Garm hrozně vyje
před gnipskou slují.
Pouta pukají,
prchá Fenri.
Spoustu vím zvěstí,
do dálek zřím,
přehrozný pád vidím
vlády bohů.

Bratr bude
bojovat s bratrem,
sourozenci zničí
svazky rodu,
zle je na zemi,
zrazují ženy,
meče planou,
praskají štíty,
burácí bouře,
vlčí je věk,
nikdo nikoho
nechce šetřit,
až celý svět
propadne zkáze.

Völuspá - Vědmina píseň

Aktualizace času

„Malá chyba na začátku se stane velkou na konci.“
— Giordano Bruno —

Midgardský čas: neděle 24. května 2020

Fenrir je již mnoho staletí midgardského času spoután Gleipnirem na Lyngvi na jezeře Ámsvartnir.

Do Baldrovy vraždy zbývá ještě 22 midgardských let.
Do Lokiho spoutání zbývá ještě 43 midgardských let.
Do Ragnaroku samotného zbývá ještě 457 midgardských let.

Prolog

♪♫♪♫

Lyngvi, jezero Ámsvartnir
30. dubna 2020 midgardského času

Zaryl tlapy s dlouhými drápy do hlíny, až mu půda, nasáklá jeho vlastními slinami, protekla mezi prsty. Cítil hebkost Gleipniru, jak mu klouže po těle a svírá celé jeho tělo pevněji. Hrany vražedné stuhy za sebou zanechaly šrámy. Pach krve znovu probudil Fenrirův hněv.
Žaludek se mu obrátil. Zvracel by, kdyby měl co.
Nebo koho.
Rozechvěle se nadechl. Citlivý čich zvětřil připlouvajícího. Vzápětí zaslechl jemné šplouchání vody narážející do boků lodi. Uplynuly desítky let, kdy naposledy někdo přeplul Ámsvartnir. Loďka narazila do břehu Lyngvi.
Pach a hořký pocit zrady zesílily až k nesnesení.
Zavyl by vztekem, kdyby mohl. Kdyby neměl mezi čelistmi vložený ten meč. Místo toho jen bezmocně čekal výsměch jako pokaždé, když se sem někdo z nich přišel kochat jeho utrpením.
Kde jsou ty časy, kdy se vyhříval před krbem a užíval si pozornosti...?
Jsou dávno pryč.
Postava se dostala až do Fenrirova zorného pole.
TY!
"Přišel jsem v míru, Fenrire."
Mezi námi nemůže být mír!
"Když vyndám ten meč, přísaháš, že mě vyslechneš?"
Fenrir zafuněl. Vlkův dech horký jako probouzející se výheň ovanul postavě tvář, až ta přivřela oči. Silné ruce sevřely jílec meče a pomalu, na znamení dobrých úmyslů, vytáhly vražedný roubík z tlamy šelmy.
V okamžiku, kdy se čelisti po staletích zavřely, řeka Ván přestala téct.
"Co tady chceš?" zavrčel Fenrir místo poděkování. Před staletími možná, ale nyní...
"Přišel jsem za tebou."
"PROČ?" Fenrirův hlas duněl příchozímu hluboko v hlavě. Muž zavřel oči, vědom si toho risku. Fenrirovi se v mysli mihla ozvěna mužových myšlenek.
""Proč ses tu zase objevil? A nelži, už dávno nejsem malé štěně."
"Mám teorii, kterou jsem si přišel ověřit. K tomu ale potřebuji tvoji pomoc."
"Mou pomoc? Na to ti mám skočit?"
Muž místo odpovědi přistoupil k Fenrirovu tělu a položil dlaň na vlkův vzdouvající se hrudník. Šelma zavrčela, ale nebránila se, když mu bohovy prsty vjely do srsti. Fenrir zavřel oči a zcela proti vlastnímu přesvědčení si ten okamžik užíval.
A užíval si to tak, že v prvním okamžiku nepostřehl, že Gleipnir povolil.
"Fenrire," pronesl muž a přiblížil se ke zkoprnělému synovi Lokiho.
"Proč?" vydechl vlk a nenapadlo ho, že by měl zaútočit. Že by se měl začít bránit a že by se snad měl pomstít za své ponížení.
Muž se přitiskl k vlčímu krku.
"Když nebudou... válčící strany, nebude Ragnarök."
Fenrir ucítil tlak. Trhl sebou v temné předtuše, ale bylo pozdě. Muž zachroptěl a z úst se mu vyvalila krev. Zkropila Fenrirovi srst a její pach udeřil šelmu do čumáku hůř než ta nejtvrdší rána.
"Hlupáku!" štěkl vlk. Marně. Už... nebylo cesty zpátky.
Umírající se z posledních sil pousmál. Naběhnout si na vlastní zbraň byla jediná možnost. Oba, muž i vlk, věděli, že by ho Fenrir i přes všechnu svou nenávist nikdy nebyl schopen zabít. Dívali se jeden druhému do očí, zatímco z těch druhých mizel život. Muž chtěl ještě něco říct, ale jeho hlas už byl příliš slabý. Jeho srdce přestalo bít, než k němu mohl Fenrir přiblížit ucho.
Vlk zavyl. Teskný nářek se nesl nad vodou, pronikal Ginnungagapem mezi světy a rozechvíval nebytí.
Heimdall v Himinbjörgu sebou trhl.
Když Thór dorazil na Lyngvi, ve zválené půdě bez jakýchkoli konkrétních stop nebylo po bestii ani mrtvém těle ani památky.

I. kapitola

♪♫♪♫

Univerzitní nemocnice Stavanger universitetssjukehus
Stavanger, Norsko
24. května 2020 midgardského času

Potácíte se na hranici snu a bezvědomí. Uvědomujete si sebe sama, víte, že spíte, ale nedokážete se probudit. Chcete, ze všech sil toužíte po procitnutí, ale nejde vám to. Jako byste kdesi na okraji mysli slyšeli tikot hodin. Nebo je to tlukot vašeho srdce, co vás popohání?
Protože nemáte čas.
Údery srdce nemilosrdně odpočítávají cosi, co zatím nechápete, čemu nerozumíte a co hůř – na co si nedokážete vzpomenout. Vaše mysl je prázdná. Jako by na vás ležela těžká pokrývka, která vám brání cokoli udělat. Je snad ten pocit nedostatku času ozvěnou vašich vzpomínek? Nebo si to jen namlouváte?
Temnotu náhle pročísne vzdálený zvuk – kovové cvaknutí následované jemným šumem. Je to snad další mámení otupělých smyslů? Ne, pokračuje to. Zaslechnete cosi, co po chvíli identifikujete jako říhnutí.
Cosi ve vašem nitru jako by na ten impulz čekalo. Temnota se postupně rozjasňuje a vy spatříte bílý strop. V nose vás zašimrá neznámý štiplavý pach. Prsty sevřou pokrývku z neznámého materiálu. Uši zaslechnou pohyb.
Když otočíte hlavu, na parapetu okna spatříte sedět mladíka.

Mladíkova tvář

I.

Katri, Inger

Mám žízeň.
V hrdle mě škrábe, jako bych nepil snad staletí. Ušklíbnu se a jsem rád, že to ti dva ještě nevidí. Ono to totiž není tak daleko od pravdy.
Nazdvihnu uzávěr plechovky a proděravím kov. Zajímalo by mě, jestli bych to dokázal jen tak nehtem. Pití zašumí a já se z plna hrdla napiju. U Thórových scvrklých koulí, to je nechutný.
Krknu si, na jazyku příšerně sladkou pachuť. Olíznu si rty propíchané černými šperky. Je to horší než medovina a cosi mi říká, že to alkohol nevidělo ani vzdáleně.
Co to vlastně je?
Podívám se na červenou plechovku, na níž se bělá nápis. Chvíli mi zabere, než vyluštím nápis. Ne, že bych neuměl číst, ale tohle midgardské písmo se od run přece jen liší.
Co-ca Co-la, slabikuji si bezhlasně.
Tenhle svět se vážně změnil, co jsem se nedíval.
Upoutá mě šramot z postelí. Ah, už se budí. Odložím plechovku na parapet a zadívám se na ně jediným zdravým okem. To druhé je potažené bílou mázdrou slepoty. Tenhle nedostatek mě trochu irituje, ale nenadělám s ním nic. Ze všech zel bylo tohle tělo tím nejmenším, abych získal všechno, co budu potřebovat.
"Dobré ráno," pronesu a seskočím na zem. Moje tělo ještě není tak pružné, jak jsem očekával, takže to vypadá spíš jako zhroucení než plavný skok, jehož bych byl schopen ve svém skutečném těle.
Ach, jak mi chybí...
Blíž k oknu leží... Vezmu do ruky desku přidělanou na konci postele. Katri Jensen. Tak takhle se jmenuje tohle smrtelné tělo? Potlačím uchechtnutí. Jaká ironie, že je v ženském těle.
U dveří mě pozoruje Inger Ef'tor. S každým dalším slovem, které čtu, je ovládnutí místního písma snazší. Rozumět řeči je lehké, je to jako by všichni mluvili stejným jazykem. Za to písmo... Bleh.
"Jmenuji se Kerr. Vím, že jste zmatení, ale věřte mi, za pár hodin to odezní. Ta prázdnota v hlavě se rozplyne a všechno bude mnohem lepší."

"To doufám, že bude," prohlásím a prudce se posadím. Někdo tu... nerozsvítil. Upadnu zpátky do polštáře, protože nic jiného se nedokáže pod hlavou podvolit stejným způsobem, takže to musí být polštář, a já ležím, a div neskřípu zuby, když čekám, až se mžitky před očima promění do podoby fádního bílého stropu s dlouhými trubicemi zářivek v kovovém rámu.

Čekám na obvyklou porci prozření – až naskočí jméno, místo pobytu, a kolik se toho hrome včera vypilo – ale nic. Jenom ta zářivka.
Otočím hlavu k muži u okna. Už pomalu, opatrněji. Umím se poučit. Letmý pocit, že ho snad znám, se rychle rozplyne. Takový zjev se nezapomíná.

„Dobré ráno, Kerre,“ řeknu, protože já ležím a on stojí, a to mu dává jistá privilegia. Například nárok na mou zdvořilost. Nechce se mi dvakrát přiznávat, že nevím, jak se jmenuji já. Chvíli zvažuji jeho slova. Ví to. „To je… dobré vědět. Povíš mi i moje jméno?“
S tou otázkou náhle intenzivněji vnímám celé své já. Dech proudící tělem. Tíhu prsou na hrudi, zvláštní unavenou váhu nohou, jemnou kůži dlaní a dlouhých, štíhlých prstů. Přijde mi to nekonečně zvláštní.

Dojde mi náhle, že tu nejsme sami. Rychlý pohled na vedlejší postel mi ukáže jakéhosi blonďáka, který vypadá, že na tom bude spíš jako já než jako jednooký. To možná není úplně špatná zpráva, a nebo velice; uvidíme. Ještě se musím rozhodnout, jestli se mi líbí způsob, jakým se na mě dívá.
„Pověz mi, Kerre,“ vyzkouším si znovu to jméno, ale pocit známého se už nedostaví. Otázek mi v hlavě vyletí snad tři tucty naráz. „Pověz mi všechno,“ řeknu, a pak rezignovaně, protože nevěřím ve snadné odpovědi, dodám: „Nebo alespoň – cokoli?“

I.

Katri, Inger

Rty mi zvlní letmý pobavený úsměv, když sleduji, jak si Katri hraje na hrdinku. Jak bych od ní mohl čekat něco jiného. Stejně tak, jak bych mohl neočekávat, že nebude hořet zvědavostí. Nebo touhou po informacích. Jakýchkoli, jaké jim budu ochoten poskytnout. Chápu to, už jen proto, že vím, jaká je. Znám je, i když oni sotva poznají mě.
Sklouznu očima na Ingera. Ten je mlčenlivější. Jako bych viděl ta kolečka v jeho mysli, která se mě snaží odhadnout. Nebyl by to on, kdyby to bylo jinak. Pootočím hlavu, podobný zvědavému psovi zkoumajícímu situaci. Vzápětí si to gesto uvědomím a narovnám se. Určité aspekty mé podstaty skrýt nedokážu. Všimli si toho?
"Bude to lepší, protože budete vědět, kdo jste, proč jste tady a jaký je váš úkol. Bez legrace, pokud vám to teď prozradím já, sotva mi uvěříte. Budete si myslet, že jsem se zbláznil. Mohl bych se pokusit vám to vysvětlit, ale bez kontextu vaší paměti se vám to bude obtížně chápat." Zvednu ruce v obranném gestu. "Netvrdím, že jste hloupí, ale vím to z vlastní zkušenosti. Trvalo mi skoro čtyři dny, než jsem si vzpomněl, kdo jsem. Mezitím se mi lidé snažili obnovit paměť tím, že mi podsouvali informace, kdo jsem, nebo kdo bych měl být. Nevěřil jsem jim ani slovo. Pak se mi mysl rozjasnila a já se o všem přesvědčil sám."
Dívám se oběma střídavě do očí a vyčkávám. Jisté napětí v postoji nepotlačím. Co je ten nejlepší postup, jaký bych měl zvolit? Měl bych jim skutečně říct pravdu, cokoli, co chtějí, nebo bych měl vyčkat, až se rozpomenou? Obnovení paměti zabere čas, který nemáme. Mohou to být hodiny, ale klidně i týdny.
"Tohle rozhodnutí závisí na vás. Pro začátek vám mohu říct toto: jste v univerzitní nemocnici v Stavangeru, což je, pokud si dobře vzpomínám, v Norsku. Je dvacátého čtvrtého května. Letopočet bohužel nevím. Našli vás přibližně dvě stě kilometrů odsud v národním parku na místě, kterému se říká Trolltunga. Jsou to čtyři dny. Sem vás převezli, protože v jiných nemocnicích neměli místo. Trvalo mi stejně dlouhou dobu, než jsem vás našel a než jsem doktory přesvědčil, že jsem váš přítel, abych se k vám dostal dřív, než se probudíte. Stačí vám toto na úvod?"
Za posledních pár chvil jsem toho řekl víc než za hodně dlouhou dobu předtím. V ústech mi vyschne. Když se však podívám na plechovku Coca Coly a vzpomenu si na tu odpornost, sotva odolám znechucenému úšklebku. Přejdu k oknu a vezmu tu věc jen špičkami prstů, jako by to snad mělo vytéct z kovu a mělo mě to kousnout.
Pokud je to tak sladké, možná jim to udělá líp, než se vrátím.
"Tady," dojdu k dívčině posteli a postavím plechovku na noční stolek mezi postelemi. "Zkuste se napít. Je to dost sladké, možná vám to udělá líp, než vám seženu něco k jídlu."

Nelíbí se mi, když já jsem ten, kdo neví. Pověz mi, Kerre, copak jsi zač? Prý přítel. To je z tvých řečí to zásadní… a nejméně pravděpodobné. Posmíváš se mi? Lehce přimhouřím oči. Výsměch nesnáším snadno. Srdce mi buší a dech se krátí. Opravdu přítel? Není to tak přímočaré přátelství, jak se tu statečně snažíš předstírat. Nebo proč ta nejistota? A nenamlouvám si ji jenom? A pokud ano, pak proto, že se bojím tvého přátelství… nebo se tě bojím mít za nepřítele?
Norsko, Savanger, Trolltunga… jména, která cinknou v paměti bez skutečné odezvy. Ale to není důležité. Hledal nás; stalo se mu to samé. Alespoň to říká a mou jedinou zbraní jsou jeho vlastní slova.

Už nelze být zranitelnější.

Posadím se a opřu zády do svého polštáře; ruce se v podvědomém gestu přitisknou k hrudi a trochu se schoulím, nechci to udělat, těžko se mi dýchá a v očích cítím zrádné vlhko. Drobná vlnka paniky, kterou si ani nedovolím, jen zrada těla… vím, že to Kerr musí vidět. Štve mě proto.

„Připadá mi,“ a udělám všechno proto, aby se hlas nezachvěl, „že nabízíš jenom dvě alternativy. Snažit se uvěřit nemožnému – nebo čekat, až si na to nemožné vzpomeneme sami. Vypadá to jako snadné rozhodnutí, snadné a jasné, možná až příliš. Osobně dávám přednost kreativní práci před planým čekáním. Přesto se tváříš, jako by v tom měl být nějaký háček.“ Mluvíš moc rychle, napomenu se. Takhle ti ten bohorovný klid nikdo nespolkne. Usměju se. Začne to u rtů a pak ten úsměv skutečně doputuje až k očím. „Může v něčem takovém být háček?“

Není si jistý. A tak sleduji pohledem pouť jeho rukou a plechovky. Je to lepší než dívat se na zářivku, nebo propadat panice. Uchopím ji do ruky skoro dřív, než klapne o plastovou desku stolku. Má to být test důvěry? Napít se…
Jako by nás tu snad neměl ve své moci i tak. Úkosem pohlédnu na muže ve vedlejší posteli. Je těžké být my s někým, o kom vím ještě méně než o Kerrovi.
Plechovku protočím v rukách a zahledím se na drobné značky na jejím boku. Ach, Kerre… kdybys potřeboval znát nejen dnešní datum, ale třeba i století, jsem ti k službám.
Přiložím ji k ústům a na jeden ráz vypiju. Měl pravdu. Je to dost sladké.

I.

Katri, Inger

Katri se ze všech sil snaží tvářit statečně, ale mě to... popudí. Vzápětí se jí na rtech objeví úsměv, který po chvíli zakryje plechovka.
"Jakou jinou možnost by sis přála?" Opřu se o matraci v nohách její postele a zadívám se jí do očí. "Abych na vás sáhl, použil kouzlo a tobě se náhle rozsvítilo v hlavě? Jistě, to by bylo nejjednodušší řešení, ale takhle to nefunguje. S chutí bych to udělal, kdybych toho byl schopen, jen abych nemusel čekat. Čekají nás mnohem horší věci, než je to prázdno v hlavě."
Provokatérka od začátku až do... konce. Měl jsem to čekat a já hlupák jí na to skočil. Prokleta budiž má výbušnost.
"Tohle jsi chtěla?" Spolknu kousavé oslovení, které se mi neodbytně dere na jazyk. "Nejsem o nic šťastnější, než budeš po rozpomenutí se ty, že s tebou musím spolupracovat, ale bohužel ani jeden z nás nemá moc na výběr. Pokud má být uprchlík chycen, musíme odložit provokace a hašteření, které jsou ti bohužel tak vlastní."

I.

Katri, Inger

Ingerův zásah je přesně tím, co jsem potřeboval, abych se zarazil a nevybuchl ještě intenzivněji. Ne nadarmo je nejušlechtilejším ze statečných a patronem míru. Příliš dlouho jsem byl mimo dění, mimo jakoukoli boží či jinou společnost, než abych věděl, jak jednat s ostatními.
A ze všeho nejvíc, jak neodpovídat na cizí provokace, tím spíš na provokace tohohle jedinec. Stále to dělá podvědomě. Co bude, až si vzpomene, kdo vlastně je? Na tohle není kletba ani zvolání.
Nadechnu se, zadržím na chvíli dech a vydechnu.
Hlavně klid. Nenech se vyprovokovat. Nezbývá ti, než se snažit to zvládnout co nejdřív.
"Vrátím se co nejdřív," dojdu k oknu, pod nímž leží batoh s věcmi a penězi. Prokleté divné peníze. Zlatý směnný obchod. Pěkně výrobek za výrobek, služba za službu. Nebo když už, alespoň staré dobré zlato a stříbro. Tyhle papírky, kterými midgarďané platí, jsou sotva dobré na zapálení krbu.
S černým batohem přes rameno otevřu dveře a opustím nemocniční pokoj. Zajdu na to místo, kde jsem jedl teď naposledy já.

Naivka, zařadím si ho okamžitě. Naivka, který...? dál se ani moje myšlenky nedostanou. Na okamžik zavřu oči. Potřeba schoulit se a trochu si zakřičet se ještě tak docela nevytratila ze scény, i když ji kopu z pomyslných dveří víc než usilovně. Zatracený... Kerr. Měl by se poučit tady od kolegy, jak se chovat k ženám.
"Tahle postel je kovová, Ingere," utrousím jízlivě, než si - opět - připomenu, že ho chci na své straně. Alespoň dokud nebude jasnější, jak si mezi sebou stojíme. V nemocniční košili si připadám náhle velmi odhalená a není mi ani trochu příjemné, že Inger na tu skutečnost reaguje. Ale možná je z těch, co podobné poznámky trousí automaticky za pochodu... Rychle se pousměju.
"Očividně jsi trávíval čas na příjemnějších místech. Dřevo by bylo... rozhodně vhodnější."
Využiju toho, že pochůzka ho odvlála do nejvzdálenější části pokoje, a sama vykročím. Dokážu se postavit na špičky a nejspíš bych se dokázala postavit i na ruce, což v košili rozhodně zkoušet nebudu. Po několika dnech v posteli jsem ztuhlá a nejistá, ale už jenom chvíli, to cítím. Nebo jsem alespoň velmi odchodlaná si to namlouvat.
Mohla bych ho třeba i nakopnout. "Nevypadám doufám jako někdo, kdo potřebuje chránit," nevydržím neříct navzdory všem předsevzetím. Co bych taky vypadala, že. Bez paměti a s holýma rukama! V pokoji s chlapem, který by mi zlomil vaz jako třísku. "Připadám ti krásná?" dodám a rozhodím rukama a napřímím se. "Může být. Přesto neříkej nic, čeho bys mohl později litovat." Pobaveně se uchechtnu. "Třeba jsi můj bratr." Vím, že není. Tedy... asi není. Nedovedu si představit, že bych jeho přítomnost vnímala tak intenzivně, kdyby to měl být bratr. "To, že nás našli spolu, nemusí znamenat, že jsme přátelé. Třeba se vůbec neznáme! A jenom Kerr zná nás oba. Možná máme jenom společného nepřítele."

Okamžitě o krok ustoupím. Zeď. Na hrudi cítím nepříjemný balvan strachu. Zkus se ještě přiblížit a povíme si, jak jsme na tom s přátelstvím.
„Kerr to řekl, tak to jistě bude pravda.“ Alespoň že hlas už ovládám po svém, klidný a s mírným úsměvem, jak to má být. Zní v něm jen přesně ta nepatrná špetka posměchu, aby si jí nebyl jistý.

Dívá se soustředěně, a tak mu to mimoděk oplácím; prohlížím si ho a hledám něco známého. Vypadá dobře, to je snadné říct. Ne dobře tím prázdným, neduchaplným způsobem, rozhodně v sobě něco má. Dalo by se uvěřit možnosti, že jsme nebyli někde spolu jen náhodou.

Možná. Zatím mi připadá víc hodný než zajímavý.
„Ty říkáš utopit ve spekulacích, já říkám hledat pravděpodobné řešení,“ odpovím mu. „Opravdu bys dokázal jenom čekat? Tak to klobouk dolů za takovou -“ Ani slovo pro to není! Budu hodná. „Vytrvalost.“
Nechci tu s nimi být, nevěřím jim, Kerr se brzy vrátí a já nedokážu vydržet v rukou někoho, kdo mě má tak dokonale v hrsti. Touha vypařit se a zmizet odsud pryč je tak intenzivní, až je skoro zvláštní, že Inger stále stojí přede mnou a pokoj je týž. Zkoušel by mě zadržet? Dával by vůbec útěk v noční košili smysl? Jestli vyběhnu ze dveří – a vůbec netuším, co by za nimi mohlo být – a za pět minut budu zpátky, bude to ponižující možná víc, než za kolik ten pokus stojí.

Jak moc by tě to naštvalo, Kerre?

I. kapitola

Univerzitní nemocnice Stavanger universitetssjukehus
Stavanger, Norsko
24. května 2020 midgardského času

Jako by Kerr předpokládal Katriny zaječí sklony, dveře do pokoje se náhle otevřou.
Do pokoje vstoupí cizí muž v bílém plášti s podivnou věcí kolem krku. Fonendoskop, objeví se vám v mysli nové, neznámé slovo. Stejně tak víte, že zvyšuje intenzitu zvuku, který lékař slyší. Jak to, že to víte? Možná vám to dokáže Kerr vysvětlit, pokud o to budete stát.
Lékař s černou pletí se na vás podívá hlubokýma hnědýma očima a rty mu zvlní úsměv. I přes mladou tvář mu vousy už začínají prokvétat stříbrem. Díváte se na něj a podvědomě vytušíte, že sem do téhle země ten muž původně nepatří.
A když promluví, tušení se vám potvrdí.
"Dobrý den, jsem doktor Keantay Carr a jsem váš ošetřující lékař," pronese s podivným přízvukem, který nedokážete identifikovat. "Pan Sverre mě informoval o vašem probuzení. Přišel jsem se podívat, jak na tom jste.“ Mluví klidně a rozvážně a vy víte, že je mužem na svém místě. Jako by šediny v jeho vousech signalizovaly zkušenost, kterou pro vás mohl Kerr postrádat. Pokud někdo dokáže odpovědět na vaše otázky ohledně paměti, pak to bude tento člověk.

Keantay Carr

I. kapitola

Univerzitní nemocnice Stavanger universitetssjukehus
Stavanger, Norsko
24. května 2020 midgardského času

Výraz lékařovy tváře se změní, když zaslechne, co Katri pronese. Mezi obočím se mu objeví starostlivá vráska. On o vaší prázdné mysli očividně nevěděl. Přejde ke Katrině posteli a vezme do ruky její kartu. Chvíli čte záznam - zamračení se prohlubuje.
Ozve se klapnutí, jak vrací kartu zpátky na místo. Přechází ke Katri a sahá do kapsy, odkud vytahuje tenký váleček. Zmáčkne palcem jeden konec a ten druhý se rozsvítí.
"Nebojte se, neublížím vám. Posvítím vám teď světlem do očí, abych zjistil, jestli správně reagují. Vaše zranění by vám neměla způsobit ztrátu paměti."
S profesionální diskrétností se posadí na okraj postele. Namíří svítilnu na vlastní dlaň, aby demonstroval její neškodnost.
"Světlo může být trochu nepříjemné. Na pár chvil vás oslepí, ale bude to v pořádku. Oči si brzy zvyknou a všechno se vrátí do normálního stavu."

I. kapitola

Univerzitní nemocnice Stavanger universitetssjukehus
Stavanger, Norsko
24. května 2020 midgardského času

Zatímco Carr kontroluje Katri reakce zorniček, odpovídá vám na otázky.
"Ano, fyzicky jste v pořádku a měli byste být v pořádku v mysli. Když vás našli, měli jste jen pár boulí a oděrek a byli jste mírně podchlazení. Všechno jsme vám ošetřili a provedli jsme vyšetření, která neukázala otoky na mozku ani další životohrožující stavy. Nebyl žádný zdravotní důvod pro to, abyste byli tak dlouho v bezvědomí, natož abyste trpěli ztrátou paměti."
Carr ještě zkontroluje Ingerovy reakce, než rázným krokem přejde ke dveřím a otevře je.
"Sestro, dovezte vozíky a zamluvte mi MRI. Řekněte, že je to urgnentní." Síla doktorova hlasu jako by vám něco připomněla. Jiný, podobně jasný a rázný hlas. Než však stačíte tu vzpomínku uchopit, je pryč.
Trvá jen chvilku, než přiklušou dvě mladé sestřičky s invalidními vozíky. Když si blondýnka všimne, že se na ni Inger divá, zrůžoví jí tváře a jen přítomnost doktora Carra jí zabrání se zachichotat.
"Prosím, posaďte se. Dáme vám pořádně napít a odvezeme vás oba na vyšetření, díky kterému vám nahlédneme do hlavy a zjistíme, jestli ve vašem mozku nenastaly nějaké změny, které by tu ztrátu paměti vysvětlily."

Sestřičky

I. kapitola

Univerzitní nemocnice Stavanger universitetssjukehus
Stavanger, Norsko
24. května 2020 midgardského času

"Víte," Carr se zamyslel, jak by měl celou problematiku vysvětlit, aby to pacientka pochopila, "pokud se díky magnetické rezonancí zjistí, že máte v mozku nějaké nežádoucí změny, ještě to neznamená, že je vyhráno. V mnoha případech se bohužel stává, že přístroj odhalí problém v místech, kam se ani s nejlepšími lékaři nedostaneme." Lékař se na chvíli odmlčel a zadíval se dívce hluboko do očí. Jeho pohled byl vážný, ale nebyl v něm výsměch. "Jako lékař, který svůj život zasvětil lékařské vědě, bych vám měl odpovědět, že nepovažuji magii za příčinu problémů, protože magie není vědecky podložená díky výzkumům a hmatatelným důkazům."
Z výrazu v jeho očích jste poznali, že jeho odpověď má ještě druhou část, kterou nyní nevyslovil. Místo toho vás naložil na vozíky, nechal sestřičky, aby vám vložily do rukou otevřené lahve s čistou vodou, a zamířil na místo, jemuž říkal magnetická rezonance.
Na té jste strávili dlouho. Čas plynul a vy jste čekali, až se uvolní místo. Ve vzduchu zatím visela Carrova nedořečená slova, na než jste byli bezpochyby zvědaví.
Místnost s přístrojem je zahalená do nažloutlého světla.
Než jste se dostali na řadu, měli jste možnost si na zdi přečíst manuál pro pacienty. V normálních případech byste museli odložit všechny kovové předměty a elektroniku na těle i po kapsách, neboť by mohly znehodnotit zobrazení, mohly by se uvolnit a zranit vás, elektronika by se mohla nenávratně poškodit. Odložit by bylo nutné i sponky do vlasů, šperky, brýle, naslouchadla a snímatelné zubní protézy. V případě nejasností byste mohli být pacient před vyšetřením zkontrolováni speciálním detektorem kovů. To vše u vás odpadlo.
Každý z vás dostal pokyn, aby se položil na lehátko a aby se nehýbal. Byli jste upozorněni, že celé vyšetření v tunelu doprovází poměrně citelný hluk. Ten druhý, zatímco byl jeden z vás v tunelu, musel čekat, protože se na Carrův pokyn, pro jeho i vaši jistotu, vyšetření protáhlo na víc jak třicet pět minut. Bylo to únavné čekat a měli jste nutkání utéct, ale věděli jste, že je to ve vašem zájmu, abyste zůstali až do konce. Cosi na okraji mysli vás k tomu nabádalo. Možná ozvěna vzpomínek, podobná jako ten pocit docházejícího času.
Uprostřed vyšetření se z mikrofonu ozval Carrův hlas. I když to nebylo přímo jeho prací a oborem, zůstal, aby na vše dohlédl.
"Jako věřící člověk, který se svou vírou nechlubí, vám říkám, že i když pro to věda nemá důkazy, existují věci mezi nebem a zemí, které nelze vysvětlit už proto, že se věda nemá o co opřít. Nebudu vás klamat falešnými nadějemi. Můžeme zjistit, že se něco děje, ale můžeme také zjistit, že je všechno jen následkem stresu a ve vašem mozku se nic neděje. Jako lékař doufám už jen pro vaše dobro, že je všechno jen falešný poplach. Jako člověk, který věří v nadpřirozeno, si chci myslet, že je lze situaci vysvětlit a vyřešit pomocí vědy, protože v případě, že v tom všem hraje prsty magie... V takovém případě jsem bezmocný." Jeho hlas, zkreslený hlukem přístroje a šumem mikrofonu, byl těžký a vážný. Dokázali jste si představit výraz jeho tváře, když tohle říkal.
Když vyšetření skončilo, obě sestřičky, které se vás ujaly, vás odvezly zpátky na pokoj. Tam na vás čekalo na stole jídlo od Kerra, kterého jste však nikde neviděli.

Magnetická rezonance

Double Big Tasty Bacon Velké McMenu (Double Big Tasty Bacon, hranolky a velká coca cola)

I. kapitola

Katri, Inger

Univerzitní nemocnice Stavanger universitetssjukehus
Stavanger, Norsko
24. května 2020 midgardského času

Než se objeví doktor Carr s výsledky, zabere to ještě nějakou dobu. Nakonec se zjeví mezi dveřmi a v ruce drží dvě papírové složky se snímky. Zadíváte se na něj a zdá se vám, jako byste na jeho hnědé kůži viděli pod očima strhané stíny.
„Jak skvělý život byl, než se tu začali objevovat lidé v záhadném bezvědomí,“ zašeptá Carr tiše hlavně pro sebe. I když mu rozumíte, víte, že promluvil jiným jazykem, než kterým s vámi komunikoval celou dobu. Pravděpodobně svým rodným.
„Omlouvám se, že jste museli čekat, ale přivezli nám naléhavý případ, kterého jsem se musel ujmout.“ Zastaví se mezi postelemi a na oba se podívá. „Magnetická rezonance do detailu prozkoumala celý váš mozek. Znovu se potvrdilo, že není absolutně žádný důvod, proč byste měli trpět ztrátou paměti. Avšak,“ odmlčí se a znovu se na vás podívá. „Zaznamenali jsme zvláštní aktivitu ve dvou částech mezimozku. V thalamu, který podílí se na utváření pocitu lidského „já“. Thalamus se mimojiné podílí na ovlivnění stoje a chůze a na některých vegetativních funkcích, jako je zblednutí nebo zčervenání v obličeji, změny ve frekvenci tepu, dále na změnách nálady. Při poruchách thalamu dojde ke snížení prahu pro bolest, taková bolest není dobře lékově zvládnutelná.
Další, co mě znepokojuje, je aktivita v hypothalamu. Jeho činnost spočívá hlavně ve slaďování jednotlivých vnitřních orgánů do komplexní odpovědi. Například připravuje všechny orgánové soustavy na zvýšenou fyzickou nebo psychickou zátěž. Mimo jiné hypothalamus řídí pocity hladu, žízně, reguluje tělesnou teplotu, podílí se na kontrole emocí a sexuální aktivitě.
Díval jsem se na snímky několikrát a pokusil jsem se odhadnout, co může tahle aktivita znamenat, ale něco takového jsem ještě neviděl a následky si nedokážu domyslet. Přivezli sem dalšího pacienta, kterému se podle rezonance děje v mozku to samé. Kdybych tu byl jako obyčejný člověk, řekl bych, že je to ten nevysvětlitelný případ, který byste nazvali magií, ale jako lékař…“ Carr si promne kořen nosu. „Není důvod vás tady držet jen proto, že si nic nepamatujete. Naopak, návrat do vašeho normálního prostředí by vám mohl osvěžit paměť a mohl by vám rychleji navrátit vzpomínky. Může se ale stát, že si nevzpomenete vůbec, protože skutečně nevím, jak to vysvětlit.“

I. kapitola

Evanlyn

Univerzitní nemocnice Stavanger universitetssjukehus
Stavanger, Norsko
24. května 2020 midgardského času

Potácíš se na hranici snu a bezvědomí. Uvědomuješ si sebe sama, víš, že spíš, ale nedokážeš se probudit. Chceš, ze všech sil toužíš po procitnutí, ale nejde ti to. Jako byste kdesi na okraji mysli slyšela tikot hodin. Nebo je to tlukot tvého srdce, co tě popohání?
Protože nemáš čas.
Údery srdce nemilosrdně odpočítávají cosi, co zatím nechápeš, čemu nerozumíš a co hůř – na co si nedokážeš vzpomenout. Tvoje mysl je prázdná. Jako by na tobě ležela těžká pokrývka, která ti brání cokoli udělat. Je snad ten pocit nedostatku času ozvěnou tvých vzpomínek? Nebo si to jen namlouváš?
Temnotu náhle pročísne pocit. Letmé hlazení, lehký dotek cizí kůže, cizích prstů na tváři. Nevíš, jak to víš, ale cítiš to. Cosi ve tvém nitru jako by na ten impulz čekalo. Temnota se postupně rozjasňuje a ty spatříš bílý strop. V nose tě zašimrá neznámý štiplavý pach. Prsty sevřou pokrývku z neznámého materiálu. Uši zaslechnou pohyb.
Když otočíš hlavu, spatříš na hraně postele sedět mladíka. Z nezvyklé tváře čiší starost. Pozoruje tě jediným zdravým okem. Sotva si uvědomí, že se na něj díváš, že ses probudila, stáhne ruku z tvé tváře.

Mladíkova tvář

I. kapitola

Evanlyn

Univerzitní nemocnice Stavanger universitetssjukehus
Stavanger, Norsko
24. května 2020 midgardského času

I.

Evanlyn

Neovládl jsem se.
Když přišla, když ji sem přivezli za tak krátkou dobu a já ji zase uviděl, jako bych spatřil její skutečnou tvář, tak odlišnou od téhle, co si zvolila. Sledoval jsem, jak se o ni starají, jak ji sem přivážejí, zatímco jsem si uvědomoval, že bych se měl vrátit k těm dvěma. Ale nedokázal jsem to. Nemohl jsem nebýt u toho, až se probudí.
A teď tu sedím, dívám se na ni a ona opětovává můj pohled. Vídím na ní, že mi nevěří, a tentokrát mě to mrzí víc než předtím. Uvažuji, co říct, jak postupovat, ale...
Sakra!
"Jmenuji se Kerr. Jsi v nemocnici v Stavangeru, což je v Norsku. Vím, že jsi zmatená a že ti to moc neříká, ale věř mi, za pár hodin to odezní. Ta prázdnota v hlavě se rozplyne a všechno bude mnohem lepší. Mohl bych se pokusit ti všechno vysvětlit, mohl bych ti začít vysvětlovat, kdo jsem, ale bez kontextu paměti se ti to bude obtížně chápat."
Odmlčím se. I když to nerad dělám, stáhnu se a posadím se na druhou prázdnou postel. Chtěl bych udělat pravý opak - přistoupit ještě blíž a pomoct jí se posadit.
"Vím to z vlastní zkušenosti. Trvalo mi skoro čtyři dny, než jsem si vzpomněl, kdo jsem. Mezitím se mi lidé snažili obnovit paměť tím, že mi podsouvali informace, kdo jsem, nebo kdo bych měl být. Nevěřil jsem jim ani slovo. Pak se mi mysl rozjasnila a já se o všem přesvědčil sám. Pro začátek, než se to zlepší, ti řeknu jen to, že jsem tvůj přítel a že ti nechci ublížit. Čekal jsem na tebe a hledal jsem tě."

I.

Evanlyn

Carr, Inger

„Ani já jsem se nepoznala…“

Vyskočím na nohy, když se Carr objeví mezi dveřmi. Je mi, jako bych si měla vyslechnout rozsudek; něco významného a osudového, co změní celý můj život. Carr vypadá vážně, a to takové domněnce jen víc nahrává.

Ale nakonec se mnoha slovy dozvídám jenom že… neví, neví, neví. Je to zklamání větší, než bych čekala. Vypadal tak sebejistě! I teď je působivý ve svém zaujetí naším případem, jeho starost je sugestivní a dodává mu na opravdovosti. A přesto z jeho řečí nabírám jistou naději. Jsme něčím zvláštní, výjimeční… takže i svou paměť a své poslání získáme zpět nějakým význačným, nečekaným způsobem.
Kde je Kerr? Co by na to řekl, ví to, to on zařídil tahle vyšetření? Mělo takhle dopadnout? Doktor neví nic, ale Kerr si byl jistý. Dostaneme svou paměť zpátky. Chci mu věřit tak moc, že mu ze vší bezradnosti konečně věřím.
Podívám se na Ingera. Přivezli sem dalšího pacienta, Ingere. Musíme ho najít...
„Víc otázek než odpovědí,“ řeknu nakonec. „Testy na drogy a jedy jste určitě dělali. Nezbývá tedy než čekat.“ Sama pro sebe přikývnu. „Netuším, čemu říkáte normální prostředí. Máte na mysli vrátit se,“ ruku si mimoděk položím na hruď, jako bych chtěla zdůraznit své já, „domů?“ Spíš to slovo opatrně zkusím, než abych ho myslela vážně. Někde bydlím, dost možná i s někým. Bláznivá představa.
„Naše jména nebyla zvolená náhodou. Vy víte, kdo jsme. Máme… adresy,“ vytane mi pojem. „Snad dokonce nějaké… zázemí.“ Hlas mi odezní do vytracena. Chtěla jsem pryč; teď si najednou nedovedu představit, že bych opustila tenhle pokoj jen tak, s prázdnýma rukama a prázdnou hlavou. Několik hodin čekání a marného doufání mě unavilo. Nechci domů. Chci Kerra a jeho jistotu.

I.

Evanlyn

"Ano," přikývnu krátce. "Známe se, ale povaha našeho vztahu se ti osvětlí, až se rozpomeneš. Mluvili jsme spolu, než jsi zapomněla a ocitla se tady."
Vstanu z postele a přejdu k nohám té její, kde visí stejná tabulka jako u těch dvou.
"Podle tohoto se jmenuješ Evanlyn Wheeler. To jméno ti bude cizí, ale budou tě tak oslovovat stejně, jako mně říkají Kerr Sverre. Naše skutečná jména jsou jiná, zasunutá hluboko za závojem mlhy, ale ta se brzy rozplyne. Slibuji ti to."
Dívám se, jak zkoumá vlastní ruce. Na chvíli bych dokázal zapomenout, kde jsem, kdo jsem a co mě čeká. Je tak snadné sklouznout do vzpomínek a...
"Kromě toho, že ti donesu něco k jídlu," usměju se letmo, "tě budou nejspíš chtít vyšetřit místní lékaři. Budou chtít zkoumat příčinu, proč jsi ztratila paměť, ale nic neobjeví. Snad tě odsud brzy propustí a pak, až si vzpomeneš, si promluvíme znovu. Máme důležitý úkol. Do té doby bys měla odpočívat a nabrat síly. Tvoje tělo bude ještě chvíli zesláblé, než si zvykneš."
Vrátím tabulku na místo a přejdu ke dveřím.
"Brzy se vrátím s něčím k jídlu. Sice to nebude nic moc, ale hlad by to mělo chvíli zahnat."

I.

Evanlyn

I. kapitola

Katri, Inger, Evanlyn

Univerzitní nemocnice Stavanger universitetssjukehus
Stavanger, Norsko
24. května 2020 midgardského času

"Máte pravdu, vaše jména nebyla zvolena náhodou. Použili jsme je, protože jsou napsaná ve vašich osobních dokladech, které u vás záchranáři našli. A samozřejmě, jako normální prostředí je brané místo, kde bydlíte, kde máte své osobní věci, drobnosti z cest, fotografie apod. V mnoha případech pomáhá i kontakt s rodinou a přáteli, ale vzhledem k tomu, že neznáme povahu vaší amnézie, si nemůžeme být jistí vůbec ničím. Standardní postupy, které se ve většině případů amnézie používají, mohou, ale nemusí fungovat."
Po Ingerově žádosti se Carr na vás podíval a očividně nad vaší žádostí uvažoval. Sledoval nejdřív jednoho, potom druhého a pohled v hnědých očích naznačoval hlubokou bezradnost. Chtěl vám pomoct, ale nevěděl jak.
"Za zkoušku nic nedáme. I když byste měli ještě alespoň čtyřiadvacet hodin odpočívat pod dohledem, návštěva může sotva něco pokazit. A pokud je tu reálná šance, že se vám nějakým zázrakem rozjasní mysl..." povzdechl si rezignovaně. Zřejmě neměl rád případy, kdy nemohl pomoci nebo neznal odpověď. "Zavedu vás tam a půjdu se věnovat dalším pacientům. Zpátky jistě najdete cestu sami. Ale jak říkám, ještě alespoň den si vás tu pro jistotu nechám, abych něco nezanedbal."
Doktor otevřel dveře a počkal na vás. Když jste vylezli z pokoje, otevírala se před vámi dlouhá světlá chodba. Bělost stěn narušovaly obrázky, podle stylu pravděpodobně z místního dětského oddělení. Nacházeli jste se na Oddělení pozorování a léčby (OBA), kde ošetřovali a pozorovali pacienty, které hospitalizovali přes pohotovost. Oddělení se zaměřovalo na rychlou diagnostiku, aby zde pacienti zůstali co nejkratší dobu.
Když jste pohlédli směrem k východu, zdálo se vám, že vidíte mizet Kerrovy dredy, ale byl pryč dřív, než jste na něj stihli zavolat. Možná vás napadlo, že pokud zůstanete u druhého pacienta, že si vás mladík dřív nebo později najde.
Doktor vás odvedl o dva pokoje dál.
Když jste vstoupili, ležela uvnitř mladá žena. Všichni jste na sebe pohlédli, ale tváře vám povědomé nebyly.
"Ah," zarazil se doktor Carr. "Slečno Wheeler, jmenuji se doktor Keantay Carr a jsem váš ošetřující lékař. Vím, že si na nic nevzpomínáte. Toto je Inger Ef'tor a toto je Katri Jensen. Jsou na tom stejně jako vy. Chtěli vás navštivit a já jim to dovolil. Možná vám všem tahle návštěva pomůže si vzpomenout." Carr se na chvíli odmlčel, než pokračoval. "Provedli jsme magnetickou rezonanci, která do detailu prozkoumala celý váš mozek. Potvrdilo se, že není absolutně žádný důvod, proč byste měla trpět ztrátou paměti. Bohužel nedokážu odhadnout, jestli si vzpomenete, nebo zda bude ztráta paměti trvalá. Zaznamenali jsme zvláštní aktivitu ve dvou částech mezimozku. V thalamu, který podílí se na utváření pocitu lidského „já“. Thalamus se mimojiné podílí na ovlivnění stoje a chůze a na některých vegetativních funkcích, jako je zblednutí nebo zčervenání v obličeji, změny ve frekvenci tepu, dále na změnách nálady. Při poruchách thalamu dojde ke snížení prahu pro bolest, taková bolest není dobře lékově zvládnutelná.
Další, co mě znepokojuje, je aktivita v hypothalamu. Jeho činnost spočívá hlavně ve slaďování jednotlivých vnitřních orgánů do komplexní odpovědi. Například připravuje všechny orgánové soustavy na zvýšenou fyzickou nebo psychickou zátěž. Mimo jiné hypothalamus řídí pocity hladu, žízně, reguluje tělesnou teplotu, podílí se na kontrole emocí a sexuální aktivitě.
Díval jsem se na snímky několikrát a pokusil jsem se odhadnout, co může tahle aktivita znamenat, ale něco takového jsem ještě neviděl a následky si nedokážu domyslet. Není důvod vás tady držet jen proto, že si nic nepamatujete. Naopak, návrat do vašeho normálního prostředí by vám mohl osvěžit paměť a mohl by vám rychleji navrátit vzpomínky. Může se ale stát, že si nevzpomenete vůbec. Tak či jinak, rád bych si vás tu nechal ještě do zítra, abych měl jistotu, že jsem nic nezanedbal. Zítra vás všechny propustím. A teď, když mě omluvíte, půjdu se věnovat dalším pacientům. Vy zatím odpočívejte a naberte síly. Brzy bude oběd."
Doktor se s vámi pokývnutím rozloučil a nechal vás samotné.

I.

Evanlyn, Katri, Inger

I. Mezi přáteli? Asi?

Evanlyn, Katri, Inger

Zobrazit SPOILER

I. Neznámá tvář

Evanlyn, Katri, Inger

„Zdvořilý a vstřícný,“ protočím oči k nebi. To určitě. „A hej, važ slova! Já jsem zdvořilá a vstřícná!“ Jenom kvůli tomu na lidi nekoukám tak, že si rázem připadají… velmi… neoblečení. Chlap mizerná. Jen co budu vědět, co je zač, za rámeček si to nedá. A nejspíš to ještě dělá schválně, tedy samozřejmě, že to dělá schválně, a nejhorší je, že mě to opravdu pobaví. To je smutné.
„Taky už bych brala svoje oblečení,“ řeknu s povzdechem, „tohle je jako vyrobené z pilin,“ zatahám se za vlastní košili. Velmi usilovně se snažím nemyslet na drobná růžová poupátka, kterými je látka potištěná. „Docela by mě zajímalo, co to bude,“ dodám zaujatě. "Jestli šaty, nebo..." Krátce se zamyslím.
„Poslyšte, já se pořád nejsem ochotná smířit s tím, že naší paměti nemůžeme nějak – jakkoli - pomoct. Co třeba asociace? Řekněte, co vás první napadne při myšlence na… třeba boty. Pracovní boty. Jak vypadají pracovní boty? Ale musíte říct hned, první věc. Z toho se přeci dá něco odvodit! No?“ Dychtivě se po nich rozhlédnu.

I. Boty

Evanlyn, Katri, Inger

Evanlyn, Inger, Katri

Bosé nohy! To je vyložená sabotáž. Vždyť má kůži jemnou jako mimino, nepřešla by ani parkoviště. „Přesně v to doufám. Nechat myšlenky, ať se samy uspořádají do vzorce, který je jim nejpohodlnější, na který jsou zvyklé,“ vykládám, „protože cesta nejmenšího odporu musí být pravdivá.“ Možná nesmysl, ale i tak se poctivě snažím odpovědět vlastní myslí.
V duchu mi zazní klapání vysokých podpatků a vjem nekonečně dlouhých nohou v tmavých punčochách. Ale to je špatně – boty přeci musí být především tiché. Tichý, lehký krok, ztratit se ve stínech, utíkat s větrem o závod, to je to, co mají být boty… asi je to vážně k ničemu.
Frustrovaně zahýbu bosými chodidly a pak je zastrčím pod přikrývku. Takhle postel mi sice nepatří, ale zjevně nepatřila ani nikomu jinému a on už se z toho svět nezblázní. Jsem unavená. Tělo se hlásí o drobnou porci odpočinku s průhlednou výmluvou na pár dní bezvědomí – já tedy soudím, že by mělo být odpočaté tím spíš.

„Mám to podobně, Ingere,“ řeknu. „Nezapadá to do sebe.“ Protože domov, to znamená především teplo ohně a někoho, s kým se lze smát. Jenže otevřený oheň v bytě, to je pěkný nesmysl, a opravdu doufám, že ve svém věku už dávno nepotřebuji spolubydlící, abych utáhla nájem… myšlenky narazí a roztříští se a vzápětí zapomenu, o čem jsem přemýšlela.
Krvelačně se podívám na noční stolek. Třeba kdyby tam bylo něco křehkého, akorát do ruky, to by se to házelo! Protější zeď je jako přistávací plocha přímo dokonalá. Ale stolek je prázdný.

I. Vzrušující neznámo

Evanlyn, Katri, Inger

I.

Evanlyn, Katri, Inger

Jsou věci, o nichž kdyby mi někdo ještě před pár... staletími vyprávěl, smál bych se jim. A nyní, když ta situace nastala, se nemůžu ubránit rozporuplným pocitům.
S cestovní taškou přes rameno a papírovou z toho... McDonalds v ruce vcházím do... Evanlynina pokoje a nacházím v ní nejen ji, ale i návštěvu.
Ach, děkuji ti, otče a zbytku Asgardu, za schopnost zachovat si kamennou tvář, když je to nezbytně nutné. A co víc, rty se mi roztáhnou do letmého, automatického úsměvu.
"Pochůzka mi zabrala víc času, než jsem předpokládal, avšak," položím černou cestovní tašku s šedým čímsi na postel, "vyřídil jsem trochu víc, než jsem měl původně v plánu. Když už jsem byl venku, říkal jsem si, že by vám tohle mohlo přijít vhod."
Nechám, aby Katri nakoukla do tašky, jinak by to nebyla ona. Její zvědavost a nenechavost jsou dá se říct legendární. Jsem rád, že je nedaleko nemocnice to velké nákupní centrum, kde se dalo sehnat všechno, co by mohli potřebovat. Zatím přejdu k Evanlyn a podám jí papírovou tašku s obědem.
"Řekl bych, že na zahnání hladu to mohlo stačit."
Podvědomě avšak očekávám, že by mi to mohla omlátit o hlavu. Dívám se na ni a pohled mi zjihne, než se ovládnu a znovu nasadím do jediného oka neutrální výraz.
Ach, už aby sis vzpomněla... Evanlyn.
"Ještě jednou se omlouvám, že jsem vás nechal čekat."

Sportovní taška

Double Big Tasty Bacon Velké McMenu (Double Big Tasty Bacon, hranolky a velká coca cola)

I. McMenu

Evanlyn, Katri, Inger

I.

Katri, Inger, Evanlyn

"Abych pravdu řekl, nepátral jsem po tom. Ale předpokládám, že jsou někde uschované. Je to podstatné? Myslím, že stejně budete mít ve svých domovech dostatek všeho, aby nebyla ztráta pár věcí podstatná." Ovládej se. Její kyselost je běžná záležitost, tak proč by tě to mělo rozhodit. Musím si to znovu a znovu přípomínat, abych nevyletěl. "Samozřejmě, že vám tu dají najíst, ale, co si tak sám vzpomínám, nikdy to za těch pár dní nestálo za to." Což o to, jistě, že tu pacienty nakrmí, ale... Sakra, nebudu se zrovna před ní ospravedlňovat za gesto dobré vůle. Nějakým zázrakem se mi podaří zkrotit hněv a usmát se. "Příště už nechám vaši krmi na místních sestrách, pokud se vám bude zdát lepší. Nicméně, abych předeslal, co teď. Buď se necháte propustit doktorem sami, nebo zažádáte o propuštění. Ta možnost tu je, i když budete varováni, že to bez požehnání lékaře nese svoje rizika. Rozhodnutí je na vás. Pokud odejdete z vlastní vůle, pak jsou tu dvě možnosti: buď pojedeme ke mně domů, nebo k tomu, kdo bude bydlet nejblíž. Nebylo by dobré být na cestě, pokud by se vám vracela paměť. Až ta chvíle nastane, upadnete do bezvědomí. Pokud to bude ke mně, čeká nás cesta letadlem, protože je to nejrychlejší. Bydlím v Oslu, což není za rohem. U sester byste měli mít doklady, tak doufejme, že máte všichni všechno, aby nás do letadla pustili. Jinak by nás čekala víc jak sedmihodinová cesta autobusem. Já sám bohužel neřídím a vy toho zatím nebudete schopní."

I.

Katri, Inger

Dívám se na ně na oba a snažím se vymyslet nejrozumnější řešení. To ale neexistuje. A chtě nechtě, Inger má pravdu. Rozhodnout se podle mapy bude nejlepší.
Je s podivem, že jsem se dokázal dostat až sem, když si uvědomím, jak úzký rozhled přese všechno mám. Původní duše téhle schránky mi sice umožnila základní přehled o světě, ale nepůsobí to až do naprostého detailu. Možná je to těmi staletími samoty. Asi mi lehce zakrněla mysl, že nejsem schopen nasát vzpomínky původní duše až do dna.
"Dobře, půjdu říct doktorovi, že se chcete nechat propustit. Kam se přesuneme dál, bych se rozhodl venku na čerstvém vzduchu."
Vyjdu ven z pokoje a zamířím za doktorem. Ten se na mě podívá pohledem, jako by tohle rozhodnutí očekával a beze slov mi podává formuláře. Za jiných okolností by tohle připravovala sestra, ale doktor zdá se rezignoval.
Na pokoj se vrátím za chvíli i papíry.

I,

"Ohledně peněz, na to fungují hlavně platební karty. To je..." nahnu se nad postel, kde má Katri vyskládané všechny kartičky z peněženky. "Tohle. Poznáte je podle tohohle tady." Vytáhnu jednu z nich, kterou moje paměť identifikuje jako platební, a ukážu na zřetelný čip. "Funguje to tak, že tohle přiložíte ke speciálním krabičkám, díky kterým zaplatíte. Nebo je strčíte do bankomatů, dalších větších krabic, které vám vydají peníze v hotovosti. Potíž je v tom, že potřebujete znát kód karty. Jsou to čtyři číslice v rozsahu tisíc až devět tisíc devětset devadesát devět."
Rozhodl jsem se, že budu sestru s papíry ignorovat.
"Poradím asi jediné. Dívejte se na ně, pak zavřete oči a zkuste pátrat v paměti. Někde tam ta čtyři čísla jsou. Víc vám neřeknu, protože každý má kartu svou a přehled o stavu peněz taky. Až vás propustí, nedaleko je centrum s obchody, kde je bankomatů dostatek. Zjistíme, jak na tom jsme a uvidíme, co a kam dál."

I.

Katri, Inger

Nedokážu necítit lítost, když se Evanlyn rozhodne ještě zůstat v nemocnici. Je to trochu jako nůž do srdce. Znovu... Sotva jsem ji našel, jako bych ji zase ztrácel, ale jakýmsi zázrakem se mi podaří všechny emoce skrýt za úsměvem.
"Pokud by ses rozhodla odejít, nechám doktorovi kontakt na mě a já se pro tebe vrátím, když budeš chtít," rozloučím se s ní a opouštím i s těmi dvěma nemocnici.

"Pojďte za mnou," vyzvu oba. "Je to jen kousek, ale počítejte s tím, že i tam bude hodně lidí."
Všimnu si, že se Katri chvěje zimou. V jeden okamžik se zastavím a sundám si batoh ze zad. Uvnitř jsem si schoval mikinu pro podobné případy. Vytáhnu ji, zapnu batoh, který si hodím jen přes jedno rameno, a přehodím chvějící se dívce mikinu přes ramena.
"Uvnitř bude líp," pronesu tiše a upravím jí látku na ramenou. Zauvažuji, ale nakonec jí přehodím i kapuci přes hlavu.

Zobrazit SPOILER

I.

"Napadá mě další možnost. Nakoupíme, co uznáte za vhodné, mapu, lepší oblečení, zjistíme, kolik má Katri peněz, a najíme se. Pak si najdeme někde poblíž nocleh a k mapě si sedneme někde v klidu, kde se můžeme potom i vyspat."
Začíná na mě doléhat únava. Promnu si kořen nosu. Na tuhle část pobytu v tomhle těle si nějak nedokážu zvyknout. Předtím to bylo jiné, to jsem odpočinek skoro nepotřeboval, ale tohle... Je to matoucí, omezující, svazující. Ale pokud mám dosáhnout svého cíle, bude nutná nějaká oběť.
Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že mi neschází spát před hořícím krbem.
"Záleží na vás. Já ale začínám mít dost."

I.

Bylo by pošetilé si myslet, že by si snad vybrala chudou schránku. Když už, tak už. Chce se mi vypísknout, když vidím stav konta. Víc než dvacet sedm tisíc místních korun a to, jak mi hlava napovídá, se blíží konec měsíce. A z toho, jak Katri jedná, nebude zvyklá si odpírat.
"Bankomat se ptá, jestli chceme ukončit práci a vrátit kartu, nebo pokračovat dál," pronesu jasné informace, které jí dávají popisky. "Kartu vrátit nechceme, tak zvolíme pokračovat." Bankomat nás vrací na předchozí obrazovku a ptá se, kolik chceme vybrat peněz. Zmáčknu možnost vybrat místní dva tisíce. Bankomat se poslušně zeptá, jestli chceme potvrzení, což zamítnu. Víme, kolik máme a kolik nám po vybrání zbyde.
"Něco obdobného mám na účtu i já," nesdělím podrobnou částku. Moje schránka byla umělec a ti podle všeho žijí ještě výš, než kde se pohybovala Katri.
Vrátím jí kartu a podám peníze. Zatímco je uklízí do peněženky, sám vybírám pro jistotu stejnou částku.
"Máme dost na kafe a večeři." Pak mě napadne: "Podíváme se, kde to vlastně bydlíte. V peněžence je tohle," vytáhnu z té své doklad totožnosti. "Na druhé straně máte adresu domova." Ukážu oběma svůj, kde je napsané Oslo. "Co tam máte vy dva? Pokud to bude blízko, najmeme si vůz."

Společné vítězství nad bankomatem mě potěší. Představu o cenách sice nemám, ale Kerrova mikina je z dobré látky, takže jestli má na účtu něco podobného, chudá nejsem. Velmi chabá dedukce! Mohl ji dostat, najít, pro mě za mě třeba ukrást… ale chvíli si nechci alespoň s něčím dělat hlavu. Koneckonců i moje boty jsou dobré; jenom moc těžké na městský chodník.
„Výborně. Takže pozvání platí. Nad dluhy vůbec neuvažuj,“ podívám se na Ingera roztržitě, „to budeme vymýšlet, až – no, potom.“
Na mapě hledám známá jména s upřímným zájmem. Tak nějak je mi povědomé všechno a nic. Oslo je veliké, ale zřetelně daleko. „Bryne vypadá jako pěkná díra,“ zhodnotím nemilosrdně. „Ale můj Klepp nejspíš ještě větší. Nikde ho tu nevidím. Je to tak, Ingere, jsi vítěz! Doufám, že máš těch postelí dost.“ Tolik k dlužníkům.
Nejasně se mi uleví. Mezi spoustou lidí, kde by bylo snadné zmizet, už mi Kerr tak děsivý nepřipadá. Chvílemi se vrací i dojem původních sympatií. Ale stejně bych nerada skončila u něj, a stejně tak bych nerada, aby přišel on ke mně.
„Vypadáte hladově,“ řeknu hrozně rafinovaně, protože mám vážně dost, a už si opravdu potřebuju na chvíli sednout. „Nedáme teď přeci jenom to jídlo?“ Ukážu prstem vzhůru. „Něco se tu určitě najde.“

I.

"Souhlasím s čímkoli, co vyberete," odpovím na Ingerův návrh. Můj kručící žaludek mou volbu hlasitě potvrdí. "Objednejte cokoli, co budete chtít, a překvapte mě. Zajdu zatím koupit nějakou pořádnou mapu. Když si nebudete vědět rady, dejte obsluze peníze a oni si s tím poradí."
Kývnu na ně a rázně se vypravím zpátky do knih. Chvíli tam bloumám a přemýšlím. Nakonec se mi podaří najít autoatlas Evropy v měřítku 1:750 000. Zauvažuji, jak odhadnu vzdálenost a pro jistotu se zeptám prodavačky.
"Jeden centimetr na téhle mapě máte sedm a půl kilometru ve skutečnosti," odpoví mi s pobaveným úsměvem.
"Omlouvám se, počty nejsou moje silná stránka."
"Nevadí. Ráda poradím. Vezměte si raději i tohle," podá mi malou plastovou věc s drážkami. Ah, pravítko, vzpomenu si.
"Děkuji moc."
Snad mě tohle zavede k cíli...
Když se vrátím zpátky za Katri s Ingerem, ztěžka dosedám a pokládám atlas na stůl. Začnu jím pomalu listovat a snažím se zorientovat, kde vlastně jsem. Midgard se za ta staletí tak změnil... Je to, jako bych se na něj díval, pak mrkl a po otevření očí bylo všechno jinak.
V příští chvíli nacházím list, kde spatřím Stavager.
"Tady jsme," ukážu Katri a Ingerovi inkriminované místo. "Kde jste říkali, že to bydlíte? Bryne a Klepp?" Chvíli pátrám. "Klepp je blíž."

I.

Inger

Ingerův dotaz mě překvapí. A dokonale uzemní. Dívám se na něj, jistě, vím, kdo je, a jeho reakce je přirozená. Bylo by divné, kdyby tomu bylo jinak, ale...
Zakuckám se.
Ne, ta myšlenka se mi nepříčí, je mi to vlastně jedno. V konečném důsledku, co se stane na Midgardu, na Midgardu i zůstane. Pokud bych mu ale řekl ano a on ji svedl ještě před tím, než si vzpomene, co za důsledky to potom bude mít?
"Záleží na tom," odpovím tiše a dívám se, jak se dívka blíží. "Nic ti v tom nebrání, ale nevím, jestli bys byl schopen to přijmout, až by sis vzpomněl. Nechci a nebudu ti to rozmlouvat, ale uvaž to dobře. Těch pár dní, než si vzpomeneš a poznáš sám, co je zač, to vydržíš ne?"

Dojdu ke stolu, ještě trochu rozjařená úspěšným výpadem na neznámé území nakupování - "Sluší?" zatočím se, ale je to vážně dětinské, zapomeňme všichni! A rovnou se usadím. Šaty od Kerra jsem si nechala sbalit do malé tašky. „Můžu si je dát k tobě?“ zeptám se Ingera, který se ujal Kerrovy sportovní torby, a když přikývne, strčím je tam. Bez oblečení pro Evanlyn, které samozřejmě zůstalo v nemocnici, máme ještě drobnou rezervu na další případné nákupní výstřelky.
„No vida,“ natáhnu krk k mapě, nad kterou oba pánové sedí. Tahle už je dostatečně podrobná a svůj Klepp vidím hned na první pohled. Zejména proto, že na něj Kerr ukazuje prstem.
„Bydlíme blízko sebe, našli nás spolu,“ zhodnotím a podívám se krátce na Ingera. „Bude zajímavé zjistit, co…“
Před nos se mi snese talíř. Div nezašilhám blahem. Jídlo v nemocnici mi připadá vzdálené celé věky. „Dobrou chuť,“ řeknu už se lžící v puse. Polévka je silná a velice dobrá, i když hlad se o její kvality jistě přičinil nemálo. Zdaleka se toho však do mě nevejde tolik, co bych řekla. Salátu s rybími nugetkami zvládnu slabší půlku. Navíc začíná být vážně fuška zvedat vidličku až k puse.
Promnu si oči a talíř postrčím trochu doprostřed s neurčitým gestem, že je k mání. Jestli se známe, možná nebudou mít zábrany dát si se mnou.
Zapomenutou mapu si znovu přitáhnu blíž a kelímek s kávou obejmu oběma rukama, abych prohřála unavené prsty. Zírám na barevné čáry a zkouším si představit cestu domů. Z vlastního bytu si nevybavuji vůbec nic. A něco mi říká, že by tam mohl vzniknout problém, jenom nevím proč… zkouším si vybavit, jak přistupuji ke dveřím – ne, pořád nic – a otvírám je… otvírám!
Sáhnu pro kabelku a položím si ji na klín. Moc toho v ní není, a jedna věc chybí zcela zásadně. „Jsem dost nepovedený vítěz o nejbližší bydlení,“ řeknu neradostně. „Nemám klíče.“

I.

"Bylo to obtížné," přiznám se tiše. "A trvalo to poměrně dlouho. Hodně pomohly místní zprávy, které si nemohly vaši..." Chce se mi zaklít, protože mi docházejí slova. Nevím, jak přesně tu situaci popsat, aby to pochopili a uvěřili tomu. Bez paměti je to prostě příliš šílené a neuvěřitelné.
"Jinak to řeknu. Psaly o vás místní noviny, protože to, kde vás našli, pro ně znamenalo senzaci. Co jsem pochopil, existují skupiny, které by chtěly omezit vstup na Trolltungu, aby se tam dalo dostat pouze s průvodcem. Váš případ byl pro ně důkaz, že by se tak skutečně mělo stát." Zívnu. Skutečně bychom si měli vzít taxi. Je mi jedno, kde budu spát, hlavně že budu. "Chvíli mi trvalo, než jsem na tu zprávu narazil. Zkoušel jsem obvolávat náhodně nemocnice, ale když jsem nevěděl vaše jména, nikdo mi nechtěl nic říct. Najít potom konkrétní informaci byla skoro výhra. Nejsem tak zběhlý používání místních vymožeností. Sice vím, jak na to, ale použití v praxi bylo pro mě trochu náročné. Ještě další chvíli trvalo, než jsem pak dokázal přesvědčit doktora, že jsem váš přítel a že mám o vás starost. Nechtělo se mu mi toho moc říct."

Jsem z toho trochu zmatená. Zní to, jako by sice získal svou paměť zpět, ale ne úplně. Ta představa se mi samozřejmě vůbec nezamlouvá. Všechnu paniku a obavy jsem úspěšně zastrkala z dohledu, schovala je pod postel, přehodila přes ně pléd a ještě se pečlivě dívám jinam – ale jenom proto, že jsem věřila, že budu znovu celá a kompletní.
Třeba to přijde… postupně? A jenom nás tím nechtěl zneklidňovat? A čím vším nás ještě nechtěl zneklidňovat? Ale nemůže na tom být tak zle. „Tohle zní každopádně jako slušný výkon v oboru investigativní práce.“
A vytrvalosti… ke které musel mít zatraceně dobrý důvod… neměla jsem se ptát.
Přesto se zmůžu na rychlý úsměv. „Měl jsi skvělé načasování,“ dodám.
Inger už vstává, trochu mi tím bere příležitost k dalším otázkám, na druhou stranu nejspíš na ně bude spousta času – to jako teď vážně budeme sedět u Ingera v obýváku a čekat na paměť? To je tedy představa! Snad Inger vydoluje ze šuplíku karty - a někdo z nás z hlavy pravidla.

I. kapitola

Stavanger, Norsko
24. května 2020 midgardského času

Kerr neodpoví. Místo toho přidá do kroku a zastaví se u jednoho z vozů s nápisem taxi. Okénko se stáhne dolů. Kerr se sehne a k vašim uším dolehne tichá otázka, jestli by byl řidič ochoten vás dovést do Bryne.
V prvním případě se ozve záporná odpověď.
Kerr se napřímí, povzdechne si a jde dál. Uspěje až na třetí pokus.
"Pojďte," houkne na vás Kerr, otevře dveře a posadí se na místo spolujezdce. Řidič zapne taxametr a vyčkává.
Když vstoupíte do auta, obejme vás příjemné teplo. Řidič se na vás podívá ve zpětném zrcátku, požádá vás o připoutání a nastartuje.
Zprvu jste zmatení, co po vás chce, ale když se podíváte vedle sebe a spatříte pruh bezpečnostního pásu, v mysli se vám objeví krátká myšlenka, co máte dělat. Snadno už pás odmotáte a připoutáte se.
Auto se dá do pohybu. Řidič, přestože by mohl svým účesem budit obavy, když mu pohlédnete do očí, poznáte, že je to ve skutečnosti dobrý člověk. Záměrně volí nezpoplatněné cesty, aby si vydělal víc, než kdyby jel po dálnici.
S každou další minutou na vás dosedá únava. Než usnete, řidič se ještě zeptá na přesnou adresu, kterou Inger v polospánku houkne a propadá se do snů.
Probudí vás dotek na koleni.
"Jsme na místě."

Taxikář

Tak tohle mě upřímně pobaví. Vyprsknu smíchy, směju se tak, až se musím opřít o zeď – pohled na Ingera je vážně k nezaplacení, vypadá jako nakopnuté štěně. To má za ty schody!
Na druhou stranu, opravdu by to mohlo přilákat nežádoucí pozornost. Ještě se smíchem se rychle přitočím před něj. „Ingere,“ položím mu dlaň na tvář a otočím ho k sobě. „Dej ruku před tu klávesnici – a mysli na něco jiného.“ Rychle ho políbím na ústa. Nevyvede ho to z míry zdaleka tolik, kolik bych čekala, ale snad to zabere i tak. „Alarm!“ houknu. Jeho prsty se rozběhnou po patřičných číslech a alarm ztichne. Výborně, má skvělá metoda nepřemýšlení očividně zabírá i u ostatních.
"Nezvykej si," dodám vesele a rychle ustoupím. "Pouze nouzová situace."

Shodím boty a nohou je šoupnu pod botník. Kabelku pověsím na věšák a mikinu si nechám; tady je možná teplo, ale jsem prochladlá a chvíli bude trvat, než se mi prohřejí kosti. Navíc řadu dní nevětraný zatuchlý vzduch není příjemný, budeme muset otevřít okna.
Byt je velmi mládenecký a minimalistický. V jedné místnoti malá kuchyň a obývák, jídelní stůl pro dva, velká televize a pořádné repráky; na stěně moderní obraz. Ve druhé ložnice s postelí pro dva a dlouhá šatní skříň přes celou protější stěnu. Z ložnice se dá projít na balkón a z předsíně do koupelny.
Dojdu do kuchyně a pustím kávovar. Navyklými pohyby napustím čerstvou vodu a až když sáhnu po dvířkách horní skříňky, abych vytáhla krabičku s kapslemi, dochází mi, že vím, kde je najdu. Trochu mě to vyděsí. Nejsem tu poprvé?!
Kávovar okamžitě nechám být, opři se zády o linku a tvářím se, jako bych vůbec nic nedělala - nevinnost sama, vážně.

"Ručník,“ řeknu. „Jinak asi nic, díky. Ale dobrý, najdu si ho…“
Kerr je inspirující – alespoň co se spánku týká. Ale očividně nemá rád, když se směju, ve dveřích koukal vážně všelijak. Nebo to bylo kvůli té ryze účelové puse? Chm. To bude vážně radost se znovu seznámit! Možná jsem ale příliš paranoidní. Náladu mi to těmi svými vražednými pohledy příliš nezkazí. Jednak už si zvykám, jednak vypadá tak zničeně, jako já si připadám, takže je to takové obecně spravedlivé.
„Ale moc se neusazuj,“ šťouchnu do něj, když jdu zrovna okolo. „Tady spím já.“ Rozhodně nehodlám riskovat Ingera v jedné posteli, už tak kouká příliš sebevědomě. Sice všechno napovídá tomu, že to tu znám, ale klidně se pořád ještě může ukázat, že jsem příbuzná. Nebo kamarádka. Žena jeho bratra. Cokoli dostatečně obskurního, aby stálo za to vybojovat si pohovku.
U Kerra jsem si sice naprosto jistá, že by se o nic nepokoušel, ale zase mám v jeho blízkosti sklony k jisté ostražitosti. My jsme tedy spolek…
Zajdu do ložnice najít ručníky, ať tam potom Kerrovi zbytečně necourám. Sice už se taky sotva vleču, ale cítím ze sebe nemocnici a do sprchy prostě musím, i kdybych si tam měla schrupnout na stojáka ve vaničce.
Zkusím otevřít skříň po paměti, ale tentokrát se úplně netrefím. Po hromádce dámského oblečení – očividně tu dotyčná nebydlí, jenom občas přespává, je to jen pár kousků – ale chňapnu s náramnou zvědavostí. Moje velikost, to už díky návštěvě obchodu vím. Tak to je gól! Skříň zase bleskově zavřu. Snad to Inger přehlédne. Nebo mu to nedojde. Otevřu. Čisté prádlo se hodí. Popadnu nejnutnější. Zavřu. Pevně doufám, že nemám sklony rudnout. Bratrova manželka ani sestřenice zaručeně svou poličku ve skříni nemívají.
Stejně je ta pohovka moje!
Nakonec i ty ručníky najdu. Se štůskem pro každého se uháním zavřít do koupelny.

Retrospektiva

Hel

Palác Elvidni, Helheim
30. dubna 2020 midgardského času

Jsi Hel, dcera šprýmaře Lokiho a obryně Angrbody, nejstarší z Lokiho čtyř dětí. Lokiho, který je teď s tebou na Midgardu v ženské podobě. Lokiho, který vás, v konečném důsledku, nakonec zradí. Znala jsi ho a tušila jsi, jak to dopadne. Buď on, nebo vy. Žádný kompromis neexistoval, zvlášť když se za vás nikdy nepostavil.
Na tobě samotné ani tak nezáleželo, ale tví dva malí bratříčci, prostřední Jörmungandr a nejmladší Fenrir, ti dopadli hůř, než sis kdy v Jötunheimu dokázala představit v těch nejčernějších nočních můrách. Loki všemu jen přihlížel a dopustil, aby si z nich bohové udělali své hračky, aniž bys kdy plně chápala proč.
Kvůli jediné věštbě jsi v jediný den ztratila oba.

Věděla jsi, že se Fenrir osvobodil, ještě než se on sám skrz Ginnungagap dostal na hranice tvé říše.
Seděla jsi na svém trůnu a šeptem, skrz spojení myšlenek, jsi naslouchala Hraesvelgovi, jak ti podává pravidelné hlášení o stavu tvé říše. Obr v rouchu orla se v příštím okamžiku zarazil uprostřed slova a ty jsi slyšela jedinou překvapenou větu: „Týr přechází Gjallarbrú.“
Znamenalo to jediné: bůh nebes, války, práva a shromáždění thing zemřel.
Pískla jsi. Tvůj bezejmenný třínohý hřebec, tak obrovský protiklad tvého nejmladšího bratra Sleipnira, se objevil prakticky vzápětí. Nedalo ti to. Musela ses přesvědčit na vlastní oči, protože pokud tu Týr skutečně byl, nevěstilo to nic dobrého.
Tedy, nic dobrého pro bohy. Tobě na nich nezáleželo, přesto… Pokud došlo na Týra, ten měl v tvém pohledu na věc své zvláštní postavení. Když jsi vjížděla na Gjallarbrú a došky pokryté zlatem poprvé zazvonily pod kopyty tvého hřebce, Týr na tebe čekal uprostřed mostu. Pohlédla jsi na něj a on tvůj pohled bez bázně opětoval.
Četla jsi v něm vše – aby zabránil Ragnaröku, o němž skaldi na Midgardu už dávno vyprávěli, osvobodil tvého milovaného bratříčka. Přeťal Gleipnir poutající vámi oběma milovaného Fenrira a zabil se, aby přeťal řetězec vedoucí ke zkáze. Aby vlka ochránil před osudem. Věštba říkala, že v den Ragnaröku Fenrir naposledy unikne z pout, přidá se k protivníkům bohů a nakonec pozře samotného Ódina. Ódinův syn Vídar ale svého otce pomstí buď tím, že mu mečem probodne srdce. Za cenu vlastní zkázy se to nesmělo stát.
Byla v tom i špetka sobectví, protože osudem Týra v ten den bylo zabít Garma žijícího sotva pár kroků od vás v jeskyni Gnippahellir. Sám však měl podlehnout zraněním, jež mu Garm způsobí. Tímto činem si Týr však zvolil vlastní cestu, vlastní způsob, jak zemřít. A pokud to dá Fenrirovi šanci žít a být svobodný, pak… Pak ta oběť stála za to.
Týr se vzápětí ohlédl, v němé mrtvé tváři bolest. Pohlédla jsi tím směrem a cítila chvění země. Fenrir se blížil. Mrtvý bůh, nyní už další ze zástupu tvých poddaných, se na tebe podíval. Prosba v očích byla jasně čitelná – nenech ho mě vidět takhle. Ano, měla jsi tu moc obejít zákony říše a nevpustit tebou vybranou duši mezi ostatní. Vlastně, pokud jsi chtěla, mohla jsi jakoukoli duši potrestat tím, že jsi ji učinila pro všechny neviditelnou.
Tak proč nevyhovět někomu, kdo se na tebe nikdy nedíval s odporem a kdo i přese všechno tvého bratra miloval.
S čím však Týr nepočítal, byla Fenrirova tvrdohlavost a neochota se vzdát.
Čekala jsi, až se vlk přiblíží ve své obrovské velikosti, čekala jsi, jestli se most nezačne hroutit pod vlčí váhou, ale místo toho… Místo toho, když jsi dojela na konec mostu, našla jsi na břehu Gjöllu ležet dvě zhroucená lidská těla.
Život byl náhle tak plný překvapení. Mohlo to znamenat, že tuhle schopnost proměny do lidské podoby měli coby Lokiho potomci všichni?
Muže na zemi jsi poznala, před pár okamžiky ses minula s jeho mrtvou duší, avšak oči, které na tebe vzhlédly… Do konce věků je nevypálíš z paměti, stejně jako pocity, jimiž tě zahltily – Fenrirova mysl přetékala hněvem ze spoutání, hořkým pocitem zrady, bolestí z opětovné ztráty a nenávistí k bohům.
Díval se na tebe, tvůj milovaný bratříček, jenž tak rád spával u tvých nohou, když jste ještě byli doma. Ještě než vás bohové rozdělili a každého odložili někde jinde. Ty sis nemohla stěžovat, tahle říše byla tvůj splněný sen, ale u něj sis nebyla jistá. Náhle sis nebyla jistá vůbec ničím. Pak se vlk napřímil a tys spatřila dmoucí se ženský hrudník.
On si zvolil ženskou podobu? Bylo to šílené i na tebe. Sesedla jsi z koně a nevěděla, co říct.
Fenrir tě pozoroval s výrazem štvance, zbité a zlomené bytosti, která chtěla žádat o pomoc, ale nevěděla jak. Jak se mohlo stát, že ho takhle zničili? Popadl tě takový hněv, jaký jsi za poslední eóny nezažila.
A nejspíš jsi to byla právě ty, kdo jako první překonal tu vzdálenost mezi vámi.

Fenrir oděný do svého největšího tajemství se ti choulil v náručí a tentokrát… Žádný smích, žádná radost, žádný klid jako tu poslední noc doma, než vás bohové odvedli na Asgard. Fenrirovo tělo se otřásalo němými vzlyky bez slz. Bylo to tak dávno, co jste byli naposledy spolu, ale nikdy by tě nenapadlo, že vaše příští setkání odehraje právě takto.
„Víš, proč tu jsem,“ konstatoval vlk hlasem, jenž tě rozechvíval a přiživoval tvůj vztek. Znala jsi ten hlas, poznala bys ho mezi všemi, ale to, co jsi v něm zaslechla, bylo… Neexistovalo pro to slovo. Když jsi přišla do Elvidni, dokázala jsi dát skutečné jméno čemukoli. Teď se ti to nedařilo.
„Než se vrátím, než všechny zničím, skryješ ho tu prosím?“ Fenrir kývl k mrtvému a jeho pohled ztvrdl.
Týr chtěl zabránit Ragnaröku, ale Fenrir ten nedobrovolný úkol pojal jako cestu pomsty. Zaslepený vlastními emocemi chápal jediné – znovu zůstal sám. Znovu ho zradili a opustili a on… Viděla jsi Fenrirovu duši, jak naříká, ale nic z toho, co bys mohla říct, by mu neulehčilo.
„Půjdu na Midgard. Vím, že za mnou někoho pošlou. Jednoho po druhém zničím a pak…“
Co potom? I kdyby uspěl, i kdyby je všechny zničil, než oni dostanou jeho, co bude dál?
Pak se ti na okraji mysli objevil nápad. Možná pošetilý, možná nevyjde, ale musela jsi to zkusit. Vyvinula ses z Fenrirova sevření a vstala. Přenést mrtvé tělo do proudu řeky bylo snadné. Manipulace s mrtvým tělem byla obdobná jako s mrtvou duší. Fenrir se nadechl, aby tě zastavil, ale umlčela jsi ho jediným gestem hnijící ruky.
Týrovo tělo pohltila voda. Zatímco jsi ho držela pod hladinou, mohla jsi sledovat účinky Gjöllu na mrtvé. Oděv stejně jako mechanická ruka zmizely. Oblečení se rozpadlo na jednotlivé nitky, které vzal proud, kov náhradní končetiny zkorodoval, až z něj zbyly jen drobné šupinky rzi. Tam, kde zbyl jen pahýl, se rozšklebila kůže a kosti, svaly a nervy začaly dorůstat. Rána, kam Týr nalehl na vlastní zbraň, se zacelila, poškození vnitřních orgánů zmizelo. Když jsi svou mocí vytáhla padlého boha z vody, jeho tělo bylo jako kdysi – mladší jako v dobách, kdy se ujal Fenrira, krásnější a nepoškozené.
Podívala ses na bratra a on tvůj pohled opětoval. A tentokrát skutečně se jeho obrovské oči zaleskly. Z koutku oka mu unikla jediná slza. Hrudník se mu prudce zdvíhal, jak chtěl zavýt v automatické reakci, ale ovládl se a zavřel oči.
Uplynulo několik okamžiků.
„Děkuji,“ zašeptal. „Nalákám je do pasti. Než je zabiju, donutím je, aby mi pomohli najít způsob, jak ho vrátit zpátky mezi živé.“
Byl si skutečně tak jistý, že ho Týr znovu, byť neúmyslně, nezradí? Pohlédla jsi na most, kde stála Týrova neviditelná duše, a vědělas, že se to nestane. Kdyby skutečně chtěl Fenrira zničit, prozradil by ho jeho schopnosti už v okamžiku, kdy… Šílené, skutečně ano. Tak takhle jsi tedy získala své synovce Skolla a Hatiho. Syn kráčel ve stopách vašeho otce.
Osud byl tak nevyzpytatelný, že by celý plán mohl vyjít.
A nejspíš toto byl ten okamžik, kdy ses definitivně rozhodla, že mu na Midgardu pomůžeš. Staneš se Fenrirovou čepelí, jeho prodlouženou paží, a každou jejich smrt si vychutnáš. Řady tvých poddaných se rozšíří a ty ze všech Asgarďanů uděláš ty nejposlednější z posledních, aby poznali, jaké je skutečné ponížení.
„Sestřičko,“ vydechl Fenrir a objal tě. Jeho duše byla klidnější, když ti šeptal: „Miluji tě.“

Fenrirova lidská podoba

Fenrirova skutečná podoba

II. kapitola

Bryne, Norsko
24. května 2020 midgardského času

Rozhodli jste se zůstat až do chvíle, než si vzpomenete. Už jen proto, aby vás bezvědomí nezastihlo někde, kde byste mohli zase skončit v nemocnici. Ingerův byt byl mnohem menším zlem.
Sledovali jste televizi, četli si, jedli a odpočívali. Po nějaké době jste si postupně vzpomínali, jak se který předmět denní činnosti používá, ale na svůj vlastní původ, na své skutečné jméno, zatím ne.
Uplynulo přibližně padesát pět hodin od chvíle, kdy jste se probudili v nemocnici, když Inger ucítil rostoucí malátnost. Bránil ses, ale věděl jsi, že je to zbytečné. Tělo vypovídalo službu, aby mysl dokázala pojmout rozsah tvých vzpomínek.
Kerr tě sotva zachytil, aby ses neudeřil o zeď, když tě chapadla bezvědomí stáhla do tmy a před tvýma spícíma očima se rozběhly vzpomínky na tvůj život.

Kerr odnesl Ingera do postele a uložil ho.
Nezbývalo než čekat.

Inger se probouzí po šedesáti sedmi hodinách od chvíle, co se probudil v nemocnici. Rozhlíží se. Poznává, kdo je v ženském těle, ale Kerra nezná. Ten s nimi neodcházel.
Ten pocit neznáma z Kerrovy podstaty mu nahání husí kůži.

Retrospektiva

Freyr/Yngvi

Pevnost Folkwang, Ásgard
30. dubna 2020 midgardského času

Jsi Freyr, nebo také Yngvi, syn Njörda, manžel Gerðr, Freyin bratr, patron plodnosti, míru a prosperity, vládce bílých Álfů. Říká se, že jsi nejušlechtilejší ze statečných bohů a po Baldrovi nejkrásnější, kromě plodnosti střežíš také letní slunce.
Tvým společníkem bývá Gullinbursti, zlatý kanec, jehož štětiny vydávají takovou zář, že kudy běží, nikdy nenastane noc ani ve světě temnot. Schází ti, když si vzpomeneš, jak jste spolu jezdili po nebi, zemi i po vodě, aniž by vás jakéhokoli zvíře (snad kromě Ódinova hřebce Sleipniho) dokázalo dohnat. Jistě, mohl jsi za něj zapřáhnout vůz, ale ta příležitost nastane jen jednou, až se přiblíží Ragnarök.
Ragnarök. To slovo hořkne na jazyku, sotva si uvědomíš jeho význam. Ta chvíle se blíží, protože se Fenrir osvobodil. Stále nechápeš, jak je to možné. Gleipnir měl být nezničitelný. Sám jsi na vlastní oči viděl, co způsobí zvuk kočičí chůze, ženský vous, kořen hory, medvědí cit, rybí dech a ptačí slina. Měl jsi ho v ruce, když ho Skínir, tvůj posel, přinesl do Ásgardu.
Pokud skutečně přišla TA chvíle, o to hůř, že nemáš svůj Sumarbrander. Jak slepý jsi byl, když ses ho kvůli Gerðr vzdal. Jenže… Neviděli jste další znamení, tak možná… Možná je ještě naděje. Pokud Fenrira chytíte, možná se Ragnarök oddálí a vy získáte ještě trochu času.

Byla krásná, tak nádherná, že se ti tajil dech pokaždé, když ses probouzel vedle ní. Stejně jako nyní, když jsi ležel na posteli a její klín ti tančil na penisu. S rukama za hlavou a s pevnými úžasnými ňadry ve tvých dlaních sténala a její rozkoš násobila tu tvou.
Pro okamžik, jako byl tento, jsi miloval svůj patronát plodnosti.
Neradoval ses však dlouho.
Tvůj vrchol se blížil. Lůno tvé ženy tě nezadržitelně hnalo kupředu a byl by ses přehoupl přes tu pomyslnou hranici sladkého šílenství, když Gerðřiny steny přehlušil zvuk, který jsi doposud neslyšel, ale moc dobře jsi věděl, co to znamená – Heimdall dul na Gjallarhorn.
Což ještě nikdy neudělal.
To není možné.
Ještě nenastal čas.
V ten okamžik tvé vzrušení opadlo a kouzlo chvíle bylo pryč.
Vymanil ses ze Gerðřina sevření. Bohyně zanaříkala na protest a ty sis uvědomil, že jsi s ní trochu nešetrně praštil na lůžko. Ještě než nahý vyběhneš ze svých komnat, na omluvu ji políbíš. Snadno by dotek jejího jazyka znovu rozdmýchal tvou touhu po ní, ale dunění Gjallarhornu jako by stále rezonovalo tvou myslí, i když Heimdall dávno ztichl.
Chladný kámen tě studil pod bosýma nohama, když jsi běžel chodbami paláce do… Zastavil ses. Kam bys měl vlastně jít? Gladsheim, rozlehlá hala, kde Odin předsedal soudům? Valaskjálf, druhá z Odinových síní, z níž je vidět do všech devíti světů? Nebo snad Valhalla, hala padlých, kde Ódin přijímá duše padlých válečníků?
Teprve v ten okamžik, když ses zastavil a tvé zpocené tělo ovanul studený vzduch, ti došlo, že jsi nahý. A že by ses měl obléknout. Nebylo řešením vtrhnout mezi ostatní tak, jak tě Njörd zplodil.
Nyní už o něco klidnějším krokem ses vrátil k sobě. Gerðr se na tebe zmateně dívala. Sama stále ještě ležela na lůžku a tebe napadlo, jak se vlastně bude týkat Ragnarök jí? Jak skončí tvá milovaná žena? Sevřel jsi ruku v pěst a raději jsi začal sbírat rozházené oblečení, jen aby Gerðr neviděla tvůj výraz. Těch pár chvil blažené nevědomosti si zasloužila, ty jsi jí dát mohl. Než jsi podruhé odešel, neodpustil si polibek. Tentokrát se neubráníš, abys do toho gesta nepromítl vlastní obavy a bolest. Co když je tenhle polibek poslední, který jí dáváš?
Zaplašil jsi tu myšlenku.
Věděli jste všichni, jak to začne – když dva vlci z železného háje zhltnou slunce a měsíc, hvězdy zmizí z nebe. Potom se začnou země a všechny hory chvět tak, až se vyvrátí stromy, skály se zřítí a všechny okovy a pouta prasknou a přervou se.
Určitě to bude jen planý poplach.
Nedocházelo ti, že ses vlastně nikdy neptal, kdo mají být ti dva vlci.

Našel jsi je v Valaskjálfu. Byli tam téměř všichni, snad jen Týr opět chyběl. Od určité chvíle to nebylo nic nového, ale v kontextu současné situace a hrozícího Ragnaröku se mohl obtěžovat a ukázat se. Ale co mu Fenrir ukousl ruku a trpaslíci mu chybějící končetinu nahradili mechanickou, nebyla s bohem nebes, války, práva a shromáždění thing řeč. Chápal jsi to, donutili jste ho křivě přísahat, přesto tě popadl vztek. Už jen proto, že dohlížel na válku, by tu měl být! Někdo by měl přivést.
„Ván přestala téct,“ zaduněl Ódin a mezi bohy to zašumělo. Znamenalo to jediné – Fenrir se musel osvobodit. Tebe polil studený pot. Bylo to potvrzení tvých nejhorších obav, o to horších, že jsi přišel o svůj Sumarbrander.
„Měli bychom nejdřív ověřit situaci!“ slyšíš někoho říkat, ale ten hlas ve vlastním rozrušení nedokážeš identifikovat.
„Hlásíš se?“ odpověděl Ódin zachmuřeně a jediným okem pozoroval celý sál. Odpovědí mu bylo hrobové ticho.
„Viděl jsi ho?“ zeptáš se ty sám a Ódin na tebe pohlédl. Mlčel a tys tušil, co nechce přiznat nahlas. Ne, ani tady v této síni, odkud nejvyšší z bohů viděl do všech koutů, nespatřil nic.
Bohové a bohyně se rozšuměli. Hovor nabíral na intenzitě.
Co spravedlivá Frigg? Byla to vysoká krásná žena, vznešeného zjevu, nosící bílé šaty s volavčím peřím. Dovedla předpovídat budoucnost a znala osudy všech bohů i lidí. Dokázala léčit nemoci a zranění. Neviděla něco ona? Podíváš se na ni, ale ona jen zavrtí hlavou.
„TICHO!“ zakřičel kdosi. Thór. „Pojedu na Lyngvi a zjistím, co se děje. Znamení se neobjevila, možná se jen zbavil meče a zavřel tlamu.“
Věděl jsi, že to tak není. Kdyby bylo, Ódin by to řekl.
Ten místo toho Thóra propustil. Sledoval jsi vzdalující se rudě zrzavé vlasy strážce a vykonavatele spravedlnosti.
Nastala dlouhá chvíle čekání. Minuty se měnily v hodiny a mnozí už to vzdali se slovy, že přijdou později. Zůstal jsi jen ty, Ódin, zřetelně se nudící Loki, slunce a světlo Balder a vedle něj slepý Höd, bůh básníků a řečníků Bragi a posel bohů Hermód Smělý. Za Ódinovým trůnem jsi viděl stín Lofn, dobrotivé pečovatelky nešťastně nebo nevhodně zamilovaných lidí. Za jejich lásku se přimlouvala u Frigg a Ódina, od kterých měla svolení pečovat o jiskřící a vášnivou lásku i těch lidí, kteří měli zakázáno uzavřít sňatek. Za Lokiho zády se skrývala obětavá a tichá Sigyn. Bylo ti jí líto. Vždy věrně stála při svém manželovi a on zatím...
Dveře do síně se náhle rozrazily a dovnitř vběhl rudý supící Thór.
„Fenrir je pryč. Když jsem přirazil k Lyngvi, neslyšel jsem ho. Pak jsem došel na místo, kde jsme ho nechali, a tam jsem našel jen zválenou půdu bez stop. I Gleipnir byl pryč.“
Lofn se hlasitě rozplakala.
„Ne, znamení se ještě neobjevila. Tohle nic neznamená.“ Ódin povstal ze svého trůnu. „Musíme ho najít a znovu uvěznit-“
Slyšel ses, jak se hlásíš, že půjdeš, než to stihne udělat Thór. Ódin se na tebe podíval a…
…přikývl. Souhlasil, přestože jsi v hloubi duše začal doufat, že to neudělá. Na jednu stranu jsi musel uprchlíka chytit, už jen proto, abys ochránil svou ženu, trpělivou a krásnou Gerðr, která ti odpouštěla všechny zálety, které jsi ze své podstaty musel provádět. To na její lůžko ses vracel a na její lůžko se bez ohledu na všechno vrátíš. A budeš jí vyprávět, jak jsi Fenrira dostihl a znovu spoutal.
A ona tě za to odmění.
„A Loki půjde s tebou.“
„COŽE?“ Ty i prohnaný bůh lsti jste vykřikli zároveň.
„Ano. Bude to tvoje zkouška, Loki. A ty, Yngvi, na něj dohlédneš.“
Krajně neochotně se podvolíš.
„Nesmíme ale vzbudit podezření Midgarďanů, zatím ne. Vydáte se na Midgard v tělech smrtelníků, abyste unikli jak jejich, tak Fenrirově pozornosti. Zjistíte, jestli se tam ukrývá. Pokud ano, podáte zprávu a my vám přijdeme na pomoc. Pokud ne, vrátíte se zpátky a budeme pátrat dál. Vybral jsem vám dvě vhodná těla, která budete moct obsadit.“
„Buďte opatrní,“ zasáhla do Ódinovy řeči Frigg. „Budete mít jen omezený čas. Lidská těla jsou křehká a nevydrží hostit naši podstatu příliš dlouho.“
„A co Týr?“ Balder vyslovil, co ty sis jen myslel.
„Toho zatím najdeme my.“

Ódin

Thór

Frigg

II.

Na tohle jsem čekal posledních pár hodin a dní. Až si Inger vzpomene, kdo je, a přijde ta nezbytná otázka, kdo jsem vlastně já. Co chce slyšet?
A hlavně: chce naše úžasné rodinné vztahy řešit před ní? Teď? V tuhle chvíli, kdy je jediná, kdo nic neví?
"Co chceš slyšet?" Odpovím na otázku otázkou. "Sotva budeš vědět, kdo jsem, protože v podstatě nevíte nic jeden o druhém, natož o něm. Pochybuji, že jste se kdy zajímali o toho, koho máte chytit." Podvědomě čekám, kdy se zvedne a půjde to ze mě dostat za každou cenu. "Ale budiž. Jsem Skoll, vlk ze železného háje, a jsem Fenrirův syn. Pozřu měsíc, až na to přijde. Když otec utekl, dostal jsem na výběr: buď půjdu s ním, nebo budu další na řadě. Já jsem se smířil se svým osudem, protože jsou věci, které změnit nelze. Otec zešílel, na čemž máte svůj podíl, a stáhl mé dvojče s sebou. Nesmířili se s Ragnarökem a svým úkolem v něm. Bratr naneštěstí pro něj otci zabránil mě zabít a já skrz Ginnungagap utekl sem, abych počkal na ty, koho sem pošlou. Abych je oba dostal na správnou cestu. Jen jsem nečekal, koho za ním pošlou. Čí to byl nápad?"

Tak my jsme přátelé? Dobré slyšet - to je přeci to, o co mi celou dobu šlo. A Inger ta slova řekne dostatečně mimoděk a bez většího zaujetí, aby tomu samozřejmost jeho tónu dodala na věrohodnosti.
Jenže, jaksi... slyšet to zároveň pomůže mnohem míň, než jsem čekala. Situace, kdy oni paměť mají a já ne, a musím se ně ve všem spolehnout, je pro mě zkrátka úplně nemožná a zdrojem tak intenzivního neklidu, až zbytečné tomu říkat neklid - jsem z toho málem běsná.
Pak si vyslechnu hromadu pitomostí, ve kterých se okamžitě začnu ztrácet, protože jména se tam vrší jedno přes druhé, ale ta, která poznávám, patří do pohádek. To vím, tím jsem si jistá.
"Tak kvůli tomu tu trčíme?" zavrčím nespokojeně. "Kvůli snůšce nesmyslných řečí? O co ti jde, Kerre? Šiješ na nás něco? Je to nějaká zatracená hra?" Ne na nás, to jen setrvačnost naděje, že je Inger na stejné straně. Ale na to se tváří příliš - zkrátka málo zaskočeně. Nebo možná špatným způsobem zaskočeně. Rozhodně je ochotný hrát Kerrovu hru a u toho já vážně být nemusím.
Zklamání z toho, že se tahle záležitost nikam neposunula, je obrovké.
Už za řeči mimoděk couvám ke dveřím. Nikdo není na mojí straně. Tím jsem si jistá. Jsou to cvoci, nebo to jenom dělají schválně, aby mě zmátli a zmanipulovali.

Pokrčím rameny. Zkusím škubnout rukou, ale Inger drží pevně. Jeho pohled je přímý a má v sobě nějakou novou jistotu. To mu mohu jen závidět.
„Fenrir je vlk,“ odseknu. „To ví každý.“ Paměť mi nabídne pár záblesků z kreslených pohádek. „A jestli si dobře vzpomínám, co mu provedli,“ trhnu znovu rukou, „tak samozřejmě, že při první příležitosti utekl. Každý by to udělal. Jenže jestli jde o nějaké jinotaje – vážně, Ingere, pusť mě – tak těžko říct, ke které části té pověsti se vztahují.“ Ani si ji celou nepamatuju! Monsterky mě jako dítě bavily mnohem víc.
Konečně mi pustí ruku. Promnu si otlačené zápěstí a zamračeně se podívám na Kerra.
„Pojďte do obýváku,“ řeknu, protože tam se můžeme posadit všichni. „Potřebuju kafe. Udělám rovnou pro všechny?“ Potřebovala bych mnohem víc než kafe, a hlavně silnějšího, ale musím se uklidnit a na to jsou tanečky kolem kávovaru ideální.

II.

Dívám se na... Katri a její zaječí sklony mě nepřekvapují.
Co je u všech bohů vedlo k tomu, že to dali za úkol právě jí? To je Ódin tak šílený, nebo tak zoufalý, že povolal toho nejnespolehlivějšího z nich? Proč tu není Thór, Njörd, Magni s Módim... Kdokoli spolehlivější. To i Bragi by byl menším zlem než...
Chce se mi zavýt. Chce se mi skočit a rozsápat jí hrdlo. Předešel bych budoucím problémům a útěku. Zkusí to, vím, že ano. Sotva si vzpomene, požene se někam škodit.
Napjatě přikývnu, i když kafe nemám rád, a nespouštím z ní oči. Krátce pohlédnu na Ingera a cítím, jak se ve mně probouzí vztek. Hlavně na ni.
Klid, uklidni se. Výbuchem, nebo dokonce vraždou ničemu nepomůžeš. Máš úkol, který musíš splnit, aby bylo všechno zase v pořádku.
Možná by měl Inger jít první. Ustoupím a gestem ho pobídnu, aby šel první. Snad pochopí i beze slov, co po něm žádám. A možná se mi něco z emocí promítne do zdravého oka, které začne proti mé vůli světlat, jak se do tmavé duhovky promítá vlčí zlato.

II.

Proč mě to nepřekvapuje. Ten jednooký blázen (ty máš co říkat, podívej se na sebe) si vždycky myslel, že může zasahovat do životů ostatních víc, než je zdrávo. Že může rozhodovat, jako by snad měl patent na rozum. Jako by snad pití z Mímiho pramene znamenalo neomylnost.
Já jsem důkazem, že je omylný. Až krutě omylný, jinak bych nebyl tady na Midgardu a nemusel hlídat svou milovanou příbuznou, zatímco on se na Hlidskjalfu královsky baví.
"Možná vím málo, ale zároveň vím dost na to, abych věděl, že se určité věci nemusely stát, kdyby se někdo za Fenrira postavil. Nemuseli jsme tady být. Napadlo tě někdy, jestli jeho," kývnu směrem ke Katri, "rozhodnutí nechat své děti odvést nebylo tím, co rozhodlo o Ragnaröku? Co když, kdyby zůstali u Angrbody, nic z toho by se nestalo? Sice bych neexistoval, ale bylo by to pro svět menší zlo."
Odmlčím se.
"Schoval jsem se tady, protože mi chtěl otec prokousnout hrdlo za můj vzdor. Chtěl, abych mu pomohl tady něco najít. Odmítl jsem mu pomoct. Vrhl se na mě a chtěl mě zabít, že tedy budu další na řadě. Sotva jsem si zvládl zachránit holou kůži. Doufal jsem, že mě tady hledat nebude, když jsem odmítl sem s ním jít. Jen jsem nepředpokládal, že vstup do smrtelného těla doprovází ztráta paměti. Když jsem si vzpomněl, víceméně jsem utekl podruhé před příbuznými mé schránky. Čekal jsem, že se za otcem někdo pustí, a tak jsem pozoroval oblohu, až uvidím váš pád. Trvalo mi, než jsem vás našel, jen nechápu, jak jsem věděl, kdo jste. Díval jsem se na oblohu, jak padáte do svých těl, a věděl jsem, že jste to vy. Jako bych vás v té stopě viděl na vlastní oči."

Kerr mi neodpoví, tak udělám čokoládu. Třeba mu sladké udělá dobře na nervy. Nejraději bych mu ji hodila na hlavu, ale sama se potřebuji držet toho horkého šálku, a je lepší, když bude něco držet i on. A pro Ingera jeho americano. Nechápu, jak mu může ta řídká voda chutnat.
A Kerr mluví a mluví; pěkně se to z něj sype, z nemluvného bručouna! Stále dokola se v duchu nadechuju, že něco odpovím, ale pak to spolknu. Dá to dost práce – vlastně asi nic na světě nedá víc práce – ale je na mě očividně naštvaný, a jakkoli Inger vypadá jako dobrý nárazník, pud sebezáchovy mi velí zpracovávat informace tiše a hlavně neprovokovat.
Pud sebezáchovy mi ve skutečnosti velí sedět v taxíku směrem na letiště, ale člověk nemůže mít všechno. Inger dal jasně najevo, že mě nechce nechat odejít. Možná by to vzdal, kdybych začala kousat a kopat a křičet na celý dům… ale ono možná není úplně rozumné si uzavírat cestu k někomu, kdo je na tom možná stejně... nevím. Strašně moc nic nevím.
Chci pryč, chci pryč, chci pryč!
Polknu těžký chuchvalec strachu a posadím se tak, aby mě Kerr neměl úplně v přímém výhledu.
Z jejich slov se mi v hlavě tká tapisérie, co věta to nit. Velké puzzle, které skládám bez předlohy, nevím, jestli mám všechny dílky, a nevím, jestli ty, co mám, vůbec patří k sobě. Snažím se oddělit osobní poznámky od skutečných faktů, ale dokud mluví, jak mi lhal Inger, v obrazech, moc se mi to nedaří. Kdo asi byla Angrboda? Zírám na skleničku ve svých rukou… z nějakého podivného důvodu je rozmazaná a vypadá jako v mlze.

Il.

Dohnalo mě do kouta něco, co jsem nechtěl a co jsem si nikdy sám dobrovolně nevybral. A teď jsem na Midgardu s těmi nejnepravděpodobnějšími, abych co? Sám nevím.
Vztek se láme.
Chce se mi kňourat. Chce se mi naříkat. Chce se mi teskně výt. Chce se mi brečet, ale k tomu mě nikdo nevychoval. Nikdo mi neukázal, jak se to dělá, ani mi neřekl, jestli se to vůbec smí.
I to je následek jediného činu, jediného rozhodnutí a já nevím, jak se s tím popasovat. Izolace následovaná frustrací a zoufalou snahou o nemožné. V mé skutečné podobě by to bylo snažší zvládat, protože vlkovi nemůžou téct slzy po tváři.
Cítím se ztracenější a bezmocnější, než jsem kdy byl, přestože mám ve skutečností víc možností než předtím. Jenže co s nimi mám dělat, když v konečném důsledku nic nemám?
Prokleté lidské tělo.
Prokleté emoce.
Prokleté city.
Myslel jsem, že je nemám. Věřil jsem, že je nemám. Že jsem je ovládl, když jsem byl sám, ale balancování na ostří nože a čekání, kdy Loki už jen z principu znovu zradí, je vyčerpávající. Měl jsem zvolit jinou strategii, ale je pozdě cokoli vracet.
Přejdu k oknu a zadívám se ven. V očích mě pálí zrádná vlhkost, kterou nemůžu nechat vytrysknout. Vlk patří do smečky, patří ke svým, jenže kde jsou? Kdo jimi ve skutečnosti je? Chci se vrátit zpátky do doby, kdy jsem na slabých štěněcích nohách nevěděl nic o světě a všechno bylo v pořádku.

I.

"Vlče," zašeptám a vezmu si od něj sklenici s tekutinou. "Je to už hodně dlouho, co mi tak někdo řekl."
Až příliš dlouho. To oslovení bolí. Jako bych znovu vzdáleně slyšel hlas, který ho tehdy pronesl.
Opatrně se napiju a ve výsledku mi až tak nezáleží, co to vlastně je. Kéž by to tak bylo schopné vypálit mi vzpomínky z mysli, aby se nedraly neodbytně dopředu. Tak dlouho jsem byl sám jen se vzpomínkami ve své mysli, že mě jejich dotírání v současnosti jen popouzí. A probouzí ve mně smutek.
"Možná se díky tomu, že dokázal utéct, skutečně něco změní, ať už vyhraje kdokoli." Na chvíli se odmlčím. Na jazyku mě pálí otázka, kterou nevím, jestli položit. "Proč s vámi není Týr? Jako štěně, ještě než se to tak zvrtlo, jsem o něm slýchával pohádky. Myslel jsem, že jsou s otcem... přátelé."

I.

Napůl hořce, napůl smutně se pousměju. Kdybych měl vyprávět, jak to skutečně bylo, nevěřil by tomu. Sotva tomu dokážu uvěřit já sám, a to jsem to zažil.
"Narodili jsme se po prvním otcově spoutání," pronesu tiše. "Neřeknu ti ale, kdo nás porodil, protože kam až moje paměť sahá, znám jen Fenrira. Nikdy jsme neměli nikoho jiného než jeho, a když pak odešel na Lyngvi a nevrátil se... Byli jsme ho tam hledat a..." Hlas se mi zlomí při té vzpomínce. "Chtěli jsme mu pomoct, ale nemohli jsme. Nezbylo než ho tam nechat a pronásledovat slunce a měsíc. Chápu Hatiho, proč se k otci přidal, a chvíli jsem o tom sám uvažoval, ale nevěřím, že uspěje. Že jsou oba dost příčetní, aby se jim jejich záměr povedl."

I.

Povzdechnu si.
"Asi vím, proč nemůžete Týra najít," hlas se mi proti mé vůli zlomí.
Je těžké o tom mluvit, je složité formulovat slova, aby vyzněla, jak mají a ne jinak. Jako bych byl zase štěnětem a znovu se učil mluvit.
"Nevím, jestli jeho myšlenkám mám vůbec šanci porozumět. Byl tak jiný, než jakého si ho pamatuji. Nepříčetný vztekem, který si chtěl vybít i na vlastních štěňatech." Sekundy plynou a já hledím na dno sklenice. Nevím, jak to vysvětlit, jak podat to, co se tady děje. "Víc jsem si dal dohromady sám, ale chtěl, abych s ním šel na Midgard a pomohl mu tady najít něco, co mu pomůže zvrátit Ragnarök, co mu pomůže se pomstít za staletí na Lyngvi. Nevím, co chce přesně najít. Zdroj nějaké neskutečné síly? Na to by přece stačilo jít k Mímiho studně. Nebo k Urdině studně. I Hvergelmi by byla lepší možností. Kdyby zabil strážce kterékoli z nich, měl by lepší možnosti než se hnát Midgardem za něčím, co nejspíš ani neexistuje."

I.

Co přesně chce slyšet?
Jak bych měl vysvětlit pohnutky někoho, koho on vlastně nezná?
Přivřu oči a zadívám se na dno sklenice. Bylo by dost snadné ji vypít do dna, bylo by až příliš jednoduché utopit v té tekutině vlastní mysl a rostoucí žal. Ty myšlenky tu byly, prakticky neustále posledních pár staletí, ale i když teď mám nový cíl, nový smysl vlastní existence, nic to na věci nemění. Cítím se bezradný, bojující proti síle, kterou i přese všechno nemám dost sil zvrátit.
Kdybych ale couvl, zklamal bych. Hlavně sám sebe.
Nadechnu se, abych něco řekl, ale slova se mi zaseknou v krku. Škrábou mě, jako by mi na jazyku uvízl chlup, kterého se nedokážu zbavit. Nic nezazní a já jen pokrčím rameny.
Pohlédnu na ni a přemýšlím, jestli máme na všechno dostatek času. Fenrir možná nebude naší jedinou kořistí, až se Katri rozpomene, kým vlastně je. Měl bych něco udělat, je to přece moje příbuzná, ale té hluboko zakořeněné averze, kterou mi nasadili do mysli, se nedokážu zbavit. Nedokážu se vrátit o ty hodiny zpátky, kdy jsem se zvládl přetvařovat a předstírat, že nemám vztek.
Jenže mám. V tom jsme my vlci všichni stejní. Bohužel.
Zajímalo by mě, v co věří smrtelníci. Jak ti se vypořádávají s vlastním koncem a smrtelností? Já jsem na to ještě nepřišel, i když jsem se snažil. Moje schránka sice věděla o věcech mimo prostor a čas, ale byly to pro něj jen pohádky. Byl příliš… racionální a vlastní neodvratné umírání si nepřipouštěl. Přesto, i když nevěřil, měl jistou naději na další život. Stačilo udělat ty správné věci a mohl se po smrti dostat do nebe, do posmrtného života po boku bohů.
Čemu ale můžeme věřit my? Vlky šťastný konec nečeká. Jeho čekala smrt z rukou Surta, ji zase zničí Heimdall. Proč se vlastně nikdy nesnažili změnit svůj osud? Proč všechno přijali s tou otupující lhostejností? Vždyť smrtelníci bojují a snaží se, aby jejich konce byly jiné, tak proč nic neudělali i oni? Chci se na to vůbec zeptat?
Ne, asi ne.
„Nevím, co teď. Až si vzpomene i Katri, nevím, co uděláme. Jak stopovat někoho, o kom sotva víme, jestli je ve smrtelném těle, nebo se tu někde pohybuje sám za sebe? Jistě, o obrovském vlkovi by se už objevily zprávy, přesto… Můžu zkusit vystopovat Hatiho, ale nevím, jestli to pomůže.“ Na chvíli se odmlčím, než dodám: "Je to, jako bych měl zradit všechno, čemu jsem věřil."

II. kapitola

Kerr sklopil pohled do sklenice a jeho pohled byl náhle nečitelný.
Jistě, z jeho postoje vyzařovalo cosi neklidného, melancholického. Ale se vším, co jste slyšeli, mohli jste se mu divit? Nedaleko něj seděla jeho… babička, dědeček, prarodič, zatímco on sám musel honit zbytky vlastní šílené smečky, z níž zbyly jen trosky.
Když v příštím okamžiku vzhlédl, rty mu zvlnil opatrný úsměv, jako by si nebyl jistý, jestli je ten úsměv vítaný.
"Mám se ještě hodně co učit, řekl bych. Omlouvám se." Váhavě se napil a dodal: "Měl bych se jít provětrat a zchladit si hlavu. Pokud půjdete ven taky, můžeme se tu za pár hodin zase sejít. Myslím, že nám to neublíží. Jak říkáš, měli bychom si důvěřovat, že se tu zase sejdeme. Já zatím zkusím promyslet, jak bratra najít."
Vtiskl Ingerovi do ruky skleničku se zbytkem alkoholu, prošel bytem do předsíně, kde popadl batoh, mikinu a boty a opustil byt.

Nemálo se mi uleví, když Kerr zmizí za dveřmi. Najednou si uvědomím, jak moc jsem měla napjaté svaly - a podle toho, jak mě bolí lícní svaly, snad i zaťaté zuby. Když to všechno pracně povolím, najednou jsem hrozně unavená.
„Však se běž taky provětrat,“ řeknu Ingerovi, když zachytím jeho pohled. „Teď už i trefíš zase zpátky domů. Čerstvý vzduch je obecně doporučovaný lék na většinu neduhů, včetně guláše ve vlastní hlavě.“
Já sama ven jít nechci. Bohové vědí, že bych to potřebovala – nejlépe prosím nějaký pěkný útes s výhledem na moře a široko daleko ani živáčka – ale Inger prve omdlel velmi náhle. Trochu se bojím, že bych upadla na nějakém obzvlášť nešťastném místě… a nechci znovu do nemocnice.
Vstanu, že si udělám kafe, pak mi dojde, kolik už jsem jich dnes vypila, a jenom si natočím vodu do vysoké sklenice z čirého skla. Její prostý tvar dobře ladí se zbytkem minimalistické kuchyně. Svírám ji tak pevně, až mi najednou přijde zvláštní, že se dávno nerozletěla na kusy.
„Myslíš, že je Kerr blázen?“ zeptám se na to, co mi v hlavě zní nejhlasitěji. „A myslíš, že se vrátí?“
Najednou se mi něco připomene – a tváří se mi napřed rozlije široký úsměv. Je to hrozná hloupost, ale právě proto mi přijde hrozně fajn si ji připomenout. Tak skvěle v ní o nic nejde! A vzápětí mi dojde, že to naopak vůbec nedává smysl.
„Ty už mě nebalíš,“ řeknu skoro překvapeně. „Co jsi získal paměť zpátky, už se mě nesnažíš dostat do postele.“

II. kapitola

Hodina.
Dvě.
Tři.
Blížila se čtvrtá, když jste si začali připouštět, že se Kerr nevrací. A alkohol možná jen posiloval rozlézající se pocit křivdy. Zloby. Strachu.
Možná vám začal přejíždět po zádech mráz s otázkou - odešel? Rozhodl se, že mu tenhle boj za to nestojí a vrátil se zpátky na nebe, aby pokračoval ve svém honu? Nebo... To se vám možná připouštělo mnohem hůř. Co když se vrátit nemohl? S jedním z Fenrirových štěňat po boku jste měli šanci najít to druhé, od něhož už byla jen krátká cesta k nalezení jejich otce. A teď, když byla vaše malá tajná pojistka pryč...
Co bude dál?
Příští myšlenku utnulo táhlé zavytí. Ten dlouhý teskný zvuk vás rozechvíval. Možná ve vás probudil i záchvěv vlastního smutku.
Okna to zkreslovala, ale zdálo se to blízko.
Mohl to být Kerr?
Pokud seberete odvahu a vyhlédnete z okna, pak kromě čerstvého vzduchu zaslechnete i poplašený křik letících ptáků. Ti přelétají nad domem a míří pryč.
A Katri v jejich hlasech zaslechne konkrétní slova: nebezpečí, šelmy, boj, krev, strach. Jsou to jen útržky, žádné konkrétní věty napovídající víc.

II. kapitola

Jezero Frøylandsvatnet
Bryne, Norsko

Chaos a zmatek, jen tak se dá definovat úprk všeho živého. Nejsou to jen ptáci. Tam, kde by jindy probíhaly bitvy o samice, ve stínech zahlédnete lesknoucí se oči a vzteklý, poplašený sykot. Nevíte, kam přesně jít, kudy se dát, kterou ulicí odbočit.
Možná... Možná Katri napadne využít toho pocitu, té schopnosti, jak by nejspíš Kerr a Inger řekli, aby odchytila toulavého psa, kterého zahlédne před vámi. Stačí se nadechnout a křiknout na něj. Zvíře se přikrčí, sklopí bojácně uši a stáhne ocas mezi nohy ještě víc.
A místo odpovědi na otázku otočí hlavu směrem do uličky, odkud přišlo.
Rozeběhnete se, kudy vám psisko řeklo. Přesto musíte běžet ještě několik ulic, než se před vámi zaleskne hladina jezera. Bez dechu se zastavíte na jeho břehu a možná zoufale lapáte po dechu. Pak se v dálce pohne stín, z něhož na vás hledí rudě planoucí oči.
TOHLE není toulavé psisko.
Tohle ale není ani Fenrir, uvědomí si Inger. Když Fenrira naposledy viděl, byl ten mnohem, mnohem větší. Musel to být Hati, Kerrovo dvojče. Než se rozeběhne do tmy, ještě sklopí hlavu k zemi. Nerozeznáte, co dělá, ale zdá se vám, jako by se hlavou o něco otřel.
Kerr?
Rozeběhnete se tím směrem a Fenrirovo štěně se pustí do tmy. Když se dostanete až na místo, spatříte na zemi ležet v trávě Kerrovo tělo.
Nebo tedy to, co z něj zbylo. Na bledé kůži se táhnou hluboké krvácející šrámy. Kerrova nadpřirozená podstata se snaží napravit škody a vyléčit hrůzná zranění, ale ta jsou příliš hluboká. Díváte se na něj a víte, že kdyby byl smrtelník, byl by už mrtvý. Takhle se silou vůle drží při životě.
Dýchá, ale zbývá mu už jen málo času.
Pokud vzhlédnete, můžete ve stínu, dost daleko od vás a přece blízko, Fenrirovo štěně. Neodešlo.

Zobrazit SPOILER