Korona Jitřenky
hrálo se Jindy
od: 14. prosince 2019 18:35 do: 15. října 2020 19:14
Dobrodružství vedl(a) Persefona
| |
 | Otče náš, jenž jsi na nebesích,
|
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro
Těžko říci, zda si byla Minnie opravdu jistá tím až dětsky jednoduchým plánem, jak nakráčíte do krámku jako by se nic nestalo, vezmete prsten a zase odejdete nebo to byl jen další plán v plánu nebo... Nebo zda byla zkrátka jen stejně zoufalá jako ty, ovšem... Už nebylo cesty zpět. Mířili jste zpátky do toho zapadlého vetešnictví s okultními potřebami jen kousek za Náměstím Míru a s každým vaším krokem se obloha šedla a černala v předzvěsti bouře, která přicházela. Nikdo Vás ovšem nesledoval, ačkoliv Minnie byla na pozoru v lidské podobě stejně jako když byla lasičkou. Příliš toho už nenamluvila, měla ruce zamyšleně vražené do kapes a pokusům o zapředení hovoru se vytrvale bránila sklopenou hlavou a očima, kterými hleděla sveřepě před sebe. A pak... Pak jste dorazili na místo. "Nebudeme se tam zbytečně zdržovat. Dovnitř, vezmeme to a ven... Budeme prostě jen... Turisti," hlesla k tobě Minnie, dlouze se nadechla a vzala za těžký rám dveřím, aby do nich strčila a otevřela je. Zvonek cinkl, aby oznámil vaši přítomnost, ovšem... V krámku panovalo podivné prázdno. Prázdno umocněné tím, že skříně s regály byly poházené na zemi, od úst šla pára na kolik zde bylo chladno a vlhko. Celé to tu náhle působilo jako by jste přišli s odstupem pár desítek let, ne sotva dvou hodin. Zdi byly oprýskané, krystaly rozbité, výloha zevnitř působila zašle. Už tomu chyběly jen pavučiny všude kolem avšak... Nebyla zde ani jedna. Ani jedna jediná známka života mezi těmito zdmi. Minnie zůstala stát na místě, napjatá jako struna, s očima rozevřenýma dokořán hleděla na tu spoušť a zřejmě hledala správná slova, která... "U všech vílích syflem prolezlých štětek..." hlesla otřeseně, hlasem napjatějším než její postoj. |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro
Byla to v podstatě normální středa. Ráno vstát, dojít do školy na sedmou - na sedmou! - odsedět si tam to svoje, přežít zkoušení z matematiky v rámci těch sadistických příprav na maturitu, se kterou vás strašili už od konce třeťáku. "Tady končí veškerá legrace, mládeži," říkávala profesorka Kadrnožková, ale kdo by ji bral vážně? Tví spolužáci rozhodně ne. Maturitní ročník měl být zlom vašeho života, ten osudový okamžik, kdy dáte vale rannímu vstávání, opisování úkolů o přestávce před hodinou i ostýchavé Alici z béčka, po které všichni jeli, avšak ona se vždy jen nechávala zvát do kina a na večeře bez oné očekávané odměny. Ale zpátky ke středě. Středa je vůbec takový nezáživný den, snad nejnudnější v celém týdnu. Od pondělí dost daleko na to, aby se člověk srovnal s tím, že víkend už skončil a do pátku zase příliš daleko, aby se radoval, že to má za pár. Středa je zkrátka středa, proč by dnešní měla být snad něčím jiná? Ostatně vše tě v tom utvrzovalo po celé dopoledne, přes oběd a nakonec ani odpolední hodiny nebyly jiné... A pak... Pak byly tři hodiny. Konec. Padla. Hurá domů nebo na růžek na pivo, protože starý Kráčmar vám naléval už od prváku. Vyšel jsi před školu a pak... Pak středa přestala být středou. Stáli tam, u zábradlí, které oddělovalo chodník od silnice. Dvojice mužů, vlastně nikterak zvláštních, avšak až podezřele si podobných. Slovanské rysy - nu, pokud bychom měli být politicky nekorektní, tak bychom řekli, že jejich rozpláclé nosy, kulaté uši se zploštělými boltci a vodnatě modré oči křičely do světa "jsem ukrajinec" (i když to asi byli ve skutečnosti spíše rusové) - nakrátko ostříhané vlasy, zelené tesilové svetry a přes to možná až příliš velké bundy, pod které by se s trochou fantasie dalo schovat... Všelicos. Pokuřovali, zatímco se rozhlíželi po davu studentů vycházejí ze školy. Jako by někoho... Hledali. |
| |
5031.jpg) | soukromá zpráva od Michal Schreiber pro Upřímně? Škola mě nebavila. Jak by někoho mohlo bavit učit se vzorečky podle kterých by měl furt a furt dokola počítat různé příklady, když si může číst a studovat magii? Ale každé vědění může být užitečné. I to, co předávala Kadrnožková. |
| |
 | soukromá zpráva od Morfeus pro Minnie mlčí. Oči na cestě, ruce v kapsách. Ještě chvíli se pokouším vést rozhovor. O ničem vážným ani důležitým, spíše ze zvyku a zvědavosti. Marně, to je mi jasný. Tichý povzdech tak nakonec přetne snahu o slova, která by naplnila ticho mezi námi. Zajímala mě, to jo. Znal jsem ji, měl jsem ji znát, ale co jsem o ní skutečně věděl? Několikrát k ní ještě zabloudím pohledem. Plným otázek, který nahlas nevyslovím, protože na ně teď nechci znát odpovědi o nic víc, než je ona chce zodpovídat. Občas je to tak lepší. Jednodušší. A tak jen zrychlím krok a pokračuji mlčky. Čím dřív tohle bude za námi, tím líp. A pak… se uvidí. * * * „Dovnitř a zase ven,“ kývnu a střelím Minnie povzbudivý úsměv. No, úplně upřímný není. To asi víme oba. Stejně tak jako, že to tak jednoduchý nebude. Optimismus, Morfe. Možná dneska oba zemřeme, ale co horšího se může stát? K čertu s tím vším. Fakt. Cinknutí zvonku oznámí náš příchod. Chytnu dveře a-… málem vrazím do dívky, která se zastaví na prahu budovy. „Maeve-,“ oslovím ji ostře, ale víc nestačím vyslovit, než mi to dojde. Zamrkám. Nepřirozeně studený vzduch se doplazí až k nám. Otřesu se. Chvíli zápasím s pokušením obrátit se na patě. Už nikdy se neohlížet. Ztratit se ve větru. Ale to by fungovalo jen pro jednoho z nás – pokud vůbec. To mrazivý ticho přeruší až Minnie. Překvapí mě to. Trhnu k ní hlavou, pro cosi se nadechnu, ale přes rty mi přejde jen tichý uchechtnutí. Neveselý, nervózní smích, který do týhle situace nepatřil. A přece tam je. Snad právě proto. „Vílích?“ zopakuju s tím chabým pobavením, který dovoluje soustředit se na něco jinýho než… než to, co se tu odehrálo. Naprázdno polknu a pohlédnu do prostoru před námi. Cosi se ve mně vzpouzí. Že by zdravý rozum? Zrovna na výběr ale nemáme. Nádech. Výdech. A pak se konečně přinutím vkročit dovnitř. „Jak ze špatnýho hororu,“ poznamenám spíš sám pro sebe, když se rozhlédnu kolem – snad v očekávání toho emzáka, co se má každou chvíli vyřítit zpoza rohu. Hlouběji dovnitř ale nejdu. Sám ne. „No tak,“ ztiším hlas a otočím se k Minnie – s netypickou něžností k tý potvoře, na kterou jsem většinou nadával, ale teď, když jsem viděl její napnutý postoj a strach v očích, jsem nemohl jinak. „Dovnitř a zase ven, tak jak jsi to říkala. Nic se nemění. Musíme… možná to tu ještě někde je.“ |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Jo, protože víly jsou ty největší štětky napříč všemi světy i astrálními rovinami," zamumlala Minnie pochmurně a ani se u toho neušklíbla. Namísto toho opatrně našlapovala mezi rozbitými krystaly a tabulemi skleněných vitrín napříč krámkem. "No, co bych teď dala za Mlčení jehňátek," utrousila v reakci na tvoji zmínku o špatném hororu a napjatě se rozhlédla kolem sebe. Lehce sebou trhla, když jsi k ní promluvil a tvůj hlas zněl... Jinak. Přikývla, i když optimismus by u ní jeden hledal jen těžko. "I kdyby to tu nebylo... Možná tu bude nějaká stopa k tomu, kdo to udělal..." povzdechla si. Udělala další krok vpřed, pod jejíma nohama zakřupalo sklo a ve stejnou chvíli se ze schodiště v mezipatře ozval ten... Zvuk. To tiché zachroptění. Ležela tam jak polámaná panenka, ta tmavovlasá čarodějka, se kterou jsi se pohádal než jsi odsud vypadl. Bledou tvář měla staženou bolestí a potřísněnou vlastní krví, ztěžka dýchala, pokud vůbec. Ruce i nohy měla polámané a dal bys ruku do ohně za to, že bys v jejím těle jen těžko hledal kost, která by byla neporušená. Ovšem démon nikde. |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Zaříkávám tě stínem, zaříkávám tě světlem, zaříkávám tě klamem, zmať se ty jež hledáš, ať nedostaneš ty, které mít nemáš." Z tvých rtů splynula slova zaříkadla a dlaní zavibrovala ta tolik známá sbíhající se energie, která byla s posledním vyřčeným slovem vypuštěna. Aura Neviděného se kolem tebe jako na povel rozprostřela podobna té řídké téměř neviděné mlze a zafungovala téměř okamžitě. Pokračoval jsi s hloučkem svých spolužáků i dalších studentů, co končili směrem k zastávce odkud jezdila většina spojů a... Plop. Tvá vlastní magie narazila na odpor a dříve než sis vlastně stačil uvědomit, co se stalo, kouzlo bylo v tahu. Doslova. Byl to snad někdo z tvých spolužáků? Nebo ta paní venčící jezevčíka, co šla zrovna kolem? Nebo ti dva rusáci? Všimli si tě. Samozřejmě, že si tě všimli, ačkoliv možná mohli být zmateni, že tě nezaznamenali hned ale až poté, co jsi je minul. Dělilo vás kolik? Deset metrů? Oba se odlepili od zábradlí a vyrazili za vaším hloučkem. Odpověď otce byla rychlá. Velmi rychlá. "Pokud muzes, zustan ve skole. Nebo si bez nekam sednout. Mezi lidi. Na kafe. Na pivo. Kamkoliv. Dej vedet, vyzvednu te." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „Teď už mi řekneš, kam-…“ Sotva otázku načnu, když v tom – ten náhlý zvuk. Trhnu hlavou k jeho zdroji. Ke schodům. Notnou chvíli je to jediný pohyb, ke kterýmu se odvážím. Protože vydat se vstříc neznámýmu ve filmech vždycky dopadá dobře. A ztratit esenci Jitřenky. To taky dopadá dobře. Skvěle. Přímo parádně. Pro všechny zúčastněný. Sakra. Co jsem komu udělal? Otočím se zpátky k Minnie, kývnu a posunkem ruky jí naznačím, ať mě následuje. Protože sám nahoru nejdu. Ani mě nehne. Tichým, opatrným krokem našlápnu na první schod a strnu, když spatřím… ji. Tu čarodějku. Evelyne? Sevře se mi žaludek, a pak překonám těch pár kroků do mezipatra až nerozumnou rychlostí. „Do prdele s tím vším,“ přejde mi přes rty, i když poněkud křaplavě, a snížím se k ní. Tohle nemám v popisu práce. Měl jsem jen vyzvednout tu zasranou krabičku z banky. Ne řešit… mrtvý čarodějky. Mrtvá? Je mrtvá? Není to hezký pohled. Krev, polámaný končetiny, ta smrtonosná bledost. Roztřeseně vydechnu malý obláček páry. Na poslední okamžik se zarazím, než se dotknu jejího zápěstí. To zachraptění předtím a mělký pohyb hrudi dokazují opak. Žila. Zatím. „Zatraceně. Telefon… byl dole telefon? Zavoláme jí sanitku?“ Neměla to být otázka. Nebyla to otázka. I tak to ale ze mě vyšlo poněkud tázavě. Zkušenýma očima zloděje si ji prohlédnu. Hledám, jestli u sebe náhodou něco nemá. Ideálně mobil v kapse. Volat záchranku z vlastního čísla… nebyl nejlepší nápad. Měli by otázky. Samozřejmě, že by měli otázky. Sám jsem měl otázky. A žádné odpovědi. Obzvláště na tu, kde je sakra ten její démon. Neklidně zvednu hlavu k hornímu patru. |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro Minnie za tebou stála jako stín, nemluvila, nehýbala se, jen na čarodějku upřeně hleděla. Nevypadala dobře, nevypadala vůbec dobře. Umírala a věděl jsi to ty, Minnie a věděla to i ona. Minnie se ostře nadechla, když padla ta tíživá otázka, vydechla, když jí došlo, že jsi jí naložil na ramena to břímě odpovědi. "Ne, nemůžeme jí zavolat sanitku," odpověděla tiše napjatým hlasem, který postrádal intonaci. Čarodějka u sebe ovšem mobilní telefon skutečně měla, ležel kousek od ní, musel jí zajisté vypadnout z kapsy. Byl funkční? Těžko říci, již od pohledu měl prasklý displej a ruku na srdce, elektronika se vždy v přítomnosti magie chovala poněkud... Nestabilně. V tu chvíli ovšem čarodějka otevřela oči. Bohové, ty mléčně zakalené oči, jejichž pohled nebyl přítomný ba ani příčetný. Byla to vůbec ještě ona? Celá se zachvěla a zalapala po dechu, nehty se skřípáním sklouzly po dřevěných deskách schodiště. Pohlédla na vás, více mrtvá než živá, avšak i přesto bolest z její tváře v tu chvíli vytlačila naléhavost. "Já... On..." zachraptěla, celá se v dalším okamžiku stáhla v křeči, co vyšponovala snad každý sval těla, se sípavým nádechem protočila oči v sloup, "... poražen jsi až na zem, ještos zemdlíval národy. Však jsi ty říkával v srdci svém: Vstoupím do nebe, nad hvězdy Boha silného vyvýším stolici svou, a posadím se na hoře shromáždění k straně půlnoční. Vstoupím nad výsosti oblaku, budu rovný Nejvyššímu. A ty pak stržen jsi až do pekla, pryč na stranu do jámy..." |
| |
| soukromá zpráva od Michal Schreiber pro Pak se ale něco solidně posralo. Hodně solidně. Moje aura byla najednou ta tam a já zpanikařil. Na chvíli se mě zmocnila paranoia. Kdo to sakra byl? Ti týpce? Spolužák? Divná ženskás psem? Rušit jen tak někomu kouzlo - nehoráznost! Co teď? Co teď! Můžu do busu, tam bude dost lidí ale postupně se ztratí. Můžu do nějakého podniku, ale opustit teď hlouček spolužáků? Toho jsem se bál – nejsem si jistý, jestli budu mít dost dobré reakce, abych jim utekl. Může jich tu být víc, ale je otázka, jak dlouho jim takhle budu unikat? Tak jako tak, je to dočasné řešení. Pokud teď uteču, byl jsem si vcelku jistý, že získaný čas využiju pro přípravu jejich konce. Musím jejich zaměstnavateli poslat zprávu, že nejsem snadný cíl a že mu za to nestojím. Na rohu u zastávky uvidím hospodu a tak se hned přišařím ke svým spolužákům. "Heleďte, nechce se se mnou někdo napít? Platím." pousměju se šarmantně a hodím hlavou k hospodě. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro V momentě, kdy Minnie promluví, se zarazím. Ramena se zvednou s hlubokým nádechem a zase klesnou. Má pravdu. Samozřejmě, že má pravdu. V duchu zakleju. Ale kdo říká, že by se sem vůbec dostali včas? Čarodějka mele z posledního a my… potřebujeme odpovědi. Ohlédnu se k dívce a pomalu kývnu. O něco klidněji. I když ne o moc. „Popojedem,“ řeknu jen. Pomoct jí ani jeden z nás nedokáže… Telefon tedy nechám být a snad bych se i vytáhl na nohy, abychom pokračovali v hledání, když v tom… když v tom najednou otevře oči. Trhnu sebou, div se z toho neposadím na zadek. Místo toho ale jedno koleno klesne k zemi a přinutím se zůstat na místě. U čarodějky, která vzápětí začne chrlit ty zvláštní slova. Byla to… bible? Z celé této scény běhá mráz po zádech. Zorničky se mi rozšíří, když si uvědomím, o kom vlastně mluví. O Jitřence. Jak jinak. Jen lehké zamračení dává najevo, že se stále snažím poslouchat a dát si to všechno dohromady. Co se tu stalo. Co se stalo s prstenem. „Našli ho…“ vypadne ze mě docela tiše. Sakra. Nakloním se k čarodějce. Kdybych se nebál, že ji to dorazí, zatřásl bych s ní, ať se vzpamatuje. Ale to nemůžu. Bohužel. „Kde je? Co se stalo s tím prstenem, Evelyn?“ |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro Čarodějka na tebe slepě hleděla, rty se jí téměř neznatelně pohybovaly, avšak žádná hláska krom sípavého dechu z nich už nevycházela. Mléčně zakalené oči působily... Děsivě. Jako dvě zrcadla, ve kterých ses téměř viděl. Zbylo z ní vůbec něco? Nebo byla její mysl stejně polámaná a zmrzačená jako tělo? Najednou jsi na svém rameni ucítil dotek. Dotek dlouhých ženských prstů, které v první chvíli jemně sevřely tvé rameno a snad až s tou něžnou konejšivostí jej stiskly. "Musela si ho nasadit a použít. Nezvládla to. Moc síly na lidské tělo, moc síly na druhořadou čarodějku," hlesla tichým hlasem, který stále postrádal intonaci. Jako by tu byla, a přesto nebyla, v jejím výrazu bys jen těžko hledal šok, soucit či cokoliv lidského hřejivého, když nyní upírala svůj pohled na umírající Evie. "Nic nám neřekne, její mysl je mrtvá," dodala a klekla vedle tebe. Krátce na tebe pohlédla těma studenýma šedýma očima než se nevesele pousmála. "Vím, jak zjistit, co se stalo. Nebude to příjemné, ale musíme to zjistit, ano?" přeci jen jí do hlasu pronikla ta úpěnlivá naléhavost. "Vezmi na sebe její podobu, tak přesně a věrně jak dokážeš." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Pod náhlým dotykem se svaly na zádech nejprve zatnou a pak opět uvolní. Byla to jen… Minnie. Koutek mi vyletí pobaveně nahoru, přičemž vydechnu a narovnám se. Krátce dlaní spočinu na té její. Možná dokonce vděčně. Za normálních okolností bych asi dodal něco ve stylu: Stejně jsi potvora, jako když párkrát měla slabší chvilku a nechala mý prsty bezděčně hladit lasiččin kožich. Tentokrát ale setrvám v tichosti a nechám ji mluvit. „Nebude to příjemný,“ zopakuju pak pomalu a pohled jí oplatím. No, zatvářím se poněkud neochotně. Z toho, co z čarodějky zbylo, jde mráz po zádech a Minnie tomu rozhodně nepřidává. „No… dobře, no. Co nejhoršího se může stát?“ ušklíbnu se přesto; těžko říct, zda za to může ten nečekaný dotyk, naléhavost v jejím hlase, nebo představa toho, co by nám udělal Jim, kdybychom odpovědi nenašli. Tak či tak, odejít s prázdnou jsme prostě nemohli. Morbidní zvědavost a snad i jakési nepravděpodobný nutkání pomoct mě k čarodějce táhly už předtím. Teď se na ni zahledím přece jen trochu jinak. Pozorněji. Ve svým soustředění docela ignoruju prázdný bělmo, dokonce i polámaný končetiny. Zajímá mě jen a jen její tvář. Dám si záležet, čistě protože to ta potvora tak zdůraznila. Vzít na sebe cizí podobu vlastně není vůbec těžký. Okamžik, možná dva, soustředění. Zbytek je přirozený, stejně tak přirozený jako hodit na sebe nový oblek. Některé mi samozřejmě padnou líp, jiné… nebyly úplně můj styl. To, že jsem ji potkal, pomáhá. Viděl jsem, jak jedná. Slyšel, jak mluví. Její hrozby rozhodně zanechaly dojem. Tím líp. Rysy v „mé“ tváři potemní, až se úplně vytratí a nahradí je podoba ženský, která na mě ani ne dvě hodiny zpátky hulákala samý pěkný věci. Pohnu ramenem a pak i zády ve snaze navyknout si na novou zátěž na hrudi. Jak takhle někdo fungoval každodenně, šlo mimo mý chápaní. „A teď?“ promluvím tím podstatně tenčím hlasem a promnu si hrdlo. |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro Jenže čas letěl, nejdříve se vytratil Adam, kterého už sháněli doma, potom Veronika s Klárou - protože kamarádky přeci musí chodit všude spolu a ony chtěly ještě vyrazit na nákup a nakonec po další snad půl hodině vyhlásil ústup i Tomáš, který měl na odpoledne už trochu jiné plány se svojí přítelkyní. To už se nervózně dívala po hodinkách i Eliška, která se k vám vlastně připojila k překvapení všech přítomných. Eliška si s vámi nechodila nikam sednout, často ani když jste vyrazili jako celá třída, obvykle jen omluvně vrtěla hlavou s tím, že "musí vyzvednout mladší sestru" nebo "fakt nemůžu..." Ani teď toho příliš nenamluvila, dala si kafe a po zbývající dobu si popíjela svoje jedno pivo - ještě ke všemu ochucené - a úplně ani nepůsobila, že by jí to kdovíjak chutnalo. Jeden nemusel být zrovna empat, aby poznal, že se ani nebaví tolik jako ostatní, i když se poctivě snažila, a přesto... Přesto tu stále seděla, dívala se po hodinkách. Když se začal Tomáš zvedat, snad se jí i ulevilo, ale... Eliška Kutnohorská  Co bylo ovšem na celé situaci nejhorší, uběhly už skoro tři hodiny a otec nikde. Telefon nezvedal, na sms neodpovídal. |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Teď... Teď si sedni na zem. Dýchej. A nic víc nedělej," řekla vážným hlasem a vsunula svoji dlaň do tvé, zatímco druhou rukou chytila úplně stejně čarodějku. Sama se dlouze nadechla a zase vydechla. A pak ještě jednou než zavřela oči. Ucítil jsi to téměř okamžitě, ten šimravý pocit jak se kolem vás zvedla a zavířila energie. Čarovala? Bylo to tak jiné oproti tomu, co jsi vídával dělat jiné čarodějky. Žádné zaříkávání, žádné rituály, žádné ohnisko přes které by směřovala svoji magii. Ne. Jako by stačila pouhá myšlenka na to, aby se stal zázrak... Najednou... Jsi byl pryč. Nebyl jsi to ty, ne, byl jsi... Někým jiným. Doslova někým jiným. Kým? To jsi pochopil velmi rychle, když na tebe zavolal démon z obchodu. "To je čarodějný prsten, milá. Chytej!" křikl na tebe a hodil ti ho. A ty... Ty jsi ho chytil. A zatímco jsi držel prsten v holé dlani, svět kolem tebe se měnil. Vyprchala z něj většina barev, vystouply naopak rudé, šedé a černé stíny míhající se kolem, zkreslující tvůj obchod do obskurní podoby vytáhnuté ze starých černobílých hororů. Viděl jsi silovou čáru, rudou tepající žílu. Viděl jsi veškerou magii kolem sebe. Viděl jsi démona v jeho pravé podobě. Viděl jsi stíny pohybující se v Záhrobí, které čekalo uvnitř silové čáry, siluety budov i drobných postav. Shlížel jsi na ně z vrchu jako jejich bůh a oni... Oni vzhlíželi k tobě. Viděl jsi... Vše. A čím déle ses díval, tím byla touha nasadit si prsten silnější a tvé tělo slabší. A tak sis ho nasadil. Chvíli se nic nedělo. Jenže potom jsi to ucítil. Příval moci, který zahltil tvoji mysl byl opojný. Jako by jsi pro sebe měl veškerou moc Záhrobí, veškerou sílu pramenící ze silové čáry. Jenže té moci... Té síly bylo mnoho, příliš mnoho na jednu lidskou mysl průměrné čarodějky. Žilami se ti šířil oheň i led zároveň prostupující v zesilující agonii. Nemohl jsi se pohnout. Jakmile by jsi tak učinil, oceán moci by tě strhl do svých vln a nezůstalo by nic. Nic, co by mohlo přežít v té syrové energii... Až najednou... Cvak. Bylo to jako když někdo zhasne vypínač a místnost utone ve tmě. TY jsi byl ve tmě. Byl jsi vůbec? Pokud ano, cítil bys snad svoje tělo nebo snad ne? Byl jsi tam jen ty... Ta tma, ta nekonečná temnota plnící vzduchoprázdno... A on. "Jak dlouho si myslíš, že to budeš zvládat než tě to semele a rozdrtí na prach, malá čarodějko? Kolik času si dáváš, než tě to pohltí, Evie..." zazněl z té temnoty pobavený hlas. Hluboký sytý alt. Ani mužský, ani ženský... |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro … ale stačí to. Nad těmito slovy se pozastavím. Povytáhnu obočí, mírně se ušklíbnu a pak si neodpustím poněkud kousavou poznámku: „A pořád to hryže. Potvoro,“ ale hlas mám podbarvený spíš pobavením než rozčílením. V mým podaní to kouzelný slůvko ostatně zní skoro hezky. „Já myslím, že mi to docela sekne,“ podotknu na rozdíl od ní zcela nevážným tónem. Takový příjemný návrat do normálu. I když jen na chvíli. Jinak jsem hodný. Fakt. Bez zbytečných keců kývnu a sednu si na zem. Instinktivně stisknu ruku, kterou mi sama vtiskne do dlaně, a chvíli pozoruju, co dělá. Když zavře oči, napodobím ji. Šimrání magie na kůži mě přinutí nakrčit obočí. Semknu rty, zhluboka se nadechnu a ani nic nepoznamenám. Pro jednou se skutečně snažím jí to zbytečně nekomplikovat… … a v dalším okamžiku už jsem někde jinde. Někdy jindy. Někdo jiný. Doslova. Všechny ty drobnosti, který mi na týhle podobě předtím úplně nesedly, se najednou zdají zcela přirozený. Protože jsou. Protože k ní – ke mně – patří. Kolikrát za den jsem vystřídal tvář? Byl jsem na to hrdý. Hrdý, že se dokážu tak snadno proměnit. Hrdý, že to dělá můj život o tolik jednodušší. Že to vydělává. A tak si poprvé uvědomím ten propastný rozdíl mezi tím, co znamená předstírat a skutečně se stát někým jiným. Není to příjemný pocit. Než se ale stačím smířit s touhle skutečností nebo se vůbec rozkoukat po obchodě, démon řekne cosi o prstenu a čarodějka… ne, já ho chytím. Prsten, ve kterém se nachází esence Jitřenky. Ve kterém se nachází ta neskutečná moc, která dusí vše ostatní a zanechává jediný. Touhu po ní. Tam, kde by se Morf ušklíbal, že tyhle čáry nesnáší, neváhám. Poddám se té slastné písni o moci, o božské nadvládě, o neporazitelnosti. Prsten si nasadím. Prohlížím si ho na svém prstu. Čekám. Možná dokonce na chvíli ucítím zklamání… které se už ani nestačí přelít v lítost nad tím stupidním rozhodnutím. Veškerá moc prstenu, možná dokonce veškerá moc Záhrobí samotného, se do mě opře jako přílivová vlna, div mě nesmete na zem a nevezme si mě hluboko pod hladinu. Netuším, kde beru dostatek sil zůstat stát. Ale musím. Jediný pohyb by stačil, abych ztratil rovnováhu a proudy magie mě pohltily. Tentokrát s sebou energie nepřináší nepříjemný šimrání na kůži, ale tisíce a tisíce sečných ran. Prokousává se hluboko do masa i do žil. Bolest, která je zároveň ledem i ohněm, mnou pulzuje a s každým úderem srdce nabývá na síle. Naplňuje mě. Drtí, láme všechny kosti najednou a konečně polyká… topí v sobě jakoukoliv známku jejího i mého já… A když už se zdá, že je to konec… že už toho víc nevydržíme… vše ostatní zmizí. Místnost, démon, váha jejího těla. Omdlela? Ne. Je to… skoro jako sen, ale ne tak docela. Matně si uvědomuju další přítomnost. Není sama. Vzduchoprázdnem zazní ten podivný, hrůzu nahánějící hlas. Xag to není. Xaga bych poznal. Kdo jiný ale…? On. Žena, jejíž podobu jsem na sebe vzal, nemohla tušit, komu ten hlas patřil. Ale já ano. On, jemuž prsten patřil. On, od něhož moc pocházela. Ale to není možné. A přesto instinkt zlodějíčka velí jediné: zmizet odsud. Utéct, dokud je ještě čas. Čarodějka se ale nehýbe, a tak se nepohnu ani já. Uvězněn jejím tělem jen unaveně zamžourám do tmy, jestli někde nespatřím aspoň Jeho tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Kdo jsem?" zeptal se Hlas udiveně. Jako bys ho snad... Překvapil? Nastala jen krátká chvíle ticha, kterou přerušil smích. Ten pobavený řezavý smích, který tvým malým černým světem otřásl. Doslova. "Ty nevíš. Nasadila sis ten prsten, aniž bys věděla," smál se dál, než s tím přestal stejně rychle a nečekaně jako začal. "Co se stalo, malá čarodějko? Právě jsi mi dobrovolně darovala svoje tělo. Svoji duši. Svoji mysl. Darovala jsi mi všechno, co máš, Evie... Darovala jsi mi to výměnou za sílu, která tě do pár minut zabije," zkonstatoval a v další chvíli se v temnotě objevil záblesk světla z ohně vykřesaného zapalovačem a společně s tou jiskřičkou se objevila tvář.
A pak... Pak se stalo hned několik věcí najednou. * * * Evie měla strach, měla takový strach... A v té smrtelné hrůze udělala tu zoufalou věc. Sáhla po síle, která byla všude kolem ní a pálila ji zevnitř, vzala ji všechnu a vrhla ji proti tváři mihotající se ve stínech. Jenže nebyla sama. V tu samou chvíli se zřejmě rozhodl zakročit démon, jehož malou děvkou jsi se stal, démon, kterému jsi dlužil laskavost. "Obstupefacio!" Bolest. Tělem Evie - tvým tělem - prošlehla ta strašlivá... Mučivá... Řezavá... Na kusy trhající... Do krve drásající... BOLEST. Zmizela tvář. Zmizelo její vědomí. Zmizela i bolest. Ani nevíš, jak dlouho plula nevědomím, ona si nic z toho snad ani neuvědomovala, ale ty ano. Ty jsi byl uvězněný kouzlem v jejím minulém já a zřetelně sis uvědomoval, co se stalo. A pak najednou světlo! Tolik světla... Probrala se. Procitla zpátky do světa! Prsten byl pryč z prstu, ležel na zemi jen kousek od ní. Ovšem... To bylo poslední, co ji zajímalo. Z přízemí krámku se ozývaly rány. Křik. Démon křičel! Křičel jako by to byl on, koho právě čtvrtila ta nemilosrdná síla Záhrobí. Jenže to nebyla síla, byla to žena, co stála uprostřed té spoušti společně s dalším půltuctem postav v kruhu kolem démona a... Zaříkávali ho? Postavy oděné v černých pláštích se špičatými klobouky. Působilo to tak... Absurdně. Ovšem jen do okamžiku, kdy se démon zhroutil k zemi v bezvědomí. Evie věděla, že je zle, ze všech sil se snažila odplazit nahoru do patra, ale... Nešlo to. Nešlo. A nešlo to ani když se u ní objevil ten muž. Strčil do Evie znechuceně nohou, rty se pohnuly jak jí něco říkal, ale ona přes hučení a pískání v uších nic neslyšela. To, co ovšem uchvátilo jeho pozornost byl... Prsten. Sklonil se k němu, viditelně váhal, ale jako by to bylo... Silnější než on... Jako by nemohl odolat. Opatrně jej sebral ze země a protočil mezi prsty ukrytými v kožené rukavici než vzápětí prsten zmizel v jeho kapse. Svět najednou utichl společně s jeho úšklebkem. "Máme, co jsme chtěli. Vezměte ho do dodávky. Co se týče čarodějnice... Víš, jak to chodí,"podíval se po Evie, co mu ta slova zoufale odezírala z úst. "Nenecháš čarodějnici žít."
* * * Sotva to dořekl, ruka Minnie dopadla na tvé rameno a doslova tě vytáhla z čarodějky ven. * * * To oni jí to udělali. To oni ji ubili téměř k smrti. Mysleli si, že je mrtvá... Proto ji tu nechali... A tu tvář... Tu tvář jsi znal. Adam Berkovitz. Muž, který stál za zrozením malé sekty, která byla tvrdě proti nadpřirozeným, většinou se jednalo o slabé čaroděje, kteří měli akorát tak pověst samozvaných ochránců města. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Zoufale hledím do tváře tomu muži. Berkovitzovi. Vím, co se stane. Vím, že tohle je konečná. A ví to i ona. Dokonce i před tím, než vysloví to svý „nenecháš čarodějnici žít.“ … ale v tom okamžiku mě Minnie vyškubne z čarodějčina těla ven. Vydechnu. Hezky zhluboka, jako bych celou tu dobu měl zadržený dech. Trochu se mi motá hlava, ale jinak… jinak jsem v pohodě. Samozřejmě, že jsem v pohodě. Smysly se vrátí do normálu. Bolest ustoupí. Zbyde jen tlukot srdce – otravně hlasitý, ale o něco klidnější s každým dalším nádechem. Nezvedám k Minnie oči. Nedokážu zaručit, co by z nich vyčetla. Místo toho se zahledím na její ruku, kterou stále pevně svírám. A tak ji pustím. Mírně si odkašlu, abych uvolnil tlak v hrdle, a promnu si čelist. Drobnou, ženskou čelist. A jo. Nechci v týhle tváři zůstávat o nic dýl, než musím, ale tak nějak se k žádnýmu proměňování teď nemám. Napravím to, než vyjdeme ven, ale teď... teď ještě ne. Pro cosi se nadechnu, ale nevyslovím to. A to další taky ne. Dokonce ani napotřetí. Pro jednou v životě nemám slov. Těžko říct, zda za to může skutečný význam toho, že se v prstenu skrývá esence Jitřenky, bolest, kterou si má mysl pamatovala, i když tělo ne, nebo v neposlední řadě ten zatracený psychouš… odkdy se ta jeho banda dokázala postavit démonovi? Co jsem naposledy slyšel, lovili hlavně drobný čarodějíčky… „Je ta řada nešťastných příhod,“ promluvím konečně, a dokonce se mi podaří vykouzlit ten typicky pobavený úsměv, i když zase zmizí skoro stejně rychle, jako se objevil, „jen hloupá náhoda, nebo něco, s čím člověk prostě musí počítat, když jde o prsten Světlonoše?“ tiše se uchechtnu a zakroutím hlavou. Hlas ovšem lehkovážný není, ještě v něm pořád jde zaslechnout slabost, únava, možná dokonce špetka zoufalství. Být někým v jeho posledních okamžicích... fakt není sranda. „No, má to i světlou stránku. Démon ho nemá.“ Světlou stránku. Pro nás možná, pro démona těžko. Ale představuje to… jistou příležitost. A ostatně Berkovitz je pořád jen člověk. Hajzl, rasista, vrah, a kdo ví co všechno dalšího. Ale člověk. I když jemu podobným je lepší se vyhýbat obloukem. Už jen z toho důvodu, jak dopadla naše drahá čarodějka. A přesně v tom je zakopaný pes… dovýst Berkovitzovi přímo pod nos další čarodějku… obzvláště, když jde o Minnie… Poslala by mě s tím do háje. Potvora. „Je to opravdu důležité,“ tak to říkala předtím, ne? Ale pokud se Berkovitz zvládne vypořádat s démonem, možná je u něj prsten v bezpečí… nebo je možná v rukou člověka, který ještě rád rozpoutá peklo na zemi. Záleží na tom? „Hele, Maeve,“ podívám se na ní, ale i tak mi ještě chvíli trvá, než se rozhoupu, „řekněme, že ho dostaneme zpátky. Šanci máme. Berkovitz je prevít, ale… budou rozptýlení… to by mohlo klapnout,“ kývnu spíš sám pro sebe. Jasně, máme jen do půlnoci, jde o militantní sektu, co nesnáší všechno nadpřirozený, a… Berkovitz je problém sám o sobě, ale… pořád z toho mám lepší pocit, než kdyby vážně mělo dojít na střet s démonem. „Ale co pak? Můžeš od Jima odejít? Totiž… předpokládám, že máte nějakou dohodu, nebo něco na ten způsob… jak to funguje?“ |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Když ho nemá démon, tak kdo?" položila ti další otázku, na kterou ovšem nedostala hned odpověď. Zamračila se a ten výraz z její tváře již nezmizel. "Berkovitz? Kdo to je?" zdálo se, že jí to jméno nic neříká. Nebo se je chtěla ujistit? Těžko říci. "Máme... Dohodu. Neoficiální dohodu, jako ty - mimo záznam," přiznala opatrně, ovšem bylo znát, že pečlivě volí slova a rozmýšlí, co ti a hlavně jak říci. "Ne, asi jako ty, nemůžu od něj jen tak odejít, ne bez následků... Ale... S tím prstenem... Můžu získat lepší. Opravdovou svobodu. Já... I ty." |
| |
| soukromá zpráva od Michal Schreiber pro Můj plán vyšel. Díky Bohu/bohům/Luciferovi, nebo komukoliv kdo je tam nahoře. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „To je jedno. Nic důležitýho,“ pokrčím rameny, možná krapet omluvně, že jsem s tím vůbec začínal. Na její otázky neodpovídám. Přinejmenším ne hned. Místo toho jí položím vlastní a pečlivě ji přitom pozoruju. Je opatrná. Očividně. Neviním ji, že ze sebe hned nevysype všechny detaily. Ostatně… asi bych si taky úplně nevěřil, ale nedělá to věci o nic jednodušší. „Takže ten prsten získáme zpátky,“ kývnu, jako by šlo o tu nejsnadnější věc na světě. Půjde to. Ještě nevím jak, ale nějak jo. Ale pokud ji nepřesvědčím, že mi může důvěřovat, daleko se nedostanem. A tak spustím: „Má ho Adam Berkovitz. Takový…“ zaváhám, lovím správná slova. „No, vede takovou sektu. Něco jako lovci čarodějnic, jen tolik neupalujou. A vlastně nejenom čarodějnic. Mají i toho démona. Xaga. Hádám, že přišli primárně pro něj… a to oni ji… no…“ odmlčím se a nechám tuhle myšlenku odeznít doprázdna. „Dobře, takže… lepší dohodu. S Leviathanem, nebo… s někým jiným?“ vrátím se k tomu, co říkala. „Ještě před chvílí to znělo jako konec světa, kdybychom mu ten prsten donesli,“ usměju se nevesele. Vzhledem k tomu, co čarodějka našla uvnitř prstenu, bych se vlastně ani nedivil, kdyby šlo o konec světa doslova. Přenesu váhu z jedné nohy na druhou, jak se vzpomínky na onu nemilou zkušenost vracejí. „Podívej. Je mi celkem ukradený, co se s tím prstenem stane. Ale chci vědět, co máš přesně v plánu, protože… tak či onak, jsme v tom spolu. Jsme tým. Ano?“ podívám se jí do očí a natáhnu k ní ruku s nevyslovenou nabídkou. Dohoda. Mezi námi. |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "A ne. S Leviathanem ne. Nechci, aby ho měl, nedělalo by to dobrotu nahoře, dole ani na zemi," zavrtěla hlavou a se zamračeným pohledem přesunula svoji pozornost k mrtvé čarodějce. Tohle si Eva nezasloužila. Nemělo se to stát. A přesto zde ležela mrtvá. Dočista. Mrtvá... Minnie se ošila a s dalším povzdechem se podívala zpátky po tobě. Pomalu přikývla hlavou. "Jako Hale a Pace... Ano, jsme v tom... Spolu..." souhlasila s tebou. Zázraky se dějí. "Plán? Já už žádný plán nemám. Možná... Bychom se měli vrátit za Leviathanem. Říct mu to, drby a informace on rád... A požádat ho o více času..." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „No tak,“ ruku nestáhnu a místo toho se zlehka dotknu jejích zad, abych ji nasměřoval po schodech dolů. Čarodějce už ani jeden z nás nepomůže. A ona nám taky ne. Udělala, co mohla. Letmo se k ní ohlédnu, jen abych v tom okamžiku změnil tvář. Do něčeho pohodlnějšího. Pousměju se, když Maeve přece jen kývne. Není to moc, ale je to začátek. „Nevím. Ztratili jsme mu prsten s ďáblem uvnitř-…“ zarazím se, jako bych čekal, že mě opraví. Nebo v to spíš doufám. Že jsem to celý prostě blbě pochopil. A když už jsme v tom, tak by to celý mohl být jen špatný sen… Zůstanu stát na posledním schodu a povzdechnu si. „Jestli myslíš, že je to dobrý nápad, zkusme to. Do půlnoci času dost.“ Chvíli si prohlížím tu spoušť kolem. Ne, že bych hledal něco konkrétního. Spíše… náhoda je blbec. Člověk nikdy neví. „Možná bude vědět něco, co by nám mohlo pomoct. Moc se mi nelíbí myšlenka jít do tohohle naslepo,“ pokrčím nakonec rameny. Nevím, jestli mám moc na výběr, ale kdyby měl Jim přesnější informace, bylo by to fajn. „Vím, že se scházejí někde na Žižkově. Nedaleko vysílače. Jestli by vzali démona zrovna tam, to nevím, ale… stačí je najít. Pak už je to jen otázka pár kamer… a když se dostanu dost blízko… to půjde,“ zopakuju slova, kterými se vnitřně utěšuju, tentokrát i kvůli Maeve. Dost možná marně, ale… půjde to. Musí. „Za zkoušku to stojí. Do půlnoci… nám neublíží. A ostatně v noci jsou démoni silnější, že? Xag by nám ještě mohl pomoct.“ Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro
Maeve ji rychle zvedla ze země a už ji z rukou nepustila. "Možná se ještě bude hodit," zamumlala jako by tím snad cokoliv měla vysvětlit, ale dále to nerozváděla. Už to bylo podruhé, co jsi ji viděl použít magii s lehkostí, bez gest a zaříkávání jako by to bylo něco... Tak prostého a jednoduchého. "Jen s jeho esencí. Střípkem," opravila tě sice, ale asi ne tak, jak jsi po tom ve svém nitru toužil. Minnie zkrátka věděla, co říct. Proměnil ses, sešli jste dolů a Minnie zamířila ke dveřím obchodu. "V to právě doufám, ten... Berkowitz, jak jsi o něm mluvil, divila bych se, kdyby ho Leviathan neznal... Mohl by sis tím u něj... Zlepšit reputaci..." řekla tak trochu nejistě, přeci jen to byla ona, kdo vás do tohohle průseru zatáhl až po bradu. "Když se dostaneš... Dost blízko? Komu, Berkowitzovi?" naklonila hlavu ke straně. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „Jen s jeho esencí,“ zopakuju po ní. „Aha.“ Promnu si zátylek. Chvíli to možná vypadá, že chci říct ještě něco dalšího, ale rozmyslím si to. Střípek. Jen… střípek. Mírně se otřesu a raději následuju Maeve ke dveřím. Nad některýma věcma je prostě lepší nepřemýšlet. Jako třeba nad tímhle. „Jo, k Berkowitzovi,“ kývnu. Když přijde na tohle, připadám si přece jen trochu… sebevědoměji. Zlodějina je povědomá. Na rozdíl od všeho ostatního. „Když se k němu dostanu dost blízko, můžu ten prsten ukrást. Pokud ho bude mít pořád u sebe…“ pevně stisknu pouto tašky a dál to nerozvíjím. „Jsem v tom docela dobrej, víš. Většinou. Když nepanikařím kvůli magickým stínům a démonům a… tak,“ nadhodím tak nějak napůl pobaveně a ušklíbnu se. Třeba se tomu jednou od srdce zasmějem. Za předpokladu, že se toho dožijem. Hezký předpoklad, ne? „No, nic jinýho nám stejně nezbývá.“ Znovu se na ní podívám, ale tentokrát očima zůstanu u tý panenky. Co vlastně není panenka. Ale mrtvá čarodějka. A to už jsem si začínal myslet, že mě dneska už nic nepřekvapí. Rozepnu tašku a otevřu ji s nevyslovenou nabídkou. „Jak to děláš? Myslel jsem, že čarodějky potřebují… křišťály a křídový pentagramy… a rituály…“ vyjmenovávám pomalu tónem, který se ani trochu nesnaží zamaskovat to, že vlastně nemám tucha, o čem mluvím. Ani trochu. „Jako ona.“ |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Být lasičkou bylo o tolik jednodušší," přísahal bys, že si v tu chvíli zadrmolila sama pro sebe, zatímco si tiše povzdechla. "Snad to bude tak jednoduché, jak si myslíš," dodala už regulérně nahlas než jste vyšli z obchodu a vyrazili Prahou zpátky k Jimovi. Maeve zavrtěla hlavou, když jsi jí nabídl na panenku tašku a jen si ji přitiskla předloktím a ohbí lokte k břichu jako kdyby ji nesla malá holčička a ne dospělá dívka. Žena. Či cokoliv, čím Maeve byla. Zalétla k tobě pohledem, chvíli zamyšleně mlčela. "To jsou berličky. Zemské ani silové čarodějky neumí používat sílu přímo ze Záhrobí, musí ji skrze něco filtrovat a pak i usměrňovat, ohýbat do kouzel, která chtějí. Vy byste řekli, že... Jejich mysl si musí dané kouzlo nejdříve nějak vizualizovat a lépe se jí pracuje s magenergií skrze naučené dráhy. Když udělám a řeknu tohle, udělá to tohle a tohle," pokrčila rameny. "Ve skutečnosti jde všechny tyhle mezikroky přeskočit. Stačí si to představit. Výsledný efekt. Chce to jen umět se soustředit a odčerpat potřebné množství síly. Ani více ani méně." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Tentokrát už mě ta její poznámka nepřekvapí. Jednou potvora… „Auvajs,“ ušklíbnu se a dramaticky si položím dlaň na srdce. Když se ale Maeve zatváří tak… upřímně zaraženě, rychle polevím. „V pohodě,“ zabručím a víc se k tomu nevyjadřuju. K tomu, ani k těm tichým slovům, co přišly pak. Nebyly určeny pro mě, a tak se tvářím, že jsem je vlastně ani neslyšel. „Spíš v to doufám,“ hlesnu na odpověď. Posledním krokem ji předeženu a skoro gentlemansky podržím dveře. „Potvory první,“ vysvětlím svý neortodoxní chování. A tak zamíříme k Jimovi. Leviathanovi. Upřímně… bych asi radši, kdyby ho takhle nikdy nepojmenovala. Nevědomost byla rozhodně sladká. Chtě-nechtě musím přemýšlet nad tím, co mu mám sakra říct, až se tam ukážeme bez prstenu. Zase. Do půlnoci nám neublíží, opakuju si, ale moc to nepomáhá. Je to Maeve, kdo konečně prolomí zamyšlené ticho a připomene mi tak vlastní otázku. A jsem za to rád, i když jedno mé obočí vystřelí nahoru už při rozdělení čarodějek a druhé se k němu připojí při zmínce o mag- chm, tamtom. „V zásadě… asi chápu,“ kývnu pomalu, ale chybí tomu ten obvyklý osten sebejistoty. Který, když už úplně necítím, většinou aspoň předstírám. Protože se ale tak hezky rozpovídala, přijde mi škoda toho nevyužít, nenavázat. „Vlastně mám pár dalších otázek,“ popravdě jich mám celý pytel, ale pár jich bude stačit, „pokud nevadí…“ dodám a odmlčím se, aby měla příležitost mi to zatrhnout. Tlačit ji někam, kam nechce, nemá smysl. Pokud svolí, nebo se k tomu aspoň nevyjádří, dvakrát se neostýchám. „Tak něco jednoduchého. Jak dlouho tě Jim držel v podobě krysy? Teda, lasičky. Tvoje oči…“ natočím k ní hlavu, abych se znovu podíval na tu zvláštní šedomodrou v nich, „jsou… příliš staré pro tuhle tvář.“ |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Oh, jestli ne, tak i tak to je vcelku jedno," zhodnotila zcela upřímně tvoji odpověď. Jak jste kráčeli ulicí, ostražitě se rozhlížela, ucítil jsi i slabé brnění a chvění magie ve vzduchu kolem vás. Čarovala? Pravděpodobně ano. "No..." zaváhala, "můžeš to zkusit," odpověděla, ačkoliv to neznělo kdovíjak nadšeně. Spíše smířeně? Mlčela, trochu déle než bylo příjemné, pohled ti opětovala jen krátce než od tebe odvrátila tvář. "Nevím," pokrčila nakonec rameny, "čas tak... Ubíhá jinak, jeho vnímání je jiné," dodala nakonec. "Možná pět, deset let? Nebo taky patnáct. Nevím. Leviathan nemá vzadu ve své kanceláři okno, držel mě tam v kleci jako nějaké domácí zvířátko. Mám pocit, že to je snad celá věčnost, ale... Už si nevzpomínám," zamumlala a odkašlala si. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „Patnáct let?“ zopakuju a pro cosi se nadechnu. Zarazím se včas, pevně semknu rty a nenechám byť jen jednu jedinou hlásku projít skrz. Nevyslovím to. Žádnou z těch soucitných sraček, co mě napadají. Pomalu od ní zase odvrátím pohled. „Chm,“ zabručím tak trochu neurčitě. „Dobrák mezi démony, to mě poser.“ Ono někoho podvýst vlastně není těžký. Každý něco chce. Lidi věří tomu, čemu chtějí věřit. Celý kouzlo. A Jim se ke mně nechoval špatně. Pomohl mi. Na oplátku… jen taková drobná laskavost. Nic víc. Ne jako ostatní démoni, kdyby dostali tu příležitost. Bezděky si promnu rameno – přesně v těch místech, kde mě pálí démonská značka. To byla taky pěkná blbost. „Proč… tě před rokem pustil?“ padne konečně otázka, která seděla kdesi vzadu mé mysli od okamžiku, co ji proměnil. Proč. Můj hlas najednou nabral na opatrnosti, pečlivě se v něm snažím zastřít ten mimořádný zájem v tématu. Proč se mnou ten rok strávila. Doteď jsem se to neodvažoval vyslovit. Vlastně ani teď. Ne pořádně. Protože to nechci přiznat – sobě, a už vůbec ne jí. Protože na tom záleží. Protože záleží na ní. Na tý kryse, která se mi před rokem připletla pod nohy a kterou jsem… |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro Obsluha si dávala na čas, Elišku snad i trochu znejistělo, překvapilo, jak jsi sáhl po kartě v tom jasném gestu - že hodláš platit a vypadnout odsud. Odkašlala si, dost dobře nevěděla, jak začít, ale tvé chování ji dost postrčilo. "... já vím," řekla tiše. Ta jediná slova, na kterých záleželo, která s sebou nesla nepříjemnou předzvěst... Čeho? "Promiň, tohle... Se nemělo stát," promnula si nešťastně obličej. |
| |
| soukromá zpráva od Michal Schreiber pro Najednou... by se ve mě krve nedořezal. Párkrát zamrkám a vykulím na dívku oči. Já snad nevěřím vlastním uším? Ona je... ona je do toho zpaletená? |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro Další otázka byla vskutku nepříjemná a přinesla další chvíli mlčení prokládaného mechanickou chůzí. "Pouštěl mě i předtím, po nějakém... Čase. Obvykle jen po baru. Víš... Já v podstatě nakonec... Ani nic jiného neznala. Neměla jsem nikoho jiného, jen jeho," přiznala opatrně. Jistě. Za ty roky museli ti, které znala, zestárnout, zemřít, odejít... Byla jen ona a Leviathan. Ostře se nadechla. "Já nevím, Morfe," potřásla hlavou, v rukách stále k sobě tiskla panenku. Jakkoliv ve tváři působila vyrovnaně a nad věcí, tohle drobné gesto ji zradilo. Nebylo to v pořádku. "Řekl mi jen, ať s tebou zůstanu. Že mě budeš potřebovat. Nic víc. A... Víš, já to časem přestala vnímat jako jeho příkaz. Bylo to... Příjemné," pokrčila rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Bylo to… příjemné. Natočím k ní hlavu. Několik dalších kroků proběhne v tichosti, než polknu a kývnu. Snaží se vypadat klidně, ale to takřka nepatrné gesto mi neunikne… zaváhám. Natáhnu k ní ruku a zlehka, opatrně, konejšivě se dotknu její paže. Nevím, co říct. Nemyslím si, že bych mohl říct cokoliv, co by teď pomohlo. Omlouvám se? Možná? Nakonec ten moment nechám přejít v tichosti. Jen s tím drobným dotekem, náznakem, že… v tom není sama. Teď už ne. Dlaň zase rychle stáhnu, stejně jako pohled. Svou pozornost přesunu na ulici kolem nás a na to, co vlastně říkala dalšího. „Já to nechápu,“ povzdechnu si nakonec a palcem si promnu spánek. Potřeboval jsem ji? No… ano, ale ne způsobem, který by byl pro Leviathana nějak výhodný. Možná právě naopak, ne? „Co z toho všeho má? Ten prsten?“ Odmlčím se, i když tak nějak neočekávám, že by mi mohla odpovědět. Ostatně jediný, kdo by mohl, je sám Jim. A to by asi neklaplo. Pokračuji dál v tichosti, dokud… „Um. Je tu ještě jedna taková… drobnost,“ zvolím to slůvko opatrně. „O tom prstenu. Určitě o nic nejde. Teda ne o nic, o čem bys nevěděla. To já se v tom jen nevyznám, takže…“ Trvá mi další pět, šest kroků, než se přinutím pokračovat. „No, když si ho Eva nasadila… ona s ním… tak trochu mluvila? Uvnitř toho prstenu, nebo… něco na ten způsob. Já nevím. Všude byla tma a… v té tmě byl on.“ |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Já... Já neudělala nic. Skoro nic, věř mi," byla to troufalá slova skrývající se v hávu naléhavosti. "Hlavně... Musíš zůstat v klidu, ano? Tvému otci se nic nestane, jen... Je to... Komplikované," krátce semkla rty než pokračovala dál. "Já... Neměla bych tu... Vůbec být a říkat ti to, ale... Nepřišlo mi to správné, víš? Ty... Jsi jako já. Nechci, aby ti ublížili. Nechtěla jsem, aby na to přišli," potřásla hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Opravdu nevím," zopakovala, "ten prsten... Objevil vlastně náhodou. Manžel té vdovy, no té, v jejíž podobě jsi šel vybrat tu bezpečností stránku, občas do baru zašel. Měl jako koníček sbírání předmětů... S výraznou minulostí. Krvavou minulostí. Rádoby okultní předměty, vlastně jsem si ani já nebyla jistá, jestli ten prsten bude pravý, dokud jsi ho z té schránky nevzal..." pokrčila rameny. "Leviathan... Má rád zajímavé věci. Zajímavé lidi. Ty... Jsi zajímavý. Možná... U tebe prostě jen chtěl někoho mít..." dodala po krátké chvíli zaváhání. "Oh," zamrkala a překvapeně pootevřela ústa. "Vlastně jsem si nemyslela, že je to s tou esencí myšleno... Tak doslovně, ale... Pokusil se ji posednout?" zeptala se napjatě. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „Hm. Asi je příliš pozdě na to sehnat jiný prsten a prostě tvrdit, že v tý schránce nebylo nic jinýho, co?“ nadhodím. Úplně vážně to nemyslím, ostatně Leviathana je lepší neprovokovat. To vím i já. „Pořád se mi tak trochu nechce věřit, že Jim je… no, je to divný. Všechno je dneska divný,“ podotknu tak trochu mimo téma, možná jako stížnost. „Každopádně… ono je to stejně asi jedno. Co z toho má, proč to udělal… Najdem ten prsten a vypadnem odsud.“ Chtě-nechtě se teď pozastavím nad tím nevysloveným nebo. Nad alternativou, která nekončí dobře ani pro jednoho z nás. Zvláštní. Ani si nevzpomínám, kdy jsem se naposled bál o bezpečnost někoho jinýho. Minnie… jistě, Minnie, ale… i když jde svým způsobem o tu samou potvoru, teď je to jiný. Pomalu vydechnu. Zahledím se na jednu z výloh na straně ulice. Ani nevím, na co přesně. „Někam daleko,“ dodám tiše a pokrčím rameny. Někam daleko od něj. Možná dokonce někam, kde je hezky… Chvíli přemýšlím. Nad tím, co se v tý tmě odehrálo. Nad prstenem. Nad ďáblovou tváří. Nic, na co bych zrovna chtěl vzpomínat, ale začal jsem s tím sám. „… možná? Říkal něco o tom, že mu dobrovolně darovala svý tělo, mysl a duši, když si ten prsten nasadila. Vlastně se ale nic tak hroznýho nestalo, ten její démon ji z toho dostal celkem rychle. Takže kdo ví. Možná by to i přežila, kdyby se neobjevil Berkovitz.“ Nebo taky ne. Vlastně by mě ani nepřekvapilo, kdyby ne. Všechno, co v ten okamžik cítila… mírně se otřesu. |
| |
| soukromá zpráva od Michal Schreiber pro Nic? |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Co sis myslel, že je zač?" zeptala se tě. V jejím hlase kupodivu zaznívala zvědavost a opravdový zájem o odpověď, nikoliv kousavé rýpnutí směřující k tvé inteligenci a naivitě. "... daleko..." zopakovala po tobě. "Tenhle svět je příliš malý," dodala sama o poznání tišeji. A odevzdaněji. "To jsem asi nechtěla slyšet," promnula si spánky, "jestli posedne... Berkowitze... Ve vedení sekty..." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „Já vlastně ani nevím,“ odpovím tak trochu unaveně. Snadno bych u toho mohl zůstat. Kdyby se ptal kdokoliv jiný, nerozvádím to. Ale je to Maeve a kdyby měla pořád kožich, ani neváhám. „Ne… jeden z mála démonů, jehož jméno je náhodou k vyslovení. To jsem rozhodně nečekal. Chápej. Leviathan. Chřtán chaosu, generál – nebo admirál, nebo co je sakra všechno zač,“ rozhodím rukama v pokusu vyjádřit, jak absurdní to vlastně je. Leviathan. Tady. V Praze. V jednom docela zapadlým baru. V roli přátelskýho barmana. „Prostě… jsem myslel, že je to Jim. Nic víc, nic míň. Démon, jasně, ale… ale víš jak, ani po mně nechtěl tu zatracenou značku. A já bych na ni kývl. Očividně,“ ušklíbnu se a v hlase se mi zachvěje značná dávka sebemrskačství. „V životě by mě nenapadlo, že by to mohl být někdo tak… biblických rozměrů.“ Úkosem na ni pohlédnu. Trochu rozpačitě. Přiznávám, dost možná jsou to plané naděje. V tomhle okamžiku mi ostatně nic lepšího nezbývá. Má ramena poklesnou s tichým povzdechem, než se mi na rtech mihne neveselý úsměv. „Na něco přijdem, Maeve,“ promluvím stejně tichým tónem jako ona. Snažím se. Snažím se znít povzbudivě, ale nic nepředstírám. Pořád se děsím toho, jak zareaguje Jim, až se vrátíme s prázdnou. Nemluvě o tom, co se skrývá v prstenu. A Berkowitzovi. „Všechno hezky popořadě. První Jim, pak Berkowitz, prsten a… pak budem řešit, co dál. Na něco přijdem,“ zopakuju prostě. Je to jednoduchý plán… pokud se tomu vůbec dá říkat plán. „Mimochodem, nic jsi mi neřekla. Jim nechtěl, aby padlo jeho jméno, takže nepadlo. Nic z tohohle nepadlo,“ pokrčím rameny. „Je tu něco dalšího, co bych neměl vědět? Nebo naopak měl?“ „Je to… jen malá sekta,“ hlesnu nápomocně po chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Tvůj otec... Chytil se pár hlášení policie a udělal si z toho případ pro své oddělení. Naši se ho společně s ostatními snažili přesvědčit, že by to měl nechat být, že... By se měl věnovat jiným, opravdovým případům, ale..." No, mohl sis domyslet sám, jak na něco takového mohl táta asi reagovat - zakousnout se ještě pevněji a hlouběji. "Tvoje rodina není v nebezpečí, věř mi, jen... Jen si s ním potřebují... V klidu promluvit. Já vím, já vím, zní to hrozně, ale vždy to není tak, jak to vypadá..." rozhodila rukama než je stáhla k sobě a shrnula si pramen vlasů za uši. |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro Vzápětí přikývla, nehádala se s tebou - proč také? Byl jsi na její straně... Nebo ona na tvé? Svým způsobem... To byl rozdíl. Velký rozdíl. "Nevím. Možná jen... Nezkoušej lhát. Démoni poznají lež, vycítí hřích. Je bezpečnější držet se v šedých linií ne zcela řečené pravdy..." zamumlala. "Už víš, jak to Jimovi řekneš?" |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Tázavě k ní zalétnu pohledem. Beze slov ji tak vyzvu, ať pokračuje. Situace v Záhrobí zní… překvapivě normálně. Skoro až lidsky. Občanská válka, problémy jako kdekoliv jinde. Jasně, řeky plný lávy, hřmění vybuchujících sopek a nářek těch, kteří zaprodali svou duši, to trochu kazí, ale to už jsme zpátky u těch biblickejch poměrů. Zbytek mě ani nepřekvapuje. Kdykoliv jsem se tam objevil, Jim mě bezpečně poznal. Určitě poznal i spoustu dalších věcí. S tím se tak nějak počítá. O démonech koluje… pěkná snůška nesmyslů, ale i kdyby se jen polovina z nich zakládala na pravdě… rozhodně se s nimi nechci dostat do křížku. Tak co to tu teď provádím? „Démonům nelžu,“ poznamenám raději, než abych nad tím přemýšlel. A obzvláště ne Jimovi. „Teda kromě toho, co se týká tvé maličkosti,“ pokrčím rameny. Na jednoduchou otázku… nenacházím jednoduchou odpověď. Dalších několik kroků proběhne v tichosti, pokračujeme ulicí směrem k Jimovi a nejspíše je nejvyšší čas něco vymyslet. Plán. Ty mi nikdy nešly. A všechno to zní tak zoufale špatně… „Ideálně tak, že mě na místě nezabije,“ ušklíbnu se. Žertuju? Kéž by. Možná se už nemůže pyšnit všema těma tituly, ale v porovnáním s Leviathanem jsem sakra malá ryba. „Já… vlastně nevím. Špatné zprávy první, pak rychle všechno ostatní. Třeba mě ale na místě osvítí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro Povytáhl obočí, ovšem údiv mu ve tváři vydržel jen chvíli. "Jste tu nějak brzy, lásky moje," utrousil a levý koutek mu cukl do úšklebku než i ten zmizel a Jim se narovnal. Pár kroky se ocitl za barem, o jehož lakovanou desku z masivu se opřel oběma dlaněmi. "A podle vašich výrazů mám takové tušení, že pro mě máte určitě dobré zprávy, ze kterých budu natolik nadšen, že nebudu moci bojovat s touhou vás oba pořádně a pevně obejmout..." mírně se předklonil. "Poslouchám."
|
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Maeve vejde první. Když zastaví bokem, zabrousím k ní pohledem a letmo se usměju – nevesele, slabě, ale svým způsobem vděčně. Spolu, kývnu. Pomalým krokem tak zamířím k baru, za kterým se záhy objeví Jim. Leviathan. Jméno, na který se opravdu snažím nemyslet. A nedávat najevo, že o něm vím. No, přinejmenším se zdá, že má lepší náladu. Malé radosti života. Snad mu vydrží. Zastavím až po Maeve, o půlkroku Jimovi blíž než ona. Nad jeho promluvou pobaveně vydechnu a vlastně se i já ušklíbnu, i když jediné slovo – tedy vyzvání, ať spustím, – výraz rychle smaže. „Ten prsten tam už nebyl,“ přiznám opatrně. Sleduji jeho reakci, ale moc času na vstřebání této informace mu nedávám, kdyby náhodou přece jen podlehl tý neovladatelný touze mě obejmout. Bolestivě. S dalším úderem srdce tedy pokračuju, jako by mé přežití záviselo na tom, kolik slov zvládnu narvat do další minuty: „Víme, kdo ho má. Když jsme se vrátili, zbyla v obchodě už jen čarodějka. Skoro mrtvá, teď už mrtvá,“ očima významně zalétnu k panence, ale víc se k tomu nevyjadřuju. „Minnie mě nějak napojila na její vzpomínky. Nasadila si ten prsten. No, dobrá zpráva je, že to asi vážně bude to… co hledáš.“ Dobrá zpráva. Určitě ne pro nás dva. Kdyby to přece jen byla cetka, Jim by mi asi odpustil. Ale takhle… můžu jen doufat, že ocení upřímnost. Ostatně proto to říkám, abych nastolil ztracenou důvěru zminula. „Moc toho prstenu by ji zabila, kdyby ji démon chvíli na to neomráčil. S někým mluvila. Sama nevěděla s kým, ale... jo. A pak, když se probudila, tam byl Berkowitz. S tou jeho sektou. Všichni v špičatých kloboucích, hezky v nástupu kolem démona. Přišli pro něj. Zaříkávali ho, a nakonec ho odtamtud prostě odtáhli. A Berkowitz si bohužel všiml i tvého prstenu…“ dodám o něco tišeji, téměř omluvně, přičemž přenesu váhu z jedné nohy na druhou. „Zní to špatně, uznávám, ale… aspoň víme, kdo ho má? Osobně to raději risknu s Berkowitzem než, však víš, s míň přátelským démonem,“ pokrčím rameny s nervózním pousmáním a můj tón dokonce nabere na mírné lehkovážnosti, i když jen na docela krátkou chvilku. „Mysleli jsme, že by tě to mohlo zajímat a… popravdě netuším, kam by Berkowitz mohl zašít démona. Popravdě jsem ani netušil, že teď loví i démony.“ |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro Když jsi zmínil mrtvou čarodějku a poukázal byť jen pohledem na panenku, natáhl k Maeve v celkem jasném gestu ruku. Ex-lasička si v první chvíli, snad v tom náhlém popudu, přitiskla panenku k hrudi jako by se snad doopravdy jednalo o hračku než po krátkém očním kontaktu s Leviathanem přeci jen dostala rozum a bez řečí opustila bezpečnou zónu za tebou, aby ji mohla položit před něj na bar. "Zůstaň," pověděl jí Leviathan ve stejnou chvíli, kdy se chystala zacouvat zpátky za tebe, zatímco jsi stále mluvil. Zaťala zuby, ale přeci jen se už nepohnula. Chvíli se zdálo, že Jim nevěnuje tvému vysvětlování skoro žádnou pozornost na kolik si zaujatě prohlížel panenku, otáčel ji v rukách a skoro až legračně do ní sem tam šťouchl prsty než uznale zamručel. "... no nejsi to ale mazaná čarodějka, Mae," ušklíbl se kratičce než vzhlédl zpátky k tobě. "Takže jestli to chápu správně, tak můj prsten i Xaga má v moci nějaký lidský lunatik?" No, dobře, tak tě přeci jen poslouchal. "A ty po mně chceš co, odklad?" Krátce se odmlčel a zatvářil se u toho. "To byl čí nápad, tvůj, drahoušku?" kmitl očima k Maeve. "Fajn," ušklíbl se, "abys neřekl, že nejednám poctivě, Morfee," narovnal se a zdálo se ti jako by jeho okolí v té samé chvíli potemnělo. "Chci ten prsten. Chci Xaga. Co mi nabízíš za to, když ti počkám, hm?" |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro ... můj hlas poklesne. Krátce se podívám po dívce, která... uposlechne. Samozřejmě, že uposlechne. To je jen dobře. Ne? Odmlčím se jen na docela krátký okamžik, vteřinu, možná dvě, než se odhodlám pokračovat ve svým vysvětlování, jako by se vlastně ani nic nestalo. „Něco na ten způsob,“ potvrdím pak Jimovu doměnku a pomalu se přesunu blíž k baru. Byť mezi námi nebyl nijak závratný prostor, dělám to nerad. Aspoň jsem měl jistou naději, že bych stačil uskočit. Ne, že by mi to pomohlo, kdyby šlo do tuhého. Tentokrát už k Maeve pohledem nezabloudím, i když se objevím přímo vedle ní. Místo toho se prostě vytáhnu na stoličku a prsty zamyšleně poklepu na barovou desku. Tohle nefunguje... „Jen to, co sám chceš, Jime,“ podotknu snad až překvapivě klidně. Notná dávka té úctivé hrůzy, s kterou jsem naši promluvu zahájil, pomine. No, pomine... alespoň navenek. Změna ve vzduchu ani to, kdo přede mnou doopravdy stojí, mi rozhodně nedovoluje se uvolnit. Ani maličko, ani na chvíli. Přesto změním přístup. „Tohle se dá využít. Xag bude oslabený. Ať už s ním máš jakékoliv plány, něco málo to určitě usnadní... a i kdyby ne, popravdě nevím, jak jinak jsem ho tu podle tebe měl dostat,“ výmluvně se na něj podívám a na rtech se mi mihne pobavený úsměv. Vlastně to mohlo proběhnout docela vtipně. Říct mu pravdu nepřipadalo v úvahu, lhát mu taky ne, ale teď bych snad na něco málo přijít mohl. „Co se týče prstenu... Berkowitz neví, co má ve svým držení. A nemusí se to dozvědět. Pokud se to udělá správně. A na to potřebujeme víc času, to je celý. Ne moc. Chápej, jen abychom zjistili, kde démona drží, připravili se... a... no, Xag se bude potřebovat přes den někam zašít. Do toho krámku se vrátit nemůže...“ Odmlčím se. Očividně sleduji jeho reakce. „A krom toho... hodně by mě překvapilo, kdyby toho Berkowitz neměl na skladě víc. Čarodějky rády svoje hračky, ne?“ nadhodím s pobaveným úšklebkem. „Pokud najdeme cokoliv zajímavýho,“ pokrčím rameny a lehkovážně dořeknu: „přátele si má člověk hýčkat,“ i když mu v ten samý den vyhrožovali smrtí, zdá se. Ale tak už to asi chodí, když se motáte kolem démonů... |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Chci prsten. Chci Xaga. Chci duši toho lidského parazita, cokoliv, co najdeš u něj či jeho stoupenců je mé. A chci svoji další laskavost. Až na tebe někdy příště písknu, ochotně přiběhneš a bude tě jen zajímat, co po tobě chci," vyřkl svůj ortel a znovu se dlaněmi opřel o barovou desku. Neskončil, poznal jsi to dle jeho výrazu, avšak nebyl jsi to nyní ty, kdo byl předmětem jeho pozornosti, ale Maeve. "A ty, má malá čarodějko..." ušklíbl se, temnota kolem něj ještě více zhoustla, zatímco očima probleskl žár ohňů z jiných světů. "Nejsem idiot, moc dobře vím, že tohle se nestalo jen náhodou. Náhodou jste ztratili Luciferův artefakt a náhodou jej získal ten člověk..." předklonil se. "Osobně mi ručíš za to, že Morfeus splní své povinnosti. Pokud se tak nestane, končí má ochrana nad tebou a ať si o tebe mí bratři klidně zahrají kostky a předhodí tě pekelným psům jak háravou fenu, je mi to jedno," zle se pousmál. "Jsem si jistý, že Agaliarept nezapomněl, co jsi mu provedla..." dodal už vyloženě škodolibě. Maeve se zamračila a pevně semkla rty. Běž se bodnout, říkal její stažený výraz i postoj. "Takže..." promluvil chvíli na to nečekaně rychle a nahlas. "Všem je všechno jasné?" |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Nespouštím z něj pozornost, ani když se obrátí k Maeve. Dlaní si promnu klouby druhé ruky. Napětí i nadále pulzuje každičkým svalem mého těla a konečně vyvrcholí, když – sebou cuknu. Překvapivě to ale nezpůsobila rostoucí temnota kolem Jima, dokonce ani pekelný žár v jeho očích, ale právě zmínka o Luciferovi. Mluvili jsme o Něm tolikrát, ale až teď to jméno padlo nahlas. A z úst samotnýho Leviathana… Zamrkám, ale rychle zase zkrotím vlastní výraz. Na zbytek nijak nereaguji, i když všemu bedlivě naslouchám. Aspoň už vím, jak přesně zní dohoda Maeve… a co přesně jí hrozí, když neuspějeme, nebo možná naopak uspějeme. „Jasné,“ zopakuju stejně tak rychle, automaticky, ale spíš protože právě tuhle odpověď Jim očekává, než že by tomu tak skutečně bylo. Záhy se opět chopím slova a chtě-nechtě si musím protiřečit: „Teda – ne tak docela. Ty chceš jeho… duši?“ vyslovím to poslední slovo podstatně tišeji, tázavě. To, že démoni chtějí duše, ví každé pískle, ale… jak? |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro
"Jestli chci jeho duši?" podíval se po tobě Leviathan pobaveně. "Ano, chci jeho duši. Jsem démon, co jiného bych měl chtít?" ušklíbl se, "ale hádám, že ses chtěl zeptat na to, jak máš získat a přinést jeho duši, že?" řečnická otázka, Leviathan ti ani nedal prostor k nějaké odpovědi a pokračoval dál. "Maeve ví, jak na to, neboj," mrkla na jmenovanou a významně poklepal na panenku ležící na barovém stolku, která... No, moc dobře jsi věděl, co ta panenka byla doopravdy. "Přinese ti jeho duši, nemusíš se bát," odfrkla tiše dívka a odstoupila od baru. "Takže asi můžeme všichni nechat té šarády..." vzdorovitě vystrčila bradu a mimoděk se dotkla stužky na svém krku. Skoro jako by ji chtěla strhnout, ale nakonec to neudělala, jen dlouze vydechla. "Můžeme jít?" podívala se po tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro S tím náhlým uvědoměním otočím hlavu k zmiňované čarodějce. Rty se mi nepatrně pohnou, jako bych se hodlal vyslovit jednu z těch mnoha otázek, ale nakonec se jen zkroutí do dalšího úšklebku. Potvora jedna. Mírně zpozorním, když se její prsty s těmi posledními slovy dotknou černé hedvábné stužky, na jejímž místě býval obojek. Chm. Snad poprvý za celou dobu tomu věnuji pozornost, poprvý mi dochází, že i tohle by mohlo mít svůj význam… A pak dívka zavelí k odchodu. Docela krátce se odmlčím, ale můj pohled už zůstane na ni. „Můžeme,“ kývnu prostě a seskočím z barové stoličky. Nezamířím hned ke dveřím, místo toho se ještě jednou ohlédnu k Jimovi – kdyby náhodou chtěl něco dodat. Poslední malé gesto, kterým mu dávám najevo svou naprostou ochotu jej uposlechnout. Pokud je to všechno, zamumlám cosi na rozloučenou a pobídnu Maeve ke dveřím. Tentokrát ji tu nehodlám nechávat samotnou ani na minutu. |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "A Maeve... Drahoušku. Pamatuj na naši dohodu," pousmál se směrem k tvé staronové společnici a s tím vás milostivě propustil ze svého podniku. "Hodně štěstí," slyšel jsi ještě jeho hlas chvíli předtím, než jste zmizeli na ulici. Svět venku jako by vůbec netušil, co se ve skutečnosti děje. Slunce už pomalu sestupovalo k obzoru ze střech stověžatého města Prahy, avšak i přesto, že se den chýlil k pozdnímu odpoledni, bylo toho ještě tolik, co bylo potřeba udělat... Maeve popošla beze slov pár metrů od budovy, ve které sídlilo Jimovo království a s frustrovaným výdechem se opřela o činžovního zeď domu, u kterého se zastavila. "Nemáš cigarety? Mám fakt chuť si prohnat plícemi pořádnou dávku nikotinu a opia," zamručela tiše. "Jak já ho toho samolibýho parchanta nesnáším..." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Zkontroluju slunce na obloze. Ne, že bych patřil mezi lidi, co nemaj nic lepšího na práci než se kochat oblohou, ale… Vydechnu. Pulzuje mnou znovunalezená jistota, vlastně možná úleva, že se dožiju dalšího svítání. My oba. „O něm později,“ podotknu k Maeve a hlavou pokynu směrem ke dveřím baru. Zároveň očima setrvám u černé stužky. Když k ní opět vzhlédnu, významně povytáhnu obočí. Nahlas nic neříkám. Neptám se. Rád bych. Ale ne tady, ne teď. Chvíli se přehrabuju v tašce. Někde by tu… Jo, kdyby mi v tom ta potvora nedělala bordel. „Tady. Jen se obávám, že bez opia,“ hodím jí rovnou celou krabičku a záhy vylovím i obyčejný kovový zapalovač. Rekvizity. Nic víc. Zastavit se s cigaretou v ruce mělo svý výhody. Nefungovalo to vždycky, ale občas se hodily. „Není to zrovna na škodu. Potřebuju tě při smyslech,“ ušklíbnu se pobaveně, škádlivě, načež k ní natáhnu ruku se zapalovačem. „To bys jinak taky mohla zapomenout, že lidi nekoušou. No… většinou.“ Zády se zapřu o zeď a znovu se zahledím na oblohu. Možná dneska udělám výjimku. Moře času sice nemáme, ale chvíli jo. Navíc… Praha je docela pěkný místo. Když vám zrovna nevyhrožuje smrtí Leviathan, nebo jste neměli ještě před půlnocí vykrást lovce čarodějnic, co má u sebe Satana v prstenu. Jen hezký chvilky s vaší věrnou lasičkou, teda, čarodějkou. Taková normálka. „Nedopadlo to špatně,“ nadhodím spíš mimochodem, snad s pokusem o optimismus. Oba jsme odešli po svých, víc k spokojenosti ani nepotřebuju. No, to a informace. Někdo ale něco vědět bude. To půjde. |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Ha, ha," ušklíbla se. Ale zdála se klidnější. Vyrovnanější. Jako předtím. Buď z ní ta zlost vyprchala nebo ji dokázala pohřbít uvnitř sebe. "No," zase zvážněla, tak trochu zaváhala, "jo... Dopadlo to celkem... Dobře. I když jsem nečekala, že by na to nekývl. Zavázal si tě na další zatracený džob..." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Poznámka o další laskavosti mi na náladě nepřidá. Protočím očima. Nejenomže si z týhle fušky nic neodnesu, vůbec nemluvě o nákladech, ani si tím nesmažu dluh u něj. Dost možná na tom nesejde. Kdo ví, jak tohle všechno dopadne, že? "No, asi lepší než drátem do oka. Nevím. Pořád mu budu radši dlužit laskavost než..." teď se maličko ušklíbnu a nechám větu zaznít do prázdna. Napadá mě tolik temných děsivých scénářů, které by hravě zakončily celé tohle fiasko. Bolestivě. Třešnička na dortu. "Jsi..." zaváhám, ale pak jen výmluvně pokrčím rameny, "však víš, v pohodě? Všechny ty jeho řeči..." podívám se po ní. Pro jednou bez úšklebku, bez škádlivé jiskry v oku, bez povytaženého obočí či skrytých významů. Vlastně dost možná s upřímnou starostí. |
| |
| soukromá zpráva od Snovačka pro "Než... No, ještě není vyhráno," optimismus ne a ne přijít, čarodějka byla s každou další minou nevrlejší. Nervóznější? Přistiženě sebou cukla, když jsi položil svoji otázku. Dlouze se nadechla a zase vydechla než přikývla. "To bude dobré. Nebo lepší? Nesnáším, když se ke mně takhle chová. A pak jsem vždy naštvaná, že ho nechám. Že se nechám. Podělaný začarovaný kruh," zamumlala. Další výdech a nádech, další potáhnutí z cigarety. "Odklad tedy máme. Co teď?" |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro "Teď?" zopakuju a strčím ruce i zapalovač do kapes. "No, znám pár lidí, co by mohli vědět o Berkowitzovi a tý jeho bandě víc... asi to nebude úplně levný, ale dokud po mě na oplátku nebudou chtít ničí duši," ušklíbnu se, ale navzdory tý nevážný, žertovný poznámce se zachmuřím. Byl by Jim ochotnej mi proplatit náklady? To, že si z tohohle nic neodnesu, je jedna věc, ale... rozbíjet prasátko se mi nechce. Jako bych ale měl dost odvahy na to se vůbec zeptat. "Tady jsou účtenky, Jime. Mrk. Mrk." Život tak strašně není fér. "Taky bych se podíval na Žižkov... obhlídnout to tam. Když budem mít štěstí, bude to nějakej historickej dům. Fotky online. Plánek by byl fajn, ale to chci asi moc..." |
| |
 | soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Potřesu hlavou a narovnám se, zády se odlepím ode zdi. Cigaretu už mám skoro dokouřenou a už se mi ani netřesou ruce. To půjde. "Nebude levný? Chceš jim platit?" povytáhnu obočí. Ani nevím, proč mi ta představa přijde absurdní, snad že... No. O tom jindy. "S tím si poradíme i bez rabování tvého účtu. Hádám, že na něm stejně zase skoro nic nemáš..." pokusím se o úsměv. Usmívat se. Všechno je v pořádku. Všechno je dobré. Když tomu uvěří on, tak třeba i já. "A chceš jít hned? V noci nebo to nechat až na zítřek?" zeptám se. "Nevím jak ty, ale... Já vlastně začínám mít i hlad. A to je velká věc. Najíst se jako člověk, hmm..." odhodím retko směrem ke kanálu u kraje chodníku. Sotva ta slova vyslovím, žaludek mi je jako na povel potvrdí, jak se to v něm zamele. A věřte mi, není nic horšího než hladová čarodějka! |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro "Možná..." začnu pomalu. Přemýšlím. Jít tam hned, nebo počkat do noci? Oboje mělo svý výhody. Nechci se spoléhat na Jimovu trpělivost. Ani bych neměl, jak mi démon milostivě připomněl. Když se však ozve všeříkající zvuk z čarodějčina žaludku, zastihne mě to nepřipraveného. Prudce vydechnu, jak v sobě zadusím krátké zasmání. Pobaveně po ní střelím pohledem. Jo, takhle jsem si čarodějnice nikdy nepředstavoval... "No, proč vlastně ne. Žižkov chvíli počká. A víme, jaká umíš být, když máš hlad, takže... jo, lepší to neriskovat. Nějaký konkrétnější přání? Hádám, že se tohle dá považovat za zvláštní příležitost." |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Naštěstí Morfeus neprotestuje, když se ozvu s jídlem - uvidíme, jak mu to vydrží až zjistí, že bude platit jen on. Zamyšleně se pousměji a přeci jen je ten úsměv o něco přesvědčivější než ten předchozí. "Jen to ne, na drahý nóbl večeře mě nikdy neužilo," poznamenám. Trochu lžu, životní styl mě kdysi stál mnoho, ale pravdou je, že jestli na něco nemám chuť, tak to je dřepět v restauraci, zvláště když si zaboha nemůžu vzpomenout, jak se používá příbor. A vlastně jen ta představa je mi náhle tak vzdálená a cizí, že... "Kousek odsud je... Ípák, ne?" nadhodím, "Celkem by mě zajímalo, jak chutná ten váš hamburger, když si můžeš ukousnout celé sousto namísto ždibání to po kousíčkách," pronesu zcela vážně. Lasičky nemají jednoduchý život. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro "Tak tohle přání splnit můžu," kývnu s poněkud úlevným uchechtnutím. Spojení slov drahý a nóbl mi radost neudělalo. I má reakce byla rychlá, pohotová a bezmyšlenkovitá. Jedno obočí vystřelilo nahoru a úsměv tak trochu zamrzl. Nic jsem neříkal. Ale ta chvilka, během níž uvažovala, příjemná nebyla. Ne, že bych se někam občas nevetřel. Se správnou tváří a kreditkou to šlo docela snadno, ale... Na něco takovýho jsme neměli čas. A já peníze, jak dívka chvíli předtím správně podotkla. Na nic nečekám. Co kdyby si to rozmyslela? Rozejdu se směr ípák. Neotáčím se. Ztracené Mládí se nám konečně začne vzdalovat. "Ještě jedna taková poznámka o sekání rukou, opiu, nebo tom, žes nikdy neměla hamburger, a nedá mi to," začnu tak trochu teatrálně, škádlivě, ale nikterak zle, dokonce jí na důkaz svých přátelských úmyslů věnuju drobný úsměv, "a budu se muset zeptat, z kterýho století sakra jsi." |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Chm," zamračím se, když se Morf zeptá. Chvíli mlčím, vlastně ani nevím, co mu říct. Jak se tyhle věci říkají? A říkají se vůbec? No, co si nalhávám, neříkají, vím to moc dobře, znám pravidla - i když jsem je často porušovala. Ale... Asi... Mu to dlužím? Ten pocit, ta myšlenka mě viditelně rozhodí. Chvíli trvá než se výraz v mé tváři ustálí a já si povzdechnu. "Já ani nevím, kol a kolem byl Avalon tak trochu mimo čas. Teď je jaké století? Dvacáté?" nakloním hlavu ke straně. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro "Dvacáté první," odpovím bez tónu s tím nepřirozeně klidným výrazem. V hlavě mi to dál šrotuje. Střílí si ze mě? Nebo jí z toho desetiletí v podobě lasičky hráblo. Bláznivá rozhodně spadá do mé představy o čarodějnicích. A co si budeme namlouvat, určitě jsem tak tu krysu párkrát nazval. Prsty si promnu čelist a vydechnu do dlaně. "Avalon," zopakuju zkusmo. Ne, pořád to zní šíleně. "Takže Jim je Leviathan, já ztratil Luciferův prsten, a ta uvřískaná potvora se proměnila z lasičky do Maeve z Avalonu. Artušovskýho Avalonu?" podívám se po ní, když shrnu události dnešního dne, a tak trochu frustrovaně odfrknu. Už jsem říkal, že dneska nedává nic smysl? Neutrální maska se sype. S Minnie jsem si ostatně nikdy na nic hrát nemusel. Pomalu vydechnu, zatřesu hlavou a ušklíbnu se. "No, nerad maluju čerty na zeď, ale tohle už fakt zní jak rozhovor z cvokhausu. Já věděl, že povídat si s lasičkou vypovídá něco o mý příčetnosti..." Žertuju? Já už vlastně ani nevím. Možná jsem se dneska praštil do hlavy. Mnohé by to vysvětlovalo. "To jako vážně?" zeptám se pak trochu měkčeji. "Co to vůbec znamená? Že někde v Artušovských legendách je zmínka o lasičce s korunkou?" |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Artuš byl debil," utrousím polohlasně s tichým odfrknutím. "Taliesin, tedy... Merlin zase egoistický misogyn a Morgaine vyšinutá mrcha, pokud by ses ptal." A přesto k nim byly legendy milostivé. Idiotská propaganda. Vrazím ruce do kapes a mírně sklopím hlavu. Vzpomínky na staré časy jsou vzdálenější než jsem si myslela. Vybavuji si útržky, ovšem některá jména... Se ztrácení v mlze. Stejně jako celý Avalon. Ani nevím, jestli to místo stále existuje, i když o tom pochybuji. "Ha-ha," ušklíbnu se. "Měla jsem strach z hlodavců, proměnit mě do lasičky byl výraz Leviathanova smyslu pro humor." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro "No, upřímně, zní tak trochu jako debil," podotknu pobaveně. Tak nějak bych od ní asi ani nečekal nic jinýho... a od Artuše taky ne. Z těch pár filmů, co jsem viděl, si vlastně ani moc nepamatuju. Ctnostní rytíři, panny v nesnázích... to nikdy nebylo nic pro mě. "Debil, co kolem sebe máchá magickým mečem, takže..." pokrčím rameny, jako by to vypovídalo naprosto o všem. Neběhej s nůžkama, nebo v tomhle případě s mečem – to je tehdy ve školce neučili? "V tom případě se ze srdce omlouvám, že jsem tě kdy nazval krysou, Vaše Velectěnosti," žertovně kývnu hlavou. Snad šlo dokonce o pokus o úklonu, nebo jsem si jí na poslední chvíli rozmyslel, kdo ví. "Musíš ale přiznat, že bylo celkem vtipný, jak ta holka zavřeštěla. A přitom jsou lasičky roztomilý," pousměji, ovšem záhy dodám to klíčový: "když zrovna chcou být, teda." Napřímím se a rozhlédnu se kolem. "Takže, co jsi byla zač? V Avalonu?" zeptám se znovu, tentokrát příměji. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Lehce se oklepu, tedy - ošiju se a prsty přelétnu po vlastní paži jako bych se chtěla, ne, potřebovala ujistit, že je to opravdové. "Hm," pouze povytáhnu obočí v reakci na poznámku a roztomilosti a nechávám to beze slov. Ostatně k odpovědi se příliš nemám ani když padne otázka, co logicky musela přijít. Neměla jsi mu to říkat. Vím to. Ale... Možná... Jsem prostě chtěla. S někým sdílet tu bolest z toho, co bývalo a už není, ačkoliv jsem se na tom sama podílela. Unikla jsem, ale za jakou cenu? "A záleží na tom?" pokrčím rameny. "Už tou osobou nejsem. Jsem prostě... Maeve." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro "Hádám, že nezáleží," připustím. Mohl bych vyjmenovat sto důvodů, proč by mi to měla říct, ale... nechci. Měl bych. Žila se mnou celý rok. Musela mít naprosto jasnou představu o tom, s kým tu jedná. Zatímco... co já o ní vůbec vím? Frustrující nerovnováha. A přesto na ni z nějakýho záhadnýho důvodu nechci tlačit. Pohledem mezitím setrvám u cizinky, která zrovna vykročí z jednoho z mnoha turistických lapačů v Praze. Peněženka skončí v kapse kabátu, zatímco si její pozornost uzurpuje jakýsi capart. "Tak fajn. Prostě Maeve," kývnu a gestem ruky jí pokynu směrem k výloze s přívěšky, pohlednicemi a kdovíčím vším. Tak trochu změním směr. Prosmýknu se kolem matky s dítětem. Nevrazím do ni, vlastně se na ni ani nepodívám. Jediným ladným pohybem se natáhnu po peněžence. Záhy strčím ruce do kapes a na obligatorní tři vteřiny se zastavím u výlohy. Samozřejmě se po Maeve ohlédnu se samolibým ušklíbnutím. Říkal jsem, že jsem v tomhle dobrý. Popravdě se ale rozejdu zrovna v okamžiku, kdy se žena dotkne kapsy, v níž by peněženka měla být... |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Nespokojeně nakrčím nos, zatímco stojím u výlohy a pozoruji dění v jejím odraze. Samolibému úšklebku svého společníka čelím mírným povzdechem. Morf bere čáru, matka sahá do kapsy pro peněženku a... Vzduch se zatetelí magií. "Compilatio," dám v duchu té síle tvar i účel. Miluji ten pocit, který ve mně zůstává, když mnou proteče ta moc a zanechá za sebou příjemné mrazení v kříži. Sehnu se k zemi a ve stejnou chvíli se mi objeví v prstech peněženka, kterou Morf před chvílí tak zručně odcizil. "Promiňte... Není vaše? Našla jsem ji na zemi..." narovnám se a přitočím se k panikařící matce. Co na tom, že nerozumí mým slovům, s vděčným drmolením po peněžence chňapne, zatímco se kolem ní stále motá děcko. Přikývnu a rozejdu se za mladíkem. "Matky s dětmi neokrádáme, Morfe," neodpustím si lehké pokárání. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Jakmile se Maeve rozejde mým směrem, obočí mi vystřelí nahoru s tou docela jasnou otázkou: Co to sakra mělo být? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Mlčím. Zkoumavě se na ni zahledím, než očima kmitnu i k vzdalující se dvojici a promnu si zátylek. Ou. "Myslím, že jsem tě měl radši předtím," opáčím. Snad jde o další žert. Poznámka nepřišla ani z poloviny tak rychle, jak bych si nejspíše přál. Postrádá i ten správný ráz. A přesto – cítím úlevu? S dalším výdechem se vrátí i typický lehkovážný úsměv. "Jednou potvora, vždycky potvora..." Potvora se svědomím, nechám tu myšlenku vsáknout, než vykročím. Pomalu. Tentokrát si ji přece jen hlídám. "Tak koho?" nadhodím skoro až konverzačně, jako by se vlastně nic nestalo a vlastně ani o nic nešlo. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Někdo tě musí naučit těm správným způsobům, ne? I okrádat se dá slušně a s noblesou," ušklíbnu se kratičce, imunní vůči jeho poznámkám. Jsou věci, které jsem si jako lasička nemohla dovolit a pekelně mě to štvalo. Teď... Věci se změnily. "Hm... Někoho, komu to nebude chybět a malá lekce mu neuškodí," odpovím bez mrknutí oka, v tomhle mám jasno. "Co třeba... Tam toho gentlemana?" hodím bradou k muži s telefonem u ucha, v obleku a s koženou aktovkou v podpaží, co si to rázujem proti nám s nevrlým výrazem ve tváři aniž by bral ohledy na své okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Na její pokyn zakotvím pohledem u muže v obleku. Sám bych si ho nevybral. Tenhle chlap už jen čeká na příležitost si na někom vybít vztek. Kdybych do něj teď "nedopatřením" vrazil, jistě způsobí scénu. "Jako čertík v krabičce. Lepší než ďábel v prstenu?" uchechtnu se nad vlastním vtipem, ale pak přece jenom zvážním. Možná by reagoval lépe na sympaticky vyhlížející slečnu... "Zastavíš ho," hlesnu k ní. Ostatně to není poprvé. A zároveň je. Roztomilá lasička dokázala posloužit jako dobrý rozptýlení, roztomilá čarodějka... taky ujde. Plán je jasný: Maeve se mu vplete pod nohy, zatímco se já prosmyknu kolem tašky. Kdykoliv jindy bych to asi považoval za vyřízené a okamžitě se vzdálil, tentokrát u ní přece jenom zůstanu dost dlouho na to, aby mohla plán odsouhlasit nebo vznést námitku. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Odpojím se od Morfea a vykročím přímo naproti kravaťákovi. Sotva se ocitne tak akorát blízko, do tváře si vnutím úsměv a rozpřáhnu ruce. "Jsi to ty, Adame?" vyhrknu nadšeně tváří v tvář muži, kterému se ve tváři objeví nechápavý výraz, to už se mu ovšem s tím familiárním nadšením vrhnu kolem krku, abych ho objala a políbila na tvář, což jeho protesty spolehlivě umlčí, dokonce natolik, že i odtáhne mobil od ucha. "Já tě tak ráda vidím!" |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Rozdělíme se. Ona zamíří k Adamovi a já chvíli pokračuji dál. Pozoruji ji. Hm. Tolik k mé jistotě, že v ní dokážu číst. Dokážu, nebo mě dosud nechávala? Nebo hůř. Znepokojivá myšlenka. Těžko ji ale můžu vinit. Sám sobě bych taky nevěřil ani nos mezi očima. Taky mi ale nepatří. Zatímco si chlapík snaží rozvzpomenout, odkud Maeve sakra zná, prosmyknu se kolem. Mezi blondýnkou a hlasem v telefonu si mě opravdu nevšímá. Není špatná, fakt že ne. A protože muž zvedne ruku, aby ji mohl rozpačitě poplácat po zádech – snad na důkaz toho, že si ji pamatuje, – nemám sebemenší problém. Ne, že bych ho měl bez ní. Ohlídnu se ke svý společnici, lehce kývnu a pokračuji dál – volněji, pomaleji, aby mě mohla bez problémů dohnat. Krátce nahlédnu do peněženky a očima chtě-nechtě zastavím u fotky na občance. "Vsadím boty, že bys takhle umlčela i Jima," poznamenám pobaveně. Tentokrát mi ale na rtech hraje spíš úsměv než škádlivý úšklebek. Tohle... tohle by šlo. Na rozdíl od všech těch nesmyslů s démony. A svým způsobem to vlastně bylo hezký, povědomý. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Copak, zkoušel jsi to na něj někdy v prsatější podobě?" ušklíbnu se. "Nicméně, vím, jsem talentovaná žena mnoha možností i rolí," dodám skoro až radostně. Neměla bych mít radost z toho, že jsme právě někoho okradli, tohle je přeci špatné, ale slovy se nedá popsat na kolik byl úžasný pocit moci udělat něco i bez toho, aniž bych u toho musela poskakovat v kožiše, pískat a hryzat do prstů či achilovek. Ovšem nahlas bych to nikdy nepřiznala. LTy jsi taky ušel," mrknu na něj s podobným škádlivým úsměvem s jakým oslovil on mě. Když si předtím vysloužil výtku, je třeba pronést přeci i pochvalu. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „To můžeme nazvat plán N. N jako nikdy.“ Vlastně nevím, která varianta je horší. Kdybych to zkusil a neklaplo by to... nebo naopak – kdyby jo. Jim by se dobře bavil. To každopádně. „A k tomu všemu, samozřejmě, ještě ztělesnění skromnosti,“ přihodím jí a rádoby vážně přikyvuji. Ne, že bych nesouhlasil. To bych si jistě nedovolil. I Potvory mívaj světlý chvilky. Občas. S pobavenou jiskrou v oku ji pozoruju. Má to něco do sebe. Nemračí se, ani nevypadá, že by se jí svět sypal pod rukama. Dokonce se usmívá. Zázraky se dějí. Trochu přidám do kroku. Postoj nabude na čemsi... nehlídaném, snad i uvolněném. Úsměv se roztáhne a hrdlem mi zazní uchechtnutí. „Bacha. Když tě teď ještě nakrmíme, mohla bys začít být dokonce snesitelná.“ Schovám peněženku a rozhlédnu se kolem, kde jsme vlastně skončili a kam bych ji mohl vzít. Adam platí. „Pořád ještě burger, nebo sis to rozmyslela?“ |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Zase tolik si od toho neslibuj," uchechtnu se. "Jistěže to platí! Těším se na to už ták dlouho, že jestli nedostanu svůj burger v nadcházejících minutách, budu místo toho muset zakousnout tebe," dodám rozjařile. Mimoděk - aniž bych si to uvědomila při dalším rozhlédnutím začichám až mi párkrát legračně zaškube špička nosu. Některých zlozvyků se prostě nejde... Jen tak zbavit. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Snad se i chystám pokračovat, ale místo toho mi ramena poskočí v krátkým tlumeným uchechtnutí. Vidět Madam Magistru z Avalonu, jak větří lasička, je přinejmenším vtipný. To, že bych se jí neměl smát, mi docvakne takřka okamžitě. Čarodějnice jsou vynalézavý potvory. A ona obzvláště. Raději tedy přidám do kroku, abychom se už vynořili na náměstí. "Nicméně, vím," mrknu na ni pobaveně, když jí vracím vlastní slova, "jsem prostě k nakousnutí. Každopádně... jsme tu," kývnu na druhou stranu ulice k Burger Kingu. Pokud nemá nic proti, dokonce jí podržím dveře. Ne bez toho, abych ji znovu počastoval rádoby šlechtickou titulaturou: "Vaše Hryzavosti." Ano, přinejmenším jednoho z nás to baví. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Tsss," ocením Morfeovu galantnost tichým odfrknutí, když procházím dveřmi dovnitř fastfoodu. Velký to okamžik, když si hrdě vystojím frontu - tohle ve filmu nevidíte - a objednám si. Beru to poměrně zeširoka, je toho tolik, co bych ráda ochutnala. Nehledě na konsternovaný pohled náctileté dívky v neslušivé kšiltovce a polyesterové uniformě tak objednám jídlo snad pro pět hladových lidí než se podívám na Morfa s nevinnou větou: "... a ty si dáš co?" pousměji se. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Doslova. To náhlé uvědomění mě bezděky přinutí si odkašlat. Maeve, sakra, dost! Částka, kterou mi displej ukazuje, už zrovna úsměvná není. Ani trochu. Pohled čarodějky proto neopětuju ani tak pobaveně jako s nevyřčeným obviněním: „Jsi potvora a moc dobře to o sobě víš.“ V kapse sice prsty najdu peněženku kravaťáka a pevně ji sevřu, vlastně se jí uklidňuju. Tenhle pokus mě zbankrotovat je zcela nesportovní. „Přísahám, že ji doma krmí,“ utrousím k obsluze. Ostatně to sám vím nejlíp. Dokonce ji doma krmí dobře. Chvíli uvažuju, než si i já objednám. Normální, lidskou porci, nutno podotknout. Dívka tak může vesele odcupitat naskládat čarodějčinu hromadu jídla na tác a já se odhodlám zkontrolovat, jestli to peněženka vůbec pokryje. Potvora. „Takže tě k Berkowitzovi budu muset dokutálet, jo?“ neodpustím si poznámku, než si ji prohlédnu od hlavy až k patě. „Jsi prťavá. V životě to nemůžeš všechno sníst.“ |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Kdo říká, že to všechno sním? Chci to hlavně ochutnat, abych věděla, co si dát příště!" opáčím bez zaváhání. A taky jsem chtěla vidět tvůj výraz, až to budeš platit. Pobaveně se uculím. "A navíc! Já si tu na rozdíl od někoho můžu dovolit pár deko přibrat," mrknu na něj už ryze provokativně. Mezitím se nám už kupí na tácu naše objednávka, se kterou se můžeme následně odebrat do prvního patra, kde je přeci jen větší klid. "Bon apetit!" popřeji Morfeovi a pustím se do jídla. No, přesně jak jsem řekla. Všechno rozbalím a z každého burgeru ukousnu tak dvě sousta... No, z některých i víc, protože... Hmmm... |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „Chm,“ zabručím v reakci na její vysvětlení. Dlouho mi to nevydrží. Vysloví totiž klíčový slůvko. Příště. No, to se mi snad zdá, nezačíná tu někdo smýšlet optimisticky? Střelím po ní významným pohledem. „Příště platíš ty,“ informuji ji pobaveně a po neuhlídané podrážděnosti tou dobou již není v tónu ani známka. Zvednu tác a zamíříme nahoru. Automaticky zamířím k oknu. Tak trochu překvapeně povytáhnu obočí nad čarodějčinou volbou slov, než kývnu. „Bon apetit,“ zopakuju. Židli si přitom natočím tak, abych viděl do místnosti. Ani ne tak z přehnané opatrnosti, ne, spíše ze zvědavosti. Když se obrátím zpátky k čarodějce, tváří se... vlastně docela spokojeně. Sám už se myšlenkami pomalu vracím k Berkowitzovi a tomu, co máme vlastně v plánu, ale ještě chvíli nás nechám v tom lehkovážném rozpoložení. Nakonec... umírat můžeme celý večer i zítřek. „Takže – na škále od jedné do deseti, kde jedna je bankrotuješ mě pro nic za nic a jedenáct nejlepší, co jsi kdy měla?“ nadhodím s letmým pousmáním. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Jaký je vlastně náš další plán? Obhlédnout to místo?" podívám se na Morfa. Nelíbí se mi to o nic více než jemu, ale... Nemáme příliš na výběr. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Otázka, zdá se, přijít musela. Vím to, ale i tak se zatvářím, no, neochotně. Návrat do kruté reality. Zakousnu se do burgeru, chvíli přežvykuju, a teprve pak přikývnu. "Jo. Potřebujeme zjistit, kde to přesně je, jak se dostaneme dovnitř... a jestli tam vůbec vzali toho démona. Může být, že máme smůlu, a Berkowitz ho vzal mimo město nebo tak něco." Jinými slovy někde začít musíme. Tak proč ne v jámě lvové? Pořád lepší než Leviathanův bar. Bez dovolování se natáhnu po jejích hranolkách. "A pak... říkala jsi něco ve stylu, že plány domu získáme sami. Nějaký nápad?" |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Potřebujeme... Někoho zevnitř, někoho z té sekty. Vytipovat si ho, najít ho a... Unést ho," promluvím tiše a dává si pozor, aby nás nikdo neslyšel. "Dostaneme z něho informace, které potřebujeme na to, abys na sebe mohl vzít jeho podobu a dostat nás tak dovnitř," s těmi slovy na Morfa pohlédnu. "Už jsi to dělal, ve vydávání se za cizí lidi jsi dobrý, měl by jsi to zvládnout... Je to... Nejjednodušší cesta dovnitř, k Berkowitzovi." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „To asi jo, ale...“ ošiju se, načež odvrátím pohled a frustrovaně se zapřu do židle. Tohle přece... nejde... „Kam bychom ho vůbec vzali? A neříkej, že ke mně, protože... ne.“ Co kdyby ho někdo přišel hledat? Co pak?! No, tady mé obavy ani nezačínají, ó, ne. Můžeme to vzít taky chronologicky: jak bychom zrovna my dva někoho unesli? Už jsem to jednou říkal, je prťavá. Ví, že je prťavá? Možná na to v porovnání se svou lasiččí podobou zapomněla... A já... Poškrábu se ve vlasech. Na chvíli se odmlčím. Tlumím všechny tyhle zpanikařený myšlenky, protože tohle ničemu nepomáhá. „Nepotřebujeme nikoho unášet, abych na sebe mohl vzít jeho podobu,“ namítnu nakonec tiše. No, mohl bych znít přesvědčivěji, uznávám. Odklidit originál a získat klíčové informace mělo své výhody. S tichým povzdechem se na ni opět zahledím. Zoufalé situace vedou k zoufalým řešením, hm? Ne, že bych měl lepší nápad. Rád bych, ale... „Prostě... uch. Všechno popořadě. První to tam obhlídnem a pak... uvidíme, jo?“ střelím jí plytký úsměv a zvednu si burger k ústům. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Dobře, to unášení je asi extrémní řešení... Ale... Jestli chceš, aby byla iluze dokonalá, nepostačí, pokud na sebe jen vezmeš něčí podobu, budeme potřebovat informace, aby tě nic neprozradilo..." brouknu zamyšleně mezi sousty a polknu. "No... Jo... Nejdříve to tam... Obhlédneme, snad to k něčemu bude," souhlasím s ním. Co také jiného, je to jediný logický krok, který teď můžeme udělat. "Snad... Snad se nám to povede včas. Snad si ten prsten ještě nenasadil," dodám o poznání pochmurněji. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „On si ten prsten nenasadí, no tak. Je to Berkowitz,“ rozhodím rukama teatrálně, jako by to pro ni mělo něco znamenat. A jo, vlastně... Zhoupnu se na židli, chvíli balancuji, a když opět klesne i na přední nohy, přemýšlivě zatřesu hlavou. „Šlo by to proti všemu, co ta jeho sekta vyznává. Nesnáší všechno nadpřirozený, čarodějnice obzvláště,“ dodám čistě pro její benefit a lehounce se přitom ušklíbnu. Pak se ale viditelně zarazím, posledních pár slov tak dořeknu spíš mimoděk: „Démonský prsteny nejsou jeho styl...“ Žert. Jak jinak. Na odlehčení atmosféry. Očividně. Padne ale bez správného rázu i spádu, jako by ho pronesl náměsíčný. Zamračím se. Opět vzpomínám na to, co Eva viděla. Postavy v černých pláštích. Stály v kruhu kolem démona. Zaříkávaly ho. A mezi nimi... žena. Počkat, počkat, počkat. „Jaký jsou šance, že na to, aby unesli démona, nepotřebovali magii? Totiž,“ uchechtnu se lehkovážně, „určitě nebyl tak těžký, ale... byla tam s nimi ještě žena. Vedla to zaříkávání. Nebo tak něco. Já nevím. Zní to jako magie?“ Berkowitz sám o sobě je děsivý. Berkowitz s prstenem Jitřenky... hotová noční můra. Berkowitz, co bojuje ohněm proti ohni, a ještě k tomu má prsten Jitřenky... |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro S povzdechem potřesu hlavou. "Zaříkávání... Není přímo magie. Tedy, když mluvíme o exorcismu a spoutávání démonů. Tedy... Není to... V pravém slova smyslu magie, víš... Jak, hm," zarazím se, zatímco chvíli bojuji s tím, že nenacházím ta správná slova, abych to vysvětlila. "Ty rituály vyžadují přesné obrazce a přesná slova. Obojí k sobě váže magii bez toho, aniž bys tu magii čerpal skrze magickou jiskru. Lidé tomu obvykle říkají moc víry. Trochu i mají pravdu, pokud ve svá slova i počínání skutečně věří celou svojí duší, dávají tomu jistý mystický potenciál a dá se hovořit o primitivním druhu čarování. Takže... Berkowits a jeho banda nemusí nutně praktikovat magii, stačí, když budou mít mezi sebou někoho, kdo umí ta správná zaříkadla..." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro V těchto okamžicích se mi nechce věřit, že skoro rok – vlastně mnohem víc než to, musím se upomenout – strávila v podobě lasičky. Ona. Maeve z Avalonu... Nakloním se blíž a podepřu si bradu dlaní. Spořádaně naslouchám jejímu výkladu. Vnímám její slova, dokonce mám pocit, že je chápu. Že v jejím podání ty řeči o exorcismu, zaříkávání a rituálech, vlastně magii všeobecně, skoro začínají dávat smysl. Skoro. Není první, kdo se mi je snaží vysvětlit. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Chcete rychle zhubnout? Stačí místo večeře praktikovat cvičení magie. "Vždy může být hůř, i když si myslíš, že to už víc nejde," pokrčím rameny. "Schopný zaříkávač je ovšem stejně nebezpečný jako schopný čaroděj, jsou to dvě strany jedné síly," brouknu zamyšleně. "Ale... Stejně nemáme na výběr. Musíme se nějak dostat dovnitř, tebe musíme dostat dovnitř, abys vzal ten prsten." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro "Ou," zasměju se nad její poznámkou skoro až přistiženě a chvíli přemýšlím, kolik si toho reálně pamatuju krom "dává to jakžtakž smysl." Pak zakývu hlavou ze strany na stranu. "A připravit tě tak o pozici rezidenčního experta na magii? To bych si v životě nedovolil." |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Morfeus vstane a já ho napodobím, jen se naposledy prohlédnu v odrazu skleněné tabule okna s výhledem na rušnou ulici, kterou křižují lidé i tramvaje. Stále je to trochu zvláštní pocit, musím se tak drobně ušklíbnout a potřást hlavou. "Můžeme, veď nás. Žižkov jsi říkal, že?" nadhodím. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Nedostatek informací. Odfrknu si. To by nám optimismus měl jít jedna báseň. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Skoro sebou trhnu, když na mne Morfeus promluví a vrátí mě zpátky do současnosti. Do Prahy. K němu. Zamrkám a pohlédnu na něj, chvíli jen mlčím, tváří se tak vážně... "... ano?" odpovím tiše, zatímco hlavu nakloním lehce ke straně. Možná až s lehkou obavou, co se děje? |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Ještě dva, tři kroky pokračuji stínem činžovních domů. Vzdaluji se tak od středu chodníku k zaparkovaným autům, kde zastavím a otočím se k ní celým tělem. Na úpatí ulice jde vidět zeleň kolem vysílače. Blížíme se. A právě proto... než udělám něco, co nemůžu vzít zpátky... |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Máš snad pocit, že Levi spoléhá jen na dobré slovo?" Ne, Leviathan aka Jim nikdy nebyl důvěřivý dobrák od kosti. Sice ne zdaleka takový bastard jako jiní, ale jednou démon, stále démon. Slabůstku pro ovládání ostatních mají všichni do jednoho, dělá jim to dobře, když mají někoho v moci. "Dokud to mám, jsem jeho. Než se stačíš začít tvářit pohoršeně," povytáhnu obočí a stačím tak Morfeuse zarazit dříve než se byť jen pokusí nadechnou k nějakým slovům, "jakmile to bude dole, budou o mě vědět všichni ostatní démony, jejichž značky nesu. A je lepší patřit Leviathanovi než jim." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Leviathan něco takovýho naznačoval, sám jsem to v horký chvíli utrousil. Neměl jsem. Zatraceně. Teď už to vím. Když jí přesně tyhle slova přejdou přes rty, a k tomu s bolestnou lehkostí, zarazím se. Obočí se mi prohne. Vlastně má pravdu. Skoro. Něco ve mně se pohne nevolí, ne pohoršení, ale – sám nevím, jak to nazvat. Skočí mi do úvah dřív, než si to v hlavě stačím srovnat, a tak jsem sklapnu a nechám ji pokračovat. „Lepší Leviathan než oni… Víš, na tak chytrou potvoru máš hrozně špatný vkus v démonech,“ neodpustím si tichou poznámku na její účet. Přešlápnu. Krotím podrážděný tón. Vzít kladivo a rozmlátit na kusy hradbu nonšalance, kterou mezi námi postavila, by neulehčilo ani jednomu z nás. Pohled opět klesne ke stužce, a tentokrát ho následuju prsty. Zkusmo, jestli mě vůbec nechá se dotknout jednoho z jejích konců. „Ale co dělá? Jak tě ovlivňuje?“ |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "To říká ten pravý," ušklíbnu se vstříc jeho poznámce. Nikoliv právem, nasekala jsem už více chyb než on stačí stihnout za ten svůj, ale... Strnu, když natáhne ke stužce prsty, měla bych couvnout a odstrčit jej, ale já... Zůstanu jen nehybně stát. Téměř nedýchám. "Je to můj stín, ve kterém se schovávám před ostatními. A Leviathan... Mě skrze něj dokáže najít. Mimo jiné. Ale moji mysl neovlivňuje nijak, pokud se ptáš na tohle. Když mi něco přikáže, stále je to mé svobodné rozhodnutí poslechnout." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Promnu látku mezi prsty. Zkoumavě si ji prohlížím. Tu stužku. Ne ji. Zaváhám. Bezděčně se otřu konečky prstů o hřejivou kůži. A bezděčně to zopakuju kdykoliv se jí hruď vzedme hlubším nádechem. Jen opožděně vzhlédnu, když začne zodpovídat mý otázky. "V tom bude půlka zábavy, ne? Když nechceš, ale můžeš se svobodně rozhodnout ho uposlechnout. Jak ses do týhle situace vůbec dostala?" Ještě lepší otázka by byla, jak jsem se do ní dostal já. Ještě ráno bylo všechno v pohodě. A teď... protočím stužku mezi prsty. Nepouštím ji. Měl bych, vím to, ale... "A dál? Když říkáš mimo jiné, co dál?" |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Pokrčím rameny, dobrá otázka ačkoliv bych se bez ní obešla. "Dlouhý příběh a my tady máme praci, Morfe," odpovím nakonec. Tohle není ten správný okamžik pro bilancování života a zpovídání se z hříchů, které se zrodily z něčeho tak prostého jako - chtít víc. Další otázka. V zádeh ucítím to nepříjemné šimrání rozbíhající se dál. "... nech to být, Morfe," kousnu se do vnitřku rtu. Neuhnu pohledem, i když něco ve mně se v tu chvíli... Tak stydí, že bych chtěla. "S kýmkoliv jiným bych dopadla hůře. Jako důvěrnice s duší pošpiněnou démonskou aurou, protože to je to, co dělají. Donutí tě přijmout jejich auru, aby skrze tebe mohli čerpat sílu a špinit svojí magií tvoji duši." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro To ten pohled. Pevný, samozřejmě. Nehybný stejně jako ona sama, odhodlaný nedat nic najevo. Hradba ale praská a skrze skulinky si všimnu i něčeho dalšího. Krotkosti? Možná dokonce jiskřičky zranitelnosti? Ať už se to snažím rozluštit sebevíc, nedokážu to pojmenovat. Právě to něco v jejích očích mě zarazí jistěji než slabá slova. „K čertu s nimi všemi. A s Leviathanem obzvláště,“ procedím a frustrovaně vydechnu. „Promiň.“ Pustím stužku. Prsty ještě shrnu pokroucený pramen vlasů, který přilehl ke kůži na krku, dozadu k ostatním, než se zcela stáhnu. Střelím jí úsměv – neveselý, svým způsobem až smutný, ale úsměv vykouzlený se stejnou lehkostí jako všechny ostatní. V světlejších okamžicích bych zapomněl, že je… sama sebou teprve krátce… snad proto to nechávám být. Aspoň prozatím. „Teď ještě ne, ale… až získáme ten prsten. Najdeme jiný způsob.“ |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Tím se netrap," vypustím z úst asi tu nejhorší větu, kterou bych mohla říct, něco, co Morfeus nerad uslyší. Ovšem nedám mu možnost k protestům, když se rozejdu ulicí dál - aniž bych tedy vlastně věděla, kam přesně mířím. "Ano, ten prsten. Nejdříve ho musíme získat, do té doby všechno počká," brouknu. Hlavně už se k tomu nevracejme. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Pár kroky ji doženu a přikývnu. První prsten a Berkowitz, až pak ona. Pokračujeme dál. Stále vpřed, hlavně se neotáčet. Viď? Strčím ruce do kapes a začnu se víc zajímat o naše okolí, koneckonců už se blížíme. Někam. „No, někde tady by to mělo být,“ ozvu se po chvíli, částečně abych naplnil ticho po tom vážném rozhovoru a také protože už nechybí víc než překročit cestu, abychom se dostali přímo mezi zeleň obklopující vysílač. „Nikdy jsem nezjišťoval, kde přesně se scházejí. Víš jak, rozdílný zájmy a tak. Upalování na můj vkus zní až moc dramaticky. A ty pláště…“ poušklíbnu se a zatřesu hlavou. „Je tu poblíž kostel. No, vlastně dva. Možná by stálo za to porozhlédnout se i tam? Sama jsi říkala něco o síle víry. Nevím. Taky mluvili o dodávce, ale tu jsem… neviděl.“ |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Přistihnu se, že se mračím, zatímco přemýšlím ve snaze něco vymyslet, z přemýšlení mě ovšem vytrhne Morfeův hlas. Přikývnu. "Kostely nezní špatně, pokud jeden z nich navštěvují, budou tam nějaká rezidua síly, kterou budeme moci sledovat. Nebo třeba potkáme někoho, koho bys poznal," pokrčím rameny. "Budou mít teď napilno, když mají toho... Démona," promnu si tvář a podívám se po něm. "Takže teď kam?" |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „Xaga,“ doplním mimoděk, když zaváhá. „Plus dalších pár divných slabik. Drogsál? Nějak tak. Utrpení jen to vyslovit.“ Všimnu si jejího pohledu a pokrčím rameny. Popravdě bychom si mohli hodit mincí, vyšlo by to nastejno. Neudělám to – dokážu si živě představit, jak by se na to tvářila. Očima bezcílně zabloudím po zelené straně ulice. Přemýšlím, nebo to aspoň předstírám. Snažím se. „Teď už vážně nemáme daleko k turistům,“ utrousím, ale směr přece jenom zvolím. Pomalu se rozejdu podél parku. „Zkusme první svatýho Prokopa. No, nějaký svatý to určitě je. A když tak prostě… obejdeme oba.“ |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Mimoděk se oklepu, skoro jako pes, když se snaží dostat všechnu vodu z kožichu. Nemám katolické stavby příliš ráda - nemám ráda katolíky. Zvěrstva, která napáchali ve jménu své víry v jediného Boha je už navždy pošpinila prolitou krví. "Ve jménu otce, syna a pokrytce svatého," brouknu polohlasně a ušklíbnu se. "Má to silné kamenné zdi a kámen je poměrně dobrý izolant. Odsud nic nezjistím, budeš nás muset dostat dovnitř." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Není to daleko. Po všem dnešním chození za to začínám být i rád, ale noc je ještě mladá a zdaleka nekončí. Prvotní reakce čarodějky na kostel mě přiměje se ušklíbnout. Dokonce pobaveně. Ne, že bych se jí divil. Pokud si prožila romantickými časy upalování na hranici… Zarazím se. Hrozně divná myšlenka. Chvíli se snažím rozvzpomenout, v kterým století se tohle odehrávalo, ale rychle to vzdám. „Je na světě něco, na co se netváříš jako citrón?“ nadhodím škádlivě, přičemž se rozejdu okolo kostela. Nakonec vystoupám po schodišti k bočnímu vchodu. Ze všeho první zkusím prostě otevřít dveře. Štěstí, tak to říkala, ne? No, naštěstí když Pánbůh vytvářel zámky, nezapomněl ani ne šperháky… „No, do kostela jsem se ještě nevloupával…“ podotknu mimochodem. Proč vlastně ne? Ta hromada lidí na jednom místě, kapsářův ráj. Zatřesu hlavou, letmo se rozhlédnu po náměstíčku. „Dávej bacha, jestli někdo nejde kolem.“ Okázale pak ignoruji nesouhlasný pohled sochy nějakýho mučednickýho týpka nad mohutnými dveřmi a skloním se k zámku. Chvíli se v něm šťourám planžetou, než se ozve ten nejuspokojivější zvuk na světě – cvaknutí. Významně se ohlédnu k Maeve. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "... jsem tři kroky před tebou, neboj," ujistím svého společníka, když mě zaúkoluje. Dělala jsem to celý rok ať už o tom věděl či nevěděl, hlídala jsem ho, aby se nedostal do větších problémů než obvykle. Do takových, ve kterých by se utopil a už nevyplaval k povrchu. A celkem se mi to dařilo, i když občas to byla výzva... Když se ozve tolik vytoužené cvaknutí odemknutého zámku, otočená zády k Morfovi dlouze vydechnu. Tak to by byla jedna věc... "No na co čekáš, dovnitř," pobídnu ho místo zajisté tolik očekávané pochvaly. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Mezi námi dvěma měla i jako lasička víc rozumu ona, tak co bych se hádal? Ani bych nespočítal, kolika dobře načasovanými hvízdnutími mi zachránila kejhák, ale jedno rozhodně vím – nahlas to nikdy nepřiznám. … protočím očima, když se mému zlodějskému umění nedostane žádoucího uznání. Je to starý zámek, nic složitýho, ale – i tak! Bez řečí se vytáhnu na zase napřímím a zaberu za kliku. Tentokrát jí dveře nepodržím. Být totiž v horrorovým filmu, potemnělá kostelní síň by se neobešla bez jumpscaru, a proto vykročím první. Někdo by možná mohl říct až hrdinsky. Opatrně našlapuji a rozhlížím se po okolí. Popravdě vím, že se mi Maeve za zády vážně schovávat nepotřebuje. Jakoukoliv hrozbu by přeměnila v ropuchu, než bych vůbec stačil vyslovit abrakadabra… ale v napjatých situacích jsem na ni vždycky dával pozor – stejně jako ona na mě. Lasičky jsou možná hbité, agilní a smrtící potvory, ale taky jsou prťavé a křehké. Možná je to s čarodějkama podobný, kdo ví. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě představa Maeve a Berkowitze v jednom baráku neznervózňuje. A kostel uprostřed území tý jeho sekty o moc lepší není. Letmo se ohlédnu. Už zase ji kontroluju. Kostelem mezitím probleskne světlo projíždějícího auta, nebo tramvaje, nebo něčeho na ten způsob. Otočím se zpátky k oltáři na druhém konci síně, a v tom okamžiku... prudce a bez varování zastavím. Jen pár kroků přede mnou se vynořil nový stín. Gestem ruky naznačím Maeve, ať zůstane na místě. S hlavou plnou všemožných výmluv – krize víry, dveře určitě zamknutý nebyly a kdo to kdy slyšel, aby se kostely na noc zavíraly? – se nakloním přes okraj sloupu a stanu tváří v tvář nejhrozivějšímu strašákovi ze všech. Tedy soše Panenky Marie. „Ani slovo,“ varuju čarodějku – vtipný to totiž rozhodně není. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Vzduch je cítit kadidlem a takovou tou studenou zatuchlinou, co se ze starých kamenných zdí nedaří vyhnat ani desítky let urputné lidské práce. Ten kámen ve zdech si vše pamatuje, vše, co se tu stalo. Je to v něm usazeno do skonání světa - nebo jeho samého. Je to zvláštní fascinující myšlenka, a to z prostých důvodů. Kámen existuje napříč všemi sférami. Kamenné staré stavby, které tu stojí dnes, stojí na stejných místech i v Záhrobí. A pravděpodobně i ve Sféře, která supluje nebesa, ačkoliv nikdo ještě nepřišel na to, jak se do ní dostat, když silové čáry vedou jen zemským povrchem a jsou spojnicemi se Záhrobím. Potřesu hlavou a kostelem se rozlehne krátké zatrylkování mého smíchu, když Morfeus vstane tváří tvář tomu děsivému strážci kostela - Máří Magdaléně. "Dobrá... Pokud se tady scházejí, bude nejvíce reziduí usazených... Tady," zamyšleně přelétnu prostor kolem oltáře a zamířím přímo do sakristie. S dlouhým výdechem položím obě dlaně na chladnou zeď obloženou mramorem a přivřu oči. Tohle... Vyžaduje čas. A soustředění. A... Zamračím se a ucuknu rukama. "Pod tím kostelem vede silová čára. Vyvěrá tady. Pod lodí kostela nikdy nevede silová čára, odpuzují se... Zároveň..." vyhrknu zmateně. A v tu samou chvíli sebou škubnu, když se náhle a bez varování zavřou s hlasitým klapnutím dveře kostela, které jsem nechala pootevřené. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro U sochy se zdržím, a tak mi společnice na chvíli zmizí z dohledu. Pospíším za ní do přilehlé místnosti. Se zájmem se rozhlížím kolem. Nad vyvěšenými rouchy se ušklíbnu. Možná začínám chápat, proč lidi chodí do kostela. Kvůli těm komickým oblečkům. Zrovna se po jednom natahuju, když v tom padnou slova o siločárách. Jeden z mála čarodějných pojmů, který znám. Tomu navzdory nevím, co si pod tím vším představit, ale podle toho, jak se dívka tváří… nic dobrého. Než však stačím cokoliv vyslovit, klapnutí dveří zahřmí kostelem. Trhnu rameny. Pár rychlými, tlumenými kroky se přesunu zpátky ke vchodu do sakristie. Přiložím si jeden prst ke rtům, zatímco napínám uši. Ale… nic. Ticho. Ruka zase poklesne. „Možná… to znamená, že jsme na správném místě?“ ozvu se tiše a věnuju jí polovičatý úsměv, než se očima navrátím do hlavní síně. To jenom větříček, není důvod k panice. „Zvládneš pořád najít ta rezidua?“ Spíše popohnání než otázka. Tohle místo… se mi dostává pod kůži. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Po zádech mi přejede husí kůže a chloupky na zátylku se naježí. Tohle není dobré. Tohle kurva není dobré. Zatěkám pohledem mezi Morfeem a východem ze sakristie. "Myslím, že další pátrání je zbytečné, ale... To přeci..." Nedává smysl. Co? Proč? Jak? "Musel nás někdo sledovat," napůl konstatování, napůl otázka. Já si tedy ničeho nevšimla, a to mě děsí. "Měli bychom odsud vypadnout," řeknu zřejmé a prsty si vjedu do vlasů. "Nelíbí se mi to..." |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Zavřu oči. Nádech, výdech. Přistihnu se, že neposlouchám. Slova čarodějky splývají s nastalým chaosem v mý hlavě. Zamrkám. Natočím k ní zpátky hlavu a kývnu. Na co přesně, čert ví. Tváří se… vyděšeně. Pohled mi změkne a koutky cuknou v dalším pokusu o úsměv. Nepropadejme panice. Všechno bude dobrý. „Drž se za mnou.“ Rozejdu se hlavní síní. Bezděky s každým krokem zrychluju, div ke konci podlouhlé lodě nesprintuju. Teď už se nerozhlížím, maximálně se ohlédnu k dívce, abych se ujistil, že mě následuje. Zaváhám. To, když procházíme kolem bočního vchodu do kostela. Kdo stojí na opačné straně a jestli vůbec stále… Tolik otázek, ale žádná z nich není důležitá pro tuto chvíli. Hlavní vchod působí bezpečněji. I když vlastně nevím. Těžko říct. Za zkoušku to ale stojí. „Dveře otevřeš ty. Bude to rychlejší,“ hlesnu k čarodějce. Magie má přinejmenším jednu výhodu. Netřesou se jí teď ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Ostře se nadechnu. Co se to děje? Ta úzkost, ten strach... Je to skoro ochromující, ženeme se ven jako myši, když jim do díry začne téct voda... To ale... "Co? Jak to mám podle tebe asi otevřít?" zarazím se, když mi Morf dá pokyn. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro No… to přece… no tak! „Tím tvým voodoo, jak jinak!“ vyhrknu. Nebýt napjaté chvilky, asi bych u toho nezvýšil hlas. Takhle to ale ještě doprovodím melodramatickým rozhozením paží. „Sezame, otevři se. Alohomora. Je mi to jedno. Jak těžký to může být?“ Ramena ještě párkrát poskočí nahoru a dolů, než popadnu dech a opět se napřímím. Konečně se tak podívám na dveře. Dobře… trochu těžký možná jo, ale… |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Uhni. Tři kroky za mě, ty sezname z alohomora," zavrčím na Morfa a mávnu rukou za sebe. Ostře se nadechnu a krátce přivřu oči. Stejně jako předtím, tak ani teď nepoužívám amulety nebo prostředníka, žádná zaklání ani gesta, žádné kreslení obrazců na zem či na zeď. Napíchnu se na silovou čáru a v mžiku pocítím tu šimravou energii proudící tělem a hledající cestu ven. Dlaně přiložím k dveřím - jednu položím na kování kolem kliky, druhou doprostřed dveří. Vydechnu. Teď. V tu samou chvíli dveře zadrnčí, ozve se skřípání a úpění dřeva. Soustředím se na to tak moc, že si ani nevšimnu, když cvakne zámek u hlavních dveří na znamení odemykání a dveře začne někdo otvírat. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Rozhlédnu se po podlouhlé síni. Už abychom byli pryč. Studený závan mě přinutí se otřepat. Dokonce sebou i trochu trhnu, když dveře zaskřípají pod tou náhlou silou. Přešlápnu. Je to vlastně… působivé. Možná. Trochu. Kdyby to zároveň nebylo tak děsivé. Zámek hlavních dveří cvakne a pojem „děsivé“ nabere hmatatelnějšího významu. Svaly na nohou se mi zatnou. Každičký instinkt velí prostě zdrhat. Však ona už se o sebe postará, napovídá mi hlásek kdesi vzadu, díky němuž jsem již tolikrát nechal lasičku lasičkou. Jenomže ona už lasička není… K čertu. „Maeve,“ syknu to kratičké varování, přičemž překonám bezpečnou vzdálenost mezi námi jedním dlouhým skokem. Nesnáším magii. Fakt strašně moc nesnáším magii. Chloupky na krku vstávají. Kdybych mohl, zaváhám. Jenomže kdybych teď zaváhal, vytratím se a schovám někde sám. Popadnu ji za rameno. Prsty škubnou, ale neucuknou před dravou magickou energií pulzující jejím tělem. Naopak stisknou o to pevněji. Křečovitěji. Nevybíravě s ní trhnu, i kdyby už začínala vnímat, co se vlastně děje. Ruku pak rychle setřesu. Vlastně se stačím zatvářit ublíženě. Bolelo to! A stále cítím pálivé vibrování magie na kůži a vlastně i pod ní. Chytím dívku za loket, nic nevysvětluju a rychle ji vedu – technicky klidně táhnu – do potemnělého zákoutí za portálem. Jako švábi před světlem, které záhy ozáří kostel z ulice. Srdce mám až někde v krku. Stále tisknu její paži, nepouštím ji... vlastně si ani nevzpomenu, že bych měl. A měl bych vůbec? Dochází mi, že odstřihnout se od obou východů není nejlepší nápad. Hrát si na schovávanou v kostele také ne. Celý dnešek není nejlepší nápad. „Sakra…“ vydechnu takřka bezhlasně. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Ty...!... Co to... Morfe!" syknu, když mne za loket začne táhnout kostelem pryč. Cítím se trochu dezorientovaně, chvíli potrvá než se to srovná. Už se nadechuji k dalšímu spílání na to, jak moc nebezpečné a nezodpovědné tohle bylo, když... Kroky. Zaslechnu kroky. Lodí kostela probleskne kužel světla z baterky. A pak ještě jedno. A další. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Víc štěstí než rozumu. Nebudu lhát, slyšel jsem to o sobě hodněkrát. Teď bych se ani nebránil. Přesně tak si totiž připadám, když se nám podaří včas schovat za portálem vedoucím do jedné z přilehlých místnosti. Letmo se ohlédnu ke schodům do věže, které mám teď za zády. Jaká je šance, že by nahoře šly otevřít okna? Stojí to za zkoušku? A co pak, génie? „Zůstaň.“ Jako na psa… nebo na lasičku. Ne, že by neměla vlastní hlavu už tehdy. Mimoděk ji nasměruji přesně do toho slepého – a snad i bezpečného – bodu vedle průchodu, kde by neměla jít vidět. Ach. S uvědoměním ji pustím a očima zalétnu k čarám světla, kterými neznámí malují po podlaze kostela. Teď už je to jenom otázka času… Ale třeba nejsou od Berkowitze. Třeba je to jenom hloupá náhoda. Nebo si Maeve nevšimla, že na nás někdo volá cajty. Zbožné přání, ale i tak moc hezké. „Vezmu na sebe podobu jednoho z nich. Vytvořím ti okno, aby ses odsud dostala. Dobře?“ Stačí si jen vyčíhat vhodnou chvíli, až se jedno světlo přiblíží k nám… omráčit ho… aniž by to někdo viděl, slyšel, či jakkoliv jinak zaznamenal… a pak předstírat. Předstírat umím! A co se týče toho ostatního… lepší nad tím moc nepřemýšlet. Co by se tak taky mohlo pokazit? No, ještěže mám víc štěstí než rozumu. Šáhnu do kapsy, abych jí podal mobil. Než jí ho však vložím do zarudlých dlaní, zarazím se. Za to můžu já? To jsem nechtěl… Už se nadechuji k dalším slovům, tak očividně omluvným, až musím rychle zkrotit výraz i myšlenky. Nezáleží na tom. Teď ne. Teď záleží jenom na pootevřených dveřích kostela a na tom, jak se k nim dostat. Nakloním se k dívce a nechám mobil vklouznout do kapsy jejího kabátu. Pohlédnu jí do očí. Dobře? |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Všimnu si, jak vytahuje svůj mobil a obočí mi vystřelí vzhůru. Ne, ne, ne... Tohle je pěkně pitomé gesto na rozloučení. I přes bolest vystřelující z konečků prstů až do lokte chytím mobil do dlaně dříve než mi ho vnutí do kapsy kabátu a vtisknu mu jej rázně zpátky. Dobře? Ne. Rozhodně ne. Morfeus je důležitější, celý rok jsem na něj dohlížela a i když jsem nevěděla proč, bylo jasné, že je jeho život má pro démona cenu. A platilo to i nyní, zmohl toho mnohem více než já, v tomhle světě jsem byla díky Leviathanovi nyní spíše host, nevítaný host. Nedám Morfeovi prostor pro to mne zarazit, když se prudce odlepím od zdi, abych vykročila z portálu kvapně ven. "Tady!" křiknu a můj hlas se odrazí s ozvěnou od zdí. Stačím udělat ještě pár kroků než se na mne usídlí světlo z baterek a já v tu chvíli musím dát ruce nahoru ať už chci či ne, abych si mohla zakrýt oči. "Ruce ať na ně vidím!" přikáže mužský hlas a Morfeus si v tu chvíli může všimnout, že jedna z osob je skutečně oděna v policejní uniformě. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „Maeve!“ syknu za ní, ať neblbne. I tohle přijde pozdě, nebo mě prostě ignoruje. Proč. Proč nemůže jednou jedinkrát udělat to, co se po ní chce… Zůstaň. Copak je to tak těžký?! I ona má, zdá se, víc štěstí než rozumu. Pohled mi padne na muže v policejní uniformě, než zase rychle zmizím za portálem. Instinkt silnější než já. Neuleví se mi. Čekal bych, že jo. Je to ta příjemnější varianta. Varianta, co nezačne rovnou střílet. A co nemá problém s tím, že je daná potvora čarodějnice. Nebo o tom aspoň neví. Pitomost. Je to hrozná pitomost, tak to je. Přece má být mezi námi dvěma ta rozumnější, vždycky byla. Tak co vyvádí? Ale nechat ji v tom nemůžu. Prostě… to nejde. A to je pitomost ještě větší. Zavřu oči. Chce to výmluvu. Něco uvěřitelného a hlavně neškodného. Proč by se někdo vloupával do kostela uprostřed noci? Omyje mě černá vlna, během níž vystřídám tváře. Pořád tmavovlasý, dobře. Menší. Ještě kluk, to je taky dobře. Maeve vypadá mladě, to půjde. Dvě hloupá děcka, nic víc. „Byl to můj nápad,“ zakňourám provinile a taktéž opustím bezpečný bod za portálem. Ruce nahoru, v jedné pořád držím mobil. Až k Maeve nedojdu. Rád bych, ale když baterka ozáří i mě, zastavím necelé dva kroky za ní. Padla už vůbec tahle otázka? Sotva dospělé děvče určitě nečekal. Zaskočila ho, ale i pro něj to musela být ta příjemnější varianta. Třeba překvapení následovala úleva. „Tady být nesmíte, slečno. Jste sama? A vůbec, co tu děláte?“ Něco na ten způsob? Možná pár slov o soukromém majetku? Nevím. Vlastně si uvědomuji, že jsem neposlouchal. Zpanikařené myšlenky přehlušily všechno ostatní. „Nedělali jsme nic špatného. Chtěli jsme jen nahrát scénku. Do školy. Totiž – hororovou. A pak se zavřely ty dveře… a ona se lekla,“ zarazím se uprostřed gesta, když se „zapomenu“ a chci mávnout jejím směrem – coby důkaz, že já se samozřejmě nebál. A nebojím. Chlapecká hrdost tváří tvář opravdovému muži. Rychle zase zvednu obě ruce. Hezky vysoko. Vyjukaný výraz a to, že se div netřesu jako osika, o mé mužnosti nic nevypovídá. Semknu rty. No tak, pane policajt, každej správňák ví, že do štěňat se nekope… Morf |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Nevidím, mhouřím oči a odkláním hlavu, je to nepříjemný pocit. Ruce zvednu dlaněmi do výše ramen, výše ne, zatímco Morf promluví novým hlasem skrze svoji tvář kluka, co udělal blbost. "No... J-" ani nedořeknu svá slova na podporu Morfova tvrzení, když mě přeruší uniformovaný muž. "Je tu s vámi ještě někdo?" oboří se přísným hlasem, který chce znát odpověď. "A ty, chlapče, polož ten mobil, hned," houkne na Morfa. Lodí kostela se rozléhají kroky, jak se kolem nás trojice stahuje. Jen jeden muž v uniformě, zbývající druhý muž a žena jsou jak se zdá oblečeni normálně. "Otočte se zády," přijde vzápětí další pokyn. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Prsty stisknou mobil pevněji. Je to skoro až dětinské, ale odkládat ho nechci. Ne, že bych stihl zavolat přítele na telefonu… ne, že bych vůbec měl komu volat o pomoc. A show musí pokračovat. Vždyť vlastně o nic nejde, no tak. „Nikdo jiný tu není,“ odpovím tedy. Lhát nemá cenu. Teď ne. Když nás teď chytí při lži, každá další bude o to těžší. Přes veškerou nevoli k rozkazu se snížím a položím mobil na zem. Zády se rozhodně neotáčím. Ani mě nehne. Možná bych měl, možná to dokonce zvážím, ale k tomuhle se přimět už nedokážu. Kmitám pohledem od jednoho k druhému. Zbylí dva ani nejsou v uniformě. Žaludek se mi sevře. Jejich tváře… stačila by jen chvíle, soustřeď se přece, ale žár světla mě přinutí škubnout hlavou zrovna ve chvíli, kdy už to málem – zatraceně. „Neudělali jsme nic špatného,“ trvám si na svým. „Nic jsme nevzali, nic jsme nepoškodili a nikomu jsme neublížili. Chtěli jsme jen…“ chystám se zopakovat to samé co předtím, jsem přece v šoku, ne? Ale zarazím se. Roztřeseně vydechnu. Trochu moc na to tlačím, vím to. Potřebuju, aby nám věřili. Protože jinak… Protože jinak fakt nevím, Maeve, mihne mi hlavou a vlastně se přistihnu, že teď už hledím jejím směrem. „Podívejte, její táta mě zabije, pokud ji kvůli mně zatknete. Ona za tohle nemůže. Snažila se mi to rozmluvit. A— je nám to líto, že jo?“ pokračuju překotně. „Obzvláště mi. Už to nikdy neuděláme. Fakt, že ne.“ |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro Ostře se nadechnu a ani nic nedodávám, i když bych měla, měla bych hrát tu hru s Morfem, ale... Něco mi nesedí. Něco... Co? Zatraceně, bez magie si připadám hluchá, slepá a k ničemu, nemluvě o tom, že v prstech mi nepěkně brní a bolest pomalu prostupuje prsty výše a výše takřka k loktům. "Otočit. Oba. Hned," dodal muž úsečně. Přimhouřím oči, zaboha se mi nechce někomu nastavovat záda, natož... Tady. Teď. Cvaknutí pout vytažených od opasku je výmluvný zvuk. Další nádech. Co teď, útěk? Možná... Krucinál, to zatracené světlo, pálí mě z něj oči a vidím tak leda velký... Nic. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro No, dobře… zamknuto možná bylo. Možná! Zámek jsem očividně nepoškodil a komu se už někdy nepodařilo prostě zapomenout? Maeve by si všimla, kdyby nás někdo sledoval. Na to teď spoléhám. Takže jsem musel spustit tichý alarm, což přiznávat nehodlám. Jemu, a už vůbec ne jí. Nešťastná souhra náhod. Nic víc. * Zbývající muž a žena zastavili každý na jedné straně policisty. S dostatečným odstupem, aby kolem nás vytvořili půlkruh. Nevěnuju jim teď příliš pozornost – přinejmenším do chvíle, kdy jednomu z nich dojde trpělivost. Že by někdy se zmínkou o poutnících? Věřící by to použil. Neříkejte mi, že ne. Když se ale sálem opět rozezní kroky, trhnu sebou. Ruce mimoděk poklesnou, zatímco pohledem střelím za rameno Maeve, kam se muž v civilním oděvu postavil. A odkud teď vyrazí přímo k ní. |
| |
| soukromá zpráva od Maeve *Minnie* pro "Tak my bychom se prali, hm?" ušklíbl se. "Trhni si," odseknu. "Jak je libo," suché odtušení. Na okamžik se musím předklonit, skrze zuby procedím vzduch, když mi s rukou za zády opravdu trhne. "Ty ruce, synku, nedělej si to ještě horší než už to je," houkne policista na Morfea. Poslední napomenutí. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Poslední varování je tak skoro úsměvný. Kdyby mě znal, ani se nanamáhá. Horší to dělám vždycky. Vždycky a bez výjimek. Co na to říct, je to jedna z mých mnoha předností. Maeve by mohla vyprávět. I když doufám, že nebude. Vědět, co je ta krysa zač, polovinu těch věcí nevyvádím. I když… „Ano, pane,“ vyhrknu tím kvapným, snaživým způsobem mladíka tváří v tvář nezpochybnitelné autoritě a až po krk v maléru tak velkém, že se mu o něm ani nezdálo. Rozumím a rozhodně nehodlám vyvádět žádný pitomosti, doprovodím svá slova nervózním úsměvem. Ruce zvednu. Už ne tak vysoko jako předtím. Strategicky nízko, ale pořád tak, aby se neřeklo. Znovu mě policajt vyzývat nemusí, jen naposledy kmitnu pohledem k čarodějce – vidělas? – a pak se poslušně otočím. Mimochodem si všimnu dekorativního kříže nedaleko vchodu ke schodišti. Zamrkám. No, pokud jsem se někdy měl důvod modlit… Pane náš, stůj při nás. A nenech ho nás zastřelit. Prosím. Nějak tak? Teda – ámen! S ozvěnou prvního kroku mi po zádech přeběhne zamražení. Napětí pulzuje svaly. Snažím se ho vypudit, uvolnit se, nebo ho aspoň nedávat tolik najevo. Není čeho se bát, když se budeme všichni chovat rozumně a spolupracovat, že jo? Posunu nohu do strany. Druhý krok. A v rychlém sledu i třetí. Dám Maeve další signál. Teď. Může nás dělit necelý metr. Předpokládám, že by se po mě teď natáhl a nasměroval si mě dle potřeby. Nenechám ho. Pouta zarachotí. Je to chvilka, kdy pozornost na mě musí nutně povolit. Chvilka, jejíž hlavní roli by měla sehrát Maeve. A chvilka zloději mnohdy stačí. Prudce ukročím do strany, natočím trup a rukou se natáhnu tam, kde tuším zbraň. |
| |
| ♫♫♫ |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR