Příspěvek čistě popisující, jak to MŮŽE probíhat, tudíž jako popis možné situace, která může nastat a obecné udání data - jakožto PJ si beru plné právo na to jej ještě během do-vymýšlení děje změnit. Neberte jej jako startovní příspěvek - vznikne později na základě postav. Děkuji za pochopení.

Vítám Vás v době 15. století. Ve vymyšleném děje plném čar a magických tvorů. Svým způsobem by se dalo říct, že je to až idylické pro: "Šťastní až do smrti." Jenomže se cosi pokazilo. Místní vládce magii nesnese na svém území a snaží se veškeré magické tvory sprovodit ze světa v doprovodu čarodějů a čarodějek pálených na hranici. Poslední upálená byla mladá žena, která se pokusila změnit králův názor na magii, leč bezúspěšně.
Jak a kam tohle všechno povede? Časy jsou kruté, lidé neoplývající magickou silou snad ze zášti udávají své kouzelnické sousedy. Na popud jim stačí, že se vyznají v bylinkách a léčbě obecně. Skončí to úplným vyhlazení civilizace a tvorů magických a nemagických v kraji, který hraničí s velkým hvozdem ze všech stran, které navazují na další království? Kdo ví.

BYLO, NEBYLO ......

Psal se rok 1382. Na trůn, po smrti starého krále, se dostal teprve čerstvě osmnáctiletý chlapec, Edgard II. Už od dětství se mezi rodinou a i venku, mezi prostým lidem, nazýval jen Ed a to mu také zůstalo.

Tehdy ještě svobodný pořádal různé oslavy pro bohaté. Po několik dní přijížděly a odjížděly nafintěné vozy v doprovodu vojsk a hrstky služebných, kteří se starali o blaho svých pánů. V této době se i král zahleděl do dcery otcova přítele.

Netrvalo dlouho a byla svatba. Novou královnu si lidé moc nezamilovali. Byla až moc malicherná, rozhazovala peníze z pokladny vysokou rychlostí, protože byla zvyklá na vysokou úroveň z domova, kde jí, přiznejme si to, král trochu víc rozmazlil, protože byla jeho jediné dítě.
Král s královnou se sami snažili o děti, no, bezúspěšně. Jednou královnu napadlo navštívit místní čarodějnici, která by mohla pomoci. Ta se jim "snažila" pomoci, ale tak, jak se to hodilo jí. Královský pár nikdy neměla ráda, asi kvůli poměrům. Královna otěhotněla. V roce 1400 se stalo velké neštěstí a štěstí v jednom. Královi se narodila dvojčata. Chlapci. Osud tomu ale nechtěl, královna během porodu zemřela a nakrátko ji následoval i jeden z chlapců. Král ze vzteku a zármutku v jednom vyhledal onu čarodějnici a upálil ji na hranici. Ona se mu během procesu vysmála a proklela jak jeho, tak malého chlapce. Toto byla první upálená čarodějka. Král si z toho ale nic nedělal. Čarodějka byla mrtvá, hrozby se neděsil. Snažil se svému synovi vynahradit matku a staral se o něj sám, jak jen to šlo. Bohužel, byly princi 4 roky, když spadl nešťastně z koně a špatně zaháknutá noha způsobila, že jej vyplašený kůň za sebou vlekl. Chlapec zemřel v důsledku zranění. Král se v tomto okamžiku do sebe uzavřel. Oslavy zmizely, nikdo nepřijížděl na hrad. 3 roky na to se něco změnilo. Nikdo si ani nevšiml, kdy přišla nebo jak, ale král se začal znovu ukazovat na veřejnosti, o trochu veselejší, i když má stejný názor na magii. Musí být zničena.

Za pár měsíců byla další svatba. Na králi bylo vidět, že se to začíná zlepšovat a možná časem by se mohl změnit. Jenomže královna tajila nepřijatelnou věc. Vládla magií. Před svým mužem to tajila, co to šlo. V roce 1410 se narodilo do rodiny děťátko. Byť si král přál syna, byla to dcerka. Lilliana. Princeznička rostla do krásy a už v útlém dětství to byla parádnice.

Ráda nosila šatičky světlé modré barvy a byla velmi veselá. Všechno se to začalo hroutit ve chvíli, kdy se u děvčátka začala projevovat vrozená magická moc po matce. Všichni se to snažili před králem tajit. Měli jak královnu, tak princezničku rádi a věděli, že by to dopadlo pro obě velmi špatně. Jenomže jeden zlý jazyk to nakonec králi řekl. Zprvu nevěřil a dotyčného poslal pryč, ale jednoho dne se nešťastně připletl k momentu, který mu potvrdil, že je to pravda. Malá, tehdy čtyřletá dívka, pobíhala po chodbách hradu a nešťastnou náhodou shodila vázu, která se rozpadla na tisíc kousků. Ve vidině průšvihu se ji pokusila pomocí magie opravit. Královi se zatemnil zrak a chtěl vymazat magii ze světa nezajímajíc ho, co je to za osobu a jak moc je mu blízká. Královna se snažila zachránit svou dcerku, tak vyšla s tajemstvím ven a králi vše řekla. Dostala na výběr - buď opustí království společně i s dítětem, které rozhodně není jeho, protože bylo určitě zplozeno magií, nebo obě skončí špatně. Královna se ho snažila přesvědčit, ale ten neposlouchal. Sebrala se tedy a i se svou dcerkou odešla z hradu do lesů. Od té doby nikdo o nich už neslyšel. Hradem opět zavládlo ticho a mrzutý král, který všem nakázal, aby na královnu a malé děvče zapomněli.

Dnes, v roce 1425, se hrad znovu probouzí k životu. Znovu se pořádají oslavy. Městečkem se ale nese informace, že je král velmi nemocný a touto cestou se snaží najít dědice. Často jej lidé vídali na jeho balkóně, jak s uplakanou tváří sleduje okolí lesů. Možná mu všechno došlo a chtěl by královnu i s dcerkou zpět. Že by na stará kolena dostal rozum? Lidé ale nesou různé informace. Z jedné strany se ozývá, že by chtěl korunu předat princezně, druhá strana hlásá, že si najal lovce čarodějnic, aby obě našel a ukončil královo trápení. Kde je ale pravda?

Začátky královského lékaře

Khal

Do království jsi přišel celkem nedávno. Na svých cestách, kdy jsi slyšel různé věci o tomto králi a jeho krutém osudu, ses rozhodl, že se usadíš zrovna tady. Snad jen proto, abys měl krále pod dohledem a věděl, co kdy se plánuje, nebo snad jen vidina dobré práce. Tvé přijetí proběhlo rychle a starý lékař si tě vzal pod svá křídla.
Po roce spolupráce ale starý lékař zemřel na následky nemoci, která se začala projevovat už dávno před tím, než jsi přišel. Jelikož neměl děti, podědil si od něj jak jeho pracovnu včetně pomůcek a bylin, tak i jeho práci. Dům, čili pracoviště, je součást dvora. Máš to hodně blízko do hradu. Král si již na tebe zvykl a chodíváš za ním jednou nebo dvakrát do týdně s lékem na bolehlav nebo na spaní. Vidíš na něm, že se trápí, ale uvnitř víš, že si za to může sám, tak ať trpí. Kdyby se tehdy rozhodl jinak, dnes by to mohlo být úplně jiné.

Je vlahé ráno. Vstal jsi jako obvykle velmi brzy, aby jsi stihl ještě za ranní rosy nasbírat pár bylin, které jsou po sběru v tomto období silnější než obvykle. Po sběru z místních luk a lesů se vracíš dopoledne. Slunce se blíží vysoko obzoru a tebe jímá hlad. Plat lékaře je víc jak dobrý, takže si můžeš dovolit mnoho. Vše zatím zvládáš sám. Mnoho mladých chlapců se tě již tázalo, zda-li by ti mohli být učněm, ale tys je vždy mile odmítl. Dnes tě ale i tak čeká spousta příprav. Za pár dní se zde koná rytířský turnaj a ty, jakožto lékař, se budeš podílet na případných ošetřování zranění.

*****************************************************

Bardovy problémy

Terrel

Dobré doby pro tebe skončily v momentě, kdy král vyhnal královnu a oslavy skončily. Žil si ještě z úspor v malém domečku ve městě pod hradem, kde jsi trávil trochu času. Nejvíce jsi byl snad v místní hospodě, kde tě znají všechny dívky. Psával jsi jim básně a asi to a tvůj medový hlas dopomáhal tomu, že jsi se každé ráno budil jinou. Všechny věděly, že to s tebou nebude nikdy na moc dlouho, ale i tak tě měly rády a denně s tebou koketovaly i třeba tři najednou. Užíval sis to. Líbil se ti pocit, že tě všichni zbožňují. Přivydělával sis, když ti hostinský nabídl pár peněz za hudební doprovod oslavného večera (narozeniny... rození dětí...). Vyhovovalo ti to. Vydělal sis hrstku peněz a ještě jsi se jako konec večera pobavil s nějakým děvčetem.

Dnes ráno se znovu budíš po boku jakési blond slečny. Tiše se vytratíš ven, do ulice, a míříš domů. Cestou se ti donese, že král pořádá turnaj. Zaraduješ se za vidinou, že si zas pěkně vyděláš. Ten, který následně zajišťuje oslavy pod královským štítem, je tvůj kamarád, takže zauvažuješ ho navštívit na hradě. Víš kde žije - jeho dům je prakticky součást královského dvora, kam má přístup prakticky kdokoliv.

***************************************************

Každodenní hon

Lilith

Tvé místo je ti velmi jasné. I přes to, že jsi více tichá a moc nemluvíš, právě proto si tě samotný král vyhlédl jako svou osobní služku. Pravidelně mu poklízíš komnaty, nosíš jídlo, během důležitých zasedání s dalšími královými rádci jsi přítomna a staráš se, aby král měl co pít. Král si tě vydržuje. Dobře ti platí, nechává ti pravidelně nosit nový oděv, abys nevypadala jako trhan v jeho přítomnosti. Ani ti to moc nevadí. Kolikrát králi sloužíš jako vrba a svěřuje se ti s pocity, problémy, ptá se tě na názor. Možná mu věkem připomínáš dceru, o které jsi se něco málo dověděla z jeho monologů. Tušíš, že ho mrzí, co všechno provedl těm, které miloval, ale kvůli jeho egoismu to veřejně nepřizná. Navíc je ti trochu jasné, že přes to všechno by se královna nevrátila, protože to pro ni bylo asi velmi těžké. O jeho nemoci také něco víš. Pravidelně docházíš k lékaři pro jeho lék na problémy se srdcem, někdy jen otevřeš lékaři dveře, když sám nese lék na něco.

Dnešní ráno začalo jako vždy. Brzy ráno vstáváš a uklízíš vlastní komnatu, která je o patro níže vedle schodů od královy komnaty, abys byla na pomoc ihned, když by něco potřeboval. Tyto schody užívá pouze král, takže tě dupání sloužících či rytířů neruší. Uklidila sis, oblékla se, upravila a vyrazila po rychlé snídani za králem. Ten již byl vzhůru, oblečen a jen na tebe čekal. Už od včera jsi věděla, že se bude konat turnaj. Po úklidu králových komnat si byla pověřena, že dohlédneš na přípravu komnat pro rytíře, co přijedou.

Vsuvka - zapomněla jsem zkonkretizovat okolí.

Konkrétní městečko, které se k hradu počítá se nachází za mostem.

Nikdy jsem netoužil po postu královského lékaře. Má cesta však vedla přes mnohá trápení a ty mě nesly daleko od mých vysněných cílů. Má historie se táhne přes daleké kraje, takové s názvy, které si místní obyvatelé jen těžko dokáží vybavit. Pocházím z daleké Breny. Národa mocných čarodějů a učenců, kteří si svým zkoumavým způsobem života vydobyli místo na poli vědy. Jako mladý žák jsem studoval po boku velikánů a učil se základy magie. V mých pozdních učňovských letech jsem přicházel na kloub spousty věcem a spolu s rozvojem mé mozkové kapacity, rozvíjel se i můj přehled. Čarodějové z Breny pražily po vzdělání, avšak měli prapodivný přístup k magii. Snažily se kouzla vysvětlit spíše věděcky, než prakticky a mé starší já začalo chápat, že něco není v pořádku. Pitvání mrtvol oživených nekromancií, rozbor popálených pokusných subjektů, nebo průnik do mozku dosud živého mága za účelem objasnění principu funkčnosti nadpřirozených dovedností. To byly jedny z vela věcí, které mi začínaly vadit. Rozhodl jsem se odejít.

Jak to tak bývá, tak když už někde jste a znáte něčí postupy, tak už není jen tak snadné odejít. To samé platilo i pro mě. Byl jsem pronásledován a po dlouhých pět let se nedokázal usadit. Nakonec jsem objevil útočiště v zemi kde bylo magií opovrhováno, a kde mi také hrozila smrt. Jak se však říká, pod svícnem je největší tma. Vzdal jsem se své minulosti a zaplul mezi místní obyvatelstvo s nebývalou rychlostí. Chtěl jsem mít krále pod dohledem, a proto jsem si vyhlédl práci lékařského pracovníka, která mi byla jako mágovy z Breny velmi blízká. Nyní tu už pracuji přes rok a jsem natolik zapojen do společnosti, že mi i král částečně důvěřuje. Nijak zvláště si na svůj nový život neztěžuji.

Dnes se vracím ze sběru bylin a přemýšlím nad tím, že na takovou velkou akci jako je turnaj budu zřejmě potřebovat výpomoc. Zdravotnický stan se sám nepostaví a navíc je potřeba počítat i s diváky, kteří se mohou v tlačenici poranit. Snad bych mohl sehnat nějakého pomocníka, který se postará o přesun vybavení blíže k turnaji. Hlavně je potřeba přenést pár lůžek, abychom nemuseli vážně nemocné tahat, až někam do hradu. Je tak akorát čas skloubit procházku s náborem zaměstnanců a dobrým jídlem, protože mám hlad. Snad by bylo dobré se zastavit v nějaké putyce a podat oznámení na vývěsku.

Přípravy na turnaj

Khal

Sešel jsi po mostě od hradu do městečka a zamířil si to k jednomu ze známých hospůdek ve městě. Na pohled to byla hezká budova, udržovaná na rozdíl od jiných. O zařízení víš, že jej vede manželský postarší pán bez dětí. John a Mary. Muž coby v roli hostinského rozdává nápoje, žena se stará o přípravy jídel. Už jsi tam byl po milionté. Chodíš sem z pravidla na jídlo, protože tu skvěle vaří a navíc se s hostinským i trochu znáš. Už párkrát jsi mu vypomohl coby lékař a dá se říct, že jste přátelé.
Khane... Vítej... Co si dáš dnes? Zeptá se tě usměvavý hostinský od baru, kde zrovna dočepoval pivo, které si hned majitel po zaplacení odnesl. O interiér už se ani nezajímáš, ale víš, že hezčí místo pro odpočinek a pobavení s přáteli jsi nenašel. Místní si to tu chválí a navíc i opilci se tu chovají svým způsobem slušně. Nikdy jsi neslyšel, že by tu byli nějaké velké roztržky. Kdyby se tu nerozdával alkohol, jako rodinné zařízení coby cukrárna by to bylo také fajn.

Po snídani jsi požádal Johna o vyvěšení inzerátu a ten ti ani neodporoval. Připravený papír ti málem vytrhl z ruky a ihned vyvěsil na poloprázdnou nástěnku. Po rozloučení a zaplacení odcházíš z baru pryč.

Cestou si potkal mnoho lidí. Někteří spěchali do práce, jiní na trh, který se pravidelně konal ve středu města. V půlce mostu tě doběhl mladý hoch (12 let). Vídáš ho pravidelně. Dost často k tobě chodí pro léky na kocovinu pro sousedstvo, které má na krku trpaslíka s obřím kladivem, nebo se neodhodlají kvůli stydlivosti, která je tíží každé prochlastané ráno s myšlenkou "co jsem provedl včera". Dobré ráno.. Pozdraví tě zvesela. Gregor Vás žádá, jestli byste mu nedal lék na ten jeho... bolehlav... Řekl obezřetně. Asi to přehnal v baru u Helen... Zavrtí hlavou a uchechtne se. Je pravda.. Že odešel předevčírem... A donesli ho kamarádi včera večer.. Pokrčí rameny.

Každodenní starosti

Gidamder

V království jsi už pár let. Konkrétně 4 roky. Zažil si ten temný čas, kdy se hrad uzavřel a král jej nikdy neopustil, ani nevyhlédl z okna. Začal jsi zde jako obyčejný voják. který chodil po chodbách. Kolikrát jsi z chodeb už vyprovodil uličníky, kteří si mysleli, že nepozorováni lezou oknem dovnitř. Na svůj poměrně mladý věk jsi už hodně zažil. Pamatuješ několik bitev, které tě poznamenali asi nejvíce, o to víc pečlivěji děláš svou práci. Zdálo se ti, že to ani nemá smysl, že si toho nikdo nevšímá, ale jednoho večera si tě předvolal král. Netušil jsi, jestli byl průšvih, ale i tak jsi šel se vztyčenou hlavou a s hrdostí konfrontovat se s králem. Vyšlo to proti tobě dobře. Král tě pochválil za tvou pečlivost a jmenoval svým rádcem. Mohl sis zvolit, jak se tohoto místa chopíš. Zvolil sis možnost radit postup při bitvách a bylo ti dáno místo vedle trůnu krále.

Bylo krásné ráno, když jsi se probudil s myšlenkou, že za pár dní tu bude turnaj. Král se ho neúčastní, ale navrhl tobě, jestli chceš, bojovat za království. Měl jsi se rozhodnout a sdělit skutečnost Merovi. Mero byl stařec, který sice vysedával v knihovně, ale zaznamenával koloběh králů a královen, princů a princezen z okolních království a i změny na jejich erbech. Navíc je to člověk, který později vypracuje seznam účastníků a bude dohlížet na souboje jako takové. Tam jsi chtěl jít až po snídani. Nejprve jsi navštívil kuchyň a trochu pojedl, poté navštívil Mera. Další plán dnešního dne je na tobě, jak si zvolíš s tím, že vše musí jít stranou, když si tě zavolá král.

Přihlášení do turnaje

Pevným krokem kráčím palácem a téměř prázdné chodby, které tak brzy po ránu ještě nezaplnili davy šlechticů a jejich poradců. Jak kráčím chodbami v kterých potkávám většinou jen stráže a sluhy, uvědomuji si proč mám tuto denní dobu nejraději a to hned z několika důvodů. Prvním z důvodů je, že před chvílí vyšlo slunce a mne těší málo věcí víc, než sledovat sluneční kotouč, jak šplhá na oblohu.

Touto dobou bývám většinou už po snídani, ale dnes jsem si rozhodl přispat. Měl jsem dlouho do večera poradu s důstojníky královské gardy a armády. Řešili jsem tu samou věc, co všichni ostatní na hradě i v okolí, tedy nadcházející turnaj. Vzhledem k tomu, že se na hrad sjede velmi mnoho šlechticů, mnozí i s početnou družinou, rozhodli jsme se posílit ochranu hradu. Což se snadno řekne, ale hůř dělá a plánuje, proto jsem šel spát opravdu hodně pozdě.

Moje první kroky vedou do kuchyně, kde jsem již očekávaný. Místní čeleď ví, že touto dobou chodím na snídani a nemám na ni moc času, takže mne už čekají dva krajíce chleba natřené máslem a posypané solí. Snídani doslova zhltnu a zamířím za prvním dnešním úkolem.

Tento úkol zní navštívit Merena. Což je věc, kterou už pár dní odkládám na neurčito. Normálně nemám turnaje rád, jelikož se na nich dost často ukazují frajírci, kteří skutečnou bitvu neviděli ani z dálky a jen si čechrají ego. Tentokrát mi ovšem můj vládce nabídl, že bych jej mohl v turnaji zastupovat a to je čest, která se nedá odmítnout. Tak třeba bude dobré si zase po čase zabojovat. Přeci jen, coby v králův rádce se do boje moc nedostanu.
No, příjmu to a ukážu těm přivandrovalcům, jak vypadá boj. usměji se v a založím ruku na jílci věrného meče. Jeho váha mi dodá jistoty a zaklepu na dveře Merena. Napočítám do dvaceti a pak vstoupím.
"Zdravím, prý tu nějaký mladý muž zapisuje rytíře na turnaj." pronesu, když vstoupím. Mám staříka docela rád a trošku ho škádlím. "Přišel jsem tě požádat, jestli by jsi mne nezapsal do turnaje." vysvětlím vážněji a zastavím se uprostřed místnosti. "Co bych pro to měl udělat?" zajímám se a mezitím jsem duchem na půl jinde.

Hned, jak tu skončím musím jít za paní Sarel a domluvit se s ní, kam ubytujeme příchozí šlechtice, abychom zabránili občanské válce.
Potom musím navštívit velitele vnější ochrany hradu a zjistit jestli má dost mužů a musím zjistit, jestli se tu neobjevil některý s těch potížistů. při vzpomínce na mági a jejich lovce mi klouby na ruce, kterou mám položenou na jílci meče, zbělají. Čekám než mne Meren zapíše.

Ráno jako každé jiné

To brzké vstávání mě jednou zabije.
Tuhle myšlenku si opakuji každý den, než se ráno vyhrabu z vyhřáté postele. Měla bych být však ráda a vděčná za to, kam jsem se vypracovala a jaké pozornosti se mi jako obyčejné služce dostává.
Po rychlém úklidu mojí malé a skromné komnaty jsem se oblékla do připravených šatů a skrze kuchyň, kde jsem sama rychle posnídala, jsem pelášila do komnat krále. Cestou jsem vzala nějaké připravené ovoce na stříbrném podnose, které bude mít k dispozici ve své komnatě.

Samozřejmě, že než jsem vešla, tak jsem svůj příchod oznámila jeho gardě, stojící přede dveřmi s kterými jsem rovnou prohodila pár slov. S rytíři královy osobní ochranky jsem vycházela dobře, přeci jen, také jsme se poměrně často potkávali.
Poté už nezbývalo než zaklepat a počkat na vyzvání.
"Dobré ráno" začala jsem konverzaci s hlubokou úklonou a tác odložila na nejbližší stolek, kde jsem také začala s úklidem a to posbíráním špinavého nádobí. Ještě otřít povrchy, ustlat lože a dodělat potřebné detaily.

Po pověření přípravy komnat jsem jen přikývla, poklonila se a šla se věnovat své přidělené práci.
Sama komnaty rozhodně připravit nestihnu, ale naštěstí byli pro úklid vybráni další. Moje práce bude to po nich jen doladit a zkontrolovat.
Jdu tedy rovnou k vybraným komnatám, kde už pár jedinců začalo vymetat pavouky. Sama jsem se do jedné ponořila a po roztažení okenních závěsů jsem se okamžitě rozkašlala, když mě zahalil dým prachu.
"Tak tady bude ještě hodně práce."

Turnaj + povinnosti bokem

Gidamder

To sice ano, ale staré do turnaje nezapisuji. Zahlásí stařík znamenajíc si cosi do pergamenu, který má před sebou rozložený. Není pro to třeba nic. Jen mi sděl, za které království půjdeš, abych ti mohl přiřadit patřičný erb. Sdělí ti stařík a vzhlédne k tobě. Pak už jen stačí nahlásit jméno. Odpoví ti na tvůj dotaz vřele a znovu se skloní k pergamenům. Jen mezi námi, moc se na ten turnaj netěším. Jestli bude chladno, mým starým kostem to moc neprospívá. Řekne ti trochu tišeji a položí brk na stůl. Ale jinak, už se zapsal rytíř z Kremy, z Velehor, ze Zeleného údolí, od Modré řeky a z Písečných plání. Nedovedu si představit, jak tu pospolu budou. Zavrtí hlavou. Venku se mezitím rozpršelo. Déšť bubnuje na okna, což vyluzuje příjemný zvuk.



Po zápisu jsi se rozhodl vyhledat Lilith, abyste spolu dohodli, kde kdo bude spát. Když si vzpomeneš, jaké jsou mezi nimi vztahy, sám se trochu bojíš, jaké peklo tu může nastat. Lilith najdeš v jednom z pokojů, kde je jarní úklid. Jedna ze služebných do tebe vrazila a vrhla na tebe vražedný pohled. Je to starší dáma s bílým kloboukem na hlavě. Co tu překážíš?! Štěkne na tebe. Ať si myslíš, co chceš, ani neodpovídáš, jen se zeptáš, která je Lilith. Ta ti jen hlavou pohodila k blonďaté dívce u postele.

*****************************************************************

Úklid

Lilith

V pokoji to vypadá, jako by v něm nikdo minimálně dvě století neuklízel. Všude spousta pavučin a prachu, kterého jsou na zemi plné chuchvalce. Jinak je to pokoj jako každý jiný. Těžké závěsy na oknech, při zdech skříně, v levé straně stůl s židlemi z ebenového dřeva, vpravo postel s nebesy ze stejného dřeva jako stoly. V rozích jsou menší stolky. Na dvou z nich jsou jen vázy se suchými květinami, třetí je prázdná a čtvrtá (z pohledu ze dveří je to první kout vpravo) je větší stůl se zrcadlem na stěně. Na stole je džbán a mísa, která většinou bývá plná vody určená k omývání.

Po roztažení závěsů se tě kašel držel ještě chvíli, až ti začaly slzet oči. Otevřela si okno dokořán a chvíli jen vykloněná dýchala čertví vzduch, než jsi konečně uklidnila kašel a otřela oči. Rozhodla jsi se začít postelí. Lože bude chtít celá převléct a závěsy, které jsou upevněné ke sloupům v rozích postele, nejlépe vyklepat. Jako první jsi se chopila závěsů. Když se rozprostřely, vypadali z nich pavouci jako zralé švestky. Mnozí z nich už byli dávno mrtví, snad jen poslední dva menší kousky (pro představu velikosti - náš typicky společenský záchodový pavouk) se rychle rozeběhli pod postel. Když jsi proklepala závěsy, u kterých ses ještě trochu zadusila, mohla jsi se (po jejich zpětného ukotvení) chopit převlékání lože.

Lilith... Zaslechla jsi své jméno v momentě, kdy jsi se nakláněla nad postelí. Když jsi se ohlédla k dotyčnému, zjišťuješ, že je to jen místní rádce krále.

Konec samoty

Už je to nějaký ten pátek, co jsi zůstal sám po vybití tvého klanu. Místní tě z něj přijali rychle a za chvíli se zdálo, že tě brali i jako trollského člena rodiny. Vzpomínal si na ty doby během cest, kdy jsi křížem krážem prošel království po království a zvažoval, kde se usadíš. Takové, jako ty, jsi nikde nepotkal a zdálo se ti, že někteří lidé se na tebe i divně dívají. Kolikrát jsi se bránil útoku druhé strany, až nakonec jsi z toho měl průšvih ty. Jednoho dne jsi cestoval dost podivným království. Lidé na tebe vrhali divné pohledy, několikrát tě naháněly stráže. Zaběhl jsi hodně hluboko do lesa, až tam tě pak přestali pronásledovat. Zprvu jsi trochu nechápal proč a i ti to trochu bylo jedno.

Jednoho dne jsi narazil na mýtinu v lese. Byla porostlá květinami a různými keři s jedlými bobulemi a se studánkou uprostřed. Nedaleko studánky jsi cosi zahlédl. Malou hnědovlasou holku, která si tam hrála. Zprvu ti bylo divné, proč tam vůbec je a s čím si vůbec hraje. Musel jsi se trochu víc zaměřit na onu věc, až jsi zjistil, že je to jen menší kulička z bílého světla, ze které sem tam vylétly malé blesky. Jen co jsi ale stoupl na mýtinu i třeba jen s úmyslem, že tudy projdeš dál, zjevila se za tvými zády mladá žena a držela proti tobě napřaženou hůl, na jejíž konci byl bledě modrý kámen, který zářil. Chvíli jste na sebe koukali, než si vás všimla dívka na mýtině a žena sklonila hůl. Prohlédla si tě a konstatovala, že jako kouzelník to v tomto kraji budeš mít těžké. Vysvětlila ti, co se tu děje s každým kouzelníkem, který je chycen a proč tak tomu je. Tvá myšlenka změnit svět se zastavila v tomto kraji s tím, že se pokusíš alespoň osvobodit magii, aby mohla být veřejně užívána. Po ženině nabídce jsi se k nim přidal a dovedla tě ke skupince dalších mágů. Byli to lidé, trollové, elfové. Byl to docela idilický život. Žena se ti představila jako Claire, to děvče ti bylo představeno jako Lilliana. Skupina tě přijala rychle. Za několik týdnů jste začali mít problémy s lovci čarodějnic.

Pomalu vás jednoho po druhém ubývalo, až se nakonec z výpravy nevrátila Claire. Lillianě tehdy bylo 12 let. Byť se zdálo, že chápala, co se s matkou stalo, několik nocí i jen proseděla u okna a čekala, až se vrátí. Za pár dní se lovci vrátili znovu a vypálili domy, kde jste všichni žili. Zbytek magických tvorů uhořelo nebo se rozuteklo do lesů, ty jsi měl štěstí a zachránil se. Viděl jsi, na tvůj vkus, dost nepříjemný zážitek pro dotyčnou. To malé nebohé děvče, které přišlo o matku, zavraždilo jednoho z lovců.

Ani nevíš, jestli to byla lítost nebo se ti fakt chtělo, vzal jsi ji při útěku sebou. Zajímal ses o její zbylou rodinu, jediné, co se k tobě mezi ostatními doneslo je jen to, že je to údajně králova dcera, kterou král tehdy společně s její matkou vyhnal. (V té době bylo Lillianě 5 let, něco málo si už pamatuje, takže na to klidně můžeš někdy navázat, když se ti bude chtít.)

Chtěl jsi nějak zachránit situaci. Magií jsi se proměnil na člověka a usadil jsi se pod zástěrkou, že je tvoje a že jsi vdovec, v jedné menší vesnici, která se objevila na kraji lesa. Místní tě sice moc neradi vídají kvůli tvému stylu oblečení, ale děvče bylo rychle oblíbené u sousedů. Dnes už je dívce 15 let. Pomalu ti začíná připomínat tu ženu, která tě kdysi "ohrožovala" holí. Ty sám se živíš jako lovec a ulovené maso prodáváš na trhu. Lilliana ti ochotně ve všem pomáhá. Naučila se sama s lukem a šípy.

Jednoho dne přišla domů ze svého obvyklého výletu z lesa a donesla sebou dvě černá vejce s kožovitou skořápkou. Dívka tě s informací rovnou konfrontovala. Sdělila ti, že ho našla v hnízdě v jeskyni vedle mrtvého draka. Zajímal jsi se, kde přesně a tak tě tam i zavedla. Vejce si vzala sebou do brašny. V jeskyni jsi z mrtvého těla mohutného draka zjistil, že pošel na zranění na boku a zádech. Necháme si je? Zasadila zvídavý dotaz. Byť k ní nemáš žádné vazby, bere tě jako vlastního otce a i si tě natolik váží.

Cestoval jsem už dlouho. Už moc dlouho podle mého vlastního mínění a začínal jsem tím chozením být unavený, hlavně tou nenávistí všude. Až jednoho dne mě vyhnali do lesa, kde jsem narazil na něco co jsem vůbec nečekal.

Dítě ?... moment! Magie! A...

Otočil jsem se, další přítomnost jsem tu nečekal, pak jsem pochopil jak mi mohlo uniknout že tu je. Nechoval jsem se nepřátelsky, prostě jsem tam stál a čekal jestli zaútočí tak jako ti burani. Stál jsem tam a klidně čekal, zatímco mě zkoumala svýma očima.

A pak se to stalo, po třetí za život mě někdo k sobě přijal a neodsuzoval mě za můj zjev. Ano šamanské vybavení tomu určitě nepřidalo, ale já si ho prostě musel zachovat, bylo to to málo co mi zůstalo jako vzpomínka na vyhubený klan.

Vyhubený až na mě...

***********
Dozvěděl jsem se vše o tomto kraji a už mi to víc a víc dávalo smysl. Pomalu jsem začínal osnovat plán jak změnit mínění lidí na naši existenci a na to že by jsme mohli spolu být. Jenže nás začínalo čím dál víc ubývat a nakonec nepřišla ani Claire.

A pak přišel ten útok. Oheň všude. Popálenina a táhlá jizva na pravé ruce byla malá daň za to že se mi povedlo přežít a zachránit Lilianu. Tedy zachránit, po tom co si prožila v tak útlém věku, mě ani moc nešokovalo když jsem viděl jak zabíjí lovce.

Ale mrzí mě do dnes že se k něčemu takovému v životě dostala.

Měl jsem jen jedinou možnost. Opět jsem začal hodně cvičit přeměnu těla. Hodně slušně se mi dařilo na sebe vzít formu kdy jsem vypadal jako barbar ze severu, tedy lidmi přijatelný tvor. Postavil jsem dům, hlavně pomocí magie ale na oko jsem na měl dřel rukama když někdo procházel, pořídil si k ní i oblečení trošku jednoduší a prostší abych vypadal víc jako farmář. Jakmile jsem ale měl jistotu že okolo nikdo není byl jsem ve své pravé podobě.

Snažil jsem se Lilianě zajistit co bylo třeba, jako barbar jsem chodíval do města prodával jsem ulovenou zvěř. Na druhou stranu jsem se jí snažil učit pokoře a životu v míru, nicméně hodiny obrany jsem nezanedbávali. Snažil jsem se ji i učit ovládat magii hlaně aby ji kontrolovala, i zbraně, stejně si oblíbila luk takže trénovala hlavně s ním. U sousedů byla oblíbená ale já tušil že čím víc se podobá své matce tím více se blíží možné potíže které tam stále někde za humny byly.

"Tak počkej, jestli je to.. no.. Drago... no to co myslím ještě něco si vezmu."

Za lodní provaz co by opasek jsem připnul menší vak a vložil do něj malou kostěnou mystičku a malý flakonek se zátkou. Pro jistotu jsem vzal svou hůl a vyrazil jsem s ní. Pošlý drak mě doslova zarazil.

Věděl jsem že v něm bude ještě kolovat krev v žilách, a tak jsem šetrně v místech kde měl drak zranění jemně zatlačil, prvně jsem nabral krve do flakonku a pak do kostěné mystičky.

"Chvilku mi dej, a dívej se.. zkusím krevní magii zjistit víc o tom co se tomu draku stalo."

Jeden prst pak smočím do misky s krví a potřu si s ním pod oběma očima a nakonec do prostřed čela nakreslím malý kroužek, sednu do tureckého sedu, misku držím v dlaních a ty mám položené na nohách. Pak se začnu soustředit vytáhnu vlastní zásobu energie a pokusím se ze zbytků krve dozvědět více o draku ale také hlavně o jeho posledních chvilkách a tom kdo mu to způsobil.

Promiň, nechť ti matka příroda dopřeje odpočinku..

Věnuji ještě slova draku a pak se podívám na Lilianu.

"Každý tvor si zaslouží žít.. jsi ale schopná se o ně starat tak jak budou potřebovat? A hlavně tak aby na ně lidi ve vesnici nepřišli a aby jim draci časem neškodili?"

Nechám ji chvilku ať promyslí vše na co se ptám.

"Ano necháme, zkusím ti s nimi pomoct zaslouží si šanci na život byť jí moc už nemají. Musíme jednat rychle a dát je zase do tepla. Já obstarám dřevo a potom maskovací clonu kolem domu. Udělej jim u nás hnízdo, jestli přežijou budeme to s nimi řešit dál."

Vysvětlím jí svůj plán a opatrně položím svou ruku na její hlavu a trošku jí rozcuchám vlasy a zašklebím se na ni.

Jestli to přežijou.. musíme být hodně opatrní.. a třeba.. třeba jim časem předám aspoň nějakou vzpomínku.

Pomyslím si když zamazávám zátky na flakónku hlínou smíchanou se zbytkem krve z kamenné misky, pak vše uložím do vaku a vydáváme se spolu směrem k domu, já po cestě ještě sbírám spadlé dříví.

Dračí trable

Tvůj pokus byl úspěšný. Viděl jsi, jak ses snesl k vodě, abys pil. Za chvíli tě cosi zachytilo kolem krku a nemohl jsi znovu vzlétnout. I když jsi se snažil máchat křídly ze všech sil, velké kopí se ti zanořilo do boku. Náhlá bolest tě donutila vykřiknout. O pár dalších sekund později ti kdosi vyskočil na záda a zasadil další ránu. Z okolí pozoruješ, že je to místo u jezera poblíž jeskyně. Všiml sis i útočníka. Byl muže ve středních letech s kovovou zbrojí, určitě místního království. Jediné, co jsi viděl potom, je jak drak rytíře sklepal ze zad a pokusil se vznést. Rytíři utekl, ale za chvíli padá k jeskyni po tlamě a z posledních sil se vsune dovnitř, kde následně jeho srdce ukončuje své bití.

Když jsi se znovu probral, dívka na tebe koukala se zvědavostí v očích. Tak co.. Zeptá se tě a chvíli tě nechá se vzpamatovat. Na tvůj dotaz přikývla. Zvládnu to. Než povyrostou, budu je udržovat doma, potom s nimi půjdu sem. Odpoví ti po chvilce.

Při cestě domů si našel dřeva dost. Trvalo pak jen chvíli, než bylo hnízdo v podobě hliněné jamky připraveno a následně vyloženo dřívím. Po jeho zapálení jste ještě chvíli čekali, až zbydou jen uhlíky, kam jste uložili vejce a přikryli zbylým dřevem shora, kam se pak naskládala i sláma, aby se udrželo teplo v hnízdě.

Lilliana se chvíli na tebe dívá, potom se zeptá. Nevíš, proč vlastně místní král nemá rád magii? Matka mi toho moc v tomhle směru neřekla. Pokrčí rameny.

Když jsi ale chtěl odpovědět, slyšel jsi kohosi volat tvé jméno. Když jsi obešel dům, viděl jsi tvého souseda, jak nese nasbírané ovoce a vypěstovanou zeleninu na trh. Zdravím tě... Dnes večer bych zašel do hospody na chvíli, nepůjdeš také? To děvče to určitě doma samo zvládne... Pokývá hlavou tvým směrem.

Dívám se dračíma očima, pozoruji situaci. Trochu mě překvapilo že drak nevycítil tyhle lovce. Bolest jsem vnímal taky ale kouzlo ji nepřenášelo do mého těla takže jsem ji vydržel. Rozhodně mě ale zaráží muž ve zbroji s kovovou zbrojí. Musel určitě patřit ke království s tímhle stylem zbroje. Poslední chvilku v mysli umírajícího draka a pak se koukám na Lilianu.

"Vypadá to že ji ulovil nějaký rytíř, možná sám což mě hodně překvapuje že je tu tak schopný lovec, asi i ovládá magii. Jinak mi nejde na rozum že by sám skolil tak lehce draka.

Ano to bude nejlepší, a taky bude potřeba časem skrz telepatii je učit trošku víc."

**********
Sháňka po dřevě vyšla , budování hnízda taky. Trochu jsem se spokojeně usmál.

Třeba mají nějakou šanci...

Otázka dívky mě na chvilku zarazí ale rozhodnu se jí odpovědět tak jako jsem to vždy po pravdě dělával. Jenže mě přerušil soused a tak jsem se přeměnil shodil medvědí kožich abych ho neděsil a šel se podívat.

"Zdravím, noo… dobrá na chvíli to tu zvládne. Za hodinku se sejdeme na rozcestníku? Musím ještě něco dochystat."

Jakmile se sousedem domluvím vejdu dovnitř a nechám zase spadnout přeměnu. Protáhnu se a zadívám se na Lilianu.

"Zvládneš to dnes večer na pár hodin sama? Kdyby něco zahvízdej na tu píšťalku co jsem ti dal, víš že ji uslyším."

Řeknu a mírně si drknu do ucha.

"Ale aby sis nemyslela že se vyhýbám otázce. No, začnu od začátku, nynější král, usedl na trůn moc brzi protože jeho otec skonal stářím. Ještě byl spíš chlapec když se dostal k moci. Ale lidi ho tak nějak ještě brali, ale když se zakoukal do jedné malicherné ženy, ze které pak udělal královnu nastal kámen úrazu. Královna se lidem zprotivila, ti dva pak spolu chtěli mít děti jenže nemohli, tak hledali pomoc. Bohužel našli někoho kdo zneužil jejich důvěry a spíš jim asi uškodil. Jednu čarodějku, Král poté přišel jak o manželku tak o děti, a ze vzteku nechal čarodějnici upálit která ho na hranici proklela.

Pak poznal tvou matku která byla taky čarodějkou jenže ta to předním držela v tajemství.. takže to pro něj byla další zrada od všech „kouzelníků“.

Proto je tak vysazený na mágy a jiné."

Domluvím a pozoruji ji. Pak ještě dodám.

"Hlavně ho nesmíš nenávidět, hodně lidem se nedaří snášet svůj úděl jaký jim připraví osud, a když potom někdo šíří další nenávist nikdy to neskončí."

Počkám jestli bude mít ještě nějaké dotazy, pokud ne pustím se do příprav domu na večer, aby byl rozdělaný oheň nachystané jídlo a zabezpečený dům, a hlavně aby i hnízdo bylo v pořádku. Pak až bude čas a pokud Liliana nebude nic namítat vyrazím na smluvené místo.

Příprava pokojů

Pokoje vypadali příšerně, ale tak co se dalo čekat. Dlouhých pár let sem do komnat nikdo nevstoupil.
Jakmile se do místnosti dostalo trochu denního světla, musela se znechuceně ušklíbnout. Všude byl nános prachu a hlavně pavučin, z čehož ji přejel mráz po zádech.
"No, nikdo jiný to neudělá."

Rozhodla jsem se začít asi tím nejdůležitějším a prozatím nejtěžším a to je lože. Závěsy a ložní prádlo bude potřeba kompletně přestrojit. A abych zvládla nebesa z postele sundat, musela jsem si díky své výšce vzít židli. Naštěstí i po zjištění, že závěs obsahoval pár těl pavouků jsem se na židli udržela a jediné co, tak se mi povedlo vyjeknout, když dva začali utíkat.

Práce mi šla od ruky, přeci jen, již jsem v tomhle byla zběhlá. Zastavila jsem se až po tom, co jsme zaslechla své jméno.
Narovnala sem se a ohlédla se přes rameno k otevřeným dveřím, kde jsem spatřila králova rádce. Lehce jsem se pousmála, protože nemá cenu dělat si právě s tímto mužem zle.
"Přejete si, pane?" Nezapomněla mu samozřejmě vysmeknout úklonu. Na rozdíl od ní má on alespoň nějaké postavení.
"Stalo se snad něco?"

Chvíle klidu

Sice telepatii moc dobře neumím, ale pomohl bys, případně? Zeptá se tě ještě a dál už jen mlčky přikyvuje. Ani si netroufáš odhadovat, jestli to s těmi draky vůbec vyjde. Kdo ví, jestli se vůbec vylíhnou, popř. kdy.

****************

DObře, tak za hodinu. Odkývá ti Brad a pokračuje v chůzi. Když jsi se vrátil k Lillianě, zrovna seděla pod jedním ze stromů, který je takřka až u vašeho domu, v tureckém sedu s rukama v klíně a zavřenýma očima. Když jsi se informoval, co dělá, řekla ti, že skoro sama neví, jen objevuje svou vlastní sílu. Bylo ti jasné, že se její moc může ještě rozrůst, přeci jen, když se s ní už narodila, pořád má nízký věk na to, aby už věděla určitě, kam až sahá její hranice.

Jasné. Zvládnu to. Ta ani nebude potřeba. Odpoví ti na tvůj dotaz. Dobře se bav. Popřeje ti ještě. Když pokračuješ v hovoru, zvedne se ze země a podívá na tebe.
Aha, takže zhrzený král. Shrne tvou řeč a chvíli přemýšlí. Musím říct, že mě udivuje, že se ještě nenašel nikdo, kdo by se mu za to všechno chtěl mstít. Nebo alespoň, už to neudělal. Konstatuje a chvíli tě zamyšleně pozoruje. Už ji znáš a víš, že se teď v hlavě klube plán. Kdo ví, jestli nekalý.

A třeba už právě je potřeba tu nenávist, která to všechno konečně zvrátí a tahle fraška přestane. Zamračí se. Blízko vašeho domu zaslechneš kroky, které se jakoby přibližovaly, ale když jsi se rozhlédl, nikoho jsi neviděl. To kvůli němu se matka nevrátila. Zemřela spousta mých a pak i tvých přátel a to nikdo nikomu nic neudělal. Ten hon už musí přestat. Je trochu rozčilená. Jak jsi řekl, každý má právo žít.. Tak proč ne my.. Nebo oni.. Ukáže k hnízdu rozevřenou dlaní, ze které vyskočí velká ohnivá jiskra, která se pak následně rozskočila na další čtyři menší a rozlétly se kolem její ruky. Sám si pamatuješ z dětství, že kolikrát si sám měl problémy s projevy magie, když jsi byl emočně rozladěný.
Kroky se ozvaly znovu, tentokrát Lillianě za zády, blíže lesu. Dívka se zarazila v hovoru a ohlédla se. Jelikož jste ale zase nic neviděli, znovu se otočila k tobě.

***************************

Dál už ale nemluvila a následovala tě do domu, kde se ti pokusila co nejvíce pomoci. Jakmile hodina uběhla, s popřáním hezké zábavy jsi opustil dům. Sešel jsi se s Bradem na rozcestí a vydali se spolu k hospodě.

Jak jde lov. Zeptá se tě během cesty. Kdy ty na to vlastně máš čas, když přes den si na trhu a v noci asi spíš? To je Lilliana stále sama doma? I když někdy mívá dotěrné dotazy, je to dobrák, což víš. Dost často mu můžeš všechno říct a on si to nechá pro sebe. Ze vsi ti byl přítelem jako první. Sám nemá ženu a zůstal jen se synem.

Hospoda je skoro až na konci vsi. Nikoho tu neruší hluk a pocestní to nemají moc daleko. Když vstoupíte, nejprve tě ovane typický hospodský zápach kouře, spáleniny a alkoholu. Našli jste si volné místo u stolu, kde jste byli sami. Hospodský vám za chvíli donesl pivo a rovnou si vzal i peníz.

Neuvažoval jsi najít Lillianě novou matku? Rýpne si do tebe Brad se smíchem a napije se. Z místních ti to moc nedoporučuji. Nejsou... Normální. Konstatuje ještě, když dopije a položí korbel na stůl.

Zábavný stařík, Hodně zaměstnaná dívka

"Až někoho starého uvidím, tak mu to nezapomenu sdělit." odpovím s úsměvem, ale to už se Meren věnuje praktičtějším věcem. "Náš král mne požádal, abych bránil čest našeho království. Takže budu bojovat za naše království Khal." informuji staříka a do hlasu se mi vmísí i trocha hrdosti, přeci jen bránit královské barvy nemůže každý.

"No, je pravda, že jestli bude chladno a nebo pršet, přijde turnaj o část svého lesku." souhlasím a představa boje v blátě se mi moc nelíbí. "Tak angažuj nějaké pomocníky, kteří si za tebe budou kazit hlasivky a moknout." navrhnu.

Zmínku o příjezdu šlechty nechávám bez odpovědi, jen se mi na čele objeví vrásky. Od vyhlášení turnaje si totiž kladu stejnou otázku. Snad by mohlo stačit zesílení stráží.... Ne, to by stráž musela stát co dva metry po celou dobu turnaje a ani tak bych mám pocit nepředešel výtržnostem. přemýšlím chmurně.
"Tak nebudu tě dál zdržovat. Přeji pěkný den." rozloučím se ze staříkem, dřív než mne chmury pohltí.

Dojdu do pokojů v kterých probíhá úklid. Několik vteřin jen postávám u dveří a sleduji hemžení služek a sluhů, které mi připomene vojáky chystající se na bitvu. Mezi nimi taky vládne více a nebo míně organizovaný chaos, který vidím teď před sebou. Moje myšlenky přeruší postarší dáma, která do mne vrazí a ještě mi nadá.
"Hledám slečnu Lilith." odpovím pobaven vražedným pohledem oné dámy. Záhy jsem nasměrován k blonďaté dívce u postele a tak zamířím k ní.

Na její úklonu odpovím odpovím pokývnutím hlavy. "Dobré ráno slečno. Nestalo se nic a rád bych aby to tak zůstalo." odpovím na druhou otázku dívky.
"Bylo mi řečeno, že máte na starosti přípravu pokojů pro ubytování hostů, je to tak?" položím řečnickou otázku a pokračuji. "Přišel jsem se zeptat, jestli máte nějaký plán, jak ubytovat šlechtice, kteří sem přijedou na turnaj a případně s vámi ten plán projednat." objasním dívce důvod své návštěvy a rozhlédnu se kolem. V mé tváři se dá vyčíst ledacos od lehkého znepokojení, přes pobavení s toho co se kolem mne děje až po vážné zamyšlení jestli se to celé stihne. To, podle toho, jak se kolem mne pohybují sluhové a služky, uklízející pokoj. V této společnosti působím ve své zbroji královské gardy, poněkud nepatřičně a možná až trochu komicky a uvědomuji si to.

"Bude totiž potřeba připravit pokoje minimálně pro pětici rytířů zastupujících naše sousedy a jejich doprovod." dodávám celkem zbytečně.Poznámka nepustit do hradu více jak pět ozbrojenců, coby doprovod každého rytíře. nestojím tu o to, aby sem někdo dorazil s invazní armádou. uvažuj, zatím co čakám naodpověď.

„Ano pomůžu ti to neboj, myslím že se ti i půjde naučit.“ Ještě jí odpovím a povzbudivě se na ni usměju.
**************

Pozoruji její reakci, trošku mě překvapuje že si umí tak jednoduše udělat takový závěr.


„Jenže třeba tou nenávistí ublížíš dalším, proti takovýmhle se musí bojovat spravedlivě a hlavně pravdivě, pak má tvůj hněv oprávnění a dobře namířený a vedený tě povzbudí. Ale nenávist je slepá na to pozor.“

Dodám a přemýšlím jestli mě poslouchá, zase má ten pohled kdy něco osnuje, trošku přemýšlím jestli bylo moudré jí to takhle říkat.

To ale ukáže až čas..

Ano už umřela spousta… a zbytečně a ne stářím jak to má být. Právě proto jestli kdo kdy povede boj proti tomuto králi tak ho musí vést velmi opatrně.. neříkám že by nikdo neumřel ale každý život se počítá.. a ..

Nakloním se blíž a pošeptám:

"Nějaký ten plán možná už mám."

Když pak ale vyskočí ohnivé jiskry trošku se obezřetněji začnu dívat a kontroluji jestli se někde nerozhoří oheň. Ony kroky které pak slyšíme ale nevidíme vlastníka mě hodně zarazí a donutí k zamyšlení.
************

V domě jí pak řeknu:

„Taky si slyšela ty kroky? .. Mám podezření že by nás mohl sledovat ten co zabil tu dračici.. protože ona o jeho přítomnosti taky nevěděla. Pro jistotu tu nechám svou hodně jednoduchou iluzi, a ty si připrav píšťalku.. možná o nic nejde.. ale znáš mě.“

Řeknu usměji se na ni, pak z koutka vytáhnu koště opřu ho o židli, přehodím přes něj jednu svou tuniku a pronesu jednoduché zaklínadlo která na tu chvíli co budu pryč, bude připomínat mě v barbarské podobě jak sedím u ohně a ohřívám si ruce.

„Je to sice hodně jednoduché ale na dálku a přes okno to nikdo nerozezná.“

Po všech těchto opatřeních se vydávám na ono místo kde se mám sejít s Bradem.
************************
„Lov jde dobře děkuji za optání.. Ale to néé ona ta holka kolikrát toho nalítá víc než já, víš co už začíná být samostatná a s lovem taky umí pomoct. No jak.. to takhle při lovu usneš.. kňour dojde až k tobě, a bác ho. A máš kňoura. Takže se vyspíš a ještě máš to co si chtěl.“

Řeknu a trochu se zasměju.

I když to tak vlastně skoro dělám ..

Když si do mě rýpne Brad skoro se zakuckám protože zrovna piju, až pomale vyprsknu.

Jo zrovna já.. asi by se panička divila.. brej den já se s vyhubenýho klanu, pro lidi se přeměňuji a doma sem na půl troll... jekot pochodeň a pánev a pokoušela by se ze mě ještě vyhánět ďábla.. jasné známe.

„Ne já.. musel bych se zakoukat, a to se mi stalo jenom jednou, a i tak mi to trvalo než jsem ji našel.. A navíc jak říkáš taky sem občas měl ten pocit. Ale proč si to myslíš ty? Přeci jen tu žiješ nějakou dobu musíš pro to mít dobrý důvod.“

Zeptám se ho loknu si zbytek korbele. Porozhlédnu se po hospodě počkám až odpoví a pak pokračuju v hovoru.

„Jak se vlastně vede tobě, se živností a se synem?“

Optám se ale nechávám ho jestli nebude chtít odpovědět.

Chvíle klidu

Na tvou odpověď se jen usměje a dál už to neřeší.

*******************

Já bych to nenazvala nenávistí. Jsem sice naštvaná, za to co udělal, ale nemyslím si, že je to až na takové úrovni, že by mě mohl hněv nějak ovládnout. Říká ti se zamyšleným výrazem v tváři.

Když se zmíníš o plánu, upře na tebe své hnědé oči. Jsem jedno velké ucho. Sdělí ti se zvídavou jiskrou v očích. Pak ti případně řeknu ten můj. Zamrká.

*******************

Ať si to zkusí, nic z něj nezbyde. Zamračí se při zmínce, jestli slyšela kroky. Za oknem se mihl stín, ale to mohl být i soused, co zrovna šel domů.

Tvé zaklínadlo se povedlo líp, než jsi doufal. Kdybys sám nevěděl, že je to iluze, i bys uvěřil, že jsi doma. Lilliana ti to jen odkývá, popřeje hodně zábavy a ty odcházíš.

*******************

Nechce se mi věřit, že tímhle způsobem ti to jde až tak dobře. To musíš být opravdu dobrý lovec. Pokývá hlavou a pousměje se. To se sama rozhodla, nebo ty sám nemáš rád ten standart, že žena sedí doma a stará se o dům, zatímco chlap se musí snažit uživit rodinu? Jako, mít dceru já, tohodle bych se nedržel. Je to zastaralé a pak to kolikrát dopadá špatně, když se žena sama neubrání. Pokrčí rameny.

Proč si to myslím já? No možná protože už tu s nimi nějakou dobu žiji. Ony fakt nejsou normální. Znáš takový ten trhlý zákon ohledně kouzelníků, že? Většina z nich vidí magii na každým rohu. Kvůli několika z místních už pár žen a dívek zemřelo bezdůvodně. Před pár lety tu žila jedna mladší žena s dcerou. Obě se vyznaly v bylinách a hned to prý byly čáry... Zavrtí hlavou a napije se.

Jelikož je kolem vás děsný kravál, můžete se bavit o všem a nikdo vám nebude rozumět. Místy mají totiž problém is výslovností, natož vnímat cizí hovory.

No, má živnost.. Jelikož přes zimu se špatně pěstuje, prodávám z udržovaných přebytků, co se mi nepovedlo přes zimu. Je až s podivem, že mnohá zelenina dobře uskladněná vydrží dlouho. Pokývá hlavou a dopije zbytek piva, pak mávne na hostinského, který donese dva další korbely a oba zaplatí. A syn... Docela dobře. Mimochodem, chtěl jsem ještě jednou poděkovat za pomoc. Pousměje se na tebe.

Vzpomínáš si na dobu před pár týdny, kdy se ta nehoda stala. Syn (14 let) vyrazil do lesa a někdo nastražil železnou past, která byla dobře schovaná, že si jí nevšiml a skončila v pasti noha jeho. Měl tehdy hodně štěstí, že zrovna Lilliana byla poblíž, když byla sama na lovu.
Chtěla tenkrát jít sama s tím, že pokusí své pomocí ulovit dost jídla na celý den. Vrátila se sice trochu později než ty (asi o hodinu), ale donesla obživu jak pro vás dva na dva dny, tak ještě zbylo po zpracování masa a kůže dost na prodej.
Z jejího vyprávění jsi pochytil, že slyšela chlapce volat o pomoc, tak šla za hlasem a našla jej. Byť je o rok mladší, kamarádí se spolu, což víš. Pomocí píšťalky tě zavolala a když jste vyprostili jeho nohu, i přes tvůj nesouhlas a chlapcovo vyděšený výraz použila magii, aby vyléčila zranění, jinak by o končetinu přišel. Tehdy chlapec utekl z lesa, co to šlo a ty ses děsil, že to řekne otci a ten to následně nahlásí. Pravda, chlapec to sice doma řekl otci, ale ten místo toho, aby vás nahlásil, ještě ten večer zaklepal na dveře vašeho domu a poděkoval jak tobě, tak Lillianě, že jste mu pomohli a obdařil vás zásobou zeleniny na další týden.

Nebyl sis moc jistý, co bude dál, ale následné ráno, když si ho potkal, se k tobě choval jako vždycky přátelsky. Když ses ho na to zeptal, vyvalil na tebe oči a zeptal se, o čem to mluvíš. Zřejmě nechtěl přijít o souseda, tak se tváří, že o ničem neví. To ti vyhovuje.

Pokoje

Postávala stále u lůžka a jakmile si ho vyslechla, jen se mírně zamračila. Vrátila se zpět ke své práci, přičemž na něj mluvila. Nemají času nazbyt a při vedení zrovna této konverzace so může dovolit otočit se k muži bokem.

"Teď jste mě poměrně zaskočil pane. Vlastně mne ani nenapadlo přemýšlet nad rozprostřením a uložením rytířů do pokojů." Tak nějak spoléhala na to, že toto zastane někdo jiný a nebo to bude tak, že kdo dřív příjde..

"Mám pro vás snad nějaké schéma ještě sestavit? Snad bych to mohla zvládnout do jejich příjezdu." Stejně, než se ubytují a dostaví do svých pokojů, zdrží se ještě u krále a na hostině, tak co.

Pokoje

Pobaveně se usměju, když se dívka vrátí k práci. Už vím, proč jí král pověřil přípravou pokojů. Nesnáží se mi nic namlouvat. "Klid. Já nepředpoklám, že toto naplánujete vy." uklidňuji dívku a stoupám si ke stěně, abych nezvazel. No a aby na mne nepadal zbytečně prach.

"Já nepřišel přidávat vám práci, ale s přesně opačného důvodu. Přišel jsem se zaptat na jestli máte plán, abych vám ho zbytečně nerozbíjel." vysvětluji trpělivě. "Pokud by vám to tedy nevadilo, sestavím rozmístění hostů já. S ohledem na vztahy mezi sousedy. Nechceme vyvolávat zbytečné potyčky, že." sám sebe překvapuji, jak zdvořile s Lilith jednám. Mohl jsem jí to jednoduše nařídit a jít se bavit.... ne to není můj styl. Několik vteřin sleduji ruch v okolí a pak se rozhodnu, že dál nebudu zavazet.

"Víte, co jestli mi řeknete, kdy máte více času stavím se tehdy.
Pro tento okamžik se loučím. Pošlete pro mne, kdyby nastal nějaký problém s hosty a nebo vy měla problém s stráží." dodám a s úklonou zamířím pryč.

"No teď ne, ale ti zkušenější a zběhlejší umí ten hněv rozdmíchat lží a polopravdou ještě víc, a nebo ho využít proti tobě aby tě ovládl. Chápeš co se tím snažím říct, ale jinak se snažíš, vím že se snažíš a zvládáš to dobře."

U plánu a hlavně jejím zvednu zvědavě jedno obočí. A pak odpovím.

"Až se vrátím a nebo zítra dobrá?"

************************************
"Díky, asi ano. No já jsem spíš pro to že má vlastní hlavu já ji jen vedu když škobrtne a udělá něco špatně, přeci jenom tu věčně nebudu a musí se umět sama rozhodovat a jak říkáš i bránit."

Na vteřinku se zamyslím jak dlouho tu vlastně sedíme, s tím že vím že je to pořád míň jak dvě hodiny si loknu a mezitím poslouchám jak můj společník vysvětluje co měl na mysli.

"Ah.. takže až takhle.. no díky za informaci."

Chvilku se odmlčím dívám se na něj a pak zavzpomínám na to na co naráží.

"Ach ano.. myslím že nemáš za co, a kdybys potřeboval přes zimu vypomoct tak se neboj zeptat, s první úrodou mi to můžeš oplatit a je to."

Párkrát už jsem i přemýšlel že bych seslal nenápadné slabé kouzlo co by vylepšilo zdejší úrodu a hospodaření pro všechny, udělat to pro jednoho upálí ho za magii, ale zlepšit hojnost u celé vesnice pomalu a nenápadně by teoreticky mohlo projít.

Jenže nevím jak moc jsou schopni sledovat magii.. možná i za použití toho nejmenšího zrnka magie..

Na chviličku zamyšlen, dopiju zbytek korbele a objednám sobě i mému příteli další. S tím že tímhle korbelem asi budu končit jestli pak už bude čas jít.

Chvíle klidu

Já vím. Zamručí. Víš, že když někdy poučuješ až moc, nemá to zrovna v oblibě. Fajn, až se vrátíš. Přikývne ti.

**********************

To sice nebudeš, ale co by za to mnozí dali, kdyby byl někdo, kdo by se je pokusil udržet na stezce. Pokrčí rameny a pohrává si s korbelem.
Z kraje ti přišlo, že tu sice sedíte chvíli, no pravda je taková, že se venku setmělo ještě víc. Odhadem, asi hodinu tu jste určitě. Hostinec kolem vás se naplnil ještě víc a o to víc je tam hlučno a (podle ostaních) i veselo.

Jo nemáš zač. Nejvíce si dej pozor asi na tu ženskou vedle tvého domu. Párkrát jsem ji i přistihl, že šmejdí kolem a nenápadně nahlíží dovnitř. Varuje tě a dopíjí svůj korbel.

Fajn, díky. Určitě se ozvu. Přikývne a objednává vám oboum další korbel piva. I když jsi už plánoval jít, tenhle jsi neodmítl. Tvůj nápad o užití magie sis hodně rychle rozmyslel po tom, co jsi se dověděl o té milé sousedce.

Vaši klidnou chvíli rozbil příchod cizince, který zrovna vstoupil. Už jsi ho někde viděl, jen si teď nejsi zrovna jistý. Po chvilce sis ale vzpomněl. Je to jeden z lovců, co z tebe a Lilliany udělal poslední přeživší. Chvíli se rozhlížel po lokále a následně se připojil k muži, který seděl u stolu sám. Díky tvému dobrému sluchu jsi zaslechl pár útržků rozhovoru, ale jen díky tomu, že jsi se na ně více zaměřil a navíc seděli blízko.
Říkal jsi, že tam bude... Pronesl tišeji lovec. Měla být... S draky.... Dál už jsi nic neslyšel, protože jeden z opilců začal vykřikovat, že ženské nestojí za nic.
Co teď? Když odejdeš zkontrolovat Lillianu, může to lovci přijít divné, leda že bys dostal i jiný nápad nebo jinou teorii. Brad mezitím dopil svůj korbel a pohlédl na tebe. Asi už půjdu. Ne, že by nebyl kluk dospělý, ale nemusí být sám doma dlouho do noci...

Konečně pokrok?

Po vašem rozhovoru, kdy jsi vlastně měla štěstí, že sis nemusela lámat hlavu na rozložením návštěvníků, jsi společně s tvými pomocníky pokračovala v debordelizaci. Přišlo ti, že se to táhne už půl dne, no naštěstí to byli jen tři hodiny a měli jste vše hotové. Alespoň vše šlo velmi dobře bez velkých zádrhelů.

Pomalu začal nastávat čas oběda. V tuto chvíli se král zdržuje k sále a, jako vždy, s hlavou plné myšlenek se zaobíral dokumenty. Dost často kontroloval stav království a prosperitu, která se v tento čas týkala spíše přežíváním z přebytků ze zimy. Nikdy se nestalo, že by lid strádal. Už se i několikrát stalo, že král nechal rozdat v nejhorších zimách přebytky z vlastní kuchyně, aby měl každý co úst. Častokrát i pověřil švadleny, aby našily šaty pro chudé do zimy. Svým způsobem, i přes ty nesmyslné zákazy magie a vymítání takových, to není až tak špatný král.
V tento čas se staráš o to, aby král opravdu jedl. Kolikrát jídlo doneseš a ještě chvíli stydne na stole, než se konečně pán uráčí pojíst. Leze ti tím na nervy, protože potom vtipkuje na téma, že jsi donesla studený oběd.

Dojdeš i s tácem do sálu a král tě uvítá úsměvem. Tak, jak to probíhá s pokoji? Je vše připravené? Zeptá se tě během přehrabování se v dokumentech. Potom vzhlédne k jednomu ze stráže. Sežeňte mi Mera a Gidamdera. Pošlete je sem. Potom pohlédne na tebe. Pokud už nemáš nic na práci, vezmi si volno. Řekne ti a převezme si do tebe tác s jídlem. Svou práci děláš velmi dobře, tak si po zbytek dnešního dne odpočiň. Ještě se nestalo, že bys někdy měla půl dne jen pro sebe..

Návštěva krále

Opustil jsi pokoje a zašel poobědvat. Víš, že pokud to nestihneš za čerstva, kdy je všeho dost, akorát na tebe zbude hromada vařené zeleniny. Byť se kuchyně snaží, přijde ti, že tvým směrem ta snaha vůbec není znát, protože v kuchyni s tebou, zřejmě, jako s čestným členem na hradě, nepočítají. Pojíš velký kus vepřového s vařenými bramborami. Už je zase k tomu zelenina. Očividně toho ze zimy zbyla ještě spousta. Vydal ses do svého pokoje, kam sis poslíčkem nechal donést jídlo a víno. Po vydatném jídle a kvalitním pití ses chystal jít se podívat po nějaké práci, když ta došla sama.

Na dveře zaklepal jeden z vojáků a po tvém vyzvání vstoupil. Král si přeje, abyste jej navštívil. Sdělí ti stručně a odejde. Možná se to bude týkat turnaje, ale kdo ví. Vydal ses ke dveřím sálu, kde si se setkal s Merem. Ale copak, mladíku... Máš průšvih? Zavtipkoval, i když sám byl očividně také předvolán.

Neočekávané pozvání
Odejdu s pokojů uklidněn, že dívka, jenž má celou tu věc na starosti je schopná. Právě se chystám zamířit k bráně, když se zadívám na oblohu a nebo přesněji na slunce. Uvědomím si, že slunce už stojí vysoko, takže bude pomalu čas oběda a tak zamířím do kuchyně.
Jestli mi zase nechají jenom zeleninu, dám kuchařku zavřít aspoń na den do hladomorny. pomyslím si a dopáleně zrychlím. Vzpomenu si na to, co na mne zbylo dva dny zpět. Tehdy se pořádal lov pro místní kamarilu a lov se vydařil, jenže když jsem ke stolu, potažmo do kuchyně dorazil já. Zbyl na mne prosím jen jeden hubený zajíc a zelenina.

V kuchyni na mne zbyde maso a brabory, což men trochu ukonejší. Jelikož místní kuchařka je natolik dobrá, že bych jí odpustil i vraždu. Dokonce prominu i hromadu zeleniny, která se mi téměř záhdně oběví na talíři. No, co se dá dělat. dojím a zamířím do svojich pokojů. "Doneste mi do pokoje vínu a ze tři obložené chleby." přikážu sluhovy. Poté radostně vykročím do svého pokoje. Tam jsem se natáhl do křesílka vyčkal na víno a jídlo. Dobře jsem se dojedl a celé to zapil vínkem. Tak když už mám za sebou požitky dne. Měl bych se vrátit k práci.

Zvednu se s křesílka a vykročím ke dveřím, když se ozve zaklepání. "Dále!" pronesu hlasitě a založím ruce na hrudi. Do mého pokoje vstoupí voják, jeho zpráva mne úplně nenadchne. Co se děje? okamžitě zamířím za králem. Že by se stal nějaký průšvih o kterém nevím?
Velitelé stráže mají rozkaz infomovat mne a krále, takže ro bych věděl. Že by dorazil nějaký posel ze sousední země? uvažuji cestou a mračím se čímdál víc.
Dorazím ke dveřím králova přijímacího sálu natolik zamyšlen, že přehlédnu Merena, který tam byl také.
"Je to překvapivé, ale o žádném nevím. Už je to čas, co jsem nějakému šlechtici upravil fazónu." zavtipkuji, ikdyž stařík, může vidět, že mám vážně starosti. "Ohlaš nás." kývnu ceremoiáři.

Když mě varuje, že ta ženská z domu vedle mě nahlíží nejčastěji, trochu mě napadne že domů se musím vracet víc nenápadně.

Jestli nahlížela a viděla mě tam bylo by divné kdybych se ještě jednou vrátil.. Ah.. někteří lidé..

Nechám vlastní myšlenku vyznít do ztracena.

Když přijde lovec, chovám se dál normálně i myšlenky držím na uzdě. Mám z toho ale dost nepříjemný pocit, a taky si prohlédnu muže který seděl u stolku sám.

Hodí se mi že už to Brad chce zabalit a tak toho využiju.

"Ano taky už půjdu. Znáš to v nejlepším se má přestat."

Řeknu a trochu se zasměju. Odcházím z hospody uplně normálně společně s Bradem. Tím pádem bych neměl vzbudit žádnou pozornost.

"Tak díky za večer, zase někdy brzo co říkáš?"

Počkám na odpověď rozloučím se s Bradem, a pak se rychlým krokem vydávám oklikou zpět ke svému domu. Takovou oklikou kterou by se nikdo z vesničanů v noci neodvážil. Jenže já si to můžu dovolit a můžu se na ní aspoň pořádně rozběhnout.

Lovec je tu.. takže teď co?

Sezení s králem

Sir De Farou a Sir Mero, pane. Ozve se z místnosti, když se otevřou dveře. Král k vám pokyne hlavou a čeká, až vstoupíte. Na tvůj vtip už Mero nijak nereagoval, jen se zasmál. Vstoupili jste do místnosti a král vám rukou pokynul, abyste se usadili. Sám se pak věnoval obědu. Mero si sedl a na tebe zbyla židle po Merově pravici.

Král, když trochu pojedl, odsunul následně talíř, odložil příbor a pohlédl na vás dva. Nuž.. Jak to vypadá s turnajem. Opřel se o opěradlo židle a čeká, jak se k tomu vyjádříte. Přípravy probíhají dobře. Venku je skoro vše připravené. Stany, aréna, stále pro koně. Služební jsou informováni co a jak. Co se týče ubytování, to jsem přenechal Gidamderovi. Pohlédne Mero na tebe. Král jen pokyvujíc sklouzne pohledem na tebe. No, rytíře rozdělit do pokojů asi nebylo nejjednoduší, to chápu, Ale věřim ve tvé schopnosti, určitě sis s tím poradil dobře... Pronese očekávajíc tvůj návrh. Venku se mezitím sluníčko ztrácí za mraky a začíná poprchávat. Deštík bubnuje na okna sálu a přidává tomu všemu takovou napjatou atmosféru. Je jasné, že by byl král nerad, aby se rytíři nějak poštěkali po turnaji, kdy by měli odpočívat.

Cesta domů

Když jsi věnoval trochu víc pozornosti muži u stolu s lovcem, zjišťuješ, že tenhle chlapík bydlí na konci vesnici. Jeho dům už skoro zasahuje do lesa. Mezi lidi moc nechodí, maximálně jen sem, na pivo.

Přesně tak. Odpoví ti Brad. Navíc, přece jen, i když jsou ty děcka skoro dospělá, nemůžem je nechat tal dlouho bez dozoru. Zasměje se a vstane od stolu. Zaplaceno už máte, tak jste mohli odejít. Hostinský za vámi ještě mávl a popřál dobrou noc.
Lovec za vámi nevyrazil, takže jste asi nevypadali podezřele.

Určitě zas někdy. Měj se. Kývne ti a jde dál po cestě domů.

Vydal jsi se po více méně nepoužívané stezce, která končí až na rozcestí v lese, odkud to máš domů už pár kroků. I když jdeš relativně rychle, zarazí tě pach krve, který se line po stezce naproti, která vede k místnímu jezeru. Věděl si ale, že se v lese potulují medvědi a už se tu objevili i vlci. Je velká pravděpodobnost, že jen cítíš zbytky po něčí večeři. KDyž jsi došel na okraj lesa, ucítil jsi, že kolem tvého domu je něco jiné. Magicky jiné. Přiblížil jsi se ještě víc a vlastně ti došlo, že někdo, nejspíše Lilliana, udělal magickou past. Když jsi zjistil, že zdroj je vlastně velmi blízko vyhrabanému hnízdu, ihned ti byl původce jasný. Jelikož jsi je učil dělat pasti, věděl si, jak snadno ji zrušit a vešel si následně do domu. Lilliana už spala.
Na tobě teď zbývá se rozhodnout, jestli už také zalehneš, nebo musíš něco dodělat.

Nové kraje bez magie

Dlouho jsi cestoval od své minulé zastávky, až jsi se dostal do království, jehož král až chorobně odmítá magii a magické tvory. Slyšel jsi o něm zvěsti, že tak tomu je kvůli jeho bývalé manželce, která mu lhala a následně byla i s dcerou vyhnána. Pokud si se zajímal, spoustu lidí ti sdělilo, že už nejspíše obě mrtvé, protože není možné, aby přežily v divočině, kde se potuluje spousta zbojníků a prodejců do otroctví. Od lidu jsi zjistil, že král bojuje s vážnou nemocí a i přes léky je velká pravděpodobnost, že na ni zemře a nemá nástupce. Údajně.

Sám jsi byl také nepříjemně honěn po lesích a městech, když tě kdekoliv zahlídli a lidé tě napráskali strážím už jen kvůli barvě očí, která není až tak běžná. Mnohým stačilo k zavolání stráží už jen to, že jsi byl cizinec a náhodou jsi oslovil paní nebo malé dítě na ulici. Prostě trochu střelení lidé ve střeleným království, kde král odmítá jakoukoliv magii, i byť by to bylo jen kouzlení s kartami. Cestou jsi nepotkal ani moc magických tvorů. Buďto vylézali pouze v noci a návštěvníka ihned usmrtili, nebo se před ním skryli. Přes svůj dlouhý život jsi potkal i několik tisíc draků, v těchto krajích však žádného, ani žádné známky o jejich přítomnosti. Větším městům jsi se vyhýbal a neustále cestoval. Čas od času jsi přečkal chladnou nebo deštivou noc u dobrých lidí ve vsích, kde na tebe spíš hleděli jako na vzácnou návštěvu, protože vesnice je tak daleko od civilizace, že pořád vídají stejné tváře 12 hodin denně.

Nyní máš ale problém. V patách ti je lovec, který je neúnavný a už dost otravný. Jenže, co teď? Zbavit se jeho a následně těla, nebo ho pokusit zmást, aby se vydal jiným směrem než ty?

Ulovit nebo být uloven

Probudil jsem se ze spánku podobného transu. Bylo brzo ráno, zhruba půl hodiny před svítáním. Sklidil jsem těch několik málo věcí, které jsem předchozího večera použil a zkontroloval jsem výsledek. Pche, zase jenom kořalka... pomyslím si a těžce si povzdechnu. Tohle se mi poslední dobou stává pořád. Za to může ten lovec... Asi se o něj budu muset postarat...

Ano, ten lovec. Už mi začíná lést na nervy. Kvůli němu jsem zpackal už 4 pokusy o můj dokonalý nápoj. Neustále na něj musím myslet. Zatím mě sice nekonfrontoval, ale to brzy také jistě přijde. Vypil jsem obsah káděnky (taková ta lahvička na lektvary) a důkladně ji umyl vodou. Zahladil jsem stopy po malém ohništi, které jsem vytvořil, jak jen to šlo, posbíral jsem si své věci a vyrazil na další cestu.

Zhruba k poledni jsem došel k rozcestí. Tohle je docela příhodné místo... pomyslím si. Sednu si k rozcestníku a opřu se o něj. Vyndám si z vaku hmoždíř a pár bylinek z tobolky. Jednu začnu rozmělňovat, začínám připravovat mast na zmírnění bolesti po sečných ranách. Jsem léčitel a mojí povinností je zachraňovat životy, přestože jsem upír. A až doraží onen lovec, nejspíš budu muset ošetřit pár zranění... (prostě čekám na lovce a vyrábím mastičku :-D )

Volné odpoledne?

Doklidit a připravit ty pokoje zabralo dost času, ale naštěstí se to zvládlo a stihlo. I když to bylo dost náročné.
Aniž by se nadála, byl čas oběda. Okamžitě se vydala do jídelny, aby vyzvedla připravený oběd pro krále a donesla mu ho. Jako obvykle ho našla v sále zahrabeného do hromady papírů, které se váleli všude.
Hned po té, co vešla do sálu, tak se mírně poklonila, aby nic nevyklopila a usmála se na něj. Jemně přikývla.
"Ano můj pane, pokoje jsou všechny připravené na příjezd hostů." Stále se usmívajíc došla téměř až k němu. Tác ale prozatím nepokládala. To by ji hnal, kdyby nějaký ten pergamen potřísnila, takže počkala, až to odklidí a převezme si od ní tác. Znovu se mírně pokloní a odstoupí o kousek dál. Měla v plánu zde vyčkat někde v rohu a poté to odnést.

Jeho slova ji ale překvapila.
"Volno? A.. jste si jistý, že mne nebudete potřebovat?" Vlastně ani v tuhle chvíli nevěděla, co bude dělat. Mít celé odpoledne pro sebe.. Ta fůra času.
Vypadala vcelku překvapeně a ještě chvíli ho pozorovala. Poté se zhluboka uklonila a usmála se.
"Děkuji vám, vaše veličenstvo. Avšak pro případ budu stále v okolí hradu a v doslechu, kdyby jste potřeboval." Poté odkráčela pryč.

Mezitím, co si to štrádovala na nádvoří, napadlo ji, co by mohla dělat. Mohla by si vyjet na krátkou projížďku. Navíc koně jí vždy fascinovali.
Rozešla se proto do stájí, kde odchytla stájníka a domluvila se s ním, kterého koně si může vypůjčit. Vypomohla mu tam s čím potřeboval a poté si vypůjčila jednu hnědku. Při vyjížďce se však držela jen v okolí hradu, kdyby něco a hlavně to slíbila. Taky z toho nějak neměla dobrý pocit.

Kdopak se to objevil? (:D)

Vysedáváš u rozcestníku, cestou tě míjí pár vesničanů obchodníků, chvílemi projíždí i karavana. Tvá mast je prakticky hotova, když se odněkud z křoví vynořila dřevěná šipka s kovovým hrotem (hádáš kuš) a zaryla se ti do kotníku. Buďto je to nemehlo a tupec a netrefil se, kam původně chtěl, nebo se tě pokouší jen znehybnit. Chvíli nic a pak další šipka. Ta ale těsně minula tvou hlavu a zabodla se do rozcestníku. Konečně se vynořil široký klobouk s postříbřenou přezkou tmavé barvy z křoví. Copak, čekáš na smrt? Zeptá se tě lovec a konečně se ti vynoří v celé své kráse. Je to hubený vysoký už starší muž v tmavém klobouku a plášti, pod kterým ukrývá kožené kalhoty a bílou košili. Na nohách má vysoké boty, které mají stejné přezky po celé své délce až pod kolena. Na opasku pod pláštěm ukrývá dlouhý meč a v ruce drží kuš. Šipky má poskládané v toulci u boku. Doufám, že sis na světě užil, už tě hledám dlouho. Je jasné, že lže. Už jsi se jednou s lovcem setkal, který tě opravdu dlouho sledoval a to ti prakticky při setkání a konfrontaci pomalu přeříkal tvé přestávky na svačiny i "spací" pauzy. Ten ale přežil jen 3 minuty po vašem rozhovoru.
Lovec na tebe namířil kuš s novou šipkou. Poslední přání? Zeptá se tě. Mezitím se kolem vás sešel dav čumilů, který jen překvapeně hleděl, co se děje. Sluníčko se už stihlo vyhoupnout vysoko, takže už bude kolem jedné hodiny odpolední.

Volné odpoledne

Král se na tebe usmál a když odklidil pergameny úplně, aby je neměl po stole, přikývl ještě jednou. Ano, celé odpoledne. Myslím, že tě do večera potřebovat nebudu, přeci jen, zvládnu věci i sám. ALe děkuji ti. Ty potom odcházíš a král se dává do jídla.

Navštívila si stáje. Zrovna se v nich potuloval a obstarával koně stájník John. Mezi sebou se znáte. Několikrát jsi ho potkala v městě. Je to takový milý postarší pán, vdovec, který vychoval dvě děti. Když tě zahlédl, usmál se. Vítej.. Dneska máš oddechovou pauzu? Konstatuje jen otázku do prázdna s pousmáním. Tady Galileo potřebuje protáhnout. Už tu pár dní stojí, nikdo s ním moc nechce jezdit, protože když si postaví hlavu, tak odmítá cokoliv a kamkoliv se hnout... Chceš si to s ním zkusit? Zeptá se tě. Souhlasila jsi. Věděla jsi, že když se s ním bude dobře zacházet, určitě se spolu nějak domluvíte. Od okolí víš, že jeho majitel (jeden ze strážných) se k němu nechová zrovna moc hezky, tak mu to oplácí.

Přistoupila jsi ke koni, který, jakmile tě viděl, tlumeně zaržál a nacpal ti čumák skoro až k tváři, abys ho pohladila. John ti mezitím připravil koně na cestu a spolu jste pak mohli vyrazit na výlet. Kůň tě poslouchá na povel. Cv¨¨Kráčí si to, chvílemi cválá, po cestách, které vedou kolem hradu podél lesa. Jakmile ale dojedete na rozcestí, Galileo se zastaví a natočí na cestu, která míří do lesa k jedné mýtině, pak pohodí hlavou.

Pravda nebo lež?

Nesmrtelnost je fajn věc. Až do té doby, než vás někdo střelí šipkou do nohy. Ano, zranění se zahojí rychle a nijak vás neomezuje. Ale ta bolest, ta se nedá nijak obejít.
"AAAAaaaaAAAaaa..." zařvu bolestí a upustím hmoždíř na zem. "Chcete mě zabít, člověče?" zakřičím místo odpovědi na postaršího lovce. Jelikož už nemám šipku v noze, bolest rychle ustupuje a zranění se začíná hojit. Za pár minut to bude zcela zahojené.
Pečlivě se na onoho lovce zadívám, svýma červenýma očima. Ze zkušenosti vím, že správným pohledem dokáži vzbudit pochybnosti a strach ve svých nepřátelích. "Proč mě chcete zabít, jsem pouhý léčitel... Je to snad kvůli barvě mých očí? Cožpak můžu za to, že na mě trpaslíci dělali pokusy? Mám pykat za jejich chyby?"
Není to sice tak úplně pravda, ale ani lež. Nebyli to trpaslíci, ale trpaslík, a nebyla to jeho chyba, ale moje. Avšak tato věta mi už pomohla vyřešit spor bez násilí. Seberu hmoždíř a nanesu si trochu mastičky na nohu, přestože to nepotřebuji. Jde o diváky, kteří se kolem mě a lovce shromáždili.
"Poslední přání? Co kdyby jsi se otočil, odešel a zapomněl na mě?" při této větě se pousměji. "Ale to mi asi nesplníš, že? Dobrá, ale toto přání mi splnit můžeš... Bojuj se mnou, meč proti meči!"
Za řeči vstanu, připravím se k boji a čekám na první útok svého soupeře. Celou dobu se snažím našlapovat lehce na "zraněnou" nohu, abych poté nemusel odpovídat na nepříjemné otázky... (celou dobu souboje se snažím svého soupeře nezabít, pouze odzbrojit a poranit, ale když nebude zbytí, tak ho zabiji...)

Nudný boj

Lovec se s tebou víc nebavil, ani jsi ho nemusel dvakrát pobízet. Během chvíle jste se pustili do boje. Tvůj protivník spíše stále útočil a kryl se tak málo, že jsi ho během pár chvil dost nepříjemně poranil. Dav kolem vás se mezitím rozutekl. Lovec se pak ani nezdržoval, prostě zbaběle vzal nohy na ramena.
Znovu jsi se pobalil a pokračoval po cestě dál.

Byl jsi v půlce cesty, když se setmělo. Po cestě jsi narážel na spoustu lidí, nikdo z nich nezdravil. Když navíc viděli tvé oči, spíše jen s odfrknutím a rychlým krokem se vzdálili. Jeden měl dokonce i snahu tě obrat, ale když se s tebou měl konfrontovat tváří v tvář, utekl. Snažil se ti prohlédnout kapsy, ale přeci jen, ručky šmátralky u nešiky si všimneš rychle.

Když jsi konečně dorazil do vesnice, která ani neměla jméno, jak byla malinká, byla už tma a navíc se blížila bouře. Když jsi konečně našel hostinec, který ani neměl označení, přihnal se dost nepříjemný déšť, vítr a blesky křižovaly nebe. Vstoupil jsi do hostince a hostinský tě ihned oslovil. Zdá se, žes měl dlouhou cestu... Posaď se u nás, vítej, cizinče. Mohu ti něco nabídnout? Ze dveří za hostinským jsi cítil vůni pečeného masa, navíc sis všiml i postranních schodů nahoru do patra, takže se zdá, že tu bude možnost i přenocovat.

Hospodo... Nalejvej!

Jak jsem předpokládal, lovec nebyl moc zdatný šermíř. Avšak zaskočil mě útěkem. Čekal jsem, že odhodí meč, padne na kolena a bude prosit o milost. Samozřejmě bych mu vyhověl, ale dal bych mu mast na bolest. Jeho škoda. Za takovou mast bude někdo ochoten zaplatit.

Ani se nedivím, že mě nikdo nezdraví. Ani mě nepřekvapuje, že se mi vyhýbají. Cizince tady nemají rádi, to už vím. "Dej ty zlodějský pracky pryč!" okřiknu zlodějíčka a na cestu ho nakopnu do zadku.

"Zdravím, hospodo. Vlastně ano, dal bych si něco k jídlu a vaše nejlepší víno." prohlásím a tak nějak mi je jedno, že nejspíš nemám dost peněz. "A také bych si chtěl pronajmout jeden pokoj. Také bych ocenil, kdybych zítra dostal nějakou snídani." usměji se na hospodského.

Sednu si ke stolu tak, abych seděl zády ke zdi, ale zároveň měl možnost sledovat veškeré dění v lokále. Pomalu upíjím víno a vyčkávám, až mi děvečka (předpokládám, že tam děvečku mají :-D ) donese jídlo, které vlastně ani nemusím jíst, ale nechci odpovídat na nepříjemné otázky. Poté co se najím a vypiji celou lahev vína, si ještě objednám kávu. Pak, pokud se nechystá nějaká zábava, odejdu do svého pokoje.

V pokoji se zamknu. Dělám to tak od doby, kdy se mne jeden lovec pokusil zabít ve "spánku". Z vaku si vyndám svoje alchymistické potřeby a začnu pracovat. Asi hodinu a půl po půlnoci jsem konečně hotov. Sice se můj výtvor musí pár hodin odležet, ale těch pár hodin, které mi zbývají do úsvitu mi jako "spánek" stačit bude...

Hospoda nalejvá!

Určitě... Hned to bude. Odkýve ti hostinský. Trvá asi půl hodiny, než se k tobě přitočí nižší zavalitější ženština (nějaká taková děvečka? :D ) s dlouhými tmavými vlasy a umazanou zástěrou a položí před tebe talíř s pečeným masem, tři krajíce chleba a pohár se džbánem, ve kterém je červené víno. Už po čichu jsi poznal, že to víno není zrovna jedno z nejkvalitnějších, ale co čekat v zapadlé vsi.

Pojedl jsi, i když jsi nemusel. Vlastně je ti "lidské" jídlo i více méně k ničemu, je to prostě jen zástěrka. Víno se džbánu rychle uniká, i když ti přijde, že piješ málo. Když jsi vyprázdnil džbán, objednaná káva k tobě ani nestihla dorazit, protože vlezli do lokálu dva lovci a zaměřili se rovnou na hostinského. Tak tady tě máme. Jste zatčen za to, že nalíváte magicky nadaným, které máte naopak hlásit a neobsluhovat. Byl jste shledán vinným tím, že jste jim napomáhal. Mrskne na bar před postaršího muže svitek pergamenu a položí ruku na jílec meče. Půjdeš s námi dobrovolně? Lovec se snaží být velmi "nebezpečný", no ale vzhledem k jeho mladičkému věku (podle tvého odhadu maximálně 25), spíše vypadá jako vzteklé štěně.

Teď záleží na tobě - pokud se toho nechceš účastnit, pokračuj ve čtení. Když ano, odstavec úplně ignoruj a případně tě odstěhuju do postele potom.

Hospodský v nesnázích

Potrpím si na kávu. Hlavně proto, že se dá dochutit rumem nebo whiskey. A navíc je i celkem dobrá. Proto, když vešli ti dva "lovci", jsem se přesunul k výčepnímu pultu. Samozřejmě jako slušný občan jsem nechal toho mladíka domluvit. Když pronesl poslední větu, odpovím místo hospodského:

"Promiňte, pánové, ale nemohli byste počkat do zítřka? Ještě mě musí obsloužit a já bývám vzhůru dlouho.." Za řeči si stáhnu kápi aby mi "lovci" lépe viděli do obličeje. Usměji se na ně a dřív než stačí cokoliv udělat řeknu: "Myslím, že byste se měli spíše zajímat o mne a ne o toho hospodského. I když, já taky nejsem nijak vyjímečný." znovu se vlídně usměji.

Na jejich případnou otázku ohledně očí a vlasů odpovím již nacvičenou historkou o trpaslících alchymistech a jejich pokusech na mě. Samozřejmě nepředpokládám, že to přijmou a prostě odejdou. Proto, jelikož to chci mít za sebou a chci si vychutnat svou kávu, jim řeknu: "Pánové, co kdybychom to vyřešili rychlým soubojem? Venku před hospodou? Já proti vám oběma naráz. Tak co vy na to, pánové?" Zas a znova se usměji a rukou přitom poťukávám po jilci meče.

(takovou děvečku jsem neočekával, +10 bodů za kreativitu :-D )

Hospodský zachráněn

Hostinský se na tebe podívá a lehce pobledne. Jelikož ale si nemyslí, že bys ho měl rozpárat, poklidně dál stojí a čeká, jak se to vyvine. Ta sličná děvečka jen zhrozeně vyhlíží z placu mezi hosty. Nikdo z místních ani nedutá. Kdo ví proč, jestli ze strachu před tebou, nebo před lovci.

Jeden z lovců na tebe pohlédne a sjede tě od hlavy až k patě. Kde jsi přišel k té barvě očí? A ty vlasy? A proč máš tu masku?! Dej ji dolů! Lovec vůbec není příjemný, spíš už pomalu tasí meč a jeho druh ho v tom podporuje následným tasením. Oba mají krátké jednoruční meče. Je zřejmě, že jim nikdo moc nechtěl svěřovat větší zbraň, aby si spíš neublížili sami. Na souboj kývli. Čekali, až vyjdeš ven, pak se přidali. Nečekal jsi ale zvrat. Místo dvou lovců jsi teď měl na starost dva lovce a strážného s kuší na zádech. Lovci mu sice sdělili, že je to jen mezi nimi, jaká je ale pravděpodobnost, že při nejhorším nezasáhne?

Strážný se stáhne, ale vidíš na něm, jak je neklidný, neustále pošlapuje a je připraven zasáhnout. Oba lovci tě obklopí zepředu a zezadu, po čemž na tebe namíří meče. Tak se braň. Zavrčí jeden a oba na tebe naráz zaútočí. Ten mladší vede útok ze předu a rozmachuje se tak, jako by se ti snažil zasáhnout ruku, ve které dřímáš meč. Ten druhý, starší a hlavně vyšší než jeho kolega, zase útočí na nohy.

(Děkuji :D krásné dámy tě možná obklopí trochu později :D )

Souboj Titánů :-D

"Víš, chlapče, měl by ses chovat trochu slušněji. Například bys mohl být milejší. Jak už jsem řekl, vlasy i oči mám takové, kvůli trpaslíkům." zopakuji a snažím se být milý. "A co se masky týče... Nemyslím si, že bys chtěl vidět mou znetvořenou tvář."

Čekal jsem souboj jeden proti dvěma. Ale ještě třetí? To už by mohlo být nepříjemné. Strážný nejspíš zasáhne. No co, už jsem přece bojoval proti mnohem větší přesile. Ale to jsem se nemusel obávat, že mě někdo uvidí, jak si ze srdce vytahuji meč. No, bude to zábava.

Mladší z "lovců" útočí na mou pravou ruku - ruku s mečem. Druhý útočí na nohy. Je to velice zajímavá taktika. Proti lidskému protivníkovi by to mohlo mít zničující následky. Ale ne proti mě, i když si musím dávat pozor, abych nemusel odpovídat na nepříjemné otázky.

Naběhnu levým ramenem do mladšího lovce a zároveň kryji jeho ránu. Tím, že jsem do něj naběhl, jsem se vyhnul ráně na nohy a zároveň jsem mladšího lovce vyvedl z rovnováhy. Udělám rychlou piruletu a kopnu ho do prsou. Tím bych ho měl poslat na zem, alespoň na chvilku, a mohu se věnovat druhému lovci.

(čekám na jeho útok, zatímco se jeho druh vyhrabává na nohy.. strážného si zatím nevšímám a snažím se nezabíjet, jenom způsobit zranění. a kdybych mohl poprosit jestli bys centrovala ty nadpisy - je to jenom drobnost, ale byl bych vděčný :-) )

Bitva o Středozem :D

Nemyslím si, že bych se tě nějak lekl. Už jsem toho viděl dost. Lovec se zdá oprsklejší, než to původně vypadalo. Strhl ti masku a při pohledu na tvé zuby se.. Ne. že by zděsil, ale ani nenaštval. Spíš to bylo, jako by se setkal už s několika upíry.

Tvůj útok se ti podařil. Vlastně ještě lépe, než jsi čekal. Lovce jsi povalil na zem a ten druhý, jak byl v rozmachu, si natloukl. Prostě nemehla. Jeden z nich se vyškrábal na nohy, ale to už přilétá šipka z kuše od strážného a zarývá se ti do krku.

Asi nikoho nepřekvapilo, že jsi to přežil, jen to dost nepříjemně bolí. Lovci si zřejmě mysleli, že už je konec, protože tě začali svazovat s tím, že tě pak nahodí na koně a odvezou.

Tvá obrana v podobě jejich vyražených zubů a pár modřin na obličeji jim okamžitě změnila názor, jenže ti zbabělci se dali na útěk. Má smysl se za nimi hnát?

(Jasné, v tom problém není. :) )

Dají se koně jíst?

"Zbabělci, vraťte se a bojujte!" vykřiknu za utíkajícími lovci. Jsem naštvaný. Krk je mé nejcitlivější místo (kromě rozkroku) a proto mi šipka velice vadí. Okamžitě si jí vytáhnu a pohledem si najdu strážného. Jdu rovnou k němu, v ruce stále držím onu šipku. Když začne utíkat vezmu šipku do prstů a hodím ji za ním. Je mi jedno, jestli jsem ho zasáhl nebo ne. Můj cíl bylo ho vystrašit. Splněno.

Vezmu lana, kterými mě chtěli svázat a dám si ho do vaku. Nikdy nevíš, kdy se může takové lano hodit. Také si přivlastním koně, na kterém mě chtěli odvést. Předpokládám, že nikdo nic nenamítá, když teď ví, že jsem upír.

Jdu do hospody a na hospodského "zakřičím" (ne že bych vyloženě křičel, ale mluvím hlasitěji): "Máš tu někde místo, kde bych mohl toho koně ustájit na noc?" Kdyžtak ho uvážu někde před hospodou. Jdu k výčepnímu pultu, seberu ze země svou masku a zase si ji nasadím. Poté řeknu: "Hospodo, tak kde je ta káva."

(po kávě jdu spát, zamknu se do pokoje a ani se nesnažím alchymisticovat)

Po dobré úpravě rozhodně

Lovci zbaběle zmizeli a nechali strážného na pospas. Ten vypadal, že by se bránil, ale očividně sám do toho nejde a dal se na útěk taky. Tvá hozená šipka ho trefila do lýtka. Zařval, jako by šlápl bosou nohou na ježka a utíkal ještě rychleji. Byť mu šipka nic neudělala, očividně měl velký strach.

Tvé okolí nic neříká na to, že si přivlastňuješ koně a ani tomu zvířeti to nevadilo.

Po návratu do hospody hluk v ní ztichne. Místní se jen krčí za svými korbely a po dotazu ti hostinský začne horlivě přikyvoval. Na hospodu navazuje stáj. Mám dohodu s místním majitelem stáje, že tam ubytuje odvoz mých návštěvníků. Koně si tam zavedl a mladík, který se tě ani neptal, kdo jsi nebo kdo tě posílá, se o tvého koně postará včetně vody a krmiva.

Vrátil ses do hospody a tvůj dotaz snad jakoby vymizel do ticha, ale za pár chvil vyleze z kuchyně děvečka a předává ti kávu. Děkujeme za záchranu hostinského. Uculí se na tebe. Zdá se, že by i přeskočila pult a prostě by tě objala kolem krku, ale místo toho se jen usměje. Jakmile dopiješ kávu, popřeje ti ženština dobrou noc a pokračuje v obsluze zákazníků.

Dorazil jsi do pokoje s celkem špatnou náladou. Ta šipka byla prostě podpásovka. Zamknul jsi za sebou, sundal jsi plášť a pověsil ho na stojan za dveřmi a natáhl ses. O ránu ses starat nemusel, ta už dávno zmizela, jen stále pociťuješ nepříjemnou bolest v místě zásahu. I když moc spánek nepotřebuješ, stejně si usnul a spal, dokud nezačalo svítat. Dole v hospodě je ticho, asi všichni ještě spěj, včetně pár místních opilců, kteří zůstali po dlouhé noci.

Nebylo ještě ani osm a kdosi ti zaklepal na dveře pokoje. Když jsi vstal a odemkl, za dveřmi jsi našel na stolku jen tác s talířem, na kterém jsou dva krajíce chleba s máslem, pár plátek šunky a sýra. U talíře stojí číše s dvěma džbány - jeden s vodou a druhý s vínem. Zřejmě si můžeš sám zvolit pití.

Lovce i jeho informátora si ještě stihnu prohlédnout. Naštěstí i nenápadně. Rozloučení s Bradem vnímám i když mé nohy už jsou skoro napřed. Jakmile můžu vyrážím, ale tak abych nevzbudil pozornost.

V noci nikdo neběhá jako kdyby hořelo.. a magii na sebe někoho určitě přitáhnu..

Stejně jsem měl nohy dlouhé, i když taky hodně mohutné dalo se s nimi cestovat rychle. Pach krve mě zarazil. Stejně jsem ale mířil rači rovnou domů. Menší magická bariéra mě potěšila. Past jsem zatím zrušil. A místo magické pasti jsem udělal jednoduchou mechanickou past ala provázek a chrastí které kolem domu bylo poruce. Věděl jsem kudy by se k nám chtěl zloděj dostat a tak jsem rozmístil už předběžně nachystané náčiní, které by udělalo dostatek hluku. Mezi jednu z pastí patřili i položené hrabě do trávy.

Nemagické nenápadné.. a je toho bordelu tolik že se zloděj pomale přizabije a mi o něm budeme vědět.

V domě jsem potom ještě hodil okem po dračím hnízdě, a připravil se na meditační spánek. Poté už jsem konečně v meditačním sedu se oddal uklidňujícímu spánku kdy jsem čerpal energii a přitom by mě vzbudilo snad cokoliv jako na stráži.

Poklidná noc

Noc byla klidná, jenom se rozpršelo. Byl to ale jen běžný jarní deštík, který příjemně provoněl vzduch. Tvé meditační spánky jsou vždy účinné a nabijí tě velkou dávkou magické energie. A hlavně tvých vlastních sil. Kolikrát je únavné kličkovat v případech pronásledování, nebo jen odpovídání na stupidní dotazy sousedů.

Ráno tě probouzí Lillianino tiché vykradnutí z domu. Víš, že brzy ráno chodí běhat do lesa a trénovat střelbu s lukem. Jednou jsi ji už i sledoval a v během cvičení ti spíš připomíná zvíře než člověka, když se ladnými pohyby přemisťuje z místa na místo, nebo šplhá po stromech. Cvičení střelby spočívá ve využití jehličnatých stromů, kterých je kolem dost. Sestřeluje šišky z vrcholků. Nikdy ses o ní moc nebál, no teď, když víš, co zvládá, včetně magie, se bojíš o to méně.

Tvůj ranní rituál v podobě poklidné snídaně a následného lovu jsi nikdy nijak neobměňoval. Dneska jsi vyrazil ale trochu později. Nemusel jsi lovit kvůli obživě. Dneska je to jenom snad z povinnosti, ale více odpočinkové. Máš už vyhlídnuté meze, kde se pohybuje spousta králíků a vysoké.

Galileo

Chvíli váhala, když jí nabídli tohohle koně, protože ho moc dobře znala, Nakonec ale přikývla, protože si tak trochu věřila a doufala, že když bude tedy laskavá ona k němu, on jí to oplatí. A taky že jo.
Vyjížďka probíhala relativně v klidu. Nechávala mu volné otěže a oba dva si to očividně užívali.
Otěže mu přitáhla až když Galileo zatočil směrem do lesa. Tam ona rozhodně nechtěla.
"Hej hochu, co to děláš.. musíme se vrátit"
A snažila se ho otočit směrem k hradu. Tohle se jí vážně nelíbilo a ten kůň si dělal co chce.
"No tak, tohle mi nedělej." Použila na něj trochu hrubou sílu.

První potíže

Galileo, zdá se, má ale jiný názor. Když ho začneš táhnout, několikrát se ti vzepře a zafrká. Zběsile zavrtí hlavou a vzepne se na zadní. Byť jsi dobrá jezdkyně, stejně tě sklepal na zem a rozběhl se po cestě dál do lesa. Padala si do měkkého, naštěstí. V místě se nacházela spousta mechu na prokypřené půdě, takže tě pozadí moc nebolelo.

Jenže, co teď? Vrátit se bez něj nemůžeš. Pokračuješ po cestě za ním. Mineš pár menších jezírek a dostaneš se k říčce, přes kterou vede můstek. Když ho přejdeš, stane před tebou rozcestí. Šel vpravo, vlevo nebo rovně přes palouk? Rozhlížíš se kolem sebe, marně. Pak ale zaslechneš radostné zaržání, které bylo celkem blízko. Přidáš do kroku a půjdeš trochu víc napravo, ale spíše rovně přes palouk. Trvá asi 3 minuty, než dojdeš na menší skalní převis nad zelenou loukou, kde se pase Galileo.

Slyšení u krále

Následuji Mera do sálu a usadím se na volnou židli a zdbořile jsem vyčkával než mne král osloví. Už jsem obědval, takže mi vůbec nevadí čekat, než oběd dokončí můj vládce. Cítím napjatou atmosféru v sále a dělá mi trošku starosti. No, snad jsem na nic nezapoměl.

"No, co se ubytování týče." Moc děkuji Mero, že jsi to na mne zhodil všechnu případnou odpovědnost, za občanskou válku na našem hradě. ušklíbnu se v duchu "Navrhl bych hostům vyhradit celé jedno křídlo a to silně střežit." v tomhle jsem za jedno z důstojníky královské stráže. Nechceme, aby se nám rytíři jen tak touliali po hradě.
"Potenciální problém pro nás předtavují Písečné pláně, ty totiž nesnáší Krem i Velehory, proto bych navrhl následující rozmístění pokojů." odmlčím se a v duchu projdu svůj plán.
Takže pokoje onoho křídla tvoří výseč. Na jednu stranu oné výseče bych s vašim dovolení bych ubytoval rytíře s Kremu. Rytíře s Písečné pláně bych s vašim dovolením nastěhoval úplně na opačnou stranu. Vedle pokojů rytířů s kremu bych navrhoval nastěhovat vaše hosty s Velehor. Obě království tvoří poměrně pevnou alianci a je menší šance, že mezi nimi vypuknou spory.
Vedle rytířů z Velehor bych navrhoval nastěhovat šlechtice s Zelených plání a vedle nich pány Modrého údolí, tak bychom měli snad zabránit problémům s nevraživostí jednotlivých zemí. Rytíři s Kremu a Velehor budou při cestě na turnaj i na hostinu používat jiné chodby než pání z Oísečných plání. Takže se setkají jen na hostině a kolbišti, což je odvážím se tvrdit pro všechny strany přijatelné." ukončím svůj vyčerpávající výklad.

Velké trable malého království

Mero ti uznale pokývne. Zřejmě jsi odvedl velmi dobrou práci. Král se po jídle napil z poháru a pohlédne na tebe. To je dobrý nápad. Souhlasím s tím. Přikývne a zavrtí se na židli. Ještě něco... Opře se o opěradlo židle a loket si opře o stůl. Navrhuji během turnaje zvýšit výskyt strážných. I když je to málo pravděpodobné, pořád může kapsy našich návštěvníků navštívit ručka šmátralka... Nikdy neměl v oblibě slovo "zloděj" a když o nich měl mluvit, zásadně to zaobaloval, aby to nevyznělo naplno. Co myslíš ty? Není dobré podpořit vzpouru ještě nějakou ztrátou...

Chvíli na vás zamyšleně kouká, potom pokyne rukou. Ještě.... Určitě znáte, nebo minimálně Mero,bývalou královnu a co se stalo... Na chvíli se odmlčí a upře na tebe zrak. Doslechl jsem se, že si lidé šuškají, že má dcera žije v tomto království. Pokud se o tom někde dozvíte, byl bych rád, kdybyste to vyvrátili. To děvče, o kterém se mluví, rozhodně není má krev. Odmlčí se ještě jednou a vleze do toho Mero. Pár místních v městě se nechalo slyšet, že by bylo moudré ji přijmout zpátky a jednou posadit na trůn. Král zavrtí hlavou. Není možné. Hlavně je spíš pravděpodobnější, že ta pravá nežije. Máš z něho zvláštní pocit. Nejspíš by ji vzal zpět, ale je moc egoistický a tohle by zbořilo jeho přesvědčení. Tím plyne jediný úkol.. Zkusit vyhledat tu dotyčnou a zjistit, kde je pravda. Popřípadě nějak zařídit, aby nehlásila takové nesmysly, jako že je třeba ušlechtilé krve.... Pohlédne z Mera na tebe. Ty jediný se můžeš zhostit tohoto úkolu.. Jen tobě a pár dalším věřím natolik, abych jim svěřil něco takového... Podívá se na tebe, jako bys byl výjimečný.

Ráno jsem se probudil. Tráva bude mokrá a ráno bude asi trošku chladnější než obyvkle. Liliana už vyběhla z domu a já rychle posnídal. Rozhodl jsem se pobrat své lovecké věcy a prvně se vydat na místo v lese kde jsem včera cítil krev. S trochou štěstí tam ještě najdu nějaké stopy.

Vydal jsem se tedy tím směrem. Rychlým tempem ve skrytu stromů a barbarské formě jsem projistotu putoval oním směrem.

Třeba to byly jenom medvědi.. ale s tím lovcem.. kdo ví, pro jistotu hned po tomhle zajdu za Lilianou a dám jí vědět co a jak.. po cestě najdu dost zvěře.

Pokud uvidím něco lovného po cestě neváhám, králika si připnu poté k opasku a je to a pokračuji na cestě. Jinak je můj první směr místo kde jsem včera v noci cítil pach krve. To místo pečlivě prozkoumám. Poté se vydávám směrem kde bude Liliana.

Ranní výlet do neznáma

Vrátil ses kousek po cestě zpět na rozcestí a vydal doleva. Šel jsi asi půl hodiny, až si narazil na větší kameny (cca 0,5m do výšky a 0,3m do šířky) rozestavené do kruhu. Uprostřed je vysoký obdélníkový vytesaný kámen (rozměry cca 0,8m x 0,4m x 1 m ), který ti velmi připomínal stůl. Na něm byly svíce s ohořelými knoty do půlky a kolem nich a v jejich těsné blízkosti rozkapaný vosk. Uprostřed stolu kolem kusu zvířecího srdce (hádáš vysoké zvěře) a spousty krve okolo poletovaly mouchy. Zřejmě oběť, ale komu? Když jsi místo zkoumal více, stejně jsi na nic nepřišel. Asi místo druidů. Od vesnice jsi nebyl moc daleko, asi jen 30 kroků, ale kde by se tak blízko vsi vzali druidi? Možná by bylo lepší to nechat být, stejně tě moc nenapadá účel obětiny.

Vracel jsi se zpět a zamířil na obvyklé místo, kde v tuto dobu Lilliana bývá. Je přesná jako hodinky, nikdy nezmeškala. Už když jsi se přibližoval k oné tůni, zpozoroval jsi pohyb ve větvích stromů pohyb. Stín se hýbal rychle z větve na větev, ze stromu na strom. Když jsi se ohlédl, abys zjistil, jestli se někdo náhodou neblíží, prolétne kolem tvého šíp, který se zabodne do stromu vedle tebe. Když se ohlédneš zpátky, všimneš si Lilliany, která visela za nohy hlavou dolů ze stromů 10 kroků od tebe s lukem v ruce. Dobré ráno... Zašveholí z vesela. Hádám, večer byl fajn, když jsi se vrátil tak pozdě.. Zasměje se a jak tak visí, tak si navlékne luk na sebe, aby měla prázdné ruce.

Obětní místo mě hodně překvapí. Mnimálně jsem si ho do teď nevšiml a spíš jsem doufal že to jsou druidi než něco jiného. Rozhodl jsem se že se zeptám Brada při další příležitosti. To teď ale muselo počkat. Vyrazil jsem za Lilianou.

"Dobré, ano čas utíká když se člověk dobře baví."

Na šíp kolem mě spíš reaguji pobaveně.

"Je tu ale něco o čem si musíme promluvit.. včera byl v hospodě lovec, jeden z místních nás udal ohledně těch vajec.. budeme se muset přesunout."

Řeknu tiše a klidně a hlavně tak aby to slyšela jen Liliana. Věděl jsem že rozhodně nebude ráda. Respektive že vůbec nebude ráda možná že začne i zuřit vzteky.

"Mám pocit že to s dračími vejci byla past.. musíme si rychle pobrat věci a zmizet."

Poté čekám na její reakci a doufám že bude aspoň trochu potichu.

Stěhování národa

Jak víš, že nás někdo udal? Po lese sice pasti jsou, to je pravda, ale jsou tak blbě dané na veřejné cesty, že se do nich může chytit kdokoliv. Pustí se nohama stromu a pomocí "půl salta" se postaví na nohy. O tom lovci vím. V noci kohosi navštívil i doma. Potkala jsem skupinku dětí , kteří se bavili o muži v divném klobouku, jak křičí na jednu dívku, že je to čarodějnice a že půjde na hranici. Navíc se prý pozdě večer někdo popral u hospody s dalšími dvěma lovci. Jeden svědek tvrdí, že ten dotyčný měl červené oči a divné zuby. Poví ti a rozhlédne se kolem.

Navíc, takhle utéct mi to přijde jako zbabělost. Vím, že není dobré dát jim další podnět k lovu, ale když se můžeme bránit, proč to neudělat? Zamračí se na tebe a překříží ruce na prsou. Už mě to nebaví utíkat. Zaslechneš podivné šustění vedle sebe, pak najednou dál před tebou, blízko Lilliany. Zní to, jako by proběhl zajíc.

Navíc s nimi budeme na cestě více nápadní a pokud utečeme, už o to víc to bude nápadné. Takhle by to alespoň vypadalo, že by lhal. Konstatuje a chvíli na to se za její nohou z nízkého křoví vynoří dvě menší černé ještěrovitá těla s širokou tlamičkou a křídly. Byli velcí asi 30 cm a dlouhý něco kolem 50cm. Pokud bys odhadoval váhu, jelikož jsou to "drobečci", neměli ani dvě kila. Vylíhli se dneska ráno. Zbytky z vajec ještě zůstaly v hnízdě. Sice toho o nich moc nevím, ale zdá se, že se vylíhnou jen pokud vycítí magii kolem sebe.

Marně se snažíš vybavit, kolik druhů draků jsi už viděl, ale většina z nich byla spíše tmavě zelená až hnědá. S černou kůží jsi jich viděl pramálo. Ani ti nepřišlo, že by byli nějak nebezpeční. Motají se Lillianě pod nohama a mávají dlouhými špičatými ocasy. Je ale zvláštní, že mají takovou barvu kůže. Jestli si dobře vybavuji, ten drak vedle nich byl spíše hnědý. Má pravdu. Vybavuješ si, že ten mrtvý drak byl spíše hnědý.

Ranní ptáče bez lahváče vůbec nikam nedoskáče...

Vstal jsem těsně před úsvitem (řekněme, že kolem páté ráno?). Vyndal jsem si věci a pustil se do díla (ach ten alkohol). Zhruba hodinu po úsvitu jsem byl hotov - tedy skoro. Samozřejmě se to musí pár hodin uležet, tak jsem se začal modlit ke svému bohu.

Modlitba spočívá v tom, že půl hodiny provádím "jógu" (prostě cviky na protažení těla) a poté půl hodiny medituji (a rozímám nad smyslem života bez alkoholu).

Po mé modlitbě se ozvalo zaklepání na dveře. Snídaně bez kávy není snídaně. Ale aspoň mi přinesli víno. Když se ráno nenapiji, jsem jako tělo bez duše - což ostatně jsem, podle jednoho jistého nezmiňovaného náboženství.

Po snídani odejdu z pokoje - samozřejmě zamknu - a sejdu dolů do hospody. Kývnu hospodskému na pozdrav a řeknu: "Byl byste tak laskav a uvařil mi kávu? Děkuji." Sednu si ke stolu na stejné místo jako včera večer. "A kdyby jste mi mohl donést whiskey nebo nějakou podobnou kořalku... Nechám ozázku viset ve vzduchu.

(zde máš okno, abych nás mohla dát dohromady - popíjím kávu a "ochucuji" si jí alkoholem, který mi hospodský donesl, až kávu dopiji, popíjím zbytek lahve)

"Vím to protože nás našli beze stop, a moc rychle. Byli sem poslaní zabít draka a najednou na nás nastraží dračí vejce a ještě se na nás vyptává ten stejný lovec.. ?"

Vyslechnu si Lilianu a trochu se zarazím.

Červené oči divné zuby? Rval se s lovci?

"Upír? .. možná spojenec nebo tím hůř.. jenže aby jsme tohle vyhráli musíme dostat lidi na naši stranu ne že začneme zabíjet kohokoliv kdo na nás přijde."

A pak uvidím ony "drobečky" trochu mě zarazí že už se stihli vylíhnouta navíc mě zarazí i jejich barva.

"Ano ten drak byl hnědé barvy.. hmm o černých jsem snad nikdy neslyšel.. dobrá zůstaneme ale pamatuj že musíme dostat lidi na naši stranu, a nemůžeme jen tak zabíjet pouze v sebeobraně když ti nepřítel usiluje o život jasné?"

Přišel jsem si blbě že učím mladou dívku o zabíjení jenže válka je válka.

"Něco zkusím."

Nachvilku jsem vyčistil hlavu, zapojil víc mysl a prostě se myslí natáhl dopředu do prázdna ne přímo do mysli draků ale prakticky jsem zkoušel jestli zvládnou telepaticky komunikovat. Pokud ano pokusím se jim předat vzpomínku jak jsme se jich s Lilianou ujali. Aspoň pro začátek. Pak že máme jídlo a postaráme se o ně když se budou řídit našimi radami.

Počkám co udělají dracia také co navrhne Liliana.

SPojenec?

Jestli je s námi nebo proti nám zjistíme jen v případě, že ho zkusíme kontaktovat. Navrhne ti dívka a do široka se usměje. A i tak, poznat nové lidi by mohlo být fajn... Chvíli přemýšlí, pak se sehne a dá ruce na zem. Draci je chvíli "oňufávali", pak ale vylezli až na ramena. Klidně s ním půjdu pokecat já, i když je mezi námi asi obří rozdíl, pokud je to upír. Pohladí dráčky po hlavičkách. Já vím, že se můžu jenom bránit. Zabručí už ne tolik vesele.

Draci na tebe chvíli zaraženě koukali, pak ale zavrtěli ocásky a zdá se, že tvou vzpomínku "mlčky" přijímají. Zdá se, že asi mluvit nebo jakkoliv komunikovat ještě neumějí. Slunce se mezitím vyhouplo na oblohu. Hádáš, je něco kolem osmé nebo deváté ráno.

Nebo, pokud chceš se sám jít zeptat, co je zač, můžeme počkat venku. Nebo jít s tebou... Když si zalezou do kapuce, kterou si můžu dát na hlavu, teoreticky by nemuseli být vidět. Navrhne ještě zamyšleně a hned to vyzkouší. Draci zřejmě pochopili úmysl, protože když si navlékla kapucu trochu víc do obličeje, oba se instinktivně skryli za krk a místy si viděl jen se mihnout zelenožlutá očka. Díky toulci se šípy na zádech není ani poznat vyboulené místo za krkem. Myslím, že se rychle něco naučí. Konstatuje Lilliana. Až začnou létat, bude s nimi větší sranda.

Následné rozhodnutí je na tobě. Pokud nechceš být moc vidět ve vsi, můžeš to obejít lesem až k hostinci.

"Můžeme jít oba, respektive bude to bezpečnější."

Řeknu co se týče poznávání nových "lidí". Přeci jen budeme mít případně převahu. Pozoruji jak se draci k Lilianě chovají a jen trošku žasnu. Na druhou stranu bude dobré jestlie je bude aspoň nějak zvládat. Ještě mě potěší pokus o komunikaci. Který je zatím jednostraný ale aspoň tak funguje.

"Můžeš s nimi počkat poblíž a bude."

Řeknu nakonec. Pak jí pokenu ať vede kudy jít.

"Nevíš něco o tom obětním oltáři kousek odsud? Bylo tam hodně krve jako by někdo obětoval zvíře. Možná druidi ale tohle dělají málo kteří z nich."

Zeptám se po cestě a nechám ji ať mě vede.

Poznávání nových lidí

O oltáři? Zamyslí se na chvilku a při pokynutí vyrazí vpřed. Ach ten.. Dneska ráno, když jsem se mihla kolem, u něj stála skupina druidů. Jestli jsem správně pochopila, usmiřovali si ducha lesa obětinou. Sdělí ti zamyšleně. V tento moment ti to smysl dává.

Slunce se pomalu výší a vy konečně dorazíte společně k hostinci. Lill ještě překontroluje draky, z nichž oba si cosi společně spokojeně mručí a vypadají, že odpočívají. Vročíte společně do hostince. Muže si všimneš hned napoprvé. Popíjí kávu, kterou dolívá jinou tekutinou (možná alkohol). Dívka po tvém boku ti směrem k němu nenápadně kývne. Na tváři má masku a zpod kapuce mu září červené oči. Hádáš, že jeho hubená postava bude i vysoká.

Prosím, zapojit do dalšího příspěvku Alkoholixe. :)

Poznávání nových lidí

Když jsi sešel do hostince, hostinský už umýval bar a nádobí, které se ještě ze včera doskládalo. Kávu, kterou sis poručil, donesl chvíli na to i s lahví celkem staré whiskey. Děkuji za tu pomoc včera. Jako vděčnost přijměte nocleh na jak dlouho chcete, společně s jídlem a pití. Ani nečeká na tvou reakci, prostě se ztratí zase za bar.

Trvalo jen asi 20 minut a dorazil vyšší (268cm), statný (163kg) muž s dlouhými černými vlasy, které má stažené do culíku. Doprovází ho o něco nižší mladá dívka (165cm, hádáš tak maxi. 15 let) s hnědými vlasy a hnědýma očima. Přijde ti, že už jsi tu tvář někde viděl, ale nemůžeš si ani za Boha vzpomenout kde. Na hlavě měla kápi, z nichž vykukovaly hnědé prameny a na zádech měla toulec se šípy. Luk držela v ruce.

Z té dvojice máš takový divný pocit, ale ne špatně divný. Nemáš z nich strach, ale přijde ti, že až tak bezmocní nebudou.

Do dalšího postu, prosím, připojit Mur'Tha Arga, děkuji. :) :) Záleží na tobě, jestli počkáš, až odepíše, nebo to stihneš první.

Vejdu do hostince. V mé prosté tunice opásané lodním lanem. V dveřích se z ohnu abych se do nich vešel. Liliana mi kývne a já se vydám tím směrem. Onen muž je jasně podezřelý už podle kápě na hlavě masce a hlavně rudým očím.

"Zdravím, někoho tu hledám mohl bych si přisednout?"

Zeptám se muže který popíjí kávu v masce a kapuci. Počkám jak odpoví a podle toho se pak zachovám.

Neznámý spolustolovník

Kávu už jsem dávno dopil a tak jsem si dopřával pořádný doušek whiskey, která není vůbec špatná. Asi deset minut před tím, než vešla ta dvojice -lidí?- jsem vstal, hospodskému jsem řekl, že se za chvilku vrátím tak ať mi pohlídá stůl a jdu do pokoje zkontrolovat svůj pokus.

Vezmu kádinku obsáhlou čirou tekutinou, přičichnu si k ní a zakleji. Zase je z toho pouhá vodka. Musím si sehnat lepší přísady... Vypiji obsah kádinky, vypláchnu ji a sklidím věci do vaku. Zamknu dveře pokoje a vracím se do hospody. Sedl jsem si ke stolu a dolil jsem si whiskey.

"Zdravím." řeknu tomu -muži- a kývnu na židli naproti mě. "Prosím, posaďte se. Rád vám pomohu najít toho, koho hledáte. Jmenuji se Alkoholix, abych nezapomněl." Směrem na hospodského řeknu zvýšeným hlasem: "Byl byste tak laskav a donesl kávu pro mne a mého, ehm, přítele? Děkuji."

"Takže vy někoho hledáte.. Mohl byste mi říct jak vypadá? Nebo jak se jmenuje? To víte, takové informace jsou důležité, když chcete někoho najít." řeknu vlídně a pod maskou se usmívám.

(čekám na reakci toho -muže-, čekám na novou kávu a mezitím vypíjím zbytek whiskey)

"Mur´Tha Arg"

Představím se jednoduše a přijmu pozvání na sednutí ke stolu. Kávu neodmítnu. Vyslechnu si co říká a pak mu začnu odpovídat.

"No věc se má tak že přátel hledám víc. Ten koho ale hledám, se tu prý včera s někým pral má velké zuby a červené oči."

Mám nomální pokud možno příjemný výraz s lehkým náznakem úsměvu na rtech i když to s mým obličejem bude vypadat asi pořád děsivě.

"Asi víte jak to v této zemi chodí a jaká nenávist tu panuje vůči určitým skupinám tvorů a lidí kteří jsou jistým způsobem nadaní.. jsou loveni mučeni a zabíjeni. A já hledám takové přátele kteří mi pomohou změnit tuto situaci a hlavně také pohled na takto nadané aby na ně tenhle nekonečný a nesmyslný hon přestal."

Mluvím tak abych mě slyšel Alkoholix ale hostinský ne. Už tak jsem toho řekl dost. Jenže jsem taky někde začít musel. Takže buď mi to začne vycházet nebo ne.

Tajná konverzace tří... Nebo jen dvou?

Hostinský kývne a za chvíli dojde i s kávou, kterou před Mur'Tha Arga položí. Pak zase mizí za barem. V lokálu je několik lidí, kteří už teď živě debatují nad douškem piva. Dívka, která přisedla společně s mužem jen mlčky pozoruje situaci.

I přes tu debatu kolem je vás docela dost slyšet. Hostinský, když zaslechl slovo "nadaný", zpozorněl a natáhne uši směrem k Vám. To se ale otočí hnědovlasá dívka a vrhne po hostinským pohled podobný dravci, který zbystří oběť. Hospodský se pár vteřin na to otočí a začne se bavit s děvečkou v kuchyni.

Kdosi jménem Mur'Tha Arg

"Murt Ha Ark?" Zopakuji. Moje výslovnost není moc dobrá. "To nezní zrovna.. Lidsky.." řeknu. Znovu si ho prohlédnu (popis už mám). Dopřeji si pořádný doušek kávy a pak "přemýšlím" nahlas: "Včera že se tu popral? A že má dlouhé zuby? Nevím o nikom takovém. A červené oči k tomu. Ne, nikdo mne nenapadá.."

Pozdvihnu obočí nad tím, jak se dívka koukla na hospodského. Jako lovec. Jako já. "No dobrá, nebudeme to protahovat. Ten, koho hledáte jsem já. Ale nemyslím si, že by se takové věci měli probírat na veřejnosti." řeknu a významně se rozhlédnu po hospodě. "Co kdybychom zašli do mého pokoje a projednali to?" navrhnu a ani nečekám na odpověď.

(Zvednu se od stolu a vedu hosty do svého pokoje)

Výslovnost mého jména trefí aspoň z části ale nedivím se, jak sám říka nezní to lidsky a taky to tak není.

Možná jen z části.. to tak je

Nechám ho ať mluví sám dojde k závěru že nás vede pryč.

"O nic přece nejde, pro širokou veřejnost hledám pouze herce na představení."

S další mluvou počkám až do jeho pokoje. Jen pohledem kývnu na Lilianu že to vypadá dobře. Pokračujeme tedy do jeho pokoje kde teprve pokračuji s mluvením.

"Neměl jsem nic lepšího jak se představit a získat si aspoň částečně důvěru. Ve vesnici se pohybuje lovec magických tvorů, král ho zase poslal a tenhle lovec je celkem úspěšný, za můj život už mě nebaví utíkání. Nechci zabíjet tak jako to dělají lovci s každým kdo si myslí že kouzlí. Chci je porazit a zničit jejich iluze o magii. Změnit názor lidí pomáháním ji, a pouze zabíjet v sebeobraně až když na nás lovci zautočí s úmyslem zabít."

Nechám Alkoholixe ať vstřebá co jsem mu řekl protože jsem mu řekl snad vše pak ještě dodám.

"A ano.. tahle podoba.. řekněme že ve městě se nemůžu ukazovat tak jak vypadám, ne teď se smýšlením co mají zdejší obyvatelé ale tenhle vzhled se mi podobá nejvíce. Nechci míst tajemství ale společnost mě donutila pokud nechci každý den bojovat o život za to jak vypadám."

Tajný rozhovor v zákrytu dveří

Hrstka místních v hostinci se za vámi otočila, když jste odcházeli do pokoje. Jeden z nich si dokonce na vás tři ukázal a druhý zakroutil hlavou a zasmál se.
Když jste za sebou zavřeli dveře, ze zdola jste hluk slyšeli, no oni vás naštěstí poslouchat už nemůžou.

Dívka, jež vás doprovází, se jen zastaví poblíž dveří a nechává vás, ať se dostatečně pobavíte.

(Oba jste ještě dostali jeden dodatečný příspěvek. Berte to tak, že tenhle kraťounský odstavec navazuje na to, co máte ode mě ještě každý sám.)

Společnost v pokoji

Už to bylo nějakou dobu, co se takhle s tebou někdo dobrovolně baví déle než dvě minuty a o "zakázaném" tématu. Zprvu jsi měl trochu pochyby, ale když ti Mur'Tha Arg sdělil, že "nemůže ve vsi ukazovat, jak vypadá", začneš být už trošku důvěřivější, ale přeci jen budeš chtít vědět, co je na tom pravdy.

Už sis vzpomněl, kde jsi tu dívku viděl. Když jsi procházel královstvím (jak tímto, tak sousedními) vídal jsi tuto tvář na plakátech s tím, že se jmenuje Lilliana a je na ni vypsána odměna odměna za užívání magie v hodnotě 1 000 000 zlatých. Dle ceny soudíš, že to musí být buď velmi nebezpečný člověk, a nebo ji někdo nutně potřebuje najít, aby se jí zbavil. Jediné, na co si ale teď vzpomínáš je, že jsi zaslechl na cestě povídku (nebo historku?) o tom, jak místní král vyhnal dva členy své rodiny z domova kvůli magii. Je to ale jedna z nich? Kdo ví.

Zaslechneš podivný tichý skřek od dívky, ale ne přímo z jejich úst, spíš jako by trochu za ní. Co to ale bylo netušíš, protože i když se tím směrem díváš, vidíš jen to děvče.

S hostitelem v pokoji

Zdá se, že Ti Alkoholix věří, ale nejspíše bude chtít vidět něco přímo, aby ti věřil na 100%. Nejspíše se ale budeš muset hodně rozmyslet, jestli tak učiníš nebo ne. Co když patří "k nim" a je to past? Tvé zamyšlení ale vytrhne tichý skřek, který vyšel od Lilliany. Ona to nebyla, takže to budou mít nejspíše na svědomí draci. Je jasné, že to ALkoholix slyšel. Snad to jen tak přejde.

Lilliana stojí jako sloup. I po skřeku se snaží nebýt moc nápadná a tiše doufá, že to odezní.

Upír léčitel

Poslouchám Mur'Tha Argovu řeč. V podstatě chce dělat to, co já dělám už sto let. Možná děle, čas je pro mne irelevantní.

"Takže chcete změnit názor na.. Nás.. Tím že budete pomáhat lidem?" zeptám se ještě pro jistotu. "Já lidem pomáhám už sto let." za řeči si sundám masku a odhalím své upírské zuby.

"Jsem léčitel, přestože jsem upír. Živím se pouze zvířecí krví. A navíc jsem tak trochu alchymista. Proto ty rudé oči a bílé vlasy."

Nechám je oba vstřebat onu upíří skutečnost a usměji se. Už jsem si vzpomněl. Po jeho dalších slovech se zeptám: "Takže nejste člověk.. A co tedy jste, mohu-li se zeptat?"

Chvíli oba mlčíme, když zaslechnu jakýsi skřek jako kdyby zpoza té dívky. Nic tam však není, pokud mohu říct, tak tomu nevěnuji pozornost. Pak mě něco napadne: "Takže máte nějaký specifický plán, nějakou organizaci na pomáhání lidem? Chtěl bych se na to podívat, když už s vámi mám spolupracovat.."

Usměji se na oba dva doufám, že mi řeknou víc informací.

"Ano tím, a hlavně se budeme muset vypořádat se zdejším králem, který loví veškeré magické tvory a magicky nadané kvůli tomu že mu kdysi jedna čarodějnice ublížila. Stalo se toho víc ale tohle hlavně probralo jeho nenávist."

Vyslechnu si Alkoholixe a trošku žasnu.

Ah zajimavá kombinace.

"Jsem míšenec.. napůl troll napůl člověk. Vyučen kouzelníkem, přijat trollským kmenem za šamana ale později můj kmen vybili a zbyl jsem jen já. Svou formu tady ukázat nemůžu, jaksi tu mají nízké stropy a kdyby mě někdo spatřil máme tu hned armádu."

Ke skřeku se zatím nevyjadřuji. Vypadá to že je pro takže já pokračuji s vysvětlováním.

"Teprve začínáme. Vy jste první koho jsem takto oslovil. Krom jednoho místního zde magii opovrhují a hned by nás udali. Můj plán je získat stoupence, bojovat s lovci a putovat mezi vesnicemi a městy a ukázat jim že magie není zlá a tak nabrat další dobrovolné stoupence. Až nás bude dost přešli by jsme k dalšímu kroku.

Co se lovců týče, jeden je zrovna ve městě, zabili zde jednoho starého draka který nikomu neškodil, a teď je ve stopách mě a tady Liliany. Pokud budete chtít ještě vědět víc a budete se chtít přidat.. řeknu nám o nás vše protože se tím vystavíte ještě většímu nebezpečí."

Mluvil jsem hodně protože jsem se vše snažil postupně vysvětlit. Jestli bude chtít Liliana ukázat co je potřeba případně se sama představit bránit jí nebudu. Stejně to bude potřeba udělat a to co nejdříve aby jsme neměli tajemství.

Galileo

Nechtěla se s ním prát ale jinak to asi nešlo. Jenže Galileo měl svou hlavu a ona skončila na zadku.
"No tak to je tedy bezva", vydechla a pomalu se začala sbírat ze země. Naštěstí kromě naražené zadnice jí nic není, takže se večer může vrátit k práci aniž by někomu musela něco vysvětlovat. Tedy pokud se jí podaří najít toho koně.

To se jí naštěstí po krátkém bloudění podaří. Povzdechla si a vydala se k němu.
"No tak chlape, tohle mi nedělej." Šla pomalu, aby ho případně nevylekala a on nezačal utíkat. Když k němu došla, tak ho poplácala po krku a pohladila. Opatrně a jemně vzala oteže, kdyby chtěl začít zdrhat.
"Měli bychom se vrátit, nebo budeme mí problém."

Dost velký malér o kterém mi nikdo zatím neřekl

Po pokynutí mého krále se usměji. Jsem rád, že je můj vládce s mojim návrhem spokojen. Při dalších slovech se poněkud naježím. Navíšit počet stráží? Hmm, počet ozbrojenců v městské stráži, ani královské armádě není nekonečný. přesto se nad královým návrhem pořádně zamyslím. "Vaše výsosti, pokud si to přejete mohu povolat více vojáků z venkova, aby pomohli chránit pořádek ve městě." promluvím rozvážně "Přesto pochybuji, že by toto mohl zabránit živlům přilepšit si na cizích kapsách.
Co se vašeho paláce týče. Kvůli návštěvě rytířů s okolních zemí budou zde velmi spřísněná bezpečnostní opatření, aby se někdo nezatoulal, kam nemá. Jsem domluven s kapitány vaší stráže, že jejich muži budou na důležitých místech a jejich lesklá zbroj by měla odradit všechny potížisty." Ikdyž si nedělám iluze o tom, že pokud někdo bude chtít dělat potíže, že si nenajde přílžitost. dodám v soukromí své hlavy.

Přikývnu na řečnickou otázku, jestli znám jeho manželku. Minimálně jsem ji párkrát viděl, ikdyž bych nejspíše musel nad její přesnou podobou dost vzpomínat. S klidem opětuji králův pohled. V tomto ohledu je moje svědomí čisté, ikdyž mne poněkud překvapí jeho další slova. Ano, dalo by se předpokládat, že ta dívka bude žít v naší zemi, přeci jen bývalá královna tu zajisté měla příbuzné ke kterým se uchýlila. uvažuji zatím, co král pokračuje.
Když do hovoru vstoupí Mero, můj přkvapený pohled se přesune na něj. Tady někdo mluví o vzpouře a nenamáhal se to říct důstojníkovy královské gardy? No, o tom si ještě promluvíme, později.

"Jak si přejete Výsosti." odpovím vážně a mírně se ukloním. Vždy na mne byl spoleh a toto nehodlám měnit. Jen doufám, že ta dívka bude rozumná. "Když mne omluvíte, hned na tom začnu pracovat." ukloním se svému vládci a pohled doslova zaryji do Mera. Počkám jestli nás král propustí a hned za dveřmi se lehce nakvašeně zeptám nera. "Pár měšťanů? Od koho jsi to slyšel?" ptám se spříma a můj pohled by dokázal zapálit i ledovec.

Neposedný kůň

Kůň tišeji zaržál a přešlápl. Očividně se mu z mýtiny moc nechtělo. Chvíli i dělal, že tě neslyší a nevidí, pásl se na zelené trávě a pohazoval ocasem. Když si se ale nenechala odbýt, nakonec jen pohodil hlavou a jal se tě následovat zpátky k zámku.

Nasedla jsi, aby to bylo rychlejší. Tentokrát tě ale poslušně donesl na svých zádech až ke stájím, kde už stál stájník a pokuřoval dýmku. Hádám, cesta byla klidná a bezstarostná? Usměje se na tebe a když zastavíte, poplácá Galilea po šíji. Doufám, že moc problém nedělal. Opravdu si umí postavit hlavu, když chce jít jinam než jezdec... Kdyby to bylo možné, i by si prohlásila, že se kůň tvářil jako svatoušek, který za nic nikdy nemůže.

Smím se tě zeptat? Co máš teď na práci? Budu krmit koně a můj mladý učeň ulehl do postele. Zdolává nějakou nemoc. Nemohla bys mi pomoci? Nerad to přiznávám, ale moje postarší kosti už nejsou, co bývali a tahat několik tuctů věder s obilím už není tak snadné... Pohlédne na tebe John čekaje, jak zareaguješ.

Práce a práce a spousta práce

Král tě chvíli zamyšlen sleduje, nakonec přikývne. Máš pravdu. Pokud už to máš nějak rozplánované a vojska nejspíše není až tak moc, můžeme to zatím nechat takhle. Pokud bude potřeba, případně povoláme milici z města, která snad ve jménu krále bude dělat, co bude potřeba. Dopije ze svého poháru víno. A teď... Mám ještě práci. omluvte mě.. Zvedne se ze své židle a opustí sál sám.

Mero se na tebe podívá pohledem nevinného dítěte, které to vejce hodilo po členovi stráže omylem. Pamatuješ pár takových incidentů, kde si děti nepřiměřeně "hráli". Celé to řešila pak veřejná omluva za zostuzení dotyčnému strážníkovi a jako odškodné trochu zásob od rodiny dítěte. Jelikož král sám odešel, zůstali jste v sále, kde, kromě vás dvou, jsou ještě dvě stráže u dveří. Víš, že před nimi můžeš říct cokoliv, nikdy by to nevynesli. Mero chvíli přemýšlí, asi vzpomíná, pak se ale zavrtí na židli a upraví si roucho. Bylinkářka ve městě. Je to sice mladé ucho, ale svému řemeslu je dobře učená, proto je i dost oblíbená, pokud jde o levnější léky pro chudší část města. Mnozí neradi využívají královského lékaře. Potom starší kovář. Tento muž dokonce obouvá i královské koně, je to opravdu mistr řemesla. Když pomineme děti, které opakují vše, co zaslechnou doma nebo u sousedů, tak to ještě tvrdí jeden stařík. Už je slepec, na kraji smrtelné propasti. Má toho hodně za sebou, dost pamatuje. Ten bydlí v lese za městem. Dochází za ním s léky a jídlem jeho vnučka, které je sotva 15. Mero se zdá být dobře informován. Málo kdo ale ví, kde se ten dům nachází, proto, jestli chceš s tým starcem mluvit, nejspíše by bylo nejlepší požádat jeho vnučku, aby ti ukázala cestu. Pokrčí rameny.

Venku se mezitím vyčasilo. Naštěstí nebudeš venku moknout, když vyrazíš, ale je velká pravděpodobnost, že do večera ještě párkrát zaprší.

Začátek nového přátelství

"Ano, chci se přidat. Rozhodně." prohlásím odhodlaně. "Takže, co bude náš první cíl?" zeptám se. Za řeči seberu svou brašnu a dám si jí přes rameno. Co se lovců týče, nedělám si moc starostí. Pár jsem jich už přece potkal.

"Ehm, věříte v boha? A slyšel jste už o Soleirovi, bohu Slunce a života?" zeptám se. Přece jenom jsem slíbil Richardovi, že rozšířím kruh věřících. "Nechcete se projít? Potřebuji si natrhat nějaké bylinky, jestliže máme začít pomáhat lidem. Musím mít zásobu.." navrhnu. Při té procházce mohu odpovědět na veškeré otázky týkající se mé víry - a i na jiné případné otázky. Také se budu moci porozhlédnout po nějaké té večeři, už je na čase se zase "najíst"...

Noví (podivní?) přátelé

Z hospody ze zdola se k vám donese podivný hluk. Slyšíte hostinského, který docela nahlas s kýmsi polemizoval. Když jste chvíli poslouchali, prakticky jste se dozvěděli, že jakýsi mladík nezaplatil za jídlo, které hojně pojedl a zrovna dostává od hostinského kartáč.
Alkoholixova nápadu ohledně procházky venku se chytí Lilliana. Pohlédne krátce k oknu, potom zpět k vám. To by nebyl špatný nápad. Mladí se stejně potřebují proběhnout. Mur'Tha Arga nijak nezaskočilo, že najednou z kápě vylezly dvě černé malé ještěří hlavy se zelenožlutýma očima, která se upírala směrem k vám. Alkoholix se nad tím trochu zarazil, ale když si toho dívka všimla, hned začala vysvětlovat. Tihle dva se vylíhli z dračích vajec dneska ráno. Je ale zvláštní, že drak, který ležel zabit vedle vajec byl spíše tmavě hnědé barvy. Tihle dva mají projevené geny starší generace. Dvěma prsty "poťapká" dračí hlavy, které blaženě zavrní.
Ale abych odpověděla na tvou otázku - o tomto Bohu jsem nikdy neslyšela.. Pokrčí zlehka rameny.

Troll nijak neprotestoval, sám také uvítal odchod ven ze stísněných prostorů. Když jste opouštěli hospodu, obsluha se za vámi chvíli dívala, jako byste snad pronášeli sud piva pod kabátem. Průchod do lesa pak už byl snadný, naštěstí "východ" ze vsi není tak daleko, vlastně jen čtyři domy od hospody.

Když jste poodešli kousek dál od vsi, dívka se sehnula a natáhla ruce k zemi. Po rukách jí seběhnou dva mladí draci. Konečně si je i Alkoholix mohl trochu blíže prohlédnout. Dvě menší černé ještěrovitá těla s širokou tlamičkou a křídly. Byli velcí asi 30 cm a dlouhý něco kolem 50cm. (Pokud bys odhadoval váhu, jelikož jsou to "drobečci", neměli ani dvě kila. ) Během pár vteřin už ale byli pod nejbližším keřem, který začal zuřivě šustit. Za chvíli z něj znovu oba společně vylezli a v zubech drželi kunu. Jeden za krk, druhý přidržoval ocas. Oba se na vás vítězoslavně zadívali, upustili kořist a dali se do holdování.

Lilliana chvíli pozorovala dračí situaci, potom pohlédla na Alkoholixe. A jak se tenhle Bůh uctívá? Zeptá se a zvedne se ze země.

"Neznám, a nevyznávám žádného boha, jsem vděčný této zemi že na ní můžu žít a životu samotnému který mi byl dán. Poslechnout si klidně ale poslechnu. A projít se určitě můžeme bude to lepší."

Dráčci mě nezarazí, pozoruji jejich chování a jsem rád že nereagují agresivně, zjevně se řídí naším příkladem.

Aspoň pro teď.

Situaci v hospodě moc neřeším. Aspoň ne teď. Venku pozoruji že draci zrovna něco uloví trochu se na ně zasměju a prohodím.

"Šikulky. Jinak Lili... klidně mu řekni o sobě kdo jsi jestli chceš myslím že mu to dlužíme když se do toho chce pustit s námi.

Co se plánu týče napadá mě že bysme mohli začít léčením nemocných ve vesnici zlepšením úrody a připadně některé zkusit trošku naučit základy magie. Vlohy pro základ má skoro každý a když se stanou jedněmi z nás po tom co jim ukážme že se dá konat dobro mohlo by jim to změnit pohled na věc."

Doplním ještě ke svému plánu. Jinak se na procházce nechávám vést spíše Alkoholixem. Setrvávám zatím ještě pořád v Barbarské formě. Pokud bych si byl jist že nás nikdo nevidí a budu vyzván se ukázat tak to udělám.

Zajímavé informace

Když král odchází zvednu se a ukloním se mu. Následně zamračeně poslouchám starého muže a tvářím se, že semnou ani trochu nehnul pohled, jaký na mne háže. Snažím si vyybavit lidi o kterých mluví. V duchu musím připustit, že znám jen jednoho. "Ano, toho kováře znám.
Svému řemeslu dobře rozumí. Občas okovával i mého koně." přikývnu.

"Příště by bylo záhodno mi takovou šukandu zdělit dřív než se jí dozvím od našeho krále." pronesu vážně a jen taktak se přtiom ovládnu, abych na starého muže nezavrčel. Bohužel mám tolik práce s přípravou turnaje, že nemám čas se zabívat tím, co se kde šušká. Jak on to vlastně stíhá? dívím se v duchu a přemýšlím za kým jít prvním.Nejlepší bude jít za kovářem. Když se u něj oběvím se svojim koněm, nikdo se nepodiví. Náštěva bylinkářky a starce, nebo spíše jeho vnučky by mohla zahájit klepy... "Doufám, že mne taky omluvíš půjdu řešit problémy krále."ukloním se svému společníkovy a stále naštvaný zamířím do svých pokojů pro štít a poté ven z paláce ke stájím.

Jak kráčím ke stájím, tvářím se jako bych měl nad hlavou soukromý bouřkový mrak. Doslova srším blesky na každého, kdo se mi připlete do cesty. "Přiveď mi koně!" přikážu chladně stájníkovy. Při čekání na svého koně si upravuji štít, aby mi lépe seděl na zádech.
Konečně mi přivedou koně a já se vyhoupnu do sedla. Na rozdíl, od šlechty chystající se na turnaj, je moje zbroj určena do boje a tak nemám problém se hýbat, proto nemusím použít schůdky.
Následně vyrazím do města ke kováři. Dávám si pozor, abych jel a tvářil se důstojně. Přeci jen jsem jeden s králových rytířů a prostě se nebudu hnát městem, jako nějaký lapka. Doufám, že nenarazím na problémy. No, když už budu ve městě mohl bych se zastavit u brány a zjistit, co nového. uvažuji když mířím ke kovárně. Jestli se nestane nic neočekávaného, zastavím svého koně před kovárnou. "Je tu mistr." zajímám se.

Vhodné návštěvní hodiny poddaných

Promiň, ale také nemám zrovna dlouhé chvíle, abych běhal za tebou, jestli jsi už o tom slyšel. Hold budeš muset nasadit zvěda, když máš moc práce. Zašklebí se, vstane a odejde. Víš, že má trochu prořízlejší pusu, ale to na hradě moc na škodu není - pokud si ji neotevřeš na špatnou osobu. Ty to ale neřešíš. Došel sis do pokoje, cestou tě nikdo nezastavil, ani na cestě do stájí.

Ve stájích ti byl doveden kůň. Po vyhoupnutí na jeho záda jsi zavelel k městu. Kůň tě poslechl. Slunce bylo vysoko na nebi, vzduch byl provoněný deštěm. Cestou se na tebe jen upíraly zvědavé pohledy, nikdo se ale neptal, jen tě zdravili pokývnutím hlavy.

V městě je ti prokázána úcta. Klidili se ti z cesty, mnozí se i uklonili. Lid tě má rád a v městě s tebou nikdo problém nemá. Jsou i vstřícní, když potřebuješ.
Dojedeš ke kovárně. Kdesi odzadu slyšíš hluk. Starší mrzutý hlas spílá mladšímu. Zrovna dostal kartáč za to, že mladý vyrobil špatné podkovy, i když tvrdil, že to umí a měl plnou důvěru. Před kovárnou pobíhá menší klučina společně s ostatními kamarády. Když jsi zastavil koně a sesedl, mláďata k tobě vzhlédla a ze skupinky vylezl ten nejmenší. Dobrý den, pane... Ozve se zespoda a zasvítí dětská očka. Jeho tvář poznáváš, vídal jsi ho společně s otcem, když byl kontrolovat okování královských koňů - kovářův syn. Otec je vzadu, ale jsem si jist, že můžete jít za ním... V ten moment vyšel mladý učeň ze zadní místnosti a jak se pokračovat v kování zbroje. Šel jsi za kovářem sám, jen tě doprováděl dětský pohled.

Zatracený ucho... Dostane se ti uvítání, když párkrát klepneš na pootevřené dveře a vkročíš dovnitř. U stolu tobě čelem sedí postarší už skoro šedovlasý muž a přehrabává se papirem na stole. Chceš mi ještě něco ří.... Zasekne se v mluvě, když konečně vzhlédne a vidí tebe. O-omlouvám se, pane... Zvedne se rychle od stolu. Myslel jsem, že je to učeň... Obejde stůl a odsune druhou volnou židli naproti stolu. Co si přejete, pane... Zeptá se tě a mezitím přešel k vedlejšímu menšímu stolku, na kterém je nádoba a dva menší kovové pohárky. Dáte si domácí pálenku? Nabídne ti. Víš, od koho je to pití. Jediný, kdo se tu věnuje pálení alkoholu , je mladík z kraje města, odkud se kořalka dodává i na hrad.

Cesta městem u kováře

Cestou městem se moje chmurná nálada postupně mění, jak potkávám lid, který mne radostně zdraví. To, že místní mají královské barvy v úctě shledávám, dobrým znamením. Pomalu začínám zvažovat, co kováři řeknu a jakým tónem s ním budu jednat. No, možná bude lepšé toho dpbrého muže neděsit. Místo toho se v klidu zeptat, kde tu dívku najdu.

Zastavm koně před kovárnou a usměji se na děti, které si před kovárnou hrají. Pomalu důstojně sesednu a vezmu koně za uzdu. "Dobrý den." odpovím chlapci a vyslechu jeho radu, kde najdu otce. "Děkuji ti." mírně mu pokývnu hlavou. Přivážu koně, jako vždy když jej chci okovat a zamířím za kovářským mistrem.

Vejdu se zaklepáním do kovárny a hned mne mistr, coby učedníka peskuje. Nemůžu si pomoct a nezasmát se. "Už je to hodně dávno, co mne někdo nazval. Zatraceným uchem." vrtím hlavou. Očividně nejsem uražený a reakce kováře mne baví. "No, jestli tak tituluješ všechny náštěvníky, tak jsi mnohem odvážnější muž než jsem čekal." prohlásím pobaveně a zavrtěním hlavy odmítnu pálenku. Nasadím vážnou tvář a můj psměv zmízí, jak na jaře sníh.
"Mistře přišel jsem za tebou s vážnou záležitostí. Po městě se vykládá, že se oběvila dívka, která se vydává za princeznu. Byl jsem informován, že víš kde ji najít a nebo mne dokážeš odkázat na někoho, kdo to ví." můj postoj naznačuje, že by pro kováře bylo lepší, aby mne neposlal k čertům, jelikož bych se mohl vrátit ze stráží. "Podívej, já té dívce nechci ublížit. Jen se s ní chci setkat. Stejně tak neplánuji potrestovat lidi , co jí pomáhají." dodám, abych rozptýlil případné obavy.

Návštěva kováře

O-opravdu se moc omlouvám. Přijal jsem učně, syna mého dávného přítele a ten kluk by se spíš hodil jako potulný bard než jako kovář. Jsou s ním jen problémy. Zamručí nespokojeně a zavrtí hlavou. Návštěvy mi sem moc nechodí, sire. Většinou já přijdu za nimi ven, ale vy jste zvláštní host, kterého tu vždy uvidím rád. Objasní ještě situaci. Ten chlap je snad milý vždycky, nikdy s ním nebyly problémy. Kovář tě vyslechne a jen tě mlčky pozoruje, aniž by hnul brvou. Přemýšlí? Chystá se tě vyhnat? Kdo ví. Tvůj postoj je ale víc než jasný. Kde se nachází ví jen ten stařec v lese. Co jsem slyšel já, tak se prý připojila ke dvěma dalším cizincům. Nevím, co plánují, přísahám. Je na něm vidět, že ti řekl vše, co ví. Sice se nezdá, že by se tě bál, ale spíše nechce problémy hlavně kvůli své rodině, protože jejich syn je přeci jen poměrně malý. To děvče, které za tím starcem chodí, Amelie.. Prodává bylinky a koření v městě. Je to jediný obchůdek s tímto zbožím. Nachází se na náměstí s fontánkou. Znáš to náměstí. Ta fontánka je složena z malých rybek, které "plivají" vodu směrem doprostřed, kde je obří mísa. Odtud je to jen pár minut chůze pěšky postarší uličkou, která začíná za nevěstincem a končí několik desítek metrů u radnice. Jeden by řekl, že ta ulička přímo vybízí k tomu si myslet, že tam radní chodí často.

Soleir

Draci... Vlastně.. Ano, draci. Proč ne, že? pomyslím si a s jedním obočím zvednutým sleduji dvě hlavy. Tak starší generace, jo? No to už by mohlo mít pořádný říz.

Když jsme odešli z vesnice, Lilliana se sehnula a dráčci se rozběhli do křoví, načež z něj zase vylezli a nesli kunu. Pach krve mi dráždí nos, ale ovládám se. "Ehm, Soleir vlastně není bůh. On je zakladatelem našeho řadu. My uctíváme Slunce. Podle jedné víry pouze bůh může stvořit život. A přesně to Slunce dělá, každý den, každou minutou. Je známo, že rostliny rostou jen, když na ně svítí Slunce. A rostlinami se živí zvířata, která dodávají jídlo nám, lidem."

Spíše vám, lidem. pomyslím si trochu trpce. Poté pokračuji: "Abych odpověděl na tvůj dotaz, Slunce nijak zvlášť neuctívám. Jednou za den si zamedituji, protáhnu se... (Jóga) Slunci nemusím vzdávat oběti jako ostatním bohům. Jsem vděčný za život. To je základem naší víry.."

Odmlčím se a vyčkávám, jestli nebudou mít nějaké otázky. Pak se obrátím na Mur'Tha Arga: "Říkal jsi, že každý má vlohy pro základy magie, že? Moje matka byla kouzelnice, možná jsem podědil nějaký ten talent. Mohl bys mě něco naučit? Na oplátku naučím tebe a Lillianu něco o alchymii. Nebo něco z léčitelství..

A tak jsem si vyrazil po městě

"Nic se neděje už mi říkali i hůř." mávnu rukou nad kovářovým vysvětlením, proč mne tak tituloval. Přeci jen mám na práci jiné věci než řešit svůj majestát. Takže se k celému incidentu už nevracím.

Chladně opětuji kovářův pohled a snažím se odhadnout na co myslí. Kovářův obličej je pro mne ovšem nečitelný. Jeho slova vyvolají na mé tváři nové vrásky. Vážně skvělé, možná nástupnice trůnu v doprovodu nějakých cizinců. Při mém štěstí jsou to agenti nějakého sousedního království a nebo nějaké velké gildy, nebo organizace, která chce získat vliv v našem království. pomyslím si zachmuřeně. Několik vteřin si kováře prohlížím a zkoumám jeho výraz.
"Dobrá věřím ti." přikývnu spíše pro sebe. "Tak když už jsem tady okovej mi prosím koně." položím před mistra váček se zálohou. Poté se otočím k odchodu a vojenským krokem zamířím ven. Ve dveřích se ovšem zastavím. "Bylo by lepší, kdybys nešířil, že jsem tu byl." mém hlase nezní žádná hrozba, pouhé konstatování faktu. "Přeji pěkný den a hodně trpělivosti s novým učněm."

Vyprávím se na náměstí. Nasadím rychlí krok, který jsem se naučil, když jsem byl ještě vojákem. Jak procházím uličkou vedoucí k radnice. Jak procházím kolem nevěstince, zadívám se na uličku, která je možná záměrně šerá, aby nebylo moc vidět, kdo jí prochází. No, co já mám soudit radní, kteří tuhle uličku nechali vybudovat. Možná ten nevěstinec je tu náhodou a nebyl v tom ničí úmysl. uvažuji a podvědomě založím obrněnou ruku na jílci meče. Tak na půl doufám, že potkám nějakého zloděje, který bude natolik hloupí, aby přepadl muže ve zbroji.

Mířím k obchůdku té Amelie a cestou si přemýšlím, co jí řeknu. V první fázi musím zjistit, co ta dívka vlastně ví. Případně kde ten stařec potkal naši údajnou princeznu. První věc co udělám je, že vstoupím do krámku a rozhlédnu se, co tam vlastně prodává. rozhoduji se.

Poslouchám Aklholixe jak vypráví o své víře a celkem mi to připomíná to čím se řídím já.

"Chápu, skoro věříme v něco podobného, já uznávám matku zemi, na které chodíme a žijeme a vlastně tento život samotný.

Co se obětí týče tak jen děkuji za svůj život a snažím se aby ty svoje mohli žít i ostatní."

Nabídka Alkoholixe mě potěší, vlastně mi to i vnukne nápad. Podívám se po místě kde zrovna jsme a najdu květiny. Povede se mi najít sedmikrásky, kdy většina je jich už rozkvetlá ale pár se jich ještě drží uzavřených a tahle potřebuje ještě vyrůst. Ukážu tu květinu Alkholixovi.

"Téhle chybí jen troška energie. Soustřeď se natáháni ruku jejím směrem a jen správně sformuluj svou myšlenku. Volná energie kolem nás proudí z vesmíru, jen ji správně přes sebe usměrni do téhle květiny. Já ti trochu zesílím tvé magické schopnosti svou magií a zaručuji ti že se to povede."

Nechám ho ať se soustředí, možná to bude chvilku trvat. Já zapojím svou magii a opravdu najdu zrnka magie které v Alkoholixovi mohu zesílit. Pomůžu mu a opravdu po chvilce můžeme pozorovat jak rozkvétá.

"Mohu tě naučit i více magie, i se zaklínadly a formulemi která magii více usměrňují a zesilují. Tohle je ale dobrý začátek. A co se alchymie týče rád bych se jí učil.

Takhle nějak bych chtěl ale ukázat i ostatním že se může opravdu každý naučit magii a že s ní nemusí jen ničit. Co myslíš? Když bychom něco takového předvedli davu vesničanů někde ve vesnici a jen jeden by se k nám přidal, už by to zkusili i další."

Celkem vzato úspěšný výlet městem

Kovář ti souhlasně přikývne a nic neříká. Asi nemá co říct. Když jsi oznámil okování koně, ihned se dal do práce a tebe tam nechal. Při zmínce, že si to má nechat pro sebe, jen naznačí rukou zamknutá ústa. Mladík na vás chvíli kouká, ale pak jen pokrčí rameny a dál to neřeší.

Procházíš uličkou a oči a uši máš nastražené. Někde v půlce uličky do tebe někdo narazí a ty cítíš jakýsi hřejivý pomoci u tvé kapsy. Kapsář se očividně snaží tě obrat starým profláknutým způsobem. (Tady se sám rozhodni, co s ním uděláš. Přeci jen, vzorový příklad být musí...)

Po zařízení té věci jsi opustil uličku a zamířil do krámku. Když jsi vešel, vyvalila se na tebe vůně sušených bylin, které jsou rozvěšené kolem po místnosti a mnohé jsou skryté v papírových sáčcích. Celá místnost není moc velká. Je tu jen pult, kolem spousta skříní bez dveří s poličkami, na kterých jsou popisky. Za barem jsou dveře do vedlejší místnosti, zázemí krámku.
Když si dveře zavřel, ozvalo se cinknutí, které upozorňuje příchod či odchod. Hned jsem tam! Ozve se mladičký hlásek a zatímco se rozhlížíš, se u pultu zjeví blonďatá modrooká dívka drobnějšího vzrůstu (160cm) a hubené postavy (hádáš 55kg) oblečená v šatech okrové barvy, které jsou zdobené černým a bílým vyšíváním. Zdá se, že si je tak ozdobila sama.
Je o tobě známo, že taková místa nenavštěvuješ, proto na tebe dívka trochu vyjeveně hledí a zdá se, že přemýšlí, co provedla. Zdravím, pane... Osloví tě i v případě, že sis ji všiml. Co si račte přát? Je slušná, i přes takovou podivnou jiskru strachu v očích, že má průšvih.

Začínám s magií

Mur'Tha Arg mi vysvětlí, že věří v něco velice podobného jako já. Výborně, další věc, kterou máme společnou... pomyslím si. Murth (nechce se mi to pokaždé vypisovat celé :-D ) po mém dotazu ohledně magie začal hledat nějaké květiny, až nakonec našel - nerozkvetlou sedmikrásku. Vysvětlí mi co a jak a pak už to nechá na mě.

Natáhnu ruku směrem k sedmikrásce, zavřu oči a soustředím se na to, aby rozkvetla (hozeno). Murth mi zároveň pomáhá a zesiluje mé schopnosti. Nejspíš se mi to hned na první pokus nepovede, ale zkouším to znovu a znovu. Nakonec však slavím úspěch.

Murth mi řekne, že mě může naučit víc, což samozřejmě přijmu přikývnutím. Také mi sdělí svůj plán. "Ano, to zní rozumně. Ale budu se muset ještě zlepšit, než začnu vystupovat před lidmi." řeknu žertem a usměji se pod maskou. "Navíc, kdyby se někteří lidé nechtěli učit magii, nebo kdyby nebyli nadaní, mohl bych je naučit něco z léčitelství. Pochybuji, že v nějakých menších vesnicích bude léčitel a každý se může kdykoliv zranit." zauvažuji nahlas.

Ano, to bude dobrý začátek. A když už u toho budeme, mohl bych šířit svou víru.. Heh, slib je slib.. pomyslím si. Snad už jsem si nasbíral tolik bylinek, kolik jsem jich našel, a tak se začnu vracet směrem k vesnici. Cestou si najdu jednu nerozkvetlou kopretinu a zkusím ji nechat rozkvést. Když už máme vesnici opět na dohled, zanechám svých pokusů (pokud se mi to nepovedlo už dřív, tak to zkouším pořád a pořád dokola). Vrátím se do hostince, kde pozdravím hostinského a zamířím do svého pokoje.

"Takže Murthe... Můžu ti říkat Murth? Je to kratší a pro mě lepší na výslovnost." zeptám se Murtha a poté pokračuji: "Takže Murthe, ty by jsi chtěl vědět něco o alchymii? Dobrá. Ale alchymie je poměrně úzce spojená s léčitelstvím. Proto tě naučím vytvořit léčivý nápoj. Neuzdraví sice zranění hned, ale ztlumí bolest a pomůže s hojením. Takže můžeme?" optám se naposled.

Z batohu vyndám veškeré věci potřebné k výrobě léčivého nápoje, včetně bylinek, které si dám usušit. Začnu Murthovi vysvětlovat, jak se takový léčivý nápoj dělá a nechám ho pracovat samotného. Tu a tam upozorním na nějakou chybu, ale více méně mu nechávám volnou ruku. Pak už musíme jen počkat, aby se nápoj uležel a další den bude připraven k požití.

(Ehm, odborné výrazy a tak podobně vynechám. Není to tak, že bych byl líný to hledat, ale bylo by to na dlouho, takže bych to přeskočil... Když tak stačí napsat a já to dohledám a dodělám. Popřípadě se můžete kouknout sem: odkaz)

Stáje

Naštěstí v klidu dojela až ke stájím. Cestu zpět si už moc neužívala, protože se plně soustředila na ovládání koně, byla by nerada, kdyby jí zase někam zdrhnul.
Oddechla si, až když seskočila z hřbetu a uzdu koně si převzal stájník.
"No jo.. bezproblémová." Ušklíbla se mírně, ale rozhodla se o tom nemluvit. Kůň je v pořádku zpátky, což je důležité.

Když už chtěla odejít, tak ji stájník ještě zastavil. Trochu nejistě se podívala k obloze na slunce a snažila se odhadnout, kdy asi tak bude zapadat. Taky se podívala k věži, kde má pracovnu král a pak zpátky na něj.
"No ještě pár chvil zde snad nikomu neublíží, i když bych měla jít zkontrolovat kuchyň." Přeci jen, dohled taky trochu potřebují a teď mají asi nejvíce práce s přípravou večeře. No snad bude všechno v pořádku. Je tu teď pěkné haló ohledně toho všeho.

"Takže, kde mám začít? Budeš míchat žrádlo a já roznášet?" Práce ji neuteče a král taky ne, tak co. Alespoň si každodenní rutinu zpestří něčím jiným.

Stáje

Ano jistě, moc dlouho tě nezdržím.. Ujistí tě stařec a usměje se. Žrádlo je připravené ve kbelu u tamtoho kotce.. Ukáže na něj. Je to větší ubikace pro hříbě a klisnu. Já roznesu vodu. Všude rozsyp půlku kbelíku, kromě klisny s hříbětem, tam vysyp tak 3/4. Na doplnění kýble slouží ten plátěný pytel, který je vedle dveří.

Když máš hotovo, stařec ti poděkuje a obdaruje tě světle modrým průsvitným šátkem. Cítíš z něj jakousi zvláštní sílu, ale té se teď moc nevěnuješ. Dar přijmeš a vydáš se do kuchyně, kde nikdo neví, kde komu hlava stojí. Honí se po kuchyni všichni kuchaři a kuchtíci. Hlavní kuchař haleká na ostatní, že touhle rychlostí nestihnou navařit dost jídla na turnaj. Moc to neřešíš, turnaj je přeci jen za pár dní a tohle je zřejmě jen pokusné vaření.

Když tě hlavní kuchař zahlédne, mírně se zamračí. Nikdy neměl rád, když tě viděl ve svém království. Přešel k tobě a oslovil tě. Co si přeješ, děvče...

Klidné odpoledne

Ani jste nepostřehli, kdy vás Lilliana opustila. Murtharg to moc neřešil, přeci jen ví, že se dívka o sebe zvládne postarat sama. Alkoholixovi se to moc z počátku nedaří, ať se snažil jak chtěl. Než jste se ale přiblížili městu, konečně se mu podařilo květinu nechat rozkvést.

Po příchodu do hostince vás místní barman také pozdraví, ale dál nic neřeší a nekomentuje. Murtharg už zase vypadá jako člověk a na tebe si už jakž takž zvykl. Po příchodu do pokoje už tak nejste nikým rušení a můžete se věnovat svým věcem.

//Krátká vsuvka, ale nechci vám do toho zasahovat :)

Pekelná kuchyně

Čekala, že se ve stáji zdrží déle, ale nakonec měla práci vcelku rychle hotovou. Ono roznést pár kbelíků se žrádlem nic není, i když ji z toho pěkně boleli záda.

Když měla hotovo, a dostala ještě ten šátek navíc, omotala si ho kolem krku, aby ho někde neztratila a spěchala do kuchyně. Nevěděla proč, ale něco ji hlodalo svědomí, že tam je něco špatně.
A když tam přišla a spatřila tu spoušť, vcelku se ani nedivila, že měla špatný pocit.
Kuchař k ní hned příspěchal s jeho odtažitým tónem a úšklebkem na tváři, jak má zvykem.
"Chci se jen zeptat, kdy bude připravena večeře pro krále?" Aby také věděla, na kdy má přichystat sebe, připravit králův žaludek, protože znovu bude odmítat jíst a následně královu koupel a lože. Má před sebou dnes ještě hodně práce.

Jakmile se ji dostalo odpovědi, tak jen přikývla.
"Dobře, díky" a s úsměvem se odebrala převléknout z jezdeckých šatů, které teď smrděli koninou do čistých. Přece nebude dělat králi ostudu. Vydala se do jeho komnat, samozřejmě klepala, aby se podívala, zdali je stále ve věži a sedí nad papíry nebo ne. Také chtěla v komnatě doplnit nápoje a ovoce na zobání.

"Ano určitě se stanže, že najdeme jedince kteří se nebudou moci naučit. Když nad tím tak přemýšlím tvé léčitelství je také část magie, jenom proudí a přenáší svou energii přes jinačí prostředky."

Pozoruji že se mu nakonec daří se sedmikráskou.

Zmizení Liliany skoro ani nevnímám. Mezitím dojdeme do hostince a Alkholix začne vysvětlovat alchymii.

"Ano můžeš mi tak říkat."

Začal jsem dávat dohromady Alkoholixem ukázané byliny a postupoval jsem jak radil. Bral jsem to více méně jako magii. Dodržovat krok za krokem aby se člověk dostal ke zdárnému výsledku.

Alchymaření

Že Lilliana někam zmizela jsem si všiml až v pokoji. "Kde je Lilliana? Chápu, že je těžké schovávat draky, ale.." větu nechám nedokončenou.

Když Murth dokončil svůj pokus, jdu to skouknout. "Na první pokus to není zlé... Ještě se musí pár hodin nechat odležet, ale bude účinkovat. Sice ne tak silně, ale bude." uznale zhodnotím jeho výtvor, usměji se na něj a poplácám ho po rameni. [

b]"Hmmm.. Piješ alkohol? Mohl bych tě naučit dělat výborné víno.. Nebo třeba pálenku..."[/b] zeptám se Murtha. "Eh, promiň, byl jsem vychován trpaslíkem.. Slíbil jsem mu, že dokončím jeho životní dílo - a sice dokonalý alkoholický nápoj.. Když nad tím tak přemýšlím, je to absurdní.. Půlelf vycovaný trpaslíkem. Upír uctívající slunce.. Léčitel a alchymista hledající dokonalost alkoholu.." Hned co to dořeknu, začnu se smát. Smějí se tak moc, až z toho dostanu záchvat kašle. Kdybych byl člověk, už bych se asi dusíl..

Odpoledne plné starostí s králem

Kuchař si tě prohlédl a ušklíbl se. Jestli kvůli oděvu, kdo ví. Každopádně, chvíli se rozhlížel po kuchyni, než ti odpověděl. Kolem páté hodiny. Zamručí a vzdálí se, aby profackoval kuchtíka, který zrovna rozbil porcelán.

Když jsi sama zapracovala na sobě a dorazila ke králi, dveře měl trochu pootevřené. Normálně to neděláš, ale nahlédneš, než zaklepeš. Mezerou ve dveřích sis všimla, že král s kýmsi hovoří. Podle oděvu si ihned poznala lovce čarodějnic. ... celá ta věc je divná, můj pane. Jsem si jistý, že to nemůže být pravda.. Poodešla jsi od dveří a ještě chvíli čekala. Postávala jsi mimo spíše proto, že se král otočil, když si nahlížela a tobě přišlo, že tě viděl, ale na něm to nebylo znát. O čem se asi baví? Když si se odvážila zaklepat, král tě rovnou vyzval, ať vstoupíš. Vstupte... Ozve se a chvíli na to odchází onen lovec z pokoje. Potutelně se na tebe usměje, no tobě spíše přejel mráz po zádech, než aby tě to těšilo.

Ah, to jsi ty... Pokračuje král, když jsi vešla. Mám kontrolu? Zasměje se nad tím a je jasné, že tvá návštěva i přišla vhod, protože ten lovec dál neotravoval. Nalij nám trochu vína.. Prosím... Chvíli přemýšlíš, koho tím "nám" myslel, ale jelikož jste tam jen vy dva, asi si máš dát s ním. Jaké bylo odpoledne.. Všiml jsem si, že sis vyjela na koni... Doufám, že nebyl nějaký problém cestou...

Pozdější odpoledne s králem

Zastavila se u pokoje, protože tam zaslechla hlasy. Využila toho, že jsou dveře pootevřené, aby nakoukla dovnitř. Vlastně ani neví, co ji to popadlo, nikdy to neudělala a šmírovat se přeciž nemá.
Lehce se zamračila, když spatřila lovce čarodějnic a trochu znejistila. Škoda, že nemohla slyšet víc, nejspíš ji totiž král viděl.

Odstoupila o krok dozadu a chvíli váhala, jestli se nemá otočit a prostě odejít, ale nakonec přeci jen zaklepala. Přišla se hlavně zeptat, zdali král něco nepotřebuje, to je její práce, ne?
Na lovce jsem se snažila nedívat a nevnímat ho, ale ten jeho úsměv mne skoro až vyděsil. Musela jsem sebou cuknout, když ke mne začal hovořit samotný král.
"Ah, jistě."
Vzpamatovala se a hned uchopila pohár a džbán s vínem, aby mu nalila. S druhým pohárem trochu otálela, ale nalila ho také, jen ho nechávala postávat na stole.
"Odpusťte veličenstvo, jen mne napadlo, zdali něco nepotřebujete." Dodala s letmým úsměvem, "myslela jsem, že budete ještě ve věži."
Postávala kousek od stolu, kde postává vždycky když čeká, než král dojí či něco dořeší a tak. Prostě takové to místečko pro sluhy.
Jemně přikývla a šátek, který dostala měla stále volně uvázaný kolem krku.
"Ano vyjela. Neobešlo se to bez pár drobných problémů, ale naštěstí nic, co by se nevyřešilo."
Chvíli váhala, ale nakonec se zeptala i ona.
"Jaké jste měl odpoledne vy?"

Uvolněné odpoledne

Král se chopil poháru a usedl ke stolu, který ve své komnatě má pro spíše rodinná posezení. Tedy, který tak kdysi sloužil. Sám ti pak pokynul rukou k židli. Posaď se... I když jsi mi služkou, nemusíme být v těchto zdech tak upjatí. Tedy, pokud tobě to nevadí. Dodá ještě s úsměvem. Napij se se mnou.. Místní jsou snad víc podráždění než já a to je královské povinnosti netíží. Zamračí se mírně a položí pohár na stůl.

Zdá se, jako by ho tvá otázka potěšila. Málo kdo se zajímá co král v tomhle směru. Když pominu návštěvu toho muže, možná by to bylo i milé pracovní odpoledne, kdyby mě trochu netížily myšlenky. Odpoví ti upřímně. Asi ti bude divné, že se tě na tohle ptám, ale zajímá mě i názor jiných než můj a sira Gidamdera.. Co si myslíš o tom celém zákazu magie v království? Zeptá se tě a znovu se napije z poháru. Připadá ti, že ho tíží něco spíše osobního než královského charakteru.

Trochu relaxu

Vypadala trochu napjatě, když tam tak postávala, ale v zátylku měla ještě ten divný pocit z toho lovce. No, dneska bude mít asi noční můry.
Překvapilo ji, když ji vyzval k tomu, aby se posadila a vlastně se i trochu uvolnila a zpříjemnila si své odpoledne ještě víc. Tohle se jen tak nestává.
Nenechala se však vyzývat podruhé, i když k židli přímo naproti němu přešla váhavým krokem. Nakonec se však usadila. Víno ji nikterak pro svou nahořklou chuť nelákalo a hlavně, ji stačí trochu a už je myšlenkami jinde. Zrádná to tekutina. Přesto však smočila rty v poháru, aby neurazila.

Seděla rovně, ruce měla složené v klíně. Skoro si připadala jak malé dítě, které má každou chvíli dostat kázání. Zadívala se mu do očí a lehce se zamračila, když sej i zeptal na zákaz magie.
"Já.. nejsem si jista, jestli náleží zrovna mne Vám do hlavy tlouct mé názory, avšak.. příjde mi, že vás trápí něco jiného než jen zákaz používání magie." Neuhýbala pohledem, možná snad ani nemrkla. Zrovna ona by se chtěla tématu magie a čarodějnictví vyhnout. Sama má někdy problém své schopnosti tak dobře skrýt.
"Jestli vám to uleví, můžete se vypovídat. Sama nemám, komu bych to následně řekla. Vaše.. tajemství, dá-li se to tak nazvat, je u mne v bezpečí." Nějak měla tu potřebu mu tuhle službu nabídnout. Ono taky komu jinému by se měl vypovídat a jak se zdá, opravdu to potřebuje.

Relax

Král se usmál, potěšen, že zřejmě zvolil do služebnických řad správně. Když se tě táži, můžeš mi tvůj názor sdělit.. Dodá ještě nakonec a dopije zbytek vína z poháru. To sice trápí, ale trochu se to toho týká. Přeci jen, tenkrát spíše více mladý než rozvážný jsem učinil rozhodnutí, kterého poslední dobou lituji. Nakousne téma a sám si dolije vína do poháru.

Navíc mě zajímá i názor někoho, koho to tehdy zasáhlo nejméně. Jestli správně počítám, tenkráte jsi byla ještě malá a asi jsi zaslechla nějaké názory venku mimo hrad. Objasní proč se ptá a znovu se napije. Tudíž.. Tě žadám o tvou odpověď na mou otázku...
Zdá se, že se svěří, ale trochu později a nesmíš tlačit, aby se spíše nenaštval a neurazil.

Relax

Seděla tam naproti němu a sledovala ho. Pozorně poslouchala a neskákala mu do řeči. Jen když viděla, že dopil svého vína se zvedla, aby mu dolila. Poté se šla zase posadit zpátky.
Když ji znovu vyzval, aby odpověděla na otázku, nastala chvíle ticha. Skoro jakoby přemýšlela, jak má odpovědět. Nakonec se zhluboka nadechla a spustila.

"Já.. když se na to díváte z pohledu prostého člověka, tak jeho ten zákaz nikterak neomezuje ani mu v ničem nebrání. Naopak, lidi se v této zemi díky tomu zákazu cítí bezpečněji. Jenže.. co ti ostatní? Někteří zdědili ten talent, aniž by ho chtěli a celý život se musí skrývat. Jejich život není o ničem jiném, než plazit se ve stínech a krást, aby měli vůbec na živobytí. Lidé se jich díky tomu bojí, označují je za zrůdy.. přitom by mohli být úplně neškodní. Neříkám, že všichni. Ten zákaz sebou nese pro a proti. Na jednu stranu si myslím, že je dobře, že ten zákaz je a že se tu můžeme cítit bezpečně ale na druhou stranu lituji těch lidí, co musí žít ve stínu. A také si musíte uvědomit, že lidem s magickým potenciálem se to dlouho líbit nebude. Mohli by na vás chtít zaútočit nebo vás svrhnout a to za to jistě nestojí. Možná by nebylo na škodu ten zákaz zrušit a mágy omezit jen nějakými přísnými pravidly. Mohli by se o nich vést záznamy, mít nad nimi dohled.." Pokrčila jemně rameny a tentokrát se ona napila ze svého poháru. Úmyslně se nezmiňovala o jeho manželce a dceři a ani neříkala jaký má názor na to, že je vyhnal. Nechtěla ho ranit.

Sice se i ona musela skrývat, nebo spíš musela skrývat to co umí, ale ve skutečnosti si na svůj život nemůže stěžovat. To se ale nedá říct o ostatních mázích v této zemi.

Relax

Pozorně tě poslouchal a přikyvoval. Zdá se, že nebude až tak nepřístupný. Chápu... Dodá na konec, když domluvíš a chvíli přemýšlí. Asi si o mě myslíš hodně špatné věci, když jsem tehdy vyhnal ženu i dceru.. Zdá se, jako by ti viděl až do žaludku, ale asi to jen uhodl, protože je mu jasné, že ho za to spousta lidí nemá rádo.

Už jsem nad tím přemýšlel. Trochu se obávám toho, že se to bez tak stane, ať už zákaz zruším, nebo ne.. Pokrčí rameny. Sice se neumím moc vcítit do kůže mágů, ale někdy se ptám sám sebe, jak je možné, že ještě mám korunu, když stejně existuje něco takového jako magie, která mě o ni může úplně snadno připravit.. Přemýšlí nahlas, při čemž popíjí víno.

Relax

Zakroutila jemně hlavou a seděla tam pořád jak na hanbě.
"Není to tak, že bych si o vás myslela hrozné věci, to ne. Naopak, myslím si, že jste dobrý člověk a dobrý král.. rozhodnutí, které jste před lety udělal však bylo náhlé a .. zbytečné. To z vás však nedělá hrubiána a necitu. Svou chybu jste si uvědomil, to je důležité."

Snažila se ho možná trochu uklidnit, i když je pravda, že ona ho nikdy neviděla jako nějakého bastarda. Byl na ní vždycky hodný a pozorný. I v kralování byl dobrý a chápavý. Vlastně nebyl důvod, aby ho někdo neměl rád. Jeho rozhodnutí bylo unáhlené a hloupé, mladí občas jsou nerozvážní a jednají v afektu. Bohužel se ta chyba těžko napravuje.
"Korunu máte možná právě proto, jaký jste." Usmála se snad poprvé od té doby, co vstoupila do místnosti opravdu ze široka a bez faleše.

Relax

Přemýšlel jsem, totiž... Tenkrát zabili mou ženu aniž bych o tom věděl. Na jednu stranu pochopím, když mě vlastní dítě bude nenávidět a jednou to bude ona sama, kdo mě svrhne a ujme se trůnu, ale i přes to bych se chtěl pokusit s ní hovořit. Jen si nejsem jist, jestli by mě chtěla vyslechnout... Přemýšlí nahlas a ohlédne se k oknu. Gidamdera jsem sice poslal jejím směrem, ale i tak jsem si jist, že ji nenajde, když bude ona sama chtít. Hlavně pokud je pravda, že má i .. doprovod. Dodá nakonec a na chvíli se umlčí.

Sklouzne poté pohledem znovu k tobě. Nemusíš být tak upjatá.. Však o nic nejde... Usměje se.

Cesta městem

Moje naděje nejsou zklamány, skutečně se mne někdo pokusí okrást. K mému mírnému pobouření je to kapsář. Nezná osoba do mne narazí a sahá mi do kapsy, tenhle kapsářský trik zná snad každý o to víc jsem rozezlen.
Jednou rukou zachytím ruku kapsáře, dřív než jí dosáhne do mojí kapsy. "Máš špatný den!"zatím, co neznámého udeřím loktem přímo do tváře. Chudák zlodějíček vážně nemá dobrý den, právě jej do tváře zasáhl náloketník. O okamžik později se k němu se zářivým úsměvem otočím. "Příště neokrádej rytíře v královských barvách!" napomenu vlídně kapsáře a pak mu přímo ránu obrněné pěsti přerazím předloktí. Další úder obrněné pěsti mezi oči pošle zloděje do bezvědomí. Dám si přitom pozor, abych zloděje nezabil, ale pouze poslal k zemi.

S o dost lepší náladou zamířím do krámku. Tam v klidu počkám než se dostaví majitelka. Dobu využiji ke zkoumání obchodu a tak se zvědavě rozhlížím kolem. Následně se stejně zvědavě zadívám na dívku. "Dobrý den." pozdravím s úsměvem. Nedivím se, že je z mého příchodu poněkud vylekaná, ale měl bych jí děsit a nebo uklidnit? uvažuji v duchu.

"Jsem slyšel, že mne můžeš zavést k někomu, kdo mne představí princezně." prohlásím a můj úsměv se stane chladným. "Potřebuji s ní mluvit." pronesu již vážně.

Rozhovor

Znovu se napije vína ze svého poháru a tím ho vyprázdní. Taky už začíná mít narůžovělé tváře. Teprve po tom se trochu uvolní.
"To, že s Vámi nebude chtít mluvit je jen domněnka. Třeba si to všechno nechá vysvětlit. Musíte ji jen dát čas a počkat, až příjde sama. Tím, že ji budou vaši muži nahánět nic nezmůžete a jen ji odrazujete."
Vypadá to, že ji víno dodalo i trochu na odvaze.
"Doprovod? A to je to, co vás trápí, muj pane?"

Zůstávala sedět a vína si nedolívala. Pouze králi, pokud již dopil.


Asi by tam měla přijít nějaká jeho milenka, ať přijde na jiné myšlenky :D

První pokus nevyšel

Nejspíše si to ten zloděj vzal jako ponaučení, ale kdo ví. Pokud bude ve své branži pokračovat, tak je asi nepoučitelný.

Bylinkářka na tebe chvíli kouká jako péro z gauče. Rychle ale zamrká a nasadí úsměv s vážným tónem. O jaké princezně to mluvíte, pane? Pokud vím, v našem království taková není a jediná široko daleko kolem je princezna Kleontýna ze Zeleného údolí.. Mluví k tobě a tobě přijde, že je velmi upřímná. Tento dojem ale rychle pokazí to, že si začne hrát s pramenem dlouhých vlasů. Jasně lže.

Víš, že vyhrožováním málo kdy dosáhneš cíle, ale také plodí své ovoce. Můžeš být ale milý a pokusit se ji dnes večer špehovat, až vyrazí za svým dědečkem, kam chodí každý den.

Dívka tě pozoruje a chvíli přemýšlí, jestli ještě něco říkat, nakonec je ale ticho. Zdá se, že je na tobě, jak učiníš dál. Pokud na ni půjdeš násilím a výhrůžkami, je jasné, že tě bude mít prostý lid za zrůdu, protože si to pro sebe nenechá.

Rozhovor

To ani tak ne, spíš se děsím, s kým se stýká a kdo ji případně kazí. Mírně se zamračí a dopije vína, při čemž zavrtí hlavou, když mu chceš dolít. Ale to je teď jedno... Jak jsou na tom přípravy pokojů pro hosty turnaje? Ten už je tu za chvíli.. Zavrtí se na židli a opře si ruce lokty o stůl, při čemž dlaněmi je spojí k sobě. Snad spolupráce s Gidamderem není tak složitá.. Konstatuje ještě s úsměvem.
Venku se mezitím úplně změnilo počasí. Příjemné slunečno vyměnil prudký déšť a husté tmavé mraky.
Mimochodem, co tvůj oděv.. Doufám, že jsi s ním spokojená.. Nadhodí další téma rozhovoru. Od svého problému rychle utekl. Zdá se, že se spíše děsí následků minulosti, než budoucnosti.

Rozhovor

Seděla u stolu nesměje, ale konečně se trochu uvolnila. Ruce měla složené v klíně a pozorovala ho s jemným úsměvem.
Jemně zakroutila hlavou a když řekl, že je to jedno, raději se k tomu rozhodla nevracet.
"Přípravy jsou skvěle. Vlastně jsme si s Gidamderem rozdělili práci, kdy já je vysmejčila a připravila a on je rozdělí pro hosty, aby se nám nestihli pocuchat ještě před turnajem." Jejich mezilidské vztahy jsou opravdu složité.

Když se v okně za ním ale objevili mraky, zvedl se vítr a slunce vyměnili husté šňůry padajícího deště, zamračila se a lehce povzdechla.
"A to bylo tak krásně."
Lehce se zamračila a následně očima opět vyhledala ty královi.
"Ah jistě, šaty, které mi necháváte připravovat jsou vždy moc krásné. Děkuji." Sice nebyli hodny šlechtičny, ale alespoň chodila vždy čistá a v neroztrhaných.

"Občas se takhle vypaří, je spíš zvyklá na volnost přírody a tak, navíc možná bylo potřeba nakrmit draky."

Soustředím se na alchymii a postupně se mi jakše takše daří. Tedy na začátečníka je to aspoň funkční výsledek a ne uplně špatný.

"Díky."

Poslouchám ho jak mluví a vlastně má dost pravdu taky se začnu smát sice ne tak moc jako on ale začínají mě z toho nakonec bolet koutky.

"No na mém životě je taky hodně ironie když se nad tím zamyslíš, spojení magické a nemagické bytosti láskou, dalo vzniknout mě za to mě pronásledují a já se jim teď snažím ukázat jinou možnost než naše vyhubení."

Dodám což sice už tak uplně vtipné není ale přijde mi to aspoň úsměvné.

Kdesi v lesích

Od chvíle kdy jsem se odpojila od Murtharga, což zrovna nebyl dobrý nápad, jak nyní musím uznat, se věci tak nějak nedaří. Pořádně jsem se vyspala, no už ani nevím kdy, pokud jde o jídlo, člověk co má tak blízký vztah ke zvířatům nerad jiná zvířata zabíjí, ale jíst se musí, takže i to je takové na hraně.
No a k tomu ten pád do rokle, jasně neměla jsem koukat na toho krásného ptáka, co mi kroužil nad hlavou, ale kdo by odolal a taky jsem čekala, že se mi dostane nějakého varování…změna okolí, poryv vzduchu no i ten pták mě mohl varovat, ale to ne. Takže pád do rokle hodně bolel, vypadám, jako když mě protáhli roštím a bahnem. Špinavá, poškrábaná, potrhaná a co bolí asi nejvíc tak bolestivě naražený kotník.

Sedím na dně rokle a přemýšlím jak se dostat nahoru, rozhodně to nebude snadné a v situaci kdy jsem tak nějak potlučená víc, než je obvyklé, to bude skoro nemožné, ale nebyla bych to já, paličatá a zatvrzelá Lilith, kdybych nevyzkoušela i nemožné.

No, možná by příště stačilo méně koukat po nebi a víc koukat pod nohy, pak bys nebyla věčně v malérech.

Vnitřní monolog k ničemu nevede, kotník stažený pruhem látky odtrženým z pláště, vybavena provizorní holí, pomalu se začnu drápat k vrcholu ve stejnou chvíli, kdy do okolí zazní táhlé zavytí vlka.

„ No fajn, kruci Murthargu kde jsi? Teď by bylo fajn kdybys přišel na scénu jako rytíř ve zlaté zbroji!“

Kdesi v lese

Po tom tvém pádu do rokle vítr rozhýbal stromy. Šustění listí ti skoro připadá jako výsměch, protože se tak začalo dít až v momentě, kdy už jsi ležela uprostřed rokle jak vysoká tak dlouhá. Tví dračí společníci, které jsi měla celou dobu sebou, na tebe dolů koukají a plácají křídly, byť nelétají. Rozhodně se musí touto situací také bavit.

Pár šrámů na předloktí, ušpiněná tvář a potlučený zadek. Ten kotník ti přijde jako nic, jen vymknuté. Když jsi překonala šok a posledních pár metrů ven z rokle, konečně sis uvědomila, že tvé magické nadání zděděné po matce (nehledě na to, že jsi perfektní lukostřelec), bys mohla využít pro svůj prospěch a zléčit vymknutý kotník. Bohužel sis zapomněla luk a šípy v hostinci, kde jsou tví společníci, takže pokud tě něco napadne, buď utečeš nebo se ubráníš jinak.

Vytí vlka již neslyšíš, asi si našel lepší oběd než potlučené děvče v rokli. Slyšíš něco jiného. Volání. Prosebné volání. Pokud jej následuješ, dojdeš na území bažin. Znáš tento les jako své boty, tudíž bys nikdy touto cestou nešla, pokud by nebylo zbytí. V těchto mokřinách je půda velmi zrádná a musíš našlapovat jen velmi zlehka, pokud možno v místech, kde sis stoprocentně jistá. Už od dětství ale v těchto místech preferuješ cestu v korunách stromů. Ty jsou zde tak dokonale umístěné, že jejich silné větve doslova tvoří lávky na druhou stranu. Kousek od kraje zahlédneš dívku. Poměrně mladou. Ze vsi ji neznáš, takže musela jen procházet. Po pár je zabořená v bažině a jen tak tak se drží tenké větvičky, která už to přestává dávat láme se. Pomoz mi, prosím.. Osloví tě, když tě zahlédne. Dračí společníci zůstali v krytu křovisek okolo. Dívka se pomalu ale jistě boří hlouběji a hlouběji. Prosím, odměním se ti.. Hystericky ještě pískne, než se začne vrtět ještě víc, což ji potápí hlouběji.

Potenciálně dlouhý rozhovor

Neznatelně se usměji, když na mne bylinkářka překvapení civí. Tak moment překvapení mám. Tohle očividně vůbec nečekala. uvažuji v duchu zatím, co dívku pozorně pozoruji.
Hraje si na hloupou a nebo nic neví? Že by se mne kovář chtěl jen rychle zbavit? mírně se při této myšlence zamračím. Shodou náhod v okamžiku, si dívka začne nervózně hrát s vlasy.

"Podívej se, zapírat nemá smysl." klidně se opřu o pult ruce založím na hrudi. "Několik lidí mi potvrdilo, že tvůj dědeček šíří zvěsti o tom, že se dcera našeho krále vrátila." promluvím schovívávím hlasem. "Pomiňme to, jak nešťastný nápad to je. Rád bych se s tvojim dědečkem a pokud možno i tou dívkou dřív než se sem začnou sjíždět šlechtici s okolí a někdo se jí pokusí unést, aby jí zneužil k politické hře. " ani nevím proč vysvětluji dívce poctivě své důvody a jen doufám, že mi uvěří.

Konverzace a konverzace

Zdá se, že ti dívka uvěřila. Chvíli na tebe jen hledí, pak se ale zeptá. A neublížíte nějak mému dědečkovi? Už toho má hodně za sebou a musí se k němu velmi opatrně. Sdělí ti a na chvíli odejde dozadu, než se vrátí zpět s ručně nakreslenou mapu, zřejmě vlastní výroby.

Doufám, že zdejší lesy znáte.. Prohodí jen tak a položí papír na pult před sebou a zapíchne prst do oblasti, kde jsou samé bažiny a půda je zde velmi zrádná. Musíte zdolat tuto oblast, za ní pak už zahlédnete dědečkův dům. Pokývá hlavou a vzhlédne k tobě. Při průchodu si dejte pozor, sire. Vede skrz bažiny stezka. Je velmi úzká, každým rokem se zužuje ještě víc, brzy už bude velmi těžké přejít tuto oblast, aniž byste utonul v blátě. Sdělí ti, jako by se nic nedělo.
Ještě něco byste si přál?

Jelikož jsi dostal, cos chtěl, jen si zavrtěl hlavou a dal se na cestu. Ty bažiny znáš, nejsou ani 30 minut cesty pěšky od města. Koně necháváš u kováře. Napadlo tě, že by mohl mít problém přejít blata a nechat ho před nimi akorát hrozí, že jej buď něco ukradne nebo posvačí divá zvěř.

Cesta tam nebyla ani moc složitá, kdyby nezačalo pršet. Malebné slunečné počasí se změnilo v temnou deštivou noční můru. Teď už jen bouřka. První blesky ale přišli chvíli na to. Dorazil si blatům a poslední zbytky tenounké cestičky ti akorát lemovalo žluté kvítí.

Rozhovor

To ano... Přikývne král. Ty spory opravdu komplikují život ostatním. Nejvtipnější na tom je, že Zelené údolí, Velehory a Písečné pláně jsou více méně rodina díky jejich pradědečkovi, který... No, nazvěme to čirou náhodou, se postaral o to, že pár genů spolu sdílí. Pokrčí rameny a zavrtí hlavou. Místní králové by mohli trochu začít přemýšlet, ale nám to asi může být jedno.. Když jim do toho budeme mluvit, hrozí válka. A ohrozit můj lid se mi zrovna nechce. Dodá ještě nakonec a vyhlédne z okna. V ten moment se k dešti přidaly blesky. A tak pěkně zrovna bylo... Zvažoval jsem výlet po městě, ale teď to nemá zrovna smysl. Otočí se zpět a pohlédne na tebe. Doufám, že tě od ničeho nezdržuji. Jestli máš nějakou práci, tak jdi. Pousměje se a chopí se hromádky papírů po své levé ruce.

Vyrušení

Vaše poměrně úspěšné odpoledne zatím nic nekazí. Venku je krásně, nikdo vás neruší.. Až hostinský, který na vás zabušil na dveře. Co to děláte v mém hostinci? Smrdí to až dolů! laskavě toho nechte! Asi hovoří o vašem výtvoru. Vám to snad ani nepřijde, cítíte jen výraznější vůni užitých surovin. Jemu to očividně nedělá dobře. Zákazníci se mi stěžují! Jestli kvůli vám opustí hostinec, ponesete si následky! Vzkřikl a ještě naposledy praštil do dveří. S těžkým krokem se následně oddupal zpět do lokálu.

Pak už je zase klid. Venku se začínají stromy klimbat vlivem větru ze strany na stranu. Vašemu výtvoru se zatím daří velmi dobře.

Stále v lese

Jelikož se zázraky nedějí, nezjevil se žádný rytíř na bílém koni, ale já začala používat mozek. Mladá dráčata jsem sjela pohledem, protože mi bylo jasné, že se jistě skvěle baví. Po nějaké době jsem se vyškrábala nahoru a vzpomněla si na všechny své dovednosti, kotník jsem si dala do pořádku a na draky vyplázla jazyk, pak jsem se pobaveně ušklíbla. Vpadám jak jezinka a mohu jen doufat, že nepotkám nějakou lidskou bytost, by mě považovali za strašidlo.

Co mě mrzí je, že jsem zapomněla luk i šípy, ale co už nadělám. Rozhodnuta vrátit se do hostince pomalu se rozhlédnu kolem, krajina je pro mne známá a vlk si nejspíš našel jinou kořist, takže mi nic nebrání v návratu….nic ? Zaslechnu tiché úpěnlivé volání.
Ano, bylo by snadné volání ignorovat, vrátit se do tepla hostince, ale to já nedokážu. Vydám se za hlasem i s vědomím, že nemám žádnou zbraň a cesta vede do, ne zrovna příjemné části lesa.
Zem pod nohami se mi houpe, pohledem hlídám dračí mláďata a nakonec jim ukážu aby zůstali na pevné půdě a já se vyhoupnu do koruny stromů. Spletitost větví dělá přírodní můstky nad celím územím bažin, jen vědět kam šlápnout. Za chvíli již vidím dívku jak se boří hlouběji s každým nádechem s každým pohybem.

„Nehýbej se, pomůžu ti, ale přestaň vyvádět.“ Houknu na dívku rychle a stáhnu si plášť, který dívce hodím, položena na pevné větvi snažím se pomalu odtáhnout dívku do bezpečí.
„Jestli sebou přestaneš mlít, tak se nám i podaří tě zachránit…“ promluvím ještě a pousměji se, abych dodala dívce odvahu, pak už se soustředím na to, dostat ji ze smrduté pasti. Jen by mě zajímalo kdo to je a jak se sem dostala.

Stále v lese, kolem jsou stromy.. Prostě les

Dívka sebou po chvíli konečně přestala mlet, když zjistila, že se jí snažíš pomoci a zřejmě i pochopila, že takhle přijde smrt pomaleji. Zachytí se tvého pláště a společnými silami se vyhrabe ven z hlíny. V té hliněné hromadě, která připomíná člověka, postřehneš na relativně čisté části látek zlaté a stříbrné vyšívání. Ta dívka bude někdo hodně vysoce postavený, ale ruku do ohně bys za to nedala. Šlohnout oděv je přeci jen jednoduché, že? Ale přeci jen ti někoho připomíná...

Moc ti děkuji, jsem ti zavázána.. Sdělí ti s úsměvem, když konečně stojí na pevné zemi. Nebýt tebe, asi bych to měla spočítané. Dodá ještě nakonec a prohlédne si samu sebe. No, hezké.. Kdyby mě někdo potkal, tak mi snad ani neuvěří... Zamumlá trochu tiše, ale rozumíš jí. Přeci jen, nestojíš tak daleko. Pak znovu vzhlédne k tobě. Vrať se se mnou, prosím, domů. Můj otec tě odmění, žes mi pomohla.... Navrhne, pak ale sebou trhne a zavrtí hlavou. Jsem to ale neslušná... jsem Kleontýna.. Dcera krále a vládce Zeleného údolí... Tak teď už je ti jasné, co je zač. Jednu chvíli ti opravdu přišla známá, ale nebyla sis jistá. Co teď? Zneužiješ toho, že ji znáš a snad budeš požadovat i něco málo na přilepšení od jejího otce? Nebo se zachováš slušně a pomůžeš jí dostat se domů? Jedno je ale jisté. Pokud jí řekneš, kdo opravdu jsi, nebude trvat dlouho a zjistí to zdejší král, tvůj otec. Je vlastně na čase mu odpustit? Pokusit se s ním zase sblížit? Nebo obvinění, že může za smrt tvé matky je silnější....?

Pořád v lese, hurá jsem zachránce

Když se mi konečně podaří vytáhnout tu hromádku bláta na pevnou zem, po bližší prohlídce zjistím, že to je nejspíš dívka z lepší rodiny. Její slova plná díku ani moc nevnímám, spíš přemýšlím, odkud ji znám, protože i když je jak bahenní šotek, ty rysy jsem už někde viděla. Její vyřídilka mě nenechá dlouho nepochybách a po chvíli už vím kdo je dívka zač. Ještě chvíli přemýšlím než pomalu odpovím, nestojím o díky, ale rozhodně nenechám dívku v lese, protože kdo ví, kde by skončila příště.

„Kleontýno prosím chvíli mlč, samozřejmě tě doprovodím domů o to se bát nemusíš a žádné díky a odměnu nepotřebuji, jsem ráda, že se ti nic nestalo. Jo a já jsem….. Li.“

Víc ji zatím rozhodně neřeknu, ještě sundám svůj plášť a dívku do něj zamotám, aby zbytečně neprochladla, to že bude od bahna nijak neřeším. Pak se ještě na dívku usměji.
„Připravena? Můžeme jít? „
Pokud mi to odsouhlasí, provedu ji spletitou lesní cestou a pak už nechám na ni, aby mě vedla k sobě domů, rozhodně nechci zatím dát najevo, že vím kdo je i kde žije.

Výlet k sousedům

Za plášť ti poděkuje, pak už jen následujete lesní cestu ven. Trochu ti to nedá a přemýšlíš, kde se tam vůbec vzala. Údolí má docela velké území, takže nerozumíš tomu, co dělá tady, i když to k hranicím není daleko. Cestou nic neříká, jen jde vpředu, když opustíte les a vede tě do své země.

Kde se tu vzala? Bez doprovodu? Sotva dorazíte k hranicím, všimneš si blíží se družiny zleva. V moment, kdy si jich všimne Kleontýna, změní směr k nim. Jelikož díky slyšet nepotřebuješ a ani nepotřebuješ, aby si náhodou vzpomněli, ke komu patříš a snad tě, nedej Bože, chtěli vrátit, v moment, kdy je naprosto jasné, že nevnímá, protože zrovna padla do náručí vlastního otce, zmizíš. V úkrytu hustých keřů se ještě otočíš k průvodu. Dívka tě zrovna hledala, snad aby ti tedy mohli poděkovat. Dál už se ale nezajímáš. Plášť doma ještě máš, takže tenhle nepotřebuješ. Navíc byl slušně zašpiněný.

Dračí verbeš tě sledovala celou cestu, takže se k tobě na kraji lesa zase připojí. Zdá se, že teď už ti nic nebrání vrátit se do hostince za ostatními. Nebo snad vyrazíš jinam? Každopádně slunečný den ti zatím přeje.

Krátký výlet a rychle zpět.

Cesta ubíhá rychle a kupodivu i mlčky, jsem ráda, že děvče moc nemluví. Já sama si nepotrpím na zbytečné klábosení, takže ticho oceňuji. Vím, že dráčci mě sledují, proto jdeme rychle a když se vymotáme z lesa jsme už blízko údolí. Cestou přemýšlím kde se tady vzala, ale nemůžu přijít na jediný důvod.

Po chvíli zahlédnu družinu a to už vidím jak k nim dívka běží a vítá se se svým otcem, v tu chvíli se rozhodnu zmizet. Plášť ani díky nepotřebuji, takže opět mizím v lese. Tam se ještě ohlédnu a vidím jak mě dívka hledá, ale nehodlám riskovat a nořím se hlouběji do lesa.

Dráčata se ke mě přidají a já rychle zamířím zpátky do hostince kde se hodlám připojit k ostatním.

Na hospodského prakticky nereaguju, nechám ho ať se vykřičí. Kvůli tomu sem zjevně přišel, počkám než odejde a pak se podívám na Alkoholixe.

"Můžeme se přesunou jinam.

Kousek od sud na kraji vesnice mám dům. Sice mě pozorují místní občas i u mě doma ale jinak je tam klid a soukromí."

S tím počkám co navrhne upír.

Klidně opětuji pohled dívky a téměř vidím jak se jí v hlavě točí kolečka. "Ne, vašemu dědečkovy nijak neublížím. Budu k němu zdvořilí." ujistím dívku. Zatím, co dochází kamsi dozadu, podezřívavě jí sleduji. Snad jí nenapadne utéct. To by bylo vážně špatně. Hrozně nerad štvu lidi pomocí psů. uvažuji a podvědomě se mračím.

Docela se mi tak uleví, když se dívka vrátí s mapkou. "No, tak nějak se v okolí vyznám." souhlasím a podmračeně se zadívám na mapu. Místo, které ukazuje se mi ovšem nelíbí. Bažiny no jistě. Proč to jednou nemůžou andělské ostrovy? medituji v duchu. "Až uvidíš stezku přes blata, která každým rokem není užší, dej vědět. Dám jí vymalovat." bručím spíš pro sebe, moc se mi totiž nelíbí myšlenka, že se budu brodit bažinou.

"No, prozatím to bude všechno a doufám, že vám přinesu pozdravy od vašeho dědečka." v mém hlase lze snadno vyčíst, že v opačném případě bude moje příští návštěva o dost nepříjemnější. "Na viděnou." s mírnou úklonou opustím obchůdek.

Koně mám u kováře. Hmm no snad je to i dobře. Přeci ho nepotáhnu do bažiny. Kdybych se musel brodit, mohl by si zranit nohu a na okraji bažiny by jej mohlo něco sežrat. Tam, kde je mu bude dobře. uvažuji zatím, co mířím k bráně. Bránou projdu téměř bez povšimnutí. V posledních dnech, jak dohlížím na přípravu kolbišť chodím do vniitř a ven z města, tak často, že to nikomu už ani nepřijde divné. Zamířím po cestě do lesa. Po třiceti minutách se les začne měnit na bažinu. To poznám jednak podle smradu, tak podle toho, že je půda měkčí.

Ještě než dorazím přímo do bažiny, začnou mi na zbroj bubnovat kapičky deště, propadající mezi korunami stromů. Zadívám se na oblohu a to v okamžik, když na zem sjede první blesk."To je zas den!" prohlásím podmračeně a posunu si kožešinu, aby mi kryla krk. Než vstoupím do bažiny useknu dlouhou větev a používám jí na kontrolu cesty před sebou.
"Výborně teď půjdu podle kytiček." zachmuřím se ještě víc, když se začnu brodit zatopenou ztezkou na druhou stranu.

Podivuhodně bláznivý výlet za informacemi

I přes to, že ti počasí moc nepřeje, pod stromy se širokými korunami na tebe moc neprší, takže má ten les přeci jen jednu výhodu. Kupodivu cesta je velmi klidná a postupuješ kupředu po pevné zemi. Květy už pomalu odkvétají a v některých místech už ani nejdou rozeznat od spadaného listí, no i tak se ti daří správně "vytipovat" a díky holi i určit stezku.

Když jsi přešel na konec blat, usmálo se na tebe štěstí v podobě slunce. Díky tomu dešti bylo příjemně, nebylo ani horko, ani zima. Navíc nejsi od bahna, což je pro tebe skvělé.
Následoval jsi cestu díky mapě, kterou ti ukázala a kterou sis zapamatoval. Přiblížil ses na rozcestí, kde jsi se chvíli rozhlížel a chvíli zvažoval kudy dál, ale zahlédl si mezi stromy dům, který by tu měl být jediný. Zamířil jsi k němu, ani jsi nešel po cestě. Prostě jsi pošlapal sem tam trochu trávy.

Dveře od domu jsi našel brzy. Vlezl jsi do zahrádky, pár kroky se přesunul ke dveřím a zaklepal. Nic se neozývalo. Neostýchal ses a otevřel dveře. Uvnitř jsi viděl skromnou světnici s kamennými kamny, stůl s dvěma židlemi a postel vzadu pod oknem. Na kamnech zrovna mírně poblublávala voda s bylinkami. Zřejmě čaj. Všude po zdech jsou rozvěšené sušené bylinky, mnohé z nich jsou ještě čerstvé.

Když jsi se otočil, abys vyšel z domu, zahlédl si na rozcestí muže v tmavé potrhané kápi a jednoduché vestě, kalhotách a botách. Když se přiblížil ještě blíž, zaznamenal jsi vrásčitou tvář. Muž si tě všiml, až když byl od tebe 10 kroků. Všiml sis, že v jednom oknu neměl žádnou panenku, ani zorničku. Byl na půl slepý. Co vás k nám přivádí, pane.. Oslovil tě a sundal si kápi z hlavy. Muž byl bělovlasý a napůl plešatý. Kdo vás poslal... Položil ti druhý dotaz.

A co teď?

Murtharg
Alkoholix se ti omluvil, že ještě musí něco vyřídit a ve spěchu odešel. Neřešil si to, o lektvar je určitě postaráno, tak jsi ze slušnosti opustil také jeho pokoj. Cestou si vzal do ruky luk a toulec se šípy, který patřil Lilianě. Hostinský se na tebe při odchodu divně díval, snad jako by tě proklínal do desátého kolene, ale jakmile se za tebou zavřely dveře, měl si hned lepší pocit.

Liliana
Tvá cesta zpět byla bez problémů. Slunce svítilo, na nebi ani mrak, v okolí žádný narušitel.

Setkali jste se před hostincem. Kolem prošla skupinka lidí, která na vás upřela cestou zrak. Zastihli vás v momentě, kdy se Lilianě předával její luk. Asi si mysleli cosi o špatném otcovství, že vůbec svěřuje někdo dívce takovou zbraň, ale kdo by to řešil.
Kolem je jinak klid. Ptáci zpívají, slunce svítí, sem tam někdo kvapně projde.

Klid na moment narušil malý chlapec, který přikvačil k vám. Nezdá se, že byste ho znali, ale on zřejmě tuší, s kým mluví. Mám ti vzkázat, že se po tobě shání tvůj otec... Pohlédl na Lilianu a rychle párkrát zamrkal, potom zase odběhl, aniž by čekal na nějakou reakci. Kdo to byl? Kdo ví. Od koho je vzkaz? Další otázka bez odpovědi. Vzít ji vážně či ne?

Cíl cesty

Jak se brodím pomocí hole blátem tiše kleju na adresu bahna, deště a odkvetlých kvítků. Díky své holi se probořím jen párkrát a ani jednou né moc hluboko. Dost se mi uleví, když pod nohama ucítím pevnou zem.
Když se ještě nade mnou skrz koruny stromů mrkne slunce, znovu se mi vrátí dobrá nálada. Díky, dešti jsem jen mokrý, ale ne od bahna. Vytáhnu z vaku, abych se podíval kudy dál. Pozorně prostuduji náčrt a vydám se podle něj do lesa.

Po krátké procházce po lese zahlédnu mezi stromy dům obehnaný plotkem a zahrádkou. Zaraduji se, že jsem našel cíl své cesty a vyrazím k němu.

Projdu zahrádkou a dám si pozor, abych nesešel s cesty a neponičil některou z rostlinek. Rázným krokem dojdu ke dveřím a silně zabouchám. Nic?! Zabuším znovu Jestli je ten dům prázdný, tak další rozhovor s tou bylinkářkou povedu v šatlavě! vrčím v duchu a beru za kliku. Rychle se rozhlédnu po domě a k mírné úlevě zjistím, že je obýván.
Takže stařík si jen někam odskočil. No, co času mám dost. Tedy zatím. uvažuji a znovu zavírám dveře. Zrovna se otočím,abych se rozhlédl po místě, kde počkám na majitele domu, když ten se právě objevil na rozcestí.

Založím, jak jsem zvyklý ruku na hlavici meče a čekám než ke mně muž dojde. Na tváři se mi usadil celkem přátelský, ale nic moc neříkající výraz.
"zdravím tě dobrý muži. Jsem Gidamder de Farou a rád bych se setkal s dívkou, jenž o sobě říká, že je naše princezna. odpovím se zdvořilou úklonou muži na první otázku. Je zbytečné se skrývat a hrát šarády. Královský dvůr je daleko, nejspíše i králova moc sem sahá jen pokud to místním nevadí.
"Poslala mne sem vaše neteř, co vede bylinkářství ve městě." odpovím stejně trpělivě a klidně na druhou otázku.

V cíli a v místě, které pomalou už do království nepatří

Proč se chcete s dívkou setkat, jestli vůbec existuje?? Zeptá se tě lehce unaveným hlasem a obejde tě ke dveřím, kterými vstoupí do domu. Navíc jak takové fámě můžete věřit, když údajně nežije? Dodá ještě aniž by se otočil a rychlým pohybem ruky i na svůj věk uchopí horký hrnec na kamnech s čajem a bez zjevné bolesti či nějakého zaznamenání teploty keramického hrníčku jej položí stranou, aby se přestal vařit.
Doufám, že jste mé neteři neublížil. Dodává na jeden nádech ještě a pokynem ruky tě pozve dál. Pozvánku přijímáš, protože tě znovu dostihl déšť. Prvních pět kapek si zaznamenal, než si vešel. Pak se strhl liják, který bubnováním na parapet dodával vašemu rozhovoru trochu temnější atmosféru.

Stařec si odlije do plechového hrníčku čaj a pohlédne na tebe. Dáte si také? Kopřivový s maliníkovými listy... Nabídne ti teplý nápoj a pokud jej přijmeš, odlije ti a postaví hrnek na stůl naproti sobě.

Nový den na starém místě

Každý den vstáváš velmi brzy. Vlastně to ani neděláš dobrovolně, ale kdesi od sousedů tě pravidelně budí křik kohouta, který místy spíše vypadá, že mu někdo rve peří ze zadku, ale zvykl sis. Bylo kolem páté ráno. Venku už bylo světlo, jen slunce stále spí za obzorem a nebe halí pár mráčků, které zvěstují příchod deště. Z jihu se mezi domy líně táhne teplý vítr. Venku si prozpěvují ptáci a tak obecně je pohodový a krásný den.

Na pole dnes vlastně ani nemusíš. Včera jsi tam trávil celý den a plel si a okopával jako o závod. Jen před domem v zahradě se již červenají jahody a z druhé strany na ně mávají listy ředkviček, které se už také cítí na to být vytažené z hlíny. Jako dokonalé nízké křovíčko ve větru se pohybují v rytmu tance listy salátu.

Už teď jsi se rozhodl, co a jak dnes přes dopoledne uděláš. Díky příjemnému počasí bude u řeky dobře a teď brzy ráno tě tam nikdo obtěžovat nebude. Nalovíš pár ryb, čímž zabiješ čas tak do desíti dopoledne. Dle svého uvážení a počtu úlovků se pak vrátíš. Pobereš zeleninu a ovoce ze zahrady a vyrazíš na trh. Jelikož se nezdá, že by mělo pařit slunko, ryby se ti nezkazí a všechno to do poledne stihneš. Potom vyrazíš na trh s nejčerstvější donáškou, což několik místních velice zajímá a už máš vyzkoušené, že dostaneš i docela dost peněz, aby sis potom sám mohl obstarat to, co potřebuješ. Jídlo tě naštěstí netíží, i když je někdy velmi milé zpříjemnit si týden sýrem či tvarohem.

Na své poměry jsi spokojený s tím, co máš. Ráno posnídáš pečivo s máslem, které již dochází a počítáš, že ti stačí ještě tak na den včetně chlebu. Následně se vydáváš k řece, kde se ti vcelku daří. Kolem je klid, nikde ani noha. Ryby taháš co chvíli a ještě živé odkládáš do sítě, kterou sis upevnil na břehu řeky a spustil ji do vody. Ryby tak zabiješ později, což ti zaručí odchod od řeky s opravdu čerstvými úlovky.

Odpočinkový den:

Oheň. Všude okolo jen oheň, od něhož stoupá dým s nasládlým pachem. Lidé - spousta lidí. Všichni trpí v plamenech, které na ně seslala čarodějnice polapená králem. Odpornost procesů zažírající se do morku kosti, když v tom záblesk.

Prudce otevírajíc oči si stírám pot z čela. Jen další sen. Občas se mi takové věci stávají. Už si s tím nelámu hlavu, dokázal jsem se totiž naučit, že to, co mi hlava promítá v noci se neshoduje s realitou. S realitou běžného dne, do něhož mě opět přivádí kohout, kterého chovají o pár domů dál. Sám jsem se dříve staral o pár zvířat, ale po několika měsících přišlo přiznání, že je prakticky nemožné starat se o „velkostatek“ sám a vzdal jsem se svého dobytka na úkor políček. Nedá se říci, že by mě to poznamenalo - přišel jsem ke slušné sumě peněz, která by pokryla mé nezbytné výdaje i kdyby přišlo nepříliš hospodářsky přátelské počasí. Dokonce ani o domácí mléčné produkty jsem nepřišel - nebyl čas vyrábět si domácí sýry a tvarohy, konvice mléka proto končily stejně jako mnou ulovené ryby. Na tržišti.

Ještě dvě, tři minutky polehávám na slaměné posteli, než kohout konečně umlká a já přejdu do sedu, nasadím si košili spolu s jednoduchými kalhotami a hned po obutí vycházím ven. Letmým pohledem sjedu prostor před domem, kde po mé levici rudě září jahodníky a po pravici se pohupují listy ředkviček. Vzhlédnu k nebi, natáhnu do plic co nejvíce vzduchu se dá a se zavřenýma očima ho zase vypustím na svobodu. Několika kroky se přesunu k políčku s ředkvičkami, vytáhnu jeden svazek a během několika vteřin jsem si jistý, že má skrovná zahrádka je připravena na sklizeň. Vyrazím opět ke dveřím chalupy, vedle nichž položím svazek ředkviček - nikterak jim neholduji, ale měšťáci se po nich mohou utlouct, a proto se vyplatí je pěstovat.

Domek je jen stroze zařízený - po levici je slaměná postel, nad níž je okno. Na pravé stole pak stojí stůl se dvěma židlemi. Přímo proti vchodu se nacházejí ještě jedny dveře vedoucí do další místnosti, které používám jako skladiště pro své náčiní - rybářské, zemědělské. Zároveň se tam nachází v policích mé soukromé zásoby jídla - vyjmu z nich chléb a máslo. „Ještě dnes a zítra,“ prožene se mi hlavou. Snídaně je jako vždy rychlá, tichá, ale pro žaludek příjemná.

Rozhodně se nechystám prolelkovat celé dopoledne a ztratit tím krásné počasí. Podle výhledu na nebe se zdá, že by mohlo zapršet, a proto je nutné využít toho, že tržiště bude ještě plné lidí. Popadám udici, postarší vezírek, jednoduché návnady, háčky a vyrážím směrem k potoku, který bude nepochybně plný ryb.
Cesta není nepříjemná, naopak je po několika dnech strávených okopáváním polí velice pohodlná. U vody se ještě nenachází žádní rybáři, alespoň ne v úseku, ve kterém lovím já. Spustím vezír do vody, na udici nasadím háček i s návnadou a nahodím - není nač čekat. Posadím se, ale po pár vteřinách už vstávám a tahám první rybu. S úsměvem ji vpustím do vezírku a postup opakuji. Původně jsem měl v plánu zůstat u vody několik hodin, ale když po několika desítkách minut vidím osm velkých ryb, které se prohánějí ve vezírku, usoudím, že bude lepší vrátit se domů.

Ryby se samozřejmě snaží zachránit si krk, což je důvod, proč se cesta zpátky trvá delší dobu než cesta tam. Ryby v síti spustím do sudu, který stojí vedle chalupy, aby vydržely, než přijde jejich čas. Vedle jejich sudu se nachází ještě jeden sud plný vody - ten nechávám záměrně prázdný, abych v něm mohl očistit zeleninu a ovoce, které posbírám. A do toho se také hned dám. První začnu s ředkvičkami a saláty. Ty vždy vytáhnu ze země a pečlivě omyji v sudu. Poté je nakládám do košů - stejně tak naložím i s jahodami. Vše, včetně ryb, naložím na trakař a vyrazím vstříc městečku, kde si už o pár desítek minut později vykládám zboží na stánek.

Lidé nejprve otálejí, ostatně jako vždycky, ale poté, co jeden zákazník koupí mé zboží a tváří se nadmíru spokojeně, hrnou se ke mně davy. „Jistě; ano; samozřejmě.“ Takovými slovy nejčastěji odpovídám. Samozřejmě, některé požadavky jsou naprosto nesmyslné, ale chci-li vydělat svůj zisk, musím vyhovět paničkám, které nejsou úplně zvyklé nakupovat. Tak například - jedna z nich si požaduje nastrkat ředkvičky mrtvé rybě do tlamy, že prý se její nákup ponese lépe.

Jakmile mám prodané vše, co jsem přinesl, projdu si stánky - koupím si do zásoby chléb, máslo a sýr. Dokonce si vyhodím z kopýtka a koupím kousek sušeného masa. Vše naložím na trakař, váček se zbylými penězi pozorně střežím a pomalu vyrazím zpátky k domovu. Podle polohy slunce usoudím, že už je po poledni. Plány pro zbytek dne ještě nemám, každopádně se nechystám jít k polím.

Trakař nechám stát u domku, své nově nabité zásoby uklidím do druhém místnosti a vak s penězi skryji pod uvolněné prkno v podlaze. Poté vyjdu ven. Na nebi se honí mraky. Usadím se na lavičku a přivřu oči. Svoboda... jak pomíjivá svoboda.

Předám Lilianě s úsměvem luk i toulec. Okolní lidi a jejich reakce ignoruji.
"Alkoholix musel jít. Kde jsou?"

Zeptám se potichu tak aby to slyšela pouze Liliana.

Mezitím ale přijde malý chlapec. Vyřídí vzkaz a mě ztuhne výraz v obličeji. Chalpec zmizel neznámo kam.
"Našli nás.. musíme se zdekovat. Do domu pro věci rychle."


Řeknu potichu Lilianě chvilku počkám jestli vnímala případně ji vezmu lehce za ruku a přiměju ji rychlejším krokem jít k našemu domku.

Svoboda je náhle ta tam, stačí jen žvást hloupé ženské

Bylo to docela hezké. Lavička, krásné počasí a klid. Sem tam kolem tebe prolétne pták, jindy si všimneš veverky na stromě naproti. Netrvá dlouho a ozve se tvůj prázdný žaludek s žádostí a touhou něco pozřít. Vzhledem k předešlému nákupu je co, tudíž dlouho neotálíš a jdeš splnit požadavek tvého těla.
Zvedneš se z lavičky a vpluješ do domu.

K obědu se rozhodneš pojíst trochu masa, které sis koupil, když jsi se na trzích po práci trochu rozšoupl, vzal k němu kousek chleba, usadil se ke stolu a dal se do jídla.
Ani ne v polovině tvého obědu slyšíš z venku podivný křik. Ženský a velice otravný. Na to, kolik jsi potkal lidí za celý život, tento velice otravný hlas ti utkvěl v paměti. Poznáváš v něm jednu z dnešních zákaznic, které si, ostatně jako každý den, koupila několik tvých jahod. To přeci není možné, aby to nebylo očarované! Slyšíš ji křičet. Už ti chybí poslední sousto, když kdosi zabouchá na tvé dveře a aniž by čekal na vyzvání, vráží dovnitř.

Dotyčná dáma v doprovodu dvou strážných. To je on! Hrnou se k tobě jako ryby po návnadě. Není možné, aby žádnou nepoužil! Zaslouží hranici! Leč to vysloveno nebylo, trochu tušíš o co jde. Na hranici byli upalováni jen... Oni. Není třeba soudu! Jde i tady a teď! Vykřikuje hloupá měšťanka, která zřejmě nikdy pořádnou práci v rukou neměla.
Vezmi ji , prosím tě, ven. Pohlédne jeden mladší strážný na staršího. Ten jen s přikývnutím odchází a ji vleče za sebou. Když za nimi zaklapnou dveře, ten mladší s krátkými hnědými vlasy a ve zbroji s erbem království na tebe pohlédne. Nemůže být o nic víc starší než ty.
Abych vysvětlil, co se děje... Trochu tě zaráží jeho přístup. Asi ještě není v této práci tak dlouho, tak to zatím dělá poctivě. Tato paní nám nahlásila možný výskyt magie. Snad chápete, že to musím prošetřit. Asi se to ještě nedostalo výš než jen k těm dvěma. Na jednu stranu tě to těší, na druhou se ti moc nelíbí, že by ti měli prohlížet dům. Buďte tak laskav, pane, a vyjděte ven. Provedu prohlídku Vašeho domu. I když nemáš co skrývat, nezdá se ti, že bys měl opouštět dům. Když vyjádříš svůj nesouhlas, mladík se na tebe zamračí. Prosím.... Dodá, aniž by něco dál vysvětloval a vyvede tě ze dveří ven.

Mezitím, co se uvnitř děje prohlídka, venku se sešel dav sousedů. Ženština všem ohlašuje své podezření, že jsi kouzelník, jako by to byla hotová věc. Někteří z místních tě znají, ti starší znali tvou matku, jen kroutí hlavou ve známce nesouhlasu. Tobě nezbývá než zatím snášet nepříjemné pohledy zbytku. Strážník venku vlastně slouží jen jako bójka, aby se zastavilo co nejvíce lidí.
I přes hučení davu slyšíš z poza dveří svého domu rachot. Zdá se, že tvůj dům doslova chce obrátit vzhůru nohama.

Čarodějnictví se vrací?

Klidně posedávám na lavičce, kam jsem se usadil a sleduji přírodu, která bují vlastním životem všude okolo mě. Nasávám čerstvý vzduch do plic. Jsem tak tichý, že nedaleko mě proběhne drobný tvoreček, aniž by se po mně ohlédl. Vůbec se nebojí. Po tváři mi přejede letmý úsměv. Zavřu oči a hlavu zakloním. Byť mi práce na polích nikterak nepřekáží, rozhodně si vždy rád odpočinu. K tomu mám příležitost jen dnes. Pokud mě mysl neklame a mraky s větrem naplní své věštby přicházejícího deště, pole budou po několika dnech zase zavlažena a já se budu moci zítra vrátit do práce.
Ze zamyšlení mě vytrhne až zavrčení z mého žaludku. Položím na něj jednu ruku - o vteřinu později už stojím a protahuji se.
Vcházím do budovičky, popadám kousek masa, který odříznu nožem, zbytek staršího chleba a pár jahod, které jsem ušetřil k vlastní spotřebě - není jich moc, ale šetřit si je na později nemůžu, aby se nezkazili.
Spokojeně se usadím ke stolu, kde začnu pojídat svůj, na mé poměry bohatý, oběd. Nijak zvlášť o tom ale nepřemýšlím - je to jen jídlo a kdybych přemýšlel nad tím, co všechno nemám, byl bych akorát nespokojený.

Zrovna se chystám vložit do úst další sousto, když v tom zaslechnu skrze okenice nějaký povyk. Odložím svůj opotřebovaný příbor a postavím se na nohy. Netrvá dlouho, aby se mi v paměti vybavila osoba, které patří onen pronikavý hlas: Co ta tady chce? bleskne mi hlavou a opět se posadím na své místo ve snaze dojíst svůj oběd. Od toho mě ovšem vyruší zabouchání na dveře a nezvaná návštěva. Nemusí nijak rozvádět své řeči, aby mi došlo, z čeho mě ta žena obviňuje. Roztáhnu chřípí a už se nadechuji se záměrem ji okřiknout, když jeden ze strážných požádá druhého, aby ji vyvedl ven z místnosti.
Rozhodně tuhle práci nedělá dlouho, jeho přístup je příliš byrokratický, opatrný. Uvědomím si, že jsem s ním v domku sám. Stejně jako vždycky i u mě bezpochyby něco najdou. Pak budu odsouzen a popraven. A i kdyby nic nenašli budu stejně odsouzen - nemohou si dovolit riskovat existenci čaroděje v království a jeden politický omyl navíc už nikomu neublíží. Pobouřeně rozhodím rukama, přejdu do druhé místnosti, kde jsou pod prknem peníze ve váčku. Celou dobu samozřejmě hulákám jak na lesy: „Co bych tady JÁ měl mít? Já chudý zemědělec, který se sotva uživí?!“
Tam vyhodnotím situaci - pokud jsem si jistý, že na mě strážce nevidí, odsunu prkno, ze kterého svůj výdělek vezmu a skryji si ho do kalhot. Pokud usoudím, že jsem vidět, nechám své úspory tam, kde jsou. Tak či tak nakonec vyjdu z domu ven. Prohlédnu si tváře svých známých - přátelé se tváří dotčeně, lidé, které jen občas míjím jsou vůči mně naprosto laxní. Štěstím pro mě je hlavně to, že strážný, jež stojí venku, se mi zdá být poměrně nepozorný. Slyším rámus ze svého domu. Nemám co ztratit, v podstatě už jsem mrtvý. Na chvíli zaváhám. Ten mladík by mohl být rozumný a obvinění označit za neoprávněné, ale kdo ví? Nic nemůžu nechat náhodě. Napustím plíce zplna vzduchem. Pro své rozhodnutí mám už jen málo času - když se vydám k potoku, můžu je tam rychle setřást a pak zmizet v lesích. Podívám se do očí starému člověku, který znal mou matku. Možná, že se mi to jen zdá, možná, že jen má mysl dokresluje jisté tušení, ale vidím v nich lítost. Lítost, která se lidem objevuje v očích při upalování.

Neztrácím už ani vteřinu. Otáčím se na patě a rychlostí blesku vystřelím směrem k potoku - tam, kde jsem ráno lovil ryby. Dal jsem si pozor, abych využil příležitosti, kdy strážný poleví na pozornosti, otočí se, nebo bude zabrán jinou činností. Běžím, seč mi nohy stačí.

Možná nová doba?

Spíš ne, jen nová posila stráže, která dělá práci pořádně a normálně.

Tvůj pokus vzít si peníze z pod prkna se ti zdál až moc riskantní. Muž se celou dobu na tebe díval, dokud jsi neodešel ven. Během tvého váhání, zda - li utéct či ne, tě dav obestoupil, snad aby na tebe měli lepší výhled a v případě správného nařčení měli i možnost hodit kámen. Byť bys se pokusil i tak o útěk, dav tě stejně nepustí. Mezi svobodou tě dělí minimálně tucet lidí, kteří tě tak drží poblíž dveří tvého domu.

Během doby čekání, která ti připadá, že už musela uplynout řádná hodina či dvě, ale podle postavení slunce je to jen půl hodinky, ti ženština, která na tebe poslala stráže, detailně popisuje, co bude dál. Budeš mít vysokou hranici, spousta dřeva... Taková smrt ti náleží! Bude řádně bolestivá a jediné,
co zahlédneš v očích přihlížejících, bude pocit za dosti učinění a bezpečí, které se jim dostane, když se popraví další kouzelník! Ti, co stojí kolem ní jen přikyvují. Stále tiše doufaje, že stráž ti nic nepodstrčí, si stejně myslíš, že jednou na ní skončí ona. Proč by taky ne. Už jen proto, že je to hloupá měšťanka, kterou živí její manžel, který v rodině nejspíše ani nemá slovo.

Po hodině a půl vyjde strážník ven. V ruce má tvůj váček s penězi. Zdá se, že prolezl opravdu všechno. Několika kroky přejde k tobě a váček ti vrací. Omlouváme se, pane, že jsme vyrušili Vaše odpoledne. Následně se rozhlédne po ostatních. Tady není žádné divadlo! Tento muž je nevinný a i křivé obvinění se trestá! Rukou sáhne po té slepici, která se celou dobu spokojeně křenila. Teď se tváří jako ztlučené štěně. Jak, nevinný? Zalapá po dechu, když ji stráže vlečou pryč. To není možné! Budu si stěžovat! Mám muže na vysokém místě! Tímto jste se sám odsoudil, že už nikdy nenajdete práci! Výhrůžky směřované strážníkovi se pomalu ztrácí v dáli. Dav kolem tebe pomalu řídne a sem tam slyšíš brblání pod nosem několika místních: "Já to tušil, že to zase ta čarodějnice přehnala."

Vrátíš se do svého domu. Ze srdce ti snad odpadl kus skály. Přepočítal sis své peníze ve váčku. Byly všechny. Vrátil jsi je na místo a snad ti teď ani nezbývalo, než si uklidit dům po prohlídce. Zdá se, že chlapec byl velmi pečlivý, ale šetrný. Pamatuješ, že prohlídka u mnohých vypadala tak, že většina nábytku byla omlácená a keramika rozbitá. Ve tvém případě jsi měl nejspíše štěstí a v tuto chvíli jsi byl i rád, že dělal prohlídku ten mladý, zřejmě ještě nezkažený, nováček.

Překvapení a nutnost vážného rozhodnutí:

Už už se otáčím, abych provedl to, co provádím za nezbytné - útěk, když v tom si všímám, že celý dům je obestoupen lidmi. Nejsou jen přede mnou, jak jsem se původně domníval. Do prdele, ujede mi v myšlenkách a pár kroky se přesunu k lavičce, na které jsem seděl ještě předtím, než jsem se rozhodl naobědvat se. V klidu se posadím. Nezbývá mi nic jiného, než se tvářit nad věcí. Je pravda, že ta ženská mi neskutečně pije krev a kdyby okolo nebylo tolik lidí, jednu bych ji střihnul. Nemlátím ženy, ze zásady to považuji za slabost a ubohost, ale tahle by si to zasloužila. Že by se mi snažila něčím pomstít? Ale čím, nikdy jsem ji neviděl - když nepočítám dnešní poledne na tržnici. Rozhodně se mi nechce mstít. Možná, že stojí o nějaké vzrušení? Pravdou zůstává, že hon na čaroděje a čarodějnice malinko ustal a já osobně už jsem pár týdnů neslyšel o blížící se popravě. Mám toho akorát tak dost. Zvednu hlavu ke slunci - za těch pár minut mám pocit, že uběhla daleko delší doba. Dlouze si odfouknu a natáhnu nohy před sebe.

Překvapení přijde ve chvíli, kdy z domku vyjde mladší strážce a v ruce drží mé peníze. Že bych ho k nim zavedl sám? Možná mu došlo, že tam něco skrývám? Za pravděpodobnější ovšem shledávám, že královský dvůr má prokouknuté všemožné skrývačky. Po všech těch procesech už prozkoumávají každou píď domků. V ten moment vyvalím oči. Jasně, teď tam něco podstrčili. Od začátku mi bylo jasné, že je to můj konec. Prakticky už natahuji ruce v záměru nechat se spoutat, ale strážník mi prostě oznámí, že jsem volný. V tu chvíli nastává naprosté ticho - alespoň já mám takový pocit, protože mi minimálně zalehly obě uši. Otřesu hlavou.
„Prosím?“ zeptám se ho překvapeně, ale bez váhání si váček vezmu a nijak se v tom nenimrám. Dav se začne rozpouštět, ještě chvíli poslouchám jejich remcání a pár vteřin vzhlížím za ženou, která pod mohutnýma rukama strážců mizí.

Přesunu se do domu, zavřu za sebou dveře a opět zůstanu v tichém údivu. Vše je tam, kde má být. Je to naprosto neuvěřitelné. Nahlédnu do své zásoby peněz a přepočítám je. Nechybí ani měďák. Dlouze se nadechnu a výdech mi trvá ještě déle. Usadím se na zadek na postel. Hledím před sebe. Unikl jsem katovi - skoro ta slova vyřknu, ale nakonec to neudělám. Spěšně vyhlédnu z okna. V okolí už je zase tichý klid, stejný, jako tam byl před pár hodinami, když jsem vstával. Co když si bude stěžovat? Co když sem přijde někdo jiný? Někdo, kdo prováděl procesy dříve? Očima projedu svůj dům. V takovém případě jsem naprosto nahraný. Dokončím myšlenku a opět se usadím na postel. Chvíli přemýšlím, co dál. Nakonec se postavím a začnu na stůl shromažďovat věci, které bych potřeboval k přežití - alespoň na takovou dobu, než se dostanu do jiného městečka, kde se usadím. Je čas prchat.

Útěk z rodného města a od vzpomínek.

Rozhodl ses. Byť jsi zvážil možnost, že tak to bude opravdu vypadat, že jsi čáry používal, je to lepší než zemřít pro lživé nařknutí. Zabalil sis jídlo, co jsi měl doma, čutoru s vodou, náhradní suchý oděv, svůj ostrý nůž, který jsi do teď používal na ryby a opustil si svůj dům. Lidé kolem si tě nevšímali, sami měli spoustu práce. Jen sem tam kolem tebe proběhlo dítko. Většinu z nich jsi poznával. Hlavně proto, že už několikrát jsi je načapal, jak ti očesávají nenápadně jahody.

Vyrazil jsi směrem k lesu. Už bylo něco kolem tří hodin odpoledne a slunce pomalu mizí za mraky, které nesou déšť. Chceš opustit království co nejdříve a v lese končí hned za rozcestím směrem k zřícenině kostela, který byl kdysi vypálen. Nikdo neví proč. Šel jsi dobrou hodinu, když jsi konečně k onomu rozcestí došel. Nepotkal jsi zatím ani nohu a s lehkým svědomím a klidnou nohou jsi nadobro opustil svůj dům. Už jsi se smířil s faktem, že do míst svého dětství se můžeš vrátit jen v případě, že se stane něco, co zruší ten nesmysl s hranicí.

Vzal jsi to směrem k zřícenině. Je to neutrální půda, která patří maximálně obyvatelům lesa. Asi jsi měl štěstí, protože jenom jsi vkročil pod střechu utvořenou spadlou zdí, začalo pršet. Hodně. Ze zdí kolem tekly potoky vody, z trámů tekla voda jako by ji tam někdo lil z věder. Usedl jsi na zem, opřel se o zeď a teď ti nezbývá než čekat, dokud to nepřejde.

Skoro se zdálo, že tam jsi sám, než kolem tebe jako střela proletělo malé stvoření, které se zastavilo až pod jedním ze širších trámů, kde se dá někdo jejího vzrůstu (cca 30cm vysoká) schovat před vodou.



Nezdá se, že by si z tebe něco dělala, nebo snad měla strach. Poletuje pod trámem a prohlíží si tě. Už je to dávno, co se tu objevil člověk. Pronese k tobě mile. Zprvu ti přijde divné, že i přes ten hukot vody ji slyšíš. Pak tě ale napadne, že asi užívá telepatii.
Nezdá se ale, že by ti věřila natolik, aby se přiblížila na takovou vzdálenost, aby se s tebou mohla bavit normálně. Co tě sem přivádí, poutníče... Pokračuje zase a její zájem neupadá.

Chrám plný tajemství:

Zprvu cesta utíká rychle - mám jen pár věcí, které považuji za nejnutnější a žene mě potřeba co nejrychleji se vzdálit od svojí vesnice, protože s každou ztracenou minutou riskuji, že se někdo vrátí do mé chalupy a fakt, že tam nebudu, akorát přihne skutečnosti, že jsem opravdu spolčený se skupinou lidí, která disponuje magií. Nemůžu říct, že kdybych k nim patřil, vadilo by mi to. Nikdy jsem nezastával rozdělování osob podle krve.

Cíl jsem si vytyčil naprosto jasně - starý kostel, kde rozhodně nikdo nebude. Tam můžu pár hodin odpočívat, rozhodnout se, kam pokračovat a zase se vydat na cesty. Mraky a nebe celkově se tváří, že se brzy spustí déšť, který se dal odtušit už dopoledne. Dopoledne, kdy jsem ještě chytal ryby a nečekal, že o pár hodin později budu prchat ze své vesnice. Člověk si ani neuvědomí, jak rychle se může všechno zvrtnout. Každopádně musím uznat, že jsem se zařadil mezi ty šťastnější - stačilo, aby ke mně přišel na kontrolu kdokoliv jiný a bylo po legraci. Většině strážných by stačilo obvinění, nehledě na to, že křivé.

Ve svých myšlenkách pokračuji dál, až dorazím na rozcestí, které značí jedinou věc - okraj království. Ještě pár kroků a budu mimo moc našeho Krále Spravedlivce. Zhluboka se nadechnu a vyrazím ke kostelu. Toho dosáhnu jako na zavolanou. Sotva se skryji pod jeho střechu, z nebe se spustí ostré proudy deště, který zjevně nezklidní svou sílu během následujících pár desítek minut. Usadím se proto k odlehlé stěně kostela, kam, jak se zdá, nezatéká a zároveň je na jižní straně - proto by měla být vyhřátá od slunce.

Mhouřím očima, skoro jako kdyby se mi chtělo spát, když v tom mě vzbudí nějaká.. muška? To není muška, uvědomím si brzy a vzhlédnu ke stropnímu trámu, pod nímž poletuje prazvláštní tvor. A ještě divnější je fakt, že mě co nevidět osloví. Všude okolo rámusí déšť, mám pocit, že blázním a o vteřinu později si uvědomím, že se mnou mluv snad skrze mé vědomí. Neuvěřitelné.
Mírně nakloním hlavu na stranu. Váhám, co odpovědět. Uslyší mě vůbec?
„Jsem na cestách pryč ze svého království. Není tam pro mě bezpečno,“ stočím hlavu zpátky do přirozené polohy a pokračuji, „blouzním?“

Společnost ve zřícenině za deštivého počasí

Ne neblouzníš.. Odpoví ti krátce po tvém dotazu. Byť se mnozí snaží, magie a jejich tvorů se jen tak nezbaví.. Hádám, odešel jsi z kraje toho šíleného krále, že? Zeptá se znovu a chvíli tě jen mlčky pozoruje, než pak zase spustí. Kdyby jen tušil, co všechno se v lese za hranicemi vyskytuje... Konstatuje a zachichotá se. Jestli ti smím poradit... Měl by ses vydat po stezce směrem na jiho východ... Když se dáš na západ, narazíš sice na vesnici, kde je magie normální, ale její obyvatelé jsou trollové... Nemyslím si, že bys měl strach, ale zachováš si tak alespoň zdraví... Nejsou zrovna milí a přívětiví co se týče cizinců, hlavně když neznáš jejich politiku a etiku. Vysvětlí ti.

Zdá se, že jsi tam teprve chvíli, ale už je to minimálně hodina. Déšť pomalu ustává, proudy vody se změnili jen na mírné kapání a konečně slyšíš už i sem tam pípnutí ptáka než jen déšť. Po několika hodinách cesty, když budeš následovat stezku, narazíš na hlavní cestu, která povede do tří směrů...
Ta na sever tě zavede zpátky domů, ta na západ k řece a ta na jih tě zavede do vedlejšího království. Tam.. Také nejsou zrovna normální, pomalu mi přijde, že skoro všichni lidé jsou nějak..
Psychicky narušení.. Radí ti dál. Aniž bys nějak o to žádal. Kolem vás je stále klid. Žádné nebezpečí nehrozí. Je možné, že cestou zahlídneš další tvory, kteří jsou stvoření magií. Spousta z nich bude maximálně zvědavá a pokud jim nedáš důvod k útoku, nezaútočí... Konečně přestalo už i pršet, tak se trochu přiblíží. Když ji vidíš blíže, zdá se ti, že z ní vyzařuje jakési fialové světlo. Pokud se rozhodneš následovat řeku, narazíš na osamocenou chalupu. Žije v ní starý muž. Budeš - li chtít a mít zájem o přístřeší a jídlo, jsem si jistá, že tě uvítá za protislužbu. Rady ti přišli na druhou stranu vhod. Víš více méně, kde jsi a co je kolem tebe. Navíc, na trolly bys narazit zrovna nechtěl.

Budiž.. Již tě opustím. Loučit se asi nemá smysl. I když se ti to nebude zdát a snad i příčit, stejně se znovu potkáme... Mohu ti snad jen popřát šťastnou cestou a snad brzy narazíš do svého cíle, Poutníku.. S těmito slovy se jako mlha rozplyne.

Už zase jsi sám. Z tohoto setkání jsi trochu nervózní. I když nebyla nebezpečná, setkat se s něčím nebo někým novým vždy dá zabrat, hlavně když to "není normální". Typuješ, že je kolem 7 hodin večer. Světlo ještě je, jen díky lesu se již trochu setmělo. Co teď dál? Přespat zde? Nebo vyrazit i za noci?

Rady zdarma? Nevídaná služba

Byť jsem upozorněn, že opravdu neblouzním, nejsem si tím ještě hodnou dobu zcela jistý. Přesvědčení o tom, že magie byla naprosto vymýcená, se nese královstvím a je považováno za naprosto neoblomné. Ale co si člověk počne, když před ním stojí (potažmo levituje) živý důkaz? Dochází mi jen to, že král je ještě sebestřednější a falešnější člověk, než se mi do té doby zdálo. I kdybych se přeci jen měl někdy vrátit do své vsi, nedokázal bych už nikomu nic věřit. Jako život v bublině, bleskne mi hlavou.

Rady mi nejdřív přijdou zbytečné, dokonce i otravné. Jakmile se stvořeníčko zmíní o trollech, okamžitě změním své smýšlení. Přeci jen se snažím zaposlouchat se do rad co nejvíce a hlavně nic nepoplést dohromady. Všechny cesty okolo mě si snažím představit jako jednu celistvou mapu, dokonce kvůli tomu občas přivřu oči. Nedokážu si moc dobře představit, co bych tomu muži mohl nabídnout jako protislužbu. Čas plyne, což se mi ani moc nezdá. Mlčky sedím a poslouchám - občas pokynu hlavou, přikývnu, přitakám. Sem-tam si dokonce všimnu, že se déšť zase o něco umírnil a v přírodě jsou slyšet i další zvuky. Po nějaké době se se mnou malé stvoření rozloučí. V hlavě mi rezonuje ta věta, že se ještě potkáme. Nijak mi to do sebe zatím nezapadá, nedává mi to logiku. Ale nad tím se moc nezamýšlím. Postavím se a dojdu až k místu, odkud se dá vyjít na cestu. Začíná se stmívat, což je docela problém. Cestovat v noci není dobré, jelikož nevím, na co narazím a nemám stoprocentně účinnou zbraň. Přespávat v divočině nemusí klapnout - všechno je mokré, navíc okolní terén dost dobře neznám a nemusím narazit na žádný převis. Když tu ale zůstanu, riskuji, že zítra bude zase deštivo. Povzdychnu si. Je to těžké rozhodnutí, ale nakonec se přikloním k tomu zůstat. Zalezu do nejtemnějšího kouta, své věci skryji těsně k sobě a poté vyrazím do blízkého okolí ve snaze najít alespoň trochu suché dřevo, které by mohlo hořet.

Kempování

Bylo až překvapivé, že jsi nějaké suché klestí a dřívka našel. Stačilo obejít jen zříceninu. Pod skrytými místy bylo suchého dřeva a klestí na celou noc. Vrátil ses ke svým věcem a pod střechou se utábořil. Byť jsi nezmokl, díky dešti se trochu ochladilo. Oheň tě tedy příjemně hřeje a ani chvíli snad nepomýšlíš se od ohně vzdálit.

Na les padla noc jako by jej kdosi přiklopil velkým tmavým víkem. Jediné světlo ti je oheň. Z okolí k tobě doléhají, mimo praskání ohně, cvrčci, ptáci a vzdálené vytí vlků. Není však čeho se bát, bylo to dost daleko. Začínáš pociťovat, jak na tebe padá únava. Moc se ti v těchto místech spát nechce, ale tělu bohužel neporučíš. Po večeři jsi usnul prakticky ihned v polosedu opřený o zeď.

Chvíli vidíš jen temnotu, než se začnou objevovat první náznaky snu. V něm se ti rekapituluje celý tvůj život. Od dětství až po tu nepříjemnou událost dnešního odpoledne. Vidíš ty rozšklebené tváře sousedů a vážný výraz dvou členů stráže. Potom cestuješ až do lesa, do míst, kde se teď nacházíš.Ale teď jdeš dál. Přijde ti, jako bys viděl svět cizíma očima. V cizím těle. Když jsi obcházel zříceninu, přišlo ti, jako bys viděl sám sebe na moment. Dal jsi se na jihozápad. Pořád rovně. Krajina rychle ubíhala, jako bys letěl. Zastavil ses až u rozcestí, z nichž tě jedna šipka vedla do vzdálené vesničky. Chvíli jsi se díval na onu cestu, potom na směrovku....

Ze snění tě vytrhne šramot. Přihodil jsi do skoro vyhaslého ohně a rozhlédl se po osvětlené části. Všimneš si ježka, který se prokolébal kolem zříceniny v tvé blízkosti, zaňufal do vzduchu, otočil se a dal se na odchod. Zdá se, že dneska ještě večeří nebudeš...

Rozmluva nad šálkem čaje

Po otázce proč se chci s dívkou, jenž se prohlašuje princeznou setkat se na starce vážně zadívám. Tedy na jeho záda.Jo, tahle otázka je zároveň odpovědí, proč se o ní starám až teď. Do dnešního dne jsem měl moc práce, než abych se zabýval drby. povzdechnu si v duchu.

"Pominuly důvody, jako zvědavost, zájem a podobné, zbývá jeden podstatný. Ten je, bezpečí oné dívky. Jak možná víte chystá se velký turnaj na, který přijedou šlechtici ze všech okolních království. Mnohým by se velmi hodilo mít na svém dvoře naši princeznu a zajisté by se nezdráhali použít násilí, aby získali co chtějí. " vysvětluji své pohnutky a se zájmem sleduji počínání starce, který očividně nemá běžný cit v rukou.
"Ano, vaše neteř je v bezpečí ve svém krámku s bylinkami.
Mimochodem po této otázce bych se mohl i urazit. Jsem rytíř a ubližovat bezbranným a nevinným dívkám se neslučuje s rytířským kodexem a mojim přesvědčením." prohlásím a zním lehce uraženě, ikdyž jsem za svůj život moc krát rytířský kodex porušil, vždy jsem to dělal nerad a z dobrého důvodu.

"Děkuji vám za nabídku, ale mám toho dnes ještě hodně na práci a neměl bych čas s vámi v klidu vypít čaj." pousměji se na starého muže A pít čaj hltavě ve spěchu je neomalenost. dodám v duchu. "Docela by mne zajímalo i vaše jméno." zeptám se a snažím se vybavit si jestli jsem starce už někdy neviděl. "A to jestli mne můžete za tou dívkou vzít." dodám, jelikož tohle je hlavní důvod mé návštěvy nehodlám jej spustit ze zřetele.

Trocha čaje s cizincem

Během toho, co hovoříš či jen mlčky přemýšlíš, se na tebe stařec upřeně dívá. Skoro se ti zdá, jako by ti četl myšlenky. Nepříjemný pocit, ale nic neskrýváš, zatím.
Mlčky pokývá hlavou a napije se čaje. To jistě, to máte pravdu. Odkývá ti stařec. Omluv mě za tento nevhodný dotaz, můj pane, ale nejste první, co se mě na toto ptá. Je to měsíc zpět, co se tu zastavil cizinec zřejmě bez rytířských vlastností, který se mě domáhal informací výměnou za život malého dítěte. Vysvětlí ti stařec s jistým náznakem hněvu v hlase. Kam ten svět spěje.. Zavrtí hlavou a povzdychne.

Mé jméno je Satym. Žiji tu již spousty let. Vlastně od doby, kdy jsem oslepl... Představí se ti a dopije svůj čaj, potom si znovu dolije. Za tím děvčetem vás ale, bohužel, vzít nemohu. Po pravdě, ta dívka existuje, to ano... Ale nevím, kde, či jak daleko od království... Odpoví ti stařec upřímně. Byť se ti ta informace nelíbí, tvůj smysl ti říká, že mluví pravdu.

Jelikož už nemáš co v tomto místě pohledávat, odejdeš, ale ještě před tím tě stařec zarazí tak, že ti položí ruku na rameno. Náš král je v nebezpečí. Na turnaji se stane něco špatného a království bude pod vládou velmi špatného panovníka. Byť se ani vám a ani králi nebude líbit ta myšlenka, ta dívka bude jediná naděje. Pro nás všechny.
S tímto rozloučením spustí svou ruku z tvého ramene a nechá tě klidně odejít. Toho strace jsi nikdy nepotkal, nebo alespoň sis nevzpomněl. Kdo ví, jestli jej potkáš znovu.

Útěk

Lilliana tě beze slova následuje. Jakmile dojdete do domu, začnete balit. A kam půjdeme teď? Zeptá se tě a balí si své věci. Draci vás jen chvílemi pozorují, jinak se honí po místnosti.
Váš rozhovor prořízne zvuk zaklepání na dveře. Ani nevíš, jestli otevírat, ale nakonec se otevřou samy a mezi nimi stojí váš soused přítel. Už mizíte? To jste měli klid docela dlouho.. Prohodí jen tak s úsměvem. Hlavně pozor v lesích.. Prý se tam prohání spousta lovců... Podá ti váček poměrně těžký na potěžkání. Kdyby náhodou... Pro případ, že by to byla potřeba... S tím vám pak jen mávne a odejde.

Ať už jsi to řešil nebo ne, stejně vás tlačil čas, tak jste museli zmizet. Vzali jste to zadními dveřmi rovnou do lesa. Bylo něco kolem šesté večera, když jste se konečně zastavili. Šli jste lesem, rychle, bez odpočinku. Až tě překvapilo, že to děvče ušlo bez přestávky a jídla.
Zastavili jste se pod velkým stromem. Kolem se už setmělo, protože nebe zahalily mraky, ze kterých po pár minutách i spustil déšť. Naštěstí jste si stihli postavit úkryt spíše pro oheň, aby ho kapky nehasily. Sami jste se usadili pod košatým stromem. Nějaké plány dál? Zeptá se tě dívka po chvíli zírání do deště.

Noc v ruinách

Staré chroští a klacíky mám posbírané poměrně rychle, navíc se ani nemusím vzdalovat od svých věcí, což je pro mě uklidňující. Sice by bylo dost překvapující, kdyby mi tady, mimo zraky mnoha lidí, někdo něco ukradl, ale bylo by to zároveň dost nepříjemné. Déšť na chvíli, kdy jsem vyšel mimo svou skrýš, prakticky ustal a já se vrátím naprosto suchý. Přejdu ke stěně, kde tuším nejlepší podmínky pro přečkání noci, složím tam dřevo a přinesu veškeré své věci z temného kouta, kam jsem je předtím uložil – v případě nutnosti rychle prchat bych je nemusel všechny pobrat, proto je hned po rozdělání ohně proberu a věci, které bych mohl oželet, byť by mě to mrzelo, vytřídím zvlášť.

Ani si to nestihnu uvědomit a kolem mne se rozprostře naprostá tma. „Působivé,“ pomyslím si při pohledu okolo sebe. Usadím se ke stěně, co nejvíc se stáhnu do sebe, aby se tělesný povrch zmenšil a vstřebával jsem co nejvíc tepla od ohně. Poprvé po dlouhé době se napiji vody, ale samozřejmě si v čutoře nechám ještě bohatou rezervu, kdybych náhodou druhý den neměl narazit na žádný zdroj vody.

Vyndám nějakou zeleninu, kterou do sebe naláduji, stejně tak jako kousek chleba, který si odlomím. Večeře je to chudá, na rozdíl od snídaně, kterou jsem měl, ale zasytí mě a to je nejdůležitější. Bohužel – tím, že je žaludek uspokojen a jsem v relativním teple, nemá můj mozek problém s usínáním. Bojuji s tím tak dlouho, jak jen to jde, ale i přesto brzy usnu.

Sen je velice zvláštní, jako kdybych se v něm nemohl vůbec ovládat, jako kdybych to byl, ale zároveň nebyl já.

Vzbudím se trhnutím, jelikož ke mně dolehne nějaký zvuk. Malý moment mi trvá, než se zorientuji – světlo z ohně už pomalu ustává, stejně tak ke mně doléhá i méně tepla. Brzičko si uvědomuji, kde jsem. Pomalu projedu očima „místnost“, abych se ujistil, že jsem zde stále sám – usoudím, že jsem, byť je to pouze relativní, jelikož je opravdu černočerná tma. Vezmu pár klacků, které hodím do ohně, který se hned rozšíří a stejně tak se rozšíří i kruh světla, který mi odhalí živočicha. Ten je naštěstí neškodný a já vydechnu. Netroufám si odhadovat, jak dlouho jsem spal, ale zdá se, že to bylo určitě déle, než hodinu.

„Tak dlouho mimo domov a stále žiji..“

Kam teď?

Zbytek noci jsi přečkal již vzhůru. Ani netrvalo moc dlouho a začalo svítat. Celou dobu se kolem tebe vůbec nic nedělo, maximálně jsi sem tam zaslechl různorodé ohlasy ptáků.

Oheň už sám uhasl, když se úplně rozbřesklo a vykoukly první paprsky slunce, které tě hřály do tváře. Ze včerejšího deště zbyla jen rozbahněná cesta a orosené větve stromů, které se pod vahou kapek skláněly níž.

Kam jen se ale vydat? Věřit radám a dát se cestičkou, kterou jsi "viděl" ve snu a nebo risknout fakt, že v dálce může, ale nemusí, být vesnice trollů?

Liliana mě následuje aniž by mukla a já jsem rád. Začínáme balit a ona se ptá na celkem dobrou otázku.
"Nevím, pod svícnem bývá největší tma mohli bysme králi podnos a nebo dál od něj do jiných královstí zkusit získat spojence."

Prohodím sbírám nejdůležitější.

"Díky přiteli, opatruj se a klidně jim řekni kam jsme šli hlavně ať nemáš trable."

Váček přijmu.

"Do lesů tedy nemůžeme musíme po cestě, a buď město nebo k moři. Dost velká část cesty je tím směrem pro obě možnosti pak se rozhodneme."
Dodávám ještě a jsem už připraven k odchodu.

Ušli jsme kus lesem bez lovců, dokonce se nám povedlo udělat přístřešek.

"Draci musí zesílit a my musíme získat spojence, ale ne silou. Dobrovolně jim musíme ukázat že magie není nepřítel. Na pobřeží u moře můžou draci lovit potravu aniž by museli být spatření a my můžeme plánovat co dál."

Druhý den

"Myslím, že náš vztah můžeme klasifikovat jako přátelský... Nespal bych moc dobře, kdybych vás vědomě práskl.." Konstatuje klidně ještě před odchodem.
Tvůj plán ti mlčky odkývala. Začala již být trochu unavená, takže tak jak si sedla a zírala do deště, pomalu začala usínat. Draci se jí stočili k nohám a pravděpodobně již spali také.
Kolem se nic nedělo. Déšť šuměl v listí a oheň se tiše třepotal vlivem jemného teplého vánku. Během několika nádechů si následně také usnul.

***********
Ráno tě vzbudil hlad. Slunko bylo již u východu, oheň byl znovu rozdělaný a bylo nanošené nové dřevo. Jinak se nic nezměnilo. Pokud pomineš fakt, že se již děvče ani plazi nenacházeli ve tvé přítomnosti. Prvně tě napadlo, že ji snad chytili lovci, ale vzhledem k tomu, že ty jsi noc přečkal bez úrazu a ani tě žádné kroky nevzbudily, myšlenku jsi zaplašil. Také nebylo proč si to myslet. Během chvíle se totiř kolem tebe protáhl drak s ulovenou veverkou v tlamě a chvilku na to ho následoval druhý s vlastní snídaní. Po chvíli, ani nezaregistruješ kroky, se zjeví Liliana a v ruce drží dva střelený větší králíky. "Dobrý ráno... " Odloží si luk s toulcem na zem poblíž stromu, kde večer seděla a sedne si do podřepu. "Jak se spalo? Kolem je klid, v okruhu asi tří mil je klid, nikde ani žádné stopy o případných lovcích..." Ani tě nepřekvapuje, že jí nějak pobyt v lese nevadí, spíš je na ní vidět, že si to užívá. "Takže zvládneme posnídat..." Přiloží pár větviček do ohně. Oba draci již pořádají své dvě ulovené veverky. Přijde ti, že od včera vyrostli. už začínají mít velikost varana (pozn. red. mladý varan /ješter/ má délku těla kolem 150 cm a váží kolem 50kg).