli rádi. No, někdy to není jednoduché. Ale i tak mi přijde Gracina starost přehnaná, doopravdy. Kromě toho, ani jednou se nezeptala na Johna, vždycky jen na Gabby. To je přinejmenším zvláštní.." rozhovořila se opět Charlotte a vrtíc u toho hlavou, pustila se znovu do jídla. Hladil jsem u toho celou dobu Gabby po koleni, aby si s tím nelámala hlavu, protože moje rodina se za ni klidně popere, bude-li třeba. Patřila k nám, patřila ke mě stejně, jako já k ní a s tím prostě nikdo nic nenadělá. A pokud Gabby pochybuje, musí jednoduše uvěřit, že ji nikdo z nás nikomu nedá. Vždyť i máma se za ni pokaždé v tom telefonu pere a hájí ji, jak jen může. Jen by mě ale zajímalo, co tím Grace sleduje.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Hackettovi Připadalo mi to skutečně zvláštní. Dokonce jsem na moment přestala ujídat, jak jsem se nad tou problematikou ohledně Hackettových zamyslela, že jsem i bezděčně krčila čelo, aniž bych si to uvědomovala. Pohledem jsem vyhledala jakýsi neutrální bod a vzdáleně jsem poslouchala, o čem se ostatní baví, nebo spíše, co na to všechno vlastně říkají, jaký mají názor a k čemu dospěli. Jenže ono to nakonec vypadalo, že to asi ani nevyřešíme a já se přistihla přitom, jak bych tohle chtěla vyřešit. Nebo jsem si to aspoň přála, zvláště z toho důvodu, že by pak byl zase klid. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středeční večer v restauraci s rodiči, 1.10. Gabby z toho všeho byla zřejmě vykolejená a já nevěděl, jak jí pomoci hodit to za hlavu. Není to její chyba, že Grace Hackett začala mámu otravovat divnými řečmi po telefonu. Stále jsem ji palcem hladil po koleni, kde jsem měl položenou dlaň ve snaze jí tím vyjádřit alespoň podporu a uklidnit ji tím, ale i přes to jsem cítil, že to není dost. Už tenkrát na cestě z Yellowstonu, v motelu ve Wall, se mi Gabby svěřila s tím svým největším strachem, totiž ohledně hledání její rodiny. Překvapilo mě však, s jakým odhodláním se právě teď a tady rozhodla, že to překoná, nebo.. spíš se o to pokusí. Všichni tři jsme na ni zůstali chvíli oněměle zírat, než k ní jako první natáhla ruku Charlotte a vzala Gabbynu dlaň do své. "Drahoušku, samozřejmě, že nejsi nikdo nebezpečný, ať si Grace říká, co chce. Nemusíme právě jí nic dokazovat, proč taky? Ona toho brzy nechá, tím jsem si jistá.." prohlásila uklidňujícím hlasem a usmála se na Gabby, stejně jako táta, který se už trochu vzpamatoval, ale evidentně nad něčím usilovně přemýšlel. "Gabby, nikomu nemusíme dokazovat vůbec nic, to přeci víš. Víš, že tě m-.. máme všichni rádi a na ničem jiném nezáleží," ani nevím, proč jsem se tak zarazil. Snad jsem to jednoduše ještě nezvládl tak bezprostředně říct, navíc před rodiči.. ale Gabby to věděla, to bylo nejdůležitější. "Jestli si doopravdy přeješ najít svou rodinu.. dozvědět se o ní něco víc, tak pro to uděláme všechno, co bude v našich silách. Ale jestli to je jen kvůli madam Hackett, tak se tím vážně netrap, Gabby. Ne kvůli té ženské." Sice bych byl rád, kdybych jí mohl pomoci v hledání rodiny a tím pádem tak zničil její největší strach, ale raději bych byl, aby na to Gabby byla připravená, aby se s tím smířila a doopravdy to chtěla, čímž jsem si právě nebyl moc jistý. Ovšem podpořím ji v jakémkoliv jejím rozhodnutí. Třeba je právě teď ta pravá chvíle, protože jindy by se třeba vůbec neodhodlala a jen by ji přemýšlení o potencionální rodině vytrhlo ze soustředění na univerzitu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro O rodině Tušila jsem, že jsem se svou odpovědí a rozhodnutím všechny kompletně tak trochu šokovala. Možná víc šokovala, než jsem sama předpokládala, ale přišlo mi to v tu chvíli jako jedno řešení, které by mohlo celé situaci pomoct. Byla však pravda, že hledat a poznat své rodiče jen kvůli něčemu takovému by nebylo asi zrovna nejlepší. Měla bych to přeci jen chtít sama od sebe a ne kvůli druhým, kterým jsem nemusela nic dokazovat. Ale chtěla jsem vůbec poznat svou pravou biologickou rodinu, když jsem byla s lidmi, které bych klidně a s klidným srdcem mohla označit za své nejbližší? Znělo to možná bláznivě, ale já jsem to tak cítila. Johnovy rodiče byli pro mě velmi důležití a já si čím dál více uvědomovala, že je snad i beru jako své rodiče… a netušila jsem, jestli jsem si něco takového mohla vůbec dovolit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa večer, 1.10. Bylo mi jasné, že to Gabby řekla spíš v návalu nadšení, ale přemýšlet o tom začne až pak. Bylo to prostě její typické nespoutané jednání, které jsem na ní obdivoval a zároveň se ho bál. Nicméně, věděla, že ji všichni podpoříme v čemkoliv. Přesto.. "A co kdybychom to nechali na zítra? Nebo.. prostě si to ještě promysli, můžeme si o tom promluvit později. Nechci, abys pak začala a v polovině hledání litovat.. i když.." byl jsem trochu bezradný, protože se může stát jednoduše cokoliv. I to, že si to v půlce hledání Gabby rozmyslí. V takovou chvíli si musím být jistý i já sám sebou, že ji v tom případě nebudu do ničeho tlačit anechám to na jejím rozhodnutí, třebaže sám budu chtít pokračovat a dotáhnout to do konce.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rodinné záležitosti a cesta domů Byla jsem tak ráda, že mám tak chápajícího a tolerantního partnera. Vážně jsem měla obrovské štěstí, že jsem poznala právě Johna a pokaždé v takové chvíli, kdy jsem si to uvědomila, jsem si toho vážila čím dál více. Možná, že se říká, že až teprve ve chvíli, kdy ztrácíme, nebo ztratíme, poznáme, to, co máme a měli, ale já měla pocit, že to vím a uvědomuji si i bez toho. Možná to bylo taky tím, co jsme si oba prožili, že jsme byli tak nějak jinde, než lidé okolo nás. Věděla jsem, že i pro něho je celý náš vztah něco vzácného, protože jsem to cítila z každého jeho doteku, polibku i gesta… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa večer, 1.10. Nakonec jsme zbytek večeře s rodiči strávili v poklidnější atmosféře, kterou pak doplňovalo Gabbyno vyprávění o univerzitě, na kterou se pro změnu neustále vyptávala Charlotte, která s námi netrávila tolik času, jako můj otec. Nikdo z nás se k tématu paní Hackettové už nevracel a já to skoro pustil z hlavy, nebýt občasného zamyšleného pohledu ke Gabby. Doufal jsem, že si tím neláme hlavu, i když.. Je jasné, že to je spíš zbožné přání, než realita. To se mi později potvrdilo v taxíku. Rodiče ještě zůstali v restauraci, zatímco my s Gabby jsme se vydali na cestu domů. Neustále jsem jí byl vděčný za její pomoc, starostlivost a péči, stejně jako jsem nesnášel své berle za to, že mi Gabby musela otevírat dveře a ne naopak já jí. Tahle část mě neuvěřitelně rozčilovala, ačkoliv jsem to na sobě nedával znát. Bylo to proti mému přesvědčení a zvyklostem a ano, trochu jsem se obával, že až budu bez berlí, budu pořád stát přede dveřmi tak dlouho, dokud mi je Gabby neotevře. Eh, strašná představa.. Z chmurných myšlenek mě vytrhne až Gabbyno přitulení, což v taxíku obvykle nedělá. Příjemně mě překvapila, třebaže mě napadlo, že to buď obvykle nedělá z ostýchavosti, nebo (což je pravděpodobnější) si za to můžu sám, což pro změnu volá k zamyšlení nad sebou samým. Byl jsem trochu zamlklý, jak jsem nad vším možným přemýšlel, stejně jako po celou dobu večeře s rodiči, kde se o konverzaci postarali rodiče s Gabby a já víceméně jen poslouchal. Nicméně, tentokrát si Gabby uzurpovala veškerou mou pozornost už od prvního slova, přičemž jsem se nevědomky trochu zamračil, jak jsem její přiznání analyzoval. Neskákal jsem jí do řeči, jen jsem jí ovinul paži kolem pasu (druhou rukou jsem si přidržoval berle, aby nám v autě nepadaly na nohy a podobně) a sledoval její tvář osvětlenou světly velkoměsta. "Můj sarkasmus je ti plně k dispozici v jakoukoliv dobu," zažertoval jsem s mírným ironickým ušklíbnutím, než jsem se sklonil blíž pro polibek, s nímž jsem si Gabby přitáhl trochu blíž k sobě. "Kromě toho, na to, že mám vždycky pravdu, jsi přišla až teď?" dobíral jsem si ji, možná i proto, abych trochu uvolnil nastalou atmosféru, alespoň na chvíli. "Ale teď už vážně.. Jsem rád, opravdu rád, Gabby, že k tomu došlo, i když je madam Hackett otravná jako osina v.. prostě že je tak vlezlá. Udělám všechno, co bude v mých silách, abych ti s tím pomohl, jenom nezapomeň, že máš i školu, která je teď taky důležitá. A když už jsme u toho.." podíval jsem se na Gabby téměř omluvně, protože jsem se jí chystal svěřit s něčím, za co možná nebude úplně ráda. "Respektuji tvá rozhodnutí a chci je ze všech sil podporovat, ale.. nedalo mi to a prováděl jsem sem tam takový malý průzkum. Čistě ze zvědavosti, opravdu.. i když částečně i pro chvíli, jako je tahle, abych byl tak nějak připravený, jestli se to tak dá říct. Přemýšlel jsem totiž, jak bychom v tom hledání asi měli začít, kde hledat a tak podobně. Dokonce jsem psal Taovi, který tě mimochodem pozdravuje, třebaže teď je mimo město někde kdovíkde, prý je to v utajení. Nicméně, navrhl mi, abychom si najali detektiva. Zní to zvláštně, uznávám, ale zní to logicky. Oni vědí, kde a jak hledat a na nás bude jen to, abychom si s nimi čas od času promluvili a doplnili informace. Omlouvám se, Gabby, že jsem i bez tvého souhlasu tohle řešil, ale.. Podle mě by to mohla být ta nejrychlejší cesta, jak opravdu zjistit, kdo to je nebo byl a ty bys konečně měla v duši opravdu klid.." Mluvil jsem poměrně rychle, tiše, dívaje se jí do tváře a odhadujíc tak její pocity. Doufal jsem, že se na mě nebude zlobit, ačkoliv jsem zase tak nic hrozného v podstatě neudělal. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na cestě domů Třebaže jsme se bavili vážně, tak jsem se neubránila pobavenému úsměvu, když John využil příležitosti, konkrétně mých neškodných poznámek na odlehčenou. Vážně jsem byla tou nejšťastnější blondýnkou na světě, pomyslela jsem si při pohledu do jeho tváře, než jsme na chvíli splynuli v procítěném polibku, při kterém jsem se nechala přitáhnout ještě blíž. Jeho blízkost mi tak moc chyběla, snad jako kdybychom byli od sebe pryč minimálně celé století, a přitom jsme byli skoro pořád spolu… neuvěřitelné. Možná to ale bylo tím, že jsme si na sebe tak zvykli a že jsme byli jeden na druhém skutečně závislí, což ale vůbec nevadilo, neboť nám to tak oběma vyhovovalo. Nicméně momentálně jsme řešili další důležitou věc. Samozřejmě jsem přikývla na to, že bych měla myslet i na univerzitu, která byla momentálně asi přednější i vzhledem k tomu, že mě studium bavilo a já v tom chtěla pokračovat i nadále, ale na druhou stranu i tuhle záležitost týkající se mé biologické rodiny měla svou důležitost. A to nejenom kvůli paní Hackett. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa večer, 1. 10. Lhaní je vždycky jednoduché - to ví každý, ale pravda, ta je pěkná potvora, jak neustále zjišťuji, znovu a znovu, protože Gabby bych ani lhát nechtěl. Pokaždé, když na to přijde, připadám si jak mravenec pod mikroskopem, ale na druhou stranu, měl jsem jakousi jistotu, že jsem neudělal nic tak strašného. Tentokrát to nebylo žádné manipulování jako tehdy s kávou bez kofeinu. Jenže i tak jsem bruslil na tenkém ledu, protože hrozilo, že se Gabby chytí nějakého slovíčka a celé to pochopí úplně špatně. "Přemýšlím nad tím od té doby, co jsme byli poprvé na obědě u mých rodičů," odpověděl jsem prostě, dívaje se jí do očí, dokud neuhnula pohledem. Povzdychl jsem si a dal jsem se do vysvětlování. "Prostě jsem o tom jen přemýšlel Gabby, to je celé. To až teď, když jsem doma sám a dávám si pauzu mezi prací, tak mě začalo zajímat, jak se při takových věcech vlastně postupuje, jak se hledají rodiče. Různě jsem googlil a četl články a jednoduše ze zvědavosti jsem se ptal i Taa, ale nijak konkrétně, jen mezi řečí. Slíbil jsem ti přeci, že nebudu nic dělat, pokud ty sama nebudeš chtít.." dodal jsem s nadějí, že to vezme dobře. Nespouštěl jsem z ní oči, třebaže se dívala jinam. To už jsme byli skoro doma.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ještě pořád v taxi... „Promiň, jsem vážně hrozná, já jen… Prostě… Víš, jak to se mnou je. Jsem z toho nesvá, mám strach a obavy, pak přijde chvíle, kdy mám pocit, že to překonávám a pak se to zase vrací. Nevím, jak to vysvětlit, ale snad mě pochopíš a promineš mi to,“ zvedla jsem k němu konečně svůj pohled a potlačila jsem vzlyknutí, které se mi dralo z hrdla. Nechtěla jsem však brečet, hlavně ne tady v taxíku, kde se to jevilo asi hodně nepatřičně. Navíc jsem nechtěla, aby si John myslel, že jsem padavka. Měla bych být silná a odvážná, ne ubrečená a ustrašená, ale popravdě řečeno, momentálně jsem měla tak akorát chuť splynout s ním v náručí a poddat se těm rozporuplným pocitů ohledně mé biologické rodiny. Zkrátka řečeno všechno to ze sebe dostat, třebaže by se to zřejmě neobešlo bez slz. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa večer 1. 10. Ne, Gabby, nebreč, nebreč.. prosím.. panikařil jsem tak trochu v mysli, částečně si i nadávajíc, že jsem zase všechno zkazil. Přivinul jsem si ji k sobě ještě o něco blíž a políbil ji na čelo, na spánek, pomazlil se krátce nosem s jejím a konečně jsem ji krátce políbil na rty, do nichž jsem pak zašeptal s pousmáním. "Lhal bych, kdybych řekl, že vím, o čem mluvíš. Nemám ani tušení, Gabby, co přesně prožíváš a tím spíš tě obdivuji, protože je to určitě strašně těžké a rozporuplné. Ale pomůžu ti s tím," dodal jsem a věnoval jí ještě jeden polibek, než jsem se trochu odtáhl, abych jí viděl lépe do tváře. Nečekal jsem však, že se Gabby bude strachovat ještě o "tohle".. Její obavy ohledně rodiny a toho, jaká asi je, jsou naprosto namístě, ale jestli budu i v případě příšerné rodiny s ní.. tenhle její strach mi přišel neopodstatněný; vždyť jsem jí každou chvílí dokazoval, že mi záleží jen na ní a ne na její potencionální rodině. "Slibuji ti, že i když tvůj biologický otec bude masový vrah, koupím mu čokoládu a budu tě držet za ruku, až ho spolu půjdeme navštívit do vězení," pousmál jsem se, jak jsem zase zlehčoval situaci. Nedělal jsem to cíleně, prostě už jsem takový byl a některé vážné věci jsem byl schopen strávit právě jen díky špetce humoru. To se ke mě ale Gabby přitiskla blíž a já jen přivřel oči pod náporem příjemných pocitů, které se mi rozlévaly po těle od zátylku, což Gabby rozpoutala svým dotekem. Strašně moc jsem toužil po tom uvěznit ji v sevření a procítěném polibku, ale.. taxikář zrovna zastavoval a nás čekal pomalý přesun do bytu.. Gabby hned přivolala výtah a zatímco jsme na něj čekali, než sjede dolů, pokračoval jsem v rozhovoru, kde jsme v taxíku skončili. Jednoduše jsem jí to musel říct, protože mi to pořád viselo v myšlenkách jak Damoklův meč. "I když je najdeme, neznamená to, že je nutně musíš mít ráda, Gabby. Nikdo ti nebude přeci vyčítat, když je poznáš a jednoduše se s nimi nebudeš chtít dál stýkat. Jde o biologickou rodinu, to ano, ale v podstatě jsou to i cizinci a je jen na tobě, jestli je pustíš do svého života, nebo ne. Nemusíš se s nimi přátelit. A pokud jde o tvé obavy ohledně mé osoby, podpořím tě, ať se rozhodneš jakkoliv, to víš.." výtah konečně přijel a my nastupovali, zatímco jsem hovořil. "Neumím to příliš říkat, Gabby, ale myslím v jednom kuse jen na to, že bez tebe jednoduše být nechci a pokud mě sama neodeženeš, tak se mě nezbavíš.." opřel jsem si jednu berli o druhou a přidržel ji prsty, abych měl volnou druhou ruku, kterou jsem pohladil Gabby po tváři. "Miluji tě, Gabby.." zašeptal jsem, naléhavě jí hledíc do očí, jako kdybych chtěl, aby mě pochopila, zapamatovala si ta slova a už si nedělala starosti s tím, že bych ji snad chtěl opustit kvůli takové malichernosti, jako jsou potencionální rodiče. Ještě malou chvilku jsem se jí díval do očí, než jsem se sklonil a konečně ji doopravdy pořádně políbil, dlouze a procítěně, dokud se výtah nezastavil s tím, že už jsme doma.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zpátky v teple domova Oceňovala jsem Johnův smysl pro humor i v tuto chvíli, kdy jsem potřebovala slyšet, že mu na mě záleží a že mi s tím vším pomůže, třebaže sám nemohl tušit, co prožívám. Pro mě to však také bylo svým způsobem nové… Dlouho jsem byla se svým životem smířená, i s tím, že svou pravou rodinu třeba ani nikdy nepoznám, třebaže jsem nad tím samozřejmě přemýšlela a podobně, ale… A najednou se stane tohle a já vlastně ani nevěděla, jestli to skutečně chci. Byla jsem z toho zmatená a možná bylo nejlepší to prostě nechat uležet a přemýšlet i nad něčím jiným. I univerzita byla důležitá… Nicméně v další chvíli jsem se poddala společným malým polibkům a Johnově blízkosti, která mě rozechvívala po celém těle, přičemž se mi do něj vlévalo příjemné teplo, jak jsem u něj byla blízko. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa večer 1. 10. Pro dnešek bylo vážných témat opravdu dost, jak podotkla Gabby. Já osobně jsem byl v pohodě a klidně bych i zvládl celonoční vážnou debatu, protože mi to chvílemi i dost scházelo, když už jsem byl zvyklý ze školy. Gabby ale byla přednější a tohle konkrétní téma pro ni bylo jednoduše příliš psychicky vyčerpávající a tak bylo jen dobře, že už to pro dnešek pustíme z hlavy. Následoval jsem Gabby k baru, kde jsem si pouze opřel berle o stoličku, abych si mohl svléknout sako, jenž jsem položil na barovou židli vedle berlí. "Hmm.. džus, prosím.. Skočím pustit nějakou hudbu vedle a pak se můžeme povalovat na pohovce. Šíleně mě už po celém dni bolí noha, tak už se těším, až si ji dám pěkně nahoru. Jo a jakou knížku? Nebo se chceš raději dívat na film?" mluvil jsem tak trochu roztržitě, jak jsem honem nevěděl, co dřív. Zase jsem si vzal berle a porozhlédl se po bytě, jako kdybych hledal nápovědu, co vlastně bychom chtěli teď dělat. Pohledem jsem zavadil o notebook na jídelním stole. Poslední dobou jsem ho tam měl pořád a pracoval jsem u jídelního stolu namísto pracovního, který mám v ložnici. Bylo to praktičtější, protože jsem si mohl hodit nohu na protější židli, neměl jsem to daleko do kuchyně a kdyby něco, měl jsem pořád přehled, třebaže jsem byl sám v bytě. "Dnes jsem se rozhodl, že si už konečně koupím ten nový mobil, tak bych to mohl jen objednat, ať to mám vyřešené a pak můžeme dělat cokoliv budeš chtít..?" navrhl jsem nakonec a pohledem jsem se vrátil ke Gabby, na niž jsem se i uculil. Očekával jsem její zvědavost, třebaže ještě mohla být rozrušená z toho všeho dění kolem ní a budoucího hledání rodiny.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pohodový podzimní večer Potřebovala jsem se uvolnit a tak se mi i líp dýchalo, když jsem viděla i na Johnovi, že by i přesto, že by se klidně bavil o vážnějších tématech dál, tak bere ohledy na mě a na mé momentální rozpoložení. Ne že bych se nemohla bavit vážně, ale nejspíše toho na mě za dnešní den bylo docela dost a potřebovala jsem to nějakým způsobem vstřebat, třebaže jsem mnohé věci uměla vstřebávat docela rychle, ale dnes… No nebylo to jednoduché, ale John mi byl oporou, kterou jsem potřebovala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středeční večer 1. 10. Nakonec jsem jednu berli opřel o pohovku zezadu a opatrně jsem se vydal k jídelnímu stolu pro notebook, abych si jej dal do podpaží a opatrně a pomalu s tím přešel zpátky k pohovce, zatímco Gabby připravovala džus a něco málo k jídlu. Už jsem měl vážně namále, že mi noťas spadne, ale naštěstí se mi podařilo nechat ho žuchnout do měkkých polštářů na pohovce. Jen jsem se kontrolně otočil, jestli Gabby nekouká, jinak by mě asi vyhubovala jak malého, že jsem jí neřekl o pomoc. Potíž byla v tom, že už i tak kolem mě pobíhala a já se pak cítil dost divně, že nemám jak jí pomoci. Posadil jsem se a otevřel notebook, teď už bezpečně položený na stolku přede mnou, aby se mezitím zapnul. "Masáží samozřejmě nikdy nepohrdnu, ale spíš bych ji měl udělat já tobě, protože se kvůli té mojí noze ani na chvíli nezastavíš.." odpověděl jsem jí, v mysli si vybavujíc všechny ty chvíle, kdy mi otevírala dveře, přistrkávala židli, něco podávala a nosila.. Připadal jsem si kvůli tomu strašně, ale na druhou stranu jsem věděl, že prostě musím překousnout svoji hrdost, protože bez její pomoci bych to nezvládl - nebo přinejmenším bych nad každým úkonem strávil šíleného času. Gabby si konečně přisedla vedle mě a k mému údivu si moji nohu přehodila přes ty své. Popravdě, cítil jsem se z toho značně nesvůj, ale neřekl jsem ani popel. Jen jsem se natáhl pro notebook a položil si jej do klína, abych mohl Gabby ukázat ten svůj vybraný mobil a rovnou jej objednat, ať už to mám z krku. "Mohli bychom si dát maraton, to souhlasím, ale.. víš, to ponocování.. Zítra máš zase školu a byl bych nerad zodpovědný za to, že bys prospala přednášku," uchechtnul jsem se na Gabbyn účet, ale jen tak trošku, o to víc jsem se smál v hlavě, protože zase drmolila páté přes deváté šílenou rychlostí. Raději jsem to víc nekomentoval a natočil k ní notebook víc, aby lépe viděla, zatímco jsem honem naťukával stránku apple store. Sedělo se mi krapet nepohodlně, ale jak mě Gabby sem tam začala hladit po noze, nechtěl jsem jí hned kazit to potěšení a tak jsem se prostě odhodlal vydržet ještě aspoň chvíli. Hledal jsem pak na stránkách konkrétní vybraný model telefonu, když Gabby vyrukovala s další otázkou. Zaujatě jsem se na ni zadíval, jestli tím míří někam konkrétně, ale zrovna v tu chvíli jsem si nebyl jistý vůbec ničím. "No.. pamatuješ, jak jsem ti tehdy ve Wall ještě s motorkou vyprávěl o tom hotelu z ledu ve Finsku, jak tam mají soby místo koní a tak?" zeptal jsem se a hledal v její tváři stopy po tom, že si vzpomíná. Ale pak jsem se podíval zpátky na notebook, kde jsem už našel daný model iPhonu, nicméně jsem se na něj moc nesoustředil, místo toho jsem přemýšlel, jestli je to opravdu to, co chtěla Gabby slyšet. "Ještě mě napadlo, že jsem třeba nikdy nebyl na paintballu. Ale na to zapomeň, byla bys samá modřina, nebo se to alespoň říká. Taky bych se rád podíval na advent po evropských městech, jak to kde vypadá před Vánoci.. a vlastně.. budeš se mi určitě smát, ale rád bych se podíval do Disneylandu a taky, když už o tom mluvím, bych chtěl alespoň jednou zajet na Comic Con do San Diega, třeba až vyjde další film podle komiksů Marvelu, vždycky je to tam prý velké a je tam konference s herci daného filmu a.." rozpovídal jsem se i ke svému údivu, zapomínajíc na to, že teď budu Gabby připadat jak desetiletý kluk. Nicméně, nemohl jsem si pomoct. Nakonec jsem se ale přeci jen zarazil a podíval se na Gabby, kousajíc se do rtu. Zase jsem si částečně připadal jako rozmazlený zbohatlík z města, protože Gabbyny sny jsou mnohem více při zemi především díky jejímu předchozímu životu a já se pak téměř styděl za to, že jsem mohl mít téměř vše, zatímco ona neměla nic. Natáhl jsem k ní dlaň, odhrnul jí vlasy a pohladil ji konečky prstů po tváři, přes hranu čelisti ke krku a sjel jsem přes rameno po paži dolů, kde jsem si propletl prsty s jejími. "Zní to dětinsky, viď? Zapomeň na to a radši mi řekni ty, co bys chtěla vidět a zažít." Pousmál jsem se na ni a vybídl ji, protože teď byla řada na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Filmový a kecající večer Mávla jsem nad tím bezstarostně rukou, když John projevil starost o mé vyspání a pobaveně jsem se uchechtla. „Dostala jsem od tebe užitečné rady a triky, takže bych si v takovém případě jistě uměla poradit. Ale vážně, na to vůbec nehleď, začínám stejně později a krom toho, cítím se plná energie, takže…,“ povytáhla jsem obočí a krátce na něj vyplázla špičku jazyka, než jsem o trochu zvážněla a pohladila ho po té bolavé noze. Záhy mě však naprosto odzbrojil tím vším, co mi začal vyprávět, až jsem na něj zůstala civět s pootevřenými rty. Dalo se něco takového tušit, že bude mít podobná přání, ale svým způsobem jsem to asi zase tak moc nečekala. Koneckonců John se jevil jako konzervativní mladý muž, u kterého by si člověk řekl, že by si rád zašel do divadla či na nějakou operu. A určitě tomu tak bylo, ale očividně měl v sobě i hravější stránku… Co se divíš, Gabby? Vždyť to bylo zřejmé od začátku, že se v něm skrývá mnohem víc, než se na první pohled zdá… Stejně jsem se na něj musela pousmát a posléze i zazubit, když zmínil ten Disneyland, který lákal i mne. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa 1. 10. Gabbyna odpověď mě pobavila - měla koneckonců naprostou pravdu. Vykecal jsem jí na sebe všechny své studentské prohřešky a tak měla teď eso v rukávu i proti mně. A kromě toho, zapomněl jsem, že má školu až později, takže jsem neměl žádný argument proti a filmový maratonový večer tím pádem mohl v klidu začít a pokračovat klidně až do rána. Měl jsem nicméně velkou radost, že se Gabby uvolnila, že i vtipkovala a očividně už nemyslela na to, co jsme probírali v restauraci. Musel jsem se nicméně smát taky tomu jejímu popichování. "No to ani náhodou. Ve Star Wars jsem tě roznesl na kopytech a paintball mi určitě půjde ještě líp, takže si zase tak moc nefandi.. A když už jsme u toho, co takhle dát si maraton právě Star Wars?" navrhl jsem s nadějí, že by se to Gabby mohlo líbit. Jen jsem si nebyl jistý, jestli začít starou klasikou, nebo to vzít chronologicky. Líbilo se mi dotýkat se jí, stejně jako když se ona dotýkala mě. Zvykl jsem si na to, že jsme spolu, zvykl jsem si na to být ve vztahu a taky na to, že si můžeme projevovat náklonnost, třebaže jsem nad tím ještě tak úplně nezvítězil. Nicméně doma jsem to dělal téměř až nevědomky. Doma jsme byli jen my dva a silné magnetické pole, které nás k sobě neustále táhlo. Svěřil jsem se Gabby se svými (nejspíš dost dětinskými) přáními a nezdálo se, že by ji to pohoršilo. Překvapilo, to zřejmě ano, ale naopak mě překvapil její zájem o totéž. "Tak to je parádní, pojedeme spolu. Sice jsem to tak moc nezkoumal, ale můžeme si to pak najít na internetu.." dodal jsem krátce, protože Gabby měla ještě něco, s čím se mi chtěla svěřit a tak jsem zmlkl. Skoro mi zaskočilo. Byla to skvělá novinka, co mi Gabby svěřila a v tuto chvíli jsem ji absolutně nečekal. Chvíli jsem jen mlčel, nevěda co říct. Jen jsem se usmíval čím dál víc. "To.. to je.. prostě fantastické! Gabby, budeš zpívat před spoustou lidí, to je skvělá zpráva. A.. kdy.. kdy to asi bude? Víš nějaký přesnější termín? Wow, to bude úžasné, splníš si sen.. tedy, víceméně.." mluvil jsem roztržitě, tak trochu páté přes deváté. Nebylo ale divu, Gabby mě zaskočila dokonale nepřipraveného. Po chvíli mi ale už ta nepřirozená poloha začala být už hodně nepříjemná, tak jsem Gabby poprosil, jestli by mohla připravit film - došel bych ke skříňce, ale sklánět se s tou nohou a berlemi, to už by bylo poněkud složitější. Přesunul jsem se pak trochu pohodlněji s tím, že jsem dal nahoru obě nohy a položil je přes okraj. Čekal jsem pak už jen na Gabby, než se ke mě vrátí, aby se mohla uvelebit i ona.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Filmový maraton Přimhouřila jsem svůj pohled, zabodávající se přímo do Johna, jak si tak ze mě střílel a já přitom přemýšlela, jestli se mám hraně urazit nebo dělat, jakože se mě to vůbec ale vůbec nedotklo a tudíž se tvářit, že jsem strašně moc nad věcí. Nakonec jsem se na něj jen ušklíbla a vyplázla jazyk, načež jsem po něm hodila menší polštář. „Ano, to je výborný nápad, Star Wars jsou strašně super a klidně si je můžeme pustit od těch starších filmů, nebo jak chceš. Každopádně chci vidět celou ságu i s těmi novými,“ kývala jsem u toho nadšeně hlavou, div, že jsem na té pohovce neposkakovala, jak jsem byla najednou přeplněná energií z toho nadšení a těšení se, až se konečně začneme dívat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středeční filmový večer 1. 10. Měl jsem stejný názor na výběr pro dnešní večer jako Gabby. I přes to, že jsme tu spolu žili už dva měsíce, měl jsem pořád tendence ji tak nějak navigovat ohledně věcí, co jsme zase tak moc často nepoužívali. "Tak ty starší Star Wars mám v multipacku, taková bílá krabice.. Vlastně mi teď došlo, že mám pak jen první díl z těch nových. Ty další dva díly jsem pak už nekupoval, omlouvám se. Budu to pak zítra muset stáhnout, abychom mohli pokračovat v maratonu.." vzpomněl jsem si. Tehdy jsem na tom byl v kině a jednoduše jsem se častěji díval na staré dobré klasiky s pořádnými filmovými triky, bez žádné počítačové retuše. Gabbyna otázka mě vážně pobavila. S kým jiným bych jel? No, maximálně ještě tak s Giou, ale to by mi museli dovolit strejda s tetou.. Ale no tak, Gabby.. prolítlo mi hlavou a já se v tu chvíli nadechl, jako kdybych chtěl vyjmenovat celý zástup adeptů na cestu do Disneylandu, ale nakonec jsem se jen zakřenil a zavrtěl hlavou. Gabby si ze mě beztak střílela. Moc dobře věděla, že ještě víc než já se do Disneylandu může těšit na celém světě snad už jen ona sama. Jenže pak.. inu, byla to typická Gabby a její nedůvěra v samu sebe. "Gabby, nemůžeš přeci zklamat někoho, kdo tě vůbec nezná.. Kromě toho, už jsme tam párkrát byli a hrají tam různě. Vzpomínáš, jak jsme přetrpěli jednoho týpka, co měl sice excelentně naladěnou kytaru, ale už se mu nepodařilo s ní sladit svůj vlastní hlas? Bylo mi ho líto a poslouchat se to moc nedalo, ale tobě se to nestane. Zpíváš fantasticky, jen si vzpomeň na den, kdy jsme se poznali. Zpívala jsi Pink Floydy s Willem a všichni motorkáři na tobě mohli oči nechat. Budeš se jim líbit, neboj," pohladil jsem ji druhou rukou po hřbetu ruky, jíž mi drtila náhlou nervozitou dlaň. Rád bych ji zbavil té nervozity, trémy a snad strachu z lidí, ale věděl jsem, že tohle je její boj, který se sebou musí vybojovat a já jí mohu prostě jen podpořit, že jsem s ní a budu s ní, ať se stane cokoliv. Pak jsem si vychutnal krátký pohled na Gabbynu ladnou chůzi až ke skříňce s DVD a následně i chůzi zpět ke mě. Na toho mylorda jsem jí teatrálně pokynul rukou, že teda jakože může milostivě přisednout, dokud mě nepřekvapila těmi polštáři. Hned jsem podle toho změnil pozici a nohu jsem si položil opatrně na polštář na stolku. "Paráda.. to byl geniální tah, Bond girl, který si zaslouží náležitě ocenit," pochválil jsem ji, culíc se u toho, protože jsem se k ní hned natočil, abych jí mohl věnovat políbení, než jsem se zase odtáhl, ovladač v ruce. "Ale teď, můj mladý padavane, připravit na dlouhou cestu galaxií by ses měla," promluvil jsem z legrace jako mistr Yoda, než jsem konečně zmáčkl play a naskočila úvodní obrazovka s výběrem, co a jak chceme přehrát.. A pak, konečně započal náš filmový maraton a já si připadal natěšený jak malý kluk, že to zase uvidím.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Filmový maraton a posléze události po vyučování Nevadilo mi, že John nemá všechny díly, tedy z těch nových dílů, takže jsem ho ubezpečila o tom, že i ty starší naprosto stačí. Koneckonců koukat se na ty počítačově neupravené triky bylo něco osvěžujícího a svým způsobem i zajímavější, protože bylo vidět, že si s tím dávali stvořitelé dost práce a zkrátka to bylo o dost jiné, než filmové triky z dnešní doby… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek odpoledne 2. 10. Myslel jsem na Gabby, na to naše ponocování u filmové klasiky a na to, jak to zmohlo mě samotného. Možná to byl i ten fakt, že prostě můžu sám doma dělat cokoliv si zamanu.. a tak jsem usnul na pohovce asi hodinu potom, co Gabby odešla do školy. Vzbudil mě až budík na mobilu a já se vydal do šatny, abych následně vyrazil své krásné blondýnce naproti. Taxi mi zrovna zastavovalo u okraje silnice, když jsem viděl, jak Gabby nejspíš píše sms. Mimoděk jsem se pousmál s tím, že ji překvapím a jsem tu dřív, ačkoliv jsem na ni chtěl původně počkat přímo u brány a tak mě částečně o moment překvapení připravila. Ale to nevadí. Bylo tu kolem hodně lidí, takže když jsem vystupoval z taxi - poněkud neobratně a pomalu kvůli těm berlím, neviděl jsem ji a ani ona tím pádem neviděla mě. Belhal jsem se k ní směrem, který jsem přes všechny ty studenty spíš tušil. Chtěl jsem Gabby přichystat překvapení, ale to jsem nevěděl, že se dnes taky jednoho dočkám - od Jeremyho. Jakmile jsem ho uviděl, zarazil jsem se, jestli se mi to jen nezdá, ale způsob, jakým cloumal s Gabby, mě nenechal na pochybách, že je to skutečně pravda. Zvlášť, když Gabby hlasitěji vykřikla jeho jméno. Bože, jestli nemáš příliš práce a máš mě trochu rád, uzdrav mi nohu, abych mohl zpřerážet ruce tomu pitomcovi, jak jsem mu už dávno sliboval.. vyslal jsem do univerza modlitbu a snažil jsem se belhat rychleji, ačkoliv jsem neměl ani ponětí, co vlastně udělám. "Jeremy, nech ji být, okamžitě Gabby pusť," řekl jsem ledovým hlasem za jeho zády, jak jsem se k nim blížil a byl jsem už na doslech. Doufal jsem, že když mě uslyší (dřív, než uvidí), tak ji nechá. Byl jsem připravený i na jeho agresivitu, ještě určitě posílenou o pocit výhody nade mnou, momentálním mrzákem. Ale bylo mi to jedno. Sáhl na Gabby, pořád nám otravoval život a to mi vařilo krev v žilách. Jen kdybychom nehráli to divadlo pro ostatní kolem.. Že by byl Jeremy až tak patetický? |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Potyčka přímo před univerzitou Snažila jsem se z toho jeho drtivého sevření vykroutit, ale neměla jsem pražádnou šanci. Jeho stisk jakoby naopak s každým mým pokusem získával na síle, až jsem měla pocit, že mi nakonec obě ruce upadnou, jak bolestivé to bylo… nakonec jsem to ani nevnímala, poněvadž ve chvíli, kdy se mnou trhnul a já za ním nedobrovolně udělala několik pár neobratných kroků, se za jeho zády ozval ledový přesto dosti známý hlas a já věděla, že se tu objevil John. Ach ne! Zmocnila se mě panika, když mi došlo, že Jeremy je velice agresivní a John je v nevýhodě s těmi berlemi. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek odpoledne 2. 10. Co se mu v té poloprázdné hlavě honí? nechápal jsem tu jeho maniakální posedlost po Gabby. Byl jsem už u nich, přičemž jsem se zastavil a snažil se honem přemýšlet, jak z toho sevření Gabby dostat. Jeremy byl nebezpečný a já se teď momentálně nejvíc bál o Gabby, abych neudělal něco, co by jí přitížilo, protože Jeremyho chování bylo naprosto nevypočitatelné. Podíval jsem se na ni útrpným pohledem, protože jsem byl nepochybně v háji. Ale ještě jsem to mohl zkusit alespoň přes slova. Jeho slova hrozby však na mě neměla žádný účinek. "Žádné co když nebude, prostě ji pusť, bolí ji to, copak to nevidíš? Opravdu tě nechápu, Jeremy. Kdyby ti na Gabby alespoň trochu záleželo, nechal bys ji být. Co vlastně uděláš? Odtáhneš ji někam pryč a po zbytek života ji budeš držet pod zámkem? Protože s tebou být nechce," dodal jsem nenávistně ledovým hlasem, jistý si sám sebou. Věděl jsem, že Gabby miluje mě a chce být se mnou a to mi dodávalo odvahu a jistotu. No tak, Jeremy, nebuď zas až takový vůl. Prostě ji pusť a už konečně sakra dospěj a smiř se s tím.. promlouval jsem k němu v duchu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dramatické chvíle před univerzitou Podívala jsem se na Johna, opětujíc mu útrpný pohled. Chtěla jsem k němu jednoduše přijít a schovat se u něj v náručí, což mi bylo vidět i na očích, jak jsem prosila o to, aby mě Jeremy pustil a nechal mě konečně na pokoji. Zároveň mi ale bylo do pláče i z toho, jak jsem si uvědomila, že je úplně jiný, než jsem ho znala. Že to naše přátelství teď svými činy zkrátka špiní, jako by si těch let vůbec nevážil a nezáleželo mu na ničem jiným než na tom jeho upnutém chtíči po mé maličkosti. Vůbec jsem ho nechápala a odmítala jsem si připustit, že by mě mohl mít více než rád, což se mi asi pokoušel říct, leč marně. Stejně by to ale na mém rozhodnutí zůstat s Johnem nic nezměnilo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek odpoledne 2. 10. Zabralo to, alespoň v tomhle jsem si mohl být jistý Jeremyho reakcí. Chtěl jsem, aby Gabby pustil a to znamenalo, že jsem ho musel nějak vyprovokovat, i za cenu rány pěstí. Schytal jsem to prakticky hned, tentokrát do břicha, přičemž jsem se pod tou ranou ohnul a krátce se rozkašlal, nicméně Gabby mi svou snahou Jeremyho zastavit, dala šanci rychle se sebrat a tak nějak se připravit na další ránu. Vlastně i sám Jeremy mi dal trochu času, když se snažil o melodramatické hlášky z kreslených filmů pro děti. Zničit? Ale no tak, Jeremy, nechtěj, abych se začal smát.. pomyslel jsem si, zatímco se o mě pokoušel hysterický smích, ale zadržel jsem to v sobě a narovnal se. Pustil jsem obě berle a navzdory bolesti jsem nohu v sádře položil na zem, abych měl rovnováhu. Jen mě štvalo, že musím dávat bacha ještě na svou levačku, kde jsem měl u zápěstí ještě pořád stehy. Jeho ránu jsem jen tak tak odrazil předloktím, přičemž jsem málem ztratil rovnováhu, ale u té další rány, nejspíš jak byl Jeremy naštvaný a zas tak moc u toho nepřemýšlel, jsem při jeho další ráně uhnul a chytil jsem ho za tu napřaženou ruku levačkou, abych naopak já jemu mohl jednu vrazit. Nejblíž byla jeho čelist, tak jsem mířil tam. Pak jsem jeho pravačku pustil a rychle do něj strčil, abych měl aspoň trochu času si přešlápnout, protože to začalo bolet celkem nesnesitelně a stejně tak břicho. Připravoval jsem se na další ránu, ale to se ho zase pokoušela zastavit Gabby, poníž jsem střelil pohledem, aby jej nechala, nebo jí ublíží. O ni jsem měl největší starost. Pak už jsem moc štěstí neměl a spíš jsem jen uhýbal a snažil se odrážet Jeremyho rány a krýt se před nimi, dokud se neobjevil strážník a spíš měl co dělat, aby zadržel Jeremyho, protože já momentálně měl co dělat, abych se držel na nohách, než abych útočil. Lidé kolem, kteří doposud přihlíželi víceméně jen se zvědavým zájmem, po příchodu strážníka konečně zareagovali a pomohli zezadu chytit Jeremyho, aby přestal mlátit kolem sebe. "Gabby," natáhl jsem k ní ruku a pak, když byla u mě, jsem ji objal a krátce k sobě přitiskl. "Jsi v pořádku? Bolí tě něco?" šeptal jsem naléhavě. Pak už se ale strážník začal zajímat, co se tu vlastně děje.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Odjezd na policejní stanici Opravdu jsem měla na mále, abych se nezhroutila úplně, hlavně v okamžiku, kdy John od Jeremyho dostal ránu do břicha. Měla jsem sto chutí mu zabušit do zad a oplatit mu to stejnou měrou, když tak Johnovi ublížil a já měla obrovský strach a obavy, že se mu ještě přitíží. Z očí mi samovolně a nezadržitelně vyhrkly slzy a snažila se nějak pomoct. Mimoděk se mi vracely vzpomínky na bar, kdy John dostal poprvé a pak následně i na tu mou noční můru, se kterou jsem se probudila uprostřed noci a vzbudila i jeho… Přes slzy jsem už moc neviděla, spíše rozmazaně, ale bylo mi to úplně jedno. Hlavní pro mě bylo, aby Jeremy konečně přestal. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek odpoledne 2. 10. Hladil jsem Gabby po zádech, abych ji utěšil, nicméně jsem ji nepouštěl nejen kvůli jejímu rozrušení, ale i kvůli tomu svému. Trochu se mi třásly ruce z toho, jak jsem měl v krvi hodně adrenalinu, který jsem potřeboval zase rychle odplavit. Lidé kolem mě absolutně nezajímali. Gabby teď prostě byla nejdůležitější. Jen jsem litoval, že u sebe nemám kapesník, který bych jí mohl nabídnout, zatímco mi slzami smáčela sako na rameni. "Jsem v pohodě," zalhal jsem roztržitě, jak jsem chtěl Gabby ukonejšit a zároveň jsem poslouchal strážníka a pár přihlížejících, kteří překotně líčili situaci, do čehož ještě křičel Jeremy své nadávky na všechny strany, především ale na mě. To jsem ale ignoroval. Vrátil jsem se pohledem k tomu Gabbynu, který vyloženě křičel po uklidnění. Znovu jsem ji k sobě přitiskl a hladil ji po zádech a paži. Strážník nám sdělil, že Jeremyho odvede na stanici, ale že bychom měli jet taky kvůli výpovědi. Čekal na mě stále taxikář, který nás s Gabby měl vzít domů, takže jsem řekl, že pojedeme hned za strážníkem.. Jak moc bych si teď přál, abychom se s Gabby mohli svalit do postele, zahrabat se pod deku a přitisknout se k sobě. Nechat okolní svět zmizet za dveřmi bytu a být zase jen my dva v našem soukromém vesmíru.. nebo ji alespoň obejmout či vzít za ruku, ale bránily mi v tom berle a palčivá bolest v noze, takže jsem nemohl odložit ani jednu z berlí. "Za chvíli to bude za námi. Nemusíš nic říkat, Gabby, jestli nechceš, ale musíš být silná, ještě chvíli. A pak si můžeme třeba zajít na to tvou karamelovou kávu a velký zákusek, pokud budeš chtít," snažil jsem se ji nějak povzbudit alespoň slovně, když už jsem nemohl jinak. Teprve když odvedli Jeremyho někam pryč, zřejmě do cely, než si zchladí hlavu, posadili jsme se s Gabby ke strážníkovu stolu a já si tím pádem konečně uvolnil ruce, abych Gabby mohl vzít za ruku. Strážník nejprve chvíli hledal nějaký dokument, který posléze začal vyplňovat. Zřejmě hlášení, protože si nahlas říkal, co zapisuje - tedy to, co mu vyprávěli očití svědkové. Nakonec zvedl hlavu a podíval se na nás oba. "Přejete si podat trestní oznámení? Podle výpovědí svědků se s útočníkem znáte, je to tak? Ohrožoval vás už někdy předtím?" ptal se strážník a mě nezbylo, než mu stručně říct, co je Jeremy zač a že na nás oba podobným způsobem zaútočil už dvakrát předtím. Pevně jsem u toho stiskl Gabby dlaň, sem tam se na ni dívajíc, snad i ze strachu, aby mi tu neomdlela. "V tom případě.." zašmátral strážník znovu kdesi v hromadách dokumentů k vyplnění, "..vám velmi silně doporučuji, ne, apeluji na vás, abyste k trestnímu oznámení připojili i soudní příkaz zákazu přiblížení. Za normálních okolností bychom toho.. Jeremyho pustili za pár hodin z vazby, možná bychom si ho tu nechali přes noc, kdyby byl ještě agresivní a tím by to bylo uzavřené, ale podle toho, co jste mi tu vylíčil, tak opravdu doporučuji na něj podat oznámení a připojili i ten zákaz. Je to i pro vaši bezpečnost," mluvil s pokyvováním hlavy a střídavě se díval na nás oba, než přimhouřil oči. "Tohle vám taky udělal on?" zeptal se pak na mě, prstem poukazujíc k mým stehům na obočí a berlím. Mimoděk jsem se pousmál a zakroutil jsem hlavou. "Kdepak, srazil jsem se v parku s cyklistou. Obyčejná nehoda," odpověděl jsem a pak se podíval na Gabby. Pro ni to muselo být strašlivě těžké, protože se koneckonců jednalo o jejího kamaráda z dětství, i když.. dnes už to sotva byl kamarád. Rozhodnutí jsem ale chtěl nechat na ní. Ona můj názor znala. Řekl jsem jí ho už tehdy na koncertu Claire, když jsem se těsně po rvačce s Jeremym dával u auta dohromady. Ale teď to bylo na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Z policejní stanice zpátky domů Popravdě, ani jsem moc nevnímala, když John mluvil se strážníkem. Ještě několik chvil jsem nebyla schopna normálně promluvit, protože jsem pořád musela přemýšlet o tom, co se vlastně stalo, přičemž jsem myslela i na to, že Jeremy je, nebo spíše byl můj nejlepší kamarád z dětství. Vzpomněla jsem si přitom i na pana Morrise, jeho dědečka, který by určitě neměl radost. Zcela jistě by ho to zasáhlo stejně, jako nás. Teprve v okamžiku, kdy jsem ucítila pohled na sobě, jsem se podívala na strážníka a poté i na Johna, který mě držel za ruku a byl mi obrovskou oporou… Jen kdybych se k němu mohla znovu přitulit a zůstat v jeho těsné blízkosti. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek odpoledne 2. 10. Opravdu a upřímně se mi ulevilo, když nakonec Gabby nejistě souhlasila. Strážník jí pak vysvětlil, jak to po zákazu bude vypadat. "Pokud se k vám i přes zákaz přiblíží, je nutné ihned volat policii a on pak půjde do vazby. Záleží pak na závažnosti přestupku. Čím déle vás oba bude ohrožovat, nebo zkrátka čím déle bude porušovat soudní zákaz, tím déle si pobude ve vazbě a může mu pak být udělena i pokuta, ba dokonce může jít na pár dní až týdnů do vězení, což ovšem bude znamenat nehezký zápis v jeho trestním rejstříku.." mluvil pak ještě nějakou dobu, popisoval detaily a postupy, abychom v tom měli jasno a věděli, co a jak. Pak jsme museli ještě dobu setrvat kvůli vypsání všech potřebných dokumentů, než jsme konečně mohli jít pryč, domů. Byl jsem z toho všeho vyčerpaný, rozbolavělý a celkově jsem si dělal nejvíce starostí o Gabby, pro niž to muselo být přespříliš vyčerpávající jak fyzicky, tak především psychicky. O to víc jsem Jeremyho nenáviděl, že jí dělal takové peklo ze života, že pošlapal všechny její hezké vzpomínky na její dětství a zničil i celý jejich přátelský vztah. Tak nějak jsem dopředu tušil, že doma budeme oba mlčet a Gabby bude tiše plakat, dokud z toho vyčerpání neusne. Možná mě překvapí, ale pro jistotu jsem se už připravoval na tuhle alternativu. "Gabby, ne, tohle si nesmíš říkat a ani vyčítat. Jeremy by měl především vyhledat pomoc psychologa, protože evidentně není v pořádku, ale ty za to nemůžeš. Byla to jen náhoda a on se toho chytil a upnul se na tebe. Ale teď už je po všem. Tak jako tak by to dopadlo takhle, ale teď už máme alespoň něco, čím se můžeme bránit. Nekaž si vzpomínky, jen ho polituj a už na něj nemysli, všechno je v pořádku. Pojedeme domů, dáš si teplou koupel a bude to hned lepší.." promlouval jsem k ní, když jsme před policejní stanicí chytali nějaké taxi. Vystoupili jsme přes ulici od našeho domu. Chtěl jsem totiž ještě rychle zajít do supermarketu a koupit tam dvě zmrzliny, nějaké čokolády a M&M's pro případy filmových večerů, zkrátka abychom doplnili zásoby a měli ty nejlepší zbraně proti stresu. Pak už jsme jen přešli silnici a byli jsme doma. Pan Atkins s panem Linusem nás pozdravili a bylo mi řečeno, že mě v bytě čeká balíček, co dnes dorazil hned poté, co jsem odešel za Gabby. Za chvilku už jsme konečně byli doma, kde neměl okolní svět místo. Dopajdal jsem k pohovce, na niž jsem se vyčerpaně svalil a hodil jsem si bolavou nohu na polštář na stolku. Bylo to jen na chvíli, ale i tak to byl skvělý pocit, jen tak sedět a zírat na zeď.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Konečně doma Nechtělo se mi už o tom moc mluvit, poněvadž bych se asi pořád opakovala. A bylo jasné, že mě to silně zasáhlo, nás oba. Byli jsme vyčerpaní a unavení, že jsem odmítla i tu karamelovou kávu, na kterou bych jindy měla chuť, ale tentokrát jsem chtěla co nejdříve domů. I kvůli Johnovi, aby si mohl odpočinout a dopřát své zlomené noze kýžený klid a pokoj. Bála jsem se, že si odnese trvalé následky, když stál na obou nohách, aby udržel rovnováhu a pak mu ještě Jeremy vrazil… Ne, nemůžu na to myslet, nebo se zblázním. Měla jsem tak obrovskou chuť se schovat pod peřinu a zapomenout na svět, že jsem se k Johnovi v taxíku schoulila do náruče, třebaže jsem si počínala značně opatrně, váhajíc, jestli to opravdu udělám nebo ne. Nechtěla jsem mu způsobit další bolístky a bylo mi jasné, že to břicho ho bolí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek 2. 10. Momentálně jsem neměl sílu vůbec na nic. Všechno na mě najednou dolehlo, to všechno, co jsem kvůli řešení celé situace se strážníkem odsouval z myšlenek, jinak bych se zbláznil. Gabby nám mezitím připravila džus k pití a vrátila se ke mě na pohovku, takže jsem ji už automaticky zlehka objal. Věděl jsem, že si nemám co vyčítat, ale i tak mě žralo, že mám tu zlomenou nohu a berle, jinak bych určitě měl šanci dostat Gabby z Jeremyho sevření a dát mu pak co proto, aby nás nechal na pokoji. Prostě ji chránit, ale takhle jsem musel jen bezmocně přihlížet, jak jí cloumá a drtí jí ruku.. Vnímal jsem její otázku, ale nějak jsem se nedokázal přimět k odpovědi. Byl jsem na sebe naštvaný a připadal si jako slaboch, za něhož mě Gabby už určitě považuje. Vždyť mě tehdy zmlátili v baru a teď jsem se jen stěží ubránil Jeremyho výpadům potom, co jsem to schytal do břicha. Podíval jsem se na ni a pousmál se u toho. "Je to v pohodě. Spíš bych potřeboval tu zmrzlinu, co jsem koupil. Zabírá mi nejlíp proti.. ehm, stresovým stavům.. A co tvoje ruka? Nechceš s tím zajít radši k doktorovi, aby se na to podíval?" zeptal jsem se, pohledem míříc dolů, kde ji Jeremy tak nepříčetně tiskl. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Příjemný večer po šíleném odpoledni Podívala jsem se na Johna a přemýšlela, co mu asi běží hlavou a nad čím přemýšlí. Bylo jasné, že určitě přemýšlí o celém tom incidentu s Jeremym, ale nad čím přesně? Tak trochu, možná víc, jsem se obávala, že by si to se mnou mohl rozmyslet, třebaže jsem se vzápětí napomenula s tím, že mu přeci věřím. Říkal mi přeci, a nebylo to tak dávno, že se ho nezbavím, a že mě miluje, připomněla jsem si jeho včerejší slova s vyznáním, které mne rozechvívalo po celém těle a vhánělo červeň do tváří. John však vypadal dost sklesle, nebo mi tak aspoň připadal a těžko říct, co si v duchu říkal. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 2. 10. Zadíval jsem se Gabby do očí, když mi prsty přejížděla po tváři. Bylo to po tom všem tak citlivé, dokonalé, že jsem si ji chtěl přitáhnout a líbat její smyslné rty a na všechno kolem už konečně zapomenout. Ale neudělal jsem nic, jen jsem se jí dál pohledem vpíjel do tváře, dokud nepřestala, aby přichystala zmrzlinu. Jen se ještě zarazila nad svou rukou. Sám jsem nevěděl, jak zlé to je, ale ať už to bylo jakékoliv, raději bych to vzal na sebe, než aby Gabby něco bolelo. V tomhle jsem opravdu Jeremyho nechápal.. dost už o něm.. "No, pokud tě to jen bolí, třeba to nakonec bude jen modřina, ale.. nevím, co ti prováděl, než jsem přišel, Gabby. Můžeme třeba počkat do rána a pak uvidíme.." navrhl jsem nakonec. Začínalo mi být jasné, že mě Gabby chtěla jen nějak uchlácholit. Nicméně na ten její zdvižený prst jsem se unaveně pousmál a pohledem ji vyprovodil do kuchyně, kde nám oběma přichystala zmrzlinu. Už jsem ji zoufale potřeboval.. Jako kdyby mi už pouhý pohled na tu zmrzlinu dodával pozitivní energii, usmál jsem se o poznání víc a pohlédl na Gabby, která mě zase strašně provokovala, aniž by to tušila, nejspíš. "Občas mě něco chytrého napadne, co naděláš.." zakřenil jsem se a naklonil se k ní konečně blíž. "Mockrát děkuji, Gabby. A za svůj geniální nápad bych si přál ještě jednu sladkou odměnu navíc, prosím," dodal jsem tak trochu provokativně pro změnu já, házíc po Gabby naprosto nevinným pohledem. S tou nohou jsem si nemohl dělat psí kusy, tak jsem svou blondýnku musel k polibku jednoduše přilákat k sobě. "Omlouvám se, že se k tomu vracím, ale hlava mi nebere, jak se Jeremy dozvěděl, kde studuješ? Pochybuji, že by mu to řekl Ethan nebo Elis, ale.. ou, no jistě, pan Morris. Mluvili jsme s ním o univerzitě, že ano? Mimochodem.. pan Morris.. totiž, napadlo mě, jestli by on nemohl vědět něco málo ohledně tvé rodiny? Nebyl v kontaktu s tím tvým domovem?" načal jsem ožehavé téma, jak se mi to všechno honilo hlavou. Samozřejmě jsem Gabby nějak nechtěl děsit ani nic tomu podobného, nicméně někdy jsme začít museli.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Klid a mír Neurčitě jsem příkývla. Nechtěla jsem řešit svou ruku, které jsem nepřikládala větší význam, důležitější byl pro mne John a jeho bolístky. Chtěla jsem mu poděkovat, udělat ho šťastnějším a spokojenějším, a když jsem ho hladila konečky prstů po tváři, měla jsem na jazyku ta dvě milostná slova, která měla tak neuvěřitelnou váhu a sílu… že jsem je nakonec vyslovila v duchu. Ne, že bych to neuměla říct, ale zkrátka jsem měla pocit, že to vidí v mých očích. Všechnu tu láskyplnost a něžnost, jak jsem se tak na něj dívala a opětovala mu zelený pohled… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer 2. 10. Náš zmrzlinový polibek byl přesně tím pravým lékem na to předchozí vyčerpání z celého dnešního dne, nebo spíše z těch konkrétních dvou hodin, který byly snad nejnáročnější ze všech těžkých chvil, co jsme s Gabby už prožili. Myslím, že právě po tom polibku jsem se konečně úplně uvolnil a snad i Gabby. Jen při jejích slovech jsem se jí díval do očí a aniž bych stačil odpovědět, dostalo se mi ještě jednoho polibku, při němž jsem se pousmál. Že jsem se jí zastal?.. usmíval jsem se tomu, ale ne zle, spíš tak nějak shovívavě. Znovu jsem se jí zahleděl do očí, abych jí mohl na ta slova odpovědět. "To je přeci samozřejmé, Gabby. Nikdo nemá právo ti ubližovat a pokud toho budu aspoň trochu schopen, budu tě ze všech sil chránit. Pomáhat a chránit," zakřenil jsem se u posledních slov, abych trochu odlehčil situaci, jak už jsem prostě podvědomě dělával. Zmrzlinu už jsem měl skoro celou snědenou, když mi zase na mysl přišel Jeremy a ten jeho dnešní výstup. Jen jsem Gabby ujistil, že si o panu Morrisovi nemyslím nic špatného jednoduchým: "Já vím, Gabby," ale stejně mi dál vrtalo hlavou všechno, nad čím jsem poslední dny tady doma osamotě přemýšlel. Nicméně Gabbyna odpověď mě naprosto ohromila a rozesmála zároveň. "Ne, strýček Džejár se nepochlubil, že má dceru se svou sekretářkou.." vypadlo ze mě, čímž jsem odkazoval na nějaký mámin oblíbený seriál, když jsem byl malý. Ještě chvíli jsem se smál, ale hlavou mi prolítla myšlenka, že bychom pak detektivovi měli říct i ten detail o paní Hackett a jejích telefonátech mé matce. No jistě, detektiv.. "Ale vážně.. co kdybychom si přeci jen najali detektiva? Ví, jak na to a je jeho práce vyšťourat kde co a my nebudeme muset dělat vůbec nic, takže nezameškáš nic ze školy a tak.." řekl jsem nakonec, už opravdu vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Detektiv Vypadalo to, že těžkosti dnešního odpoledne už jsou za námi, nebo že jsme aspoň oba uvolnili, což bylo jedině dobře. A neměla na tom zásluhu jenom zmrzlina, ale především John a jeho lákavé smyslné rty, kterých jsem se nemohla nabažit a nejraději bych si je pořád a neustále kradla jen pro sebe, pro své potěšení a touhu, co ve mně probouzel. Každopádně když jsme zabrousili k vážnějšímu tématu, chvilku jsem nevěděla co říct. Byla jsem z toho viditelně v rozpacích, ale snažila jsem se o tom opravdu přemýšlet, nikoliv přemýšlet nad tím, jak tohle téma co nejrychleji opustit a nadhodit jiné, pokud možno co nejnápadněji… Viděla jsem na něm, že mu na to záleží, že to opravdu myslí vážně a že to určitě myslí jen pro moje dobro. Já si však nebyla jistá tím, jestli bych to vážně chtěla. Teda chtěla bych vědět o své pravé biologické rodině, kdo byli mými rodiči a proč jsem skončila v dětském domově a posléze i v několika pěstounských rodinách, ale bála jsem se toho. Bála jsem se vlastní reakce, jak to všechno unesu a podobně… a nakonec jsem se bála i těch cizích lidí. Kdo mohl vědět dopředu, jestli by mě přijali nebo naopak, by se mě stranili? Zamyslela jsem se s částečně posmutnělým polovičatým úsměvem a pak se Johnovi podívala do očí. „Dobře, udělejme to tak. Možná je to další příležitost, které bych se měla chytit, abych už pak nemusela bojovat se žádným svým strašákem,“ opatrně jsem přikývla. Asi jsem více přesvědčovala samu sebe, ale přesto jsem věděla, co říkám a že si už za tím budu stát. Pokud si opravdu najmeme detektiva, tak už nebude cesta zpět. „Co myslíš? Co všechno bude potřebovat vědět?“ Vynesla jsem pak po chvíli otázku, která mi vyplula v mysli na povrch a zaobírala se jí, zatímco jsem se k Johnovi přitiskla blíž a přehodila si jeho paži kolem sebe. „Mimochodem, vím, že se to teď nebude týkat zrovna toho hledání, ale… Co kdybychom si zopakovali naše rande v kině, tentokrát s opravdovým filmem?“ Kousla jsem se u toho do rtu, jak jsem si vzpomněla na to, co jsme v kině dělali naposledy. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer 2. 10. "Myslím, že je to šance, jak to vyřešit a zbavit se těch strašáků, aniž bys nad tím musela kdovíjak přemýšlet. Budeme si v poklidu žít a ten detektiv to všechno obstará za nás a jen nám bude posílat informace, co zjistí," snažil jsem se ji nějak povzbudit, i když jsem na ní viděl, že to nemá valný účinek. "Myslím, že čím víc toho bude vědět, tím lépe se mu bude hledat a tím rychlejší to celkem bude. Ale nevím, nikdy jsem detektiva nenajímal, tak nevím, jak to bude." Díval jsem se jí do očí a začal jsem mít pocit, že jsem asi příliš tlačil na pilu. Jsem pitomec, zanadával jsem si, když jsem postřehl to Gabbyno nevelké nadšení z nastolené konverzace. Jasně, mohl jsem to nechat na později, ale na druhou stranu, odkládal jsem to už tolikrát a téměř mi to nedalo spát. Měl jsem pořád ohledy na Gabby, ale popravdě, taky jsem to chtěl vyřešit, ne si o tom přemýšlet jen ve chvíli, kdy jsem byl sám doma. Chtěl jsem si s Gabby nad tím sednout a společně to probrat, ale.. Musel jsem prostě myslet i na Gabby a na to, jak to cítila ona. Jen jsem si nebyl jistý, jestli od toho neutíká schválně a jestli takhle nebude před konverzací o rodičích utíkat pokaždé, když na to zavedu řeč. Povzdechl jsem si a natáhl se pro džus, abych si upil ze skleničky. Pro dnešek byl zkrátka vážné konverzaci konec. No dobrá.. Pohladil jsem ji, jak si moji ruku přehodila kolem sebe a pak jsem se se zavrtěním hlavy prostě musel pousmát, jinak to ani nešlo. "Jak to myslíš s opravdovým filmem? Ten Grandhotel Budapešť přeci byl opravdový film," popíchl jsem ji jen tak na odlehčenou (asi hlavně pro sebe na odlehčení). "A na co bys tak chtěla jít? Jen mysli na ubohé mrzáky, musíme koupit lístek dopředu, aby bylo volno někde vepředu, ať nemusím moc do schodů, to bychom pak na místa dorazili až v půlce filmu," zažertoval jsem na vlastní účet a krátce, spíš tak mimoděk, jsem se naklonil a políbil ji na spánek. Jenže právě ten malý bezděčný polibek ve mně vyvolal chuť po dalším, ale tentokrát jsem se držel zpátky, abych Gabby zase do něčeho netlačil. Prostě to bylo na ní. Kromě toho, chtěla si povídat o filmech, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Johnův vliv Měla jsem trochu černé svědomí, protože jsem na Johnovi viděla, že by se o těch vážných tématech opravdu chtěl bavit a mě bylo nesmírně líto, že jsem ho tak odbyla. Ano, teprve teď, jakmile jsem změnila téma k něčemu bezpečnějšímu, jsem si to uvědomila. Určitě to chtěl rozebrat, už i kvůli tomu, jak o tom přemýšlel, když byl tady doma a já místo toho, abych ho vyslechla a bavila se s ním, tak to přesunu na druhou kolej. Jsem tak pitomá, nadávala jsem si v duchu, nevědíc, jak to všechno napravit. Mohli jsme se k tématu rodině vrátit, ale připadalo mi, že kdybych to řekla na rovinu a naprosto upřímně, tak by to vyznělo… blbě. Sklopila jsem krátce pohled a nepatrně zavrtěla hlavou, než jsem se k němu podívala zpátky a pootevřela jsem rty. Chvilku jsem si nebyla jistá, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě tropí žerty, což by mu bylo ohromně podobné, nebo to myslí jako výčitku. Nakrčila jsem obočí a zatvářila se nevinně, jako malé štěně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční večer 2. 10. Začínal jsem se bavit tou Gabbynou nejistotou, nebo spíše.. jak to vlastně nazvat? Chtěla jít do kina, evidentně si to moc přála a přesto se to snažila uhrát tak, že je to opravdu jen takový neškodný návrh a že to vlastně vůbec není důležité a vlastně nikam chodit nemusíme.. no prostě typická Gabby. Co mě ale doopravdy rozesmálo, tak ta její poslední věta. "Jo, to mám po tobě," dodal jsem s pobaveným zavrtěním hlavy a malým povzdechem. Hned na to jsem ale dostal polibek, který se k mému překvapení přetavil v něco víc. Začínal jsem vnímat tu napjatou atmosféru mezi námi, to jiskření, které znamenalo, že se k něčemu schyluje a to nebylo vůbec snadné ignorovat. A proč taky? Jen jsem si po tom polibku odložil teď už přebytečnou sklenku džusu na stolek. Trochu jsem pootočil tělo, abych mohl Gabby obejmout i druhou rukou a přimět ji tak, aby si ke mně přesedla na klín a já ji tak mohl mít blíž u sebe. Nebylo třeba cokoliv říkat. Přitáhl jsem si ji k sobě a znovu ji políbil, líbal jsem ji dlouze, vychutnávaje si nastalého okamžiku i jí samotné. Hladil jsem ji u toho po zádech, až jsem výmluvně vklouzl dlaní pod tričko. Hladivě jsem pak přejel od zad přes žebra až výš, dokud jsem ji nekousl do rtu a hned na to jsem se s rošťáckým zakřeněním dostal až ke košíčku její podprsenky. Palcem jsem ji pohladil po holé kůži hned vedle okraje košíčku, znovu Gabby vášnivě líbajíc. Zajel jsem pod tričko i druhou rukou a na to jsem oběma s dalším uculením Gabbyno spodní prádlo rozepnul úplně. "Ups.." řekl jsem tiše s tím nejnevinnějším pohledem do jejích očí, jakého jsem v tu chvíli byl přes cukající koutky schopen.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jiskření a provokování Zřejmě už nebyla potřeba žádná další slova. Vystačili jsme si s naprostou jinou mluvou, vlastní řečí našich těl, doteků i polibků, které postupně čím dál víc nabíraly na intenzitě a naléhavosti. Bylo očividné, kam tohle všechno vede, že po sobě nesmírně toužíme, jako kdyby to nikdy nemělo přestat. A ani jeden z nás se toho druhého nemohl nabažit. Musela jsem se mimoděk při tom vědomí zamilovaně a omámeně pousmát. Střídavě jsem přivírala oči, jak jsem si jeho blízkost užívala plnými doušky, i když jsem musela uznat, že mi začínalo vadit, že nejsme u sebe tak těsně a blízko, jak jen jsme mohli být. Zvuk odložené sklenice však dával dopředu tušit, co se asi v následující chvíli bude dít a jakmile jsem Johnovy ruce ucítila na zádech, sama jsem si k němu opatrně přesedla, naváděna jím samotným. Prsty jsem mu cuchala vlasy a vjížděla do nich ze zátylku směrem nahoru, sem tam se pozdržujíc i u jeho krku. Bezděčně jsem mu vydechla do rtů s tlumeným zasténáním, jak silně na mě zapůsobilo to kousnutí do mého rtu, čímž mi dával jasně najevo, že je naladěný na stejnou vlnu jako já. „Johne,“ vydechla jsem opět, netušíc, co jsem vlastně chtěla říct. Ale nejspíše nic, jen jsem ve chvílích rozkoše a slasti vzývala jeho jméno. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer 2. 10. A už jsme se s Gabby nechali strhnout stejnou vlnou naší vzájemné přitažlivosti. Líbilo se mi, jak i přes všechnu tu touhu a vášeň, jde i o to naše spříznění duší a že se u toho všeho i škádlíme a bavíme. Zkrátka, že prožíváme vztah se vším všudy a nejde jen pudovou záležitost. Bylo to pro mě neustále fascinující, navíc i s tou myšlenkou, že prostě Gabby je jediná žena, která tohle se mnou dokázala s níž jsem naprosto a bez výhrad spokojený a.. úplný. Na toho "uličníka" jsem se jen znovu zakřenil, ale hned na to mi Gabby poskytla dokonalý pohled na své tričkem stále zahalené tělo. Přitahován k ní jako magnetem, naklonil jsem se dopředu k jejímu tělu a provokativně jsem ji kousl přes látku do ňadra, coby protiprovokaci k tomu jejímu vrtění v bocích. Moc dobře věděla, co to se mnou dělá. Že bych si ji v tu chvíli nejraději namístě vzal, ale bránily mi v tom nejen zjevné skutečnosti a poranění, ale i fakt, že mě ta provokativní hra nesmírně bavila.. a já měl prostě hravou.. Naklonil jsem hlavu ke straně, dopřávajíc tak Gabby více prostoru, a mimoděk jsem u toho vzrušeně vydechl, než jsem se trochu chabě uchechtl, jak jsem se snažil zase sebrat, abych mohl provokovat zase já. "No, tak to jsi právě prohrála celou svou sázku, protože to je pro mě maličkost. Takže.. všechno oblečení dolů, drahá slečno Gabrielle," poznamenal jsem s pobaveným culením, s nímž jsem ji začal zbavovat trička, vyžívaje se v tom kontaktu svých prstů na její obnažené kůži.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Důvěřuj, ale prověřuj Začínala jsem mít pocit, že mě chce přivést k naprostému šílenství. Nečekala jsem, že jakmile se prohnu v zádech směrem dozadu, tak se ke mně natiskne a věnuje mi kousnutí přímo do ňadra, které jsem i přes látku tílka cítila dost znatelně a působilo to na mě velmi citlivě, téměř až přecitlivěle, jak jsem se té proudící elektrizující přitažlivosti mezi námi poddala. Propadla jsem mu, jeho dotekům i polibkům, naprosto všemu, jeho celé osobnosti. Zalapala jsem po dechu a prsty obou dlaní jsem mu zabořila do ramenou, se svými boky se na nějakou tu chvíli pozastavujíc, abych si ty slastné pocity vzrušení mohla užít. Věnovala jsem se jeho krku i horoucí rozpálené kůži, zvláště pak ve chvíli, kdy se mi dostalo odměny v podobě jeho vzrušeného stenu, který mě v mém provokujícím provokování ještě více podnítil a povzbudil. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční večer, 2. 10. Zbavil jsem ji trička i rozepnutého prádla a stejně tak mě Gabby zbavila mého trika, takže jsme si oba mohli užívat těsnějšího kontaktu s tím druhým. Tentokrát ale byla Gabby rychlejší než já, čímž jsem si mohl užívat jejího laskání i drobných kousanců na krku, ovšem nezůstával jsem pozadu alespoň ve vychutnávání si její hladké kůže. "Kvůli činům ti tu podprsenku nebudu znovu zapínat," odvětil jsem rovněž s uchechtnutím, když mi pak Gabby poskytla královskou podívanou, při níž jsem si zálibně skousl spodní ret a s neskrývaným potěšením jsem pohledem klouzal po jejích ladných křivkách. Samozřejmě mi to nedalo a když už se mi naskytla tak dokonalá chvíle, sklonil jsem se a zasypával Gabby polibky od krku níž, až k její obnažené hrudi, která mě tolik fascinovala a s níž jsem se rád mazlil a voněl si k ní. Zbožňoval jsem ji, celou, a ještě více jsem zbožňoval možnost dotýkat se jí. Všude. "Gabby.." vydechl jsem překvapeně v odpověď na její otázku. Chtěl jsem totiž naprosto to samé a Gabby mě nepřestávala fascinovat, jak rychle vplula do různých tajů milování a libovala si v nich. Ostatně, jako já sám. Nicméně její provokativní otázka mě vzrušovala, stejně jako její podbarvený smyslný hlas. "Pouze pod podmínkou, že totéž smím i já," řekl jsem pak ochraptěle a přitáhl si její tvář blíž pro jeden vášnivý polibek, při němž jsem jí prsty vjel do vlasů, za něž jsem trochu zatáhl, aby zaklonila hlavu a já ji tak mohl líbat na krku. "Ale pojď do postele, prosím," dodal jsem mezi několika polibky na její šíji.. Nechtěl jsem sice přerušit to vzrušující elektrizující jiskření mezi námi, ale jednoduše jsme v posteli měli víc prostoru a bylo to pohodlnější pro oba - zvlášť s tou mou pitomou ortézou. Nehodlal jsem si ji sundat z obavy, že by noha mohla přijít k úhoně, což by veškerou naši rozdmýchanou touhu dokonale zazdilo. Nicméně jsem se posadil na postel a rychle nohu z ortézy osvobozoval, abych si svlékl zbylé oblečení a pak si zase nohu rychle "obrnil". Pak už jsem se konečně s čistou hlavou mohl věnovat jen a pouze Gabby samotné.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V ložnici Chtěla jsem vidět jeho výraz, jeho tmavohnědé oči, jak sledují moje obnažené tělo. A když se na mě podíval, myslela jsem, že se rozpaky rozplynu. Sama jsem cítila, jak se mi u toho vehnala červeň do horoucích tváří, ale ve výsledku to nebylo jenom těmi rozpaky ale zároveň i tím stupňujícím se vzrušením, které jsem necítila jenom já, ale i John. Vzrušoval mě ten jeho pohled a současně i vybízel k tomu, abych si na něj dovolila něco ještě trochu navíc, třebaže jsem tak úplně nevěděla co přesně. Jednala jsem podle svých pocitů a instinktů, nic jsem neplánovala dopředu… Což na tom bylo to nejlepší. Každé naše milování bylo spontánní a tím se stávalo ještě dokonalejším. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční vášnivá noc, 2. 10. Pravdou bylo, že jsem se vůbec nechtěl od Gabby odpoutat ani na chvilku, ale v posteli to pro nás oba bude jednoduše praktičtější, zvlášť pokud jde o tu moji ortézu. Jediné opravdové starosti se tedy týkaly jen toho, abych pak Gabby nechtěně třeba nekopl. Nicméně, nebyl jsem jediný, kdo se nemohl nabažit doteků toho druhého. Sem tam jsem jí věnoval malé políbení na tvář, na rameno.. kam jsem zrovna dosáhl. Gabby mi totiž pomáhala se svlékáním i ortézou samotnou, takže jsme bez většího zdržování mohli pokračovat tam, kde jsme na pohovce přestali. Gabbynu výpadu jsem se nedivil, sám jsem ji k sobě přitiskl, nemohouc se dočkat, až ji budu mít u sebe. Strašlivě jsem ji chtěl, šílel jsem z ní. Překvapila mě však, jak mě hned zatlačila do polštáře. Samozřejmě jsem se nechal, jen mi toužebně zahořel pohled, stejně jako ten její, když zašeptala ta tři slůvka. Mluvila mi doslova z duše. Vzrušením jsem vydechl, když si se mnou ještě propletla prsty. Myslel jsem, že na místě zešílím. Toužil jsem se jí dotýkat jako nikdy. Hladit ji po hebké kůži a pomalu ji svléknout z toho posledního kousku jejího oblečení.. Nicméně v tuto chvíli to byla Gabby, kdo měl navrch a kdo mi momentálně způsoboval největší rozkoš, ze které jsem téměř vyletěl z kůže, jak to bylo dokonalé.. Bylo to neskutečné a vyčerpávající milování dlouho do noci a už teď jsem věděl, že bude pro nás oba těžké ráno vstávat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pár hodin před samotným večírkem Měla jsem pocit, že čas utíká strašně moc rychle. Sotva jsem se stačila nadechnout a celý můj život se změnil od základů, nutno podotknout, že k tomu nejlepšímu. Připadalo mi to jako včera, co jsem Johna poznala, zároveň však jako kdybychom se znali už spoustu let. Nemluvě o mém studiu, které mi ubíhalo neuvěřitelně rychle. Koneckonců podzim pomalu ale jistě střídala zima, neboť bylo posledního Listopadu, což mimo jiné znamenalo, že se večer koná společenský večírek u příležitosti prvního adventu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pozdní nedělní odpoledne 30. 11. Zatímco Gabby odešla kamsi, kde ji budou opečovávat a pomohou jí připravit se na dnešní velký večer, já jsem si dal delší sprchu, pak jsem se v klidu oholil, učesal, oblékl se zatím jen do kalhot a košile s motýlkem a pak jsem si uvařil čaj a posadil se s notebookem k baru. Měli jsme v nakladatelství teď před Vánoci celkem honičku, ale mohl jsem to klidně dodělat až zítra. Dnešní večer byl zkrátka pro Gabby takovým tím jejím poprvé a tak jsem chtěl, aby to pro ni bylo co nejjednodušší a nejlepší a na to bylo třeba se řádně připravit.. alespoň psychicky. Procvičoval jsem si u toho nohu, abych byl na dnešní večer co nejvíc v pohodě. Bylo to jen pár dní, co jsem si zvykal zase na normální chození bez berlí, tak jsem nechtěl Gabby zkazit večer tím, že bych třeba musel jen sedět. To by mě samotného štvalo. Nicméně, když jsem zaslechl otevírající se dveře, vzhlédl jsem v očekávání. Gabby mi prakticky vyrazila dech. Zíral jsem na ni nevěřícně, jestli je to opravdu má drahá krásná blondýnka. Vypadala opravdu neskutečně a ještě dokonaleji, než obvykle. Zálibně jsem si ji prohlížel a chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Chytil jsem její ruku a propletl si s ní prsty. "Vypadáš nádherně, neskutečně.. Myslím, že tě dnes vůbec nespustím z očí, ani na vteřinu." Přeci jen jsem konečně vstal, nespouštěje Gabby stále z očí. "A.. mohu se tě vůbec dotknout? A políbit tě?" dodal jsem s uculením, pohled stále upřený do jejích očí. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Obdivování jeden druhého Zabalené šaty mi docela překážely, abych mohla být Johnovi ještě blíž, takže jsem je odložila na nejbližší volné místo a pak k němu konečně přistoupila. Dlaní jsem mu hladivě přejela po košili, u níž jsem jednotlivými prsty zavadila o pár knoflíků, jak mě to neskutečně lákalo. Skousla jsem si spodní ret a krátce sklopila pohled dolů, červenající se ve tvářích, když mi složil takový kompliment. Už jsem je uměla přijímat, ale to neznamenalo, že bych se nečervenala pokaždé, když se na mě podíval tak zálibným pohledem, ze kterého se dalo přečíst, jak moc se mu líbím. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní velké pozdní odpoledne, 30. 11. Opravdu jsem byl moc rád, že ani po necelém půl roce našeho vztahu Gabby neztratila své červenání, které jsem na ní tak zbožňoval. Nicméně i já jsem už věděl, jak na Gabby působí skutečnost, když mám na sobě košili a tak jsem se neubránil svému typickému křivému pousmání. Ale bál jsem se Gabby nějak víc dotknout, ačkoliv mě nesmírně přitahovala. Byla jako taková křehká nádherná panenka, tak dokonalá, že jsem se bál, že jí pouhým dotekem ublížím. Objal jsem ji alespoň zlehka kolem pasu a pak se postavil čelem k ní. "Bude-li to v mých silách, za celý večer se od tebe ani na krok nevzdálím.. jen se obávám, že mi tě bude chtít alespoň na jeden tanec převzít můj táta," odpověděl jsem upřímně a stejně tak jsem na ni hleděl s touhou ochutnat její rty, jen jsem nevěděl, jestli vůbec mohu. Naštěstí mě těch pochyb zbavila sama Gabby, mými slovy, což mě opravdu hodně pobavilo. Přitáhl jsem si ji blíž i já a konečně jsme mohli na chvíli splynout ve společném polibku. "Hmm.. takže chceš říct, že se raději zavřeš do šatny s mými košilemi a mě necháš jít samotného? To od tebe ale není moc hezké," poškádlil jsem ji, ale nepouštěl ji z objetí. "V nakladatelství jsme to naštěstí začali řešit dopředu, takže je to teď před Vánoci vše připravené a běží to jako na drátkách. Jen je toho hodně, ale.. v pohodě. A noha je v pořádku. Když mě do ní nikdo nekopne.." zažertoval jsem opět, třebaže tentokrát jsem to myslel vážněji. Byl jsem ale přesvědčen, že to v pohodě ustojím, už kvůli Gabby. "Chtěla bys pomoci s šaty? Za chvíli bude čas vyrazit.." Pokud Gabby chtěla, pomohl jsem jí, stejně jako jsem se potom nechal případně od ní upravit k její celkové spokojenosti, než jsem jí pomohl do kabátu (už byla přeci jen dost zima), oblékl si i ten svůj a pak jsem jí nabídl rámě, abychom konečně mohli vyrazit z bytu, protože už volal táta, že tu budou s autem asi za minutu. A skutečně, před domem na nás už čekala černá limuzína, což byla už víceméně tradice. Otevřel jsem dveře a pomohl Gabby dovnitř, kde na nás už čekali rodiče. Táta také ve smokingu, máma v černo-bílých šatech. Oba se usmívali od ucha k uchu a nadšeně nás oba vítali a skládali Gabby poklony. "Jak ráda tě vidím, drahoušku. Jen doufám, že nejsi nervozní, protože vůbec není důvod. Vypadáš kouzelně a celý večer se ti určitě bude líbit, tím jsem si jistá.." povzbuzovala máma, když jsme vyrazili.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V limuzíně „Tak to ráda slyším, budu potřebovat tvou blízkost, ale nakonec i podporu, vzhledem k tomu, že to bude moje první… jak to vlastně nazvat? Můj první společenský večírek?“ Zamyslela jsem se nahlas a pak se pousmála. „Tvému tátovi mě půjčit můžeš, ale pak se vrátím zpátky k tobě a budu jen s tebou… teda, pokud budeš chtít i ty,“ dodala jsem pak s o něco tišším hlasem, neboť stejně jako John jsem se zakoukala na jeho lákavé a smyslné rty, které přímo volaly po tom, abych je ochutnala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní večer 30. 11. "Obávám se, že je slušnost sem tam si zatančit i s hostiteli, popřípadě se známými, ale vždycky můžeš říct později. Neboli lekce etikety - já nesmím odmítnout půjčit tě někomu k tanci, ale je na tobě, zda-li tanec přijmeš, nebo ne. A diplomatické později každý pochopí a dá pokoj. Většinou. A já tě nehodlám jen tak vyměnit za někoho jiného, kromě jednoho tance s máti," pousmál jsem se nakonec. Opět mi docházelo, jak je to pro Gabby nové, neznámé a nejspíš i děsivé, protože ještě přesně neví. Nicméně jsem byl připraven vždy jí nenápadně do ucha pošeptat nějakou radu, bude-li to potřeba a věřil jsem, že stejně tak se zachovají vůči Gabby i máma s tátou. "Někteří ze zaměstnanců byli spolužáci," zakřenil jsem se na Gabby. "Takže mám jistotu, že tomu opravdu rozumí. Technicky vzato jsou zaměstnanci, ale spíš jsme tak trochu jako rovnocenní partneři, ale poslední slovo mám já." Tentokrát jsem po jejím způsobu zacukal významně obočím a pak už jsme se odebrali do ložnice. Tam na mě čekal dokonalý pohled na Gabbyna holá záda a já si neodpustil ji při té příležitosti zapínání i zlehka po té holé kůži pohladit konečky prstů a nakonec políbit na holé rameno. "Jsi nádherná, Gabby. Ehm, musíme opravdu někam jít? Ale počkej.." vzal jsem svůj nedávno nový mobil, abych následně Gabby objal, natáhl ruku s mobilem a vyfotil nás společně. Šlo přeci o naši další významnou společenskou událost a byla by věčná škoda si to nezdokumentovat. Pak už jsem se jen oblékl do saka a nechal si upravit motýlek a případně cokoliv, co se Gabby nepozdávalo. A pak, už jsme mohli vyrazit. Pořád jsem po Gabby pošilhával, jak jsem se nemohl vynadívat na tu neskutečnou dokonalost. Jen jsem se pak samolibě křenil tomu, jak Gabby reagovala na limuzínu.. "Vánoce jsou prostě skvělý čas a jsem ráda, že letos jsi do rodiny přibyla, Gabby. Bude to ještě lepší. Už jste se rozhodli, kde a jak budete slavit? Rádi bychom vás s Raffim pozvali na oběd, pokud by se vám to hodilo.." nadhodila Charlotte a já se tak trochu tajemně podíval na Gabby, nejistý, co mám vlastně říct, protože jsem měl i své jisté překvapení, které by prozrazením prostě ztratilo své kouzlo. "No.. díky mami, ještě jsme o tom ale s Gabby nemluvili.." řekl jsem nakonec diplomaticky, hladíc palcem Gabbynu dlaň, když už jsme měli propletené prsty. Za chvilku už limuzína zastavila mezi dalšími limuzínami a drahými auty a my se ocitli před vánočně ozdobeným průčelím hotelu Waldorf Astoria.  Tentokrát jsem počkal na jednoho z mnoha zaměstnanců hotelu, kteří tu byli od toho, aby jen otvírali dveře aut a vítali hosty. Pomohl jsem Gabby a následně i mámě, za níž nakonec z auta vylezl táta. Nabídl jsem Gabby rámě a dávaje přednost rodičům, následovali jsme je dovnitř. interiér hotelu Waldorf Astoria Opět jsem Gabby nabídl rámě, sledujíc stále její výraz, příliš si nevšímaje spousty lidí kolem. "Už jsem ti říkal, jak ti to neskutečně sluší?" šeptal jsem s hlavou nakloněnou blíž k ní, na rtech mi pohrávalo sotva znatelné pousmání. "Myslím, že výzdoba je trochu přehnaná, ale.. takhle je to každý rok. Na těchto událostech se chce každý blýsknout a předvést co největší parádu. Ale i tak doufám, že se ti to aspoň trochu líbí..? Jak se cítíš?" Kráčeli jsme pomalu (přes tu spoustu osob to ani jinak nešlo) až na konec chodby, kde byly doširoka otevřené obrovské dveře se vstupem do sálu. My tam ale nešli. Hned u nich jsme zabočili vlevo a vyšli úzké schody, vedoucí k prvnímu balkonu, kde jsme měli vlastní stůl (lóži) téměř naproti pódiu s malým orchestrem, takže jsme měli skvělý výhled na veškeré dění pod námi, včetně celého parketu. pohled na celý sál.. Tentokrát už jsme se cestou nevyhnuli občasnému letmému pozdravení známých, povětšinou šlo ale spíše o zdvořilostní pozdravy či přikývnutí, protože zase tak dobře jsme se s nimi neznali. Bylo tu opravdu velké množství lidí vybrané společnosti a i během celého večera a noci se stává, že se s některými prostě vůbec nesejdeme, protože je ani nemůžeme v té záplavě osob najít.. Pro začátek jsem s Gabby chvíli postál u zábradlí, aby se mohla lépe porozhlédnout kolem, než jsme se pak posadili ke stolu a ještě chvíli debatovali s rodiči, než přišel čas, aby na pódium přišli hostitelé a zahájili celý tento adventní společenský večer.. "..a jak je již tradicí, i letos bude veškerý výtěžek z prodeje šperků věnován společnosti Unicef, která za tento finanční dar tentokrát pomůže lidem kolem Náhorní plošiny v Tibetu a Nepálu, které letos postihlo zemětřesení, děkujeme.." Na to se matka vzrušeně podívala na otce. No jistě.. protočil jsem oči, ale tentokrát to byl otec, kdo promluvil. "Schválně jsem Charlotte pro dnešní večer nakázal, aby si ponechala odhalený krk a vzala právě tyhle šaty. Je to tradice.. a já budu mít z krku jeden vánoční dárek," pošeptal tu poslední větu spiklenecky ke Gabby, chechtaje se u toho. Máma s povzdechem zavrtěla hlavou a také se usmála. Orchestr hned na to zahrál jednu vánoční koledu, aby tím zahájil večer a pak už byla prakticky volná zábava, dokud pak nezačne občasný program ke zpestření večera.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První společenský večírek Představila jsem si situaci, která pravděpodobně nastane, že bych měla tancovat ještě s někým jiným. S někým, koho bych vůbec neznala a nevěděla, co si s ním mám vlastně říct. Ztěžka jsem polkla a pak se trochu uklidnila, když mi John vysvětlil, že on sice odmítnout nemůže, ale já případně ano, se slušným později. Ale i tak jsem z toho byla nervózní, protože jsem věděla, že neumím odmítat, že se u toho vždycky cítím tak nějak podivně a nejistě. Na druhou stranu na tom určitě nebylo nic divného či zvláštního, určitě nebyla moje povinnost tančit s úplně každým člověkem, co by si přišel. A krom toho, v Johnovi jsem měla obrovskou oporu, takže jsem nepochybovala o tom, že by mi nepomohl, kdyby náhodou něco… Rozpačitě jsem se na něj pousmála, než jsme se nachystali a upravili, přičemž jsem se ještě zachvěla po celém těle, když si neodpustil tu malou provokaci při zapínání mých šatů a posléze nás ještě společně vyfotil. Už jsem se těšila na to, jak se pak podíváme na fotky… A vlastně jsme mohli zavzpomínat i na naše první dny v Yellowstone… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 1. advent, večer 30. 11. Původně jsem Gabby jen nabídl rámě, ale jak jsem se tak na ni díval, jak v duchu nejspíš panikaří, nebo se bojí toho množství lidí, raději jsem ji objal a hladil ji pak po paži, jako kdyby jí byla zima. Bylo to ale spíš gesto, abych ji uklidil. Nevěděl jsem a ani mi nedocházelo, kvůli čemu by mohla mít obavy. "Copak se děje, Bond girl?" zeptal jsem se jí pak tiše. Nemohl jsem jí pomoci, když jsem nevěděl v čem.. A pak už jsem jen sledoval výraz v její tváři, odhadujíc, jak to na ni všechno asi působí. Její obavy jsem chápal, alespoň z jejího úhlu pohledu, nicméně byly zbytečné. "Patříš sem stejně, jako kdokoliv jiný a kromě toho, nepotkal jsem nikoho, kdo by ti sahal aspoň po kotníky. Vážně Gabby. Bude to v pohodě, uvidíš.." pousmál jsem se pak na ni ve snaze ji nějak uvolnit. Ale věděl jsem, že to přijde až později, třeba až si zatančíme, tak potom už to bude dobré a všechna nervozita z ní spadne. "No, moc lidí tu neznám, tedy, ne osobně a nějak víc do hloubky. Povětšinou je to jen ta zdvořilostní známost, jak říkáš. Ale mluvil jsem s Loganem a měl by tu dnes být i s Jenny. Vrátil se teprve minulý týden, tak jsem ho nechtěl otravovat.. Rád bych vás pak konečně seznámil," dodal jsem a zadíval se na Gabby, jestli jí to nebude vadit.. Gabbyna slova mě pak poněkud znejistěla. Nebyl jsem si jistý, jak se k tomu postavit, protože, přiznejme si, tohle bylo i pro mě nové. Táta mámě tradičně kupoval nějakou blýskavou dámskou parádu, ale mě to nějak.. jednoduše nezajímalo. Popravdě jsem si najednou ani nemohl vzpomenout, jestli Gabby obvykle nějaké tyhle věci nosí. Mimoděk jsem nakrčil čelo přemýšlením.. Když ji líbám na krku, tak mi tam nic nepřekáží.. z čehož jsem vydedukoval, že pokud Gabby něco nosí i mimo nějaké příležitostné chvíle, tak si to po příchodu domů nejspíš sundá. Vyřešeno.. pousmál jsem se spokojeně pro sebe. "Výborně, tak jdeme. Podíváme se, než tam bude příliš mnoho lidí. Tak honem, honem.." chytla se Charlotte Gabbyny zvědavosti a nám s tátou nezbylo než vstát od stolu, nabídnout dámám rámě a vydat se tam, kde měli všechny tyhle charitativně prospěšné drahocennosti. Díval jsem se s přimhouřenýma očima na to oslňující místo se spoustou šperků a po Gabbynu vzoru si je začal prohlížet. Jenže u toho se mi začaly hlavou honit myšlenky na to, jestli Gabby přeci jen nechtěla těmi slovy něco naznačit. Nikdy předtím jsem nepostřehl, že by po něčem takovém toužila, ale třeba ano a jen mi to nechtěla říct..? "Pokud.. pokud se ti něco líbí, rád bych.. ti udělal radost.." tak nějak jsem nevěděl, jak jí to říct a tak jsem se krapet zadrhával. Nevěděl jsem ani, co se vlastně říká a jestli o to Gabby stojí. Ale pokud ano, nerad bych ji viděl zklamanou. Jednoduše bych jí byl rád splnil nějaké její tajné přání, pokud o to bude stát.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Přehlídka šperků Nepřestávalo mě fascinovat, jak krásně se ke mně John choval. Musel mít se mnou určitě hodně trpělivosti, neboť pro něj tohle všechno muselo být jednoduché, už to přeci jen znal a teď tu byl s někým, kdo v tomto světě smetánky neuměl chodit. Ale snažila jsem se do toho všeho vplout najednou a uvolnit se, aby si dnešní večer užil i on sám. Neustále jsem však měla nutkání vyhledávat jeho pohled a ujišťovat se, že se třeba nezlobí nebo něco podobného… Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro neděle večer, 30. 11. Stále jsem ještě přemýšlel, jestli Gabby opravdu bude chtít udělat onu radost, ale pak, když mi svůj postoj vysvětlila (a já jí opět musel dát zapravdu, protože jí nejlépe slušela přirozenost), jsem se konečně víc uvolnil. Měl jsem tendence přispívat na charitativní účely kdykoliv, když se naskytla příležitost. Nicméně v tuto chvíli mi došlo, že nemusím nutně něco kupovat za nehorázné sumy, protože přeci tu nehoráznou sumu můžu poslat i jen tak, přímo té neziskové organizaci. Povzbudil jsem pak Gabby, ať si to zkusí, když si to přeje. Jen když mě poprosila, abych jí pomohl se zapínáním, trochu mě tím zaskočila. Nikdy jsem to nedělal a nebyl jsem si jistý, jakým fíglem se mi to podaří rozepnout, abych to mohl poté zase připnout kolem její šíje. K už tak dost značné nervozitě, že mi karabinka pořád vyklouzávala a nechtěla zůstat otevřená, pak ještě přispěl ochotný "strážce pokladu", který se hned nabídl, že to převezme. "Mohu vám s tím pomoci, pane? Patří k mé práci dámám pomáhat se zapínáním.." vysvětlil a já jsem pro tu chvíli byl příliš překvapený i zmatený, takže než jsem stačil cokoliv říct, pán už mi to vzal z ruky a obratně šperk zapínal Gabby kolem krku. Trochu jsem se mu zašklebil na záda, že mi sebral skvělou příležitost, ale raději jsem to nechal být. Jak říkal, byla to jeho práce.. Když se dámy dostatečně vynadívaly a máti si za pomoci Gabby a mého i tátova horlivého přikyvování konečně vybrala, co si nakonec ponechá (a táta zaplatí), mohli jsme se vydat k menší obhlídce tanečního parketu, přičemž jsme si od číšníků odebrali šampaňské ve vysoké sklence. Tu a tam jsme se pozdrželi na pár slov s lidmi, kteří mi spíše splývali a znali převážně jen mé rodiče a mě poznávali spíše matně. Obvykle to končilo slovy: "moc rád jsem vás zase viděl, musíme si brzy zavolat.." - což se nikdy nestalo. Několikrát jsem krátce Gabby představil jako svou partnerku, ale jinak to byli veskrze vzdálení známí. Přese všechno jsem z Gabby téměř nespouštěl oči, dokud jsme se nepropracovali téměř až k parketu. "Smím prosit, Bond girl?" upřel jsem na ni vyzývavý pohled a věnoval jí svůj křivý polo-úsměv. Rodiče se mezitím pozdrželi poblíž, leč s nějakými dalšími známými, ale my dva byli napřed, tak jsme se tomu mohli pro tu chvíli vyhnout.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První tanec V pravdě, trochu jsem se ulekla, když jsem na svém krku ucítila cizí prsty místo těch Johnových, ale naštěstí se to projevilo jen nepatrným zachvěním, kterého si nešlo všimnout. Podívala jsem se do menšího zrcadélka ve snaze zahlédnout Johnův výraz, ale ten jako kdyby naschvál stál tak, že jsem na něj neviděla, tudíž jsem nevěděla, jestli se třeba na toho pána ve skutečnosti nezlobil… A ty jsi ho už někdy viděla, jak se zlobí? Rýpnulo si mé svědomí pobaveně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 1. adventní neděle 30. 11. Cítil jsem, kdy Gabby nebylo úplně nejpříjemněji při seznamování, jen bylo trochu horší ji nějakým způsobem uklidnit. Nakonec jsem to řešil tak, že jsem volnou ruku položil přes Gabbynu dlaň na mém rámě. Na jednu stranu se mi nelíbilo, jak ji ostatní okukují, ale na druhou stranu jsem byl hrdý, protože Gabby byla opravdu krásná a slušelo jí to, přičemž já byl tím šťastlivcem, kterého doprovázela. Nakonec jsme se ale přeci jen dostali až k parketu, přičemž jsme se konečně mohli víc uvolnit a v rámci možností se na chvíli odebrat do naší soukromé bubliny, jak nám dovoloval právě jen tanec. Spokojeně jsem ji objal a přitáhl k sobě blíž, zatímco druhou rukou jsem držel její dlaň ve své. Prozatím orchestr hrál takový ten nenucený jazz, na něhož nebyly žádné specifičtější kroky. Prostě šlo o střídmý tanec, povětšinou na místě, ale i tak se mi to líbilo. "Měl bych říct orchestru, ať zahrají Lambadu, ať to máme jako tehdy," zakřenil jsem se a pak zavrtěl hlavou, jakože nikam nejdu. "Taky si to užívám. Mít tě na chvíli jen pro sebe.." dodal jsem s pohledem do jejích očí. Pousmál jsem se pak na ni, když jsem ucítil na krku její dotek, přičemž jsem si ji k sobě ještě o malý kousek přitáhl blíž. Na konci tance se k nám pak přidali moji rodiče, přičemž po skončení skladby požádal táta o tanec s Gabby, takže jsem mu ji předal a sám jsem s pozvednutým obočím vyzval k tanci mámu. "Moc vám to spolu sluší," oznámila nám dojatá Charlotte, když jsme se zase vyměnili zpátky a povídali jsme si všichni čtyři u tance. "Dala by sis něco k pití? Mám po tom šampaňském docela žízeň," přiznal jsem pak Gabby, načež (pokud souhlasila, samozřejmě) jsme opustili parket. "Johne? Podívejte dámy, to je ten slavný, nepolapitelný fantom společnosti, John Mariano," ozvalo se hned vedle nás z hloučku mladých žen, což bylo oceněno smíchem a chichotáním. Dělal jsem, že je neslyším a jen jsem Gabby pošeptal, ať si jich nevšímá. Jenže to se ten hlouček dal do pohybu a cestu nám zastoupila Ashley. Měla na sobě šaty, které jednoduše budily pozornost, jakou Ashley zbožňovala. "Jak se ti daří, Johne? Dlouho jsem tě neviděla.. Vypadáš moc dobře.. A kdopak je ta okouzlující dáma po tvém boku?" usmívala se Ashley, která protentokrát pohledem opustila mě a začala si prohlížet Gabby. Nebyl jsem z toho nadšený, ani trochu, nicméně jsem se tvářil tak nějak.. neurčitě. Nelíbilo se mi, že jsem jí nestihl zmizet z očí, aby nám dala pokoj. Nicméně, musel jsem zachovat decorum a chovat se přinejmenším v rámci společenské slušnosti, což znamenalo odpovědi tak strohé, jak jsem jen dokázal. "Moje partnerka, Gabrielle Hackett. Gabby, dovol mi představit ti.. Emily Van Blythe, Madeline Shirley, Abigail Tyson a.. Ashley Chaise." Díval jsem se u toho na jednotlivé slečny, Ashley si nechávaje až na konec. Se všemi jsem se tak nějak povrchně znal ze (pro mě nucených) setkání a aktivit pro dospívající generaci bohatých rodin, což bylo v podstatě už od dětství. "Moc ráda tě poznávám Gabrielle. Moment, Hackett? Tak přeci jen sis našel dívku v Londýně, Johne, úžasné. A jak vám to spolu sluší. Jak se Hackettovi mají? Tolik jsem toho o nich slyšela, ale je to už dávno.." pokračovala vzrušeně Ashley, zase upíraje oči na mě. "Netuším, jak se mají. Kromě toho, Gabby není z Anglie," opravil jsem mylné informace a už jsem se chtěl rozloučit a jít pryč, jenže Ashley zřejmě měla jiné plány. Otočila se opět přímo na Gabby. "Odkud jsi, Gabrielle? Ještě nikdy jsem tě tady v New Yorku nezahlédla... Vyřiďte prosím Raffaelovi mé blahopřání k nové restauraci. Viděla jsem v novinách pár fotek, vypadá to tam dokonale, ostatně jako ve všech vašich restauracích. Jak se ti líbila Praha, Gabrielle?" snažila se stále Ashley navázat kontakt s Gabby, což se mi ani trochu nelíbilo, ani její podezřele příjemné chování, ovšem to bylo víceméně stejné, jako vždy a navíc, byli jsme ve společnosti, takže se to slušelo. Ale i tak jsem byl celou dobu strašně nervozní a napjatý a jen jsem čekal, kdy Ashley řekne něco.. něco. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Seznámení se spolkem harpyjí slečen ze společnosti Být v Johnově náručí bylo nepopsatelné. Tak moc jsem byla šťastná, že jsem s ním, že se ho konečně mohu dotknout, třebaže velmi nenápadně ale o to intenzivněji, když jsem ho hladila prsty po krku, na holé kůži. Bezděčně jsem se pořád culila a usmívala do jeho očí, přičemž nic jiného pro mě neexistovalo. Jen ty hluboké tmavohnědé uhrančivé oči, ve kterých jsem se začala utápět, nevnímajíc nic jiného, než jen jeho dotek na mých zádech. V duchu jsem si říkala, jestli mi to nedělá schválně, ale na druhou stranu mi to bylo velice příjemné a nechtěla jsem, aby náš společný tanec skončil. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 1. adventní neděle večer, 30.11. Snažil jsem se ponejprve dívat jinam, ale jak jsem nakonec při představování skončil pohledem u Ashley, nedalo mi to a musel jsem jí čelit tváří v tvář. Chvíli jsme se měřili pohledy, než Ashley ucukla ke Gabby, které pro tu chvíli věnovala zvědavou pozornost. Cítil jsem se strašně nejistě, obzvlášť kvůli tomu, jak se zachovají ty čtyři vůči Gabby. Nicméně ona sama mi naopak vyjádřila podporu, což mělo být spíš mojí "povinností", protože jsem si dal za předsevzetí ji celý večer všech podobných společenských nepříjemností uchránit, ale bohužel se mi to poněkud vymklo z rukou. Všechny čtyři mladé ženy (pro představu: Ashley, černovlasé Abigail a Emily a uměle blonďatá Madeline) těkaly očima mezi mnou a Gabby, zatímco já nemohl odtrhnout pohled od Ashley, kterou bych tím pohledem nejraději provrtal, měl jsem však co dělat, abych si zachoval ten jinak neurčitý výraz, prostý jakékoliv emoce. Bohužel jsem si ale mimo jiné musel přiznat i ten fakt, že Ashley to pořád velmi slušelo.. Odtrhl jsem od ní pohled, zděšen vlastní zbloudilou myšlenkou. Vzpamatoval jsem se a začal jsem zase dávat pozor, co se říká. Nakonec jsem přeci jen na chvíli nechal malou část emocí vyplout na povrch, takže jsem se pousmál na Gabby podobně, jako ona na mě. "O tom vůbec nepochybuj," potvrdil jsem její slova. Doma bych jí řekl, že jsem nikdy ani šťastnější nebyl, ale na veřejnosti jsem zkrátka své city ukazovat nedokázal a vlastně ani moc nechtěl, obzvlášť před Ashley. Nicméně, ona mě znala a právě i tou umírněnou odpovědí jí mohlo být nadmíru jasné, jak to ke Gabby cítím. Snad i proto jsem k ní střelil pohledem s jistým pocitem zadostiučinění, které mi dopřálo její cuknutí v obličeji. "Ach ano, vypadáte jako dvě zamilované hrdličky. Skoro jako tehdy vy dva, když vám bylo.. kolik? Sedmnáct, osmáct? Tady na debutantském plese jsme si všichni mysl-" prohlásila Abigail, která nikdy nebyla zrovna dvakrát milá a už vůbec ne chytrá. Rychle jsem jí skočil do řeči, tváříc se u toho blahosklonně. "Ano, to bylo opravdu dávno, velmi dávno.." načež se do toho vložila i Ashley, aby změnila téma a vrátila se ke Gabby, která pokračovala s tím, že jsme oba v jednom kuse zaneprázdnění, nad čímž jsem se musel v duchu prostě smát. "Ano, byla jsem v Praze.. Ne, počkejte, co kdybychom se už nepotkali? Rády bychom tě poznaly blíž, Gabrielle," dodala honem Ashley, když jsme chtěli opět odejít. nechápal jsem, proč nás prostě nenechaly být. "Ano, to by bylo skvělé. Mohly bychom naplánovat nějaký brunch nebo zajít jen na kávu. Určitě zavolej Ashley, John na ni má určitě číslo," řekla nadšeně Emily, všechny čtyři najednou upírajíc pohled na mě. "Ne, je mi líto, ale kontakt na Ashley jsem nejspíš ztratil. Nicméně, vidím, že na nás čeká můj otec, máme se tu sejít s jedním partnerem.." snažil jsem se z toho vykroutit a už odejít, ale zase to byla Ashley, kdo zaútočil. Spěšně vytáhla svůj mobil. "To nevadí, mám tvé číslo. Prozvoním tě, tak tam na mě budeš mít kontakt.." a za vteřinu už mi v náprsní kapse vibroval mobil. Usmívala se a znovu se podívala na Gabby. "Moc ráda jsem tě poznala, Gabrielle. Užijte si to tady a snad se ještě potkáme. A pak se někdy ozveme a domluvíme to setkání. Mějte se," věnovala nám poslední úsměv, než se zavěsila do jedné ze svých přítelkyň a konečně nás nechaly na pokoji. Cítil jsem se jako opařený, nicméně jsem chtěl jednoduše odejít, nejlépe zpátky k našemu stolu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Podivná atmosféra Ta neochvějná jistota, nebo co to vlastně bylo za pocit, když jsem čelila všem těm pohledům se zvednutou bradou a dala jasně najevo, že k sobě s Johnem patříme, mě jakoby pozvolna začala opouštět. Myslela jsem, že tohle setkání ustojím, aniž by se mi skutečné pocity odrazily ve výrazu tváře. Nechtěla jsem jim udělat radost, protože jsem vytušila, že to jsou slečny, které působí dobře jen na první dojem, že to tak chtějí, ale že jsou ve skutečnosti mnohem zákeřnější. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro večírek v neděli 30.11. Nechápal jsem, co tím Ashley sleduje. Proč mermomocí chtějí poznat Gabby, proč ji chtějí zatáhnout do jejich nudné společnosti plné přetvářky a hloupých drbů. Ani trochu se mi to nelíbilo. Tím spíš jsem byl z toho, co se právě stalo, zaražený. Ashleyno chování mě natolik překvapilo, že jsem naprosto vypadl ze svého obvyklého klidu, třebaže mnohdy tvrdě vydobytého. Musel jsem se přinutit pohnout hlavou, abych se mohl na Gabby podívat a zjistit, jak moc zlé to je, jak se cítí a jestli jí ty čtyři těmi svými slovy neublížily. Nicméně, její pousmání mi do žil vlilo kapku naděje, že by to mohlo být v pohodě. Snad. "Omlouvám se, že.. já.. no, vítej v mém světě," ušklíbl jsem se nakonec, ale pak už jsem se tak nějak pousmál, snažíc se zase nahodit svůj obvyklý klid a netečnost. Sledoval jsem, jak pohodila hlavou a upravila si zbloudilý pramen vlasů. Náhle jsem zatoužil udělat to sám, pohladit ji po tváři, ujistit se, že je v pořádku.. ale tohle se ve společnosti zkrátka nedělá. Kousl jsem se do rtu a pak na její slova přikývl. "Myslím, že to taky potřebuji něčím spláchnout a zajíst.." prohodil jsem jen tak mimochodem a pak jsme zamířili k občerstvení. Cítil jsem, že potřebujeme vyčistit ten napjatý vzduch mezi námi a tak mi nezbývalo, než nějak začít. "Jsem na tebe velmi hrdý, Gabby, že jsi tak skvěle ustála ty.. ty čtyři. Jen doufám, že ti budu schopen vynahradit v průběhu večera tu nepříjemnost, abychom pak domů neodcházeli s tím, že se ti tu nelíbilo. Upřímně by mě to mrzelo." Vzhlédl jsem k ní od výběru jakýchsi jednohubek. Mluvil jsem tiše, nicméně ne příliš konkrétně, kdyby náhodou naši konverzaci někdo zaslechl. Dovolil jsem si vzít pár těch jednohubek na malý talířek a volnou rukou pak zlehka položit Gabby do kříže, jak jsem už cítil téměř neovladatelnou touhu po jejím doteku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Povídání u občerstvení John se na mě podíval, snad jako by se snažil vyčíst, jak moc mi ty čtyři ublížily. Nakonec jsem byla ráda, že se mu oddechlo, i když nejspíše jen nepatrně, ale i tak jsem byla ráda, že už není tak konsternovaný a zaražený, protože bychom se pak asi ani nedokázali po zbytek večera bavit. A před rodiči by to bylo asi nejvíce nápadné… Chtěla jsem s ním mluvit a být v kontaktu, ale nějak mi to pro tuhle chvíli nešlo. Snad jako kdybych měla v krku obrovský knedlík, který mi bránil v tom, se i hlasitěji nadechnout. Mimoděk mě napadlo, jestli nás ty čtyři sledují, dívají se na nás a povídají si o tom, jak skvělé divadlo sehrály pro jejich vlastní potěšení a pobavení. Už jenom při té myšlence se mi zhoupl žaludek. Neměla bych myslet na takové věci, nebo nakonec budu tou nejhorší společnicí… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 1. adventní neděle 30.11. I přes ta slova, pohledy i pousmání jsem cítil, jak moc nás oba s Gabby to přepadení od Ashley a jejích přítelkyň zasáhlo. Vždycky jsem se Ashley vyhýbal a ignoroval ji, byla to taková pěkná tradice a ona ji svým způsobem i respektovala, ale teď.. Proč? Nechtěl jsem, aby mi kdy zkřížila cestu a nadto jsem doposud ani nepomyslel na to, jak moc nepříjemné bylo seznámit ji s Gabby. A co když se Gabby zalíbí a bude se s ní chtít stýkat? A pokud ano, bude se jí i těch ostatních na mě vyptávat? Ach ne, Gabby a Ashley u kávy.. to se mi nelíbí ani v mých nejdivočejších snech. Ashley pro mě byla uzavřená kapitola, byla pro mě mrtvá, jenže teď otevírá staré rány a nadto se mi znovu míchá do mého nového života, nové nepopsané kapitoly, kterou chci psát jen a pouze s Gabby. Všechna historie je už zkrátka pohřbená v archivu vzpomínek, kde by měla taky zůstat. A právě i pro to všechno jsem se cítil jaksi odpovědný. "Omlouvám se za to, že jsem tě toho nedokázal uchránit, Gabby. Ale stalo se.." pokrčil jsem nakonec rameny. Ne, nebyl jsem spokojený, ani hrdý sám na sebe, ale jednoduše jsem to nemohl vrátit zpět a zachovat se jinak. Mimoděk jsem cítil tendence vytáhnout mobil z náprsní kapsy a.. co vlastně udělám? Neměl jsem tušení, nicméně mě ta kapsa podvědomě celou dobu pálila. Tentokrát jsem zavrtěl hlavou já a trochu se pousmál. Kdepak, opravdu nemůžeme ve společnosti říkat všechno. Nicméně jsem měl trpký pocit, že jsem Gabby na dnešní večer mohl nějak víc připravit. Sednout si s ní jeden večer u čaje a povyprávět jí, co se tady obvykle děje, jaké jsou zvyklosti a jaká úskalí. Bohužel pro Gabby, dělala na mě dojem, že všechno zvládá s tak samozřejmou a neochvějnou jistotou, že mě to jednoduše nenapadlo. Věděl jsem, že bude jednoduše okouzlující a kdyby se náhodou něco stalo, přispěchal byl na pomoc. Jsem strašný sobec a pokrytec.. "Gabby, byla jsi báječná, jsi báječná. Ale viděla jsi, jak můj klid selhal. Já jsem selhal. Vykolejila mě a nelíbí se mi, že se jí to vůbec podařilo, že jsem to dovolil. Gabby.. víš, ohledně toho, co řekla.. pokud i přes to všechno chceš jít s těmi čtyřmi někam.. to je jedno kam, tak ti v tom nechci bránit, ale.. Byl bych klidnější, kdybys na ně zapomněla." Nechtěl jsem ji ovlivňovat, to ne, nicméně řekl jsem jí, jak to cítím. Nechtěl jsem, aby mi ji zkazily, nebo aby na ni byly hnusné, protože bych zkrátka nemohl zakročit, ačkoliv dnes se mi to nakonec už taky nepodařilo. Přesto, doufal jsem, že Gabby se s nimi nebude chtít vídat a bude mi v tomto směru prostě věřit, protože jsem chtěl pro ni jen to nejlepší. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nepříliš vhodné téma ke konverzaci Měla jsem sice hlad, ale pomalu jsem ztrácela chuť k jídlu, třebaže jsem si naložila na talířek pár jednohubek, na kterých jsem nakonec pouze spočinula svým zkoumavým pohledem. Nevěděla jsem co říct, a upřímně, sám John mi sebral vítr z plachet. Možná i proto, že jsem z něho cítila nervozitu, jestli se to tak dalo říct. Tvářil se sice neproniknutelně, ale já už jej znala dost na to, abych věděla, že mu celá ta situace ohledně Ashley a jejich přítelkyň nebyla vůbec příjemná. A ostatně nebylo to příjemné ani mě. Ashley byla jeho bývalá přítelkyně a evidentně mě chtěla poznat mnohem víc, jen jsem netušila z jakého důvodu přesně. Jasně, jako první se nabízelo, že to byla pouze slušnost a vychovanost, ale ty její pohledy… Asi to nebylo jenom tak. Přemýšlela jsem nad tím a trhaně se nadechla, snad jako bych se bála, že někdo zaslechne moje divoce tlukoucí srdce a zrychlený dech. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 1. advent, večer 30. 11. Ze setkání s Ashley jsem sice byl rozhozený, ale to bylo ještě nic oproti tomu, co mělo přijít pak, s Gabby. Její odpověď na mě působila asi tak, jako hrnec s vařící vodou. Chápal jsem, že z toho všeho byla nesvá, i to, že chvíli potrvá, než to stráví - v tom jsem na tom byl úplně stejně. Nicméně ta jedna poznámka mě zarazila. "Viděla jsem, jak ses na ni podíval.." Tohle mi hlavou znělo v ozvěnách a působilo to na mě.. jak vlastně? Měl jsem z toho opravdu zvláštní pocit, divný a nepříjemný pocit. Nevěděl jsem, jak tuhle situaci uchopit, jak se s ní vypořádat a co si vlastně myslet. A i když jsem původně ta svá slova myslel spíš tak, že kdyby i přese všechny okolnosti chtěla mít Gabby nové přítelkyně, kdyby se jí náhodou ty čtyři zalíbily, tak aby se vůči mě necítila nějak špatně, tak jsem byl i přes Gabbyna trpká slova (a cítil jsem, že i plná obvinění) rád, že o jejich přátelství nestála. Mimoděk jsem se porozhlédl kolem. Je pravda, že řešit to tady, bylo asi dost ošemetné a tak jsem si jen skousl ret a vrátil se pohledem ke Gabby. Její náhlá změna tématu mi hned došla, nicméně jsem mohl jen zakroutit hlavou, že jsem je nezahlédl. Narovnal jsem se a podíval se směrem, kudy bychom se mohli dostat zpátky k našim místům. "Myslím, že bychom si s tím měli jít sednout," řekl jsem na to a nabídl jí opět rámě, načež jsme se vydali po schodech nahoru až k našemu stolu. Hlavou se mi honily všechny myšlenky ohledně opětovného černého mraku plného napětí, který nám plul nad hlavami. Jen jsem se obával z toho, aby z toho mraku nezačaly šlehat blesky.. U stolu rodiče nebyli, tak jsme měli pro chvíli s Gabby čas jen pro sebe. Jen jsem se trochu napil, odložil talířek na stůl, ale posunkem jsem ji vybídl, abychom si stoupli k zábradlí, kde to bylo ještě o trochu bezpečnější pro následný rozhovor. Chtěl jsem to prostě nějak vyřešit, abychom si nekazili večer. "Samozřejmě si nemyslím, že bys chtěla mít za přátele ty čtyři, ale.. prostě jsem nechtěl, aby sis myslela, že ti tu možnost chci zároveň upírat. Podívej.. na těchto společenských aktivitách se prostě všichni tváří jako přátelé a stejně tak spolu mluví. Řeknou si, že si zavolají, ale nikdy to neudělají. Je to jen fráze. Ano, je to čiré pokrytectví a sám to nesnáším, ale bohužel to tady takhle už chodí," mluvil jsem tiše, trochu se mračíc, jak jsem se soustředil především na to, co jsem chtěl říct a taky, aby mě Gabby správně pochopila. V hlavě mi nicméně pořád zněla ta její slova "Viděla jsem, jak ses na ni podíval.." Nebyl jsem si jistý, co tím Gabby vlastně přesně myslela a ta nevědomost mě dost ubíjela. "Takže s nimi nikam nemusíš, pokud nechceš a.. kdyby otravovaly, můžeme je poslat do.. prostě je ignorovat. Co kdybychom na to prostě zapomněli? Opravdu nechci, abychom si kvůli hloupým ženským kazili náš večer.." Opatrně jsem položil jednu ruku Gabby do pasu ve snaze ji obejmout. Druhou ruku jsem vztáhl k její tváři, abych ji zlehka pohladil a případně ji přiměl, aby se na mě podívala. "Gabby.. miluji tě," pošeptal jsem s upřeným pohledem do jejích očí. "Chci, abychom si tento večer a noc užili, protože.. je to jen naše noc. Na ostatní lidi se vykašleme a pak se protančíme do rána, až nebudeš cítit své krásné nohy. Co ty na to?" navrhl jsem nakonec, doufaje, že se konečně přes ten incident oba přeneseme.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Konečně incident za námi, snad... Byla jsem ráda, že jsme se konečně rozešli k našim místům, kde jsme měli soukromí, protože jsme byli i bez rodičů. Jen sami dva, což znamenalo, že se od toho citlivého rozhovoru asi jen tak neuteču, byť jsem se snažila. Nebylo mi příjemné se bavit o těch čtyřech, o zdejší společnosti, ve které bylo pokrytectví a podobně. Upřímně řečeno, při těch slovech mě bodlo u srdce, nemluvě o tom, jak jsem se cítila poté, když John vysvětloval dál. To, co jsem chtěla slyšet především, totiž nebylo vyřčeno a já získala pocit, že se tomu nejspíše s velkou pravděpodobností vyhnul. Tak jako to dělával vždycky, když se mu o nějaké věci nechtělo hovořit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 1. avdentní neděle, večer 30.11. Nemohl jsem házet všechny do jednoho pytle, někteří se doopravdy rádi viděli a zavolali si a tak, ale v případě těch, kdo se mezi sebou moc nemuseli, ta přetvářka fungovala jako namazaný stroj. Nicméně se jednalo o věc, s níž Gabby zřejmě nepočítala a bylo třeba jí to vysvětlit, aby z toho všeho pak neměla takové špatné pocity, nebo třeba snad výčitky. A ačkoliv mi v hlavě pořád zvonila její slova jako výčitka, pořád jsem nevěděl, jak to vlastně uchopit. Věděl jsem, že Gabby je pro mě všechno a že Ashley je mi ukradená, ale něco mi říkalo, že ať už bych řekl cokoliv, Gabby by z toho stejně nejspíš vyvodila něco jiného a tak jsem to prostě nechal být. Nemělo to smysl komentovat, protože ten pohled pro mě vůči Gabby beztak nic neznamenal. Ale jak jí to dokázat? A proč mi pořád nevěří? Nebo snad o mě pochybuje, zvlášť po tom, co jsem se jí tehdy svěřil se svou minulostí při cestě na Ostrov prince Edwarda? Nakonec, ten její pohled, když jsem ji přiměl, aby se mi podívala do očí, byl odzbrojující. Přitáhl jsem si ji pevněji do objetí, aby mi nespadla na těch špičkách, ale nespouštěl jsem z ní pohled. Pohladil jsem ji ještě jednou po tváři a vykouzlil jsem úsměv, který jsem měl vždycky jen pro ni samotnou. Ještě malou chvíli jsem se na ni díval, váhajíc, jestli ji políbit, ale pak jsem to hodil za hlavu a sklonil se k jejím lákavým rtům pro polibek.. který netrval dlouho. "Ruce pryč od té dámy, zvrhlíku!" ozvalo se mi za zády rádoby výhružným hlasem. Vytřeštěně (hrál jsem to) jsem se podíval na Gabby a pomalu se otočil, jednou rukou stále objímajíc Gabby v pase, načež jsem se zakřenil na příchozího Logana, který si dělal legraci i ze mě. |
| |
 | soukromá zpráva od Logan Reed pro 1. avdentní neděle, večer 30.11. Chechtal jsem se jak malý kluk, protože jsem Johna dokonale nachytal a uznávám, že ne v pro něj zrovna typické chvíli. Ale bylo vidět hned na první pohled, že to s blondýnkou myslí setsakra vážně.. "Sleduju vás už od jednohubek. Zahlédl jsem vás tam a než jsem se tam prodral, tak už jste byli pryč, u schodů," vysvětlil jsem krátce a pak už jsem se konečně zaměřil na Johnovu blondýnku. Blondýnka.. John a blondýnka. A já myslel, že si ze mě dělá srandu, když mi to řekl.. "Rád tě zas vidím, kámo," řekl jsem pak a podal Johnovi ruku, načež jsme se po našem pozdravili s poplácáním po zádech. Počkal jsem, až mi John představí Gabby, které jsem se z legrace mírně uklonil a se zakřeněním jsem naznačil políbení na hřbet její ruky. "Takže ty existuješ, Gabby, moc mě těší. Je to nová dimenze Johna, jak ho známe. Nikdy o nikom nemluví, ale tentokrát do telefonu nedělal nic jiného, než že mluvil o tobě. Měl jsem dokonce podezření, že si zase vymýšlí, ale když tě teď vidím.. no, nepřeháněl," neustále jsem se usmíval, jak jsem si tak prohlížel oba dva, nového Johna i jeho přítelkyni. John se pak pochopitelně přeptal na Jenny, což trochu zmírnilo ten můj úsměv. "Jenny mi chudáka skolila nějaká chřipka. Včera vypadala jak trpaslík od Disneyho - červený nos a pořád kýchala. Ale podle mě si dneska ten večer užívá víc, než my. A co vy dva? Už jste byli na parketu?" zajímal jsem se, pohledem krátce sklouzávajíc dolů k tomu hemžení na parketu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Trochu rozpačité seznámení s Johnovým kamarádem Ten okamžik, kdy jsme zapomněli na všechno ostatní a dívali se jeden druhému do očí, byl k nezaplacení. Jako kdybych k Johnovi byla přitahována neviditelným lanem, pevným poutem z těch nejsilnějších okovů, jsem se k němu nadzvedla, přičemž si mě přitáhl blíž a s chvilkovým zaváháním mě nakonec políbil, leč krátce. Užívala jsem si toho však plnými doušky, až do poslední chvíle, než jsme se od sebe odpoutali. Překvapeně jsem pozvedla obočí a zatvářila jsem se, jako kdyby nás někdo nachytal při trestném činu. Nebo jsem se tak alespoň cítila, ještě i díky tomu, jak vytřeštěně se John tvářil. Nevěděla jsem, co v té chvíli dělat, tak jsem se snažila pousmát, třebaže jsem ještě pořád byla překvapená a konsternovaná, hlavně při pohledu na mladého muže, kterého jsem neznala a mohla si jen domýšlet, kdo to vlastně je. Až u představování mi to konečně došlo a já se musela pobaveně uchechtnout, i když jen v duchu. Seznámila jsem se s ním, i mu podala vychovaně svou dlaň, jak jsem si v duchu zopakovala a podívala se mu do očí, tak trochu překvapená i z jeho následných slov. Souhlasně jsem pak přikývla na znamení, že opravdu existuji. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 1. adventní neděle, večer 30.11. Trochu mě překvapilo, jak nás Logan stopoval od občerstvení až sem, ale na druhou stranu, byli jsme domluvení, že si zavoláme a tím pádem mám teď o starost méně. A vlastně jeho přítomnost ani nemohla přijít v lepší chvíli. Dokonale totiž odpoutal naši pozornost od méně příjemných věcí k jeho maličkosti, za což jsem mu musel být vděčný.. "Taky tě rád vidím, kámo.." přivítali jsme se, přičemž jsem na krátko Gabby pustil. Hned na to jsem ji ale zase objal zlehka kolem pasu, jak už jsem si za těch pár měsíců zvykl dělat pokaždé, když jsme byli někde spolu na veřejnosti a museli se s někým třetím bavit, nebo třeba i jen v obyčejném obchodě. Hodil jsem však po něm takové zaksichtění, když začal žvanit a Gabby se toho samozřejmě chytla. Skousl jsem si spodní ret a s povytaženým obočím jsem honem přemýšlel, co vlastně říct, načež jsem to prostě nechal na Loganovi s tím, že jestli mě podrazí, mizera jeden, tak to zakecám a samozřejmě se mu i pomstím. Nicméně jsem na něj spoléhal. "Ano, určitě ji pozdravuj.. a já jí pak vyřídím, jak pěkně o ní mluvíš.." dodal jsem s mírným sarkasmem, poukazujíc na toho trpaslíka Kejchala. Na Gabbyna slova o tančení jsem jí oplatil uculení, přičemž jsem ji palcem krátce pohladil, jak jsem měl ruku kolem jejího pasu. "A to taky hodlám dodržet, i když nevím, jestli mě pak nakonec neponeseš na zádech domů.." zavtipkoval jsem, leč něco pravdy na tom bylo. Ta moje noha ještě nebyla úplně v pořádku, ačkoliv na spánku jsem po jizvě neměl ani památky a na zápěstí téměř taky. Nicméně jsem nehodlal nijak fňukat, i kdyby začala bolet. Tanec byl jediná pořádná chvíle, kdy jsem mohl být s Gabby prakticky o samotě, ačkoliv v davu jiných párů.. |
| |
| soukromá zpráva od Logan Reed pro 1. adventní neděle, večer 30.11. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem si ty dva pořád prohlížet, sem tam z jednoho na druhého jsem těkal pohledem a nepřestával jsem se usmívat. Bylo to prostě.. zvláštní vidět takhle Johna. A co se jeho Gabby týkalo, měl jsem obavy, jaká bude, když jí je teprve dvacet, jak mi John říkal, ale podle všeho mě překvapila, příjemně. Byla aspoň na pohled dospělejší, než jak jsem si ji představoval a podle všeho se k Johnovi prostě hodila. "Doufám, že jen to nejhorší..?" zakřenil jsem se na Gabby a mrknul na Johna, který o mě s Jenny dle Gabbyných slov hodně vyprávěl. A pak.. měl jsem sto chutí začít se fakt smát a začít si strašně vymýšlet, abych Johna pořádně popíchnul, když už se mi naskytla ta možnost (a že jich obvykle moc nebylo), ale co bych to byl za kamaráda, no ne? "Řekl bych, že tě prostě perfektně popsal od hlavy až k patě, Gabby. Každopádně, ačkoliv bych ho rád šíleně zdrbal, tak prostě do detailů jít nemůžu. To víš, chlapské záležitosti, to se na veřejnosti neprobírá.." tak trochu jsem si Gabby oťukával různými náznaky, testujíc tak Johnova slova o tom, že se Gabby umí pěkně červenat.. "No, tak to, kamaráde, budeš muset porušit, protože bych rád Gabby vytáhl na parket aspoň na jeden tanec, abych z ní o tobě mohl vytáhnout všechny ty zvrhlosti, co provádíš doma," řekl jsem se smíchem provokativně, ačkoliv jsem to tak nemyslel, ale to John věděl. Jen jsem zase trochu popichoval tu Gabbynu pověstnou schopnost červenání se. Prostě jsem byl nevěřící Tomáš a chtěl jsem to vidět. "Jo a už jsi v pohodě? To není zase tak dlouho, co ti sebrali berle, ne?" zamračil jsem se pak přemýšlivě na Johna, než jsem se zase podíval na Gabby. "To proto se tě drží jak klíště, protože jinak by tu padal jak věž v Pise?" zacukaly mi koutky, jak jsem na ni hleděl s pozvednutým obočím. "A protože jsem strašný sadista, chci tě tu vidět trpět, protože bych rád pak vyzval tvoji dámu na jeden tanec, pokud bude chtít..? Ale nechám vás nejdřív odpočinout, když jste tam teď byli.. Jo, Jenny, ta by mě tu nenechala takhle vykecávat, ale odtáhla by mě na parket za motýlek a už odtamtud nepustila. Lidi, ta ženská by mě vážně nechala klidně pojít žízní, hlavně že se tancuje! Ale chybí mi tu. Jo hele, Johne, pak se musíme sejít na drink, musíš mi rozmluvit jednu šílenost.." dodal jsem pak tajnůstkářsky.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Johnův nejlepší kamarád Uvědomila jsem si, že mě John ze svého náručí nepustil, třebaže jsme se k Loganovi otočili čelem. Cítila jsem Johnův dotek blízko sebe i to jak mě pohladil palcem a měla jsem co dělat, abych se k němu neotočila a nepolíbila ho ještě jednou na jeho dokonalé smyslné rty. Ten krátký polibek byl strašlivě nedostačující, stěžovala jsem si v duchu, ale navenek jsem udržela svůj upřímný úsměv. Nechápala jsem sice, jak se někdo dokáže přetvařovat a usmívat se na všechny strany, i když se jednalo o velkou společnost, ale já se usmívala opravdově. Logan byl příjemný a působil dobrým dojmem, i když mu uličnicky jiskřilo v očích a bylo vidět, že je vtipálek a číslo. Mimoděk mě napadlo, jestli se podobně dokáže odvázat i John, na kterého jsem se i podívala a bezděčně se zamilovaně uculila. Ale hned na to už jsem svou pozornost věnovala Loganovi, protože jsem s ním hovořila. Při jeho odpovědi jsem se musela tlumeně zasmát, protože mi tím připomínal Johna a jednu konkrétní chvíli v Yellowstone, když… Vykulila jsem oči, nebo spíše jsem vytřeštila, když se Logan tak bez obalu rozpovídal o tom, co všechno o mě John říkal. V tom okamžiku by se ve mně krve nedořezal, jak jsem byla zaražená a dokonce i červená ve tvářích. „Ehm,“ odkašlala jsem si, jak jsem se snažila něco říct, ale nějak jsem nevěděla co vlastně… úplně mi sebral vítr z plachet. |
| |
| soukromá zpráva od Logan Reed pro 1. adventní neděle, večer 30.11. A je to tady, přátelé.. pomyslel jsem si nadšeně, jak se Gabbyny tváře začaly zbarvovat, přičemž jsem se uznale podíval na Johna a mírně jsem kývl hlavou. Odpovědí mi byl vražedný pohled s cukajícími koutky, což mě prostě pobavilo ještě víc. Nicméně, můj druhý pokus mi Gabby skvěle vrátila a já se prostě musel zasmát nahlas. "Touché, Gabby. Jo, Johne, té se drž. Gabby tě setře, ani nemrkneš a to v té nejméně očekávané chvíli. Prostě jste se hledali a našli, to je jasné," chechtal jsem se pro změnu na jeho adresu, ačkoliv to před chvílí Gabby nandala mě a né jemu. Rozesmál mě i ten její výraz, zřejmě i vyděšený z toho, co to vlastně řekla. Nikdo jiný to ale slyšet nemohl, takže mohla být klidná, ale zase tak moc jsem ji neznal a nevěděl jsem, na co je a není ve společnosti zvyklá. John mlčel a evidentně vzdal veškerou snahu cokoliv říkat a vysvětlovat a jednoduše jen nad námi kroutil hlavou a usmíval se. "Cože? To se nesmí? S Jenny tančíme totiž tak, že si jí stoupnu na špičky a ona tancuje za nás oba.." vtipkoval jsem dál, tváříc se, jakože mě Gabby úplně překvapila, že se na špičky nešlape.. Nicméně se mi líbilo, že není taková jako.. no, jako ty ostatní, se kterými jsme s Johnem a dalšími několika chudáky trávit naše mládí. Gabby se k nám a našemu zvrácenému smyslu pro humor prostě skvěle hodila a už teď jsem se těšil, až se pozná s Jenny a třeba všichni čtyři někam vyrazíme. John si zaprovokoval taky, když Gabby řekl, aby si se mnou šla zatančit, protože od nás John tím pádem bude mít na chvíli pokoj - samozřejmě, jeho ironie. Ale bylo to fajn, mohl jsem ji trochu poznat, možná i ona mě a třeba jedině uvítá, že mezi všemi lidmi tu nezná jen Johna, ale i někoho dalšího. "Nesouhlasím, že jsme stejní.. Já jsem z nás dvou ten hezčí a chytřejší, to je přeci jasné, ne?" odpověděl jsem rádoby uraženě Gabbyně poznámce, ale smál jsem se u toho. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 1. adventní neděle, večer 30.11. "..Jednu šílenost? Jen jednu, doopravdy?" popichoval jsem Logana, ale pak jsem zavrtěl hlavou a pousmál se, tušíc už, o co asi tak půjde. "Tak bychom tam mohli jít vlastně už zítra. Před dopoledne mám volno, tak si zajdem na 20 tisíc mil pod mořem a všechno mi vyklopíš. Souhlas?" navrhl jsem pak tajnůstkářskému Loganovi a když se mi dočkalo souhlasné odpovědi s tím, že mi ještě zavolá a upřesní čas, tak jsem to považoval za vyřízené a pustil to z hlavy. Gabby bude stejně ve škole a tak budu mít fůru času vyloženě na kamaráda, se kterým jsme se nějakou dobu neviděli a bude fajn si s ním na chvíli pokecat. Ne, že bych z toho všeho chtěl Gabby vyšoupnout, ale.. šlo o Logana a jeho potřeby a já neměl právo jej přesvědčovat, že co vím já, ví i Gabby a tak by u toho měla být taky. Jednoduše šlo o ryze pánské posezení a i proto jsem zvolil čas, kdy jsem stejně doma sám, aby to pak Gabby nebylo líto, že musí být doma sama, zatímco já bych se bavil v baru. Tak snad mi to nějak odpustí a pochopí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Protančená noc až domů Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, že se tu mezi ostatními našel někdo, kdo hýřil takovým elánem a humorem. Skoro jsem se smířila s tím, že tu jsou samé upjaté osoby a že tu není ani trocha upřímnosti, což mě upřímně řečeno děsilo a najednou se tu objeví Johnův nejlepší kamarád a všechny chmury večera, jako kdyby byly za námi. Mohla jsem se uvolnit a opravdu se usmívat, třebaže jsem byla v rozpacích z toho, jak Logan povídal a mírně i provokoval. Každopádně to bylo osvěžující, vzhledem k tomu, jaké setkání bylo s těmi čtyřmi… s Ashley. Vloudila se mi nepěkná myšlenka zpátky do hlavy, ale stačilo nepatrně zatřást hlavou a byla pryč. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro neděle v noci 30.11. - pondělí 1. 12. ráno Zdálo se, že si Logan s Gabby celkem padli do noty, za což jsem byl opravdu neskonale rád. Znamenalo to, že Gabby můj kamarád nevadí a tím pádem bychom se všichni mohli i častěji vídat, nemluvě o tom, že teď bude Gabby vědět přesněji, s kým například budu trávit čas, když zrovna nebudu s ní.. Pozoroval jsem je, jak se baví, Gabby se usmívala a všeobecně to vypadalo, že se jí tu nakonec přeci jen bude líbit. Ovšem při další skladbě už jsem se zase hlásil o svá uzurpátorská práva na tanec s nejhezčí ženou celého večera a tak jsme se s Loganem rozloučili a pak už jsem Gabby nepustil z náručí nebo popřípadě z rukou, když jsme si náhodou museli dát něco k zakousnutí nebo se napít.. Konečně jsme se lehce nad ránem vraceli limuzínou zpátky domů. Objímal jsem Gabby a cítil jsem se dost unaveně. Těšil jsem se na postel a až si dám nohu "nahoru", stejně jako se Gabby nejspíš těšila na to, až se zbaví podpatků. Prozatím jsem ji alespoň hladil po paži a udržovali jsme velmi lehkou konverzaci s rodiči, kteří byli také dost unavení a mamka skoro klimbala otci na rameni. "Já nevím jak ty, ale já si to užil jako ještě nikdy. Doslova. Díky, Gabby, za celý večer.." promluvil jsem pak tiše, dívaje se na ni, opětujíc stisk dlaně. Brzy jsme dorazili před dům a tak nám nezbylo než popřát dobrou noc rodičům a vydat se domů. Jakmile jsme se ocitli v posteli, přitáhl jsem si Gabby blíž k sobě a věnoval jí pořádný procítěný polibek, který trval dostatečně dlouho. Nemohl jsem se zkrátka dočkat, až ji budu smět doopravdy líbat a držet ve svém náručí. A pak.. pak jsem ji pevně objal, popřál jí dobrou noc a brzy na to jsem byl tuhý.. *** Ráno jsem se probudil dřív, než Gabbyn budík do školy. Nemohl jsem spát a tak jsem jednoduše vstal a šel dát vařit vodu. Pohledem jsem pak zavadil o svůj mobil a napadlo mě, že tam mám jednu nedořešenost - číslo na Ashley. Zamračil jsem se na telefon a po chvilce zaváhání jsem se odebral vedle k pianu, o které jsem se opřel lokty, dívaje se z okna na oblohu. Napadlo mě, že bych mohl Ashley zavolat a jednoduše jí nechat v hlasovce vzkaz, ať prostě dá pokoj jak mě, tak především Gabby.. A už jsem vytáčel číslo.. Jenže ona zřejmě taky brzy vstávala, protože to vzala hned na druhé zazvonění. "Ehm.. ahoj.. tady.." zaseknul jsem se překvapeně, než jsem se vzchopil. Mluvil jsem pak celou dobu velmi tiše, abych Gabby nevzbudil. "Jo, jistě, já vím, že máš moje číslo.. já jen.. promiň, že volám takhle ráno, ale potřebuji s tebou něco probrat. Vlastně, chci s tebou mluvit o Gabby.. cože? Ale.." chvíli jsem mlčel, tentokrát jsem si chytil dvěma prsty kořen nosu, zíraje stále z okna ven, takže jsem byl zády k celému bytu. "Podívej, Ashley, tohle je už historie a.. ale.. Ne, neví o tom, Gabby ještě spí.. Mě ale nezajímá, co jsi.. Nebreč, Ashley, prosím. Proč jsi mi tohle neřekla tehdy? Udělala jsi ze mě naprostého pitomce přede všemi, uvědomuješ si to? Mohla jsi mi tohle všechno říct a mohli jsme to vyřešit.. ano, rozchodem. Podívej, tohle chápu, opravdu to chápu, ale mohli jsme se prostě domluvit jako normální dospělí lidé a třeba bychom zůstali přáteli, ale.. Myslím, že tím, co jste dělali s Billym, jsi mi dala jasně najevo, jak na tom jsme. Ponížila jsi mě nejen přede mnou samým, ale i před celou společností a vážně mi nebylo příjemné pak někam chodit, když všichni věděli, že už několik měsíců.. Nebreč, promiň, nebreč, já.. nechtěl jsem to vytahovat. Vůbec jsem kvůli tomu nechtěl volat. Chtěl jsem ti jen říct ohledně Gabby, abys ji nechala být a byl bych rád, kdybys respektovala mé rozhodnutí na všechno jednoduše zapomenout, i na tebe. Přeji ti, abys byla šťastná a spokojená, Ashley, opravdu. A prosím tě o poslední laskavost. Až zavěsím, smaž si mé číslo z telefonu a až se příště potkáme, pozdravíme se a zase si půjdeme po svých, souhlasíš?.. Výborně, děkuji. Tak tedy.. sbohem, Ashley." Zavěsil jsem a ještě nějakou dobu jsem nehnutě stál opřený o klavír, dívaje se z okna na výhled Manhattanu. Pak jsem konečně sklonil hlavu k mobilu, vymazal jsem Ashleyno číslo ze seznamu volaných a pak, konečně s jakýmsi pocitem smíření, jsem se vydal zpátky do kuchyně, abych připravil snídani.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Podezřelý telefonát Nemohla jsem se dočkat, až budeme s Johnem o samotě, až u něj budu tak blízko, že budu moci naslouchat tlukotu jeho srdce a užívat si jeho rty v dlouhém procítěném polibku, při kterém jsem mu pohladila zátylek a ještě se párkrát zavrtěla jako bych hledala pozici, ve které bych mu byla ještě blíž. Stačilo však přivřít oči a téměř jsem usnula. Nechala jsem se obejmout a přeložila si ruce přes ty jeho, než jsem s uvolněným úsměvem usnula i já. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 1. prosinec, pondělí ráno Snažil jsem se vstřebat ještě chvíli to, co jsem vlastně právě udělal. Sice po telefonu, ale promluvil jsem si s Ashley a konečně a definitivně jsem za tím vším udělal tlustou čáru. Mohl jsem jí i odpustit, i když na to možná ještě trochu času budu potřebovat, nicméně se mi svým způsobem ulevilo, když jsem teď věděl, že mě aspoň měla ráda a znal jsem pohnutky, které ji vedly k tomu, aby mě podrazila. Mohl jsem to teď brát i jako akt jejího zoufalství a poprvé za celou dobu jsem na ni neměl vztek, jako jsem spíš pociťoval velkou lítost. Bylo mi jí jednoduše líto a s tím jsem se konečně odlepil od klavíru a odešel jsem do kuchyně, kde jsem připravoval kávu pro Gabby a sobě čaj, přičemž jsem do topinkovače dal dva toasty a pak jsem začal připravovat na stůl různé další pochutiny, na co by tak Gabby mohla mít chuť. Mimoděk jsem u toho ještě přemýšlel nad světlem nových poznatků podle Ashleyiných slov.. Kdybych nebyl tak tvrdohlavý jako mezek, mohl jsem to mít už dávno vyřešené a klid od ní. Nedělal bych všechny ty pitomosti, co jsem dělal.. jenže to bych taky nemusel vůbec potkat Gabby. No, tak se to asi mělo takhle stát.. Stejně historii nezměním a to, co mám teď, je lepší, než v co jsem kdy mohl doufat.. přemýšlel jsem u rovnání věcí na stůl. Byl jsem tedy zády ke Gabby, když vycházela z koupelny. Slyšel jsem jen dveře a než jsem se stačil otočit, byla v ložnici. Mezitím jsem připravil zbytek a už jsem jen dodělával její kávu v kuchyni, když přišla, už oblečená a připravená do školy. "Dobré ráno," odpověděl jsem stejně tiše přes rameno, protože jsem právě čistil kávovar. "Chtěl jsem ti ještě udělat snídani, než mi zmizíš na přednášku. A.. tady je káva, trochu silnější. Jsi hodně unavená?" zeptal jsem se pak, když jsem s jejím hrnkem procházel kolem ní, přičemž jsem ji chtěl políbit alespoň na spánek, než jsem pokračoval k připravenému jídelnímu stolu se snídaní. "Dnes bude všude ve městě už vánoční výzdoba, tak mě napadlo, jestli bys pak po škole nechtěla na procházku? Ale jestli jsi hodně unavená.." nedořekl jsem, jen jsem pokrčil rameny a usmál se na ni. Sedl jsem si ke stolu a nabídl jí jako první talířek s křupavými toasty/topinkami.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Podivné ráno Čekala jsem, že se mi John dřív nebo později svěří s tím telefonátem. Vždyť jsme si všechno říkali a sdíleli spolu, cokoliv co se nám přihodilo nebo jsme si sdělovali i různé starosti, ale teď jsem měla z toho všeho zvláštní pocit. Působil, jako kdyby se vůbec nic nedělo a dokonce mi chtěl věnovat i políbení, kterému jsem se jakoby omylem vyhnula, když jsem si, jakože zrovna chtěla upravit vlasy. Omluvně jsem se pousmála, aby neměl podezření, že se něco děje. Ještě jsem si hluboce zívla a zamžourala na něj, jak připravoval snídani s kávou na jídelní stůl. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní ráno 1.12. Jak jsem se tak ke Gabby chtěl sklonit a věnovat jí políbení, asi to nečekala a zrovna se upravovala, takže jsem se na ni opět jen usmál. Nicméně, měl jsem v ruce její hrnek s horkou kávou, tak jsem ji nechtěl polít a raději jsem pokračoval ke stolu se snídaní. Nalil jsem si do svého čaje trochu mléka a přistrčil ještě ke Gabby máslo s marmeládou na topinku, když mluvila svou typickou rychlostí, značící nadšení z daného tématu. Podíval jsem se na ni s pousmáním, vnímaje předně to, že je opravdu hodně unavená, protože měla trochu zvláštní oči, takové trochu narudlé, jako kdyby ji z předčasného probuzení ještě pálily. "Na každém náměstí bude velký stromek, ale největší je vždycky před Rockefellerovým centrem. Tam je to převážně i kvůli tomu obchodnímu centru a turistům, ale i tak je to pěkné. Mimochodem, je tam veřejné kluziště, přímo u centra.. Umíš bruslit?" vypadlo ze mě pak náhle, stejně jako jsem dostal nápad. Nechtěl jsem Gabby nijak podceňovat, to ani omylem. Jen jsem byl prostě zvědavý, protože třeba taková Jenny bruslila jen tak, že jsme ji s Loganem každý za jednu ruku táhli za sebou. Namazal jsem si trochou marmelády toast a zakousl se, třebaže o poznání méně dravě, než Gabby. Její počínání mě mimoděk rozesmálo. "S Loganem dnes půjdeme do baru, do toho knižního, jak jsme tam byli s Ethanem. Budeš chtít přijít po škole za námi, nebo tě mám vyzvednout u univerzity? Abych věděl, na jaký čas se s ním pak domluvit, až bude volat," zeptal jsem se pak s vyčkávavým pohledem do její tváře. Chtěl jsem to prostě uzpůsobit podle jejího přání, co jí bude příjemnější.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plány na odpoledne Uvědomila jsem si, že jsem si ani nestačila ten toast namazat, takže jsem pak Johnovi kývnutím poděkovala a natřela si pořádnou vrstvu marmelády. Ani jsem nevnímala, že něco mažu, soustředila jsem se na jeho slova a hledala jakýkoliv náznak něčeho, co by mi potvrdilo moje bolestné myšlenky. Krátce jsem zavřela oči, jak mě zase začaly pálit slzy, ale rychle jsem nepatrně zatřásla hlavou a pak mu věnovala menší úsměv, následovaný překvapeným výrazem, když se mě zeptal na bruslení. Zůstala jsem na něj zírat s pootevřenou pusou, v koutku úst majíc trochu té marmelády. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní ráno 1.12. Nebyla by to Gabby, kdyby mě aspoň jednou denně nepošťouchla, či nevyprovokovala alespoň něčím malým. Uculil jsem se a trochu víc se narovnal. "Netvrdím, že jsem profesionální hokejista, ale bruslit umím. Vlastně si neumím představit prosinec bez bruslení. Ale na rybníku.. jaké to je? Nebála ses, že se třeba prolomí led, nebo.. já nevím, neumím si to představit.. a to si brusle obuješ na ledě, nebo ještě někde na hrázi, nebo jak?" zajímal jsem se. Gabby mě tím prostě uhranula a já nutně potřeboval vědět každý detail o bruslení na rybníce. Fascinovalo mě to.. Vypadalo to, že se Gabby rozmýšlí, jestli se jí chce nebo nechce do baru, nejspíš.. Jinak jsem si momentálně nedokázal to její mlčení a váhání vysvětlit. Teprve když promluvila, nechápavě jsem na ni zíral s pozvednutým obočím. Byl jsem z toho absolutně paf. Nejdřív by chtěla jít na tu procházku a teď mi řekne v podstatě to, že radši bude doma a že chce asi chvíli prostě jen pro sebe? Nechápal jsem to, ale pak mě napadlo, že je prostě jen opravdu hodně unavená a chvíli potrvá, než ji ta káva nastartuje. "Ne, kdepak, jen Logan. Totiž, domlouvali jsme se včera na večírku. Říkal, že se mnou chce něco probrat a tak půjdeme do Bookmarks baru, vzpomínáš? Tak jsem si jen říkal, jestli by sis pak po škole taky třeba něco dala a pozdravila ho, nebo jestli od univerzity rovnou půjdeme na tu procházku.. ale jestli chceš předtím ještě domů, tak taky můžeme. Je fakt, že navečer všechna ta světla na stromku vyniknou víc.." připustil jsem nakonec, stále však zkoumavým okem hledíc na Gabby. Něco mi tu nehrálo a já nevěděl co.. že by.. že by měla své dny? To je pak taky lepší jí nechat prostor.. napadlo mě, ale nemohl jsem si honem vybavit, jestli by to bylo možné, protože jsem tyhle záležitosti tak nějak vypouštěl z hlavy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rychlé rozloučení „Já si zase nedovedu představit, jaké to je bruslit takhle ve městě, na té umělé plošině. Na rybníku je to občas nerovný terén, ale ano… je to takový menší adrenalin, když si člověk říká, jestli tam není někde místo, kde by ten led nebyl tak tlustý… ale ještě se mi nestalo, že bych se propadla. Maximálně jsem tak spadla na zadek, když jsem nevybrala otočku, kvůli jednomu většímu hrbolu… A co se týče bruslí, tak je to různé, někdo si je nasazuje u břehu, někdo až přímo na rybníce. Já jsem si je vždycky nazouvala i břehu a pak jsem opatrně šla trochu dál, kde jsem se pak mohla pořádně rozjet. Jezdívali jsme takhle s panem Morrisem a… ostatními,“ nechtěla jsem jmenovat Jeremyho, takže jsem se na chvilku zadrhla, přičemž jsem nakrčila obočí. Nechtěla jsem myslet ještě na něj, když mě trápilo něco mnohem zrádnějšího. Ale ani o tom jsem nechtěla moc mluvit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní ráno 1. 12. Vyprávění a myšlenky na bruslení na rybníku mě naprosto pohltily, že jsem ani nepostřehl to Gabbyno zaváhání nad výčtem osob, s nimiž bruslila. Snažil jsem se představit si právě ten nerovný terén a k tomu ještě ten adrenalin, že člověk může prostě zahučet do ledové vody a utopit se. Byl jsem schopen pouze jí na to odpovědět všeříkajícím "wow.." "Samozřejmě, že chci. A Logan tě určitě také rád uvidí. Podle všeho jste si včera padli do noty, nebo to tak alespoň vypadalo. A aspoň si tam dáme ještě něco teplého k pití, než vyrazíme zase do té zimy na procházku.." povídal jsem pak ještě chvilku, těšíc se především právě na to, až vyrazíme do ulic s vánoční výzdobou a spoustou světel. Z jakéhosi polo-snění mě vytrhlo až Gabbyno náhlé chvátání do školy. Celou dobu byla v pohodě a najednou jako když do ní střelí. Přišlo mi to divné. Chtěl jsem se jí zeptat, ale doslova mě zahltila informacemi, že jsem neměl ani sebemenší příležitost cokoliv říct. Úplně mě tím rozhodila. "Ale.." podařilo se mi říct, jenže to už Gabby vstala, čímž mě zase umlčela a pak, namísto obvyklého polibku se mi dostalo jen zaraženého pohledu a úsměvu a než jsem k ní stihl natáhnout ruku, už byla u baru a brala si kabát. "No, dobře.. ale.. Gabby..?" vysoukal jsem ze sebe konsternovaně a ještě za ní zavolal, když jsem si všiml, že si nechala mobil na baru. Zaslechl jsem ještě dvojí zabouchnutí dveří, jako kdyby jí to nešlo a na to jsem vstal, abych jí ještě běžel dát ten mobil, jenže zrovna když jsem otevřel dveře od bytu a podíval se k výtahu, tamní dveře se zrovna zavíraly a já už jen škvírou zahlédl Gabby, která následně jela výtahem dolů. Do háje.. jak jí ten mobil dám? No ale.. třeba ho nebude potřebovat. Ví, kde dnes budu a prostě tam na ni počkám, dokud nepřijde, když už se jí nebudu schopen dovolat.. Zase jsem zašel zpátky do bytu, odložil její mobil zpátky na bar a pak jsem vzal ten svůj, abych mohl zavolat Loganovi. Jen mi vrtalo hlavou pár detailů. Zaprvé, Gabby nikdy neříkala učivo, vždycky mi přesně řekla, o co jde, konkrétní název, ale nikdy nic tak všeobecného jako učivo. Zadruhé, když už budou rozebírat to něco, tak to si ji Alice odtáhne pryč, aby jí něco řekla, nebo to jako budou řešit všichni, nebo.. Ále, moc to rozebírám. Gabby na to prostě asi zapomněla a tak musela běžet a.. stejně to bylo zvláštní.. Odpoledne v baru se potvrdily mé domněnky ohledně Logana. Oznámil mi, že chce Jenny požádat o ruku, ale že neví.. Následovala velmi dlouhá a plodná diskuze, která posléze zahrnovala i mě a Gabby a náš včerejší "debut" ve společnosti. Po celé věčnosti s nealko pitím, jsme si nakonec s Loganem každý dal dobrou whisky na zapití toho, že z Logana možná bude ženich a ze mě jeho svědek. Sem tam jsem kontroloval čas a ve chvíli, kdy jsem odhadoval, že Gabby skončila, jsem začal být mírně nervozní a čistě ze zvyku jsem co chvíli kontroloval mobil. Čekal jsem na ni a jen jsem doufal, že se jí nic nestalo.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ze školy do baru Všimla jsem si a bylo mi předem jasné, že jakmile se John z toho otřesu vzpamatuje, tak si uvědomí, že celý tento můj úprk byl zkrátka podivný. Přesto jsem to ale musela udělat, protože jsem to tak cítila a nevydržela bych jen tak sedět u stolu a dělat jakože nic. Mrzelo mě čím dál víc, že mi o tom telefonátu vůbec nic neřekl a přitom měl tolik příležitostí se aspoň několika slovy zmínit, vysvětlit mi to… Ale nakonec jsme se bavili jen o dnešních plánech, které mne sice potěšily, ale na druhou stranu jsem pořád musela myslet na to, že volal s Ashley a evidentně mi o tom vůbec nechtěl říct. Znamenalo to, že přede mnou něco tají, určitě, vzlykla jsem tiše, než jsem definitivně opustila byt, aniž bych zaslechla Johnovo volání. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí odpoledne, 1. 12. Už jsme s Loganem měli oba dopito, nicméně ještě jsme si povídali. Logan tam se mnou zůstal jen proto, že jsem mu řekl o starostech ohledně Gabby a tak chtěl počkat, kdyby se vážně něco stalo, aby mohl nějak pomoci. Říkal jsem si, že hodinu počkám, kdyby třeba ještě Gabby něco zdrželo, ale zároveň jsem ukrutně potřeboval odejít a co nejrychleji se dostat přímo k univerzitě a hledat ji. Napadaly mě samé černé myšlenky zahrnující i Jeremyho a jeho šílenou posedlost i navzdory zákonům, ale nakonec jsem se přeci jen své blondýnky dočkal. Logan ji viděl jako první a když mi to řekl, otočil jsem se (seděl jsem zády) a s viditelným ulehčením jsem se na ni pousmál, než jsem vstal z křesla, abych jí mohl pomoci z kabátu a taky se s ní přivítat. "To je v pořádku, Gabby, zapomněla jsi ho doma. Volal jsem na tebe a běžel jsem ti ho dát k výtahu, ale už jsi byla pryč. Nechtěl jsem tě pak ve škole rušit a ani jsem pořádně nevěděl, kde tě tam hledat a.. omlouvám se, nechal jsem ten mobil doma," vysvětloval jsem honem, abych ji uklidnil. Logan se mezitím také zvedl. "Je mi to vážně líto, lidi, ale už budu muset běžet. Držte mi pěsti, protože se v nejbližší době chystám Jenny přesvědčit, aby si mě uvázala na krk až do konce života," zakřenil se a pak nám oběma podal ruku, rozloučil se a za chvilku byl pryč. "Dáš si něco k pití? A jak bylo ve škole, všechno.. v pořádku?" nakousl jsem tak trochu oklikou, narážejíc samozřejmě na všechno, co mi řekla při svém úprku z bytu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Těžký rozhovor Cítila jsem se hrozně, ale nejen kvůli tomu telefonu. Při pohledu na Johna se to ve mně všechno nahromadilo a já musela vynaložit všechno úsilí, abych se nerozbrečela. Přeci jen tu byl ještě Logan, před kterým by to nebylo zrovna nejvhodnější… Zastavily mě však jeho slova, ze kterých jsem pochopila, že ta tajná věc se nejspíše týkala Jenny a toho, že ji chtěl požádat o ruku. Samovolně se mi roztáhly rty do úsměvu, i když mírně rozpačitého. Pozdravila jsem se s ním a ukázala na něj zvednuté palce, že mu je zároveň držím, aby to klaplo, a pak jsme se zase rozloučili, protože musel běžet. Samozřejmě jsem ještě Johnovi poděkovala za pomoc, ale při polibku na přivítanou jsem se natočila tváří… z části i proto, že jsme tu nebyli sami. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí odpoledně, 1. 12. Zase se mi od Gabby dostalo odtažité reakce na polibek, ale tentokrát jsem pochopil, že za tím něco bude, protože obvykle jí nevadí projevy náklonnosti na veřejnosti. To je spíš moje parketa. Po Loganově odchodu se mi začínalo potvrzovat, že moje předtuchy nebyly jen tak, ale že za tím opravdu něco stojí, jen jsem nevěděl, co přesně. "ne, vůbec ne. Logan chtěl v podstatě jen ujistit, že do toho má jít a požádat Jenny.. Nicméně, má ještě něco v práci, tak chtěl jít už dřív, ale říkal, že tu počká, aby tě ještě mohl pozdravit," vysvětlil jsem Gabby Loganův odchod a posadil jsem se hned po ní. Díval jsem se na ni a analyzoval jsem u toho, jak se tvářila. Čekal jsem, že se možná doopravdy něco děje, třeba s její kamarádkou Alicí a tak jsem usoudil, že nejlepší bude, když Gabby nechám, aby mi to řekla sama, pokud bude chtít. Svěřovali jsme se přeci vzájemně se svými starostmi a podobně a já tu byl pro ni. Vyčkávavě a i povzbudivě jsem přikývl, když začala s tím, že mi něco musí říct. Zdálo se mi to jako celá věčnost, než se mi konečně podívala do očí. Ovšem, ani zdaleka jsem nečekal to, s čím přišla. Vážně jsem na ni hleděl a chvilku jen mlčel. Nesouhlasí s tím, že jsem řekl Ashley, aby nám dala pokoj.. neměl jsem jí to říkat? Ale další ignorací bych nic nevyřešil a Ashley by třeba doopravdy pak otravovala a chtěla se s Gabby poznat a tak, kdybych to rovnou nevyřešil.. proběhlo mi hlavou. "Gabby, já.. myslel jsem, že je to správné. Že bych jí měl říct, jak to je. Jen jsem jí chtěl nahrát vzkaz do hlasovky, abych s ní nemusel mluvit, ale vzala to a.. Proč jsi mi to neřekla, že jsi mě slyšela?" vypadlo ze mě nakonec nechápavě a trochu i ublíženě. Mohli jsme si o tom pomluvit už ráno, nemusela kvůli tomu utíkat. Jistě, teď je pozdě brát to zpátky, ale pokud si Gabby opravdu nepřála, abych v podstatě jednal i za ni, mohl jsem jen doufat, že se mi to nějak podaří urovnat, ačkoliv jsem myslel, že by jí to takhle nevadilo.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Menší drama v baru Začala jsem se ošívat, jak jsem na sobě cítila jeho pronikavý pohled, ale nakonec jsem se vzchopila, třebaže jen částečně, ale dost na to, abych řekla to, co mě celý den trápilo. Jen jsem nečekala, vůbec jsem nečekala, že se mi dostane takové reakce, jaké se mi dostalo. Zůstala jsem na něj s pootevřenou pusou civět a přemýšlela, jestli si ze mne utahuje, nutno podotknout, že by to bylo vážně ošklivé, kdyby si ze mne dělal takovým způsobem legraci, nebo to myslí opravdu vážně. Pozorovala jsem jej i ten jeho ublížený výraz, když se mě zeptal, proč jsem mu to neřekla už ráno, že jsem ho slyšela… A nevěděla jsem, co mu mám na to říct. To si vážně myslel, že je to správné? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí v baru, odpoledně 1. 12. Tak že by jí přeci jen štvalo trochu něco jiného? Myslí si, že jsem jí neměl odpustit a normálně, lidsky to celé skončit..? Zíral jsem teď na Gabby zase já, snažíc se pochopit, co se tu vlastně děje. "Já s ní přeci nedohadoval žádnou tajnou schůzku, Gabby.." natáhl jsem k ní ruku přes stůl, ale ona ji od sebe jen odstrčila, takže jsem se zase stáhl, krátce se ohlížejíc po ostatních v baru, ale nikdo si nás nevšímal a ani tu moc lidí nebylo. Vstal jsem a přesedl jsem si na bližší místo, abych na Gabby snáz dosáhl. Chytil jsem ji za ruce i když se je snažila odtrhnout. "Nechtěl jsem tě tím znovu rozrušit, když tě včera to setkání tak sebralo, Gabby," snažil jsem se jí to nějak vysvětlit. "Doufal jsem, že mě podpoříš v tom, abych jí odpustil a už to konečně jednou provždy hodil za hlavu. Udělal za tím vším tlustou čáru.." snažil jsem se Gabby tiše domluvit, stále jí upřeně hledíc do tváře. Ovšem, pokud se stále snažila vytrhnout mi dlaně z těch mých, pustil jsem je, ale pokud chtěla odejít, hodlal jsem ji následovat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rozhovor Bála jsem se jeho reakce, ale přitom i té své. Byla jsem toho plná a cítila jsem, jak to postupně uvnitř mě bouchalo, až jsem nakonec ze sebe vysypala všechno, co mě celý den trápilo a drásalo. Bylo to tak bolestivé, že jsem ani jeho dotek nesnesla a proto jsem se stáhla, polekaně sebou trhnouc, když si přesedl blíž, aby mě chytl za obě ruce. Pokoušela jsem se mu vytrhnout ze sevření, ale když jsem mu pohlédla opětovně do očí, tak jsem ho nechala, aby mě držel. Hledala jsem v jeho tváři náznak něčeho, co by napovídalo, že to nemyslí vážně a lže mi do očí… ale neviděla jsem to tam. Viděla jsem jen naléhavost, se kterou se mi snažil vysvětlit, jak to všechno bylo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí odpoledne 1. 12. Alespoň se mi také dívala do tváře a neuhýbala, jako předtím. To jsem považoval za velké plus. Jen ta její otázka mě trochu zaskočila. Nebyl jsem si úplně jistý, co jí na to říct. Jestli myslela, kdy jsem jí hodlal říct o tom telefonátu, nebo o tom, k čemu jsem dospěl. Nebyl jsem si jistý vůbec ničím a chvíli jsem jí prostě jen hleděl do očí. "Protože ještě nebyla vhodná příležitost," odpověděl jsem nakonec úplně prostě. "Přemýšlel jsem o tom celou noc, když jsem se vzbudil a pak znovu nad ránem a jednoduše jsem se rozhodl to udělat, když jsi ještě spala, ale nebylo to plánované. Prostě jsem vzal mobil a udělal to. Neumím to lépe vysvětlit... Musel jsem si to s Ashley vyříkat a taky jí říct, aby nám jednoduše dala pokoj. Cítil jsem po tom včerejšku, že by na tebe klidně mohla mít spadeno a otravovat tě i jen proto, aby naštvala mě, ale teď mám dojem, že jsme to vyřešili a už od ní budeme mít svatý klid.." mluvil jsem tiše, naléhavě a poměrně rychle, jak se to ze mě sypalo. "Jen jsem si myslel, že bys mě v tom podpořila, ale jednoduše jsem ti nechtěl hned ten včerejší incident připomínat.." dodal jsem pak navrch tak nějak zničeně.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rozhovor v baru Dívala jsem se mu celou dobu do očí a postupem času jsem si začínala uvědomovat, že každý mluvíme o něčem jiném. Jindy za jiných okolností bych se tomu snad i pobaveně uchechtla, ale takhle jsem se spíše tvářila smutně a sklíčeně. Měla jsem tam tehdy zůstat a pak si o tom promluvit, hned a na rovinu a ne se nechat zvyklat vlastními myšlenkami… Ale copak jsem za to mohla, když jsem viděla, jak se na Ashley díval? Ten jeho dlouhý pohled se mi vryl hluboko do paměti a strašil mě i ve snech, dalo by se říct. Trhaně jsem se nadechla a pak ho pohladila po dlani, když mi všechno vysvětlil. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Bookmarks bar v pondělí odpoledne, 1. 12. Gabbyn výraz se postupně změnil z jakéhosi naštvání na téměř opačný, takže se v jejích očích začal odrážet nedefinovatelný nepokoj nebo snad i smutek. Těžko říct přesně. Já sám jsem se cítil obdobně, stále ještě přesvědčen o tom, že Gabby nesouhlasila s tím, abych Ashley vůbec něco řešil. Chápal jsem ji, ale ne stranu druhou se mi neuvěřitelně ulevilo tím, že jsem si to s ní vyříkal. Konečně po dlouhé době jsem se doopravdy cítil osvobozený ode vší své historie, od všech špatností, co jsem prováděl a podobně. Prostě jsem měl konečně čistý štít, abych s ním mohl spokojeně žít s Gabby, jen s ní, bez žádných tajností a vzpomínek a beze strachu, co by se mohlo semlít, kdyby se ta historie s Gabby setkala. Jenže pak jsem se trochu zamračil, jak mi Gabby nasadila další brouky do hlavy. Zmateně a nechápavě jsem na ni zůstal zírat, když začala mluvit nejprve o tom, že vlastně neslyšela celý telefonát a nakonec ještě přišla s nějakým pohledem, kterému zřejmě přikládala větší váhu, než jakou ve skutečnosti měl, když jsem si toho ani nebyl vědom. "Moment.. takže, ty jsi to neslyšela všechno a.. počkat, počkat.." odvrátil jsem svůj podmračený pohled na ubrus na stole a chvilku uvažoval. "Takže.. když jsem Ashley řekl, že spíš, protože jsem tě do toho jednoduše nechtěl tahat, tak ty jsi z toho vydedukovala, že si s ní dávám tajnou schůzku? Chápu to správně? A proto jsi na mě byla naštvaná a utekla za ostatními do školy.. Nebo to taky nebyla pravda a vymyslela sis to s tím učením, abys měla důvod přede mnou utéct?" mluvil jsem tiše, tak nějak bezvýrazně, ale konečně jsem pohled odtrhl od ubrusu a pronikavě se Gabby podíval do očí, když jsem pokračoval. "Ale nechápu, co myslíš tím.. že jsme se na sebe nějak dívali na večírku? Gabby, řekni mi upřímně, pochybuješ o mě?" položil jsem tu otázku s těžkým srdcem, ale upřeně jsem Gabby pozoroval, vyčkávaje na její odpověď. Bohužel jsem si musel přiznat i to, že mě ten celý dnešní incident ranil. Překonal jsem své strašáky, jednoho po druhém a to nejen díky ní, ale hlavně i pro ni. Přiznal jsem se jí, že ji miluji a že je jedinou ženou, o kterou stojím a stát budu, že mi jen na ní záleží. Myslí si snad, že to všechno byla jen planá slova? |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Bolestná chvíle Dívala jsem se mu do očí, ale jakmile jsem na něm viděla, že pochopil, tak jsem pohledem sklouzla ke svým chvějícím se dlaním. Nedokázala jsem ten třas zastavit, ani ztlumit. Byla jsem ve stresu, plná obav, nevědíc, jak mu to všechno mám vlastně vysvětlit. Nechtěla jsem, aby si nakonec myslel, že mu nevěřím, že o něm pochybuji a že mi zavdává důvody k tomu, abych si o něm myslela, že by byl schopen něčeho takového… být s jinou, než se mnou. S jeho dalšími slovy jsem si začala vyčítat, že jsem o tom začala mluvit, že jsem se o tom vůbec zmínila, neboť jsem dostala strach, že po tomhle už mě nebude chtít… Pořád pochybuješ, Gabby? O něm, nebo spíše o sobě? Mlčky jsem opatrně a pomalu přikyvovala, ale na tu poslední otázku, při které jsem poznala, že ho to neuvěřitelně ranilo, jsem se mu podívala do očí, i když to bolelo i mě. Uvědomila jsem si, jak jsem to celé úplně pokazila… A nevěděla jsem, jak to všechno napravit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní odpoledne v Bookmarks baru, 1. 12. Vyčkával jsem a postupně se mi z obličeje vytrácely všechny emoce, až zůstal jen můj soustředěný pohled do jejích očí, mírně se u toho mračíc, jak jsem u toho i přemýšlel nad tím vším, co se vlastně odehrálo a já o tom prakticky do teď neměl tušení. S tím upřeným pohledem jsem zarytě mlčel, dávajíc jí veškerý prostor, aby mohla říct vše, co měla na srdci. Nechtěl jsem ji přerušit ani jedním jediným slovem a vlastně.. ani jsem pořádně neměl co říct. Přemítal jsem nad Gabbynými slovy a pořád jsem z toho měl smíšené pocity plné konsternovaného zmatku, který doplňovalo zklamání a paradoxně i pochopení. A tím, že bych promluvil, bych stejně jen přemýšlel nahlas a tak jsem ještě chvilku, co Gabby domluvila, prostě jen mlčel a díval se na ni. Pak jsem se zhluboka nadechl, vydechl a konečně jsem promluvil. "Dobře.." S tím jsem se podíval na stůl s prázdnými sklenicemi od whisky, kterými jsme s Loganem zapíjeli jeho rozhodnutí. Najednou jsem strašně nutně potřeboval vypadnout a nejlépe být úplně sám, abych se s tím vším srovnal a mohl zase fungovat. "Co kdybychom jeli domů? Bude ještě chvíli trvat, než se setmí, aby vynikla vánoční světla," řekl jsem nakonec úplně mimo veškerý rozhovor předtím, stále naprosto nečitelně. Vstal jsem a odešel k baru, abych zaplatil. Pak jsem se vrátil a pokud ještě nebyla oblečená, pomohl jsem Gabby do jejího kabátu, než jsem si oblékl ten svůj. Nebyl jsem vyloženě odtažitý, ale sám od sebe jsem se pak Gabby nedotýkal.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Návrat domů Kdyby se na mě viditelně zlobil, tak bych se snad cítila i líp, než takhle, kdy se na mě díval, bez emocí beze všeho, co jsem na něm tak milovala. Připadalo mi to, jako kdyby se mezi námi utvořila hluboká propast a já k němu nemohla ani o kousek blíž, protože on se na druhé straně odtahoval a nechtěl mě k sobě vůbec pustit. Sklonila jsem hlavu a otřela si oči, ze kterých mi sklouzla jedna zbloudilá slza na tvář. Vlastně i tohle byla svým způsobem odpověď. Zkazila jsem to a pomalu ale jistě ho ztrácím… Chtělo se mi z toho hrozně moc brečet, ale musela jsem se vzchopit, protože jsme byli na veřejnosti… Ať jde do háje nějaká veřejnost, mě jde o Johna. Vždycky byl a je pro mě to nejdůležitější, co mám! Křičela jsem v duchu, zatímco na mě promluvil a já jsem přikývla, aniž bych si uvědomila, co vlastně řekl. Až poté, co vstal, mi to došlo, a já po jeho vzoru vstala a začala se chystat k odchodu. Jeho odtažitost mě bolela, ale chápala jsem to. S poděkováním jsem si nechala pomoct se svým kabátem, načež jsme se rozešli z baru a hotelu ven. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní odpoledne doma, 1. 12. Nemohl jsem si pomoct; celou cestu jsem nad tím vším přemýšlel. Nad tím, že o mě Gabby pochybovala, i když mi tvrdila, že ne. Nad tím, že jsem jí vlastně i zadal důvod k žárlivosti, když jsem se na večírku díval na Ashley, se kterou jsem měl nedořešenou minulost a podvědomě mě to sžíralo a to se bohužel odráželo i na tom všem, co se od toho včerejšího setkání stalo. Měl jsem na tom všem svůj podíl viny, to nepochybně. Mohl jsem přeci s Gabby otevřeně mluvit a svěřit se jí s tím vším zmatkem, co mi nedal spát a vedl mě až k tomu telefonátu, který mi pomohl se s tím konečně vypořádat, ale pro změnu to mělo i neblahý dopad na Gabby, jenže.. Prostě to bylo celé zamotané a já to jednoduše potřeboval v klidu rozmotat a utřídit. Bylo mi jasné, že Gabby bude zkroušená a nešťastná, ale v současnou chvíli jsem se musel vypořádat i s jejím podílem na tom všem a tak bych ji stejně nedokázal nijak uklidnit.. Doma jsem si pověsil kabát do předsíně a pomalým krokem jsem se ploužil dál do bytu, zírajíc spíš na podlahu, než kam jinam. Ani jsem u toho nic moc nevnímal a moje kroky mě automaticky zavedly do knihovny. Byla to sice otevřená místnost bez dveří, ale částečná oddělující stěna mi stejně poskytovala pocit jakéhosi skrytého útočiště, kde jsem měl soukromí. Chvíli jsem tam jen tak stál a zíral pro změnu na knihovnu, než jsem popošel blíž k malé polici se štůskem not, z nichž jsem vyhrabal jednu skladbu, na kterou jsem měl momentálně největší chuť si zahrát. Byla stejně melancholická jako moje současná nálada a já náhle věděl, že to je to jediné, co teď potřebuji. Posadil jsem se ke klavíru, křídlo nechávaje zavřené, aby to nehrálo příliš nahlas. Jen jsem otevřel víko klaviatury, postavil noty na stojánek a tiše a velmi pomalu (oproti předepsanému tempu) jsem začal hrát první část Beethovenovy sonáty, tedy tu jedinou část, kterou jsem uměl.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro U klavíru Ani se na mě nepodíval, jen koukal do země a nakonec se pomalu vytratil v knihovně, jak se vlastně dalo i čekat. Zhluboka jsem se nadechla, jak jsem se tak za ním celou dobu koukala a doufala jsem, že mi odpustí a pak zase bude všechno jako dřív. Chtěla jsem to všechno vrátit, zachovat se jinak, hned mu o tom telefonátu říct a vyřešit to, ale už se tak prostě stalo a nešlo s tím nic dělat. Vlastně bych se možná mohla omluvit, že jsem to tak všechno pokazila, povzdechla jsem si v duchu, než jsem zamířila ke kuchyňské lince, třebaže mě to lákalo jít za ním. Ale měla jsem obavy z jeho reakce, jestli by se třeba nezlobil, že mu nedopřeji ani chvilku klidu. Postavila jsem se tedy před linku, kde jsem se opřela dlaněmi a dívala jsem se na vrchní skříňky… až po chvíli jsem zaslechla tlumené tóny klavíru, když začal John hrát, což mě fascinovalo. Ještě jsem ho za celou dobu neslyšela ani neviděla, jak tam sedí a hraje tak krásně jako nyní. Krátce jsem přivřela oči a tiše naslouchala melancholické melodii, která jakoby promlouvala za něj. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní odpoledne doma, 1. 12. S chmurnými tóny klavíru se ze mě postupně odplavovalo veškeré napětí, zklamání i nepříjemné vzpomínky a nahrazoval to jedním slovem klid. Dokonce mě ani nenapadlo se v přítomnosti Gabby stydět, což byl takový můj obvyklý postoj, protože Gabby byla dokonalá zpěvačka a stejně skvěle hrála na kytaru a já se s tím svým občasným nedokonalým hraním jednoduše styděl a tak jsem vždycky hrál jen když byla ve škole.. Vnímal jsem pak, když Gabby přišla blíž, ale místo toho, abych hraní nechal, hrál jsem dál snad už i proto, abych dal Gabby šanci zase mě o kousek víc poznat. Koneckonců, chtěl jsem s ní všechno sdílet a tohle byla součást mě, jakkoliv amatérská část to byla. Dokonce jsem se na krátký okamžik odpoutal od not a podíval se na ni s náznakem pousmání, než jsem u jedné klávesy sáhl vedle, takže jsem hned zase rychle zabodl pohled do not. Ačkoliv jsem se snažil, nakonec mě přeci jen Gabbyna přítomnost trochu stresovala a když jsem skladbu začal opravdu hodně kazit, jednoduše jsem přestal, zavrtěl jsem hlavou na své mírně roztřesené ruce a pak jsem se otočil tak, že jsem přehodil jednu nohu přes klavírní stoličku, takže jsem seděl obkročmo, dělaje tak místo pro Gabby, k níž jsem natáhl ruku, aby se ke mě posadila. Objal jsem ji pak zezadu kolem pasu a hlavu jsem si tak nějak ze strany opřel o její. "Promiň, vždycky mě znervózní, když mě někdo poslouchá a pak to celé zkazím," omlouval jsem se tiše za své hraní. "Chceš si ještě promluvit o tom dnešku, Gabby?" zeptal jsem se pak, kupodivu se tentokrát vyhýbajíc procházkám kolem horké kaše.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro U klavíru, konečně zase spolu... Se zatajeným dechem a překvapeným výrazem jsem mu opětovala pohled, když se ke mně otočil a natáhl ke mně ruku na znamení, že si k němu mohu přisednout. V něco takového jsem snad ani nedoufala, jak jsem se obávala, že mě k sobě nebude chtít pustit, zvláště po tom dnešním incidentu. Ale byla jsem tak šťastná, když jsem si k němu sedla a položila si dlaně na ty jeho objímající. Pak jsem si však uvědomila, že mám ledové prsty, s čímž jsem měla obvykle problém, převážně v zimním období, tak jsem se omluvně pousmála s natočenou hlavou k němu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní odpoledne, 1. 12. Gabbyny typicky ledové prsty jsem ucítil hned, jak se mě dotkla na mých rukách, tak jsem jednoduše vzal její dlaně do svých, abych ji trochu zahřál. Neměl jsem sice kdovíjak teplé ruce, částečně i díky studeným klapkám klaviatury, ale pořád byly teplejší, než Gabbyny. "Neomlouvej se, Gabby. Já se prostě jen stydím za svůj amatérismus před někým, komu v baru všichni nadšeně tleskají, protože ten někdo je prostě skvělý," usmál jsem se, nicméně jsem se momentálně k větším důvěrnostem moc neměl. Chtěl jsem napřed vyřešit to nedorozumění, co mezi námi viselo, jinak bych se ani nedokázal příliš soustředit a nebylo by to prostě opravdové, žádný z polibků, byly by jen takové polovičaté a to jsem zkrátka nechtěl. "Taky mě to mrzí," přikývl jsem vážně v odpověď. Mrzelo mě, co si Gabby o mě myslela, ale taky něco jiného. "..a chci se omluvit, že jsem.. jak to nazvat..? Totiž, bylo toho na mě najednou moc a potřeboval jsem chvilku, abych si to ujasnil. Taky v těchto věcech neumím chodit, Gabby, a můj prvotní reflex je prostě utéct a za to se omlouvám. Musím na tom zapracovat, abychom všechny těžké situace mohli v klidu hned vyřešit," díval jsem se jí do očí, když už se ke mě natočila. Nebylo snadné a ani příjemné čelit těm nepříjemným věcem, ale docházelo mi, že někdy je to prostě potřeba, abychom se mohli zase posunout dál. "A taky se omlouvám, že jsem své starosti předně neprobral s tebou a místo toho jsem to řešil sám. Mohli jsme si o tom promluvit a třeba bych i volil jiná slova ohledně Ashley. Totiž, nechci ji omlouvat, ale pochopil jsem, jak to i pro ni bylo těžké a.. teď máme konečně všichni klid. Opravdu, Gabby, je to vyřízené a přiznávám se ti, že se mi hodně ulevilo. A to i díky tobě, protože jsi se mnou. Věříš mi to, prosím?" nechtěl jsem ji z ničeho obviňovat, ačkoliv mě ještě trochu mrzelo to, co si o mě myslela, nicméně jsem prostě potřeboval znovu slyšet, že mi opravdu věří a že to chápe.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro A usmířili se... Johnův hřejivý dotek na mě zapůsobil poněkud intenzivněji, takže jsem se mohla o něco více uvolnit, i když jsem se v další chvíli napjala, když se rozhovořil. Nejprve jsem se však shovívavě pousmála a zakroutila nepatrně hlavou. „Mám pocit, jako kdybys mé podceňování převzal na sebe. Jsi blázínek… Ale víš, co mě napadlo? Někdy bychom si mohli zahrát spolu, hm?“ Navrhla jsem pak spontánně, jak mě to tak bezprostředně v souvislosti napadlo a pohladila jsem jej u toho přes hřejivé prsty, které měl sice taky studené, ale méně než já. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní odpoledne 1. 12. Gabbyn návrh ohledně hraní mě vážně překvapil, dokonce tak moc, že jsem na ni vykulil oči a nakonec jsem přikývl, ačkoliv jsem se bál, že to Gabby řekla jen proto, že se chce dobře pobavit nad tím, jak to budu každou chvíli vrtat.. Bylo by jí to podobné, napadlo mě s pousmáním. Ulevilo se mi ještě víc díky zjištění, že to všechno Gabby chápe a že to prostě i vidí podobně jako já a vlastně máme podobné problémy. Ne, že bych hned od problému utíkal, ale když se toho nahrne víc, tak prostě potřebuju time-out na promyšlení, než jsem schopen pokračovat. "A.. doopravdy to chceš slyšet?" pohlédl jsem na ni mírně skepticky. Obával jsem se, aby konverzace pak nesklouzla k Jeremymu. Ale slíbili jsme si, že se druhému svěříme. Navíc, Gabby mi odpověděla, že mi věří a já věřil jí, takže proč bych jí nemohl říct o svém strašákovi, který už mě přestal strašit? "Bylo jí to hodně líto," začal jsem tou nejzásadnější skutečností s povzdechem. "Nebylo to snadné ani pro mě a ani pro ni o tom mluvit. A vlastně se mi to neříká snadno ani teď, ale věřím, že mě pochopíš. Ashley byla ráda, že mi to mohla vysvětlit a omluvila se mi.. a myslím, že jsem jí i odpustil, nebo se mi to přinejmenším brzy podaří.. Vysvětlila mi, že mě měla ráda, ale nemohla se smířit s tím vztahem na dálku a chtěla něco, nebo tedy někoho, s kým může být každý den. Měla být čestná a prostě to se mnou ukončit, ale řekla mi, že nemohla, protože mě prostě měla ráda a.. Je mi jí líto a chápu ji. Ale to nic nemění na tom, že tím, jak chtěla mít všechno, tak prostě ublížila nejen mě, ale i sobě. A na druhou stranu, moje ignorace její osoby taky nebyla správné řešení, to už vím. Nicméně, dohodli jsme se, že je to za námi, máme už každý svůj život a.. že si popřejeme hodně štěstí, pozdravíme se a zase si půjdeme po svých. Co si o tom myslíš?" zeptal jsem se nakonec, soustředěně vyčkávajíc na její odpověď, podobně jako pes čeká na svého pána, jestli udělal zamýšlený povel opravdu správně a jestli si doopravdy zaslouží pochvalu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Důvěrné chvíle u klavíru Krátce jsem se zarazila, když jsem viděla jeho vykulený pohled. Nebyla jsem si najednou jistá, jestli jsem to třeba s tím svým návrhem nepřepískla, ale na druhou stranu jsem odtušila, že kdyby se mu nechtělo a nelíbilo se mu to, tak by mi to vysloveně řekl. Každopádně jsem to myslela vážně a bez toho, že bych se mu snad pobaveně smála, to mě ani na chvíli nenapadlo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní odpoledne 1. 12. "Asi.. asi máš pravdu. Je fakt, že se mi tím dost ulevilo a nejspíš i Ashley. Netvrdím, že budeme přátelé, ale je dobré vědět, že nejsme nepřátelé," uzavřel jsem to nakonec a na chvíli jsem Gabby sevřel v pevnějším objetí, jak jsem se cítil konečně zase šťastně, že to ze mě všechno spadlo a že jsem se s tím podělil i s Gabby. "Cítím se dobře, volně a smířeně, jestli se to tak dá říct." Tentokrát už jsem věděl, že už je to skutečně všechno za námi a já byl konečně schopen se opravdu spokojeně usmát a pak se nosem mazlivě otřít Gabby o tvář a pak ji zlehka políbit na krk.. a ještě jednou a znovu.. přes hranu její čelisti na tvář. Povolil jsem sevření a dlaněmi jsem hladivě sklouzl po jejích šatech k nohám, abych ji mohl jen krátce tam a zase zpátky pohladit svrchu po stehnech, než jsem ji znovu objal a doufal v polibek. "Chyběla jsi mi.." zavrněl jsem pak, užívaje si její přítomnosti, blízkosti ve své náruči. Dostal jsem u toho nápad. "Šla bys se mnou na první prosincové rande? Mohli bychom si někde dát něco k večeři a pak se projít po městě..?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro John pokušitel „Ani si nedovedu představit, že bys nějakého nepřítele měl,“ podivila jsem se nad tou myšlenkou, ale pak jsem se na něj pousmála, šťastná, že už je to opravdu za námi a že je nám zase dobře, možná i o něco lépe. Mimoděk jsem měla pocit, že jsme se v našem vztahu zase o něco posunuli, když jsme zjistili, že opět máme něco společného a že můžeme spolu řešit i věci, které se nám nemusí líbit, ale… i takové věci či problémy budeme muset občas řešit, protože ne vždy je svět růžový… ačkoliv s Johnem jsem měla pořád pocit, že svět je barevnější a mnohem hezčí a lepší. Jeho objetí i polibky na mém krku způsobily patrné zachvění a dokonce jsem u toho i nezadržitelně spokojeně zavrněla. Bylo to neskutečně příjemné a já si tím víc uvědomila, jak mi za celou dobu, za celý dnešní den strašně moc chyběl. „Ty mě taky, strašně moc… Ale už jsme spolu a já tě nehodlám pustit ze svých spárů ani na jediný krok, budu jako přisáté klíště, kterého se nezbavíš,“ dodala jsem s tichým pobavením, načež jsem se otočila tak, abych se mohla otřít o jeho lákavé rty a pak ho políbit, když ucítila jeho hladivé dlaně na svých stehnech. Tentokrát jsem se mu v náručí zachvěla celá a zimou to rozhodně nebylo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí, pozdní odpoledne 1. 12. "Přisáté klíště? Jen jestli to nebude jenom tou zimou, že budeš pořád u mě..?" dobíral jsem si ji s uvolněným tichým smíchem. A pak už jsem konečně mohl ochutnat její smyslné rty v polibku, na který jsem si doslova počkal celý den. Gabbyno chvění mě pak ponoukalo k tomu, abych nepřestával, ale i přes to lákání jsem se udržel a místo toho ji pozval na to rande. Koneckonců, slíbil jsem jí procházku a vánoční Manhattan v podvečer. "Noo.. když mi do té doby nezmrzneš, ty moje klíště, tak bychom si mohli zabruslit.. Tak pojď, vyrazíme," rozhodl jsem nakonec, jinak bychom se odsud vůbec nehnuli. Srovnal jsem si svetr, uvázal šálu kolem krku a pomohl jsem Gabby do jejího kabátu, než jsem si oblékl ten svůj. Ještě jsem se na ni skepticky podíval, jestli jí opravdu nebude zima, ale pak mě napadlo, že bych jí pak mohl někde ve městě koupit teplé rukavice, kdyby chtěla.. i když mě pak napadlo, že ji mohu držet za ruku a strčit si obě naše ruce do kapsy.. ále, vždyť je to jedno, hlavně že budeme spolu.. Vyrazili jsme do parku, kde to i o vánocích žilo, porůznu tu byly roztroušené stánky se vším možným, převážně teplým jídlem (kukuřicí, kaštany a podobně) a pitím. Litoval jsem, že ještě nenapadl sníh, jinak bychom si v parku s Gabby užili daleko větší zábavu, nicméně i procházka byla fajn. "Není ti zima?" ptal jsem se zase, myslíc na ty její studené ruce ještě doma u klavíru.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Procházka parkem Trochu jsem do něj šťouchla, když si mě tak dobíral, ale ještě jsem se u toho pobaveně zakřenila, přemýšlejíc, že si z něj udělám taky legraci a přikývnu, že se k němu budu tisknout opravdu jen kvůli té zimě. Užívala jsem si vzájemné blízkosti a důvěrnosti, chtíc ještě mnohem víc, obzvláště pak, když jsem jeho dlaně ucítila na stehnech. Věděla jsem však, že chceme jít na procházku, takže jsem pak byla vděčná tomu, že přišel s tím návrhem na první prosincové rande. Usmála jsem se na něj a pak si ještě odběhla do šatny, kde jsem měla teplý šátek, který jsem si obmotala kolem krku a nakonec jsem si ještě nechala pomoct do kabátu a mohli jsme vyjít ven, vstříc novému dobrodružství. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí odpoledne, 1. 12. Na nás obou bylo vidět, jak jsme se naprosto uvolnili po tom dnešním napjatém dni a ani za zlaté vidle by nás nikdo nepřesvědčil, že existuje něco lepšího, než být prostě spolu a procházet se. Gabby opět byla ve svém hyperaktivním živlu (a stoprocentně za to nemohla káva) a já se tomu prostě nemohl přestat smát. Zbožňoval jsem na ní tuhle její hravou stránku, co ani na chvíli nevydržela v klidu a musela si poskočit. Samozřejmě mi došlo, že kdyby jí byla zima, tak bych to určitě poznal a tak jsem si tím přestal lámat hlavu. "Takže když je klíšťatům zima, tak místo obvyklého drkotání zuby prostě poskakují? To bych si měl zapsat.." rozesmál jsem se podobně, jako Gabby, třebaže v mém případě to zůstalo jen u širokého úsměvu a rozzářeného obličeje. Rozhlédl jsem se pak na její popud a zaměřil jsem se u toho své hledání na jeden konkrétní stánek. "Dala by sis něco? Jen nezapomínej, že ještě bude večeře. Ale mohli bychom si dát nějaký teplý čaj, aby ses trochu zahřála..?" navrhl jsem s pohledem do její tváře se zimou zčervenalými tvářemi. Gabby pak na mě vychrlila řadu otázek a já nevěděl, na co odpovědět dřív.. "Myslím, že Vánoce jednoznačně vedou na mém seznamu oblíbených svátků a jestli můžu hádat, tak jsi na tom podobně.. trefil jsem se?" usmál jsem se na ni, užívajíc si i její těsné blízkosti. Měl jsem ruce v kapsách, nicméně pro tu skvělou chvíli, kdy se mě chytila za rámě, jsem jí položil svou zahřátou dlaň přes tu její, aby jí nebyla taková zima. "A ohledně Vánoc.. totiž, doposud jsem je trávil s rodinou střídavě v Itálii a v Anglii, ale letos jsou to naše první společné Vánoce, Gabby," řekl jsem a věnoval jí zamilovaný pohled, který toho říkal mnohem víc, než slova. Chtěl jsem, aby to byly Vánoce, jaké bude chtít především Gabby a také to znamenalo, že si letos doopravdy poprvé utváříme vlastní tradice, jen my dva, nezávisle na někom jiném. Je to jen a pouze na našem rozhodnutí.. "Jak jsi slavila Vánoce ty? A vlastně, kdy přesně? Až pětadvacátého, že ano?" zajímal jsem se pak, pro tuto chvíli řešíc jednu věc, než přejdu k tomu druhému, co mě zajímalo - tomu Gabbynu dalšímu nápadu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Spokojení a šťastní Začervenala jsem se ještě víc, jak se tak na mě zamilovaně usmíval. Chtěla jsem v tom okamžiku zastavit svět a zůstat takto navěky. Opětovala jsem mu naprosto stejný pohled, byť jsem se u toho culila jako naprostý blázen, ale to jsem vůbec neřešila. Byla jsem nesmírně šťastná a spokojená a vůbec nic mi nechybělo, protože jsem měla všechno, co jsem si mohla přát. Pohladila jsem ho po předloktí a pak se zatetelila blahem, když mě ještě pohladil. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí odpoledne 1. 12. S pozvednutým obočím, leč s pobaveným úsměvem, jsem si nechal od Gabby upravit kabát. Cítil jsem se opravdu šťastný, že ji mám a dokonce jsem téměř ani nevnímal okolí a málem jsem ji chytil do pevného objetí a políbil.. ale přeci jen jsem nechtěl kazit naši hravou chvilku a povídání si o svátcích. "Ano, punč, na ten bych málem zapomněl. U nás.. totiž, v Anglii se vždycky podává na večírcích ve velké skleněné míse s plátky citronu a každý si chodí nabrat do šálku.." svěřil jsem se pro změnu já. Chápal jsem Gabby a její pozastavení, protože díky mému lehce kočovnému životu jsem pod pojmem "u nás" mohl brát jak Anglii, tak i Itálii a New York. "Jsem jednoznačně pro. Kaštany mám moc rád a punč bychom si mohli dát klidně hned, co ty na to? Aspoň nás zahřeje i uvnitř," dodal jsem a nasměroval jsem nás k dalšímu nejbližšímu stánku s teplým nápojem. A zatímco jsme se k němu blížili, mohli jsme si v klidu povídat o Vánocích jako takových. "Fascinující, to máš pravdu. Nemůžu se toho dočkat.." přitakal jsem spokojeně, oplácejíc Gabby pohled. Už teď jsem si říkal, jestli bychom se neměli někde stavit pro stromek domů. Bude to vlastně úplně poprvé, co budu přes celý advent v bytě tady v New Yorku.. "Gabby, náš byt poprvé zažije vánoce. Vždycky jsem je trávil kvůli škole v Anglii, tak.. co říkáš na to, že bychom si v Rockefellerově centru koupili stromek a nějaké ty věci na něj a tak?" napadlo mě pak spontánně a doopravdy nadšeně, jako kdybych byl malý kluk, který bude poprvé trávit Vánoce bez dozoru rodičů (což byla částečně pravda) a proto si to pořádně užije (což byla naprostá pravda). Jak si Gabby zase poskočila, vzpomněl jsem si opět na malou sestřenku Giu. Nicméně bylo vidět, že Gabby by už vážně potřebovala trochu zahřát, tak jsem ji tentokrát objal a přitiskl ji z boku k sobě. Mohl jsem jí rukou alespoň třít paži, pokoušejíc se tím pohybem vykřesat aspoň trochu tepla. "V podstatě jsme odjakživa slavili dvoje Vánoce. Jedny křesťanské a jedny anglikánské. Na čtyřiadvacátého jsme vždycky byli s rodinou na Sicílii a tam se slaví tak, že se sejde celá rodina a celý den se tak nějak odpočívá, jí se tradiční jídla o spoustě chodů a prostě si všichni tak nějak povídají a užívají si to, že jsou spolu. Pak se jde na půlnoční mši do kostela a když se všichni vrátí zpátky domů. Nikdo doma nemá stromek a tak, jenom Betlémy, sošky, které se dědí z generace na generaci a po půlnoční se do jeslí položí symbolicky narozený malý Ježíšek, který tam nosí dětem dárky. No a pak jsme tam někdy zůstávali ještě druhý den, ale většinou jsme letěli do Anglie za babičkou a pro změnu jsme slavili s ní buď klasické Vánoce, jak je znáš ty, nebo jsme tam jeli až další den, kdy je v Anglii Boxing day, což znamená, že se jezdí zase za rodinou a rozdávají se dárky.." mluvil jsem dost obsáhle, ale jinak to prostě nešlo. Nicméně, došli jsme u toho až ke stánku s punčem, který Gabby už určitě potřebovala, aby se mi z ní nestal rampouch. "Je to ten správný punč?" zeptal jsem se jí s menším popíchnutím a pokud souhlasila, koupil jsem nám jeden dohromady (abychom si mohli dát ještě o kus dál další) a mohli jsme zase vyrazit dál.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plány na Vánoce a punč „Ale musíme koupit úplně všechno! Nesmíme zapomenout ani na jmelí a… A co vlastně budeme vařit? Budeme vařit spolu? A jaké zvyky budeme dělat? A půjdeme pak i k tvým rodičům a na půlnoční?“ Rozzářila jsem se s vykulenýma očima, které jsem upírala na Johna, přitom všem jsem k němu měla zvednutou hlavou a sem tam, jak jsem poskočila, jsem si ještě krátce stoupla na špičky, abych mu byla blíž a možná tak trochu provokovala s našpulenými rty. Na chvilku jsem se uklidnila, abych dala prostor pro odpovědi a povídání i Johnovi, zatímco jsem se na něj plná nadšení a energie koukala a hltala každé jeho slovo, snažíc si představit, jak to vlastně prožíval a podobně. Nedovedla jsem si to moc dobře představit, protože jsem ještě v Anglii ani v Itálii nebyla a možná mi to přišlo trochu i hektické, když odjížděli den potom a tak, ale znělo to naprosto skvěle, až jsem mu možná i záviděla, byť se to nemělo. Ale naše první společné Vánoce budou opravdu skvělé, o tom jsem byla skálopevně a neochvějně přesvědčená. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní odpoledne 1. 12. "Cokoliv budeš chtít, tak uděláme.. A abych se přiznal, dost by mi chyběl vánoční puding a taky krocan se zeleninou.. a chlebová omáčka.. a taky bychom mohli zkusit upéct malé zázvorové perníčky.." vrhl jsem na Gabby nevinný štěněcí pohled, protože jsem v podstatě vyjmenoval celé tradiční britské vánoční jídlo. "No vidíš, připomněla jsi mi, že nevím, jak to letos naši budou mít. Vždycky se jezdilo do Itálie a občas táta musel zpátky sem do restaurace na pětadvacátého a pak jsme letěli rovnou do Anglie. Máma ale včera, tuším, říkala něco o tom, že by nás rádi pozvali..? Už si to moc nepamatuji. No ale, kdybys chtěla, mohli bychom třeba ještě před Vánoci navštívit Evropu.. rád bych tě seznámil i s ostatními z rodiny, samozřejmě, pokud budeš chtít," dodal jsem opatrně, protože jsem si tak trochu připravoval půdu pro příští týden, kdy bude mít Gabby narozeniny. Z punče jsem jen trochu ochutnal, přenechávajíc jej především Gabby, aby se pořádně zahřála. Měli jsme koneckonců před sebou ještě dlouhou cestu a bruslení. Nicméně jsem si užíval její blízkosti i zábavné hyperaktivity, která mě neustále nutila být ve střehu. Sama pak načala téma, které i mě samotnému vrtalo hlavou, protože jsem jí chtěl připravit nějaké překvapení, ale zároveň jsem se bál, jak jsem nevěděl, co by jí udělalo opravdu velkou radost. "Pokud bys chtěla, mohli bychom se domluvit s tátou a určitě by nám pomohl připravit oslavu i v restauraci. Nebo u nás doma, ale.. je to na tobě Gabby. Chci, abys měla tu nejlepší oslavu, jakou si jen budeš přát. A.. budeš chtít pozvat Ethana s Elis? Mohl bych jim zařídit letenky, ale.. no, nevím, jak je to s těhotnými v letadle.." pokrčil jsem omluvně rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vánoční plánování „Hm, krocan se zeleninou a puding se zázvorovými perníčky, dobře zapíšu si to za uši,“ zakřenila jsem se na Johna s širokým úsměvem. Pak jsem se zamyslela nad tím, jak se to všechno vlastně vaří a peče, přičemž jsem si uvědomila, že jsem ještě takhle ve velkém opravdu nevařila ani nepekla. „I když… zázvorové perníčky? To zní… zajímavě. Těším se, až budeme zase společně vařit, to bude velká bžunda!“ Zajásala jsem tlumeně, ale neodpustila jsem si zvednout ruce na znamení, jak jsem spokojená a šťastná a jak velkou radost z toho plánování svátků mám. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní podvečer, 1. 12. "Na ty perníky.. a vlastně na všechno se asi budu muset poptat mámy a zbytek vygooglíme. Ale na ty perníky se těším. Budeme dělat šílené tvary a ještě šíleněji to kreslit cukrovou polevou.." rozplýval jsem se zasněně s naprosto stejným nadšením jako Gabby (akorát méně viditelným). "Jako kdybys mi někdy udělala ostudu," zavrtěl jsem hlavou a pobaveně se uchechtl. "Ale chtěl bych tě s nimi seznámit, aby poznali mou hezčí a lepší polovičku. Mimo jiné by měli vědět, proč letos nebudu trávit Vánoce s nimi a malé Gie se určitě hned zalíbíš, tím jsem si jistý," snažil jsem se podpořit Gabby, aby si nedělala z dalších členů naší velké rodiny moc těžkou hlavu. Bude to blázinec, to je jasné, ale i tak se budou všichni snažit, aby se naopak líbilo Gabby u nich. "Tak zítra za tátou můžeme zajít a rovnou to s ním vyřídit. Už se to kvapem blíží, tak ať to pak není hektické. Jen mi musíš prozradit, jestli budeš chtít třeba.. balónky a takové ty věci? Chci ti uspořádat oslavu, jakou si jen budeš přát.. No, akorát nevím, jak bych tam dovnitř dostal v tuhle dobu poníka a klauny, ale mohl bych zaimprovizovat.." dobíral jsem si pak zase Gabby, především kvůli věku. Oficiálně vlastně bude plnoletá, což mi najednou přišlo šíleně zvláštní, protože prostě byla tak inteligentní a dospělá, že mě ani pořádně nenapadlo, že je o osm let.. no, vlastně o sedm a kousek.. mladší než já. Musel jsem dát Gabby za pravdu, že nejlepší bude si s Ethanem a Elis zavolat přes skype. Uvidíme se a zároveň je nepoženeme z tepla jejich domova. "A ani nevím, jestli by ji pustili do letadla a pak by to tu pro ni asi nebylo moc pohodlné.. Musíme jim pak zavolat a zeptat se na ten skype. A můžeme pak vzít notebook na terasu a ukázat Elis Manhattan. Ta světla by se jí mohla líbit a aspoň jí nebude líto, že nemohla přijet posledně s Ethanem.." přispěl jsem se svým názorem do diskuze a už jsem viděl, že si přes skype třeba všichni dáme sklenku vína (a džusu v případě Elis).. Večeře, třebaže skromná, byla zase tradičně plná jiskřivého popichování a provokací. Ochutnávali jsme jeden od druhého a neustále se u toho culili jak malé děti. Teprve venku z bistra už jsem to doopravdy neudržel, zastavil jsem se na ulici, objal Gabby a přitáhl si ji k sobě pro políbení. Už mi bylo jedno, že jsme na ulici, stejně na nás nikdo nekoukal a já to prostě chtěl udělat. Pak jsme se zase vydali na cestu přímo k Rockefellerovu centru, kde stálo veřejné kluziště. Půjčili jsme si tam brusle a konečně jsme vyrazili na led. Vzal jsem Gabby za ruku a jednoduše jsem si užíval toho, že jsme tu spolu.. dokud mě nepopadla lehce hyperaktivní Gabby-vlna, takže jsem s uličnickým zazubením vyrazil rychle vpřed, takže jsem Gabby prakticky vezl za sebou, stále ji samozřejmě držíc za ruku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plány a brusle „A já už si tě představovala, jak se mámě pleteš pod nohama a motáš se kolem její sukně; u toho jak s ní pečeš a vaříš a dokonce ještě způsobně kritizuješ, nebo naopak chválíš, jak výborně jí to všechno jde,“ tak trochu jsem si ho pro změnu dobírala já, ačkoliv jsem se tvářila velmi nevinně s pěkným uculením, kdyby bylo potřeba si Johna usmířit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní podvečer 1. 12. Hodil jsem po Gabby pohled s povytaženým obočím ve smyslu "jen si zahrávej", když si ze mě dělala legraci. A nakonec jsem jí na to celé řekl jen "Ne," a z legrace jsem hraně zvedl hrdě hlavu, jak by to udělal někdo, kdo je šílený suchar. Nicméně mi to dlouho nevydrželo a musel jsem se na Gabby prostě usmát. Nicméně Gabby sama mě pak překvapila se svým přáním. Doposud jsem to tak moc neřešil, ale došlo mi, že se mám ještě nad čím pořádně zamyslet. Dort! Musí být přece nejlepší, vždyť jaké dorty asi mohla mít Gabby v Twin Falls? Hned zítra to půjdu zařídit.. a už mám i nápad.. "Prskavky taky? A budeš chtít na dort i takové ty svíčky, co se nedají sfouknout? No dobře, už budu hodný, vážně. A kolik lidí pozveš? A.. budeš to chtít slavit přesně v neděli nebo v sobotu? A neboj se, prostě se zítra půjdu s tátou domluvit a něco vymyslíme i kdyby tam měl něco mít, ale to se moc často nestává,"" ujišťoval jsem ještě Gabby, aby si opravdu nelámala hlavu s tím, že snad někoho otravuje, což samozřejmě nebyla pravda. Každý by pro ni rád udělal naprosto cokoliv a tohle bude pro tátu doslova maličkost. Při bruslení jsem zjistil, že nejsem jediný, kdo má rád výzvy. Ostatně, Gabby mi svou soutěživou stránku předvedla už i kolikrát v Yellowstone, takže se dalo čekat, že ji vyprovokuji, což jsem přesně chtěl. Měl jsem v úmyslu dát jí náskok a pak ji chytit, ale místo honičky mezi lidmi jsem byl svědkem bolestivého pádu. Hned jsem pospíchal ke Gabby, která na zemi snad chytila záchvat smíchu. Už jen ten pohled mě neskutečně pobavil i přes původní obavy. Zastavil jsem u ní a pomohl jí na nohy. Křenil jsem se na ni a snažil se jí u toho opucovat sníh z pozadí. "Víš, u bruslení se předpokládá, že tak jako šoupeš nohama s bruslemi po ledu a tím pádem se kloužeš, ale nepředpokládá se, že se budeš klouzat po.. svém pěkném pozadí, víš?" dělal jsem si z ní velmi drzou legraci a jen tak tak jsem zadržoval znovu smích, když jsem se pokoušel tvářit naprosto vážně, což mi zrovna moc dobře nešlo. "Teď váhám, jestli tě můžu pustit mezi všechny tyhle nevinné oběti kolem.." dodal jsem a rádoby starostlivě jsem se porozhlédl po ostatních bruslících lidech.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na kluzišti Doslova jsem zbožňovala ty chvíle, kdy měl John ty svoje herecké chvíle. Ještě před pár měsíci bych mu to představení možná snědla i s navijákem, ale dneska už jsem ho znala, dalo by se říct, že opravdu hodně, tudíž jsem si byla naprosto jistá, že ten svůj rádoby výraz pouze hraje a nemyslí ho vůbec vážně… ale bylo to legrační, když se tak tvářil a ještě když u toho pozvedl tu hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí večer 1. 12. Musel jsem se prostě smát, když mě Gabby upozornila na to, jak od sebe vzájemně chytáme zvyklosti, aniž bychom si to kolikrát uvědomovali. Ovšem to, jak Gabby brala i mé rodiče, mě nesmírně těšilo a líbilo se mi to. Byl jsem tím nejšťastnějším Johnem na světě, protože si moje blondýnka rozuměla s mými rodiči natolik, že nejen oni ji přijali za svou, ale i ona je a to bylo něco, o čem se mi nikdy ani nesnilo. Kromě toho, i ona to všechno mohla vyčíst v mých očích, stejně jako já četl v těch jejích. "Nic není nemožné. Takže, my čtyři a pak Alice, Suzan a Ben, nebo ještě někdo další?" zeptal jsem se pak, myslíc i na Logana s Jenny, jenže Gabby sotva znala Logana a navíc, on byl spíš můj kamarád, takže jsem si to nechal pro sebe. Teď bylo nejpřednější, aby Gabby měla tu nejlepší oslavu, jakou jí jen budu schopen zařídit a aby si to užila.. Měl jsem sto chutí Gabby políbit, když tak provokativně špulila smyslné rty, ale něco mi říkalo, že se sice tváří jak hotové neviňátko, ale klidně by mě u toho kousla. "To by tedy byla škoda! Tak se po tom pozadí přestaň klouzat, nebo si budu stěžovat královně, že ohrožuješ jednu z nejhezčích částí mé přítelkyně," odpověděl jsem Gabby tiše a vážně, i když jsem si z ní zase dělal legraci, stejně jako ona ze mě. Vypadalo to, že se schyluje k vytouženému polibku, ale to by nebyla Gabby, aby nevyužila příležitosti mě provokovat. Odrazila se a už bruslila pryč. Zakřenil jsem se, zavrtěl hlavou a vystřelil jsem za ní.. Blbli jsme na kluzišti neskutečně dlouho, provokujíc jeden druhého. Teprve po nějaké době mě napadlo, aby nebyla Gabby zima a tak jsem ji nalákal na další punč s příslibem, že klidně můžeme chodit bruslit každý den třeba i hned po škole. S teplým punčem v žaludku jsme se pak mohli vydat na další procházku, tentokrát po Rockefellerovu centru, které obepínalo kluziště ze tří stran. Měli tu naprosto všechno a já ani pořádně nevěděl, kde začít a co přesně pořídit. "Jaký budeš chtít stromek do bytu? Totiž, já osobně mám dilema. Živý stromek je tradice, hezky voní, ale zase je to podporování konzumního způsobu života, kdy na vánoce lidi vyvraždí lesy, aby mohl mít každý doma stromek a stejně se kupují jen ty takzvaně nejhezčí a ostatní jsou bez milosti rozřezány. Jenže když už položily ty stromky život, tak by byla škoda je tu nechat.." svěřil jsem se Gabby se svými zkroušenými pocity a nechal jsem prakticky na ní, jestli bude chtít živý, nebo umělý stromek.. ale i tak to koupíme až jako poslední věc, protože se s tím potáhnu domů.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nákupy Napadali mě tak akorát ještě lidé z Twin Falls, které bych mohla pozvat, jako třeba mého dědečka, ale to jsme nakonec vyřešili tím skypem, nebo vyřešíme a zcela jistě se tam pak sejdou všichni, aby mi mohli popřát a vidět mě, třebaže jen přes kameru. Ale hlavní bylo, že se uvidíme a uslyšíme. Mimoděk jsem si pak uvědomila, že by třeba Johnovi mohl chybět Logan s Jenny, ale nebyla jsem si jistá, zvláště pak, když jsem se s nimi ještě tak úplně neznala, že bychom je taky mohli pozvat… Přemýšlela jsem nad tím a i se s tím Johnovi svěřila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní večer 1. 12. Když se mi Gabby svěřila ohledně Logana, mimoděk mě napadlo, že jsme snad vážně propojení i v mysli, protože jsem na něj sám ohledně jejích narozeninových hostů přemýšlel. "Gabby, je to tvoje narozeninová oslava, já ti do toho nechci vůbec nějak zasahovat, naopak chci, abys to měla podle svých představ. Loganovi jsem o tvých narozeninách říkal, takže ti minimálně popřeje přes můj telefon, ale kdybys chtěla, uvidíme, jak na tom bude Jenny s tou její nemocí a mohli bychom je pozvat k nám, abyste se blíž poznali..?" řekl jsem Gabby, jak to vidím. Nebo spíš, jak to je objektivně, protože jinak bych klidně zkusil ty dva na oslavu protlačit, aby se tam třeba necítili zvláštně její spolužáci, že tam budeme my dva, rodiče a pak oni.. Nicméně bylo to předně na Gabby samotné.. Zaujal mě pak Gabbyn nápad s koupením nového stromku na vysazení. Došlo mi, že v tomhle "lesním" průmyslu to asi na vánoční svátky vykácí a pak zasadí nové a další rok kácí ve vedlejším sektoru stromů. Ale i tak to bylo takové strašně drsné plýtvání. "Možná tam někde mají příspěvky na výsadbu dalších stromků, nebo se na to pak zeptám. A co se týče starého stromku, tak bychom ho pak mohli dát rodičům na topení do krbu? Nebo se zeptáme pana Atkinse nebo Linus, jestli si taky netopí v krbu nebo v kamnech. Na to je ještě čas," usmál jsem se na ni, když mi u toho ještě chytila ruku a strčila ji i se svou do mé kapsy. A pak už jsme se ocitli přímo v centru veškerého vánočního šílenství. Musel jsem Gabby opět chytit za ruku, aby se mi neztratila, což s jejím hyperaktivním nadšením dozajista hrozilo. "Mě se vždycky líbila klasika červené a zlaté barvy v té pěkné přírodní zeleni jehličí. Prostě tyhle tři barvy mi nejvíc evokují vánoce. Modrá už mi přijde moc.. chladná. Ale pokud se ti líbí..? A co dáme na vršek stromku? Líbila by se mi taková ta větší hvězda.. podívej, malá světla! Budeš chtít světla na stromku? A co takhle si dát něco i na terasu?" byl jsem díky Gabby vtažen do toho nákupního bláznění, kdy se mi líbilo skoro všechno a hned jsem si to uměl představit i u nás doma.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nákupní horečka „Myslím, že to bude ta nejbližší příležitost k tomu, abychom se vzájemně poznali, takže proč bychom je nepozvali k nám domů? Pozvala bych je i na oslavu, ale aby se tam necítili nějak divně, když tam v podstatě nebudou skoro nikoho znát. Na druhou stranu, tví rodiče je znají? A spolužáky by mohli poznat… Ale záleží i na Loganovi s Jenny, jestli by jim to nevadilo a chtěli by, případně, jestli už bude Jenny fit… Tak se jich můžeme zeptat? Nebo to bude blbé?“ Přemýšlela jsem u toho nahlas. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní večer 1. 12. Nakonec jsem Gabby řekl, že to ještě probereme později. Můžeme pak Loganovi zavolat, jak na tom Jenny je a podle toho se pak rozhodne. Rodiče je oba znají a Logan se velmi snadno spřátelí i s Gabbyny spolužáky a tak.. ale uvidíme, jak to nakonec bude. Ani jsem moc nestíhal souhlasit nebo cokoliv říct, jednoduše jsem skoro na vše přikyvoval a jen tak tak jsem držel s Gabby krok. Měli jsme toho už opravdu hodně a bylo vidět hned na první pohled, že máme první vánoce a tak nakupujeme prostě všechno, takříkajíc od píky. Ostatní lidé tu kupovali sem tam drobnost a když jsme procházeli kolem se všemi těmi věcmi, obvykle nás trochu delší dobu pozorovali, dokud jsme se jim neztratili z očí. Nicméně jsem si to užíval a sdílel jsem s Gabby veškeré nadšení. Sice jsem se pozastavil u toho sněhuláka na terasu, ale nic jsem neřekl, jen jsem nad tím pokrčil rameny a jednoduše jsem ho vzal. Alespoň nějakého budeme mít, kdyby přeci jen letos nesněžilo.. Oba jsme měli plné ruce, ačkoliv bych to nejraději Gabby vzal, aby to nemusela nést, ale na to už jsem jednoduše neměl kapacitu. "Taky mám ten pocit, že to budou ty nejlepší Vánoce. A Gabby.. myslíš, že jim v obchodě ještě něco zůstalo?" zakončil jsem to legráckou při pohledu na náš nákup. Zvlášť ten sněhulák se hůř nesl. "Ale stromek necháme na zítra, už nevím, jak bych ho vzal. Můžeme se pro něj pak stavit hned po škole, co říkáš? Bude lepší výběr, než teď večer," navrhl jsem nakonec. Opravdu jsem byl neskonale rád, že už pojedeme domů. Ono se to nezdálo, ale po vší té procházce, bruslení a postávání po obchodě už mě zase trochu bolela noha a byl nejvyšší čas jí na chvíli ulevit. V taxíku moc prostoru nebylo, takže jsem nemohl Gabby ani obejmout, nicméně když už se nám konečně všechen nákup podařilo dostat do bytu, vděčně jsem to všechno položil na zem hned v chodbě, vyzul jsem se a shodil kabát a naprosto vyčerpaně jsem se sesunul na pohovku. "Možná to teď nevypadá, ale jsem opravdu strašně šťastný, Gabby. A vlastně jsem se tě zapomněl zeptat, jaké bylo tvé dnešní rande?" nadhodil jsem pak naprosto nevinně. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zpátky v teple domova Musela jsem se pobaveně chechtat, když jsem sledovala ty poněkud nechápavé pohledy naším směrem, když jsme procházeli okolo ostatních nakupujících, kteří toho zase tolik nenesli. Ale my jsme si zkrátka nemohli pomoct a oba dva jsme museli všechno nakoupit… Vždyť to byly naše první Vánoce! Opakovala jsem si neustále dokolečka tu šťastnou myšlenku v hlavě a culila se u toho jako naprostý pitomec a zamilovaný blázen. A vůbec mi to nevadilo, protože mi to bylo jedno. Důležité bylo, že jsem byla neskonale šťastná a John také. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní večer 1. 12. Přikývl jsem, že bych skutečně chtěl vědět, jak úžasný jsem byl, nicméně.. zkrátka jsem si musel počkat. Vyprovodil jsem Gabby pohledem a pak, když se dveře koupelny opět otevřely, zase jsem ji pohledem lákal k sobě a užíval jsem si jejích ladných pohybů. Dokud jsem neucítil Gabbyny studené prsty, takže jsem dostal nápad, ale ještě se mi nechtělo jít pryč. "Mám dojem, že to bylo opravdu vydařené rande a klidně bych šel zítra na další.. Kromě toho, co tvoje krásné pozadí?" přeptal jsem se, když jsem si vybavil ten první pád na ledu, záměrně se vyhýbajíc odpovědi ohledně mé nohy. Nechtěl jsem Gabby dělat starosti. Nemohl jsem si pomoci. Lákala mě k sobě, k polibku.. a já myslel jen na její prokřehlé ruce, které jsem cítil na tváři i na rtech. "Ale teď mě prosím na chvilku omluv zase ty, neodkladná záležitost.." usmál jsem se na ni a odešel jsem do koupelny, následujíc jejího předešlého příkladu. Jenže jsem se hned nevracel. Našel jsem Gabbynu oblíbenou pěnu do koupele a pustil jsem vodu, abych napustil vanu. Teprve pak jsem se vrátil za Gabby v doprovodu zvuků tekoucí vody, takže Gabby mohla hned uhodnout, co tam chystám. Schválně jsem si s ní chtěl trochu pohrát, protože mi to přeci jen celý den (kdy jsem trávil dlouhou dobu přemýšlením o tom, proč utekla z bytu a co se stalo) neskutečně chybělo. "Mohl bych ti pomoci z šatů, Bond girl?" zavrněl jsem, jak jsem si před Gabby přidřepl a hladivě jsem jí začal dlaněmi přejíždět od nohou výš, provokujíc ji, jak jsem si jen troufl. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pokušení Začervenala jsem se při otázce na mé pozadí, na které bych si popravdě ani nevzpomněla nebýt Johna. Krátce jsem přikývla, že je určitě v pořádku, neschopna v tu chvíli promluvit, protože jsem byla lapena pohledem do jeho pronikavých uhrančivých očí, pociťujíc tu vlnu přitažlivosti, která mezi námi dvěma probíjela jako elektřina. Mravenčilo mi z toho celé tělo a nejvíce konečky prstů, kterými jsem přejížděla po jeho tváři a částečně i rtech, jež byly tak neskutečně lákavé a opojné… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní večer 1. 12. Nemohl jsem si pomoci, Gabby mě prostě a jednoduše neskutečně přitahovala a vezme-li se v potaz celý dnešní den plný zvratů a velmi těžkých chvil, stejně jako těch následujících, které byly veskrze šťastné a spokojené, tak nebylo ani divu, že mě to ke Gabby táhlo. Úmyslně jsem mezi námi nastolil tu atmosféru plnou jiskření, nešlo to jinak. "To je dobře," odpověděl jsem a pohlédl do jejích zelených očí, jako kdybych žádal o souhlas. Pomalu jsem ji svlékal, užívaje si to plnými doušky. Vždyť jsem se jí mohl dotýkat po celém těle a jednoduše si s Gabby dělat, cokoliv jsem chtěl. Po chvilce jsem se sám už potřeboval zbavit svetru, který jsem měl ještě přes tričko, načež jsem se opět věnoval Gabby. Sem tam jsem ji neopomněl políbit na odhalenou kůži, dokud jsem nevstal, abych si mohl Gabby přitáhnout k sobě do objetí a pořádně vášnivě ji políbit, jak mi už strašně chyběla. Teprve pak jsem ji zcela zbavil šatů a znovu ji objal, aby jí nebyla zima. "Jsi z venku promrzlá, viď?" položil jsem otázku, třebaže odpověď byla zjevná. S tím jsem se sehnul a vzal ji do náručí, abych ji postavil na zem teprve v koupelně. "Chtěla byste masáž ve vaně, slečno?" dodal jsem pak s uculením, pro tu chvíli ji vůbec nepouštíc z objetí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nejhezčí překvapení Už jenom to, jak se na mě podíval, mě rozechvělo po celém těle, že se mi i dlaně chvěly vzrušením, když jsem je k němu vztáhla ve snaze se jej dotknout a pohladit po ramenou a pažích. Z pootevřených rtů mi vzešlo nejedno tlumené zasténání a vzdychnutí, jak mě tak pokoušel a vzrušoval svými doteky a polibky na holou obnaženou kůži. Klidně jsem se mu odevzdala, když pohledem žádal snad o svolení či souhlas a já hned na to zalapala po dechu a slastně přivřela oči. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní večer 1. 12. Evidentně jsme oba byli na naprosto stejné vlně a dnešní incident naši vzájemnou touhu po tom druhém ještě znásobil. Alespoň mi to tak přišlo. Nechal jsem se od Gabby laskat a užíval jsem si to, dokud mě nepřekvapil její výpad, takže jsem ji jen tak tak zachytil, když na mě skočila. Tím pádem měla volné ruce a mohla mi vyhrnout tričko, jen musela zase dolů, aby mě ho mohla zbavit úplně. "Pojď dolů, ty moje hyperaktivní veverko, ať se můžeš pořádně zahřát. Máš pořád pěkně ledové ruce a nohy taky," věnoval jsem jí pak ještě pořádný polibek, než jsem ji zase postavil na nohy a nechal ji, aby mě zbavila trička. Já jí pak pomohl se spodním prádlem a nechal si od ní pomoci i se svými zbylými věcmi, než jsme konečně vlezli do teplé vody se spoustou pěny. Posadil jsem se schválně naproti Gabby, abych jí mohl začít jemně masírovat chodidla. "Jak se cítíš? Je ti už teplo, nebo.." lákal jsem ji k sobě tím, že jsem jí pomalu dlaní přejížděl od chodidla dál po noze.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Lázně a ozdoby Užívala jsem si plnými doušky, když jsem ho mohla sama a pomalu zbavit posledních kousků oblečení a pak se ho chtivě dotýkat a hladit svými dlaněmi, všude tam, kam jsem jen dosáhla a kam mé prsty zabloudily. Nechtělo se mi vzdalovat od Johna a zvláště pak z jeho hřejivé náruče, a jakmile jsme si vlezli do vany, chtěla jsem se k němu přimknout, obejmout ho svýma nohama a pohladit mu jeho dokonalé pozadí, které mě neskutečně lákalo… Ale zatím jsem neměla tu možnost. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro úterý ráno 2. 12. Spal jsem tvrdě, dokonale vyčerpaný z našeho celonočního milování, takže jsem se ve spánku ani nehnul a už vůbec jsem nic nevnímal. To až ráno, když jsem ucítil cosi na mé tváři, nejdříve jsem se nepatrně ošil, pak jsem si povzdechl a nakonec jsem otočil hlavu na druhou stranu, zase nevědíc o světě. Poté, jak se Gabby vyprošťovala zpod mé bezvládné paže, ještě jsem cosi zabrblal a otočil jsem se na druhý bok. Teprve po nějaké době mě vzbudilo neobvyklé prázdno, což bylo jednoduše divné a tak jsem otevřel obě oči a rovnou se posadil. Chvilku mi zabralo, abych se úplně probral a začal přemýšlet, nicméně jsem nejdřív zamířil do šatny, kde jsem na sebe hodil jen domácí oblečení - triko a plátěné kalhoty, s čímž jsem pak zamířil z ložnice hledat Gabby. Zarazil jsem se prakticky hned po pár krocích, přičemž jsem chvilku nevěřícně mžoural na výjev před sebou, než jsem se pomalu začal pochechtávat, až jsem z toho nakonec chytil nezadržitelný smích, který mě až lámal v pase a já se musel opřít o stěnu. "Hodláš se ozdobit místo stromku?" promluvil jsem pak na Gabby, snažíc se zadržet návaly smíchu. Samozřejmě, že na ni byl příjemný pohled, ale v tom celkovém kontextu jsem si nemohl pomoct, přišlo mi to jednoduše komické.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Provokativní ráno Byla jsem natolik zaujatá těmi dekoracemi, ozdobami a krabicemi, že jsem si nevšimla Johnova příchodu, ačkoliv ho prozradil ten jeho pobavený smích. Trhla jsem k němu přes rameno hlavou a po prvotním šoku, kdy jsem se zarazila a samozřejmě i zčervenala, v duchu přemýšlejíc nad tím, pod co se vlastně skryju, jsem nakonec přimhouřila pohled, jak mi došlo, že se mi směje. Samozřejmě jsem si to nebrala osobně, naopak jsem byla ráda, že se dobře baví, ale přesto jsem se mírně zaksichtila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý ráno 2. 12. Křenil jsem se jak malý, pobaveně u toho kroutíc hlavou, jak jsem nevěřil, že se mi tohle opravdu jen nezdá, ale je to skutečnost. Nakonec jsem se ale přeci jen odpíchl ode dveří a vydal se za svou nahou nestydatou kráskou. "Pokud ti to takhle vyhovuje, já si stěžovat nebudu," odpověděl jsem jí, stále se u toho culíc. Přisedl jsem si k ní na zem, tak nějak vedle ní i zároveň proti ní. Drze jsem se rukou opřel o zem tak, že jsem měl tu ruku zároveň přes její nohy a mohl jsem se u toho současně dívat zpříma do její tváře. Volnou rukou jsem pak vzal jednu z ozdob, které měla v krabici položené na nohách a začal jsem si tu ozdobu ledabyle prohlížet. "Nechtěla by ses náhodou nejdřív nasnídat, než začneme tohle všechno dávat na nová místa tady v bytě? A jen tak pro zajímavost.. víš, že máš dnes ještě školu, že ano?" dobíral jsem si Gabby a na rtech mi pohrával provokativní úsměv.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Velmi uchechtaný John Bystře jsem sledovala každý jeho pohyb a mírně jsem se ošila, když si sedl za mnou a rukou se opřel přes mé nohy, což jsem považovala zase za jeho způsob provokace… dívala jsem se mu u toho do očí a pobaveně se uchechtla, než jsem se na oko zvážněla a sklouzla pohledem k jeho dlani, ve které držel tu uzmutou ozdobu. Dívala jsem se, jako kdybych snad měla očekávat, že se něco stane, že tu křehkou ozdobu poláme nebo rozbije… Pak jsem se však od toho odpoutala a podívala se mu znovu do očí a naprosto klidně, jako kdyby se nechumelilo, jsem mu odpověděla. „Já vím, ale říkala jsem si, že když tam půjdu takhle… tak mě třeba nebudou zkoušet a dostanu tu nejlepší známku,“ v duchu jsem se nad tím pobaveně rozesmála, ale navenek jsem se snažila působit naprosto vážně, třebaže jsem pak neudržela cukající koutky, které se ale chvěly dost nepatrně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý ráno 2. 12. Líbilo se mi, jak se dnešní ráno vyvíjelo. Sice jsem byl ještě maličko v útlumu po čerstvém probuzení, ani jsem netušil, jak moc rozespale vypadám, ale upřímně mi to bylo jedno. Užíval jsem si hravosti dnešního rána, stejně jako našeho popichování, které však mělo naprosto jinou atmosféru, než včerejšího rána. Při další Gabbyně provokaci jsem jednoduše přimhouřil oči a s tím se na ni podíval. Věděl jsem, že mě provokuje, za což by zasloužila na holou, ale i tak se mi ani trochu nelíbila představa nahé Gabby, na kterou by se díval někdo jiný, než já. "Než bys tam takhle došla, byla bys modrá zimou," utrousil jsem poznámku, stále ještě z hlavy vyhánějíc představu toho, jak by zmrzlá a prokřehlá nakráčela před nějakého profesora. Brrr! Nicméně její druhá poznámka mě naprosto upoutala. Hned jsem si vybavil jedno jisté ráno na terase a hned jsem se uculil. "A co takhle celkově snídani po gentlemansku," zapředl jsem a naklonil se k ní pro polibek, s čímž jsem jí volnou rukou dal krabici s ozdobami pryč z nohou a místo toho jí pak zajel prsty do vlasů a přitáhl jsem si ji k sobě blíž. Nemohl jsem si pomoci a jednoduše jsem musel využít situace a tak jsem si k snídani dal ji a ona naopak mě.. Nemohl jsem se dočkat, až Gabby skončí školu. Stál jsem tam s horkým punčem v ruce a čekal jsem na ni. Měl jsem pro ni dobré zprávy, protože jsem se předtím stavoval u táty a pak jsme si už mohli konečně zajít vybrat stromek domů a pustit se do vánočních příprav i tam.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vzhůru na nákupy Bylo to nejúžasnější a nejkrásnější ráno v jednom… Celou dobu ve škole jsem na ty chvíle slasti, rozkoše a vzrušení myslela a vzpomínala, přičemž jsem se zasněně a omámeně usmívala. Zákonitě si toho všimlo pár spolužáků, ale to mi bylo úplně jedno. Jen nebylo zrovna na přednáškách vhodné přemýšlet nad takovými věcmi místo nad učením, které bylo také důležité. Ale dneska celkově jsem byla takovým nezmarem… neměla jsem zkrátka morálku na žádné učení a podobně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro úterý odpoledne 2. 12. Zákonitě jsem se na Gabby pousmál, když se přede mnou zjevila a jen jsem stihl opatrně zvednout ruku, abych nevylil punč, když mě Gabby objala. Opětoval jsem jí polibek na přivítanou a mimoděk jsem se usmál o něco víc, když si konečně všimla toho kelímku, který jsem jí hned podal. "Ahoj.. a jak bylo ve škole? Já pro tebe mám dobrou zprávu. S tátou ti zařídíme perfektní oslavu narozenin, souhlasíš? Jen se pak za ním máme stavit, abys mu řekla, co by se ti líbilo v menu," řekl jsem jí hned zčerstva, protože určitě nemělo smysl to jakkoliv prodlužovat. Chtěl jsem jí koneckonců udělat radost. "To si piš, že ti nepřenechám veškerou legraci, ale budu se ti snažit záškodnicky zdobit přesně tam, kde se ti to vůbec nebude hodit," popichoval jsem ji ohledně stromku, načež jsme si propletli prsty a takhle ruku v ruce jsme se vydali na procházku do parku a přes něj přímo k Rockefellerovu centru, kde měli ty nejlepší vánoční stromky. Strávili jsme dost dlouhou dobu výběrem toho nejlepšího stromku. Líbily se mi snad všechny stromky, ale nakonec jsem se snažil s Gabby vybrat takový, kterému by po celý čas nepadalo jehličí, takže vyhrála jedle, alespoň pro mě.. Nakonec jsme přeci jen konečně vybrali ten nejlepší a nejstromkovatější stromek, který měl tu čest být naším prvním společným vánočním stromkem. Pěkně nám jej stáhli síťkou a dali kolem něj příhodné provázky, za které jsem si stromek pak přehodil přes rameno a pak jsem ještě objal Gabby, s čímž jsme se mohli konečně vydat domů, šťastní a natěšení na následné přípravy našeho bytu na tuhle skvělou roční dobu. "Tak, teď se mi prosím nesměj, protože budu poprvé dávat stromek do stojanu a vůbec netuším, jak na to.." varoval jsem Gabby hned po příchodu domů. Samozřejmě, že jsem u toho nedokázal zachovat vážnou tvář. Těšil jsem se na to jak malý kluk. Ještě jsem si ji přitáhl do objetí na chodbě, abych ji mohl nedočkavě políbit, než jsem ji pustil a začal se zouvat. Čekala nás spousta práce a já se nemohl dočkat, až se do toho pustíme.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zdobení stromku „Vážně? Tak to je skvělá zpráva, mám moc velkou radost… A samozřejmě, že dám přednost italské kuchyni, protože ta je přece nejlepší. No jako vážně, od té doby, co jsme byli na tom obědě, jak jsme chutnali to nové menu, tak jsem jí naprosto propadla,“ chválila jsem nadšeně a upřímně. Dívala jsem se mu do očí a culila se jako blázen. Byla jsem opravdu šťastná, že můžu mít narozeninovou oslavu v italské restauraci, i když jsem si přitom říkala, jestli to není na mě až moc okázalé a třeba i troufalé… ale pak jsem si uvědomila, že máme z toho radost všichni, tudíž na tom určitě nebude nic špatného. S poděkováním jsem si pak převzala kelímek s punčem, o který jsem si ohřála dlaně a pak se s chutí napila, než jsme se ruku v ruce rozešli směrem do parku a pak k nákupnímu centru. John si samozřejmě neodpustil typické johnovské legrácky, takže jsme se i vzájemně pobavili. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý odpoledne 2. 12. Těšil jsem se konečně na náš první vánoční stromek. Částečně jsem se bál, abych to nějak nezkazil, až ho budu dávat do stojánku, který jsme si taky museli koupit, ale na druhou stranu jsem se neskutečně těšil, až ten stromek vysvobodíme ze síťky a začneme jej zdobit. Už teď se mi líbila ta typická vůně jehličí. Věnoval jsem Gabby jen pohled s přimhouřenýma očima, když se mi smála, ale byl jsem rád, že se baví. "Samozřejmě, že jsem měl v Londýně stromek. Akorát byl jaksi.. no, umělý. Jen takový malý s už přidělanými světýlky i ozdobami. A rodiče si nechávali vždycky seříznout kmen stromku přímo u těch prodejců. Nicméně to zvládneme. Dokáže to polovina populace celé planety Země, tak my taky," povzbuzoval jsem nakonec spíš sebe, než Gabby, protože byla moje práce, abych dal stromek do stojanu a aby tam nestál ten stromek nakřivo. Naštěstí jsme si vybrali stojánek s nastavitelným průměrem, takže kmen stromku jsme už nemuseli nijak upravovat. S Gabbynou pomocí nakonec stromek pěkně stál a mohli jsme sundat síťku. "Tak vítej doma, fešáku," promluvil jsem spokojeně na naši jedličku a pak jsem se podíval na Gabby a rozesmál se jejímu vtípku. Teprve pak jsem udělal pár kroků ke zmíněné krabici, abych ji Gabby podal. "Světýlka budou pro začátek určitě nejlepší, pak ten zbytek. A jmelí.. no, kolik ho vlastně máme? Možná by bylo nejlepší dát nějaké jmelí nade dveře do bytu a pak někam tady.. třeba.. nad bar? Počkej, pomůžu ti.." vzal jsem pak jeden konec světýlek a přidržoval jsem ho, zatímco Gabby to postupně rozmotávala a motala rovnoměrně na stromek. Mohli jsme to pak poprvé zapnout a vidět, jak to celkově bude vypadat. Už teď jsem z toho byl nadšený. "Táta tady ještě ani pořádně nebyl, tak bychom je pozvat určitě mohli. Třeba na tvé skvělé lívance. Táta totiž ještě pořád nepřenesl přes srdce, že jsem se od nich odstěhoval do vlastního. Ale teď, když jsme my dva spolu, tak už by určitě přijít mohl.. Jo a tu hvězdu bychom mohli dát na stromek teď, jako první? Bude to asi nejsnazší.." snažil jsem se pak myslet na to, jak co nejefektivněji zdobit stromek, nebo jsem se tak alespoň snažil tvářit, takže jsem (samozřejmě úplně nevinně a mimochodem) zavadil rukou o Gabbyno pozadí, když jsem kolem ní procházel pod záminkou prohlížení stromku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zdobení stromku Věřila jsem, že to všechno zvládneme, takže jsem ten optimismus, se kterým ubezpečoval asi převážně sám sebe, naprosto sdílela. Pomohla jsem mu i s tou síťkou, abychom posléze mohli přidělat ty světýlka, u čehož se mi chvěly dlaně a prsty nedočkavostí… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro úterý odpoledne 2. 12. "No tak moment, jaký John junior? A samozřejmě, že je to kluk. Je to přeci stromek, ne?" nedal jsem se tak snadno, ale smál jsem se na ni. Bavilo mě to naše hravé pošťuchování. Nicméně jsme u toho pokračovali s tím zdobením stromku, takže pomalu ale jistě dostával svou finální podobu. Mohl jsem pak stromek jednoduše naklonit, aby Gabby mohla dát hvězdu na špici, ale to bych si nechal ujít skvělou příležitost ji obejmout kolem boků a zvednout ji o trochu výš, aby tam tu hvězdu mohla dát i tak. Pak už jsme pokračovali ve věšení barevných koulí, což samo o sobě taky bylo fajn, protože jsem se schválně mohl motat kolem Gabby a sem tam se jí jakože mimoděk dotýkat. Když už jsme měli hotovo a Gabby se ke mně přimkla, objal jsem ji zlehka kolem pasu a když mi věnovala tu cudnou pusu a začala se tomu křenit, znovu jsem si zaprovokoval, když jsem dlaněmi sjel přes její boky až k jejímu pozadí, přičemž jsem se pořád tvářil jakože nic a schválně jsem do toho mluvil. "Jo to je mi podobné, že jsem šikovný a zasloužím si odměnu. Mimochodem.. ještě jsi mi nedala první vánoční polibek pod jmelím," naklonil jsem se pak pro zmíněnou zelenou rostlinu a zvedl ji nad naše hlavy, přičemž jsem se zakřeněním Gabby opět políbil. Do našeho bytu se konečně nastěhovaly vánoce.. Gabby je konečně plnoletá neděle 7. 12. dopoledne "Dobré ráno, madam. Jak se dnes cítíte? Chcete pomoci se snídaní? Vzal jsem si speciálně pro vás druhou lžíci.." utahoval jsem si z Gabbyna věku hned po probuzení, kdy jsem se za ní vrátil do postele, ale opravdu jen s čajovou lžičkou, na kterou jsem dýchl a pak jsem si ji dal na nos, jako kdyby to byla naprostá samozřejmost, že se tohle po ránu dělá. Chtěl jsem nicméně, aby nový den začínala s úsměvem. A v kuchyni jsem pro ni už měl nachystanou snídani s překvapením.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vánoční zdobení a narozeniny Užívala jsem si ten vánoční čas, který byl naprosto dokonalý a bezchybný, což bylo především díky Johnovi a jeho přítomnosti… blízkosti a doteků a polibků, kterými mě zasypával. Nemohla jsem tomu uvěřit, že jsem skutečně s ním, že jsme opravdu spolu a slavíme, nebo teprve budeme slavit, své první společné Vánoce. Několikrát jsem se zamilovaně usmála, když se mě dotknul na bocích a využíval k tomu i další příležitosti, třebaže se neustále tvářil, jako by se nechumelilo a bylo to naprosto normální. Tím spíš mě to rozesmívalo, ale líbilo se mi to. Šíleně moc. |
| |
| ~IV. KAPITOLA~ Zima v New Yorku
…Přichází zima a s ní oslava narozenin a nakonec i první společně strávené Vánoce. Mimo jiné se bude ještě před samotnými vánočními svátky opět a znovu cestovat do Evropy… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 7. 12. neděle ráno Sundal jsem si z nosu lžičku a pohladil jsem Gabby po noze, kterou si kolem mě tak samozřejmě přehodila. Měl jsem štěstí, že opravdu spala tak dlouho a já všechno stihl připravit. Už v pátek, kdy byla Gabby ještě na přednáškách, jsem pobíhal po městě a sháněl levandule, které jsem pak doma schovával na terase v bedně za křesly a přikryté, aby to Gabby neviděla a pokud možno ani necítila. Takže dnes ráno už mi zbývalo se jen časně vytratit z bytu do pekárny a pak všechno po špičkách tiše připravit. Jak už mi Gabby tak pěkně seděla, využil jsem příležitosti a přitáhl jsem si ji na klín úplně, objímajíc ji kolem pasu. "A já bych ti k snídani nestačil?" zeptal jsem se naoko zklamaně, ale hned na to jsem se na ni zase usmál. "No dobrá, žerty stranou, protože když máš hlad, tak bys toho byla schopná," narážel jsem na její neuvěřitelnou schopnost sníst velké množství jídla v rekordním čase. Místo toho jsem ji políbil a vzal ji do náručí, abych i s ní mohl vstát a vydat se z ložnice. Jen, co jsme otevřeli dveře, hned byla cítit vůně levandule. Vytahal jsem ze skříňky všechny skleničky i hrnky, co jsem měl, abych do nich mohl dát snítky levandulí, což jsem rozestavěl všude možně po zemi i na těch několika málo skříňkách či poličkách. A aby toho nebylo málo, kam jsem jen mohl, tam jsem přivázal nafouknuté balonky, kdyby náhodou Gabby ještě stále pochybovala o tom, že má narozeniny. Svíček jsem moc neměl, takže tu malou hrstku zapálených elementů jsem postavil na kraj baru, aby nepřekážely. Jinak byla na barové desce přichystaná skromná snídaně, která zahrnovala dvě bagety, dva croissanty, sladké i slané možnosti, co si dát na oba druhy pečiva a nakonec tvarohový koláč s borůvkami, který jsem v té pekárně jednoduše nemohl jen tak ignorovat. K tomu všemu byl připravený džus ve sklenicích na víno a u kávovaru stály připravené dva šálky (bez kávy - protože jsem nevěděl, jak rychle se mi podaří Gabby probudit, tak aby to do té doby nevychladlo). Pustil jsem Gabby na zem a čekal na její reakci. Bylo to poprvé, co jsem někomu takhle chystal narozeninové ráno, takže jsem to dost možná přehnal, ale snad mi to Gabby odpustí. "Všechno nejlepší," zašeptal jsem jí ještě do ucha. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Narozeninová snídaně Když si mě přitáhl k sobě, abychom si byli mnohem blíže, tak jsem příležitosti pro změnu využila já. Naklonila jsem se, špičkou nosu jsem se pomazlila s jeho voňavou kůží na krku a vzápětí jsem po ní vystoupala k jeho uchu, do kterého jsem mu vydechla horoucí dech a podpořila to kousnutím do lalůčku, který jsem sevřela mezi zuby. Chtěla jsem mu oplatit ty malé provokace, které si nemohl odpustit, ale pobaveně jsem se jim křenila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro neděle ráno 7. 12. Mohl jsem téměř hmatatelně cítit, jak je Gabby napjatá, plná očekávání a taky nadšená z jejího velkého dne. Samozřejmě, že jsem byl rád, když jsem ji takhle viděl. Nemohl jsem se na ni vynadívat a představoval jsem si, že podobné nadšení bude mít v očích i na Vánoce. Má krásná dospělá Gabby s očima plnýma vzrušení jako malé dítě. Neskutečně se mi to líbilo a užíval jsem si celkové atmosféry. Bylo to poprvé, co jsme s Gabby společně slavili, tedy, pokud nepočítám naše malá velká výročí, ale tohle byly narozeniny, navíc velmi důležité narozeniny a my je slavili spolu. Sice jsem byl ještě trochu nejistý ohledně toho, jestli se jí to vůbec bude líbit, ale nakonec ten pohled do jejích očí, stejně jako její objetí a polibky, to všechno mi udělalo opravdu velkou radost už jen proto, že tu radost měla ona. "To doufám, jinak bych si už nepřipadal tak originální a dokonalý, jak si o sobě myslím," zakřenil jsem se na to, že to pro ni ještě nikdy nikdo neudělal. Částečně mi to i bylo líto, protože jsem si představil malou Gabby, která musela vyrůstat v dětském domově i u pěstounů a nejspíš doopravdy nezažila pořádný narozeninový den, který prostě musí být jen o ní a pro ni. "Samozřejmě, jsou to tvoje květiny, Gabby.." přikývl jsem pak, když se tak ptala na svolení ohledně levandulí. Nemohl jsem z ní spustit oči. Byla tak úžasná a já zbožňoval ty její jiskřící oči. "Udělám ti kávu.. a pojď přeci snídat," vyzval jsem ji pak, přičemž jsem ji obešel a šel jsem jí konečně připravit čerstvou kávu, než jsem to pak položil na bar a sedl jsem si ke snídani. Pomohl jsem pak Gabby přisednou si ke mně na klín, takže jsem ji jednou rukou potom objal, aby mi náhodou třeba nespadla z barové židle. Poděkoval jsem jí za koláč a pak už jsme se konečně společně nasnídali. Bylo to skvělé ráno a vážně se mi to celé líbilo.. "Budeš chtít dárek teď, nebo až po oslavě? Vlastně.. můžeš dostat jeden teď a druhý pak, když budeš chtít.." zeptal jsem se jí, dojídajíc zbytek svého kousku koláče.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Narozeninová snídaně Nemohla jsem z toho všeho spustit oči. Vypadalo to tak kouzelně a nádherně, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. John mě zkrátka řečeno úplně dostal, až jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Pobaveně jsem se jeho odpovědi uchechtla a poté, co jsem se ještě zeptala, jsem si tu jednu snítku levandule vzala do dlaně a přivoněla si se slastně přivřenýma očima. John naprosto dokonale věděl, jak mi dnešní den udělat krásným a dech beroucím… ne, že by jiné dny nebyly dokonalé, ale dneska jsem slavila své narozeniny. Už jsi plnoletá, Gabby! |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní ráno 7. 12. "Kdepak, musím si nechat ještě nějaké mezery ve vzdělání, jinak bych se ze své dokonalosti zbláznil," odpověděl jsem na to Gabby, mhouříc pohled na ten její vyplazený jazyk. Ale bavilo mě to. Věděl jsem, že to nemyslí vážně, i když by se jí to zaručeně líbilo. Jenže ji nesmím zase až tak moc rozmazlovat, protože bych pak už neměl do budoucna čím překvapovat a snídaně do postele už by nebyly taková vzácná příjemná příležitost, jako spíš rutina a to jsem jednoduše nemohl dopustit.. Jen jsem trochu znejistěl ohledně její odpovědi ohledně dárků. Překvapilo mě totiž, že hned nadšeně nenastavila svou drobnou dlaň, zvědavá, co to asi bude, připravená hned roztrhat papír.. ale místo toho pochybovala, že něco vůbec dostane. Povytáhl jsem obočí a ještě jednou jsem se na ni nevěřícně podíval. "No.. když už nechceš žádný dárek, tak já si ho teda nechám.." popichoval jsem ji naoko ledabyle, ale v duchu jsem se tomu křenil jak malé dítě.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snídaně a... dárky? Zakroutila jsem nad Johnem hlavou, i když jsem dopředu čekala, že se vytasí s nějakou takovou či podobnou odpovědí. On přeci už ze zvyku musel odpovídat nesouhlasně a podobně, třebaže to ve skutečnosti nemyslel zase tak vážně. Ještě jsem se uchechtla, načež jsem se mu na klíně krátce zavrtěla, snad jako bych hledala pohodlnější pozici, ale popravdě jsem začínala být více než nervózní. Bylo zvláštní si přiznat, že jsem ve skrytu duše toužila po dárku, obzvláště pak potom, když řekl, že si ho nechá… A já byla přirozeně zvědavá, strašně moc, co to vlastně bylo za dárek, nebo za dárky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní ráno 7. 12. Nemohl jsem si pomoct, Gabbyna váhavá odpověď mě vážně rozesmála. Ano, tohle už jí bylo podobné, velice, zase typická zvědavá Gabby. Místo abych hned odpověděl, věnoval jsem jí několik polibků na tvář, na špičku nosu, na spánek a nakonec jeden delší polibek na rty, než jsem se odtáhl, abych jí viděl lépe do tváře. "Byla jsi hodná, Bond girl, takže ti ty dárky dám i když je nechceš," uculil jsem se, jak jsem si z ní zase dělal legraci. Naklonil jsem se i s Gabby trochu dopředu, abych oběma rukama dosáhl na talíř s pečivem, který jsem nadzvedl a zpod něj vytáhl úzkou obálku. "Už skoro tradičně.. napadlo mě, že by se ti mohl líbit malý výlet do Evropy?" řekl jsem u toho, když jsem jí obálku s letenkami podal. Byly tam dvě zpáteční do Itálie.. "Ale teď zavři oči a nech se vést k druhému dárku. Omlouvám se, ale.. no, nezvládl jsem ho zabalit," podíval jsem se na Gabby omluvně a pomohl jí na zem, kde jsem si pak stoupl za její záda a dlaně jí zlehka přiložil přes oči, aby opravdu neviděla. Vedl jsem ji pak jen do knihovny, hned vedle klavíru, kde měla Gabby obvykle položenou kytaru v pouzdru. Nyní tam stála Gabbyna kytara na novém stojánku, vedle ní na stojanu mikrofon, stojan na noty či Gabbyny papíry s textem a akordy, přes něj ještě byla položena velká sluchátka. U toho byla i otočná stolička na sezení a do toho všeho ještě malé kombo (ozvučení) a na něm malý mixážní pultík. "Napadlo mě.. že bys chtěla třeba nahrát své písničky.." řekl jsem k tomu všemu nesměle, když jsem konečně spustil ruce a Gabby se mohla podívat na svůj narozeninový dárek.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ty nejlepčejší dárky Naprosto mě dostalo a zároveň i odzbrojilo, když mě místo odpovědi začal líbat. Jeho polibky byly vroucné a láskyplné, že jsem se z toho rozechvěla po celém těle, majíc chuť v tom pokračovat, přitisknout se k němu a vjet mu prsty do vlasů… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní ráno 7. 12. Pouze jsem přikývl a ještě chvilku se kochal pohledem na Gabby, která si prohlížela letenky do Itálie. V duchu jsem si už představoval, jaké to asi bude, až se seznámí s babčou a dědou a taky s tetou a strýcem a hlavně s malou Giou.. Ale teď byl čas na další dárek.. Napjatě jsem očekával Gabbyny reakce, jestli se jí to líbí, nebo jí to přijde hloupé. Mohl jsem jí na to aspoň uvázat nějaké mašle, když už jsem to všechno vybalil z krabic a z obalů, aby si to pak mohla prohlédnout v plné parádě. Ale i tak jsem byl neskutečně šťastný, především proto, že šťastná byla ona. Musel jsem se pobaveně smát jejím reakcím, jak mě objímala a líbala a všeobecně bylo vidět, že se jí to líbí. "Jsem rád, že se ti to líbí a vidím tě spokojenou, Gabby, to je mi dostatečným poděkováním," opětoval jsem jí políbení, než jsem ji pustil, stejně jako ona mě, aby si to mohla prohlédnout pěkně z blízka. "Akorát ještě musíme nahrát program do notebooku, abys pak mohla ty písničky uložit a třeba rovnou vypálit na CD," dodal jsem pak ještě, jak si to Gabby prohlížela a já v podstatě také, znovu. Měl jsem ještě jeden poslední dar-nedar, ale diplomaticky jsem se rozhodl, že to nechám až na večer, po oslavě, aby si tím Gabby případně nekazila den, nebo aby na to pořád nemyslela. Takže v tomto ohledu jsem jen mlčel a nechával složku od detektiva v zalepené obálce, aby si to pak mohla rozdělat Gabby sama, protože se to týkalo především jí. "Ani nevíš, jak rád tě vidím takhle šťastnou," řekl jsem pak tiše, jak jsem si za ni stoupl a zezadu ji objal kolem pasu. "Chceš si to vyzkoušet, nebo.. ještě před oslavou půjdeme na procházku?" zeptal jsem se pak, dívajíc se na všechnu tu aparaturu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Oslava narozenin v restauraci Byla jsem tou nejšťastnější malou blondýnkou na světě. „To jsem opravdu musela být ta nejhodnější, když jsem dostala takové dárky. Moc děkuju, Johne, vážně,“ přimkla jsem se k němu ještě těsněji v objetí, užívaje si jeho blízkost i lákavé smyslné rty, kterých jsem se nemohla nabažit. Ale popravdě řečeno, byla jsem zvědavá i na tu aparaturu. Kdybychom si to neprohlédli, tak bych na to myslela pravděpodobně celou nadcházející dobu a nemohla bych se těch myšlenek vůbec zbavit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní poledne 7. 12. Pomohl jsem Gabby s ozvučením - zapnout a nastavit, jak jsem ještě tápal z příručky, nicméně jsem měl vážně radost, že se jí to líbilo. Slušelo jí to s tím vším vybavením a bylo skvělé ji vidět, jak si tu hudbu užívá.. Vystřídali jsme se pak v koupelně i v šatně. Zatímco já se rychle upravoval v koupelně, Gabby se oblékala a když jsem za ní pak přišel do šatny, mohl jsem na ní oči nechat. Pořád jsem nechápal, jaké mě s ní potkalo štěstí. "Sluší ti to, Bond girl, a nejen ty šaty, ale i ta dnešní dospělost.. Hmm, musíme vážně někam jít?" zakřenil jsem se pak na ni s nevinným pohledem, než jsem se sklonil pro malý polibek a nechal ji jít do koupelny. Sám jsem si vzal takové své neformální lepší oblečení - obyčejné tmavé kalhoty, ale k tomu bílou košili bez kravaty (pod ni triko) a přes to své oblíbené černé sako. Jak jsem tak čekal u baru, z legrácky jsem si pak dal do klopy saka levanduli, přemýšlejíc, kdy si toho asi Gabby všimne.. Poprosil jsem pak Gabby ještě o foťák, protože by byla škoda nezdokumentovat její významný den a pak už jsme mohli vyrazit na procházku, samozřejmě oba pěkně v teplých kabátech s šálou.. Když jsme došli až k restauraci, zarazilo mě Gabbyno nezvyklé chování. Totiž, čekal jsem, že tam spíš nedočkavě vtrhne, plná nadšení, že má narozeniny a všichni jsou tam, ale ona místo toho byla nervozní, což znejistělo i mě samotného. Nicméně jsem si v kapse propletl prsty s jejími a pak jsme konečně vyrazili dovnitř. Zamířil jsem hned vlevo, kde bylo za částečnou zástěnou místo vyhrazené pro oslavy, nebo zkrátka pro větší počet osob, které chtěly mít trochu soukromí. Těsně před tím, než jsme tam došli, vytáhl jsem naše ruce z kapsy a jen jsem Gabby stiskl ruku a pousmál se na ni. U zástěny byly vidět světle i tmavěji fialové balonky a jen, co jsme dorazili až k nim, ozvalo se sborové "Překvapení!!" od mých rodičů i Gabbyných spolužáků, kteří už tam natěšeně čekali, až s Gabby dorazíme. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Oslava narozenin Ani já jsem nemohla spustit zrak, ale ze samotného Johna, který měl na sobě košili a své oblíbené sako. Strašně moc mu to slušelo a tím spíše bylo těžké mu odolat, a odolat i tomu pokušení zůstat doma v bytě a prsty prozkoumat jeho voňavou kůží skrytou pod několika knoflíky. Dokonce jsem ucítila i mravenčení v konečcích. Začervenala jsem se na jeho kompliment a sama mu několik pošeptala do ucha, když jsem se k němu krátce zvedla na špičky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní odpoledne 7. 12. Vypadalo to, že všechno běží podle plánu a všichni jsou rádi, že jsou tu a můžou strávit příjemné poledne, odpoledne a ještě pár chvil navíc s naší oslavenkyní. Celá naše různorodá skupinka se snažila o to, aby tenhle důležitý den byl pro Gabby opravdu příjemný a nezapomenutelný a moji rodiče se ze všech sil snažili, aby pro Gabbyny přátele nebylo v jejich společnosti příliš divně, ale naopak aby byli co nejvíce v pohodě. Vlastně, tak trochu jsem se toho původně obával, ale nakonec ani nebyl důvod. Nejdůležitější bylo, že byla spokojená Gabby a o to dnes šlo především. Po velmi dobrém obědě o vícero chodech se táta postavil a zagestikuloval na někoho ze svých zaměstnanců, než se obrátil ke Gabby se spokojeným úsměvem a a svou angličtinou s těžkým italským přízvukem se dal do jakéhosi malého proslovu. "Doufám, že všem chutnalo, ale ještě jste si nechali un poco místa na dezert, protože teď přichází to nejdůležitější. A Gabby, John měl specifické požadavky, ale předem se omlouvám, dorty jsem ještě nikdy nedělal," dodal pak tu poslední větu tišeji a spiklenecky na Gabby mrknul. To už se k nám nesl kýžený malý zázrak, samozřejmě doplněný o nezbytné svíčky. "Všechno nejlepší, Bond girl," zašeptal jsem znovu Gabby do ucha dřív, než to samé zopakovali všichni ostatní, nadšeně tleskajíc. Vytáhl jsem pak Gabbyn malý foťák, připraven zdokumentovat tu památnou chvíli, kdy bude sfoukávat svíčky, obklopena svými přáteli z vysoké. "Něco si přej, Gabby," připomněla ještě máma s úsměvem. (a když se to rozkrojí, vypadá ten dort takhle) |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ta nejúžasnější oslava narozenin Z počáteční nervozity a snad i ostýchavosti nezbylo už téměř nic. Všechno to vystřídala obrovská radost a potěšení, že pro mne připravili takovou krásnou narozeninovou oslavu a že tu byli všichni ti, na kterých mi záleželo nejvíce. A když jsme si pak pochutnali na tom nejlepším obědě o několika chodech, podívala jsem se na Johna s širokým úsměvem a pod stolem jsem mu pohladila jeho dlaň, která byla stále blízko té mé. Nepřestávala jsem se culit a usmívat, i když jsem se rozhlížela po ostatních, načež jsem svou pozornost přesunula k Raffaelovi, který pronesl proslov, který mě dojal, a já neudržela slzy, které se mi štěstím vydraly z očí. Nenápadně jsem si je protřela, ale nic jsem si z toho nedělala, protože to tak zkrátka bylo. Tohle byla úplně první oslava, kterou jsem tak moc prožívala, protože byla o mě, o mé osobě a všichni se snažili, abych se cítila dobře. Moc mě to dojímalo, že to dělali pro mě, pro někoho, koho znají sotva půl roku a přesto ho přijali mezi sebe, jako kdybych k nim patřila odjakživa. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro neděle 7. 12., večer Celé odpoledne bylo dokonale povedené. Perfektní, jestli se to tak dá říct. Gabby se celou dobu tvářila spokojeně a šťastně a to byl, alespoň podle mě, cíl nás všech. Opravdu jsem měl radost, že jsme s ní všichni mohli trávit její narozeninový den a že si ho snad doopravdy užila. Každý jsme ještě na domů vyfasovali kousek Gabbyna levandulového dortu, který předčil všechna má očekávání ohledně tátových schopností a taky jsme všichni odcházeli s příjemně povznesenou myslí, za což pro změnu mohlo šampaňské.. Položil jsem doma Gabbyny dárky na barové židle a pak jsem ji objal zezadu kolem pasu a věnoval jí políbení na krk. "Líbilo se mi chodit s nezletilou blondýnkou. Nevím, jestli se vyrovnám s tím, že mám najednou doma tak strašně starou ženskou.." provokoval jsem ji se smíchem a znovu ji políbil na krk, abych si ji udobřil. "Vlastně.. ještě pro tebe něco mám. Chtěl jsem to nechat až na teď, když jsme konečně zase sami a doma, protože nevím, jak to vezmeš a vážně nerad bych ti kazil oslavu. Raději si asi sedni na pohovku, přinesu to," řekl jsem pak úplně vážně, pustil ji a odešel do knihovny, kde na Gabby čekala velká zalepená obálka se složkou uvnitř. Přisedl jsem si k ní a podal jí to. "Přišlo to v pátek. Detektiv ti vzkazuje všechno nejlepší, nicméně.. prosím, nezlob se, že jsem ti to nepředal hned, ale prostě jsem ti nechtěl kazit narozeniny, pokud tam budou nějaké špatné zprávy," dodal jsem ještě a opatrně jsem Gabby jednou rukou objal, zatímco jsem napjatě očekával, až to rozlepí a podívá se, co tam je.. tedy, pokud si to nebude chtít rozlepit a pročíst třeba v soukromí? napadlo mě, načež jsem znervózněl a raději vstal, abych nám oběma nalil skotskou.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První zprávy od detektiva Trochu mě zarazilo, když si ze mě John začal utahovat, nutno podotknout, že mu to bylo velice podobné, ale pak mě napadlo, jestli tím třeba nechce ve skutečnosti říct, že ten náš věkový rozdíl je trochu moc… Ale nakonec jsem usoudila, že by mi určitě něco řekl, kdyby se mu to nezdálo nebo tak něco. Přeci jen jsem se však nenechala a věnovala mu přimhouřený pohled, než jsem se nechala polaskat polibkem na krk, přičemž jsem slastně přivřela oči. Chybělo mi jeho objetí, ta blízkost, kterou jsme na oslavě zase v tak velké míře neměli. Ale tady doma jsme si mohli dovolit všechno, co nás jen napadlo, na co jsme měli chuť a po čem jsme toužili. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro večer, neděle 7. 12. Věděl jsem, jak je to pro Gabby těžké a stejně tak jsem věděl, že bych ji měl nějak podpořit, abych jí dodal kuráž se tomu opravdu postavit čelem. Jenže zároveň jsem na ni nechtěl v žádném případě tlačit a tak jsem raději šel pro sklenky a nalít skotskou. Položil jsem pití na stolek před nás a čekal, napjatě a nedočkavě, až budu vědět víc. Nakrčil jsem nechápavě obočí, když Gabby promluvila a pak to přišlo - slzy. Věc, která mě vždy u žen doháněla k šílenství a především k útěku, protože jsem absolutně netušil, co s tím. Vstal jsem a spěšně jsem zamířil ke krabičce s kapesníky, abych je Gabby podal, načež jsem ji beze slov objal jednou rukou a druhou si od ní převzal ty dokumenty. Četl jsem to velmi rychle, doslova jedním dechem, tváříc se tak nějak neurčitě, samozřejmě s lehce podmračeným obličejem, jak jsem se na to soustředil. "Podle toho, co má od té zdravotní sestry za informaci, tak se tě matka nechtěla vzdát. Gabby, to je dobré znamení, má tě moc ráda a určitě na tebe pořád myslí, jen se prostě něco stalo.. No a tvůj táta je nejspíš někde v Anglii. Možná vůbec neví, že má v NYC krásnou a čerstvě dospělou dceru. No tak, Gabby, to jsou přeci dobré zprávy, neplač.." otočil jsem se pak zpátky k ní, abych ji mohl nějak utěšit. Pošilhával jsem po skotské, jestli by nebylo lepší, aby se Gabby napila, ale pak jsem si říkal, že pořádné objetí bude nejspíš lepší a tak jsem si ji k sobě přitáhl blíž, hladíc ji po vlasech i po paži, jak jsem se ji snažil nějak utěšit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Sklenka skotské Nechtěla jsem brečet. Byla jsem si vědoma toho, jak to na Johna zapůsobí a nechtěla jsem mu dělat ani starosti a znervózňovat ho tím, ale zkrátka jsem to nemohla zastavit. Bylo to, jako kdyby se povolila stavidla a všechno to muselo ven. Ale nevzlykala jsem nahlas, jen trochu a hlavně tiše. Byla jsem však ráda a vděčná, že se ode mne vzdálil jen na krátkou chvíli, aby mi posléze předal kapesníky. Utřela jsem si obličej a pak se přimknula do jeho objímající náruče. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní večer 7. 12. Nepřestával jsem Gabby hladit objímající rukou, zatímco jsem pořád dokola pročítal těch několik málo prvních informací, co jsem měl v druhé ruce, jako kdybych dokázal vyčíst další spojitosti mezi řádky, což bylo samozřejmě nemožné. "Netuším, Gabby. Možná byla hodně nemocná, nebo moc mladá a nedokázala se postarat ani o sebe.. nevím. Ale v obou případech tě nechtěla opustit, nicméně doufala, že budeš mít naději na lepší život bez ní. Ale nevíme, jsou to jen mé domněnky," odpověděl jsem jí tiše. Samozřejmě, že jsem nedokázal odpovědět prakticky na nic a stejně tak detektiv, protože kontaktovat přímo hledanou osobu nesmí, nebo tak nějak nám to vysvětloval. "Gabby, je jen a pouze na tobě, jestli se budeš chtít.. ehm, Rebeccy zeptat, co se stalo. Máš tu adresu i telefonní číslo, ale ten krok je na tobě. Ona neví, že ji hledáš.." Trochu mě zarazilo, že pak Gabby tak utichla. Nebyl jsem si jistý, co se děje, jestli se třeba nehroutí, nebo tak podobně. Myslím, že už jsem měl i náběh k tomu, abych začal panikařit. A pak se na mě podívala svýma nevinnýma očima, lehce červenýma od slz. "No.. ano..? Prý je z Anglie a snad tu byl jako voják, ale není si tím jistý. Nemá jeho jméno, jen to příjmení a Hackettů může být v Anglii bezpočet.. Tu informaci detektivovi poskytla nějaká tehdejší Rebecčina kamarádka. Prý se Rebecca odstěhovala nějak hned po porodu a nikdo nevěděl kam," snažil jsem se tak nějak převyprávět, co bylo na dalším papíru. Chápal jsem, že Gabby bude potřebovat na vstřebání čas, ale měl jsem dojem, že její zvědavost ji přiměje přečíst úplně všechno. Zřejmě ji už ta první zpráva o matce zasáhla natolik, že mi to podala nedočtené, aby se s tím srovnala. Vzal jsem si od ní sklenku a pomalu jsem upil. "Zatím o něm víc informací nemáme, ale detektiv dál pátrá a tady píše, že pokud by nás cokoliv napadlo, máme se ozvat. Gabby, netrap se tím, prosím. Mohlo být tisíc důvodů, proč se stalo, co se stalo a všechny jsou jen domněnky. Jaká je pravda, to ví jen tvoji rodiče. A teď známe jistě aspoň jednoho z nich a to je dobré. Prostě si to všechno promysli, je to jen na tobě, jak s tím naložíš. Já jsem tady a vždycky budu, hned u tebe, ano?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vstřebávání informací „Asi máš pravdu… Možná, možná bych se jí mohla ozvat a třeba by mi to všechno vysvětlila. Všechno to jsou totiž jen naše domněnky, které nemusí být pravdivé a ve skutečnosti to může být i úplně jinak, než si myslíme… Ale zatím si tím nejsem jistá, jestli se jí ozvat. Asi budu potřebovat ještě čas, je to… Takové zvláštní, vědět po tolika letech, že moji rodiče opravdu existují,“ svěřovala jsem se tiše, ale už jsem byla viditelně uklidněná, v čemž mi pomáhal především John a jeho konejšení nejen tím, že mi ochotně odpovídal, třebaže to pro něj samého muselo být také složité a těžké, ale také tím, že mě hladil po zádech a byl mi blízko. Poprosila jsem ho však, jestli bych se ještě mohla podívat do těch složek a přečíst si ty informace týkajících mého otce, které jsem očividně tak trochu opomněla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní večer 7. 12. Neměl jsem, co k tomu dodat, jen jsem pokýval hlavou a dál Gabby hladil a objímal, aby doopravdy věděla, že jsem tu jen a jen pro ni samotnou. Podal jsem jí samozřejmě tu složku zpátky, aby si to znovu pročetla, stejně jako jsem to udělal já, nahlížejíc do toho spolu s ní. "Říkal jsem už od začátku, že jsi Bond girl, ne? Protože pravá Bond girl je naprosto dokonalá a výjimečná.. a částečně z Anglie," pousmál jsem se zpátky. V duchu jsem si obrovsky oddychl, že je snad krize zažehnána, stejně jako slzy, třebaže jsem byl neustále ve střehu, připraven znovu se vytasit s příhodným ramenem v košili, která je jako stvořená k promáčení slzami. "To detektiv našel tvou rodinu, Gabby, já ho jen přinutil tu práci vzít. Kromě toho, ty sama máš největší podíl na nalezení tvé rodiny, nezapomeň. Byla jsi to ty, kdo se rozhodl postavit se čelem tomu největšímu strašáku a já jsem na tebe hrdý, že jsi to dokázala. A podívej, tady to je černé na bílém, že máš rodinu," odpověděl jsem jí s upřeným pohledem do očí, zatímco jsem volnou rukou vzal tu složku Gabby z rukou a odložil jsem ji na stolek před námi. Nechal jsem se pak pohladit a užíval si toho doteku, stejně jako jejích slov, nad nimiž jsem se pobaveně uchechtl, protože jsem si samozřejmě vzpomněl. "Tak to bychom měli zkusit, jestli jsme nevyšli ze cviku," odpověděl jsem jí na to a otočil se k ní víc, abych ji mohl konečně políbit, vášnivě, dlouze. Zabloudil jsem dlaní k její noze, zatímco má druhá ruka si našla cestu k jejím zádům, abych si ji k sobě mohl přitáhnout ještě blíž, jako kdyby mi snad jinak chtěla utéct. Je fakt, že šampaňské mi s příměsí skotské začalo nějak stoupat do hlavy.. "Gabby, musím ti říct něco příšerně nestydatého a chci vidět pořádné červenání, ano?" řekl jsem jí pak naléhavě, nicméně s jiskřením v očích a cukajícími koutky. Šlo už naprosto mimo mě, že ještě před chvílí jsme tu měli velmi důležité téma ohledně jejích rodičů. Teď jsme tu byli jen my dva, naše chvíle a trocha skotské. "Chci tvé další poprvé, tentokrát jako dospělé Gabby. Chci se s tebou milovat celou noc a líbat tě úplně všude, dokud z toho nezešílíš. A taky ti chci říct, že jsi ta nejdokonalejší Bond girl v celém vesmíru a taky, abys otevřela své úžasné rty právě teď.." protože zatímco jsem mlel, natáhl jsem se znovu ke sklence, v níž jsem smočil prst a jen, co jsem domluvil, nechal jsem sklouznout na rty kapku skotské a ještě prstem po rtech jemně přejel, abych ji hned na to znovu políbil, vychutnávaje si tak dvou momentálně nejdokonalejších chutí Gabby a skotské. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Od vážností k nestydatostem Usmívala jsem se. Uvolněně a šťastně, jak jsem tak Johna poslouchala, uvědomujíc si ještě mnohem víc tu skutečnost, jak dokonalého partnera mám. V každé těžké chvíli mě podržel, ať už byla sebetěžší i pro něho samotného a nejen to, vlastně mě povzbuzoval a podporoval i slovy nezapomínal mi skládat komplimenty. Možná i tím se mé sebevědomí o něco zvýšilo a já si díky němu začínala o poznání více věřit a důvěřovat i svým vlastním schopnostem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní večer 7. 12. V podstatě jsem tak nějak všechno na Gabby vybalil, doufaje, že bude na stejné vlně jako já. Koneckonců, to ona mě vyprovokovala tou zmínkou o našich experimentech se skotskou tehdy ve srubu. Jako by to byla celá spousta let a ne jen půl roku. Nicméně, toužil jsem po ní a byl jsem příšerně drzý, ačkoliv bych měl spíš zkoušet plnit její přání, když už má dnes ty narozeniny. Problém byl v tom, že jsem se jí za celou tu dobu, co jsme spolu, nedokázal nabažit a dnes navíc byl ten významný mezník jejího života a já si jednoduše nemohl pomoci, jakkoli jsem se kvůli tomu snad mohl cítit provinile. Ale ve skutečnosti jsem se tak necítil, naopak, chtěl jsem být drzý a provokovat a především, chtěl jsem ji. Potěšeně jsem se na ni díval, jak se červenala a neskutečně jí to červenání slušelo. Znovu jsem ji objal, tentokrát však drze kolem jejích boků pod šaty, které si pro tu chvíli vyhrnula pro lepší pozici. "V tom případě bude výzva se pak překonat," odpověděl jsem jí nakřáplým hlasem s jasnou provokací, protože jsem opravdu měl v plánu přivést ji k šílenství - metaforicky, samozřejmě. Ale to už jsme se zase líbali a Gabby mi hbitými prsty rozepínala košili. Věděl jsem, jak na ni ty knoflíky působí a ani za nic na světě bych ji o to potěšení nechtěl připravit. Sám jsem ji u toho začal hladit přes záda a boky, abych prozkoumal šaty a jejich zapínání, respektive, rozepínání. Protože když byla košile pryč, přišly na řadu Gabbyny šaty. "Jsi děsná nestyda, když máš narozeniny, víš to?" konstatoval jsem s úsměvem, když mě konečně nechala zase nadechnout a já konečně přišel šatům na kloub a začal jsem je pomalu rozepínat. "Jenže já si tě zamluvil první a proto ruce vzhůru, Bond girl," povytáhl jsem vyzývavě jedno obočí a hned na to jsem Gabby zbavil šatů, pevně jsem ji objal a i s ní jsem vstal, abychom se přesunuli do koupelny. Tam jsem ji postavil na zem a poměrně rychle jsme se vzájemně zbavili zbylého oblečení, abychom si oba mohli vlézt do sprchy, kde jsem ji opět vášnivě líbal, neschopen ji ani na vteřinu pustit z objetí, jímž jsem si ji tiskl k sobě jako kdyby na tom závisel život.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nestydatosti ve sprše Nestačila jsem koukat a poslouchat, co všechno jsem od něj slyšela, a co všechno se z něj dostalo. Mluvil tak provokativně a vyzývavě, že jsem se červenala i za něj, ale musela jsem si přiznat, že i s takovou stránkou osobnosti se mi zamlouval a líbil se mi. A pak, když se jeho dlaně dostaly, až k zapínání mých šatů jsem shledala, že se mi to líbí čím dál více. Spontánně jsem mu skousla rty a chvíli je držela mezi zuby, než jsem je uvolnila a znovu políbila, jako kdybych ho chtěla připravit o další a další dech. Až po notné chvíli jsem ho nechala nadechnout, stejně jako samu sebe, protože nebyl jediný, kdo ztrácel dech. Opřela jsem se o něj čelem a usmála se, užívaje si jeho otevřenosti a náruživosti, ze které bylo čitelné, že je na stejné vlně jako já. Ostatně mě tím strhl a já se ještě ráda, velice ráda, nechala, protože jsem mu zkrátka nemohla a ani nechtěla odolat. A třebaže nebylo kam pospíchat, poněvadž jsme měli celou noc ještě před sebou, nemohla jsem si pomoct a vyšla jsem mu svými boky vstříc, když mě za ně objal a já se v nich prohnula, jasně cítíc a vnímajíc, co to s ním dělá. A vzrušovalo to i mě, strašně moc. Vjela jsem mu prsty do vlasů a pak nespokojeně zamručela, když jsem měla dát ruce vzhůru, aby mě zbavil šatů. Znamenalo to totiž, že jsem se od něj musela vzdálit a odpoutat, i když jen na malou krátkou chvíli. Ale i tak se mi to zdálo, jako kdyby to byla celá věčnost, než jsem se k němu mohla opět přivinout a přivlastnit si jeho rty. Sundala jsem mu košili, které jsem si užila až až, a pro změnu jsem mu chtěla být ještě blíž, cítit jeho horoucí kůži na své… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní večer 7. 12. Líbila se mi provokativní Gabby, stejně jako se mi líbilo ji provokovat. Téměř jako kdyby vzala má předchozí slova opravdu vážně a prožívali jsme další poprvé podobně, jako tehdy v Yellowstone, akorát jsme si obrátili role - tentokrát mě Gabby naprosto dokonale připravovala o veškerý dech a vážně pokoušela mé prakticky už téměř neexistující sebeovládání. Ostatně, moc dobře to věděla i cítila a já jednoduše zbožňoval tuhle její divokou provokativní stránku. "Zřejmě jsem opravdu dobrý profesor, protože za tu nestydatost bys dostala A plus," prohodil jsem tiše malou provokativní legrácku, než jsem si zase přivlastnil její dokonalé rty, do nichž jsem ji taky neopomněl jemně kousnout. Držel jsem ji stále v objetí i ve sprše, neschopen se jí přestat dotýkat ani na chvíli. Nicméně, Gabby mi sebrala vítr z plachet, když se její povážlivá ruka dostala mezi naše těla a mířila až k našim nejcitlivějším místům. Myslel jsem, že na místě zešílím. Zaklonil jsem hlavu a se zavřenýma očima jsem lapal po dechu, kterého bylo najednou méně než na vrcholku K2 a dokonce mi uniklo i několik tichých stenů. Zády jsem se opíral o stěnu a znovu jsem sklonil tvář, abych na Gabby viděl. Jen chvíli jsem ji přes stékající vodu pozoroval, popadávajíc u toho dech, než jsem ji přetočil zády ke stěně a znovu jsem se zmocnil jejích rtů. Hladil jsem ji všude po jejím těle, kam jsem dosáhl, druhou rukou jsem jí pak vjel do vlasů a přinutil ji zaklonit hlavu, protože jsem ji v tu ránu začal líbat na krku, na klíčních kostech, na ramenou.. Líbal jsem ji, náruživě a přesto něžně, rukama ji hladíc po celém těle, jak jsem svými rty postupoval stále níž a níž, až jsem se dostal k jejímu bříšku, do něhož jsem ji škádlivě kousl. A pak jsem Gabby vzal za boky a trochu přitáhl blíž k sobě, klečíc teď mezi jejíma nohama, abych ji mohl líbat na jejím nejcitlivějším místě.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ve sprše Potěšeně jsem se usmála na toho profesora, ale na víc jsem se opravdu nevzmohla. Ne v takové situaci a za takových okolností, které mi doslova zamlžovaly mozek. Nemohla jsem přestat myslet, vlastně jsem nemyslela vůbec. V hlavě jsem měla jen Johna a myšlenky s těmi nestydatějšími představami, co ve mně vyvolával svým veškerým počínáním. Ani samu sebe jsem nepoznávala, když jsem se tak snadno nechala unést a strhnout momentální nastolenou jiskřivou atmosférou, plnou vzrušení a vášně. Nemohla jsem si zkrátka pomoci a John byl na tom zřejmě podobně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro neděle večer 7. 12. Začínal jsem si zvykat na Gabbyn zájem o mé citlivé partie, kam se předtím styděla i jen zabloudit pohledem a moc dobře jsem si pamatoval jak se červenala už jen při pouhé zmínce o tom. Nepřestávala mě udivovat, nicméně pořád to pro mě bylo velmi zvláštní a silné, ačkoliv jsem se už dokázal víc uvolnit a užít si to tím pádem mnohem víc. Využil jsem pak příležitost, když Gabby přešla dlaní výš a provokovala mě zase dalším způsobem, ze kterého jsem po ní šílel. Tentokrát totiž byla řada na mě a já se o to nehodlal nechat připravit, protože jak už jsem jí řekl, chtěl jsem ji pokud možno přivést až k extázi a aby si to maximálně užila především ona. "Ano..?" zašeptal jsem v odpověď na její prosbu, ale dalších slov už jsem se nedočkal. Nebylo to ale vůbec podstatné, protože za Gabby mluvilo samo její tělo a její steny mi zněly jako rajská hudba. Bylo to pro mě znamení, že jí to není nepříjemné a povzbuzovalo mě to, abych nepřestával. Její prsty v mých vlasech byly nevýslovně příjemné a stejně jako se mi druhou rukou zarývala do ramen, já jí sem tam stiskl zadeček či stehno, jak jsem ji u toho celou dobu hladil a přidržoval. Teprve, když jsem cítil, jak se Gabbyno vzrušení vystupňovalo až k samotnému vrcholu, ještě jsem jí oběma dlaněmi stiskl pozadí, abych to tím ještě o trochu umocnil, než jsem se k ní vytáhl nahoru, jak si sama přála. Otočil jsem si ji zády k sobě a pevně ji objal, tisknouc ji k sobě, užívaje si toho roztřeseného těla ve svém náručí. Zasypával jsem ji u toho ještě něžnými polibky na šíji a na tvář. Dokonce jsem ji zlehka kousl do ucha, než jsem zašeptal ta dvě kouzelná slůvka "Miluji tě.." Propletl jsem si prsty s jejími, stále ji tisknouc k sobě a znovu ji líbajíc na šíji a na hranu čelisti, dokud se třesení jejího těla nezmírnilo. "Gabby.. ti voglio, mia carissima.." zašeptal jsem jí znovu do ucha, přičemž jsem jednu ruku vyprostil a hladivě Gabby přejel přes bříško k bokům, směrujíc ji k sobě, abych si ji vzápětí konečně vzal, stále ji jinak svírajíc v těsném objetí. Jen jsem ji u toho ještě kousl do krku, abych utlumil vlastní sten, jak už to i pro mě bylo po tom všem velmi intenzivní.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nové zkušenosti ve sprše Bylo to tak silné a intenzivní. Připadalo mi to, jako kdybychom opravdu společné poprvé, se vším všudy. Poprvé bez překážejícího kouzelného balíčku, poprvé, kdy jsme do toho druhého vložily veškerou důvěru a poprvé, kdy jsme otevřeně řekli, co k tomu druhému cítíme. Lapala jsem po dechu, kterého se mi nedostávalo, chraptěla jsem s každým nádechem, jako kdybych přišla i o hlasivky a nejen o samotný dech. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní večer 7. 12. Připadal jsem si, jako kdybychom se s Gabby nemilovali minimálně celý měsíc, jak moc jsme si to oba užívali. Naše těla jako kdyby byla stvořena jen pro sebe, zcela kompatibilní a dokonale reagující jedno na druhé. Nikde na planetě nemohlo být šťastnějšího Johna, než právě toho tady, ve sprše, jehož partnerka byla po všech stránkách tou nejdokonalejší polovičkou jeho samého.. Celý dnešní den jsem se naprosto sobecky těšil na to, až ji budu mít jen pro sebe, u sebe a teď jsme konečně mohli splynout v harmonický celek při našem zprvu pomalém a něžném milování v objetí. Dotýkal jsem se jí po celém těle, zatímco jsem měl druhou rukou stále propletené prsty s těmi jejími. Střídavě jsem se kousal do rtu a vydechoval horký dech na její kůži na šíji, sem tam vydechujíc společně s jejím jménem. Brzy však naše tempo nabývalo na intenzitě a já jednoduše zavřel oči a lapal po dechu, zatímco mi voda stékala po vlasech v pramíncích na tvář, ke krku a i po zádech. Vnímal jsem u toho i Gabbyno vzrušené sténání, které naopak ještě vzrušovalo mě.. nicméně zase jsme zvolnili tempo, abychom byli oba schopni se nadechnout a navíc, životně nutně jsem potřeboval Gabby líbat. Jako kdyby mi četla myšlenky, zaklonila hlavu a natočila ji ke straně, takže jsem se k ní ihned sklonil a po menší srážce při našem rozvášněném pokusu o polibek, jsem se mimoděk usmál. Nicméně i tak jsem jí oplácel polibky, absolutně postrádajíc dech, což mi paradoxně bylo úplně jedno. Kdo potřebuje dýchat, když právě prožívá to nejlepší milování, no ne? Na krátkou chvíli jsem se však odtáhl, abych si hned vzápětí Gabby otočil k sobě čelem a mohl ji líbat pořádně, dravě a divoce, prsty jedné ruky jí vjíždíc do mokrých vlasů. Zatlačil jsem ji u toho zády ke stěně, třebaže jsem ji rukou kolem jejího pasu zase naopak tiskl k sobě, abych nedal prostoru mezi námi šanci. Sklouzl jsem pak dlaní přes její bok až ke stehnu, které jsem si k sobě přitáhl, takže jsem jí prakticky nadzvedl nohu a nedopřávaje jí šanci k polapení dechu, znovu jsem si ji vzal.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Sprcha plná vášně a vzrušení Rozum jsem měla naprosto zastřený a zamlžený, nedokázala jsem přemýšlet nad ničím, vnímaje jen Johna samotného. Jeho doteky a horoucí dech, který dopadal na mou mokrou kůži. Chvěla jsem se po celém těle a současně mi po zádech běhal mráz a zároveň mě polévalo horko. Propletené prsty jedné ruky jsem mu nevědomky téměř pevně drtila, s jakou intenzitou to na mě všechno působilo. Propadala jsem mu, ztrácela se v jeho opojné vůni, která mne obklopovala a kterou jsem tak moc zbožňovala, v jeho přírazech, které nabývaly na tempu a intenzitě… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro neděle večer 7. 12. S novou pozicí jsem se sice musel smířit s omezením doteků na Gabbyně těle, nicméně zase jsem měl mnohem lepší možnost ji líbat až do ztráty dechu a také jsem se jí mohl dívat do očí. Bylo to naprosto dokonalé a stejně tak i vyčerpávající. Držel jsem ji pak v náručí, užívajíc si naopak jejích prstů zabořených v mých vlasech a našich společných milostných stenů.. dokud se Gabby opět nenapjala a já, vědíc, co to znamená, jsem ji následoval v explozi naprosté extáze, která probíjela celým mým tělem. Pevně jsem Gabby svíral, nechtíc ji už nikdy pustit, zatímco jsme oba popadali dech a chvěli se v dozvucích bouřlivého milování.. "Gabby? Směl bych tě ještě umýt? Nebo mi dovol alespoň ti umýt záda, prosím.. měli bychom asi brzy jít z vody, nebo se mi tu rozpustíš a to bych vážně nechtěl.." promlouval jsem k ní pak lehce zastřeným tichým hlasem, oči zavřené, jak jsem si ještě vychutnával poslední chvíle našeho spojení.. Po příjemně vyčerpávající sprše jsem Gabby podal měkkou osušku a sám jsem si tu druhou omotal kolem boků, když jsem se zběžně osušil. Počkal jsem na Gabby, až se sama zahalí a pak jsem ji zlehka objal, neschopen se od ní alespoň na chvíli odpoutat. "Hmm, ukaž, nerozpustila ses mi v té sprše?" mírně jsem se odklonil, abych si ji mohl dobře prohlédnout, samozřejmě jen z legrace. "Co kdybychom si zalezli pod deku, abys mi tu nenastydla? A můžeme si pro změnu dát večeři v posteli. Cokoliv budeš chtít, protože máš ještě pořád narozeniny a můžeš si přát naprosto cokoliv a já se ti to pokusím všemožně splnit," dodal jsem s úsměvem a sklonil jsem se pro krátké políbení.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Postelové hrátky Potřebovala jsem ještě notnou chvíli na vzpamatování se, ale i tak jsem moc dobře vnímala jeho slova, nebo spíše lépe řečeno prosbu, ve které jsem mu ochotně vyšla vstříc. Jeho hlas byl tichý a chraplavý a rozechvíval mě stejně jako ty dozvuky našeho bouřlivého milování, které bylo naprosto dokonalé. Nedokázala jsem myslet na nic jiného a popravdě jsem ani nechtěla… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro neděle večer 7. 12. Tak nějak automaticky jsem sáhl po osuškách, protože i přes to, že jsme s Gabby doteď byli zcela nazí a ani jednomu to nevadilo, tak by mi prostě bylo divně, kdybych se i po bytě producíroval jen tak. Zase až takový exhibicionista jsem nebyl. Nicméně, vzpomněl jsem si na to ráno před pár dny, kdy jsem Gabby naše nahou sedět na zemi s vánočními ozdobami na stromek a stále jsem se nad tou vzpomínkou musel pobaveně usmívat. Moc jsem se neměl k tomu, abych ji pustil z náručí, když se i ona navíc ke mě tiskla, nicméně.. začínal jsem mít hlad. Odebrali jsme se pak do ložnice i s různými pochutinami, co jsme našli a zatímco jsem přemýšlel, kam to všechno dáme, Gabby skočila do postele, což mě rozesmálo, ale pak.. Ta potvora si zabrala deku a vypadala odhodlaně, že bude bránit své území. Přimhouřil jsem na ni oči, odložil tác s jídlem na zem a pak jsem se pomalu blížil k ní, odhodlaný naopak vydobýt si místo u ní. Zaměřil jsem se rovnou na nohy, takže jsem rychle rukou střelil pod deku, chytil jednu Gabbynu nohu za kotník a druhou rukou jsem ji začal se smíchem lechtat. Nicméně, aby neřekla, že jsem takový mizera, pustil jsem tu nohu a po čtyřech jsem se opatrně vydal blíž k ní, rozhodnutý ukořistit si přinejmenším další polibek.. a pokud to bude nutné, chytit Gabby za zápěstí a ukořistit si ji celou.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Večeře v posteli Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na Johna, kterému to jenom v té osušce ovázané kolem boků strašně moc slušelo. Nemohla jsem z něj spustit oči a prohlížela jsem si ho i v kuchyni, odkud jsme si brali nějaké ty pochutiny, které jsme si vzali sebou do ložnice. Tam moje energie a hyperaktivita doslova vybuchla, když jsem spontánně skočila a zabrala si celou deku pro sebe. Bylo mi jasné, že John to jen tak nenechá a moc jsem si přála, aby se ke mně a mojí hravé náladě přidal (i když jsem byla připravená, nebo jsem s tím počítala, že by se mu to třeba nemuselo líbit, ale dle toho, jaký celou dobu byl a jakou měl skvělou náladu, jsem odtušila, že se ke mně určitě přidá. Ale pořád jsem brala ohledy i na něj). |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní večer, 7. 12. "Samozřejmě, že je to fér," odpověděl jsem naprosto nenuceně. Vždyť to taky byla pravda - musel jsem mít aspoň nějakou převahu, když jsem jinak naprosto selhával ve všem, protože jsem Gabby ve všem podléhal a podléhat jsem chtěl. Nicméně, občas neškodilo korigovat její hyperaktivitu.. Bavilo mě ji lechtat a vidět ji rozesmátou, ale zároveň jsem ji nechtěl kdovíjak trápit, naopak. To proto jsem přestal, nicméně hravá mě rozhodně neopouštěla. Upřel jsem na ni pohled, když jsem se k ní blížil a musel jsem se v duchu pobaveně pousmát té Gabbyně varovné poznámce. "Nic jiného bych od tebe ani nečekal," zapředl jsem drze a pak, když se opravdu chabě vzepřela, jednoduše jsem jí ruce přišpendlil k posteli těmi svými a s tichým vítězoslavným smíchem jsem se na ni ještě jednou podíval, než jsem se sklonil pro kýžený polibek. Pustil jsem při něm jednu Gabbynu ruku, abych ji mohl pohladit po tváři a pak hladivě přejet přes celý její bok až k noze, kterou se mi omotala kolem boků. Vnímal jsem, jak se jí rozmotala i osuška a znovu jsme byli tělo na tělo, dotýkajíc se těsně holou kůží. Bylo to příjemné a vzrušující, stejně jako její slova a její prsty na mém zátylku, což mi bralo soustředění i dech. "A já myslel, že jsi se mnou jen kvůli mým krásným tmavým očím..?" zašeptal jsem z legrace, zase odlehčujíc atmosféru, neboť Gabbyno navěky jsem sice v myšlenkách sdílel, ale slyšet to takhle nahlas bylo nečekané a popravdě mě to znervózňovalo. "Ale popravdě mi hodně vyhládlo a pokud se mnou chceš opravdu zůstat, asi bych si tě neměl dávat k večeři, ale spíš bychom si mohli vzít něco z toho tácu na zemi.." dodal jsem pak, přičemž mi zatím jen slabě zakručelo v břiše, takže jsem se kousl do rtu, abych zadržel smích. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V ložnici na posteli „Tak ty jsi myslel.. hmm, zajímavé,“ dělala jsem si z něj pěkně drzou legraci, tušíc, že mi to stejně nedaruje. A popravdě řečeno, to jak blízko u mě byl, jak doslova ležel nahou částí těla na tom mém, tak to se dalo považovat na druhou stranu i jako trest. Bylo to totiž neskutečným pokušením, kterému jsem se nemohla tak snadno a lehce poddat, ale zároveň jsem po tom toužila celým svým tělem i duší. Prohnula jsem se v zádech ve snaze jej ještě chvíli provokovat, třebaže to byl dosti vyzývavý způsob, jak jsem se hrudníkem třela o jeho citlivou kůži. Ale já si prostě nemohla pomoct. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní večer 7. 12. Hodil jsem po ní rádoby uražený pohled, ale bavilo mě to, jak jsme si jeden z druhého utahovali. A navíc v takové chvíli.. jiskřilo to mezi námi jako vedení vysokého napětí a já to chtěl všemi možnými prostředky podporovat, ale.. můj žaludek byl evidentně proti a dost mi hatil svým kručením plány. Přimhouřil jsem na Gabby oči, zvažujíc, co bych tak mohl provést, než jsem nakonec přikývl. "Dobrá.. ale pamatuj si, že to byl tvůj nápad držet se mě jako klíště.." začal jsem odhodlaně s tím, že by si to třeba Gabby rozmyslela a pustila mě pro večeři. Jenže to bych stejně tak mohl poprosit surikatu, aby mi zatancovala na stole falango. "Když mě nechceš pustit.. budu se muset.. zařídit jinak.." mluvil jsem tiše mezi polibky, načež jsem se přesunul k její šíji, kam jsem ji po pár jemných polibcích kousl a pak se s tlumeným smíchem vydal na pouť o kousek níž, zasypávajíc polibky její klíční kosti.. Vychutnával jsem ji její hebkou kůži, se kterou jsem se zároveň mazlil svým nosem i tváří. Ale aby toho nebylo málo, rozhodl jsem se provokativně dát jednu svou dlaň na Gabbyno pozadí zlehka ji tam hladil a sem tam stiskl.. "Voníš tak neskutečně neodolatelně.." zašeptal jsem znovu a přivoněl si k jejímu důlku mezi klíčními kostmi, přemýšlejíc o tom, jestli budu muset nasadit silnější kalibr.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ne zase tak snadná výzva Kousla jsem se do rtu, náhle pociťujíc tak trochu obavy, protože i když se zpočátku zatvářil rádoby uraženě, tak nyní v jeho pohledu bylo něco, co se nedalo popsat slovy. Ale odtušila jsem, že se schyluje k něčemu, co bude jistě velmi provokativní a… neskutečně a nepopsatelně příjemné, až takovým způsobem, že jsem se nevzmohla naprosto na nic. Zase mě dostal. Tlumeně jsem zasténala pootevřenými rty a snad již automaticky a přirozeně jsem přivřela oči, abych si jeho horoucí polibky na holé kůži užila ještě mnohem více. Nohy kolem jeho boků se mi začaly chvět nezadržitelným a stupňujícím se vzrušením, ale i přesto jsem je pořád držela semknuté v kotnících víceméně kousek nad jeho pozadím. V okamžiku, kdy se prolíbal až na mé klíční kosti, tak jsem mu vyšla boky vstříc, jako bych jimi napodobovala naše milostné pohyby, toužíc po něm ještě mnohem víc. Naprosto mě přiváděl k šílenství, že jsem ještě jednou dlaní, kterou jsem opustila jeho horkou citlivou kůži, začala drtit polštář pod mou hlavou, kterou jsem vzápětí zvrátila dozadu. Ten dotek na mém pozadí, které ještě sem tam stiskl, což mi připomnělo chvíle rozkoše ve sprše, byl takřka osudným. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní večer 7. 12. Brzy jsem přestal vnímat svůj hladový žaludek, protože jsme s Gabby opět rozehráli něco mnohem důležitějšího. Ostatně, sama Gabby pro mě byla nejdůležitější na světě a i kdybych snad umíral hlady (do čehož jsem měl hodně daleko), tak bych pořád volil jí a to, abych mohl být s ní takhle blízko a snažit se udělat naprosto vše pro její spokojenost štěstí. Vzrušovala mě, jak se pod mými doteky a laskáním svíjela a stejně jako jí, i mě uniklo tlumené zasténání, když se mi svými boky přiblížila k citlivým partiím. Opět jsme spadli jako mávnutím kouzelné hůlky do našeho soukromého vesmíru, kde nebylo pro nic jiného místo. "Gabby.." zašeptal jsem a vrátil jsem se polibky přes krk zase k jejím rtům. Nemohl jsem si pomoci, líbal jsem ji a kradl jí dech, jednou rukou se podpírajíc v lokti, abych ji pod sebou nedrtil, zatímco má druhá ruka se vydala opět na průzkum křivek jejího dokonalého těla. "Ti voglio e molto.." zašeptal jsem jí do rtů, než jsem se přes hranu čelisti opět prolíbal k jejímu krku. Pomazlil jsem se nosem se svým oblíbeným místem pod jejím uchem a pak jsem ji jemně kousl do ucha. Nemohl jsem se jí zkrátka nabažit. Byla dokonalá, perfektní a byla jen a jen moje, stejně jako já zcela patřil jí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dva hladoví blázni Asi bych se měla cítit provinile, že jsem Johna tak trápila hlady, ale já si zkrátka nemohla pomoct. Životně nutně jsem potřebovala cítit blízkost jeho hřejivého těla na tom svém, užívaje si jeho doteků a polibků, kterými mě laskal a zasypával a já z toho všeho mohla slastí a rozkoší zešílet. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní večer 7. 12. Vzájemně jsme se provokovali a láskyplně se pošklebovali jeden druhému, přičemž se při smíchu našimi propletenými těly pokaždé přelila další vlna vzrušení, která zase na nějakou chvíli zarazila naše laškování. Bylo to opět vyčerpávající milování a já ho pak nějakou chvíli vstřebával se zavřenými víčky, třebaže jsem konečky prstů zlehka kroužil po Gabbyně nahé kůži, ještě hodně citlivé z předchozích vjemů a zážitků. "Hmm.. au," ozval jsem se vyčerpaným chraplavým hlasem, jak mě Gabby kousla do ramene. Otevřel jsem ale oči a podíval se na ni v doprovodu symfonie obou našich kručících žaludků. Byl jsem všemi deseti pro a tak jsem pomohl Gabby s tácem, opřel jsem se zády o stěnu postele a nechal Gabby, aby se u mě uvelebila a opřela se o mě. Přehodil jsem přes nás deku, takže jsme ji měli ledabyle kolem pasu a pak jsem si nechal podávat jídlo.. "Vlastně jsem se tě ještě ani nezeptal, jak se ti líbila oslava?" nadhodil jsem téma a políbil Gabby do vlasů, než jsem si od ní převzal další sousto, zvědavě vyčkávajíc její odpověď.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Narozeninové postřehy Užívala jsem si, že jsem si mohla z Johna udělat takové pohodlné ohebné lehátko, které se dokonale přizpůsobovalo mým potřebám. Ještě jsem se krátce zavrtěla pro nalezení lepší polohy a pak jsem se dala do krmení divé zvěře. Tedy, do podávání jednotlivých soust, aby se John mohl najíst. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní večer 7. 12. S opravdovým potěšením jsem naslouchal Gabbyným slovům. Určitě ani netušila, jak moc jsem byl rád, že se jí to opravdu líbilo a užila si to - mluvíme samozřejmě o oslavě, třebaže se to nevylučuje ani s tím "po oslavě". V duchu jsem se nad vlastními myšlenkami musel zasmát a zakroutit nad sebou hlavou. "Á, samozřejmě, promiň mi, že jsem se ti nestačil zabalit a ovázat nějakou stuhou. Pro příště to napravím," křenil jsem se nad jejími posledními slovy. "Ale teď vážně. Jsem moc rád, že sis tu oslavu užila, Gabby, stejně jako všichni ostatní. A táta se prostě snažil. Normálně dělá jen dezerty v podstatě miniaturních rozměrech.. Mimochodem, ještě jsem ti neřekl, jak moc jsem pyšný, že mám tak překrásnou plnoletou partnerku.." dodal jsem už jen s pousmáním, nicméně upřímně jí hledíc do očí, které toho říkaly mnohem víc, než jen slova, stejně jako její polibek. "Myslím, že dnes už to asi nestihneš, je dost pozdě a navíc.. nehodlám tě teď nikomu půjčit ani na chvíli, natož na celý dlouhý dálkový rozhovor. Nicméně můj notebook je i tvůj notebook, to přeci víš, Gabby," dodal jsem pak, aby se mě pořád neptala. Já vím, že to pro ni ještě pořád bylo zvláštní, ale vážně jsem chtěl, aby se prostě nebála používat všechno, co potřebuje. "Mimochodem, byli jste nějak s Ethanem domluvení, nebo mu ještě budeš volat? Kromě toho bych pak asi měl zavolat do Itálie a domluvit se na nějakém konkrétním datu naší návštěvy, souhlasíš? A neboj se, bude to v pohodě, uvidíš.." mluvil jsem pak konejšivě, hladíc u toho Gabby přes volnou paži.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Večeře a plány „To si ještě musím promyslet, jestli ti to prominu… protože usmiřování se mi začíná čím dál víc líbit,“ ušklíbla jsem se provokativně, ale pak jsem o trochu zvážněla. Vzpomněla jsem si mimoděk i na ten den po vánočním večírku na smetánce, kdy to nebylo zrovna moc příjemné, a sama jsem se bála, že se přes to nedorozumění nepřeneseme, ale nakonec to všechno dopadlo tak, jak jsem ani nemohla doufat, že to tak dopadne… Usmála jsem se a vzala si Johnovu dlaň do své, abych ho po ní mohla bezděčně hladit, zatímco jsme si povídali. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro neděle večer, 7. 12. Ušklíbl jsem se nespokojeně na Gabby zpátky, protože ačkoliv ten čas po usmíření byl hodně příjemný, samotné usmiřování a to, co předcházelo, se mi ani trochu nelíbilo a nejraději bych se bez toho v budoucnu obešel.. Nicméně její dotek mě od těch chmurných vzpomínek zase přivedl zpátky do současné uvolněné nálady, kdy jsem se opět pousmál, jak mě Gabby kousla do ruky. Opět jsme se políbili a já ji objal i druhou rukou, zvolna nechávajíc obě ruce spočívat kolem jejího pasu. "Dobře, no, Elis už asi bude jako kulička," pousmál jsem se znovu, představujíc si chudáka Elis, jak to pro ni asi musí být náročné. Mimoděk, aniž bych si to nějak uvědomoval, jsem Gabby pohladil po jejím plochém bříšku, načež jsem ji políbil na krk. Poslouchal jsem a přemýšlel nad jejími slovy ohledně naší budoucí cesty do Evropy. "Samozřejmě, že škola je přednější, takže pojedeme, až budeš mít volno. A o mě se neboj. Tátovi už spíš lezu na nervy, protože není zvyklý, že jsem tam tak často," uchechtl jsem se a zavrtěl nad tím hlavou. To bylo nejdřív samé, že se nemůže dočkat, až dostuduji a převezmu část jeho povinností, ale teď když se to stalo, tak by se mě někdy nejraději zbavil. V dobrém a v žertu, samozřejmě. "Ale lepší to bude určitě stihnout před Vánoci. V Itálii budou všichni, tedy, asi kromě Caty a Paola. Nicméně v Anglii se vídáme jen s babičkou. Děda už nežije a zbytek rodiny žije tak nějak.. různě po celém Spojeném království a spokojíme se s telefonátem a přáním." Snažil jsem se to Gabby nějak vysvětlit, přiblížit, aby věděla, co ji asi tak očekává. "No a za babičkou jsme jezdili vždycky až po Vánocích, protože ona je moc neslaví, co děda zemřel. Takže.. vyhovoval by ti třeba víkend před Vánoci? To je už vlastně za necelé dva týdny.." Počkal jsem si na Gabbyn názor a pak se k ní znovu uličnicky sklonil a kousl ji tentokrát do ramene. "Mimochodem, vím, že se ti líbím v košili.. asi bych si jich měl koupit víc," zašeptal jsem jí pak do ucha provokativně.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vánoční plány a trocha vážnosti Neuvědomila jsem si, že jsem řekla něco, co mohlo Johnovi ublížit, to až po chvilce, kdy jsem si všimla toho, jak se šklebí a mě konečně došlo, že jsem možná měla použít jiná slova. Rozhodně jsem nechtěla působit, jako bych si ty chvíle před usmiřováním užívala a tak bych je chtěla prožívat ještě někdy jindy, přičemž by mi to vůbec nevadilo. To určitě ne, nicméně jeho následné objetí a pohlazení po mém plochém bříšku mě ubezpečilo, že si něco takového o mě určitě nemyslí a ví, že ho moc miluji a že chci, aby byl se mnou šťastný a spokojený. Souhlasně jsem přikývla, že pro Elis to musí být teď takové těžké, ale na druhou stranu se společně s Ethanem na svůj malý přírůstek ohromně těšili a nemohli se dočkat, až bude na světě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní večer 7. 12. Popravdě, Gabbyna otázka mě zaskočila dokonale nepřipraveného. Samozřejmě, že jsem to na sobě nedal moc znát, ale to neměnilo nic na tom, že jsem to tak docela vypustil z hlavy. "No.. ne, je dobře, že se ptáš. S tátou jsme o tom nijak nemluvili a navíc, teď měl spoustu starostí se zaběhnutím restaurace v Praze a do toho sestavoval vánoční menu pro každou restauraci zvlášť, tak toho měl hodně," mluvil jsem tak nějak neurčitě, jak jsem si to teprve začínal plně uvědomovat a přemýšlet nad tím. Možná i právě proto jsem to pro chvilku nechal být a zaměřil se na náš výlet za klanem Mariano. "Neboj, v Itálii jsou všichni fajn, hodně srdeční a tak trochu hyperaktivní, nebo chceš-li temperamentní, ale troufám si tvrdit, že se ti tam bude líbit. Obzvlášť, jestli nás strejda pozve na vinice a do sadů, i když teď tam nic nebude, že není sezona.." pousmál jsem se téměř zasněně, jak jsem se tam začal těšit. Zdálo se, že už jsme tak nějak zakecali tu věc s mým otcem, ale pravdou bylo, že i přes to láskyplné provokování jsem pořád musel myslet na tu menší nepříjemnost, na kterou jsem doposud skoro zapomněl. Objal jsem Gabby těsněji, nicméně najednou mi něco začínalo docházet a já se mimoděk lehce zamračil, upírajíc pohled na světla nočního Manhattanu v našem proskleném výhledu. "Možná si táta myslí, že jsem přijal jeho přání a že chodím denně do práce jen proto, že s ním souhlasím a opravdu jsem připravený a smířený s převzetím jeho místa.. A já si to ani neuvědomil, ani jsem si nevšiml, jak se mi kolem krku stahuje smyčka, protože jsem prostě nedával pozor a myslel na jiné věci. Gabby, já.. já tohle nechci. Nechci jeho místo, jeho firmu," řekl jsem ta poslední slova téměř zlomeně a zničeně. "Jsem pitomec.. vůbec mi nedošlo, co se děje a on.. Když teď znovu načnu to téma, tak ho na Vánoce jen rozčílím a bude to horší, protože si za to můžu jen já sám, že jsem si neuvědomil, jak mou častou přítomnost v podniku vnímá. Co budu dělat? Já to takhle nechci, vždyť mám nakladatelství a chtěl jsem psát a žít v Londýně.." drmolil jsem tiše a nešťastně, než mi došlo, co jsem to řekl na konec a zarazil jsem se. "Chci říct.. to bylo původně v plánu a plány se mění a je jen na nás, Gabby, kde se rozhodneme žít. Teď tu máš školu, takže je správné bydlet tady, já.." snažil jsem se to uvést nějak zase na správnou kolej, ale nakonec jsem se stejně jen zase zarazil a upřel jsem znovu nepřítomný pohled na panorama světel města, sklíčeně rozjímajíc nad vlastní neutěšenou situací.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro John v rozpacích a zachránkyně Gabby Pomalu jsem si uvědomovala, na jak citlivé téma jsem to zabrousila a trochu jsem se zastyděla, že očividně Johna trochu trápím. Ale na druhou stranu, jak jsem ho konečně tiše a bezhlesně vyslechla, seznala, že to bylo vlastně i dobře, protože tím pádem si uvědomil i on pár věcí, na které tak trochu zapomněl. Cítila jsem, jak je z toho vnitřně nešťastný a že to pro něj musí být opravdu těžké o tom mluvit, ale když jsem o tom všem v tichosti přemýšlela, něco mě napadlo, jen jsem nevěděla, jestli to mohu říct… ale, možná by i to bylo nejlepším řešením. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro neděle večer 7. 12. Opět, podruhé během malé chvíle, mě Gabby překvapila. Ovšem tentokrát to bylo o poznání příjemnější a i když jsem musel její slova vstřebat, bylo mi jasné, že vím přesně, kam tím míří a že by řešení mohlo být blízko. "Gabby.. tohle je opravdu.. já.. já nemám slov. Už i teď nám přeci pomáháš, když tam jdeme někdy spolu. Máš ze studia různé poznatky, které jsou pro nás podstatné a naopak ty získáváš nezbytné zkušenosti naopak od nás. Stoprocentně tě to zajímá a baví mnohem víc, než mě a díky studiu budeš ještě lepší, než já i táta dohromady," usmál jsem se konečně, začínajíc o tom všem doopravdy uvažovat, ačkoliv jsem si nemohl být jistý, jestli to Gabby myslela skutečně vážně. Jenže pak jsem si zase začal dělat starosti, tentokrát o Gabby samotnou. Nechtěl jsem, aby to říkala jen proto, že mě chtěla trochu rozveselit. Kromě toho, začínal jsem mít obavy i o to, aby toho pak na ni nebylo příliš, moc velké břemeno a moc velký závazek. Teprve ve všem začínala odznovu a tohle byl opravdu velký krok. Nicméně její gesto na mě mělo zázračně uklidňující účinek a já měl dojem, že prostě všechno zvládneme.. "Neexistuje ani jediná minuta, které bych s tebou litoval, Gabby. Doopravdy, jsem šťastný, že jsi mi změnila život k lepšímu. Je to jen a pouze tvoje zásluha a spolu s tím je mi naprosto jedno, kde budeme. Úplně mi stačí, že budeš šťastná. A.. opravdu bys to tak chtěla? Abych to řekl otci a.. tak?" ujišťoval jsem se opět, stále ještě napůl nepřesvědčený, i když do značné míry kouzlilo na mé tváři oddych a spokojenost. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zase ty rozpaky... „Jen… jestli mě moc nepřeceňuješ,“ sklopila jsem krátce pohled dolů, přemýšleje nad tím svým návrhem ještě jednou, protože zprvu jsem to řekla tak trochu spontánně, jak mě to prostě v tom okamžiku najednou napadlo. Ne že bych nad tím nepřemýšlela, nebo že bych to řekla jen proto, abych Johnovi udělala radost a ukonejšila ho v tuhle chvíli… ačkoliv vidět ten jeho úlevný výraz společně s překvapením udělal radost mně, ale věděla jsem, že se mluvíme opravdu vážně. Zvedla jsem k němu pohled a pousmála se. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní večer 7. 12. Vůbec mi nevadilo, kam se náš rozhovor ubíral, ačkoliv jsem podvědomě z toho celého byl trochu ještě vykolejený, jak jsem se postupně s těmi myšlenkami srovnával a docházelo mi to. Nicméně, i přes to jsem byl rád, že jsme na to zavedli řeč. Bylo třeba to ohledně mého otce dořešit a já už to nemohl pořád odkládat až donekonečna, v tom měla Gabby nepochybnou pravdu. Jen v jedné maličkosti se mýlila. "Gabby, já přeci všeobecně nikoho nepřeceňuji, to je proti mému přesvědčení. Ale ty se naopak už z pravidla podceňuješ a moc dobře to víš," obvinil jsem ji se zazubením, přičemž jsem ji políbil smířlivě na rameno. Pak už jsem poslouchal a zvažoval její slova, přemýšleje o tom, co asi bude potřeba s otcem probrat a jak mu to vlastně říci. "Musím to s ním probrat. Asi se nevyhnu tomu, že na mě bude naštvaný a možná i proto, že to chci jakože hodit na krk tobě, ale.. prostě to s ním musím probrat a přimět ho, aby mě pochopil. Myslím si totiž, že je to dobrý nápad, abys i ty mohla dělat něco, co by tě bavilo a mohla bys tím i zúročit své studium. Ale.. nechci, abys toho měla moc. Musíme to ještě probrat, i s tátou to musím pořádně probrat. Stejně se z toho nevykroutím úplně, ale sám to taky nezvládnu.." hovořil jsem s upřeným pohledem do jejích očí, když se tak nahnula, aby i ona na mě viděla a nadto mě ještě hladila po tváři, což bylo neskutečně příjemné. Ovšem, hned na to mě opět zaskočila, neméně příjemně, s tou nevinnou otázkou ohledně naší budoucnosti. Takhle jsem nad tím nepřemýšlel, vlastně, doposud jsem nad tím vůbec nepřemýšlel, ale Gabby to velmi chytře nakousla. "A.. když teď úplně zapomeneme na všechny povinnosti a vezmeme to z čistě hypotetické stránky, tak.. ty bys byla doopravdy ochotná žít v Anglii? Totiž, nepřemýšlel jsem nad tím, to se přiznám rovnou, protože teď tu máš školu a tak je jasné, že budeme tady, ale.. Víš, vždycky jsem snil o tom, jak zůstanu v Londýně, nebo jinde v Anglii, abych mohl být blíž i svému nakladatelství, ale.. Já nevím. Jsem rád, že jsi mi od základů změnila život, Gabby, miluji tě a na tom mi nejvíc záleží, ale zároveň jsem z toho všeho trochu zmatený, že je to všechno nejasné ohledně budoucnosti. Není to špatně, to ne, jen je to zkrátka nezvyklé, nicméně líbí se mi, že si tu budoucnost vytváříme sami, jak chceme a jak se rozhodneme," pousmál jsem se na ni a láskyplně jsem jí povytáhl deku výš, aby nezakrývala pouze pas, ale i její pěkné, leč dost odhalené partie a já potřeboval čistou hlavu na takovýto druh konverzace. "Táta ví, že nikdy nebudu vařit, ani připravovat menu a nejspíš ani otvírat nové restaurace, třebaže si to stále přeje, ale to všechno řízení není závislé na místě, kde žiju nebo žít budu.. chci říct, budeme. Nevím přesně, co ještě táta zamýšlí, o tom s ním ještě budu muset mluvit, ale chci to nějak vyřešit, abychom byli všichni spokojení, protože jedině tak budeme moci správně fungovat jako rodina.. Mimochodem.. totiž.. já nevím, je to jen.. no, prostě.." nemohl jsem se nakonec vymáčknout, nebo spíš najít správná slova, abych je zformuloval do obsahu mé myšlenky. "Nikdy jsme o tom nemluvili, ale nikdy jsem se tě ani nezeptal, jestli se ti tu líbí? Myslím, tenhle byt. Nikdy jsi nic neřekla, tak jsem doufal, že ano, ale.. však víš.. Chci, abys byla šťastná a kdybys třeba toužila po něčem jiném, řekla bys mi to, že ano? Netvrdím, že by pro mě bylo lehké to tu opustit, ale vážně chci, abys byla šťastná a spokojená především ty," změnil jsem neplánovaně téma, ale prostě jsem to říci musel. Nevěděl jsem, co se může Gabby honit hlavou a třeba se mi jen bála říct.. nebo.. co já vím? Ale říct jsem to musel.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plány Sklopila jsem pohled, když se John trefil přesně do černého. Věděla jsem o mém zlozvyku, který jsem se ne a ne nemohla odnaučit. Skoro by se dalo říct, že už to bylo mou součástí, to jak jsem se zpravidla podceňovala a bála se říct opravdu nahlas, v čem jsem dobrá a vyzvednout své dovednosti a schopnosti… ale taky jsem si uvědomovala, že na tom musím zapracovat. Trochu jsem se pousmála, abych ho snad i obměkčila a zároveň se omluvila, že mu tím nejspíše dělám starosti, leč nic takového neřekl… nebo tím to naznačoval? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní večer 7. 12. Bezděčně jsem se opět zamračil, jak jsem znovu uvažoval nad Gabbynými slovy. Nemohl jsem proti tomu říct ani popel, protože měla naprostou pravdu a já s ní souhlasil, třebaže s malými výhradami. Lépe řečeno, věděl jsem, že má pravdu, ale mnohem raději bych byl, kdyby ji neměla, jenže to by pak byl svět až příliš jednoduchý a nestál by za to. Bohužel jsem znal svého otce a bylo mi jasné, že ho jen rozčílím a že bude lepší klidit se mu z cesty.. a vlastně měla Gabby pravdu i v tom, že nejlepší bude, když mu nebudu kazit svátky, ale nechám to až pak, po Novém roce. Sice to teď bude užírat mě samotného, ale to je to menší zlo, které jsem ochotný podstoupit, aby byl ještě chvíli klid. "Ani nevíš, jak rád bych řekl, že to všechno bude v pohodě a že se táta nechá přesvědčit, že když mi s tím vším pomůžeš jako rovnocenný partner, tak to prostě opravdu bude dobré, ale.. Máš pravdu, že táta do toho netahá žádné city a emoce. V tomhle je tvrdý obchodník, kterým musel být, aby se vypracoval až k tomu, co má teď. A i když na jednu stranu chápu, že to jakože vybudoval pro mě, tak.. rád bych taky začal podle svého, z ničeho. Každopádně, raději bych mu to pak řekl sám, kdyby náhodou opravdu vybouchl, nechci, abys u toho byla. Bude lepší, když se vyvzteká hned naráz, než aby to v sobě nějak tlumil v tvé přítomnosti.. No.. pro teď to ale pustím z hlavy, slibuji. Nechci ti kazit narozeniny," usmál jsem se nakonec a pak změnil téma k naší společné budoucnosti, třebaže dost nejistě a opatrně. "Já že někdy zlobím?" zopakoval jsem po ní nevěřícně, ale pak jsem se usmál a naklonil tvář k její hladící dlani. Opětoval jsem jí polibek, opět zase uvolněný a spokojený, že je všechno v pořádku a Gabby je opravdu šťastná, třebaže neměla žádnou možnost mluvit do toho, kde by opravdu být chtěla a prostě musela přijmout to, že bydlíme v tomto bytě, právě tady a navíc v New Yorku, čehož se celou dobu, kdy se mnou opustila Twin Falls, nejvíce obávala. "Jsem opravdu rád, Gabby, že jsi šťastná. Nic víc jsem si ani nemohl přát. A stejně tak se potom zkusíme v Anglii porozhlédnout po tvém biologickém otci. Uvidíme, co ještě zjistí detektiv, ale i tak jsem rád, že našel aspoň tvoji matku. Všechno je úplně na tobě a ať se rozhodneš jakkoliv, budu tu pořád s tebou, to víš.." usmál jsem se na ni opět a pohladil jsem ji po tváři, načež jsem se odsunul trochu do strany, abych mohl z postele zase dát pryč naši večeři a znovu Gabby políbit. S uličnickým smíchem jsem z ní strhl deku a trochu ji polechtal na žebrech, než jsem ji povalil na záda, naklonil se nad ni a znovu se s ní pomalu propadajíc do našeho společného vesmíru.. letiště Catania Fontanarossa Pátek 19. 12., ostrov Sicílie, odpoledne Vyzvedli jsme si kufr a už jsme se blížili k bráně, za níž na nás už nejspíš čekal můj strýc. Objímal jsem jednou rukou Gabby kolem pasu a snažil se jí tak nějak telepaticky uklidnit. "Tak.. připravená? Hlavu vzhůru a neboj, oni umí celkem obstojně anglicky, řekněme na komunikativní úrovni a určitě se budou snažit, aby ses cítila dobře.. A kdyby cokoliv.. prostě mi věř, budu pořád s tebou.." mluvil jsem k ní tiše a i za chůze jsem jí věnoval políbení na temeno a pak.. Jen co jsme vyšli z brány, vyběhla nám naproti malá Gia, která nedbala žádných lidí a já měl co dělat, abych stihl pustit jak Gabby, tak kufr, abych Giu chytil, když na mě se smíchem skočila. "Wow, ciao Gia, come stai?" pozdravil jsem ji hned, načež se Gia jen chechtala, ale pak, jak se podívala na Gabby zvědavýma, široce rozevřenýma očima, ztratila náhle řeč a zrudla jako přezrálé rajče. Bylo na ní vidět, jak najednou bojuje se stydlivostí před Gabby, kterou zatím vůbec neznala. To už k nám dorazil strejda, mladší kopie mého otce, který se na nás usmíval. Hned objal Gabby a políbil ji na tvář. "Rád tě poznávám, Gabrielle, jsem Francesco a ta malá opice je Gia. Vítáme vás na Sicílii," pronesl s velmi těžkým přízvukem, ale o to srdečněji. I Gia se konečně vzpamatovala a nechala se postavit zase na zem, přičemž vychovaně podala Gabby ruku a špitla své jméno, hned na to se snažíc před Gabby tak napůl schovat za svým otcem. "Taky jsem rád, že jsme konečně tady a že vám můžu Gabby představit.." dodal jsem k tomu, znovu dávajíc dlaň Gabby na kříž, abych ji alespoň tím gestem ještě podpořil, kdyby z toho byla nesvá, čemuž bych se vůbec nedivil.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Návštěva Itálie Nemohla jsem se dočkat, až poprvé spatřím krásu Itálie na vlastní oči a přitom všem ještě poznám Johnovu část rodiny. Z jeho vyprávění jsem se samozřejmě nejvíce těšila na malou Giu, jíž jsem mu prý připomínala… v některých chvílích mé ztřeštěnosti. S očima navrch hlavy jsem si prohlížela letiště, mezitímco jsem poslouchala Johnova slova uklidnění, což mi pomáhalo s těmi počátečními pocity nervozity a trémy, pramenící z té skutečnosti, že za chvíli uvidím další rodinné příslušníky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční odpoledne 19. 12., Katánie, Itálie Malá Gia na chvíli zabodla pohled do země, když si k ní Gabby klekla, skousla si ret a dala si ruce za záda jako kdyby něco provedla. Ale pak, když Gabby mluvila o tom představení se, zvedla k ní Gia znovu pohled a zvědavě si prohlížela Gabbynu tvář. Nakonec, když se Gabby přiznala, že se taky stydí, tím si Giu naklonila na svou stranu, což dala Gia najevo tím, že se na Gabby zakřenila, ale na slovo byla ještě skoupá a zůstala napůl schovaná za živým štítem svého táty, kterého pro jistotu chytla za ruku. Celou dobu jsem ji i Gabby sledoval, ale nijak jsem nezasahoval. Nebylo třeba a navíc, Gia se jen potřebuje trochu rozkoukat a za chvilku už určitě bude zase jako živel křepčit a drmolit dětské historky na Gabby, nový objekt svého zájmu. Strejda už nás nevědomky postrkoval k autu, jak se těšil na to, až nás doveze za ostatními a stejně tak Gia, která ho táhla za ruku k východu z terminálu. V autě si sedla k nám dozadu, samozřejmě doprostřed, mezi mě a Gabby, aby měla dobrý výhled (vpředu stejně ještě sedět nesměla). Usmál jsem se na Gabby zpátky, trochu krčíc ramena, aby si toho Gia moc nevšímala, ale.. Nejdřív si nás opravdu moc nevšímala, jak se dívala na silnici, ale Gabbyn dotaz ji zaujal natolik, že se na ni otočila a hrdě italsky prohlásila: "Nejdřív budu mít narozeniny a pak teprve Ježíšek. Jsem totiž o jeden den starší než on, víš?" Ještě u toho pokývala hlavou, aby svým slovům s typicky dětskou logikou dodala na vážnosti a pak se otočila na mě. "Budete tady do mých narozenin? Budu mít velký dort jako míč, babička mi to slíbila a Caty mi přiveze kopačky z Říma," pokračovala s naléhavostí v hlase, že bych jí u toho snad slíbil i fialového slona, ale nebyl jsem si jistý, jak se tu bude líbit Gabby a navíc jsme pak chtěli být na Vánoce zase zpátky doma. "A k čemu ti budou kopačky na městském asfaltu? Nebo jsi mi zapomněla říct, že ses' konečně dostala do mužstva?" povytáhl jsem na ni obočí zaujatě, samozřejmě zakecávajíc samotnou odpověď, než jsem zvedl pohled ke Gabby, která možná nepochytila všechna slovíčka. "Gia si myslí, že byla hodná a dostane k narozeninám kopačky a dort ve tvaru míče," vysvětlil jsem s uchechtnutím Gabby, aby věděla, o čem se bavíme. Gia se jen ušklíbla, protože zachytila tu mou malou legrácku na její účet, ale zase se přihlásila o slovo. "Trénuju s klukama. Nesmím zatím hrát zápasy, ale můžu s nimi chodit na trénink a hrát cvičně. Jsem obránce.." Konečně jsme dorazili do centra města. Ulice byly úzké a domy tvořily jednolitou řadu, která vypadala spíše jako stěna se samými vraty a dveřmi. Byl to místní folklor této části města, kdy dům z ulice byl opravdu jen bránou do dvora, kde už byla vidět udržovaná členitost, pavlače a balkony. Tady, na Sicílii to bylo především obranný systém proti mafii i zlodějům. Všechny domy z ulice byly stejné, ale uvnitř dvora už se dalo zjistit, kdo si co může dovolit. Byla tu jen malá zahrádka s bazalkou a pár rajčatových keříků, jinak tu byla studna, lavička a pak už rovnou schody ke vchodu do domu. Jen, co jsme vylezli z auta, Gia běžela dovnitř, povykujíc, že už jsme tu. "Johne! Johne, pojď sem, tady jsou," křičela Gia z prvního patra pavlače, kde byla kuchyně. Vzal jsem Gabby za ruku, pousmál se na ni a vedl jsem ji po schodech k té pavlači, odkud se šlo do jednotlivých částí domu. V kuchyni bylo živo. Děda, který už byl horší na nohy, seděl u stolu a krájel zeleninu, zatímco bábi s tetou tančily po kuchyni od jednoho místa k druhému. Voněla tu čerstvá káva, nějaké pečivo, které teta právě vytáhla z trouby. Obě hned všeho nechaly, utřely si ruce do zástěr a hned s napřaženýma rukama vyšli nám oběma naproti. Mluvila jedna přes druhou, obě nás vítajíc a objímajíc. "Kráska, moc pěkná dívka, Johne," pochválila mi babička Gabby, kterou držela na délku paží, aby si ji mohla dobře prohlédnout. Pak ji s úsměvem pohladila po tváři, chytla za ruku a táhla ji ke stolu, kde měla připravené dva hrnky - malý a ještě menší, aby Gabby gestem dala vybrat, jakou kávu si Gabby dá. Babička anglicky neuměla a ani se to nemusela učit, protože máma s ní mluvila italsky, nicméně se babička snažila být milá na Gabby, předpokládaje, že Gabby italsky neumí. Jenže já babičce nestihl říct, že na Gabby klidně může mluvit, jen pomaleji a jednoduše.. Jenže na mě se opět vrhla Gia, která využila příležitosti, že se ode mě Gabby vzdálila. A aby toho blázince nebylo málo, přidal se k nám můj bratránek Paolo, Giin bratr, v doprovodu své manželky a k mému překvapení si v náručí nesli malý uzlík. Moji rodiče se možná zmiňovali o Paolově přírůstku do rodiny, ale nějak jsem to zřejmě vypustil z hlavy vzhledem k událostem před dvěma měsíci, kterých jsem měl plnou hlavu. Už už mi to mrně chtěli dát do ruky, abych se s ním seznámil, ale Gia mě zachránila, protože mě naštěstí odtáhla k dědovi, který na nás nějakou dobu gestikuloval, že potřebuje pomoct vstát, aby se i on mohl seznámit s Gabby.. Byl to blázinec, ale nakonec se nám nějak podařilo dostat ke stolu i se vší tou kávou a sladkým pečivem k zakousnutí, přičemž se všichni pořád na něco vyptávali a mluvil jeden přes druhého. Všichni se snažili mluvit anglicky kvůli Gabby, ale babička s dědou se pořád dožadovali překládání, tak byl u stolu značný rozruch. Položil jsem pod stolem dlaň na Gabbynu nohu a co chvíli jsem se na ni díval a věnoval jí letmé úsměvy, snažíc se ji podpořit. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vítání v rodinném kruhu Vypadalo to, že jsem si Giu získala, nebo aspoň trochu, když se na mne zakřenila a já jí to pobaveně oplatila. Nicméně jsem nechtěla tlačit na pilu, naprosto chápajíc, že se bude potřebovat teprve rozkoukat, než začne vykládat a vyprávět a skamarádíme se. Popravdě, ani v autě jsem z ní pomalu nemohla spustit oči, fascinovaná tou skutečností, že je tak moc podobná Johnovi, jako kdyby mu z oka vypadla. Usmívala jsem se na ni i na Johna, když se na mě podíval, ale pak jsem jí věnovala veškerou svou pozornost, když se k mé radosti rozpovídala a já něco málo porozuměla, třebaže mluvila docela rychle. Musela jsem se nad tím pobaveně usmát, jak jsem opět našla společnou věc, kterou jsme měly. Vykládala jsem si s ní o fotbale a i se zajímala, protože bylo nezvyklé, že zrovna dívku baví fotbal… a mě to vlastně fascinovalo a překvapovalo už od začátku, když mi to o ni prozradil John, který snad tvrdil, že jí to moc nejde. Nebo není tak dobrá jako kluci a že by jí to mohlo třeba do budoucna i přejít… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek odpoledne, 19. 12. Byl to opravdu blázinec. Celá má rodina hlučela, jeden přes druhého a přes to jsme si rozuměli a byli jsme všichni šťastní. Gabby se snažila a šlo jí to s italštinou dobře, nicméně musel jsem co chvíli zasahovat a přispěchat na pomoc s nějakým tím slovíčkem. Bábi i dědovi jsem se snažil překládat, v čemž jsem byl nejrychlejší vzhledem k bilingvní výchově. Paolo sám nabídl Gabby, jestli si chce pochovat mrně, malou Giulii, a já pak mohl zamyšleně pozorovat, jak to Gabby s mrnětem nejen sluší, ale že jí to s Giulií i šlo. Sem tam jsem se neubránil a pohladil malou po černovlasé hlavičce a dokonce jsem se krátce nechal chytit za prst, u čehož jsem se podíval i Gabby do očí s povytaženým obočím.. Po kávě nám teta řekla, že večeře bude asi za hodinu a půl, takže jsme s Gabby měli skvělou příležitost vytratit se do města. "Na Giu bude času dost pak, ale teď si tě i já chci uzurpovat pro sebe a aspoň si můžeš na chvíli oddychnout od tohohle blázince," dodal jsem láskyplně ke své rodině. Venku bylo sice tepleji, než v NYC, ale byl to spíš takový podzim, takže jsem si vzal přes triko rovnou kabát a nechal ho rozepnutý. Vzal jsem Gabby za ruku a vyrazili jsme do ulic. "Všem se moc líbíš, i Gie, ale dej jí ještě čas, než si na tebe zvykne a pak s tebou bude i blbnout. Teď je ještě taková stydlivá a myslím, že i trochu žárlí," usmál jsem se při vzpomínce na to, jak se ke mě pořád lepila, když se Gabby jen trochu vzdálila.. Kráčeli jsme po úzké ulici směrem k hradu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Procházka po Katánii Rozplývala jsem se nad malou černovlasou holčičkou, jež jsem si chovala v náručí a nesmírně si to užívala. Usmívala jsem se a pokusila se i něco zažvatlat a k mému překvapení na mě upřela svá velká kukadla, opětujíc mi dlouhý zkoumavý pohled. Dalo by se říct, že jsem se do ní na první pohled zamilovala, protože se mi ji vůbec nechtělo dávat z rukou, jak byla kouzelná… Opětovala jsem pohled Johnovi, když i on si ji sem tam pohladil a dokonce jí půjčil i svůj prst, za který ho chytila a tentokrát pozornost věnovala jemu. Nevěděla jsem co říct, ale asi v tu chvíli ani nebylo potřeba nějakých slov. Tak nějak jsem odtušila, že se mu to zřejmě líbí, stejně jako mně… Usmála jsem se na něj a podívala se na malou, která si zrovna zívla, což bylo moc roztomilé. „Ta je tak kouzelná,“ pohladila jsem ji po tvářičce a ještě si ji pochovala, než jsem ji předala rodičům. V duchu jsem si říkala, že bych si takový tichý klidný uzlíček vzala sebou do států… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek odpoledne 19. 12. "Samozřejmě. Každou chvíli ti přeci říkám, že jsem sobecký a jak vidím, tak mi to evidentně moc nevěříš," usmál jsem se na ni. Gabby nicméně moc dobře věděla, že jsem to vždycky rád využíval k překroucení nějakého tvrzení, samozřejmě jak se mi to zrovna hodilo. Díval jsem se pak částečně na ni a zároveň jsem se rozhlížel po okolí. Nebylo tu moc poznat, že se blíží Vánoce, protože výzdoba byla jen občas v nějakém okně domu a i tak šlo spíše o něco velmi střídmého. Prakticky šlo o naprostý opak toho, jak to vypadá v Americe nebo třeba v Anglii. Nicméně jsem si připomínal celé město i své dětství a vstřebával jsem u toho skutečnost, že jsem tu doopravdy s Gabby. Že poznává i moje italské kořeny a spolu s nimi i druhou ze tří mých součástí, co se zemí týče. Uchechtl jsem se té poznámce o blondýnce, na kterou Gia žárlí a pak, když se zase otočila správným směrem, položil jsem jí paži ledabyle přes rameno. "Nic nám nebrání tu zůstat až do jejích narozenin, ale pak, navečer, bych rád odjel. Když si vezmeme noční let, bude to asi nejlepší pro nás všechny. Den po Giiných narozeninách tu bývá vážně shon, protože se slaví Vánoce už o den dřív, než jak jsme zvyklí my dva, tak aspoň to bude méně hektické, když před tím odjedeme domů. A podle Giiných slov, měla by dorazit i Caty, tak poznáš úplně kompletní rodinu," dodal jsem a usmál se na svou blondýnku, jíž jsem pak ještě za chůze věnoval malý polibek, když už jsem ji měl tak pěkně u sebe. "Hmm, cítíš to moře? Hned za hradem je totiž přístav a abychom se dostali do historického centra města, půjdeme podchodem kolem přístavu, kde je místní rybí trh, tak.. no, asi to nebude nic moc vůně, ale je to opravdu jediná cesta, pokud nechceme úplně obcházet celé město. Mimochodem.. připravená na minilekce z historie?" zakřenil jsem se na ni, jak jsme se ke zmiňovanému hradu přibližovali Zobrazit SPOILER "Castello Ursino, hrad ze 13. století, dnes je tam městské muzeum, takže.. bude zavřeno. Nicméně uvnitř toho fakt moc není, takže o nic nepřicházíš. Hned támhle za rohem se dostaneme k podchodu," hlásil jsem pak, vyhýbajíc se jiným procházejícím lidem. Nebylo tu moc rušno, což bylo to nejlepší na tohle období - krásně bez turistů. "Mimochodem, nevyděsila tě moje rodina? Je to asi dost nezvyklé, zvlášť, když se hned po příjezdu na člověka sesypou jako hladoví supi, ale vážně mám dojem, že se jim moc líbíš. I proto, že se snažíš mluvit italsky, za což jsi v jejich očích určitě nesmírně stoupla, takže tě za chvilku vůbec nepustí a já tě uvidím až při odjezdu," dělal jsem si ještě legraci na úkor své rodiny, stejně jako celého toho ceremoniálu seznamování s novým členem rodiny, totiž Gabby. "Ale kdyby se ti cokoliv nezdálo, nebo ti cokoliv bylo nepříjemné, neboj se to dát najevo, nebo mi to říct, Gabby, prosím. Jsou totálně zdivočelí, tak se je neboj usměrnit. Mimochodem, Gia prý na mou počest dala dohromady kluky z ulice a zítra bude před domem malý fotbalový zápas. Budeš se chtít podívat a fandit..?"zeptal jsem se nakonec opatrně, plný očekávání jak malý kluk. Bál jsem se vzít Gabby přímo do hry, protože děcka z ulice hrají opravdu tvrdě a jednoduše bych se o svou blondýnku bál. Nicméně, mohla by se třeba přijít podívat i s Paolovou ženou a mrnětem, protože i Paolo se k nám přidá.. Jen jsem si říkal, jestli to vůbec bude Gabby zajímat, natož pak bavit a nerad bych ji do nečeho nutil, když ji to určitě nebaví.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Procházka „Když tobě se občas nedá věřit ani nos mezi očima, hlavně ve chvílích, kdy si člověk není jistý, jestli si děláš legraci, nebo opravdu mluvíš vážně…,“ vyplázla jsem na něj provokativně jazyk, ale pak jsem těch provokací zanechala a byla zase hodná blonďatá přítelkyně… Koneckonců, John byl úžasný. Pomáhal mi, podporoval mě a byl mi pořád na blízku, aby mi pomohl i s tou nervozitou a studem, co jsem cítila předtím, než jsem poznala jeho další část rodiny. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční odpoledne, 19. 12. Usmál jsem se a přikývl s tím, že je tedy domluveno - budeme tu i na Giiny narozeniny. Samozřejmě, že jsem z toho měl radost, protože jsem tu nebyl snad celou věčnost a těšil jsem se na to, že s rodinou strávím trochu víc času, než jen víkend. A samozřejmě je o to víc pozná i Gabby. "No.. o legendě nevím, ale co se samotné historie týče, tak.. totiž, kousek odsud je sopka a koncem toho 13. století vybuchla a hrad byl zalitý v přízemí i suterénu lávou. Původní hrad byl totiž postaven už Byzantskou kulturou v roce 800, ale po nájezdu Arabů pak chátral až do 12. století, kdy ho přestavěl císař Fridrich druhý. No a po tom, co hrad zalila ta láva, tak chátral až v podstatě do současnosti. Před patnácti lety se na něj vrhli archeologové, odstranili lávový kámen a během dalších šesti let na tom pracovali až do současné podoby. No a teď je tam to muzeum. Všude kolem po městě jsou staré antické památky, však ještě uvidíš. Nicméně, v muzeu tam jsou spíš vykopávky jako například rozbité staré hliněné nádoby a podobně. Nic extra.. Promiň, moc už kecám," kousl jsem se do rtu a zakřenil se u toho. Stejně jako u poznámek o mé bláznivé temperamentní rodině. "Řekl bych, že toho mám hodně spíš po mámě, než po tátovi. V tomhle směru jsi po mé italské rodině spíš ty," mrkl jsem na ni, protože sama věděla, že ta temperamentnější v našem vztahu byla spíš ona než já. Nešlo se prostě nesmát tomu, jak se Gabby v podstatě v jednom kuse divila a zároveň v tom měly zásluhu i endorfiny už jen z toho, že tu jednoduše jsme. Prostě jsem se musel v jednom kuse smát jak šílenec. "Vždyť jsem ti říkal, že s Giou hraju fotbal už odjakživa a hrál jsem ho i na koleji i na internátě. Prostě.. proč se pořád tak divíš?" chechtal jsem se a znovu jsem ji políbil poté, co mě štípla. Ovšem, jen do té doby, kdy Gabby přišla s tím, že by to chtěla taky zkusit. V tu chvíli mi totiž všechny vnitřní orgány udělaly kotrmelec, třebaže navenek jsem se snažil nedat na sobě znát vůbec nic. "No.. můžeme si pak zakopat s Giou před zápasem, abychom se rozehráli před zápasem, ale.. víš.. ehm.. no, uvidíš, jak se ti to bude líbit, ale.. na ten zápas budeme potřebovat i nějaké ty fanoušky. Víš, jako ve filmu Rocky, kdy za tebou jako vítěz doběhnu úplně mrtvej a jediná tvoje pusa mě zase postaví na nohy," obrátil jsem to trochu na žert, třebaže jsem vážně doufal, že se mi podaří Gabby odradit od toho, kdyby náhodou chtěla doopravdy hrát i zápas. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Prokouknutí Vykulia jsem na něj nevěřícně oči, když mluvil o té sopce. Znělo to vážně neskutečně, ale přitom jsem si uvědomila, že musela spousta lidí přijít o život, a že to tím pádem muselo být velmi nebezpečné… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční odpoledne, 19. 12. "Byl, proto říkám, že tam jsou jen rozbité nádoby, ale klidně se tam pak můžeme podívat, jestli bude otevřeno, jen nevím, takhle přes svátky.." pokrčil jsem rameny. Nevadilo mi znovu se tam podívat, jen jsem nechtěl, aby to třeba Gabby zklamalo. Nicméně, splnil bych jí všechno, co jsem jí na očích viděl. "Nedovedeš si mě představit, jak kopu do míče? Tak to jsem na tom opravdu hodně špatně," zasmál jsem se spíš na vlastní účet. Ovšem zítra Gabby uvidí, že opravdu nejsem jen fajnovka z velkoměsta, za kterého mě nejspíš částečně považuje (a já jí to samozřejmě nemám za zlé). Alespoň zase poodkryje další mou stránku a třeba si i zahrajeme spolu pak někdy doma, v parku, stejně jako jsme hráli frisbee. Ale o zápase s ostatními kluky z ulice nemohla být ani řeč. Šílel bych o Gabby strachy. V šipkách byla přebornice, stejně jako byla dokonalá jezdkyně na koni, ale něco mi říkalo, že se nemýlím v tom, že fotbal zase tak moc často nehrála. "Děkuji," řekl jsem jí tiše s pohledem do očí. Bylo mi jasné, že jí to určitě vrtá hlavou, ale zítra sama uvidí, proč je lepší stát stranou a já ji nechtěl ochudit o to překvapení. Místo toho jsem se na ni díval ve stylu "věř mi, opravdu to tak bude nejlepší," načež jsem ji k sobě trochu blíž přitiskl a raději jsme pokračovali dál. Prošli jsme podchodem s prostorným pláckem pro rybí trh a hned na to jsme se ocitli v klikaté úzké ulici, z níž vedla cesta přímo na náměstí Piazza del Duomo. Stál tam obrovský chrám a přímo uprostřed náměstí byl obelisk se slonem a s fontánou. Jedna z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí. Zobrazit SPOILER "Tak.. tady je chrám svaté Agáty, původně z jedenáctého století, přestaven po zemětřesení v sedmnáctém století. Agáta je takzvaně patronka tohoto města a leží tady v tom chrámu ve stříbrném sarkofágu, který se každoročně vynáší ven a v procesí se nese přes celé město kolem třech jejích kostelů. Mno a tyhle budovy kolem jsou.. teď nevím přesně, která je která, ale támhle je finanční úřad, jinak tu je taky muzeum a klenotnice Dómu a jezuitská konzistoř. Jinak, hnedka támhle na kraji chrámu je vidět taková neobvyklá zeď, vidíš? Tak to je pozůstatek římských antických lázní. Jo a ten slon támhle na fontáně je vytesán z lávového kamene přímo z Etny.." ukazoval jsem Gabby všechno, na co jsem si vzpomněl a co by ji mohlo zajímat, než jsme prošli o ulici dál, kde byly antické vykopávky - divadlo, Odeon a další stavby.. Zobrazit SPOILER Vrátili jsme se pak tak nějak akorát, že nás Gia už vyhlížela z pavlače a zase povykovala na ostatní uvnitř, že už jsme zpátky. Usmál jsem se na Gabby a zavrtěl nad Giou hlavou. Bábi právě prostírala na stole pro celou naši hladovou smečku k večeři.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Z procházky na rodinnou večeři Souhlasila jsem, že bychom se pak mohli, když tak podívat do toho muzea. Koneckonců budeme tu o něco déle, než jsme měli původně v plánu a tak jsme měli i více času. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek odpoledne, 19. 12. "No.. pokud si to dobře pamatuji, tak můžeš vidět akorát ten sarkofág, ale tu mrtvolu uvnitř asi ne. Mimochodem, tehdejší protikřesťanští fanatici byli vážně divní. Agáta není jediná světice, která byla mučena tím, že jí odřízli obě ňadra. Je to pěkně zvrácené, nicméně to dostala jako atribut, takže všechny její sochy drží na ruce podnos se dvěma ňadry.. Vždycky mě zajímalo, jestli jí to přihodili do sarkofágu, nebo ještě chvíli po tom mučení žila, tudíž je v tom sarkofágu neúplná.. Nikde jsem to nezjistil," nakrčil jsem zamyšleně čelo, upírajíc pohled k dómu. Ale pak jsem se vzpamatoval a vrhl po Gabby omluvný pohled. "Ale do muzea zajít určitě můžeme. Jen budu muset zjistit, jestli ještě budou mít někdy otevřeno, koneckonců, jsou skoro Vánoce," řekl jsem nakonec a zase jsme se vydali procházkovým krokem dál.. Šel jsem s oběma rukama v kapsách, zatímco se mi zahákla za rámě, což bylo velmi příjemné. Byli jsme si tak blíž. "Neboj se, dárek pro Giu máme. Tím, že má narozeniny hnedka před Vánoci, tak jí vždycky vozím dárky pro obě příležitosti, což mi připomíná, že jsem ti to v tom všem spěchu už zapomněl říct, omlouvám se. Na Amazonu jsem pro ni sehnal dres podepsaný jejím fotbalovým hrdinou Messim, akorát jsem nevěděl, jestli to ten prodejce stihne včas poslat, tak jsem to nechtěl říkat, dokud to opravdu nebudu mít v ruce. Ještě jsme mohli na poslední chvíli něco sehnat, ale naštěstí to přišlo a já na to pak už prostě zapomněl. Opravdu se omlouvám, Gabby, bylo toho na mě nějak moc. Nezlobíš se?" podíval jsem se jí zkoumavě do očí, pohled kajícníka. Pravdou bylo, že jsem pořád myslel na to, abych se nepodřekl před tátou ohledně toho našeho rozhovoru s Gabby o podniku. Bylo to těžké a dělal jsem si kvůli tomu pořád větší a větší starosti a tím pádem jsem se občas stával dost roztržitým, což se bohužel podepsalo i na tak podstatné informaci jako jsou Giiny narozeniny, což jsem chtěl a měl Gabby říct.. Zavrtěl jsem na Gabby hlavou a usmál se, že určitě pozdě nejdeme. V Itálii neplatí termíny jako "chodit pozdě" nebo "nemít čas". Tady byla prostě jiná mentalita a každému by to bylo jedno, kdybychom dorazili i o další hodinu později. Prostě by se pustili do jídla a až bychom dorazili, tak bychom prostě jen přisedli a jedli s nimi. Žádná věda. Nicméně, bylo hezké, že jsme tu všichni byli a mohli jsme si nakonec společně sednout k večeři. Babička pořád na Gabby drmolila "molto bene, molto bene, ragazza" (velmi dobře, velmi dobře, děvče), jak se jí snažila chválit nejen italštinu, ale i tu pomoc s přípravou stolu, který v tuto chvíli prakticky praskal ve švech. Přesto všichni najednou ztichli a děda se ujal slova, přičemž se po křesťansku začali modlit tak, že poděkovali za jídlo a za to, že tu jsme spolu, přičemž jsem na Gabby mrknul a pousmál se na ni. Nemodlil jsem se, nekřižoval se, nebyl jsem zkrátka v tomhle jako má italská rodina a oni to respektovali a nenutili mě, za což jsem jim byl vděčný. Místo toho jsem pod stolem vzal Gabby za ruku a jednoduše se na ni díval, dokud se nepopřálo dobré chuti a zase se ke stolu vrátilo klábosení a hlučení jednoho přes druhého, jak si všichni podávali mísy a talíře a podobně.. Hojně se nalévalo vína a to byla chvíle, kdy jsem ostražitěji dával pozor na Gabbynu skleničku. Věděl jsem totiž, že tohle perlivé víno chutná jako dobrá šťáva, takže se pije velmi snadno, ale o to rychleji stoupá do hlavy a Gabby, která na to nebyla zvyklá, by se asi nerada opila hned první den mezi členy rodiny. Mezitím se všichni porůznu vyptávali na Gabbyn život. Co ji baví, co dělá, kde vyrůstala a jestli se jí líbí na Sicílii a pak přešla do útoku Gia, která se smekla ze židle a přišla si mi sednout na klín tak, aby na Gabby dobře viděla, takže jsem spíš pro Giu fungoval jako podsedák, než že by snad měla v plánu se bavit i se mnou. "A ty si budeš brát Johna? Protože bych ti mohla jít za družičku, víš? Už mi bude za pár dní devět a to už budu dost velká na to, abych to dobře zvládla, víš? U Paola mi to nedovolili, že jsem ještě nebyla dost velká," postěžovala si a pak na Gabby upřela velké tmavé oči s naprosto vážným vyčkávavým pohledem. Já sám jsem z toho byl dokonale zaskočený a zíral jsem na Giu v němém úžasu, co to z ní vlastně vypadlo, než jsem se honem vzpamatoval a pomalu stočil pobavený pohled ke Gabby, jak jsem tak vyčkával, co na to Gie vlastně poví. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro U večeře Pohladila jsem Johna po tváři, aby se neomlouval. Chápala jsem, že měl dost možná i nějaké starosti navíc a tak se mohlo jednoduše stát, že mi to zapomněl říct, třebaže to byla docela dost důležitá věc. Ale dalo se to vyřešit tím, že prostě malé Gie koupím něco tady… rozhodně jsem jí nechtěla přát s holýma rukama. „Nezlobím se, když si mi to takhle řekl, tak ti rozumím a chápu tě. A krom toho, to se prostě stane,“ zašeptala jsem s pohledem do jeho očí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek večer, 19. 12. Netuším, proč Giu napadlo zrovna teď nakousnout takovéhle téma, když se s Gabby ještě ani nestačila pořádně poznat, ale svým způsobem se dalo její nastolené téma považovat za způsob, jak Gabby říct to, že se jí líbí natolik, že ji povýšila na právoplatného člena této společnosti a rozhodně s ní počítá i do budoucna. Ani jsem si to neuvědomil, ale když Gabby promluvila, výraz se mi změnil spíš na zvědavý a částečně přemýšlivý, což ve výsledku pro Gabby muselo působit poněkud komicky, protože Gia se v tu chvíli tvářila naprosto stejně, byla jako můj vlastní zmenšený odraz v zrcadle. A aby toho nebylo málo oba jsme se nastejno bezděčně zeptali. "A jaké tři úkoly?" přičemž jsem se sám zarazil a vzpamatoval, kamuflujíc vlastní zvědavost honem za sklenku vína, pro kterou jsem se rychle natáhl a v tu chvíli jsem předstíral, jakože tam vůbec nejsem, jak jsem si připadal provinili jak malý kluk. Ale pak přišla další nečekaná (alespoň pro mě) slova.. Jestli bych Gabby chtěl? V tu ránu jsem na sobě ucítil nejen Gabbyn pohled, ale i Gia se pootočila a zaklonila, aby na mě viděla, což mělo za následek to, že mi poněkud zaskočilo víno a já se zakuckal. Její pohled totiž uměl být šíleně pronikavý a mluvil hlasitěji, než kdejaká slova - to bohužel chytila ode mě a já teď ochutnával vlastní medicínu.. Když se mi podařilo sebrat veškeré své síly a uklidnit málem se topící tělo, musel jsem zmobilizovat i mozkové buňky, protože Gia evidentně vyčkávala na moji reakci. Znovu jsem zvedl pohled ke Gabby a na chvíli se na ni zadíval, než jsem promluvil s pohledem do jejích očí, třebaže jsem prakticky mluvil na Giu. "Tři těžké úkoly, to není jen tak. Budu se na to muset pořádně připravit, abych je zvládl a to mi zabere nějaký čas," řekl jsem nakonec. Gia mi hned na to skočila do řeči s absolutní rozhodností generála. "Kdepak čas. Já ti s tím pomůžu, abys to měl rychleji hotové, jo? Nemůžu přeci být družička v deseti, to už bych byla moc stará a všichni by se mi smáli, že ano, Gabby? pokývala na mou blondýnku hlavou a usmála se na ni, spokojená s celým výsledkem. A než vůbec měla Gabby šanci odpovědět, Gia změnila téma. "A jak to že máš tak světlé vlasy? Byla jsi moc dlouho na sluníčku? Máma říkala, že moc ponocuje a proto je má od měsíce někde doběla, ale ty je máš spíš od slunce, to je jasné.." polemizovala dál, přičemž se naprosto bezprostředně natáhla pro pramen Gabbyných vlasů, aby je mohla krátce prozkoumat. Já přitom stále hleděl přímo na Gabby takovým tím nevyzpytatelným způsobem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Velmi zajímavý rozhovor Byla jsem z toho tématu překvapená, ale na druhou stranu jsem to dokázala celkem rychle vstřebat a přistoupit na ten rozhovor, který byl mimochodem velmi zajímavý. Oba jsme odpovídali Gie, ale ve skutečnosti jsme jeden druhého výmluvně sledovali, oba zvědaví, jaký má ten druhý z nás vlastně názor. V jednu chvíli, přesně v té, kdy se Gia i John tvářili naprosto stejně a ještě se zeptali zároveň na stejnou otázku, jsem se musela pobaveně uchechtnout, protože to bylo naprosto dokonale komické. „Ano tři opravdu velmi těžké úkoly. Ten první je… Upéct borůvkový koláč. Druhý úkol už je o něco těžší, protože to musí princ vybojovat velmi těžkou bitvu se svým největším strachem…totiž s drakem a co se týče třetího úkolu… ten je ze všeho nejtěžší, protože to musí princ princeznu opravdu rozesmát,“ odpovídala jsem zpočátku trochu pomaleji, jak jsem u toho přemýšlela, protože jsem ty úkoly samozřejmě neměla vůbec promyšlené… ale na druhou stranu v sobě nesly symboliku, jíž musel John nepochybně rozumět. Dívala jsem se na Johna rovněž, třebaže jsem odpovídala Gie na její otázku a následně mě pobavila její reakce na Johnova opatrná slova. Visela jsem u toho pohledem na rtech v plném očekávání a nakonec se shovívavě pousmála, vědíc, že i jeho samotného tohle téma zaskočilo a překvapilo zároveň. Jen ten jeho nevyzpytatelný pohled mě pak znervózňoval, protože jsem nevěděla, co se mu v té chvíli honilo hlavou… a chtěla jsem to samozřejmě strašně moc vědět. „No… Já mám takhle světlé vlasy od malička, už jsem se tak narodila, ale je pravda, že třeba v létě je mám ještě světlejší, jak na ně svítí sluníčko,“ pousmála jsem se a trochu se naklonila blíž, aby měla Gia lepší prostor pro zkoumání mých vlasů. „Ale tvoje vlasy jsou ještě krásnější, líbí se mi, jak jsou tmavé a husté,“ mrkla jsem na ni a pohlédla na Johna. „Víš, že měl John jednu dobu taky skoro dlouhé vlasy?“ Vypadlo ze mě najednou a pobaveně jsem se ušklíbla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek večer, 19. 12. Všichni se tak nějak bavili se všemi a zároveň si mě, Gabby a malé Gii nikdo nevšímal, takže jsme si v klidu a jakési malé tenké bublině mohli vést naši zajímavou konverzaci, které vévodila samozřejmě Gia samotná. Při konverzaci jsem neustále dával pozor, abych mohl Gabby přispěchat se slovíčky, protože zase tak daleko jsme ještě v italštině nebyli, i když táta na ni doma skoro pokaždé zkoušel mluvit pouze italsky, aby se to Gabby mohla lépe naučit. Postřehl jsem, že i malá Gia sem tam pomohla, když náhodou rozuměla anglickému slovíčku, jímž si Gabby pomáhala při skládání věty. V takovou chvíli jsem byl neskonale hrdý na to, že i proti své vůli se Gia něco málo naučila, když jsem na ni od malička mluvil anglicky. Evidentně to nebyla marná snaha.. Vyčkával jsem nicméně i na ty Gabbyny tři úkoly, zvědavý, co si zase vymyslela. Při tom prvním mi zacukaly koutky a podíval jsem se na Giu, která mi pohled oplatila a zakřenila se na mě. Při druhém úkolu jsem poněkud zvážněl a jen jsem nepatrně přikývl, zatímco Gia se soustředěně zamračila a našpulila u toho pusu. Ona si zřejmě skutečně představovala draka, ale já moc dobře věděl, o čem Gabby mluví, což jen potvrzovalo to, že mě už znala opravdu dobře. Ovšem, u toho třetího se Gia rozesmála svým vysokým hláskem. "Tohle John zvládne, stačí když ho přemluvíš, aby ti zatancoval tarantellu. To jsme se smáli všichni," prohlásila u toho a otočila se ke mě, aby na mě vyplázla jazyk. "Zkoušel jsem to jen jednou, protože mě k tomu Gia donutila, protože to je jeden ze čtyř národních tanců. No, je vidět, že na takovéhle věci mám v sobě příliš málo italské krve," vysvětlil jsem honem Gabby anglicky s pousmáním, jak se věci mají. Pak jsem víceméně nechával Gabby s Giou, aby si povídaly, protože jen tak se mohly sblížit - bez mého ustavičného kecání do jejich konverzace. "Taky chtěla takové vlasy jako ty," řekla zničehonic Gia anglicky. Sice jí vypadlo slovíčko, ale to vůbec nevadilo. Překvapeně jsem se podíval na Gabby a kousl jsem se do rtu s uculením. Ještě jsem horečně zakýval hlavou, aby Gabby zkusila dál mluvit anglicky, protože Gia nejspíš usoudila, že by mohla zkusit na Gabby angličtinu, ale jak promluvila znovu, zase italsky, trochu jsem se zakabonil. "Kdepak, tvoje jsou lepší, protože jsou úplně jiné," podotkla. To se pak Gabby vytasila s tím, že jsem měl poměrně dlouhé vlasy, jenže.. Gia na to jen mávla rukou. "John vždycky, když nechce stříhat. Dřív já dělala legraci a dělala Johnovi culíky na jeho vlasech," řekla Gabby spiklenecky, přičemž se k ní nahnula blíž, ale pak se zase narovnala. "Tvoje italština vtipná, já budu mluvit takhle a babička nerozumí, co mi mluvíme," zazubila se uličnicky, jako kdybychom opravdu mluvili tajnou řečí, což pro ni bylo dobrodružstvím. "Ale John nesmí říkat chyba, nebo já mluvím jen s Gabby a s ním ne," varovala mě hned z kraje a dokonce mi pohrozila zvednutým prstem. Pak se znovu zaměřila na Gabby a zavrtěla se mi na klíně, aby se posunula a mohla se o mě opřít. "Ty taky studovala v Anglii a poznali jste se spolu v knihovně? John je nudný, když mluví o knihách, že jo?" Zaksichtil jsem se na Giu, ačkoliv mě neviděla, ale nekecal jsem jim do toho. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Gia v hlavní roli Kdykoliv, kdy mi John pomohl s nějakým tím italským slovíčkem, jsem se na něj vděčně pousmála s pohledem do jeho tmavých očí. Při pohledu na jeho tvář jsem si ale uvědomila, jak moc mi už chybí těsná blízkost a hřejivé teplo, které jsem cítila v jeho blízkosti. Stýskalo se mi po jeho dotecích a polibcích, nicméně v tuto chvíli nebylo vhodné myslet na takové věci. Ještě by hrozilo, že bych se nedokázala pořádně soustředit a udělala bych nějakou ostudu. Zhluboka jsem se nadechla, abych se vzápětí pobaveně rozesmála, když se nahlas rozesmála i Gia… Trochu to se mnou trhlo, jak jsem to nečekala. John mi ihned vysvětlil, že šlo o jeden z národních tanců a já se ho snažila představit, jak tančí. „Ale takový valčík ti jde skvěle, nicméně když už to tady Gia tak zmínila, tak chci vidět, jak to tancuješ,“ zazubila jsem se. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek večer, 19. 12. "Ani omylem," bránil jsem se hned před tím tancem. Nešlo mi to a nechtěl jsem to riskovat ani napodruhé. "Valčík je snadný a praktičtější, kdežto tarantella i ostatní místní tance jsou jen takové bláznivé poskakování," zašklebil jsem se na Gabby, jak mi byla už jen samotná vidina znovu-absolvování lekce tance nepříjemná. Nicméně, pokud to sama bude chtít zkusit, bránit jí určitě nebudu, naopak. Gia byla jako takový benjamínek zvyklá na pozornost a stejně tak i na hlazení a objímání od členů rodiny, takže se v klidu nechala pohladit, ani si toho moc nevšímajíc, protože ji u toho zaujala moje ruka, s níž si u toho začala bezděčně hrát. Já jsem na Gabby vrhl přimhouřený pohled, vzpomínaje na chvíli ještě v Yellowstone hned druhý den našeho seznámení, kdy také vedla nějaké řeči ohledně mých vlasů a culíku, jen jsem si už nedokázal vybavit, co přesně to bylo. Za to Gia se křenila a krátce se snad i narovnala pýchou, že jí někdo řekl, jak je odvážná. "John tehdy musel, jinak bych na něj řekla, že tajně.. že má tajemství, které ale nesmím mluvit," zaškobrtla se a já se na tu chvíli opravdu zhrozil, že by snad vyžbleptla právě před Gabby, při čem mě tehdy nachytala a co jsem doma v ebenové krabičce pečlivě před Gabby schovával. Nicméně Gabbyna nabídka se Gie zamlouvala, takže s tím hned souhlasila. Určitě si hned připadala důležitě, že bude Gabby učit něco víc italsky. Potom ale nahnula hlavu ke straně a soustředěně si Gabby prohlížela. "Hmm.. John byl u nás na Vel-.. Velko-.. Velikonoce naposledy a mluvil o motorce, ale já poslouchala málo. On nemluvil o tobě," upírala na Gabby nechápavé velké oči. To byla příležitost pro mě, abych jí to trochu vysvětlil. "To proto, že jsem tehdy jen uvažoval nad motorkou, ale pak jsem si ji opravdu pořídil a v létě jsem s ní vyrazil na cestu a poznal Gabby." "A vy potkali v New Yorku na motorce? Gabby, máš taky motorku? A vy povídali o motorkách a zamilovali?" vyzvídala neohroženě dál malá Gia, střídavě hledíc z jednoho na druhého, víc ale na Gabby, v níž začala pociťovat silnou spojenkyni.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Později večer... Rozesmálo mě, jak se John rychle bránil proti tanci. Nicméně nechtěla jsem ho až příliš trápit, nebo aspoň ne až příliš, takže bych ho do něčeho takového nenutila, pokud by sám nechtěl. Jen jsem podotkla, jen tak mimochodem, že by mě zajímalo, jak se to vlastně tancuje, stydíc se za to, že nemám zase až takový přehled. Ale na druhou stranu… začínala jsem se rozvíjet a získávat zkušenosti a poznatky ohledně Itálie a všeho toho okolo, co s ní bylo spojeno. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek 19. 12., pozdní večer Gia byla velmi zvědavá a pořád Gabby i mě otravovala ohledně podrobností našeho seznámení a vlastně celého našeho společného příběhu. Evidentně v sobě měla tu romantickou malou holčičku, kterou schovávala za první dojem drsného fotbalisty z ulice. Líbilo se mi i to, že si Gia tak bezprostředně s Gabby povídala a celkově, že si snad dobře rozuměly. Záleželo mi na tom, aby se skamarádily, ale kdyby o to jedna z nich nestála, samozřejmě bych je do ničeho nenutil, vlastně, ani teď jsem v podstatě nic nedělal a všechno jsem nechal jen na nich dvou. Porůznu jsem se přidával k tomu či onomu rozhovoru, až jsme zase mluvili jeden přes druhého a hlasitě se smáli. Cesta ze Států do Itálie si nicméně vyžádala svou unavenou daň, stejně jako časový posun a tak jsme se s Gabby rozloučili a v doprovodu babičky jsme přes pavlač vystoupali do dalšího patra, kde byly pokoje (bábi s dědou spali dole kvůli dědově noze). Zavedla nás na samý konec pavlače, kde byly dveře do našeho pokoje a s přáním dobré noci a pusou na čelo nám oběma (pěkně si naše hlavy přitáhla rukama) nás tam nechala a šla zase zpátky za ostatními. Byl jsem taky dost unavený a nedošlo mi, co nás čeká za dveřmi, takže jsem se poněkud zašklebil, když Gabby otevřela a pohled nám oplácely dvě postele. Položil jsem kufry na zem a rezignovaně jsem si povzdechl, zatímco Gabby se rozesmála a pak se o mě opřela s otázkou. "Obávám se, že to tak úplně vtip nebude," odpověděl jsem jí tak nějak omluvně, ačkoliv to nebyla moje chyba. "Počkej, takže.. tohle byl kdysi Catyn pokoj s Paolem, Gia má vlastní, Paolo teď spí s manželkou v tom druhém pokoji pro hosty a pak je tu ještě jeden s normální postelí pro nás oba.. bábi ho ale asi nechává pro mámu s tátou, kteří by měli dorazit na Giiny narozeniny.. A jestli má dorazit i Caty, tak mě bábi vyrazí i odsud a budu spát dole, kde je můj bývalý malý pokoj s malou postelí a ty budeš spát tady s Caterinou.." přemýšlel jsem a postupně na mě doléhala tíha všeho, co jsem vlastně řekl. Asi to bylo i tou únavou, ale v tu chvíli mě to děsně rozesmálo, u čehož jsem Gabby objal, když už byla tak blízko. "Omlouvám se, ale bábi asi nemůže strávit, že spolu spíme a už jen to, že tu budu s tebou je od ní nejspíš velký ústupek. No, ale aspoň se pak budeš o to víc těšit domů na naši velkou postel?" zkusil jsem to vzít optimisticky a sehnul jsem se pak, abych mohl vzít svou unavenou blondýnku do náručí a na chvíli si užil její blízkost, která mi během celého dne neobyčejně chyběla, ačkoliv jsme se od sebe prakticky ani nehnuli. "Chceš, abych šel zpátky za bábi a řekl jí o ten druhý pokoj? Nebo si zavzpomínáme na náš úplný začátek v Yellowstone?" zeptal jsem se jí, upřeně se jí dívajíc do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Tak kde budeme nakonec spát? „A oni si všichni myslí, že spolu… že spolu opravdu spíme? Jako myslím, spíme, jako spíme, ne spíme, jako spíme,“ promluvila jsem zaskočeně a tak trochu zamotaně, jak jsem z toho byla najednou úplně nesvá a hlavně jsem se hodně zastyděla, červenajíc se ve tvářích jako přezrálé rajče. Cudně jsem sklopila pohled dolů a kousla se do spodního rtu, pokoušeje se uklidnit alespoň trochu náhle zběsile tlukoucí srdce a splašený tep ve spáncích. Když opět promluvil, zvedla jsem k němu pohled zpátky a mírně povytáhla obočí, neboť jsem jeho slova brala skutečně vážně, třebaže jsem se ještě před chvílí pobaveně křenila a smála naší momentální situaci. „Ale já bych nechtěla, abys spal v jiném pokoji, než já, hrozně moc bys mi chyběl… už jsem si na tebe zvykla a prostě… nemohla bych bez tvé blízkosti usnout. Jen s tebou se cítím bezpečně,“ upřela jsem na něj štěněcí pohled a pak rychle dodala, „Samozřejmě, to neznamená, že bych měla něco proti Caty, tak jsem to nemyslela, promiň,“ omluvně jsem se pousmála. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek, skoro-noc 19. 12. "Mia nonna se pořád snaží vychovat z nás všech slušné a spořádané věřící a taky bychom prý měli jít příkladem Gie, ale.. Takhle, na tohle téma jsme se nikdy nebavili, takže neví, že už to mám dávno za sebou, nicméně můžeme brát jako opravdu velký ústupek to, že jsem nemusel rovnou zůstat dole. Asi s ní promluvila teta, nevím. Ale.. prostě to hoď za hlavu. Chci být tady s tebou a prostě už dnes nebudeme nonnu ještě víc dráždit, aby nám tu vydržela ještě aspoň do Vánoc" pousmál jsem se nad tím morbidním vtípkem a začal jsem si užívat to, že jsme tu sami, konečně sami.. a navíc v pokoji, který nám připomněl naše první poznávací chvíle v Yellowstone. "Jediná osoba, kdo se v posteli rozvaluje, jsi ty," popíchl jsem Gabby láskyplně, křeníc se u toho na ni uličnicky, ale i tak byla pravda, že větší postel by nám vůbec nebyla naškodu, naopak. Ale museli jsme vyjít z toho, co tu bylo a lepší něco, než vůbec nic. Přivřel jsem oči a spokojeně zamručel, jak na mě působil její dotek na mém zátylku. "Taky jsi mi za celý den chyběla.. co takhle navštívit koupelnu, ať můžeme co nejdřív zalézt do postele?" navrhl jsem pak s uculením a věnoval Gabby polibek, než jsem ji pustil zase na zem. Koupelny byly na celý dům jen dvě, v každém patře jedna, ale aspoň jsme už nemuseli dolů, ale měli jsme i tak celé patro v tuto chvíli jen pro sebe. Z koupelny jsme si zalezli zase pěkně zpátky do pokoje, přičemž jsem nechal na Gabby, která postel se jí víc líbí a pak už jsme konečně zalezli na ten malý prostor a chvíli si užívali jeden druhého v objetí. Byla tu celkem zima, protože se topilo pouze v dolním patře a to navíc bylo teplo pouze z kuchyně od toho, jak se vařilo a peklo. Na druhou stranu, měli jsme tu flanelové prostěradlo, na němž ještě byla vlněná deka z ovčího rouna, takže jsme se nemuseli bát, že by nám ta zima vlezla i pod tohle dokonalé těsnění. "Jsem rád, že tu jsme, děkuji Gabby, opravdu," řekl jsem pak tiše, vyslovujíc tím i svoje myšlenky. "A také jsem rád, že se Gie líbíš, i když mě poněkud zaskočila některými svými dotazy, k tomu se přiznávám rovnou," pousmál jsem se a přitáhl jsem si na chvíli Gabby blíž k tělu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V pohodlí postele... Byla jsem opravdu šťastná, ale taky unavená, takže jsem byla ráda, když jsme se po tom všem odebrali do koupelny a následně zabrali jednu z postelí v našem pokoji. Opravdu mi to svým způsobem připomínalo naši první společnou noc v Yellowstone, kdy jsem usínala u Johna a cítila se v bezpečí. „Nezapomínej, že to je hlavně tvou zásluhou, že jsme tady. To já bych měla děkovat za to, že jsi mě sem vzal, že si mi představil tvou úžasnou rodinu…,“ zašeptala jsem a přitiskla se k němu ještě blíž, přičemž jsem zvedla hlavu a vyhledala jeho rty. Už byla celkem tma, takže jsem spíše jen odhadovala, kdepak se nachází jeho smyslné lákavé rty, jež jsem ochutnala v delším procítěném polibku. Pohladila jsem ho ještě po tváři a uvelebila se na jeho hrudi a částečně i na rameni. Prostor v posteli byl opravdu těsný, ale to bylo vlastně dobře. Tím spíš jsme byli u sebe ještě blíž… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční noc, 19. 12. Zavrtěl jsem krátce hlavou, že mi Gabby nemusí za nic děkovat. To já jí byl zavázaný, že to podstoupila a nic nenamítala. Naopak, že si vedla víc, než statečně a navíc se opravdu hodně snažila i ohledně italštiny a šlo jí to velmi dobře. Tušil jsem, že pro ni bylo stresující seznámit se s mou rodinou, s pro ni naprosto neznámými lidmi a navíc s takovou tlupou hlasitých Siciliánů najednou. Docela rád bych s ní vypátral její rodinu, abych jí to svým způsobem mohl nějak oplatit, ale spíš to bude tak, že to seznámení bude stresující pro nás oba a spíš bude opět na mě, abych byl Gabby pokud možno oporou. Hladil jsem ji i přes látku jejího oblečení a užíval si její vůni i šimrání jejích vlasů, usmívajíc se jako blázen a přemítajíc nad tím, co se vlastně dnes stalo a co vlastně všechno bylo řečeno. Vím, že jsme oba s Gabby byli ostražití při Giině zvídavosti a vyčkávali jsme na naše vzájemné odpovědi, které jsme pak analyzovali a dešifrovali, nicméně bylo to zajímavé zjišťování. Nevím, zda za to mohlo to víno, které jsem dnes večer vypil, nebo prostě jen dobré rozpoložení, ale byl jsem v naprostém klidu a dokonce jsem se i nadále lehce usmíval, když Gabby konečně promluvila. "Taky.. líbí se mi to.. i ty tvoje tři úkoly, i když ten první bude asi nejtěžší," odpovídal jsem jí na to tiše, rozvážně a ať už si ty tři úkoly Gabby vymyslela jen kvůli Gie, tak bylo poznat, že já to vzal velmi vážně. Líbily se mi její tři úkoly i proto, že to pak znamenalo i méně stresu pro mě samotného, až ji budu chtít požádat, aby si mě vzala. Jednoduše se pokusím upéct borůvkový koláč a už jen podle toho Gabby pozná, která bije a třeba mě zarazí dřív, než to udělám, protože třeba ještě nebude chtít, nebo nebude připravená.. Líbila se mi ta představa možností, kterou to skýtalo nám oběma, ačkoliv já už si začínal s tou představou pohrávat přibližně před Gabbynými narozeninami, ale nebyl jsem si jistý, jak se k tomu doopravdy stavím a jak by to chtěla Gabby.. Na druhou stranu, teď mi říkala, že by se jí to nejspíš líbilo.. nebo ne? Byli bychom oficiálně spolu, já jen její a ona jen moje. Ale.. není to příliš brzy na takové myšlenky? Co když si to po Novém roce rozmyslí? Nebo mě odmítne, protože.. prostě bylo příliš mnoho děsivých možností. Ale když už jsem měl v žilách to víno a téma bylo nastolené, nemohl jsem držet jazyk za zuby a vykecal jsem jí i svou zbloudilou myšlenku.. "Ale.. bylo by hezké počkat, aby u toho mohla být i tvoje rodina..?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Naše budoucnost Cítila jsem tu zvláštní nastolenou atmosféru mezi námi. Bylo to nepopsatelné a dalo se říct, že jsme asi ještě nic takového nezažili. Nebo mi to tak aspoň připadalo, že je to zase něco nového, jako by se před námi otevírala nová cesta… a před námi se objevil jeden velký otazník, zdalipak i po této cestě životem budeme kráčet společně jako doposud. Jen jsem si nebyla jistá, jestli se s tím mám Johnovi otevřeně svěřit, dát mu najevo své myšlenky, které se mi vyrojily v hlavě a hlodaly ve mně po celou dobu. Proto jsem mluvila zpočátku velmi opatrně a raději vyčkávala na jeho reakci… Napjala jsem se a doufala, že si toho nevšimne, ale byli jsme u sebe dost blízko, takže mi bylo jasné, že i přes mou snahu to nejspíše dost pravděpodobně ucítí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční noc 19. 12. "To je pravda, Gia by to klidně všechno udělala za mě, jen když to stihneme do jejích desíti let," usmál jsem se při vzpomínce na její slova o družičkovství. Nechápal jsem, proč tak lpěla zrovna na tom roce, ale nechtěl jsem jí brát žádné iluze. Pohladil jsem opět Gabby po těle, kam jen jsem dosáhl, protože mi částečně vrtalo hlavou to její zvláštní chvilkové ztuhnutí, kterému jsem v tu chvíli prostě nerozuměl. Ale Gabby pak naopak alespoň rozuměla mě, protože se mi nebála svěřit své pocity, které jsem tak trochu nakousl, nicméně byla to pravda - kdo jiný by vedl uličkou Gabby, aby mi ji pak předal. Je to sice symbolické gesto, ale i tak by bylo hezké, kdyby měla na takovouhle věc svého otce. Napadl mě sice pan Morris, který by tu roli mohl zastoupit, protože Gabby tak nějak také vychoval, nebo například Ethan, který ji také hodně ovlivnil a z jeho rukou by to gesto mělo stejnou váhu, protože z jeho ochrany (kterou nad Gabby držel po čas, kdy byla v Twin Falls) by Gabby přešla pod tu mou. Ano, byl by někdo, kdo by ji vedl, nebo koneckonců může jít i sama, protože po celou dobu se spoléhala především na sebe.. ale i tak by bylo hezké alespoň vyzkoušet tu možnost, která tu stále byla nevyřešená. Dát jejímu pravému otci tu možnost. Ovšem její otázka, ačkoliv naprosto logická vzhledem k tématu, mě opět poněkud zaskočila, protože až tak detailně jsem nad tím nepřemýšlel. "No.. já vždy uvažoval o celé té záležitosti čistě expresivně, ne konkrétně. Ale.. chtěl bych, aby tam byli s námi jen přátelské tváře. Všichni, na kom nám opravdu záleží a kdo nás má opravdu rád, takže rodina a přátelé, nic okázalého.. No a místo.. no, rozhodně bych nechtěl, aby to bylo někde na radnici. Tam je to příliš neosobní a přijde mi, že i nedůstojné.." rozhovořil jsem se nakonec, i když jsem spíš tak nahlas přemýšlel. Nicméně, byl jsem zvědavý i na Gabbyn názor, který v této věci měl jasnou převahu. "A.. ty sis nás už někde.. nějak představovala?" zeptal jsem se jí pak opatrně, leč naplno.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Myšlenky a představy Usmála jsem se, když pokračoval o Gie, která nám chtěla tak bezprostředně jít na svatbu za družičku. Uculila jsem se ještě víc, načež jsem se zarazila, jak jsem si uvědomila a naplno mi došlo, o čempak vlastně přemýšlím, a že jsem dokázala říct slovo svatba… naše svatba, ačkoliv jen v duchu. Samozřejmě, že jsem si to dovedla představit, že se s Johnem jednou vezmeme, třebaže mi to nyní přišlo tak trochu abstraktní vzhledem k tomu, že jsem musela být v tomhle ohledu velmi trpělivá kvůli Johnovi, který… na tohle asi ani nebyl připravený. Teda, myslela jsem si to, ale teprve nyní mi postupem času docházelo, že se asi u něj něco podstatného změnilo. Nebo spíše si dokázal přiznat věci, kterých se předtím bál… Usmála jsem se a nemohla to zastavit, protože to vypadalo, že nad tím opravdu přemýšlí, aniž by se mi napínalo tělo a měl nějaké nepatrné tiky. Cítila jsem z něj pohodu, klid a mír a to bylo prostě naprosto dokonalé. Dodávalo mi to pocit ujištění a toho, že mě opravdu miluje a záleží mu na mně. Jsem ta nejšťastnější Gabby na světě, pomyslela jsem si šťastně a objala ho jednou rukou kolem pasu, užívaje si i jeho hladivých doteků, které byly více než příjemné. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční noc 19. 12. Stále to pro mě bylo zvláštní takhle s Gabby sdílet své myšlenky, ale na druhou stranu to bylo tak neskutečně přirozené, že jsem stále dokola musel děkovat vesmíru za tuhle svou blonďatou spřízněnou duši. Co ona už se mnou dokázala za divy.. tomu jsem se zkrátka nestačil divit. Stejně jako tomu, s jakou samozřejmostí jsem před pár týdny začal uvažovat o tom, že bychom se mohli vzít. Vlastně.. proč by se tomu kdokoliv měl divit? Našel jsem svou dokonalou polovičku, spřízněnou duši, která mě absolutně doplňovala a chápala i s mými chybami a, což bylo to nejlepší, i přes všechny nesnáze a nedorozumění mi opětovala lásku a neměla vůbec v úmyslu mi někam utéct. Tak proč bych snad měl chtít kdy někoho jiného? Přesně! Nikdy. Gabby byla prostě perfektní a bylo jedině přirozené chtít, abychom spolu strávili naprosto spokojený a šťastný život ještě podpořený vzájemným slibem, že spolu zůstaneme ať se děje, co se děje. Nicméně, dalo mi pořádnou práci dojít k těmto názorům a už jsem o tom nestihl přemýšlet dál, zatímco Gabby byla zase o krok napřed. Díval jsem se na ni a snažil jsem se představit si všechny její sny, o které se se mnou podělila. "Ty už jsi přemýšlela i o dortu?" vykulil jsem překvapeně oči a pak se kousl do rtu, abych zastavil blížící se smích a zároveň abych přestal Gabby skákat do řeči. Její nápady se mi líbily a bylo jasné, že snad opravdu neexistuje nic, na co bychom měli naprosto odlišný názor. "No a.. hmm.. co třeba mít takový ten patrový podnos, na jehož vršku by byl malý levandulový dort a na dalších patrech by byly cupcakes, takže by to dohromady tvořilo jeden velký dort, který by se akorát nemusel složitě krájet..?" napadlo mě pak na to, s povytaženým obočím sledujíc Gabbynu reakci. Jistě, bylo to až příšerně moc dopředu tohle vymýšlení, protože jsem ji ještě nepožádal o ruku, ale.. Jistě, dost možná v tom mělo zásluhu víno, že uvolnilo pár zábran, ale vlastně i tak to bylo příjemné takhle rozebírat. "V přírodě by se mi to taky líbilo, ale.. ani ten kostel bych nezavrhoval. Kdybychom našli nějaký pěkný malý venkovský kostelík.. Totiž.. když jsem byl v Anglii na internátní škole, odmalička nás tam vychovávali jako malé anglikánce. Každý den jsme museli do kostela a tak. I když jsem to bral jen jako nutné zlo, tak.. prostě to ve mě něco nechalo a myslím, že by bylo správné, aby to nebyla jen úřední formalita, ale aby ten obřad vedl nějaký ten anglikánský duchovní," mluvil jsem opět opatrně, neustále pátrajíc v Gabbyně obličeji jakékoliv známky její reakce. Sám jsem si myslel, že mi na něčem takovémhle nesejde, ale z nějakého důvodu jsem měl prostě pocit, že to bude s knězem lepší. Jen jsem se obával, jestli nechci po Gabby příliš. Na druhou stranu, máme ještě spoustu času na takovéhle řešení. "Ale nevylučuje to ani tu tvou louku a oblouk a tak, to je taky pěkné. Jen by to asi muselo být někdy, abys mi neumrzla," usmál jsem se konečně znovu a vztáhl jsem dlaň k její tváři, abych ji mohl pohladit. "A co takové líbánky? Kam bys chtěla jet? Mohli bychom si dát klidně i cestu kolem světa a v Egyptě bych tě mohl jen tak zkusmo nabídnout za velbloudy. Jsem si jistý, že pod dvě celá stáda nabídka za tvou maličkost určitě neklesne," zakřenil jsem se nakonec, jak jsem zase hovor stočil směrem jinam. Hovor o svatbě byl přínosem, ale měl jsem z toho zvláštní pocit, protože jsem jednoduše ještě Gabby nepožádal o ruku a už jsme prakticky plánovali naši svatbu a na to byl zkrátka ještě čas.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Představy o společné budoucnosti a obchodování Kousla jsem se do rtu a pomalu přikývla na znamení, že jsem o tom už přemýšlela. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční noc 19. 12. Oplácel jsem Gabby pohled do očí. Líbilo se mi, jak jsme spolu mluvili na rovinu a dovolovali jsme si vzájemně nahlédnout do našich myšlenek. "Já taky ne.." zašeptal jsem. Věděl jsem to samé, co ona - že jednoduše nechci nikoho jiného, než ji samotnou. Její nadšení z budoucího dortu mě vážně bavilo, ale už jsem na to nic neříkal. Nechal jsem ji snít její barevné a sladké sny o cupcakes, než jsem pak zvážněl ohledně jednoho detailu obřadu. "Anglikáni jsou v tomhle liberálnější. Dokonce propagují kondomy, což katolíci považují za strašné hříchy, nebo tak něco. Chci říct, že se to neřeší. Tam jde o to, jestli se ti dva milují a chtějí spolu být. Potom není pro kněze žádný problém je prostě oddat. A na místě taky zase tak moc nezáleží. Kněz může oddávat i na louce. Nevím tedy, jak je to s různými povoleními a tak, ale určitě to není nic neobvyklého, co by nešlo zařídit.. Navíc.. chodíš s pracháčem, víš to?" zakřenil jsem se a zacukal obočím, jak to mívala ve zvyku ona. Bylo naprosto jasné, jak to myslím a ačkoliv jsem se vše snažil řešit spíš dohodou, občas bylo potřeba prostě přihodit něco málo peněz k dobru, když jsem chtěl dosáhnout svého. Tak to už prostě na světě chodilo. Kromě toho, co bych neudělal pro svou Gabby, že? "Žádného bizona by ti nedali, protože jsem jedním z nich. Vykouřili bychom dýmku míru, pokecali se starým Mannitou a tebe bych si pěkně odnesl do týpí," provokoval jsem ji se smíchem, načež jsem si její tvář přitáhl ke své, abych ji mohl políbit. Živě se mi vybavovalo naše první společné ponocování v YNP. Také jsme měli upito, také jsme se k sobě tiskli v úzké posteli a ochutnávali jsme rty ve vzájemných polibcích. Kdo by to byl řekl, že to ti dva cizinci, co se k sobě hned první noc přitahovali jako šíleně silné magnety, dotáhnou až tak daleko? Ale nestěžoval jsem si, naopak. "Už nám chybí jen čokoláda," zašeptal jsem Gabby do rtů, než jsem ji opět dlouze políbil.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nečekané překvapení „Spíše s mafiánem, který mi zařídil i studium na vysoké,“ dodala jsem pak nakonec se smíchem a sklonila se, abych se otřela nosem o ten jeho, načež jsem se zlehka dotkla jeho rtů, na něž jsem mu věnovala letmé téměř cudné políbení. Nevzmohla jsem se na nic víc, neboť to jeho zacukání obočí mi v tu chvíli přišlo strašně moc komické a tak jsem neudržela pobavené chichotání. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční noc 19. 12. "Kdepak, spíš by mě vykopli z kmene kvůli tobě, protože bych tě měl všude u sebe, jak bych bez tebe neudělal ani krok a začalo by je děsit tvoje hyperaktivní poskakování, které by předčilo to šamanovo poskakování kolem ohně. To proto bychom dostali bizony, jen abychom vypadli," zasmál jsem se zpátky, až příliš si užívajíc vzájemného popichování. Ale pak už jsem se naladil na jinou notu. Začínala mezi námi opět proudit jiskřivá elektřina a já se tomu samozřejmě rád podvolil. Nemohl jsem Gabby odolat a čím víc jsem ji líbal, tím spíš jsem chtěl ještě víc. Přitáhl jsem si ji ještě těsněji k sobě, pokud to vůbec bylo možné, a s chvějícím se tělem pod Gabbyným dotekem jsem tiše vydechl vzrušením. To, co ale přišlo vzápětí, mi naprosto sebralo veškerý vítr z plachet. Zarazil jsem se, že jsem snad ani nedýchal a doširoka jsem otevřel oči, upírajíc pohled přímo na Gabby. Chvíli neschopen slova, vpíjel jsem se jí pohledem do očí, snažíc se zase nahodit životní funkce a především mozek, abych nejenom zjistil, kde se odpovídá, ale i co se bude odpovídat. "No já.. ona.. já totiž.. ehm.. Opravdu to chceš vědět?" zeptal jsem se nakonec opatrně, nespouštějíc z ní oči. "Nebude se ti to líbit a už pro tebe vůbec nebudu tajemný, protože to je opravdu mé jediné, poslední tajemství.." dodal jsem v naději, že třeba změní názor a nebude to chtít vědět, jenže jsem i znal a moje slova ji nejspíš naopak ještě pobídnou.. No, uvidíme.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Poslední tajemství? Pobaveně jsem se usmívala, neschopna už dalšího slova. Bavilo mě to, nesmírně, jak jsme se i u vážného tématu dokázali bavit tak lehce a ještě si sem tam do toho druhého rýpnout, nebo jej jen tak poškádlit, samozřejmě v dobrém slova smyslu. Byla jsem tou nejšťastnější a ještě víc, když se ke mně přiblížil a políbil mě na rty. V tu chvíli jsem děkovala vesmíru, že už konečně mlčí a věnuje se i mým rtům… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční noc 19. 12. Sotva slyšitelně jsem si povzdychl, když se mi Gabby svěřila s tím, jak moc touží po tom, abych jí své tajemství prozradil. Nedivil jsem se jí, ale spíš jsem měl jisté obavy, jak to asi vezme, jak se k tomu postaví, protože to bylo prostě něco, co bylo jen mého. Miloval jsem ten pocit, že mám něco, při čem prostě hodím za hlavu naprosto všechno a budu na světě chvíli jen já sám, jako kdybych se zavřel do svého pokoje a dal na kliku ceduli "nerušit". Nikdo z rodiny o tom nevěděl (tedy, kromě Gii) a dokonce ani Logan ne, pouze pár přátel z Londýna o tom mém občasném prohřešku proti vlastnímu zdraví vědělo. Nicméně.. bylo pěkné mít nějaké tajemství, ale na druhou stranu, nepřijdu o to tajemství, když to prozradím jen Gabby, ne? Ostatně, to bylo přesně to, co mi i sama Gabby následně řekla poté, co mě tak příjemně pohladila a polaskala, takže jsem se ještě na chvilku kousl do jazyka, rozmýšlejíc odpověď (a nechtěně tak Gabby mučíc čekáním ještě o nějakou tu chvíli déle). "Asi si vzpomínáš na moji ebenovou krabičku, co jsem měl už v Yellowstone, že ano?" začal jsem nakonec z toho konce, který jsem považoval za nejlepší vzhledem k tomu, co už Gabby věděla. Opatrně jsem jí zapátral ve tváři, než jsem pokračoval. Nervozně jsem si u toho namotával na prst pramen jejích vlasů. "Vím, že ses na to už několikrát ptala a že jsi musela nejspíš celou dobu umírat zvědavostí, ale.. No.. mám tam malou dýmku i s tabákem s vůní vanilky a čokolády. Je to jen pro zvláštní příležitosti a ten tabák už tam mám přes čtyři roky a pořád ho tam je přes polovinu sáčku.." pousmál jsem se, ale spíš jen nad tím, jak podivně to celé vyznělo, než že bych se tomu smál nějak uvolněně, naopak. Vyčkával jsem, co mi na to Gabby poví a taky mě zajímalo, co si vůbec představovala, že tam mám.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Odhalení posledního tajemství Vypadalo to, že John stále ještě přemýšlí nad tím, jestli mi to má říct nebo ne. Vyvolávalo to ve mně spoustu nezodpovězených otázek… Co když tam má něco strašidelného? Nebo něco nebezpečného, když mi řekl, že se mi to nebude líbit? Dokonce mě napadla i střelná zbraň, ale to jsem vzápětí zavrhla jako naprostý nesmysl, vzhledem k tomu, že John byl pacifista. Ale co jsem si tak asi mohla myslet, podle té jeho odpovědi a dlouhého přemýšlení? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek v noci, 19. 12. Skutečně. Nečekal jsem, že mi poví právě to, co mi řekla. Imaginárně mi spadla čelist, protože jsme se kdysi bavili o tom, jak je kouření špatné, třebaže se konkretizovalo na cigarety a doutníky, přičemž jsem jí to byl schopen odkývat, protože o dýmce nepadlo ani slovo. Každopádně mě to vedlo k přesvědčení, že mi Gabby třeba vyčte, že si tím ničím zdraví a i imaginárním lidem v okolí (což se vlastně ještě nikdy nestalo, protože mé dýmání byla posvátná a zcela osamělá činnost), ale nečekal jsem, že by mi řekla, že je to naopak sexy. Jistě, možná za to mohla ta trocha vypitého vína a i předešlá konverzace o naší společné budoucnosti, ale i tak jsem byl zkrátka a dobře překvapený. Krátce jsem zatajil dech, jak si její dlaň razila cestu po mém těle níž a pak jsem se tiše rozesmál. "Sváteční boxerky? To jako nějakou sběratelsky extrémně cennou záležitost například z komixů nebo podobně? Hmm, tak to bych vážně chtěl.. ale.. víš, co zase připadá sexy mě?" položil jsem tu otázku chraplavým hlasem s jasnou provokací, sjíždějíc teď dlaní po jejích zádech dolů, až k jejímu pozadí, třebaže pouze přes látku. "Moje blondýnka choulící se ke mě na posteli určené předně jen pro jednoho," dodal jsem už spíš šepotem, skláníc se k ní pro následný procítěný polibek, jak moc už se mi po ní stýskalo. Byl jsem zároveň nadšený z jejích rozpaků i jejích provokací a díky těsné blízkosti se mi do mysli vkrádaly všechny vzpomínky na naše první noci (i dny) v podobné posteli.. Nemohl jsem si zkrátka pomoci.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pomalu přicházející ráno Líbilo se mi, jak byl John překvapený, což mě k němu ještě více přitahovalo. Měla jsem strašnou chuť ho políbit, zmocnit se jeho lákavých rtů a hladit ho na místech, která byla obzvlášť citlivá… ale samu sebe jsem v duchu usměrňovala, protože se to nejspíše ani nehodilo, abych… abych tak vyváděla. Krom toho jsme byli na návštěvě a to mě taky tak trochu drželo zpátky… jen kdyby mě John tak neskutečně nepokoušel s následujícími slovy a pohlazením po mém pozadí. Prohnula jsem se v zádech a přimkla se k němu ještě blíž, nohy obmotávajíc kolem jeho boků a opětujíc mu dlouhý procítěný polibek. Už jsem ani nevěděla, o čem vlastně mluvil… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní ráno 20. 12. Naše prvotní ostýchavé pocity přebila vzájemná přitažlivost a neschopnost přestat se dotýkat toho druhého. Kromě toho, zbytek rodiny byl o patro níž a na druhé straně domu, takže jsme v podstatě měli dokonalé soukromí, přičemž jsme si zavzpomínali na naše poprvé a neodmyslitelnou úzkou postel pro jednoho. Ráno jsem nějakou dobu nevěděl o světě a když se Gabby pohnula, jen jsem cosi zamumlal a spal jsem dál. Jenže to bych nesměl mít lehké spaní. Gabby se totiž začala podezřele vrtět a tak jsem pomalu procital ze spánku, aniž bych se byl pohnul nebo otevřel oči, takže jsem stále vypadal, že spím. Teprve u podivného šimrání na mé tváři jsem krátce nakrčil nos a zase znehybněl. "Dej sem nůžky, ať ti ty vlasy můžu vlastnoručně upižlat," promluvil jsem tiše jakoby ze spánku, ale bylo jasné, že i když tak vypadám, tak už zdaleka vůbec nespím. Myslel jsem to samozřejmě v legraci, protože jsem Gabbyny dlouhé vlasy zbožňoval, nicméně jsem měl radost, že když už nic jiného, alespoň se Gabby královsky baví.. a na můj účet, jak jinak. Pousmál jsem se, oči stále zavřené, ale dlaň jsem pomalu sunul nahoru po její noze přes boky až k žebrům, kde jsem ji krátce polechtal a zase jsem přestal, dělajíc, jakože ještě vlastně spím. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ranní hrátky Šokovaně jsem pootevřela ústa, když se ozval rozespalým hlasem a přestože vypadal, jako kdyby ještě spal, tak jsem mu nevěřila. Uvědomila jsem si, že musel být zřejmě celou dobu vzhůru, i když měl zavřené oči a poklidně dýchal… pokrčila jsem obočí, jako bych se snažila zamračit, ale v tu chvíli jsem vypískla se smíchem, protože jsem ucítila jeho sunoucí lechtavé dlaně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní ráno, 20. 12. Tlumeně jsem se uchechtl, jak Gabby vypískla, ale už jsem se nějak neměl k defenzivě na ty prsty. Na to jsem byl ještě příliš utahaný a ospalý, zřejmě na rozdíl od Gabby, která opět překypovala energií. Vzmohl jsem se jen na tiché pochechtávání, ale pořád se mi nějak nepodařilo rozlepit oči. "Mhmm," vzmohl jsem se na odpověď, že je zápas i masáž a tak trochu jsem znovu upadal do polospánku, krčíc nos nad tím Gabbyným políbením na jeho špičku. Bylo příjemné mít ji u sebe, pěkně v teple pod dekou a s Gabby nablízku se spalo jedna báseň.. ach ano, spánek.. Gabbyna následující slova jsem vnímal jen tak napůl, což byla fatální chyba, jak jsem se o vteřinu později ke svému neštěstí dozvěděl. Gabby zmizela a s ní i ta konejšivá náruč tepla, přičemž se do mě zahryzla zima a já reflexně sáhl pro polštář a přitiskl ho k sobě jako chabou náhražku deky. V tu ránu jsem měl oči otevřené dokořán, vytřeštěně se rozhlížejíc, co se to vlastně děje. "Čím jsem si tohleto zasloužil?" zeptal jsem se jí napůl útrpně, napůl nechápavě, ale rozhodně ne zle. Věděl jsem hned, která bije - Gabby si ze mě normálně dělala dobrý den a musel jsem uznat, že tentokrát se jí to opravdu povedlo se vší parádou. Vytáhl jsem se do sedu, polštářem stále zakrývajíc střed svého těla a konečně jsem si rukama protřel oči. "Za tohle nepřijdeš o vlasy, ale rovnou o celou hlavu.." mrmlal jsem u toho rozespale na její adresu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Krocení zlého muže? Nešlo se nesmát, jak byl John rozespalý a ještě k tomu docela dost zpomalený, alespoň oproti mě. Já na rozdíl od něj byla celkem čilá a plná energie. Neměla jsem problém rychle vyskočit z postele a vzít mu tu deku, do které jsem se zabalila a pak v ní s vypláznutým jazykem koukat na Johna, který byl najednou tak nepopsatelně roztomilý a rozkošný. Měla jsem chuť k němu přijít a povalit ho na záda do postele, sednout si na něj obkročmo a ukrást mu i ten polštář, co chránil jeho… úchvatné partie, ehm. Ještě jsem se pobaveně chechtala, ale jakmile mi pohrozil, tak jsem to nevydržela a přistoupila pomalu k němu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní ráno, 20. 12. Při Gabbyných slovech jsem zvedl hlavu a podíval se na ni, jako kdybych mžoural do slunce. Vypadalo to, že má něco za lubem a tak jsem začal být hodně ostražitý, abych si případně ubránil aspoň ten polštář, když už mi nic jiného nezbylo. Přesto jsem jí na tu otázku neohroženě přikývl a zacukaly mi koutky, jak jsem si tuhle malou hru začal užívat. Čekal jsem Gabbyn výpad na můj polštář, ale ne na celého mého člověka, takže se jí podařilo mě povalit. Ale aby to neměla zase tak jednoduché, rukama jsem ji i s její dekou objal a držel v pevném objetí, takže zase neměla svýma rukama tak volný pohyb, jak by si nejspíš přála, když je měla napůl v sevření. "Tak ty bys mě chtěla zpacifikovat?" povytáhl jsem obočí a pak se na ni zakřenil, než jsem se znovu pomalu vytáhl do sedu i s ní. Povolil jsem sevření, abych jí mohl z tváře odhrnout vlasy a zároveň ji u toho pohladit, načež jsem se na ni usmál a ukradl si první ranní polibek. "Dobré ráno.. když už tedy musím vstávat," zašklebil jsem se s úplně posledním pokusem o výčitku vůči Gabby, ačkoliv jsem to ani trochu nemyslel zle. Ale to ona určitě věděla. "Tak půjdeme na snídani," řekl jsem nakonec, ještě jednou Gabby políbil a pak už jen následoval rituál oblékání a mytí, než jsme sešli dolů do kuchyně, kde už byla Paolova manželka s mrňousem Giulií, jíž ohřívala nějakou lahev, babička a samozřejmě nechyběla ani Gia, která nám hned věnovala pořádné zazubení. Vysvětlil jsem už v pokoji Gabby, že Italové nijak zvlášť nesnídají, nebo spíš si snídá každý zvlášť. Důležité jsou pro ně až obědy a večeře, kdy se schází všichni u jednoho stolu. K snídani je typické espresso a něco malého k zakousnutí, nicméně si v kuchyni můžeme my dva ukořistit, co budeme chtít a nonna nám s tím ještě ráda pomůže.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snídaně a... mateřské pudy? Měla jsem obrovskou radost, když se mi Johna podařilo překvapit tím, že jsem ho vlastně složila na lopatky… ačkoliv mi můj triumf dlouho nevydržel, protože se posadil se mnou na klíně. Nicméně mi to vykompenzoval tím přáním dobrého rána v doprovodu prvního ranního polibku. Milovala jsem tyto naše společné důvěrné chvilky, kdy jsme laškovali, provokovali se navzájem, ale pak jsme se oba uklidnili a přešli jsme do něžností… Usmívala jsem se na něj a otřela se nosem o ten jeho, nic si nedělajíc z té jeho průpovídky, kterou stejně nemyslel vážně. Zvykla jsem si, znala jsem ho a troufala jsem si říct, že už jsem i dokázala odhadnout jeho myšlenky, i když on o těch mých určitě věděl… a hodně dopředu. Někdy mi připadalo, že mě zná víc, než já samu sebe. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní ráno na Sicílii, 20. 12. Podobně jako Gabby jsem se příliš nestrojil, naopak. Čeká nás totiž dnes kopaná, nebo-li fotbal ulice, takže jsem už tradičně s sebou do kufru sbalil staré seprané tmavé džíny, které jsem tentokrát doplnil černým trikem s dlouhým rukávem a přes to dalším trikem, tentokrát šedým s krátkými rukávy. Venku sice bude chladno, ale při hře si možná i to vrchní triko svléknu.. uvidíme. Gia se křenila a tiše se pochechtávala a já vlastně ani nevěděl, kde se to její veselí tak náhle vzalo. V jednu chvíli jsem se s podezřením otočil na Gabby, ale nic podezřelého nedělala.. No, kdo ví, co ty devítileté holky pořád tak rozesmává. Nejspíš je to ale věkem.. asi..? Pozdravili jsme se, přeptal jsem se Luciany, kde je Paolo, načež jsem dostal odpověď, že vyrazili s se strýcem brzy ráno do sadů, aby překontrolovali stromy a keře. Děda s velkou pravděpodobností vyrazil o holi do ulic na ranní pokec s ostatními staršími pány a tak jsme tu takto zbývali jen my, kuchyňská sebranka. Nonna se na Gabby usmívala a pořád ji chválila a děkovala jí za pomoc, což byl zase pro změnu takový italský národní zvyk. Nakonec jsme přeci jen zasedli ke stolu a po chvíli Luciana předala Gabby ten malý uzlík Giulii i s lahví. Všichni jsme si všimli, jak po ní Gabby pořád pokukuje a vlastně bylo od Luciany milé, že malou půjčila Gabby, ať si to taky zkusí. Já osobně jsem se k mrněti nijak zvlášť nehrnul a celkem spokojeně jsem si snídal, zabraný do rozhovoru s Giou, která mi vyjmenovávala svoje fotbalové úspěchy a pak to, kdo všechno si přijde zahrát a na co si podle ní mám u koho dávat pozor. Teprve když promluvila Gabby, tak jsem k ní vzhlédl, zprvu překvapeně, pak jsem ji chvilku zamyšleně pozoroval, než jsem pohledem sjel k malé, která spokojeně žužlala lahev a velkýma tmavýma očima pozorovala Gabby. "Ano, to je.." přitakal jsem jí nakonec a opět k ní zvedl pohled, takže jsme se chvíli jeden druhému dívali do očí. Povytáhl jsem pak koutek úst do lehkého uculení a znovu se zadíval na škvrně, ale tentokrát jsem se jí odmítal dotknout, abych ji třeba nevyrušil od toho krmení. "Ale preferoval bych, kdybys tady chudákovi Lucianě nebrala prvorozené mrně, ale radši si domů pro začátek ze Sicílie přivezla jiný upomínkový předmět, třeba.. třeba nějaký hrnek.." dloubnul jsem si do Gabby, ale pak jsem jí pod stolem nenápadně položil ruku na koleno a u toho ji palcem hladil. V hlavě jsem měl ten obrázek Gabby s mrnětem a musel jsem si přiznat, že se mi takovýto obrázek opravdu začínal líbit. Jenže mě táhlo na třicet, zatímco Gabby měla jen lehce přes dvacet. Na tenhle obrázek si budu muset prostě ještě nějakou dobu počkat, i kdybych sebevíc chtěl. Nejdřív studium a.. musí si taky ještě užít světa a života v naprosté svobodě a volnosti, bez povinností vůči bezbrannému a zcela závislému tvorečku.. uzemnil jsem sám sebe Po snídani se Gia energicky zvedla a oblékla si vytahanou tmavomodrou klokanku po Paolovi, kterou tolik zbožňovala. Dala si pak vlasy za uši a už mě tahala od stolu, že si musíme pospíšit a cestou k ulici, kde bude fotbal, prý musíme probrat strategii. Strašně mě to rozesmávalo, ale udržel jsem vážnou tvář, protože ona to opravdu smrtelně vážně brala a já jí to nechtěl pokazit. Gia vzala za ruku mě i Gabby a oba nás táhla do našeho pokoje, aby tam jako generál stála a popoháněla nás, zatímco jsme se připravovali ven (zavazoval jsem si conversky a Gabby nejspíš hledala nějakou bundu či svetr?). Pak už jsme konečně vyrazili a akorát včas se vrátil Paolo, takže se k nám rovnou připojil.. Jen asi o tři ulice dál už se začali shromažďovat kluci ve věku od sedmi do sedmnácti. Držel jsem celou dobu Gabby za ruku, prsty propletené a pak jsem se na ni povzbudivě usmál, když jsme tam dorazili. Začalo se sestavovat družstvo, přičemž já zůstal s Giou, ale Paolo byl vybrán k protihráčům, abychom věkově dorovnali rozdíly mezi mužstvy. Mezitím za námi dorazila Luciana, která uspala Giulii a nechala ji s nonnou, aby viděla zápas a mohla fandit spolu s Gabby. A pak to začalo.. první výkop a pak už to byla bezprizorní kopaná, která neměla příliš jasná pravidla, stejně jako brány (popelnice a z druhé strany "hřiště" vrata do dvora jednoho z domů). Kluci povykovali, strkali se a faulovali, ale nikomu to nevadilo. Já se naprosto ponořil do hry a nevnímal nic, než míč. První krvavé koleno přišlo těsně u jedné z bran, kdy nějaký asi dvanáctiletý kluk podrazil nohu patnáctiletému a ten sjel po dlažbě kolenem. Nicméně to neřešil. Oklepal se, pokrčil rameny nad roztrhanými kalhotami a hrálo se dál.. Už z tohoto prvního incidentu mohlo Gabby dojít, o čem tahle hra asi je a proč jsem tak moc nechtěl, aby hrála taky.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pouliční fotbal Nečekala jsem, že by mi to ksichtění na Johnovu adresu vážně prošlo bez jeho povšimnutí, ale zjevně tomu tak bylo a mohli jsme se s Giou tajně uchechtávat. I tomu, jak chudák John nevěděl a ani netušil, proč se Gia tak kření. Stálo mě to dost velké úsilí, abych se neprozradila a udržela si svůj výraz, ze kterého by se nedalo nic přečíst, načež jsem mohla slavit své malé vítězství, že mi ty legrácky skutečně jen tak prošly. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní dopoledne 20. 12. Bylo příjemné být zase ve starých odrbaných kalhotách, které mi připomínaly všechny ty letní prázdniny tady, kde jsem byl jen obyčejný kluk jako každý jiný, s nimiž jsme hráli fotbal na ulici. Cítil jsem se jen trochu nejistě kvůli své čerstvě uzdravené zlomené noze, ale vkládal jsem naděje do obinadla, jímž jsem nohu doma stáhnul pro všechny případy, že bude skutečně pomáhat mé noze proti jakémukoliv dalšímu zranění. Ještě jsem Gabby naposledy pohladil po paži, než začal zápas, ale víc jsme stejně nestihli, neboť mě už Gia táhla k ostatním. Oba dva jsme pak s Giou byli útočníci na křídle. Ona vpravo, já vlevo a dohromady jsme působili jako velmi dobře sehraný tým. Přihrávali jsme si a oba obratně kličkovali a vyhýbali se ostatním. Já jako pacifista, jsem odmítal jakkoliv použít sílu a Gia, jako malá mrštná a hubená holka, tu sílu ani neměla. Zbývalo nám tedy to kličkování a blufování, ale dařilo se, třebaže první gól letěl od protihráčů do naší brány. Gia vrhala nenávistné pohledy po střelci a našem brankáři, ale já vyhledal Gabbyn pohled a zakřenil jsem se na ni, šťastný jak malý kluk. Pak už jsme se víc rozehráli a hra byla zajímavější, třebaže místy dost brutální a italští kluci nenávistně sršeli nadávkami po každém, kdo se jim připletl pod nohy.. Nakonec se nám podařilo vyhrát o čtyři góly díky dvěma posledním penaltám, přičemž mi radostí vřeštící Gia skočila na záda a oběma rukama šermovala ve vzduchu. Já i s ní chvilku oslavoval s naším týmem, než jsem ji pustil na zem a rozešel jsem se za Gabby, úsměv od ucha k uchu. Objal jsem ji kolem pasu a jen na malou chvilku ji zvedl ze země, abych ji mohl políbit, nedbaje ostatních přítomných, a pak jsem ji zase pustil na zem. "Taky máš ten pocit, že dnes nebude Gia mluvit o ničem jiném, než o zápase?" nadhodil jsem s úsměvem a podíval se po jmenované, která stále oslavovala s ostatními z týmu. "A.. není ti zima? Nenudila ses?" ptal jsem se dál s opravdovou starostí vepsanou v mé tváři. Díval jsem se Gabby do očí a snažil se v nich číst.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Odměna pro nejlepšího fotbalistu Pochopila jsem, že ta pouliční kopaná je místy dost… brutální. Ne že bych si myslela, že to bude bez zranění a tak, ale popravdě jsem nic takového nečekala a místy jsem se o Johna vážně strachovala, vzhledem k tomu, že to nebylo zase tak dlouho, co se mu uzdravila ta zlomená noha. Každopádně jsem mu věřila natolik, že jsem věděla, že to zvládne a taky že nakonec jo. Usmívala jsem se od ucha k uchu a jásala s rukama nahoru, když jejich tým s Giou vyhrál a chvíli to patřičně oslavovali. Smála jsem se i tomu, jak mu Gia skočila na záda, což mi připomnělo mě samotnou, když jsem mu udělala totéž. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro dopoledne a odpoledne 20. 12. Od celého našeho pouličního utkání jsem si vůbec nic nesliboval, o to víc mě však to vítězství nadchlo. Všichni vítězové oslavovali a já navíc měl poblíž osobu, s níž jsem to skutečně mohl a chtěl sdílet. I Gabby přitom vypadala šťastně a to bylo pro mě podstatné. "Ano, to ano. To mám z toho posedávání a flákání s berlemi. Nebýt toho, byl bych v lepší formě, ale.. i tak jsem si to užil," usmál jsem se na ni a nechal si se skloněnou hlavou upravit vlasy, co se mi lepily na námahou orosené čelo. "To spíš já jsem vděčný, že jsi mě pro jednou vyslyšela, protože bych se o tebe jinak příšerně bál, i když jsou to všechno mladší děcka. Ale mít tady fanouška, to tedy bylo něco!" svěřil jsem se ještě spokojeně, užívajíc si chvíli jakéhosi zdání, že si nás nikdo stejně nevšímá. Měli jsme zkrátka náš malý soukromý vesmír. Po sprše jsme měli skvělý oběd a nakonec následoval prostě.. klid. Byl to ovšem klid před bouří, ale to jsem zatím ani netušil. Překvapeně jsem uposlechl Gabbyných instrukcí a posadil jsem se na kraj a Nechal Gabby, ať se mnou činí, co je jí příjemné. Vychutnával jsem si pohled na její striptýz a pak na dokonalou postavu v černé krajce. Ani jsem moc nevnímal, co mi říkala, spíš jsem se nechat nasměrovat jejími vlastními doteky, takž epo chvíli jsem cítil její drobné dlaně na svém těle. "Jsi tak dokonalá.." vrněl jsem pak u její masáž. "A taky bych potřeboval trochu namasírovat rtv.. pojď ke mě blíž, ať ti můžu sebrat veškerý dech.. provokoval jsem ji.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zasloužená odměna, která se tak trochu zvrhla... Bylo to naprosto dokonalé. To vědomí, že jsme sami v pokoji a nikým nerušeni. Mohli jsme si dovolit všechno, nebo tedy téměř všechno, co jsme chtěli, po čem jsme toužili, aniž bychom museli myslet na něco jiného. Mohli jsme se oddat jeden druhému a užívat si té rozkoše a vzrušení, které opět začalo proudit mezi námi a našimi těly. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní odpoledne, 20.12. Ačkoliv jsem z kopané nebyl nijak unavený, masáž jsem si naplno užíval. Ani jsem u toho nevnímal tu lehkou dekadentnost, že jsme yase jen v malé posteli pro jednoho a navíc v domě mých prarodičů. Byl jsem už zvyklý na občasnou Gabbynu masáž zad, ale tohle bylo něco naprosto jiného, dokonalého, co uvolňovalo mé zábrany. Klidně bych tuhle masáž bral častěji, to beze sporu. A jakmile mě zatlačila, abych se položil, nemohl jsem si pomoci a prostě jsem musel provokovat. "A co mám říkat já, když mě tu tak svádíš? Už zapomínám i dýchat, tak musím brát dech tobě.." mluvil jsem ochraptěle. Rukama jsem jí zlehka přejížděl po zádech a pak provokativně podél černých krajek, dokud obě mé ruce nevzala do svých, aby je za tu drzost potrestala uvězněním. Uteklo mi tlumené zasténání, jak moc mě Gabbyno počínání vzrušovalo, což ostatně určitě moc dobře věděla. Zbavila mě oblečení a už mě ani nemusela moc pobízet. Zadíval jsem se jí s divokým pousmáním do očí, zatímco mé dlaně opět zbloudily k její krajce. Tentokrát jsem však pevně vzal látku a trhnul, opatrně, abych jí neublížil, ale zároveň divoce, abych se jejích kalhotek konečně zbavil. Přitiskl jsem ji k sobě a obratně se s ní přetočil na posteli, takže byla teď pode mnou. "Ti amo, Gabby.." zašeptal jsem, políbil ji a na to jsme spolu splynuli v jedno propletené tělo.. "..Vůbec se mi dolů nehce.. Vzpomínáš na naše poprvé? Co jsi tehdy řekla Thaovi, když jsme sešli dolů z pokoje?" uchechtl jsem se, hladíc ji přes krajku podprsenky na zádech, což mi připomělo.. "Měli bychom se pak stavit v obchodě.. tohle prádlo se mi na tobě moc líbilo.." podíval jsem se směrem, kde na podlaze ležel cár z krajkových kalhotek.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vzpomínání nejen na naše poprvé... Užívala jsem si se zavřenýma očima doznívající pocity z našeho milování, přičemž jsem sem tam bezděčně pohladila Johna po nahé citlivé kůži, cítíc a vnímajíc, jak se pod mými prsty chvěje. Potěšeně jsem se usmála a ten úsměv se mi ještě znatelněji rozšířil, když mi připomenul ty chvíle po našem poprvé v Yellowstone. Bylo to jako včera, ty živé vzpomínky, jak jsme scházeli společně po schodech dolů a já se pak Taovi svěřila s tím, že už je ze mě skutečně žena. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní odpoledne, 20. 12. ..a začali jsme opravdu vzpomínat na naše první společné dny a všechny okolnosti i osoby, mezi nimiž jsme se ocitli. Zavrtěl jsem hlavou nad tím Gabbyným "kdyby", ale pak jsem vzpomínal a přemýšlel o všech těch lidech. Oplácel jsem jí u toho pohled a konečky svých prstů jsem si užíval zkoumání a doteků na její kůži. "No, řekl bych, že Mack brala Sama jinak, než on ji a i kdyby, tak by jim to dlouho nevydrželo.. no ale nevím. Na Chloé se můžeš přeptat Ethana a Will si určitě užívá věčného balení holek na svou kytaru. Tao se mi dlouho neozval, tak má asi hodně práce a Matt.. No, na Matta někde doma máme pořád ještě kontakt na vizitce.." nedokončil jsem větu, ale bylo to jasné. Měli jsme možnost mu napsat nebo zavolat.. Ostatně, viděli jsme se i s Claire a bylo fajn být v kontaktu s lidmi, které opravdu bylo skvělé poznat. A pak Gabby přišla s něčím, co jsem si sice pamatoval, ale tehdy jsem měl zkušenost jen se svými známostmi na jednu noc, které za nic nestály. A s Gabby to bylo naprosto jiné, což jsem tehdy ale nemohl dopředu tušit.. a určitě bych si to nebyl schopen ani představit.. "To sice ano, ale.. musíš uznat, že změny tu v té nestydatosti jsou. Pamatuješ, jak jsi začala po ránu zdobit stromek? Víš ty vůbec o tom, že jsi byla nahá a vůbec ses nestyděla?" připomněl jsem jí a zakřenil se na ni. Zvlášť proto, že se zákonitě začervenala i na tu roztrhanou krajku na zemi. "Tehdy v Yellowstone mě ani nenapadlo, že jak ses tehdy vzbudila z noční můry a já ti povídal o Gie, tak že ji doopravdy poznáš, že jsme tu, pořád spolu. Myslela sis tehdy, že budeš nadobro v baru a že New York pro tebe bude příliš velké město.. a teď? Chodíš dokonce na univerzitu a letos spolu oslavíme naše první Vánoce a přitom mi to přijde jako včera, kdy jsme spolu tančili s pomerančem a vzájemně jsme pak s prvotní nervozitou ochutnávali polibky s čokoládou.. Říkám to pořád, jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo.." pousmál jsem se na ni tak trochu zasněně a rozněžněle.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vyznání „A proč si myslíš, že by jim to dlouho nevydrželo? Taky to byli jedni z těch, co byli skoro pořád spolu a kdoví, co se mezi nimi vlastně stalo, nebo teda, co se mezi nimi dělo za zavřenými dveřmi. Ale souhlasím s tím, že Mack nevypadala, že by Sama brala jinak, než jako známého… ale byla pořád taková zvláštní. Vlastně ani nevím, nebo si už nepamatuju, jaká byla, ale to bude asi tím, že jsem ani neměla pořádně šanci ji poznat. Ty ses s ní bavil, nebo ne?“ Zajímala jsem se ještě se zvědavostí sobě vlastní… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní odpoledne, 20. 12. "No, přišla mi divná, nemluvná a ze začátku pálila za Taem, nebo tak na mě aspoň působila. Samozřejmě, že ji nechci jakkoliv soudit, ani Sama, ale.. zkrátka se mi nezdála jako typ holky, co by chtěl postaršího vousáče se sajdkou," odpověděl jsem zvědavé Gabby s pokrčením ramen. "Jistě," řekl jsem jí pak na všechna ta výmluvná slova, jimiž se mi snažila oponovat ohledně svého vnímání intimity. Jen jsem se tomu pobaveně uchechtl a pohladil ji něžně po tváři, do které se jí opět nahrnula červeň, což jsem na Gabby jednoduše zbožňoval. Ale pak, kdy jsem povídal, nenapadlo mě, že by to Gabby mohlo rozplakat. Tak trochu jsem vnitřně začal panikařit, což byl můj obranný mechanismus k jejím slzám. "Gabby.." zašeptal jsem konejšivě, palcem a pak i hřbetem ruky jí otírajíc zbloudilé slzy z tváře, než se ke mně sklonila pro další polibek, přičemž jsem ji pořádně objal. Ale pak se rozpovídala i ona a já porůznu s pousmáním vrtěl hlavou nad jejími tehdejšími myšlenkami. "A to sis myslela, že bych o tebe nestál i potom, co jsem ti tvrdil opak a navíc.. měli jsme ještě před odjezdem z Yellowstonu rande a taky jsem si tě bránil před Jer-.. před kýmkoliv jiným. Ale máš pravdu, že jsem to mohl říci rovnou a ne se schovávat za průhledné výmluvy. Nicméně, už mě znáš, nedokázal bych to říct rovnou, když jde o.. city.. Ale teď.. měl jsem pravdu už tehdy, ten první den. Opravdu jsi mě změnila a troufám si říct, že k lepšímu, o hodně lepšímu.." díval jsem se jí do očí, dlaň stále přiloženou k její tváři, kde jsem ji palcem zlehka hladil, dokud nepřišel další polibek.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rozhovor v posteli a následně Giiny narozeniny Nestačila jsem se divit, co všechno jsem se dozvěděla. Netušila jsem a ani by mě nenapadlo, že by Mack, ta drobná nenápadná zrzka se zvláštní povahou mohla pálit za Taem. A upřímně, taky jsem začínala být zvědavá, jak to vlastně ve skutečnosti vypadalo. Tiše jsem se uchechtla, jak jsem se to pokoušela představit, přičemž jsem si ani neuvědomila, že se stále dívám Johnovi do očí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní odpoledne 20. 12. / úterý 23. 12. Uchechtl jsem se nad Gabbynou zvědavostí, ale nechtěl jsem ji trápit, tak jsem raději se zamyšlením odpověděl. "No, už je to docela dlouho, tak nechci kecat. I tak na to měla jen jeden den. Říkal jsem ti přeci, že jsme se s ostatními seznámili jen dva dny před tebou. Ten první den jsem potkal Taa, Mack a Joea, druhý den se přidal Sam a Bea a Eva.. a.. kdo ještě.. hmm.. jo, Will a asi i Matt, ale to už si moc nepamatuji. Nicméně Mack z Taa skoro nespustila oči, když tehdy dorazil k našemu táboráku. Pak mu v jednom kuse obdivovala motorku a nabízela víno. Ráno si prakticky povídala jen s ním, pak v bistru byla celá bez sebe, že ji pozval na jídlo, stejně jako pak Beu, co do něj vrazila a to jsi měla vidět ten Mack výraz. No a pak se ještě nějak snažila, jenže Taa zaujala Eva, která se pak přidala. Třeba to jen zveličuji a zdálo se mi to, ale na tyhle věci mám celkem dobrý odhad.." vzpomínal jsem, sem tam krčíc čelo, jak jsem pátral v paměti. Tehdy jsem si všímal všech okolo, že jsem sám neměl nijak zvlášť velký zájem o nic konkrétního.. dokud nepřišla Gabby, aby si moji poletující pozornost uzurpovala celou jen pro sebe.. což prakticky dělala doteď. A já ani nemohl být vděčnější a šťastnější.. Pomáhali jsme s výzdobou domu pro Giu, která byla vzata na nucenou cestu na letiště, kde měla se strejdou Francescem čekat nejdřív na přílet Cateriny a pak ještě na přílet mých rodičů, což nám dávalo dostatek času to tu připravit. Lezl jsem po žebříku a pomáhal zavěsit, cokoliv si dámy usmyslely. Paolo mezitím odjel do sousední vesnice, kde měli sklad svého vína, aby nějaké dobré na oslavu přivezl. Pak už jsem pomáhal v kuchyni s čím zrovna bylo třeba. "Určitě se jí to bude líbit.. ne, bude nadšená!" opravil jsem se s úsměvem a podíval jsem se jí přes rameno, co zrovna dělá, než jsem ji nenápadně zezadu jednou rukou zlehka objal, dlaní spočívajíc na jejím plochém bříšku. "Počkat.. něco slyším.. už jsou asi zpátky," zkonstatoval jsem a jako na potvrzení se ozvalo Giino nadšené pištění, když vběhla dovnitř a uviděla tu výzdobu. Následoval ji strýc Francesco v těsném závěsu s Caterinou a nakonec s mými rodiči, kteří se na nás s Gabby hned široce usmáli a zamávali nám. Pak následovalo všeobecné vítání, až se k nám dostala i Caty, která se mnou ráda mluvila anglicky, protože se alespoň procvičila a i teď tomu nebylo jinak. "Nazdar Johny, tak jak je? Vypadáš dobře, vlastně čím dál tím víc stejně," říkala Caty, když mě objala a pak si mě prohlédla, protože jsme se zkrátka a dobře neviděli už pěkně dlouho. "Taky vypadáš pořád stejně dobře," uchechtl jsem se, ale pak jsem se podíval na Gabby a jednou rukou ji zlehka objal kolem pasu. "..a tady bych ti rád představil svou Gabby. Právě studuje na Kolumbijské ekonomiku a jinak je to vynikající umělkyně. Píše vlastní písničky a skvěle zpívá," představoval jsem ji Caterině s jistou dávkou hrdosti na svou blonďatou krásku, na niž jsem se pak otočil, abych pro změnu představil Caty. "Caty je také umělkyně, ale v jiném oboru. Fotí v Římě pro.. - Elle -" doplnila mě Caty, nad čímž jsem jen pokrčil rameny, protože to pro mě byla španělská vesnice. "Jo, pro to. Má tam i svůj ateliér a řekl bych, že velmi úspěšný..?" podíval jsem se zpátky na Caty, která jen přikývla a pak se jala obejmout Gabby s tím, že ji ráda poznává. Musela se trochu sklonit, protože byla kupodivu dost vysoká a navíc zbožňovala šíleně vysoké podpatky. Pak jsem znovu Gabby lehce objal a to už se zahájil přesun do velkého obýváku/jídelny, kde měla započít oslava.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Oslava narozenin Poslouchala jsem Johnovo vyprávění s otevřenou pusou a nefalšovaným údivem, a vlastně i překvapením. Netušila jsem, že by mohla být Mack i takováto… prostě mi to k ní, tak jak jsem ji poznala, vůbec nesedělo, protože dělala dojem takové té tiché šedé myšky, která spíše obdivuje motory, motorky a auta, než opravdové a skutečné lidi. Ne, že bych ji nějak soudila, to jsem si ani nemohla dovolit, vzhledem k tomu, že jsem ji zase tak moc dobře neznala. Napadla mě však vtipná myšlenka, o kterou jsem se podělila, že se jí Tao mohl líbit právě kvůli té jeho motorce, jíž prý, dle Johnových slov, neúnavně obdivovala… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý 23. 12. Zakřenil jsem se, jak Gabby utekla myšlenka.. nebo si z nás dělala legraci? Tak jako tak mě to pobavilo, ale nekomentoval jsem to. Jasně, že Caty byla hezká, však také žila v Římě a fotila především nějakou tu módu, nebo tak něco, takže se nejspíš i snažila zapadnout. Zato na Paolovi bylo vyloženě vidět, že je kuchař a má restauraci. Byl trošku oplácaný, ale nijak hrozně, to zase ne. Spíš tak nějak sympaticky.. Kroutil jsem pak nespokojeně hlavou, když mě Gabby nařkla z přílišného zveličování. Caty však na svou práci byla náležitě hrdá a tak jen přitakala, že má opravdu úžasný ateliér a pak, co ještě s námi prohodila pár slov, přesunuli jsme se z kuchyně vedle, kde už Gie svítily oči nadšeným vzrušením z jejího velkého dne, kdy slaví své deváté narozeniny. Gia nadšeně těkala očima od svého vysněného dortu k nám, jako kdyby nás pobízela, abychom pohnuli kostrou, protože už chce sfouknout svíčky. Díval jsem se na ni, na to její nadšení, dokud.. Na chvíli jsem se zasekl, cítíc dotyk na svém pozadí, přičemž jsem velmi pomalu otočil hlavu ke Gabby a podíval se na ni s pozvednutým obočím. Její výraz mě však pobavil. Zavrtěl jsem s nevírou hlavou, ale měl jsem co dělat, abych se nerozesmál, zvlášť když to jen tak tak zadržovala sama Gabby. Pak následovalo nadšené provolání všeho nejlepšího a na řadu přišly dárky. Gia opravdu překypovala nadšením a kdyby ji nečekaly další dárky k rozbalení, už by skákala po místnosti radostí z těch, co už rozbalila. Mimo jiné dostala právě kopačky, ze kterých šílela snad desetkrát víc, než z nějaké panenky od babičky. Hned si je obula, aby je vyzkoušela a pak, když rozbalila dres podepsaný samotným Messim (čti Giiným Bohem), hned se do něj oblékla a chvíli se chechtala jako blázen, jak z toho měla radost.. Dort byl všeobecně skvělý (ačkoliv jsem nejedl tu část marcipánu, jímž se dort potáhnul, aby opravdu vypadal jako míč) a i následná hostina a víno.. Vydrželi jsme si povídat strašně dlouho, dokud mi Gia neusnula na klíně (protože se nás s Gabby nechtěla vzdát jak si uvědomila, že večer už odjíždíme), hlavu natočenou ke Gabby, jak s ní mluvila naposledy. Odnesli jsme ji do postele a tam se s ní ještě tiše rozloučili a popřáli jí dobrou noc. Pak jsme se připravili, rozloučili s celou rodinou s přáním hezkých Vánoc. Nechali jsme jim dárky nahoře v našem pokoji, pěkně pod postelí, aby to Gia na první pohled ani neměla tendence hledat.. A pak nás už Paolo vezl na letiště, kde nás čekal noční let do Států.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První společné Vánoce Vůbec se mi nechtělo odjíždět. Zvláště po tom, co se nás ani malá Gia nechtěla vzdát a většinu času byla s námi. Musela jsem si přiznat, že jsem si ji nesmírně oblíbila a společně s tím jsem si uvědomila, jak moc mi pak bude ve státech chybět. Těšila mě však myšlenka, že tu určitě nejsme naposledy a že se sem opět podíváme… A taky jsem byla ráda za to, že se ta oslava tak povedla, a že hlavní oslavenkyně měla takovou radost a nadšení. Vážně mi připomínala mě samotnou, takže jsem musela dát Johnovi za pravdu, že jsme si byly podobné, ne-li rovnou stejné v těchto otevřených a bezprostředních projevech radosti a nadšení. Pohladila jsem Giu po vlasech a tváři, když nakonec unaveně usnula Johnovi v náručí a společně s ním jsem ji pak šla uložit do postele, kde jsme se s ní oba ještě rozloučili a slíbili, že se nevidíme naposledy. Ještě jsem ji objala, pokud se tedy nechala, bylo to ode mne čistě spontánní gesto, nad kterým jsem ani nepřemýšlela. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek ráno, 25. 12. Pořád jsme s Gabby ještě vstřebávali zážitky ze Sicílie a setkání s mou rodinou. Vrátili jsme se včera dopoledne po náročné a dlouhé noční cestě s jedním (naštěstí) přestupem. Jakmile Gabby v letadle usnula, skoro hned jsem ji následoval já sám, třebaže jen na chvíli, protože pak jsem si chtěl užít pohledu na noční oblohu i oceán, stejně jako na spící Gabby po mém boku. O to víc jsem byl potom unavený, když jsme konečně stanuli v našem bytě. Celou středu jsme víceméně dospávali a pak dolaďovali výzdobu v bytě, včetně přípravy něčeho k jídlu na velký den, ať pak máme jen a pouze klid. Ráno jsem se vzbudil až ve chvíli, kdy Gabby vyklouzla z postele, takže jsem jen viděl blonďato-červenou šmouhu, jak jsem měl ještě rozmlžený pohled. Něco jsem chtěl zamumlat, ale ani na to jsem se nevzmohl a tak jsem se zprvu otočil na druhý bok s úmyslem zase spát.. jenže na tom druhém boku mi to konečně nějak doteklo do mozku a já prozřel a procitl. Doširoka jsem otevřel oči a hned na to jsem se posadil a pohlédl ke dveřím do ložnice, jestli se třeba Gabby nevrací za mnou, ale.. nic takového se nedělo. Vystřelil jsem tedy do šatny a v rychlosti se převlékl do tmavých kalhot a čistě kvůli Gabby i triko, které jsem z legrace kupoval jen a pouze kvůli ní a pro ni, aby měla opravdu veselé Vánoce. Pak jsem si připravil ke dveřím všechny poschovávané dárky jak ode mne, tak i od rodičů a prozatím jen s prázdnýma rukama a bos jsem se vydal za Gabby do obýváku. Křenil jsem se od ucha k uchu na to, jak tam tak stála u stromku, pod nímž se zjevily dárky, které tam rozhodně ještě včera nebyly. "Veselé Vánoce, krásko.." pozdravil jsem ji a přišel přímo k ní pro první Vánoční pusu. "Ale.. ještě než začneme úplně, měli bychom si pro tu správnou atmosféru pustit nějakého Sinatru, co ty na to? Mohl bych tě poprosit..?" vrhl jsem na ni štěněcí pohled. Potřeboval jsem ji totiž odlákat, abych i já mohl nenápadně pod stromek podstrčit zbylé dárky.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První společné Vánoce Strašně moc se mi to líbilo. To vědomí prvních společných Vánoc, že jsem se náhle ulekla, když jsem za sebou zaslechla přibližující kroky, načež jsem se otočila čelem k Johnovi a zčervenala jako pivoňka. Neměla jsem černé svědomí, ale byla jsem natolik zamyšlená, že jsem ho v prvotní chvíli ani neslyšela přijít do obývací části. Naprosto mě dostal a sebral mi vítr z plachet, vlastně i dech a slova. Zůstala jsem na něj nevěřícně a překvapeně civět, než jsem se pobaveně zasmála tomu jeho úžasnému triku, co měl na sobě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se neoblékla, nebo tedy spíše nepřevlékla a jsem tu ještě pořád v té své vánoční košilce. „Štastné a veselé i tobě, fešáku…,“ zašeptala jsem mu do úst, než jsem mu opětovala první Vánoční procítěný polibek, při kterém jsem se k němu přitiskla a objala ho kolem krku. „Asi bych se měla převléknout, viď? Chtěla jsem se nachystat a připravit ještě než se vzbudíš, ale zjevně jsem tě vzbudila sama, viď? Promiň,“ usmála jsem se omluvně a ještě jednou ho políbila, na tvář i na špičku nosu, nemohouc se od něj jednoduše oddálit, i byť na pouhý milimetr. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční ráno, 25. 12. Objal jsem Gabby kolem pasu a nepřestával jsem se usmívat i kvůli tomu svému praštěnému triku, vyčkávaje, jak na to vlastně zareaguje. Samozřejmě, že jsem velmi dobře vnímal i její současné oblečení, což jí velmi slušelo, nicméně těch vjemů bylo na mě takhle po ránu strašně moc a tak jsem to nedokázal úplně na 100% docenit. "Kdepak, chtěl jsem vidět Otce Vánoc, nebo Santu, chceš-li, takže bych stejně nespal o moc déle.." zakecával jsem tak trochu skutečnost, že Gabby měla v podstatě pravdu. Ovšem ve chvíli, kdy mi řekla, že mi to sluší, zavrtěl jsem hlavou a znovu se zakřenil. "Tajně jsem doufal, že bych se ti mohl líbit," pronesl jsem spokojeně a než jsem ji pustil, ještě jsem si ji na chvíli přitáhl blíž pro polibek. Stihl jsem naaranžovat pod stromek dárky pro Gabby, zatímco byla v koupelně a následně v ložnici. Mezitím jsem porůznu zapálil svíčky a na talířek jsem dal pár perníčků, co jsme společně upekli. Chystal jsem ranní kávu (tentokrát pro nás oba), když se Gabby objevila ve dveřích. "Hmmm.. sluší ti to, Bond girl," otočil jsem se na ni se spokojeným uculením. Ještě jsem vzal oba hrnky a i s nimi se přesunul za ní ke stromku. Sedl jsem si na zem a položil tam i hrnky, pěkně vedle perníčků, ale teď byly důležitější dárky, než nějaká snídaně. "To jsi tak strašně zlobila, že máš trému?" popíchl jsem ji, ale oči mi jen zářily, stejně jako jí. Vzal jsem si tedy nějaký dárek, co se mi zrovna líbil, abych jej jediným trhnutím zbavil papíru - přesně jak malý, nedočkavý kluk. Asi tři vteřiny jsem se zatajeným dechem civěl na svůj první dárek, než jsem se začal nahlas pobaveně smát. "Tak to je bezkonkurenčně nejlepší dárek.." chechtal jsem se a natáhl se ke Gabby, abych ji pohladil po tváři a přitáhl si ji blíž k sobě pro polibek. "Ale běda ti, jestli mi je ve víru vášně roztrhneš.. a taky bys mi odteď měla říkat Bruce Wayne," varoval jsem ji z legrace, než jsem naopak já pobídl Gabby, ať už začne s rozbalováním. Od mámy a táty dostala černý baret, červený šátek a pruhované tričko, což jako nápověda a malá legrácka patřilo k obálce se dvěma letenkami do Paříže a dalšími dvěma z Paříže domů. Mimoděk jsem se uchechtl nad dárkem, který jsem s rodiči domlouval. "Tak to vypadá, že rodina Mariano opravdu postrádá fantazii, když každý náš dárek jsou v podstatě jen letenky," utrousil jsem i na svou adresu tiše, ale i tak jsem čekal, jak na to vlastně Gabby zareaguje, doufajíc, že se jí to bude líbit, přičemž jsem k ní ještě nenápadně přistrčil jeden ze svých dárků, kde bylo pečlivě vybrané oblečení, čtyři kousky, které měly Gabby připravit na menší notes vespodu, který sloužil jako itinerář pro naši cestu do Paříže. Sepsal jsem tam, co nás který den čeká (prohlídka města, Eiffelovka, různé další památky, restaurace i ubytování a nakonec samozřejmě Disneyland s novoročním ohňostrojem). Doplnil jsem to chabými pokusy o kresbičky perem, což měly být různé památky či Disney postavičky.. No, nikdy jsem netvrdil, že umím kreslit, ale když už jsem měl kvůli své zlomené noze tolik času, tak jsem toho využil a vyblbnul se s tím.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rozbalování vánočních dárků Nemohla jsem se na Johna vynadívat, protože bylo vážně fascinující ho vidět v takovém oblečení. Tedy přesněji řečeno, v takovém triku, které na sobě měl. Tušila jsem, že si ho vzal jenom kvůli mně, což ve mně vyvolalo obrovskou vlnu radosti a nadšení. Snažila jsem se však ve svých projevech krotit, aby se třeba nevylekal. Samotná tato myšlenka mě však pobavila, protože za tu dobu co jsme spolu už si na mě a mou hyperaktivitu určitě zvykl. Stejně jsem se ale neubránila a sem tam poskakovala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční ráno, 25. 12. VÁNOCE!!! :) Pořád jsem se musel culit a dost možná za to mohlo právě i to moje současné tematické triko. Vlastně ne, Gabby byla příčinou, ale sob na triku měl také jistě své účinky, nepopiratelně. Předně jsem si ale užíval dnešního významného rána jako takového. "Počkat, počkat.. Jak pro tvé potěšení? Tohle jsou moje sváteční boxerky, výhradně pro mé vlastní potěšení," opáčil jsem, bráníc své nové Batmanovské oblečení majetnicky a zároveň z legrace. Pak jsem již dával pozor na Gabby, jak se jí bude líbit její dárek od rodičů. Přikývl jsem na její zprvu váhavou otázku, ale líbilo se mi, jak pak byla nadšená a hned si zkoušela baret, který jí mimochodem slušel tak moc, že v něm byla doopravdy sexy. Ovšem to následné nadšení jenom z oblečení s Mickeym, to mě pobavilo asi nejvíc, protože evidentně by jí stačilo jen to oblečení a zřejmě z toho ani neuhodla, že to s Disneylandem myslím smrtelně vážně. Nespouštěl jsem z ní zvědavý pohled, zatímco jsem opatrně škubal další papír z dárku, zvědavý, co to bude tentokrát. Ale tentokrát se mi Gabby vrhla do náruče a tak jsem ji jen objal nazpátek (balancujíc v sedě, protože mě tím svým útokem málem povalila) a užíval si její blízkosti. Pak jsem konečně roztrhal papír na dalším dárku, z něhož na mě vykouklo mé budoucí splněné přání. "Ale.. to jsou přeci.." pronesl jsem nevěřícně, ale u toho jsem otáčel dvěma lístky a prohlížel si je s ohromením, které se mi zračilo ve tváři. "Já.. ehm.. to je.. cože? Jo, ano, dva lístky. Měl bych honem skočit do baru sbalit nějakou kočku, co se mnou pojede.." zakřenil jsem se nakonec provokativně na Gabby. Jako kdyby nevěděla, že ona je ta jediná osoba, s níž bych tam jel a chtěl ji mít u sebe.. zavrtěl jsem nad tím pobaveně hlavou v duchu a hned na to jsem se zase naklonil k ní, samozřejmě pro další polibek. "Děkuji, ani nevíš, jak moc jsem si tohle přál a teď.. teď tam vážně spolu pojedeme. Do San Diega na Con!" dodal jsem nadšeně a znovu ji s úsměvem políbil. Pak jsem se vrhl na další dárek, očima pořád střílíc k těm lístkům. Nečekal jsem, co na mě vykoukne pod balícím papírem. Ani zdaleka jsem netušil, jak moc dokonalé to bude a taky, jak moc dojatý z toho budu (ačkoliv jsem to pečlivě skrýval). Oněměle jsem si pečlivě prohlížel každou kresbu, v očích viditelný úžas. Vybavoval jsem si i ty chvíle, kdy jsme to fotili (jestli teda chápu správně, že Gabby překreslila nějaké ty momentky?), pak se mi do ruky dostal barevný Gabbyn portrét, který jsem zkoumal o poznání delší dobu rozněžnělýma očima, které jsem pak zvedl ke Gabby přede mnou a chvíli jsem se jí vpíjel pohledem do jejích zelených očí. Ale pak mě zaujala ještě jedna věc, ta rolička. Tázavě jsem se krátce podíval na Gabby a zase zpátky na roličku, kterou jsem pečlivě a pomalu začal rozvinovat a následně číst. Stále ještě neschopen slova, opatrně jsem odložil všechny kresby i píseň vedle sebe, abych se mohl přikrást ke Gabby a pořádně ji obejmout. "Miluji tě.." zašeptal jsem jí u toho do ucha a pak se trochu odklonil, abych se jí mohl podívat do tváře. "Zazpíváš mi pak.. myslím, vedle, ve tvém fungl novém studiu?" kývl jsem hlavou ke knihovně. "Chtěl bych tu píseň slyšet, prosím.." Netlačil jsem na ni. Stačil by mi příslib a mohli jsme to odložit na pak, ale rozhodně bych se nebránil, kdyby mi Gabby zazpívala hned. Zkrátka a dobře, text i věnování mi učarovalo, ale chtěl jsem si ucelit celý ten dojem z písně ještě i hudbou, kterou k tomu Gabby měla. Na Gabby pod stromečkem čekal ještě poslední dárek ode mě. S culením jsem sledoval Gabbyny reakce, když to otevřela. Měl jsem v plánu ji pěkně potrápit alespoň chvilku a neříct jí, co to znamená, dokud nebudeme opravdu na místě, pokud to tedy do té doby neuhodne. Dokonce jsem se chystal jí i z legrace (a pro zmatení) těmi míčky zažonglovat, ačkoliv jsem to kdovíjak dokonale neuměl.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vánoční den a oběd Líbilo se mi, jakou měl John radost z těch všech dárků, a nejvíce jsem si užívala jeho pohledů, protože ty mluvily za všechna slova na světě. Viděla jsem na něm, jak moc to na něj zapůsobilo a že je skutečně nesmírně šťastný a vnitřně možná i dojatý, třebaže se to určitě snažil skrýt a nedávat zase až tak moc na sobě znát. Ale já už ho nějaký tem měsíc znala a krom toho, byla jsem s ním každý den. Mimoděk jsem vyslovila své přání, že bych byla ráda, kdyby si je někdy potom, až bude chtít, vyzkoušel a předvedl se mi v nich. A samozřejmě, pokud chtěl, tak jsem mu i já slíbila, že se mu ukážu v těch svých kouscích oblečení s Mickeym, přičemž bych mu mohla udělat menší přehlídku… možná krapet smyslnější, napadlo mě, jak jsem si u toho vzpomněla i na ten striptýz, co jsem mu udělala. Zákonitě jsem u těch myšlenek zčervenala, a raději krátce sklopila pohled. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek 25. 12., kolem poledne Snažil jsem se moc nekřenit, když Gabby rozbalila ty tři míčky s výmluvnou psí tlapkou. Skoro na to kápla hned napoprvé, ale jak se zdálo, pak hned se mi ji podařilo opravdu zmást tím mým chabým pokusem. "Mazlíček už skoro jsi, ale.. mělo mě napadnout, že to máš na zabavení kvůli hyperaktivitě, to je skvělý nápad.." zakřenil jsem se na ni, jako kdybych skutečně uvažoval o něčem takovém jako dárek na příští Vánoce, ale opravdu jen z legrace. Trubadúři mě vyloženě rozesmáli, ale neřekl jsem jí nic. Při různých jejích pokusech jsem povšechně mlžil, nebo jsem jednoduše mlčel a křenil se u toho jejím nápadům. Gabby mi věnovala další část svého dárku k Vánocům, když jsme se pak přesunuli do knihovny a ona mi pak zazpívala a zahrála píseň, již složila jen a jen pro mě. Nemohl jsem být spokojenější a nadšenější. Obdivoval jsem ji a byl na ni zároveň nesmírně pyšný.. Pak jsme se po malé snídani rozhodli vánočně flákat u pár klasických vánočních filmů, takže jsem si mohl užít Gabby, schoulenou po mém boku na pohovce. Rozhodli jsme se pak pro oběd někde venku s tím, že se aspoň projdeme a užijeme si ten dnešní den i venku. Čistě kvůli Gabby jsem se rozhodl, že si své vánoční triko prostě nechám celý den, jen jsem přes to přehodil tenký svetr a pak kabát a mohli jsme vyrazit. Ještě jsem Gabby řekl, aby si vzala ty tři míčky na cestu, aby nad tím ještě mohla dumat, ale ona mě naprosto odzbrojila tím, co vytáhla z kabelky. Vykulil jsem překvapeně oči, ale pak jsem se usmál. "Ak o sem ne-ěl srašně dhouho" zamumlal jsem s lízátkem v puse, spokojeně jsem se uculil a pak jsme se oba vrhli do víru vánočního Manhattanu. Prošli jsme si Central parkem, stejně jako pár dalších lidí, co viditelně zářili vánoční radostí, ale pak už jsme si to namířili někam na oběd. Po obědě jsem chytil taxi a konečně jsem Gabby prozradil, kam jedeme (musel jsem to nadiktovat řidiči). "To proto ty míčky. Říkal jsem si, že bychom si mohli pořídit dalšího člena naší.. domácnosti? Ale bude to jen na tobě. Pokud nechceš, nemusíme, ale byl bych rád, kdybychom se tam alespoň podívali a třeba můžeme nějakého i vzít na kratší procházku. Tak.. co si o tom myslíš?" vysvětloval jsem jí opatrně v taxíku, když jsme konečně vyrazili oním směrem k útulku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Směr útulek Seděli jsme v taxíku a já na Johna hleděla s otevřenou pusou. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi právě řekl, přičemž mi pohled padl na dlaně, kde jsem svírala jeden z těch tří míčků. Teprve nyní jako bych si skutečně všimla těch psích tlapek a začalo mi to všechno docházet. A samozřejmě jsem se i zastyděla, že mi to hned nedošlo, ale na mou obranu… koho by napadlo, že bychom si mohli do naší domácnosti pořídit dalšího člena? A rovnou toho psího… Ještě jsme o tom nikdy nemluvili, třebaže jse zvířata milovala a docela mi chyběla, ale… vážně by mě to nikdy nenapadlo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční odpoledne, 25. 12. Čekal jsem se zatajeným dechem, jak Gabby vezme tu zprávu, že jsem na ni tak vybafl se psem a že už jsme vlastně na cestě do útulku. V tomto ohledu mě nicméně Gabby nezklamala a dle mého očekávání se začala radovat s energií jí vlastní. Objal jsem ji s úsměvem od ucha k uchu. "No, uvidíme, jací psi tam budou a prostě se rozhodneme podle vzájemných sympatií. To mi přijde celkem rozumné. Nechtěl bych odtamtud tahat psa, kterému bychom se nelíbili, ale my bychom ho mermomocí chtěli. To by bylo kruté. A jméno asi taky necháme na náhodě. Třeba už budou útulkem pojmenovaní nějak.. pěkně. Ošetřovatelé nám i s výběrem určitě pomůžou, neboj. Jen se omlouvám, že jsem to s tebou víc neprobral, ale pak už by to nebylo překvapení.." podíval jsem se na ni omluvně. Brzy jsme už konečně dorazili k branám útulku. Bylo to na samém kraji Brooklynu, obehnáno světlým zdivem, aby okolní zvuky nerušily a neděsily psy v kotcích uvnitř. Zazvonili jsme na bráně a brzy už nás asi čtyřicetiletá paní vedla dovnitř a vyptávala se, co bychom si asi tak představovali za mazlíčka, přičemž jsem jí opáčil, že to ponecháme na náhodě a prostě jen sympatiích z obou stran. Vedla nás tedy po útulku, kde bylo několik oddělených ohrad s porůznu si hrajícími či odpočívajícími psy, sem tam byli nějací jedinci odděleni v kotci.. Paní nám o každém z nich něco málo řekla a já bych si nejradši vzal všechny. Ale pak mě zaujali dva, přičemž jsem je opatrně ukázal Gabby. Jedním z nich byla Border kolie, druhým byl nějaký kříženec.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Konkurz na našeho nového parťáka John mi mluvil z duše. Samozřejmě, že bych nechtěla ublížit pejskovi, kterému bychom se nelíbili tím, že bychom ho sebou chtěli mermomocí vzít. Proto mi udělalo radost i to, že řekl v podstatě to, co jsem měla na mysli. Že si vezeme toho, kdo s námi zkrátka bude chtít jít a zalíbíme se mu stejně, jako on nám. Prostě taková náhodička, jako když jsme se našli s Johnem my dva. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek odpoledne, 25. 12. Podobně jako Gabby, pozastavoval jsem se tu a tam u nějakého kotce, ale spíš než abych mluvil, snažil jsem se navázat kontakt se psy rukou, kterou jsem jim nabídl k očichání. Nakonec jsme ale oba zahlédli jasného favorita, kterému jsme ani my dva nebyli tak úplně lhostejní. Líbil se mi. Sice hodně dlouhé chlupy, ale určitě budou spíš příjemné na pohlazení, než drsné a co do velikosti byl tak akorát.. "Obávám se, že sousedé by to asi nerozdýchali," podotkl jsem na Gabbyno přání vzít si je všechny najednou, což napadlo i mě. Jenže to nešlo. "Ale vážně se mi líbí tamten.. Můžete nám o něm něco říct, prosím? O té kolii tam vzadu," obrátil jsem se pak na paní, která nám sdělila, že ho pojmenovali Tommy podle toho, kde ho našli (u prodejny Tommy Hilfinger tady v Brooklynu), že ho tu mají asi půl roku, ale stáří odhadují na čtyři roky. Prý je velmi přátelský k ostatním psům a ani s lidmi nemá moc problém, třebaže jen málokomu dovolí, aby si jej mohl pohladit. Podle mě však byl ideální a po krátké domluvě s Gabby jsme se pro něj jednoduše rozhodli. Domluvili jsme se s ošetřovatelkou, že bychom rádi s Gabby přispívali finančně na provoz útulku a pak jsem vyrukoval s velkou prosbou, že bychom si "Tommyho" vyzvedli hned po Novém roce, ale že nás čeká cesta do zahraničí a to by pro něj nebylo nejlepší. Paní samozřejmě ochotně souhlasila s tím, že když už ho tam mají půl roku, pár dní navíc už nikoho nezabije. Sepsala s námi potřebné papíry, abychom opravdu měli jistotu, že nám jej nikdo do té doby nevezme a pak nám dovolila vzít si ho na chvíli na malou procházku, abychom se mohli trochu seznámit.. "Úplně mi učaroval," svěřil jsem se pak Gabby, kdy jsme u něj už poněkolikáté oba dřepěli a různě ho drbali na krku a za ušima. "A podívej na tuhle barvu. To vypadá, jako kdyby si polil chlupy whiskou.. a to obočí, to je naprosto dokonalé.. A ty uši.. taky si tam nalil sklenku whiskey," křenil jsem se, obzvlášť tomu, jak ten pes při nějakém mém slovu pokaždé naklonil hlavu ke straně a zadíval se na mě s nějakým psím očekáváním. "Copak? Rozumíš mi, nebo se ti líbí nějaké slovo? Polil?.. sklenka?.. hmm, obočí? ..whiskey? Whiskey? To jako vážně? Whiskey? Gabby, vidíš, to co já, nebo se mi jen zdá, že tu máme chlupatého alkoholika?" podíval jsem se na ni s širokým úsměvem, když pejsek několikrát za sebou nakláněl hlavu ke straně. "Líbí se mu to..whiskey.. Co kdybychom mu tak říkali? Zdá se, že na to dobře reaguje a mohl by to být dobrý začátek pro nás všechny, co myslíš?" mluvil jsem převážně ke Gabby, ale pro změnu jsem nemohl spustit oči z chlupáče, kterého jsem u toho drbal za uchem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro S Whiskeym Byla jsem ráda, že jsme mohli útulku přispět aspoň finančně, když už jsme si ty pejsky nemohli vzít všechny domů. John měl pravdu, že sousedi by to asi jen stěží rozdýchali a koneckonců pravděpodobně i byt by to tak nějak nepřežil s takovým množstvím zvířat. Ale důležité bylo, že jsme jim mohli pomoct alespoň tím příspěvkem. Paní se pak s námi snáze domluvila na tom, že by tu Tommy mohl ještě pár dní zůstat, než bychom si ho vyzvedli, tak jsme mohli mít oba dvojnásobnou radost. Stejně jako John jsem z toho čtyřnohého stvoření nemohla spustit oči a pořád jsem se na něj koukala a mluvila na něj, dřepěla před ním a bořila mu prsty do hebkého kožíšku dlouhých barevných chlupů. Byl to úplně úžasný pes, který reagoval i na Johnova pronesená slova, kterým jsem se pobaveně chechtala, než jsem zbystřila u toho… zřejmě nového jména? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční odpoledne, 25. 12. Oba jsme si užívali to poznávání s chlupáčem, který nám oběma učaroval a zřejmě i on byl spokojený s námi, protože vypadal šťastně a celou dobu spokojeně vrtěl ocasem a porůznu sem tam i poskakoval. "Naprosto souhlasím. A vypadá i na dobrého parťáka na běhání po parku. Úplně si ho s námi umím představit. Je prostě dokonalý.." podíval jsem se konečně i na Gabby, ve tváři naprosto šťastný výraz. Nějakou dobu jsme si s teď už naším psem hráli, házeli mu míček a všichni tři jsme byli jednoduše šťastní. Stejně jako Gabby, ani mně se nechtělo s Whiskeym loučit, ale prostě bylo třeba mu to doma nejdřív připravit a taky nás ještě čekala ta Francie, tak mohl náš chlupáč být ještě chvíli bez stresu, který přichází zákonitě s novým prostředím a to ho bude čekat až po Novém roce. Rozloučili jsme se s ním i s paní z útulku a pak už jsem jen objal Gabby a v pevném objetí jsme kráčeli před útulek, kde jsme si museli chvilku počkat na taxi. "Asi se museli o hračky dělit s ostatními psy a takhle dostal svou vlastní.. A k tomu všemu nakupování, přes internet to bude asi nejlepší. Pročteme si a porovnáme, co pro něj bude nejlepší, jak říkáš. A aspoň si u toho dáme něco teplého k pití, určitě je ti už zima, nebo ne?" Brzy jsme už zase uháněli taxíkem směrem k Manhattanu a o půl hodiny později už jsme otevírali dveře našeho bytu. Byl jsem toho všeho tak plný, že jsem prakticky jen sundal kabát, zul se a už jsem šel zapínat notebook. Postupně jsme pak s Gabby pročítali, co všechno bude třeba zařídit a pořídit a zjistit a vyzkoušet, protože každý pes je individualista s vlastními návyky, názory a chutěmi. Začali jsme tedy u stravy, přičemž jsem našel britskou kvalitní značku, která dělala granule speciálně pro každé plemeno zvlášť, takže na zkoušku to určitě stálo, abychom měli granule pro border kolie. Uvidíme, jestli mu to bude chutnat. Pak následovaly pamlsky všeho druhu, takže jsme prostě vybírali tak nějak od všeho něco na zkoušku. Ještě jsem pak koukal na různé vitaminy, pak šampon a péči o srst a podobně.. zkrátka, bylo toho hodně a ani zdaleka jsme nebyli v polovině. Držel jsem u toho jednou rukou Gabby kolem boku a společně jsme všechno probírali a zkoumali. "Co kdybychom mu na terasu pořídili tenhle.. hadr? Kdyby potřeboval ven, tak to má přesně určené místo, kam může a nemusíme s ním jet výtahem a běžet do Central parku. Co ty na to? Možná by mohl mít na terase i boudu, kdyby chtěl být i tam a odpočívat. Přeci jen je teď zvyklý na boudu a kotec, tak aspoň bude mít možnosti.. Jo a kam mu dáme jeho nový pelech? Podle tohohle článku by měl mít přehled o tom, kde jsme a co děláme právě z místa toho pelechu. To by musel být někde.. tady u pohovky?" přemýšlel jsem pak u toho a rozhlížel se i po bytě, co kam asi dáme a jestli je tu všechno bezpečné hlavně i pro něj. Moc místa na hraní tu nebylo, i když.. od dveří ložnice se míček pokutálí až ke klavíru, takže toho bych se bát nemusel.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V teple domova Nadšeně jsem se vrtěla či poskakovala, když jsme doma přes internet nakupovali chovatelské potřeby. Nebo lépe řečeno všechny potřeby pro našeho Whiskeyho, po kterém mi bylo smutno, třebaže jsem se usmívala a ukazovala na všechno, co mě zaujalo. Samozřejmě jsem celou dobu seděla Johnovi na klíně a upíjela horkou čokoládu, kterou jsem nám mezitím vším ještě připravila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční odpoledne 25. 12. Gabby měla skutečně vynikající nápad s horkou čokoládou, kterou jsem s chutí upíjel zatímco jsme s Gabby společně vybírali všechno potřebné pro našeho nového člena domácnosti, který k nám za týden přibude. Shodli jsme se prakticky na všem, jak už u nás bylo prakticky zvykem. Ani jsem si nemohl přát lepší partnerku, než Gabby, protože jsme si opravdu snad byli souzeni, byli jsme dokonale kompatibilní a doslova jako dvě poloviny jednoho celku. "Jo, jo, ten s pokrývkou vypadá dobře. Mohlo by se mu to líbit a když ne, tak bude mít pokrývku místo polštáře třeba.. Ale s obojkem bych ho moc neotravoval. Rád bych mu dopřál trochu svobody aspoň doma a obojek nechal jen k vodítku, když s ním půjdeme ven..? A vodítko jako takové bude nejlepší, alespoň podle toho, co tady psali, tak jedno krátké jen na rychlé venčení a jedno delší na procházky a běhání? Jo a podívej, tohle by ho mohlo bavit. Fontána na vodu, nebo tahle fontána. Je dobré, že se tam cirkuluje voda a je tím pádem neustále čistá a čerstvá..?" ukázal jsem pak Gabby další možnosti. Mohli jsme mu pořídit normálně dvě misky - na granule a vodu a tuhle fontánu mu dát na jiné místo v bytě, aby prostě měl aspoň něco na zábavu. A pak přišly na řadu hračky, přičemž jsme mu jich naházeli do eshopového košíku opravdu hodně, aby měl zkrátka rozmanitý výběr. Díval jsem se pak na Gabby se spokojeným úsměvem, když se ke mě otočila. Jen její otázka mě zprvu poněkud zaskočila, protože jsem na ni jednoduše neměl tak úplně odpověď. "No.. možná se budeš divit, ale protentokrát jsem to ani moc nepromýšlel. Bylo to tak trochu spontánní. Vzpomněl jsem si na to, jak jsi mluvila, a teď nevím, jestli první nebo druhý den, co jsme se poznali, že až budeš jednou stará, tak budeš obklopená smečkou psů, nebo tak nějak. Omlouvám se, možná si to pamatuji špatně, ale pobavilo mě to a pak jsem si vzpomněl, jaký jsi měla vztah ke zvířatům a vlastně i mě už dost dlouho chybí Alfred.." pousmál jsem se, opět při vzpomínce na to, jak se smála jménu mého vlkodava. "No a pak jsem šel do chovatelských potřeb, jen tak, než jsem šel za tebou k univerzitě a prostě se mi v ruce objevily ty míčky.. a taky nápad, že by se ti možná líbilo, kdybychom si pořídili psa," řekl jsem nakonec, přiznávajíc se Gabby i se všemi svými myšlenkami. Ale byl jsem za to rád. Věděla, že to nebyl z mé strany prostě žádný tlak vůči ní. Jednoduše jsem to celé nechával na takové té náhodě, vždyť v útulku ani nemusel být žádný vhodný kandidát a navíc, Gabby tam ani nemusela chtít jet. "No, z cesty mu můžeš třeba přivézt plyšáka Mickeyho, aby ho měl na spaní?" zažertoval jsem pak, ale na druhou stranu, Gabby toho schopná byla a taky to vůbec nebylo od věci. Možná by se mu plyšák opravdu mohl líbit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Cestou do Londýna Pobaveně jsem se culila a nemohla jsem přestat. Strašně moc mě bavilo sledovat Johnův zájem o to, aby se měl u nás Whiskey co nejlépe. Skoro to vypadalo, jako kdybychom čekali rodinu, když se neustále koukal po nejrůznějších věcech a vymýšlel spoustu věcí, co a jak bychom tady mohli udělat a zkrátka, jak bychom se co nejlépe mohli přizpůsobit pejskovi. Samozřejmě, že i já jsem z toho byla unešená a pořád dokolečka jsem se na něco vyptávala, nebo souhlasila a navrhovala i další věci, co mě u toho bezprostředně napadaly. U jeho odpovědi, na kterou jsem byla obzvlášť zvědavá, jsem se musela zakřenit a následně i přikývnout hlavou, že s ním naprosto soucítím a rozumím jeho myšlenkám, které ho napadaly a díky kterým se nakonec rozhodl, že bychom toho psa opravdu mít mohli. Byla jsem za to moc ráda, protože už mi nějaké to zvíře chybělo. Ostatně vw Twin Falls jsem většinu času byla mezi koňmi… mimoděk jsem k nim zabloudila myšlenkami a to mi do tváře vehnalo trochu toho stesku. Už to bylo dlouho, co jsem tam byla naposledy. Nebo vlastně, co jsem tam byla s Johnem naposledy… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro aneb Boxing day - 26. 12., odpoledne, skoro k večeru Gabby to velmi slušelo a to i po náročném, dlouhém letu. Sám jsem měl tmavý svetr přes hustě a drobně kostkovanou, černo-bílou košili a samozřejmě přes to černý kabát, takže jsme s Gabby i perfektně ladili. Bylo tu chladněji, než v New Yorku, ale nijak závratně. Seděli jsme s Gabby v taxíku, které projíždělo Londýnem a vezlo nás do "bohatší" čtvrti, kde měla svá sídla pomyslná smetánka společnosti, mezi nimiž byla i moje babička. Ačkoliv žila sama, pořád si potrpěla na velký dům a pomoc dvou či tří služebných. Bylo to tu klidné, inu předměstí, ale já dával přednost rušnějšímu centru. I tak byly vidět výstavní zahrádky a pečlivě nabílené fasády s různými dveřmi, neméně vyparáděnými. "Neboj, to bude v pohodě. Sice to bude jiné, než na Sicílii, ale máma s tátou už tu taky asi budou, tak se aspoň nemusíš tolik bát," povzbuzoval jsem ji po cestě, dokud jsme nezastavili před domem. Vystoupili jsme, přičemž jsem Gabby pomohl a následně ji nechal, aby se mi zavěsila do rámě, zatímco pan taxikář nám vytáhl z kufru auta naše kufry.. Po zazvonění na dveře nám přišla otevřít jedna ze služebných. Jen jsem jí řekl jméno a hned nás pustila dál s tím, že vyčkala na naše kabáty, aby je mohla pověsit. Uvedla nás pak do menšího pokoje, relativně vkusně zařízeného jakýmsi starobylým stylem, jímž se vyznačovala britská vyšší společnost. "Dobré odpoledne vespolek," pozdravil jsem zvesela všechny - babičku sedící v křesle a mamku s tátou naproti ní na pohovce. Přešel jsem rovnou k babičce, přičemž jsem se sklonil, podal jí ruku a u toho jsem jí dal malou (spíš naznačenou) pusu na tvář. Znovu jsem se narovnal a ustoupil stranou, abych udělal místo Gabby, jíž jsem pošeptal, že stačí pouze podat ruku, nic víc. "Babi, dovol mi představit ti svou partnerku, Gabrielle Hackett, z Twin Falls ve Státech," upřesnil jsem, aby hned babi nemyslela, že je Gabby odsud, z Londýna a to kvůli Hackettovým. "Ráda tě poznávám, Gabrielle. Moc pěkné jméno a chválím výběr vám oběma, sluší vám to spolu. Charlotte i Raffael mi o vás už ledacos vyprávěli a tak jsem přirozeně toužila poznat dívku mého vnuka. Dáte si něco k pití či k zakousnutí? Měli jste jistě dlouhý a náročný let, že?" mluvila babička, zatímco držela Gabby za ruku (stále sedíc v křesle) a prohlížejíc si ji, než ji pustila a vybídla nás, ať se "propáníčka" přeci posadíme.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Krásná Anglie Usmála jsem se, když na mě John promluvil a ze mě tak alespoň částečně mohla spadnout nervozita a tréma. I když upřímně řečeno, měla jsem obrovskou chuť se mu schoulit do náruče a zůstat tam na věky, ukrytá před celým světem, užívaje si jeho těsné blízkosti a přítomnosti. Ale co bychom to byli za lidi, kdybychom se neukázali u Johnovy babičky, kde už nás jistě očekávali. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Londýn, odpoledne, 26. 12. Rodiče zůstali sedět, než jsme se přivítali s babičkou, ale pak i oni vstali a přivítali se s námi, o poznání vřeleji, jak už jsme oba s Gabby byli od nich zvyklí. Konečně jsme se všichni usadili a nám bylo nabídnuto pití, které nám pak přinesla jedna ze služebných. Gabby mi pak vsunula ruku do dlaně a já jen hned na to vnímal kradmé, leč spokojené pohledy všech ostatních. V duchu jsem nad tím protočil očima, že to tak prožívají, ale samozřejmě jsem byl rád i za Gabby, že je to pro nás oba takové už celkem přirozené a zároveň jsem věděl, že to i Gabby pomůže. "Když to říká babi, tak to pravda být musí," zašeptal jsem s uchechtnutím zpátky ke Gabby, ale to už se babi ptala na náš let. "Náš let trval jen hodinu a půl, takže jsme byli plni energie, dokud jsme tu nepoobědvali. Tvá babička, Johne, pořádá vynikající obědy o spoustě chodů," řekla máti a usmála se u toho na babičku, která nad tím jen mávla rukou, ale zacukaly jí u toho koutky. "Ale ještě jste mi nevyprávěli o Praze. Hackettovi mi ukazovali novinový článek s vaší fotkou a podle slov reportéra to byla velmi úspěšná akce. Líbila se ti Praha, Gabrielle?" ptala se opět babička, měníc tak téma dle libosti. "A jak jste si oslavili Vánoce? Nu do toho, vyprávějte staré ženě, ať vím, jak se v dnešní době slaví v New Yorku a v Katánii.." pobídla nás potom a spokojeně se po nás dívala, naslouchajíc našemu vyprávění.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vyprávění Nějak jsem ani nezaregistrovala ty kradmé pohledy ostatních. Moje pozornost se v tu chvíli soustředila pouze a jen na samotného Johna, jemuž jsem opětovala dlouhý pohled ve společnosti upřímného zářivého úsměvu. Tak moc jsem ho v tu chvíli toužila pohladit, ale tušila jsem, že by to nejspíše nebylo nejvhodnější, nebo že zkrátka nebyla nenápadná příležitost. Poté jsem se otočila a zadívala se střídavě na rodiče a pak i babičku, která byla na naše vyprávění pochopitelně zvědavá. Pohlédla jsem opět na Johna, snad jako bych se telepaticky ptala, jestli mohu s odpovědí začít já a on mě jako obvykle sem tam doplní… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Odpoledne 26. 12. Přikyvoval jsem, když Gabby začala s vyprávěním. Bábi stejně chtěla slyšet především ji a tak jsem to i z toho důvodu nechal spíše na Gabby samotné s tím, že jsem ji ve vhodných chvílích doplnil. "To ano, skoro pořád jsem ji nudil vyprávěním o budovách, ale Tančící dům od Gehryho mě fascinoval tak, že nebýt Gabby, nejspíš bych tu už nebyl. Zachránila mi tam život.." věnoval jsem jí dlouhý pohled s pousmáním, které jsem měl vždy jen pro ni samotnou. A pak pokračovala s otevřením restaurace, přičemž jsem se uculil, jak jsem si vybavil všechny okolnosti toho dne - především její prádlo v kapse mého saka a pak také naše malé vzdálení se od společnosti na pánské toalety.. Byli tam novináři, moji rodiče, celá společnost a my to přesto udělali. Jen jsem doufal, že si to Gabby třeba neuvědomí a tudíž nás její červenání neprozradí. Táta nakonec Gabby věnoval široký úsměv a v italštině jí tiše poděkoval za poklonu. Při Gabbyných slovech o Vánocích to byla zase máti, kdo Gabby věnoval ten nejláskyplnější (až po mě) pohled. Bylo vidět, že i oni jsou zkrátka za Gabby rádi a stejně tak rádi s ní tráví čas. Vycítil jsem, jak na tom Gabby je a nechtěl jsem, aby z toho, co řekla, pak byla na rozpacích, tak jsem využil příležitosti a poděkoval jsem všem přítomným za dárky, než Gabby napojila rozhovor na přípravu Vánoc u nás doma. "Živý, ačkoliv jsme celkem dlouho probírali, co by bylo lepší, ale živý stromek vyhrál. A bruslení bylo opravdu skvělé. Před Rockefellerovým centrem, babi, staví každoročně kluziště pro veřejnost," dodal jsem opět, načež Gabby všem sdělila tu skvělou novinu, že máme v domácnosti přírůstek.. skoro.. "Chápu správně, že jste si společně pořídili psa? To je ale velká zodpovědnost! Tak kde jej máte?" divila se babička, stejně jako se to dalo vyčíst z tváří rodičů. "No, my si ho v útulku vyzvedneme hned, jak se vrátíme do Států, což je přesně za necelý týden.Do té doby si ho tam nechají a pohlídají ho a pak si na sebe začneme všichni tři zvykat. Ale už se s Gabby těšíme. Je to border kolie, kluk, velmi společenský, řekl bych a jsou mu přibližně čtyři roky. Příště už možná dorazíme i s ním," dodával jsem hrdě, přičemž jsem stiskl Gabby ruku, jak jsem se na to těšil, na našeho psa. "Teď tu na pár dní zůstaneme, protože chci Gabby ukázat alespoň část Londýna a pak nás čeká Gabbyn vánoční dárek," zakřenil jsem se opět na jmenovanou. "Tak to jistě neodmítnete pozvání na oběd či na čaj, že, Johne?" vložila se do toho hned babička s velmi nekompromisním výrazem. Zřejmě chtěla Gabby opravdu poznat a tak nějak si po svém užít nás obou. Jen by mě zajímalo, jak dlouho tu zůstanou rodiče, ale teď jsem musel odpovědět babičce.. "Samozřejmě, babi, takové pozvání přeci nemůžeme odmítnout," odpověděl jsem jí a pak se kradmo otočil na Gabby, na niž jsem se zaxichtil a pak se usmál. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ukázka Londýna..? Opětovala jsem Johnovi pohled, třebaže notně starostlivý, při vzpomínce na to, jak kvůli své fascinaci oním Tančícím domem mohl málem přijít o život. V ten osudný moment jsem o něj měla ten největší strach a vážně jsem myslela, že se mu něco stane, když tak nedával pozor. Vyděsilo mě to natolik, že od té doby si svého milovaného Johna hlídám ještě víc, jako oko v hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro odpoledne 26. 12. Celé setkání s rodiči a babičkou bylo takové poklidné, milé a nenásilné, třebaže bábi zase vyzvídala. Tohle měla moje máti zřejmě po ní, ale na druhou stranu jsem se nemohl moc divit, protože Gabby alespoň bábi neznala a navíc, všechny zajímavé události se začaly dít až poté, co jsme se s Gabby poznali. Nicméně jsem byl rád, že povídala spíš Gabby a já jen sem tam něco doplnil. Nebyl jsem zkrátka moc upovídaný člověk a pouhé poslouchání mi k životu dokonale stačilo. V duchu jsem pak ještě chvíli myslel na Whiskeyho, zatímco jsem spokojeně palcem hladil Gabby po hřbetě její ruky prakticky po celou dobu konverzace. Mé krásné blondýnce se nakonec podařilo takřka nemožné - vyloudit na bábině tváři opravdový úsměv. Ani jsem nevnímal, o čem zrovna Gabby mluvila, ale možná za to mohl samotný ten akt, že mluvila a to že uměla opravdu rychle a tak nějak bez servítek, což babičku nejspíš pobavilo. Uculili jsme se na sebe s mámou, jak nám to oběma došlo a táta se pak taky spiklenecky přidal. Všichni jsme na Gabby její schopnost rychlého a bezprostředního mluvení měli rádi. Nakonec se ale přeci jen nachýlil čas a my se chystali k odchodu. "Anna ti donese klíčky od tvého auta, Johne. Tvůj byt minulý týden byla zkontrolovat a uklidit Jacqueline, měl by být tedy v pořádku," podala babička hlášení (jak jsem tomu v duchu s oblibou a z legrace říkal) a pak pokračovala s rozloučením, přičemž nám oběma opět podala ruku a nastavila mi u toho ještě tvář pro letmé políbení, neopomněla připomenout, ať se stavíme a pak, když jsme se rozloučili i s rodiči, jsme se vyprovodili ke dveřím, kde už na nás čekala služebná Anna s kabáty i klíčky od mého auta. Pobrali jsme kufry a vyšli před dům, kde jsem kufry nechal stát, stejně jako Gabby. "Hned tu budu, jen přijedu s autem, ať tam pak dáme ta zavazadla," řekl jsem jí a s malou pusou jsem ji tam nechal stát, odcházejíc za roh domu, kde byla garáž s mým Bentley. Zobrazit SPOILER Přijel jsem s ním po příjezdové cestě a zastavil přímo před Gabby, načež jsem vystoupil a došel s uculením až k ní. "Tak nasedat, slečno Hackett. Udělej si pohodlí a já to zatím naskládám do kufru," poukázal jsem na naše zavazadla a pak jsem jí otevřel dveře, aby mohla nastoupit. Sám jsem pak šel dozadu, naházel jsem všechno do auta a už jsem seděl za volantem. Kabát jsem hodil za sebe na zadní sedadlo a spokojeně, jako kdybych se vítal se svým domácím mazlíčkem, jsem pohladil palubní desku a volant, než jsem se připoutal a následně znovu nahodil tiše předoucí motor. "Můj druhý byt je skoro na druhé straně města. Můžeme to vzít přes centrum, abys viděla různé památky a podobně, nebo můžeme jet po okruhu kolem, což bude sice delší, ale mnohem rychlejší. Záleží jen na tobě," natáhl jsem k ní ruku a pohladil ji po tváři, přes čelist, abych si ji následně přitáhl trošku blíž pro polibek, který si právem zasloužila za svou odvahu čelit dalšímu neznámému členu mé rodiny. Pak jsem se jen ujistil, že se cítí pohodlně a je pořádně připoutaná, než jsem najel k bráně, která se pak sama otevřela a pustila nás do londýnských ulic.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V londýnských ulicích Rozloučili jsme se, abychom se následně mohli přivítat s Johnovým druhým autem. Když jsem pak nastupovala, zatímco on dával věci a kufry dozadu, zaujatě jsem si auto prohlížela a nasedala do něj téměř s posvátnou úctou. Ostatně nebyla jsem na něco takového zvyklá a připadalo mi to jako hodně moc luxusní a přepychové auto, jako kdyby mělo být to nejdražší na světě. Což bylo, ale určitě byla i dražší vozítka, ale… Já z toho byla docela dost vedle, že jsem si ani pořádně neuvědomovala, jak se mě sem tam John dotýká anebo mi dává procítěný polibek. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro odpoledne 26. 12. Pořád jsem se tak trochu culil na všechny strany. Zaprvé proto, že se Gabby mé druhé auto zřejmě líbilo a já na něj byl nesmírně hrdý, zadruhé však proto, že jsme už konečně tady, v Londýně, sedíme spolu ve zmíněném autě a měli jsme za sebou úspěšnou seznamovací proceduru s mou babičkou. "Neboj, auto vážně nehodlám líbat a za tvoje dokonalé rty bych ho rozhodně nevyměnil. Chci říct, za celou tvou maličkost," zakřenil jsem se, přešťastný, že už zase po dlouhé době řídím (v NYC nebyla moc příležitost a navíc to předtím ani nešlo s tou nohou a berlemi, o to víc jsem se na to teď těšil). Gabbyna odpověď mě pak neudělala o nic moudřejším, takže rozhodnutí bylo opět na mně. Vzal jsem to tedy cestou přes město. Poslouchal jsem ji a neskákal jí do řeči, ale když stočila své povídání na rodinu, rozhodl jsem se vmžiku jinak a zahnul jsem pak jinou ulicí směrem k výjezdu z města na rychlostní okruh, protože při takovémto tématu se nedá dost dobře prohlížet krásy památek. Lepší bude, když si o tom nerušeně promluvíme bez okolních rušivých vjemů. Krátce jsem se na Gabby podíval, než jsem se vrátil pohledem na silnici. "Takže, kdy.. jak.. totiž, tebe to napadlo teď? Nebo o tom už přemýšlíš delší dobu? Protože je to určitě dobrý nápad, alespoň podle mého přesvědčení. Minimálně za zkoušku to stojí a popravdě, taky jsem docela zvědavý, jaká tvá biologická rodina je," pousmál jsem se na ni a položil jí dlaň na stehno. "..jen by mě zajímalo, co se ještě dozvíme o tvém otci.." dodal jsem pak zamyšleně. "Myslíš, že o něm tvá matka bude něco vědět, když teď žije s jiným mužem?" napadlo mě pak.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Okružní jízda Nepřekvapilo mě, že v poslední chvíli John změnil směr a najel na jinou ulici, směřující ven z města. Mohla jsem jenom doufat, že se na mě nezlobí a že mu to doopravdy nevadí. Sama jsem netušila, jak se to najednou tak stalo, že jsem začala mluvit o tom, co se mi honilo hlavou už trochu dřív. Sklopila jsem pohled ke svým dlaním a ještě se opožděně uchechtla té jeho předchozí odpovědi, že by mě v životě nevyměnil, nebo tedy aspoň ne moje rty za Bentleyho. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Odpoledně 26. 12. Přikyvoval jsem hlavou a přemýšlel nad tím, s čím se mi Gabby svěřovala. Nespouštěl jsem ruku z její nohy mimo případ potřeby přeřadit, chtěl jsem ji u toho alespoň nějak podpořit, aby se mi nebála říct, nad čím přemýšlí a co ji trápí. "Víš.. nejhorší, co se může stát, je to, že ti položí telefon. Ale aspoň budete obě vědět o tom, že jsi ji hledala a i to vědomí bude určitě samo o sobě prostě lepší, než nic. V lepším případě, v což doufám, bude překvapená a třeba se s tebou i ráda uvidí a pozná tě. Podle mého by byla velká škoda, kdyby to nechtěla, nicméně tak jako tak budeš mít alespoň ty v duši klid z vědomí, že ses snažila a zkusila se s ní spojit," podíval jsem se opět krátce Gabby do očí, než jsem musel uhnout pohledem zpátky na vozovku, protože nás čekala odbočka na rychloproudou silnici a já si hned na to mohl užít trochu rychlejší jízdu, ačkoliv to nebylo tak znát jako ve Volvu, protože Bentley bylo zkrátka vyložený sporťák a tiše si předlo i při přišlápnutí plynu. To bych musel jet setsakra rychle, aby to začalo trochu víc řvát, ale takhle jsme plynule klouzali kupředu a prosmýkali se mezi ostatními auty. "Jak říkáš, na své dítě určitě zapomenout nemohla. Nicméně uvidíme, jak to nakonec dopadne. Jsem strašně zvědavý.. i za tebe," usmál jsem se, třebaže jen na vozovku, ale byl to úsměv věnovaný jen a pouze mé blondýnce. Samozřejmě, že má otázka byla naprosto nelogická - jak by to Gabby mohla vědět? Ale když už jsem ventiloval tu svou myšlenku, nešlo to vzít zpátky. Nicméně, nelitoval jsem toho, protože Gabby mi alespoň svěřila, jak to vidí a cítí i ona samotná a navíc mi svěřila i své malé velké plány. "Jsem rád, že jsi mi to řekla, Gabby, vždyť.. pamatuješ? Slíbili jsme si to už v Yellowstone, že se jeden druhému s čímkoliv svěříme. A tohle je opravdu pořádné břemeno, co sis nechávala pro sebe a já ti děkuji, že jsi mi to svěřila, protože ti s tím můžu pomoci. Jednoduše.. vymyslíme pak, kdy jí zavoláš. Můžu ti s tím pomoci, být u tebe a třeba.. se na to nějak můžeme zkusit připravit. Ale taky jsem rád, že to necháš až po.. po tomhle všem, protože bych si přál jako takový další vánoční dárek, aby sis především v klidu užila tyhle svátky a abys prostě byla šťastná. A ať už to pak dopadne jakkoliv, prostě budu s tebou a u tebe.. ale to přeci víš, že?" zvedl jsem dlaň a krátce ji pohladil po tváři a usmál se na ni.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Projížďka Byla jsem ráda, že jsem mu to řekla. Cítila jsem ruku na své noze a to ve mně vyvolávalo příjemné pocity z vědomí, že mám jeho podporu. A díky jeho slovům a odpovědím jsem si uvědomila ještě jednu věc, která mi docela dost pomáhala, a nakonec mě to přivedlo k další myšlence, o níž jsem se chtěla podělit. „A víš co? I kdyby se zrovna tohle stalo, tak přes to všechno… Nebudu mít jen to vědomí, že jsem zkusila všechno, opravdu všechno, abych ji kontaktovala a poznala ji, ale především budu žít i s vědomím toho, že já už rodinu mám. Tebe… A Whiskeyho, oba jste moje rodina,“ usmála jsem se na něj opatrně, poněvadž jsem do posledního okamžiku nevěděla, jak na to zareaguje, třebaže jsem to nemyslela zle, ale pochopila bych, kdyby ho to znervózňovalo. Ale já to říct chtěla, potřebovala jsem mu to zmínit, aby věděl, že i kdyby to s mojí biologickou rodinou nevyšlo, tak to nebudu brát tak tragicky. I když by mě to nejspíše bolelo a tak, ale… on byl důležitý, stejně tak i to, že jsem se snad i zalíbila jeho rodině a byli jsme… taková rodina. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro odpoledne v pátek 26. 12. Ne, kupodivu ani tentokrát mě to nevyhodilo z konceptu. Naopak, uchechtl jsem se a se zakřeněním jsem sledoval vozovku. "To jsme. Sice ještě není s námi, ale prostě už jsme rodina. Máš přeci rodinu i v Twin Falls, Ethana s Elis a dědu. A taky v New Yorku moje rodiče.. a celou smečku v Itálii. Takže když to nevyjde v tom.. ehm.. už nevím kde přesně, tak prostě máš zbytek rodiny roztroušen po celém světě a jeden článek s tebou teď sedí v autě," dodával jsem a snažil se jí prostě sdělit, že i kdyby chtěla, tak prostě sama nebude. Ne bez rodiny, protože ji všichni mají rádi. Pak už jsem jí jen přikyvoval, chvíli zase dávajíc pozor především na silnici, protože jsme sjížděli z okruhu a blížili se pomalu, ale jistě k mému bytu, který byl na okraji centra Londýna, takže nás čekala ještě cesta uličkami cik cak, jak jsem to už bral zkratkami. "Hmm, něco jako haló, mami, tak mě tu máš, co s tím uděláš? To by ji, myslím, překvapilo a paralyzovalo natolik, že bys pak měla dostatek času rozvinout navázání kontaktu a docela dobře ji tak přimět, aby si s tebou povídala.." usmíval jsem se, jak jsem si z toho tak napůl dělal legraci. Opravdu ale jen napůl. Ale pak mě Gabby překvapila. Pohlédl jsem na ni a kousáním do rtu jsem potlačoval smích. "Ty si vážně pamatuješ i tohle? Tak to asi nezakecám a budu muset dostát svému slovu, že?" křenil jsem se a kličkoval poloprázdnými ulicemi dál, dokud jsem nezpomalil před klasickým řadovým domem. Respektive, byl to velký bílý dům se spoustou vchodových dveří ve stejných vzdálenostech od sebe. Parkovalo tu více drahých aut, mezi nimiž moje Bentley nijak zvlášť nevyčnívalo. Přesto jsem jej pro klid duše raději nechával u babičky, když jsem byl delší dobu pryč. Teď jsem ale zaparkoval před domem, kde bylo prázdné místo přesně pro nás. "Tak už jsme tady. Mimochodem, vítej v Londýně," usmál jsem se na Gabby, když jsem uvolnil pás a ještě jí věnoval letmý polibek, než jsem vystoupil z auta a pak jí otevřel dveře a pomohl ven, na chodník. Ještě vzít kufry a mohli jsme jít přímo dovnitř, "domů". Čekaly na nás čtyři schody a pak jsem mohl odemknout dveře a přidržet je, aby Gabby mohla vejít do podlouhlé chodby, která ji směrem vpravo zavedla k úzkým schodům a pak k průchodu, který býval dveřmi, ale místo nich tam byl jen rám. Na chodbě byla řada věšáků na kabáty a pak dlouhá police na odkládání bot a druhá na tašky a podobně. Už teď tam ležela kožená tmavohnědá aktovka a vedle ní menší batoh. Když jsme pak prošli průchodem, ocitli jsme se v malém obýváčku s nízkým stropem. Byl tam chlupatý koberec a pohovka, kolem níž byla postavená knihovna. Přesně naproti byla větší obrazovka a dobře rozestavěné domácí kino. A když se prošlo přes koberec i kolem toho, ocitli jsme se ve vzdušné kuchyni s jídelním stolem a židlemi. Stěna s velkými okny měla výhled na malou zahradu a když se Gabby postavila do kuchyně a vzhlédla, tak to, co vypadalo zprvu jako nízký strop nad pohovkou, bylo ve skutečnosti poloviční patro se zábradlím, kde byla ložnice. Prozatím jsem nechal kufry stát na chodbě a vzal jsem Gabby za ruku, abych ji tu trochu provedl a ukázal jí, kde co je. Ještě na chodbě, hned za průchodem, byly dveře s malinkatou místností, toaletou. Pak jsme vyšli po schodech nahoru a tam hned byly dvoje dveře - do koupelny a do malé šatny a pak samozřejmě hornímu patru vévodila otevřená ložnice s velkou postelí. "Je to tu možná trochu stísněné, ale jako studentský byt to zatím bylo celkem dostačující. Každopádně tu prosím buď jako doma," uculil jsem se a na chvíli jsem si ji přitáhl do objetí, konečně ji majíc celou jen pro sebe.. "Jsi hodně unavená? Můžeme dělat cokoliv, co si jen budeš přát," dodal jsem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V londýnském bytě Byla jsem ráda, že jsem svými slovy Johna nerozhodila, ba naopak se usmíval a ještě to potvrdil svými slovy, která mě zahřály u srdce. Snad ani netušil, jak moc to všechno pro mě znamená. Usmívala jsem se na něj a pomalu k němu vztáhla dlaň, abych ho mohla pohladit po tváři, třebaže on musel dávat pozor na vozovku. Pobaveně jsem nad ním zakroutila hlavou, když si i on udělal menší legrácku, ale na druhou stranu jsem věděla, že má v podstatě pravdu. Měla bych svou biologickou matku trochu polekat, nebo spíše šokovat hned napoprvé, aby mi to nezavěsila. I když zavěsit by mohla tak jako tak… „Já si pamatuju všechno. Copak nevíš, jakého mám pamatováka? Paměť akvarijní rybičky tu máš leda tak ty,“ vyplázla jsem na něj provokativně jazyk, ale pak jsem ho opět pohladila po tváři, abych si ho případně usmířila, že si z něj takovým způsobem utahuji. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční podvečer, 26. 12. Jen jsem se potutelně usmíval a přemýšlel o tom představení. Možná bych mohl říct starým známým, ale teď stejně nic nebude, že se ještě slaví svátky. Nebránil jsem se ale tomu, aby mě Gabby viděla hrát, jen zkrátka nebyla momentálně příležitost. Díval jsem se pak na Gabby a sledoval její reakce, jak se jí tu líbí. "Ano, v podstatě jsem tu strávil pětkrát více času než v newyorském bytě. Takže líbí?" ujišťoval jsem se, znovu se rozhlížejíc kolem po svém bytě. Jen jsem se usmál Gabbynu nadšení z řešení ložnice, v níž jsme se pak také ocitli. Jen jsem měl ještě jiné plány, než Gabby. Pousmál jsem se na ni a vzal ji za ruku, táhnouc ji zase zpátkz dolů. "Když tedy nejsi unavená, tak si vezmi kabát a jdeme ven.." a energicky jsem jí ten kabát hned podával. Měl jsem v plánu ji totiž vytáhnout na uvítací britskou večeři v místní hospůdce, slavné Fish and chips.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Překvapení? „A už jsi tu někoho měl, nebo jsem opět první, která nahlédla do toho tvého nejintimnějšího soukromí?“ Zakřenila jsem se na něj, jak jsem si ho tak trochu dobírala, ale opravdu jen trošinku. Pak jsem však zvážněla nebo spíše pookřála a přitiskla se k němu do objetí, jak už mi po celém dni a odpoledni chyběla jeho hřejivá náruč. „Líbí se mi tady, opravdu strašně moc. A jsem ráda, že jsi mě sem vzal, cením si toho,“ zašeptala jsem s pohledem do jeho tmavohnědých očí, načež jsem se svěřila s tím, že nejsem překvapivě unavená, třebaže ten časový posun a tak nám určitě dal tak trochu zabrat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční podvečer, 26. 12. Měli jsme za sebou s Gabby dlouhý let, návštěvu mé babičky a samozřejmě časový posun, ale i přes to všechno jsme oba unavení moc nebyli. Jen já už měl zase hlad a tak jsem si říkal, že bychom si mohli něco připravit k večeři. Jenže jsme sotva přijeli a já tady v lednici vůbec nic neměl. Nezbývalo nám tedy, než vyrazit do ulic, načež mě napadlo, že bych Gabby mohl vzít do blízké malé hospůdky, kam jsem chodil i poměrně často. "Hmm, no.. měl jsem tady babčiny služebné coby dámskou návštěvu, protože ona trvala na tom, že mi sem budou čas od času chodit uklízet, ale jinak to tu byl ryze můj studentský byt, což zahrnovalo spoustu mých spolužáků a přátel.. a občas jsem tu nechával na čas někoho bydlet, ale ve smyslu, jak to myslíš ty, jsi opět první a jediná," usmál jsem se na ni, vysvětlujíc jí to co nejlépe, aby neměla pocit, že jí třeba něco tajím, naopak. Ale pak už jsem ji opravdu táhl ven, zpátky do kabátu a z bytu do ulic. "Řekněme, že tě právě unáším na večeři," odpověděl jsem jí se zakřeněním a pak jsem ji vzal za ruku a vydali jsme se k nedaleké hospůdce. Moc lidí tam nebylo, spíš prázdno, ale i tak jsem se přátelsky přivítal s místní obsluhou, seznamujíc je vzájemně s Gabby. Objednal jsem tradiční Fish & Chips a konečně jsme se oba pořádně najedli. Povídali jsme si u toho o tomto místu i o prvních dojmech z Anglie, z babičky i z mého bytu, stejně jako jsme tak nějak neurčitě plánovali, co budeme dělat zítra. Když jsme se po menší procházce vraceli k domu, zastavil jsem se schválně přede dveřmi, vzal jsem do dlaní Gabbyn obličej a něžně ji chvíli líbal, než jsem se odtáhl a podíval se jí do očí. "Tak tohle rande bylo skvělé, Bond girl.. chci říct.. tak jsi doma. Byl to s tebou velmi příjemný večer, děkuji. A díky za číslo, určitě se ti ozvu, abychom si to zopakovali.." zakřenil jsem se na Gabby s hravou, dělajíc, jak by to asi vypadalo, kdybychom měli šanci opravdu chodit na takováto rande. Ale pak už jsem se zavrtěním hlavy odemkl a pustil ji dovnitř. "Co kdybychom si pustili před spaním nějaký pěkný film? Jsem tak nějak příjemně unavený, takže u toho dost možná usnu, ale zase ještě nejsem tak utahaný, že bych usnul. Kromě toho, chci si tě aspoň chvíli ještě uzurpovat pro sebe.." navrhl jsem pak s tím, že si můžeme pohovku dole i roztáhnout a udělat si veškeré pohodlí při sledování, jaké nám jen ona pohovka může nabídnout.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Sledování filmu Užívala jsem si naše další společné rande v místní hospůdce, kde to vypadalo a působilo velmi příjemně. Cítila jsem se dobře a spokojeně, což se zákonitě odrazilo i na mé tváři a výrazu, když jsem tak s Johnem seděla a povídala si s ním o všech zážitcích dnešního dne, i o tom, co mě mezitím napadlo za kraviny a blbosti a chrlila jsem to na něho s obvyklou rychlostí. Alespoň do chvíle, než před nás obsluha dala talíře s objednanou večeří a já konečně vychutnávajíc jednotlivá sousta jsem byla umlčena. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční večer, 26. 12., Londýn "Jaképak fráze? To mi.. ne, sobě tak strašně málo věříš, že bych ti pak nezavolal? Navíc, není to přeci naše první rande, ale aspoň už desáté a pokud vím, tak bylo stejně tak skvělé, jako všechna předtím, ne-li lepší," škádlil jsem ji s úsměvem, ale jinak se mi líbilo, jak jsme si oba užívali jeden druhého. Shodli jsme se pak i na tom, že jeden film před spaním nám rozhodně neuškodí a pak už záleželo jen na samotném výběru. Navrhl jsem nakonec něco od Tima Burtona, například Nightmare before Christmas. Jak Gabby řekla, chtělo to zkrátka něco pohodového, u čeho se nemusí přemýšlet a ani se na to moc soustředit. "Taky že to hodlám udělat, uzurpovat si tě minimálně na celý večer, ne-li jednoduše napořád," uculil jsem se na ni a u toho jsem ještě rozložil pohovku, abychom měli opravdu pořádné pohodlí nejen pro sledování, ale i pro sebe navzájem. Gabby se o mě opřela a já ji zvolna objal, po chvíli ji hladíc po vlasech a hrajíc si s nimi. Byl jsem unavený, ale nemohl jsem si pomoci. Sem tam jsem ji zkrátka musel políbit na šíji a nosem si k ní přivonět, mazlíc se i s její voňavou kůží, ale nechtěl jsem ji zase tak moc rušit od filmu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Filmový večer „Hmm… Omlouvám se ti, strašně moc, protože teď jsem si uvědomila, že jsem nejen tobě, ale i sobě velmi křivdila, když jsem byla schopna říct něco tak nehezkého…,“ usmála jsem se a otřela se špičkou nosu o ten jeho, než jsme se společně uvelebili s dekou na rozložené pohovce u filmu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční večer, 26. 12. Porůznu jsem se ksichtil i spokojeně usmíval, protože celý dnešní večer byl prostě takový - Gabby mě kousala a tvářila se u toho jako neviňátko a přitom jsme oba byli naprosto spokojení s tím, jak a kde jsme byli. Prostě ideální stav. Šklebil jsem se a dělal si v duchu legraci z toho, jak se Gabby ještě nějakou dobu uvelebovala a vrtěla, než konečně našla svoji ideální pozici, načež mi velmi příjemně škrabala po ruce, což mi připomněla krátce i Yellowstone, kdy mi tohle provedla poprvé. "Hmm.. přesně tak. Jen bych nečekal, že se k tomu přiznáš bez mučení," uchechtl jsem se tiše v odpověď na to zlobení. Nicméně, ani na chvíli jsem s tím svým letmým laskáním neustával. Na to to bylo až příliš lákavé a příjemné a navíc mě Gabby podporovala tím svým škrabáním na mém předloktí, nemluvě o tom kousání do prstů. "A každé zlobení musí být přeci po zásluze potrestáno, i když za to přiznání ti bude uznán mírnější trest," dodal jsem a druhou, volnou rukou jsem Gabby krátce polechtal na žebrech, křeníc se u toho jak malý kluk. "Víš, co bych si přál? Abys mě takhle poškrabala i tady.." zavrněl jsem jí pak do ucha a vzal jsem ji za ruku, která mě škrábala na předloktí, abych ji zvedl a přiložil k zátylku, kde jsem to měl nejraději. Taky jsem tím bezmyšlenkovitě Gabby naznačil, jak na mě v tuto chvíli působí, ačkoliv jsem ji vážně, opravdu, skutečně nechtěl rušit od filmu. Jenže to bylo silnější, než já. Pevněji jsem ji u toho objal a když už jsem měl tu skloněnou hlavu, znovu jsem ji zlehka kousl a políbil na krk.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Večer u filmu Otevřela jsem pusu dokořán, nevěřícně hledíc na obrazovku, kde mezitím probíhal film. Nemohla jsem se sice tak úplně dívat Johnovi do tváře, ale určitě poznal, že mě tím, jak mě provokoval a převrátil mou poznámku, dostal. „No to snad…,“ dostala jsem ze sebe po chvilce, marně přemýšlejíc, jak bych se mu za to pomstila. Ehm, chtěla jsem říct, že bych se mu za to ráda odměnila stejnou měrou, samozřejmě. Nicméně ta jeho laskající péče mě dokonale rozptylovala a odváděla mou pozornost tak, že jsem jen stěží dokázala tak moc přemýšlet a uvažovat. Všechno jako kdyby bylo zastřené a omámené, hlavně a především díky Johnovi a jeho počínáním, které mne rozechvívalo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční večer, 26. 12. "Přesně tak.. to už je co říct," zavrněl jsem jí do ucha, film už nevnímajíc a skoro ani nic jiného, protože jsem byl dokonale zaujatý její šíjí a Gabby samotnou. Bavilo mě být prostě jen s ní a užívat si vzájemných chvilek a pak, aspoň na chvíli ji rozesmát, to bylo k nezaplacení. Byl jsem v tom, takříkajíc, až po uši, věděl jsem o tom a naprosto jsem si v tom liboval. Rozesmálo mě i to Gabbyno šťouchnutí, abych ji už netrápil, což bych samozřejmě nechtěl, i když sem tam nějaká ta výjimka pro dobro věci (jako například teď) vůbec neškodila. Povytáhl jsem pak zaujatě obočí a pozorně poslouchal, co mi Gabby svěřila. Tušil jsem to, ano, ale jistý jsem si tím nebyl. Každopádně bylo dobře, že jsem to věděl. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, myslel jsem si, že mi to Gabby dělala naschvál, ale jen z provokace, třebaže u toho nevěděla, co mi tím způsobuje.. a ona to přitom už dávno věděla.. potvora moje. Využil jsem jejího nápomocného natočení, abych ji mohl konečně políbit na rty, stále se u toho spokojeně usmívajíc. Ale nakonec, vzhledem k tomu, že film už byl stejně víceméně pasé, jsem si ji k sobě přetočil, abychom k sobě byli čelem, takže teď na mně sice stále ležela, ale aspoň jsem jí viděl do tváře a ona mně. "A já si celou dobu naivně myslel, že za všechno to vzrušující týrání vůbec nemůžeš a přitom jsi o tom věděla od samého začátku.. I když je pravda, že jsem ti, myslím, na to tehdy něco říkal, abys mě nemučila přede všemi ostatními.." zamyslel jsem se, krčíc u toho čelo. Rukama jsem hladil Gabby po zádech, ale pod jejím tenkým svetrem, přičemž jsem pak jedním prstem přejížděl po zapínání jejích šatů, přitahován k tomu jako silným magnetem. Bylo to bezděčné. Znovu jsem se k ní sklonil pro polibek, tentokrát ji u toho opět objímajíc, abych se i s ní mohl překulit a uvěznit ji pod sebou, nepřestávaje ji líbat. "Víš, co je bláznivé? Že jsme každý den spolu a přesto tě nemám vůbec dost a naopak po tobě toužím pořád víc a víc. Připadám si jako nějaký maniak, posedlý celou tvou maličkostí, že už mě někdy určitě musíš mít plné zuby.." svěřil jsem se Gabby se svou myšlenkou lehce nakřáplým hlasem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro ... A taky dlaně odsunuty na pozadí Bylo to naprosto úžasné. Milovala jsem tyhle naše společné chvíle, jako kdyby se svět kolem nás zastavil a my byli v soukromé bublině, kam nic zvenčí nedoléhalo a mohli jsme se naplno věnovat jen jeden druhému. Jen jsem nečekala, že po tak dokonalém procítěném polibku si mě tak rychle přetočí čelem k sobě, takže jsem byla krapátko překvapená, ale mnohem spokojenější, neboť jsem mu mohla vidět pořádně do tváře a taky se mu odměnit jemným kousnutím do brady, přičemž jsem se tlumeně uchechtla. „Samozřejmě, že jsem za to nemohla, protože jsem to hned nevěděla. A krom toho jsem tomu stejně potom nemohla uvěřit, protože jsem si říkala, jak by taková blondýnka jako já mohla provádět takové věci někomu, jako jsi ty. Od samého začátku si byl pro mě něčím nedostupným a zároveň tak dokonalým a fascinujícím… Myslím, že jsem se do tebe zamilovala už první den,“ začervenala jsem se, jak lehce a snadno jsem se přiznala k další velmi citlivé věci. Podívala jsem se mu do očí, abych se přesvědčila o tom, že ho již neděsí, že se k něčemu takovému přiznávám. Naopak by ho to mohlo potěšit, že byl skutečně tím, kdo mě od první chvíle zajímal a že nikdo jiný nebyl a ani nebude. „To ne, neříkal jsi mi to, nebo si to aspoň nepamatuji,“ zavrtěla jsem krátce hlavou a vzápětí se ponořila do dalších naléhavých polibků, kterých jsem se nemohla nabažit. Neubránila jsem se však lehkému kousnutí do jeho spodního rtu, který jsem krátce zatahal a pak pustila, abych po něm přejela jazykem.. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční naprosto typický filmový večer, 26. 12. "Hmm, to je pravda, testovala jsi to pak celkem často. Ale stejně jsem rád, že už mi věříš, co všechno dokážeš s nebohým bezbranným chlapem," zakřenil jsem se na ni, ale pak jsem zvážněl. "Myslím, že i tohle jsem tušil a dalo mi šílené práce toho nezneužít. Ale nemohl jsem ti odolat, to víš.." pousmál jsem se a otřel se nosem o ten její. Věděl jsem od první chvíle, jak na ni působím a bránil jsem se i tomu, jak působila ona na mě, ale nelituji ničeho, naopak. Pořád jsem dítětem štěstěny, tím nejspokojenějším Johnem na světě. Líbilo se mi to, jak jsme se pořád o sobě dozvídali různé nové věci, nebo spíše detaily o tom, co jsme už asi tušili. "Stejně jsi byla tak trochu.. blázínek, že jsi takhle dala důvěru chlápkovi, co byl opravdu tak nedostupný a troufám si říct, že mnohdy i protivný, ale jsem za to neskutečně rád," políbil jsem ji a pak se na chvíli zamyslel, pokoušejíc si vzpomenout, jak to vlastně tehdy bylo, kdy jsme spolu tančili s pomerančem mezi sebou. "Máš pravdu, asi jsem na to jen myslel a nakonec jsem nic neřekl, protože ses' nade mnou smilovala přesně v tu chvíli, kdy jsem ti to chtěl říct.. asi.." Nemohl jsem se pak nabažit jejích polibků, jako kdyby to bylo to jediné, na čem na světě záleželo.. a také že ano, alespoň pro mě. Souhlasil jsem s ní, že být bez ní už jsem prostě nechtěl a sotva bych to zvládal. Moc dobře jsem si pamatoval, jak jsem tady, v Londýně, tehdy na jednání myslel jen a pouze na to, co asi Gabby dělá sama v Praze s mými rodiči. Vím, že někdy budeme muset chvilku být od sebe, třeba na den, ale stejně jsem věděl, že na ni budu pořád myslet. "Něco, po čem zčervenám i já? Tak to jsem zvědavý.." usmál jsem se poťouchle a díval se na ni s očekáváním, co mi teď poví. Nakonec, nebylo to zase až tak překvapivé, ostatně, cítil jsem to naprosto stejně jako ona sama. Dlaní jsem jí pak sjel až k noze a pod sukní ji pohladil, užívajíc si nastalé atmosféry. "Tak to abychom začali, protože noc už dávno začala.." zašeptal jsem a pak jsem přiložil jednu Gabbynu dlaň ke svému límci, abych ji neochudil o rozepínání košile. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Noc plná nestydatostí „A to tě ani jednou nenapadlo, že když si začnu konečně věřit, v tom, že na tebe tak moc působím, tak to bude na jednu stranu horší, protože tím větší dopad to na tebe bude mít, když se naučím ještě více provokovat a nahlédnu do tohoto druhu umění?“ Podívala jsem se na něj, možná trochu provokativně, ale opravdu mě zajímala jeho odpověď. Pak jsem se jen usmívala a k jeho poznámce jsem dodala neodmyslitelné… „Taky jsem nebohá a bezbranná, protože jsem ti od začátku totálně propadla,“ pohladila jsem ho konečky prstů po tváři a krátce mu i přejela po pootevřených rtech. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční noc, 26. 12. Přimhouřil jsem na Gabby oči a chvilku, asi tak dvě vteřiny jsem nad jejími slovy musel zapřemýšlet. "No, vlastně i napadlo, ale byla jsi tak dokonale nevinná, že bys toho stejně nezneužívala a na to jsem sázel," odpověděl jsem pak po pravdě, sledujíc její tvář. Ovšem na tu její poznámku jsem se jen zašklebil. Momentálně totiž ani nebohá a ještě k tomu bezbranná rozhodně nebyla. Ovšem při jejím následném počínání už jsem si nemohl pomoci. Pootevřenými rty mi uniklo tiché zasténání, jak mi vjela prsty na zátylku do vlasů a než jsem se vzpamatoval, abych mohl Gabby oplatit zakřenění, už si uzurpovala mé rty a kradla mi z nich dech. S úsměvem jsem si pak užíval skutečnosti, že jsem Gabby dopřál její malé potěšení ohledně rozepínání košile, která po chvíli sklouzla z mého těla a my dva jsme si mohli být o malý kousek blíž. I Gabby mě smyslně dráždila svým tělem, kterým se ke mně tiskla. Na chvíli jsem se od ní odpoutal, abych ji zbavil punčoch a kalhotek při jednom, nechávajíc jí však ještě šaty, se kterými jsem si chtěl trochu pohrát. Líbal jsem Gabby opět na její smyslné rty, kam jsem se ji neostýchal kousnout. "Co kdybych.." šeptal jsem jí do rtů, "..tě dnes prostě jen.." líbal jsem ji přes hranu čelisti až k uchu, "..mučil?" zašeptal jsem jí do ucha a kousl ji u toho do ušního lalůčku. Rukou jsem drze přes linii Gabbyna těla přejel až k její nahé noze, po níž jsem hladivě přejel až pod šaty. Velmi provokativně jsem se dotýkal vnitřní strany jejího stehna a stoupal dlaní až k jejímu klínu. Znovu, vášnivě jsem ji líbal na rty, jemně ji hladíc i po jejím klínu. "Chceš zůstat tady, nebo půjdeme do postele?" zavrněl jsem jí pak tiše otázku do rtů mezi polibky.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vášnivé hrátky Ani už jsem nedokázala rozluštit obsah vyřčených slov, protože mě John strašně moc pokoušel. A co víc, ještě mě do toho neskutečně moc sváděl a přiváděl mě svými doteky k šílenství. To jsem však ještě netušila, co všechno si dovolí a jak moc silný dopad to na mě všechno bude mít. Doléhalo to na mě obrovskou nepopsatelnou měrou, že jsem měla co dělat sama se sebou, abych zvládla tlumit své steny, které narůstaly stejně jako nespoutaná vášeň a vzrušení. Prsty jsem se mu zarývala do širokých ramen, do silných paží, které mne částečně objímaly a pak jsem sjela až k jeho dlaním. Ty však nasměroval naproti mému vlnícímu tělu a já nezadržitelně nahlas zasténala, přímo do jeho ucha, když mě kousl a přitom mě ještě pohladil po noze, stoupajíc prsty výš, až k mému klínu. Ani nevím, kdy přesně a jak vlastně se mu podařilo mě zbavit punčoch a kalhotek. Bylo to až moc vjemů a pocitů najednou, zmítala jsem se uprostřed toho všeho, jak moc intenzivní to bylo… a nemohla jsem se toho nabažit. Bylo to naprosto dokonalé. John byl dokonalý. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční večer, 26. 12. Miloval jsem chvíle jako právě teď, kdy jsme žili doslova jen jeden pro druhého a nemysleli jsme na nic jiného. Plnými doušky jsem si užíval Gabbyna vlnícího se těla, přičemž mě vzrušovalo její sténání. Líbilo se mi to a chtěl jsem ji stále víc a víc pokoušet a slyšet její vzrušený hlas. A předně, chtěl jsem ji. Jenže ne teď hned. Chtěl jsem se předně věnovat jí samé a jejím tužbám, aby si naše milování skutečně dosytosti užila. Povytáhl jsem koutek úst do svého polo-úsměvu, když mi ovinula ruce kolem krku, takže jsem ustal v hlazení jejích nejcitlivějších míst a místo toho jsem ji pevně objal, abych se i s ní mohl postavit na nohy a znovu ji začít dravě líbat. Zabořil jsem jí u toho prsty jedné ruky do vlasů a mírně ji za ně zatahal, abych ji mohl líbat i na krku, než jsem se vrátil opět k jejím rtům. Stále v objetí jsem s ní udělal pár nejistých kroků "poslepu" a nakonec jsem se zády opřel o černý sloup vedle pohovky, na který jsem si během studií psal poznámky křídou. Přitáhl jsem si Gabby těsně k sobě a prudčeji se pak otočil tak, že zády k sloupu teď byla ona a já ji opět líbal na krk, rukama teď bloudíc po jejím těle až pod šaty, kde jsem ji hladil po noze až k jejímu dokonalému pozadí, přičemž jsem ji ve stejnou chvíli kousl na její šíji. Šeptal jsem pak mezi polibky opět na rty její jméno a přemlouval v duchu sám sebe, abychom pokračovali směrem k ložnici. Vymanil jsem se pak z jejího sevření a vzal ji za ruce, dělajíc pozadu pár kroků k průchodu do chodby, ovšem když jsme už byli tam, jakousi taneční figurou jsem s Gabby udělal otočku tak, že jsem ji měl opět v pevném objetí, tentokrát zády k sobě. "..jsi tak neskutečně dokonalá.." šeptal jsem jí do ucha, dělajíc s ní malé kroky po chodbě směrem k úzkému schodišti do ložnice. U toho jsem nahmatal zapínání jejích šatů, které jsem provokativně pomalu rozepínal jednou rukou, ale prozatím jsem ji ještě nehodlal svléknout.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Velmi vášnivé provokování Nestačila jsem se divit, co všechno se v Johnovi probouzelo. Jak moc vášnivý a chtivý najednou byl, jak moc z něj vyzařoval onen chtíč, který spaloval i mě samou. Bylo to neskutečné, nepopsatelně dokonalé a nechtěla jsem, aby to někdy skončilo. Prudce jsem vydechla, když mě šikovným manévrem otočil zády ke sloupu, kde se ještě před krátkou chvílí opíral sám. Nemohla jsem ale popadnout dech, který mi vyrazil svým dalším počínáním. Cítila jsem na něj, že je silně vzrušený, dokonce jsem měla pocit, že mu hoří i tváře… nebo to byly ty moje plné horké červeně? Pohled jsem měla rozmlžený a zastřený, stejně jako rozum, nad kterým zavládla vášeň a vzrušení… stupňující vzrušení s každou přibývající vteřinou, kdy jsem čím dál více toužila po jeho dotecích a polibcích, dotýkat se ho po celém těle… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční noc, 26. 12. Gabby mohla velmi zřetelně cítit mé vzrušení, ovšem i já to vycítil z ní. Prozrazovala to červeň v jejích tvářích, rozpálená kůže jejího dokonalého těla, jímž se mi vlnila pod rukama, i způsob, jakým se kousala do rtů, aby tlumila sténání. Přál jsem si jí dopřát veškerou rozkoš, kterou jí vůbec budu schopen nabídnout a to i za cenu předlouhého slastného mučení nás obou. "To je dobře," odpověděl jsem jí chraplavě v odpověď na její zasténání, které jsem chápal téměř jako obvinění a zároveň jakési pobídnutí, abych nepřestával v tom, co jsem dělal. Ucítil jsem pak ale její dlaně na zapínání svých kalhot, což jsem sice původně nechtěl dovolit alespoň dokud nedojdeme do ložnice, ale.. bylo mi to najednou prostě jedno. Nechal jsem si rozepnout kalhoty, ale nic víc. Však mi to Gabby stonásobně vrátila pohyby svého pozadí, přičemž jsem se i já musel kousnout do rtu, abych utlumil zasténání deroucí se mi z hrdla. Byli jsme už u schodů, ale teď jsem zkrátka měl plnou hlavu své blondýnky na to, abych ještě myslel na nějaké schody a ložnici. Otočil jsem si Gabby opět čelem k sobě, přičemž jsem ji zatlačil zády ke zdi chodby. Ruce jsem jí vzal za zápěstí a uvěznil jsem je ke zdi v úrovni jejích ramen. Opět jsem ji líbal, kousaje ji přitom do rtu, na hranu čelisti i do krku. Pustil jsem jí pak jednu ruku, abych ji mohl vzít za stehno a zvednout tak její nohu, protože jsem jí měl v úmyslu vrátit její provokaci tím, že jsem se k ní teď sám přitiskl a spolu s dráždivými pohyby jsem ji opět kousl do krku a vyhledal pak její rty v dalším spalujícím polibku. Pustil jsem ji pak a s dravčím pohledem plným touhy po ní samotné, jsem ji přiměl udělat pár kroků do schodů a pak se posadit na schod, přičemž jsem se nad ní skláněl, vězníc ji mezi svýma ruka, jimiž jsem se opíral o schod nad ní. Provokativně jsem jí pak hladil po tváři, palcem přes rty a pokračoval jsem níž, středem jejího těla až jsem přes boky sjel k noze, kterou jsem si opět trochu nadzvedl a s posledním hlubokým polibkem se pak od Gabbyných rtů odpoutal a klekl jsem si, abych ji mohl kousnout na vnitřní stranu stehna a následně ji líbat a dráždit přímo v jejím klínu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na schodišti Otevřela jsem doširoka oči, sledujíc ho pronikavým zastřeným pohledem, nemohouc se nabažit toho, jak na mě v tu chvíli působil. Pořád to byl John, jen se mi právě ukázal v naprosto jiném světle, ve kterém se mi ho snad ještě nikdy nepodařilo vidět. Byl tak neuvěřitelně přitažlivý, až se tomu nedalo věřit, poněvadž i normálně byl nesmírně přitažlivým a charismatickým mužem. Ale v tuto chvíli, v tomto okamžiku na něm bylo ještě něco víc, co mě dráždilo, provokovalo a přitahovalo jako magnet ještě víc. Mnohem víc. A když pak na mě promluvil chraplavým hlasem, myslela jsem, že se mi podlomí kolena. Naštěstí mě celou dobu držel nebo přidržoval, tudíž jsem se dokázala udržet na vratkých nohou. Netušila jsem, kam jdeme, co je za mými zády a jestli skutečně míříme do ložnice. Veškerá má pozornost se soustředila pouze na jeho samého, na jeho spalující polibky a doteky, které jsem mu chtěla oplatit ještě větší měrou, ale skoro mi nedal šanci. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Páteční noc, 26. 12. Držel jsem se svého okrajového plánu zuby nehty. Tohle byla prostě Gabbyna noc především, proto jsem ji hodlal vzrušovat až po samotný okraj, ale ani o kousíček víc, aby si to pak, až spolu opravdu splyneme při milování v jedno tělo, užila nejvíc, jak jen to jde. Zkrátka jsem vždy před samotným okrajem, kdy jsem cítil, že už se jí napíná celé tělo, přestal a nechal ji trochu vydechnout, laskajíc ji po nohou, po bříšku. Její šaty mi částečně zakrývaly hlavu, ale po chvíli mi začaly vadit, protože jsem se nemohl pod nimi dostat výš, kvůli jejich střihu. Hladivým pohybem přes Gabbyny boky jsem jí pomalu začal šaty vyhrnovat nahoru, líbaje ji na odhalující se kousíčky její hebké kůže. Na chvilku jsem se pak odklonil, abych ji šatů mohl zbavit úplně a hned po nich jsem ji zbavil i podprsenky, pokračujíc pak v laskání jejího citlivého těla tam, kde jsem předtím přestal. Kousl jsem ji do žebra a nosem jsem se mazlil s její hebkou kůží, míříc k jejímu poprsí. Voněla tak opojně a já se rád nechával tou vůní omámit. Opět jsem se jednou rukou opíral o schod, ale druhá ruka měla naprostou volnost, aby mohla bloudit po Gabbyně těle, jak se mi zkrátka zlíbilo. Věnoval jsem se nějakou dobu jejím ňadrům, líbajíc je a sem tam jemně kousajíc, užívajíc si tu dokonalost plnými doušky. Až po nějaké době jsem se odpoutal a laskáním pokračoval výš, ke klíční kosti, ramenům a krku, zatímco má dlaň putovala naopak níž, přes Gabbyny boky až k její noze, kterou jsem si tentokrát nadzvedl k pasu, nechávajíc však další počínání jen na Gabby. Provokoval jsem ji, ale nechtěl jsem jí nic dát jen tak zadarmo, kdepak. Šponoval jsem její vzrušení, jak jen to šlo. Ostatně, stále ještě jsem měl kalhoty a boxerky, třebaže obojí už stačilo jen stáhnout dolů. Jediná potíž byla v tom, že jsem šponoval nejen Gabbynu touhu, ale i tu svou a v hlavě mi už vířily myšlenky na to, jak si ji konečně vzít a splynout s ní ve víru divokého milování. Jestli přímo tady, na schodech, nebo to vydržím a skutečně dojdeme nahoru do pohodlí postele, nebo jí uvězním ruce ke zdi ve výši jejích ramen a zmocním se jí v těsném objetí.. "Ach Gabby.." uniklo mi ze rtů trýznivě, až mučivě bolestným hlasem, jak moc se ta touha podepisovala i na mě samotném.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Schodiště, místo hříchu... „Ty mě chceš vážně umučit… Johne,“ zasténala jsem bolestně, když mě tak neskutečně provokoval a pokoušel a při zachvění mého těla se vším přestal, aby ve mně ještě více rozproudil krev a umocnil ty sladké pocity mučení, které se pomalu nedalo vydržet. Myslela jsem, že zešílím a měla jsem obrovskou chuť si ho přitáhnout k sobě a přimět ho, aby si mě zmocnil, aby mě pomiloval tak divoce a prudce, přesně tak, jako jsem po tom toužila. Dech jsem měla zrychlený a stejně tak i tlukot divoce bušícího srdce, jehož tep mi bublal v uších. Jeho hřejivé a hladící dlaně jsem cítila v každém koutečku a záhybu těla, a jakmile mi jimi začal sundávat šaty, zprudka jsem se nadechla a stiskla mezi stehny, jak moc to na mě zapůsobilo… ale to ještě nebylo nic oproti tomu, jakou rozkoš mi dal, když mě zahrnul svou laskající péčí po celém těle. Jeho horoucí polibky na ňadrech byly vzrušující a ještě když k tomu přidal sem tam to jeho skousnutí a mazlení se s mou pokožkou, myslela jsem, že už šílenější být nemůžu. Ani už jsem nedokázala potlačit hlasité vzrušené sténání jeho jména, prosby, aby už se nade mnou konečně smiloval. Bylo mi naprosto jedno, že jsme se ocitali na schodišti, kousek od ložnice a postele, která by byla mnohem pohodlnější. Nic pro mě neexistovalo, jen John sám, po němž jsem toužila každou buňkou těla. Svíjela jsem se mu v náručí, sténala mu do ucha a střídavě mu zarývala prsty do kůže na zádech či pažích, dokud jsem dlaněmi nepřejela k jeho pozadí, které jsem ve chvíli silného vzrušení stiskla, ale ne bolestivě. Něžně jsem ho pohladila a začala mu stahovat kalhoty rovnou i s boxerky, jak moc už jsem byla nedočkavá na naše splynutí v jeden propletený celek. Ale na jeho mučení jsem jen tak nemohla zapomenout. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Páteční noc, 26. 12. Trýznil jsem ji, sladce ji mučil a užíval si jejího sténání i proseb, k nimž jsem však prozatím byl stále hluchý, snažíc se jí ještě o trochu víc vyšponovat její vzrušení. Ona sama mi to oplácela každou buňkou svého těla, které se mi vlnilo pod rukama a pod mými rty. Její prsty se mi zarývaly do kůže, což v takovýchto chvílích působilo jako pobídnutí, abych nepřestával, nemluvě o tom, jak moc mě to vzrušovalo už jen díky tomu vědomí, že tím popouští páru sama Gabby své vlastní vášni. Teprve, když mi Gabby pomalu svlékala kalhoty i s boxerkami, začínal jsem i já sám cítit, že už to bez ní moc dlouho nevydržím. Cítil jsem napětí v každé buňce svého těla a Gabby to ještě vystupňovala svým počínáním, kdy jsem jí naletěl při její vlastní mučivé provokaci vůči mé osobě. Bolestným hlasem jsem zasténal její jméno, dokud se mého nejcitlivějšího místa nedotkla prsty. To jsem jen pootevřel rty a se zadrženým dechem jsem se jí chvíli díval do očí, ale nevydržel jsem to dlouho. Přivíral jsem rozostřený pohled a tiše sténal a šeptal její jméno do horké kůže na její šíji, dokud se nade mnou pro změnu nesmilovala ona, abych mohl popadnout dech. "Gabrielle.." zašeptal jsem zoufale, když se znovu odtáhla a já se jí zabodl pohledem do jejích zelených očí, které překvapivě prosily, abych si ji konečně vzal. Sklonil jsem se k ní pro procítěný polibek plný touhy po ní a kousl jsem ji pak na hranu čelisti, když jsme konečně splynuli v jedno. Tohle nebylo to milování, při kterém jsme se pomalu a po kouscích procítěně věnovali jeden druhému, naopak. Tentokrát šlo o živočišně divoké milování, jaké z našeho dráždění jednoduše vyplynulo a já se opět nestačil divit, kde se to v mé křehké Gabby všechno bere.. a vlastně i ve mně samotném. Snažil jsem se tlumit vzdychání kousáním se do rtu, nebo líbáním Gabbyných smyslných rtů, přičemž jsem jí pak kradl dech a užíval si dokonalý zvuk jejího sténání. Po delší době jsem ji pak objal, vymaňujíc se z našeho splynutí, abychom mohli pozměnit pozice, protože bych přeci jen nebyl moc nadšený, kdyby byla Gabby samá modřina od dřevěných schodů. Sám jsem se na kraj schodu posadil a navedl Gabby, aby si mi obkročmo sedla na klín a zády se o mě opřela. Pevně jsem ji pak objal, abych ji měl co nejblíže u sebe a abychom mohli pokračovat v našem divokém milování. Zabloudil jsem jí pak jednou dlaní k ňadrům a pak jsem se odvážil sjet dolů k bříšku a níž, dráždíc ji krátce na jejím nejcitlivějším místě, čehož jsem ale nechal a znovu ji pevně tiskl k sobě v objetí, proplétajíc si s ní pak prsty. V uších mi dunělo tepání krve, mísené s ozvěnou Gabbyna hlasu. "..miluji tě.. zbožňuji tě, Gabby.." zašeptal jsem, načež jsem podlehl své mučivé touze po jejích rtech, což jsem měl v této pozici odepřeno a tak jsem ji částečně pustil, abychom oba vstali a já ji mohl opět obejmout kolem pasu a vášnivě ji líbat, přičemž jsem ji opět zády zatlačil ke zdi, ale otočil jsem se, nepouštěje ji, takže jsem teď zády ke zdi stál já, ale Gabby jsem nepřestával líbat. Oběma rukama jsem pak hladivě sjel po jejích zádech k jejímu zadečku, kde jsem ji stiskl a pak ji opět objal, abychom mohli pokračovat v milování.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dlouhá milostná noc Konečně se nade mnou smiloval i on, když si mě konečně vzal, zmocnil se mých rtů i celého mého těla, kterému patřilo. Patřila jsem mu celá, celou svou duší i srdcem, které bilo pouze pro něj. Ovinula jsem mu ruce kolem krku, abych to měla co nejblíže k zátylku, kam jsem mu zajela prsty a pak dál až do vlasů, které jsem mu střídavě cuchala a tahala uprostřed toho nejsilnějšího vzrušení, pod jehož náporem jsem se chvěla po celém těle. Měla jsem i husí kůži, jak mi střídavě po zádech přebíhal mráz a vlna horoucího tepla. Vlasy se mi pak začaly vlnit kolem obličeje, jak byly navlhlé… Mé vzrušení a rozkoš podporoval ještě jeho horký dech, otírající se o mou pokožku. Jeho hlas, zlomený a protknutý naopak jeho vzrušením a touhou, když vyslovoval mé jméno, jež z jeho úst znělo tak neuvěřitelně… bylo to fascinující, že i jen jeho hlas ve mně probouzel neskutečnou míru touhy a vášně. Bylo mi naprosto jedno, že bych mohla mít na těle stopy modřin, neboť celá má pozornost směřovala výhradně Johnovým směrem. Nemohla jsem se ho nabažit. Propleteni celými těly, jsem se k němu tiskla a obemkla jeho pas svými stehny a vycházela jeho milostným pohybům vstříc. Tentokrát naše milování pozbylo té obvyklé něžnosti a jemnosti, naopak bylo živočišně divoké a nespoutané plné vášně, touhy, vzrušení a chtíče, s čím jsme se oddali jeden druhému. Vzdychala jsem mu do ucha nebo do rtů, když si ty mé přivlastnil ve spalujících polibcích. A když jsem měla příležitost, tak jsem svou vášeň dala najevo i kousnutím do jeho kůže na rameni či na krku, kde jsem ho v jedné chvíli skousla na delší chvíli a sála jeho kůži, vytvářeje mu jeden z dalších cucfleků… za ty mě pak pravděpodobně potrestá, až to zjistí. Zasténala jsem trochu víc nahlas, když jsme změnili polohu a John mi dopřál to potěšení mu sedět na klíně, kde jsem mohla pro změnu usměrnit nebo zrychlit naše milostné tempo. Tančila jsem mu na klíně a rozhodila rozpuštěné vlnící se vlasy, abych je vzápětí shrnula na stranu, kde mi přestaly překážet, načež jsem se k němu natočila. Dívala jsem se na jeho tvář, do jeho očí, přičemž jsem mu prsty přejela po tváři i rtech, nechajíc se klidně kousnout. Bylo to dlouhé a vyčerpávající milování, ale jako kdyby nás s každým dalším pohybem a přírazem doplňovalo další energií, která nás zaplňovala. Nutno podotknout, že mě překvapil jeho dotek na mém bříšku a to, jak snadno se dostal k mému velmi citlivému místu, kde mé vzrušení ještě vystupňoval. Chtěla jsem ho líbat, potřebovala jsem cítit jeho rty na těch svých, což nakonec chtěl i on sám, jak jsem poznala, když si mě opět převzal do náruče a my tak opět změnili polohu. Nestačila jsem se divit, co všechno se v něm bere a jak moc silně to na mě všechno působí, ale o to více jsem si to užívala. „Lásko,“ oslovila jsem ho bezděčně, ani nepřemýšlejíc nad tím, co to ze mě vlastně vypadlo. Byla jsem až moc omámená… Tohle milování bylo opravdu předlouhé, ale o to intenzivnější. Nemohla jsem ani popadnout dech, když jsem se Johnovi zhroutila do náručí a nemusela jsem ho ani prosit, když si mě odnesl nahoru do postele, kde jsme se oba nakonec po tom všem zadýchaně zhroutili. Ležela jsem mu větší plochou těla na vzdouvající se hrudi a volnou rukou ho objímala, než jsem našla jeho dlaň a propletla si s ní prsty. Byla jsem unavená a naprosto odrovnaná… ale přitom všem neskonale šťastná. „To bylo… dokonalé. Jsem ta nejšťastnější dospělkyně na světě,“ uchechtla jsem se tiše, krapet zmoženě a tváří se otřela o tu jeho. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nad ránem, 27. 12. Nebylo třeba žádných slov, abychom si s Gabby porozuměli a odtušili, na co ten druhý právě myslí.. a my mysleli naprosto na to samé - měkkou, pohodlnou postel. Vzal jsem ji do náručí a vyšel s ní po schodech nahoru, kde jsem ji položil na postel a lehl si vedle ní. Volně jsem přes ni položil ruku, když se ke mně přivinula, a druhou rukou jsem ji zlehka hladil po paži, než jsme si propletli prsty a sbírali síly, nebo jednoduše odpočívali po předlouhém milování. "Mhmm," souhlasil jsem zprvu vyčerpaně s tím, jak to bylo dokonalé, ale pak jsem se mimoděk uchechtl její následné poznámce. "Dospělkyně?" zopakoval jsem po ní a nechápavě s úsměvem pozvedl jedno obočí, přičemž jsem se na ni zadíval, vyčkávajíc na odpověď. "A.. líbilo se mi to.. neskutečně moc," přiznal jsem pak chraplavým hlasem, hladíc ji přitom volnou rukou po zádech. "Chtěl jsem slyšet tvůj vzrušený hlas a cítit tvé roztřesené tělo," pokračoval jsem možná trochu provokativně, ale chtěl jsem, aby Gabby věděla, jak to cítím a na co myslím, když jde o naši vzájemnou intimitu. Díval jsem se na ni celou dobu a nemohl se dostatečně vynadívat. "Máš vůbec ponětí, jak jsi krásná? Jak ti sluší, když máš tváře ještě zčervenalé vzrušením a jak ti u toho září oči?" Pohladil jsem ji zlehka konečky prstů po tváři a přitáhl si ji pro něžný polibek. Uculil jsem se pak a překulil se s ní tak, že jsem ji měl pod sebou a opíral jsem se jen lokty, abych ji pod sebou úplně nedrtil. Díval jsem se na ni a znovu ji zlehka líbal na citlivé rty i kůži na její šíji. "Gabby.. pomiluj se se mnou ještě jednou, než půjdeme spát, prosím," žádal jsem ji s upřeným pohledem do jejích očí, třebaže jsme oba byli vyčerpaní tím spalujícím milováním na schodech a na chodbě, nicméně jsem se jí chtěl věnovat pomalu, něžně v měkké posteli, než skutečně padneme vyčerpáním do sladkého nevědomí spánku, kdy usneme propletení do sebe.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Promilovaná noc ještě nekončí Bylo mi tak úžasně dokonale v Johnově náručí, že se mi nechtělo ani nic dělat. Za to jsem měla nutkavou potřebu mu všechno říct, jak jsem se cítila, jak jsem to naše bouřlivé milování na schodech vnímala a jak moc ho miluji. Usmívala jsem se jako naprostý blázen a pod jeho hlazením jsem slastně přivřela oči, užívaje si jeho přítomnosti a blízkosti. Na chvíli jsem však k němu zvedla pohled, když mu v hlavě uvízlo to moje zvláštní zkomolené slovo, které pobavilo i mě samou. Prsty jsem mu přejela po tom nadzvednutém obočí a následně i po rtech. „To je dospělá umělkyně dohromady, jednoduše dospělkyně, víš?“ Vysvětlila jsem mu krapet škádlivě a provokativně, ale pak jsem oči zase zavřela a oddala se těm dokonalým pocitům. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nad ránem, 27. 12. "Dospělkyně.." zopakoval jsem tiše, spíš už jen pro sebe, když mi to slovo Gabby vysvětlila a vyčerpaně jsem se tomu smál, přivírajíc oči při jejím hlazení prsty po mé tváři. Lichotila mi a já se pokaždé cítil velmi zvláštně, když to dělala, protože jsem na to jednoduše nebyl zvyklý. Dřív, v mé dávné minulosti, jsem podobná slova sice slýchal často, ale nebral jsem to vážně, obzvlášť když šlo prostě jen o známosti na jednu noc (a někdy ani to ne), přičemž mi přišlo, že to ty ženy říkají spíš proto, že tomu samy chtějí věřit. Ale s Gabby to bylo úplně jiné. Slyšet to od ní pro mě znamenalo, že jsem se cítil podobně jako ona, když jsem ji poprvé potkal a alespoň uvnitř jsem se do krve červenal. Ale aby to na mě hned tak nepoznala, raději jsem se přiměl k přiznání v odpověď, aby se červenala ona.. za nás za oba. "To jen proto, že jsi naprosto dokonalá ty. Bez tebe bych byl jen zbytečně se snažící moula," usmál jsem se svým pokřiveným úsměvem a pak jsem pokračoval ve svých doznáních ohledně toho, co na ní naprosto zbožňuji. A pak jsem jí svou lásku chtěl každou buňkou dokázat a stejně tak jsem každou její částečku těla chtěl pohladit, polaskat, pomilovat. Bylo to dlouhé, něžné milování, při němž jsem se na ni díval, hladil ji a líbal a šeptal jsem jí svá vyznání, která pak nahradilo jen šeptání jejího jména, dokud jsme oba po našem milování neusnuli v propleteném objetí.. .."Ne, Johne, zůstaň si v New Yorku, ale já teď chci být jen se svou mámou, vždyť s tebou jsem přeci strávila půl roku, to ti nestačí?" mluvila ke mě Gabby stojící ve dveřích jakéhosi amerického domku a přivírala dveře, abych nemohl dál. Stál jsem na verandě, vítr zvedal prach z cesty a štípal mě do očí. Nebyl jsem vůbec schopen slova, jak mě zaskočila. V krku se mi dělal knedlík. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Noční můry Srdce mi bušilo jako stádo splašených koní. Slyšet Johnova vyznání a přitom ho vnímat celým tělem, uvnitř sebe sama bylo nepopsatelné, naprosto fantastické a dokonalé. Nemohla jsem uvěřit, jaké štěstí mě potkalo, že jsem opravdu a skutečně s ním. Opětovala jsem mu pohledy do očí, pootevírala rty, když jsme lapali po dechu a pak se znovu oddávali jeden druhému v pomalých milostných pohybech a procítěných hlubokých polibcích. Hladila jsem ho po zádech i po hrudi, po níž jsem přejela středem až k jeho břichu a pak se zase kolem jeho boků propletla na záda, odkud jsem putovala k jeho zátylku, kde jsem mu zajela do vlasů, užívajíc si jeho horoucího dechu na mé kůži. Byl naprosto dokonalý a já mu to všechno, všechnu tu rozkoš, slast a vzrušení chtěla milionkrát oplatit. Ukázat mu jak moc pro mě znamená… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nad ránem, sobota 27. 12. Zaslechl jsem své jméno, ale nedokázal jsem se přimět k odpovědi. Pořád jsem se ještě snažil přesvědčit, že se mi to jen zdálo a hlavně jsem nechtěl Gabby nějak budit, natož děsit. Ale zřejmě už i tak bylo pozdě. Podíval jsem se na ni, když na mě promluvila znovu, ale ani tentokrát se mi nepodařilo nic říct. Jen jsem se už netvářil tak strašně vytřeštěně. Spíš jsem pocítil úlevu, že tu je a vlastně i proto, že už je vzhůru a můžu ji obejmout. A jako by to vycítila, sama se ke mě přitiskla a utěšovala můj zrychlený tep. Objal jsem ji nazpátek a nechal se od ní hladit i líbat po tváři. "Já vím.. bylo to jen.. promítl se mi do snů ten náš rozhovor v autě a pár starostí.. ale.. nic to není, jen sny. Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit," mluvil jsem pak šeptem, ještě stále napůl otřesen, ale už jsem alespoň klidněji dýchal. Položil jsem si hlavu Gabby na rameno a na chvíli zavřel oči. "Zdálo se mi o.. no, jak jsme si v autě dělali legraci z toho, že přijedeš za svou biologickou matkou s tím, že tam prostě jsi a ať se s tím nějak vyrovná, tak se mi zdálo, že.. jsi to opravdu udělala a pak jsi tam chtěla zůstat.. jen s ní.. beze mě.." dodal jsem a krátce se otřásl, jak mi byla trochu zima i kvůli tomu studenému potu. Ale pak jsem zase zvedl hlavu a podíval se Gabby do očí. "Ale já vím, že bys mě neopustila, vím to. Byl to prostě jen sen.. věřím ti," pousmál jsem se, třebaže dost unaveně. Koneckonců, ta noční můra mi po celém našem nočním milování také energie moc nepřidala.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Čajový dýchánek „Neomlouvej se… vůbec se neomlouvej. Za to přeci nemůžeš, že se ti zdálo něco ošklivého… ale jsem tady s tebou a zůstanu tu, neboj,“ mluvila jsem k němu stále tiše, konejšivě a šepotem, hladíc ho u toho po tváři i částečně krku a nespouštěla z něj svůj starostlivý pohled. Vnímala jsem, jak se ještě sem tam zatřásl po těle, a napadlo mě, že bych mu mohla udělat čaj, aby se i zahřál. Ale zrovna teď se mi od něj odcházet nechtělo, zvláště proto, že to vypadalo, že je rád za mou blízkost a že jsem u něj. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobota 27. 12., nad ránem "Jen.." zaváhal jsem na chvíli, protože jsem přeci jen nechtěl Gabby zatěžovat, ale.. na druhou stranu komu jinému bych se měl svěřit, když ne jí? "Víš, že stojím při tobě a opravdu ti chci pomoci nalézt tvou rodinu. Je ale taky pravda, že i pro mě je to velká neznámá a i já z toho mám prostě obavy. Nevím, jaké to bude, až se seznámíme a bojím se i možnosti, že na mě už nebudeš mít čas a budeš mít plnou hlavu jen těch nových lidí ve svém životě. Stydím se, že mě něco takového vůbec napadá, protože je to ode mě prostě strašně sobecké, omlouvám se," svěřil jsem se jí v podstatě s tím, že ačkoliv se ji snažím podporovat a být tím, kdo je ohledně toho hledání a setkání veskrze pozitivní, abych jí dodal odvahu, tak ve skrytu tu odvahu sám v jistých ohledech naprosto ztrácím. A pak ty starosti ohledně firmy, ale.. tím jsem si nechtěl kazit svátky a společné chvíle s Gabby, které byly prostě jen a jen naše. Samozřejmě, že to ve mně hlodalo, ale jednoduše jsem se to snažil potlačit a navíc, byly tu i jiné věci, jimiž jsem se zabýval. Do sna se mi starosti promítly i s filmem, co jsme si s Gabby tak nějak okrajově pustili před spaním, stejně i se vzpomínkami pro změnu na Jeremyho, což bylo spíše takovým překvapením, co si na mě má mysl přichystala. Ovšem Gabbyna následná otázka mě donutí trochu se zamyslet. "Upřímně.. nevím, možná," odpověděl jsem jí poněkud sklesle, ale pozitivum bylo, že ještě před dvěma měsíci bych nejspíš řekl, že se toho skutečně bojím, kdežto teď jsem z největší části věřil, že Gabby neztratím a jen malý kout ve mně se obával toho, že by se to stát skutečně mohlo. Ale Ona sama mě pak ujišťovala, že i ta malá obava je zcela neopodstatněná, což jsem potřeboval slyšet. Pousmál jsem se a ještě na chvíli jsem si dovolil položit hlavu na její rameno, jak jsem byl zároveň i strašně unavený. Ale podíval jsem se pak na ni se zájmem, když přišla s tím nápadem. Netušil jsem, co by to mohlo být, nicméně její políbení mě upokojilo, takže jsem jí věnoval svou bezmeznou důvěru a zavřel jsem oči, vyčkávajíc, kdy se vrátí. Po chvíli mi to ale stejně nedalo a tak jsem vstal z postele a šel jsem alespoň k zábradlí, abych ji viděl a mohl jí případně poradit, kde co najde. Vrátil jsem se pak do postele a částečně zabalený do deky, čekal jsem na návrat své krásky s čajem. Vděčně jsem od ní vzal hrnek s čajem, poděkoval jí a chvilku jsem foukal, než jsem se napil. Bylo to dokonale uklidňující. Vypil jsem žíznivě naráz polovinu hrnku, než jsem hrnek odložil a uvelebil jsem se pro tu chvíli tak, že jsem si položil svou hlavu Gabby do klína. "Bez tebe bych byl nikdo, Gabby.. nemůžu tě ztratit, prostě nemůžu," šeptal jsem, hladíc ji po noze, jak jsem měl položenou ruku. Ani nevím, jak se to vlastně stalo, ale ačkoliv jsem chtěl jít do sprchy, tak jsem místo toho ještě něco vyčerpaně zamumlal a odplul do bezesného spánku, v mžiku nevědíc o světě.. Ráno jsem pak nebyl vůbec k probuzení.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Probuzení po dlouhé noci Dívala jsem se na něj starostlivým pohledem a hladila ho po tváři, přičemž jsem poslouchala jeho starosti, které i mě vehnaly starostlivé vrásky na čelo. Netušila jsem, že by se mohl ve skrytu duše takhle cítit a chápala jsem i jeho omluvení, protože jsem věděla, že kdybych byla na jeho místě, cítila bych to úplně stejně a ještě bych se sama za sebe zastyděla. Pohladila jsem ho po vlasech a naklonila se, abych ho políbila na spánek. Byla jsem stále u něj a konejšila jej, ubezpečovala o tom, že nemusí mít žádné obavy, že bych ho snad někdy opustila a rozhodně ne tak, jak se mu to zdálo v tom ošklivém snu. Nicméně mě to nutilo zamyslet se nad tím, jestli mu svou lásku dokazuji opravdu dostatečně, protože mě zajímalo, z jakého důvodu přesně se mu něco takového zdálo. Třeba jsem se strachovala tak moc o to, že mu svými slovy o lásce přivodím infarkt, že jsem zapomněla na to, že už mu to dávno nevadí a naopak to slyšet potřebuje. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobota 27. 12. - středa 31. 12. Sobotní ráno jsem celé jaksi zaspal.. a když jsem se napůl vzbudil, zavrtal jsem se i s Gabby v objetí zpátky pod deku a spali jsme ještě dobu, abychom doplnili energii, kterou jsme přes noc zcela vyčerpali. Teprve kolem poledne jsme vylezli z postele, abychom mohli nejen doplnit energii nějakým tím jídlem, ale také, abych Gabby ukázal Londýn. Bral jsem ji nejen po památkách, ale také jsem jí ukazoval svá oblíbená místa a byli jsme i na nákupech.. zkrátka, aby si Gabby Londýn skutečně užila. Navštívili jsme spolu ještě mou babičku, u níž se zdržovali ještě i moji rodiče, než jsme se pak s Anglií rozloučili a během necelé hodiny poté už jsme jeli z letiště do hotelu v Paříži. Město bylo nádherné, ještě stále byla v ulicích vánoční výzdoba, světýlka v korunách stromů na Champ Elysées a o to lepší pak byl výhled z Eiffelovky, když jsme si už vystáli tu šílenou frontu, v níž jsme si mohli užít vzájemné blízkosti při zahřívání se v objetí. Byly to příjemné dny a příjemné chvíle s poznáváním Paříže, ale dnes bylo brzké ráno posledního dne v celém roce. Vydali jsme se s Gabby k Disneylandu jako dvě natěšené děti téměř za svítání. Tvořila se tam už fronta stejných nedočkavců, až se konečně otevřou brány do světa fantazie. Vzal jsem Gabby za ruku a křenil jsem se o sto šest, jak jsem se těšil, až tam spolu vkročíme. Podíval jsem se na ni, jak jí to slušelo v novém baretu a se vzrušením v očích. Tváře měla lehce zčervenalé zimou a stejně tak rty, ale o to víc jí to slušelo. "Připravena na nové dobrodružství? Budeme tu celý den až do rána. Budeme tu do konce roku a spát půjdeme až ten rok příští," usmál jsem se spokojeně a sklonil se pro krátký polibek, než se zvedlo kolem nás nadšení, protože se právě začala otevírat brána.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Disneyland a Nový rok Celé sobotní ráno jsme společně strávili v posteli pod teplou dekou a v objetí. Byla jsem opravdu ráda, že John vypadal spokojeně a že není tak vyděšený a vytřeštěný jako v noci. Pořád mi to však zůstávalo v hlavě. Měla jsem z toho podivné pocity a tak trochu mě to trápilo, proto jsem byla nakonec ráda, že jsme byli pod peřinou a v posteli a mohli jsme se jednoduše vyspat.
Sice to cestování bylo tak trochu náročnější, protože mi připadalo, že pořád někam jezdíme nebo létáme, ale popravdě řečeno, i to cestování jsem si užívala plnými doušky, nasávaje tu okolní atmosféru a užívajíc si každého nového zážitku, který mě uchvátil a zaplnil spokojeností a štěstím. A hlavně, byla jsem ráda za to, že jsem u toho s Johnem a všechny ty zážitky sdílím s ním, s milovanou osobou, se kterou jsem chtěla být nejvíce. Byl pro mě životně důležitý. „Johne, to je naprosto fascinující a úchvatné, podívej,“ mluvila jsem neustále a stejně tak i ukazovala na to všechno, co mě zaujalo. Musela jsem se však držet, abych štěstím neposkočila, když jsme stanuli před Disneylandem, kde už čekali i ostatní, až ten kouzelný pohádkový svět otevře své brány. Nemohla jsem se toho dočkat, stejně jako John, za jehož ruku jsem se držela a křenila se na něj. „V tom případě bychom si to měli co nejvíce užít… a vážně si myslíš, že půjdeme spát?“ Nadzvedla jsem obočí a pobaveně se usmála s tím, že jsem tomu fakt nevěřila. Alespoň já určitě spát nebudu, protože ty atrakce a všechno, co tu bylo, mě neuvěřitelně lákalo a pak… už se konečně otevřely brány a my se mohli vydat do světa fantazie a pohádek. Po celý den jsem byla jako hyperaktivní veverka, která ani neměla potřebu se najíst či napít, v tomhle odhledu jsem pravděpodobně dělala Johnovi starosti, protože na všechny dotazy, jestli mám hlad, nebo jestli bych si něco nedala, jsem odpovídala pořád stejně odmítavě, dokud mě prostě nějak nepřesvědčil, abychom si v klidu sedli a odpočinuli. Oči mi však lítaly všude možně a neustále jsem žvanila o těch atrakcích a postavách, se kterýma jsem se i vyfotila a přemluvila jsem k tomu i Johna, který se zpočátku bránil, ale pak se mi do foťáku i usmál, aby se pořád netvářil zase tak vážně. A večer, kdy už zbývalo jen posledních pár minut tohoto starého roku, jsem se mu upřímně a hluboce podívala do očí, na rtech jsem měla úsměv, který patřil jen jemu a dlaní jsem ho něžně hladila po tváři. „Děkuji, že jsi mi tehdy zastavil a vzal mě sebou. Změnil si mi život a nelituji toho, že jsem pro tebe opustila všechno, jen proto, abych s tebou mohla být. Jsem s tebou ta nejšťastnější žena na světě. Miluji tě…,“ šeptala jsem s viditelným dojetím v očích a pak, když se ozvalo odbíjení půlnoci, jsem se zvedla na špičky, abychom se mohli políbit, jako první novoroční polibek. „Šťastný Nový rok!“ Ozývalo se kolem ze všech stran, stejně jako vybuchující ohňostroj, který byl jedním slovem nádherný…
|
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa 31. 12. - pátek 2. 1. Disneyland! Naprosto dokonalé místo, které jsme si s Gabby užívali už od samého rána. Ruku v ruce jsme navštívili snad každý kout celého parku a minimálně Gabby se vyfotila snad se všemi postavami z filmů a pohádek, které tu jsou. Bylo to dokonalé a chvílemi i trochu vyčerpávající, protože jsem už ani nestíhal vstřebávat nové zážitky a byly tu další a další. Občas mě to stálo hodně hereckého i přemlouvacího úsilí, nebo jsem musel na Gabby vymýšlet šílené lsti, abych do ní vůbec dostal nějaké to sousto nebo pití, ale na jednu stranu jsem ji chápal, protože jsem sám necítil zrovna dvakrát velkou potřebu jíst nebo pít. Byl to spíš zvyk a opatrnost. Nakonec jsem Gabby i sobě koupil Mickeyho uši, které v noci svítily, abychom stejně jako všichni blázni okolo oslavili příchod Nového roku ve velkém stylu. A aspoň pak budeme mít vtipnou památku na dnešní den. Zastavili jsme se prakticky až pár minut před půlnocí. Nevnímali jsme ty davy kolem nás, ale mizeli jsme opět v naší společné soukromé bublině, vpíjíc se pohledem vzájemně do očí. Usmíval jsem se na ni a jen pro ni, stejně jako ona na mě a pro mě. "A já tebe, Gabby. Změnila jsi mi život od základů a ani nedokážu popsat slovy, jak moc vděčný ti za to jsem. Za tebe, že tě mám. Miluji tě.." odpověděl jsem jí tiše a pak, když se ke mně zvedla na špičky, pevněji jsem ji objal a přitáhl si ji blíž k sobě, takže už se ani těmi špičkami nohou nedotýkala země. A pak jsme si vzájemně věnovali úplně poslední polibek ve starém roce a zároveň první polibek v roce novém. Chutnal kdovíproč po čokoládě, ale hlavně i po příslibu toho nejlepšího začátku dalšího roku, protože jsme jej začínali spolu.. *** Zaparkoval jsem Volvo před domem, abychom s Whiskeym nemuseli jít kdovíkam daleko. Přeci jen to tu ve městě neznal a mohl by být příliš vyděšený, což jsme nechtěli. Oba jsme se s Gabby na sebe zubili a zároveň jsme v jednom kuse našeho čtyřnohého pasažéra konejšili celou cestu z útulku až domů. Pánové Linus a Atkins neměli s novým obyvatelem domu nejmenší problém, naopak, Whiskey se s nimi hned přátelil a s vrtěním ocasu je bez štěkání pozoroval, ačkoliv pohladit se zatím nenechal. Jediná potíž nastala u výtahu. Zdálo se, že se tam Whiskeymu nechce, ani kdyby byl výtah tvořen celý z voňavého masa. Šprajcl se pokaždé nohama, když jsme se jej snažili za vodítko popotáhnout blíž, dokonce se staženým ocasem kňoural a nakonec si sedl a nic s ním prostě nehnulo. Laborovali jsme nad tím s Gabby, než ji napadlo, abych toho chlupáče vzal do náručí, což kupodivu zabralo.. nebo to přinejmenším dostalo psa i nás do výtahu a tím pádem o něco později i do našeho patra. "Tak, kamaráde, vítej v novém domově, doufám, že se ti tu bude líbit," pronesl jsem tak trochu slavnostně, než Gabby odemkla a otevřela dveře do bytu a všichni tři jsme konečně byli doma. Sundal jsem mu obojek s vodítkem a pokusil jsem se zout boty, když v tom na nás Whiskey s vrtěním ocasu začal skákat a šťastně u toho štěkat. "Hmm.. asi je rád, že přežil to mučení s výtahem," konstatoval jsem směrem ke Gabby, jíž jsem pak věnoval malé políbení z radosti, že už ho tu máme s námi. Nechal jsem pak na ní, aby mu to tu ukázala, popřípadě mu hned dala hračku, se kterou si chtěl možná hrát, když už tak radostně skotačil.. Bylo to opravdu skvělé, že jsme ho měli doma. Pořád jsem tomu nemohl věřit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nový přírůstek Byla jsem u vytržení. Whiskey byl s námi! |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Páteční dopoledne, 2. 1. Whiskey mi dělal starosti ohledně toho výtahu. Budu mu muset nějak vysvětlit, že se nemá čeho bát, aby ho pak nemusela nosit Gabby, až s ním půjde ven sama. Ale teď, teď jsme z něj měli z Gabby oba velkou radost a všechny tyhle maličkosti vychytáme později. Gabby odlákala chlupáče potom do bytu, takže jsem se i já mohl konečně zout boty a vydat se za nimi, jdouc spíš po zvuku Gabbyna smíchu. Když jsem je pak viděl, jak ji Whiskey oblizuje a celý nadšený čeká, až mu hodí míček, který si zjevně zamiloval. Nejspíš tam v útulku opravdu neměli zrovna moc hraček a všeobecně zábavy. Smál jsem se těm dvěma a šklebil se na to olizování, ale pak jsem se nad Gabby slitoval a zavolal jsem na Whiskeyho, takže přišel ke mně a Gabby se mohla zvednout ze země. "Právě myslím naprosto na to samé. Mám doma dvě hyperaktivní veverky," povzdechl jsem si naoko ustaraně, ale hned na to jsem se na ni zakřenil, drbajíc Whiskeyho za ušima, než jsem mu vzal míček a hodil jej směrem ke klavíru. "Řekl bych, že se mu s námi nejspíš líbí. Jen.. až se trochu uklidní, tak bychom mu měli všechno ukázat. Hlavně asi terasu.. Napadlo mě, že bych měl něco vymyslet s dveřmi, aby mohl na terasu i jen on sám a stejně tak ven, protože tahle klika by na něj byla i tak prostě složitá, co myslíš?" laboroval jsem pak nade dveřmi, zatímco jsme oba střídavě Whiskeymu házeli míček, dokud ho to bavilo. A já dostal hlad. Snídani jsem moc nedal, jak jsem se těšil na cestu pro toho našeho chlupáče a teď, jak se blížilo poledne, začalo mi kručet v břiše, takže jsem se zeptal, co vlastně bude chtít Gabby k obědu a jestli si něco objednáme, nebo zaexperimentujeme v kuchyni sami.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Moji dva kluci a vaření „Jen se nedělej, určitě si po tom celý život toužil, abys měl dvě hyperaktivní veverky, které ti ten život trochu rozvíří,“ odvětila jsem pohotově a nenechala se zastrašit tím jeho hraným výrazem, který by na mě možná dříve fungoval, ale nyní jsem byla přesvědčena o tom, že je to jen jeho vynikající herecký um, než že by byl ve skutečnosti opravdu zdrcený. Ostatně sám se pak po chvilce zakřenil, přičemž podrbal psa za ušima, načež mu hodil míček směrem ke klavíru. Pozvedla jsem obočí v nevyřčené otázce, jestli to bylo schválně, aby mohl být se mnou na pár minut o samotě, ale Whiskey se s míčkem vrátil dost brzy a dožadoval se dalšího házení. Musela jsem se tomu vážně pobaveně smát, protože byl jako malé dítě, přešťastné a spokojené. A doufala jsem, že se mu tady s námi bude líbit i nadále. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Páteční poledne, 2. 1. "To bych musel kompletně předělat dveře. Do toho skla by se špatně řezala ta dvířka, ale.. mohlo by se to třeba přeřezat napůl, dolní půlka by se dalo plexisklo nebo nějaké.. nějaký neprůhledný materiál, třeba i dřevo, aby se to tam mohlo dát. Dveře by pak aspoň mohly zůstat zamčené, kdyby náhodou něco a těmi dvířky by žádný případný zloděj stejně neprolezl.. a když, tak stejně nic neodnese.." přemýšlel jsem nad dveřmi na terasu dál. Budeme se ještě asi muset poohlédnout na internetu, jak to s takovými dveřmi chodí a jaké jsou možnosti, protože jsem neměl moc představu. Ale to nejhlavnější už bylo vyřešené - měli jsme Whiskeyho u sebe a nějaké dveře už jsou jen detail, který zase až tak moc nespěchá. Čekal nás totiž číhající hlad a my se nejdřív museli postarat o jeho zaplašení. "Souhlas. Tak já dám zatím vařit vodu na ty těstoviny a obhlídnu zásoby.." usmál jsem se na Gabby a když jsem kolem ní procházel ke kuchyňské skříňce, políbil jsem ji na spánek a letmo pohladil po zádech, zatímco ona pak měla pro Whiskeyho připravené nějaké překvapení. Zvědavě jsem nakukoval, copak to měla a jak se na to Whiskey tvářil, abych se vzápětí mohl šťastně usmívat, jak nám ta domácnost ještě víc ožila. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Náš první společný oběd ve třech a následný večer... „Hm, a těch dveří by byla škoda… Chtělo by to ještě promyslet, možná se podívat na další možnosti na internetu. Každopádně kdyby mohly zůstat zavřené a přesto by Whiskeymu zůstal přístup na terasu, tak by to bylo nejlepší,“ přikývla jsem na jeho slova a pousmála jsem se na něj, než si mou pozornost začal uzurpovat Whiskey, který tentokrát nemohl ze mě spustit ty svá krásná velká psí kukadla. Abych byla upřímná, tak jsem mu hnedka propadla… Byl naprosto úžasný a dokonalý a byla jsem šťastná, že ho máme doma. Tohle překvapení bylo vážně nejlepší. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pátek, 2. 1. Při vaření jsem se pobaveně křenil na našeho psa a jeho kousky, stejně jako jsem se podezíravě ksichtil na Gabby pokaždé, když .. se chovala jednoduše necudně a přitom se tvářila jako naprosté neviňátko. Bavilo mě to, celé naše společné vaření ze skromných zásob. Jen jsem pak musel odolávat Whiskeyho očím, abych mu nic nedal. Musel jsem si jako mantru opakovat, že je to pes a má zkrátka svoje vlastní jídlo. Ale bylo to zatraceně těžké, protože ten pohled psích očí ovládal naprosto dokonale.. ostatně, byl to pes. Svěřil jsem se Gabby s tím, že bych mohl koupit nějakou příručku na výcvik a pak s Whiskeym trénovat doma i v parku, na což jsem se začínal strašně moc těšit. Po obědě jsme se ještě s Whiskeym všichni tři tak nějak otrkávali a zjišťovali, co od sebe vzájemně můžeme čekat a tím jsme prakticky strávili celé odpoledne i večer, než se Gabby s Whiskeym neuvelebila na pohovce, zatímco já ještě chodil po bytě a kontroloval, jestli máme opravdu všechno pro Whiskeyho pohodlí a taky jsem mu dal ke dveřím do bytu tu podložku na čůrání, kdyby vážně potřeboval (venku byla moc zima na to, abych nechal otevřené dveře na terasu) a ještě jsem prošel byt jednou, aby nebylo navrchu něco, co by chtěl Whiskey třeba rozkousat nebo tak něco. Prostě jistota je jistota. Uvidíme až ráno, jak noc zvládnul nebo nezvládnul, abychom se pak mohli případně lépe připravit na tu další. Pak jsem Gabby vzbudil s tím, že půjdeme spát, Whiskeymu jsem ukázal jeho pelech a přiměl ho, aby si tam lehnul. Sice ještě potrvá, než pochopí, že to je prostě jeho místo, kde ho nebudeme rušit a tak, ale někde se začít musí.. Pak, když už jsme byli s Gabby zalezlí v posteli, oba jsme se pořád usmívali jako dva blázni a dívali se v šeru jeden na druhého. "Taky jsem nadšený z toho, že už ho tu máme. Sice si budeme všichni ještě chvíli zvykat, ale jsem prostě nadšený. A Whiskey celou dobu vypadal šťastně. Určitě se mu.. u nás.. slyšela jsi to?" zasekl jsem se pak, natahujíc uši ke dveřím do ložnice. Přišlo mi, že jsem slyšel zvuk jako.. škrábání na dveře? Jen takové opatrné, jemné, ale přeci jen se mi to nezdálo. Nadzvedl jsem se a opřel loktem, dívajíc se beze slov na dveře, čekajíc, jestli se ještě něco ozve. "Whiskey? Běž spát, kámo, do pelechu. Tady už se taky spí," promluvil jsem pak směrem ke dveřím a podíval se pak na Gabby s uculením, chtíc ji znovu obejmout a políbit, ale zarazil jsem se v půli pohybu, když se Whiskey rozhodl, že se k nám bude snažit dobýt. Ozvalo se totiž i kňučení a mnohem intenzivnější škrabání na dveře. "Možná, že kdybychom se tvářili, že o něm nevíme, šel by po chvíli spát, ale takhle..? Hmm.." díval jsem se střídavě na Gabby a do šera směrem ke dveřím, nerozhodný, co udělat. "Whiskey, nech toho a běž na místo," zkusil jsem to ještě jednou, ale to se ozvalo štěknutí a znovu kňučení. "Tak.. mám ho pustit? Možná.. že na tu první noc prostě necháme otevřené dveře, aby věděl, že tu jsme taky a pak třeba bude spíš spát..?" zeptal jsem se své krásky, krátce ji políbil a na to jsem se trochu neochotně zvedl z postele (měl jsem to ke dveřím blíž), abych Whiskeymu otevřel dveře. Jen jsem nečekal, že se ten chlupáč kolem mě prožene jako žíznivá čára a skočí za Gabby přímo do postele. "No tak to ne, kamaráde, to zapomeň! Whiskey! Dolů, no tak!" snažil jsem se mluvit autoritativně, stojíc stále u dveří a prstem ukazujíc na zem, aby seskočil.. což se mu vůbec nechtělo. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Univerzitní den Byly to naše nejdůvěrnější chvilky takhle v naší posteli. Zachvěla jsem se po celém těle, když se na mne upřely Johnovy tmavohnědé oči a kousla jsem se u toho do rtu, když jsem čekala na to, jak se ke mně přiblíží a posune si mě pod sebe, aby mi byl co nejblíže. Doslova jsem po něm toužila, objímat ho a dotýkat se ho po celém těle. Zarazila jsem se ve stejné chvíli jako on a se zatajeným dechem jsem poslouchala, co to je za podivné zvuky. Nemohla jsem ani promluvit, zkrátka mi došla slova, takže jsem zůstala nehybně ležet jako po zásahu paralyzérem. Křečovitě jsem se na Johna uculila, a když se ke mne opět vracel, začala jsem se zase uvolňovat a postupně jsem začala i dýchat, jak mi bylo o něco příjemněji a omámeněji. Byl tak dokonalý a něžný… A znovu se ozvalo zaškrábání na dveře a kňourání, což mi rvalo srdce na kousky. V hlavě jsem viděla, jak se chudák Whiskey smutně tváří, jak moc by chtěl být s námi a už v té chvíli jsem to nemohla vydržet, ale John měl zase pravdu v tom, že by se měl naučit být na svém místě, aby se nenaučil ležet s námi a spát v naší posteli. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pátek 2. 1. a Pondělí 5. 1., někdy odpoledne Neměl jsem to srdce nechat Whiskeyho za dveřmi kňučet a škemrat o společnost, ale zase si nesměl zvykat na to, že mu dovolíme všechno jen pro jeho psí pohled, obzvlášť to, aby nám lezl do postele. Byli jsme autoritativně nad ním a postel byla prostě jen naše, stejně jako pelech zase patřil pouze jemu. Naštěstí mi s ním pomohla i Gabby, takže jsme ho pak společnými silami přinutili z postele slézt a alespoň zůstat vedle ní na koberci. Slitoval jsem se nad ním a pro dnešek jsem mu přinesl jeho pelech a položil jej vedle postele, kde jsme jinak měli nohy. Ještě několikrát za noc jsem se pak musel Whiskeymu věnovat a odkazovat ho na pelech, protože mi stál za zády a čenichem se opíral o postel a šťouchal do mě a když u mě nepochodil, obešel postel a zkoušel to samé u Gabby, dokud jsme jej nepodrbali a znovu neodkázali na pelech. Byla to zkrátka náročná první noc, ale to se časem zlepší, až si Whiskey zvykne.. Ráno jsme s Whiskeym Gabby vyprovodili na kousek cesty ke škole, sami však míříc do parku, aby se pořádně vyvenčil a seznámil s místním psím okruhem, protože odteď do něj spadá také. Cestou domů jsem se stavil pro tvaroh a borůvky s tím, že vygooglím pak nějaký recept na koláč, abych to cvičně zkusil upéct, jestli to vůbec půjde. Doma jsme pak s Whiskeym zůstali na pohovce a zatímco on odpočíval, já jsem googlil a googlil a googlil, až najednou bylo strašných hodin a tak jsme vyrazili Gabby naproti. No, alespoň jsem měl borůvky na zítřejší pokus o pečení. Přivítal jsem se s Gabby, rád, že ji po celém dni mám zase u sebe. Když jsem pak sledoval Whiskeyho nadšení z příchodu Gabby, pousmál jsem se, ale zároveň mě napadlo, že bychom měli něco změnit. "Neměli bychom ho nechávat, aby nám olizoval tvář. Zajedno je to nehygienické a zadruhé by to pak mohl chtít dělat všem, třeba návštěvám a tak, což by nebylo dobré.." řekl jsem pak se zamyšlením a vzal pak Gabby za ruku, v druhé držíc Whiskeyho na vodítku, který sledoval i všechny lidi okolo a nadšeně se snažil každého očuchat. Gabbyna slova mě pak poněkud vyvedla z míry. "Jaké dopisy? A co.. Archie? Co chtěl Archie?" zeptal jsem se naprosto nechápavě, netušíc ani, o čem Gabby mluví a že jedno souvisí s druhým.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dopisy a tajný ctitel Musela jsem se vážně chechtat. Měla jsem totiž pocit, že John jednoduše žárlí na to, že to není on, kdo mi oblizuje tvář, ale právě Whiskey, kterého jsem ještě objala a podrbala za ušima. Nic jsem však neříkala a jenom zakývala hlavou, dusíc v sobě salvu smíchu i poté, co jsem na něj vyrukovala s těmi dopisy. Ne, nevěřila jsem mu ani nos mezi očima, v domněnce, že je to jen zase jeho dokonalý herecký výkon, kdy si hraje na to, že on vlastně nic neví a je ve všem nevinně. Přimhouřila jsem na něj pohled a zakroutila hlavou. „No, Archie se mi ozval, že mi do klubu přišel další dopis od tajného ctitele,“ ještě jsem u toho zvedla ruku a prsty posunkem naznačila, jakože je to fakt „tajný“ ctitel. Byla jsem přesvědčená o tom, že to je John, neboť kdo jiný by to psal? Jen mě zaráželo, že se pořád nechtěl přiznat, tak jsem doufala, že ho usvědčím, když to na něj celé vybalím. „Psal mi o tom, jak moc jsem úžasná osoba, nejen zpěvačka a dokonce tam přidal i pár veršů… No tak, Johne, přestaň to na mě hrát, já vím, že jsi to byl ty… A moc ti děkuju, ale už nemusíš hrát, že o ničem nevíš,“ nakrčila jsem obočí, znějíc už opravdu vážně a naléhavě. Mimoděk jsem mu i stiskla dlaň, se kterou jsem si propletla své prsty. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 5. 1. Nakrčil jsem nechápavě čelo a znovu jsem zavrtěl hlavou, že nemám tušení, o co jde. Gabby mi ale zřejmě jednoduše nevěřila. Její další slova mě ale dost zneklidní. Jaký jako ctitel? A co jí má kdo posílat dopisy? Počkat, jak další? Kolik už jich má? A.. Zamračil jsem se přemýšlením, jak jsem se snažil horečně vybavit každou tvář v baru, ale bylo to těžké, protože jsem se nikdy moc nedíval po lidech, ale pouze na Gabby. "Chápu, že bych se měl nad sebou zamyslet a občas ti připravit nějaké překvapení, ale.. ty dopisy.. vážně netuším, o čem mluvíš, Gabby," řekl jsem jí nakonec nešťastně, když mě naopak ona tolik nabádala, abych se přiznal. Jenže nebylo k čemu. "A taky mě ten někdo začíná pěkně štvát. Vždyť jsme spolu, tak.. moment, jestli on si nemyslí, že všechny ty písně, co mi věnuješ při zpěvu, nejsou pro něj? Jméno přeci i tak nikdy neříkáš, takže.. No ale i tak, posílat dopisy? A.. kolik jsi jich už dostala? A můžu je prosím vidět? Nelíbí se mi to, vůbec se mi to nelíbí.." mudroval jsem a přemýšlel, kráčejíc s Gabby i Whiskeym k domovu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ledová sprcha Postupně se mi úsměv vytrácel. A ještě k tomu jsem začala být poněkud bledá, to hlavně ve chvíli, kdy se rozmluvil a sdělil mi, že o tom opravdu nic neví. V tomhle by mi nelhal a já mu samozřejmě věřila. Kdyby to totiž hrál, už by se určitě přiznal a vysvětlil by mi to. Ale tohle vypadalo… no úplně jinak! Zarazila jsem se a pár chvil jsem se nemohla ani nadechnout, vlastně jsem si to uvědomila až potom, že jsem přestala dýchat. Hlavou se mi totiž honily myšlenky na to, že jsem právě Johnovi hrozně moc ublížila, byť nevědomky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní odpoledne, 5. 1. Byl jsem rozrušený, překvapený a naprosto vykolejený, ale nechtěl jsem tím nějak děsit ještě Gabby. Nemyslel jsem to zle vůči ní, ale byl jsem spíš rozmrzelý vůči tomu neznámému, pociťujíc žárlivost, což bych neměl, ale.. nemohl jsem si pomoci. Miloval jsem Gabby a věřil jsem jí, ale chtěl jsem zkrátka, aby ji dotyčný přestal těmi dopisy otravovat. Na druhou stranu, kdyby to bylo jen nějaké.. kdyby to byl prostě jen fanoušek, tak to není tak špatné, ale jestli si v těch dopisech dovoluje víc, pak s tím mám opravdu velký problém. S ním!.. "Nechci ti ty dopisy brát, nebo.. nechci tě kontrolovat, to si prosím nemysli, Gabby. Jen mě to.. zaskočilo a.. Víš, je hezké, že máš fanouška a gratuluji ti k tomu, ale jestli si dovolí něco víc, pak.." nechal jsem slova viset ve vzduchu. Mimoděk mě opět napadl Jeremy, ale to jsem zavrhl, protože ten by se psaním veršů rozhodně nezdržoval, na to jsem mohl dát svou ruku. Pak ale bylo o to těžší přijít na to, kdo to byl. "Možná by o tom člověku něco věděl Archie..? A.. jak je to psané? Rukou nebo na počítači? V tom prvním případě bychom třeba mohli.. nějak zjistit a poznat, o koho jde. Na něco už bych přišel.." zastavil jsem se náhle a zadíval se krátce na Gabby, než jsem pustil její ruku, abych ji mohl obejmout, alespoň na chvíli, v druhé ruce třímajíc vodítko s Whiskeym, který byl naší procházkou neustále rozrušený a měl tendence sem tam si poskočit, přesně jako to dělávala občas Gabby. "A.. líbilo by se ti dostávat kromě květin i dopisy? Že jsme spolu, tak nemám takovou příležitost, tak bych si mohl třeba naplánovat nějaké pracovní cesty, abych tě o tuhle radost neochuzoval.." dodal jsem pak, už o poznání uvolněnější, snažíc se stejně tak přivést na trochu jiné myšlenky i Gabby, aby si s tím nedělala takové starosti.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Fanoušek „Ne, to ne, Johne… Takhle jsem to vážně nemyslela. Já ti je chci prostě dát, ukázat, aby sis je přečetl, aniž bych to brala tak, že bys mě kontroloval. A… Děkuju, že mi gratuluješ, ale já z toho mám spíš nepříjemné pocity. Myslela jsem si, že je píšeš ty a ne někdo jiný,“ sklopila jsem na pár vteřin pohled, ale pak ho zase rychle zvedla. „Určitě si nic víc nedovolí, protože bych to ani nedovolila. Víš, že jsi pro mě jediný, Johne, viď?“ Podívala jsem se mu delším pohledem do očí, tváříc se opravdu ustaraně. I na mě to doléhalo a co víc, cítila jsem a vnímala, jak velkou měrou to doléhá i na něho samotného. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní odpoledne, 5. 1. "Já vím, Gabby, ale mám o tebe i strach, aby tě pak někdo neobtěžoval, kdybych tam třeba náhodou nebyl," upřesnil jsem, aby snad neměla podezření, že mě předně sžírá ta žárlivost. Nicméně měla výborný nápad s tím, že zavolá Archiemu a že se tam i rovnou stavíme. Alespoň jsme měli šanci přijít tomu rovnou na kloub a snad to i brzy hodit za hlavu, takže jsem okamžitě souhlasil. Pobavilo mě pak, jak vehementně se bránila proti mé pomyslné služební cestě a doopravdy mi lichotilo, že mě chtěla mít stále u sebe, stejně jako já ji. Usmál jsem se na ni, užívajíc si i té blízkosti a jejího důvěrného otření studeným nosem o ten můj. "Budu jedině rád, když mu zavoláš, protože na to taky nemůžu přestat myslet," přiznal jsem jí pak a čekal na verdikt po telefonátu. Vyrazili jsme pak k baru bok po boku, se skotačícím psem na straně, dokud jsme nedorazili k místu, kde jsme s Whiskeym na Gabby chvilku počkali, než se k nám vrátila i s dopisem a novými informacemi. "Hmm.. myslím, že mi ten popis nic neříká. Spíše se dívám na tebe, než po ostatních, tak nevím.. ale.. mohl bych tam třeba zajít jen tak, jestli tam nebude a.. hmm.. musíme to ještě promyslet. Každopádně mě teď nikdo nenapadá, kdo by to asi mohl být.." přemýšleli jsme nad tím ještě nějakou chvíli, než jsme nakonec dorazili domů. Znovu jsem musel vzít Whiskeyho do náručí kvůli výtahu, ale pak už jsme mohli konečně sundat kabáty a zout boty. Whiskey si kupodivu šel odpočinout rovnou na pelech a my tak na sebe s Gabby náhle měli spoustu času. "A jak jinak bylo ve škole? Netrápili vás profesoři příliš, když je první den v dalším roce?" vyzvídal jsem, automaticky dávajíc vodu vařit, abychom si mohli dát třeba čaj.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Příprava čaje „A kde bys byl? Já si ani nedovedu představit, že bychom nebyli spolu… nebo že bych šla někam bez tebe, protože k tobě prostě patřím. Vážně si to nedovedu představit... Všechno chci sdílet s tebou,“ dodala jsem ještě, než jsme se přes tu situaci tak nějak přenesli. Ani jeden z nás nemohl přestat myslet na ty dopisy a ctitele, o němž jsme ani jeden nevěděli. A mně to opravdu hodně trápilo, protože jsem viděla a i vnímala, jak to na Johna působí, třebaže mě ubezpečil o tom, že mi věří. Ale bylo mi jasné, že dokud se to úplně nevyřeší, tak to na nás pořád bude někde číhat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro téměř k večeru, pondělí 5. 1. Snažil jsem se už nemyslet na toho.. někoho, kdo pořád psal Gabby ty dopisy, čímž mi pil krev. Na jednu stranu jsem ale mohl být rád, že jsem se to dozvěděl až dnes, jinak bych se přes svátky určitě nedokázal soustředit na nic jiného, než na to, abych vypátral, který troufalec to je. Ale byl jsem rád, že jsem měl Gabby nablízku a nemusel jsem si dělat starosti, že bych o ni kvůli nějakému ctiteli přišel. Ne, v tomhle jsem jí bezmezně věřil a tak jsme se v relativním klidu mohli vrátit i s Whiskeym domů. Pomalu jsem si začínal myslet, že se Whiskeymu to chování až moc začíná líbit a tak se výtahu bojí už jen tak z hecu, aby se neřeklo. Ale, uvidíme, snad ho to brzy přejde. Zatím mi tiše kňoural u ucha, jak jsem ho držel v náručí, a nepřestal, dokud jsme nezastavili a nebyli alespoň metr od výtahu pryč. To pak přešťastně vrtěl ocasem a těšil se domů. "Dobře, takže bílý pro tebe a já si dám černý.." poznamenal jsem, kráčíc ke skříňce s čaji, odkud jsem je šel pak vytáhnout a připravit do sítek. Poslouchal jsem u toho Gabbyno vyprávění o studiu, přičemž jsem se usmíval, jak mi to bylo velmi dobře známé. "Jo, to je pravda, profesoři mají studijní volno za to, že dávají studentům spoustu práce, aby se o tom volnu nenudili," pronesl jsem se smíchem, ale bohužel jsem si uvědomil až pozdě, co Gabby řekl a kam se chystala. Upustil jsem spěšně sítko, přičemž se mi zákonitě ta trocha čaje rozsypala po kuchyňské desce, jak jsem si přitočil ke Gabby, kterou jsem objal a zarazil ji tak těsně před otevřením lednice. Rozpačitě jsem se na ni usmál a věnoval jí neméně rozpačitou pusu. "To.. to je.. nemusíš, víš? Já.. jsem si to rozmyslel a taky si dám bílý čaj," plácl jsem to první, co mě honem napadlo, protože jsem si velmi zřetelně vybavoval, jak jsem borůvky i tvaroh na budoucí koláč dal na místo v lednici, že hned člověka praští do očí. Doufal jsem, že ještě dnes se pokusím o pečící experiment, ale už jsem se k tomu nedostal a tím pádem jsem zapomněl ty dvě nejpodstatnější ingredience schovat víc.. dozadu za něco většího. Samozřejmě bych to mohl ukecat na nějakou blbost, ale to mě teď honem v té panice nenapadlo. Gabby už ode mě věděla, že mléko se dává jen do černých čajů, tak jí snad přejde chuť chodit do lednice. Věnoval jsem jí ještě jeden polibek, načež jsem ji pustil a následně se dal do úklidu a vracení zpět do krabičky onen černý čaj, abych si namísto toho i sobě nasypal do sítka ten bílý. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rozpačitý John Všechno se zdálo v pořádku. Tedy, až na ty Johnovy rozpaky, kterým jsem zrovna moc nerozuměla, a zákonitě mi přišlo, že přede mnou něco skrývá a tak jsem nad tím začala přemýšlet s nakrčeným obočím. Nechala jsem se obejmout, krátce jsem však u toho pohlédla na tu trochu rozsypaného čaje, načež jsem k němu zvedla oči a opětovala mu tu jeho… rozpačitou pusu. Co se to s ním jenom děje? Je najednou nervózní… takového jsem ho snad ještě nikdy nezažila. „No…dobře, ale měla jsem dojem, že… máš černý čaj raději,“ dívala jsem se na něj a sledovala jeho reakce, snažíc se v něm číst. Najednou mi přišel vzdálenější a vzdálenější, což mi pochopitelně začínalo dělat starosti… a taky mě sžírala zvědavost, co se vlastně děje, že tak najednou změnil a chtěl bílý čaj se mnou. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro téměř večer, pondělí 5. 1. "No.. to ano, ale.. hmm.. občas to přeci potřebuji prostřídat. Nemůžu pořád pít jen černý čaj, stejně jako ty taky nepiješ pořád kávu, ne?" rozvinul jsem z počátečního škobrtání celkem rozumnou větu, načež jsem se na ni vítězoslavně usmál, jak jsem si v duchu gratuloval. Jenže to mi nevydrželo moc dlouho. I ruce se mi u toho tak trochu zbláznily, protože mé obvyklé klidné a bezchybné připravování i uklízení čaje se teď neobešlo bez dalšího padání sítka či lžičky a podobně, přičemž jsem se ještě nervozně kousal do rtu. Klatě.. zaklel jsem v duchu, že si teď Gabby myslela, že mám snad nějaký problém. Nebyl jsem ve své kůži - jak bych taky byl, když mě málem nachytala, protože by se určitě hned dovtípila, k čemu ty borůvky jsou. Koneckonců, částečně jsem byl připravený na další krok v našem vztahu, už z Francie jsem si pro ni přivezl malý důkaz, který jsem úzkostlivě tajil a co chvíli přesouval z místa na místo, aby na to opravdu nepřišla. Jenže jsem ty její tři úkoly vzal opravdu vážně a nehodlal jsem z toho slevit, takže si Gabby prostě ještě chvíli počká.. a já aspoň ještě do-posbírám více odvahy. Ale teď.. no, už se stalo, takže se teď musím začít rychle tvářit jakože nic a nějak to zakecat, aby nepojala podezření. "Ehm.. ne, ne.. nic se neděje. Jenom.." honem něco vymysli, dělej.. "No.." začal jsem opět duchaplně, ale to jsem ucítil Gabbyn polibek na krku a následně ty další doteky, u kterých jsem se přirozeně uculil a přivřel u toho oči, jak to bylo příjemné. Naštěstí už jsem měl čaje v pořádku přichystané, jinak by mi z ruky to sítko určitě znovu vypadlo. "Hmmm.. tak tohle je velmi příjemné.. ale pokoušíš mě, Gabby, velmi mě pokoušíš.." zavrněl jsem a pomalu se u toho otočil, takže jsem se zezadu opíral o desku, zatímco jsem volně objal Gabby kolem pasu. "Chlupáč spí.. to si tě chvíli můžu beztrestně uzurpovat jen pro sebe, že?" řekl jsem jí tichým, snad i svůdným hlasem, naprosto se soustředíc na to, abych tím odvedl její pozornost od domnělých problémů a především od té lednice. Sklonil jsem se a políbil ji na krk a přes hranu čelisti si prolíbal cestičku až k jejím smyslným rtům.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Kutil John zatlouká Musela jsem mu s přikývnutím dát za pravdu, třebaže jsem ještě pořád cítila jisté pochyby. John se prostě choval podivně rozpačitě a to určitě nebylo jen tak pro nic za nic. Ale na druhou stranu jsem si musela přiznat, že v těch rozpacích vypadal ještě přitažlivěji, než kdy dřív. Už jenom to vědomí, že je pravděpodobně nervózní kvůli mně, mě rozechvívalo po celém těle. Přesto jsem se v duchu napomenula, abych zklidnila své rozbouřené hormony. Určitě už mě musel mít plné zuby tím, jak moc ho kolikrát pokouším a nedopřávám mu ani chvíli klidu… Ale copak mu šlo takhle odolat? Zvláště pak, když jsem vnímala to zachvění, jak jsem se dotýkala jeho zátylku. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer, 5. 1. Došlo mi, že mi Gabby na moje neblahé pokusy o zakecání a odvrácení její pozornosti tak úplně neskočí. Co bych taky čekal, když mě tak zaskočila, že jsem nemohl ani doufat? Ale stejně tak mě zaskočilo i její smyslnější jednání, čímž inspirovala i mě, abych jí to trochu vrátil a tím spíš odvedl její pozornost. Nicméně se mi líbilo, jaký směr to celé nabralo, stejně jako jsem to viděl v jejích očích. Zakřenil jsem se jejím slovům, ale místo odpovědi jsem ji jen znovu škádlivě kousl a pak jí věnoval na šíji několik polibků, užívajíc si naší vzájemné blízkosti. "Jsem opravdu rád, že se mi to daří," usmál jsem se na ni, jak jsem vzhlédl a podíval se jí do očí. Pak jsem si ji ovšem přitáhl blíž k sobě, abych ji mohl opravdu políbit procítěně na rty. "Mám strašnou chuť.. prostě si tě jen k sobě přivinout a užít si tě u sebe.." svěřil jsem se jí pak tiše s tím, že mám náladu prakticky na mazlení, spíš než na nějaký film, nebo něco podobného, co bychom jinak u čaje obvykle dělali. Voda nám mezitím začala bublat a tak jsem už jen Gabby pustil, abych mohl zalít čaje a následně abychom se přesunuli k pohovce a mohli se tam spolu uvelebit. Nechali jsme vařící čaje jejich osudu louhování a já se přitáhl ke Gabby tak, že jsem si ji posunul pěkně pod sebe, takže ve výsledku jsem ležel na ní, opíraje se lokty. Usmíval jsem se na ni a u toho jsem ji něžně líbal a mazlil se nosem s tím jejím. "Patrně jsi mi příliš chyběla, zatímco jsi byla na přednáškách, takže si tě teď musím pro sebe věznit alespoň.. dokud bude Whiskey odpočívat.." uchechtl jsem se nakonec a sklonil se, abych utlumil smích do jejího ramene.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Důvěrné chvilky na pohovce a další den I mně se líbilo, kam tohle všechno směřovalo. Mimo jiné jsem se musela pobaveně smát, když jsem si uvědomila, jak se vzájemně dobře známe, že i John odhadl mě samou. Užívala jsem si ho objetí i doteků a následně mu při pohledu do tmavohnědých očí opětovala hluboký procítěný polibek, při kterém jsem se trochu nadzvedla a jednotlivými prsty jsem mu zajela do vlasů, které jsem mi nevědomky trochu rozcuchala, jak jsem se pro tu chvíli nechala unést. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 6. 1., úterý Vzbudil nás nakonec Whiskey s tím, že potřeboval jít ven, když jsme usnuli na pohovce, ani nevím, jak. A zatímco Gabby šla do sprchy a připravit se na spaní, já vzal ještě Whiskeyho ven, aby to přes noc vydržel. Pak jsem vystřídal Gabby v koupelně a zalezli jsme si pak už konečně do postele, přičemž mě pobavilo Gabbyno majetnické gesto, kdy si přese mě přehodila nohu. Já ji naopak objal a pak už jsme pokojně usnuli. Ráno mě probudilo až nezvyklé prázdno vedle mě a jakýsi tlumený šrumec za dveřmi, což byl určitě Whiskey, který se nemohl dočkat, až nebude sám v pokoji a zase budeme s ním. Proto jsem po chvilce i já sám vyklouzl z postele a zamířil z ložnice k těm dvěma.. S Whiskeym jsme pak kousek vyprovodili Gabby, zatímco jsem pak s naším chlupáčem zamířil do parku, aby se mohl proběhnout a pořádně vyvenčit po celé dlouhé noci.. Když jsme se pak vrátili domů, zapnul jsem si notebook a dal jsem si ho na bar, abych mohl pořád nahlížet do receptu, co jsem našel na internetu. Vytahal jsem si na kuchyňskou desku všechny ingredience, mísu a misky, odměrku a váhu a pomalu, ale jistě jsem začal pročítat, co mám dělat jako první. Mluvil jsem u toho nahlas k Whiskeymu, který mi asistoval a kroutil hlavou ke straně, jako kdyby mi rozuměl. Měl jsem potíže nejdřív s máslem. Z lednice bylo tvrdé a přitom tam psali změklé. Tak jsem ho rozehřál na vařiči v hrnci.. jenže teď to bylo vroucí máslo a ne změklé.. "Do háje.. Whiskey, prosímtebe, jak to ty ženské dělají?" ptal jsem se ho pak co chvíli. Nakonec se mi podařilo nějak spatlat těsto, přičemž jsem toho měl nalepeného na rukách víc, než mi zbylo v míse a znovu jsem laboroval, co s tím. Bylo to celé nějaké děsně tuhé a sotva se mi to podařilo nějakým způsobem rozválet na placku, zjistil jsem najednou, že nemám žádný vhodný pekáč či to, co se na koláče používá. Měl jsem jen misku na lasagne, ale to rozhodně nebylo ono. Zaklel jsem, ale napadlo mě zavolat máti, že bych se u ní s Whiskeym stavil a půjčil si formu (či misku nebo jak se tomu říká) na koláč. Takže jsme s Whiskeym znovu vyrazili ven a vydali se na procházku k druhé straně našeho bloku, kde pak na nás máti už čekala před domem a zdálky se mi smála. Nicméně se ráda seznámila s Whiskeym a i jemu se zřejmě líbila, že se nechal podrbat a olízl jí ruku. Chvilku jsme se s ní zdrželi a pak nás na půl cesty vyprovodila, načež jsme s Whiskeym zase šli domů. Mezitím mi těsto na koláč děsně ztvrdlo, ale i tak jsem ho tam nějak nacpal a pak se vrhl na tvaroh a borůvky, co jsem dal navrch, než jsem to šoupl do trouby. Pak jsem si sedl před troubu, abych na to pořád viděl, přičemž jsem u toho Whiskeymu házel míček až do zblbnutí. Výsledek byl.. inu, váhavý. Vytáhl jsem to z trouby a s nepříjemným překvapením jsem zjistil, že jsem zapomněl na nějaké zhušťovadlo či pudink, takže tvaroh byl celkem tekutý, přičemž to celkově vypadalo jako tvarohovo-borůvková polévka na popraskaném talíři z betonového těsta. Nespokojeně a s nakrčeným čelem jsem přelil tvaroh s borůvkami do misky, těsto jsem vyhodil do koše a s Whiskeym jsme si z toho tvarohu udělali jakousi svačinu před obědem. U toho jsem se dal do pátrání na googlu, co jsem udělal špatně. No jistě, nesmím moukou zasypat těsto při válení, ale jen ho tak lehce poprášit! Aha.. Dobře.. Udělal jsem si pak s Whiskeym další procházku do města - znovu pro přísady na koláč, tentokrát raději dvojitou dávku, přičemž jsem si koupil po cestě rychlý oběd ve formě hot-dogu a měl jsem co dělat, abych odolal Whiskeyho smutným očím. Doma jsem se znovu pustil do pokusu o pečení. Tentokrát jsem dával větší pozor a všechno jsem radši hned kontroloval s notebookem, jestli to mám opravdu správně. Nakonec, po další hodině, jsem vytáhl z trouby koláč, který i na pohled vypadal celkem povedeně. takže jsem se celkem zaradoval.. Ale jen do doby, než jsem zjistil, že jsem si zapomněl vymazat tu formu a koláč mi nešel za nic na světě vyndat. Nakonec se mi podařilo koláč přesunout, ale neobešlo se to bez fatálních trhlin a dokonce i připečených krajů, které zůstaly na té formě.. takže ve výsledku jsem měl rozdrolenou hroudu, která se následně stala druhou svačinou.. tedy, z části. Jak jsem to chutnal, zjistil jsem, že to těsto je příšerné a nedá se jíst, takže jsem znovu vydlabal jen tu část s tvarohem a borůvkami a těsto znovu vyhodil do koše. Na třetí pokus už jsem neměl odvahu a tak jsem si alespoň dal tu práci a poschovával jsem si ingredience tak, aby to Gabby hnedka nenašla. Recept jsem hned zavrhl a jal jsem se hledat další. S hrůzou jsem si pak uvědomil, kolik je hodin, přičemž jsem ještě běžel do kuchyně vydrbat tu formu a následně ji už umytou schovat, než jsem potřetí vyběhl s Whiskeym ven, tentokrát naproti Gabby, aby na nás moc dlouho nečekala. Jediné, co mi doma nedošlo, tak abych vyvětral pachy po pečení, kde se mísilo to příjemné (jako vanilka) s nepříjemným (spálenina).. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Studijní den Po celém dnešním studijním dni jsem byla značně unavená, což se odrazilo i na mé tváři, třebaže jsem se usmívala… ale takovým tím znaveným úsměvem, kdy jsem se vážně těšila na to, až si dám nohy nahoru, dám si k tomu čaj se sušenkami a podívám se s Johnem na film. Už jenom při myšlence na Johna, mi tváře zrůžověly a trhaně jsem se nadechla, v žaludku pociťujíc šimrání motýlích křídel. Na něj jsem se těšila ze všeho nejvíce a samozřejmě i na Whiskeyho. Tak trochu mě sice bodlo u srdce, že jsem musela oba kluky nechat o samotě a nemohla s nimi strávit víc času, ale byla jsem rozhodnutá, že jim to vynahradím. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro úterý večer a středa 7. 1. "Omlouvám se, trochu jsme se s Whiskeym zdrželi, promiň.." omlouval jsem se Gabby, když na mě částečně skočila, jdouc nám už naproti. Šťastně jsem se u toho usmíval a objímal ji, zatímco Whiskey kolem nás skákal a štěkal, vrtíc ocasem samou radostí. "Tak půjdeme rovnou domů a dáme si něco k večeři a pak se můžeme odpočívat, jak si jen budeš přát," políbil jsem ji a pak ji pustil. "No ale.. jinak jsme si s Whiskeym víceméně jen hráli, byli jsme na procházce a.. zase jsme si hráli.." řekl jsem pak v odpověď na její otázku, zatímco jsem ji objal kolem pasu a pomalu jsme se vydali k domovu.. Doma mě polilo horko, jak mě praštila vůně/pach po pečení, což jsem při odchodu z bytu už ani nevnímal a jen jsem střelil pohledem po Gabby, které jako kdyby nad hlavou svítilo tucet otazníků neonovými barvami, načež hned šla otevřít dveře na terasu. Odkašlal jsem si a teprve pak zkusil nějak ospravedlnit to, co cítila. "Hmm, no.. totiž.. jsem si vařil.. hmm.. ke svačině jsem si vařil.. a Whiskeymu a.. se mi to moc nepovedlo, ale pak jsme s Whiskeym běželi za tebou, tak jsem to tu nestihl vyvětrat.. Co si dáš k večeři?" stočil jsem to pak k jinému tématu a zakřenil se na ni, aby mi odpustila, k čemuž mi následně pomohl i Whiskey, který štěkl na slovo "večeře" a zavrtěl ocasem.. *** Jen, co jsme Gabby ráno vyprovodili na univerzitu a vykonali pořádnou procházku po parku, vrátili jsme se pak s Whiskeym domů a já pak zase vytáhl všechny poschovávané ingredience. Tentokrát jsem se rozhodl být v klidu a pěkně pomalu si pročítat recept a pomalu a s rozvahou i postupovat, přičemž jsem si ještě pročetl různé jiné recepty a recenze na ně, než jsem si jeden konečně vybral a dal se do pečení. Zapnul jsem si u toho Muse, jejichž alternativně rocková, lehce apokalyptická hudba dodávala mému pečení nádech stejné atmosféry, přičemž jsem já osobně začínal pociťovat optimističtější vize ohledně dnešního pokusu. Třeba z toho nakonec doopravdy vyleze borůvkovo-tvarohový koláč, který bude i k jídlu..? Dával jsem si hodně záležet a nevnímal jsem, že jsem si při odhrnování vlasů z tváře mázl mouku a později i borůvkovou šťávu přes líci. Teď nebylo nic důležitějšího, než se pokusit o co nejlepší koláč, který bude Gabby chutnat. Myslel jsem u toho celou dobu na ten dokonalý koláč, který vybrala v pekárně ten den, kdy jsme se poznali. Chtěl jsem se mu aspoň vzdáleně přiblížit a připomenout si ten osudný den. Seděl jsem nakonec opět na podlaze před troubou v skoro tureckém sedu, hlídaje koláč, aby se nepřipekl, přičemž se mi Whiskey uvelebil mezi nohama, nechávaje se drbat úplně všude. Hudba byla celkem nahlas a zrovna tam Mathew Bellamy hrál parádní klavírní sólo u skladby Butterflies and Hurricanes.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Koláčový den? Podrobila jsem Johna skeptickému měření svého jinak ryze nevinného pohledu zelených očí, když mi odpovídal na tu spoušť kolem. Totiž, tu vůni, která se linula po skoro celém bytě, a trvalo trochu déle, než to všechno celé vyčuchlo. Ale vzala jsem to s pobavením, protože ten Johnův výraz u toho, jak se mi to snažil vysvětlit, byl k nezaplacení. A já se na něj prostě nemohla zlobit, to prostě nešlo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa 7. 1. Vnímal jsem především svou oblíbenou hudbu a to, že koláč už každou chvilkou bude hotový, jen jsem ještě čekal na časovač, co jsem si tentokrát ještě pro jistotu nastavil v mobilu. Whiskey zničehonic vyskočil a běžel ke knihovně, což jsem pokládal jen za jeho náhlou potřebu vyhledat zase hračku a přinést mi ji, takže jsem zůstal nevzrušeně sedět.. Pak se ale zčistajasna objevila a v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Překvapeně jsem na ni zíral, dokonale nachytaný na švestkách, což si zřejmě vzápětí uvědomila i Gabby, která taky náhle oněměla. "Neměla jsi být.. jak to, že nejsi.. co tu děláš?" vypadlo ze mě naprosto ohromeně, jak jsem vůbec nevěděl, která bije a tím příchodem jsem byl úplně rozhozený. Kousl jsem se do rtu a pomalu jsem vstal, kráčíc pak opatrně ke své blondýnce. Vzal jsem ji bez dalších slov za ruce a couval jsem k pohovce, kam jsem ji směroval, aby si prostě sedla. Pak jsem jí z krku sundal šálu a s něžným hypnotizujícím pohledem jsem jí tu šálu nakonec opatrně zavázal přes oči a věnoval jí malý polibek na rty, než jsem se od ní zvedl. "Dej mi chvilku, ano?" nečekal jsem na odpověď a letěl jsem do šatny, kde jsem schovával osudnou krabičku, která mi náhle šíleně ztěžkla v rukách. Dal jsem si ji do zadní kapsy a pak jsem mazal do kuchyně, odkud se ozývalo pípání časovače na mobilu. Vytáhl jsem z trouby koláč a prostě jsem jej nechal na plotně. Teď už bylo jedno, že se spolu s otevřenou troubou mnohonásobně zesílila vůně borůvek. Vrátil jsem se ke Gabby, kterou jsem opět vzal za ruce, abych jí pomohl vstát a přejít pár opatrnými krůčky blíž ke kuchyni. Whiskey do Gabby celou dobu šťouchal čumákem zezadu, jako kdyby mi snad chtěl pomoct. Nakonec jsem jí sundal šálu z očí, lehce se u toho pochechtávajíc celé té situaci a částečně to bylo i jakousi náhlou nervozitou. Ani jsem si neuvědomil, že bych snad byl špinavý od pečení. Bylo mi to jedno. Místo toho jsem se na Gabby zadíval a s úsměvem se chopil slova. "Měl bych říct, aby ses mi nesmála, protože.. prostě proto.. ale vlastně.. chtěla jsi po mně splnit tři úkoly, takže ten smích je vlastně velmi vítaný, víš?.. ehm, moment.." zrozpačitěl jsem a porozhlédl se, než jsem našel dálkový ovladač od repráků, abych ztlumil hudbu na minimum. Pak jsem se zase omluvně zakřenil a na to se zase kousl do rtu, celý nesvůj. "Pokoušel jsem se ty tři úkoly splnit a.. i když nevím, jestli mi aspoň nějaký projde, tak to risknu.." pohlédl jsem jí do očí a u toho jsem si pomalu klekl na jedno koleno. Už jsem se nadechl, že chci, něco říct, ale zasekl jsem se a honem jsem si sáhl do zadní kapsy kalhot, načež jsem pak v obou rukách schovával onen osudný předmět a znovu jsem vyhledal Gabbyn pohled. "Gabby.. Moje Gabrielle, miluji tě. Jsi to nejlepší, co mě v mém životě mohlo potkat a vím s naprostou jistotou, že bych bez tebe prostě nebyl. Chci s tebou být napořád, strávit s tebou celý život, milovat tě a chránit.. a.. Teď záleží jen na tobě, jestli mi to dovolíš," pousmál jsem se a konečně jsem u toho v jedné ruce zvedl osudnou krabičku, nabízeje ji své blondýnce stejně, jako sama sebe. "Gabby.. prokážeš mi tu obrovskou čest a staneš se mou ženou?" vyslovil jsem to nakonec, vnímajíc v tu chvíli pouze její uklidňující zelené oči, do kterých jsem napjatě hleděl, neschopen v tu chvíli žádného pohybu a ani myšlenky.. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Osudové překvapení „No… Já… totiž… Odpadly nám nějaké přednášky, tak jsem tu dřív. Myslela jsem, že ti udělám překvapení,“ vymáčkla jsem nakonec ze sebe, celá nervózní a topící se v rozpacích. Nevěděla jsem, nebo spíše jsem si ještě pořád nemohla naplno uvědomit a taky tomu uvěřit, co se vlastně děje. Měla jsem najednou pocit, že se mi to snad celé zdá, protože to všechno… to všechno bylo tak nečekané… Pak už jsem oněměla a nemohla z něho spustit oči, jak se ke mně přibližoval. Nechala jsem si sundat šálu a chytnout se za ruce, jak mě pak následně odvedl k pohovce a já se u toho snažila nahodit všechny životní funkce a hlavně se nadechnout, protože jsem zapomněla i na to, jak se to dělá. Před očima jsem měla pouze Johna a to, že jsem ve vzduchu cítila borůvkový koláč, což znamenalo, že… A najednou jsem se neudržitelně rozesmála, když jsem si uvědomila, že na té jeho tváři je mouka a borůvky. Chtěla jsem mu to otřít, tak jsem k němu vztáhla ruku a prsty mu otřela líc, než jsem mu dala tu chvilku, o níž žádal. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro osudová středa, 7. 1. Povytáhl jsem obočí, když se Gabby tak rozesmála a jelikož jsem neměl ani zdání, že mám něco na tváři, jen jsem se na ni pousmál a nechal se (podle mě) pohladit. Nevěděl jsem ani pořádně co přesně dělám, protože v hlavě už jsem myslel jen na tu jednu jedinou podstatnou věc, kterou jsem si částečně i připravoval, třebaže dost jinak, ale.. tohle taky nebylo špatné. Jen jsem to "překvapení" nechtěl zkazit především Gabby, která pro mě byla tou nejdůležitější. A pak jsem jí upřeně hleděl do očí, snad ani nedýchaje, jak jsem byl nervozní a čekal na její odpověď. V hlavě jsem měl naprosto vymeteno, což bylo jedině dobře, protože to bych si nejspíš v mysli přehrával všechny katastrofické scénáře. Díval jsem se na to, jak jí u toho zahořely tváře a dojetí se jí odrazilo ve výrazu jejích očí, přesto.. jsem se kdovíproč bál, že by mi řekla "ne". To ticho mě doslova ubíjelo a čas jakoby se natáhl a běžel pomalu, jako kdyby se přilepil na táhlou smůlu. Nakonec však přišlo to nejúžasnější slovo na světě spolu s ujištěním, že to opravdu znamená to, co si myslím a v co jsem celou dobu doufal a upínal k tomu všechny své naděje. Roztáhl jsem doširoka úsměv a pohnutí bylo vidět i na mě. Rázem jsem se stal tím nejšťastnějším Johnem v celém vesmíru a to jen díky osobě, kterou jsem nade vše miloval. Otočil jsem si pak k sobě roztřesenýma rukama krabičku a vzápětí jsem poprvé v životě ochutnal tu opojnou chvíli, kdy jsem navlékal onen osudový prsten na Gabbyn štíhlý prst. Hned na to jsem konečně vstal, zatímco ke mně Gabby promlouvala své vyznání, abych ji hned na to mohl šťastně a pevně obejmout, tisknouc ji k sobě. "Neplač, Gabby, miluji tě, neplač.." šeptal jsem k ní, ale pak jsem povolil stisk jen proto, abych mohl vzít její tvář do svých dlaní a slíbat jí z tváří slzy, než jsem ji konečně políbil na rty, velmi dlouze, procítěně, užívaje si celé té atmosféry. Dlaněmi jsem pak volně sjel přes její šíji a ramena zase k zádům, abych ji nanovo zase objal. Nemohl jsem se přestat usmívat, jak jsem byl šťastný jako blecha.. To i Whiskey, který nás doposud zaujatě sledoval, začal skákat a dožadovat se pozornosti s tím, že s námi to štěstí chce taky sdílet.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro ...A nejšťastnější Gabby na světě Nemohla jsem uvěřit tomu, jaké neskonalé štěstí mě to potkalo. Byla jsem tak moc šťastná, že to ze mě silně zářilo a John to musel okamžitě poznat, protože to bylo jen díky němu. Nemohla jsem však přestat plakat dojetím ještě chvíli, třebaže jsem se snažila i po tom, co mi sám říkal, abych neplakala, ale byly to slzy štěstí, nikoliv smutku a žalu, tak snad to tak moc nevadilo. Pohlédla jsem ještě na svou dlaň, na které se ve světle zatřpytil osudový prsten, který potvrzoval další krok v našem vztahu, a já se zprudka nadechla, jak silně to na mě zapůsobilo. Bylo to naprosto dokonalé, tak moc, že se to ani popsat slovy nedalo. Dívala jsem se mu do očí a konečně ho opět objala, užívaje si jeho přítomnosti a blízkosti. Pak jsem přivřela oči, když se na chvíli odpoutal, aby vzal moji tvář do dlaní a já se kousla do rtu a pousmála, jak mě to na jednu stranu polechtalo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Osudová velkolepá a fantastická středa, 7. 1. Uchechtl jsem se, jak to znělo.. Snoubenec.. jsme snoubenci.. blesklo mi hlavou a pořád mi to napůl nedocházelo, ačkoliv jsem při pečení celý den nemyslel na nic jiného. Ale to už se o slovo opět hlásil Whiskey, který mě rozesmál o to více, jak se mezi nás lísal a opíral se o nás, stojíc na zadních. Taky jsem si nepomohl a tak jsem jednou rukou podrbal chlupáče pod krkem. "Ano, koláč.. jasně.. Hmm, ale.. ty předchozí se mi vůbec nepovedly, tak nevím, jak dopadl tenhle a ještě je teplý, jestli ti to nevadí, Bondgirl," uculil jsem se na ni, jak mi přišla nedočkavá, ale.. chápal jsem to, taky jsem na ten koláč měl chuť a to především proto, že tentokrát jsem si zakázal uždibovat borůvky v domnění, že se mi to zase nepodaří a budu muset mít místo na svačinu. Ale o to víc jsem se na to těšil. Pustil jsem Gabby z objetí, ponechávaje ji obdivování prstenu, v duchu se modlíc za to, aby se jí skutečně líbil. Šel jsem nicméně pro dezertní talířky a nám oběma jsem dal kousek teplého koláče. Zobrazit SPOILER Pak jsme se s Gabby opět uvelebili na pohovce, takže jsem ji mohl jednou rukou zvolna obejmout, stejně jako Gabby se mohla ke mně přitulit.Pořád jsem se na ni díval, nemohouc si pomoct, abych přestal. Bylo to nakažlivé, takže jsem jednoduše nemohl přestat sledovat svou krásku.. snoubenku..! "Otevřete své nádherné rty, slečno skoro-paní-Mariano," instruoval jsem ji pak z legrace, přičemž jsem jí podal a vidličce první sousto koláče, modlíc se, aby to opravdu bylo k jídlu.. přinejmenším tvaroh s borůvkami.. "Myslím, že se teď díky tobě nedokážu tvářit normálně, protože mi to pořád nutí mít koutky úst nahoře.." pronesl jsem s hranou vážností a znovu jsem políbil Gabb, nemohouc se jí nabažit. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Kouzlo borůvkového koláče Byl to jeden z našich nejšťastnějších dní, třebaže jsme si ještě tak nějak museli zvykat na tu novou skutečnost, že jsme snoubenci. „Snoubenci,“ unikla mi myšlenka nahlas, což jsem si prve ani neuvědomila, jak jsem se na ten okamžik zamyslela, ale pak jsem podrbala Whiskeyho za ušima a podívala se na Johna, se kterým jsme se posléze usadili na pohovce i s tím výborným koláčem, na nějž jsem měla obrovskou chuť. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Osudová a naprosto nejlepší ze všech středa, 7. 1. Uculil jsem se na Gabby, když jí došlo, co že to vlastně doopravdy včera větřila po příchodu domů. Přikývl jsem v ujištění, že to bylo ono. "A taky proto jsem předevčírem bránil lednici, protože jsem zapomněl poschovávat tvaroh a borůvky a určitě bys na to přišla. Našel jsem si pak na netu nějaké recepty a první byl.. no, divný. Těsto bylo divné a tuhé a zapomněl jsem tam něco přidat, tak jsme s Whiskeym snědli tvaroh s borůvkami a mazali jsme do obchodu pro další.. Další pokus už vypadal líp, jenže.. no, připálil se a zachránili jsme si s Whiskeym svačinu, tvaroh s borůvkami číslo dvě a pak jsme ti běželi naproti, že jsem to ani nestihl vyvětrat.." vysvětloval jsem jí s úsměvem, aby se mi i mohla zasmát. Koneckonců, teď už jsem jí mohl říct o všech okolnostech svého snažení. Ovšem, nemohl jsem jí její následnou domněnku příliš vyvracet. "Možná trochu. Nevěděl jsem, jestli se koláč povede a pak, pořád jsem nevěděl, jak to udělat, ale rozhodně jsem chtěl být alespoň nějak lépe oblečený a bez mouky na oblečení," zakřenil jsem se nakonec, vidličkou krájíc kousek koláče, aby Gabby mohla konečně ochutnat. "To ano, ale.. teď už je to stejně jedno, protože jsi mi řekla ano," uculil jsem se naprosto samozřejmě, majíc samozřejmě důkaz na jejím vlastním prstu. Ale pak jsem jí už nabídl ono první sousto koláče, napjatě sledujíc její výraz, jestli jí to bude chutnat, nebo to rovnou vyplivne. Gabby mi pak sama nabídla sousto zase od sebe, takže jsem se mohl víceméně ujistit, že je ten můj pokus č. 3 celkem poživatelný a kupodivu i docela dobrý. A pak, oba pořád vysmátí, jsme si dali dokonalý borůvkový polibek, přičemž jsem Gabby objímal kolem pasu a dokonale si to užíval. Líbal jsem svou snoubenku.. Nakonec jsem uvolnil jak svou, tak i Gabbynu ruku, když jsem odložil nejprve svůj a pak její talířek s koláčem na stolek a pak jsem si její nohy přehodil přes ty svoje, abychom se k sobě prostě mohli víc přitulit a užívat si jeden druhého. Whiskey naštěstí ležel, žužlal svou buvolí kost a nás dvou si moc nevšímal. "Kdepak, dnes jsi mi to ještě neřekla, ale.. musím ti oponovat v tom, že ten nejšťastnější na světě jsem tu já," usmál jsem se zase o něco víc zeširoka, než jsem se k ní opět naklonil pro polibek, také jí prsty zajíždějíc do vlasů.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Johnovo přiznání s pečícími pokusy „Já věděla, že to nebylo jen tak, když si chtěl odvést mou pozornost,“ zazubila jsem se, ale hned jsem zkrotla, když jsem si uvědomila, že jsem mu nechtěně skočila do řeči. Ztichla jsem a poslouchala jeho vyprávění a objasnění a úsměv se mi při každé zmínce a odhalení rozšiřoval čím dál více. „Takže jste měli i svačinu? Heh… vy jste vážně dvojka s Whiskeym… zajímalo by mě, co bys dělal, kdyby ho nebylo,“ křenila jsem se na něj pobaveně, ale nemyslela jsem to vůbec zle. Naopak jsem si vážila toho, že to takhle zkoušel a že ty tři úkoly, co jsem si původně vymyslela vlastně jen kvůli Gie, vzal tak vážně a snažil se je splnit. „Každopádně se ti ten poslední pokus opravdu podařil. Jen abys ho pak nepekl častěji, kvůli mým krásným zeleným očím,“ neodpustila jsem si štěňátkovský pohled. Vážně bych si ten koláč dávala častěji, ale tušila jsem, že pečení asi nebyla zrovna činnost, která by ho tak moc chytla a bavila. Pak jsme vzájemně ochutnali kousek koláče, dokud se John nenatáhl, aby nám odložil talířky na konferenční stolek, a trochu jsme změnili polohu, abychom si byli ještě blíž. Spokojeně jsem se k němu přitulila a následně jsem se vzdálila, abych mu mohla tentokrát oponovat já. „Vážně hodláš oponovat mně? Zrovna mně- ukecané blonďaté potvoře, co v jednom kuse povídá a žvaní a provokuje tě?“ Pozvedla jsem obočí, snažíc se zadržet cukající se koutky a přiblížila jsem se k jeho tváři. „Ty jsi vážně bláznivý blázen… moc krásný a přitažlivý blázen. Musí ti to každý den tak moc slušet?“ Povzdechla jsem si hraně s úsměvem a znovu ho políbila, jak jsem to nemohla vydržet, podporována těmi jeho prsty v mých vlasech. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Prostě nejlepší středa vůbec, 7. 1. Pořád jsme se na sebe s Gabby křenili, zatímco jsme si povídali. Podle mého názoru za to do jisté míry mohla i ta předešlá nervozita, která byla tak obrovská (nebo spíše tlak?), že když opadla, tělo najednou zaplavila vlna endorfinů.. Jinak jsem si ten neustálý úsměv ani vysvětlit nedokázal, snad jen, že to třeba bylo jednoduše tím štěstím. Zavrtěl jsem pak hlavou, že zase tak časté to pečení z mé strany doopravdy nebude. Byla to pro mě dozajista zajímavá zkušenost, ale stejně tak to byly šílené nervy s každým krokem v receptu, což bych nechtěl příliš často zažívat, takže raději zůstanu u vaření a pečení maxmálně tak lasagní. "Jo, přesně téhle ženské hodlám oponovat," potvrdil jsem její provokaci svou vlastní provokací, vyzývavě se na ni u toho křeníc. Ale pak, na Gabbyna další slova jsem povytáhl obočí. "Nejsou ty borůvky nějaké prošlé? Mluvíš úplně z cesty," křenil jsem se hned poté na Gabby, když mi složila ty poklony. Nicméně, zase tak moc jsem toho neřekl, protože jsme se hned poté opět políbili a užívali si naši snoubeneckou blízkost. Vždyť jsme právě dnes oba učinili další obrovský krok v našem vztahu, další mezník, který znovu změnil naše životy. Gabbyna následná otázka mě nicméně překvapila a trochu zarazila. Nevěděl jsem, jak to vlastně myslí. "No.. já nevím? S tím se dá dělat snad jen to, že si to musíme náležitě užít. První snoubenecké polibky už máme za sebou.." nedokončil jsem větu a zakřenil se na Gabby, znovu se k ní sklánějíc, abych vyhledal její rty. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Povídání společným jazykem Hraně jsem na něj vykulila oči, když si byl se svou odpovědí tak neoblomně jistý. Popravdě, trochu ve mně i cuklo, že to myslí opravdu vážně… i to s tou ženskou, což docela zamrzelo. Ale hned na to jsem si uvědomila, že to nemyslí vážně a chce mi vrátit mou provokací tou vlastní, dobře tušíc, že se strefuje do toho správného místa. Zazubila jsem se na něj, možná to ani nečekal, a zavrtěla hlavou. Překvapilo mě však, jak byl z mé poslední otázky nervózní, nebo spíše rozpačitý. Jako kdyby za tím přemýšlel nad něčím úplně jiným, než nad tím, co mi tak… rozpačitě odpověděl. Pozvedla jsem obočí, kousla se do spodního rtu a zadívala se mu zhluboka do očí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro fantastická středa, 7. 1. Znovu jsem se uculil, to když mi Gabby položila svou otázku, na niž se dalo odpovědět mnoha způsoby. Nemohl jsem si však pomoci a musel jsem ji znovu políbit. Vždyť jsem s ní celé dopoledne nebyl a nadto, kdo by odolal kombinaci Gabby a borůvkový koláč, po němž chutnaly její rty? Hladil jsem ji po zádech, přitahován jí samotnou, zatímco Gabby v podstatě dělala to samé. Bylo to velmi příjemné, obzvlášť s tím, jak mi prsty zajížděla do vlasů a pak, když její dlaň putovala po mých zádech, která jsem mimoděk napínal pod tím dotekem, jak moc to bylo příjemné. Cítil jsem však, že i jí se líbí mé doteky i polibky.. Bylo to zkrátka dokonalé, kdy jsme se mohli takhle mazlit, provokovat a jednoduše si užívat jeden druhého s vidinou toho, že jsme si zase o obrovský krok blíž. "No a.. po zásnubním polibku obvykle přichází.. hmm.. něco jako čekací doba na svatbu, při níž snoubence každý hlídá a plácá přes prsty, kdykoliv se chtějí dotknout. Takže.. bych se měl asi přestěhovat sem, na pohovku," zavtipkoval jsem a s uchechtnutím jsem Gabby věnoval další polibek, odhrnujíc jí u toho vlasy z krku, abych k němu pak měl přístup, až budu schopen odpoutat se od jejích rtů.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro John provokatér „No tak v tom případě… To jako vážně? Ale… Já se budu v noci sama bát! Co když se mi budou zdát ošklivé sny, nebo za mnou v noci vleze zloděj, zatímco budeš tady na pohovce a… a, víš přeci, že bez tebe neusnu. Jsem na tebe zvyklá, na tvou přítomnost a blízkost,“ ke konci mě tak trochu zradil vlastní hlas, který se mi zlomil a já téměř zasténala pod jeho doteky a polibky, jež jsem mu samozřejmě opětovala. Hladila jsem ho po zádech, jak jsem si všímala a vnímala jeho reakce, což se mi neskutečně moc líbilo a pak, když jsem se zprudka nadechla, jsem se mu zhluboka podívala do očí. „A když… máme tu čekací dobu na svatbu… kdy myslíš, že bychom ji mohli mít? Nebude to příliš troufalé, když se přiznám, že o tom od začátku přemýšlím a že se strašně těším, až ti řeknu své ano?“ Culila jsem se přešťastně, ale zároveň jsem byla nervózní, co mi na to řekne. Ale popravdě řečeno, nedělal mi to příliš jednoduché, tím, jak mě u toho ještě sváděl a provokoval, vážně bylo těžké normálně přemýšlet a nepoddávat se tomu vzrušení. Zvláště pak s myšlenkou, že už to byly dva dny, kdy jsme spolu téměř nic neměli, neboť jsme byli oba unavení… nebo aspoň já. Ale momentálně jsem měla energie víc, než dost. „A taky bychom mohli popřemýšlet o místě, kde by se to všechno… odehrálo,“ zašeptala jsem s upřímným pohledem do očí, hladíc ho po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nejdokonalejší středa, 7. 1. "Já to ale přeci nemyslel vážně. Přeci bych se neochudil o možnost být s tebou alespoň v noci, když si tě přes den uzurpují profesoři na univerzitě," zakřenil jsem se na Gabby, která vypadala, že mi na to snad doopravdy skočila. Ale pak jsme si ještě chvíli užívali mazlení, než se Gabby trochu odtáhla a podívala se mi do očí. Chtěl jsem se zeptat, co se děje, ale to už promluvila, takže jsem zase zavřel pusu a snažil se soustředit, protože vypadala i docela odhodlaně, takže šlo o něco vážnějšího. "No.. hmmm.." začal jsem, ale pak jsem ji se smíchem krátce políbil, vnímajíc i její culení a červeň v jejích tvářích. Ale pak jsem zase zvážněl, protože tohle bylo už vážné téma a rozhodně jsem nechtěl, aby si Gabby myslela, že to tak nemyslím. "Vlastně jsem si myslel, že bys nejdřív chtěla zkusit navázat kontakt se svými rodiči, ale taky bych byl rád, aby svatba byla.. no, abys mi jednoduše nezmrzla, takže až bude aspoň trochu tepleji. Ale ne moc. Zase nechci vyloženě vedro.." nakrčil jsem čelo, jak jsem nad tím tak přemýšlel. Ale pak jsem se zadíval na Gabby s otázkou, jak by se to líbilo jí samotné, protože šlo přeci o velký den nás obou a já jí zkrátka chtěl pokud možno ve všem vyhovět. "Líbil se mi ten nápad, na němž jsme se shodli v Itálii. Víš, že by to bylo třeba na louce, nebo v malém venkovském kostele. Představoval jsem si vždycky spíš Anglii, ale.. nebylo by to fér vůči tobě a tvým přátelům. Stejně ale trvám na tom, že ať to bude kde chce, tak prostě spolu s oznámením pak pošleme i letenky těm, kdo budou daleko. Například všem z Itálie nebo všem z Twin Falls, pokud tedy souhlasíš? Bylo by mi líto, kdyby tam chyběl někdo z těch, na nichž nám záleží," rozhovořil jsem se pak, přemýšlejíc hodně po té technické stránce. Nicméně dával jsem spoustu prostoru Gabby. Kromě toho, po vizuální stránce to bude asi především na Gabby, přičemž by se pak možná hodila nějaká ta drobná rada od mé máti, která byla interiérovou designérkou a mohla by mít na tohle dobré nápady i cit, ale.. Na druhou stranu, nechtěl jsem, aby nám do toho moc kecala, pokud to vyloženě Gabby nebude chtít. Najednou jsem z toho byl krapet nervozní, myšlenky mi v hlavě lítaly jako laserové střely a měl jsem najednou šílené energie. Asi bychom si nad tím pak mohli s Gabby sednout, zapisovat si nápady a třeba se i inspirovat na internetu. Nicméně teď bylo spíš důležité, aby se soustředila na univerzitu a na v tuto chvíli podstatnější věci. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Lehké plánování budoucnosti „No, tak to jsem ráda, že jsi to nemyslel vážně. Už jsem si začínala pomalu myslet, že jsem se ti začala zajídat, nebo tak něco. Zkrátka, že už mě máš dost,“ byla jsem prve trochu vážná, ale pak jsem se opět usmívala, protože při pohledu do jeho očí jsem věděla, že mě nikdy nebude mít dost, stejně jako já jeho. Byla jsem opravdu šťastná, že ho mám a že s ním můžu sdílet svůj život. John byl pro mě ten nejdůležitější a prostě jsem si to bez něj nedovedla představit, a ani jsem nechtěla. Byl mou neodmyslitelnou součástí a tak to vždycky bylo a bude. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nejdokonalejší středa, 7. 1. Potěšilo mě, že Gabby už pořád nepolemizuje nad "kdyby", ale vážně už uvažuje o tom, že to zkusí a to se mi opravdu líbilo. Přál bych si, aby to dobře dopadlo a aby o ni její biologičtí rodiče opravdu měli zájem a hlavně, aby je mohla mít pak na naší svatbě. "To souhlasím. Chce to na jaře.. nebo spíš, až bude opravdu hezky, tepleji a zelenější tráva a třeba i nějaké to luční kvítí rozkvetlé. No, prostě aby to nebylo jen na blátě, takříkajíc. Třeba duben, nebo.. nebo začátkem května?" Gabbyna slova mi znenadání evokovala místo, které dokonale odpovídalo popisu, takže jsem to měl před očima jako film. Věděl jsem přesně, kde to vypadá jako v Anglii a Gabby to věděla taky. "A co takhle.. Ostrov prince Edwarda? Je to blízko odtud a vypadá to tam jako v Anglii. Mohli bychom si třeba udělat další výlet, třeba na víkend i s Whiskeym, samozřejmě. Mohli bychom si to tam omrknout, kde by se nám to líbilo nejvíc. Jsem si jistý, že by tam mohlo být nějaké místo, které by bylo pro svatbu ideální," řekl jsem pak nadšeně a už jsem si vybavoval ten náš první společný výlet právě na Ostrov i všechny okolnosti. Tehdy jsem se Gabby svěřil i se svou minulostí a následně jí nemohl být ani vděčnější za to, že mě za to neodsuzovala, ale naopak mě přijala i se všemi těmi chybami. A pak.. pak jsme měli naše společné poprvé ve Volvu, procházeli jsme se po Ostrově a tehdy jsem stejně tak věděl, že jsem se díky Gabby hodně změnil. K lepšímu. "No ale.. taky netuším, jak se tyhle věci plánují. Pokud vím, bude to moje první svatba," zakřenil jsem se a políbil Gabby do koutku úst. "Nicméně, je to naše svatba, takže si ji můžeme udělat takovou, jakou budeme sami chtít," řekl jsem nakonec a mazlivě jsem se nosem otřel o ten její, ale pak mi Gabby položila otázku, z níž jsem se sice zprvu chtěl vykroutit, ale nemohl jsem. "Vlastně, ví o tom. Volal jsem mámě ještě z Paříže, to jak jsem běžel pro čerstvé croissanty. Byla to záminka, protože jsem při jedné naší procházce zahlédl ten prsten v obchodě a.. napadlo mě to. A když jsem tam byl, tak jsem tak trochu panikařil a tak jsem máti zavolal a.. došlo jí to. Kromě toho, hádej, kdo mi půjčil ten pekáč, nebo co to je, na koláč?" podíval jsem se na ni s nevinným úsměvem a čekal, co mi na to poví. "Ale nevím, jestli to řekla tátovi.." dodal jsem ještě a cítil jsem se kdovíproč jako pes, který ví, že něco provedl.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro O budoucnosti „Takže začátek Května? To už bude za chvilku,“ kousla jsem se do rtu a pomalu jsem se pousmála do širokého uculení. Pak jsem se však silně začervenala, až po špičky uší, jak jsem si uvědomovala, že můžu působit až příliš nedočkavě. Ale já si prostě nemohla pomoct… Bylo to šíleně nádherné a dokonalé… plánovat naši svatbu, udělat si ji takovou, jakou jsme chtěli. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nejdokonalejší středa, 7. 1. "Za chvilku? Je to pět měsíců, ale.. jestli chceš, můžeme to posunout třeba na září," pronesl jsem s povytaženým obočím, dělajíc si z Gabby napůl legraci, protože jsem moc dobře věděl, jak je z toho nadšená. Opět jsme se následně shodli, což byla jednoduše paráda. Už jsem si uměl živě představit, jak na Ostrov jedeme třeba i pětkrát, jen abychom během toho času vytipovali opravdu to nejlepší možné místo. Těšil jsem se na to jak malý kluk. Koneckonců, ten malý kousek světa je opravdu dokonalé místo. Stejně jako Gabby samotná, šťastně mě líbajíc na celou tvář, což mě částečně rozesmívalo. "Doufám v to samé, Gabby. Vím, že je to šílený závazek, ale budu se ze všech sil snažit, abys ani jeden den nelitovala svého rozhodnutí," dodal jsem tiše v odpověď, zatímco jsem se láskyplně díval na svou odhodlanou blondýnku. "Snad mu to máma ještě neřekla. Vsadím se, že první, co si pomyslí, když tam spolu přijdeme s vážnou tváří, bude to, že čekáme mrně," uchechtl jsem se, ale pak jsem se zamyslel. "No jo, Elis už bude mít mrně. Budeš tam za nimi chtít potom jet? Nebo až později, abychom je moc nerušili? No a.. co pak Morris? Tomu bychom také měli dát vědět a pozvat ho, co myslíš?" A pak na mě Gabby vyrukovala s něčím, na co jsem v tu chvíli nebyl vůbec připravený. Chvíli jsem se na ni díval, než jsem se začal culit. "Ty hodláš mít nějaké prádélko na noc? To by ti pak ale nemělo vadit, že si ho moc neužiješ, protože.. asi tu noc ve zdraví nepřežije," ztlumil jsem hlas a pak jsem se kousl do rtu jako ona, stále se na Gabby culíc. Nakonec jsem se k ní ale opět naklonil a začal ji líbat, tisknouc ji stále víc k sobě. "A ukážeš mi pak to prádlo, až si jej pořídíš? Nejsou to svatební šaty, tak bych to mohl vidět, ne?" zkusil jsem pak smlouvat s hlavou plnou Gabby ve spodním prádle.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plány do budoucnosti Vyjeveně jsem na něj zacivěla, když tak v pohodě a téměř s lhostejným hlasem dodal, že bychom ten termín klidně mohli posunout na podzim. Věděla jsem, že si dělá ve skutečnosti legraci a nemyslí to zase tak vážně, jak se na první pohled zdálo, ale i tak… Představa, že by se to stalo ještě za delší dobu mě tak nějak zabolela, třebaže jsem nechápala, proč na to tak spěchám. Vážně jsem si kvůli tomu připadala tak trochu blbě, že tím Johna třeba začnu štvát, nebo ho odradím. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středeční dokonalé a pěkně nestydaté odpoledne, 7. 1. Zavrtěl jsem hlavou a shovívavě se na Gabby usmál, než jsem jí věnoval malé políbení. "Děláš toho pro mě neskutečně moc, copak to nevidíš? Toleruješ mi moje výstřelky i občasné morouství, každou chvíli mě něčím překvapíš, jsi neskutečně statečná a okouzlující, když si na tebe vymyslím večírek nebo setkání s rodinou a hlavně, miluješ mě. A krom toho, já jsem šťastný, když ty jsi šťastná, jakkoliv to zní divně a jako klišé." odpověděl jsem jí naprosto samozřejmě, protože to tak prostě bylo. Nepotřeboval jsem ke štěstí a spokojenosti nic jiného, než Gabby.. což teď zahrnovalo ještě i Whiskeyho, pousmál jsem se v duchu, jak jsem pohledem krátce střelil k odpočívající hromádce chlupů. Pak jsem jen přikyvoval, že dávám pozor a i souhlasím s tím, že bych Ethana s Elis nechtěl rušit, takže případná návštěva by byla ideální až.. no, možná nám půjdou na svatbu dřív, než je navštívíme. "Hmm.. ani nevím, jestli bych to chtěl vědět předem, nebo si to nechat až na chvíli, kdy přijde mrně na svět.." prohodil jsem zamyšleně, ale pak jsem zmlkl a poslouchal dál. Musel jsem se opět uculit, jak zvláštní a příjemné zároveň bylo mluvit o naší budoucí svatbě. Nemohl jsem si pomoct. Gabby zkrátka byla ta pravá a chtěl jsem, abychom opravdu patřili jeden druhému, oficiálně. "To ano, to musí. Přiznám se, že jsem nevěděl, jestli si vybereš Ethana nebo Harryho, aby mi tě u oltáře předal. A kromě toho, budeš mu volat, nebo mu to budeš chtít říct osobně? Možná by ho to potěšilo víc a viděla bys ještě i Ethana s Elis předtím, než porodí, co myslíš?" navrhl jsem pak a upřel na Gabby vyčkávavý pohled. "Samozřejmě, že nepředpokládám, že bys byla celý den naostro, ale spíš jsem si říkal, že se pak chceš převléct na noc do nějakého jiného.. ale.. no.. na noc by prádlo přeci jen trochu překáželo, ne?" zakřenil jsem se uličnicky, ale pak jsem si ji už přestal dobírat. Gabby mě zase začínala vzrušovat svou blízkostí, polibky i doteky a mně bylo naprosto jasné, že oba jsme na stejné vlně. "Hmm.. z čistě vědeckých důvodů bych asi měl provést výzkum, co ukrýváš pod tímhle oblečením.. ale to si tě nejdřív budu muset vzít do laborky," neudržel jsem vážnou tvář a zase jsem se zakřenil. Gabby už jsem měl příhodně u sebe tak, že mi stačilo jen chytit ji pod nohama a vzít ji do náručí. Ještě jsem ji dlouze políbil už ve stoje, než jsem se i s ní pak rozešel k ložnici a zavřel za námi dveře. Whiskey teď má prostě smůlu, i kdyby se vzbudil ze svého odpočinku a dožadoval se pozornosti. Kdepak, teď je Gabby jenom moje. Položil jsem ji na postel, o kterou jsem se opřel rukama a opět jsem Gabby líbal, užívaje si toho, že máme opravdu zase chvíli jen sami pro sebe. Pak jsem se na chvilku odtáhl a zadíval se jí do očí, hladíc ji zlehka konečky prstů po tváři, jako kdybych se nemohl vynadívat a dosytosti si vychutnat její tvář. "Jsi nádherná.. nemůžu ze své snoubenky vůbec spustit oči," pousmál jsem se na ni a ještě chvilku jsem si ten pohled z očí do očí vychutnával, než jsem se znovu sklonil pro dlouhý polibek.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První noc snoubenců „Takhle to zní, jako kdybych celou dobu měla něco tolerovat, ale sám víš, že to tak přeci není. Tedy, jasně, jsem tolerantní, ale ty také. Nezapomeň na to, že kolikrát jsem musela štvát já tebe… Určitě jsem ti připadala jako malé dítě,“ polkla jsem při vzpomínce, jak jsem na něj omylem a nechtěně hodila zmrzlinu. Tehdy vypadal, že to nevydrží a opravdu mi něco řekne, ale nakonec to ustál. Do dneška mě ten pocit lítosti a provinění nepřešel. Raději jsem pak zmlkla a stejně jako on se podívala na odpočívajícího chlupáče, který se stal naší neodmyslitelnou součástí. Byl stejně důležitý jako my a prostě k nám patřil se vším všudy. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středeční výjimečný večer, 7. 1. Musel jsem v duchu uznat, že už mi nejednou Gabby připadala jako dítě, ale opravdu jen ze začátku, kdy vlastně svým způsobem ještě dospívala, nebo lépe řečeno "dozrávala". Vždyť jí je dvacet-jedna let, já v tom věku dělal blbosti s kamarády z Cambridge myslel jsem víceméně jen na to, jak si užít zábavu, kdežto Gabby je v tom samém věku už zasnoubenou ženou, která má kromě snoubence ještě i psa a plánuje svatbu. A do toho mi i pomáhá a je mi oporou, co se tátova podniku týče. Kdepak, už dávno není tou lehkovážnou blondýnkou, co mi skákala na záda v Yellowstoneském Grand kaňonu. Nakonec jsme se dobrali k tomu, kdo povede Gabby k oltáři a mě mimoděk napadlo ještě něco dalšího. "Ethan je prostě kamarád, kdežto Harry byl pro tebe víc jako ta pomyslná rodina, to je jasné a souhlasím s tebou. Umím si představit, jak bude Harry rád a taky dojatý. A Ethan.. no, napadlo mě, koho si vlastně vezmeš za svědka? Přiznám se, že v mém případě jsem nemusel ani vteřinu přemýšlet, protože mi určitě dosvědčí Logan, že tě miluji. Ale co ty? Kdo to dosvědčí tobě?" usmál jsem se a upřel na ni zvědavý pohled. Měla na to, samozřejmě spoustu času a napůl jsem předpokládal, že by řekla spíš nějaké ze svých kamarádek z univerzity, ale.. no, byl jsem zvědavý.. Konečně jsme se odebrali do ložnice, zavřeli dveře a užívali si jeden druhého, zvláště pak v tento výjimečný den, na který oba určitě budeme vzpomínat celý život. A jak by taky ne.. Možná bychom pak mohli vyfotit ten koláč, ať máme i důkaz, že se to opravdu stalo.. napadlo mě mimoděk, ale myšlenky mi pak rázem odpluly, když mě Gabby začala pomalu a smyslně zbavovat trička, přičemž jsem se já sám nemohl dočkat chvíle, až ji budu smět svléknout z šatů.. Neměl jsem sebemenší ponětí o čase, když jsem si protentokrát užíval já své pozice a ležel jsem tak, abych mohl poslouchat Gabbyn fascinující tlukot srdce, které klopýtalo jako o závod. Měl jsem s ní volně propletené prsty jedné ruky, zatímco druhá ji zlehka objímala a hladila. Sám jsem stále ještě vnímal zběsilé tepání krve ve spáncích. "Gabby?" pošeptal jsem a zlehka jsem pohnul hlavou, abych na ni aspoň trochu viděl. "Co takhle jít oslavit dnešní velký den a dojít si někam na večeři? Je mi to trapné, ale.. mám asi hlad," zacukaly mi koutky, ale nespouštěl jsem z ní pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Láska prochází žaludkem „Ethan je jako můj starší bráška, který na mě dohlížel. A je neuvěřitelné, že se vlastně známe jen od té doby, co jsem nastoupila do Zanzibaru…,“ na chvíli jsem se zasnila, přemýšlejíc nad tím, co bylo vyřčeno, dokud jsem překvapeně nepootevřela ústa. „Tak teď se opravdu stydím, protože… protože jsem si neuvědomila, že vlastně potřebujeme ještě svědky. Já… já jsem vážně jako ta trouba v kuchyni,“ pronesla jsem nakonec krapet mimo, protože jsem i duchem byla úplně někde jinde, rychle přemýšlejíc nad novou informací, poznatkem, skutečností… „Ano, myslím, že Ethan by byl ten pravý, kterého bych mohla požádat. A vzhledem k tomu všemu bych byla opravdu ráda, kdybychom za nimi přijeli a viděli se osobně, přičemž bychom jim oznámili tu naši skvělou významnou novinu. Co říkáš? Chtělo by se ti ještě udělat výlet do Twin Falls?“ Upřela jsem na něj svůj pohled zelených očí, mírně rozpačitá a červenající se. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nejlepší středa (zatím) v celém novém roce, 7. 1. "Myslím si, že by byl téměř zločin do Twin Falls nejet. Takže, mia carissima, zítra objednáme letenky a na tobě bude, abys domluvila návštěvu. Ale spát budeme asi radši někde v motelu, co myslíš? Nechci tam Fosterovi moc otravovat.." odpověděl jsem s jemnou vráskou na čele od těch starostí, protože Fosterovi teď mysleli především na mrně a chystali se na jeho příchod a tak jsem nechtěl, aby měli starost ještě i o nás dva. Nicméně jsem Gabby pohladil po tváři, protože jsem rozhodně nesouhlasil s tím, že by byla trouba. Já měl to svědčení na mysli poměrně často, protože stejnou "záslužnou činnost" na mě hodil Logan a já mu to teď velmi rád oplatím. Nemohl jsem mít nikdy dost toho, jak mi Gabby různě cuchala vlasy. Zbožňoval jsem to, stejně jako její další doteky i možnost, že jí smím být tak blízko a slyšet i tlukot jejího srdce. "Mohli bychom to nechat náhodě.. nicméně, žádný drahý podnik nepřichází v úvahu, pokud vezmeme s sebou i Whiskeyho, ale stejně popravdě nemám na nic takového chuť. Dal bych si.. no, ani nevím, něco takříkajíc obyčejnějšího. Ale spíš mi řekni, na co má chuť má drahá budoucí paní?" uculil jsem se pak nazpátek a škádlivě Gabby polechtal na žebrech. Pustil jsem Gabby a sám jsem se přetočil na bok, dlaní si podpírajíc hlavu. Zprvu jsem přemýšlel, co na ta slova Gabby odpovědět, ale pak jsem se vzmohl jen na nadmíru spokojený pohled, když tam přede mnou stála celá nahá. "Mám specifické přání, ano.. abys s tím oblékáním začala nejdříve spodním prádlem, ale hodně, hodně pomalu a ne, že se mi u toho schováš do šatny," křenil jsem se, ale nakonec jsem tiše chechtal, než jsem zavrtěl hlavou a sám jsem vstal, následujíc ji do šatny, kde jsme se začali oba oblékat, což se ovšem neobešlo bez občasných letmých doteků a případné nápomocné drobné úpravy jeden druhého.. Nakonec jsme konečně otevřeli dveře, načež po nás Whiskey začal radostně skákat a vrhat u toho i vyčítavé pohledy, že jsme ho nechali samotného. "Tak pojď, kamaráde, jdeme na procházku," oznámil jsem mu a pak už následovala rutina obsahující vodítko, kabáty a boty, pes v náručí ve výtahu a konečně jsme mohli vyrazit rovnou za nosem. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vzhůru na sushi Nakonec jsme se předběžně domluvili ohledně našeho příjezdu do Twin Falls, abychom tu naši horkou novinku mohli říct našim přátelům a i mému dědečkovi, na jehož reakci jsem byla nejzvědavější. Dopředu jsem tušila, že Fosterovi budou štěstím bez sebe a hned nám budou gratulovat, ale co se týkalo pana Morrise… měla jsem pocit, že určitě uroní slzu. Bude určitě rád, jen bude pravděpodobně nesvůj i z Jeremyho o němž se zcela jistě doslechl i o tom soudním příkazu. Trochu jsem se ošila při myšlence, že by tam zrovna byl, na farmě, když bychom tam zamířili. To by dopadlo špatně a hlavně bychom se ani nemohli pozdravit s Harrym… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro oslavný středeční večer, 7. 1. Pozorně jsem se díval a culil se u toho s požitkářským výrazem, ale pak už jsem následoval svou blondýnku do šatny. Podobně jako Gabby, i já zvolil pokud možno pohodovější oblečení, ale zase taková změna jako u Gabby to v mém případě nebyla. Nicméně, vzal jsem si tmavé kalhoty, bílé triko s potiskem a přes to tmavě modrý svetr. Ani jsem to neřešil, ale u Gabby jsem rád zase viděl tu bláznivou blondýnku, co mě tenkrát svým způsobem stopla u silnice. Kráčeli jsme spolu s Gabby ruku v ruce, vodítko s Whiskeym v druhé. Co chvíli jsem se na Gabby díval, sledujíc její zimou zčervenalé tváře. Už jsme spolu téměř půl roku, pocitově bych řekl, že spíše tak pět let, ale pořád ji vidím jako včera, jak tam stála u cesty, rozcuchaná a unavená, dokonale zmatená a neskutečně krásná.. a já ji tam za nic na světě nechtěl nechat.. Ze zamyšlení mě vytrhl až její hlas s mým jménem. Povytáhl jsem obočí v němé otázce, ale odpovědí mi bylo její potřeštěné chování, které jsem na ní tak miloval. Usmál jsem se, zavrtěl hlavou a pak jsem se vydal za Gabby a Whiskeym do bistra. Dohnal jsem ji teprve uvnitř, šklebíc se na ni, že mě nenechala podle etikety vejít jako prvního (co kdyby nějaký Jackie Chan zrovna vrhal hůlkami po padouchovi a ona by vlezla zrovna do dráhy té střely, hmm??), ale pak jsme si našli příhodný a nepřekážející místo, načež jsem objednal předně misku vody pro Whiskeyho a pak jsme se dali do výběru my dva. Nebo spíše.. "Mám nápad. Zavři to menu, já objednám a pak budu hádat, co ti nejvíc chutnalo, souhlasíš?" zkusil jsem takovou malou hru, testujíc částečně i sám sebe, jestli se mi podaří trefit do její chuti, ačkoliv si nevybavuji, že bychom kdy spolu měli sushi. "..tohle lososové maki, s avokádem taky a prosím o hůlky, děkuji," zakončil jsem objednávku a pak se natáhl pro Gabbynu ruku, abych si s ní mohl proplést prsty, zatímco Whiskey zatím seděl v pozoru a zvědavě si prohlížel okolí, takže jsem jej druhou rukou podrbal za ušima. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na sushi Všimla jsem si, jak se na mě John díval a byla jsem z toho na rozpacích. Netušila jsem co mu asi běželo hlavou, když mě tak zasněně sledoval, ale asi to bylo něco hezkého, soudíc dle toho jeho pohledu, který měl jen pro mě. Každopádně jakmile jsem mu i s Whiskeym doslova utekla do blízkého bistra se sushi, musela jsem se pobaveně uchechtnout. Pak jsem však nevinně pokrčila rameny a ještě nevinněji se pousmála, snad omluvně, že jsem mu tentokrát překazila plány v etiketě, která nařizovala, aby dovnitř podniku vešel jako první, kdyby se tu náhodou něco dělo a já to mohla schytat. Ale myslela jsem si, že to zase až takový prohřešek nebude, když vešel až po chvíli po mě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středeční večeře, 7. 1. Nevěděl jsem, jak moc velké zkušenosti má Gabby s čínskou kuchyní, nicméně ta japonská se v Twin Falls a jeho okolí rozhodně nenacházela, tím jsem si byl jistý. Přesto, Gabby se mnou sdílela všechny nové gurmánské výstřelky, absolvovala se mnou večeři v Le Bernardine a dokonce i několik obědů či večeří u táty, takže jsem doufal, že se nových chutí hned tak nezalekne. Nakonec mě rozesmívala klasickou palbou dotazů, které mi velmi silně připomínaly i naše poprvé, tedy, její naprosto úplně první poprvé, kdy se mě těsně předtím ptala na to, jaké to je a já měl nutkání jí i v tomto případě odpovědět stejně. Přesto jsem ji nejdřív s křivým úsměvem pozoroval, než jsem se nad ní slitoval s alespoň částečnou odpovědí. "Řekněme, že je to všechno velice chutné, zdravé a není v tom nic příliš exotického jako například kobylky nebo chobotnice. Ne, v tom mi věř, sám tyhle pochutiny zrovna moc nemusím, ale to se do sushi ani nedává. Kromě toho, věděla jsi, že sushi původně vzniklo jako úplně to nejchudší jídlo? Rybáři v Japonsku když dostali hlad, odřízli si kousíček syrové ryby, co chytili, přidali k tomu vařenou rýži, což bylo jinak téměř jejich jediné jídlo, co dennodenně jedli, no a zabalili to do mořské řasy, kterou měli všude hojnost a navíc je velmi výživná. No a z té původně větší rolády pak vzniklo sushi," neuvědomil jsem si to a zase jsem se nechal chvilku unést svým módem "profesor". Ale pak jsem se stále díval na svou sl-.. teď už vlastně snoubenku a spokojeně jsem u toho vnímal její úsměvy, její rozpoložení i dobrou náladu a napadlo mě s ohledem na její slova, že teď ji asi bude ve škole čekat takový ten holčičí kolotoč. "No jo.. Neupadl ti ještě prst pod tíhou toho závazku a příslibu a taky budoucích starostí, co už jen ten samotný prsten symbolizuje? Napadlo mě totiž, že až si toho všimnou.. eh.. Alice a.. Sarah? Ne, Susan!.. tak asi budeš pod palbou šílených dotazů..?" svěřil jsem se jí s momentálními myšlenkami.. A po nějaké té chvilce už nám konečně přinesli všechno objednané jídlo i pití. Celkem úspěšně nám to zaplnilo prakticky celý stůl. Já však nejprve nalil trochu teplého saké do kalíšků, abychom si mohli připít. Podal jsem jeden Gabby a druhý jsem si sám vzal hned poté. "Když už je tak významný den, musíme to přeci zapít a připít si na to," dodával jsem téměř omluvně, protože.. zkrátka se jednalo o celkem dost silný alkohol, umocněný ještě tou teplotou. "Připíjím tedy na svou nádhernou snoubenku, kterou miluji a vždycky budu.. a připíjím i na nás," řekl jsem nakonec a jen jsem trochu pozvedl kalíšek, řekl "kampáj" a vypil to. Pak jsem se s uculením naklonil ke Gabby blíž, abych jí mohl věnovat políbení, než jsem jí pak podal hůlky a začal jsem jí říkat, co všechno to vlastně máme a co je co (ohledně toho, co nebylo sushi). Schválně jsem však neříkal, co je v jednotlivých kouscích sushi, ale měl jsem v plánu to udělat teprve pak, až ochutná a nejprve si udělá názor na to, jestli jí to chutná nebo ne.. Čekal jsem ale samozřejmě na chvíli, kdy ochutná jako první - byla to přeci jen dáma, že? |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Moje první sushi S mírně povytaženým obočím jsem se na něj zadívala, když mi věnoval takový pohled, ze kterého jsem si už tuplem nebyla jistá, na co že to vlastně ve skrytu své mysli myslí. Pak jsem ale zatřásla hlavou a začala se věnovat něčemu jinému. Třeba se jen v duchu smál, jak jsem se opět vehementně vyptávala… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středeční významná večeře, 7. 1. Zavrtěl jsem hlavou, že si Gabby nemusí dělat starosti s chobotnicemi a kobylkami, protože to není ani můj šálek čaje, takže jí to rozhodně nebudu nutit. Naopak. Nicméně pak se zdálo, že jsem asi špatně formuloval své myšlenky do slov a to mě zamrzelo. Nechtěl jsem Gabby nějak znejistět, nebo jí kazit večer, to opravdu ne. "Ne ta docela," odpověděl jsem hned na její nedokončenou větu a usmál jsem se, abych ji uklidnil, načež jsem pokračoval. "Vím, že když se něco zajímavého probírá mezi spolužáky, tak se prostě.. no, kecá se i o hodinách, nedává se pozor a.. asi to zní hloupě a taky dost hrozně, promiň, ale prostě bych nechtěl, abys musela snášet palbu zvědavých dotazů zrovna o hodinách namísto psaní poznámek a tak. Těžko se to pak dohání, že profesoři rádi mluví o spoustě věcí, které v žádných skriptech vůbec nejsou. A taky.. budu znít jako strašný sobec, ale.. raději bych plány na svatbu probíral jen s tebou, protože.. je to prostě naše svatba a nechci, aby nám do toho někdo kecal, pokud sami vyloženě nepožádáme někoho o radu či pomoc.." mluvil jsem pak tiše a poněkud nejistě, protože jsem se jí zkrátka svěřoval se svými nejniternějšími myšlenkami. Měl jsem strach, aby to nakonec nebylo jako ve filmech a v případech společenské vrstvy, jíž jsem byl součástí, kdy to celé plánovala nevěsta s hordou různých lidí, ale ty svatby pak sice byly jako z katalogu a zdánlivá dokonalost z nich přímo čišela, ale podle mého názoru to bylo naprosto neosobní a na hony vzdálené od toho, kým snoubenci byli a proč a pro koho tu svatbu pořádali. Zkrátka jsem chtěl, aby to byla skutečně jen moje a Gabbyna svatba, taková, jakou ji my dva budeme chtít a na kterou si pak přizveme hosty, aby s námi sdíleli naše štěstí. Vychutnával jsem si saké, ale opravdu jen chvilku, protože mě Gabby pobavila svou reakcí a nemohl jsem se přestat křenit. "Ach ne, přistižen při činu!" smál jsem se, ale pak jsem se smířlivěji zadíval a pohladil ji po ruce. "Je to jen rýže.. trochu kvašená, přiznávám, ale rychle to vyprchá.. tedy, relativně. Nicméně, nechtěl jsem, abys přišla o komplexní poznání slavné japonské kuchyně," dodal jsem na vysvětlenou a nakonec jsme se konečně pustili do jídla.. Zobrazit SPOILER Sledoval jsem chvíli po očku Gabbyno počínání, cukaly mi koutky a chvíli jsem se opravdu dobře bavil, ale nakonec se mi jí zželelo. Vzal jsem si hůlky a velmi pomalu jsem je uchopil pravou rukou tak, aby to dobře celé viděla. Pak jsem zvedl pohled přímo k ní, jako kdybych ji vyzýval, aby to taky tak zkusila. Následně jsem s úšklebkem zamachroval, když jsem hůlkami vzal tenký plátek nakládaného zázvoru a pomalu si ho dal do úst. "Teď ty," pronesl jsem s uculením a celou dobu ji bedlivě pozoroval. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Sushi a povídání „No… promiň, jestli to vypadá, jako kdybych si měla nechat od nich mluvit do něčeho takového,“ vydechla jsem tiše a pak se zatvářila omluvně, protože jsem Johna chápala a nechtěla jsem, aby si to ode mne převzal nějak špatně, ale současně jsem cítila, že mu potřebuji dát najevo, nebo ho ujistit o tom, že nejsem taková, že bych si od dalších lidí nechala mluvit do něčeho, co se týká jenom nás dvou. Měla jsem totiž stejný názor jako on sám, takže… „Chci říct, že jim to pochopitelně řeknu, protože se budou ptát a já se tím tajit nechci, třebaže to neznamená, že mám nutkavou potřebu si stoupnout uprostřed univerzity a začít řvát, že si tě budu brát… i když by to byla jistě velmi zajímavá představa, mimochodem,“ pobaveně jsem se zasmála, jak jsem si z něho vystřelila, ale hned jsem zase přešla do vážnosti. „Ale na druhou stranu nedokážu odhadnout tak úplně, jak se budou chovat. Třeba budou překvapené, což je jasné, ale taky mi nemusí nic říkat, protože… mají z tebe docela respekt a myslím si, že by si ani nic nedovolily. Ostatně musí jim být jasné, jaký máme my dva spolu vztah… Tedy, ne že bych jim říkala každý detail, ale prostě obě dvě vědí, že jsi současně i můj nejlepší přítel, kterému se svěřuji a že jsi pro mě tím jediným, komu se svěřuji s každou nejniternější věcí… Což jsem jim řekla hlavně proto, aby si nebraly osobně to, že se jim zase tak moc se vším nesvěřuji. Vím, že je to možná špatné, ale já mám prostě tebe a připadala bych si i divně… kdybych se svěřovala ještě někomu jinému,“ kousala jsem se u toho do rtu. „Ale na druhou stranu jsou to moje kamarádky a tak jsem předpokládala, že je to dobře, že jsem jim to řekla, jak to mám,“ dala jsem mu i prostor pro případné námitky a podobně. „Ale jsem také toho názoru, že bych svatební plány chtěla rozebírat s tebou, nebo případně s tvojí mámou, protože by se myslím dalo využít i jejich schopností, nemyslíš? Ne že bych nás nějak podceňovala, ale ona je ve svém oboru tím pravým odborníkem a určitě by se nám hodily i její rady nebo pomoc, tedy pokud by chtěla. A myslím si, že ano a udělalo by jí to ještě větší radost. Ale nechci teď znít jako… víš jak,“ pokrčila jsem rameny a zčervenala rozpaky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro velmi významná středa, večer, 7. 1. "Ne, promiň.. nemyslel jsem to tak.. jen.." začal jsem tiše s omluvným pohledem, ale slova mi jaksi vyšuměla, načež Gabby začala povídat.. a povídat a povídat.. a chvíli jsem na ni překvapeně zůstal koukat a částečně jsem přemýšlel o tom, co právě řekla. ..mají ze mne respekt? To je tak moc děsím?.. ..jaké detaily? Říká to jen proto, že opravdu detailně mluví o našem vztahu s ostatními? Ne, to ne.. ..ne, určitě jim neříká žádné detaily z našeho soukromí, že ne, Gabby..? ..opravdu jsi jim řekla, že se jim prostě nesvěřuješ, protože od toho máš mě? Co když mě právě proto tak nesnášejí, nebo se mě bojí? ... ne, určitě se nebaví detailně o nás dvou, ani o našem nejsoukromějším soukromí, určitě ne.. na něco se mě možná zeptala..? ehm.. jo, ne, jasně! "Jo, to jo.. asi jo.. A nejsou na tebe nějak... já nevím, naštvané? Víš, protože jsi jim rovnou řekla, že jim prostě nic moc neřekneš..?" promluvil jsem konečně se zamyšleně podmračeným obočím. Možná to tak trochu postrádalo smysl, ale.. to bylo vedlejší. Vlastně, těm holkám mohlo být jedno, že jim Gabby neříká každou věc. Vždyť to samo o sobě hovořilo o tom, že je moje Gabby velmi inteligentní žena, chytrá a taky hned nevěří každému, koho potká. Kamarádi umí být všeobecně krutí a je lepší, když budou vědět méně, než více. "Hmm.. vlastně.. máš pravdu, mohla by nám s tím pomoci, ale.. stejně bych nejdřív zkusil všechno vymyslet s tebou, jen my dva, než si pak ty plány necháme doladit máminými radami," uzavřel jsem to a pousmál se spokojeně na Gabby, že se vlastně shodneme na další vcelku zásadní věci. "Jsem rád, že ti chutná. Ve většině je zelenina, jen tady je losos, tuňák a tady je dokonce kreveta.. A jde ti to moc dobře," ujistil jsem ji nakonec, ale to jsem nečekal, že mi nabídne vzápětí kousek maki. Nedůvěřivě jsem se na ni podíval a pak.. "Ne, že to pustíš na stůl zrovna, když otevřu pusu," řekl jsem tiše s potlačovaným smíchem a pak si od ní nabízené sousto vzal a sám jsem jí nabídl naopak to své.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Návrat domů Všimla jsem si po chvíli, jak byl John zaražený. Nebo mi tak aspoň připadal, a to se mi pochopitelně moc nezdálo. Asi jsem řekla něco špatně a v hlavě mu začaly běhat další a další myšlenky, jedna přes druhou a přitom jsem ani o jedné neměla ani to sebemenší tušení… „Řekla jsem něco, co jsem neměla, viď?“ Svěsila jsem ramena a vypadalo to, že jsem se v té chvíli chtěla nejraději zdechnout někam hodně daleko, nebo se rovnou propadnout do země. „Nejsou na mě naštvané, naopak to chápou a myslím si, že si i rozumíme. Taky se pořád nebavíme o vztazích a o našich partnerech, i když… Já o tobě mluvím skoro pořád, jak pořád přemýšlím, jaký názor bys měl na nějakou věc a tak. A ony se mi pak smějí, jako v dobrém, že na tebe nedokážu přestat myslet,“ usmála jsem se nakonec o trochu uvolněněji. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro zbytek středečního večera a čtvrtek odpoledne, 8. 1. "Aha, tak.. vážně, jsem rád, že to chápou a že máš na škole dobré kamarády a.. že jsou prostě v pohodě a cítíš se s nimi dobře. To je důležité," usmál jsem se konečně uvolněně a přestal nad tím přemýšlet, snad egoisticky uchlácholen Gabbynými slovy, že na mě v jednom kuse myslí, což platilo naopak i pro mě, že jsem myslel celý den zase na ni. Užili jsme si večeři v netradičním stylu, přičemž jsem nezapomněl Gabby chválit, jak jí to jde s hůlkami. Na závěr jsme dostali malé "panáky" teplého švestkového vína, což podnik dával jako pozornost všem hostům po jídle, aby měli v břiše příjemně, dobře trávili a hlavně aby se brzy zase vrátili. Ještě jednou jsme si tedy s Gabby připili a pak už jsme konečně mohli vyrazit do mrazivého večera na cestu domů. Whiskeymu se procházka líbila, i když ze samotného nicnedělání v restauraci zase tak úplně nadšený nebyl, ale zvládl to na výbornou na to, že je s námi jen tak krátce. Doma se ke mně ještě chvíli lísal a nechal se drbat a hladit, ačkoliv u toho ležel ve svém pelechu zatímco já čekal, až se uvolní koupelna. Nemohl jsem se od něj odtrhnout. Byla vážně paráda, že tu s námi byl. Pak už jsem jen krátce vystřídal Gabby v koupelně a poté se za ní odebral do ložnice. Po tom saké a vínu jsme oba byli unavení, ale i uvolnění a já se doopravdy nemohl dočkat, až budu mít Gabby opět u sebe v náručí. A když se pak na mě usmála a věnovala mi políbení, únava šla stranou a my se ponořili do hlubokého vesmíru, kam jsme patřili jen my dva a nikdo a nic jiného.. *** Čekal jsem jako obvykle na Gabby před branami univerzity. Pro zkrácení času jsem Whiskeymu házel do vzduchu malé sněhové kouličky, po kterých chňapal a vyskakoval pro ně, dokud nevycítil, že se Gabby blíží. To hned zpozorněl a zadíval se jejím směrem, vrtíc u toho ocasem. "Ahoj krásko, tak jak bylo?" nadhodil jsem a věnoval jí malé políbení na uvítanou.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Před univerzitou Celý dnešek jsem přemýšlela o tom našem posledním rozhovoru, a u toho se střídavě koukala po svých kamarádkách. Nepřipadala jsem si špatně, protože jsme si s holkama říkaly spoustu věcí, i když jsme si vzájemně nesvěřovaly nic, co jsme sdílely s někým jiným… zkrátka řečeno, respektovaly jsme svá soukromí vzájemně. Nicméně i tak mi ten včerejší rozhovor vrtal hlavou… ale do toho všeho jsem se ještě nezadržitelně usmívala, protože to byl druhý den, kdy jsme byli s Johnem zasnoubení, čehož si samozřejmě všimli i ostatní. Alice se Susan se mě ve volných chvílích neustále vyptávaly, gratulovaly my a básnily o tom, že by obě dvě chtěly potkat někoho takového jako je můj John. Culila jsem se tomu, ale na druhou stranu mě bodal i malinkatý osten žárlivosti, protože… John byl prostě můj snoubenec a patřil ke mně stejně, jako já k němu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek odpoledne, 8. 1. Konečně jsme se s Whiskeym dočkali, když se objevila Gabby spěchající k nám, jako kdyby jí hořelo za patami. Usmál jsem se na ni a nechal ji, aby se přivítala nejdříve s chlupáčem, který začal jančit, jakmile mu byla na dosah. Pak jsem přišel na řadu já s tím, že jsme si věnovali políbení na přivítanou, načež se zase Gabbyna pozornost upřela k Whiskeymu, alespoň zdánlivě, protože pak hned začala povídat o svých dojmech z dnešního dne. Krátce jsem se nespokojeně zamračil, když se svěřila s tím, že určitě nedávala na přednáškách moc pozor kvůli všetečným dotazům a povídání svých kamarádek, ale brzy mi tvář opět projasnil úsměv. Jen jsem krátce zavrtěl hlavou nad tím "básněním" jejích kamarádek, ale doopravdy mě překvapilo, co řekla Gabby pak. "Takže Ben si myslí, že jsi na vdávání moc mladá.. nebo si to myslí i ostatní? Ne, že by na tom záleželo, protože.. No, co myslíš ty? Připadáš si na to příliš mladá?" upřel jsem na ni zkoumavý pohled a pokračoval jsem. "..ale oni tě neznají tolik, jako tě znám já. Překvapila jsi mě už tolikrát, že bych skoro řekl, že jsi mnohem starší.. moudrostí, samozřejmě, než já sám. Je mezi námi sedm let, nicméně mi zrovna tohle nepřijde tak důležité jako spíš skutečnost, co k sobě vzájemně cítíme.. Každopádně nehodlám svou nabídku brát zpět," dodal jsem nakonec s odhodláním, vědouc však, že ani Gabby si to určitě nerozmyslí jen kvůli troše řečí. Sama věděla, že je na svůj věk opravdu už hodně vyspělá a má toho za sebou rozhodně víc, než všechny její kamarádky dohromady. Kromě toho.. vdávají se i mladší ženy, tak pročpak by měl být tohle zrovna problém? Ne, i kdyby si to Gabby rozmyslela, jsem ochoten bojovat.. "Mimochodem.. kdy to řekneme rodičům a.. ještě jsi asi nevolala Ethanovi, jak to s nimi vypadá? Měli bychom si co nejdříve zamluvit letenky. A.. pojď, mám doma pro tebe takovou.. maličkost, na co jsem dnes narazil, ale, to až doma, ať máš nějaké překvapení.." vzal jsem ji za ruku a konečně jsme vyrazili k domovu, probírajíc tak všechny důležité události a plány.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Cesta domů „Ano, Ben vyjádřil jisté pochybnosti, ale čistě pro moje dobro, protože mě má za opravdu dobrou kamarádku a chce, abych byla šťastná. Zeptal se mě pak sám, jestli to opravdu chci a jsem si jistá,“ odpověděla jsem Johnovi, možná trochu v rozpacích, ale jen proto, že jsem měla strach, jak to převezme. Měla jsem obavu, že si bude myslet, že bych si skutečně kvůli troše řečem jeho nabídku rozmyslela. Pak jsem chtěla pokračovat, ale John mě nenechal. Měl toho na srdci mnohem více a já musela souhlasně přikývnout s menším úsměvem, protože jsem byla rovněž toho názoru, že mě neznají tak, jako on mě. Záleželo především na nás dvou a na tom, co se mezi námi odehrávalo, co mezi námi bylo… A taky záleželo jen a jen na našem společném rozhodnutí, jestli náš vztah posuneme a budeme pak chtít spolu zůstat napořád. A já si byla s Johnem neochvějně pevně jistá, tak moc, že mě nemohlo nic rozhodit a donutit k tomu, abych své rozhodnutí změnila. Chtěla jsem s ním být, milovala jsem ho a všechno to, se mi odráželo ve výrazu tváře a hlavně v očích, které jsem k němu zvedla s láskyplným úsměvem. „Skoro mám chuť říct, že jsem si to rozmyslela, ale jen proto, abych viděla, jak bys o mě bojoval. Líbí se mi, jak jsi rozhodný, jak se o mě nechceš dělit a nechat si mě pro sebe,“ svěřila jsem se krapet červenající se a pak jsem zase zvážněla. „Myslím si, že do toho, co mezi námi je a co plánujeme, nikomu nic není. A pokud si někdo myslí, že jsem moc mladá, je to jeho názor, na který má samozřejmě právo a já mu ho neberu… ale já mám taky právo rozhodnout, s kým chci být a jestli si ho vezmu. Takže, i kdyby ses rozhodl jinak ty, tak… nemáš šanci. Zůstanu ti na krku,“ nakonec jsem vyplázla jazyk a uchechtla se. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční odpoledne, 8. 1. "Ten Ben se mi začíná líbit.. myslím, jako tvůj kamarád. Je vidět, že se opravdu zajímá o tvé dobro, ale.. tak ti nějak nevím, jestli bych spíš neměl začít žárlit..?" dodal jsem s pozvednutým obočím i jedním koutkem úst do polo-úsměvu. Nic jsem proti Benovi neměl a chápal jsem, že se mu Gabby třeba může líbit, ale byla prostě moje.. nebo přinejmenším snad v dohledných několika měsících bude. Nicméně, moc jsem to neřešil. Věřil jsem jí a věděl, že si to určitě nerozmyslí, třebaže si ze mě právě dělala legraci a byla v pokušení to i říct. Ale jsem opravdu rád, že o tom doopravdy nežertovala, protože bych taky mohl dostat infarkt.. v mém věku! pomyslel jsem si s ironií sobě vlastní. Culil jsem se, jak se Gabby rozpovídala a prakticky se u toho tak rozohnila a já to rozhodně nechtěl přerušit svými slovy. Líbilo se mi, když takhle bojovně obhajovala naše rozhodnutí a náš vztah i před svými spolužáky.. "Jak budeš chtít. Klidně je můžeme přepadnout, ale nevím, jestli máti něco nemá, neptal jsem se a to jsem přitom byl dnes u táty v restauraci," odpověděl jsem pohotově, ale to hned na to Gabby začala mluvit o Ethanovi, tak jsem musel dávat pozor. Až pak jsem se zakřenil, jak se zarazila. "Jen drobnost, co mě dnes po cestě takříkajíc praštila do nosu a vzpomněl jsem si na tebe," zavrtěl jsem hlavou s tím, aby se mě nevyptávala, že uvidí až doma, ale taky ať nečeká kdovíco, jen opravdovou maličkost. Ovšem ta další slova mi vzala naprosto vítr z plachet. Zarazil jsem se i já a ohromeně jsem se na Gabby podíval, než jsem se na ni usmál, přitáhl si ji k sobě do objetí a políbil ji. "To je skvělé, Gabby, opravdu, mám z toho radost. Takže.. chceš jí zavolat hned, jak přijdeme domů? Nebo si na to chceš sednout třeba v parku na lavičku? Chceš s tím nějak pomoci?.." snažil jsem se ji nějak podpořit, ukázat jí, že stojím při ní a že spolu zvládneme všechno - i telefonát mámě, kterou zatím ještě nezná. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Důležitý telefonát Když mluvil o Benovi, musela jsem se pobaveně uchechtnout, že ho vůbec napadlo něco takového. Jak a vlastně z jakého důvodu by měl na něj žárlit? Zakroutila jsem hlavou a věnovala mu úsměv, než jsme se začali bavit i o dalších podstatně důležitějších věcech. Do poslední chvíle jsem netušila, jak se bude tvářit na to, že bych chtěla zavolat své mámě, tedy, přesněji, že už jsem byla rozhodnutá se k tomu konečně dostat a jen o tom nemluvit, ale naopak to skutečně udělat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek odpoledne, 8. 1. "Tak dobře. Překvapíme je na večeři, nebo.. před večeří? Uvidíme. Každopádně ale budu muset mámě zavolat, jestli je doma. Pro ni to zas až takové překvapení nebude, ale i tak to ráda uslyší znovu, tím jsem si jistý," dodal jsem k jejímu nadšení, sám rád, že se jí to líbí a že se shodneme. Sám jsem si popravdě nebyl moc jistý tátovou reakcí, ale už bylo načase, abych mu čelil nejen zasnoubením s Gabby, ale i vlastním rozhodnutím ohledně podniku. Gabby, jako kdyby mi četla myšlenky, se zeptala právě na to. "No.. byl jsem u táty, probírali jsme tam jen něco se zástupci z Francie, ale jinak.. ještě jsem s ním nemluvil ohledně.. však víš. Nechávám si to hned poté, co mu řekneme o nás dvou. Jsem si skoro jistý, že pak naše rozhodnutí ohledně podniku snad přijme o něco lépe, nebo to alespoň uváží," odpověděl jsem jí popravdě, ale víc jsem k tomu nemohl dodat. Všechno bylo v podstatě jen o velkém štěstí, jestli to nakonec s tátou nějak domluvíme. Objímal jsem ji a díval se na ni, podporujíc ji alespoň fyzicky, když ne slovně. Nechtěl jsem ji zase tak moc ovlivňovat a bylo na ní, jestli jí bude příjemnější si na to sednout ještě teď, nebo až doma. Zřejmě se ale rozhodla pro tu první možnost. Pustil jsem ji a poohlížel se i s ní. Whiskeyho majíc na celou délku vodítka, aby se zatím proběhl a všechno si očichal dle své libosti. "Jsem u tebe a budu, kdykoliv si to budeš přát.. Támhle, podívej, pojď.." nabídl jsem jí rámě a už jsme mířili k poměrně zastrčené lavičce, po níž se poohlížela i Gabby. Oprášil jsem z ní sníh pro Gabby i sebe a posadil jsem se jako první, než jsem se zamračil a pak Gabby pobídl, aby si mi sedla spíš na klín. Nechtěl jsem, aby mi ještě nastydla, ovšem, rozhodnutí bylo na ní. A pak už jsem jen čekal, zda se opravdu rozhodne a zavolá své matce.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Telefonát Bylo skvělé, že jsme se tak domluvili a současně i shodli. Bylo naprosto dokonalé, jaké to mezi námi bylo a že jsme vždycky společně došli k tomu stejnému cíli. Bylo to neuvěřitelné? Ne, nebylo, bylo totiž skutečné. Jen ještě zbývalo to, abychom vyřešili tu záležitost s Johnovým tátou. Viděla jsem na něm, že mu to nedalo spát, a třebaže se tvářil, že mu to nedělá zas takové starosti, tak to bylo právě naopak. A já mu chtěla pomoct, aby byl zase šťastný a spokojený, proto bylo asi nejlepší se zase zabývat něčím jiným. Koneckonců měl pravdu, že jakmile naše zasnoubení oznámíme, tak teprve poté, se může se svým tátou pobavit o podniku. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek odpoledne, 8. 1. Objal jsem Gabby jednou rukou kolem pasu, zatímco Whiskey očichával okolí lavičky a vrhal varovné pohledy na kolemjdoucí. Napjatě jsem očekával, co se bude dít a když začala vyhledávat číslo, povzbudivě jsem se usmál a pohladil jsem ji po noze a pak se na ni díval, vyčkávajíc na jakýkoliv náznak toho, jak se to bude vyvíjet. Ovšem při těch pár slovech jsem si snadno domyslel, co asi Gabby slyšela z druhého konce sluchátka a mimoděk jsem se u toho nespokojeně zamračil. Hladil jsem ji po zádech a když se rozvzlykala, objal jsem ji a přitiskl ji k sobě blíž, aby si mohla hlavu přitisknout k mému ramenu, přičemž jsem ji pak zase hladil po zádech a snažil se ji nějak utěšit. "Možná.. možná ji to jen zaskočilo a zpanikařila, tak to řekla. Možná už přestala doufat, že tě kdy znovu potká a prostě ji to v tu chvíli ohromilo a zalekla se. Řekl bych ale, že bude jen potřebovat nějaký čas, aby zpracovala to, že ses opět objevila a.. když jí ten čas dáš, můžeš to po nějaké době zase zkusit a třeba to už dopadne lépe.. Já vím, Gabby, že je to těžké, ale nenech se prvotním neúspěchem úplně odradit, nevzdávej to, prosím.." mluvil jsem k ní tiše, doufajíc, že nebude skutečně plakat a když, tak ne dlouho, protože jsem z jejího pláče vždycky pociťoval záchvěvy paniky. "Víš.. vezmi si třeba.. třeba Davida Bowieho. Ten začínal sice jako muzikant, ale bez úspěchu a lidi mu nevěnovali pozornost, protože.. zaprvé byl vzhledově trochu děsivý a zadruhé jeho pravé jméno bylo stejné jako jméno už jednoho slavného zpěváka. Ale on to nevzdal, začal výtvarničit a hrát v divadle pantomimu a nakonec, když si změnil jméno, znovu se dal na dráhu muziky, prorazil prvním singlem a stal se celosvětovou ikonou tehdejší hudby a velkým inovátorem.. ehm.. chci říct.. taky se nenechal odradit prvotním neúspěchem a i navzdory tomu, že ho nejdřív odmítali, tak se z něj stal symbol celosvětové hudby po několik desetiletí. Takže, má drahá Bond girl, z toho plyne, aby ses nenechala hned odradit a radši osušíme slzy, než ti na tváři zmrznou a půjdeme si domů dát teplý čaj." Usmál jsem se na ni, vytáhl jsem z kapsy čistý kapesník a lehce jsem jí cípem osušoval tváře od slz. Ano, plácal jsem, co mě napadlo, ale především jsem ji potřeboval nějak rozptýlit a povzbudit, ačkoliv mi to kdovíjak nešlo. Vnitřně jsem byl napjatý z toho vzlykání a jen jsem doufal, že to moje hloupé tlachání pomůže. Mrzelo mě, že to takhle dopadlo. Sliboval jsem si od toho telefonátu, že bude její máti nadšená a tak, ale.. na druhou stranu se to dalo pochopit. Je to koneckonců nějakých dvacet let a najednou na ni vybafne odložená dcera. Možná cítila i výčitky a styděla se za sebe..? Těžko říct. Můžu se jen modlit, aby to Gabby nevzdala a aby nakonec se svou matkou navázala kontakt. Pomohl jsem pak Gabby vstát a raději jsem ji objal a přitáhl těsně k sobě, načež jsme se takto vydali pomalu k domovu. Ať už o tom Gabby chtěla nebo nechtěla mluvit, byl jsem ochoten jí ve všem vyhovět a taky jsem si říkal, že nejspíš to oznámení o zasnoubení necháme na zítřek, až se Gabby z toho otřesu vzpamatuje. Ovšem, to záleželo spíš na ní.. Doma jsem pak zamířil rovnou do kuchyně, kde jsem ze skříňky vytáhl své malé překvapení pro Gabby a dal jsem to na malý talířek a položil na bar. "Myslím, že tohle ti teď jedině prospěje. V italské čtvrti, kousek od restaurace, otevřeli krámek s čokoládou a jinými sladkostmi. Víš, jak to tam bylo zabedněné a vypadalo to, že tam ještě dlouho nebude nic, než novinami zakrytá výloha, no tak teď tam je cukrárna, nebo jak to nazvat. Dělají tam rychlou kávu u baru a prodávají tyhle dobré věci, takže jsem ti vzal na ochutnání tyhle sušenky s pistáciemi a mandle v čokoládě se skořicí.." snažil jsem se, aby Gabby na ten telefonát příliš nemyslela.. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zpátky doma Opřela jsem se o něj a přivřela oči, vnímaje jeho hladivé doteky přes moje záda. Bylo uklidňující ho cítit ve své blízkosti a vnímat jeho slova útěchy a zároveň i jakési povzbuzení. Přestože jsem se ale opravdu snažila, dost ta záležitost s mojí matkou na mě dolehla a nemohla jsem se z toho chvíli vzpamatovat. Každopádně jsem byla Johnovi vděčná, ještě více, než to, že tu byl se mnou, mluvil na mě a pokusil se mě uklidnit. Zcela jistě byl z toho nesvůj a určitě měl obavy, že se rozbrečím. Tušila jsem, jak na něj působí mé slzy, a že mu to není příjemné, proto jsem se držela, třebaže pár slz mi přece jen po tváři steklo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek odpoledne, 8.1. Ještě nějakou dobu jsem ji utěšoval, hladil ji po zádech, po noze i po tváři, snažíc se jí prostě nějak pomoci, ačkoliv mi bylo jasné, že po takovémto zklamání to bude ještě dlouho trvat, než se z toho úplně vzpamatuje a vyrovná se s tím. Nicméně, alespoň pro teď jsem jí chtěl být co největší podporou a taky ji vzít domů. Po cestě jsem se snažil spíš odvést řeč jinam a tak jsem tak nějak tlachal o tom, jak jsme si s Whiskeym doma hráli a jak jsem se ho snažil učit různé povely a jak na to reagoval, když jsme nakonec dorazili domů. Gabby sice víceméně mlčela, ale to se dalo pochopit. Rozhodně jsem na ni nijak netlačil. Představil jsem jí pak dva druhy pochutin z nové cukrárny, doufajíc, že ji to aspoň trochu rozveselí.. jako kdybych tušil, co se dnes semele.. pomyslel jsem si. Gabby nakonec vyslyší mé tajné prosby a skutečně konečně na tváři vykouzlí úsměv i s odhodláním, které mě samozřejmě mile překvapí. Ukousl jsem si malý kousek ze sušenky a užíval jsem si u toho jejích doteků. "To zní jako skvělý plán. Tak jí zavolám a pozveme se k nim na večeři.. a Gabby, jsem na tebe opravdu hrdý, že jsi své matce zavolala a ještě víc jsem hrdý na to, že jsi to i přes to odmítnutí nevzdala.. miluji tě, Gabby.." zašeptal jsem ta poslední slova a sledoval jsem ji se zaujetím lovce, jak si smyslně dala tu sušenku mezi rty, jako kdyby mě vybízela, ať ještě ochutnám. A to jsem také udělal. Sklonil jsem se k ní, vzal jsem její tvář do dlaní a s drzým ukousnutím sušenky jsem ji pak políbil na rty, skoro cudně, ale za to dlouze. Pak jsem se uličnicky culil, kousajíc u toho ukořistěný kousek sušenky s pistáciemi. Sklouzl jsem pak dlaněmi z její tváře přes šíji, k jejím ramenům a pak po pažích dolů k dlaním. "Chutná ti to? .. tak já tedy zavolám mámě, ať o nás vědí, že tam vtrhneme na večeři," řekl jsem pak a neochotně se od Gabby odpoutal, neboť jsem si mobil nechal v kapse kabátu a bohužel by za mnou sám na zavolání nepřišel.. "Ahoj.. ehm, dobře mami, povíš mi to za chvíli. Zastesklo se nám s Gabby po vaší společnosti, tak volám, jestli se můžeme k vám pozvat na večeři? .. výborně, tak tedy v půl šesté přesně. Jo a beru s sebou Whiskeyho, ale žádné rozmazlování. Má doma granule, ano? .. skvěle, díky, zatím.." zavěsil jsem, odložil mobil ledabyle na barovou desku a pak jsem se zase věnoval Gabby. "Tak, kde jsme to přestali, Bond girl..?" řekl jsem nakonec s nevinným uculením, konečky prstů ji hladíc po noze.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na večeři s rodiči John mi opravdu moc pomáhal, už jenom tím, že tu tíhu břemena se mnou sdílel a zároven se mě snažil uklidnit a dát mi útěchu. Nejspíše bych to nahlas nepřiznala, ne tan snadno, ale opravdu jsem to v tu osudnou chvíli potřebovala, abych se nerozbrečela úplně a mohli jsme se pak dostat v klidu domů. A abych nezapomněla, tak i Whiskey mi byl oporou. Snad jako kdyby sám od sebe poznal, co se děje a díval se na mě smutnýma psíma očima a vměstnal se do mých dlaní, abych ho podrbala za ušima, než jsem se začala věnovat Johnovi a našim důvěrným soukromým chvílím. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek k večeru, 8. 1. "Hmm, jistěže," odpověděl jsem spíš zklamaně, že nebudeme pokračovat v tom příjemnějším, ale místo toho se půjdeme chystat na večeři, přičemž jsem musel potlačit nutkání znovu zavolat mámě a odložit to na zítřek jen proto, že Gabby byla šílená provokatérka. Uculil jsem se na ni a jak pomalu odcházela, v rychlosti jsem se natáhl za ní a jen velmi zlehka, hravě jsem ji pleskl přes její provokující pozadí, kousajíc se pak u toho do rtu, jak jsem potlačoval smích. Whiskey si pak přinesl míček a nedal nám pokoj celou dobu, co jsme se s Gabby převlékali v šatně, takže jsem mu míček musel pořád házet - jako kulečníkovou kouli, pěkně odrazit od postele následně z ložnice ven, přičemž Whiskey běhal jako šílený, ale evidentně jej to bavilo. Nakonec jsme se s Gabby přichystali s tím, že jsem jí pochválil, jak jí to sluší. Nechal jsem se od ní upravit i políbit, přičemž jsem si neodpustil přitáhnout si ji za pas blíž k sobě, ale dlouho mi to nevydrželo, protože na nás skočil Whiskey a čumákem se nás snažil od sebe oddělit a uzurpovat si veškerou naši pozornost jen pro sebe. "No, řekl bych, že jedna chlupatá maličkost taky potřebuje upravit, než půjdeme, tak ještě malý moment. Zatím se připrav na to, že rodiče budou nejspíš šílet radostí.." pousmál jsem se a pustil jsem Gabby, abych mohl dojít pro kartáč na Whiskeyho, který prostě sem tam pouštěl dlouhé bílé chlupy a tak by bylo nejlepší to eliminovat, když jdeme na návštěvu. A po chvilce jsme už ale doopravdy mohli jít ven, do zimního chladu, ovšem pouze na druhou stranu bloku západně. Whiskey si s sebou v tlamě celou dobu nesl svůj tenisák od Gabby, jehož se nechtěl vzdát v domnění, že si budeme celou dobu hrát.. dokud jsme konečně nedorazili k domu mých rodičů. Dveřník nás už automaticky pustil dál, nedůvěřivě však hledíc na našeho psího společníka, obzvlášť, když jsem jej před výtahem zase bral do náručí. Služebná nás uvedla dovnitř bytu rodičů, vzala nám kabáty a odkázala nás ke kuchyni, kde táta s mámou připravovali večeři. Stůl už byl přichystaný a po bytě to vonělo sýrem, rajčaty a lilkem se směsí koření z oregana a rozmarýnu. Máma s tátou zrovna chystali zeleninovou přílohu/zdobení na talíře, když jsme dorazili. Pustil jsem Whiskeyho, který šel napřed očuchat všechno okolo. Máma i táta se na nás zubili a přišli za námi pořádně se přivítat. "Tak ráda vás zase vidím! Jak se ti daří na univerzitě, Gabby? Musíš nám všechno vyprávět! A jak to jde s pejskem? Zvládá to s vámi v bytě?" zajímala se hned na úvod Charlotte, přičemž mě i Gabby pohladila po tváři a táta nás oba jednotlivě pořádně objal na uvítanou, než nás popohnali zasednout ke stolu. Dnes se totiž podávaly lasagně s lilkem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Večeře u rodičů Byla jsem trochu nervózní, ale jakmile jsme vyšli ven a posléze zamířili již skutečně k rodičům, do jejich bytu, už jsem se trochu uvolnila. Nevím, možná jsem snad měla obavy z toho, jak se budou tvářit na to, že jsme se s Johnem zasnoubili, že se chceme vzít a že to myslíme opravdu vážně. John sice říkal, že budou oba spokojení a plní radosti a štěstí, ale i tak ve mně hlodal ten pocit, co kdyby tomu tak náhodou nebylo. Přeci jen jsme byli s Johnem půl roku a tak se to někomu mohlo zdát jako příliš málo času, nebo… vlastně jeho rodiče se také vzali po půl roce, vzpomněla jsem si mimoděk, což mi dodalo více odvahy a možná i uvolněnosti. K té však značně přispělo objetí společně s přivítáním. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční večer, 8. 1. Přivítali jsme se s rodiči, přičemž jsem nechal mluvit především Gabby, neboť jsem sám jen odskočil do kuchyně, abych našel pro Whiskeyho misku a naplnil ji vodou. Pak už jsem se opět připojil k ostatním s tím, že jsem Gabby už navyklým gestem položil dlaň na kříž, když jsme se pak přesouvali ke stolu. Samozřejmě jsem Gabby přidržel židli a pomohl ji usednout, jak už zkrátka bylo zvykem i dobrým vychováním a pak, zatímco Gabby mluvila, já jsem se střídavě díval na oba rodiče, když jsem si pak všiml tátova náhle zaraženého výrazu plného překvapení, stejně jako na druhé straně se máti začala křenit, to jak si Gabby nervozně upravovala vlasy. Táta mezitím pohled přesunul na mě, koutky povytažené do úsměvu, ovšem ten údiv na něm byl znát nejvíc. Počkal jsem tedy, až domluví Gabby ohledně univerzity. "Jsem si jistá, že i přes všechnu tu práci, co po vás profesoři vyžadují, to určitě zvládáš s lehkostí. Je na tobě vidět, že tě ten obor baví a to je moc dobře," odpovídala máti, na chvíli ještě trápíc tátu jako jediného nevědoucího, neboť jí to samozřejmě hned došlo. "Ehm.. no.. tati, mami, vlastně jsem vám přišel znovu představit Gabby, tentokráte už ale jako svou budoucí ženu, protože navzdory všemu rozumu a pudu sebezáchovy mi opravdu řekla ano," zakončil jsem to svým typickým způsobem odlehčení a zakřenil jsem se na svou blondýnku. Pak jsem se pohledem vrátil k mámě a tátovi. Ten se chvíli tvářil vážně, že i mě to vážně překvapilo a zarazilo. "A to mi říkáš jen tak? Chceš mi snad uhnat infarkt? Vždyť já se s Paolem sázel, že se minimálně do třiceti neoženíš a ty takhle!" řekl s nečekanou dávkou spíše britského humoru táta a pak se rozesmál a vykročil rychlým krokem k nám oběma, aby nás oba objal, ačkoliv nám nedal šanci vstát ze svých míst. Pak políbil na tvář Gabby a po ní i mě, přičemž k nám oběma šťastně promluvil. "Vítej k nám do rodiny, Gabby, teď už oficiálně.. a ty, Johne, jsem na tebe hrdý, mio figlio," A to už u nás byla i máma, která napřed objala Gabby a u toho jen natáhla jednu ruku, aby mě krátce chytila za tu moji. "Jsem tak moc ráda, děti.. Doufám ale, že si John nedělal legraci i ve chvíli, kdy tě žádal, to bych ho musela pořádně vypeskovat a vůbec by si tě nezasloužil," dodala pak naoko vážně a pohlédla Gabby do očí. "Ehm, já jsem tady, hned vedle a slyším to, mami," řekl jsem nespokojeně, jak si zase ze mě utahovala, ale ona mi věnovala jen úsměv, pohladila mě po tváři a pak se věnovala Gabby. "Tak ukaž, jsem zvědavá, co John nakonec vybral. Popisoval mi to jako takové stříbrné s lístky a to bylo celé. Však víš, muži. A vyprávějte, jaké to bylo a kdy přesně jsi ji požádal, Johne?" vyptávala se pak, celá nadšená a natěšená, že uslyší veškeré detaily, což jsem rád opět přenechal Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Důležité oznámení Asi jsem byla jediná, které do posledního okamžiku nedocházelo, co se vlastně děje a proč má Raffael najednou tak překvapený a vážný výraz. Až když jsem svou ruku stahovala zpět a pohlédla na svůj prst, jsem si uvědomila, jak jsem to dala nevědomky najevo. Žaludek se mi stáhl značnou nervozitou a já byla schopná tak akorát souhlasně přikývnout, že mě studium opravdu baví a ten můj obor mě naplňuje. Dělala jsem zkrátka to, co mě baví a co jsem považovala za užitečné, protože mi to jistě pomůže i do budoucna. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. V životě bych to na sobě nedal znát, ale ano, byl jsem dojatý a rodiče určitě taky. Bylo to na nich ostatně vidět a na Gabby také. Ještě před pár měsíci mě ani nenapadlo, že někdy nastane chvíle, kdy řeknu "mami, tati, tohle je moje budoucí paní Mariano" a teď, když opravdu nastala, zdálo se mi to tak neskutečné a zároveň silné. A hlavně ze mne spadla nervozita hned poté, co jsem to vyslovil nahlas. Všechno se najednou zdálo tak snadné, když už se všichni radovali s našeho společného štěstí s Gabby. Sledoval jsem ji láskyplným pohledem a užíval si toho, že mám tak skvělé rodiče, kteří opravdu byli šťastní s námi, namísto nějaké špatné reakce. "Tři úkoly?" podivila se krátce Charlotte, ale pak se nechala strhnout Gabbyným vyprávěním, jak to bylo. "Uno momeno, per favor, mia cara, John opravdu pekl koláč? John, tento můj syn a navíc v zástěře?" divil se pro změnu táta a s pobaveným údivem se na mě díval, jako kdyby mě viděl poprvé v životě. "Co vám na tom přijde pořád tak divné? Plnil jsem jeden z úkolů a to neznamená, že si otevírám koláčové doupě," bránil jsem se hned všem těm pohledům, ale Gabby mě vysvobodila, jak pokračovala. "Takže.. kdybych byl umytý, čistě oblečený a čekal na tebe s vychlazeným koláčem, tak bych dostal košem?" dobíral jsem si pak Gabby s úsměvem, ale máti mě zase přerušila, jako obvykle. "Nedělej si z toho pořád legraci, Johnie, však já věděla, že se někde Raffovy geny nakonec projeví," uculila se na mě máti provokativně a já měl zase tendence vypláznout na ni jazyk, jak měla v oblibě Gabby, ale neudělal jsem to. "Ale musím uznat, že vkus má můj syn dobrý. Vypadá opravdu krásně a skvěle se k tobě hodí, Gabby," pokračovala pak, než ji přerušil pro změnu táta. "No, tak si dáme večeři, co vy na to? Pěkně to oslavíme a.. Johne, otevři prosím víno, já mezitím připravím jídlo.." Vstal jsem a šel pomoci tátovi, zatímco máti ještě trochu vyzvídala na Gabby různé pocity a dojmy a detaily a aby toho nebylo málo, Whiskey znovu ožil, popadl svůj míček a zamířil přímo k těm dvěma, aby si s ním hrály, než připravíme s tátou všechno na stůl.. "Tak na vás dva," pozvedl táta sklenku k přípitku, než jsme se pak následně dali konečně do jídla, které tu celou dobu vonělo po celém bytě.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vynikající večeře „Ano, John pouze plnil tři úkoly. Totiž, jedním z nich bylo právě to pečení koláče, což zvládl na výbornou, opravdu,“ přihodila jsem ještě to svoje, na jeho obranu, když ani jeho táta tomu nemohl uvěřit a po jeho slovech to vypadalo, jako kdyby John zakládal nějaké koláčové doupě s tím, že se dal na dráhu pečení. Ale on to udělal vážně jenom kvůli mně, což bylo samo o sobě dost neuvěřitelné ale zároveň hodné obdivu i překvapení. Jen jsem nečekala, že si ze mě John začne střílet takovým způsobem, ale v podstatě se to čekat dalo vzhledem k jeho povaze, ale nestihla jsem reagovat, neboť se na jeho adresu ozvala sama Charlotte, jíž jsem opětovala pohled a na Johna se výmluvně ušklíbla. Mimoděk jsem měla dojem, že měl chuť, podobně jako já v některých chvílích, vypláznout jazyk, ale to by se Charlotte asi hodně divila, kdyby to opravdu udělal. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. Rodiče se podivili, jaké úkoly, ale ten nápad se jim líbil. Jak podotkla máti, bylo to originální, ale pak samozřejmě chtěla znát detaily, jak k tomu Gabby přišla a pak jen se smíchem kývala hlavou na všechna ta Giina moudra, jak jsme to s Gabby současně vyprávěli, doplňujíc se v detailech. Naše zasnoubení bylo hlavním tématem a i když jsme se pokoušeli mluvit i o něčem jiném, stejně na rodičích bylo vidět, že by nejraději mluvili jen o té naší horké novince. S přípitkem jsem pak Gabby na oplátku konečky prstů pohladil po paži a utkvěl na ní chvíli pohledem, jako kdyby pro ten okamžik neexistovalo na světě nic, než jen Gabby a skutečnost, že ji miluji a budeme si skutečně brzy patřit. "Va bene, Gabby, gracie. Jsem rád, že ti chutná. Však přijď kdykoliv do restaurace, třeba každý den. I když tam nebudu, určitě ti tam personál dá k jídlu cokoliv si jen budeš přát," promluvil nadšeně táta, velmi hrdý na to, že Gabby opravdu chutná jeho jídlo. Já se jen podíval na máti a ona přesně v tu samou chvíli na mě, přičemž jsme oba protočili nenápadně očima a pak se na sebe zakřenili. "Pracuji teď na interiéru bytu pro jednu herečku, ale nebudu jmenovat. Chtěla, aby to vypadalo hodně v britském stylu, takže si práci náležitě užívám," odpověděla spokojeně máma na Gabbynu otázku. "Tak to ti gratuluji, mami. Jen nebuď měkká, když si bude moc vymýšlet, však víš. Prostě buď opatrná," podotkl jsem jí na to. Samozřejmě, že jsem měl strach, aby si pak ona neznámá nevymýšlela kdovíco a máti by z toho měla jen stres. Ale snad to je jedna z těch hereček bez manýrů. "Neboj se, Johnie.. No ale, co že tak najednou? Samozřejmě mám ohromnou radost z toho zasnoubení, ale chci jen vědět, jak se to událo. Proč právě teď? To tě opravdu ta Gia tak moc ovlivnila?" zasmála se v žertu, ale táta, který se doteď smál s ní, náhle ustrnul a díval se střídavě na mě i na Gabby. "Uno momento.. Chcete nám snad říct ještě jednu novinku? Gabrielle, tak nám to prozraď, prosím..? Čekáte snad další přírůstek do rodiny?" zeptal se s podobným výrazem jako Whiskey, když čeká, jestli z lednice vytáhnu něco pro sebe nebo konzervu pro něj.. Rázem jsem se zakuckal, jak mi zaskočilo, když jsem se rozesmál. Nevěděl jsem co dřív, jestli kašlat nebo se opravdu smát. Podíval jsem se na Gabby se zakřeněním a s jakýmsi škodolibým úmyslem jsem jí položil dlaň na její ploché bříško a pohledem se pak vrátil k tátovi. Samozřejmě jsem to hrál a užíval si jeho i matčinu náhlou nejistotu a zmatení, než jsem se zakřenil i na ně a zavrtěl hlavou. "Omlouvám se, že vám kazím plány a radost, ale ne. Požádal jsem Gabby o ruku prostě proto, že už jsme spolu dlouho, milujeme se a není důvod, proč bychom náš vztah nemohli posunout na další úroveň. Jsem si naprosto jistý, že s nikým jiným stejně být nechci, tak.." pokrčil jsem nakonec rameny. bylo až s podivem, jak snadno jsem o tom mluvil, což mi nebylo moc podobné, ale zřejmě jsem s tím byl opravdu zcela vyrovnaný a odhodlaný. Nicméně, má odpověď zřejmě rodiče potěšila, culili se na nás oba a máma tátovi položila bezděčně dlaň na tu jeho. "No ale.. doufám, že budete pak taky plánovat nějaké malé. My už nemládneme a rádi bychom se taky dočkali nějakých vnoučat, ne jen tady.. chlupatého člena rodiny," poznamenal hned na to táta, evidentně zaujatý či snad posedlý myšlenkou na děti.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Povídání s rodiči Neustále jsem se usmívala na všechny strany a užívala jsem si tu nastolenou atmosféru mezi námi všemi. Rodiče by se zjevně nejraději bavili především o našem zasnoubení, čemuž se koneckonců ani nešlo divit. I já jsem si musela přiznat, že byť jsem byla v rozpacích, tak se mi o tom bavilo moc příjemně a dobře. Bylo to zkrátka něco významného, něco o čem jsem snila a teď se mi to vyplnilo s mužem, který byl pro mě osudovou láskou. A věděla jsem, že s ním chci zůstat do konce svého života, že nikoho jiného už jsem zkrátka nechtěla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. Ne, že bychom o tom s Gabby nemluvili, ale.. přeci jen to bylo spíše jen takové povrchní a chvilkové přemítání o budoucnosti. Prozatím nám stačí, nebo alespoň mně, že se otázkou dětí budeme zaobírat až poté, co se vezmeme. Shodli jsme se přeci na tom, že dříve děti stejně nechceme a i pak to spíše ponecháme náhodě, než že bychom to kdovíjak plánovali. Není přeci kam spěchat a Gabby je ještě tak mladá.. Zaskočilo mě však, opět, jak samozřejmě mluvila o velké rodině. Já si velkou rodinu představoval jako spoustu tet, strýců a bratránků a sestřenek, ale z Gabbyna pohledu to asi byly především děti. "Ehm.. tohle je ještě.. poněkud vzdálená budoucnost. Nejprve budeme řešit svatbu, školu a.. a pak až děti. A jestli chcete, můžete si hlídání trénovat na Whiskeym, kterého vám klidně můžeme občas půjčit," odvedl jsem nakonec pozornost lehce jiným směrem, než Gabby pokračovala se svou velkou novinou. Vím, že to pro ni není snadné, ale byla opravdu statečná a já ji teď u večeře podpořil alespoň položením své dlaně na její nohu s tím, že pokud chtěla, mohli jsme se takhle pod stolem vzít za ruce. Díval jsem se na ni a opět jsem cítil šílenou touhu ji obejmout a přivinout k sobě, abych ji utěšil, ačkoliv to nebylo třeba. Přesto, bylo to pro ni čerstvé zklamání, ale na druhou stranu jsem na ni byl ještě víc hrdý, že to byla schopna říct i mým rodičům. "Já.. nevím, co na to říct, Gabby. Jsem opravdu moc ráda, že jste se pustili do toho pátrání a už máte i první výsledek. Jen mě mrzí, jak to napoprvé dopadlo, ale určitě to nevzdávej. Nejspíš ji to jen překvapilo a zpanikařila. Přeci jen je to nějakých dvacet let.. tak mě napadá.." zamyslela se máma a nakrčila u toho čelo, přičemž se krátce podívala na tátu a pak zase zpátky na nás dva. "Jak pátráte po rodičích? Máte nějakého detektiva? Několikrát mi opět volala Grace Hackett a je čím dál podivnější. Zkuste se o tom zmínit tomu detektivovi. Pořád se vyptává na tebe, Gabby. Opravdu mi to začíná vrtat hlavou, proč je tak paranoidní. Ona mi samozřejmě neřekne, proč se vyptává na Gabby, ale tvrdí, že jí jde o tvoje dobro, Johne. Nechápu to a nelíbí se mi to." "Ta ženská mi jde opravdu na nervy. Volá tak dvakrát do týdne, někdy i víc a přijde mi to nanejvýš nenormální," přisadil si táta nespokojeně a na to si dal do úst pořádné sousto lasagní. Podíval jsem se zamyšleně na Gabby o něco delší chvíli, než obvykle. Máti v tomhle měla pravdu a třeba Gabbyno příjmení není jen pouhá shoda náhod.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro O biologické rodině Měla bych se pobaveně chechtat, když jsem zjevně Johnovi oplatila stejnou měrou to, jak mě prve překvapil svou sebejistou odpovědí na téma dalšího možného člena naší rodiny, ale jen jsem se na něj opatrně podívala a skousla si u toho ret. Samozřejmě jsem to nemyslela nijak konkrétně a daně, jen jsem se prostě spontánně svěřila s tím, že bych jednou chtěla větší rodinu, což bylo vzhledem k mému původu pochopitelné. Ale možná jsem měla napřed přemýšlet, než něco říkat, zamyslela jsem se nad tím a věnovala Johnovi omluvný téměř provinilý úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. Zamyšleně jsem poslouchal jak slova rodičů, tak i Gabbynu odpověď, přičemž mi to docházelo stejně, jako jí samotné. V tomhle měla máti nejspíš krutou pravdu a pokud tomu skutečně tak bylo, pak byl Gabbyn otec dvacet let po smrti a to ji nejspíš sebere ještě víc, než skutečnost, že možná patří k Hackettovým, až jí dojde i tahle maličkost, o níž jsme se bavili ještě v Londýně na návštěvě u mé babičky. "Je to jen domněnka, Gabby. Nic jiného by mi nedávalo větší smysl. Jason Hackett byl jeden z mých přátel a pamatuji si, že odjel sem, do Ameriky, aby si mohl splnit snad nějakou vojenskou misi, nebo tak nějak, už nevím. Ale.. po návratu domů se měl ženit.." zakončila zamyšleně máma, přičemž se na Gabby i ona zadívala a nad něčím horečně uvažovala, zatímco já si v duchu zoufal, že pokud to Gabby doposud nedocházelo, tak teď ji to sebere určitě, ačkoliv to pořád byly jen jakési domněnky, podložené pouze podivnými telefonáty Grace Hackett, o které se budeme muset zmínit detektivovi. A jak jsem předpokládal, Gabby opravdu vypadá na sesypání. "Gabby.. to přeci nevíme, je to jen.. je to.. šílené, ale detektiv by už mohl přijít celé té věci na kloub, tak nedělejme ukvapené.. závěry.. Gabby.. samozřejmě, jistě.." zasekl jsem se pak a rychle vstal, jak se Gabby omluvila, neboť tak mi zkrátka velel naučený reflex, že když dáma vstane od stolu, pánové si stoupnou.. Díval jsem se za ní, jak odchází a pak se s rodiči dal do tichého hovoru o tomto novém poznatku a vysvětlil jsem jim, že je Gabby na toto téma dnes citlivější i právě proto, že dnes byl ten den, kdy volala své matce. Po nějaké chvíli mi už ale přišlo divné, že je Gabby tak dlouho pryč. Samozřejmě, že jsme všichni chápali, že ji to vzalo a potřebovala chvíli pro sebe, ale.. tohle už bylo prostě podezřelé a mimoděk mě napadlo, aby třeba neomdlela. Vstal jsem, podrbal Whiskeyho za ušima a řekl mu, ať zůstane, přičemž jsem našim řekl, že možná bude Gabby potřebovat ještě chvíli, aby se mohla sebrat a poprosil jsem je, jestli by mohli ty lasagne zabalit s tím, že si je dá pak třeba doma, protože už to bylo značně vychladlé. Zaťukal jsem na koupelnu. "Gabby? Jsi v pořádku? ... můžu dál, prosím?" zeptal jsem se pak se starostí a když mi to pak dovolila, vešel jsem za ní a bez dalších slov jsem k ní natáhl ruce a pevně ji pak objal, chvíli tak mlčky stojíc a hladíc ji u toho po zádech a vlasech. "Myslím, že dnes už toho na tebe bylo příliš.. Je mi to líto, Gabby. Myslím si, že nejlepší by bylo jít teď domů a napustit si vanu teplou vodou a prostě.. prostě to v klidu vstřebat. Co ty na to?" nadhodil jsem pak po chvilce.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Koupelnové útočiště Vážně jsem nechtěla kazit naši společnou večeři, ještě když jsme u toho slavili naše zasnoubení s Johnem, ale… dneska jsem byla zřejmě až přespříliš přecitlivělá a bylo pro mě těžké tu spoustu informací vstřebat a vypořádat se tak, abych se hodila do pohody. Podívala jsem se na vlastní odraz v zrcadle a opláchla si studenou vodou obličej, ve snaze se aspoň trochu uklidnit. Jenže s tím, jak mi postupně docházely všechny ty skutečnosti, které byly vyřčeny, to bylo čím dál těžší a já u toho zapomněla na to, že bych se už měla vrátit ke stolu, zpátky k ostatním. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. Cítil jsem Gabby v náručí a stejně tak její náladu. Jen jsem nevěděl, jak jí lépe pomoci, než jen tím, že jsme v objetí nějakou chvíli mlčky stáli, což jsem pak přerušil vlastními slovy. Její přání však bylo důležitější, protože.. koneckonců jen ona sama věděla, co jí pomůže nejvíce. Překvapilo mě však to, co zřejmě chtěla a co zároveň zůstalo nevysloveno. Však samotné její počínání bylo mnohem výmluvnější. Jen nepatrně jsem se ošil, ačkoliv jsem pod Gabbynými rty přivíral oči, nicméně byli jsme v koupelně a bylo by.. přinejmenším zvláštní tu stále setrvávat. Naši věděli, že jsem šel Gabby utěšit i promluvit s ní a tudíž bylo jedno, jak dlouho to bude trvat, nicméně jsem nechtěl blokovat koupelnu, kolem které také mohla klidně projít služebná a.. "Gabby.. počkej, Gabby," odtáhl jsem se, zadíval se jí do očí a vzal ji za ruce. "Pojď za mnou, prosím.." řekl jsem jen a na to jsem ji už vedl z koupelny do svého starého pokoje, v němž už jednou se mnou byla. Zamkl jsem za námi a opřel jsem se zády o dveře, přičemž jsem ji hypnotizoval. "Jsi.. jak se cítíš? Ale po pravdě. A nezamlouvej to tím, že mě budeš vzrušovat, protože pak mám šílenou touhu tě nepustit z náručí.." přešel jsem ke konci do chraplavého šepotu, který jen podtrhoval význam mých slov.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ve starém pokoji Zastyděla jsem se, jak jsem si uvědomovala své počínání, ale přesto jsem si nemohla ani trochu pomoct. Johnova blízkost byla omamující, opojná, ale takovým způsobem, že mi to zatemňovalo mozek i samotné myšlení… Naštěstí tu byl John, který se po chvíli odtáhl a z koupelny mě zavedl do svého starého pokoje, kde už jsme spolu byli. Jen jsem si nebyla jistá, jak se na to budou tvářit rodiče, kteří nás mohli hledat… Ale záhy mi docházela skutečnost, že John by určitě neodešel od stolu jen tak, nenechal by totiž nic náhodě. Pousmála jsem se, když za námi zamkl a posléze se opřel zády o dveře, sledujíc mě tím svým pronikavě hypnotizujícím pohledem. Překročila jsem z jedné nohy na druhou a vystoupala po něm zelenýma nevinnýma očima, až k jeho tváři a sklopila je, když jsem se nadechla k odpovědi. „Jak by mi tak mohlo být? Jsem z toho nesvá… zmatená a zároveň smutná, protože, jestli je to pravda, tak… Nevím, co budu dělat. Bojím se, že to bude ještě horší, když vyjde pravda najevo. Možná to je ještě horší, než se to teď jeví, vzhledem k těm telefonátům,“ zachvěla jsem se a zvedla k němu pohled. „Ale už na to nechci myslet… Chtěla bych přestat myslet úplně a zabývat se něčím důležitějším,“ přešla jsem postupně do šepotu a udělala pár kroků blíž ke dveřím, tentokrát hypnotizujíc pohledem jeho. Byl tak dokonalý, jak tam tak stál a sledoval mě pohledem, ze kterého jsem poznala, že je naladěný podobně jako já sama. Koneckonců i jeho chraplavý hlas vypovídal o jeho momentálním rozpoložení. „Ty jsi pro mě ten nejdůležitější. Ty jsi má rodina, po které jsem toužila a která se zanedlouho stane mou součástí. Miluji tě, Johne… Nech mě prosím, ti to dokázat i činy, nejenom šeptavými slovy,“ to už jsem opět byla tak blízko, že jsem se téměř dotýkala rty jeho ušního lalůčku, o nějž se otřel můj horoucí dech. Vytáhla jsem se k němu na špičky a opřela se o něj částečně tělem, že mohl cítit spalující žár, jenž ze mě sálal. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. Sledoval jsem ji, klouzal pohledem po celé její maličkosti, když mluvila a blížila se ke mně. Věděl jsem, kde jsme a uvědomoval si skutečnost, že bychom spíš měli sedět u večeře s rodiči, ale tohle bylo mnohem lákavější. Obzvlášť, když Gabby s výmluvně podbarveným hlasem dodala to o zabývání se něčím důležitějším. V tu chvíli jsem věděl, že jsem ztracený. Bylo mi jedno, že jsem v bytě svých rodičů a stejně tak mi bylo jedno, co jsme ještě před chvílí řešili, když byla Gabby tak blízko, že mi dokonale omámila smysly. Bezděčně jsem ji objal, jak se ke mně natiskla a u toho jsem bezmyšlenkovitě pomalým pohybem rozepínal její šaty. "Ale já ti věřím i bez důkazů.. A teď mě tak moc přitahuješ.. láká mě to.." šeptal jsem a u toho jsem jí dlaněmi hladivě přejel k ramenům, z nichž jsem následně nechal sklouznout její šaty, abych ji hned na to mohl znovu obejmout a políbit ji na odhalenou kůži ramen a šíje. Bylo to nesmírně drzé, ale.. nemohl jsem si prostě pomoct. Vyvolávala ve mně touhu, které jsem nedokázal odolávat, když jsem cítil její horký dech na svém krku. "Gabby.." zašeptal jsem naléhavě, pevně ji v objetí tisknouc k sobě. Kousl jsem ji do krku a pak jsem polibky vystoupal až k jejím rtům, přičemž jsem se i s ní přetočil tak, že jsem teď ke dveřím zády tiskl ji.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Starý pokoj …A já už byla dávno ztracená, lapená jeho pohledy, objímajícími dlaněmi, které sunuly po mém chvějícím se tělem, zatímco jsem se zabývala jeho uchem a krkem, na němž jsem se ocitla svými rty a pozvolna ho laskala špičkou jazyka. Nemohla jsem se nabažit jeho voňavé sladce omamující kůže, od níž se jen stěží vzdalovalo, zatímco jsem jeho chtivé prsty cítila na rozepínání svých šatů. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. Už jsem přestal vnímat, kde jsme a co tomu předcházelo. Byli jsme v bezpečí zamčeného pokoje a já si jednoduše užíval Gabbyny blízkosti, stejně jako evidentně ona té mojí. Měl jsem dojem, že tahle naše vzájemná přitažlivost a touha po tom druhém se snad každým dnem stupňuje, namísto obvyklého ochlazení během soužití - a za to jsem byl samozřejmě neskutečně rád, protože jsme pro sebe prostě byli stvořeni a tohle byl určitě důkaz. Jakmile Gabby sklouzly šaty z ramen, chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že při mém dotýkání se její hebké kůže něco nehraje, totiž že je to přespříliš dokonalé už jen po rozepnutí šatů. Pozvedl jsem obočí a kratičkou dobu jsem se na ni podíval, jako kdybych nevěřil vlastním očím. Jdeme spolu na návštěvu k rodičům a Gabby si ani nevzala podprsenku! Bože můj, já ji miluji.. uculil jsem se a znovu jsem dlaněmi zkoumal její dokonalé tělo s tím, že jsem se s ní pak přetočil a přitlačil ji ke dveřím. Vzápětí se mi nohama zaklestila kolem boků, takže jsem ji jednoduše chytil za její pozadí a s úsměvem ji pak vášnivě líbal, vzdychajíc jí do rtů, kdykoliv dotek jejích prstů na mém zátylku a ve vlasech byl obzvlášť vzrušivý. Pustil jsem ji pak zase na zem a nechal si svléknout tričko, přičemž jsem ji zase objal a pomalými krůčky nás manévroval k bílému měkkému koberci s polštáři, který mi kdysi sloužil jako nejpříjemnější útočiště na válení na zemi s knihami. Stáhl jsem Gabby s sebou na koberec, klečíc jí sice mezi nohama, ale přitahujíc si ji k sobě, takže jsem ji ještě nějakou chvíli nenechal se položit na polštář. Líbal jsem ji, jako kdyby na tom závisel můj život a nemohl jsem se od ní prostě oprostit. Nešlo mi to. Jako kdybych jí chtěl těmi polibky zahnat vzpomínky na to, co se probíralo u oběda a dokázat jí, že prostě není nic důležitějšího, než my dva, spolu. Konečně jsem ji opatrně pustil a začal ji náruživě líbat přes hranu čelisti a šíji k ramenům, abych se pak vrátil ke klíční kosti, několika polibky jsem překlenul cestu přes její hruď a bříško a pak jsem jí s hravým úsměvem zvedl nohu a věnoval jí několik polibků i kousnutí na vnitřní stranu stehna, než jsem se trochu odtáhl, abych Gabby mohl svléknout její krajkové kalhotky a vrátit se pak k ní, líbajíc ji opět vášnivě na rty i na krk, kam jsem si ji neodpustil jemně kousnout.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nestydatosti ve starém pokoji Začervenala jsem se pod tím jeho pohledem, který sice netrval zase tak dlouho, ale stačil na to, abych z něj byla v rozpacích. Hlavou mi proběhla myšlenka, jestli se mu to líbí, nebo si o mně myslí, že jsem to možná trochu přepískla vzhledem k faktu, že jsme byli na večeři u rodičů. Každopádně to nevypadalo, že by mu to vadilo, ba naopak jsem měla pocit, že to náležitě uvítal. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. Jak já zbožňoval ten dotek Gabbyných prstů ve vlasech. Šílel jsem z toho a ona to moc dobře věděla a stejně tak věděla, jak toho zneužít, ale to nebyl tenhle případ. Právě teď to bylo nadmíru dokonalé a vzrušující a rozhodně bych teď nedokázal v našem počínání přestat. Zakřenil jsem se ještě stále do Gabbyny nohy, když prohlásila, že to není fér, ať už tím myslela cokoliv. Ještě jsem jí tam věnoval jedno políbení, než jsem ji zbavil přebytečné krajky a vrátil se k jejím rtům. "Je to nanejvýš fér," odporoval jsem jí s úsměvem, ovšem jen do té doby, než mi dlaní přejela středem těla až k zapínání kalhot a ještě to doplnila smyslným pohybem svého těla, takže jsem bezděčně tiše zasténal. "Tohle nebylo fér," postěžoval jsem si, ale pak jsem se pomazlil s kůží na její šíji, zatímco ona mi rozepínala kalhoty a následně je i s boxerkami o kus stáhla. Zvedl jsem k ní pohled, možná už trochu rozostřený, a pak jsem ji opět začal líbat, hladíc ji u toho náruživě po nahém těle až k jejímu zadečku, který jsem stiskl, jak moc na mě působila a v následující chvíli jsme už byli jen jedno tělo a jedna duše v naprostém souznění a s příchutí jakéhosi zakázaného ovoce.. "Jsme.. naprosto.. příšerní.." konstatoval jsem tiše a uchechtl se u toho, když jsem se snažil zklidnit zrychlený tep a zároveň u toho popadnout dech. Hladil jsem Gabby jednou rukou po citlivé kůži a navzdory svým slovům jsem necítil přílišné výčitky svědomí. "Tohle jsem vůbec neměl v plánu.. A.. jak se cítíš? Myslím, po tom, s čím máma přišla. Ona to nemyslela zle, chtěla nám pomoct, jen nevěděla, jak moc čerstvé to pro tebe je, za to se ti omlouvám, Gabby.." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ve starém pokoji Věnovala jsem mu zakřenění, když mi moje troufalá provokace vyšla a odměnou mi bylo jeho vzrušené zasténání, které zároveň vzrušilo i mě. Přestala jsem se křenit a zavřela pevně oči, protože i já už jsem cítila, že už to moc dlouho nevydržím, zvláště pak poté, co Johnova dlaň našla moje pozadí, což bylo nesmírně, ale vážně nesmírně… provokativní a dráždivé. Kousla jsem se do rtu a vyšla mu pohybem pánví vstříc, abychom už konečně splynuli v jedno propletené tělo… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. Znovu jsem se uchechtl, jak Gabby reagovala na má slova, ostatně, opravdu jsme byli příšerní, že se nedokážeme usměrnit ani u mých rodičů doma. A navíc, když si pomyslím, že jsme se vůbec nemuseli hnout z koupelny a šla by kolem například služebná, to by bylo teprve poněkud.. ošemetné. Ale takhle to bylo fantastické a hlavně to zřejmě splnilo účel, že se Gabby necítila tak špatně ze všech těch slov a dnešního zklamání. Pohladil jsem ji po tváři a odhrnul jí vlasy na stranu, protože i mně překážely, když mě lechtaly na holé kůži. Zvážněl jsem a díval se celou dobu na svou křehkou blondýnku, abych se pak opět zasmál jejím slovům, přičemž jsem ji pevněji objal. "Přiznám se, že jsem to opravdu neměl v plánu a svým způsobem za to můžeš, ale.. spíš tím, jak jsi neodolatelná a neskutečně krásná," naklonil jsem se pro ještě jeden procítěný polibek. "Já vím, že je to pro tebe těžké, ale.. napadlo mě, že je poloviční výhra už jen to, že tvoje matka tě nezapřela, ale namísto toho jen řekla, že tě vidět nechce. Chci říct, mohla tvrdit, že žádnou dceru nemá, ale takhle je zřejmé, že na tebe určitě celý život myslí a prostě jen teď sbírá odvahu. A jednoho dne se s ní seznámíš a popovídáte si a podle mého skromného názoru je lepší alespoň malá naděje, než žádná. Nedělej si proto těžkou hlavu ještě i z nejasných informací a domněnek, na to bude spousta času pak.." mluvil jsem k ní pak tiše, hladíc ji po holých zádech. Začaly se mi do mysli vkrádat myšlenky na to, jak moc jsme se zdrželi a jak moc už to bude podezřelé. Budu si muset pro rodiče vymyslet nějakou dobrou výmluvu, abych zakryl známky našeho milování, které bylo vidět především na Gabbyně tváři, která jen zářila, ostatně, podobně jako ta moje. "Asi.. asi už bychom se měli vrátit. Zvládneš to, nebo.. si mám něco vymyslet, abychom se mohli zdejchnout domů?" nasadil jsem ke konci pobavený poloúsměv, jak jsem si bezděčně představoval tváře rodičů, co by na náš úprk asi řekli a jak by se tvářili.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Návrat k rodičům „Takže jsi udělal něco, co jsi vůbec neměl v plánu? Páni, nestačím se divit tomu, že se mi podařilo tě trochu ovlivnit,“ nejprve jsem se na něj pobaveně zakřenila, samozřejmě si ho tak trochu dobírajíc, ale vzápětí můj úsměv zněžnil a já krátce sklopila oči, nepatrně vrtíc hlavou. Dokázal mi rozbušit srdce a dostat do rozpaků podobně, jako tomu bylo při našem prvním setkání. Dívala jsem se na něj, poslouchaje jeho slova, která mne rozechvívala a zároveň i konejšila mou bolavou duši. Přesně v takových chvílích jsem si silněji uvědomovala, jak je John dokonalým partnerem. Že mi neustále pomáhá a je mi za každých okolností nablízku a oporou… Vztáhla jsem k němu dlaň a pohladila ho po tváři, jak už jsem tomu nedokázala odolat. Nicméně mi svými hřejivými slovy sebral vítr z plachet, neboť jsem nevěděla, co víc říct. Jak mu dát vlastně najevo, že mi na něm záleží a že jsem neskutečně moc ráda, že ho mám a že to se mnou všechno vydrží. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. Opravdu jsem potřeboval slyšet to, že mě Gabby potřebuje, nebo spíše.. že je ráda za to, jak se jí neustále montuji do života a šťourám v její minulosti, stručně řečeno. nebuď tak otravně ironický, Johne.. Dobře, tak jinak - lichotilo mi, že mě potřebuje a že se se mnou cítí dobře a chráněná, což bylo v podstatě i mé malé předsevzetí snad už od prvního dne, kdy jsem ji poznal. Věděl jsem hned, že tu křehkou, ztracenou a zmatenou blondýnku potřebuji chránit. A byl jsem jí vděčný, že mi to dovolila uskutečňovat. Přesto.. "Možná.. možná jsem ale jen zbabělec, Gabby, a všechna má snaha ti pomoci pramení z toho, že chci jen oddálit a neřešit vlastní současné strašáky a.. to mi vůbec neslouží ke cti. Tedy, samozřejmě tě chci podporovat a stát při tobě a pomáhat ti, ale taky mi došlo, jak moc jsi odvážná a.. jsi pro mě inspirující, ačkoliv mi to mé odhodlání nějak stále chybí.." rozmluvil jsem se po jejím polibku, zamyšleně hladíc do prázdna. Samozřejmě jsem mluvil o tom dlouhodobém sporu s mým otcem, což mě pomalu, ale jistě žralo uvnitř už příliš dlouho a Gabby to věděla. Nechtěl jsem kazit svátky, ale.. už bylo dávno po nich a já se ještě nepřiměl o tom s tátou začít. Nakonec jsem ale zavrtěl hlavou, abych to zase mohl nechat plavat. "Jak bych to vysvětlil..? Hmm, buď formou psychologie, takže bych jim řekl, že jsme se tu milovali a že musíme domů, abychom v tom mohli pokračovat, přičemž by to rodiče mohli brát jako vtip a nevěřili by mi.. Anebo je tu druhá možnost, kdy jim můžu nakecat, že.. inu, cokoliv. Ale nejspíš bych to viděl na návrat k nim, trochu zdvořilé konverzace a pak prostě odchod domů. Koneckonců, zítra musíš ještě do školy.." pousmál jsem se nakonec a ještě si užil jejích dokonalých plných rtů. Pak už jsme se začali sbírat, oblékat a upravovat tak, abychom nakonec mohli zpátky mezi lidstvo. "Gabby! Už jsem se začínala bát, že je ti nevolno. Zabalili jsme ti lasagne s sebou, vám oběma, abyste měli pak ještě na zítra, pokud budete chtít. Docela ráda bych viděla Johnův koláč. Nemáte jej na fotce?" ptala se pak máti. "Bohužel, ale.. pokud bude Gabby souhlasit, co kdybyste se zastavili na čaj u nás v bytě a můžeme si dát koláč s ním? Ovšem, není to nic moc, to vám Gabby potvrdí. Nejsem moc dobrý pekař.." pokračoval jsem v rozhovoru s tím, že jsem chtěl dát nám oběma čas se uklidnit, aby rodiče nepojali podezření, což by bylo poněkud trapné.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zpátky doma „Děkuji za tak krásná slova. Já si naopak myslím, že odhodlání a odvahu máš, jen tě pravděpodobně brzdí myšlenky, že by to tvůj táta nemusel unést a že to bude velmi stresující, pro vás oba… Víš, když se nad tím zamyslím, mám pocit, že si spousty věcí, stěžujeme my sami. Vezmi si to tak, že nemůžeš vědět, jak bude reagovat, i když si myslíš, že ho znáš. Třeba tě překvapí něčím, co bys vůbec nečekal,“ rozmluvila jsem se a přemýšlela jsem nad tím, jak mu přednést svoje myšlenky, které mi tak úplně nešly uchopit a dobře podat. Aspoň tak, aby se to dalo pochopit, ačkoliv jsem to měla v hlavě. Kousla jsem se do rtu, krátce se zahleděla na jeho rty a pak do jeho očí. „Nesnaž se předvídat, a přestaň si říkat, že je možné, že to vezme špatně a bude zle. Protože koneckonců záleží na něm a třeba to nakonec dopadne dobře. Samozřejmě asi nebude nadšený, což se dá pochopit, ale… Chtěla jsem prostě říct, že tady tím přemýšlením, jak se asi na to bude tvářit a podobně, si to děláš ještě složitějším a pochopitelně máš pak pocit, že se k tomu nedokážeš odhodlat. Prostě si s ním promluv. Co můžeš ztratit? Možná bude naštvaný, ale určitě ne napořád,“ pohladila jsem ho po tváři a věnovala mu úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. Sledoval jsem zamyšleně svou krásnou snoubenku a vstřebával jsem její slova. Měla pravdu, samozřejmě. Opět se trefovala do černého a já na proti tomu ani nemohl protestovat, protože.. prostě měla pravdu, ve všem. Hladil jsem ji po holé kůži, sledoval ji a mlčel, přemýšleje o tom, co mi právě říkala. "Když.. nejvíc mě zneklidňuje správné načasování. Asi bych to měl nechat, až s ním budu osamotě, třeba přímo v práci. Jenže.. když se vážně naštve, vadilo by mi, kdyby na truc třeba přehlížel ještě i tebe a to zvlášť teď, když jsme jim řekli o zasnoubení a v podstatě by.. se měli tak jakože.. radovat s námi. Nechci, aby nám to kazilo právě tohle, rodinný podnik. Ale.. máš pravdu, že věčně to odsouvat nebudu, protože asi nikdy nebude ta správná chvíle.." mluvil jsem a prakticky u toho přemýšlel nahlas, přičemž jsem se jí nakonec zadíval do očí, když mě pohladila po tváři a ukradl si polibek, než jsem se na ni usmál i já. "Dobře, vyřeším to.. nebo se o to přinejmenším pokusím. Myslím, hned zítra. Nechci nám už kazit dnešní večer, ale zítra v práci mu to řeknu, slibuji.." Vrátili jsme se pak k rodičům a snažili se oba odvést pozornost jinam a zachránit celý večer. Naštěstí i máma s tátou se už z opatrnosti nechtěli vracet k tématu "rodičů" a tak to pěkně a v klidu plynulo dál i s úsměvy na rtech. Domluvili jsme se na zítřejší návštěvě kvůli koláči, který jsem považoval sice za nepříliš povedený, ale za to velmi důležitý pro nás dva s Gabby. Pak už jsme vyrazili domů s přáním dobré noci rodičům. Gabby pak měla na povel Whiskeyho a já si mohl užívat alespoň našich propletených prstů, když jsme takto ruku v ruce kráčeli po chodníku domů. Cestou jsem byl spíš zamlklý, jak jsem pořád přemýšlel nad tím jak a kdy načnu to ožehavé téma s tátou.. Teprve doma mě čekalo překvapení, velmi nečekané překvapení, když se Gabby rozpovídala. Vykulil jsem na ni oněměle oči a naprázdno jsem polkl, jak jsem najednou vůbec nevěděl, jak se k tomu postavit. Čelem nejlépe, ne, Johne?? "Ehm.. no.. p-překvapilo mě to.. taky.." řekl jsem nakonec, zatímco jsem si věšel kabát na ramínko v předsíni a pak jsem se čelem otočil ke Gabby, zkoumajíc ji pohledem. Opravdu by to chtěla? Myslí si, že je připravená na dítě? Je tak mladá.. Ale přeci mě od první chvíle překvapovala tím, jak je na svůj věk vyspělá a že ví, co chce a.. proč by nemohla mít jasno i v tomhle? Já byl v jejím věku jen samá zábava, bar a psaní skečů, ale ona mi řekla ano! Chce být se mnou, žít se mnou, přijmout mě za manžela a tím pádem se mnou v podstatě založit rodinu o -prozatím- dvou členech. Tak proč jsem pořád tak překvapený z jejích reakcí ohledně dětí? Z malé Giulie byla také celá pryč.. Chce děti?.. honilo se mi hlavou a nešlo to zastavit. Zvažoval jsem všechna pro a proti a snažil se Gabby odhadnout. Neměl jsem rád nepředvídané věci, kdepak. Raději jsem měl všechno pod kontrolou, protože jedině tak mě to nemohlo vyvézt z rovnováhy. "No.. pokud sníš i moji porci lasagní, pak zjistíme, jak ti to bude slušet.." utrousil jsem nakonec s úsměvem, snažíc se o jakousi diplomacii, pokud bych zase přikládal příliš mnoho významů tomuto Gabbynu gestu. Třeba to tak ani nemyslela a to poslední, co bych chtěl, tak aby se třeba urazila, kdybych řekl něco nevhodného, ale.. to není snadné.. Obešel jsem ji a objal zezadu, takže jsem se mohl krátce otřít tváří o tu její. Spolu s tím jsem jí položil obě dlaně na její ploché bříško. "Jsi tak křehká.. a s dalším životem tady budeš ještě křehčí.." zašeptal jsem spíš v zamyšlení, než že bych to bral jako skutečnou odpověď na její otázku. "Ale.. já.. nevím proč, ale ta představa se mi.. líbí.. Myslím, že bys tady měla naše mrně, ale.. zároveň z toho mám.. trochu rozporuplné pocity," přiznal jsem se nakonec, objímajíc ji u toho těsněji, užívajíc si její blízkosti. Nebylo časté, že bych mluvil o vlastních pocitech.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Důležité téma Dívala jsem se na něj a usmívala se. Nechtěla jsem ho přerušovat, protože jsem věřila tomu, že dojde ke správnému závěru, který nakonec přišel. Nutno podotknout, že jsem nechtěla, aby získal pocit, že něco musí, protože on vůbec nic nemusel. Všechno jsme dělali proto, že jsme chtěli a do ničeho jsme nebyli nuceni a tak by to mělo i zůstat… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. Byl jsem rád, že jsme už doma a máme se zase jen pro sebe navzájem a můžeme se bavit i o věcech, které je radno před rodiči jen tak nezmiňovat. Jako například nyní - děti. Gabbyna odpověď mě opět pobavila, ovšem i tak jsem měl takovou menší obavu. "A kdo tě ochrání přede mnou, abych ti nechtíc neublížil?" nadhodil jsem tiše, ale mimoděk mě u toho napadlo, jaké to bude, až se kupříkladu budeme chtít s Gabby pomilovat, jenže se budu bát, abych neublížil mrněti, které by už nosila ve svém lůně. A mohou se vůbec těhotné ženy milovat, nebo to mají zakázané?.. Ovšem další myšlenky opět přeruší Gabby s více než zajímavou poznámkou. "Hmm.. myslím, že si to dokážu představit.. jen se bojím, že.. já nevím, je to obrovská zodpovědnost," odpověděl jsem opět zamyšleně, nechajíc se políbit na krk. Pak jsem vzal Gabby za ruku a odebral se i s ní do obýváku, na pohovku, kam za námi vyskočil i Whiskey, jež se stočil hned do klubíčka a pozoroval nás tmavýma očima. "A.. kolik dětí bys tedy chtěla? A, Gabby, sem bychom se už moc nevešli. Museli bychom si najít jiný byt nebo dům, vhodnější pro děti, i když.. mám to tu rád. Ale byl by to pak opravdu jen náš nový byt. Ne můj nebo tvůj, ale náš, úplně nový. Jen mi bude chybět pan Atkins a pan Libus, ale.. to teď nehrozí, nebo.. Kdy bys chtěla mít malé?" zeptal jsem se nakonec, sledujíc napjatě její tvář, co asi odpoví.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro O dětech Měla jsem rozněžnělou náladu a popravdě řečeno jsem v tu chvíli byla asi zřejmě i přecitlivělá. Téma děti jsme nakousli asi poprvé, nebo aspoň jsem měla pocit, jako kdybychom se o tom takhle bavili prvně s tím, že bychom snad i něco plánovali. Ale to se tak asi ani nedalo říct. I mě samotné se nelíbilo slovo plány vůči našim budoucím dětem. Nicméně bylo pravdou, že i tak bychom to měli nejdříve probrat a ujistit se o tom, že to oba cítíme naprosto stejně… Já si byla jistá tím, že s Johnem jsem rodinu založit chtěla, že jsem si vlastně i přála mít s ním malého tvorečka, který by byl jenom náš… Ale asi mi na druhou stranu tak úplně nedocházelo, jaké starosti a zodpovědnost s tím přicházelo. To zase ale docházelo Johnovi, který mě vždycky uměl nenásilným způsobem postavit pevně na nohy a vnést do mého zasněného světa aspoň špetku rozumu, který jsem jinak postrádala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. Na jednu stranu jsem byl rád, že se bavíme o nás, o naší společné budoucnosti i o tak podstatné věci jako je názor na děti a tak celkově. Bohužel mě to ale i svým způsobem znejišťovalo. Nebyl jsem si náhle moc jistý, jak se k čemu postavit, protože tohle bylo něco, co jsem opravdu ještě nikdy předtím nijak zvlášť neřešil a ani o tom nepřemýšlel nijak zvlášť do hloubky. Tedy, v abstraktním smyslu ano, ale v tom konkrétním slova smyslu mě to spíš znervózňovalo a cítil jsem, jak se zase trochu zasekávám, jako kdybych mluvil například o svých citech a podobně. Prostě to bylo takové lehce ožehavé téma, ale s Gabby jsem to chtěl zvládnout, už kvůli ní. Sledoval jsem ji a obával se, že řekne něco takového, že pět dětí je ještě málo, ale do řeči jsem jí rozhodně neskákal, naopak. Jen jsem se pak pousmál, jak narážela na mé "jedináčkovství", přičemž věděla, že to takové nebylo, protože jsem jezdíval za Catarinou a Paolem, kteří pro mě byli jako sourozenci. Následně mi spadl kámen ze srdce a já se doopravdy uvolnil, dokonce, že jsem se na Gabby zakřenil. "Dobře, budu se opravdu hodně snažit, aby to byli kluk a holka, až na to přijde čas. Každopádně souhlasím, že takhle by to bylo, alespoň myslím, ideální. Dvě děti, pár.." podotkl jsem pak, zamyšlený částečně nad nastoleným tématem i nad námi oběma. Řekl jsem totiž něco, nad čímž jsem předtím už vůbec nepřemýšlel a najednou mi přišlo velká škoda opouštět tento můj.. náš byt, ale na druhou stranu, ještě jsme měli spoustu času jak na rozhovory, tak na vážné přemýšlení o změně prostředí. Pak mi ale Gabby totálně sebrala vítr z plachet. Cože?? "Vážně? Opravdu bys chtěla přejít na individuál a učit se i s mrnětem? Já.. já.. nevím, ale asi už jsem připravený a.. klidně bych se o mrně staral, protože i tak si můžu dát individuál v práci, prostě.. nějak to uzpůsobit malému. Miluji tě a jsem rád, že se na všem shodneme, ale.. přeci jen si to rozmysli. Říká se, že za každou ženu s dítětem je připraveno několik náhradnic a já bych fakt nechtěl, abys kvůli tomu přestala chodit do školy, protože tu prostě vždy budu.. Jen.. spíš, jestli mě necháš s malým stvořeným samotného,..?" naklonil jsem se k ní a otřel si její tvář o svou, užívaje si klidně chvilky.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plány o dětech „Ehm… Omlouvám se, Johne, že jsem na tebe tak bezprostředně vychrlila své myšlenky. Přemýšlím o tom a povídám si s tebou a samozřejmě to neznamená, že bych děti chtěla teď hned. Jen se mi líbí o tom takhle přemýšlet, možná trochu plánovat v rámci naší společné budoucnosti, ale zároveň bych nechtěla, abys měl pak nakonec pocit, že tě do něčeho tlačím. Vím, že jsi rozumný mladý muž, myslíš na spoustu věcí, na to, jakou zodpovědnost dítě sebou přinese a tak dále, což mě, jako snílkovi asi zase tak moc nedochází…,“ nadechla jsem se konečně, jak jsem to na něj vychrlila a doufala jsem, že mě pochopí a nebude mi to mít za zlé, že jsem ho takhle asi pravděpodobně vyděsila. A ono se mi to asi nakonec i tak podařilo, když jsem se pak v další chvíli nahlas zamyslela a jemu to muselo připadat, jako kdybych už vyloženě čekala na to, kdy si jedno takové malé stvořeníčko uděláme. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. "Já.. já vím, že mě nechceš do ničeho tlačit, věřím ti i ve všem ostatním, ale.. prostě mě to trochu zaskočilo, ačkoliv jsem si myslel, že jsem na to už připravený. Nevím, proč, asi.. prostě.. jsem už takový. Ale vím, že jsem připravený na to založit rodinu, jen.. je to najednou nějak moc brzy. Chci si tě ještě chvilku užít sobecky jen pro sebe, než se pak bude celý náš svět točit jen kolem mrněte, i když.. možná je to jen můj momentální pocit a bude to jiné, nevím.." Nevím, nevím, neptej se mě, prosím, nic nevím a mám tak trochu pocit, že na mě jde záchvat paniky, Gabby.. přešel jsem z mluvení v pouhé myšlenky. Před očima jsem měl najednou obrázky malého stvoření, které bude brečet a já nebudu mít ani ponětí, co s ním.. ale brzy jsem se zase opanoval, ujištěn Gabby a ujišťujíc i sám sebe, že to je v pořádku, že přeci nebudu mít hned zítra mrně na starost, ale budu mít trochu času se na to připravit. Usmál jsem se na ni a zavrtěl hlavou. "No co bys dělala? Užívala si, že máš doma smečku vlčat," zakřenil jsem se znovu na ten její hraný děs v očích, šťastný, že moje krásná snoubenka to nebere až přespříliš vážně (to moje vtipkování) a že i ona je mi velkou oporou. Nechal jsem se pohladit a pak jsem se jen zadíval na naše propletené prsty, užívajíc si toho pocitu momentálního klidu a uvolnění. Podrbal jsem Whiskeyho za ušima a na krku a pak, když se Gabby opět rozpovídala, jsem střelil očima do těch jejích. Viděl jsem, jak se jí samými rozpaky opět červeň rozlévá do tváří, ovšem zprvu nevinně znějící slova mě následně tak trochu opařila, takže jsem na ni zůstal koukat, v hlavě totální chaos. Trvalo to dost možná mnohem déle, než jsem si myslel, ostatně, horečně jsem přemýšlel o jejích slovech a veškerém dopadu onoho rozhodnutí. Analyzoval jsem to ze všech stran a zároveň jsem najednou zase měl ten dojem, že mi chce hned zítra dát hotové dítě do rukou se slovy "a teď se starej.." "A.. ale.. příští měsíc ještě půjdeš na injekci, ne?.." začal jsem opatrně, pohled stále zabodnutý v tom jejím. "Ono totiž.. já.. my.. ale.." nevěděl jsem, jak a kterou z milionů myšlenek vlastně uchopit. Zavřel jsem na malou chvíli oči a zhluboka jsem se nadechl, než jsem oči opět otevřel a opět se zadíval na Gabby. "Omlouvám se, já jen.. jsem připravený na to mít rodinu, s tebou, ale.. i tak to potřebuji vstřebat, popřemýšlet o tom, srovnat se s tím, že už to není jen abstraktní pojem, ale že to nabírá na konkrétnosti, protože.. no, myslím, že z toho mám trochu strach. Bojím se, že mi to vůbec nepůjde, nebo že se taky může cokoliv stát, něco nepředvídatelného, já nevím.. prostě.. omlouvám se, Gabby, ale opravdu potřebuji jen trochu času na přemýšlení, nezlob se, prosím. Je to šíleně velký krok a.. ještě ani nemáme datum svatby, natož místo a takové tyhle věci," dodal jsem nakonec, opět se uvolňujíc, ovšem nespouštějíc z ní pohled. Ze všeho nejvíc jsem chtěl.. ani nevím, možná ji obejmout a být u ní ještě blíž. Cítit její doteky, její podporu i přes to, že jsem byl nejistý.. právě proto, že jsem byl nejistý onou doposud pouze abstraktní budoucností. Potřeboval jsem ji a vnímat to, že je tu se mnou a že jí nevadí mé rozpoložení, ale naopak, že mi s tím třeba pomůže, abych se přes ten prvotní strach doopravdy přenesl.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Konejšení Začala jsem tak trochu panikařit, postupně možná i trochu víc, ale pořád jsem doufala, že tajně nikoliv tak okatě, když jsem na sobě nedokázala něco skrývat. Snažila jsem se uklidnit, protože tentokrát jsem to byla já, kdo měl být tou pevnou oporou, o kterou by se mohl John opřít a mít úplnou jistotu a pevnou půdu pod nohama. Mrzelo mě, že jsem to na něj takhle všechno vychrlila, protože si to přebral úplně jinak, než s jakou myšlenkou jsem se mu svěřila. Rozhodně jsem neměla v plánu ho vyděsit a říct mu, že chci dítě teď hned. Jen jsem se nad tou myšlenkou zasnila a mluvila jsem u toho nahlas, popouštějíc uzdu své fantazii i přáním. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. Tvář jsem měl stále lehce staženou úzkostí, v níž jsem se momentálně nacházel a potřeboval s tím trochu pomoct. Věděl jsem vždycky, že tyhle věci jsou mojí nejslabší stránkou, ale už kvůli Gabby jsem na tom chtěl a potřeboval zapracovat. "Ou.. na to jsem zapomněl.." řekl jsem jen tiše ohledně těch injekcí. V hlavě mi to samozřejmě šrotovalo jak o závod. Nicméně, s povytaženým obočím a lehce nepřítomným pohledem, jak jsem pořád přemýšlel a počítal, jsem se nechal od Gabby hladit a líbat, oplácejíc jí pak polibek, když mi jej věnuje i na ústa, než si pak nakonec opře čelo o to mé. Jemně jsem se pousmál, když tak o sobě vtipkovala "Neomlouvej se, prosím, to vážně není potřeba. Chtěl bych být tak dobrý, že bych se zvládl bavit naprosto o všem, ale.. prostě tak dobrý nejsem. Ale chci být, vážně. Slibuji, Gabby, že na tom zapracuji, ale děkuji ti, že mi s tím pomáháš a máš pro tuhle mou.. slabinu pochopení," řekl jsem pak tiše a následně v podstatě jen přikývl na její potvrzující slova. Prostě jsme rovnocenní partneři, kteří jsou si vzájemně oporou, pomáhají se a respektují a já nikdy nepřestanu děkovat Bohu za to, jak dokonalou partnerkou mi Gabby je. Trochu jsem pak zaklonil hlavu, už celkem zase uvolněný.. relativně.. a užíval jsem si jejích láskyplných polibků na mém krku, které na mě měly o to větší účinek, když se Gabby přesunula a seděla mi obkročmo na nohách, takže jsem ji mohl i já o to lépe objímat a objímat a hladit. Přivíral jsem u toho oči, zvláště pak při Gabbyných slovech přímo u mého ucha. Věděl jsem to a cítil to stejně, a kromě toho, mělo to na mě velmi silný účinek, že jsem zatoužil po Gabby tak strašně moc v tu chvíli, že bych si ji nejraději vzal přímo teď a tady, ale místo toho jsem pouze tiše vydechl. Jen Whiskey zamručel a pak seskočil z pohovky a přesunul se na svůj pelech. Mimoděk mě to rozesmálo, takže jsem se jen tiše zachechtal a otevřel jsem oči, upírajíc je pak na svou krásnou snoubenku, již jsem něžně pohladil po tváři, stále se u toho usmívajíc. "..a já tebe. Neexistuje nic, co bych pro tebe neudělal, pro tvůj krásný úsměv.." zvážněl jsem a pohladil ji palcem přes rty, než jsem se naklonil dopředu a ukradl si polibek, který jsem prohloubil tím, že jsem prsty jedné ruky zabořil do jejích vlasů a přitáhl si tak její tvář k té své. "hmm.. zbožňuji tvoji vůni.." zašeptal jsem, když jsem si prolíbal cestu přes hranu její čelisti až k svému oblíbenému místu pod jejím uchem, s níž jsem se pomazlil špičkou nosu a dlouze si přivoněl. Měl jsem hned plnou hlavu jen a jen Gabby, její omamné vůně a dá se říct, že i provokativní pozice na mém klíně. Zraky.. umím taky myslet i na něco jiného? kroutil jsem nad sebou v duchu hlavou. Ovšem po tom, co jsme prováděli u mých rodičů, jsem si nebyl jistý, jestli to Gabby vidí na stejný závěr dnešního dne, nebo má prostě jen mazlivou. Nicméně celé moje tělo po ní toužilo a mysl zrovna tak, nemohl jsem si pomoct. Tak strašně velký vliv na mě měla.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Naprosté uklidnění a mazlení Tiše jsem šeptala, aby se mi také neomlouval, že ho naprosto chápu a že se nemá čeho bát, protože jsem tu pro něj stejně, jako on pro mě. Nechtěla jsem, aby cítil úzkost nebo starosti, protože mě to bolelo a doslova mi to trhalo srdce na kusy, když jsem ho viděla ztrápeného… Prostě jsem ho musela podpořit, vyvolat na jeho rtech úsměv a ujistit se, že je všechno v pořádku, přesně tak, jak by mělo být. „Máš pravdu, že nejsi dobrý, protože… Ty jsi ten nejlepší, kterého jsem mohla potkat. Vážně jsi úžasný a já jsem ráda, že s tebou mohu mluvit, i když tě někdy… rozruším, nebo způsobím starosti. Víš, tohle vlastně znamená, že jsi velmi zodpovědný muž, že vážně přemýšlíš dopředu a zvažuješ možnosti, co a jak a podobně. Prostě je to zodpovědnější, než kdybys hned zajásal a bez zázemí bychom do toho šli po hlavě. I když, do našeho vztahu jsme šli taky po hlavě a jak to nakonec dopadlo,“ neubránila jsem se úsměvu a ještě se na něj zamilovaně uculila. „Ale chápeš, co jsem tím chtěla říct… Prostě… Není kam spěchat,“ uzavřela jsem to nakonec s mírnou nervozitou, protože jsem měla pocit, že se do toho začínám zamotávat, ještě společně s těmi pocity, pramenící z jeho blízkosti a skutečnosti, že jsem si přesedla na jeho klín a i já jsem cítila, že ho polila vlna vzrušení, stejně jako mě. Zkrátka jsem nedokázala tak úplně a celkově přemýšlet, natož být plně při smyslech, když jsem na sobě cítila jeho hřejivý dotek s pohlazením… a v následující chvíli seskočil dolů Whiskey, kterého jsme pravděpodobně odradili, nebo pohoršili se svým počínáním, když se uvelebil ve svém pelechu. V téže chvíli jsme se pobaveně uchechtli společně s Johnem a já se mu podívala do očí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční večer, 8. 1. Visel jsem jí pohledem na rtech a nakonec jsem jen přikývl, o trochu víc ujištěn, že je vše v pořádku, a, jak sama řekla, není kam spěchat. Vím, že když to přijde, že budeme mít děti, tak budu nadšený, nebo i kdyby se to prostě stalo, ale takhle dopředu, kdy je to jen plánování, tak mě to zkrátka trochu sebralo. Nicméně Gabby mi pomohla se přes to přenést, alespoň trochu. Ujistila mě a to mi po tuto chvíli dokonale stačilo. Připomněla mi ale i náš vztah, naše začátky v Yellowstone a já se u toho usmál jak zamilovaný blázen, jímž jsem bezpochyby také byl. Nicméně, měla pravdu. Zodpovědnost je na místě, obzvlášť v tak závažné věci, jako jsou děti.. Opět jsem se trhaně nadechl, kdy se Gabby zavrtěla, což samozřejmě mělo dopad i na část mě samého, kterou jsem nedokázal tak úplně ovládat a ona to stoprocentně musela cítit. Bylo to tak strašně vzrušující, už jen to vědomí.. Nemohl jsem si pomoci a musel jsem ji líbat. A ačkoliv se mi Gabbymy šaty na ní neskutečně líbily, chtěl jsem je roztrhat a zahodit, abych se mohl dostat přímo k její hebké kůži, které jsem se chtěl dotýkat. Kousl jsem ji v odpověď na to její kousnutí do mého rtu, než jsem pokračoval polibky po její šíji, kterou mi tak dokonale a chtivě odkrývala. Bylo to pro mé potěšení, ale i pro její. Miloval jsem na ní i to, jakým způsobem pak přerývaně dýchala a užívala si mého laskání na krku. Položila mi pak otázku, na kterou jsem nevěděl honem, jak odpovědět. Byla to koneckonců žena a první, co mě napadlo, tak že ať řeknu cokoliv, nebude to dobré, ale jak mě začala líbat, hodil jsem to za hlavu. "Všechno a.. všechno," odpověděl jsem pak zadýchaně, ovšem s povytaženými koutky. "Tvé rty.. tvůj nos, který krčíš, kdykoliv tě na něj políbím.. tvé tváře, které se tak dokonale červenají.. tvůj krk.. tak nádherně voní, že by byl hřích se nezakousnout.. tvá ramena.. miluji, jak se třesou, když.. když naše milování vyženeme až na samý vrchol.. miluji tvá dokonalá ňadra.. úplně dokonale tvarovaná pro mě, akorát přesně do dlaně.." mluvil jsem tichým, nakřáplým hlasem, jak jsem Gabby postupně líbal a dotýkal se na místech, o nichž jsem hovořil. Jistěže to mohlo znít nestydatě, jak s oblibou říkala, ovšem byli jsme dospělí a já jí chtěl připomenout, jak krásná pro mě je. Celá, každý centimetr jejího těla, každé zákoutí její mysli a charakteru. "Chci tě, celou, pomilovat až do naprostého vyčerpání. Chci tě vzít do postele, zbavit tě oblečení a dostat se na tvou nádherně vonící hladkou kůži a zlíbat pak každý kousíček tvého těla, protože jej miluji celé, od hlavy až k patě a pak se s tebou chci milovat klidně celou noc, protože.. jsi jediná, na kom mi záleží a koho miluji a chci ti to dokázat, jak jen to dovedu nejlépe.." šeptal jsem a nakonec jsem se vrátil k jejích rtům, naléhavěji ji líbajíc jak jsem po ní toužil každým okamžikem stále více a více.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Přesun do ložnice Celá jsem se zachvěla, po celém těle, v každém jeho koutu, jak moc silně na mě jeho doteky a polibky na obnažené kůži na krku působily. John si byl moc dobře vědom skutečnosti, že mě jeho laskání na mé šíji přivádí k šílenství, že je to jedno z mých nejcitlivějších míst, ze kterého mi do těla proudí jiskřivé vzrušení. Dech se stával přerývavější a trhanější, drobné dlaně se mi chvěly pod silnými prožitky a zesílenými vjemy, třebaže jsme ještě pořád měli na sobě kusy oblečení a nebyli jsme si tak blízko, jako bychom chtěli být a potřebovali. Snažila jsem se kousáním do svých rtů utlumit steny, deroucí se mi z hrdla, když jsem jeho laskající pečování téměř nevydržela a měla jsem dojem, že každou chvilkou vybouchnu jako časovaná bomba. Nastavovala jsem se jeho smyslným rtům, jeho dotekům, prohýbala jsem se v zádech a snažila se mu vycházet vstříc, abych mu dopřála stejnou rozkoš a vzrušení, co způsoboval mě samé. Prsty jsem mu vjela do tmavých vlasů a pak na samotný zátylek, kde bylo zase jeho velmi citlivé místo. Sklonila jsem se blíž, opětujíc mu naléhavé a žádostivé polibky, přičemž jsem si užívala jeho zrychlený dech, částečně se otírající o mou tvář, blízko té jeho. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek večer, 8. 1. To se ani nedá popsat, jak jsem byl vzrušený z našeho počínání. Cítil jsem se dokonale uvolněný proto, že jsme za sebou měli těžkou debatu a zároveň jsem myslel na to, že mám právě teď Gabby ještě jen a jen pro sebe.. a připomněl jsem si i nedávné chvíle s Gabby v mém starém pokoji u rodičů. Mám tu nejdokonalejší snoubenku na celém světě.. pomyslel jsem si s potěšeným pousmáním, když mi tak dokonale vycházela vstříc i teď, evidentně na stejné vlně jako jsem byl já sám. To vědomí bylo jako "panák na kuráž", takže jsem neměl nejmenších pochyb a jednoduše jsem svou krásku pevněji objal a i s ní jsem se postavil s úmyslem vzít ji do ložnice. Whiskey jen krátce zvedl hlavu, ale pak si ji zase položil na packy a pohledem nás vyprovodil ke dveřím, které jsem za námi zavřel, nevnímajíc nic víc, než Gabbyny vášnivé polibky. Nemohl jsem se jí prostě nabažit. Políbil jsem ji pak znovu na šíji, zatímco šeptala, načež jsem k ní zvedl pohled a uličnicky se u toho uculil. Opatrně jsem ji položil na postel, stále ji u toho líbajíc, takže jsem se pak koleny zapřel o postel, nohy stále na zemi, ale skláněl jsem se nad Gabby, která mě svírala mezi svýma nohama a tiskla se ke mně. Pomohl jsem jí stáhnout mi triko, nicméně já byl nedočkavější. Přitáhl jsem si ji k sobě a znovu se i s ní postavil, abych jí mohl svléknout šaty, za nimiž šly k zemi i její kalhotky a pak, když jsem si ji nahou ještě přitáhl k sobě, jsem o malý krůček ustoupil a lehce jsem do ní drcnul (takže znovu spadla do měkké postele), kousajíc se do rtu, jak jsem tlumil uličnický úsměv. Hned na to jsem byl v podřepu, její krásnou dlouhou nohu držíc jako modlu v rukou, abych ji mohl zlíbat od špičky palce a výš, abych se přes kyčelní kost prolíbal výš a výš až k jejím ňadrům, kde jsem se opět pozdržel, jednou rukou se zapírajíc jako při cvičení kliků, druhou si užívajíc toho dokonalého měkkého tvaru. Krátce jsem ji u toho kousl a pak se na ni zakřenil, když jsem k ní zvedl hlavu a konečně se přesouvajíc blíž k ní tak, abych ji mohl líbat na rty. Ale ne teď.. jen jsem naznačil přiblížení, že ji chci už už políbit, ale odtáhl jsem se vždy, když mi už vycházela vstříc a nakonec jsem ji hravě kousl do krku. "Jsem tak neskutečně šťastný, Gabby," svěřil jsem se jí u toho, když jsem se jí znovu zadíval do očí. Dlaní jsem hladivě opustil její ňadro a přes šíji jsem ji něžně pohladil konečky prstů přes tvář a přes rty, které jsem konečně procítěně políbil, prohlubujíc pak polibek, jak nade mnou opět vítězilo více to vzrušení, že ji mám u sebe, úplně nahou.. a jen pro sebe a s příslibem celé dlouhé noci.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vášnivá noc Připadala jsem si tak nestydatě, ale zároveň ohromně šťastně, že tu jsem s Johnem, kterého jsem milovala celým svým tělem i duší. Tak moc jsem z něj byla mimo, že jsem si ani neuvědomovala, že poblíž nás byl ještě Whiskey, alespoň do doby, než se za námi zavřely dveře a já se v hlavě provinile pousmála s tím, že se našemu chlupatému členu rodiny budu věnovat později. Mimoděk jsem ale byla ráda za to, že mu to zjevně nevadilo, že se jeho páníčci zase jednou odebrali do svého pelíšku… Velkého a hřejivého pelíšku, kde na mě čekalo malé překvapení. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční noc, 8. 1. Líbilo se mi, jak Gabby reagovala na všechno mé počínání i provokování. Vychutnával jsem si to. Nechal jsem ji, aby mi rozepnula kalhoty a aby mě zkrátka i ona zbavila oblečení, takže mi kalhoty i boxerky sklouzly ke kotníkům a dál jsem to neřešil, protože jsem měl momentálně neutuchající touhu líbat Gabby a být jí co nejblíž. Culil jsem se na ni, v hlavě si přehrávajíc její slova, která mě jen utvrzovala v tom, že ona je prostě ta pravá a že mi řekla své ano, ačkoliv to ještě bude muset potvrdit před spoustou lidí, stejně jako já jí. Vracela mi provokace svými vzrušujícími pohyby těla, že jsem vážně měl co dělat, abych si ji okamžitě nevzal, ale.. nechtěl jsem, protože bylo mnohem lepší, když jsme se mohli ještě víc a víc šponovat a navíc, dlužil jsem jí pořádnou předehru, kterou jsme přeskočili u rodičů (a ne, že by mi to nějak vadilo). Jen jsem jí to zkrátka chtěl dopřát, neboť jsem věděl, jak se jí to líbí.. a mně rovněž. Byla to pro nás možnost, jak si vzájemně vychutnat okamžiky, kdy jsme byli jen a jen spolu a prostě si užívali blízkost, kterou jsme si odpírali po dobu, kdy byla Gabby ve škole a podobně.. Náš soukromý vesmír.. A pak, když už jsem to vážně nemohl moc dlouho vydržet, jsem ji znovu políbil a kousl na krku, načež jsem si zkusil nohou pomoci a vyvléci se z kalhot, boxerek i ponožek, ale trochu jsem zakopl, jen tak tak se reflexivně zapírajíc oběma rukama, abych nespadl úplně na svoji křehkou krásku. Zachechtal jsem se a s tím jsem se od ní odtáhl a regulérně se posadil na postel hned vedle ní, abych si mohl v klidu pomoct rukou stáhnout zašprajcnutou nohavici kalhot a odhodit všechno zbylé oblečení konečně úplně na zem. "Vidíš? Já ti celou dobu říkám, že mě jednou zabiješ.. už to začíná!" řekl jsem žertem, ale tiše, než jsem k ní natáhl ruku, abych ji k sobě nalákal do objetí. Chtěl jsem, aby si mi obkročmo sedla na klín a já ji mohl pevně obejmout a užít si její těsné blízkosti, stejně jako tření našich těl o sebe.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Trocha smíchu Červenala jsem ve tvářích čím dál více a z pootevřených úst mi unikalo jedno zasténání za druhým, jak moc jsem byla roztoužená, toužící a lačnící po něm samém. Po tom, aby se ke mně přimknul, aby se na mě natiskl celým svým horoucím tělem a obklopil mě vším. Dlaněmi jsem sjížděla po jeho zádech a zase nahoru, k jeho zátylku coby velmi citlivému místu, odkud jsem mu vjížděla do vlasů a kudlila je, šeptajíc do ucha, jak moc jsem z něho vzrušená a že už to snad nevydržím. Ostatně podobně jako on. Johnovo vzrušení jsem vnímala stejně jako své vlastní, narůstající a ještě intenzivnější. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční noc, 8. 1. Křenil jsem se a stejně tak i Gabby, jak jsem si všiml. Ono to ani nešlo jinak, nicméně na druhou stranu, bylo to skvělé, že jsme i v tak výjimečné chvíli, jako byla tato, našli místo pro smích. Koneckonců, milování se je (jak jsem četl kdysi v jedné knize) chvíle, kdy jsou dva spolu, podobně jako například u večeře, akorát jsou si při milování mnohem blíž a mnohem víc se vzájemně poslouchají a vnímají, takže by si prý měli milování dopřávat klidně hodiny a hodiny a u toho si povídat a tak, což mi vždycky přišlo příliš nerealistické a komické. Nicméně.. v hlavě jsem si přehrál scénu z filmu Rob Roy, kdy byl se svou ženou kdesi na louce, ona seděla na něm a u toho si prostě.. povídali.. Na co zas myslím, zraky.. a to jen kvůli zaseknuté nohavici.. zakroutil jsem nad sebou hlavou a už se zase věnoval po všech stránkách jen své krásné ženě, snoubence. "Já tě ale rád vidím se smát. Znamená to, že jsi šťastná a že já jsem snad ještě pořád schopný tě občas rozesmát," oponoval jsem Gabby s úsměvem a jemně jsem jí odhrnul vlasy z tváře a strčil za ucho, druhou rukou ji pevně objímajíc, aby mi případně nespadla. Vdechl jsem pak její opojnou vůni, když už u mě byla tak blízko, opírajíc se pak čelem o to mé. Hladil jsem ji u toho po zádech, vychutnávaje si nejen její blízkost, ale i možnost dotýkat se její hebké kůže a zkoumat příjemné křivky jejího těla. Postupně jsme se u toho oba zase uklidnili, co se smíchu týkalo. Opětoval jsem jí polibky, hladíc ji u toho stále provokativněji úměrně s tím, jak se i naše líbání stávalo chtivějším. Odpovědí na její slova pak bylo mé kousnutí do Gabbyna spodního rtu a to, jak jsem hladivě a chtivě rukama přejel ze zad k jejím stehnům a pak od stehen zpět přes boky k jejímu nádhernému pozadí, které jsem stiskl a vydechl u toho vzrušeně u jejího ucha její jméno. Navedl jsem ji k sobě a pak ji pevně objal a chvilku si vychutnával ten pocit našeho souznění spolu s dlouhým hlubokým polibkem, než jsme se rozpohybovali v sehraném rytmu našich těl.. Nemohl jsem se Gabby nabažit a plnil jsem více než ochotně její přání, abych ji celou pohltil, stejně jako ona mě, a dotýkal se jí úplně všude.. "Dnes půjdeme já i Whiskey s tebou, akorát si chytíme taxík, protože musím za tátou už teď ráno, chtěl něco řešit a málem bych na to zapomněl.." řekl jsem pak Gabby u snídaně a navzdory uvolňující dobré náladě po celonočním milování jsem se u toho zatvářil poněkud zamyšleně a snad i nervózně. "Drž mi prosím palce, chci s ním konečně vyřešit tu restauraci a obávám se, že to nebude zrovna snadný rozhovor," dodal jsem vzápětí a zvedl jsem pohled, kterým jsem se jí vpíjel do uklidňující zeleně jejích očí a natáhl jsem u toho ruku k té její.. |
| |
| ~ V. KAPITOLA ~Zásadní krok
...Stalo se něco velmi zásadního. John s Gabby se zasnoubili a chtějí to oznámit všem svým přátelům a lidem, na kterých jim záleží. Snoubenci si užívají prohloubení svého společného vztahu, plánují blízkou i vzdálenější budoucnost, těší se z přítomnosti a blízkosti jeden druhého… A mezi tou vší radostí se začíná odkrývat jedno nečekané tajemství… |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro U snídaně Bylo mi tak neuvěřitelně nádherné po celé té promilované noci. Ještě jsem na sobě vnímala doteky Johnových hřejivých dlaní a polibky jeho horoucích rtů. A na pokožce jsem vnímala i pálivý zrychlený dech, když jsme se společně ocitli na vrcholu při našem dlouhém procítěném milování. Měla jsem toho plnou hlavu a nezadržitelně jsem se u toho usmívala, porůznu uculovala, až jsem si připadala jako skutečný blázen. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční celé dopoledne i část odpoledne, 9. 1. Když se mi ráno pak s Gabby nedařilo chytit taxi, jako na potvoru, že?, tak jsme došli jen kolem bloku do garáží a vzal jsem ji do školy Volvem, přičemž jsme aspoň nemuseli přemlouvat taxikáře ohledně Whiskeyho, který se usalašil na zadní sedačce. Myslel jsem na její slova a ačkoliv se mě snažila uklidnit a přivést na jiné myšlenky, nedokázal jsem to a byl jsem vnitřně pořád strašně napjatý. I v bytě, kdy ještě vtipkovala u snídaně, tak jsem se sice snažil, ale blížící se setkání s tátou mi sebralo i veškerou chuť k snídani, takže jsem si jen dvakrát kousl do pečiva, ale jinak jsem jen pil čaj a přemítal jak o jejích slovech, tak o to, co mě dnes čeká. "Asi.. asi se ti vrátím v krabičkách od sirek.." otočil jsem se pak na Gabby, když jsem pozvolna zabrzdil u univerzity a pousmál jsem se na ni, jak jsem jen dokázal. Pak jsem se k ní ještě naklonil pro polibek, přidržujíc si ji na chvilku ještě u sebe tím, že jsem jí položil dlaň na tvář a palcem ji hladil. "Bude to v pohodě, viď že ano?" pošeptal jsem u toho, čelem se opírajíc o to její, než jsem zvedl hlavu a po rozloučení ji ještě vyprovodil pohledem až k bráně univerzity, abych si byl opravdu jistý, že je alespoň Gabby pro teď v pořádku. Poprosil jsem ji, aby mi napsala nebo zavolala, až skončí, abych ji mohl přijet zase vyzvednout, takže jsem čas jako takový nemusel sledovat a naplno se věnovat nadcházející konverzaci. Táta mě rád viděl, ačkoliv z Whiskeyho v restauraci tak moc nadšený nebyl, nicméně když byl Whiskey s námi nahoře, nemohl proti tomu nic říct. Jediné překvapení bylo, že tam na nás čekal nějaký člověk, kterého jsem ještě nikdy neviděl. Podle všeho, co jsem se později dozvěděl, byl to člověk z Washingtonu, který nám přišel nabídnout rozšíření restaurací o další místo, tedy právě v hlavním městě Spojených Států. Bylo to vůbec poprvé, co někdo přišel za námi.. Řešili jsme především toto, ale pak, když pán odešel, dal jsem si chvíli na uklidnění, než jsem začal.. Kdykoliv jsme s tátou byli sami, mluvili jsme výhradně jen italsky, což i pro něj bylo mnohem snazší a lépe se u toho soustředil, když nemusel myslet na vhodná slova, která mu občas pořád ještě vypadávala.. "Tati.. víš, v červnu jsem odjel na cestu po Státech těsně po tom, co jsme řešili mou budoucnost a.. pořád jsme to nedořešili," načal jsem téma, zhluboka jsem se nadechl a pak jsem pokračoval, oživujíc starou konverzaci, své argumenty a plány do budoucna a najednou jsme proti sobě stáli a oba jsme po sobě hlasitě házeli argumenty, v rozčilení si podobní jako snad ještě nikdy předtím. Tehdy jsem spíš tušil, co chci dělat a jel jsem pryč, abych si to ujasnil, ale teď, když jsem měl Gabby, jsem měl jasno, neboť jsem to s ní probíral. Nicméně o to agresivněji táta argumentoval, když viděl, že tentokrát se opravdu nedám zviklat ani zastrašit. Předestřel jsem mu pak plán, který jsme s Gabby tak trochu za pochodu vymysleli, totiž, že by podniky mohla řídit především ona, ale o tom táta nechtěl ani slyšet. Dotklo se mě to. Naprosto jsem nechápal, proč mu to vadí, když má Gabby tak rád.. a najednou jsme se hádali ohledně Gabby. "Tati, budu si ji brát! Je to žena, se kterou prostě budu a které naprosto věřím, takže.." "Ano, to chápu, ale ona není můj syn, ani moje pravá dcera. Navíc se teprve učí a kdoví, co by pak udělala s podnikem?!" "To, co teď děláš ty. Vždyť budeš pořád tady, s námi oběma, jako vždy, tak ji do toho můžeš víc zasvětit, ne?" "To rozhodně ne! Co ty víš, co udělá, když dostane takovou velkou pravomoc? Nenapadlo tě někdy, proč se k tobě upnula od samého začátku? Viděla drahou motorku a hned jí došlo, že máš dost peněz a.. třeba s tebou je mimo jiné především kvůli tomu. Vytáhl jsi ji odněkud z nemanic až sem, na Manhattan, zaplatil jsi jí školy, příležitosti, všechno. Dej jí ještě podnik a pak tě se smíchem odkopne.." Po těchto slovech jsem na tátu zůstal civět jako opařený. "To snad.. nemůžeš myslet vážně, tati.." "Já vím, že máš růžové brýle, ale tohle je zásadní rozhodnutí a nikdy jsi jí ještě nedal přeci šanci dokázat, jestli by tě opustila, kdybys.." "Tohle odmítám poslouchat! A vážně mě ranilo, že si něco takového skutečně o Gabrielle myslíš," řekl jsem navztekaně i ublíženě zároveň. "Snažím se myslet na všechny možnosti, synu. Není to nic osobního," oponoval táta naprosto chladnokrevně. "Mně to teda dost osobní přijde a opravdu to nechápu!" "Já zas nechápu, proč chceš zahodit prosperující podnik kvůli psaní nějakých kravin, které jen zesměšňují slušné lidi. Taková OSTUDA! Měl jsem tu novináře celý týden v kuse!" Přimhouřil jsem na otce oči a zamračil se. Už zase vytahuje tohle?! Naprosto mě to opět vyvedlo z míry, neboť zase odskočil od tématu, na které jsem se soustředil a tak mi trvalo nějakou dobu, než jsem se vzpamatoval. "Nečekám, že to budeš chápat, ale je to věc, co mě prostě naplňuje, stejně jako tebe naplňuje řídit restaurace a vařit," snažil jsem se už o něco klidněji. "Jak se vůbec opovažuješ to srovnávat s mou prací?! Celé roky ses v Anglii jen poflakoval, místo abys studoval nějaký užitečný předmět. Knížky! K čemu ti je, že budeš tisknout knížky a po večerech se převlékat za kdovíco a dělat ze sebe šaška? Myslíš si snad, že tě to uživí?" "Ano, to si přesně myslím! A kromě toho, že mě to uživí, tak mě ta práce bude i bavit! Protože tvoje podniky, tati, jsou prostě tvoje podniky, ale já mám svoje zájmy a svoji práci v nakladatelství, které.." "Takhle to vidíš? Fajn, jak chceš. Vyškrtnu tě z podniku a pak si vypadni do Anglie za těmi knížkami a ostatními šašky. A až ti dojdou peníze, tak za mnou nelez!" "Fajn!" odsekl jsem mu nakvašeně, vzal jsem Whiskeyho a vypadl jsem z kanceláře i z restaurace. Potřeboval jsem na vzduch, vychladnout, stejně jako on. Věděl jsem, že to zdaleka není konec, že to bude ještě nesčetné množství slovních výměn a telefonátů, ale pro tuto chvíli jsem s ním skoncoval. Potřeboval jsem to vydýchat a dost mi v tom pomáhal Whiskey, který se stejně jako já těšil na to, až odtamtud zmizíme. Ani trochu se mu naše hádka nelíbila a teď se mě snažil rozveselit svým skotačením po ulici. Procházeli jsme se kolem celkem dlouhou dobu a nakonec jsem nám oběma na nervy koupil hotdog, přičemž jsem Whiskeymu dal jen ten párek a snědl jsem mu housku spolu s tou svojí. Mohlo být už po poledni, kdy táta zarytě trucoval a já rovněž, protože jsem s ním nechtěl mluvit jako první, zvlášť po tom, co řekl o Gabby, což mě vytočilo pokaždé, když jsem na to pomyslel.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Není každý den posvícení Měli jsme smůlu, poněvadž se nám nepodařilo vzít taxíka a tak jsme museli vyjet jeho autem. Což bylo mimochodem to nejlepší, co jsme mohli udělat, protože s námi jel i náš chlupatý pasažér, který si spokojeně hověl na zadním sedadle a vypadal náramně spokojeně. Já jsem taky byla šťastná a spokojená, ale zároveň jsem si dělala starosti. John toho moc nesnídal, a mně bylo naprosto jasné proč. Koukala jsem se na něj bezelstnýma zelenýma očima a snažila se mu být po celou dobu oporou. S posledním pohledem do jeho tváře i očí jsem si v hlavě posteskla, že musím odejít do školy, že s ním do restaurace nemohu jít a držet ho za ruku, jak bude mluvit se svým tátou. Hladila jsem ho po tváři a šeptala do ucha ujištění, že všechno dobře dopadne. Že tam s ním sice fyzicky nebudu, ale srdcem a myšlenkami určitě… Věnovala jsem mu povzbudivý úsměv a ještě opětovala poslední polibek, než jsme se už doopravdy museli rozloučit, jinak bychom se snad ani jeden od druhého nedostali. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční odpoledne, 9. 1. Nakonec jsme se s Whiskeym loudali k autu a vyrazili jsme na cestu k univerzitě. Byl jsem už asi tři bloky od ní, když se mi ozvala, že už končí, takže jsem zanedlouho zajížděl k bráně, kde už na mě můj osobní uklidňující zelenooký talisman čekal. Když nastoupila, tak nějak unaveně jsem se na ni pousmál. Nedokázal jsem se bohužel tentokrát nějak zbavit emocí a vyhnat je úplně z tváře, zároveň jsem se ale nechtěl před Gabby přetvařovat, protože by to prostě nebylo upřímné. Alespoň jsem se ale snažil být v jakési relativní pohodě, protože už jsem měl Gabby u sebe a vlastně.. nešlo tak úplně o život, takže jsem si vlastně neměl na co stěžovat, ne? Opětoval jsem jí přivítání, polibek i objetí, jak jen to v autě šlo. U toho jsem samozřejmě i já tiše svou krásku pozdravil, než jsem ji pustil, aby se ještě mohla přivítat s Whiskeym. "No, ještě není náš rozhovor u konce, ale.. bude to v pohodě. A jak ses měla t-.." v tu chvíli mi zazvonil mobil a ačkoliv jsem jinak telefon před Gabby neupřednostňoval, tentokrát jsem to přeci jen vzal, protože to byl táta. "Sí?.. Sono in macchina, papá, Gabby é qui con me.." (jsem v autě tati, Gabby je tu se mnou), odmlčel jsem se a na chvilku jsem zavřel oči, na chvíli si tisknouc kořen nosu mezi palcem a ukazovákem, což mě vždycky z jakéhosi důvodu uklidňovalo. "Non sono ingrato, ma voglio scegliere il proprio percorso.." (nejsem nevděčný, ale chci si vybrat vlastní cestu) "Che cosa?! Mi ascolti, per favore, io-.." (cože?! Vyslechni mě, prosím, já-) odmlčel jsem se, vydechl jsem a odložil telefon, neboť mi to táta zase naštvaně položil. S tím jsem se podíval na Gabby, pozvedl jsem jedno obočí a ironicky jsem se pousmál. "No.. takže, kde jsme to skončili? Jak jsi se měla dnes ty?" přešel jsem v otázku, ignorujíc skutečnost, že jsem před vteřinou zase mluvil s otcem, který se hned po pár klidných slovech opět vytočil a nakonec zavěsil, nenechajíc mě doříct větu. Rozhodl jsem se to prostě pro teď neřešit. Věděl jsem, že mě to žere, ale zároveň jsem věděl, že takových telefonátů ještě bude a tak jsem se tím nenechal vyvést z míry. Jen mě mrzelo, že u toho musela být i Gabby. Rozhodně jsem jí nechtěl nějak kazit den a přenášet svou náladu i na ni.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V autě Byla jsem ráda, že se John nepřetvařoval a byl ke mně upřímný. Koneckonců byla jsem jeho spřízněnou duší a já chtěla, aby se mi mohl svěřit se vším i s tím, co třeba zase tak moc příjemné nebylo, třebaže nechtěl, aby mi přikládal na bedra nějaké to břemeno. Ale jestli jsem mu řekla své ano, znamenalo to, že s ním budu v každých chvílích, jak v těch dobrých tak i těch zlých. Usmívala jsem se, jen lehce, jako bych mu tím chtěla navodit lepší atmosféru a ještě než jsem stačila odpovědět, se ozval jeho mobil. Nakrčila jsem obočí, poznávaje, že mu volá táta, se kterým mluvil v italštině a já mohla zachytit pár slovíček, jak jsem tiše naslouchala a vyčkávala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek odpoledne, 9. 1. Snažil jsem se tak urputně na konverzaci s tátou nemyslet, že jsem si nejprve vůbec nevšiml Gabbyny řeči jejího těla. To teprve poté, co mi jen tak mimochodem odpověděla, že se měla docela dobře, mi v hlavě začal blikat alarm, že se něco děje. A to pak ještě dotvrdilo to, jak se Gabby podívala jinam. Znal jsem ji moc dobře a věděl jsem, že kdyby to bylo opravdu v pořádku, kdyby nic jiného, neuhýbala by takhle pohledem a navíc ten její ret. Na jednu stranu jsem ale byl za tohle rád, neboť mě to dokonale přivedlo na jiné myšlenky, daleko od dnešního neslavného dne. Ne však moc daleko od starostí. Sice jsem dával pozor na cestu, ale pořád jsem se na ni snažil dívat, kdykoliv mi to situace dovolila. Chtěl jsem zachytit její pohled, až se přede mnou přestane "schovávat", chtěl jsem si být jistý, že je vážně v pořádku, ačkoliv ji něco tížilo. "Gabby.." odpověděl jsem jí téměř prosebně na její dotaz, když se konečně otočila tváří ke mně, jak jsem ji chtěl utěšit a zároveň se dozvědět, co se stalo. Na chvíli jsem k ní natáhl ruku a položil jí ji na koleno. "Nešlo to nic moc, jak jsi slyšela, ale nechám si to na doma k tomu čaji. Teď chci slyšet, co se stalo ve škole. Něco s tvými kamarády?" zeptal jsem se jí pak, střídavě stále hledíc na vozovku a na Gabby. Ono to domů už nebylo daleko a stejně jsme museli do garáže.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rozhovor v autě Nechtěla jsem, aby na mě John vůbec něco poznal a tak jsem do poslední chvíle ticha doufala, že to prostě jen tak přejde a já budu mít ještě chvíli na promyšlenou… i když jsem nevěděla, o čem bych přemýšlela. Jen jsem to chtěla oddálit a nedělat mu ještě další starosti. Už i tak měl úzkosti a starosti s vlastním tátou, jak mi ostatně potvrdil a já mu nechtěla přitížit. Povzdechla jsem si, když jsem spatřila ty jeho tmavohnědé oči, co se na mě upíraly alespoň do doby, než musel dávat pozor na cestu. „Ve škole se nic nestalo… Vlastně jak se to vezme… Ne, to ne. Se spolužáky to nemá nic společného…,“ napjala jsem se a krátce přivřela oči, jak jsem pocítila náhlou nevolnost. Nechtělo se mi o tom mluvit, ale stejně bych tomu moc nepomohla. Zhluboka jsem se nadechla a pohledem se zabodla na palubní desku, jak jsem se to ze sebe snažila dostat. „Ozvala se mi Rebecca s tím, že se mnou chtěla mluvit. No, omlouvala se mi, jak mi to tehdy tak nečekaně položila, ale vysvětlila mi, že jí to tak moc rozrušilo, že prostě nemohla jinak. A taky mi říkala, že má nový život a že o tom, vlastně o mně, její manžel netuší a ráda by to tak prozatím nechala. Mám z toho pocit, jako kdyby se chtěla jen ujistit o tom, že o ní nic víc zjišťovat nebudu a že se jí nečekaně neobjevím před domem,“ zkonstatovala jsem nakonec bezbarvě, jako kdybych to tvrdila celou dobu, že moje biologická matka nebude mít zájem mě více a blíž poznat. „Byl to divný rozhovor. Vlastně ani nevím, co cítím, když je to v podstatě cizí žena, se kterou jsem mluvila jen chvíli. Je to zvláštní…,“ zamyslela jsem se a pak jsem na něj pohlédla. „Ale nedělej si starosti ještě se mnou, jsem v pořádku, vážně,“ ujišťovala jsem jej. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční odpoledne 9. 1. Gabbyno prvotní váhání mě znepokojovalo. Začal jsem se opravdu strachovat, co se stalo a ze všeho nejvíc mě mrzelo, že to muselo být něco opravdu hrozného, když z toho byla Gabby celá paf. Hladil jsem ji palcem ruky, co jsem nechal položenou na jejím koleni a trpělivě jsem jí dopřával čas, než se mi konečně svěřila. Přijal jsem to mlčky, uvažoval jsem nad tím, co mi řekla a i nad tím, co si o tom myslet a jak ji hlavně trochu rozveselit. Vidět Gabby takhle, to bylo prostě něco, co jsem nesnesl. Našel jsem její dlaň, stiskl jsem ji a přitáhl si ji k sobě s tím, že jsem ji zlehka políbil zvrchu, jak jsem si její dlaň přiblížil k sobě. Podíval jsem se u toho přímo do jejích očí, než jsem zase musel uhnout pohledem k vozovce. "Tohle je velmi těžké.. byl bych rád, kdyby ses mi nebála svěřit i s takovými věcmi, protože ti s tím chci pomoct a být s tebou a pro tebe," řekl jsem jí pak tiše, pouštějíc její ruku, protože jsem právě mířil do garáží. Když jsem zaparkoval, chvíli jsem ještě v autě zůstal, konečně se mohouc pořádně věnovat své blondýnce. "Víš.. neřekla úplně striktní ne.. Třeba se s tím začíná vyrovnávat a prostě jen potřebuje čas, aby to mohla i třeba říct své rodině a připravit na to i je, což určitě nebude snadné, pro nikoho z nich. Ale Gabby, vytrvej. Nemysli si nic špatného a naopak na ně zkus myslet pozitivně a nakonec třeba přijde ten den, kdy se seznámíte naživo. Jen to ještě nevzdávej, prosím." Díval jsem se jí do očí s téměř naléhavou prosbou, o níž jsem mluvil. Nesměla to vzdát, ne teď, když byla tak blízko. A ještě nás čekalo hledání jejího otce. Dorazili jsme pak domů, oba pohrouženi do poněkud divné nálady. Nicméně alespoň Whiskey byl šťastný pes, co se nás snažil rozveselit tím, že se s námi chtěl přetahovat o uzel z lana. "Dej tomu čas, Gabby.." řekl jsem jí pak tiše ještě jednou, tušíc, nad čím asi tak přemýšlí. A do toho mi znovu zvonil mobil a na druhé straně byl opět otec. Omluvil jsem se Gabby a odešel jsem jen do knihovny, přecházejíc sem a tam, zamračeně v italštině drmolíc odpovědi na všechny otcovy argumenty a dotazy, načež jsme oba o trochu zvýšili hlas, jak ani jeden už nechtěl poslouchat toho druhého, načež jsem rozčileně rázoval sem a tam s občasným zaseknutím, abych mohl nevěřícně kroutit hlavou. Nakonec jsem se vrátil zpět za Gabby. "Dej mi prosím chvíli, tohle musím strávit.. Máš hlad? A.. Gabby?" pomalu jsem k ní přikráčel, přes rameno zapínajíc dálkově přehrávač, kde jsem pro teď měl opět The Beatles, ale hrála tam pomalá "Oh darling", načež jsem si Gabby přitáhl k sobě do objetí a vzal jsem ji druhou rukou za tu její s úmyslem si s Gabby tak zlehka zatančit, pokud mi to dovolí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pomalý tanec „Asi… asi máš pravdu. Neměla bych to tak rychle vzdát, i když je to dost těžké, ale s tebou… S tebou se to zdá… S tebou je to zkrátka o něco snadnější. Jen… Johne, já… Taky chci být s tebou a pomáhat ti, být ti oporou,“ podívala jsem se mu do očí a pokusila se o úsměv. Za chvilku už jsme byli v garáži, kde jsme zaparkovali a pak už jsme i s Whiskeym zamířili konečně domů, do našeho bytu, kde to bylo pro následný rozhovor o mnoho lepší. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro páteční odpoledne, 9. 1. Já vím, Gabby, já vím.. jen ještě ani nevím, co říct, není to ještě u konce.. myslel jsem si v odpověď ještě v autě, ale jen jsem se na ni znovu pousmál, než jsme se pak odebrali domů.. Nakonec jsem jí to řekl až v bytě, po tom telefonátu s tátou. Určitě ještě není poslední za tento den, nicméně jsem věděl přesně, co chci a byl jsem si vědom toho, jaké ústupky jsem doposud pro klid v rodině dělal, ale že to takhle prostě dál nejde. Nechtěl jsem ale na to moc myslet, chtěl jsem si naopak chvíli od toho věčného hádání odpočinout a být chvíli se svou kráskou, která také neměla zrovna jednoduchý den. Držel jsem ji u sebe v náručí a Whiskey nás zvědavě pozoroval, zatímco si žvýkal uzel. Pomalu a plouživě jsme tančili, dívajíc se po chvíli jeden druhému do očí a alespoň v mém případě mi společně s pomalou hudbou odplouvaly i starosti, tedy pro tuto chvíli. "Vím, a jsem na tom úplně stejně.." usmál jsem se na ni, ale pak jsem si povzdychl a přitáhl jsem si ji o trochu blíže k sobě. "Táta tě má rád, Gabby, ale.. vždycky jsem si myslel, že je jeho předností, že do obchodu netahá i emoce a city, ale zrovna dnes mi tím strašně ubližuje," začal jsem pak zničehonic, když jsem si přivoněl k jejím vlasům a zadíval se kamsi do neurčita, cítíc ji těsně u sebe. "Samozřejmě je na mě naštvaný, že i po půl roce to vidím stejně, že chci mít svou práci a psát a pořád mi to nemůže odpustit. Nicméně, když jsem mu předestřel ten návrh, jak jsme o tom spolu před Vánoci mluvili, vzpomínáš?.. tak o tom nechtěl ani slyšet. Co se jeho podniku týče, jedná opravdu jako obchodník a i tak myslí a váží všechny eventuality a.. myslí si, že bys mě poté, co bys měla podnik, opustila s tím, že bys už nepotřebovala.. že bys.. prostě, řekl to tak, jakože by ti šlo jen o peníze a zajištění sama sebe. Normálně by mi něco takového neřekl, jsem si tím jistý, Gabby, věř mi, znám ho, ale v práci je to úplně jiný člověk. Ptal se mě, jestli jsem si jistý, že kdybych ti dal všechno, co mám, jestli bys i pak se mnou zůstala, nebo to vzala a opustila mě.." mluvil jsem tiše, ale rychle, jak jsem na to znovu myslel a přehrával si celý rozhovor. Mimoděk jsem u toho Gabby víc sevřel v náručí, jako kdybych ji i navzdory vší mé důvěře v náš vztah chtěl držet u sebe, aby mi neutekla. "Gabby, on mi ani nedal šanci mu to vysvětlit pořádně. Nechce ani slyšet o tom, že bys podnik převzala ty a dokonce v návalu vzteku tvrdil, že tě na poradách už nechce vidět," dodal jsem nešťastně a na chvíli se odmlčel, jak jsem zabořil tvář částečně do jejích vlasů a jen jsem chvíli tiše vnímal ten pomalý tanec, její blízkost a její uklidňující vůni. "Já už vážně nevím.. nevím, jestli na to mám ještě sílu, abych to ustál," řekl jsem nakonec, svěřujíc se Gabby s tím úplně nejniternějším pocitem, co jsem měl. A pak, když jsem to nejméně čekal, mi zase zadrnčel mobil v zadní kapse. K mému překvapení to ale tentokrát nebyl táta, ale máma. Zapl jsem ji na reproduktor, protože se mi nechtělo Gabby pouštět, takže jsem ji objímal dál, akorát jsem ten mobil měl prakticky u jejích zad. "Co se děje, Johne, chci to slyšet od tebe," začala, aniž by mě nějak pozdravila. "To samé, co na konci května loni. Mám řešení a táta jako vždy neposlouchá," řekl jsem stručně mámě, která rázně pokračovala. "Zítra k tobě přijdu na půl devátou, čaj stačí, děkuji, a promluvíme si o tom. Domluvím Raffimu, ale chci vědět i o tvých pohnutkách. A koukej mít pádné argumenty, nebo tě klidně i teď v tvém věku vytahám za uši! Ou, a pozdravuj Gabby, prosím, doufám, že se už cítí lépe po tom včerejšku. A vyřiď jí, že je mi to líto, ano? Tak zítra.." a zavěsila. Schoval jsem mobil zpátky do zadní kapsy a pak jsem si přitáhl naše dlaně na srdce, které mi v tu chvíli poněkud rychleji bilo.. Nevěděl jsem, co říct.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Při tanci Už jenom ten pohled do očí mluvil sám za sebe. Byli jsme si tak blízko, že blíž už jsme si snad ani nemohli být, přičemž jsem si v duchu říkala, jak moc ho miluji. Celým svým srdcem a duší, děkujíc tomu nahoře, že jsem někoho takového, jako je John, potkala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek odpoledne, 9. 1. Ten telefonát od máti mě na jednu stranu možná trochu uklidnil, protože jsem věděl, že ona mi určitě pomůže, protože dokáže vyslechnout jak tátu, tak i mě a pak prostě pomoci. Jen jsem stejně ještě nevěděl, jak to ale nakonec dopadne, komu dá máti zapravdu a na čí stranu se přikloní a komu pomůže. Nechtěl bych ji mít proti sobě.. Ale pak se Gabby rozhovořila do nastalého ticha. Už už jsem jí chtěl oponovat, protože jsem rozhodně nepovažoval za Gabbynu chybu, že to takhle dopadlo, ale ona mě umlčela dřív, než jsem stihl říct jediné slovo. Kousl jsem se pak do rtu a nešťastně jsem se zamračil, jak se Gabby zmínila o tom, že i jí to ubližuje. Už jsem si chtěl začít vyčítat, že jsem jí to řekl, namísto toho, abych jí nepřidělával trápení, ale.. zarazil jsem se dřív, to když jsem ve stejnou chvíli jako ona shlédl k našim spojeným rukám. V dobrém i ve zlém.. a Gabby mi řekla předběžné ano.. pomyslel jsem si u toho a nadále jí dával prostor. Gabby pak zvedla hlavu a já jí mohl oplatit pohled do jejích krásných očí. "V tom to vězí, Gabby, on mi ani nedal šanci, abych mu to pořádně vysvětlil. Vlastně mě to ani nenechal doříct. V tomhle ty Italy vážně nesnáším, že se nedokáží uklidnit a vyslechnout i jiné názory až do konce, ale hned začne křičet v půlce věty, že.." zavrtěl jsem hlavou a zhluboka jsem se nadechl. "Chápu ho v tom, že se jen snaží nějakým způsobem bránit a chránit svůj podnik, který vybudoval naprosto z ničeho a věnoval tomu celý svůj život. Ale mohl by myslet taky i na rodinu, ne jen na obchod. Jeho problém je v tom, že máma mu pomáhá, já mu pomáhám a přijde mi, že už kolikrát neumí rozlišit, co je pro dobro rodiny a co pro dobro podniku.. Gabby, jestli budu někdy naše budoucí děti do něčeho takhle nutit, tak mě prosímtě prašti něčím hodně těžkým po hlavě, protože tohle je k nesnesení," řekl jsem vážně a s pocitem naprosté bezmoci. "Nechci, aby se takhle někdy naše děti cítily.. přitáhl jsem si k sobě blíž Gabbynu ruku, abych ji mohl zlehka políbit a zase spustit zpátky, kde předtím byla společně s tou mojí. Pomáhalo mi, že to s ní můžu řešit, protože jsem se po celém dni cítil tak, že nemám daleko k sesypání, že bych to i vzdal nebýt jí a vědomí, že to nedělám jen pro sebe, ale i pro ni a že se mnou souhlasí a stojí při mě. Vždyť výsledek téhle rozepře s tátou určitě silně zasáhne naši společnou budoucnost s Gabby. Určí to cestu, jakou se vydáme a tohle mě tížilo asi nejvíc. To, že jsme teď na rozcestí a já se bál, že ta cesta, kterou tak moc chci, nakonec nebude úplně tou nejlepší variantou. Ale ne, nesmím pochybovat.. "Zítra přijde máma na čaj a borůvkový koláč. Musíme jí to prostě vysvětlit nejlépe, jak jen dokážeme a.. promluvíme si a uvidíme. Ale.. Gabby, nikdy jsem se tě nezeptal.. opravdu to chceš? Je to to, co bys chtěla dělat? Mít na starosti prakticky celý chod restaurací a.. a tak? Nechci, abys to dělala jen proto, že by mi to pomohlo. Jsou i jiné možnosti, pokud to opravdu nechceš. Já budu samozřejmě rád, pokud bys to tak chtěla a budu ti všemožně pomáhat, ostatně, stejně jako doposud tátovi a mnohem víc. Jen potřebuji vědět, jestli tenhle náš boj není zbytečný," znovu jsem se jí zadíval do tváře s naléhavostí, jak jsem potřeboval ujištění. Nechtěl jsem ji za nic na světě do ničeho tlačit a pokud by chtěla po škole třeba rozjet nějaký svůj vlastní podnik, nebo se věnovat jen hudbě, pochopil bych to a prostě se pokusil ohledně restaurací s tátou dohodnout nějak jinak. Nesnesl bych pomyšlení na to, že pro moje vlastní vysvobození bych uvrhl do příšerného tlaku a odříkání pro změnu svou Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Těžký rozhovor během tance Nakrčila jsem obočí, téměř nebo spíše úplně bezradně. Ale pak jsem se v další chvíli slabě pousmála, snad v naději a s vírou, že se to celé opravdu vyřeší a že pak zase budeme všichni pohromadě a bude to za námi. Ale k tomu byla asi ještě delší cesta… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pátek navečer, 9. 1. Znovu mi Gabby nastínila i jiný úhel pohledu, jak to vnímala ona. Popravdě, nenapadlo mě, že by táta neslyšel proto, že ho zaskočilo už jen to, s jakým odmítáním jsem se k tomu postavil. Věděl jsem, že si nejspíš bude myslet, že jsem se s tím smířil, když tam skoro denně chodím, ale.. to bylo jen proto, že jsem tady v NYC neměl nic lepšího na práci. Být v Anglii, tak zase jsem v jednom kuse v nakladatelství (což ostatně budu muset brzy napravit), ale nebyl jsem nikdy zvyklý trávit tu delší čas, než víkend a tak i ta práce, co jsem vykonával u táty, byla povětšinou jen virtuální cestou. Takhle si za to můžu sám, že jsem se dostal tam, kde jsem a to odkládání přes svátky tomu také moc nepomohlo. "Já vím, že chce pro celou rodinu jen to nejlepší, ale.. strašně nám tím ubližuje. A já vážně nevím, jak.. co.. prostě co a jak udělat, aby se to všechno srovnalo a vyřešilo a.." povzdechl jsem si opět, jak jsem už ani pořádně nevěděl, co říct. Ale Gabby to ostatně určitě věděla, tušila, jak se cítím a vsadil bych boty, že v tuto chvíli mi umí i číst myšlenky. Samozřejmě jsem pak sázel na máti. Ona byla vždycky takový ten tlumič mezi mnou a tátou, když se něco stalo. Bylo jedno, na čí straně byla, ona vždycky udělala všechno pro to, abychom fungovali jako rodina, celek, a to za každé situace. Vyčkávavě jsem pak na Gabby hleděl a hltal její slova, doufajíc, že to opravdu tak chce, protože bych se rovnou mohl začít loučit se životem, kdybych na tátu vybafl, aby podnik pak prodal, nebo tak něco. "Gabby, to ne, to si nemysli. I když se hádáme, a že je to tentokrát dost špatné, tak i přes to víme, že jsme rodina a věřím tomu, že se to brzy srovná. Nedovolím, aby mě táta odepsal a přestal se mnou komunikovat. A máma.. s ní jsem se nikdy nehádal, i když jsme měli odlišné názory. My dva si umíme prostě v klidu sednout, probrat si to a třeba si dát den dva na přemýšlení, než to pak probereme znovu a rozhodneme se.. neboj.." dodal jsem smířlivě, najednou Gabby utěšujíc, aby neměla tak špatný pocit a prostě se nebála, že to dobře dopadne. Zřejmě.. tohle jsem potřeboval - přestat se litovat a naopak se snažit utišit ji. Perfektně to zabíralo. "A přestaň si myslet, že je to kvůli tobě. Miluji tě, Gabby, ale občas se to točí i kolem jiných lidí," usmál jsem se konečně po celé době, dělajíc si ze sebe i z Gabby malý neškodný žert. "Táta je naštvaný na to, že jsem nešel v jeho stopách, jak si celý život přál a teď se to jen snaží hodit na všechny okolo, jen aby si nemusel přiznat, že prostě nechci být stejný jako on a že mám své vlastní plány.. Vyřešíme to, uvidíš.. Prozatím ale musíme být.. trpěliví?" Pustil jsem pak Gabbynu dlaň a při další pomalé písni od Beatles jsem ji objal a těsněji k sobě přitiskl, jak jsem ji tím chtěl i utěšit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Uvolnění „Promiň, nechtěla jsem, aby sis dělal starosti ještě se mnou,“ pousmála jsem se i já a pobaveně uchechtla, jak to nakonec celé vzal. „Vážně tě obdivuji jak dokážeš řešit problémy i to, co není zrovna moc příjemné. A… Věřím, že se to vyřeší a že pak bude všechno v naprostém pořádku… Protože to určitě chtějí i tví rodiče a… A neboj, promluvíme si s Charlotte a ona určitě taky bude mít nějaké řešení a prostě to dopadne dobře,“ už jsem byla docela dost v rozpacích, jak mě honem nenapadala slova, kterými bych vyjádřila to, co jsem cítila. Každopádně jsem byla v tuhle chvíli opravdu šťastná, že jsem s ním a mohu mu alespoň trochu pomoct. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Páteční podvečer, 9. 1. Nakonec jsem už také jen přikývl, neboť další slova nebyla potřeba. Přál jsem si, aby to dopadlo dobře, jak říkala Gabby. Nejlépe, aby to bylo teď hned, ale.. to by byl život příliš jednoduchý. O to víc jsem si ale užíval toho, že jsem mohl být se svou Gabby právě teď takhle v klidu, v objetí, v lehkém houpavém rytmu tance. Cítil jsem, jak se postupně uvolňuji a přemýšlel jsem momentálně už jen nad tím, jestli mám vypnout mobil, nebo ne.. a samozřejmě také nad tím, že Gabby je velmi, velmi blízko a.. zalapal jsem na chvilku po dechu, neboť se mi její horký dech otřel o kůži a následně jsem ucítil její drobné polibky. Příjemně mě to překvapilo a samozřejmě mi to uloupilo veškerou mou pozornost. Rázem jsem zapomněl na problémy, které jsem pomyslně vyhnal za dveře našeho bytu a měl jsem čistou hlavu už jen pro svou blondýnku a náš tanec, přičemž jsem si uvědomil, jak moc se mi to líbí a že bych s ní měl tančit častěji.. mnohem častěji. Jemně jsem ji u toho našeho ploužení hladil po zádech a s přivřenýma očima jsem si užíval jejího mazlení se s mým krkem, dokud jsem neucítil její dlaně, jak se mi sunou po těle výš, pak přes paže a najednou se Gabby přetočila v mém lehkém objetí, takže jsem ji měl k sobě zády. Nicméně jsem si to užíval a tentokrát jsem to byl já, kdo jí věnoval několik polibků na šíji, jinak ji k sobě tisknouc v sevření svých paží. Bylo to tak dokonalé! "Proč netančíme častěji? Tohle mě.. baví," svěřil jsem se jí s pousmáním. Zvedl jsem pak jednu dlaň k její tváři a natočil si ji blíž k sobě, abych ji mohl konečně políbit, po čemž jsem celou dobu strašně moc toužil. Zprvu něžně, pomalu, vychutnávaje si její rty na svých, ale pak, ani nevím pořádně jak, jsem zesílil sevření a i polibky se staly žádostivějšími, naléhavějšími. Vyhledal jsem u toho volnou dlaní tu její, abych si s ní mohl proplést prsty, jak jsem se snažil znovu držet zpátky, ale naše rty "mluvily" za nás, což jsem ostatně vycítil i z Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Smyslný tanec „Protože se moc často nestává, že bys mě požádal o tanec,“ odpověděla jsem s podobným pousmáním, ale pak jsem se trochu zavrtěla, chtíc ho pohladit na usmířenou, ale nedošlo mi, že to mohlo nakonec vypadat, jako takové provokování. Skousla jsem si spodní ret, to však netrvalo dlouho, protože si mě, přesněji řečeno, mou tvář, natočil blíž k sobě, aby se mohl zmocnit mých rtů. Celá jsem se mu zachvěla v náručí, vnímajíc jen jeho blízkost a dotek jemných rtů na těch svých, něžné polibky, které se stávaly naléhavějšími a hlubšími, přičemž jsem mu pevněji stiskla dlaň s propletenými prsty. Až ve chvíli, kdy jsem se potřebovala nadechnout, jsem ho opatrně kousla a ukradla mu dech z lákavě sladkých pootevřených rtů. „Mám pocit, jako kdybych se nikdy, zvláště ve tvé blízkosti, neuměla udržet. Ztrácím své sebeovládání, tedy, pokud jsem nějaké kdy měla… Jsi příšerně… přitažlivý,“ šeptala jsem u toho poddajně a s rozmlženým pohledem na něj. Pak už jsem se však nechala pohltit nastalou atmosférou a zavřela oči, nechávaje všemu naprostý průchod. Jen jsem zaslechla Whiskeyho, jako kdyby si odfrkl, co že to zase páníčkové vyvádějí, tak jsem se pobaveně uchechtla, ale následně jsem do polibku vložila více vášně a vzrušení. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pátek navečer, 9. 1. "Zapracuji na tom.." slíbil jsem jí tichým hlasem, mírně se u toho usmívajíc. Vnímal jsem její vlnící se tělo v těsné blízkosti toho mého a říkal jsem si, že bych opravdu měl Gabby častěji vytáhnout k tanci. Možná bych se mohl poohlédnout i na Manhattanu po nějakým místech, kde bych si s Gabby mohl zatančit, ale.. to bych se jí asi nemohl tak úplně dotýkat jako teď..? Naprosto jsem se poddal té vzájemné přitažlivosti, líbajíc ji téměř až to ztráty dechu, nicméně, nemohl jsem si pomoci. "..a co mám teprve říkat já.. Mimochodem, tahle taneční figura se mi líbí, mám odtud dokonalý výhled.." dodal jsem se zakřeněním, střílíc si z mé Gabby ve snaze vehnat jí více červeně do tváří, bylo-li to ještě možné. Nicméně naše společné počínání mě čím dál více vzrušovalo, že už jsem myslel jen na to, že se nacházíme příhodně blízko knihovny, což jsem vzápětí vnímal jako příšernou slabost z mé strany, že jsme se nedokázali ani chvíli krotit.. ale na druhou stranu, proč si neužívat života plnými doušky, dokud můžeme, že? A jako kdyby Whiskey četl mé myšlenky, odfrkl si a já se znovu zakřenil, stejně jako si toho všimla Gabby. Vnímal jsem pak její intenzivní doteky, které mluvily za vše. Nevím, jestli mě tím směrovala i ona, nebo jen náhodou kopírovala mé myšlenky, nicméně, pomalu jsme naše taneční kroky směřovali ke knihovně, přičemž jsem si pak Gabby přetočil k sobě, abych s ní mohl opravdu ještě trochu zablbnout, nezapomínaje se jí jakože náhodou velmi drze dotýkat, než jsme tam dotančili a já si ji opět přetočil zády k sobě, abych jí mohl kousnout do šíje a pak si dřepnout s tím, že jsem ji nejdřív provokativně kousl přes šaty zezadu do nohy těsně pod jejím perfektním pozadím, než jsem naopak po nohách dlaněmi vystoupal nahoru, pod šaty, abych jí následně stáhl punčochy a kalhotky. Už jsem zase stál za ní, tisknouc ji v sevření k sobě a líbajíc ji naléhavě na rty. Nechal jsem ji pak, aby se otočila čelem ke mě a zbavila mě svetru i trika současně, než se mé ruce opět vydaly na pouť po jejím těle a pak i pod šaty, k jejímu pozadí. Několika drobnými kroky jsem ji pak zády přitlačil ke knihovně, vzal ji za ruce a propletl si s ní prsty, než jsem jí ruce přišpendlil lehce nad hlavou, přičemž jsem se sám vydal zkoumat její kůži na krku a ramenou, neopomíjeje ji sem tam u toho kousat. Ach, dobré nebe, jak moc jsem po ní toužil.. Když v tom zase zazvonil mobil v mé zadní kapse kalhot. Zprvu jsem to skoro neslyšel a ignoroval jsem to, ale zvonil stále dokola, strašnou dobu a.. to se prostě nedalo. Sáhl jsem do kapsy a podíval se na display, zatímco jsem druhou ruku stále nechával na tomtéž místě nad Gabbynou hlavou spolu s její rukou. "No to snad.." zamračil jsem se nespokojeně a střelil jsem pohledem ke Gabby, jak nejomluvněji jsem to jen dokázal. "Sí, papá?" začal jsem poněkud zadýchaně, přičemž jsem se na Gabby zakřenil a znovu jsem se sklonil, že ji políbím na rameno, ale při druhém polibku jsem se zarazil, zatímco se mi u toho rozčilením stahovalo obočí. Táta měl monolog a já se ani pořádně nevzmohl na jediné slovo. Díval jsem se u toho chvíli do neznáma, ale pak jsem pohledem střelil ke Gabby a už jsem se na ni dívat nepřestal, dokud jsem nezavěsil. "To je.. tak.. tak.. úplně to zničil, já.. nemůžu, omlouvám se, Gabby," vydechl jsem opět nešťastně a spustil jsem u toho naše ruce s propletenými prsty dolů, obracejíc se a nakonec se opírajíc o knihovnu úplně stejně jako Gabby. Zaklonil jsem trochu hlavu a zavřel jsem oči. "Zítra přijde taky.. prý mámě slíbil, že mě.. že nás vyslechne a.. nemám z toho dobrý pocit.." řekl jsem jí nakonec s těžkým srdcem, myslíc najednou jen na to, co dnes o Gabby říkal, což mě tak neskutečně rozčílilo.. Věděl jsem s určitostí jen to, že dokonale zabil tento jinak úžasný okamžik, co jsme s Gabby měli.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Přerušení telefonátem a snídaně dalšího dne John mě nesmírně provokoval a při jeho poznámce, která působila ještě provokativně-ji, jsem si pobaveně skousla ret a ještě pobaveněji se krátce rozesmála, než jsme opět splynuli ve vášnivých polibcích, poddávajíc se vzájemné touze a vzrušení po tom druhém. Bylo to naprosto dokonalé a já zapomínala na veškeré strasti a starosti z dnešního dne, doufaje, že to tak cítí i John. Stejně jako šlo jemu o mě, tak mně šlo zase o něj. Chtěla jsem, aby mu bylo co nejlépe, aby zapomněl na dnešní hádku se svým tátou a zkrátka, aby se uvolnil a byl zase šťastný. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní ráno, 10. 1. Poslední tátův telefonát mi sebral veškerý vítr z plachet a chuť k čemukoliv. Cítil jsem se jak zpráskaný pes, protože zítra půjde, jak jsem to vnímal, úplně o všechno. Zítra budeme jako rodina všichni čtyři řešit budoucnost, jakou by si každý z nás představoval. A když si pomyslím, že takhle vážné debaty jsme ještě nikdy neměli, cítil jsem se neskutečně provinile, protože to hlavně byla má vina. Svojí tvrdohlavostí si stojím na tom, co chci já a odmítám to, co po mně chce rodič, kterého bych správně ale měl jako syn poslouchat. A z toho vyplynulo tohle všechno. Opravdu jsem se za nastalou situaci cítil provinilý a když jsem se s tím Gabby pak svěřoval i v posteli, nějak se mi nedařilo uklidnit a nechat se jejími slovy ukonejšit. Samozřejmě jsem věděl, že jí věřím a že jí miluji a stejně tak to i ona vnímá vůči mně. Potíž byla jen v tom, že jsem nedokázal přestat přemýšlet nad tím, jak budu zítra argumentovat a jak donutím tátu, aby pochopil a nechoval se jako.. s prominutím tvrdohlavý osel. Nakonec jsem se na Gabby unaveně pousmál a mlčky jsem pak poslouchal její líbezný konejšivý hlas, nechávajíc se od ní jemně líbat a hladit, opětujíc jí alespoň objetí. Byl jsem rád, že tu se mnou je a že stojí při mně a také, což v tuto chvíli bylo nejpodstatnější, mě chápala. S tím jsem pak také usnul bezesným spánkem.. Ráno mě probudilo neobvyklé tlumené rachtání a syčení a bublání a kdovícoještě. Zprvu jsem tomu nevěnoval moc pozornosti a spal jsem si dál, ale pak se ke mně škvírou pode dveřmi proplazila vůně borůvek a to mě zvedlo z postele a jaksi odneslo z ložnice. S očima jako dítě před stromečkem, jsem hleděl zprvu ke kuchyni, odkud se ta vůně brala nejsilněji a pak jsem pohled stočil k mé blonďaté krásce, až jsem nakonec sklouzl po jejím těle a nohách dolů a zase zpátky nahoru, končíc u jídelního stolu, kde ta libá vůně setrvávala a čekala jen a jen na mě. "Borůvky.. pomeranč.. lívance.. tousty a.. čaj!" pronesl jsem nevěřícně, když se v tom na mě vrhl Whiskey, opírajíc se předními tlapami o mé břicho, aby na mě mohl radostně štěknout na přivítanou. Podrbal jsem ho za ušima a pak jsem šel ke Gabby, která zrovna nesla čaj a příbor. Sklonil jsem se k ní pro první ranní políbení a u toho jsem ji něžně pohladil po tváři a strčil jí uvolněný pramen vlasů za ucho, než jsem ji nechal, aby mohla postavit horký čaj na stůl. "Dobré ráno, krásko. Vypadá to naprosto úchvatně.. může se to i jíst, nebo se smím jen kochat pohledem?" pousmál jsem se s pokusem o malý žertík, než jsem se posadil a už tradičně jsem zůstal odsunutý dál od stolu, aby si mi Gabby mohla sednout na klín, jak to měla nejraději. Objal jsem ji volně jednou rukou, čistě pro pohodlí nás obou a pak jsem se napůl nechal krmit, napůl jsem ukusoval sám a napůl jsem krmil ji.. Prostě klasika. Po včerejším nimrání se v jídle jsem byl vyhládlý a tak jsem se vrhl jak na lívance, tak i na tousty. "Poprvé, když jsi mi dělala lívance, tak jsi mě znala jen sotva den a teď.. teď už máme i Whiskeyho a plánujeme svatbu.. Děkuji Gabby, za všechno. A chci, abys věděla, že ať už to dnes dopadne jakkoliv, pořád budeme spolu, dělat si lívance a tančit a hlavně plánovat svatbu. Na ničem mi nezáleží víc, než na tobě a to i za cenu toho, že bych měl tátův podnik na krku na doživotí.." pousmál jsem se znovu a nosem jsem se pak pomazlil s její hebkou kůží na krku a částečně i na rameni, kam jsem ji i jemně políbil, když jí přitom tak příhodně sjel rukáv županu dolů.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na snídani Byla jsem i krapet nervózní, protože jsem se bála, že něco udělám špatně, nebo nestihnu a snídaně se mi pak vůbec nepovede. Každopádně jakmile se u mě John objevil, na tváři se mi vykouzlil úsměv a já byla zase mnohem šťastnější i s pohledem na Whiskeyho, jenž mého milovaného budoucího muže vítal po svém. „Dobré ráno, můj milovaný snoubenče. Všechno je to samozřejmě jenom pro tebe… A doufám, že se mi to povedlo,“ pozdravila jsem se s ním i prostřednictvím prvního ranního políbení, při kterém jsem ho objala kolem krku a tak se k němu pro tu chvíli přitáhla blíž, chtíc tak ten okamžik o něco prodloužit. Nechala jsem si upravit vlasy, což mě tak trochu i lechtalo. „Samozřejmě, že smí…,“ zavrtěla jsem hlavou a zasmála se, než jsme pak opravdu usedli za stůl. Já si tedy s viditelným potěšením uzurpovala místo na Johnově klíně, tak jako vždycky, když jsem tu příležitost měla a nevadilo mu to. Doufala jsem však, že mu to opravdu nevadí a že se mu to líbí stejně jako mně. Vzájemně jsme se krmili a všeobecně tohle ráno působilo jako jedno z těch krásných a pohodových, naprosto uvolněných. Vůbec mi nepřišlo, že za nějakou tu chvíli budeme stát před rodiči a řešit společnou budoucnost. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní ráno, 9. 1. Líbilo se mi zavzpomínat na začátek našeho vztahu s Gabby, připomenout si to a vybavit si i pocity, které tu kterou vzpomínku provázely. "Tehdy jsem tě na motorce vzal víc kolem pasu a předstíral jsem před Claire, že spolu chodíme, když k nám přišla. Chtěl jsem si tě nenápadně bránit před novým chlápkem, kterého tehdy Claire s sebou přivedla.. a vůbec přede všemi.." uchechtl jsem se, jak jsem si na to vzpomněl, stejně jako na pohnutky, co mě k tomu vedly. A to jsem se tomu přitom tehdy tak strašně bránil a zároveň jsem chtěl mít Gabby jen pro sebe.. Byl jsem i rád, za Gabbyna slova. Povzbudilo mě to a po včerejší totální depresi jsem měl zase o něco pozitivnější náladu, co se blížícího se setkání a debatování s rodiči týkalo. Užíval jsem si i letmé doteky a mazlení se s Gabbynou voňavou kůží, ale víc jsem si nemohl a nechtěl dovolit, protože jsem se především musel soustředit na to, abych byl pak v klidu a dokázal dobře argumentovat. Nicméně Gabby na mé počínání (pro mě v tu chvíli překvapivě) reagovala tak, že bych ji byl nejraději odnesl zpátky do postele. "Já vím.. ale vůbec mi to neusnadňuješ. Jsi strašně, strašně moc sexy.." řekl jsem jí na to tiše a ještě chvilku jsem se věnoval laskání její příjemně teplé kůže, než jsem si nakonec dlouze přivoněl ke svému nejoblíbenějšímu místu u jejího ucha a pak jsem dopil čaj s tím, že bychom se vážně měli připravit. Máti mívala příšerný zvyk být všude přesně na čas.. Stál jsem si za tím, že uklidím po snídani stůl i celou kuchyň a Gabby aspoň bude mít spoustu času, aby se i ona připravila, převlékla a upravila, než naši dorazí. Chtěl jsem, aby se hlavně ona cítila dobře, sebevědomě, abych se pak o ni takzvaně mohl případně opřít. Dnes jsem ji potřeboval, jak snad ještě nikdy předtím. Snažil jsem se být celou dobu nad věcí, ale jak se blížilo půl deváté, začínal jsem být šíleně nervní, ačkoliv se mi to prozatím dařilo dobře skrývat. Oblékl jsem se jen neformálně, bílé triko a přes to tmavě modré triko s dlouhými rukávy, co jsem si vyhrnul k předloktí, a s knoflíky na límci. Měl jsem ho kdysi s sebou na výpravě na motorce a vím, že se Gabby líbilo a chtěl jsem jí nějak dát najevo to, že prostě mi jde především o ni, aby byla šťastná a aby věděla, že ji budu vždycky jakkoliv chránit a bránit, klidně i proti své rodině. A pak, když naši dorazili, Whiskey prolomil ledy svým vítáním. S mámou jsme se klasicky objali, ale s tátou jsme si tentokrát vyměnili jen pousmání a přikývnutí. Bylo jasné, že i on rozhodně nezapomněl na to, co se mezi námi událo včera a že to určitě nezachrání jeden borůvkový koláč a čaj.. "Tak už se nám pochlub, Gabby, jaký ti John upekl koláč, prosím. Musela jsem se mu smát, když se u mě stavoval pro tu formu. Vypadal legračně s tou moukou na tváři, ale hlavně mě zajímalo, co z toho nakonec doopravdy bude. Co si pamatuji, John si umí uvařit těstoviny a podobně, ale co se pečení týká, tak mi akorát pomáhal vykrajovat perníčky na vánoce," začala nenuceně Charlotte, když jsem jí přinesl čaj, zatímco Gabby naopak připravovala kávu pro tátu. Protočil jsem na Gabby očima, jakože zas máti nadělá.. ale pak jsem se na ni usmál, takže to mohla vidět jen ona sama. Whiskey se mezitím usalašil mámě u nohou, vystrkujíc na ni břicho s němým "drbej mě, drbej mě!" Nechtěl jsem narušovat posvátnost zásnubního koláče, takže jsem rozhodně ožehavé téma nenačínal, ale tak nějak jsem se připravoval, že to brzy propukne. ..a taky že ano. "Velmi dobré, Johne. Jsem rád, že tě začalo vaření a pečení tak zajímat," rýpnul si táta, zatímco ochutnával kousek borůvkového koláče. Provokovalo mě to a měl jsem strašlivé nutkání hned přejít do protiútoku, ale zarazil jsem se. Byla tu i máma a Gabby a třebaže v soukromí bych se s tátou neváhal vrhnout do slovní potyčky, teď jsem vsunul ruku do Gabbyny dlaně a propletl si s ní prsty, abych věděl, že se prostě musím držet zpátky a že je se mnou a bude to dobré. "Tohle byl čistě jednorázový počin, který překvapivě dobře dopadl.. ehm, na třetí pokus. Bylo to.. bylo to proto, že jsme měli borůvkový koláč, když jsme se poznali a já chtěl Gabby překvapit. To je vše," odpověděl jsem nakonec tátovi, i když jsem původně měl na jazyku tucet mnohem méně vybíravých vět. "Ale opravdu se ti povedl, Johny," přispěchala na pomoc máma, když střelila pohledem k tátovi. "No dobrá, dobrá. Sice jsme původně chtěli přijít jen na koláč a pobýt s vámi dvěma, ale tady John přišel s něčím, co musíme jako rodina vyřešit. Všichni čtyři, protože se to týká nás všech," dodala máti nakonec rozhodně, dívajíc se u toho chvilku na Gabby a pak na tátu, jako kdyby mu říkala, jen ať si zkusí protestovat. Nezkusil, samozřejmě. Zato máti mě pobídla, abych tedy začal. Pohlédl jsem nejprve na Gabby a pak jsem se díval střídavě na rodiče. "No.. nechtěl jsem to řešit před vánoci, protože jsem přesně věděl, že to dopadne akorát hádkou.. Táta mi dal na rozmyšlení rok od té doby, co jsem dostudoval. Rok sice ještě neuplynul, ale už jsem si to doopravdy promyslel a rozhodl se. Tati, jsem ti opravdu vděčný, že děláš, co děláš, pro celou naši rodinu, ale já vážně nevím a nechci vědět, jak řídit restaurace, protože mě to prostě táhne jiným směrem a vím, že i přes veškerou mou snahu se mi nepodaří smířit s tím, že bych převzal podnik. Nebyl bych šťastný ani z poloviny tak, jako jsi ty. Mám prostě jiné zájmy a chci se věnovat jim. Nicméně,.." "No jistě, a jsme u toho! Ty tvoje šaškárny, co jen-" "Raffaeli! Prosím.." přerušila klidně máma tátu, který už se zase začínal rozčilovat. Podíval jsem se na Gabby, stiskl jí ruku a pokračoval jsem. "Ale probírali jsme to s Gabby a myslím si, že ji napadlo to nejlepší řešení. Gabby, můžeš to říct ty, prosím. Já nevím, jestli bych to popsal správně.." řekl jsem jí nakonec a snažil jsem se ji povzbudit alespoň pohledem, zatímco táta byl trochu červený od toho, jak se kousal do pusy, aby mlčel, když se na něj máma mračila.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na válečném poli Překvapeně jsem se na něj podívala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobota ráno, 10. 1. Uculil jsem se na Gabby a přikývl v odpověď. "Prostě.. jsem si takříkajíc hájil svoji kořist. Byl jsem z tebe zmatený, jak mě to k tobě táhlo a zároveň jsem se toho bál. Ale nechtěl jsem, aby mi tě odloudil někdo jiný, zatímco bych se rozmýšlel, jestli se tomu poddat, nebo ne.. Prostě, jsem potřeboval aspoň jistotu, že zatímco si to zkusím srovnat v hlavě, tak že mi neutečeš.." svěřil jsem se jí pak ještě tiše a škádlivě jsem ji u toho kousl do ucha. A třebaže jsme ještě trochu času měli, než jsme dojedli snídani, tak i přesto jsme museli ustat v tom příjemném a připravit se naopak na to nepříjemné, co nás pak čekalo za dveřmi.. Snažil jsem se opravdu nedat na sobě svou nervozitu znát, ale doopravdy jsem měl knedlík v krku a nedokázal jsem pořádně nic vnímat, dokonce ani Gabbyny šaty. Vnímal jsem jen její tvář, vpíjel jsem se do ní pohledem a čerpal z ní sílu pro následný rozhovor. Musel jsem být v klidu a silný hlavně kvůli ní. Být jen sám s rodiči, tak nejsem tak nervní. Pohádali bychom se a bylo by to.. Ale nechtěl jsem se s tátou nějak moc hádat před Gabby. Prostě jsem nechtěl, aby Gabby musela snášet, že bychom s tátou na sebe hlasitěji mluvili v ne zrovna přátelském duchu a byl jsem nervní především z toho. To jsem ale netušil, jak těžké bude držet se zpátky, když jsem znal tátovy názory a vzpomínal na jeho slova ohledně Gabby, kterou jsem ale byl připraven všemožně bránit. Pomáhalo mi, že jsme se drželi za ruku, abych se vážně držel zpátky, jinak bych už asi dávno vyjel na tátu s tím, ať si to rýpání nechá, že já jeho podnik prostě nechci ani kdyby nevímco. A vmetl bych mu do tváře i to, co říkal o Gabby.. ale to by povšechně nebyl dobrý začátek a už vůbec ne ode mě. Takhle jsem alespoň mohl začít v podstatě v klidu a to i za pomoci máti, která otce umlčela, takže jsem pak mohl nechal zase mluvit Gabby. Věřil jsem jí a věřil jsem i v ten její nápad. Pousmál jsem se na ni a znovu jí trochu stiskl dlaň, než jsem se otočil na tátu. "Dej Gabby šanci, tati, prosím. Ona ví mnohem lépe než já, co a jak dělat, rozumí tomu a baví ji to a.." "Takže, bráno sempre obchodně a logicky, bez urážku Gabrielle, ale chcete mi říct, abych vložil celý podnik, skoro třicet let své práce, do rukou někoho, kdo sotva začal studovat ekonomiku? Že se mám prostě spolehnout na to, že Gabby bude vědět, co a jak, že to zrovna probírali na přednášce a proto je to to nejlepší řešení? A ty, mio figlio, mi tvrdíš, že Gabrielle zná všechno lépe, než ty. To mi tím chceš naznačit, že za celé ty roky, co jsem tě všude brával s sebou, ses nic nenaučil a že bych měl tím pádem pochybovat i o všem, co jsi kdy pro podnik udělal? Mám snad zpochybnit i všechny tvoje rady a nápady?" zeptal se táta vážně, dívajíc se ze mě na Gabby a z Gabby zase na mě. "To jsi.. pochopil špatně, tati. Vždyť v podniku stejně ještě dobu budeš dál, tak ji můžeš přeci všechno naučit, zasvětit ji a já budu dál dělat jen to, co jsem doposud dělal a taky vám pomáhat.." "Všechno jsem ale učil tebe! A ty ses místo toho učil nějaké šaškárny v převlecích! A zasvětit do všeho tvou snoubenku? Ještě ani nejste manželé a navíc, ačkoliv tě mám rád, Gabby, a respektuji tě, jsem zodpovědný za stovky zaměstnanců napříč kontinenty. Jsi schopna dát mi nějakou jistotu, že se budeš schopna o ty stovky zaměstnanců postarat? A jsi schopna vybudovat si autoritu u všech zaměstnanců? A v neposlední řadě, nemám žádnou jistotu, že by vaším případným rozvodem neutrpěl i podnik, což by vedlo k řetězové reakci a pocítila by to každá restaurace. Naopak! Máte růžové brýle, ale co kdyby vaše manželství krachlo? Jsi ochotná dát mi jistotu, Gabrielle, že kvůli tomu neutrpí i podnik?" "To už přeháníš, tati! Nikdo ti nemůže říct, co se stane zítra, natož za několik let!" bránil jsem se i náš vztah, ale na jednu stranu jsem věděl, že táta to prostě bere obchodnicky a v tom směru má bohužel i pravdu, ale.. takhle to brát přeci nejde! Jsme rodina, ne obchodníci na meetingu! "Mícháš rodinu a obchod dohromady a.." "No, mio figlio, to ty mícháš rodinu a obchod dohromady! co se podniku týče, jsi můj obchodní partner a máš na starosti kontakty a veškerou komunikaci. To, že jsi můj syn a dědic, je vedlejší, leč nezanedbatelná záležitost. To ale neznamená, že budu podnikem řešit rodinné záležitosti. Neseberu ti podíl jako hračku, když budeš zlobit. Takhle to nefunguje a já chci jen jistotu, že to tak bude i nadále. Gabrielle, jsi ochotná mi tu jistotu dát?" upřel táta na Gabby pohled, ale já to nevydržel. "Tohle je směšné! Jak ti může Gabby dát nějakou jistotu?" můj hlas už byl lehce zvýšený, jak jsem byl pořád víc a víc naštvaný. "Chci, abychom si domluvili schůzku a projednali všechny možnosti s právníkem. Nic víc nechci," dodal klidně táta a podíval se přitom na mě, přičemž mi konečně došlo, o čem mluví. "To už ale vážně přeháníš! Gabby bude moje manželka a jako taková se mnou bude všechno sdílet. Všechno! Odmítám, aby podepisovala nějaké směšné papíry jen proto, že jsi paranoidní a nevěříš nám!" "Johne!" okřikla mě matka a otec na mě jen vztekle koukal, přesto neřekl ani popel a po chvíli, co jsme se měřili navztekanými pohledy, uhnul táta pohledem ke Gabby, jako kdyby po ní chtěl, aby něco řekla.. protože teď to bylo i na ní.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Velké a důležité rozhodnutí Začínala jsem být čím dál víc nervóznější. Sice jsem cítila značnou úlevu, když jsem vnímala Johna po svém boku a ještě jsme měli propletené prsty, načež mi neváhal opětovat pohled a já rázem cítila, jak mé srdce pookřálo. Jenže pak se stačilo podívat na jeho tátu, který zjevně v sobě zadržoval značnou dávku vybuchujících emocí a téměř veškerý optimismus mě přešel. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní ráno-dopoledne, 10. 1. Gabby na mě sice promluvila, ale nedokázal jsem se přestat měřit pohledem s tátou. Byl jsem jak natažená pružina, vyčkávající na chvíli, kdy bude smět vyskočit, alespoň jsem se tak cítil. Nechtěl jsem, aby o mě a Gabby táta tak pochyboval a nelíbilo se mi, jakým tónem o tom mluvil, nebo mluvil o Gabby. Na jednu stranu jsem ho chápal, ale na druhou stranu jsem vážně byl naštvaný, jakým způsobem to bral. V koutku duše jsem věděl, že má pravdu a právo mít takové obavy, ale moje ublížené já, které věřilo ve mě a Gabby, mu to nedokázalo odpustit. A pak, celou dobu, co Gabby mluvila, se na ni táta díval, najednou klidný, jako kdyby u toho horečně přemýšlel, zatímco já se díval střídavě na oba dva a sem tam jsem si vyměnil i nicneříkající pohled s matkou. Když pak Gabby skončila, ještě chvilku se na ni táta díval, než nakonec promluvil. "Musím uznat, že teď jsi na mě udělala dojem. Mluvila jsi jako obchodník, který ví, co chce a připouštím, že se mi to opravdu zamlouvá. Myslím, že bychom to pro začátek mohli zkusit.." pronesl nakonec, přičemž se vzpamatovala máma. "Jak to teď myslíš, Raffi?" "Myslím to tak, že ještě na dlouhou dobu odložím tu kuchařku a zůstanu v podniku, abych na Gabrielle dohlédl. Bude muset tvrdě pracovat, aby se všechno naučila, ale myslím, že mi právě dokázala, že je víc mým dědicem, než můj vlastní syn, který chce pokračovat v mrhání peněz a času těmi pošetilostmi." dodal nakonec táta a obrátil pohled od Gabby ke mně. "To už stačilo, Raffaeli, a ty se taky uklidni, Johne, buď tak hodný, ano?" okřikla nás zase matka, přičemž se zase napřímil dozadu, jak jsem se předtím bezděčně nakláněl v ryze podvědomém varovném gestu. "Moje psaní a mé nakladatelství nejsou mrháním peněz a času," ucedil jsem k tátovi, přičemž on mi to oplatil zamračením, evidentně na to majíc jiný názor. Ale jak jsem mu tohle mohl vyvrátit? Nicméně, pořád jsem čekal nějakou omluvu vůči Gabby, na niž byl tak nespravedlivý a paranoidní vůči ní. Choval se k ní špatně a já to nechtěl a nemohl tolerovat. "Souhlasíš, Gabrielle, že bychom se tedy vrhli do práce?? Jen na zkoušku a uvidíme, jestli přitom John chytí rozum.." "Já mám rozumu dost. To, co jsi bral jako flákání, byla součást studia, papá. Ma non adesso, se chci věnovat především své práci.." "Vysvětli mi, co ti na podniku tak zatraceně moc vadí! Jednu jedinou věc mi jmenuj!" bouchl pak zase trochu táta, přičemž já už jsem to nevydržel, pustil jsem Gabbynu ruku a vstal jsem, odcházejíc do kuchyně s tím, že si jakože vezmu sklenici a dám si to ní vodu z kohoutku. Tohle už jsme probírali tolikrát, že už to byla ohraná píseň.. "Jsi tedy ochotná, Gabrielle, každý den jezdit do restaurace? Na zkoušku, samozřejmě.." řekl pak nakonec táta s pohledem na Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jak to vlastně dopadlo? Konečně jsem si uvědomila, jak se vlastně dýchá a tak jsem se zhluboka nadechla, pořád však stejně nervózní. Raffael se na mě delší chvíli díval, jako by horečně přemýšlel, než řekl svůj verdikt. Myslela jsem si, že to nakonec všechno dopadne dobře a že už se všechno vyřeší… Ale pravdou bylo, že jsem z toho zase tak moc dobrý pocit neměla, když jsem postřehla tu poznámku mířenou na Johnovu adresu, což mě osobně přišlo hodně moc líto. A krom toho jsem si připadala, jako bych v té chvíli Johna zradila. Nebyla jsem si jistá jak zareagovat i z toho důvodu, že jsem v takové situaci nikdy nebyla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní dopoledne, 10. 1. "Jsem ráda, že jsme to takto mohli vyřešit, prozatím," dodala máti, když se za mnou podívala, jak jsem si odcházel pro vodu. Potřeboval jsem zchladit hlavu, jinak bych zase řekl nějakou hloupost, které bych pak litoval. Neměl jsem na nic náladu, v duchu jsem se rozčiloval jen nad tím, že táta vidí jen tu jednu pitomou show a od té doby se přes to nedokáže přenést a pochopit, že to prostě byla jen jedna pitomá show, ale že je pro mě prioritní spíše psaní, než hraní. Ale jemu to prostě nevyvrátím.. Jen kdyby se do toho tenkrát nevložily ty pitomé noviny.. Všechno ti novináři překroutili a táta tomu pak věřil víc, než mě.. vzpomněl jsem si s trucovitým zármutkem a upíjejíc vodu, pozoroval jsem přes bar otce a Gabby. Alespoň jí dal šanci, což je vlastně výhra a napůl to, co jsme chtěli.. snažil jsem se uklidnit a zchladit svoji náladu. Musel jsem se přes to přenést, nechtěl jsem se hádat. Nenáviděl jsem hádky! Ale moc mi to nešlo. Táta se domluvil s Gabby na tom, že může Gabby přijít prakticky kdykoliv se jí to bude hodit. Automaticky jsem si v hlavě udělal poznámku, že budu prostě dopoledne doma a půjdu tam pak s ní, až ji vyzvednu na univerzitě. Nebo tam nepůjdu? Jak to teď vlastně bude? Z úvah mě pak opět vytrhla Gabby, naštěstí. Sledoval jsem ji, jak kráčí ke mně, zatímco jsem opět upíjel trošku studené vody. Výraz jsem měl takový.. nijaký, lehce podmračený. "Ne, Gabby, není to hloupá otázka. Jen já asi nebudu mít žádnou uspokojivou odpověď," opětoval jsem jí pohled a snažil se uvolnit pod jejím dotykem.. ale moc mi to nešlo. Povzdechl jsem si a upil trošku vody. "Popravdě, netuším, co teď. Jsem na něho neskutečně naštvaný, ale dal ti šanci a to je vlastně pro nás velká výhra a příležitost. Jen.. Byl bych nejraději, kdyby už šel. Dnes už nemám vůbec náladu mluvit s vlastním otcem.." dodal jsem tiše, pohled opět zabodnutý přes barovou desku k tátovi, který se teď tiše bavil s mámou. Ta nakonec vstala a s letmým úsměvem vzala Gabby krátce kolem ramen. "Já s tím Johnovi pomůžu, drahoušku. Jen nám dejte malou chvilku," řekla tiše Gabby a nasměrovala ji zpátky do obýváku za tátou. Sama se pak na mě otočila s tázavým pohledem. "Já vím, že jsi naštvaný, Johne, ale tvůj otec to myslel dobře, pro dobro všech. Dej mu čas a bude to zase v pořádku, uvidíš. A.. jen mi řekni, co přesně, doopravdy tedy chceš dělat místo převzetí Benvenutti?" začala tiše, aby to nikdo kromě mě neslyšel. Povzdechl jsem si, protočil očima a tiše jsem jí znovu řekl o nakladatelství, o němž zběžně věděla, že jsem tam kdysi letěl z Prahy. Řekl jsem jí o tom, že jsem prostě studoval svůj obor proto, že mě to baví a chci to dělat i dál a doufal jsem, že to táta pochopí. Na to mi máma řekla, že tomu musím dát čas a že se pokusí udělat, co bude v jejích silách. "A nezlob se na ně, Johnie, chce pro tebe jen to nejlepší. Ale v tomhle jste oba úplně stejní.. Ale teď už se přes to přenes a pojďme se vrátit k tomu, kvůli čemu jsme původně s Raffim přišli, ano?" dodala nakonec tiše, přičemž mi pomohla se sklenkami a já vzal džbánek s vodou a plátky citronu. Posadil jsem se pak opět ke Gabby a vyloudil jsem jakýsi nepatrný náznak pousmání, když se na mě podívala. "Zrovna jsem si říkala, jestli už máme promyšlenou svatbu? Kdy to bude a kde?" načala pak máma téma svatby, sedajíc si u toho k tátovi, jehož bezděčně chytila za ruku. Gabby a táta už byli domluvení, jak to bude a já.. se přes to přenesu a budu se snažit tátovi odpustit, jak se choval ke Gabby. Ale máma měla pravdu. To nejdůležitější se vyřešilo a nyní byl čas na "přestávku" oním povídáním si o svatbě, která mi však momentálně přišla neskutečně vzdálená. Nechal jsem však mluvit především Gabby. Samotnému mi do hovoru moc nebylo.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snad už bude opět dobře Nakonec jsem vyhověla přání a vzdálila jsem se z kuchyně do obývací části, kde jsme se domlouvali s Raffaelem, mezitímco Charlotte mluvila tiše s Johnem. Sem tam mi unikl pohled jejich směrem a snažila se u toho potlačit povzdechnutí, protože jsem nevěděla, jestli mám mít radost nebo ne. Cítila jsem se rozporuplně a v hlavě se mi pořád opakovala ta Johnova věta o tom, že by už dnes nerad mluvil se svým tátou. Mrzelo mě, jak to mezi nimi bylo a mimoděk si uvědomila, že i když jsem o tom měla trochu ponětí díky tomu, jak se mi John svěřil už první den v Yellowstone, když jsme se poprvé poznali, tak stát proti tomu tváří v tvář je něco absolutně jiného. Tak ráda bych udělala… cokoliv, jen aby to mezi nimi bylo dobré a oba dokázali hodit ty hádky za hlavu. Tušila jsem však, nebo spíše mi něco říkalo, že se určitě mají rádi a že časem oba pochopí toho druhého a bude to dobré. Nebo jsem v to aspoň doufala a přála si to nyní více, než cokoliv jiného. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní dopoledne a poledne, 10. 1. Sice jsem si vzal mámina slova k srdci a vlastně byl i rád za to, že mě vyslechla a slíbila, že s tátou promluví, ale.. prostě se mi nedařilo hodit celou tu hádku jen tak za hlavu a bavit se o něčem jiném. Já vím, že jsme rodina a měl bych se přes to prostě přenést, ale na rozdíl od táty, já nebyl tvrdý obchodník. Byl jsem v podstatě snílek, ačkoliv bych to nikdy nikomu nikdy nepřiznal nahlas, nicméně byla to pravda. Nedokázal jsem něco brát tak tvrdě obchodně, jako táta. Všechno jsem měl ucelené, nerozděloval jsem sám sebe na "obchodního" a "studenta" a na "syna" nebo teď i "snoubence". Byl jsem všechno dohromady. Tímhle přístupem jsem však bral i své okolí a prostě jsem se nemohl srovnat s tím, co se tu dnes událo a vyřešilo. Zarytě jsem mlčel, ačkoliv jsem se snažil alespoň nemračit. Po chvíli jsem se ale přeci jen uvolnil, vzal jsem Gabby opět za ruku a propletl si s ní prsty, přičemž jsem nakonec i pár slůvky přispěchal na pomoc, když bylo třeba doplnit Gabbyny odmlky, při nichž se na mě vždy výmluvně podívala. Druhou rukou jsem pak drbal Whiskeyho, když se u mě usalašil zřejmě s šestým smyslem, že potřebuji opravdu uklidňovák, jako je drbání jeho krku. A vlastně.. ten pes měl pravdu. Ke konci už to bylo skoro i jako normální návštěva rodičů.. jen skoro. Když jsme se loučili, s tátou jsme na sebe opět jen kývli, oba zřejmě myslíc na toho druhého jako na zklamání. V tomhle má máti pravdu, jsme stejní.. ale já se nebudu přetvařovat, že je všechno v pořádku. Musí mě pochopit a začít respektovat má rozhodnutí, jako já respektuji ta jeho.. pomyslel jsem si, když jsem ho pohledem vyprovázel ke dveřím. Jak odešli, znovu to na mě všechno dolehlo a já se tak nějak zasekl na půli cesty zpátky do obýváku, takže jsem stál kdesi v meziprostoru a přemýšlel se svraštělým obočím, dokud ke mně nepřišla Gabby, která znala ten nejlepší lék na moji náladu. Objal jsem ji nazpátek a přitáhl ji pevně k sobě. Vydrželi jsme takto stát dost dlouhou dobu a já se díky ní opravdu trochu uvolnil. Pomohlo mi to. Gabby pro mě byla dnešní hrdinka, která zachránila hádku, tátův podnik, naše dopoledne s čajem, kávou a koláčem a v neposlední řadě zachránila i mě. A stále zachraňovala. Bylo to snad poprvé, co jsem opravdu šíleně potřeboval její oporu a pomoc, víc než kdy jindy. A ona tu skutečně byla, jenom pro mě. Moje Gabby.. Podržela mě a i teď věděla, že ji potřebuji a byla tu. Přivoněl jsem si k ní, zabořil nos do jejích vlasů a pozvolna jsem ji pak začal jemně hladit po zádech, uvolňujíc tak své předchozí sevření. Gabby pak na to zvedla hlavu, takže jsem se na ni akorát zadíval a pozorně jí naslouchal. Zavrtěl jsem pak hlavou, že si o tom nechci promluvit a hned na to jsem nakrčil čelo, jak mě něco napadlo. "Dal bych si upřímně nejraději panáka, ale před polednem se nepije, takže.. vezmi si kabát, honem, jdeme ven!" zavelel jsem s pousmáním a táhl jsem Gabby za ruku ke dveřím. Whiskeymu jsem hned dal vodítko, přičemž kolem nás začal bláznivě poskakovat radostí, že se někam jde. Sám jsem si rychle nazul boty, hodil na sebe kabát a velmi nedbale kolem krku hodil šálu, než jsme v tom spěchu vyrazili z bytu. Táhl jsem celou dobu Gabby za ruku, konečně se na ni křeníc, jak mě náhle bavila ta spontánnost. Chytili jsme si taxi a tam se Gabby dozvěděla, že jedeme do podniku, kde jsme byli v jednom z prvních našich společných dní hned poté, co Gabby byla prvně u doktora. Rozhodl jsem se totiž, že nám na ty prodělané nervy pomůže jedině extrémní dávka cukru, co se skrývá ve zmrzlině, ovoci a šlehačce. "Prosím, řekni mi, že ti to nevadí?" pousmál jsem se na ni kajícně za tuhle svou bláznivinu coby úprk před dnešním nepříliš optimistickým dopolednem a pak jsem ji na chodníku objal a pořádně políbil, lidi-nelidi. Teprve pak jsem jí otevřel dveře a vešli jsme dovnitř, kde jsem nám objednal jeden velký zmrzlinový pohár se dvěma lžícemi a pořádnou porcí šlehačky a čokolády. Whiskey si v klidu sedl a zpoza stolu pozoroval lidi kolem a já se pravou rukou natáhl přes stůl pro Gabbynu levou, abych ji mohl držet v neustálém kontaktu, zatímco do své levé ruky jsem vzal lžičku, nabral zmrzlinu a počokoládovanou šlehačku a nabídl Gabby první sousto.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zmrzlinový pohár Zůstala jsem na něj zaraženě a samozřejmě více, než překvapeně civět, jak se tak najednou a naprosto nečekaně rozhodl jít ven. Vůbec jsem to nečekala, že ho napadne něco takového, a třebaže jsem byla čím dál zvědavější, co přesně jej napadlo, mlčela jsem a následovala ho ven z bytu i s Whiskeym na vodítku. Tak strašně bylo na mě vidět, že jsem to chtěla hned vědět, ta zvědavost ze mne přímo zářila, ale tušila jsem, že mi to poví, když bude chtít. Anebo to prostě nechá až na tu chvíli, kdy budeme u toho… něčeho. Kdo ví, co měl za nápad! A měla jsem se toho bát? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní poledne, 10. 1. Povytáhl jsem obočí, jak jsem tak poslouchal Gabbyna nadšená slova. Napadlo mě u toho, že vlastně i mě baví, když jsme spontánní. Takhle jsme zažili celou spoustu neopakovatelných a hlavně nezapomenutelných okamžiků a mně začalo docházet, že i právě ona spontánnost je ve vztahu potřeba, abych Gabby měl čím překvapit a aby nám vztah nezevšedněl. No ale taky jsem ji potřeboval políbit! A bylo mi jedno, že tu nejsme sami. Za její hrdinské dopoledne si zasloužila mnohem víc, než jen polibek a já ji chtěl zahrnout pozorností a pokusit se udělat vše, co jí na očích uvidím.. A taky mi už za celé dopoledne scházely naše vzájemné něžnosti. Moje míra spontánnosti byla, přiznávám, velmi omezená, ale to spíš tím, že když mě něco spontánně napadlo, tak jsem to hned vzápětí musel odsunout, protože si to prostě žádalo přípravu. Například tenkrát náš výlet do hvězdárny. Musel jsem to objednat a domluvit termín, abychom tam vůbec mohli.. Nicméně, nyní, u stolu, mě Gabby opět překvapila. "Nikdy jsi mi neřekla, že.. je to.. no, jeden z tvých tajných snů..? Takže.." podrobil jsem Gabby zkoumavému pohledu, "..opravdu toužíš po tomhle? Chci říct.. že se na nás každý dívá a tak? Je pravda, že jsem si už docela zvykl na naše ruce.." podíval jsem se před sebe na stůl, kde jsme s Gabby měli položené naše vzájemně se dotýkající dlaně. Mimoděk jsem se u toho usmál a pak jsem jí nabídl onu první lžičku se šlehačkou a zmrzlinou, přičemž jsem se tiše uchechtl jejímu kýchnutí.. což bylo následně po zásluze potrestáno šlehačkou na mém vlastním nose. Přimhouřil jsem na ni oči a pak nasadil svůj pokřivený úsměv, s nímž jsem si demonstrativně setřel šlehačku prstem z nosu a ten prst jsem si pak olízl. "A.. jak přesně ty tvé tajné sny vypadají? Chtěl bych ti je splnit, pořádně, prosím, jen mi to prozraď.." škemral jsem pak, upírajíc na ni nevinný pohled, skoro jako Whiskey. Opravdu mě nenapadlo, že po tom Gabby tak toužila, abychom se líbali na chodníku před cukrárnou.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jedno nečekané překvapení za druhým Skoro mi zaskočilo, když se mě John zeptal. Upřímně řečeno, třebaže jsem věděla, že by to bylo nemožné, tak i přesto jsem doufala, že ty moje slova přejde snad i bez povšimnutí. Nebo že se jen pousměje, rád, že mi udělal radost. Jenže když se mě na rovinu zeptal, já najednou nevěděla jak odpovědět. Nebo možná, jestli to mám opravdu říct. Živě jsem si pamatovala, jak se stáhl zpátky, když jsem mu takové věci naznačila poprvé a ještě pořád to ve mně bylo. Nadechla jsem se a snažila se vzdorovat tomu jeho pohledu, ale nebylo mi to nic platné. John věděl, jak na mě zapůsobit, a zvláště pak věděl, jak silný vliv na mě má a uměl toho využít i ve chvíli, kdy to potřeboval, kdy se mu to hodilo. Sklopila jsem pohled, když sklopil i ten svůj, což mi dalo ještě chvíli k tomu, abych mohla popřemýšlet o své odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní poledne, 10. 1. Sledoval jsem celou dobu svou blonďatou krásku, která byla dnes mou největší hrdinkou na celém světě.. a nestačil jsem se divit. Přemýšlel jsem krátce o tom, s čím se mi právě svěřila a snažil jsem se to i vstřebat. Gabby mi kdysi něco naznačovala, ale doposud si nikdy nestěžovala. Nenapadlo mě, že opravdu chce, aby na nás každý koukal na ulici jako na ty dva jedince, co každému demonstrují svou lásku a přivádějí do bezbřehých depresí každého, kdo je single nebo má ve vztahu problémy, nebo přinejmenším zdržovali provoz na chodníku a jednoduše překáželi.. - tak jsem to alespoň vnímal doposud vnímal. "Já se ale přeci nestydím za to, že jsi moje snoubenka, Gabby, naopak," nakrčil jsem čelo, nespokojený s tím, že to tak Gabby z mé strany zřejmě vnímá. Nicméně jsem dál mlčel, poslouchaje její pokračování. Teď jsem si zase připadal, jako že ji to celou dobu užírá, ale že to v sobě celou dobu dusí, aniž by se mi s tím svěřila. To mě pro změnu mrzelo, protože v rámci toho, že pro mě chtěla to nejlepší, tak se sama užírala a to jsem prostě nechtěl. "Ale.. já.. vím, že to se mnou nemáš snadné. Přijde mi prostě zvláštní tě líbat před ostatními lidmi. Patří to do našich důvěrných chvil, jako součást naší společné intimity a lidi do toho nemají co strkat nos. Chci říct.. naše důvěrnosti jsou prostě jen naše a nechci do toho zahrnovat ještě i další lidi, co vůbec neznám. Jde o naši společnou důvěrnou chvíli a já u toho nechci mít nikoho dalšího, než jen tebe.. nechci do našeho soukromého vesmíru zatahovat další lidi, je to jen mezi námi dvěma.." snažil jsem se jí to vysvětlit ze svého pohledu, zamyšleně se mračíc na pohár, že jsem ani skoro nepochytil Gabbyno křenění a následný pokus o neutonutím ve zmrzlině. Její slova totiž na mě měla velmi silný dopad a já bych i tohle rád vyřešil, pobavil se o tom a zjistil, jak to Gabby vnímá a cítí. Jedině tak se dokážeme zase posunout někam dál. "Ale.. jestli po tom opravdu toužíš, pak jsem rád, že jsi mi to řekla. Chci, abys byla šťastná, Gabby, ale když mi to neřekneš, nemůžu s tím nic moc dělat. Nicméně teď.. možná bys mi to mohla ukázat, popsat a já slibuji, že se o to pokusím. Vztah je přeci i o kompromisu.. Jen mi musíš naznačit, jak na to, protože.. nejdřív to musím nějak vyzkoušet, než si to osvojím a přijmu za přirozené. Ale chci to zkusit, chci tě vidět šťastnou.." dodal jsem a natáhl jsem dlaň, abych ji pohladil po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Praktická ukázka „Omlouvám se, Johne, takhle jsem to vážně nemyslela… Vlastně to bylo mířeno neurčitě, prostě všeobecně, že by se za to mohl někdo stydět. Ale rozhodně jsem tím nemyslela tebe,“ nadechla jsem se a snažila se to velmi rychle uvést na pravou míru. Už zase jsem se začínala cítit provinile, protože jsem si už jen z jeho výrazu a pohledu, mířeného na mě začala dělat dopředu závěry. Možná jsem o tom vůbec neměla začínat, protože jsem teď měla velké obavy o to, aby si nemyslel, že mu něco zatajuji nebo podobně. Nechtěla jsem, aby se kvůli tomu cítil špatně, nebo snad, že bych s ním nebyla šťastná a spokojená. Opět jsem se nadechla a zastavila se právě včas, když začal povídat a já ho samozřejmě poslouchala a vnímala s veškerou pozorností. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní poledne, 10. 1. Pomalu, dlouze jsem vydechl s jistým uvolněním, že si Gabby opravdu nemyslí, že bych se za ni snad styděl. Snažil jsem se jí dávat všemožně najevo, že opak je pravdou. Byl jsem na ni právem hrdý a rád jsem ji bral všude s sebou, ostatně jako už od samého začátku našeho vztahu, kdy jsme spolu byli v Praze. Pak jsem se na ni i pousmál s tím, jak mi řekla, že je šťastná, ale.. nedokázal jsem se v tu chvíli zbavit dojmu, že prostě chce ještě něco víc, ale nechce mi to říct. Ale pak.. Rozpovídala se a já si v duchu zoufal, jestli toho vůbec budu schopen, protože mi dalo práci už jen to, než jsem se naučil brát ji za ruku i mimo domov, což ale mělo u mě ještě spíš ten původní podtext, jak jsem se ke všemu tehdy stavěl s největším odporem ke vztahu jako takovému. Ale s Gabbynou pomocí jsem to přeci překonal, celou svou minulost.. měl bych se snažit dál. Jenže ono se to snadno řekne, ale těžko dělá. Obzvlášť, když na mě Gabby vybafla s tím, že ji vlastně budu líbat při obřadu přede všemi. Zrovna jsem jí hladil tvář, když mi to začínalo pomalu docházet. Doširoka jsem otevřel oči a s lehkým zděšením jsem se jí zadíval do tváře. "T-to.. a.. na to jsem vůbec nepomyslel," vypadlo ze mě nakonec tiše a upřel jsem zamyšlený pohled na pohár před sebou. Jsem naprosto smířený s tím, že přede všemi řeknu slib a všem tím ukážu, že je Gabby jen moje a já jsem jen její, ale.. tyhle mé jinak hrdinské myšlenky byly otřeseny novou (ačkoliv velmi zjevnou, Johne!) informací, týkající se líbání přede všemi. Obvykle jsem potřeboval aspoň kapku něčeho ostřejšího na kuráž, například jako tehdy na zahradě u Ethana v Twin Falls. Na druhou stranu.. po zápase v Itálii jsem ke Gabby taky přišel a spontánně ji políbil, třebaže tam taky byla spousta lidí.. vzpomínal jsem, čímž jsem tak úplně nedával pozor na Gabby, která se mi rozhodla dnešního dne opravdu přivodit infarkt. Rázem jsem totiž byl paralyzován jejím pohledem a aniž bych si to opravdu uvědomoval, nakláněl jsem se i já k ní. Najednou jsem vnímal elektrizující výboje mezi námi, tu napjatou atmosféru a byl jsem z toho upřímně celý pryč. Líbilo se mi to a popravdě jsem naprosto vypustil fakt, že je kolem spousta lidí. Nevím, jak to Gabby udělala, ale opravdu jsem vnímal jen ji, její slova i následný polibek, při němž jsem ji konečky prstů znovu pohladil po tváři, trochu ještě prodlužujíc naši společnou soukromou chvilku. Když se Gabby zase odtáhla, omámeně jsem zamrkal a zvedl nevěřícně obočí. "To bylo.. jak jsi to udělala? Chci říct.. líbilo se mi to a.. a.. prostě to vůbec nebylo divné a.." zasekával jsem se, jak jsem byl ještě stále fascinovaný, snažil se to vstřebat a zároveň se s Gabby podělit o své dojmy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vzrušující debata u zmrzlinového poháru Líbilo se mi způsobovat Johnovi takové viditelné rozpaky. I když, viditelné jak pro koho, neboť normální člověk by je na něm nejspíše nepoznal, ale já už ano. Znala jsem ho za tu dobu, co jsme byli spolu docela dobře a dokázala jsem v něm číst. A momentálně jsem měla šílenou radost, že jsem ho tím bezprostředním a nečekaným polibkem překvapila, nutno podotknout, že více, než příjemně. A ještě si mě u sebe nechal o něco delší dobu a sám procítěný polibek prodloužil, což bylo neskutečně nádherné. Nemohla jsem však uvěřit, že mi to opravdu dovolil a že se hned na to neodtáhl s nějakým nepříjemným pocitem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní poledne, 10. 1. "Ne, ne.. já myslel to, jak.. nemohl jsem z tebe vůbec spustit pohled a navíc, úplně jsem zapomněl, že jsme.. no, tady.." vysvětloval jsem pak překotně na její slova a naklonil bezděčně tvář k její dlani, která mě právě hladila. Ovšem Gabby mě ještě víc překvapila, opět, když se podělila o své myšlenky, konkrétně při vzpomínkách na naše velmi spontánní milování v restauraci a pak v mém starém pokoji při návštěvě u rodičů. Nicméně, i když tohle byl jiný druh spontánnosti, také se mi líbil, nepopiratelně, ale.. Chtěl jsem Gabby odporovat s tím, že mi spíš jde o ten druh spontánního jednání, co se týče přítomnosti ostatních, ne, když se před nimi zašijeme, ale než jsem vůbec stihl promluvit, Gabby se mi rozhodla zalepit pusu zmrzlinou, takže jsem na ni jen přimhouřil oči, ale usmál jsem se. Potvora.. Byl jsem jí pak vděčný, že mě nechala trochu vydechnout, než jsme dojedli pohár, oba zřejmě již po dnešním rozhovoru s rodiči naprosto uvolnění. Venku jsem ji pak vzal za ruku a mírně rozpačitě jsem se na ni zakřenil, než jsem se k ní pak sklonil pro malé políbení. Následně jsem se krátce rozhlédl kolem, čistě ze zvyku. V druhé ruce jsem držel Whiskeyho na vodítku, takže jsem zase nijak zvlášť moc manévrovat nemohl, ale i tak jsem si říkal, že pro začátek to snad nebylo špatné, nebo ano? "Takhle nějak by sis to představovala?" zeptal jsem se jí na to, abych si v duchu mohl zapsat pomyslnou poznámku, než jsme se vydali na procházku. Sem tam jsem se pak zničehonic zastavil, přitáhl si Gabby na chvíli k sobě, nebo ji jen pohladil po tváři, občas jsem ji políbil krátce na rty.. Pokaždé jsem se na ni díval se zvědavým vyčkáváním, jako kdybych se ptal, jestli to takhle je správně. Bylo to zvláštní, alespoň pro mě, protože jsem měl pořád tendence rozhlížet se kolem a kontrolovat, jestli se nikdo nedívá, což, jak mi Gabby vysvětlovala, mi může být přeci jedno. Jenže.. ono to prostě jinak nešlo.. Nakonec jsme takhle prošli i s Whiskeym celým parkem zpátky domů, takže uplynuly dobré dvě hodiny, ani jsem nevěděl jak. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Tak trochu jiná škola a zbytek dne Tak teď pro změnu zůstala překvapená já. Totiž, netušila jsem, že se mě John zeptá, jak jsem to udělala s tím pohledem, obzvlášť proto, že jsem to měla tak nějak odkoukané od něj, když to zkoušel na mojí osobu. Třeba, když jsme byli v Yellowstone… ale to jsem byla vlastně já, kdo se na něj tak díval, jak jedl ten poslední lívanec s borůvkami a já se pak k němu začala přibližovat. Zachvěla jsem se při vzpomínce na naše první milování a do tváří se mi nahrnula horkost i červeň. Chvíli jsem nevěděla, co mu mám vlastně říct, sledujíc jeho tvář i to, jak se na mě díval a snad i vyčkával, co mu řeknu.. jako kdyby se mezitím ptal, co se děje.
Překvapení O pár dní později už jsem však musela nastolit trochu jiný režim. Totiž, opravdu jsem každý den začala docházet na několik pár hodin do restaurace, kde mě Raffael začal zaučovat a ukazovat co a jak. A já jsem si to opravdu užívala, protože jsem zjistila, že i když jsem měla zprvu trému a byla jsem z toho nervózní a dokonce mě před vstupem dovnitř napadl, přiznávám se, zbabělý úprk domů. Ale nakonec jsem to zvládla a nemohla jsem si stěžovat. Sice to bylo docela dost informací, ale nemohla jsem si stěžovat a na univerzitě šly přednášky jako po másle. Myslím, že jsem právě byla v období, kdy jsem sklízela sladké ovoce, ale pořád jsem si připomínala, že bych neměla usnout na vavřínech a brát to jako samozřejmost. Práce byla důležitá. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek k večeru, 15. 1. Celou dobu, co máme Whiskeyho u sebe, snažím se ho naučit, že výtah je kámoš, ne nepřítel, nebo cokoliv si Whiskey myslí. Netuším, jestli má klaustrofobii, nebo proč se toho tak bojí, nicméně každý den pilně cvičíme, kdykoliv jde Gabby na univerzitu a my jsme tím pádem sami doma. A dnes dopoledne se mi to konečně podařilo! Whiskey sám šel bez přemlouvání do výtahu a já se radoval jak malé dítě, krmíc ho u toho všemi pamlsky, co jsem měl v tu dobu po kapsách, protože si to jednoduše zasloužil. Pak i po cestě zpátky domů z dopolední procházky bez přemlouvání vlezl do výtahu a já na něj byl opravdu právem pyšný. Dokonce tak moc, že jsem Gabby napsal nedočkavou sms, těšíc se na to, až Whiskeyho uvidí. Zrovna jsem s Whiskeym trénoval jen základní povely jako sedni, lehni, dej pac a podobně, když Gabby dorazila domů. Whiskey, aniž by počkal na můj povel "volno", se rozeběhl Gabby vstříc, aby ji mohl řádně uvítat štěkáním a poskakováním kolem ní. Já jsem alespoň mezitím vstal a přišel k ní, abych ji mohl obejmout a pořádně políbit, což bylo jen minimum toho, co si skutečně po celém namáhavém dni zasloužila. Nicméně na její zvědavost jsem se zakřenil a vzal ji za ruku. Všichni tři jsme vyšli z bytu zpátky k výtahu, který jsem otevřel a chtěl jsem Gabby předvést Whiskeyho úspěch. Jenže ten se jen posadil doprostřed chodby a koukal na mě, jako kdybych se zbláznil. "No tak, Whiskey, jdeme, pojď honem.." zkusil jsem to, pak jsem sám šel do výtahu, dokonce jsem tam vzal i Gabby, ale Whiskey na nás jen tiše zíral a ještě nadto si k tomu lehl. Šel jsem za ním a tiše mu ještě domlouval, ale pak mě napadlo, čím to asi je. Zašel jsem zpátky do bytu, vzal jsem si kabát, obul se a hlavně, zachrastil jsem vodítkem, což Whiskey potřeboval slyšet. Věděl moc dobře, mizera, že bez vodítka nikdy nejdeme ven a tak do výtahu nejspíš nechtěl, že by to byla zbytečná práce. Jakmile ale dostal vodítko, sám šel jako první k výtahu, pak opatrně koukl vpravo a vlevo, jestli se to samo nezavírá a teprve pak sám nastoupil. Zakřenil jsem se na Gabby o to víc a vzal jsem ji za ruku s tím, že jen půjdeme pár kroků před domem, aby měl Whiskey radost a pak hned domů. "Co na to říkáš, na našeho hrdinu?" zeptal jsem se jí, objímajíc ji spokojeně kolem pasu, jak jsme tak venčili chlupáče jen těch pár kroků od vchodu. "A jak bylo vůbec ve škole? A co táta?" ptal jsem se pak a pozorně poslouchal vše, o čem mluvila. Doma jsem na "oslavu" Whiskeyho úspěchu otevřel lehké víno a z trouby jsem vytáhl lasagne, které jsem pro sebe i Gabby pro dnešek připravil k večeři. Při porcování se mi však rozdrnčel mobil na barové lince, tak jsem jen všeho nechal a šel to zvednout. "Ano, Rufusi?.. Cože jste udělali?! .. Říkal jsem, že pokud bude volat, máte mi dát okamžitě vědět, ne to řešit sami.. No to snad ne.. Prosím??! .. Ne, ne, nic nedělejte. Řekni mu, ať mi s ním domluví schůzku, ano? Přiletím tam v - .. musím nejdřív sehnat letenku. Ještě ti zavolám dnes večer, ano? Nic nedělejte, jasné? Výborně, díky. Zatím." Položil jsem telefon zpátky na barovou desku a rukou jsem si přejel přes obličej, jako kdybych si ho myl. Od té jejich blázniviny, co mi provedli.. zraky.. pomyslel jsem si spíš vyčerpaně, než naštvaně, než jsem vzhlédl ke Gabby. "To bylo z nakladatelství. Jak tam nejsem, tak udělali strašnou botu a to prý proto, že mě tím nechtěli zatěžovat a mysleli si, že to pořeší dřív, než se to zhorší, jenže se to zhoršovalo, až už nevědí, co teď.. Ale je to i má vina, dost jsem je teď zanedbával.." řekl jsem jí a přešel k ní, abych ji mohl zlehka obejmout kolem pasu a lépe na ni viděl. "Gabby, mrzí mě to, ale musím letět do Londýna a vyřešit to, nebo mi to nakladatelství ti troubové totálně zničí. Chceš letět se mnou, nebo.. to tady s Whiskeym zvládnete sami? Nechtěl bych, abys kvůli mě musela zanedbávat školu.." dodal jsem se starostlivým pohledem do jejích krásných očí. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Tak trochu nečekaná zpráva Sotva jsem pozdravila, už si to ke mně oba dva namířili. Jako první se u mě objevil Whiskey, který se se mnou s láskou přivítal a já ho se smíchem podrbala a krátce se s ním pomazlila, než jsem si stoupla, abych se mohla přivítat se svým druhým klukem, totiž budoucím manželem – Johnem. Uculila jsem se v polibku, při kterém jsem Johna objala kolem krku a ještě tu chvíli prodloužila, jak jsem se ho nemohla po celém dni dočkat a těšila se na něj, a samozřejmě i na našeho chlupáče Whiskeyho. Každopádně jsem byla opravdu hodně zvědavá, co za překvapení pro mě kluci mají. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní večer (místního času) 17. 1. Pořád jsem myslel na to, jak to Gabby doma v New Yorku s Whiskeym zvládá. Doufal jsem, že je v pořádku a nikdo ji neobtěžuje, neboť jsem tam nemohl být s ní, vyzvednout ji ze školy, nebo alespoň čekat doma. Byl jsem přes oceán vzdálený a navíc jsem co chvíli počítal hodiny, kolik je teď asi tam a co asi Gabby dělá. Je to poprvé, co jsme od sebe takhle pryč. Už včera mi přišlo strašně zvláštní, že ji u sebe nemám a když jsem jí pak po příletu do Londýna volal, že jdu spát, smála se mi, že ona zrovna doobědvala. Ale divné bylo to, že jsem byl najednou úplně sám a pořádně jsem nevěděl, co dělat. Samozřejmě, měl jsem spoustu práce a tak, ale i přes to jsem měl alespoň Gabby poblíž, mohl se jí dotknout, cokoliv. Teď jsem jen seděl na své pohovce a vzpomínal na to, co se tu událo tehdy po Vánocích a jak jsme pak pokračovali prakticky jen na chodbu a ke schodům.. Ach, Gabby.. povzdechl jsem si se zavrtěním hlavy a postavil jsem sklenku s trochou skotské na stolek k papírům, co jsem si přinesl z nakladatelství, abych se na to podíval a připravil se na další den. Pohled mi opět zabloudil k mobilu, který mi ukazoval něco lehce po osmé hodině, krátce jsem přepočítal časový posun a pak jsem s pousmáním stisknul vytáčení. "Dala sis odpolední kávu?" začal jsem zvesela a teprve pak jsem svou blondýnku pozdravil. "Bylo to náročné, tak jsem si nalil skotskou a teď se připravuji, že si podrobně projdu všechny složky. Na pondělí máme další schůzku.. Totiž, omlouvám se, Gabby, mrzí mě to, ale musím tu ještě zůstat, minimálně do toho pondělku, ale nevím, jak se to vyvine. Doufám, že hned potom přiletím domů, prozatím ale nevím, protože to pánové pěkně zpackali a projít to papírování, abychom nějak vykličkovali k zdárnému konci, toho je opravdu moc. A jak sis jinak užila dnešní den? Jsi v pyžamu a zabalená v dece, přičemž s Whiskeym koukáte na filmy..?" pokračoval jsem pak hravě, hádajíc, co asi doopravdy moje kráska dělá a.. mimoděk mě napadlo, co má tak asi na sobě.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Mezinárodní telefonát Bez Johna to v našem bytě nebylo ono. Už pět minut po tom, co odjel a následně odletět do Londýna se mi začalo strašně moc stýskat. A teď, druhý den, co jsem ho pořádně neviděla a ani moc neslyšela, protože měl toho hodně, mi neuvěřitelně moc chyběl a scházel. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní večer místního času, Londýn 17. 1. Zprvu jsem se vyděsil, co se stalo, když jsem v telefonu slyšel jen Gabbyn tichý výkřik, značící, že ji něco bolí. Hned jsem se bál, že je doma třeba s obvazem, nebo tak a já jí nemohu v tu chvíli vůbec pomoct. "Co se děje, Gabby, jsi v pořádku?" přeptal jsem se honem, doufajíc, že opravdu v pořádku je. Překvapila mě, velmi příjemně samozřejmě, když se zmínila o tom čaji. Vždycky nad tím tak nějak ohrnovala nos, ale tohle.. Napadlo mě, co že tak najednou? Ale ptát jsem se nechtěl, abych ten čajový pokus nezaplašil. "A chutnal ti?" zeptal jsem se pak váhavě a dost na pochybách, že by jí to pití čaje opravdu vydrželo. Nicméně jsem si vybavil, jak se tvářila poprvé, když to ochutnala a mimoděk jsem se tomu musel usmát. "Já vím, že se ti líbí spát ve velké posteli.. Nicméně, tady je najednou ta moje postel až příliš velká. Je divné, že tě u sebe nemám, že nemám koho obejmout. Chybíš mi tu," přiznal jsem se jí pro změnu já, ale pak jsem se přeptal na to, jak se měla, přičemž jsem hádal, co asi dělá a má na sobě.. "Jenom jednu?" podivil jsem se nad Gabbynou nabídkou, že by mi snad poslala svou fotku a já se to rozhodl pořádně využít, přičemž jsem se u toho uculil a čekal, jestli se mi brzy objeví fotka v mobilu. "Ou, přistižen při činu! Ano, mám košili. Světlou a s momentálně vyhrnutými rukávy. Sako už jsem zahodil.. na chodbě.." dodal jsem potišeji, schválně zmiňujíc tu chodbu, jak jsem chtěl Gabby trošku provokovat alespoň přes telefon, přičemž jsem si její ruměnec mohl alespoň představovat. "A... to tě Whiskey tak moc zahřívá, že jsi jen v tílku a šortkách? Hmm, nejradši bych teď byl na jeho místě.." dodal jsem zasněně, snažíc se svou krásku představit jen v onom oblečení, jak leží volně na pohovce, její nádherné nohy krásně odhalené a lehce pokrčeně položené nahoře.. Můj světe, její nohy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro S Johnem, i když jen po telefonu „Byla jsem tak štěstím bez sebe, když jsem uviděla a slyšela, že mi voláš, až jsem si skoro ukopla palec o pohovku, ale jsem v pořádku, nemusíš mít strach,“ uklidnila jsem ho ihned, naprosto chápajíc, že když mě nemůže vidět a pouze mě jen slyší, tak má přirozeně starost. Vážila jsem si toho strašně moc, ale nechtěla jsem mu zbytečně způsobovat starosti. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní večer UK času, Londýn 17. 1. Usmíval jsem se jako blázen, že si s Gabby takhle můžeme alespoň povídat. Chyběla mi tu, strašně moc.. "Ano, mám strniště. Rozhodl jsem si dát od holení pauzu, ale až budu doma u tebe, tak to napravím, neboj," uculil jsem se, ačkoliv to vidět nemohla. Nicméně, doopravdy jsem se holil víceméně jen kvůli ní, aby jí to nebylo nepříjemné při líbání a podobně. "Ale to kousání do krku si zabírám já. Víš vůbec, jak opojně voníš? Obzvlášť na šíji, tam těsně pod uchem. Zbožňuji to.." přisadil jsem si ještě, živě si vybavujíc tu dokonalou vůni, při čemž jsem bezděčně zavřel oči a zasnil se alespoň na ten malý okamžik. Zakřenil jsem se pak na její odpověď na mou provokaci ohledně chodby. Bože, být přímo tady a vzpomínat na to je strašně frustrující a mučivé.. pomyslel jsem si u toho, když jsem opět otevřel oči a rozhlédl se po pokoji. Ten sloup.. U Gabbyna povídání o Whiskeym se mi ozvalo v mobilu dvojí tiché "pink", jak mi přišly její fotky, přičemž jsem si hovor přepnul na hlasitý odposlech, abych u toho mohl začít stahovat MMSky. A zatímco jsem na to čekal, Gabby se zmínila o košili, což mě pobavilo a dostal jsem obdobně provokativní nápad, jako ona (což jsem ale zatím netušil) a vyfotil jsem se (zřejmě bez obličeje), jak si rozepínám jednou rukou přibližně čtvrtý knoflík košile, což jsem jí poslal a hned na to už jsem se mohl podívat na stažené její fotky. "Ou.. tohle mi děláš schválně! Proč musíš vypadat tak zatraceně sexy, zrovna když tam nejsem? Kdybych byl u tebe, hned si tě odnesu do ložnice a nepustím tě až do bílého rána.. a vlastně ani pak ne, protože bude neděle a to stejně nikam nemusíme.." prohlásil jsem chraplavě, jak jsem se stále díval na ty fotky a nemohl se ubránit fantazírování. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro S Johnem přes telefon „Ne, klidně si ho nechej, protože… Se mi líbí, když mě jím pak škrábeš na kůži, jak přejíždíš tváří přes mé bříško,“ namítla jsem a kousla se pak do rtu, jak moc to na mě zapůsobilo. Nebylo to frustrující a mučící jen pro něj, ale i pro mě samou, protože jsem chtěla být s ním. Obejmout jej, políbit jeho lákavé smyslné rty a zaháknout se prsty o knoflíky jeho košile. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní večer UK času, Londýn 17. 1. "Opravdu?" vykulil jsem překvapeně oči, protože mi kdysi, ještě snad v Yellowstone Gabby říkala, že bez vousů to pro ni je lepší a od té doby jsem se poctivě každý den holil, ale.. pokud změnila názor, bránit se tomu nebudu, naopak. "Tak to abych si to opravdu neholil, než se vrátím, abychom mohli vyzkoušet v praxi, jak na mé vousy bude tvoje bříško reagovat. Popravdě, už se nemůžu dočkat.." utrousil jsem, pořád se u toho culíc jako blázen. "Ty mě ale mučíš a svádíš mnohem víc. Odhaluješ mi svou dokonalou kůži a já tady musím sedět na pohovce s čajem a papíry na pondělí, místo abych líbal každý centimetr tvého těla. To opravdu není fér," opáčil jsem jí nespokojeně, zatímco jsem dál zálibně zíral na ty dvě fotky. Na její následné konstatování jsem se už ale jen uchechtl, moc dobře si vědom toho, jak na ni nejspíš ta moje fotka zapůsobila. Jen jsem pak nekrčil čelo, co se děje, protože jsem slyšel slabé divné zvuky, namísto Gabby. Zavření dveří mi ale nakonec napovědělo, že se moje kráska odebrala buď do koupelny, nebo do ložnice.. Za "b" je správně, Johne.. uculil jsem se pro sebe, když se Gabby opět ozvala s onou potěšující zprávou. "Hmm, to zní slibně.." zavrněl jsem v odpověď a sám jsem se pohodlněji uvelebil, pokračujíc v lehce vzrušeném mluvení. "Tak strašně bych si teď přál vyhrnout ti pomalu to tvoje tílko a pomazlit se s tou hebkou kůží. Pomalu od bříška, přes hrudník a k tvým perfektním ňadrům.. Gabby.. ty mě tak mučíš.. Nejraději bych z tebe to oblečení strhal.." dodal jsem chraplavě s přivřenýma očima, jak jsem si ji právě představoval, jak leží na posteli v tom, co jsem viděl na fotce.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro S Johnem přes telefon Souhlasně jsem přikývla v odpověď a ještě to potvrdila jednou, že jeho strniště mám ráda, především, když se jím otírá na mé citlivé kůži. Vzdychla jsem pak u představy, jak to pak na mě zkouší v praxi a bezděčně jsem se zachvěla vzrušením. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní večer UK času, Londýn 17. 1. Gabbyn hlas mě začínal stále více vzrušovat, hlavně jak jsem z toho poznal, že je i Gabby vzrušená. Oči jsem měl stále zavřené, snažíc se ji představit. Opřel jsem se pohodlněji do velkého polštáře na pohovce a držel jsem mobil blíž, ačkoliv jsem měl hlasitý odposlech. Chtěl jsem nicméně Gabby slyšet co nejlépe, ačkoliv bych si přál, abych směl být přímo u ní a užívat si její trhaný dech naživo, pěkně zblízka. "Gabby.." zašeptal jsem, zatímco jsem se natáhl pro sklenku a upil, válejíc na jazyku tu chuť a olizujíc si pak ret, jak by to jinak nejspíš udělala ona. Vrhl jsem krátký pohled na vychladlý čaj a na mnohem lákavější sklenku ze zlatavým nápojem. "Hmm.. moje nejoblíbenější chuť, má Gabrielle a skotská. Představuji si tvé hebké rty a jak ti přes ně nechávám sklouznout pár kapek přímo na jazyk, abych si to pak mohl znovu vychutnat v hlubokých polibcích.." pronesl jsem tichým, nakřáplým hlasem, tisknouc si chladnou sklenku k čelu, jako kdyby mi to snad mělo pomoci od té rozpálenosti, co ve mně Gabby rozpoutávala. "..a pak bych ti pár chladivých kapek nalil přímo na tvou horkou kůži a slíbal bych je, pomalu jednu po druhé.." pokračoval jsem, opět u toho přivírajíc oči. Následoval jsem jejích pokynů, ale nedokázal jsem se přimět rozepnutou košili i vysvléknout. Až příliš jsem se soustředil na to, jak teď asi Gabby vypadá, jak se tváří, jak asi leží na posteli a jak bych ji nejraději já sám zbavil toho mála oblečení, co měla na sobě. Obzvlášť, když začala popisovat, co doopravdy dělá, z čehož se mi citelně zkrátil dech. "Gabby.." trhaně jsem vydechl, jak mě ta představa vzrušovala.. "Chtěl bych tě tam laskat.. líbat tě a kousnout a u toho ti rozepínat rukou tvé šortky. Hladil bych tě po tvé rozpálené kůži přes boky a pomalu, velmi pomalu bych u toho stahoval šortky i tvoje kalhotky.. velmi, velmi pomalu.. hladíc tě po nohách.. až bych to hodil na zem a vzal tvou levou nohu do ruky a kousl bych tě jemně ze strany do chodila," pousmál jsem se, vědíc, že by ji to určitě polechtalo. "..a pak bych se k tobě vrátil, abych si ukradl tvé polibky, tisknouc se na tebe.. bože, Gabby, jak mi chybí cítit tvou kůži na té mé, když se ke mě přitiskneš a vlníš se mi pod rukama jako spokojená kočka.. Přejel bych ti dlaní od kolene po vnitřní straně stehna pomalu, pomaličku až k tvému klínu.. tak moc tě chci.." vydechl jsem, záměrně ji však provokujíc svými slovy, představujíc si ji, jak to opravdu dělá, jak se místo mě hladí.. Je to tak vzrušující ta představa Gabby, samotné ležící v naší ložnici.. dotýkající se místo mě sama sebe.. chci ji slyšet, chci slyšet, jak sténá a popadá dech.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro S Johnem přes telefon Ani v těch nejdivočejších snech mě nenapadlo, že bych někdy zažila takový nebo přinejmenším podobný telefonát. Nutno podotknout, že se mi to i přes značné rozpaky a nervozitu neskutečně líbilo, chtíc v tom pokračovat. Neboť Johnův stejně vzrušený hlas jako ten můj byl vzrušující i pro mě. Bylo to nestydaté a necudné, ale nechtěla jsem skončit, naopak jsem chtěla pokračovat. Slyšet jeho trhaný dech, i když to bylo nejlepší slyšet naživo. Ostatně jako všechno, nicméně momentálně to jinak nešlo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní večer UK času, Londýn 17. 1. Vlastně jsem nad naším telefonátem ani nepřemýšlel. Jednoduše se to dělo a plynulo to tak nějak samo, aniž bych to plánoval já, nebo snad Gabby, čemuž bych stejně nevěřil. Nicméně se mi to líbilo. Byl to velmi zvláštní pocit takhle o tom mluvit namísto skutečných činů. Nikdy jsem takhle nemluvil, ani by mě to nenapadlo, ale s Gabby jsme zažívali neustále nějaká naše společná poprvé. Mimoděk jsem se potěšeně usmál sám pro sebe, slyšíc Gabbyno zasténání. Dodalo mi to kuráž, abych nepřestával v tom, co jsem dělal, nicméně stejnou měrou mě mrzelo, že jsem byl tady, v Londýně, zatímco ona byla přes celý oceán vzdálená a já se jí nemohl ani dotknout. Stále se zavřenýma očima jsem si představoval Gabby, jak dělá přesně to, co popisuje. Vybavil jsem si její hebkou kůži, svítící bledě do šera našeho pokoje, jak se lehce chvěla pod mým dotekem.. rázem jsem měl husí kůži po celém těle a předně na zátylku, což bylo mé nejcitlivější místo. "Jsem tady, u tebe.." zašeptal jsem, ačkoliv to nebylo fyzicky možné, nicméně alespoň po té duševní stránce jsem skutečně byl jen u ní a měl jsem ji přesně tam, kde jsem ji chtěl mít. "Nepřestávej.. uvolni se a nech se vést.. svou touhou.. Jsem u tebe a dráždím ti svou dlaní to, co je jen mé, beru si tě.. Ti voglio, Gabrielle.." mluvil jsem potichu, ale za to naléhavě. A bylo naprosto jedno, že bych se za taková slova měl nejspíš opravdu stydět, protože.. jsem jednoduše takhle nikdy s nikým nemluvil, ale byli jsme v našem vesmíru, alespoň telepaticky a to bylo to hlavní. "..vnímej tu harmonii.. náš rytmus.. Gabby.. miluji tě.. chci tě slyšet.. slyšet z tvých smyslných úst mé jméno.. chci slyšet tvůj zrychlený dech, tvé sténání.. prosím.. Gabby.." přešel jsem téměř do šepotu, nicméně neméně naléhavého než předtím. Snažil jsem se, aby si to opravdu maximálně užila, zatímco já jsem špicoval uši a se zamračeným obočím jsem se soustředil výhradně na ni, tisknouc si stále méně chladivou sklenku whiskey k rozpálenému čelu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro S Johnem přes telefon Se zavřenýma očima jsem myslela na naše společné chvíle s Johnem a místo svých putujících, hladících a posléze i dráždivě škádlících dlaní, jsem si představovala ty Johnovy, jak se mě dotýkají na těch nejcitlivějších místech. Prohýbala jsem se v zádech i v bocích, jak jsem sama sobě, své dlani vyšla vstříc u toho nahlas vzdychajíc do telefonu, mezi trhavými nádechy vyslovujíc jen jeho jméno. Bylo to neuvěřitelné, že náš telefonát došel až k něčemu takovému. Neplánoval to ani jeden z nás a přes to k tomu došlo. Nicméně jsem nelitovala, vlastně jsem nad tím ani nedokázala víc přemýšlet, vzhledem k tomu, jak omámeně a opojně jsem se momentálně cítila. Vjemy a prožitky to byly skutečně hluboké a po další chvíli, kdy jsem si druhou dlaní přejela po křivkách nadzvedávající se hrudi, jsem pocítila důvěrně známou explozi, co se rozpoutávala celým mým chvějícím se tělem. Nedokázala jsem ani srozumitelně mluvit. Střídavě jsem lapala po dechu, zrychleně se nadechovala a chvěla se po celém těle, majíc husí kůži. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní noc UK času, Londýn 17. 1. Pořád jsem tiše šeptal, snažíc se tím Gabby vzrušit, nenechat ji vydechnout. Frustrovalo mě, že u ní nemohu být, ale když jsem uslyšel a poznal, že se přehoupla přes vrchol všeho toho vzrušení, pocítil jsem jisté zadostiučinění.. stejně jako frustrované zklamání, protože bych si opravdu nepřál v tu chvíli nic menšího, než být u ní a osobně dohlédnout na to, aby docílila ještě jedné extáze společně se mnou. Ale na to si budu muset jednoduše počkat. Prozatím jsem se jen ušklíbl na vlastní vzrušený rozkrok a přehodil jsem přes něj protestně noviny, co jsem měl položené vedle sebe, než jsem znovu zavřel oči. Mimoděk mě u toho napadla zbloudilá vzpomínka na studentská léta dospívání.. tehdy bych dal všechno za takový telefonát, jaký jsem měl právě s Gabby.. bezděčně jsem se nad tím pousmál a zavrtěním hlavy jsem onu vzpomínku zase zaplašil. Šeptal jsem Gabby, že ji miluji, zatímco ona popadala dech. Představoval jsem si ji, jak se mi chvěje v náručí, když si ji k sobě majetnicky tisknu. Jak jí u toho odhrnu vlasy na stranu a políbím na šíji.. Cítil jsem se z toho nemožně osamělý. Otevřel jsem oči a sklonil ruku se sklenkou, abych se na ni opovržlivě zadíval. Už to nebyla whiskey dobře chlazená kostkami ledu, ale jen zředěná a zteplalá skotská. I přes to jsem se ale znovu napil a vypil ji všechnu naráz, když v tom mě Gabby pobavila svou reakcí. "Gabby.." chtěl jsem začít, ale ona pokračovala dál, evidentně si to vyčítajíc a začínajíc mě ujišťovat o své lásce ke mně, jako kdyby snad tohle mělo znamenat, že mě odteď už nepotřebuje, když se dokázala pomilovat sama se sebou, což ale nebyla tak docela pravda. Ano, usmíval jsem se, ale nedal jsem to na sobě znát, aby se necítila ještě víc rozpačitá. Znal jsem ji a třebaže tohle bylo i pro mě nové, moje duše za ta léta už zdaleka nebyla tak nevinná jako ta její, takže jsem se s tím oproti Gabby dokázal velmi snadno vypořádat, zatímco ona se teď cítila.. provinile? "..blázínku.." utrousil jsem se zavrtěním hlavy a uculením, než jsem pokračoval. "Milovali jsme se přeci spolu.. já to chtěl a ty, doufám, také..? Děkuji ti za to, Gabby, moc to pro mě znamená, i když nemůžu být u tebe. Alespoň ta iluze.. bylo to fantastické. Jen mi teď chybíš ještě víc, než předtím. Vůbec netuším, jak to tu ještě ty dva dny zvládnu.." mluvil jsem pak tiše, snažíc se ji utěšit, uklidnit, že nemá za co se stydět, nebo kvůli čemu se cítit provinile. Vnímal jsem u toho, že je unavená, ale ještě jsem na ni tiše mluvil, říkal jsem jí, co mě zrovna napadlo, různé vzpomínky na nás dva, opakoval jí naše plány a usmíval jsem se u toho, představujíc si i její úsměv a postupně se uvolňující tvář se zavírajícíma se očima. Ještě chvíli jsme si tiše povídali, než se dialog stal spíše mým monologem, přičemž jsem pak poznal, že Gabby usnula, takže jsem jí ještě tiše popřál dobrou noc a zavěsil jsem. Ještě jednou jsem si vychutnal pohled na ty dvě MMS od ní, než jsem si povzdechl a odložil jsem mobil s tím, že si musím do kuchyně pro studenou vodu s citronem, neboť mě čekala ještě hromada práce přes celou noc a já si musel smazat ten svůj připitomnělý úsměv z obličeje, abych se mohl soustředit.. Během neděle jsem měl opět před Gabby časový náskok, tak jsem hned po svém probuzení poslal email do New Yorku do jednoho květinářství, kde se mi osvědčili. Objednal jsem u nich pugét květin, aby to bylo laděné do fialové a bílé barvy, k tomu jsem nechal připsat vzkaz: "Děkuji. Uvidíme se brzy.. Tvůj John" a nechal jsem to poslat Gabby tak, aby to tam měla pokud možno ještě před snídaní jako překvapení. A jelikož byla neděle, neměl jsem nic moc na práci, takže jsem znovu navštívil babičku a pak, když jsem se zase vrátil domů, vzpomněl jsem si na jeden náš rozhovor s Gabby, vzal jsem do ruky pero a pustil jsem se do psaní dopisu jen a jen pro ni. S trochou štěstí jí dorazí v pátek, možná až další týden.. Ještě jsme si párkrát volali, ale jen informativně. Nechtěl jsem, aby se zase cítila nějak nepříjemně, nebo provinile, takže jsem se snažil setsakra krotit. Květiny jí dorazily ještě jednou v pondělí ráno, než se vydala do školy, pokud tam vůbec šla.. tentokrát jsem tam nechal napsat jen: "Brzy.. Tvůj John" a pak jsem se už soustředil jen na jednání s klientem, který bojoval o co největší práva a podíl z prodeje, ale to i já.. Byla to téměř celodenní otravná přestřelka, ladění smlouvy a nakonec i vítězné dohodnutí, třebaže jsme oba už byli totálně vyčerpaní. Dalšího rána Gabby dorazily třetí květiny, tentokrát čajové růže, co jsou i tady v Anglii, a na cedulce bylo jen číslo mého letu a čas přistání - večer kolem sedmé. Už jsem se neskutečně těšil, až ji budu držet ve svém náručí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jedno velké překvapení, speciálně pro Johna Byla jsem tou nejšťastnější blondýnkou na světě. Když jsem se druhého dne probudila, ještě před snídaní dorazily oné květiny ve fialové a bílé barvě se vzkazem, což mě pochopitelně překvapilo. Nutno podotknout, že velice příjemně. Měla jsem co dělat, abych před někým nevyskočila radostí až ke stropu, nicméně tento svůj projev radosti jsem si nechala do obývací části, kam jsem ihned zamířila, přičemž mi byl Whiskey v patách. Skoro jsem se rozbrečela, když jsem se zahleděla na napsaný krátký vzkaz od Johna, načež jsem objala květiny a přivoněla si k nim, což jsem dělala každou chvíli. Měla jsem tak obrovskou radost! |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro úterý 20. 1., večer Svou blondýnku bych poznal mezi všemi i na sto mil. Jakmile jsem ji tedy uviděl, začal jsem se usmívat svým typickým polovičatým způsobem, než jsem přešel z brány až tam, kde už směli být i ostatní lidé, přičemž jsem sledoval celou dobu, jak se ke mě Gabby rozeběhla, aby mi hned potom skočila do náruče. Těsně předtím jsem pustil svůj malý kufr, abych ji mohl pořádně obejmout a hlavně ji pořádně a procítěně políbit. Tak šíleně mi chyběla.. Bylo mi jedno, že je kolem spousta lidí, nejdůležitější pro mě byla Gabby a že mi za těch skoro pět dní chyběla až mučivě moc. Zprvu mě ani nenapadlo, že nám tu chybí Whiskey, protože jsem se prostě nemohl nabažit Gabby a její blízkosti konečně u mě. Teprve v taxi mi to došlo, když jsem ji k sobě neustále tiskl, jako kdybych ji měl v dalším okamžiku snad ztratit. "Tak strašně moc jsi mi chyběla.. No, včera jsme skončili teprve večer, ale dohodli jsme se, jinak bych tam musel zůstat asi déle," odpověděl jsem jí a pohladil ji po tváři, jak jsem se nemohl udržet a pořád se jí musel nějak dotýkat. Ostatně, ani Gabby se ode mě evidentně nechtělo. Pořád jsem se na ni díval a užíval si ten pohled dosytosti. "A kde je vlastně Whiskey? Čeká doma? Sám?" zeptal jsem se konečně, když jsem se zase trochu vzpamatoval, že nám tu pořád někdo chybí. Hned, co jsme vyšli z výtahu směrem ke dveřím našeho bytu, Gabby mě překvapila svým přepadením s šátkem. Uchechtl jsem se a nápomocně jsem se sklonil blíž k ní, aby to měla snazší. Nakrčil jsem pak čelo a snažil se dle jejích slov uhodnout podle vůně, co mě to tam za dveřmi čeká. "Hmm.. že by.. zelenina.. rajčata a houby?" mumlal jsem pro sebe, zatímco mě Gabby vtáhla dovnitř a já to mohl cítit zřetelněji. Teprve pak, když jsem stál u stolu, mi Gaby sundala šátek z očí a já měl co dělat, abych úžasem nezíral s otevřenou pusou jako blázen. Díval jsem se na ten dokonale prostřený stůl a vnímal ještě zřetelněji vůni všeho, co Gabby připravila k večeři. Je pravda, že jsem moc nejedl a časový posun tomu také moc nepomohl. Spal jsem nicméně v letadle, takže energie jsem měl dostatek i přes to, že teď mohla být v Anglii půlnoc. "To je naprosto.. fantastické, Gabby, vážně! Jako z restaurace, velmi luxusní a.. hmm, italská kuchyně? To je opravdu dokonalé, já nemám slov! A moc ti to sluší, víš to? ..miluji tě," sklonil jsem se konečně k ní, držíc ji pro tu chvíli opět v objetí, abych ji mohl znovu pořádně políbit, jak moc jsem z toho byl nadšený. "Děkuji," zašeptal jsem jí ještě do rtů a znovu ji políbil, než jsem ji neochotně pustil, abych jí nekazil to překvapení, tedy večeři, kterou pro nás připravila. Pustil jsem se do otevírání lahve vína, které jsem následně rozlil do dvou sklenic, než se Gabby vrátila ke stolu s prvním chodem, mým oblíbeným salátem Caprese. Nejprve jsme si připili na to, že jsme konečně zase spolu a pak jsme se pustili do opravdu skvělého jídla, které bylo i perfektně sestavené do všech těch chodů, které se dokonale doplňovaly. "Gabby, opravdu moc děkuji za naprosto perfektní večeři. Kromě toho.. vypadáš sexy v těch šatech.." zavrněl jsem následně, kdy jsem ji k sobě přilákal na klín a mohl si užít dotekem dlaně i kousku její odhalené kůže, co jen mi její šaty dovolovaly.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Po večeři „No… Nechtěla jsem Whiskeyho nechávat samotného doma a… Myslela jsem, že bychom si mohli užít společný večer, takže si ho vzali k sobě tvoji rodiče. Doufám, že to nevadí? Zítra bude s námi,“ omluvně jsem se pousmála, doufajíc, že to Johnovi nebude vadit. Samozřejmě nebylo jednoduché se s Whiskeym rozloučit, byť se jednalo jen o jeden večer, ale myslela jsem na to, že… By se možná moc nevyspal, kdyby nás v noci slyšel a byl svědkem našich milostných radovánek. Ne, že bych něco plánovala, ale… Já se chtěla věnovat jenom Johnovi, kterému patřil dnešní večer. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý večer, 20. 1. Samozřejmě jsem s Gabby ohledně Whiskeyho souhlasil, ale docela by mě zajímalo, co rodičům Gabby opravdu řekla. Jestli to zahrála do autu s tím, že na letiště s ním nemůže a že musí ještě nakupovat na večeři, nebo jednoduše řekla, že chceme byt jen pro sebe..? Pobaveně jsem se culil, ale neřekl jsem ani popel. Byl jsem rád, že při dnešním večeru máme opravdu byt jen sami pro sebe. Užíval jsem si pak její přítomnosti, utápějíc se v jejím zeleném pohledu. Byla šťastná a to bylo hlavní. A já jsem se pořád víc a víc ztrácel v její dokonalé vůni a celkově v její přítomnosti. Měl jsem neustále tendence se Gabby dotýkat, různě ji hladit, objímat, proplétat si prsty s jejími.. Nemohl jsem si pomoci. A to obzvlášť, když se po mém komplimentu ještě pýřila rozpaky, což jsem na ní šíleně zbožňoval. Do toho všeho mě ještě začala vzrušovat svými polibky, což po těch pěti dnech odloučení bylo opravdu velmi obtížné regulovat. Provokativně jsem ji u toho hladil po noze, jen lehce pod okraj šatů. "A.. jaké překvapení..?" odpověděl jsem pomalu medovým hlasem, přivírajíc u toho oči, jak to její počínání bylo příjemné. Vnímal jsem u toho, jak mi rozepínala košili a já už tušil, jakým směrem se asi to překvapení bude ubírat. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Konečně spolu Jemně jsem zakroutila hlavou, že mu to nepovím i kdyby mě právě ulechtal. Nechtěla jsem mu to říct, ale naopak mu to ukázat, abych viděla jeho výraz s jakým by se na mě podíval. Usmála jsem se na něj, s pohledem do jeho očí, proplétajíc si prsty s jeho a druhou volnou rukou jsem mu pomalu ale jistě rozepínala další a další knoflíčky od košile, která mě strašlivě rozptylovala a rozrušovala na tu nejvyšší možnou míru. Vnímala jsem, že i John je na tom podobně, jako já sama, že mu nevadí mé důvěrné doteky, dokonce ani to, když jsem mu košili více roztáhla, abych se prsty dostala na jeho hebkou odhalenou kůži, která opojně voněla a zamlžovala mi mozek i myšlení. Vydechla jsem mu do ucha a krátce se zavrtěla, jak už jsem to nemohla vydržet, načež jsem vyhledala jeho rty, z nichž jsem mu ukradla dech a následně ho nenechala ani na chvíli vydechnout, když jsem se jich zmocnila v několika vášnivých hlubokých polibcích. Nakonec, se zrychleným dýcháním a rostoucím tepem, jsem od něj vstala a míříc do koupelny, jsem mu oznámila, že na něj počkám tam. Určitě mu došlo, že to překvapení bude tam. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středa ráno, 21. 1. Včerejší večer a noc.. bylo to fantastické dlouhé milování, kdy jsme si oba s Gabby užívali společné štěstí, že už jsme zase spolu. Bylo to opravdu zvláštní, že jsme bez sebe nikdy nebyli déle než necelý den a přitom už jsme spolu přes půl roku. Ano, jsem šťastný muž. Šťastný, jako nikdy, jako s nikým jiným a jako nikde jinde na světě. Gabby mi navíc ještě připravila další obrovské překvapení v podobě toho, co měla na sobě v koupelně. Moc dobře mě znala a věděla, jak to na mě působí, zvlášť, když ještě přidala svůj pohled neviňátka.. naprosto jsem se ztratil, utopil v tom pohledu a v ní. Nevydržel jsem už ani vteřinu a musel jsem být u ní, cítíc pod rukama celé její dokonalé tělo. A stejně tak ve vaně, kdy jsem si užíval nejen já jí, ale i ona mě. Věděl jsem to, viděl jsem jí to na očích a byl jsem neskonale šťastný za to, co všechno pro mě udělala, co všechno pro mě znamenala.. Vzbudil jsem se v noci, nebo spíše za svítání, abych ji chvíli pozoroval, její dokonalou tvář poblíž té mé. Užíval jsem si ten pohled, ceníc si ho nad všechny ostatní, protože to znamenalo, že po předlouhých pěti dnech jsem ji měl konečně u sebe, pro sebe. Znovu jsem ji pevněji sevřel a zase jsem usnul se spokojeným úsměvem. Podruhé jsem se však nevzbudil tak docela sám, nýbrž mě vzbudilo zašimrání na nose, který jsem bezděčně nakrčil, ale hned na to jsem se opět pousmál a otevřel jsem obě oči, upírajíc je na svou krásku. Naklonil jsem se a políbil ji, jednou rukou zesilujíc sevření, druhou však uvolňujíc, abych ji mohl hladit po celém těle. "Copak se ti zdálo? Něco jsi mumlala ze spaní, ale nerozuměl jsem ani slovu," zakřenil jsem se a znovu jsem se sklonil pro polibek, než jsem jí dal prostor pro odpověď, zatímco jsem se zaobíral líbáním její tváře, hrany její čelisti a krku, včetně mého nejoblíbenějšího místa.. Bože, Gabby je tak dokonalá.. nepřestával jsem, až jsem ji nakonec přiměl pomilovat se něžně ještě jednou, takže jsem pak ležel částečně na ní, hlavu položenou na její hrudi, objímajíc ji u toho, jak jsem ji prostě nemohl pustit z náručí. "Já vím, že je pozdě.. ale.. nemáš jít náhodou do školy? Protože jestli ano, stejně tě dnes držím jako rukojmí a nikomu tě nedám.." řekl jsem pak tichým pobaveným hlasem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Fantastické ráno Dnešní ráno po dlouhé promilované noci bylo skutečně fantastické. A samozřejmě s tím vědomím, se mi vůbec nechtělo vstávat, obzvlášť, když pod dekou a především u Johna bylo takové příjemné hřejivé teplo. Všeobjímající, pohlcující a milované, důvěrně známé a voňavé. Zkrátka jsem se cítila jako doma, tam, kam skutečně patřím. Oplatila jsem mu úsměv tím svým zářivým a zamilovaným, co patřil jen a pouze jeho osobě a přesto byl vzácným. Pohladila jsem ho pár prsty po neoholené tváři, což mi mimoděk připomnělo náš telefonát, při kterém mi něco slíbil. Nicméně John se zmínil o mém snu se zvědavou otázkou a já bezděčně nakrčila obočí, trochu se od něj vzdalujíc, abych se mu mohla podívat upřímně do očí. „Vážně jsem mluvila ze spaní? Tak to se mi určitě zdálo o Tobě, jako o Jamesi Bondovi,“ křenila jsem se, ale vzápětí jsem nahlas roztřeseně vydechla, když se Johnovy rty dotkly mé přecitlivělé kůže. Jeho laskající péče mě opět přiváděla do slastné agónie a deliria a nemusel mě vůbec přimět či přemlouvat, abych se s ním pomilovala. Chtěla ho a toužila po něm stejnou měrou, jako on toužil po mě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středa ráno, 21. 1. Ležel jsem vyčerpaně v objetí s Gabby, jak jsem si užíval třes jejího těla, hlavu položenou na její hrudi, ovšem sem tam se téměř bezděčně krátce otírajíc tváří o její kůži, jako kdybych se s ní mazlil, čímž jsem ji samozřejmě i trochu škádlil díky svému několikadennímu strništi. Záměrně jsem to ale nedělal. Neuvědomoval jsem si tu skutečnost, že opravdu po té dlouhé době každodenního holení mám teď zase tak trochu vousy, co jsem měl tehdy, kdy jsme se seznámili a prožívali naše první milování.. Nicméně jsem se usmál, když tak trochu zaprovokovala ohledně školy. "Jo tak já mám štěstí..?" podivil jsem se naoko, ale křenil jsem se u toho, oči zavřené. Jen jsem se ještě trochu zavrtěl a byl jsem nadále pro tu chvíli "hodný John". Ovšem při zmínce o Loganovi a Jenny jsem zvedl hlavu a podíval se směrem ke Gabbyně tváři. "No.. Logan mi akorát volal ohledně termínu, že by bylo hloupé, aby mu tam chyběl svědek, ale.. Podle mě to všechno nechává na Jenny a ta mi nevolala. A on se vlastně akorát ještě pak ptal, jestli s ním nezajdu do baru, ale to jsem byl zrovna na cestě do bytu v Londýně.. Což mi připomíná, že se Logan vlastně ptal, jestli budeme mít čas se sejít, že by tě Jenny chtěla poznat. Omlouvám se, úplně jsem to vypustil z hlavy, kvůli.. však víš. Omlouvám se, musím jim pak zavolat.." rozhovořil jsem se, jak jsem nad tím i současně přemýšlel, hlavu opět položenou na její hrudi. "A.. co se naší svatby týče.. volala jsi už panu Morrisovi? A Ethanovi s Elis?" nadhodil jsem pak pro změnu já svou zvědavou otázku. Přivřel jsem oči a spokojeně jsem zavrněl, jak mi Gabby vjela svými prsty do vlasů. "Moje vousy tvým dokonalým ňadrům děkují a vzkazují, že si to také užívají.." zakřenil jsem se u toho a provokativně ji hned na to kousl do jednoho ňadra, než jsem tam Gabby ještě něžně políbil a znovu zavrtěl hlavou, jako kdybych hledal nejlepší pozici pro položení hlavy. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rozhovor v posteli Bylo příjemné ležet ve společném objetí a ještě ke všemu úplně nazí v posteli. Vnímala jsem každý Johnův sebemenší pohyb ještě citelněji a znatelněji, přičemž mě to pokaždé rozechvělo po celém těle. Mohl si tak do sytosti vychutnat můj třas, přesně tak, jak to miloval. Bezděky jsem se zamilovaně usmívala a po tom prvním lehkém provokování ohledně univerzity, jsem se zasmála ještě víc, víc pobaveně. Nic jsem však na to neříkala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středa ráno, 21. 1. "Jo, to bych měl taky naplánovat. Logan tam nechce nikoho dalšího, myslím, na rozlučce. Jen my dva, jako za starých časů studia.." pousmál jsem se na to její vypláznutí jazyka, jak jsem si položil hlavu zpátky na její příjemně se vzdouvající hruď. Bylo to tak neskonale příjemné.. "Ne, ještě jsem jim nic neřekl, vlastně.. vědí to jen rodiče a babička, co se mě týče. Chtěl jsem zbytek lidí překvapit tím, že jim pošleme rovnou oznámení a pozvánky." Znovu jsem zavrněl blahem pod Gabbynými doteky. Pak jsem jen poslouchal její melodický hlas, jak mluvila o své "rodině" v Idaho. "No, mohli bychom tam přiletět. Kdykoliv budeš chtít, akorát to musíme domluvit s mámou, jestli nám zase pohlídá Whiskeyho, nebo mu najdeme takový ten psí hotel..? Možná by bylo nejlepší to vzít jako jednodenní cestu, nechci ho, chudáka chlupatého, moc stresovat.. A.. myslíš, že je dobrý nápad takhle ještě těsně před porodem otravovat Elis? Nechci je nějak.. já nevím.. stresovat..? Ale pan Morris bude asi rád, doufám, že se tam ukážeš.." přemýšlel jsem pak ještě tak trochu nahlas. Samozřejmě jsem chtěl Gabby splnit první poslední a ani jsem si kupodivu nevšiml toho, že by bylo něco v nepořádku, že by ji něco ohledně pana Morrise tížilo. Byl jsem příliš zaneprázdněný vychutnáváním si přítomného okamžiku na to, abych mohl vnímat změnu v jejím rozpoložení. Nicméně jsme se pak naladili na hravější notu, přičemž jsem pak musel přestat, abychom se opravdu vykopali z postele. "Tak to si piš, že nemám úmyslu tě pustit, stejně jako ty mě. Akorát se budeme muset opravdu zvednout a vypravit se pro Whiskeyho, než nám ho máti nadobro sebere.." utrousil jsem se smíchem a pak se vytáhl výš s tím, že jsem se mohl sklonit ke Gabby pro polibek a pak jsem se donutil, ač nerad, vstát a zamířit rovnou do sprchy. Během pěti minut jsem byl hotov a jen s ručníkem kolem pasu jsem se vrátil do ložnice. "A co kdybychom se u našich tak nějak pozvali na snídani? Máti tam určitě něco má a aspoň si na chvíli popovídáme.. a nasnídáme.." zakřenil jsem se, předestírajíc Gabby svůj padoušský plán na následující (přibližně) hodinu. Oblékání pak proběhlo celkem rychle a když jsme oba byli hotoví, vyrazili jsme chladným ránem na druhou stranu našeho bloku, kde bydleli moji rodiče. "Už jste tady! Dobré ráno, oběma, tak pojďte dál, jen pojďte. Něco k pití?" volala máti z vedlejšího pokoje, zatímco jsme s Gabby podávali kabáty její služebné. Jen jsem na Gabby pohlédl s povytaženým obočím, co se to děje, s čímž jsem ji objal kolem pasu a šli jsme za máminým hlasem do obýváku. Máti tam stála téměř v předklonu a smála se od ucha k uchu, jak se přetahovala s Whiskeym o jeho uzel. "Vidím, že tu máte veselo," utrousil jsem se svým pokřiveným úsměvem, načež Whiskey, poznávajíc můj hlas, zareagoval tak, že pustil uzel a se štěkáním se k nám dvěma rozeběhl a začal skákat. Pustil jsem Gabby a nechal jsem Whiskeyho skočit mi do náručí. Celkem se pronesl, ale i tak to bylo fajn, že jsme ho zase měli u sebe.. a aspoň neskákal, když jsem ho držel. "No nazdar, kamaráde, tak co, byli na tebe hodní? No to víš, že tě podrbu pod krkem.. tak pojď dolů.. a neskákej, Whiskey! Stačí.." přidržel jsem ho trochu při zemi, když se začal zase pokoušet o skákání, jak jsem ho položil zpátky. Alespoň přestal štěkat.. Ještě jsme ho s Gabby pořádně podrbali kde všude, než jsem se narovnal a šel se pozdravit s máti. "Tak jak bylo v Londýně?" zeptala se s úsměvem, hladíc mě pro tu chvíli po tváři, přičemž jen s povzdechem zavrtěla hlavou nad tím mým strništěm. "Všechno v pořádku.. Pozdravuje babička," odpověděl jsem a pak jsem ji nechal, aby se pozdravila i s Gabby, přičemž jsem je tak zanechal a vydal jsem se na nenápadnou cestu do kuchyně, kde už jedna ze služebných připravovala čaj pro mě a mámu a kávu pro Gabby. Jen jsem jí nenápadně naznačil, že bych si rád dal něco většího, než sušenky k čaji, pokud by to bylo možné. Mezitím táta vyšel z pracovny, podíval se na mě a jen kývl hlavou, než bez dalšího slova pokračoval do obýváku, aby se přivítal s Gabby. Já jej následoval, ale pak jsem se hned omluvil, protože Whiskey škemral, že musí jít ven, tak jsem ho na chvilku vzal před dům.. Mezitím se Charlotte vyptávala Gabby na to, jak se má a jak se mám i já, přičemž věděla, že Gabby jí toho poví stoprocentně víc, než já sám. Usadili se v obýváku a služebná jim mezitím donesla občerstvení a k podivu mé matky i čerstvé pečivo s marmeládou a okurkový sendvič.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snídaně u rodičů Přikyvovala jsem a mimoděk se pobaveně křenila, že chtějí být muži na té rozlučce sami. Nedovedla jsem si to tak nějak představit, možná jsem čekala něco divočejšího, ale na druhou stranu, John mi nepřipadal jako někdo, koho by zajímal třeba takový striptýz a podobně. Nebyl takový… ale to neznamenalo, že bych mu to neměla dovolit. Jestli po něčem takovém vnitřně prahl a chtěl by to, tak bych to asi tak nějak přijala… No, raději nepřemýšlet. Každopádně se mi celkem líbila ta představa, že o svatbě by se naši přátelé dozvěděli ze svatebního oznámení společně s pozvánkami. Určitě by to bylo pro všechny nečekané překvapení a bylo by to ve všech směrech úžasné! Takže jsem s tímto nápadem mohla jen souhlasit, pro tu chvíli zapomínajíc na nějaké starosti ohledně toho, jak se bude tvářit pan Morris, až se u něj objevíme. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středa dopoledne, 21. 1. Než jsme vyrazili z bytu, Gabby mi "vyrazila" dech svým dotazem, protože to bylo prostě nečekaně, zničehonic, úplně bez kontextu.. alespoň pro mě. Zmateně jsem povytáhl obočí a snažil se něco vyčíst z její tváře.. bezvýsledně, samozřejmě. "No.. jak se mi uzdravila noha, tak chodíme s Whiskeym běhat do parku.. a beru ho s sebou dvakrát týdně do fitka, když jsi ve škole.. Proč?" odpověděl jsem pořád ještě tak nějak zaraženě, jak jsem podezříval Gabby z toho, že jsem jí tak akorát nahrál na smeč k nějakému jejímu vtípku, který jsem zatím honem nemohl prokouknout a obrátit ve svůj prospěch.. Charlotte i Raffael hltali Gabbyna slova a tvářili se u toho velmi překvapeně. Jen máti měla jakousi představu o tom, co vlastně dělám v Londýně, protože jsem jí to vysvětloval při jejich poslední návštěvě, jak jsme se hádali s tátou, nicméně táta sám pořád myslel jen na to, jak tam trávím čas v kostýmech a dělám "blbosti". Tohle ho ale opravdu překvapilo a donutilo přemýšlet. "Vidíš, Raffi? John má po tobě víc, než sis myslel. Sice nepodědil takovou lásku k vaření, ale obchodního ducha po tobě rozhodně nezapře," řekla Charlotte s úsměvem Raffaelovi, který pořád zamyšleně a zaraženě hleděl na Gabby. "Tak.. něco jsem ho přeci jen za ty roky naučil, ale.. tohle mě překvapilo. Jak dlouho že to má to své nakladatelství? Jak se jmenuje?" začal se najednou zajímat a vyzvídat na Gabby, než jsem přišel. To pak všichni najednou zmlkli, ale já si ničeho divného nevšiml. Zřejmě prostě jen čekali, až se k nim přiřítí šťastný Whiskey. Posadil jsem se ke Gabby a letmo jsem ji pohladil po koleni studenou rukou, než jsem se natáhl pro čaj a zakřenil se na všechno to jídlo. "Už jsem málem chtěla vynadat Natalii, proč s čajem přinesla tohle všechno, ale když jsem viděla, jak se do toho pustila Gabby, hned jsem poznala, odkud vítr vane. Tak si nech chutnat, zlatíčko.." pronesla medově máti, přičemž se s ironií sobě vlastní naklonila blíž ke mě a nataženou rukou mě pohladila po vlasech, jako kdybych byl malý kluk. Usmívala se u toho a táta kupodivu také, přičemž mrkl na Gabby. Znali mě moc dobře a tohle jsem jim dřív dělával celkem často. "Ehm.. děkujeme. Říkal jsem si, že bychom vám mohli pomoci s nadbytkem zásob od snídaně," pronesl jsem naoko vážně, skrývajíc tak uličnické křenění, dokonale nachytán při činu. "Alespoň vás tu budeme mít o něco delší dobu.. K novinkám, jak ses ptala, Gabby, tak vlastně není co dodat. Vše je při starém. Jen jsem chtěla poděkovat za Whiskeyho, že jsme ho mohli s Raffim mít chvíli u sebe. Vzpomněla jsem si na starého Alfreda.." řekla nakonec Charlotte, měníc tak téma zpět k tomu, co nadhodila Gabby. Táta u toho jen přikyvoval a pak se, k mému velkému překvapení, podíval přímo na mě. "Už jsi dlouho nebyl nel nostro ristorante, mio figlio. Gabrielle to jde moc dobře, ale ty, coby .. obchodní partner, by ses tam měl zastavit. Máme menší potíže s vedením v Německu. Já ani Gabby německy nemluvíme a signor Werner neumí příliš dobře anglicky, však víš.." nadhodil pak, jakoby se nechumelilo a já na něj chvilku zíral jako opařený, že po tom chladném pozdravu na mě najednou mluví. Polkl jsem sousto, co jsem měl zrovna v puse a rozhodl jsem se pro opatrnou odpověď v podobném duchu, jako začal on sám - jako kdyby se nic předtím nestalo. "No, tak já se pak stavím s Gabby..? Mám pocit, že pan Werner chtěl řešit něco ohledně tamního šéfkuchaře, ale už si přesně nepamatuji, co to bylo. Říkal mi, že nám zavolá po svátcích, že ještě počká, jestli se to nezlepší, nebo tak něco.." pronesl jsem mírně zamračeně, jak jsem přemýšlel nad tím, co to vlastně bylo v tom Německu za problém, ale pak jsem střelil pohledem ke Gabby a mírně pozvedl jedno obočí, jako kdybych se jí chtěl zeptat "nevíš, co se to tu najednou děje?" "A jak jste na tom s výběrem místa na svatbu? A co pozvánky? Už jsi to řekla svým přátelům z Twin Falls, Gabby" nadhodila pak rychle máti, jak chtěla podivnou náladu zase vylepšit na původní všeobecnou spokojenost a podívala se u toho na Gabby, vědíc, že ta jí opět řekne nejvíc.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snídaně u rodičů Chvilku jsem přemýšlela nad odpovědí, ale pak jsem nad tím imaginárně pokrčila rameny a prostě odpověděla po svém. „Jen tak… Máš pěkné a pevné pozadí a nohy, co jsem si všimla, jak jsi tak kráčel do koupelny,“ vyplázla jsem na něj provokativně jazyk a čekala jeho další překvapený výraz, který bych si užila stejně skvěle, jako ten předtím, když mou otázku nečekal. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní poledne, 24. 1. Opravdu jsem si najednou nevěděl rady, jak ta Gabbyna slova vzít. Dělá si ze mě legraci, nebo to myslí vážně? Nakonec jsem jí jen věnoval překvapený a zároveň zmatený pohled a dál to raději nekomentoval.. S rodiči pak dopoledne uteklo jako voda a kupodivu se nic nestalo. Žádná hádka, uražené narážky a provokace, nic takového. Máti i táta nakonec velmi rádi souhlasili, že Whiskeyho pohlídají, jen jsem jako podmínku musel přinést Whiskeyho podložku na venčení, co měl na terase, protože máti říkala, že bude mít video-konferenci s klientem a nemůže s Whiskeym pořád běhat ven, ale to bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat. Byli jsme vděční, že nám chlupáče pohlídají, protože s ním stejně musím napřed k veterináři pro čip a pak teprve se zajímat o spoustu dalšího stresu spojeného s letadlem. Navíc, do TF létá jen nízkonákladové a jako takové má přepravu zvířat zcela zakázanou, takže bychom stejně měli smůlu.. Doma mi pak Gabby prozradila, o čem se bavili předtím, než jsem s Whiskeym přišel zvenčí, což částečně vysvětlovalo tátův náhlý posun v jeho "nemluvnosti" vůči mé osobě. Byl jsem rád, že jim to Gabby řekla, o čemž jsem ji několikrát ještě ujistil. Samotného by mě to nenapadlo, ani jsem se neobtěžoval pomyslet na to, že by je to mohlo skutečně zajímat. Naopak, spíš jsem měl dojem, že by to jen přililo olej do ohně tátova vzteku na mě. Ale kupodivu bych měl být své krásné snoubence ještě mnohem víc vděčný. Uvidíme odpoledne, až půjdeme do restaurace.. ..kde se to vyvíjelo velmi slibně. Táta se choval normálně, třebaže ještě pořád s odstupem, nicméně jsme přes video-konferenci vyřešili problém v Německu s šéfkuchařem, který se rozhodl jít vlastní cestou a tudíž nám nezbylo, než mu popřát štěstí a začít hledat místo něj náhradu, nejlépe mezi současnými zaměstnanci, kteří už věděli, co a jak.. asi tam budeme muset letět a udělat pohovory a podobně.. *** Po přistání jsme si vyzvedli klíčky od předem zaplaceného pronajatého auta, stejně jako při poslední návštěvě. Vyrazil jsem plnou parou vpřed, usmívajíc se na Gabby. Ptal jsem se jí, kam to bude nejlepší, jestli k Fosterovým, nebo prvně k Harrymu a pak jsem se nechal instruovat, kam vlastně jet, protože jsem stejnou cestu absolvoval jen jednou předtím a absolutně jsem si nepamatoval, kde se odbočuje a podobně. Přišlo mi, jako kdybych tu byl poprvé. Nicméně jsem se docela těšil na pana Morrise, jak bude určitě šťastný z toho, až ho Gabby požádá, jestli by ji odvedl k oltáři.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Setkání s rodinou ve Twin Falls Vypadalo to, že všechno zlé, co by se mohlo stát, už jsme měli dávno za sebou a teď jsme si mohli užívat jenom štěstí a spokojenost. Měla jsem pocit, takový svobodnější, jestli by se to tak dalo říct, když vztah mezi Johnem a jeho tátou byl na dobré cestě. I když nechtěla jsem to zakřiknout, bylo totiž jasné, že to ještě nějakou bude trvat, než Raffael plně Johna pochopí a začne v synově práci vidět to skutečné, co doopravdy dělá, a že je to práce, díky které na něj může být jedině ohromně pyšný. A John už snad pochopil, nebo spíše jsem mu dokázala, že se nemusí obávat něco o svém nakladatelství říct. Vypadalo to zkrátka, že už se budeme moci jen a jen těšit na naši svatbu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro TF, Sobotní odpoledne, 24. 1. Soustředil jsem se především na řízení, abych si to tu trochu zapamatoval, až přiletíme příště, nicméně Gabbyna přítomnost mi stejně v onom soustředění moc nepomáhala. Když jsem mohl, položil jsem jí dlaň na koleno, nebo jsem si s ní na chvíli propletl prsty, druhou ruku samozřejmě stále na volantu. Dobrá nálada mě neopouštěla a popravdě, i já jsem se těšil na Ethana, kterého jsem si už stihl oblíbit pro jeho podobný druh humoru a mnohdy nevypočitatelnou povahu, což mě ale bavilo. Z jakéhosi přemýšlení mě pak vytrhla až Gabby, když jsme zrovna projížděli částí města, kdy jsem si říkal, že už bude někde jejich dům. "Cože? Ty jsi jim to ještě neřekla?" vytřeštil jsem oči a reflexivně u toho přibrzdil, než jsem se honem vzpamatoval a zase jsem se rozjel dál. "Já.. měl jsem za to, že to vědí a jdeme jen za panem Morrisem domluvit to vedení k oltáři.. a případně Ethanovo svědectví..?" dodal jsem pak honem, ale než jsem se mohl nadát, nebo mi Gabby odpovědět, i já už poznal dům Fosterových. Když jsem zaparkoval, tak jsem se ještě v rychlosti naklonil ke Gabby, kterou jsem pohladil po tváři a přitáhl si ji k sobě pro políbení. "Miluji tě.." pošeptal jsem, náhle se křeníc, což Gabby mohlo napovědět, že se mi líbí mnohem víc, že je všechny tím spíš překvapíme našim oznámením. Přivítali jsme se s nedočkavým Ethanem, honem ho následujíc dovnitř, přičemž jsem se čistě pro vlastní upokojení zvědavosti rozhlédl ještě naposledy kolem, jak Twin Falls vypadá v tuto roční dobu, než jsem zašel do domu. Dával jsem si na Elis čtyřnásobný pozor. Zajedno jsem se jí bál i dotknout, abych jí neublížil, protože vypadala jako.. jako když si na pánvičce smažím vaječnou placku a objeví se velká bublina, do které stačí jen nepatrně šťouchnout a celá hned se syčením splaskne.. bál jsem se, že jakýkoliv dotek by měl za následek rychlý odjezd do porodnice. Na druhou stranu, čím dál jsem od ní byl, tím víc jsem byl v bezpečí od jejích nepředložeností. Moc dobře jsem si pamatoval, jak mě vyděsila posledně, když mě donutila dát jí ruce na břicho. Teď bych z toho byl asi ještě víc v šoku. Oproti posledně jsem si tak nějak z experimentálních důvodů udržoval strniště a už jsem zase měl přerostlé vlasy, co by potřebovaly nutně potkat nůžky a strojek, takže mě napadlo, jestli nebudou ostatní Gabby podezřívat z toho, že mě vyměnila za někoho jiného, nicméně jí to slušelo každým dnem více a více. Byl jsem na ni právem hrdý, měl jsem nádhernou snoubenku a když jsem si vybavil, jak jsem ji viděl tady v Twin Falls tenkrát po té rvačce, sedíc na lavičce.. byla to tehdy skoro naprosto jiná Gabby, ačkoliv svým způsobem stále stejná. Bylo ale vidět, že už tak úplně nepatřila do Twin Falls, ale do New Yorku. Když se u oznamování tak zasekla, vnitřně jsem se tomu začal smát. Bavilo mě sledovat ty výrazy ostatních a pak to krátké zmatení, když pokračovala ohledně Whiskeyho. Zakřenil jsem se na ni, ale pak jsem trochu zvážněl, už se na ni jen povzbudivě usmívajíc, když vložila svou dlaň do té mé, takže jsme si hned na to propletli prsty, všem na očích. Hned na to se strhlo veselí.. tedy, až na jednu výjimku. Usmíval jsem se té Elisině reakci a krátce jsem se zakřenil na Ethana, jak zareagoval i on, ale.. začínal jsem být hodně nervózní z Harryho. Netušil jsem, co se děje. Možná ho to jen hodně překvapilo a potřebuje to zpracovat? Přijali jsme ale gratulace a pak následoval vynikající oběd. Vzhlédl jsem od Gabby k panu Morrisovi, když začal s tou svou větou, evidentně začínajíc něco důležitějšího, co měl na srdci. Překvapeně jsem pak zvedl obočí a nakrčil čelo, nadechujíc se k odpovědi, ale nakonec jsem nic neřekl. Pan Morris si mě sice "proklepával" tenkrát na farmě, když Gabby jezdila na koni, ale chápal jsem, že za jednu návštěvu se sotva dozví, co potřebuje vědět, poznat mě.. Nemohl jsem mu to mít za zlé, jen to ptaní se.. Gabby byla svéprávná a, přiznejme si to, v tu chvíli bohužel i bohudík současně neměla po ruce rodinu, kterou bych musel postaru žádat jako první, takže na tuhle věc jsem se v duchu poněkud zamračil, ale opět jsem nic neřekl. Jen jsem polkl a víc jsem stiskl Gabbynu dlaň ve své. Mimoděk jsem se trochu víc narovnal při zmínce Jeremyho jména, ale hned jsem se zase uvolnil, pohledem střelíc k Ethanovi, na něhož jsem lehce kývl hlavou a pousmál se, coby výraz díků. "Neomlouvejte se, Harry. To já se omlouvám za ten.. krok, ale bohužel to už bylo nezbytné. Jeremyho je mi líto, ale byl už opravdu nebezpečný a já se bál, že by Gabby byl schopen hodně ublížit.. což ostatně udělal. Nicméně i pro něj bude lepší, když se od ní bude držet dál a vyrovná se s tím. Potřebuje teď hlavně něčí pochopení a oporu, aby se dal zase dopořádku," řekl jsem nakonec, k mému podivu velmi klidně. Gabby se přitom přesunula k panu Morrisovi, aby ho objala. Vyprovodil jsem ji pohledem a pousmáním. Pak jsem opět pokračoval přímo k němu. "Když ale odbočím zpět k našemu zasnoubení.. měl bych na vás velkou prosbu o laskavost.. tedy, spíše Gabby, ale přáli bychom si to my oba.." nakousl jsem to ohledně vedení k oltáři, přičemž jsem se významně podíval na Gabby, aby pokračovala a přivedla tím pádem i pana Morrise na jiné myšlenky.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Chvíle dojetí u kafe a čaje Na chvíli jsem se zarazila, skousávaje si ret, když jsem postřehla, jak Johna překvapil ten fakt, že jsem o našem zasnoubení ještě nic neprozradila. Trochu jsem se ulekla, že by mu to snad mohlo vadit, ale nakonec to vypadalo, že opravdu ne. Naopak byl určitě rád, že jim to budeme moci oznámit společně. Usmála jsem se na něj, láskyplně a něžně, když mi pošeptal ta dvě kouzelná slůvka, která se nikdy neoposlouchají. Přivřela jsem krátce oči, pak se podívala do těch jeho a taktéž mu je pošeptala, ale do rtů, než jsme se políbili s procítěným polibkem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro TF, u Fosterových, sobotní odpoledne 24. 1. Sledoval jsem pana Morrise tak pozorně, jak jen to šlo. Byl jsem napjatý, co na tu Gabbynu (i moji) prosbu řekne, jak na to zareaguje, když jsme se ještě před chvilkou bavili o té nepříjemnosti s Jeremym. K mé velké úlevě se nakonec usmál s tím, že velmi rád přijme roli Gabbyna "otce" pro její.. totiž, náš velký den. Usmál jsem se na něj nazpátek a podíval jsem se u toho i po Ethanovi a Elis, sdílíc i s nimi tu velkou radost, co jsme s Gabby měli. A pak, když se ke mně vrátila, spokojeně jsem se na ni uculil a nechal se pohladit, naprosto nevnímajíc to, že tu jsou cizí oči. Už jsem se zkrátka snažil vnímat jen Gabby a to, že projev náklonnosti před jinými lidmi není nic, za co bych šel sedět do vězení, ale že je to naprosto přirozená věc. Položil jsem jí pak ruku na nohu, dlaní nahoru, aby jen mohla vsunout do mé dlaně tu svou. Tohle gesto už mi šlo na výbornou a vůbec mi to nevadilo, naopak, už jsem na to byl zvyklý. Líbilo se mi, jak Ethan zareagoval na další Gabbynu prosbu, přičemž mi došlo, že bych už konečně měl s Loganem domluvit nějaké to setkání, aby se naše snoubenky vzájemně seznámily. A Elis samotná mě popravdě trochu znervózněla, protože jsme s Gabby ještě přesně neurčili datum, ale pořád jsem vnímal, že máme ještě čas.. nebo ne? "Místo jako takové je zatím tajemství, chceme vás pak překvapit. Ale bude to na území Spojených Států," zakřenil jsem se na oba Fosterovi, než jsem pokračoval ve své diplomaticky laděné odpovědi. "A rádi bychom se vzali v květnu. To už budete snad všichni s to přijet. Myslím, i s mrnětem.. nebo.. mrňaty?" povytáhl jsem zvědavě obočí a zadíval se na Elis, která opravdu vypadala, že buď porodí slůně, nebo dvojčata. Na takovou křehuli měla obrovské bříško, že mě to pořád v jednom kuse nutilo přemýšlet nad tím přirovnáním k smaženým vajíčkům a tím víc mě děsilo to, co by se mohlo stát, kdyby se jí někdo dotkl právě na tom jejím břiše.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ještě nějakou dobu u Fosterových a šokování Johna Neměla jsem nejmenší problém s tím, projevit Johnovi i veřejně svou náklonnost, ale i tak jsem ho nechtěla děsit až příliš a snažila se krotit, třebaže jsem měla chuť i na jeho rty. Ale na druhou stranu by se to nehodilo, protože… I já bych se styděla a červenala se až po špičky uší, kdybychom se líbali takhle bezprostředně rovnou i před Harrym. Museli jsme si zkrátka počkat na chvíle našeho úplného soukromí. Což ale bude až večer… Achjo, povzdechla jsem si nenápadně v duchu, ale hned na to se uculila. Hrozba v podobě kašle Probudila jsem se snad až dalšího rána, ale jenom kvůli dusivému kašli, který byl nepříjemný a taky mi z něj hodně škrábalo v krku. Cítila jsem se ještě tak nějak malátně a hlavu jsem měla jako pátrací balón… Nebylo mi vůbec dobře, tak jsem se otočila na druhou stranu, třebaže jsem plánovala vstát a nachystat Johnovi snídani. Nicméně jsem zmateně mluvila z polovičního spánku, jak jsem byla napůl ještě ospalá, ne tak úplně probuzená. „Copak by sis dal na snídani? Toasty s pečivem a pudingem?“ Nedávalo to moc smysl, ale já samu sebe viděla, jak stojím u linky a skutečně připravuji snídani i s čajem a džusem… „Johne,“ zamumlala jsem pak a rozkašlala se nanovo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní ráno, NYC, 25. 1. V noci, ačkoliv jsem byl unavený, tak jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem o tom všem, co jsme v Twin Falls probírali, o čem jsme se bavili a co mi utkvělo v hlavě jako vhodné pro promyšlení "na potom". Pořád jsem byl vnitřně zděšený a zmatený z Elis, od které jsem se i přes její pohledy raději držel dál. Snažil jsem se představit si takhle Gabby, což mi mimochodem moc dobře nešlo s tak obrovským bříškem, nicméně jsem se pousmál nad tou představou, že bych položil opatrně dlaně na její (v mé představě mnohem menší) bříško a ucítil naše první mrně, zázrak života, jen a jen naše. To nejmilovanější mrně na celém světě.. pomyslel jsem si s uculením, jak jsem už teď to naše malé měl rád, ačkoliv to prozatím byla jen představa velmi vzdálené budoucnosti.. S tím jsem i usnul, držíc Gabby v objetí. Probudil jsem se hned několikrát během noci. Gabby z nějakého nepochopitelného důvodu tentokrát šíleně hřála, takže jsem si sám pak odkopal deku a nakonec jsem se od ní úplně otočil a trochu odtáhl, protože se začala i převracet, nicméně pak mě vzbudil její kašel. To jsem ji pak starostlivě chvíli pozoroval a přemýšlel, co mám udělat. Ji to ale nevzbudilo a když klidně spala dál, tak jsem to nechal být, ale.. pak to nad ránem začalo nanovo a mnohonásobně hůř. Rázem jsem otevřel oči a znovu jsem se na ni zadíval, přemýšleje, už opravdu vážně nad tím, že ten kašel nevěstí nic dobrého a že nejspíš budu muset skočit do obchodu pro nějaké léky. "Gabby..?" pokusil jsem se ji vzbudit, když se jí to samotné evidentně moc nedařilo, ale ona hned na to začala mluvit o snídani a.. fuj..? ušklíbl jsem se nad tou kombinací a navíc, protože puding jsem z duše nesnášel. "Gabby, jsi v pořádku? Strašně.." nedopověděl jsem a při tom jsem jí položil ruku na rameno, jak zase začala kašlat. "Zůstaň ležet v posteli ano? Donesu ti vodu.." a už jsem rychle vstal a běžel do kuchyně pro sklenku s vodou v naději, že by jí to mohlo pomoci od toho kašle. Sedl jsem si pak zpět, opírajíc se zády o čelo postele, přičemž jsem si Gabby trochu přitáhl blíž k sobě s tím, že jsem si ji opřel zády o sebe, aby se mohla snáze napít a taky aby se jí snáze kašlalo. "Tohle nevypadá dobře.. jak ti je? Bolí tě něco?" ptal jsem se pak s tím, že si musím udělat v hlavě poznámky a pak to v obchodě převyprávět lékárníkovi, abych pro Gabby dostal ten nejlepší možný lék. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nemoc Vážně jsem nechtěla Johna až příliš brzo vzbudit, nebo spíše, nechtěla jsem jej probudit a vyrušit vůbec. Nicméně se tak bohužel stalo a už to očividně nešlo nějak napravit. Snad jenom tím, že bych mu nedělala až příliš starostí. Trochu, především díky němu, jsem se konečně probudila, a podařilo se mi i tak nějak procitnout, třebaže mi nebylo nejlíp. A bylo to navíc na mě dost vidět, tudíž by mi žádná výmluva nepomohla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro nedělní ráno, 25. 1. Měl jsem opět za hodně dlouhou dobu opravdu obrovské starosti, co se Gabby týče. Vypadalo to nejdřív na pořádný kašel a možná něco jako chřipku, nejspíš.. ale mluvila strašně z cesty a já měl podezření, jestli to nebude něco horšího. Navíc jsem dostal strach, že ať už to chytla kdekoliv, mohla to možná nevědomky přenést na Elis, což by pro ni nebylo moc dobré. V hlavě jsem začal vyšilovat, ačkoliv jsem se snažil najít tu nejracionálnější stránku, jaké jsem byl tu chvíli vůbec schopen. Gabby jako kdyby vycítila, že chci jít nějak do lékárny, hned začala naříkat a prosit, abych ji nenechával samotnou.. a já měl čím dál větší obavy a cítil narůstající bezmoc. Jednoduše jsem neměl ani ponětí, co si počít. "Gabby, neboj se, nikam přeci nejdu.." zatím, "ale vidím, že ti není ani trochu dobře. Jen mi prosím řekni, co tě kde bolí, abych ti nějak mohl pomoct.. prosím.." pohladil jsem ji po vlasech a přitáhl si ji ještě trošičku blíž, aby se mohla lépe vykašlat. Měl jsem opět vrásku na čele, jak jsem honem přemýšlel, co dělat.. jenže Gabby mi to neusnadnila. Zamumlala naprosto mimo něco o opouštění a hned na to jsem málem dostal infarkt. Hned jsem ji položil vedle sebe a začal jsem ji horečnatě zkoušet přivést zpět k vědomí. Celou dobu mi šíleně tlouklo srdce a já opravdu netušil, co přesně dělat. Zkusil jsem ji opatrně poplácat po tváři. "Gabby, prosím, Gabby, prober se, no tak.. prosím.. tohle nesmíš.. prober se, Gabby.. no tak.." mumlal jsem freneticky a snažil se u toho prosit celý vesmír, aby to bylo dobré. Nakonec jsem sáhl pro telefon a první, co mě napadlo, ani nevím proč, začal jsem volat mámě. "Gabby je zle, vezmu ji do nemocnice. Můžeš si ještě chvíli nechat Whiskeyho u sebe?.. nevím, ztratila vědomí.. jo, díky, hned ji jdu obléct.. díky, mami," položil jsem telefon a zatímco mi máti slíbila přivolat taxi, já už jsem mazal do šatny namátkou pro nějaké kalhoty, triko a svetr pro Gabby, abych ji nebral do nemocnice jen v pyžamu. Když jsem s ní byl hotov (a že to dalo práce pro někoho, kdo je zvyklý spíš na ten opačný pohyb, co se oblečení týče), rychle jsem se převlékl i já sám a pak už jsem jen vzal mobil do kapsy, Gabby do náručí a spěchal jsem k výtahu, neboť na nás před domem už určitě čekal taxikář.. Celou cestu jsem na Gabby tiše mluvil, abych ji udržel při vědomí. Byla strašně slabá, ale já doufal, že to vydrží. Pořád jsem jí opakoval, že za chvíli už pojedeme zpátky domů a pak bude smět odpočívat, jak jen bude chtít dlouho, ale že teď musí udržet otevřené oči a vnímat mě. Nakonec jsme dorazili na nejbližší polikliniku, zase jsem ji vzal do náručí a nesl ji do čekárny. Nebylo tam moc lidí, tak jsem získal naději, že to nebude dlouho trvat. Posadil jsem Gabby opatrně do křesla, pohladil ji po tváři a po vlasech, než jsem se vzdálil jen pár kroků k "recepci", abych si tam převzal formulář k vyplnění. Vzal jsem si to s sebou a šel zpátky za Gabby, aby se o mě mohla opřít, zatímco jsem vyplňoval tyhle nesmyslné papíry. Znovu jsem pak vstal, odevzdal to, vrátil se ke Gabby a objal jsem ji, zatímco jsme čekali, než se dostaneme na řadu. Pořád jsem ji u toho hladil po paži, snažíc se přes její kabát nějak udržet teplo, ačkoliv to bylo relativně nesmyslné. Nicméně, nevěděl jsem, co lepšího bych měl dělat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Návštěva u doktora a následně zpátky domů Nevěděla jsem o sobě a když už jsem opět procitla, což asi bylo vždycky na chvilku, obzvláště ve chvílích, kdy na mě John mluvil nebo mě zlehka plácal po tvářích. Už si to vlastně moc dobře nepamatuji, natož abych o sobě měla plné vědomí. Cítila jsem se strašně slabě, jako kdybych se nemohla postavit ani na nohy. Každou chvíli se mi zavíraly oči, jejichž víčka byly čím dál těžší a těžší. Nicméně jsem se opravdu snažila oplácet Johnovi pohled a něco říct, i když to bylo namáhavější. Byla jsem mu opravdu vděčná, když mě oblékl a pak mě i v náručí odnesl dolů z bytu a následně i ven do přistaveného taxíku. Nedokázala jsem přemýšlet ani nad tím, co se kolem mě dělo, nebo proč, z jakého důvodu. Hlavou mi probíhalo strašně moc nesouvisejících myšlenek, a především dost zmatených, ve kterých jsem se nevyznala ani já sama. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní dopoledne, 25. 1. Doktor mě zrovna dvakrát nepotěšil, ale za to on nemohl, samozřejmě. Myslel jsem na to, jak v poslední době Gabby docházela do restaurace, jak měla školu i práci současně a ještě jsem jí nechal Whiskeyho na krku, zatímco jsem musel letět do Londýna a ještě k tomu jsem na ni částečně hodil vlastní starosti s podnikem, s tou hádkou i se svou prací.. muselo to pro ni být náročné, velmi náročné. Není divu, že je tak vyčerpaná. A ještě navíc ta cesta do Twin Falls.. Já na to byl zvyklý odmalička, ale Gabby, moje křehká Gabby.. pro ni to muselo být strašné. Musím přesvědčit tátu, aby nechal Gabby trochu vydechnout a aby tam třeba chodila jen dvakrát týdně. Koneckonců, předtím byla jen za barem a zpívala, ale teď má neustále zkoušky, spoustu učení, přednášek a ještě do toho restaurace.. Je toho prostě příliš. A za to můžu já, protože mě chtěla těch povinností zbavit, abych mohl jít za svým cílem a teď to kvůli mě odnese.. vyčítal jsem si, zatímco jsme mířili zase zpět domů. Mohl jsem jí to částečně vynahradit alespoň tím, že o ni budu pečovat, jak nejlépe dovedu. Dostali jsme nějakou medicínu na ten kašel a ještě další dva předpisy na prášky a horký nápoj, co bych pak měl vyzvednout, až bude Gabby nejspíš spát. Doma jsem ji jemně položil zase do postele, jenže Gabby se rozhodla, že mě nepustí a nadto mě ještě trochu rozesmála těmi svými zcestnými slovy. Tohle bych si měl zapsat, aby mi to pak věřila, až jí to později převyprávím.. nicméně to zůstalo jen u myšlenky. Momentálně bylo důležité vymanit se z jejího chabého sevření a už zase spící ji vysvléknout a namísto trička, svetru a kalhot ji navléknout do.. vytáhl jsem namátkou jednu z jejích nočních košil (triček?), co si přivezla z Twin Falls. Hlavně, aby byla v teple.. Přikryl jsem ji, něžně ji políbil na spánek a nechal ji odpočívat. Byl jsem celý nervní, abych vše stihl zařídit, než se Gabby probudí, tak jsem spěchal napřed do lékárny a pak nakoupit ovoce a nějaké suchary, než jsem ještě vyzvedl Whiskeyho a krátce si promluvil s máti o Gabbyně nemoci. Poradila mi, co a jak a pak už jsem zase pospíchal domů. Gabby naštěstí stále spala. Připravil jsem zatím z trochy ovoce smoothie, aby tuhle čerstvou dávku vitaminů mohla vypít a načerpat z toho i trochu energie. Dal jsem jí na talířek i pár sucharů a obojí to pak vzal do ložnice. Whiskey bez ptaní skočil do postele a uvelebil se Gabby u nohou, cítíc zřejmě, že potřebuje zahřát. Já jsem prozatím položil talířek na poličku v čele postele a pak jsem jemně Gabby probudil s tím, že musí spolknout lžíci s medicínou, co má na ten kašel, aby se jí ulevilo, načež jsem se ji snažil přimět, aby brčkem vypila aspoň trochu smoothie. Samotnému mi šíleně kručelo v břiše, ale ignoroval jsem to. Teď jsem byl u ní a to bylo to nejhlavnější. Na nikom jiném mi tolik nezáleželo.. "Gabby.. ještě trochu, prosím, vypij to, bude ti líp. Musíš mít energii, však víš, doktor to říkal. Pak můžeš zase spát, ano? Prosím, jen to vypij.." přesvědčoval jsem ji celou dobu, zatímco jsem na ní viděl, jak je ospalá.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Velmi živé snění Kdybych jen tušila, kolik starostí chudákovi Johnovi způsobím. Každopádně, jakmile se uzdravím a budu zase fit, tak se mu zcela jistě omluvím a budu se mu celý ten čas, co se o mě tak pečlivě a s láskou staral, snažit vynahradit. Nyní jsem však o sobě téměř nevěděla a jediné, čeho jsem byla schopná bylo akorát to, abych otevřela pusu k dýchání anebo si zkrátka položit hlavu do měkkého a spát dál. Mé tělo bylo zkrátka až moc slabé na to, abych vynaložila víc sil, že jsem pak skoro nevnímala ani Whiskeyho, který mi skočil k nohám. Vnímala jsem příjemné hřejivé teplo a i ze spaní jsem se usmívala. Aspoň do doby, než mě John musel vzbudit kvůli medicíně i čerstvým vitamínům, které do mě s trochou práce dostal, ale už jsem si to ani moc nepamatovala, co mi u toho povídal a hlavně jsem ani nevěděla, kdy a jak jsem opět usnula. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní dopoledne, 26. 1. Když jsem měl chvíle "volna", kdy Gabby pokojně spala v mezičase medikamentů, čajů a smoothies, seděl jsem na emaily a nad prací z nakladatelství a porůznu to střídal s řešeními ohledně restaurace, co mi buď poslal táta, nebo mi posílali sami vedoucí jednotlivých poboček, takže jsem měl takříkajíc o zábavu postaráno. Na mobilu jsem měl upomínku, kdy vzbudit Gabby a dostat do ní trochu tekutin a něco k jídlu, přičemž jsem se pak zase vrátil k notebooku, kde jsem pořád dokola psal, četl a porůznu vyhledával a pátral a zase psal, dokud nebyla další upomínka. Byl jsem do toho tak zabraný, že jsem na nějaké jídlo neměl ani pomyšlení a když, tak zrovna zazvonila upomínka a já letěl připravit něco pro Gabby. Většinou jsem po ní dopil zbytek rozmixovaného ovoce, když vyčerpaně usnula po alespoň dvou třetinách pitiva a pak už jsem neměl na jídlo ani pomyšlení, dokud se nepřišel o svou porci přihlásit Whiskey, na jehož popud jsem si sám dal něco většího, co jsem ulovil v lednici a nezabralo to moc času na přípravu. Šel jsem spát až někdy nad ránem. Ne proto, že bych nebyl ospalý, ale proto, že i přes tu ospalost jsem nemohl usnout. Pořád jsem přemýšlel nad vším tím, co se dělo a bylo potřeba zařídit jak v nakladatelství, tak v restauraci a pak jsem nekonečně dlouho pozoroval Gabby, drbal u toho Whiskeyho a přemýšlel, co bych měl ještě udělat, aby jí bylo lépe. Nakonec jsem šel pootevřít velké okno jen na slabou ventilaci a pak jsem za dlouhého přemýšlení, kdy vzbudit Gabby kvůli dalšímu čaji, vyčerpaně usnul. Nedlouho poté, co jsem konečně usnul, se začala probírat Gabby. Já jsem momentálně byl ve fázi "spánek jako v kómatu" a prakticky jsem ji nevnímal. Tedy, jen do chvíle, kdy se ke mně natiskla a já se u toho se zamračením nepatrně zavrtěl. Postřehl jsem jen své jméno, přičemž jsem odpověděl jednoduchým: "Mhhhhhmm.." a zase mi vědomí odplulo do spánku. Zprvu jsem nevnímal, ale pak, když Gabby znovu promluvila a já ucítil, že se bezděky něčeho.. někoho.. Gabby dotýkám, mé vědomí naskočilo stejně rychle, jako když se v autě otočí klíčem v zapalování a naskočí motor. Rázem jsem doširoka otevřel oči a vytřeštil je na Gabby, která evidentně ještě napůl spala, či.. snila.. velmi, velmi živě. Ruka mě téměř pálila od jejího horečnatého těla, jak si mou dlaň tiskla mezi stehny, což mě překvapilo snad ještě víc, než skutečnost, že mě kousla do krku. Trhl jsem sebou a bezděčně jsem ucukl i rukou, takže jsem se téměř vytrhl z jejího sevření. Byl jsem dezorientovaný a naprosto perplex z toho, co se dělo. Doširoka otevřenýma očima jsem ji pozoroval a snažil se honem přijít na to, co se tu děje, načež jsem se rozhodl Gabby tak nějak vzbudit, bylo-li to možné. "Gabby? Dobré ráno, Gabby, vzbuď se, prosím.. měla jsi.. ehm.. sen..? Ale jsi tady, doma, v bytě, jsem tu s tebou a Whiskey taky.. měla.. měla bys něco vypít, ano?" a taky bych ti měl dát studenou sprchu na snížení té horečky.. "Mám tu čaj. Jak je ti?" kromě toho, že zoufale toužíš po mé ruce.. pomyslel jsem si s uculením. Tohle mi zůstane zřejmě jako věc, kterou na ni můžu kdykoliv vytáhnout a naprosto ji zmást zároveň, protože nebude vědět, na co narážím.. Rozhodně jí to říkat nebudu, byla by z toho později strašlivě stydlivá a.. byla by? Opravdu? napadlo mě zároveň pochybovačně.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vzrušená blondýnka v utajení Opravdu se mi zdál… velmi nestydatý sen, a co hůř, myslela jsem si, že je to skutečnost. Že se ke mně skutečně sklání John, který se dotýká na mých stehnech i mezi nimi a chce mi způsobit tu největší vlnu rozkoše ale i vzrušení. Měla jsem pocit, jako kdyby mě chtěl současně i mučit, šponovat mou touhu i vášeň a přivést mě tím až k samotnému šílenství. Bylo to tak živé, tak opravdové, a to jsem ani netušila, že si jeho dlaň přitahuji k sobě a následně tisknu mezi stehny. Bylo to tak nestydaté a necudné, že bych se ani nedivila tomu, kdyby se se mnou přestal bavit a třeba se i urazil. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní dopoledne, 26. 1. Sledoval jsem Gabbyny reakce, sám jak na trní. Byl jsem z ní neskutečně zmatený, na čemž mělo svou zásluhu i to vyčerpání, to bezpochyby. Pořád jsem si opakoval, že se o ni musím postarat a že nejspíš zase nějak.. blouzní. Na druhou stranu se mi ale zdálo, že vypadala o něco málo lépe, než včera, což bylo dobré znamení. Sám jsem cítil, jak mě pálí oči z nedostatku spánku, ale teď jsem prostě měl důležitější poslání, než spaní. Navíc, Gabby se potřebovala z té své nemoci dostat a nejlepší bylo začít ji pěkně kurýrovat, ať už mi s tím pomáhala, nebo ne. Vnímal jsem její slova, ale spíš jen tak okrajově, protože jsem co chvíli upadal do útlumu a musel jsem sám sebe každou chvíli budit, připomínat si, že teď nesmím spát. Protřel jsem si jednou rukou oči a celou tvář v zoufalé naději se opravdu probrat. Do toho se mi ale také promítalo to, co se nejspíš Gabby zdálo a co mi chtěla provést s rukou, aniž by o tom věděla, což mě zároveň nutilo k připitomnělému úsměvu. Nakonec jsem na ni chvilku zíral s pobavením i únavou, než mi došlo, že mi už dávno odpověděla a že se ještě pořád nemám k žádné akci. Honem jsem zavrtěl hlavou, abych se vzpamatoval, a pak jsem jí pomohl jako několikrát během včerejška tak, že jsem si ji zády opřel sám o sebe, aby se jí snáze pilo. Podal jsem jí čaj a přidržoval jej v domnění, že je pořád neskutečně slabá na to, aby udržela hrnek. A pak, když se napila a já odložil hrnek studeného čaje za sebe na polici v čele postele, jsem ji zezadu na krátkou chvíli pevněji objal a opřel si hlavu o tu její.. načež jsem se s trhnutím znovu probral, zděšený z toho, že jsem zase málem usnul. "Jak se cítíš? Mám tě odnést do sprchy? Hmm.. myslím, že teplá sprcha ti taky pomůže a díky té páře se ti bude lépe dýchat.. Tak pojď.." řekl jsem a na to jsem z ní odhrnul deku a jedním rychlým pohybem jsem Gabby zbavil trika a vzal ji do náruče. Bylo tu díky otevřenému oknu přeci jen dost chladno a já nechtěl, aby mi ještě do toho všeho nastydla. Stále s ní v náručí jsem šel rychle k terase a otevřel tamní dveře pro Whiskeyho, který seskočil z postele hned za námi, a pak už jsem pokračoval rovnou do koupelny. Posadil jsem Gabby na kraj vany a sám jsem ze sebe stáhl své oblečení na spaní, než jsem jí pomohl vlézt do sprchy, pustil jsem teplou vodu a začal jsem ji něžně, opatrně omývat, opíraje ji zády o sebe, aby mi opravdu nespadla.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Společná sprcha Jak jsem se probudila trochu víc a nesoustředila se jen na sebe a své pocity, konečně jsem si všimla, že je John nějaký unavený a vyčerpaný. Moc se mi to nezdálo a po chvilce jsem si uvědomila, že o mě měl určitě spoustu starostí a především obrovský strach. Určitě se vůbec nevyspal a pochybuji, že se vůbec něčeho najedl, jak pořád myslel na mě, moje bezpečí a uzdravení. Musela jsem ho pěkně vystrašit. A to všechno bylo jen kvůli mně. Připadala jsem si hodně provinile, zvláště, když jsem si uvědomila, že celou dobu myslím jen na sebe a na to, že se mi zdál tak živý nejnestydatější sen na světě. Kdyby to věděl, určitě by se se mnou už nebavil. A nezradila jsem ho tím? Vždyť jsem mu vždycky říkala, jak tu pro něj vždycky budu, že mu budu oporou a teď… Je ze mě unavená a nemocná pacientka, která mu nedá ani spát, povzdechla jsem si v duchu a pokusila se o jakýsi drobný úsměv, když si mě k sobě posunul blíž. Byla jsem mu vděčná za to, že mi tak pomáhal, a třebaže mi bylo o něco líp, byla jsem ráda i za to, že mi pomohl s hrnkem čaje, ze kterého jsem upila pár doušků. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní dopoledne, 26. 1. Gabby mě stále a znovu dokola nepřestávala překvapovat.. alespoň za posledních pár dní. Nebyl jsem na komplimenty zvyklý. Samozřejmě, že jsem věděl, jak na okolí i na ni samotnou působím, ale nikdo mi to nikdy neřekl přímo a tím pádem jsem z toho byl pokaždé jaksi rozpačitý. Přišlo mi vždycky obvyklé, že muž skládá komplimenty ženě, ale naopak jsem to prakticky nikdy nezažil a žádná kniha o etiketě o tom nikde nic neříkala. Ustal jsem napůl v pohybu a zadíval se na ni překvapenýma očima. "Ehm.. děkuji..? Já.. asi bych tě měl honem už vzít do té sprchy, než tu úplně prochladneš," dodal jsem pak, zakecávajíc to, abych se necítil tak strašně nesvůj. Objal jsem ji a opatrně jí pomohl vstát a přejít těch pár kroků do sprchy, kde už jsem ji měl jen a jen u sebe. Relaxoval jsem u toho mytí se zavřenýma očima a vychutnával jsem si horkou vodu stejně, jako Gabbyno tělo pod mýma rukama se sprchovým gelem. "Hmm.." zamručel jsem v odpověď na Gabbyna slova a unaveně jsem se u toho pousmál, jak jsem si i já vybavil onu první společnou sprchu. "Měl jsem strniště jako teď.." pronesl jsem tiše, zasněně, než jsem otevřel oči a zjistil tak, že se na mě dívá. Ani pořádně nevím, jak se to stalo, že jsem ji v další chvíli líbal, naprosto zapomínajíc, že je nemocná. Mé ruce ustaly v jemném mytí a namísto toho ji sevřely v pevném objetí. Mohla za to určitě ta únava, že jsem nad sebou ztrácel kontrolu a racionální uvažování. Přesunul jsem se svými rty na Gabbynu šíji, kde jsem ji líbal a laskal a přesně ve chvíli, kdy jsem ji kousl do krku, jednou dlaní jí masírujíc ňadro, vzpamatoval jsem se a naprosto jsem na krátkou chvíli zamrznul. "Promiň, promiň, Gabby.. To jsem neměl, jsi nemocná.. Nevím, co to do mě vjelo, omlouvám se.." začal jsem se překotně omlouvat, spouštěje ruce jen do volného objetí kolem jejího pasu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Společná sprcha Všimla jsem si, že jej můj kompliment poněkud zaskočil a tak jsem to raději nekomentovala, třebaže bych si jindy neodpustila mírné poškádlení, ale momentálně mi to prostě nepřišlo zase tak vtipné. John byl z toho nesvůj a já ho nechtěla příliš trápit, tudíž jsem to nechala bez komentáře a na jeho zamluvení jsem reagovala tak, že jsem se nechala odnést do sprchy. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní dopoledne, 26. 1. Gabby mě v jednom kuse omamovala a to ještě tím spíš, že jsem byl ospalý a nemohl jsem se tomu ani trochu bránit, v jejím zájmu samozřejmě. Nicméně jsem se pak vzpamatoval, upamatoval jsem si na její nemoc a honem jsem svou počínající vášeň uhasil. Nechtěl jsem, aby se Gabby ještě třeba přitížilo a navíc, nebyl jsem si jistý, jestli bych to já sám zvládl, protože jsem byl opravdu grogy. Totiž, ano, zvládl bych se s ní pomilovat, nicméně jsem si už nebyl jistý, jestli bych ji ale udržel, když i ona sama byla slabá a tak všeobecně, mohla mi kdykoliv zase omdlít i právě kvůli té teplé vodě. Jenže se na mě podívala tak smutně a já si znovu vybavil to její snění. Nechtěl jsem ji zklamat.. nicméně, musel jsem jednat rozumě za nás oba. "Gabby.. já.. já vím.. ale jsi vyčerpaná. Sotva stojíš na nohách a jsi nemocná. Navíc jsi mi včera omdlela.. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, ne teď, ne tady.. Sám se sotva držím na nohou, promiň mi to, prosím," vrhl jsem na ni úpěnlivý pohled pro změnu já. "Také po tobě toužím, strašně moc, o tom nepochybuj. Ale nechci nám to pokazit.. Odpustíš mi to? ..pro dnešek?" pousmál jsem se nakonec a políbil ji cudně na rty. Opláchli jsme se a pak jsme oba vklouzli do měkkých županů. Nechal jsem Gabby sedět na židli u stolu, zatímco jsem se vrhl na výrobu smoothie z čerstvého ovoce, aby doplnila vitaminy, tekutiny a vlákninu, načež jsem jí ještě podal předepsané léky a pak jsem konečně vytáhl deku s tím, že prostě zůstaneme na pohovce, pěkně u sebe. Počkal jsem, až se u mě Gabby uvelebí, zatímco Whiskey se protentokrát usalašil na jeho vlastním pelechu a jen nás pozoroval.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Příchod paní Hobbs Popravdě, nemohla jsem uvěřit tomu, že bychom se nepomilovali. Bylo to již podruhé, kdy… jsme to byli nuceni okolnostmi zastavit a uhasit, což mi mimoděk připomnělo i Yellowstone a celkově to, jak jsme spolu cestovali na motorce, protože i tehdy nám víceméně celkem často bránily nejrůznější okolnosti, když jsme museli brát ohledy na ostatní a podobně. A byla jsem z toho i zklamaná, nicméně jsem to nechtěla dát na sobě až tak znát, protože sobec jsem opravdu nebyla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní odpoledne, 26. 1. Byl jsem příliš unavený na to, abych se pokoušel za Gabbyným výrazem hledat i něco jiného, takže jsem prostě jen s pousmáním přikývl na to, že mi to pro dnešek odpustí a že bych se měl fakt vyspat. Jenže to ona taky. Nejlepší lék na nemoc je prostě spánek.. Snažil jsem se v kuchyni pracovat rychle, jak mi jen síly stačily. Chtěl jsem si pospíšit i proto, abychom pak tím dřív mohli jít oba s Gabby zase spát, protože jsem vážně už byl hodně na pokraji spánku. Pálily mě oči úplně šíleně, ale ignoroval jsem to. Dal jsem Gabby její sklenici a sám jsem měl taky jednu, abych ji nejen podpořil, ale měl jsem to sám i trochu místo jídla. "Když.. já ani nemám hlad. Tohle mi teď stačí, ale hlavně se potřebuji vyspat. Pak se najíme pořádně oba, ano? Třeba vajíčka pak usmažím.." odpověděl jsem ji u pití smoothie a pohladil Gabby po tváři, usmívaje se na ni s těžkými víčky, než jsme se pak přesunuli na pohovku. Usnul jsem prakticky hned, jak se Gabby uvelebila u mě a nevěděl jsem vůbec o světě. Dokonce jsem po pár hodinách spánku nevnímal ani Whiskeyho štěkání a vítání paní Hobbs. Jen jsem krátce nakrčil čelo a spal jsem dál. Nebylo to u mě obvyklé, ale spal jsem jako zabitý. "Zdravím vás, jak se vám daří? Neruším..?" pozdravila paní Hobbs probouzející se Gabby, když se předtím přivítala s Whiskeym alespoň tím, že na něj chvilku cukrovala. Přešla pomalu blíž k pohovce, přičemž se zaměřila na nás oba pohledem. "Ou, jste nemocní? To mě moc mrzí. Mohu vám uvařit čaj, nebo připravit něco k jídlu?" ptala se starostlivě, rozhlížejíc se pak po bytě, zřejmě přemýšlejíc, čím začít, protože nás nechtěla budit či rušit zvukem vysavače.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro ... A zase sami John vypadal opravdu hodně unaveně a ospale. A měla jsem se tomu vůbec divit, vzhledem k tomu, že poslední dny téměř nespal? A to jen kvůli mně… povzdechla jsem si v duchu a zakroutila nepatrně hlavou, že mu zrovna já, ta, co by mu měla být oporou, dělá takové starosti. Ale… určitě se najde něco, čím mu ty chvíle hrůzy a sebeobětování vynahradím, pomyslela jsem si hned na to s úsměvem, jak jsem přitom v duchu ještě jen tak pro sebe plánovala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní odpoledne, 26. 1. Spal jsem celou dobu, co tu paní Hobbs uklízela, nebo vařila. Sem tam jsem možná nakrčil čelo nebo zamručel, ale i přesto, že paní Hobbs vysávala, jsem se úplně nevzbudil. Naopak jsem si nevědomky přitáhl Gabby blíž k sobě, zesilujíc objetí vždy jen na krátký okamžik, než jsem je zase povolil a spal dál jako nemluvně. Teprve když paní Hobbs odešla a rozhostilo se zase ticho, zbystřily se i mé spící smysly. Na Gabbyn jemný dotek, jak mě políbila na tvář. Byla zase víc u mě a tak jsem ji zase jen víc objal a nepatrně se u toho zavrtěl. Jenže to, jak na mě mluvila, mi podvědomě v ozvěnách znělo v uších a já se v další chvíli pousmál, oči stále zavřené. "Gabby.." povzdechl jsem si tiše, stále nevědomky a byl bych spal dál, jenže Whiskey měl jiné plány. Přišel k nám a třebaže nás před chvilkou jen pozoroval, nyní se rozhodl vzít osud do vlastních tlapek, protože jak jsem promluvil, Whiskey usoudil, že jsem vzhůru a tudíž se do mě jal šťouchat studeným čumákem a následně i škrábat packami, dívajíc se u toho střídavě na mě i na Gabby. Pustil jsem Gabby jednou rukou a snažil se poslepu odehnat toho chlupatého budíka. "Terasa, Whiskey.." zamumlal jsem, ale paní Hobbs nejspíš dveře na terasu zavřela, aby nám sem nešel chlad, takže Whiskey už potřeboval jít nutně ven. Ještě začal štěkat, když jsem na něj promluvil, takže jsem neměl jedinou šanci. Otevřel jsem konečně opatrně oči a usmál jsem se znovu na svou krásku. "Dobré poledne. Jak ti je?" řekl jsem chraplavě a honem jsem si zakryl pusu, protože jsem si potřeboval mohutně zívnout. Whiskey mi však nedal moc času na probrání, chtěl prostě ven. S povzdechem jsem se opatrně vymanil zpod Gabby a věnujíc jí ještě pohlazení po tváři, vydal jsem se jen k terase, kde jsem Whiskeymu otevřel dveře. Ten však běžel ke dveřím na chodbu a zarazil se, když zjistil, že žádné procházkování se nekoná. Zklamaně se pak pomalu ploužil zpátky ke mě a pak šel na terasu. Já se pak vrátil ke Gabby a jen jsem si sedl na kraj pohovky. "Jak dlouho jsme spali? Za chvíli by měla asi dorazit paní Hobbs, měl bych se jít obléknout.." pronesl jsem a u toho jsem si protíral dlaněmi stále ospalé oči. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Mírně zpožděný John Musela jsem se pobaveně tiše uchechtnout, když v tom nejlepším okamžiku, kdy jsme měli s Johnem jednu z důvěrných chvilek, se Whiskey rozhodl, že nás upozorní na skutečnost, že je tu taky. Ale chudáčkovi chlupatému se chtělo na záchod a vzhledem k tomu, že dveře na terasu byly zavřené, už to nemohl ani chvilku vydržet. Jen mě mrzelo, že jsem nebyla pohotovější a nevstala jsem dřív, aby mohl John nadále klidně ležet a ještě odpočívat. Myslela jsem si, nebo spíš dle jeho zívnutí jsem předpokládala, že by ještě klidně spal dál. Nicméně vypadal mnohem líp, oči již neměl červené a opuchlé, jako ráno, když sotva usnul. Tehdy mi dělal skutečné obavy, že je na tom snad i hůř než já sama. A to jsem prosím pěkně marod! |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní odpoledne, 26. 1. Cítil jsem se lépe, než před.. hodinou? Dvěma? Nevnímal jsem předtím čas, ale paní Hobbs chodívá uklízet kolem jedné odpoledne, takže může být jen chvíle po druhé hodině? Ále, vždyť je to jedno.. mával jsem nad tím imaginárně rukou a věnoval se pak už opět jen a jen své blondýnce, která stále ležela pěkně pod dekou a tvářila se poněkud váhavě. Vzhlédl jsem tedy od ní směrem ke kuchyni a pokusil se přes bar vidět něco víc, ale to bylo nemožné a přes čerstvý vzduch z terasy jsem ani nic nezavětřil. "No ale.. najíst by ses měla i ty, ne jen já," nakrčil jsem čelo a podíval se zpátky na Gabby starostlivým pohledem. Ta však věnovala pozornost Whiskeymu a já mimoděk následoval její pohled ven na chlupáče. "Gabby..?" řekl jsem pak tiše sj jakousi otázkou, přičemž jsem si chtěl jen získat její pozornost, abych si mohl její tvář přitáhnout blíž a zapomínaje v jednom kuse na její nemoc, políbil jsem ji a chvíli si užíval jejích dokonalých rtů, hladíc ji u toho po tváři. Pak jsem se odtáhl a zadíval se jí do očí. "Ohřeji nám oběd, ano? Musíš sníst i něco pořádného a pak.. hmm, potom bychom se mohli vrátit do ložnice, protože tu začíná být opravdu zima kvůli těm dveřím na terasu.. Hezky se přikryj až po bradu, ano? Za chvilku to bude.." řekl jsem pak a políbil ji ještě jednou, tentokrát jen na líci, než jsem konečně vstal a protíraje si ještě jednou oči, zamířil jsem do kuchyně. Po velmi vydatném zeleninovém obědě jsem Gabby pomohl vstát a pomalu s ní přejít do ložnice. V šatně jsem pro ni zase našel nějaké vhodné pyžamo či košili vhodnou pro pacientku, stejně jako jsem se sám oblékl do trika a kalhot na spaní (bez boxerek). Nechal jsem dveře kvůli Whiskeymu pootevřené na škvíru a s Gabby jsme si zalezli do čerstvě povlečené postele. Nechápu, jak jsem to dělal, nicméně hned poté, co jsme se uvelebili s Gabby pod dekou a já ji zase objal, jsem v další chvíli nevěděl o světě.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Od oběda k lahodné večeři Cítila jsem na sobě, že po celém dnešním dopoledni a částečně i po odpoledni na mě doléhá pocit únavy. A přitom jsem spala docela dlouho, ale mohla za to ta nemoc a vyčerpání organismu. Nebylo to však nic hrozného, aspoň ne tak, jako včera, kdy jsem o sobě téměř vůbec nevěděla. Mimoděk mě napadlo, jak to bylo vlastně šílené, že jsem prospala celý den i noc a skoro nic jsem si nepamatovala. Ale na druhou stranu mi to pomohlo a já se cítila o něco lépe. Koukala jsem ještě chvíli na Whiskeyho venku, než jsem zaslechla Johna, na kterého jsem se usmála, a pak mi doslova ukradl dech, když si mě přitáhl blíž pro procítěný dlouhý polibek, který jsem mu přirozeně opětovala. Cítila jsem se jako ta stydlivá blondýnka z Twin Falls, když od svého vysněného prince dostala svůj první polibek. Srdce mi bušilo jako o závod, zběsilé bublání vlastního tepu jsem slyšela ve spáncích a tělo se mi chvělo vzrušením. Ani mi nedocházelo, že by se měl ode mě pro jistotu držet dál. Byla jsem přeci nemocná a mohl to ode mě chytnout, což by nebylo dobré. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer, 26. 1. Dal jsem Gabby na talíř jen trochu jídla, moc dobře si uvědomujíc, že jak je marod, tak toho asi moc stejně nesní. Sám jsem však měl velký hlad a tak jsem to do sebe házel oproti Gabby neuvěřitelnou rychlostí a ještě jsem si pak šel přidat, nebo spíš vyškrábat na talíř zbytek toho, co ještě zbylo. Inu, během včerejšího dne jsem v podstatě nic nejedl, tak jsem to teď hladově doháněl. A když už jsme se oba najedli, stejně jako Whiskey, odebrali jsme se opět do ložnice a spát. Mé tělo podvědomě reagovalo na Gabby, i když jsem ještě v podstatě spal a jen pozvolna jsem se pod doteky jejích rtů probouzel. Natočil jsem k ní nicméně hlavu a vyhledal svými rty ty její, oči majíc však stále zavřené. Opatrně jsem se u toho otočil na místě, abych Gabby neměl přes rameno, ale aby naopak i ona měla pohodlnější pozici, kdy se mi mohla opřít o hruď, nebo se na mě tak trochu částečně položit. Sám jsem ji pak objal pod dekou kolem pasu a postupně jsem se opravdu probudil tím nejlepším možným způsobem, jakým mě jen Gabby mohla probudit. Cítil jsem její rozpálené tělo i přes její košili a mé triko, což mi připomínalo, že je nemocná, ale byla to spíš jen honě slabá připomínka někde v koutku mé mysli, skrčená a moc se neozývající. Bohužel ale to, že jsem před tímto spaním snědl tak obrovskou porci oběda, si na mě vybralo krutou daň, o to palčivěji ji pociťujíc, jak se ke mě Gabby tiskla, tlačíc tak trochu i na mé břicho. "Gabby? Omlouvám se, ale.. dáš mi chviličku, prosím?" upřel jsem na ni pohled kajícníka, načež jsem se vymanil z našeho objetí a vyšel jsem z ložnice, míříc do koupelny. Jak jsem nechal otevřené dveře, Whiskey toho hned využil a i s míčkem přiběhl k posteli, opřel se předními packami a pustil před Gabby míček ze své tlamy. Vrtíc ocasem, téměř se usmíval pln očekávání, nutíc tak Gabby svýma psíma očima, aby mu skrz otevřené dveře z ložnice házela míček a otravoval všemožně tak dlouho, dokud to opravdu neudělala, načež Whiskey pořád dokola běhal zpátky, dožadujíc se dalšího házení i občasným nadšeným štěknutím. Já jsem mezitím vyšel z koupelny, jen tak tak uskakujíc zpátky před řítícím se Whiskeym, který pronásledoval hozený míček. Pozvedl jsem jedno obočí a tázavě se zadíval na Gabby, která v té mé košili vypadala neuvěřitelně sexy. Whiskey mezitím zpomalil a položil mi nakonec míček k nohám a posadil se, očekávaje, že i já si s ním budu házet. Já se však sehnul a místo toho jsem Whiskeyho pořádně podrbal kde všude. "Je mi líto, kamaráde, ale budeme si házet později. S paničkou spolu máme něco rozdělaného, víme? Tak buď hodný kluk a dej si zatím žvýkací kost, ano? Tak zatím.." poplácal jsem ho po boku a pak jsem vstal, křeníc se uličnicky na Gabby. Bylo vidět, že jsem se už opravdu dostatečně vyspal a ještě jsem si v koupelně opláchl obličej studenou vodou, takže jsem měl kolem něj pár mokrých vlasů. A Whiskey, jako kdyby mi rozuměl každé slovo, šel hledat svoji kost na žužlání a já tak mohl jít zpátky ke své sexy snoubence a pro jistotu za námi zabouchnout dveře. "Měla bys nosit tu košili častěji.. i ty rozcuchané vlasy. Jsi tak strašně sexy.. moje krásná nemocná snoubenka.." uculil jsem se nakonec, jak jsem si zalezl zpátky k ní pod deku, teď se pro změnu naklánějíc já nad ní, líbajíc ji na její nemocný krk. "Jak ti je?" zeptal jsem se tiše chraplavým hlasem, jak jsem se u toho nosem mazlil s její šíjí, hranou čelisti i s tváří.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Příjemně strávený čas Tiše, šeptavě jsem se Johnovi omlouvala za to, že jsem ho dozajista probudila, místo toho, aby mohl i nadále poklidně a nerušeně odpočívat. Vypadalo to však, že mu takové probuzení ode mě dvakrát nevadilo a tak jsem se o to více uvolnila, opětujíc mu procítěné hluboké polibky, než se pro změnu omluvil on sám. Samozřejmě, že se nemusel omlouvat, chápala jsem to a tak jsem mu dala na chvíli klid i pokoj, aby mohl bez starostí odejít do koupelny, kam nutně potřeboval. Pobaveně jsem se culila a ještě víc, když se ve dveřích objevil Whiskey, který ke mně přiběhl, protože si chtěl hrát. Dlouho jsem těm psím očím nevydržela odolávat a tak jsem mu mezitímco byl John v koupelnovém ráji, házela míček, usmívajíc se, jak byl náš milovaný chlupáč přešťastný a to jen z toho, že mohl po bytě honit svůj oblíbený míček. Nahlas jsem se rozesmála, když se John vrátil a málem se přerazil o probíhajícího Whiskeyho, ale po chvilce jsem utichla a opětovala mu výmluvný pohled, když jeho pozornost patřila na chvíli Whiskeymu, kterému domlouval. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělní večer, 26. 1. Pořád jsem zapomínal na to, že je Gabby nemocná a že bych ji nejspíš měl nechat v klidu ležet v posteli, zachumlanou pod dekou až po bradu a sám bych měl jít například uvařit jí čaj a podobně, ale.. ono to šlo dost těžko, když jsem cítil pod rukama její horkou kůži a ztrácel se v jejím rychlejším dýchání, které značilo její stoupající vzrušení, stejně jako to moje. Omámeně jsem vydechl horký vzduch na její krk, když jsem ucítil její dlaň dobývající se středem mého těla až k mým kalhotám na spaní, ale pak, když jsme se políbili.. jsem se tiše rozesmál a nechal jsem Gabby jít s tím, že na ni tady počkám. Věděl jsem už od samého rána, jak na tom Gabby je a znali jsme se navzájem natolik dobře, že jsme byli schopni odhadnout, jakou náladu máme. Proto jsem se ani dvakrát nerozmýšlel a rovnou jsem si přetáhl triko přes hlavu a odhodil jej přes postel na zem. Povytáhl jsem se pak do sedu a opřel se o čelo postele, načež jsem se zavřenýma očima čekal, až se ke mě má blondýnka vrátí. Zvedl jsem k ní pak pohled, který mi rázem potemněl touhou. Sledoval jsem její fantastické holé nohy, které pak jen tak trochu nahoře zakrývala má rozepnutá košile, pod níž jsem jasně viděl krajku Gabbyna prádla. Stoupal jsem pak pohledem výš, pomalinku, vychutnávaje si každý centimetr jejího odhaleného těla, dokud mě neuvěznila ve svém zeleném hypnotickém pohledu a já se hned na to uculil. "Na to, že jsi nemocná, tak jsi pěkná nestyda.." pronesl jsem a vyčkával jsem, až ke mně přijde blíž. Natáhl jsem pak dlaň a pohladil jsem ji pomalu po stehnu, zatímco si druhou nohu přehazovala přese mě, aby si mi mohla sednout na klín. Jenže já jí to nedovolil. Oběma dlaněmi ji chytl za její dokonalé pozadí a přitáhl si ji k sobě téměř na tělo, takže jen obkročmo klečela u mě a já měl tím pádem naprosto dokonalý přístup k jejímu poodhalenému hrudníku, kam jsem ji neváhal políbit. Dlaněmi jsem přes boky hladivě přejel z pozadí až k jejím žebrům pod košilí a pak k jejím pevným ňadrům, odhrnujíc tak košili z jejího těla, abych ji mohl laskat a dráždit svými rty, zuby i jazykem. Užíval jsem si to možná až moc. Dráždila mě a teď, jak jsem ji měl zase u sebe, jsem si mimoděk opět vzpomněl na probuzení s jejím erotickým snem, což na mě také v tu chvíli mělo jisté účinky, takže jsem ji nakonec znovu popadl za pozadí a zvedl k ní pohled, přičemž jsem jí stáhl kalhotky a pak je jednoduše roztrhl a odhodil. Vztáhl jsem ruce k její tváři, kterou jsem si přitáhl k té své, žíznivý po jejích rtech. Prsty jsem jí zajel do vlasů a mimoděk je sevřel v pěst, nutíc tak Gabby zaklonit hlavu, abych se dostal k jejímu krku a klíčním kostem, vychutnávajíc si nastolenou atmosféru.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Výbuch nastřádané vášně a vzrušení „To mám totiž po tobě. Pěkně jsi mě zkazil, ale vůbec mi to nevadí,“ odvětila jsem pohotově a s pobaveným uculením, než jsem se dostala k němu do postele, majíc plánu ho provokovat ještě víc. Ale to jsem ještě netušila, co všechno mi provede John sám. Ani jsem nedosedla a přitáhl si mě na své rozpálené hřejivé tělo, které se svíjelo pod mými dlaněmi i prsty, jak jsem mu přejížděla po odhalené kůži. Byl do půl těla nahý a já měla pocit, že se jej do konce svého života nenabažím. Zatínajíc mu prsty do ramenou jsem mu ve všem vycházela vstříc, bezděčně vrtíc boky, jak jsem se porůznu nahýbala, nebo se přibližovala ještě víc, zaklánějíc hlavu, užívaje si jeho smyslných rtů na těch svých, nebo putující po mé přecitlivělé kůži. Přiváděl mě doslova k šílenství, prahnula jsem po něm každou buňkou svého těla, které nakonec zůstalo nahé po tom, jak ze mě doslova serval kalhotky. Košile již taky byla na zemi, ani jsem nevěděla, jak se to vlastně stalo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí večer, 26. 1. Na chvíli jsem sám zvrátil hlavu dozadu, protože i přes své tenké plátěné kalhoty jsem velmi dobře cítil Gabbyno počínání a že mě opravdu dokázala vzrušit na nejvyšší možnou míru. Zasténal jsem, jak se na mém klínu dráždivě pohybovala a já si v tu chvíli nepřál nic víc, než aby mé kalhoty v mžiku zmizely a já se v Gabby mohl dokonale ztratit. Ale to by bylo příliš snadné. A pak Gabby promluvila a já měl zase živě před očima dnešní ráno. Pousmál jsem se a jen jsem přikývl, že opravdu tuším, pokračujíc pak v laskání jejího těla, zatímco mluvila dál. Nechtěl jsem jí skákat do řeči. Vnímal jsem u toho její doteky, které mě pálily na holé kůži a zároveň mi byly neskutečně příjemné. Přestal jsem ji pak laskat a jen se jí zahleděl do tváře, červené vzrušením. Přivřel jsem pak oči a naklonil hlavu ke straně, to když se Gabby přimkla ke mě blíž a sama mě počala škádlit na krku svým dechem, jak ke mně tiše promlouvala. Chtěl jsem jí odpovědět, ale vzmohl jsem se opětovně jen na zasténání, protože mě její pohyby boků dráždily přímo v klíně a já měl sto chutí si ji namístě vzít. Ale sebral jsem ještě poslední zbytky sebeovládání, abych ji sám přiměl ještě se trochu červenat. "Mluvila jsi ze spaní.. a byla jsi u mě tak blízko.. cítil jsem tvé tělo, jak se chvěje, i když jsi byla rozpálená, snad horečkou.. Gabby.. cítil jsem to, jak moc po mě toužíš, celý den.. ale teď ti to vynahradím.." mluvil jsem k ní tiše, porůznu si pohrávajíc s její kůží, kam jsem ji mezi slovy letmo líbal na krku, na rameni.. A nakonec jsem ji líbal na rty, postupně prohlubujíc polibky, z nichž se staly velmi vášnivé a divoké, přičemž jsem Gabby opět uchopil za její krásné pozadí, přičemž jsem ji donutil trochu se nadzvednout, abych si u toho líbání mohl stáhnout kalhoty níž jak už jsem to nevydržel, krátce jsem ji ještě podráždil, než jsme konečně splynuli v jedno a já jí položil dlaně na boky, napomáhaje jí v pohybování vůči mým bokům. Kousal jsem ji do rtu, do krku a přitom si užíval konečně ten sladký opojný pocit milování se, kdy se naše těla třela o sebe a my oba lapali po dechu. Naprosto jsem zapomněl, že je Gabby nemocná a že bychom neměli.. ale kdo by jí odolal, že? Chtěl jsem jen, aby mi prsty zajela do vlasů a byla mi tak blízko, jak jen to bylo možné.. Změnil jsem pak polohu s tím, že jsem ji jednoduše opět pevně objal a přehoupl se s ní tak, že jsem ji položil na záda, třebaže směrem k nohám postele. Alespoň jsem si ale mohl stáhnout kalhoty úplně a hodit je na zem, přičemž jsme mohli pokračovat v divokém milování. Ani to mi ale pořád ještě nestačilo, protože jsem měl stále v hlavě ten Gabbyn sen, přičemž jsem její slova vnímal jako takovou nenápadnou prosbu či přání a tak jsem ji pak přetočil na bok, sám se k ní tisknouc zezadu, přičemž jsem ji v této poloze alespoň mohl pevně, silně obejmout paží, na které i částečně ležela, zatímco druhou ruku jsem měl volnou a já se rozhodl Gabby částečně splnit její sen, kdy jsem dlaň po chvíli masírování jejích prsou přesunul středem jejího těla až k jejímu klínu, kde jsem ji začal ještě nad to všechno dráždit prstem, užívajíc si postupného napínání jejího těla, které jsem chtěl za každou cenu cítit, jak se třese v mém náručí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Velmi vášnivé a vzrušující chvíle Vzrušovaly mě jeho šeptavá slova, která mi připadala neskutečně provokativní a nestydatá, necudná, jak jsem s oblibou říkávala, že jsem se u toho ještě víc začervenala. Ale dost možná to bylo i tou touhou a vzrušením, vyplouvající na samotný povrch. Mimoděk jsem na Johnovi cítila, že už to déle nevydrží, protože by si mě nejraději vzal okamžitě, abychom spolu splynuli v jedno tělo, pohybující se s milostnými pohyby a dohnat to až k samotnému slastnému vrcholu rozprostírající se rozkoše. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní odpoledne 31. 1. Gabby už se ze své nemoci stihla vykurýrovat, ale já měl ještě pořád odřený nos od rýmy, co by pozůstatek mé nemoci, která následovala hned po té Gabbyné. Zřejmě jsme se vážně měli držet a nelíbat se, nemilovat se.. prostě přes ten týden mít jen vztah pacienta a ošetřujícího. Ale i tak jsem toho nelitoval, ono to totiž bylo až příliš příjemné léčení na to, abych toho byl schopen litovat. Nicméně, včerejší den jsem letěl "na skok" do Londýna, protože už nebylo zbytí a musel jsem tam spoustu věcí vyřídit osobně. To jediné mě na bydlení v New Yorku začínalo mrzet - nemohl jsem pořádně pracovat a nakladatelství tím trochu trpělo, nicméně tím rozhodnutím, že tam jednou za dva týdny pojedu, jak jsme se s Gabby nakonec dohodli, se to podstatně zlepšilo, i když si připadám jako padouch proti ekonomice, kterou má drahá polovička studovala. Utrácel jsem totiž šílené peníze za letenky, což jsem sice dříve jako student dělal taky, ale teď, když jsem to díky občasnému zkoušení Gabby ze skript před zkouškou viděl i z jiného úhlu, připadal jsem si opravdu jako zhýralec, co mrhá penězi na letenky, místo aby to utratil oduševněleji, například na projekty společnosti Unicef a podobně.. Dnes jsme měli s Gabby tak nějak pracovní sobotu. Dopoledne jsme sice s Whiskeym byli na procházce, ale teď, po obědě, to už chtělo začít něco dělat. Gabby čekala semestrálka a já musel dořešit v nakladatelství všechno, co jsem nestihl včera osobně. Seděl jsem ve svém černém houpacím křesle s vytisknutými spisy ve složkách, zatímco jsem Gabby přenechal svůj notebook na psaní semestrální práce a případné cokoliv, co prostě potřebovala. Já stejně měl spíš papírování, než cokoliv jiného a zaměstnance jsem mohl komadovat maily i přes mobil.. Schválně jsem si sedl do svého křesla, jak bylo normálně bokem, protože jsem nechtěl Gabby rušit, k čemuž by dozajista došlo, kdybych seděl přímo u ní. Takhle to pro nás oba bylo praktičtější. Kromě toho, měl jsem vedle sebe na zemi krabičku s kapesníky, které jsem tahal každou chvíli kvůli své nepříjemné rýmě. Whiskey místo mě zaujal místo vedle Gabby, jak si za těch pár týdnů už navykl, a spokojeně spal stočený do klubíčka. "Tak jo, už na to nevidím," odložil jsem papíry náhle na konferenční stolek k ostatním a promnul jsem si oči, než jsem pokračoval, dívaje se pak na Gabby. "Dala by sis něco k pití? Cokoliv? Čaj, kávu, kakao..?" pousmál jsem se na ni, zatímco jsem u toho i vstal z křesla, trochu se protahujíc. Musím vyměnit činnost aspoň na chvilku, nebo mi za chvilku z těch rukopisů praskne hlava.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Důležitý telefonát Téměř celý dnešek se motal převážně kolem práce. John se staral o záležitosti ze svého nakladatelství a já psala svou práci do školy, do které jsem byla totálně zažraná, že jsem nevnímala nic jiného. Ale bylo to lepší, než včera, kdy mi bylo smutno z toho, že jsem tu neměla Johna, který musel pracovně do Londýna. Věděla jsem sice, že zase bude brzo doma, ale prostě byla jsem už zvyklá na to, že jsme většinou spolu a kdykoliv jsme byli od sebe na delší dobu, což byl pro mě i den, tak se mi po něm zákonitě a přirozeně stýskalo. Byl mou součástí a nejmilovanější polovičkou. Nicméně to neznamenalo, že bych mu dělala nějaké scény, nebo že bych ho stresovala tím, že bych mu před cestou říkala, jak mi bude chybět. Věděla jsem, že by to pak nesl mnohem hůř a třeba by pak ani vůbec neodjel a měl by ještě větší stres, tudíž jsem ho ubezpečila, že to zvládnu, i když mi bude chybět. Ale byl to přeci jen jeden den, který utekl strašně rychle a my byli opět spolu. To bylo koneckonců nejdůležitější. A já se mohla věnovat psaní. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní odpoledne, 31. 1. "V pohodě, v pohodě.." odpověděl jsem možná až příliš rychle na ten Gabbyn dotaz. Jasně, že se o mě bála, stejně jako já oni, když byla marod, ale měl jsem jen odřený nos a na to se neumírá. "Takže kakao.." zamumlal jsem pak roztržitě a už jsem mířil do kuchyně, kde jsem se dal do přípravy Gabbyna kakaa a pro mě černého čaje, protentokrát s citronem a medem. Vzhlédl jsem k ní, jak vstala s tím, že půjde nejspíš za mnou, ale jak na potvoru jí někdo volal. Když mi však řekla jména, zarazil jsem se a vykulil na ni oči podobně, jako ona na mě. Celou dobu, co jsem připravoval naše pití, jsem ji pozoroval a snažil se vydedukovat, o co asi jde a teprve, když Gabby pomalu končila, mi došlo, že to asi bude dobrá zpráva. Nebo.. spíš neutrální, nicméně alespoň s trochu pozitivním nádechem. Gabby mi to sama pak řekla a já neměl slov. Zíral jsem na ni a snažil se to pro změnu teď zase vstřebat, promýšlejíc pak u toho, jaký to asi bude mít dopad na všechno.. a taky konec - dobrý? Špatný? "Ehm.. já.. hmm.. gratuluji? Vypadá to.. slibně. Takže zítra? A kde? Samozřejmě, že tě doprovodím, ale.. nevím, jestli mám jít s tebou až k ní. Aby se necítila nějak špatně, nebo.. já nevím.. chceš to riskovat?" zeptal jsem se nakonec, odhodlaný s ní jít, ale zvažujíc přeci jen nějak ty možnosti okolo. U toho jsem se však dostal blíž ke Gabby a pevně jsem ji objal.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zbytek soboty a následně velký den se setkáním v kavárně „Musíš jít se mnou,“ upřela jsem na něj naprosto vyděšený pohled, načež jsem polkla a odkašlala si, abych se o něco uklidnila. Nemohla jsem přeci Johna takhle děsit, třebaže jsem byla sama vyděšená natolik, že jsem ani nevěděla, co si o tom telefonátu mám vůbec myslet. A hlavně co mám vlastně dělat. Dívala jsem se mu do očí, než se ke mně přiblížil a objal mě, což jsem mu po chvíli opětovala. Celá jsem se zachvěla při myšlence, že by ta schůzka s Rebeccou mohla skončit nějak špatně a začínalo se mi těžce dýchat. „Chtěla jsem říct, že… Byla bych ráda, kdybys tam šel se mnou, aspoň mě doprovodil. Vím, že je to… Ale třeba by tě pak ráda viděla,“ zkusila jsem to s omluvným úsměvem. Nedovedla jsem si představit, že bych to té kavárny, jejíž název jsem Johnovi samozřejmě neopomněla sdělit, jako místo našeho domluveného setkání, měla jít sama. Bylo to až příliš… riskantní? Divné? Potřebovala jsem jít s ním aspoň kousek, zbytek bych už měla zvládnout sama. Ale rozhodně mi tam pak bude líp, když budu vědět, že John bude poblíž. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní dopoledne, 1. 2. Ujišťoval jsem předešlého dne od toho osudného telefonátu svou Gabby, že ji zkrátka podpořím, jakkoliv si to bude jen přát. Samotnému mi to celé ještě ani pořádně nedocházelo a spíš jsem byl na její matku zvědavý, než že bych z toho měl nějaké obavy či dokonce stres. Koneckonců, Gabby měla stres za nás oba. Nakonec jsme se domluvili, že ohledně zítřejšího setkání prostě uvidíme, jak se bude Gabby cítit a jak to tam bude vypadat a podle toho se rozhodneme. S tím jsme pak taky strávili zbytek dne, pěkně jeden u druhého, přičemž jsem se všemožně snažil Gabby přivést na jiné myšlenky a případně ji uklidňovat.. Ráno jsem spal jako zabitý, takže mě vzbudila až vůně z kuchyně.. a taky Whiskey, protože Gabby nechala dveře do ložnice pootevřené a Whiskey zkrátka chtěl vyvenčit. Hodil jsem na sebe rychle kalhoty a pak přes triko na spaní jsem jen přehodil svetr a už jsem s chlupáčem mazal z ložnice. Zarazila mě však Gabby, která měla hlavu v dlaních a já věděl hned, že je zle. Šel jsem ji trochu rozveselit takhle po ránu a pak jsem jí přislíbil návrat do pár minut. Odběhli jsme tedy s Whiskeym jen před dům a pak už jsem se mohl věnovat jen své hromádce neštěstí, kterou jsem si posadil na klín a dal se do pití čaje. Omluvil jsem se jí pak, když jsem s potlačovanou grimasou pokládal nakousnutý toust zpátky na talíř s tím, že je to v pořádku, že se prostě stane, načež jsem šel udělat tousty nové, snažíc se pak dostat nějaký i do ní. Určitě přes ty nervy ani nechtěla, ale prostě jsem trval na tom, aby snědla ještě jeden, nebo s ní nikam nepůjdu. Pak už jsme se připravili na cestu, zavolali si taxi a vyrazili jsme. Whiskey nejdřív seděl pod stolem, hlavu položenou Gabby na kolenou, aby ho mohla drbat a hladit, ale jak servírka donesla latté pro Gabby a zelený čaj pro mě, lehl si pak a dělal mrtvého brouka. Držel jsem Gabby za ruku, tiše k ní promlouvajíc slova útěchy a povzbuzení, přičemž jsem si uvědomoval, že by určitě nejraději byla v bezpečí domova, nebo prostě všude jinde, než tady. Já ale věděl, že to bude v pořádku, doufal jsem v to a taky jsem věděl, že by to stejně Gabby nedalo spát. Nakonec se přeci jen objevila Rebecca. Vychovaně jsem vstal, jak se sluší na gentlemana, když ke stolu dorazí dáma, zatímco Gabby vysvětlovala mou přítomnost. Podal jsem pak Rebecce ruku a pozdravil ji s tím, že ji také rád poznávám. Whiskey stále ležel pod stolem, zřejmě pro tu chvíli snad i spící, protože na příchod další osoby ke stolu nijak nereagoval a já tudíž jeho přítomnost nijak nekomentoval. Držel jsem pak Gabby opět za ruku, palcem jí kreslíc malé uklidňující kroužky na hřbetu ruky, zatímco jsem ale dával pozor, o čem se ty dvě bavily. Sem tam jsem nápomocně zasáhl, připadajíc si jako moderátor nějaké politické debaty v televizi, přičemž jsem prostě jen působil jako takový prostředník v komunikaci, když se náhle z různých důvodů zadrhla. Tušil jsem, jak to musí být obtížné i pro Gabbynu matku, tak jsem se ji taky snažil nějak nenásilně podpořit, případně jí i vyjádřit obdiv, protože měla obrovskou kuráž i proto, že se rozhodla Gabby přeci jen poznat tváří v tvář.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pravda konečně vyšla najevo aneb dramatická chvíle Byla jsem opravdu ráda, že mě John uklidňoval a podporoval stejně jako Whiskey, kterého jsem pod stolem drbala za ušima, než si po příchodu mé mámy lehl a vypadal, že opravdu usnul. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Neděle, poledne, 1. 2. Celou dobu jsem byl vážný a pod stolem držel Gabby za ruku, abych ji prostě stále uklidňoval a dodával jí odvahy s tím, že jsem prostě pořád s ní. Snažil jsem se pozorně poslouchat a případně tak nějak slovem či pohledem podpořit i paní Allen, která měla mnohé z Gabby.. nebo spíše Gabby měla mnohé z ní, ale dost možná jsem si to jen namlouval? Kdo ví. Každopádně jsem chápal, že i pro ni je to velmi těžké a nemá s sebou žádnou oporu, tak jako Gabby. Při vyprávění o tom, jak to doopravdy s Gabbyným otcem bylo, ono pozadí jejího narození, tak jsem jen pokýval hlavou a soustředěně se zamračil, jak jsem si u toho vybavoval všechno, co máti říkala o Jasonovi Hackettovi, stejně jako jsem si to spojil i s těmi telefonáty od Grace. Gabby však zareagovala tak, jak jsem to od ní vůbec nečekal. Zřejmě toho ale na ni bylo opravdu moc a prostě jen potřebovala od všeho na chvilku utéct a rozdýchat to, být prostě sama. Chápal jsem to, ale zároveň mě postavila do role, kdy jsem absolutně netušil, co dělat. Na toalety jsem za ní nemohl, ale také jsem doufal, že opravdu šla jen tam a neutekla pryč úplně. To by bylo hodně zlé.. Nakonec jsem ale zůstal jen s její matkou, která mi ji v tu chvíli opravdu velmi silně připomínala. "Je to velmi těžké pro vás obě, paní Allen. Je to neskutečně těžké břemeno, s nímž jste celých jednadvacet let žila a Gabby zrovna tak, obě máte můj obrovský obdiv, doopravdy. Jen co se týče Gabby, je toho na ni v posledních dnech opravdu příliš. Sešlo se příliš mnoho nepříjemných nebo složitých situací, které je třeba řešit a dnešní den.." nedořekl jsem, jen jsem pokrčil rameny a snažil se nějakým způsobem paní Allen povzbudit, aby nevěsila hlavu. "Víte, hledala vás dlouho, ale zároveň se toho strašlivě bála. Nevěděla vůbec nic, ani jestli ještě žijete a podobně. Musí pro ni být obrovský šok, když má svou matku po tolika letech nevědomosti konečně před sebou. Každopádně jsem vám moc vděčný, že tu jste. Obdivuji vaši odvahu setkat se s Gabby a jsem rád i za ni, že teď už může.. vyplnit ta slepá místa ve své historii... Mimochodem.. ironií je, že moje matka se s Jasonem Hackettem znala. Totiž, chci říct, že byli přátelé. Bohužel, Grace Hackettová se dozvěděla o Gabbrielle a zřejmě tedy vytušila, podle příjmení řekl bych, že by mohlo jít právě o vaši a Jasonovu dceru. Volá mé matce už od srpna a neustále na Gabby vyzvídá a snaží se mě kdovíproč před Gabby v jednom kuse varovat. Gabby tyto telefonáty sebraly asi nejvíce a.. nyní už s jistotou víme, proč Grace pořád strká nos, kam nemá.." mluvil jsem upřímně o různých detailech. I paní Allen se to svým způsobem týkalo, nebo si přinejmenším zasloužila také upřímně vědět o tom, co se děje a proč je toho na Gabby tolik, že musela utéct na toalety. "Ale nemějte obavy, bude to v pořádku. A, pokud to není příliš troufalé, jak se cítíte vy? Já.. neumím si ani představit, jaké to pro vás musí být.." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Chvíle vstřebávání a vyrovnání Vážně jsem se snažila být odvážná a silná, čelit tomu všemu, těm všem informacím čelem, ale s posledním slovem… s poslední zmínkou o Hackettových a mém otci už toho bylo na mě tolik, že jsem to zkrátka nezvládala ustát. Potřebovala jsem být alespoň na chvíli sama, abych to mohla vydýchat, trochu vstřebat a nějak se dát dohromady. Věděla jsem, že se nemohu hroutit, že jsme prostě na veřejnosti a že se to zkrátka nehodí. Ale taky jsem byla zkrátka jenom člověk, na kterého se ale v poslední době navalovalo dost a dost, nemluvě o tom mém naprostém vyčerpání organismu a nemoci, ze které jsem se vykurýrovala ještě celkem nedávno. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní poledne, 1. 2. Nedalo se říct, že bych se z toho vyloženě radoval, ale přinejmenším mě potěšilo, že jsem mohl i paní Allen alespoň trochu povzbudit. Ovšem jak potom začala s tím, že to Gabby nechtěla říkat, hned jsem věděl, že mi nevědomky zadělává na malér. Neměl jsem rád a nechtěl jsem mít před Gabby tajnosti a paní Allen mě teď postavila do role, kdy jsem se musel rozhodnout, zda-li je lepší, až to Gabby řekne sama, nebo se s tím Gabby prostě svěřit s tím, že.. jenže mě požádala, abych jí to neříkal.. jenže Gabby je moje snoubenka a nemáme před sebou tajnosti.. a nebylo by vážně lepší nechat to na její matce?.. aby mě pak Gabby obvinila z toho, že jsem to dávno věděl a byla na mě dlouho naštvaná, že jsem to před ní tajil? Zatraceně s tím! Bohužel jsem ale paní Allen neměl to srdce zastavit, když tak moc sbírala odvahu a zřejmě i ona sama neměla, komu by se s tím svěřila a trochu si tím ulevila od svého dlouholetého trápení. "Chápu vás, paní Allen, opravdu. Znám Hackettovi a i když si neumím představit, jak to pro vás muselo být těžké, přesto by možná bývalo lepší zakročit, někomu se s tím svěřit.. ale chápu, že jste cítila velkou ztrátu a.. cokoliv muselo být nesmírně těžké. Tím spíše si ale myslím, že by o tom měla Gabby vědět a sama se rozhodnout, jak se k tomu i ona postaví a věřím, že by vás pochopila." Ale hned na to mě paní Allen prosila, abych to Gabby nesvěřoval a pro změnu jsem se mizerně cítil já, zavázán slibem, který jsem však nedal. Bylo ale těžké těm stejným zeleným očím říct "ne".. a ještě do toho všeho se vrátila Gabby k nám. Vzhlédl jsem ke své snoubence a jakmile se zase posadila, znovu jsme se vzali za ruce a já na chvilku položil i tu druhou dlaň přes její, takže jsem ji chvíli svíral takto z obou stran.. Ještě chvíli jsme tam seděli a povídali si, snažíc se všichni možná až příliš křečovitě odlehčit nastolené téma. Nakonec byl čas k odchodu, kdy jsem pak trval na tom, že by mi bylo ctí paní Allenovou pozvat, načež jsme se rozloučili, poněkud rozpačitě, dalo se říci, ale i tak jsem si v duchu říkal, že to vlastně nakonec nedopadlo zase tak strašně, naopak. "S Whiskeym nás do kina asi nepustí a, upřímně, Gabby, nemyslím si, že bys ten film stejně vnímala. Miluji tě, to víš, a právě proto si myslím, že nejlepší bude, když se to nebudeš snažit přebít něčím jiným, ale prostě to ze sebe vysypeš. Jsem tu pro tebe, vždycky jsem byl a vždycky budu, na to nezapomínej, prosím.. Vezmeme Whiskeyho a projdeme. Kousek odsud je park Grand Zero, tak.. i když je zima, tak je to krásně klidné místo na přemýšlení i promluvení si.. tedy.. pokud si o tom chceš opravdu promluvit, Gabby. Nebo můžeme jednoduše jet domů, dát si třeba zmrzlinu s ovocem a u toho to probrat, nebo.. já nevím.." tak trochu jsem se mračil, jak jsem se snažil horečně přemýšlet, co vlastně teď dělat. Já byl v podstatě v pohodě, ale teď mi šlo o Gabby a o to, aby se cítila zase dobře, aby to brzy vstřebala a dostala se přes to, smířila se s tím.. i když to bude běh na dlouhou trať.. Zaplatili jsme a pak vyrazili do ulic, přičemž jsem jí na rozptýlení přenechal Whiskeyho na vodítku, který kolem ní téměř tancoval nadšením, že se jde konečně zase ven.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na procházce Netušila jsem, co ještě bylo mezi Johnem a Rebeccou řečeno, zatímco jsem byla na toaletách, takže jsem neměla ani ponětí o tom, že by mohl mít nějaké starosti. Možná to bylo i lepší vzhledem ke skutečnosti, že jsem v sobě zadržovala smíšené pocity a emoce, pociťujíc mimo jiné i čirý vztek a zlobu, což se mi nestávalo zase tak často, vlastně vůbec. Byla jsem mírumilovný člověk, ale momentálně jsem si připadala jako naštvaný ratlík. A pochopitelně jsem nechtěla, aby to na mě poznal John… jenže já před ním taky nechtěla nic tajit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní odpoledne, 1. 2. "Jsem naprosto pro.. pro všechno, co si jen budeš přát. Tedy.. na striptýz se fakt ještě necítím, Gabby, tak.." pokrčil jsem rameny, tak trošku odlehčujíc situaci trochou humoru, jak už jsem měl ve zvyku. Ale pak, jak hodně zvážněla i ona, pro změnu neutíkajíc od tématu, předal jsem si její dlaň do mé druhé, vzdálenější, abych jí právě uvolněnou dlaň mohl položit na koleno a palcem ji pohladit. Víc jsem si stejně nedovolil tady, před lidmi. Pořád jsem ještě projevy na veřejnosti neměl moc pod kůží. "Pořád jsi stejná. Vidíš všechny dobré věci i tam, kde je ostatní přehlížejí a třebaže zrovna v tuhle chvíli máš vztek, brzy zase budeš vidět pozitivněji. Je to jen.. přirozená reakce, řekl bych. Navíc, bylo toho na tebe za poslední dobu příliš.. na nás na oba.." povzdechl jsem si a nechal ji chvíli vydechnout od toho všeho, spočívaje hlavou na mém rameni. Ale i pak už byl spíš čas se oklepat a vyrazit. Whiskey byl asi jako jediný z nás nadšený, ale bylo to vlastně dobře, protože nás nenechal utápět se v zaraženém přemýšlení o všem, co bylo dnes řečeno. Došli jsme na začátek Ground Zero a pak jsme zvolnili tempo, přičemž jsem Gabby dal Whiskeyho a přitom jsem ji pak objal kolem pasu, jak jsme kráčeli bok po boku. Rozpovídala se a já měl šanci nahlédnout do její rozjitřené mysli. A pak, co ještě dodala, mi vykouzlilo vrásku na čele, jak jsem přemýšlel, co na to Gabby říct. Nicméně, pro tu chvíli, co jsme se zastavili, jsem rozevřel náruč a pak Gabby pevně objal, líbajíc ji chvílemi do vlasů, mezitímco jsem mluvil. "Jsi jen napůl Hackettová. Jsi také ale dcera své matky, nejen Jasona, nezapomínej.. Nicméně, Gabby, je to jen historie, která byla někde úplně mimo tebe. Ty jsi především Gabby z Twin Falls. Gabby, která má přátele jako je Ethan a Elis, za dědečka máš Harryho, jsi Gabby, která skládá nádherné písně, které ještě dokonaleji zpívá. A také jsi ta Gabby, která strašně rychle jí, zvládá mluvit bez dýchání, červená se při každé malé lichotce a taky jsi ta Gabby, kterou miluji.. Nikomu doposud nesešlo na tom, jestli byl tvůj táta nějaký boháč z Londýna, nebo jestli tvoje máma žije v Newarku. Tohle je tvůj život a utváříš si ho sama, jak ty chceš a oni ti sice můžou zodpovědět na otázky ohledně toho, proč byl tvůj dosavadní život takový, jaký byl, ale tím to stejně nezměníš. Vzpomínáš? Neexistuje žádné kdyby.." připomněl jsem jí a schoval jsem si na chvíli tvář do jejích vlasů, jak jsem si k ní přivoněl. Gabby mi pak řekla také povzbudivá slova, co jsem i já rád čas od času slyšel, neboť mě to utvrzovalo v tom, že to, co dělám, není zbytečné, ale že jí to opravdu pomáhá, což je můj cíl. Podíval jsem se jí pak do očí a i já se na ni lehce pousmál svým pokřiveným způsobem, hledíc na ni se vší láskou a něhou, co jsem k ní jen cítil. Ovšem i při tom náznaku polibku jsem si nedovolil k ní přiblížit víc a ukrást si nějaký opravdový polibek. Nebyl jsem si tím však jist spíše kvůli jejímu rozpoložení, než že by mi sešlo na nějakých lidech kolem. "No.. to je těžké říct, jaký mám na to názor. Obě dvě jste dnes pro mě hrdinky. Pro paní Allen to muselo být šíleně těžké a statečně se snažila nedat to na sobě znát. Byla ale velmi ráda, že jste se konečně zase viděly, totiž.. že nás poznala.. ehm.. víš, jak to myslím," pousmál jsem se na ni, sehnul se pro klacek na zemi, který jsem hodil Whiskeymu jen na krátkou vzdálenost kvůli vodítku, a zase jsem si přitáhl Gabby blíž s tím, že jsme se opět rozešli vpřed. "Když jsi odešla na toaletu, svěřila se mi ještě s něčím, co si myslela, že by pro tebe už bylo opravdu těžké a možná ti to chtěla říct jindy. Ale.. totiž, že ji Hackettovi vydírali. Tlačili na ni, aby se tě vzdala a někam tě zašila a zapomněla na tebe. Chtěli, abys vůbec neměla ponětí, kdo byl tvůj otec, protože.. podle mého jim šlo prostě o to, že byla Rebecca z jiné společenské třídy, jak tomu říkají, a tudíž by to samo o sobě poskvrnilo jejich pověst a tak se tě prostě chtěli zbavit, nemluvě o tvém nároku jako jejich dědičky.. Tvá matka se snažila, ale.. pochop, že to pro ni muselo být strašné, když její milovaný zemřel a nadto musela čelit nenávisti jeho rodičů a zároveň se tě snažila nějak chránit.. A také, Gabby.. pochop, byl to jejich život a život všeobecně nikdy není jednoduchý a jako z knih či filmů. Bylo to kruté a všichni si nesou své rány po celá ta léta v sobě, kdežto ty, jakkoliv jsi to měla těžké, alespoň máš i pěkné vzpomínky. Například u dědečka na farmě, v baru, s Fosterovými u nich doma.. a doufám, že i se mnou.. Jediné, co si pamatuje Rebecca, tak smrt Jasona, zlobu Hackettových a to nejhorší, že se tě musela vzdát, protože neměla nikoho, kdo by jí stál oporou, kdo by jí pomohl a byla na dně. Zdeptaná a vyřízená.. Pro mě je také hrdinka, že i po tom všem se dokázala znovu postavit na nohy a zkusit znovu žít, založit rodinu.." mluvil jsem nezvykle dlouho a částečně i rychleji, než obvykle, jak jsem to v podstatě prožíval, vciťoval jsem se do toho mluvení a přemýšlel o tom.. Snažil jsem se to být pro změnu já, kdo na věci vidí to pozitivní, abych tím Gabby pomohl vnímat to i jinak, než ublíženě, na což sice měla právo, ale nic by tím nevyřešila. Potřebovala se přes to zkrátka nějak přenést, pochopit to, vcítit se a zjistit, že je to minulost, kterou stejně nikdo nezmění, ale naopak může začít budovat mnohem lepší budoucnost.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rozhovor při procházce Byla jsem Johnovi vděčná, když se pokusil o malé nadlehčení a pobaveně jsem se té jeho poznámce, malé legrácce, uchechtla. Nicméně pak jsem opravdu zvážněla a úplně přirozeně jsem se mu svěřila s tím vším, co mi běželo hlavou, byť jsem si nebyla jistá ani sama sebou, jak se k tomu všemu vlastně postavím a co budu dělat. Jestli vůbec něco. Měl totiž pravdu v tom, že je to můj život, který si utvářím podle sebe a mám kolem sebe ty, které miluji, a jsou mi blízcí. Poslouchala jsem ho a téměř ani nedýchala, co všechno mi stihl říct a jakým způsobem, jaká volil slova… Překvapoval mě, zároveň uchvacoval a já si opět uvědomovala, jaké mám obrovské štěstí, že jsem s ním. Co bych dělala, kdybych toho skvělého a dokonalého muže vedle sebe nepotkala? Mohla jsem mu děkovat donekonečna, jak moc jsem si vážila toho, že mi něco takového řekl. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní odpoledne, 1. 2. Zamračil jsem se nad tou představou, že by se Gabby neměla vůbec narodit. Jak si tohle mohla myslet? Sobecky jsem si na ni nárokoval právo a to znamenalo, že se musela prostě narodit, abych si ji mohl bránit proti všem jen sám pro sebe. Bylo nad slunce jasné, že za jeden jediný den se všechno nespraví. Gabby měla více než dost podnětů k přemýšlení, ostatně jako já sám, ale snažil jsem se jí alespoň pomoci všechny ty informace nějak uchopit, utříbit a pokud možno, brzy se s tím vším vyrovnat. Nechtěl jsem to po ní samozřejmě hned teď. I tak jsem ji ale neustále obdivoval a byl na ni hrdý.. a právem. Když už jsem se jí chystal odpovědět, najednou se zarazila s téměř zoufalou prosbou v očích. Objal jsem ji a přitáhl si její hlavu na svou hruď, přičemž jsem ji hladil po zádech, třebaže přes kabát. "Naše děti budou ty nejmilovanější děti pod sluncem. Budou mít otravného tátu a báječnou mámu, chlupatého ochránce a taky babičku s dědou, co je budou v jednom kuse rozmazlovat, až to bude hraničit s týráním rodičů.. Nedovolím, aby se naší rodině něco stalo, Gabby," přešel jsem z pousmání do vážného tónu, neboť jsem to myslel smrtelně vážně a kdyby kolem stál nějaký zlý osud, tahle výhrůžka by jej stoprocentně odradila. A pak, aniž by to možná Gabby mohla předpokládat, zvedl jsem jí tvář konečky svých dvou prstů a konečně ji políbil, dlouze, nedbaje místa, kde se nacházíme. "Nedělej si s tím starosti, mia bella Gabrielle. Všechno bude dobré a kromě toho, Rebecca vypadala, že by si ráda setkání s námi zopakovala. Třeba nakonec k sobě najdete cestu a.. třeba budeš mít ještě větší rodinu, než jsi původně tušila," pousmál jsem se pak a zase jsem si ji přitáhl ke svému boku a rozešel se s ní k východu z parku, kde byl i v této zimě stánek s hotdogy. Měl jsem hlad a Gabby by také měla něco zakousnout, aby zmizely ty nervy z dnešního dne. A pak, jak jsme jedli a odolávali Whiskeyho psímu pohledu, zeptal jsem se Gabby, jestli je připravená na cestu domů.. napadlo mě, že bych pro ni mohl zkusit připravit takové malé překvapení.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na cestě domů „A abych nezapomněla… Děkuju, že jsi mi řekl ty tajnosti, které mi zjevně nechtěla říct. Možná je to zvláštní, ale abych byla upřímná, dneska mě už snad ani nic nepřekvapí. Chápu, že některé bohaté rodiny nemusí mít v lásce ty, kteří jsou podle nich v nižší společenské vrstvě,“ mimoděk jsem si u toho vzpomněla i na tu hádku mezi Johnem a jeho tátou, přesněji to, co mi John prozradil, že jeho otec říkal. Pocítila jsem, jak mě to bodlo do srdce a zraňovalo to mou duši, ale na druhou stranu jsem věděla, že Raffael mě má ve skutečnosti rád, třebaže tehdy v mých očích poprvé vypadal jako tvrdý a nesmlouvavý obchodník, který jedná téměř chladnokrevně a bez emocí. Nechala jsem se obejmout a hladit po zádech, což jsem v tu chvíli opravdu potřebovala. Bylo to tak příjemné a pomáhalo mi to s tím vstřebáváním a srovnáním se s krutou realitou, která se mi zatím moc nelíbila. Tedy jen co se týkalo nově získaných informací o mé pravé rodině. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní odpoledne, 1. 2. "Před sebou přece nemáme tajemství.. Nelíbilo se mi, když mě Rebecca prosila, abych ti to zatím neříkal, ale.. neměj jí to za zlé. Třeba jen nechtěla, aby sis o Hackettových myslela jen to zlé, nebo.. já nevím. Nechtěla ti prostě ještě přitížit. Na jedno dopoledne toho i tak bylo víc, než dost. Kromě toho, můžu se zeptat mámy, jak to tehdy bylo, ale podle mě možná Jason měl to zasnoubení taky jen dohodnuté a zase až taková láska tam nebyla. To ale nevíme. Stát se mohlo cokoliv.. vem si.." málem jsem vyhrkl Ashleyino jméno, ale včas jsem se zarazil. Ani na tohle téma nebylo dobré vzpomínat, ačkoliv to bylo pro mě vyřešené, ale pro nás oba to i tak zůstávalo velmi citlivé. Možné to je, že Jason miloval obě ženy, občas se to stává, nebo jsem o tom alespoň četl.. nicméně, teď už to stejně byla dávná minulost. Místo dalších slov jsem jen objímal Gabby a snažil se jí zkrátka být oporou, kterou dnes potřebovala více než kdy jindy. Měl jsem opravdu radost, když jsme s Gabby změnili téma ohledně naší budoucnosti. Když nic jiného, alespoň ji to přivedlo na jiné myšlenky a vypadala při tom opravdu vyrovnaněji, klidněji, dokonce se i opravdově usmívala a to na tom bylo to nejlepší. Pomalu jsme pak mířili domů, což by byla cesta na zbytek dne pěšky, takže jsme si pak chytli taxi.. Whiskey už se dokonce nechal pohladit od pana Atkinse a pak štěkl na pana Linuse na pozdrav, jak jsme šli k výtahu a domů. Následoval jsem Gabbyna příkladu, že jsem jen pověsil kabát a zul si boty, načež jsem ji s povytaženými koutky pozoroval, jak se i s Whiskeym uvelebila na pohovce. Přešel jsem pomalu k baru, kde jsme měli podlouhlý zapalovač a začal jsem pomalými kroky obcházet byt a zapalovat svíčky. Bylo sice světlo, ale některé ze svíček měly Gabbynu oblíbenou levandulovou vůni, která působila dokonale uklidňujícím dojmem, který jsme teď potřebovali nejvíc. Šel jsem pak ještě pro otevřené víno, kdy jsem odlil do jedné třetiny v každé sklenici a postavil jsem to na konferenční stolek. Záměrně jsem u toho celou dobu nemluvil, ani jsem se pak na Gabby nedíval. Šel jsem do knihovny, kde jsem pustil pomalou tichou hudbu Sigur Rós, na kterou se dokonale relaxovalo a pak jsem odešel do koupelny a chvilku jsem tam cosi hledal, než jsem se vrátil s malou skleněnou lahvičkou v ruce a přešel rovnou za Gabby, k níž jsem si přisedl jen na kraj pohovky. Whiskeymu jsem přikázal, aby slezl z pohovky, přičemž jsem se pak zadíval na Gabby a krátce jsem ji políbil. "Věříš mi?" zeptal jsem se jí s pozvednutým obočím a upřeným pohledem do jejích očí. Mírně jsem se u toho usmíval, nicméně jsem se i odhodlával, protože jsem to zase tak často předtím nedělal a doufal jsem, že se to bude Gabby líbit. Ještě jednou jsem ji políbil a pak jsem ji poprosil, aby si lehla tak, že jsem měl přístup k jejím zádům. Pomalu jsem jí rozepnul zip šatů a stál je jen trochu z ramenou, abych měl přístup k celým jejím zádům, takže jsem musel ještě rozepnout i její krajkové prádlo a pak jsem ji jen velmi zlehka na holou kůži zad políbil. Vzal jsem pak do ruky tu malou lahvičku, kde byl masážní olej, trochu jsem si nalil do dlaně a pak jsem opatrně, velmi zlehka ten olej rozetřel po Gabbyně holé kůži, načež jsem pak konečně začal s masáží. Snažil jsem se být opravdu jemný, aby to Gabby nebylo nepříjemné. Koneckonců, obvykle to byla ona, kdo mi dělal masáže a já jí jen málokdy, za což jsem se v duchu styděl a chtěl jsem jí to prostě oplatit. Jen jsem doufal, že by mi řekla, kdyby jí to bylo nepříjemné..? Umím jí masírovat akorát chodidla a ramena, ale tohle jsem ještě nezkoušel.. "Zkus se uvolnit.. byl to těžký den.. a omlouvám se, moc to neumím, budu rád za jakoukoliv navigaci. Chci, aby sis to opravdu užila, Gabby.. potřebuješ to.." promlouval jsem k ní pak tiše, stále nejistý, jestli to opravdu dělám správně. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro To nejúžasnější překvapení - masáž Netušila jsem, co mě doma čeká za překvapení. Hověla jsem si na pohovce s Whiskeym, opětovala Johnovi pohled se zvednutými koutky a u toho se protáhla jako kočka, přičemž se Whiskey začala dožadovat mé pozornosti. Mezitím John připravil tu nejlepší možnou atmosféru a já se překvapeně zarazila v pohybu, když jsem si všimla těch zapálených svíček s levandulovou vůní, poslouchaje uklidňující relaxující hudbu linoucí se z knihovny. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní odpoledne, 1. 2. Opravdu jsem zbožňoval, jak na mě Gabbyno tělo reagovalo. Sem tam se mi chvěla pod rukama a to jsem ještě vlastně nezačal s masáží. Nicméně pak, jak jsem začal Gabby masírovat, byl jsem jí vděčný, že mi řekla, jak se jí to líbí. Potřeboval jsem se ujistit a opravdu se to naučit dělat správně, aby si to opravdu užila a uvolnila se. "Jsem rád, že se ti to líbí.." podotkl jsem na její poznámku s úsměvem, i já si užívajíc toho poněkud nového pocitu, kdy jsem jí masíroval celá záda. Poslouchal jsem u toho její občasné vrnění, a očima jsem u toho doslova hltal každý centimetr jejích nádherných zad. Bylo to opravdu příjemné. Navíc mě hřálo vědomí, že se Gabby snad po tom dnešním náročném dni opravdu o něco víc uvolnila. Potíž akorát byla v tom, že mě zase neskutečně přitahovala a slyšet její vrnění a dotýkat se její poodhalené kůže mě neskutečně vzrušovalo a já bych ji nejraději pomiloval. Jen jsem si nebyl jistý, jak to vnímá ona sama, ale.. na druhou stranu, pokud nebude chtít, do ničeho ji tlačit nebudu a ona by mi to určitě řekla, nebo dala najevo.. S tímhle vědomím jsem ty své obavy hodil za hlavu a prostě nechal jednat náhlé popudy, pocity a zkrátka přítomnost. To se ke mně otočila čelem a já jí mohl téměř zbožně hledět do uvolněné tváře, vpíjet se pohledem do těch nejkrásnějších očí na světě. Pobaveně jsem se uculil na to její zívnutí, ale její provokace mě doslova rozesmála. Tedy, jen na chvilku, protože jak jsem se smál a tiše chechtal, zároveň jsem se k ní přibližoval, jak si mě sama přitahovala, abych ji vzápětí políbil a.. popravdě jsem se moc neudržel a trochu po ní vyjel, kdy jsem si ji rukama teď zase já přitáhl k sobě, prsty jí zajíždějíc do vlasů a vytahujíc ji k sobě do sedu, abych ji vzápětí mohl vzít do náručí úplně a odnést si ji do ložnice. Přeci jen byly věci, při nichž není dobré mít ani psí svědky. "Vypadáš neskutečně.. utahaně," zakřenil jsem se pak, když jsem se odtrhl od jejích rtů a posadil jsem se i s ní na kraj postele, nepouštěje ji z rukou. "Gabby.." zašeptal jsem, zadíval se jí na chvíli do očí a pak jsem si znovu ukradl její rty v dlouhém, spalujícím polibku. "Jsem děsný, promiň. Měli bychom se.. převléct.." podíval jsem se k šatně a pak zpátky na Gabby, od níž jsem se i tak nedokázal pořádně odtrhnout. Rukou jsem ji totiž stále hladil na její poodhalené kůži zad, což mě v tu chvíli ale nesmírně dráždilo. Ten pocit, že se smím dotýkat jen toho malého kousíčku, protože vše ostatní zakrývají její šaty.. bylo to téměř jako mučení.. Normálně bych nechal prostě Gabby po celém náročném dopoledni vydechnout a snažil se prostě jednat racionálně.. ale já vážně nechápal, co to do mě vjelo, že jsem ji nedokázal pustit a už jsem ji zase líbal.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dva příšeráci, co bez sebe nevydrží ani chvilku Užívala jsem si těch masážních doteků, vrníc jako spokojená kočka. Měla jsem pocit, že jsem se po tom stresujícím dopoledni opravdu uvolnila a svět se stal lepším místem, za což mohl jedině John a jeho šikovné hřejivé dlaně. A ty mě navíc po chvíli začaly vzrušovat s vědomím, že by mohly zabloudit i na jiná místa, než jsou jen moje poodhalená záda. Ani já nevěděla, co to do mě vjelo, když jsem se k němu otočila s tou svou provokující poznámkou, každopádně mě to taktéž rozesmálo a potěšilo zároveň. Vidět a slyšet to jeho pobavení bylo jako balzám pro duši. Křenila jsem se na něj a culila, než jsem sama byla tak trochu překvapená z toho, jak si mě k sobě přitahoval k sobě, až jsem nakonec seděla na jeho klíně a mohla si užívat jeho dokonalých sladkých rtů v hlubokém procítěném polibku. Mé tělo na něj okamžitě reagovalo, chvělo se vzrušením a střídavě mi po zádech běhal mráz, nebo mě polévala horkost. Tak moc jsem po něm toužila, že jsem se za to v koutku své opojené a omámené mysli skutečně styděla. Byla jsem necudná a nestydatá, ale… v tu chvíli jsem nad tím zase tak nepřemýšlela. Patřili jsme k sobě a naše společná láska byla ode dne silnější, nemluvě o přitažlivosti, která mezi námi sílila a jiskřila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní odpoledne, 1. 2. Neskutečné.. utrousilo mé vědomí sarkasticky, jak kroutilo nad námi oběma hlavou. Já se tomu ale v duchu smál. Byli jsme dokonale neskuteční a neustále mě těšilo, že opravdu máme stejné názory a v tuto chvíli i stejné chutě a stejné rozpoložení. To bylo k nezaplacení, protože jsme nemuseli čelit omlouvání, zklamání a podobně.. Hodil jsem tedy veškeré obavy za hlavu a nechal mezi námi rozehrát jen naši vzájemnou přitažlivost a potřebu jeden druhému věnovat veškerou lásku a péči, jakou jsme jen byli schopni nabídnout i přijmout. Bylo to prostě naprosto dokonalé. Gabby se přesunula ke mě na klín a já ji měl možnost hladit úplně všude, kde jsem jen chtěl. Držet ji v objetí a užívat si i jejích doteků a polibků, přičemž jsem se jí snažil vycházet i vstříc v tom, co ona sama chtěla. Měl jsem opravdu dojem, že nejen ta masáž, ale i milování jí pomůže opravdu dokonale se uklidnit a zrelaxovat.. Byla tak dokonalá. Nemohl jsem si pomoci a pořád jsem ji hladil po hladké horké kůži pod jejími šaty, vychutnávaje si její polibky i kousání, které jsem jí však neváhal opětovat. Nechal jsem si svléknout tričko a sám jsem jí pomohl z šatů, odhazujíc tím pádem pak i podprsenku.. Netrvalo to dlouho a byli jsme opět v našem soukromém vesmíru plném vášnivého milování.. Celý ještě udýchaný, ale naprosto uvolněný, hladil jsem Gabby po zádech, hrajíc si tak trochu i s jejími vlasy. "Tak.. jsme si o tom dnešním dopoledni pěkně popovídali.." utrousil jsem z legrace a také jsem se tomu uchechtl. "Ale vážně.. jak se cítíš? Doufám, že jako hrdinka celého světa, protože přesně to pro mě jsi. Ani jsem ti dnes neřekl, jak moc jsem na tebe hrdý. Jsi opravdu úžasná.. a nadto ještě neskutečně krásná a ještě mi děláš radost, jak se tak pěkně červenáš.." dodal jsem opět se zakřeněním, u čehož jsem ji pohladil po červenající se tváři... |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Splynutí dvou spřízněných duší Dokonale zatemnil mou mysl slastí, vzrušením a vášní. Byli jsme jedno nezkrotné tělo, toužící a smyslné, proplétající se, užívajíc si jeden druhého. Byli jsme neskuteční tím, jak jsme bez sebe nemohli vydržet ani chvilku a naše vzájemná přitažlivost k tomu druhému byla silnější, naše sebeovládání. Tedy, pokud já vůbec nějaké měla, pokud šlo o Johna a milování s ním. Nutno podotknout, že v našem vztahu nešlo jenom o tohle vzrušující a jiskřivé počínání, bylo v něm mnohem více, jen jsme si zkrátka užívali života plnými doušky a možnosti, si vzájemně projevovat lásku a náklonnost. A tohle byl ten možný nejpříjemnější způsob, kterého jsme se nechtěli vzdát. Nedokázala jsem si představit, že bych byla s někým jiným, než s ním… s jediným mužem, kterého jsem si pustila tak blízko, s jediným mužem, který mě naučil, co to znamená někoho milovat. S jediným mužem, který mi ukázal taje milování, a který byl úplně můj první. A já si přesně v této intimní a důvěrné chvíli, kdy se naše rty spojily v dalším z mnoha vášnivých a spalujících polibků a splynuli jsme v jedno tělo, uvědomila tu skutečnost, která mne rozechvěla po celém těle. John byl jediným mužem, mým prvním a zanedlouho se stanu jeho manželkou. Byl to můj sen, moje přání, které se vyplnilo, a já byla opravdu šťastná. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní odpoledne, 1. 2. Gabby mě svým dotazem vpravdě zaskočila. Tak takhle se každý chlap cítí, když se ho partnerka zeptá přesně na tuhletu otázku bezprostředně po sexu?? napadlo mě a horečnatě jsem přemýšlel, co vlastně odpovědět, ale.. nakonec jsem se prostě zase jen přiznal a řekl Gabby pravdu, jak to mám. "No.. totiž.. hmm.. já tak nějak nepřemýšlím v těchto filozofických rovinách, když se milujeme. Mám co dělat, abych byl vůbec schopen nějakého přemýšlení a popravdě je to předně to, jak tě vnímám v daném okamžiku. Totiž.. že si řeknu, jak nádherně voníš, jak se mi líbí tvá hebká kůže a jak zbožňuji, když se mi chvěješ v náručí.. Na mnohem obsáhlejší přemýšlení potřebuji více koncentrace a to moc nejde, když se ..jaksi koncentruji na něco úplně jiného. Omlouvám se, multitasking můj druh tak úplně nezvládá," vysvětloval jsem se spoustou krátkých odmlk, jak jsem hledal vhodná slova, abych to vyjádřil co nejpřesněji, aby se mě Gabby pokusila pochopit. Nakonec jsem se pousmál, abych si snad zasloužil i její úsměv a shovívavost, protože mi bylo jasné, že ji to asi zklame. "A když už se teď můžu koncentrovat i na něco jiného než čiré potěšení z tvé přítomnosti, tak mohu konstatovat, že bych nejspíš myslel na naprosto totéž, co ty. Většinou mi to ještě jako záblesk prosviští hlavou, než se mi mysl totálně rozmlží," uculil jsem se, leč to byla prostě a jednoduše pravda. Vlastně, nebyl jsem si jistý, jestli to takhle mají všechny ženy, nebo dělám něco špatně, že u toho ještě Gabby přemýšlí nad jinými věcmi, kdežto já jsem naprosto mimo kontrolu.. Tak jo, máme tu novou výzvu - nový projekt, až nebudu mít co dělat, když bude Gabby ve škole. Musím si to prostě vygooglovat, nebo asi nebudu spát.. Pak jsme se ale dostali k dalšímu tématu, tomu ožehavějšímu, co se dnešního dne týkalo. "I to, že jsi neřekla nic špatného a místo toho odešla, abys to rozdýchala, to bylo také statečné, Gabby. Opravdu, o to víc jsem na tebe pyšný. Pro ni to taky nebylo snadné a byla ráda, že si také mohla trochu oddechnout, když jsem ji ujistil, že to bude v pořádku a že si také vede dobře, stejně jako ty. Podle mého názoru to bude dobré. Obě jen potřebujete nabrat zase odvahu do dalšího setkání," pousmál jsem se svým pokřiveným způsobem a pohladil jsem Gabby ještě jednou po tváři, než jsem se opět přesunul k jejím vlasům, se kterými jsem si bezmyšlenkovitě hrál. Nečekal jsem ale, jak mě v následující chvíli má drahá lepší polovička překvapí. Nevěřícně a částečně zkoprněle jsem se na ni díval, přemýšleje, jestli to doopravdy myslí vážně a co mi tím chce asi naznačit. "Počkat, počkat.. Tehdy jsi na mě koukala jako na zjevení proto, že jsi všehovšudy nejspíš poprvé viděla chlapa bez trika, to mi nevymluvíš," ukázal jsem na ni obviňujícím prstem a pak jsem se sklonil a políbil ji na temeno hlavy do vlasů. "Ale jinak.. chceš mi velmi šetrně sdělit, že jsem od našeho prvního dne šíleně zlenivěl a ztloustl a jsi ráda, že jsem se sebou zase začal něco dělat?" povytáhl jsem obočí, snažíc se tomu přijít na kloub. Ne nadarmo se říká, že ženy vždycky mluví spíše mezi řádky a tak jsem byl i já poněkud.. obezřetnější a tím spíš i paranoidní. Nenapadlo by mě, že by mi Gabby opravdu začala skládat komplimenty, na což jsem opravdu pořád nebyl zvyklý a nevěděl jsem si s tím rady, natož to, jestli si na něco takového vůbec kdy zvyknu.. Ono bylo něco jiného, když jsem jí to viděl na očích, než když mi to napřímo řekla.. Seznámení našich drahých snoubenek Páteční večer, 6. 2. Už nějakou dobu jsme se s Loganem a Jenny domlouvali na tom, že se sejdeme a vzájemně představíme naše krásné snoubenky. Jenny už si z Logana dělala legraci, že Gabby neexistuje a že jsem si z Logana jen vystřelil nějakou sestřenicí nebo podobně, ale na druhou stranu i v jejím hlase (po telefonu) byla znát obrovská zvědavost a nedočkavost. Nakonec jsme se všichni shodli na společném termínu, kdy jsme se sešli v našem oblíbeném baru Bookmarks. "Jenny, dovol mi-" "Gabby, představuji ti-" řekli jsme s Loganem nastejno, snažíc se ty dvě vzájemně oficiálně představit, ale akorát jsme se zarazili a uchechtli, přičemž to do rukou převzala Jenny. Prostě natáhla ke Gabby svou ruku. "Ráda tě konečně poznávám, fantómová Gabby," pronesla Jenny s úsměvem a když jí Gabby také podala ruku, Jenny si ji prostě přitáhla víc k sobě a pořádně Gabby objala. "Vážně už jsem měla strach, že si John jen najal společnici na ten adventní večírek, aby mohl Logana zblbnout, praštění jsou na to oba dost, ale je fakt paráda tě vidět naživo. Jak se říká, dokud neuvidíš, neuvěříš. Logan už mi něco povídal, John taky, ale.. kašli na ně. Jak se máš ty? Líbí se ti Velké Jablko? A jak to zvládáš s Johnem? Já bych ho občas zabila, zvlášť, když se pustíme do debaty. Tak mě jen zajímá, co na něj platí, aby zmlkl a přestal být tak nechutně chytrej..?" pokračovala Jenny, mluvíc s její typicky břitkou elegancí rozené NewYorčanky-bohémky, která si i přes svůj původ také rozhodně nebere servítky. "Hele a když už jsme u toho, byla bych ráda, kdyby ses přidala k mé rozlučkové párty. Máš číslo? Pošlu ti smsku, kde a kdy, ať nás tihle dva nevyčmuchají. Jo a vem si na sebe nějaké superkrátké šaty a nejlíp blyštivé, ber to jako vstupenku! Wow, to bude super! Jo a taky jsem tě chtěla přemluvit, že jestli se prokáže tvoje existence, jakože jo, tak bys měla mít na svatbu i družičkovské šaty. Přece nenecháme Johna na pospas nějaké jiné, když už bude muset jako svědek stejně jít v průvodu hned za mnou a Loganem.. To se ještě stihne upravit. Máme záložní troje šaty, pro všechny případy a ačkoliv jsem s tebou počítala, nevěděla jsem, které ti půjdou, tak.. máš čas třeba v pondělí po škole?" Jenny mlela a mlela, nenechajíc Gabby ani pořádně popřemýšlet. Prostě se z Gabby najednou stala i družička a nebylo pro ni cesty zpět. Já jsem si ji celou dobu, co jsme seděli v baru, majetnicky objímal kolem pasu, případně držel za ruku, i když jsme třeba zrovna kecali s Loganem a dámy se zase bavily jen spolu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Povídání v posteli „Já vlastně taky nezvládám moc přemýšlet, když mě doháníš k šílenství už jenom tím, že existuješ a dotýkáš se mě. Už jsem ti řekla, jak moc tě miluji a že si bez tebe nedokážu představit svůj život?“ nevěnovala jsem mu jenom svůj láskyplný pohled s úsměvem, ale i své vyznání pocitů, které ve mně svou odpovědí vyvolal. Vůbec jsem se necítila zklamaně, naopak jsem byla tou nejšťastnější ženou na světě. Vždyť to, co mi právě řekl, k čemu se přiznal, to by snad chtěla slyšet každá žena, nebo ne? Vzrušovala jsem ho a přitahovala natolik, že nedokázal ani přemýšlet a jen se soustředit na náš společný vesmír, stejně tak jako já. Byli jsme pro sebe zkrátka stvořeni. Jeden pro druhého. Seznámení s Loganovou Jenny Moc jsem se těšila, až poznám Loganovu snoubenku Jenny. Podle vyprávění to měla být bohémka, co si užívá života a já se prostě nemohla dočkat, až ji poznám na vlastní oči. Nakonec jsme se všichni sešli v našem oblíbeném baru Bookmarks, jako na takovém dvojitém rande, což byla pro nás s Johnem taková novinka. Byla jsem však ze začátku trochu nervózní, protože jsem samozřejmě chtěla udělat dobrý dojem a snad se mi to i podařilo… Jen jsem neměla moc času nad tím přemýšlet, protože Jenny byla jako neřízená střela. Už od první chvíle, kdy jsme se seznámily, nutno podotknout, že jsem se vážně pobaveně culila, na mě vybafla tolik věcí, že jsem nestihla skoro ani nic říct. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní večer, 1. 2. Gabby mě vlastně trochu uklidnila, když mi řekla, že taky pak při milování moc nepřemýšlí.. ale stejně mi nasadila brouka do hlavy a já poprvé za celou dobu našeho vztahu opravdu zapochyboval, jestli je to i pro ni pokaždé tak dokonalé, jako pro mě, když u toho i přemýšlí nad vším možným a také jsem měl obavy, jestli to tedy neřekla teď jen proto, aby mě uklidnila. Ano, byl jsem najednou nejistý a paranoidní, ale.. stačilo mi podívat se jí pak do očí a vzpomenout si právě na ty dokonalé chvíle a všechna nejistota byla rázem pryč. Věřil jsem jí. Což jsem si musel připomenout i pak, když začala s tím lichocením, na což jsem nebyl zvyklý a nevěděl, jak se k tomu postavit. Nakrčil jsem přemýšlivě čelo, když se tak rázně ohradila a pak, když pokračovala, poněkud překvapeně jsem povytáhl obočí.. "Ou.. ou, aha.. ehm.. promiň, prosím.. já.. bude to znít egoisticky, ale prostě.. tak nějak jsem věděl, že jsem se ti.. líbil. Akorát je to dost zvláštní poslouchat. Myslím tím, že mě to těší, když to na tobě vidím, motivuje mě to, ale je to svým způsobem i má domýšlivost. A pak, když to od tebe slyším, najednou je to prostě pravda a já nějak nevím, co s tím, protože je to.. no, neuvěřitelné, že je fakt pravda to, co si celou dobu domýšlím.. ehm.. omlouvám se," nakrčil jsem čelo, jak jsem se do toho začínal zamotávat. "Děkuji, Gabby, jsem rád, že.. se ti pořád líbím," zakřenil jsem se pak a zvedl jí tvář k té své, abych ji mohl políbit na červenající se tváři. "Ale ty jsi stejně hezčí, než já. Každým dnem mi přijdeš krásnější a to si pokaždé myslím, že už to víc snad ani nejde.." políbil jsem ji znovu s pousmáním a pak ještě jednou, přímo na rty.. S Loganem a Jenny na double-rande Páteční večer, 6. 2. "Chytrý nebo ne, stejně moc kecá," mávla Jenny rukou a ušklíbla se na mě, zatímco Gabby naopak na mě pohlédla s láskou, přičemž já jí pohled opětoval, ačkoliv jsem neměl páru, o čem se ty dvě zrovna bavily, protože na mě Logan vychrlil všechno možné ohledně svatby a toho, co musím já, coby svědek, zařídit. "Jasné, tak šup, dej sem číslo a pak se domluvíme. Taky ještě studuji, jak určitě víš, tak se někde v kampusu potkáme. Piješ kafe, doufám? A co že to studuješ na NewYorské? Neříkej mi, že to samé co tihle dva šílenci?" (nevěděla, že Gabby studuje jinde) ukázala palcem na mě a Logana, kterého u toho pohladila po tváři a z legrace ho za tu tvář vytahala, jak to dělávají babičky při vítání na návštěvě, načež se Logan na ni s povytaženým obočím podíval, zatímco já tím pádem zbystřil, jak mi došlo, co to Gabby předtím odpovídala a Loganovi to evidentně došlo hned na to také. "Cože? Počkat, počkat, jaké šaty? Jak krátké? Na co? Proč?" vysypal jsem ze sebe hnedka, nechápavě se dívajíc na obě dvě s tím, že Logan dodal velmi oduševnělé "Jo! Na co?" "Ale no tak, nechte toho! Vy dva stejně půjdete někam do pánského klubu očumovat všechnu tu kořist, o kterou Logan nadobro přijde.. počkat. Póóčkat! Měla jsem říct, přijdete? Jak.. Jak se ti to povedlo, Gabby? Wow, holka, ty jsi vážně ulovila tohohle exot- ehm, exempláře?!" zavřískla Jenny s nefalšovaným překvapením i nadšením zároveň, když si najednou všimla Gabbyny ruky, kterou očividně do té doby šikovně nevědomky schovávala. V tu chvíli se na mě upřely Loganovy oči s jakousi vytřeštěnou výčitkou, že jsem mu nic neřekl, ale zároveň tam bylo vidět, že to ani jeden z mých přátel jednoduše nečekal.. zřejmě nikdy. "No ale na to se jako musíme napít! Tohle chce oslavit pořádně, i s ohňostrojem! Myslíte, že se dá teď hned taky nějaký sehnat, nebo musím podmáznout nějakého poskoka, aby to šel koupit?" přidal se hned Logan, nenechajíc ani mě a ani Gabby pořádně promluvit. "Ale no tak!" zaprotestoval jsem, protože se ti dva chovali jak malé děti - alespoň z mého úhlu pohledu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Povídání v posteli Byla jsem z jeho rozpačité odpovědi tak trochu nesvá a nejistá. Najednou jsem začala pochybovat o tom, že se mu lichotky a komplimenty ode mne opravdu líbí, a jestli tomu tak skutečně bylo, tak jsem nevěděla z jakého důvodu, by tomu tak mělo být. Copak mi také neskládal komplimenty? Sice jsem se ze začátku červenala a nevěděla, jak se k tomu postavit a ještě teď jsem z nich kolikrát nervózní, ale… nebo to možná cítí stejně jako já. Taky se mu to líbí, ale zároveň neví, co si s tím počít a dostává ho to do rozpaků. „Myslím, že ti naprosto rozumím a chápu to. Myslím, že to máš podobně jako já, ale… Taky ti chci prostě říct a dát najevo, jak moc se mi líbíš, a že mě přitahuješ. Myslím, že si zasloužíš, aby ti člověk skládal poklony a dával ti komplimenty, obzvlášť já, jako tvoje budoucí manželka,“ nakonec jsem to tak trochu odlehčila, abych na jeho tváři viděla úsměv, než jsme se na sebe culili oba dva navzájem. Naklonila jsem se a opětovala mu polibek, jenž jsem prodloužila, jak jsem mu prsty zajela na zátylek a do vlasů, dávajíc mu tím najevo i to, že mě opět silně přitahuje a vyvolává ve mně vzrušení. Přerývavým dechem jsem se mu otřela o konturu krku, a pokud chtěl, stejně jako já, poprosila jsem ho šeptem do ucha, aby si mě opět vzal a pomiloval mě… Zřejmě jsme si ani jeden nemohli zkrátka pomoct, toužíc po tom druhém a dát mu ještě jednou najevo veškeré city. Dvojité rande a překvapení „No, když moc mluví, tak na to mám své triky, ale ty můžu používat jenom já, protože bych to žádné jiné nedovolila,“ přimhouřila jsem pohled a ještě se podívala po okolí, jako kdybych varovala každou opovážlivou ženu, která by se jen trochu opovážila podívat se na Johna. Pak jsem se otočila zpátky k Jenny a pobaveně se uchechtla, dávaje tím najevo, že jsem si dělala legraci… Byť bylo pravdou, že bych o Johna bojovala, kdyby se našla nějaká žena, která by ho chtěla, ale… Byla jsem naprosto v klidu, protože jsem neměla důvod k žárlivosti ani k ničemu podobnému. |
| |
| soukromá zpráva od ~ Našeptávač ~ pro Nejdůležitější události během několika měsíců Únor byl ve znamení plánování a chystání svatby Logana s Jenny, jejichž svatba se každým dnem přibližovala čím dál více, až nakonec ten velký den nastal. Předtím se konala rozlučka se svobodou, která se nesla v duchu nespoutaných oslav, že i Gabby se z toho všeho červenala až za ušima. A kdy že nakonec byl ten velký osudný den? Pátek třináctého, datum, jenž se líbilo oběma snoubencům natolik, že se pro něj rozhodli i navzdory pověrám. |
| |
| ~ VI. KAPITOLA ~ Svatba ...A je to tady. Svatební přípravy vrcholí a první hosté se začínají pomalu ale jistě sjíždět na Ostrov prince Edwarda, kde se všechno odehraje... Svatební oznámení |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středeční odpoledne (pomalu k večeru), 13. 5. S Gabby a Whiskeym, Jenny a Loganem jsme dorazili před pár hodinami do hotelu, kde jsme měli celý hotel jen pro sebe a všechny naše pozvané na následující dny až do neděle. Byl jsem opravdu rád, že se Logan s Jenny rozhodli, že nám se vším pomůžou a pojedou z NYC s námi. Vyráželi jsme už brzy ráno, téměř za tmy naším Volvem, zatímco Logan jel ve svém novém BMW hned za námi, nicméně jsem byl rád, že nám tím pádem vzal nějaké věci, co jsme i kvůli Whiskeyho přítomnosti v autě prostě už nepobrali. Hotel byl naprosto dokonalý. S Gabby jsme to tu objevili skoro náhodou na internetu a pak, když jsme tu byli a viděli to na vlastní oči, už jsme nemuseli jezdit jinam. Byla to jasná volba. Národní historický resort Dalvay by the Sea, jak už napovídal název, se pyšnil nedalekými plážemi hned u moře ale také jezerem Dalvay poblíž a, což bylo pro mě i Gabby nejdůležitější, rozlehlými lukami a nádhernou přírodou. Jen pár minut autem se odsud nacházel malý kamenný kostelík, kde už jsme s místním farářem měli všechno dohodnuté. Byl to tady ráj na zemi a navíc, bylo to tu jako v mé milované Anglii. Měl jsem po boku svou krásnou snoubenku a Whiskeyho - co víc jsem si mohl přát? Logan i s Jenny (která si vzala klíčky od mého Volva) a jedním člověkem z personálu (s jediným autem hotelu) odjeli na letiště, očekávat přílet pozvaných, kteří se jistě budou sjíždět až dlouho do noci. Měli jsme tedy s Gabby ještě chvíli jen pro sebe, zatímco jsme se procházeli venku a dívali se společně na tu nádheru. "..pořád tomu nějak nedokážu uvěřit," přiznal jsem se jí tiše, usmívajíc se však u toho naprosto šťastně. Měl jsem na sobě o něco společenštější oblečení než obvykle, když už jsme se měli vítat naprosto se všemi. Netrvalo to však příliš dlouho, tohle naše soukromničení a ve chvíli, kdy jsem si ji chtěl přitáhnout k sobě pro polibek, uslyšel jsem přijíždět auto. Byli to moji rodiče, se kterými jsme se tedy rozešli přivítat. Jen pár minut po nich dorazilo poněkud starší auto s Gabbynými spolužáky, kteří přijeli takhle z NYC pospolu. Přivítali jsme se i s nimi, v mém případě majíc čistě kvůli bezpečnosti Whiskeyho neustále na vodítku, aby nevběhnul pod auto. Bylo tu najednou živo. Všichni obdivovali místo, které jsme si s Gabby vybrali a pořád povídali i o našem oznámení a nadcházejících dnech.. tak dlouho, dokud nedorazila Jenny s mojí babičkou a dokonce i tetou a strýcem, se kterými se Gabby ještě neznala. Následovalo je hotelové auto se sestřenkami a bratrancem. "Rád vás oba vidím, po tak dlouhé době, vítejte! Prosím, dovolte mi představit vám mou snoubenku Gabby. Gabby, moje teta Anna a strýc George, mámin bratr," představil jsem je vzájemně. Měli tři děti, moje sestřenky Margaret (26) a Mary (22) a mého bratrance Michaela (19), ale všichni tři se hned ujali vytahování a odnášení zavazadel, že na nás s Gabby jen zběžně zamávali. Pak následovalo vítání s dalšími a dalšími, kteří se postupně objevovali. Každý s námi chtěl prohodit pár slov. Už se čekalo jen na přílet mé italské rodiny, kteří to měli nejdál, zatímco jsme se všichni postupně přesunuli z parkoviště do hotelu, kde nastalo nadšené šílenství kvůli stylové historické budově a jejím exteriéru jako z Anny ze Zeleného domu, což nejvíce ocenili předně mí britští příbuzní. Jediné, co mě mrzelo, byli Hackettovi, kterým jsme po nekonečných rozhovorech s Gabby nakonec také poslali pozvánku, ale oni nejen, že nám nepopřáli k svatbě, ale ještě nás velmi nevybíravě odmítli. No, alespoň bude na naší svatbě klid, neboť dorazila i Gabbyna nová rodina v čele s její matkou. Už se pomalu stmívalo a všichni se seznamovali se všemi, jak se na svatebčany sluší a patří. Já s Gabby jsme byli v jednom kole, jak se i s námi chtěli všichni bavit a hlavně nám v jednom kuse přát a chválit místo..  Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Přivítání hostů a zahradní párty Od rána jsem byla nervózní, ale snažila jsem se to na sobě nedat příliš znát. Ale asi to na mě poznal sám John, který mě pořád neustále podporoval a sem tam mi položil ruku na koleno, přičemž jsem si s ním propletla prsty, ale to jen ve vhodné chvíli, kdy nemusel řídit oběma rukama. A já mu mimoděk věnovala svůj zářivý úsměv, protože jsem vzpomínala i na to, kdy jsme sem jeli poprvé a co všechno následovalo. Jistě, na začátku to nebylo moc lehké a snadné, protože jsme měli vážný rozhovor o jeho minulosti, ale bylo to právě to místo, na kterém opustil od své historie, kterou pak konečně hodil za hlavu, protože jsem mu dokázala, že s ním zůstanu, ať se stane cokoliv. Dokázala jsem mu tím, že ho skutečně miluji a že není nic, kvůli čemu bych ho měla opustit. Skoro jsem se dojatě rozbrečela, když jsem si pak v další chvíli uvědomila, že na Ostrov už jedeme po několikáté, ale momentálně díky naší svatbě, která se už kvapem blížila. Už jenom pár dní a řekneme si své ano, pomyslela jsem si v duchu a jako zamilovaný blázen jsem se culila do předního skla Volva. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středeční večer, 13. 5., Ostrov prince Edwarda Nemohl jsem se své krásky nabažit pohledem. Pořád jsem k ní bloudil očima, i když jsem ji viděl dnes a denně, ale.. zkrátka jí to neuvěřitelně slušelo, což jsem jí neopomínal každou chvíli připomínat. Bylo na ní vidět, že je opravdu šťastná a i když byla nervózní, já jsem si to zatím ještě nepřipouštěl, takže jsem byl relativně v klidu a v pohodě. Však ono to brzy přijde, až nebudu s to usnout najednou zase sám. Ale dohodli jsme se s Gabby, že to tak bude nejlepší a "nejsprávnější" a i samotný hotel nám ohledně toho vyšel vstříc. Gabby nakonec měla spát v pokoji s Giou a svými kamarádkami ze školy, zatímco já se mohl těšit z mrňavého pokojíku, který jsem měl jen pro sebe a Whiskeyho, přičemž Gabby bude spát v patře, ale já s Whiskeym to máme v přízemí alespoň blíž ven.. Všichni přítomní již byli ubytovaní a po dlouhé cestě i převlečení a osvěžení, přičemž se teď vítali a seznamovali i mezi sebou jak na terase, kde byli především naši prarodiče (moje babička a pan Morris), tak i venku před hotelem, kde byly stolky a dřevěná křesla na sezení. Se skleničkou vína v ruce jsem sledoval dění kolem, střídavě s rukou v kapse, nebo zlehka položenou Gabby kolem pasu či jen v kříži. Najednou se rozpovídal Ethan, bavíc celou společnost. Nejednou se u toho po mě i Gabby dívaly zkoumavé oči příbuzných i přátel, jak nevěděli, co si o tom myslet, ale pak, když jim to došlo, všichni se pobaveně smáli a já si oddychl, že se tu opravdu všichni baví. Ethana pak šel vystřídat ještě Logan vyprávějíc opravdu velmi přibarvenou historku o tom, jak jsem ho seznámil na plese s Gabby, pokračujíc pak ještě vyprávěním o tom, jak jsme byli trénovat na jeho svatbě s Jenny, přičemž Gabby tehdy chytila Jennyinu kytici.. Během toho všeho povídání jsem, jak mi i Gabby tiše povídala, pohlédl k Elis, která chovala malou Lillian a vzpomněl jsem si na Gabby, jak chovala Giulii. Napadlo mě, že určitě bude zakrátko chovat i tohle mrně a nebude vědět, které chovat dřív, až dorazí i má italská rodina. Už by měli brzy přistát.. Jako jediní si chtěli pronajmout auta na letišti a dorazit sami, že prý nás nechtějí otravovat, když už přiletí i takhle pozdě. No, ale i tak mi to nezabránilo, abych co chvíli nekontroloval hodinky. Opětoval jsem pak Gabby pohled do očí a nadechoval jsem se, že jí odpovím, jenže.. Adrian mě tahal za ruku a dožadoval se mé pozornosti. Pořád pro mě bylo nezvyklé, že jsem najednou byl strejda, ačkoliv budu vlastně jeho švagr a to už za dva dny.. Nicméně, měl bych si zvyknout. Malá Giulia mi taky brzy bude takhle říkat a nejspíš i Fosterovic mrně. Stárneme.. proletělo mi hlavou pobaveně. Dřepl jsem si a podíval se nahoru na Adriena. "Musíš ještě chvilku vydržet. Podle mých výpočtů by už měli být na cestě z letiště sem. Ale opatrně, mladý muži, Gia je velmi tvrdohlavá a musíš na ni mluvit pomalu. Ale určitě vás hned seznámím, jakmile dorazí. Budeš mít povinnost dávat na ni pozor a chránit ji, protože máte oba důležité poslání, však víš.." mluvil jsem a u toho jsem na něj mrkl a pousmál se. Gia půjde s Gabby jako družička, ale Adrien dostal za úkol jít jako družba i s Whiskeym, přičemž nám přinesou prstýnky. S Whiskeym už se docela kamarádí, ale uvidíme, jak se chlupáčovi bude zamlouvat nechat se vést na vodítku od někoho jiného než mě a Gabby. "Gabby! Johny!" zapištěl dětský hlásek jen těsně předtím, než se po trávníku přehnala rychlá šmouha a skočila mi do náruče. Jen tak tak jsem totiž stihl rozpažit a postavit se, chytajíc pak Giu jen jednou rukou, protože jsem musel držet i víno. "Už jsme tady, vidíte? Letěla jsem letadlem! A už jsme tady, v Americe! Letěli jsme přes oceán a letadlo strašně moc cukalo, ale já se nebála!" spustila Gia šílenou rychlostí, samozřejmě v italštině, nevšímajíc si vůbec nikoho, než jen mě a Gabby. Zatím jsem ještě neviděl nikoho dalšího, takže jim asi musela hned utéct z auta přímo sem. Měla na sobě sukni, košili a svetr a dokonce měla vlasy spletené do dvou copů. "Rád tě vidím a jsem na tebe hrdý, že jsi to zvládla a vůbec se nebála, Gio. Jsi šikovná velká družička. Tak pojď dolů, chci tě s někým seznámit, ale musíš anglicky. On italsky nerozumí, ano?" odpovídal jsem jí a u toho ji postavil na zem, koukajíc se po Gabby s culením, jak to asi dopadne mezi těmi dvěma. "Adriane, představuji ti svou sestřenku Giu, hlavní družičku. Gio, Adrien je Gabbyn bratr a má stejnou funkci jako ty, akorát bude mým družbou.." řekl jsem krátce a ještě jsem se podíval na Gabby, jestli je to tak správně. Gia se zarazila a velkýma očima chvíli pozorovala Adriena, přemýšlejíc, jak se vlastně zachovat. Nakonec mu podala ruku a tiše špitla "ahoj", pořád jej nespouštějíc z očí. Chytla mě za ruku a když se po chvíli pořádně vynadívala, zvedla bojovně bradu a s neochvějnou jistotou se Adriena zeptala na tu nejpředvídatelnější otázku, jakou jsem od ní čekal, čemuž jsem se prostě musel zakřenit. "Hraješ fotbal?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Příjezd italských příbuzných A já pro změnu nemohla spustit pohled z Johna, který byl oholený a ostříhaný a vypadal neskutečně přitažlivě. On byl přitažlivým mužem i normálně, ale teď, s tím novým střihem a hladkou tváří, vypadal prostě neodolatelně. A zákonitě mě u toho napadaly samé hříšné myšlenky, týkající se toho, jak moc jsem toužila po jeho smyslných rtech, přičemž bych mu u toho zajela prsty na zátylek a do vlasů, které bych prohrábla mezi prsty. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středeční večer, 13. 5. (Ostrov p. E.) na tu Adrianovu odpověď jsem neměl slov. Jen jsem povytáhl obočí a mimoděk jsem pohled vytáhl výš, ke své drahé polovičce, která se nápadně tvářila nenápadně. No dobrá, teď jsi unikla, ale počkej, tohle si schovám.. pomyslel jsem si s úsměvem, jak jsem spřádal plány, kdy jí to vrátím, abych ji trochu poškádlil. Zatímco jsme se s Giou a Gabby bavili, začali se mezi nás mísit i ostatní příbuzní z Itálie (celkem dalších osm lidí). Catarina zůstávala s babičkou a dědou a dělal pohotově překladatelku, než se dostali k nám a já je i s Giou pořád v náručí jedné ruky objímal nazpět a zdravil se s nimi, stejně jako Gabby, kterou mohli obejmout mnohem lépe za nás za oba. Bavili jsme se víceméně italsky, ale oni neměli problém přejít na angličtinu, aby se seznámili i s ostatními hosty. Gia mezitím sebrala dostatek odvahy, aby se nebála oslovit Adriana, který se mi zdál mnohem více nesmělý. Docela by mě zajímalo, jestli to znamenalo, že se mu Gia zamlouvala, nebo naopak. Ale tou svou otázkou ho určitě dostala. "Samozřejmě! Jsem pravá brána v týmu." řekla Gia s neochvějnou jistotou v hlase. "Pravý obranář, Gio" opravil jsem ji a když se naježila, že mě spraží pohledem, protože neměla moje opravování ráda, hned jsem jí v italštině vysvětlil, co řekla za slovíčko, načež se podívala na Adriana, zčervenala a honem sklopila pohled. No toto?? Ale pak se zase narovnala a pozvedla bojovně hlavu. "Říkáš máš kopačák. Tak se ukazuj!" vyzvala ho trochu krkolomně ke hře, načež vystřelila s tím, že očekávala, jak ji bude Adrian následovat, že hned půjdou pro ten míč a zahrají si. Nestihl jsem na ni ani křiknout, že to není nejlepší nápad, ale.. už byli oba pryč. Vrátil jsem se pohledem s povytaženým obočím ke Gabby a jak jsme měli momentálně trochu volna jen pro sebe, zase jsem ji jen pozvolna objal kolem pasu a konečně jsem si ukradl malé políbení a pousmál jsem se, naprosto spokojený s vývojem všech událostí. "Tak to vypadá, že snad Adrian opravdu u Gii zabodoval a ani jeden z nich se tu nebude nudit," podotkl jsem, upíjejíc trochu vína ze sklenky. Najednou se zase hlásili o slovo Ethan s Loganem. Ti dva si zřejmě padli do noty, což jsem byl moc rád. Navíc, coby naši svědci a oba podle mého showmani, vzali si na starost menší povinnost v bavení všech přítomných. Tentokrát však ale měli v rukách malý papír s programem na následující dny. Oba na střídačku všechny seznámili s tím, co se bude dít v jednotlivé dny a jaké jsou zhruba i rozvržení časů a možnosti. Snažili jsme se to s Gabby a ředitelem hotelu vymyslet tak, aby si zábavu našel prostě každý. Zítra měl být hlavně piknik, možnost vyjet si u toho na loďkách přes jezero a zahrát si i kriket či jinou hru, co tady měli coby dobové "relikvie", jaké patřily prostě k době, v jejímž stylu byl hotel zařízený, tedy Edwardovská éra. Na odpoledne, spíše k večeru bylo plánované cosi, co Ethan nazval "proklepnem si Johna s Gabby, jestli jim vůbec dáme povolení se vzít", načež se Logan křenil jak malý kluk a mě bylo jasné, že to budou nějaké levárny. V pátek se tedy chystala svatba s tím, že pánové zmínili jen pár nezbytných informací ohledně vzdálenosti kostela odsud a jak proběhne přesun tam a zpět. Sobota pak měla být ve znamení "poznávání krás ostrova" s piknikem ve stylu Edwardovské doby někde po cestě a večer se opět mělo ještě slavit, pít, jíst a tančit, stejně jako by se mohly rozbalovat dárky. A v neděli pak bylo "vyprovození novomanželů na svatební cestu".. no, z toho jsem popravdě pociťoval motýly v břiše. Měli jsme to naplánované do detailů, s tím, že Gabby měla jen přibližnou představu, kam pojedeme, aby taky měla ještě nějaké to překvapení. A potom jsme se všichni zase bavili a pili a jedli a seznamovali.. dokud jsme se nezačali trousit do postelí s přáním dobré noci. Tentokrát jsem si dokonce pochoval i já malou Giulii, která už byla od Vánoc podstatně větší a tak jsem se tolik nebál. Měl jsem ji jen chvíli, protože spala a Luciana něco zapomněla v autě a tak pro to honem běžela. Díval jsem se na ni, jak mi připomínala malou Giu a říkal jsem si, jestli naše děti s Gabby budou spíš po ní, nebo po mně.. Zůstali jsme už jen já, Gabby, její spolužáci a Logan s Jenny. Vydali jsme se tedy také dovnitř, následováni Whiskeym, Logan s Jenny se odpojili a šli do svého pokoje, stejně jako Gabbyn spolužák, zatímco já šel se všemi třemi dámami k jejich pokoji. Gia už spala uvnitř, takže Gabbyny spolužačky šly po špičkách dovnitř a nechaly nás na chvíli s Gabby osamotě na chodbě. Opřel jsem se o rám dveří a chvíli jsem se na ni jen beze slova díval, přičemž jsem vztáhl ruku k její tváři a pohladil ji, než jsem natáhl i druhou ruku a na chvíli jsem si Gabby přitáhl do objetí. "Dnes se mi to všechno líbilo. Jsem opravdu šťastný muž, Gabby, děkuji ti. A je vidět, že i ty jsi, což mě činí ještě šťastnějším. Neskutečně ti to sluší.. Nemůžu uvěřit, že už pozítří.." povzdechl jsem si zasněně, jak jsem přemítal nad tím, že všechno jsme plánovali tak dlouho, že je strašlivě zvláštní, že se to už doopravdy děje.. Nakonec jsem ji ale přeci jen musel pustit. Zaslechl jsem z pokoje, jak se holky chichotají a mně bylo jasné, proč asi. "No dobrá, už tě pustím. Sladké sny a.. Gabby?" sklonil jsem se k ní ještě, než jsem ji úplně pustil, "miluji tě.." vydechl jsem jí tiše do rtů a něžně jsem ji políbil, než jsem se od ní odpoutal a raději se rozešel pryč, jinak bych asi vůbec neodešel. Šel jsem pozpátku, ruce v kapsách, na rtech hrající jemný úsměv, se kterým jsem ji za chůze ještě chvíli pozoroval, než na mě tiše štěkl Whiskey, abych toho už nechal a šel konečně pořádně a dolů, do našeho pokoje.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Probíhající oslavy a zábava Byla jsem ráda, že si Adrian rozumí s Giou, nebo alespoň jsem v to doufala. Avšak vypadalo to na dobré cestě, neboť se oba vytratili rychlostí žíznivé čáry, jako by snad kopačák bylo kouzelné slovíčko. Opětovala jsem Johnovi pohled s úsměvem, užívaje si té chvilky o samotě, než jsme se opět ponořili do víru zahradní večerní párty, která byla jedním slovem naprosto dokonalá a úžasná. Všichni se viditelně bavili a měli se dobře, což bylo naším společným záměrem, a tak jsme mohli být v klidu a pohodě. I když já byla sem tam nervózní, nejen kvůli tomu, kolik tu bylo lidí a že jsem nějaké členy rodiny teprve poznávala, ale myslela jsem v jednom kuse i na to, že už za dva dny bude náš velký den. Skoro jsem zapomněla na víno, které jsem držela v dlani, takže jsem trochu upila, vychutnávaje si doušek na jazyku a jen co jsem se podívala na Johna s nádechem, že mu chci něco říct, o slovo se přihlásili Ethan s Loganem, kteří si pro nás připravili další překvapení v podobě programu na další dny. Samozřejmě jsme toho spoustu zařídili, aby si každý zde našel něco pro sebe a skutečně zažil zábavu dle svého. Mysleli jsme totiž u toho i na prarodiče, aby si taktéž něco užili dle své libosti. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek odpoledne, 14. 5. (Ostrov p. E.) Nemohl jsem usnout snad celou věčnost. Pořád jsem si v hlavě procházel pomyslný seznam, jestli je opravdu všechno zařízené a připravené a pak jsem nesčetněkrát v mysli bloudil po schodech nahoru, do pokoje, kde už určitě spala Gabby. Pořád jsem civěl do stropu a chvílemi jsem se dokonce ošíval, jak mi pořád docházelo, že už pozítří bude svatba. Těšil jsem se na to, to bez debat, ale teď, jak mi to docházelo, začínal jsem z toho i panikařit, ačkoliv jsem nevěděl přesně proč. Snad jsem si s hrůzou přehrával všechny možné scénáře, samozřejmě katastrofické, že třeba zapomenu svůj slib, že pak zapomenu tu písničku, co jsme s Gabby trénovali doma, nebo že zaspím.. Nakonec mě zachránil Whiskey, který mě celou dobu pozoroval tak smutně, až jsem mu dovolil skočit mi do postele a stočit se mi u boku, přičemž si hlavu položil na mé břicho, jako kdyby si ze mě dělal polštář. Nicméně mě to nakonec uklidnilo a já konečně usnul. Ráno jsem se oblékl do podobného typu oblečení, co jsem měl včera, hlavně tedy kvůli Gabby, akorát jsem košili vyměnil za triko s pár knoflíky u límce, protože nás přeci jen čekal o něco aktivnější den. Čekal jsem i s Whiskeym pod schodištěm na Gabby, abych jí přímo tam, u schodů, mohl popřát dobré ráno a věnovat jí první ranní políbení, stejně jako to měla v plánu ona. Gia ale byla netrpělivá a tak nás od sebe hned zase odtrhla a držíc oba za ruku, vláčela nás za sebou na snídani. Jen se tam rozhlédla a jakmile spatřila Adriana, drze se k jejich stolu nasáčkovala i se snídaní a nikoho jiného si už nevšímala. S Gabby jsme si udělali takové menší kolečko, abychom všem osobně popřáli dobré ráno a dobrou chuť, než jsme si mohli sednout ke snídani i my dva. Povozil jsem ji pak chvíli i v loďce po jezeře, nedovolujíc si vůbec nic, kromě letmého polibku, když se naklonila blíž, ale věděl jsem, že nás neustále někdo pozoruje. Učil jsem ji pak hrát kriket, přičemž jsme se strašně smáli naprosto všichni, jak to šlo jen nám, Britům, kteří jsme se to pokoušel naučit ostatní, Američany a pár Italů. Na oběd jsem se převlékl z trika do košile, podobné té, co jsem měl včera. Chtěl jsem se líbit především Gabby a nedělat jí ostudu. Po obědě nás ale čekala ona levárna od pánů svědků. Porozhlédl jsem se po trávníku, kde byly překážky a pak různá stanoviště, přičemž jsem se nejistě, ale s křeněním podíval na Gabby, než mi úsměv zamrzl na rtech, když nás začali svazovat k sobě. Zdolávali jsme spolu různé překážky, přičemž jsem se nakonec zastavil a vzal Gabby do náručí, užívaje si smíchu obecenstva spolu s hranými rozhořčenými výkřiky typu "podvod! Švindluje!" a nakonec jsme se zastavili u provizorní kuchyně. Podíval jsem se po Loganovi i po tátovi, kteří oba věděli o našem borůvkovém koláči k zásnubám. Logan to samozřejmě neváhal všem přítomným objasnit, přičemž se ozývalo rozněžnělé "ooou.." od přítomných dam. Logan samozřejmě nezapomněl přisadit, že se mi to povedlo až na třetí pokus. Dělal jsem pak Gabby spíš držáka mísy, zatímco ona míchala, přidávala ingredience a já jí u toho akorát radil co a kolik, jak jsem si to ještě víceméně pamatoval. Sem tam jsem to chtěl ochutnat, jestli je to dostatečné, přičemž jsem nabral těsto na prst a dal ochutnat Gabby. Jednou jsem jí z legrace máznul borůvkovou šťávu na nos, aby se lidi nenudili.. Společnými silami jsme to nakonec dali jednomu člověku z personálu dát do trouby, že než se to upeče, máme ještě splnit pár dalších úkolů. Museli jsme společně vyžehlit ručník a poskládat, pak jsme museli společně připravit čaj a odnést jej na tácu z jednoho stolku na druhý, přičemž jsme si vzájemně museli dát napít. Nakonec byl koláč hotový a táta chvilku dělal zkoumavého znalce, než se zakřenil a řekl, že to není úplně marné. "Tak tuhle zkoušku zvládli na výbornou, co myslíte? Tak si je teď proklepneme v rychlém znalostním kvízu," převzaly slovo Gabbyny spolužačky Alice se Suzan, které si mě i Gabby předtím ještě v NYC prokleply, každého pěkně zvlášť. Střílely pak jednu otázku za druhou a my museli rychle a bezmyšlenkovitě odpovídat. Držely pak vždycky papír se správnou odpovědí, aby to viděli všichni, jen ne my dva s Gabby. Občas to byly záludnosti, ale povětšinou jsme s Gabby, oba soutěživí, odpovídali naprosto správně. "A teď tu máme další záludné otázky. Postavte se zády k sobě, abyste na sebe neviděli a po celou dobu nesmíte mluvit - což je mimochodem těžký úkol sám o sobě pro oba - a budete odpovídat tím, že ukážete na sebe, nebo za sebe na toho druhého. Připraveni?" Takže.. Kdo má poslední slovo? Kdo doma častěji vaří? Kdo vaří lépe? Kdo koho sbalil?.." ujali se slov Jenny s Alice a Suzan, načež to glosoval i Logan. Na první otázku jsem vystřelil palcem směrem za sebe ke Gabby, u druhé otázky jsem se zašklebil přemýšlením a ukázal jsem pak znovu za sebe, abych ke třetí otázce s křeněním ukázal oběma rukama na sebe. Kdo koho sbalil, bylo alespoň pro mě velmi snadné. Ukázal jsem za sebe na Gabby s pozvednutým obočím. Pořád jsem čekal na reakce lidí, kteří se smáli a mě strašně bavilo vidět všechny ty tváře tak neskutečně spokojené a šťastné.. a taky pohromadě. Bylo to neuvěřitelné.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Záludnosti na snoubence I já jsem se pro dnešní den pěkně ustrojila (včetně účesu), poněvadž jsem se chtěla líbit Johnovi a taktéž mu nedělat ostudu, když tu měl celou svou rodinu. I když pravdou bylo, že se mi líbilo i to, jak se na mě okouzleně díval, přičemž mu na očích bylo vidět, jak by mě chtěl obejmout a mít mě chvíli jenom pro sebe. A poslední dny se nám to zase tak moc nedařilo, protože náš pořád někdo sledoval a ještě k tomu jsme se bavili s ostatními. Však si to pak všechno vynahradíme v náš svatební den a noc, nadechla jsem se přitom pomyšlení rozechvěle a vyšla jsem z pokoje, abych dnešní ráno přivítala s Johnem a prvním ranním polibkem, když mě čekal hnedka pod schody. Musela jsem ocenit jeho triko s pár knoflíky, o které jsem mimoděk zavadila konečky prstů, ale víc jsme toho stejně nestihli. To malá Gia se přihlásila o slovo a hned nás rozdělila, jak nás chytla za ruce a táhla do místnosti, kde se odehrávala bohatá snídaně pro všechny. Mimoděk mě rozesmálo, ale potěšilo zároveň, jak se Gia měla k mému malému bráchovi, který byl na tom ostatně stejně a nemohl z malé Gii spustit oči. Očividně našel toho pravého parťáka pro fotbalové radovánky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek odpoledne, Ostrov p. E., 14. květen Všichni se strašně smáli, jak jsme s Gabby blbli s malým upečeným koláčem a kousky jsme si vzájemně mazali po tváři, nebo se vzájemně krmili. Ostatní totiž různě seděli a postávali, zatímco měli různé věci k zakousnutí k čaji a kávě, takže já s Gabby jsme byli jediní, kteří by (kromě koláče) nic neměli. Nicméně jsme se pak zase dali do pořádku, přičemž jsme měli aspoň prozíravě zástěry, co nám půjčili z hotelu, abychom si neušpinili při pečení oblečení. Každou chvíli nás někdo fotil, ale to mi bylo naprosto jedno. Oficiálního fotografa jsme měli v rodině (Catarinu a vlastně i Jenny), takže jsme nikoho s Gabby nemuseli na svatbu objednávat. Mám dojem, že někoho jsem zahlédl i s kamerou, ale nevšímal jsem si toho. Teď pro mě prostě byla důležitá Gabby a plnění daných úkolů.. Další otázky byly záludnější. Na tu první jsem hned ukázal na sebe a když se lidi rozesmáli, ohlédl jsem se přes rameno ke Gabby. "Já jsem po ránu milejší! Ty mi věčně bereš deku i s polštářem!" protestoval jsem, načež se lidi rozesmáli ještě víc. Při další otázce to byla jednoznačně Gabby, ale ta další, to bylo horší. Váhal jsem a nakonec jsem ukázal na Gabby, protože jsem si vybavil, jak mě v jednom kuse při milování svádí a jak mě provokuje a přebírá iniciativu a sama přišla s tím, vzít tu iniciativu doslovně do svých rukou.. Uculil jsem se nad tou představou a pak, jak přišla další otázka, vyloženě jsem se zakřenil a vystřelil oběma rukama ukazujíc na sebe. Bylo by divné, kdybych se netěšil na svatební noc a já se vážně v tomhle smyslu skoro nemohl dočkat. "A co takhle chrápání, kdo chrápe víc? Kdo je větší bordelář? Kdo první vyslovil slovo svatba? Kdo má častěji pravdu? Kdo z vás dvou lépe tančí? ..No, to se zítra všichni dozvíme!" pohrozily holky se smíchem. Na první otázku jsem totiž zcela proti pravidel ukázal na Whiskeyho, co ležel opodál, a stejně tak jsem na něj ukázal s křeněním i u druhé otázky. Ovšem ohledně slova "svatba" jsem se zamyslel a pak ukázal na Gabby, vzpomínaje na náš předvánoční rozhovor tenkrát v Itálii. Ukázal jsem pak naprosto samozřejmě na sebe, že mám vždycky pravdu já, ovšem u tančení jsem musel zase uznat, že na Gabby rozhodně nemám, protože ona je výborná tanečnice. Nakonec se ujal slova Ethan. "Tak si myslím, že bychom mohli Johnovi s Gabby dát naše svolení se vzít. Podle mého prošli ve všech testech a zaslouží si tedy oba červený diplom!" načež se vytasil Logan se zmiňovaným jedním papírem, který nesl název "červený diplom" a pak na něm bylo psáno datum dnešního, naše jména a pod tím "složili řádnou zkoušku jako snoubenci a získávají titul ženicha a nevěsty", což mě mimochodem strašně rozesmálo. Kroutil jsem nad tím hlavou a děkoval všem za tu zábavu a "povolení" se s Gabby oženit. Nečekal jsem však, že se ze zadních řad stojících lidí ozvou výkřiky. "Počkat, počkat! Johne Mariano, zatýkám vás za švindlování při zkouškách!" načež se k nám prodrala banda mých kamarádů, spolužáků z Cambridge, přičemž byli všichni v převlecích. Doslova jsem zamrzl a vytřeštěně na ně koukal, překvapení a nadšení vepsané v mé tváři. Podíval jsem se i po Gabby a zase zpátky na mé kamarády, nechápaje, co tu dělají, když mi všichni volali, že děkují za pozvánky a tak, ale že nemohou přijet a teď tu byli! Jeden z nich měl na sobě talár a paruku soudce, další dva byli jako policisté se spoustou obvazů a pak tam byl poslední jako advokát v obleku. "Johne Mariano, byl jste shledán vinným za zavraždění férovosti při skládání zkoušek z budoucího manželství a také při všech zkouškách na univerzitě, přičemž jste unikal spravedlnosti a zranil jste přitom naše strážníky. Než vynesu rozsudek, chcete ještě něco říc?" pronesl můj kamarád ála soudce. Začal jsem se strašně smát, ale pak jsem se uklidnil a nasadil vážnou tvář. Došlo mi, co mi kluci přichystali za překvápko - mé oblíbené Pythony, což byla sama o sobě zkouška, jestli si to ještě pamatuji a zvládnu pořádně zaimprovizovat. "Ano, prosím. Omlouvám se!" "Co prosím? Vy se omlouváte?" "Ano, omlouvám se, že jsem švindloval, což bylo velmi špatné a slibuji, že už to víckrát neudělám. Spravedlnosti by se mělo učinit zadost a já vám chci poděkovat, že to děláte tak dobře, to soudcování. Mým hanebným činem vás všechny okrádám o čas, že tu musíme teď být u soudu, namísto kávy s rodinou. A také se omlouvám strážníkům za ta ošklivá zranění. Děláte svou práci skvěle a my lidé si musíme uvědomit, že nasazujete životy proti takovým zločincům, jako jsem já.." "Ou, děkujeme, byla to pro nás čest, to nic není, vážně.." řekl jeden ze strážníků, načež jsem se zakřenil na Gabby a pak zpátky na kamarády. V podobném duchu jsem ještě promluvil k tomu, co vypadal jako advokát a nakonec jsem prohlásil, že všem děkuji, ať mi tedy dají doživotí, načež si kluci i Monty Pythony upravili k obrazu svému. "No, neodsoudíme tě na smrt. Zmírníme ti trest, Johne, dostaneš doživotí pod pantoflem s Gabby!" pronesl nakonec se smíchem "soudce" a zatímco se lidi smáli, já se s klukama konečně přivítal, představujíc jim oficiálně i Gabby. Konečně jsem se dozvěděl, že na mě společně všichni ušili boudu, ale byl jsem za to opravdu neskutečně rád. Pozvolna se stmívalo a zase byla o něco volnější zábava. Pár z nás jsme zase hráli různé hry, tentokrát však šarády, přičemž pak postupně starší odpadali zase do postelí, přejíc nám ještě s Gabby hodně štěstí a hodně spánku do zítřejšího velkého dne.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro ... A další překvapení na rozlučce Pohoršeně a odmítavě jsem se na něj podívala, když mě obvinil z braní polštáře a deky, přičemž jsem to moc dlouho nevydržela a s povzdechnutím jsem zakroutila hlavou s tím, že aspoň v něčem mu tu radost tedy udělám. Ale rozhodně nebylo pravdou, že jsem to kradla já, leda tak on sám, pomyslela jsem si v duchu. Při další otázce, která byla vážně provokativní, jsem se na něj podívala s povytáhnutým obočím a dokonale jsem zčervenala, protože teď všichni budou vědět, jak moc jsem nestydatá a tak jsem se začala bránit. „To on mě zkazil!“ Zvolala jsem na svou obranu už čistě z principu, protože to zatím podle všeho vypadalo, jako kdybych ho měla mučit a trýznit. A taky jsem si začínala připadat tak trochu blbě, když i svatbu jsem prý zmínila jako já první… Nicméně jsme tím pobavili ostatní a já se pak s tím smíchem taktéž uvolnila. Zobrazit SPOILER Pousmál se a na ovladači posunul na další nutno podotknout, vážně hodně vtipnou fotku, kde se John hodně vtipně šklebil. „Prostě se k sobě dokonale hodíte,“ všichni se rozesmáli, než se objevila poslední fotka nás dvou, kde jsme z legrace zapózovali. „Jste dokonalý pár,“ zaznělo nakonec. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční večer na Ostrově prince Edwarda, 14. 5. Pořád jsem nemohl uvěřit, jakou na mě Gabby s mými kamarády ušila boudu. Byl jsem už tak šťastný, že už opravdu nebylo nic, co bych si ještě mohl přát, co se přítomnosti blízkých týkalo. Představil jsem Gabby svým přátelům Thomasovi, Paulovi, Mattovi a Charliemu, přičemž jsem se pořád smál šťastný jak blecha, že opravdu přijeli. Nevnímal jsem pak vůbec nikoho jiného, než naši malou uvítací skupinku. Kluci si mezitím pomalu sundávali převleky, pod nimiž měli normální oblečení a mleli jeden přes druhého. Nevšiml jsem si, že by se táta díval naším směrem. Usmíval se nicméně jen trochu, tak jakoby z povinnosti, ale byl spíše zamyšlený. My jsme si však užívali všechno, přičemž jsem i Gabby šťastně objal přede všemi, jak moc jsem jí byl za tenhle malý podfuk neskutečně vděčný.. Ani nevím, jak se to vlastně stalo, ale najednou jsem byl veden kamsi dovnitř, přičemž Gabby zase odváděly holky někam pryč. Vůbec jsem netušil, co se děje, dokud mi nedocvaklo, že jsme se takhle oddělili na dámskou a pánskou jízdu. "Ale no tak, pánové, tohle fakt nemusíte dělat.." zaprotestoval jsem chabě po cestě, ale když jsme se zastavili, Ethan mě popravdě vyděsil těmi svými slovy. Nakrčil jsem čelo a chystal jsem se protestovat, protože mi docházelo, že se pánové asi opravdu rozhodli pro klasiku se striptýzem, ale najali nějakou babču, aby byli aspoň v něčem originální. O to víc jsem se zašklebil, když jsme vešli dovnitř a spatřil jsem to zařízení a připravené pitivo i doutníky, které jsem tedy nekouřil, ale pánové si stoprocentně dají. Uviděl jsem najednou i obrazovku, načež jsem se zarazil, protože tohle na striptérku nevypadalo, spíš promítání. To mě šíleně mátlo. A pak jsem ještě po rozhlédnutí se spatřil vodní dýmku, což mě naopak velmi potěšilo. Nakonec jsme si posedali do křesel, přičemž zase tak moc nás tam nebylo - jen já, Logan s Ethanem a pak moji spolužáci a bratránci Michael a Paolo. No dobře, byli jsme jak Společenstvo z Pána prstenů, ale bylo to fajn. Ethan se nakonec ujal slova a spustil promítání, přičemž jsem na obrazovku vytřeštil oči jako malé dítě na první Vánoční stromeček. Malá Gabby!.. pomyslel jsem si a pozoroval ji, nakonec se křeníc na Ethana, protože mi došlo, že ke striptýzu opravdu nedojde, což mi spadl kámen ze srdce. Pánové samozřejmě komentovali každou samojedinou fotku, zatímco já si to užíval a dojatě i zamilovaně sledoval tu známou krásnou tvář. Rozesmál jsem se, stejně jako moji spolužáci, když se objevila ta společná fotka z legrace, u níž jsem si už ani pořádně nepamatoval, jak k ní Ethan mohl přijít. Ale dost možná probíhala i komunikace mimo mě a Gabby, kdo ví?.. U následné fotky mi ale skoro zaskočila whiskey. Hned jsem střelil pohledem po Ethanovi na ten jeho komentář, přičemž jsem povytáhl lehce výhružně obočí s němou otázkou Asi?? Mělo?? Asi tě uškrtím, Ethane, bez "asi" a bez "měl bych".. "Ehm.. děkuji moc, Ethane.. díky všem, tohle bylo lepší, než.. než cokoliv, co jste určitě měli v plánu v záloze, ale.. tohle bych si fakt raději dokoukal sám," pronesl jsem nakonec a pousmál jsem se, jak se pánové opravdu začali zvedat s tím, že připraví vodní dýmku a dají mi aspoň chvíli na vychutnání si mé krásky na těch pár posledních fotkách. Musela to určitě fotit nedávno a vypadala u toho kapku nervózně, či nejistě, ale já se nemohl vynadívat. Bylo to neskutečné. Zajímalo by mě jen to, jestli tohle plánovala i ona sama a zákonitě tedy ví, co se tu teď děje. O to víc mě ale znervózňovala myšlenka na to, co se asi tak děje u ní. "Hej, Johne, vždyť ji uvidíš zítra a i bez prostěradla," zažertoval Logan, čímž mě probudil z mého vytržení, takže jsem vypnul obrazovku a šel jsem za nimi, pořádně si zadýmat a popít.. Gabbyno rozlučkové překvapení si vzala na starost tentokrát Jenny. Spřáhla se s Loganem, který se s Johnovými spolužáky z Cambridge znal, takže z nich mohl vytáhnout přesně ten materiál, který potřeboval. Jenny pak naaranžovala místnost na rozlučku tak, že kromě barmana s koktejly měly dámy pro sebe menší místnost pro tu příležitost udělanou jako parket s barevnými světly a u jedné stěny bylo natažené prostěradlo, takže to vypadalo, že se za ním někdo ukrývá. Dámy posadily Gabby doprostřed a pak spustila Jenny. "Tohle je rozlučka se svobodou, milá zlatá, takže se koukej pořádně odvázat, protože jen a jen kvůli tobě jsme sehnali naprosto skvělého chlapa, fakt mistra v oboru - a věř mi, vím, o čem mluvím - který ti tu zatancuje. Napij se naposledy na svobodu a užij si to," křenila se a pak šla spustit.. a snad ke Gabbynu překvapení, spustila dataprojektor a hudbu do reproduktorů. Na prvním záběru se objevila budova, přes niž byl název "Westminster school, London, class 2003" a hned vzápětí se spustilo video, evidentně záznam z nějakého představení, přičemž Gabby mohla poznat (i si spočítat), že tam skutečně na jevišti stál John, kterému tehdy bylo 16 let, stejně jako jeho kamarádovi Thomasovi, který s ním chodil i na střední a od něhož Jenny ten záznam má. Všechny holky se hned začaly smát.. a když záznam skončil, Jenny se naklonila ke Gabby a řekla, že to má proto, aby to zítra nebrala tak strašně vážně, ale aby si svůj velký den opravdu užila bez stresu a bez trémy. A pak vstala a šla pustit nějakou hudbu na tancování, aby se všechny mohly ještě před svatbou opravdu pořádně odvázat.. Neponocovali jsme zase tak moc dlouho, koneckonců, potřebovali jsme se všichni taky pořádně vyspat a Logan, můj skvělý svědek, se postaral o to, aby nás všechny včas zahnal do postelí, stejně jako to přikázal Jenny, protože se pak měli sejít společně a ujistit se tak, že se nevěsta opravdu vyspí dorůžova a ženich nebude stát u oltáře s kocovinou. Já byl s Whiskeym v pokoji a jen jsem ho chvíli drbal, sedíc jen na posteli a přemýšlejíc, že se s ním ještě projdu po venku. Vstal jsem a po cestě k zadním dveřím do zahrad jsem to jaksi stočil ke schodišti a už jsem byl nahoře a měřil kroky k těm, ke kterým mě to táhlo nejvíce. Zaťukal jsem tiše na dveře a chvíli jsem naslouchal, jestli uslyším kroky. Už už jsem se chystal ťukat znovu, když mi otevřela Suzan, přičemž se začala křenit, ale já to ignoroval. Poprosil jsem ji, aby mi sem ke dveřím poslala Gabby, že jí chci jen popřát dobrou noc. A když se konečně má krásná snoubenka objevila, hned jsem si ji přitáhl k sobě do objetí. "Promiň, Gabby, já to nevydržel, musel jsem ti ještě aspoň popřát dobrou noc.. a omlouvám se, strašně páchnu kouřem a.." usmál jsem se, ale dál jsem si ji k sobě tiskl a políbil jsem ji i do vlasů. "Děkuji ti.. za ty fotky, jsou nádherné.. a za celý dnešek. Ani nevíš, jak moc jsem šťastný.." dodal jsem a znovu ji políbil do vlasů, přičemž se jí o nohu otřel i Whiskey, jako kdyby i on se s ní chtěl ještě před spaním rozloučit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Poslední večer svobody Zprvu jsem se lekla, co že se to vlastně děje, nebo co se bude dít. Zjevně ani John neměl tušení, co mají naši přátelé v plánu a jakmile nás rozdělili, byla jsem v šoku ještě víc, v tu chvíli zažívajíc silný pocit, že bych nejraději za Johnem utekla. Připadalo mi to, jako kdyby mi někdo trhal srdce z hrudi, jak mě odváděly od Johna kamsi do úplného neznáma. Nakonec ale i mně došlo, že se jedná o rozlučku se svobodou, a rovnou dvě, rozdělené na dámskou a pánskou jízdu, jak už to tak bývalo. Jen mi hlavou proběhla myšlenka, co že si to kluci nachystali pro Johna, tajně doufaje, že to nebude nic nestydatého, jako například striptýz. Asi bych to už teď nepřiznala, ale samozřejmě jsem se obávala toho, že by se Johnovi mohla zalíbit jiná žena… A pak mi došlo, že bych ani nechtěla, aby koukal na jinou nahou ženu, byť to prostě byla rozlučka se svobodou. Ale John na nic takového není, uklidnila jsem se hned na to a už klidně vydechla, soustředíc se na místnost, do které jsme vstoupily. Slova se ujala Jenny, ze které jsem měla snad poprvé trochu strach a obavy, protože její slova mě nejdříve pěkně vyděsila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční večer, Ostrov p. E., 14. 5. Byl jsem tak rád, že jsem ji měl u sebe a mohli jsme si ještě popovídat, než.. než.. z té myšlenky ohledně zítřku mě chytala panika. Snažil jsem se na to ale všemožně nemyslet, na tu nervozitu, třebaže jsem logicky věděl, že doslovně o nic tak hrozného nejde, abych se toho bál, naopak, oba to chceme a bude to skvělé. Jen.. prostě jsem svým myšlenkách tak úplně poručit nedokázal. Snažil jsem se ji opravdu jen držet, nehladit, protože bych se asi nedokázal moc dobře držet, zvlášť po tom promítání, jisté hladině alkoholu v krvi a nadto ještě skutečností, že přede mnou Gabby stála jen v tenkém krátkém županu. "No, popíjeli jsme skotskou, kluci měli doutníky, já si dal akorát dýmku, ale to víš, ten kouř z doutníků zrovna dvakrát příjemný není. A jinak.. Ethan promítal tvoje fotky.. z dětství a pár z Twin Falls a něco z toho, co jsme měli i teď.. Neboj, s Ethanem jsme všechny vykopli, aby mi tě neokukovali," usmál jsem se o něco víc a užíval jsem si u toho i její hlazení. Chtěl jsem se jí zeptat, co dělaly ony, ale kdovíproč jsem se bál zeptat. Na druhou stranu bych ani nechtěl Gabby uvést do nějakých rozpaků. "Moc ti děkuji.." zašeptal jsem jí na to všechno, než se vytáhla na špičky a přitáhla se k mému uchu. "Proto jsem přeci tady," pousmál jsem se v odpověď, schválně volíc jiná slova, než obvykle, abych se opravdu dokázal pořád držet zpátky. Nicméně, říkal jsem si, že polibkem se přeci nic nezkazí. "Prosím, dovol mi poslední polibek se svobodnou Gabby," zašeptal jsem pak, nepouštěje ji však z objetí. Schválně jsem držel své ruce pěkně zpátky, jinak bych je asi nezastavil. A pak, když se naše rty konečně spojily, bylo to opravdu jako když žíznivý konečně najde pramen čisté vody. Strašně moc mi chyběla a já opravdu nemohl přestat.. Ale nakonec jsme se přeci jen museli od sebe odpoutat, protože dokonce i Whiskey na mě tlumeně štěknul, neboť potřeboval opravdu jít ještě ven. "Tak běž spát, ať mi zítra neusneš u oltáře. A neboj, budu tam na tebe čekat. Buonanotte, mia carrissima," pousmál jsem se opět, třebaže s těžkým srdcem a ještě jednou jsem ji políbil.. když v tom se otevřely dveře o dva pokoje dál a vykoukla z nich máma v županu. Jak nás uviděla zavrtěla hlavou a hned si to k nám rázovala, přičemž mě chytila za ucho a u toho se zakřenila. "Jedeš?! Však se dočkáš zítra a teď už běž hezky dolů.. zraky, Johne, z tebe to táhne," nakrčila nos, načež jsem protočil očima a uchechtl se. "Já vím, já vím. Však už jdu. Dobrou noc vám oběma.. Pojď, Whiskey.." a s posledním pohledem na Gabby jsem se otočil a s křeněním jsem odkráčel ke schodišti a dolů. Máma ještě pohladila Gabby po tváři a popřála jí dobrou noc.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Svatební den Téměř celou noc jsem nemohla usnout. Už zase jako tu předešlou, ale tentokrát jsem byla strašně moc nervózní, dokonce natolik, že jsem měla tendence se pořád převalovat a přemýšlet nad zítřkem. U toho jsem ještě vzpomínala na poslední okamžiky před spaním, kdy mě ještě vyhledal John, aby mi popřál dobrou noc, přičemž se to trochu zvrtlo a my se vášnivě líbali, nemohouc se od sebe odtrhnout. Pak jsem se tiše uchechtla, vzpomínaje na Charlotte, kterou nejspíše vzbudil Whiskey tím svým tlumeným štěknutím, a kdyby jí nebylo, nejspíše bychom se mezi dveřmi líbali ještě teď. Usnula jsem docela pozdě, už se značnou únavou, kdy mi samovolně ztěžkla víčka. |
| |
| soukromá zpráva od ~ Našeptávač ~ pro S V A T B A 15. 5. 2015 Už od samotného brzkého rána byli všichni v jednom kuse zaneprázdněni Bylo toho tolik, co bylo potřeba nachystat a připravit! Do pomoci se zapojili snad všichni, aby mohlo být všechno naprosto dokonalé a bez sebemenší chybičky. Chystala se výzdoba kostelíku, kam se dovezla čerstvá květena v podobě levandule, která se naaranžovala na cestu svatebního průvodu, a kde by měla kráčet i sama nevěsta. I na stolech, kde se měla odehrávat hostina a slavnostní oběd se ponořil do fialové a bílé barvy. Objevila se tam nepostradatelná levandule, malé borůvkové dortíčky a samozřejmě nesměl chybět ani svatební dort. Kousek dál bylo místo připravené pro svatební dary, které pak budou novomanželé před ostatními rozbalovat. Celé místo se postupně proměňovalo ve slavnostnější, ale zároveň si ponechalo své nezaměnitelné kouzlo, protože ani jeden ze snoubenců netoužil po něčem chladně honosném, ale naopak po srdečnosti, originalitě a přírodně krásném… Obrázky Už s dostatečným předstihem jezdili a vozili auta svatebčany do malého krásného kostela, kde se mělo všechno odehrávat. Všechno bylo připraveno, květiny voněly a počasí skutečně přálo, protože sluníčko svítilo a sluneční paprsky hřály. Okolím se ozýval vzrušený šum rozhovorů svatebčanů, kteří se jako první odebrali do vnitřku kostela, kde se posadili do lavic, zatímco sám ženich se svým svědkem měli své místo u oltáře. Všichni ještě tiše mluvili a prohlíželi si krásnou výzdobu, i nervózního ženicha, který čekal na svou vyvolenou, jež vyhlížel. A tu se ozvala tichá linoucí se hudba, při které vstoupila družička, v rukou držíc drobnou kytici, nazdobená v dětských šatech a s úsměvem na rtech. Možná se v jedné nestřežené chvíli i uculila na Johna. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Páteční dopoledne, 15. 5. 2015 - Ostrov prince Edwarda Ještě chvíli jsem s Whiskeym korzoval venku po trávníku a díval jsem se na hvězdy a měsíc, i na klidnou hladinu jezera, vzpomínaje na to, co se odehrálo před chvílí, přičemž jsem se tomu co chvíli smál jako blázen. Nakonec jsme ale přeci jen zalezli do pokoje, dal jsem si rychlou sprchu a nedlouho poté jsem usnul, přičemž si na mě Whiskey zase na posteli lehl.. Ráno jsem vstal snad za svítání. Jen jsem se zběžně opláchl a už jsem pobíhal po hotelu jen ve svých obvyklých kalhotách a tričku s vyhrnutými rukávy. Potřeboval jsem mít prostě přehled a jistotu, že je vše v pořádku a že se vše chystá. Poté jsem s květinami navštívil svoji matku, děkujíc jí za všechno a nechávajíc si popřát hodně štěstí, než jsem šel s druhou kyticí za Rebeccou, které jsem alespoň poděkoval za Gabbyn život a za takříkajíc druhou šanci, neboť jsem opravdu byl moc rád, že se vrátila do Gabbyna života i s celou svou rodinou. Nakonec jsem se vrátil do svého pokoje pro tu nejdůležitější kytici. Na malý lístek jsem připsal "Uvidíme se později, budu na Tebe čekat u oltáře.." a pak jsem vyrazil k jejímu pokoji. Samozřejmě mě k ní nepustili a já si ani nestěžoval. Nechtěl jsem to dělat těžší, než to bylo. Však se za pár hodin potkáme v kostele.. při té myšlence jsem naprázdno polkl a nechal se otočit a nasměrovat zpátky do svého pokoje. Whiskey celý den pobíhal za mnou jako ocásek, takže si zase ustlal na posteli, zatímco já si dal sprchu, oholil jsem se a pak jsem se dal do oblékání svého nového svatebního obleku. V hlavě jsem si celou dobu zpíval jednu svou oblíbenou písničku od The Muse, abych zaměstnal svou mysl a přestal panikařit, přičemž za mnou dorazil Logan a začal cosi klábosit a já ho vlastně ani neposlouchal. Samotná úprava, skládání kapesníčku a podobně, to všechno mě zaměstnalo dokonale na to, abych na chvíli přestal myslet na blížící se hodinu H. Předal jsem Loganovi osudnou krabičku, aby ji pak předal Adrianovi. Whiskeymu jsem nasadil obojek a připnul vodítko a ještě jsem ho pořádně podrbal za ušima, než jsem se narovnal, zhluboka se nadechl, vydechl a pak jsem vyšel z pokoje. Nevnímal jsem ten blázinec kolem. Nasedl jsem do Volva, přibral Logana s Ethanem, Whiskeym a Adrianem a už jsme jeli ke kostelu. Řízení mě vždycky uklidňovalo, ale o to hůř jsem se pak zase cítil, když jsem vylezl ven z auta a předal Loganovi klíčky.. Máma mě zase objímala a stěží zadržovala slzy, zatímco mě táta držel za rameno a něco mi vykládal o tom, jak je hrdý a podobně. Já jsem ale přes samou nervozitu skoro nic z toho nevnímal, odpovídal jsem jen velmi roztržitě a co chvíli jsem kontroloval čas, než nás konečně někdo nahnal dovnitř. Logan se pak strašně moc křenil a připomínal mi, že před pár měsíci jsme to měli opačně, tak ať přestanu vyšilovat. A pak, když se rozezněla hudba a vstoupila Gia, s cukajícími koutky jsem pozoroval, jak se hrdě a přešťastně nese uličkou, přičemž jsme si pak vyměnili nenápadné ušklíbnutí. A hned po ní jsem konečně mohl spatřit svou Gabrielle. Díval jsem se jí celou dobu do očí, uhranutý a plný obdivu a hrdosti, že ta nádherná bytost je opravdu moje Gabby a že neutíká ode mě, ale že kráčí ke mně. Na rtech mi pohrával lehký úsměv a kdovíproč jsem se najednou cítil naprosto klidný. Nevnímal jsem ani ten svatební pochod, nevnímal jsem vůbec nic okolo, jen ji, jak kráčela levandulovou uličkou. Odtrhl jsem od ní pohled teprve ve chvíli, kdy na mě promluvil Harry a já mu poděkoval a slíbil, že se o Gabby postarám, načež jsem už její ruku nepouštěl, ani když jsme se posadili na připravenou lavici tak, že jsem měl Gabby samozřejmě po své pravici. Nemohl jsem z ní spustit oči. Pořád jsem po ní pokukoval, i když jsem se správně měl dívat na mluvícího.. V hlavě se mi honilo jen jediné.. Bože, ta je tak krásná.. Zase jsme stáli, tentokrát ale proti sobě, dívajíc se jeden druhému do očí a držíc se za obě ruce. Nevnímal jsem v tu chvíli nikoho jiného, než svou Gabby a i když jsem si několikrát nahrubo opakoval, co bych jí chtěl právě v tuto osudnou chvíli říct, vykouřilo se mi to z hlavy a já opět začínal znovu. "Mia carrissima Gabrielle, moje Gabby, vzpomínám na první den našeho setkání, kdy jsme si slíbili, že se vzájemně se vším svěříme. Byl to první a nejzásadnější slib, díky kterému jsi mi ukázala cestu nejen k mému lepšímu já, ale i k tobě. Od prvního dne jsme spolu všechno sdíleli, každou maličkost, každou malou myšlenku, radost i smutek, všechno, co pro nás bylo nesnadné, ale i to, co se nám podařilo a.. to všechno díky tomu úplně prvotnímu slibu. Jsem neskutečně šťastný, že teď ten slib můžu ještě rozšířit o pár dalších," pousmál jsem se svým typickým pokřiveným způsobem a pohladil ji palcem přes její dlaně, které jsem měl ve svých. "Chci ti teď přede všemi slíbit, že kromě zachování úcty, věrnosti a lásky, se také budu snažit každý náš společný den života činit takovým, abych tě mohl pokaždé překvapit a aby ti náš společný život nezevšedněl. Slibuji ti také, že se budu ze všech sil snažit vykouzlit na tvé krásné tváři úsměv a že budu zahánět a osušovat všechny tvé slzy. Budu stát vždy při tobě a budu respektovat tvá přání, tvé tužby a potřeby. Slibuji ti, že tě nikdy neopustím a budu tě vždy milovat přesně takovou, jaká jsi. A zároveň ti nabízím sebe samotného takového, jaký jsem a lepšího jedině s tebou. A správnou cestou ať nás doprovází Bůh," dodal jsem, jak jsem měl od pana faráře nakázáno, když už jsme ho s Gabby ukecali, že si sliby upravíme dle svého, protože ty předepsané jsou zkrátka takové.. neosobní. Díval jsem se pak do očí i jí, když pronášela svůj slib, vrývajíc si její slova hluboko do paměti, zadržujíc zároveň v sobě pohnutí a dojetí, protože mi začalo skutečně docházet, že tohle je prostě to nejzásadnější v našem životě, ten zlomový bod a já se cítil neskutečně lehce, že bych skoro mohl i létat. A pak následovala část obřadu, kdy jsme se otočili do uličky směrem ke všem svatebčanům, abychom mohli počkat na Adriana s Whiskeym na vodítku, kteří nám nesli prstýnky. Whiskey se pak nechtěl nechat odtáhnout a zůstal sedět u nás s Gabby, dívajíc se do uličky, jako kdyby nás chtěl bránit přede všemi. Pohladil jsem ho po hlavě a pak se zase věnoval své krásce a tomu, co jsem musel přečíst z liturgické knihy, kterou mi přidržoval kněz. "Gabby, přijmi prosím tento prsten na znamení mé věrnosti, úcty a lásky," řekl jsem jí a pak jsem jí s pocitem motýlů v břiše k zásnubnímu prstenu přidal i ten snubní a pak, když jsem se jí opět podíval do očí, uculil jsem se jak malý kluk. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Náš Velký svatební den Harry mi ještě dlaní osušil slzy, dodávaje, že nesmím plakat, nebo si rozmažu malovátka, přičemž jsem se pobaveně uchechtla a zadívala jsem se mu ještě do očí. Měla jsem potřebu mu poděkovat, že souhlasil s tím, že mě k oltáři doprovodí a že mě předá Johnovi, pod jeho ochranu. Jeho slova o tom, že Johnovi věří, mě uklidnila, protože jsem si u toho vzpomněla i na kytici, k níž jsem shlédla a pohladila konečky prstů, vybavujíc si ono znění z lístku, že na mě počká u oltáře. Párkrát jsem se ještě nadechla, než se mě Harry zeptal, zda jsem připravená a na to se rozezněl svatební pochod. Zahákla jsem se za jeho rámě a pomalým krokem jsme se vydali k oltáři, u kterého nás skutečně čekal John. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Páteční dopoledne, poledne a odpoledne Dalo by se říct, že jsem byl na měkko. Opravdu jsem měl co dělat, abych udržel své dojetí na uzdě, když jsem s upřeným pohledem do jejích očí naslouchal Gabbynu slibu. Cukaly mi u toho koutky, protože Gabby opět mluvila rychleji, na což jsem už byl sice zvyklý, ale přímo teď v tuto chvíli mi to opravdu přišlo komické, jako kdyby chtěla obřad popohnat k závěru a mít to už konečně za sebou. Cítil jsem se téměř stejně jako tehdy poprvé, kdy jsem ji žádal o ruku, když jsem jí na její štíhlý prst nasazoval snubní prsten. Bylo to tam zvláštní a ještě zvláštnější, když pak to samé udělala ona mě. Byl to velmi nezvyklý pocit mít něco takového na prstu, ale stejně jsem to pořádně ještě nevnímal. Důležitější byly Gabbyny chvějící se ruce, stejně jako ty mé, i když ne tolik, jako její. A nakonec, když nás kněz prohlásil za muže a ženu a dovolil nám první novomanželské políbení, přistoupil jsem ke Gabby o malý krůček blíž a zakřenil jsem se na ni. Objal jsem ji u toho a k všeobecnému pobavení jsem ji zaklonil a u toho ji konečně políbil, snažíc se u toho naše okolí příliš nevnímat. Opět jsme se narovnali, přičemž jsem se culil jako kdybych vyvedl nějakou klukovinu, nicméně to "nejhorší" jsme už měli konečně za sebou a ze mě už začala opadávat ta šílená nervozita. Brzy po závěrečném kněžském požehnání jsme už jen se svědky přišli k oltáři, podepsali jsme svatební listinu a mezitím všichni svatebčané utvořili uličku mezi levandulemi. Rozezněly se zvony dvanácté hodiny a zároveň s nimi se rozezněla i hudba, na niž jsme s Gabby poprvé, jako manželé, kráčeli bok po boku onou uličkou, dívajíc se na všechny ty milé tváře našich drahých. Někteří z nich měli bublifuky a foukali nad nás bubliny, jak jsme kráčeli kolem. Díval jsem se nejen kolem, ale i na Gabby, která byla zaháknutá do mého rámě a s níž jsme se vydali na naši společnou cestu uličkou až ven, kde jsem měl pro Gabby jedno malé překvapení. Počkali jsme však nejprve na všechny, až vyjdou z kostela, abychom mohli zapózovat pro fotografii na samospoušť a pak už jsem svou Gabby odváděl k dvoukolové bryčce. Zobrazit SPOILER "Já vím, že máš obavy, ale.. no, jsou zcela na místě. Trénoval jsem řízení, ale jestli se ten kůň splaší, bude to asi na tobě," varoval jsem ji s úsměvem a pak jsem jí pomohl vylézt nahoru do bryčky, přičemž jsem se vyšvihl nahoru hned za ní a převzal jsem otěže s tím, že pojedeme s Gabby po polní cestě, zatímco se hosté přesunou k hotelu auty. Měli jsme tak chvíli jen a jen pro sebe. "Miluji tě.." zašeptal jsem a políbil ji ještě jednou, než jsem pobídl koně a vydali jsme se vstříc hotelu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Novomanželé Mariano Byla jsem nervózní i z našeho prvního stvrzujícího polibku, na který jsem ale zároveň ale nemohla dočkat. Už asi i proto, že to bylo dlouho, co jsme si mohli projevit vzájemnou náklonnost a lásku. Já se pak přistihla u toho, jak hypnotizujícím pohledem sleduji jeho pomalu přibližující se rty k těm mým, když udělal krok blíž, načež mě objal kolem pasu a k mému překvapení a pobavení všeobecnosti, mě zaklonil v pase, líbajíc mě na ústa. Náš polibek byl tím pádem pohádkově dokonalý a já při něm zapomněla na veškeré nervózní pocity trémy a podobně. Opětovala jsem mu jej s procítěností a láskou, vnímajíc jen jeho omamující vůni a blízkost, že se mi od něj nechtělo ani na vteřinu vzdalovat, natož ho pustit. Uculila jsem se na něj, jak jsme se narovnali zpátky a teprve poté, jsem se porozhlédla kolem, po svatebčanech a levandulové uličce. Viděla jsem na tvářích štěstí společně s dojetím, a to mě ještě více dojímalo. Po kněžském požehnání jsme společně se svědky podepsali svatební listinu, u které jsem se musela v duchu napomenout, abych se podepsala tím správným příjmením, přeci jen to byl pro mě ještě nezvyk. Ruce se mi u toho podepisování chvěly, že jsem se tomu musela pobaveně uchechtnout. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Páteční odpoledne 15. 5. Sledoval jsem Gabbynu reakci na tu bryčku s koněm, kterou nám zařídil hotel, třebaže majitelem byl nedaleký farmář. Ten také u koně stál a hlídal jej, než jsme s Gabby přišli. Líbilo se mi, jak nám pořád všichni tleskali a radovali se. Viděl jsem, že obě naše matky ronily slzy a nejen ony, ale věděl jsem, že jsou to slzy radosti, ne smutku. Počkal jsem pak, až se Gabby seznámí s koněm, zatímco jsem ještě pro jistotu prosil onoho farmáře o popsání cesty přes louky, abych se opravdu ujistil, že pojedu správně a abychom nezabloudili. Pak už jsem jen pomohl Gabby nahoru a naposledy jsme ještě všem zamávali, než jsme vyrazili. Konečně jsme měli chvíli jen sami pro sebe a já se pořád nemohl na svou krásnou manželku vynadívat. Líbilo se mi, že jsme se zase mohli dotýkat a být si blíž, ačkoliv jsem musel držet otěže (nebyl jsem si zase tak moc jistý, abych je držel jen jednou rukou), takže alespoň Gabby objala mou paži. "Ještě nedokážu moc popsat své pocity, ale myslím, že se cítím.. ženatý. A je mi naprosto fantasticky. Popravdě, jsem docela rád, že už to máme za sebou, protože jsem byl šíleně nervózní," přiznal jsem se pak s poněkud rozpačitým úsměvem. Naklonil jsem se pak blíže k ní, ale neodvážil jsem se na té hrbolaté cestě Gabby i políbit. Navíc, měla ještě něco na srdci... což mě rozesmálo. "No, děkuji pěkně," utrousil jsem, jasně vědíc, že si ze mě utahuje. Podíval jsem se na ni namísto obvyklého koukání na cestu a odměnou mi bylo pohlazení po tváři. "Ani nevíš, jak moc rád to slyším, Gabby. Protože.." zarazil jsem se, protože jsem zaslechl štěkání. Ohlédl jsem se za sebe a mimoděk zpomalil koně, protože k mému obrovskému překvapení za námi běžel Whiskey, evidentně i s vodítkem. Vypadalo to, že se někomu zkrátka vysmekl a chtěl být jedině s námi. Rozesmálo mě to a tak jsem zastavil úplně, abych mohl seskočit dolů, zatímco Whiskey už nás doběhl úplně a skákal po mě radostí. Vzal jsem ho do náruče a zvedl nahoru za Gabby, aby se k ní posadil, protože to vypadalo, že má snad jazyk na vestě z toho sprintování za námi. "Tak to vypadá, že už jsme zase všichni pohromadě," uchechtl jsem se, pohladil Whiskeyho a využil té chvilky stání, abych mohl Gabby políbit. "Pořád nemůžu uvěřit, že jsme svoji. Že ta nejkrásnější žena na světě, co tu se mnou sedí, je skutečně moje.." pousmál jsem se a ještě jednou ji políbil, než jsem znovu pobídl koně a vyrazili jsme dál. Dojeli jsme k hotelu, zatímco všichni už tam na nás čekali. Zastavil jsem kousek od nich, seskočil jsem na zem a nejprve jsem sundal dolů Whiskeyho a pak teprve jsem pomohl Gabby dolů tak, že jsem ji vzal do náručí, přede všemi ještě jednou políbil a pak ji teprve postavil na zem. Poděkoval jsem za bryčku panu farmáři, který si pak koně odvedl, zatímco my jsme zamířili kolem hotelu do zahrady, kde už bylo všechno připravené. Všichni nám pak gratulovali a chtěli s námi prohodit pár slov, obejmout nás a podobně. Bylo to skoro nekonečné, ale užíval jsem si to, neboť jsem po svém boku měl svou novopečenou krásnou ženu. Gia na mě pak zase skočila a přitom si přitáhla i Gabby, aby nás tak oba objala. Akorát jsem ji pak nemohl dostat dolů a musel jsem jí namluvit, že je velká holka a Adrian by se jí smál, kdyby se pořád nechala chovat jako klíště. Pak jsme konečně mohli všichni zasednout ke stolkům a začala opravdová svatební hostina, při níž jsem se každou chvíli neustále díval na Gabby a šlo-li to, držel jsem ji pod stolem za ruku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jedny z prvních novomanželských chvil Pořád jsem měla tendence se široce usmívat a culit se jako naprostý blázen, nemohouc uvěřit skutečnosti, že už je ze mě mladá paní. Žádná svobodná slečna, pomyslela jsem si hned na to v duchu a uculila se nepřítomným úsměvem ještě víc. Opětovala jsem svému dokonalému manželovi pohled, když se na mě podíval a já mu u toho objímala paži a zlehka si o něj opřela hlavu. Alespoň na chvíli, než jsme zapředli rozhovor. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Velké páteční odpoledne, 15. 5. Trochu jsem se zašklebil na tu Gabbynu zmínku o prstu. Budu si na to muset zvyknout, že tam něco mám. Nikdy jsem nenosil nic, kromě hodinek a slunečních brýlí a teď? Musím si prostě zvyknout a brát to tak, jak jsem před knězem a všemi slíbil - jako důkaz mé i Gabbyny lásky, úcty a věrnosti. "Taky se mi třásly ruce, Gabby, jen ti to tak nepřišlo. A na tohle si ještě budu muset hodně zvyknout.." zvedl jsem ruku s osudným symbolem. "Nechápej to špatně, jsem rád, že jsem ženatý, jen nejsem zvyklý nosit tyhle věci a.. Budeš mi s tím asi muset nějak pomoct, omlouvám se.." přiznal jsem pak a podíval se na ni, v tváři pohled kajícníka. Opravdu jsem nechtěl, aby to chápala nějak špatně, naopak. Pořád jsem jí opakoval, jak jsem šťastný a naprosto unesený z toho, jak se náš vztah vyvinul v manželství a rozhodně jsem ničeho nelitoval, ale to musela určitě vědět. Ona si pak ze mě dělala legraci a já byl rád, že po tom celodopoledním stresu a nervozitě jsme to vlastně zase byli jen my dva, takoví, jako vždycky. Že se dohromady nic nezměnilo, pořád jsme se milovali a pořád se bavili o všem a dělali si u toho legraci. To na tom všem bylo prostě nejlepší, i když jsme oproti obyčejnému oblečení najednou měli.. v mém případě drahý, na míru šitý oblek a v Gabbyně případě nádherné svatební šaty. Se všemi to pak bylo takové, že jsem si připadal s Gabby téměř na roztrhání. A to jsem si myslel, že to těmi dvěma dny předem alespoň trochu eliminujeme, ale.. všichni si nás prostě chtěli užít hezky zčerstva jako manžele. I pan farář pak zaujal čestné místo u stolu, neboť se slušelo, abychom jej také pozvali na hostinu a náležitě mu poděkovali za oddání. Co se jídla týkalo, byl to jakýsi mix italské a anglické kuchyně, přičemž se myslelo i na americké hosty, takže bylo zkrátka od všeho trochu a já pak nahlas za to děkoval tátovi a mámě, kteří se toho zhostili (což se také od táty, kuchaře, dalo čekat). Vzájemné krmení mi připomínalo naše téměř každodenní chvilky u stolu s Gabby, takže jsem si to uvolněně užíval, nedbaje toho, že jsme prakticky pořád byli jako herci na jevišti, pod dohledem celé té spousty lidi. Nevnímal jsem to a užíval si jen toho, že jsme s Gabby spolu a že dnes už nám nehrozí, že nás zase někdo bude chtít rozdělit. Whiskey byl puštěný z vodítka a také si to náležitě užíval. Pobíhal od stolu ke stolu, ale nenechal na sebe sáhnout. A nakonec to, k mému velkému překvapení, zakempil na dece, kde byly dvě nejmenší, Lillian a Giulia. Whiskey je tam střežil, jak nejspíš pochopil, že jde o "lidská štěňata", a přitom se tak nějak rozvaloval na sluníčku. My jsme zatím s Gabby měli povinnosti ohledně darů a pak také krájení dortu a rozdávání všem zúčastněným. Křenil jsem se u toho, jak nám to s Gabby sice šlo, ale pořádně šejdrem a děkoval jsem tomu nápadu s cupcakes, protože to neskutečně ušetřilo práci a také to bylo jaksi.. vzhlednější a celkově lepší. A nikdo se nemohl hádat, že má o šlehačku víc nebo méně. V duchu jsem současnou dobu nazval "poločasem", neboť všichni odpočívali a trávili po obědě a dortu, přičemž se odevšud ozývala spokojená konverzace a my s Gabby jsme si také mohli trochu oddechnout, že pro chvíli nás většina pustila z očí. Někdo se procházel kolem, jiní postávali opodál.. Nabídl jsem Gabby rámě a poprosil ji, abychom se spolu trochu prošli a ještě sem tam prohodili pár slov s každým, jen se vyptávajíc, jestli jim něco neschází a jestli jsou spokojenými hosty. Nakonec jsme se rozloučili s panem farářem, kterého údajně volaly povinnosti a pak jsme se ještě chvíli pozdrželi u prarodičů, s nimiž byl i táta s mámou, kteří tam fungovali částečně i jako překladatelé. Bylo to všehovšudy podruhé, co se moji prarodiče z Itálie a Anglie sešli, takže i v tomto ohledu to pro ně muselo být výjimečné a měli si určitě co říct. Harry naopak byl zapředen v rozhovoru s Rebeccou, kteří si určitě zase měli hodně co říct ohledně Gabby a tak celkově jsem měl dojem, že všude panuje spokojenost. Nakonec jsme se s Gabby vydali od nejstarších k těm nejmladším. Whiskey nás zahlédl a třebaže dál dělal mrtvého brouka, prozradil se radostným vrtěním ocasu. Dovolil jsem si sundat sako (bylo koneckonců hezky a dost teplo), takže jsem tam byl už jen ve vestě a rukávy košile jsem si vyhrnul k předloktí, což bylo mnohem praktičtější a pohodlnější. Přidřepl jsem si k Whiskeymu a pořádně mu prohrábl srst, drbaje ho úplně všude, jak se mu to ostatně líbilo. Luciana i Elis tu byly také, dohlížejíc samozřejmě na své ratolesti, pro něž tu byl dokonce i slunečník jako stínidlo před sluncem, ale zase tak prudce to nesvítilo, takže byl spíše tak nějak stranou. "Tak jak se mají mrňata a maminy?" prohodil jsem pak konverzačním tónem a zakřenil se na ně, přičemž jsem pak zvedl pohled i ke Gabby, testujíc tak, na jaké mrně se vrhne jako první. Líbilo se mi to a rád jsem ji sledoval s malou Giulií v náručí, když jsme byli v Itálii tehdy na vánoce. Nyní už se z nemluvněte stávalo batole, takže Giulia s tmavými vlásky neohrabaně lezla po dece a co chvíli naprosto nepochopitelně, leč radostně zapištěla a rozesmála se, ačkoliv se nedívala ani na žádnou hračku. Zřejmě měla prostě jen radost, že si může lézt, jak se jí zlíbí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Další zkouška tentokráte již novomanželů Usmívala jsem se, dávaje mu najevo, že se mi nemusí bát říct všechno, co cítí, a že se mi může svěřit naprosto se vším, aniž bych to vzala nějak špatně. Nebo že bych hned na to dělala nějaké závěry. I když bylo pravdou, že jsem se v první chvíli tak trochu v duchu zalekla, že by snad John na nějakou tu vteřinu, či snad chvíli zaváhal, ale pochyby se rázem vytratily docela, když mi to vysvětlil a já pochopila, že šlo v podstatě jen o to, že si musel zvyknout. Nebylo se čemu divit, když sám prsteny nenosil, bylo tedy naprosto zřejmé, že s tím ze začátku asi bude mít menší problém. Nicméně jsem mu věřila, že to zvládne. Vždyť všechny překážky, co se nám objevily na cestě naším životem, jsme společně překonaly, a o tom to vlastně všechno bylo. Pohladila jsem ho po tváři a ještě znatelněji se uculila, majíc úplně ty stejné pocity, co on sám. Byla jsem taktéž fascinovaná a unesená ze skutečnosti, že se náš vztah vyvinul v manželství, že jsme to dotáhli tak daleko. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Páteční odpoledne, 15. 5. Jak jsem měl veselý úsměv u té otázky na mrňata a maminy, tak mi hezky rychle ten úsměv zamrzl na tváři. Ustal jsem v drbání Whiskeyho a opatrně jsem vzhlédl ke všem třem ženám, jestli to myslí Elis vážně, načež mi pohled sjel zpátky k malé Giulii, která se pro sebe co chvíli křenila. Sledoval jsem pak ještě Gabby ujistila, že to Elis myslí vážně, přičemž jsem se narovnal a trochu jsem si odkašlal, než jsem nakonec přikývl, že jsem připraven na cokoliv (ovšem, ne doslovně). Vzal jsem tedy Giulii a položil ji na záda, což se jí zrovna dvakrát nelíbilo, když si předtím mohla lézt, kam chtěla. Nicméně stačilo zamávat jí hračkou před obličejem a bylo zase dobře. Nechal jsem však na Gabby, aby ji zbavila té špinavé plínky, zatímco já se díval, jak to dělá, abych případně pak věděl, jenže když mi pak podala čistou plenku, připadalo mi to ze všech stran stejné. Musel jsem vzít Giulii za nohy, přičemž jsem si připadal, jako když se zvedá králík a ne dítě a i sama Giulia trochu natahovala, ale zachránila to Gabby, která mi zároveň i poradila, že to mám naprosto obráceně. Honem jsem to napravil a pak jsem se soustředěně mračil na ty suché zipy. "Jo, oblečení.. takhle? Nebo to je také obráceně?" ptal jsem se potom a nakonec, když se nám to společnými silami podařilo, pousmál jsem se na Gabby a zašeptal jí těsně u tváře.. "Líbíš se jí.. To je teta Gabby, škvrně, víš to?" přešel jsem pak s mluvením na malou Giulii, než jsem se otočil k Elis s Lucianou. "A tohle stačí tak jednou dvakrát denně? To není zas tak strašné," prohodil jsem s pousmáním, ujišťujíc se, že si to myslím skutečně správně, ovšem jejich výbuch smíchu mě poněkud zarazil. "Co je? Whiskeymu taky stačí jít ven dvakrát třikrát za den, ale ten spíš otravuje a všechno očichává, než že by skutečně potřeboval.." vysvětlil jsem a čekal jsem, že s miminky to určitě bude podobně. Otočil jsem se pak zpátky na malou Giulii a polechtal ji na bříšku, přičemž jsme si s ní s Gabby chvilku hráli, zatímco mi Luciana prozradila krutou pravdu o dětské spotřebě plen a já jen vytřeštil oči a představil jsem si malé dítě jako takovou tu věc, do níž nalijete kaši a hned vzápětí to proteče do plenky, protože dle slov mé příbuzné to tak prakticky fungovalo. Výmluvně jsem se podíval na Gabby s tím, že to ještě asi bude hodně zajímavé, až budeme mít vlastní děti. "Naše děti budou vychovávány i Whiskeym a ten je určitě naučí, že třikrát denně je to víc, než dost," pronesl jsem se sebevědomým culením. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Fotbalový zápas Johnovi patřil můj obdiv, když tu výzvu s přebalováním přijal. Udělal mi tím zároveň i radost, když jsme se toho zhostili společně, tudíž to nemohlo dopadnout jinak, než dobře. Nakonec jsme si s malou tmavovlasou holčičkou hráli a podobně, než jsem zjistila, že má špinavou plínku i malá Lily, což mi přišlo jako řetězová reakce. Nejdříve Giulie a teď Lily, pomyslela jsem si v duchu pobaveně a ještě jednou jsem si vyzkoušela, jaké to je přebalovat malé dítě, zatímco jsem se pobavila nad těmi Johnovými odpověďmi. „No, to tedy opravdu bude ještě zajímavé,“ přitakala jsem mu se smíchem. Zvláště to bude zajímavé tím, jaké domněnky ohledně malých miminek měl. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pátek 15. 5., odpoledne, pomalu k večeru Když jsme se konečně odtrhli od dětí, nenápadně jsem kryl Gabby, aby mohla zmizet pro kopačky, neboť jsme měli v plánu zahrát si kopanou se svědky a předně s Giou a Adrianem, kteří tu byli jako nejmladší a v podstatě jediní "svého druhu", nepočítaje Giulii s Lily. Nápad se sešel právě u nich s největším ohlasem a i svědkové se zdáli být nadšení. Honem jsme se všichni dali do přezouvání a všichni zvědavci nám šli fandit. Pomohl jsem Gabby se šaty, trochu jí je přizvednout tu a tam, ale ne moc, aby jí někdo neokukoval její krásné nohy. Prostě jen tak, aby si mohla šaty držet v rukou a abychom jí je nikdo omylem nezničil. I tak jsem měl z toho šílené obavy, ale.. však budeme opatrní. A pak to začalo. Gia se hned radila s Gabby a mě bylo jasné, že jí na mě prozradila všechny možné páky. Však jsem Giu znal jako své boty a tušil jsem, že spřádá plány na vítězství.. které jsem jim ostatně chtěl dopřát, kdybych ale neměl v týmu Adriana, který také určitě toužil po tom vyhrát. Sklonili jsme se tedy k poradě i my. "Logane, ty.. prostě braň bránu, ale zas ne tak moc, jsou to holky, však víš. Adriane, my dva musíme hrát tvrdě.. ale opatrně, jsou to přeci holky.. Tak do toho," ukončil jsem poradu a hned na to jsme začali hrát. Adrian kličkoval s míčem před Giou, ale když mi chtěl přihrát, Gia se rozhodla zaútočit tak, že mi skočila na záda a oběma rukama mi zakryla oči, takže jsem míč nechytil a naopak měla šanci Gabby, která dala první gól. Chechtal jsem se, jaký podraz to na mě s Giou vymyslely, ale já se nedal tak snadno zastrašit. Po různých manévrech (hlavně bacha na Gabbyny šaty, bacha prosím!..) a kličkách, kdy jsem Gabby bránil v tom, aby se rozeběhla a chytala přihrávku od Gii, jsem se nakonec rychle sklonil a popadl ji za pas, přičemž jsem si ji přehodil přes rameno, jak jsem jí to občas doma dělával, abych chytil Giinu přihrávku, načež jsem vykopl a dal druhý gól. Gabby jsem pak opatrně, ale se smíchem pustil zpátky na zem a ještě jsem ji políbil, načež Logan se smíchem prohlásl, že to je paktování s protihráčem a tak jsme se shodli na remíze. Ale byla to zábava.. Zase zpátky přezutí do normálních bot, dali jsme si ještě chvilku povídání, tentokrát s mými přáteli z univerzity společně s těmi Gabbynými. Porovnávali jsme školy a my, pánové z Cambridge, jsme si dělali legraci typu "ta dnešní mládež!" nebo "to je ta americká výuka!", u čehož jsme se tvářili smrtelně vážně, načež jsme propukli v hlasitý smích. Celou dobu jsem měl ruku položenou Gabby kolem pasu, jak jsem si ji k sobě pořád snad i nevědomky tiskl. Prostě jsem jí chtěl být stále nablízku, dotýkat se jí, užívat si její přítomnosti.. Najednou, jako kdybych to tušil, nás zase někdo tahal od sebe. Nechápu, proč to pořád někdo dělá, nicméně nás jen táta s jeho bratrem Francescem a teta Lucia s babičkou a mámou odtáhli na taneční parket, kde ještě stála Catarina s foťákem a gestikulovala na všechny, ať přijdou, neboť chtěla mít jistotu, že bude mít pěkné fotky. Došlo mi, o co jde a jen jsem se na Gabby usmál, stojíc metr od ní. To už začali všichni mí italští příbuzní zpívat italsky tradiční píseň, přičemž pánové utvořili kruh kolem mě a dámy zase kolem Gabby. Do dlaně nám vtiskli konec červené stuhy a během zpívání kolem nás i začali chodit v kruhu, obmotávajíc tak stuhu kolem našich těl. Pomalu se u toho obě skupinky vzdalovaly od sebe, střídajíc se teď ve zpěvu ženy i muži. Nakonec dozpívali všichni jednotně, dali nám dlaně na ramena a pak se nastejno oba kruhy rozestoupily, ukazujíc tak mě i Gabby svázané (omotané) stuhou, načež táta a máma ve stejnou chvíli strčili do mě a do Gabby tak, abychom se oba otáčením vymotali a nakonec skončili zase u sebe, přičemž jsem střelil rukama ke Gabby a chytil ji, neboť se tak motala, alespoň to tak vypadalo, že by byla i schopná zakopnout o své šaty. Chytil jsem ji tedy a stojíc naproti sobě, držel jsem její dlaně ve svých. Táta pak s radostným hlasem vysvětlil všem "ne-italům", že to byl tradiční tanec, kdy se novomanželé vítají v řadách jichž vdaných žen a ženatých mužů. Všichni u toho začali tleskat a já se na Gabby usmíval ještě chvíli, než jsme se porozhlédli po všech těch tvářích kolem. Zprvu jsem myslel, že se mi to zdá, ale poznal jsem, že dorazil Tao, který mi předtím dal velmi nejasnou odpověď, což jsem mu samozřejmě neměl za zlé. určitě spousta práce. Mával na nás a křenil se, což jsem mu neváhal opětovat. Nakonec máma prohlásila, že je tedy čas na společný tanec, neboť slunce jich pomalu zapadalo a blížila se tma, tak aby nás ještě všichni pořádně viděli.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Překvapení na parketu Tak to se dalo čekat, že u fotbalového zápasu to bude samé švindlování. Nicméně komu to mělo vadit, když jsme si u toho užili tolik legrace? A krom toho i Gie s Adrianem se to líbilo, ti se smáli v jednom kuse. Hlavně Gia, když se jí podařilo skočit Johnovi na záda a já se pak mohla chytit šance, kterou jsem proměnila v první gól. Jen jsem pak v další chvíli nečekala, že mě John, jako to občas dělával doma, chytí kolem pasu a přehodí si mě přes rameno, jako pytel brambor. To už jsem se vyloženě rozesmála, přičemž jsem využila příležitosti a snažila se ho sem tam polechtat, ale měla jsem tu smůlu, že John zase tak moc lechtivý nebyl. Ne-li vůbec. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Páteční velký večer 15. 5. 2015 Když nás máti upozornila, že je čas na tanec, zakřenili jsme se s Gabby na sebe a šli jsme ke kapele, která už byla nachystaná, aby nám pomohli připevnit porty. Všichni napjatě očekávali, co se bude dít a my s Gabby jsme jednoduše ruku v ruce kráčeli zpátky, povídajíc si tiše i navzdory mikrofonům, než Gabby přidala s tou svou otázkou, až všichni přihlížející zvědavě utichli, já jí odpověděl svou repliku "Mám rád šílenosti!" a pak jsem se kochal těmi pohledy, když Gabby začala zpívat. Byl jsem jí opravdu vděčný, že začala první (což by ani jinak ohledně dané písně nešlo), protože já osobně jsem si ve zpívání zase moc jistý nebyl a tím, že začala, mi dodala odvahu. Usmívali jsme se na sebe zamilovanýma očima a porůznu dělali blbiny a dokonce i tančili, jak jen nám to píseň dovolovala. Mohl jsem s klidným svědomím říct, že jsem si to naplno užíval a skoro ani nevnímal všechny přihlížející a opravdu se věnoval jen své krásné ženě (a abych jí neudělal ostudu, samozřejmě). Když jsme dozpívali, křenil jsem se na všechny ty výkřiky, hvízdání a tleskání. Užíval jsem si to, nepouštěje Gabbynu dlaň ze své, ani když jsme se ukláněli. "Moc děkujeme, vám všem. Je nám opravdu ctí.." přidal jsem ke Gabbyným slovům a pak jsem zbystřil tu klavírní předehru k písni, kterou mi Gabby tehdy v Yellowstone zpívala a kterou nám teď hráli k našemu skutečnému prvnímu novomanželskému tanci. Zvedl jsem obočí v němé otázce, dívaje se jí do očí, přičemž jsem i já udělal malý krok blíž k ní, abych si ji mohl pevně přitáhnout k sobě a začali jsme pomalu tančit. Pochopil jsem, že je to určitě její malé překvapení pro mě, pro nás oba a že to kapela nezačala hrát jen tak náhodně. "Já pořád nechápu, že mám tak nádhernou ženu. Nemůžu se na tebe přestat dívat. Jsi překrásná, Gabby, a já jsem opravdu neskutečně hrdý, že tě mám. Kamarádi mi tě závidí.." uchechtl jsem se, ale nespouštěl jsem z ní oči, které mi doslova zářily štěstím. "Miluji tě.." zašeptal jsem pak nazpět a přivřel oči, když jsem ucítil její hladivou dlaň. Lidi-nelidi, sklonil jsem pak hlavu a ukradl si malé políbení z jejích rtů, než jsme si zase povídali, oči majíc jen pro sebe, takže jsem ani pořádně nepostřehl, jak se k nám začaly přidávat další tančící páry. Ačkoliv jsem na něj předtím mával, při tanci jsem na Taa dokonale zapomněl. Znovu mě překvapilo vidět tu známou tvář kamaráda, který jako jediný ze všech hostí znal mě i Gabby jako pár nejdéle a znal i naše začátky tehdy na motorkách před Yellowstone. Přestali jsme s Gabby tančit, přičemž jsem ji pustil jen tak napůl, jak jsem pořád ještě nemohl uvěřit, že po té dlouhé době se s Taem zase vidíme. Jen jsem Gabby pustil a usmál se na ni, přičemž jsem sledoval i Taův výraz, jak se na něj vrhla a pak začala mluvit a mluvit. "Taky tě rád vidím, Tao. Díky, že jsi dorazil, vážně. A pokoj na přespání tu pro tebe taky máme, neboj se," ujistil jsem jej, myslíc na ten pokoj, který jsem doteď využíval ještě jako svobodný muž před svatbou. "A ani nevíte, jak rád vidím já vás. A že jsem teda koukal, když jsem otevřel obálku s tím vaším oznámením. Fakt z vás mám radost, děcka," řekl Tao a i se mnou se krátce objal a poplácali jsme se po zádech, než jsem si zase Gabby zvolna objal kolem pasu, aby mi ji nechtěl teď někdo vyzvat k tanci, když se bavíme s kamarádem. "A wow, Gabby, vypadáš úplně jinak, než jak jsem tě viděl naposledy. Vám oběma to vážně děsně svědčí, že jste spolu," dodal úsměv mu neznatelně pohasl. "Jak jsi přijel? Na motorce? A co Eva?" ptal jsem se pak, nevědomky tím zasahujíc přímo do černého. "Jojo, na motorce. Zítra ráno zas budu muset vyrazit zpátky. Na večer máme naplánovanou práci mimo město, tak to bude docela mazec. No a.. já už s Evou nejsem. Nešlo to a bohužel jsem se v ní zklamal, tak jsme to prostě ukončili. Už jsou to tak dva měsíce a půl.. No ale ta vaše svatba mě fakt potěšila, lidi. Kdo by to byl řekl? No jo, vlastně já!" zakřenil se Tao nakonec, chlubíc se tím, že nám oběma fandil celou dobu a zřejmě nás oba znal lépe než vlastní boty. Ještě chvíli jsme se bavili, ale tady na to nebyl nejvhodnější okamžik. Navíc, brzy nás vyrušila Caterina s foťákem v ruce. "No hezky tančíte, vy dva," řekla s ironickým smíchem a pak hned pokračovala. "Tak když už jste tak pěkně pohromadě, tak se aspoň usmějte do foťáku.." a jak řekla, tak jsme udělali, stojíc s Taem tak, že jsme měli Gabby mezi sebou. "Moje sestřenka Caterina, momentálně i naše fotografka.. můj kamarád Tao, také hodně fotí," představil jsem je pak vzájemně, když už jsme tu tak stáli. "Ale jen jako amatér.. Těší mě, Johnova sestřenko a fotografko," natáhl ke Caty ruku náš kamarád, nespouštěje z ní oči. Já jsem pro změnu střelil pohledem po Gabby a mírně jsem se uculil, snažíc se, aby to na mě nepoznal nikdo jiný, než ona sama.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Protančené střevíčky John mě dostával do čím dál větších rozpaků. To, jak mi šeptal svá vyznání nebo jak mi v jednom kuse skládal komplimenty, jako kdyby o mě básnil i před svými kamarády. Bylo to nádherné a já se z toho překrásného snu nikdy nechtěla probudit. „A to ti vážně říkali?“ Pozvedla jsem obočí, chtíc opravdu vědět, jestli mu opravdu závidí takovou novomanželku, jako jsem já. Zněla jsem možná zpočátku trochu podezřívavě, jestli to třeba neřekl jenom tak, ale pak jsem si vybavila ty pohledy na mou osobu. Možná na tom něco bude… ale já měla oči jen pro mého milovaného Johna. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Páteční večer až půlnoc, 15. 5. Ujistil jsem Gabby, že kromě toho, že každému se chlubím svou krásnou ženou, tak slyším i pochvalné reakce v odpověď. Kromě toho, moji kamarádi z Anglie Gabby ještě přímo neviděli, pouze slyšeli přes telefon, takže se na ni těšili a přitom mi pak pořád opakovali, jakou jsem "ulovil krásku", když jsem se s nimi chvíli bavil jen osamotě. Kromě toho, rozuměli jsme si mezi sebou i pouhými pohledy a ty jejich byly opravdu uznalé a já byl na Gabby pyšný, jak se jen na manžela sluší. "No, to ne, momentálně neuhodnu barvu Johnových ponožek, ale mám takový fígl, po němž mi kdokoliv řekne cokoli a taky umím číst řeč tvého těla," poklepal si Tao spiklenecky na nos, přičemž se rozesmál a pokračoval. "Však jsi mi sama tenkrát v Yellowstone všechno vyklopila sama a ani jsem se nemusel moc snažit," zachechtal se, přičemž jsem si i já vybavoval Gabbyno přiznání po našem prvním milování tehdy v osamoceném srubu. Říkal jsem si, že tuto pro mě a Gabby důležitou životní událost už Tao určitě vypustil z hlavy a tak, ale jak se zdá, tak ne tak docela. Anebo to jen tušil a dělal si z nás teď legraci, nevědíc pořádně ani o čem mluví? Kdo ví? "Gabby má nekonečnou pravdu, Caty. Určitě máš i tak už zaplněnou paměťovku, tak si to taky koukej užít," přisadil jsem si, načež jsem znovu zaujal s Gabby taneční pozici, stejně jako to udělali hned po nás i Tao s Caty a znovu jsme se dali do tance.. ale bohužel ne na dlouho. Přišel čas, kdy si nás s Gabby nárokovali naprosto všichni. A tak jsem jen chvílemi sledoval, s kým Gabby zrovna tančí, zatímco jsem se snažil dívat spíše na své partnerky, jimiž byla celá má rodina, Gabbyna rodina a všechny moje i Gabbyny kamarádky a známé. Podruhé jsem si ještě zatančil s Giou, která si pro mě přišla, aby znovu vystřídala Gabby, přičemž nejdřív jsme tančili víceméně normálně, ale pak to Giu přestalo bavit, tak jsem ji vzal do náručí a dělal s ní blbosti, takže jsem se jí zákonitě nemohl zbavit na další dva tance. Gabby jsem mezitím ztratil naprosto z dohledu a nemohl ji vůbec najít, ať jsem mezi tančícími hledal, jak jsem chtěl. Nikde ani stopa po bílých šatech. Nakonec jsem vyšel mimo parket a hvízdl na Whiskeyho. "Kdepak máš paničku, kamaráde? Tak šup, hledej Gabby, no hledej.." řekl jsem mu, načež jsem se vydal za ním směrem, kudy vystřelil jak neřízená střela. Konečně jsem ji zahlédl, ale nezamířil jsem přímo k ní. Došel jsem k našim místům a sebral jsem ze židle své odložené sako, které jsem už za celou dobu nepotřeboval. Teprve teď jsem si jej přehodil přes předloktí a vydal se pomalu za Gabby, kterou jsem jen matně viděl poblíž stolků s občerstvením. Taky už jsem měl docela hlad, ale jak jsem byl na parketu, tak jsem na to docela zapomněl. Zamával jsem akorát na anglickou babičku, která byla zabraná do hovoru s jedním z mých přátel, ale jinak si nás momentálně nikdo nevšímal. Přišel jsem zezadu tiše až ke Gabby a jen jsem se usmál, jak jsem pozoroval její vybírání, co by si tam asi dala. "Není ti zima, paní Mariano?" nadhodil jsem a zakřenil se na ni, když mě vzala na vědomí. "Kromě toho, zase mě chceš vyměnit za.. zákusky?" pronesl jsem, teď se jen culíc, načež jsem jí své sako přehodil kolem ramen, aby mi tu ještě nenastydla, celý den v těch lehkých šatech. Podrbal jsem Whiskeyho za ušima a pochválil ho, že našel Gabby, přičemž jsem porušil (zase) veškerá pravidla a ze stolu s občerstvení jsem mu dal kus sýra. "Taky bych ale něco malého snědl, ale jakmile si sedneme, zase si někdo bude chtít povídat a tahat nás na parket. Tak.. co kdybychom už šli do pokoje..? Sníst si to v klidu, samozřejmě," uculil jsem se, kousajíc se tentokrát do rtu, nespouštěje však ze své krásky oči. Šli jsme pak spolu přímo ke kapele, abychom skrze mikrofon mohli říct všem hostům svá poděkování a také to, že se uvidíme zítra ráno. Popřáli jsme jim dobrou noc, vyslechli od našich přátel a svědků výkřiky se spoustou narážek a s širokými úsměvy jsme i s Whiskeym, který nám byl hned v patách, šli i s kořistí do našeho pokoje, který na nás celé dva dny čekal. Whiskey už tam měl v předsíni přichystaný pelech, na který si hned zalezl a vypadalo to, že je už neskutečně unavený. Já jsem čistě pro tu radost vzal Gabby do náručí a vešel jsem s ní takto do pokoje a posadil jsem ji až na postel. Vrátil jsem se a zavřel jsem dveře do předsíně kvůli Whiskeymu a pak jsem se o ty dveře opřel, pozorujíc chvíli svou manželku. "Ahoj, paní Gabrielle Mariano.." usmál jsem se a bylo jasné, že mám hravou. Po tom dlouhém dni, kdy mi ji všichni brali, jsem si opravdu připadal, jako kdybychom se viděli po dlouhé době až teď. Jako kdyby to byly celé věky.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V pokoji novomanželů Možná ve mně tak trochu hrklo, když jsem za sebou zaslechla Johna, který přišel ještě blíž a po krátké chvilce mi přes ramena přehodil své sako. Hned se mi udělalo lépe a já si uvědomila, že jsem měla pěkně studené paže, což znamenalo, že mi už byla docela zima. Ale Johnovo sako bylo teplé a já si jej automaticky upravila a zachumlala se do něj. „Whiskoušku,“ promluvila jsem nejdříve na našeho chlupáče, který mne našel, a se smíchem jsem se otočila ke svému manželovi. „Paní Mariano už je v teple, její manžel se o ni totiž vzorně stará. A co se týče zákusků… Ty se divíš? Jen se podívej, jak lákavě vypadají, mňam,“ a to už jsem se mlsně otočila, abych si ulovila hned dva zákusky s borůvkami. Samozřejmě jsem nemyslela jen na sebe, takže jsem brala více kousků, aby se mohl nasytit i John. Ten mě však záhy překvapil svou reakcí, ze které jsem se snažil vyčíst, co mi tím chtěl naznačit. Nebo jestli to, co jsem mu viděla v tom úsměvu a kousnutí se do rtu, byla skutečně pravda. Zčervenala jsem u toho až po špičky uší a snažila se uklidnit divoce tlukoucí srdce, které jsem měla až v krku. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Páteční půlnoc, 15. - 16. květen Užíval jsem si toho pohledu na Gabby. Hladil jsem ji očima, vnímajíc každý centimetr jejího těla v naprosto dokonalých šatech, které jí neskutečně slušely. Kopírovaly její štíhlou postavu a nechávaly mi spoustu prostoru pro fantazii. Stále jsem ji hypnotizoval, jak prstem ochutnala borůvkový krém jednoho ze zákusků, ale po jejích slovech už jsem to nevydržel a vykročil k ní. Posadil jsem se na kraj postele a nataženou paží přes Gabby jsem se opřel o postel. Druhou rukou jsem uchopil Gabby za zápěstí a jak držela nakousnutý zákusek, drze jsem si její ruku za to zápěstí přiblížil, abych mohl také ze zákusku ukousnout, jak mě tak strašně lákala a já měl už také docela hlad. Slíbal jsem pak krém z každého jejího prstu a s uculením jsem jí pak ruku pustil. "Hmm, velmi dobrý výběr, má drahá. Myslím, že jsem si vybral dobře," dodal jsem na to a rádoby zamyšleně jsem na chvíli nakrčil čelo, jak jsem si z Gabby tak trochu, maličko utahoval. "Dovolí mi má drahá žena, abych jí namasíroval unavené nohy? Celý den v podpatcích.. to muselo být vyčerpávající, mrzí mě to. Musí to určitě bolet.." pronesl jsem pak polohlasem, přičemž jsem se přesunul k jejím nohám, které jsem velmi pomalými opatrnými pohyby zbavil bot a položil si je na klín. Začal jsem pak masírovat Gabby chodidla, nespouštěje však její tvář z pohledu. Nemohl jsem se na ni totiž stále vynadívat, jak dokonalá byla. A pokud mi nabídla, ukousl jsem z dalšího zákusku, culíc se na ni, jak moc příjemné bylo být s ní konečně sám, majíc ji jen pro sebe bez toho, aby nás někdo v jednom kuse rušil. Kromě toho, začal jsem si trochu dovolovat, neboť jsem jí pod záminkou masáže nohou po kousíčcích vyhrnoval šaty, opatrně přejíždějíc rukama pak i k jejím lýtkům, která jsem také masíroval, jak musela být po tom celém dni unavená.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V ráji zákusků Nahrnula se mi červeň do tváří, když se na mě John díval takovým pohledem, ze kterého mi vstávaly jemné chloupky na zátylku. Po zádech mi přeběhl mráz, až jsem se podvědomě ošila, ale oční kontakt jsem nepřerušovala. Bylo to přímo magické, jak mezi námi probíjela elektrizující síla přitažlivosti, zvláště pak v okamžiku kdy se začal pomalu přibližovat, načež se posadil na kraj postele. Zaujatě jsem sledovala, jak si přese mě přehodil svou paži, aby se mohl opřít a tím pádem mi být ještě blíž. Jako zhypnotizovaná jsem se mu dívala do očí a tváře, sledujíc jeho počínání s nakousnutým zákuskem, ze kterého si skutečně nabídl. Ale ten jeho způsob mě rozechvěl po celém těle, a silněji ve chvíli, kdy mi oblíznul prsty od sladkého krému. Došla mi slova, vůbec jsem nevěděla, co mu na tu legrácku říci, lapena pohledem do jeho očí. Byl tak úžasný, a čím blíž byl, mé srdce tlouklo o překot. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční ráno po půlnoci, 16. květen, Ostrov prince Edwarda S tím, jak se za námi zavřely dveře našeho svatebního pokoje, opět mezi námi začala proudit naše elektrizující přitažlivost, což naplňovalo celý pokoj mírně napjatou atmosférou jakéhosi očekávání a zároveň snad i váhání. Alespoň já jsem váhal. Připadal jsem si téměř jako kdybych stál před svým naprostým poprvé a měl jsem z toho obrovský respekt. Vždyť to znamenalo všechno - završení našeho vztahu; završení slibů, které jsme si v kostele přede všemi dali; stvrzení našeho manželství. Těšil jsem se na tuto chvíli strašně dlouho a nyní jsem pociťoval šílenou bázeň z toho všeho, co naše svatební noc znamenala. Možná jsem to v hlavě až přespříliš prožíval, protože logicky šlo jen o to, co už jsme dělali více než stokrát předtím, ale.. mysli člověk neporučí. Snad i proto jsem se nejdříve dal do masáže Gabbyných nohou, užívaje si i pohledu na ni, jak se u toho uvolnila a přivírala oči. Dalo by se říct, že jsem se bál cokoliv udělat, protože jsem prostě hlavně kvůli ní, ale i nám oběma, chtěl mít všechno perfektní. Snažil jsem se samozřejmě hodit tyhle záludnosti v mé mysli za hlavu, ale nedokázal jsem se stoprocentně uvolnit. Naštěstí Gabby mi pomohla už jen tím, že momentálně víc myslela na zákusky a chtěla si povídat, nebo to tak alespoň vypadalo. Možná byla ještě nervóznější, než já sám, ale.. kdo ví? "Je mi ho líto kvůli Evě, ale.. myslím, že si s Caty rozhodně mají co říct, což je fajn. Řekl bych, že mají mnohem více společného, než měl Tao s Evou. Nicméně, nechci z toho vyvozovat žádné závěry, samozřejmě," uchechtl jsem se a odtrhl pohled od Gabbyných nohou k její tváři, když se mě dotkla a setřela mi z koutku úst trochu borůvkového krému, o kterém jsem ani nevěděl. Ale to gesto, jak si pak olízla ten krém z prstu, bylo více než vzrušující. V tu chvíli jsem pustil její nohy a znovu jsem se přiblížil k její tváři, opíraje se opět jednou paží přes ni o postel, takže jsem ji měl pod sebou. Hypnotizoval jsem ji celou dobu pohledem, až jsem se k ní velmi velmi pomalu sklonil a dlouze ji políbil, užívaje si pomalých hlubokých polibků a borůvkové chuti. "Miluji tě.." zašeptal jsem pak, trochu zadýchaně, jak jsem prakticky celou dobu zadržoval dech. Měl jsem u toho zavřené oči a mazlil se nosem s tím jejím, než jsem pomalu přejel přes její líci k mému nejoblíbenějšímu místu pod jejím uchem, kde jsem si k ní přivoněl. Hmm.. levandule.. "..tak strašně jste mi chyběla, Gabrielle Mariano.." zašeptal jsem u toho a pak jsem ji začal něžně líbat na krku, mazlíc se střídavě nosem s její kůží. Opřel jsem se i druhou rukou víc, abych si uvolnil tu, kterou jsem měl přes Gabby, protože jsem se jí chtěl jednoduše dotýkat na jejím těle, pomalu ji hladit na boku a mířit dlaní níž, k její noze s úmyslem vyhrnout ještě trochu výš Gabbyny šaty.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Svatební noc Popravdě řečeno, byla jsem velice nervózní. Připadala jsem si, jako kdybych před Johnem ležela úplně poprvé, jako přesně tehdy, když jsme spolu byli v Yellowstone a poznávali se. Vzpomněla jsem si na chvíli s borůvkami a lívanci, přesně na okamžik, kdy jsem to tehdy nevydržela a trochu si zaprovokovala, což nakonec vyústilo v naše poprvé… A stejně pocity jsem zažívala i teď, jak jsem se na něj koukala a v duchu si říkala, jakým dokonalým mužem je a že mám vlastně obrovské štěstí, že zrovna já mohu být s ním. Podvědomě jsem se zachvěla, když se ocitl v mé blízkosti, tak jako pokaždé, když mé tělo na něj reagovalo. „Přiznám se, že jsem hodně nervózní, ale líbí se mi to. Je to tady naprosto dokonalé, ale to jen díky tobě a tvé přítomnosti… blízkosti,“ šeptala jsem, jak se mi najednou rozvázal jazyk, a já měla tendenci se Johnovi se vším svěřit. Jen jsem doufala, že mě pochopí a nebude si myslet něco jiného, něco špatného, protože jsem svou větu myslela upřímně a v dobrém slova smyslu. Zkrátka jsem se mu jen chtěla svěřit se svými pocity, které se ve mně odehrávaly, a já je nemohla podržet na uzdě. Současně jsem totiž zažívala i dojetí s tím vědomím naší úplně první společné noci, jenž byla završením našeho svatebního obřadu společně s našimi sliby. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní ráno po půlnoci, 16. 5, Ostrov p. E. "Také jsem strašně nervozní.." pousmál jsem se svým pokřiveným úsměvem, jak se mi Gabby svěřila a já tak nabyl alespoň jistotu, že jsme na tom prakticky stejně. Přesto jsem pokračoval v masáži, snažíc se nějak uvolnit nás oba. Nebyl jsem už příliš schopen slova ohledně Caty a Taa, vlastně ani už nebylo pořádně co říct, neboť jsem netušil, co si o nich myslet a navíc, teď jsem měl mysl zaměstnanou svou drahou polovičkou. Sice jsem Gabby popotáhl šaty o něco výše, ale nepokračoval jsem s nenápadným vyhrnováním při masáži, neboť mě uhranuly její rty, kterými ochutnávala borůvkový krém ze svého prstu. Tak strašně silně to na mě působilo, že jsem se tomu jednoduše nemohl odolat a musel jsem ji líbat, že jsme pak stěží popadali dech. Dívali jsme se pak chvíli vzájemně do očí, přičemž jsme se šeptem opět vyznali ze svých citů, než jsem se nosem začal mazlit s tím jejím. Znovu jsem přivřel oči a zavrněl blahem, jak mi Gabby zajela prsty na zátylek a do vlasů. To bylo naprosto odzbrojující. Rukou jsem pomalu klouzal dolů k její noze a pak jsem jednoduše chytil bělostnou látku a povytahoval ji tak dlouho, až jsem ucítil Gabbynu holou kůži na noze, zatímco jsem se ani na vteřinu nevzdaloval od její šíje, která mě vybízela k laskání. Dál jsem ostatně nemohl, dokud měla na sobě své šaty. Jen co jsem se dostal k okraji jejích šatů a mohl se dlaní dotknout její holé kůže na noze, vystoupal jsem pod šaty dlaní o něco výše a ve chvíli jsem se zarazil a ustal v laskání. "Já tě sváděl? Kdepak, tohle výhradní právo jsem přenechal tobě. Ani nevíš, jak moc těžké bylo dovézt tě na té bryčce sem, aniž bych si tě unesl někam pryč a mohl tě mít jen pro.. sebe..? Co to..?" nahmatal jsem podvazek a v tu ránu jsem se kousl do rtu a uculil. "Tohle bych měl udělat správně.." dodal jsem vzápětí na ten podvazek. Gabby určitě musela vědět, o čem mluvím a proč se tak culím. Znovu jsem ji pustil a přesunul se dál, k jejím nohám. S pohledem znalce umění jsem si zálibně prohlížel její odhalené nohy, přičemž jsem se pak s pohledem k její tváři začal sklánět, abych pak svými zuby co nejjemněji uchopil podvazek a opatrně jsem jej stahoval, přidržujíc si u toho Gabbynu nohu mírně zvednutou. Svou kořist jsem si pak s culením strčil do kapsy kalhot a nepouštěje Gabbynu nohu, kousl jsem ji pak na místo, kde předtím podvazek celou dobu byl. "Hmm.. líbí se mi představa, že si tě můžu po kouscích rozbalovat jako ten nejlepší svatební dárek.. ale, jak se rozbaluje tohle..?" povytáhl jsem pak obočí, druhou rukou držíc lem šatů, aby Gabby věděla, co myslím. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Svatební noc Bylo příjemné slyšet, že podobně nervózní je i John. Nebyla jsem v tom tudíž sama, ačkoliv jsem mu zpočátku nechtěla moc věřit, protože nervozita na něm nebyla znát ani trochu. Ale to bylo nejspíše to jeho dokonalé umění, kdy na něm člověk nic nepoznal, pokud on sám nechtěl dát něco najevo. Já jsem však byla mezi všemi ta jediná opravdová výjimka, protože už jsem se v něm za tu dobu, co jsme spolu, naučila číst. Otevřel se mi stejně jako já jemu, a svěřovali jsme se jeden druhému, přičemž jsme spolu všechno sdíleli. Vlastně to dnes říkal ve svém slibu při obřadu, a já si opět a zas vzpomněla na ty jeho slova, která ve mně vzbuzovala tolik lásky, něhy a štěstí… Byl naprosto dokonalým a já si pro něj přála všechno štěstí světa. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní ráno po půlnoci, 16. 5, Ostrov p. E. Schválně jsem se snažil Gabby škádlit a vzrušovat, stejně jako to dělala ona mně, třebaže možná jen nevědomky. Nervozita mě postupně opouštěla a nahrazovalo ji ono vzrušení a touha po Gabby, které jsem se celé dva dny.. vlastně tři dny nesměl ani dotknout. Nemohl jsem si pomoci, abych ji neprovokoval tím kousnutím do stehna, chtíc samozřejmě mnohem více, ale rozhodně jsem to nehodlal uspěchat. Dotknul jsem se Gabby přes šaty na boku a zlehka jsem dlaň přesouval výš, přičemž se pode mnou vlnila, což na mě mělo také velmi silné účinky. Skoro už jsem se chystal jí šaty jednoduše roztrhnout, abych se dostal k její žhavé kůži, ale zarazil jsem se. Držel jsem se, abych to neudělal, protože bych pak určitě litoval, že jsem je zničil. Místo toho jsem se jí zeptal, jak jí z nich pomoci, přičemž jsem se přesouval blíž k ní, chystajíc se ji zase políbit. Gabby ale měla jiné plány a já se bez sebemenšího odporu nechal převalit na záda, přičemž jsem přivřel oči a uniklo mi zasténání, jak se prohnula v bocích, čímž se otřela o mé citlivé vzrušené partie. Mimoděk jsem jí položil dlaně na její boky a vyčkávavě jí pak hleděl do očí. Pomohl jsem jí jen s rozepínáním na zádech a pak jsem se nechal vzít za ruce a navést, abych jí mohl pomalu vysvléknout šaty, přetáhnout je vrchem a pak opatrně odložit stranou. Kochal jsem se pohledem na svou manželku, přejíždějíc očima po jejím těle, které zakrývalo už jen luxusní krajkové prádlo, v němž vypadala opravu jako nevinná víla, ještě stále s levandulovým věncem v plavých vlasech. "Hmm, tohle se mi moc líbí," řekl jsem uznale chraplavým hlasem, rukama pak pozvolna opět bloudíc po jejím těle, zkoumajíc tak bílou krajku na její neméně světlé hebké kůži. Najednou jsem se cítil až nepatřičně a popravdě i nedočkavě, neboť jsem ještě pořád měl boty i všechno oblečení kromě saka na sobě. Posadil jsem se, bloudíc teď Gabby rukama po zádech, přičemž jsem si ji k sobě přitiskl a vyhledal její rty ve vášnivém polibku, kousajíc ji u toho i do rtu. Pohladil jsem ji pak po tváři a jemně jsem ji uchopil za nohu, aby mě pustila ze svého vzrušujícího vězení. Potřeboval jsem se posadit na kraj postele a rozvázat a zout boty, abychom pak mohli jakkoliv pokračovat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vášnivá svatební noc Byla jsem tak šťastná, když jsem Johnovi na očích viděla, jak moc se mu líbí to speciální překvapení, které jsem měla jen a jen pro něj samotného. Brouzdal prsty i dlaněmi po křivkách mého těla a já se různě prohýbala, kousajíc se do rtu, abych utlumila vzrušené zasténání. Jeho hřejivé doteky mě doslova pálily na nahé pokožce a bylo to ještě intenzivnější s představami, které se mi v tu chvíli vyrojily v hlavě, v mé rozrušené mysli. Rozkoší jsem přivírala oči a otevírala ústa, abych se mohla aspoň trochu nadechnout, když mi jeho počínání bralo dech a nejenom zdravý rozum. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní ráno po půlnoci, 16. 5, Ostrov p. E. Snažil jsem se rychle rozvázat a zout boty, ale vzápětí jsem ucítil dotek Gabbyny ruky na ramenou a pak na zádech a v tu ránu jsem ustal, přivírajíc oči a napínajíc tělo. Bylo to tak neskutečně příjemné, že mi ještě chvíli trvalo, než jsem se donutil pokračovat v rozvazování bot. Gabby se totiž natiskla na mě, takže jsem reflexivně položil svou dlaň na její nohu, kterou mě objímala, a jemně ji hladil, druhou ruku stále na šněrování. Honem jsem se pak přinutil zout tu první botu a dal se honem do rozvazování té druhé, přehazujíc si nohy, abych se nemusel moc předklánět, ale naopak abych mohl být co nejblíže své roztoužené krásce. Gabbyny hbité prsty mi mezitím rozepínaly světle šedou vestu, aby mě jí mohla Gabby vzápětí zbavit a vrhnout se na tmavofialovou košili, u čehož jsem rychle shodil i druhou botu, samozřejmě i s ponožkami a mohl na chvíli naklonit hlavu ke straně, užívajíc si Gabbyných nedočkavých dlaní. Svými dlaněmi jsem ji jen velmi zlehka hladil po pažích, když je už měla tak příhodně na mé hrudi, ale opravdu jen tak, abych ji nerušil při rozepínání mé košile. Bylo to i pro mě natolik vzrušující, že jsem ani nemohl nic moc dělat, abych si to mohl dosytosti vychutnat a prudce omámeně vydechnout, když mě ještě kousla do ucha a pak pokračovala polibky k mému krku. Sklonil jsem pak hlavu, dělajíc pak prostor Gabbyným vášnivým polibkům na mém zátylku, což mě už ale doopravdy přivádělo k šílenství, že mi unikl nejeden tichý sten. Propletl jsem si pak prsty s jednou její dlaní, nechávajíc jí však tu druhou volnou, aby mohla pokračovat s tím slastným mučením a zbavit mě pak košile.. jenže místo toho, když už všechno rozepnula, najednou přestala a po malé chvilce mi na hlavě přistál její svatební věnec, přičemž jsem se zasmál a nechal se zatlačit dozadu. Hned na to jsem se ale opatrně, nicméně rychle otočil, majíc ji tak pod sebou. Zapíral jsem se lokty o postel a pro teď jsem využil dokonalé příležitosti, neboť jak si mě na sebe zatlačila, tak po otočení jsem byl přibližně v úrovni jejího fantastického dekoltu. Mohl jsem si tedy prohlédnout její prádlo zblízka, hladit ji po lákavých křivkách dekoltu jednou dlaní a u toho jsem ji tam začal líbat, užívaje si té blízkosti a vzrušení, které naprosto zahnalo veškerou nervozitu. už jsme to zase byli my, v našem soukromém vesmíru, mimo nějž neexistovalo vůbec nic a nikdo. Neskutečně se mi to její prádlo líbilo, i proto jsem se rozhodl nechat jí prozatím podprsenku, s níž jsem měl své plány na potom, ale jak jsem ji hladil a líbal níž, to spodní prádlo mi začalo vadit, protože jsem narážel při hlazení na tu krajku místo její horké hebké kůže. Nevím přesně proč jsem to udělal, ale klekl jsem si vedle Gabbyných nohou čelem k ní a naznačil jí a pomohl v tom, aby si klekla naproti mě, protože jsem se jí chtěl dotýkat i na zádech a prostě všude. Přitiskl jsem se k ní, tělo na tělo, přičemž jsem se zbavil rozepnuté košile a hodil ji na zem. Vzápětí jsem jí vjel prsty do vlasů a znovu ji vášnivě líbal, nemohouc se od jejích dokonalých rtů vůbec odtrhnout. Druhou rukou jsem jí bloudil po odhalených zádech, ale pak jsem ji oběma pažemi pevně objal, tisknouc ji na sebe, jako kdybych se bál, že jediný milimetr vzduchu mezi námi by nám byl osudným. Neskutečně mě vzrušovala a já se jí nemohl vůbec nabažit, své nádherné manželky. Povolil jsem pak sevření a popadaje na chvíli dech, opírajíc se čelem o to její, klouzal jsem dlaněmi k jejímu perfektnímu pozadí, přičemž jsem ji tam náruživě stiskl, ale hned na to jsem jí začal pomalu stahovat kalhotky.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Velmi vášnivá roztoužená svatební noc Taky jsem se pobavila nad tím, že jsem mu předala svůj svatební věnec z levandulí, ale v dalším okamžiku to vystřídalo ještě větší vzrušení. Zřejmě jsem do té doby netušila, jaké vzrušení se mi v Johnovi podařilo vyvolat, když se rychle otočil ke mně čelem a já jeho obličej měla přímo u svého dekoltu. Hrudník se mi prudce nadzvedával, jak jsem přerývavě dýchala, srdce tlukoucí až v krku, už jenom z pohledu na něj, jak si mě zaujatě prohlížel. A netrvalo tomu dlouho, když jsem na horoucí kůži, přímo v dekoltu cítila jeho horké rty, jak mě tam začal líbat. U toho jsem mohla zešílet rozkoší, ještě, jak mě hladil svou zkoumající dlaní. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní ráno po půlnoci, 16. 5, Ostrov p. E. Strašně moc jsem toužil slyšet její uniknuvší zasténání, zrychlený dech, cítit na svém těle její vzdouvající se hruď a ze všeho nejvíc jsem ji toužil pomilovat. Obzvlášť, když mi neváhala oplatit vzrušující provokace tím, jak mi vjížděly prsty na zátylku do vlasů, nebo mi dlaněmi přejížděla po pozadí. Byla naprosto dokonalá po všech stránkách a já věděl, že ta dokonalá žena je ta pravá, moje opravdová druhá polovina, jíž jsem se odevzdal stejně, jako ona mně. A neméně vzrušující bylo, když mi nastejno s mým počínáním také počala svlékat kalhoty. Cítil jsem její doteky na svém nejcitlivějším místě a i když jsem věděl, že to u rozepínání jsou spíše bezděčné doteky, i tak mě to šíleně vzrušovalo, že jsem mimoděk tiše zasténal, zatímco jsem jí stahoval její prádlo a užíval si dotek na její holé kůži. Vzájemně jsme se vysvlékli, oběma však zůstávajíc ještě poslední kousek oblečení. Natiskla se opět ke mně a já si užíval jejích náruživých doteků na svém pozadí, přičemž jsem měl své dlaně pro změnu na tom jejím, hladíc ji od boků k zadečku, který jsem jemně stiskl a mírně prohnětl, vychutnávajíc si ten opojný pocit. "Prosím.." zašeptal jsem s přivřenýma očima, jak mě opět vzrušovala svými polibky. Šeptala mi ta sladká slůvka, jak po mě touží, což jsme cítili naprosto stejně a já škemral, abychom se pomilovali, ale Gabby měla jiné plány. Sklonil jsem hlavu a doširoka otevřenýma očima, leč s poněkud rozostřeným pohledem, jsem ji sledoval, jak se prolíbávala na mém těle stále níž, až se ocitla tváří u mých boxerek. Hned na to jsem oči opět zavřel a mimoděk zaklonil hlavu dozadu, abych mohl vzápětí zasténat, jak jsem ucítil Gabbyn jazyk na svém nejcitlivějším místě. Myslel jsem, že v tu chvíli už dozajista zešílím, nicméně mé sebeovládání bylo pokoušeno i nadále. Gabby mě přiměla položit se na záda, přičemž jsem se jí zcela odevzdal. Věřil jsem jí, že mi chce jen oplatit veškerou lásku a všechny něžnosti, které bych jí chtěl nabídnout i já sám, nicméně jsem jí chtěl vyhovět. Věděl jsem, že když si laskání, líbání a dráždění jejího těla užívám já, tak ona určitě toho mého také. Jinak by to přeci nedělala, kdyby jí to nebylo příjemné a já bych to samozřejmě za takových okolností ani nechtěl. Kousl jsem se do rtu, abych tím utlumil hlasité zasténání, jak se Gabby jala dráždit samotné centrum mého vzrušení jazykem, zuby i rty. Drtil jsem v pěsti polštář, do něhož jsem zabořil hlavu, střídavě otevírajíc pusu v lapání po dechu a kousajíc se do rtu. Mé tělo se prohýbalo, jak moc se s tím obrovským přívalem vzrušení snažilo vypořádat a jak jsem bojoval s tím, abych Gabby hned nezarazil a na místě si ji nevzal, přičemž má volná ruka byla dokonale paralyzovaná v prvotním zoufalém pokusu Gabby alespoň hladit, či jí odhrnout vlasy z tváře. Najednou ustala a já, zrychleně dýchajíc, prosícím pohledem jsem sledoval, co se stalo, přičemž se mi naskytla dokonalá podívaná. Dlouze jsem vydechl, jak neskutečně příjemné to bylo, hlavu opět boříc do polštáře a přivírajíc oči. "Gabby.." zašeptal jsem vyprahlým hlasem a natáhl po ní obě ruce, abych ji k sobě nalákal a aby mě už dále nemučila, neboť jsem nechtěl dosáhnout vrcholu bez ní, k čemuž už jsem neměl příliš daleko. Chtěl jsem ji políbit, dravě a hluboce, dát jí najevo, co se mnou provádí a zároveň trochu upustit pomyslnou páru. Zabořil jsem jí prsty do vlasů a přitáhl si její tvář ke své a pustil jsem ji teprve při polibku, přičemž jsem obě dlaně položil na její boky a pomalými dráždivými milostnými pohyby jsem ji slastně mučil, stejně jako sebe. Kousl jsem ji do rtu a pak na hranu čelisti a pak jsem se jí zadíval do očí. "Chci tě tam líbat, prosím, dovol mi ti oplatit tu rozkoš.." žadonil jsem a pak jsem ji navedl, stále ji držíc za boky, aby se přiblížila k mé tváři, klečíc obkročmo v úrovni mých ramen. Líbal jsem ji a dráždil v samém středu, rukama ji u toho střídavě držíc za pozadí a boky a přejíždějíc pak hladivě po jejím těle výš. Dokonce jsem se jí i párkrát rukama zabořil do stehen či jejího perfektního pozadí, snažíc se jí oplatit veškerou její péči, s jakou se věnovala mně. Tak strašně moc jsem toužil cítit její vzrušení, její napínající se tělo a její chvění.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nejvíce vzrušující vášnivá svatební noc Vnímala jsem Johnovo chvějící se tělo, v němž se dokonale stupňovalo vzrušení. I mě samotnou vzrušoval pohled na něj, jak se svíjí v agónii rozkoše a slasti, a ten pohled se mi vryl hluboko do paměti s myšlenkou, že za to celé mohu vlastně z části i já se svým počínáním. Bylo to tou nejkrásnější odměnou, když se mi chvěl pod rukama a dlaněmi, nemluvě o těch reakcích, když jsem se mu věnovala svými ústy, prsty i zuby a mě u toho skoro docházel dech. Bylo to fascinující, a kdyby to bylo možné, tak bych v tom pokračovala klidně dál, až do rána… ale tušila jsem, že to už by určitě nevydržel a já ho nechtěla zase tak moc mučit. Naslouchala jsem jeho tělu, i jeho reakcím, protože mi šlo předně o to, aby si to plnými doušky užíval on sám, aby cítil co největší rozkoš, kterou jsem mu byla schopna a toužila dát, oplatit. A přitom všem jsem nemohla uvěřit tomu, že se to skutečně děje, že jsem se dokázala tak osmělit, oprostit se od své stydlivosti a ostýchavosti, což v tuhle intimní chvíli nemělo ani trochu prostor. S Johnem jsem se cítila opravdově a skutečně sama sebou, nebyl důvod se stydět za své city a emoce, za svůj chtíč, za svou touhu po něm. Patřilo to pouze němu, jako mému milovanému muži, manželovi, se kterým jsem právě stvrzovala počátek našeho manželského života. Už jenom to vědomí dělalo celé tohle naše počínání ještě krásnějším a nádhernějším, procítěnějším. Ne, že by tomu jindy nebylo jinak, ale dnes… bylo to naše další významné poprvé, kdy jsme zcela a úplně patřili jeden druhému. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní ráno po půlnoci, 16. 5, Ostrov p. E. I pro mě bylo mé počínání velmi nové. Nikdy předtím mě ani nenapadlo to udělat tak, že bych zůstal ležet na zádech a naopak bych si přitáhl Gabbyny nejcitlivější partie k sobě. Nicméně, nelitoval jsem a naplno jsem si užíval dalšího poprvé, vnímajíc Gabbyny reakce, které díky stávající pozici byly o to intenzivnější, než když naopak ležela ona. Byla tak dokonalá.. Jakmile jsem však postřehl, že se jí už začínají chvět nohy, nechal jsem toho a zamilovaně se na ni uculil, když se přesunula tak, že stačilo jen málo a mohli jsme splynout v jedno propletené vášnivé tělo. Ale Gabby mi ještě oplatila provokaci, než se tak stalo. Bylo to neskutečné, opojné, a bylo to naše první milování jako manželů. Dravé, divoké a vášnivé, ale pak také něžné a pozorné, plné intimního souznění, přičemž jsme si oba užívali obojího, dávání i přijímání a to bylo to nejlepší na všem. Střídali jsme pozice, užívajíc si celé milování plnými doušky. Nakonec jsem se ale přeci jen odhodlal k pozici, u které jsem si nebyl jistý, jak se na ni bude Gabby tvářit. I po celé té době jsem měl na paměti její slova tehdy po našem prvním milování v Yellowstonu, kdy se mi ve sprše svěřila se svými obavami ohledně milování zezadu, třebaže to nebylo to, co bych kdy chtěl zkoušet. Příčilo se mi to. Nicméně jsem se obával, jestli mi Gabby věří a nebude se bránit v domnění, že chci něco jiného, než ve skutečnosti. Mé obavy se však ukázaly jako zbytečné. Když jsem Gabby pak překulil na bříško a chtěl se k ní přiblížit, ona sama na mě vyšpulila hravě své dokonalé pozadí, které jsem se skousnutým rtem pohladil a teprve pak jsem se k ní přiblížil, naklánějíc se nad ní, abych ji mohl políbil na tvář, jak ji tak ke mě otáčela a následně ji kousnout do ramene, přičemž jsem ji vzal za boky a ještě jí i sobě trochu pomohl, abych to udělal především pro ni co nejsnazší, ale také nejpříjemnější. Zapíral jsem se pak pažemi o postel a zrychloval milostné pohyby, chvílemi se sklánějíc, že jsem téměř naléhal na Gabby, ale ne celou svou vahou. Potřeboval jsem ji líbat na šíji, na zádech a snad se nám i párkrát podařilo vyhledat rty. Navedl jsem ji pak ještě, aby se zvedla na všechny čtyři, přičemž jsem se jí mohl dotýkat na větší ploše jejího těla, prakticky všude. Držel jsem ji chvíli za boky, opět se občas naklánějíc dopředu, abych ji mohl polaskat na téměř planoucí kůži a nakonec jsem ji objal a přitáhl k sobě, aby se mohla zaklonit přímo na mě, na mé tělo a mohli jsme u toho opět vyhledat naše rty ve vášnivých polibcích. Cítil jsem pak, jak se její tělo začalo napínat, jak se blížilo k samému vrcholu a tak jsem bezostyšně jednou rukou sklouzl přes její ploché bříško níž, pokračujíc k podbřišku, až jsem ji pohladil po klínu a jedním prstem ji u toho začal ještě více dráždit, vychutnávaje si nakonec naši společnou explozi a Gabbyno třesoucí se tělo v mém náručí.. Bylo to naprosto vyčerpávající předlouhé milování, po němž jsme oba usnuli v blaženém propletenci našich těl. Po celém dlouhém dni a nakonec i milování bylo až s podivem, že jsme vydrželi být vzhůru tak dlouho. Ale nyní už nás čekala jen sladká noc a spánek, při němž jsem Gabby neustále objímal, chráníc ji a bráníc před světem i nočními můrami a dokonce ji i ze spaní sem tam něžně líbajíc do vlasů či na krk. Ráno jsem se probudil jen napůl. Se zavřenýma očima jsem se pousmál a zlehka jsem Gabby hladil po nahém těle pod dekou, zpod níž mi vykukovaly nohy, jak mi bylo teplo a já deku odkopal. Políbil jsem ji pak na šíji a užíval si toho nejlepšího probuzení na světě - po boku své dokonalé manželky. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První novomanželské probuzení Usnula jsem naprosto vyčerpaná, ale s úsměvem na rtech. Vnímala jsem snad i ve spánku tu důvěrně známou Johnovu vůni, jež mě obklopila úplně celou a o to příjemněji, ještě v jeho těsném objetí, se mi usínalo, ukolébána jeho něžnými polibky a pozvolna uklidňujícím se dechem. Propletla jsem si s ním prsty a celá se k němu přitiskla, schovávaje se do jeho hřejivé pevné náruče. Zdálo se, že to zafungovalo i na mé podvědomí, protože i ve spánku jsem se zářivě usmívala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní ráno 16. 5, Ostrov p. E. Ještě jsem tak úplně nevnímal a byl jsem probuzený jen tak napůl, když jsem svou novomanželku hladil po nahé kůži, než mou ruku zastavila, aby mě po ní ona mohla zlehka pohladit. Jen jsem cosi nesrozumitelně zabrblal, políbil jsem Gabby ve vlasech, nevnímajíc ještě příliš fakt, co mám na prstu, jak spíše to, že jsem měl u sebe svou krásku, úplně nahou a lákající mě k nestydatostem. Znovu jsem se pousmál a začal ji nanovo hladit, jemně přejíždět celou dlaní přes její bok a kousek nohy, zase zpět a k jejím žebrům a pak k jejímu poprsí, na bříško a zpět k jejímu boku. Nemohl jsem si pomoci, prostě jsem se jí musel dotýkat. Napadlo mě přitom, že bych ji přiměl pomilovat se se mnou, neboť s procitající myslí se mi vybavily i vzpomínky na předešlou nekonečnou noc a já byl zvědavý, zda-li pak má moje manželka podobnou chuť jako já sám. "Dobré ráno.." zašeptal jsem a otevřel jsem oči. Teprve teď jsem si uvědomil, že Gabby se začíná třást. To první, co mi blesklo hlavou, bylo zcela iracionální Tak brzy?, ale pak mi začínalo docházet, čím to bude. Naklonil jsem se blíž a kousl ji zlehka do ucha. "Copak je tu tak moc k smíchu?" zeptal jsem se, usmívajíc se též, ale spíše tomu, jak zadržovala vlastní smích. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První novomanželské ráno Kousala jsem se do rtu, abych zadržela smích, ale jakmile jsem ucítila Johnovu hladící dlaň, která se nakonec až moc povážlivě dotýkala na mých nejcitlivějších místech, tak už to bylo z větší části proto, abych moc nahlas nezasténala, jak moc ty jeho doteky byly příjemné a vzrušující. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní ráno 16. 5, Ostrov p. E. Pořád jsem netušil, čemu se Gabby tak směje, nebo spíše, čemu se snaží nesmát. Nechápal jsem to a byl jsem o to zvědavější. Přesto jsem si ale neodpustil nějaké to hlazení a laskání, protože mít ji po těch dnech odříkání zase u sebe, toho se prostě muselo využít. Jen jsem pak nadzvedl paži, když se ke mně chtěla otočit a pak jsem tu ruku zase položil zpět, konečně jí vidíc i do tváře. Zvedl jsem nechápavě obočí a skepticky si ji prohlížel. Ale pak mi odpověděla a já z toho nebyl ani o trochu moudřejší. Chvíli jsem se na ni stále nechápavě díval, přičemž mi cukaly koutky předně proto, že její smích byl neskutečně nakažlivý. Dívali jsme se do očí, Gabby mě hladila na tváři a přes rty, takže jsem ji mohl na konečky prstů zlehka políbit a jemně ji i kousnout, zatímco já ji hladil po zádech, opět přes bok a provokativně i přes její pozadí. "Tobě se tedy zdají divné sny.. proč zrovna blond dlouhé vlasy a minisukně? Tobě se zdají takovéhle sny po našem milování?" vrtalo mi to hlavou. Upíral jsem na svou Gabby stále ještě skeptický pohled, třebaže na rtech mi pohrával úsměv. A pak jsem se jí bez rozmýšlení optal na něco, aniž bych tušil, že to právě s tím jejím smíchem má spojitost. "Co jste vlastně prováděly na rozlučce? Neřekla jsi mi prakticky vůbec nic.. i když, popravdě pořád ještě nevím, jestli to chci vědět. Byl tam nějaký.. muž?" dodal jsem s ostnem žárlivosti a podezření, jestli náhodou její kamarádky přeci jen nesehnaly nějakého nešťastníka na striptýz. Ta představa se mi ale vůbec nelíbila. Přesto jsem chtěl vidět Gabby do tváře a případně vyčíst z její reakce, jestli jsem se trefil, nebo ne.. a jestli si ze mě třeba nestřílí, nebo se z toho snaží vykličkovat. Nevím, asi to bylo opravdu šílenou žárlivostí, že jsem tu informaci tak prožíval. Bylo to i tím, že teď už je Gabby opravdu jen a jen moje a já prostě nechtěl, aby se kolem mé ženy motal nějaký polonahý chlápek, natož aby na něj sahala.. A jestli tam někdo takový byl, tak Jenny, Suzan i Alice vlastnoručně zaškrtím. A ačkoliv jsem vnitřně bojoval se svou žárlivostí, neustával jsem v hlazení Gabbyna těla, užívajíc si každý volný centimetr. Především však na jejím zadečku a stehnu, které jsem si po chvíli jakoby mimoděk zvedl a přehodil si její nohu přes sebe, jen tak, volně. Prozatím bez postranních úmyslů.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Přiznání Kousala jsem se do rtu a snažila se eliminovat jakékoliv známky smíchu a pobavení, protože jsem nechtěla, aby John něco poznal. Měla jsem totiž i obavu, že by to mohl špatně pochopit, nebo si nedej bože myslet, že se směju jemu… Teda, ona to byla svým způsobem pravda, ale já měla strach, že si bude myslet, že se mu směju zrovna teď, v tuto chvíli. A to už pravda nebyla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní ráno 16. 5, Ostrov p. E. Vím, že když jsem se na něco ptal a očekával odpověď, neměl bych u toho svou krásku tak strašně pokoušet, ale i pro mě bylo těžké se jí nedotýkat. Trochu jsem i nakrčil čelo, nespokojený s Gabbyným mlčením a vrtěním hlavou, protože jsem to chtěl vědět a ona si to klidně nechávala pro sebe, čímž jen podněcovala mou zvědavost. Navíc ještě jak jsem sledoval její červenání se, které vyloženě bylo, jako kdyby se v tu ránu polila červenou barvou. Bylo to tak nečekané a já už se vážně začínal bát, co se odehrává v její mysli, myslíc na nejhorší - totiž, že opravdu koukala na nějakého chlapa. Zmátlo mě však, jak vyhrkla ta slova, rezolutně se bráníc, načež pak pokračovala a já u toho pokýval hlavou a mimoděk mi opět zacukalo bezděčně v koutcích, jak jsem si vzpomněl i na Ethana, který zřejmě začal naprosto stejně jako Jenny a oběma se podařilo nás s Gabby dokonale zmást. Stále jsem Gabby hladil, narušujíc tím její i svou pozornost, ale i přesto jsem chtěl vědět, co tedy nakonec na té rozlučce dělaly. Gabby mé myšlenky ale také nenechávala v klidu, tisknouc se ke mně s rukama kolem mého krku a ještě k tomu mě líbajíc na krku a kde všude. Bylo to tak strašně moc příjemné, že jsem opět prudce vydechl, jak jsem při tom předtím zadržoval dech. Vzrušovala mě a já už bych skoro zapomněl, co že mě to tak neskutečně zajímalo. Při slově "video" jsem ale rázem otevřel oči, zmatený a s počínajícím podezřením, jak mi začínala docházet i ta zmínka o blond vlasech a minisukni. Měl jsem hlavu mírně zakloněnou, dělajíc Gabby prostor pro její laskání, ale pak jsem pohledem vyhledal ten její, sledujíc její reakce a čekajíc na hrozivé potvrzení své domněnky. "Ach ne.." vydechl jsem tiše, konečně si vybavujíc i to, co přesně na tom videu bylo. Bylo to totiž nezapomenutelné. Já, můj kamarád Thomas a ještě Richard, o němž už jsem po maturitě neslyšel, všichni tři jako blondýny v minisukních. "Ach ne.." zamumlal jsem znovu, jak mi to naplno došlo, přičemž jsem zapátral v Gabbyně tváři, která se už zase usmívala, ne, vyloženě se mi smála! Uculil jsem se a přehodil si její nohu přes sebe, načež jsem mohl cítit každý centimetr jejího smíchem se chvějícího těla, jak se ke mně ještě více natiskla. Začal jsem se také smát, objal jsem ji u toho a pak se překulil na záda, samozřejmě i s ní, takže teď měla nohy obkročmo kolem mě a ležela prakticky na mém těle, protože jsem ji vůbec nechtěl pustit. Obě naše těla se otřásala smíchem a popravdě, strašně mě to vzrušovalo. "Asi Jenny zabiju.. a.. užila sis to? Líbilo se ti to? ..zraky, kdybych to věděl, to video bych jim sebral. Teď se mi budeš pořád smát a já na tebe nemám vůbec žádnou páku," postěžoval jsem si naoko, přičemž jsem se na ni křenil, dívajíc se jí do očí, jednou rukou jí odhrnujíc vlasy z tváře. "Ale popravdě se mi i ulevilo. Nesnesl bych žít s vědomím, že by tam byl na té rozlučce opravdu nějaký chlap, co by.. prostě.. Jsem rád, že jste se pobavily i jinak, třebaže na můj účet.. zase.." zvážněl jsem jen o trochu, protože jsem se na svou krásku zamilovaně usmíval, přičemž jsem jí opět provokativně zajel dlaněmi přes celá záda až k jejímu fantastickému pozadí, kde jsem ji zlehka i stiskl a pokračoval jsem pak v hlazení k bokům, provokativně se pod ní vrtíc, jak moc jsem chtěl cítit její tělo na svém.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro ...A rozpačitá Gabby Po jeho zprvu tichém vydechnutí, se mi totálně splašily myšlenky a v hlavě se mi rozblikaly všechny kontrolky, jako při vyhlášení požáru nebo všeobecného nebezpečí. Ano, přesně jako, když se ozve siréna na znamení, že se děje něco moc a moc nebezpečného pro život. Zavřela jsem oči, snad jako kdybych do poslední vteřiny doufala, že když je zase otevřu, tak všechno bude jinak. Ale ono se tak nestalo. Místo toho se John ozval s druhým výdechem a tentokrát už bylo úplně a zcela jasné, že mu po mé odpovědi všechno došlo. Jen jsem si nebyla jistá tím, jestli je to dobře, nebo špatně. A to jsem se tak snažila o příjemnosti na jeho krku, aby na to zapomněl a radši na to zapomněl. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní novomanželské ráno 16. 5, Ostrov p. E. Líbilo se mi, jak jsme se oba smáli, třebaže jsme se vzájemně vzrušovali a byli jsme si tak neskutečně blízko, že stačilo jen málo a opět bychom se milovali. Díval jsem se na ni zbožňujícím pohledem, zatímco si ze mě pořád utahovala, ale já si to užíval. Užíval jsem si naše intimní chvíle, kdy jsme se dokázali naprosto beze studu bavit opravdu o všem a dělat si ze sebe legraci a to i za předpokladu, že jsme byli oba nazí a tiskli se k sobě. "Možná chci jen z Logana udělat vdovce, aby se mi pořád tak nesmál. Byl s tím včera strašně otravný, zvlášť v kostele. Ale Jenny bych to neudělal," odpověděl jsem rádoby blahosklonně, samozřejmě z legrace, což Gabby určitě věděla. Ale zmlkl jsem ve chvíli, kdy se přiblížila svými rty k těm mým. Jen jsem se uculil, pro tentokrát spokojený s tím, že se jí video, byť neskutečně staré, líbilo. Užíval jsem si s následným zakřeněním, jak zrudla ohledně dvojsmyslu, na nějž už jsem chtěl reagovat, ale než jsem se nadechl, Gabby mě umlčela svými slovy, načež pokračovala a já byl neskutečně šťastný, že ji mám. Cítil jsem se opravdu skvěle a plný jistoty, že i kdyby se dělo na rozlučce cokoliv, Gabby by zůstala mou dokonalou červenající se Gabby, která by před někým jiným raději utekla, než aby mě zradila. Bylo to tak neskutečně hřejivé vědomí, že jsem se na ni prostě neustále díval svým zbožňujícím pohledem zamilovaného novomanžela, kterému se dostalo nejen pohlazení po tváři, ale i další provokace. "Kdepak, nezabiju, já tě totiž hodlám pomilovat," řekl jsem jí naprosto bezostyšně a zakřenil jsem se na ni, než jsem konečně vyhledal její rty ve spalujícím polibku, při němž jsem ji hladivě ještě malou chvilku vzrušoval, než jsme splynuli v prvním ranním milování. Bylo to jen takové menší, rychlé milování, ale měl jsem v plánu dopřát Gabby ještě i její oblíbenou koupel a tak jsem ji vzal za ruce a pak objal, pomalu s ní míříc do koupelny. A zatímco se napouštěla voda do vany, neubránil jsem se své dokonalé manželce a propadl jsem jejímu kouzlu natolik, že jsem se s ní ještě jednou pomiloval přímo v koupelně, opřeni o studené kachlíky a následně i o vanu, proplétajíc naše těla dohromady, než jsme nakonec skončili v horké vodě s pěnou, jak jinak, než opět v milostné pozici. Objímal jsem u toho Gabby jednou rukou, směřujíc ji k sobě, zatímco druhou rukou jsem se přidržoval okraje vany. Bylo to tak dokonale opojné, že jsem skoro nevnímal, co to provádíme. Totiž, že už je určitě spousta hodin a my bychom se měli převléci a připravit na celý dnešní den, ale.. bylo těžké se soustředit, když kolem šplouchala voda v rytmu našich těl a já se nemohl a nechtěl Gabby jen tak vzdát. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dva nestydové Docházela mi slova, jak jsem sledovala jeho výraz, pohled jeho tmavohnědých očí, ve kterých se odrážela něha i láska, která byla skutečná a opravdová. Byl to nezapomenutelný silný okamžik s vědomím, že ještě před několika měsíci jsem se mu bála dát své city najevo, protože zažíval své infarktové stavy… A teď to bylo všechno jinak. Jako kdyby ten vztah mezi námi přijal, jako kdyby se z něj stal opravdu ten zamilovaný blázen, o kterém, když jsme byli na Ostrově poprvé, docela dost pochyboval. Vzpomínala jsem i na to, jak se mi po cestě, přímo v autě svěřil, na to, jak jsme zde strávili společný čas s vědomím, že jsme tu poprvé. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní ráno, 16. 5., Ostrov prince Edwarda Blíž a ještě blíž, užívali jsme si s Gabby vzájemné přítomnosti i s tím, vědomím, že brzy zase budeme muset opustit útulnost čtyř stěn našeho pokoje a vydat se mezi všechny naše hosty. Měl jsem sice už hlad, ale na takovou věc se snadno zapomnělo, když jsme se věnovali láskyplnému milování, nemohouc se od sebe odtrhnout ani na malou chvilku. Tak strašně jsem ji zbožňoval a miloval a chtěl jí to dokázat, naplno se jí oddat.. Držel jsem ji pevně v objetí, užívaje si jejího chvějícího se těla v mém náručí. Oba jsme se chvěli, a přerývaně dýchali, snažíc se po ranním vyčerpávajícím milování znovu nabýt energii a uklidnit svá rozbouřená a divoce tepající srdce. Hladil jsem ji u toho velmi zlehka po zádech, jak jsem ji objímal, užívaje si i to, jak se mi doslova do mého náručí zhroutila a teď spočívala hlavou na mém rameni. "..a pořád je," odpověděl jsem jí na její první slova po tak dlouhé době, kdy jsem slyšel jen své jméno, smyslně a vzrušeně šeptajíc i sténajíc z jejích rtů, které se konečně prolíbaly k těm mým. S uculením jsem pak jen přikývl, protože jsem to opět cítil naprosto totožně. Nejraději bych se tady v pokoji s Gabby nadobro zavřel a nevycházel ještě aspoň týden, ale nedala mi možnost k odpovědi, protože jak se pohnula, mimoděk jsem tiše zasténal, jak intenzivní to stále bylo, i po tom dlouhém vášnivém milování, ale byli jsme stále ještě spojeni a každý sebemenší pohyb jednoho z nás měl za následek řetězovou reakci plnou vzrušení. Ještě dlouho jsme si užívali následné blízkosti, kdy jsme si navzájem vyměňovali malé něžnosti a laskání, než jsme se pak ještě vzájemně umyli a konečně vylezli z vany. Zase jsme se na sebe culili jako dva zamilovaní blázni, jimiž jsme bezpochyby byli. Dělali jsme si provokativní malé legrácky a užívali si opět jeden druhého, třebaže zase v jiné rovině, než před chvílí ve vaně. Pořád jsme se vzájemně dotýkali, objímali a já si dokonce z Gabby maličko vystřelil, kdy jsem si při jejím česání vlasů stoupl za ni, objal ji zezadu a pak jsem s křeněním jakože čistě omylem zavadil dvěma prsty o cíp její osušky, přičemž se osuška samozřejmě rozdělala a chtěla z Gabby sklouznout na zem a já u toho nenápadně hodně rychle zdrhal jakože pro vlastní hřeben, chechtajíc se pak ještě notnou chvilku. Čekalo na nás dobové oblečení, kterým jsme chtěli překvapit naše svatebčany a zpříjemnit jim pobyt na Ostrově ještě o to více, dělajíc pak z naší svatby opravdu nezapomenutelnou událost pro všechny. Pomáhal jsem pak Gabby s jejím oblečením, které bylo chvílemi i pro mě dost náročné, abych vůbec věděl, jak to patří, ale zvládli jsme to a pak Gabby pomohla i mně s urovnáním vázanky a porovnáním s přiloženým obrázkem, jestli máme všechno správně, než jsme se přivítali s nedočkavým Whiskeym a honem jsme mu otevřeli dveře, přičemž vystřelil jako žíznivá čára rovnou ven. My jsme pak ruku v ruce s Gabby kolem půl desáté nakráčeli na terasu, kde se už podávala snídaně. Byla tam na pár spících výjimek většina našich známých a rodiny, přičemž při našem příchodu začali všichni pobaveně tleskat a hlasitě nás vítat. Vklouzli jsme opět do svých povinností přivítat se s každým, popřát všem dobré ráno, nicméně dělali jsme to už jako neodlučitelný pár, neustále se u toho držíc za ruce, nebo se zlehka objímajíc kolem pasu, užívaje si dnešního rána. Já se co chvíli díval na svou krásnou ženu, které to i v dobovém kostýmu neskutečně slušelo. Samozřejmě jsme si od našich přátel vyslechli narážky, například dotazy, zda ještě v našem pokoji zůstal nějaký nábytek v celku a podobně. To se ale dalo očekávat a víceméně jsem to ignoroval, případně s chutí a ironií vracel. Konečně jsme se s Gabby propracovali k volnému místu, kde jsme si mohli dopřát ranní šálek čaje či kávy a zakousnout sladké pečivo ke snídani.. "Strašně vám to sluší, má drahá," řekl jsem s pousmáním, tak trochu vklouzávajíc z legrace do role, ale myslel jsem to vážně, což mi bylo vidět i na očích. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snídaně novomanželů Ano, nádherné to bylo pořád. Ale přeci jen to dnešní ráno a dopoledne bylo výjimečné, neboť jsme do něj vstávali jako novomanželé. A asi si to nepřestanu v duchu opakovat, jak krásně mi to znělo. A co teprve, když to někdo z nás vyslovil nahlas! Pomyslela jsem si se zajiskřením v očích a věnovala se svému muži, se kterým jsme strávili delší dobu v koupelně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní dopoledne 16. 5., Ostrov p. E. Neskutečně moc se mi líbilo tak trochu udělat další menší show pro naše blízké tím, že jsme se s Gabby převlékli do kostýmů. Nevím jak ona, ale já se v tom cítil pohodlně, protože to prostě bylo jen oblečení, které se od té doby po současnost příliš nezměnilo, však svůj svatební oblek jsem měl dost podobný, jen ta vázanka byla dost jiná a nebyl jsem si zprvu jistý, jestli to mám správně, ale Gabby mi s tím pomohla, přičemž mi opět věnovala ohromně příjemný dotek na zátylek, který jsem nebral jako provokaci, ale jako její malé vyjádření jejích citů ke mně, protože věděla, jak moc je mi to příjemné. Sám jsem jí už jen trochu upravil vlasy a pak už jsme mohli vyrazit na snídani. Když už jsme si odbyli povinné kolečko mezi všemi a konečně se mohli posadit ke stolu, v břiše už mi dost kručelo. Nalil jsem Gabby čaj a a pak jsem se pustil s chutí do pečiva. Neustále jsme se na sebe culili a měli oči jen pro sebe a já mimoděk co chvíli zabrousil očima i ke své levé ruce, když jsem periferně postřehl nezvyklé zalesknutí na prstu, jak jsem na to nebyl zvyklý, ale pokaždé jsem u toho střelil pohledem ke Gabbyně levé ruce a připomněl jsem si nejen to, že jsme odteď manželé, ale vybavila se mi zákonitě i celá noc a následně ráno a já se znovu culil jako malý kluk. "Spánek.. hmm, spánek, to slovo mi zní povědomě.." dělal jsem si z Gabby legraci s vážnou tváří, ale pak jsem se znovu usmál, volnou ruku pokládajíc Gabby pod stolkem na nohu, u čehož jsem se ještě uculil. Muselo jí být jasné, že se jí jen snažím připomenout naši dlouhou noc i ráno, protože jsem se nemohl nabažit jejího červenání se. "Mohu s potěšením říci, že jsem noc strávil více než příjemně a to jen díky své úchvatné manželce," svěřil jsem se Gabby nakonec, dívajíc se jí u toho do očí, načež jsem to nevydržel a naklonil se k ní, abych jí mohl věnovat letmé políbení do koutku úst. "A jak se líbil včerejší den i noc tobě? Vyplnila se tvá přání a tvé představy?" zeptal jsem se pak zvědavě, vyčkávajíc na odpověď s plnou pusou, jak jsem si ukousl pečiva a opět upřel pohled na svou Gabby. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snídaně s nečekanou výzvou (prosbou?) A opět jsme byli jenom my dva spolu, u společné snídaně a u jednoho stolu. Seděli jsme naproti sobě, abychom se mohli dívat jeden druhému upřímně do očí. I já jsem začala vnímat svůj hladový žaludek a při pohledu na to pečivo před námi jsem si uvědomila, jak velký hlad vlastně ve skutečnosti mám. Zvláště pak po vyčerpávající noci a ránu. Ale rozhodně jsem toho času, kdy jsme se věnovali jeden druhému a poddávali se vzrušení, ani trochu nelitovala. Vždyť vyčerpanou energii jsme opět mohli nabrat a večer, až zase budeme moci být jen sami, jsme jí mohly spálit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro sobotní snídaňové dopoledne 16. 5., O. p. E. S tím, co mi Gabby přiznala, jsem měl nutkání přiznat se jí k tomu samému. Vždyť včerejší den byl tím ze všech nejdůležitějším dnem v našem společném životě a já si byl stoprocentně jistý tím, že na ten den nikdy s Gabby nezapomeneme. Díval jsem se na ni se vší láskou a něhou, jak jsem myslel i na ten včerejší den a neodpustil jsem si u toho pohladit Gabby po tváři jen zlehka hřbetem ruky (abych ji neumazal od pečiva). "Byl to ten nejlepší den v celém mém životě, Gabby, to já děkuji a budu děkovat tobě, že jsi mě udělala tím nejšťastnějším mužem na světě," odpověděl jsem jí tiše, aby to opravdu slyšela jen ona, protože prostě jsme si povídali jen my dva, byl to náš důvěrný rozhovor, do něhož nikomu jinému nic nebylo, ačkoliv bych se rozhodně nestyděl, kdyby to opravdu někdo zaslechl. Ale pak jsem se při jejím přeřeknutí zakřenil, tušíc, že to udělala schválně, aby mě mohla trochu provokovat. "Hmm, spokojen jsem až po okraj a mnohem mnohem více, než jsem očekával," odpověděl jsem pak s uculením a naklonil se pak spiklenecky ke své drahé Gabby blíž. "Popravdě, očekával jsem spíš to, že mi usneš dřív, než se mi tě vůbec podaří dostat z šatů," zašeptal jsem jí do ucha, načež jsem se tomu pobaveně tiše zasmál a zakousl se opět do pečiva. Snažil jsem se Gabby trochu pomoci, aby se mi tu samými rozpaky nerozpustila, ale naopak aby se zase více uvolnila.. Se zájmem jsem vzhlédl, když se Gabby opět ozvala, tentokrát s tím, že by měla ještě jedno přání. Pozvedl jsem zvědavě obočí a čekal, co to bude. Nakonec jsem se usmál a nevěřícně zakroutil hlavou, že si na to vzpomněla zrovna teď. Nechal jsem ji chviličku podusit v napětí, přičemž jsem si hodil do pusy poslední kousek své snídaně, u žvýkání jsem si dolil čaj do šálku, trochu upil, polkl a pak se na ni znovu podíval. Celou dobu jsem totiž přemýšlel, jak své milované ženě vyhovět. "Opravdu je to tvé přání?" ujistil jsem se ještě, než jsem se jen otočil a porozhlédl kolem, kde že jsou moji kamarádi spolužáci, načež jsem se vrátil pohledem ke Gabby. "Nemohu to slíbit na sto procent, že něco uvidíš a když, tak že to vůbec bude za něco stát, ale uvidíme, co zmůžu. Dej mi prosím chviličku.." naklonil jsem se k ní, věnoval jí políbení na rty a hned na to jsem vstal a i se svým šálkem v ruce jsem se vydal ke stolu za svými kamarády. Mezitím se ke Gabby přidala Gia, aby si její pozornost na chvíli uzurpovala pro sebe, nadšená z toho kostýmu. Dalo mi to jen minimum práce přemluvit své kamarády. Spíše jsme chvilku přemýšleli nad tím, co tedy Gabby zahrajeme. Byla to už docela dlouhá doba, co jsme se takto naposledy sešli a momentálně nás nenapadalo nic, než blbosti, které jsme hned zase smetli pod stůl. Nakonec nás napadla taková drobná improvizace, přičemž jsme nahrubo vymysleli, o čem to bude a jak se dostat k nějaké pointě. Slovo dalo slovo a tak jsme všichni, nás pět, ve stejnou chvíli vstali a rozešli jsme se každý jiným směrem. Z mé rozlučky nejspíš zbyly doutníky, takže já se šel zeptat Logana a popřípadě Ethana, jestli je někde mají. Thomas šel za obsluhou hotelu, pokusit se sehnat pět skleniček s džusem, aby to vypadalo jako alkohol (bylo dopoledne a my jsme přeci gentlemani, tak to nebudeme pít doopravdy) a zbylí moji přátelé šli ven na zahradu, připravit tam židle a stolek, aby to vypadalo podle našich představ. Když jsme konečně všichni byli připraveni, posedali jsme si do křesel kolem stolku, všichni v rukou nezapálený doutník a vinnou sklenku s džusem, přičemž jsme čekali, až Logan či Ethan (možná i oba) oznámí všem, že venku čeká překvapení pro novomanželku, která vyjádřila přání vidět svého manžela a jeho přátele hrát, jak to dělávali dřív. Všichni byli ujištěni, že se jedná jen o malou chvilku a že pak už bude následovat všechno dle programu, o kterém se mluvilo už ve středu večer. Všichni už stejně byli po snídani a spíše se opět živě bavili mezi sebou, porovnávajíc své postřehy ze včerejší svatby. S mými kamarády jsme si nevšímali přicházejících lidí, ale už jsme jakože v roli rozmlouvali tiše mezi sebou, předstírajíc kouření doutníků a popíjení, každý z nás ležérně a elegantně rozvalený v křesle. Teprve, když nastalo víceméně ticho, spustili jsme více nahlas, aby nás každý slyšel. "Pohodička, není-liž pravda?"... a předváděli jsme zbohatlické postarší muže na dovolené, předhánějíc se pak s vážnou tváří v tom, kdo měl horší život.. přičemž já měl poslední extrémně přehnanou repliku, načež Thomas prohlásil "Zkuste to někdy vyprávět dnešním mladým - nebudou vám věřit..", čemuž jsme my ostatní jen vehementně přikyvovali a užívali si toho, jak se všichni smáli a nakonec nám tleskali. S úsměvy jsme se s klukama uklonili a děkovali jsme, načež já se vydal za svou Gabby, nedbajíc pohledů všech přítomných. Objal jsem ji kolem pasu a políbil, načež jsem ji pustil a vzal jen za ruku, vracejíc se s ní zpátky za klukama, kteří se jí chtěli zeptat na to samé, co já - jestli se jí to líbilo a alespoň trochu to splnilo její očekávání.. |
| |
| ~ VII. KAPITOLA ~ Líbánky
…Svatební cesta našich drahých milovaných novomanželů, která bude jak jinak, než kolem světa… |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Cesta na líbánky Byla jsem všem tak moc vděčná, když se angličtí přátelé domluvili s Johnem na tom, že by ke všeobecnému pobavení, ale předně i tomu mému s přihlédnutím i k mé prosbě, že nám sehrají kratší scénu. Chtěla jsem je vidět, ještě jednou a o něco déle, pokud to šlo, užívaje si tu dle mého nejlepší podívanou. Nebyla jsem žádný kritik či podobně a ani odborník, ale musela jsem je pak po skončení hraní pochválit, protože si to skutečně zasloužili. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek a neustále jsem o tom vyprávěla, i s malou Giou, se kterou jsem za nimi přišla, neboť ještě před tím, než to všechno začalo, jsem byla s ní. Jen můj milovaný novomanžel si však ode mě krom pochvaly vysloužil i políbení, které jsem mu neváhala oplatit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobota, neděle a pondělí velmi brzké ráno, 18. 5., město Bocas del Toro, stát Panama Sobota 16. 5. Byl jsem tak nadšený z možnosti zase si trochu s kamarády zahrát, třebaže to bylo jen na pár minut, ale užíval jsem si to a o to víc pak Gabbyny reakce. Gia se nás držela obou za ruce a snažila se být neustále s námi a užít si nás, protože věděla, že se blíží zároveň i den odjezdu zpátky domů a jí se tu samozřejmě líbilo a domů nechtěla. Mimoděk mě napadlo, že by k nám pak klidně mohla i na pár dní na prázdniny, přičemž bychom ji s Gabby vzali i do Newarku za Adrianem, aby spolu nadále mohli udržovat kontakt, protože se za těch pár dní hodně skamarádili. Svěřil jsem se s nápadem Gabby, samozřejmě, ale měli jsme toho ještě spoustu před sebou a na takovéto plánování byl ještě čas. Pořád jsem se při každé vhodné příležitosti všech ptal, jestli jim něco nechybí a jsou spokojení, jak jsem prostě pořád musel mít všechno pod kontrolou. Nicméně užívali jsme si všichni daný program, se kterým nám hodně pomohl náš hotel, neboť oni už věděli, jak to tady chodí a věděli, která místa stojí za to navštívit, stejně jako nám pomohli zorganizovat piknik v přírodě. S hrdostí jsem pak pozoroval i Gabby, která si užívala jízdu na koni a pak i pomohla Gie, která si to samozřejmě taky chtěla zkusit. Já jsem přeci jen ale pořád dával přednost bryčce před jízdou přímo v sedle, ale možná by to chtělo víc tréninku a člověk by si zvykl.. Taovi volali z práce, že se mise odkládá a mohl tak s námi zůstat delší dobu, aniž by muset hned ráno odjet. Chopil se šance a prakticky pořád jsem jej viděl ve společnosti Cateriny, u které mi přišlo, že je doslova nadšená z toho, že si s někým může povídat o fotografování a dokonce jsem postřehl, že svůj foťák Taovi párkrát půjčila. Co jsem pochopil, tak její foťák pro ni byl jako pro mě mé Bentley, takže to už bylo něco. Večer pak byla opět zahradní párty, při níž se grilovalo a opět tančilo a povídalo.. a pak jsme konečně zase s Gabby měli pokoj jen pro sebe, ačkoliv mi Whiskeyho bylo líto, jak jsme jej zanedbávali. Nicméně, užili jsme si další noc, tentokrát hravě ozvláštněnou v duchu našich kostýmů.. Neděle 17. 5. Postupně se hosté rozjížděli na letiště a domů. Jako jedni z prvních odjížděli moji.. totiž, naši italští příbuzní. Pak babička i se strýcem a tetou, sestřenkami a bratrancem zpátky do Anglie a hned po nich i všichni z Twin Falls. Tao si na mě vyprosil číslo na Caty, jíž o něj pro samé povídání si zapomněl říct, než na motorce vyrazil zpátky do NYC. Se všemi jsme se loučili a objímali, podávali ruce a vzájemně si děkovali a přáli, až jsme nakonec i s Gabby a Whiskeym nasedli do Volva, mávajíc zbylým hostům, rodině a přátelům, než jsme jim zmizeli za zatáčkou a já pak přidal plyn, nemohouc se dočkat, až budeme doma. Začínal jsem mít totiž cestovní horečku a chtěl jsem si být jistý, že všechno bude v pořádku a připravené. Nakonec jsme odvezli Whiskeyho k rodičům, pořádně se s nimi rozloučili, stejně jako s Whiskeym a pak už jsem musel Gabby odtáhnout pryč, abychom vůbec chytili letadlo. Měl jsem na sobě tmavé kalhoty s páskem, košili s ohrnutými rukávy a v záloze jsem měl připravené i černé sako, ale prozatím mi nebyla zima, tak jsem měl sako jen přehozené přes rameno, zatímco jsem za sebou táhl kufr na kolečkách. Měli jsme Gabby dohromady dva kufry s tím, že když bude potřeba, oblečení prostě už nějak seženeme. Stejně po cestě budeme muset kufry asi poslat domů samotné a oblečení klidně můžeme rozdat po cestě, až budeme v Africe. Potom už stejně budeme muset cestovat nalehko, protože vyměníme pohodlné hotely za nepohodlnou, ale za to dobrodružnější cestu se spaním bez hvězdiček, vyjma těch na nebi, jak se sem tam možná prospíme i pod širákem. Uvidíme.. Čekal nás pětihodinový let první třídou. Gabby už byla zase hyperaktivní jako veverka a já se nemohl ubránit křenění, jak moc mě to na ní rozesmívalo a bavilo. Položil jsem jí dlaň na nohu a zlehka ji hladil, užívajíc si to, že měla díky šortkám krásně odhalené své dokonalé nohy a já si mohl vychutnat dotek na její hladké kůži. "Za chvíli uvidíš světla celého New Yorku a všech měst, nad nimiž poletíme, pokud nebudou moc mraky, ale neměly by.." odpověděl jsem jí a hned na to jsem jen tak tak stihl potlačit zívnutí, když vytáhla mobil a zamířila na nás objektivem foťáku, aby zvěčnila náš začátek svatební cesty. Itinerář jsem měl pořád při sobě, pečlivě popsaný se vším, co nás bude čekat a případně komu volat, kdyby se něco stalo, takže v tomto ohledu jsem byl klidný. Teď už jsem jen čekal, až vzlétneme, přičemž jsem u toho vyhledal Gabbynu dlaň a pak jsem ji sledoval, jak si užívá letu. Pondělí 18. 5. Přistáli jsme něco málo po půlnoci v Panama City, bohužel nás čekal ještě přesun taxíkem k nejbližšímu přístavišti a pak lodí zajištěnou naším hotelem přímo do Bocas del Toro, nicméně byla to plavba bezmála na dvě hodiny. Byl jsem šíleně unavený a Gabby určitě také. Seděli jsme spolu na straně a já Gabby objímal, tisknouc ji k sobě, aby jí nebyla zima, přičemž jsem měl hlavu skloněnou k té její a napůl jsem usínal.. A nakonec jsme dorazili na místo. Zobrazit SPOILER Hotel byl v podstatě tvořen samostatnými bungalovy spojenými molem, po kterém se dalo jít na pevninu a stejně tak pak do společného hotelového bungalovu, kde se podávalo jídlo a kde se dalo sjednat masáže a podobné služby. Byla tma, když nás zavezli k přímo k našemu bungalovu.. Zobrazit SPOILER Po náročné a vyčerpávající cestě jsme se s Gabby tak akorát dokázali dostat do postele a usnout spánkem spravedlivých, abychom nabrali energii a mohli si začít užívat líbánek.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jen my dva uprostřed moře Svatební cesta Po docela dost náročné cestě. No, vlastně to tak náročné nebylo, ale vzhledem ke skutečnosti, že jsme poslední dva dny moc nespali, nebo aspoň já moc spánku nedávala, tak to bylo trochu náročnější. Přesto jsem ale dokázala fascinovaně koukat na všechno, co mě zaujalo, co se naskytlo a co se před mýma očima rozevřelo a objevilo. Už z letadlového okýnka jsem nemohla přestat koukat na noční oblohu, na kousek mračna a posléze ty drobná světýlka, co mi připadaly jako rozkutálené korálky po dlani. Bylo to tak dokonalé! A ještě dokonalejší bylo, že jsem ty zážitky sdílela s mým milovaným manželem… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní ráno 18. 5. Bocas del Toro, Panama (hotelový komplex Punta Caracol) Spal jsem doslova jako zabitý. Zdály se mi sny ovlivněné zvuky moře, takže se mi promítaly vzpomínky na noční plavbu a do toho se mi velmi surrealisticky pospojovaly i různé útržky z Ostrova prince Edwarda a taky mi ve snu každý pořád chtěl brát Gabby, aby si s ní povídal, takže jsem se střídavě usmíval, že si se všemi tak skvěle rozumí a hned na to jsem se nespokojeně mračil, že mi ji pořád berou. Její vůně a teplo pak náhle zmizely, zatímco mi krátce levitovala ruka, místo aby držela otěže koně u bryčky, o níž se mi zdálo, tak jsem zákonitě zaprotestoval, což Gabby mohla slyšet jen jako pokus o mrmlání ze spaní, které skončilo nakonec jen povzdechem. A zase byl chvíli klid a já mohl nerušeně spát.. Dokud se postel opět nepohnula, což v mém snu působilo jako zhoupnutí lodi na vodě. Pak jsem ucítil jemné dotyky na svém břiše. Připadalo mi to jako kdyby začal vát prudký vítr a oblečení se mi kvůli němu otíralo o kůži. "Vítr.. placht-.." zamumlal jsem a zase jsem spal. Hřejivé teplo se mi vrátilo a já to teplo přivítal nadšeně, vnímajíc i příjemné cosi na své tváři. Se zavřenýma očima a ze spánku jsem se pak prostě a jednoduše pootočil a položil jsem si hlavu na Gabbyna záda, myslíc si, že to je jen polštář. "Hmm, Gabby.." zašeptal jsem ze spaní, jak mě v nose pošimrala její vůně. Paže jsem se položil tak, že jsem pak Gabby ve výsledku celou objímal a jemně ji hladil konečky prstů, jak bych si upravoval polštář, jímž pro mě v tu chvíli byla.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dlouhý odpočinek Bocas del Toro, Panama (hotelový komplex Punta Caracol) Rozesmívalo mě, jak John mumlal ze spaní a ještě k tomu to vypadalo, že ho neprobudí ani plující parník kolem našeho bungalovu. Hladila jsem ho něžně a pomalu po břiše, užívaje si jeho hřejivé blízkosti, až mi začínalo být poněkud vedro, ale i tak jsem se k němu nakonec natiskla ještě blíž. Jen jsem nepočítala s tím, že by se otočil ještě on a co víc, ještě že se na mě bude chtít položit. Rozechvěla jsem se po celém těle, momentálně díky tichému tlumenému smíchu, jak mě pobavilo jeho počínání, přičemž mě jeho hladivé doteky polechtaly. Snažila jsem se držet v tichosti, abych ho neprobudila, protože byl jistě velmi unavený, ale stálo mě to značné úsilí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí, po poledni, 18. 5. Bocas del Toro, Panama (hotelový komplex Punta Caracol) Nakrčil jsem maximálně čelo, ale jinak jsem příliš nevnímal, že se můj polštář chvěje zadržovaným smíchem. Jenže když se Gabby začala otáčet, nesouhlasně jsem mumlal na protest, ale ani to jsem pořádně nevnímal. Hned na to jsem nicméně měl ještě příjemnější polštář, který jsem si majetnicky objal a ještě se zavrtěl a nosem si přivoněl k té známé omamné vůni. Zavrněl jsem jako spokojený kocour, když se Gabby svými prsty prohrabovala v mých vlasech, ze spaní jsem ji políbil na odhalenou část jejího dekoltu a spal jsem zase dál, stejně jako ona nakonec sníc o naší svatební noci.. Částečně ze spaní jsem ji občas hladil a pak jsem ji začal znovu líbat v jejím dekoltu, postupně se probouzejíc, třebaže jsem pokračoval tam, kde můj sen skončil.. nebo ještě pokračoval? Vytáhl jsem se výš a líbal Gabby na šíji a u toho ji začal hladit po celém těle, zjišťujíc, že má na sobě něco, co určitě neměla, když jsme šli spát, takže určitě ještě musím pořád snít. Prolíbal jsem se přes její šíji k hraně čelisti a pak jsem se nosem mazlil s její tváří, přičemž jsem se mezitím ještě trochu posunul a trochu jsem na ní ležel i svou vahou. "Bylo to naprosto úžasné.. ale pořád tě nemám dost," zašeptal jsem a u dodatku se i uchechtl, přičemž jsem ji jemně kousl do krku, kam jsem ji zase líbal, užívajíc si její blízkosti. Měl jsem na sobě jen své boxerky, jak mi bylo teplo, ale mělo to i tu výhodu, že jsem mohl lépe vnímat Gabbyno tělo pod sebou. Ze svého živého snu jsem byl poněkud vzrušený a třebaže jsem měl zavřené oči, už jsem byl napůl vzhůru, myslíc si, že jsme se s Gabby doopravdy právě milovali.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Velmi vzrušující snění a ještě vzrušenější skutečnost Bocas del Toro, Panama (hotelový komplex Punta Caracol) Vnímala jsem, velmi citelně doteky na svém těle, když mě John opět objímal, tentokráte hlavou ležíc na mé vzdouvající se hrudi, na níž jsem ucítila i jeho horoucí dech, jímž se otíral o mou přecitlivělou odhalenou kůži. Vlastně jsem udělala dobře, že jsem se tak spoře převlékla, neboť jsem mohla i uprostřed spaní a velmi živého vzrušujícího snění cítit a vnímat každý sebemenší pohyb a dotek, což bylo čím dál intenzivnější, jak se jeho doteky a především polibky začaly stupňovat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí po poledni, 18. 5. Bocas del Toro, Panama Cítil jsem, jak se mi Gabby začala vlnit pod rukama, dokonce pak i vzdychajíc mé jméno. Šíleně mě to vzrušovalo, přičemž mě Gabby začala dráždit ještě víc, jak se svými boky hýbala naproti těm mým, přímo proti mému vzrušení, že i já začal tiše sténat a lapat po dechu. Umocňovala to ještě tím, jak dravě mi vjela do vlasů a já vážně myslel, že na místě zešílím rozkoší. Byli jsme doslova jako ve výhni, jak z nás sálala ta žhavá touha po tom druhém a navíc se do bungalovu opíralo polední slunce. Pootevřel jsem oči a vychutnával si svou krásku nejen svými rty, ale i pohledem, vychutnávaje si její doteky doslova všude po celém mém těle. A když se dostala až k mému pozadí, znovu jsem zavřel oči a kousl ji do krku, abych utlumil silnější zasténání, co se mi dralo z úst. "Hloupý sen, zase mi tě oblékl.." utrousil jsem, nespokojeně, načež jsem se jen nepatrně odtáhl, abych mohl Gabbyn svršek jednoduše oběma rukama vzít za konec a přetáhnout jí jej přes hlavu a odhodit na podlahu, přičemž jsem ji divoce líbal po téměř nahém těle zpátky k šíji a ke rtům, do nichž jsem ji dravě kousl, než jsem se od ní opět odpoutal jen na tak dlouho, abych jí jedním rychlým pohybem mohl stáhnout plavkové kalhotky a sám sobě následně boxerky, přičemž jsem si ji konečně opět (jak jsem měl pořád podle snu naprogramováno) vzal. Splynuli jsme v jedno divoké propletené tělo, nemohouc se od sebe odtrhnout. Nakonec jsme se ještě pomalu a něžně pomilovali, sedíc u toho v pevném objetí a dosytosti si vychutnávaje ten dokonalý pocit souznění. Líbal a kousal jsem Gabby do krku, hladíc ji u toho po zádech, než jsme zadýchaně odpadli zpátky na měkkou matraci a zůstali alespoň v objetí, zatímco jsme se snažili uklidnit divoce bublající tep. "Proč máš na sobě plavky? .. kdy sis oblékla plavky?" nakrčil jsem čelo, jak mi najednou došlo, že Gabby nemá svou bílou krajkovou podprsenku, o níž se mi zdálo, ale že má na sobě něco úplně jiného. Navíc, byl jsem najednou dokonale dezorientovaný, zmatený ze snů i skutečnosti a ačkoliv bych se mohl porozhlédnout někde pro mobil, rozhodně jsem to neměl v úmyslu teď, protože bych musel předně vstát a pustit Gabby, což byl přesný opak toho, co bych chtěl. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vášnivé chvíle Bocas del Toro, Panama Byla jsem naprosto omámená, opojená vzájemnou stále se stupňující vášní a vzrušením, že jsem si ani neuvědomovala, že je to vlastně skutečnost a sen zároveň. Zmítala jsem se uprostřed změti pocitů a emocí, což jen podtrhovalo celkově vzrušení z toho všeho, co jsme právě dělali, prováděli a uskutečňovali jeden na druhém, očividně sníc společný sen, vzpomínkami a to dost silnými, na naši svatební noc. Myslela jsem si, nebo jsem měla takový dojem, značně podpořený sněním, že jsme vprostřed milostného aktu a mé tělo tak i reagovalo, protože jsem jeho prostřednictvím cítila a mnohem znatelněji vnímala Johnovu přítomnost a spalující blízkost s jeho vlastním vzrušením, které vzrušovalo i mě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí odpoledne, 18. 5. Bocas del Toro, Panama Oba jsme byli jako smyslů zbavení.. nebo snad naopak vnímaje všemi smysli ještě více, než je obvyklé, když jsme se divoce milovali. Alespoň v mém případě se neustále stíraly rozdíly mezi snem a realitou a třebaže bych měl být zmatený, nebylo pro to momentálně místo, jak jsem se plně soustředil a věnoval jen své stejně roztoužené manželce. Naplno jsem si vychutnával naše milování, už úplně vzhůru. A když jsme oba společně dosáhli vrcholu, zůstali jsme spolu spojeni a já si vychutnával Gabbyno třesoucí se tělo na svém, přičemž jsem ji opět pevně objímal. Vychutnával jsem si to, i ten pocit, kdy se zavrtěla a zákonitě tak vzrušovala můj klín a já pokaždé zalapal po dechu, tisknouc jí její perfektní pozadí. Položil jsem jí pak tu zmatenou otázku, konečně si začínajíc uvědomovat, že jsem asi snil, ale nevěděl jsem honem, kde že to jsme, nebo co se vlastně dělo. Všechno mi splývalo dohromady. "Počkat.. cože? Kde.. a.. kolik je hodin?" vypadlo ze mě, ale i tak jsem se k mobilu nehrnul. Jen jsem se rozhlížel kolem a snažil se něco vybavit. "Zdálo se mi, že se milujeme, myslím, hned po svatbě. Že máš na sobě to prádlo, co jsi měla o svatební noci a.." zarazil jsem se, nakrčil přemýšlením čelo a pak jsem s poznáním povytáhl obočí a kousl se do rtu, přičemž jsem se uculil. "Tak to je.. velmi zajímavé. Gabby, já vážně nevím, jestli jsem tě vzbudil a jestli jsi.. byla unavená.. já.. zdálo se mi, že se milujeme a my se pomilovali skutečně, ale.. ach, bylo to tak dokonalé, ale jsem z toho tak strašně mimo a zmatený.." zavrtěl jsem hlavou a podíval se do jejím zelených očí, které jiskřily stejně jako vždy hned poté, co jsme se pomilovali. "Měla jsi mě vzbudit, když jsi chtěla jít ven.. ale vlastně, jsem rád, že jsi mě nevzbudila, protože se mi tohle všechno.. líbilo," přiznal jsem se jí tiše a zlehka jsem ji kousl na hranu čelisti, než jsem se prolíbal k jejím rtům. "Chceš jít tedy ven? Ale.. jestli se mi to opravdu nezdálo, tak.. bych měl asi námitky proti tomu, co jsem ti svlékl, protože se mi moc nelíbí, že by mi tě tu každý okukoval.." nakrčil jsem pak znovu nespokojeně obočí, jak jsem si vzpomněl na ten Gabbyn svršek přes plavky. je pravda, že jestli budeme někde na pláži s více lidmi, nevyhneme se okukování, ale i tak bych se tomu raději vyhnul a střežil si svou Gaby zkrátka jen sobecky pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ty nejpříjemnější manželské povinnosti Bocas del Toro, Panama Omámeně jsem se na něj podívala rozostřeným pohledem a snažila se rozpoznat, co mi vlastně říká. Poslouchala jsem jeho příjemně znějící hlas a soustředila se na to vzrušení, které se zesílilo pokaždé, když se někdo z nás dvou o trochu pohnul. Kousala jsem se do spodního rtu a snažila se být opravdu hodná, protože bych nerada začala lézt svému milovanému manželovi na nervy, tím jak velký a nenasytný milostný apetit jsem očividně měla. Ale já si nemohla prostě pomoct. Vidět jej takhle spokojeného a šťastného, mít ho u sebe a ještě to vědomí, že je před námi celý čas, kdy nás nic jiného nemusí zajímat, protože budeme jen a jen spolu, přičemž nebudeme muset brát ohledy na nic a nikoho… To bylo prostě přímo magické. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer 18. 5 Bocas del Toro, Panama "Jsem na tom úplně stejně. Připadáš mi pořád krásnější a dokonalejší.. každým dnem. Miluji t-ach Gabby," uniklo mi tiše, jak jsem se u toho sám zavrtěl a tím pádem opět připravil nám oběma velmi příjemný pocit plný vzrušení. Pak jsem jen pootevřel pusu, jak jsem chtěl zaprotestovat na ty plavky a nenacházel jsem slov, ale to se Gabby už rozhodla nadále mě netrápit. Díval jsem se na ni a koutky úst jsem měl pozdvižené do spokojeného úsměvu, hladíc ji po zádech a bocích, kde jsem nakonec své dlaně pozdržel, líbajíc se s ní, jak se sama ke mně přitáhla pro polibek. "Ne, nikam nespěcháme.." zašeptal jsem mezi polibky, hladíc u toho Gabby zlehka od boků k jejímu zadečku a zpátky, ale pak jsem ji kousl do rtu a uculil se na ni. "Hmm, moje manželka je tak nenasytná. Asi jsem se oženil se správnou ženou," dělal jsem si z ní malou legrácku, stejně jako ze sebe, načež jsem ji opět líbal, dlouze a hluboce, přičemž jsem její pozadí stiskl silněji a pak ji vzal pevněji za boky, které jsem pomalu rozpohyboval proti těm svým, tentokrát se s Gabby milujíc pomaleji, něžněji, vychutnávaje si ji milimetr po milimetru, dívajíc se jí i do očí, když jsme je zrovna nepřivírali pod náporem silných pocitů.. Promilovali jsme se s Gabby od rána až k pozdnímu odpoledni. Vzal jsem si na sebe pohodlné oblečení, v němž jsem nehodlal své krásce dělat ostudu, když jsme tu byli teprve první den. Vedlejší chatky nebyly obsazené všechny, takže jsme měli v našem chatkovém komplexu klid. Nahlásili jsme se v hlavní budově na pevnině, přičemž nás ujistili, že budeme mít dost klidu celou dobu pobytu, neboť ještě není sezona. Pak jsme se poptali na všechno kolem, jak to tady chodí a znovu jsem si užíval toho, když jsem nás hlásil do knihy hostů jako "manžele Mariano". Pak jsme ruku v ruce mířili téměř za nosem do míst, kde nám dali skvělý oběd a nahlásili jsme si malou večeři pak přímo na chatku, aby nám přinesli něco studeného, co si pak sníme, až se vrátíme z naší výpravy za koupáním. Vydali jsme se tedy podle menší mapky, co jsme dostali na recepci, abychom se dostali k nějaké pěkné pláži, kde budeme, pokud možno, jen my dva, sami, což by údajně neměl být zase až takový problém. Užíval jsem si toho, že jsme s Gabby tady, téměř v tropech a můžeme mít na sobě jen něco lehkého, takže jsem mohl svou krásnou manželku o to více obdivovat a těšit se na to, že si spolu zaplaveme, což jsme naposledy dělali v Yellowstone v prvních dnech, co jsme se poznali a od té doby nebyla příležitost. Těšil jsem se na to jak malý, protože i když jsem mohl, nikdy jsem k moři nejezdil. V Itálii sice bylo moře téměř za domem, ale rozhodně to nebylo na koupání. Ale teď, s Gabby po boku, to bude další naprosto dokonalé poprvé. Už jsem viděl, jak se budeme válet v písku a pak na sebe cákat vodu. A jakmile jsme našli příhodnou malou pláž, pustil jsem Gabby a nedbaje knoflíků, přetáhl jsem si košili přes hlavu a hodil ji do písku, načež jsem se svlékl jen do plavek a se smíchem jsem vyběhl vstříc průzračně čisté vodě a hned, jak jsem měl vodu po kolena, skočil jsem do vody šipku, chechtajíc se pak jak malý kluk na Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Skotačení na soukromé pláži Bocas del Toro, Panama Cítila jsem se dokonale uvolněná, spokojená a šťastná, jako kdybychom měli u sebe štěstí celého světa. Blaženě jsem se usmívala a hladila svého milovaného po tváři, užívaje si vzájemné blízkosti i toho, že vypadal stejně šťastně jako já. To vědomí, že se cítí nadmíru spokojeně, a že je opravdu šťastný, mě hřálo u srdce a nic víc jsem ke štěstí nepotřebovala. Byla jsem se svým manželem, kterého jsem milovala nejvíce na světě, schovaná v jeho objetí ještě se chvějící po našem předlouhém milování. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsme v naší posteli strávili podstatnou část prvního dne našich líbánek, ale rozhodně jsem si nestěžovala. Ba naopak jsem s tím byla spokojená, nechtíc se od něj hnout ani o píď. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer, 18. 5. Bocas del Toro, Panama "Všechny ženy? Myslíš.. sebe? Žádnou jinou beztak neuvidím, protože z tebe pořád nemůžu spustit oči," zavrněl jsem pak a krátce ji objal, užívaje si jejích doteků na mé košili a následně ve vlasech. Díval jsem se na ni, vychutnávaje si i to, jak se tvářila, když mi přiznávala svou žárlivost. Líbilo se mi to, že žárlí, protože to znamenalo, že jsme na tom oba dva naprosto stejně - šíleně majetničtí a nejraději bychom si svůj poklad v podobě partnera zavřeli pěkně pro sebe někde v pokoji, kam by jiný člověk na světě nemohl. Ale byl jsem na ni i hrdý, to ano, jen jsem prostě nechtěl, aby ukazovala víc, než bylo nezbytně nutné. Věděl jsem, co by se pak honilo hlavou všech pánů, kteří by mou krásnou ženu viděli, což by se mi už vůbec nelíbilo a to jsem rozhodně nechtěl dopustit. Sledoval jsem ji s pohledem gurmána vychutnávajícího si nejlepší víno, když se oblékala do šatů, v nichž jsem rozeznal ty, nad nimiž kdysi tolik váhala, když jsme šli poprvé spolu k mým rodičům. Stejné šaty, ale jiná Gabby. Tahle Gabby byla mnohem sebejistější a zářila neskutečným štěstím. Musel jsem uznat, že se trochu změnila i vizáží, přizpůsobujíc se životu ve velkoměstě, ale podle mého jedině zkrásněla. Byl jsem tím nejhrdějším manželem na světě, neboť jsem měl právě ji. Byl jsem tak trochu zničený, protože jak jsem měl ve zvyku prostě všechno domlouvat sám, aby se Gabby nemusela o nic starat a prostě si užívat, tak jsem byl částečně v koncích, protože kromě recepčního uměla obsluha rezortu jen pár základních frází anglicky a ještě lámaně a když jsem na ně promluvil já, nerozuměli mi už vůbec. Tehdy mě znovu překvapila má Gabby, která se neváhala pustit do překládání do španělštiny a zpátky a já jen zíral, jak jí to šlo. Sem tam jsem něco rozuměl, protože to bylo podobné italštině, ale i tak, když mě doma Gabby zkoušela učit španělsky, motalo se mi to s italštinou tak moc, že jsem to raději pokaždé velmi rychle vzdal. Nicméně nyní jsem už musel vypadat jako páv, pyšný na svou krásnou chytrou ženu, která nám zařídila večeři ke dveřím bungalovu a ještě se poptala na nějaká doporučení, kam se určitě podívat, když už tu jsme. Pak už jsem se jen culil, jak do sebe Gabby házela jídlo a ještě si dala nášup, přičemž jsem jí z talíře neváhal ujídat, jak jsem byl vyhládlý i já sám.. Z vody jsem se zájmem sledoval to menší představení určené jen pro mé oči, kdy se Gabby svlékala z šatů jen do plavek, načež se rozeběhla moři vstříc. Křenil jsem se pak na ni a chtěl jsem po ní cáknout vodu, ale ona byla zprvu rychlejší a tak jsme po sobě pak šplouchali vodu jak malé děti. Chtěl jsem ji chytit a něco jí provést, ale ta potvora se mi vysmekla, nebo jsem si nevšiml přicházející vlny a ta mi šplíchla do obličeje, že než jsem se sebral, Gabby už byla zase pryč. Nakonec jsem přivřel oči, házíc po ní pohled slibující sladkou odplatu, načež jsem se hraně nechal smést další vlnou, čehož jsem využil a pod vodou rychle doplaval přímo k ní, abych ji mohl vzít do náruče, velmi rychle políbit navzdory a pak Gabby s chechtáním dvakrát zhoupnout a vyhodit vstříc slané vodě před sebou. Honem jsem využil té chvilky a potopil se, abych k ní znovu doplaval a udělal jí to samé ještě dvakrát, když pro samé lapání po vzduchu nedávala tak velký pozor, ale slitoval jsem se nad ní a nechal ji nadechnout, zatímco jsem se sám chechtal jak malý kluk, sledujíc ji jen pár metrů opodál, jak se čertila na mé padoušské výpady. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vodní hrátky Bocas del Toro, Panama Užívala jsem si plnými doušky ty chvíle, kdy jsem se mohla Johnovi sladce pomstít za všechny jeho provokace a pro teď být tou, která má nad ním veškerou moc. Nebo aspoň tu částečnou, kdy jsem si na něj mohla šplíchat a cákat dle libosti, protože mě evidentně nestíhal, což nebylo tím, že by byl pomalejší, ale zkrátka byl na rozdíl ode mne méně bezprostřední. Vždycky byl tím rozumnějším, zodpovědnějším, za to já byla tou divočejší a bezhlavě se vrhající do všeho, co se přede mnou objevilo. Jako oheň a led… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer, 18. 5. Bocas del Toro, Panama Křenil jsem se a chechtal, snažíc se nevnímat nepříliš příjemnou slanost mořské vody v puse. Sledoval jsem Gabby, která v tu chvíli, kdy se vynořila, vypadala jako napůl utopené kotě, ale ještě víc mě rozesmála, jak na mě vyplázla jazyk. Jak typické.. pomyslel jsem si láskyplně a dál jsem si po krk ve vodě užíval vln i teplé vody, která už se začínala pozvolna barvit do oranžova, jak se blížil kdesi za kopcem západ slunce. Světlo bude ještě nějakou dobu, to je jasné, ale i tak jsem se těšil na malé dobrodružství, až budeme potmě hledat cestu zpátky jen se světlem z mobilu. Udělal jsem si pár temp sem a tam, zatímco Gabby trucovala za to mé házení do vody. Kousl jsem se u toho do rtu, abych se přestal tak strašně smát, jak mě už jen představa trucující Gabby prostě šíleně rozesmívala. Nakonec jsem si "lehl na vodu" a se zavřenýma očima jsem relaxoval a nechal se nadnášet mořskou vodou a vlnami. Dlouho mi to ale nevydrželo. Byl jsem strašně zvědavý, co dělá Gabby a jak se tváří. Už jsem se chystal, že za ní poplavu, abych si ji pak usmířil, ale ona opět byla rychlejší a pomalu se přibližovala ona ke mně. Uculil jsem se a znovu se kousl do rtu, vyčkávavě si ji měříc pohledem, stejně jako to dělala ona. Pak jsem se ale zase začal smát jak brblala, ale nevěřil jsem jí ani ň. Určitě byla nadšená a teď se jen dělala, aby mi to jen tak neprošlo, ale o to víc jsem se tomu musel smát. Zase jsem jen byl na místě a pokoušel se čelit vlnám, když se přiblížila na dosah. Upřeně jsem jí hleděl do očí a s rozšiřujícím úsměvem jsem přikývl na všechno, co řekla. Upřímně, byla to svatá pravda. "A proč by ses vůbec zlobila? Jen si přiznej, že sis to užívala a jen jsi mě přišla poprosit, abych to udělal ještě jednou," uculil jsem se a sklonil hlavu, vstříc její opatrně se přibližující ruce. Přitáhl jsem si pak Gabby jen trochu, zvolna k sobě, objímajíc ji opatrně oběma rukama. "Mám šílený nápad.. a nevím, jestli se ti to bude líbit, ale.." nevěděl jsem, kde přesně začít, ale nakonec jsem se na Gabby pousmál a vyklopil to. "Vždycky jsem si strašně moc přál zkusit takovou tu scénu z filmu Hříšný tanec. Víš, takovou tu, jak jsou ve vodě.. Chceš to zkusit, nebo jsem tě omylem už napůl utopil?" zakřenil jsem se znovu, jak jsem si vzpomněl na ten její vražedný výraz, s nímž původně přišla. "Nebo.. to můžeme nechat na jindy, pokud chceš.. Mimochodem, nikdy předtím mě nenapadlo, jak nebezpečně sexy budeš v moři vypadat.. s těmi titěrnými plavkami..," zavrněl jsem pak, hladíc jednou rukou Gabby po zádech, dotýkajíc se jen tak mimoděk šňůrky vrchního dílu jejích plavek.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V moři Bocas del Toro, Panama Ještě jsem sem tam kašlala a snažila se ignorovat ten nepříjemný pocit slané vody přímo v nose, kde mě to nepříjemně štípalo a tím pádem jsem měla ještě silnější tendenci si kýchnout. Nicméně John se ze své pozice přemístil, takže mi zkazil překvapení, kdy jsem ho chtěla překvapit ležícího na hladině. Ale měl štěstí, protože moje úmysly nebyly zase tak nevinné, jak by se na první pohled mohlo zdát. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer, 18. 5. Bocas del Toro, Panama Nedokázal jsem se přestat smát. Gabby byla prostě legrační, jak se čertila a zároveň s tím mi přišla neskutečně sexy.. Ale pak mi různě rozcuchané mokré prameny vlasů svými prsty uhladila dozadu, což bylo vpravdě o dost pohodlnější, takže jsem jí za to byl vděčný, nevnímajíc ten fakt, že se mi vyloženě směje do očí. "Samozřejmě, že jsem to viděl, je to klasika. Stejně jako například Titanic nebo Pomáda, ale tu už vidět fakt nechci," ušklíbl jsem se nad posledním jmenovaným filmem. Hned na to jsem se ale začal znovu culit a chvilku dělat hrané drahoty, vychutnávajíc si Gabbyno nadšení z mého nápadu, jak škemrala, abychom tu slavnou vodní zvedačku zkusili. Nedusil jsem ji ale příliš dlouho, taky jsem se na to těšil a chtěl to vyzkoušet, koneckonců Gabby zarazila mou ruku, nad níž jsem pozvolna ztrácel kontrolu, dotýkajíc se jejích plavek. Místo toho jsem tedy musel honem přijít na jiné myšlenky. Odplavali jsme kousek blíže ke břehu, abych měl šanci Gabby lépe chytit a aby to pro nás bylo zkrátka lepší. Pak už jsme se smíchem blbli, snažíc se té filmové scéně přijít na kloub. Párkrát mě srazila nečekaně silnější vlna, takže jsme s Gabby oba spadli do vody dřív, než bych chtěl a jednou mi dokonce ujela noha na kameni. Nakonec jsem ji nechal spadnout i schválně, užívajíc si ten pocit, kdy jí můžu trochu vrátit provokace. Pokaždé jsem se strašně moc smál, pomáhajíc pak Gabby zpátky nad vodu a chytit dech, aby se mi neutopila. Nakonec jsme oba, celkem vyčerpaní a prosolení jako slanečci, přestali a popadali dech. "To proto, že jsi snědla dvě obrovské porce jídla," neváhal jsem jí vrátit její nařčení, samozřejmě také jen z legrace, protože pro mě byla má kráska naprosto dokonalá po všech stránkách a do "těžké" měla hodně daleko, alespoň pro mě. Drželi jsme se pak v objetí, přičemž mi Gabby zaklesla nohy kolem boků a já i s ní udělal dva kroky do trochu větší hloubky, abych nebyl jen po pás ve vodě, ale abychom se mohli více ponořit. "Miluji tě.." zašeptal jsem nazpátek na její smířlivá slova, dívajíc se jí do očí a užívajíc si toho mučivě dokonalého doteku jejích prstů na mém zátylku. "To je pravda.. Byla jsi někdy předtím u moře?" zeptal jsem se, nevinnost sama, protože jsem u toho opět rukou zabloudil ke šňůrkám jejích plavek, ale nerozvazoval jsem je, jen jsem ji provokoval. Přesunul jsem pak dlaně níž, k jejímu pozadí, které jsem zlehka prohnětl, užívajíc si další důvěrné chvilky mezi námi. Začínal jsem si pohrávat s myšlenkou, že ji vyprovokuji mnohem víc, ale po promilovaném dopoledni jsem si nebyl jistý, jestli.. ale no tak, Johne, je to první den líbánek, oba jsme plni očekávání a energie a jsme sami na soukromé pláži, je večer a můžeme si dělat, co se nám zlíbí.. pomyslel jsem si a na to jsem pak Gabby konečně políbil, nepouštěje však její perfektní pozadí z rukou. "Ta sůl je zvláštní.. ale i tak mám chuť.. šílenou chuť se tu s tebou pomilovat.. přiznal jsem se nakřáplým hlasem, načež jsem jí zlehka přejel zuby po šíji a pak ji znovu líbal.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Milování na pláži Bocas del Toro, Panama „Já tebe taky, strašně moc,“ zašeptala jsem nazpátek v odpovědi a láskyplně se na něj usmála, hladíc ho jednou dlaní po tváři, prstem obkreslujíc kontury jeho smyslných a lákavých rtů, po kterých jsem jako uhranutá přejížděla sem a tam, přičemž druhou dlaní jsem se zabývala místem na jeho zátylku, kde jsem jej nepřestávala hladit a zajíždět mu do mokrých vlasů. Ještě jsem se tváří otřela o jeho strniště a zavrněla jako spokojená kočka, když mě u toho ještě provokoval svými prsty na zádech a pak na pozadí, které chtivě tiskl a já se neubránila začínajícímu vzrušení, jenž potvrdilo tlumené vzdychnutí. „Nikdy předtím jsem u moře nebyla, i když jsem si to moc přála a snad jsem si i jako malá slíbila, že se podívám někam do světa,“ odpověděla jsem ještě, než jsem pomalu ale jistě ztrácela zdravý rozum, který mi zamlžilo počínající vzrušení. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer 18. 5 Bocas del Toro, Panama Sice jsem si to nechtěl původně připustit, ale jak se mi Gabby vyhoupla do náručí a cítil jsem ji občas se otřít jejími citlivými partiemi o ty mé, třebaže to bylo spíš náhodou u povídání, tak jsem si nemohl pomoci, vzrušovala mě. Navíc když se připočte fakt, co se mnou prováděly její doteky na mém zátylku, byl jsem v podstatě ztracený od samého začátku. A pak tu bylo i to vědomí, že má na sobě jen plavky a jinak je naprosto nahá.. a přímo u mě. Stačilo tak málo a mohli bychom se opět milovat.. "Hmm..?" odpověděl jsem na její načatou větu a začal jsem ji u toho líbat na krku, vychutnávaje si ji i tím, jak jsem ji držel za její pozadí, částečně si ji i tisknouc k sobě na klín, jak stoupalo mé vzrušení a chtěl jsem vzrušit i ji, což mi sama nápomocně dopřála, jak se trochu posunula a sama mě počala dráždit na nejcitlivějším místě. Nebyl jsem schopen odpovědi. Namísto toho jsem jen vzrušeně vzdychl, jak jsem ucítil její dlaň na svých plavkách a následně i na svém klínu a já už jen nápomocně odhrnul její plavkové kalhotky ke straně, abychom vzápětí mohli splynout, vychutnávaje si oba ten nový pocit. Chytil jsem ji pevněji oběma rukama, přičemž jsem si stejně jako Gabby užíval bez pohnutí ten pocit souznění, opřen čelem o to její. Ale po chvíli, kdy mě i pohyby mořských vln začaly ve spojitosti s naším aktem vzrušovat, rozpohyboval jsem se svými boky vstříc těm Gabbyným, znovu ji líbajíc na krku, ale i na rty, než se Gabby prohnula dozadu a já ji líbal v dekoltu, nechávaje jí plavkový vršek, na nějž jsem neměl momentálně čas. Nedokázal jsem příliš držet balanc oproti vlnám, jak mi překážely napůl spadlé plavky, tak jsem je jednoduše stáhl úplně a hodil směrem k pláži, jen jsem se už nezajímal o to, že ta trefa nebyla příliš dobře mířená a že je hned vzápětí vlny začaly odnášet pryč. Stejně tak jsem pomohl i Gabby z těch jejích plavkových kalhotek, ale nechal jsem je na jedné její noze, takže by mohly být zachráněny. Nanovo jsme se pustili do milování, při němž pozvolna zapadalo slunce, které střídalo šero. Potřeboval jsem Gabby cítit lépe a vlny mi neustále nabourávali balanc, tak jsem se z ní vyprostil, nicméně nepouštěje ji z pevného objetí, líbaje ji stále na rty, vyšel jsem s ní zpět na pláž k našim věcem, kde na nás čekala osuška, na niž jsem Gabby opatrně položil. Hned jsem byl zase u ní, v ní, těsně se naklánějíc nad ní, takže se naše mokrá těla vzájemně třela v milostných pohybech, které teď na souši nabývaly na intenzitě. Bylo to tak neskutečně příjemné.. V jednu chvíli jsem vzal její ruce a uvěznil jsem jí je nad hlavou, s propletenými prsty s těmi mými. Užíval jsem si pak i kousání, mazlení i sání jejích ňader, která jsem vyprostil z plavkové podprsenky, již jsem jen odhrnul ke straně a víc si jí nevšímajíc. Pustil jsem ji pak a vyprostil se z ní, otáčejíc si ji na bříško, takže byla zády ke mně. Sehnul jsem se a s krátkým provokativním pousmáním jsem ji zlehka kousl do zadečku, než jsem si prolíbal cestu po její slané kůži přes celá záda, až jsem skončil u jejího krku, kam jsem ji kousl, zatímco jsem si ji znovu vzal, naléhajíc na ni téměř celým tělem. A jak jsem byl zase rozdivočelý, drzou dlaní jsem Gabby přejel po boku a pak na bříško a k podbřišku, až jsem ji u toho všeho začal ještě i dráždit přímo v klínu, snažíc se docílit toho, abych si ji potom mohl vychutnat třesoucí se mi v náručí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Milování na pláži Bocas del Toro, Panama Na jakákoliv další slova v odpovědi nebylo místo, vlastně ani čas. Celým svým tělem i duší jsem se věnovala Johnovi, který se stejně jako já, ne-li rovnou se mnou, ponořil do slastného a vzrušujícího milování, jenž bylo svým způsobem dekadentní, protože jsme s ním začali už ve vodě, kde jsem po něm vyjela. Nebo jsme po sobě vyjeli navzájem? Ne, já už jsem to popravdě nemohla skoro vydržet, potřebovala jsem být u něj, cítit a vnímat hluboko v sobě. Držela jsem se ho kolem krku, opíraje se částečně i o jeho hruď, která mě neskutečným způsobem dráždila, tím, jak jsem se o ni neustále náruživě otírala plochou těla. Snažila jsem se být nápomocnou a vycházet jeho pohybujícím se bokům vstříc, když už nám v tom pomáhaly i vlny, jejichž pohyb byl houpavý a silně vzrušující. Neudržela jsem přicházející sténání a hlasité vzdechy, se kterými se uvolňovalo i značné napětí, dokonale zapomínajíc na skutečnost, že by nás možná mohl i někdo vidět. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer 18. 5 Bocas del Toro, Panama Milovali jsme se sice na písečné pláži, ale stěží bych byl schopen posoudit, zda jsem nějaký písek vůbec cítil. Vnímal jsem totiž tělem i myslí jen a pouze Gabby, její reakce, její dokonale se vlnící tělo i její zrychlený dech a vzrušením prosycený hlas. Vychutnával jsem si celé naše intenzivní milování, jako kdyby to bylo skutečně poprvé, nebo spíše po neskutečně dlouhé době odloučení, přičemž to ve skutečnosti ale bylo sotva pár hodin, kdy jsme se milovali. Na druhou stranu i to vědomí, že máme líbánky, jsme čerství manželé a máme pláž jen a jen pro sebe, to také dělalo divy s mojí po Gabby roztouženou psychikou. A nebyl jsem jediný, kdo byl dokonale rozdivočelý, nechávajíc se unášet ve víru vášně. Gabby převzala opět iniciativu s tím, že mi ukázala, na co má chuť právě teď. Nechal jsem se zatlačit, aby si mě teď mohla vychutnat ona dle svého, přičemž mi připravila tak dokonalý tanec, že jsem jen omámeně vzdychal, cítíc na sobě, že brzy určitě namístě exploduji přemírou vzrušení. Mé ruce celou dobu kopírovaly Gabbyny křivky, zatímco jsem jí svými boky vycházel vstříc, ve slastné agónii vzdychajíc její jméno. Přitáhl jsem si ji pak k sobě do pevného objetí tělo na tělo, zintenzivňujíc naše milostné pohyby, než jsem se i s ní pak překulil, takže jsem byl opět nahoře a nedbaje písku a ničeho, než jen své Gabby, kousl jsem ji do krku, tlumíc tak své sténání. Stále jsem ji pevně držel v objetí a zvedl k ní pohled, když jsme oba stoupali k vrcholu, lapajíc po dechu. Ještě několika přírazy jsem zintenzivněl náš společný dokonalý prožitek, než jsem se jí zakousl znovu do krku, zahlazujíc to hned polibky, nepouštěje ji však ani na milimetr od sebe. Bylo to tak neskutečně opojné, silné, vzrušující.. Vyčerpaně jsem se na svou krásku díval, hladil ji po tváři a odhrnoval z ní mokré vlasy, nepřerušujíc naše pouto, ale naopak nás oba ještě pomalým pohybem lehce vzrušit, abychom si to opravdu dosytosti vychutnali. Nebyl jsem schopen slova, ale můj pohled mluvil za mě. Zbožňoval jsem ji, miloval a naplno se jí oddal každou buňkou svého těla. Vůbec netuším, jak dlouho jsme takhle s Gabby leželi, ale přišlo mi to, jako kdyby se kvůli nám zkrátka čas zastavil. Nicméně když jsme začali trochu vnímat i okolí, zjistili jsme, že už se setmělo a na obloze se pozvolna začínaly objevovat hvězdy. Měsíc sice veškerou scenerii ozařoval, ale bál jsem se, že bude dost náročné hledat cestu zpátky, zvláště potmě, i když máme malé světlo v podobě mobilu.. Vyznal jsem Gabby své city k ní a neustále jí opakoval, jak moc je krásná, jako kdybych tomu snad sám nemohl pořád uvěřit. Vždyť už jen samotný pohled na ni mi připadal, jako kdyby se mi prostě zdála, jako kdybych měl po svém boku dokonalou měsíční vílu, která se mi může každou chvíli rozplynout před očima. Zvedli jsme se na našich omámených a vratkých nohách, abychom začali hledat plavky, ale obával jsem se, že ani za světla bychom je nenašli. Vůbec jsem si nemohl vzpomenout, kde jsem je nechal a s tím, že se sem podíváme za dne, jsme to pro teď nechali být a oblékli se, přičemž jsem pak celou cestu sem tam zabloudil rukou ke Gabbynu pozadí či boku, abych se pokaždé s uculením ujistil, že pod svými šaty v těch místech vůbec nic nemá. Když jsme se pak konečně prodrali až k molu, kde už naštěstí byla malá světla, byl jsem mnohem obezřetnější a rozhlížel jsem se kolem, aby mi náhodou někdo mou nestydatou manželku neokukoval. Sám jsem šel jen v kraťasech, ale na to jsem vůbec v tu chvíli nepomyslel. Moje žárlivost byla momentálně přednější, než ta Gabbyna (alespoň pro mě). Svou košili jsem nabídl jí, přes šaty, kdyby jí byla takhle v noci zima, než se dostaneme zpátky do naší chatky. Čekala na nás hned za dveřmi skvělá studená večeře sestávající z drobných pochutin a především ovoce a zeleniny a kousky sýra a kuřete. Po celém tom milování mi opět vyhládlo, takže jsme se s Gabby posilnili, sedíc spolu na terase a dívajíc se u toho na noční hladinu moře, v níž se zračila obloha.. Nakonec jsme se odebrali vzájemně vydrbat od soli a písku do sprchy, což se opět zvrtlo v další milování, které skončilo v posteli naprostým vyčerpáním, ale dvěma nejšťastnějšími tvářemi, které se na světě kdy objevily. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nejkrásnější zážitky Bocas del Toro, Panama Byl to pro mě, a myslím, že nejen pro mě, ale i pro Johna, neskutečný, neuvěřitelný a opojný zážitek, když jsme se milovali přímo na pláži. Nevnímala jsem nic jiného, než nahého Johna v mé těsné blízkosti, užívaje si jeho veškeré pozornosti a laskající vzrušující péče, se kterou se mi věnoval celou dobu, stejně jako já jemu. Ani mi pořádně nedocházelo, že jsme na veřejném místě, třebaže na soukromé pláži, kde se pozvolna stmívalo a na obloze se již začaly ukazovat první zářivé hvězdy. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý ráno, 19. 5. Bocas del Toro, Panama Nedivil bych se, kdybych se i ze spaní usmíval. Cítil jsem se tak neskonale dobře, až to hraničilo s normálností, ale příčinou všeho byla má úžasná žena, která mi ležela po boku. Co všechno se mnou prováděla, ať už to bylo její přání či to dělala nevědomky, v obou případech jsem si to užíval a děkoval jsem celému vesmíru za každou minutu s Gabby. Miloval jsem probouzení po jejím boku a ani tentokrát to nebylo jinak, když jsem konečně otevřel oči a zadíval se do té magické zeleně milovaných očí, hned jsem jí věnoval svůj první ranní úsměv neskutečného šťastlivce zpod Gabbyny hladivé dlaně. Po všem tom milování jsem byl natolik unavený, že jsem spal celou noc jako zabitý a tím pádem jsem se mohl probudit dokonale odpočatý, čerstvý. Krátce a jsem si protáhl nohy a zhluboka se nadechl mořského vzduchu, než jsem i já jí popřál dobré ráno. "Na recepci včera říkali něco o lodi, tak se můžeme ještě přeptat. Jsem pro, potřebujeme oba nové plavky a pro jistotu bychom měli vzít hned dvoje," zakřenil jsem se nazpátek, ale jak dodala to o těch přednáškách, přimhouřil jsem oči, protože si ze mě očividně zase dělala legraci, což jen potvrdilo to zatahání za mou tvář. Už jsem se chystal k nějaké provokativní odpovědi, ale Gabbyn výraz mě zarazil. Nadzvedl jsem se, opírajíc se o loket, abych na ni lépe viděl. Ruku jsem hned měl na té její, která si hladila břicho. Vytřeštěně jsem se na ni díval, obávajíc se nejhoršího.. ale to nepřišlo a místo úprku do koupelny se jí zase vrátila barva. "Nebo bychom měli s tím výletem počkat? Možná ti nesedla ta místní strava. Koneckonců, ta zelenina i to všechno ostatní bylo dost mastné, tak.. ale ne, bude lepší, když pojedeme a najíme se ve městě. Najdeme tam nějakou restauraci s kontinentální stravou, co myslíš? Gabby, prosím, slib mi, že když ti nebude dobře, řekneš mi to, ano? Včera jsi vypadala v pořádku, ale.. nechci, aby ti bylo zle. To bych si neodpustil," hladil jsem jí po její dlani a po celé paži, až jsem se přes rameno dostal k její šíji a nakonec dlaní spočinul na její tváři, hladíc pak jemně palcem přes Gabbyny rty, k nimž jsem se nakonec sklonil a měkce je políbil, než jsem se zase odtáhl a usmál se na ni. Spoléhal jsem na to, že by mi opravdu Gabby přiznala a že mi v budoucí době přizná, když jí nebude dobře. S tím jsme se také oblékli a vyrazili se ještě přeptat na recepci a pak se vrátit do chatky a připravit se na cestu. Pečlivě a s labužnickým výrazem jsem natíral opalovacím krémem svou nádhernou manželku, aby se mi za celý den na slunku nespálila. "Jak ti je?" zeptal jsem se u toho, kontrolujíc, jestli jí ještě není špatně po tom jídle. "Možná.. napadlo mě, že bychom se mohli na snídani zeptat, jestli třeba nemají nějaký čaj na uklidnění žaludku, nebo.. něco takového. Sice máme za sebou všechna ta očkování nezbytná na cestu do Afriky a Indie, ale na tyhle obyčejnější eventuality jsem úplně zapomněl.." přiznal jsem se jí s nešťastným výrazem, jak jsem si vyčítal nepřipravenost. A ještě k tomu jsem si měl vzít aspoň jedny další plavky.. "Kam tam vlastně vyrazíme? Co všechno by chtěla mia carrissima signora Mariano vidět?" dodal jsem a objal ji volně u toho, užívajíc si to naše volno, že jsme tu opravdu jen my dva a je jen na nás, jak se rozhodneme, nezávislí na nikom (kromě času odjezdu lodi).. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Druhé líbánkové ráno Bocas del Toro, Panama Ten jeho úsměv po ránu byl nepopsatelný. Zasněně, třebaže jsem byla ještě v takovém tom probouzecím útlumu, jsem vzdychla a nemohla donutit svou dlaň, aby ho přestala hladit po jeho hladké tváři. Prsty jsem přejela po kontuře jeho usmívajících se rtů, jak je krčil, po jeho pozvednutých koutcích a ještě jednou vzdychla, nemohouc uvěřit skutečnosti, že jsme opravdu spolu. Tady a teď a jako čerství manželé, co si užívají líbánek. Přesto jsem si nemohla odpustit ty malé provokace, které jsem však nemyslela vůbec zle, ale jen jsem to nemohla odpustit. Tak krásně se hraně zlobil a mračil, nebo naopak ksichtil, že to ve mně vyvolávalo ještě větší chuť k provokování a laškování. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý 19. 5. Bocas del Toro a Panama City, Panama Gabby mě uklidňovala, seč mohla, abych neměl ohledně ní starosti, ale.. to šlo velmi těžko. Koneckonců, před Bohem a celou naší rodinou a přáteli jsem jí slíbil, že se o ni budu starat, takže se z toho jen tak nevykroutí nějakým ujištěním, že jí nic není. To mi tvrdila i posledně a vyklubala se z toho chudokrevnost. Nechal jsem se přesto ukolébat jejími ujištěními a její strategií změnit téma a také pozici, takže jsem na to rázem zapomněl a věnoval se jí se stejnou láskou a něžností, s jakou se věnovala ona mně. Na recepci jsem se sice snažil domluvit anglicky, ale nakonec bylo rychlejší, když se do toho vložila Gabby se španělštinou, protože předchozí pracovník, který uměl anglicky skvěle, byl vystřídán někým jiným a tady byla přeci jen primární španělština. Byl jsem na ni hrdý a ačkoliv jsem (spíše díky podobnosti s italštinou, než kvůli vlastní píli při učení) pochytil nějaké to slovíčko, byl jsem Gabby vděčný, když mi překládala a naopak i moje slova překládala recepčnímu. Byla úžasná a já se už těšil, až nám ve městě koupí zmrzlinu a bude u toho tak děsně sexy, jako mi připadala právě teď.. měl bych jí to říct? Ano! Bude se červenat! Ale ne teď.. Zase mě pokoušel infarkt z té její hyperaktivní ztřeštěnosti, jak jsem se bál, aby mi po tom úzkém molu nesletěla do vody. I když, maximálně by se namočila, to je sice pravda, ale kdo ví, jestli by nenarazila na nějakou nepřátelskou třísku či hřebík. Chtěl jsem jí to provokování vrátit, chytit ji a přehodit si ji přes rameno, ale nedala se tak snadno a já jí chtěl dopřát tu radost, tak jsem nakonec dal ruce do kapes a prostě ji s přimhouřenýma očima sledoval, připraven ji případně chytat, kdyby se to zvrtlo. Užíval jsem si pak mazání své Gabby, přičemž jsem se jí mohl beztrestně dotýkat a lehce ji u toho i masírovat, zatímco jsme si povídali. "Víš, měl bych se ti přiznat, když už jsme manželé, že mám maniakální úchylku.. rád nechávám mořem odplavit plavky, abych pak mohl vidět svou ženu se červenat a chodit jako nestyda," ušklíbl jsem se na tu její poznámku s ironií sobě vlastní. Nemohl jsem si dovolit nechat se vyprovokovat, jinak bychom také do toho města mohli jet až zítra. "Já vím, také rád experimentuji, ale.. víš, co včerejší místní oběd a večeře udělalo dnes ráno.. Však tu ještě pár dní budeme a budeme mít příležitost, ale lepší by bylo to moc nepokoušet, ať nestrávíme líbánky spíš v nemocnici, Gabby," přemlouval jsem ji, snažíc se brát to rozumně, což už byla má práce na plný úvazek, že jsem své nadšené ženě musel sem tam domluvit a ukázat jí věc i z reálnější stránky. Koneckonců, chtěl jsem pro ni to nejlepší. Pak jsem se uculil, jak mi bylo hned jasné, co myslela tím osmým divem, přičemž Gabby polichotila mému egu. Dokončil jsem mazání a sám jsem si stáhl košili, abych se mohl taky natřít krémem proti slunci. "Moc toho celkově o Panamě nevím, Gabby, ale snad tam něco objevíme. A když nic jiného, můžeme si prostě užít den na pláži. Ve městě jich tam určitě bude spousta, i když se budeme muset dělit s dalšími lidmi," ušklíbl jsem se nakonec, vzpomínaje na naše včerejší dobrodružství. Ale nemohl jsem příliš myslet na takovéto věci, když máme před sebou celý den mezi lidmi. Těšil jsem se na to, jak si to s Gabby užijeme, celý den ruku v ruce, nebo i v objetí, jak budeme korzovat někde po přístavišti se zmrzlinou.. Vzal jsem si na sebe pohodlné oblečení a zkontroloval, že máme všechno potřebné. Především vodu a peněženku. A pak už jsem se na Gabby uculil a z legrace jsem se pak zatvářil jako mafián, když jsem si pomalým pohybem nasazoval sluneční brýle, než jsme konečně vyrazili ke člunu, který nás měl vzít k přístavu, kde na nás bude čekat větší loď, která bude po cestě ještě nabírat další turisty, než nás zaveze přes slavný Panamský průplav až do hlavního města Panamy. Zobrazit SPOILER Celou cestu jsem Gabby nepouštěl a užíval jsem si pohledu na ni, stejně jako toho, že jsem ji směl objímat jako hrdý a spokojený manžel.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Výlet do města Bocas del Toro a Panama City, Panama Rozhodla jsem se mu tu jeho opětovanou provokaci vrátit a rovnou přitvrdit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý 19. 5. Panama City, Panama Gabby se mě sice snažila přesvědčit o tom, že je lepší provokatérka, ale k její smůle jsem konkrétně v tomto ohledu moc dobře věděl, že by se i před cizími lidmi styděla kdovíjak provokovat, co se plavek týkalo, takže jsem byl relativně v klidu, ačkoliv.. nesměl jsem zapomínat, že mě už nesčetněkrát překvapila. A pak jsem jí jen s dokonale egoistickým úsměvem přikývl, že opravdu dosáhnu vždycky svého. Samozřejmě to nebyla až tak docela pravda, ale bylo hezké ji tím samolibým úsměvem trochu provokovat. Ale ona mě znala.. viděla mi až do žaludku a určitě se na mě za ty moje hrané úšklebky nezlobila.. Nechal jsem se pak od Gabby namazat, koneckonců například na záda jsem si zase tak moc dobře nedosáhl.. a pak jsme vyrazili na ranní plavbu lodí do hlavního města Panamy - úžasný název hlavního města. Jak by to bylo pro studenty hned jednodušší, kdyby všechny státy měly název hlavního města takový, jako Panama. Například "Anglie City", nebo "Deutschland Stadt", nebo "Italia Citá" či "Česká Republika Město.. chechtal jsem se v duchu, zatímco jsem se díval na vodu a případně ostrov, který jsme míjeli lodí. Měl jsem u toho paže ovinuté kolem Gabby, která se zády o mě opírala a já si ten relax s ní dokonale užíval. Konečně jsme vystupovali z lodi a zatímco jsme se probojovávali spolu s dalšími pasažéry ven na molo, Gabby se zeptala na zmrzlinu a snídani, přičemž mi zákonitě zakručelo břicho. "Jsem pro snídani a pak po ní najdeme zmrzlinu. A jak se cítíš?" ujistil jsem se hned, doufaje, že nemá například mořskou nemoc. Rozesmála mě pak, když se tak zarazila a podivila. Sám jsem nesčetněkrát dopodrobna studoval naši svatební cestu a ujišťoval se, že všechno bude do puntíku připravené, abychom neměli žádné problémy, takže jsem si i prohlížel na google obrázky míst, kam pojedeme, abychom takříkajíc "nekupovali zajíce v pytli". Panama City jsem tedy už viděl na obrázcích a věděl jsem, co nás čeká. A to, že jsme nad tím s Gabby hodně debatovali, ale neukázal jsem jí žádnou fotku, se mi teď dokonale vyplatilo, protože vidět její překvapený a udivený pohled, to stálo za to všechno tajnůstkaření. A najednou mě táhla rovnou za nosem někam.. kdovíkam. Naštěstí jsme na nábřeží hned objevili takovou malou tavernu, kde se podávala různorodá snídaně. Několik možností té kontinentální byla ta pravá volba a tak jsem Gabby přesvědčil, že nejlepší bude snídaňový základ toho, co už známe a na co jsme zvyklí, abychom se ujistili, že jí to nebude vadit a nebude jí z toho špatně, než začneme experimentovat. Po snídani jsme se tedy vydali na spokojenou procházku za poznáním města. Narazili jsme dokonce na několik zmrzlinových vozíků a když jsme zjistili, že všechny zmrzliny jsou tu stejné, žádný nám známý druh, prostě jsme to riskli a dali si každý kornout zmrzliny, respektive ledové tříště se sirupem a jakýmsi likérem, nebo co to bylo. Zobrazit SPOILER U dalšího stánku jsem poprosil o pražené banány, takže jsem si zase užíval toho, jak moc je Gabby sexy, když mluví španělsky, třebaže nám jen kupovala tu pochutinu, ale nemohl jsem si pomoci. Celou dobu jsme se drželi za ruce, popřípadě objímali. Užíval jsem si toho, jak to Gabby i v takovém relativně obyčejném oblečení neskutečně sluší. Narazili jsme pak na větší obchodní dům, kde měli i známější značky jednotlivých obchodů a bylo tedy snadné najít nějaké pěkné a kvalitní plavky. Vybral jsem si jedny takové podobné těm, co jsem měl i předtím, než mi uplavaly a samozřejmě jsem nechal svou drahou polovičku říct svůj názor, pokud by se jí nelíbily. Koneckonců, chtěl jsem se jí taky líbit, aby se za mě na pláži nestyděla. Sám jsem pak byl zvědavý na ni samotnou a stejně jako kdysi ve Victorias' secret jsem si i nyní prohlížel se zaujetím různé plavky pro ni, přičemž jsem dělal štěněcí oči u nějakých, které bych na ní chtěl vidět, aby si je alespoň vyzkoušela.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ochutnávka města a trocha toho provokování Panama City, Panama Líbilo se mi, jak si mě John chránil přede všemi ostatními, jak mě celou cestu na lodi objímal a držel v objetí svých pažích. Mohla jsem se u toho nadechnout nejen vůně moře, ale i té jeho nezapomenutelné, vepsané v mé paměti pod jeho jménem, jenž jsem v našich nejdůvěrnějších chvílích sténala ze svých rtů. Byla jsem opravdu šťastná a ještě šťastnější, jakmile jsme se úspěšně dostali na pevninu a já se mohla pokochat pohledem na město. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý 19. 5. Panama City, Panama Zprvu nedůvěřivě jsem se stavěl k té tříšti s jakýmsi ovocným syrupem a čímsi navrch, ale když jsem ochutnal, nebylo to tak špatné. Vlastně, bylo to osvěžující hlavně díky tomu ledu, ale měl jsem svůj jazyk zhýčkaný italskou zmrzlinou a ta místní mě nedokázala tolik nadchnout.. ale to, co předvedla Gabby, mi dokonale uhranulo. Sledoval jsem ji bez mrknutí (což přes brýle asi nebylo vidět), upřeně a najednou roztouženě přinejmenším po jejích rtech, které si uzurpovala ta zmrzlina pro sebe. A i mně došlo, že to asi není nejlepší nápad tady takhle ve městě, aby mě Gabby takhle sváděla a zatímco ona se červenala, já stěží potlačoval culení. Jen jsem se k ní naklonil a políbil ji do vlasů, než jsem se pustil do té své zmrzliny. Stále jsem se dmul pýchou, kdykoliv mluvila ve španělštině a já se přistihl, jak ji u toho mimoděk pokaždé hladím, jen tak letmo, konečky prstů, ale nemohl jsem si pomoci. Odměnou mi pak byl vyprosený pražený banán, který byl tak dokonalý, že mi hned spravil chuť po té (pro mě) rozpačité zmrzlině. Nicméně mě opět překvapila Gabby. Zvedl jsem obočí a párkrát zamrkal, jak mě to zaskočilo. "Takže.. ty když.." začal jsem zvědavě, ale hned jsem se kousl do rtu. Nech to plavat, Johne. Bylo to jen a jen velmi expresivní vyjádření.. napomenul jsem se, zavrtěl jsem hlavou a znovu jsem se kousl do rtu, potlačujíc další culení, jak mnou lomcovala zvědavost. Ale neřekl jsem na to téma už ani "ň" a jen jsem velmi diplomaticky dořekl, že mi to taky chutná. Nákup plavek byl mnohem lepší, než jsem si původně vůbec představoval. Ty svoje jsem měl celkem rychle odbyté. Jelikož je Panama City opravdu velkým městem luxusu, našel jsem si své oblíbené u Tommyho Hilfigera a ani jsem si je nemusel zkoušet. Jen jsem se pak na Gabby pousmál s tím, že jestli chce, abych si vzal divočejší plavky, tak ať mi ona vybere, co se jí líbí. To samé jsem ostatně prováděl já jí. Upíral jsem štěněcí oči na nějaké růžové, sportovnější a nakonec jsem jí bez ptaní podal poslední, u nichž jsem se k ní naklonil, abych jí mohl pošeptat do ucha. "Prosím, jen pro mě, až budeme sami.." a nezapomněl jsem jí na to předvést pohled plný očekávání a přitom jsem si i kousal opět ret, jak moc jsem si přál ji v tom vidět. K jejímu výběru jsem řekl ten názor, že se mi nejvíc líbí ty poslední plavky, černé s kytkami a nechal jsem vše na ní, protože koneckonců ona to bude mít na sobě. Opatrně jsem se pokaždé propašoval do kabinky, nebo opatrně nahlédl, aby mi nikdo jiný nemohl okukovat mou Gabby. Líbilo se mi to a samozřejmě jsem si neodpustil se své krásky dotýkat, kdykoliv se mi k tomu naskytla příležitost. Po nákupu nás konečně čekal zasloužený odpočinek. Našli jsme pláž, u níž hned byl i bazén, lehátka a bar. Ideální kombinace. Převlékli jsme se do nových plavek a pak jsem, nadšený jak malé dítě, skočil rovnou šipku i s rozeběhem do bazénu. Gabby místo toho zaujala provokativní pózu na lehátku, což mě nutilo nejdříve hodnotivě klouzat pohledem po své manželce, ale hned vzápětí se i rozhlížet kolem, jestli mi ji někdo neokukuje.. jakože okukoval! Ale.. co jsem mohl dělat? Koneckonců, byli jsme na veřejném místě. Vylezl jsem z bazénu a z legrace jsem jen lehce pocákal Gabby, než jsem se jen tak narychlo osušil a položil se na lehátko hned vedle ní. Natáhl jsem k ní ruku a pohladil ji po paži, sledujíc ji, jak zareaguje. "Užíváš si své líbánky, Bond girl? ..a co takhle si zaplavat? ..chceš něco i k jídlu, nebo jen další pití?.." a různě jsem ji otravoval, třebaže se chtěla opalovat. Jenže já byl k neudržení a pořád jsem chtěl být ve vodě a pokud možno i s ní, samozřejmě, třebaže jsem ji párkrát nechal v klidu a šel jsem si zaplavat sám, alespoň ji pozorujíc zpovzdálí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Městská pláž Panama City, Panama Zčervenala jsem rozpaky, když jsem si zkoušela plavky, které mi John vybral. Byly naprosto dokonalé, ale současně velmi provokativní a svůdné, takže mi bylo jasné, že pro normální nošení mezi lidmi na pláži určené rozhodně nebudou. Strhla bych v nich na sebe až příliš nežádoucí pozornosti a to by se nelíbilo jak Johnovi, tak nakonec i mně. Vybrala jsem si tedy nakonec hned troje, ty svoje černé květinové, pak růžové a nakonec ty svůdné s tím, že jsem Johna pohladila po tváři, jako odpověď na ten jeho dokonale nevinný pohled, se kterým mě pokaždé uměl dostat do kolen. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý 19. 5. Panama City a Bocas del Toro, Panama Oba s Gabby jsme si pořídili několik plavek, přičemž jsme si navzájem udělali radost. Strašně moc jsem ji chtěl vidět v těch sexy plavkách a když se mi to poštěstilo v kabince, měl jsem co dělat, abych z té kabinky zase pěkně rychle odešel, protože to bylo neskutečně těžké se na ni jen dívat a nesmět nic udělat. Ty své plavky, které mi vybrala, jsem ani moc zkoušet nemusel, ale přeci jen jsem si byl vyzkoušet ty poslední, které pro změnu chtěla ona pro mě, až budeme sami. Nebyl jsem si tím, jistý, protože.. bylo to prostě jako boxerky a tudíž v tom bylo hodně vidět, což mě znervozňovalo, ale když jí to naopak imponovalo a opravdu bych si to oblékl jen pro její oči, tak mi to nevadilo. Rád jsem ji viděl šťastnou a spokojenou. Se spoustou plavek jsme pak konečně vyrazili dál.. Nevšímal jsem si nikoho kolem bazénu. Měl jsem oči zkrátka jen pro svou krásnou manželku, na niž byl neskutečný pohled. Ležela na lehátku s tou typickou pózou modelky a mě to svádělo k tomu, abych ji pocákal naprosto pokaždé, když jsem vylezl z bazénu a vydal se za ní. Samozřejmě jsem si krátil cestu z bazénu tak, že jsem se vyhoupl přímo na kraji a schůdky jsem jednoduše ignoroval. Divil jsem se, že se Gabby chce tak moc opalovat. Typoval jsem ji na ten hyperaktivní typ, který jsem doposud znal. Gabby, kterou nikdo nedostane z vody, i když je celá modrá a klepe kosu, jak jsem ji už zažil v Yellowstone. Nakonec jsem ji ale přeci jen svým otravováním přesvědčil a tak jsme mohli dělat blbosti spolu, pořádat závody v zadržování dechu a prostě po sobě cákat, nebo plavat z jednoho konce bazénu na druhý až do zblbnutí. Nakonec jsme skončili u baru, třebaže stále ve vodě. Nechal jsem Gabby objednat a s uculením jsem vnímal její dotek, který přišel naprosto ve stejnou dobu, jako ten můj, kdy jsem ji pod vodou nenápadně pohladil krátce po pozadí. "Ty bys zasloužila na holou, jak mě celý den provokuješ," konstatoval jsem na její počínání a naklonil jsem se k ní, snad poprvé za celé naše líbánky, abych ji bez ostychu před těmi cizími lidmi kolem konečně políbil. K večeru jsme opět nastoupili na loď, která nás všechny zase rozvážela do našich dovolenkových resortů, až jsme konečně dorazili do naší chatky. Hned za dveřmi jsem Gabby k sobě přitáhl a začal ji líbat, vynahrazujíc si všechno, o co jsem během celého dne přišel. Užil jsem si rozepínání knoflíků její košile i šortek, než jsem ji opět vysvobodil z oblečení a nechal ji udělat totéž se mnou, abychom se ještě před spaním pomilovali. Usnuli jsme spravedlivým spánkem vyčerpaných novomanželů na líbánkách.. Ráno jsem se probudil snad za svítání. Nemohl jsem se dočkat, až konečně vyrazíme za starobylou kulturou. Vylezl jsem z postele, přešel na terasu a rovnou jsem skočil do moře (samozřejmě, že jsem si nezapomněl na kraj dát osušku, aby sousedé z vedlejších chatek neměli moc velkou show), které bylo ještě příjemně chladné. Brzy na to jsem zase vylezl, přehodil přes sebe osušku a vevnitř se krátce a nedůsledně osušil, takže jsem měl stále ještě tu a tam kapky vody na těle. Posadil jsem se pak na kraj postele a začal jsem líbat Gabbyna nahá horká záda, přičemž jsem ji neúmyslně i studil mokrými vlasy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Když muž provokuje nevinnou blondýnku Bocas del Toro, Panama I já jsem se divila sama nad sebou, že neskotačím ve vodě celou dobu, protože mi to bylo skutečně blízké a ještě bližší, než nějaké opalování na lehátku. Jenže mi tam bylo tak dobře, že jsem si to užívala plnými doušky, třebaže Johnovi nedalo zase tolik práce k tomu, aby mě dostal k sobě do bazénu, do osvěžující vody, kde jsme nakonec společně skotačili a dělali všemožné vylomeniny a blbosti, které nás napadli. U baru mě pak překvapil svou bezprostřední reakcí, když na mou provokaci odpověděl nejenom pohlazením po mém zadečku, ale i polibkem přímo před očima cizích lidí. Ta dokonalá chvíle musela být zároveň tou nejhorší, ale pro Johnovy fanynky, které teď na vlastní oči viděly, že ten přitažlivý a charismatický muž s tmavýma pronikavýma očima a božským pevným tělem patří pouze ke mně. Zajela jsem mu prsty do mokrých vlasů a prodloužila náš polibek, naprosto zapomínajíc na okolní svět. Tak moc mi za celý den chyběl, že jsem se zkrátka neudržela. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středa 20. 5. Bocas del Toro, Panama/ naleziště Copan, Honduras Zakřenil jsem se na Gabbyna první ranní slova, třebaže silně ovlivněná spánkem. Moc dobře jsem si vzpomínal na jeden z našich prvních dní společně v NYC, který začínal velmi podobně. Jen mi chyběl ten pomeranč. Užíval jsem si to její probouzení a reakce jejího těla na mé polibky a hlazení, ale ta její otázka mě přinutila k menší provokaci. Odtáhl jsem se o trochu dál a dlaní jsem začal kopírovat křivku jejích zad. "No.. byl jsem shánět pomeranče.. a pak jsem si vzpomněl, že bych se měl vrátit a dát si kolem pasu aspoň osušku," zakřenil jsem se, jak mnohoznačně jsem mluvil, vůbec se nestydíc za to, že jsem ve skutečnosti tím nestydou byl. Naklonil jsem se pak blíž ke Gabby a ukradl si první ranní polibek, když už se tak pěkně otočila, což neuniklo mému spokojenému pohledu. "Dobré ráno, Bond girl," zavrněl jsem pak a položil jí bezděčně svou dlaň na bříško, přičemž jsem se sklonil pro další polibek. "Měli bychom se připravit na dlouhou cestu. Čeká nás loď a letadlo, tak ať to nezmeškáme," řekl jsem nakonec a neochotně jsem vstal, abych si uzurpoval na chvilku sprchu pro sebe, protože ta slaná mořská voda by nebyla za chvilku na těle nic moc.. Nasnídali jsme se a vyrazili k motorovému člunu, aby nás odvezl jen kousek odsud, kde byla malá letadla pro maximálně 6 pasažérů. Z malého letišťátka jsme pak vyrazili na přelet z Panamy, přes Nicaraguu a Palau až do Hondurasu. Byl to téměř hodinový let, ale přesto jsme si to užili, vnímaje svrchu chvíli moře a pak jen nekončící zeleň džunglí. Celou dobu jsem držel Gabby za ruku a díval se na její reakce, užívaje si to plnými doušky. Po přistání na nás čekalo více lidí do skupinky. Byli jsme nahlášení od našeho "hotelu", takže stačilo jen odškrtnout naše jména a po chvíli, kdy dorazilo ještě pár turistů, jsme se vydali na přibližně desetiminutový pochod k místu, kde místní obyvatelé měli muly, které měly nést každého z nás, turistů, džunglí až k samému cíli naší výpravy - archeologickému nalezišti Mayské kultury, Copan. Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER "To je.. wow!" nemohl jsem nalézt slov, když jsme konečně dorazili na místo a mohli jsme se porozhlédnout. Kdo chtěl, dostal do ruky malou mapku s vyznačenými místy, kde jsou jaké chrámy a obydlí a jiné stavby v tomto komplexu, přičemž jsme měli rozchod a všechny informace byli v tom malém prospektu. Nechal jsem Gabby, ať se kochá a já jsem se mezitím pustil do čtení, přičemž jsem tiše předčítal i jí, aby věděla totéž, co já. "Copan je relativně malé Mayské městečko, známé v dnešní době především svými portrétními sochami.. aha, jasně, tohle.." ukázal jsem na ty sochy, které stály před velkou pyramidou. "Všechny ty sochy a budovy jsou nejlépe zachovaným uměním staré Mayské civilizace v celé Střední Americe. Některé struktury staveb jsou datovány až do 9. století před Kristem a kolem 5. století před Kristem byl Copan jedním z největších měst tehdejší civilizace s až 20 tisíci obyvatel, kteří záhadně zmizeli v následujícím století. Nejvyšší bod tohoto místa je tenhle chrám naproti, říkají mu Chrám číslo 16 a má kolem 30 metrů na výšku.." předčítal jsem a u toho zvedal oči, abych se díval tam, o čem text právě hovořil. "Copan je nejvíce prozkoumané archeologické naleziště vůbec a jeho historie je tedy ze všech ostatních nalezišť nejzmapovanější. Chceš vědět něco víc?" zeptal jsem se pak Gabby, přičemž jsem ji vzal za ruku s úmyslem nečíst a chvíli se tu prostě jen projít a nasát tu atmosféru. A pokud chtěla, mohli jsme se i vyfotit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nezapomenutelné zážitky Naleziště Copan, Honduras Jestli jsem se do té chvíle nemohla probudit, tak po jeho slovech o pomerančích a hlavně osušce, mě dokonale probudily. Představa, že by se přede všemi a především před ženami promenádoval jen tak, jako velký nestyda bez osušky a naprosto nahý mě silně znepokojovala a bylo to vidět i na mém výrazu tváře. Otočila jsem se k němu a vytřeštila své zelené oči, doufaje, že mi to vysvětlí, ale upřímně. „To bys neudělal, že ne? Já… Nelíbí se mi, že by tě mohl někdo vidět jen tak…,“ promluvila jsem tiše a upřela na něj naléhavý prosebný pohled. Natáhla jsem se k němu a nechala se ukonejšit prvním ranním polibkem, přičemž jsem mu vjela prsty do ještě mokrých vlasů. Tiskla jsem se k němu, zejména ve chvíli, kdy jsem jeho hladící dlaň ucítila na svém odhaleném břiše. Chtěla jsem a toužila po tom, aby bylo něco víc, nemusejíc myslet na nic jiného, než na jeho rozpálené tělo, tisknoucí se ke mně. Bylo by to tak dokonalé a vzrušující. Slastně jsem přivřela oči, ale hned vzápětí nespokojeně pokrčila obočí. Bylo zřejmé, že nic víc už nebude, vzhledem ke skutečnosti, že nás čekal dnešní výlet. Skoro jsem ho vypustila z hlavy, ale to jen proto, jak moc mě John rozptyloval a vzrušoval. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středa 20. 5. Naleziště Copan, Honduras Usmál jsem se něžně, láskyplně na svou Gabby, která vypadala, že by mi vážně uvěřila to moje dvojsmyslné vtipkování a to tak, že úplně špatně. Pohladil jsem ji po tváři a věnoval jí letmé políbení na spánek. "Blázínku.. byl jsem si jen zaplavat. Na terase máme schůdky rovnou do moře, tak jsem využil příležitost, dokud všichni spí. Sám bych se strašně styděl, kdyby mě někdo viděl jen tak. To smíš jen ty a i tak je to pro mě občas.. zvláštní pocit," ubezpečil jsem ji s upřímným pohledem do jejích vytřeštěných očí, než jsem ji opět políbil. Nemohl jsem se pak ale nechat jen tak strhnout, k čemuž mě Gabby vybízela, protože na nás měl čekat člun a letadlo, tak abychom to stihli. Po sprše jsem se oblékl spíše pohodlně, myslíc i na to, že s sebou musíme vzít i vodu na pití, protože je tu koneckonců stále horko a v džungli bude nejspíš i trochu dusno. Přesto jsem se těšil a pak jsem i obdivoval dokonalé nohy své ženy, které to slušelo tak, že bych nejraději na žádný výlet nejel a zůstal s ní tady, nebo na soukromé pláži.. K mulám jsem byl podobně nedůvěřivý jako ke koním a kdybych měl na výběr, raději bych šel pěšky, jednak i proto, že mi těch zvířat bylo neskutečně líto. Nicméně podobně jako Gabby, hned jsem si šel s mulou promluvit a aby si mě prohlédla, když už mě bude muset chudák nést. "Tak jo, kamaráde, žádné vylomeniny a já ti slíbím, že se za celou jízdu ani nepohnu, ok?" mluvil jsem na nejspíš dost zmatené zvíře tiše, zatímco ostatní turisté si také hladili muly a fotili se u nich, dokud nás tři domorodci nepopohnali, abychom se posadili a vyrazili na cestu. Podíval jsem se naposledy na Gabby s lehce útrpným pousmáním a pak jsem se pevně chytil úchytek na sedle, neboť muly znaly cestu skvěle a nepotřebovaly uzdu, abychom je vedli. Skoro ke konci cesty už jsem místy i přestal hypnotizovat mulí krk, ale dokázal jsem i odtrhnout oči a porozhlédnout se kolem, načež jsem přešťastně na konci cesty seskočil na pevnou zem a zakřenil jsem se na Gabby s pocitem, že jsem to přežil a zasloužil bych minimálně polibek za odvahu (a to mi ještě nedocházelo, že budeme muset tu cestu absolvovat ještě jednou zpátky). Vzdal jsem na chvíli čtení brožury a místo toho jsem vzal Gabby za ruku s tím, že se projdeme a víc si to tu prohlédneme. "Já nevím, popravdě. Moc toho tady psaného není, ale asi se moc písemných podkladů nedochovalo. Ale prý byli machři na čísla, respektive že tady v Copanu byla nejrozvinutější matematika a astronomie a že měli nejpřesněji vypočítaný sluneční rok a objevili novou metodu vypočítání lunárních měsíců. A co se chrámů týče, po obvodu mají v reliéfech zapsanou historii města Copan, případně jiné historie či objevy, podle čehož vědci odhalili vyspělost místní civilizace, ale ví se z těch reliéfů jen o jednom chrámu, že byl zasvěcen planetě Venuše. Jinak nic, takže asi proto to číslování.. počkat.. hmm.. tady píšou, že tu vládlo 16 vládců v tehdejší době. Tak možná to je v těch reliéfech na chrámu a možná ten chrám pojmenovali podle toho..? Zajímavé.." zabořil jsem znovu nos do prospektu, dokud mě "neprobudila" Gabby zvukem spouště foťáku, přičemž jsem se na ni zašklebil a pak, s cukajícími koutky, jsem si prospekt strčil do zadní kapsy a vydali jsme se spolu na obhlídku okolí. Na chrámy se pak dalo normálně lézt po všudypřítomném schodišti, jen na sochy a reliéfy se nesmělo sahat. Pomáhal jsem tedy Gabby nahoru, aby si třeba nedopatřením nepodvrtla kotník, zkrátka jsem si ji stále hlídal a všemožně ji chránil i před ní samotnou. Vylezli jsme pak nahoru a užívali si parádní výhled po celém nalezišti.. Když jsme se zase vrátili a seskočili z mul, čekala nás krátká tůra do místní vesnice. Bylo vidět, že byli domorodci na turisty zvyklí a stejně tak i připravení. Měli sem tam vyndané jakési stoly s tím, co vyráběli a nyní to turistům chtěli i prodat na památku či jen tak. Byl to jejich jediný způsob obživy, tak se nebylo čemu divit. My s Gabby jsme si zatím různě povídali s pár lidmi, zatímco se ostatní vrhli na prohlížení místních výrobků. Zajímal jsem se, jak to tady skutečně chodí, když tu zrovna nejsou turisté a jak moc jim právě takové skupinky jako ta naše otravují jejich všední život. Já to bral ze strany turistů jako otravování, ale oni to prostě brali s pokorou tak, že si vydělají už jen tím, že prostě jen normálně žijí, jak jsou zvyklí. Bylo to pro mě zvláštní, ale dalo se to pochopit. Byl jsem samozřejmě velmi hrdý na Gabby, že překládala tam a zase zpátky. Sledoval jsem pak práci místních i způsob, jakým měli postavené přístřešky a tak všechno, zatímco Gabby si hrála s dětmi, než za mnou přišla s nápadem ohledně toho fotbalu. Samozřejmě jsem se rád přidal a dokonce i někdo další z turistů byl pro, když to viděli. Zahráli jsme si tedy takovou zábavnou kopanou bez pravidel a nezapomínalo jsme se předtím i potom vyfotit. Nakonec jsme se shromáždili na jakési "návsi", kde si místní připravili svůj typický tanec a hudbu pro nás, turisty. Nejdřív začaly tančit dámy, pak pánové a nakonec, když to byl takový zvláštní mišmaš, mě a ještě jednoho chlápka dvě starší dámy vytáhly, ať si s nimi zatančíme. Upřímně, polkl jsem a snažil se zakrýt zděšení, stejně jako jsem si v duchu říkal, že aspoň pobavím všechny ostatní, když už nic jiného. Usmál jsem se a snažil se napodobit, co mi dámy ukazovaly, když už jsem na nikoho jiného neviděl. Zakřenil jsem se na Gabby a v tu chvíli jsem viděl, jak ji a ještě několik turistek vytáhli naopak pánové, aby si zatančili. Hodně lidí se zdráhalo, ale nakonec já si to celkem užil a aspoň jsem pak měl co vyprávět, až se s Gabby vrátíme domů. Dostali jsme pak ještě i místní jídlo, které se samozřejmě jedlo jen rukama a místo talířů tu byly různě spletené palmové listy a mušle na nabírání menších soust a omáček. Pořád jsem opatrně kontroloval Gabby, aby se jí neudělalo špatně, přičemž jsem párkrát i já sám měl co dělat, abych se nešklebil a prostě to spolkl, neboť by to jinak bylo neslušné. Velmi neslušné. Poté jsme ještě měli čas něco si od místních koupit a podpořit tak onu velmi zvláštní a jednostrannou ekonomiku. Díval jsem se hlavně na Gabby, co by se jí asi tak líbilo, co by si přála.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V zemi starých Mayů Naleziště Copan, Honduras John si ode mne vysloužil hned několik polibků, a to nejen za odvahu a statečnost, když překonal cestu na mulách tam i zpět. Byl mým hrdinou už od samého začátku, nejenom tady, ale i tehdy, kdy jsme se viděli poprvé. Láskyplně jsem se na něj usmívala a hladila po tváři, vychutnávaje si jeho rty, třebaže v krátkém polibku. Nemohli jsme se tomu zase tak poddávat, zvláště když s námi jeli i další turisté a já se v duchu napomínala kvůli té jeho nervozitě z projevů náklonnosti na veřejnosti. Vždycky jsem mu ale dala prostor k tomu, aby mi, kdyby něco, naznačil, že nechce, nebo se mu to nelíbí. Ale on k mému překvapení, si mě při každém políbení bez ohledu na ostatní přitáhl k sobě do objetí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středa 20. 5. Naleziště Copan, Honduras Líbilo se mi mezi domorodci. Nikdy jsem nic takového nezažil a Gabby určitě také ne, ale společně jsme si to oba užívali. Zatímco ona si povídala s nějakou ženou, já se snažil pochytit alespoň nějaké to slovíčko, ale zase tak moc mi to nešlo. Měl bych se tomu víc věnovat, ať má Gabby také radost, že se od ní naučím španělsky.. napomenul jsem sám sebe jako už nesčetněkrát předtím. A pak jsem pochytil dvě slovíčka (krásná/ý a zářit) a nadto i gesta a pohledy, které jejich rozmluvu následovaly. Nechápal jsem tak úplně ty Gabbyny rozpaky a ty pohledy. "Copak, pomlouváte mě? Protože ta paní má pravdu, že záříš, jestli jsem to správně pochopil. A že jí děkuji za to, že si myslí, že jsem fešák, ale že už jednu ženu mám," zakřenil jsem se na Gabby, jak jsem si ta pochycená slovíčka vyložil po svém, stejně jako ty pohledy a Gabbyno červenání. I na paní jsem se usmál a hlavou naznačil úklonu na výraz díků, že si s námi, nebo spíš s Gabby povídá. Po tanci jsem měl docela velké obavy o Gabby. Začínal jsem si dělat starosti, jestli něco nechytila, že zase zbělela. Napadlo mě, jestli jsme s sebou neměli vzít všechny ty její vitaminy, co má na chudokrevnost, protože jí možná bylo zle i z toho, ale jak jsem pak měl v puse obzvlášť odporné sousto, přestal jsem se divit, že poodešla. Sám jsem měl co dělat, abych to spolknul a honem zapil vodou. Následovalo ještě vybírání dárků pro naše známé a samozřejmě i šátku pro Gabby. Bylo pěkné, jak to místní dámy nosily a věděl jsem, že to Gabby bude slušet. Přeptával jsem se jí co chvíli, jak se cítí a jestli jí není na omdlení, přičemž jsem jí pořád byl za zády, abych ji mohl chytat. Pořád jsem měl živě v paměti, jak mi tehdy omdlela ve vaně. Dokonce jsem ji pořád otravoval, ať se napije a prostě aby pod mým nesmlouvavým dohledem vypila pokud možno celou lahev vody. A samozřejmě jsme u toho vybrali ten nejlepší šátek, který bude mé Bond wife nesmírně slušet. Po celém dnešním dni jsem se cítil vyčerpaný, ale spokojený. Měl jsem u sebe stále Gabby, kterou jsem objímal a nepřestával ji co chvíli líbat, jak už jsme nebyli pod drobnohledem cizích lidí, ale pěkně na lodi, která nás vezla zpátky do Bocas del Toro. Byl už večer, slunce zapadalo a tak jsme pro jednou oželeli soukromou pláž, ale zašli jsme si jen kousek od mola na tu, která byla vidět ze všech chatek. Zarelaxovali jsme si u plavání a pak jsme se odebrali do naší chatky, kde už jsem to nevydržel a ještě před spaním jsme se s Gabby pomilovali, jak mi za celý den strašlivě chyběla.. Den jen pro nás Čtvrtek 21. 5. Bocas del Toro, Panama Dnešní den jsme se s Gabby rozhodli strávit jen sami pro sebe. Bez žádných výletů, bez zvědavých očí a jen na pláži a v moři. Moc jsem to neřešil s oblékáním a prakticky jsem si natáhl první věci, co mi padly pod ruku, jen obyčejné oblečení, pod nímž jsem však měl kvůli Gabby ty nové černé plavky, co jsem měl jen a jen pro ni. Nechali jsme si připravit jídlo i pití s sebou s tím, že si zajdeme někam dál, tak abychom se nemuseli jen kvůli obědu vracet. A pak už jsme vyrazili ruku v ruce do džungle vyšlapanou pěšinou, snažíc se podle mapky najít pláž, co se nám na obrázku líbila nejvíc. A když jsme dorazili, v klidu jsem odložil nejprve chladící box s jídlem a pitím, co nám zapůjčili z restaurace na naši výpravu, prostřel jsem plážovou deku a pak, s pohledem zabodnutým do Gabbyných očí, uculil jsem se a pak jsem si pomalu začal vytahovat tričko a pak jej přetáhl přes hlavu a hodil na zem. Z legrace jsem pak jen tak nepatrně zavrtěl pozadím a hned na to jsem si stáhl i kraťasy, abych se Gabby mohl ukázat v oněch plavkách jen pro ni, přičemž jsem zvedl jedno obočí a druhé nakrčil v němé otázce, jestli to vyplnilo její představy, nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na soukromé pláži Bocas del Toro, Panama Trochu jsem v duchu zpanikařila, když Johnovi neušlo naše povídání. Nebyla jsem si najednou jistá tím, jestli by bylo moudré mu říct úplně celou pravdu, protože… Mohl se prostě vyděsit a já jsem opravdu nechtěla, aby byl po zbytek dne vyděšený. A kdo ví, jestli by to nevzal až moc vážně… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 21. 5. Bocas del Toro, Panama Sice jsem svou provokaci zprvu vzal i s trochou legrace, protože zrovna vrtění se před Gabby nebylo to, co bych považoval za kdovíjak provokativní v tom pravém slova smyslu, nicméně její následná reakce, když jsem se svlékl, mi za to stála. Toužil jsem po tom, abych se jí líbil, koneckonců, závisel na tom i náš vztah. Kdybych o sebe přestal dbát a snažit se jí líbit, její zájem a láska by vyprchala, to je zkrátka běžné. Takže jsem se musel prostě snažit a bylo příjemné na ní vidět, že se mé snažení nemíjí účinkem. Moje provokace však oproti té její byla velmi, velmi chabá. Sledoval jsem ji totiž zaraženě, jak si sama počala rozdělávat šátek, přičemž jsem se chystal obdivovat její dokonalé tělo v plavkách, ale nečekal jsem, že uvidím mnohem více.. nebo méně? Jak se to vezme. Méně plavek, více Gabby. Kousl jsem se do rtu a naprosto ochromeně jsem pohledem klouzal po její odhalené hrudi dolů k nohám a zase zpátky. Nevzmohl jsem se ani na slovo a jen jsem ji pohledem vyprovodil mezi vlny. Podíval jsem se na zem před sebou, kde ležel pohozený její šátek, přičemž jsem zatěkal očima ke Gabby a zpátky k šátku. Výzva? No dobře.. Počkal jsem si na chvíli, kdy se nebude dívat, přičemž jsem si rychle stáhl své plavky, takže jsem byl nahý úplně a honem jsem spěchal do moře, než si toho Gabby všimne. Chtěl jsem jí to oplatit, ale taky si u toho užít její rozpaky pěkně zblízka, až zjistí, že jsem bez plavek. Zatím jsem se tvářil, jakože nic a schválně jsem si plaval tak nějak pro sebe, jen tak, přičemž jsem jí oplatil to její věčné utíkání ode mě tím, že když náhodou změnila názor a chtěla za mnou, tak jsem to byl teď já, kdo jí uplaval a případně se na ni provokativně usmál hned po svém úhybném manévru. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nestydatý den Bocas del Toro, Panama Nemohla jsem odolat, byla jsem z toho moře naprosto unešená. A z myšlenky, že jsme tu opravdu jen sami dva, spolu, jsem byla naprosto u vytržení. Nebylo tedy nakonec divu, že jsem se vrhla mořským vlnám vstříc. Nechala jsem se naschvál pohltit jednou vlnou, třebaže jsem se vynořila o chvilku déle a kašlala jsem, jak se mi sůl dostala do nosu, což nebylo dvakrát příjemné. Nicméně v další chvíli jsem si všimla, že se za mnou vydal i John, kterého jsem si všimla až ve chvíli, kdy byl ve vodě. Předtím jsem neměla příležitost, neboť jsem plavala pod vodou… Nicméně, vůbec nic jsem netušila a tak jsem k němu začala plavat, rozhodnutá, že jej už více trápit nebudu, ale zarazilo mě, že se pro změnu začala vzdalovat on ode mě. Zpočátku jsem byla vylekaná, že se na mě zlobí, a když jsem přemýšlela nad důvodem, tak jediné, co mě napadlo, bylo to, že se mu nelíbí to, že jsem se téměř svlékla do naha, což mi teď právě dával najevo svými úhybnými manévry. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 21. 5. Bocas del Toro, Panama Užíval jsem si toho, když mě nemohla Gabby chytit. Já jsem se cítil pokaždé frustrovaně, když mi tohle prováděla a vážně by mě zajímalo, jak se teď cítila ona, nicméně nemohl jsem si pomoct a cukaly mi koutky. Pořád jsem myslel na to, co udělá, až zjistí, že jsem snad tu její provokaci trumfnul. Nakonec jsem se nechal chytit, i když nerad a tak trochu nechtěně, když mi zmizela z očí a já nestačil včas uhnout, všímajíc si jen plavých vlasů pod vodou. Jenže pozdě. Nakonec se ale přeci jen vynořila a já se chechtal a strachoval zároveň. Chytil jsem ji za paže a trochu nadnesl, aby se mi neutopila, jak kvůli slané vodě kašlala a snažila se tu vodu setřít i z očí. "No co? Jsme tu sami a.. ty jsi s tím začala," kývnul jsem na ni obviňujíc ji, ale pak, když už jsem ji měl u sebe, jsem ji políbil a přeptal se, jestli je v pořádku, jestli nespolykala příliš mořské vody.. Plavali jsme a já ji neprovokoval, ačkoliv jsem chtěl, ale.. měli jsme přeci celý den. Odpočívali jsme pak na pláži, já ležíc na břiše, abych uschnul a mohl si pak vzít zase plavky, protože exhibicionismus přeci jen nebyl moje parketa. "Líbilo se mi včera mezi těmi domorodci.." nadhodil jsem po chvíli a pootočil hlavu, abych na ni viděl. "Jen mě mrzí to s tím jídlem. Jak ti je? Vím, že to včera pro tebe nebylo nejsnazší, ale jsem na tebe hrdý. Domorodcům by to ale nejspíš nevadilo, kdybys to prostě odmítla. Nicméně.. říkal jsem si, že bychom měli pak sehnat nějaké vitamíny, aby ti už nebylo tak špatně," dodal jsem pak s lehkou vráskou na čele, jak jsem si stále o svou Gabby dělal starosti. A ani nevím, kde se to ve mně bralo, ale měl jsem potřebu stále mlít, jako kdybych se s Gabby chtěl podělit o všechny své myšlenky najednou. "..měli bychom pak na recepci zařídit, aby všechny ty koupené věci poslali v balíku domů, do Států. Pan Atkins nám to může dávat domů, ale cestovat se vším, co nakoupíme, by nebylo zrovna dvakrát nejlepší. Za chvíli bychom museli koupit další kufr jen na dárky a už tak toho povezeme víc, než by bylo dobré, když se chystáme i do Afriky a pak dál.." povídal jsem a povídal, oči jsem přitom zavřel a prostě si užíval slunce na své holé kůži, zatímco jsem přemýšlel nad naší cestou. Koneckonců, byli jsme teprve na samém začátku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Odpočinek na dece Bocas del Toro, Panama Překvapilo mě, že byl John nahý, protože… Prostě bych to do něj neřekla, protože na mě neustále působil docela dost slušně a tak, že by se k něčemu takovému neodvážil. Ale proč by mě to vlastně mělo překvapovat, když si nahý zaplaval u naší chatky? Každopádně to bylo čistě v soukromí a jedině tehdy, když okolo nebyli svědkové, tudíž to nebylo zase tak… trestuhodné a pohoršení-hodné. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 21. 5. Bocas del Toro, Panama Sice jsem s tím začal, ale i Gabby se rozpovídala a já byl opravdu rád, že jsme mohli relaxovat, nasávat sluneční svit i mořský vzduch a přitom si povídat. "No, tady to nejvíc řeší ten turismus, pronajímání mul na výpravu k tomu nalezišti a pak to předvádění se ve vesnici. A slyšela jsi je sama, že jsou takhle spokojení. Byla by škoda, kdyby se z nich stali ti moderní lidé, jako my. Ztratili by svou kulturu.. Kromě toho, po celém světě je bezpočet lidí, kteří potřebují pomoc, ale obávám se, že ani restaurace a nakladatelství mi nevydělávají tolik, abych mohl podporovat všechny," dodal jsem s těžkým srdcem. Věděl jsem, že je to pro Gabby tvrdá rána reality, když se tak krásně rozesnila a i když i já jsem chtěl pomáhat nejlépe všem, věděl jsem současně i to, že je to prakticky nemožné, pokud nemám příjmy jako Bill Gates nebo Steve Jobbs a upřímně, naše restaurace nebyly takové terno jako Microsoft. Pak jsem se ale pousmál a mírně se zavrtěl, aby se mi leželo pohodlněji. "To jo. Asi bychom měli být víc v klidu.. však víš.. Hlavně, aby se ti to opravdu srovnalo, ale obávám se, že tím cestováním to nebude o nic lepší. Čekají nás posuny času, cestování lodí, letadlem, autem, motorkou a kdoví, čím ještě. Možná by to spravilo něco.. nějaký čaj na uklidnění žaludku? Co myslíš?" navrhl jsem pak a přivřel oči pod Gabbyným dotekem na mé tváři. Nestihl jsem pak k dalšímu tématu nic moc říct, jen jsem zavrtěl hlavou a nakrčil čelo, přemýšlejíc, v čem že to měla Gabby pravdu, jak mi právě říkala. Hned jsem se ale zase rozjasnil a uculil, když mi řekla ta krásná slova a nadto mi věnovala políbení, které jsem jí neváhal oplatit a prodloužit, jak jsem se k ní naklonil. Gabby mě pak překvapila a ačkoliv jsem jí chtěl odpovědět, musel jsem se zase zvědavě ptát. "Opravdu všechny? Jak jsi ale.. Opravdu? A píšeš k nim něco? Hmm, ale měli bychom začít psát. Včerejší i předvčerejší výlety stály za pár řádek do deníku. Vzala jsi jej s sebou, nebo je v chatce?" zeptal jsem se pak, zaujatý nastoleným tématem. Natáhl jsem se pak pro plavky s úmyslem si je na sebe na táhnout, přičemž jsem se přetočil a posadil a přes rameno hovořil ke Gabby. "Nevím ale, na co se těším nejvíc. Řekl bych, že asi na všechno, ale hlavně na to, že u toho budeš se mnou," naklonil jsem se k ní a políbil ji na rameno, než jsem se zase narovnal a dokonal započaté oblékání plavek, přičemž už jsem si jen lehl na záda a jednu ruku si dal pod hlavu. "Všechno je to velké dobrodružství, protože nikdy nevíme, co se stane a jaké to bude. Nejvíc se mi na tom asi líbí tenhle pocit nejistoty, než konkrétní země. Ale jsem zvědavý na Afriku. Sháněl jsem informace i u Unicef a oni nám dali svou záštitu, takže navštívíme pár míst s tím, že nám dají doprovod a také věci poslané z Ameriky, abychom je tam rozdali," prozradil jsem Gabby jedno z překvapení, přičemž jsem se na ni usmál, vědíc, že jí to udělá určitě radost. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Odpočinek na dece Bocas del Toro, Panama „No, to sice říkali, ale upřímně mám pocit, že je to vlastně jen z toho důvodu, že jsou na to zvyklí. Koneckonců, když si to tak vezmeš, tak v podstatě je to generace, která už se tak narodila. Uprostřed toho všeho a nikdy nepoznali nic jiného, myslím jako jiné možnosti, jak si přivydělat…. Ale asi se v tom až moc rýpu, jen… Tak trochu mi to připomíná, jako když máš zvířata v Zoo, která se už tam narodila a pochopitelně jsou spokojená, poněvadž tu volnost a svobodu ve volné přírodě nikdy nezažila. A tady u těch domorodců mi to připadá podobně… Samozřejmě tím nechci říct, že by byli zvířata a že by je někdo utlačoval, jen… Ehm, asi se nedokážu správně vyjádřit, jak potřebuji,“ povzdechla jsem si nakonec a pak zamyšleně pokrčila obočí. „Hmmm, to je pravda, že jenom my dva nemůžeme pomoct všem lidem na světě, to by asi, nebo tedy spíše určitě, nebylo v našich silách. Ale právě proto jsou tady různé organizace a nadace, kterým můžeme třeba přispět. Nemyslím hned a všechno, abych to uvedla na pravou míru. Jen jsem si tam prostě uvědomila, že…,“ sklopila jsem pohled dolů, protože se mi při těch myšlenkách téměř spustily slzy z očí. „Prostě, když tam člověk je, mezi nimi a poslouchá je, uvědomí si spoustu věcí. Oni vlastně k životu ani zase tak moc nepotřebují a umí se radovat z maličkostí. Sám jsi viděl, jakou měli radost už jen z toho, že se tam za nimi přijeli podívat turisti… A že si z málokterých starostí dělají vrásky na čele, protože život berou takový, jaký je. Je to prostě inspirující a pro mě osobně, to byl silný zážitek,“ poněkud jsem se rozpovídala, utírajíc si oči. Doufala jsem, že si toho John nevšimne, možná i z toho důvodu jsem pak přešla na jiné téma, při kterém jsem se láskyplně usmívala a užívala si společného procítěného polibku. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 21. 5. Bocas del Toro, Panama Poslouchal jsem Gabbyna dá se říci rozohněná slova, ale zlehka jsem zavrtěl hlavou, protože jsem měl jiný názor. "Nikdo je přeci nenutí, aby to dělali, Gabby. Oni sami dali svolení k tomu, že ukáží svůj život turistům. Spíš je vnímám jako herce. Zahrají nám idylickou vesnici v džungli a za odměnu dostanou peníze od cestovky, co ty výlety pořádá a navíc ještě prodají své výrobky," řekl jsem jí na to a pokrčil u toho mírně rameny. Ne proto, že by mi bylo jedno, jak žijí, ale proto, že s tím stejně nic nenadělám a vlastně ani nebyl důvod se kvůli tomu cítit nějak divně. "To je pravda a právě proto si i myslím, že jim to tak vyhovuje. Vezmi si, kolik turistů už viděli. Kdyby chtěli také takové oblečení, techniku a tak podobně, tak proto něco udělají, ale oni po tom očividně netouží. Raději jsou ve své vesnici a žijí si po svém. Spíš bychom jim měli závidět. Průměrný Američan se celý život honí za prací, splácí účty za všechno možné, kolikrát se i zadluží a dře se do úmoru. Bydlí v betonové džungli v nějakém malém bytečku ve čtvrti, kde není nic zvláštního, když někoho zabijí. Ten člověk sice žije v takzvané moderní civilizaci, ale upřímně, může být šťastný? Pochybuji. A pak se podívej na tyhle vesničany. Platí si akorát tak za nějaké jídlo, co chtějí dovézt, ale jinak si můžou všechno obstarat v džungli. Celý den je jim fajn, dělají si prakticky to, co chtějí a jsou jednoduše šťastní ze života. Upřímně, kdyby sem někdo přišel s tím, že jim nabídne veškeré výdobytky moderní civilizace, vzal bych na něj hůl," ušklíbl jsem se a nechal to už dál plavat. Ne, byl jsem v klidu, jen jsem řekl svůj názor, nijak proti Gabby. Spíš jsem mluvil tak trochu ospale, jak jsem u toho relaxoval a užíval si slunce, přičemž i Gabby změnila téma.. Příjemně mě překvapila s těmi květinami. Nečekal jsem to, ani trochu. S o to větší něhou jsem pak na ni koukal, když mi ještě vypočítávala, že má i květinového zástupce ze svatby. Svatba.. není to ještě ani týden od svatby.. napadlo mě mimoděk, ale nijak jsem svou myšlenku nerozváděl. "Alespoň bude ten náš společný deník o to výjimečnější. Vždyť i ta naše svatba byla v podstatě cestování na Ostrov prince Edwarda," usmál jsem se na svou červenající se manželku. "Zápisky si zabírám a ty budeš diktovat. Aspoň tam v nestřežené chvíli můžu dopsat nějaké pravdivé detaily o své nestydaté manželce," uculil jsem se hned na tu její otázku, přičemž jsem měl najednou strašné energie, že bych se do toho vrhl nejraději hned a s tím přívalem energie jsem jí prozradil i to, co mělo být tajemstvím. Nicméně, nelitoval jsem toho. Opravdu jí to udělalo radost. "Uvidíme.." přislíbil jsem jí na to spaní pod širákem a pak jsem se kousl do rtu a přimhouřil na ni oči. "No tak to je jedině dobře, že sis mě vzala. Ještě pár dní a už bys mě nechtěla, že mám prošlou trvanlivost," ušklíbl jsem se ironicky na tu její poznámku, ale v duchu jsem si říkal, jestli jí začalo vadit, že jsem o sedm a půl roku starší. Co když na mě je opravdu vidět, jak stárnu.. zraky, za chvíli budu mít šediny a Gabby přitom teprve začala s univerzitou! začal jsem najednou vnitřně panikařit, přičemž jsem se zadíval kamsi na deku a kompletně jsem znehybněl, jak jsem přemýšlel nad tím, že už se mi blíží narozeniny a budu ještě starší.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rozhovor na pláži Bocas del Toro, Panama Domluvila jsem a pro změnu jsem tentokrát zaujatě a pozorně naslouchala Johnovi, jehož názor byl také samozřejmě důležitý. A mě skutečně zajímalo, jaký má v tomhle, nebo spíše na tohle názor. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 21. 5. Bocas del Toro, Panama "Proč se mi pokaždé omlouváš, Gabby?" pohladil jsem ji po tváři s úsměvem, stejně jako to udělala ona mně. "Jsem rád, že si můžeme povídat a podělit se o názor na věc. Každý to vnímá zkrátka jinak. A jsi na tom pro mě podobně. Zkrátka si vzájemně otevíráme oči a ukazujeme nové cesty, které by nás předtím nenapadly. Nemám pravdu?" uculil jsem se spokojeně, načež jsem opět vyhledal její rty v něžném polibku. Zvedl jsem k ní oči, jak mě políbila, čímž si opět získala mou pozornost a pak jsem ji s upřeným pohledem do jejích zelených očí poslouchal, přemýšlejíc i o těch slovech a trochu se uvolňujíc. "Děkuji," řekl jsem tiše, vděčně se na ni dívajíc, protože to všechno jsem nejspíš prostě potřeboval slyšet, i když.. pořád mě znepokojovala ta slova o šedinách. Nechtěl jsem být starý a už vůbec ne pro Gabby. Přivřel jsem oči, jak mě políbila na víčka, ale pak jsem na ni opět upřel pohled plný naléhavosti, s jakou jsem potřeboval vědět pravdu. "Řekni mi, Gabby, upřímně.. Připadám ti starý? Pro tebe?.. já nevím, proč to potřebuji vědět, ale prostě.. potřebuji. Ty mi totiž přijdeš naprosto dokonalá, perfektní a tisíckrát lepší než jakou bych si Tě vůbec dokázal vysnít. Jasně, někdy jsi hyperaktivní, ale líbí se mi to, miluji to na tobě. Zároveň už mi ale nepřijdeš jako ta vyjukaná Gabby, kterou jsem si přivezl na motorce, ale jako.. dospělá a sebevědomá žena. Obdivuji tě za to a jsem na tebe hrdý.. Ale když si uvědomím, jak ses kvůli mě změnila, říkám si, jestli jsem tě neokradl o ty bezprostřední blázniviny, které jsi do té doby, než jsi mě potkala, vyváděla a mohla vyvádět i dál.. A taky.. nechci pro tebe být prostě starý, aby ses pak za mě začala ještě stydět.." mluvil jsem tiše a poněkud nervozně, jak jsem se vážně obával, že mi řekne, že jí opravdu starý připadám. Vím, že mi slíbila lásku a že mě neopustí, stejně jako před chvílí, ale o tom, jestli jsem pro ni opravdu starý, o tom nic neřekla a mně to vážně pořád leželo na paměti, vlastně celou dobu, od samého začátku našeho vztahu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vyznání Bocas del Toro, Panama „Já ani vlastně nevím, možná proto, že jsi tak chytrý a máš mnohem větší přehled a rozhled, než já sama. Omlouvám se, ehm, už se tedy omlouvat nebudu,“ uchechtla jsem se nakonec, jak jsem se z toho nemohla vymotat a byla jsem nervózní. Každopádně jeho slova mě zahřála u srdce a já mu věnovala úsměv v odpovědi, než přišel ten úžasný procítěný polibek. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 21. 5. pláž Bocas del Toro, Panama Zvedl jsem k ní opět pohled, když mě vzala za bradu a pozorně jsem ji poslouchal, napjatě očekávajíc, co mi na to vlastně řekne. Její slova mě však dojala, což mi mohla vidět na očích, stejně jako na mé bezděčné reakci, kdy jsem ji zlehka hladil po noze jednou rukou, protože jsem se druhou opíral v lokti, abych mohl pohodlněji ležet, otočen ke Gabby. Chtěl jsem něco říct, namítnout, že jsem to myslel i trochu jinak, ale Gabby mi nedala šanci. Tak neuvěřitelně dobře se to všechno poslouchalo a já se stejně k žádným slovům nezmohl. Jen jsem na ni upíral svůj zbožňující pohled a pak, když mě poslala do háje, neubránil jsem se uchechtnutí a se zavřenýma očima jsem zavrtěl hlavou, načež jsem se začal křenit spolu s Gabby, ale pak jsem také zvážněl, dívajíc se jí opět do očí. "Gabby," zašeptal jsem, jak jsem jí hodlal na to všechno odpovědět, ale to, jak mě začala hladit a nakonec se ke mně blíž přitiskla, mi na chvíli sebralo slova. Objal jsem ji, stejně jako ona mě, ale přetočil jsem se, takže jsem se teď skláněl nad ní, majíc ji pod sebou. Pohladil jsem ji po tváři, prsty pomalu vnímajíc tu dokonalou krásu své milované Gabby, sklonil jsem se pro něžný polibek a pak jsem se jí opět zadíval do očí. "Nepochybuji o tobě, Gabby, věřím ti naprosto ve všem a jsem s tebou šťastný jako ještě nikdy předtím. Miluji tě a budu pořád děkovat vesmíru, že i ty miluješ mě, za což jsem vděčný i tobě, ani nevíš jak moc," věnoval jsem jí další políbení, nepřestávaje ji hladit po tváři. "Nelituji ničeho, Gabby, ani na vteřinu, ale.. víš, když jsi se svými spolužáky a tak.. prostě.. nechci tě ochudit i o všechny ty věci, co bys dělala, kdybys byla prostě se spolužáky a ne se mnou. Totiž, že bychom spolu mohli.. já nevím, třeba s nimi zajít někam do klubu, nebo tak něco. Přijde mi, že toho je na tebe šíleně moc, protože rovnou už i pracuješ u táty a do toho řešíme všechny ty.. řekněme dospělácké starosti a je mi líto, že se zase tak moc nebavíš. Já ve tvém věku na škole byl prakticky všude možně, jen ne doma. Někde s přáteli a tak. Nerad bych tě o to ochudil, tak.. bychom mohli pak zkusit něco takového podnikat víc, kdybys chtěla. Však táta tě klidně může postrádat a za těch pár dní v týdnu, kdy tam nebudeš, se nic nestane, ne?" uculil jsem se na ni, pořád tak nějak nevědíc, jestli mě Gabby pochopí správně. Že chci nadále trávit čas s ní, ale i jiným způsobem, pokud by jí to chybělo. Prostě jsem pro ni chtěl to nejlepší a třeba se mi to jen bála říct, že si mohla myslet, že by mě to nebavilo, nebo že bych nechtěl jít.. "Řekla bys mi, kdybys chtěla i něco jiného že ano? Já vím, že ano, ale.. prostě.. třeba tě to ani nenapadlo, že sis dělala starosti, ale.. prostě.. všechno se dá zařídit, Gabby. Stačí říct. Miluji tě, víš?" pozvedl jsem jedno obočí, usmál se na ni a políbil ji, tentokrát mnohem déle, užívaje si pak dlaní i doteku na její sluncem prohřáté kůži celého těla, které jsem cítil i na tom svém, jak jsme byli blízko u sebe, tisknouc se jeden k druhému.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Uklidnění mysli a těla Bocas del Toro, Panama Jako kdyby mi snad četl myšlenky, když mě začal ubezpečovat o tom, že o mě nepochybuje, že mi od samého začátku ve všem věří… Bylo to tak krásné a hřejivé, že jsem to byla tentokrát já, komu došly slova. Snad proto jsem mu opětovala něžný polibek, který byl výmluvnější, než tisíc slov a do kterého jsem vložila všechno, co jsem právě cítila. Lásku a něhu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 21. 5. pláž na Bocas del Toro, Panama Také jsem měl po tom všem vyznání hravou, jako Gabby, i když jsem současně strašlivě toužil svou ženu líbat na její dokonalé rty. "Ano, madam," uculil jsem se na ni, jak mi řekla, že mi dala vědět, kdyby jí vadil náš způsob života, čehož jsem si samozřejmě cenil, ale dál jsem pak mlčel, protože Gabby ještě mluvila, končíc vyznáním, které jsem odměnil procítěným polibkem a zatímco pak pokračovala dál, zlehka jsem ji líbal na líce, do koutku rtů, na nos, na hranu čelisti.. chtěl jsem jí zlíbat celou tvář, kterou jsem tolik miloval. Odtáhl jsem se na malý kousek a věnoval jí rádoby zděšený výraz. "No to ne, žádné přehánění. Po večerce ať jsme doma!" načež jsem se zakřenil a pokračoval jsem. "Ale souhlas, Gabby. Líbilo se mi to, i když si tě hodně uzurpoval Ethan pro sebe, ale.. Líbí se mi s tebou takhle tančit, blbnout.. prostě hodit všechny starosti za hlavu a užívat si spolu. A taky už jsme nebyli dlouho v kině, i když je pravda, že vůči Whiskeymu to není fér, protože ho pořád musí hlídat rodiče, jako třeba teď.. co asi dělá, co myslíš?" pousmál jsem se při vzpomínce na to naše chlupaté adoptivní dítě. Přikývl jsem jí pak na to všechno ohledně táty, rád, že to i táta bere takhle, že se také svým způsobem o Gabby stará, za což jsem mu byl vděčný, ale Gabby si dělala zbytečné starosti s tím, že by odkládal kuchařku. Však už i tak mu oba s Gabby pomáháme se vším tolik, že se doma musí vyloženě nudit. Už jsem se chystal téma s tátou hodit za hlavu a jen se věnovat své dokonalé manželce v hříšně sexy plavkách, ale její otázka po chvíli, co jsem jsme se líbali, mě trochu zaskočila. Tedy, v tuto chvíli, jinak to bylo jednoduše logické. "Když jsem byl vždycky v restauraci, tak jsme se bavili vyloženě jen o ní, ale.. je pravda, že občas se vyptával. Tak jakože.. nenápadně, řekl bych. Spíš se ptal, jestli řeším nějaké podobné záležitosti, nebo se jen zeptal, jak to jde a jestli třeba nepotřebuji s něčím poradit, nebo tak něco, ale.. většinou, co jsem mu odpověděl, tak vlastně jen kývl hlavou a pak změnil téma. Řekl bych nicméně, že se bavíme normálně.. Ale tebe si nemůže vynachválit. Je na tebe velmi pyšný a já také, Gabby." Usmál jsem se na ni, odhrnul jí vlasy z šíje a políbil ji tam.. a ještě jednou.. a na hranu její čelisti a pak na rty, přičemž jsem rukou opět začal bloudit po jejím horkém těle, až jsem se pak dlaní vrátil k jejímu plavkovému vršku. Trochu jsem se odtáhl a podíval se tam, přičemž jsem se kousl do rtu a nakonec jsem se sklonil a políbil ji přímo doprostřed dekoltu, než jsem zase zvedl hlavu a podíval se Gabby do očí. "Tohle se mi moc líbí. Sluší ti.. a proto musí dolů, než zase uplave," dokončil jsem se zakřeněním, načež jsem se zvedl do sedu a pomohl jsem i Gabby, abych jí pomohl stejně tak i s plavkovou podprsenkou, kterou jsem chtěl zase sundat dolů. Vstal jsem a s povytaženým obočím jsem se na Gabby zadíval. "No copak? Všechno musí dolů. Tvůj nestydatý manžel hodlá plnit své manželské povinnosti.. a taky si zaplavat," dodal jsem s hravým smíchem, načež jsem se otočil na patě a popošel pár kroků směrem k vodě, jen abych se zastavil, zády ke Gabby jsem si v rychlosti stáhl svoje plavky a hodil je přes rameno zpátky. Rozeběhl jsem se a skočil do vln, čekajíc pak na svou milovanou nestydu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dovádění na pláži i ve vlnách Bocas del Toro, Panama Křenila jsem se na něj a pak se pobaveně usmívala ještě víc, když se tak trochu přiznal k tomu, že se mu moc nelíbilo, jak si mě Ethan víceméně uzurpoval jen pro sebe. Pohladila jsem Johna po rtech, po nichž jsem přejela konečky prstů a pak se zářivě usmála něžným úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 21. 5. - neděle 24. 5. Bocas del Toro Panama / Billabong Koala & Wildlife park, Austrálie Opravdu jsem si užíval ty společné chvíle s Gabby, kdy jsme mohli dovádět ve vlnách. Všude bylo jen moře, pláž, slunce a my dva a čas jakoby se zastavil. Mohla za to možná i místní slunečná atmosféra i spolu s faktem, že prožíváme s Gabby líbánky, takže jsem byl natolik uvolněný a dělal jsem i spontánní vylomeniny, které bych si jinak možná dvakrát rozmyslel.. a možná také ne. I tohle byla jedna z mých stránek a Gabby ji alespoň mohla lépe poznat, když jsme nemuseli myslet na žádné starosti a jen si užívat jeden druhého, v legraci i ve vášni a touze, s jakou jsme se vzájemně oddávali ve vlnách, na písku i v horké posteli naší chatky. Dalšího dne tomu nebylo jinak a opět jsme si s Gabby dopřáli den jen sami pro sebe, kdy jsme si i jen povídali, zapisovali do našeho cestovatelského deníku a probírali plány na další den, kdy nás čekal časový i teplotní šok, neboť jsme se chystali letět do Austrálie, kde touto dobou byl spíše podzim a to znamenalo, že tam bude podstatně chladněji, než právě teď a tady, v Panamě. Přesto to nebylo tak hrozné. Sobotní den jsme strávili v podstatě jen cestováním, kdy nás čekala loď do Panama City a odtamtud jsme se dvěma přestupy odlétali do Sydney. Naše dárky pro naše blízké už byly v balíku poslány do NYC a já už se nemohl dočkat, až se vydáme za dobrodružstvím po té době, kdy jsme jen nabírali energii na pláži a v moři. Dorazili jsme do Sydney v pozdních hodinách (i kvůli posunu času dopředu) a tak jsme rovnou v hotelu zalehli a aklimatizovali se na další den, kdy nás čekala naše malá výprava za dobrodružstvím, především tím zvířecím, neboť jsme měli už domluvenou cestu do parku Billabong, kde byla k vidění celá plejáda australských typických živočichů, na které jsme si povětšinou směli dokonce i sáhnout. Tušil jsem, že to bude něco pro Gabby - ale, přiznejme si, i pro mě. Miloval jsem zvířata, třebaže jsem na ně nikdy neměl příliš mnoho času. V neděli jsme se tedy vydali do parku Billabong (cca dvě hodiny autem ze Sydney). Měl jsem na sobě tentokrát už dlouhé kalhoty a kromě trička jsem si na sebe vzal i hnědou mikinu a pro jistotu i bundu jen tak do ruky, protože zase tak strašná zima nebyla, ale.. kdo ví, že? Nakonec jsme dorazili a ruku v ruce, oba natěšení jak na Disneyland, vydali jsme se s Gabby vstříc novým zážitkům. Zobrazit SPOILER "Pojď, podívej, támhle je klokan! Pojďme si ho pohladit, než se zmenší fronta na koalu. Prosím.. a můžu tě s ním vyfotit?" škemral jsem Gabby, nedočkavě se pořád rozhlížejíc kolem, jak jsem se snažil vidět úplně všechno a užít si to, že na vlastní oči vidím všechna ta zvířata, co jsem doposud vídával jen v National Geographic.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zvířátka v akci (tentokrát ta čtyřnohá) Billabong Koala & Wildlife park, Austrálie Bylo mi smutno, když jsme se loučili s Panamou. Vzpomínala jsem na ty vzácné okamžiky, které se mi vryly hluboko do paměti, jistá si tím, že na to nikdy nezapomenu. Na tváři se mi usadil takový ten melancholický úsměv, se kterým jsem se ještě naposledy podívala na naši chatku, než nám zmizela z očí. A pak ve městě, kde jsme se ocitli, se mi téměř vehnaly slzy do očí, jak jsem si v duchu říkala, že mi to tady bude chybět. Naštěstí jsem se stihla uklidnit dřív, než bych se rozbrečela, myslíc i na to, že právě nebyla vhodná chvíle na takové či podobné projevy, byť to na mě silně doléhalo. Ještě bych Johna vyděsila a dělal by si o mě starosti, což bych pochopitelně nechtěla. Byli jsme na líbánkách a mířili jsme do celého světa, tak proč bych měla plakat? Stiskla jsem Johnovu dlaň a usmála se na něj, šťastná, že je se mnou, že jsme spolu. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Neděle 24. 5. Billabong Koala & Wildlife park, Austrálie Tentokrát jsem si užíval i to focení. Tedy, spíše by se dalo říct, že jsem byl natolik nadšený z klokanů, na které jsem se tady v Austrálii těšil nejvíce, že jsem nějaké to focení skoro ani nevnímal. Pořád jsem sledoval toho dlouhonohého chlupáče s kapsou, oči nadšené jako dítě, co poprvé vidí Santu Clause u vánočního stromku v obchodě. Poprosili jsme pak náhodného turistu, aby nám pomohl s fotkou, abychom mohli být na fotce společně s Gabby, pózujíc u klokana, kterému to bylo upřímně jedno. Ale já byl neskutečně rád, že jsme mohli být na té fotce pěkně spolu. Už teď jsem plánoval, jak si z fotek necháme pak udělat fotoknihu, až se vrátíme domů a třeba bychom si i pár fotek mohli nechat zvětšit a dát zarámovat jako obraz. Uvidíme.. Zatím jsme si nicméně ruku v ruce užívali plnými doušky jak klokany, tak i koaly, kapibary, červené mývaly, papoušky, pouštní psy i surikaty, dokonce nás nechali vzít si hada kolem ramen, nebo si alespoň sáhnout. Bylo to něco.. Nakonec jsme se spolu s ostatními nachomýtli u plotu, v jehož středu se odehrávala nějaká podívaná. Našli jsme si místo, abychom viděli a pak.. Sice už jsem několikrát viděl podobné záběry v dokumentech a podobně, ale takhle na živo to bylo opravdu dechberoucí. Byl jsem dost konsternovaný, protože to nejednou vypadalo opravdu hodně nebezpečně, ale na druhou stranu, ti lidé zřejmě věděli, co dělají, nebo ne? Až když mi Gabby položila dlaň na rameno, vytrhla mě tím z fascinovaného strachování se o toho pána a já se k ní konečně otočil, abych s hrůzou zjistil, že ten pohled není nic pro ni. Rychle jsem ji objal a odvedl kus stranou, aby to alespoň nemohla vidět. Byla neskutečně bledá a vypadalo to s ní velmi na hraně a dost možná bych měl být připravený i na to, že mi tu omdlí. "Gabby... Gabby, prosím, dýchej, ne zhluboka, ale mělce a rychle, to ti pomůže. Chce se ti zvracet? Je ti hodně špatně?" ptal jsem se jí a u toho jsem se porozhlédl, že bych ji posadil na nějakou lavičku, kterou jsem momentálně jako na potvoru nemohl najít. Podepíral jsem ji a doufal jsem, že to brzy vydýchá. To, jak se držela za břicho, nevěstilo nic dobrého. Bál jsem se, že si na místě vyprázdní žaludek a já zrovna neměl u sebe vůbec nic, čím bych jí pomohl. Vlastně.. Vytáhl jsem malou lahev s vodou a trochu jsem si nalil do dlaně, abych pak mohl Gabby jen lehce konečky prstů otřít čelo a pak jsem jí nabídl, aby se napila. Celou dobu jsem se ji snažil podpírat, případně ji o sebe samého opřít, jen aby mi tu nezkolabovala. Někdo z ošetřovatelů si nás všiml a přišel za námi. "Je vám špatně? Potřebujete pomoct?" ptali se hned se starostí v hlase i ve tváři, ale vypadali zároveň tak, že na to byli i celkem zvyklí. Zřejmě se čas od času našel někdo se slabším žaludkem ohledně toho hazardování s krokodýli. Nechal jsem ale na Gabby, jestli jí bylo tak zle, že by potřebovala nějak více ošetřit, protože já nevěděl, jak jí už pomoci. Nic, kromě vody a starosti, jsem už v záloze neměl.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Chvilka strachování se Billabong Koala & Wildlife park, Austrálie Bylo mi opravdu hodně zle a já poprvé za celou tu dobu myslela, že je se mnou opravdu konec. Celou mě polilo horko a střídavě mi byla i zima, jak mi přeběhl mráz po zádech, přičemž se mi vytvořila husí kůže po celém těle. Zachvěla jsem se a posléze ještě silněji, jako kdybych dostala zimnici, načež jsem si musela držet ústa, jak se mi ve chvíli nafoukly tváře s tím, že s největší pravděpodobností vyhodím celý obsah žaludku. Už to bylo tak špatné, že mi bylo jedno, že by to bylo teď a právě tady přede všemi lidmi, hlavně, že se mi konečně uleví a nebudu se cítit takhle špatně a zle. Zavrtěla jsem hlavou, že skutečně nechci napít, protože by mi bylo snad ještě hůř, nebo by to odnesla chudák láhev. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Neděle 24. 5. Billabong Koala & Wildlife park, Austrálie Vůbec jsem nevěděl, co dělat. Bylo očividné, že to s Gabby bylo zlé, ale zároveň jsem se cítil strašně bezmocně, protože jsem nemohl nijak pomoci, než ji jen držet a doufat, že ji to brzy přejde. Jenže nepřešlo. Jak přišel ještě i jeden z ošetřovatelů, bylo jasné, že Gabby potřebuje rychle odběhnout z dohledu všech ostatních návštěvníků a pán nás honem zavedl k toaletám. Chtěl jsem Gabby pomoci, aspoň jí držet vlasy, nějak ji utěšovat, ale ona mě jen slabým odstrčením přiměla zůstat za dveřmi "dam" a mně tak nezbývalo, než čekat. Přecházel jsem sem a tam a nakonec jsem se jen opřel o zeď a čekal, v duchu si nadávajíc, že jsme se na ty krokodýly vůbec dívali a proč jsem ji pro všechno na světě nevzal honem jinam. Vpravdě mě nenapadlo, že to bude mít takovéhle důsledky, ale.. mělo mě to napadnout! Mělo! spílal jsem si v duchu, vzpomínaje na svou citlivou Gabby i tenkrát v Yellowstone, když viděla vycpaného koně v muzeu, což bylo více emotivní, ale.. také se jí udělalo zle a.. prostě.. Sakra, na co jsem myslel? Je citlivá, tak jsem měl dávat větší pozor a být pohotovější.. mudroval jsem na sebe v duchu dál, ale to už se otevíraly dveře a já byl hned v pozoru, dívajíc se na Gabby, které už se vracela barva do tváří. Hned jsem ji chtěl obejmout, ale to jsem nejdřív musel udělat pár kroků blíž, zatímco ona mě uklidňovala, že už je to lepší. Konečně jsem si ji přitáhl do objetí a políbil ji do vlasů, načež jsem obdržel polibek od ní, pro změnu na krk. "Promiň, měli jsme jít hned pryč.." omlouval jsem se ještě tiše, uklidněn však jejími slovy i tím, že opravdu vypadala lépe. Nechal jsem pak paži kolem Gabbyna pasu, abych ji měl pořád u sebe, jak jsem se o ni stále ještě bál. "Jistěže, Bond girl, jdeme si pochovat koaly.. Opravdu je ti lépe? Chceš.. se napít, nebo něco?" ujistil jsem se ještě, než jsme se vydali zpátky za koalami.. Po těch několika hodinách, příjemně strávených mezi australskými živočichy, jsme se nakonec vydali k východu, kde byl gift shop. Hned jsem neomylně zamířil k plyšákům a rozhlížel se, co všechno tu mají. "Musíme pořídit koalu nebo klokana do sbírky k našemu losovi. Akorát nevím.. koalu nebo klokan, co myslíš? A co takhle něco Gie? A co Whiskeymu?" probíral jsem se pak nadšeně plyšmeny, přičemž jsem poslednímu jmenovanému "výherci" přidělil jednu koalu, která mi přišla pro našeho psího parťáka jako stvořená. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nakupování v giftshopu Billabong Koala & Wildlife park, Austrálie „Neomlouvej se, není důvod. Opět si mě zachránil a já ti jsem neskonale vděčná, že tu jsi pro mě a se mnou,“ zašeptala jsem ještě, aby si to přestal vyčítat. Nemusel ani nic říkat, prostě jsem vytušila, že si to v době, kdy jsem byla na toaletách, určitě v duchu vyčítal a byl z toho zničený. Ale on za nic nemohl, nebyla to jeho chyba, nic z toho. Pohladila jsem jej po tváři a věnovala mu úsměv, značící, že je mi opět dobře a že je všechno špatné zažehnáno. Jen mě mrzelo, že jsem ho tak moc vyděsila a teď, po zbytek doby bude mít o mě ještě větší strach, než předtím. Zobrazit SPOILER Nakupovali jsme a prohlíželi si věci, přičemž jsme se oba rozhlíželi a já tak nějak shodou náhod zabrousila pohledem k pokladně, kde byla jakási mladá slečna. Normálně bych se usmála a možná i kývla na pozdrav, koneckonců to byla slušnost, ale po delším zkoumání její osoby, jsem si všimla, že se její pozornost soustředí výhradně opačným směrem. Nakrčila jsem obočí a podívala se ve směru jejího pohledu a k mému překvapení, v jejím cíli se nacházel John. Můj milovaný a drahý manžel, který zjevně neměl o ničem ani nejmenší tušení, když byl otočený zády. Polkla jsem a řekla si, že mám prostě krásného a přitažlivého manžela, kterého mi ostatní ženy mohou závidět, ale… cítila jsem silný osten žárlivosti. Zhluboka jsem se nadechla a uklidnila se v duchu, než jsme se tedy s Johnem rozhodli, že zamíříme k pokladně. A mé noční můře rovnou vstříc. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Neděle 24. 5. Billabong Koala & Wildlife park, Austrálie Gabby už bylo viditelně lépe, usmívala se a měla zase barvu ve tvářích a s koalou v náručí vypadala naprosto spokojeně a šťastně. Taky jsem si toho medvídka pochoval, v hlavě si přehrávajíc dokument, v němž mimo jiné bylo i to, že koaly patří k jedněm z nejhloupějších zvířat vůbec, ale na roztomilosti jim to nijak neubírá. Hned bych si něco takového chovacího vzal domů, i když.. Gabby mi v tomto ohledu stačila za čtyři koaly dohromady. Nakonec jsme vybrali několik plyšmenů, pro každého něco a s Gabby jsme se shodli i na klokaním zástupci do sbírky k losovi. Ještě jsem se díval jen tak ze zvědavosti na nějaké publikace, zatímco Gabby zaujalo něco jiného. Přemýšlel jsem, že bych si pořídil nějakou knihu o místní přírodě a zajímavostech, ale pak jsem si to rozmyslel s tím, že bychom to stejně jen momentálně táhli s sebou a navíc bych si to nejspíš doma ani neprohlédl a spíš bych sáhl po internetu, kdybych potřeboval něco vědět. Prohlédl jsem si alespoň obrázky a pak knihu vrátil zpátky s tím, že už pak zbývalo jen zaplatit. U pokladny to bylo velmi.. zvláštní. Nijak zvlášť jsem nevnímal slečnu pokladní, v hlavě si představujíc totiž výrazy Adriena a Gii, až jim dáme či pošleme ty plyšáky a budeme jim vyprávět o našich zážitcích. Až po chvilce mi došlo, že to flirtování, na které jsem odpovídal pouze zdvořile, ale bez zájmu, bylo už přes čáru. Tedy, došlo mi to u toho "krásného pána", což mě na jednu stranu pobavilo jako jedna velká absurdita, ale zároveň mi to bylo opravdu nepříjemné. Zarazil mě až Gabbyn malý monolog, čímž nepřekvapila jen mě, ale i slečnu pokladní, jíž to bylo určeno. Podíval jsem se na svou ženu a kousl se u toho do rtu, abych potlačil culení, třebaže mi cukaly koutky. Zaplatil jsem náhle mlčenlivé pokladní a s poděkováním jsem si od ní vzal náš nákup, s čímž jsme se s Gabby vydali pryč. Ještě jsem ji demonstrativně po cestě objal a políbil na spánek, než jsme definitivně opustili obchod, stejně jako celý Billabong park. "Zlatá Amber oproti téhle.. pamatuješ ještě na Amber z Yellowstone? No ale.. nikdy jsem tě takhle nezažil, Gabby. Já.. nevím, co říct.. ale, taky nechápu, co si myslela. Viděla nás, že jsme spolu a navíc mám tohle.." pozvedl jsem ruku s nákupem, abych tím poukázal i na snubní prsten, na nějž jsem si pomalu zvykal. Došli jsme k autu a pak nastoupili, chvíli ještě jen tak sedíc a vstřebávajíc dojmy. "Už je ti opravdu dobře, Gabby?" zeptal jsem se pak ještě znovu, pro jistotu, abych případně mohl pro svou krásku něco udělat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V autě Billabong Koala & Wildlife park, Austrálie Usmála jsem se, třebaže jsem si to pravděpodobně v tu chvíli ani neuvědomovala. Bylo to tedy spíše bezděčné pousmání, když si mě John objal kolem pasu a ještě mi věnoval políbení na spánek. Byla jsem tou nejšťastnější novomanželkou na světě. Až teprve venku, když jsme opustili i zvířecí park, kde jsme si užili skvělý a pohodový ven, až na tu mou malou nevolnost. Ale momentálně mi bylo dobře a cítila jsem se prostě krásně… Tedy, aspoň jsem si to myslela, než jsem se zamyslela nad svým chováním v obchodě. Vůbec jsem nečekala, že se neudržím a prostě té slečně prodavačce řeknu něco takového, třebaže to nebylo nic hrozného. Ale takhle jsem se obvykle nechovala, tak co se vlastně stalo? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Neděle 24. 5. letiště v Sydney, Austrálie "Já vím, že mi věříš. A.. promiň, nemůžu za to, že jsi na ni musela žárlit, vědomě jsem jí nezavdával důvodu k tomu, aby flirtovala. Ale taky mi to od ní přišlo přehnané a i když jsem to chtěl nechat plavat, protože už jsme byli na odchodu, tak.. vlastně se mi to líbilo, že jsi jí to řekla," pohladil jsem Gabby krátce po tváři a usmál se na ni tím něžným úsměvem, který jsem měl schovaný vždy jen pro ni samotnou. "A bylo to zatraceně sexy, paní Mariano," dodal jsem velmi tiše a zakřenil jsem se na ni, než jsem jí věnoval další políbení, jak jsme v objetí kráčeli k autu. Když už jsme seděli v autě, zatím si jen povídajíc a vstřebávajíc zážitky, cítil jsem už trochu hlad a tím spíš, když to Gabby zmínila. Jenže jsem se ohledně odpovědi vzmohl jen na "No, docela už.." přičemž jsem se zarazil, protože Gabby vyrukovala s tím, že by se chtěla líbat, což samozřejmě nebylo nic, co bych nechtěl já, jen s tím přišla jako první, protože já už si v hlavě pomyslně odškrtával seznam toho, co ještě musíme stihnout a podobně.. Povytáhl jsem koutek úst do svého pokřiveného úsměvu a naklonil jsem se i já ke Gabby blíž, abych si mohl užít to, co jsem si prakticky celý den odpíral, totiž líbat svou krásnou manželku. Položil jsem jí ruku kolem pasu, majetnicky si ji přitahujíc blíž k tělu, i když to přes řadící páku a ruční brzdu nebylo nic extra, ale šlo i o ten pocit. Změnil jsem její měkké něžné polibky v o něco málo dravější, nemohouc se jí nabažit, jak mi už za celý den chyběla. Bylo to téměř extrémní, jak jsme se předtím věnovali jen jeden druhému na pláži, kterou jsme měli jen pro sebe a čas kolem nás plynul, zatímco teď jsme byli stále mezi lidmi a zvířaty a stěží jsme stačili vstřebat všechny zážitky. Navíc nás ještě čekala cesta zpět a následně letadlo, které musíme stihnout.. Bylo těžké se při tom všem líbání upamatovat, že tu nejsme sami, ale že kolem našeho auta chodí i další lidé, rodiny s dětmi a také že bychom měli vyrazit. Ještě jsem si ukradl pár polibků, než jsem se zadýchaně odtáhl, hladíc ještě Gabby po tváři a rovnajíc jí vlasy, které jsem jí zase trochu rozcuchal. "Nejraději bych teď s tebou byl zpátky na pláži v Panamě.." přiznal jsem se a kousl se do rtu, jak na mě to všechno působilo. Ještě jednou jsem se k ní naklonil pro polibek a pak se odtáhl, protože jsme prostě museli vyrazit na dvouhodinovou cestu. Po cestě jsme se ještě stavili jen pro sendvič na cestu, protože minimálně já už měl strašný hlad. Povídali jsme si o tom, co nás čeká a že bychom zase měli napsat zážitky do našeho cestovatelského deníku. Měl jsem na paměti, že si budu muset znovu projít ten itinerář, co jsme si sepsali pro celou naši cestu kolem světa, protože teď budu potřebovat víc než jindy zmapovat "terén", kam jsme se chystali autem, protože doteď to bylo jen koupání a slunění na pláži. Chystali jsme se na Jižní Nový Zéland a spolu s tím jsme si s Gabby museli samozřejmě i vzít teplejší vybavení, protože tady, u protinožců, čím víc na jih, tím větší zima.. Vrátili jsme auto, vytahali z něj všechny kufry a ještě nacpali plyšmeny, kam se jen vešli, abychom nemuseli dokupovat další zavazadlo do nízkonákladového letu, na který jsme pak čekali. Byli jsme na letišti relativně včas, což bylo k nezaplacení, protože jsme si s Gabby mohli v klidu dojít do restaurace na pořádné teplé jídlo, abychom nabrali energii na zbytek dne. Pořád jsem myslel na to, jak rád bych si ji uzurpoval jen pro sebe, někde v soukromí, ale nemohli jsme. Alespoň jsem ji provokoval pod stolem, kdy jsem ji různě hladil po noze a samozřejmě jsem si neodpustil provokovat ji i upřenými pohledy a velmi velmi pomalým dáváním soust do úst. Nemohl jsem si zkrátka pomoci. "Gabby? .. co takhle se jít.. osvěžit? Nejsi unavená? Let potrvá jen chvilku, ale pak budeme muset autem ještě asi hodinu nebo jak do kempu, kde máme nahlášené spaní v chatce a já budu potřebovat, abys byla vzhůru a navigovala mě.." nadhodil jsem, dívajíc se na ni, zatímco jsem si pohrával s vidličkou na prázdném talíři. Testoval jsem nicméně její náladu, protože mě napadla šílenost, která by však stála za zapamatování a navíc, Gabby už mi šíleně chyběla a za celou tu dlouhou dobu, co mě provokovala a pokoušela, se to už dalo stěží vydržet.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na letišti Sydney, Austrálie Cítila jsem se provinile, jak jsem vyjela na tu slečnu pokladní, ale nelitovala jsem toho ani trochu. Zvláště poté, co mi John řekl, že mu to bylo nepříjemné a že se mu to vlastně líbilo, jak jsem se slečnou mluvila. Snažila jsem se být co nejslušnější a nejvychovanější, takže jsem jí určitě nijak výrazně neublížila. Jen prostě potřebovala vidět, že překročila jistou hranici, což si neměla dovolit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Neděle 24. 5. Sydney, Austrálie Strašně moc mě bavilo Gabby svádět a pak ještě pozorovat to, jak se mě snaží přimět, abych toho přede všemi lidmi kolem nechal, ale já moc dobře věděl, že si to užívá. Znal jsem ji za celou tu dobu víc než dobře na to, abych v ní uměl číst jako v otevřené knize, což mi ostatně šlo snad už od prvního dne, co jsme se poznali. "Myslím, že ano. Uvítal bych menší.. nabití.. Jinak bys musela řídit ty a na Zélandu se jezdí jako v Anglii, vlevo," mrkl jsem na Gabby a hned na to se na ni zakřenil, pociťujíc to provokativní jiskření mezi námi. Náležitě jsem si toho našeho hravého laškování užíval a snad právě o to víc, že jsme byli i mezi lidmi, protože to získávalo onen dekadentní náboj. Pak jsem jen přikývl a vstal spolu s ní od stolu, abychom pak ruku v ruce mohli zamířit k toaletám. A jak se zdálo, Gabby mi skutečně četla myšlenky, protože jakmile jsme byli pár kroků od toalet, s culením jsem pokukoval po té pro vozíčkáře, ale také jsem se rozhlížel, jestli nás skutečně nikdo nevidí, načež mě sama Gabby zatáhla přímo tam, kam jsem měl v úmyslu zatáhnout já ji. "Velmi dobře zahráno, Bond girl," pochválil jsem ji s uculením a stačil mi jediný delší krok a už jsem byl u ní, tisknouc se k ní a líbajíc ji na šíji. Dlaněmi jsem se nedočkavě vydal na pouť po jejím těle, třebaže jen přes oblečení, ale i tak jsem si to užíval. Stiskl jsem jí pozadí a zvedl jí jednu nohu, provokativně si Gabby přitahujíc ještě víc k sobě, líbajíc ji teď dravě na rty. "Chci tě.. strašně moc.. prosím.." šeptal jsem se zrychleným dechem, upřeně jí hledíc do očí svým touhou prosyceným pohledem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nestydatosti přímo na letišti Sydney, Austrálie „Johne,“ nestačila jsem ani kloudně odpovědět a už jsem ho měla u sebe, tisknouc se na mé tělo tak blízko, že jsem i přes vrstvu oblečení cítila jeho spalující touhu. Naklonila jsem hlavu na stranu, abych mu udělala prostor na své šíji, na kterou zaútočil svými rty a zasypal ji náruživými polibky, ze kterých se mi zamotala hlava, omámily smysly. Přivřela jsem oči, abych si ty opojné okamžiky užila mnohem více a znatelněji, načež jsem se uchechtla, když jsem vnímala jeho hladící dlaně, putující po těle a následně jak mi John zvedá nohu, aby mohl být ještě blíž. Myslela jsem, že v té chvíli zešílím rozkoší a tak jsem ho nezadržitelně kousla do krku, upouštěje tak páru i své vlastní vášni a stoupajícímu žáru. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Neděle 24. 5. Sydney, Austrálie Jakmile mi Gabby zajela prsty na zátylek, byl jsem naprosto a dokonale ztracený. Ztracený v našem společném vesmíru, v našem souznění a neskonalé touze jeden po druhém. Držel jsem ji pevně, tisknouc ji zády na zamčené dveře, zatímco si i ona užívala mě, stejně jako já jí. Toužil jsem po ní tak strašně moc a bylo mi jedno, že jsme na letišti a navíc na toaletě a ještě k tomu pro invalidy. Bylo mi to naprosto jedno a prostě jsem si užíval přítomného okamžiku. Vzájemně jsme si pomohli s kalhotami i spodním prádlem, přičemž já pak Gabby zajel dlaní chtivě pod košili s tričkem, jen abych se jí směl dotýkat na té milované horké kůži, ale nesvlékal jsem ji. A pak, když se mi vyhoupla do náručí, vzal jsem ji jednou rukou za její perfektní pozadí a druhou ji pevně objal, načež jsem ji opět divoce líbal a pak si ji konečně vzal, tišíc ji pak polibky, aby na nás opravdu nikdo nepřišel. Vyprostil jsem se pak z ní a pomohl ji postavit se na zem. Zase jsem ji vášnivě líbal, než jsem si ji otočil zády k sobě a propletl jsem si prsty s jednou její rukou, kterou jsem přišpendlil ke dveřím nad našimi hlavami, abych se tak mohl zároveň i mírně opírat, než jsem si ji znovu vzal, držíc ji druhou rukou na jejím plochém bříšku a částečně i podbřišku. Kousal a líbal jsem ji u toho na krku, šeptajíc chvílemi ve slastném vzrušení její jméno.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vzrušení na letišti Sydney, Austrálie Přiváděl mě k šílenství už jenom svojí pouhou přítomností a blízkostí. Šílela jsem po jeho dotecích a polibcích, hladivých dlaní a jeho tělu, otírající se nahou a horkou kůží o to mé. Zaklonila jsem pak v jedné chvíli hlavu a kousla se do rtu tišíc tak vlastní zvukové projevy, než se naše rty spojily a já se snažila udýchat naše intenzivní spojení, když si mě vzal přesně tak, jak jsem chtěla, jak jsem po tom celou svou duší i srdcem toužila. Kousla jsem ho do rtů, přivírajíc oči a snažíc se nevydat ani hlásku, byť to bylo opravdu hodně těžké. Celým mým tělem otřásalo silné vzrušení, že jsem mu i svými boky vyšla poněkud prudčeji vstříc, jak jsem se nemohla dočkat jeho těsně blízkosti a toho, jak se o sebe budeme milostně třít, o naše vzrušená a roztoužená těla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Neděle 24. 5. Sydney, Austrálie Pohrouženi do živočišně dravého milování, vnímali jsme skutečně jen jeden druhého a já se skutečně nemohl své dokonalé Gabby vůbec nabažit. Chtěl jsem jí dopřát co nejvíce rozkoše, ačkoliv jsme neměli příliš mnoho času vzhledem k okolnostem. Ale i tak mělo naše milování hodně do sebe. To jsem ale ještě ani trochu netušil, co si na mě Gabby přichystá. Jak jsem pochopil, vyprostil jsem se a nechal se navést, jak si Gabby přála. Ona mě však otočila, takže jsem se teď opíral o dveře zády já, tušíc už, co bude asi následovat, což mě vzrušilo ještě víc, stejně jako její doteky na mém citlivém místě. S očekáváním a naprosto bez dechu, jsem se na ni díval, jak se pomalu skláněla, až si přidřepla a já vzápětí zvrátil hlavu dozadu, pevně semkl víčka a kousl se do rtu, abych nevydal ani hlásku, zatímco Gabby mě bez chvíle oddechu dráždila svými rty a jazykem až k zešílení. Střídavě jsem se kousal do rtu a lapal po dechu, naprosto se odevzdávajíc své Gabby do rukou a neskutečně dráždivých rtů. A když už jsem to skutečně nemohl vydržet, protože mi dávala rozkoše až vrchovatě, vzal jsem ji za paže a vytáhl za sebou, přičemž jsem se jí zakousl do krku, dýchaje jako po maratonu. Pohladil jsem ji dráždivě po jejím zadečku a sjel ke stehnu, které jsem si nadzvedl a držel jej, přičemž jsem si ji opět vzal, vyhledávaje její rty ve spalujícím polibku. Druhou rukou jsem si ji natiskl k sobě a pak ji držel právě i za pozadí, zrychlujíc milostné pohyby, jak se naše milování stávalo stále intenzivnějším. Ztráceli jsme dech, kradli si jej ze rtů a lapali po něm.. až jsem několika přírazy ještě umocnil naše společné milování a následně jsem si užíval pocitu neskutečné uvolňující agonie, stejně jako Gabbyna třesoucího se těla v mém náručí. S přivřenýma očima jsem stále zrychleně dýchal, ale neodpustil jsem si něžné polibky na voňavé kůži mé milované ženy. "Jsi tak.. neskutečná.. šíleně tě miluji, Gabby.." šeptal jsem jí do ucha, nepouštěje ji z náručí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vzhůru do letadla Sydney, Austrálie Bylo mi nesnesitelné vedro, cítila jsem, jak se mi orosilo čelo a že se mi kolem obličeje kroutily navlhlé pramínky světlých vlasů. Ale já se více soustředila na Johnovo vzrušení, na jeho klín a tělo, které reagovalo na mé rty a jazyk v jeho klíně, kde jsem mu způsobovala ještě větší vzrušení a rozkoš. Zaryla jsem se mu nehty krátce do kůže, když jsem ho hladila po stehnu a pak i o trochu výš, na břiše. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Neděle 24. 5. Sydney, Austrálie / Queenstown, Nový Zéland Dopřáli jsme si s Gabby ještě pár chvil nerušeného souznění v objetí, zatímco jsme se snažili vstřebat a uklidnit naše rozbouřené buňky. Nicméně museli jsme se už konečně sebrat, obléknout a upravit, protože jsme přestali hlídat čas a brána k letadlu se už mohla každou chvílí otevřít a nás by pak mohli vyvolávat po celém letišti, což by bylo dost nepříjemné. Sklonil jsem se a natáhl boxerky i kalhoty zpátky na původní místo, kontrolujíc i to, jestli to není až moc pomačkané, ale s tím bych stejně nic nenadělal. Přetáhl jsem si triko i mikinu přes hlavu a prohrábl jsem si vlasy v pokusu o nějakou tu úpravu a zakřenil jsem se na Gabby, jíž jsem pomohl, stála-li o to. Podobně jako ona jsem si ještě opláchl obličej a naposledy se prohlédl v zrcadle. To se ke mně Gabby přikradla zezadu s otázkou, která mě rozesmála a já s křeněním přikývl. "Na sto procent, děkuji" dodal jsem, vzal jednu její objímající dlaň do své a krátce si ji přitáhl k obličeji, abych ji mohl políbit na hřbet ruky. Pak už jsme opatrně, ostražitě opustili toaletu a zamířili pak rychle k naší odletové bráně, kde už čekalo na vstup na palubu jen posledních pár lidí.. Nebylo to snad ani půl hodiny a už jsme přistávali v Queenstownu, v jižní části Nového Zélandu. Jen, co jsme s Gabby vyzvedli kufry, už jsme se hnali ven, protože letadlo mělo malé zpoždění a na nás měl čekat chlápek z půjčovny aut, aby nás nechal podepsat papíry a předat nám klíčky. Chvíli na to už jsme seděli v terénním stříbrném Hyundai SUV, samozřejmě s řízením na pravé straně. Vytáhl jsem náš cestovatelský itinerář a kontroloval jsem, kam že to máme namířeno. Hned na to jsem vytáhl malou mapku, kterou jsem podal Gabby, protože mapka byla novější a kemp, kam jsme směřovali na přespání, ještě v google mapách nebyl, takže jsem si nemohl nastavit GPS až tam, ale jen do nejbližšího města, které se pak už nacházelo na vytištěné mapce. "Připravená?" uculil jsem se na Gabby a provokativně jsem ji pohladil po noze od kolene výš, schválně se dotýkajíc konečky prstů vnitřní strany jejího stehna. Měl jsem prostě hravou a velmi provokativní náladu, myslíc pořád na to, co se odehrálo před zhruba hodinou na letišti v Sydney. Ale pak jsem svou drzou ruku dal zpátky na řadící páku a konečně jsem nastartoval motor a vydal se na cestu. "Co takhle si zablbnout? Pustím rádio a zkusíme zpívat líp než ti zpěváci.." vymyslel jsem malou výzvu na zkrácení chvil v autě, ale hlavně i probrání mé osoby, která byla po dnešním řízení i v Austrálii dost vyřízená. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Tak trochu ztraceni Queenstown, Nový Zéland Nechala jsem si od Johna pomoct, koneckonců byla to další z příležitostí, kdy jsem se ho mohla dotknout a pohladit ho po tváři, tak proč se o to ochuzovat, když se to tak vyloženě nabízelo, že ano? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Neděle 24. 5. mezi Queenstownem a Mossburnem, Nový Zéland Gabby měla pravdu. Konec blbostí, musím se soustředit na cestu. Už byl pozdní večer, když jsme přistáli a čekala nás ještě minimálně hodinová cesta do kempu, přičemž jsme to tady ani trochu neznali. S GPS navigací jsem jel celkem v pohodě a užíval si s Gabby blbnutí s rádiem. Sám jsem se nejvíc vyřádil u staré dobré Only You, přičemž jsem na Gabby dělal oči, vzpomínajíc i na Charlieho Sheena ve Žhavých výstřelech, kde dělal, že ten song zpívá on.. Přistihl jsem se, že jsem párkrát zívl do ruky, ale byl jsem pořád v pohodě. Jen mě mrzelo, že jak je už tma, tak si moc neužijeme ten první pohled na Zéland. Ale zítra si to vynahradíme. Teď už jsem si jen přál dorazit do kempu a zalehnout. Netušil jsem nicméně, že co dorazíme do Mossburnu, nastanou nám krušné chvíle. Podle mapky, co měla Gabby v ruce, jsme se nejprve museli vymotat z města, kam nás navigace dovedla. Zastavil jsem na straně a nejdříve Gabby pomohl se v mapě zorientovat, ukázat jí, kam se potřebujeme dostat a pak už to bylo na ní. Potíž byla totiž v tom, že i když jsem jí ukázal přibližnou trasu, kudy chci jet a kudy potřebuji navigovat, tak jsme kolikrát vjeli do jednosměrky a museli proto volit jinou ulici a nakonec jsme se tak trochu zamotali, ale naštěstí to Gabby zvládla bravurně a vyvedla nás z města na správnou trasu směrem k Dunrobinu. Jenže další obtíží bylo místní značení s cestami. Ty totiž byly dokonale matoucí. Chvíli jsme jeli po asfaltce a odbočili po té, která vypadala zkrátka stejně, jen abychom dojeli na konec a zjistili, že vede jen na větší farmu. V mapě totiž byly odbočky velmi hustě vedle sebe a těžko se odhadovala vzdálenost, přičemž některé cesty byly navíc ještě zavřené na závoru a bylo o to složitější se někde vymotat. Mračil jsem se a v duchu jsem propadal trudomyslnosti, že to snad v životě nenajdeme, ale neřekl jsem ani slovo. V jednom kuse jsem odbočoval doprava, pak hned doleva a zase zpátky a můj orientační smysl z toho už byl tak nemožně zamotaný, že jsem to nakonec vzdal. Zastavil jsem a podíval se na Gabby, přičemž jsem se vyčerpaně pousmál. "Tak jo, už ani nevím, jak se jmenuju.. Co takhle si to projít ještě jednou? A.. kde že to jsme teď?" obrátil jsem pohled zpátky k čelnímu sklu, přičemž jsem mžoural do tmy a snažil se najít nějaký záchytný bod, marně. Naklonil jsem se ke Gabby a nahlédl do mapy. "Každý si přijede farmařit na Zéland, že vydělá šílené peníze a kvůli tomu tu staví silnice jak blázni a kdo se v té spleti má potom vyznat, zraky.." mudroval jsem si spíš pro sebe, třebaže nahlas a u toho jsem nechal Gabby, aby mi ukázala, kde zhruba jsme. Chvíli jsem na to koukal a snažil se něco vybavit. "Moment, moment.. tohle si pamatuji. Byla tam ta ostrá zatáčka.. Tak jo, zajedu tam a od toho se odrazíme. Tam odtud musíme doprava, pak tady kolem toho.. kdoví, co to je, ale pamatuj si, že tam musí být někde hned u silnice nějaký malý domek a odtamtud doleva první odbočkou a pak se snad chytíme," instruoval jsem ji i sám sebe a pak jsem se na ni podíval a vztáhl dlaň k její tváři. "Jsi hodně unavená? Jak je ti? .. Ještě to chvilku vydrž, Bond girl, teď tě strašně moc potřebuji. A pak.. pak si zalezeme do spacáku a budeme moct spát, jak dlouho budeš chtít, slibuji," díval jsem se jí upřeně do očí a nakonec jsem si její tvář přitáhl ke své a políbil ji. Znovu jsem nastartoval, ještě jednou nahlédl do mapy, než jsem to zase nechal jen a jen na ní a vydal jsem se na cestu zpátky k onomu záchytnému bodu, co jsem si myslel, že si pamatuji, kde jsem na něj narazil.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V kempu mezi Queenstownem a Mossburnem, Nový Zéland Užívala jsem si ty společné chvíle, kdy jsme byli v autě a oba dva jsme zpívali, přičemž mě John nehorázně rozesmával, jak se do toho zpěvu vžíval a ještě si dělal ty svoje legrácky. Bylo to naprosto úžasné, a jestli jsme byli unavení, nebo cítili počáteční únavu, tak teď tomu bylo rozhodně jinak. Usmívala jsem se od ucha k uchu, zpívajíc tu úžasnou písničku, naprosto šťastná a spokojená. Pak jsem však neodolala a pohladila Johna po tváři a částečně i krku, jak jsem se zase od něj odpoutala, abych ho moc nerušila od toho řízení. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Neděle 24. 5. Dunrobin, Nový Zéland Nakonec jsme přeci jen zvládli najít správnou cestu a hlavně díky Gabby, která si značila do mapky místa, kudy jsme jeli a kde to bylo slepé nebo zavřené, což by mě ani nenapadlo. Byl jsem zkrátka hrdý na svou důvtipnou ženu, která mi tak moc pomáhala, jak už jsem byl unavený z téměř celodenního řízení. Znovu jsem zapnul rádio, jak už jsem nepotřeboval až tak moc navigovat, ale nechal jsem to hrát jen velmi potichu, jako takovou kulisu i proti mé únavě. "Gabby.." vydechl jsem zprvu a krátce se na ni podíval, přemýšlejíc, co vlastně říct. Kdybychom byli v Americe, neváhal bych a nechal bych ji řídit, ale tady..? "Jsem ti moc vděčný, že mi pomáháš a naviguješ mě, ale už to zvládnu, jsme už skoro tam. Nepochybuji o tobě, že to zvládneš, ale nech si to na zítra. Já jsem v pohodě, vážně, ale na tobě je trochu vidět, že jsi z toho bloudění ještě nesvá a byla bys jen nervozní i z té jízdy. Navíc je noc.." vysvětloval jsem pak trpělivě, vlídně, aby si to nebrala špatně, ale aby mě prostě jen pochopila. Položil jsem jí pak ruku na nohu, dlaní nahoru, aby do ní mohla vsunout tu svou. "Ale zítra se budeme střídat. Jen.. je to jiné, než řízení vpravo, jak jsi zvyklá. Zrcátko je jinde a já sám si pamatuji, jak jsem z toho byl zblblý, že jsem se v Anglii do zpětného díval vlevo a pak v Americe jsem se ze zvyku taky koukal vlevo, jenže to tam bylo jen to boční zpětné. Ale, to je maličkost. Spíš to pro tebe bude horší s řazením, ale zítra, za světla, si všechno vyzkoušíš a určitě ti to půjde, o tom nepochybuji. Ale dnes už to dořídím radši sám." Sice jsem si všiml, že je Gabby z toho bloudění kapku nesvá, ale nenapadlo mě, že by si to nějak vyčítala, nebo tak podobně. Už jsme se nadobro vymotali a vyjeli správnou cestou značící Dunrobin a věděl jsem, že to bude jen pár minut za ním, kde se nachází kemp. Byl jsem ještě uvolněnější a vpravdě jsem už myslel jen na spacák. O to jsem byl nadšenější, když jsme konečně zaparkovali auto a mohli se těšit na brzké shledání s naší zabookovanou chatkou. "Ale ne bez tebe," odvětil jsem Gabby a usmál jsem se, jak mi kolem krku ovinula ruce a začala mě líbat všude po celé tváři. Oplatil jsem jí polibky a pak jsme se vydali k recepci, kde i v takovéto noční hodině někdo pořád byl. Objal jsem Gabby kolem pasu a uculil se na ni, když jsme se nahlásili jako manželé, což pro nás oba pořád bylo nové, ale neskutečně skvělé. Zobrazit SPOILER Dostali jsme jednu polovinu dvojchatky, že prý mají povětšinou jen jednolůžkové chatky, nebo dvě větší pro rodiny s dětmi. Upřímně, bylo mi to jedno. Byl jsem už tak vyčerpaný, že bych klidně spal i na zemi pod stromem. Vytahali jsme z auta to nejpotřebnější na dnešní noc, takže jsem Gabby dal do ruky jen náš itinerář, klíče od chatky a svůj mobil, přičemž jsem kufry a spacák vzal sám.. Byl jsem zamlklý, co jsme vybalovali a připravovali se na spaní, ale bylo to spíš tím, že jsem byl unavený a i značně zpomalený a musel jsem se soustředit na to, co dělám, jinak bych v půlce kroku zapomněl, kam že jsem to šel. Konečně po sprše a čištění zubů jsme se s Gabby dostali k tomu nejlepšímu - spacáku. Už jsem se těšil, jak se prostě jen zahrabeme a usneme, jenže Gabby se mi hned sápala po tričku. "Ale.." chtěl jsem zaprotestovat, ale nakonec jsem na ni jen upřel zmatené oči a nechal si sundat tričko, ani nad tím vlastně nepřemýšlejíc. O to víc mě ještě překvapilo to, jak mě přiměla otočit se na břicho, přičemž jsem se ještě jednou pokusil zaprotestovat slovem "ale", jak mi nedocházelo, co se bude dít. Poslouchal jsem ji a potřetí jsem řekl to slovíčko, třebaže teď už z jiného důvodu, než předtím. "Ale to nic nebylo, Gabby. Bez tebe bych to přeci nesvedl. Mám dokonalou manželku, která mi pomůže nalézt cestu, když se ztratím. Vůbec by mě třeba nenapadlo si do té mapy poznačit poznámky.. Kromě toho, já jsem vždycky klidný, když řídím. Jednak by to jinak nešlo a taky.. řízení mě neskutečně uklidňuje a baví," přiznal jsem se jí a pak jsem zavřel oči a tiše zavrněl blahem, jak mi ta masáž přišla neskutečně příjemná. Dokonce tak příjemná, že po chvíli mé spokojené mručení a vrnění přešlo v pravidelné oddechování, jak jsem u toho usnul s letmým úsměvem pohrávajícím na mých rtech.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Noc ve spacáku v chatce Dunrobin, Nový Zéland Chtěla jsem Johnovi pomoct, jen jak dokážu a i z toho důvodu jsem mu navrhla, že bych tu cestu mohla odřídit, kdyby se cítil až moc unaveně. Jeho odpověď jsem si však nebrala osobně a ani jsem ji nepovažovala za špatnou, nebo tak něco, protože mě to ve výsledku vlastně ani nepřekvapilo. Bylo jen dobře, že se John rozhodl s tím, že to odřídí sám. Já bych koneckonců byla velmi nervózní, nemluvě o tom, že byl volant na opačné straně, než jsem byla zvyklá. Takže jsem nakonec kývla a koukala se do mapy, kde jsem dělala malé značky a poznámky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 25. 5. Dunrobin, Nový Zéland Snil jsem o naší svatbě, protože jsem na to včera stále myslel. Připomínaly mi to letenky, na nichž ještě bylo Gabbyno staré příjmení, ale zároveň mi to připomnělo i včerejší zapsání na recepci, kde už figurovalo to její současné - moje. Myslel jsem na to i po dobu našeho bloudění, že jsme už prostě manželé, kteří všechno dělají spolu a vlastně že máme líbánky. To všechno se mi soustavně promítalo do snů a já se přitom spokojeně usmíval a tiskl si k sobě Gabby ve snovém objetí. Když jsem se pak vzbudil, měl jsem rozněžnělou mazlící náladu. Otevřel jsem pomalu oči a už od samého počátku jsem se usmíval, nebo jsem se spíš přes celou noc usmívat nepřestal. Začal jsem jen velmi zlehka hladit Gabby, užívajíc si, jaké máme teplo v uzavřeném spacáku.. a přitom jsem si nevybavoval, že bychom ho zapínali. Odhrnul jsem Gabby vlasy, které mě zašimraly na mé holé kůži. U toho jsem si vzpomněl, že mi Gabby tričko svlékla a pak.. a pak? Ach ano, ta masáž! Asi jsem u toho musel usnout.. Pohladil jsem ji znovu, tentokrát po tváři, ale že ležela částečně na mně, mohl jsem ji políbit leda na temeno hlavy do vlasů. Doufal jsem, že ji opatrně a něžně vzbudím, tak jsem pokračoval v hlazení po jejím těle, dokud jsem neucítil neklamné známky toho, že se probouzí. "Dobré ráno.. a hezké výročí, má drahá. Už jsme deset dní manželé a to znamená, že jsem už celých deset dní tím nejšťastnějším mužem na planetě. Děkuji ti, Gabby.. miluji tě.." přešel jsem do šepotu, přičemž jsem si ji přitáhl blíž k sobě, abych jí mohl vidět i do tváře.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Probuzení do krásného dne Dunrobin, Nový Zéland Spokojeně jsem se usmívala, jak jsem i během spánku vnímala Johnovu hřejivou blízkost a následně pak i ty hladivé doteky, jejichž prostřednictvím se mě jal opatrně a pozvolna probouzet. Trvalo mi to však ještě nějakou chvíli, jako bych se z toho nádherného opojného snu nechtěla vůbec probudit. Do snů se mi promítalo všechno, od naší svatby přes slavící dny až po naše líbánky. Jak jsme spolu trávili každý den, když jsme se oddávali jeden druhému a milovali se na soukromé pláži. Ze rtů mi unikl první ranní rozechvělý vzdech, načež jsem pomalu otevřela oči. Zamžourala jsem na Johnovu tvář, když si mě k sobě přitáhl a ve mně to vyvolalo další nesmazatelný úsměv na rtech. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 25. 5. kemp u Dunrobinu, Nový Zéland Miloval jsem pozorovat svou Gabby při probouzení. Byla tak úžasná, nádherná a ještě navíc mi věnovala pokaždé přesně ten úsměv, který jsem tolik zbožňoval. A pak jsem ještě nadto dostal první sladký polibek dnešního dne. Pohladil jsem ji po holé paži a pak zpátky na záda, abych ji nemusel pouštět z objetí na moc dlouho. Oba jsme na tom zjevně byli totiž stejně. "Jsme dvě nejšťastnější osoby na celé planetě.. hmm, to se mi líbí," uculil jsem se a opětoval jí i to druhé políbení a u toho jsem měl nutkání jí říct "ahoj", jako kdybychom se viděli teprve teď po hodně dlouhé době. Chtěl jsem na ta slova díků Gabby odpovědět provokativně, že já děkuji jí, schválně jak by nám to vydrželo trumfovat se v děkování, ale jako kdyby to tušila, rovnou nasadila silnější kalibr a přejela mi prsty po krku a rovnou k zátylku, což pak ještě víc umocnila tím, jak divoce mi vjela do vlasů. Otevřel jsem doposud slastně přimhouřené oči, abych je na ni mohl upřít a kousnout se u toho do rtu, hodnotíc situaci. Ovšem moc dlouho ne, protože ta touha byla silnější. Ta touha, která zapříčinila to, že jsem Gabby sjel dlaní naléhavě k jejímu perfektnímu zadečku a pak po stehnu níž, jen abych jí mohl nadzvednout nohu a přehodit si ji kolem pasu. Čistě pro ten pocit, že ji i já můžu provokovat. Zakřenil jsem se u toho na ni a pak jsem si ukořistil dlouhý a hluboký polibek. Měl jsem zkrátka takovou mazlivou a hravou, provokativní, ale nechtěl jsem Gabby svlékat. Jen si s ní užít krásné intimní ráno. Přesto jsem jí provokativní dlaní zabloudil pod její tílko, přejížděje jí pomalu od bříška nahoru k žebrům a nakonec k jejímu ňadru, což jsem si samozřejmě náležitě užíval, nepřestávaje ji samozřejmě líbat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ranní novomanželské mazlení kemp u Dunrobinu, Nový Zéland „Stejně pořád nemůžu uvěřit tomu, že mi to všechno říkáš. Je to tak nádherné, když se mi vyznáváš a já už se nemusím bát, že dostaneš infarkt, když ti svá vyznání opětuji,“ svěřila jsem se ještě mimoděk, jak mi to uniklo z úst, jako jedna zbloudilá myšlenka. Usmívala jsem se mu do rtů a nechtěla se od něj vzdálit ani na milimetr. „Tak strašně moc tě miluji, a každým dnem je to čím dál více silnější. Je to neuvěřitelné, ale skutečné,“ šeptala jsem rozechvěle mezi polibky, než mi opětoval jeden procítěný hluboký polibek, při kterém jsem se roztřásla po celém těle. Cítila jsem jeho hřejivou dlaň na svém pozadí, následně na stehnu, za které si mě přitáhl ještě blíže, přímo k sobě na své tělo, což bylo nesmírně vzrušující a já měla co dělat, abych nezasténala nahlas, vzpomínaje na první líbánkové ráno, kdy mě pomiloval ze spaní. Dlaní jsem mu přejela středem těla k lemu kalhot a potěšeně se zazubila, když jsem zaslechla jeho přerývavý dech. Zaháknutým prstem za lem, jsem přejížděla sem a tam, dle toho, jak mi to umožňovala naše momentální pozice, načež jsem ho kousla do spodního rtu, který jsem ještě vsála svými rty a porůznu si s ním hrála. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 25. 5. kemp u Dunrobinu, Nový Zéland "Však bys mě po infarktu určitě vždycky vzkřísila," utrousil jsem šeptem do jejích rtů, neuvědomujíc si plně v tu chvíli, jak to Gabby myslela. Ale to stejně nebylo podstatné, protože jsem měl na práci mnohem zajímavější a důležitější věci, jako například provokování mé Gabby. Ona ale rozhodně nezůstávala pozadu, když se její chtivé prsty rozeběhly pro změnu po mém těle, takže jsem měl zase já co dělat, abych chytil náhle nedostačující dech. Nezůstal jsem jí nic dlužen, co se kousání do rtu týkalo, užívaje si i kousání a líbání její šíje, stejně jako ona to neváhala oplatit mému krku. "Pročpak? Vždyť už jsi vdaná paní. Tohle teď máš dovolené," zakřenil jsem se na ni, vzpomínaje u toho i na to, jak na mě zpočátku působila jako holka z nedělní školy. A abych ji ještě víc přiměl se cítit nestydatě, sklonil jsem se a své dlani na Gabbyně prsu jsem šel svými rty naproti, takže jsem ji tam pak chvíli laskal, podporován i jejími prsty ve vlasech, což mě vždycky tak nějak.. nabudilo. Vrátil jsem se pak k její šíji a nakonec i k jejím smyslným rtům, přetáčejíc se s ní tak, že jsem ji měl opravdu pod sebou a mohl jsem ji i přes naše oblečení sem tam dráždit pohybem svým boků, jako kdybychom se milovali. Nicméně se mi líbilo i to vědomí, že máme prostě jen vášnivější mazlení a o to víc jsem si užíval toho líbání.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ranní nevolnost kemp u Dunrobinu, Nový Zéland „Ano, třeba dotekem na tvém nejcitlivějším místě,“ odvětila jsem s rozechvělým hlase, ve kterém se dost zřetelně odráželo vzrušení z našeho počínání. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 25. 5. kemp u Dunrobinu, Nový Zéland Provokatérka.. pomyslel jsem si s uculením na ta její slova, ale na víc už jsem se opravdu nevzmohl. Věnovali jsme se jeden druhému ve vášnivém mazlení, kterého jsem se nemohl nabažit. Tedy, obzvláště Gabbyných partií, které jsem si drze obnažil shrnutím jejího příhodně zvoleného tílka. Přetočil jsem se pak i s ní a užíval si o to víc o něco divočejšího mazlení, přičemž se mi Gabby pod mým tělem tak mučivě dokonale hýbala a vycházela ve všem vstříc, že jsem musel své vzrušené vzdechy tlumit polibky na její šíji.. V další chvíli mě ale Gabby dá se říct polila ledovou vodou, neboť při jejích slovech jsem ztuhl a nechápavě se jí podíval do tváře, ustávajíc samozřejmě ihned v tom, co jsem dělal. Gabby se ode mě chtěla vymanit a tak jsem ji pustil, ale naprosto jsem nechápal, co se děje. Udělal jsem něco špatně? Je na mě kvůli tomu naštvaná? Jak je jí zle? Jak to myslí? Ale proč? Proč nic neřekla, proč utekla..? sledoval jsem, jak se za ní zavřely dveře do koupelny. Ale hned, jak jsem zaslechl ten nepříjemný, leč nezaměnitelný zvuk, hned jsem stál na nohách a běžel ke koupelně. "Gabby? Co se děje, chceš pomoct? Pusť mě za tebou, prosím. Gabby.. co je ti?" panikařil jsem, celý zmatený a hlavně naprosto bezmocný. Nevěděl jsem, co dělat a nechtěl jsem za Gabby jít bez jejího souhlasu, i když měla odemčeno. Měli bychom se sbalit a vyrazit na snídani.. Jen doufám, že na to nebude třeba hledat doktora.. ach Gabby, co je to s tebou? Co je ti?.. běželo mi hlavou, zatímco jsem čekal na Gabbynu odezvu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pondělí 25. 5 kemp u Dunrobinu, Nový Zéland Nebyla to Johnova chyba, že se mi udělalo zle. Chtěla jsem se mu moc omluvit a vysvětlit mu to, ale prostě v té chvíli nebylo na nic víc čas a hlavně, navalilo se mi takovým způsobem, že jsem potřebovala jít do koupelny okamžitě, nebo by hrozilo, že by to schytal sám i s naším spacákem. A to jsem nechtěla dopustit. Uklidňovala jsem se však v duchu tím, že když mu to pak vysvětlím, tak určitě pochopí a nebude si to dávat za vinu. Předpokládala jsem totiž, že po tom mém úprku bude zmatený a hledat vinu u sebe, s myšlenkami na to, v čem vlastně udělal chybu, že se mi udělalo tak zle. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 25. 5. z Dunrobinu do Mossburne, NZ Uklidnilo mě, třebaže jen trochu, když mě Gabby nechala jít za ní, ale než stačila zase něco říct, rychle jsem se sehnul a pomohl jí přidržet vlasy, jak se znovu její žaludek rozhodl přihlásit o slovo. Neřešil jsem to, že přede mnou zvrací, ale to, že jí není dobře a to mě jednoduše mrzelo a chtěl jsem udělat cokoliv, jen kdyby jí to pomohlo. "V dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci.. vzpomínáš?" pohladil jsem ji po tváři a usmál se na ni, stejně jako to ona udělala mně. "A souhlasím. Káva by ti akorát ten žaludek dráždila, takže.. nejlepší bude prostě teď pít aspoň týden v kuse jen čaj.. prosím.." dodal jsem, aby to neznělo, jakože jí to vyloženě nařizuji. Chtěl jsem pro ni přeci jen to nejlepší. Alespoň jsem jí chtěl nějak podpořit, ačkoliv mi nedala moc přílžitostí, jak si hned začala čistit zuby.. Zezadu jsem ji tedy objal a na chvíli jsem se položil hlavu na její rameno, majíc tak obličej vedle toho jejího. Ale opravdu jen na krátkou chvíli, abych mohl z legrace napodobit její vlastní tvář, přičemž jsem si neviditelným kartáčkem imaginárně čistil zuby naprosto stejně jako ona. Uličnicky jsem se na ni pak zakřenil a zase se stáhl, abych jí nepřekážel. Opřel jsem se zády k zrcadlu, takže jsem byl čelem prakticky ke Gabby a mohl si užívat pohledu na ni, jak si česala své dlouhé vlasy. Mimoděk jsem se u toho kousl do rtu, jak mě napadlo, že bych je tak rád zase rozcuchal, přitahujíc si tak Gabby k sobě pro polibek. V tuto chvíli jsem ale nechtěl nic riskovat, když jí bylo tak špatně a raději jsem si založil ruce na nahé hrudi. "Jsi tak krásná.." komentoval jsem to, nespouštěje ji z uhranutých očí. Teprve pak, když finišovala, došlo mi, že bych měl pohnout kostrou i já, abychom mohli vyrazit na tu snídani. Honem jsem si začal čistit zuby a pak rychle pročesat vlasy, opláchnout si obličej, zašklebit se na sebe.. a i na Gabby, která mě objímala a šklebila se na mě přes zrcadlo nazpátek. "Velmi dobrý nápad, Gabby. A taky bychom si mohli vzít nějaký malý hořák, nebo něco, co by nám uvařilo vodu, abychom si mohli dát čaj do termosky.. a termosku musíme taky koupit.. a vlastně i ten čaj.." zamyslel jsem se s nakrčeným obočím, jak mi postupně docházelo, jak málo jsme přichystaní na náš týdenní pobyt tady. "A všeho dočasu, má milovaná, nejdřív čaj a pak se uvidí, co to provede s tvým citlivým žaludkem. A taky co s tím provede řízení. Dneska totiž budeš za volantem ty," mrkl jsem na ni a jak jsem opouštěl koupelnu, provokativně jsem ji štípl do pozadí. Sbalili jsme všechno, co jsme měli, odnesli to do auta a pak jen na recepci zaplatili, poděkovali a bylo to. "Už jsi hodně dlouho neřídila, Gabby, tak mě omluv, že ti do toho budu strašně moc kecat. Ale je to pro tvé dobro.. Takže, nejdřív si seřiď zrcátka a sedačku, to je to nejpodstatnější. Pak už je všechno hračka.. teda, skoro.." řekl jsem, zatímco jsem se nezvykle uvelebil na místě spolujezdce. "A neboj, jsem tu pořád s tebou, takže klid. A nikam nespěcháme. Spojka, brzda a plyn jsou na stejných místech jako normálně, ale řadící páka je nalevo, rychlosti jsou ale stejné jako normálně. Zleva doprava. Jen si to zkus, nasucho. Nastartuj si, nech ruční brzdu a jen sešlápni spojku a zkus si řadit.. Paráda, jsem na tebe hrdý.. tak pojeď, pomalu.. a drž se vlevo.. Výborně. Zkontroluj si bočními zrcátky, kde máš na vozovce auto, jak daleko je od krajnice.. to ti pomůže získat orientaci, kam až si můžeš dovolit s autem zajet.." instruoval jsem ji a celou dobu byl klidný, dívaje se výhradně před sebe a vlevo, abych ji neznervózňoval svými pohledy přímo na ni. A pak jsme už vyrazili na cestu do Mossburne, přičemž jsem měl v ruce mapu a říkal Gabby, kam má odbočit a občas jí připomněl, aby se držela vlevo a prostě jsem byl v pohotovosti, abych jí jakkoliv mohl poradit či pomoci. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pondělí 25. 5 z Dunrobinu do Mossburne, NZ Láskyplně jsem se usmívala, když mi připomněl naši nádhernou svatbu. Zákonitě jsem se u toho dojala a nevěděla najednou co říct, jak mi tím zároveň sebral vítr z plachet a prostě mě dostal. Zalapala jsem po dechu a více se přiblížila k jeho hladící dlani, která byla moc příjemná a voňavá. Kéž bychom si mohli zalézt znovu do spacáku a jednoduše v něm strávit celý den. Klidně bych se s Johnem jen mazlila a tulila se k němu. Zjevně jsem měla i nadále mazlící a tulící náladu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 25. 5. Mossburne, NZ "Ale mně se líbíš pořád.. a čím dál víc, každým dnem. A nějaká potíž s citlivým žaludkem to opravdu nezmění, Gabby," ujistil jsem ji s pohledem, ve kterém se odrážela všechna ta láska, co jsem k ní choval. Doufal jsem jen, že mi to po těch dlouhých měsících už konečně uvěří. Pak jsem se ale zasmál tomu jejímu překvapení ohledně řízení a zavrtěl jsem nad tím hlavou. "Vždyť jsem ti to slíbil. Kdybych nedodržel takovýhle malý slib, jak bych pak mohl dodržet ten velký, manželský? Kromě toho, musíš si to někde vyzkoušet, než budeš řídit Bentley v Anglii. Protože jestli mi pak na Bentley sedřeš lak, tak tě osobně přehnu přes koleno a dostaneš na holou a klidně i před Buckinghamským palácem přede všemi lidmi," zakřenil jsem se, ale zase tak vážně jsem to nemyslel. Své Bentley jsem i navzdory veškeré lásce ke Gabby nehodlal tak moc dávat všanc.. vlastně nikomu. Ale to ještě pořešíme později, času na to máme ještě spoustu. "Já vím. Člověk si myslí, že to je jen zrcadlově a to je jednoduché, ale.. není. Ale to zvládneš. Však máme moře času, tak můžeš všechno vyzkoušet pěkně v klidu, pomalu.." ujišťoval jsem ji opět, jak mi došlo, že zase začíná být až moc nervózní. Chválil jsem ji průběžně celou dobu, jak jela, protože si opravdu vedla moc dobře. Jen pak zase začala najíždět po křižovatce na pravou stranu, tak jsem jí už chtěl říct, že by měla auto srovnat doleva, ale byla rychlejší a manévrem, skoro nebezpečně rychle, cukla zpátky. Mimoděk jsem se u toho uculil, ale potlačil jsem nutkání dát jí ruku na nohu, abych ji uklidnil, protože.. by ji to naopak ještě víc znervóznilo. "To je v pohodě, vedeš si moc dobře, Gabby. Jen trochu zpomal. Je lepší, když pojedeš tak, abys auto měla vždycky pod kontrolou, stejně jako soustředění. Jeď tak, abys měla prostě ovládání auta vždycky pod kontrolou a hlavně, kašli na ostatní auta, co by jela za tebou. I kdybys je zdržovala, tak je to jedno, rozumíš? Nejdůležitější je, abys jela bezpečně kvůli sobě. Oni ať se klidně vybourají, ale jim by bylo fuk, kdyby ses kvůli nim vybourala ty. Takže prostě.. opatrně, v klidu, klidně pomalu, ale pod kontrolou.. tady doprava.. a hned zase levý pruh.. výborně! A hezky pomalu, nikam nespěcháme.." Brzy jsme dorazili do Mossburne a já, čistě kvůli jejímu bezpečí, jsem ji těsně na kraji města nechal zastavit a vyměnili jsme se, aby nebyla z mnohem rušnějšího města ještě víc nervózní. Pochválil jsem ji a věnoval jí polibek, který si jednoznačně zasloužila. Odřídil jsem to k nejbližší kavárně/bistru, kde bychom se mohli nasnídat, načež jsme ruku v ruce vyrazili oním směrem a našli si stůl. Objednal jsem nám čaj a pak nechal na Gabby, co by si dala. Já měl chuť na tousty s vajíčkem a slaninou.. "Opravdu ti to jde výborně Gabby. Chceš pak řídit do Fiordlandu? Je to odsud asi hodina a půl, nebo tak nějak. Pak bych mohl jet zase já, aby sis odpočala, protože i tak to na tebe je asi dost..? A.. jak ti je? Jak se cítíš?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pondělí 25. 5 Mossburne/cesta do Fiordlandu, NZ Jeho ujištění, že se mu pořád líbím a dokonce každým dnem víc a víc, mě zahřálo u srdce. Bylo to tak krásné poslouchat, stejně jako se mu u toho vyznání dívat do očí a vidět v nich všechnu tu lásku, kterou ke mně cítil. Zasněně jsem se nadechla a koukala se na něj, poslouchajíc jeho další slova, při kterých jsem krátce stydlivě sklopila pohled, když zmínil dodržení manželského slibu. Samozřejmě, že jsem mu věřila naprosto ve všem i co se slibů týkalo, jen jsem zkrátka byla překvapená. A samozřejmě příjemně. Každopádně byla jsem ještě překvapenější, když promluvil o Bentley, které by nikdy nikomu nesvěřil ani na vteřinu. Zapátrala jsem v jeho pohledu a při jeho legraci o naplácání jsem se ujistila, že to nemyslel vážně. Určitě by mi svého milovaného parťáka nepůjčil a já bych to po něm ani nevyžadovala, byť mi to teď začalo vrtat hlavou, jaké by to asi bylo. Ale věděla jsem, jaké citové pouto k tomu autu má, a já mu nechtěla způsobovat infarkt. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 25. 5. cestou k NP Fiordland, NZ Po vydatné snídani jsme zamířili na nákupy, přičemž jsme si oba koupili nějaké to vybavení do dalších dní, protože nás pak čekala i Indie a Nepál, kde půjdeme i na tůru do hor, takže to chtělo nějaké pevnější boty a teplejší oblečení, nejlépe to funkční. Přihodili jsme pár maličkostí a už jsme zase byli na cestě, tentokrát s Gabby opět na místě řidiče. Mohla si vyzkoušet i jízdu po městě s větším provozem, přičemž jsem ji každou chvíli upozorňoval na rychlostní limit, odbočky, křižovatky a objezdy, dívajíc se do mobilu, kde jsem už nastavil GPS směr NP Fiordland. "Hmm.. ani jsem si nevšiml. Jsem byl tak zabraný do vlastní snídaně, že jsem cítil jen vajíčka a slaninu, promiň. Ale.. třeba tu mají jen jinou značku, nějakou.. prostě, že nevoní úplně nejlépe.." pokrčil jsem rameny, jak jsem u toho mluvení pořád měl oči na stopkách a dával pozor na silnici. "Ale jsem rád, že ti je lépe, Gabby, opravdu, ale.. kdyby něco, tak řekni, ano?" podíval jsem se na ni vážně, třebaže jsem nečekal, že by mi pohled oplatila. Koneckonců, musela se soustředit na řízení. Jenže ta její otázka doprovázená provokativní dlaní, to bylo něco na mě. Uculil jsem se a chystal jsem se odpovědět, když kolem nás projelo velké farmářské auto i s přívěsem a já zjistil, že byla Gabby až moc blízko u středové čáry. "Pozor!.. Gabby, trochu, trošku víc doleva. Já vím, že to svádí jet s tím napravo, ale.. stoč to trochu ke mě. Kontroluj si pořád v zrcátkách, kde máš auto," instruoval jsem ji opět, velmi klidně, ale jak jsem se na ni podíval, pohled mi zjihl, protože zákonitě s tím se nejspíš musela cítit vyklepaně. "Hlavně v pohodě, ano? Nic se nestalo a ani se nic nestane. Jde ti to velmi dobře, opravdu.. Víš co? Za chvilku bude malá odbočka vlevo, tak tam zajeď.. ještě pár metrů.. teď.." instruoval jsem ji, dívajíc se na GPS, kde bylo značené odpočívadlo, neboť jsme jinak byli na rychloproudé silnici. Když pak zastavila, beze slov jsem vystoupil, předem obešel auto a otevřel jsem její dveře. "Pojď, potřebuješ se trochu uvolnit," řekl jsem jí s úsměvem, natahujíc k ní ruku, abych jí takříkajíc pomohl vystoupit. Instruoval jsem ji, aby si vlezla na zadní sedačku, přičemž jsem vlezl za ní a podal jí vodu, aby se trochu napila, než jsem si ji otočil zády k sobě a začal jsem jí masírovat napjatou šíji a ramena. "Jak se cítíš?" zeptal jsem se tiše, nepřestávaje ji masírovat, ale přidávajíc k tomu i letmé polibky na její odhalené kůži na krku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pondělí 25. 5 cestou k NP Fiordland, NZ Chtěla jsem ho pohladit, dotknout se jej a ještě se mu přitom podívat do jeho tmavých pronikavých očí. Zachytil můj pohled i pohlazení a já se na něj rovněž uculila, jen jsem v dalším okamžiku nečekala, že kolem nás to velké farmářské auto projede tak blízko. Vážně mě to vylekalo a to natolik, že jsem i zapomněla na jeho předešlá slova o kávě, i na všechny instrukce a navigování. Vnímala jsem jen vlastní zběsilý tlukot srdce a bylo vážně štěstí, že jsem volantem prudce nestrhla na druhou stranu, když jsem se tak vyděsila. Naštěstí to bylo jen v duchu a pěkně v mé hlavě, aniž bych to na sobě dala navenek znát. Jen oči jsem rozšířené a vytřeštěné, jak jsem to nemohla vstřebat, ale pořád jsem si opakovala, že bych se měla vzpamatovat a soustředit se na cestu. Jako řidič jsem tentokrát měla zodpovědnost za nás za oba, tudíž jsem musela být nanejvýš opatrná. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 25. 5. cestou k NP Fiordland, NZ Bylo mi jasné, jak se asi Gabby cítí po tom nepříjemném pohledu na protijedoucí velké auto zblízka a že prostě jen potřebuje vydechnout. A nejlepší na uvolnění je vždycky masáž. Kromě toho, dalo by se říct, že jsem to Gabby dlužil za její včerejší péči. Jen jsem tak nějak netušil, že se i mé rty rozhodnou okusit její kůži, zatímco mé prsty a dlaně nepřestávaly s masírováním. A najednou se Gabbyna košile posunula ke straně a já ji automaticky rukou o to víc ještě odhrnul a na nově odhalené části ji líbal, vnímaje její dech i občasné zasténání. Ani jsem nevnímal, že by se polila vodou. Cítil jsem jen její prsty zabořené v mé noze, zatímco já jsem jednou dlaní sklouzl z ramene směrem dopředu, k zapínání Gabbyny košile, přičemž jsem ji rozepl ještě o jeden knoflík a celou dlaní jsem pak drze zajel do jejího výstřihu, přímo k jejím ňadrům. Druhou rukou jsem zůstával u její šíje, jen abych mohl zabloudit k jejímu culíku, za nějž jsem zatahal a přiměl tak Gabby, aby pootočila hlavu tváří ke mě. Líbal jsem ji na rty, najednou vášnivě, ani jsem nevěděl, jak se to najednou tak stalo, když jsem ji chtěl jen namasírovat. Pustil jsem její culík a následně jsem tou volnou rukou hladil Gabby po noze, přejíždějíc od kolene po stehně výš, až k zapínání jejích kalhot, o nějž jsem nejdřív jen zavadil prsty a zajel jí pod košili na bříško, ale hned jsem zase bloudil zpátky k tomu zapínání.. "Gabby.." zašeptal jsem s téměř až bolestnou touhou v hlase.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pondělí 25. 5 cestou k NP Fiordland, NZ Nečekala jsem, že jeho dlaň ucítím ve svém výstřihu, a pak přímo na svých ňadrech, což mě ještě více povzbudilo a vzrušilo natolik, že jsem hlasitěji zasténala. Dech se mi zadrhával v hrdle, jak jsem po něm lapala snad každou vteřinu, protože jeho počínání bylo čím dál více plné vášně. Vnímala jsem jeho doteky, jak mě hladil a po těle putoval až k mým kalhotám a i rozepínání. Pak ale zamířil nahoru, dostávaje se na holou kůži a já mohla zešílet, což jsem dala najevo zatnutím nehtů do jeho nohy. Zvrátila jsem však hlavu dozadu, jak mě zatahal za culík, který se samozřejmě uvolnil, přičemž jsem mu opětovala velmi vášnivé a naléhavé hluboké polibky. Dokonce jsem mu i jen tak oblízla špičku jazyka tou svou, aniž bych ho políbila. Jen jsem si s ním chvíli pohrávala, majíc otevřené rty, než jsem ho opět líbala, jako smyslů zbavená. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 25. 5. Někde cestou k NP Fiordland, NZ Bylo jasné, kam ta původně nevinná masáž na uvolnění směřuje. Ale rozhodně jsem si nestěžoval. Naopak, vzájemně jsme si užívali vášnivých polibků a doteků, které vlastně přešly v milostnou předehru, ani nevím vlastně jak. Měl jsem Gabby čelem k sobě, vnímajíc její klín velmi blízko tomu mému. Dlaněmi jsem ji naléhavě hladil po nohách, přes boky i k zadečku, razíc si pak cestu přímo pod její košilí na holou kůži a pak zase hezky zpátky k jejímu pozadí. Strašně provokovala i tím, jak mi prsty zajela na zátylek a do vlasů a já náhle naprosto ztratil dech, nenalézajíc ho ani u Gabby, která zřejmě také hledala v polibcích tolik postrádaný kyslík. Znovu jsem přišel o tričko i tmavomodrou mikinu, nečekal jsem ale, jak moc na mě Gabby opět zapůsobí a to nejen svým počínáním, ale i slovy. Pořád bylo zvláštní, když mi Gabby skládala komplimenty. Už jsem si zvykl na občasné pochválení, že mi něco sluší, ale připadal jsem si pořád jako.. jako Gabby v prvních měsících našeho vztahu, kdy jsem jí říkal obdobná slova a u toho ji laskal, přičemž se červenala jako pivoňka. Teď bych se nejspíš taky červenal, ale.. prostě jsem byl jen krajně na rozpacích, ale zároveň to strašně moc lichotilo mému egu, protože jsem se chtěl líbit zkrátka jen jí a to pokud možno ještě hodně dlouhou dobu, nejlépe celý život. "Gabby.. dě-.. děkuji," zašeptal jsem trhaně, jak mě i tím laskáním neskutečně vzrušovala, jenže ona pokračovala dál, tedy níž, přičemž jsem zadržel dech a pak, cítíc její dlaň u zapínání mých kalhot a bezděčně i přímo v mém klínu, neudržel jsem se a zasténal. Nechal jsem ji rozepnout mi kalhoty, ale pak jsem to už nemohl vydržet. Dravěji jsem ji přesunul vedle sebe, přičemž jsem se napřímil a jedním rychlým a plynulým pohybem rukou jsem svou krásku zbavil kalhot i s kalhotkami, abych se hned na to vpil naléhavým polibkem do jejích rtů a následně jsem ji kousl do krku a pak jsem se s upřeným, téměř hypnotickým pohledem do jejích očí, odsunul na druhou stranu zadní sedačky, abych si udělal prostor a mohl ji pak políbit a kousnout do bříška. Odtamtud už to nebylo daleko přímo k jejímu klínu, přičemž jsem si ji trochu posunul do lepší pozice pro nás oba a líbal a dráždil jsem ji pak přímo v jejím nejcitlivějším místu, jednou rukou jí přidržujíc stehno, druhou dlaň položenou na jejím horkém plochém bříšku. Chtěl jsem jí dát tolik rozkoše, kolik jen jsem byl schopen. Nejen proto, že jsem ji miloval a zkrátka mi šlo předně o ni, ale také si to opravdu zasloužila po tom všem, co se dnešního dne přihodilo. To ranní nedobře, které jsem měl částečně na svědomí a pak taky byla hodně nervozní z řízení a zkrátka si zasloužila veškerou mou péči, jakou jsem jí jen mohl dát. A když už jsem cítil, že to nemůže vydržet ona, ale já také, políbil jsem ji na bříško a pak zpátky na šíji a nakonec na rty, než jsem se znovu posadil a nechal Gabby, aby se mi opět posadila obkročmo na klín. Znovu jsem ji líbal a při tom jsme si užívali ty dokonalé pocity našeho spojení a souznění, při němž jsme se rozpohybovali boky v milostném tanci.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pondělí 25. 5 Někde cestou k NP Fiordland, NZ Johnovo zasténání pro mě v té intimní a velmi důvěrné chvíli mocně zapůsobilo, že jsem i já zasténala nahlas, třebaže jsem se to snažila utlumit. Ale ono už to dávno nešlo, když jsme se jeden druhému tak oddávali a zároveň oddávali vzrušení a neutuchající vášni. Bylo tu na zadních sedačkách takové horko, že jsem si připadala jako ve žhavé rozpálené výhni. Doteky jeho prstů a celých dlaní mě pálily na přecitlivělé kůži, ale tím víc jsem si to stoupající vzrušení z našeho počínání užívala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 25. 5. Někde cestou k NP Fiordland, NZ Naše malé dobrodružství v autě pomalu nabíralo na intenzitě a alespoň mě bylo naprosto jedno, že jsme na odpočívadle, poblíž silnice, ale provoz tu byl tak malý, že by nás nikdo nejspíš nevyrušil, ani kdybychom tomu věnovali alespoň špetku pozornosti. Jenže celou mou pozornost beze zbytku si uzurpovala jen a pouze má dokonalá divoká manželka, se kterou jsem se pokaždé dostával do ráje.. a vlastně jsem v něm byl celou dobu, co jsme spolu. Zůstali jsme s Gabby ještě ve spojení, vyčerpaně se opírajíc já o dveře auta, Gabby o mě. Objímal jsem ji a užíval si naší dokonalé intimní chvíle, neustále se s ní ještě něžně líbajíc, laskajíc ji, či se jen mazlíc nosem s její voňavou kůží. "Myslím, že po tomhle se ti pojede jako po másle.." uchechtl jsem se, nosem se zrovna mazlíc se svým nejoblíbenějším místem na Gabby, těsně pod jejím uchem na šíji.. Vydali jsme se pak znovu na cestu, s GPS v mobilu a s Gabby za volantem. Směřovali jsme to k našemu prvnímu cíli dnešního dne, městečku Te Anau, odkud jsme mohli jít pěšky po jedné z mnoha vyznačených pěších tras. Koupili jsme si předtím batoh, ve kterém jsme teď měli nějaké to jídlo a pití, v autě jsme se převlékli a přezuli s tím, že nás čekala túra a pak jsme se ruku v ruce vydali na cestu po krásách parku.. Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER "Wow, podívej támhle vzadu, podél té řeky.. tady se natáčela ta část Pána prstenů, kdy se Společenstvo vydalo z Lórienu na loďkách po Anduině na jih směrem ke Gondoru.. Počkej, měl jsem tu čistě kvůli našemu výletu vytištěné obrázky pro srovnání.." začal jsem lovit v batohu itinerář našich líbánek, kde jsem měl ty fotky založené. Zobrazit SPOILER "Jistě, hodně počítačových úprav, ale.. i tak.. Gabby, jsme tady, doopravdy jsme tady," culil jsem se na ni jak malý, nadšený především z toho, že jsme tak trochu šli i po stopách mého oblíbeného filmového počinu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro pondělí 25. 5 - 31. 5 NP Fiordland, cestování a poznávání, Hobitín Nemohla jsem se svého milovaného manžela nabažit. Byl po všech stránkách naprosto a zcela dokonalý a já mu chtěla veškerou rozkoš opětovat, oplatit snad milionkrát víc. Vůbec mě nenapadlo, že by nás mohl někdo vidět, spatřit nás, jak se odevzdáváme jeden druhému, jak se společně milujeme a vzrušujeme se. Neměla jsem ani sebemenší šanci, poněvadž jsem se celou svou myslí upínala pouze k němu, k Johnovi, jehož vzdechy byly pro mé uši neskutečně slastné a samou mě to pobízelo v mém počínání, divokém milostném tanci. Nemluvě o tom, jaké to bylo, když si mě vzal sám a doléhal na mě téměř celým svým horoucím tělem. Měla jsem pocit, že na místě úplně zešílím… Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 31. 5. - 5. 6., pátek Jihoafrická republika (JAR) Měli jsme s Gabby oba více než dobrou náladu a na ní především se to projevovalo už neodmyslitelnou hyperaktivitou. Obzvlášť, když mi skočila do náruče. "Díky, díky, Oskara jsem si vždycky strašně moc přál.." Smál jsem se a ukradl si polibek, když už byla tak příhodně blízko. A jak se začala kroutit, že chce dolů, schválně jsem ji nechtěl pustit a že jsem měl hravou, trochu jsem si ji nadhodil v náručí, což ji trochu k mé radosti vyděsilo, takže se přestala tak moc kroutit a já ji pak mohl v klidu pustit zase na zem. "Jo, tak tady bych si také dokázal představit život. Samozřejmě, nemít práci, kterou mám.. ale i tak, jako taková prázdninová chalupa by to tu bylo dokonalé. Co myslíš, hodil bych se sem taky? Mezi hobity, myslím..?" vtipkoval jsem a z legrace jsem se trochu prohnul v zádech, abych si mohl pohladit rádoby hobití břicho. Nezapomněli jsme se už tradičně s Gabby vyfotit, kde to jen šlo a jak to jen šlo, především přede dveřmi Dna Pytle (byla to jen maketa domku zvenčí a za dveřmi byl už jen kopec, což mě nesmírně zklamalo, ale dalo se to pochopit). Užili jsme si takhle po Hobitíně krásnou procházku, připadajíc si opravdu jako ve filmu a pak, když bylo na čase, odjeli jsme na letiště a za pomoci pošty přímo tam, jsme si nechali poslat teplejší oblečení přímo do hotelu ve Španělsku, kam jsme měli namířeno hned po Africe a kde už jsme to měli i domluvené předem, že nám to tam schovají, abychom se se vším nemuseli tahat i přes Afriku, nemluvě o nesmyslných celních kontrolách onoho kontinentu. Čím méně jsme toho měli, tím lépe. Odletěli jsme však ještě na odpočinkové čtyři dny na Cookovy ostrovy. Po tom náročném týdnu v autě a na túrách po Novém Zélandu jsme si to oba zasloužili. Navíc, potřebovali jsme nasát pozitivní energii i na následnou dobu v Africe, kde budeme svědky i smutnějších okamžiků, tak aby nás to úplně nesebralo. Po přistání v Kapském městě už na nás čekal člověk z Unicefu. Měli jsme jen večerní menší poradu ohledně následných dní a vyfasovali jsme s Gabby trička. Další den už jsme seděli v menším nákladním autě a jeli jsme navštěvovat vesnice, kam nás Unicef vyslalo. Hned jakmile jsme dorazili, seběhly se kolem auta děti jako první, teprve po chvíli se začali trousit dospělí, všichni ale s nesmírně šťastnými tvářemi, jak nás rádi viděli. Zřejmě už věděli, co logo Unicefu znamená a že jim něco vezeme. Pořád jsem si říkal, jak prakticky nikdo nejsem, ale zřejmě to občasné zmínění našeho jména v novinách i mě katapultovalo mezi "celebrity", takže jsme s Gabby měli tu čest stát se vyslanci Unicef, což obyčejní "smrtelníci" nemají. Byl jsem ale rád, protože jsme měli obrovskou šanci zjistit, jak to tu chodí a něco pro ty lidi udělat. Rozdávali jsme ještě spolu s pár dobrovolníky Unicefu oblečení, léky i různé nádoby a hračky pro děti a u toho jsme měli příležitost si i popovídat s místními a vyslechnout si jejich osudy a příběhy, o něž se s námi podělili.. A pak jsme dostali skvělou příležitost zahrát si s dětmi fotbal, čehož jsme rozhodně neváhali využít.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pátek 5. 6 Jihoafrická republika (JAR) Bylo skvělé, jak byl John uvolněný, vzdálený od své obvykle konzervativní a upjaté stránky. Měl hravou a provokativní náladu a já si to všechno společně s ním naprosto užívala. Byla jsem spokojená a šťastná, doufaje, že se tak cítí i John, na kterého jsem sem tam koukala, abych se o jeho spokojenosti přesvědčila na vlastní oči. V Hobitíně jsme si užili focení i legrace, než jsme se pak vydali na letiště a zavítali na Cookovy Ostrovy, kde jsme se mohli oddat dalšímu relaxování přímo na pláži. Byly to další úžasné dny plné nových a vzrušujících zážitků, což mě naplňovalo neskutečným množstvím pozitivní energie. A to bylo vzhledem k tomu, že jsme se chystali do Afriky, potřeba. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pátek 5. 6. JAR Gabbynu citlivost jsem začal přikládat reakci jejího těla na srovnávání se se skutečností, že už nemá v sobě injekci s hormony proti otěhotnění. Zkrátka, že se tělo snaží pročistit a nějak se s tím vypořádat a jak s tím bojuje, tak je mu špatně a je citlivé. Jinak jsem si to vysvětlit už nedokázal, když Gabby viditelně nejedla nic špatného a nemocná také nebyla. Byl jsem vůči ní stále ve střehu, ale už jsem se alespoň s tou svou novou teorií cítil méně bezmocně. Vlastně to bylo dobře, že se to zase srovnává, protože bych byl nerad, aby byla Gabby skutečně nějak nemocná jen proto, že jsme se předtím chtěli konečně milovat bez ochrany. Byla by to skutečně krutá daň za necelý rok bez obav.. Nyní nás ale čekaly velké zážitky a oba jsme se na ně připravovali tak intenzivně, že na jiné myšlenky už nebylo místo. Nevím ani proč, ale byl jsem jako ryba ve vodě, když jsme se bavili s místními a rozdávali jim věci a pak si i zahráli fotbal s dětmi. Bylo to takové bezprostřední a já se tu mezi lidmi cítil opravdu dobře, vítaný a stejně tak jsem byl rád, že jsem to mohl sdílet ještě i s Gabby, kterou si nejvíce oblíbily děti. Ale netušil jsem, co si ta potvora potvorná, milovaná samozřejmě, domluví s místními, když jsem se zrovna bavil se staršími a nedával moc pozor na ni. "Tak to by mě zajímalo, kde ho máš.. Nemáš ani klobouk, abys ho odtamtud mohla vytáhnout," šklebil jsem se na adresu toho profesora, moc dobře vědíc, že myslela mě. Jen jsem byl nesvůj z toho, co se takové děti asi učí. Šli jsme tedy do školy, kde doposud měly děti kvůli našemu příjezdu volno, ale teď se zase shromáždily uvnitř a posedaly si na svá místa. Jejich učitel nás s Gabby nejprve dětem ještě oficiálně představil a pak mi v rychlosti řekl, že by teď měli mít angličtinu - učit se číst a psát. ilustrační obrázky.. Tak jsem se postavil před třídu, usmál se a pak jsem se podíval na Gabby a na tabuli za námi. Začal jsem povídat o tom, že děti zrovna probíraly různá zvířata, učily se je jmenovat a ta jména pak i napsat a pak jsem také zmínil, proč tu s Gabby jsme a že si myslíme, že všechny děti jsou jedinečné a pokud chtějí, mohou dosáhnout čehokoliv, jen když se budou snažit. Prostě jsem je chtěl nějak motivovat v učení. Nakonec jsem vytáhl svůj mobil, kde jsem měl stále po ruce pár stažených knížek, včetně jedné ze svých nejoblíbenějších. Malého Prince. Chtěl jsem jim přečíst jen tu první kapitolu. Začal jsem číst, dívaje se různě na děti a pak, když došlo na obrázky, uculil jsem se na Gabby a podal jsem jí křídu s tím, aby ty obrázky namalovala. Věděl jsem moc dobře, že je skvělá kreslířka a notoricky známé kresbičky Exupéryho zvládne levou zadní. Bylo to navíc i něco interaktivního a děti se u toho smály, když Gabby kreslila beránka s rohy, pak s křivýma nohama, .. a nakonec krabici. A vždy, když se Malému Princi něco nezdálo a čekal na Exupéryho kresbu, i já jsem čekal na Gabby, až dokreslí, abych mohl pokračovat ve čtení, takže to nakonec bylo, jako kdybychom děti vtáhli přímo do příběhu.. Namaluj mi beránka.. "..a z toho plyne ponaučení, že i ty zprvu nesnadné a velmi složité úkoly se dají zvládnout velmi jednoduše, když se na ně podíváme i z jiné stránky. Nepřestávejte snít, nepřestávejte věřit v to, co si moc přejete a jděte si za tím. Učte se, protože to je to nejlepší, co můžete udělat na cestě k dosažení svých snů. A.. jaké sny máte? Čím byste chtěly být, děti, až vyrostete?.." děti začaly pokřikovat jedno přes druhé.. "A co takhle to nakreslit? Mám tady pro vás papíry a pastelky.." a pak jsme s Gabby obcházeli třídu a dívali se, co děti kreslí a vyslechli si různé příběhy, které se za těmi obrázky schovávaly.. Nakonec jsme museli školu opustit a vydat se zase dál, kde na nás čekala návštěva nemocnice v další vesnici.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pátek 5. 6. - Pondělí 8. 6 Gabon, Afrika Možná jsem měla menší výčitky, když se na mě John podíval s tím svým výrazem ve tváři a pohledem, ze kterého se mi roztřásla kolena. Možná jsem se měla dopředu domluvit i s ním, ale když já to učení pro něj chtěla jako překvapení, jako něco, na co se pak bude těšit, až se to dozví na poslední chvíli. A zároveň to mohlo být něco jako adrenalinový sport, protože nebyl vůbec připravený a zcela jistě netušil, co by měl děti vlastně učit. Ale o to v podstatě nešlo. Šlo o to se podívat, jak tu probíhá výuka a když tak si to u toho zároveň i zkusit. A dětem, které se šťastně usmívaly, to udělalo nesmírnou radost. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 8. 6. na Safari, Gabon Rozhodně jsem nelitoval toho, že jsme s Gabby naše líbánky trávili aktivněji, než jen válením se na pláži, i když i to mělo své nesporné výhody.. ale tohle bylo něco jiného, něco, co si oba vryjeme silně do paměti a ještě dlouho na to budeme vzpomínat a snažit se pro všechny něco udělat. Už jsem měl v hlavě i rodící se plány na to, jak uspořádat v nakladatelství například týden, kdy by všechny výdělky z prodeje šly výhradně na pomoc sem, do Afriky.. ale lepší by to bylo s restauracemi, protože moje nakladatelství se vpravdě sotva uživí samo.. zatím. Zeptal jsem se na to samozřejmě i Gabby, která byla hlavní ekonomický mozek podniků, jestli by to nějak vůbec šlo, aby s tím i táta souhlasil.. Zkrátka jsme probírali všechny možnosti, jak co nejefektivněji pomoci Unicefu pomáhat. Byli jsme všech poznatků tak plní, že jsme si povídali klidně i dlouho do noci a zároveň jsme vyčerpaně usínali, neboť i samo cestování bylo velmi náročné a zdlouhavé, že jsme byli cizinci a v Afrických státech z cizinců zase tak moc nadšení nebyli, alespoň co se byrokracie týkalo. Nebylo tedy divu, že po dalších silných zážitcích jsem spal jako nemluvně a ani jsem nepostřehl, že mi Gabby zmizela, kromě toho, že mi zmizelo trochu přidaného tepla přede mnou, stejně jako zmizela její vůně, ale spal jsem tak tvrdě, že jsem maximálně cosi zamumlal na protest, že se mi hýbe s rukou a zase jsem spal dál. Alespoň do doby, než jsem ucítil velmi nezvyklou, nebo spíše nečekanou vůni. Zamračil jsem se ze spaní a u toho zavětřil, ale nedokázal jsem se probudit. Spíše se mi to promítlo do sna a já snil o čokoládě.. Pak se ale přidalo i hlazení a já se hned na to začal trochu vrtět. Tu jsem si protáhl chodidlo, pak jsem zaťal ruku v pěst a zase prsty narovnal a protáhl, zhluboka se u toho nadechujíc a vydechujíc nosem. Až u políbení na rty jsem se nepatrně pousmál a pevněji jsem semkl víčka, která jsem si následně protřel dlaní, abych mohl zamžourat jedním okem na Gabby a hned na to se posadit se znovu zavřenýma očima, které jsem ještě jednou protřel prsty, než jsem je definitivně otevřel a upřel na svou krásnou ženu a pak sklouzl pohledem k tomu muffinu. Nechápavě jsem povytáhl obočí a prohlížel jsem si ten malý umělecký kousek se svíčkou, zatímco se Gabby rozhovořila. "My něco slavíme?" zašeptal jsem ochraptěle a pak mi to konečně došlo. Já mám narozeniny! "Ou.." dodal jsem hned vzápětí uvědoměle a postupně mi u toho docházelo, co Gabby říkala. Sfoukl jsem svíčku a usmál jsem se na Gabby, načež jsem ochutnal kousek muffinu a užíval si tu dokonalou chuť. Mezitím mi Gabby na klín položila balíček, na který jsem se díval, ale ještě pořád jsem byl myšlenkami trochu pozadu. "Ale.. to se s dětmi nemůžeme rozdělit, když máme jen jeden muffin.." upřel jsem na Gabby pohled plný lítosti, ale pak jsem si říkal, že jim to vynahradíme. "Ale je to úžasné, od tebe i od nich, že na mě takhle myslíte. Já na to popravdě zapomněl. Moc děkuji, Gabby, to jsou vážně ty nejlepší narozeniny, co mám," usmál jsem se na ni znovu svým pokřiveným způsobem a pak jsem se zakousl do muffinu a hned na to nabídl i jí - přeci to nesním všechno sám, že? A pak jsem se konečně zvědavě vrhl na rozbalování dárku, který jsem popravdě vůbec nečekal. Myslel jsem si, že muffinem to končí. Jenže jak jsem to rozbalil, vykulil jsem překvapeně oči na novou čtečku knih a pak na Gabby, ke které jsem se naklonil a přitáhl si ji dlaní k sobě, abych ji mohl políbit. "To je naprosto fantastické! Jak jsi.. ale.. celou dobu jsi to vozila s sebou? To je.. miluji tě, víš to? A můžeme si před spaním číst.. a.." nenacházel jsem slova, jak jsem z toho byl u vytržení, naprosto nadšený, jenže Gabby mě nenechala vydechnout a že prý má pro mě další dárek. Ještě překvapeněji jsem na ni vytřeštil oči, nechápajíc, kde se to všechno najednou bere, protože už jen z muffinu jsem byl nadšený. S pootevřenou pusou jsem se díval, jak přinesla celkem dost velkou krabici a popravdě jsem nevěděl, co dělat. Poposedl jsem si a stočil jsem nohy do tureckého sedu. Postupně jsem rozbaloval krabici za krabicí, dojatě poslouchajíc, co mi k tomu celou dobu Gabby říkala. Těkal jsem očima i k ní, nadšeně, že něco takového udělala a vlastně i částečně mým jménem, protože jsem byl rád, že děti mají ovoce a propisky a to všechno, neboť to potřebovaly tisíckrát víc, než já. Pokaždé jsem ji políbil na tvář, abych ji jinak nerušil od povídání, stejně jako jsem se pokaždé uchechtl na další a další krabici uvnitř krabice.. dokud nepřišla ta poslední, s malou soškou, u které jsem se vyloženě začal nahlas smát a nadšeně si Oskara prohlížet, dokud mě Gabby neobjala a nepolíbila, takže jsem jí to zákonitě hned oplácel. Přetočil jsem se i s ní, takže jsem ji měl pod sebou a hladil jsem ji po tváři, dívajíc se jí zamilovaně do očí. "Jsi to nejlepší, co mě v mém životě potkalo. Ani si tě nezasloužím, ale o to víc tě miluji, Gabby" vyznal jsem se jí tiše a na to ji začal procítěně líbat.. A co čert nechtěl, při tomhle našem malém neškodném mazlení se ozvalo za plátěnou plentou odkašlání a pak jak na nás někdo volal jménem, že za deset minut bude přichystaná snídaně a pak se hned vyráží na Safari. Poděkoval jsem a pak se na Gabby zakřenil. "Tak to vypadá, zbytek oslavy se odkládá na později. Dobrodružství volá," políbil jsem ji ještě jednou a pak jsem se začal chystat.. Společně ještě s pár lidmi dalšími turisty jsme si užívali dobrodružství za poznáním takzvaného "Posledního ráje na zemi", jak se Gabonu přezdívalo. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pondělí 8. 6 Safari a rezervace, Afrika Nemohla jsem se na něj vynadívat, jak byl šťastný a spokojený, třebaže k tomu ještě částečně rozespalý. Bylo vidět a znát, že to naprosto nečekal a že na své vlastní narozeniny zapomněl. Ale od toho jsme tu byli my ostatní, kteří mu to mile rádi připomněli. Usmívala jsem se a opětovala mu všechno to pohlazení, objetí i polibky, než jsem si ukradla malou volnou chvilku, kdy jsem mohla promluvit. „No, jestli tě to tak mrzí, tak mě napadlo, že bychom si mohli vyhradit ještě nějaký ten den, kdy bychom s dětmi mohli péct, přičemž by si mohly udělat muffiny pro sebe, nebo jej darovat třeba svým rodičům a rozdělit se s nimi. Mohli bychom si udělat další takový hezký den a fotit se u toho. Je to docela zábava takhle a pak by tě nemuselo mrzet, že se nemůžeš rozdělit,“ navrhla jsem pak něco, co mě napadlo už i ráno, když jsem viděla, jak je to pečení baví. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pondělí 8. 6 Safari a rezervace, Gabon Nemohla jsem se na něj vynadívat, jak byl šťastný a spokojený, třebaže k tomu ještě částečně rozespalý. Bylo vidět a znát, že to naprosto nečekal a že na své vlastní narozeniny zapomněl. Ale od toho jsme tu byli my ostatní, kteří mu to mile rádi připomněli. Usmívala jsem se a opětovala mu všechno to pohlazení, objetí i polibky, než jsem si ukradla malou volnou chvilku, kdy jsem mohla promluvit. „No, jestli tě to tak mrzí, tak mě napadlo, že bychom si mohli vyhradit ještě nějaký ten den, kdy bychom s dětmi mohli péct, přičemž by si mohly udělat muffiny pro sebe, nebo jej darovat třeba svým rodičům a rozdělit se s nimi. Mohli bychom si udělat další takový hezký den a fotit se u toho. Je to docela zábava takhle a pak by tě nemuselo mrzet, že se nemůžeš rozdělit,“ navrhla jsem pak něco, co mě napadlo už i ráno, když jsem viděla, jak je to pečení baví. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Narozeninové pondělí 8. 6. Safari a rezervace, Gabon "No.. obávám se, že na to bohužel nemáme čas, Gabby. Máme povinnosti jako vyslanci Unicef a musíme být zítra už zase jinde," neochotně jsem ji vrátil zase zpátky k realitě. Nerad jsem jí kazil radost a nejraději bych jí splnil všechno na světě, na co jen pomyslí, ale měli jsme zkrátka i jiné povinnosti, než péct muffiny s dětmi, nemluvě o tom, že na to nejspíš ani nebyly prostředky.. Užíval jsem si tu jízdu Jeepem do divočiny, kde to byl částečně i jistý druh adrenalinu, protože se kdykoliv mohlo stát, že se něco může zvrtnout, že narazíme na nějaké zvíře, které se bude cítit v ohrožení a zaútočí, nebo stádo zeber změní nečekaně směr a vřítí se přímo na nás.. Ale všechno dopadlo dobře, nic strašného se nestalo a koneckonců jsme měli zkušené průvodce, kteří věděli, kam až mohou zajet a kde už by to bylo nebezpečné. S Gabby jsem všechno mohl sdílet a opravdu jsem si užíval i to vědomí, že jsme v Africe na Safari a ještě k tomu mám narozeniny! Úžasné.. Nakonec nás zavezli do rezervace, kde byla různě opuštěná mláďata, nebo poraněná zvířata. Jednalo se také o společnost, která se snažila hlídat Safari proti pytlákům, což určitě sám o sobě nebyl zrovna lehký úkol. My jsme si s Gabby mohli projít celé středisko, dozvědět se, co všechno se tu se zvířaty dělá, dokonce jsem zjistil, že sem z celého světa jezdí dobrovolníci pomáhat na půl roku či na rok jen za stravu a nocleh, včetně neopakovatelných zážitků na celý život, samozřejmě. I to bylo podle mého názoru velmi odvážné a obdivuhodné, což jsem těm dobrovolníkům samozřejmě řekl. S Gabby jsme se pak mohli pozastavit u mláďat šelem a vyzkoušet si takovou práci pečovatelů. "S tím by asi mohla pomoci máma.. ale nemyslím si, že by táta souhlasil s občerstvením coby reklamou na podnik. Benvenuti je restaurace na vysoké úrovni a ne cateringová společnost, jestli mi rozumíš.. Spíš jsem myslel, že by se v restauracích vyhlásil třeba týden pro Afriku a všechna tržba by šla na Unicef. Ale charitativní koncert by klidně šel, jen.. asi bys to musela domluvit s mámou, ta na tyhle akce hodně chodí, tak třeba něco ví. Ale osobně se neznám s žádným nějak významným umělcem, který by svým koncertem přispěl na dobrou věc.." odpovídal jsem jí s lehce zamračeným výrazem, jak jsem u toho i přemýšlel a podrbal jsem i Gabbyno lvíče, zatímco jsem choval své, nechajíc se tím jejím potlapkat po tváři. "A s klukama.. to je horší. Nejsme slavní, oni teď dělají i jiné věci, takže kdyby už někdo přišel, stejně bychom nevydělali žádnou závratnou sumu, takže by to jako gesto bylo hezké, ale nijak zvlášť by to nepomohlo. Jistě, každé peníze jsou na to dobré, ale.. jsou určitě lepší způsoby, jak přimět lidi, aby přispěli na dobrou věc," řekl jsem nakonec a pohladil Gabby po tváři, natahujíc se pak k ní ještě i pro letmý polibek. Miloval jsem ji za to, že chtěla zachránit celý svět, také jsem si to přál, ale bohužel jsem věděl, že jen my dva sami to nezvládneme.. a to nás čekaly ještě další chudé státy a Gabby to sebere úplně stejně jako tady, tím jsem si byl jistý jako tím, že večer zapadne slunce a ráno zase vstane. Vrátili jsme se až pozdě k večeru s tím, že ráno brzy vyrážíme ještě za tmy pryč, protože ještě musíme odjet do Etiopie a Somálska.. Byl jsem po celém dni všeho tak plný a zároveň jsem pořád nad vším neskutečně přemýšlel a cítil jsem se částečně i mizerně proto, že jako jeden malý jedinec nic moc nedokážu. Ale také se mi v hlavě rodily plány, jak alespoň nějakým minimem takhle pomoci. Seděl jsem s Gabby v objetí, jen tak si užívajíc i občasného ticha, kdy jsme oba přemýšleli nad tím, co jsme si předtím sdělili za dojmy a postřehy z celého dne, než mě Gabby opustila, aby si mohla dát skromnou sprchu z malého přídělu vody, co jsme měli a abych ji pak mohl vystřídat a také se opláchnout, zatímco ona na mě čekala.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pondělí 8. 6 V našem stanu, Gabon „Máš pravdu, že by to nebylo úplně nejlepší. Vlastně mě to jen tak napadlo, jak jsem se rozmluvila a došlo mi to teď, jak jsem se zamyslela ještě víc. Nechtěla jsem říct, že by restaurace tvého táty byla cateringem, nebo něco takového. Jak říkám, jen mě to tak napadlo, jak ho do toho také zapojit, kdyby chtěl. Ale máš mnohem lepší nápady. Ten týden za Afriku, kdy by šla tržba sem, by byl úplně parádní… asi se na to pak tvého táty zeptám, ale nejdřív si udělám nějaké propočty, abych k tomu měla nějaké podklady, protože za tvým tátou nemůžu přijít jen tak. Víš, aby si nemyslel, že chci operovat s jeho penězi jen tak, na to koneckonců ani nemám právo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Mé narozeninové pondělí, 8. 6. ve stanu u Safari, Gabon Opět jsem si užíval pohledu na svou krásnou manželku v županu a stejně tak jsem si neodpustil ji krátce políbit a pohladit po pozadí, když jsem ji šel vystřídat do sprchy. Tam jsem nestrávil moc dlouhou dobu a tak jsem se brzy objevil zase u své krásné ženy, ovšem netušil jsem, že ji uvidím takhle.. Překvapeně jsem se zarazil v půli kroku. Pomalu jsem po ní klouzal očima, vychutnávaje si ten poslední dárek, neschopen chvíli ani pohybu, ani slova a jen jsem ji obdivoval jako Botticceliho dokonalou Venuši. Teprve po chvíli jsem se uculil a dokonal těch pár kroků k ní, abych se mohl posadit na postel a podívat se jí do očí. "Opravdu jsem si zasloužil tak moc dárků? Každý mi přišel naprosto fantastický, ale tohle.." Pohladil jsem ji se skousnutým rtem po tváři a sklouzl jak dlaní, tak pohledem níže, k její šíji a pak rameni, jemně ze strany kopírujíc křivku jejího těla, než jsem se konečně sklonil a vzal si první kostičku čokolády, kterou měla na levém boku. Políbil jsem ji na to místo a pak si vzal do zubů kostičku z druhého Gabbyna boku, kterou jsem jí ale hodlal věnovat a vložit přímo do jejích rtů, užívaje si té dokonale smyslné chvíle, kdy se naše rty lehce dotknou.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Narozeninové pondělí, ten nejúžasnější den a večer, 8. 6 V našem stanu u Safari, Gabon Opravdu jsem se styděla, protože… zkrátka jsem něco takového ještě neudělala a cítila jsem se dost podobně, ne-li stejně, jako když jsem Johnovi udělala striptýz, kdy jsem měla na sobě i své oblíbené lodičky. Doufala jsem, že se budu Johnovi líbit a že na mě nepozná, jak moc jsem z toho všeho nervózní… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Moje narozeninové celé pondělí, 8. 6. Ve stanu u safari, Gabon Líbilo se mi, co si pro mě Gabby přichystala. Nepřestával jsem se divit, kde se to v ní bralo, ale vychutnával jsem si ten pohled na ni milimetr po milimetru, stejně jako následný dotek na její kůži. Ale pak mi zakázala použít ruce a já na ni přimhouřil oči. "To vypadá, jako kdybys mě chtěla zásobovat energií na celou.. dlouhou.. noc.." podíval jsem se na ni a líbal jsem ji u toho na krku, nechávaje ji vychutnávat tu kostičku bílé čokolády, kterou já sám nedočkavě rozkousal a spolkl. Ale pak jsem se na ni znovu podíval s pobavením zračícím se mi v očích. "Ano..?" uculil jsem se, vyčkávajíc na dokončení věty, kterou načala. Sklonil jsem se a rty jsem si vzal kostičku u jejího ňadra, kam jsem ji vzápětí nezapomněl i kousnout a polaskat špičkou jazyka, než jsem si vzal ještě i druhou kostičku a obě jsem je v puse rozkousal, urychlujíc tu dokonalou chuť čokolády. Sice bych si normálně čokoládu nechal rozpustit na jazyku, ale jak jsem se těšil na svou provokativní manželku, tak jsem celý vychutnávací proces poněkud urychloval. Znovu jsem jí nabídl další čokoládu, kterou jsem sice vzal jemně do rtů, ale pak jsem si ji převzal do ruky, abych mohl Gabby mírně poškádlit tou kostičkou čokolády přímo na rtech, než jsem ji vášnivěji políbil a teprve pak jí věnoval kostičku do úst a sám jsem se opět vydal na průzkum jejího těla, abych si odtamtud mohl pro změnu uzmout kostičku z jejího bříška. Špičkou nosu jsem jí pak přejížděl po holé kůži bříška těsně vedle kostiček čokolády, škádlíc ji tak na velmi citlivém místě a moc dobře to vědíc. U každé kostičky jsem si neodpustil provokaci, přičemž jsem se nezapomínal dělit s Gabby, aby měla také v ústech tu dokonalou sladkost, kterou jsem si pak chtěl ukrást v polibcích. Škádlil jsem ji a laskal, užívaje si tu smyslnou čokoládovou předehru jak malý kluk. Kostičky čokolády ubývaly, ale laskání z mé strany přibývalo, jak mě Gabby vzrušovala a čokoláda ještě nadto fungovala prakticky jako takové afrodiziakum, obzvláště ve spojení s Gabbynými rty.. a když už zbývala jen poslední kostička, v Gabbyně klíně, kterou jsem si schválně nechával jako poslední, protahoval jsem to a trochu si s Gabby hrál. Kousal jsem ji kolem, nosem i jazykem kroužíc kolem.. ale nakonec jsem se přeci jen smiloval nad námi oběma, protože i já sám to nemohl dost dobře vydržet. Vzal jsem si tu poslední kostičku a pak se vydal dlaněmi naléhavě po Gabbyně těle nahoru, až jsem přejel přes ramena k pažím, jen abych si mohl vzít její ruce a položit si je kolem krku. "Ti voglio, Gabby.." zašeptal jsem jí s pohledem do očí a pak jsem ji začal vášnivě naléhavě líbat, přičemž jsem ji objal a i s ní se přetočil, takže teď byla ona na mně. Pomalu jsem se s ní zvedl do sedu a dlaněmi jsem sklouzl k jejím nohám a jejímu pozadí. Podíval jsem se jí znovu do očí a uculil jsem se, jak mě napadlo říct něco hodně dvojsmyslného. "Zatanči si se mnou, prosím.." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pondělí 8. 6 V našem stanu, blízko Safari, Gabon Jen jsem se na něj usmála v odpovědi, protože jsem se ani na víc nevzmohla, jak silně a mocně na mě působil. A přitom se mě jen dotýkal prostřednictvím svých rtů, kterými brázdil křivky a linie mého nahého rozechvělého těla, přičemž jsem měla pocit, že zešílím rozkoší. Snažila jsem se držet v tichosti, abych případně někoho nepřilákala nebo tak něco, ale s tím, jak mě John vzrušoval a jak moc jsem po něm toužila, to bylo čím dál těžší. V zaťatých pěstích jsem drtila deku pod sebou a měla pocit, že ji snad roztrhám na cáry a malé kousky, jak moc jsem se s ním chtěla pomilovat, jak strašně mučivě a trýznivě jsem ho chtěla hladit po celém nahém těle, o které bych se náruživě a chtivě třela, dávajíc najevo tak své vlastní vzrušení, které by pocítil na vlastní citlivé kůži. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 8. 6. - Čtvrtek 25. 6. Gabon - Itálie S Gabby jsme si ještě další celý týden pobyli na africkém kontinentě, přičemž jsme trávili čas po vesnicích a snažili se s tričky s logem Unicef rozdávat úsměvy i dary, které jsme jménem společnosti rozdávali. V Kongu se mi líbily ty záběry ze Vzpomínek na Afriku, zatímco Cameroon nás přivítal deštnými lesy. V Etiopii na nás kromě vyslanecké práce čekala i návštěva kávové plantáže a my si s Gabby mohli i vyzkoušet, jaké to je pěstovat kávu. Vím s jistotou, že odteď si ten nápoj budu vážit ještě mnohem více a pokládat jej téměř za posvátný, stejně jako čaj, protože jsou na tom oba stejně. V Somálsku to bylo po emotivní stránce nejhorší, neboť tam se chudoba a hladovění podepsalo nejvíce. Tato země byla nejvíce bita válkami a neustálými výpady států přes moře i těch okolních a zde byla dle mého názoru ta pomoc nejvíce potřeba.. Nakonec jsme se ale vydali přeci jen dál, neboť naše mise v Africe byla u konce a na nás zase chvíli čekalo jen vyloženě líbánkové období. Ve Španělsku to bylo skvělé. Zase jsem si užíval své sexy španělsky hovořící manželky. Navštívili jsme zámek v Seville i Gaudího Sgradu Familii v Barceloně Zobrazit SPOILER A pak už jsme jeli dál, do Itálie, přičemž jsme si vzali jen to nejnutnější a zbytek oblečení jsme si nechali poslat napřed do Indie. Vyrazili jsme po Itálii totiž jen na motorce, užívajíc si té volnosti.Začali jsme v Neapoli pravou italskou pizzou Užíval jsem si italské silnice jako nikdy. Frčel jsem na motorce šílenou rychlostí, ale vždy jen tak, abych mohl dávat pozor na Gabby, ale zároveň abychom toho stihli co nejvíce. Skončili jsme v Benátkách, nejromantičtějším městě světa, alespoň tak se tradovalo.. Nejprve jsme poněkud bloudili, protože místní mapky a směrovky jsou uzpůsobené tak, aby turista viděl všechno a okruhem se dostal do centra, nikoliv přímo. Ale nakonec jsem vzal Gabby na gondolu, abychom si opravdu užili ty pravé líbánky, přičemž jsme se ještě nechali zvěčnit na náš malý foťáček. "Ti amo, Gabby," šeptal jsem pak své krásce svá vyznání, zatímco jsme se objímali a užívali si výhled na Benátky z gondoly.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Čtvrtek 25. 6 - Neděle 12. 7 Španělsko, Itálie, Indie a Nepál Můj zdravotní stav byl proměnlivý. Byly dny, kdy mi bylo dobře a cítila jsem se dobře, tudíž jsem byla i hyperaktivní, ale pak byly i dnové, kdy jsem se cítila téměř pod psa a odráželo se to i na mé tak trochu podrážděné náladě. Bolelo mě břicho a v koupelně jsem pak strávila nějaký ten čas nad záchodovou mísou. John se o mě strachoval a dělali si pochopitelně starosti, ale oba jsme věděli, že to zkrátka reakce mého těla na to, že mi chybí hormonální injekce proti početí. A teď jsem měla období, kdy se pročisťovalo k čemuž nejspíše ty časové posuny a některé hodně emotivní situace a místa asi zřejmě tak moc nepřispívali. Nicméně jsem se držela statečně, protože bych nechtěla, aby mě John považoval za bábovku, nebo abych mu dělala ostudu před ostatními. Byla jsem silná holka, takže jsem ty chvíle nevolnosti prostě brala takové, jaké jsou, protože mi to v podstatě nijak nebránilo si užívat našich líbánek a tentokrát našeho poslání s Unicef. Indie, Jaipur Nepál |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Neděle 12. 7. - neděle 19. 7. Indie, Nepál, Čína, Japonsko, Yellowstone National Park.. NYC Indie mě naprosto ohromila. To, co se objevovalo ve filmech a v dokumentech, všechno byla pravda. Připomínalo mi to tu trochu i Neapol v Itálii, jak na silnici byla pravidla prakticky jen taková, že kdo je rychlejší, ten má přednost. Na taxík se nám v každé zácpě nalepilo hejno dětí a chtěly po nás peníze, takže jsme s Gabby jen zavřeli okýnka, protože před těmito "gangy" jsme byli varováni a tak, navzdory jejich srdceryvnému pláči a žadonění, jsme museli zůstat schovaní v bezpečí taxíku.. Nakonec nás to zavedlo nejen za poznáním země, ale i ducha. Vyzkoušeli jsme si totiž meditace a poslechnout si pár přednášek (samozřejmě v angličtině) na téma duchovního i osobního rozvoje, což mi přišlo velmi zajímavé a litoval jsem, že jsme tam byli jen pár dní.. Ale Nepál sám o sobě byl můj cestovatelský sen. Znovu jsme zaujali pozici vyslanců dobré vůle Unicef a pomáhali jsme, jak jsme mohli. Výšlap do horských vesnic byl také zážitek sám o sobě a pak také ty děti a podmínky, v jakých tu lidé žijí, to bylo něco neskutečného. Afrika na mě sice silně emotivně zapůsobila, ale Nepál byl mojí srdeční záležitostí už roky a já si tu práci tady užíval nejvíc a také jsem se nejvíc těšil na to, že právě jim budu i nadále nejvíc charitativně pomáhat.. Pak nás čekaly dva pravé turistické dny, kdy jsme jeli navštívit Čínu a Japonsko, ale jen zběžně, protože už nám docházely volné dny líbánek a my se museli vrátit, ačkoliv bych si byl přál všude setrvat alespoň celý měsíc. Ale tak už to prostě bylo.. Čína - Velká čínská zeď V Japonsku jsme se rozhodli pro Kyoto, které bylo slavné především kvůli gejšám a také, že jako město si neztratilo svůj historický charakter a i díky gejšám zde byla spousta čajoven, chrámů a zahrad. Kyoto, Japonsko A pak už jsme letěli únavných pár hodin reálného, ale prakticky celý den nazpátek oficiálního času. Časový posun z východní polokoule na tu západní byl příšerný. Nicméně nás oba s Gabby povzbudilo opět se vidět s mými rodiči a také s Whiskeym. Poobědvali jsme spolu, z první ruky jsme jim zběžně převyprávěli všechno možné i nemožné z naší svatební cesty a dokonce jsme se dozvěděli, že máti s tátou si udělali dvoudenní výlet po Yellowstonu i s Whiskeym, samozřejmě, protože byli zvědaví, jaké to tam je a navíc když už jsme jim o tom i před necelým rokem vyprávěli, chtěli to prostě vidět. Navíc oba vypadali šťastně, že si i díky autu užili pěkný celý týden cesty, ale rádi zase poletí domů. Máma se na Gabby i na mě pořád usmívala a culila a nepřestávala nás, speciálně tedy Gabby, hladit a dívat se na nás pronikavými pohledy, zřejmě šťastná, že jsme si líbánky skutečně užili. Jen se kdovíproč pořád culila na to, když jsme jí s Gabby řekli, jak chudákovi mé krásné manželce bylo celou dobu špatně a že asi musela někde chytit nějaký vir, nebo tak něco. O antikoncepci jsem samozřejmě taktně pomlčel, ale i tak jsem nechápal, proč se tak culí.. I s Whiskeym jsme si Yellowstone podruhé skutečně užili. Dokonce jsme se ubytovali tam, co minule, třebaže v jiném a podstatně menším srubu. Opět jsme se shledali s Claire a i s Amber, která si mě pořád pamatovala, třebaže u Gabby si nebyla vůbec jistá, že by ji kdy viděla. A jak by si ji pamatovala? Vždyť má kráska neskutečně zkrásněla a byla každým dnem úžasnější, navíc, už to byl skoro rok, co jsme tu byli a tehdy byla Gabby ještě tou stydlivou mladou dívkou z Twin Falls, které se zhroutil svět a kterou jsem přemlouval, že právě to je to nejlepší, co se jí mohlo stát, protože si mohla splnit sny.. A teď mi po boku stála má krásná sebevědomá Gabby, manželka a partnerka, kterou bych si ani vysnít nedokázal, protože všechny sny daleko předčila.. Zavzpomínali jsme pak večer s lahví whiskey na to milování, kdy jsme právě whiskey ochutnávali jeden od druhého a pěkně jsme u toho zaneřádili postel. Jen mě mrzelo, že Gabby nebylo úplně nejlépe, což mi doopravdy dělalo starosti po celou dobu našich líbánek, ačkoliv jsem se snažil s tím pořád Gabby neotravovat. Trpěl jsem i za ni, jak jsem na to pořád myslel a říkal si, jak to pro ni asi musí být strašné a kdybych mohl, vzal bych to na sebe.. jenže jsem jí ani nemohl pořádně pomoci, kromě vaření čaje, masírování a objímání, abych ji zahřál a dodal energii. Po cestě domů jsem si užíval toho, že jsme se s Gabby mohli střídat v řízení a tudíž nám cesta utíkala o poznání rychleji. Trávili jsme poslední den na cestě před domovem a zrovna to vyšlo na naše výročí, kdy jsme se spolu rozhodli začít budovat pevné základy našeho vztahu. Oslavili jsme to nejen dobrými jídly na zastávkách po cestě, ale také neustálými něžnosti, které jsme si vzájemně projevovali a vyznávali, až jsme se nakonec pod širým nebem pod hvězdami promilovali až k ránu. Nedělní odpoledne už jsme se vítali s pány Atkinsem a Linusem, kteří nám znovu přáli ke svatbě a děkovali za dobroty, co jsme jim před naším odjezdem na líbánky přivezli jako výslužku.. Všechny krabice z cest na nás poskládané čekaly v obýváku u dveří na terasu, za což jsem byl opět vděčný našim pánům, ale také tomu nápadu to sem poslat, abychom se s tím nemuseli tahat. Takhle vyskládané to totiž najednou vypadalo, že jsme nedělali nic jiného, než jen nakupovali, i když tam bylo i oblečení. Neodpustil jsem si před vstupem do bytu vzít do náruče, abych ji jako správný novomanžel přenesl přes práh našeho domu.. bytu. Když jsme si pak oba po náročné cestě i po vydatném pozdním obědu hověli ve vaně a já Gabby umýval, nemohl jsem si nevšimnout, že její poprsí, které bylo předtím tak akorát do ruky, bylo najednou nějak větší. Líbilo se mi to, to ano, jen jsem přemýšlel, jestli to bylo tím cestováním, nebo jsem tak strašně přetažený, že to vnímám zkresleně. A pak jsem zajel dlaněmi na bříško, které měla trochu nafouklé. "Koukám, že ti domácí jídlo zase udělalo lépe.. ale měli bychom to pak po koupeli pořádně vytrávit," zakřenil jsem se na ni, mluvíc velmi dvojsmyslně, těšíc se na to, až si budu smět vychutnat to perfektní plnější poprsí i svými rty, ať už se mi to zdálo, nebo ne.. |
| |
| ~ VIII. KAPITOLA ~ Manželský život ...Navrácení ze svatební cesty kolem světa společně s jedním nečekaným životně důležitým dárkem, který mladým manželům Mariano změní život... |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Velká novina Najednou mi připadalo, že naše líbánky a svatební cesta kolem světa byla příliš krátká, jak se pomalu ale jistě blížila ke konci a já si musela přiznat, že se mi vracet a končit vlastně ani trochu nechtělo. To cestování bylo naprosto úžasné, nemluvě o těch všech zážitcích a pomoci, kterou jsme dělali pod záštitou Unicefu. Zvláště pak v Nepálu to bylo něco neskutečného a nepopsatelného a já, když jsem sledovala Johnův výraz, jak mu u toho všeho zářily tmavohnědé oči nadšením. Bylo to prostě něco nezapomenutelného, něco, co se mi vrylo hluboko do paměti. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 20. 7. Naše dlouhé milování mě dokonale vyčerpalo, takže jsem spal jako zabitý, když Gabby ráno odcházela k doktorovi. Nechala dveře pootevřené, takže se ke mně nasáčkoval Whiskey a jak se rozvaloval na posteli, postupně mě z ní vyšoupl, takže jsem se konečně probudil a vstal jsem. Převlékl jsem se jen do obyčejných kalhot a červeno-bílého baseballového trička, načež jsem odkráčel do kuchyně, že připravím snídani, ale Gabby na mě myslela a já se s láskou ke své manželce usmál a poté, co jsem Whiskeymu otevřel dveře na terasu, jsem usedl ke stolu, kde jsem už měl od Gabby nachystané jídlo i pomerančový džus. S chutí jsem se do toho pustil, ještě si k tomu pouštějíc příjemnou hudební kulisu Jamieho Culluma. Po chvíli dorazila Gabby, což mi jako první oznámilo Whiskeyho štěknutí a následné sprintování z terasy ke dveřím. Měl jsem plnou pusu toustu, tak jsem jen zahuhlal, rychle polkl a pak Gabby pořádně pozdravil, dívajíc se na ni, jak za mnou zamířila. "Tak jak to dopadlo u doktora? Zjistil něco?" Usmál jsem se na ni a natáhl k ní dlaň, abych ji pohladil po tváři. Pak jsem se odsunul a udělal jí místo, aby si mi mohla přisednout na klín, jak mívala vždy ve zvyku, když jsme spolu snídali. Díval jsem se jí pak do očí, napjatě čekajíc, jestli mi poví něco víc, třeba co to doopravdy bylo, že jí bylo celou dobu tak zle a jestli je to normální po vysazení antikoncepce.. Nečekal jsem ale, že by to pro Gabby bylo tak těžké. Najednou jsem cítil šílené napětí a začínal jsem se bát, že má nějakého strašlivého vira v těle, ale.. to by mi přece neříkala, že je v pořádku. A pak, když vytahovala z kapsy snímek, zprvu jsem nechápavě koukal na ni a následně na ten snímek, pusu otvírajíc v němém úžasu, přičemž jsem mi to začínalo docházet, jak vzápětí potvrdila Gabby svými slovy. Čekal jsem, že mi hlavou proběhne alespoň tisíc myšlenek, ale já měl v hlavě prázdno. Díval jsem se soustředěně, v naprosté úžasu a nehybném šoku na toho malého tvorečka, který už měl zcela jistě ruce a nohy, jak mi to pomalu docházelo a já v tom tvaru poznával rostoucí miminko. Přišlo mi to jako nekonečně dlouhá chvíle, kdy jsem se konečně nadechl a dlaní jsem si nejprve přetřel celý obličej a spočinul pak dlouze na puse, stále nespouštějíc oči z toho snímku, který mě až magicky uhranul. Teprve když jsem pomalu sundal dlaň z obličeje, mohla konečně Gabby vidět, že se usmívám. Podařilo se mi dokonce i promluvit, třebaže tichým chraplavým hlasem, jak jsem byl ještě pořád v šoku, třebaže jsem se usmíval na tu fotku. "My.." pronesl jsem a po chvilce, kdy jsem tou volnou dlaní konečně objal svou krásnou ženu, jsem odtrhl pohled od snímku a zadíval se na ni. "My budeme.. budeme mít miminko?" upíral jsem na ni pohled svých hnědých očí, který byl plný dojetí a něhy, jak jsem z toho poznání byl naprosto celý pryč. Pořád mi cukaly koutky a stejně tak i pohled mi cukal z Gabby na snímek a zase zpátky k ní, přičemž jsem teprve teď nahodil srdeční funkce a spolu s nimi se vrátily i myšlenky.. "My.. budeme mít mrně.. Gabby," v obličeji mi zbožnou rozněžnělost začínala postupně střídat panika, s níž jsem znovu upřel pohled na svou ženu a začal jsem rychleji dýchat, jak se mi i srdce roztlouklo. "Já.. já nevím.. j-já nevím, jak mít mrně.. Gabby, já to vůbec neumím.. nevím jak.. ale.. Gabby.." začal jsem v nastupující panice mluvit a zase se zadrhávat, jak se mi před očima promítlo to přebalování na naší svatbě a také skutečnost, že jsem se bál, že mi to vůbec nepůjde a místo abych Gabby pomáhal, tak jí budu na obtíž. Díval jsem se na ni ale, jako kdybych se jí chtěl metaforicky řečeno chytit, jako se tonoucí chytá stébla trávy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Uklidňování Ta chvíle ticha, kdy se John díval na snímek a pak i na mě, přičemž z něj ještě nic nevypadlo, mi přišla neskutečně dlouhá. A v okamžiku, kdy si protíral obličej, a já nevěděla, jak se tváří, bylo ještě delší a pro mě osobně ještě útrpnější. Ruce se mi chvěly a já najednou měla pocit, že radši omdlím, než nadále čekat na jeho reakci, ze které bych poznala, jestli je rád, nebo naopak. Když pak tu svou dlaň sundal a já pohlédla na jeho úsměv, pozvolna jsem se začínala uklidňovat a pomalu souhlasně přikyvovat na jeho tichý chraplavý hlas. Chápala jsem jeho šok, protože jsem ho měla i já sama, byť jsem se s touto magickou skutečností, že budeme mít miminko, vyrovnávala o trochu delší dobu. To však neznamenalo, že mi to ještě pořád nepřipadalo jako sen, nemohouc uvěřit tomu, že se to skutečně děje, že mi tady v břiše roste naše malé miminko. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 20. 7., ráno Pořád jsem to nechápal. Připadalo mi to podobné, jako kdybychom si znovu vybírali Whiskeyho, ale nedocházelo mi, že to miminko už je tady s námi. Že to není jen obrázek z ultrazvuku, ale že je skutečné a Gabby jej má u sebe, v bezpečí ve svém lůně. A také že se nemůžeme rozhodnout a naplánovat si to, ale že už jsme oběma nohama v tom, protože každým dnem mrně roste a vyvíjí se a zkrátka že už je tu s námi. Nechal jsem se konsternovaně políbit, ale nedokázal jsem to pořádně opětovat, jak jsem pořád v hlavě prostě a jednoduše žasl. Měl jsem pak v hlavě ještě značně rozsáhlý tok myšlenek, když jsem si prožíval svůj šok. Byl jsem ale vděčný, že mě Gabby nechala, aby mi to všechno došlo, protože kdyby to zastavila svými slovy, asi bych panikařil ještě víc. Jediné, co jsem najednou cítil, tak strašný strach, že to nezvládnu. Měli jsme najednou zničehonic na starosti malého bezbranného tvorečka a k tomu i Gabby, která teď bude ještě křehčí a bude potřebovat mou péči o to víc. A najednou jsem měl svou dlaň položenou na jejím bříšku, jemuž jsem se včera ve vaně tak trochu smál a dělal si z Gabby legraci, že se přejedla. A najednou.. znovu jsem pohlédl na fotku z ultrazvuku a snažil se představit si malého tvorečka uvnitř, kde mám položenou ruku. Bezděčně jsem tam Gabby začal jemně hladit a znovu jsem jí pohlédl do očí. Díval jsem se na ni a poslouchal každé její slovo, melodii jejího hlasu a pomalu jsem se zase uklidňoval, bylo-li to vůbec možné. Pořád jsem nebyl schopen slova, jen jsem se Gabby díval do očí a snažil se v ní nalézt oporu, kterou jsem najednou tak strašně moc potřeboval, i když jsem to měl být já, kdo by měl stát oporou jí, neboť ona je ta těhotná. Jak jsem vstřebával nové informace, nedokázal jsem hned odpovědět, ale místo toho se s Gabby podělil o jednu myšlenku, která ze mě vypadla, než jsem ji stihl nějak zcenzurovat. "My jsme o to přišli, Gabby! Měli jsme mít snímek po snímku, od takové té tečky, kterou bys mi pořád ukazovala, protože bych ji tam neviděl.. a postupně.. až.. Je už tak velké! Podívej.. šest a půl centimetru.." vzal jsem její dlaň do své a udělal z ní jakousi pomyslnou velmi zavřenou misku. "Takhle je asi malé.." zašeptal jsem a konečně jsem se znovu usmál, načež jsem tu svou dlaň vrátil na její bříško. A pak jsem dodatečně začal přemýšlet nad Gabbynou informací o stáří našeho mrňouse. "Dvanáct týdnů? To.. to jsou tři měsíce? Tak to.. to jsme měli.. to mohlo být.." zamračil jsem se, jak jsem počítal, ale pak mi mysl překřížila jiná myšlenka ohledně Gabbyných slov, co mi také došlo až nyní. "Za měsíc.. počkat, to už budeme vědět, jestli.. a.. to už je tak velké to naše malé. Ach Gabby, my máme malé!" řekl jsem nakonec s náhlým nadšením, s nímž jsem ji políbil a pak znovu položil dlaň na její bříško. "A bylo tam, celou dobu.. Mrzí mě, že ti je kvůli tomu zle, Gabby, ale.. jsem tak nadšený.. Já vím, je to ode mě hrozné. Jak se cítíš? A cítíš ho? Ou.. a.. smím se tě takhle vůbec dotýkat? Neublížím mu? A.. počkej, musíme to vyfotit, ne natočit! A co Whiskey, zvládne to? A Gabby.. musíme jít do knihkupectví," mluvil jsem a mluvil jedno přes druhé, jak mě napadaly všechny myšlenky a já se nemohl pro samý příval informací vůbec soustředit na jednu věc.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plánování Cukla jsem sebou, jak jsem to nečekala a upřela jsem na něj tak trochu šokovaný pohled s pozvednutým obočím. Koukala jsem se na něj a měla snad ještě větší strach, než když jsem se od doktora vracela zpátky do bytu, přemýšleje nad tím, jak mu tu novinu vlastně povím. A nakonec mě John ještě vyděsí tím, že jsme něco nestihli. To mě v první chvíli ani nenapadlo, neboť naše malé bylo pořád ještě tak maličké, třebaže každým dnem se rozvíjelo a rostlo. Ale bylo to teprve dnešního rána, kdy jsme se dozvěděli o jeho existenci. Pokrčila jsem obočí a sklopila provinile pohled dolů k bříšku, na kterém jsem cítila jeho hřejivou dlaň, se kterou mě bezděčně hladil. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí dopoledne, 20. 7. Gabby mě špatně pochopila a já hned zalitoval své uniknuvší myšlenky. "Ne, ne, promiň, tak jsem to nemyslel. Jistěže jsi to nemohla vědět, ani nás to prostě nenapadlo. Spíš mě mrzí to, že.. prostě mě to mělo napadnout. Miluješ kávu nade vše a najednou.. nebo s tou whiskey.. A když si pomyslím, co všechno jsi musela vytrpět po celou dobu našich líbánek a ještě k tomu nám to pořád nedocházelo a přitom jsme mohli v klidu postupně sledovat, jak mrňous roste. Omlouvám se, Gabby, asi jsem si tu možnost prostě bál připustit," pousmál jsem se na ni, mluvíc pořád zrychleně, jak jsem z toho byl pořád paf a měl v hlavě tisíce myšlenek. Ještě jsem jí něžně setřel slzy z tváří. A pak jsme zkoumali, jak je asi mrně mrňavé, přičemž jsem byl paf z toho, že je vlastně už tak velké, ale přitom je to takové malinkaté nic ani ne do dlaně. Gabby mi pak začala vysvětlovat, jak se počítá.. vlastně jsem ani nevěděl honem co, jak jsem zase myslel na něco jiného, přičemž mi zmizela z klína, aby se po chvilce zase vrátila i s papírem a tužkou. "Takže ono se to nepočítá na měsíce, ale týdny.. a ještě k tomu tři období, nebo stadia.. jo, to asi chápu, ale.. proč počítají stáří mrněte od doby, kdy ještě nebylo ani jisté, že nějaké mrně vůbec budeme.. vytvářet?" mrmlal jsem tiše, jak jsem tak nějak i přemýšlel nahlas a snažil se Gabbyny malůvky a propočty opravdu pochopit. "To bylo.. ano, jak nám uplavaly plavky! nebo zhruba okolo toho. Je pravda, že jsme se tehdy nevědomky o mrňouska pokoušeli opravdu intenzivně," uculil jsem se, jak jsem si vzpomněl na naše téměř celodenní i celonoční milování, nevynechávaje ani jeden jediný den.. a pak jsem začal zase tak trochu šílet, tentokrát ale z toho, že najednou to vypadá, že budeme rodiči a přitom nejsme ani trochu připravení a mrňous už je tak velký! Měl jsem najednou pocit, že jsme šíleně pozadu a měli bychom honem začít něco dělat, abychom to všechno stihli.. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, rozšířenýma očima jsem sledoval Gabby, která se mě snažila uklidnit, ale.. stejně jsem se tomu v duchu nemohl moc ubránit a minimálně jsem si dělal pomyslný seznam všeho, co určitě musíme zvládnout, než se mrně narodí (a i když jsme měli hodně času, v tuhle chvíli mi to připadalo, jako kdyby se mělo narodit snad pozítří). "No, ale.. já bych si ty knížky radši koupil, než jen půjčil. Rád si do nich dělám poznámky a bude lepší je mít po ruce, až budeme něco potřebovat vědět," řekl jsem poněkud zmateně, jak mě zmátla Gabby s tou knihovnou. Ale pak jsem sklouzl očima k její dlani hladící si bříško, načež jsem přes ni položil ještě i tu svou, jako kdybychom oba objímali toho mrňouska uvnitř, co byl velký jako golfový míček. A pak Gabby řekla tu nejklasičtější věc na světě, při níž jsem se nahlas rozesmál a pořádně ji objal a políbil na hřbet ruky, kterou si zakrývala tvář. "Kdepak, zatím máš malou kuličku v sobě a ta je pořádně hladová a potřebuje zkoumat všechny možné chutě. A stejně mi přijde, že jsi strašně moc pohubla, jak jsi všechno jídlo zase vracela.. však víš. Ale to napravíme. Kromě toho, pro mě jsi a vždycky budeš ta nejkrásnější žena na světě. A teď si tě budu pěkně opečovávat, protože nosíš našeho mrňouska," dodal jsem a zadíval se na ni, když si sundala dlaně z obličeje, načež jsem ji políbil, něžně ale dlouze. "Tak vstávat, vstávat, jde se na nákup. Píšu si zmrzlinu a okurky.. a ten toust si vezmi na cestu a.. chceš k tomu sýru přikusovat čokoládu?" dělal jsem si z ní pak legraci, přičemž jsem si jen došel převléknout své baseballové triko a vyměnit jej za košili, abych Gabby nedělal ostudu. Ona byla přichystaná už od doktora, takže jsem si honem vzal kartu a vytáhl dvě bankovky, na hlavu jsem si dal sluneční brýle a pak už jsme s Whiskeym vyrazili na nákupy. Pořád jsem o tom musel mluvit, střídajíc se ve mně nadšení a panika z nemožně krátkého času, přičemž mě pak Gabby zase musela krotit.. Přivázali jsme nakonec Whiskeyho vedle prosklených dveří mého oblíbeného knihkupectví a vešli jsme s Gabby dovnitř. Objal jsem ji kolem pasu a neomylně jsme zamířili rovnou k pokladně. "Dobrý den. Mohla byste nám ukázat všechno, co se týče dětí, těhotenství, rodičovství, výchovy a také psa v rodině s dítětem, prosím?" vybalil jsem to na slečnu za pultem a pak jsem ještě hrdě dodal, "já budu táta, víte?" Slečna se na nás hned usmála a popřála nám k našemu štěstí, načež nás hned vedla k oddělení s mnou jmenovanými knihami, prospekty, brožurkami, CD a DVD a podobně. Pomohla nám pak vybrat a poradit, protože už přeci jen měla přehled, co si lidé kupují a co je dobré a co moc ne. Nakonec jsem nesl dvě velké tašky s knihami a brožurkami. Zamířili jsme si to pak přes ulici do bistra či kavárny, kde jsme si s Gabby zalezli i s Whiskeym do celého velkého boxu, kde jsem pak zvědavě nakukoval do knížek a vytahoval je všechny na stůl, dokud nepřišla obsluha. "Dva mléčné šejky, borůvkové, prosím.. jeden pomerančový džus, dvě vody s citronem, nějaké menší lívance se sirupem a ovocem a.. šlo by přinést ještě pár nakládaných okurek, prosím? Já budu táta, víte? A má žena potřebuje k objednávce i ty okurky, jinak.. myslím, že by ji to citově velmi ranilo," usmál jsem se na slečnu přátelsky, poukazujíc nenápadně na to, že těhotné ženy bývají přecitlivělé. A když s culením slečna odešla, zakřenil jsem se na Gabby. "No co je? Nechci riskovat.. vzpomínáš na tu slečnu v Austrálii?" provokoval jsem nevinně svou krásku, vzpomínaje pak na všechny ty chvíle našich líbánek, kdy jsem si všiml Gabbyných změn nálad i přecitlivělosti, což jsem přičítal jen velké únavě a časovým posunům.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Knihkupectví a kavárna Trochu mě to uklidnilo, ale i tak jsem tak trochu litovala, že jsme na to nepřišli dřív. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní dopoledne 20. 7. Pořád jsem tomu částečně nemohl uvěřit. V hlavě mi pořád znělo nadšené Gabby čeká mrňouska a po jejích propočtech jsem pak myslel na to, kde všude už s námi byl. Vlastně, na celé cestě kolem světa, třebaže nezačal doma, ale začal tak akorát na prvním místě našich líbánek. Byl s námi úplně všude a vlastně to byl náš mrňousek, kdo dával Gabby tak zabrat. Kvůli němu byla unavená, bylo jí zle a byla velmi náladová. Kdybych to byl věděl, víc bych ji šetřil, nenutil bych ji šlapat ty tůry do kopců v Nepálu a i v Toskánsku bych si z ní neutahoval, že jde do kopce jako šnek a stejně tak na Velké čínské zdi. Styděl jsem se za sebe, že jsem ji pořád tak popoháněl a táhl za ruku za sebou a ona přitom už nosila našeho mrňouska! Teď jí to ale všechno vynahradím.. nebo se o to alespoň budu neustále snažit. Vzpomněl jsem si na slečnu v Austrálii, ale už jsem skoro zapomněl, kvůli čemu se Gabby tehdy na ni tak rozohnila. Pamatoval jsem si jen svou drahou polovičku, že jsem ji poprvé viděl jinak, totiž utrhnout se na někoho, třebaže ve vší slušnosti. "Ano, byla jsi pěkně naštvaná.. a zatraceně sexy," uculil jsem se a políbil ji na ruku, jak jsem ji příhodně držel s propletenými prsty u sebe. "Nicméně si myslím, že i za to už mohlo mrně," dodal jsem s mrknutím a pak jsem se poohlédl po našem obsáhlém nákupu s hromadou knížek. Začal jsem se jimi prohrabovat a hledat tu, která se nám líbila kvůli přehlednosti a obrázkům, že tam bylo popsané úplně všechno, týden po týdnu. Zrovna jsem ji otevíral, když mi Gabby začala vyprávět o té domorodkyni, když jsme byli na výletu v Hondurasu. Popravdě, tohle už jsem si moc nevybavoval. Jen matně jsem věděl, že jsem si tak trochu dělal legraci z nich i ze sebe, ale Gabby mi osvěžila paměť a také mě donutila vzhlédnout k ní zamyšleně od knihy. "No.. ale.. když se to vezme tak nějak.. hmm, nevědecky, řekněme, tak.. možná to mohla tušit. Třeba to byla nějaká jejich šamanka a vezmi si, jak jsou tyhle národy, co jsou spjaté s přírodou, velmi citlivé na každou malou změnu v těle. Oni nemají nic moc na práci, tak víc vnímají sami sebe. My jsme byli pořád zaujatí vším možným a ani nás nenapadlo, že bys mohla mít mrně, ale ta paní.. třeba to mohla tušit.." mluvil jsem zamyšleně, lehce u toho mračíc jedno obočí, ale pak jsem nad tím zavrtěl hlavou a pousmál se.. a to už k nám dorazilo všechno objednané pití i jídlo. "Tak dobrou chuť, Gabby," přistrčil jsem k ní předně ty okurky, křeníc se u toho, jak jsem si z toho pořád dělal legraci, třebaže to prostě byla už pravda, že má Gabby různé šílené chutě. "Měli bychom pak zavolat tvé mámě.. mé mámě.. Ethanovi s Elis, do Itálie, Loganovi.. huh.. já.. jsem z toho paf. Strašně moc to chci všem říct, ale.. co myslíš, je to dobrý nápad?" zeptal jsem se pak Gabby se starostí. Nevěděl jsem, jestli se na to vůbec cítí, jestli to chce říct všem, nebo si to nechat pro sebe. Byla tu i ta možnost, že i navzdory tomu, jak mrně roste, tak by se mohlo něco stát, čehož jsem se strašně bál. Nechtěl jsem věřit, že by se mohlo našemu mrňousovi něco stát, ale prostě.. co kdyby? A pak jsem se rozhodl si ta negativa nepřipouštět a vzal jsem Gabby za ruku. "Měli bychom se dnes asi nejdřív vrhnout na všechny ty dárky a taky na fotky. Uspořádat to a připravit. Do Itálie to asi jen pošleme, ale tvé rodině bychom to mohli dovézt osobně a ukázat fotky z dovolené, co myslíš? A.. co takhle se na večer pozvat k našim?" navrhl jsem pak. Měli bychom asi za to hlídání Whiskeyho povyprávět mámě s tátou o líbánkách jako prvním. Kromě toho, taky nesmíme zapomenout na dárky pro pana Linuse a Atkinse.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V kavárně „Hm, asi máš pravdu. Už v té době jsem měla pocit, že mám měnící náladu jako počasí v Londýně. Pak mě to i trochu mrzelo. Vlastně ne, nemrzelo, protože s tebou flirtovala a já si tě chtěla bránit, protože… se ti to taky nelíbilo, jak s tebou mluvila,“ tak trochu jsem se obhajovala, i když nebylo třeba, protože Johnovi se to evidentně líbilo, jak jsem se tehdy na tu slečnu pokladní utrhla. Se začervenáním jsem zavrtěla hlavou a pousmála se, šťastně, jak mi políbil ruku. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 20. 7., dopoledne "Taky jsem rád, ale šíleně se bojím, nicméně.. máme tohle," usmál jsem se a ukázal na tu hromadu materiálu ke čtení a poslechu, která by nám snad měla pomoci. Pak jsem se kousl do rtu, abych potlačil smích, jak mi Gabby vyhrožovala, že mě kousne.. nejspíš do pozadí. Ale raději jsem opravdu byl zticha, protože i když jsem si myslel, že Gabby prostě bude krásná i s bříškem, ona to nejspíš vnímala jinak, typicky ženskýma očima a stejně by mi nejspíš nevěřila, i kdybych jí to tisíckrát vymlouval. A na jednu stranu jsem ji chápal. Já se snažím na sobě pracovat v posilovně a podobně, ale byl bych asi dost rozladěný, kdyby mi i přes to najednou začalo růst břicho. Huh, děsivá představa.. Raději jsem se k ní naklonil a věnoval jí malé políbení do koutku úst a zašeptal jsem jí jen dvě slůvka, "Ti amo.." "No, to je pravda.. měli bychom počkat a nejdřív si to sami vychutnat, tu novinu.. a trochu si na to zvyknout, než to všem povíme. Promiň, neměl jsem to říkat té servírce, já jen.. jsem z toho tak nadšený a konsternovaný zároveň.. promiň, Gabby, už.. budu mlčet," vrhl jsem po ní omluvný pohled a palcem jsem ji pohladil po dlani, když ji položila tak příhodně na tu mou. "Souhlasím. Mohli bychom všem prostě jen zavolat, že už jsme doma a že jsme přežili všechno to dlouhé cestování a případně se domluvili, že bychom se stavili či poslali ty dárky, ale mrňouska si necháme pro sebe," pousmál jsem se něžně na svou krásku a přikyvoval, jak mluvila. Také jsem byl nervózní z toho, jak to říct našim rodičům i z toho, jak zareagují, protože sám jsem to pořád ještě nestrávil. Ale to je asi přirozené.. nejspíš. Podstrčil jsem nenápadně Gabby i své lívance, aby je dojedla, protože měla očividně velký hlad a já koneckonců snídal tousty se sýrem, které pro mě ráno připravila. Prostě jsem k ní beze slova přišoupl svůj talíř, zatímco jsem vytahoval mobil, že zavolám mámě rovnou, ať si můžeme rozplánovat den. S mámou jsme se domluvili, že večer přijdeme. Původně jsem chtěl jen na čaj, ale máti trvala na večeři, aby si nás s tátou užili co nejdéle. Tlumočil jsem to Gabby a když souhlasila, tak jsme se tedy s máti domluvili, že se tam pak tedy objevíme. Vydali jsme se pak - naše tří a kousek členná rodinka - na procházku do parku, kde jsem nám ještě koupil zmrzlinu. Jednak bylo léto a teplo, ale Gabby pořád měla ty chutě, tak jsem jí chtěl udělat radost. Došli jsme pak ještě na menší nákup jídla, kdy jsem se křenil Gabby, co všechno přihazovala do košíku a s plnýma rukama jsem už musel Whiskeyho přenechat Gabby - nenechal bych ji vzít jedinou tašku. S tím jsme se ještě zastavili v copycentru, aby nám vytiskli obrázek mrňouska nejméně pětkrát a s tím jsme šli pak konečně domů, připravovat fotky, třídit a rovnat dárky a také připravovat oběd.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zpátky doma Stejně jsem ale byla pořád tak nějak znepokojená vlastními myšlenkami na to, že John sice radost má, ale zároveň se strachuje a má pochybnosti. Přemýšlela jsem nad tím, třebaže jsem se navenek snažila usmívat a tvářit se, že je všechno v pořádku, ale asi jsem nevypadala zase tak moc přesvědčivě. A já nechtěla před Johnem nic skrývat. Vždyť jsme si přeci slíbili, že si budeme říkat všechno a budeme spolu ve zlém i v dobrém. Zhluboka jsem se nadechla, psychicky se připravujíc na jeho reakci na otázku, kterou jsem se mu chystala položit. „Johne já… Potřebuji se tě zeptat, jestli ti nevadí, že to přišlo zrovna teď, v tuto dobu. Vím, že si rád život plánuješ a nemáš moc rád překvapení, ale… Vážně ti náš mrňousek nevadí? Já… asi se potřebuji ujistit v tom, že tě to nemrzí, nelituješ…,“ mluvila jsem pomalu a sem tam se zadrhla, jak jsem zvažovala slova, po očku po něm pokukujíc a odhadujíc jeho reakce. Doufala jsem, že mě pochopí a nevezme si to špatně. Viděla jsem na něm, že má radost, že se z té velké noviny těší, ale i tak jsem prostě potřebovala slyšet, že je opravdu rád, třebaže mi to řekl snad před chvílí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní poledne, 20. 7. Gabbyna otázka mi pochopitelně přišla zcela na místě. Sice jsem se musel tak trochu zamyslet, ale chtěl jsem jí to říct na rovinu, jak to prostě cítím, aby i ona věděla, co se mi honí hlavou. "Ničeho nelituji, Gabby. Je to sice teprve chvilku, co jsi to na mě vybafla a ještě tomu pořád nemůžu uvěřit, ale.. vážně jsem rád, moc rád. Abych byl upřímný, tak.. však mě znáš, chtěl jsem nejdřív, abys v klidu dostudovala a abychom se na to připravili a naplánovali si to.. však víš, jak jsme si říkali, že bychom spolu mohli častěji někam vyrazit, do klubu a do kina, s kamarády a podobně. Pořád jsem měl v hlavě zakódováno, že v jednadvaceti je to na dítě strašně brzy, jakože pro tebe, i když já už připravený jsem, ale je mi už dvacet devět.. Říkala jsi mi ale už tolikrát, že bys chtěla mrně a že se cítíš na to připravená a ty věci, co obvykle jednadvacetileté studentky dělají, tě zase tak moc neberou. A já ti v tom věřím, Gabby a pokud jsi i ty opravdu připravená, pak moje předsudky jsou naprosto zbytečné. Stejně si myslím, že bychom začali po svatbě probírat možnost založit rodinu.. a takhle to prostě přišlo a ušetřili jsme si to plánování," mluvil jsem klidně, s rozvahou, třebaže rovnou co na srdci, to na jazyku. Díval jsem se u toho celou dobu na ni, pokud možno do jejích očí. Až u těch posledních slov jsem se pousmál. "Nechci, abys o mě pochybovala, Gabby. Jsem neskutečně šťastný. Ty jsi mě udělala neskutečně šťastným a přitom mi to ještě pořád nedochází.." Ujišťoval jsem ji a mluvil tak dlouho, nicméně mě ani nenapadlo, že by třeba litovala ona. Ne, nepochyboval jsem o tom, že je opravdu ráda, že máme mrňouse. Věděl jsem, že je to její sen, vždyť jsme se o tom tolikrát bavili. Neměl jsem tedy nejmenší pochybnost o tom, že je za to ráda a že by klidně i kvůli mrněti do školy přestala chodit úplně.. ale.. to už nějak vymyslíme, jak to bude. Však se to vždycky dá nějak udělat. Doma jsme se pak pustili společně do těch krabic s dárky z různých zemí, co jsme měli pro naše blízké a některé i pro sebe na památku. Povídali jsme si u toho a Gabby přišla s naprosto skvělým nápadem. "To se mi líbí! A Gia by aspoň poznala New York a byla nucena mluvit i anglicky, což jí nesmírně prospěje. Opravdu skvělý nápad, Gabby. Kromě toho, taky už mi ta malá potvora chybí.." přitakal jsem a zaksichtil se na to její, že jí chybí holčičí parťák.. no teda..! zakroutil jsem nad tím hlavou a přimhouřil na Gabby oči, že jí jako nestačím? Ale samozřejmě jen z legrace, chápal jsem ji. A pak, byl jsem zabraný do přemýšlení nad dárky, že jsem Gabby vnímal tak napůl a místo pořádné odpovědi, kterou určitě očekávala, jsem jen řekl "ano, jistě.." a soustředěně jsem se mračil na jeden z dárků, přemýšlejíc, komu že to mělo být. Ani mi nedošlo, že se na něco ptala a že mě pak ještě chválila. A nesoustředil bych se dál, dokud jsem ale od Gabby nedostal polibek, který mě probral a já si ji přitáhl blíž do objetí, ale jen opatrného. Přeci jen jsem jí nechtěl ublížit, když měla mrně.. zraky, vždyť jsme se ještě předevčírem strašně divoce milovali! Co když jsem mu ublížil?! Ale pak mi Gabby řekla ta nejlepší dvě slova na celém světě a já zase roztáhl rty do úsměvu a mazlil se s ní. Pak se ale odtáhla s tím, že někam jde a já ji nechal, v domnění, že jde třeba jen na toaletu, ale když zamířila do kuchyně, nechal jsem dárky a doběhl za ní, objímajíc ji zezadu kolem pasu. "Gabby? .. víš, já.. omlouvám se, jsem děsný, ale nemám už ani ponětí, komu který dárek patří," přiznal jsem se zahanbeně. Měl bych si to pamatovat, ale prostě.. neměl jsem ani zdání. "Tak.. co kdybych uvařil oběd já? Nerad bych to popletl a přidělával ti pak ještě práci. Na co bys měla ty a mrně chuť?" pousmál jsem se pak a položil dlaně na její bříško, líbajíc ji zlehka ze strany na krk. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V pohodlí domova a dárky Visela jsem mu na rtech i na očích, vyčkávajíc jeho životně důležité odpovědi. Jistě, že jsem o něm nepochybovala, ale i tak jsem potřebovala slyšet, jak se momentálně cítí a co se mu přitom vědomí, že máme malinké miminko, honí hlavou. Chápala jsem, že z toho může být nesvůj, možná spíše ještě hodně překvapený, že se to skutečně stalo. Ostatně, já se cítila podobně, velmi podobně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní poledne, 20. 7. "No.. to ano, vzpomínám si, jen už jsem na to zase tak trochu zapomněl. Nicméně si myslím, že bychom tam mohli především zavolat a zeptat se, ale.. nechal bych si tu zprávu o mrňouskovi ještě pro sebe. Týden dva, pak bychom jim to mohli říct. Nebo to můžeš říct Gie, bude ráda, že máme tajemství, které jsme jí řekli a až bychom ji vezli zpátky do Itálie, tak bychom to rovnou všem řekli, co myslíš? A pokud to tedy dopadne, zaletěl bych pro ni sám a ty bys tu třeba mohla nachystat takovou malou oslavu na přivítanou pro ni. Bude se mít v letadle na koho těšit a pak se jí celou dobu nezbavíš," usmál jsem se při té představě, jak se Gia ode mě určitě na letišti rozeběhne přímo za Gabby a po mně už pak ani nevzdechne. "A zavoláme jim pak, přes Skype, aby také věděli, že jsme přežili," řekl jsem nakonec, zdůrazňujíc to "pak", protože prvně jsem chtěl srovnat a roztřídit ty dárky a trochu to tu poklidit, než pak v jednu hodinu přijde paní Hobbs, pro kterou také máme nějakou drobnost. "Gabby," zasmál jsem se a zavrtěl hlavou, než jsem ji ještě jednou políbil. "Já bych se s tebou klidně namístě pomiloval, ale za chvíli bychom měli svědky, už je po dvanácté," zakřenil jsem se, poukazujíc na tu skutečnost ohledně uklízení. Přikývl jsem pak na to, co by si Gabby dala, protože to znělo jako celkem snadné a rychlé vaření. Akorát u dezertu jsem se zaksichtil, protože to nebylo nic pro mě tyhle věci, ale pak jsem si řekl, že zmrzlina to prostě jistí. Ještě jsem stihl dát Gabby krátký polibek na rty a pak jsem ji pustil, když utíkala zase na malou, což teď bylo strašně moc časté, až mi to přišlo komické. Mezitím jsem si připravil všechno potřebné a pustil jsem se do krájení zeleniny a celkově do vaření. Samozřejmě jsem to dělal od oka, koneckonců jsem to měl odkoukané od táty, když jsme vždycky kolem Vánoc vařili pro zaměstnance. Sledoval jsem Gabby, jak třídila a sem tam řekl svůj názor, když se na něj ptala, ale jinak jsem si sem tam pobrukoval a občas i zpíval trochu víc nahlas, jak jsem si k vaření opět pustil Jamieho Culluma, který se mi pro dnešní den prostě hodil úplně nejvíc. Po obědě jsme s Gabby relaxovali před notebookem, oba se zmrzlinou v misce a u toho jsme se snažili vybrat z těch stovek fotek jen ty nejlepší, abychom tím mámu s tátou totálně nezahltili. Očima jsem pak co chvíli s culení klouzal ke zkopírovaným obrázkům našeho mrňouska, co přinesla Gabby z ultrazvuku. Říkal jsem si, jak jim to dáme, jestli jim to nemáme nějak zabalit, nebo tak podobně, ale.. nakonec jsem to dal jen do velké obálky s tím, že jim to dáme i spolu s ostatními věcmi z líbánek jako takové překvapení. Však jsme si mrně také přivezli z cesty, takže jaképak copak? Musel jsem odnést náš nákup knížek do knihovny, abych pořád nechodil hrabat v knihách a lovit tam odpovědi na mých milion dotazů v hlavě, protože teď prostě byly jiné věci, které byly třeba udělat a jeden den už to vydržím. Však se miminko nehodlá narodit hned zítra ráno, Johne! Předali jsme dárky paní Hobbs, mrně si nechávajíc stále pro sebe, a stejně tak jsme pak zaskočili i se zmrzlinou, jak už měla Gabby ve zvyku, za pány Atkinsem a Linusem, kterým jsme také vyprávěli, jaké to bylo a dali jsme jim maličkosti z cesty. A pak už nám nezbylo než se převléknout, protože nás rodiče čekali už na čaj s tím, že budeme mít spoustu času na povídání a po večeři pak už můžeme jít domů nebo si ještě povídat, uvidíme. Pořád jsem Gabby objímal, kdykoliv jsem měl příležitost, třebaže jsem ji tím strašně zdržoval v šatně, ale.. nemohl jsem si pomoct. Opakoval jsem jí, jak je krásná, což doopravdy byla a já se na ni nemohl vynadívat. Nakonec jsme dorazili k našim a náš milý Whiskouš se hned prohnal kolem služebné a se zběsilým štěkotem se pelášil přivítat s oběma mými rodiči. Nesl jsem všechny dárky, pečlivě poskládané v menší krabici, aby se cestou něco třeba nerozbilo. Dal jsem Gabby ještě polibek, než jsme vešli za nimi do pokoje, kde už se prostíralo k čaji různé pečivo, sušenky a ovoce na pohoštění. "Tak nás tu máte," usmál jsem se a odložil jsem krabici na zem hned u dveří, abychom se pak mohli konečně přivítat. Táta hned pevně objal Gabby a říkal jí, jak mu chyběla v restauraci, zatímco máma se vrhla na mě, křenila se a pak se mi beze slov zadívala na chvíli do očí, jen aby mě nakonec zlehka zatahala za nos a pak se vrhla na Gabby, kterou také objímala, zatímco s tátou jsme se poplácali po ramenou. "Rád vás zase vidím.. a moc díky za hlídání Whiskeyho," řekl jsem hned vděčně, protože to jen díky nim jsme mohli bez obav o našeho chlupáče na tu dlouhou cestu vyrazit. "Už jsme se nemohli dočkat, až dorazíte. Měl jsem docela strach, protože ve zprávách zase byla reportáž o unášení turistů na hranicích Indie a Nepálu a také tam zase hrozily nějaké útoky.. Kdybyste nám občas nezavolali, tak nevím. Lotty by měla strachy úplně bílé vlasy!" zasmál se táta nakonec, evidentně opravdu s ulehčením, že jsme konečně doma. "A jak se cítíš, Gabby? Už je to lepší? Naposledy když jsme vás viděli, tak ti nebylo dobře," hladila máma Gabby po tváři, nechávaje si už klasicky jednu Gabbynu ruku ve své. A pak nás popohnali, abychom se posadili, že se podává čaj a káva. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro U rodičů... S Johnem jsme se tedy domluvili s tím, že si informaci i našem malém mrňouskovi necháme prozatím jen pro sebe, načež jsme se domluvili i na příjezdu ohledně Gii. V duchu už jsem přemýšlela nad tím, jak bych to tu mohla nachystat, abychom ji pak mohli pěkně přivítat a byla jsem z toho celá nervózní, protože jsem pochopitelně chtěla, aby se jí tu pak opravdu líbilo. Otázkou ovšem bylo, jestli by sem k nám vůbec chtěla dojet, když ji John ještě nikdy neměl u sebe s tím, že do anglicky mluvící země nechtěla. Ale Adrian jako hlavní lákadlo by mohl zafungovat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí odpoledne, 20. 7. I když jsem měl plné ruce, nemohl jsem si pomoc a pořád jsem se díval na Gabby, jak moc jí to slušelo v těch šatech. Působila tak.. zářivě, ale ne tou barvou oblečení (i když to mělo také na to jistý vliv), nýbrž tou radostí a štěstím, s nímž si co chvíli hladila své bříško. Byl jsem zkrátka hrdý na svou krásnou manželku a neskutečně šťastný, že nám všechno krásně vycházelo, i když s mnohými překvapeními. Za chvilku už jsme se vítali s rodiči a všichni jsme se usmívali jako jedna velká šťastná rodina.. a to ještě netušili, co jim s Gabby chceme říct. Tedy, alespoň já jsem netušil, že by mohli tušit a tak jsem byl pořád jak na trní, jak jsem se těšil, až jim o mrněti povíme, jaké asi budou mít obličeje. Gabby se brzy pustila do pečiva a já se tomu jen v duchu pochechtával, moc dobře už vědíc, jak měla poslední dobou Gabby na všechno chuť a taky už vědíc proč. A aby se necítila tak zahanbeně, taky jsem se natáhl pro něco sladkého a jen jsem pochytil tátův udivený a mámin uculený pohled směrem ke Gabby, ale nijak to nekomentovali. Jen nám nabídli, co si dáme, jestli čaj či kávu s tím, že táta už rovnou Gabby začal dělat kávu, ale já mu řekl, že bylo Gabby ještě nedávno zle a neradi bychom to pokoušeli, ale že si tu kávu klidně dám sám, když už ji táta udělal. Gabby si aspoň nemusela připadat provinile, že kvůli ní už táta udělal kávu navíc. Ta pak ve zkratce vyprávěla o tom, kde jsme byli a co jsme zažili, jen abychom se mohli dostat k těm dárkům. Vstal jsem tedy a donesl krabici, předávaje ji rodičům, aby si to rozdělali sami. Sám jsem se posadil zpět, objal Gabby a vzdálenější ruku jsem si natáhl k ní, abychom si mohli proplést prsty. Byl jsem jak na trní, vyčkávaje, kdy se naši propracují k té obálce. Do té doby jsme jim ke každému dárku říkali, odkud je a podobně. Obálku otevřela první máma, zatímco si táta prohlížel umně vyřezávanou dřevěnou špachtli na vaření. Zakryla si dlaní ústa a do očí se jí nahrnuly slzy a táta, kterého zaujalo její nezvyklé ticho, se konečně odpoutal od předchozího dárku a podíval se na obrázek našeho mrňouse. "To je.. ale.. Lotty, ty jsi to říkala! Johne, Gabby, ci si aspetta un bambino!" vykřikl nadšeně a stejně jako mámě, tak i jemu se objevily slzy v očích, nicméně se usmíval a začal italsky strašně rychle mluvit o tom, že bude dědeček a jak je nadšený, políbil stále konsternovanou mámu na tvář, u čehož vstal a šel obejmout Gabby. Já tedy také vstal a šel jsem za mámou, před kterou jsem si dřepl a natáhl se pro tu ruku, jíž si zakrývala pusu. "Co mi to děláš, ty pitomče? Takhle to na nás vybafnete a netvrď mi, že to byl Gabbyn nápad," smála se skrze slzy a tou rukou mě pohladila po tváři. "Jsem tak strašně nadšená.. a dojatá, že nemůžu přestat. Mám z vás takovou radost, děti," odtrhla konečně pohled od fotky a překlonila se, aby mě mohla obejmout. "A to jsme měli nakráčet do dveří a rovnou říct ahoj babi a dědo? Ale, mami, Gabby se to dozvěděla teprve dnes ráno a od té doby jsme z toho oba paf. Já sám tomu ještě pořád nemůžu uvěřit.." mluvil jsem tiše a na to se táta zeptal Gabby, jak je tedy naše mrně staré, když jsme se to dozvěděli až dnes. Máma si mezitím osušila slzy, jak jsem ji pustil a vstal, takže i ona mohla pak jít obejmout Gabby, hladíc ji pak ještě po tváři a dojatě se na ni usmívajíc. Táta mě ještě šel obejmout a poplácat po rameni, křeníc se jak blázen a pak odešel na chvíli do kuchyně, jen aby se vrátil se čtyřmi sklenkami na nožičkách na tácu. Vypadalo to jako červené víno, ale táta jen rozlil brusinko-rybízový džus, aby Gabby nebylo líto, že nebude mít víno a mohli jsme si přiťuknout na velkou rodinu. Ani rodiče totiž nechtěli nic zakřiknout a tak obecnější přípitek byl prostě lepší. Já pak vstal a šel k televizi připojit flashdisk s nahranými fotkami, abychom jim mohli všechno ukázat a hrdě prohlásit, že naše mrně bylo prakticky téměř od samého začátku s námi. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Gabbyn neutuchající apetit Byla jsem celou dobu strašlivě napjatá, že to musel cítit i John, který se posadil ke mně. Jeho objímající paže mi poskytla pocit bezpečí a ujištění, že to dopadne dobře, načež jsme si propletli prsty a koukali se na rodiče, jak se dostávají k dárkům, jenž jsme pro ně měli připravené. Snažila jsem se tvářit jako by se nic nedělo, u čehož jsem si vybavovala Johnův kamenný výraz, který uměl nahodit i ve chvíli, kdy se cítil nejistě a překvapeně. Jenže já se tak úplně přetvařovat neuměla a tak bylo jediným štěstím, že rodiče byli dárky tak zaujati, že nám zase až tak pozornosti nevěnovali. Tudíž nemuseli poznat, jak nervózně se cítím. Vyprávěli jsme jim u toho, nebo spíše já dodávala ještě různé historky a vzpomínky na dotyčné místo… A pak to přišlo. Charlotte jako první otevřela obálku. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí k večeru, 20. 7. Všichni jsme byli strašně dojatí, ale nejvíc mí rodiče, pro které to byla čerstvější novinka než pro mě. Skoro jsem se až styděl, že jsem byl jediný, kdo neuronil ani slzu, ale.. byl jsem už takový. Všechny emoce jsem si řešil pěkně v klidu v sobě. Nicméně bylo opravdu hezké vidět, jak z toho všichni máme radost, že jsme se nejen scelili jako rodina svatbou, ale teď už to bude i dalším členem, který bude mít kousek z nás obou, ze mě i z Gabby.. vlastně už má. Jen Whiskey z nás byl zmatený a seděl bezradně u stolku s pečivem, sledujíc nás svým psím nechápavým pohledem, dokud jsme se zase neusadili, aby se mohl usalašit u Gabby, nechajíc se drbat na hlavě, kterou si jí položil na nohu. Já mezitím nachystal fotky a pak jsme společně vyprávěla. Pro mě byla nejsilnější pak Indie a především nepál a samozřejmě pak i Čína s Japonskem. Na tato místa jsem se těšil asi nejvíc a tak jsem na to pak převzal slovo, jinak ale vždycky Gabby přispěchávajíc naproti ohledně názvů míst, kde jsme byli. Rodiče se také vyptávali, smáli se fotkám s našimi vtipnými pózami, nebo když jsme zkoušeli napodobit domorodce, stejně ale jako se culili, když jsme si na fotce s Gabby dávali polibek a taky komentovali a vzdychali nad tím, že už tam s námi byl náš mrňous. Třeba na jednom z kopců v Himalájích, kam se bylo obtížné dostat a já byl v tuto chvíli na Gabby ještě snad stokrát víc pyšný než předtím, že tu náročnou trasu i s mrňousem zdolala. Rodiče se zasmáli tomu, jak se Gabby zmínila o té Austrálii a já si zase vzpomněl, jak moc sexy mi u toho tehdy připadala, když se tak zlobila a žárlila. A pak přišla ta nejvíce nečekaná průpovídka k fotkám. Totiž, Gabbyno přeptání se na večeři, načež jsme se všichni rozesmáli, moc dobře vědíc, že z ní mluví mrňous. "Gabby má poslední dobou pořád chuť na pomeranče," vysvětlil jsem rodičům a pohladil u toho svou krásku po paži. "To je v pořádku. Já si vzpomínám, že jsem měla pořád chuť na čokoládu a rajčata, nejlépe dohromady," zamyslela se s pohledem na mě máma, jak vzpomínala na dvacet devět let starou informaci. Divil jsem se, že si to vybavuje po těch letech, ale zřejmě je mateřství všeobecně tak silnou záležitostí, že si to bude pamatovat nejspíš do nejdelší smrti. Zajímalo mě najednou, jestli i já si budu stále do detailů pamatovat všechno ohledně našich dětí s Gabby, zvlášť když jsem jen otec a nenosím mrně denně v břiše. "Gratuluji tvému nosu, Gabby, opravdu budou pomeranče. Že je léto a teplo, tak jsem připravil jen lehkou večeři, salát z čerstvého lososa s pomeranči, rukolou, mrkví a pár druhy listového salátu. A k tomu bude ciabatta s olivovým pestem.." rozplýval se táta potěšeně, ale já měl obavy. "Ale nikdo se zlobit nebude, Gabby, když.. však víš.. když ti to nebude chutnat," dodal jsem se starostí v hlase, jak jsem nevěděl, co na to mrně asi řekne, až to Gabby všechno ucítí a ochutná dohromady. Doma to bylo jedno, ale před rodiči by se mohla cítit pod tlakem, že jí to nevoní, nebo nevím co. Doprohlédli jsme si posledních pár fotek z Yellowstone a pak jsme se hromadně shodli, že se vrhneme na večeři, kterou už služebná v kuchyni připravovala.. "A už jste přemýšleli nad.. ale, vlastně jste říkali, že to víte teprve od dnešního rána, že? No tedy! Ale mám z vás obou opravdu velkou radost a jsem na vás oba hrdý. A už jste to stihli říct někomu dalšímu?" vložil se pak táta do konverzace, jak jsme si pochutnávali na jeho salátu. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Večeře Začervenala jsem se, jak jsem se neubránila té otázce, která se ze mě najednou z ničeho nic, uprostřed prohlížení fotek, vydrala a to jsem ani netušila, jak rychle. Prostě můj přecitlivělý nos ucítil tu nezaměnitelnou vůni, která mě lákala a dráždila a už se mi začínaly sbíhat sliny. Připadala jsem si jako Otesánek, pěkně nenasytný, což mi připomínalo, že bych se měla i držet, abych se nepřejídala. Ale na druhou stranu jsem našemu mrňouskovi nechtěla nic odpírat, když měl takové chutě. Bylo ještě tak maličké, pomyslela jsem si rozněžněle a stiskla Johnovu dlaň, smějíc se společně s rodiči i s ním. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer, 20. 7. Charlotte se nejdřív uculila na tátu a pak zpátky na Gabby, které přikývla. Bylo jasné, že to hned řekla tátovi o té své předtuše, protože jsem si vybavil jeho prvotní reakci na ultrazvukový obrázek našeho mrňouse. "Pouze jsem to tušila. Tak ono to není nic, co by nás nenapadlo. Jste už manželé, bydlíte spolu už rok a máte psa. Miminko na sebe obvykle nenechá moc dlouho čekat a když jste nám volali, že Gabby není dobře a pak jak jsem tě Gabby viděla, tak mě to prostě napadlo. Sice jsem se divila, že už tak brzy, když ještě Gabby studuje, protože jsem tě Johne považovala za více zodpovědného," vrhla po mě máma mírně káravý pohled, ale na Gabby se zase usmála. "S Raffim jsme si Johna naplánovali po roce našeho manželství, když se podnik rozrostl a dobře zaběhl, takže John se nám narodil po dvou letech manželství, skoro přesně na den," pokračovala, vzpomínajíc na dávnou historii, zatímco já svíral Gabbynu dlaň a potlačoval nutkání protočit oči na tu máminu průpovídku o zodpovědnosti. Měla v tom totiž pravdu. Měl jsem to s Gabby víc probrat a případně si na cestu přibalit teď už nenáviděnou ochranu, ale.. koho by to napadlo, že se Gabbyno tělo z těch injekcí oklepe tak neskutečně rychle? Zasmáli jsme se pak ještě jednou Gabbyným chutím a pak už se šlo k večeři, přičemž jsem napjatě po očku pozoroval Gabby, snažíc se jí dělat oporu, kdyby jí to skutečně třeba nevonělo a podobně, ale zdálo se, že zatím je to v pořádku. Podíval jsem se pak na Gabby, jak vyprávěla i ohledně té túry a já nemohl, než přikývnout, protože to byla pravda. Kdybych to byl věděl, tak bych se snažil všemožně Gabby šetřit, třebaže jsme měli poslání od Unicefu a to i v horské vesnici.. Znovu mě pak překvapilo, i když jsem to už slyšel, že bychom se mohli dozvědět, jestli to bude kluk nebo děvčátko. Zase jsem se vyjeveně podíval na svou mluvící krásku, nemohouc uvěřit, že se to opravdu děje. "Sí, sí, to chápu. Já když se dozvěděl, že čekáme Johna, volal jsem úplně všem a to byl přitom John menší než fazole," "..a taky jsi to šel hned pořádně zapít a u toho jsi do rána pekl a vařil, že jsme jídlo museli druhý den rozdávat, že to nebylo už ani kam dát.." "a také jsem díky němu ten den vytvořil ten salát s máslovými fazolkami a citronem," kontrovali se táta s mámou, jak vzpomínali a já se jen křenil, hladíc pod stolem Gabby po koleni. Tu historku s celonočním tátovým vařením jsem slyšel snad tisíckrát a pokaždé mě to bavilo, protože.. no, byl to prostě typický táta. Jen jsem nečekal, že to rozproudí debatu o mé osobě. Samozřejmě, debata o mrňatech mi nevadila, ale pouze v tom případě, že tím mrnětem nejsem myšlen já osobně, což se ale dělo. "Ach ano, John byl veliký. Asi i tím, jak nás Raffi oba vykrmoval, ale jinak byl hodné miminko. Moc nekopal, jen se občas protahoval, tak jsem pak měla břicho jak zprohýbaný hrnec a nejčastěji mi trčelo hodně dopředu. A také měl často škytavku. No a když se pak narodil, nechápala jsem, jak se mohl takový cvalík do mě vůbec vejít. Nicméně pak, jak začal chodit, tak se pak z něj stal takový střízlík, že si kolikrát lidé mysleli, že ho vůbec nekrmíme, ale on přitom jedl jako za dva.." vyprávěla máma a já se u toho tak nějak nevědomky mírně kroutil a ksichtil, jak to bylo zvláštní. Ani jsem se neodvážil na Gabby podívat a jen jsem s pohledem do talíře na máti ucedil, "Tak dobré, to by stačilo, tohle Gabby určitě nezajímá.." snažil jsem se z té debaty nějak vykroutit a nejlépe od ní naprosto vypustit. Jenže to jsem šíleně podcenil své rodiče. "Ále, per favore, mio figlio, tohle je všechno pravda. Však brzy sám poznáš, jaké to bude. Já stejně nikdy nezapomenu na to, jaké jsi byl tiché hodné dítě. Až moc. On skoro vůbec nebrečel, i když měl v plíně. Jen vždycky spokojenou tvář vystřídaly vykulené oči a u toho tak zvláštně špulil pusu, jako kdyby chtěl každou chvíli spustit brek, ale nevěděl, jestli má, nebo nemá. Bylo to zábavné," smál se táta a hned na to si přisadila i máma s něčím, co mě zahanbovalo ještě víc. "No ano, ale nejhorší bylo, když jsem ho přebalila a jen, co jsem ho oblékla, tak začal s tímhle obličejem a já mohla začít nanovo, protože bylo jasné, že ta čerstvá plenka potřebuje nahradit ještě čerstvější. A to mi dělal pořád, v jednom kuse.." Tak tohle přesně jsi nemusela vytahovat, mami.. pomyslel jsem si a mračil jsem se na talíř, jak jsem z toho byl celý nesvůj, ostatně jako vždycky, když se začalo mluvit o mé maličkosti.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rodičovství „My jsme se o založení rodiny bavili a probírali jsme to, opravdu. Dokonce jsme se i shodli na tom, že bychom počkali na dobu, až budu mít po svém studiu, že by to bylo nejlepší. Jenže ani jeden z nás nečekal, že by se to stalo tak rychle, že to plánované miminko do budoucna vlastně máme už nyní. Nečekal to ani jeden z nás, ale - jestli tedy mohu mluvit i za tebe, můj drahý - ani jeden toho nelitujeme a jsme rádi, byť je to takový náš malý zázrak,“ Pohladila jsem se po bříšku a pak se na oba rodiče usmála. Nicméně jsem cítila potřebu obhájit svého manžela, když se Charlotte zmínila o jeho nezodpovědnosti. Jestli tady někdo takový byl, tak možná já, že jsem mu ještě v zimě, když jsme se o naší budoucnosti bavili a probírali jsme budoucí potomstvo, řekla, že bych klidně přestala chodit do školy a měla malé miminko. Přesto jsem pak souhlasila s tím, že bychom počkali a rodinu založili poté, co vystuduji univerzitu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer, 20. 7. Máma nevěděla o tom, že jsme s Gabby používali antikoncepci, ani jakou a bylo to to poslední, o čem bych se s rodiči chtěl bavit, tak jsem to prostě nechal být, ačkoliv se máti tvářila, že jsme si prostě mohli dát větší pozor a naplánovat to lépe. Nicméně já se na Gabby usmál, protože mě to nemohlo rozházet natolik, abych se z toho našeho mrněte přestal radovat. Kdepak, ani sebelepší plánování by nás nemohlo udělat s Gabby šťastnějšími. Navíc, byli jsme na tom lépe, než lecjaké páry a Gabbyna škola, to už byla drobnost, na níž ještě byl čas, abychom to mohli vyřešit. Moc jsem z rodičovského vyprávění nadšený nebyl, ale Gabby se to nejspíš líbilo a tak jsem zatnul zuby a mlčel, občas si povzdychajíc nad tím, co nebylo zrovna něco, o čem bych vyprávěl své manželce před spaním. A to ještě navíc táta slíbil, že přinese fotky. Tak to jsem už vůbec nechtěl, ale když už jsem vlastně viděl i Gabbyny fotky, konečně, tak pár mých fotek navíc už mě nezabije. Stejně už jich pár viděla, když jsme tu byli na jedné z vůbec prvních návštěv ještě minulý rok. "No jistě, byl jsem to nejlepší dítě pod sluncem a tím nejlepším pod sluncem jsem už prostě zůstal," zašklebil jsem se zprvu, ale pak jsem pod Gabbyným dotekem roztál a pousmál se. Máma pak byla ve svém živlu, když mohla vyprávět o všem možném a hlavně, když měla pozornou posluchačku. "Už si to nepamatuji přesně, Gabby. Vím, že mi moc dlouho špatně nebylo. Spíš jsem měla obavy, jak mi začalo růst břicho, tak že to nebude kůže zvládat a popraská. Takže ti poradím jen to, abys to nepodcenila a hodně mazala. Určitě teď jsou lepší krémy, než byly tenkrát. No a pak, až bude miminko větší, užívala jsem si chvíle, kdy jsem si v klidu sedla nebo lehla, protože jedině pak jsem mohla cítit jak já, tak i Raffi, jak se John hýbal. Ale jak jsem říkala, moc to nebylo. Spíš se protahoval a měl škytavku. Ale co si pamatuji, tak jsem měla větší chuť na jídlo. Raffi mi pořád něco vařil a měla jsem pocit, že mi v břiše neroste miminko, ale že jednoduše tloustnu. Ale jak bude bříško tvrdší, tak pak ten pocit přejde.." povídala máma a i já jsem zaujatě poslouchal, dívajíc se u toho sem tam na Gabby a přemýšlejíc, jaké to asi bude, až ucítíme, jak se mrňous pohne a tak.. to všechno.. Táta pak navrhl, abychom ještě zůstali, že ukáže Gabby ty slibované fotky a také si ještě dáme něco teplého k pití a dojíme pár sladkých zákusků.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zpátky domů Teprve po chvíli mi došlo, že jsme se o něčem takovém asi ani s rodiči bavit neměli a koneckonců byli jsme s Johnem dospělí a nemuseli jsme se obhajovat. Zvláště pak, když jsme oba věděli, jak to bylo, a rodiče nevěděli všechny detaily z našeho soužití, což bylo mimochodem dobře, vzhledem k tomu, že byly věci, které se týkaly jenom nás dvou s Johnem. Přesto jsem se ozvala s tím, že jsem se Johna zastala a dala najevo, že nezodpovědní nejsme a už vůbec ne on. Vpravdě, možná mě to mírně namíchlo, že si to o něm Charlotte mohla myslet, nebo rovnou o nás dvou, nicméně ani tak bych asi nepřiznala, že mě v té chvíli zřejmě tak trochu namíchla, jestli se to tak dalo říct (naštvaná ani nazlobená jsem nebyla, spíše rozčarovaná). Stejně jsme pak změnili téma k lepšímu, nebo aspoň z mého pohledu, třebaže Johnovi povídání o jeho maličkosti nebylo moc příjemné. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí večer, 20. 7. Občas jsem si u nějaké fotky něco málo vybavil, i když se říká, že si člověk nemůže ze svých batolecích let nic pamatovat. Ale podle mě je to blbost. Já si sem tam něco vybavil, třeba barvy nebo zvuky, nejčastěji něco, co mě zaujalo na chování lidí. Jako třeba že máma vařila, nebo když mi poprvé dala místo klasického mléka čaj a podobně. Dalo by se říct, že jsem se u fotek víc uvolnil, protože nehrozilo tak moc, že bych na nich byl v nějaké kompromitující chvíli a podobně.. tedy, ne tak často, jako si ty kompromitující chvíle vybavovali mí rodiče, aby o nich povyprávěli mé manželce. Nevšiml jsem si u Gabby ničeho zvláštního, tak jsem se prostě choval v rámci možností normálně. Samozřejmě s přicházejícím klidem mě opouštěl i jedovatý sarkasmus a byl jsem zase "hodný" až dokud jsme se nakonec s rodiči nerozloučili, že už bylo docela pozdě na takové návštěvy. Po cestě domů jsem jí přenechal Whiskeyho a jen jsem se tiše bavil nad tím, jak s ním Gabby blbla. Zezačátku jsem měl pořád tendence ji usměrňovat (které jsem v sobě samozřejmě dusil), ale pak jsem si říkal, že by si to naopak měla ještě užít, dokud to jde, protože s větším bříškem už asi moc běhat a skákat nebude. Sice jsem ji chtěl obejmout a přitáhnout ji k sobě, jak mi za tu dobu u rodičů chyběla, ale přeci bych ji nepřipravil o ty chvíle skotačení s Whiskeym.. Doma jsem ji pak nechal věnovat se dál Whiskeymu, přičemž jsem zamířil ke knihám o těhotenství a podobně, protože jsem pořád myslel na to všechno, co tvrdila máma a prostě jsem chtěl vědět, co a jak bude. Jen jsem pak Gabby poprosil o studenou vodu, když se zeptala a už jsem měl zase nos zabořený v textu knihy, která podrobně popisovala průběh těhotenství. Gabby se mezitím ke mě posadila a tak jsem sklonil knihu a chtěl jsem se s ní nadšeně podělit o to, co jsem právě vyčetl, ale ona byla rychlejší. Překvapeně jsem na ni vytřeštil oči a pak jsem se pousmál a zakýval hlavou. "T-to je skvělý nápad, Gabby. Ano, jistě, budeme dokumentovat. A.. jak přesně? A co to nahrát jako krátké video a něco mu říct? Ale.. co mu řekneme?" svěsil jsem pak ramena a zadíval se někam do prázdna, jak jsem honem nevěděl, co říct, ačkoliv to byl zatím jen nápad. A pak mě napadlo.. "Gabby? Já.. chtěl jsem ti jen říct, jak moc si vážím toho, že ses' mě před mámou zastala. Oba víme, že to není nezodpovědnost, nicméně, ať si rodiče myslí, co chtějí, tak je to naše věc. To proto jsem už na to nic neříkal. Nechtěl jsem s rodiči rozebírat náš soukromý život. My dva víme, jak to je a oba jsme šťastní a na ničem jiném nesejde," díval jsem se jí pak do očí, pokládajíc si otevřenou knihu na kolena, abych si uvolnil ruce a mohl vzít do dlaní Gabbyny. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na pohovce Nakonec jsem na to vlastní nedobře chtěla zapomenout a nevracet se k tomu. Ostatně bylo mnohem lepší, když jsem se s Johnem mohla bavit a sdělovat mu to všechno, na co jsem myslela a pak s ním chtěla sdílet. Mimoděk mě totiž napadlo, že to asi ani tak jeho chyba nebyla, protože… Možná bylo na čase si sebekriticky přiznat, že si z něho dělám legraci v podstatě celkem často a to i před rodiči, což mu nemuselo být ve skutečnosti ani kapku příjemné, třebaže si nikdy nestěžoval a ani v soukromí mi nic neříkal, nenamítal. A když jsem si z něj takhle utahovala a dělala legraci, na což si už mohl zvyknout, tak v případě, kdy jsem to tak nemyslela a naopak jsem ho chtěla potěšit, mi nemusel věřit a opět si mohl myslet, že si z něj dělám legraci. Třeba právě proto, že už je zvyklý, to bral jako legraci a podle toho i reagoval. Zamyslela jsem se u té přípravy pití, přičemž jsem nakonec byla zoufalá a zničená sama ze sebe… Uvědomila jsem si totiž, že jsem se ho snad ještě nikdy, za celou dobu, co jsme spolu, takhle nezastala, jako dneska. Bylo to ode mne hezké, ale stejně jsem měla výčitky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer, 20. 7. "Takže.. bychom to mohli asi natočit na mobil. Co jsem koukal, tak na foťáku moc dobré video stejně není, tak.. Ale líbí se mi to," ujistil jsem Gabby a usmál se na ni, jak jsem z té představy dokumentování byl nadšený. Mimo jiné, cítil jsem to jako takovou další výzvu, která bude trvat nějakých.. podle knížky je to 40 týdnů, takže docela dlouhotrvající výzva. Super! pomyslel jsem si u toho nadšeně, už teď se těšíc na to, jak to nakonec bude vypadat a co vlastně vymyslíme, protože na to koneckonců máme třeba celý zítřek, abychom to vymysleli. Já ale chtěl ještě předtím Gabby říct, co jsem měl na srdci, co jsme vytáhli paty od rodičů, ale nechtěl jsem ji rušit od toho skotačení s Whiskeym, který si teď spokojeně žužlal svou dobrotu ve svém pelechu. "Myslím si, že to máma ani tak nemyslela. Prostě to byla její prvotní bezmyšlenkovitá reakce, jak z toho byla překvapená. Určitě si nemyslí, že bychom byli nezodpovědní a má z nás radost. Nedělej si starosti, Gabby. My to zvládneme," dodal jsem, když mě políbila. Pohladil jsem ji zlehka konečky prstů po tváři a pak mě napadlo, že bychom mohli rovnou začít. Vytáhl jsem mobil a nastavil na něm video s tím, že jsem to opřel o skleničku na stolku před námi, abych to nemusel držet, ale abychom tam s Gabby byli oba pěkně vidět, což jsme mohli kontrolovat na displayi. Ještě jsem přivolal Whiskeyho, aby si k nám na pohovku výjimečně lehl. Zkrátka, abychom tam byli všichni. Sám jsem ještě vstal a skočil do kuchyně pro limetku, co jsme jinak krájeli s Gabby do studené vody na pití, nicméně teď se skvěle hodila, abychom mrňousovi ukázali, jak je teď asi velký. Podal jsem Gabby ultrazvukový obrázek a pak jsem spustil nahrávání. Nechal jsem na ní, aby začala a sám jsem se pak přidal. Popisovali jsme mrněti, že je právě večer a že jsme se o něm teprve dnes dozvěděli. Ukázali jsme na video ten obrázek a já pak ke Gabbynu bříšku přiložil limetku pro srovnání, jak je asi mrňousek malý, přičemž nás Whiskey rozesmál, jak ho limetka zaujala nejspíš jako míček, takže po ní chňapl a jak se zakousl, tak začal prskat, že to na něj bylo kyselé. Zakončili jsme pak video tím, že mrňouska máme už teď moc rádi a že se na něj těšíme, přičemž jsme se pak s Gabby něžně políbili, než jsem video vypnul. Párkrát jsme si to s Gabby pustili a culili se na sebe navzájem jako dva šťastní blázni, než mi zase začalo něco vrtat hlavou. "Gabby? Já vím, že jsme se shodli, že ještě počkáme, ale.. vadilo by ti, kdybych to řekl Loganovi? Víš, jsou věci, co jsme si tak nějak slíbili, že si prostě hned řekneme, když se to stane. Třeba když se chtěl zasnoubit s Jenny, nebo když já se chystal požádat o ruku tebe.. a první mrně, to je.. to je prostě ohromná událost.. Mohl bych mu to říct, prosím?" díval jsem se na ni štěněcím pohledem, doufaje, že bych snad mohl a že jí to nebude vadit. Když já měl ale takovou radost, že jsem se strašně moc chtěl o tu novinu podělit i se svým dlouholetým nejlepším kamarádem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První video pro mrňouska Byla jsem naprosto nadšená a plná dojetí, když jsme se rozhodli, že natočíme pro mrňouska první video a pak v tom budeme pokračovat i nadále. Usmívala jsem se s nadšením a myšlenkou, že budeme mít zdokumentováno naše první mrně od jeho prvních krůčků v bříšku a pak, až se narodí, tak budeme pokračovat dál, aby se na to pak jednou podíval a viděl, jak jsme z něho byli nadšení a jak jsme to prožívali. Pousmála jsem se pak na Johna a přikývla, když jsme se ještě před samotným natáčením pobavili o rodičích, přičemž jsme si ujasnili, že stojíme při sobě. Byla jsem ráda i za to, že John zněl tak sebejistě, když říkal, že to všechno zvládneme, protože jsem si v tom okamžiku uvědomila, že jsem to potřebovala slyšet. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní skoro noc, 20. 7. Ulevilo se mi, jak mě Gabby nakonec pohladila po tváři a řekla, že jí to vůbec nevadí. Věděl jsem, že by mi stejně nejspíš neřekla ne, ale i tak bylo hezké vnímat i ta její gesta v doprovodu ujišťujících slov. "Jak jsme se o tom bavili, napadlo mě prostě, že mluvíme v podstatě o rodině, jak jsme mluvili i o Gie a popravdě jsem na Logana skoro zapomněl, promiň. Ale jenom mu to pošlu v textovce, stejně už třeba spí, nebo mají nějaké plány s Jenny.." řekl jsem Gabby nakonec a natáhl se pro mobil, kam jsem jen vyťukal rychlé "Už jsme zpátky v NYC. Budu táta." a poslal to svému kamarádovi, než jsem mobil odložil na stolek a chtěl se začít věnovat své krásné manželce, když v tom mi mobil zavibroval na stolku a já se jen s nakrčeným čelem odtáhl od Gabby, abych si mohl přečíst zprávu, kterou jsem následně s uchechtnutím ukázal Gabby. Stálo tam "Za 15 min, obvyklé místo!" a bylo to samozřejmě od Logana. Ani jsem Gabby nemusel nic říkat a ona hned odtušila, že bych měl raději vyrazit, než Logan vrazí sem. "Děkuji.." zašeptal jsem na to, že mě opravdu nechá jít, i když jsem ji tu nerad nechával samotnou, třebaže měla Whiskeyho jako ochránce, a nechal jsem se přitáhnout blíž, abych ji na to mohl obejmout a políbit. Nechtělo se mi od ní a i proto snad polibky byly naléhavější, jako kdybych se loučil a zároveň nechtěl, aby to přestalo. A pak mi přišla další zpráva, která mě probrala, abych se zadýchaně od Gabby odtáhl a vzal do ruky mobil. Jen jsem se uchechtl, protože to byl samozřejmě opět Logan se svým "Tik tak, tik tak, kámo.." Šel jsem si do koupelny opláchnout obličej studenou vodou a pak jsem si v rychlosti v šatně převlékl košili a vzal si obyčejné bílé pruhované triko a přes to své oblíbené sako, než jsem se vrátil ke Gabby, abych ji mohl ještě jednou políbit. "Nevím, jak dlouho se zdržím, ale nedělej si starosti. Jsi unavená, tak odpočívej, Whiskey bude u tebe. Děkuji Gabby, moc si toho vážím, vrátím se brzy, určitě. Tak dobrou noc.. miluji tě," přitáhl jsem si ji nakonec do objetí a ještě jednou jsem ji políbil, než jsem se přinutil konečně odejít, samozřejmě si kontrolujíc, že mám mobil i kartu a ještě jednou věnujíc Gabby zamilovaný pohled.. S Loganem jsme se sešli klasicky v Bookmarks, jak jsme měli ve zvyku a samozřejmě už tam na mě čekal. "Hele, já si říkal, že si třeba ze Španělska přitáhneš Shangrillu a ty si mezitím po světě s Gabby vozíš škvrně? Tomu teda říkám suvenýr!" křenil se Logan, jak mě uviděl. Já po něm jen hodil úšklebek a přisedl jsem. "Jo, taky tě rád vidím, kámo. Měl jsem se dobře, bylo to skvělé a Gabby se má dobře, díky za optání," odpověděl jsem mu na to s ironií a usrkl jsem z našeho oblíbeného koktejlu, co vypadal jako akvárko-koule s rybkami, "20 000 mil pod mořem". "No a jak to bere ona? Je v pohodě, nebo jsi ji, tatíku, zaskočil tím svým vlastním suvenýrem, cos' jí dal?" křenil se a nenechal mě z toho jen tak vybruslit. "Je nadšená. Víme to teda jen od rána, ale.. je to.. strašně nové!" hledal jsem slova, co by to nejpřesněji vystihovala. Logan na to jen pokýval hlavou a konečně zvážněl. "No jo, to je. A jak to bereš ty? Co jsme se bavili posledně, říkal jsi, že je na prcka Gabby ještě moc mladá a teď tohle.." "Já vím, já vím.. ale, no.. prostě se to stalo. Ale Gabby je z toho tak strašně nadšená. Ona o mrněti mluvila už někdy na vánoce, evidentně se vážně nemohla dočkat, až to přijde, ale já mám prostě strach, že to na ni bude strašně moc. Už teď byla ve stresu, že má školu a do toho pracuje u táty a teď ještě přijde mrně.." dodal jsem částečně zkroušeně, jak mi to pořád prostě ještě letělo hlavou, ale prostě jsem potřeboval čas, abych se s tím srovnal a zvykl si na to. "To bude v pohodě. Řekneš tátovi, ať ji tolik nezaměstnává a ve škole nahodíte individuál, nebo přeruší stud-" "To ne. Jak by jednou přerušila, už by to nedodělala," namítl jsem mu na to. "No, to je taky fakt. No tak ale vaši pomůžou, ne?.. hele, Johne, ty budeš táta!" rozesmál se nanovo Logan a hned na to si otřel oči, jak je měl od slz ze záchvatu smíchu. Až mě ten jeho smích taky rozesmál a hned na to jsme si objednali panáka. "Hele ale.. já chtěl taky mrně, ale Jenny pořád že ne. Jako jo, ještě má rok školu, ale tohle ti, kámo, začínám závidět. Už víte, kdy se to má narodit?" "Hmm.. někdy.. v únoru? Já teď fakt nevím, ale je takhle mrňavé teďka," ukázal jsem Loganovi, kreslíc si prstem na dlani kolečko, určující přibližnou velikost našeho mrňouska. Divil jsem se ale, že zrovna Logan už chtěl mrně. Překvapilo mě to a tak jsme se na to téma začali pořádně bavit, debatujíc o tom všem a objednávajíc si další a další pití.. Vrátil jsem se domů někdy nad ránem, přibližně kolem druhé třetí hodiny. Zápasil jsem zprvu se zámkem, protože jsem se nemohl trefit klíčem do dírky a pak jsem to vzdal a použil na odemčení kartu, jenže jsem vytáhl špatnou, tu na placení, ne na odemykání a tak jsem pořád naprázdno lomcoval klikou. Když už jsem se přeci jen dostal konečně dovnitř, zul jsem si boty, ani nevím jak, načež jsem se s křeněním rozešel pomalu k ložnici, jenže jsem šel krapet šejdrem a zakopl jsem o vlastní houpací křeslo. V tu ránu jsem byl na zemi a chytil jsem u toho záchvat smíchu. Sebral jsem se jen tak, abych se jednoduše na zemi posadil a chechtal jsem se dál. Nicméně ta předchozí rána nejspíš musela Gabby vzbudit. Minimálně Whiskeyho, který se objevil u mě a začal mi lízat tvář na přivítanou. "Počkej, Gabby, n-.. ne tak zhurta.. pěkně pomalu.." mlel jsem na Whiskeyho, zakopávajíc chvílemi o vlastní jazyk, podstatně ztěžklý alkoholem, přičemž jsem měl pozvednutý prst v gestu, aby "Gabby" zadržela. Je jasné, že mi ruka s pozvednutým prstem povážlivě vrávorala, jak jsem to nemohl udržet rovně.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pozdní noční návštěvník Dalo se čekat, že to nezůstane jen u sms a pánové to budou chtít pořádně oslavit, na což jsem nereagovala vůbec negativně. Neměla jsem nejmenší problém Johnovi říct, aby šel za Loganem do baru a pobyl s ním dnešní večer, třebaže jsem se pak od něj jen velmi těžko odpoutávala a vzdalovala. Ale věděla jsem, že to jsou dlouholetí nejlepší kamarádi a něco takového, takovou velkou novinu, že s Johnem očekáváme prvního potomka, museli prostě spolu pořádně oslavit. Každopádně ta Loganova sms mě vážně pobavila a já se na Johna zeširoka křenila, než jsme se začali líbat, jako kdybychom se od sebe už vážně nemohli odtrhnout. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterní brzké ráno, 21. 7. Vnímal jsem všechno, jen.. možná krapet rozostřeně a seděl jsem zády ke konferenčnímu stolku, hned vedle houpacího křesla. Gabby konečně promluvila, ale jak to udělala, to netuším, protože mě u toho pořád celou dobu líbala po celém obličeji a já jaksi neměl to srdce ji zarazit, ale nedokázal jsem ani udělat nic jiného, než se jen zamilovaně usmívat. "Jojo, já vím. A j-j-já jsem tady," odpověděl jsem jí na to a zakřenil jsem se ještě víc, zase se chechtajíc v domnění, že hrajeme s Gabby nějakou hru. A pak přišel zásah světla, které sice nebylo moc ostré, ale i tak jsem zamžoural a zaclonil jsem si oči dlaní. "Jasně jasně, whiskey už bylo dost... Tak to zapijeme ginem?" zeptal jsem se naprosto logicky, stále nespouštěje clonící dlaň, dívajíc se teď někam před sebe, ani jsem nevěděl kam. Na chvíli bylo ticho a já nakrčil čelo, čekajíc teď s pozvednutou dlaní, kterou jsem předtím vrávoravě držel v pozoru s pozvednutým prstem, kdy mi v ní konečně přistane sklenička a ono nic. A místo toho na mě promluvila nějaká slečna, protože jsem byl přeci zase v baru, čekajíc na tu skleničku. Napřímil jsem záda a zamračil jsem se. "N.. n-.. n.. no to ne, slečno! Já m-.. já mám doma čerstvou ženu a n-ne-nedovařené dítě! Hmmm?!" zašermoval jsem rukou a ukazoval na snubní prsten. Pak jsem se pootočil a chtěl jsem se zapřít o houpací křeslo, abych vstal, ale to se samozřejmě zhouplo a já znovu ztratil balanc, rozplácl se na zemi a rozchechtal jsem se nanovo. "Tudy to nepůjde, nene, kdepak.." utrousil jsem rozesmátě a tápal jsem kolem sebe, kde bych se zapřel teď, abych mohl vstát.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Výzva - dostat Johna do koupelny Byla jsem nervózní, že John byl tak… společensky unavený. Nevěděla jsem, co v takové situaci dělat, zvláště pak, když jsem ho takhle ještě neviděla a nezažila. Ne že bych mu zazlívala, že se s Loganem takhle zřídili, to opravdu ne, jen jsem byla nejistá. Chtěla jsem mu pomoct, aby si lehl do postele a prostě ten svůj stav zaspal, ale pak jsem si uvědomila, že mu ráno bude asi hodně špatně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý nad ránem, 21. 7. "Wow!" řekl jsem nadšeně, téměř jako kdybych byl na horské dráze, jak si Gabby přehodila mou paži přes ramena a podlaha se ode mě vzdálila a kolem uší mi zasvištěl vzduch. Najednou jsem zase seděl a nevěděl, co se děje. "Jojo, Gabby, tak se jmenuje.. jak to víte?" zeptal jsem se zmateně a zaostřil jsem v rámci možností na Gabby, kterou jsem v tu chvíli poznal a tak jsem se uculil a chtěl ji pohladit po tváři.. takže jsem jen naprázdno máchl rukou před sebe. "Ahoj, mia bella, uššš jsem doma!" prohlásil jsem a chtěl se na něco zeptat, ale místo otázky jsem si jen zívl do dlaně. A pak jsem zbystřil a nechápavě nakrčil čelo. "Ale proč sechcš.. se chceš líb.. líbat v koupelně?" Nahmatal jsem za sebou konferenční stolek, který mi konečně pomohl jako opěrka, abych se nejistě postavil na nohy. Pomalu jsem se otočil čelem ke Gabby, zase se na ni zakřenil a objal jsem ji, trošku víc se o ni i opírajíc a naklánějíc se blíž k ní, abych jí jakože spiklenecky mohl něco oznámit do ucha. "Gabby.. já jsem pro-prhl-prhrál naše dítě. Logan to vpil rychleji, tak mu na tý-týden pak pjčíme mrně, jo?" oznamoval jsem jí a jak jsem už byl u ní, zjistil jsem, že má košili.. moji košili. To mi nedalo, tak jsem bez okolků volnou rukou zajel ke knoflíkům a jeden z nich jsem rozepl, zase se u toho chechtajíc. A pak jsem si vzpomněl, že říkala, že to ze mě táhne.. to říkala máma! Ale ne, já nechci do vany.. "Ne, ne, mami, ne.. jsem velký, to zvl.. zl-zvl-vzvládnu sám.." začal jsem se chabě bránit tak, že jsem se snažil vysmeknout, aby pustila mou paži, co si přehodila, přes ramena, protože přeci nenechám mámu, aby mě koupala, to v žádném případě! Jak by mi sundala triko, viděla by ty kousance od Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Koupelna a svlékání Konečně jsem si mohla trochu oddechnout, když John relativně spolupracoval. Kdyby tomu tak nebylo a byl by na tom ještě hůř, tak nevím, jak bych ho dostala do koupelny, natož do ložnice nebo i jen na pohovku. Už i tak byl na mě docela těžký, nemluvě o tom, že i v takové blízkosti bylo nepříjemné, jak z něj táhl ten všemožný alkohol. Musela jsem zatnout zuby, abych nevyhodila obsah svého žaludku, za což by mi určitě nepoděkoval. Vzdala jsem i snahu mu odpovídat, protože mlel samé nesmysly a popravdě, ani mě moc nenapadlo, co mu na to vlastně odpovídat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý nad ránem, 21. 7. Ještě jsem se zasmál, jak mi Gabby pleskla přes drzou ruku, ale pak to pro mě bylo těžké, protože najednou tu byla máma a táhla mě do sprchy. Ještě chvíli jsem protestoval, ale pak jsem se nějak zklidnil, poslušně kráčejíc pomalu s Gabby do koupelny. Popravdě, začal jsem u toho klimbat a tak jsem se přestal bránit a nechal se, výjimečně bez řečí, opřít o zeď. Tentokrát jsem její slova moc nevnímal, protože jsem se snažil usnout. Prostě jsem chtěl spát a ona mě kdovíproč pořád budila nějakými nesmysly s knoflíky. Jaké knoflíky? Kde mám mačkat jaké knoflíky? A k čemu? Něco jsem si nesrozumitelně brblal, zatímco jsem na druhou stranu celkem nápomocně zvedl ruce, když mi svlékala tričko a všeobecně jsem se už nebránil ničemu. Jen mi ten úkon, kdy jsem dal ruce nad hlavu, naboural statiku a Gabby mě musela trochu podepřít. "Jojo.." přitakal jsem se zavřenýma očima a jak mi řekla, tak jsem udělal - dal jsem si obě ruce kolem svého krku, respektive jsem si propletl prsty za krkem a takhle pohodlně jsem si pak stál, oči stále zavřené, nicméně s culením, které bylo spíše bezděčné, než že by mělo hlubší význam. "Vzdávám se, bondgirl.." uchechtl jsem se ještě tiše a hodlal jsem opět odplout do říše spánku, zatímco mi Gabby stahovala kalhoty. A opět mi nebylo dopřáno. Byl jsem odstrkán do sprchy a tam jsem vytřeštil oči, zhluboka se nadechl a zadržoval jsem pak dech, jak jsem byl pod proudem vody, tentokrát si zase myslíc, že se potápíme v moři.. Bez protestů, jako kdybych byl jen hlasem a mírným podpíráním lehce ovladatelná loutka, jsem se dostal až do postele, na niž jsem se posadil a hned vzápětí spadl na stranu na deku, tedy dál od polštáře. Uculil jsem se a se zavřenýma očima jsem deku pohladil. "A víš, že ti to takhle sluší, Gabby? Máš najednou tak neskutečně vel-.." nedořekl jsem a jen jsem vydechl, spokojeně zase podřimujíc. A ať už chtěla Gabby provést cokoliv, už se mi nepodařilo otevřít oči, ani ji jakkoliv vnímat. Prostě už jsem spal. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Konečně zasloužený spánek Bylo to čím dál těžší se takhle o Johna starat, poněvadž začal podřimovat a tudíž už moc nespolupracoval. A když už ano, tak trochu jinak, než jsem v dané chvíli potřebovala. Neslyšně jsem si povzdechla, když něco brblal a mumlal, pak si na mou prosbu založil ruce za hlavou a spokojeně si začal usínat, jako kdyby se nic nedělo. To už jsem zaúpěla poněkolikáté, protože jsem ho chtěla po sprše dostat i do postele. Nesměl prostě ještě spát, potřebovala jsem, aby pak ještě zvládl tak nějak jít, neboť jsem ho pochopitelně nemohla odnést. Přemýšlela jsem ale o tom, že bych si ho případně nějak dala na záda, abych ho pak do ložnice, po tom všem, skutečně dostala. Představa, že bych ho jen tak nechala ležet na pohovce, nebo na studené zemi, mi nebyla vůbec příjemná a Johnovi bych to neudělala, i kdyby se choval opravdu příšerně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý skoro-poledne, 21. 7. Probudil jsem se a bylo to, jako kdybych se poprvé po dlouhé době plavání pod vodou konečně nadechl. Zkrátka jsem najednou mohutně zívl a hned vzápětí se chytil za hlavu. Kruci.. utekla mi myšlenka, s níž jsem opatrně otevřel oči a zamžoural. Spal jsem prakticky ve stejné pozici, v jaké mě Gabby večer, po všem svém zápolení s mou osobou, zanechala. Opatrně jsem se nadzvedl na lokti a zase se chytil za hlavu, s čímž jsem pak pomalu vstal, protože se mi mírně "vlnily" zdi před očima, jako na lodi. Doploužil jsem se do šatny a natáhl na sebe čisté triko a ještě krátké kalhoty, že bylo léto a i mě samotnému bylo už teď horko.. ale to nejspíš bylo i tou kocovinou. Opřel jsem se o dveře šatny a chvíli jsem přemýšlel nad včerejškem.. Budu táta! Čekáme mrňouse! to bylo to první, na co jsem se v bolavé hlavě rozvzpomněl a bezděčně jsem se usmál a hned vzápětí zkřivil tvář bolestí. Pak jsem si vzpomněl, že jsme to včera s Loganem zapíjeli a pak.. nemohl jsem si vybavit vůbec nic. Jak jsem se vůbec dostal domů? A jak dlouho jsme s Loganem v tom baru byli? A.. jsem umytý? Tak tohle rozhodně nebyla moje práce, jedině že by Gabby.. Ach ne.. a už to začalo. Začal jsem se cítit velmi nejistě, jak jsem vůbec netušil, co jsem dělal a jestli na mě tím pádem teď Gabby není naštvaná, nebo jestli jsem jí nedejbože něco neudělal?! Chtěl jsem vzít mobil a zavolat do květinářství, aby jí kvapem přivezli ten největší pugét květin, ale.. vědět, kde teď mám mobil. Nakonec jsem se přeci jen odvážil a nejistě jsem šel za ní do kuchyně, kde už připravovala snídani. Ani jsem si to neuvědomoval, ale už jsem měl na tváři výraz psa, který moc dobře ví, že něco provedl a jen neví, jestli už na to páníček přišel a bude se zlobit. "Dobré ráno.." popřál jsem jí ochraptěle a zůstal jsem stát na půli cesty, jak jsem nevěděl, co dělat. Rozhlížel jsem se kolem a hledal nějaké známky včerejších událostí, co by mi napověděly. Viditelně tu nebylo nic rozbitého, to bylo dobré znamení.. ale třeba to Gabby už uklidila.. Strašně moc jsem chtěl zalézt do koupelny, vydrbat si zuby a smýt tu příšernou pachuť včerejšího alkoholu a.. nakonec jsem to udělal. Rozpačitě jsem se na Gabby pousmál a než stihla něco říct, prstem jsem ukázal na koupelnu a zbaběle jsem tam rychle zamířil a zavřel dveře. Provedl jsem své ranní rituály a více než pečlivě si vydrbal zuby, než jsem zase vylezl ven z koupelny, tentokrát plně čelit Gabby a tomu, co jsem včera dělal, teď už bez jiné možnosti úniku. "Já.. Gabby.. omlouvám se.." i když ještě nevím za co "..a moc děkuji, že jsi mi včera pomohla se sprchou.." odtušil jsem a pak jsem se kousl do rtu, sledujíc ji, stále stojíc pár kroků od barové linky, jak jsem pořád testoval náladu.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snídaně Spala jsem jenom několik pár hodin, probouzejíc se snad už za svítání. Na rozdíl od Johna už jsem byla celkem vyspaná a tak jsem ho nechala ještě ležet, i když jsem si ho neodpustila zkontrolovat, jestli je v pořádku. Pak jsem opatrně a neslyšně vyplula z ložnice, načež jsem se věnovala Whiskeymu, kterému jsem otevřela dveře na terasu, zatímco jsem si odběhla do koupelny a poté i pro věci na oblečení. Uvědomila jsem si, že jsem si samou starostí a myšlenkami na Johna zapomněla svléknout a vyměnit košili, ve které jsem nakonec i unaveně usnula. No, nevadí, teď už to stejně bylo jedno, když jsem se oblékla do obyčejného volného tílka a krátkých šortek. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterní ráno, 21. 7. Pořád jsem nevěděl, na čem jsem a kam se vrtnout, když mě však Gabby začala uklidňovat. Dobře, tak.. zřejmě jsem nenapáchal žádné škody, nedělal ostudu v celém domě a v puse cítím jen alkohol, takže jsem zřejmě ani neobjímal mísu toalety.. odškrtával jsem si pomyslný seznam v hlavě, který obsahoval všechno možné, co jsem přibližně mohl dělat, o čemž nemám ani zdání. Ale jak ke mně přišla a ještě mě pohladila po tváři, přičemž jsem se na ni upřeně díval, tak mě uklidnila. Chtěl jsem jí s něčím pomoct, ale nedokázal jsem se pohnout. Místo toho jsem se kousal do rtu a potlačoval tu bolest třeštící hlavy. Až Gabby mě pak dovedla ke stolu a pak si mi jako vždycky sedla na klín a já ji automaticky objal jednou rukou kolem pasu. "Gabby.. jak zlé to včera bylo? Já.. vůbec netuším, jak jsem se dostal domů," přiznal jsem se jí tiše, jak jsem se bál, že když promluvím hlasitěji, tak mi exploduje hlava. Přijal jsem od ní políbení a nechal si přiložit sklenici na čelo, ale já potřeboval ještě něco trochu jiného, co zabíralo skoro vždycky. "Mohl bych, prosím, dostat trochu studeného mléka?" zeptal jsem se s prosícíma očima upřenýma do těch jejích. Tak strašně moc jsem ji obdivoval, co pro mě dělala, i když jsem tušil, že si to vůbec nezasloužím. Nechal jsem ji tu celou noc samotnou a ještě pak se mnou určitě měla práci, když mě myla. Musím jí to vynahradit.. "Vyspala ses aspoň trochu a.. a co mrně?" položil jsem jí dlaň na bříško, když se ke mě vrátila na klín i s mlékem, které jsem vypil jako kdybych nepil snad půl století.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro U snídaně Že mě to mléko nenapadlo dřív, zamrmlala jsem si sama pro sebe v duchu a obrazně jsem se i plácla po čele, že jsem na něco takového zapomněla. Zřejmě jsem byla dnešní ráno opravdu pomalejší, jak jsem měla i pomalý rozjezd. Opatrně jsem z Johna sesedla, abych mu mohla donést jeho požadovanou sklenici mléka, a k tomu jsem vzala ještě prášek, kdyby třeba ještě chtěl, že by bolest hlavy byla opravdu strašlivá a nedalo se to vydržet. Chtěla jsem pro něj jenom to nejlepší a bylo by zbytečné, kdyby měl trpět dlouho. Ne, já bych byla nejraději, kdyby netrpěl vůbec. Měla jsem pořád tendence ho hladit po tváři i čele, na vlastní ruce se zkrátka přesvědčit, že je mu dobře aspoň trochu a hlavně, že je úplně celý a je v pořádku. Podívala jsem se mu do očí a teprve teď se odhodlala k odpovědi, třebaže pro mě nebylo lehké a snadné mu o tom vykládat. Nechtělo se mi o tom začínat, protože mi bylo jasné, že jestli neměl do teď velké výčitky, tak po tom, kdy bych mu vyjevila celou pravdu, by je měl opravdu velké. A já nechtěla, aby byl ještě zničenější. „Já taky nevím, jak ses dostal domů, ale odhaduji to na taxíka,“ odvětila jsem, doufaje, že by mu to mohlo stačit, ale on se na mě podíval tak pronikavým pohledem, že kterého jsem odtušila, že tohle asi nebylo to, co chtěl slyšet ode mě. „No… Poprvé jsem tě viděla takhle společensky unaveného,“ volila jsem svá slova opravdu pečlivě, kousaje se u toho do spodního rtu a ostýchavě klopíc pohled dolů. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý ráno, 21. 7. Vděčně jsem se na ni díval, že se o mě tak starala, ale pořád jsem se ještě neměl k tomu, abych zkusil do úst vpravit sousto snídaně. Čekal jsem nicméně na to, co mi Gabby poví. Napoví-li mi, co se doopravdy včera dělo, protože ta nevědomost mě začala postupně ubíjet. Ale nakonec přeci jen začala. Na ten taxík jsem jen přikývl, že je to jedna z věcí, co je asi nejjednodušší. Člověk jen nějak řekne svou adresu a je to. Horší je ale to, jak se dostat do bytu a pak do postele. Ale to už Gabby pokračovala, jak ji k tomu vybízel můj čekající pohled. Pak už jsem se jen chytil za hlavu a povzdechl si. Všechno to, co i Gabby neřekla, bylo naprosto jasné. Obzvlášť proto, že jsem vytušil, čím ty odmlky vyplnit, tedy přibližně, samozřejmě. Cítil jsem se z toho opravdu zahanbeně, i z toho, jak se kousala do rtu a mě bylo jasné, že je prostě jen má dokonalá hodná Gabby, která hledá alespoň špetku pozitiva, jen aby mi nemusela říct to všechno ostatní, ale jen to, aby mě uklidnila. O to víc jsem se za sebe styděl. "Ach ne.. musel jsem být příšerný. Omlouvám se, Gabby. Měla jsi mě vystrčit spát na terasu.. Promiň mi to.." utrousil jsem tiše, pořád se držíc za hlavu, dívajíc se ale opět na ni, přičemž jsem nakonec obdržel sladký polibek.. který jsem si vůbec, ale vůbec nezasloužil! Ale ulevilo se mi po tom zjištění, že jsem neprováděl nic, co by Gabby ublížilo, nebo mrňousovi. Rozhodně tedy nevypadala, že bych ji třeba uhodil, nebo tak podobně, což jsem byl rád. V opačném případě bych si to totiž nikdy neodpustil. Vždycky jsem byl sám, když jsem se dřív někdy opil a tak jsem nevěděl, co dělám, když je někdo nablízku. Tedy, ne že bych se opíjel nějak často, spíš naopak. Ale u opilých jeden prostě nikdy neví. Dopil jsem mléko a poslouchal ji, jak zmiňovala plány na dnešní den. "Gabby.. víš, že tě strašně moc miluji? Vůbec si tě nezasloužím.. a popravdě, až uvidím Logana, asi ho zavraždím," pousmál jsem se poprvé za celé dnešní ráno. "A.. mohli bychom třeba na terasu, když je hezky. Probrat se těmi knížkami, zjistit, na co se připravit a.. au," zaksichtil jsem se, jak mě do spánku udeřila obzvlášť silná bolest. Natáhl jsem se pro prášek a zapil ho čajem, než jsem se konečně dal i do vajíček, která mi Gabby přichystala, nezapomínaje ji také samozřejmě krmit, pokud chtěla. "..my budeme mít mrňouska.." zašeptal jsem zase a pohladil ji po bříšku, zesilujíc zároveň na chvíli objetí, jak moc jsem s ní chtěl tu skvělou informaci sdílet. Pořád jsem tomu totiž částečně nemohl uvěřit. Bylo to tak neskutečné, dokonalé.. a také mi to připomnělo, že jsem v baru prohrál v pití, nicméně spíš jsem vyhrál, protože Loganova výhra byla hlídání našeho mrněte na dva týdny blíže nespecifikované doby. Hlavně to ale nesmím říct Gabby, jinak by se na mě stoprocentně děsně zlobila, to je jasné. Každopádně jsem se k tomu tématu dnešního brzkého rána už raději nevracel. "Co bys ale chtěla dělat ty? Jsi hrdinka roku, má drahá milovaná Bond girl, víš to? Jsi ta nejúžasnější žena, jakou jsem si jen mohl přát a zasloužíš si všechno, co jen budeš chtít. Mohli bychom třeba do kina, kdybys chtěla, nebo.. někam na pomerančový dezert s kyselými okurkami?" zeptal jsem se pak s letmým pousmáním, protože větší úsměv by přivolal palčivou bolest hlavy a prášek ještě nezabral.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Trochu Johna nevědomky potrápíme Opatrně a především zlehka jsem vsunula dva prsty pod jeho bradu a s jemností sobě vlastní jej tak přiměla, aby se mi podíval do očí, ve kterých se zrcadlila ta všechna ta opětovaná láska a něha, co jsem k němu tak silně a intenzivně cítila Nic, ani to jeho dnešní ráno, kdy přišel v podnapilém stavu, na tom nic nezměnilo. Pořád to byl můj milovaný manžel, na kterého jsem nedala dopustit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterní poledne, 21. 7. Uchechtl jsem se, jak Gabby začala vypravovat, co jsem říkal, třebaže jsem o tom neměl ani zdání. Na nedovařené dítě jsem vykulil oči a horečnatě jsem přemýšlel, jak jsem něco takového vůbec mohl říct, nebo jak jsem to asi myslel. Nicméně mi Gabby věnovala další polibek, což se mi samozřejmě líbilo a přebilo to všechny ostatní myšlenky a starosti. A pak najednou přišla ledová sprcha. Zůstal jsem na Gabby koukat jako opařený a v hlavě jsem honem vymýšlel, jak z toho ven. Přitom se mi přeci jen vracela jedna myšlenka, která mi s neblahým zadostiučiněním říkala "Tak přeci jsem něco provedl!" Polkl jsem a pak jsem sklopil pohled. "No.. totiž.. Logan nám mrně závidí.. chci říct, taky by chtěl, ale Jenny teď nechce.. no a.. už jsme měli hodně upito, když přišel s tím, že.. já už nevím, něco s pitím, tak.. tak bude smět naše mrně hlídat.. ehm.. čtrnáct dní.." dodal jsem tiše, velmi opatrně. Očekával jsem teď oprávněnou smršť Gabbyna rozhořčení nad mou neuvážeností. A pak jsem jen opatrně vystoupal pohledem k jejím očím. "Promiň.. " dodal jsem tiše, moc dobře si uvědomujíc, jakou jsme udělali blbost, ale.. byli jsme už dost opilí na to, aby nám u toho mozek už nesloužil, tedy.. rozhodně ne důvěryhodně. Zase mě na pár vteřin zachvátila panika, že nemáme na přípravu čas, jak Gabby zmínila, že už nám pár měsíců uteklo. Bylo to šílené a já ještě nepřečetl žádnou z těch knih! Nicméně i tak mi to nebránilo v tom, abych se radovat ze skutečnosti, kterou už vím jeden celý den. "Ale do Zoo Whiskey nesmí. To bychom ho tu museli nechat.. Ale cokoliv budeš chtít. A.. já budu v pohodě, jen co mi zabere prášek... Ale musíme dohnat ty informace.. Kam vůbec dáme dětskou postel?" napadlo mě náhle, načež jsem se začal rozhlížet po bytě, přemýšlejíc nad správným místem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na terase „Určitě jsi tím chtěl říct, že je to ještě nenarozené dítě. Nesmíš to brát tak doslovně,“ promluvila jsem na to jeho vykulení tmavohnědých očí a pohladila ho ještě po tváři, snad ho dostatečně uklidňujíc. Ještě jsem mu ale věnovala sladký něžný polibek, který jsem si prostě při pohledu na jeho lákavé rty nemohla odpustit. Byl tak krásný a přitažlivý, třebaže mu bylo zle a třeštila mu hlava. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterní odpoledne 21. 7. Chvíli jsem na Gabby koukal, čekajíc, co udělá, co řekne, jestli mě třeba nebude chtít konečně něčím přetáhnout po hlavě, ale.. nakonec to vlastně řekla tak, jak to bylo. Jen jsem si myslel, že se bude zlobit, že jsme se vůbec s Loganem sázeli o mrně, tedy, o hlídání. Jednoduše jsem jí na to přikývl a dál vyčkával, protože se tvářila opravdu.. nevyzpytatelně. Nakonec mě překvapila, jako pokaždé, protože jsem nečekal, že mi tak snadno a rychle odpustí. Jasně, že to byla spíše sázka z legrace a v podnapilém stavu, kdy jsem ovšem ještě dokonale.. no, víceméně vnímal. Nestíhal jsem ovšem odpovídat, protože když jsem se nadechl, Gabby pokaždé ještě něco dodala, načež jsem se neubránil pousmání. Tohle jsem na ní zbožňoval, třebaže to mohlo někomu přijít otravné. Ale byla to prostě moje Gabby, taková, jakou jsem ji poznal a zamiloval se do ní. Teď to však byla ona, kdo se tvářil provinile, zatímco já od ní převzal onu utěšitelskou roli. Pohladil jsem ji po tváři a usmál se.. "Jak bych toho mohl litovat? Jasně, chtěl jsem počkat, až dostuduješ, ale kvůli tobě, protože jsem nechtěl, abys pak byla pořád ve stresu, že máš školu, mrně, restauraci.. Ale.. asi jsem ti to neřekl, ale moc jsem si to přál. Byl jsem připravený na to mít mrně, tedy.. aspoň si to myslím, že jsem připravený a vážně jsem si to moc přál, tedy, s tebou.. No a Logan je zřejmě ze stejného těsta, co já sám, i když na to asi.. ehm, nevypadáme?.. A Jenny prostě chce nejdřív v klidu dodělat školu a pak se tomu taky nebrání, ale tím spíš nám Logan teď závidí a.. prostě říkal, že bude lepší táta než já. To víš, typické silácké řeči. Tak jsme se vsadili.. totiž.. říkal, že to s mrnětem bude umět lépe, než já, tak.. prostě z toho vyplynula ta sázka, že mu na dva týdny mrně půjčíme a uvidíme, komu to půjde líp. Ale.. Gabby, omlouvám se, to nebylo vážně, jen v rámci.. toho.. toho večera, jakože.. ne vážně.. asi.. myslím.." znejistěl jsem opět nakonec, protože jsem si vlastně nebyl moc jistý. Zase tak detailně jsem si to už nepamatoval a to, co následovalo, už vůbec ne. Tam jsem měl naprosté okno. Nicméně jsem doufal, že ji to utěší, nebo přinejmenším bude vědět, jak to cítím ohledně té její otázky. "Promiň Gabby.. mělo mě napadnout, že.. ale.. a ty to nechceš říct někomu, třeba.. Alice, Suzan? Nebo Ethanovi s Elis? Panu Morrisovi? Nebo s tím chceš tedy počkat?" ptal jsem se pak nejistě, protože mi bylo líto, že já to vlastně vyžvanil Loganovi a ještě se s ním totálně zřídil v baru, zatímco z Gabbyných známých to nevěděl nikdo a ještě navíc musela včera zůstat doma a pak mě vidět zřízeného a ještě se o mě postarat. Tak moc jsem jí dlužil.. "Ale oslavíme to, to si piš.. Chceš třeba zajet.. do McDonalda na Happy meal pro mrně?" dělal jsem si z ní ještě malou legraci, nicméně tohle jsem nechal na ní. Já si své užil včera, dnes byl především její den. Nicméně, ani tak ta legrace nebyla kdovíjaká, protože jsem byl utlumený, jak mě pořád třeštila hlava, nicméně každou chvíli to určitě přejde, jak zabere ten prášek. Nakonec mě Gabby vytáhla na terasu, kde jsme se uvelebili zase u sebe, tedy Gabby si mi sedla na klín. Jak jsem byl pořád tak nějak mimo provoz, ani jsem si neuvědomil, že jsme nešli hned, ale že stihla poklidit nádobí od snídaně, které jsem moc nedal a spíš jsem jen pil, co všechno tu bylo. Čaj, džus, vodu. S tím jsem také Gabby pomohl, abychom to přenesli na terasu, kde jsme se pak uvelebili a povídali si. Přemýšlel jsem nad tím, co Gabby říkala a souhlasil jsem s ní, naprosto. Mrně by mělo mít vlastní pokoj, aby mělo klid. Vždyť teta Lucia měla takovou tu vysílačku, když byla Gia malá, to si pamatuji.. nicméně, kde by se v tomhle bytě dala dát postýlka, abychom mrněti dali klid a pohodlí? "No, já ji sice občas hlídal, ale jen na pár hodin a stejně pod dozorem spousty dalších lidí, když byla Gia škvrně, takže.. nevím. Ale souhlasím, že by mrně mělo mít vlastní pokoj, jen.." nadechl jsem se a zase pomalu vydechl, hladíc Gabby po zádech, přičemž jsem na ni upřel vážný pohled. "Měli bychom najít něco.. vhodnějšího. Myslím byt. Nemusí to být takové rozlehlé dvoupodlažní sídlo, co mají rodiče, ale.. prostě nějaký byt, co by byl prostě jen náš a ve kterém bychom pak měli i pokoj pro mrně.. a možná i pokoj pro někoho, kdo by u nás chtěl přespat, protože i když pozveme Giu, bude muset spát asi na pohovce, což také není ideální. Co myslíš? Víš, tenhle byt už mám poměrně dlouho, ale je uzpůsobený životu.. no, bez dětí. Ale teď když bude na světě mrně, tak to chce něco, kde.. nebude tolik ostrých hran a skla.. a taky víc prostoru, ne takhle naplácnuté všechno u sebe, aby se mrně mohlo učit chodit. A taky Whiskeymu by asi prospělo něco většího. Tady má slalom, když běží pro míček.." řekl jsem nakonec a vlastně jsem pak i rozváděl vlastní myšlenky, zatímco jsem sledoval svou krásku, jak na ten nápad zareaguje.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na terase Cítila jsem se vážně provinile, ale pak, když začal mluvit a ozval se s tou první otázkou, zvedla jsem k němu pohled svých zelených očí, které se mi nakonec šťastně a zamilovaně rozzářily. Naslouchala jsem jeho slovům, jež jsem naplno dychtivě hltala a nemohla z něj spustit svůj pohled. Dojímalo mě, znovu a zas, s jakým štěstím mluvil o tom, že si přál, aby měl se mnou děti, a v hlavě jsem si pořád přehrávala, že to chtěl a toužil po tom zrovna se mnou. Bylo to něco nepopsatelného, něco silného, co se mi vrylo hluboko do paměti a pod kůži a já se pak vzmohla akorát na to, že jsem ho pevněji objala, s posledními jeho slovy o tom, kdy mi ještě vysvětloval tu sázku. Jak jsem se na něj za to mohla zlobit, když to stejně byla sázka, kterou dost možná ani s Loganem nemysleli vážně? A stejně, jednalo se jen o pouhé hlídání, a třebaže Logan mohl na první pohled působit značně volnomyšlenkářsky a na někoho možná i krapet nezodpovědně, tím, jak si v jednom kuse dělal legraci, tak já o něm měla naprosto jiný názor a pohled. Věděla jsem, že za tím ztřeštěným úsměvem byl velmi zodpovědný muž, u kterého jsem se nedivila, že rovněž toužil po rodině. A byl to Johnův nejlepší kamarád, který by se o kamarádovo první mrně zodpovědně postaral, určitě by nedopustil, aby se něco tak bezbrannému tvorečkovi, našemu prvního potomkovi, něco stalo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterní odpoledne, 21. 7. "Tak.. zavolej jim, aby si zapnuli skype, domluvte se na nějaké hodině. Řekni, že jim chceš povyprávět o líbánkách, aby neměli tušení a pak.. jim to můžeme říct. Budou rádi a Harry obzvlášť, alespoň myslím.." navrhl jsem pak ještě jsem Gabby pohladil po tváři. "Je to jen na nás, Gabby, komu to řekneme. Nepodepsali jsme smlouvu krví, že o tom týden nepromluvíme ani slovo," usmál jsem se na ni a znovu ji pohladil, jen abych si pak onou dlaní přitáhl její tvář k sobě pro něžný polibek. Napil jsem se a snažil se pak příliš neksichtit, jak mě pořád ještě třeštila hlava, ale každou chvíli už prášek určitě zabere.. užíval jsem si nicméně i Gabbyných letmých něžností. Uchechtl jsem se na ty její mléčné koktejly, poprvé mě napadajíc, že takhle opravdu budu mít doma asi kuličku, ale hned jsem to zase hodil za hlavu. Byla to moje Gabby a já ji miluji a budu milovat, ať je jakákoliv.. a třeba i přecitlivělá kvůli mrněti. "Ale no tak, mia carissima, to bude dobré," hladil jsem ji po zádech a bezděčně si ji přitáhl trochu blíž k sobě. "Víš, pánové mi taky budou chybět. Už jsme si na ně zvykli, oba, ale.. je to jejich práce a.. někdy je zkrátka nezbytné se s některými známými rozloučit a jít dál. Ale paní Hobbs je můj zaměstnanec, ne tohoto domu. Zeptám se jí, až si něco najdeme, jestli tam bude ochotná jezdit, ať to bude kdekoliv. A.. víš, přemýšlel jsem, že jak jsme se rozrostli o Whiskeyho a ještě bude mrně, tak bych jí zvedl plat. Zaslouží si to. Ale.. uvidíme, tohle je ještě trochu předčasné.." řekl jsem nakonec a snažil se ji ukonejšit. Jenže potíž byla v tom, že jsem taky nebyl nadšený z toho, že se budeme loučit s pány dole na recepci. Ale to už k životu prostě patřilo. Nahlédl jsem pak spolu s ní do knížky a zkřivil jsem obličej přemýšlením, jak jsem se snažil představit, co je co a jak je to asi velké a.. zraky, tolik věcí?! Co s tím to mrně bude dělat? Teda.. my..? A pak to přišlo. Gabby nejdřív mluvila šíleně rychle a najednou se začala zasekávat, až na mě zůstala jen vykuleně koukat a já se bál, co se děje. "Gabby, klid, dýchej, prosím.. chceš vodu? Napij se, prosím.." podal jsem jí sklenici a přitáhl si ji k sobě, objímajíc ji pak oběma rukama, když se napila. "Znám někoho, kdo nám s tím pomůže, Gabby, věř mi.. Znáš Charlotte? Taková paní, tmavé vlasy, celkem milá dáma.. a mimochodem je to i moje matka.." zakřenil jsem se, třebaže trochu chabě. "Víš přeci, že dělá interiérovou designérku.. nedělá to jen pro naše restaurace, ale je to její hlavní práce. Spolupracuje s několika realitními agenturami a ví, co kde je volného a když ne, tak má spoustu kontaktů. Určitě nám pomůže něco najít, abychom nebyli daleko. Co ty na to? Řekneme jí o pomoc..?" zeptal jsem se, trochu uvolňujíc sevření, abych se mohl odtáhnout jen tak moc, abych jí viděl do tváře. "Nedá se všechno stihnout za dnešek. Bude to o troše hledání a trpělivosti, ale zvládneme to, tím jsem si jistý. Nech to na mě, nelámej si hlavu. Já budu hledat a pak to společně probereme.. a.. chceš jít na procházku.. teď?" pozvedl jsem jedno obočí a kousl se do rtu. Prášek už mi zabíral a já si teď uvědomil, jak je Gabby v tom tílku a šortkách neskutečně sexy.. a blízko.. a krásně voní.. Ne! Je rozrušená a vyděšená.. no právě!.. ale ne.. Bezděčně jsem ji začal hladit po holé noze a naklonil jsem se k ní blíž, chtíc si ukradnout alespoň ještě jeden polibek.. možná delší.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na terase John věděl, jak mě uklidnit, když jsem byla nejistá ohledně toho prozrazení naší nejnovější novinky. Dodal mi jistotu a ještě k tomu mi věnoval ten nejsladší polibek, který ve mně uvolnil poslední zbytky toho nepříjemného napětí. Pak jsem se však odtáhla, třebaže jen minimálně, abych se mu mohla podívat do očí a odpovědět mu, že když nemá teda nic proti, tak se s mojí rodinou domluvím, kdy bych s nimi mohla mluvit po skypu a pak jim, jak mi poradil, sdělila onu novinu o našem maličkém. Věděla jsem stejně jako John, že Harry bude mít velkou radost a určitě i Ethan s Elis, kteří už se dávno těší z vlastního prvního potomka. Ale zároveň jsem z té myšlenky byla nervózní, nicméně měla jsem poblíž svého dokonalého a milovaného manžela, který by pro mě udělal všechno na světě. A já se v jeho společnosti a blízkosti cítila nadmíru spokojeně a šťastně. Nechala jsem se konejšit jeho vřelými slovy, když mi vysvětloval, že se budeme loučit jen s pány… Paní Hobbs přeci nebyla vázaná k tomuto domu. Jenomže i tak jsem z toho nebyla moc nadšená, ale pak mě napadlo, že bychom je mohli někdy navštívit, nebo tak. Hladila jsem ho po tváři, když se ještě tak ksichtil a mně bylo jasné, že ho ta hlava ještě pořád trápí. Každopádně jsem souhlasně přikyvovala, když se zmínil o zvýšení platu pro paní Hobbs, ta by si to určitě zasloužila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý, odpoledne 21. 7. Mluvil jsem a mluvil.. a najednou jsem Gabby líbal a ona mi to oplácela s ještě větší naléhavostí, nezapomínaje se vzájemně tisknout k sobě a hladit téměř všude poté, co se mi přiznala, že by si přála mě. Nemohl jsem si pomoci, tak strašně moc mě přitahovala, obzvlášť po tom, co byla opět tou naprosto bezbrannou, ztracenou Gabby, která se bála a panikařila zároveň, zatímco byla tak strašně sexy v tom poměrně sporém letním oblečení. Myšlenky jsem měl najednou úplně pryč z hlavy a soustředil jsem se jen na Gabby. Ani na Whiskeyho jsem nepomyslel, jak jsem měl oči jen a pouze pro svou ženu. To její kousnutí do rtu mě dostalo, takže jsem hodil za hlavu naprosto všechno a přitiskl jsem si ji k sobě ještě víc, jednou dlaní jsem jí prohnětl pozadí, zatímco druhou jsem jí drze zabloudil pod tílko, užívaje si její hebké kůže ještě víc. "Gabby..?" zašeptal jsem, ale na víc jsem se nevzmohl. Zajel jsem jí oběma rukama k pozadí a pohnul jejími boky proti těm svým, schválně ji dráždíc, načež jsem ji znovu divoce, téměř dravě líbal. A pak, ani nevím pořádně jak, jsem ji rychle donutil vstát, abych jí mohl vysvléct z šortek a kalhotek a sám sobě pomoci stáhnout kalhoty o dost níž, než jsem ji k sobě opět nalákal a nechal ji, aby si mě tentokrát vzala ona, tak, jak jí to vyhovuje a líbí se jí to. Naslouchal jsem řeči jejího těla, snažíc se dělat přesně to, co si v danou chvíli přála, užívajíc si pak našeho milování i toho, že se jí v podstatě snažím oplatit všechnu tu její lásku, s níž mi i po včerejším.. vlastně dnešním návratu ve všem pomáhala. Miloval jsem ji neskutečně moc a chtěl jsem pro ni zkrátka naprosto to nejlepší, co jsem jí byl schopen dát, věnujíc se celému jejímu tělu, kam jsem jen dosáhl, laskajíc ji a hladíc, vzdychajíc pak i její jméno.. Cítil jsem se tak dokonale povzneseně, se svou ženou zhroucenou ve svém náručí a na klíně.. když v tom jsem vytřeštil oči a zadržel dech. Opatrně jsem si odkašlal, jak jsem cítil, že mám ochraptělý hlas a teprve pak jsem se Gabby opatrně zeptal, jak jí je. "Protože.. Gabby, já budu příšerný táta. Já při milování úplně zapomněl na naše mrně.. co když.. Gabby, co když jsem mu ublížil?" polkl jsem a bál se jakkoliv pohnout, jak mi to postupně docházelo, co jsme to teď provedli. A pak jsem si vybavil tu noc, co jsme byli u Ethana s Elis, když čekali mrně.. Zamračil jsem se a horečnatě přemýšlel, jak to tedy vlastně je a jaké jsou možnosti. Byl jsem z toho úplně zkoprnělý a paf.. ale nejdůležitější bude, co řekne Gabby. Jestli se totiž bude cítit v pohodě, tak je tu reálná šance, že mrněti nic není. Nebo ne? A aby toho všeho zmatení nebylo málo, do toho všeho mi zakručelo v břiše. Jen jsem si povzdychl nad tím načasováním, přičemž jsem se neudržel a musel jsem se tomu prostě uchechtnout. "Víš, že jsi úžasná a naprosto fantastická žena? Jsem tak strašně vděčný celému vesmíru, že tě mám.." řekl jsem jí pak s pohledem do očí, načež jsem ji znovu políbil, hladíc ji po zádech a zase objímajíc, nechtíc ji od sebe vůbec pustit.. Pak, když jsme se zase dali do pořádku, naházel jsem do sebe už studená vajíčka, co mi Gabby umíchala původně ke snídani a pak jsme se připravili na procházku, snažíc se trochu mírnit nadšeného Whiskeyho. Ještě jsem Gabby ponoukl, aby rovnou zavolala Ethanovi, aby případně mohl říct Harrymu, že bude Skype hovor, tak abychom se stihli všichni domluvit a sjednotit na čase. A konečně jsme pak vyrazili, jak jinak, než rovnou do parku, kde jsme si to namířili k našemu oblíbenému zmrzlináři.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Z terasy do parku Nečekala jsem, že se dnešní ráno vyvrbí v tak příjemné milostné chvíle, jako jsme právě prožívali. Už jsem ani nepřemýšlela nad tím, že jsme vlastně na terase, sedíce přímo na jednom z křesel a jsme si tak neskutečně blízko. Přitiskl si mě k sobě ještě těsněji, přičemž jsem mohla dost znatelně cítit jeho vzrušení, což mě neskutečně vzrušovalo a ještě více mě to podněcovalo k tomu, abych se o jeho partie taktéž náruživě a dychtivě otírala, tak intenzivně, stejně jako byly naléhavé a vášnivé polibky. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem slyšela správně, jestli John skutečně vyřkl moje jméno, nebo jen vzrušeně vydechl a zasténal, až tak jsem měla všechno rozmlžené, jak jsme se vzájemně oddávali jeden druhému. Předešlé starosti a obavy společně s nepopsatelnou panikou, se rázem, jako mávnutím kouzelného proutku vytratilo a zanechalo za sebou jen příjemné pocity plné rozkoše, která se neustále zvyšovala a zesilovala tak moc, že jsem poprvé zasténala nahlas a pak Johnovi přímo u ucha, kde jsem vydechla jeho milované jméno. Po těle se mi vytvořila husí kůže a po zádech mi střídavě přeběhl mráz, nebo mě polévalo horko a teplo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý odpoledne, 21. 7. Gabbyno ujištění mě opravdu uvolnilo, co se týkalo starosti o ni i o naše malé mrně, nicméně jsem nemohl popřít, že mě skutečně překvapila. Nečekal bych, že se na to ptala Elis, protože mě samotného to prostě ani nenapadlo. Vybavoval jsem si, jak jsme si z toho dělali legraci, ale teď, ve světle nových událostí, jsem z toho byl spíš jako Alenka v říši divů. Samozřejmě jsem si u toho neustále vybavoval celé naše milování a užíval si to, teď i klidnější, že zase nic tak hrozného by to pro mrně beztak nebylo, protože jsem ani jednou na Gabbyno bříško nijak netlačil. Nicméně i tak jsem podotkl, že bychom si to pak mohli najít v knížkách a popřípadě se na to přeptat potom u doktora, až tam Gabby zase půjde. Uchechtl jsem se pak ještě na tu její poznámku o mém strništi, přemýšlejíc, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě zase utahuje a chce mi tím naznačit, ať se koukám oholit.. Buď jak buď, na nějaké holení jsem neměl ani pomyšlení. V parku jsme se už spokojeně objímali a užívali si dokonalé chvíle nejen my dva spolu, ale i s Whiskeym, kterému jsme příležitostně sundali vodítko a házeli jsme mu míček, aby se pořádně proběhl. Jen když už jsme mířili k Zoo, u jejíž brány stával pan zmrzlinář, dostal Whiskey zase vodítko a tentokrát jej vedla Gabby, protože já se snažil vylovit nějaké drobné. U Gabbyna výběru zmrzliny se podepsaly zase její záhadné chutě, zatímco já si pro tentokrát dal pistáciovou klasiku a ani jsem se nenadál, Gabbyna typická zmrzlinová hravá už se zase hlásila o slovo. Setřel jsem si zmrzlinu z nosu a vrhl na ni přimhouřený pohled. Ale pak jsem ji zase zlehka objal a rozešli jsme se dál. "Strašně moc se toho od té doby změnilo," přitakal jsem a chtěl ještě něco říct, než se Gabby se smíchem rozeběhla, podporovaná nadšeným štěkotem Whiskeyho. "..a něco se naopak nezměnilo vůbec," dodal jsem čistě pro sebe s uchechtnutím. Neřešil jsem to, jako vždycky, protože jinak bych už dávno zešílel strachy o svou drahou polovičku. Jenže to jsem netušil, že tentokrát jsem se doopravdy měl proč obávat. Jak měla totiž Gabby ve zvyku se otáčet i za běhu a dělat na mě posměšné obličeje, tentokrát se jí to vymstilo. Byla to tak trochu souhra více faktorů. Zaprvé ta její nepozornost, pak ale také Whiskey, kterého ten běh rozdováděl, že cuknul víc vodítkem, a nakonec tu byla také ta malá větev, nebo spíš klacek, co tu nechal jiný pes jako hračku. Gabby zakopla a najednou padala a já byl nesnesitelně daleko na to, abych ji ochránil. Rychle jsem vystřelil k nim, sprintujíc, co to dalo, jen abych mohl být u své krásky a zjistit škody. Především ale to, jak jí je, co se stalo. Hned jsem si k ní přidřepl a podržel Whiskeyho, který doslova strkal čumák, kam neměl, protože jsem přes něj na Gabby ani pořádně neviděl. "Gabby, jsi v pořádku? Prosím, ať jsi v pořádku.. co je ti?" mluvil jsem tiše, s velkou starostí v hlase.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Malá nehoda v parku Měla jsem nějak moc energie, se kterou jsem se vzápětí nebála utíkat dál, doslova Johnovi utíkajíc střemhlav vpřed, jako neřízená střela, kterou nic nezastaví. Whiskey byl z toho naprosto a bezhlavě nadšený a neustále poskakoval a jančil, přičemž jsem se snažila věnovat jak jemu tak částečně i Johnovi, který byl o trochu dál a pochutnával si na zmrzlině. Tu svou jsem držela v druhé ruce a snažila se jí ochutnávat, dokud jsem se neotočila a pak… se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Whiskey sebou neplánovaně škubl do strany, já ještě u toho zakopla o pohozený klacek a nehoda byla na světě, když jsem přistála na zemi i se spadenou zmrzlinou, na kterou jsem myslela jako první, když jsem ji uviděla, jak se pomalu roztéká na cestě. Posadila jsem se a hned na to jsem se chytla za bříško, protože mateřské pudy zafungovaly a já se začala strachovat o naše malé, že jsem mu tentokrát mohla ublížit já. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterní odpoledne, 21. 7. Strašně moc jsem se bál, jak na tom Gabby je. Především jsem měl strach o ni, ale jak si pak, zřejmě bezděčně, pohladila bříško, ztuhl jsem a vyčkávavě na ni hleděl. Bál jsem se totiž, že jak se chytila za to břicho, tak to znamená, že ji bolí a něco není v pořádku. Najednou jsem měl šílený strach nejen o ni, ale také o naše mrně. Pomalu jsem se zase vzpamatoval, jak mi Gabby roztřeseně řekla, že to nic není, ale stejně jsem z toho byl strašně vytřeštěný, třebaže navenek jsem se snažil vypadat naprosto klidně. Díval jsem se na Gabby a ještě ji nechal, aby mě i sebe uklidnila, ale pak na mě upřela tak neskutečně štěňátkovský výraz, že jsem měl sto chutí ji namístě vzít do náručí a snad i pochovat, abych ji utěšil. Místo toho jsem se ale odtrhl od jejích neskutečně nádherných zelených očí a rozhodl jsem se prozkoumat škody na zraněném koleni. Vzhlédl jsem krátce k její tváři, když sykla bolestí a kousl jsem se do rtu, protože jsem nechtěl, aby ji to bolelo. Porozhlédl jsem se pak, jestli najdu nějakou vodu, ale to už mi Gabby četla myšlenky a vytáhla ze své kabelky vodu, kterou jsem jí s poděkováním vzal, abych se mohl dát do očisty kolene. Nedbal jsem toho, jak určitě častěji sykla bolestí, protože tak už to prostě chodilo - voda na čerstvé ráně štípala. Nicméně byla to jen chvilka a koleno bylo v rámci možností čisté. Jen Whiskey mi chvílemi trochu překážel, jak pořád chňapal po kapkách vody a snažil se Gabby tu nohu olíznout, tak jsem se pak otočil mírně na stranu a do dlaně jsem mu lil vodu jako do provizorní misky, aby se mohl pořádně napít. Určitě to už potřeboval v tomhle horku. "To je v pořádku, Gabby. Hlavně si nedělej starosti, bude to v pořádku. Jak ti je? Co mrně? Pojď, pomůžu ti vstát a sedneš si na chvíli tamhle na lavičku, ano?" Vstal jsem a natáhl k ní paže, abych jí pomohl vstát a dostat ji na lavičku. Whiskey nás poslušně následoval a to jsem jej ani nemusel táhnout na vodítku. Sedl si pak ke Gabby jako stráž, zatímco já se na chvíli zamračil na její koleno, založil jsem ruce na hrudi a palcem s ukazováčkem jsem si párkrát prohrábl strniště na bradě. Pak jsem se porozhlédl kolem a dostal jsem nápad. "Hned jsem zpátky, ano? Hlavně zůstaň tady, prosím. Whiskey? Hlídej! Hodný kluk.." podrbal jsem našeho chlupáče pod bradou, sklonil se ke Gabby s rychlým polibkem a pak jsem odkráčel po cestě, přímo ke dvěma maminám s dětmi, které se vrávoravě motaly kolem svých prázdných kočárků. Chvilku jsem s nimi mluvil, obě se pak podívaly směrem ke Gabby a hned na se to začaly horečnatě přehrabovat ve svých taškách zavěšených na kočárcích. Ještě jsem jim poděkoval a s vítězoslavným úsměvem jsem se vrátil ke Gabby, v ruce držíc pár náplastí, kterými jsem hned Gabby přelepil koleno, potutelně se u toho culíc.. no ano, tak trochu škodolibě, nepopírám. "Tak, Gabby, byla jsi hodná holčička, zasloužíš si nějakou dobrotu," nevydržel jsem to a zakřenil se na ni, dřepíc před ní a užívajíc si toho momentu, protože Gabby byla zachráněna a snad i doopravdy v pořádku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V parku John byl opět mým zachráncem, který i přes značné starosti dokázal zachovat chladnou hlavu a okamžitě mi pomohl jak psychicky, tak i prakticky, když se podíval na mé bolavé odrané koleno, které pak vzápětí očistil vodou. Whiskey už musel mít velkou žízeň, takže jsem ho pak hladila, když tak hltal vodu, kterou mu John lil na straně do dlaně, aby se mohl osvěžit a napít. Už jsem mohla být v klidu, když cítila, že se vlastně nic nedělo, jen jsem si ještě hladila bříško, bezděčně a ochranitelsky vůči našemu maličkému. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterní odpoledne a podvečer, 21. 7. "To je přeci samozřejmost, Gabby. Slíbil jsem Harrymu i všem ostatním, že se o tebe postarám a to v jakékoliv situaci. A to hle byla skutečně maličkost. Jen jsi mě tedy, přiznávám se, krapet vyděsila, ale snad to nic není. Slib mi jen, prosím, buď opatrnější, ano?" vzal jsem ji pak za bradu, abych jí zvedl provinile se tvářící hlavu a věnoval jí něžný polibek, než jsem jí pak pomohl na nohy a hned na to si i sednout na lavičku. S úsměvem jsem pak sledoval, jak si Gabby prohlíží mou výslednou práci se dvěma obrázkovými náplastmi, které jsem dal přes koleno ve tvaru kříže a stejně tak jsem si užíval vědomí, že se jí to opravdu líbí. Ostatně, nečekal bych ani nic jiného, protože to byla prostě typická Gabby a ty náplasti se k ní svým způsobem velice hodily. Samozřejmě jsem si kvůli tomu neodpustil z Gabby udělat malou legrácku, ale kdo by odolal, že? "Myslel jsem spíš novou zmrzlinu, ale když ti stačí jen polibek, tak se nebudu bránit," zakřenil jsem se krátce a hned na to jsem se k ní přitáhl pro polibek, který jsme si po těch chvílích naprostého zděšení oba zasloužili. Všechno bylo v pořádku, svět se zase otáčel.. a Whiskey se mezi nás šťastně vecpal a chtěl drbat a hladit. "Nemáš vůbec zač," odpověděl jsem Gabby tiše a odtáhl jsem se, abych se následně mohl konečně vytáhnout zase na nohy. Po kocovině už nebyly skoro ani stopy, až na náhle se hlásící šílený hlad. Včera v baru jsem jídlu moc nedal, ráno jsem prospal a pár vajíček ke snídaňo-obědu nebylo pro můj hladový a alkoholem zmatený žaludek nic moc. "Můžeme si zajít klidně i někam na ten tvůj slavný mléčný koktejl a k tomu si dát ještě nějaký cupcake, nebo tak něco. A samozřejmě se můžeme pak stavit ještě znovu nakoupit, tentokrát čokoládu a všechno, na co budeš mít chuť. Nicméně.. Gabby, dala by sis hotdog? Kousek odsud jsem viděl stánek a.. prostě mám hlad a asi si dám rovnou dva.." přiznal jsem se zase já a pak jsme se oba, opět spokojení a šťastní, spolu s Whiskeym vydali na cestu po parku dál. Já si dal hotdog, nakonec ale jen jeden, protože onen pán měl i velké bagety a tak jsem si spokojeně ujídal ten svůj.. a pokud Gabby chtěla, samozřejmě jsem koupil i jí. Koneckonců, také nic moc nejedla, tak by to měla dohnat. Jen jsem nevěděl, jestli jí to bude vonět, nebo ne.. Došli jsme si i na koktejl, kam jsme si občas už navykli během našeho vztahu chodit. Byl to ten bar, kde jsme poprvé byli bezprostředně po Gabbyně první návštěvě u doktora Flissera a že to tam bylo skvělé, oblíbili jsme si to tam. Koneckonců, nebylo to daleko od domova. Po skvělém sladkém mámení (Gabby toho měla méně, já si dal místo sladkostí jen okurkový toast) jsme pak konečně vyrazili na nákup a poté hned domů, protože už se zase blížil večer a na nás budou čekat všichni z Twin Falls, tak by bylo lepší se trochu připravit.. Nakonec jsme měli připraveni všechno, seděli jsme s Gabby spolu na terase a čekali jsme, až se Ethan připojí, abychom mohli začít konferenci. Držel jsem u toho Gabby za ruku a usmíval se na ni, sám jsem však byl nervózní z toho, co jsme se jim chytali říct. Měli jsme však všechno nachystané, především obrázek z ultrazvuku, na který jsem se pořád díval jak na svatý obrázek. A nakonec to bylo tady, zahájili jsme video a už jsme se vzájemně křenili jedni na druhé. "Ahoj všichni, jak se vám daří?" pozdravil jsem po Gabby a pak ji nechal, aby mohla spustit vyprávění ona, protože.. prostě bych ji o to přeci neochudil a navíc, její přátelé-rodina byla zvědavá především na ni, ne na mě. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Příjemně strávený den „To jsi slíbil, ale i předtím si mě chránil a opatroval. Jsi ten nejúžasnější muž, kterého jsem mohla potkat, víš to? Moc mi na tobě záleží,“ poněkud jsem se rozněžnila, jak jsem se mu dívala do očí a naslouchala jeho krásným slovům, z nichž se mi po těle rozlévalo příjemné teplo společně s příjemnými pocity. „Ano, slibuji,“ zašeptala jsem pak naprosto omámeně, jako kdyby mě jen pouhým pohledem uhranul a já najednou přestala vědět o okolním světě, který se kolem mě zastavil. Vnímala jsem jen jeho blízkost, jeho konečky prstů, když si mě k sobě přitáhl pro ten nejkrásnější něžný a láskyplný polibek, ve kterém jsem mu vyšla vstříc a opětovala mu jej. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý večer, 21. 7. Uculil jsem se na tu Ethanovu poznámku v doprovodu toho, jak mu malá Lily zkoumala obličej. Bylo až s podivem, jak rychle rostla, když jsem si ji na naší svatbě s Gabby prohlížel, byla ještě v podstatě nemluvně, na které se muselo opatrně, ale tohle, to byla velká změna.. Inu, bez mála tři měsíce už od naší svatby uplynuly.. "Já to zkoušel, ale ani ne po minutě mi ji vždycky vrátili, že je prý moc upovídaná," odpověděl jsem z legrace Ethanovi na to prodávání mé milované Gabby, na kterou jsem se podíval se zadržovaným smíchem, čekajíc nějaké to dloubnutí do žeber, což mi občas dělávala, když jsem si z ní utahoval. Nicméně jsem ji pak nechal mluvit za nás oba, konstatujíc u toho profesorování, že na mě Gabby ušila boudu, ale pak jsem zase zmlknul a nechal ji mluvit, dokud se pak Ethan nepřeptal přímo mě. "Noo.." protáhl jsem, dělajíc, že strašně přemýšlím, co říct, aby mě za to Gabby nesnědla zaživa - samozřejmě z legrace. Ale pak jsem se zakřenil a pohladil ji po tváři. "Já jsem si to maximálně užíval a předně i to, že nám Unicef poskytl tu výsadu jet tam i pomáhat, protože to byl velmi silný zážitek ve všech těch zemích třetího světa. Ale nejvíc jsem si to užíval asi v Nepálu, protože to byl vždycky můj sen.. ty Himaláje a divoká příroda.. jen by to chtělo příště vyhradit si dobré dva měsíce jen na to, protože ten týden, co jsme na to měli, byl zatraceně málo, když jsme museli zohlednit i všechny ty přesuny z místa A do místa B. Tam nejsou silnice, ale musí se šlapat pěkně po svých a s občas i dost těžkou batožinou na zádech, pokud nejsou po ruce jaci, nebo muly. Ale myslím, že jsme si to celkově s Gabby užili víc, než dost. Jen to cestování samotné a skoky v časových pásmech, to bylo asi nejnáročnější pro nás oba.." rozmluvil jsem se pro změnu já o něco déle, ovšem ne tak rychle, jako to měla ve zvyku má drahá lepší polovička.. A pak, když jsme si ještě povídali i detailněji o něčem, co nás napadlo, přišlo na řadu to, co jsme měli s Gabby jako velké překvapení. Drželi jsme se za ruce celou dobu, ale teď jsem mimoděk Gabby tu ruku stiskl pevněji, jak jsem sobě, ale i jí dodával odvahy. Zadržel jsem dech, jako kdybych se měl potápět, ale jen jsem čekal, jak budou TwinFallští reagovat. Gabby mi posléze stisk oplácela, taky stoprocentně nervozní, ale když konečně promluvili, viditelně nadšení, konečně jsem vydechl a s ulehčením se na Gabby usmál. "No to ne, já si své dítě chci kazit sám!" křenil jsem se na Ethana, jak jsem promluvil naprosto ve stejnou chvíli (a stejným způsobem), jako Gabby. Pak jsme si o tom ještě notnou dobu povídali, blahopřejíc si a vzájemně se utěšujíc kvůli dojetí. Dostali jsme pár rad a také jsme museli slíbit, že budeme průběžně informovat, jak mrně roste a podobně.. Povídali jsme si ještě poměrně dlouho, než jsme se nakonec rozloučili a zase jsme s Gabby osaměli. Byla už docela dost tma a jak jsme seděli venku, začal foukat i poměrně chladný vítr. Podíval jsem se na Gabby a zataháním ji za ruku jsem ji přiměl, aby si mi přišla sednou na klín, u čehož jsem ji alespoň mohl obejmout a trochu ji zahřát. Nebylo třeba nic moc říkat. Užíval jsem si, že jsme spolu, alespoň ještě pár okamžiků. "Co takhle si dát obloženou ciabattu k večeři? Nemám chuť nic vařit a spíš bych chtěl něco lehčího na noc, se zeleninou.. Co ty?" zeptal jsem se jí pak a políbil ji na spánek, jak jsem ji měl pěkně u sebe. Ještě chvilku jsem si ji nechal u sebe v náručí, než jsem ji pustil, abychom se oba přesunuli dovnitř. Whiskey dělal mrtvého brouka a byl evidentně spokojený, že mu vítr čechral dlouhé chlupy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Příjemný večer Byla jsem nervózní z toho, jak budou všichni na tu naši novinku reagovat, ale nakonec byli všichni dojatí a hned se ptali na detaily, přičemž jsme jim s Johnem ukázali i první obrázek z ultrazvuku s tím, že jsme se tu novinku dozvěděli vlastně teprve včera ráno. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní dopoledne, 26. 7. Domlouvali jsme se během týdne s rodinou Mariano na Sicílii, že bychom Gie přichystali o trochu zajímavější prázdniny a vzali bychom ji s Gabby k sobě alespoň na týden k nám domů. Teta i strejda nakonec řekli, že klidně i na dva týdny, když je Gia prosila. Neměli nejmenší problém a i sami se ptali, jestli ji vezmeme za Adrianem, protože o něm Gia hodně mluvila. Křenil jsem se tomu a s Gabby jsme pak oba souhlasili. Nakonec jsem koupil letenky a ač nerad, odletěl jsem od Gabby už v sobotu odpoledne, abych pomohl Gie se nějak připravit a také - nikdo by mi tam neodpustil, kdybych se nezdržel, když už do Itálie tak často nelétám. Odlet zpátky do New Yorku, tentokrát i s Giou, jsme měli naplánovaný na nedělní dopoledne, přičemž díky časovému posunu přistaneme téměř v ten samý čas, co jsme odletěli z Itálie. Věřil jsem, že už jen to bude pro Giu velký zážitek a co teprve, až uvidí velkoměsto.. Každou chvíli jsme si s Gabby volali, třebaže jsem byl pryč jen na jeden den, nicméně všichni - celá má rodina - s ní chtěli mluvit, pozdravit ji a přeptat se, jak se jí daří, takže můj mobil putoval z ruky do ruky a v každé té ruce se nějakou dobu pozastavil, jak si s ní všichni povídali, chválíc její italštinu, která jí opravdu šla velmi dobře a já na ni byl právem hrdý.. S Giou jsme pak nastoupili do letadla a zatímco jsme se bavili, čas nám příjemně utíkal, až jsme pak nakonec přistáli v New Yorku a šli jsme spolu pro zavazadla a nakonec branou pryč do haly, kde už na nás čekala Gabby. Whiskey byl pro ten den u mých rodičů, protože jsme chtěli uvařit Gie doma oběd a pak také jít do Zoo, kam Whiskey stejně nesměl. Také měla velké zavazadlo, tak aby se u nás mohla v klidu vybalit, aniž by kolem ní Whiskey poskakoval. Jak jsme Gabby konečně uviděli, já se široce usmál a zrychlil k ní tempo, zatímco Gia mi vrazila do ruky její kufr a rozeběhla se přímo ke Gabby, na kterou samozřejmě neskočila, ale i tak ji pevně objala a nechtěla se jí pustit za žádnou cenu. Došel jsem k nim a Gabby jsem i přes Giu pohladil po tváři, za niž jsem si ji k sobě přitáhl blíž pro polibek. "A je tady Adrian?" byla Giina první slova hned poté, co se přivítala s Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Gia Byla jsem ráda a těšila jsem se, hrozně moc, na to, až se u nás objeví malá Gia, na kterou už jsem se popravdě nemohla dočkat. Zároveň jsem ale byla stále překvapená, že se nám ji podařilo dostat k nám do New Yorku, nezapomínaje na skutečnost, že i když sem ji John lákal několikrát, tak nikdy nechtěla přiletět. A najednou se jí ten nápad, že by mohla být u nás a strávit tu část prázdnin zalíbilo tak, že byla ochotna letět s Johnem. Dost možná to bylo právě kvůli Adrianovi, se kterým si na svatbě docela rozuměla a těšila se na to, až se s ním opět uvidí. Nutno podotknout, že i on bude zcela jistě šťastný, že mu přiletěla kamarádka. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní dopoledne, 26. 7. Gia byla celou cestu k nám domů k nezastavení. Pořád Gabby vykládala, jak se měla, co je nového v Katánii a jak si užila nejen tento let, ale i ten předešlý, kdy byla na naší svatbě. Takže zákonitě pak začala vykládat o tom, jak na ni první let a první návštěva jiné země působila. A samozřejmě hodně mluvila pak i o Adrianovi, na kterého se vyptávala, jak se má, protože samozřejmě nejsou v kontaktu. Já se na Gabby díval s občasným hraným povzdechem nad Giou a tím, že jsem se nemohl Gabby věnovat víc, protože mi strašně moc chyběla. Nicméně, Gia po Gabby toužila mnohem více a tak jsem jí svou manželku přenechal.. prozatím. Ještě jsme v taxíku stihli v rychlosti zavolat do Itálie, že jsme v pořádku dorazili a že už jsme skoro doma. Teta Lucia Gie připomněla, aby se chovala dobře a prostě nezlobila a také jí říkala, ať mluví anglicky, když tím jazykem mluví tato země. Pochopil jsem, že se o tom bavili už doma, než jsem pro ni přiletěl, nicméně Gie to prospěje a alespoň se zlepší. Nebyla v angličtině špatná, jen si to potřebovala osvěžit, procvičit a pochytit nová slovíčka. Ostatně, pokud by něco nevěděla, vždycky měla Gabby a mě, abychom jí pomohli a případně přeložili nějaké to slovíčko. Představili jsme Giu pánům na recepci, přičemž ona sama měla oči jak balony, vykulené na to všechno, co tu bylo jinak, než jak je zvyklá. Chápal jsem ji, protože si v Katánii žili prakticky skromně, kdežto tady jsme měli vysoké budovy a dokonce vlastního dveřníka. Z výtahu byla vyloženě nadšená a kdybych jí to dovolil, vozila by se nahoru a dolů celý den. Doma Gia ochotně zavřela oči a ještě si s křeněním poskočila, než si nechala zakrýt oči a vést se dovnitř. Já jsem za nimi jen zavřel dveře a pomalu je došel, abych nepřišel o to Giino překvapení. Uculil jsem se na Gabby a přikývl, aby už tu naši fotbalistku netrápila. "Wooooow!" Vypískla a nadšeně se rozhlížela po tom všem, co Gabby přichystala - balonky, různé papírové girlandy a také cupcakes, z nichž byla Gia u vytržení. Nicméně pak mi zase připomněla Gabby, jak se vrhla k prosklené stěně, na niž se nalepila a kochala se výhledem. "To je obrovské! A líbí se mi tu. To jsi, Johne, koupil po nějakém herci ten byt? Tak strašlitánsky veliký! A tohle jste dělali vy? To vypadá úplně jak z reklamy! Moc díky.. můžu si hned jeden vzít, prosím, prosím.." mlela Gia, samozřejmě v italštině, jak byla vzrušená z toho nadšení. Přecházela pak po bytě a rozhlížela se téměř jako v galerii, než se dostala k fotbalovým cupcakes, nad nimiž začala žadonit. A kdo by jí také odolal, že? "Samozřejmě, jsou tvoje.. ale, Gio, jen jeden, bude oběd, ano?" odpověděl jsem jí a přešel jsem ke Gabby, kterou jsem objal kolem pasu a zatímco se Gia ládovala cupcakem a rozhlížela se po bytě, než se rozhodla odejít na terasu, já se se svou milovanou ženou mohl konečně opravdu pořádně přivítat. "Ahoj.." zašeptal jsem s úsměvem a upřeným pohledem do jejích očí, přičemž jsem ji pohladil po tváři a přejel jsem pak dlaní k jejímu krku, abych si ji mohl přitáhnout k sobě a políbit ji dlouze na rty. Užíval jsem si toho, že jsme zase spolu, ačkoliv jsme od sebe byli jen přes noc a i tak jsme si co chvíli volali, ale.. teď, když Gabby nosila naše mrně, tak jsem si chvíle s ní užíval o to víc a tím pádem mi i víc chyběla, když jsem odjel. Jenže i tak nám nebylo tak moc přáno, protože se na nás opět vyřítila Gia se spoustou otázek. "A co bude k obědu? A co budeme dělat pak? A kde máte psa?" "A nemáš takhle, samozřejmě čistě náhodou, mluvit anglicky?" vrátil jsem jí tu kopu otázek, odtahujíc se tedy od Gabby, když nám naše soukromá chvilka zřejmě skončila. Gia se v odpověď jen zakřenila a zase se rozhlédla kolem, přičemž jí tentokrát padl do oka klavír. "Jů a můžu si zahrát? Prosím, můžu, že ano? A kdo tu předtím bydlel? Komu to patří?" nedala se odbýt, přičemž znovu narážela na ten nesmysl o bytě po nějakém herci. "Jasně, klidně si zahraj, ale na kytaru nesahej, prosím. Jedině by ses dovolila Gabby," uculil jsem se na svou milovanou a pustil jsem ji, kráčejíc teď do kuchyně, abych nám jen přichystal studené pití do horkého letního dne. "A po nikom ten byt nemám. Tady je většina bytů takováto, Gio, není to tu jako u vás. Když jsem si byt kupoval, byly tu jen bílé stěny a příšerné parkety. S mojí mámou jsme to tu dávali dohromady, aby se tu dalo příjemně bydlet. Takže odpověď na tvou otázku zní - patří to tu mě a Gabby, nikomu jinému," uchechtl jsem se pak, doufajíc, že jí to na chvíli bude stačit. A ani ne za minutu se už z vedlejší otevřené místnosti ozývalo hraní na klavír. Nutno dodat, že celkem obstojné, i když šlo jen o krátké etudy, kdy se už Gia učila hrát oběma rukama zároveň, takže se zadrhávala, lovila tóny, přehmatávala se a o tempu nemohla být ani řeč, ale i tak to bylo svým způsobem příjemné. S Gabby jsme byli domluvení, že si dáme jen rychlý oběd v podobě lehkého salátu, protože takhle v létě se stejně nikomu nechtělo nic moc jíst. Gabby jsem ujistil, že to zvládnu a klidně, jestli chce, může jít za Giou, která se před ní určitě ráda bude předvádět, jak to umí/neumí na klavír.. Za chvíli jsme si na terase pochutnávali na obědě a pak už jsme se začali chystat na procházku do parku s cílem jít do Zoo, což bylo další překvapení pro Giu. Po Zoo jsme totiž chtěli jít rovnou k našim, aby se také pozdravili s Giou, ale hlavně abychom si vyzvedli našeho Whiskeyho, který jinak do Zoo nesmí a doma by určitě sám vyváděl. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Central park a Zoo Vidět Giu, jak je z toho všeho překvapená a nadšená bylo něco nepopsatelného a krásného. Sledovala jsem ji s jiskřivýma očima, jak ty její zářily štěstím a nadšením, překvapením a fascinací, se kterou si nakonec běžela prohlédnout ten obrovský fantastický výhled na velkoměsto, přičemž i mě připomínala mě samotnou, když jsem tu byla první večer. John měl tehdy práci mě od toho skla odtrhnout, abych mu věnovala víc pozornosti. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní odpoledne, 26. 7. Celý den s Giou se mi líbil, protože.. no, bylo to zase něco nového pro nás pro všechny. Byl jsem zvyklý s ní trávit hodně času, ale vždycky jen v Itálii, nikdy tak, že bych ji měl na vlastní zodpovědnost u sebe v bytě po celé dva týdny. Nicméně zatím jsem si to užíval. Gia byla spokojená a s Gabby jsme to zatím v pohodě zvládali.. dobře, zatím to bylo jen pár hodin, ale i tak jsem byl rád, že jsme se s Gabby i shodli a svým způsobem jsem to trochu bral jako přípravu na rodičovské povinnosti, protože bylo na nás, abychom rozhodli, co Gie povolit a co ne, jako s těmi cupcakes.. V Zoo to ale byla paráda. Byly to dvě mouchy jednou ranou, protože jsem sliboval i Gabby, že ji tam vezmu a jaksi jsme se k tomu nikdy nedopracovali, až teď, po roce našeho vztahu. Nicméně teď, jak jsme tu byli všichni tři, přičemž jsme si k mému pobavení koupili "rodinnou" vstupenku (a paní pokladní k Gie mluvila o mě jako o "tatínkovi"), užíval jsem si Zoo s těmi dvěma mnohem víc, než bych si byl původně myslel. Naposledy jsem tu byl jako malý kluk, tak se hodně změnilo a nadšeně jsem se díval na všechny strany, následujíc ty dvě hyperaktivní veverky. Koupili jsme si tam zmrzlinu a povídali si o všem možném. Nechal jsem i Giu, ať si vyzkouší mluvit anglicky a sama si koupí nějaké to plyšové zvíře, co se jí tam tak zalíbilo. Jen jsem jí stál za zády a pak jen s culením přiložil kreditku u pokladny, ale jinak to bylo na Gie. O to větší pak ale měla radost ze svého dárku, co si sama koupila. Po Zoo jsme se ještě chvíli procházeli po parku, chvíli s ní pobyli i u houpaček, přičemž jsem pak houpal obě dvě, Gabby i Giu, které seděly vedle sebe na dvou houpačkách a dělaly blbiny. Nakonec jsme se přeci jen rozhodli jít zpátky a pokračovat k mým rodičům, kteří pro nás chystali večeři a také tam na nás samozřejmě čekal Whiskey. Strávili jsme tam opravdu hodně dlouho, protože ani oni se nemohli malé Gii nabažit, nemluvě o tom, jak byla naopak Gia celá pryč z jejich ještě mnohem většího bytu. S Gabby jsme se sice ještě chtěli domluvit s její mámou, že bychom tam zajeli, ale jak už byl večer, nechtěli jsme je otravovat a tak jsme to odložili na zítra, stejně jako naši obrovskou novinu o mrněti. Zítra z toho bude mít Gia větší radost, než dnes, protože už i tak měla na dnešek strašně moc zážitků, tak abychom si schovali ještě aspoň jedno malé velké překvapení na pak. Vraceli jsme se domů docela už pozdě, Gia šoupala nohama, jak byla unavená a uchozená po celém dni, takže jsem ji pak po pár metrech prostě vzal do rukou a nesl ji, zatímco ona povídala o dnešních zážitcích. Nakonec jsme ji doma s Gabby nahnali do koupelny a já jsem šel ještě udělat čaj pro mě a Gabby, protože Gia nechtěla a sotva držela oči otevřené. Chystal jsem se nafouknout matraci s tím, že ji dám do místnosti s klavírem, abych Gie přichystal spaní, jenže ona prohlásila, že chce spát s Gabby, jako když jsme byli na svatbě. Povzdychl jsem si, ale usmál jsem se na ni a zeptal se Gabby, jestli jí to nevadí a pak jsme ji tedy oba doprovodili do ložnice a dali jí dobrou noc. S Gabby jsme si udělali ještě pěkný večer, sedíc opět na terase v křesle, abychom nerušili Giu při usínání naším povídáním si. Ještě jsme u toho sem tam drbali Whiskeyho, který byl rád, že jsme konečně zase doma pohromadě. "Co pro ni naplánujeme na zítra? Nechci toho na ni vybalit moc najednou, aby si to opravdu užila. Možná.. co bys řekla na návštěvu Liberty Island..? Je to dvakrát plavba lodí a chvilku si pobudeme u nohou sochy Svobody. Mohli bychom si tam i udělat piknik. A pak bychom měli prostě volno. Mohli bychom jít do parku a zahrát si třeba s frisbee, nebo tak něco.." plánoval jsem tiše, objímajíc Gabby, schoulenou u mě v náručí. Měl jsem ji konečně u sebe a nehodlal jsem ji ani za nic jen tak pustit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Příjemně strávený čas Seděli jsme po celém tom úžasném dni na terase, přičemž jsem se choulila v Johnově náručí a voněla si k jeho krku, k jeho hřejivé voňavé kůži, kterou jsem sem tam ochutnávala prostřednictvím svých rtů, přejíždějíc s nimi a mazlíc se s ním, jak jsem se nemohla udržet. Celou dobu mi strašlivě moc chyběl a já byla šťastná, že už ho mám celého jen a jen pro sebe, mohouc se s ním mazlit a objímat jej. Ještě jednou jsem ho políbila i na hranu čelisti, než jsem se přiměla se aspoň na minimum odpoutat od té dokonalé kůže. „Hmm, ano, naprosto souhlasím. Věřím, že Gia bude moc ráda, a bude pro ni lepší, když to tady pozná, jak to říct, po částech. Kdyby to bylo všechno najednou, tak by jí z toho šla hlava kolem a asi by si to tak neužila. A ještě mě napadlo… Možná by jí bavilo, kdyby mohla psát pohledy z každého místa, co tu s ní navštívíme. Mohli bychom to pak poslat rodině do Itálie, nebo by jim to mohla dovézt jako dárek,“ navrhla jsem, když mě to tak nějak bezprostředně napadlo a podívala jsem se do jeho tváře. Nemohla jsem odolat a i když jsem mu dávala prostor pro povídání, stejně jsem ho políbila do koutku úst, mazlíc se s ním špičkou nosu a rty. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní večer, 26. 7. Jak jsme tak s Gabby konečně byli spolu, zase sami, ani jeden se nemohl ubránit něžnostem. Gabby se porůznu mazlila s mou kůží na krku, kam to ze své pozice měla nejblíže, zatímco já ji spíše hladil a sem tam líbal do vlasů, užíval jsem si však jejích něžností, jako kdybych ji doopravdy neviděl nejméně měsíc. Odsouhlasil jsem jí nápad s těmi pohledy, což se mi doopravdy moc líbilo a už teď jsem viděl, co Gia na to a že nás určitě bude nutit poslat pohled i za sebe, takže naše příbuzné pěkně zahltíme pohledy, které stejně dojdou, až když Gia bude doma. Nicméně jsem z toho nápadu byl opravdu nadšený a už teď jsem se na to těšil. Spokojeně jsem se u toho ještě i pousmál, jak mě Gabby políbila do koutku úst, zatímco jsem jí na to všechno přitakával. Stejně tak i na ten telefonát ohledně její mámy. "Skvělý nápad! Jen.. snad nám to dovolí, protože je Disneyland až v Kalifornii, v Anaheimu. S Giou to problém nebude, jen budeš muset Rebeccu přesvědčit, aby ho tam s námi pustila.. Na druhou stranu.. pokud budou chtít jet také, tak to není problém, co myslíš?" zamyslel jsem se i nad tou možností, že by se k nám Alenovi jednoduše přidali. Nebyl by pro mě problém je i pozvat, samozřejmě, spíš aby se necítili nějak špatně, že bychom to za ně platili.. Musíme to nějak vymyslet a probrat. Uvidíme.. Položil jsem pak dlaň přes tu Gabbynu, kterou si hladila své bříško s mrnětem. Bylo to bezděčné, nicméně jsme si to oba navykli dělat za celý ten necelý týden, co jsme to věděli. "Já nevím.. třeba hned ráno..? Klidně jí to řekni ty, nebo můžeme počkat na snídani, pokud budeš chtít. Stejně se bude ptát, proč jíš tak zvláštní věci dohromady," uculil jsem se, jak jsem si dělal z Gabby malou legrácku, kterou mi určitě neměla za zlé. Její splašené chutě teď byly prostě fascinující. "Netroufám si odhadnout, jak na to zareaguje, ale.. jak ji znám, tak to určitě bude dobrá reakce." Na chvilku jsem se na Gabby zadíval a jen jsem si užíval jejích doteků na mém těle, pod nimiž jsem se i tak mírně napínal, jak to bylo příjemné. Přitáhl jsem si ji pak k sobě blíže, když šeptala a mně to najednou připadalo nesmírně vzrušující. "Ustelu si s Whiskeym na pohovce. Nechce se mi teď nafukovat tu matraci a stejně nevím, kam bych ji dal, protože by tady na terase překážela, kdybychom si chtěli dát snídani venku.. a stejně to bude zvláštní, spát v našem bytě, ale nesmět být spolu.." svěřil jsem se Gabby a zahleděl se jí pak na chvíli do očí. Určitě musela vědět, jak moc mi chyběla na tu jednu noc a jak moc mi bude chybět i po celé další dva týdny. "Hmm.. a tobě to maminkovství. Bylo to zvláštní.." uchechtl jsem se, vzpomínaje na tu Zoo, kdy si mysleli, že jsme Giini rodiče.. nicméně pak se mi zadrhl dech, jak mi Gabby prsty zajela na můj citlivý zátylek a já pak zalapal po dechu. Jak strašně moc jsem to zbožňoval. "Gabby.. ty mě zabiješ, vážně.." uchechtl jsem se chabě, vzpomínaje na jedna z prvních slov, co jsme si v počátcích našeho vztahu vzájemně vyznávali. Držel jsem ji pevněji u sebe a rty jsem pak vyhledal ty její, abychom mohli splynout v dlouhých hlubokých polibcích. "Co bys řekla.. na menší.. piknik na koberci.. v knihovně?" navrhl jsem velmi dvojsmyslně a velmi tiše, v očích se mi zrcadlíc ta všechna nastřádaná touha po mé krásné ženě.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Týden plný zážitků a víkend s návštěvou v Newarku Tušila jsem, že bych svého milovaného manžela neměla tak pokoušet, zvláště když jsme spolu hovořili a rozebírali samé důležité věci, zatímco v naší ložnici ležela Gia, která už nejspíše usnula. Ale já si prostě nemohla pomoct, lákalo mě to a tím spíš, když jsme bez sebe byli tak dlouho. Po celém dni, kdy jsme se věnovali Gie, a po noci, kterou jsme strávili oba bez toho druhého, jsem si tohle, kdy jsem se ho mohla beztrestně dotýkat, užívala o to víc. Plnými doušky. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobota 1. 8. Po všem, co jsme si naplánovali večer na terase a po všem tom jiskření a provokování, jsme se nakonec oba pohroužili do něžné atmosféry prosycené touhou, s níž jsem ji vzal do náručí a odnesl si ji do bezpečí knihovny. Kdyby se náhodou Gia vzbudila, tak jsme alespoň nebyli hned na ráně, což ovšem bylo velmi zvláštní uvědomění. Mít dítě v bytě bylo.. jednoduše velmi nezvyklé, nicméně jsem ani za nic na světě nechtěl Gabby nechat jen tak odejít spát. Samozřejmě, mohli jsme se zamknout v koupelně, ale.. připadalo mi správné nebýt hned vedle místnosti, kde Gia spala. Položil jsem pak Gabby na měkký koberec před knihovnou a oba jsme se mohli pohroužit do dlouhého něžného milování. Z mé strany snad i podstatně opatrnějšího, než kdy předtím, neboť jsem se pořád bál předně o naše mrně, jehož malinkatá existence už na Gabby začínala být vidět. Právě tím, jak jsem na ní viděl ty změny a o trochu plnější bříško, tak jsem už doopravdy věřil tomu, na co jsem si zvykal celou tu dobu, co jsme se vrátili z líbánek. Že spolu opravdu čekáme miminko.. S úsměvem na rtech, protože jak byla ospalá, tak byla legrační, jsem Gabby oblékl do kalhotek a opatrně jsem ji prozatímně položil na pohovku, než jsem se k ní vrátil z ložnice i s jejím oblečením na spaní. Sám jsem se neopomněl převléknout a pak Gabby odnést do postele. Ještě jsem ji něžně políbil na spánek a pohladil jsem i Giu, která měla půlnoc, než jsem za sebou zavřel dveře a natáhl jsem se na pohovce. Whiskey samozřejmě nadšeně využil situace a ustlal si u mých nohou jako taková má osobní deka. Celou další dobu s Giou jsme si užívali výletů po New Yorku, stejně jako Giina obrovského nadšení z té zprávy, kterou jsme pro ni s Gabby měli. Pořád se jí na naše mrně vyptávala a popravdě, hodně otázek bylo o tom, o čem jsem zatím doopravdy ani trochu nemyslel. Například se ptala, kde bude mít mrně pokoj a jaký ten pokoj bude. Pak se ptala na jména a na všechny ty dotazy, které byly samozřejmě logické, ale my s Gabby jsme na to neměli žádnou odpověď. Vysvětlil jsem pak Gie, že to víme zkrátka jen chviličku a prostě máme ještě čas to všechno promyslet, ale že jí určitě dáme hned vědět a "budeme to s ní konzultovat jako s naší poradkyní", což se jí nesmírně líbilo. Neméně nadšená byla ze všech míst, kam jsme ji vzali. Dokonce i do hvězdárny, kam jsem vzal Gabby jako na takové naše další rande, aby se jí nestýskalo po hvězdách, které nejsou v městě moc vidět. Culil jsem se u toho na Gabby nenápadně, jak jsem si to všechno vybavoval.. Gabby měla pravdu. Užíval jsem si ty naše chvíle s Giou, ochutnávajíc tak trochu, jaké to je doopravdy mít zodpovědnost za dítě, ale také to, jak člověku právě to dítě ukazuje spoustu nových pohledů na svět. Gia v tom byla opravdu skvělá. Například o místu Ground Zero, které bylo pietou k 11. září, prohlásila, že tam měli postavit stánek se zmrzlinou, aby to přilákalo více lidí, kteří by pak na onu osudnou událost vzpomínali. Musel jsem se nad tím dětským rozumem pousmát.. *** Konečně jsme zaparkovali před domem v Newarku, kam nás nakonec donavigovala GPS. Adrian stál jako hradní stráž přede dveřmi a vyhlížel naše Volvo, načež se hned rozeběhl po schodech za námi. Gia samozřejmě nebyla pozadu a ani jsem nestihl vypnout motor, už otevírala dveře, aby se mohla vyřítit z auta a přivítat se s kamarádem. Po bujarém vítání a přeptávání se, jak se komu vede, jsme konečně zavítali dovnitř, přičemž mi Gabby sebrala Rebecca, držíc ji v objetí, jak byla nadšená, že má svou dceru zase u sebe. S Raymondem jsme si podali ruce, nicméně ten jeho odstup jsem naprosto chápal. Byli jsme něco jako vetřelci, kteří se přikradli do jeho klidné rodiny z dávné minulosti jeho manželky, o které mu samozřejmě nic neřekla. A najednou se s tím musel vypořádat - s námi i s tajemstvím své ženy, které mu neprozradila, ačkoliv byli manžely už tak dlouho. Vyprávěli jsme jim o našich cestách, zatímco Gia s Adrianem zmizeli kamsi.. předávali jsme dárky a debatovali o všem, ukazujíc i pár fotek, než.. Podíval jsem se na Gabby a pousmál jsem se, přičemž jsem ji vzal za ruku a propletl si s ní prsty. bylo na ní, aby to své mámě řekla, nerad bych ji o to ochudil, ačkoliv jsem měl pořád tendence vyloženě to vykřičet do celého světa. Po prvotním šoku přišlo nadšení a blahopřání, přičemž samozřejmě přišla plejáda otázek. "Ještě je to hodně čerstvé, nicméně o všem s Gabby živě diskutujeme a snažíme se vymyslet to nejlepší možné řešení, abychom miminku zajistili to nejlepší možné přivítání na svět. Jen budeme muset asi najít nový byt, protože ten současný je.. nechci říct malý, ale pro malé se moc nehodí.." rozpovídal jsem se, tentokrát plnohodnotně se střídajíc se svou upovídanou milovanou polovičkou. Ještě nějakou dobu jsme si o té novině povídali, třebaže Ray se stále držel zpátky, ale kdo by mu to měl za zlé? Nakonec jsme se s Gabby na sebe uculili, mírně jsem přikývl a pak se otočil na oba, Raye i Rebeccu. "Měli bychom na vás takovou prosbu, nebo nabídku, řekněme. Jak máme u sebe na prázdninách Giu, tak jsme si s Gabby říkali, že když se tak kamarádí s Adrianem, tak.. že bychom je rádi oba vzali na výlet. Konkrétně do Disneylandu. Záleží nicméně na vás, samozřejmě. Mysleli jsme si, že by mohli mít velkou radost a samozřejmě i zážitky.. a pokud by chtěla i Emily, s radostí ji vezmeme s námi.. nebo jestli byste chtěli jet také, budeme jedině rádi. Věřím, že je to silný zážitek být tam a děti by z toho byly opravdu nadšené.." přednesl jsem náš návrh, pravda, možná trochu rozpačitě, váhajíc u toho, kdo by všechno jel/nejel. Byl jsem samozřejmě ochoten vzít kohokoliv, kdo by jet chtěl a považoval jsem za samozřejmé ten výlet vzít na sebe, co se týkalo účtů. S Gabby jsme je zkrátka zvali, ale na nich bylo, jak to celé dopadne. Ještě jsem vyjádřil názor, že by se tam určitě Gie líbilo víc, kdyby ty zážitky mohla sdílet i s kamarádem stejného věku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Samé děti „S Johnem bychom vám všem chtěli oznámit, že… Čekáme miminko,“ pronesla jsem, jakmile se na mě upřely všechny ty zvědavé oči mé rodiny, načež jako první zareagovala moje máma, která mě s nadšením sobě vlastním chtěla obejmout, tudíž jsem se omluvně podívala na Johna, opustila jeho blízkost a vstala jsem, abych se s mámou mohla dlouze obejmout. Vnímala jsem a i cítila, jak brečí samým dojetím, přičemž mě hladila po vlasech a do ucha mi šeptala, jak mě má ráda, a že má neskutečně velkou radost. Samozřejmě nám pak celá rodina blahopřála a vyptávala se… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 17. 8. Nemohl jsem se dočkat, až půjdeme k doktorovi. Tedy, těšil jsem se a byl jsem nervozní zároveň. Vstal jsem už strašně brzy a šíleně dlouhou dobu jsem ležel vedle Gabby, dívajíc se na ni, jak spí, objímajíc ji a zároveň se jí bojíc pohladit, abych ji neprobudil, protože byl ještě čas. A pak, když zazvonil budík, jsem si ji objímající rukou přitáhl blíž a něžně ji políbil na dobré ráno. Pomohl jsem jí připravit ke snídani čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu, protože, upřímně, na čaj bylo šílené teplo. Navíc jsem věděl, že mrně v tomhle asi bude po mně, protože Gabby kvůli němu měla pořád chutě na pomeranče a já jí více než rád ve všem vyhověl. Donesl jsem, připravil, podal,... cokoliv, co chtěla. Snažil jsem se o svou krásnou statečnou ženu starat, když nosila to nejdůležitější, co jsme měli. Byl jsem strašlivě nervozní, jakmile jsme vešli do čekárny a doktor mi to moc neulehčoval, jak se na nás pořád usmíval a tak podobně. Snažil jsem se dodat Gabby odvahu, ale ona ji zřejmě nepotřebovala, to jen já. Nevěděl jsem, co mě čeká a strašně jsem se toho bál a vlastně ani nevím proč. Stál jsem vedle Gabby, z druhé strany byl doktor s takovým tím udělátkem s ultrazvukem. Fascinovaně jsem to sledoval, trochu nespokojeně, že tak na to Gabbyno bříško tou věcí tlačil, ale.. na druhou stranu mě to vedlo k myšlence, že když on je tak hrubý, tak to mrněti nemůže ublížit.. je to doktor, koneckonců, musí to vědět. Držel jsem Gabby za ruku a jemně ji hladil po paži, dívajíc se na ni tak dlouho, než se na obrazovce neobjevilo naše malé. Fascinovaně jsem pootevřel ústa a nemohl spustit oči z obrazovky. Bylo tam! Miminko, co mělo ruce, nohy, všechno! Nebyl to jen takový ten beztvarý ufonek, ale opravdový malý človíček. Usmál jsem se na Gabby, kterou jsem i pohladil po tváři a pak jsem opět vytřeštil oči, to když nám doktor pustil i zvuk, kdy jsme slyšeli strašně rychlé bubnování toho malého srdce našeho mrněte. Bylo to ještě lepší, než jej jen sledovat na obrazovce. Opravdu jej slyšet, to bylo něco naprosto nepopsatelného. Kousl jsem se pak do rtu, díval se na Gabby a byl jsem úplně naměkko. A to jsem ještě nevěděl, co nás čeká v další chvíli. Doktorovi se nějak podařilo přes ten ultrazvuk do mrněte šťouchnout a najednou to tam bylo.. Odvrátil jsem pohled ke Gabby, dívaje se jí do tváře, jak jsem byl nervozní i z toho, že teď nám řekne, jestli máme malou holčičku, nebo kluka. Teprve když promluvil doktor, střelil jsem pohledem k obrazovce, trochu se naklánějíc přes Gabby, abych viděl, že je to fakt pravda, protože jsem tomu pořád nemohl věřit. Vypadlo ze mě jedno tiché "WOW" a hned na to jsem se na Gabby zakřenil, nemohouc potlačit nutkání ji políbit, třebaže před doktorem. Ale měl jsem takovou radost, že jedna malá rychlá pusa určitě doktora nějak nepohorší. Zašeptal jsem u toho Gabby, že ji miluji a pak jsem se podíval po doktorovi, na něhož jsem zavrtěl hlavou, stejně jako Gabby. "Ale teď už můžeme začít přemýšlet." řekl jsem nakonec doktorovi a znovu jsem se šťastně usmál na svou krásnou ženu, kterou jsem chtěl i pohladit po bříšku, ale včas jsem se zarazil, neboť tam měla samozřejmě gel a tu ultrazvukovou věcičku, kterou držel doktor. Udělal nám nakonec snímek mrněte a poslal nás domů s tím, že by nám do týdne měl dorazit ten přístroj na poslouchání našeho malého mrňouse. Ještě jsem se bral odvahu a opatrně jsem se pak zeptal, jak je to vlastně s milováním se při těhotenství, protože jsem měl pochopitelně o mrně obavy. Doktor nás ujistil, že až bude mrně podstatně větší, tak pak by bylo lepší vyvarovat se polohám, při nichž by na mrně byl vyvíjen tlak, tedy předně šlo o to, aby Gabby neležela na břiše, což platilo i pro spaní jako takové. S těmi nejlepšími novinkami jsme pak vyrazili ven. Jen, co jsme vyšli ze dveří čekárny, přitáhl jsem si Gabby k sobě do objetí a pořádně ji políbil, jak jsem se už nemohl udržet a líbal bych ji ještě chvíli, kdybych za zády neuslyšel taktní odkašlání jedné paní, co evidentně chtěla projít do čekárny a my jí trochu blokovali cestu. Omluvil jsem se a pak jsem se zakřenil na Gabby jak malý kluk. Ruku v ruce jsme se vydali z budovy, kde na nás na chodníku čekal uvázaný Whiskey, aby s námi mohl na menší procházku a do mléčného baru. "To je tak.. tak.. jsem tak nadšený!" hledal jsem samým štěstím slova. "Gabby, my budeme mít kluka! Moc ti děkuji. Miluji tě, víš to? Jsi naprosto úžasná a.. budeme mít chlapečka! To je.. prostě úžasné," mluvil jsem pak nadšeně, dokud jsme nedošli konečně k cíli, kdy jsem podržel Gabby dveře a pak ji následujíc ke stolu. Objednali jsme si toho víc, na co jsme měli chuť a přemluvili jsme obsluhu, aby dala Whiskeymu do misky porci šlehačky bez cukru, protože i on si zasloužil oslavovat s námi. "Už mu nemusíme říkat mrně, ale.. hmm.. co třeba.. co třeba George? Nebo.. třeba Jonathan? Ne, to ne, to je jako Nathan.." začal jsem najednou přemýšlet o jméně, sám teď hyperaktivní samým nadšením.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Náš malý chlapeček Neudržela jsem slzy, deroucí se mi z očí na červené tváře. Byla jsem tak moc šťastná a ještě šťastnější a spokojenější, když jsem viděla ty Johnovy reakce, které mě zároveň i pobavily. Každopádně jsem nečekala, že mi přímo před doktorem věnuje tak úžasné políbení, třebaže kratší, ale za to láskyplné a spontánní. Tiše jsem mu odpověděla, že ho také miluji a udělal ze mě tu nejšťastnější ženu na světě. Byl tak dojatý a šťastný, že jsem se na jeho tvář nemohla vynadívat a dokud jsem mohla, tak jsem jej hladila a sem tam se naklonila, abych ho mohla políbit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní dopoledne 17. 8. Byl jsem toho tak plný! Pořád jsem myslel jen na našeho mrňouse, co chvíli jsem i za chůze chtěl Gabby pohladit po mírně vystouplém bříšku a stejně tak jsem jí pořád vypravoval o tom ultrazvuku, jako kdyby tam snad vůbec nebyla. Bylo to prostě něco tak naprosto úžasného! Ani mě nenapadlo snad litovat, že jsem s ní nebyl na tom prvním ultrazvuku, kdy jsme ještě nevěděli, že tam naše mrně je. A najednou jsme seděli v našem "odměnovém" mléčném baru a bavili se o mrňousově jménu. Gabby mi sice schválila George, který mě napadl coby George Harrison, ale nebylo to ono.. navíc, George Mariano? Bylo by to moc blízko k malé Gie. Giorgiana Mariano a George Mariano.. ne, to ne.. "Nic proti tvému otci, ale Jason se mi také nelíbí. A nemám rád Stathama," usmál jsem se. "A nemám rád, když se děti jmenují po rodičích. Lepší je dát jim jméno, které bude prostě jen a jen jejich, aby mohli začít život po svém a ne jako John osmý, nebo Gabby devátá.. Ale prostě nevím.." Gabbyn smysl pro symbolismus byl v této chvíli také zajímavou variantou. Napadlo mě jméno jednoho z Beatles, kteří pro nás měli velkou váhu, ale.. John už jsem byl já, George jsme zavrhli, Paul byl jako můj bratránek Paolo a Ringo? Ne, nechci, aby se mé dítě jmenovalo jako papoušek. "A co třeba Edward? Podle Ostrovu prince Edwarda? Co myslíš, Bond girl?" nadhodil jsem se zamyšlením a upřel na ni pohled, přemýšlejíc samozřejmě i o jiných možnostech.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro To nejdokonalejší jméno pro prvorozeného syna Pořád jsem přemýšlela nad nejrůznějšími jmény a u toho se ještě na Johna culila, vzpomínajíc i na chvíli, kdy jsem na jeho tváři spatřila jednu uniknuvší slzu. Vážně se tam u ultrazvuku téměř rozplakal dojetím, jak jsme slyšeli tlukot srdce našeho mrňouska a posléze se dozvěděli, že čekáme chlapečka. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní dopoledne 17. 8. Nečekal jsem, že hned po odchodu z budovy, kde byl Gabbyn lékař, se Gabby vytasí s kamerou. Chtěla možná natáčet už v ordinace, ale upřímně jsme na to oba neměli ani pomyšlení, protože tam bylo tolik vjemů.. Nicméně teď to doháněla a já se křenil do kamery, šťastný, že budu táta, načež jsem jí právě do kamery odpovídal na tu její otázku, nebo spíše konstatování. Jen na kratičkou chvíli jsem jí i kameru sebral, aby také byla v záběru, kde se pak mohla pohladit po pomalu vystupujícím bříšku s naším malým chlapečkem. Pak jsem jí kameru dal zpátky a oba v domnění, že ji Gabby vypnula, jsme dál mluvili, plni nadšení, až jsme skončili v mléčném baru. Gabby jen kameru položila na stůl s tím, že možná pak ještě něco natočíme.. Ani jsem si v první chvíli neuvědomil, co jsem Gabby řekl, jak jsem si pohrával se jménem Edward, ale ve chvíli, kdy mi odpověděla tím zvláštním tónem s jiskřením očí, hned jsem se na ni vědoucně usmál. Bylo to ono! "Líbí se mi to.. James Edward Mariano.. James.. Jamie..? Náš malý Jamie," dodal jsem a přes stůl jsem se natáhl ke Gabby, abych ji mohl pohladit po tváři. Líbilo se mi to, opravdu moc. Jako James Bond, jímž náš malý v podstatě byl. "Je jako tajný agent, protože se k nám propašoval už od prvního dne našich líbánek, jen aby mohl být na Panamě, v Austrálii, Novém Zélandu, v Africe i v Evropě a pak i v Asii.. Všude s námi byl a my o něm nevěděli," uchechtl jsem se, ale to si mou pozornost uzurpoval Whiskey, který se najednou zvedl a oblízl objektiv kamery, která byla položená na kraji stolu. "Ale ne, Whiskey, teď tam bude šlehačka.." zaprotestoval jsem a vzal jsem kameru, neopomínaje chlupáče znovu podrbat za ušima. Podíval jsem se zkoumavě na ten objektiv a pak to natočil na Gabby, abych se podíval, jaký bude obraz, když jsem si všiml, že pořád bliká kontrolka "rec", že se natáčí. "Gabby, miluji tě, ale tu kameru jsi asi měla vypnout," uchechtl jsem se a hned na to jsem tak sám učinil. "Takže se shodneme na Jamesovi? Malý Jamie.. líbí se mi to, opravdu moc a.. nemůžu si pomoci, prostě mi to k našemu malému agentovi sedí," nepřestával jsem se usmívat a vychutnával jsem si dosytosti onoho zjištění, že máme s Gabby syna, dalšího mužského pokračovatele rodu Mariano. "Pořád jsme ale nedořešili, jak to uděláme s bydlením," napadlo mě posléze, jak jsem měl zase milion myšlenek v hlavě. "Budeme si muset najít něco většího a to co nejdřív, abychom se stihli přestěhovat, než to už bude pro tebe i malého příliš náročné. A také bys měla napsat na univerzitu, jak přesně tam probíhají individuály, s čímž ti samozřejmě pomůžu, neboj, jen.. by to chtělo.. možná bychom si měli napsat seznam, co všechno musíme stihnout udělat, než se malý Jamie narodí," navrhl jsem, jak jsem zase vnitřně začínal panikařit, že máme tak strašně málo času, který nám i tak pomalu proklouzával mezi prsty, jak se to blížilo. "A musím to znovu vymyslet nějak.. jinak s nakladatelstvím. Navykl jsem si tam létat každý druhý týden, někdy častěji, ale.. Nechci vás teď vůbec opouštět, zvlášť po tom, co tam zřejmě budu muset být častěji. Gabby? Víš.. chtěl bych s tebou probrat něco, co se našeho Jamieho bezprostředně netýká," podíval jsem se jí pak vážně do očí. "I když, vlastně týká, protože teď bude naše rodina o jednoho člena větší a já se o vás prostě chci a musím postarat, abyste měli veškeré pohodlí a abychom se uživili. Popravdě, nakladatelství moc nevydělává a hlavním příjmem je pořád restaurace, nicméně.. Jak začít.." pousmál jsem se na svou krásku, přemýšlejíc, jestli mě bude mít za blázna a rozmluví mi to, nebo mě podpoří. "Jak jsme byli v Disneylandu, myslím tehdy v Paříži, tak mě něco napadlo. Vlastně je to jen a jen díky tobě. Jak jsem dostal ty lístky na Con v San Diegu, tak se mi v hlavě začal rodit nápad a pak mi to v Disneylandu začalo skutečně vrtat hlavou. Že totiž kolem byla spousta fanoušků Disneyho pohádek. Přiznejme si, povětšinou to není nic moc, ale má to obrovskou fanouškovskou základnu a všichni jsou blázni do Disney. Včetně nás dvou," pousmál jsem se a znovu k ní natáhl ruku, abych mohl vzít její dlaň do své. "Já mám nakladatelství, ale vydávám jen dizertační práce, profesorské publikace a něco málo, když přijde mladý autor s něčím zajímavým. Ale právě v Disneylandu mě napadlo, že stačí něco, co by opravdu každý chtěl a pak by se to mohlo prolomit a mohli bychom začít i vydělávat. A jak víš, vždycky jsem byl nadšenec do komiksů, už jako malý a.. prostě.. co kdybych zkusil tohle odvětví? Všude je spousta nových a schopných autorů a jejich komiksy se čtou zadarmo na internetu, protože by to nikdo nechtěl vydat, že je to nové, bez zaběhnutého jména. Ale přesto to má své fanoušky a.. Podle mě, kdyby se jim dala šance a začalo se to vydávat, mohlo by se na tom skutečně začít vydělávat, jak pro autory, tak pro nakladatelství by to byla příležitost. Co myslíš? Není to moc.. moc smělý plán? Chtěl jsem samozřejmě přibrat i sci-fi a fantasy literaturu, možná sem tam zkusit nabídnout spolupráci i s jinými firmami, které vyrábějí akční figurky a podobně.. mohli bychom dělat speciální edice pro sběratele.. a.. Řekni mi upřímně, co si o tom myslíš? Já vím, že by to byla spousta práce navíc a teď, když čekáme Jamieho, tak je to ode mě velmi špatné načasování, ale.. možná ne? já nevím, jen mi to přijde, jako dobrá příležitost.. Alespoň to zkusit." Upřel jsem na Gabby vyčkávavý pohled, plný téměř až šíleného nadšení pro věc, ale zároveň strachu, že to není nejlepší nápad. Potřeboval jsem až zoufale slyšet její názor.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nás malý chlapeček Jamie Užívala jsem si to Johnovo překvapení, když jsem po odchodu z ordinace vytáhla kameru, jejímž prostřednictvím jsem natáčela ty bezprostřední reakce poté, co jsme se dozvěděli, že čekáme malého chlapečka. Neustále jsem se culila a nepřestávala ani tehdy, když mi John kameru vzal, abych byla v záběru i já, jak si hladím pomalu vystupující bříško. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní dopoledne, 17. 8. "Neboj, já jsem to nemyslel tak, že bys to všechno nechala na mě. Byt se především musí líbit tobě, aby se ti v něm dobře bydlelo. Mně osobně je to skoro jedno, hlavně když tam budu mít kde spát," usmál jsem se na Gabby, která, zdá se, měla obavy, že bych ji snad z výběru našeho společného bytu snad vyšoupl, což rozhodně nebyl můj úmysl. "Chtěl jsem jen říct, že to řekneme mámě a ta nám pomůže. Budu s ní jednat i s nějakými těmi lidmi a tak a ty bys pak se mnou šla na prohlídku, abys mi řekla, jestli se ti tam líbí nebo ne. Nechci tě ale tahat všemi ostatními zbytečnými procesy, protože teď musíš být hlavně v klidu a myslet na sebe a na mrně.. a taky na školu." dodal jsem významně, aby na to nezapomínala, protože.. třebaže jsem ji do ničeho netlačil a nenutil, tak bych byl raději, kdyby tu školu dodělala. Ale, to by nejspíš neudělala.. nicméně, těžko říct, protože chápu, že se jí pak nebude chtít nechávat mě doma s Whiskeym a Jamiem o samotě. Předestřel jsem pak trochu zeširoka své plány s nakladatelstvím, tedy.. teprve jsem začal o tom mluvit a Gabby už se bála, kam tím směřuji. Nečekal jsem ale, že by ji to nějak znejistělo. "Ne, nevedeme si vyloženě špatně, to ne, ale.. stejně jsem šíleně závislý na práci v tátově podniku. Ale.. to teď nechám stranou. Čistě prakticky, většinu toho, co vydělám za knihu, tak také vydám a investuji to zpátky do reklam a i do samotné výroby. A také mám zaměstnance, co musím platit.. není to jednoduché a ve výsledku bych si vydělal sotva na základní živobytí. Takže jsem chtěl nějít řešení. Nejde mi tedy ani tak o ty peníze, jako spíš o to, že to nakladatelství mám rád a chci být šancí pro nováčky v oboru, aby měli šanci.. Ale není to ono.." odpověděl jsem Gabby, ujišťujíc ji, že problém jako takový žádný nemám. Spíš mi šlo to udělat lepší, ještě více zábavnější nejen pro mě, ale i pro mé zaměstnance, které by to také motivovalo a byli by tam raději. "Já vím, že teď na to není asi nejlepší doba, protože budeme mít hodně výdajů s koupí většího bytu a všeho pro mrně a.. do nakladatelství také budu muset zainvestovat a to pořádně, abych to mohl rozjet a vracet se nám to bude nejdřív po půl roce.. Z toho mám asi největší strach. Sice máme dostatek peněz, ale nerad bych se na to stoprocentně spoléhal a ještě více nerad bych si někde něco půjčoval, ať už od rodičů nebo z banky.." řekl jsem pak Gabby svou asi největší obavu. Nechci vypadat tak, že bych se zajímal jen o peníze, ale byla to zkrátka součást toho všeho, podnikání i zajišťování rodiny, kterou jsme s Gabby už založili a nadšeně očekávali. A pak Gabby přijde s tím, že jsem jí to neřekl, ale vždyť jsem jí to říkal teď, nebo ne? Tak trochu jsem se zarazil, jestli ji to neurazilo, ale tím jejím křeněním mě ujistila, že jí to nevadí a snad mě i pochopila. Najednou se ona rozjela a mluvila a mluvila a já jen doufal, že pochytím úplně všechno. Sledoval jsem ji u toho rozšířenýma očima plnýma očekávání a ke konci už jsem se také znovu usmíval, jak jsem nemohl z té její rychlomluvy, v duchu si jen říkajíc Gabby, dýchej, dýchej, mrně potřebuje vzduch.. "Ne, nechal bych samozřejmě to, na co jsou lidé zvyklí, myslím, autoři. Ale chci si k tomu přibrat i tohle, ten geekovský vesmír, který i pro mě hodně znamená a chtěl bych to vzít jako takové to hlavní, co bude nakladatelství reprezentovat," vysvětlil jsem, jak jsem to myslel, protože jsem samozřejmě dál chtěl podporovat studenty a začínající autory. Ale chtěl jsem dát šanci zkrátka většímu okruhu lidí. "Ale máš pravdu, že to bude spousta práce, než se to dá dohromady, ale.. bylo by fakt hezké stihnout to, než pojedeme do San Diega, to by bylo.. prostě dokonalé, Gabby. Moc děkuji, že mě v tom podporuješ, ale vážně, kdyby se ti to nezdálo, řekni mi to, prosím. Stejně mi budeš muset se vším poradit. Sice z restaurací mám podnikatelské zkušenosti, ale.. nejsou tak dobré, jako tvé vědomosti a budu tě potřebovat víc, než kdy jindy.. Jen si nejsem jistý, protože to nechci na úkor našeho malého Jamieho." Jen mi dělalo další starosti to, že bych měl nechávat Gabby a malého s Whiskeym v New Yorku, což se mi ani trochu nelíbilo, nicméně, Gabby pak přišla s nápadem, který i mně vnukl myšlenku. "A.. ty bys chtěla bydlet v Londýně? Nevadilo by ti to? Víš.. pohrávám si s tou myšlenkou, ale nechtělo se mi o tom mluvit, protože jsme teď prostě tady i kvůli univerzitě, ale teoreticky, kdybys měla individuál, tak.. já nevím, asi je to zvláštní a bude to divné i proto, že budeme daleko od rodičů, ale s letenkami je to pořád stejné a není to zase tak drahé. A mohli by naopak i oni k nám na návštěvu.. Jen, kupovat dům či byt v Londýně bude asi hodně náročné, protože máma pracuje převážně tady a nevím, jak je na tom s kontakty tam, ale.. uvidíme, zeptáme se. Tedy, pokud bys to opravdu chtěla? Protože já osobně jsem nadšený z představy, že bychom žili v Evropě," svěřil jsem se Gabby, teď pro změnu zase já mluvíc rychle, ale pak jsem se k ní znovu naklonil a tentokrát jsem to byl já, kdo si ukradl polibek. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plány na úžasnou budoucnost naší rodiny Potřebovala jsem slyšet Johnovy odpovědi, abych se mohla aspoň částečně uklidnit, že se opravdu nic neděje. Mimoto jsme se ale začali bavit i o naší budoucnosti, přičemž jsem nakousla něco, z čeho měl zjevně stejnou radost jako já sama. Představa, že bychom žili v Evropě a John by to měl blíž i ke své práci, přičemž bychom občas letěli do Ameriky kvůli univerzitě, ale i rodičům a další rodině, to se mi začínalo líbit čím dál více. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí odpoledne 17. 8. "Takže jinými slovy, mám ti doma udělat přednášku, kreslit u toho na tabuli, nebo pouštět obrázky z dataprojektoru, chápu to správně? Ty sis toho profesorování v Africe moc neužila, že?" tropil jsem si z Gabby legraci, ale pak jsem jí slíbil, už vážně, že doma jí to opravdu všechno ukážu a ještě si to pořádně pro ni připravím. Sice už jsem toho měl hodně, co se nashromážděných informací týkalo, jenže prostě to ještě chtělo setřídit, utříbit a dát dohromady tak, abychom se v tom oba dva vyznali a mohli z toho pak dělat závěry. Ujistil jsem pak ještě Gabby i o svém stanovisku ohledně jejího studia, totiž, že si přeji především to, aby to dodělala. Sice si pamatuji svůj slib, že kdyby jí to nešlo nebo nebavilo, tak ji nebudu nutit v tom pokračovat, ale když ji to bavilo a chtěla tam, nebyl důvod školu ukončovat. S mrnětem to přeci zvládneme. A pak, máme po ruce moje rodiče, kteří by byli štěstím bez sebe, kdyby mohli hlídat mrně. "Neboj se, nedopustím, abys mi odletěla sama. Kromě toho, Jamie tě bude potřebovat, takže.. Napadlo mě, že bych s ním vždycky počkal v té kavárně hned u Columbijské a ty bys mezi přednáškami nebo zkouškami mohla na chvíli přijít, kdybys chtěla.. a pak bychom šli domů. Jen pořád zvažuji, jestli si nechat současný byt, nebo tedy hledat jiný, ale lepší by byl opravdu nějaký větší, nebo takový, aby měl Jamie vlastní pokoj.. No, uvidíme, co seženeme." Ne, kdepak, nenechám Gabby, aby mi odletěla sama. Zbláznil bych se starostí o ni, kdepak. Nicméně, líbila se mi představa života v Londýně. Jsem si jistý, že se tam Gabby bude líbit a malému také, stejně jako Whiskeymu, který bude mít více parků a celkově zeleně na pobíhání a venčení. Jen tím okrajem jsem si nebyl moc jistý. Spíš jsem chtěl najít nějakou klidnou část, avšak ne moc daleko od metra, aby to do centra nebylo více než hodinu.. Však něco už najdeme. Dojedli jsme a dopili a ještě než jsme odešli, znovu jsem si prohlížel obrázek z ultrazvuku. Napadlo mě, že bych ty obrázky, měsíc po měsíci, mohli nechat zarámovat a pak si je jako koláž nebo sbírku pověsili do nového bytu, klidně i do obýváku, protože.. prostě jsem byl hrdý na to, že máme s Gabby miminko, kluka, a jednoduše jsem si chtěl pořád připomínat ten zázrak jeho tvoření v jejím bříšku. Navíc, už jsem se nemohl dočkat, až nám do týdne dorazí ta věcička na poslech jeho tlukotu srdce a podobně. Což mi připomnělo, že bychom se s Gabby měli stavit v nějakém obchodu a koupit ten olej, co nám i doktor doporučoval. "Vzpomínám si velmi živě, protože jsem byl tehdy mizera, co ti podstrčil kafe bez kofeinu a ty sis toho ani nevšimla, ale pak jsi mi to před Ethanem pěkně vyčetla, když jsem se přiznal. Nicméně, to už je dávno. Ale máš pravdu, docela bych si dal něco takového, tak.. já nevím, zkusíme najít nějaké bistro?" navrhl jsem pak, usmívajíc se na svou krásku. Jak o tom totiž mluvila, sám jsem začínal mít hlad. Takže jsme si odskočili na oběd, při němž jsem zavolal rodičům a pozvali jsme se k nim na čaj. Oba byli dnes doma, tak nebyl vůbec problém to domluvit tak, že můžeme přijít prakticky hned. Ještě jsme se s Gabby stavili v obchodě s různou kosmetikou a podobnými věcmi, kde jsme vybrali ten nejlepší možný olej pro Gabbyno rostoucí bříško a pak jsme vyrazili rovnou k rodičům. Whiskey se už jako obvykle prohnal kolem služebné, která nám přišla otevřít, jen aby se jako první přivítal s jeho oblíbenými náhradními páníčky, kteří se o něj ochotně starali, jako kdyby byl jejich vlastní. Hned se ptali na obrázek ultrazvuku, nad nímž se pak rozplývali, jak nám malý Jamie roste. Samozřejmě jsme jim neřekli, že je to Jamie a s Gabby jsme se dohodli, že to budeme tajit jako velké tajemství a překvapení. Byl jsem zvědavý, co pak budou rodiče říkat a jak z nás budou tu informaci tahat. Ale my se nedáme. Budeme muset oba dva držet pockerface a běda Whiskeymu jestli to někomu vyštěká. "Vlastně, máme na tebe prosbu, mami. Nebo rovnou dvě prosby, ale dost podobné. Jak nám mrně roste, tak s Gabby přemýšlíme, že bychom si měli najít lepší byt. Ten, co teď máme, je sice skvělý a poměrně velký, ale pro mrně se prostě moc nehodí. Chceme, aby mělo vlastní pokoj a v obýváku možná víc prostoru, až pak bude lézt a chodit, což v tom současném bytě je občas složitější.. No a ty víš všechno, že?" zakřenil jsem se na ni a natáhl se pro její ruku, abych jí položil svou dlaň na tu její, jako hodný syn, samozřejmě. "Kdybys nám jakkoliv pomohla, telefonním číslem, informací, jakkoliv, budeme ti s Gabby nesmírně vděční," dodal jsem, načež se máma usmála a položila svou druhou dlaň tentokrát na tu mou. "Spolehni se. Hned zítra ti pošlu na email nějaké návrhy, protože, no přiznám se bez mučení, jak říkáš, myslela jsem si, že budete hledat byt, tak už jsem se čistě pro příhodu už začala rozhlížet a poptávat za vás. Omlouvám se, ale.. tady vidíte, jak se to vyplatilo," zasmála se máma na mě i na Gabby a táta se zakřenil a prohodil něco o tom, jak je ta jeho ženská skvělá a prozíravá, což mě rozesmálo. "Děkujeme, opravdu moc, díky. Ale máme ještě jednu prosbu, tu samou, ale ohledně Londýna. Víš, mám velké plány s nakladatelstvím, ale to neustálé cestování mezi Londýnem a New Yorkem nikomu moc neprospívá, takže.. no, to není podstatné, nicméně tamní můj byt není o moc příhodnější pro dítě, než ten newyorský, tak bych rád našel i tam ekvivalent dobrého bydlení pro rodinu," schválně jsem ještě neprozrazoval to, že s Gabby zvažujeme odstěhovat se tam úplně, protože jsme to prostě ještě museli probrat. "Budeš se divit, Johne, ale na tohle je už zaúkolovaná babička," řekla bez větších průtahů máma a tentokrát se do toho vložil táta. "Ne, že bychom se vám do toho motali, děti, ale máte teď hlavu plnou jiných starostí, tak jsme si říkali, že vám to ulehčíme a než vám to dojde, už budeme mít snad něco, co by mohlo stát za zvážení. Pokud vím, tak v Londýně má babička něco rozjednaného, že prý se zapsala Johnovým jménem na list zájemců u jednoho domku poblíž centra, že prý to viděla a přišlo jí to otřesné, ale tím způsobem, jakým má John zařízený svůj byt tam někde v centru. Znáte babičku, té moc moderní design neříká, ale podle mě to bude tutto perfetto." Podíval jsem se na Gabby s pozvednutým obočím, jak mě ti moji naši rodiče překvapili, ale popravdě, příjemným způsobem. Poděkoval jsem jim a pak Gabby pohladil po paži, z legrace jí nabízejíc jeden malý zákusek k čaji.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro U budoucích prarodičů S pobavením jsem mu přikyvovala, že chci opravdu další profesorskou přednášku, kterých jsem ještě za celou dobu neměla dost. Opravdu mě bavilo Johna sledovat, když o něčem tak zaníceně vyprávěl, sem tam dokonce i poučoval a pak mohl ukázat i nějaké názorné ukázky. Byl u toho tak neskutečně přitažlivý, ale zároveň jsem na něj byla hrdá, protože… Jeho vědomosti byly k nezaplacení. Věděl toho opravdu hodně, na všechno měl odpověď, a když by se náhodou stalo, že by přeci jen něco nevěděl, tak zase věděl, kde ty chybějící informace hledat a najít. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí odpoledne, 17. 8. Rodiče byli opravdu nadšení z další fotky našeho mrňouse a tentokrát to byl táta, kdo se pořád nemohl vzdát onoho snímku z ultrazvuku, jak si jej stále prohlížel. Zdálo se, že se cítil jako hrdý dědeček a také se nemohl dočkat, až se nám mrně narodí a on si jej bude smět pochovat. Je pravda, že po tom někdejším incidentu s Ashley měli rodiče spoustu starostí, protože jsem jim nikdy žádnou slečnu domů nepřivedl a o žádné jsem celé ty roky nemluvil a začínali se smiřovat, že ze mě bude zahořklý starý mládenec. Nicméně teď, když jsem měl Gabby, opravdu si to užívali a ze všeho měli dvojnásobnou radost. Koneckonců, teď jsme se všichni těšili z příslibu nejmladšího člena našeho klanu a já na obou rodičích viděl, jak jsou z toho neustále naměkko a těší se na to. Nejraději by oni sami všechno zařídili a také by nás nejraději měli denně na očích a věděli všechno, do sebemenšího detailu. Jako kdyby to prožívali za nás.. A pak Gabby přišla s celkem oprávněnou otázkou ohledně práce s tátou v restauraci, protože doposud tam prakticky denně chodila, jen sotvakdy vynechala. Podle mě to však nebylo nezbytně nutné. Ani táta tam nebyl denně, pokud vyloženě nemusel a teď, když Gabby ještě čekala mrně, tak to chápal o to víc. Spíš měl rád společnost, než že by Gabby skutečně potřeboval mít při ruce. "Také jsem si říkal, mia cara Gabrielle. Máš teď hodně učení a podle mého ses už naučila hodně. Kromě toho, máš teď povinnosti i jako nastávající maminka a John tě určitě také chce spíš doma, než v restauraci. Podle mého by stačilo přijít jednou za týden, za dva? Tak to dělává i John a když je něco potřeba, vždycky se přeci domluvíme přes telefon, abychom se případně sešli. Nebo můžeš pak chodit jen sem, pokud to bude na tebe do restaurace už moc daleko..?" navrhoval pak táta a já byl upřímně rád, že to tak bral. Máma pak naopak nasměrovala pozornost k mé osobě. "Johne, zlatíčko, povídal jsi něco o nakladatelství. Jak to tam jde? Nebo něco chystáš?" Pohlédl jsem na ni, pak krátce na otce, který také se zájmem vzhlédl a zadíval se na mě. Ještě jsem se podíval na Gabby, jako kdybych hledal podporu a snad také povolení, jestli to mám říct, nebo ne, ale nakonec.. jsou to přeci moji rodiče, tak proč bych jim něco tajil, že? "No.. totiž.. ano, chystám. Nakladatelství jde, ale rozhodl jsem se, že se mu budu více věnovat a chci zkusit zariskovat a trochu rozšířit nabídku, s níž by přišly i větší příjmy, protože teď je to.. jde to, ale není to nic závratného. Ještě je to ve fázi promýšlení.." svěřil jsem se s nezbytným minimem, nicméně na tátovi bylo vidět, jak mu zablýskaly oči. "Plánuješ rozšíření? To do toho asi budeš investovat, že? Budeš potřebovat nějak pomoci? Finančně nebo radou? Víš, že tu jsme pro tebe, mio figlio," prohlásil a mně upřímně v duchu spadla čelist. Chvíli jsem se na něj oněměle díval, oči dokořán v jakémsi údivu, protože jsem čekal zkrátka všechno, ale tohle ne. Vnímal jsem pak mámino uculení a jak na mě mrkla. Zřejmě na tátovi musela zapracovat nejen ona, ale vlastně i Gabby. Došlo mi, že se v restauraci ve volných chvílích určitě nebaví jen o počasí, ale táta sonduje, protože ví, že Gabby mu všechno ráda řekne. Rychle jsem se snažil vzpamatovat a odkašlat si, abych byl schopen slova. "No, ehm, děkuji. Já.. m-myslím, že prozatím to zvládnu. Dělal jsem si nějaké propočty a měl bych to finančně utáhnout i včetně nového bytu, nebo bytů, pokud najdu dobré kupce pro ty současné byty. Nechci úplně vyčerpat konto, abychom měli rezervu. Napadlo mě, že bych mohl zkusit zažádat fond o příspěvek pro rozvoj literatury a.. uvidíme. Musím to ještě zpracovat, promyslet, Gabby se na to podívá a.. prostě uvidíme. Ale děkuji za pomoc, vážím si toho, opravdu," rozmluvil jsem se a díval jsem se na tátu, jako kdybych se snažil z jeho tváře vyčíst všechny jeho myšlenky. Nechápal jsem tento jeho zvrat, ale snad se opravdu smířil s tím, že mám prakticky svůj vlastní podnik, kterému se chci naplno věnovat a byl jsem si na 99% jistý, že že za to mohla máma a Gabby. Nakonec jsme se ještě nějakou dobu bavili o podnicích, o bytech, o mrněti, o nás dvou, o nich dvou.. Rodiče přišli dokonce s tím, že pojedou na dva týdny na dovolenou, že jsme je s Gabby inspirovali naší svatební cestou a tak by se rádi podívali do Asie. Prý plánují Indii, podívat se na Taj-Mahal, pak Čínu a Japonsko. Zaúkolovali jsme je s Gabby, aby nám koukali poslat pohled a nakonec jsme se s nimi rozloučili. Doma jsem Gabby přikázal, aby si lehla na pohovku, přičemž jsem šel do kuchyně a připravil nám studené pitivo, než jsem na cestě zpátky za Gabby (kterou hlídal na podlaze rozvalený Whiskey) vzal ten olej, co jsme kupovali na její rostoucí bříško. "Tak, slečno, vyhrňte si znovu triko, budeme operovat," zakřenil jsem se na ni, když jsem si k ní přisedl ze strany na kraj pohovky a začal jsem z krabičky rozbalovat onen olej. Chvilku jseem jej studoval, než jsem přiložil na chvíli svou dlaň právě na ono mírně vystouplé bříško a pak jsem se sklonil a políbil ji tam, než jsem se nosem pomazlil s její hebkou kůží a jen tak zkusmo jsem tam přiložil ucho, načež jsem se zamračil, znovu ji tam políbil a pak jsem se na ni podíval. "Tak ti nevím, jestli tam máme Jamese, nebo obří cupcake," zakřenil jsem se na ni vzápětí, co jsem to dořekl a pak jsem se přitáhl přímo k ní a políbil ji, aby mi odpustila ty moje hloupé legrácky. Musela vědět, že jsem to tak nemyslel. Ještě jsem se pomazlil se svým oblíbeným místem těsně pod jejím uchem, kam jsem ji zlehka políbil, než jsem se odtáhl a otevřel jsem lahvičku s olejem. Kápl jsem si trochu do dlaně a pak jsem to opatrně začal Gabby roztírat na holé bříško, zaujatě se u toho kousajíc do rtu. Nevěděl jsem, kde to asi bude pro kůži náročné a tak jsem se to snažil rozetřít na co největší plochu. Pak jsem s otázkou v tváři vzhlédl, jestli to je takhle správně. "Já nevím, počkej, zkontroluji to s knížkou, hned budu zpátky.." řekl jsem jí a už jsem chvátal do knihovny pro kýženou publikaci. Vrátil jsem se však se dvěma knížkami. "..napadlo mě.. dostali jsme tuhle knížku od Logana s Jenny ke svatbě.. možná.. mohlo by nám to pomoct pak najít něco, aby ti to bylo příjemné a bezpečné pro mrně.. a kdybys něco chtěla vyzkoušet..?" nadhodil jsem, ukazujíc jí knihu s inspirací pro milování. Ne, že bychom to vyloženě potřebovali, ale proč nezkusit něco nového, když už máme tu možnost, že? |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Tak trochu jiná Gabby Bylo krásné vidět ty rozzářené tváře a dojetí, se kterým se na nás rodiče dívali. Raffael byl ale dneska moc nadšený a i já jsem na něm viděla, jak moc by si přál, aby se už malé narodilo, jen proto, aby si ho mohl konečně pochovat ve vlastním náručí. Měla jsem z toho ještě větší radost a dívala se na Johna s rozzářenýma očima, stiskajíc mu dlaň s propletenými prsty. Cítila jsem tak nadměrné štěstí, že jsem ani tomu nemohla uvěřit, že se to skutečně děje, zrovna mně, té obyčejné holce z Twin Falls. Ještě celkem nedávno, vlastně před rokem, jsem si myslela, že mě takové obrovské štěstí snad ani potkat nemůže a najednou, o nějaký čas později tu sedím se svým milovaným manželem, s nímž očekáváme nový přírůstek do naší rodiny. To všechno, všechna ta láska a emoce se odráželo v mých zelených jiskřivých očích, dívajíc se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí k večeru, 17. 8. Přišel jsem za Gabby zpátky se dvěma knihami, místo slibované jedné knihy, jenže ten svatební dar od Reedových mi prostě padl do oka, že byl nějak navrchu.. Všiml jsem si na Gabby, jak na mě poslední dobou reagovala a že i když jsme měli doma děti, tak jsme se s Gabby milovali, jako kdyby na tom závisel život. Vůbec jsem si nestěžoval, samozřejmě, jen mě to překvapovalo. S úsměvem na tváři jsem sledoval Gabby, sedíc zase na kraji, opírajíc se o paži, kterou jsem měl přehozenou přes ni, zapírajíc se o pohovku. Líbilo se mi, co říkala. Nebylo to, alespoň podle mého, nic nestydatého. bylo to prostě přirozené, vždyť jsme byli manželé a já navíc mohl vědět, že se jí opravdu líbím, což mi nesmírně lichotilo, protože všechno mé snažení jak v posilovně, tak i v šatně či koupelně bylo jen kvůli ní a pro ni. "A víš, na co jsem myslel já? Pamatuješ si výročí dvou měsíců našeho vztahu? Dělala jsi mi striptýz a měla jsi na sobě to perfektní černé krajkové prádlo s podvazky. A pak na naši svatební noc, kdy jsi naopak byla v bílém prádle.. Jsi tak zatraceně sexy, když jsi jen v krajce.." zavrněl jsem a sklonil se k ní, abych ji mohl políbit na krku, kam jsem ji i jemně kousl. "Ale abych odpověděl.. prostě jsem si chtěl tou knížkou prolistovat, zjistit, co tam všechno je a.. třeba se něco přiučit, abych měl doma tu nejspokojenější manželku na světě. Ale popravdě, také bude potřeba se učit trochu sebeovládání, protože si myslím, že budeme mít s mrnětem brzy půst. Jestli ti nebude dobře, všechno bolet a tak, tak sotva budeš mít chuť se se mnou milovat, nicméně.. potom, po porodu, to budeme muset také vydržet, abys nabrala zase sílu a zotavila se.. Ale pro teď, budeme muset třeba najít a zvážit, co bude i pro mrně v pořádku, abychom jej neohrozili.." promluvil jsem pak vážně, klopíc teď pohled k té knize, kterou jsem tak směle přinesl. Nechtěl jsem, aby si Gabby myslela, že by mě snad naše milování už omrzelo, to rozhodně ne. Prostě jsem jen chtěl využít toho Reedovic daru a podívat se na to i s Gabby. Nechtěl jsem to otevírat sám. "Ale jestli nechceš, nebo se na to necítíš.. Jen jsem si říkal, že bychom si mohli udělat hezký večer.. noc.. jen my dva, sami pro sebe. Můžeme prostě něco vyzkoušet..?" dodával jsem, tentokrát opět hypnotizujíc Gabby pohledem, kterým jsem ji chtěl zároveň svést. Něco mi ostatně říkalo, že to nebude tak těžké a že se Gabby určitě nechá.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Svatební dar Najednou, jako kdyby se uvnitř mě cosi uvolnilo, když jsem se tak v podstatě lehce a snadno Johnovi svěřila s tím, jak to momentálně cítím, a na co myslím, čeho se týkají mé celodenní představy a vzpomínky, jež mi pobláznily hlavu. Užívala jsem si naše společné chvíle, dívajíc se mu upřímně do tmavohnědých uhrančivých očí a hladila ho po té zapřené paži, co měl danou přese mě. Svůdně jsem se prohnula v zádech a našpulila své rty, které jsem navlhčila špičkou jazyka. Bylo nadmíru jasné, o co mi jde, o co se tady snažím, a také jsem si to náležitě užívala. Svádět svého milovaného manžela, vidět mu na očích, že se mu to, co vidí, líbí, a že si to užívá stejně jako já. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí k večeru, 17. 8. Usmál jsem se, ale jen tak střídmě, přičemž jsem u toho přikývl, že jsem na to opravdu myslel. Obzvlášť jak tu byly děti, protože jsme si nemohli zase tak vyskakovat, tak mé podvědomí mi schválně házelo klacky pod nohy ve formě představ Gabby v krajkovém prádle. "Ano.. a abych to upřesnil, tak s podvazky. Jen bych ti pěkně pomalu svlékl kalhotky, ale jinak bych ti to všechno nechal. Hmm, dokonalá představa," přivřel jsem oči, jak jsem Gabby nejen chraplavým hlasem ještě více provokoval. Ale pak jsem pozornost přesunul k té inspirativní knize. Nechal jsem se od Gabby mírně navést, abychom změnili pozici, pro oba příjemnější. Měl jsem ji takto blíž u sebe a mohl vnímat všemi smysly její tělo, vůni, hlas i dech, prostě ji samou. Sledoval jsem ji, hypnotizujíc ji svým pohledem, zatímco mě pokoušela a dopřávala mi ten dokonalý pocit, kdy mi prsty zajela do vlasů, načež jsem pokaždé přivřel oči a spokojeně zamručel, když se pro změnu věnovala mému zátylku. "Gabrielle, má drahá.. Já přeci vím, že budeš unavená a budeš potřebovat odpočívat a zotavovat se. Miluji tě a miluji naše milování, ale sex není všechno. Budu rád i jen za to, když se necháš ode mě obejmout a společně si třeba přečteme knížku, nebo si jen popovídáme.. Mám pořád dojem, že po porodu mě budeš nenávidět za tu bolest, kterou budeš muset vytrpět a kdyby to šlo, vzal bych to na sebe, věř mi. Pro mě jsi nejdůležitější ty a to, aby ti bylo dobře," pohladil jsem ji po tváři a pak ji pevněji objal. "Neřeš teď to, co budeme dělat, až se tě nebudu smět dotknout, prosím. Prostě to zvládneme. A teď.. teď se podíváme, co píšou v chytré knížce, co ty na to?" dodal jsem a políbil ji.. a ještě jednou, déle a procítěněji.. a ještě jednou.. Nemohl jsem se jí nabažit, ale také jsem byl zvědavý, co bude v té knížce. Chvíli jsme si prohlíželi ten úvod, ale moc se mi nechtělo číst. Gabby příliš rozptylovala mou pozornost na to, abych se soustředil na souvislý text. Po pár stránkách jsme už narazili na velmi.. velmi jasně znázorňující obrázky.. "To vypadá, že je to hodně o.. dotecích? To jsou prakticky masáže a pak.. jestli to správně chápu, tak pohledy do očí a vzájemné dotýkání se.. Tak.. to bychom mohli zvládnout..?" usmál jsem se a poukázal pak na obrázek, kdy muž seděl v tureckém sedu a žena byla proti němu a prakticky jej objímala nohama kolem pasu. To také vypadalo zajímavě. Neodpustil jsem si u toho prohlížení sem tam Gabby lehce políbit či kousnout na hranu čelisti či do ucha a na krk. Líbilo se mi, jak jsem ji měl blízko a mohl ji mírně řečeno provokovat. "Chceš to zkusit?.. Můžu tě zkusit namasírovat?" šeptal jsem jí do ucha, objímajíc ji a hladíc en velmi jemně dlaněmi na holé kůži.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Taje milování Potěšeně jsem jej poslouchala, když se zasnil nad představou mě samé, oděné pouze v krajce s podkolenkami a podvazky. Měla jsem sto chutí mu ten striptýz předvést znovu, když po tom tak zjevně toužil, ale… nemohla jsem se jej nabažit. Všech těch doteků a polibků. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer, 17. 8. Začínalo se mi líbit, jakou náladu Gabby očividně měla. Vždycky se mi líbilo a současně vzrušovalo, když mluvila přímo o svých myšlenkách a pocitech, o tom, co by chtěla dělat, nebo jak mě vnímá. Přesně jako právě teď. Přivíral jsem u toho oči a nesmírně jsem si to užíval, jak mě sváděla a já se samozřejmě více než ochotně nechal. Oba jsme se líbali, jako kdyby měl být konec světa, vášnivě, naléhavě, roztouženě po sobě navzájem, hladíc se jemně i po těle, ale já chtěl ještě něco vyčíst z knihy od Reedových, ke které jsem pak nasměroval naši pozornost. Líbilo se mi, že je to něco víc než jen návod ohledně sexuálních pozic, ale jde spíše o prohloubení naší vzájemné intimity s Gabby. "Svleču, ale hezky pomalu," uculil jsem se v odpověď a pak, jak to bylo v knize, jsem se zadíval Gabby do očí a při tom dlouhém pohledu jsem jí pomalu, zlehka, milimetr po milimetru začal vyhrnovat tílko. Teprve, když bylo na zemi, jsem si Gabbynu tvář přitáhl k sobě blíž pro hluboký roztoužený polibek, než jsem se odpoutal od jejích rtů a využil jsem příležitosti, kdy se mi tak dokonale nabízela, abych mohl polaskat její kůži všude, od rtů až po ňadra. Ta jsem si náležitě užíval s vědomím, že Gabby určitě moc dobře ví, jak se na ní to těhotenství projevuje a o kolik více mě to zase vzrušuje. Pomohl jsem si oběma dlaněmi, kterými jsem si vychutnával ten dokonalý pocit, kdy jsem v nich takříkajíc držel Gabbyno plnější poprsí, se kterým jsem se i přes její podprsenku mazlil a líbal, nemohouc se toho nabažit. Nicméně pak jsme oba byli tak roztoužení, že jsme nechtěli už moc na nic čekat. Jenže já měl v plánu se ještě trochu pozdržet a zkusit to tak trochu podle knížky. Pustil jsem ji a nechal ji, aby si svlékla kalhoty i kalhotky, stejně jako já stáhl svůj zbytek oblečení, který jsem odhodil k triku, kterého mě zbavila předtím. Sedl jsem si pak na koberec a pomohl Gabby k sobě. Bylo to, upřímně řečeno, zvláštní. Nicméně poté jsem Gabby pohladil něžně po tváři a konečky prstů jsem pomalu sjížděl níž, přehupujíc se k jejím zádům, po nichž jsem sjel až k jejímu zadečku, ale pak jsem se zase stáhl. Nehýbal jsem se, jen jsem si vychutnával její blízkost a díval jsem se jí do očí, znovu ji začínajíc jemně hladit po tváři, odhrnujíc i její vlasy pryč. To jen proto, abych Gabby mohl hned na to oběma rukama zlehka masírovat krk a ramena. Byl jsem téměř až uctivě, nábožně opatrný a jemný, nicméně jsem nic nechtěl uspěchat a naplno si to dnes užít. Vždyť jsme koneckonců měli čas jen sami pro sebe. Přidal jsem pak letmé polibky i kousnutí do ramene, do krku, na hranu čelisti, ale povětšinou jsem se snažil udržet oční kontakt, než jsem to pak už opravdu nevydržel a konečně jsme s Gabby splynuli v jedno tělo i duši. Nicméně ani pak jsme příliš na rychlosti nepřibírali, naopak. Snažil jsem se jí dívat do očí a pěkně pomalu si to vychutnávat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nekonečná milostná noc Postupně mě zbavoval stydlivosti a ostýchavosti, zapomínaje na takové pocity, protože je vystřídaly naprosto jiné, odlišné. Vzrušující, plné vášně a nespoutanosti, zároveň však plné lásky a něhy. To všechno ve mně dokázal probudit jenom můj milovaný manžel, u nějž jsem právě byla, co nejblíže nechávala jsem se opečovávat, polaskat. Vnímala jsem každý sebemenší pohyb jeho nahého těla, kdykoliv, kdy jen pohnul rukou, svou dlaní, jíž natahoval k mé tváři, aby mě mohl políbit, načež k mým ňadrům, u kterých věděla, že jsou plnější a tím víc ho vzrušují a líbí se mu. Sem tam jsem se usmívala, u toho pozvolna hýbala svými boky v krouživých pohybech, jak jsem nad tím absolutně nepřemýšlela a nechala se prostě unášet vlastní touhou po něm. Dlaněmi jsem spočinula na jeho ramenou a naklonila hlavu na stranu, když přes doteky přešel k uvolňující masáži, u které mě neopomněl políbit a kousnout, po čemž už jsem to nevydržela ani já. Tiše jsem žadonila, prosila, aby se nade mnou smiloval a konečně si mě vzal, úplně celou, aby mě pomiloval… Toužila jsem po něm tak šíleně, že mě ta touha spalovala i zevnitř. Pohnula jsem se blíž k němu, když jsme spolu něžně a velmi pomalu splynuli, přičemž mi ze rtů splynulo tiché tlumené zasténání u jeho ucha. Dech se mu otřel o přecitlivělou kůži na straně krku, stejně, jako mé prsty, které jsem přesunula k jeho zátylku a následně do vlasů, které jsem začala cuchat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer, 17. 8. Naše milování nabralo úplně novou dimenzi, kdy jsme velmi pomaličku znovupoznávali svá těla ve vzájemných dotecích a polibcích, dívajíce se u pomalých pohybů do očí, jako kdybychom tím pohledem k sobě hovořili a vyznávali si všechnu vzájemnou lásku, city i pocity. Bylo to zkrátka neskutečné a přitom stačilo tak málo - jen zvolnit a dívat se vzájemně do očí. Vždy jsme své pohledy vyhledávali jen při velmi intenzivních prožitcích, jinak jsme obvykle oči přivírali vzrušením, nebo se věnovali laskání toho druhého, nicméně tohle bylo tak.. nepopsatelné, že snad nebudu schopen myslet ani na nic jiného, než právě na tento večer, který jsme si vyhradili jen sami pro sebe. Dokonce i Whiskey si šel na terasu užít poslední zbytky slunečních paprsků a tak jsme si mohli dovolit milovat se na zemi v obýváku a nevnímat nic, než sebe navzájem. Bylo to nové, jako kdybych snad teprve nyní dospěl a poznal, jaké to je milovat se se ženou, kterou miluji každou buňkou svého těla i každou myšlenkou své duše. Už jsme nebyli jen dvě spojené části, ale byli jsme skutečně jeden harmonický celek.. Dokonce i Whiskey si zalezl na terasu, užívajíc si poslední zbytky slunečních paprsků, takže jsme měli s Gabby pro sebe celý byt a mohli se bez obav věnovat jeden druhému. Nevydrželi jsme po té dlouhé době intimního vzrušování a nakonec i naše tempo nabylo na intenzitě. Vzdychal jsem jí do ucha a unikalo mi ze rtů i její jméno, držíc ji pevně jednou paží, jak se ode mě odkláněla, zatímco druhou dlaní jsem jí hladivě přejížděl od krku dolů, středem těla, jen abych se u bříška zastavil a zase vrátil výš, opět přilákán jejím plnějším poprsím, k němuž jsem se sklonil a začal ji tam líbat, jemně kousat i jen se mazlit tváří, vzdychajíc u toho a popadajíc dech. Cítil jsem, jak se Gabbyno tělo postupně začíná napínat a i já sám jsem cítil své vzrušení téměř až u samého vrcholu, zatímco se ve mně tloukly dvě hlavní myšlenky. Tou první bylo, že jsem za žádnou cenu nechtěl přestat, jinak bych umřel, ale na druhou stranu jsem právě proto přestat chtěl, protože jsme oba měli pocvičit sebeovládání víceméně jen proto, že pak jsme (alespoň dle knihy) měli pocítit o to intenzivnější extázi při bouřlivém vyvrcholení. A jako kdyby snad Gabby věděla o mém váhání, sama ustala v pohybech a zarazila i mě. Těžce jsem popadal dech, ale i tak jsem na ni pohlédl rozostřeným pohledem, vděčný, že nás zarazila místo mě, když jsem se k tomu jaksi neměl. Jen mě překvapilo to, co pověděla. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem ji slyšel správně. Objímal jsem ji a znovu ztrácel spojení s realitou, když znovu zvolna rozpohybovala boky na mém klíně, nicméně najednou chtěla jít pryč, což jsem vůbec nechápal a fungovalo to na mě spíš jako ledová sprcha. Najednou mi došlo, že asi potřebuje běžet do koupelny, kvůli nevolnosti, nebo možná se prostě něco dělo a já neměl ani ponětí, co to bylo. Pomohl jsem jí vstát a ve chvíli, kdy si byla jistá svýma nohama, že ji udrží, vstal jsem a zezadu ji objal a políbil na krk. "Jsi v pořádku? Něco se děje? Něco s Jamiem?" ptal jsem se naléhavě, jak jsem se zkrátka bál, nevědíc, co má Gabby v plánu. Bezděčně jsem jí i jednu dlaň položil na nepatrně vyklenuté bříško, doufajíc v téměř zoufalé naději, že se našemu mrněti opravdu nic nestalo. Ale pak mě Gabby ujistila a přesvědčila, abych se vrátil do předchozí pozice na zemi, že hned přijde, tak jsem ji nechal jít. Nicméně i tak jsem se obával, protože si na svůj odchod zkrátka zvolila velmi zvláštní dobu. Sedl jsem si zpátky a ledabyle jsem chvíli listoval v knize, majíc přehozenou nohu přes nohu, obě natažené před sebe. Nicméně jakmile se Gabby objevila v mém zorném poli, pootevřel jsem rty a doslova jsem ji hltal očima. Tohle bych totiž rozhodně nečekal a Gabby opravdu věděla, jak mě co nejefektivněji mučit. "Bezmezně, Gabby," odpověděl jsem jí na její dotaz, který mi v tuto chvíli přišel téměř legrační. Byl jsem z ní tak dokonale konsternovaný, že kdyby mi řekla, ať se poliju benzinem a zapálím, klidně bych to udělal a ani bych nezaváhal. Odložil jsem knihu, ani nevědíc kam, nadále hypnotizujíc svou nádhernou ženu v neskutečně svůdném prádle, které jsem si skutečně vychutnával, klouzaje po jejím těle pohledem. Bezděčně jsem se u toho olízl a kousl do rtu. Věděl jsem, že mě nenechá na sebe sáhnout a tak jsem se raději o své ruce opřel, majíc je tak částečně za zády. Snažil jsem se a bojoval sám se sebou, abych se ani nepohnul, jinak bych tu kontrolu nad sebou samým dočista ztratil. Nakonec jsem se položil na záda, nepřestávaje ji však sledovat, i když mi prsty přiložila ke rtům. S uculením jsem ji do prstu kousl a pak celý ten koneček prstu objal rty a krátce sál, než jsem ji takto pustil. Nějak se mi nepodařilo udržet ruce v klidu, tak jsem se jí lehce hladivě dotkl na její noze, takže mě musela usměrnit. A pak vytáhla šátek. Ještě rychle jsem se snažil vstřebat co nejvíce její dokonalý obraz v krajkách, který se mi promítal přes zavřená víčka jako mučící nástroj, než mi oči zavázala šátkem. Bylo to velmi zvláštní, vnímat to zvláštní napjaté jiskřivé očekávání, nevědíc, co se bude vlastně dít, co přesně má Gabby v plánu. A najednou jsem ucítil její dech na svém těle, na hrudi, přičemž mnou projel mráz, ačkoliv zima rozhodně nebyla. Bezděčně mi ze rtů unikl tichý sten. A pak jsem to pocítil znovu, jinde, a znovu.. a pak mě Gabby překvapila svými polibky a když se přesunula postupně až k mému klínu, to už jsem se jí svíjel pod rukama, nemohouc to mučení vydržet. Chtěl jsem ji, alespoň se jí dotknout, nutně jsem ji potřeboval u sebe. Šeptal jsem trhaným dechem prosby, sliby, vyznání, jen aby mě už nemučila. Sténal jsem slastným vzrušením a našel jsem si cestu k ní samotné, abych ji mohl roztřesenýma rukama hladit a odhrnovat jí rozcuchané vlasy. Chtěl jsem ji ještě prosit o slitování, ale nemohl jsem vyslovit jediné slovo z pootevřených vyschlých rtů. Gabby se však nade mnou slitovala a já mohl ucítit její polibky stoupající výš po mém těle. Stejně jsem ale nemohl říct jediné slovo, což ale nebylo ani potřeba, neboť mé vyschlé rty nakonec vyhledala sama a splynuli jsme ve vášnivém polibku, kdy jsem ji konečně objal a s naléhavostí v polibku jsem se i s ní přetočil, samozřejmě opatrně, takže jsem ji měl pod sebou, ale zapíral jsem se rukama, abych neublížil malému. Sice jsem měl stále zavázané oči, ale i tak jsem se svými polibky vydal na pouť k jejímu krku a ramenům, klestíc si cestu stále níž, až mi došlo, že mi vůbec nepřekáží podprsenka, v níž přišla. Se spokojeným uculením jsem se sklonil a pomazlil se s jejími ňadry, spíše ale proto, abych poslepu vůbec přišel na to, kam přesně ji mohu kousnout. Chtěl jsem jí totiž oplatit to kousnutí do bradavky, načež jsem se uličnicky zakřenil tam, kde jsem tušil její tvář. Trochu jsem se přesunul níž, ale jen tak, že jsem se opíral lokty někde v úrovni Gabbyna pasu, protože jsem si chtěl poslepu vychutnat dotek krajky a hebké Gabbyny kůže, jak spolu krásně koexistují v dokonalém celku. "To je tak dokonalé.. sice jsi mi dopřála vidět to jen chvilku, ale moje dlaně mi potvrzují, že jsi až vražedně sexy, Bond girl.." pronesl jsem nakřáplým hlasem a pak jsem Gabby políbil několikrát na bříško, k němuž jsem pak přiblížil tvář, jako kdybych s ním chtěl mluvit. "A ty teď koukej spát, Jamie, protože jinak tě máma s tátou pěkně zkazí," pronesl jsem k mrněti a pak jsem se s úsměvem vrátil ke Gabby, hledajíc její rty, s čímž mi určitě pomohla. A pokud chtěla, nechal jsem se opět přetočit na záda. Koneckonců, nechtěl jsem jí kazit její naprosto fantastickou žhavou hru. Naopak.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dokonalé splynutí nejen těl, ale i duší Líbilo se mi, jak na mě a celkově moje počínání John reagoval. Jak se mi doslova rozkoší a stupňujícím vzrušení svíjel pod rukami, prsty či dokonce ústy. Bylo to nezapomenutelné a tak silné, že jsem se jen stěží od něj dokázala odtrhnout, byť se jednalo jen o pouhý okamžik, než jsme znovu a opět splynuli ve vášnivých hlubokých polibcích. Nechala jsem se přetočit na záda, užívaje si toho, že mohu být přímo pod ním, vnímat jeho rozpálené tělo na tom svém, což mě neskutečně rozpalovalo. Nejednou mi unikl tlumený sten, nebo vyslovení jeho jména nakřápnutým hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní večer 17. 8. a pak Úterní dopoledne 25. 8. Zrychleně jsem dýchal jako po běhání, vychutnávaje si úplně nové pocity a vjemy, které nám s Gabby naše milování přineslo. Bylo to opravdu nepopsatelné a jestli to bylo takové už na náš první pokus, těšil jsem se, až to vypilujeme k dokonalosti.. Objímali jsme se s Gabby a vychutnávali si jeden druhého, snažíc se po předlouhém milování zase nabrat síly. Přejížděl jsem Gabby hladivě po zádech, užívaje si doteku na její hebkou horkou kůži a vnímal ji každou buňkou svého těla, třebaže jsem měl přivřené oči. Musel jsem se vyprostit z našeho spojení, protože už po tom vyčerpávajícím milování toho na mě bylo opravdu moc a větší rozkoš bych nejspíš už nezvládl, obzvlášť po tom, co se Gabby ještě sem tam vrtěla v bocích, třebaže se mi chvěla v náručí, spočívající na mé hrudi. "..přesně.." odpověděl jsem ochraptěle tichým hlasem. Nebyl jsem pořádně schopen slova a netušil jsem, co vlastně říct, protože jsem jednoduše stále vstřebával to milování na to, abych byl ještě schopen teď mluvit. Nicméně Gabby zřejmě chtěla o tom mluvit, třebaže sama měla mírné obtíže najít správná slova. Bezděčně jsem se tomu uchechtl a pohladil jsem ji po zacuchaných vlasech, načež jsem pootevřel oči, abych na ni viděl. "Ještě se trochu pocvičíme a pak.. nevylezeme z postele aspoň jak bude měsíc dlouhý," řekl jsem tak trochu z legrace, nicméně se mi zdálo, že je to ta nejpravdivější věc na světě. Koneckonců, už jen tohle milování mi přišlo, že trvá nekonečně dlouhou dobu, kdy se s námi zastavil čas, jen abychom se mohli věnovat jeden druhému, jak jen dlouho jsme chtěli. Pak jsem ale přeci jen Gabby přinutil, abychom se zvedli s tím, že jsem ji zabalil do tenké deky, co jsme měli položenou na pohovce a sám jsem si vzal jen boxerky, co se mi válely poblíž na zemi, jak jsme se předtím s Gabby vzájemně svlékali. Nechal jsem Gabby, ať pěkně odpočívá a šel jsem do kuchyně dělat večeři. To se pak přihnal i Whiskey s tím, že chce svůj příděl granulí a naše téměř noc se pak odvíjela stejným způsobem, jako vždy, ačkoliv s tím rozdílem, že jsme se na sebe s Gabby o poznání více culili, jak jsme si připomínali naše dlouhé nové milování.. *** Úterní dopoledne jsme měli sjednané dvě prohlídky bytů. Na desátou jsme měli jeden na druhé straně přes Central Park, druhou prohlídku jsme pak měli v jedenáct jen pár bloků odsud. Paní z realitní agentury už na nás čekala a jak nás pak uváděla do bytu, připadal jsem si jako v Anglii, tedy, co se rozvržením bytu týkalo. Zobrazit SPOILER Whiskeyho jsme projednou opět nechali u rodičů, abychom měli s Gabby opravdu klid na prohlídku. Paní nás provedla celým bytem, ukazovala nám, kde co je a mluvila o různých podrobnostech, snažíc se to samozřejmě prodat. "Líbí se mi to.. co tobě? Mám jen obavu, že na Whiskeyho běhání po bytě a pak i kvůli malému Jamesovi to asi nebude úplně ideální, když si vezmeš ten obývák a hned krb.. docela bych se bál, že kdyby tam byl oheň, malý tam bude pořád lézt a když ne, tak stačí chvilka nepozornosti a spálí se.. Ale jinak se mi to líbí, i to, že ložnice a pokoje jsou v patře..." povídal jsem nadšeně. Paní realitní makléřka se nás pak ptala, jak se nám to líbí a jestli máme dotazy, načež jsme se tak nějak měli rozmyslet a dát nějakou odpověď. "Ehm.. je to tu moc pěkné a myslím si, že s mou ženou o tom velmi silně uvažujeme. Umístění i celková architektura.. je to prostě skvělé, nicméně bychom si to rádi ještě nechali projít hlavou.." "Samozřejmě, pane Mariano, nicméně o tento byt máme více zájemců.." "Samozřejmě, nedivím se. Nicméně, bylo by možné rozmyslet se do dvou dnů?.. Dobrá, tak.. zítra bychom vám dali vědět, je to možné?" znal jsem ty jejich triky, nicméně tenhle byt opravdu vypadal jako jeden z těch, který bude mít hodně zájemců a tak jsem doufal, že to s tou odpovědí uhraji alespoň do toho zítřka. Nakonec jsme se tedy dohodli, že zítra dáme paní makléřce vědět a už jsme jeli k druhému bytu, který byl jen pár bloků od toho našeho současného. Také tam na nás už nedočkavě čekala paní s aktovkou a papíry v rukách. "Dobré dopoledne, pane a paní Mariano. Charlotte mi o vás tolik vyprávěla, tak vás konečně ráda poznávám. Tak honem, pojďte se podívat, co tu pro vás mám. Doufám, že se vám ten byt bude líbit, jste první, kdo jej uvidí. Před dvěma dny se uvolnil.." švitořila paní, načež nám podala ruce a hned pospíchala dovnitř, aby nám všechno ukázala. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Prohlídka bytů Právě jsem prožívala jedno ze svých nejšťastnějších období. O trochu jsem přibrala, hlavně v bocích a také těhotenské bříško se mi o něco vyklenulo, jak uběhl další čas, a naše malé mrně rostlo. John se o mě pořád a neustále staral, také mi chodil do obchodu pro všechno, na co jsem měla zrovna chuť a také nesmím opomenout jeho laskající péči, když mi natíral rostoucí bříško. Byla jsem zkrátka tou nejšťastnější ženou, která měla obrovské štěstí, že má tak dokonalého a úžasného manžela. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterní dopoledne, 25. 8. Pro Gabby jsem byl kdykoliv udělat první i poslední, ať už to bylo cokoliv. Tiše jsem se bavil či v několika málo okamžicích i divil a snad i znechuceně šklebil nad tím, jaké měla chutě a co všechno do sebe byla schopna naládovat. Nicméně za to mohl náš malý Jamie, který pomalu a jistě rostl. Udělali jsme si s Gabby nový malý rituál, kdy jsem jí něžně mazal olejem pomalu rostoucí bříško, aby jí nepopraskala kůže. V pátek nám také přišel balíček se přístrojem na poslouchání srdce našeho mrněte, tak jsme dlouhé hodiny leželi v klidu na pohovce, oba naprosto uhranutí tím naším mrnětem. Neměl jsem moc času příliš přemýšlet nad čímkoliv, co by nemělo momentální velkou důležitost. Měl jsem spoustu práce s nakladatelstvím a také tím, abych Gabby pokud možno ve všem vyhověl jejím touhám a chutím, že mi ani nepřišlo, že by nějak přibrala. Kdepak, místo toho jsem si užíval toho, že se trochu zaoblila a získala plnější ženské tvary. Samozřejmě jsem si z ní občas i nadále střílel, když nedopnula šortky, že by měl ubrat s čokoládou, ale rozhodně jsem to nemyslel nijak jinak, než jen v žertu. Byl jsem hrdý na svou krásnou ženu, která každým dnem krásněla ještě víc. Ostatně, slušelo jí to i nyní, ve volnějších šatech, které si teď zvykla nosit. S očima navrch hlavy jsem se rozhlížel kolem a hned jsem měl nutkání říct Gabby, že to je přesně to ono. Jen jsem byl zticha a nechal mluvit paní makléřku, která nás provázela místnostmi. Už jsem viděl, jak místo vedlejších pohovek uděláme s Gabby malou pracovnu, kam přijde klavír, její nahrávací stolek s kytarou a knihovna..Živě jsem viděl, co si kde předěláme dle svého a co je naopak naprosto dokonalé. Viděl jsem, jak tu budu házet míčky Whiskeymu, i jak se tu bude náš malý James batolit po zemi.. "Naprosto souhlasím," řekl jsem s úsměvem, abych dodal ke Gabbyně rychlé řeči něco smysluplnějšího a zasmál jsem se spolu s paní makléřkou, které jsem naznačil, že bych si jen rád na minutku promluvil s Gabby. "Taky ti to přijde jako přesně to pravé? Myslím si, že už ani nechci hledat něco jiného. Poloha bytu je naprosto skvělá a celkově se mi líbí, strašně moc.. Je to tu takové.. útulné a přitom dokonale prostorné, že mám dojem, jako kdybychom tu už bydleli. Prostě se mi tu moc líbí a myslím, že je to perfektní.. A co ty? Co myslíš, vezmeme to?" upřel jsem na Gabby pohled plný vyčkávání, jak jsem se snažil odhadnout i její reakci. Bylo to neskutečné, že jsme už jako manželé, čekající na své první mrně, sháněli společný nový byt. Najednou jsem si už uvědomil, že jsme skutečně rodina, my dva, Whiskey a mrně a právě píšeme další kapitolu společné historie.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nový domov Už jsem si pomalu zvykala, vlastně vůbec jsem si na ty své změny nálad nemohla zvyknout. Jednou jsem měla nutkání dojatě brečet a jindy se zase rozohnit, jak mi z ničeho nic začalo něco vadit. A většinou to bylo právě ono zaoblení mých křivek, co se líbilo Johnovi, ale mně samé vůbec. Připadala jsem si poněkud mohutně a sebevědomí mi nepřidávala ani skutečnost, že jsem nedopnula ani své staré šortky, do kterých jsem se předtím úplně v pohodě vešla. John si ze mě u toho utahoval, ale nezapomínal mi připomínat, že to myslí opravdu jenom z legrace, protože jsem pro něj skutečně tou nejkrásnější ženou, do které se zamiloval a stále se mu líbí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středeční odpoledne, 2. 9. Pokud šlo o stěhování, většinu nábytku jsme s Gabby nechali v bytě jako jeho součást. Koneckonců, bylo to dělané na míru a navíc v našem novém bytě už nábytek byl. Nosil jsem Gabby do obýváku knihy, cédéčka a LP desky a také filmy na DVD, aby to mohla jen přerovnat do krabic a nadepsat to pak, abychom věděli, kde co je. Sbalili jsme nádobí, nechal jsem ji jen v šatně, protože oblečení přeci není těžké, když se skládá po jednom a navíc, ve skládání byla mnohem lepší, než já a jen jsem jí u toho překážel, takže jsem se snažil dělat jiné věci, jako například její kytaru a nahrávací pult s mikrofonem, její závěsné křeslo/kukaň na terasu a pak všechny naše fotky a jiné důležité zarámované důležitosti, které jsme měli všude možně po bytě. Měl jsem nostalgii jen u klavíru, kterého jsem se musel vzdát. Jednak byl dominantou toho pokoje, kde byl a pak, nebylo by možné jej bez újmy vystěhovat z bytu. Myslel jsem pak na všechno, co ten byt zažil, jak jsem v něm žil napřed sám a pak i s Gabby, jíž patřila většina vzpomínek na byt. No, co naplat. Nový byt však bude lepší a je potřeba udělat další krok v životě a rozloučit se i s bytem, který jsem měl moc rád, abych udělal místo novému bytu, který také budu milovat a to především proto, že to už nikdy nebude "můj byt", ale "náš byt" s Gabby a malým Jamiem a Whiskeym.. Vybalování bylo poněkud.. zvláštní. Jeden by neřekl, kolik věcí máme a to i přes to, že jsme většinu nechali ve starém bytě, tedy nábytek. I tak nebylo snadné vymyslet, jaká nová místa dostanou naše věci. Sám jsem si mimo jiné usmyslel i to, že bych jako správný muž měl sám zatlouct hřebíky a rozvěsit naše obrazy a fotky, stejně jako bych měl přeci zvládnout přivrtat police na knihy, no ne? Nikdy předtím jsem to nedělal, protože jsem vždy přišel k hotovému, popřípadě si to nechal namontovat a podobně. Nechali jsme odvézt tedy pohovku a pár dalších kusů nábytku, co byl před vstupem na terasu, abychom tam mohli zřídit takovou naši malou pracovnu s knihovnou přes celou zeď a kousek, psací stůl a Gabbyn hudebně-tvůrčí koutek. Knihovnu jako takovou už nám namontovaly zručné ruce několika pánů z firmy, u níž jsme si nechali připravit knihovnu na míru. Nicméně já měl v plánu pár polic navíc pro speciální věci (třeba plyšmeny z našich cest s Gabby, cestovatelský deník a podobně) a také pak Jamieho pokoj jsem chtěl udělat sám. Zrovna jsem chodil s několika zarámovanými fotkami po bytě a různě je přikládal, aby mi Gabby mohla říct, kam to vlastně dáme. Já sám už jsem z toho všeho byl tak mimo, že už jsem to ani nevnímal a klidně bych to přitloukl přímo na krb. "Hmm.. já jsem spíš myslel na nějaké neutrálnější barvy, jakože hodně světlé, nicméně bílou, nějakou béžovou a zelenou.. každou stěnu jinak. Rozhodně tlumené odstíny, jen takové.. natónované, nebo jak to říct. Bílá, zelená, modrá a béžová? A.. co když potom budeme mít holčičku? zase tak moc pokojů tu nemáme a já bych byl upřímně raději, aby měli společný pokoj.. Možná bychom to mohli nějak pomalovat, třeba jako.. hmm.. udělat tam strom? A později, až bude Jamie větší, bychom mu mohli zavěsit houpací síť jakože na ten strom.. no, to je jen nápad.." mluvil jsem a mluvil, zase popocházejíc s obrazy k jiné zdi a zkoušíc různé kompozice, aby mi Gabby mohla říct, když v tom na mě promluvila jménem a s docela naléhavým tónem hlasu. Ihned jsem se k ní otočil, abych na ni viděl, když pak pokračovala. Ohromeně jsem vykulil oči, opřel obrazy o zeď a už jsem byl u ní, pokládajíc jí dlaně na mírně vystouplé bříško. Doufal jsem, že to ucítím také, i když jsme si četli v té knize o těhotenství a věděl jsem, že to není možné, tedy pro mě. Nicméně v tom překvapení zkrátka má racionální stránka nefungovala. "Cože? Jaké to bylo? Ještě se hýbe? Určitě vnímá, že o něm mluvíme. Musí vědět, že jej máme rádi a že to jsi ty, kdo mluví. Určitě, jsem si jistý.. Jamie, slyšíš mě taky? Slyšíš tátu? Bavíme se o tvém pokoji.. a když budeš hodný kluk, budeš tam mít i strom.." začal jsem nakonec mluvit k bříšku, sklánějíc se k němu, klečíc u toho před Gabby. Oběma rukama jsem ji hladil a nakonec jsem ji tam políbil, než jsem tam přiložil i zkusmo ucho, jestli třeba něco neucítím, neuslyším.. Byl jsem z toho prostě úplně pryč a logické myšlení šlo naprosto mimo mě. Já byl uhranutý jen tou novou skutečností, že jej Gabby v sobě cítí, jak se hýbe.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Malý Jamie se začíná poprvé projevovat Bylo těžké opouštět náš starý byt a nemálo jsem u toho prolila slz, když jsme se ještě naposledy loučili, vzpomínaje na všechny ty vzpomínky a události, co se zde staly. To, jak jsem sem přijela poprvé a v noci se cpala jídlem z ledničky, protože jsem se předtím styděla jíst před Johnem, jak jsem měla žaludek na vodě… Bezděčně jsem se u toho usmívala a utírala si stékající slzy, než jsme zabouchli dveře a ještě se dole na recepci rozloučili s oběma pány. Bylo to pro mě nesmírně těžké, ale slíbila jsem jim, že se určitě nevidíme naposledy. Napadlo mě totiž, že až budeme mít malého Jamieho na světě, tak bychom se s ním mohli panu Atkinsovi s panem Linusem ukázat, jako taková malá šťastná rodinka. Ještě jsem oběma pánům dala malé pozornosti coby dárečky na rozloučení a ještě k tomu lehkou pusu na tvář, na rozloučenou… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středeční odpoledne, 2. 9. "Ale samozřejmě. Slyší tvůj hlas denně, vnímá tě, každý dotek, každou tvou náladu.. Jen nevím, jak to je se mnou a Whiskeym. Asi si na něj budeme muset ještě počkat, ale je to.. naprosto fantastické, že jej cítíš, Gabby.." mluvil jsem překotně, jak jsem pořád ještě byl konsternovaný tou naprosto neuvěřitelnou zprávou. Bylo to tak dokonalé, neskutečné a zároveň také frustrující, že jsem nemohl naše miminko cítit také. Strašně moc bych chtěl, ale prostě to nešlo. Ano, tak trochu jsem to Gabby záviděl, dalo-li se to tak říci, protože mohla našeho maličkého opravdu vnímat už teď, zatímco já byl jednoduše mimo, čekajíc, že se snad také jednoho dne dočkám a budu smět naše maličké také cítit alespoň skrze dlaně. A pak se Gabby dojetím rozplakala a já najednou nevěděl, co opět dělat. Poslední dobou to bylo neskutečně často a já? Já z toho měl pořád strach. Kdybych stál před rozzuřeným tygrem, tak bych měl nejspíš menší strach, než stát před plačící Gabby. Neměl jsem absolutně ponětí, co mohu a nemám dělat, co jí pomůže, co cítí a čím bych jí mohl pomoci.. Pro začátek jsem přesunul dlaně z jejího bříška k jejím zádům, abych ji mohl obejmout. To obvykle zabíralo, třebaže to bylo zvláštní, neboť jsem u ní klečel a ona měla prsty v mých vlasech, což bylo samo o sobě neskutečně příjemné, že jsem měl pozornost roztříštěnou na více vjemů a míst. Gabby mne opět nicméně překvapila tím, že navázala na ten můj nápad se stromem. "..to zní.. velmi dobře. Zajímavě a.. líbí se mi to. Jen tedy nevím, kde pak začít, u koho.. bude to složitější s Hackettovými, s Allenovými a.. hmm... mohli bychom to udělat i jako fotky, co myslíš? Mohli bychom začít naší společnou fotkou a pod nás pak dát fotky Whiskeyho a mrněte.. a nad nás možná naše rodiče, aby Jamie viděl i babičky a dědy.. a nad to třeba společnou fotku ze svatby, protože tam je celá rodina a všichni, koho bude Jamie znát také, jako například Logana s Jenny a Ethana s Elis a panem Morrisonem.." mluvil jsem, jak jsem u toho zároveň přemýšlel a včas jsem se zarazil, než jsem stačil promluvit o tom, co mě napadlo. Pan Allen se sotva smiřuje s Gabby. Přijme ji někdy jako dceru? Přijme Jamieho jako vnuka, když jde o vnuka jeho manželky?.. "Gabby.." zašeptal jsem konejšivě, jak začala má drahá panikařit za nás oba. Ihned jsem na to vstal a držíc ji v objetí, odvedl jsem ji na pohovku, kde si už stihl ustlat znuděný Whiskey. Posadil jsem Gabby a sám jsem si znovu přidřepl před ni, držíc ji za obě ruce. "Zvolna dýchej, je to v pořádku, Gabby. Podívej se na mě, prosím.. Všechno je v pořádku. Musíme postupně. První cíl bylo sehnat byt a podívej, dnes budeme poprvé spát v novém bytě, který je jen náš, náš společný. Musíme se tu zabydlet a připravit pokoj pro malého Jamieho a pak ti slibuji, že vyrazíme na velký nákup všeho, co bude potřeba. Nechci ale montovat postýlku a ještě nemít ani vymalovaný pokoj. Kromě toho, na sobotu máme naplánovaný malý výlet do Londýna. Babička nám tam domluvila schůzku ohledně bytu. Prý už to odkládat nejde, tak bychom měli jet.. Všichni, i s Whiskeym. Uděláme si hezký výlet a oddechneš si. Je toho na tebe teď moc s tím stěhováním, ale uvidíš, že to bude lepší. Zvykneme si tu, určitě a pak.. pak všechno připravíme pro malého, aby byl tím nejspokojenějším miminkem pod sluncem, ano?" díval jsem se jí naléhavě do očí, chtíc, aby se soustředila především na to, co jí říkám, než na tu paniku. "Gabby.. já mám také strach, ale zvládneme to. Máme plán, vzpomínáš? Zvládneme to, slibuji. Pojď, odškrtneme si teď z plánu to stěhování.. počkej, bylo to někde.. v téhle krabici? Ne.. moment.. ehm.. v téhle! .. éh, ne.. hmm, tak.." vstal jsem od ní a přešel k pár krabicím, abych se v nich začal přehrabovat a hledat notes, který jsme si s Gabby založili vyloženě na tohle plánování, kde jsme si všechno možné rozepsali a snažili se tak držet na uzdě paniku, co to šlo.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vybalování a další návrhy „Nebo bych ty fotky klidně mohla překreslit, stejně jako ten strom. A mohl bys mi s tím klidně i pomoct, pokud bys chtěl, protože bychom pak mohli říct, že jsme to pro něj tvořili s veškerou láskou,“ navrhla jsem ještě něco k zamyšlení, culíc se na svého manžela, který mi byl po celou dobu obrovskou oporou. A ve chvíli, kdy se o mě pokusila první vlna paniky, jsem si uvědomila, jak obrovské štěstí mám. John zareagoval takřka okamžitě, jako by snad i čekal, že se něco takového stane a za doprovodu příjemně znějících slov a objetí mě doprovodil na pohovku, kde jsem se pohodlně usadila a krátce pohlédla k Whiskeymu, který tam už znuděně odpočíval. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středeční odpoledne, 2. 9. "Všechno pro něj děláme s láskou," namítl jsem s úsměvem, ale pak jsem se nad tím zamyslel. "A co kdybychom to udělali na plátno? Myslím jako zvlášť, mimo strom. Jako velký obraz, nebo gobelín, prostě na zeď, ale mohli bychom si s tím opravdu vyhrát a kdybychom potřebovali znovu malovat nebo pak i stěhovat trochu nábytek, tak by to bylo jednodušší. A mohli bychom ty obrázky opravdu hodně zjednodušit.." předestřel jsem před Gabby i svůj nápad, co mi právě přišel na mysl, jak jsem si tak představoval a zvažoval i ten její. Líbilo se mi to, že bychom udělali náš rodokmen, už kvůli Gabby, která neměla jednoduché dětství a teď si opravdu užívala to, že má konečně rodinu a to ne ledajakou, nýbrž pořádně velkou a samozřejmě milující. Zasloužila si to a já jí chtěl splnit jakékoliv přání, abych ji viděl šťastnou a spokojenou. Když pak trochu bláznila, z čehož jsem byl pochopitelně úplně vyděšený i já sám, tak jsem se ji snažil jakkoliv utěšit a podpořit, jen aby byla v klidu a aby ten stres třeba neublížil Jamiemu. Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou, aby si nemyslela nic takového, že bych bral jako těžkost, že vyšiluje a podobně. Kdepak. Chytrá příručka mi dávno řekla, že s Gabby prostě budou cloumat hormony, ale já věděl, že je to jen součást celého toho vývoje našeho malého Jamieho, že i on se musí potýkat s hormony, které určují jeho genetické vlastnosti a navíc, znal jsem Gabby, věděl jsem, jaká je a miloval jsem ji celou, každou minutu. Věděl jsem, že je to pro ni těžké a ještě nás čeká pár dalších měsíců, kdy se o ni musím starat ještě víc a ještě víc ji podporovat. Moc dobře jsem si uvědomoval, že jí nikdy nepřestanu být vděčný za to, co všechno si musí vytrpět, aby mohla nosit našeho malého Jamieho a abychom ho pak mohli přivést na svět. S o to větším úsilím jsem se o ni staral a snažil se jí všemožně a často dávat najevo, jak moc ji miluji a jak moc ji obdivuji. Vždyť bez ní by žádný Jamie ani nebyl. Po vší té práci jsem měl jednoduše hlad a bylo mi jedno, jestli budu jíst jen suchary s vodou, nebo lososa na smetaně, takže jsem Gabby odsouhlasil cokoliv, na co měla sama chuť. Koneckonců, byl jsem opatrný i v tom směru, aby se jí třeba z nějaké chuti či vůně neudělalo špatně, což bylo v uplynulých měsících velmi časté a jen tak jsem to ještě nedokázal vyhnat z hlavy, i když mi říkala, že už je to dobré. Nakonec jsme tedy poobědvali indické jídlo a u toho jsme si hráli s Whiskeym, který byl nadšený, že chvíli sedíme v klidu a můžeme se mu také věnovat. Měl po bytě mnohem lepší rozběh a náležitě si užíval i terasy, která byla srovnatelná s tou předchozí, jen možná trochu delší. "Počkej, počkej, vždyť jsme se sotva shodli na barvách! A navíc, musíme je teprve koupit," smál jsem se, jak Gabby zase chytila druhou mízu a kdyby mohla, určitě by tu hopsala jak radioaktivní veverka. Ale souhlasil jsem, abychom se vrhli na další krabice, protože čím dřív se zabydlíme, tím lépe. Začínal jsem být hrozně unavený, ale snažil jsem se to na sobě nedat vůbec znát. Nicméně, po týdnu všeho možného tahání nábytku a krabic, jsem začínal být trochu bez energie. Gabby mi pak ale věnovala políbení, které mě k ní přikovalo, že se mi už tuplem do ničeho nechtělo a nejraději bych zůstal jen u ní. Nakonec jsem ale přeci jen vstal, ještě zamyšleně kousajíc poslední sousto oběda, přičemž jsem pozvedl prst na znamení, aby Gabby chvilku počkala. Když jsem se k ní vracel, měl jsem v ruce kameru a natáčel jsem sám sebe. "Ahoj Jamie! Táta s mámou se právě přestěhovali! Vítej v novém domově. Podívej, jak to tu zatím vypadá.. no, ještě nás čeká trochu práce, ale s maminkou se snažíme," otočil jsem u toho kameru do bytu, abych mrněti ukázal ty krabice a různé věci rozestavěné tak, že teprve čekaly na své místo a nakonec jsem kameru namířil na Gabby, k níž jsem si pak přisedl a objal ji. Mohla mezitím něco říct, než jsem pak kamerou mířil na nás oba, společně. "Zatím si tu spokojeně plaveš, nicméně už teď pro tebe chystáme malé překvapení, až se narodíš.." dodal jsem a kameru jsem trochu oddálil, abych mohl Jamiemu ukázat Gabbyno vystouplé bříško, po kterém se láskyplně hladila. "Tak buď ještě hodný kluk, moc tam nezlob a za pár měsíců se uvidíme, kamaráde. Máme tě rádi," dodal jsem a políbil jsem u toho opět Gabby, než jsme vypnuli kameru. Zadíval jsem se pak na svou krásku a pohladil ji po tváři. "Tak jdeme na to. Dnešní cíl je zbavit se všech krabic," dodal jsem, jak jsem se snažil motivovat především sebe, protože bych si nejraději sedl na terase do proutěného křesla a odpočíval. Ale čekala nás ještě spousta práce.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zabydlování a další video pro Jamieho Přemýšlela jsem nad Johnovým nápadem, ale jen chvilku, protože vlastně nebylo nad čím přemýšlet a rozmýšlet se. Byl to absolutně boží nápad, u kterého mě napadlo, že bychom mohli kresby udělat sice jednodušší ale o to pohádkovější, přesně takové, jaké by se do dětského pokojíčku hodily. A samozřejmě jsem se s tím s Johnem podělila. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středeční večer, 2. 9. Bylo to parádní, že jsme natáčeli na video pro malého Jamieho celý průběh jeho vývoje. Už teď jsem se těšil, až si pak s Gabby ve chvíli volna skutečně nad tím sedneme a dáme se do úpravy těch krátkých videí v jeden delší celek. Ale na to je ještě spousta času a teď máme v pořadníku mnohem důležitější věci. Pustili jsme se s Gabby do zbytku krabic. Já rovnal knihy do knihovny, takže jsem po zemi měl hned několik sloupků, jak jsem se to snažil rovnou i třídit tak, jak jsem byl zvyklý - podle žánru knih, autorů a období. Samo o sobě to bylo docela dost práce, nicméně jsem alespoň Gabby nepřekážel v tom, když dávala naše drobnosti z cest na nová místa, abychom měli byt hezčí a útulnější. Sem tam jsem za ní samozřejmě přiběhl, to když chtěla znát můj názor, nebo vzít něco těžšího, či dát to někam výš. Povšechně jsem si takových chvil užíval, protože jsem jí mohl projevit svou náklonnost, když už jsem byl v její blízkosti, než jsem zase odešel rovnat knihy. Zrovna jsem rozkládal další prázdnou krabici, aby byla placatá a mohla se pak snáze vyhodit, když ke mně Gabby přistoupila zezadu, což jsem samozřejmě nečekal. Překvapila mě i svými slovy, protože.. zkrátka jsem nečekal, že se mi dostane takového láskyplného vyznání a děkování. Hned jsem odložil krabici a otočil se ke Gabby, abych ji hned na to objal. Zřejmě si přišla předně pro to pomazlení, jak jsem pochopil. Pravdou však bylo, že jsem z toho byl mírně na rozpacích, či spíše řešil dilema. Měli jsme ještě pár posledních krabic na vybalení a pak jsem tu chtěl všechno uklidit - vytřít podlahu a podobně, protože se dovnitř při stěhování naneslo šíleného nepořádku. Na druhou stranu jsem přeci nemusel být tak nesnesitelný puntičkář a mohl jsem to nechat na zítra, ne? Přitiskl jsem si Gabby více k sobě a užíval si i jejích dotyků po svém těle, zatímco já si jen vyčerpaně opřel hlavu ze strany o tu její a prostě jsem ji jen objímal a vychutnával si její blízkost. "Dělám to, protože nevím, jak jinak bych ti ještě mohl pomoci, Gabby.. Strašlivě jsi trpěla, jak ti bylo nevolno a ještě to bude náročnější, budeš mít bolesti a.. a.. to všechno, jen abys mohla na svět přivést našeho syna.. Tak strašně moc tě miluji a děkuji, Gabby. Kéž bych ti tak mohl nějak víc ulehčit.." povzdechl jsem si na závěr a políbil ji do vlasů. Zavrněl jsem při jejím doteku na mém zátylku a ve vlasech a na chvíli jsem zesílil sevření, jak moc mi to bylo příjemné. "Co kdybychom se na to dnes už vykašlali a šli si napustit vanu?" zašeptal jsem Gabby rovněž do ucha nabídku, která byla více než lákavá a já moc dobře věděl, že mám minimálně 99% šanci, že ji Gabby neodmítne.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První manželská koupel v novém bytě „Ale Johne, děláš toho strašně moc, opravdu. A moc si toho vážím, protože mi tou pomocí a oporou dáváš najevo i to, jak moc důležitá, nebo teď už vlastně, jak důležití proto tebe jsme. Taky tě moc miluji, celou svou duší i tělem,“ zašeptala jsem nakonec svůdným šepotem do jeho ucha, když už byl tak blízko a já se mohla otřít tváří o tu jeho. Ještě několik chvil jsme takhle zůstali, než jsem jemně přikývla na ten jeho návrh, že bychom pro dnešek skončili a přesunuli se do vany. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středeční večer, 2. 9. Jak jsem předpokládal, Gabby s vanou souhlasila a tak jsme se odebrali do nové koupelny, kde to byl pořádný nezvyk. Říkal jsem si, že to minimálně tak měsíc potrvá, než to konečně přestanu vnímat jako hotelovou koupelnu s očekáváním nových čerstvých mýdel a sprchových gelů, ale naopak mi konečně dojde, že to je teď moje nová koupelna, kterou teď budu vídat denně, nejlépe několik dlouhých let. Nicméně nechal jsem vše v Gabbyných rukou, protože jsem byl tak unavený, že jsem si ani nebyl schopen vybavit, kde co máme, nicméně má krásná trpělivá žena to zvládla i beze mne a tak jsem se na ni jen uculil a nechal se obejmout, což jsem jí opětoval. Jen jsem pak zvážněl a přivřel unavené oči, protože Gabbyny doteky i laskání bylo neskutečně příjemné, což spolu s tím, že mě pak začala zbavovat oblečení, naladilo přesně na tu notu, na které už Gabby byla. Vycítil jsem to z ní a nesmírně mě to vzrušovalo. Byla tak sexy a rostoucí bříško v tom nehrálo žádnou roli. Slušelo jí to, ať už to sama vnímala jakkoliv. Já se jí stále se stejnou uctivostí i vášní rád dotýkal na nahém těle, které jsem si nejprve musel svléknout. Sledoval jsem ji pak se skousnutým rtem, jak ladně vstupuje do vany, jen abych ji pak mohl následovat a poněkud nezvykle dnes ležet před ní a opírajíce se zády o její hruď. Chvíli jsem se bál, abych ji netlačil na bříško, ale byla to zbytečná obava. Se zavřenýma očima jsem pak relaxoval a užíval si jak vůně, tak Gabbyny blízkosti a jejího hladivého mytí. Bylo to tak dokonalé a po celodenním tahání a vrtání, uklízení a přesouvání.. po tom všem mi její dokonalá péče uvolňovala svaly a opravdu jsem si to užíval, jako snad ještě nikdy. A pak najednou Gabby sjela dlaní níž, až se dotkla mě samého, mého nejcitlivějšího místa, přičemž jsem díky nečekanému vzrušení nezvládl zareagovat jinak, než jen zvrácením hlavy dozadu na Gabbyno rameno, oči pevně zavřené, jen z pootevřených rtů mi unikl tichý sten. Hladil jsem u toho Gabby po nohou, které měla kolem mého těla a tím pádem dokonale blízko mým rukách, abych zároveň nekazil její předchozí umývání mého těla. Ted jsem však na krátký okamžik bezděčně více stiskl svými prsty její stehna a nechal se u toho unášet na vlně vzrůstající rozkoše. Nebylo pak už tak složité se přetočit a oddat se své krásné manželce úplně.. Po dlouhém milování v horké a omamně vonící vodě, jsem nyní já objímal Gabby, která se opírala o mou hruď. Hlavu jsem měl vyčerpaně položenou na okraji vany a snažil jsem se neusnout. Zrychleně jsem dýchal a trochu se mi i motala hlava z přemíry vzrušení i horké páry a nedařilo se mi už ani pořádně otevřít oči. Má krásná žena mě dokonale odrovnala neskutečným milováním.. Jak teď vůbec vstanu? "Gabby.. to bylo úžasné.. ale, víš.. měli bychom asi vylézt z vany.." šeptal jsem sotva slyšitelně, jak mi únavou slábl hlas i vůle.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ve vaně Už jen to, že jsem se Johna dotýkala po nahém mokrém těle s mydlinkami a pak zajela, až k jeho nejcitlivějšímu místu bylo samo o sobě velmi vzrušující. Užívala jsem si toho pocitu, že ho dokáži vzrušit, že mu dávám tolik rozkoše, až zaklonil hlavu na mé rameno, o nějž se opřel, přičemž se jeho prsty zaryly do kůže mých stehen. Kousla jsem ho u toho jemně do ucha, sama tiše sténajíc, jak i pro mě to byl velmi intenzivní zážitek a kdybych mohla, jistě bych se nyní více propnula v bocích, abych ho nalákala co nejblíže k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středeční večer 2. 9., čtvrtek celý 3. 9. a pátek 4. 9. Bylo mi tak neskutečně příjemně a navzdory chladnoucí vodě mi bylo teplo, to jak mě Gabby hřála.. nebo já ji? Zároveň jsem byl také vyřízený a to opět jen díky mé dokonalé ženě. Byl jsem už v příjemném útlumu, když mě najednou ze strašné dálky zavolala. Snažil jsem se otevřít oči, ale vůbec mi to nešlo. Vytáhl jsem i obočí výš, abych si trochu pomohl alespoň nadzvednout těžká víčka, ale ta malá škvírka mého pohledu byla i tak strašlivě rozmlžená, že jsem to vzdal, třebaže jsem se posadil, když mě k tomu Gabby naváděla. Dokonce jsem se i zprvu neochotně dostal z vany, třebaže spíše po hmatu, protože oči nechtěly vůbec spolupracovat. Neříkal jsem vůbec nic, jen jsem se vzmohl na občasné tiché "mhhmm" na důkaz toho, že slyším a vnímám. Chtěl jsem Gabby strašně moc pomoci, ale když mi podala osušku, jen jsem se do ní zachumlal, majíc ji i přes hlavu, přičemž jsem se jí (osušky) pak nechtěl vůbec vzdát, jaké v ní bylo příjemné teplo. Nechal jsem se pak dostrkat do naší nové postele, kterou jsme si protentokrát s Gabby sami vybrali a pořídili, ale co se dělo pak, to už ani mé lehce vnímající vědomí přestalo vnímat. Možná jsem spolupracoval, ale naposledy si pamatuji jen to, jak se za námi prohnal Whiskey a lehl si před postel, protože nechtěl spát v novém prostředí úplně sám, čemuž jsem se bezděčně uchechtl, ale víc už jsem si opravdu nepamatoval.. Ráno jsem se probudil překvapivě svěží a nabitý energií. Rázem jsem otevřel oči, otočil se ke spící Gabby, již jsem jen políbil na spánek, abych ji nevzbudil, a pak už jsem jen v rychlosti na sebe hodil sportovní oblečení a vyběhl jsem s natěšeným Whiskeym ven, abychom mohli spojit příjemné s užitečným - krátce si zaběhat a koupit nějaké jídlo do nové lednice, abych mohl Gabby připravit snídani. Sám jsem měl naprosto příšerný hlad a tak čím dříve, tím lépe. Udělal jsem pár míchaných vajíček, která jsem sem tam uždiboval. Dnes byly pro změnu čerstvé máslové croissanty místo obvyklejších toustů, přidal jsem čerstvě vymačkanou šťávu z pomerančů a vodu, což jsem všechno naskládal na podnos. Ještě jsem přidal jednu osamocenou čajovou růži na krátkém stonku (na víc jsem s sebou neměl, co se hotovosti týče, protože jsem si vzal jen kartu a ještě štěstí, že mi zbylo v kalhotách pár drobných z minulého běhání, kdy jsem si kupoval vodu) a to všechno jsem odnesl do ložnice a položil to na postel, aby to Gabby vonělo pěkně pod nos a příjemně ji to vzbudilo. Sám jsem nečekal a běžel jsem rovnou do sprchy, abych se ke své krásce pak mohl čistý připojit ke snídani.. Konečně jsme dovybalili a uklidili poslední krabice a chvíli jsme s Gabby relaxovali, rozhlížejíc se neustále kolem, jestli je všechno perfektní.. Stihli jsme to rychle, takže jsem ji mohl s Whiskeym vytáhnout na oběd venku. Měl jsem pak totiž plány.. Vzal jsem nás do obchodu (kde se naštěstí nechali ukecat a mohli jsme jít s Whiskeym pod záminkou, že hledáme kočárek, aby nepřekážel při venčení a tak) se vším, co se týkalo dětí. Bylo to totiž částečně hračkářství, ale druhá polovina obchodu byla zaplněná veškerou výbavou, postýlkami i kočárky.. Strávili jsme tam s Gabby strašného času, všechno jsme prodiskutovávali, zkoumali, vyptávali se prodavačů a znovu diskutovali, než jsme konečně měli alespoň to základní pro našeho malého Jamieho, co k sobě dobře ladilo i ohledně naší představy o jeho pokoji.. Dohodli jsme se s obchodem, že nám to přivezou v pondělí, protože stejně ještě budeme malovat.. Což nás přivedlo ještě k návštěvě obchodu pro kutily, což byl pro mě nesmírný zážitek. Bylo to mé naprosté poprvé, protože jsem v životě nic takového nepotřeboval. Podle vzorníků jsme pak s Gabby nakonec dali dohromady naši představu o dětském pokojíku a koupili jsme si barvy, váleček a štětce, stejně jako jednoduše vše, co jsme k malování potřebovali. Pečlivě jsem totiž googlil na mobilu a teoreticky jsem věděl naprosto přesně, co to bude. Pozdní večer jsme strávili pouze zakrytím podlahy a okna v pokojíku, abychom si to připravili na malování, ale pak už jsme jen relaxovali po celý zbytek dne.. Pátek byl velký den.. Už od rána jsem se na Gabby křenil jak malé natěšené dítě. Budeme malovat, BUDEME MALOVAT!! radoval jsem se z nové činnosti, kterou jsem v životě nedělal, ale jako správný muž jsem to prostě měl udělat sám a naučit se to. Samozřejmě jsem nenechal Gabby ani omylem stoupnout na štafle, které také byly pro mě novinkou v domácnosti, nicméně o to víc jsem si to užíval. Nechal jsem si však poradit, protože.. zkrátka jsme malovali společně. Sice jsme měli na sobě oblečení, které nám nebude líto vyhodit, až skončíme, ale i tak jsem byl pokud možno opatrný. Nicméně pak, jak jsem si to více a více užíval, neodpustil jsem si s klukovským culením namočit v barvě špičky tří prstů a cáknout barvu hned vzápětí na Gabbyno tričko. Chechtal jsem se jak malý, třebaže jsem dělal, jakože to byla náhoda, že jsem si zrovna namáčel v barvě váleček.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Malování dětského pokoje Očividně jsem právě prožívala to podobné, nebo rovnou to stejné, co John, když mě našel ve vaně smrtelně bledou a omdletou. Já právě prožívala nejhorší chvíle ve svém životě, jak strašně moc jsem se o něj bála, snažíc se ho přimět k vědomí, alespoň malému, abych ho mohla nějakým způsobem domanévrovat do naší nové ložnice. Vypadal tak nevinně, jak nemohl úplně otevřít oči a ještě si k tomu tak majetnicky přivlastňoval svou osušku, až jsem se neubránila pobavenému tichému uchechtnutí. Zdálo se však, že neexistovalo nic, co by ho mělo vyrušit, a nebylo se ani čemu divit, když byl tak unavený a vyčerpaný. Ještě jsem mu věnovala lehké políbení a zkontrolovala, jestli je v teple, aby mi nenastydl, a pak jsem s přáním dobré noci i Whiskeymu ležícímu poblíž, usnula v Johnově náručí, tulíc se k němu, jako kdybych ho už nikdy nechtěla pustit. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pátek 4. 9. Měli jsme už vymalované dvě stěny ze čtyř a na třetí jsme oba pracovali. Gabby měla na starosti jen malým štětcem dotáhnout barvu až k podlahové liště. Já si však ale nemohl pomoct a musel jsem jednoduše zaprovokovat, když jsem sám měl na tričku už pár kapek barvy, kdežto Gabbyno tričko bylo stále bez poskvrny a to se přeci muselo změnit. Křenil jsem se a smál, jak protestovala, ale její útok jsem čekal jen tak napůl. Totiž, že mi vrátí to pocákání, ale ne, že mi rovnou obtiskne svou dlaň na tvář, což samozřejmě schytalo i pár pramenů vlasů. "Ty.. jen počkej, potvoro, takhle si ze mě utahovat.." pohrozil jsem své milované manželce, ačkoliv veškerá hrozba se z toho vytratila, protože jsem se nedokázal přestat smát. Alespoň ten váleček bych si rád vzal zase zpátky, aby Gabby nenapadlo to, co napadlo mě. "Je to fér, férovější to být ani nemůže." Musel jsem využít své jediné převahy, takže jsem vzal Gabby za obě ruce, čímž jsem si ji k sobě přitáhl blíž a z legrace jí věnoval krátký rychlý polibek na špičku nosu, než se mi podařilo vyprostit váleček z jejích spárů. Hned na to jsem jí obě ruce (držíc je jednou rukou za zápěstí) vytáhl nad hlavu, abych s pobaveným chechtáním přejel válečkem Gabby po tričku, pěkně přes celý předek a i přes bříško, třebaže jen opatrně a jemně. "Aby z toho i Jamie něco měl," zkonstatoval jsem a uculil se na Gabby, než jsem ji pustil a položil váleček na igelitem zakrytou podlahu. Barvou ušpiněnými prsty jsem si udělal na tvářích pod očima dvě čáry, jako to dělají vojáci před misí (anebo indiáni?) a zacukal jsem obočím na Gabby, což jsem zase já pochytil od ní. "Tak dobře, chtěla jsi boj, máš ho mít," zakřenil jsem se, rozmatlal jsem si nenápadně barvu po obou dlaních a rychle jsem se ke Gabby přimotal, jen abych ji mohl velmi provokativně chytit za její úžasné pozadí, na němž jsem zákonitě zanechal otisky dlaní, což byl účel. Nicméně jsem si tím Gabby zase k sobě přitáhl a se zprvu nevinným pokusem o odhrnutí pramene jejích vlasů z tváře, jsem jí na té tváři udělal další barevnou šmouhu, čemuž jsem se zákonitě hned vzápětí začal chechtat, namísto původně zamýšleného polibku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Malování Čekala jsem snad všechno a popravdě jsem po Johnově výpadu toužila ze všeho nejvíce, protože to byla ohromná legrace a jako bonus k tomu jsme si opět mohli být zase o něco blíže. Mohla jsem se mu snažit vyklouznout, nebo se rukama z jeho sevření zkrátka dostat a zprvu jsem se o to pokoušela, třebaže chabě, ale nakonec jsem ho nechala, dívajíc se mu s viditelným pobavením do očí. Zachvěla jsem se však ve chvíli, kdy se rozhodl, že mě pěkně zašpiní barvou, kterou jsem měla snad po celém tričku a schytalo i mé pomalu rostoucí bříško. Musela jsem se nahlas uchechtnout a následně se pokusila ho kousnout do tváře, když už byl tak blízko. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pátek 4. 9. Pořád jsem se křenil, stejně jako jsem pocítil i hrdost a zvláštní mravenčení, když mě Gabby oslovila jako "tatínka". Nepopíral jsem, že jsem se na tu novou úlohu těšil, tedy, nejvíce na našeho malého Jamieho, ale stejně tak jsem z toho pořád měl strach, třebaže maskovaný, abych neznejistěl ještě i Gabby. Její nálada byla mnohdy jako na houpačce a tak jsem byl velmi opatrný ohledně jakéhokoliv rozhovoru. Nechtěl jsem jí dělat starosti, ale zároveň se mi nějak nedařilo pořád uvěřit vlastním slovům, jimiž jsem ji často utěšoval - že budeme skvělí rodiče. Nicméně teď tyto pocity ustoupily naší zábavě při malování, kdy jsme opravdu byli jako malé děti. "Hej! To je.. to byla podpásovka!" bránil jsem se se smíchem, snažíc se hrát aspoň trochu to nějaké rozhořčení na to, jak proti mně zahrála mou dávnou přezdívku, kterou jsem si sám sobě ve své mysli dal v Yellowstone. Že já jí to říkal! Ale křenil jsem se dál, obzvlášť proto, že jsem měl hned vzápětí v plánu potvornou provokaci, která se jí určitě líbila. Viděl jsem to na ní, nepopře to.. "Měla sis stěžovat mé mámě. Obávám se ale, že moje záruční doba vypršela v květnu. Teď už si mě budeš muset nechat.." odpověděl jsem s culením, zatímco jsem ji stále držel pěkně u sebe, jen mírně odkloněný kvůli jejímu bříšku, abych ji nějak moc nemačkal, ale aspoň jsem tím dal Gabby větší prostor pro to, aby se mě mohla dotýkat od barvy umazanou dlaní. Jak se mi ale pak dlaní dostala i pod tričko, zvážněl jsem, třebaže mi na rtech stále pohrával úsměv. Věděl jsem ale hned, že veškeré provokace skončily, tedy spíše se přetransformovaly z těch legračních na ty smyslné. A vlastně jsem si o to řekl i sám, když jsem tak bezostyšně svou krásku popadl za pozadí a stále ji tak držel u sebe. Sklonil jsem se k ní a bezděčně, s výrazem labužníka, jsem si k ní přivoněl a pak se nosem mazlivě otřel o její spánek, kam jsem ji pak ještě letmo políbil, než mě sama s velmi vyzývavou větou kousla do ucha. Místo odpovědi jsem jen z jejího pozadí přesunul ruce výš a dostal jsem se pod tričko, jen abych hladivým pohybem vzhůru to tričko Gabby svlékl. Vzal jsem jí hned na to tvář do dlaní a nedočkavě ji políbil, dlouze a vášnivě, jak to ve mně probouzela. Nicméně nebránil jsem se, samozřejmě, když i ona svlékla mé tričko a najednou to bylo velmi rychlé, jako když vzplane svíčka. Cítil jsem, jak se mi opět rychle rozproudila krev pod vlivem rychlejšího tlukotu srdce a nevnímal jsem opět nic jiného, než jen Gabby samotnou. Objal jsem ji a přitiskl si ji k sobě, užívajíc si toho pocitu "tělo na tělo", jen abych s ní mohl udělat pár krůčků blíž k bílé stěně, která teprve čekala na namalování. Opřel jsem se o tu stěnu a začal jsem Gabby svlékat i zbylé oblečení.. "Ti voglio e molto, Gabby.." zašeptal jsem jí, jak moc po ní toužím, chvíli se jí dívajíc do očí, do té nejmilovanější a nejkrásnější zeleně na světě, než jsem se opět sklonil a líbal ji.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nestydatí manželé I já jsem cítila nesmírnou hrdost pokaždé, když se jeden z nás zmínil o rodičovství. A také se mi líbil ten Johnův výraz, když jsem ho označila tatínkem, jako kdybych mu v té chvíli viděla všechny ty šťastné myšlenky a nadšení ze skutečnosti, že za několik měsíců budeme opravdoví rodiče se svým prvním malinkým potomkem, jehož budou konečně chovat v náručí. Bylo to něco nepopsatelného, to vědomí, že se to opravdu děje… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pátek 4. 9. Opírajíc se zprvu zády o zeď, svlékl jsem Gabby i poslední kousky jejího oblečení, než jsem se v našem objetí i s ní přetočil, tisknouc teď zády ke zdi ji. To jsme už ale oba poněkud zdivočeli a náš společný milostný tanec na sebe nenechal příliš dlouho čekat. Užívali jsme si to oba, třebaže jsme byli zapatlaní od barvy, nicméně to bylo to poslední, nad čím bychom si teď lámali hlavu.. Seděl jsem zády opřený o stěnu a objímal u toho svou neskutečně smyslnou manželku, stále ještě se snažíc zklidnit zrychlený tep. Se zavřenýma očima jsem si užíval toho neskutečného pocitu dokonalého uvolnění i vyčerpání, stejně jako ještě nekončící spojení. "Lepší teď, protože bych se asi cítil zvláštně, kdyby tu už byla postýlka a všechny ty dětské věci.." pousmál jsem se i já a políbil u toho Gabby na temeno hlavy do vlasů. Ještě chvilku jsem si užíval té blízkosti, než mě dohonil rozum, který mě nabádal, abych to domaloval, dokud je ještě dobrá denní doba, aby to mohlo uschnout. "Já vím, že to teď naprosto zabiju, ale asi bychom měli pokračovat.. A víš co? Mohl bych tě poprosit, že bys přichystala něco k obědu? Já to tu mezitím domaluji a pak bychom si tu mohli udělat piknik, než půjdeme do sprchy, co myslíš?" navrhl jsem, nepřestávaje svou krásku hladit po holých zádech, než jsem se pak v rámci možností trochu odtáhl, jen tak, abych jí mohl vidět do tváře a současně jí položit dlaň na bříško s vyčkáváním, jestli mi řekne, že třeba něco cítí. Nebylo to kdovíjak pravděpodobné, nicméně za pokus to stálo. Pak jsme se zvedli, oblékli zpátky do zacákaného oblečení od barvy a ještě jsem si Gabby k sobě přitáhl do objetí, kdy jsem ji něžně líbal a hladil, nemohouc ji jen tak pustit, ale nakonec jsem musel, protože mě ještě čekala dodělat ta stěna.. Když jsme byli hotoví a téměř jsme už všechno snědli, Gabby napadlo tentokrát přijít s kamerou, dělajíc si ze mě legraci, jak piknikuji na zacákané podlaze, naprosto zřízený po milování i malování, třebaže spokojeně dojídám zbytek oběda. Whiskey mi ležel půlkou těla přes nohy a visel mi očima na rtech, doufajíc, že mi to jídlo upadne a on si bude smět ukořistit aspoň sousto naivka jeden.. Usmál jsem se s plnou pusou do kamery a mimoděk jsem se u toho pak rozhlédl po pokoji, jak to opravdu vypadalo dobře, třebaže stěny byly prozatím všechny ještě vlhké a tudíž barva půdobila intenzivněji. "Abys věděl, Jamie, tohle tvůj táta dělal poprvé v životě, ale s maminkou jsme si to užili a doufám, že se ti bude líbit v tvém pokojíku, až bude úplně hotový.." konstatoval jsem pak ze země do kamery a uculil jsem se na Gabby, zvlášť u toho "užívání si". Když jsme pak s krátkým videem skončili, ještě jsem vstal a objal Gabby zezadu, abychom si společně prohlédli naše společné dílo. Hladil jsem ji u toho na bříšku s Jamiem uvnitř, ale nemluvil jsem. Jen jsem si to užíval, ten zvláštní pocit hrdosti, že jsem to dokázal a vymaloval jsem pokoj, stejně jako pocit té dokonalé lásky a naprosté spřízněnosti duše s mou Gabby. Ani jsme mluvit nemuseli.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dětský pokoj a sprcha Musela jsem se uchechtnout, když John přerušil naši soukromou chvilku, při které jsem si vychutnávala poslední dozvuky našeho divočejšího milování. Bylo to naprosto úžasné a vrylo se mi to hluboko do paměti, jako každé splynutí s mým milovaným manželem. Ale tohle si vybavím pokaždé, když vejdu do tohoto pokoje. Vzpomenu si na tu krásnou vůni jeho těla, na jeho hebkost a pak horoucí procítěné hluboké polibky a chtivé něžné doteky plné lásky. Ještě na pár momentů jsem přivřela oči, užívajíc si i jeho polibku na temeno a hřejivého objetí, než jsme se od sebe skutečně odpoutali a oblékli zpátky do umazaných šatů. Pobavila jsem se při pohledu na Johna, na jeho tělo, které bylo od barvy, všude tam, kam až se dostaly mé nenechavé hladivé dlaně. A pak, když si chtěl nasadit svoje boxerky, jsem k němu přiskočila a pohladila jej po pozadí, na kterém mu částečně ulpěla barva z mé dlaně. Chichotala jsem se tomu a případně se pokusila vyhnout protiútoku, než jsme se už opravdu oblékli a já odešla do kuchyně. Připravila jsem nám něco k jídlu, zatímco John vymaloval poslední stěnu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobota 5. 9. Nemohl jsem se zbavit myšlenek na minulý den, kdy jsme s Gabby malovali a přitom se milovali.. a pak znovu ve sprše, jako kdybychom pořád neměli dost a nemohli se od sebe odtrhnout. Na druhou stranu, Gabby mě dokonale sváděla a já se více než ochotně nechal. Museli jsme si mimo jiné užívat i těchto vzácných chvil, dokud jsme ještě mohli, protože jsem tušil, že později bude Gabby hodně unavená a bez nálady a já ji rozhodně nechtěl nijak otravovat. Bude to pro nás takové zvláštní poprvé, protože od první chvíle, co jsme spolu.. tedy, od druhého dne přesněji, jsme si nemuseli dávat příliš dlouhé pauzy od našeho milostného života a tohle bude opravdu poprvé na dlouhou dobu. Na druhou stranu, konečně si užijeme rande a "chození spolu" jako takové, kdy prostě jen budeme spolu, užívat si jeden druhého, ale u toho to také skončí. Koneckonců, Gabby si zaslouží veškerou mou péči, protože přeci bude nosit naše maličké a to je samo o sobě neskutečně náročný úkol, za který má můj veškerý obdiv. Druhý den jsme vstávali velmi brzy. Whiskeyho čekala cesta letadlem, z čehož jsem i já měl pořád ještě nervy, jak to bylo pro nás všechny nové a tak trochu jedna velká neznámá, ale nakonec jsme to zvládli. Odpočinuli jsme si u babičky a pak už jsme pospíchali na schůzku s realitní makléřkou, která pro nás měla přichystaný byt k prohlídce. Popravdě, byl jsem z toho celý pryč. Miloval jsem přiznané cihlové zdi a trámy a tento byt toho měl požehnaně. Možná místy až moc a třeba by se to Gabby nemuselo líbit, ale mohli jsme si to pak přeci doladit podle svého a jednu stěnu třeba nahodit a namalovat, když už jsme v tom teď měli praxi. Líbila se mi ale především velikost bytu, pokoje, umístění a i to, že tam byla zahrada, což bylo jak pro mrně, tak i pro Whiskeyho to nejlepší. Hned jsme na to s Gabby přikývli a jen jsme si vzali domů pár dokumentů včetně půdorysu bytu, abychom si to promysleli a doplnili všechny potřebné věci a paní by se pro to pak osobně zastavila další den, abychom si nemuseli dělat starosti a cestovat kvůli ní po Londýně. Seděli jsme tedy v mém starém bytě na pohovce, házeli jsme u toho na střídačku Whiskeymu míček a u toho jsme po tom dnešním úspěšném dopoledni ohledně bytu vstřebávali to, co nám pak řekla babička, když jsme jí ještě přišli poděkovat právě za onen byt. "Nečekal jsem, že se zase najednou ozvou.. Ignorovali nás, když jsme měli svatbu a.." řekl jsem tiše, stále nevěřícně, nevědíc vlastně ani, co si o Hackettových myslet. Byli pro mě jednou velkou neznámou a já upřímně nevěděl, co si o nich vlastně skutečně myslet.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V Londýně Po celém tom dnešním dni, kdy jsme brzy vstávali, šli na prohlídku nového bytu a ještě byli u Johnovy babičky, jsem byla ráda, že jsem se mohla natáhnout a dát nohy nahoru. Pro změnu mě totiž začaly bolet trochu boky a v oblasti bříška, ale nebylo to nic hrozného. Přisuzovala jsem to jednoduše mému těhotenství, které bylo na mě už trochu znát. A sama londýnská babička byla z toho nadšená, z nás obou, když nás viděla a hned se zvídavě ptala, jak se nám daří, přičemž jí samozřejmě zajímalo, jak se má i naše malinkaté miminko. Od té doby, co jsem jej ucítila poprvé, už jsem nějaký ten pohyb nezaznamenala, ani poté, co mi John sám na bříško pokládal hřejivé dlaně, ale i přesto jsme oba dva věděli, že tam malý Jamie je. Jen byl prozatím zřejmě ještě dost malý na to, aby byly jeho pohyby znatelnější nějak častěji. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobota 5. 9. Seděl jsem v mírném předklonu, lokty se opírajíc o nohy, abych měl blíž pak k Whiskeymu, který si chtěl hrát. Měl jsem zase svůj přemýšlivý výraz, což znamenalo mírné mračení. Byl jsem z těch zpráv celkem vykolejený, protože jsem podobné záležitosti nikdy nemusel řešit a nevěděl jsem, jak se k tomu vlastně postavit. Moje rodina vždycky byla bez sebemenších problémů a teď tu byli najednou Hackettovi, kteří se nejdříve chovali prostě jako přátelé, pak najednou nepřátelé, když se dozvěděli, že mám Gabby a teď zase hodlali obrátit, když jim babička řekla o našem malém? Leželi mi takříkajíc v žaludku už dlouho, vlastně už přes rok, kdy poprvé začali otravovat mou matku telefonáty o tom, abych si na Gabby dal pozor a nejlépe se s ní rozešel. Nepřipouštěl jsem si to k tělu, ale přesto mě neskutečně dopalovalo, jak se nám pokoušeli mluvit do života jenom proto, že máma byla Jasonovou kamarádkou a že se staří Hackettovi přátelili více než s kým jiným právě s mojí babičkou. Ignorovali naši pozvánku na svatbu, byli ke Gabby opravdu nepříjemní a nefér a teď najednou.. co vlastně chtějí? "Ne, Gabby, nezlob se, ale tohle prostě nejde. Pokud tě doposud neuznávali jako svoji vnučku, tak nemají nejmenší právo se najednou zajímat o Jamieho jako o své pravnouče. Tohle je od nich zkrátka .. já nevím, vypočítavost? Proč nás celou dobu ignorují? A proč nepřijdou sami? Od babičky vědí, že čekáme malé, můžou se jí přeci snadno zeptat i na mé číslo či adresu a přijít sami. Proč si z babičky dělají poslíčka? Ne, tohle je opravdu.. nedospělé, nedůstojné chování někoho, jako jsou oni.." vybouchl jsem najednou, ani jsem nevěděl, kde se to ve mně vzalo. Sice jsem mluvil tiše, ale dost rychle, jak jsem byl rozhořčený. Odtrhl jsem pohled od Whiskeyho a podíval se na Gabby, pohladil ji po nohách a obě je vzal, abych si je položil přes sebe. Opřel jsem se konečně zády o pohovku a pak jsem začal jemnou masáží Gabbyných chodidel, která si zasloužila veškerou mou péči, které jsem jen byl schopen. Viděl jsem na ní, že je unavená. "Jestli najednou projevili zájem, dobře, ale ať přijdou sami a omluví se ti. Nepoběžím za nimi s radostnými písněmi jen proto, že se uráčili změnit názor. I po tom všem, co provedli tvé mámě, se k nim nebudu chovat, jakože se vlastně nic nestalo, protože.. protože se stalo a.. promiň, mrzí mě to a neskutečně štve zároveň," svěřil jsem se nakonec, stále se rozčileně mračíc, třebaže teď jsem se díval jen na Gabbynu nohu, jestli jí chodidlo masíruji správně.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro O Hackettových John neměl ve zvyku zvyšovat hlas. I ve chvílích, kdy nad něčím přemýšlel a ještě ho to k tomu rozčilovalo, si dokázal zachovat svůj charakteristický klid. A to jsem na něm obdivovala. Ne každý totiž takový byl, a on byl ve všech směrech a ohledech, za každých okolností a v každé situaci naprosto dokonalý. Zaplašila jsem tak trochu přiblblý úsměv, když jsem se na něj dívala a v duchu se jím kochala, než jsem si naplno uvědomila, o čem se vlastně bavíme a že je to velmi důležité téma. Vážně jsem nechápala, jak jsem mohla jen tak mimoděk přemýšlet o tom, jak to Johnovi takhle sluší a že jsem opravdu šťastná žena, která má tak přitažlivého muže. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobota večer, 5. 9. Gabby mi opět ukázala další zajímavý pohled na věc. Opravdu chci ignorovat ty dva sobecké snoby? A pomohlo by to? A co Jamie? I tak jsme měli velkou rodinu, kterou jsme mu mohli nabídnout pro šťastné dětství a já si právě nebyl jistý, jestli přidáním Hackettových do jeho okruhu něčemu prospěje. V kostech jsem totiž cítil, že oni jsou jednoduše jiní. Moje anglická rodina byla z vyšší společnosti, samozřejmě, ale táta byl "obyčejný" syn obchodníka s vínem a citrony, kuchař a později úspěšný vlastník restaurace.. a to onu pomyslnou snobskost narušilo v tom nejlepším smyslu slova. Hackettovi jsou nicméně jiní, stačí se podívat zpět do minulosti na to, co provedli Rebecce s Gabby a bojím se toho, že se budou všemožně pokoušet zasahovat do našich životů dál. "Já je nikdy nezažil jindy, než ve společnosti a jen krátce, kdy jsme museli prohodit pár nezbytných frází, ale jinak se přátelí s babičkou a občas otravují i matku, ale nějak víc je já osobně neznám," prohodil jsem jen tak mimochodem na vysvětlenou, nebo spíše upřesnění. Pak jsem se ale opět na malou chvilku odmlčel, jak jsem zvažoval všechno možné. Otočil jsem ke Gabby hlavu a pousmál se na ni, když mě volnou nohou pohladila po té mé, ale pak jsem zase zvážněl. "Opravdu nevím. Nechci Jamiemu nic a nikoho odpírat, ale.. Hackettovi.. nevím, opravdu nevím. Možná.. Možná bych naopak měl jít já za nimi, ale sám. Možná bych tam měl zajít a říct jim na rovinu, aby přestali otravovat mé rodiče těmi telefonáty, jimiž se nám míchají do života. A také z nich dostat, co zamýšlejí a.. a pak se uvidí. Já.. já nevím, Gabby.." dodal jsem bezradně, pustil jsem její nohu a sesul se na stranu tak, že jsem si nakonec položil hlavu na Gabbyna kolena, objímajíc zlehka po stranách její nohy (taková lehce nepohodlná poloha), které jinak měla stále položené přes ty mé. "Nelíbí se mi to a bojím se, že jestli jednou povolíme, budou se nám cpát do života pořád. Mám zkrátka divný pocit.. a vůbec si nezaslouží, abychom jim jakkoliv vycházeli vstříc, když se k tobě zachovali tak.. prostě.. ach, jak já nesnáším, když je na tebe někdo takový a nemůžu s tím nic dělat.." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Velká debata o rodině „Abych pravdu řekla, mám z toho všeho dost smíšené pocity. Možná by bylo nejlepší za nimi přijít a promluvit si na rovinu, ale na druhou stranu, proč bys měl za nimi chodit ty? Snažili jsme se už docela dost a stejně to vlastně k ničemu nebylo. Myslím, že to nakonec ani nemusíme řešit. Respektive, dokud za námi sami nepřijdou, nebo se neozvou. Ale zase je pravda, že bychom mohli zjistit, o co jim ve skutečnosti jde. Určitě to není jenom tak, že se najednou ozývají, třebaže nemají zřejmě odvahu zavolat rovnou nám,“ přemýšlela jsem dál, vyslovujíc své možná trochu zmatečné myšlenky nahlas, jak jsem tak poslouchala Johna, který si také dělal starosti. Nechtěla jsem však, aby měl pokaženou náladu a byl nazlobený. Měl na to samozřejmě právo, ale oni za to nestáli, aby měl kvůli takovým lidem nějaké starosti. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní večer, 5. 9. Už už jsem se znovu nadechoval, že Gabby upřesním, že ona by za Hackettovými určitě nešla. Nechtěl jsem ji vystavovat jakémukoliv stresu a tím by setkání s nimi určitě bylo. Ale nakonec jsem nic neřekl a poslouchal jsem dál. Koneckonců, nemuseli jsme se rozhodnout hned teď v této minutě, ale mohli jsme si dopřát luxus, jímž byl čas na rozmyšlenou. Byl jsem z toho ale rozčarovaný a opravdu jsem nevěděl, co si vlastně myslet, co dělat a jak odhadnout Hackettovi. Ta nevědomost mě ničila, doslova. Nicméně ve chvíli, kdy mi Gabby děkovala a říkala, jak jsem pro ni úžasný, jsem pookřál. Pousmál jsem se a pootočil na chvíli hlavu, jen abych ji políbil na noze, kde jsem měl položenou hlavu. Užíval jsem si zároveň ten skvělý pocit, kdy mě vískala ve vlasech, což pro mě bylo jako oáza klidu a úlevy od starostí. "Máš pravdu. Umíme žít i bez nich, tak proč u toho nezůstat. Jen jsem tě nechtěl obírat o rodinu, ale.. někdy je možná lepší nehrnout se naprosto ke všem s otevřenou náručí, zvlášť, když to jsou Hackettovi. Ale.. Víš, myslím si, že i přesto tam za nimi zajdu, raději sám, abys z toho pak nebyla rozrušená, protože nevíme, co od nich čekat a já bych opravdu nerad ohrozil jak tebe, tak Jamieho. Chci jim prostě jen říct, aby přestali volat našim za účelem kecání do našeho života. Jestli něco chtějí nám, tak proč otravují všechny kolem? To mě opravdu rozčiluje.." tak napůl jsem se rozhodl a nedal jsem Gabby příliš na výběr. Já se však opravdu bál, aby i při té chudokrevnosti a s tím, jak byla citlivá povaha, neměla pak ještě potíže čelit čemukoliv, co si Hackettovi usmyslí a to poslední, co bych chtěl, tak aby z toho byly pro Gabby následky. Nechtěl bych přijít o našeho mrňouska, za nic na světě. "Gabby? Chtěla bys nahlédnout do nakladatelství? Zítra tam nikdo nebude, tak ti to budu schpen všechno ukázat, aniž by nás někdo rušil.." nadhodil jsem pak, částečně abych změnil téma, ale také proto, že už dávno jsem jí to slíbil a teď byla dobrá příležitost.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Už je to tady. Chystáme se na Con! Debata o Hackettových se celkem protáhla, ale stejně jsme nedošli k nějakému definitivnímu řešení. Nicméně jsem Johna vyslechla a rozhodla se, že mu budu oporou, když se mu chtělo s nimi promluvit, třebaže bez mé přítomnosti, což se mi na začátku moc nelíbilo, ale když mi svůj postoj vysvětlil, pochopila jsem to a souhlasila jsem. Momentálně byla nejpřednější naše rodina s malým drobečkem, jehož existenci jsem nechtěla ohrozit ani já. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobota 24. 10. ráno, San Diego Vítejte na Comic Conu! (Neděle 5. 9., Londýn) Líbilo se mi být s Gabby v Londýně. Když jsme tu byli předtím, na nic moc nebyl čas, nebo byly svátky a tak byla místa, jako například muzeum, zavřená a nikam jsme se nedostali. Tentokrát jsem to mohl napravit a užíval jsem si, že tu pro jednou opět nejsem sám, ale se svou krásnou ženou, na kterou jsem byl patřičně hrdý. A velkou radost i hrdost, třebaže tentokrát na vlastní dílo, jsem měl při tom, kdy jsem vzal Gabby do svého nakladatelství. Bookberry nebylo zvenčí kdovíjak poznat, prakticky šlo o štítek na budově zvenčí, kde byly na větší tabuli i další štítky různých firem či kanceláří. Sídlili jsme v jednom ze starších věžáků, hned v přízemí, kde jsme aspoň neměli práci s nakládáním a vykládáním těžkých balíků s knihami a podobně. Bylo tam nezvyklé ticho, jak se v neděli nepracovalo, všechny stroje odpočívaly a také tam byla nezvyklá tma. Prostor tu zabíraly tiskařské stroje a další stroje na vazbu knih a obálek, zbylé místo si pak uzurpovaly pro sebe jednoduché bílé stoly, které byly natěsnané na sobě tak, že sotva bylo místo se kolem nich protáhnout, když tam někdo seděl.. Já měl jakousi malinkou kancelář, která byla v podstatě v koutě toho všeho, oddělena tenkými smontovanými stěnami s průhledy dovnitř z plexiskla. Byly tam spousty složek s papíry a sem místy byly stěny polepené různými plány a rozvrhy.. Ukázal jsem Gabby všechno, popsal jí jednotlivé stroje, aby věděla, jak se taková kniha vyrábí. Popsal jsem jí každou práci a kdo ji tu dělá. Bylo nás tu všeho všudy jen pár, takže v podstatě všichni dělali všechno, ale s tím, jak to tu hodlám rozšířit o komiksy a fantasy a sci-fi literaturu, budu muset přibrat i zaměstnance a najít větší prostory, protože by se nám to sem už rozhodně nevešlo.. Kontroloval jsem u toho ještě pár věcí a psal na papírky vzkazy pro své zaměstnance, jimž jsem to pečlivě pokládal na stůl, aby to v pondělí hned našli a mohli se na to zaměřit. Odpovídal jsem na všechny Gabbyny dotazy a pak, když jsme došli do mé kanceláře, usmíval jsem se a kroutil hlavou v úžasu, kde se pořád všechny ty dotazy v Gabbyně hlavě berou. Objal jsem ji zezadu, pohladil po bříšku s Jamiem a políbil Gabby na krk. Nebylo pak těžké "umlčet" její dotazy a místo toho ji svést. Koneckonců, byli jsme tu sami a já se jí už kdysi svěřil se svým "skromným" přáním, svou fantazií.. *** Přiletěli jsme do San Diega už v pátek a ubytovali jsme se v malém levném hotýlku, který mi připomínal spíš penzion z našich cest, kdy jsme se s Gabby poznali a mířili na motorce do New Yorku. Seznámil jsem pak Gabby se svými dvěma zaměstnanci, kteří mi pomůžou s naším "stánkem" coby reklamou na nakladatelství. Pokoj měli hned vedle nás a samozřejmě jsem jim vše hradil - šlo přeci o pracovní cestu.. Sobotní ráno jsme si přivstali a zatímco pánové vyrazili připravovat stánek, než přijdou všichni ti nadšenci, ty tisíce lidí, já s Gabby jsme se připravovali. Tedy, já byl připravený, ale ještě jsem si zapisoval poznámky a procházel zase a znovu krátkou řeč, kterou jsem měl coby reklamu říct na hlavním panelu, abych nakladatelství představil a nabídl potencionálním spisovatelům. Měl jsem na sobě černobílé baseballové tričko s reklamou na nakladatelství a teď bylo na Gabby, co si vybere ona. Vzhlédl jsem pak od poznámek a zaměřil se napřed na ni samotnou stojící přede mnou jen v prádle. Se spokojeným uculením jsem očima klouzal od jejích nohou k už znatelnému těhotenskému bříšku, kde byl schovaný náš mrňous. Jestlipak se mu bude líbit mezi těmi všemi lidmi? Budou zase do něj a do Gabby vrážet, jak se bude tlačit jeden na druhého.. měl bych ji asi nechat sedět v bezpečí našeho stánku, aby se Gabby nic nestalo.. zastihla mě obava o mou drahou polovičku.. která vlastně něco říkala. Povytáhl jsem obočí a snažil se odhadnout, co to asi říkala. Že jí jsou ty šaty velké?? Ale proč tam mají tu velkou díru? Ví o tom? "Tak.. si je neber, když ti nesedí. Ale jsem jednoznačně pro to tričko. Je naprosto úžasné! A jsem si jistý, že Jamiemu se bude moc líbit," uculil jsem se znovu. "Však si k tomu můžeš vzít nějakou tu.. kratší sukni..? Já jdu taky ve firemním triku. Tady se na formálnost moc nehraje, řekl bych.. Ale určitě ti to bude slušet .. ve všem.." dodal jsem ještě, už zase trochu nepřítomně, jak jsem se zase trochu začínal stresovat z nadcházející velké události. Nikdy jsem ještě nemluvil před takovou spoustou lidí a v záběru kamer, s obličejem přes celé promítací plátno. Pár novinářů při otevírání restaurací, nebo sem tam, když si vzpomněli, to ano, ale takováhle masová akce mě děsila. A nejen to.. Bál jsem se, že řeknu něco špatně, nebo že mě vypískají, nebo bude prostě všechna ta snaha a investice naprosto k ničemu.. Nakonec jsme s Gabby přeci jen vyrazili, abychom se připravili na nával všech těch fanoušků v cosplayích. Držel jsem Gabby kolem ramen a druhou rukou jsem se snažil (s omluvami) mírně odstrkovat lidi kolem ní, aby měla prostor a nikdo jí nemohl ublížit. Jen jsem zkontroloval své dva zaměstnance a domluvil se s nimi, že to tu s Gabby obhlédneme a pak je vystřídáme, aby se i oni mohli porozhlédnout a trochu si to tu užít. "Gabby, Gabby! Támhle, vidíš? Stormtroopeři! Prosím, smím ti udělat fotku? To prostě.. to musí být, musíš se s nimi vyfotit.. a.. wow! Podívej, je tu i Žvejkal! To je prostě paráda!.." mluvil jsem nadšeně, oči navrch hlavy, jak jsem sledoval své oblíbené postavy a snažil se k nim manévrovat blíž skrze zástupy stejně nadšených lidí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Comic Con 2015 Opětovala jsem mu pohled a neubránila jsem se uchechtnutí, když jsem postřehla, že je tak trochu mimo, ale nebylo se čemu divit. Nicméně mě pobavilo to, jak si mě ze začátku prohlížel, ba dokonce kochal pohledem po mých odhalených nohách až k těhotenskému bříšku, po kterém jsem se podvědomě pohladila. Ulevilo se mi, že se mu líbilo to triko, protože mě osobně se také líbilo víc, jen mě pak hodně překvapilo, když mi John řekl, že si k němu můžu vzít kratší sukni. Co jsem si všimla, tak spíše neměl rád, když se mi ostatní mohli dívat na více odhalené nohy a nyní mu to už nevadilo? Pokrčila jsem ale nad tím rameny a vytáhla své oblíbené krátké šortky, které se téměř ztrácely pod délkou trika. „Děkuji za pomoc, můj drahý. Mimochodem tobě to také moc sluší,“ přišla jsem k němu a políbila ho na tvář, jak byl ještě zaneprázdněný. Chápala jsem to, neboť bude mluvit před spousty lidí… A já mu, ostatně my všichni, jsme mu věřili, že to dopadne naprosto dokonale. Možná na něco takového nebyl zvyklý, ale byl vynikajícím řečníkem a navíc velmi charismatický, který dokázal zaujmout lidi kolem sebe. Tak proč by se mu něco nemělo povést? A i kdyby, tak co? Nešlo přece o život… Ještě před tím, než jsme vyšli, jsem Johnovi řekla, jak moc jej miluji a že má mou úplnou podporu, držíc ho přitom za ruku. Poznala jsem na něm, jak se asi tak cítí a co vnitřně prožívá a já tu zkrátka byla jen pro něj. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobota 24. 10. ráno, San Diego (Kalifornie) Byl jsem tak strašně mimo, že jsem ani nevnímal, co si nakonec Gabby oblékla na sebe. Všiml jsem si jejích extrémně krátkých šortek až když bylo pozdě, totiž ve chvíli, kdy jsme už byli mezi všemi lidmi a celkově už začínalo být náročnější se někde motat. Chtěli jsme se totiž fotit a Gabby mě přitom chytila za ruku a teď to byla ona, kdo se prodíral lidmi, aniž by úzkostlivě dbala na své těhotenské bříško. Takhle s odstupem jsem si teprve všiml jejích dokonalých nohou, které jsem zprvu se zájmem spokojeně hladil očima, když mi to v tom konečně došlo. Mimoděk jsem se rozhlížel kolem, jestli mi někdo okukuje manželku, ale všichni byli tak mimo z toho všeho kolem, že i ty nejkrásnější nohy na světě byly převáženy "temnou stranou" a jejích protagonistů. Brzy jsem tedy přestal hledat odvážlivce, co by se mi dívali na nohy mé ženy, abych je pak mohl zpražit pohledem.. a namísto toho jsem se nechal jednoduše strhnout k fanouškovskému nadšení z focení. Poprosil jsem pak někoho z přihlížejících o výpomoc s fotkou. Takhle jsme si s Gabby pořídili nezapomenutelné okamžiku na foťáku, kdy jsme pózovali se Stormtroopery i Žvejkalem a já si to opravdu neskutečně užíval. Křenil jsem se i na jednoho ze Stormtrooperů, co si všiml Gabbyna trička a ukázal na nás zdvižený palec. Se Žvejkalem jsem se nechal vyfotit i sám a křenil se na něj i do foťáku, když mě ty dlouhé chlupaté ruce z legrace objaly a Žvejkal udělal ten typický hrdelní zvuk.. S Gabby jsme pak pokračovali dál a porozhlíželi se kolem, zatímco kolem nás prošly nějaké ty WoW bojovnice a bojovníci, stejně jako nějaká ta princezna Leia a Prince of Persia.. bylo to tu zkrátka plné cosplayerů, kteří samozřejmě soutěžili o nejlepší kostým, který se pak bude vyhlašovat na konci hlavního panelu, na což se všichni těšili snad víc, než na hlavní hvězdy letošního Conu. Měli se tu objevit tvůrci hned několika seriálů a filmových novinek, jako je například Hra o trůny, poslední Hunger Games, Supernatural, ba dokonce se tu měli objevit nějací herci z Marvelovských filmů.. Ještě chvíli jsme se procházeli, prohlíželi si ostatní stánky a zajímavosti místního koloritu, až jsme se pak vrátili k našemu stánku a nechali chvíli mým dvěma zaměstnancům, aby se tu porozhlédli, zatímco já se snažil lákat a rozmlouvat s lidmi okolo, abych si případně nalákal klientelu, nebo budoucí odběratele knih.. zkrátka aby se o mém nakladatelství vědělo. A pak to přišlo. Lidé se vměstnali do obrovského sálu, kde probíhal hlavní panel (samozřejmě se tam nevešel každý návštěvník) a já byl už připraven v zákulisí, abych na chvíli mohl uvést své nakladatelství a zase v tom zákulisí zmizet. Byl jsem šíleně nervózní, mlčky jsem Gabby hladil po ruce a díval jsem se kamsi na zem před sebou. Měl jsem být na řadě až po interview k Hunger Games, po němž následovala rádoby přestávka na reklamy, menší krátké rozhovory s místními umělci cosplay a podobně, než se připraví stůl zase pro další herecké a tvůrčí hvězdy, tentokrát ze seriálu Hra o trůny. Byli jsme daleko a nemohli jsme ani pořádně slyšet otázky z publika, nicméně i tak to byl zážitek, tuším že i pro Gabby. Pak už mě kdosi oslovil a dal mi do ruky mikrofon s tím, ať se jdu připravit, že tam půjdu za moderátorem sám, nějací propagátoři herního stánku už tam budou.. Políbil jsem Gabby, ještě jsem se na ni podíval a pokusil se o nervózní pousmání a odhrnul jsem si závěs, abych mohl vstoupit na pódium.. Dopadlo to nad očekávání dobře. Lidé se smáli mému vtipkování a dokonce se i pár lidí z publika na něco se zájmem zeptalo. Byl jsem na to připravený, ačkoliv jsem netušil, že nějaké dotazy vůbec budou. Když jsem se pak vracel spolu se všemi dalšími lidmi, co propagovali své stánky, zamířil jsem rovnou za svou krásnou ženou a se zářivým úsměvem jsem ji objal a pak políbil pořádně dlouze na rty. "Ahoj vy dva.. asi jsem přežil, tak uvidíme. Chceš tu zůstat do konce panelu, nebo si chceš odpočinout a někam se posadit? Možná.. nemáš hlad nebo něco? Můžu pro tebe něco udělat, cokoliv?" ptal jsem se překotně, poměrně rychle, jak mi ještě adrenalin pumpoval v žilách a já to potřeboval pořádně "rozchodit" z trémy, jakou jsem před těmi všemi lidmi měl. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Johnova velkolepá chvíle Možná jsem se nechala trochu více unést, ale nelitovala jsem ani trochu. I když jsem na sebe mohla dávat víc pozor, vzhledem k tomu těhotenskému bříšku, které bylo znatelnější a kulatější. Bezděčně jsem se sem tam hladila po bříšku, jak jsme se fotili s našimi oblíbenci a užívala si ty skvělé chvíle letošního Conu, který mě jedním slovem naprosto uhranul. Bylo to něco nepopsatelně dokonalého, nezapomenutelného. A viděla jsem, že i John má z toho všeho radost a užívá si atmosféru plnými doušky, což bylo jedině dobře. Čekalo ho ještě to vystoupení, ze kterého byl nervózní, takže bylo dobře, že se dokázal alespoň na chvíli odreagovat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Londýn 29. 11. poslední adventní neděle, večer Upravoval jsem si znovu motýlka v odraze okna našeho Bentley, ze kterého jsem Gabby pomohl ven - s bříškem už to bylo pro ni náročnější. Alespoň jsem si vydupal, aby nešla v podpatcích, když už stejně měla dlouhé šaty. Mohli jsme jet taxíkem, ale já s Gabby takříkajíc držel basu, takže jsem nepil alkohol a ani na adventním večírku jsem neměl v úmyslu dělat výjimku, takže jsme si mohli dovolit řídit. Užívali jsme si spolu zařizování a zabydlování našeho nového bytu, kde jsme také mimo jiné připravovali pokojík pro našeho malého Bonda, ještě jsme znovu malovali a nahazovali ještě dvě tři cihlové stěny, aby to tam bylo útulnější a hlavně, aby se to líbilo Gabby. Teď už jsme si jen užívali jeden druhého s Whiskeym i s Jamiem, kterého jsme pravidelně poslouchali a samozřejmě jsme nepřestávali natáčet videa. Byla to taková ta typická idylka. Strašně moc jsem si užíval ty chvíle, kdy jsme s Gabby jen odpočívali a společně si užívali (tedy, alespoň já) kopání našeho mrňouse. Pořád jsem z toho byl jako u vytržení a nemohl jsem se od Gabbyna bříška odtrhnout. I teď by to tak bylo, kdybychom nemuseli na babiččin adventní večírek. Užívala si, že jsme s Gabby konečně byli v Londýně a mohli být s ní, zatímco naši byli každoročně vázáni k Manhattanské společnosti v hotelu Astoria. Tentokrát jsem si to nicméně užíval i já sám, protože babiččin večírek byl mnohonásobně menší. Jen pár jejích přátel a známých včetně jejich rodin, všehovšudy kolem třiceti či čtyřiceti lidí. Otočil jsem se ke Gabby a nechal si ještě upravit motýlka i cokoliv, co se jí nezdálo, zatímco jsem se na ni díval téměř jako na svatý obrázek. "Jsi tak neskutečně krásná.. víš to? Všichni se na tebe budou dívat a budou mi tě závidět, ale já jim tě nepůjčím ani na půl tance.." pronesl jsem a pak, nedbaje na to, jestli jsem už dostatečně upravený nebo ne, jsem ji objal a opatrně políbil. Vstoupili jsme pak dovnitř, odložili si kabáty a pak, když jsme se vmísili mezi ostatní, trochu jsem ztuhl. Samozřejmě se to dalo čekat, ale čelit znovu Hackettovým tváří v tvář, to bylo prostě.. Měl jsem strach hlavně o Gabby a doufal jsem pouze v tolik, že nás zase nebudou nějak otravovat, když už alespoň s těmi telefonáty konečně přestali. Podíval jsem se na Gabby, hladil ji na dlani a snažil se ji rychle odtáhnout jinam, hledajíc babičku, které přeci náleželo právo přivítat se s ní jako s první.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Adventní večírek u babičky Byla jsem Johnovi vděčná za pomoc, když jsem vylezla z našeho auta, abych mu vzápětí mohla upravit motýlka kolem krku. S větším těhotenským bříškem byly některé věci čím dál těžší, nemluvě o nošení podpatků, které už pro mne pravděpodobně nepřipadaly ani v úvahu. Bolely mě z toho opuchlé nohy a zkrátka bych se v nich necítila dobře a pohodlně. Tak pohodlně jako v nízkých ozdobných balerínkách, se kterými jsem se cítila naprosto skvěle, třebaže jsem byla opravdu malou blondýnkou, ještě k tomu těhotnou, působící jako přerostlý meloun.
Uvnitř jsem nemohla spustit oči z výzdoby a z těch několika lidí, co zde byli. Snad jsem neznala ani jednoho z nich, ale tak nějak mi to nevadilo, protože jsem si říkala, že je třeba během večera poznám a tak. A především jsem byla ráda i za to, že to byl poněkud komornější a konzervativnější večírek, než v hotelu Astoria, kde bývávalo strašně moc lidí. Tady jsem sice nervózní byla taky, ale ne tak šíleně, jako tehdy minulý rok ve zmiňovaném hotelu. Jen mi tu chyběli Johnovy rodiče, kteří si to užívali jinde. Usmála jsem se a zdravila, držíc se Johnovy dlaně, kterou jsem nechtěla pustit ani za nic na světě, a obzvlášť ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že jsem snad zahlédla i Hackettovi, jejichž přítomnost by asi neznamenala nic dobrého. John mě však duchaplně odvedl pryč, než jsem si to všechno stačila plně uvědomit, což bylo to nejlepší možné. Přeci jenom babička měla právo na to, abychom se prve přivítali s ní. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 29. 11., první adventní neděle, večer "Blázníš, lásko. Jsi ta nejkrásnější maminka a manželka na světě a to ty přeci dobře víš. A moc ti to sluší.." pohladil jsem ji po tváři a pak se odtáhl, abych se mohl dotknout bříška. "Kromě toho, nejsi ani trochu tlustá. Jsi prostě jen.. těhotná. Nosíš našeho Jamese a já bych vás nejraději nosil oba, ale.. asi by se to tu nehodilo," zakřenil jsem se a ještě jsem si dovolil krátký polibek na její tvář, než jsme se vydali dovnitř. Ještě jsem si nenápadně uhladil vlasy a naposledy se kontrolně podíval na Gabby, aby mě ještě případně nějak upravila, abych jí tam nedělal ostudu. Zobrazit SPOILER Lidé se po nás ohlíželi a zdravili nás zářivými úsměvy a pozvednutými sklenkami či přikývnutím, zatímco já s Gabby jsme se vydali za babičkou, která seděla v křesle a povídala si s jinou starší dámou. Jakmile nás ale spatřila, povytáhla koutek úst do úsměvu a vstala, zapírajíc se o hůlku. Natáhla ke Gabby volnou ruku a pak ji pozdravila naznačením políbení na tvář, stejně jako se tak poté pozdravila se mnou. "O tom ani trochu nepochybuji. A jak se cítíš, Gabrielle? Prosím, budu moc ráda, když si přisedneš sem ke mně, když se budeš cítit unavená. A váš pes je teď sám doma? Jak to snáší?" zajímala se babička, která se přitom znovu posadila do křesla. "Whiskey je sám doma, ale máme silné zdi, tak snad si sousedé nebudou stěžovat. Snažil jsem se mu tam nechat naše trička v pelechu, tak snad to pomůže. Uvidíme, až se vrátíme domů," přispěchal jsem s odpovědí a sám si dělal starosti, jak to Whiskey doma zvládá. Bál jsem se o něj, bál jsem se, že se mu bude po nás stýskat, protože ještě nikdy nebyl doma sám, ale.. v útulku byl také sám, tak snad to dobře dopadne. Vydali jsme se pak s Gabby pro pití a pozdravit i popovídat si s dalšími hosty. Představil jsem tak Gabby několika rodinným známým, kteří se především zajímali o mé nakladatelství, které se po Comic Conu začalo sem tam objevovat i v médiích a přirozeně o něm začali všichni mluvit v souvislosti s mým a tátovým jménem. Bylo to zvláštní o tom mluvit.. Nicméně pak i Gabby čelila spoustě zdvořilých i zvědavých dotazů na restaurace a její školu, stejně jako pak přirozeně na naše malé. Nemohl jsem si pomoci a pokaždé jsem ji bezděčně po bříšku hladil z boku, jak jsem ji objímal. Ani jsem si nevšiml, kdy Hackettovi přibyli do pomyslného debatního kroužku, kdy jsme se zrovna s Gabby rozplývali nad pokojíkem pro mrně. Úplně jsem ztuhl a zarazil se uprostřed slova. Bylo to bezděčné. Neměl jsem proti Hackettovým nic, ale prostě jsem měl tendence být před nimi ve střehu, abych si mohl ochránit svou Gabby. "..a ..a asi.. asi si pak budeme muset pořídit větší auto. To víte, naše čtyřnohé dítě se teď bude muset dělit s dvounohým.. a už vidím, jak našeho psa bude mrně tahat za ocas.." dokončil jsem další slova, na která se ostatní smáli, ale můj úsměv byl jaksi křečovitý, jak jsem byl z Hackettových nesvůj. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nepříjemná společnost Ze začátku jsem se divila, jak snadno a lehce se mi podařilo se vmísit mezi společnost, ve které jsem si už pomaloučku zvykala a v některých chvílích si připadala skoro jako ryba ve vodě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Adventní večírek, Neděle 29. 11. Tušil jsem, že se nebudu v přítomnosti Hackettových cítit zrovna nadšeně, ale netušil jsem, že by si dovolili takové útočné narážky i takhle na veřejnosti. Vlastně, velmi mě to překvapilo a zaskočilo, protože ani když otravovali mámu nebo i nás dva, nikdy nebyli tak vyloženě jedovatí. Vždy se jen nepříjemně vyptávali, nebo se náš vztah nějak nenápadně snažili ovlivnit, ale dnes už přešli přímo do útoku a já z toho byl v naprostém šoku, který jsem samozřejmě skrýval, nicméně Gabby to určitě poznala. Vlastně, ona sama určitě byla v šoku, stejně jako já. Nebo ne? Uráželi ji přede všemi, dělali z ní zlatokopku a naprosto nás oba před celou společností shazovali, stejně jako náš vztah. A když jsem si toto uvědomil, začínal jsem zákonitě pěnit.. Ale stačil mi pohled na Gabby, kterou jsem pohladil po značně vystouplém bříšku s Jamiem, aby mě to dostatečně donutilo se zklidnit. Neusmíval jsem se už ani trochu, nedokázal jsem to, nicméně jsem zůstal zdvořilý. Přeci neklesnu na jejich úroveň. Nemám potřebu je urážet, to dělají jen politováníhodní jedinci, kteří prohrávají. Já byl přeci pravý opak - měl jsem dokonalou manželku a čekali jsme naše první dítě. Co víc jsem si mohl přát? Byl jsem přeci tím nejšťastnějším člověkem na planetě. Kromě toho jsem se díky své konsternaci nevzmohl ani na odpověď za Gabby, ostatně pan Hackett sám hned přetočil téma jinam. "To proto, že s Gabby trávíme veškerý čas výhradně s naší rodinou," neodpustil jsem si malé rýpnutí na to jeho, že mě dlouho neviděl. Chtěl jsem mu tím dát i najevo, že oni rozhodně do naší rodiny nespadají. "V Londýně se však zdržujeme už celý měsíc, ale zřejmě se vám to ještě nedoneslo," dovolil jsem si pousmání, třebaže mírně provokativní. "Mám teď mnohem více práce a nechci trávit dny bez své ženy a kromě toho si s Gabby myslíme, že i pro naše dítě bude lepší žít tady, než v New Yorku," uzavřel jsem a chtěl jsem se u toho otočit k ostatním, se kterými jsme předtím mluvili, že bych změnil téma, ale to se Gabby omluvila a odešla za babičkou. Chtěl jsem jít s ní, ale Hackettovi mi opět zhatili plány, neboť se mě zase na něco zeptali a bylo by neslušné neodpovědět. "Ach ne, prosím, neptejte se mě na restaurace a mé rodiče. Gabrielle má o tom větší přehled, tráví s mými rodiči mnohem více času, než já, protože jsem pořád v jednom kole ohledně mého nakladatelství. Pokud opravdu chcete vědět, jak se mým rodičům daří, zeptejte se spíše své vnučky." To už jsem se při posledních slovech naklonil blíže k nim a oběma se podíval do očí. Následně jsem upil ze sklenky nealkoholický sekt a stočil pohled ke Gabby, které se ujala babička.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Hackettovi „Ale samozřejmě… My to samozřejmě chápeme a rozumíme tomu,“ vložila se do konverzace paní Hackettová, která tomu prozatím přihlížela jen s letmým úsměvem, když se teda nedívala mým směrem, zřejmě kontrolujíc, kam mé kroky povedou, když jsem se tak náhle omluvila a společnost opustila, vzdalujíc se k babičce, kde mi bylo mnohem lépe, třebaže jsem nechtěla nechat Johna samotného… ale psychicky bych to nejspíše nezvládla a já chtěla dát pozor především na malého Jamieho, který se zrovna trochu hýbal. Snad jako kdyby vytušil, že se něco děje. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Adventní večírek, Neděle 29. 11. Litoval jsem teď, že mě rodiče brávali výhradně do Manhattanské společenské smetánky, ale nikdy do té Londýnské. Věděl jsem totiž přesně, jak se vypořádat s těmi snoby z NYC, nicméně britská smetánka měla jiné způsoby a já teď dostal tvrdou lekci. Grace Hackettová se totiž vložila do hovoru a já se nestačil divit. Zprvu jsem se jen neupřímně pousmál tomu jejímu medovému hlasu, ale pak jsem přimhouřil oči a snažil se ji odhadnout. Dal bych všechno na světě jen proto, abych byl schopen číst myšlenky. "Má drahá Gabby mi se vším neskutečně pomáhá. Bez ní bych to nezvládl.." podotkl jsem s upřeným pohledem do Graciných očí, ovšem byl to spíše opatrný pohled, protože jsem neměl tušení, kam tím ona sama míří a co od ní vlastně čekat. Nicméně se pak konverzace rozešla směrem, který bych nečekal ani v nejdivočejším snu. Nestihl jsem se ani nadechnout, abych podotkl, že měla možnost s Gabby mluvit, ale že ji místo toho ignorovali.. nicméně mi nedala šanci říct ani slovo. S jakýmsi kyselým podtónem mě napadlo, že tohle rychlé mluvení má Gabby možná i trochu po ní.. Nicméně pak jsem znovu přimhouřil oči na její "byla bych ráda", které mne mírně pobavilo. Byla bys ráda, kdybychom přišli? Já bych zase byl rád, kdybyste nám dali svatý pokoj. Oba si přejeme věci, které se zřejmě nestanou, Grace.. pomyslel jsem si, ale už jsem u toho i promýšlel odpověď, na niž jsem si vzal trošičku času. Jen jsem byl pořád tak vykolejený, že jsem nepřišel na nic pořádného, čím bych dokázal říct Hackettovým striktní a definitivní ne. "Přibližně za dva měsíce, ale musíme být opatrní a Gabby má nařízen odpočinek. Proto také je tento večírek pro mě i Gabby poslední, stejně tak tímto končíme i s návštěvami. Musím teď především dbát na zdraví a bezpečí své ženy a dítěte, to jistě chápete," řekl jsem účastně a pak se opět podíval ke Gabby, na niž jsem se pousmál, snažíc se ji všemožně ochránit před těmi dvěma supy. "Mám tak nádhernou ženu.." pronesl jsem zamilovaně, jak jsem se na ni díval, a hned jsem zase pokračoval. "To těhotenství jí neskutečně sluší. Jen ji musím mírnit v práci i studiu, aby více odpočívala. Jde jí to výborně, na univerzitě i v restauraci, kde je tátovou pravou rukou. Neobejde se bez ní a naše firma díky Gabby velmi prosperuje. Velmi mi pomohla i s mým podnikem. Můžete na ni být opravdu právem hrdí," vrátil jsem se pohledem k oběma Hackettovým, které jsem se pokoušel alespoň takto přimět, aby přestali Gabby ignorovat a chovat se k ní tak neslušně a nezdvořile.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Hacketti se jen tak nedají Vypadalo to, že Grace Hackettová si nedělala příliš vrásky z toho, že se mnou mohla mluvit takřka hned, jen kdyby mě od nich se svým manželem jaksi neodehnali. Sledovala jsem skupinku lidí, především svého milovaného manžela, který mě po celou dobu toho nepříjemného rozhovoru chránil a snažil se Hackettovým ukázat, jaká doopravdy jsem a že nemají sebemenší důvod o mě pochybovat nebo si myslet cokoliv špatného. Vnitřně jsem však tušila, že to nebude snadné a stejně si budou stát za svým. Mrzelo mě však, že se to všechno odehrávalo zrovna teď, na takovém večírku a před tolika lidmi. Uráželi nás vlastně oba, i náš vztah. S Johnem jsme však věděli, o čem náš vztah je, že je vážný a oba dva se milujeme. A on ještě k tomu věděl, že žádná zlatokopka nejsem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Adventní večírek, Neděle 29. 11. Jen minimálně jsem přimhouřil oči, když se hovoru ujala Grace, přemýšlíc, kam tím vším míří. V podstatě měla neprůstřelnou řeč plnou náznaků, ale něco mi říkalo, že to ještě není všechno, co mi chtěla říct. Mimoděk jsem se podíval směrem ke Gabby, která si povídala s babičkou. Chtěl jsem všechno předně probrat s ní a nejednat za nás oba, zvlášť, co se týče Hackettových. Rozhodně jsem jim nechtěl nic slibovat, speciálně ne jim. Gabby mi sice vlila do žil zase trochu podpory, třebaže se na mě jen na chvíli podívala, ale já věděl, že se na ni můžu kdykoliv spolehnout a že ať se stane cokoliv, my dva budeme zkrátka spolu a to je to nejdůležitější. My dva a naše rozrůstající se rodina. Jen jsem se tedy na Grace pak pousmál a napil jsem se ze sklenky s tím, že jsem už chtěl něco diplomatického říct, ale to se k hovoru přidal Brian Hackett, čímž mi zase vykouzlil vrásku na čele. A tady to máme.. pomyslel jsem si s vyčkáváním, co tentokrát bude, s čím přijdou doopravdy, bez těch sladkých řečiček okolo. Ten jeho pohled se mi ale nelíbil, naopak, dalo se říct, že mě vyloženě dráždil. Znamenalo to totiž, že bude následovat něco, co se mi stejně tak nebude líbit, něco opravdu zlého.. Nakonec jsem pozvedl překvapeně obočí a zhluboka jsem se nadechl, jak mě zaskočilo.. inu, všechno - arogance, s jakou to řekl; jistota, s níž věřil, že nebudu mít nejmenších námitek.. Nejhorší ale bylo, že jsme byli na adventním večírku a já musel zachovávat dekórum, tvářit se společensky a být pokud možno milý. V tuto chvíli mi to přišlo jako obzvláště nadlidský úkon. "To snad.." vyhrkl jsem pak bez přemýšlení, ale zarazil jsem se, nadechl se a pak začal znovu. "Těší mne, že se tolik zajímáte o dítě, které se ještě nenarodilo.. ale zároveň je mi záhadou, proč se se stejným zápalem nezajímáte i o dítě, které už je přes dvacet let na světě," povytáhl jsem tázavě obočí, tváříc se naprosto nevinně. Nenechal jsem jim však čas na odpovědi. "Že jsou ty vánoce, všichni bychom měli dělat ústupky a snažit se utužovat dobré rodinné vztahy. Proto jistě souhlasíte s mým návrhem - pokud se budete zajímat, opravdu zajímat o svou vlastní vnučku, potom nebudeme mít s Gabby námitek, abyste se vídali i se svým pravnoučetem, když vám na tom tak záleží. A teď mě prosím omluvte.." pousmál jsem se nakonec a s pozvednutím sklenky jsem se s nimi rozloučil a odešel, abych to obloukem kolem jednohubek vzal za Gabby a babičkou, kterým jsem pak nabídl z toho mála, co jsem nabral na talířek. Sklonil jsem se ke Gabby, políbil ji zlehka na tvář a pak se na ni usmál tím nejvíce uklidňujícím úsměvem, který jsem jen dokázal na tváři vyloudit. "Všechno v pořádku?" zeptal jsem se nenuceně a chtěla-li se zeptat na Hackettovi, jen jsem zavrtěl hlavou s tím, že si o tom promluvíme později, až budeme v klidu doma. Babička mezitím cosi vyprávěla z období svého dětství, nějakou vzpomínku na jiný dávný adventní večírek.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snad konečně chvíle klidu a pohody Vypadalo to, že Hackettovi snad ani takovou odpověď a reakci nečekali. Každopádně už Johna neotravovali, vždyť ani nedostali další šanci, když si to zamířil rovnou k nám. Ke mně a k babičce, která zrovna vyprávěla o nějakém minulém adventním večírku. Myšlenkami i pohledem jsem ale byla u svého milovaného manžela, u něhož jsem chápala, že se nebude chtít bavit zrovna o Hackettových. To až nejspíše doma, pěkně v klidu a v pohodě to společně rozebereme a možná vymyslíme, co se bude dít dál, pokud se to tak dalo říct. Věnovala jsem mu úsměv, co patřil jen a pouze jemu, zatímco jsem se dlaní propletla k té jeho a něžně ho hladila po prstech či hřbetu velké dlaně, dávajíc tím najevo i moji podporu v jeho osobu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro První adventní neděle, před půlnocí 29. 11. Pořád jsem byl jako na trní, třebaže jsem to všemožně skrýval, obzvlášť před Gabby. Nechtěl jsem jí přidělávat starosti, nicméně jsem se nebyl schopen pořádně soustředit, jak jsem myslel na to, co bylo řečeno mezi mnou a Hackettovými. Kvůli tomu jsem se mírně opožděně smál tomu, jak vtipkovala babička. Nakonec ale Gabby zase upoutala veškerou mou pozornost, když mě nepřímo poprosila o tanec. Sám jsem se toho trochu bál, jak jsem se spíše snažil, aby odpočívala, ale koneckonců, jeden dva tance jí přeci neublíží a kdyby se cítila špatně, tak by mi to řekla, že? S úsměvem, který jsem měl vždy jen pro ni, jsem se k ní naklonil a políbil ji na spánek, než jsme se omluvili babičce a vydali se ruku v ruce na parket, kde jsme si užívali spokojeného "soukromí" při pomalém tanci, jakkoliv bylo nezvyklé tančit s takovým prostorem mezi námi, ale na druhou stranu jsem si mohl říkat, že tančíme prakticky i s Jamiem, kterému se to určitě muselo líbit.. Odcházeli jsme z večírku něco málo po jedenácté v noci. Babička chápala, že Gabby s těhotenským bříškem musí odpočívat a tak jsme se rozloučili a nasedli do Bentley, abychom vyrazili domů, kde už na nás čekal Whiskey. Šli jsme s Gabby za tím naším chlupáčem i na malou zahradu, kam jsme jej pustili, aby se vyvenčil. Bylo chladno a navíc jsem tušil, že Gabby bude jedině ráda, když si bude smět dát nohy nahoru. Přesto jsem se posadil do zahradního křesla a přitáhl si k sobě Gabby, aby se mi posadila na klín a já ji tak mohl obejmout a trochu snad zahřát, než se Whiskey dostatečně vyběhá po zahradě a vyvenčí. Držel jsem ji u sebe v objetí a užíval si toho, že jsme zase doma, v klidu. "Už jsem ti dnes řekl, jak neskutečně moc ti to sluší? A to jsi před měsícem hrozila, že se do šatů na tenhle večírek nevejdeš. A kdo měl nakonec pravdu? Hmm?" uchechtl jsem se a políbil ji do vlasů. "Všem ses moc líbila a děkuji ti, že jsi to tam tak dlouho vydržela. Babička byla nadšená. Nebylo to na ní moc vidět, předpokládám, ale opravdu byla nadšená, že jsme s ní byli." Na chvíli jsem pak ale zaváhal. Nebyl jsem si jistý, jestli to mám Gabby říct, ale.. stejně na mě určitě poznala, že se něco děje a já jí nechtěl nic tajit. Koneckonců jsme si slíbili už první den naší známosti, že si všechno vždycky řekneme. Možná právě teď byla ta nejlepší příležitost se jí svěřit. Stejně byla určitě zvědavá, o čem jsme spolu s Hackettovými mluvili. Povzdechl jsem si a pak ji objal ještě o něco pevněji. "Rozčilují mě.. Ne, to není to pravé slovo. Lezou mi krkem, pění mi z nich krev a nejraději bych do něčeho praštil, jak moc mě vytočilo jejich.. to jejich pitomé snobství.." vypadlo ze mě, přičemž jsem si uvědomil, že takový obvykle nejsem. Nikdy před Gabby nenadávám, alespoň ne tak moc. O to víc mě rozčilovalo, jak se jim povedlo mě rozhodit. Gabby určitě pochopila, o kom mluvím, i když jsem je nejmenoval. "Vážně se stydím za to, jací tihle lidé dokáží být. Gabby, vždyť oni jsou tak protivní.." povzdechl jsem si nešťastně a pokračoval, zatímco jsem sledoval Whiskeyho bílé šmouhy (jediné viditelné znamení ve tmě, kde asi náš pes zrovna pobíhá) míhající se po zahradě. "V podstatě se mi pokoušeli dávat ultimáta a chtějí rozhodovat o našem životě, samozřejmě. Chci říct, že se pokoušejí dělat si nároky na Jamieho a vůbec se mi to nelíbí. Gabby, omlouvám se, ale tvoji prarodiče mě tak neskutečně štvou.." pousmál jsem se pak s menším uchechtnutím, které bylo spíše zoufalé. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rozmluva o Hackettových Večer nám možná utekl až příliš rychle, když jsme odcházeli něco málo po jedenácté, ale na druhou stranu jsem si to užívala. Teda až na pár okamžiků, kdy jsme se střetli s Hacketty, ale to jsem tak moc neřešila, nechtíc si to celé kazit nepříjemnými myšlenkami. Povídali jsme si s babičkou, která byla ráda a šťastná a nakonec jsme si s Johnem i párkrát zatančili, jak jsem vyslovila svou tichou nenápadnou prosbu, jíž vyhověl. Bylo to krásné a příjemné, a třebaže mě už začínaly bolet unavené nohy, tak jsem si nemohla na nic stěžovat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní noc, na zahradě s Whiskeym, 29. 11. Držel jsem Gabby v pevnějším objetí, dívajíc se především do tmy tak nějak nepřítomně na Whiskeyho. Byl jsem strašně rozhozený a rozčilený - nejvíc ale proto, že jsem se vůbec nechal rozhodit a rozčílit. Zamračil jsem se do tmy a poslouchal Gabby, která se snažila.. zřejmě mě nějakým způsobem podržet, ale já si spíš ještě k tomu vyčítal, že jsem s tím vůbec začal. Vždyť ona přeci se v první řadě musí stále cítit v klidu a spokojeně, už kvůli malému. A navíc, nechtěl jsem, aby se i ona rozčilovala a pak ještě navíc omlouvala za své prarodiče, ačkoliv za to samozřejmě ani trochu nemohla. Zavrtěl jsem hlavou a konečně odtrhl pohled od tmy a věnoval jej své krásné ženě, abych to její nesmyslné omlouvání utnul, protože přeci neměla zač se omlouvat. Jediný, kdo se měl omlouvat, byli oni, Hackettovi. A předně se měli omluvit jí. Chtěl jsem se nadechnout a něco říct, ale její slova mě zarazila a tentokrát jsem se zamračil přemýšlením nad tím, co řekla. "No.. možná mají černé svědomí.. ale dávají to najevo velmi zvláštně. Pokud by měli černé svědomí a mrzelo je, jak se k tobě a k tvé matce zachovali, přišli by přeci nejdříve za tebou. Oni ale tvou osobu naprosto ignorují a tím mě neskutečně vytáčejí, kdykoliv s nimi mluvím. Nechápu to, opravdu ne. Mají konečně vnučku, ale místo toho, aby se o ni zajímali, vzpomenou si až na pravnouče. Do háje.. ať mi vysvětlí, co si o sobě sakra myslí?.." vypěnil jsem zase, ačkoliv jsem mluvil tiše. Potíž byla v tom, že už jaksi pohár mé snášenlivosti ohledně Hackettových značně přetekl a nemohl jsem si teď pomoci. "Jsou.. jsou směšní a ano, máš pravdu, je mi jich líto. Je mi líto, že jim zemřel syn a že jim život nevyšel tak, jak si jej představovali.. ale to už je dvacet let, měli plnou podporu všech svých známých, ale oni se zahrabali v té dvacet let hýčkané zhrzenosti, že zahořkli a nepřipustili si nic lepšího. Proto mi jich je líto, že se nedokáží nad to povznést a místo toho všechny odstrkují od sebe.." mírně jsem zchladl, uklidnil se, zatímco jsem mluvil.. Opřel jsem si u toho hlavu o Gabby a zavřel na tu chvíli oči. Začal jsem jí ještě třít paži, aby jí nebyla zima, třebaže jsme byli v kabátech, ale přeci jen byl mráz a Gabby měla poměrně lehké boty. Jak ale znovu promluvila, zvedl jsem hlavu a zadíval se na Gabby, v očích snad všechny možné emoce. Mírně podmračeně jsem se na ni díval a snažil se horečnatě přemýšlet o všech možných scénářích, čeho by byli možná schopni. "Nemyslíš, že.. Gabby, Jamie je jen náš.. Oni.. To ne, ne, prostě ne.. Nemůžou nám ho vzít. Technicky vzato tě ani nemají nikde uvedenou jako svou vnučku, nemají sebemenší právo patřit do naší rodiny a tím pádem nemají právo ani na Jamese. A celá naše rodina bude stát při nás.. A jediné, co by ještě tak mohli udělat je, že by se snažili pošpinit dobré jméno naší rodiny. Mohli by si snadno něco vymyslet a dát to médiím, aby vláčeli jméno Mariano blátem a špínou, ale nechce se mi věřit, že by toho byli skutečně schopni. A jiný způsob, jak nás kvůli malému zkusit vydírat, mě nenapadá.." přemýšlel jsem pak nahlas, nespouštějíc oči ze své manželky, o niž jsem měl největší obavy. už moc dlouho tu sedíme v mrazu a ona potřebuje teplo a klid.. a postel. Pískl jsem na Whiskeyho, pomohl Gabby vstát a nepouštějíc ji z objetí, vrátili jsme se do domu, kde jsem jí pomohl z kabátu a sobě také. "Gabby.. omlouvám se, já.. nechtěl jsem kazit večer, ale.. strašně mě rozčílili a.. nechtěl jsem tě také rozrušit a už vůbec, abys mě takhle viděla a nadto si ještě dělala starosti.. omlouvám se.." skoro jsem šeptal, dívajíc se jí upřímně do očí. Jen jsem se stále mračil, aniž bych si to i sám třeba uvědomoval. V hlavě se mi pořád přehrával ten rozhovor, který jsem s Hackettovými měl na večírku a neustále, dokola mě to vytáčelo.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zpátky doma a vášnivá chvíle Mrzelo mě, že se John rozčiloval nad lidmi, kteří mu za to absolutně nestáli. Jistě, měla bych být naštvaná i já, když mě tak ignorovali a dělali, jako kdybych vůbec neexistovala, ale já jsem to zkrátka neřešila. Neznala jsem je a netoužila jsem po jejich péči, tak jsem to brala takové, jaké to bylo. I když bylo pravdou, že mě to jejich chování celkem mrzelo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nedělní půlnoc, 29. 11. Zavrtěl jsem hlavou, že já to rozhodně nevnímám tak, že by Gabby nic nedělala. Naopak, měla tu nejtěžší práci - nosila našeho malého Jamieho, starala se o sebe i o něj a chránila ho. Nikdy jí nebudu schopen dostatečně vynahradit tuhle obrovskou oběť, její obrovský dar, dar života pro našeho malého. To ale věděla, říkal jsem jí to a snažil jsem se ze všech sil, abych se alespoň trochu přiblížil k tomu, jak jí to vynahradit, ale stejně mi to nepřipadalo dostatečné, vzhledem k tomu, že jsem teď pořád odbíhal na dlouhé hodiny do nakladatelství. Zhluboka jsem se nadechl, pomalu vydechl a dovolil jsem si trochu se uvolnit.. alespoň jsem se o to pokoušel. Nechtěl jsem samozřejmě kazit večer rozpravou o Hackettových, ale popravdě bylo hodně těžké se přes to teď přenést a zapomenout na to, když jsem to v sobě dusil celý večer. Cítil jsem ale výčitky za to, že mě to tak rozčílilo a že jsem to svým způsobem ještě přihodil ke všem starostem, co už Gabby měla. Měl jsem ale neskutečné štěstí, protože moje manželka je ta nejlepší na světě. Odpustila mi to, nebo.. možná opravdu nebylo co odpouštět, to nevím. Každopádně jsem se konečně pousmál, když se ke mně zvedla na špičky a já automaticky sklonil hlavu blíž k ní, samozřejmě jí opětujíc objetí. Bylo jen pořád dost zvláštní, jak jsem musel dávat pozor, protože mezi námi byl poměrně velký prostor díky malému, kterého jsem se už nemohl dočkat. "Já vím.. už na to prostě nebudeme myslet.. hmm.." zamručel jsem bezděčně nakonec, když se Gabby rozhodla pokoušet můj krk svými svůdně rudými rty. Zavřel jsem u toho oči a hlavu naklonil ke straně, dělajíc tak Gabby větší prostor. Hladil jsem ji u toho po zádech, zatímco mi jedním zatáhnutím rozvázala motýlka a pak porozepnula košili u krku. "Gabby.." zašeptal jsem ve stejné chvíli, co ona. Uchechtl jsem se tomu, ale pak jsem otevřel oči a podíval se na ni, užívajíc si její hladivé dlaně na své kůži pod košilí. I kdybychom oba byli sebevíce zmrzlí zvenčí, tak teď jsme oba zaručeně táli jako sněhuláci na pláži. I já jsem se činil, třebaže jen nenápadně, jak jsem jí rozepínal šaty hladivými doteky svých dlaní. Více jsem si však ještě nedovolil, protože jsem si až přespříliš užíval jejího laskání. Po té době, co jsem se jí bál intimněji dotknout, jak ji vše bolelo, bylo tohle jako ocitnout se opět na líbánkách, někde na opuštěné pláži. Opětoval jsem jí polibek, který jako kdyby neměl konce. Krátce jsem Gabby pustil, ale jen proto, abych mohl shodit sako a následně i košili, než jsem ji opět objal a přitiskl opatrně k sobě. "Pojďme do postele.." zašeptal jsem jí do rtů, kam jsem ji i zlehka kousl, jak jsem se nemohl udržet. Tak moc jsem po ní toužil a i kdyby mělo zůstat jen u polibků, byl jsem rozhodnutý si je užít plnými doušky. Zavřel jsem za námi dveře, aby za námi Whiskey nemohl, a pak jsem se přiblížil ke Gabby ze zadu. Sklonil jsem se k ní, konečky prstů jsem ji pohladil po zátylku a pak ji tam políbil, zahrnujíc ji polibky po celém jejím krku, zatímco mé ruce se velmi jemně rozeběhly po Gabbyných ramenou, odhrnujíc tak šaty, které jsem jí předtím rozepnul, takže teď mohly jen sklouznout z ramen. Pomalu jsem Gabby hladil po celém těle, hledajíc mezi laskáním jejího krku i její dokonalé rty. "Ti voglio, mia Gabrielle.. Jak se cítíš? Co malý?" šeptal jsem jí do ucha, dělajíc si samozřejmě i starosti.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Chvíle plné vzrušení a touhy Tušila jsem, že si John dělá pořád starosti a nadto si ještě vyčítá to své rozčílení, protože mi tím způsobil nějaké starosti navíc. Ale necítila jsem se nijak hrozně, třebaže radost mi to nedělalo. Svým způsobem jsem starosti měla, ale dokázala jsem se nad to povznést, alespoň pro tuhle magickou chvíli, kdy jsme si byli mnohem blíž. Už jsem si snad ani nepamatovala okamžik, kdy jsme si byli tak blízko naposledy, kdy jsme se vzájemně oddávali jeden druhému a dovolili si mnohem více, než jen letmé doteky a polibky. Tak strašně moc se mi po Johnovi stýskalo… Tak strašně moc mi chyběla jeho krásná charismatická vůně, doteky po jeho nahém těle, jak se mu propínalo vzrušením, a napínaly svaly pod mými hladivými dlaněmi. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí nad ránem, 30. 11. Byli jsme s Gabby jedno tělo a jedna duše. Nebylo tedy příliš překvapivé, že jsme to oba cítili naprosto stejně a popravdě, úplně jsem zapomněl na to, že nějací Hackettovi existují. Má žena zkrátka moc dobře věděla, jak mi zcela vymazat jakékoliv starosti, ba dokonce myšlenky z hlavy. Potřeboval jsem se přeci jen ale ujistit, jak se cítí, jestli není moc unavená nebo bolavá a teprve pak jsem se skutečně uvolnil a poddal se tomu všemu. Laskal jsem ji a hladil po těle, usmívajíc se nad tím, jak se i po roce a půl stále přede mnou styděla (alespoň tak jsem to v tuto chvíli vnímal), takže jsem jí pak do ucha šeptal, jak moc je pro mě krásná, každý milimetr jejího těla, které jsem chtěl hladit a zároveň jej kousek po kousku zlíbat. Gabby mi pak sama taktéž říkala slova, která mě uváděla do rozpaků, skutečně, nicméně jsem byl rád, že je slyším. Těšilo mě, že se své nádherné manželce pořád ještě líbím, že mě nemá ještě dost a že se má snaha opravdu vyplácí. Vždyť jsem to dělal především pro ni.. a pak, když mi to říkala, byla u toho tak zatraceně sexy! Využil jsem chvilky, kdy si Gabby lehla na postel, abych mohl shodit z nohou boty, ponožky, kalhoty.. a mohl se na ni pak podívat, obdivovat ji zbožňujícím pohledem se skousnutým rtem, než jsem to už jednoduše nevydržel a dvěma kroky už jsem byl u ní.. Užíval jsem si jejího třesoucího se těla v mém náručí. Ještě jsem ji u toho zasypával lehkými polibky na rozpálenou kůži její šíje a ramene, nemohouc si pomoci, abych ji nehladil po klenutém bříšku, stejně jako drze po plném poprsí. Šeptal jsem jí svá vyznání lásky a zbožňování mezi polibky, sám se snažíc vzpamatovat po tom dokonalém milování. "Musím se ti přiznat, že jsem se toho strašně bál.." začal jsem po chvíli tiše, možná poněkud unaveně. "Pamatuješ, jak jsme se na to doktora ptali? I přes to jeho ujištění jsem měl šílený strach, abychom neudělali něco, co by ublížilo mrněti. Ale tohle.. tohle bylo fantastické, Gabby, a.. ani nevíš jak moc jsem šťastný, že se ti nic nestalo, naopak.. chci říct, že.. že tě prostě miluji, šíleně moc, víš to?" usmál jsem se nakonec a ukradl si dlouhý polibek, při němž jsem ji pohladil po tváři, na kterou jsem ale kvůli tmě bohužel neviděl, což bylo asi to jediné, co mě v tuto chvíli doopravdy mrzelo. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dokonalá milostná noc Bylo to nepopsatelné. Po takové dlouhé době naprosto dokonalé, a snad ještě lepší, než kdykoliv předtím, ale bylo to nejspíše tím, že jsme spolu takhle intimně nebyli už delší dobu. A byla to hlavně moje vina, poněvadž jsem byla častěji unavená a bolavá, ale John, jako ten nejlepší manžel, mi to nevyčítal, ba naopak mi byl oporou a nezapomínal mi připomínat, jak jsem pro něj dokonalá a úžasná a samozřejmě i nejkrásnější. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí nad ránem, 30. 11. Nespokojeně jsem si odfrkl, jak mi Gabby řekla, že mi věří. Ano, samozřejmě jsem za to byl rád, ale.. pochyboval jsem o své vlastní vůli, že by byla tak pevná, abych se opravdu uhlídal po dobu našeho milování a neublížil jí a mrněti. Naše milování mělo vždy na mou osobu neskutečně silný dopad a sotva bych si vzpomněl, jak se já sám jmenuji, natož abych byl s to opravdu se pořádně hlídat. Tedy, dokázal jsem se hlídat, ale zrovna tuto noc mi to moc nešlo vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se oba drželi zkrátka. Neřekl jsem však nic, ani nebyla příležitost, když jsem si opět mohl užívat Gabbyných rtů v dlouhém polibku. Trochu mě pak zaskočila její otázka, na kterou jsem honem neznal odpověď. S její občasnou náladovostí za posledních pár měsíců, jsem si zkrátka nemohl být nikdy jistý, jestli to, co řeknu, bude dobře nebo špatně. Naštěstí se ale jen pousmála a pokračovala pak dál, přičemž jsem cítil téměř až hmatatelnou úlevu.. tedy, dokud nezmínila tu poslední větu. Přetočil jsem si ji čelem k sobě, abych na ni opravdu dobře viděl, třebaže jsem jí takto kvůli bříšku nemohl být tak nablízku, jako před chvilkou. Položil jsem jí ukazováček ke rtům a zadíval se na obrysy její tváře, na niž jsem ve tmě moc dobře neviděl. "Gabrielle Mariano, opravdu jsi nemyslela vážně to, že budeš jako slonice, že ne?" pokusil jsem se o hraně nekompromisní tón, ale ve výsledku to spíš bylo takové hravé skoro až šeptání. Přejel jsem pak oním prstem přes její rty k celé tváři, hladíc ji teď celou dlaní. "Nosíš našeho malého, Gabby. Dala jsi mi ten nejlepší možný dárek, jaký jsem kdy dostal a jaký kdy vůbec dostanu. Navíc jsi a vždycky budeš pro mě tou nejkrásnější ženou na světě a já udělám všechno pro to, abych si tě opravdu zasloužil," mluvil jsem teď upřímně a naléhavě, aby pochopila, co všechno pro mě znamená. "A o žádné slonici už nechci ani slyšet," dodal jsem a ukradl si polibek. Dlaní jsem pak sklouzl níž, opět k jejímu bříšku, kde jsem dlaň i ponechal. "Gabby?.. Víš.. napadlo mě.. jak to potom bude? Budeš mě chtít.. u porodu? Myslím, přímo tam, na sále? A.. asi bych měl pro jistotu zavolat do nemocnice a předběžně se s nimi domluvit, aby s námi počítali. A možná bychom měli všechno nachystat dopředu.. Podle knížky bys měla pak s sebou mít nějakou tašku s věcmi na sebe i na mrně a.. no, to je jedno, ale vážně.. víš, když mě tam chtít nebudeš, tak nevadí, ale.. rád bych byl s tebou, Gabby, opravdu. Já vím, že máš ještě spoustu času si to rozmyslet, ale prostě jsem chtěl, abys to věděla. Nechci tě na to nechat samotnou.." mluvil jsem pak tiše dál, soustředíc se na to, jestli se třeba mrně nepohne ze spaní, abych to cítil.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro O nadcházejících týdnech Začala jsem se cítit velmi provinile a jako kdyby mi dokázal vidět až do žaludku, třebaže byla tma a ani já jsem mu moc dobře nemohla vidět do tváře, natož on mně. Ve vší tichosti jsem přikývla, že jsem to opravdu nemyslela vážně, jako by mě snad v tu chvíli jen pouhými slovy dokázal uhranout, což byla asi i pravda. V té chvíli, vnímajíc jeho hlas, bych mu byla schopna odsouhlasit snad všechno na světě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí nad ránem, 30. 11. Pousmál jsem se, ačkoliv to Gabby vidět nemohla, nicméně jsem se cítil neskutečně spokojeně, když se ke mně otočila a dala mi ruce kolem krku. Doslova jsem se tetelil blahem, ačkoliv jsem si ji nemohl přitáhnout pořádně k sobě, jako za starých časů. Ještě jsem si užil jejího pohlazení a mohl ji políbit na konečky prstů, zatímco mluvila o svých obavách pro změnu ona. "Jsem moc rád, že jsi mi to řekla, Gabby, lásko. Přeci se musíme svěřit, když nás něco trápí a tohle je přeci dost podstatné. Nechci, aby ses kvůli něčemu trápila, Gabby.." přesunul jsem dlaň z jejího bříška na záda, abych ji mohl tak nějak obejmout. "Slibuji ti, že budu pořád s tebou, nedopustím, aby se ti něco stalo a vynasnažím se, abys měla tu nejlepší možnou péči, až to přijde. Neměj strach, určitě to bude.. no.. rychlé a snadné..?" dodal jsem váhavě v pokusu ji uklidnit, ale sám jsem tomu moc nevěřil. Sám jsem se toho porodu strašně bál. Věděl jsem ze všech příruček, co se asi bude dít a děsily mě všechny ty výrazy jako "nastřihnutí" a "císařský řez" a "pupeční šňůra kolem krku" nebo i jen "prasklá voda", ale v tomto ohledu jsem se ze všech sil snažil držet pockerface. Ujišťoval jsem sám sebe, že to před Gabby zvládly miliony žen, ale na druhou stranu se mi vůbec nelíbila představa Gabby, jak bude kvůli tomu muset trpět nesnesitelnou bolestí. Jedinou útěchou mi snad mohlo být, že se mi podaří přesvědčit doktora, aby jí dal nějaké anestetikum. "Chci říct, že to určitě spolu zvládneme, Gabby.. ach, kdybys jen věděla, jak moc bych si přál, aby to už bylo za námi a mohli jsme si to naše mrně konečně pochovat.." rozněžnil jsem se nad tou představou a políbil Gabby do koutku úst. "Ale zvládneme to, uvidíš. Jsi úžasná a já tě nikdy nepřestanu obdivovat, jak skvěle to všechno zvládáš, Gabby. Jsem na tebe nesmírně pyšný. Ale jestli chceš, můžeme zkusit takový ten trénink, jak jsme se dívali v té velké knize. Neboj se, pomůžu ti s tím. Hned zítra to můžeme zkusit, co říkáš?" zeptal jsem se s novým nadšením, s nímž jsem se k ní přitáhl blíž a ukradl si krátký polibek. Dlaň mi však zcela mimovolně zabloudila po jejím těle níž, k jejímu pozadí. Jen jsem ji tam pohladil, neodpustil si zlehka prohníst tu dokonalost, než jsem pokračoval po jejím stehně níž, jen abych si pak její nohu mohl přehodit kolem svých boků. Zprvu krátký polibek, následovaný dalším a dalším, se tak nějak překlenul v naléhavější a delší, hlubší polibky.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro O nadcházejících týdnech Nemohla jsem z něj spustit oči, a vlastně ani dlaně, jak mě uhranul i svými slovy. Připadalo mi to, že je to vážně pravda, že celý porod proběhne naprosto v pořádku. Snadno a rychle, aniž bych se stačila nadechnout. Ale vnitřně, někde hlouběji jsem tušila, že to nebude jen tak jednoduchá záležitost, nicméně to přede mnou zvládla spousta žen, tak proč bych to neměla zvládnout i já, zvláště když budu mít u sebe Johna, který mě bude všemožně podporovat a hlavně bude prostě se mnou? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro pondělí 30. 11., nad ránem "Bude po tobě neskutečně ukecaný a hyperaktivní.." dělal jsem si z Gabby legraci, křeníc se na ni, ale jen chvíli. Neskutečně mě totiž lákala její nádherně hebká kůže, rty a.. zkrátka celá Gabby. Nemohl jsem se jí nabažit, teď, po tak dlouhé době.. Pomohl jsem opatrně Gabby, aby si mi obkročmo sedla na klín, přičemž jsem se vyděsil, co se stalo, když se tak zničehonic zarazila. Vytřeštil jsem oči a už už jsem se chtěl ptát, co se děje, jestli ji něco nebolí, ale to už mi sama položila mé dlaně na své bříško, kde se náš malý Jamie hýbal. Byl jsem z toho opět naměkko, jak jsem si uvědomoval, že tam je schovaný náš malý syn, jen můj a Gabbyn, náš první potomek. A když pak ustal, o to víc jsem po Gabby toužil. Chtěl jsem ji zahrnout veškerou láskou a něhou, kterou jsem k ní cítil a vůbec jsem si u toho neuvědomoval, že ona je nejspíš šíleně unavená. Já byl zkrátka nabitý energií, kterou jsem nejspíš dobil tím milováním po tak dlouhé době, stejně jako rozhovorem, který byl celý v pozitivním duchu a já se těšil na všechny nadcházející dny. Zvedl jsem se pak na loktech, abych mohl být Gabby blíž přes její bříško, jak se ke mně naklonila pro polibky, než si mě vzala a rozpohybovala své boky proti těm mým. Položil jsem se zpátky na záda a vzal Gabby za její boky, vnímajíc onen pohyb ještě intenzivněji, než si mě chtěla přitáhnout k sobě do sedu. Jenže já, ačkoliv jsem chtěl Gabby vyhovět, bál jsem se, abych pak v tom všem vzrušení neublížil malému, když bych si Gabby chtěl přitisknout blíž k sobě. Jemně jsem ji navedl, aby se otočila, zatímco já se zvedl a sedl si na nohy (do kleku), takže Gabby jsem měl pak opět zády k sobě, ale mohl jsem ji alespoň lépe obejmout a být jí blíž, nejblíž, jak jen to bylo možné. Samozřejmě jsem si tím pádem mohl užívat dokonalého prostoru k hladivému poznávání celého jejího těla.. Vzbudil mě celkem brzy ráno Whiskey, který potřeboval pustit ven a tak škrábal packou na dveře. Rychle jsem se oblékl a vyrazil s ním na krátkou procházku do pekárny pro něco k snídani. Vrátili jsme se pak domů a zatímco jsem chystal snídani, chodil jsem Gabby kontrolovat, jestli už se třeba nebudí. Sám jsem však neměl to srdce, abych ji budil. Potřebovala se prospat po tom včerejším večírku a promilované noci a tak jsem ji nechal spát, sám jsem si dal s Whiskeym snídani a pak jsem si šel dát rychlou sprchu. Oblékl jsem se a přidřepl si k posteli, kde jsem Gabby prostě jen chvilku pozoroval, jak spí. Whiskey se chvíli nechal drbat, než jsem vstal a nechal jej, aby si skočil do postele za Gabby a dohlédl na ni. Napsal jsem jí na lístek, aby se v klidu prospala a že jsem už musel jít do nakladatelství. Ještě jsem jí tam připsal své vyznání a s úsměvem pohrávajícím mi na rtech jsem lístek položil vedle ní na polštář, něžně jsem Gabby políbil na spánek a pak jsem se už musel odtrhnout od své krásné manželky a odejít ven pro Bentleyho, abych se mohl dopravit do práce.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Návštěva v nakladatelství Noc byla pro mě nekonečná a dlouhá, ale za to jsem si jí užívala plnými doušky, protože jsem ji strávila se svým milovaným manželem, který se mi po celou dobu vášnivě věnoval. Bylo to neskutečně opojné a dokonalé, třebaže jsem si už ani nepamatovala, kdy přesně, v jaké chvíli jsem samou vyčerpaností usnula. Každopádně to byl jeden z těch krásných spánků po našem milování… Ráno, nebo spíš později dopoledne jsem se probudila s úsměvem do nového dne, do jeho začátku, aniž bych tušila, co se předtím dělo. Vůbec jsem neměla tušení, že John vstal už mnohem dříve a stihl udělat snídani a dokonce i vyvenčit Whiskeyho… Byla jsem nejspíše hodně unavená, že jsem usnula tak hlubokým spánkem, když jsem nic neslyšela. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 30. 11. Nevěděl jsem, kde mi hlava stojí. Moji zaměstnanci si až moc rychle zvykli na to, že tam jsem a tak zapomněli na svou samostatnost a místo toho mě chodili otravovat s každou sebemenší maličkostí. Na druhou stranu toho teď opravdu bylo hodně a šlo o mnohem víc, než předtím. Tentokrát šlo o vyšší náklady a mnohem větší distribuci, než kdykoliv předtím. Mohl jsem si gratulovat, že se na Comic Conu zadařilo a nejen objednávky, ale i poptávky se jen hrnuly a my tak měli co dělat, abychom všechno stíhali. Musel jsem přibrat dalších pár zaměstnanců a naučit se další technologii, jímž byla elektronická kniha, která slavila nebývalý úspěch. Zkoušel jsem totiž provést pár průzkumů a většina naší cílové skupiny - těch, kteří čtou fantasy a sci-fi literaturu - si knihu raději koupí v elektronické podobě, než v té tištěné. To zjištění mě nicméně potěšilo, protože tím rapidně klesly náklady za papír a jeho zpracování, stejně jako klesly výdaje za poštovné a mohli jsme takto prodávat knihy celosvětově. Jediné, co bylo třeba zajistit, tak to byla licence, aby nám někdo nekoupil knihu a pak to bezplatně nerozšířil dál. Ale na tahle úskalí internetu jsem už měl své lidi a zatím odváděli vynikající práci. "To víte, teprve to všechno rozjíždíme, tak spíš zjišťujeme co a jak, ale John je v tomhle opravdu dobrý a fakt je skvělé, že je tady a ne v New Yorku. Nevím, jak tohle všechno dopadlo, kdyby tu nebyl, opravdu.." odpovídal Gabby jeden zaměstnanec, zatímco další dva přikyvovali. "Jojo, máme teď sice všichni honičku, ale konečně je to fakt zábava. Ty komiksy, to byla vyloženě trefa do černého.." dušoval se druhý spokojeně. "John teď přišel i s tím, že by se to všechno snadno dalo prodávat přes Amazon, kde nakupuje snad celý svět, takže teď je v jednom kuse na telefonu s nějakým právníkem, nebo co. Ale je to paráda. Letos budou fakt skvělé vánoce," zakřenil se třetí, vědouc, že spolu s vyšším příjmem z prodeje stoupne i plat zaměstnanců.. Zrovna jsem zase čmáral plán a seznam na velký papír, který jsem měl přelepený přes sklo své sešroubované malé kanceláře, takže jsem neviděl, jaké pozdvižení se za oním sklem děje. Kromě toho jsem měl puštěnou hudbu (Davida Bowieho), abych alespoň trochu přehlušil ten lomoz mimo kancelář. Sem tam jsem si pobrukoval s písničkou, ale jinak jsem se snažil plně soustředit na práci. To až když mi někdo zaklepal na dveře a pak je otevřel s tím, že tu mám svou manželku, jsem konečně vyšel z kanceláře, v tváři příjemné překvapení. Zaměstnanci velmi rádi využili malé pauzy, kterou jim Gabby svým příchodem dopřála jako skvělé alibi, proč zrovna nepracovat a radši si povídat s ní i mezi sebou. Ale já se svými zaměstnanci jednal jako s rovnocenným týmem, takže věděli, že jim neřeknu ani popel, že si dopřávají zákusků a kávy. Ještě se o tom trochu dohadovali, kdo si co dá, když jsem došel až k nim a nedbajíc okolí, objal jsem Gabby z boku a položil jí druhou ruku na bříško, přičemž jsem ji na přivítanou políbil. "Říkal jsem si, že už mám halucinace, když jsem zaslechl štěknutí.. Jak ses vyspala?" řekl jsem pak vlastně místo pozdravu. "A jak ti je? Nechceš si spíš sednout? A.. děkuji, to jsi nemusela. Moc mi tu sebranku rozmazluješ," zakřenil jsem se s pohledem na ty koblihy a rozebranou kávu a pak jsem se podíval na hodinky. "Hmm, dáš mi ještě tak.. čtvrt hodinky, mia carissima? Jen potřebuji dopsat plán na příští týden a pak můžeme jít, kam si jen budeš přát..?" zeptal jsem se pak kajícně. Nechtěl jsem, aby se Gabby nudila a nechtěl jsem ji ani nechávat samotnou, ale bohužel už jsem se jednou pustil do rozjezdu tohohle všeho podniku v nakladatelství a než se to ustálí, budu muset ještě hodněkrát nějaké to dopoledne oželet bez Gabby.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na oběd Udělalo to radost i mě, když jsem viděla ty šťastné tváře zaměstnanců, kteří se mi ještě svěřovali a odpovídali na mé zvědavé otázky. Musela jsem uznat, že to tu vypadalo velmi útulně, celé ty prostory a celkově, že tu byla naprosto dokonalá atmosféra, což bylo i díky lidem, kteří zde pracovali. John byl prostě šéf na svém místě, dokonale všemu rozuměl a také měl štěstí na lidi, na které bylo spolehnutí, a neměl s nimi snad žádné starosti. Musela jsem se mimoděk pousmát té poznámce o Vánocích, tušíc tak, co tím vlastně ten zaměstnanec myslel. A měl vlastně pravdu, jelikož příjmy nakladatelství se zvýšily, ale stejně tak i výdaje v investicích, které musel John udělat, ale za to mu to vyneslo mnohé. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí odpoledne, 30. 11. Snažil jsem se být co nejrychlejší, abychom s Gabby mohli jet zase zpátky domů. Nicméně, když už jsme tu byli, ukázal jsem jí, co je nového a jak to vypadá s příjmy i výdaji a případně jsem si od ní nechal poradit, když už jsem ji tu měl. Slíbil jsem pak v práci, že se během týdne určitě ještě párkrát stavím, ale že se budu snažit být především doma, ale že budu pořád na příjmu, kdyby cokoliv kdokoliv potřeboval. Sám budu klidnější a pak, při nejhorším jsem to neměl tak daleko, abych naskočil do auta a přijel.. Pak jsme konečně s Gabby vyrazili k autu, kam jsem jí pomohl nastoupit. Děkoval jsem prozřetelnosti, že jsem si tehdy při koupi Bentley koupil právě toto Bentley a ne jiný sporťák, protože Bentley ještě bylo poměrně "normální" auto, kdežto většina sportovních aut byla mnohem nižší a mít třeba takové Lamborghini, tak nevím, jak by se do něj Gabby nastupovalo, nemluvě o tom, že až budeme mít mrně, Bentley ještě pořád zvládne i to, kdežto v jiném sportovním autě už bych nesvezl ani Whiskeyho.. Jen jsem za sebou zavřel dveře, chtěl jsem se připoutat, ale Gabbyna reakce ve mně vyvolala neskrývanou paniku. "Gabby, co se děje? Co je to?" chtěl jsem vědět, hlas prosycený starostí o ni. Díval jsem se na ni vyděšenýma očima a dlaně jsem měl také na jejím bříšku, hned na těch jejích. Trochu jsem se uklidnil, když mi řekla, co to bylo, ale i tak se mi to vůbec nelíbilo. Četl jsem o tom, to ano, ale v mých bujných představách šlo o strašlivou bolest, jako kdyby Gabby někdo bodl ostrým nožem. Jednou paží jsem ji objal, druhou ponechávajíc na její dlani na bříšku. Prožíval jsem hotová muka z toho, že Gabby prožívá muka a já jí nemohl nijak zvlášť pomoci. "Za chvilku budeme doma, slibuji. Lehneš si na pohovku a udělá se ti lépe. Udělám asi lasagne, co myslíš? Jsou rychlé a než se to upeče, můžu ti nohy namasírovat, aby tolik nebolely. A zkusím pak zavolat do té nemocnice raději už dnes, abychom se pro jistotu nahlásili už dopředu a budeme mít jistotu, kdyby se něco dělo, ano?" mluvil jsem strašně rychle, jak jsem z toho byl celý pryč, ještě pořád nesvůj a celkem zděšený. "Pojedu opatrně, slibuji, Gabby.." Doma jsem hned nekompromisně Gabby odvedl k pohovce, zatímco jsem se sám vrhl do vaření. V našem novém bytě byla kuchyně skvěle uprostřed, takže jsem skvěle viděl na Gabby a ona na mě. A zatímco jsem krájel rajčata, napadlo mě, že je nejlepší čas na plánování věcí příštích. "Gabby? Jak bys letos chtěla oslavit narozeniny? Víš, mrzí mě, že tímhle přestěhováním do Evropy teď vlastně nemáš poblíž své přátele, ani svou mámu a.. mohli bychom to nějak zařídit, aby přiletěli, kdybys chtěla..? Nebo jestli to letos chceš jinak? Pokud vím, máma s tátou mají v plánu přiletět určitě.." nadhodil jsem a sem tam jsem sledoval Gabbyny reakce (přeci jen jsem se nechtěl useknout prst ostrým nožem..), protože jsem jí jednoduše chtěl splnit jakékoliv její přání.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plánování narozenin Byla jsem opravdu ráda, že mi to v nakladatelství ještě John ukázal a případně se se mnou i poradil v nějakých věcech, kterým jsem už docela dost dobře rozuměla, nejenom díky studiu na univerzitě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní odpoledne, 30. 11. Už jsem si připravoval nádobí, abych mohl začít vařit omáčku do lasagní, takže jsem se chvilku nesoustředil na Gabbyn výraz a zprvu mi unikla má oblíbená červeň v její tváři. Nicméně, když jsem konečně vzhlédl, uculil jsem se na ni jak malý kluk. Bylo mi naprosto jasné, jak jsem ji tím zaskočil. Zřejmě na své vlastní narozeniny dočista zapomněla v tom všem zmatku ohledně Vánoc, stěhování do Londýna a předně našeho mrněte. "Můžeme to oslavit jen sami dva, stejně jako moje narozeniny, vzpomínáš? Mámu s tátou jen pozveme na čaj a.. ostatním zavoláme přes Skype. Určitě také budou mít spoustu starostí s přípravou na vánoce, ale rádi tě uvidí, ještě než se takříkajíc rozsypeš," mrkl jsem na svou krásku a strčil jsem si d pusy prst, abych ochutnal, jestli mám omáčku správně ochucenou, než jsem to dal vařit na plotnu. Tenhle můj naprosto uvolněný a snad i (přiznejme si po těch letech vaření s tátou) zálibný postoj ztuhne ve chvíli, kdy mi Gabby pohrozí tím pečením dortu. "M-.. al-.. počkat.. co?" padalo ze mě překvapeně. Upíral jsem na Gabby svůj štěněcí pohled, který by snad ukecal i spuštěnou gilotinu, aby se zastavila nad krkem odsouzence. "Ehm.. to jako.. a to myslíš vážně? Nechceš třeba jen.. já nevím.. hmm.. udělat lívance? Ne, to ne, to není ode mě vůbec hezké. Ale mohl bych nějaký udělat, nebo zavolat tátovi..?" snažil jsem se honem všemožně kličkovat v obavě z toho pečení. Jednak jsem to neuměl a nesnášel jsem ten pocit, když se mi něco nedaří, a pak jsem se vší láskou a úctou ke své drahé manželce věděl, že zrovna pečení není ani její nejsilnější stránka. A navíc teď ještě s malým Jamiem.. bylo by to možná i trochu nebezpečné a stejně bych Gabby po pěti minutách donutil si sednout. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro O narozeninách „To by se mi moc líbilo, kdybychom to oslavili jenom my dva. Sami a spolu, pěkně v pohodlí domova a se spoustou čokolády a zmrzliny,“ krátce jsem se zasnila nad představou slavení mých narozenin, aniž by mě napadlo, že zmrzlina v tomhle období není zrovna nejvhodnější. Ale to byly ty těhotenské chutě, kterých se asi ještě dlouho nezbavím. Ale nevadilo mi to, bylo mi to naprosto jedno. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní odpoledne, 30. 11. "Ne, řekl jsem, že ne. To bych si nedovolil. Rád bych, abys měla dort. Koneckonců budou to narozeniny, které si vyloženě říkají i o napsání toho pěkného dvojčíslí. Já jen.. s tím bříškem.. raději bych tě viděl odpočívat, než být v nebezpečí kuchyně," vysvětloval jsem na její pohled, který se nicméně velmi brzy vyjasňoval a brzy jsem si mohl oddychnout, protože se Gabby na tváři zase usadil její nádherný úsměv. Navrhl jsem pak i zavolání tátovi, ale to asi nechám na zítra.. nebo minimálně až po obědě. Teď už jsem vytáhl zapékací misky a začal jsem vrstvit těstoviny i omáčku, abych to pak mohl dát péct. Gabby mě u toho opět překvapila, tentokrát však s cvičením. Pořídili jsme si rovnou dva míče - já chtěl taky, protože se na tom prostě parádně sedělo. Dokonce když jsme o tom četli v našich knihách o těhotenství, začal jsem se na to těšit. Budeme poprvé skutečně společně s Gabby cvičit. Nicméně, teď by měla Gabby předně chvilku odpočívat a taky na nás čekal oběd. Poslal jsem své krásce vzdušný polibek, když natáhla mým směrem ruku, načež jsem ještě dodělal přípravu lasagní a pak obě misky strčil do trouby, abych pak už konečně.. ještě ne, Gabby musí pořádně pít! Připravil jsem pomerančový džus, vodu a odnesl to ke své krásce, abych se pak ještě otočil, odběhl do Jamieho pokojíku, jen abych se už opravdu konečně vydal za Gabby, v ruce náš malý přístroj na poslouchání mrněte v bříšku. Sedl jsem si pak za Gabby, aby se o mě mohla opřít a já ji mohl obejmout. "Dáme si oběd, trochu vytrávíme a pak se pustíme do cvičení, souhlasíš?" políbil jsem ji na spánek, přičemž jsem rozmotával sluchátka pro nás oba. "Tak co myslíš, už umí mluvit?" vtipkoval jsem pak, jak jsem ji u toho hladil po bříšku a těšil se, až si zase poslechneme naše mrně, které mě předtím v autě tak šíleně vyděsilo. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Příjemně strávený čas u oběda Musela jsem se usmívat, jinak to nešlo. Ta jeho starostlivost byla prostě kouzelná a neustále jsem nevycházela z úžasu, jakého dokonalého manžela mám. Toho nejlepšího na světě, uculila jsem se na něj a pak chytla tu vzdušnou pusu, když mi ji poslal. Zasněně jsem si povzdechla, jako kdyby to bylo teprve včera, co jsme se poznali a zamilovali se do sebe… a ono už to bylo přes rok. Stále stejně silné a vroucné jako na začátku. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 30. 11. Culil jsem se na Gabbyny komplimenty přemýšlejíc, jestli to opravdu myslí vážně a co přesně tím vlastně myslela, že jsem po obou svých rodičích. Ale.. coby, vlastně má pravdu a ano, byl jsem rád, že mi takovéhle věci říkala a ještě mi věnovala takové pohledy, které se mi vrývaly pod kůži. Nikdy bych si ani ve snu nemohl přát lepší manželku.. "Neboj se, dostane školení od Gii a pak ho s klidem budeme smět nechat hrát fotbal v ulicích Katánie. Však mu to jen prospěje.." chlácholil jsem pak Gabby, vědíc, že stejně pár let to potrvá, než vůbec bude Jamie schopen běhat za míčem. Dali jsme si pak s Gabby lasagne k pozdnějšímu obědu a pak jsme chvíli trávili užívajíc si naprostou svobodu a klid s Whiskeym. Políbil jsem pak Gabby do dlaně a na chvíli se vzdálil, abych došel pro naše dva nové míče na cvičení a trochu se k tomu převlékl. Objevil jsem se pak před Gabby s naprosto vážnou tváří, oblečen do svého oblečení na běhání, jen s tím, že jsem si pod triko nacpal dva složené svetry. Posadil jsem se na jeden z míčů a pokynul Gabby, aby si vzala ten druhý. "Tak honem, maminko, jde se cvičit. Posaďte se pěkně na míč a já vám budu předcvičovat," oznámil jsem jí a pak jsem s cukajícími koutky vytáhl naši knihu o těhotenství, abych tam nalistoval ono cvičení, které se teď bude dokonale hodit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První těhotenské cviky Užívala jsem si ty naše společné chvíle plnými doušky. Stejně jako náš společný oběd, který se Johnovi jak jinak, než velmi dobře povedl a já si na lasagních pochutnala. Pobaveně jsem se uchechtla, když jsem si vzpomněla na to, jak jsem je jedla s Johnem poprvé a řekla tu svou poznámku o orgasmu… Tehdy za to mohlo i to víno, které mi poněkud rozvázalo jazyk. Mimoděk jsem opatrným očkem pokukovala po svém manželovi, snad jako bych nechtěla, aby si všiml mého rozesmátého obličeje a výrazu, protože jsem se fakt styděla. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní odpoledne 30. 11. V duchu jsem se neskutečně radoval z toho, že jsem Gaby pobavil a že tím pádem snad zapomněla na jakékoliv starosti a prostě se jen smála. Já se nicméně tvářil jakoby nic, jak jsem měl zkrátka ve zvyku, přičemž jsem pokračoval v tom, co bylo v plánu - cvičení. "Héj, tohle není fér! Snažím se být solidární, sestro," postěžoval jsem si na oko a neváhal jsem Gabby to pošťuchování do jejího bříška vrátit, třebaže jsem si počínal se vší opatrností. Culil jsem se jak malý, užívajíc si toho, jak jsme už oba byli zkrátka bezprostřední, sami sebou a nestydíc se jeden před druhým udělat ze sebe blázny. Zkoumal jsem pak jednotlivé cviky, čím by bylo asi nejlepší začít, když v tom Gabby hmátla po knize a já ji musel chytit za zápěstí, abych tu knihu z jejího sevření vyprostil. "Počkat počkat, mia carissima, snažím se tě tu připravit na porod. A zase tak moc jsem to cvičení nezkoumal.. A vůbec, méně kecání a více cvičení. Nechci, aby ten porod byl pro tebe moc těžký a pokud pro to můžu něco udělat, tak taky udělám. Takže cvičíme, lásko.." promluvil jsem autoritativně a nakonec se zakřenil jak malý kluk, přičemž jsem položil knížku na zem a začal jsem Gabby předcvičovat a citovat z knížky.. Narozeniny Pondělní ráno 7. 12. Snažil jsem se předešlého dne Gabby utahat, jak jen to šlo, abych si mohl ráno přivstat a zařídit všechno, co jsem měl v plánu na její narozeniny. Pustil jsem Whiskeyho na zahradu a sám jsem šel rychle ven, abych si mohl pohrát s bílou obrovskou stuhou, kterou pak stačilo jen nějak připevnit na střechu Gabbyna červeného dárku. Pak jsem hned spěchal ke svému Bentley, kde jsem před Gabby schovával květiny, které jsem pak postupně poodnášel domů a začal je aranžovat. Puget sta růží jsem opatrně odnesl hned ke dveřím do ložnice, aby to bylo to první, co Gabby uvidí, až se vzbudí. Pak jsem rozestavěl po celém obýváku s kuchyní porůznu malé květináče s Gabbynou oblíbenou levandulí, těch bylo dvanáct a už teď to vonělo, že to určitě Gabbyn nos ihned zavětřil. Neztrácel jsem však čas. Bylo potřeba ještě připravit snídani, než se Gabby vzbudí. Sám jsem se čistě kvůli Gabby oblékl do košile s motýlkem a černými kalhotami, ačkoliv jsem si sako už záměrně na sebe nebral.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Narozeniny Nemohla jsem se skoro vůbec probudit a to jsem vážně nebyla zase tak moc unavená. Nebo aspoň teď, v tuto dobu, kdy už bych mohla tak akorát vstávat. Pomalinku jsem se probouzela, jak jsem procitala a cítila, že vedle mne není to hřejivé milované teplo. Poslepu jsem natáhla ruku vedle sebe, ve snaze nahmatat alespoň kousek Johnovy kůže, ale neměla jsem to štěstí. Nespokojeně jsem pokrčila obočí a otevřela oči, abych se přesvědčila o tom, že tu skutečně není. Ani jsem si neuvědomila, že mám vlastně dneska narozeniny, zase jsem na ně úplně zapomněla, takže jsem neměla nejmenší tušení o tom, co za překvapení si pro mě můj manžel připravil. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 7. 12. Nestihl jsem koupit žádné čerstvé pečivo, takže Gabby bude muset vzít zavděk včerejším, nicméně jsem se snažil udělat alespoň ta nejlepší míchaná vajíčka, která jsem jen dokázal. Zaslechl jsem pak otevření dveří, jak se Gabby probudila a potvrdil mi to i Whiskey, který vzhlédl, podíval se na mě se zavrtěním ocasu a tlumeně blafnul, vyčkávaje pak, až se Gabby objeví (co kdyby mu mezitím uteklo, že by mi náhodou z kuchyňské desky něco spadlo a on to nestačil ukořistit, že?). Usmál jsem se přesně tím úsměvem, který jsem měl jen a pouze pro svou krásnou manželku, když konečně zpoza rohu přišla i s růží v ruce. Měl jsem už umíchaná vajíčka a zrovna jsem je dával na jeden jediný velký talíř, vědíc, že stejně budeme jíst společně, takže nemá cenu to rozdělovat na dva talíře. Ještě jsem to dozdobil petrželí a pak se od toho odtrhl, abych se mohl přivítat s Gabby. "Dobré ráno, krásko.. všechno nejlepší k narozeninám.." popřál jsem tiše a rozešel se k ní, abychom se mohli obejmout. "Jsem rád, že se ti líbí.. vyspala ses dobře?" ptal jsem se pak, načež jsem ji ještě políbil na temeno do vlasů, než jsem se od ní odpoutal, jen abych mohl vzít talíř s míchanými vajíčky, další talíř s nakrájenou rozpečenou včerejší bagetou a vidličkami, následujíc Gabby ke stolu, abychom se mohli do snídaně konečně pustit.. "Trochu jsem si přivstal a jinak jsem to zařídil včera. Šel jsem dřív z práce, abych to stihl a vrátil se domů tak, jako vždycky," odpověděl jsem pak s pokrčením ramen. Nebylo třeba dodávat, že v té práci jsem byl jen asi hodinu a zbytek dne jsem strávil přípravou na dnešní den, přičemž nejhorší to bylo s tím červeným dárkem, co stojí venku. "K té levanduli.. může klidně zůstat v květináčích, když budeš chtít, ale napadlo mě, že bys třeba na jaře chtěla tu levanduli zasadit na zahradě? Moc tomu nerozumím, třeba se to tak nepěstuje, nevím.." znovu jsem pokrčil rameny a pak se zakřenil, když jsem znovu ucítil její prsty, jak mi rozepínají košili. Nic jsem neříkal a nechal Gabby, ať si svou slabůstku jednoduše užije. Já si naopak položil dlaň na její bříško, kde se Jamie trochu vrtěl, tak jsem jej přes Gabbyno bříško jemně hladil. "Co bys dnes chtěla dělat? Napadlo mě, jestli bys třeba nechtěla vyrazit ven? Mohli bychom zajet třeba do centra a trochu se projít a užít si adventní Londýn, nebo.. zajet někam dál, kdybys chtěla? Třeba se podívat, kde se Temže vlévá do moře?" zkoušel jsem ze všech stran nalákat Gabby, aby šla ven a užila si svůj dárek - alespoň jsem tedy doufal, že se jí bude líbit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Narozeniny Usmála jsem se mu do rtů a poprosila o polibek, jenž se stal procítěnějším a hlubším, když už jsme u sebe byli tak blízko, načež jsme se dali do společné snídaně, na níž jsem si pochutnala. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 7. 12. Znovu jsem se zakřenil, jak měla Gabby opět chutě.. které jsem sice měl také, ale přeci jen jsem byl spíš opatrný ohledně malého a taky jsem byl až příliš natěšený na to, co řekne na svůj dárek, než aby mě skutečně ukecala ke strávení celého dne v posteli. Jen jsem z ní byl jako na jehlách, nedočkavější a nedočkavější, zatímco Gabby si zřejmě myslela, že květinami mé dárky dnes skončily. Jenže jak ji nalákat ven? "Také mi to chybí.." zašeptal jsem a následně na to zavrněl a přivřel oči, jak bylo její laskání příjemné. Dost mi to znesnadňovala.. Toužil jsem po ní, ale zároveň jsem se držel zpátky kvůli malému. Musel jsem si však přiznat i to, že jsem se těšil na to, až budu mít zase zpátky svou štíhlou Gabby a nebudu si muset dávat ustavičně pozor za nás oba, abychom neublížili malému. Kromě toho, chyběly mi všechny ty možnosti, které jsme předtím měli a které se rapidně zmenšily se zvětšujícím se bříškem. Nemohl jsem si ani k sobě víc přitisknout Gabby v obyčejném objetí, protože.. prostě pořád mezi námi byl prostor, velmi křehký prostor. "Gabby.." zkusil jsem chraplavě a musel si mírně odkašlat, jak mě vzrušovala a pak se mi špatně mluvilo. "Ještě jsem s Whiskeym nebyl na procházce a nerad bych, aby nám tu ze vzteku něco rozkousal. Tak bychom se mohli aspoň trošku projít, co říkáš? Kromě toho, ty nechceš svůj narozeninový dárek? A taky ti musíme namazat kůži, aby nepraskala.. a táta už volal a ptal se, kdy dorazíme k babičce, nebo jestli mají dorazit oni sem..?" snažil jsem se Gabby přeorientovat na jiné myšlenky - dál od postele. Měla před sebou svůj narozeninový den a moji rodiče s babičkou se na ni také těšili.. a já se zkrátka nehodlal jen tak poddat tomu jejímu dokonalému vzrušování, ne teď. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Narozeniny Nemohla jsem si pomoct. John byl u mě až příliš blízko na to, abych přestala ve svém milostném počínání, kdy jsem se zaobírala jeho dokonalou voňavou a hebkou pokožkou, která byla přede mnou téměř odhalená, jak jsem mu rozepnula knoflíčky. Zarazila mě až jeho slova, která se mě v první chvíli neuvěřitelně dotkla, třebaže jsem to na sobě nedala znát, nebo jsem se alespoň snažila. John měl totiž pravdu v tom, že bychom se měli asi uklidnit, tedy, především já, abychom se věnovali jiným věcem. Samozřejmě, že mi budou i ostatní chtít popřát k mým dnešním narozeninám a to jsme nemohli zapomenout na zbytek rodiny, se kterou budeme volat přes Skype. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 7. 12. Nakonec jsem se spokojeně uculil, když Gabby souhlasila s tou "rozumnější" variantou dnešního dne a ještě jsem ji políbil, užívajíc si tu krátkou a pomíjivou chvíli vítězství. Odsouhlasil jsem i to, že pojedeme k babičce, kde už jsou i rodiče. Jen jim pak napíšu krátkou zprávu, že my přijedeme k nim.. "No, já nevím.. tak, když se ti ten dárek nebude líbit, slibuji, že jej vrátím a vybereš si jiný, ano? A omlouvám se, letos mám opravdu jen ten jeden," usmál jsem se na Gabby zpátky hladíc ji ještě po zádech, než jsem jí pomohl vstát a pak jsem uklidil nádobí, zatímco ona šla zpátky do ložnice.. Když byla přichystaná a já si už jen zavazoval boty, měl jsem co dělat, abych se nesmál, jak ze mě tahala dárek. Vždycky jsem se mohl spolehnout na její přirozenou zvědavost. Vstal jsem, upravil si šálu kolem krku a pak jsem se jí zadíval do očí, možná delší dobu, než obvykle, ale pak jsem se sklonil, věnoval jí polibek a nakonec jsem si sáhl do kapsy kabátu a podal jí malou krabičku. Doufal jsem, že se jí to bude líbit, ale byl jsem pořád jako na trní, obzvlášť teď, když už jsme měli jít ven. Zadržoval jsem dech a čekal.. "Pojď.." vzal jsem ji pak za ruku a vyrazili jsme i s Whiskeym konečně ven. Hned vedle mého Bentley stálo s jednou velkou mašlí na kapotě nablýskané červené auto, čekající jen a pouze na Gabby. Zobrazit SPOILER Díval jsem se celou dobu na svou krásnou manželku, pořád se zatajeným dechem vyčkávajíc, jak asi zareaguje.. |
.jpg)
.jpg)
.jpg)
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Velkolepé překvapení k narozeninám Byla jsem strašně zvědavá. Přímo jsem umírala touhou vědět, co si na mě, nebo spíše pro mě John připravil a jaké to vlastně bude. Čekala jsem něco velkého a drahého, protože John na mě nikdy nešetřil a byl takový, že mi kupoval skutečně velkolepé věci, ze kterých jsem byla ještě několik dní potom docela dost vyjevená a přemýšlela jsem, jestli si něco takového vůbec zasloužím. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 7. 12. - pátek 1. 1. 2016 a dále.. Vydechl jsem úlevou a cítil, jak mi spadla celá suť kamení ze srdce, že se Gabby dárek nakonec opravdu líbil. Hned jsem roztáhl rty do širokého úsměvu a sledoval, jak má drahá polovička obhlíží své nové auto a opravdu vypadá šťastně a spokojeně. Samozřejmě jsem jí musel několikrát opakovat, že je to to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat, protože by si zasloužila mnohem více, nicméně auto se jí bude hodit a já, když budu třeba někde pryč, tak by musela i s malým řešit taxíky? To rozhodně nedopustím. Povzbudil jsem ji, ať si hned zkusí sednout za volant a pak, co jsem jí všechno vysvětloval, pomalu jsme se rozjeli vstříc celému Londýnu, aby se Gabby naučila řídit na druhé straně a.. vlastně si to po dlouhé době pořádně připomenout. Oslavili jsme pak její narozeniny se všemi našimi známými, třebaže s většinou to bylo přes Skype, ale nejdůležitější bylo, že jsme se s nimi vůbec mohli vidět a že Gabby měla obrovskou radost. Vánoce jsme s Gabby letos oslavili podstatně skromněji, neboť hodně výdajů padlo na naše nové bydlení, na mé investice do nakladatelství a pak i za Gabbyn narozeninový dárek, takže bylo načase se tentokrát uskromnit. To nám ale nebránilo si to užít a pořádně oslavit. Nejpodstatnější bylo, že jsme byli spolu a to byl ten nejlepší dárek ze všech. Silvestr jsme strávili také doma, jen sami dva a Whiskey. Rozmluvil jsem Gabby jakékoliv chození do centra Londýna, protože by to mohlo být pro ni a malé nebezpečné a kromě toho, Whiskey také nebyl zrovna dvakrát nadšený z rámusu, který dělaly všechny ty ohňostroje. Stačilo nám tentokrát jen vyjít na naši nevelkou zahradu a sledovat noční nebe, ozářené výbuchy barevných rachejtlí. Neustávali jsme s Gabby s přípravou na blížící se porod. Cvičili jsme spolu a já jí všemožně pomáhal, neboť s rostoucím bříškem pro ni nebylo nic tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pořád jsme všechno kontrolovali a nepolevovali ani v natáčení videí pro mrně, když jsme si vzpomněli, že musíme nějakou důležitost zaznamenat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Brzké probuzení Probudila jsem se nezvykle brzo. Nejdříve jsem myslela, že to bylo kvůli náhlému pocitu potřeby jít na toaletu, ale po chvíli, kdy jsem vylezla z koupelny a zavřela za sebou dveře, jsem poznala, že je to prostě zvláštní. Neustále jsem si hladila bříško, a když jsem pak ucítila něco hodně překvapivého, honem rychle jsem se šla podívat co se děje. Měla jsem jenom malinkatý únik plodové vody, což mě zprvu celkem vyděsilo, ale bříško mě nebolelo a Jamie byl naprosto v pořádku, jak jsem se soustředila na vnímání plodu uvnitř mě samotné. Stejně se mi ale něco nezdálo… Nedalo se to ani popsat, ale prostě jsem nebyla ve své kůži. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek 7. 1. Měl jsem lehké spaní a vnímal jsem, když Gabby vstala a zanechala mě v posteli samotného. Zamumlal jsem cosi nesouvislého, ale pak jsem zase spal dál. Bylo však nezvyklé, že Gabby se nevracela, neboť jsem podvědomě předpokládal, že si šla jen odskočit, ale když se mi to zdálo dlouho, dvakrát jsem se ještě přetočil ze strany na stranu, než jsem konečně otevřel oči a posadil se. Rozkoukal jsem se a vydal se nejdříve ke koupelně, abych zjistil, jestli se něco neděje. Zarazil jsem se prakticky hned ve dveřích do ložnice, jak mě zaskočil chladný průvan, což znamenalo jediné - otevřené dveře na zahradu. Nasměroval jsem tedy své kroky do obýváku a následně do kuchyně, kde Gabby odpočívala na židli. Nepřišlo mi to zvláštní, tedy až na to velmi brzké vstávání - vždyť byla skoro ještě tma, nebýt světla pouličních lamp. "Bongiorno, mia bella, Jamie má hlad?" usmál jsem se na ni a políbil ji svrchu do vlasů, následně ji hladíc po hlavě, jak jsem ji míjel jdouc si pro sklenici vody. Natočil jsem vodu z kohoutku sobě i Gabby, načež jsem si stoupl za ni a zlehka jí položil dlaň na rameno. Upil jsem studenou vodu a užíval si klidné ráno, třebaže se do mě dávala zima. "Co bys chtěla k snídani? Já to udělám, Gabby, jen odpočívej," dodal jsem hned, protože mi bylo jasné, že mě nejspíš chtěla snídaní překvapit. Inu, musí odpočívat a já jí to chtěl usnadnit, jak jen to šlo. Vždyť nosit se dennodenně se zátěží vpředu, to nebylo určitě nic jednoduchého, zvlášť když se ta zátěž občas uvnitř hýbala a byla nejmilovanější a zároveň nejkřehčí, takže se muselo všehovšudy stále mít na pozoru.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Co se děje? Popravdě jsem se trochu polekala, jak jsem nečekala, že se tu John objeví takhle brzy. Ale zřejmě jsem mu chyběla stejně jako on mně, když mi v posteli zmizelo to hřejivé příjemné teplo. Usmála jsem se na něj a nechala se políbit, posléze jsem poděkovala za vodu a pořádně se napila. Přemýšlela jsem u toho, jestli bych mu měla říct, co se stalo, třebaže jsem mu ale nechtěla dělat starosti navíc. Byly to prostě poslíčci, nic to neznamenalo. Až na to, že se mi připravovala pánev na blížící se porod, takže se to bez občasných nepříjemností neobešlo. Nakonec jsem dopila sklenici a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Už jsem si vážně začínala připadat zvláštně, jak jsem tu skoro nic nedělala a všechno zůstávalo na Johnovi. „Dobré ráno i tobě… Chtěla jsem tě překvapit a udělat snídani sama, ale když jinak nedáš… Jen si připadám poněkud zbytečně. Pořád se o všechno staráš a já ti vůbec nestačím pomoct,“ přiznala jsem se s těmi svými pocity a jen co jsem to dořekla, pohladila jsem si bříško, které se zase stahovalo a na mě to zase bylo znát. „Jamie má asi pořádný hlad, dneska sebou šije docela dost, až je to nezvyklé. Musím se trochu projít, už nevydržím jen tak sedět, takže půjdu zavřít aspoň ty dveře. Whiskey? Whiskoušku?“ Zavolala jsem rovnou i na naše druhé chlupaté čtyřnohé dítě, které po chvilce přiběhlo až k mým nohám, sotva jsem došla k zahradě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 7. 1. Ujistil jsem Gabby, že zbytečnost je to poslední slovo, které bych si s ní spojoval. Vždyť toho dělala tolik! A já jí nemohl ani z poloviny vynahradit to, že nosila naše mrně, starala se o něj a zároveň tolik trpěla, když se protahoval, všemožně ji tlačil na orgány v těle a nenechal ji pořádně spát. Nemohl jsem ani na den převzít její poslání, aby si odpočinula, tak mi nezbývalo, než dělat všechno pro to, aby mohla odpočívat a bylo o ni postaráno po všech směrech. Objevila se mi vráska na čele, když jsem sledoval Gabbynu bolestivou grimasu a mě bylo jasné, že tentokrát byli poslíčci značně nepříjemnější. Pak to ale na chvíli ustalo a mohli jsme se v klidu nasnídat, takže nejspíš to opravdu bylo z hladu..? Nechal jsem pak Gabby odpočívat na pohovce, našlapujíc kolem ní po špičkách, abych ji neprobudil. Nakonec se probudila prakticky přímo k obědu, což mě pobavilo - Whiskey i Gabby totiž vzhlédli současně a zavětřili a v tu chvíli mě mrzelo pouze to, že jsem to nemohl zaznamenat na kameru. Stihl jsem pak po obědě umýt všechno nádobí a chvíli si hrát s Whiskeym, zatímco byla Gabby v koupelně. Už mi to připadalo podezřelé a chystal jsem se jít za ní, když v tom Gabby vyšla ze dveří a už jen pohled na ni mě donutil v mžiku vstát a jít za ní, abych ji podepřel a pomohl jí dostat se na pohovku. Běžel jsem pak pro vodu, jak si přála. Hned jsem byl zpátky u ní a chytil jsem ji za ruku, snažíc se jí alespoň tímto malým gestem podpořit. "Gabby, co mám dělat? Chceš donést něco teplého? Deku, nebo nahřívací lahev? Prý to občas pomáhá proti bolesti? A.. jak to, že je to dnes tak strašně silné?" mluvil jsem na ni tiše ve snaze ji konejšit, ale byl jsem v přílišném stresu, než aby můj hlas opravdu dokázal uklidňovat. Gabby se pak snažila vstát, přičemž mi hned nedošlo, o co se pokouší. To až když na mě upřela ten bezmocný pohled, objal jsem ji a pomohl jí vstát. Nepouštějíc ji z objetí, snažil jsem se ji přimět k pár krůčkům, protože i po dle knížky jsem věděl, že chození pomáhá. Tvář jsem měl jako z kamene, jak jsem se s mírně staženým obočím snažil, aby na mě nebylo tak moc vidět, jak za Gabby vnitřně trpím. Dralo mi to srdce vidět ji takhle, ale musel jsem se snažit, abych jí byl oporou a ne, abych jí ještě sám přidělával starosti. "Nebo.. zkusíš třeba míč? Prý to taky někdy pomáhá.. Gabby, tohle je divné, poslíčci nikdy netrvají tak strašně dlouho.. Nemám.. nemám radši zavolat do nemocnice a zeptat se..?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dramatické chvilky Byla jsem ráda, že mi byl John oporou, ještě když mě sám od sebe podepřel a pomohl mi tak vstát. Chápala jsem jeho starosti a byla mu vděčná, že je z nás dvou pochopitelně nejrozumnější. Já bych na jeho místě asi zešílela a hystericky bych se rozevřela, kdyby byl na mém místě. Ale byla jsem to já, kdo teď prožíval nepříjemnou bolest, která se čím dál více stupňovala a přicházela v podezřele v kratších intervalech, což i mně přišlo krajně podezřelé. Pořád jsem si ale nechtěla nic připustit a trvala na tom, že to jsou jen poslíčci, a že mě to za chvilku určitě přejde. „Jsou to jenom poslíčci, Johne, určitě to je silnější jenom proto, že jsem už moc těhotná a Jamie se do toho hýbe, tak… Au,“ stáhl se mi obličej do další bolestivé grimasy, a kdyby mě John nedržel, pravděpodobně bych se sama sesunula na zem, jak jsem to nemohla vydržet. Už jsem nedokázala udělat ani krůček navíc, držíc se za bříško, které mne neskutečně bolelo. „To opravdu nic není, nemusíš tam volat. Bude to jen planý poplach. Ach, Johne, to tak bolí, já to nevydržím, prosím, udělej něco. Ale hlavně nevolej do nemocnice… nic se neděje… Nic se neděje, všechno bude v pořádku,“ prosila jsem ho úpěnlivě a jednou dlaní mu v zaťaté pěsti drtila triko, co měl na sobě. „Jamie je v pořádku, slib mi to,“ podívala jsem se mu do očí a zavřela je s další přícházející bolestivou kontrakcí, u čehož jsem neměla daleko ke zhroucení. „Posadím se na pohovku a zakryju se, to bude v pořádku a za chvilku budu zase v pohodě, uvidíš,“ konejšila jsem jej, přičemž jsem se lekla, když Whiskey štěknul, jak nás tak nechápavě pozoroval. Ale zřejmě vycítil něco, co se mu nelíbilo, nebo měl o mě taky starost. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 7. 1. Vůbec se mi to nelíbilo. V duchu jsem panikařil a vyšiloval, protože o tomhle se v knížce vůbec nepsalo. Poslíčci měli být jen tak trochu a ne, že to bude takhle strašně bolet. Ani jsem si nedokázal představit, co asi Gabby prožívá. "Ale.. já nevím, co mám dělat, Gabby. Prosím, lásko, pojď, ještě pár krůčků, to pomůže," snažil jsem se nějak, ale hlas mě prozrazoval, jak moc jsem panikařil. A pak Gabby znovu zavřela oči a stáhla obličej v bolestivé agónii. "Je v pořádku, je v pořádku, neboj se, je v pořádku.." opakoval jsem freneticky tichým hlasem, v očích hrůzu, kterou naštěstí Gabby nemohla přes zavřená víčka vidět. Podepřel jsem ji a skoro už jsem ji nesl k pohovce, jak slabá najednou byla. Posadil jsem ji a honem jsem sáhl pro deku, ale než jsem Gabby přikryl, položil jsem dlaň na bříško ve snaze snad nějak domluvit Jamiemu. Pohladil jsem ji níž, kde neměla sama položené své dlaně, když v tom jsem si všiml, že má trochu mokré tepláky. Zarazil jsem se a podíval se na ni naléhavě se starostlivou tváří. "Lásko, potřebuješ na záchod? Odnesu tě tam.." nabízel jsem se. Jen mě zarazil Whiskey, který pořád strkal čumák mezi nás, aby se mohl jemně dotknou Gabbyna bříška, přičemž měl stažené uši, divoce vrtěl ocasem a tiše kňoural. "Kuš, Whisk-.." zarazil jsem se, když v tom mi došlo, že prvotním pudem Whiskeyho by bylo čuchat ke Gabbyným teplákům.. a současně s tím mi došlo, že to tím pádem musí být plodová voda. Vytřeštil jsem zděšeně oči, úplně bez sebe šílenou starostí. Co když se něco děje? Jamie bez plodové vody může zemřít! Sakra.. něco se děje.. co mám dělat? Co mám dělat?? panikařil jsem v hlavě, na tu chvíli doslova přimrazený. Další Gabbyno zaúpění mě ale probralo, načež jsem vystřelil sprintem do ložnice a rovnou do šatny, abych v rychlosti sbalil všechny věci, co budou potřeba. V hlavě jsem si odškrtával pomyslný seznam, který jsem se z naší knížky o těhotenství už stačil naučit nazpaměť. Brzy jsem měl sbalenou sportovní tašku, co jsem jinak měl do posilovny, a přes předloktí jsem měl přehozené oblečení pro Gabby, kdyby se před cestou chtěla převléknout. "Gabby, tohle je zlé, hodně zlé. Okamžitě tě beru do nemocnice a ne neberu jako odpověď," řekl jsem jí pevným rozhodným hlasem, načež jsem ji pohladil po tváři a nabídl jí, jestli chce pomoct s převlékáním, nebo mám jen donést boty a kabát, abychom vyrazili okamžitě.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V nemocnici Postupem několika okamžiků už jsem byla schopna vnímat snad jedině sílící a intenzivnější kotrakce a stahy, co tak příšerně bolely, že jsem si nevšímala ničeho jiného. Nebylo to nic příjemného a popravdě jsem si v těch chvílích nepřála nic jiného, než aby to konečně přestalo. Co se mi to jenom děje? A co Jamie? Nechci o něj přijít! Běželo mi hlavou a ani jsem si neuvědomila, že mám mokré tepláky, na kterých se objevila vlhká skvrna, jako kdybych to už neměla vydržet na toaletu. Zarazila mě až ta Johnova otázka a já se podívala směrem dolů, konečně pociťujíc nepříjemné vlhko. Instinktivně jsem si sáhla do slabin, kde skutečně bylo mokro a navíc jsem si všimla slabého, ale opravdu jen slabého krvácení. A tentokrát mi naplno došlo, že to nebude jen tak. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 7. 1. "Právě proto, že o něj nechceme přijít, tě tam odvezu, Gabby," odpověděl jsem jí, nedbajíc toho zničeného pohledu. Radši budu za blbce pět minut před celou nemocnicí, než abych přišel o svého syna a vyčítal si to celý život. Otevřel jsem ještě znovu dveře na zahradu, aby tam mohl Whiskey jít, protože jsem netušil, kdy se vrátíme domů. Pak jsem Gabby pomohl s převlékáním a vzal jsem ji pak do náručí nedbaje jejího křečovitého sevření, abych ji mohl odnést do Bentley. Postavil jsem ji na zem a opřel o auto, abych mohl posunout přední sedačku víc dozadu, dělajíc jí tak pohodlí. Znovu jsem jí pomohl nastoupit a pak rychle nasedl i já sám zapínajíc jí pás, než jsem pořádně přišlápl pedál plynu, spěchajíc Londýnem do nemocnice. Celou dobu jsem na ni mluvil, snažil jsem se ji konejšit a říkat jí, že to bude dobré a že budu pořád s ní. Když jsem konečně zaparkoval před nemocnicí, přeptal jsem se Gabby, jestli může jít sama, nebo ji mám odnést, načež jsem ji nechal chvilku čekat v autě, než jsem se vrátil s nemocničním kolečkovým křeslem. Pomohl jsem jí do něj, vzal jsem tašku s věcmi přes své rameno a už jsme spěchali do nemocnice. Na recepci jsem dostal dotazník k vyplnění, načež nás pak zavedli do pokoje, kde jsme měli počkat na doktora. Celou dobu jsem Gabby držel za ruku schovávajíc její dlaň ve svých a občas jsem ji tam i políbil. Vůbec jsem netušil, jak jí pomoct, ulehčit, nebo prostě alespoň co říct. "Miluji tě, Gabby.. jsi neuvěřitelně silná a statečná, víš to? Neskutečně statečná a zvládáš to výborně. Jsem na tebe moc hrdý.." snažil jsem se alespoň takhle, to jediné, co jsem opravdu v danou chvíli zvládl. V duchu jsem se však modlil, aby Jamesovi opravdu nic nebylo a aby všechno dobře dopadlo.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V nemocnici Prožívala jsem hotová muka, když se bolesti ozývaly častěji a o to citelněji a znatelněji. Byla jsem Johnovi opravdu vděčná, že zařizoval všechny věci kolem, co byly zapotřebí, protože já se nemohla na nic pořádně soustředit. Vnímala jsem jen bolest a kontrakce, které přicházely a tak tak jsem se zvládla dostat z kolečkového křesla do postele, kam jsem si lehla a aspoň trochu se uvolnila. Můj milovaný a starostlivý manžel byl u mě a šeptal mi konejšivá slova, přičemž mě držel za ruku a sem tam na ni políbil. Bylo to mnohem víc, než si myslel. Pomáhalo mi to, podporovalo mě to, třebaže jsem se ksichtila pokaždé, když mě píchlo v břiše a opět přišly kontrakce.
|
| |
| soukromá zpráva od ~ Našeptávač ~ pro JAMES EDWARD MARIANO Datum narození: 7. 1. 2016
|
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 7. 1., v nemocnici Když se objevil doktor a řekl, že se jedná o předčasný porod, pocítil jsem dvě odlišné emoce - strach z toho, že s malým je něco špatně, když je nedonošený; úlevu, že jsme přijeli včas a že i navzdory předčasnému porodu bude Jamie určitě v pořádku. Byl jsem nicméně pořád u Gabby, držel ji za ruku a snažil se ji utěšovat a stále na ni konejšivě mluvit, jenže Gabby byla z toho všeho opravdu hodně vystresovaná a tak to byla pořádná dřina přesvědčit ji, aby se trošku uvolnila, nebo alespoň uklidnila. "Lásko, podívej se na mě. Předčasně se rodí hodně dětí, to nic není, určitě. A není to tak špatné, zvládla jsi to. Jamie už se na nás asi prostě jen moc těší a chce nás vidět, víš? Brzy už bude s námi a my mu dáme veškerou lásku, které budeme schopni, protože je to náš malý chlapeček. Budeme jej pořád chovat a hrát si s ním a nikdy nedovolíme, aby se mu něco stalo.. a Whiskey ho bude hlídat a opatrovat a Jamie bude to nejšťastnější miminko na planetě, uvidíš.." mluvil jsem a mluvil, stíral Gabby slzy z tváře a přesvědčoval jsem nás oba, že to bude určitě dobré.. Když to konečně přišlo, dostal jsem tenký zelený plášť a pomohl jsem dostat Gabby na kolečkovou postel, aby ji mohli odvézt na sál. Byl jsem celou dobu s Gabby a trpělivě jsem snášel všechny její výčitky vůči mé osobě. Sám jsem trpěl předně proto, že tolik trpěla ona a kéž bych to mohl vzít na sebe, ale nemohl jsem. Tohle zkrátka byla úloha žen a na nás mužích bylo pouze to, abychom je chránili a dodávali jim odvahu. Pořád jsem na Gabby konejšivě mluvil a občas jsem sebou bolestně cukl, když mi drtila ruku, nebo mě dokonce kousla. Překvapovalo mě, že má takovou páru - má křehká jemná Gabby. S očima navrch hlavy jsem pořád kontroloval dění okolo, co říkal doktor i co dělal, třebaže jsem tam moc neviděl přes prostěradlo, co přehodili přes Gabbyn klín a její nohy. Zadržel jsem dech, když doktor řekl, že už vidí hlavičku a pomáhal tahat malého a teprve ve chvíli, kdy se porodním sálem rozlehl Jamieho pláč, přešťastně jsem vydechl a políbil jsem vyčerpanou Gabby na vlhké čelo, šeptajíc jí, jak moc ji miluji a že je statečná a zvládla to, že je konečně po všem. Měl jsem slzy štěstí na krajíčku.. Sestra mě pak hned vyrušila, že mám jít přestřihnout pupeční šňůru. Poprvé jsem viděl našeho maličkého syna, celého krvavého a špinavého, ale tak neskutečně úžasného. Jen jsem také poprvé spatřil to, co celou dobu viděl doktor a já díky tomu prostěradlu předtím ne - spoustu krve a něčeho, co jsem ani nechtěl vědět, co to je. Zhoupl se mi žaludek a já musel na kratičký okamžik pevně zavřít oči a vložit veškerou sílu vůle, abych se udržel, což jsem naštěstí zvládl. Přeštípl jsem šňůru a pak následoval sestru a doktora s Jamiem v ruce, kteří jej šli honem rychle přeměřit a zabalit do zavinovačky ještě celého špinavého. Bál jsem se ho dotknout, takže jsem se jen díval, jak malý lapá po vzduchu a máchá malýma rukama i nohama na všechny strany. Sestra jej pak přenesla ke Gabby a já je následoval, abych pak se svou dokonalou manželkou mohl sdílet to štěstí, že se nám právě rozrostla rodina. Znovu jsem ji hladil po vlasech a sledoval u toho to naše malé škvrně, které začínalo mžourat na nás oba.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Náš malý syn Byla jsem tak strašlivě vyčerpaná a unavená, že bych s největší pravděpodobností usnula hned vzápětí, jen co bych přivřela oči. Držela jsem se jen proto, že jsem chtěla vidět našeho malinkého prvorozeného syna, co se tak snažil prodrat na svět. Nemohla jsem se ho dočkat, a když už mi ho sestřička podávala v zavinovačce, nemohla jsem přestat plakat štěstím. Bylo to neuvěřitelné, že ještě před chvílí tady nebyl a teď se tu objevil. Náš malý chlapeček, jenom Johnův a můj. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 7. 1. Konečně jsme byli sami, naše šťastná rodinka v soukromí za závěsem. Ležel jsem u Gabby na lůžku objímajíc ji a omámeně sledujíc našeho malého syna. Neměl jsem slov, stačilo mi jej sledovat s téměř náboženskou úctou. Nakonec jsem se odhodlal a opatrně malému položil dlaň přes zavinovačku. Gabby to zřejmě pochopila tak, že si jej chci také na chvíli pochovat, což bylo něco, čeho jsem se bál a zároveň se na to těšil. "Nevím, jestli to zvládnu.." zapochyboval jsem tiše, ale pak zřejmě zapůsobil nějaký instinkt, přičemž jsem se posunul a opřel se o zeď a malého jsem si opatrně převzal do náručí. Prvotní pochyby vystřídalo koncentrované štěstí a já se vůbec nestyděl za to, že se mi oči zalily slzami. Choval jsem našeho malého syna, který mi oplácel pohled. Nemohl jsem se na něj vynadívat. "Je tak úžasný.." vydechl jsem, nepřestávaje se na něj dívat. "To víš, že jsi, Jamie. Nejúžasnější chlapeček v celé nemocnici. Necháme si tě tady s Gabby pěkně u sebe, aby za tebou hned neběhaly holky.." zakřenil jsem se na něj, což se mu asi líbilo, že se mírně pousmál také. Konečně jsem odtrhl pohled od malého a podíval se dojatě na svou Gabby. Sklonil jsem se k ní a věnoval jí políbení. Slov nebylo zapotřebí. Vzpomněl jsem si pak na jednu důležitou věc - kameru! Podal jsem našeho Jamieho zpátky Gabby a na chvilku jsem slezl z lůžka, jen abych v tašce vylovil kameru a také svůj mobil. Vrátil jsem se ke svým dvěma středobodům vesmíru a vytáhl jsem mobil, abych nás tři pěkně pohromadě vyfotil. Poslal jsem to potom jako MMS všem - mé rodině, Gabbynně mámě, její rodině v Twin Falls a mým přátelům (na Gabbyny jsem kontakt neměl, bohužel). Nakonec jsem zapnul kameru, namířil ji na nás a mohli jsme pak Jamiemu natočit "poslední díl" videa o tom, jak k nám přišel na svět. "Ahoj Jamie, tak tohle jsi ty.." začal jsem a namířil kameru na něj, jak spokojeně sleduje Gabby.. Užívali jsme si pak s Gabby každou vteřinu našeho obrovského štěstí, až dokud nepřišla sestra a nezačala kontrolovat jak Gabby, tak Jamieho, přičemž mě vyhnala z lůžka. Pobídla Gabby, aby zkusila nakojit malého a že potom jej omyje a Gabby by měla odpočívat, nejlépe usnout. Když pak tohle všechno proběhlo a Jamie byl na chvíli bez nás, byl jsem opět u své krásky, které jsem šeptal konejšivá slůvka a připomínal jí, jak moc ji miluji a obdivuji. Připomněl jsem jí, že jen co nám malého umyjí, pak už bude pořád jen u nás a už nám ho vůbec nikdo nevezme. Nakonec jsme všichni tři byli unavení po tom všem stresu, že jsme usnuli spánkem spravedlivých pěkně za sebou od nejmladšího po nejstaršího. Vzbudilo mě až poklepání na rameno, kdy se mě sestra snažila přesvědčit, abych šel spát domů, ale já se nedal jen tak odbýt. Slíbil jsem Gabby, že s ní budu a to jsem také hodlal dodržet. Odmítl jsem i nabízené lůžko jen pro mě, které by ovšem bylo někde jinde a když sestra viděla, že se mnou nic nezmůže, popřála mi mírně neochotně dobrou noc a odešla, načež jsem se mohl vrátit do sladkého nevědomí, objímajíc celou svou malou rodinu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Konečně domů Dodala jsem Johnovi odvahu, když nejprve zapochyboval, ale pak, stačilo málo a já mu poprvé pomohla s malým, aby si jej mohl pochovat, dotýkat se ho a prohlédnout si celou jeho maličkost. Sledovala jsem oba dva své kluky a z očí se mi nanovo řinuly slzy jako hrachy, jaké dojetí jsem v té chvíli pociťovala. Byl to krásný obrázek, pohled na ty dva, jak jeden druhého sledoval a John pak na malého promluvil. Ten se ještě podobným způsobem pousmál a já nahlas zasněně povzdechla, jak krásné a dojemné to bylo. „Jste si oba dva tak neskutečně podobní,“ natáhla jsem k nim svou drobnou dlaň, pohladíc Johna po tváři a pak malého, který byl tak nádherný a úžasný. Oba dva jsme z něj byli viditelně naprosto unesení a nemohli uvěřit tomu, že už tu je skutečně s námi. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pátek 8. 1. dopoledne Konečně jsme se sbalili a připravili se na cestu domů. Pomohl jsem Gabby se vším, co potřebovala. Prožila nejhorší bolest našeho společného života a já ji chtěl všemožně opečovávat a zkrátka jí dát veškerý komfort a bezpečí, aby teď mohla odpočívat a být jednoduše šťastná, že to nejhorší má za sebou a že jen a jen díky ní teď máme náš malý uzlíček štěstí konečně u sebe. I ten ale bude ještě potřebovat hodně péče, protože měl být ještě minimálně týden dva s Gabby, schovaný pěkně v jejím bříšku. Na druhou stranu, měli jsme velké štěstí v tom, že se nenarodil dřív, třeba v sedmém měsíci, nebo dokonce v pátém. Pan doktor nám ještě před odjezdem přišel říct, že Jamie je už skoro úplně dovyvinuté miminko a že nemusíme mít strach. Jen jej budeme muset nějakou dobu nechat doma, kvůli riziku infekčního onemocnění, že je ještě jeho imunitní systém oslabený, ale to už nebyl tak velký problém. Doktor nám ještě popřál hodně štěstí a řekl nám, že k nám dvakrát týdně zajde jedna ze sester kvůli kontrole jak malého, tak i Gabby a případně nám poradí i ona.. Konečně jsme mohli vyjít ven. Pomohl jsem Gabby nasednout do Bentley dozadu, kde jsme měli malého zachumlaného ve vajíčku. Ještě jsem se ubezpečil, že je to řádně přidělané a že se mu nic za jízdy nestane, než jsem opatrně vyrazil k domovu. Obával jsem se, v jakém stavu náš domov najdeme, když jsme tam nechali Whiskeyho tak dlouho samotného. Nechal jsem Gabby, aby počkala s malým v autě a že já zatím trochu uklidním našeho chlupáče, který určitě bude jančit radostí, že už není doma sám. A taky že jsem měl pravdu. Whiskey štěkal a skákal radostí a já měl co dělat, abych jej aspoň trochu uklidnil. Vzal jsem jej na vodítko, pěkně nakrátko, abych jej mohl vzít ven, k autu. Nejdůležitější byla jeho prvotní reakce a já nechtěl nic podcenit ani uspěchat. Nejdříve jsem otevřel dveře u Gabby, aby se mohl přivítat s ní a zjistit, že je v pořádku.. a taky zdálky zjistit, že je tu ještě někdo s námi. To na Whiskeyho zapůsobilo takřka hned. Přes Gabby natahoval krk a větřil, ale když zjistil, že ho dál nepustím, tiše kňoural a vrtěl ocasem. Podíval jsem se na Gabby, jestli zvládne vzít malého, nebo to mám udělat já. Předpokládal jsem, že je ještě pořád oslabená, ale musel bych vzít Whiskeyho zpátky domů a pak se pro mrně vrátit.. Doma jsem celou dobu držel Whiskeyho na vodítku, hladil jej a vyčkával, až se Gabby vysvlékne z kabátu a bot. Pak jsme položili vajíčko s Jamiem na zem a Gabby si k němu sedla a hladila malého, zatímco já čekal, jak bude reagovat Whiskey. Ten pořád napjatě sledoval tu pro něj neznámou věc, která ukrývá naše miminko, tiše kňoural a co chvíli mi olizoval ruku, abych ho už konečně pustil. Nakonec jsem tedy opatrně přišel s Whiskeym blíž a nechal ho očuchat vajíčko. "To je náš malý Jamie, Whiskey, pomalu, ano? Buď opatrný, to je náš Jamie, náš, Whiskey.. Musíš ho hlídat, aby se mu nic nestalo.." promlouval jsem pak k Whiskeymu, kontrolujíc jeho reakce, ale jak se zdálo, bylo to v pořádku a Whiskey asi pochopil, že tohle je lidské štěně a musí být opatrný a chránit ho.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Poprvé s Jamiem doma I po vyspání jsem se cítila slabá a unavená, ale na druhou stranu mě nabíjela skutečnost, že už máme našeho malého konečně u sebe. Nemohla jsem z něj celou dobu spustit oči a popravdě ani drobnou dlaň, s jejímiž prsty jsem jej pomaličku a opatrně hladila po malinké tvářičce. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pátek 8. 1. Měl jsem pořád na paměti, že náš malý James bude potřebovat být alespoň týden neustále pořádně v teple. Tedy, více, než by obvykle malý novorozenec měl být. Měl jsem přirozeně strach, jestli to zvládneme, ale na druhou stranu bych nám měl více věřit. Byli jsme už konečně rodiči a celou dobu jsme se na tuto chvíli s Gabby připravovali, studovali jsme všechny ty knihy a teď bylo načase, abychom s tím začali v praxi. Whiskey, zdá se, už pochopil, kdopak je náš malý Jamie a opravdu byl opatrný a snažil se na malého pouze dívat. Na druhou stranu, odmítal se od něj hnout a to i poté, co Jamieho Gabby vyndala z vajíčka. Whiskey byl zkrátka jako ocásek za tím, kdo měl Jamieho v rukách a pokud dostal šanci, šťouchal Whiskey malého jemně do zachumlaných nohou, jako kdyby mu chtěl dát jemnou psí pusu. Já mezitím poklidil, co bylo třeba a vybalil z tašky věci z porodnice, zatímco Gabby malého krmila. Už jen to samo o sobě bylo hodně zvláštní - tedy alespoň pro mě. Byla to přirozená součást života, součást Gabby jako maminky našeho Jamieho, ale i tak mi chvíli bude trvat, než si zvyknu na to ji vídat, jak malého kojí. Nebyl v tom žádný podtext, prostě jen nezvyk. Alespoň jsem mohl připravit čaj - jeden pro Gabby, bylinkový přímo pro kojící ženy, a pro sebe černý s mlékem. Pořád jsme spolu cukrovali na Jamieho a to i když si trošku pobreknul u přebalování. Opatrně jsem jej hladil po tváři jedním prstem a u toho objímal Gabby kolem pasu. Nemohl jsem se nicméně vynadívat. Kdyby to šlo, určitě bych se samou pýchou a štěstím nafoukl a uletěl někam na Nový Zéland. Teprve když jsme malého uložili do jeho postýlky, mohli jsme se trochu uvolnit (nebo alespoň já), že jsme svůj první rodičovský den zvládli.. tedy, část dne. Drželi jsme se s Gabby za ruce a žasli nad naším malým, který už notně zíval a přivíral oči. "Hmm.. já se popravdě ještě nedíval. Vypnul jsem si zvuk, takže.. Ale můžeme se pak podívat spolu, až Jamie usne. Teď se mi od něj ještě nechce.." dodal jsem pak s uculením, protože mi bylo jasné, že ani Gabby to od dětské postýlky nikam zvlášť netáhne. "Ale možná bych mohl zapnout tu vysílačku.. teda.. to.. ehm.. chůvičku, myslím. A.. co kdybych došel i pro kameru? Bude mít natočené svoje první spaní ve své postýlce.." rozplýval jsem se pak a na tu chvíli jsem neochotně pustil Gabby a odešel, jen abych se v mžiku vrátil a mohl dokumentovat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První Jamesův den John dostal skvělý nápad zdokumentovat první chvíle, kdy jsme byli s Jamiem doma a vlastně i jeho první chvilky, když spokojeně ležel ve své nové postýlce a pomaloučku zavíral krásná kukadla. Oba dva jsme z něj nemohli spustit oči a ani jednomu se nechtělo odejít pryč, naprosto fascinovaní a uhranutí naším malým dárečkem, zázrakem života. Zasněně jsem si povzdechla a pak se usmála, když John začal natáčet, přičemž jsem si kameru vyprosila a natočila i jeho samotného, jako hrdého pyšného tatínka, co se mohl dmout pýchou, že má tak krásného a úžasného prvorozeného syna. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pátek v noci 8. 1. První koupání jsem se snažil dokumentovat opět na kameru, zcela uhranutý naším malým, že jsem chvílemi zapomínal Gabby pomáhat, ale když mi řekla, hned jsem rychle podal to či ono. Jen s tím koupáním jsem si byl nejistý, ale když jsem pak malého držel a zkoušel mu omývat hebkou miminkovskou pokožku. Byl tak malinkatý! Whiskey nás přirozeně pozoroval a snažil se být malému co nejblíž, ačkoliv nám občas trochu překážel. Když jsem pak Gabby znovu asistoval u sušení a mazání a přebalování a.. dával jsem u toho všeho dobrý pozor, abych pak dokázal to samé sám. Vlastně, těšil jsem se na to. Byla to velká výzva - vyměnit plínu. Nicméně teď jsme ještě malého trochu chovali a pak jej uložili do postýlky, zatímco jsme si s Gabby vymýšleli pohádku na dobrou noc (já to Gabby samozřejmě trochu kazil svými legráckami) a nakonec, kdy jsme ho upovídali a uhladili k spánku, odebrali jsme se konečně do obýváku, věnovat se jen jeden druhému.. Teprve ve chvíli, kdy se Gabby zmínila o tom, že se dlouho už nic neozývalo (vzhledem k tomu, že novorozenci prý spí zhruba jen po dvou hodinách s pár hodinami bdění a krmení a to stále dokola..), popravdě jsem se vyděsil. Honem jsem zkoumal chůvičku, jestli funguje, jestli jsou v pořádku baterie Nakonec jsem se chvilku na Gabby podíval zmateným pohledem a jen posunkem dlaně jí dal najevo, ať je v klidu a odpočívá, jenže já sám jsem vystřelil, jako kdyby mi hořelo za patami, jen abych zkontroloval v pokojíčku malého. Gabby hned mohla v chůvičce slyšet, jak jsem tam chodil kolem postýlky a kontroloval malého, na něhož jsem chvilku šeptal, ale ten spal jako zabitý. Vrátil jsem se pak ke Gabby a zase si přisedl a objal ji. "On.. on prostě spí.. strašně dlouho už spí, Gabby, nezdá se Ti?" vyhrkl jsem překvapeně.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První návštěva Nebyla jsem moc klidná, když za mnou John přišel zpátky s tím, že Jamie spí nějak podezřele dlouho. Hrklo ve mně a honem rychle jsem přemýšlela nad tím, jestli je to normální nebo ne. A co by to mohlo znamenat… „A zkoušel jsi, jestli dýchá?“ Vypadlo ze mě, jak jsem se o našeho malého strašlivě bála a už už jsem začala vstávat, že se za ním podívám také, když v tom okamžiku se z chůvičky ozvalo malé tiché pobreknutí. Oba jsme se na sebe ve stejné chvíli podívali a tentokrát jsme se za Jamiem šli podívat oba dva. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek odpoledne, 21. 1. Každý večer a noc a vlastně i přes den.. zkrátka, kdykoliv Jamie spal, chodili jsme jej s Gabby neustále kontrolovat, jestli vůbec dýchá, protože byl tak neskutečně hodné mrně, až nás to trochu děsilo. Vůbec nebrečel a párkrát se stalo, že už byl vzhůru a prostě se jen díval kolem sebe, aniž by dal přes chůvičku nějak najevo, že už je vzhůru. Měli jsme přirozeně strach, když se narodil trochu dříve, než měl, ale na druhou stranu, pravidelná kontrola z nemocnice nás ubezpečovala, že náš syn dobře prospívá a není třeba se ničeho obávat. I Whiskey teď místo svého pelíšku v obýváku spal vedle Jamieho postýlky, snad aby ho hlídal. A když se malý vzbudil, dívali se ti dva na sebe a nic jim nescházelo - to možná vysvětlovalo, proč Jamie nebrečel a nedožadoval se pozornosti. Tu už totiž měl zajištěnou u Whiskeyho. Nakonec jsme se domluvili s rodiči, že přivezou i babičku a navštíví nás. Gabby s malým stejně ještě nikam nesměla, ale návštěvy jsme zakázané neměli. Měl jsem Jamieho pořád na ruce a chodil s ním sem a tam, abych překontroloval, máme-li všechno připravené na návštěvu. Malý svýma velkýma očima všechno pozoroval a jak jsem na něj u toho mluvil, tak se sem tam usmíval. Gabby se mezitím oblékla a já jí mohl říct, jak moc jí to sluší. Jamie na ni zamžoural a usmál se a ačkoliv jsem měl v plánu nahnout se k ní a políbit ji, zazvonil v tu chvíli zvonek a Whiskey se na to konto radostně rozběhl ke dveřím a štěkal jako smyslů zbavený. "Tak je to tady. Chceš asi malého, viď? Tak já jim dojdu otevřít a trochu zklidnit Whiskeyho, ať po nich neskáče, hlavně kvůli babičce.." řekl jsem a opatrně předal Gabby Jamieho, načež jsem šel pozvat ty tři sudičky dovnitř. Když si v předsíni odložili, pozval jsem je dál držíc Whiskeyho trochu při zemi, aby neskákal. "Tak pojďte a vítejte. Gabby s Jamiem se na vás už moc těší.." "Gabby, drahoušku! Jak ti je? Ou, a tohle je náš malý James.. vítáme tě na světě, maličký. Raffi, podívej, vždyť on je úplně celý John!" povídala máma a bylo vidět, že se opravdu nemohla dočkat a teď měla oči zalité slzami, jak byla dojatá. "Krásné miminko, Gabrielle a Johne, gratuluji. Smím si jej později pochovat, až se posadím?" zajímala se pak babička, opírajíc se z jedné strany o hůl a ze strany druhé o tátu, který se na malého už z dálky křenil a nemohl z něj spustit oči.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro První návštěva doma Byla jsem z první návštěvy trochu nervózní, netušíc proč vlastně a z jakého důvodu. Možná proto, že jsme se celkem dlouhou dobu s nikým moc neviděli, neboť jsme s Jamiem měli zakázané návštěvy a procházky. Teď už to ale bylo jinak a měli jsme povolené aspoň ty návštěvy v prostředí domova. Ještě stále jsme nemohli ven a mě to každým dnem mrzelo čím dál víc. Už jsem se zkrátka nemohla dočkat toho, až se všichni společně nadechneme čerstvého vzduchu a povozíme našeho syna poprvé v jeho novém kočárku. Nicméně pro teď byly důležitější věci. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrteční odpoledne 21. 1. Chvíli jsem zdvořile poseděl s ostatními držíc Gabby za ruku a užívajíc si toho nového postavení v naší rodině - že už jsme také rodiči a moji rodiče prarodiči, o babičce nemluvě. Bylo něco neskutečného vidět na nich to dojetí a radost, že máme Jamieho. Táta se doslova dmul pýchou.. a co by ne? Já na tom byl naprosto stejně. "To ano.. Musím si ho pak vyfotit, to naše drobátko. John byl o dost větší, Gabby, ale to je asi, že se Jamiemu chtělo na svět dřív. nemohl se vás dvou dočkat," smála se máma a pak začala cukrovat na naše mrně v tátově náručí. "Souhlasím. Už se určitě těšil. Však Gia nám poslední dobou v jednom kuse volala a pořád se na vás vyptávala. Nechtěla volat přímo, aby vás neotravovala, ale to jí podle mého nejspíš řekla Lucia. Volal jsem jí pak hned, jak jsi posílal zprávu, Johne." Tátu pak zase přerušila máma, která se zvědavou starostlivostí zvedla oči a podívala se na Gabby. "A už to ví Rebecca? Posílali jste jí také tu zprávu s fotkou, že ano? Měla bych jí pak zavolat a pozvat ji na čaj.. Předpokládám, že tady v Londýně nebyli..?" zamyslela se pak a nakrčila přemýšlivě čelo, zase pozorujíc malého, který nespouštěl tmavé oči z táty. Nechal jsem Gabby, aby odpočívala a věnovala se návštěvě, zatímco já vstal a šel jsem připravovat do kuchyně občerstvení - čaj, kávu a něco k zakousnutí, co jsme měli už připravené, jen to dát na tác. Naštěstí jsme měli skvělý byt, kdy jsem byl pořád s nimi a mohl jsem případně i odpovídat, ale to nebylo zapotřebí. Teď byl hlavní náš mrňous. "A kdy budete smět přijít na návštěvu vy?" poptala se pak babička, načež hned po naší odpovědi dodala něco, co mě popravdě vůbec nenapadlo. "Měli byste pak myslet na křtiny. Mohu to pro vás zařídit, to není žádný problém. Máte už snad vybrané kmotry, ne?" Podíval jsem se na Gabby, zmatený jak lesní včela. O těchto věcech jsme se nikdy příliš nebavili a až na naše pokusy s meditací, co jsme si přivezli z naší svatební cesty z Indie, jsme nic nepraktikovali. Rozhodně to nebylo něco, o čem bychom se denně bavili. "No.. já.. my.. my jsme o tom ještě nepřemýšleli, babi. Původně jsme měli ještě měsíc času, tak teď musíme všechno dohánět.." snažil jsem se to nějak zamluvit do outu a nevnímat tátův kyselý úšklebek, protože jsem jasně věděl, na co zrovna myslí. Naše rodina byla zkrátka mírně multikulturní a náboženství tu bylo citlivé téma. Táta a italská strana prosazovala katolicismus, zatímco druhá strana byli anglikáni a tak to bylo poněkud ošemetné. Navíc netuším, jestli k nějaké církvi inklinuji Rebecca, Gabbyna matka. Vím, že Gabby je v tomto ohledu nestranná a přizpůsobila se při svatbě mému přání ohledně sňatku v anglikánském kostele, nicméně otázkou tu nebylo to, kterou část rodiny učinit šťastnější, ale to, co bude nejlepší pro Jamieho.. Tak, máme aspoň téma k večeři.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Návštěva a večerní povídání Bylo to skvělé rodinné odpoledne. Všichni se těšili z našeho malého syna, který se zpočátku zdráhal a viditelně styděl, a to tak moc, že chtěl být raději se mnou, pěkně v bezpečí. Ale nakonec se mu u dědečka s babičkou zalíbilo a po chvilce už se po miminkovsku usmíval, což bylo spíše bezděčné, aniž by o tom sám tušil. Ale hlavní bylo, že byl viditelně spokojený a užíval si, že může poprvé vidět své prarodiče. Jen u praprababičky si byl trochu nejistý a trochu si pobreknul, ale to už možná bylo tím, že začínal mít hlad. Každopádně jsem odpovídala na všechny dotazy a rozvíjela naši společnou konverzaci, neboť John se mezitím postaral o občerstvení i pití, za což jsem mu byla opravdu vděčná. Neustále kolem nás pobíhal a staral se o to, abychom se měli dobře. Teprve až se posadil ke mně, jsem si ho mohla začít užívat a dát mu najevo stiskem dlaně, jak ráda za něj jsem a že mu jsem opravdu hrozně moc vděčná. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek 21. 1., pozdě večer Usmíval jsem se, jak Gabby cukrovala nad naším mrnětem, které samozřejmě bylo tím nejlepším a nejdokonalejším na celém světě. Ovšem při jejích slovech jsem se vyloženě zakřenil. "Sotva vnímá, kde je, řekl bych, ale jinak máš naprostou pravdu, lásko. Je to to nejdokonalejší miminko na celém světě a já ti za něj nikdy nebudu schopen dostatečně poděkovat," políbil jsem ji do vlasů, když už byla tak příhodně u mě, že jsem na ni sice neviděl, ale aspoň takto na ni dosáhl. Nicméně pak uhodila hřebíček na hlavičku, takříkajíc. Konečně vzhlédla, takže jsem jí mohl vidět do očí, vnímat její výraz, když o tom mluvila a mohl jsem z toho i zkusit vyčíst, co si o tom skutečně myslí. "Máš mě přečteného," připustil jsem a unaveně se na ni pousmál, ale věděl jsem, že čeká, co na to řeknu. Respektive k čemu jsem zatím došel. "Upřímně, mám dost rozporuplné myšlenky a sám jsem ještě k nějakému stanovisku nedošel. Nicméně fakta jsou následující. Máma a její strana rodiny jsou anglikánci, tátova strana rodiny jsou katolíci. Já jsem mezi nimi pojítko, nicméně výchova a studium v Anglii ze mě udělalo anglikánce, třebaže velmi tolerantního," usmál jsem se o něco víc a zavrtěl jsem hned na to hlavou. "Nakonec, myslím, že příslušnost k tomu či onomu táboru se všeobecně příliš přeceňuje a kdyby tu nešlo o víru jako takovou, klidně bych malého nechal pokřtít u jehovistů, jen abych jim dokázal, jak hloupé tyto spory jsou. Což samozřejmě neudělám, nejsem šílenec," dodal jsem hned na usmířenou. Gabby mě znala a věděla, že jsem to myslel jen v rámci ironie a hodně velké nadsázky. "Upřímně, nejraději bych to nechal na Jamesovi, aby se rozhodl, až na to bude dostatečně starý a sám si utvoří názor a priority, ale na druhou stranu bychom měli asi ctít tradice a ty mi říkají, že když jsme v Anglii, měl by být tedy pokřtěn tady. Tedy, tím myslím u anglikánců. Koneckonců, jeho druhé jméno by měl získat správně tím pokřtěním, ale.. Gabby, já nevím. Je to náš syn, ne jen můj.. nejde o to, co chce rodina, ale co chceme my, tak si do toho nenechme moc mluvit. A předně chci vědět, co si o tom myslíš ty," dodal jsem s pohledem do jejích očí, aby věděla, že to myslím smrtelně vážně. Její stanovisko bylo to nejdůležitější. To moje se tak trochu začínalo rýsovat, ale stále jsem nevěděl. A kromě toho, stejně by to nebylo směrodatné. Jen jsem chtěl mít alespoň něco, čím bych mohl přispět k hodnotné diskuzi. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Povídání o křtinách Culila jsem se, jak jsem cukrovala nad naším malým, jenž byl pro nás tím nejdokonalejším miminkem na světě. A já byla tou nejšťastnější ženou a manželkou na světě, protože jsem měla své dva osudové muže na jednom místě, a to bylo pro mne to nejdůležitější. Vztáhla jsem k Johnovi svou drobnou dlaň a pohladila jej po tváři, když tak krásně mluvil a mě to dojímalo, skutečně. „Já ti za něj taky děkuji, protože bez tebe by ani nemohl být. Byli jsme na to přeci oba dva a… Ty se ke mně celou dobu chováš tak krásně, pečuješ o nás a chráníš nás. Děláš pro nás nejvíc na světě, Johne. Jsi dokonalý manžel i tatínek našeho dokonalého syna. Do konce života ti budu vděčná za to, že jsi se mnou,“ vyznala jsem se mu ze svých citů, jak mě to všechno dojímalo a já cítila tolik štěstí najednou, že jsem div nepraskla. Opravdu jsem byla tou nejspokojenější a nejšťastnější, věříc v to, že všechno spolu dokážeme a že budeme i skvělými rodiči. Koneckonců měli jsme velkou rodinu, která by nám vždycky pomohla, takže nebylo čeho se bát. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro čtvrtek 21. 1., pozdě večer Zamyšleně jsem se díval kamsi před sebe, zatímco se o mě Gabby opírala a já ji u toho mohl objímat. Podle toho, co mi říkala, jsem mohl usoudit, že máme opět stejný názor. Souhlasil jsem s ní i s tím, že by bylo dobré ctít tradice, stejně jako určit kmotra pro Jamieho, kdyby se nám snad něco stalo. "Tak tedy zařídíme křtiny.. ale nechal bych to až za měsíc, až bude Jamie více uvyklý světu. Je ještě příliš nebezpečné, aby šel ven, třebaže jen do kostela, ale je tam moc velká zima a navíc by mohl cokoliv hned chytit.. Je tak strašně moc zranitelný.." povzdechl jsem si, protože byl prostě naším malým nedonošeným uzlíčkem radosti, který bylo třeba zkrátka chránit. Byly to už dva týdny, co jsme ho měli doma, ale i přesto jsem nechtěl nic riskovat. Ale to se už Gabby nadzvedla, aby se mi podívala do očí a já se po jejích slovech mohl zase usmát a odpovědět na její polibek. Pevněji jsem ji u toho objal a přitiskl si ji blíž k sobě.. tak strašně, zoufale mi chyběla, ale musel jsem být ještě hodně trpělivý, nejméně celý měsíc, a tohle mi to zrovna moc neulehčovalo.. "Odbíháte od tématu, paní Mariano, ale tohle vám u zkoušek neprojde," uculil jsem se na ni a věnoval jí z legrace ještě jedno políbení na špičku nosu. "Ale vraťme se ke křtinám.. Koho bys Jamiemu vybrala za kmotra? Nebo spíše kmotry, protože je zvykem, že má dítě kmotry dva a nejlépe muže a ženu. Nejdříve mě napadlo třeba požádat Logana, ale taky mi pak na mysl přišel Tao. Sice jsme se s ním od svatby neviděli, ale posílal nám společné přání k Vánocům s Caterinou a zatím to vypadá, že mají stabilní vztah a.. přišlo mi, že by byl dobrým kmotrem, co myslíš? Ale je to jen prvotní nápad. Máme ještě čas to pořádně promyslet.." Hladil jsem ji u toho opatrně po zádech a mimoděk jsem honem jednou rukou zakryl svou pusu, protože mě přemohlo zívání, třebaže jsem zase tak ospalý nebyl. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Povídání o křtinách a následný spánek „Určitě bychom to nechali až za měsíc, klidně i o něco málo později než jen měsíc. Taky mám o našeho Jamieho strach, takže bych ho nenechala jít do kostela teď. Je ještě hodně maličký a náchylný k nemocem… Myslíš, že ho ale zvládneme vzít do kostela i potom, později? Někdy mám pocit, že bych ho ani nedokázala pustit z náručí, ze strachu, že by se mu mohlo něco stát,“ přiznala jsem se tiše, skousávaje si ret. Jednou, během těch čtrnácti dní, co máme maličkého doma, jsem se přistihla při myšlence, že bych ho snad ani nedokázala půjčit někomu na pochování, neboť mě ta myšlenka znervózňovala a taky jsem se bála, že by se mohl od někoho jiného nakazit a podobně. Nebo že by mu někdo druhý případně ublížil, kdyby mu náhodou spadl, nebo podobně. Prostě jsem občas měla paranoidní myšlenky a představy, jak jsem měla strach o naše nedonešené miminko, které bylo ještě stále v nebezpečí před světem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Čtvrtek 21. 1., noc Usmál jsem se a pak zavrtěl hlavou, načež jsem Gabby opět políbil do vlasů. "Neboj, budeš ho mít pořád v náručí. Křtiny jsou o tom, že kněz něco poví, pak malému třikrát nechá skápnout pár kapek vody na hlavičku, zapálí svíčku a je to. Možná si jej pochovají kmotři, ale to je celé. Neboj se, nikdo nám Jamese nevezme," uklidňoval jsem ji s culením, jak mi to přišlo tak mile úsměvné, že se nechtěla o naše mrně dělit. A pak jsme oba přemýšleli o kmotrech, kdo by asi tak mohl být pro naše mrně nejlepší. Přirozeně nás oba napadl Logan, zvlášť proto, že se i zmiňoval, jak rád by s Jenny měl také potomka, ale na druhou stranu.. mohl být přeci klidně kmotrem našeho dalšího mrněte, no ne? Však on se zlobit nebude, že bude jen "strýček Logan". "Já to spíš myslel tak, že kdyby se nám něco stalo, tak by Jamie mohl vyrůstat s další funkční rodinou, ne jen se samotářem Taem, jestli mi rozumíš. A taky je fakt, že Caterina je rodina, takže by ani v rámci Taova kmotrovství nebyl James daleko od své rodiny. A navíc, Tao umí kung-fu a skvělé kung-pao, takže by byl pro Jamieho ideálním kmotrem.. No a.. kdo by byl kmotrou? Máš nějakou preferenci pro kmotru? Třeba Alice nebo.. ach, promiň vypadla mi jména tvých kamarádek z univerzity, jsem hrozný manžel.. nebo hrozně unavený manžel," pousmál jsem se a znovu jsem zívl. Napadla mě i Elis od Ethana, ale nebyl jsem si jistý, jestli by pro změnu se svým mrnětem chtěli přiletět do Anglie na křtiny a tak jsem nic neříkal. Dostal jsem políbení a Gabby napadl úžasný nápad dnešního večera - jít spát. "Naprostý souhlas, madam," usmál jsem se a chystal se také zvednout, když v tom jsme zaslechli Jamieho. Přikývl jsem na Gabbyn návrh a jen, co jsem se zvedl, přišel za námi Whiskey, zřejmě nás informovat o tom, že naše mrně nespí. Podrbal jsem ho za ušima a ještě jsem s ním před spaním radši zašel na zahradu, než jsme se pak odebrali do ložnice. Jen jsem překontroloval Gabby, že je vše v pořádku a políbil jsem ji do vlasů, když zrovna seděla a kojila malého. Víc jsem je nerušil. Zalezl jsem si pěkně do sprchy a po chvíli jsme se vystřídali. Seděl jsem ještě chvíli u malého, ruku v postýlce, protože mě chytil za prst a pomalu zase usínal. Ale jakmile přišla Gabby, vymanil jsem prst z jeho pěstičky a jen jsem žuchnul dozadu do peřin, kde jsme se pak s Gabby k sobě přivinuli a oba jsme vzápětí usnuli.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jedno z těch nejšťastnějších období života Začervenala jsem se, když se na mě John podíval, uvědomujíc si, jak jsem strašně moc sobecká a neochotná někomu půjčovat našeho malého syna. Věděla jsem však, že to nemyslím vůbec zle, ale prostě jsem jenom měla starost a nejraději bych si to naše malé miminko nechala jenom pro nás dva, protože byl jenom náš. Nakonec jsme se i domluvili na tom, že pro něj uděláme křtiny, se kterými by nám mohla pomoct Johnova babička, a domluvili jsme se i na kmotrech. Mě totiž napadla samozřejmě Elis, třebaže byli s rodinou na druhé straně světa, ale to už bychom s Johnem zařídili. Své spolužačky jsem měla ráda, to nepochybně, ale přeci jenom to byly mladé dívky, které na rodinu měly ještě čas, jak samy ostatně tvrdily. A Elis byla prostě tou nejlepší volbou i z toho důvodu, že jsem ji znala delší dobu a věděla jsem, že by byl u ní Jamie v bezpečí, neboť jsme obě dvě byly matkami. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní večer 5. března Bohužel jsem postupně musel opouštět i svou nádhernou manželku a malého syna, protože mé nakladatelství se beze mě už moc neobešlo a pouhé emaily na jeho řízení nestačily. Snažil jsem se Gabby a Jamiemu maximálně věnovat, ale zkrátka to někdy nešlo, neboť s novými nápady (na zlepšení výdělečnosti nakladatelství) přicházely i povinnosti, které byly stále náročnější, takže se mi i párkrát podařilo, že jsem nestihl ani Jamieho koupání.. jako například dnes. Byl jsem utahaný, ale spíše psychicky, než fyzicky. Těšil jsem se na to, až budu s Gabby a nebudu muset myslet na práci a ona až mi bude vyprávět, co s malým celý den dělali. Předpokládal jsem, že s nimi opět byla máma, možná i táta, kdo ví? Byl jsem jim za to vděčný, že se Gabby a Jamiemu věnovali, když já nemohl.. Zaparkoval jsem Bentley, vytáhl z něj jen svou novou brašnu s notebookem, kterou jsem od Gabby dostal k Vánocům, stejně jako jsem ještě s povzdechem strčil do podpaží několik desek s dokumenty a všemožnými papíry, než se mi i s tím nákladem podařilo konečně odemknout dveře a vejít dovnitř. Chvíli jsem zápolil se svým nákladem, než se mi to podařilo odložit, stejně jako sako a abych se mohl sehnout a rozvázat si boty. To už se tiše přiřítil Whiskey, aby mě přivítal aspoň pořádnými šťouchanci čumákem, čímž výrazně nabourával mou už tak dost vratkou statiku. Zakřenil jsem se na něj a pořádně ho podrbal, načež Whiskey spokojeně zase odkráčel k Jamieho postýlce. Shrnoval jsem si zrovna rukáv košile k lokti, když jsem vešel do našeho hlavního pokoje, takže jsem už konečně mohl pohledem vyhledat svou krásku, přičemž jsem zamrzl v půlce kroku a překvapeně jsem na ni zůstal zírat s pootevřenou pusou. Kousl jsem se do rtu a s culením jsem došel až k ní, načež jsem se k ní sklonil a mohl jí pošeptat do ucha, co jsem měl na jazyku. "Jdeme do ložnice, ale honem, než se vrátí moje žena.." pronesl jsem takovou malou legrácku - však Gabby už mě znala a věděla, že v překladu to znamená, že se mi to neskutečně líbí a jsem z toho doslova v šoku.. a navíc bych ji nejraději na místě pomiloval. Zakřenil jsem se na ni a pak ji políbil na rty, než jsem se znovu narovnal a se skousnutým rtem si ji začal prohlížet. "Hmm.. asi máš něco nového.. nech mě hádat.. Koupila sis nové.. novou šálu na ven?" pronesl jsem nakonec, samozřejmě opět z legrace, přičemž jsem očekával, že už mě Gabby něčím praští po hlavě, ale na usmířenou jsem jí podal obě ruce a když vstala, přivinul jsem si ji k sobě. Začal jsem s ní jen tak lehce ploužit, ačkoliv nehrála žádná hudba. "Moc ti to sluší, lásko. Až neskutečně moc.." mluvil jsem tiše, už vážně, načež jsem ji procítěně políbil na rty. Ale pak mi to nedalo. Jednou rukou jsem se prostě musel ujistit, jestli se mi to nezdá, takže jsem jen tak trochu prozkoumal Gabbynu novou délku vlasů. Jemně jsem ji zatahal, jestli to nemá nějakým fíglem schované, ale když jsem jí prsty opatrně ty vlasy prohrábl, tak jsem tomu zkrátka musel uvěřit. "Tohle se mi líbí.." konstatoval jsem s úsměvem, "A jak tě to vlastně napadlo? Už tě nebavily dlouhé vlasy?" zajímal jsem se, ale nic v tom opravdu nebylo. Líbilo se mi to a popravdě, byl jsem přesvědčený, že by se mi Gabby líbila naprosto ve všem.. A teď ještě navíc ty šaty.. hmm... dlaň mi samovolně sjela níž po zádech, jak jsem si drze užíval Gabbynu blízkost i všechno nové, co na sobě měla.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Překvapený manžel Nemohla jsem se dočkat, až uvidím svého milovaného manžela. Těšila jsem se na jeho reakci plnou překvapení a možná že i šoku a údivu, až mě uvidí včetně nových krátkých vlasů. A samozřejmě jsem doufala, že se mu ta změna bude líbit. Celá napjatá jsem seděla ve své pozici na židli a tiše se smála, jak jsem slyšela Whiskeyho, který se šel přivítat s páníčkem, načež jsem konečně spatřila Johna, který se prve zarazil. Díval se na mě a vypadal u toho neskutečně přitažlivě. Ten jeho uhrančivý zkoumavý pohled se do mě zabodával a já cítila, jak mě už jen očima svlékal. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní večer 5. 3. 2016 Nikdy mě nenapadlo, že by Gabby změnila svou image, ale vlastně.. ono se to stalo postupně během našeho vztahu, že se z bláznivé dvacetileté mladičké Gabby z Twin Falls stala o trochu umírněnější, ale zatraceně sexy studentka Gabby z New Yorku a teď Gabby opět měnila svou podobu, ale jen o trošku, protože teď z ní byla zatraceně sexy manželka a také mladá sexy maminka z Londýna. Byl jsem na ni neskutečně pyšný, protože jsem to byl já, koho si vybrala, ke komu nasedla tehdy na motorku, komu řekla u oltáře ano a komu porodila nejúžasnějšího syna na světě. Byl jsem zkrátka velice šťastný a k dokonalosti už chybělo jen málo - strávit s ní i zbytek života.. Ale pro začátek bychom mohli strávit tento večer tak, jako už dlouho ne. Záleželo ale na tom, jestli se Jamie nevzbudí a.. tak celkově jsem z toho byl i značně nesvůj, protože jsem se těšil, až se budu smět s Gabby zase pomilovat, ale na druhou stranu jsem se bál, abychom pak slyšeli Jamieho, nebo aby nás právě Jamie v tom nejlepším neutnul. Inu, už jsme rodičové a bezstarostné milování zřejmě už dlouho mít nebudeme, minimálně takových pár let. Ale i tak to stálo za to. Rodina se pro mě stala naprosto vším a já si to jednoduše užíval. Čekal jsem na Gabby, až se ke mně vrátí. Díval jsem se na její ladnou chůzi a obdivoval přitom Gabbynu postavu, která se už zase postupně formovala. Zase jsem ji zlehka objal, abychom mohli pokračovat v pomalém tanci tentokrát však na hudbu. "Zase jsem si přinesl spoustu práce domů, ale půjdu tam zase až v úterý nebo ve středu, takže myslím, že to byl dobrý pracovní den," usmál jsem se na Gabby a věnoval jí polibek. "A moc děkuji, že na mě takhle myslíš. Měla ses najíst, už je docela pozdě.. ale jsem rád, že budeme večeřet spolu. Popravdě, nejraději bych se s tebou pomiloval," kousl jsem se do rtu a uculil se na ni, "..ale to by asi ta večeře mezitím vystydla..? A taky mám popravdě obavy, že se tě vůbec nebudu chtít vzdát, až Jamie začne plakat.. Už je to tak dlouho.." povzdechl jsem si nakonec o něco vážněji, ale pousmál jsem se. S Gabby jsme si říkali všechno a já byl rád, že jsem se jí mohl svěřit se svými pocity. Na druhou stranu jsem nevěděl, jak to ona sama cítí, ale.. to by se mi tu neukázala v tomhle oblečení a nebyla by tak vyzývavá až k zbláznění, kdyby nebyla připravená.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Svádění Dalo by se říct, že jsem tento večer plánovala už dlouho, neboť i já sama jsem toužila strávit se svým manželem volné dlouhé chvíle, kdy bychom se zase mohli věnovat jeden druhému a zapomenout na celý svět kolem nás, který by se ve vteřině zastavil. Toužila jsem po něm a vzrušení jen stoupalo, když jsme byli opět blízko tomu druhému. Hladila jsem ho po ramenech, natěšeně mu brouzdala prsty po nadzvedávající hrudi, kde byli knoflíky jeho košile a mě to strašlivě svádělo. Přivřela jsem oči a přivoněla si k jeho charakteristické vůni, omámená a chtivá po jeho nahém těle, s nímž by se otíral o to mé… Tento večer prostě bude jenom náš. Bezpečně jsem věděla, že máme aspoň ty tři čtyři hodinky, kdy Jamie bude určitě spinkat, neboť byl celý dnešní den ve znamení nákupů a procházek, což pro něj znamenalo hromadu nových zážitků, ze kterých byl ke konci dne pořádně utahaný, že mi téměř usnul v náručí, když jsem ho ještě kojila. A krom toho, měl u postýlky svého čtyřnohého statečného ochránce, který s ním byl po celou dobu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní večer 5. 3. Zavrtěl jsem hlavou, aby si teď ani Gabby nelámala hlavu s prací, navíc když se jednalo o mou práci. Ona chudák měla spousty práce i tak, s Jamiem a Whiskeym, když jsem jej zrovna nevzal do práce s sebou, a pak i s domácností.. Líbilo se mi pak, jak Gabby vyprávěla, jak se vlastně měli a co dělali a ačkoliv jsem byl původně smutný, že jsem Jamieho nestihl ještě když byl vzhůru, teď jsem byl vlastně rád, že je tak utahaný, protože nám to s Gabby dávalo spoustu času pro sebe. Po smyslné lehké večeři jsem pak Gabby následoval k pohovce, ale k mému překvapení tam nezastavila a pokračovala dál, k pokoji pro hosty. Ještě větší překvapení mě však čekalo na stolku vedle křesla a tak vůbec jsem byl úplně mimo z toho, že mě přinutila si sednout do křesla a pít whiskey. Nechápal jsem, proč nemůžu za ní na postel, ale neprotestoval jsem. Jen jsem se ohlédl po té sklence, kterou jsem si samozřejmě vzal do ruky a pak jsem nespouštěl pohled z Gabby. Už předtím mě vzrušovalo, jak mi byla blízko i jak mi rozepínala košili. Ty dlouhé týdny a měsíce dělaly své s mým dříve tak dobrým sebeovládáním. A teď? Stačilo, aby se mi Gabby jen lehce zavlnila před očima a nechala spadnout ramínko šatů a už jsem cítil, že najít mé sebeovládání bude prakticky heroický úkol. Pohodlněji jsem se opřel v křesle a s toužebným pousmáním jsem si vychutnával ten nečekaný dárek od mé přenádherné ženy. Tak trochu jsem doufal, že přijde ke mně a sedne si mi na klín, ale nestalo se tak. Místo toho se mě zeptala a já věděl, že bych jí upsal klidně i duši alespoň za malý polibek. "Ano, chci.." zašeptal jsem v odpověď a vyčkával, co se bude dít. Pootevřel jsem ústa v němém úžasu smíchaným s nenaplněnou touhou po ní samé, když se začala dotýkat a vzrušovat sama sebe. To jsem musel bojovat sám se sebou, abych za ní ihned nešel, protože dost silně pokoušela mou trpělivost. Cítil jsem napětí nejen v jistých partiích svých kalhot, ale i po celém těle. Strašně jsem ji chtěl, ba přímo zoufale a životně nutně.. ale už kvůli ní jsem se držel a upíjel whiskey, která ještě stupňovala to horko, které se mi rozlévalo po celém těle. "Gabby, lásko.." vyklouzlo mi ze rtů, jak ležela na posteli, zbavená kalhotek a vzrušující nejen sebe, ale i mě. Snažil jsem přesvědčit sám sebe, že nesmím vstát a pomilovat ji, neboť jsem jí nechtěl kazit plány, které podle všeho měla do detailu připravené. Naštěstí se nade mnou smilovala a vstala, konečně míříc ke mně. Sledoval jsem ji zasněným toužebným pohledem a nemohl se vynadívat, jak dokonalá byla. Takhle už jsem ji ostatně velmi dlouho neviděl.. Kousl jsem ji do prstu a ochutnal jej pomalým olíznutím, než se ke mně Gabby sklonila a začala mě líbat. Pevně jsem ji u toho objal, aby mi zase neutekla a nenutila mě už zůstat pasivní, protože tentokrát už bych zešílel. Pustil jsem ji, jen na malý okamžik, kdy jsem si přetáhl košili přes hlavu a hodil vedle sebe na zem. "Prosím, ty mě zničíš.. nemuč mě a pomiluj se se mnou.. prosím.." žadonil jsem naprosto odevzdaně, jak moc už jsem po ní toužil a vzhledem k tomu, co ve mně vyvolala, už bych nedokázal přestat. Musel jsem ji mít.. Položil jsem obě dlaně na její tvář, za kterou jsem si ji k sobě přitáhl a začal ji naléhavě líbat a kousat u toho do rtu.. "Vezmi si mě.. Gabby.. prosím, vezmi si mě.." šeptal jsem mezi polibky své prosby v naději, že budou konečně vyslyšeny.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jenom náš večer Užívala jsem si to plnými doušky, když jsem vzrušovala nejen sebe ale i jeho, třebaže jsem ho slastně mučila tím, jak se mě nemohl dotknout. Obdivovala jsem ho však za tu trpělivost, že za mnou i tak nepřišel a nepomiloval mě rovnou, když to mohl udělat kdykoliv, ale John neustále seděl a čelil tomu opravdu statečně. Pak jsem se nad ním stejně smilovala, jako sama nad sebou, protože i já jsem byla silně vzrušená a roztoužená po jeho těle, po jeho dotecích a polibcích, a tak jsem se ocitla v jeho blízkosti u křesla, kde seděl a nechala se pevně obejmout. Neměla jsem v plánu utíkat, nebo se od něj vzdalovat, tentokrát už opravdu ne. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní večer 5. 3. Nemohl jsem to vydržet a byl jsem Gabby neskonale vděčný, že se nade mnou smilovala a rozhodla se se mnou pomilovat hned, bez dalších průtahů. Uniklo mi tiché zasténání, když mi pomohla se zapínáním kalhot a následně jsme se po té neskutečně dlouhé době opět spojili v jedno tělo a já ji mohl cítit všude kolem sebe, na sobě. Připadal jsem si zvláštně, jako kdybych snad zapomněl, jak dokonalé to bylo, protože tím intenzivněji jsem to právě teď prožíval. Byli jsme s Gabby jako utržení ze řetězu. Vášnivě chtiví, divocí a nedočkaví jeden po druhém. Gabby mi tančila na klíně a já nebyl pozadu, snažíc se jí vycházet vstříc svými boky, přičemž jsem ji zbavil i té pěkné podprsenky a pak ji chvílemi laskal právě tam, na jejím větším poprsí. Nebylo to příliš dlouhé milování a oba jsme cítili, jak se naše těla stále více napínají v očekávání slastného vykoupení, které nakonec přišlo a Gabbyno třesoucí se tělo se mi schoulilo do náručí. Líbal jsem ji do vlasů a hladil po holých zádech, užívaje si stále ještě našeho spojení. Šeptal jsem jí, jak ji miluji a jak je dokonalá. A když jsem se konečně trochu vzchopil, vzal jsem ji do náručí a i s ní se přesunul na postel, přičemž mi pomohla zbavit se i mého zbývajícího oblečení. "To jen díky tobě, Gabby. Moc ti děkuji, že tě mám. A popravdě děkuji i za to, že jsi utahala Jamieho," zakřenil jsem se trochu vysíleně a políbil ji na rty. "A za tvé sexy překvapení. Skoro si říkám, jestli bych takhle pozdě neměl domů chodit častěji, když mě tu pak čeká tohle," zažertoval jsem, ale pak jsem zavrtěl hlavou a znovu ji líbal. Užíval jsem si, že tentokrát už se jí smím dotýkat, takže jsem toho hodlal náležitě zneužít. Nadzvedl jsem se a začal svou drahou laskat polibky, jazykem i jemně ji kousat po celém těle, míříc od její štíhlé šíje níž. Ale jen velmi pomaličku, polehoučku, věnujíc se celému jejímu tělu. Když jsem byl u jejích ňader, něco mě napadlo. "Už jsme dlouho něco nezkoušeli.. Dej mi vteřinku, prosím.." požádal jsem ji s novou nadšenou energií, s níž jsem se na okamžik vzdálil, jen abych si došel pro nedopitou sklenku skotské, s níž jsem se na Gabby uculil. Určitě uhodla, co jsem tím myslel a co mám tak zhruba v plánu. Vzpomněl jsem si totiž na naše někdejší milování tehdy ještě ve srubu v Yellowstone. Jen tak trochu jsem si smočil rty ve skotské a pak Gabby pořádně hluboce líbal, užívajíc si mix dvou chutí - Gabby se skotskou. Pak jsem se znovu s laskáním sunul níže po jejím těle, ale nedal jsem jí vůbec šanci se napít víc. Kdepak, tohle potěšení přeci věnovala ona mně a tak jsem si to hodlal dopřát až pěkně do poslední kapky. Prolíbal jsem se až k jejímu podbřišku a pak jsem velmi provokativně nahnul sklenku, velmi opatrně samozřejmě, takže ukáplo přesně tam, přičemž se ty kapky blížily ke Gabbynu klínu. S neochvějnou samozřejmostí jsem se sklonil a kapky jsem polibkem slízl, což ale zároveň znamenalo, že jsem se dostal až k nejcitlivějšímu místu Gabbyna těla a začal jsem ji tam jemně vzrušovat jazykem a polibky. Ještě jsem jí tam párkrát nechal ukápnout skotskou, užívaje si tu zvláštní chuť i Gabbyna vzrušeného vzdychání. Hodlal jsem si to tentokrát pořádně užít a sám si ji vzrušit. Pomohl jsem si i prsty ve chvílích, kdy jsem se na chvíli nadzvedl a ukradl si polibky i dech přímo z jejích rtů. Mezitím jsem i já sám cítil, že už se mi vrátila energie a chtěl jsem tentokrát s Gabby prožít pomalejší a prožitější milování. Chtěl jsem se jí zkrátka celý dát a zároveň si ji celou vzít.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Dlouhá milostná noc „A já jsem zas taková díky Tobě. To ty jsi mi ukázal taje milování, do nichž si pronikl spolu se mnou. Hmmm… a nepronikl si jenom tam, ale i hluboko do mě,“ neodpustila jsem si škádlivě provokativní poznámku, u které jsem se uculila a oblízla si své rty, jak i pouhá slova dokázala vzrušovat a vyvolat rozkoš. Krátce jsem vzdychla, když jsem se prohnula v bocích a já ho ucítila blízko svému klínu. Opět mě to strašlivě pokoušelo, že mi mimoděk uklouzl i sem tam nějaký ten vlnící se pohyb, jak se mi líbilo ho cítit téměř v sobě. „Nemusíš děkovat, lásko. Popravdě mi na jednu stranu přišlo líto, že když jsi přišel, tak už spinkal, ale od zítřka máš pár dní volno, tak budeme celá naše rodina spolu a vynahradíme si to. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní noc 5. 3. Vzrušoval jsem jak Gabby, tak i sebe, protože její svíjení a sténání na mě mělo opravdu obrovský vliv. Přiblížil jsem se opět k ní a líbal ji, přičemž už jsem si ji pak chtěl vzít a zase se s ní milovat, ale Gabby měla specifičtější přání, když se tak hbitě otočila. Uculil jsem se a sklonil se, abych jí věnoval několik polibků na její prohnutá záda, pěkně ji líbajíc podél páteře nahoru ke krku, kam jsem ji kousl ve chvíli, kdy jsem s ní splynul, naléhajíc na ni. Vyhledal jsem i její rty a současně jsem se kousal do rtu, jak to bylo příjemné a silné. Zapíral jsem se jednou rukou, abych Gabby pod sebou nedrtil svou vahou, ale současně jsem druhou dlaní vklouzl pod ni, na její bříško a podbřišek, snad jen proto, abych si její pozadí držel trochu výš, což bylo lepší pro naše splynutí, ale současně jsem pak chtěl ve správnou chvíli ještě umocnit její orgasmus, povede-li se mi to i podruhé za tuto noc.. Zbožňoval jsem Gabbyno třesoucí se tělo v mém náručí a tolik mi to za tu dlouhou dobu scházelo, že jsem se toho nemohl nabažit. Scházelo mi už jen jediné, její rty, protože v této poloze musela Gabby hodně hlavu zaklánět, abych ji vůbec mohl políbit a tak jsem se rozhodl pro menší změnu. Vyklouzl jsem z ní a trochu ji nasměroval. Pokrčil jsem jí i druhou nohu a nechal ji u té první, přičemž pro Gabby bylo snazší se otočit prakticky na záda, takže měla pootočené jen boky a nohy v kolenou skrčené a u sebe. Spokojeně jsem ji políbil a spolu s tím zase do ní vklouzl, pokračujíc v našem pomalejším milostném tempu. Mohl jsem ji tentokrát líbat i na klíční kosti a i na plná ňadra, přičemž jsem jí uvěznil ruce v úrovni její hlavy a propletl si s ní prsty.. Ještě několikrát jsme změnili pozice, jak si přála Gabby, nebo jak jsem si přál já sám, až jsme opět došli společně na samý bouřlivý vrchol. Sám jsem si pak uzurpoval místo nahoře, když jsme oba vyčerpaně popadali dech. Položil jsem si hlavu Gabby na hruď a poslouchal jsem zběsilý tlukot jejího srdce. U toho jsem si ještě trochu pohrával s její citlivou kůží, kterou jsem jen velmi zlehka hladil konečky prstů (v úrovni svých očí), sotva se jí dotýkajíc, ale právě tohle v ní vyvolávalo další a další chvění, což mě dokonale fascinovalo a naplňovalo ještě větším uspokojením. "Od teď tě musím zatáhnout do pokoje pro hosty, kdykoliv se s tebou budu chtít milovat?.. To tady asi strávíme hodně času.." podotkl jsem tiše s uchechtnutím, ale myslel jsem to vážně. Chtěl jsem vědět, jak to vlastně Gabby vnímá. Jestli se budeme smět milovat i s Jamiem v ložnici a jen vyhodíme Whiskeyho za dveře, nebo.. jak to vlastně bude, teď, když už byla v pořádku a mohli jsme opět žít náš manželský život se vším všudy.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Jedno z nejdokonalejších milování Tahle naše noc byla jedna z těch nesilnějších a tím pádem naprosto nezapomenutelná. Připadalo mi to téměř jako naše poprvé, což bylo tím, jak dlouho jsme si museli počkat, než si budeme moct být takhle blízko. A možná i tou dlouhou dobou čekání a nedočkavosti se stalo naše milování tak intenzivní a vzrušující, že jsem se Johnovi několikrát silně zachvěla v náručí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Sobotní noc 5. 3. Poslouchal jsem svou krásnou ženu a přitom přemýšlel, jaký na to mám vlastně názor já sám. Nebylo to snadné, ale na druhou stranu, lidé mají děti už od prvopočátku a je přirozené mít je zprvu u sebe.. a také.. "Já si nemyslím, že je to špatné, milovat se, když je tam i náš malý. Tedy, myslím, že když se pomilujeme prostě.. víš, jak jsme to zkoušeli s tou knihou. Ta filozofie milování se je o tom, že nejde o vyvrcholení - které je s tebou naprosto fantastické, to bez debat - ale nemusí to přeci být pokaždé. Důležité je, jak jsi řekla, být spolu," mluvil jsem tiše, přemýšlivě a nepřestával jsem ji hladit na hebké kůži. "Miluji tě, Gabby, a chci s tebou být i fyzicky a pracovat na tom, abych si tě stále zasloužil," zvedl jsem hlavu a usmál se na svou krásku. "Je přeci spousta způsobů.. a když jsme v ložnici, můžeme se přeci něžně a pomalu milovat a zkrátka být spolu, jen trochu blíž, než doposud.." snažil jsem se ji přesvědčit. Nemohl jsem jí teď hned slíbit, že ji někdy k přání dobrého rána nebudu chtít pomilovat, ale je pravda, že když řekne ne, tak to budu respektovat. Nicméně od toho jsme se o tom teď bavili. Manželství je o konverzaci a i o kompromisech. "Ale samozřejmě netvrdím, že bychom se nemohli milovat i jinde a tak, jako třeba teď.." dodal jsem a přitáhl se k ní blíž, abych ji mohl políbit. Usmíval jsem se na ni a vychutnával jsem si ty chvíle s ní. Začínal jsem totiž pociťovat i touhu zvednout se a jít se podívat na našeho syna, kterého jsem za celý dlouhý den neviděl.. "Mimochodem.. už si nepamatuji, kdy jsi měla jet do New Yorku kvůli škole? Nerad bych, abys to zmeškala, ale musím se na to připravit v práci, než odjedeme.." řekl jsem nakonec, jak jsem si na to teď vzpomněl. Měl jsem práce někdy až nad hlavu, ale když tomu obětuji týden dva, kdy budu chodit každý den do nakladatelství, tak bych to mohl potom s klidným svědomím odjet s rodinou do Států a být opět jen na telefonu a občas internetu, aniž bych musel odjet od své ženy a Jamieho.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plánování a první let Opravdu jsem o tom celou dobu přemýšlela, když to John takhle bezprostředně nadhodil. Vzpomněla jsem si mimo jiné i na léto, kdy jsme měli u sebe Giu a prostě jsme nechtěli, abychom se milovali v ložnici, když tam byla a pak ani v koupelně, proto jsme nakonec zvolili knihovnu. Ale tohle asi bylo něco jiného, tak trochu, protože Jamie byl ještě pořád malé miminko a dalo se předpokládat, že nějakou dobu bude s námi. Krom toho, co na tom bylo tak špatného? John měl vlastně pravdu… Sem tam jsem se pohnula, jak moc příjemné bylo, když se mě dotýkal a hladil po nahé rozechvělé kůži. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 4. dubna Bylo úžasné sledovat naše mrně, jak den za dnem roste. Už to nebylo křehoučké nedonošeňátko, ale zdravý a usměvavý kluk, který měl pořád oči otevřené dokořán a zvědavě objevoval celý svět a usmíval se na něj. Uvědomoval jsem si, jak moc mi je Jamie podobný, což ve mně vyvolávalo snad ještě větší hrdost, než obvykle otcové mají. Byl to prostě malý Mariano každým coulem, až mě mrzelo, že po Gabby toho zjevně moc nezdědil, ale třeba bude mít podobnou povahu, nebo talent? Uvidíme. I tak jsem byl tím nejpyšnějším tatínkem, když jsem svého syna nosil v náručí, nebo s ním chodil na procházky bez kočárku, takže jsem ho měl u sebe v nosítku jako takový malý batoh na břiše. Bylo to ale příjemné, protože jsem měl volné ruce jak pro Whiskeyho, tak pro Gabby, kterou jsem mohl objímat, nebo ji jen tak vzít za ruku. Když jsme pak přijeli do NYC, byl jsem překvapený z našeho nového bytu, protože už jsem si jej skoro nepamatoval, jak jsme tam dlouho nebyli. Paní Hobbs byla nadšená, že tam budeme, protože už ji nebavilo uklízet uklizený byt a kromě toho se těšila na malého, až jej konečně uvidí. Navštívili jsme i pány z bývalého domu, kteří také byli naměkko, když nás viděli a pak i malého. Nakonec, když jsme se trochu zase aklimatizovali na Manhattan, Gabby musela na univerzitu a já měl celý den Jamieho na starost sám. Těšil jsem se na to a děsil se zároveň. Doposud byla Gabby po ruce, aby případně poradila a tak, ale nyní? Sice jsem se tvářil naprosto vyrovnaně a nad věcí, ale uvnitř jsem si tak jistý nebyl. Nicméně když jsme Gabby ráno vyprovodili, už jsem měl v ruce knihu a psal si seznam, co všechno se kdy dělá, abych zachoval Jamieho režim a abych u toho kontroloval, co mám vlastně přesně dělat a abych na něco nezapomněl. Nakonec jsem zavolal Loganovi, který prakticky ihned přišel k nám domů a už jsme měli pánskou jízdu - já, Logan, Jamie a Whiskey. Prováděli jsme všemožné blbiny, které bychom si snad před Gabby ani nedovolili, Jamie se smál a Whiskey nadšeně štěkal a poskakoval, pak jsme se zase chvíli bavili vážně, když zrovna Jamie jedl (pil), ale spát se mu nechtělo, protože si užíval zábavu se strýčkem Loganem. Dokonce jsme z legrace nalili trošičku skotské do sklenek a pořídili jsme si několik umně naaranžovaných selfie, kdy jsme jakože všichni tři popíjeli skotskou, přičemž Jamie ještě k tomu dostal mého motýlka, jako opravdový gentleman a já mu ještě na fotce nechal jakože žužlat moji lulku, samozřejmě prázdnou, nezapálenou, ale výsledný efekt byl dokonalý. Takhle jsme nafotili pár fotek vážných i vysmátých, přičemž jsme pak vybrali tu nejlepší a s nejlepšími úmysly (aby se trochu pobavila v té jinak jistě nudné škole) jsme to poslali Gabby přímo na mobil. Nakonec byl čas tak akorát na to, abychom vyrazili Gabby naproti. Vzali jsme si s Loganem taxi a všichni čtyři (i s Whiskeym) jsme vyrazili do kavárny hned u Columbijské. Dali jsme si čaj, přičemž já opět krmil malého, kterého jsem měl opět jako malý batoh na břiše. Bavili jsme se s Loganem o všem možném i nemožném a čekali jsme na Gabby, neboť i Logan ji chtěl samozřejmě pozdravit a zjistit, jaký účinek naše smělé umělecké foto zanechalo.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pánská jízda narušena Přednášky mi pomalu ale jistě končily a já se nemohla dočkat, až budu opět se svými dvěma milovanými kluky. Ti mě však během přednášek překvapili tím, jak si svůj volný čas užívali ještě se strýčkem Loganem. Nečekala jsem, že si udělají až takovou legraci i s malým, který vypadal jako zmenšenina Johna, a ještě tak vtipně a komicky s tou lulkou… Jen jsem se trochu zaksichtila na display svého mobilu, když mi došlo, že mu naaranžovali i sklenku s trochou whiskey, kterou doufám, že vůbec nepil. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 4. 4. Doslova jsme si s Loganem a Jamiem užívali naši pánskou jízdu. Logan byl úplně nadšený z malého a dokonce si doma užil i výměnu Jamesovy plenky. A pak, když jsme zase vtipkovali a přemýšleli, co asi Gabby řekne na tu fotku, se ona jmenovaná konečně objevila. Hned jsem se na ni usmál a pak jí opětoval políbení. Logan se také hned začal křenit a James se nadšeně rozzářil, jak už po hlasu poznal svou maminku. Pozdravil jsem i Gabbyny spolužačky, které se také těšily na to, až poznají našeho mrňouse. Ten si ale nejvíce všímal Gabby a její ruky. Inu, táta se strejdou obstarali trochu zábavy, ale máma je prostě bezkonkurenční. "Skvěle jsme se měli. Užili jsme si to. A ty? Zase ve škole.. říkali jsme si s Loganem, že se tam musíš strašlivě nudit.." nadhodil jsem a zakřenil se. Věděl jsem, že Gabby to určitě pobavilo, ale stejně tak i možná mohla mít obavy, jestli to s Jamiem zvládnu, protože já ty obavy měl. Ale Logan mi pomáhal a jeli jsme podle seznamu a knížky a teď.. vypadalo to, že jsme to zvládli, takže jsem si vlastně mohl gratulovat. "Počkej, tohle nezakecáš, Gabby. Vypadáš skvěle, to mateřství ti sluší, fakt. Johne, máš doma kočku!" křenil se Logan, vtipkující jako vždy. Ale já věděl, že nemusím žárlit, protože Logan měl svou Jenny a Gabby milovala mě, takže žádné obavy, třebaže jsem byl polichocen těmi lichotkami na adresu mé krásné manželky. "No ale jinak.. znáte to, Jenny má před sebou ještě pár měsíců školy, takže do té doby mám smůlu, ale už ji to nahlodává. Říkala, že by mohla dát státnice i jako těhotná, ale bojí se, že když první termín nezvládne, tak na další by byl risk, kdyby měla i mrně, takže.. no, musím se přizpůsobit zase své ženě. Ale fakt je skvělé, lidi, že tu jste. Manhattan byl bez vás dost nudný a navíc, Johne, mám u tebe pořád ty dva týdny, kdy mi půjčíš Jamese. Pamatuješ si to, doufám..? Dneska to byla jen zkušebka," mrkl na mě můj kamarád a pak se nahlas zasmál. Zakroutil jsem nad tím hlavou a usmál jsem se, třebaže naoko dělajíc drahoty. Whiskey se pak připlížil ke Gabby a položil jí svou hlavu na nohu v němé prosbě, aby ho drbala. "Popravdě, Logane, provádět špatnosti s Jamiem mě baví, stejně jako děsit Gabby těmi fotkami, ale kdybys mi to poslal ty během těch pomyslných dvou týdnů, asi bych tě přijel osobně zaškrtit," dodal jsem pak s uchechtnutím a přehodil jsem si jednu ruku zlehka za Gabbyna záda, abych ji mohl tak obejmout, když už seděla hned u mě. "A jak to teď máte? Plánujete tu zase nějakou dobu zůstat, nebo se snad vracíte na čajový dýchánek ke královně? Jsme tlachali o všem a tohle jsme nějak zapomněli, Johne," zasmál se opět Logan a podíval se pak na Gabby, od níž především očekával odpověď.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V ryze mužské společnosti Bylo to moc příjemné posezení takhle po dlouhé době i s Johnovým kamarádem, který byl vlastně i tím mým. Jen mě dostával pěkně do rozpaků, když se rozpovídal na mou adresu a věnoval mi takové komplimenty a lichotky, z čehož jsem se pěkně červenala ve tvářích. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 4. 4. "Hmm, tak to bychom mohli ještě dojet k Newyorské a počkat na Jenny. Teda, podle toho, jak to zvládne tady malý Bond. Jenny by měla končit asi za hodinu.." navrhl hned Logan, chytajíc se Gabbyných slov s obrovskou nadějí. Evidentně si moc přál mít prcka, jako máme my dva s Gabby, a chtěl pro to udělat cokoliv, aby Jenny přesvědčil. Gabby však pak Loganově drzé samolibosti dala co proto, až jsem se musel smát. Nemohl jsem už moc mluvit, protože mi Jamie zkoumal rukama pusu a strniště, zatímco si Gabby pro změnu všímala Whiskeyho. Ale pak jsem si kolem ní přehodil ruku, měl svou ženu opět blíž u sebe a užíval jsem si poklidného odpoledne. "No počkat, já byl úžasný, to John to pěkně fláká a využíval mě jak levnou pracovní sílu," bránil se Logan proti tomu zpochybnění jeho zkušebky, třebaže se u toho chechtal. "Hej, jak to-mpm, Jamie počkej, jak to jako mysl-mmff, myslíš? Jamie, dej ty ruce-mhmm.." snažil jsem se mluvit, zatímco náš mrňous se křenil, jak mi pořád plácal malýma rukama přes pusu, což teď pro něj byla největší legrace na světě. Měl jsem ho pořád na břiše v nosítku jako v batohu, čelem k sobě, takže to měl velmi blízko. A teď, jak jsme seděli, toho pořádně zneužíval, ale nedalo se tomu nesmát. Náš syn u toho byl zkrátka neskutečně kouzelný a vlastně mi tím i připomínal Gabby, jak jsem ji poznal. Taky si ze mě dělala legraci, když mě občas nějak tahala za obličej a smála se následným grimasám. Naštěstí pak Gabby odpoutala Jamieho pozornost jak ho pohladila, takže mě konečně pustil a začal se zase v rámci možností rozhlížet kolem. Já se alespoň mohl zase trochu věnovat i své Gabby "Uvidíme, ale kvůli Gabbyně škole bychom tu teď ze začátku měli chvíli být, než dožene svůj individuál, aby pak mohla v klidu pokračovat. Teď to bude náročnější, ale pak uvidíme a stejně nejspíš budeme střídavě tady i tam, ale stejně je to hodně cestování, tak všeobecně. Však víš, znáš mě," usmál jsem se, načež Logan přikyvoval a křenil se nazpátek. Znal mě moc dobře a věděl, že i když mám teď rodinu, jisté věci se nejspíš nezmění, ačkoliv bych si pro Gabby a Jamieho moc přál klidný život na jednom místě, ale naše velká mezinárodní rodina je zkrátka něco, co nám tak docela klidný život nedopřeje. Ale aspoň jsme jej měli jiný, než kdo jiný, originální a zcela náš. Sbalili jsme se a jeli jsme pak taxíkem k Newyorské univerzitě, kde jsme pak v parku počkali na Jenny. Hned bylo vidět, jak je nadšená a pak snad celou věčnost cukrovala na Jamieho a on z ní nemohl spustit oči. Dali jsme si pak další kávu u stánku a i jsme se najedli jako správní studenti, pěkně hotdog na lavičce u fontány.. Nakonec jsme se s Loganem i Jenny rozloučili a zamířili procházkou domů. Jamie mi po cestě v nosítku usnul.. "Gabby.. podívej. Konečně.. Celou dobu byl vzhůru, opravdu. Vypadal neúnavně, ale řekl bych, že doma budeme mít hodně času pro sebe," uculil jsem se na Gabby a objal ji kolem pasu. Whiskey si užíval procházku po Central Parku a já zase procházku s celou rodinou. "Přijde mi to skoro neskutečné. Whiskeyho máme už víc jak rok, touhle dobou jsme plánovali svatbu, vzpomínáš? A támhle jsme byli na procházce s Ethanem, když jsme se viděli poprvé.. Je skoro neskutečné, že už jsme spolu takhle dlouho, pořád mi to přijde jen jako malá chvilka a je to pořád lepší a lepší," povídal jsem s úsměvem, dokonale šťastný.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Společná procházka Celý dnešní den byl naprosto úžasný a dokonalý. Po dlouhé době, nebo aspoň mně to tak připadalo, jsme byli zpátky ve státech a užívali si společné chvíle jako rodina i s naším společným kamarádem. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mě, obyčejnou holku z maloměsta, potkalo takové obrovské štěstí. Nicméně to nebylo tak jednoduché a snadné, oba jsme se s Johnem snažili, aby nám náš vztah vydržel, aby se rozvíjel jako pravidelně zalévaná květina, přičemž jsme pak mohli sklízet sladkou odměnu Že jsme byli ta nejšťastnější a nejmilovanější rodina na světě. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 4. 4. Vykulil jsem oči, že má Gabby takového pamatováka, i že se mi to beztak zdálo jako příjemně dlouhá doba. Byl jsem vděčný za každou minutu, kterou jsem s ní směl trávit a navíc teď i s Jamiem. "Počkat počkat, pokud vím, tak to ty jsi mě donutila, abych tě požádal, když jsi přišla tak brzy domů. Určitě jsi to všechno plánovala, že?" vyplázl jsem na ni jazyk tentokrát já. Věděla, že to nemyslím zle, ale že jde jen o mou typickou ironii. "Jako tři mušketýři," dodal jsem ke Gabbyným slovům, protože to bylo přesně to, co jsme dnes s Whiskeym a Jamiem byli. Bojovali jsem nad plenami, nad jídlem.. proti tomu a i proti sobě.. Líbilo se mi vzpomínat a využívat chvíle oddechu, pokus. Její další slova mě však znervozněla. Honem jsem v duchu přemýšlel nad všemi věcmi a detaily. Vytřeštil jsem oči na Jamieho v nosítku, jak mi to plně docvaklo, a pak jsem se rázem zastavil. "Chceš.. chceš říct, že.. čekáme další? Gabby.. opravdu?" díval jsem se na ni překvapeně i nevěřícně zároveň. Nebyl jsem si jistý, jestli bych byl i teď tolik nadšený z té zprávy o radostném očekávání, protože Jamie byl zkrátka moc maličký a potřeboval víc času a péče, než kolik by dostal, kdyby jej hned následoval sourozenec. Gabby mě však ujistila, že nic takového se neděje, ale.. i přes to jsem měl samozřejmě výčitky, že jsem na to nemyslel, což mi nebylo podobné. Asi už jsem měl myšlenkami na práci a svou rodinu tolik, že jsem zapomněl myslet i na ochranu, což měla být primárně má starost. "No a.. ehm.. asi bychom měli zase někde najít tu zásobu, co jsme tehdy nakoupili v Yellowstone, protože co si pamatuji, než se spolu budeme milovat po injekci bez ochrany, tak to trvalo docela dost dlouho. Tedy.. omlouvám se, já jen.. eh.. chci říct, že pokud chceš hned další mrně, tak.. to můžeme probrat, ale já osobně si nemyslím, že je to nejlepší nápad. Jamie potřebuje víc času pro sebe a myslím, že my také, abychom si pořádně zvykli, co to obnáší starat se o mrně, než abychom hned měli další a.. byl by to nejspíš docela chaos. Nemyslíš?" zakončil jsem svůj zmatený proslov a políbil jsem pak Gabby na ruku, když už jsme měli propletené prsty, takže jsem si její dlaň mohl v klidu přiblížit ke rtům.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vykolejený John Překvapilo mě, že si takové datum John nepamatuje a možná mě to na okamžik i zabolelo. Nicméně jsem to pak hodila za hlavu s tím, že i můj milovaný John je prostě jen muž. Usmála jsem se na něj s krátkým zavrtěním hlavy. Ta jeho ironie a kouzlo osobnosti na mě pokaždé zapůsobilo tak, že jsem se na něj nemohla zlobit ani vteřinu. Milovala jsem ho a přesně v takových chvílích, jsem si to plně uvědomovala společně s tím, že mám obrovské nepopsatelné štěstí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělní odpoledne 4. 4. Jednoduše jsem myslel v práci na rodinu a u rodiny na práci a na nic jiného jsem jednoduše myšlenky neměl. Zkrátka nebyla ona pověstná kapacita a tím spíš jsem teď byl vyvedený z míry, že to je takto, že jsem zapomněl na něco, co pro mě dříve bývalo nejdůležitější. Je pravda, že s manželským životem jsem se změnil a tím spíše se změnilo vnímání ochrany, protože z kondomů se staly injekce jednou za tři měsíce a u toho si člověk snadno zvykne na ono pohodlí, že si nemusí na nic dávat pozor. A pak přišlo těhotenství a s ním i ty občasné injekce zmizely a tak jsem na to prostě a jednoduše zapomněl. Tím spíš mi teď zběsile tlouklo srdce tím šokem. "Tak bych to neřekl, Gabby. Ne, to ne, byl bych rád, to víš, že ano, ale měl bych prostě obavy, jestli bychom to zvládli. Dvě tak malé děti, to už je strašně velká zodpovědnost a navíc, chtěla jsi dodělat školu a to by se takhle zase jen oddálilo a.. prostě.. Pokud další není na cestě, tak bych se o to ani nepokoušel aspoň ještě rok," uzavřel jsem své myšlenkové pochody a nechal o tom popřemýšlet i Gabby. Souhlasně jsem přikyvoval, když se pak rozpovídala i ona. Bylo to rozumné a chápal jsem ji. Také jsem měl příliš čerstvě onen zážitek všeho toho příkoří těhotné manželky a rád bych si dal klid i na vlastní regeneraci, než tomu budu schopen znovu čelit a být jí naprostou oporou. "Pokud mě tam s tebou pustí, rád bych byl u toho. Aspoň se doktor podívá i na Jamieho.. Ale rád bych to probral s vámi, protože bych také chtěl vědět, jaká jsou různá rizika a jak bych ti případně mohl pomoci a podobně. Prostě to s ním probereme a vybereme tu nejlepší variantu spolu, co říkáš?" usmál jsem se na ni, pohladil ji po tváři a přitáhl si ji k sobě blíž, pro polibek. Byla zase tak nesmělá a červenala se jako tehdy, kdy jsem jí zastavil motorkou u silnice.. Má krásná červenající se žena.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Koktejlové ráno Bylo dobře, že jsme si o tom všem promluvili. Vlastně to bylo i potřeba, jelikož jsme ani jeden nepomysleli na fakt, že jsme tak trochu zapomněli na ochranu, na kterou jsme si v podobě kondomů jednoduše zapomněli. Ani jsem se nemohla divit, že to Johna nenapadlo, protože to bylo už celkem dlouho, co jsme měli v tomhle směru svobodu a nemuseli se spoléhat na ty malé kouzelné balíčky. Injekce byly jednou za tři měsíce a bylo to prostě pohodlné. Na nic jiného nemyslet a bezstarostně se oddávat rozkoším našeho důvěrného manželského života. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro středa ráno, 6. 4. V koktejlovém baru už jsme byli oba s Gabby uvolnění a klidnější i díky tomu, že jsme mohli všechno vyřešit s Gabbyným doktorem a nyní už nám opravdu nic nekazilo naše štěstí a spokojenost. Jamie se u toho všeho ještě neustále křenil a užíval si novou chuť, když mu Gabby nabídla na prstu ochutnat koktejl. Bavilo mě to, stejně jako naše tradice, kterou jsme v tomto koktejlovém baru s Gabby začali.. V dalším měsíci bylo trochu náročnější plánovat prakticky cokoliv, protože Gabby musela do školy a já musel sem tam zpátky do Londýna kvůli práci. S Jamiem to bylo náročnější, ale naštěstí jsme pořád měli poblíž moje rodiče, takže s hlídáním nebyl žádný problém. A když jsme pak slavili na konci května matčiny narozeniny, překvapení jsem dostal i já. Gabby mi totiž doma zničehonic přála k budoucím narozeninám a dokonale mě překvapila právě svým úžasným plánem. Velmi nadšeně jsem souhlasil a hned začal pomáhat s podrobnějším plánováním, takže jsme hned ráno mohli Whiskeyho přenechat rodičům a vydat se na letiště. Odletěli jsme pak na úžasnou narozeninovou cestu do Itálie.  Zobrazit SPOILER Benátky nás přivítaly s otevřenou náručí. Jamieho jsme si pěkně nesli u sebe a užívali si romantické procházky i projížďku na gondole se zpívajícím gondoliérem. Samozřejmě jsme nezapomněli na místní zmrzlinu a když jsme se pak pozdě večer vrátili na hotelový pokoj, Jamie už nám tvrdě spal v náručí. Při převlékání si trochu pobrečel, protože jej to samozřejmě vzbudilo, ale uchlácholen Gabbynými slovy i mlékem, zase usnul a my s Gabby zase měli chvíle jen pro sebe. "Moc ti děkuji, lásko, miluji tě, víš to? A.. když už jsme v Benátkách.. mohl bych ti tvou péči o mě trochu vynahradit?" přiblížil jsem se k ní a objal ji kolem pasu. Culil jsem se na ni, protože jsem měl malou legrácku čistě pro ni samotnou. Políbil jsem ji a pak ji pustil a o krok ustoupil, kousajíc se do rtu, abych se nekřenil. "Ale musíš si mě nejdřív sama svléknout," mrkl jsem pak na ni a trochu rozevřel ruce coby gesto, že je to zcela v jejích rukách. Měl jsem totiž ony boxerky od ní k Vánocům, které jsem si schovával pro zvláštní příležitost... a ta nastala právě teď.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Sexy překvapení na pokoji Tyto narozeniny se mi líbily asi ze všeho nejvíce, protože jsme si mohli užívat společně s celou naší malou rodinou, třebaže Whiskey zůstal u rodičů. Nicméně jsme oba s Johnem věděli, že mu po to po návratu domů vynahradíme. I tak se tam v NYC určitě neměl zase tak špatně, protože rodiče měl rád a rád s nimi trávil čas, zvláště při hrách a podobně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 30. 5. Už jsem se neudržel a prostě jsem se křenil jak malý kluk, když se překvapená Gabby pustila do mého svlékání. Nic jsem neříkal, jen jsem si užíval jejích doteků na mém těle, které se už nemohlo dočkat, až bude nahé a bude cítit na sobě to její. Přesto, měli jsme čas. Jamie spal a momentálně by jej neprobudil ani bagr, nebo třeba parník. Já se však křenil celou dobu, majíc pro Gabby připravený vtípek v podobě mých boxerek. U oltáře jsem jí přeci slíbil, že se budu všemožně snažit, aby nám náš vztah nezevšedněl a také, že se ji budu snažit neustále rozesmívat, což jsem měl v plánu právě teď. Trpělivě jsem čekal na její reakci, až se k tomu dopracuje a když k tomu skutečně došlo. Rozesmál jsem se a musel se sám přidusit dlaní přes pusu, abych neprobudil Jamieho (což by se nestalo, ale byl to zkrátka reflex), protože Gabby byla opravdu kouzelná. "Přesně tak, ano," zašeptal jsem jen mezi trhaným nadechnutím, jak jsem se snažil uklidnit a přestat smát. Pak jsem ale z legrace zaujal rádoby hrdinskou Batmanovskou pózu, když si mě tak prohlížela, ale opravdu jen proto, abych ji ještě více rozesmál, stejně jako následně sebe. Zavrtěl jsem hlavou a přitáhl si ji k sobě do náručí, načež jsem našel kouzelnou šňůrku, po které jsem pokukoval celý den, jen abych za ni zatáhl a následně Gabby svlékl z šatů. Už o poznání vážněji jsem ji políbil a nasměroval nás oba do koupelny. "Pomiluješ se se mnou, Gabby? Chci tě umýt, namasírovat ti záda, dotýkat se tě a líbat.. a milovat se s tebou až k zbláznění, protože mě ty tvoje šaty upřímně dráždí a svádí celý dnešní den.." oznámil jsem jí naprosto bez sebemenších rozpaků a na to jsem za námi přivřel na škvírku koupelnové dveře (abychom slyšeli Jamieho, kdyby náhodou něco).. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Italské líbánky Bylo kouzelné, že jsme se i v takové chvíli dokázali rozesmát. Podobně jako John jsem si dala dlaň přes ústa, což byl také jen reflex, ale i tak jsem nechtěla Jamieho náhodou probudit. Sice byl po dlouhém dni hodně unavený, ale riskovat se mi nic nechtělo. Zvláště teď, když se začátek večera začal odvíjet tak moc příjemně, přičemž se schylovalo k něčemu, co bylo mnohem příjemnější s příslibem vzrušení, omámení a rozkoše. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Pondělí 30. 5. - úterý 7. 6. Užíval jsem si každé minuty, jak jsme cestovali mou milovanou Itálií. Musel jsem poněkud slevit ze svých nároků, protože teď jsme zkrátka měli malého a ten vyžadoval hodně péče i pozornosti a ani Gabby jsem nechtěl dennodenně tahat po všech galeriích, muzeích a památkách. Tím pádem ale také přišel větší klid a pohoda do našeho cestování. Hojně jsme se zdržovali v restauracích na těstovinách i na pizze, jedli zmrzlinu snad úplně všude a jen tak jsme vychutnávali atmosféru daného místa lelkováním kdesi na lavičce. Bylo to kouzelné. Vyprávěl jsem Gabby příběhy, které se vztahovaly k daným místům a večer, když malý usínal, byl jsem zamilovaným Romeem věnujícím se své překrásné Giulii. Projeli jsme takto celou Umbrií, Toskánskem, navštívili Řím, Veronu i Neapol a z té jsme pak trajektem zamířili na Sicílii, kde už na nás čekala Gia v doprovodu Paola a překvapivě i Cateriny s Taem. Nečekal jsem, že tu bude, ale o to více jsem byl z toho všeho nadšený. Vítali jsme se tak dlouho, že to snad nebralo konce. Všichni se totiž sesypali, že chtějí vidět Jamieho a nejlépe si jej každý chtěl aspoň hodinu chovat. Všichni pořád opakovali, jak mi je podobný, až mě to mrzelo, protože po Gabby toho prozatím opravdu moc neměl. Na druhou stranu jsme si aspoň mohli povídat s Taem, který byl Jamieho kmotrem. Těšilo mě, že s Caty to mají opravdu vážné a že Caty plánuje přestěhovat se k němu do NYC a zkusit štěstí jako fotografka právě tam, v Americe. Já osobně jsem byl nadšený, ačkoliv zbytek rodiny to viděl trochu jinak, ale to byla jen jedna jediná skvrnka na jinak perfektní rodinné sešlosti. Seděli jsme všichni venku kolem stolu s jídlem a upíjeli jsme lehkého červeného vína. Gia se od nás s Gabby nemohla odtrhnout a pořád se na něco vyptávala, nebo si chtěla hrát s Jamiem. "A až začne chodit, budu ho učit fotbal. Musím ho naučit, jak pořádně kličkovat, aby pak věděl, jak na ragazze al'piazza Arancia. Musím je už brzy porazit, protože jsou strašně neusnutelní!" rozohňovala se Gia s lámanou angličtinou. "Myslíš.. nesnesitelní, Gio..?" zkusil jsem to s culením, načež po mně vrhla vražedný pohled přes rameno (protože mi seděla samozřejmě na klíně) a obrátila se ke Gabby. "Jak to s ním vydržet? Je nesenesitelný," skoro hláskovala ono nové slovíčko, stejně trochu špatně, ale to nevadilo. Chrastila u toho na Jamieho nějakým chrastícím plyšmenem a Jamie z toho byl očividně u vytržení.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rodinná sešlost Naše rodinná narozeninová dovolená byla naprosto úžasná. Moc jsem se na ni těšila, i na zbytek rodiny, ke které jsme nakonec takříkajíc dopluli, načež náš čekalo příjemné překvapení, když jsme se vítali i s Taem a Caty, která měla úžasnou novinku ohledně stěhování se do Ameriky. Znamenalo to, že bychom mohli občas někam společně zajít a víc se vídat, z čehož jsem měla radost. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Útěrý 7. 6., Katánie - Sicílie Gia si nadšeně chovala Jamieho a on se zase nadšeně křenil a cosi žbrblal na chrastícího plyšmena, co měla Gia v ruce. A aby toho nebylo málo, Gabby se mi do toho všeho ještě smála, ale.. vlastně mi to ani trochu nevadilo. Však možná měla pravdu, ale já byl opravdu rád. Gia byla takové moje mrně od doby, co se narodila, což bylo před devíti lety, ale teď jsem měl navíc ještě i Jamese a tak jsem byl dvojnásob spokojený. Všichni tři jsme vypadali jako různě staré kopie jednoho originálu. Bavili jsme se pak ještě i s Taem, který si chtěl prcka také pochovat. Dokonce i Gie se nejspíš Tao zamlouval, protože jej při vhodné chvíli také atakovala skokem a pak jej mučila zvídavými dotazy, zřejmě nadšená z toho, že Tao umí bojové umění a to se jí také moc líbilo. Téměř ho mučila, aby jí ukázal, jak se to dělá, přičemž to po něm stále opakovala a nutila ho, aby ji opravoval. Inu, celá Gia. Zdálo se, že si kromě fotbalu právě našla novou lásku - kung fu. Malá Giulia od Lucii a Paola už sama vrávoravě chodila a culila se na Jamieho a žvatlala pořád dokola "Bambino, bambino.." a pak se neustále tulila ke Gabby, od níž chtěla chovat. Jamie se nakonec i přes všechny nové zážitky unavil a začal nám trochu natahovat k pláči, jak se mu už chtělo spát, takže jsme se s Gabby nakonec rozloučili a odebrali jsme se našeho malého prince uložit do postýlky. Téměř ihned usnul a zatímco jsme se s Gabby skláněli nad postýlkou a pozorovali ho, objal jsem zezadu Gabby kolem pasu, položil jí dlaň na ploché bříško a políbil jsem ji ze strany na šíji. "Lásko.. jsi unavená?" šeptal jsem jí do ucha a pak pokračoval v něžném laskání její poodhalené kůže. Objal jsem ji pevněji a užíval si její blízkosti. Sice jsme se milovaly každou noc, ale i tak jsem své krásné ženy neměl nikdy dost. Jako kdybychom si vynahrazovali každý den, kdy jsem se jí během jejího těhotenství i dlouho po porodu nemohl ani dotknout.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro S rodinou Samozřejmě, že jsem nemohla nevyužít příležitosti, kdy jsem se mohla Johnovi smát. Ale to přeci neznamenalo, že bych to myslela zle, to opravdu ne. Líbilo se mi, jak tak všichni tři byli pohromadě, přičemž bylo i fascinující, jak si byli neuvěřitelně podobní. Od toho nejmenšího po největšího, uchechtla jsem se ještě a pak jsem se věnovala malé Giulii, která už sama vrávoravě capkala, a dokonce už začínala dětsky povídat, což bylo neskutečně rozkošné. Pohladila jsem jí po tmavých vláskách, než jsem se sehnula níž, abych si jí mohla vysadit na klín. Udělala jsem na ní několik směšných obličejů a pak ji přes rty kousala do tvářiček, zkrátka jsem dělala samé blbosti, aby se rozesmála, když už jsem ji mohla mít takhle pěkně na klíně a v náručí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý 7. 6., Katánie - Sicílie Nemohl jsem se dočkat, až budeme zase spolu s Gabby a náš mrňous usne. Opravdu jsem se na to těšil a teď se to dělo. Nemohl jsem se Gabby nabažit a když jsem na ni celý večer myslel a těšil se na ni, byl jsem nyní v sedmém nebi. Uculil jsem se na ni, když mě tak sváděla a sama se usmívala. Otočil jsem si ji k sobě čelem a znovu objal, přičemž jsem ji pár kroky oddálil od postýlky, abychom případně omylem malého nevzbudili. Natiskl jsem si ji k sobě blíž, protože i ona mě vzrušovala tím, jak už si šikovně dlaní vyhledala zapínání mých kalhot. "Jen pomalu, paní Mariano, váš manžel si vás hodlá vychutnat.." zašeptal jsem se svým křivým úsměvem a pak jsem vyhledal její rty ve vášnivém polibku. Popošli jsme ještě tak dva kroky a hned na to byla Gabby na posteli a já hned nad ní, podpíraje se na lokti, abych ji pod sebou samozřejmě nedrtil. Dlaní jsem jí zabloudil k noze a cestoval jsem výš, drze a bezostyšně pod její šaty (či sukni). Hodlal jsem jí svléknout její kalhotky, ale spíš jen pro ten pocit naprosté nestydatosti, než že bych chtěl nějak spěchat, naopak. Neměli jsme naspěch a mohli jsme se dosytosti věnovat jeden druhému. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Přednarozeninová noc Naše hravé a svůdné počínání mi vlilo novou energii do žil, obzvláště ve chvíli, kdy mě John začal tak neuvěřitelným způsobem vzrušovat. Moc dobře věděl, jak mě dostat tam, kam se mu zachtělo a dařilo se mu to více než výtečně. Koneckonců už jsme spolu byli dlouho a od začátku věděl, jak na mě. Zavzdychala jsem mu roztouženě do rtů a slastně přivřela oči, když jsme se po chvilce ocitli na posteli, načež mi sundával kalhotky, což bylo obzvláště nestydaté a téměř okamžitě se mi vlila horkost do červenajících tváří. „Paní Mariano si vás chce taky vychutnat, pane Mariano. A taky by vás chtěla hluboko v sobě,“ začala jsem s pěkně necudnou řečí, při které jsem se opravdu styděla, jak nejvíc jsem dokázala, ale nehodlala jsem přestat. Zkrátka se mi to moc líbilo, takhle mluvit a sledovat přitom výraz a reakci, čehož jsem se od Johna nemohla dočkat. Dlaní jsem mu přejela po křivce zad až k pevnému zadečku, který jsem stiskla, užívaje si toho, že já jediná si to mohu dovolit. „Pojď ke mně blíž, lásko… Celý den myslím jen na tebe a to, jak moc po tobě toužím. Dokonce jsem z tebe měla mokré kalhotky,“ uculila jsem se a prsty jsem vklouzla za jeho kalhoty, které jsem mu začala stahovat. „Chceš si to ověřit vlastními prsty?“ Zašeptala jsem mu pak po delší chvíli směrem do ucha, do něhož jsem ho kousla a v tom okamžiku jsem mu stáhla kalhoty i se spodním prádlem, čistě jenom pro ten pocit naprosté nestydatosti, ale také pocitu moci, že si mohu se svým manželem tak neskutečně pohrávat… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý 7. 6., Katánie - Sicílie Stáhl jsem své krásce kalhotky a užíval si toho báječně nestydatého pocitu, stejně jako jakési moci nad ní. Odhodil jsem ten kousek a líbal ji.. dokud mě naprosto nezmrazila její slova. Nečekal jsem to, ale napoprvé jsem se překvapeně uculil, jak tak mluvila nestydatě a zároveň žádostivě, chtíc, abych se s ní pomiloval, byl v ní.. hluboko.. Šíleně mě to vzrušilo. A pak mě ještě k tomu chytla za pozadí a přitáhla si mě blíž k sobě, takže mohla celkem zřetelně cítit, jak na mě její počínání působí. Co mě ale dokonale odzbrojilo, tak její další slova. Absolutně bych to od Gabby nečekal, leda tak v žertu, ale ono to vypadalo, že to, co řekla, myslí naprosto vážně. Vykulil jsem na ni oči a pootevřel ústa, ale hned na to jsem oči zavřel a roztřeseně vydechl, když se dotkla mých kalhot přímo u nejcitlivějšího místa a vklouzla za ně, aby mi je stáhla. "Gabby.. ty má malá nestydo.." pousmál jsem se, ale moc to nešlo, jak mi soustředěnost unikala k jejím zručným dlaním, které mi stahovaly kalhoty i s boxerkami. Na její výzvu jsem však už neodpověděl slovy, ale dravčím pohledem následovaným divokým polibkem, přičemž jsem ji opravdu začal dráždit svými prsty. Ne však jen tak trochu, ale dovolil jsem si jít i hlouběji, vychutnávaje si ten zvláštní pocit, stejně jako její svíjející se tělo a vzdechy. Netrvalo to ani příliš dlouho a sám dokonale vzrušený, zvedl jsem jí nohy a vnikl do ní přesně tak, jak si to předtím přála. Nehýbal jsem se, jen jsem nechal nás oba vstřebávat ten dokonalý pocit. Provokativně jsem si pak olízl prsty, jimiž jsem předtím byl v Gabby, dívajíc se jí u toho upřeně do očí, načež jsem nabídl ke rtům i jí, než jsem ji pak začal líbat až do ztráty dechu, začínajíc se pohybovat v bocích. Tolik jsem po ní toužil.. "Strašně mě vzrušuješ.. skoro bys zasloužila dostat na holou, nestydo," zakřenil jsem se na ni krátce, ale pak se zase ztratil v jejích vzdeších a v ní samotné, aniž by mi zpočátku nějak zvlášť vadilo, že na sobě ještě oba máme oblečení.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Přednarozeninová noc Nesmírně mě vzrušoval pohled na překvapeného Johna, který nečekal mou reakci, nebo spíše ta nestydatá slova, jež jsem mu tak samozřejmě věnovala. Styděla jsem se, to nepopiratelně, ale zároveň to i na mě působilo vzrušivě a tak, že jsem prostě nemohla přestat. Chtěla jsem toho čím dál více, když nás to oba tak rozvášnilo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Úterý 7. 6., Katánie - Sicílie Naše milování nebralo konce. Absolutně jsem nevnímal takové maličkosti, jako že jsme v domě mých prarodičů a že vedle našeho pokoje budou i ostatní a mohli by nás slyšet. To mi přišlo zkrátka asi tolik důležité jako třeba druhý předseda golfového spolku v Zimbabwe, což znamená, že vůbec. Skopli jsme s Gabby deku až k nohám postele, protože bylo i tak teplo a navíc naše těla byla při milování rozpálená a k tomu jsme měnili polohy tak rychle a dravě, že by nám deka beztak jen překážela. Jamie nám jen jednou na chvíli překazil plány, když se pak vzbudil s tichým pobrekáváním, že měl zase hlad, tak jsme museli s Gabby na chvíli přestat, ale mrňous po chvíli usnul přímo u Gabbyna prsu, takže jsme jej jen položili zpátky do postýlky a mohli jsme se oddávat jeden druhému nanovo. Usnuli jsme až naprostým vyčerpáním někdy nad ránem. Držel jsem celou dobu Gabby v objetí a vůbec ji nepouštěl, užívajíc si toho pocitu jejího těla na svém. Nedalo mi to a ještě jsem se jí po tom dlouhém milování dotýkal, zlehka ji hladil po hladké kůži, mírně ji i u toho vzrušoval, hrajíc si tak trochu i s jejím poprsím, přičemž jsem ji z unavené legrace ještě kousl do krku a nakonec, po celkem krátkém a unaveném laskání své krásné ženy jsem vyčerpaně usnul.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Narozeninové milostné ráno Jen velmi pozvolna a pomaličku jsem se začínala probouzet, procitat ze sladkého spánku a omámení, které trvalo celou noc s naším nekonečným dravým a vášnivým milováním. Oči jsem nechala zavřené a užívala si těch vzpomínek na naše noční milostné počínání, na to, jak jsme se jeden druhému oddávali a zároveň se poddávali vzájemné touze a nezkrotné neutuchající vášni a vzrušení. Usmívala jsem se a překypovala přemírou nepopsatelného štěstí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středa 8. 6. ráno, Katánie - Sicílie Po vydatném vyčerpání jsem samozřejmě spal jako zabitý a měl jsem dojem, že by mě nevzbudil snad ani brečící Jamie, ale to jsem se přepočítal, třebaže Jamie v klidu spal dál. Nebyl jsem si jistý, jestli mám živý sen, nebo to byla skutečnost. Zprvu jsem jen trochu nakrčil čelo a přetočil hlavu na druhou stranu, cítíc jakési lehké tření od nohou výš a výš. Cítil jsem jisté změny, například že mi zmizela manželka od boku, ale za ty dlouhé týdny s Jamiem jsem si už zvykl tolik to nevnímat, protože kolikrát šla prostě jen překontrolovat Jamieho. Tentokrát to však bylo jiné. Chvíli jsem se probouzel jakýmsi podezřením, že se něco děje, protože jsem cítil Gabbyny hladící dlaně na svém těle, ovšem ne na zrovna obvyklých místech, co se rána týkalo. Zamžoural jsem do pološera, když jsem ucítil velmi zřetelně na svém nejcitlivějším místě jemné vlhké doteky a pak mi uniklo tiché zasténání, když se kolem onoho nejcitlivějšího místa sevřely Gabbyny rty. Vzrušovala mě a napětí ve mně stoupalo, stejně jako ožíval ten, který byl jejím rtům a jazyku vydán na milost i nemilost. Šeptal jsem sotva slyšitelně její jméno, snažíc se částečně bojovat i se steny, které se mi draly z hrdla, ale které jsem se snažil tlumit, protože jsme jednoduše nebyli tak docela sami (a zdi tu také nebyly zase tak tlusté). Musel jsem si polštář připlácnout na obličej, abych to trochu zadusil, nebyl jsem však schopen nějakého jiného činu, protože mě Gabby zkrátka držela ve své moci a já tak zvládl jen bezděčně mírně pohybovat boky. Po chvíli však přestala, snad v tom nejlepším, jak se mi zdálo, aby si sama následně řekla o to, co právě chce. A já se ani trochu nebránil. Setřásl jsem z obličeje polštář a zadíval se na ni, proč vlastně přestala, načež se přesunula s touhou v pohledu až k mému obličeji. Kousl jsem se do rtu a beze slov jsem ji vzal oběma rukama za její dokonalé pozadí a přitáhl si ji pohodlněji k sobě, abych ji pak mohl laskat rty i jazykem přesně tam, kde se soustředilo její vlastní vzrušení. Sem tam mi přitom uniklo zasténání, jak moc jsem zbožňoval, když mi prsty zabořila do vlasů. Dráždil jsem ji pak provokativně, drze a žádostivě, téměř až k vrcholu, ale v tom nejlepším jsem přestal, prosmýkl se pod ní a využil jsem její pozice, kdy klečela a opírala se o čelo postele, či snad zeď, abych si klekl za ní a vzal si ji tak, jak jsme byli, kousajíc ji i líbajíc na krk a po zádech, kam jsem dosáhl. Naprosto mě dostala a dalo by se říct, že rozdivočela, přičemž jsem chtěl víc a víc. nestačil mi ten včerejší večer a noc s ní, chtěl jsem ji, strašně moc. V jedné dlani jsem měl její plné ňadro, zatímco druhou jsem se pomalu po jejím těle přesouval přes bříško až k jejímu klínu, kde jsem ji pak začal opět dráždit, snažíc se ji přivést k naprostému šílenství a deliriu z našeho milování.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nestydaté narozeninové ráno Překvapilo mě, jakou vášeň a dravost jsem v Johnovi probouzela a s jakou si mě pak vzal, jakmile měl příležitost. Střídavě jsem se kousala do rtů a prudce vydechovala, jak naše vzrušení stoupalo čím dál intenzivněji, podporováno vášnivými milostnými pohyby našich těl. Vycházela jsem mu vstříc, nebo se aspoň snažila, byť to bylo o něco složitější, když jsem klečela a byla lapena uprostřed vlastního vzrušení, nemohouc myslet na nic jiného, než na tu sílu silných pocitů a jeho nahého těla, které se na mě zezadu tisklo, přičemž mě ještě vzrušoval svými polibky a kousanci. Vnímala jsem ho po celém rozechvělém těle a musela se opravdu snažit, abych nesténala moc nahlas, neboť jsme zde nebyli sami. Dlaněmi jsem se držela čela postele, nebo je tiskla na zeď, ke které jsem se nakonec natiskla, protože naše milostné přírazy začaly být poněkud intenzivnější, jak už jsme to oba dva nemohli vydržet a stoupali jsme společně k samotnému vrcholu slasti a rozkoše. Jednou dlaní jsem se pak ve vhodné chvíli ocitla na jeho předloktí a putovala níž až k jeho dlani v mém obzvláště citlivém středu, kde mi John způsoboval největší vzrušení a rozpoutával doslova výbuch erupce. Natočila jsem hlavu na stranu a vyhledala jeho rty v dravém procítěném polibku, jak už jsem si nemohla pomoct a toužila jsem po jeho hlubokých polibcích. Bylo to neskutečné… nepopsatelné milování. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středa 8. 6., Katánie - Sicílie Vyčerpaně jsem se zakřenil tomu blahopřání k narozeninám.. popravdě jsem na své narozeniny zapomněl, ale i tak mě to velmi potěšilo. Vlastně se dalo říct, že jsem právě dostal nejlepší dárek k svým narozeninám vůbec a moc se mi to líbilo, samozřejmě. Byl jsem na stejné vlně s Gabby, ostatně jako vždy. Byli jsme zkrátka jednou duší, jedním tělem a málokdy se stalo, že bychom to necítili stejně. Leželi jsme v pevném objetí, užívali si dozvuků toho dravého ranního milování a u toho jsem se opět podivoval nad překvapeními, které mi má žena přichystala. "Cože? Jak to myslíš? Jako.. jen tak? Bez.." přemýšlel jsem a trochu se zarazil současně, jak jsem z toho jejího návrhu byl naprosto paf. Díval jsem se jí do očí a pátral v nich po pravdě nebo snad náznaku, proč ji to tak náhle napadlo, ovšem tomu zbožňovanému pohledu jsem nemohl říci ne. "No.. ale musíš mi říct, jak mám ležet, nebo sedět, nebo.. co vlastně.. Nechám to na tobě. Akorát.. smím si přehodit přes své partie aspoň kousek deky, nebo mě chceš zcela.. jen tak..?" zjišťoval jsem a začal se culit, protože mi docházelo, že se mi tak trochu teď vydá všanc. Bude soustředěná a já ji u toho mohu svádět.. tedy, pokud se nechá.. Jen mě ještě napadlo, že bychom měli začít nejlépe hned, dokud Jamie ještě spí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nestydatá kresba Nezadržitelně jsem se culila tomu, s jakým výrazem poslouchal mou prosbu, která ho hodně moc překvapila. A nutno podotknout, že u toho vypadal až nebezpečně sexy, jak se, tak na mě nevěřícně a fascinovaně díval, ještě se ujišťujíc, jestli to myslím opravdu vážně. Bylo mi jasné, že zrovna ode mě, tak nevinné a cudné dívce, to nebylo něco, co by se dalo čekat. Ale o to víc překvapující to bylo, a to i pro mě, protože jsem sama netušila, že mě něco takového bezprostředně napadne. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Narozeninová středa 8. 6., Katánie - Sicílie Rozesmálo mě Gabbyno bezprostřední přiznání a samozřejmě to i polichotilo mému egu. Vždyť jsem se takhle snažil jen a pouze pro ni a kvůli ní, nikomu jinému jsem se přeci líbit nepotřeboval. "A já zase naprosto miluji ta tvá plná prsa, že bych je nejraději líbal v jednom kuse," svěřil jsem se jí pro změnu já, aby se necítila tak moc rozpačitě. Koneckonců, i já to myslel smrtelně vážně a na důkaz toho jsem se sklonil a do jednoho odhaleného ňadra ji něžně kousl. Sledoval jsem pak celou dobu pozorně její počínání. Ladnou chůzi a křivky jejího těla, které jsem směl obdivovat jen já sám a nikdo jiný. Nic jsem neříkal, jen jsem si užíval, že se přede mnou už nestyděla a tudíž jsem se na ni mohl dosytosti dívat.. no, do sytosti ne, ale i tak jsem byl spokojen. "Jsi tak neskutečně nádherná.. nejraději bych si tě nakreslil sám, kdybych to uměl," svěřil jsem se jí sledujíc ji, jak se ke mně po čtyřech blížila na posteli. Přitáhl jsem si ji trochu blíž pro polibek, ale pak jsem se plně odevzdal do jejích rukou, aby si mě nasměrovala tak, jak chtěla sama. "Pro tebe cokoliv, lásko, ale.. přeci jen musíme myslet na to, že by se ta kresba mohla časem znenadání objevit třeba i v Jamieho rukou, tak.. bych nerad, aby.. aby viděl ze svého otce víc, než bychom si přáli.." uculil jsem se, ale myslel jsem to vážně. Jistě, ozývala se ve mně ta konzervativní anglická část mé osobnosti, ale na jednu stranu jsme oba s Gabby museli uznat, že už jsme rodiče a tudíž jsme občas museli myslet i na věci ve vzdálené budoucnosti. Asi by si z toho James možná nic nedělal, ale i tak mi nebylo zrovna dvakrát příjemné, že by něco takového viděl. Ale jinak jsem Gabby naprosto věřil. Koneckonců jsem věděl, že je talentovaná a že ta kresba bude především pro ni.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Nestydatá kresba Nakonec jsem Johna instruovala tak, aby zůstal v pololehu, opřený částečně o čelo postele. Byla to nejlepší póza, neboť jsem mu mohla být i o něco blíž, téměř na dosah. Ještě jsem se na něj krátce zazubila, než jsem začala s těmi prvotními náčrty jeho nahého těla, kterého jsem se popravdě nemohla nabažit, třebaže jsem se mohla jen dívat. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středa ráno 8. 6., Katánie - Sicílie Bylo vidět, že tentokrát mě Gabby tak docela nechápe, nebo to spíš jednoduše nevidí z mé perspektivy, protože mi přišlo, že v tom, co říká, má pravdu (svým způsobem), ale že to není to ono, co mám na mysli. "Jistě, že mu to nebudeme ukazovat spolu s fotkami toho, jaké byl miminko. A také je samozřejmé, že se nějakým nehodám nevyhneme a pak bude i časem ono poznávací období, kdo je holka a kdo kluk a podobně, ale.. Myslel jsem to spíš tak, že by bylo zvláštní, kdyby někdy později teenager James objevil tuhle kresbu.. Nevím, mám z toho zvláštní pocit, ale máš pravdu v tom, že se to stát ani nemusí. Jen si to musíme pečlivě schovat.." dodal jsem nakonec smířlivě a pak jsem spíše už myslel na jiné věci. Například na Titanic a jednu slavnou scénu, kdy Leonardo kreslí nahou Kate jen s náhrdelníkem na krku. Neodpustil jsem si to a samozřejmě se o svou myšlenku se svou drahou polovičkou podělil, byť mě to nutilo se smát a nebyl jsem tím pádem zrovna nejlepší model pod sluncem. Ale to nevadilo. Beztak jsem chtěl Gabby udělat radost, když už s tím zvláštním přáním přišla. "Mimochodem, nemyslím si, že bychom měli moc času, abych tě napatlal barvami. Odhaduji, že se Jamie brzy vzbudí a pak.. asi se nevyhnu rannímu bláznění dole kvůli mým narozeninám. Tady se to vždycky slaví velmi intenzivně.." varoval jsem pak Gabby, snažíc se příliš nehýbat, přičemž jsem o něco zvážněl a dokonce si i povzdechl. Oslavy nepatřily mezi mé oblíbené části roku nicméně jsem věděl, jakou radost všichni pokaždé mají, když bez protestů sfouknu svíčky.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Oslava narozenin Asi jsem opravdu Johna moc nechápala, nebo možná pochopila, ale po svém. Usmívala jsem se na něj a u toho kreslila, třebaže mě rád provokoval a škádlil, a tak tím narušoval mou soustředěnost a pozornost, kterou jsem věnovala z větší části kresbě, na které mi záleželo. Musela jsem se opravdu pobaveně zasmát, když přišel s tou svou myšlenkou ohledně Kate Winslet, přičemž jsem si neodpustila poznámku o tom, že mu chybí ještě ten krásný náhrdelník se srdcem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středa ráno 8. 6., Katánie - Sicílie Povzdechl jsem si a následně se usmál, když nás malý probudil. Nebylo to zrovna ideální ráno, zvlášť, když nás přerušil v tom nejlepším, ale na druhou stranu už jsme si na to s Gabby oba zvykli, že už zkrátka nemáme zase tak moc času, co jsme mívali kdysi. Nemohli jsme si jen tak strávit noc sami pro sebe a věnovat se jeden druhému, kdy se nám zamane. Znepokojovalo mě jen to, jak Jamie začínal plakat. Bylo to neobvyklé, více a více, až jsem měl dojem, že mu něco je. Vyhrabal jsem se z postele a přistoupil k těm dvěma a starostlivě se na oba díval. Jamie se ale přeci jen trochu nechal uchlácholit, tak jsem na sebe alespoň mezitím oblékl kalhoty, načež jsem pak Jamieho převzal do náručí a naopak jsem dal Gabby šanci trochu se upravit. Hrál jsem si s ním v rámci možností, dokud nebyla připravená a pak mi dala šanci se také doobléknout. Hodil jsem na sebe jen tričko s krátkým rukávem a se zakřeněním jsem se sklonil k oběma mým nejmilovanějším pokladům, věnujíc pusu nejdřív Jamiemu na čelo a pak Gabby pěkně na rty. I já jí pošeptal své vyznání a pak jsem se neochotně vydal ke dveřím. "Dobře, tak já jdu na to. Kdybych se dlouho nevracel, přijď mě pomstít, ano?" dodal jsem napůl v žertu a pak jsem opustil náš pokoj a vydal se vstříc rozjařené rodině.. Byla to jednoduše klasická rodinná oslava narozenin - italská rodinná oslava narozenin. Takže všude byl hluk, mluvil jeden přes druhého, všude všichni chodili a všechno si podávali a zkrátka všichni byli všude a bylo všechny slyšet. Tao seděl vedle mě a Cateriny, zřejmě lehce zděšen z toho, jaký je tu blázinec, ale na druhou stranu to bylo fajn, protože jsme si mohli povídat, přičemž Gia otravovala nás oba současně. Smál jsem se Jamieho tričku a lehce jsem líbal svou manželku, kdykoliv se nachomýtla poblíž.. a jednoduše jsem si užíval i toho, že jsem byl středem pozornosti, neboť jsem slavil své "velké kulatiny". Mrzelo mě akorát to, že tu nebyli rodiče, ale táta měl beztak spoustu práce a máma prý také zrovna pracovala na důležité zakázce, takže jsem to chápal a byl jim vděčný i za hlídání Whiskeyho. Však se za nimi potom stavíme a oslavíme to i u nich a s nimi. Zneklidněl jsem, když se Jamie zase tak rozplakal, že s ním Gabby nakonec odešla stranou. Nevěděl jsem, co se děje a byl jsem neustále v obležení, takže jsem hned nemohl vystřelit za nimi a zjistit, co se děje. Nakonec jsem se přeptal tety, která mi s úsměvem podala z mrazáku vychlazený kus zabaleného nanuku, zamotaného v jemné látce. Poslala mě, abych to dal Jamiemu na chvíli žužlat a že prý uvidím, co to udělá. Neprotestoval jsem a vydal se s tím vyzbrojením za svýma dvěma nejmilovanějšími osobami. "Co se stalo, Gabby? Jamie, ty můj kluku, copak to děláš tatínkovi? Dneska se slaví, tak žádný pláč, no tak, broučku.." mluvil jsem na něj, jako kdybych mu chtěl domluvit. Podal jsem jen Gabby onen zabalený nanuk a přetlumočil jí, co mi nařídila teta. Netušil jsem, co se děje, ale rozhodně jsem nehodlal zahálet. Hned jsem se pustil do listování v příručce, kterou jsem si už zvykl všude nosit s sebou.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Malý uplakaný Jamie Asi za celou dobu, co jsme měli našeho milovaného syna, jsem se cítila naprosto nemožně, a především pak i bezmocně, když mi plakal v náručí a já netušila, co by mu mohlo být, nebo co potřebuje. Chlácholila jsem ho a utěšovala, ale bylo to bezvýsledné. Zrovna jsem tak nějak začínala panikařit, když se v té chvíli objevil můj milovaný manžel, se starostlivostí vetknutou v tváři. Nechtěla jsem ho vyrušovat, ba právě naopak, aby si užíval oslavy svých kulatin se svými nejbližšími, mezitímco bych dala Jamiemu to, co zřejmě chtěl. Jen kdybych věděla, co to mohlo být. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Středa dopoledne 8. 6., Katánie - Sicílie Opatrně jsem ještě překontroloval, jestli je zabalený nanuk ještě pořádně zakrytý látkou, aby se případně Jamie nějak neporanil o plastový obal nebo podobně a pak jsem to Gabby podal, aby mu to zkusila dát do pusy. Věřil jsem, že teta ví dobře, co dělá, takže jsem se nebál. Jen jsem zvědavě zíral na Jamese, jak se na to bude tvářit on sám. Chvíli se mu to nepozdávalo, ale nakonec se přeci jen jeho tvář projasnila a měl jsem dojem, že to skutečně pomáhá. S úsměvem jsem se podíval na Gabby, která však tak přesvědčeně nepůsobila, tak jsem ji pohladil po paži, ve které chovala našeho mrňouse. Mrkl jsem na ni, že se nemá čeho obávat. Jen jsem musel dát trochu pozor na to, aby to Jamie neožužlal přespříliš, ale zatím to bylo dobré. "Hmm.. Upřímně nevím, ale zeptám se tety Lucii a Luciany, klidně i babičky, ale uvidíme po obědě. Jestli Jamiemu tohle pomůže, tak si myslím, že do zítřka už to vydrží. To se vrátíme domů a pak můžeme za doktorem. A.. počkej, někde jsem tu měl tu knížku.." zarazil jsem se, přičemž jsem nakrčil přemýšlivě čelo a otočil se zmateně k posteli. Pátral jsem očima po naší cestovní tašce, než jsem se hbitě vrhnul do hledání kýžené publikace, kterou jsem nakonec vytáhl, sedl si s ní na postel a začal jsem honem listovat.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro S Jamiem Zčervenala jsem a připadala jsem si vážně nemožně. Jen jsem ale nechtěla, abych tím zkazila Johnovy narozeniny, nebo si snad myslel něco špatného, když jsem měla takové starosti a obavy. Krátce neslyšně jsem si povzdechla a pokusila se pousmát, když už mě ubezpečil i pohlazením po paži, načež jsem se podívala na Jamieho, který spokojeně žužlal a vypadalo to, že mu to skutečně pomáhá. |
| |
| soukromá zpráva od ~ Našeptávač ~ pro PROMOCE 12. 8. 2016 ...Nakonec se zjistilo, že malému Jamesovi začaly růst první zoubky, z čehož jeho rodičové měli obrovskou radost, ale zároveň i tak trochu starost, když malý občas zaplakal, jak mu to bylo nepříjemné. |
_%E2%80%93_Frontansicht,_15._Juli_2012,_D%C3%BCsseldorf.jpg){kind=link}
.jpg?v=0c3d6bc6){kind=link}
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 12. 8. 2016, New York Gabbyna promoce se blížila každým dnem. S mými rodiči jsme pro Gabby a její přátele plánovali oslavu v naší restauraci, samozřejmě tajně, aby jí to ještě nepřidělávalo starosti. Poslední dobou byla chudák jako na trní, což jsem se samozřejmě nedivil, když se snažila učit prakticky za dva roky současně. Čekaly ji zkoušky a tak jsem se všemožně snažil, aby měla na učení klid. S Jamiem a Whiskeym jsme co chvíli chodili na procházky, nebo u nás každou chvilku byla Charlotte s Raffaelem, aby jako pyšní prarodiče hlídali malé princátko rodu Mariano. Alespoň jsem pak mohl Gabby pomoci s učením, zkoušet ji a případně se ještě chvilku pověnovat i svým záležitostem, které navzdory mému zbožnému přání nepočkaly. Rozjel jsem nakladatelství ve velkém, tak jsem teď musel nést následky, jimiž byla práce, práce a zase jen práce. Naštěstí to ale byla spíše příjemná práce a Jamie, coby hodné mrně, mi to tím pádem trochu ulehčoval, že jsem mohl zvládnout práci i hraní si s ním, aniž bychom rušili Gabby od učení. Byly to nelehké týdny, ale společně jsme to zvládli. Byli jsme zkrátka sehraný tým. A pak, když nervózní Gabby odešla na univerzitu na zkoušky, s Jamiem a Whiskeym jsme si udělali dlouhodobý piknik na univerzitním trávníku a rozveselovali jsme ostatní studenty, zatímco jsme čekali na naši úspěšnou studentku. Jak jsem totiž předpokládal, Gabby k nám později dorazila s širokým úsměvem na tváři, že všechny zkouška zvládla a bakalářský titul má v kapse. Vyskočil jsem na nohy a dal jí zaslouženého francouzáka se záklonem, což Jamieho neuvěřitelně rozesmálo (nemluvě o dalších kolemjdoucích), až se toho smíchu Whiskey polekal. Společně jsme pak zašli na pořádný pohár a pak do parku, abychom si náležitě užili teplý červencový den. Promoce byla naplánovaná až na srpen, jak už bylo v tomto městě tradicí. Gabby měla klid, dostudováno a jedinou starost ohledně školy jí mohl dělat leda tak výběr šatů na onu slavnost zvanou "promoce". A tak, když onen den konečně nastal, nahodil jsem oblek i s Jamiem, kterého jsem pro tentokrát nesl jen v náručí, ale vzal jsem auto a tam jsem nechal všechny ostatní nezbytnosti, které jsem si už jako rodič navykl tahat všude s sebou - bez toho se zkrátka s malým mrnětem člověk neobejde.. Whiskey protentokrát zůstal doma sám, tak jsem doufal, že to zvládne a neudělá nám z našeho bytu kůlničku na dříví.. Gabby to neskutečně slušelo, dokonce i v tom promočním hábitu s typickou čapkou. "A.. myslíš, že bys s tímhle potom mohla i do postele?" utrousil jsem tichou poznámku a uculil se na svou krásnou ženu, která mě opět neskutečně pokoušela. Ale musel jsem ji už nechat jít k ostatním a sám se připojit k rodičům, kteří se na tu slávu také přišli podívat. Políbil jsem Gabby na tvář (abych jí nerozmazal rtěnku, nechal Jamieho, ať udělá totéž a vyprovodil jsem ji ještě pohledem, než jsem se konečně odebral k našim místům v promoční hale.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Z Gabby už je bakalářka! Bylo to neuvěřitelné. Plnily se mi všechny mé sny a připadalo mi to, že se to všechno děje strašně rychle. Dívala jsem se na svého milovaného muže, o kterého jsem musela bojovat, abych s ním mohla být, bála jsem se, že ho ztratím, že ho vyděsím tím, co všechno k němu cítím a jak silně. A najednou tu v promoční hale stojím před ním, sledujíc i našeho malého syna, který se se na mě usmíval a máchal drobnou ručkou mým směrem. Milovala jsem svou rodinu a nedala bych ji za nic na světě. Jen mi tu chyběla máma, se kterou už jsem se dlouho neviděla… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 12. 8. 2016, New York Všichni jsme se nahrnuli do restaurace, kde už to bylo přichystané na oslavu. Táta hrdě bouchl šampaňské a pronesl krátký přípitek na svou šikovnou snachu, čerstvou bakalářku ekonomie. Jamiemu se to náramně líbilo, ačkoliv se ode mě s Gabby nechtěl hnout. Ale já se mu nedivil, já se od Gabby také nechtěl hnout, zvlášť při pohledu na její dokonalou postavu v přiléhavých šatech.. vypadala jednoduše sexy, elegantně, ale sexy.. zatraceně sexy.. Nebýt malého a také skutečnosti, že tu všichni byli spíše kvůli ní, vylákal bych ji nejspíš na toalety, ale v tomto případě jsem si mohl nechat zajít chuť. "Kdepak, má drahá, zasloužila sis to svým vlastním úsilím a my.. my jen rádi slavíme, ať už za to může kdokoliv," zakřenil jsem se nakonec, jak jsem ze svých malých rozpaků udělal rychle legraci. Sundal jsem si sako a zůstal jen v košili, protože malý se mi tak držel pohodlněji a praktičtěji.. a netahal mě pak v jednom kuse za klopy saka, což také nebylo zrovna něco, co bych si přál prožívat každý den, zvlášť u saka od Armaniho. "Mimochodem, jsem rád, že Rebecca dorazila, jen.. neviděl jsem Raye. Myslíš, že ještě dorazí?" zeptal jsem se v klidné chvilce své ženy, která snad měla čas s Rebeccou promluvit. Sám jsem měl plné ruce práce s Jamiem, kterého bylo třeba sem tam zabavit, aby se "nenudil" a tím pádem aby nebrečel, což v poslední době bylo trochu častější, především ale díky rostoucím zoubkům. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rodinná oslava Gabbyna titulu Byla jsem tou nejšťastnější osobou na světě, neboť jsem všechny své milované měla pěkně pohromadě, přičemž jsem s nimi mohla oslavit svůj velký den. A co víc, byla jsem tu i se svou drahou rodinou, s mými dvěma nejmilovanějšími kluky na světě. Vypadalo to, že jsme se s Johnem vzájemně uváděli do rozpaků, což mi připadalo úsměvné i po takové době, co už jsme byli spolu. Kdo by tomu uvěřil, že už jsme spolu dva roky? Samozřejmě, že všichni, neboť jsme po celou dobu ti dva zamilovaní blázni, co mají oči jen pro sebe… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 12. 8. 2016, New York Jakmile jsem se zeptal na Raymonda, Rebeccy manžela, hned mi bylo jasné, že není něco v pořádku. Gabby měla svůj úhybný pohled, který jsem tak dobře znal. Jen mě poněkud zaskočila moje vlastní vnitřní reakce, že jsem se trochu zlobil na Gabby, protože mi nic neřekla a trápila se sama. Navenek jsem samozřejmě nic neřekl, ani neudělal, ale i tak mě to trápilo. Chtěl jsem svou ženu vidět šťastnou a jestli ji něco trápilo, pak bych byl rád, aby se se mnou o to trápení podělila. Koneckonců, ve svůj velký triumfální den měla být zkrátka šťastná a ne tady teď přede mnou klopit pohled a nešťastně vzdychat. Změnil jsem držení Jamieho, který chtěl víc obejmout a položit si hlavu na mé rameno, zřejmě už dost unavený, tak jsem se pak ještě začal mírně pohupovat, aby ho to případně uspalo. Měl jsem alespoň větší klid na to, abych se soustředil na Gabby. Byli jsme stranou a já chtěl dát Gabby příležitost se o své trápení podělit. "Gabby, stalo se mu něco?" zeptal jsem se tlumeným hlasem a bezděčně jsem střelil pohledem k Rebecce, která byla zabraná do hovoru s mou matkou. "Tvá matka také není úplně ve své kůži, i když to dokáže velmi obratně skrývat.. Prosím, Gabby, pokud mohu nějak, jakkoliv pomoct.." nedořekl jsem, ale dál jsem se na Gabby s naléhavou prosbou v očích díval. Pořád jsem se u toho mírně pohupoval a hladil Jamieho po zádech, ale to spíš už bylo ze zvyku a větší pozornost jsem věnoval Gabby. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Minulost, která nejde změnit Nebylo to tak, že bych se Johnovi nechtěla svěřit a nést to břímě jen na svých zádech, ačkoliv bylo pravdou, že bych ho jen velmi nerada obtěžovala či mu snad způsobovala vrásky od starostí na čele. Krátce jsem si povzdechla, když to na mě všechno poznal, načež jsem pohlédla do těch nejkrásnějších hnědých očí na světě. Věřili jsme si, a ještě před naším svatebním slibem u oltáře jsme si slíbili, že se jeden druhému svěříme, když nás bude něco trápit. Nicméně tuto záležitost ohledně Raymonda jsem věděla sotva chvíli. Opatrně jsem zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 12. 8. 2016, New York, v rodinné restauraci Doslova jsem na Gabby visel očima a čekal jsem, co za zprávy mi poví. Respektive, obával jsem se, jak moc zlé bude to, co si prozatím nechávala pro sebe. A pak, když to přišlo, zamračil jsem se a mimoděk jsem pootevřel pusu v němém úžasu a zhrození se zároveň. Hlavou mi vířilo snad tisíc myšlenek a vzpomínek na celý předešlý rok i kus předtím, na všechnu tu práci, kterou jsme si s hledáním Gabbyny matky dali a nakonec v dobrém i na všechno, co to ve výsledku přineslo a jak všichni vypadali spokojeně.. Nakonec jsem se trochu vzpamatoval a když domluvila, jednou paží jsem ji objal, natáčejíc se kvůli Jamiemu trochu z boku, ale zkrátka jsem ji chtěl obejmout a políbit pak do vlasů. "Já.. já nevím, co říct, Gabby.. To je.. totiž.. nečekané to je. Alespoň tedy pro mě. Ale.." lezlo ze mě jako z chlupaté deky, ale jen proto, že jsem stále potřeboval zpracovat tu nečekanou informaci o Rayově plánu nechat se rozvést. "Víš určitě, že..? Ale, na tom nesejde. Gabby, poslouchej mě, prosím. Nesmíš si to klást za vinu. To je zkrátka jen důsledek veškerého počínání, co se dělo ještě předtím, než ses narodila. Ty za to nemůžeš. Bohužel to budeme muset nechat na Becce, aby se s tím vypořádala. Pokud nás požádá o pomoc, samozřejmě tu budeme pro ni, souhlasíš? Ale pokud jde o tohle.. prvně ses jí ozvala telefonicky a to ona se rozhodla, že tě chce vidět. A pokud má teď nějaké neshody s Raymondem, musí se s tím vypořádat opět ona. My bychom jí beztak nepomohli a navíc nevíme jistě, jestli je to kvůli její minulosti.." rozhovořil jsem se tichým melodickým hlasem, jak jsem tím zároveň chtěl i Gabby uchlácholit, aby si to nekladla za vinu a nekazila si tím svůj velký den. "Byli jsme u nich mnohokrát. Hráli jsme si s jejich dětmi, dokonce se spřátelili i s částí mé rodiny, totiž s Giou.. a ani jednou Ray nenaznačil, že mu něco vadí. Mohl milionkrát cokoliv říct, vyhodit nás nebo.. prostě cokoliv, ale neudělal to. Takže pokud má tendence se nechat rozvést, má pro to nejspíš další, jiné důvody, než to, že ses z Rebečiny minulosti vynořila ty.." Díval jsem se Gabby do očí a nepřetržitě jsem ji u toho hladil po paži. Jamie si něco tiše brblal a zkoumal u toho Gabbynu dlaň a prsty, zatímco my dva jsme měli vážnější chvilku. "Pokud by jim to pomohlo, můžeme třeba na nějaký čas lehce omezit kontakt. Nejezdit tam a nechat případně na nich, aby přijeli za námi, nebo se omezit na skype hovory. Beztak se budeme muset vrátit do Londýna. Třeba to pomůže a situace se zase utiší, ale.. zkrátka.. nenech si tím zkazit oslavu, lásko, prosím. Miluji tě a nechci tě vidět nešťastnou. A už vůbec ne kvůli věcem, za které nemůžeš," řekl jsem nakonec a pokusil se na tváři vykouzlit svůj pokřivený úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pusťme starosti z hlavy Nechtěla jsem nám kazit tento krásný den, zvlášť když jsem moc dobře věděla, že jsi na něm dali všichni záležet, protože mi chtěli udělat radost a oslavit se mnou mé úspěšně zakončené studium. Ale nemohla jsem se ubránit tichému povzdechnutí, neboť mi moje rodina dělala starosti. A zákonitě pak i ta moje, protože jsem vážně nechtěla být smutná, ani ve chvíli, kdy mě John konejšil svými slovy a já si uvědomila, že má vlastně pravdu. Jako vždycky. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 12. 8. 2016, New York, v rodinné restauraci Jamie mě překvapil, když upřel své oči do těch mých, totožných, načež protáhl cosi, co podle mě jednoznačně znamenalo "táta". Naplnilo mě to neskutečnou něhou, dojetím a radostí i pýchou, že náš malý začíná se slovy a právě vyslovil prakticky mé.. eh, ne jméno, ale to je prakticky totéž. Pohladil jsem jej po tmavovlasé hlavičce a horlivě jsem přikyvoval, protože mi zřejmě chtěl něco důležitého, co už jsem ovšem nebyl s to vnímat. Ani jsem nevnímal to, že si Gabby Jamiemu postěžovala, když ji kousl do prsty. Byl jsem zkrátka jako uhranutý našim synem. Chtěl jsem ještě cosi dodat na adresu Rebeccy, ale to už Gabby odbočila a mě tím opět překvapila. Mimoděk jsem se usmál svým typickým úsměvem nakřivo, načež jsem se k ní trochu sklonil věnujíc jí tak důvěrná slůvka přímo k uchu, kam jsem ji i políbil. "Nechala by se paní bakalářka svést k rychlovce s jejím mužem?" mrkl jsem na ni a usmál se ještě mnohem zářivěji. "Zařídím to s Jamiem a sejdeme se na toaletě o patro výš, u kanceláře.." pošeptal jsem jí, chytajíc příležitost za pačesy. Odešel jsem s Jamiem v náručí zpátky k ostatním, konkrétněji za "babičkami", což ale Jamieho zase trochu probralo, neboť zde byl hluk o trochu větší. Zavrtěl se mi v náručí a zamžoural na Charlotte a Rebeccu, které na něj ihned začaly cukrovat. Vymluvil jsem se, že Gabby si šla odskočit a já že jen dojdu pro Jamieho věci a pak si pro něj přijdu, aby se mohl uložit k pohodlnějšímu spaní, načež jsem jim ho nechal a vyklouzl směrem nahoru po schodech, kam při dnešním večírku jistě nikdo ani nepáchne. "Lásko.." zašeptal jsem, když jsem Gabby objal kolem pasu. "Všimla sis, že mi Jamie řekl táta? Tedy.. skoro, ale.. řekl, určitě to bylo ono," zakřenil jsem se pyšně a nadmíru spokojeně. "Jsem ti za něj vděčný, Gabby, opravdu moc. Vzpomínáš, kdy.. ach, vzpomínáš na tu restauraci v Praze?" nadhodil jsem a políbil ji u toho na stranu krku, těsně pod ucho. Zamkl jsem za námi dveře a Gabby jsem zlehka směroval zády k umyvadlu, líbajíc ji a laskajíc na šíji i na rty.. Moc jsem ji chtěl a příliš času nezbývalo.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Milostné dobrodružství Žasla jsem nad svým milovaným manželem, který mi do ucha pošeptal svůj návrh, načež jako by už předem věděl, že budu souhlasit, ještě dodal, že to s Jamiem vyřeší. Vážně jsem byla překvapená, že i v takové chvíli myslí na takové vzrušivé věci, nebo mě spíš překvapovalo, že neměl sebemenší problém mi to říct narovinu? Nutno podotknout, že to bylo velmi příjemné překvapení dnešní oslavy a dost možná jsem to ani nečekala. Ne tady v restauraci. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nechal jsem se líbat na hrudi a sám jsem jí klouzal dlaněmi po křivkách těla. Všiml jsem si samozřejmě, že Gabby chybí jistý.. poměrně důležitý kousek oblečení, což mi opět připomnělo Prahu a tamější dobrodružství, jen s jistým rozdílem. Tím spíše mě to ještě více povzbudilo a vzrušilo. Natiskl jsem Gabby až k umyvadlu a líbal ji téměř až k ztrátě dechu. Rozum jsem ztratil už úplně. Naprosto mě to pohltilo, byl jsem tu jen já a má žena, má sexy žena. Vytáhl jsem jí šaty úplně a dlaní jsem jí provokativně přejel přes klín, přičemž jsem ji kousl do rtu. "Chci tě.. Ti voglio, mia Gabby.." zachraptěl jsem nakřáplým hlasem prosyceným vzrušením. Otočil jsem ji pak k sobě zády a líbal ji na šíji, držíc ji však v pevném objetí u sebe, jednou rukou ji hladíc po prsou. Byla tak neskutečně krásná, dokonalá.. Nemohl jsem to moc vydržet. Znovu jsem jí zajel dlaní do klína, jemně ji tam masírujíc ve snaze trochu víc ji vzrušit. A pak jsem si nechal kalhoty sklouznout k zemi, stejně tak i boxerky a konečně jsem si ji mohl vzít. Mohla se opírat o umyvadlo a já ji pevně držel a s vášní ji miloval. Tentokrát to nebylo příliš dlouhé milování. Beztak jsme se nemohli zdržovat, ale i tak jsem to zkrátka tentokrát příliš dlouho nevydržel a všechno vystupňované napětí ve mně vybuchlo a já se zachvěl ve slastné agonii. "Lásko.. tak moc.. tě miluji.. strašně moc.." šeptal jsem zadýchaně, tisknouc se k ní a líbajíc ji opět na šíji.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Milostné dobrodružství na toaletách Byla jsem ráda a Johnovi vděčná, že mě nechal rozepínat jeho košili, což jsem si nesmírně užívala. A on to moc dobře věděl, to jsem zas věděla já. Každopádně vzrušení se začalo nás obou, nutno podotknout, že opravdu značnou měrou. Byla jsem nedočkavá a plná očekávání, naprosto zapomínajíc na skutečnost, že bychom měli být dole s rodinou a přáteli, ale Johnovi se vůbec nedalo odolat. A on byl na tom zřejmě dost podobně, ne-li stejně. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 12. 8. 2016, New York, v rodinné restauraci Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, co se vlastně stalo. Jak jsem byl doposud spíše za Gabby, tedy dále od umyvadla, tak jsem si ničeho příliš nevšímal, jinak bych nejspíš zakročil. Pár kapek se sice ke mně dostalo, ale říkal jsem si, že jen třeba trochu kape z kohoutku nebo je umyvadlo mokré od předešlého použití. Pravou skutečnost jsem si ale ani ve snu nepředstavoval. Prohlížel jsem si Gabby a zděšení se mi postupně vkrádalo i do jinak poměrně netečného obličeje. Vzalo mě to tak, že jsem teď vůbec nevnímal Gabbyny předešlé lichotky. Jen jsem zíral na její šaty i odraz v zrcadle. "Ale ne. Ne, to ne.. Co teď budeme dělat? Takhle.. takhle přeci nemůžeš zpátky dolů? Je to především tvá oslava a každý se bude dívat.. Co budeme dělat?" horečně jsem přemýšlel, takže jsem už zase měl svůj poměrně častější podmračený výraz, jak jsem se soustředil na všechny možnosti a hlavně na to, jak se z tohohle vykecáme. Rozhlédl jsem se po malé místnůstce a mimoděk se sehnul pro košili, které jsem nevěnoval ani pohled. O to překvapenější jsem pak byl, když jsem si chtěl zapnout knoflíky a ono to nešlo. Podíval jsem se na Gabby možná mírně vyčítavým pohledem, ale pak jsem nad tím zavrtěl hlavou a tvář si schoval do dlaně. Možná to mohlo Gabby vyděsit, ale hned vzápětí se mi začala třást ramena a já se začal smát. Chechtal jsem se i poměrně nahlas a když jsem sundal dlaň z obličeje podíval jsem se opět na Gabby, naklonil se pro malý polibek, pak jsem se otočil, abych se podíval do zrcadla a vzápětí opět propukl v smích. "Oficiálně prohlašuji, že jsme příšerní!" uchechtl jsem se tomu a pokusil si alespoň trochu uhladit vlasy. "Jak tohle budeme vysvětlovat dole, na to jsem fakt zvědavý.. Počkat, už vím.. ale, ne. Tentokrát to nechám na tobě, má drahá. Schválně, jak se z toho vylžeš.." zasmál jsem se, ale pak jsem zavrtěl hlavou a Gabby něžně pohladil po tváři. "Ne, neboj se. Nic takového. Nepřipadá v úvahu, abys tu zůstala v mokrých šatech a není tu, jak je usušit. Napadlo mě, že bys jela domů. Aspoň bys mi i mohla přivézt zpátky nějakou jinou košili a Jamiemu vajíčko, aby se mohl prospat.. No a já.. už to nějak ukecám. Co ty na to?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Vodní hrátky Euforie, kterou jsem pociťovala po našem dekadentním milování, postupně vyprchala, protože když jsem zahlédla Johnův výraz, který znamenal, že horečnatě přemýšlí nad tím, co řekneme za vysvětlení ostatním, tak to nevypadalo dobře. Začínala jsem mít i obavy o to, že se na mě začíná docela dost zlobit a snad jsem i čekala nějaké výčitky. Zvlášť pak ve chvíli, kdy si oblékal košili, přičemž zjistil, že mu chybí knoflíky a dal mi to tak trochu sežrat tím svým obviňujícím pohledem. Mlčela jsem a snad jsem ani nedýchala, celá napjatá a plná strachu, co se stane v další chvíli. K mému překvapení se ale nestalo nic hrozného, nenaplnily se žádné moje obavy, neboť se John začal pobaveně smát. A já se samozřejmě nechala strhnout. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 12. 8. 2016, New York, v rodinné restauraci Myslel jsem si, že těmi slovy "teď to za všechno schytáš" Gabby myslela to, jak budu náš stav vysvětlovat dole a že se u toho dost možná i zapotím, jak to bude náročné, ale naneštěstí Gabby zase chytila svou hravou dětinskou náladu, kterou jsem znal z prvních dní našeho seznámení a kterou už notnou dobu schovávala (za což jsem byl upřímně rád), třebaže někdy to tak hrozné nebylo. Přesto, právě v tuto chvíli mi to přišlo jako ta nejhorší možná chvíle, kdy popustit uzdu právě oné dětské hravosti, protože stačilo už to, že jsem měl odtržené knoflíky, ale jak teď navíc budu ještě vysvětlovat to, že jsem mokrý od hlavy k patě? Prvotní vodní nálož jsem schytal s naprostou konsternací, jak mě to zprvu překvapilo, ale pak jsem se pral nejen sám se sebou, ale i s Gabby, respektive jsem se pokoušel ji zase zklidnit, ale ona si to zřejmě vyložila jako hru a cákala na mě s o to větší vehemencí a bujařejší náladou. Nakonec jsem se ji přestal pokoušet chytit a zadržet a jednoduše jsem si založil ruce do kapes a čekal, až to přejde. Na tváři jsem měl nečitelný výraz, vnitřně bojujíc sám se sebou, abych na ni hned nevybouchl vztekem, který mnou povážlivě lomcoval. Přeci jen se dnes slavila především její promoce a byl to její den a ať už jsem se cítil jakkoliv, nechtěl jsem jí onen den kazit. Ona sama si opět nejspíš mé chování vyložila (k mému překvapenému potěšení) tak, že by už měla přestat a začít jednat, abychom se vrátili mezi hosty. Moc jsem jí na její slova neodpověděl, pouze lakonicky s tím, že jsem vytáhl klíčky z kapsy odloženého saka. "Je to rychlejší a pohodlnější než taxi," pokrčil jsem rameny, otočil se a raději jsem odešel ze dveří, než bych řekl něco, čeho bych pak litoval. Zavřel jsem se v tátově kanceláři a chvilku se dával dohromady. Sako jako jediné to neschytalo, tak jsem si jej přehodil přes mokrou košili, ale efekt to nemělo příliš valný. Tiše jsem pro sebe zaklel, prohrábl jsem si vlasy a s hlubokým nadechnutím jsem odešel dolů za ostatními, zatímco Gabby už nejspíš proklouzla ven k autu. Podařilo se mi být nenápadný, dokud jsem nedošel k občerstvovacímu stolu. Poblíž stáli moji rodiče a ačkoliv si mě všimlo při příchodu pár lidí, nejspíš mi nevěnovali valnou pozornost. Zato matčin zděšený pohled mě bude strašit nejspíš ještě hodně dlouho. "Provšechnonasvětě Johne! Co se stalo?!" zvolala zděšeně, až se na nás otočilo pár dalších lidí a se zájmem si nás prohlíželi. V duchu jsem si opět zanadával, ale jen jsem se zhluboka nadechl a zamračil se na matku. Nasadil jsem totiž v hlavě jakýsi "herecký mód" a ze všech sil jsem se modlil, aby mi to kecání i hraní pro jednou vyšlo. "Stala se mi taková.. nehoda," začal jsem zeširoka a v hlavě mi jela všechna kolečka na plné obrátky, až se z nich kouřilo. "Nebylo mi moc dobře a chtěl jsem se na chvíli odplížit, aby.. aby se mi přestala motat hlava.." "Nevypadal jsi, že by ti nebylo dobře, synu," zabodla do mě pronikavý pohled má matka a otec zvedl zkoumavě obočí. "Kde je Gabby? Šla za tebou? Zmizeli jste oba," konstatoval, načež jsem v duchu zase zaklel, ale dál jsem zůstával u jakéhosi náznaku mučednického výrazu. "No.. ano, šla za mnou, chtěla mi pomoct. Proto jsme taky nechali Jamieho u vás a Rebeccy.." "Takže ti pomohla, aby ses cítil líp, je to tak?" dodala najednou naprosto bez obalu máma a zatvářila se tak, jako kdyby přesně věděla, co se nahoře na toaletě dělo. Polilo mě horko, ale také jsem si řekl, že jsme přeci dospělí, ne? Už mi není pět, abych se vylhával z podobných situací. Jenže potíž byla v tom, že po nás pořád pokukovali hosté včetně Rebeccy, která držela spícího Jamieho, že jsem měl prakticky povinnost vymyslet si verzi, kterou všichni přijmou za společensky korektní - a to byl zkrátka můj cíl. "No.. zapotácel jsem se a ona, jak mě chtěla asi reflexivně chytit, tak vzala akorát košili a utrhla mi knoflíky. Ale hned mi přiveze jinou, stejně jsme chtěli dojet Jamiemu pro vajíčko, aby měl kde spát, než to tady skončí a nemusel ho pořád někdo chovat," začal jsem honem vysvětlovat a zřejmě to i zabralo. Měl jsem pevnější hlas a tak tomu zřejmě většina uvěřila. Hosté se zase přestali zaobírat mou situací a přestali nás po očku sledovat. Máti však zřejmě ještě spokojená nebyla. "Ale proč jsi proboha jak utopená myš? Co si asi hosté pomyslí, Johne.." dodala to poslední šeptem. "No právě.. Říkal jsem Gabby, že budu v pořádku a zajedu pro Jamieho věci hned, jak se seberu, ale ona trvala na tom, že mi pomůže. Zmizela a když se vrátila, měla sklenici s vodou a než jsem se vzpamatoval, začala ji po mně cákat, že prý abych neomdlel, že to někde viděla.. No a já se chtěl radši napít, ale ona jak cukla rukou, tak to na mě omylem vylila a na sebe bohužel také. Tak se doma snad i rovnou převlékne. Aspoň myslím. Sebrala mi klíče dřív, než jsem se sebral a mohl zhodnotit situaci.. No, tak asi za chvilku dorazí. Já si zatím vezmu Jamieho, Rebecco, děkuji. Už vás nejspíš bolí ruce. Byl to drobek, ale teď už se docela pronese.." přehrál jsem téma jinam, přičemž se všichni začali rozplývat právě nad naším mrňousem, který aspoň mimoděk zakrýval část mého žalostného zevnějšku.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zbytek oslavy a následující ráno Já to brala jako jednu velkou legraci, jíž jsem se nechala pohltit natolik, že mi pak asi tak úplně nedocházelo, že už to zřejmě bylo přes čáru. Přes to mé veselí jsem očividně jen stěží poznala, jak na tom John ve skutečnosti je, a že v jádru spíše pění vzteky, než aby měl takovou radost jako já. Nicméně mi nic neřekl, a já z jeho postoje ani nic nepoznala. Zatím tedy opravdu ne. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 13. 8., doma v NYC Když Gabby dorazila zpátky do restaurace, jen jsem jí jednoslovně poděkoval a pomohl jí pak uložit Jamieho do vajíčka a stranou od ostatních, aby měl trochu větší klid na spaní. Sám jsem se pak odešel převléknout do nové košile a tu stávající jsem pak zlostně hodil přímo do koše, ačkoliv by šla určitě spravit - jen přišít knoflíky. Jenže má hrdost byla v tu chvíli uražena, neboť jsem si přeci jen zakládal i na tom, že jsem vždy ve společnosti upravený a prostě v naprostém pořádku a bez chyby, kdežto teď jsem musel strávit dobrou půlhodinu v žalostném stavu a na očích všech přítomných. Byla to pro mou náturu hotová muka a navíc jsem se cítil i zahanbeně, že nejspíš bylo rodičům jasné, co jsme nahoře dělali a že jsem to nemohl v klidu zamaskovat jakoby se nic nestalo. A co bylo nejhorší - neměl jsem najednou něco pod kontrolou, což pro mě bylo k nesnesení. Doma jsem pak pomohl s čímkoliv, co Gabby potřebovala, ale jinak jsem si šel na terasu hrát s Whiskeym. A když pak chlupáč odešel k Jamieho postýlce, vytáhl jsem notebook snad jen proto, abych se zabavil kontrolujíc emaily z práce. Přemýšlel jsem, jestli se mám Gabby svěřit, ale nakonec jsem se znovu zařekl, že jí nechci kazit její den a tak jsem se kousal do jazyka tak dlouho, dokud jsem neusoudil, že bude lepší to zaspat. Však se říká, že ráno moudřejší večera. Popřál jsem tedy stroze své ženě dobrou noc, políbil jsem spícího malého na čelo a zalezl jsem do postele, otočen na bok směrem ven. Nemohl jsem sice nějakou dobu usnout, ale aspoň jsem se pokoušel jako spící vypadat, dokud mě spánek opravdu nedostihl. Ráno jsem si tedy trochu pospal, takže Gabby už nebyla v posteli. Gabby.. jak já jsem na ni naštvaný.. byla první myšlenka nového dne, načež se mi vybavil všechen včerejší děj a vše, co jsem cítil jako jakousi křivdu, která se mi stala. Rozmrzele jsem vstal, ale pak jsem si vlepil facku. Musím se přes to přenést. Nechat to plavat. Nesmím přeci pěstovat nějakou zášť vůči své ženě. Určitě to tak nemyslela.. ne, nemyslela, opět. Chovala se zase jako přerostlé děcko bez špetky soudnosti a zodpovědnosti! vztekal jsem se opět v duchu a nakvašeně jsem šel otevřít okno do ložnice a na to jsem ustlal postele.. což mě snad zase trochu uklidnilo. A pak jsem jen tak, v pyžamových kalhotách a bílém triku, vyrazil z ložnice. Whiskey mi hned přiběhl naproti a skočil mi do připravené náruče. Zvedlo mi to náladu, aspoň na chvíli, než jsem došel do kuchyně. Gabby tam cosi kuchtila a vedle se smál Jamie. Nálady se ve mně praly jako klubko vlčat a já absolutně nevěděl, co s tím. "Dobré ráno," řekl jsem nakonec trochu tišeji ke Gabby, načež jsem šel za Jamiem, na kterého jsem se usmál a vzal ho na chvíli do náruče, když po mně začal natahovat ruce. "Vyspal ses dobře, ano? No je to vidět, Jamie. A copak to tu máš? Losa? Podívej, Whiskey by se chtěl taky podívat, co to máš.." mluvil jsem na malého a tak nějak si s ním hrál, načež jsem s ním poodešel a položil jej na zem, kde mohl lézt a Whiskey s ním. Občas mi přišlo, že to oba kluky baví, když se Jamie natahuje po Whiskeym a tak nějak po něm leze, přičemž Whiskey mu pomáhá, či se ani nehne a nechá se i tahat za chlupy.. Sledoval jsem je a hrál si s nimi.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snídaně Zrovna jsem dávala tousty do topinkovače, když se u nás objevil John, nutno podotknout, že mu to i jen v těch kalhotech na spaní a triku moc slušelo. Otočila jsem k němu hlavu, mezitímco jsem krájela a porůznu připravovala, chvilku si ho mlčky prohlížejíc, než mi naplno došlo, že bych mu měla oplatit ten pozdrav a přání k dobrému ránu. Pousmála jsem se, ale vzápětí jsem se tak trochu zarazila, poněvadž jsem si uvědomila, že mi nedal ani polibek, bez kterého jsme společné ráno nezačínali. Bylo to zvláštní a mě to začalo vrtat hlavou, třebaže se zaměstnal tím, že zvedl Jamieho do náruče, načež si začal hrát i s Whiskeym. Kluci vypadali spokojeně a já byla ráda i za to, že Whiskeymu nijak nevadí tahání za dlouhé chlupy od malého. Byl to prostě skvělý pes, který zřejmě chápal, že je Jamie ještě maličký, a tak tomu zase ještě tak moc nerozumí. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 13. 8., doma v NYC Hrál jsem si s Jamiem a Whiskeym, ale nebylo to pořád ono spontánní hraní. V hlavě mi stále probíhal lítý boj ohledně mé zraněné pýchy. Vzhlédl jsem, když Gabby promluvila, ale hned jsem zase uhnul očima zpátky k Jamiemu a chlupáčovi na zemi. Gabby pak pokračovala, ale to už jsem se nedíval. Upřímně mi bylo jedno, co budu mít ke snídani - neměl jsem chuť vůbec na nic. Jen jsem přikývl a donutil se k odpovědi. "Hmm, ano, děkuji." Hladil jsem u toho Whiskeyho po hlavě a za ušima, zatímco on držel bez hnutí, když jej pro změnu Jamie plácal neohrabaně po tlapce. Vypadali oba smířeně, tak jsem se sebral ze země a posadil se na pohovku, přičemž jsem si u toho znovu otevřel notebook a započal s čtením nějakého rukopisu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Na procházku Zdálo se mi to jako nekonečně dlouhá doba, než ke mně John konečně zvedl své tmavé oči, nicméně to stejně byla jen krátká chvíle, neboť se pak mému pohledu vyhýbal. A pak ještě ta jeho strohá odpověď, jako kdyby mu bylo najednou všechno jedno… vlastně jenom já, protože Whiskeymu a Jamiemu se věnoval, na rozdíl ode mne. Neměla jsem nejmenší tušení o tom, co se děje, co se odehrává v jeho hlavě a nakonec, co jsem vlastně udělala. Kousla jsem se do rtu a s kývnutím jsem se otočila ke kuchyňské lince, pokračujíc v přípravě snídaně. Hrozně moc jsem chtěla zjistit, proč má John takovou náladu, nebo spíše ne-náladu, ale moc mi to neulehčoval. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Byt v NYC, 13.8. Chvíli jsem přemýšlel, mimoděk rolujíc po stránce s rukopisem, takže to nejspíš vypadalo, že jsem zabraný do práce. Najednou se přede mnou objevila Gabby i se snídaní. Podíval jsem se jen na talíř a hrnek, ale výš už jsem nevzhlédl. Pokýval jsem hlavou a poděkoval jí a pak jsem se chystal vrátit k pokusu o práci, ale zarazilo mě, že Gabby u mě stále nehnutě stojí. Konečně jsem se na ni podíval, uznávám, že dost bez výrazu, abych vyčkal, má-li něco na srdci. Nakonec jsem překvapeně zvedl obočí, když mi oznámila, že půjde s Jamiem a Whiskeym ven. "Uhm.. dobře..?" řekl jsem možná trochu nejistě a chvíli jsem se za ní díval, když odcházela, aby se přichystala. Ten její výraz mi začal vrtat v hlavě. Měl jsem sto chutí jít za ní, obejmout ji a políbit.. ale pak se mi opět vybavil ten ponižující večer včera v restauraci a ona chuť mě opět přešla. Všechno zvládla nachystat sama, ale přesto mi to nedalo a aspoň jsem dal Whiskeymu obojek a vodítko a šel je vyprovodit ke dveřím. Zaváhal jsem tam a chvíli se díval Gabby do očí, hladíc Jamieho po tmavých vlasech. Nakonec jsem ale otevřel dveře a nechal je projít. Ještě jsem Gabby poděkoval, ani vlastně nevím proč, a vrátil jsem se k pohovce. Civěl jsem chvíli z okna a přemýšlel. Snažil jsem se hodit to všechno za hlavu a rozhodl jsem se, že si s Gabby pak zkusím promluvit a.. ne, nechci jí kazit ten včerejšek. Prostě to zkusím aspoň hodit za hlavu.. A s touto myšlenkou jsem se pustil znovu do práce a čekal jsem tak, kdy se má rodinka vrátí domů. Potíž s mým předsevzetím nastala přesně tehdy, kdy se otevřely dveře. Stal jsem se rozpačitým a možná dost zaraženým, protože jsem v hlavě měl vždy navíc proces, kterým jsem si procházel, abych se donutil hodit za hlavu svou poraněnou pýchu a zkusil místo toho nastolit lepší časy. Doufal jsem, že mi to jde, ale pravdou bylo, že jsem tomu sám nevěřil, natož asi Gabby. "Tak.. jak bylo venku?" pokusil jsem se o konverzační tón, byť nejspíš vyzněl dost křečovitě. Alespoň jsem se ale u toho snažil pomoci s Jamiem. Přes všechny své argumenty v hlavě jsem se ale nedokázal sklonit a dát Gabby polibek. Zůstával jsem poněkud odtažitý.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Bezmoc Začalo mě Johnovo chování hodně mrzet. Ubližovalo mi to, a to ani nevěděl jak moc, víc mi však ubližovalo to, že se evidentně něco dělo a on mi to nechtěl říct. Byl odtažitý, skoro se na mě nepodíval a když už, tak jsem si před ním připadala jako masový vrah, zvláště pod tím jeho vyčkávajícím pohledem přísného profesora, jako kdyby čekal, co mám ještě na srdci, třebaže ho děsně otravuji a zdržuji tak od práce, která byla pro něj zjevně mnohem důležitější. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro 13. 8., byt v NYC Nevím, co jsem čekal. Možná to, že Gabby se bude chovat jako dříve, až se vrátí. Že bude vše v pořádku. Vždyť jsem se tak snažil! Už kvůli Jamiemu. Nechtěl jsem, aby měl nějaký špatný pocit, že je mezi jeho rodiči napětí. To jsem rozhodně nechtěl dovolit. Jenže Gabbyna slova byla jako rezavý ostrý hřebík přímo do srdce. Jistě, rozumově jsem chápal, že jsem se ráno příliš nesnažil a neulehčoval jí to, ale.. vždyť jsem k tomu měl svůj důvod! To ona mě zcákala vodou a pak poslala mezi lidi, ať si to vyžeru. Zpraženě jsem na ni zůstal koukat, jak si šla znovu hrát za Jamiem. Znovu ve mně začal vařit vztek. Jo tak ty se nejdřív chováš jak děcko a pak jsi naštvaná ty na mě??! vztekal jsem se v duchu, ale navenek jsem se jen zamračil a beze slova jsem odešel do kuchyně, kde jsem si nalil pomerančový džus do sklenice. Mezitím někdo Gabby volal a já s dalším pěněním vzteku vyslechl její verzi oné konverzace. To už mi moc nedalo a tak když promluvila, trochu jsem upustil páru, jak mě opět naštvala. "Pochybuji, že sejde na tom, jestli mám něco proti. Slíbila jsi jim to dřív, než ses se mnou domluvila, tak je to evidentně vyřešené," odpověděl jsem jí nezvykle jedovatě a pak jsem se otočil a odkráčel na terasu, mumlajíc něco o dítěti, výchově a zodpovědnosti. Ano, byl jsem naštvaný a zároveň jsem se možná i trochu bál, jak to zvládne Jamie. Gabby nikdy nebyla přes noc pryč a věděl jsem, že pokud bude Jamie plakat a postaví si hlavu, že chce mámu, nezmůžu s tím vůbec nic a bude tu brečet třeba až do rána. Ale měl jsem svou hrdost a spolu s ní i odhodlání, že to přeci bez Gabby zvládneme jako nic. Když jsem se trochu uklidnil, vrátil jsem se do obýváku a posadil se na zem, kde jsem si střídavě hrál s Jamiem i Whiskeym.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Co se děje? Zarazila jsem se v pohybu a překvapeně se podívala na Johna, který upíjel džus a zjevně si chtěl „to něco“ co jej štvalo, nebo já nevím co, od včerejšího večera, vybít na mě. Jako kdybych snad mohla za všechny špatnosti tohoto světa sama. Dalo by se říct, že mi sebral vítr z plachet i slova z úst. Jen nevěřícně jsem se za ním koukala, jak nakonec se svým mumláním odešel na terasu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Náš byt v NYC, 13. 8. Počkal jsem, až Gabby zajistí Jamieho potřeby, přičemž jsem raději znovu zůstal v obýváku, aniž bych jí s tím pomohl, jako jsem to dělal obvykle. Tentokrát jsem prostě jen vyčkával, abychom si pak případně zase mohli hrát s Jamiem. Vrtalo mi v hlavě to, co říkala při tom telefonátu a byl jsem pořád trochu dost naštvaný. A pak přišla, sama, bez Jamieho. Zprvu mě to vyvedlo z míry, ale pak mi došlo, že by nebylo dobré, abychom se hádali před ním a bylo tudíž dobře, že Jamieho nechala vedle s Whiskeym. Beztak se blížil čas, kdy obvykle Jamie spí. Díval jsem se na ni a přemýšlel, jak začít, co říct a jestli vůbec něco.. Ale měla v něčem pravdu. Slíbili jsme si, že si všechno řekneme. "Nehodil jsem tě přes palubu. A nechápu, proč do toho taháš naše manželství? Jak vůbec můžeš říct, že pro mě nic neznamená?" zamračil jsem se a chvilku zvažoval, že zase odejdu. Jak já nesnáším hádky.. "Nechtěl jsem ti kazit oslavu a tak, proto jsem nic neřekl, ale.. Ano, máš pravdu, měl jsem. Měl jsem ti říct, že jsem naštvaný. A ano, jsem naštvaný na tebe," přiznal jsem nakonec neochotně, ale stejně tak "klidně", jako předtím mluvila ona. Koneckonců jsem nechtěl, aby nás Jamie slyšel. "Jsem naštvaný, protože jsi mě ponížila přede všemi. Před mou rodinou i tou tvou, včetně tvých přátel. Snažím se s tím vyrovnat, nějak to překousnout, ale nejde mi to. Není to poprvé, kdy ses chovala jak nezodpovědné děcko a odnesl jsem to já a jen si říkám, jestli to děláš naschvál? Přinejmenším se u toho vždycky dobře bavíš. Ale překvapuje mě to, zvlášť u někoho, kdo je matkou půlročního dítěte a právě dosáhl prvního stupně titulu.." pokračoval jsem, přičemž se povolila takříkajíc stavidla mého sebezapírání a dušení toho všeho v sobě, takže to za tu dobu stihlo značně zkvasit.. "A pak, aniž bys to třeba probrala se svým manželem, jsi úplně v pohodě slíbila účast na nějaké pitomé párty. No bravo, to bylo opravdu jednání zodpovědné ženy!" to už ze mě opravdu mluvila jen zraněná pýcha a v tu chvíli jsem si neuvědomoval, jak mohou má slova Gabby ranit.. Nicméně jsem byl v ráži a když už tedy pomyslně strhla tu náplast z mé rány, tak musela čelit i onomu "hnisu", který se v té ráně stihl za necelý den vytvořit.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rána přímo do srdce Neměla jsem problém nechat Jamieho v jeho pokojíčku, zvláště pak, když jsme měli chůvičku, na kterou jsme měli spoleh a krom toho, byl tam i s Whiskeym… A pak, nechtěla jsem, aby musel čelit tomu, co se právě odehrávalo. A že jsem zprvu ani netušila, jak moc mi Johnova slova posléze ublíží… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro NYC byt, 13. 8. Díval jsem se zpříma na ni a vrtěl jsem hlavou, když mluvila. Tak to totiž podle mě nebylo, nebo si tedy Gabby dle mého názoru neuvědomovala pravou podstatu věci. "Mnohokrát jsem ti říkal, že jsem konzervativní, už od samého začátku, ale tahle moje stránka nikdy nezpůsobovala žádné potíže, nemyslíš? Nikdy bych tě vědomě nevystavil ponížení, nebo nepříjemnostem. A včera nešlo o to, že jsem musel jít dolů zmáčený sám. Nechtěl bych, abys tam v tom stavu musela sama. Ale po našem milování jsem byl v pohodě schopen nějak zamluvit roztrženou košili, to se holt stane, ale ty ses tam musela začít cákat jak dítě v louži a vůbec ti nedocházelo, že tam nejsme sami a musíme ještě zpátky mezi lidi?" nenechal jsem ji odejít, ale následoval jsem ji na terasu. Kdepak, nenechám ji jen tak odejít uprostřed hádky. Když už jsme to nakousli, chtěl jsem to taky dořešit. Opřel jsem se o futra dveří na terasu a díval se na její záda, i na to, jak schovávala obličej v dlaních. Bylo mi jasné, že se jí chce plakat, i mně samotnému by se možná chtělo, ale byl jsem na to příliš rozčilený. Ano, možná za to mohlo i to, že jsem už trochu zvýšil hlas, byť ne nějak moc, ale zvýšil a i to nejspíš Gabby rozplakalo. Nicméně jsem věděl, že kdybych za ní přišel a objal ji, nepřijala by to. Lepší bylo si to prostě vyříkat, nejlépe z bezpečné vzdálenosti.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Další zklamání Statečně jsem ještě chvíli poslouchala, když na mě mluvil, v duchu naříkajíc a snažíc se nerozplakat, protože mi s každým dalším slovem zasazoval ránu do srdce. Jako kdyby tomu snad neměl být nikdy konec, ještě mi nedal jedinou šanci, abych se mohla vzpamatovat a aspoň to nějak vstřebat. Prostě musel za mnou ven na terasu, kde jsem ale chtěla být sama a nějak se s tím vším vyrovnat. Ale když tu byl, bylo to ještě těžší. On si prostě stál za svým, aniž by si uvědomil, jak moc mi tím vším ublížil. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Byt v NYC, 13.8. Nevěřícně jsem koukal na Gabby a snažil se i sám vstřebat, co mi říkala. Také to bylo pro mě jako rány velmi ostrým nožem přímo do srdce. Bral jsem to celé jako hádku k pročištění vzduchu, ale věděl jsem moc dobře, že i když se teď hádáme, pořád ji miluji a milovat budu. Jen jsem si v zápalu svého vzteku neuvědomoval, jak jí ubližuji. Ale po jejích slovech jsem začínal vychládat a konečně také uvažovat i nad jejím úhlem pohledu. "Ale.. nechci tě měnit, jen je prostě rozdíl chovat se nějak doma a ve společnosti.." snažil jsem se už tiše do toho vložit. V podstatě měla pravdu, a já to musel uznat, že i tak by to šlo vyřešit, jenže má nátura si možnost, kdy bychom se tomu jen zasmáli, nepřipouštěla. Zkrátka jsem byl vychován jinak, že každé smítko na mém zevnějšku je hrubá chyba. Kousl jsem se do jazyka a u toho se zamračil, když řekla ona o mně, že jsem jako dítě. S tímhle jsem nesouhlasil. Chtěl jsem přeci, aby byla spokojená hlavně ona. Nemůžu už tak úplně za to, že se mi to zcela nepovedlo a naopak se mi to krapet vymklo z rukou. Ale to ještě nebylo to nejhorší. Snad tu největší ránu jsem dostal hned vzápětí, kdy prohlásila, že jsem si měl vzít někoho jiného. "To opravdu nemyslíš vážně, že ne?" procedil jsem přes zuby. "Vzal jsem si tebe, miluji tě a myslel jsem si, že už jsem ti to stokrát dokázal. Ale jestli o tom stále pochybuješ, pak mě to velmi mrzí. Uznávám, že jsem udělal chybu, i to, že jsem asi snob. A omlouvám se, že jsem ti ublížil, upřímně mi to je líto. Zpátky to vzít nemůžu.. A mrzí mě, že sis vzala snoba, zřejmě bez smyslu pro humor, co tě nedokáže udělat šťastnou podle tvých představ.." dodal jsem možná trochu vzdorovitě, načež jsem ji nechal být a odešel do koupelny, abych se napil trochu vody a opláchl si studenou vodou obličej. Pak jsem hodlal jít za Jamiem a případně při tom zabookovat letenky na zítra. Otázkou však bylo, co bude zítra.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Tichá domácnost Přivřela jsem oči, zadržujíc slzy, které se mi draly z očí, stále se cítíc ublíženě a nepopsatelně zklamaně. Zároveň jsem cítila vztek i zlobu, ale i lítost a překvapení, že by se mohlo stát něco takového. Nečekala jsem, že by John něco takového skrýval, že si se mnou o tom nechtěl promluvit hned a raději to nechal zajít tak daleko (samozřejmě s obhajobou, že mi nechtěl kazit den, ale místo toho nám zkazí další dny), aby mi pak sázel jednu ránu za druhou, přímo do krvácejícího srdce. Jeho slova, se kterými se vložil do mého proslovu jsem skoro nevnímala, protože jsem měla co dělat sama se sebou, abych se úplně nerozsypala. Koneckonců jsme měli Jamieho a ten mě bude potřebovat a určitě by nebylo dobré, kdybych plakala před ním. Hned by vycítil, že něco není v pořádku, tím si jsem jistá. Děti jsou nesmírně citlivé. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Náš byt v NYC, 13. 8. Nechtěl jsem být s Gabby rozhádaný, vyčerpávalo mě to psychicky a tím spíš, co jsme si oba všechno řekli. Potřeboval jsem to nicméně strávit a zkusit se na to podívat s odstupem, stejně jako nejspíš ona sama. Po chvilce jsem vylezl z koupelny a šel za Jamiem, nevnímajíc moc, že bych měl mít nejspíš hlad, natož chuť na jídlo k obědu. Přesto jsem se zvedl, vzal do náručí Jamieho a následoval Gabby ke stolu. Poděkoval jsem jí za oběd, ale znovu mě bodlo, když jsem neviděl talíř i pro ni. To mě mrzelo, protože přirozeně jsem nechtěl, aby hladověla, byť možná z trucu, ale raději jsem se kousl do rtu a nechal ji být. Třeba se nají pak, jen nechce jíst se mnou, napadlo mě smutně, ale na druhou stranu jsem chápal, že nejspíš bude potřebovat onen čas, aby se se vším mohla i ona srovnat a pak se snad všechno uklidní. Díval jsem se za ní, jak odešla na terasu a nezbývalo mi, než se nějak najíst a nakrmit u toho Jamese, který začal něco mrmlat, ale naštěstí ho jídlo tak nějak uchlácholilo. Whiskey naopak šel za Gabby, snad jako kdyby cítil, že jeho panička potřebuje utěšit.. Po jídle jsem umyl nádobí a nakonec přeci jen šel za Gabby. "V kolik hodin půjdeš..? A, letenky jsem rezervoval předběžně na zítřek v deset hodin. Může být? Nebo to mám přerezervovat na jiný termín?" ptal jsem se, možná dost opatrně. Snažil jsem se být zkrátka věcný a neplést do toho žádné emoce. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Večer se blíží Chtěla jsem Jamieho nakrmit, nebo aspoň pomoct, ale bylo pravdou, že jsem se k tomu moc nehrnula. Ne, že bych byla tou nezodpovědnou matkou, za kterou mě John měl, ale z toho důvodu, že bych mu Jamieho musela vzít, a ještě s Johnem mluvit, což se mi pochopitelně nechtělo, byť bych pro Jamieho udělala cokoliv. Ale John to určitě zvládl, třebaže jsem byla na terase a nedohlížela jsem na ně. Věřila jsem, že se starat umí, koneckonců byl tím nejlepším tátou, jakého si mohl malý Jamie přát. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro byt v NYC, 13. 8. Přikývl jsem Gabby na její informace a ujištění, že se snad v noci vrátí. Nebylo třeba cokoliv dodávat. Jen jsem poděkoval za info a zase jsem šel po svých. Ještě jsem se jednou po Gabby ohlédl s náznakem naděje, že snad bude všechno dobré, ale.. na to asi bylo příliš brzy. "Dobře.." dodal jsem ještě a odešel znovu za Jamiem. Nechal jsem pak Gabby s Jamesem, abych mohl balit a připojit se k nim, když jsem měl hotovo. Jen jsem si sedl opodál a drbal Whiskeyho, zatímco si ti dva hráli a dělali různé blbiny. Sledoval jsem je a bezděčně se u toho sotva znatelně usmíval. Nakonec ale Gabby vstala a šla také balit. Převzal jsem si zase Jamieho a nechal ji v klidu balit. Když pak po nějaké době vyšla v šatech, které se mi samozřejmě líbily, ale jen pokud byly určeny jen pro můj pohled. Nelíbila se mi představa, že v tom půjde ven, někam do baru. Trochu jsem zkřivil obličej, ale ve výsledku jsem neřekl vůbec nic. Šla si užít s kamarády, tak ať si to opravdu užije. Já to zvládnu. Postavil jsem se s Jamiem s tím, že Gabby vyprovodíme, alespoň tak.. Podal jsem jí ho, aby se s ním před odchodem ještě mohla pomazlit. "Ukaž, dej mi ho, ať můžeš jít. Už na tebe čekají.." řekl jsem smířlivě Gabby, přebírajíc tak Jamieho do své náruče. Možná jsem na tváři vyloudil i náznak úsměvu. "Hmm.. jo, užij si to.." řekl jsem pak, dívajíc se na ni v těch krátkých šatech. Nedokázal jsem se pohnout, jen jsem se na nic díval a cítil jakési napětí, kdy jsme se mohli dotknout, ale to jsme neudělali. Nakonec jsem k ní vztáhl ruku a váhavě ji špičkami prstů pohladil po tváři. Opravdu jen velmi zlehka, téměř se jí nedotýkajíc. Rychle jsem pak ruku zase sklonil a raději lépe chytil Jamieho, aby mi nespadl. Nechal jsem ji odejít a pak za ní zavřel dveře. Zavolal jsem Loganovi s tím, že jestli si chce užít malého, má jedinečnou šanci. Dali jsme si jen symbolicky whiskey po dně sklenky, ale jinak jsme si hráli s Jamiem i Whiskeym a užívali si pánskou jízdu, třebaže se mi co chvíli myšlenky zatoulaly kamsi do neznámého baru za mou ženou.. Ale rozhodl jsem se jí věřit. Nakonec jsme uložili Jamieho a odebrali se s Loganem na terasu, kde jsme se kochali výhledem na město a u toho si povídali, co a jak, lamentujíc nad ženskými.. nakonec i Logan odešel a já pak zůstal na terase sám, sklenky od Whiskey nechané na stolku, až jsem z toho usnul, čekajíc i na Gabby, kdy se vrátí.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zábava Čím dál méně se mi chtělo někam do baru, když jsem si uvědomovala, že tato táhnoucí se hádka může znamenat katastrofu v našem manželství. Hrozně moc jsem se bála následků a toho, jak se to vyvrbí, ale pořád jsem přitom doufala v to, že to zvládneme a vyřešíme to. Jenže s tím vědomím toho, že jsme spolu téměř nemluvili a John se držel hodně zpátky, bylo velmi bolestné a jasně poukazující na to, že to bude hodně těžké. Odjíždělo se mi vážně s těžkým srdcem a myšlenkami. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Náš byt v NYC, 13./14. 8. Měl jsem u sebe chůvičku, kdyby se Jamie probudil, ale beztak by mi to přišel říct i Whiskey, který čas od času odběhnul z terasy překontrolovat malého. Ani jsem neslyšel, že se Gabby vrátila. Spal jsem tentokrát i docela tvrdě, ostatně, na terasu by ten hluk stejně nebyl slyšet. O to překvapenější jsem byl, když mě začala budit. Trhl jsem sebou a mimoděk se na ni usmál, že ji vidím zpátky. Až zpětně mi ale došlo, že mě budila spíš jen kvůli starosti, jestli vůbec, ale to nevadilo. Už jen ta samotná starost, byť odtažitá, byla dobrým znamením, nebo jsem v to alespoň doufal. Navíc, věděl jsem, že ji miluji a nechci ztratit a i když jsem naši hádku bral možná na lehčí váhu než ona - každý se přeci někdy hádá, to není nic nového - podle toho, jak se předtím tvářila, to ona asi brala mnohem fatálněji, což jsem ale pochopitelně nechtěl. Napadlo mě, kolik toho vypila (a že druhý den bude muset být Jamie vyloženě jen na příkrmu, protože alkohol není pro mateřské mléko příliš vhodný) a jak se vlastně cítí. Konečně jsem rozespale vstal a znovu se na ni pousmál, ale ostražitěji. "Jaké to bylo?" zeptal jsem se nakřáplým rozespalým hlasem. V duchu jsem bojoval proti myšlence, jak se tam kolem ní točili nějací mužští a jak s nimi tančila a podobně. To jsem musel překousnout a víc se snažit. Nelíbilo se mi to, pochopitelně, ale nehodlal jsem nad tím dál přemýšlet. Podstatné bylo, že se vrátila a je tady.. Vstal jsem, sebral chůvičku i sklenky od skotské a pakliže už Gabby nic neříkala, odnesl jsem to zpátky do bytu. Jen jsem se narychlo opláchl a uvolnil pak Gabby koupelnu, načež jsem se odebral ještě zkontrolovat Jamieho a pak do postele, kde jsem na ni čekal. Byla to moje chvíle, kdy jsem mohl zabojovat o svou ženu a hodlal jsem toho využít. Počkal jsem, až se Gabby uvelebí v posteli a pak jsem se k ní zlehka přitulil, objal ji kolem pasu. "My to zvládneme, Gabby. Bude to zase dobré.." zašeptal jsem a prostě ji jen držel v tom jemném, opatrném objetí dál, pokud mě tedy nechala.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Ráno Návrat domů mi tu veselost tak trochu zmrazil, poněvadž s pohledem na Johna, byť ještě chvilku spícího, mi připomnělo tu dnešní hádku a všechno se rázem vrátilo zpátky. To, jak ublíženě a zklamaně jsem se cítila. Možná proto jsem byla tak nějak odtažitá, nejistá, jak se k němu chovat a jestli mi nevynadá, nebo něco ještě horšího. Mimoděk mi pohled zabloudil k těm sklenkám whiskey a třebaže jsem měla velké nutkání se zeptat s kým tu byl, nějak jsem se k tomu neodvážila. Nechtěla jsem poslouchat, že tu byl s nějakou kamarádkou… Nebo kdoví s kým a co tu dělali, že z toho usnul únavou na terase. Pomalu se probouzel a překvapilo mě, že se pousmál, nicméně to ještě nic neznamenalo. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Byt v NYC, 14. 8. Gabby sebou v noci mlela, že jsem nemohl moc spát. Snažil jsem se ji nějak jemně utišit, ale dalo se říct, že spala poměrně tvrdě. Nevstal jsem, abych ji nerušil víc, ale spát jsem moc nemohl, tak jsem ji chvíli pozoroval, jak mi přítmí dovolovalo, až dokud mě nenapadlo vzít si mobil do ruky a začít kontrolovat emaily a odpovídat na ně.. Unavilo mě to dokonale až někdy k ránu, načež jsem usnul snad s mobilem v ruce. Budík mě neúprosně vzbudil za deset minut sedm. Chtěl jsem vzbudit i Gabby, ale když jsem se otočil, už v posteli nebyla a Jamie zrovna tak. Vyhrabal jsem se z postele, ustlal a vyšel ven z ložnice. Gabby už připravovala snídani i s Jamiem v ruce a Whiskey se ke mě rozběhl, když mě uviděl, a skočil mi do náručí s takovou vervou, že mě málem porazil. Podržel jsem ho v náručí a i s ním přišel ke Gabby s Jamesem. "Dobré ráno," popřál jsem jim oběma a pak se zasmál, jak Whiskey v mém náručí natahoval krk, aby mohl lépe čenichat k vůni vajíček, aby hned na to mohl nečekaně olíznout Jamieho. "Ale fuj, Whiskey, zlobivý kluk! Pojď dolů.." položil jsem chlupaté mimino na zem a podrbal ho za ušima. Podíval jsem se pak na Gabby, přičemž jsem si všiml špinavého trička, ale hned jsem uhnul pohledem a dělal, jakoby nic. "Hmm.. nechceš s něčím pomoct? Dodělat to, nebo vzít Jamieho?" nabídl jsem se, byť jsem byl ještě pořád v pyžamu a ještě jsem ani neměl sprchu, ale cítil jsem se trochu zbytečně, protože jsem si plánoval, že vstanu dřív a snídani připravím sám. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro U snídaně Připadala jsem si vážně hrozně a taky nemožně, když jsem se koukla na své špinavé tričko. Tohle se mi zrovna moc často nestávalo a byť bych se tomu obvykle pobaveně zasmála, nyní jsem měla náladu tak akorát to všechno vzdát a zabalit. Ostatně stejně nic nevycházelo, ani s Johnem. Nic se nezměnilo, pořád to bylo mezi námi chladné a odtažité a já se bála, aby to nebylo ještě horší. Pokud by to tedy ještě šlo, aby to bylo horší. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Odlet z NYC, 14. 8. Napadlo mě, že tohle bude asi na delší dobu, když jsem zaslechl Gabbynu velmi tichou odezvu. Převzal jsem pak do svých rukou přípravu snídaně a nechal ji odejít i s Jamesem do ložnice. Snídaně byla neslavná. Gabby se přede mnou absolutně uzavřela a ať jsem zkoušel cokoliv, nemělo to sebemenší účinek. Korunu té frustraci ještě nasadila, když po sotva pár soustech prohlásila, že už nebude. Zamračil jsem se nesouhlasem, protože už jsem toho měl tak akorát dost. Teď se zase ona chovala jako paličák, ale neřekl jsem nic. Honem jsem do sebe hodil i její porci, abych to mohl umýt, když pak odjíždíme zase na delší dobu. Když jsem sklidil nádobí, dal jsem si ještě rychlou sprchu a zavolal taxi. Oblékl jsem se do kraťasů ke kolenům a světlé košile, což jsem ještě doladil odpovídajícím páskem a hodinkami. Pobral jsem kufry a nanosil je k výtahu, včetně přepravního boxu na Whiskeyho.. Na letišti šlo všechno jako po másle a my konečně byli na palubě už letícího letadla. "I když se hádáme, tak tě miluji, Gabby. Na tom se nic nezmění," promluvil jsem znenadání, tiše a klidně, aby nás nikdo neposlouchal. "Vím, že jsem udělal chybu, ale pořád jsem tomu ještě nepřišel úplně na kloub. Nechci tě teď otravovat, měla jsi nepříjemnou noc a určitě chceš odpočívat, ale byl bych rád, abychom si o tom doma promluvili. V klidu, vysvětlili si to a snažili se porozumět jeden druhému, pokud souhlasíš? Chci to vyřešit. Myslím, že se jen potřebujeme pochopit, alespoň já to ta vnímám. Jen.. potřebuji tvou pomoc a abys se mnou pak mluvila, Gabby, prosím," díval jsem se na ni úpěnlivým pohledem a doufal, že pochopí, jak to myslím. Rozevřel jsem dlaň a nabídl jí ji. "V dobrém i ve zlém, pamatuješ? My to zvládneme.." pousmál jsem se. Vždyť Gabby mě milovala, nebo ne? Možná se hádáme, ale to přeci neznamená, že se absolutně odcizíme a budeme se chovat jako nepřátelé. Jsme manželé, já ji miluji a to je to nejpodstatnější. Ostatní vyřešíme, až dorazíme domů. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro V Londýnském bytě Měla jsem v plánu pak na palubě našeho letadla odpočívat. Cítila jsem na sobě, že jsem spala opravdu málo a nepřipadala tomu ani ta večerní návštěva baru, kde jsem sice zase tak moc nepila, ale přeci jenom, nechodila jsem tam skoro vůbec. Naposledy jsme takhle byli jen s Johnem… Povzdechla jsem si a pak se překvapeně zarazila, když ke mně John potichu promluvil. Nepodívala jsem se na něj, ale bylo vidět, že získal mou pozornost. Opravdu to chtěl všechno vyřešit, aby se ani jeden z nás necítil ukřivděně a zkrátka špatně? A skutečně mě miloval takovou, jaká jsem i se všemi mými chybami, nebo se zase jen s něčím smiřoval, aby mi později mohl opět něco vyčíst? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Byt v Londýně, 14. 8. Už jsem Gabby během letu neobtěžoval, když nechtěla vůbec nic říct. Jen mi z toho všeho bylo smutno. Opět mi přišlo, že se snad ani usmířit nechce a vyžívá se v nastalé rozhádané situaci. Nechápal jsem to. Byli jsme přeci manželé a i když si ublížíme, měli bychom si primárně chtít odpustit a vyřešit to. A podle mě se nestalo zase až tak moc, aby se Gabby chovala jako někdo úplně cizí. Opět bych dal nevím co za to, abych jí viděl do hlavy. Mrzelo mě, že ta Gabby, která vždy chtěla vše urovnat a i přes obtíže, které se ve vztahu objevují, se dokázala chovat s láskou a dobrou vůli, byla pryč. Byl jsem z toho zmatený, nechápal to, ale rozhodně jsem se nevzdával. Možná to bylo i tím, jak nebyla Gabby moc vyspalá, tak měla i mizernou náladu a to se pk odrazilo i na tomhle chování.. Doma jsem pomohl s tím nejnutnějším, večeři jsme naštěstí měli ještě v letadle, ale jelikož jsme nebyli doma dlouho, neměli jsme ani žádné potraviny, tak jsem ještě odběhl do Tesca s non-stop otevírací dobou, zatímco Gabby mohla uložit Jamieho. Připravil jsem pak na konferenční stolek dvě sklenice brusinkového džusu, coby náhradu za červené víno, k tomu jsem nakrájel na prkénko kousky sýru, zapečenou bagetu s bylinkovým máslem v podobě jednohubek a pro jistotu pár cherry rajčat. Nechal jsem svítit jen tlumené světlo u pohovky a zapálil jsem pár svíček, aby tu bylo útulno. Chtěl jsem zkrátka klidnou, uvolněnou atmosféru. Posadil jsem se na pohovku a čekal na Gabby, přičemž se mi Whiskey stočil u nohou a pomalu usínal. "Chceš si promluvit teď, nebo jen odpočívat? Vím, že jsi také unavená, ale doufal jsem, že bychom mohli alespoň nastínit, jak kdo co myslel a pak se můžeme v klidu pokusit o pochopení, pokud souhlasíš?" začal jsem a vyčkal, jak na to Gabby zareaguje. Chtěl jsem zkrátka ve vší lásce k ní najít společnou řeč a porozumění.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Povídání I já sama sobě jsem připadala nepříjemná, chladná a odtažitá, ale prostě už to tak bylo. Nebylo mi zrovna dvakrát dobře a chtěla jsem si odpočinout, byť si mohl John myslet cokoliv… A asi si i myslel, že jej stále odmítám a veškeré jeho pokusy bojkotuju. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Londýn, večer v bytě, 14. 8. Opravdu mě potěšilo, že přes všechno konečně Gabby přeci jen uvolnila to nepříjemné napětí a začala se se mnou bavit. Byl jsem i překvapený jejími slovy, protože jsem upřímně zapomněl, co jsem v návalu své předešlé zlosti řekl a co jsem samozřejmě nemyslel vůbec vážně. A pak ještě ten bar, což Gabby prostě pochopila po svém. Přikývl jsem, nadechl se a co nejklidněji jsem se pustil do odpovědi. "Děkuji, že jsi mi to řekla. Chápu to a vynasnažím se nad tím zamyslet. Tedy.. k tomu baru. To, co jsem řekl, také myslím vážně. Nevadí mi, když si vyjdeš ven, jen bych byl rád, kdybychom se o tom mohli napřed pobavit a domluvit se. To je, myslím, rozumné, ne? Chci říct, že bych se na to třeba rád nějak připravil. Mohl jsem třeba zavolat mámě a tátovi a vzít za nimi Jamieho, aby si ho také užili, nebo si s ním lépe naplánovat čas. To je celé. Jak říkám, nevadí mi, když si vyrazíš, jen bych byl raději, kdybychom se na tom jako manželé také domluvili trochu dopředu. I manželství jako takové je.. hmm.. partnerstvím dvou lidí, rovnocenných lidí, kteří by se prostě měli na všem dohodnout, nebo tak to alespoň vnímám," odpověděl jsem jí k tomu druhému, co zmínila. Snad jsem to uvedl dostatečně na pravou míru, aby Gabby nemyslela, že ji snad chci držet doma pod zámkem. Na to druhé jsem potřeboval více síly a tak jsem si to nechal na "později". "A k tomu druhému.. Upřímně se ti omlouvám, Gabby." Podíval jsem se jí zpříma do očí, aby z nich mohla vyčíst pravdu, kterou jsem jí právě řekl. "Byl jsem ve špatné náladě, cítil se ublížený a řekl jsem věci, které jsem vůbec tak nemyslel a kterých lituji. Můžeš mi to, prosím odpustit?" Po chvilce jsem pak začal já se svými pocity. "Myslím, že jsem pochopil tvou perspektivu, i ohledně toho, co se stalo v restauraci a co zase rozhněvalo mě. Totiž, chápu, že jsem to mohl brát jinak, v klidu a s určitým humorným nadhledem, ale, teď prosím pochop mou perspektivu. Byl jsem vychováván pro takzvaně vyšší společnost, kdy je nejdůležitější to, jak na druhé působíme, jak vypadáme a jak jednáme, což si žádalo uhlazenost a jistou distingovanost. Hmm, nazvěme to klidně snobstvím a ješitností, protože to asi není daleko od pravdy. Nemám rád, když jsem.. hmm, neupravený a když nemám věci pod kontrolou. Ten.. to bezprostřední hraní si s vodou mě vyvedlo z konceptu a přiznávám, že jsem příliš řešil právě to, jak na lidi v tu chvíli působím, co si asi řeknou a že to zkrátka nemám pod kontrolou, což jsem jako pocit nemohl vystát a vinil jsem tě z toho. Za to se také omlouvám, Gabby. Jen prosím, abys mě pochopila a.. snad mi to prominula," dodal jsem, stále na ni upírajíc svůj zrak, jako kdybych ji hypnotizoval. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Snad už to bude dobré „Ale já si nechci nikam vyrážet bez tebe. Chápeš to? Chápeš, že… chci být jedině a jen s tebou, protože tě miluji a neuvěřitelně moc mi chybíš? A víš, jak jsem se tam cítila?“ Vyhrkla jsem ze sebe tak najednou, jak se to všechno ve mně pralo, téměř mi padaly slzy z očí. „Nelíbilo se mi tam. Tancovala jsem s holkami a říkala si, jak moc bych si přála být s tebou. Připadala jsem si příšerně, jako kdybych tě zradila, když jsem si zvykla na to, že jsme většinu času spolu. Chodíme všude společně, prožíváme ty zážitky společně a včera… Bylo to, jako kdybych neměla svou nejdůležitější součást. Tu, se kterou chci jako jedinou sdílet všechno…,“ zvedla jsem k němu bolestný až naléhavý pohled. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Londýn, večer 14. 8. Neskákal jsem Gabby do řeči, poslouchal jsem ji a sem tam jsem přikývl, byť nebylo příjemné poslouchat, co říkala a měl jsem tendence se přirozeně nějak bránit, ale neudělal jsem to. Zůstal jsem v klidu a naslouchal. Sáhl jsem po Gabbyně ruce a podržel ji mezi svými dlaněmi, jemně ji hladíc po hřbetu palcem. "Znovu se omlouvám. Nemyslel jsem to tak. Já vím, že to se mnou není jednoduché, ale.. Mám také s čím bojovat, abych byl lepší. Já prostě vyrůstal s tím, že musím dávat pozor na to, co si ostatní myslí a bylo nebezpečné se v Americké společnosti chovat tak, jak bych chtěl. Prostě tu všude byla různá svazující pravidla, která se musela dodržovat a.. jednoduše to mám příliš pod kůží, než abych dokázal být tak uvolněný, jako ty, zdá se. Je mi to líto, ale tak to je. To proto jsem se cítil tak mizerně. Znovu se za to omlouvám, Gabby." Snažil jsem se jí to vysvětlit, aby věděla i mé myšlenkové pochody, jak to v sobě mám a jak jsem se cítil. "Prostě jsem se tehdy cítil mizerně, poníženě a ublíženě, nicméně už chápu, že bych se nemusel tak moc starat o to, co si myslí druzí. Není to tak zlé, ale stejně mi bude trvat se přes to přenést. Mrzí mě to, Gabby." Díval jsem se na ni, střídavě do jejích očí a na dlaň, kterou jsem držel v těch svých. Pevně jsem doufal, že tentokrát už to bude dobré. Taky bychom si mohli užít zbytek večera v poklidu a harmonii. "My ale nejsme jako tvá matka a Raymond. Všechno je přeci v pořádku. Máme teď sice neshodu, ale to neznamená, že to něco mění. Myslím, mou lásku k tobě a to, jak moc chci, abychom byli šťastní a hlavně spolu. Neshody se stávají, jsou součástí života a my se akorát musíme naučit, jak je řešit tak, abychom to zvládali se vší tou láskou a úctou, kterou k sobě chováme. Pojď ke mně.." Pustil jsem jednu ruku z té její a natáhl ji přímo k ní v gestu, kterým jsem ji lákal k sobě, aby se o mě mohla opřít a já ji směl obejmout. Všechno je přeci jinak v pořádku. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Usmíření Nechala jsem se vzít za ruku, třebaže já sama jsem ho nehladila ani nic podobného. Stále ještě jsem se cítila nejistá ohledně jeho reakcí, a nechtěla jsem, aby mě od sebe třeba odehnal. Bylo však příjemné, když mě držel u toho mluvil a já si mohla užívat jeho blízkosti, byť jsme ještě u sebe tak blízko nebyli. Dívala jsem se mu do očí a chápavě kývala hlavou, v duchu přemýšlejíc nad svou vlastní omluvou, protože i já jemu bych se měla omluvit. Nebo jsem aspoň měla takový pocit, že mu tu omluvu dlužím, poněvadž i já jemu ublížila a ranila jej. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Londýn, neděle 14. 8. Vyslechl jsem její omluvu usmál se na ni. Přikývl jsem a na chvilku ji objal trochu silněji. "Myslím, že bych mohl," odpověděl jsem na její otázku. Ve skutečnosti ale nebylo co odpouštět a ona to také už jistě věděla. Odpustil jsem jí, byť to také stále ještě bolí, ale to přejde. Gabby pak mluvila o tom, že by chtěla někam jít, vyrazit si, což.. jsem možná chápal, ale nebyl jsem si jistý, jestli to nebyla jen reakce na to předešlé povyražení se spolužáky a tak se jen třeba cítila nějak provinileji.. Nebo jak to vlastně myslela. "Hmm.. ale.. já to myslel vážně, když jsem říkal, že si můžeš vyrazit i s přáteli. Jen bych rád chtěl vědět víc dopředu a případně se podle toho mohl zařídit. Když mi to řekneš chvilku před odchodem a navíc, když další den ráno byl odlet, tak se mi to prostě moc nelíbilo. Jinak s tím ale nemám problém, Gabby, opravdu ne," ujišťoval jsem ji. Nechtěl bych, aby si opravdu myslela, že nesmí nikam, naopak. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Poklidný večer „Ale… Já vůbec nevěděla, neměla jsem nejmenší tušení o tom, že mi holky zavolají zrovna takhle poslední den před odletem. Chtěly mě ještě vidět, než budeme pryč a prostě to bylo narychlo. Někdy ten život asi nejde tak úplně naplánovat dopředu a krom toho… Řekla jsem ti to hned, jakmile jsem se to dozvěděla, i když uznávám, že jsem to spíš oznámila, než abych se s tebou dopředu domluvila, ale to bylo tím… jak jsme byli rozhádání,“ vysvětlila jsem ještě, než jsem se pousmála nad tím, že mi nic takového opravdu nezakazuje, abych se stýkala i se svými přáteli. Chápala jsem však jeho postoj ohledně toho, že bych mu to měla říct dřív, domluvit se a tak dále, ale tohle byla opravdu taková ta akce narychlo, naprosto spontánní. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Londýn, neděle večer, 14. 8. Usmál jsem se na ni a chápavě jsem pokýval hlavou. "Já vím, bylo to spontánní a tak. Ale.. však mě znáš a víš, jak nemám moc rád cokoliv, co není naplánované a dvakrát promyšlené," mrkl jsem na ni, utahujíc si, byť pravdivě, sám ze sebe. "Beztak už se stalo a nemá moc cenu se k tomu vracet s výčitkou, jako spíš s poučením pro nás oba. Je pravda, že bych se mohl naučit víc.. nebo spíše méně si dělat těžkou hlavu z nastalých věcí. Být spontánní a nebrat případnou potíž příliš vážně, pakliže to není nezbytně nutné," uznal jsem nakonec a pohladil pak u toho Gabby po vlasech. "A jsem moc rád, že mi s tím pomáháš, Gabby. A děkuji i za tvou svatou trpělivost," ušklíbl jsem se pak a věnoval jí svůj pokřivený úsměv. "Myslím, že jsme nejlepší přátelé už od chvíle, co jsi mi tenkrát za Twin Falls nasedla na motorku. I když je fakt, že tehdy jsem to alespoň já osobně netušil," mínil jsem zamyšleně a pak ji vzal jemně za bradu a přitáhl si tak její tvář blíž ke své, abych ji mohl něžně políbit. "Hmm.. možná, že bychom mohli zvážit i to, že bychom si našli nějakou chůvu. Tedy, občasnou chůvu, abych to upřesnil. Naši jsou v NYC a babička by sama Jamieho a Whiskeyho nezvládla. A bylo by fajn najít někoho, třeba nějakou studentku, co by se s ní dalo dohodnout třeba jednou měsíčně, že by nám na pár hodin pohlídala ty dva naše chlapáky, abychom si my dva mohli někam vyrazit, jen tak, do baru, zatančit si nebo se i jen prostě projít po Londýně a užít si rande.." napadlo mě pak, přičemž jsem typicky lehce mračil obočí, jak jsem přemýšlel i nahlas a snažil se o svou myšlenku s Gabby podělit. Vždyť jak jinak jí vyhovět s přáním jít si někam vyrazit, než tak, že o tom popřemýšlíme a pokusíme se najít nějaké řešení, jak by to bylo možné.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Že by chůva? Dalo by se říct, že jsem se začínala cítit celkem v klidu a pohodě, hlavně, když jsem viděla ten Johnův typický pokřivený úsměv, který jsem tolik milovala a za celé ty dny, co jsme spolu pořádně nemluvili, mi nesmírně chyběl. Pookřála jsem, jakmile mě pohladil po vlasech a v následné chvíli jsem si po jeho slovech užívala i jeho polibku, u něhož jsem měla sto chutí si ho přitáhnout až na sebe a ztratit se v těch milostných polibcích, cítit ho, vnímat jeho hřejivé tělo na svém a ponořit se do nastalé atmosféry, která slibovala příjemný zbytek společného večera. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Byt v Londýně, 14. 8. Pravdou bylo, že ačkoliv jsem o tomto tématu příliš neuvažoval, přeci jen jsem měl s chůvou nasazeného brouka v hlavě od své matky. Vybavuji si, že se zmiňovala, ale příliš jsem ji nevnímal, beztak už to je delší doba, co o tom mluvila. Teď mě nicméně ta myšlenka sama napadla a svým způsobem jsem chápal, že je to jedno z nejlepších řešení. "No, nemusí to nutně být někdo mladý, ale myslel jsem si, že by spíš mladší lidi zvládli jak Jamieho, tak Whiskeyho a navíc, starší lidi by asi nelákalo být dlouho v noci vzhůru, kdybychom si my dva chtěli vyrazit," argumentoval jsem. "Tedy, nevím, nicméně stejně by se jednalo jen o nárazové dny, ne dlouhodobý stav, tak by to mohl vzít technicky vzato kdokoliv, kdo by zvládl vydržet do noci. Stejně si nemyslím, že bych chtěl nechat Jamieho v rukách cizích lidí déle než pár hodin. To bych upřímně asi nezvládl." Natáhl jsem se pro pití a trochu si svlažil vyschlý krk. Pořád jsem o tom všem přemýšlel, byť to bylo řádově jen pár vteřin, přesto mě napadla celá řada úvah a myšlenek. "Víš, mohli bychom zkusit pak pohledat v nějaké agentuře, nebo si prostě i jen napsat inzerát. Nejdřív bychom se prostě se zájemcem sešli, zkusili, jak by reagoval a co by nám o sobě řekl a stejně bych to viděl tak, že v případě naší domluvy s ním, bychom stejně tak nějak toho člověka zaučili, aby si Jamie i Whiskey zvykli. A nakonec, stejně bude s Jamiem a Whiskeym víceméně jen večer, kdy už bude i Jamie nachystaný do postele, co myslíš? To by nemuselo být pro tu chůvu ani pro nás moc náročné.." pokračoval jsem v úvahách a dal tak i Gabby podněty k odpovědím. Nechtěl jsem teď hned něco rozhodnout, jen to nadhodit. Máme přeci spoustu času na rozmýšlení a je jen na nás, jak to bude. Každopádně nám žádný termín nehořel a už jsme se oba strachovali. Možná to pro nás mohlo být i lekcí, abychom se i jako rodiče trochu uvolnili a vpustili trochu čerstvého vzduchu do naší starostové bubliny, kterou jsme si kolem Jamieho vytvořili.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Klidný večer „...A já jsem si myslela, že jsi chtěl mladého člověka, především mladou slečnu, aby ses měl na co koukat, když máš doma tu strašně starou blondýnku, která už je dávno plnoletá,“ nakonec jsem se pobaveně zakřenila, aby věděl, že to nemyslím vůbec zle ani vyčítavě nebo tak něco. I když je pravda, že když to řekl, tak v první chvíli mě napadlo něco podobného… Něco, co by se mi ani trošku nelíbilo a kvůli čemu bych nesnesla, abychom tu měli nějakou mladou, a ještě k tomu pohlednou cizí slečnu. Ale já Johnovi věřila nejvíc na světě, byl pro mě snad jedinou osobou, které jsem tak moc oddaně věřila, že jsem o něm nemohla ani pochybovat. Pohladila jsem jej po tváři a konečně začala přemýšlet trochu vážněji. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Byt v Londýně, 14. 8. Vyplázl jsem krátce na Gabby jazyk, moc dobře jsem totiž znal její schopnost dělat si ze mne legraci, kdykoliv se jí to hodilo. Nicméně i tohle znamenalo, že je už opravdu v pohodě a že už jsme si snad oba odpustili předešlý incident i vše, co pak následovalo, včetně nevybíravých slov, jichž jsme oba poté litovali. Byl jsem samozřejmě rád i za to, že jsme se dokázali v klidu bavit a přemýšlet společně nad důležitými milníky našeho společného života. Měl jsem tendenci hned Gabby něco říct na tu její inklinaci k NYC, že teď je náš domov přeci tady, v Londýně, ale nakonec jsem neřekl nic. Beztak mě sama zarazila přáním, abychom už dnešní večer přestali plánovat a zabývat se vším možným, kromě námi dvěma. Přikývl jsem na to a natáhl se pro kousek sýra, který jsem podal i Gabby. "Dobře, tak tedy.. Pověz mi o svých snech ohledně hudby, Gabby. Teď jsi měla spoustu starostí se školou, ale už to máš za sebou a teď máš téměř volné ruce. Mohl bych Ti třeba zkusit dohodnout někde vystoupení. Tady, v Londýně, mám v tomto směru daleko více kontaktů, než v New Yorku.." |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Hudba S chutí jsem si nabídla kousek sýra s tichým poděkováním a úsměvem, šťastná, že to špatné, co tady tomu všemu předcházelo je snad konečně za námi. Bylo příjemné jen tak pohodlně ležet, dívat se na milovaného manžela, jenž měl tmavé oči jen pro mě samotnou. Opět to byla jedna z těch intimních chvilek, při kterých jsem si uvědomovala, že on je opravdu ten pravý muž, se kterým chci strávit celý zbytek života. Možná měl některé chyby, které se mi občas nelíbily a někdy to ani nebylo lehké, ale na druhou stranu, kdo je neměl. Já taky nejsem úplně bezchybná, a jak mi John sám řekl, taky bylo něco, co se mu na mě nelíbilo. Přesto všechno… Byli jsme spolu, milovali jsme se a oba jsme věděli, že spolu chceme být… |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Byt v Londýně, 14. 8. Zavrtěl jsem hlavou a tiše se uchechtl. Gabby totiž opět neodpověděla na mou otázku, ani se nerozhovořila o svých snech, ale zmínila Jamieho.. To jsem naprosto chápal, přeci jen jsem to na ni vybafl, zatímco ještě před pár dny byla v jednom kole ohledně univerzity. "Teď už můžeš odpočívat, Gabby. Teď už je to jen na nás, školu máš úspěšně hotovou. Můžeš se konečně uvolnit, zvládla jsi to," usmál jsem se na ni konejšivě a pohladil ji po tváři volnou rukou. "Říkal jsem si totiž, že už jsem tě dlouho neslyšel jen tak zpívat. Kvůli učení jsi měla spoustu starostí, ale teď bys třeba mohla pro změnu začít s tím, co tě baví.. Tedy, nechci říct, že ekonomika není zábavná.. ehm.. no.. asi jak pro koho," zakřenil jsem se a omluvně pokrčil rameny, než jsem pokračoval. "No prostě bych byl rád, aby sis mohla vychutnat i čas jen pro sebe a chci tě podpořit i v tvých dalších zájmech. Takže bych časem třeba mohl sehnat pár kontaktů třeba.. třeba na zazpívání si pro radost a pro lidi třeba jen v nějaké malé hospůdce v okolí. Nic závazného, prostě jen když budeš mít chuť.. Však jak říkáš, nejdůležitější je Jamie a my jako rodina a nemusíš shánět žádné angažmá, aby ses uživila," mrkl jsem na ni. Věděla, že mám pravdu. Naše společné příjmy byly více než dostačující a tak si mohla zpívání v klidu dovolit jako příjemné zpestření života, namísto životní nutnosti.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Zpívání John měl na mě neuvěřitelný vliv. Nejen po jeho slovech, ale i po tom pohlazení po mé tváři jsem se začala pozvolna uklidňovat s tím, že nemá nic proti tomu, abych se mohla začít věnovat i svému milovanému zpívání. Věnovala jsem mu úsměv, byť krapátko ostýchavý, poněvadž se mi nezapomněl tak trochu uchechtnout. „Jsem ráda, že to říkáš, jen… potřebovala jsem ujištění, že když řeknu, že bych opravdu chtěla zpívat, třeba někde, v nějakém tom malém baru, i jen tak pro radost, tak si nebudeš myslet, že bych Vás s Jamiem zanedbávala… nebo podobně. Prostě jste pro mě nejdůležitější,“ ještě jsem se přiznala a snad se i omluvně pousmála s tím, že mě určitě pochopí. Věděla jsem, že to nebude brát jako kdybych si o něm myslela něco špatného, že by si snad i mohl myslet, že bych zanedbávala naši malou rodinu. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Londýn, doma, 14. 8. "Ne, že bych ti chtěl nějak mařit naděje, nebo snad vypadat, jako že ti nevěřím nebo tak.. To naopak, Gabby, jsi skvělá zpěvačka a plně tě v tom chci podporovat - a také budu," začal jsem možná trochu moc zeširoka, ale nechtěl jsem ji zkrátka nějak rozhodit, znejistět či rozesmutnit. Plně jsem jí věřil a měla mou plnou podporu. Byl jsem však její manžel, její uzemnění, kdykoliv létala příliš vysoko v oblacích. "Jen jsem chtěl říct, abys nebyla třeba smutná, když hned napoprvé nenajdeme nějaký ten bar či klub, kde bys mohla zpívat. Myslím, že bychom mohli postupně dávat dohromady i třeba program písní, nebo tak. Abys měla větší jistotu a klid na to. A taky se to dá uzpůsobit i časově, abych třeba šel s Whiskeym a Jamiem ven, nebo tak, abys na to všechno měla absolutní klid. To je na tvůrčí činnost jednoznačně nejlepší," pokračoval jsem, možná i poněkud rychlejším hlasem, jak jsem zase přemýšlel nahlas. Napil jsem se a dal do pusy kousek sýra, zatímco jsem pak poslouchal Gabby. Zašklebil jsem se na ta slova o ctiteli, ale jinak jsem se na to snažil moc nereagovat. Gabby ve mně zkoušela vzbudit žárlivost (což se jí dařilo), ale rozhodně jsem jí nechtěl dopřát tak snadné vítězství. "No, tak.. předně bychom ti obecenstvo mohli dělat aspoň zpočátku já, James a Whiskouš.." prohodil jsem a snažil se nešklebit. "A kromě toho, co bys řekla na to, kdybychom šli brzy spát? Po dnešním dlouhém letu by se to mohlo hodit. A kdo ví, jak moc brzy se Jamie zase vzbudí, tak abychom se stihli trochu prospat.." navrhl jsem nakonec s významným zívnutím. Dnes jsme se stihli usmířit z náročné hádky a také přežít s Jamiem a Whiskeym dlouhý let ze Států sem.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Pohodové dny Trochu mě zmátlo, když John začal s tím, že mě určitě bude ve zpívání podporovat, přičemž mě vracel zpátky na zem s tím, že se hned nemusí podařit najít bar či klub, kde bych mohla předvést své umění. Bylo to trochu zvláštní, když mě napřed tak natěšil a pak, jako kdyby si to uvědomil, mě chtěl zase uklidnit, nejspíše proto, abych si nedělala takové naděje. Možná mě chtěl chránit před zklamáním. No, každopádně uvidíme, jak se to vyvrbí, hodila jsem nakonec myšlenky za hlavu, poněvadž i já jsem začínala pociťovat únavu. Za dnešek jsme toho stihli opravdu hodně. A hodně i toho, co pro nás bylo náročné, sice spíše psychicky (vyjma dlouhého letu ze států), ale i tak. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Nakladatelství a domov, 20. srpen 2016 Návrat ze Států byl pro mě osobně příjemný, o to víc, že jsme se vraceli na místo, které jsme zařizovali s Gabby společně, místo, které jsme zvali anglickým domovem. Nebylo novinkou, že jsem se v Londýně cítil svobodněji, než na Manhattanu a má rodina mohla cítit, že jsem se zase pořádně uvolnil. Měl jsem pomalu se rozvíjející nakladatelství, které začínalo prosperovat a které zároveň chtělo ještě strašné práce. Přesto mě ta práce naplňovala a já se cítil šťastný, že tam mohu denně chodit a ne se přes oceán strachovat, kdy mi přijde mailem report a co v něm zase bude. I ze strany Gabby jsem cítil oporu a neměl jsem nejmenší problém jí tu podporu opětovat. Ale možná právě kvůli své současné šťastné bublině jsem si neuvědomoval, že Gabby nejspíš něco schází. Nebo spíš někdo. Neuvědomoval jsem si, že je v rámci své mateřské doma, jen s Jamiem a Whiskeym. Že její nejbližší přátelé jsou za oceánem a další přátele tady v UK zatím neměla šanci poznat či objevit. A přes různé starosti s nakladatelstvím jsem si hned nevšiml ani její nezvyklé tichosti, když jsem přišel po práci domů na oběd. "... a pořád mi vnucují ty pevné vazby, jako kdyby na tom jediném záleželo. Oni pořád nechápou, že chci dostupnější knihy předně pro studenty. Jasně, paperback se snáz zničí, ale je praktičtější na nošení. Studenti si spíš tahají knihy v kufru, batohu, tašce.. nepotřebují si to vystavovat jako trofej v knihovně, vždyť kolikrát ani nemají, kam by to dali. Ale ne, on prostě trvá na tvrdých deskách, nejlépe v textilu a s přebalem a zlatou ořízkou..." rozčiloval jsem se, jak jsem Gabby znovu líčil svou dnešní patálii z práce s jedním zadavatelem. Odložil jsem sako na věšák v předsíni, zavrtěl jsem rozhořčeně hlavou a nakonec jsem zvedl pohled ke Gabbyně tváři. Přišla mi zamyšlená, protože místo obvyklé účastné odpovědi byla trochu zamlklá. "Jsi v pořádku, Gabby?" zeptal jsem se opatrně a zapátral jí ve tváři. "Promiň, asi tě to nezajímá. Pořád práce, že? Už toho nechám," pousmál jsem se svým pokřiveným způsobem a pohladil ji po tváři. "Spíš mi pověz ty, jak jste se dnes měli..?" vyzval jsem ji, zatímco jsem si to namířil k Jamiemu, který se batolil po zemi za skákajícím Whiskeym, naslouchajíc přitom Gabbyně odpovědi.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Přiznání Nebylo to tak, že bych Johnovo vyprávění z práce nebrala vážně, nebo že by mě to otravovalo, to vůbec ne. Chtěla jsem mu být oporou a když to bylo v mých silách, tak mu i pomoct, protože mi na něm stále moc záleželo a nechtěla jsem, aby měl starosti. Ale dneska to bylo, pravda, trochu jiné. Tím, že jsem poslední dny převážně sama s kluky a vlastně si nemám s kým pořádně povídat o dospělých věcech, tak sama cítím, že mi přátelé opravdu chybí. Jistě, s Jamiem si povídáme, třebaže ještě neumí mluvit, ale to je něco jiného. A poslední dobou na to nemáme čas ani s Johnem, který má starosti ohledně práce, čemuž zase rozumím a mám pro to pochopení. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro doma, 20. srpen 2016 Nejdřív to vypadalo, že měli příjemné dopoledne, přeci jen zmínka o Jamieho zálibě ve Wildeovi mě činila neskutečně pyšným na svého syna. Přeci jen zdědil dobrý vkus na literaturu po mně.. pomyslel jsem si s radostí sobě vlastní, tedy navenek nepříliš projevovanou, ale o to více prožívanou. Sehnul jsem se a vzal malého do náručí, abych si jej mohl pořádně pochovat a nechat se zatahat za nos, jak se zálibou Jamie dělal. Gabby mi mezitím svěřila i to další, co ji tížilo a já byl rád, že se se mnou o to podělila, i když tím na mě přivolala výčitky, že ji nechávám často doma samotnou, byť se snažím nebýt v práci dlouho a chodit domů už na oběd a pak být s nimi. Uznávám, ne vždy se to podaří, ale snažím se. Přesto ale rozumím tomu (a upřímně jsem se nad tím tak moc nezamýšlel), že se Gabby musí nejspíš cítit osamocená, daleko od svých přátel a odkázaná společensky v podstatě jen na mě. Zkoumavě jsem ji pozoroval, poslouchal a snažil se myslet spíše logicky, než citově, protože mě na jednu stranu egoisticky mrzelo, že jí nestačíme my dva s Jamiem. Ovšem logicky jsem to naprosto chápal. "Děkuji, Gabby. Děkuji, že ses mi svěřila. Tohle je.. eh.. chápu, že je to pro tebe hodně.. hodně složité. Chápu, že jsi daleko od všech, to jsi koneckonců byla už tehdy v New Yorku, ale teď je to ještě dál.. Upřímně, vůbec nevím, co teď s tím," řekl jsem s podtónem zoufalosti v hlase. Pohladil jsem Gabby volnou rukou po tváři a pak ji k sobě přitáhl, abych ji objal, jak jen mi to dovoloval i Jamie, kterého jsem choval na druhé ruce. "Co kdybychom si po obědě udělali výlet po okolí, třeba do nějaké kavárny a.. třeba na něco přijdeme. Nechci, aby ses tu cítila opuštěná. Chápu a vím, že potřebuješ přátele, nebo prostě lidi kolem sebe. Jen mě mrzí, že ti neumím v tuhle chvíli moc pomoct.." řekl jsem po chvíli, marně si nad tím lámajíc hlavu. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem dostatečnou oporou své ženě, nejspíš ne, ale doufal jsem, že společně zkrátka na něco přijdeme. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Rozhovor Krátce jsem si povzdechla. To poslední, co jsem chtěla, tak bylo, abych na něm viděla zoufalství a snad i výčitky. Opravdu jsem se snažila to říct tak, aby si nedělal přílišné starosti a především, aby si to nevyčítal, protože to jeho vina určitě nebyla. Vždyť jsme o každém našem společném kroku mluvili a pokaždé jsme se rozhodovali společně. Věděla jsem tedy, do čeho opravdu jdu a měla jsem tak počítat s tím, že budu daleko nejen od své rodiny, ale i přátel. Jen jsem netušila, že to bude na začátku o trochu těžší. Proto jsem to řekla svému manželovi, aby věděl, proč jsem zamlklá a že přemýšlím o tom, jak tuto situaci vyřešit. Ale asi jsem měla velký talent na to, abych všechno pokazila. Možná bych měla přestat přemýšlet nad tím, co potřebuji ke spokojenému životu i já, a soustředit se především na své dva, vlastně tři, milované kluky. Hm, ale to by taky nebylo řešení, vzhledem k tomu, že k tomu je také potřeba, abych byla spokojená i já, neboť teprve pak, jsem mohla být odevzdaná všem třem. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro doma a na procházce, kavárna, 20. srpen 2016 Uchechtl jsem se, což jsem ostatně přejal od Gabby, že jsme prý někdy s Jamiem a Whiskeym až moc. Jinak jsem to ale naprosto chápal, byť v daný okamžik jsem to vnímal jako téměř neřešitelný problém. V hlavě jsem si nadepsal imaginární plánovací tabuli nápisem "mise: Noví přátelé pro Gabby", na čemž jsem chtěl v následujících dnech pečlivě pracovat, byť jsem si moc dobře uvědomoval, že přátelé se nedají jen tak vykouzlit, přátele si člověk neudělá lusknutí prstu a už vůbec ne během pěti minut na procházce venku nebo v kavárně, ale i tak jsem byl ochotný to zkusit. Byl to alespoň proces, kdy jsme mohli s Gabby v klidu přemýšlet. "Práce bylo pro dnešek dost a jsem jen váš," prohlásil jsem a udělal na Jamieho obličej, aby se zasmál a aspoň pustil Gabbyny vlasy. "Myslím, má drahá choti, že pokud nám naše princátko dopřeje klidný večer a bude dobře a včas spát, pak budu jenom tvůj," dodal jsem podobným způsobem a tónem jako Gabby a koutky úst mi samovolně povyjely nahoru do potutelného úsměvu. "No ale teď šup, obouvat, jde se ven.. Nemusíš se česat ani převlékat, jsi krásná, Gabby, opravdu. Jen vezmi boty a vyrazíme, dokud je tam tak krásně. Večer by mohlo podle předpovědí pršet, tak abychom se stihli včas vrátit.." Jamie si s Gabby povídal svým dětským jazykem a smál se na celé kolo, třebaže jsem ho měl na břiše připevněného kšíry. Měl alespoň dobrý rozhled do okolí, což měl rád (zřejmě raná obsese kontrolou, což jistojistě bude mít po mně) a my se nemuseli tahat s kočárkem a měli jsme volné ruce pro Whiskeyho i pro sebe s Gabby navzájem. "Kdy jsi vlastně naposledy mluvila s Rebeccou? Nebo s lidmi z Twin Falls? Mohli bychom jim zase zavolat někdy přes skype. Aspoň by viděli i Jamieho.. Nebo bychom mohli pozvat na návštěvu Giu, i když.. chápu, že to moc neřeší současnou situaci.." házel jsem občasně do pléna nápady, ale nepřicházel jsem na nic pořádného, což mě trochu frustrovalo. "Ve filmech jsou vždycky takové ty maminkovské gangy u dětského pískoviště a prolézaček.. Nezkoušela jsi dostat se mezi takovouhle mafiánskou elitu?" střílel jsem z legrace od boku a upřímně, vůbec mě nenapadlo to myslet vážně. Skutečně jsem si myslel, že něco takového je opravdu jen ve filmech.. Venkovní posezení v kavárně bylo kompletně obsazené, jak se často stávalo v ulicích Londýna, zvlášť takhle přes léto. Zbylo nám tedy alespoň místo u stolu uvnitř, bohužel bez výhledu ven, takže to bylo trochu nepříjemné, ale na druhou stranu jsme mohli Jamieho trochu zabavit zmrzlinou, třebaže jen trochu, aby toho neměl moc. "A... Gabby?" začal jsem po chvilce nesměle a vpravdě i dost zamyšleně. Měl jsem přemýšlením přimhouřený pohled upírající na svou krásnou blondýnku, přičemž jsem se mírně usmíval svým typickým pokřiveným způsobem. "Chystáš na večer něco konkrétního? Nebo jsi prostě jen chtěla strávit večer ve dvou, ať už to bude jakkoliv..?" nadhodil jsem a nespouštěl přitom pohled z jejích očí. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Kavárna Usmívala jsem se, když mi Jamie něco povídal a zpíval ve svém dětském jazyce, přičemž jsem ho sem tam pohladila po tmavých vláskách. Byl čím dál více podobnější na svého tatínka, který byl na něj právem pyšný a hrdý. A hlavně mi připadalo, že nám rostl nějak rychle. Už to dávno nebyl žádný maličký uzlíček, ale velký šikovný kluk. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Londýn, 20. 8. odpoledne Pokyvoval jsem hlavou na důkaz, že poslouchám, co mi Gabby říká. Přemýšlel jsem o tom, co všechno vlastně doma Gabby zvládá a stíhá a jak moc (nebo spíš málo) jí s tím pomáhám, byť se snažím z práce chodit dřív, než je klasická pracovní doba a zkrátka s ní i s naším synem být co nejvíc. Pravda, je to jen chvíle, co jsme zpátky, takže to ještě nelze nazvat rutinou, ale na druhou stranu to má tu výhodu, že se ta takzvaná denní rutina dá ještě dobře upravit. "Jen, promiň Gabby, že ti skáču do řeči, ale opravdu nechci, aby sis myslela, že jsi neužitečná. Já to vnímám totiž naprosto opačně," zastavil jsem a podíval se jí do očí. "Jsi matka mého syna, našeho syna, ta nejlepší máma na světě. A já i Jamie tě hrozně moc potřebujeme. Bez tebe by to ani nešlo a navíc, upřímně si já osobně neumím ani představit, že bych to všechno zvládal tak skvěle, jako ty. Jsi máma a to už je samo o sobě práce na plný úvazek, dvacetčtyři hodin denně. A navíc k tomu jsi ještě manželka a do toho pomáháš ve firmě.." mluvil jsem a díval se jí do tváře. Obdivoval jsem ji za to a zároveň jsem si to všechno, o čem jsem mluvil, znovu sám uvědomoval. "Jsi úžasná, na to nezapomeň. Úžasná a ta nejpotřebnější, i když chápu, že se to někdy vleče a připadá ti, že je to jinak. Ale my přijdeme na to, co s tím, uvidíš," dodal jsem se svým poloúsměvem a sklonil se, abych jí přes Jamieho mohl dát malou pusu. Ohledně Gii jsem jen pokýval hlavou s trochu zklamaným vydechnutím, protože jsem sám dobře věděl, že to je špatný nápad. Ale o to víc jsem se chechtal Gabbyně reakci na ten maminkovský gang u pískovišť. V hloubi duše jsem si ale nebyl tak docela jistý, jestli je to opravdu tak k smíchu, nebo by na tom mohlo přeci jen něco být. Uculoval jsem se na vidinu dnešního večera, tedy, culil jsem se na Gabby, ale příčinou byla ta představivost vázající se k času, kdy Jamie půjde spát. Mísilo se to s obavami, to tak bude asi ještě nějaký čas. Přeci jen jsem za ten půlrok s malým Jamiem byl realista - kdykoliv nás mohl probudit pláčem, nějakou svou dětskou potřebou či zlými sny a jeden z nás musel chtě nechtě vstát a jít ho utěšit. Ale i tak jsem si v duchu sliboval, že bychom snad mohli mít pěkný večer. "Hmmm... co kdybychom pak ještě zašli třeba s Jamiem na houpačku, abychom ho pořádně utahali? Totiž.. aby se mu dobře spalo..?" cukaly mi koutky, takže Gabby jistě neměla nejmenších pochyb o mé náladě. V hlavě už se mi líhly plány, jak dnešní večer ve dvou užít dosytosti.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Svádění Johnova slova mě uklidnila a já si zase mohla myslet, že jsem ta nejlepší máma na světě, ačkoliv to někdy nebylo zase tak snadné, protože jsem přeci jenom neměla tolik zkušeností, jako třeba Johnova máma, která kolikrát věděla víc věcí než já sama. Každopádně jsem se snažila a bylo příjemné, že to John dokázal ocenit a nebral nic z toho jako pouhou samozřejmost. Na druhou stranu i on se snažil, byť musel chodit do své práce, do nakladatelství, kde toho měl někdy až nad hlavu. To jsem byla zase ráda za to, že jsem mu mohla čas od času pomoct a říct, že je tím nejlepším mužem, kterého jsem mohla mít. |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Londýn 20. 8. odpoledne "Jistěže má Jamie rád knihy, aspoň je krásně vidět, že je opravdu synem svého otce. A kromě toho, to, že se mu líbí tvůj hlas, Gabby, jen potvrzuje předešlou pravdu, tedy že je po mně," mrknul jsem na svou krásku a věnoval jí svůj úsměv, o kterém věděla, že si jej schovávám jen a pouze pro ni samotnou. Pak mě ale docela zaskočila tím svatebním darem. Polilo mě horko jako ve škole, když učitel znenadání vyvolá spícího studenta.. Ať jsem přemýšlel sebevíc, nemohl jsem si vzpomenout, jaký dar jsme od koho dostali. Vlastně jsem si nevybavoval, že bychom vůbec nějaké dary dostávali, což asi bylo ještě horší. Rozhodl jsem se proto nepřiznat barvu hned, ale zkusit to z Gabby nenápadně vytáhnout, popřípadě hodně blafovat. "Noo.. vzpomínám.. kde to vlastně skončilo? Po tom stěhování ještě úplně nevím, kde co máme.." pokrčil jsem rameny a povytáhl jsm překvapeně obočí, když jsem ucítil její nohu na té své. "Ale jestli víš, kde to je, už dneska můžeme v tom směru něco podniknou, že?" blafoval jsem, až se mi od pusy prášelo. Mimochodem jsem se rozhlížel i po okolí kavárny a všiml jsem si zajímavého plakátku s nadpisem "ŽENY ŽENÁM, MÁMY MÁMÁM. Zaujalo mě to vzhledem ke Gabbyynu současnému stavu, ale nepřikládal jsem tomu kdovíjaký význam. "Nepodíváme se, co to tam je napdsané? Jestli bych se taky mohl účastnit "ženy čenám a matky matkám".." navrhl jsem s pokusem o vtip, ale nevím, jestli se mi úplně podařil.. |
| |
| soukromá zpráva od Gabrielle Mariano pro Plakát Zčervenala jsem, když mi John tak lichotil. Ano, sice jsem si na to už mohla zvyknout, hlavně po té době, co jsme byli spolu, ale já prostě byla taková. Stydlivá a červenající, přesně jako na začátku, kdy jsme se s Johnem poznali, a zdálo se, že ani ta doba, nebo snad změna místa to nezměnilo. Bylo to mou součástí a já za to byla svým způsobem ráda. Mohla jsem se měnit co se týkalo vzhledu, ale svou povahu a charakter jsem měnit nemohla. A řekla bych, že zrovna toto červenání na mě John zbožňoval, tak proč mu to nedopřát? |
| |
| soukromá zpráva od John Mariano pro Londýn 20. 8. odpoledne Sledoval jsem dění kolem a snažil se trochu vybruslit ze své ošemetné situace, kdy jsem balancoval na tenkém ledu ohledně věci, která byla pro Gabby zřejmě důležitá a tím pádem jsem ji v tom nechtěl nějak zklamat, což opravdu hrozilo s mou momentální neschopností si vzpomenout. Na druhou stranu, měl jsem v hlavě myšlenky na práci, na ni a Jamieho, na to, jak je udělat šťastnými a spokojenými a.. vlastně jsem toho v té hlavě měl dost, co se týkalo současného dění a tudíž už mi tam nezbylo moc místa pro nic dalšího. A to, že jsem se na Gabby těšil a přitahovala mě, mi ona sama moc neulehčovala. Samozřejmě, že jsem po ní toužil, ale momentálně jsem měl myšlenky všemožně a cítil jsem se tím intimnějším tématem trochu vyhozený z konceptu. Potřeboval jsem na takové věci klid a soukromí domova, nikoliv rušnou kavárnu a ještě k tomu Jamieho s lžičkou a nebezpečně vyhlížející zmrzlinou, která by při troše nepozornosti mohla rozprsknout kdekoliv - třeba na mé košili. Snad i proto jsem raději stočil pozornost k méně nebezpečným vodám, tedy plakátu. Přišlo mi, že přišel téměř jako na zavolanou, protože jsem chtěl své ženě udělat radost a postarat se, aby byla spokojená i zde, v Londýně, kde nikoho (alespoň zatím) nezná. Vstal jsem a došel k plakátu, kde visely i jeho menší verze na špendlíku, takže jsem jeden ten malý list mohl odtrhnout a vzít ho s sebou zpátky ke stolku. "Tohle vypadá dobře.. Nějaké maminy se svými ratolestmi založily společenství a zvou další mamky s dětmi, aby se přišly podívat a případně i připojit. Píší tu, že jde hlavně o přátelské povídání, hraní si s dětmi a občasné akce nebo i rukodělná tvorba nějakých drobných věcí, podle toho, kdo co umí a na co má chuť.. To nezní tak špatně, Gabby, co myslíš?" podíval jsem se na svou ženu a natáhl ruku, abych ji pohladil po předloktí a vzal její dlaň do své. "Netvrdím, že to je to jediné dobré a nejlepší, ale.. co to zkusit? Někde se začít musí a aby si člověk našel přátele, musí nejdřív vyjít z domu. Ale.. jestli chceš, můžu si v práci vzít někdy volno a můžeme tam zajít i spolu..?" nabídl jsem se jí. Samozřejmě jsem ji nechtěl do ničeho tlačit, naopak, chtěl jsem ji v tom podpořit, aby navázala případný kontakt a mohla se tu cítit lépe. Vím, že jí to nenahradí Rebeccu, ani kamarádky ze studia, ani přátele v Twin Falls, ale Gabby je sympatická, krásná a chytrá. Umí se snadno spřátelit, jak dokázala už tenkrát na motorkách v Yellowstone. Možná se bojí, ale já věřím, že nakonec tu může být šťastná.. přemítal jsem v hlavě a doufal, že Gabby na to přijde také. |
| |
| Žít v Londýně byl tím nejlepším rozhodnutím, třebaže to ze začátku vypadalo poněkud jinak. Bylo trochu složitější najít si nějaké další nové přátelé, zvláště pro někoho, kdo to ve městě skoro vůbec neznal a byl vlastně ve velkém městě takovým nováčkem. Gabby však byla brzo jako ryba ve vodě a našla si spoustu kamarádek, které se rovněž starali o své malé ratolesti, a tak mohla být konečně šťastná a spokojená. Ne, že by jinak nebyla, poněvadž její milovaný manžel John byl schopný udělat cokoliv, aby viděl na její tváři úsměv. A i když se občas objevil na jasné obloze mráček, který ji trochu zatáhl, všechno společně zvládli, protože společně zvládli vždycky všechno… i to špatné a zlé. KONEC |