Kolonizace
| autorefresh |
hrálo se Jednou týdně
od: 12. června 2018 19:52 do: 02. dubna 2019 17:32
Dobrodružství vedl(a) Ireas
| |
 | ,,Píše se rok 2475. Tedy aspoň na Zemi by takový rok nejspíš byl. Tohle je historicky první záznam na palubní počítač od doby, co jsme byli uvedeni do kryo spánku, a já mám tu čest ho zaznamenat. Ne že bych se cejtila jako nějaká hvězda. Právě naopak, cejtim se jako bych čtyři sta let nic nejedla, což je vlastně z části pravda. Dobrou zprávou je, že naše Archa se přiblížila ke svému cíli, a tak už budeme brzy moci začít nový život na nové planetě. Doufejme. Všichni víme jako to v těch sci-fi filmech a knihách chodí. Na druhou stranu, moc možností jsme neměli. Země už se nám pomalu rozpadala pod nohama. Oceány začaly rapidně vysychat, lesy se už témeř vytratily, a znebe čím dál častěji padal doslova popel. Většina vládních organizací se rozhodla spolupracovat, a snažit se zachránit to málo co na Zemi ještě zbývalo, ale jak to dopadlo, to nemám nejmenší tušení. Někteří tvrdí, že si za to lidstvo může samo, někteří zase říkají, že se prostě Země začala hroutit sama do sebe. Důležité je, abychom se poučili z vlastních chyb. A když už mluvíme o chybách. Připomínka pro mne. Pokusit se kontaktovat ostatní Archy. Arch bylo vybudováno celkem deset, a jsou to opravdu kolosy mezi kolosy. Obrovitánské vesmírné lodě, schopné cestovat vesmírem po stovky let. Každá Archa v sobě nese dvě stě tisíc pasažérů, a všichni jsou v kryogenickém spánku, dokud Archa nedosáhne potřebné vzdálenosti. Pasažéři se pak začnou probouzet podle toho jak důležití pro misi jsou. První je Velitel pátrací jednotky, pak ostatní její členové, pak kapitán Archy, a tak dál. Pátrací tým má za úkol zhodnotit stav vybrané planety, a pokud by snad planeta nebyla vhodná pro život, musí vybrat jinou. Ale dost vysvětlování. Měla bych asi začít probouzet ostatní. Deník Velitele Pátrací jednotky, 010124750800." |
| |
 | Probuzení Archa Oddyseus Pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET všichni Hluboký vesmír se mi rozléhal před zrakem, zatím co já užasle stála s rukama založenýma vzad, na kapitánském můstku Archy Oddyseus. Byl to nádherný pohled. O to víc, když jsme se konečně přibližovali ke svému cíli. Měli jsme doletět do neznámé galaxie, daleko od Mléčné Dráhy, a tam se pokusit osídlit nějakou planetu. Cesta trvala čtyři stal let pozemského času, kterýmž se prozatím Archa řídí. ,,Čtyři sta let...." zabroukám si nevěřícně. Planeta Země je už s největší pravděpodobností dávno pryř. Vezmeme-li v potaz její stav, když Archy vyplouvaly, dalo by se poměrně s jistotou říct, že už tam nikdo nežije. Teď ale nebyl čas na utápění se v minulosti. Naše Archa se přibližuje k cíli, a můj úkol je jasný. Najít domov pro dvě stě tisíc lidksých životů. Jestli zklamu, osud lidstva bude pravděpodobně zpečetěn nadobro. Z mého hloubání mne vytrhne až pípání mách hodinek. Je čas jít probudit ostatní členy týmu. Já sama jsem vzhůru jen necelých dvacet hodin, a stále jsem tak trochu.. zatuhlá. Oblečená do jednoduchého černého oděvu, jež je standartním oblečením, s nímž se pasažéři Archy budou nějakou dobu vídat, a již s pistolí u pasu, rázně pochoduji po táhlých chodbách archy, dokud nedorazím do zmrazovacího sektoru A-0. Z toho samého sektoru jsem vylezla před necelým dnem. Chvílemi se mi zdá, že mám ještě v některých dutinách trochu Kryogelu, což je však nejspíš opravdu jen pocit, jelikož je při rozmražování Kryogel vypuzen z těla nanity. Pravda ale je, že probuzenbí po čtyřech stech letech není zrovna nejpříjemnější. ,,Identifikace číslo 01-756449. Velitel Pátracího týmu, Cora Bright. Spustit proces rozmražování." přeříkám monotónně u terminálu, jež vévodí deseti mrazícím jednotkám, z nichž jedna je již otevřená, a přiložím pravačku na terminál. Z něho se ozve jedno dlouhé pípnutí, a v tu ránu se celým komorou začne rozléhat sičivý vzduch, to jak se do mrazících jednotek nasává vzduch. Jednotka se v tuhle chvíli začne zahřívat. V komoře je jindy docela zima, avšak momentálně se celá klomora zahřívá na teplotu pětadvaceti stupňů. Trvalo to dobrou půlhodinu, než se první z mrazáků začal otevírat, a odhalil mi pohled na prvního člena mého týmu. Během svého čekaní jsem si stihla letmo přečíst jejích složky, a tak mám alespoň představu o tom kdo je co. Za okamžik pak následoval další, a za ním další, dokud se neotevřely všechny mrazící boxy. Po jednom se pak boxy zvedaly a nakláněly, čímž něžně vysypaly své pasažéry na zem, a zůstaly ve vzpřímené pozici. Jindy poměrně šerá místnost se teď začala pomalu rozsvěcovat. Uvnitř komory již bylo příjemné teplo, a dokonce i podlaa byla vyhřátá, takže tem leklým rybám na zemi nebude zima. S největší praděpodobností bych jim měla pomoci zvednout se na nohy, ale já tam jen tak stojím s rukama sepjatýma vzad, a pobavený úsměv na tváři. ,,Vstávat! Zvedejte ty líný zadky, nebo vás do nich nakopu!" rožkřikla jsem se najednou, a přišla jsem ke zbytku svého týmu blíž. Po jednom jsem si je prohlížela tak jako dravec pozoruje svou kořist. Teprve však až když se začali pomalu zvedat na nohy, mohli si mne pořádně prohlédnout. Nejsem nijak vysoká (178 cm), a na první pohled mám jen lehce nadprůměrnou figuru. Stojím však pevně, a s ostrým pohledem, jež jasně napovídá, že to já tu teď velím. Nečekám že by se někdo z nich o něco pokusil. Ne teď, když se zrovna probrali z kryospánku, ale přesto jsem se před příchodem ozbrojila pistolí. Jen pro jistotu. ,,Vítejte na Arše Oddyseus, zatracená sebranko." dodám jen tak do větru, ale dost nahlas, abych si byla jistá, že mne každý slyšel. |
| |
 | Maso pozvolna rozmrazíme... Archa Oddyseus Pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET všichni Říkali, že to bude jako usnout. Že to uteče, jako když si půjdete večer lehnout a ráno vstanete. Takové to bude. Ovšem jen bez toho ne vždy příjemného snění. Lhaly. Snila jsem. Celou dobu. Nebo to byly noční můry? Či mi probíhali vzpomínky? Kdo ví. Možná jen vše najednou. Vzhled  |
| |
 | ProbuzeníArcha OddyseusPondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET celý pátrací tým *Bude to jen jako dlouhý spánek.* O tom jsem se přesvědčoval, když jsem do kryokomory lezl. Ale jak tu tak ležím na zemi ve stejné pozici, jako mě ona komora něžně „odložila“, začínám o svých slovech značně pochybovat. Mám spíš pocit, jako by někdo uřízl mou hlavu, nechal ji vesele existovat a zbytek těla někam zahodil. Ne, vlastně ještě nechal připojené plíce, které se teď snaží zběsilým lapáním po kyslíku dohnat čtyřistaletý deficit. Nebo tak nějak. Přitom ale díky instrukcím vím, že nemám žádný důvod lapat po dechu. Musí to být jen šok. Ještě dříve, než si stihnu dát pět a pět dohromady, doletí ke mně jasný ženský hlas a já po zamžourání skrze mírné světlo uvidím obrys jakési postavy v černém, bez pochyby zdroje onoho nemilého rozkazu. *Copak jsme piráti? Jsme v týmu dobrovolně, ví o tom? Království za pár hodin klidu. Zvedl bych se, kdybych měl na co.* Proletí mi hlavou směs iracionálních myšlenek. Protože příliš neholduji alkoholu, nepamatuji si ani, kdy jsem měl naposledy pořádnou kocovinu – ale tohle je horší. Minimálně tak milionkrát horší než nejhorší kocovina, kterou si umím představit. Úplně slyším směs úšklebků a vtipů, kterými by mě počastoval Olivier, kdyby mě tu takhle viděl rozplácnutého na zemi. Jenže brácha tu není. Ani otec, ani nikdo další z mých blízkých – jsou někde v jiném sektoru archy a zmražení čekají, až pro ně najdeme vhodné místo k životu. Dobře, čas jít do práce. Ne, že by v těch 400 letech pár minut navíc strávených randem s podlahou něco znamenalo, ale zvednout se stejně musím. Úplně ze všeho nejdříve se ale rozhodnu odpovědět na předchozí slova velitelce – musí to být velitelka naší skupiny, podle pokynů nás měla budit právě ona nebo on. Dobře, takže… soustřeď se na jazyk. Jakým mluví jazykem? Určitě nebude ráda, když na ni spustíš francouzsky. Takže? „Mhmm, hmm.“ Vyjde ze mě souhlasné zamručení místo jakýchkoliv slov. Tiše zamlaskám a zjišťuji, že jazyk je na svém místě. Pomalu si uvědomuji i přítomnost zbytku těla. Nakonec mluvení na chvíli odložím a po okamžiku boje se vyhrabu do sedu, zády se opřu o mrazící jednotku a zavřu oči. Není to samozřejmě tak, že bych nevěděl, co mě po probuzení čeká. Dostal jsem školení o všem okolo kryospánku a probuzení z něj a měl jsem za to, že všemu rozumím. Ale prožít si to na vlastní kůži je přeci jen jiné než jen poslouchat přednášku. Především vím, že bych se mě co nejrychleji zvednout a pak se musím rozcvičit. Ale ani výhružka o nakopání mě nedonutí k dalšímu pohybu dříve než za dalších pár okamžiků. To se konečně dostanu na nohy a ramenem se opřu o konstrukci kryokomory. „Jen chvilku…“ podaří se mi nakonec i promluvit a konečně i s klidnějším hlubokým nádechem zamžourám směrem k ženě, která nás probudila. Zbytek místnosti ignoruji, protože mou největší pozornost zabírá prozatím snaha o nezřícení se zpět na zem z roztřesených nohou. Snad to doopravdy rychle přejde. *** Kdokoli by chtěl, mohl by si mě bez potíží pořádně prohlédnout. Skromné oblečení povolené do kryokomory ani nenechává moc prostoru pro představivost. Na muže jsem s výškou 170 centimetrů spíš nízký a postavu mám útlou. Protože mám přirozeně světlou pleť, dost vyniká tmavá pigmentová skvrna o velikosti dlaně, která mi pokrývá rameno směrem k lopatce. Vlasy hnědé a přesně v té délce, kdy nejdou pořádně upravit, ale ani se o ně nemusíte nějak starat. Oříškové oči, při bližším zkoumání je možné zachytit i dvě menší jizvy, jednu výraznější na pravé holeni, druhou už starší zase na pravém podbřišku. Nemám žádnou augmentaci ani jinak vylepšené tělo, žádná tetování, piercingy – nic takového. |
| |
 | Dobré ráno ve spolek Archa Oddyseus Pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Zmatek. Ano tak se dá jednoduše shrnout do jednoho slova stav, ve kterém jsem se probudila. Bylo to jako vynořit se ze strašlivé hloubky ledového oceánu. A v moment kdy jsem dosáhla té zářící hladiny mi něco podthlo nohy. Podlaha byla možná teplá a měkká ale můj mozek ještě neběžel na plné obrátky. Kde? Co? Jak? Proč? Barvy, tvary, zvuky, nahoře, dole... nic ještě nedávalo smysl. Takže když někdo začal křičet zaktivovaly se ty kousky mého vědomí, které už fungovaly - základní instinkty. V panice, ležíc na zádech, jsem se odrazila rukama, nohama a po čtyřech rychlostí polekaného zvířátka vyrazila náhodně vybraným směrem. Tím směrem byla stěna. V uších mi zazvonilo, před očima prolétly jiskřičky. Opřená o stěnu, zmrzlá jak laň chycená ve světlometu zírám prázdně před sebe. Zrychlený dech na hranici hyperventilace. Tep v horských výšinách... Říkali že na každého to působí jinak. A já narkózu moc dobře nesnáším. Rozdýchat tohle mi asi zabere pár minut. vzhled |
| |
 | Pondělní ráno Archa Oddyseus Sice jsem byl na školeních ohledně kryospánku a dalších věcí ohledně cesty na Arše, ale nic mne nedokázalo připravit na nekonečnou temnotu spánku. Cítil jsem se v ní, jako kdybych plaval tekutinou, kterou mohu bez potíží polknout. Při mém pobytu v nekončící tmě jsem měl čas přemýšlet. Představoval jsem si, jak by mohl vypadat svět, kam přijdeme, jestli tam budou jiní tvorové, jaká tam bude flóra. Nedokázal jsem počítat čas než jsem v dálce uviděl světlo. Blížilo se ke mně, jako plně rozjeté auto, které neplánovalo zastavit. Světlo vyhnalo temnotu a nahradilo její místo okolo mé osoby. S nástupem světla, jsem cítil i tíhu, které mne táhla směrem dolů. Mé svaly nedokázaly tíze odolat a tak jsem začal padat. Nebylo to ani pár vteřin než se mé tělo a můj obličej setkal s podlahou. Tiše jsem bolestně zaúpěl a cítil, jak už se mi svaly pomalu probouzí. Někde kousek od sebe jsem uslyšel hlas, lépe řečeno nějaký rozkaz podle intonace. Bohužel můj sluch ještě nebyl plně probuzen a tak jsem mu moc nerozuměl. Opatrně jsem se posadil a opřel se o první pevnou věc za mnou. Až v té chvíli jsem si dovolil opatrně otevřít oči. Viděl jsem celkem dost rozmazaně, ale i tak jsem nějak asi našel zdroj hlasu, který na mne zavolal rozkaz. „Jak… milé probuzení“ řekl jsem směrem k rozmazané siluetě a zase zavřel oči. ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ Jsem vysoký 180 cm a řekl bych, že i štíhlí. Na mé hlavě spočívají krátké, neupravené , černé vlasy. Mám na sobě volné oblečení, které bylo povoleno do kryokomory. Nemám žádnou augmentaci a piercing nebo jiné doplňky propichující kůži mne nikdy nelákaly. |
| |
 | Budíček Archa Oddyseus, kapitánský můstek pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET celá jednotka „Naposledy, jsem v klidu. Spát čtyři sta let? To je jak sen! Konečně doženu všechny ty probdělé noci,“ přivítá mne hned po nabytí vědomí jedna z posledních vzpomínek, načež se můj hlas a smích začne v mých myšlenkách odrážet a tvořit tak neutichající echo v již tak rozbolavěné hlavě. Následně se přidává další myšlenka, další a další. Vše, co mě napadne, se přidá k již rezonujícímu chaosu v mé hlavě, navyšujíc tak nejen onu bolest, ale i mé zmatení – nemluvě už o pokusu chytit se za hlavu, kdy se má ruka pouze ospale posunula o pár centimetrů. Trvá to sice jen vteřinku, ale působí to jako věčnost. „Umřu tady! Pod to jsem se nepodepsal!“ Hned jak je mi to dovoleno, začnu s pocitem dušení lapat po dechu. Má, zprvu astmatickým záchvatem negovaná, radost z přístupu ke kyslíku se projeví až když zacítím starou dobrou mátu s citrónem, dvě nejvýraznější vůně ze směsi doplňkových vůní bylinek, citrusů, a hlavně důležitých beta-sympatomimetik, jež mi utlumí záchvat a dovolí mi se pořádně nadechnout, tlumíc zároveň i velkou část bolesti hlavy. „To bylo těsně… nebo jsem v nebi?“ zamyslím se, dýchaje zhluboka a otevřu oči těsně předtím, než mě komora vyklopí na podlahu. „Vyhřívaná podlaha, jsem v nebi. Stálo to za to,“ pomyslím si a ač jsem vyklopen na všechny už probrané čtyři končetiny, rozvalím se. „To bylo vyčerpávající, potřebuji šlofíka,“ zamumlám bělorusky a lehnu si tak, aby se mi dobře usínalo. Dlaní si lehce promnu pobolívající spánek na hlavě a opět zavřu oči, ignoruje lidi okolo. A usnul bych, jakby taky ne. Vyhřívaná podlaha, tlumená vůně máty a citrusů nyní přítomna v celém pokoji a dohořívající bolest hlavy, na kterou jsem v této míře už více než zvyklý. Usnul bych, nebýt osoby, která tady tomu všemu zřejmě velí. „Tak přeci jen žiju…“ „Vskutku milé probuzení. Už chybí jen kýbl ledové vody,“ zareaguji otočen ke zdi s hraným rozespáním tiše už v jazyce nám všem jistě známém – sarkasmu, neodpustiv si menší úšklebek. Zasmání? Cokoliv? Bez reakce, způsobené zřejmě tím, že mé sotva rozmražené uši chýlící se k dalšímu spánku mě zmýlily a byl jsem tišší, než jsem chtěl, si jen povzdychnu. „Jak mluvit do zdi…“ zazubím se, otočím se od zdi a přejev po ostatních pohledem, se začnu pomalu zvedat. Se zívnutím, zakryv si pusu dlaní, si promnu oči a začnu si se mžouráním prohlížet slečnu či paní nakopávačku zadků. Po pár pohledech uznale zakývu hlavou: „No, ta by mi asi zadek nakopala, no,“ zamračím se lehce a nadšeně se otočím směrem, kde jsem zaslechl kouzelné slovíčko „kafe“. Ne, že bych měl chuť, ale nebude-li možnost šlofíku, bude definitivně potřeba. „Jsme to ale rozmanitý hlouček fleků,“ uculím se a po už trochu, ale opravdu jen trošičku, milejším uvedení do obrazu se nejistě vydám za flíčkem u zdi. „Jean! Okuláry!“ pomyslím si žmouraje a tak metr od teď už alespoň rozeznatelné postavy, která situaci dle všeho nesnáší nejlépe, si sednu na bobek. „Zdravím,“ pomalu zamávám rukou k získání pozornosti a usměji se. „Jmenuji se Noam,“ pomalu s úsměvem nabídnu ruku k potřesení. Vzhled |
| |
| Jde se pracovat Archa Oddyseus, kapitánský můstek pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Především Rain a Noam Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, dala do kupy a uvědomila si, že jsem vlastně v pohodě. Díky bohu. Hned na to mě napadlo, že mne vlastně čeká hora práce. Někdo přece musí tu kopu lidí prohlédnout. Když jsem pak zaslechla zrychlený dech jednoho z právě probuzených, prudce jsem se otočila, až jsem se zamotala. Naštěstí nohy už reagovali správně, takže jsem se se zemí znova nesblížila. |
| |
| V péči doktorů Archa Oddyseus, kapitánský můstek pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET všichni Hlas, mužský, známý. Jak?. Slyšela jsem ho před tím. Kdy? Box. Vedle mého. Box? Cryostáze! Hlas. Ženský. Příjemný. Rain? To jsem já. Na něco se ptá? Ne, něco mi říká. Dýchej? Uvědomění situace se mým vědomím rozlije jako teplo z horké lázně. Mé jméno je Rain, jsem Exobioložka na palubě Archy. Dorazili jsme a jsme probouzeni z cryospánku. Násilím soustředím myšlenky do jednoho proudu. Oči přestanou tikat všude kolem. Soustředím se na ženu. Na její oči. Hrubou silou vůle zadržím dech na vteřinu abych získala vědomou kontrolu. Uvědomím si pozici rukou a plně se soustředím na to je přesunout před sebe a opřu dlaněmi o sebe. Roztřeseně se nadechnu. Tep mi buší ve spáncích jako kladivo. Srdce jede jako o závod. Soustředím se na dech doktorky. Sladím se s ním. Ne vždy to vyjde. Neúspěch není důležitý. Soustřeď se. Soustředím se na končetiny. Uvolnit napětí. Zrelaxovat. Povolit čelist. Teď to komplikované. Uzel v žaludku. Představím si vlnu postupující tělem odshora dolů s každým výdechem a cíleně uvolňuju napětí. Tep klesá. Dech začíná být více přirozený. Zavřu oči. Nádech. Výdech. Mám to pod kontrolou. Usměju se. Není to příliš přirozené ale funguje to. Otevřu oči. Vnitřní klid. "Ďe.." Pokusím se, odkašlu si abych se zbavila knedlíku v krku. "Děkuji" Převedu svou, stále ještě viditelně kontrolovanou čirou silou vůle, pozornost na muže, který mne oslovil první. Noam. Soustřeď se. "Rain" úsměv. |
| |
| Uklidňování Archa Oddyseus, kapitánský můstek všichni, hlavně Rain a Eiri Než můj pokus o vyvolání důvěry seznámením stihne vykázat jakýkoliv efekt, přidá se k mé snaze i žena, která zvolí o něco bezprostřednější metodu. „Dóbře,“ stáhnu pomalu ruku zpět a skousnu si spodní ret. „Teď jsem tu jak třetí kolo u stolu,“ uculím se nepatrně, načež se zarazím – ne snad nad mým zpatvořením onoho idiomu, to je u mě normální, ale nad slečnou asertivní. Evidentně ví, co dělá, o tom žádná, a tak, věda, že je flíček v dobrých rukou, dám volný průchod svým myšlenkám, které začnou šrotovat nad tím, jak to, že vůbec zná flíčkovo jméno. Určitě by se, teď, když je situace pod kontrolou, ozvala, kdyby potřebovala s něčím pomoci. Ať už kterákoliv z nich. Ujistiv se, že se flíček soustředí na nově příchozí, nakloním lehce hlavu na stranu a pozvednu levé obočí. „Znáte se?“ otočím hlavu na zbytek osazenstva a rychle je přejedu pohledem, jestli i já někoho neznám. Ne. „Znají se mezi sebou?“ otočím se zmateně zpět na ženu, ujišťuje se znovu, že flíček můj výraz nevidí. Mé zmatení by k jejímu uklidnění rozhodně nepřispělo. „Vis maior?“ mžouraje, začnu si prohlížet klečící ženu, než stvrdím, že nejjednodušší bude se zeptat. Později. Asi bych ve svém zamyšlení i postřehl, že se flíček na rozdíl ode mne ocitl v obraze, kdyby… no, pro mne nebyla flíčkem, a tak, když se rozmluví, posunu se trochu blíže, abych jí viděl, a věnuji jí úsměv. Na poděkování nijak zvlášť, než udržováním svého úsměvu nereaguji, když ho kvůli mým nulovým zásluhám nepovažuji za směrované k mé osobě. Co již ovšem bylo jistě směřováno mým směrem bylo stručné představení se doplněné úsměvem. Ač mé představení původně nebylo zrovna míněno jako vyloženě prostředek k seznámení, Rain ho tak vzala. Tím lépe pro mne. „Rád Vás poznávám,“ nabídnu znovu ruku k potřesení. „A parafrázuje támhle stojícího Mussoliniho,“ kývnu hlavou k velitelce, „vítejte na palubě,“ uculím se. „A teď, když už znáte mne, se nemáte čeho bát. Mám věc, která Vás před ní dokonale ochrání,“ zazubím se s krátkým pohledem na velitelku, „akorát potřebuju špagety a kečup,“ rozhlédnu se kolem sebe, „pak se k Vám žádný Ital nepřiblíží,“ přikývnu znalecky, doufaje, že trocha humoru by mohla pomoci. „Hlavně si teď chvilku držte ten dech jak Vám tady…“ otočím se na osobu vedle mne, „sléčna,“ pronesu okamžitě s tázavým tónem a obrátím pohled zpět, „řekla. Ještě chvilu raději posedíme.“ |
| |
| Uklidnění a seznámení Archa Oddyseus, kapitánský můstek pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Hlavně Noam a Rain Rain zareagovala správně. Začala se soustředit na dech, začala se zklidňovat. Dotkla jsem se proto jemně jejího zápěstí svou pravačkou a chvilku jej tam držela. "Tlak normální, dech v normě." oznámí mi oko a já si hned do jejích lékařských záznamů přidám poznámku o špatně snášené narkóze. Když už je v pořádku, sama se představí, reagujíc spíše na Noama, který i jemnou narážkou upozorní, že jsem se nepředstavila. "Ah... gome, gome," omluvím se s úsměvem. "Jmenuji se Muki Eiri... tedy... jméno je Eiri, Muki je příjmení. Jsem medik týmu." Znovu se podívám zpět na Rainu a pozorně si ji prohlédnu. "Wang-san... Tedy slečno Wang," přejdu na zdvořilejší oslovení, "nebolí vás něco?" Ač jsem čekala, že prohlídky přijdou, nečekala jsem, že budou tak brzy po probuzení. Po tom, co mi slečna Wang odpoví, podívám se na Noama, načež mi začne vyjíždět i jeho zdravotní složka. Jedna věc mne zaujme. "Pane Čmel, jak se vám dýchá?" zeptám se ho, zatímco si jej pozorně prohlížím. Teď si i může všimnout mého robotického oka. "A co hlava, nebolí vás něco?" |
| |
 | Znovu jak u bažantů[/b] Archa Oddyseus, kapitánský můstek pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni Bootovací sekvence zahájena, úsporný řežim. Úroveň osvětlení střední, 5.1.2475, 9:00 CET. Poloha: CHYBÍ KOORDINÁTY, Chyba: SATELIT GPS NENALEZEN, Koordinace: X: NEPŘIPOJENO, Y: NEPŘIPOJENO, Z: NEPŘIPOJENO Tělesné funkce: NORMAL Zapnout posilovač: ANO/NE Kvalita povrchu: podlaha - hladká, přilnavost: NORMAL Že by to bylo příjemné probuzení se říct nedá, tu pachuť gelu jsem si uvědomil i těsně předtím než jsem usnul. Člověk by řekl, že když má v puse něco posledních 400 let tak mu to musí začít chutnat. Očividně tomu tak není. Uvažoval jsem o chuťových vlastnostech gelu po celou dobu co mé tělo provádělo probouzecí frekvenci. Vzhledem k rozsahu úprav byly mé implantáty překalibrovány pro spuštění přibližně hodinu před pořádným probuzením a díky tomu mé tělo začalo fungovat prakticky ihned. Připadal jsem si znovu jako bažant při prvním výcviku a to že velitelka po nás začala štěkat rozkazy ihned po probuzení usadilo na mé tváři kyselý, ale velmi pobavený úšklebek. Na rozdíl od ostatních mé přes dva metry výšky a více než 100 kg svalů nedopadlo na podlahu. Udělal jsem několik váhavých kroků než se datacentrum a nervová zakončení konečně dohodli kde je nahoře, kde dole a jak se chodí. Poté již stačilo pouze proskenovat okolí kvůli nejakutnějšímu nebezpečí a poté co se můj dlouhými roky cvičený mozek uklidnil jsem se postavil do pohodlného pohovu 3 kroky před velitelku v očekávání rozkazů. Ostatní momentálně nejsou důležití a budeme mít čas seznámit se později. Očividně má velitelka naspěch a není potřeba zdržovat ji přebytečnými řečmi na jakékoliv téma. Před vámi stojí skutečně impozantní postava. Vysoký běloch s mohutnými lícními kostmi, a kšticí hnědých vlasů. Tváře má hladce oholené a jeho modré oko ve spojení s velice výrazným očním implantátem po chvilce těkání po místnosti ustálily jeho pohled někde nad velitelčinou hlavou. Jeho mohutné tělo s až příliš vyvinutými svaly je oděno pouze do krátkých kalhot. K vidění je tak poměrně působivá sbírka jizev většinou po střelných zraněních, také se zdá že většina kůže na jeho zádech zažila velice vážné popáleniny a celkově jeho tělo zdobí spousta nejrůznějších bojových okras. Na jeho pravém rameni je vytetována hlava draka chrlícího oheň s nápisem "We fly higher". Poslední zajímavou věci jsou jeho chodidla, nebo to co je z nich vidět. Zhruba v půlce výšky chodidla přechází v matně černou barvu biokovu a jsou celá jakoby pokrytá šupinkami. |
| |
 | Bré ráno Vietname! Archa Oddyseus, kapitánský můstek pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni Přes zavřené oční víčka se začalo prodírat světlo. Někde z dálky ke mě přicházel i směsice zvuků. A pak se postupně dostavily další smysly. Bohužel i chuť. S nechutí jsem se až zakuckal a překonal dávivý efekt. 400 let. 400 let jsem spal. 400 let jsem brázdil napříč vesmírem bez možnosti se bránit nebo aspoň podívat z okénka, jak to vypadá. Bez možnosti udělání čehokoli. "400 let..." zachraptěl jsem a pomalu jsem se posadil a cítil, jak mě bolí staré jizvy. Jakoby se znovu otevřely a někdo je zavřel sešívačkou. Pomalu jsem se protáhl, krk, záda, ruce, nohy. Pak jsem otevřel oči a mžoural před sebe. Někde bokem ode mě se ozval hlas jako od velitele. Jenže tohle byla ženská a asi velitelka. Instinktivně jsem se postavil a natáhl na sebe aspoň kalhoty. Sice se nemám za co stydět, ale nemám potřebu se přede všema ukazovat. Tedy aspoň zatím ne. Pomalým a trochu nejistým krokem jsem došel k velitelce a nějaké hroudě svalů a kybernetickým implantátů. "Nemáte cigaretu, velitelko?" zeptal jsem se, když jsem se s několikanásobným zapraskáním krčních a zádových obratlů narovnal. "Aspoň nějaký android steward by tu mohl roznášet kafe," zabručel jsem a koukl na kolos vedle sebe. Nejsem sice žádný chcípaček, ale oprati němu jsem suchej jak větev. Jsem zhruba 190 cm vysoký, váhově bych odpovídal tak těm 83-85 kg. Statné postavy, skoro dokonalé jako sochy řeckých hrdinů. Delší hnědé vlasy, hnědé oči a krátká bradka. Na první pohled obyčejný. Z blízka jde ale vidět bledé tenké jizvy podle kterých jde tipnout, která jeho část je původní a která umělá. Na krku se mu houpou holo-známky na kterých je napsáno SPARŤAN. |
| |
 | Nový začátek Archa Oddyseus, kapitánský můstek pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni
Kdykoli jsem se probudila, spatřila jsem šedý strop. Byl tam vždy, když jsem šla spát a když jsem se probudila. Teď tam nebyl. Místo něj jsem koukala na zamlžené sklo. Dalo by se říct, že jsem pocítila slabý závan stesku. Ten pocit zmizel stejně rychle, jako když se mé čelo střetlo s vyhřívanou podlahou.
Komora nebyla nejspíš špatně nastavená. Žaludek se mi obrátil a z uší mi ještě vytékal zbytek kryogelu. Krčila jsem se na zemi a přesvědčovala žaludek, aby se nerozhodl vykopnout něco ven. Soustřeď se na rytmus srdce, Vox. Dýchej pomalu. Na nic nemysli. Vyplivla jsem chuchvalec kryogelu, který mi uvízl v krku jako nějaký knedlík. Postavit se na roztřesené nohy zabralo pár vteřin, ale naštěstí ne tolik, co jiným.
Teprve když nás žena v černém přivítala, došlo mi, kde skutečně jsem. Archa… Odyseuss. Zběžně jsem si prohlédla jednotlivé členy. Nejprve jsem si všimla skupinky tří lidí, dva z nich klečeli u ženy, která před nemalou chvílí vyváděla. Ta menší žena… Dělá si starosti. Uklidňuje ji. Nejspíš Medik. Vzpomněla jsem si na svou složku. Poklepala jsem pravou nohou. Nezapomeň. Přesunu pohled dál, zaujala mě hora masa a železa. Soudě dle jizev voják. Exhibionista? Spíše egoista. Své jizvy nese jako své trofeje. Vyrazil k ženě v černém jako první. Znají se? Ne. Soudě dle vzpřímeného postoje čeká na rozkazy. Jak jim v mém řádu říkali? Cvičení psi? Asi. Nakonec se podívám na ženu v černém. Nepochybně velitel. Možná kapitán. Pousmála jsem se. Nikdy jsem neviděla, aby tento post dostala žena.
___ Díky své výšce (167 cm), černými vlasy a štíhlé postavě je Vox naprosto průměrná až přehlédnutelná. Nemá žádná viditelná tetování ani jizvy či agumentace. Stojí téměř nehnutě, někomu by mohlo připadat, že kolem sebe nese jakousi tichou auru. |
| |
| Seznamování Archa Oddyseus, kapitánský můstek pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni V tichosti jsem seděl na zemi opřený o kryokomoru. „Spal jsem 400, co ovlivní pár minut?“ pomyslel jsem si. I tak jsem se nějak donutil vyškrábat na nohy. Po celou dobu jsem se opíral o kryokomoru za mnou, přeci jen nechci znovu spadnout na obličej. Když jsem získal v nohách trochu jistoty, pomalu a nejistě jsem udělal krok před sebe. Nechci znovu ležet na podlaze… Když se mi první krok povedl, pomalu jsem se rozešel. Nohy mne naštěstí poslouchaly. U zdi jsem si všiml trojice postav. Dvou žen a jednoho muže. Vypadalo to, jako kdyby jedna z žen měla problém a ti da se ji snažili pomoct. Pak mi pohled přejel k další trojici. Dva muži stáli v pozoru před ženou v černém… „Velitelka?“ zeptal jsem se sám sebe. To, ale nebyli všichni. Všiml jsem si ještě posledních dvou, muž opírající se o Kryokomoru a žena, která hleděla na velitelku. „Těší mne, já jsem James,“ představil jsem se muži, když jsem k němu došel. |
| |
| Kuk a mám zas' bolehlav Archa Oddyseus, kapitánský můstek pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET všichni, hlavně Eiri Ač má narážka už nemohla být evidentnější, věnuji Eiri za to, že se chytla, široký úsměv. „Krásné jméno, těší mě,“ prohodím se zazubením, ačkoliv mi nad ní stále zůstává velký otazník. „Medik… možná četla naše složky před uspáním?“ hledě na ni, vrátím se k rozjímání nad její osobou, zatímco se ona ještě věnuje Rain. Omývaje v hlavě stále dokola její jméno, netrvá dlouho, než ji můj mozek přejmenuje na běloruskou Irynu – věc, které si ani nevšimnu. Než se naděju, dostane mne z přemýšlecího transu právě ona překřtěná Iryna. „Uh…“ zmateně zamrkám a lehce se zamračím po uvědomění si toho, že mě oslovila dosud nezmíněným příjmením. „Žiji,“ odpovím s lehkou nedůvěrou v hlase. „Ať mi komora do vzduchu přimíchala cokoliv, zabralo to,“ rozpovídám se přeci jen trochu a nahodím zpět úsměv, což ovšem utnu hned jak si všimnu robotického oka. „Ugh, nejhorší věc, kterou mohli vymyslet,“ polknu na prázdno, po čemž jen stroze dokončím: „i na hlavu.“ Po celém těle mi přejede mráz a pomalu cítím, jak se mi bolest hlavy ze stoupajícího stresu začne do jisté míry vracet. Má, je-li to správné slovo, staromódnost, co se techniky týče - respektive fakt, že mne technika nemá ráda, je jedna věc, ale tyhle oči jsou úplně jiná úroveň. „Jak já ty oči nemám rád… bůh ví, co to všechno vůbec umí, nečte mi myšlenky? Snad ne, párkrát jsem ji přejel pohledem, doufám, že si něco nedomýšlí... hrozně nefér věcička,“ vyvstávají mi v hlavě jedna za druhou nervózní a s narůstajícím číslem i pořád absurdnější otázky, zatímco na ni mžourám, abych zakryl zkoumavé mračení. „Jsem v pořádku,“ řeknu co nejklidněji, načež se hned zamračím, když mě bodne ve spánku. „Jako rybička,“ dostanu ze sebe úsměv, cedě první slovo přes zaťaté zuby, „jen hodit zpět do vody.“ „Chce pomoct, dej jí šanci,“ promnu si oči a nejistě se Eiri na chvíli zadívám do očí. „Možná mi trochu duní v hlavě. Nic, co by vyžadovalo extra pozornost,“ přiznám nakonec, ale mávnu nad tím rukou. „Na to bude čas později, teď bych ocenil nějakého Jeana s mými brýlemi, ať vidím i dál než na metr,“ pokusím se, ač stále poněkud nervózně, s pozvedlým pravým koutkem úst odvést téma. |
| |
| Jdeme se seznamovatArcha Oddyseuspondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni, především James Zatímco se pokouším vzpamatovat ze skutečně neobvyklého probuzení a dostatečně se rozkoukat, místností se začnou linout nejrůznější zvuky. Známky přítomnosti probouzejících se členů týmu, samozřejmě. Ale až ve chvíli, kdy koutkem oka zachytím po čtyřech prchající postavu a následně se ozve tupá rána, odtrhnu pohled od velitelky. Abych s podobným výrazem jako na ni (pojmenujme ho pro teď třeba „mimo výraz“) zazíral na slečnu, co právě nabourala do stěny. Bohužel si nemohu přiznat dostatečně rychlou reakci, nebo alespoň nějakou reakci kromě tichých starostí. Protože dříve, než mě napadne vzdát se spolehlivé opory kryokomory, přidřepne si k ženě někdo jiný. S tichým povzdechem si promnu spánky a prsty několikrát projedu vlasy, než zatřepu hlavou. Je čas se vzpamatovat. Že tělo je z toho zmatené, budiž, ale aby se mé vyjadřovací (a vlastně jakékoliv) schopnosti rozhodly scvrknout na kuličku hrášku, to tedy ne. Přimhouřím oči a s vynuceným soustředěním konečně přejedu místnost pomalejším a víc zkoumavým pohledem, uši nastražené. O slečnu je očividně postaráno, tak se zaměřím na to, s kým že tu vlastně jsem. Takže. Noam, Rain a žena, která z nějakého důvodu zná její jméno. Aha, medik Eiri. Poslouchat cizí rozhovory možná není právě zdvořilé, ale v situaci jako je tahle… jsme všichni prakticky polonazí v místnosti plné lidí, které neznáme (minimálně já rozhodně nikoho z nich neznám), čeká nás pátrací mise na úplně cizí planetu nevěda, co na ní číhá, a prospali jsme 400 let. A to ani neřeším maličkosti jako naši velitelku, která na první dojem působí díky vlastním slovům, že nám dá pěkně zabrat. Takže nějaké to odposlouchávání se úplně ztratí. Ale dál. Máme tu… krátce polknu, když si prohlédnu dalšího probuzeného… uhm, máme tu… impozantní sbírku svalů, řekněme. Se zachvěním si v duchu doplním „zjizvenou“. Možná voják z povolání? Každopádně tak vypadá, očividně čeká na nějaký pokyn. O něco přátelštějším a přirozenějším dojmem působí muž s bradkou a touhou po cigaretě. A tichá dívka. Dobře a ještě… James. Překvapeně vzhlédnu, když mě z myšlenek vytrhne sled slov namířených přímo na mě a naštěstí tentokrát najdu vlastní jazyk rychleji. Po krátkém vydechnutí se i usměji. Jeden hned vypadá méně ztracený, když zvedne koutky – a u mě to platí stejně tak. „Quentin Leclair. Nebo klidně Quin, pokud souhlasíte, že si budeme rovnou tykat. Těší mě,“ s tím se odvážím konečně odlepit ramenem od kovové opory a natáhnu k hnědovlasému pravou ruku v nabídce potřesení. I když mi tělo stále dává najevo svou nespokojenost nepohodlnou rozechvělostí, cítím se už na nohách o něco jistěji. „Takže,“ brouknu pak po menší odmlce, kdy mu dám prostor přijmout nabídnutou dlaň a případně i tykání, „jsem jediný kromě slečny támhle s pocitem, že mám místo nohou želé a někdo mi tajně provedl lobotomii?“ Co jsem stihl zaznamenat, tak James ještě před chvílí ležel na zemi. Ne, že bych mu přál nějaké problémy, to vůbec. Ale pro případný rozhovor – bude-li na něj s výhružkou od velitelky vůbec dostatek času – se to zdá být odrazovým můstkem. Nebo z mého pohledu alespoň lepším než otázka na to, proč je ve skupině – a nic jiného mě rychle nenapadne. |
| |
| Těší mě Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni. hlavně Quin „Tykání mi nebude vůbec vadit. Těší mne Quentine, tedy Quine.“ Řeknu a usměji se nad svým přeřeknutím. Nabídnutou ruku jsem samozřejmě přijal. „Obávám se, že nejsi. Cítím se, jak kdybych měl pár dní dobrou migrénu. Ale když vidím tu ženu (Rain) říkám si, že jsem ten kryospánek snesl ještě poměrně dobře.“ pronesu a pohlédnu jejím směrem. „Quine, pročpak jste se nikdy nerozhodl pro nějakou augmentaci?“ zeptám se, když letmým pohledem nevidím žádnou viditelnou augmentaci. „Tedy… omlouvám se za moji zvědavost,“ dodám a odmlčím se. „No nic, vyslovená slova zůstanou vyslovenými slovy. Snad to pro něj není až tak osobní otázka, i když musím přiznat, že mne celkem zajímá jeho odpověď. Nebo je taky možné, že bych je přehlédl. Bez vybavení asi těžko mohu posuzovat, kdo opravdu augmentaci nemá a kdo ano.“ Šel tok mých myšlenek mezitím, co jsem tiše stál před Quinem a dával mu čas na jeho odpověď. |
| |
| Nebolí vás něco? Archa Oddyseus, kapitánský můstek pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Nejdříve Noam a pak i zbytek "Arigato," poděkuji za pochválení jména a lehce se začervenám, byť jen na levé půlce tváře. Když mi pak odpoví na můj dotaz ohledně dýchání, všimnu si jeho reakce. Dojde mi, že viděl mé pravé oko a není z toho dvakrát na větvi. Jsem na takovéhle reakce už zvyklá, ale je pravda, že po čtyři sta letech mne to celkem zaskočí. Trochu nervózně zamrkám a hned sklopím zrak. "Gomen'nasai," špitnu omluvně, sotva slyšitelně. Ač se snaží svou nervozitu a nejistotu zakrýt, je mi jasné, proč tomu tak je a nemám mu to za zlé. Když pak opět zvednu zrak, hledí mi do očí. Zkoumavě si jej prohlédnu, ale nic neříkám. Většinou už tak nějak vím, co si lidé myslí, když spatří mé oko. Když mi pak řekne o bolesti hlavy a že to není bůh ví jak vážné, jen s úsměvem přikývnu. "S tím Vám bohužel moc nepomohu," řeknu trochu smutně, trochu omluvně na jeho požadavek ohledně brýlí. Tou chvílí se už i ostatní dostávají na nohy a začínají se představovat a seznamovat. Rozhlédnu se a zaslechnu náhodou rozhovor dvou mužů. "Quentin Leclaire, James Song." oko mi ihned ukáže jich jména a zdravotní složky. "Měla bych se podívat i na ostatní. Dáte na slečnu Wang prosím pozor, pane Čmel? Slečno, pravidelně a zhluboka dýchat, soustředit se na dech, za chvilku se Vám udělá dobře," požádám Noama a zvednu se na nohy. "Omlouvám se, ale zaslechla jsem váš rozhovor. Slabost na nohy brzy přejde, stejně tak i případná bolest hlavy. Tělu chvilku potrvá, než přerozdělí správně dostatek energie pro jednotlivé končetiny. Brzy to bude lepší. Kdyby se vám nějak přitížilo, okamžitě mi to prosím hlašte," s pověstnou japonskou slušností vstoupím do jejich hovoru. "Omlouvám se ještě jednou, nepředstavila jsem se. Jmenuji se Muki Eiri, medik týmu," usměji se a s lehkou úklonou se představím. |
| |
| A co nějaké oblečení, prosím?Archa Oddyseuspondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni, hlavně James a Eiri Lehce stisknu Jamesovu dlaň poté, co on ji přijme, načež se už o něco šířeji usměju. Svým způsobem je dobré slyšet, že v tom nejsem sám i takhle nahlas, nejen to vyčíst z pozorování. Navíc je podobně pěkným pocitem i to, že s někým tady mluvím a seznamuji se, protože – ačkoli zrovna tohle by mi asi mělo přijít irelevantní – bylo takové divné ani neznat zbytek týmu před uspáním. „Taky pravda,“ přitakám na jeho komentář směrem k Rain a trochu opomenu zareagovat na předcházející slova. „Zdá se ale, že je v dobrých rukou,“ odvětím ještě, než zaraženě zmlknu nad jeho otázkou. Ani by mě tolik nepřekvapovalo to, na co se ptá, ale proč se ptá zrovna teď? Každopádně mě to nijak neurazí, jak se možná James bojí podle následující omluvy. A taky mě jeho otázka přiměje zvědavě přelétnout pohledem jeho tělo, pátraje po známkách toho, na co se on ptal mě. Přičemž si uvědomím, že stejně tak on si zřejmě prohlédl mě, jen méně očividně. „Ale neomlouvej se,“ mávnu nad tím nakonec rukou jak v duchu, tak doslova. „Nikdy jsem pro to neměl zdravotní důvody, naštěstí, a abych si nechal řezat do těla jen tak…“ S výmluvným výrazem pokrčím rameny. „Asi trochu chápu, proč to tolik lidí dělá, ani proti tomu nic nemám, ale asi jsem tomu nepřišel na chuť.“ Zakončím a s náhle mírně rozpačitým pohledem se rozhlédnu, jestli tu na nás nečíhá někde náhodou nějaké oblečení. Kvůli Jamesovi jsem si naplno uvědomil, že vlastně toho na sobě opravdu moc nemáme – fakt, kterého jsem si byl už dřív vědom, ale ke kterému se teď i přiřadily nějaké ty pocity. Nicméně dříve, než stihnu pořádně pohledem prohledat místnost, nebo vymyslet nějakou spásnou větu na pokračování v hovoru, vyruší nás jedna z žen. Eiri Muki, medička – jak se tak zdá, nejsem tu jediný, kdo poslouchal cizí rozhovory. Akorát že ona se k tomu rovnou přizná, aby nás trochu uklidnila. Pousměju se na ni. „Quentin Leclair,“ představím se a její úklonu lehce napodobím, poznávaje ten zvyk. Ale vzhledem k tomu, že věděla, jak se jmenuje ona další žena, typoval bych že i mé jméno již zná. „Těší mě, Eiri. A děkuji vám. Asi jsme všichni dostali to samé školení, ale stejně je to zvláštní takhle… naživo. Jak dlouho myslíte, že to bude trvat, než bude všechno zase normální?“ Krátce zaletím pohledem k Jamesovi a rychle dokončím propátrání místnosti pohledem. Na rozdíl od seznámení s Jamesem, Eiri jakožto ženě tykání nenabídnu. A tak nějak doufám, že to udělá sama. |
| |
| Poslouchání cizích rozhovorů... Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni Proti čekání na rozkazy sice nic nemám, velitelčino mlčení mě však nakonec přesvědčí že je nejvyšší čas se trošku seznámit. První "do rány" mi přišel Sparťan, jeho drzá sebejistota mi připomíná časy dávno minulé, kdy jsem sloužil s ostatními letci Whelps. Načež se můj lehce pobavený úsměv zkřiví trochu do kysela. Většina z nich byla po smrti ještě než jsem odešel a podle toho co říkali zprávy poslední měsíc před odletem jich mnoho padlo v nejdnom z nejrutějších bojů vůbec. Kdy by sis pomyslel, že křesťané najmou půl tuctu žoldáckých skupin a pokusí se plně ovládnout Jeruzalém? Sparťanovi kývnu na pozdrav dávaje najevo respekt k dalšímu -jak si myslím- vojákovi ve skupině. Ve chvíli kdy otočím hlavu ke skupině nalevo ode mě, a zahlédnu quentinův a voxin pohled taktéž kývnu na pozdrav, tentokrát však trochu strozeji a úsečněji. Vypadá to, že tu budeme fungovat jako ochranka, tak snad se civilové nenechají zabít hned jak přistaneme. Ještě chvíli vstřebávám obličeje, postavy i neverbální informace ode všech v místnosti a v příhodné příležitosti prohodím směrem ke skupině okolo Eiri hlubokým baritonem: "když už se tu tak hezky seznamujeme, mé jméno je Anton Čuka, pro přátele a kolegy Ant. Než jsem nastoupil na Archu působil jsem jako vojenský pilot." Aniž bych příliš změnil postavení směrem k velitelce napřáhnu ruku s dlaní velikosti menšího víka od popelnice naurčitě směrem ke skupině a čekám, jestli se někdo chytne. |
| |
| Zelenáči Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni S rukama sepjatýma za zády, jsem nezaujatě sledovala, jak se ta banda rozmrzlíků potáci sem a tam, jako bychom byli v nějaké školce. ,,Zelenáči. Všichni do jednoho." odplivla jsem si v myšlenkách, a můj výraz ještě zostřil. Na druhou stranu. Většina z nich byli civilové. Přinejlepším patřili do nějakého týmu, který se zbraně sotva dotkl. Tedy snad až tady na tu horu svalů, co se přede mně postavil, a zjevně poslušně čekal, až vydám nějaký rozkaz. Tak snad aspoň někdo tu chápe, kdo tomu tady velí. K němu se pak přidal ještě jeden. Ten se mně sice oprskle ptal na cigáro, ale když přihlédnu na okolnosti, asi mu to nemůžu mít za zlé. Přes to jsem ho však jen sjela pohledem od hlavy k patě a zpátky, bez jediného slova, a stále stojíc na místě jako socha. Později jim všem ale budu muset vysvětlit, že tu nejsme na žádné dovolené. Jestli to, co vím, je alespoň z části pravda, čeká nás pěkná dávka nervů. Teprve až se všichni tak nějak vzpamatují, rozhodnu se rozpohybovat dění. Nebylo by dobré, prostát tu celý den. Dlaní pravé ruky pro to přejedu po zvláštně vypadajíím náramku, jež mám nasazený na levém zápěstí, načež se mi nad nimi objeví něco jako hologram. Aniž bych se obtěžovala něco vysvětlovat, párkrát mávnu rukou vzduchem, nač hologram okamžitě reaguje. Jen okamžik na to, se místností ozve zapípání, a jedna z bočních stěn se začne pohybovat, až odhalí lehce osvětlené police, na nichž leží úhledně vyskládané oblečení. Na komínku pak leží ten samý náramek jež mám na ruce já. Všechny komínky jsou také označené jmenovkou.
multifunkční náramek ,,Nerada bych tu strávila dalších pět let tím, že budu poslouchat vaše dětské seznamování. Každý z vás tu má připravené oblečení na dnešní den. Ten náramek bych vám radila neztratit, jinak se na Arše nikam nedostanete. Jak ho jednou nasadíte, synchronizuje se s vaší DNA, a nikdo jiný tak nebude mít přístup k jeho funkcím." pronesu ku všem, svým jemným, ale přesto pevným hlasem. ,,Prozatím se dostanete jen na ošetřovnu. Tam vás tady slečna Muki prohlédne. Je to medik našeho týmu, a tak o nás bude mít hezky přehled. Ti co maj nějakej kus kovu v těle, ať už je to z jakýhokoliv důvodu, ty si vezme na starost támhle James. Podle spisu se specializuje na mechaniku, a jelikož s námi bude v poli, bude nejlepší, když bude mít přehled, do který hadice vám cáknout olej." pokračuji, a nijak neubírám na hlasitosti svého hlasu. ,,Máte půl hodiny. Pak vás chci všechny vidět na ošetřovně. Řiďte se tím náramkem. Archa vás zatím stejně jinam nepustí." dokončím svůj proslov, načež se otočím na patách, a vyrazám na odchod. Bystré oko si může všimnout, že nade dveřmí se nachází senzor, pravděpodobně skenující onen náramek na zápěstí. Světla na mohutných dveřích ze změní z tmavě rudé na modrou, a následně se dvěře plynule otevřou. S rukama stále za zády, a s pohledem upřeným před sebe, vykročím ven ze dveří, načež se za mnou těžké dveře opět zavřou, a světlo opět zrudne, čekajíc na správný signál z náramku. |
| |
| Eiry, voják a oblečení Archa Oddyseus Pondělí, 5. 1. 2475, 9 hodin ráno ET Všichni, hlavně Eiri, Quin a Ant „Tak to plně chápu,“ řeknu na Quinovu odpověď, se kterou mi spadne kámen ze srdce. „Já sám už po tom kolik jsem jich viděl a hrabal se v nich žádnou nechtěl. Mnohem víc věřím mým vlastním končetinám,“ dodám s úsměvem. Alespoň tu nejsem jediný, kdo nemá žádnou úpravu svého těla. Z další části rozhovoru nás, ale vyruší žena, která se představí, jako Eiri Muki. „James Song, mechanik a technik týmu.“ pronesu stroze a hned na to navazuji „Není moc slušné poslouchat cizí rozhovory, i když to trochu chápu,“. Poté se ozval další hlas, patřil muži, který byl obalen svaly. „Těší mne paní Muki a pane Čuko,“ je tak jediné, co stihnu říct než se chladným tónem ozve velitelka. „Opravdu milá,“ projde mi myslí a pomalu se, jako jeden z prvních ke komínkům oblečení. Najdu své jméno a začnu se oblékat. Oblečení bylo vcelku příjemné, pak už cbyběl jenom náramek, který jsem před nasazením chvíli zkoumal. První co se na náramku ukázalo, bych připodobnil GPSce. „Že by mne vedla do té ošetřovny?“ špitnu a postavím se ke dveřím, které se rozsvítí modře a otevřou se mi. Já, ale neprojdu. Čekám slušně na ostatní, nebo alespoň na Quina. Nechce se mi jít po téhle lodi, kde se nevyznám, jít hned sám. |
| |
| Je čas začít objevovat Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni Problém s dechem a orientací už mám pod kontrolou a tak jen nějak sleduji své okolí a dělám si obrázek. Dva vojáci. Ten víc osvalený se chová spíše jako někdo od letectva nebo námořnictva. Anton a jeho striktní disciplína. Ten druhý vypadá spíše jako pěšák. Oprsklost blátošlapů je něco co se prostě jinde nenajde. S oběma typy jsem v terénu pracovala. Kdo je tady dále? A ano, tichá, nenápadná všechno sleduje s obličejem kterému by kontrolu mohl závidět leckterý hráč pokru. Tajná policie. I s těmi mám své zkušenosti. I když mi z nich běhá mráz po zádech. Muki Eiri je medik, miloučká ale rozsah jejích augumentací vypovídá spíše o nějakém incidentu než prostě touze po dodatečných výhodách. Co se asi stalo? Quentin... je civilní pracovník. Tolik je zřejmé. Ale jeho specializaci zatím nejsem schopná odhadnout. No času bude dost. Noam bude psychoanalytik. Obvykle se na nebezpečné mise posílají společně s týmem aby monitorovali mentální stav členů expedice. Nestabilita tam může nadělat větší problémy než nefunkční vybavení. Což mi připomíná... James? Co takové mládě má za roli na takovéhle misi? Velitelka zodpoví mou otázku. Takže mechanik. S množstvím augumentací v rámci skupiny to dává smysl. Když už berete lidi s kybernetickými náhradami tak holt potřebujete někoho kdo se o ně postará když vysadí. Náš tým nikdy augumentované lidi v poli nepoužíval. Alespoň ne od statické bouře u Mangaluru kde na následek selhání zemřeli dva členové výpravy. Když se otevře zeď s oblečením a náramky tak konečně, s notnou dávkou opatrnosti, vstanu. Přejdu k policím a najdu tu označenou svým jménem. Nasadím si náramek, počkám až si spokojeně pípne, a oblečení si vezmu do náručí. Jdeme na lékařskou prohlídku, oblékat se nemá smysl. A pokud jde všechno podle protokolu tak všichni lidi na arše, kteří jsou vzhůru, už mě ve spodním prádle stejně viděli. Dojdu už o něco jistějším krokem ke dveřím a usměju se na to mládě. Nuže Jamesi, asi je na čase najít vám a paní Muki vaše nová pracoviště. Pravím hlasem jehož melodické kolísání napovídá že Kantonská čínština bude mým rodným jazykem. |
| |
| Ordinace právě otevírá... prosím, vemte si číslo Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni "U každého je to jiné, Leclair-san. Někteří jsou v pořádku ihned po probuzení, jiným to zase trvá pár hodinek. Nemělo by to ale překročit více než dvě tři hodinky. Velmi pomáhá vlažná sprcha, pohyb a samozřejmě jídlo bohaté na vitamíny a proteiny," odpovím Quentinovi. V tu chvíli se ozve i pan vazba... tedy pan Čuka. Než se s ním ale stihnu seznámit, promluví velitelka a vedle mé kryokomory, stejně tak i vedle ostatních, se otevře stěna s oblečením. Dle příkazů se obléknu, nastavím náramek a rozhlédnu se. Ostatní dělají to podobné, co já. "Ještě jednou se omlouvám, pane Song, pane Leclair, že jsem zaslechla váš rozhovor a vmísila se do něj," znovu se omluvím (i s úklonou) oběma pánům, když velitelka zmizí z kryomístnosti. V tu chvíli si to kolem prohasí i slečna Wang, nyní již jistá v kroku, evidentně se jí již udělalo dobře, což okvituji spokojeným úsměvem. "Hai, jdeme na to," usměji se a také zamířím ke dveřím. Tam se ale zarazím a ohlédnu se. Všechny budu muset prohlédnout, zjistit, zda jsou po fyzické stránce v pořádku. A to samozřejmě nepůjde ve velké grupě. Navíc, potřebuji nějaký čas na seznámení s mou pracovnou a přípravou na prohlídky. "Omlouvám se, ale půjdu napřed, abych vše řádně připravila," omluvím se všem a s lehkou úklonou opustím místnost. Jen co vyjdu ven, zvednu ruku s náramkem a prohlédnu si jej. Hned mi začne ukazovat cestu na ošetřovnu. Jestlipak by to šlo spárovat s mým okem, zamyslím se a zamířím si to rychlejším krokem na mé nové pracoviště. |
| |
| Seznamování neuškodí Archa Oddyseus Pomdělí, 5.1. 2475 - 9 hodin ráno ET Všichni, především paní Wang "To vskutku ano. Těším se na to, co najdu ve své pracovně. Ale abych nebyl nezdvořilý. Jmenuji se James Song, i když mé křestní jméno už víte. Těší mne," řeknu a podám k ní ruku. Nikdy jsem se v jazycích nevyznal. Umím jen Angličtinu a základy francouzštiny. Mezitím okolo nás projde paní Muki se slovy, že jde napřed. Nechám nějaký čas na reakci a napřípadné seznámení a až poté pokračuji "A co vy? Jaká bude vaše role při této misi?" položím otázku, jinou než 'Jak se cítíte,'. Přeci jen, probuzení z kryospánku nebere každý dobře, ale už jí bylo evidentně lépe. Až teď jsem si začal všímat toho, že z celého týmu jsem zřejmě nejmladší. Snad to nebude pro někoho obtíž. |
| |
| Seznamování Archa Oddyseus Pondělí, 5.1. 2475 - 9 hodin ráno ET Všichni, Když kolem procupitá medička vyvolá to ve mně úsměv. Je fajn že člověk na kterém záleží náš prvotní postup to snáší o něco lépe. Rain Wang Odpovím Jamesovi a spíše mu jen podám ruku než bych si s ním potřásla. Navzdory tomu že už vypadám že mám věci pod kontrolou se mi ruka stále chvěje a zřejmě zvyk samotný je mi stále trochu cizí neboť stisk v podstatě nemám a podávám spíše prsty než dlaň což dělá celou záležitost poměrně nešikovnou. Xenobiologie. V případě potřeby pak Terraformace. Odpovím prostě, stále ještě mírně ochraptělým polohlasem. Pak se zadívám za spěchající doktorkou. Paní Muki vypadá že má více mechanických kousků než my všichni. Vzhledem k tomu že je to náš medik, asi byste měl její prohlídku vzít za prioritu. Jako všichni medici, nejspíše zapomněla že ji musí někdo prohlédnout také.. Usměji se na Jamese, mrknu na něj a vyrazím za ní. Asi bych popoběhla kdyby tam nebylo nebezpečí že s sebou praštím. Možná bych na ní i zavolala ale to neodpovídá ani mému kulturnímu pozadí ani stavu mého hrdla po probuzení. |
| |
| Uvedení Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET všichni (první odstavec hlavně Eiri) Povšimnuv si omluvné reakce na mé rychlé distancování se, začnu Eiri přeci jen mírně litovat. Svou lítost naneštěstí nevědomky schovávám značně lépe než onu stoupající nervozitu, a tak to by to uteklo i bystrému oku. Když nakonec po krátké výměně pohledů uzná mé vyhodnocení kolísající bolesti hlavy přikývnutím za správné, trochu se mi uleví. „Ne, ne, to je v pořádku, to bylo tak spíše do éteru, pro dispečink kamer a odposlechů, jsou-li tu nějaké,“ pozvednu i druhý koutek úst do lehkého úsměvu. „Pomalu na ni, ať tě nemá místo psychoterapeuta za psychopata,“ uculím se, aby bylo jasné, že žertuji. „Samozřejmě,“ potvrdím, stále lehce tikaje pohledem k robotickému oku. „Díky za pomoc,“ kývnu hlavou a otočím se k Rain, která zřejmě pohledem prozkoumává okolí, v čemž ji absolutně nehodlám bránit, a tak se pouze konečně pěkně usadím na vyhřátou zem. „Tak jsem tu já, Rain... Eiri je zdravotník… poměrně mladý klučina… terminátor… typický model Chicagského policisty a… žena,“ zarazím se trochu nad vymýšlením jakékoliv hodící se reference, „absolutně ničím nevyčnívající,“ zamračím se trochu a tiše si povzdechnu. „Šerá myška, budiž, pff…“ dokončím svou zběžnou rekognoskaci členů jednotky, se kterými jsem ještě neměl tu čest. Právě včas, zdá se, když se ozve parafráze jednoho ze slavných citátů satelitu Sputnik a začne se odsouvat boční stěna, aby nám ukázala v sobě ukryté poklady v podobě rozmazaných fleků, na které se chvilku marně snažím zaostřit. „Krucinál už taky,“ povzdechnu si tiše a začnu se zvedat, až teď si všímaje, že Rain už vstala. Po nemalém leknutí, které mi zadá i nehezké bodnutí do spánků, si všimnu, že to celkem zvládá, a tak si pouze vyměníme pohledy. Na mou zatím jen v duchu položenou otázku ohledně věcí ležících na odhalené poličce mi naštěstí brzy odpoví velitelka. „Oblečení?“ povzdechnu si, na chvíli okamžitě vypínaje po tom, co to slovo dořekne, a doposlechnuv si po návratu ze země rozčarovanosti zbytek, pomalým krokem se vydám směrem k poličce, kde po dostatečném přiblížení se doladím svůj směr ke svému komínku. „Náramek?“ nakloním zkoumavě hlavu a kouknu se na zbývající komínek, kde je náramek taky. „Máme náramky přátelství! Tak to je epesní, teď prostě nemáme na výběr,“ zazubím se široce na svůj komínek, načež si náramek nasadím a vezmu si svůj komínek pod rameno. Po rychlém rozhlédnutí se zjistím, že lidi už práskají do koní, a tak se též vydám ke dveřím, odkud zrovna odchází Rain. „Prohlídka medika, technik pro mě nic, ale koukám… sezení dnes žádná? No, bera to z mého pohledu, asi dobře, necítím se nejlépe, nemám pročtené složky a… nemám pracovnu, ale bera to z jejich pohledu… po čtyřech stech letech spánku… uvidíme, já zde plány neurčuji,“ pokrčím rameny a zastavím se přede dveřmi vedle onoho mladého klučiny a podívám se na modré světlo. „Nepůsobila by zelená barva příhodněji?“ prohodím do vzduchu a trochu se na světlo zamračím, snad doufaje, že změní barvu. |
| |
| Pozorování. Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni
Zdá se, že někteří budují základy budoucích přátelství. Pokračuji v tichém sledování členů průzkumného týmu, než se po hrobovém mlčení ozve velitelka. Náramek, eh? Snad ten náramek nezačne řvát, jen co si ho nasadím. Když Noam zmíní náramek jako náramek přátelství, cukne mi levý koutek při slabém pobavení.
S tím oblečením by neměl být problém. Podívám se směrem, kde se otevřely dveře. Počkám, než si většina vezme své. Vyberu jedno, které odpovídá mé velikosti a cedulku schovám. Nasadím si náramek a důkladně si jej prohlédnu. Na něco podobného se používalo i u nás. Kdykoli někdo zběhnul či hrubě porušil zákon… Bum! Před očima se mi objevila živá vzpomínka na jednoho mladého muže, který měl místo náramku obojek. Budu muset ten náramek víc prozkoumat. Možná by mi mohl pomoct technik. Tím se dostávám k myšlence, že bych si měla zapamatovat jména a funkce členů. Rozhlédnu se zběžně po místnosti a postupně zkouším přiřadit jména k obličejům a vštípit si je do paměti.
Jako první mi do oka padne mechanik. James Song. Snad je natolik schopný, aby zvládl prozkoumat náramek. Zároveň mi dochází skutečnost, že je tady tolik lidí s implantáty. Cožpak šlo o nějakou módu? Nemluvě o medičce. Muki Eiri. Proč má jméno obráceně? A co znamená to věčné -san?
Dále pohlédnu na Rain. Rain Wang. Pozoruje to tady jako já. Je možnost, že tu slabost po probuzení hrála? Spíš ne. Má taky pěkný pěkný melodický hlas.
Anton Čuka. Má prvotní domněnka se potvrdila. Voják, pilot. Jak se ta hora masa může do něčeho vejít? Okamžitě mě napadla představa Antona nacpaného ve stísněném prostoru o velikosti konzervy.
Myslím, že pozorování bylo dost. Možná bych mohla využít šance k prozkoumání náramku. Nejprve ale ošetřovna… Kousnu se do rtu.
Pomalu a tiše vyrazím za většinou. Od skupinky se držím nejméně deset kroků, přičemž dál poslouchám a při tom si prohlížím interiér lodi. |
| |
| Seznamování, oblečení a menší nespokojenostiArcha Oddyseuspondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni (hlavně James, Anton a Noam) „Tak nějak bych to shrnul, hezky řečeno. Dávat moc důvěry strojům mi obecně nikdy nepřišlo jako dobrý nápad,“ usměji se k Jamesovi, ale pak již musím pozornost rozložit i na Eiri – se kterou se můj nový známý nepřivítal tak vřele, jako se mnou. *Já taky poslouchal cizí rozhovory…* Proletí mi hlavou, ale přiznávat se k tomu je asi trochu bezúčelné. Navíc to ani nestihnu… Ano, měl bych hned několik úmyslů, od pokračování v rozhovoru s Jamesem a Eiri (které bych rád poděkoval za její odpověď), přes seznámení se s Antonem, který se (zdá se) rozhodl odkamenět a připojit se k nám, až po dožadování se oblečení u velitelky. Každopádně je to právě ona, která všechny mé plány v tomto směru jednoduše utne už v zárodku. A i když bych snad na její slova i objevil pár reakcí, není to tak, že by k tomu kdokoliv z nás dostal příležitost. Tak… dobrá. Pozitivním jevem budiž fakt, že než žena zmizela za dveřmi (na mě spíš působícími jako vrata nějaké cely, ještě s tím rudým světlem), poskytla mi řešení jistého nepohodlí z příliš mála zahalené kůže. Vrhnu tedy ke svým společníkům trochu omluvný úsměv a vyrazím se obléci – jakékoliv seznamování, prohlídky a další činnosti jistě chvíli počkají. Stejně mi netrvá nijak dlouho se do „stejnokroje“ nasoukat a zapnout si na ruku náramek, ale s krátkým povzdechem se pak ještě chvíli na ten nevinný kroužek dívám. Nutí mě totiž k přemýšlení, kam nás vlastně pustí a nepustí po té lékařské prohlídce. To budeme jak v kleci? Něco takového jsem nečekal, upřímně ani postup naší velitelky mi není právě blízký. Teď již v trochu psychicky zmátořenějším stavu mi dojde, že nejen že na nás opravdu hned první co, tak řvala, že nás nakopne, pokud nezvedneme ty „líný zadky“, ale navíc se ani nenamáhala představit. „Uvědomuje si, že jsme tu dobrovolně?“ Zamumlám si pro sebe jednu ze svých předchozích myšlenek. Než prostě potřesu hlavou a otočím se zpět do místnosti. "Ale, neomlouvejte se," zareaguji na omluvu od Eiri, "v takové situaci asi ani nejde neposlouchat, nejste jediná, kdo něco zaslechl." A o chvilku později se s pár už méně roztřesenými kroky přesunu k hloučku u dveří, automaticky se tak nějak proplétaje až do blízkosti Jamese, se kterým jsem se alespoň stihl seznámit. Jak mi ale padne oko na Antona, zastavím se ještě krátce u něj. „Omlouvám se, Antone, nějak jsem vám nestihl oplatit představení. Quentin Leclair, těší mě.“ Podobně jako předtím on k nám k němu natáhnu dlaň a přijdu si vedle něj vážně divně malý (a ano, vím, že obecně nejsem právě vysoký). Napadne mě otázka, jestli je vůbec možné získat takovou... stavbu těla... nějakou přirozenou cestou. Samozřejmě se na to ale nehodlám ptát! Okraje zorného pole mi napoví, že ostatní postupně odcházejí, v pořadí medička a hned za ní Rain, která již vypadá o něco lépe – už jen tím, že stojí a jde. „Asi bychom měli taky jít,“ pronesu napůl k Antonovi napůl k sobě a po seznámení se (pokud tedy mou snahu neodignoroval) otočím své kroky ke dveřím, když kdesi vpravo zaslechnu spekulaci o zelené barvě. „Já bych preferoval, kdyby to vůbec nesvítilo. Za chvíli si budu připadat jak křeček,“ využiji situace k vyjádření jedné ze svých malých stěžovacích myšlenek a s ostatními pak projdu dveřmi, samotnému se mi do prozkoumávání cesty k ošetřovně úplně nechce. |
| |
| Začátek Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni, spíše Anton Po očku jsem pozoroval, jak se probouzí zbytek posádky. Očividně všichni civilové, takže jediní s vojenským výcvikem jsem tady já, ta kopa svalů a kybernetiky vedle mě a velitelka Cora. Vím, že občas mají velitelé rádi, když své vojáky podusí tichem a upřeným pohledem. Ale začínal jsem si myslet, že velitelka usla s očima otevřenýma. Dokonce i Anton se pustil pak do seznamování. Málem bych se pustil také, ale velitelka se vzpamatovala a řekla nám svůj proslov, načež zmizela ve dveřích. Jen jsem ještě chvíli stál a koukal na ty dveře, než jsem se stejně jako zbytek skupiny došoural k věcem a oblékl se. Hezky jsem si vyhrnul rukávy a nasadil onen náramek. "Univerzální klíče...aspoň je neztratím," prohlédl jsem si onen náramek na své ruce a pak se díval za lidmi, co už prošli dveřmi. Já se otočil na patě přišel k té hroudě svalů. "Samuel Reeds," řekl jsem a podal tomu kolosu ruku a trochu doufal, že mi ji nerozdrtí. Jak se tak dívám, ani ty vyztužené kosti by mi nepomohly. "Co myslíš, že nás tam venku čeká?" zeptal jsem se po chvíli a podíval se směrem k těm dveřím. "Myslím jako venku z Archy," dodal jsem radši po chvíli. |
| |
| Ošetřovna - prohlídky mohou začít Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Sotva jsem vyšla z kryokomory a podívala se na náramek, začal mi ukazovat, kam mám jít. Fakt by mě ale zajímalo, jestli se dá propojit s mým okem, je celkem otravné se na něj dívat na každé křižovatce. Hlavně, zdržuje to a mnohdy je čas to, co stojí mezi mnou a řádným ošetřením. Takže tak. Ošetřovnu jsem ale nalezla poměrně rychle a, krom těch zdržovaček na rozcestí, i snadno. Dveře se přede mnou tiše otevřely a mě se naskytl pohled na účelně zařízenou místnost (rudé skvrny na zemi si nevšímejte, rozlil se mi rajčatový džus). A dokonce i s dalšími dveřmi. Kam asi vedou. Hned jsem to šla zjistit, samozřejmě. První vedly do lůžkového, druhé do skladiště lékařského materiálu a třetí... no supa, mám vlastní kvartýr. Nebyl ale čas na to rozplývat se nad ubytováním a výbavou. Tedy, výbavou ano, ale ne tou, pro současnou chvíli, nepotřebnou. Teď jsem si musela projít co vše tu mám k dispozici, zjistit jak se co ovládá (aneb nahrát návody a postupy do oka, respektive do čipu v mozku skrze které je oko ovládáno), co k čemu je a osahat si to. Teď to znělo, jako bych tohle dělala prvně... a vlastně ano. Je to poprvé po čtyři sta pěti letech, co jsem zase v ordinaci. Ale to je vedlejší. Jdou se dělat prohlídky, zbytek týmu tu za chvilku bude. |
| |
| Do chodeb Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET všichni (hlavně Quentin) Ať už James vzal mou řečnickou otázku skutečně tak, že nevyžaduje odpověď, či mne jednoduše přeslechl, reakce jsem se dočkal i tak, a totiž od muže, kterého se mi nějakým způsobem podařilo při mé zběžné rekognoskaci kolembyvších přehlédnout. „Vzhledem k naší obecné roli bych se nedivil, kdyby to byl sekundární účel,“ otočím se na něj s lehkým zazubením, „ale měl bych si svůj pesimismus asi nechat pro sebe, ať to po sobě pak nemusím uklízet,“ řeknu o něco tišeji spíše jen sám sobě. „Což, Noam jméno mé,“ nabídnu mu s úsměvem pravici. Netrvá dlouho a, přifařiv se ke Quentinovi, vydám se do chodeb. Možná jsem se mohl obléct, ta prohlídka zřejmě nebude jen tak hned, pomyslím si, ale zhodnotiv, že zastavovat uprostřed chodby není asi nejlepší z nápadů, pokračuji v chůzi. Ať už Quentin konverzaci drží či ne, zkoumavě si prohlížím interiér chodeb, který mi jakožto neznámé prostředí s migrénou zrovna dvakrát nepomáhá, a tak se občas při bodnutí do spánku na moment zamračím. Alespoň, že můžu dýchat. Na křižovatce se zastavím a, ignoruje náramek přátelství, jehož účel jsem z větší části přeslechl, automaticky tázavě kouknu na Quentina. |
| |
| To opravdu nemáte větší? Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET všichni Vlastně všichni, kteří si s Antonem potřesete rukou zjistíte, že i přes velikost jeho těla jsou jeho pohyby jemné a přesně kontrolované. Nejspíš si už dávno zvykl nemačkat běžným lidem ruce a srdečně jimi netřást. Na jeho tváři se objeví překvapivě vřelý a milý úsměv. "Rád vás všechny poznávám, doufám že nám co nejdříve vrátí osobní věci, rád bych si s vámi připil na seznámení." Těsně po této odpovědi se však ozve velitelčin hlas a je potřeba se opět postavit do jakéhosi přehlídkového pohovu a počkat si na konec instruktáže. Oblečení se zdá být šito na míru a i přesto, že na zemi jsem nosil kolikrát i 5xl tady je prostě na štítku pouze mé jméno. *Velikost Anton Michailovič Čuka, to by tak sedělo.* Probleskne mi hlavou ironická myšlenka a pokračuji dále v přebírání přidělené uniformy. *Je to jak neopren, to nám nemohli dát raději nějaké starozemské uniformy než tyhle děsně přiléhavé supermoderní materiály?* Nakonec se však dostanu až k náramku a zjistím jeden z naprosto zásadních nedostatků. "Ehm, nevíte někdo jak nastavit ten náramek na větší velikost?" Zamávám bezradně "náramkem přátelství" a předvedu všem kdo se dívají velice zřetelně, že někdo před 400 lety na Zemi udělal jednu zásadní chybu, nepočítal s tím že by se tu objevil někdo se zápěstím velikosti běžné mužské paže. Nakonec se však prostě a jednoduše musím spokojit s tím, že náramek pouze přiložím ke svému zápěstí abych jej nechal synchronizovat se svým biologickým otiskem a poté s ním v jedné dlani a s oblečením v druhé se s tichým klapáním biokovových chodidel vydám za ostatními v domnění, že používají navigační přístroj v jejich náramcích. |
| |
| Ošetřovna - Kdo dřív přijde Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Eiri Muki "ťuk ťuk" Řeknu a vstoupím dovnitř, jelikož se dveře otevřou samy. Když uvidím Eiri jak se zaměstnaným výrazem si ještě nastavuje jakýsi přístroj a nechává na dalších běžet diagnostiku, prostě se jen postavím stranou abych nepřekážela a trpělivě čekám, uniformu stále v náručí. Vnucovat se za daných okolností nemá příliš cenu, jen bych tím zdržela celý proces. Když vypadá, že má hotovo nebo mi dokonce věnuje pozornost, usměju se a s tradiční úklonou pozdravím. Dle jejího chování má s Japonskem společného více než jen geny, je tedy na místě projevit respekt k její kultuře. Možná snáší stázi lépe než já ale kulturním šokem si zde projdeme všichni. "Dobré ráno paní Muki." Pak si mírně rozpačitě odkašlu a pokračuji. "Je dobré vás vidět za o něco,..." krátká pauza jak hledám slova "...méně dramatických okolností.". Nevěda jak pokračovat se jen opět usměju a čekám na její případné pokyny. Ostatně, tohle je její pracovna. |
| |
| Omlouvám se Archa Oddyseus, kapitánský můstek pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Anton Když si uvědomím, že jsem se celkem dost ztratil ve svých myšlenkách a prakticky ignoroval všechny okolo sebe. Vypadalo to, že už všichni vyšli na chodbu a tak jsem trošku rychlejším krokem dohnal alespoň Antona. „Měl bych se jim poté omluvit, nebylo to ode mne vůbec slušné. I když bych řekl, že příležitost na omluvu mít budu alespoň na ošetřovně. Jak daleko ta ošetřovna vlastně je?“ říkám si zase ve své hlavě a přitom otočím se na Antona. „Omlouvám se… pokud jste na mne mluvil. Trochu jsem nedával pozor na to, co se okolo mne dělo.“ přiznal jsem. Pak jsem už zase jen mlčel. Přišel jsem si špatně kvůli tomu, že jsem ostatní ignoroval, sice aniž bych si to uvědomil, ale měl bych si na to dát pozor… a zařídit aby se to už neopakovalo. |
| |
| Cesta za doktorkouArcha Oddyseuspondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Noam (okrajově ostatní mířící na ošetřovnu) Seznámení s Antonem sice nedopadlo právě výřečně, ale vyvést z míry se tím nenechám. Nakonec to není tak, že by na interakcích v průběhu prvních pár minut po probuzení závisely naše budoucí vztahy. Minimálně v mém pohledu tomu tak není a mám mnoho důvodů doufat, že ostatní to cítí stejně. Noamova slova záhy oplatím překvapeným pohledem, protože, i když já sám jsem reagoval právě na jeho spekulaci o zelené, odpověď na své menší postěžování jsem neočekával. Rozhodně je ale vítaná, i když kvůli ní z mého původně pobaveného úsměvu (úsměvy ve všech formách jsou nakažlivé a Noamovo zubení není výjimkou) zbyde záhy jen pár zamračených vrásek. Co naděláme. Každopádně bez váhání přisunu se o krok blíže a, přijímaje jeho pravici pevným, ale krátkým stiskem, zvednu koutky alespoň konverzačně. „Quentin,“ představím se jednoduše a nezmiňuji, že jsem už jeho jméno zaslechl – k čemu by to bylo, že, „a zrovna na mě takovým pesimismem šetřit rozhodně nemusíte, ještě bych si myslel, že jsem v tom sám,“ zareaguji i na jeho předchozí slova, i když možná ne všechna byla určena mé maličkosti, „nelíbí se mi myšlenka na množství dveří, kde světla zůstanou červená.“ Mávnu krátce rukou, jako by o nic nešlo, byť nespokojenost v mé tváři tvrdí opak. O okamžik později s ním srovnám krok. Během chvilky si v duchu zařadím Noamův přízvuk a, aniž bych to nějak zvlášť plánoval, krátce si jej při příležitosti pátrání po ordinaci prohlédnu. „Potřebujete brýle?“ Napadne mě s dojmem, že trochu mžourá a do toho se mračí (i když pro mračení může mít milion dalších důvodů). A sotva to dořeknu, skoro až frustrovaně si povzdechnu a spustím znovu a energičtěji. „Oficiálně jsem se rozhodl zavést tu politiku tykání, přidáte se?“ Nyní již opět s úsměvem zvednu při mluvení oči k jeho tváři a hned dodám, „i když aplikovat ji na zbytek skupiny asi zabere nějaký ten čas, obzvlášť s paní – nakopu vám zadek – veli... telkou,“ zadrhnu se v posledním slově, nečekaje zeď, která se mi tak trochu postaví do cesty. Že by to byla křižovatka… Ohlédnu se po dalším novém známém, který chytře stihl zastavit, a se zakroucením hlavou sám nad sebou a drobným úšklebkem sklopím oči k náramku. Vzápětí vykročím správným směrem. „Stejně je to zvláštní,“ vydechnu tak do vzduchu, když si s prvním dalším krokem uvědomím nejistotu v kolenou, „čtyři sta let je pryč a mě se akorát třesou nohy.“ Lidi přede mnou, lidi za mnou, až najednou jsou před námi dveře, červené světlo se změní na zelené a ta-dá, je otevřeno. V tu chvíli si uvědomím nedostatek instrukcí, především zda jít dovnitř postupně, nebo všichni najednou – ale ona si nás Eiri jistě nějak zpřehází, a tak po pohledu k Noamovi vejdu dovnitř a stoupnu si poblíž kohokoliv, kdo v ordinaci už je a není doktorka, svému chodbovému společníkovi ale nikam neutíkám. |
| |
| Konverzační průchod chodbami Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Quentin (okrajově Rain, zbytek hloučku směřujícího do ošetřovny) Quentin, jehož jméno záhy zjišťuji, přijme mou pravici, přičemž mu s vžitou hravostí oplatím pevný stisk o něco pevnějším. Jeho následná poznámka u mě poté vyvolá tiché zasmání. „O to bych si starosti nedělal, minimálně ta zdravá špetka pesimismu nejpravděpodobněji nyní číhá v každém z nás, čekajíc na správný moment,“ sklopím lehce hlavu a povzdechnu si, „zda je založena na mylných předpokladech, to můžeme jen doufat,“ protáhnu druhou polovinu souvětí, „nebo ne. Jak se kdo má rád,“ pokrčím rameny s úšklebkem. „Mimochodem, ještě jsem neviděl, aby sebelepší dveře zastavily starou dobrou zvědavost,“ natočiv hlavu na stranu, pozvednu levé obočí a spiklenecky zdvihnu pravý koutek úst, po chvilce opět přecházeje do mírného zubení, „i když pochybovat o systému, který by měl mít optimální znalosti o tom, co by námi mělo a nemělo být spatřeno, no, nevím, zase… jsme lidi, ne křečci,“ vystrčím přední dva zuby, pokrčím znovu rameny a se stále zvednutými koutky se dám do kroku. Zkoumaje interiér chodeb či alespoň šmouhy, které jsem schopen z jeho jednotlivých prvků postřehnout, podívám se zmateně na Quentina, jehož otázka v kontextu mého jazyka vyzněla spíše jako nabídka. „Uh,“ udiveně zamrkám a přejedu ho s lehkým zamračením pohledem, jestli v rukou nedrží mé či jakékoliv jiné brýle. Než se ale stihnu zorientovat, o co mu vlastně šlo, přenese se k jinému tématu a že je mi to téma blízké, nechám zmaten a zrazen absencí mých brýlí v jeho rukou změnu tématu tu tam. Zastaviv uprostřed křižovatky, zadívám se tázavě na Quentina, který zdá se, je konverzací poněkud unešen. Tichým odkašláním si se ho pokusím upozornit na stěnu, ke které tak neohroženě kráčí, což se setká s nulovým efektem, ale do stěny nakonec přeci jen nenabourá. Nad jeho, snad, překvapením se široce zazubím. „Zmetku škodolibá, chudák.“ Když pak odhalí správnou cestu pomocí náramku přátelství, vydáváme se dále v útroby archy. „Počkej, počkej, počkej, Kventyn, pačakaj,“ zarazím ho se smíchem, vyslovuje jeho jméno s drsným ‚kv‘, silným přízvukem na ‚e‘ a slovanským tvrdým ‚y‘, když domluví. „Okuláre ano, tykání všemi deseti, ale máš pravdu, že pro slečnu drsňák to asi nebude košer a… třes nohou bych asi klidně směnil,“ pokračuji stále se zubě. Ač se s ním povídá dobře, bude mi chvilku trvat, než se rozkoukám a zorientuji, v čemž mi, i když mírný, bolehlav s jistotou nepomáhá. „Ale i to za chvíli přejde. Než se nadějeme, zbude po těch čtyř stech letech akorát tak okno a vzpomínky na to, jak nám říkají, že budeme nebo už jsme byli po tu dobu ve spánku… dokonalá věc pro tvou křeččí hypotézu,“ zatvářím se na chvíli naprosto seriózně, načež pokračujeme jak v chůzi, tak snad i konverzaci, od které bych Quentina nerad odradil, i když bych uvítal mírné zpomalení. Ani se nenadějeme a jsou před námi dveře, u kterých se dočkám zadostiučinění. „Sním či bdím,“ udiveně pohledím na zelené světlo označující volný průchod. „Dispečink mne vyslyšel,“ zamumlám potichu a rozhlédnu se po chodbách, nevidím-li toho mnou tak žádaného Jeana s mými okuláry – marně. Tiše si povzdechnu a po výměně pohledů s Quentinem se přesuneme do ošetřovny, kde už čeká Rain, na kterou, všimne-li si mne s úsměvem na prstech ukážu znak peace a začnu pohledem zkoumat nový přírůstek do mého seznamu navštívených místností. „Hmm…“ zamyšleně se chvíli rozhlížím, snaže se zaostřit na cokoliv dál jak metr a půl ode mě, „tmavá šmouha, světlá šmouha, šedá šmouha, svě-“ mrkaje, sebou cuknu a opřu se o zeď za sebou, když se mi při pohledu do světla zamotá hlava. „Wow,“ chytnu se s tichým smíchem za spánky a zadívám se do země, „ne, čtyři sta let a nic se nezměnilo. Asi budu pak potřebovat nějaký ten prášek,“ zamračím se trochu do země, načež se znovu usměju a zvednu hlavu. „Čtyři sta let… a na čekání u doktora se nic nezměnilo,“ zamumlám tiše, ale tak, aby to bylo přeci jen slyšet a pro zdůraznění i tak velmi znatelné nadsázky ještě nahodím úšklebek. |
| |
| Cestou na ošetřovnu Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Skupinka mířící na ošetřovnu
Je to tu stejné. Držím se za větší skupinkou, ale i bez a náramku bych se nejspíš obešla. Okrajově poslouchám rozhovor Noama s Quentinem. Noam… Cože říkal, že je? A bez brýlí očividně pořádně nevidí. Kousnu se do rtu pro zapamatování, zatímco si jej celého zezadu prohlédnu. Nezdá se, že by patřil k armádě. Nejspíš civilista. Uvidí se.
Ošetřovnu si jen zběžně prohlédnu. Zařadím se mimo většinu skupinek. Snad ty prohlídky budou rychlý. Podívám se na ruce. Třeba mě doktorka přehlédne, jak to většinou bývá. Tiše si povzdechnu. Zajímalo by mě, jestli na Oddyseusu mají knihy, co jsem ještě nečetla. Myšlenka na knihy mi vyčaruje slabý úsměv na rtech. |
| |
| Je tu někde doktor?Archa Oddyseuspondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Noam, Eiri (okrajově Vox a zbytek na ošetřovně) Trvá mi možná až příliš krátkou chvíli, než se rozhodnu naši konverzaci o pesimismu dále nerozvíjet. Možná je to tím, že i když vedena nadlehčeně, je přeci jen poněkud… pesimistická (kdo by to byl čekal). Nebo protože se mi nechce začít rozvíjet nahlas myšlenky o přístupu některých, když oni někteří jsou na doslech. Ehm, ehm, nemá to samozřejmě nic společného s klidným přístupem Antona a chladným chováním té nenápadné dívky, která mi kdoví proč přišla ještě děsivější než náš soukromý obr, zvlášť když se držela za námi a byla úplně tiše. Vážně, nebýt karambolu na křižovatce, asi bych si jí ani nevšiml. Přesně vím, jak by se mi za takové myšlenky vysmál bratr – mít takové pocity z malé holky, když venku čeká kdo ví co. Každopádně. I když k pesimismu jako takovému se nevracím, beztak přijdu s neveselou reakcí na následná Noamova slova. „A já měl právě pocit, že jsem takových dveří viděl až dost. Zvlášť když jsou automatické a působí… řekněme dosti nedobytně. A když mluvíme o tom systému… ten těžko rozlišuje lidi a křečky,“ nakrčím mírně nos a hned dořeknu, „spíš myslím, že naše volnost pohybu je v režii velitelky.“ Takhle bychom mohli konverzovat dál, věta – reakce, věta – reakce, není to nic složitého, něco jako ping pong. Ale to bych nesměl být… já. Až s Noamovým smíchem provázeným žádostí počkej a zřejmě pro něj bližším „pačakaj“ se zastavím s uvědoměním, že melu. Samozřejmě mě nestíhá a o konverzaci taky nemůže být řeč, když mu nedám ani prostor pro nějaká ta slova, že ano. Rychle s ním opět srovnám krok a doprovodím jeho smích veselým úsměvem. „Promiň, promiň, povídej.“ Kolik věcí se člověk dozví, když dá někomu prostor mluvit a poslouchá. „Skvěle, já opravdu nemám moc v lásce vykání, když s někým mám trávit čas, takže… díky. Ale každopádně nechápu, že jsi neměl rovnou připravené brýle. Ale možná je má Eiri.“ Přinutím se vydechnout a dát mu čas. Ping-pong. Jen v pomalé verzi a bude to ideální. Nepřítomnost Noamových brýlí mě nicméně přinutí uvědomit si, že vlastně netuším, zda vůbec ještě uvidím nějaké své věci. Dostali jsme stejnokroje… a? Upřímně mě nenapadlo na to ani pomyslet v průběhu celé té „teď vás připravíme a nebojte se, budete jen 400 let spát“ záležitosti. „A co nabízíš na výměnu?“ Zazubím se k němu ještě, reagujíc tak na jeho obchodní nabídku. A už jsme na místě. „Tak jo,“ prohlásím později, sotva se Noam vyjádří k zelenému světlu nad dveřmi, „tohle potvrzuje mou křeččí hypotézu ještě víc.“ Ušklíbnu se k němu pobaveně a při vstupu do místnosti ještě nadhodím: „už tomu schází jen elektrošoky a jídlo.“ Načež se rozhlédnu s drobným povzdechem, kdo kdy rád chodil k doktorovi. Ale záhy se Noam rozhodne přistoupit k bližšímu seznámení se zdí – a navíc očividně nedobrovolně. A vtipkování jde stranou. „Hej,“ poplašeně překonám ten krok k němu a chytnu jej za paži, druhou ruku nastavenou, a tak trochu připravenou jej chytat při případném pádu. „Co je, je ti špatně?“ Přestože on hned pokračuje v mluvení a zřejmě tedy nehodlá zamávat vědomí na rozloučenou a složit se tu, stejně jej pro jistotu nepouštím. A ani se nenaladím na jeho nadsázku, vlastně se s podmračením rychle rozhlédnu. „Slečno Eiri? Doktorko? Noamovi asi není dobře,“ trochu ve stylu školáka hlásajícího něco učitelce vyhledám pohledem oslovenou těsně předtím, než se otočím zpět. „Nechceš si radši sednout, nebo tak? Pomůžu ti,“ trhnu hlavou k nejbližšímu lehátku. Pobavení je fuč, spíš se mi v hlavě nevesele honí informace o všech těch možných následcích, se kterými mě seznamovali. Ale přitom předtím vypadal v pohodě… do háje. |
| |
| Případ nezapnutých hodinek Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET James, později ostatní "V pohodě, ptal jsem se jestli někdo neví jak těm hodinkám nastavit ten pásek." Znovu zamávám bezradně náramkem, který je příliš krátký na to, aby šel zapnout kolem mého zápěstí a srovnám krok aby James nemusel každou chvíli popobíhat. "Velitelka říkala, že jsi tu jako technik přes bioniku. Máš s tím hodně zkušeností?" Chvíli si počkám na odpověď a rovnou pokračuji ve velice nenuceném výslechu. "Zajímalo by mě co má tahle kocábka za letadla. Doma v Srbsku jsem lítal s Valkýrou a moc lepších letadel jsem neviděl, takže pokud pro tuhle misi nevymysleli něco co ještě nikdo neviděl snad u ní zase skončíme." Z hovoru o ničem mě vytrhne vlastně až vchod do ošetřovny, takže v půlce Jamesovi přestanu líčit jak jsme v kasárnách "za mlada" vyráběli vlastní pálenku s příměsí leteckého paliva. Mrknu jedním okem na Jamese a postavím se za ostatní abych jim nestínil. *Tohle je nějaká supermoderní ošetřovna, nic moc podobného medi-stanům které používá většina skupin operujících na Balkáně.* Ve chvíli kdy se Noamovi zatočí hlava si bdělý pozorovatel může všimnout několika věcí. Antonova chodidla se jakoby naježí ozve se ozvuk kovu škrábajícího o kov a Anton se až příliš rychle na standarty běžného člověka přesune přes půl ošetřovny k Noamovi, aby jej relativně lehce podepřel a zabránil tím jeho pádu. Na místě, kde ještě před chvílí stál je k vidění poškrábaná podlaha a několik kovových pilin se nachází také kousek od Noama. To už však Antonova chodidla vypadají opět normálně hladce a jejich nepřirozený původ dává tušit pouze jejich metalicky modrá barva. (Jde to vidět protože ona plocha zasahuje až skoro po nárt a asi do půlky paty.) "Ehm, omlouvám se, reflexy." Otočím se na ostatní a nejistě se podrbu ve vlasech. Po zjištění, že Quentin se o Noama postará mu pomůžu ho usadit a odeberu se opět nezavazet někam jinam. * +Vypnout bezpečnostní protokoly ochrany civilistů.+ ... ... ... +Vypnout automatické ovládání přilnavosti+ ... ... ... +Opravdu si přejete převést posilovače do nouzového režimu?+ +ANO/NE+ ... ... ... +Aktuální nastavení je v rozporu s nařízeními základny WHELPS skutečně si ho přejete uložit?+ +ANO/NE+ * |
| |
| Ošetřovna Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET tak nějak asi všichni Než jsem se nadál, zůstal jsem v té probouzecí části sám. Nevím, jestli jsem na chvíli odpadl nebo prostě se jen ponořil do vlastních myšlenek, které mi teď v hlavě začínaly vířit, ale když jsem znovu zamrkal, přestalo to. Vyhrnul jsem si rukávy a podíval se na ten svůj novej náramek. "Tak jo, no," přistoupil jsem ke dveřím a stejně jako ostatním i mě se otevřely a pustili mě dál do lodi. Procházím chodbou a kolem míjím různé dveře. Vzpoměl jsem si na sebe, když jsem byl malej a snil, že se jednou budu po takových chodbách procházet. A hle... teď tu jsem. Spolu s dalšími lidmi, jejichž ochrana bude mým úkolem. A tam venku? Tam je něco neznámého. Možná něco tak nebezpečného že na to naše vybavení stačit nebude. Nechal jsem tenhle problém svému budoucímu já a pokračoval dál do ošetřovny, kde jsem se stal svědkem něčeho zajímavého. Ten obrovský kolos jménem Anton se najednou rozběhl tak rychle že během mrknutí oka překonal půl ošetřovny. Nemýt tak posílené vnímaní tak si prostě myslím že...nevím co se stalo. Ty jeho vylepšení jsou opravdu zajímavé. "Čekal jsem že kolos tvýho formátu bude spíše něco jako tank. Robustní, silný a pomalý," zavolal jsem směrem k Antonovi a pak se jen podíval po ostatních. Jsme to asi všichni, takže jsem akorát uzavřel skupinu. |
| |
| Wow, klídek, všici Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Quentin, Anton (zbytek na ošetřovně) „Možná tvá zvědavost nebyla dostatečně velká,“ pokrčím rameny s mírným úšklebkem. „Na polemizování o velitelčině roli je asi ještě brzy… ale šanci, že je taky křeček… nebo trochu zkušenější laboratorní myš bych nepodceňoval,“ zavrtím přemýšlivě hlavou a skousnu si horní ret. „Moc pozornosti jsem jí nevěnoval, ale rozhodně nebude od věci to změnit,“ pomyslím si sám pro sebe. „Což, jsme zatím všichni na jedné lodi,“ zasměju se tiše, „doslova,“ dodám potichu sám pro sebe, „časem se určitě zorientujeme,“ udržím si úsměv a spiklenecky mrknu na Quentina. Skoro jako zázrakem se mi přes Quentinovo povídání, naše kroky a dunění v mé hlavě povede zaslechnout další kroky, „Skvěle! Zabloudíme-li, nebudeme v tom sami,“ zaraduji se v myšlenkách, které ovšem dále z důvodu nutnosti držet krok v konverzaci s Quentinem nerozvíjím a vracím svou pozornost k němu a různě flekatým stěnám kolem nás. „No, občas se hodí, ale nám všem tu asi prospěje taková… přátelštější atmosféra, které vykání sice nebrání per se, ale taky moc nepomáhá,“ souhlasně přikývnu, „Jak o tom tak mluvíš… snad jsem je tam nepřehlédl,“ podrbu se zmateně na hlavě, „ale ne, to bych si snad všiml. Určitě budou u Eiri nebo u mě v pokoji,“ řeknu se značnou dávkou nejistoty v hlase. „Bez nich bych vám byl nápomocen asi jako plyšovej medvěd v životní velikosti,“ zamračím se trochu a sklopím pohled na podlahu. Nepitvám to ale dlouho, když Quentinovi se zachce domlouvat podmínky našeho směňování: „No…“ „migrény, voňavým sajrajtem momentálně potlačený astma…“ „vlastně asi nic, co bych ti přál,“ zatvářím se omluvně. Quentinova reakce mě rozesměje. „No, jídlo snad dostaneme, i když doufám, že si pro něj nebudeme muset prolejzat bludištěm… a elektrošoky… hmmmm?“ obrátím pohled tázavě na náramek a uculím se. „Snad za to to jídlo bude aspoň stát,“ zakroutím hlavou stále se zubě. Během mého obhledu místnosti do ošetřovny stihnou dojít i další dva členové naší jednotky. Robocop a klučina… nebo policajt, bez zaostření těžko říct. Ani se nestihnu smířit s neplánovaným seznámením mých zad se zdí a už je z mého malého zavrávorání docela scéna. Jedna ruka v kleštích a podpírající mne Robocop, na kterého jen zmateně zamrkám. „Uh…“ pomalu zastavující rotování celé místnosti ještě jednou trochu zrychlí, načež s mísícími se hlasy v mé hlavě úplně zastaví. „Dźe? Jak?“ natočím hlavu zkoumavě na stranu a rychle ho přejede pohledem, ale to už slyším Quentina, který o mě má až překvapivé starosti. „Děkuju,“ věnuji mu krátký úsměv a snad bych se i představil, nebýt nutnosti uklidnit Quentina. „Klid, klid, jsem v pohodě, co blázníš, člověku?“ otočím se na něj s mírným zazubením, ač mi stále spánky a vlastně i většinu zbytku hlavy sužuje bolest. „Můžu si v klidu počkat jako všichni ostatní, jen se mi trošku zamotala hlava, nic víc,“ řeknu klidným hlasem, opřu se o zeď trochu pohodlněji a mna si volnou rukou jeden ze spánků nahodím svůj klasický úsměv. „Tohle je normální, když vysadím medikaci. Nechme Eiri dodělat si co potřebuje, okej?“ zadívám se mu upřeně do očí, „Klid.“ |
| |
| Návštěva u doktora Archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Anton a zbytek na ošetřovně Podíval jsem se na Antonův náramek. "Možná bych to mohl potom nějak zkusit prodloužit, ale spíš až po kontrole." pronesl jsem a byl jsem rád, že trochu zmírnil krok. Takhle jsem mohl jít normálně. Nad jeho další otázkou jsem se trochu pozastavil. "Ano... řekl bych, že ano. Ze začátku jsem ještě pracoval s otcem..." řeknu nakonec a Anton mi mezitím začal vyprávět o svém životě. Když se zasekl v půlce svého vyprávění došlo mi hned proč. Už jsme stáli u ošetřovny. Ošetřovnu jsem si začal prohlížet zvědavým pohledem, ale přerušil to zvuk a následný pohyb Antona. "Zajímavé," je jediné, co ze sebe dostanu. Alespoň už vím o dalším augmentovaném v týmu, přeci jen proto se asi ptal, jaké s tím mám zkušenosti. "Tohle bude ještě zajímavé. Schválně, kdo tu schovává ještě nějaké augmentace v rukávu." "Řekl bych, že už jsme tu všichni. Noam by měl jít asi první. Co myslíte doktorko?" zeptám se Eiry. Noamovi bylo očividně špatně a měl by mít přednost. Nikdo z nás ostatních přeci nevypadá nijak špatně. |
| |
| Ordinace právě otevírá, vezměte si lístek, prosím Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Všichni na ošetřovně Nebylo moc času se pořádně seznamovat s vybavením, ale naštěstí tu nebylo nic, co bych neznala, takže se vlastně jednalo jen o osvěžení paměti, jež po čtyři staletí spala. Při průzkumu jsem i nalezla malé pouzdro na brýle a inhalátor. "Soka, brýle a inhalátor Čmel-sana," uvědomím si a chci se už už zvednout, že mu je půjdu odnést, když tu se začnou trousit první členové týmu. Wang-san jako první a hnedle s veselím pozdravem, jako kdybychom se před chvilkou neviděli. Vesele jsem se usmála. "Ohayogozaimasu, Wang-san. Zdáte se být již v pořádku," usměji se s lehkou úklonou. "Nic Vás nebolí? Dýchá se Vám v pořádku?" Než stihne přijít jakákoliv odpověď, začnou se trousit i ostatní. Stojím za stolem, ruce sepnuté před tělem a pozorně sleduji každého, kdo vejde. Než ale stihnu cokoliv říci, Čmel-san se zapotácí, přičemž Leclair-san jej zachytí a do toho se ještě projeví i Čuka-san a jeho nemalé množství úprav. Čmel-san sice pomoc a přednost ve vyšetření odmítá, ale to jsem už v půlce cesty k němu s jeho věcmi v ruce. "Pomožte mu prosím na lehátko, Leclair-san. Děkuji Vám. Teď vás všechny poprosím, abyste se přesunuli do vedlejší místnosti. Není to sice čekárna, ale v současné chvíli to bude více než dostačující. Budu si vás volat postupně, Čmel-sanem počínaje," požádám je, zatímco se přesunu k Čmel-sanovi (pozornější posluchači si mohou všimnout, že mívám tendenci místo "L" vyslovovat "R"). Jakmile všichni přejdou do lůžkového pokoje, podívám se na Čmel-sana a jako první mu podám brýle. "Vaše brýle a inhalátor, Čmel-san. Prosím, ihned si dýchněte, mělo by se Vám udělat lépe," podám Noamovi jeho věci a počkám, až si dýchne. Pak se pustíme do prohlídky. ... pokračování tajně! |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: Noam Ramanavič Čmel Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 0930 ET Jakmile všichni odešli z ošetřovny a Noam si pořádně dýchl a nasadil si brýle, pousmála jsem se. Ještě jsem nějakou chvilku počkala, než začal jeho lék zabírat a mezitím jsem si vyvolala jeho složku. Když už se zdál v lepším stavu (a já měla pročtenou složku), zamířila jsem k jedné ze stěn, odkud jsem si přitáhla váhu s metrem (aneb jak mívá i dětská lékařka, jen modernější a pro dospělé). "Nejdříve si Vás změřím a zvážím, prohlédnu tělo, poslechnu si plíce i srdce a pak si trochu popovídáme," usměji se na něj. "Prosím, vysvlékněte se do trenýrek a postavte se tady," ukážu na váhometr a vyčkám až tak udělá. Jakmile se váha zkalibruje a ukáže mi jeho váhu, porovnám to s údaji, které byly zadávány ještě před odletem. "Váha sedmdesát čtyři kilo, rozdíl marginální, po čtyřech stech let hybernace se dá úbytek váhy předpokládat," mumlám si pro sebe, zatímco do tabletu v ruce zapisuji novou váhu. "Výška, sto devadesát pět, stejné jako u váhy. Na tělo sice působila gravitace, ale vazy a mezikloubní chrupavky povolili, to se brzy zpraví." Obejdu jej, prohlédnu si mateřská znamínka, jizvy a spokojeně přikývnu. "Prosím, posaďte se na lehátko, kolena volně dolu," požádám ho a odsunu váhometr. Když tak učiní, přitlačím k němu stolek s tlakoměrem. Chvilka manipulace, než Noama připojím na přístroj a napěchuji rukáv. Měření tlaku projde v pořádku, hodnoty jsou v normách, což si samozřejmě zaznamenám. "Zhluboka nadechnout," požádám ho a položím mu kovovou placku fonendoskopu na hruď. "A plynulý výdech. Znovu, prosím. A vydechnout. V pořádku, infalace zabrala. Jistě víte, jak máte inhalovat. Chvilku potrvá, než se to srovná do původního stavu, takže abychom tomu pomohli, inhalujte prosím vždy ráno a večer jeden vdech. Při jakýchkoliv problémech ihned inhalovat." Zamířím ke stolku, odkud si vezmu pogumované kladívko a do kapsičky pláště (jop, už ho mám) si vložím baterku a dře... vlastně plastové dřívko. Kladívko položím vedle Noama a stoupnu si před něj. "Otevřít ústa a udělat Á, prosím," požádám ho, v jedné ruce baterka v druhé dřívko. Jakmile udělá oblíbené Á, nahlédnu mu do úst. "Výborně, můžete zavřít." Dřívko i baterku vrátím do kapsičky a prsty v gumových rukavicích mu začnu jemně přejíždět po krku, abych nahmatala a zkontrolovala uzliny. "Výborně. Teď už jen zkontrolujeme reflexy a podíváme se jak je na tom Váš zrak." Kladívkem jej párkrát klepnu do kolena, přičemž levé je o něco slabší, což se ale dalo předpokládat. Nakonec přejdu na zrak. Nejdříve mu oči prohlédnu, pak jej nechám opět nasadit si brýle a nechám jej číst písmena ze zdi, abych se ujistila, že se nic nezměnilo. "Krom počátečního problému s dýcháním a drobným rozdílem ve výšce a váze je vše v pořádku. Děkuji za Vaši trpělivost, Čmel-san. Prosím, oblékněte se." To už sedím za stolem, na něm tablet se získanými údaji, kam ještě něco málo doplňuji. "Posaďte se prosím," ukážu na židli před mým stolem, "takže, z mého pohledu jste naprosto v pořádku. Inhalovat jak jsem řekla a brzy budete v pořádku i po této straně. Teď mi řekněte, co Vaše migrény? Bolí Vás teď hlava? Nebo cokoliv jiného?" |
| |
| V ordinaciArcha Oddyseuspondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET Noam, všichni na ošetřovně „Já ti nevím,“ vydechnu s nakrčeným nosem, „pokud to tu alespoň do určité míry neřídí ona a vážně je to vše o nějakém… systému, přijde mi to asi ještě horší. Jasně, systém ji musel probrat, ale stejně… pořád je to jen nějaká technologie,“ domumlám a za jeho další slova Noamovi věnuji jen zadumaný úsměv a lehké kývnutí. Možná se v tom jen zbytečně piplám. Anebo ne, nevím, každopádně je asi čas tohle téma opustit. Když se nám podaří překonat můj tak trochu monolog, konverzace konečně začne více vypadat, jak má. Na Noemovu reakci k problematice tykání a vykání přitakám. „Někdy ano, ale takhle ve skupině… kdo si má pak pamatovat, s kým mluví jak. A když si všichni tykají, minimálně odpadne hodinový přemýšlení, jestli je tohle zrovna vy nebo ty,“ zahlásím. Navíc u mě je spíš štěstí, když se v takových situacích trefím. Takže asi tak. Se stále více spolupracujícími končetinami přidávám do konverzace místy i gesta rukou či rameny, s chůzí však moc nespěchám – nohy se z dovolené ještě stále nevrátily úplně a na ten pocit se nedá jen tak zvyknout. Zkoumavým pohledem beze slov odměním protinabídku na náš smyšlený obchod. Nevypadá tak zle… přehlédnu-li vše, co přisuzuji absenci brýlí. Na jazyku mě svrbí otázka týkající se jeho stavu, spolknu ji však spolu s pár dalšími komentáři a jen se mírně, ale očividně ne moc vesele, pousměji. „Každý z nás je tady, protože se sem nějak hodí. Určitě by tě nenechali bez brýlí, asi je vážně dostaneš při prohlídce,“ okomentuji vraceje se tak k předchozím větám, aniž bych se věnoval našemu obchodování. Možnost přidat se pak k jeho smíchu uvítám již veseleji. „No tak, vše tady bude asi z prášku, tak co myslíš, bude to za to stát?“ Několik věcí se vzápětí stane nějak moc rychle. Vážně rychle. Rád bych si v duchu pogratuloval za své reflexy a zajištění Noama dříve, než by se případně skácel, ale můj výkon v tomhle absolutně zastíní Anton. Skoro mi zaskočí to nic v puse, když je najednou u něj a jistí ho, zatímco já stihl jen čapnout jeho paži. Jak? JAK? Přísahal bych, že rozhodně nestál vedle nás. Rychle ovládnu svůj výraz a změním ho z „co, co, cože?“ na alespoň trochu normálnější „no teda“. A přeletím pohledem stopy v podlaze a kovové piliny. „Tady se asi není za co omlouvat…“ vydechnu k Antonovi hlasem, ve kterém stále doznívá překvapení... Ale je čas na restart. *Haló, ano, máte tu obra, který právě překonal místnost v mžiku oka, ale Noamovi nebylo dobře, vzpomínáš? Heeej, je někdo doma?* S mrknutím zavolám doktorku a zahledím se zpět na původce tohoto pozdvižení, který vlastně vypadá, alespoň relativně, v pořádku. A vlastně na mě i mluví. „Já co blázním?“ Přecvaknu se zpět do situace a zakroutím hlavou s menším, ale se zamračením mírně nekorespondujícím úsměvem. „To ty ses tu téměř složil, a podle toho, co říkali, to může být kvůli tomu rozmrazení,“ dodám a přeletím ho opětovně pohledem. Ano, vím, že tohle žádné zranění nezpůsobilo, ale stejně se tomu neubráním. Možná vážně jen trochu panikařím… zase. Vždyť Noam vypadá klidněji, než já! Vlastě mě tím klidem trochu nakazí a s jeho dalšími slovy to konečně secvakne dohromady. „Medikaci?“ Medikace = nemoc. Nemoc + kryo spánek = problémy. „Vlastně, neřeš to… hloupá otázka,“ dodám hned s uvědoměním si, že jsem první myšlenku vyjádřil nahlas. A jak zachytím ten jeho pohled, zavřu pusu. Čas přestat plácat, vše je vysvětleno, Noam vypadá uspokojivě živě, takže šup a rychle se zklidnit, jak říká. Nic se neděje. S delším nádechem se pousměji a pustím konečně jeho paži. „Dobře… promiň,“ vydechnu, ale to už je u nás Eiri, takže na další slova se nedostane. A ať si Noam říká, co chce, stejně si myslím, že je dobře když půjde první. Tak pro jistotu a aby dostal své léky. Po té předchozí reakci se chovám už umírněněji a navzdory žádosti od Eiri počkám, jestli Noam bude pomoc potřebovat. A pokud to tak vypadá, prostě ho bez okolků podepřu dle potřeby a k lehátku dovedu, pokud ne, tak tu cestu jen absolvuji vedle něj. V obou případech pak mávnu jak kdyby na rozloučenou a zmizím vedle, raději už bez dalšího plácání. V lůžkové části se rozhlédnu, ztěžka si povzdechnu a dojdu si sednout na kraj jednoho z lehátek. S plánem brzy se přesunout mezi ostatní a seznámit se se zbytkem skupinky pro teď jen přivřu oči a odolávám pokušení zkusit ten třas z nohou vyklepat. |
| |
| V ordinaci archa Oddyseus pondělí, 5.1.2475, 9 hodin ráno ET všichni na ošetřovně (prim. Quentin, Eiri) „Vše má své pro i proti. Systému zase z neznámého prostředí nemůže přeskočit,“ nadhodím argument, který, ač tak nebyl zamýšlen, se ukázal jako poněkud temný, načež se ukáže, že je to i poněkud černá tečka za tímto tématem, když se oba rozhodneme přesunout k tématům jiným. Přestože se s Quentinovou nesnází ohledně pamatování si, jak koho adresovat v podstatě vůbec neztotožňuji, souhlasně na jeho komentář přikývnu. Subjektivní důvody pro toto rozhodnutí, které pro mě nebude nutně zbytečné si zapamatovat, nejsou z objektivního pohledu důležité. Hlavně když v pozitivním smyslu ovlivní všeobecnou atmosféru na arše. Rád, že jsme se přehoupli z mnou tak nepromyšleně nahozeného tématu směny fyzických problémů, což Quentin ještě v reakci na mé polemizování nad mou užitečností při absenci brýlí doplní milými slovy, pozvednu své koutky v úsměv. „Vůbec to neříkej, už teď bych si dal pořádný šnicaľ,“ zamračím se nad zmíněným jídlem v prášku, které zde nejspíš opravdu bude. „Chtějí-li, abychom byli aspoň trochu fungování schopní, mělo by to za to stát,“ vědom si, že to za to nejspíš stát nebude, celkem smířeně pozvednu obočí a pravý koutek úst, „no, uvidíme,“ pokusím se aspoň trochu pozvednout i falešné naděje nám oběma s rezignovaným zasmáním se. „Wow…“ trochu překvapeně, i když stále zazuben, zamrkám na Quentina, který na mě vybafne skoro i diagnózu. „Před tebou si musím dávat pozor,“ lehce přikývnu hlavou sám pro sebe, přeletěv ho nejdříve trochu roztřeseným pohledem. K mému i jeho štěstí, se brzy začne uklidňovat. Nad jeho pozastavením se nad tím, že potřebuji léky se já naopak nijak nepozastavuji. Stále pozitivně naladěn, což dávám, bohužel stejně jako bolest hlavy, dobře znát, jen beze slov souhlasně přikývnu. Zmerčiv, že mé přesvědčování, že jsem v pořádku a rád si počkám, bylo bez efektu a Eiri k nám, respektive ke mně, stejně už míří, otočím se na Quentina. „Vidíš, co děláš… teď předbíhám,“ zamumlám na něj tiše s úšklebkem, když mi Eiri pokyne k lehátku. Mna si jednou rukou stále spánek, odlepím se od zdi a s tichým skrze zuby proceděným povzdechem se chopím Quentina. „Omluv netřeba, stále lepší mě chytit, když nepadám než naopak,“ pokrčím rameny a nechám si pomoct k lehátku. Ačkoliv je nutnost pomoci při onom přesunu diskutabilní, to poslední, co je nyní potřeba, je mé bezvládné tělo s rozbitou hlavou, kterou bych při mém štěstí do něčeho při pádu určitě narazil. „Díky,“ usadím se na lehátko a pohledem se rozloučím s přesouvající se skupinkou, ke které se Quentin v mžiku přidá. Když už jsou všichni vedle, předá mi Eiri mé brýle a inhalátor, načež se rozzářím jak právě přelomený lightstick a brýle si s krátkým zamžouráním okamžitě nasadím: „Hned je vše ostré jak indická kuchyně,“ zazubím se radostně, „děkuji.“ Následuje pokyny si přiložím inhalátor do pusy a po čtyř stech letech se z něj opět hluboce nadechnu. ...pokračování soukromě zítra, pádím spát. :D |
| |
| soukromá zpráva od Noam Ramanavič Čmel pro archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 0930 ET I když jsem zatím, nepočítaje mně určený plyn z kryokomory, neměl šanci k něčemu pořádně přičichnout či si pořádně protáhnout hrudní koš, měl jsem ze svého dýchání ve výsledku vlastně pozitivní pocit. Bera v potaz, že jsem byl čtyři sta let ve spánku, jsem něco takového rozhodně nepředpokládal a… nemýlil jsem se, respektive doktoři, kteří mě na toto připravovali. „To je materiál…“ pomyslím si, když ačkoli se mi předtím dýchalo dobře, po nádechu z inhalátoru se mi překvapivě dýchalo ještě značně lépe. Není to sice žádný lék na migrény, ale lehce to, snad i díky mírnému placebu, zmírnilo i je. Nemohu ovšem sedět a kochat se svým nově nabytým druhým dechem věčně, a tedy Eiri přistoupí k přípravě věcí na prohlídku. Snad bych i zmínil, že brát mě přednostně opravdu nebylo nutné, ale netrvá dlouho a dostanu první pokyn, který mne z myšlenek vytrhne a na který souhlasně přikývnu, načež se dám do svlékání, jež, když už jsme se předtím viděli, ve mně vyvolává pouze minimální dávku studu. Odloživ si pak věci a inhalátor na stranu, přesunu se bez větších okolků na designovanou pozici. Zatímco si Eiri pro sebe mumlá a zapisuje data o mé výšce a váze, využiji moment pro alespoň pohledem bližší prozkoumání všeho možného v blízkém a nyní už pořádně i vzdálenějším okolí, když mě poté obejde, obrátím svou pozornost zpět k ní, dočekav se spokojeného přikývnutí, které mi snad ze spokojenosti i na mé straně pozvedne koutky úst. Následuje krátký přesun na lehátko, kde, doufám, ne moc viditelně znervózním. Na osobní prostor si moc nepotrpím, ale doktorská aura prostě nezklame. Nehledě na to, že se určitá část mých myšlenek stále ubírá k polemizování nad Eiriiným vševidoucím robookem, u kterého nevím, zda-li mne užírá víc ono samé či má nepatřičná reakce na něj. Měření naštěstí má nervozita nijak zvlášť neovlivní. „Nádech… a výdech….“ opakuji si v duchu sám pro sebe po Eiri, na kterou nevědomky při dýchání napůl ztracený v myšlenkách upřeně koukám, což mi dojde, až když přejde do celých vět. Několikrát zamrkám a se rty v mírném úsměvu přikývnu: „Jasné.“ Pokračujíce v prohlídce, přecházíme k áčkování, které taktéž absolvuji na výbornou, a kontrole uzlin, což je i relativně příjemné. „Tolik výborných jsem už dlouho nedostal,“ povzdychnu si v tiše zamumlaném žertu a nechám se proklepnout. S počáteční únavou v obou nohách jsem při chůzi rozdíl ani necítil, ale jak se postupně probouzely, začala levá noha svůj hendikep pomalu dávat najevo, což se teď už projevilo v plné kráse. Následuje kontrola zraku, kde si zprvu brýle sundám na bližší kontrolu a poté opět nasadím na čtení ze zdi, které jde dle předpokladu. Postupně poslouchat, že je vše v pořádku, je jedna věc, ale slyšet to pak jako obecné shrnutí je přeci jen ještě o něco víc uklidňující. Myšlenkami stále všude možně, věnuji Eiri o něco širší úsměv a dám se do oblékání, načež se po výzvě oblečen usadím. Drže si úsměv, souhlasně přikyvuji až do chvíle, kdy jsem na řadě s mluvením: „No… viděla js-“ zarazím se lehce, když si vybavím Quentinův návrh na všeobecné tykání a vyvstane mi v hlavě dilema, které ovšem rychle zaženu s tím, že základy etiky, jež už tak porušuji bloumáním zrakem všude možně, jen abych nezíral na Eiriino robotické oko, zřejmě stále platí a vyšší společenské postavení má Eiri, „viděla jste to sama. Tedy, inhalátor dost pomohl, ale není to prášek na migrénu,“ pokrčím rameny, „trochu pobolívá, sem tam se trochu motám, ale zatím bych to asi nehrotil a dal tomu trochu času,“ rozšířím lehce svůj úsměv. „A tak… à propos cokoliv jiného, chtěl bych se omluvit za předtím,“ vysoukám ze sebe opět nervózně, „nemám nejlepší zkušenosti a ten pocit… vševidoucnosti mě poněkud vykolejil, tak jen doufám, že jste si to nevzala nějak… osobně,“ proplétaje pod stolem prsty se pravděpodobně dosti červený trochu křečovitě snažím udržet omluvný pohled na tom skutečném z jejích očí. |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: Noam Ramanavič Čmel Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 0950 ET Seděla jsem za stolem, sledovala Noama a v rukou držela svůj tablet. Všimnu si, jak se zarazí, když mi chce začít odpovídat a pak znovu začne. Znělo to, jakoby se opravoval z tykání na vykání. Pak jsem se pousmála. "Prosím, tykejme si," vyzvu ho a postavím se, přičemž před sebe napřáhnu ruku. "Mé jméno je Eiri. Těší mne, Noame." Po podání rukou a znovuseznámení se usadím a nechám jej mluvit. Je mi jasné, že to bude hnedle pohodlnější. Zmíní svou migrénu, na což se chystám reagovat nabídnutím léků, ale pak to zamluví omluvou. Trochu nechápavě na něj hledím, když pak ale upře svůj zrak na mé levé oko, dojde mi to. Upřímně mne to rozesměje. "Nic se neděje, jsem na to zvyklá," přijmu omluvu se smíchem a pozorněji si jej prohlédnu. "Vševidoucí opravdu není, jen má poměrně dost užitečných funkcí," zasměji se. "Noame, teď vážněji. Pokud by se bolesti hlavy zhoršili, okamžitě mi to prosím řekni, ano? Takže, Noame, ode mne je to tedy vše. Ještě jednou ti děkuji za trpělivost a z toho..." neurčitě zamávám rukou před svým pravým okem, "... si nic nedělej. Než půjdeš, pošli mi sem prosím Čuka-sana, děkuji ti." |
| |
| soukromá zpráva od Noam Ramanavič Čmel pro archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 0950 ET Zdvořilostní dilema mě naštěstí díky Eiriině přesné dedukci a rychlé reakci netrápí moc dlouho... „...nebo mi snad čte myšlenky?“ Návrh vznese s úsměvem sama, načež mi nabídne ruku, kterou, taktéž s úsměvem, vstav přijmu: „Mě též, Eiri,“ přikývnu a opět se usadím, pokračuje v odpovídání na otázky. Reakce na mou omluvu mne z počátku celkem rozhodí. Nevěda co očekávat, pozvednu se zmateným pohledem při jejím smíchu jeden z koutků mých úst, abych byl připraven jak ke smíchu, tak sypání si popela na hlavu. Čeká mne ale pouze úsměv v reakci na ujištění, že se nic nestalo, se kterým mohu alespoň vnitřně více než nesouhlasit, ovšem nebudu se hádat - jsem rád. Nadzvednu i druhý koutek do úsměvu: „Dobře. Nebudu lhát, dost se mi ulevilo,“ zasměji se spokojeně, „moc se v tom nevyznám, třeba mě s tím budeš moct někdy trochu lépe obeznámit, bude-li čas.“ Během chvilky se opět vracíme k mému zdravotnímu stavu a k němu, k mé nemilosti, se pojícímu vážnějšímu tónu. „Samozřejmě,“ kývnu, že rozumím, „a… budu se snažit,“ věnuji Eiri široký úsměv a začnu se zvedat, „děkuju. Určitě, dám mu vědět,“ zandám si inhalátor do náprsní kapsy a vydám se ke dveřím lůžkového pokoje. Pokračování veřejně... |
| |
| Další, prosím! archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 0950 ET Jakmile se dostatečně přiblížím ke dveřím, pajdaje mírně na levou nohu, do lůžkového pokoje, otevřou se a já vstoupím. Jeden, dva kroky dovnitř místnosti a zmatené rozhlídnutí se okolo, když mi dojde, že netuším, kdo z nich je „Čuka-san“. „Vo chalera…“ zamumlám si potichu sám pro sebe a odkašlu si: „Kdo z vás je Čuka?“ nejistě přeletím pohledem trojici mužů, se kterými jsem zatím neměl tu čest se pořádně seznámit, dokud se neozve chlápek, který mi předtím pomohl nespadnout. Využiji situace a přikročím trochu blíže nabízeje ruku: „Noam a... díky za předtím,“ představím se s úsměvem. „Jste další na řadě,“ předám následně zprávu a uhnu z cesty. Dořešiv toto, zabloudím očima za Quentinem, na kterého s úsměvem mávnu a vydám se stále lehce kulhavým krokem k němu. „Žiji,“ zasměji se krátce. |
| |
| Co? už? archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 0950 ET Poté co zaslechnu své jméno zvednu se z lehátka na kterém jsem si udělal pohodlí a vyrazím směrem k Noamovi. "Ant, není vůbec za co. Navíc děkuj spíš tomuhle." Poklepu si na kovový kryt bionického oka s modrým krycím sklem. "Nebýt těch protokolů, ani si nevšimnu že se něco děje." Ušklíbnu se na vysvětlenou a stisknu Noamovi velmi jemně ruku. "Doufám, že naše doktorka není moc sadistka." Uchechtnu se ještě na Noama a projdu kolem něj ke dveřím ošetřovny. *Hlavně doufám, že nebude jako ti řezníci co nás sešívali doma.* Antonův obličej se chvilku stáhne do poměrně hrůzostrašné masky jako připomínka té staré myšlenky, o úder srdce později je však už zase vše v pořádku s lehce kyselým úsměvem na rtech projde do ordinace.... |
| |
| soukromá zpráva od Anton Michailovič Čuka pro "Když dovolíte, odložím si sem." Pokynu rukou ve které držím svršky a náramek k polici na které nic neleží. "Anton Michailovič Čuka, vnitřní systémy hlásí vše v pořádku, o implantátech máte určitě vše napsané v kartě." |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: Anton Michailovič Čuka Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1000 ET Sotva Noam odejde, vejde Anton. Jen se na něj podívám, oko mi vyhledá a zobrazí jeho složku na sítnici. Chvilku ji se zaujetím studuji, tedy, přesně do chvíle, než na mne promluví. "Jistě, odložte si," přikývnu a zvednu se od stolu. Do kapsičky pláště si dám nové plastové dřívko, do kapsy kladívko a kolem krku si zavěsím fonendoskop. Jako první zamířím k váhometru, který opět dotlačím do středu místnosti a postavím se k němu. Chvilku mi trvá, než vynuluji předchozí hodnoty, jakmile mám ale hotovo, podívám se na Antona. "Prosím do spodků, Čuka-san. Děkuji. Není to tak, že bych nevěřila pravosti informací z Vašich implantátů, ale musím si vše ověřit a zkontrolovat postaru, snad chápete. Tudíž, nejdříve si Vás zvážím a změřím, prohlédnu tělo, poslechnu si Vaše plíce a srdce, vyzkoušíme vaše reakce a nakonec si popovídáme," zopakuji to, co jsem již říkala Noamovi a ještě to pětkrát zopakuji. "Tak začneme, prosím. Postavte se na váhu a do pozoru, vojáku," přejdu do velícího tónu. Ihned jde poznat, že jsem taky voják. "Výška dvě stě pět, v pořádku, brzy se srovná na původní výšku. Váha sto pět, také v pořádku, vzhledem k délce hybernace. To se brzy srovná," dodám tiše. "Dolu a stoupnout k lehátku. Rozpažit a rozkrok," rozkážu a dám se do prohlídky těla, zvláštní pozornost věnuji implantátům. Ty ale nejsou mým oborem. "Pohov a sednout na lehátko. Zhluboka dýchat, vydechovat pomalu. Tak, výborně. Plíce čisté, hybernační kapalina je venku. Teď dýchat pravidelně," přitáhnu si vozík s měřičem tlaku a obvážu mu paži. Natlakuji přístroj, přitisknu plošku nástroje na jeho hruď a dám se do poslechu srdce. "Výborně." Odstrojím ho a odšoupnu stolek. "Udělat Á," vytáhnu plastové dřívko a zkontroluji jeho krk. "Můžete zavřít." Pak zkontroluji jeho uzliny a spokojeně přikývnu. "Uvolnit kolena," vyzkouším reakce lehkým poklepáním kladívka na koleno. Opět znovu přikývnu. "Výborně. Můžete se obléci a prosím, posaďte se ke stolu," požádám ho a zamířím ke stolu. "Teď se prosím vykašlete na to, co Vám říkají implantáty, chci slyšet jen Vás. S implantáty si pak pokecá někdo jiný. Bolí Vás něco? Co nohy? Nebolí?" |
| |
| soukromá zpráva od Anton Michailovič Čuka pro Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1000 ET Celou dobu funguji víceméně jako hadrová panenka. Udělám co se po mě chce občas i dřív, než se to po mě chce protože to určitě není první ani poslední prohlídka kterou podstupuji. Jakmile je vše hotovo, dojdu si pro oblečení a ještě při oblékání se do těsného trika se podívám na doktorku. "Víte, po pravdě já se musím spoléhat na softwarovou analýzu. Nejsem si jistý, jestli jste obeznámená s projektem Novoj rebjata. Ten projekt probíhal přibližně v době kdy jsem měl optimální věk a protože mi nikdo nezůstal rovnou mě tam šoupli. Krátce řečeno, ne jen že mám hormonální a elektrické posilovače a několikanásobnou spotřebu jídla a vody. Největší problém je, že při těch operacích asistovali většinou srbští řezníci, kteří se s námi zrovna nemazali a vlastně nám přerušili spoustu nervových zakončení." Chvíli se odmlčím a pokrčím rameny. "Ve zkratce řečeno implantáty mi říkají že moje svaly budou potřebovat přibližně 50 tisíc kalorií a týden v tělocvičně a zbytek těla funguje v rámci mezí nastavených na bojové poškození s následným dlouhodobým bezvědomím." Promnu si pomezí mezi živým masem a očním implantátem a na chvíli se zamyslím. "Byl bych rád, aby se to nikdo nedozvěděl, už tak budu mít dost problémů začlenit se." |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: Anton Michailovič Čuka Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1000 ET Zamyšleně poslouchám Antona, zaznamenávám si zajímavé věci do složky a tiše přikyvuji. Na jeho otázku ohledně známosti onoho projektu jen zavrtím hlavou. Podobné programy mi ale nejsou neznámé, sama jsem byla jednoho součástí, přesněji programu pro raněné vojáky. Ale to je povídání na jindy. "Rozumím. V tom případě je to ode mne tedy vše. Vaše tajemství samozřejmě zachovám, váže mne lékařská mlčenlivost v ohledu stavu mých pacientů," přikývnu nakonec. Více k tomu ani říci nemohu. Zdali jsou jeho implantáty v pořádku posoudit nedokážu, to musí udělat někdo jiný. "Můžete jít, Čuka-san. Pošlete mi sem prosím Leclair-sana," propustím ho a postavím se. Sleduji, jak odchází, než ale otevře dveře do čekárny, zvednu se a dojdu k němu. "Ještě moment. Budeme teď pracovat společně, tudíž mi přijde správné, abychom si tykali. Mé jméno je Eiri, těší mne, že tě poznávám, Antone," natáhnu k němu robotickou pravačku. Jakmile se seznámíme, vrátím se ke stolu a vyčkám na dalšího pacienta, pana Leclaira. |
| |
| soukromá zpráva od Anton Michailovič Čuka pro Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 10:15 ET "Díky za diskrétnost." Zvednu se a dojdu si k polici pro náramek, který následně vklouzne do kapsy od kalhot. "Kdybyste se náhodou dostala k našim osobním věcem, tak ty lahve které u mě budou smrdět po alkoholu nejsou dezinfekce ale přípitek." Ušklíbnu se na doktorku a taktéž jí podám ruku. "Stačí Ant, sice je to divná přezdívka, ale říkají mi tak už asi 412 let." Na prosbu o zavolán dalšího jen přikývnu a vyjde dveřmi zpět do lůžkového.... |
| |
| Po prohlídce Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 10:15 ET všichni v lůžkovém Dveře do ošetřovny se konečně otevřou a ven vyjde už Anton oblečený do předpisové uniformy s hodinkami čouhajícími z kapsy. "Leclair." Počkám si až někdo zareaguje na své tělo a zaměřím na něj svůj pohled. "Můžeš jít dál." Kývnu hlavou směrem ke dveří ordinace a opět si udělám pohodlí na lůžku, kde jsem předtím seděl. "Nevíte někdo něco o jídle? Docela bych si něco dal." Prohodím po zakručení v břiše. "Noame jak šla prohlídka, už je ti líp?" Prohlížím si nejspíš posledního odpůrce laserové operace očí v dějinách lidstva. "Půlka lidstva měla kybernetické oči a on pořád nosí brýle." Prohodím si velmi potichu vlastně jen pro sebe a odvrátím zrak. Vzhledem k nedostatku dalších vizuálních podnětů se však rozhodnu, že nejlepší bude zavřít oči a přidat k posledním 400 letům ještě 10 minut. |
| |
| V "Čekárně" Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 10:15 ET všichni v lůžkovém Věci rozhodně nabraly spád. S ostatními jsem se odebrala do dočasné čekárny kde se očividně všichni zaobíráme vlastními myšlenkami v tichu, které naruší jen když přijde další v pořadí. Ostatně je toho spousta s čím se vyrovnat. Všichni koho jsme znali a kdo není s námi na arše už je dávno mrtvý a v prach se obrátil. Při tom jakým způsobem postupovaly klimatické změny už země nejspíše přestala být obyvatelnou. Já a těchhle pár lidí teď máme za úkol najít nový svět pro ten malý fragment lidstva jakým je populace archy. Arch bylo několik ale i tak to byl pořád jen zlomek populace. Neexistovaly zdroje na to odvézt ani pár procent lidstva natož všechny. Vidina těch miliard lidí, kteří zůstali na umírajícím světě mě úplně ochromila. Zůstali doma bez naděje na záchranu, na šanci utéct či něco změnit. Bezbranní. Mnoho z nich ani nerozumělo tomu co se děje. Umírali pomalu ve strašných plastových bouřích, hladomorech, záplavách, vlnách horka a mrazu. Zatímco technika začala selhávat jak se trhaly výrobní řetězce. Ta všeobjímající hrůza a panika. Rozpad jakéhokoliv zákona. Lidi upadajíc k těm nejzákladnějším instinktům. Ale nic, nic je nemohlo zachránit. Já jsem je nomhla zachránit. Moje prediktivní modely hovořily jasně. Oprava klimatu byla možná ale trvala by déle a vyžadovala by více času než kolik lidstvu zbývalo. A já jsem utekla. Jsem inženýr co nechal motory lodi vyhasnout aby se zachránil nedbajíc na ostatní. Zcela pohlcená tou vidinou se jen tak kolébám dopředu a dozadu s nepřítomným výrazem zatímco mi slzy tiše kanou po tvářích. |
| |
| Čekání a sociální interakce Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 5.1.2475, 10:15 ET Všichni v lůžkovém (hlavně Wang)
Jaké štěstí, že nás není dvacet. Opírám se v provizorní čekárně o zeď, sleduju postupně lidi, kteří vchází a odchází z ošetřovny. Zajímalo by mě, jak prohlídky jdou. Přece jen 400 let v „mražáku“... Muselo mít nějaký vliv. Všimnu si Wang, jak se kolébá a pláče. Je načase se začlenit. Neslyšně se přesunu k Wang, dávám si pozor, abych se nikomu nepřipletla do cesty. Jakmile jsem u ní, něžně uchopím její dlaň do svých. Pokud se na mě podívá, slabě usměju. Přesně jak jsem se to naučila. |
| |
| Čekání Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 5.1.2475, 10:15 ET Všichni v lůžkovém Když mě Vox chytí za ruku neucuknu. Jen se na ni pomalu obrátím s prázdným výrazem. "Nechali jsme všechny za s sebou. A oni jsou teď mrtví." Můj hlas zní hluše. "Utekla jsem a nechala jsem tam všechny. Celá planeta je teď hřbitov. Kdybych zůstala mohla jsem pomoct korigovat změny." Obvinění je teď zřetelně slyšet. "Mohla jsem to zpomalit. Mohli jsme stihnout postavit další archu." Sklopím zarudlé oči dolů. "Dvě stě tisíc lidí. Protože jsem byla zbabělec." A miliardy dalších pro které jsem nemohla nic dělat. Což neznamená, že bych nechtěla. Vím že jsem iracionální. Znám veškeré argumenty. Ostatně, sama jsem si to vysvětlila už když jsem místo na arše přijala. City na to ale kašlou. A tváří v tvář realitě toho, že teď už je naše domovská planeta nejspíše sto let neživou pustinou, a vzpomínce na všechny ty lidi co pomřeli strašným způsobem bez naděje na záchranu... se to holt nedá zastavit. Syndrom přeživšího komentuje to ta analytická část mysli, která se mi zrovna vůbec nehodí do krámu. |
| |
| Čekání a utěšování Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 5.1.2475, 10:15 hodin ráno ET Hlavně Wang, okrajově všichni v lůžkovém
Zůstávám vedle Wang, rukávem jí otřu z tváře slzy. Ještě vodu s cukrem. Pak by to bylo přesně jako z učebnice. Celou dobu se slabě usmívám. Jakmile ale zmíní, že je zbabělec, vší silou ji cvrnknu do čela. Zamračím se na ni. Jak se v tý naší učebnici jmenovala ta první kapitola? Vytvoř přítele? Ukážu na ni. Pak na sebe. Natáhnu k ní ruku na půl lokte jako při podání ruky. |
| |
| V čekárněArcha Oddyseus, ošetřovnapondělí, 5.1.2475, 10:15 hodin ráno ET Všichni v lůžkovém, hlavně Noam „Jakoby tebe nikdy nikdo nepředběhl,“ zahlásím ještě v ordinaci k Noamovi s lehkým zakroucením hlavou, zatímco bez dalších komentářů ho, sotva se mě zachytí, podepřu paží v pase a pomohu mu k lehátku. Nad jeho poděkováním jen mávnu s úsměvem rukou a vzápětí zmizím za ostatními. Jak se usadím na kraj jedné z postelí, úsměv na mé tváři se dosti rychle změní do zamračení. Rychlým pohledem přelétnu skupinku, které se pomalu ukazuje být mnohem více lidská, než jsem myslel. Možná to je tím, že na to vše měli spoustu času, když mě do tohohle projektu „najdeme nový svět“ předvybrali vážně brzy – taky díky tomu, že já se o něm předčasně dozvěděl a přihlásil se. Nicméně vzhledem ke všem těm rozhovorům, testům a bůhví čemu všemu, co já jsem absolvoval, raději ani nemluvě o výcviku, jsem nějak dospěl k závěru, že hledají ty nejlepší z nejlepších po všech stránkách, včetně té zdravotní a psychické. A že já mezi nimi budu jako outsider, kterého tak tak schválili. Ale ono ne. Vypadá to, že jsme prostě všichni obyčejní lidé, kteří jsou v něčem opravdu dobří, a to něco se jim hodí, takže různé překonatelné nedostatky zkrátka neřeší. Nebo jsme možná jen to nejlepší z těch, kteří se na tuhle šílenou misi přihlásili. Tak jako tak, je to takovým zvláštním způsobem uklidňující, když vím, že nejsem jediný s nedostatky a kostlivci ve skříni. Dalšího ze svých myšlenkových monologů, společně s chvílemi relativního klidu a zotavování, si užívám o něco déle, než bylo v plánu. Což vede k jedinému výsledku – Noamovo „žiji“ se ke mně dostane dříve, než já se stihnu přesunout z lůžka k ostatním. S krátkou vlnou zmatení zapřemýšlím, jestli jsem ztratil pojem o čase, nebo byl tmavovlasý vážně u doktorky jen takovou chvíli. Každopádně během okamžiku otevřu oči a zamžourám k němu nechápavýma očima, než se mi podaří probrat. „To máš jediné štěstí,“ zahlásím, už i se znovuzrozeným úsměvem, a hned si všimnu jedné nápadné změny. „Máš brýle,“ prohlásím jako mistr obvious, až sám nad sebou musím zavrtět hlavou. Vážně? „...Tak to gratulace, však jsem to říkal. Přeci by tě nenechali napůl slepého.“ Byť stále s usměvavým obličejem, stejně se neubráním přeletět ho zkoumavým pohledem. Alespoň vypadá, že je mu o něco lépe, i když stejně mám co dělat s potlačením poučky ohledně „sednutí si a odpočinku“. Je mi ale prd platné, že to nakonec nevyslovím, na okamžik jsem totiž jak otevřená kniha, zvlášť pro ty, kteří se snaží takové věci zachytit. Po pár minutách se vrátí… Anton? Asi Anton, nebo… nevím, tohle mi bude ještě chvilku trvat. Důležité je, že zahlásí mé jméno, tak vykročím ke dveřím, a ještě se ohlédnu po Noamovi – pokud vydržel v mé přítomnosti až doposud. „Tak mi asi drž palce,“ zakřením se a zmizím za doktorkou. |
| |
| soukromá zpráva od Quentin Leclair pro V ordinaciArcha Oddyseus, ošetřovnapondělí, 5.1.2475, 10:15 hodin ráno ET Eiri Dveřmi do ordinace projdu s úsměvem, i když ten krátce zakolísá, když se rozhlédnu a vyhledám pohledem Eiri. Strach z doktorů nemám – minimálně ne z tohoto typu doktorů – nazvěme to jen nepříjemným pocitem, který dost pravděpodobně souvisí s třesem nohou, stále ještě se mě držícím. *Uklidni se, podle všeho, co říkali, to je normální a přejde to.* Zhluboka se nadechnu. „Slečno Muki,“ kývnu hlavou v drobné úkloně a usměji se, načež přejdu blíže k ní. „Tak doufám, že vám nepřidělám moc práce,“ brouknu ještě přátelsky a, čekaje na nějaké pokyny, zastavím se poblíž. |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: Quentin Leclair Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1015 ET Když vejde Quentin, zrovna rekalibruji váhový metr (taková ta váha s metrem). "Leclair-san, hned se vám budu věnovat. Mezitím si prosím odložte," požádám ho a dokončím nastavení váhy. Zamířím ke svému pracovnímu stolu, kde si vezmu fonendoskop, do kapsy pláště vložím gumové kladívko, do náprsní kapsičky pak plastové dřívko a otoskop (ta blbůstka, kterou se ti doktor dívá do uší). Jakmile mám vše připravené, podívám se na Quentina a hned mi v oku vyskočí jeho zdravotní složka. "Prosím do spodků, Leclair-san. Děkuji. Postavte se sem, prosím," bylo příjemné přejít z vojenského komandování do uctivé japonské slušnosti. Každopádně, než se vysvlékl do spodního prádla a postavil se na váhu, došla jsem si pro tablet, abych si mohla dělat poznámky. "Zapomněla bych, omlouvám se. Nejdříve si zkontroluji Vaši výšku a váho, prohlédnu Vám oči, uši i dutiny, poslechnu si Vaše srdce i plíce a vyzkouším si vaše reflexi. Nakonec si popovídáme. Tak se mnou prosím mějte strpění," po celou dobu se mile usmívám, zatímco tablet držím přitisknutý na prsou. "Sto sedmdesát pět, výborně, po takové době v hybernaci je to normální. Váha padesát devět, také nic hrozného, opět, po hybernaci je úbytek váhy normální. Hodně proteinů a váha se vrátí zpět do uvedené normy," zaznamenám si do tabletu a pozorně si prohlédnu Quentinovo tělo. "Výborně. Děkuji. Posaďte se prosím na lehátko. Výborně. Teď se prosím zhluboka nadechněte, tak. Držet chvilku, výborně, a pomalu plynule vydechnout. Výborně. A ještě jednou prosím. Hmh, plíce jsou v pořádku. Změříme si tep a poslechneme srdce," přitáhnu si tlakoměr, připevním ho Quentinovi na ruku a natlakuji. Pak přiložím fonendoskop ke Quentinovo hrudi. "Zhluboka nadechnout a pomalu, plynule vydechnout, prosím. Tak. Výborně, srdce je na poslech v pořádku, tlak je trochu nižší, ale to ještě doznívá medikace z hybernace, to se brzy srovná." Usměji se, fonendoskop dám přes krk a vytáhnu plastové dřívko. "Udělejte prosím Á. Tak... výborně, děkuji. Můžete zavřít. Prohmatám si uzliny, tak prosím vydržte," upozorním jej a jemně mu prohmatám krk. Pak jen spokojeně přikývnu a přejdu ke kontrole nosu a uší. Jako poslední následuje kontrola zraku tím, že mi přeříká písmena objevivší se na protější zdi. "A poslední věc. Uvolněte prosím kolena. Přesně tak. Teď Vás lehce klepnu kousek pod čéšku, mějte prosím po celou dobu kolena volně," požádám ho a proklepnu mu obě kolena. Zareaguje dobře, což okvituji úsměvem a spokojeným kývnutím. "Děkuji za Vaši trpělivost, můžete se jít obléci a posaďte se prosím tady," ukážu na křeslo u mého stolu. Nechám jej v klidu se obléci, zatímco já se usadím za stůl a doplním si posledních pár informací. "Leclair-san, vše je v normě. Tlak se Vám brzy zvedne, výška a váha se taky brzy srovná. Z mého pohledu jste v nejlepším pořádku. Teď mi řekněte, bolí Vás někde něco, hlava, břicho, cokoliv. Cokoliv co je nezvyklé. Co Vaše pravá holeň, nebolí?" |
| |
| soukromá zpráva od Quentin Leclair pro Prohlídka č. 3Archa Oddyseus, ošetřovnapondělí, 05. 01. 2475, 10:15 ET Eiri Odložte si… no jo, už to začíná. „Dobře,“ brouknu k Eiri a skopnu boty, tričko přetáhnu před hlavu a spolu s kalhotami vzápětí položím na nejbližší vhodnou plochu. I když kalhot jsem se vzdal až ve chvíli, kdy mi doktorka upřesnila rozsah tohoto odložení si. *No, mohlo to být horší. Mohl to být doktor, nebuď taková upejpavka.* Vynadám si a dle jejích pokynů vzápětí přejdu k váze a stoupnu si na ní. Mlčky přeletím pohledem své nohy v ponožkách. Chlap v trenclích a ponožkách, opravdu výkvět vhodného oblíkání. „Jen do toho,“ kývnu ke slečně po jejím výčtu všech procedur a vzápětí se ještě trochu ušklíbnu, „tedy dokud do mě nebudete chtít řezat.“ S tím se nechám změřit i zvážit a po sdělení údajů také zapřemýšlím, kolik jsem vlastně vážil předtím… šedesát dva, tři? Tak nějak. „Dám si na to pozor,“ přislíbím a šup na lehátko, nechám se vyšetřovat s pohledem ke stropu a poslouchám komentáře ke svému zdravotnímu stavu. Nepovažuji úplně za nutné každý z nich komentovat, jen přitakávám na znamení, že je i přesto vnímám. Po sérii kontrol všeho možného od tlaku, přes dýchání, až po nos a přeříkávání písmenek (zrak jsem měl naštěstí vždy dobrý a potěšeně zjistím, že se to nijak nezměnilo), posadím se na kraj postele a dle pokynů zkusím nohy nechat volně. Nad nepříjemnými záškuby se pak tak ušklíbávám, až ve výsledku uvítám možnost se zase obléknout. „Tak jak, slečno Muki? Nerozpadnu se vám tu?“ Brouknu již v kalhotách i botách s úsměvem, než si obléknu triko a s pohodlnějším pocitem pramenícím z opětovného dostatku oblečení dojdu si sednout do nabídnutého křesla. Dlaní si prohrábnu vlasy a vzápětí ji spojím s její levou kamarádkou na stehnech a vyslechnu si s úsměvem všechny pozitivní zprávy. „To jsem rád, děkuji,“ přikývnu mírně a bez přemýšlení zaletím pohledem ke zmíněné noze, „vlastně o ní ani nevím, asi to zase někdy přijde, ale teď v pořádku.“ odpovím po pravdě. „A jinak… se cítím dobře, nejdřív se mi motala hlava, ale to je pryč. Jen… mám takový třas v nohách, spíš jako mravenčení. Je to normální?“ Zvednu oči znovu k doktorce a zkousnu si spodní ret – jeden velký zlozvyk. |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: Quentin Leclair Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1030 ET "Dobře. Kdyby bolela více, než obvykle, ihned mi to prosím řekněte," požádám ho a nechám ho opět mluvit. Motala se hlava a teď třas v nohách, hm zamyšleně si ho prohlédnu. "To jsou posthybernační následky. U každého se to projevuje jinak. Například mě to neovlivnilo nijak, už jen díky mým augmentacím a výcviku, který jsem kdysi prodělala. U Vás se to brzy zlepší. Čím dříve se dostanete k jídlu, tím lépe. Pro teď bych mohla... momentík..." zvednu se ze židle a začnu prohledávat pár skříněk. "Tady je to." Vrátím se zpět ke stolu a podám mu proteinovou tyčinku zabalenou v plastovém obale. "Tohle snězte, mělo by se to zlepšit," usměji se. "Ode mne je to vše. Ještě jednou děkuji za Vaši trpělivost. Pokud ode mne již nic nepotřebujete, pošlete mi sem prosím pana Reedse," už si nesedám, místo toho se jen děkovně lehce ukloním. "Ah, ještě jedna věc. Budeme spolu trávit spoustu času a myslím, že by bylo praktičtější, kdybychom si tykali. Jmenuji se Eiri, těší mne, že tě poznávám," zastavím ho, ještě než otevře dveře a nabídnu mu ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Quentin Leclair pro Prohlídka č. 3Archa Oddyseus, ošetřovnapondělí, 05. 01. 2475, 10:15 ET Eiri S menším oddechem si vyslechnu diagnózu pronesenou nad stavem mých končetin a s mírně zvědavým výrazem čekám, s čím se doktorka vytasí. Až nakonec u mě přistane tyčinka, kterou si s úsměvem vezmu. „Díky moc. Trochu jsem se bál, co to může znamenat,“ vydechnu již s úsměvem, než se zvednu a krátce však zdvořile jí oplatím úklonu. „To já děkuji,“ ujistím ji a v půlce kroku ke dveřím se po jejích následujících slovech otočím a bez zaváhání, naopak s viditelnou radostí se chopím nabídnuté ruky, kterou stisknu pevně, avšak nijak nepříjemně. „Quentin, zkráceniny využívej po vůli. Také mě moc těší,“ pokývnu hlavou v dalším náznaku úklony, než pustím její dlaň. Já sám bych jí tykání nenabídl, bylo by to neslušné vzhledem k jejímu pohlaví, především když jsem již stačil odkoukat, že se drží pověstné japonské zdvořilosti. Ale má radost z dalšího člena mého „tykajícího kroužku“ je jasně vidět. „Zavolám ho,“ kývnu ještě v reakci na její předchozí žádost, než projdu zpátky do lůžkové části. |
| |
| Jsem zpáátkyArcha Oddyseus, ošetřovnapondělí, 05. 01. 2475, 10:15 ET Všichni v lůžkové části Když vyjdu z ordinace zpět do místnosti s lůžky, začnu rozbalovat proteinovou tyčinku z plastového obalu a rozhlédnu se kolem. „Další má jít pan Reeds," zahlásím, než se do svačiny zakousnu a zamyšleně se nad tím pozastavím, doslova i myšlenkově. Tyčinka čekající čtyři sta let v nějaké skříňce… jak? Po okamžiku překvapení vykročím dál a zamířím si to za Noamem a případně kýmkoliv v jeho společnosti. |
| |
| Prohlídka Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 10:15 ET Všichni v lůžkové část Stál jsem tam, opřen o chladnou zeď hned vedle hlavních dveří. Před sebou jsem měl celou lůžkovou část a taky pěkný výhled na všechny v ní. Na některé dokonce dolehla tíha minulosti. Svým způsobem jsem ji chápal. Bylo těžké teď nemyslet naa všechny co jsem znal, co zůstali doma. Nejvíc mi snad chybí náš pes. Ale musím být silný a nepoddat se tomu. Musím to zvládnout kvůli nim. Pro ně. Po několika desítkách minut vyšel z ošetřovny ten... no... Quentin, tuším. Zahlásil mé jméno, že mě doktorka očekává. Odlepil jsem se tedy od chladné zdi a vydal se směrem k ordinaci doktorky. Dveře se přede mnou automaticky otevřely, tak jsem aspoň zaklepal na rám. "Doktorko," pozdravil jsem a vešel dovnitř a dveře se za mnou zase uzavřely. |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: Samuel Reeds Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1030 ET Sotva Quentin odejde, vejde Samuel. Když jej uvidím stát ve dveřích, pousměji se, lehce se ukloním a rukou ho pobídnu dál. "Vítejte, Reeds-san. Prosím pojďte dál a odložte si. Do trenek, prosím," požádám ho, zatímco si do kapsy pláště vložím plastové dřívko a vezmu tablet ze stolu. V oku mi už roluje Samuelovo složka. "Toto bude rychlá prohlídka, Reeds-san. Podle Vaší složky je velká část Vašeho těla robotizovaná, tudíž tu toho pro mne nezbývá. Každopádně, srovnáme současné údaje s tím, co máte ve složce. Nejdříve si Vás změřím a zvážím, poté si poslechnu Vaše plíce a srdce, zkontroluji Váš tlak. Poté si zkontroluji Vaše uzliny, oči, nos i uši. A v poslední řadě si vyzkoušíme Vaše reflexy. Nakonec si trochu popovídáme," obeznámím ho s průběhem prohlídky a rovnou se do ní dáme. Ukážu mu, aby si stoupl na metrváhu. "Klidně stůjte, Reeds-san. Děkuji. Váha je o pět kilo menší, ale po hybernaci se není čemu divit. Výška je o pět centimetrů více, než normál, ale též se to vztahuje na hybernaci, brzy se to srovná. Děkuji. Prosím, posaďte se." ukážu mu na lehátko a dojdu k němu. Nasadím si na uši fonendoskop a položím mu jej na hruď. "Hluboký nádech a pomalý, postupný výdech. Přesně tak, děkuji. A ještě jednou prosím. Výborně. Teď tlak," připevním mu na ruku měřič, natlakuji jej a jak pomalu vypouští vzduch, změřím mu tlak a poslechnu si jeho srdce. "Tlak je v pořádku, srdce také. Dech též. Teď uzliny," schovám fonendoskop a prohmatám mu krk. Pak přijde na řadu ono krásné Á, prohlédnutí nosu, očí i uší. Nakonec poklepání na kolena. "Výborně, z mého pohledu jste v naprostém pořádku. Více toho tu nezmohu. Děkuji za Vaši trpělivost, Reeds-san, můžete se obléci a prosím, posaďte se tu," ukážu na židli před mým stolem a usadím se za stůl. "Reeds-san, povězte mi, bolí vás něco? Hlava, břicho, cokoliv? Nebo je Vám nějak špatně, něco není tak, jak by mělo být?" zeptám se ho a zvědavě se na něj podívám. |
| |
| soukromá zpráva od Samuel Reeds pro Ošetřující lékař: Eiri Muki Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1030 ET Když jsem vešel a uviděl naší paní doktorku, jak se tam usmívá a s milým úsměvem mi taky říká ať se svleču do trenek, skoro jsem neodolal a málem plácl nějakou úchylnou poznámku. Naštěstí jsem to ale udržel, protože jsem pašák. Svlékl jsem se tedy do trenek a dělal, co mi doktorka říkala. "Jen pro upřesnění. V těle moc robotiky nemám. Jen na kloubech. Zbytek jsou umělé tkáně, biologické a genetické posilovače. Kov začal být asi dražší než ozařování a pohrávání si s genetikou," pokrčil jsem rameny a dál pokračoval podle jejich pokynů. Brzy bylo skutečně po všem a já jsem zdravej jako rybka. Natáhl jsem si tedy kalhoty a triko a zase shrnul rukávy nad lokty. Pak jsem se posadil k paní doktorce. "Víte... seznamování mi dělá problém. Obvykle jsem nervózní a plácnu prní blbost co mě napadne, nebo jsem ticho. Tak jako tak si mě pak lidi radši nevšímají a to se přesně děje i teď," řekl jsem a pokrčil rameny. "Ale já na slova nikdy moc nebyl. Spíše mě zajímá vás příběh, doktorko," řekl jsem a poklepal prstem na její prostetickou dlaň. "Podle stylu držení těla a toho pohledu, ve kterém chybí to něco, co se ztratí pouze několika vyvoleným lidem soudím, že už máte něco odslouženo, že?" zeptal jsem a opřel se o opěradlo. |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: Samuel Reeds Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1030 ET Samuelova odpověď mne překvapila. Nevím, jestli mile, ale překvapila mne a zaskočila. Nevěděla jsem, jak reagovat. Využil toho a pokračoval. Když mi pak poklepal na pravačku, nervózně a překvapeně jsem ji stáhla. Sice je prostetická, ale cit v ní mám. "Eh... promiňte Reeds-san, ale s tímto Vám moc nepomohu. Já..." trochu se zakuckám a stáhnu si ruce do klína. Takhle do rozpaků mne nikdo už čtyři sta pět let nikdo nedostal. "Já eh..." nasucho jsem polkla a zhluboka se nadechla. "Promiňte Reeds-san, ale nejsem tu abych se seznamovala, nýbrž abych zhodnotila zdravotní vztah každého člena této expedice. Pokud potřebujete duševní pomoc, zajděte za Noamem. Nyní, pokud byste omluvil mou nezdvořilost, musím Vás požádat, abyste opustil ordinaci a při té příležitosti mi sem poslal pana Songa, děkuji Vám, Reeds-san," hlas mám přísný, jde v něm slyšet vojenský nesmlouvavý tón, i když je v něm stále znát slušnost. "Ještě jednou se Vám omlouvám, Reeds-san, ale nyní není vhodná chvíle na bližší seznamování, čekají mne ještě tři prohlídky," řeknu nakonec ještě a zvednu se ze židle, abych dala znát, že to myslím vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Samuel Reeds pro Ošetřující lékař: Eiri Muki Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1030 ET Šlo vidět, že jsem ji zaskočil. A nejspíš se ji i dotkl. Jen jsem pokýval hlavou a zamířil ke dveřím. "Omlouvám se, doktorko," řekl jsem a vylezl do čekárny. |
| |
| Po prohlídce Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1030 ET Anotn, Noam, Quentin, víceméně všichni Dveře se otevřely a vyšel jsem z ordinace do lůžkové části. "Další je na řadě pan Song," oznámil jsem a zamířil pak volným tempem ke skupince u Noama. "No, to jsi posral Jacobe, to jsi posral," brblal jsem si, než jsem k nim došel a posadil se na volné lůžko. "Prý je tady nějaký cvokař. Rád bych se k němu objednal," řekl jsem a koukl na Quentina a pak na Noama. Že to nebude náš bojový pilot Anton mi tak nějak došlo. |
| |
| Čas zkontrolovat životní funkce Archa Oddyseus, čekárna a ošetřovna Pondělí 05. 01. 2475, 1030 ET Všichni v čekárně + Eiri Tomu jak se vyvýjela situace od chvíle, co jsme se dostali do čekárny, jsem moc pozornosti nevěnoval. První byl na řadě Noam, pak Anton a pak už jsem se přestal věnovat i tomuhle. Ve své hlavě jsem byl u funkčnosti Antonových upravených nohou. Přeci jen, já jsem na tomhle místě právě kvůli tomu, abych se staral o technickou stránku věcí a augmentací. Naštěstí jsem se ze svého přemýšlení probral okolo chvíle, kdy dovnitř vcházel ten muž, se kterým jsem ještě nemluvil... nebo... nevím. Rozhlédl jsem se letmo po čekárně. Rain si povídala s pro mne taky neznámou ženou, Noam si povídá s Quentinem. Než se ale stihnu znova zabrat do svých myšlenek slyším někoho říct moje jméno. "Už?" pronesu trochu zaraženě. Zvednu se a projdu okolo toho muže ke dveřím, které se přede mnou, stejně jako před ostatními otevřou a vpustí mne do ordinace. "U doktora jsem nebyl už hodně dlouho," řeknu směrem k Eiri a vstoupím do ordinace. |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: James Song Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1040 ET Ještě chvíli jsem nejistě sledovala dveře, ve kterých zmizel Samuel a nějak nevěděla, co si vlastně myslet. Když pak ale vešel James, zhluboka jsem se nadechla a pousmála se. "Vítejte, Song-san. Nebude to trvat dlouho," ujistím jej a pohybem ruky jej pozvu dál do místnosti. "Prosím odložte si do spodního prádla." Přejdu k váhometru, který nechám zkalibrovat a zatímco se James svléká, vrátím se ke stolu, kde si vezmu opět plastové dřívko. Na krku si upravím fonendoskop, zkontroluji, že mám v kapse pogumované kladívku a ze stolu vezmu tablet. V oku mi už roluje jeho složka. "Prohlídla bude rychlá a svižná. Nejdříve si Vás změřím a zvážím, prohlédnu tělo, poslechnu si Vaše plíce a srdce, změřím tlak, zkontroluji vám oči, uši i nos, zkontroluji si Vaše reakce a nakonec si trochu popovídáme," seznámím ho s průběhem prohlídky, přičemž s posledními slovy ukážu na váhometr. "Prosím, postavte se na váhu a stůjte vzpřímeně a klidně. Výborně, děkuji. Takže... výška sto osmdesát šest, vzhledem k hybernaci je to normální, brzy se srovná. Váha šedesát, rozdíl s poslední prohlídkou je přehlédnutelný, opět na vinně je hybernace. Prosím, stoupněte si k lehátku a rozpažte." Jakmile tak udělá, zamířím k němu a začnu prohlížet jeho tělo. Spokojeně si přikývnu a naznačím mu, aby se usadil. "Hluboký nádech a pomalý, plynulý výdech prosím," požádám ho, zatímco kovová ploška fonendoskopu zastudí na jeho těle. "Ještě jednou prosím, tak, držet chvilku a výdech. Výborně, děkuji." Přitáhnu si tlakoměr, přidělám mu jej k ruce a natlakuji. Spolu s tím přiložím fonendoskop k hrudi a zatímco tlakoměr upouští, já poslouchám srdce. "Srdce i plíce jsou v pořádku, tlak je lehce zvýšený, ale to se brzy srovná." Odšoupnu přístroj, fonendoskop dám kolem krku. Na řadu přijde prohlédnutí očí, nosu i uší, prohmatání krku a samozřejmě ono krásné Á, abych se podívala i do krku. Plastové dřívko letí do koše, zatímco se na zdi objeví z projektoru promítané písmena a číslice, které ho nechám přečíst. Nakonec přijdou dvě slabé ťuknutí pod čéšku a správná reakce kolen. "Výborně. Děkuji za Vaši trpělivost, Song-san. Prosím, oblečte se a posaďte se tady," ukážu ke stolu, zatímco já si sednu za něj. Než si James přisedl, zaktualizovala jsem si získaná data a pak jsem tablet odložila a podívala se na mladíka. No, mladíka, devět let není takový rozdíl, že? "Takže, Song-san. Z mého pohledu jste v pořádku, jen mám tedy výtku k Vaší váze. Při poslední kontrole jste měl šedesát pět kilo, což na Vaši velikost a stavbu je poměrně málo. Byla bych ráda, kdybyste v následujících pár dnech trochu nabral a dosáhl alespoň sedmdesáti kilogramů. Jinak je vše ostatní v pořádku. Teď mi povězte, jak se cítíte? Nebolí Vás něco?" |
| |
| soukromá zpráva od James Song pro Archa oddyseus, ošetřovna Pondělí, 05. 01. 2475, 1045 ET Pouze Eiri "Jak dlouho jsem nebyl u doktora? Snad od poslední povinné doktory po té mé nehodě,". Poslušně plním, každý rozkaz, spíše její žádost. Sám pro sebe chci, aby tohle proběhlo rychleji. Bez mé spolupráce by to ale nešlo. Po prohlídce už přišel čas jen na nějaké popovídání. "To nemůže být špatné ne?" pronesu sám k sobě a přisednu si k paní doktorce. Už chvíli po probuzení mi došlo, že v tomhle týmu budu nejmladší... a možná i o dost. "Sedmdesáti? No... zatím tady asi stejně nebudu mít moc práce.... takže... asi mohu strávit pár dní v jídelně." řeknu a trochu nervózně se zasměji. "Cítím se dobře. Neřekl bych, že bych v tuto chvíli vyžadoval speciální lékařskou pomoct... myslím a doufám," odpovím a pohledem projdu skrze celou ordinaci. |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: James Song Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1055 ET Spokojeně přikývnu, když mi slíbí, že trochu nabere a trochu se pousměji. "Výborně," udělám si poznámku do tabletu a ten pak odsunu. Když mi pak poví, že ho nic netrápí, zkoumavě si ho prohlédnu a pak se usměji. "Dobrá. Kdyby se cokoliv dělo, nebojte se mi dát vědět," požádám ho a s těmi slovy se i postavím. "Ode mne to bude vše, ještě jednou Vám děkuji za Vaši trpělivost," s díky se ukloním. "A ještě jedna věc. Budeme se teď často stýkat, proto mi přijde rozumné, abychom si tykali. Jmenuji se Eiri," pousměji se a podám mu ruku. Po znovupředstavení jej doprovodím ke dveřím, kde jej ještě požádám, aby mi sem poslal slečnu Vox. |
| |
| Zpátky do čekárny Archa oddyseus, ošetřovna Pondělí, 05. 01. 2475, 1055 ET Všichni na ošetřovně Po mém opuštění ordinace se jen porozhlédnu po ostatních. Aspoň to je za mnou. "Paní Vox je teď na řadě." řeknu směrem k ženě hovořící s Rain. Přeci jen je to jediná osoba, kterou neznám jménem. Takže by to měla být vyřazovací metodou ona. |
| |
| Rozhovory, human-watching a první klient Archa Oddyseus, čekárna pondělí, 05/01/2475, 1055 ET postupně Anton, Quentin, Samuel (obecně všichni v čekárně) Stále mysle na mé faux pas ohledně robooka Eiri, která si to naštěstí moc nevzala, pouze se na Antona trochu nervózně pousměji: „Což… i tak díky.“ „Mě nekuchala, tak snad...“ pokrčím nevědoucně rameny a s uculením se pozvednu obočí, „je milá,“ houknu ještě celkem tiše za již kráčejícím Antonem a vydám se za opodál sedícím Quentinem. Oplativ mi poznámku i úsměv, rychle zmerčí můj staronový módní doplněk – totiž okuláre. Souhlasně s úsměvem přikývnu a hned si je automaticky na nose srovnám: „Díky, jo… to by byl z jejich strany dost špatný tah. Je dobrý vidět všechno zase ostře,“ zazubím se radostně, přičemž si všimnu jeho nenápadného zkoumavého pohledu. V opětování nakloním zkoumavě hlavu a prohlédnu si jeho, načež si uculen sednu vedle něj. Naše společnost ovšem moc nevydrží, když po pár minutách se z prohlídky vrátí Anton a na řadě je právě Quentin. „Jasan!“ mrknu na něj opláceje zakřenění. „Dobrá otázka… jsem na tom podobně,“ zamračím se lehce nad pomyšlením na jídlo. „Kurde ale fakt bych si dal ten šnicaľ,“ začnou se mi už jen při pomyšlení na pořádný řízek sbíhat sliny. „Si můžu nechat zdát…“ zakručí mi taktéž tiše v břiše. „Jo, už jsem opět zpět na drogách,“ pokrčím s úsměvem rameny, „tak je lépe.“ Ač nevědomky, působím zřejmě i přes obecně dobrou náladu poněkud nehovorně… a vlastně mi tak nějak i je, což Anton patrně zpozoruje. Na jeho tichou poznámku, ze které zaslechnu pouze něco o očích a brýlích na základě absence bližšího kontextu raději nereaguji. Poněkud se nudě, začnu se se staronově nabytým sokolím zrakem rozhlížet po místnosti, přičemž dle slibu držím palce. „Takže nás tu je… sedm, ne osm… devět s kapitánkou, hm… mohli to zaokrouhlit…“ skousnu si v zamyšlení spodní ret, „třeba to bylo zaokrouhlené…“ zaseknu se zrakem na Rain a u ní přítomné ženy během… čehokoliv, co se tam právě odehrává. Vida, v jakém stavu se Rain nachází, dostanu pracovně kompulsivní nutkání intervenovat, po krátkém zaváhání se ovšem zaměřím na ženu u ní, která vypadá, že ví, co dělá. Zkoumavě nadzvednu levé obočí a poupraviv si brýle, nakloním hlavu na stranu, po čemž je chvíli pozoruji. „Šeptá něco? Nebo u ní jen je? I to je někdy k uklidnění dost…“ snad i civím, ale ani jedna z nich vyloženě nevypadá, že by si všimla. I přes to začínám být lehce nervózní. „Je němá?“ nevědomky tiše zamumlám myšlenku a s ještě větším nakloněním hlavy se mírně zamračím. Z mého pozorování mne vytrhne až navrátivší se Quentin s jídlem. „Bon appétit!“ pronesu vesele s klasickým východoslovanským přízvukem a usměji se na něj hladově, ač zrovna z tohoto opravdu nemám v plánu mu ujídat. „Jak to šlo?“ natočím opět hlavu, drže si na tváři úsměv. Při konverzaci sem tam pohledem zavítám zpět k Rain. „To… budu já,“ přikývnu souhlasně a vstav, nabídnu muži ruku: „Noam.“ Z oslovení „cvokař“ nejsem zrovna nadšený, ale už mi říkali i hůř a každý zde je potenciální pacient, tak je lépe se nic nebrat k srdci. „Ohledně objednání se… měl bych nejdříve zjistit, kde mám pracovnu, projít si spisy… základ, poté budou úvodní sesiji. Budu na to myslet, můžu tě vzít přednostně,“ věnuji mu úsměv. „Případně, chceš-li, můžeme zkusit najít nějakou volnou místnost a udělat si improvizovanou sesiju hned,“ kývnu hlavou a věnuji Samuelovi tázavý pohled. |
| |
| Existenční krize Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 5.1.2475, *10:55 hodin ráno ET Hlavně Vox, okrajově všichni v lůžkovém Nijak se nebráním Voxinu kontaktu, otírání slz a podobně. Když mne ale cvrnkne do čela zamrkám. Chvíli na ni koukám zaraženě a jak se mi honí hlavou zmatené myšlenky pak se mi rozsvítí. "Rozumím" Kývnu. "Tady, teď." dodám už s o něco větším klidem. Když však naznačí "přátelství". Usměji se a kývnu. Neřekla ani slovo. Zamyšleně se na ni zahledím a pak zkusím čínskou variantu znakové řeči. "Děkuji.". Pro jistotu zkusím i anglickou verzi. Všichni to tu nesou hrozně stoicky. Čím si asi v životě prošli, že se tváří jako bychom měli za sebou transfer na jiné oddělení, ne skok o několik století dopředu do neznámého vesmíru. |
| |
| Slabé úsměvy a vzhůru na prohlídku Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 5.1.2475, *10:55 hodin ráno ET Hlavně Wang, okrajově všichni v lůžkovém, Eiri
Spokojeně přikývnu, když vidím, že se Wang zbavila chmur. Zbytečný stres by taky mohlo znamenat zhoršení atmosféry v týmu. Tak či onak, budu si tohle o ní pamatovat. Nabízenou ruku svěsím, usměji se. Po odpovědi ve znakové řeči se mi ve tváři na zlomek vteřiny objeví překvapení. Okamžitě mi vyvolá vzpomínku na domov na… Usměji se. „Hlavu vzhůru,“ odpovím v čínské variantě. „Minulost nezměníš.“ Jak že to říkali? „Budoucnost ano.“ Víc toho neřeknu, James oznámil mé jméno. „Měj se.“ Rozloučím se s Wang, tentokrát v anglické variantě znakové řeči. Jakmile jsem k ní zády, úsměv opět vystřídá kamenný výraz pokerového hráče. Zachytím Noamovi kradmé pohledy, ale nevěnuji jim pozornost. Nemám ráda doktory. S touto myšlenkou vcházím do ošetřovny. |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: Vox Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1055 ET Do ordinace vejde slečna Vox, naše tichá kolegyně. Mile se na ni usměji, zvednu se ze židle a ukážu ji, ať jde dále. Jakmile se dveře zavřou, podívám se na ni. "Ničeho se nemusíte bát Vox-san," uklidním ji milým hlasem. "Prosím, vysvlékněte se do spodního prádla a postavte se zde," ukážu na váhometr a počkám, až tak učiní. "Prohlídku provedeme rychle, nechci Vás nijak zdržovat, Vox-san. V první řadě si Vás změřím a zvážím, prohlédnu si Vaše tělo, poslechnu si plíce i srdce, změřím Vám tlak a pak si zkontroluji Vaše uzliny, ústa, nos, uši i oči. Nakonec vyzkoušíme Vaše reakce a pak se Vás zeptám na pár věcí. Nebojte se, o Vašem handicapu vím, je to uvedeno ve složce. Předpokládám, že umíte znakovou řeč, nebojte se ji použít, sama ji sice neovládám, ale moje oko," ukážu si na pravé oko, "to zvládne. Tak, začneme tedy." Přejdu k ní, nastavím váhu a metr a změřím si ji. "Výška je sto sedmdesát, což není nic zvláštního po době, jakou jsme strávili v hybernaci. Váha je ale poněkud nižší, pouhých čtyřicet pět. Oproti poslední kontrole je větší úbytek než u ostatních," zamyšleně si zapíšu získané údaje a pak si dívku prohlédnu. Inu, dívku, spíše mladou ženu. "Výborně, prosím, Vox-san, posaďte se," ukážu na lehátko. Zatímco se tam Vox přemisťuje, dotáhnu si k lehátku měřič tlaku a z krku sundám fonendoskop. "Trochu to zastudí. Prosím hluboký nádech a pomalý plynulý výdech. Tak, výborně. Ještě jednou prosím. Výborně," pousměji se a přidělám jí na ruku tlakoměr. Natlakuji jej a s tím, jak pouštím, poslouchám i srdeční tlukot. Nakonec spokojeně přístroj vypnu a odsunu. "Tlak je v pořádku, srdce též. Teď prosím, udělejte Á," požádám ji a jakmile tak učiní, plastové dřívko jí zlehka položím na jazyk, abych pořádně viděla do krku. "Můžete zavřít, děkuji." Následuje prohmatání krku, přesněji uzlin, kontrola nosu a očí a nakonec i uší. V poslední řadě vytáhnu pogumované kladívko a lehce ji klepnu pod čéšku, abych věděla, jak reagují reflexi. "Výborně. Prosím, oblékněte se a posaďte se ke stolu, Vox-san," požádám ji, poklidím přístroje a sama se usadím za stůl. Jakmile se Vox usadí, s úsměvem se na ni podívám. "Až na tu váhu jste v pořádku, Vox-san. Ovšem není to nic zvláštní po tak dlouhé hybernaci. Jen Vás požádám, abyste váhu co nejdříve nabrala zpět. Taky bych Vám doporučila omezit tabák, později by se to mohlo negativně projevit. A teď, Vox-san, je zde něco, co Vás trápí? Bolí Vás něco, nebo je Vám nevolno? Cokoliv," pronesu klidně a s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Vox pro Prohlídka Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 5.1.2475, 10:55 hodin ráno ET
Zběžně si prohlédnu ošetřovnu. Je to tu… podobné. Jakmile ke mně Eiri zamíří a požádá mě o svlečení, věnuju ji krátký pohled mísící zdrženlivost a opovržení. Nemám ráda doktory. Vyvolá mi to vzpomínky na domov a tamní mediky, kteří prohlíželi více, než bylo zdrávo a způsoby, které byly daleko od lékařských praktik. Přikývnu a svléknu se. Po celou doby prohlídky v dlani držím plastovou krabičku o velikosti zapalovače. Během prohlídky si mohla doktorka všimnout vytetovaného černého oka s červenou slzou na pravé lopatce. Rovněž mohla narazit na pár zelenajících modřin v podbřišku s úzkou a tenkou jizvičkou táhnoucí se od pupíku až pod kalhotky. Stejně tak nevykazuji žádné příznaky po dlouhém kryospánku. Na jakékoli vyzvání pro otevření úst, nádechy a výdechy reaguji poslušně a bez odporu. Když se opět ustrojím, opadne ze mě znatelné napětí. Po vyzvání se posadím před doktorku. Dlouze se jí zadívám do očí. Takže tam vidí složky všech členů týmu? Praktický. Moje váha, eh? Slabě se usměju. Tohle mi vyhovuje. Navíc jsem… Tabák? Zamračím se a zamyslím se. Po pár vteřinách si vzpomenu a přikývnu. Po vyzvání zvednu ruce, abych něco odpověděla ve znakové řeči, ale zarazím se po prvním znaku Potřebuju. Svěsím ruce a zakroutím hlavou. Pokynu hlavou ke dveřím, zda mohu odejít. |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: Vox Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1100 ET Naznačí jedno slovo, pak ale zavrtí hlavou a poukáže ke dveřím. "Dobře, kdyby cokoliv, nebojte se ozvat. Děkuji Vám za trpělivost, Vox-san. A ještě jedna věc," kývnu, že může odejít, ale než otevře dveře, ještě ji na chvilku zdržím. "Budeme teď spolu častěji a byla bych ráda, kdybychom si mohli tykat, nebude Vám to vadit?" zeptám se jí ještě. Pak napřáhnu ruku: "Těší mne, mé jméno je Eiri." Ať už ruku přijme, či nikoliv, nechám ji jít a požádám ji, aby mi sem poslala Rain. |
| |
| soukromá zpráva od Vox pro Prohlídka Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 5.1.2475, 11:00 hodin ráno ET
Na nabízenou ruku se podívám a pokrčím rameny. Ve znakovce se stejnak moc tykat, vykat nedá. Potřesu si s ní rukou. Poté znakovou řečí ukážu postupně písmena V – O – X. |
| |
| Zpátky v lůžkovém Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 5.1.2475, 11:00 hodin ráno ET Všichni v lůžkovém hlavně Wang
Jakmile jsem zpátky v lůžkovém, rovnou s úsměvem zamířím k Wang. Palcem ukážu za sebe k ošetřovně. Jakmile odejde, zamířím k místu, kde nikdo není. Opřu se o zeď s rukama v kapsách. Tiše povzdechnu. S bezvýrazným obličejem se zadívám kamsi do země. |
| |
| Co je sakra sesiju? Archa Oddyseus, čekárna pondělí, 05/01/2475, 1055 ET spíše Noam a zbytek Ten, jehož jsem hledal se po chvíli opravdu ozval. "Samuel," odpověděl jsem mu a přijal jeho nabízenou ruku. Poslouchal jsem co říká a pak se jen zadkem opřel o volné lůžko naproti. "Nijak na to nespěchám. Vlastně jako takhle o nic nejde. Jen doktorka si myslí, že by mi to mohlo pomoct. Ale jak se znám, nechám to na pudové metodě. Buď to prostě pude, nebo nepude," pokrčil jsem rameny. "Ale asi jo. Až budete mít čas a prostor, rád bych se sešel." dodal jsem po chvíli a ohlédl se přes rameno, když se znovu otevřely dveře do ordinace a ven vyšla dívka, která pak zamířila dál od ostatních a jen tak tam tiše stála. Trochu smutné. Možná má důvod. |
| |
| Vzhůru na ošetřovnu Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 5.1.2475, 11:00 hodin ráno ET Všichni v lůžkovém Když se během pár minut Vox vrátí tak jí jen opětuji úsměv naznačím úklonu a vyrazím k ošetřovně. Je sympatická. Ještě bychom si pak mohly trochu popovídat. Mám pocit, že s ní toho budu mít společného asi více než s kterýmkoliv z mužů nebo napůl mechanickou doktorkou. Dveře za mnou klapnou, čas na prohlídku. |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: Rain Wang Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1105 ET Vox odešla a místo ní ve dveřích stanula Rain. V oku se mi hned objevila její složka, zatímco já si ze stolu sbírala potřebné nástroje. "Vítejte, Wang-san. Prosím, pojďte dál," uvítám ji v ordinaci s mírnou úklonou a ukážu jí k lehátku. "Odložte si prosím do spodního prádla," požádám ji a přejdu k váhometru, který nechám rekalibrovat. Mezitím se otočím zpět na Rain a s úsměvem jí začnu vysvětlovat, co nás vlastně čeká: "Prohlídka bude rychlá. V první řadě si Vás zvážím a změřím, zkontroluji Vaše tělo. Poté zkontroluji činnost plic a srdce a Váš tlak. Též zkontroluji krk, uši, nos i oči, krční uzliny a nakonec reakce reflexů. A v poslední řadě si trochu popovídáme. Teď bych Vás poprosila, Wang-san, postavte se prosím na váhu." Jakmile se Raina vysvlékne do spodního a stoupne si na váhometr, změřím její výšku i váhu. "Hm... čtyřicet osm kilogramů, to je o tři kila méně, než při posledním měření, nic to ale neznamená, je to následek dlouhodobé hybernace," pokývu si hlavou a podívám se na výšku. "Sto sedmdesát dva centimetrů, o čtyři více, než normál," spokojeně přikývnu a zapíšu si údaj. "Prosím rozpažte, tak. Výborně, děkuji. Můžete se posadit na lehátko. Trochu to zastudí. Poprosím hluboký nádech a plynulý výdech. Tak, přesně takhle. A ještě jednou, super, výborně. Změříme tlak a poslechneme si srdce," přidělám jí k ruce tlakoměr, natlakuji jej a přiložím plošku fonendoskopu na její hruď, zatímco upouštím vzduch v tlakoměru. "Tlak trochu kolísá, ale to se brzy srovná. Srdce a plíce jsou v pořádku. Děkuji. Teď se prosím podívejte na zeď a přečtěte mi všechny řádky. Hmh... výborně," pousměji se a dám se do kontroly nosu a uší. Nakonec následuje i krk (klasické "Udělejte prosím Á") a uzliny. A poslední je klepnutí pogumovaným kladívkem pod čéšku. "Děkuji za Vaši trpělivost, Wang-san, prosím, oblékněte se a posaďte se tady," s úsměvem a opětovně lehkou úklonou poděkuji za její spolupráci a ukážu na židli stojící před mým pracovním stolem, zatímco já sama se posadím za něj. "Jak se cítíte, Wang-san? Nemotá se Vám hlava, není Vám špatně?" zeptám se jí, jakmile se usadí naproti mě. |
| |
| soukromá zpráva od Rain Wang pro Pacient: Rain Wang Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1105 ET Postupuji dle instrukcí krok za krokem. Taková standartní prohlídka. V podstatě nad tím ani nijak zvláště nepřemýšlím a začnu se trochu toulat v myšlenkách ze kterých mne vytrhne náhlá otázka. "Oh. Já.... ano. Motá. Jen nevím jestli to dát za vinu tomu, že jsem se praštila, dehytrataci nebo hypoglykemii." Prohlásím nejistě. Čtyřicet osm kilogramů?! "Občas u práce zapomínám jíst ale tohle je poprvé kdy jsem večeři odložila o čtyři sta let." Prohlásím s hořkým veselím. Zřejmě byla moje váha už dříve citlivým tématem. "Taky mě bolí záda ale to bude nejspíše tím natažením v nulové gravitaci." Dodám ještě prostě. Na můj vkus trochu moc fňukání v rámci jednoho rozhovoru. Ale... komu jinému si postěžovat když už ne lékařce že? |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: Rain Wang Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1110 ET Přikývnu na Raininy odpovědi a cosi si poznamenám do tabletu. "Ano, motání hlavy může být způsobeno dehydratací i hypoglykemií, nárazu bych to za vinu nedávala, zas tak velká rána to nebyla," přikývnu na její domněnky, zvednu se ze židle a přejdu k jedné z mnoha skříněk. Z jedné cosi vytáhnu a vrátím se zpět ke stolu. Když se usadím, položím před Rainu tyčinku zabalenou v celofánu a drobnou krabičku s brčkem. "Proteinová tyčinka a energetický nápoj. Sníst a vypít a brzy by se mělo ulevit," dodám s úsměvem a oboje pošoupnu kousek k ní. "Váhou se tolik trápit nemusíte, Wang-san. Tento úbytek je normální, vzhledem k době jakou jsme strávili v hybernaci. Do pár dnů budete mít zpět svou obvyklou váhu. Co se zad týče, ano je to způsobeno natažením páteře v působnosti nulové gravitace, jež byli naše těla po čtyři staletí vystaveny. I to se brzy srovná. Stačí se trochu rozhýbat." souhlasně přikývnu. "Ode mne je to tedy vše, Wang-san. Jestli Vy ke mě nic nemáte, můžete jít." S posledními slovy jsem se usmála a podívala se na Rainu. |
| |
 | Dobrodružství převedeno na nového vypravěče - Ireas. Bimba |
| |
| soukromá zpráva od Rain Wang pro Pacient: Rain Wang Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1110 ET "Ah, děkuji." Převezmu si tyčinku a nápoj. K tomu abych se do toho pustila co nejdříve mě nijak nemusí pobízet. Jen na ošetřovně se nejí. Takže to ještě chvilku vydržím. Poslouchám její zakončující zhodnocení. Provedu patřičnou úklonu a odpovím. "Já mám vše co potřebuji!" zamávám tyčinkou. "Ale vy byste si asi měla nechat udělat scan u Jamese. Přecijen, máte o něco více... mechanických kousků než většina z nás." Navrhnu ji s profesionálním úsměvem. Nehledě na reklamu, tyhle věci jsou citlivé i v daleko méně extrémních podmínkách. Poslední co potřebujeme je zachraňovat medika. proběhne mi hlavou spolu s nepříjemným mrazením. Vzpomínky jsou občas... plné ošklivých věcí. Na odpověď nečekám. Ostatně je to její věc ke zvážení. Ještě jedna krátká úklona a zmizím za dvěřmi. |
| |
| Telefonát od Velkého bratra Archa Oddyseus, lůžkový sál + chodba pondělí, 05. 01. 2475, 1110 ET Všichni Antonův náramek se rozezní lůžkovým sálem naplněným jen tichými rozhovory blízko sebe se vyskytujících lidí. Celých 10 vteřin se neděje vlastně nic než Anton konečně otevře oči a začne hledat tu vibrující krávovinu, která ho probudila. Na malé holodispleji se objeví varovným rudým písmem krátká zpráva doprovázená podorbným popisem cesty a následně se zde objeví šipka směřující ke dveřím. To už je však Anton na nohou a rychlým pohledem zkontroluje situaci zatímco pevným velitelským hlasem jehož tónu se nedá říct ne zavelí: "Vemte doktorku a hned za mnou, dveře jsou otevřené a velitelka zkolabovala!" Po těchto slovech se prostě rozběhne tou svou superrychlostí přímo do otevřených dveří na chodbu a zmizí vám z dohledu. *Tady si člověk ani na chvíli nemůže odpočinout sakra! To jsem ty protokoly vypínal jen proto abych je zas musel nahazovat!* Rozvodna chladícího systému už se skoro rýsuje přede mnou a už teď je jasné, že to bude velký špatný. Chladící roztok se teď už jen velmi pomalu rozlévá chodbou a nenechává příliš prostoru pro průchod. Systém naštěstí již zaměřil suché ostrůvky i velitelčino tělo a tak není nic jednoduššího než k ní přeskákat. Ten první skok sice stál za hovno a prsty na noze jsem do toho média stejně smočil, ale na to teď není čas. Stejně tak není čas na nějaké jemné zacházení, popadnu velitelku za ruku a už se značnou námahou začnu skákat zpátky. *Kolik ta holka proboha váží, vždyť proti mě není ani poloviční doprdele!* Teď už jemně položím velitelčino tělo na zem a snažím se nevšímat si drobných elektrických výbojů občas prostupujících její kůží. "Doktorko tady!" Zařvu ještě do chodby před sebou doufaje, že i vojáky cizích zemí učili jak odhadovat vzdálenost pomocí sluchu. |
| |
| Ne vše jde tak hladce jak by mohlo Archa Oddyseus, lůžkový sál + chodba pondělí, 05. 01. 2475, 1110 ET Všichni Vyjdu s úsměvem z ošetřovny, v jedné držíc energeťák a ve druhé proteinovou tyčinku. Na obojí jsem se rozhodně těšila a dle toho jak pohuble vypadám je jasné, že energii potřebuju naprosto zásadně. Nemám hold žádné zásoby ze kterých by se dalo čerpat pro nějaký ten pohyb. Na druhé straně Anton... je asi na baterky. Chvilku než naběhne, koukne na hodinky a v tu chvíli přejde z nuly na sto a po pár slovech, které ze sebe vychrlí jako kulomet, proletí dveřma jako stíhačka a zmizí. Překvapeně zamrkám. Otočím se a rukou s tyčinkou zabuším na dveře na ošetřovnu a otevřu je. "Je mi líto Doktorko, ale je vás třeba. Velitelka zkolabovala. Anton vyrazil za ní." Prohlásím naléhavě. |
| |
| soukromá zpráva od Eiri Muki pro Pacient: Rain Wang Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 05. 01. 2475, 1110 ET Rain zmíní, že bych měla taky dojít na kontrolu, na což se jen pousměji. Když pak odchází z ordinace, ještě ji na chvilku zastavím. "Wang-san, ještě moment," zvednu se ze židle a dojdu k ní. "Teď se nejspíše budeme vídat více než často a myslím, že by bylo dobré, kdybychom si tykaly, co vy na to?" zeptám se jí, načež hned nabídnu ruku. "Jmenuji se Eiri, ráda tě poznávám," představím se jí znovu, tentokrát už tykáním a pak ji nechám odejít. |
| |
| Práce nikdy nekončí Archa Oddyseus, lůžkový sál + chodba pondělí, 05. 01. 2475, 1115 ET Všichni Sotva Raina odejde, zamířím poklidit své věci. Než ale vůbec cokoliv stihnu udělat, objeví se opět ve dveřích, hlásíc mi, že se něco stalo. Na nic se neptám, popadnu brašnu s nástroji, nechám si vyrolovat velitelčinu složku a na můstek to střihnu přes lůžkové. "Jamesi, pojď se mnou, prosím, nejspíše tě bude třeba," požádám technika a rozběhnu se za Antonem. Zaslechnu Antonův hlas, což mi pomůže se zorientovat, odhadnout vzdálenost a tudíž mne to i donutí přidat. Za okamžik ho už vidím klečet na zemi u velitelky, ze které občas prostupují elektrické výboje. Sotva se dostanu blíže, jdu do kolen, takže poslední dva metry k nim dokloužu. Zběžně ji prohlédnu, zkontroluji životní funkce, které, zdá se stále fungují, jen utlumeně. "Živá je, to je ale vše, co mohu říci. Já tady více bohužel nezmůžu," řeknu lítostivě. "Tohle je spíše Jamesova partie." |
| |
| Náznak akce? Archa Oddyseus, lůžkový sál pondělí, 5.1.2475, 11:15 hodin ráno ET Všichni
Kolik asi je? Rozhlédnu se po lůžkovém, ale nic jako hodiny nevidím. Vzápětí z ošetřovny vyjde Wang, ale než stihnu zareagovat, Antonovi se rozezvučí náramek a během pár dalších vteřin je pryč. Možná je kolem čtvrt. Odstoupím od zdi a protáhnu ruce. Teď nejspíš zavládne chaos. Bude se muset najít nový velitel průzkumný jednotky. Soudě dle toho, že zprávu o velitelčině zhroucení obdržel Anton, tak to bude asi on. Povzdechu si. Rozhlédnu se po lůžkovém, každého si zběžně prohlédnu a pokusím si zapamatovat jejich reakce. Taky se asi budu muset seznámit i se zbytkem průzkumnýho týmu. Další krátké povzdechnutí. Pokud Wang neodběhla s doktorkou, přistoupím k ní a ve znakové řeči se jí zeptám. „S velitelkou nic nezmůžeme. Nechceš najít naše kajuty? Pokud nějaké máme.“ |
| |
| Procházka v chaosu Archa Oddyseus, lůžkový sál pondělí, 5.1.2475, 11:15 hodin ráno ET Všichni Když doktorka odběhne, má "práce" je v podstatě hotová. Nejsem technik, medik a na nošení lidí stejně nemám fyzičku takže bych se tam jen motala. Takže to nejlepší co můžu udělat je nepřidat se k problémům. Takže si rozbalím tyčinku a zakousnu se do ní. V tu chvíli si všimnu Vox a její otázky. "Dobrý nápad, stejně tu všichni pospávají. Pořádná postel by nám asi prospěla." Odpovím, načež si uvědomím absurditu situace, kdy na ni "mluvím" zatímco mám v obličeji nacpanou proteinovou tyčinku. S plnou pusou se nemluví! Jako bych slyšela babičku. Usměju se. Ukousnu sousto a poklepu na navigační náramek abych ho probudila. Kdepak asi v menu najdeme ubikace. |
| |
| První kiks archa Oddyseus, čekárna pondělí, 5.1.2475, 11:00 hodin ráno ET Samuel, Quentin, příp. zbytek „Těší mě,“ zareaguji s úsměvem zatím ne úplně pravdivou, ale nikoli též nutně lživou zdvořilostní frází. „Ač se v nemalé míře ztotožňuji s onou ‚pudovou metodou‘, neměli bychom raději takhle ze začátku nic podceňovat,“ souhlasně kývnu hlavou, když Samuel domluví. „U nikoho,“ dodám tišeji a rychle přejedu pohledem po místnosti, načež se na chvilku zastavím u od Eiri se vracející slečny. „Hm… tam bude ta komunikace trochu komplikovanější…“ projede mi hlavou, ale rychle se myšlenkami vrátím k Samuelovi. „Jak tedy říkám, budu na to myslet. Případně kdyby něco bylo dříve, stačí říct a něco vymyslíme,“ kývnu hlavou na potvrzení. Věnovav Quentinovi, který si po většinu mého rozhovoru se Samuelem vychutnává tyčinku, již mu začínám mírně závidět, krátký pohled, zarazí mne zvuk, který, jak se po chvíli s ostatními od pelášícího Antona dozvídám, dostál svému tónu a nevěstil nic dobrého. Tma. Zavřít oči a… Nádech. Výdech. Nádech… a svíravý pocit v hrudi. Nepřestávaje dýchat pomalu pravou rukou po hrudi zajedu do náprsní kapsy, mezi dvěma prsty roztřesené ruky vytáhnu inhalátor a přiložím si ho ústům, načež se dlouze nadechnu. A vydechnu… A nadechnu... s myšlenkami již opět směřujícími všude možně. No, chvíli potrvá, než se dám úplně do kupy, povzdechnu si a zandám inhalátor zpět do kapsy otevřev oči, akorát abych zahlédl už mizející Eiri. Měl bych jít taky, kolaps snáší lidi různě… zas‘… povzdechnu si, ach, složky; kde je můj ofis? Nic o vás nevím… Rozhlédnuv se po pokoji, kde nás pár zůstalo, rozejdu se pomalým, mírně pajdavým krokem za již utichlými kroky Eiri a začnu si poněkud zmateně „hrát“ s náramkem v naději, že mi třeba po cestě za nimi ukáže můj pokoj či ještě lépe, pracovnu se složkami jednotlivých osob zde přítomných. „Přidáš se?“ prohodím, zastaviv, směrem ke Quentinovi. Kroky naší zdravotnice jsou již skoro z doslechu a jak se znám, s tím náramkem bych byl kvůli svému talentu schopen se spíše záhadně ocitnout na povrchu nejbližší planety než tam, kam chci dojít, tak lepší, kdybychom se tam ocitli dva. |
| |
| Jmenování archa Oddyseus, čekárna pondělí, 5.1.2475, 11:00 hodin ráno ET Eiri a Max "Uložíme ji prozatím k ledu a jakmile se probudí tým kvalifikovanějších techniků a doktorů pusíme je na ni." S tím Coru opět zvednu a vydám se s ní směrem k naší bývalé ubikaci. "Vyřiď prosím ostatním, že mě systém jmenoval novým velitelem mise, prozatím mají rozchod na ubikace, Sejdeme se za hodinu v jídelně, ať si mezitím zjistí jak používat ty náramky. Taky budu budit ještě jednoho člena, potřeboval bych ho zkontrolovat ještě před obědem" Je na čase doplnit tým do bojeschopného stavu, můj dataimplantát se již napojil na základní AI lodě a dostal příslušná povolení, díky tomu alespoň už nebudu potřebovat ten blbej náramek. Coru pečlivě uložím do kontejneru a začnu na konzoli zadávat příkazy pro uspájí jednoho a probuzení jiného člena expedice. Pak už zbývá jen počkat až cořin sarkofág zajede zpět do zásobníku a o několik minut později se vysune nový. *Nevšímej si toho kručícího břicha, za chvíli se najíš.* "Vstávat pane Uori, potřebujeme vás funkčního." Pronesu velitelským hlasem na probouzejícího se spáče a mezitím si pomocí implantátu projíždím jeho složku. *Snad bude užitečný.* |
| |
 | Probuzení ne moc příjemné archa Oddyseus, komory pondělí, 5.1.2475, 11:00 hodin ráno ET Když mě začíná kryogení zařízení probírat, uvědomím si, že toto už opravdu nechci absolvovat znovu. Tedy pravdu povědět připadám si, jako bych prolétal neřízeně horní vrstvou atmosféry, ikdyž je to mé tělo co se třese jak mé plíce a krevní oběh nabíhá. Těsně před vyklopením otevřu oči. Zařízení se otevře a já padám na zem. Instinktivně před sebe zvednu ruce a tak dopadnu tak tvrdě jak bych mohl, i přesto to není legrace. Mé svaly, kosti a vlastně každičká buňka mého těla na mě křičí, „ty my dlužíš“ a staví se kolektivně do fronty. V prvních okamžicích nevím, kde jsem a co tu dělám. Přesto mé oči rychle kmitají sem tam po místnosti, ikdyž v pravdě mám potíže se zaostřením. Přesto do mé hlavy prodere cizý hlas se svým: „ Vstávat pane Uory, potřebujeme vás funkčního.“ A probere mě, rychle zatřesu hlavou, abych si počistil myšlenky. Sice my nevolnost okamžitě připomene, že jsme to neměl dělat, ale přesto si uvědomím kdo jsem a kde jsem. „Kruci to mě nemohli nechat pomalinku kousek po kousku rozmrazit a nechat naběhnout, jak to sliboval ten zatracený doktor? No rozmrazení není tak v pohodě jak mi slibovali. Jsem opravdu, ale opravdu překvapen a zdrcen tím, že my lhaly.“ Pomyslím si ironicky a na tváři se my objeví trošku nucený úsměv. „Ať mě probudil, kdokoliv má pro mě práci, což znamená dvě věci. Za prvé potřebují technika nebo mou druhou specializaci a ani jedno z toho neznačí, že kolonizace jde v podle plánu. Za druhé je čas začít pracovat ne se válet a začít něco dělat.“ Relativně pomalu se převalím do tureckého sedu a ikdyž se zatím musím trochu podpírat, rychle se my vrací stabilita. Zvednu hlavu k osobě, která mě probudila. „C.. hmm.“ První pokus o promluvu se moc nevyvede, spíš s změní v chrčení. Na okamžik se odmlčím rychle provedu dechové cvičení na zklidnění svalů a za okamžik promluvím chrčivým ale už zřetelným hlasem. „Co je potřeba udělat?“ Po dlouhé odmlce dodám. „Pane?“ Klidně čekám na odpověď. Zobrazit SPOILER |
| |
| Spáč se probudil archa Oddyseus, kryokomora pondělí, 5.1.2475, 11:15 hodin ráno ET Max "Nespěchejte tolik, vaše tělo si musí na všechno zvyknout." Uklidním ho, když vidím jak se vrtí na zemi. Poté zadám příkaz počítači a ta uvolní novou schránku s oblečením přesně specifikovaným na jméno Max Uori. Dále je ve skříňce jako obvykle 'nárakem přátelství'. "Až se na to budete cítit skočte se převléct do něčeho suchého a poté vás čeká doktorka Muki v její ordinaci, náramek vás tam dovede." "Teď jen něco málo informací, ať nám tu nepobíháte jako zmatený králík. Jmenuji se Anton Čuka, byl jsem jmenován velitelem průzkumné akce poté, co původní velitelka zkolabovala. Probudil jsem vás trošku dřív, protože potřebujeme někoho, kdo zvládne řídit opravné roboty a dát do pořádku nějaké trubky na tomto patře archy. Protože už nemá cenu Vás zase mrazit, považujte prosím své zařazení do průzkumného týmu za permanentní. Zbytek týmu potkáte buďto na ošetřovně, nebo později na poradě a obědě. Pokud máte nějaké dotazy teď je ta správná možnost." Zobrazit SPOILER |
| |
| Pobuzení a pomalé začátky archa Oddyseus, kryokomora pondělí, 5.1.2475, 11:15 hodin ráno ET Čuka Když se otevře schránka s mými věcmi poprvé se usměji, už se chystám kolíbat ke svým věcm, když mou náladu pokazí zřejmě můj nový nadřízený větou. „ čeká vás doktorka Muki ve své ordinaci.“ Úsměv na tváři nahradí rozmrzelý výraz. „Čím dál lepší a lepší. To my ještě chybělo ke štěstí.“ Přinutím se i přes mé drobné obtíže sledovat co my můj nadřízený říká. „Rád vás poznávám“ Pronesu zatímco si v hlavě utřiďuji informace. „ Ok, tak jedno po druhém. Předchozí velitelka zkolabovala, zatím nevím proč, tak nebudu dělat jakékoliv závěry. Bohužel to, ale podtrhuje nutnost navštívit doktorku co nejdříve. Teď k problém co mohu řešit a který se musí co nejdříve řešit. Velmi pravděpodobně máme narušený trup nebo došlo k selhání vnitřních systémů. Hmm jedno lepší jak druhé. Hurá.“ Pomalu protahuji svaly na rukou a následně se přesunu z tureckého sedu a protáhnu si i nohy. Mám s to chutí pokládat moře otázek, ale přejdu k těm věcným. „O jak velké poškození se jedná? Co je ten náramek zač a jak funguje?“ Pomalu se zvednu a začnu se značně nejistým krokem přesouvat ke svým věcem už během toho co mluvím, ignorujíc stížnosti svých svalů, že mám ještě hodinu dvě ležet. V pravdě jsem strašně rád, že se mohu opřít. Pomalu se začnu převlékat do své kombinézy. Svezu se vedle boxu na zadek a obuji si boty. Zkusmo aktivuji jejich magnetické podrážky, jestli fungují a znovu je vypnu a připnu si opasek s kapsičkami na nářadí a velkou kapsou pro tablet. Jednou rukou se opírám, když kontroluji funkčnost svého tabletu. Ať funguje nebo ne schovám jej do brašny. Pomalu systematicky zaplňuji jednotlivé kapsy na nářadí. Jedná se většinou o jednoduché robustní, dalo by se říci až blbuvzdorné. Kontroluji zda funguje, ikdyby ne nechávám si ho. Zůstanou my dvě velké pouzdra pro jedno pro pistoli a druhé pro nůž. Ušklíbnu se. „Je správné rozhodnutí, nenechávat zbraně hned u komor, co kdyby někdo začal vyšilovat, ale já si bez nich prostě připadám polonahý.“ Pak mě napadne ještě něco a pronesu. „Ehhm pane? Kolik je nás už vzhůru? A jak daleko jsme od cíle?“ Přemýšlím nad tím jak asi vypadá zbytek lodi. |
| |
| Brifing v komoře. archa Oddyseus, kryokomora pondělí, 5.1.2475, 11:15 hodin ráno ET Max "Netuším jak to mám hodnotit, nejsem technik. Nejspíš prasklo potrubí s chladící kapalinou a než AI lodi stihlo uzavřít příslušné sektory vylila se ta kapalina na zem. Vypadá to trošku jako nějaká supravodivá kapalina, protože to už stihlo vyzkratovat jednoho robota a ... velitelku." Pokrčím rameny, přeci jen myslím že bude lepší když budu upřímný, je nás tady trošku málo na to abychom si zatajovali informace. "Ten náramek je něco jako pověřovací čip, AI lodi rozpozná kdo jste a pustí vás tam kam máte přístup, dá se to nastavit i jako navigace a monitoruje to vaše životní funkce. Určitě to má i nějaké vlastní komunikační rozhraní, ale abych řekl pravdu moc jsem to neřešil." Poklepu si na oční implantát v náznaku toho, že všechna data mám tam. "Tým má 9 lidí včetně mě a vás. Většina z nich bude ještě na marodce po vyšetření u doktorky. Co se týká vzdálenosti do cíle, Ai mě k té informaci bohužel nechce pustit, protože trvá několik hodin než naběhnou ověření hodnosti a implantátu." Kritickým pohledem zhodnotím našeho nového technika a lehkým přikývnutím schválím jeho vzhled. "Hlaste se u doktorky na prohlídku, pak si najděte svou dílnu a ubikaci a ve dvanáct se sejdeme v jídelně se zbytkem týmu." |
| |
| Problémy začínají Archa Oddyseus, lůžkový sál pondělí, 5.1.2475, 11:20 hodin ráno ET Vox, Noam, Quentin, Samuel "Á, tady!" Prohlásím spokojeně když najdu položku v menu. Našla jsem v navigaci ubikace! odznakuju Vox spokojeně. Při tom si všimnu Jamese, který stále leží na posteli. Neměl náhodou pomáhat Muki s velitelkou?. Leží tam jak s sebou plácl pro trochu klidu, náramek vedle sebe jak si procházel jeho možnosti. Můj úsměv zmizí. Vypadá až příliš nehybně. S hrozivou předtuchou strnule přejdu k němu a položím na něj ruku jestli se neprobere. "Jamesi?!" Zeptám se naléhavým tónem. Bez reakce. Sáhnu mu na ruku ale nic nepoznám. V tomhle světle vypadáme bledí a modří všichni. Náramek! Přece monitoruje životní funkce! Vzpomenu si a rychle mu nasadím ten jeho. Agresivní pípání a intenzivně červeně blikající displej není dobré znamení. "Diu!" zakleju ve svém rodném jazyce. |
| |
| A to ten den tak krásně začal Při ledabylém oznámení co se podle něj stalo se my z už tak bledé tváře ztratí všechna barva. Prudce se otočím a ve tváři se my zračí dost překvapený výraz. „On snad žertuje? Ne nežertuje. Pokud je poškozené porubí s chladící kapalinou do komor.“ Zatočí se my trochu hlava a já doufám, že je to nevolností z rozmražení. „Dobře problémy jeden po druhém.“ Dopnu si kombinézu a vytáhnu tablet, který okamžitě ho zapnu a spustím diagnostiku. Trošku strnu pohledem na náramek a chvilku váhám. „Hmm sledovací zařízení na předloktí, třikrát hurá. Nedá se svítit, tady jde o čas.“ S tím si nasadím náramek. „ Jak urgentní je ta návštěva doktorky, pokud nám uniká chladící kapalina můžeme být až po uši v pr.. Ehm v nesnázích. Rád bych jako první navštívil centrálu řízení oprav, abych mohl zhodnotit situaci a u doktorky bych se zastavil až po tom?“ Aktivuji náramek a zadám(pokud má klávesnici jinak řeknu). „Centrála řízení oprav, pozice doktorka Muki“ S tím vyčkám zda se bude něco s náramkem dít. |
| |
| Padají jak mouchy Archa Oddyseus, lůžkový sál pondělí, 5.1.2475, 11:20 hodin ráno ET Všichni v lůžkovém
Zajímavé. Koutkem oka sleduji Noamovu reakci, zatímco čekám na Wang, než najde naše ubikace. To vypadá, jako by měl PTSD. Co vlastně byla jeho práce v týmu? Opustím myšlenku, jakmile Wang najde složku s ubikacemi.
„Skvělé!“ Jsem na ty ubikace celkem zvědavá. Ne však tolik, jako na knihovnu. Zatímco sním o knihovně, Wang si všimla Jamese. Padají jako mouchy. Tímhle tempem zůstane jen pár členů a ten zbyteček má očividně PTSD jen z malýho poplachu. Kousnu se do rtu.
Nasadím zamračený obličej. Svižně se přesunu k Jamesovi. Nejprve si ho zběžně prohlédnu, zda nenajdu vnější viditelná zraněná. Nic. Pak zkontroluji tep a poslechnu si, zda dýchá. Nic. Tentokrát pomaleji, podívám se mu na oči. Jsou úplně rudý. Nakonec zkontroluji krk a ruce. Chápu.
Dvakrát lusknu, abych upoutala pozornost Wang. „Udusil se,“ vysvětlím ve znakovém jazyce. „V těle mu zůstaly zbytky kryogenního gelu. Pravděpodobně mu zůstal v plicích. Srdce a mozek nedostávali dostatek kyslíku. Prostě vypnul.“ Pokrčím rameny. |
| |
| První ztráty Archa Oddyseus, lůžkový sál pondělí, 5.1.2475, 11:20 hodin ráno ET Všichni v lůžkovém Sotva jsem dokončil rozhovor se svým budoucím cvokařem, Anton někam vystřelil jak raketa a za ním za chvíli doktorka. Jestli se něco děje a je tu něco nebezpečného, radši zůstanu u ostatních. Z téhle bandy tu jsem jediný z výcvikem a Anton by měl být schopen ubránit doktorku. Přejel jsem pohledem po ostatních na ošetřovně. Jeden spí. Holky se tam baví a Quentin si dopřává plný nádech z inhalátoru. Mou pozornost opět připoutaly holky, které stály u toho kluka co spí. Vypadá to, jakoby mu měřila pulz a kontrolovala zrak? SE mi nějak nezdá. Rozešel jsem se k nim. Když jsem se přiblížil, bylo už o něco jasnější, co se děje. Aspoň podle toho jeho náramku. Podíval jsem se na něj a pak na obě. "V pořádku?" zeptal jsem se obou, jestli náhodou nepotřebují pomoc. Nevím jestli někdy viděli někoho mrtvého. S někým to může zamávat. Zavřel jsem mu oči a chvíli hledal v okolních skříňkách plachtu nebo něco jiného, čím bych jej zakryl, ať není ostatním na očích. "Počkám tady na doktorku a pomůžu ji s Jamesem," řekl jsem a otočil jsem se k těm dvěma. |
| |
| Někde mezi komaramy a ošetřovnou archa Oddyseus, kryokomora pondělí, 5.1.2475, 11:15 hodin ráno ET Náramek my ukáže všechny lokace a já se zamračím. „Mám se jít prohlédnout jako první. Achjo. No má to logiku, mechanik který jim může zkolabovat uprostřed svařování a oprav to není zrovna dobrá věc.“ Zhluboka se nadechnu a aktivuji náramek. „Dobrý den Doktorko Muki, zde Max Uori, chtěl bych se s vámi domluvit na termínu prohlídky, protože jsem právě vylezl z mrazící komory. Ideální by bylo, kdybychom se co nejdříve setkaly na ošetřovně. Prosím potvrďte, že jste zprávu dostala. Děkuji.“ S tím se dám do pohybu na ošetřovnu a cestou se snažím napojit náramek na svůj tablet a stáhnout z něj plány lodi a informace o poškozených úsecích. |
| |
| Co dál Archa Oddyseus, lůžkový sál pondělí, 5.1.2475, 11:20 hodin ráno ET Všichni v lůžkovém Usměju se na Samuela. "V pořádku, A dohlédni taky na Noama. Asi by nikdo z nás neměl teď chvíli zůstávat sám." prohlásím s klidem. S čímž se otočím na Vox a přejdu opět do znakové řeči. "Tady nic nevylepšíme. Můžeme alespoň zkusit najít ubikace a zjistit jestli tam místo nich není třeba díra do vesmíru...." Trocha nadsázky v dané situaci ničemu neublíží. Pomyslím si. A krom toho to taky může být pravda... byl to dlouhý let. Stát se mohlo leccos. Dodám už s o něco menším optimismem. Poklepu na hodinky, aktivuji navigaci a vykročím ke dveřím. Ohlédnu se ještě na Vox jestli mne následuje nebo jestli ještě nemá co k situaci dodat. |
| |
| Another One Bites The Dust Archa Oddyseus, čekárna/lůžkáč pondělí, 5.1.2475, 11:20 hodin ráno ET všichni přítomní Ať už je Quentinova odpověď jakákoliv, po krátkém sečkání se pomalu otočím a opět dám do chůze. Sotva co vyjdu ze dveří, zaslechnu Rain, jak se zřejmě na něčem neshodne s Jamesem, kterého jsem k vlastnímu překvapení z myšlenek poněkud vypustil. Ještě nenápadně krátce nahlédnu zpět, načež zjistím, že mnou domnělá neshoda neshodou až tak úplně není, leč něčím zřejmě horším. „Mrom jak muchi…“ udělám zmateně pár kroků zpět do místnosti, ale držím se stále na jejím okraji zatímco zbytek je u Jamese. Pouze sklopím hlavu a zamyšleně zírám do podlahy. „Druhý exitus za necelé dvě a půl hodiny… šest zbývá… říkali, že tu je riziko, ale jestli všichni do večera popadáme, bylo tohle všechno jen ohromná ztráta času a prostředků…“ zmateně se rozhlídnu kolem, „stejně to byla naše jediná šance, uh… kdo bude další?“ přejedu nepřítomným pohledem všechny okolo a zastavím se na plachtě, pod kterou je James. Ze zamyšlení mne probere až dlouhé zívnutí a promnutí očí. „Někdo by to měl jít říct Eiri a Antonovi…“ zamyslím se, ale plán Rain moc se nerozdělovat do jednotlivců zní logičtěji. „Tak, tak, též počkám,“ pomalu, mírně pajdaje na levou nohu, přejdu k jednomu z lůžek a usadím se, „aspoň bude jednoduší nás potom sklidit, když nebudeme všude možně roztahaný,“ pousměju se sám pro sebe a zhluboka se nadechnu z inhalátoru. V domnění, že Rain s osobou mi stále neznámou jdou za Eiri a Antonem se na jejich cestu dále nevyptávám a pouze nervózně skáču pohledem z plachty na Samuela, Quentina a podlahu. |
| |
| Vzhůru k ubikacím Archa Oddyseus, lůžkový sál pondělí, 5.1.2475, 11:20 hodin ráno ET Všichni v lůžkovém
Zběžně si Samuela prohlédnu. Soudě dle postoje… další voják? Nevzrušeně sleduji, jak překrývá Jamese. Když jsme přišli o technika, tak by mohl být problém se zbavením náramku. Zatraceně… Kousnu se do rtu.
Okamžitě se usměji, přikývnu Wang v odpověď. „Pokud bude v mý kajutě díra, tak se nastěhuji k tobě.“ Pokrčím rameny, výraz mám smrtelně vážný. Koutkem oka zaznamenám Noama, ale bez zastavení následuji Wang. |
| |
| Čas začít pracovat pondělí, 5.1.2475, 11:20 hodin ráno ET Při chůzi mě napadne jiná myšlenka, znovu aktivuji komunikaci. „Dobrý den to je opět Max Uori. Pokud by vám to příliš nevadilo, mohli byste provést prohlídku místo ve vaší ordinaci na centrále řízení oprav. Děkuji Max Uori.“ S tím ukončím rychle přenos a sám se pořád nejistým krokem vydám na centrálu oprav. Sice se musím co chvilku opírat o stěnu, ale s odhodlaným výrazem ve tváři se dobelhám do kajuty, která by měla mít požadovanou funkci a otevřu dveře. Sice musím zadat svou totožnost než vejdu. „Přeci nemůže dovolit ab se nám na řízení oprav dostal každý. Že.“ Usměji se, když se dveře otevírají a ustoupím stranou ke stěně, abych nestál přímo proti dveřím. Sice to není moc pravděpodobné, ale jeden zkrat už oddělal minimálně jednu členku posádky. Tak proč riskovat. Ti opatrnější žijí déle.“ Trochu si oddychnu, když se dveře otevřou bez pohromy a místnost se přede mnou rozzáří zapínanými světly. Přesto když vcházím na centrálu mám daleko ke klidu. Naše loď sice má nejspíše několik takových místností a já si vybral nejbližší, ale přesto když vcházím do kruhu panelů a obrazovek, kterým vévodí obrazovka se zatím vypnutou projekcí lodi mám nepříjemný pocit a není to z poškození, která se začnou brzy objevovat na zatím vypnutých obrazovkách. „Kolik by tu mělo být lidí na hlídce? Hmm při nejmenším čtyři nebo pět.“ Nutím se do klidu, když dojdu k jednomu z panelů a pomocí kabelu a tabletu ho spustím. Sice trochu riskuji, ale ne moc, můj tablet má izolovaný povrch, takže výboj, který bych normálně při spuštění chytil já, chytí tablet. Přestože se tak nestane ani když spustím diagnostiku na dalších třech konzolích, jsem pořád nervózní nepřítomností lidí. „Hmm to je horší než výsadek na cizí loď, tam by alespoň ležela těla kolem konzol.“ Vzpomenu si na jeden z výsadků z minulosti a ač si racionálně uvědomím, že to je ještě příjemné prostředí bez kouře a elektrických výbojů ani nářku raněných. Podvědomě my prostě schází možnost položit si karabinu na vršek panelu, ale hlavně můj taktický skafandr. „Když už nic jiného, tak bych ho měl jako morální podporu. Rozhodně se nevydám opravovat to potrubí dokud si ho nebo jeho náhradu nezprovozním.“ Přemítám když si sedám na jedno z křesel. Od ostatních velitelských řídících center se centrála řízení oprav hodně liší. Jako první každého nového příchozího praští krom zatím projektoru je nepřítomnost něčeho co by jen vzdáleně připomínalo velitelské křeslo, které mají rádi všichni scénáristé v dramatech. Místo něj je tu kruh konzolí, ani jedna nevypadá důležitější než druhá, když se unaveně rozhlédnu kolem usměji se. „Samozřejmě, že žádná nevypadá, protože žádná není. Každá nahradí ty ostatní. “ Trochu mě znervózňuje, že ještě nikdo nezapnul diagnostiku. „To vzbudili jako prvního polního technika? Hmm.“ Sedím a vyplňuji čas četbou rozvržení lodi, co mám v tabletu, trošku si povzdychnu. „Hold, mám většinu místa na disku zaplněnou mapami hangárů, naší výsadkové techniky a obleků. Musíme si vystačit s tím co tu máme.“ S tím si začnu probírat plány co mám. Trvá celkem dlouho než naskočí dokončená diagnostika konzoli a já se pustím do práce. „Spustit celkovou diagnostiku všech palubních systémů. Prioritní fungování kryokomor, stabilita dodávek energie, integrita trupu. Přesně v tomto pořadí. Proveď.“ Pohlédnu na monitor. „I v nejlepším případě bude trvat několik desítek minut spíše hodin než dostanu své odpovědi.“ Nastavím si aby my počítač ohlásil až projde diagnostiku a sám usedám do tureckého sedu opřen o jednu ze stěn, kterou nepokrývají konzole. „Časem si sem musím donést matraci a bezpečností pás. Mám takový neodbytný pocit, že zde budu trávit hodně své času.“ S tím zavřu oči a pokouším se o spánek, zatímco v pozadí my předou počítače. |
| |
| Vzhůru k ubikacím Archa Oddyseus, velitelský můstek pondělí, 5.1.2475, 11:45 hodin ráno ET nikdo/všichni Konečně se mi podaří dostat se až na můstek. Po nějaké době přesvědčování mě dokonce AI pustí dovnitř a o několik chvil později mi v překryvné obrazovce oka blikne zpráva oznamující schválení velitelských oprávnění. *To šlo docela rychle.* Přejdu ke konzoli, která je odříznutá od všeho ostatního na lodi a podle návodů, které mi AI posílá ji zapnu a začnu si vyvolávat jednotlivé funkce. "Posádko prosím pozor, v náramku máte komunikátor, takže chci ode všech potvrzení funkčnosti a přijetí rozkazu. Za patnáct minut se sejdeme v jídelně na ubikačním patře. Zároveň všem uvolňuji bezpečnostní protokoly pro pohyb na lodi, momentálně máte přístup do ubikačního patra, dílen, hangárů, skladu osobní výstroje a vlastně kromě velínu a kryokomor se můžete pohybovat téměř kamkoliv. Pan Uori si vezme nářadí, které potřebuje pro diagnostiku a případnou opravu bioniky, vím, že to není Váš obor, bohužel se zdá že tělo našeho bionika nevydrželo." Celé toto je proneseno konverzačním tónem, který však nepřipouští odpověď ne. Mé prsty ještě rychle proběhnou po klávesnici, abych si vyvolal potřebné údaje o lodi a rychle je nasnímám do krátkodobé paměti implantátu. *Tohle je bude zajímat.* Se zamyšleným výrazem vypnu konzoli a opustím velín. Při chůzi po chodbě se ozývá lehké klapání mích kovových chodidel, která se snaží přizpůsobit se pórovité podlaze a vytvarovat nejlepší možnou přilnavost. *Výtah, tři patra dolů, doleva a jediné dvojité dveře.* Přemýšlím si, zatímco procházím chodbou podle plánku až se přede mnou konečně otevřou dveře do jídelny. *Zásobník nutriční pasty by už měl být v provozu, je na čase otestovat žaludek.* Chytnu největší nádobu, kterou na pultu najdu a držím tlačítko výdejníku, dokud ji celou nenaplním. Zapíchnu do ní 3 brčka s ochucovací funkcí a začnu po malých doušcích nasávat výživnou pastu. Žaludek se sice trochu kroutí a protestuje, nevypadá to však že by ony živiny hodlal vracet tam odkud přišly. Usadím se na nepříliš pohodlnou lavici, opřu se zády o zeď a začnu si opět pročítat údaje o lodi uložené v mém paměťovém implantátu. |
| |
| Šlofík se nekoná Archa Oddyseus, centrála oprav pondělí, 5.1.2475, 11:45 hodin ráno ET nikdo/všichni Z poklidného, ikdyž trochu nepohledného, spánku mě vytrhne hlas mého nařízeného a já instinktivně začnu tápat rukama po své výzbroji než si uvědomím, kde jsem a co tam dělám. Soustředím se na obsah textu a první věta mě až po potvrzení rozkazu uteče skoro celá. Prohlášení o uvolnění pohybu my vyvolá úsměv na rtech. „Jako by mě dokázali nějaké dveře zastavit, když se k tomu rozhodnu.“ Na okamžik se v myšlenkách vrátím do minulosti, když jsem jako malý kluk vylamoval zámky. Nicméně úsměv my nevydrží moc dlouho, když zmínka a o tom, že si mám vzít nářadí vrátí opět do reality. Naslouchám a začnu si třít kořen nosu. „Bionik? Myslí kyborga? To si dělá legraci.“ Přesto že my tohle víří hlavou, už se hrabu na nohy a aktivuji svůj náramek. „Tady Max Uori, slyšel jsem a jakmile najdu požadované nářadí hned se přesunu. Bionik leží na jídelně, předpokládám?“ Přepnu si náramek na přijímač a sám začínám ohmatávat stěny. „Někde by tu měla být opravná souprava. Tady!“ Usměji se když má ruka nahmatá pojistku na stěně a odtáhnu panel, za kterým se objeví několik krosen, já rychle jednu vytáhnu a otevřu, rukou projedu naskládanou výbavu. „Hmm je tu sice většina nástrojů, na opravu různých porouchaných zařízení, naštěstí jsem šel jako první sem, jinak bych musel hledat servisní místo, ale silně pochybuji, že budu dost přesné na součástky které musíte mít v imitaci lidského těla. Třeba budu mít štěstí a našemu bionikovi se jen vybyli baterky. “ Zavřu panel. Hodím si krosnu na záda, schovám tablet do pouzdra a už se chci vydat na cestu, když se zarazím. Rychle z batohu vytáhnu fosforovou fixu a naškrábám na panel: Vzal jsem si jednu pohotovostní soupravu technik Max Uori Ještě tam po konzultaci s hodinkami napíši datum a čas. Ještě se nastavím u jednoho s panelů a spáruji ho se svým tabletem, abych měl přístup k centrále, alespoň nahlížením i jinde na palubě našeho plavidla. Až pak se vydám na cestu. „Au rozhodně si sem musím dotáhnout matraci.“ Říkám si když si protahuji své svaly. Přeci jen poloha kterou jsem si vybral na spaní není zrovna dvakrát pohodlná, když člověk sedí na tvrdé podlaze a opírá se o stejně tvrdou přepážku. Přesto už jdu pevnějším a ráznějším krokem než když jsem šel do centrály, i malý odpočinek se počítá. Po cestě si procházím vše co vím o kyborzích a držím si palce, že se nejedná o propojení součástí s organikou 50 na 50. Sice jsem už vyděl pár kyborgů rozložených některé i technicky správně s vypojenými součástkami místo s rozstřílenými kusy, ale nikdy jsem neopravoval víc než vadnou ruku, přesněji mě k sobě kolegové nepustili. Do jídelny vejdu se zachmuřeným výrazem na tváři a rozhlédnu se po místnosti. |
| |
| Vzhůru k ubikacím Archa Oddyseus, chodba před ubikacemi pondělí, 5.1.2475, 11:25 hodin ráno ET Vox Chodby vypadají všechny stejně ale navigační šipky a barevné navigační pruhy na zemi rozhodně pomáhají aby si člověk nepřipadal tak závislý na tom, že nás někam dovede náramková navigace. "Á tady" řeknu si spíše pro sebe, když dorazíme na místo. Kouknu na štítky vedle dveří a pobaveně se zasměju. Otočím se na vox a ve znakové řeči naznačím smích a dodám: "Tak doufám, že tam ta díra není, jinak asi všechny spíme na chodbě." Načež uhnu stranou ať je vidět na cedulku, kde je vidět několik jmen. To mé, Eiri Muki a to třetí hádám, že bude patřit Vox. "Inu, je to vesmírná loď. Prostor je drahý... čas ten zázrak konečně vidět." Pak přiložím náramek ke dveřnímu zámku. Uslyším syčení jak se komora na druhé straně naplní atmosférou (Konzervace? Dává smysl pro nepoužívané místnosti..) a následně cvaknou a stichým zabzučením se otevřou dveře. "Náš nový domov." Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Vox pro Ubikace Archa Oddyseus, chodba před ubikacemi/ubikace pondělí, 5.1.2475, 11:25 hodin ráno ET Wang
Je to tu stejné… Už jako malá jsem se během studií musela naučit plány arch. Některé se od sebe lišily malými detaily, ale na Oddyseovi mi stačilo poznat jen pár záchytných bodů, abych si vybavila hrubý plán lodi a kde co leží. Pocítím slabý závan nostalgie a odloučení od domova, sama a bez přátel v hlubinách temného vesmíru. Zase se nechávám unášet emocemi. Silně se kousnu do jazyka, až ucítím železovitou chuť. Tiše pokračuji za Wang, přičemž si ji prohlížím. Z kolika procent je asi člověkem. Sleduji pohyb jejího těla a snažím si vybavit, jak vlastně vypadala bez oblečení, když nás probudili. Jestlipak si zvolila život stroje sama… nebo za to může nějaký problém. Jakmile se Wang zastaví, se zájmem si začnu prohlížet chodbu. Zazubím se. „Co by trocha lepící pásky nespravila.“ Podívám se na tabulky se jmény, ale nijak mě nepřekvapuje, že jsme spolubydlící. „Žádná díra, jaké to štěstí,“ ukážu, jakmile vejdu za Wang. Chvíli počkám, než se Wang porozhlédne, popřípadě ihned lusku, abych upoutala pozornost. „Vypadá to, že ti je líp.“ Narážím tím na tu chvíli, kdy se málem zhroutila. |
| |
| soukromá zpráva od Rain Wang pro Archa Oddyseus, ubikace pondělí, 5.1.2475, 11:25 hodin ráno ET Vox Zasměju se její poznámce. A když mi připomene "ranní" události pokrčím rameny. "Nejsem zrovna ranní ptáče zdá se. A velitelka mi nedala zrovna moc času na rozkoukání se než začala řvát jako by hořelo." Odznakuju. Mohla ji vlastně vůbec slyšet? Pak chápu že by jí má reakce přišla přehnaná. "Slyšela jsi ji? Jestli se tedy mohu zeptat." Položím poměrně jednoznačnou otázku. Ostatně, ne všichni co nemohou mluvit jsou neslyšící. V průběhu rozhovoru pak vyhodím do koše již prázdný obal od proteinové tyčinky a prázdný energeťák. |
| |
| soukromá zpráva od Vox pro Ubikace Archa Oddyseus, ubikace pondělí, 5.1.2475, 11:25 hodin ráno ET Wang
„Slyšela.“ Přiložím ruku ke krku. „Narodila jsem se s nefunkčními hlasivkami. Sluch mi naštěstí slouží dobře.“ Zakroutím hlavou. „Myslela jsem spíš tvé psychické zhroucení v lůžkovém. Kdyby sis o tom chtěla popovídat, jsem jedno velké ucho.“ Protáhnu si ruce a usadím se na postel. Vau, ta postel je tak měkká! |
| |
| soukromá zpráva od Rain Wang pro Archa Oddyseus, ubikace pondělí, 5.1.2475, 11:30 hodin ráno ET Vox Zastavím se u prohlížení místnosti a skříněk s věcmi a věnuju Vox plnou pozornost. "Jo... tohle." zatvářím se jako že bych byla radší kdyby se na to zapomnělo. "Mým oborem je, mimo jiné,..." zastavím se, jak hledám slova ve znakové řeči, zcela zapomínajíc že bych nejspíše to mohla prostě říci. "Změny planetárního klimatu." Dokončím větu a zatvářím se rozpolceně. "Odejít ze Země bylo těžké. Na jednu stranu kolonisté potřebují někoho jako já. Pro nové světy. Nová naděje." Odznakuju zatímco se mi začínají slzy hrnout do očí. "Na druhé... Země byla ztracená, ale postup klimatických změn bylo možné zpomalit. Možná jsme mohli stihnout postavit další Archu než by infrastruktura zcela zkolabovala." Odmlčím se a potlačím vzlyk. "K tomu navíc ta bezmoc. Miliardy co se na žádnou archu nikdy vejít nemohly a byly odsouzeny ke konci." |
| |
| soukromá zpráva od Vox pro Trocha povzbuzení Archa Oddyseus, ubikace, plástve pondělí, 5.1.2475, 11:30 hodin ráno ET Wang
Pozorně sleduji její pohyby rukou a výraz tváře. Trefa do citlivého místa. Tiše přikyvuji, jakmile se jí v očích objeví slzy, podívám se kolem sebe, zda nenajdu něco jako kapesník pro osušení očí a případně jí ho přidám. Země… zašlá perla v nekonečný prázdnotě. „Skutečně byli odsouzeni k záhubě? Je to 400 let co jste… jsme opustili Terru. Neviděla jsi její konec. Jsi milion a miliony kilometrů od ní. Je i dost možný, že tam lidé i teď žijí. Adaptovali se.“ Vstanu, podívám se na náramek, pak zase na Wang. „Nevím, co přesně tvůj obor obnáší, ale jestli jsi něco jako rosnička, tak ty se většinou mýlily. Spíš si představ pozitivnější stránku věci.“ Usměji se. Pokud se Wang nijak nebrání, chytnu ji za ruku a táhnu ji chodbou za sebou až ke kryogenním komorám. V jiném případě ji prostě popoženu, aby mě následovala. Jakmile jsme ve „skladu“ s kryogenními komorami, kde spí všichni lidé, otočím se na Wang a začnu znakovat. „I kdybys měla pravdu. Tak co s tím uděláš? Navrátí tvoje chmury život mrtvé planetě? Opraví chybu na arše, kde nefungovaly kryogenní komory? Postaví další archu? Čím víc budeš lpít na minulosti, tím méně budeš užitečná pro tuhle misi. Cože to bylo? Najít a kolonizovat? Podívej se na všechny ty plástve. Jsou tam lidé, kteří věří v úspěch téhle mise. Věří v tebe.“ Zamračím se, pevně zatnu čelist a postavím se zcela zpříma. „Jestli se chceš radši utápět ve chmurách, můžeme požádat doktorku, zda by ti do žil něco nestříkla. Prostě usneš a všechen stres bude pryč. Rozhodni se tady a teď.“ |
| |
| Do jídelny! Archa Oddyseus, ošetřovna pondělí, 5.1. 2475, 11:25 ráno ET Stála jsem tam vedle zabaleného těla a přemýšlel, kolik nás tady ještě takhle skončí. Jestli bude vůbec celá tahle výprava úspěšná, nebo tady všichni zařveme na selhání systému nebo něčeho podobného. Neprošel jsem takovým zákrokem a nevzdal se rodiny jen proto, aby mě zabila blbej kabel. Mé rozímání nakonec přehlušilo hlášení Antona. Dává nám přístup ke zbytkům lodi a chce, abychom se sešli v jídelně, kde se dozvíme víc. Takže velitelka asi taky zkolabovala. "Sakra!" procedil jsem skrze zuby a otočil se na toho posledního co tu se mnou zbyl. "Jste schopný dojít do jídelny, Noame?" zeptal jsem se, když jsem k němu došel. "Tady nemá cenu déle zůstavat," ohlédl jsem se přes rameno a toho malého klučinu a pak zas na něj. "Vaše poprvé?" zeptal jsem se po chvíli, když jsem viděl, že je nějaký nesvůj. |
| |
| soukromá zpráva od Rain Wang pro Archa Oddyseus, ubikace, plástve pondělí, 5.1.2475, 11:45 hodin ET Vox Na pochybnosti o osudu země nijak neodpovím. Moje vlastní zkušenosti a výpočty lidí lepších než já hovořily poměrně jasně... pomyslím si. Když mne Vox bezme za ruku a odvede někam tak ji následuji. "Vyslechnu" její proslov se vzrůstajícím nesouhlasem. Když začne o doktorce tak už se mračím a zdvihnu ruku abych ji zastavila. "Nikdy jsem neřekla, že nebudu dělat svou práci. Možná je to pro zbytek vesmíru 400 let ale já se probudila dnes s vědomím že vetší část mé rodiny, přátel, známých a miliardy dalších jsou po smrti. " Gestikuluji se zjevnou zlobou. "Jsme lidi nebo stoje? Je špatné cítit zármutek a ztrátu? Truchlit za ty kteří s námi už nejsou?" Kývnu na Vox s vyzývavým pohledem. "Co ty? To jsi se "včera" rozloučila se svými blízkými a vědomí, že nyní už jsou po smrti se tě nijak nedotýká?" Dokončím svůj "proslov" a místo dramatické pauzy celý moment naruší hlášení: "Posádko prosím pozor, v náramku máte komunikátor, takže chci ode všech potvrzení funkčnosti a přijetí rozkazu. Za patnáct minut se sejdeme v jídelně na ubikačním patře. Zároveň všem uvolňuji bezpečnostní protokoly pro pohyb na lodi, momentálně máte přístup do ubikačního patra, dílen, hangárů, skladu osobní výstroje... Antonův hlas. Takže velitelka je vyřazená dlouhodobě. Ťuknu na náramek a zahlásím: "Wang, potvrzuji přijetí." S pohledem upřeným na Vox pak čekám na její odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Vox pro Hlasitá hádka, kterou nelze slyšet Archa Oddyseus, ubikace, plástve pondělí, 5.1.2475, 11:45 hodin ráno ET Wang
Pozorně poslouchám, tedy spíše čtu její pohyby plné vzteku. Trochu se divím, že stále používá znakovou řeč, přestože Wang z očí přímo čiší, že by to raději všechno vykřičela.
Jakmile skončí, vyslechnu si Antonovo hlášení, ale s pevným výrazem sleduji Wang. ‚Emoce jsou něco, co lze vyříznout jako kus slepého střeva. Emoce, empatie… Nic z toho nepotřebujete,‘ opakoval Mentor jako nějakou mantru.
Podívám se na náramek a rychlými pohyby do něj vyťukám odpověď. Potvrzuji. Vox.
Povzdechnu si, pohlédnu na Wang.
„Ten zármutek se mě nijak netýká, nemám žádné blízké.“ Jestli chce něco říct, naznačím rukou, aby počkala. „Terra je mrtvá, lidé na ní jsou mrtví. Pokud se nebude celý tým soustředit, skončíme stejně.“ Slabě se kousnu do rtu, opět na jazyku ucítím železovitou pachuť. „James, Cora… Nepřipadá ti divný, že lidi rychle odpadávají?“
Krátce si povzdechnu. Zadívám se Wang přímo do očí. Pro následující znaky zvolím čínskou znakovou řeč. „Navíc, tvůj časový údaj pro včera je naprosto jiný než můj.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rain Wang pro Archa Oddyseus, plástve pondělí, 5.1.2475, 11:45 hodin ráno ET Vox Sleduju vox pozorně. Má pravdu, do určité míry. cítím jak mě opouští zloba. Hluboký nádech a výdech. "Místo a čas?" Odpovím už výrazně klidněji. Zármutek má své místo, ale i svůj čas. Lidé umírají teď. Není čas myslet na ty co už umřeli. Zahloubám si nad situací. "Místo a čas kde máme být teď je ovšem v jídelně. Třeba se dozvíme jaká je skutečná situace." Odznakuji, nastavím navigaci a vyrazím směrem k jídelně. |
| |
| Vzhůru do jídelny
Hlasitě mi zakručí v žaludku. Do jídelny stejně musíme. Pokrčím rameny, pokynu Wang, zda můžeme vyrazit a vyjdeme směrem k jídelně. Celou cestu se spíše dívám do země, přičemž si jazykem přejíždím rozkousaný ret. V jídelně se rozhlédnu po všech přítomných a rychle se otočím k Wang. „Za tamto se omlouvám. Během své práce se s empatií příliš nesetkávám.“ Bez dalšího otálení se vzdálím k nejbližšímu automatu na výdej jídla.
|
| |
| Porada Archa Oddyseus, jídelna, kryokomory Pondělí, 5.1.2475, 12:00 hodin ET Než se první z vás dostane do jídelny, v nádobě už toho koncentrátu moc nezůstalo. Zato na Antonově tváři můžete nyní vidět blažený úsměv člověka, který po hladovém období konečně dostal oběd. Počkám až se sejdete všichni a mezitím odnesu onen menší kýbl k mycímu automatu. "Tak začnem, nenechte se rušit u jídla, je to to nejlepší co jsem za posledních 400 let jedl." Zašklebím se na zbytek probuzené osádky a vyvolám si na obrazovku nad výdejním pultem důležité informace. "Vítejte v roce 2475, konkrétně je pondělí 5.1. dle starého pozemského kalendáře. Ten se změní na základě výpočtu rotace a oběhu nové planety, zatím ale budeme používat pořád tento systém. Čas bude stále 24 hodinový a bude určen jako palubní čas." Překliknu na novou obrazovku. "Aktuálně se nenacházíme na Arše tak, jak byla designována jednotlivými státy, ale na mnohem menším plavidle. Palubní AI hlásí, že jde o bývalou výsadkovou korvetu pro vnitroplanetární koflikty, kterou koupila Tarranijská kolonizační společnost s ručeným omezeným a nechala ji přestavět na mezihvězdnou kryoloď." Další změna obrazovky. "Nacházíme se v čele konvoje menších lodí mířících do soustavy Tarranis přibližně 0,2 světelného roku od Země. Tam provedeme průzkum a v případě, že bude některá z planet systému vhodná ke kolonizaci přistane přibližně polovina flotily na planetě, zatímco druhá polovina bude na oběžné dráze rozebrána a přestavěna na orbitální překladiště." Zhasnu obrazovku a zadívám se teď přímo na každého z vás. "Jak už víte, spousta lidí nezvládá probuzení z kryospánku. Je to problém, jelikož nevíme co to udělá až se začnou budit i obyčejní civilové. Je i dost možné, že nezůstane dostatek lidí na to, abychom mohli vůbec založit nějakou kolonii, to jsou však problémy budoucnosti. Teď abych vám vysvětlil proč jsem dostal velení. Velitelka se dostala do styku s chladícím mediem a její elektronice to moc nepomohlo, byla uložena k ledu a uvidíme jestli se ji podaří opravit kybernetickému týmu až dorazíme. AI usoudilo, že nejlepší je svěřit velení někomu s vojenským výcvikem, ale zároveň nekonvenčním myšlením. Já jsem působil v soukromých milicích téměř celý život, proto jsem byl pro tuto činnost vybrán." Opřu se o pult výdejníku. "A protože jsem velitel, tak vám můžu vydávat rozkazy a můj první rozkaz zní, dobře se najezte a za hodinu se sejdeme v tělocvičně. Pokud máte jakékoliv dotazy teď je ten správný čas." S tím ukončím svůj proslov, vytáhnu z myčky svůj korbel na výživnou pastu, napustím si další dávku včetně nových brček a začnu opět ucucávat. Normálně by taková dávka byla pro dva lidi, Anton s ní však nemá sebemenší problém i když před svým proslovem už jeden takový korbel zlikvidoval. Po dalších přibližně dvaceti minutách však musím ukončit debatu. "Omluvte mě, zdá se že AI dospělo k názoru, že je potřeba doplnit náš tým." Bez dalšího vysvětlování se vydám k probouzecí místnosti přivítat nového člena posádky. "Dobré ráno pane Frago, zdá se že vás budeme potřebovat dřív než na planetě." Pronesu poté, co se odklopí kryt a počkám až nový spáč konečně procitne a zorientuje se v okolí. |
| |
| Porada? Archa Oddyseus, jídelna Pondělí, 5.1.2475, 12:00 hodin ET Rozhlédnu s výrazem plným zmatku se rozhlédnu po přítomných, pak pokrčím rameny, položím svou brašnu na stůl a sám usednu na lavici. Při pohledu na jídelní automaty se my sice připomene můj žaludek a fakt, že jsem od svého probuzení nic nejedl. Přesto se rozhodnu, že hlad zatím počká. „Přeci jen mlaskat do projevu velícího není zdvořilé, ale kde je ten kyborg?“ Vyslechnu si informační projev našeho velitele a v duchu přemítám. „Fregata, hmm to vysvětluje tu vojenskou konstrukci. “ To jaké je rozložení naší flotily a náš cíl mě nezaujme ani z poloviny tolik jako kvalifikace našeho velitele. “Soukromá milice? No potěš.“ Při konci jeho proslovu o tom, že nám může udílet rozkazy a že se máme setkat za hodinu v tělocvičně protáhnu obličej. „To snad ne.“ Zvednu ruku okamžik počkám až promluvím. „Já bych měl. Jako první osoba doktorky se neozývá co se s ní stalo? Kde je ten kyborg co měl odpadnout? Pak co v té tělocvičně plánujete? Ptám se protože pokud plánujete posilovat naše těla rozcvičkou, tak myslím, že mám už dost nabytý program. Takovými nepodstatnými drobnostmi, jako zjistit jak těžké je to poškození co vyřadilo předchozí velitelku. Rozchodit centrálu řízení oprav, svůj opravárenský oblek, zkontrolovat jestli my fungují správně všechny orgány a další takové proti tělocviku nepodstatné drobnosti.“ Pohlédnu vážně na svého nadřízeného. „Nebudu zatím zmiňovat, že se ani slůvkem nezmínil jak daleká cesta nás ještě čeká. Tady platí neptej se, když nechceš znát odpověď. Na to bude ještě dost času.“ Dumám v duchu. |
| |
 | Probouzecí místnost Archa Oddyseus, kryokomory Čtvrtek, 4.1.2475, 18:00 Zemského času Všechno se mi kroutí. Okolí na mne padá jako mlha a já se ji snažím proniknout tak, jako se potápěč snaží vyplout na hladinu. Je tamhle nahoru? Pochopil jsem, že ležím. Ano. Nade mnou se odklápí kryt. Sarkofág? Zvedni se! Už každou chvíli musí přijít tento povel. Ne. Nic. No já ho raději poslechl. Opět jsem otevřel oči a zjistil, že vedle mne kdosi sedí. Chvíly se motám no už mi to dochází. Jsem na arše. A podle všeho jsem se právě probudil. Ten muž mne pozdravil a řekl, že mne budou potřebovat. Podle všeho to bude velící důstojník. "Rozumím pane. Děkuji. Jen co se trochu seberu jsem k dispozici." odpovím a postupně vstávám na nohy. "Jaké jsou mé následující úkoly pane?" |
| |
| Porada Archa Oddyseus, jídelna, později tělocvična Pondělí, 5.1.2475, 12:00 hodin ET Všichni v jídelně
Zatímco Anton předává informace, které mi nejsou nijak velkou novinkou, láduju do sebe výživovou pastu. Moje porce je desetkrát tak menší než Antonova, a přesto ji nespořádám celou. Takže AI zvolilo Antona jako velitele. Zamyslím se, zda se tím něco mění, ale nenapadne mě nic, co by se mohlo v blízké budoucnosti změnit.
Během zbylého briefingu si všimnu Maxe. Možná náhrada za někoho zesnulého? Na jednu stranu mě to nijak nepřekvapuje. Holt někdo umřel a bylo potřeba zaplnit prázdné místo. Během „debaty“ tiše poslouchám a dokud to není nutné, tak se nezapojuji.
Když nás nový velitel opustí, nesetrvávám v jídelně o nic déle. Odnesu misku k mycímu automatu a opustím jídelnu. Na náramku „přátelství“ vyťukám tělocvičnu a nechám se tam zavést. Nemám v plánu se jít okamžitě rozcvičit. Potřebuji trochu soukromí a žádné zvídavé oči.
Z kapsy vytáhnu Maják, na kterém se okamžitě rozsvítí holografická klávesnice. ‚Archa Oddyseus - kryoloď. Velitel: Anton Michailovič Čuka. Probuzených: 6. Cíl mise: Průzkum blízké planety. Potencionální hrozba: 0.‘ Chvíli se dívám na světélkující tlačítko ve tvaru papírové vlaštovky. Uvidíme, jak se to dál vyvine. Zmáčknu tlačítko.
Jakmile mám hotovo, protáhnu se a jako první zamířím k běžícímu pásu. |
| |
| Porada Archa Oddyseus, jídelna, později tělocvična Pondělí, 5.1.2475, 12:20 hodin ET Všichni v jídelně Vstoupila jsem dovnitř společně s Vox a celou dobu neřekla jediné slovo. Poslechla jsem si strohý brífing, pomohla si k malé misce jídla a aniž bych mu věnovala příliš pozornosti hledím kamsi do prázdna. Zahloubána v myšlenkách a procházejíc v duchu data na téma systému Tarranis. "Planet je v systému několik ale v obyvatelné zóně víme o dvou. Jedna Superzemě s gravitací kolem 1,4G potvrzený výskyt tekoucí vody, nadějná varianta. Otázkou je složení atmosféry. Nejspíše proto kladou takový důraz na posilovnu, neboť na povrchu budeme vážit o čtvrtinu více... po dlouhé cestě ve stavu beztíže to není příjemná změna." Přemítám si pro sebe. Podívám se na Maxe, který vypadá ještě trochu zmaten po "probuzení". Čemuž asi nepomohlo to když Anton byl odvolán A.I. k probouzení dalších členů posádky. "Pokud jde o kyberneticky upravené lidi pak to byli především Anton, Velitelka a Medička. Velitelka je vyřazená z provozu nehodou a předpokládám, že medička má v tuto chvíli plné ruce práce protože se ukázalo, že probouzení provázejí komplikace... a ztráty. " Promluvím k němu klidným melodickým hlasem. "Máš hodinu na to dorazit do tělocvičny, mezitím si na náramku najdi ošetřovnu a zastav se tam pro kontrolu. Netrvá to dlouho. Stav poškození nejspíše není tak kritický jinak by měl prioritu. Tahle loď operovala na automatickém režimu 400 let. Nějaké sebeopravné opatření mít bude. V tuto chvíli by mělo být prioritou se dostat do kondice. Už jme přišli o jednoho mechanika..." Dokončím svůj proslov a věnuji mu mírně unavený ale vřelý úsměv. Celý Charlie... to jsou všichni mechanici takoví? |
| |
| Porada? Archa Oddyseus, jídelna, později tělocvična Pondělí, 5.1.2475, 12:20 hodin ET Všichni v jídelně Když na mě neznámá promluví ohledně upravených pokývám hlavou. "Hmm, zajímavé takže pokud je to tak proč mě sem velitel volal? Ach jo." Nad poznámkami k prioritám se zamyslím. "Noo s tím vyšetřením máte asi pravdu jinak si dovolím trošku nesouhlasit. Vaše teze pokulhávána několika bodech. Zaprvé my nevíme co všechno je poškozené ano systém říká, že to není vážný, ale pokud je i on poškozený nebo jen zamrznutý tak to nebude mít vypovídající hodnotu. Proto jsem se snažil rozchodit diagnostiku a centrálu oprav. Sice podle toho co jsem zatím viděl může mít program pravdu, ale jaksi se na to nedá spoléhat, než si to ověříme. Za druhé to poškození je na kryogenice a už vyřadilo jednu členku posádky. Loď ho zřejmě sama nedokáže úplně opravit, nechci vám nějak srážet vaši inteligenci ale víte do čeho se kryogenická kapalina co unikla používá? Teoreticky tu může být loď plná vyschlých mrtvol, co umřeli ve spánku věkem a my jsme jediní přeživší." Při té představě se mimoděk otřesu. "Takže. Ne kondička nemá a nikdy neměla větší prioritu než přežití. Tedy alespoň u mě. Až bude jistota, že loď funguje jak má, pak se můžeme bavit. Do té doby se budu věnovat posilování tím, že budu zvedat těžké věci. " Pak se trošku usměji. " Prosím neber si to zle, já opravdu mám vrásky z toho co my bude hlásit diagnostika a náš vůdce tomu také nepomáhá, proto jsem trochu nevrlý. Jinak já jsem Max, rád bych se seznámil se zbytkem posádky, ale velitel nám odběhl, támhle té nestojím ani za pohled." Kývnu směrem k Vox. "Ty jsi tu jediná co se mnou komunikuje. Zatím, v pravdě my sice samota až tak moc nevadí, ale přeci jen, když jsme na stejné lodi a je nás tu tolik asi by bylo lepší spolu vycházet.“ Trošku pátravě na Rain pohlédnu. |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR