Andor.cz - online Dračí doupě

Ta slova se mi dnes nevím proč vetřela nad ránem do snů spolu se zvukem rychlých kroků a doteď ještě doznívala. Dnešek a nadcházející dny jsou ale ve jménu nekončících oslav našeho nového krále, mého bratra. Pousměju se, kývnu služebné, která dokončí můj účes a tiše se vytratí. Vstanu, vykročím před zrcadlo a prohlédnu se v něm. Světlé bankytně modré šaty se smetanovou krajkou připomínají nebesa za jarního jitra zdobí u krku náhrdelík vysázený safíry. Medově zbarvené lokny lesknoucí se na slunci drží dva páry spon se symbolem červeno-bílé růže, našeho rodového znaku. Poodstoupím od zrcadla a párkrát se protočím na místě. Výborně, jsem připravena.

Pohledem zavadím o hromadu listů na stole. Ke dvoru bude bezpochyby mířit spousta mladých šlechtičen, aby vzdaly poctu novému králi, vyjádřily svou podporu a nenápadně naznačily, že jsou stále nezadané a k mání. Čeká nás nekonečný průvod pávic, na jehož konci možná stojí budoucí anglická královna. Co víc, budoucí choť mého nejmilejšího bratra. Bože chraň, aby to byla nějaká nesnesitelná husa. Zaslouží si jen tu nejlepší.

Vyrazím ze dveří svých komnat jako tichá pěna, jen jemné šustění látky dává tušit, že někdo přichází, a přesto na sobě cítím pohledy všech stráží, služebnictva i dvořanů. Přiznávám, že mě většinou těší, protože jak se zdá, můj záměr vypadat půvabně a nevinně zároveň se nejspíše vydařil. Pohledy jim oplácím krátkými pozdravy a milým úsměvem, zatímco mířím k nádvoří. Netrpělivě se rozhlížím, hledajíc bratra nebo naše hosty, George Boleyna a jeho sestry, kteří mají dorazit právě dnes.

Na staré známé se přeci nezapomíná

„Dobré ráno, dobré ráno, dobré...“ pokyvuji na obě strany, zatímco kráčím k nádvoří, a v duchu si připomínám, že ctností králů má být laskavost a trpělivost. To mi alespoň kladl na srdce otec, snad už tehdy tušil, že budu jeho slova brzy potřebovat. Přinutím se nepatrně zpomalit, zastavím jednu ze služebných letmým dotekem dlaně o její paži. Přitočím se k ní a tiše promluvím.
„Matyldo, postarej se prosím o to, aby v komnatách našich hostů byly každý den čerstvé květiny. Vem si na pomoc pár děvčat a během stlaní ať dají pod polštáře snítku sušené levandule. A ne že budete naše hosty rušit před probuzením, měly byste na to mít dostatek času dopoledne, než vás bude potřeba v kuchyni k prostírání stolů na oběd. Teď utíkej, obě máme dost své práce,“ řeknu a ustoupím od dívky, která s hlubokou úklonou a tichým „Jistě, Vaše královská výsosti“ spěšně mizí za rohem chodby.

Zrovna přicházím k nádvoří a rozhlížím se po nějaké známé tváři, když mou pozornost zaujme tvář docela neznámá. Sotva půl tuctu stop přede mnou stojí usmívající se mladá dáma (Jane Seymour). Když jí oplatím úsměv, zamává mi. Je tady sama? Nebo s doprovodem? Zamířím k ní, zatímco tápu v paměti a přemítám, jestli se její tvář podobá některému z šlechticů od dvora, který by měl věk na to, aby mohl být jejím otcem.
„Vítejte u dvora, paní.“ zastavím se a naznačím drobnou úklonu na pozdrav jako správná hostitelka. „Krásný to den, že?“ Prohlížím si ji se zájmem. „Buďte tak laskava a připomeňte mi Vaše jméno, musela jsem ho přeslechnout, když Vás herold ohlašoval.“
Nespouštím své či z dívky před sebou, ale kdesi za zády slyším nezaměnitelný šum. Takový, který v sobě zahrnuje nadšený šepot, nervózní uhlazování šatů a ovívání vějířů. Takový, který značí, že sem přichází král.

S trpělivým pousmáním vyčkávám na odpověď. Jak zvláštní, pomyslím si, sotva si kdy zvyknu na to, že i lidé starší a zkušenější než já mohou být ze mě nervózní a mít trému. Poslední dobou to pociťuji ještě víc než kdy dřív, ale to jsem taky byla dítě a navíc, teď jsem vlastně sestrou krále. Čím jiným by to také mohlo být, že? Jaké to teprve musí být pro Jindřicha, když se před ním i vážení šlechtici zakoktávají a dámy upadají do mrákot. Ne že bych mému drahému bratrovi nepřála obdiv jeho poddaných, právě naopak.
Když se dáma naproti mě představí, konečně si spojím tvář se jménem.
„Ach, ovšem, už si vzpomínám. Četla jsem Váš dopis.“
V duchu se tiše zaraduji. Už žádné staropanenské chůvy, které připomínaly víc almaru než člověka. Konečně mohu mít volnou ruku ve výběru svých dvorních dam.
„Pak tedy mě více než těší, lady Jane,“ přistoupím k ní a krátce jí chytím ruce do svých drobných dlaní.
„Připojte se ke mně, každou chvílí očekáváme další vážené hosty.“
S těmito slovy Jane pustím, otočím se směrem, odkud se šíří ten šum, sukně se kolem mě zavíří a dav přihlížejících dvořanů se rozestoupí, aby mi uvolnil cestu.

***

Zobrazit SPOILER

***

***

Když se dav rozestoupil a přede mnou z něj vyplul Jindřich. Jako obvykle nonšalantní a ve středu vší pozornosti. Zeširoka jsem se na něj usmála a udělala na pozdrav pukrle. „Troufám si tvrdit, že ještě krásnější, drahý bratře, navíc vaše přítomnost ho vždy pozlatí,“ odpověděla jsem na jeho pozdrav, přičemž se jsem se snažila ignorovat to, že nás nejbližších pár desítek dvořanů napjatě poslouchalo, jako bychom snad probírali příští válečné tažení. „Nebudu vás již zdržovat, máte jistě ještě spousty hostů k vítání a domlouvání, ale snad prohodíme pár slov večer.“ S tím jsme se rozloučili, pozornost desítek párů očí se posouvá dál směrem, kam Jindřich odchází, a já se otáčím zpět ke své nové dvorní dámě, Jane.

Zrovna se nadechuji, abych se jí zeptala, jestli se cítí dobře, protože vypadá až nezvykle bledě, když sama promluví. „Ale ne, totiž ovšem...“ zarazím se, než k ní málem natáhnu ruce. „Vážně vypadáte, že byste si potřebovala odpočinout. Pro tuto chvíli vás omlouvám, běžte si lehnout a nechte si od sloužících donést něco k snědku, ať neomdlíte. Jestli vám bude večer lépe, připojte se k nám při slavnosti, to vás jistě rozptýlí.“ Pokynu jí a počkám, než odejde.

Koutkem oka mezitím zaznamenám, že Boleynovi už vystoupili z kočáru, George se pozdravil s mým bratrem a trojice sourozenců spolu se svým veškerým majetkem zamíří do paláce. Nu což, uvidím se s nimi později, až se zabydlí, pomyslím si a rozhlédnu se po davu dvořanů.

Na okamžik zabloudím v myšlenkách, sleduji ruch okolo, pohledem se zatoulám k průčelí, pak k oknům naproti podloubí, pak mě z nich však probere zvuk kroků a hlas Thomase Howarda. Zpozorním a jeho poklonu oplatím lehkým pukrletem.
„Vaše milosti,“ zdvořile se pousměji, i když to, jak z vyjádření soustrasti přejde rychle k nahánění dovnitř jako bych byla ovce na pastvině mě zrovna nepotěší.
„To je od Vás pozorné, děkuji. Je to vskutku smutné, ale Jindřich zahání můj zármutek.“ Připojím se k němu, kráčejíc po jeho pravici směrem do budovy.
„Ano, lord Boleyn se sestrami už dorazil. Měli by mít připravené komnaty pro hosty v prvním patře, tuším že v jižním křídle.“ Tázavě se na vévodu po očku podívám. „Nejspíš chcete hovořit s vikomtem, že?“

Pomalu beze spěchu kráčím vedle vévody. Jestli by s ním nechtěl mluvit? Proč by neměl chtít? Pomyslím si, ale navenek jen pokrčím rameny. „Jistě bude po cestě unavený a má dost co se otáčet s oběma sestrami po boku,“ odtuším neutrálně a vyčkávám, jestli na to vévoda nějak zareaguje či zaprotestuje.

„Každopádně mi lichotí, že mou společnost považujete za milejší, i když dovolím si s Vámi nesouhlasit, Vaše milosti.“ Pousměji se na oplátku. „Už od malička mě učili, že sice jsem z královského rodu, ale že to s sebou nese i povinnosti. Tou mojí je dokázat, že jsem svého postavení hodna. Nic složitějšího ani prostějšího, ale snad tu úlohu plním zatím dobře.“
Na jeho otázku ohledně hostů mírně zaváhám. „Popravdě, mnohé tváře mi nebyly vůbec povědomé, ale sám dobře víte, že po korunovaci nového krále dorazí ke dvoru i nejzarputilejší venkované, kteří do Londýna jinak nezavítají, jak je rok dlouhý, jen aby se připomenuli, že ještě nevymřeli.“ Ztiším trochu hlas, zrovna když míjíme jeden postarší vrásčitý pár šlechticů.

„S Boleynovými se sama ráda setkám, ale na nádvoří v tom shonu nebyl zrovna vhodný čas. Na rozdíl od Vás bych možná radši pohovořila s Annou a Mary Boleynovými, přeci jen je příjemné mít zde dámy, které jsou mi věkem blíž, a jistě mají hodně co vyprávět o novinkách z kontinentu...“ Odmlčím se. Párkrát jsem na chodbách zaslechla šeptané jméno některé ze sester Boleynových v různých historkách a drbech, ale kdoví, co z toho je pravda.
Znovu se pousměji a podívám se na vévodu. „A málem bych zapomněla, mám ve svých službách novou dvorní dámu, sice jsem s ní zatím hovořila krátce, ale působila příjemně. Měla by se dostavit večer na banket, ano...“ Potlačím mírné pobavení. „Ale Vaše milosti, nepochybujte o tom, že jestli potkám Vaši choť, budu jí vyprávět, jak jste byl v její nepřítomnosti zkroušený a mrzutý steskem.“

Vévodovy poznámky o jeho choti a manželství přejdu mlčením. Co na to taky říci? Politovat ho? Pochybuji, že zrovna po tomhle prahne. Zároveň mi slušné vychování brání s ním přímo souhlasit, tak jen zlehka pokývu hlavou, když změní téma, a souhlasně dodám: „Ráda se k Vám přidám, Vaše milosti, i když mám dojem, že možná budou ještě zaměstnáni zabydlováním se. Přesto, proč ne. Povězte, udělal na Vás někdo z hostů zvláštní dojem?“

V duchu se musím ušklíbnout nad jeho radou. Jako kdyby snad bylo u mě manželství něco, co si libovolně vyberu, natož tomu pro jistotu rovnou uteču. Ale zkuste tohle vysvětlit muži... Vyčkávám jeho odpovědi a mezitím naznačím směr ke schodišti do části paláce, kam byli Boleynovi ubytováni.

Spolu s Thomasem Howardem se blížíme chodbou paláce ke komnatám určeným pro hosty.
Podívám se na služebnictvo kmitající mezi dveřmi a přinášející další a další zavazadla, a z dálky se dívám, jestli mezi dveřmi komnat nezahlédnu někoho ze sourozenců Boleynových.
„Ach, to je sice nemilé, avšak jsem si jistá, že to nebylo úmyslně. Krom toho nepochybuji, Vaše milosti, že se večer na tom banketu budete dobře bavit.“
Zastavím se u dveří, které vedou ke komnatám, v nichž byli ubytováni George, Anna a Mary Boleynovi, a přitakám vévodovi pokýváním hlavy. „Ano, zde,“ dodám, napůl vtažená zvědavostí do myšlenek o tom, co asi obsahují krabice v rukou sluhů. Pohlédnu na rudovlasou služebnou Samanthu, poté zpět na vévodu a vyčkávám, přeci jen je pán a je starší, tudíž mu připadá uvedení.

Krátce si prohlédnu zrzavou služebnou a snažím si vzpomenout na její jméno. Nedá se říct, že bych si pamatovala všechny osoby u dvora, mám lepší paměť na tváře než na jména, ale alespoň ty, s nimiž přicházím občas do styku, si pamatuji. Členy královské rodiny, šlechtu od dvora, významné lordy a lady, ale i komorné, kuchtíky, kněží, kočí, hudebníky a umělce, pro ty všechny mám kdesi v hlavě místo. Přesto mi pár chvil trvá si je vybavit.
„Hm... děkuji, Samantho, to bude vše. Můžeš jít zařídit, cos měla.“ Doprovodím svá slova lehkým pousmáním a vykročím k otevřeným dveřím. Nahlédnu do místnosti, rozhlížejíc se po někom z osazenstva, a tázavě prohodím: „Doufám, že Vás nerušíme při zabydlování, lorde... dámy...?“

Rozhlédnu se po komnatě, chvilku pohledem spočinu na truhlách a krabicích, z nichž vykukují hebké látky a lesklé stuhy. Není pochyb o tom, že naši hosté dorazili plně vybavení. Obrátím pozornost k přicházející tmavovlásce a se zájmem si ji prohlédnu.
„Lady Anno,“ usměji se a oplatím jí pozdrav ladným pukrletem. „Doufám, že vás příliš nerušíme, jistě jste po cestě všichni unavení, ale chtěla jsem se ujistit, že vám nic nechybí. Krom toho jak vidím, skoro hrozí, že se v té záplavě zavazadel ztratíte,“ dodám pobaveně a letmo se ohlédnu, když se Anna i vévoda podívají kamsi za nás do chodby.
„Lorde Boleyne, lady,“ naznačím pukrle a zvědavě si prohlédnu dámu, jestli ji také znám.

„Těší mě, lady Clayton,“ naznačím znovu pukrle a marně chvíli přemítám, jestli mi je odněkud povědomá. Poslední dobou jsou tady samé nové tváře, kdoví, třeba mi tato unikla... a nebo dorazila zrovna dnes.
Při zmínce zahrad zpozorním a na tváři se mi opět objeví úsměv, načež odpovím vévodovi.
„Ach ano, místní zahrady jsou vskutku překrásné, hlavně v letních měsících. Upřímně doufám, Vaše milosti, že se Vám to nepodaří, přeci jen si tady svých zahradníků ceníme a se vší úctou, cítila bych se sklesle, kdybych zjistila, že jste nám nějaké odloudil.“ Pomalu se vydám se skupinkou ke schodům a skrz přízemí do zahrad. Úsměv mi malinko zamrzne, když poslouchám vévodovo a Annino žertování o ustaraných rodičích a dopisech. Takové starosti bych ještě ráda měla, pomyslím si, ale hned tu myšlenku zaženu.
„Letos jsou zahrady plné růžových keřů, zrovna rozkvétají a brzy z nich bude záplava květů,“ prohodím ke svým společníkům.

Kateřina Parrová

Kateřina Parrová

Kateřina Parrová

Kráčím v čele skupinky mířící do zahrad, za chůze se však mnohokrát otáčím přes rameno, abych něco poznamenala k mým společníkům či abych si prohlédla jejich výrazy. Spontánně začnu vyprávět o zahradách, o zlatavě zbarvených rybkách v jezírku, které podle jednoho ze zahradníků pocházejí z jezer kdesi na východě Kontinentu, zkrátka se pokouším chovat jako pozorná hostitelka a zabavit naše hosty tak, aby se nenudili, ale občas mi myšlenky utečou kamsi mezi keře či lísky a musím je opět chytit. Omluvně se pousměji a raději se zaměřím na hosty, poslouchám jejich hovor a sem tam prsty zavadím o nějaký list nebo květ.

Když se přiblížíme k jezírku, všimnu si stolků a tvář se mi rozjasní.
„Jindřichu, to je milé překvapení,“ s potěšeným výrazem zamířím přímo k bratrovi a krátce stisknu jednu jeho dlaň do svých dvou drobnějších. Když ustoupím stranou, uvědomím si, že to pro naše návštěvníky muselo asi působit, že jsme se s Jindřichem dohodli a vedla jsem je tímto směrem úmyslně. Tváře mi malinko zrůžoví, zatímco nechám prostor ostatním, aby se (znovu) uvítali.

Chodby královského paláce

Čas strávený v zahradách utíkal jako voda, ostatně jako vždy, když je člověk v dobré společnosti, a do paláce nás zahnalo až smrákání. Během banketu jsem občas koutkem oka sledovala svého bratra. Vypadal, že se dobře baví. Ať už tomu tak bylo nebo ne, role všestranného hostitele mu zdá se vyhovovala. Zrovna, když Jindřich zve přítomné dámy a pány na večerní bál, ucítím, jak mě něco zastudí na líčku. Vzhlédnu k obloze, na níž se v nachové záři červánků rýsuje několik mraků. Zdá se, že nás přeháňka brzy zažene dovnitř. Ostatně to netrvá dlouho, než onu první kapku následují další a donutí nás urychleně se přesunout. Nakolik tedy v složitých róbách lze pohyb nějak urychlit. Poté, co se celá společnost přesune ze zahrad zpět do paláce, omluvím se váženým hostům a s příslibem, že se setkáme později v sále, se vydám do svých komnat.

Když za mnou zaklapnou dveře komnat, opřu se o ně a chvíli bloumám pohledem po místnosti. Na zavřená okna bubnují kapky deště, v pokoji je již šero, avšak někdo si dal tu práci, aby sem přišel a zapálil svíce. Na druhé straně komnaty se pohne stín. Poplašeně sebou cuknu.
„Kdo je tam?“ zeptám se nejistě, snad ani ne proto, že bych se obávala, kdo přišel, ale spíš proto, že si připadám hloupě, že jsem tu osobu nepostřehla hned.
„Jen já, vaše výsosti,“ ozve se ženský hlas a do světla svící vystoupí Matylda, jedna z palácových služebných. „Přišla jsem vaší výsosti přichystat koupel,“ dodá dívka a ukáže směrem do vedlejší místnosti, rovněž zalité světlem svícnů.
„Ach tak,“ vydechnu, pustím kliku dveří a vykročím od nich. Nebuď bláhová, Mary, takhle se nechat vylekat od komorné. „Děkuji. Pomoz mi ze šatů a nachystej mi prosím kostým na maškarní bál. Je uložený v truhlici pod oknem.“ Mávnu dlaní kamsi za sebe, zatímco zamířím k zdobené kádi s vodou.
Matylda mi pomůže svléknout šaty, které odnese usušit ke krbu, zatímco se já nořím do vlažné vody vonící po levanduli.
„Tyto, vaše výsosti?“
Zadívám se na Matyldu, která stojí ve dveřích, přes předloktí držíc šaty z hebké mléčně světlé látky hustě prošívané zlatavou nití.
„Mhmm,“ přikývnu a přivřu oči. „Ještě je tam k ní ladící maska. Zlatá s ornamenty růží u horního lemu. A košilka pod šaty.“
Uslyším jen další šustění látky, kroky sem a tam po pokoji a poté jakési mumlání v odpověď. Části kostýmu se postupně hromadí vedle mě na židli a voda pomalu chladne.
„Vaše výsosti?“
„Ano, Matyldo?“
„Co je to vůbec za masku?“
„To je... hmm, slyšela jsi někdy o starých antických pověstech?“
Chvíli čekám na odpověď, ale podle nastalého ticha si domyslím, že asi ne.
„Inu, staří Římané prý věřili na mnoho božstev. Jedním z nich byla Aurora, bohyně jitra. Každý den za úsvitu ve svém kočáře projížděla skrz oblohu, aby ohlásila příchod slunce.“ Usměji se a otevřu oči. „Tu masku mi zdobil sám královský mistr klenotník. Odvedl nadmíru dobrou práci. No... myslím, že je čas se obléct a vyrazit.“

Matylda mi pomůže se osušit, rozčeše mi vlasy a prameny kolem čela splete do několika copánků svázaných u temene. Nakapu si na kůži pár kapek parfému, který jsem dostala před půl rokem od francouzského vyslance. Trocha pudru na obličej a trocha růže z červeného okru na rty. Zadívám se do zrcadla a pousměji se. Už jen umět brázdit oblohu a v ničem bych si s Jitřenkou nezadala. Služebná mi zaváže stuhu, která drží masku na tváři, já si vezmu ze stolku vějíř a poté se pomalu vydám palácem do hodovního sálu, kde se připojím k čekajícím dvořanům.

Šaty, maska a vějíř

Catalina, Elisabeth

Jane Seymour, Caterine Howard, Thomas Howard

Mlčky vpluji do hodovního sálu a při vstupu si prsty zkontroluji, že stuha držící masku na tváři ještě nesklouzla. Místnost už je naplněna nedočkavými dvořany, všude kolem sebe slyším štěbetání, ruch desítek, možná i stovek napůl tajných a napůl veřejných rozhovorů, které se točí kolem nejnovějších drbů, aférek nebo jak jinak než peněz. Snažím se zůstat docela nepostřehnuta, přesto stojíc takto o samotě se mi to sotva podaří. Po pár chvílích vidím, že ke mně míří dívka v masce. Až při bližším pohledu poznávám Jane Seymourovou a jak vidno, ona poznala mě hned.
„Lady Jane,“ pozdravím ji a zlehka se ukloním. „Už je vám doufám lépe...? Vypadáte rozhodně mnohem lépe než dopoledne. Totiž,“ odmlčím se na chvíli. To nevyznělo dobře. „Chci říct, že vám to velmi sluší. Byla jste na mnoha maškarních? Můj bratr je přímo zbožňuje, jistě si domyslíte proč. Budu se hodně divit, jestli během dnešního večera nevystřídá alespoň dva kostýmy.“
Pohledem zabloudím v chumlu hostů, z něhož se k nám prodírá další mladá dívka. Ta se představí jako Kateřina Howardová.
„Velice mě těší, lady,“ zlehka naznačím úklonu a pousměji se. „Toto je lady Jane Seymourová, má dvorní dáma,“ představím mladou dámu vedle sebe s jemným gestem dlaně. „Ano, skoro jste uhodla, se sluncem má můj kostým mnoho společného. Vašeho strýčka dozajisté znám, přeci jen je spjatý i s mou rodinou.“ Někdy si říkám, jestli je na dvoře vůbec nějaká dívka, která nemá Thomase Howarda za strýce. A jak vidno... my o vlku a vlk za humny.
„Vaše milosti, vskutku to tak vypadá. Překvapuje mě, že holdujete takovým zábavám jako jsou plesy. Že by se jednalo o vaši tajnou zálibu?“

Mary Tudor, Caterine Howard

(Mary Tudor, Jane Seymour, Caterine Howard)