Soukromka!

Japonsko, Kjóto, 2020

Už je to pár desítek let, co mezi sebou Kjótský klan vlkodlaků a rodina upírů bojují. Nikdo si moc nepamatuje, co to vlastně způsobilo. A je to také jedno. Všem je totiž jasné, o co se bojuje. A to o nadvládu nad Kjótem. Nejde tady jen o lidi, i když i to je jeden z důvodů. Ale Kjóto je křižovatkou mezi několika důležitými cestami. A to jak pozemskými, tak magickými. Tomu, kdo ovládá Kjóto jde do rukou materiální i duševní bohatství. Proto po něm jak vlkodlaci tak upíři skočili při první příležitosti, kterou byl zmatek po skončení druhé světové. Ačkoli Kjóto uniklo bombardování, celá země byla v troskách a tak nebyl problém ji infiltrovat.

Ale brzy na sebe narazili vlkodlaci i upíři. Ano, bylo tu ještě pár dalších stran, ale ty se moudře rozhodly odejít, jakmile zjistily, proti komu by mohly stát. A tak se z Kjóta stalo soukromé válečné pole. Válečné pole, o kterém věděla jen jeho nadpřirozená komunita. A mále procento lidí, vládnoucí magickou silou.

Válka většinu času probíhala tradičně a posledních deset let se prakticky nehýbe. Ano, vlkodlaků je víc, díky rapidnímu šíření jejich kletby a faktu, že jsou v boji odolnější a celkově lépe stavění na boj. Ale až moc snadno se nechají ovládat emocemi a bojovou zuřivostí. Což upíři moc dobře vědí a dokážou toho využívat ve svých strategiích. Nehledě na to, že vlkodlaci jsou mnohem silněji provázaní a raději se stáhnou, než aby někoho obětovali. Zatímco upíři se nebojí ztratit pár upírů na jednom místě, pokud to znamená uštědřit tvrdou ránu vlkodlakům na místě jiném.

Proto se válka tak trochu... zastavila. Ano, dochází k občasným šarvátkám, ale upřímně si tím jen obě strany dokazují, že se stále válčí. Mezitím dochází k rapidnímu posunu jednoho vlkodlaka ve smečce. Ačkoli byl přeměněn teprve nedávno, prokazuje obdivuhodné sebeovládání a taktické uvažování. V silně meritokratické vlkodlačí smečce to znamená hodně. I upíři o něm jistě několikrát slyšeli. Ano, ten, po jehož nástupu k moci se agresivita vlkodlačích útoků trochu otupila, což jim paradoxně pomohlo získat pár ztracených bloků. Ten, který dokázal zabít upíra bez potřeby se přeměnit! Současná beta vlkodlačí smečky a tím pádem i adept na příštího alfu. Eiji. Ach ano, to nešťastné zabití upíra, které odstartovalo další vlnu zabíjení.

A v současné době se projevuje i nová upíří princezna. Kvůli poněkud tajnůstkářské nátuře upírské rodiny o ní nikdo nic moc neví. Ale vlkodlaci jsou na pozoru a stejně tak i lidé, kteří by mohli v případě ohrožení stát mezi válčícími stranami. Všichni ví, jak nesnadné je udržet se takhle vysoko a to i skrze rodinné vztahy. Drahá princezna určitě nebude žádný slaboch.

Nicméně během posledního roku se v Kjótu událo pár událostí, které málem způsobily nové krveprolití. V první řadě: vlna náhlých útoků na důležitá centra obchodu a to jak upířů, tak vlkodlaků. Obě strany toto dosti paralyzovalo a tak na sebe jen vrčely přes současné hranice, jak se snažily zjistit rozsah škod. Upíři zaútočili první. Vlkodlakům se podařilo ubránit pozice, ale za cenu špatné ochrany levé fronty. A tak přišli poprvé do kontaktu s Řádem.

Tajný Řád svatého Huberta ochránce, jedna z mnoha organizací potírající cokoli nadpřirozeného po celém světě a se sídlem ve Vatikáně, Makau a Hong Kongu využila zmatku, který způsobil upíří útok a provedla tvrdý útok na levou stranu vlkodlačí fronty. Vlkodlaci je zatlačily zpět, ale ne beze ztrát. Jeden byl unesen. Tedy, spíše jedna. Rea. Mladá vlkodlačice, proměněná sotva měsíc a vzata pod ochranná křídla Eijim. To není zas tak vzácná metoda, mladí vlkodlaci se musí zaučit a dospělí se je často učit rozhodnou. Mezi žákem a učitelem často vzniká silné pouto, mnohem silnější, než je běžné pouto mezi členy stejné smečky.

Většina vlkodlaků prosazovala odvetnou akci proti Řádu, což ale alfa odmítl, s odůvodněním, že neznají plný rozsah nové hrozby. Za normálních okolností by s ním Eiji souhlasil a také by se snažil uklidnit zbytek smečky, ale teď byl pološílený zármutkem a pocitem vlastní viny. Když alfa odmítl útok na Řád, Eijimu bylo jasné, co má udělat.

Brzy začal z celého únosu vinit upíry a rozhodl se jim zasadit tvrdou ránu. Se skupinou svých nejoddanějších přátel vyrazil do centra nepřátelského území, kde se rozpoutala tvrdá rvačka. Všichni vlkodlaci se přeměnili, kromě Eijiho. Ten byl tak naštvaný, že i v lidské podobě byl smrtelně nebezpečný. Což měli upíři zjistit tou horší cestou. Jeden z vysoce postavených upírů a bratr současné princezny se mu postavil do cesty a rozpoutala se bitva.

Byla dlouhá, tvrdá a brutální. Oba soupeři byli brzo od krve jak vlastní, tak toho druhého. Ale v boji jeden na jednoho měl Eiji výhodu. Byl mnohem odolnější a ačkoli upíři jsou rychlejší, vlkodlakovi na válečné stezce je těžké uniknout. Upíří princ skončil z vyrvaným srdcem z těla. Vlkodlaci se stáhli, beze ztrát, jen s drobnými zraněními. Eijiho touha po krvi byla ukojena a on po dlouhé době mohl uvažovat racionálně.

Což mu možná zachránilo krk, protože ho alfa málem zabil za nepovolený útok na nepřátelské území. Jen díky rychlému (a lživému) odůvodnění svých činů bylo Eijimu nakonec odpuštěno. Není zase tak vzácné, že vlkodlaka přemůžou emoce. I když od bety a od Eijiho obzvláště to nikdo nečekal. Každopádně, byla tady nová hrozba. Bylo potřeba s ní něco udělat, ale dokud spolu budou oba nepřátelé válčit, Řád je snadno rozdrtí.

To došlo starším u vlkodlaků i upírů prakticky naráz. Proto velitelé upírů metodicky zakázali jakoukoli odvetnou akci za zabití jejich prince a místo toho se obě strany začaly opatrně domlouvat. Bylo to dlouhé a frustrující a několikrát málem došlo k novému vypuknutí bojů kvůli neomalenému chování vlkodlaků a aroganci upírů. Ale nakonec, po pár dalších útocích Řádu, který se tentokrát zaměřil na velitelská centra, se došlo ke kompromisu.

Eiji, jakožto dlouholetý zastánce příměří, mohl jen stěží tušit, co ho mělo čekat. Svatba s upíří princeznou, o které téměř nic nevěděl a které zabil bratra? S upíří princeznou, jejíž druh nenáviděl? Když se mu to oznámilo, nejdříve si myslel, že si z něj ostatní dělají šoufky. Bohužel, nedělali. Jen málokdo ví, jak vlastně reagovala princezna, ale dá se tušit, že ne o mnoho líp.

Podmínky byly tedy následující: mezi vlkodlaky i upíry dojde k zastavení bojů s konečnou platností a obě strany začnou připravovat boj proti Řádu. Jako stvrzení této smlouvy a zároveň jako určité pojištění má dojít ke svatbě mezi vlkodlačím betou a upíří princeznou. Tato svatba proběhne podle upířích zvyklostí a na upíry ovládaném území, jako reparace za zabití upířího prince. Vlkodlaci, jako svatební dar, darují jeden ze svých luxusnějších úkrytů v zemi nikoho této dvojici po určitou dobu, jakožto sídlo na líbanky. Oběma stranám je nicméně jasné, jak je to doopravdy. V zemi nikoho je to prostě, aby byli oba zúčastnění co nejdále od svých nepřátel. A pokud by došlo k zabití jednoho... rozpoutalo by se peklo.

A tak se dostáváme k dnešku. Máme příjemný letní večer na domluveném místě. Možná se jedná o kostel a nebo prostě upíři narychlo přestavěli jeden z mnoha domů, kterými je jejich území poseto. Vše je domluveno, okolí nebudou vyrušovat lidé. Upíří princezna i s každým důležitým je již na místě, když se pomalu otevřou dveře.

Dovnitř vejde Eiji. Dobře upravený, i když je na něm vidět, jak nepříjemné mu to je. Dává to smysl, zrovna vlkodlaci nejsou formální druh. Ale snaha se počítá, ne? Není pochopitelně sám. Doprovází ho jednak vlkodlačí alfa, mohutný a očividně dosti nevrlý muž. A ještě skupina dalších lidí, kteří jsou pravděpodobně Eijiho nejbližší skupina. Je na nich vidět nervozita. Jsou přece na nepřátelském území, a to ještě s alfou a betou. Kdyby ztratili tyhle dva, celá smečka by byla ztracená. Proti výbuchu je pravděpodobně drží jen to, že alfa i Eiji vypadají klidně, i když lehce iritovaně. A oba čekají na uvítání.

Princezna

Muži v oblecích. Ticho nad stolem. Všichni čekají.

"Byl jste tam Kaemone. Ve vnitřní kapse vašeho saka se nachází dokumenty o prodeji majetku našeho klanu a letenka do Ameriky." Mladá žena z Kaemona nespouštěla oči. Potil by se, nebýt upír. Takhle mohl lépe předstírat, že se ho její slova netýkají. Oči měla studené a pichlavé jako dvě ledové kry. Plné rty mazlivě vyslovovaly obvinění.

"Sio Li Nguyen, to jsou velmi vážná obvinění. Jaké máš důkazy?" Zeptal se upír sedící v čele celého setkání. Vyzařovala z něj přísnost a neomylnost. Bylo naprosto nemyslitelné, aby v tak těžkých dobách ukazoval v klanu jeden na druhého. Žádat Kaemona, aby vyjevil obsah své kapsy bylo nepřípustné.

"Důkazy?" Řekla Sia nevinně a potom jen zatřepala hlavou. "Promiňte mi,... uzavřeme tuto záležitost přípitkem." Všichni vstali a pozvedli malé kalíšky z broušeného křišťálu s lidskou krví. Konkrétně dětskou. Je nezabarvená a na jazyku mnohem sladší. Klouzala do krku a ukájela žízeň.

Na čelech se objevily vrásky. Tělo mrtvého Kaemona prásklo čelem do desky stolu, svezlo se na zem a s rámusem převrátilo židli. Všechny to přimrazilo. Nikdo se ani nepohnul. Sia se distinguovaně usmála. Podpatky doklapaly až k mrtvému.

"Lež rodině - smrt cti. Zrada?..." Odmlčela se a pak pokračovala. "Tady jsou smlouvy týkající se sídla na Jižním bloku a dvou továren na blízké Modré třídě. Zde, " zamávala Sia s dalším z papírů, které vytáhla mrtvole ze saka, "je letenka do Ameriky a tady dokonce tučný šek." Mrskla s tím vším doprostřed stolu a pomalu dokráčela na své místo. Otočila se k ostatním. "Zrada znamená smrt pro člena klanu i jeho rodinu. Otče, to vše proto, že chovám klan v nejvyšší úctě. Smím odejít?" Poslední věta zněla jako od šestileté holčičky, která si chce jít zase hrát s panenkami. Sia nepotřebovala svolení, ale dělala to kvůli otci.

Celé divadlo zanechalo v ostatních smíšené pocity. Někdo Siu obdivoval a nad výsost schvaloval to co udělala i jakým způsobem to udělala. Jiným přišla příliš divoká. Ale všichni k ní chovali přirozený respekt.

* * *

Skrze nedávné události se zrádcem Kaemonem se někteří obávali, jak bude princezna reagovat na domluvený sňatek. Otec ji to prve oznámil přede všemi až na setkání klanu. Dlouhou dobu mlčela. Pak vstala a beze slov odešla.

"Sio!" Otec ji navštívil až večer v jejím pokoji. Bylo marné mu vysvětlovat, že to, co po ní chce je plivání na bratrův hrob, že pro klan je schopná vzdát se snad všho, ale taková oběť je horší než smrt. Otec neslevil, klan neslevil. A tak ji nakonec otec Iruko nabídl rámě a vedl ji k oltáři, kde už stál on...

* * *

Ten namyšlený čokl. Nejradši bych roztrhla ten jeho nemytý krk a nechala zem pošpinit jeho krví.
Pořád mám u sebe jed z dračí krve a drceného stříbra. Klan by mi odpustil. Museli by. Jak vůbec mohli... Ať si nemyslí, že si ze mě udělá svoji čubu. Nemusím s ním nic. Mluvit, dotýkat se ho... nic! Jen s ním vydržet... nezabít ho. Vydržet to a... Nastalo ticho. Otec mě ve svatebním zanechal u oltáře. Přišel oddávající.

Pohledem jsem o něj ani nezavadila. Na jeho jméno jsem nemohla ani pomyslet. Jen ať je to za mnou. Okatě jsem se ho snažila přehlížet a když jsem byla dotázána, zda si ho beru... ohrnula jsem horní ret a odpověděla: "Ano." Z tónu mého hlasu znělo znechucení. Jakoby se mne ptal, zda to, do čeho jsem šlápla byl exkrement. Rozumím tomu, že obřad byl jako první bod programu. Před vším. Před představením se rodinám, vzájemným zdvořilým slovům... Ti psi co přišli s ním, vypadali vyplašeně a obě strany věděli, že celý obřad musí proběhnout dříve, než se něco semele... a já mu vytrhnu srdce z hrudi tak, jak to udělal Tadashimu.

Svatba snů

Sleduju ji, jak přichází. Ta slizská pijavice! To kvůli jejímu druhu unesly Reu! To kvůli ní jsem musel bojovat v centru, když mě Rea potřebovala na východě! To kvůli ní jsem zklamal svou povinnost. Zaslouží zemřít, stejně jako ten její všivej bratr. Všichni. Všem vyrvat srdce z těla a uškrtit je na vlastních vnitřnostech.

Přistihnu se, jak vrčím. Na což mě upozorní pevný stisk alfovy ruky na rameni. "Musíš být v klidu.
Aspoň teď. Pro mě za mě se porvěte, až budete o samotě. Ale tohle je důležitější, než ty. Prosím, Eiji. To tys byl vždycky ten klidnej, ne?" Šeptne ke mně a já se zhluboka nadechnu a vydechnu. "Všechno pro smečku." Zamumlám tiše, ale to už naším směrem hází nepřátelské pohledy oddávající a já mu poslušně věnuji svou pozornost.

Cítím, jak je zbytek smečky napnutý. A je mi jasné, že je dřív nebo později budu muset oštěknout. Chápu je, na jejich místě bych byl taky nervózní. Ale tohle je opravdu větší než já, možná i víc, než smečka. Líbí se mi to? Ne, to rozhodně ne. Sia na mém seznamu důležitých válečných cílů je už slušně dlouho. Rozhodně ji nemiluju a podle jejích pohledů, ona mě taky ne. Ne, že bych ji nechápal. Zabil jsem jí bratra. Ale kdybych se vrátil v čase... udělal bych to znovu.

Přijde otázka a já uslyším její odpověď. V odpověď na to se ozve pár zlostných zavrčení z mé smečky, teda spíše v reakci na její tón. Hlasitější zavrčení alfy je ale uzemní a teď je tedy řada na mě. Tiše si povzdechnu. "Jako bych měl na vybranou." Zamumlám. "Jo, beru." Kývnu. Hlas mám beze špetky emocí. Rozhodně neumím své emoce tajit tak dobře, jako upír, ale furt jsem dost dobrý. Alespoň na vlkodlaka.

Oddávající ještě chvíli povídá, když přijde chvíle na svatební polibek. Tiše si povzdechnu a otočím se k Sie, než si ji chvíli sjedu pohledem. Vážně, kdyby nebyla upír, byla by možná i hezká. Takhle je to docela smůla. Odhrnu jí závoj z obličeje. Můj odpor, nenávist a vlastně směsice všeho možného ( s pečlivě skrývanou zvědavostí ) mi musí být vepsaná do tváře, když opatrně skloním obličej k tomu jejímu a políbím ji. No, v podstatě se naše rty o sebe jenom otřou. I to je až moc, na můj vkus.

Ozve se velmi vlažný potlesk a pak se svatební hosté začnou usazovat. Vlkodlaci proti upírům. Roztomilé. Aspoň se budou moct servat uprostřed a nezničí tolik nábytku. "Tohle bude nejhorší manželství v historii manželství... myslíš, že když se zabijeme navzájem, dojde k válce, nebo to nechají být jako vliv vyšší moci? Kdyžtak si nárokuju první ránu." Šeptnu směrem ke své manželce. Ugh. Manželka. Upír. Pro Krista, že já si neprohnal hlavu kulkou.

Vezmu ji do rámě, tedy pokud se nechá a odvedu ji ke svatebnímu stolu. Každý se posadíme do čela, ale já na stranu k vlkodlakům a ona k upírům. Stále nicméně sedíme vedle sebe. Až teď ale začíná to pravé mučení. Totiž, rozhovor. Seznamování rodin. Diplomatická schopnost Sebastiana, našeho alfy, je nulová. Proto má mě. A já se přistihnu, jak odpočítávám čas, než řekne něco špatně a já to budu muset žehlit. Nicméně mezitím se vyhýbám vínu, protože má na můj vkus až moc podezřele lidskou vůni, a věnuji se masu. Možná jsem poměrně hubený, ale vlkodlačí metabolismus je rychlý jak spalovací motor. Tlustí se u nás nevedou.

Hostina

Svatební polibek. Poprvé se naše oči střetly. V těch jeho jsem četla samolibý výraz a odpor. Já jsem se mezitím uklidnila a nasadila profesionální masku. Přetvářka mi šla mistrně. Jediné, co mě mohlo prozradit, bylo chvějící se chřípí nosu, když se ode mne odtahoval. Měl oproti Ťinovi drsné rty, a jeho vůně mi vůbec nebyla nepříjemná. Ale těch vjemů jsem si v tu chvíli nevšímala. Všechny je přehlušovala nenávist.

Začal říkat něco o manželství. Jen co to dořekl, otočila jsem se na něj s úsměvem, který vůbec nebyl příjemný. Doufám, že z mých očí vyčetl, že jeho řeči jsou naprosto nemístné a trapné. Zabil mi bratra a žertuje o první ráně? A pokud nežertuje, je to hlupák. K takovému boji vůbec nedojde. To se spíš už neprobudí ze spánku.

Nechám se dovést ke stolu. Přinesou mi vlastní karafu s dobře vychlazenou krví a nalijí mi do vysokého poháru. Nechám se opájet její chutí... alespoň trochu mi umožní zvládat tu napnutou atmosféru. Každá strana se snaží o rozhovor, který by se netýkal žádných třecích ploch. To skoro nejde.

Konečně stočím oči tam. K mému přístavu naděje. K Ťinovi. Vzpomenu si na noci, kdy mi recitoval básně svou rodnou mandarínskou čínštinou. Můj milenec. Ne, můj už ne.

Jeho oči probodávali Eijiho jako nože. Chtěl se se mnou zasnoubit. Ale dřív, než to nadnesl Irukovi, se to všechno zvrtlo... Chyběly mi jeho dotyky, jeho společnost, jeho oči. Od té doby, kdy se domluvil sňatek jsme se z rozhodnutí klanu nesměli stýkat. Eijimu mohlo být dost nepříjemné, že z něho Ťin nespouštel oči. Vlastně doufám, že bylo!

Po hostině, kdy se vlkodlaci pustili do masa jako kdyby posledních pět let hladověli. Nás obě rodiny měli doprovodit do vozu a zavřít za námi dveře. Kdybych byla sama, propukla bych v pláč. Takhle se mi jen trochu leskly oči, ale slza žádná. Vlkodlak seděl na zadním sedadle vedle mě. "Doufám, že budeme brzy na místě. Chci se převléknout." Řekla jsem, abych přehlušila všechny pocity a nemyslela na to, že vedle mě měl sedět Ťin.

Cesta do hnízdečka

Hostina probíhá podle předpokladů. Nikdo moc neví, o čem mluvit. Naše "rodiny" toho opravdu moc společného nemají a i pro zkušeného diplomata je těžké nedotknout se citlivé vzpomínky na boje. Šlo by to líp, kdyby se můj druh nechvástal tak rád svou schopností v boji. Ano, ve smečce to je zdravé, tyhle drobné souboje ega. Ale tady to může jen uškodit. Alkoholem posílený alfa se ale rychle začne vracet do své vlkodlačí povahy.

"Hah, vzpomínáte na tu ofenzívu před pár týdny? Kolem Kinkakudži. Hezky jsme vám tam napráskali kožichy. Eiji velel tý operaci. No tak, pověz jim o tom!" Alfa mě šťouchne do ruky a já bych ho v té chvíli nejraději zabil. Najednou na mě visí pohledy všech. A to povzbuzující z řad smečky a vražedné od upírů. Kdyby mohly pohledy zabíjet, už bych ležel v ratolišti krve. Je pravda, že tohle byla jedna z úspěšnějších akcí, při které jsme získali celý blok kolem Kinkakudži. A kdyby se tohle řešilo mezi dvěma usmířenými smečkami, bylo by to v pořádku. Ale něco mi říká, že upíři tak snadno neodpouštějí.

"Jsem si jistý, že alfa chtěl říci, že nám je velmi líto, co se stalo a že samozřejmě dohlédneme na to, aby byly reparace okamžitě uvedeny na hlavní program, jakmile bude zahnána hrozba Řádu, že?" Nasadím ledově chladný tón a dívám se do alfových očí. Jo, jiného vlkodlaka by zabil. A právem. Ale já mám přeci jen trochu zvláštní postavení, když přijde na tyhle situace. Alfa poněkud zjihne a zdá se, že překvapivě vystřízlivý a i díky tomu mu dojde, jakou chybu udělal. Nicméně, nic jiného neudělá. "Že?" Zopakuji se zavrčením a on si povzdechne. "Ano, samozřejmě. Omlouvám se." Zamumlá a chvíli hledí do talíře. Stejně, jako zbytek smečky. Já si tiše oddechnu nad další zažehnanou krizí a pokračuji v jídle.

Nicméně maso mi po chvíli začne tuhnout v ústech, když začnu mít neskutečně silný pocit, že mě někdo sleduje. Nenápadně se rozhlédnu a všimnu si upíra. Wau, tohle je nenávist silná i na jeho druh, kterej snad jiný emoce ani necítí. Navážu s ním oční kontakt a tiše zvednu obočí, zatímco se snažím zjistit o koho vlastně jde. Očividně mě nemá dost rád, ale to určitě není jedinej. Hýbe s ním něco mnohem silnějšího, než pouhá touha po odplatě. Takže buď měl upířího prince opravdu rád, nebo to je něco jiného. Po chvíli pokrčím rameny. Na tom teď nesejde. Pokuď na mě zaútočí, tak ho potká stejný osud. Místo toho se vrátím k jídlu, akorát občas na něj "omylem" vycením zuby a zavrčím.

Po hostině, která kupodivu nedopadla krveprolitím, se rozloučím se smečkou. Zatímco alfa se spokojí s poplácáním po ramenou a pak se pomalu vydá zpět na naše území, mé družině to trvá trochu déle. "Eiji, fakt tě nemáme doprovázet? Víš, že se jim nedá věřit. O kus vedle máme další úkryt, mohli bychom na tebe dávat pozor." Zabručí Kaito, mladý, iniciativní štěně.
"Zvládnu na sebe dávat pozor sám, Kaito. Díky, ale teď se musíte soustředit na pravou hrozbu. Všichni jste dobrý. Hodně dobrý. Smečka vás potřebuje jinde, než u mě."
"Ale co ta upírka? Viděl jsi ten pohled, kdyby mohla, zabila by tě na místě."
"A já ji také. Nezapomínej, to kvůli jim se ztratila Rea. Ale jenom spolupráce s nimi přivede Reu zpět. Nebojte se, zvládnu ji."
"Ale co tvoje čest, beto? Nelíbí se mi to... Měl bys být u nás, pomáhat se strategií a logistikou, nemůžeme tě teď ztratit. Vždyť víš, že tě většina smečky bude považovat za vyvrhela, když strávíš noc s upírkou." Zabručí Sai, náš válečník. Dobrej kluk, ale až moc hrubej.
"Tak dost." Vyštěknu iritovaně. Tohle je už teď dlouhý den a já pomalu začínám ztrácet kontrolu. "O svoji čest se postarám sám. Pokud si myslíte, že to nezvládnu, můžete to říct tady a teď a vyřešíme to tradiční cestou. Jo, to bude super, že jo? Když ukážeme našim bývalým nepřátelům, jak umíme držet pohromadě, když zrovna teď si nemůžeme dovolit ztrátu byť jen jednoho vlka. Tak?" Zavrčím a každému z nich se podívám do očí. A všichni uhnou. Chytří.
"Skvěle. Já vím, co dělat." Nevím, ale to oni nemusí vědět. "Teď běžte." Ukážu rukou a oni se více méně poslušně vydají na cestu. Nevím, do jaké míry mě poslechnou, ale snad je alfa udrží.

Vydám se k čekajícímu autu. Netuším, kolik z toho slyšela Sia, ale ani mě to příliš nezajímá. Sednu si do auta za řidiče a počkám, až vyjedeme. Pak si s úlevným vydechnutím povolím kravatu a prvních pár knoflíků u košile a zhluboka se nadechnu. Snad poprvé za dnešní večer. Jak tohle může někdo nosit?! Je to tak nepohodlný...

"No, je to uprostřed země nikoho, přesně podle podmínek. Když jsme spolu válčili, byla to předsunutá základna pro naše guerilla jednotky. Měly se starat o narušení vašeho zásobování a pravidelné výjezdy na vaše území. Co jsem slyšel, docela to fungovalo. Takže asi patnáct minut." Zabručím. Můj nos zaplaví její parfém, ale není to... nepříjemné. Zatímco běžně mě umělé vůně spíše znechucují, něco na ní způsobuje, že je ten parfém docela přitažlivý. Alespoň pro mou zvířecí stránku. Ta lidská si zachovává opatrnou ledovou masku a stále se zaobírá myšlenkami, na kolik způsobů bych ji mohl zabít jen s věcma v tomhle autě.

"Prý je tam dost kvalitní krve. Alespoň to zajišťovali vaši. O svoje jídlo jsem se postaral sám. Neboj, nebudeš mi muset vařit. Chci se dožít zítřka." Zamručím a z kapsy vytáhnu propašovaný mobil a sluchátka. Rychle si je nasadím a za zvuků japonského rocku se zadívám z okna.

Cesta je jinak vcelku nudná. O to víc, že je v autě dosti nepříjemné dusno. Jak by také ne, mezi dvěma co by se nejraději navzájem zabili ale věc vyšší moci jim v tom zabraňuje? Ale naštěstí bez komplikací, tedy kromě šílené dopravní špičky, která oněch patnáct minut prodlouží na téměř půl hodiny. Daří se mi nemyslet na přítomnost upírky hned vedle díky sluchátkám a hudbě v nich, do jejíhož rytmu tiše poklepávám o sklo.

Ale nakonec auto zastaví a já i Sia vystoupíme. Před námi stojí dům v moderním japonském stylu, v klidnější části Kjóta. Což znamená, že vražda se tady odehraje jen jednou za dva dny a dá se tu spát. Když máte špunty do uší. O kus dál sídlí čarodějka, ale o té Sia také ještě nemusí vědět. "Casa. Dolce casa." Zamručím italsky s notnou dávkou sarkasmu a povzdechnu si. Tohle. Bude. Fraška.

Vydám se dovnitř a začnu prozkoumávat můj dům. Vlastně náš dům. UGH. S povzděkem si všimnu, že uklízecí četa zatočila s krvavými skvrnami po zraněných vlkodlacích vskutku tvrdě a podle mého soudu je dost možná i vydenzifikovali a vyparfémovali, aby o nich Sia nevěděla. Je otázkou, do jaké míry se jim to povedlo. Nikdy jsem nezjistil, jak přesně zjišťují upíři krev.

Spíž je nicméně plná, což mě trochu potěší. Ale toto potěšení zmizí rychle, když si všimnu naší ložnice. Společná postel. Samozřejmě. To je snad výsměch od naší logistiky, ne?! Kolem postele jsou rozesety naše zavazadla, tedy moje taška a kufr, co jsem si sbalil než jsem odešel na svatbu a cokoli, co si sbalila Sia. Pokud se zastaví v ložnici také, ani se na ni nepodívám. "Spím na zemi v obýváku." Zamručím. Stejně mi je zem pohodlnější než postel, alespoň vím, že na něčem spím.

Což mě přinutí si prohlédnout obývák, kde spokojeně přikývnu. Krb, před kterým je natažena medvědí srst z černého medvěda. Rozpoznám v něm Saiův úlovek a tiše hvízdnu. Tenhle lov mu dal zabrat. K tomu dvě křesla, stůl (snadno přeměnitelný v kotatsu, které hned vytvořím, abych měl kde spát) a slušná vinotéka. Pokud bych tady byl sám, byla by to fajn dovolená. Takhle to bude mučení.

"Krev je v ledničce, pokud máš hlad." Houknu ještě na svou milovanou ženušku, než se vydám zpět do ložnice a začnu si vybalovat.

Nový domov? To sotva..

Patnáct minut. Patnáct dlouhých minut. Během cesty jsem ze sebe sundala naušnice a spony do vlasů, náhrdelník i prsten. Kolem krku jsem si opět upnula obyčejný jemný řetízek z bílého zlata. Zase jsem to byla o chlup víc já. Snažila jsem tím sama sebe přesvědčit, že se nic nezměnilo.

„Nebudu ti muset vařit? Doufám, že si nemyslíš, že od teď to budeš ty, kdo mi bude říkat co musím a co nesmím. Navíc, vařit nebude třeba ne? Budou stačit granule.“

Sebeovládání začínalo být to tam. Tohle se mi snad ještě nestalo...Ale se štiplavými poznámkami jsem si najednou nemohla pomoci. Každá jeho věta ve mně jen rozdmýchávala vztek.

Zbytek cesty byl klid a já si po chvíli uvědomila, že popíráním se stejně nic nezmění. Prsten jsem si zase navlékla na ruku. Neznamenal svazek manželský. Byl to prsten, co znamenal oběť pro klan.

Vzpomínky se mi vrátili k Ťinovi. Chtěl se se mnou rozloučit, ale Iruko v tu chvíli, vstoupil mezi mě a něho a pokynul mi ať nastoupím. Stihl mi jen vmáčknout do dlaně ten řetízek. Dotkla jsem se ho prsty a ihned setřela z tváře jednu slzu, které si ten vlkodlak ponořený sám do sebe nevšimnul. A i kdyby, bylo to jedno.

Konečně jsme vystoupili. Dům vypadal na první pohled příjemně. Vstoupila jsem a okamžitě navštívila koupelnu, abych si upravila oční stíny. Slyšela jsem jak vlkodlak prolézá místnosti. Prohlédnu si kuchyňku i obývák, ale moje věci nikde. Své tři kufry najdu až v ložnici. Stejně jako jeho. Neudržím se a na jeho poznámku zasyčím: „Samozřejmě, alespoň jsi slušně vychovaný pes, který ví, kde má místo.“ Moje maska praskala a já už měla přetvářky dost. Chtěla jsem mu ublížit, vybít si na něm všechnu tu nespravedlnost, splatit mu smrt mého bratra... A tak jsem ho bodala alespoň slovy.

„A nestarej se o mě!“ Vyštěknu po něm a zabouchnu za sebou dveře. Přisunu před ně alespoň noční stolek. Klíče se tu zřejmě nevedou. Strhám ze sebe svatební šaty a naškubu je na kusy. Potom se stočím do klubka pod peřinu a v slzách pustím všechno ven.

Svatební noc

Trochu ironicky začne jako první ztrácet masku upírka. I když to vlastně dává smysl. Já v podstatě nemám nic proti ní osobně ( i když by se dalo argumentovat, že to ona stála za pár fakt ošklivými triky ), jen proti jejímu druhu. Ale já zabil jejího bratra. Nedalo by se říct, že bych se jí divil, když po mně několikrát vyjela uštěpačnými poznámkami, na které jsem reagoval v podstatě nijak kromě podrážděného zavrčení a nakonec zabouchla dveře.

"Ale... moje věci." Zamručím tiše u dveří a s tichým povzdechem si u nich sednu a opřu se o ně zády. "Tohle bude fakt soužití pro bohy." Zamručím si sám pro sebe a strhnu ze sebe sako, kravatu a po chvíli i košili. Zůstanu tak pouze v kalhotech a odhalím tak svalnatý hrudník, posetý jizvami. Po chvíli uslyším slabé vzlykání a mě píchne u srdce. Jo, možná ji nesnáším a celý její druh. Ale do háje... tohle není fér ani k ní. Mimoto, nesnáším brečící ženy. Chvíli sedím u dveří a potápím se v myšlenkách, než si povzdechnu a zvednu se.

Sako a košili i s kravatou přehodím přes křeslo v obýváku a zapálím oheň. Z kuchyně si vezmu paklík cigaret, jednu si zapálím a na terase se opřu o zábradlí. Tiše přemýšlím, zatímco pokuřuji cigaretu a mé myšlenky brzy sklouznou na Reu. Nevědomky sevřu dřevěné zábradlí tak silně, až popraská, při vzpomínce na ten pocit bezmoci, když jsem se to dozvěděl. Je moje chráněnka. Měl jsem ji chránit, měl jsem tam bejt, měl jsem něco udělat!

Zoufale si vjedu rukou do vlasů, když sám sebe proklínám. "Hlupáku. Slabochu." Šeptám sám pro sebe a opravdu netuším, kdo všechno to může slyšet. A nezajímá mě to. "Měl bys být s ní. Chránit ji. Místo toho jsi tady a válíš si šunky. A ona na tebe spoléhá. Že ji zachráníš. Co jsi to za učitele?" Nadávám si a fláknu do zábradlí naštvanou pěstí, až ho téměř zničím. Zakloním hlavu a dlouze, tklivě zavyju a pak naslouchám. Čekám. Ale odpovědí mi je jen pár zavytí mé smečky, Rea neodpovídá. A já můžu jen doufat, že ještě žije a že ji někdy budu moct zachránit. Ale teď... teď musím vytvářet alespoň pár dní obrázek šťastné rodinky pro upíry a vlkodlaky, aby si mysleli, že to funguje. Pak... pak se uvidí.

Dokouřím cigaretu na čerstvém vzduchu, což mi umožní si trochu provětrat hlavu. Dost na to, abych šel k lednici, vzal z ní jeden plastový sáček krve a došel k ložnici. Drobně zaklepu na dveře, ale nespoléhám na to, že mi otevře. "Nevím, jestli jsi vzhůru, nebo jestli mě posloucháš, ale... Já si tohle nepřál o nic víc, Sio. Můžeme si to navzájem znepříjemňovat a nenávidět se na každém kroku, nebo se můžeme alespoň trochu tolerovat." Chvíli mlčím. "Tvůj bratr... byl dobrý bojovník. Nešel dolů snadno. Působil jako dobrý muž." Zamručím nakonec, s nejasným vědomím, že jsem možná právě celou moji snahu o příměří naprosto zmařil. Tedy, pokud mě vůbec poslouchá. Sehnu se ke dveřím a vsunu pod ně sáček s krví. "Dobrou noc, Sio." Řeknu tiše a pak se vydám do obýváku, kde ze sebe svléknu ještě kalhoty a téměř nahý vsunu nohy do kotatsu. Pod hlavu si dám jeden z mnoha polštářů na křeslech a chvíli jen zírám do hořícího ohně v krbu. "Zachráním tě. Slibuju." Zamručím nakonec, než pomalu zavřu oči a usnu.

Ráno

Z mého osobního pekla, které se ve mne odehrává, mě vytrhne zapraskání dřeva. Být člověk, tak si toho nevšimnu. Zaposlouchám se. Ve tváři se mi nejprve objeví nepochopení. Mluví o mně? Nedávalo to smysl než řekl slovo učitel. Rána do dřeva, která mi oznámí, že zábradlí u kterého stojí je zničené. Zavytí a potom ozvěna. I on trpí. Nevesele se usměju.

Ale pak mi to všechno dojde. Ta unesená vlkodlačí holka. Řád. Šuškalo se o tom všem za zády, protože Iruko se tomuhle tématu výhýbal až úzkostlivě často. Takže on byl její učitel.

Jakmile jsem uslyšela jeho kroky, ihned jsem na sebe hodila azurové šaty, které byly na vrchu jednoho z kufrů, a zase jsem zalezla pod peřinu. To, co říkal, mě překvapilo. Dávalo to hlavu a patu až do chvíle než zmínil mého bratra. Neřeknu na to nic. Ani se nehnu a sáček s krví nechám ležet tam, kde je.

V tichém vzdoru jsem usnula.

Ráno jsem vstala brzy. Byla jetě tma. Šla jsem do koupelny. Osprchovala jsem se, pročesala mokré vlasy a oblékla se do těch pletených azurových šatů, které jsem měla už vytažené. Byly obtažené na tělo s dlouhými rukávy a roláčkem, délkou nad kolena. Nic zdobného, byly na doma. Dveře do ložnice jsem nechala otevřené aby si z ní mohl vzít, co potřebuje a vzala ze země pytlík s krví, který stále ležel na zemi. Jeho včerejší gesto mi leželo v hlavě. Byla jsem sto se alespoň ovládat a tolerovat ho. Kvůli klanu. Dřív či později by ho moje včerejší chování vyprovokovalo a já bych musela vysvětlovat mrtvého vlkodlaka... To by mi nikdo nepoděkoval. Posadila jsem se s počítačem do kuchyně k malému stolku pro dva a začala rutina emailů a jiných důležitých věcí.

Zjistila jsem, že pozemky, které prodal Kaemon prozatím nemůžeme chtít zpátky. Zdá se, že se o to zajímá někdo, koho klan podezřívá ze spolupráce s Řádem. Taky mi bylo oznámeno, že Ťin byl vyslán kvůli obchodním záležitostem do Ruska. Iruko mi to suše oznámil a k tomu to, že jsem dočasně odstavena od jakýchkoli operací v klanu.

Zaklapnula jsem počítač. Najednou jsem nevěděla co dělat. A tak jsem dala vařit vodu na čaj. Našla jsem Červeného draka a také sadu na čajový obřad. Vše jsem připravila a rozhodla se zkusit vlkodlakovi nervy. Když bylo vše připraveno, šla jsem s tácem do obývacího pokoje. Lehce jsem poklepala na dveře a s medovým úsměvem vešla. Chtěla jsem vidět jeho tvář a v ní strach z toho, že ho otrávím. Alespoň na okamžik. Nebyl hloupý. Věděl, že si nemohu dovolit ho zabít tak, jako on mě.

Čajový obřad

Spím dlouho a tvrdě, jak už je u vlkodlaků zvykem. Na přeměnu a regeneraci potřebujeme každý kousek energie, který zvládneme vytvořit. Nic se mi ani nezdá. Jen občas proběhne mými myšlenkami Rea a k mému překvapení i Sia. Ale v podstatě mě vzbudí až zaklepání na dveře a pak vstoupení cizí osoby dovnitř.

Mé tělo zareaguje dříve, než se můj mozek stihne pořádně probrat. Se zavrčením otevřu oči a ruce se připraví k úderu. Když ale uvidím, kdo vešel, trochu se uklidním. "Oh. To jsi ty." Zamručím chladně a rostoucí nehty, které se pomalu začaly měnit na drápy zase rychle zatáhnou. Chvíli si Siu prohlížím. Ty šaty jí... sluší. Ehm. Najednou si jsem až moc dobře vědom toho, jak málo oblečený jsem, ale snažím se nedat najevo žádné rozpaky. Sakra, před smečkou jsem nikdy žádné necítil, tak proč jsem najednou tak nesvůj? Že by proto, že jde o moji manželku, která by mě dost možná nejraději viděla mrtvého?

Při téhle myšlence mi sklouznou oči na podnost s čajem, který má v rukou. Podezíravě si ho prohlížím a nosem natáhnu vzduch. Když ale opravdu neucítím nic jiného, než zelený čaj a vodu, trochu se uvolním. Se zapraskáním obratlů a slastným vydechnutím se protáhnu a prokřupu si krk, než se otočím k Sie. Mám brát její přítomnost (a fakt, že mě ještě nezabila), jako souhlasnou odpověď na můj předešlý drobný proslov, nebo mě prostě zkouší?

Posadím se u kotatsu a podrbu se na paži. Zamyšleně se podívám z okna a pak zpátky na Siu. "Jsi tady z nějakého důvodu?" Nakloním hlavu tázavě na stranu. Vůně potu mi připomene, že bych se měl taky osprchovat. A asi i oholit, alespoň trochu. Upírce pravděpodobně nesmrdím, ale pokud se v tomhle bloku zdržuje alespoň jeden vlkodlak, jistě už o mně ví. No a taky bych se měl obléknout. Ideálně. A pak... Trávit čas se svou manželkou, co? Chjo.

Návštěva

Vylekal se. A mě taky. Celé mé tělo ztuhlo, když se připravil na boj. Svaly se mu napnuly jako provazy. Demonstrace síly. Potom mi pohled sklouzne ke všem těm jizvám. Některé jsou malé a skoro k nepostřehnutí, jiné široké a klikaTté. Až po delší chvilce si uvědomím, že jsem stále zamrzlá ve stejné pozici a už půl minuty studuji jeho jizvy a svaly.

Je cítit potem. Ale ten pach už znám. Je to ten samý, co byl na svatbě. Žádný příjemný parfém. To byl on. Zakroutím nad tím hlavou. A pohnu se dopředu, abych položila tác s čajem. Protáhne se tak, až jeho obratle nechutně zakřupou... hrozné.

„Ano jsem. Bydlím tady.“ Řeknu sladce a potom se zatvářím neutrálně. „Včera jsem se neovládala.“ Sedla jsem si na paty a nalila jsem misku a přisunula ji k němu. „Náš svazek není nic víc než... diplomatické řešení vzniklé situace a hodlám to respektovat. Tudíž není třeba do toho tahat city. Navíc oba cítíme vzájemně to samé.“ Opět jemný úsměv.

Ranní pohoda

Tiše sleduji, jak si Sia kleká a nalévá mi šálek, který chvíli pozoruji, zatímco ji poslouchám. Když domluví, drobně se usměju a podívám se jí do očí. "Souhlas. Takže už nemusím čekat stříbrnou dýku v krku?" Zamručím a usrknu čaje. Unikne mi drobné zavrnění. Vždy jsem měl slabé místo pro dobrý čaj. "Je dobrý." Přiznám tiše a chvíli jen sedím a popíjím čaj. Přemýšlím, co všechno bych mohl říct a co mě vlastně čeká. Ano, tenhle stav stále není ideální. Ale do háje, s tím ani nikdo nepočítal. To, že se oba nezabijeme... i to je pokrok. A já budu mít víc času a prostoru na to, zorganizovat záchranu Rey.

Můj pohled sklouzne zpět na Siu. Tentokrát už jsem probuzený, a tak tiše ocením její šaty. Možná je to upírka, ale oblékat se umí. Nebo právě proto. "Ty šaty ti sluší." Zamručím a pak zase zmlknu. Jen si užívám chuť a vůni čaje a zvuky ranního Kjóta, které se sotva probouzí. Tohle by... mohlo být skoro fajn. Kdyby se toho na pozadí tolik nedělo. Ale Sia má pravdu. Náš svazek je čistě diplomatický, čistá chladná kalkulace. Jak zajistit, že se naše strany navzájem nepozabíjí. Ach jo... Alespoň je dnes hezky. Chladno, ale hezky.

Po chvíli čaj ale dopiju. A tím skončí ta chvíle míru a pohody, kterou jsem si užíval. "Jdu se osprchovat a... tak všechno." Zamručím k Sie a vyklouznu z kotatsu. Hodím si kalhoty přes rameno a vydám se do ložnice, kde se chvíli přehrabávám ve svých věcech a vybaluju je. Když je hotovo, uzmu prosté bílé tričko a tepláky a s tím se vydám do sprchy.

Pustím na sebe horkou vodu a nechám ji, ať ze mě odplaví pot a špínu, než si umyju vlasy šampónem a i zbytek těla mýdlem. Pak si ještě pečlivě oholím tváře, až zůstane jen můj knírek a bradka. Japoncům nikdy příliš vousy nerostly, ale vlkodlaci mají přesně opačný problém. Tak nějak se to vzájemně vyrušuje.

Když jsem čistý, obléknu se a vydám se do kuchyně, kde se pustím do přípravy snídaně. Osmažím slaninu a vajíčka. "Chceš taky?" Zavolám na Siu, i když předpokládám, že spíše ne. Krve v tomhle moc není. Každopádně kdyžtak připravím větší porci a s tou svojí se uchýlím do obýváku. Přinesu si ještě laptop, na kterém začnu kontrolovat současný stav naší smečky. Trochu mě ale zarazí, když si všimnu, že mám zmražený přístup. "Ale no tak... To nemůžu mít ani zprávy zprostředkovaně? A to jsem to byl já, kdo ten systém navrhl. Nevděčná štěňata." Zavrčím si pod vousy a vztekle ukousnu kus chleba.

Odříznuti?


Stříbrná dýky v krku? Na jeho otázku neodpovím. Považuji ji za řečnickou. Když mi pochválí šaty jen tiše přikývnu. Rychle se učí, jak se tahle hra na zdvořilosti hraje. Ani mě nenapadne, že by to mohl myslet jako opravdový kompliment. Nechám ho beze slova odejít a čajový set zase sklidím a v kuchyni umyji a uklidím.

Pach míchaných vajec mě praští přes nos a já zabořím hlavu do opěradla malého křesílka v ložnici a protočím oči. „Nedám si.“ Odpovím potichu a zdvořilým tónem. Vím, že mě usllyší i tak. Znovu se začtu do knihy plné krajin se sakurovými květy. Zrovna ve chvíli, kdy zamručí něco o nevděčných štěňatech (mít takový sluch je někdy prokletím), zazvoní zvonek.

Zmateně zaklapnu knihu a rychlým krokem dojdu ke dveřím. Po cestě si prameny vlasů černých jako noc svážu jehlicí do drdolu. Na druhé straně stojí člověk. Má zrychlený tep a jeho srdce tluče s lehkou arytmií. Pomalu otevřu dveře. „Pro vás, paní Takaoshi.“ Obyčejná donášková služba, zvláštní. Převezmu od ní balíček a slečna s vlasy nabarvenými na fialovo zmizí z prahu bez toho aniž by chtěla dýško. Zvláštní. Roztrhnu balíček a v něm najdu mobil. Chvilku ho otáčím v ruce a potom se do něho podívám. Je nový, žádné esemesky, žádná volaná čísla. Počkat – jeden kontakt Takeshi.

Před očima se mi vybaví Takeshiho tvář. Náš klan se neskládal pouze z jedné rodiny. Bylo jich tam více. Linie Nguyen v čele s Irukem byla právě u moci. A to se některým moc nelíbilo. Dříve než se vše obrátilo dnem vzhůru se Akatariové těšili, že jejich syn Ťin bude brzy vládnout. Měl brzy požádat o mou ruku a dostat tak celou svou rodinu do lepšího postavení s výhledem, že dalším vedoucím párem budeme my. Takeshi tomu nepřál. Sám by se nejraději viděl jako hlava klanu. Tiše se radoval, když zemřel můj bratr a hlasitě podporoval můj sňatek s Eijim, protože mě tak krásně odstranil z cesty. Nevěřila jsem tomu, že by někdo poslouchal upírku, která líhá se psem. Nakonec se na mě bude vzpomínat jako na nadějnou kandidátku, pak zakývají soucitně hlavou nad mou obětí a jede se dál. Takeshimu se teď otevřela nová cesta. Všechny akce, které jsem měla pod sebou, připadli jemu. Tak proč mi posílá tohle?

Vytočím číslo a poslouchám. Ozve se jeho hlas. „Blahopřeji ke sňatku.“ Neodpovím a poslouchám dál. Nenechal mi doručit mobil jen kvůli blahopřání. „Chtěl jsem jen říct, že tvůj nejžhavější kandidát zklamal. Nemá s nimi nic společného a žádné setkání si nedomluvil. Celou dobu jsi ho měla na očích zcela zbytečně.“ V žilách mi začaly kolovat ledové krystalky. „Prosím? To je lež. Měl se domluvit s --“ „Ale nedomluvil.“ Skočil mi do řeči. „Kdo ho sledoval naposledy?“ Mrazivý tón. Zuřila jsem, protože ten, kdo ho sledoval to musel pokazit přímo kardinálně. „Promiň, ale víc ti neřeknu, nenapsal ti snad Iruko, že jsi dočasně odstavená od všech operací?“ Jeho výsměšný tón ve mně probouzel bohyni hněvu, která ho v mé hlavě trhá na kousky s naprosto ledovým klidem. „Zkrátka jsi za cíl vybrala špatného člověka, přípravy na svatbu ti asi zatemnily hlavu. Užij si líbánky.“ Dodal a zavěsil.
Pokud se vlkodlak zeptá, kdo to byl a co chtěl, popravdě mu odpovím, že nám člen klanu gratuluje ke sňatku. Dál jsem to nekomentovala a nenechala se rušit.

Cítila jsem svůj vlastní jed v ústech. Došla jsem do ložnice a mobil odložila na noční stolek. Zavřela jsem dveře a snažila se dostat k informacím, které přede mnou měli zůstat v tajnosti, ale marně. Znovu a zase jsem v hlavě probírala celou věc dokola. Všechny souvislosti. Musel to být on. Měl si domluvit s chůzku s někým přímo z řádu a oni měli jen zjistit kdy a kde.... musel to být on. Mohlo to trvat pár hodin, než jsem se hladově dostala k lednici a nalila si pohár vychlazené krve. Znovu zvonek. Položila jsem sklenici a využila své upíří rychlosti, abych u dveří byla jako první. Stála tam Pau. Také lidská dívka, jedna ze spojek, o kterých neví ani můj klan. Podala mi dřevěnou vyřezávanou krabičku a beze slova odešla. V jejích očích byly obavy. Měla je tam pokaždé.

Zavřu dveře. Víko krabičky položím na parapet. Origami. Tygr. To je od Ťina. Vezmu ho a láskyplně rozložím. Na papíru najdu skoro neviditelnou poznámku tužkou. Adresa a čas! Ťin v tom jel před svatbou se mnou. Toho, kdo se chtěl setkat s Řádem jsme objevili my a sledoval ho dlouho a nejopatrněji, jak se dalo. Posílá mi adresu a čas té schůzky, kterou si naše spojka měla s Řádem domluvit. Výborně! Ťin musel mít v akci ještě někoho svého i když operaci převzal Takeshi. Teď ale nastává problém. Tenhle dům, bychom neměli opouštět jinak než jako manželé. Nedělala jsem si iluzi o tom, že nás jak jedna tak druhá strana sleduje....

Rychle jsem vyběhla nahoru a zadala čas i místo do vyhledavače. Ukázalo mi to zapadlou čtvrť někde na okraji Kjóta. Dost daleko odsud. Dlouho jsem přemýšlela, jak celou situaci vyřešit tak, abych se tam dostala sama. Pak mi ale došlo, že to zřejmě nepůjde jinak.
Nakráčela jsem do obýváku a vystřelila naslepo. „Vím, kdy a kde najdu člena Řádu.“ Nic víc jsem nedodávala. Čekala jsem jak Eiji zareaguje až mu dojdou všechny okolnosti. Nesmíme opustit dům jednotlivě, ani jeden z nás se teď nemůže účastnit žádné akce. A Řád je trnem v oku pro oba.

Řád

Tiše snídám a klepu naštvaně do klávesnice laptopu, když mě vyruší zvonek. Než se ale stihnu zvednout, Sia vyrazí jako první. Tiše zvednu obočí, ale neřeším to. Spoléhám na to, že kdyby to bylo pro mě, třeba mi to i dá vědět. Mé uši zachytí drobnou výměnu slov s messengerem a pak telefon. I přes ostrý sluch neslyším, co říká druhá strana, kromě občasného zahuhlání. Slyším pouze Siin hlas a to, jak se mění jeho tón. Někdo na druhý straně ji očividně dost vykolejil.

Proto jen tázavě zvednu obočí, když projde kolem mne, ale jinak do toho nezasahuji. Vzájemná tolerance. Nic víc. Nic míň. Proto se začnu hrabat ve svých mailech. Už teď tam je spousta zajímavých věcí. Sliby podpory, kupodivu upřímné gratulace ke sňatku a sem tam nějaké štěně, co mě chce vyzvat na souboj. Jeden ale zachytí mou pozornost. Sai.

"Snad ještě žiješ. Smečka to zatím bez tebe zvládá, snad to nezraní tvou čest. Připravujeme akci proti Řádu, ale zatím hlavně posíláme průzkumníky. Osobně jsem se do pár skupin přihlásil. Jakmile budu vědět něco víc o Rey, dám ti vědět. Opatruj se.
PS: Jaká byla svatební noc?"

Zní text e-mailu. Strohý, jako Sai sám, i s jeho sarkasmem. Nikdy jsme si naši komunikaci nešifrovali, zbytečně by ji to zpomalovalo. A důležité věci jsme si říkali přímo a nebo vytím, které upíři nikdy nemohli rozkódovat. Ale tenhle prostý mail mi trochu zvedne náladu. Je fajn vědět, že ostatní na Rey nezapomněli.

"Díky. Neudělej blbost, dokud nebudeme vědět, kde ji drží, nemůžeme jít přímo proti smečce. Dej pozor na zbytek kluků, ať se nenechají zbytečně zabít. Byla by jich škoda. Noc byla jako každá jiná. Obávám se, že žádný pikantní detaily nebudou."

S klepnutím odešlu mail, když se znova ozve zvonek. Ještě, než stihnu odložit notebook, proletí kolem mě upírka. "Hej, co kdyby mi taky někdy něco přišlo?" Houknu za ní s drobnou podrážděností v hlase, než se znova usadím. Ale ani tentokrát neopomenu napínat uši. Ty mi ale nic neprozradí, očividně nic hlasového. Jen chvíle ticha a pak běh nahoru. Očividně zajímavá zpráva. Jaktože mně nic takovýho nechodí?

Pustím to z hlavy a zvednu se, abych si šel ven zapálit. Sia mě tak zastihne s cigaretou a zapalovačem v rukou. Překvapeně se k ní otočím. Chvíli mi trvá, než vůbec pochopím, co mi řekla. Z rukou mi vypadne jak cigareta, tak zapalovač. Oči se mi zúží. "Jestli mi lžeš..." Zavrčím tiše. "Kdy a kde?" Zeptám se. Je mi jasné, že by tam raději šla sama, ale to by se hned upíři i vlkodlaci dozvěděli a byli by z toho nepříjemnosti. Takhle... no, takhle o tom vědět budou taktéž, ale alespoň to nebude nikdo moc řešit. A okay, ona z toho taky něco bude mít. Ale pro mě je to šance najít Rey.

Společný cíl

Nemýlila jsem se v tom, jak moc ho to bude zajímat. Úsměv si nechám pro sebe, ikdyž se mi možná trochu odrazí v očích. "K čemu lež.. Můžeme se tam vydat, ale žádné zbrklé kroky. Chceme jen zjistit co je zač, získat informace a nechat ho sledovat, aby nás zavedl na jejich základnu, nebo k dalším lidem." Řekla jsem tak, jak jsem byla zvyklá a neuvědomila jsem si, že Eiji není člen klanu, který je mi podřízený.

"Adresa je 58 Koyamanishigoshochō Yamashina-ku, Kyōto-shi, Kyōto-fu 607-8109. Čas 22:30. Jestli o tom někomu cekneš, tak můžeš čekat v krku tu stříbrnou dýku." Řekla jsem naprosto bez emocí a čekala. "Nikdo z našich o tom nesmí vědět. Pokud nás sledují, musíme je ukolébat na tom, že novomanželé se doma nudí a musí ven za zábavou."

(souřadnice: 34.984015, 135.835945)

Převlékni manželku

Podrážděně zavrčím, když mi Sia vysvětlí plán. "Já nejsem úplně blbej, drahoušku. Kdybych byl, teď bych tady nestál. Vím, co dělat s příslušníkem nepřátelské jednotky. Několikrát jsme to dělali s vámi." Zamručím a trochu tím jdu proti naší drobné dohodě o neútočení. Ale nemůžu si pomoct. Mám možnost dostat do rukou člena Řádu a jediné, co ji napadne je mě poučovat? Holčička zapomíná, koho si vzala...

Když ale zmíní adresu, nevěřícně se na ni podívám. A pak se uchechtnu. A rozesměju. "No to mě podrž... Modrej drak? Když to bylo naše, vlčata si tam dokazovala, kdo je silnější." Potřesu hlavou. To, že jsem byl jeden z nich už ona nemusí vědět. Pak mi ale pohled zvážní a já ji přejedu zkoumavým pohledem. "V tomhle tam fakt jít nemůžeš. Sežrali by tě zaživa. A taky bychom přitáhli moc pozornosti. Nemáš něco... punkerského? Metal by byl ideální." Zamručím a obejdu ji. Pak mi dojde, s kým mluvím. "Jasně, že nemáš." Já zapadnu v pohodě.

"Modrej drak je klub pro ilegální souboje jeden na jednoho." Uvedu to na pravou míru. "Nám se hodil pro vytipování schopnejch vlčat, ale i lidských agentů. Teď už není pod naší ochranou, ale co jsem slyšel, funguje furt." Tiše si povzdechnu. "Džíny. A nějaké... triko. Tílko by bylo ideál, ale to asi fakt nemáš. Budem to muset potrhat, ale musíš zapadnout. Ty vlasy a make-up... no, budeš moct být za gotičku, to by mohlo projít." Zabručím a vydám se do ložnice.

Oblékání

Vydám se za ním a jen překvapeně koukám, co se děje. Trochu se mi uleví, když zjistím, že tam nechce jet, hned po tom tajném z Řádu skočit a zabít ho na místě nebo tak něco. Měla bych ho přestat podceňovat.

Sleduji ho, jak jde do ložnice se mi ... hrabat ve věcech? To snad ne... Okamžitě svižným krokem vejdu taky a hned ke svým kufrům, které vytáhnu na postel a otevřu je. Překvapilo mě, že to místo zná. To je nečekané eso v rukávu. Pokud ví, jak tam zapadnout, jen líp. Pýcha předchází pád, takže radši jen mlčky vytáhnu černé džíny a bílé tílko, k tomu černou podprsenku, které z tílka bude vykukovat. "Tohle?" Zeptám se jen a děsím se toho, že to slovo -potrhat- myslel vážně.

"Je pravděpodobné, že tam bude někdo od vás, když to bývalo pod vaším vlivem?" podívám se na něho a pak jen dalším trikem překryji kupu spodního prádla, která se právě vyvrátila z kufru na peřinu. Rudé krajky ho zajímat nemusí...

Příprava

Spokojeně kývnu, když vytáhne džíny a tílko. "Super. Černá kůže by byla lepší, ale nejdeme tam, abys byla miss roku. Možná bude dobře, když budeš mít nakonec trochu obyčejnou vizáž..." Zamručím a z kapsy vytáhnu nůž. Párkrát jím máchnu a natrhnu tím džíny i tílko na strategických místech. Tiše zvednu obočí, když si všimnu kupy spodního prádla, ale nechám to být. Ale proč ho má sakra tolik a tolik druhů? Upíři jsou divný. Ženský jsou divný.

"Bez obav, bude to držet pohromadě. A kryje to hrudník i rozkrok, nebudeš za děvku. A ano, teď se to takhle u Kjótské mládéže takhle nosí." Podám jí oba kusy oblečení a schovám nůž. "Hoď to na sebe a trochu si rozcuchej vlasy. Ani gotičky je nemají takhle perfektně učesaný." Zamručím a chvíli se přehrabuju ve svých věcech, než s úsměvem vytáhnu vzpomínky na bouřlivější léta. Černé, natrhnuté tričko a džíny poseté občasným stříbrným vláknem. "Ach jo... kdysi jsem si myslel, že tohle je cool." Potřesu tiše hlavou a otočím se k Sie. "Pravděpodobné? Ne. Možné? Ano. Dobrá poznámka." Hrábnu ještě do tašky a vytáhnu šedý šátek, který si přetáhnu přes nos a skryju tím tak dolní polovinu obličeje. Stále budu vypadat poměrně normálně. A ano, vlkodlak mě pozná podle čuchu, ale takové množství lidí... Třeba to přehluší můj pach.

S oblečením se vydám do koupelny přes chodbu, kde se převléknu a rozčísnu si vlasy. Chvíli v zrcadle pozoruji obraz svého mladšího já, který si sekal cestu smečkou a unikne mi drobný úsměv. Daří se mi zapomenout na vážnost celé situace na alespoň krátký moment, než zase vyjdu z koupelny a počkám před dveřmi ven na svou ženu.

Jsme ready?

Vnitřně otřesena od něj přeberu tílko i džíny. Takhle se to teď nosí? No jak kde. Černá podprsenka bude vykukovat mnohem víc, než jsem chtěla. Vezmu to a jdu do koupelny hned po něm. Trvá mi to déle než jemu, ale výsledek je víc než uspokojivý. Černé linky, černé stíny, bez rtěnky. Vlasy na jedné straně trochu zapletené, ale hříva jinak rozcuchaná. Černá podprsenka, volné prořezané triko, džíny a na krk změť různých přívěsků na kůži místo Ťinova řetízku. Do ucha řetízkové dlouhé náušnice.

Bože, teď vypadám skoro jako jedna z nich. Znechuceně jsem se ohodnotila v zrcadle a vyšla ven.

"Můžeme, rovnou vyrazit a cestou co a jak. " Řeknu když vycházím z koupelny. Nazuji si kožené černé lodičky s podpatky. Pak ještě rychle dojdu pro peněženku, mobil a dlouhou kabelku přes rameno do které ještě nastrkám stíny, zrcátko a další věci, které nutně potřebuji u sebe. Hodí se k outfitu, je černá, kožená, nevýrazná.

Do boje

Sie to chvíli v koupelně trvá, ale když vyleze, pochopím proč. Málem mi unikne uznalé zahvízdnutí, ale tím bych si opravdu koledoval o onu pověstnou dýku. Proto jen ukážu zdvižený palec a otevřu jí dveře. Zavřu a zamknu za námi, i když mám stejně pocit, že pokud tam budou chtít upíři nastavit štěnice, zámek jim v tom opravdu nezabrání.

S rukama v kapsách se vydám chůzí po ulici. Není to zas tak daleko a já vždy nesnášel hromadnou dopravu. Moc pachů. "Takže, klub ilegálních zápasů. Co tam dělá náš fanatik? Je členem a chce si zabojovat? Nebo prostě hledá dobrou kulisu pro nějaké své zařizování? Nevíme. A já osobně ani nevím, jak vypadá. Jen, že členové řádu mají dost specifický pach stříbra." Nos se mi mimoděk zkroutí. Stříbro opravdu páchne, obzvláště pro někoho s tak citlivým nosem. "Budeme se muset rozdělit, až tam dojdeme. Jedině tak prozkoumáme dostatečný množství lidí v alespoň trochu krátkým čase. Kdybys ho našla... Dej mi nějak znamení, abych věděl, kdo to je."

Chvíli jdu a přemýšlím, když mě něco napadne. "Od koho vlastně víš, kde se ten hajzlík má nacházet? Byl to ten upír z mobilu?" Otočím se k ní a zvednu obočí.

Modrý drak

Srovnám s ním krok. Nevadí mi, že jdeme pěšky, na podpatky jsem zvyklá.

"Naštěstí nemusíme vědět jak vypadá. Ve 22:30 se bude bavit s Aikem. To je muž, který si s tím někým z Řádu schůzku domluvil. A rozdělit se je nestrategické. Ve dvou máme lepší krytí a navíc," ikdyž to nerada přiznávám, "ty víš, jak se v takové společnosti chovat, co říkat a s kým se dát do hovoru. Já ne. Ale učím se rychle."

Když se zeptá na zdroj, zase mě ledově bodne. "Ne, ten rozhodně ne. Vím to od snoub-" Zadrhne se mi hlas. Polknu, rychle nadechnu a vydechnu. "Na tom nezáleží." Řeknu zase s profesionálně uvolněným výrazem ve tváři. "Nebudeme tam příliš brzy? Bude teprve šest."

Nechám to na vlkodlakovi. Chtěli jsme tam být dříve, abychom obhlédli okolí, ale tohle se mi zdálo až příliš.

Příchod

Tiše kývnu nad Siinou argumentací. No... dobře, furt mě štve, že mi rozkazuje. Ale pro jednou má pravdu a já bych byl hlupák, kdybych se s ní hádal jen proto, že je arogantní. Konečně to je tak trochu trademark jejich druhu. Ale pak zmíní slovo na snoub. No... nemusím být Sherlock, aby mi došlo, co chtěla říct. A ačkoli své emoce chrání dokonale, pár dílků skládačky se jménem Sia mi začíná do sebe zapadat. "Aha..." Řeknu jen, tiše. Nic víc není třeba říkat.

Chvíli nás obklopuje poněkud trapné ticho, než se rozhodnu odpovědět na její otázku. "Copak?
Ty se netěšíš na dravé, zvířecí noční Kjóto?" Uchechtnu se a mrknu na ni. "Kdybychom odsud hned vyrazili do zdejšího fight clubu, bude to vypadat podezřele. Určitě nás někdo sleduje, jak od vás tak od nás. Když se budeme potulovat chvíli po městě, buď je ztratíme, nebo je alespoň uchlácholíme a oni si budou myslet, že jsme si prostě vyrazili, abychom zakopali válečnou sekeru." Pokrčím rameny.

"Kousek odsud je vietnamská restaurace, nemáš chuť na pho bo?" Zvednu obočí a nazdařbůh zabočím do jedné z vedlejších uliček. Jen ať naším "ochrancům" trochu zamotáme hlavu. "Popřípadě překvapivě dobrej espresso bar. V týhle čtvrti jsem trávil svých prvních pár let po přeměně." Zamručím. Už to připadá tak... dávno.

Bar

"Jistě, nic mi neudělá takovou radost jako dravé noční Kjóto, po kterém budu vyšlapovat v potrhaných hadrech. A ta restaurace," trošku pobaveně zakroutím hlavou. "Jedno pho bo. A prosím bez nudlí, česneku, arašídů, masa, česneku, zálivky, koriandru, další zeleniny a vlastně i bez misky a hůlek." Zahraji, jako že zrovna mluvím na číšníka a pak se podívám na Eijiho, jako by spadl ze sakury. "Možná ti to pořád ještě nedochází, ale ... já jsem upír. Saju krev. Nejím, nepiji a ráda si vychutnám vůni koňaku nebo starého rumu z Evropy nebo dobré kávy. To je všechno." Řeknu na vysvětlenou věcným tónem.

"Takže ten druhý podnik zní líp." Počkám, až mě zavede do staře vypadajícího podniku, který je prodchnut vůní kávy. Posadíme se na dvě vysoké stoličky u kulatého vysokého stolku pro dva v rohu místnosti a objednáme si. Na světle béžových stěnách visí fotografie kávových zrn. Tmavý nábytek i podlaha působí velmi příjemně.

Objednám si kávu s příchutí karamelu a přivoním si. Vůně se přelévá do příjemného teplého pocitu jantarových barev a klouže od konečků prstů do středu těla. Tak příjemné. "Takže tebe taky odřízli od akcí... promiň bylo to slyšet. Nečekala jsem, že tuhle stranu dohody dodržíte i vy. Co vítě o Řádu? Prý vám unesl jednu členku..." Řeknu opatrně s pohledem upřeným do šálku.

Káva

Nedá mi to. Pobaveně se uchechtnu při Siině hře na číšníka. No... smysl pro humor naše ledová královna očividně má. Aspoň něco. "O hodně přicházíš. Takový dobře prokrvený steak, jen zlehka osmahnutý na grilu... Hmmm..." Zavrním při myšlence na chuť masa, než se uchechtnu a poslušně dovedu Siu do zminěného espresso baru.

Nedělal jsem si srandu. Je to jeden z nejlepších ve městě. A pekelně drahý. Ale to je ta výhoda, když vám dá alfa přístup k financím smečky. Tohle je rozhodně nezboří a aspoň mají drobnou pomstu za to, že mi zablokovali přístup k systémům. Paradoxně teď v kavárně docela vystupujeme z davu. Naše otrhané oblečení mělo zapůsobit na punkery, ne na baristy. Ale chodí sem všemožné druhy lidí, a tak to nikdo neřeší. Usadím se naproti Sie a chvíli jen popíjím kávu, než tentokrát začne konverzaci ona.

"Heh, jen proto, že jsme špinavá psiska neumíme dodržovat dohodu?" Blýsknu po ní pohledem, ale tentokrát zdaleka ne tak zlým, jak by si to asi zasluhovala. Ale vyhlídka na možnost zasadit Řádu ránu mě zaměstnává až moc na to, abych pokračoval ve slovních přestřelkách s mou ženou. Ale pak... pak zmíní Reu. Vrhnu po ní naštvaný pohled a klouby, svírající hrnek kávy zbělají, při záplavě emocí, které tato zmínka způsobí. Udržím se na uzdě, což je na vlkodlaka slušný výkon, ale rozhodně jí nic z tohohle nemohlo ujít. "Ano. Unesli." Zavrčím a znova si uvědomím důvod, proč je tak nenávidím. A chvíli si pohrávám s myšlenkou, jestli o tom mluvit, nebo ne. Ale ta racionální část mé osoby mě nakopne. Je to k Sie jen fér. Já, kvůli jejímu prořeknutí, teď vím o jejím snoubenci. Ona má právo vědět zas něco o mně.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych se uklidnil a zahnal zuřivost. "Rea. Moje... schovanka.
Moje zodpovědnost. Měl jsem ji chránit, když jste zaútočili. Pamatuješ? Ofenzíva, deset dní zpátky. Zatlačili jsme vás, ale Řád zaútočil hned po vás. Kvůli boji s vámi jsem byl od Rey moc daleko na to, abych ji mohl ochránit před hrozbou, o které jsme do té doby téměř neslyšeli. Vzali ji. A já ji zklamal. Nikdo neví, co se s ní stalo. Jestli ještě žije. Ale já a... pár dalších se snažíme zjistit víc." Řeknu tiše. Nedokážu udržet chladný hlas, ale dokážu ho udržet věcný a objektivní. I tak mi ztvrdne, když se zmíním o svém selhání. A ona alespoň může tušit, proč přišla ta náhlá akce proti jejímu bratrovi.

"O Řádu toho nevíme o moc víc, než vy. Dobře vyzbrojení a trénování. Fanaticky bojují. Za normálních okolností slušný soupeř. Takhle... Jen hajzlové, co jdou po slabších." Zavrčím mezi zuby, až se vedle sedící zamilovaná dvojice ohlédne. Blýsknu po nich zlým pohledem a slečna se zase začne rychle věnovat svému dýňovému latté. "Jak o tom únosu víte? Počkat. Nic neříkej. Vlastně mě to ani nezajímá. Co víte o Řádu vy?"

Šéf a podřízený

Celá historka ohledně Rei se mne nijak nedotkne. Ani jeho selhání, ani jeho bolest, kterou si v sobě nosí. Zabil mi bratra. Teď nemá ještě ani z poloviny to, co si zaslouží. Když hodí zlým pohledem po slečně, já hodím zlým pohledem po něm. Mohl by ses líp ovládat.Bleskne mi přitom hlavou.

Až teď jsem si začala uvědomovat, že mi to vadí. Bere mi to pevnou půdu pod nohama.. Co? To že ho začínám poznávat. Nechci! Nechci, aby přestal být nikým jiným než jedním z mnoha těch vlkodlačích grázlů, kteří si zaslouží stáhnout z kůže a vypráskat z města. Vydechla jsem a opět se vrátila k profesionalitě. To, co mi řekl o únosu jsem nijak nekomentovala.

"Myslíme si, že to nejsou lidé. Ne čistí. Nevíme přesně co chtějí, ale dokázali objevit jak vás, tak nás. Nedávno jsem řešila něco ohledně pozemků, které byly naše, ale někdo uskutečnil jejich prodej. Nemůžeme je chtít zpátky. Zatím ne, Řád kolem toho čenichá. A já opravdu nemám ráda, když si musím hrát na tichou holku, když nám má patřit celé Kjóto. Jinak, krytí pro návštěvu díky tobě nepotřebujeme. Chtěl ses večer pobavit a vzal jsi svou holku ven, možná tě tam někdo zná, takže jméno měnit nebudeš. Ale mě říkej Yuki. Až do teď se mi dařilo být ve stínu, nepotřebuji se ihned zviditelnit jako hvězda všech večírků."

Sněžná žena

Tiše, a už poněkud klidněji, Siu poslouchám. Paradoxně mi trochu pomohlo, to dostat ze sebe. Ačkoli ji to dost možná nezajímalo. No, co na tom. "Hm... je pravda, že na lidi bojují překvapivě dobře. A jsou až moc silní. Možná... masoví golemové? Frankenstein už to zkoušel." Navrhnu. Správně vytvořený masový golem s dostatečnou dávkou magie mohl být velmi nebezpečný protivník i pro krále vlkodlaků. Pokud to opravdu byla pravda... No, nebyla to veselá vyhlídka.

Další její poznámka mi vyloudí neveselý úsměv na rtech. Yuki onna, sněžná žena, k ní opravdu sedí až moc. "Eh, a při tom bys měla takový potenciál. Určitě by se ti tak líp lovili oběti. Dostatečně opilej chlap je svolnej ke všemu." Zamručím a pak můj nos udeří povědomý pach. Upír. Jiný, než Sia. Uvolněně se podívám z okna a všimnu si jednoho podezřele bledého chlapíka, jak nás pozoruje z podniku přes ulici. "Našli nás nějak rychle." Zamručím tiše. "Až moc... Jsou šikovní, a nebo..." V mozku mi začne líhnout podezření. "Tvůj mobil. Podej mi ho pod stolem. Teď." Tvářím se stále uvolněně a ruku nenápadně posunu pod stůl, aby výměnu muž nemohl zahlédnout. "Neboj, nehodlám se ti prohrabovat v datech." Syknu na ni.

Konečně volnost?

"Masoví golemové? To si nemyslím. Spíš něco jako mutanti. Nevím, co do nich cpou, ale takhle dobře vycvičení lidé? Nemožné."

Opět přivoním ke kávě a nechám se jí plně prostoupit. "Lovili oběti? Nesnáším lov. Nemám ráda, když je krev teplá a cítit lidmi." Řeknu velmi potichu a poté se mu podívám do očí. Tohle je neobvyklé - na upíra.

Zvolna se podívám směrem ven. Až po delší chvíli, co zmínil, že nás už mají. Když mě požádá o mobil, dělám jakoby nic a podám mu ho tak, aby to nebylo vidět. Poté zase přivoním ke kávě. Toho upíra venku znám jen od vidění. Není v klanu na žádné alespoň trochu významné pozici. Ale jeho tvář... patřil pod křídla rodiny od Ťina a Takeshiho. To však neznamenalo zhola nic. Někomu tenhle úkol připadnout musel.

Štěnice

Spokojeně přikývnu, když mi předá svůj mobil a zatímco jakoby se nic nedělo upíjím kávy, pod stolem zkušeným pohybem ruky sundám zadní kryt mobilu a vyndám baterku. Chvíli trvá, než najdu, co hledám, ale pak mé ruce najdou nepravidelný tvar poblíž SIM karty. Drobně zapáčím a uvolním tím štěnici z mobilu. Napitím se kávy zakryji vítězný úsměv. "Někdo tě má opravdu rád." Zabručím k Sie a rozevřu dlaň, na které jí ukážu štěnici.

Počkám, až si ji prohlédne a pak ji nenápadně vhodím do kabelky děvčete vedle. Kdyby jim najednou přestala posílat signál, bylo by to podezřelé. Takhle je pošleme na druhou stranu města. Ideální. "Než mě přeměnili, dělal jsem u bezpečnostní agentury." Vysvětlím s pokrčením ramen a až teď se trochu uvolním. Pokud nás budou chtít dále sledovat, budou to muset udělat pěšky. Což by zvládli jen vlkodlaci, ale ti si netroufnou až sem. A upíři budou až moc spoléhat na svou štěnici. Takže dnešní večer budeme mít klid.

Chvíli ještě popíjím kávu, než zaplatím a zvednu se. "Jdeme? Nebo se chceš ještě někde stavit?" Otočím se k Sie a počkám na její odpověď.

Modrý drak

Zatímco Eiji má můj mobil, pohlédnu znovu z okna. Upír zmizel. Šel se jen ujistit jestli jsme to opravdu my. Rozumím mu, takhle oblečenou mě nikdo z nich ještě nikdy neviděl. Trvalo to jenom chvilku, než mi Eiji na své dlani ukázal malou štěnici. Zamračím se na ni. Mobil od Takeshiho... Tak tohle mi vysvětlí. Někde měti čtyřma očima se mi bude muset zodpovídat a nebude to nic pěkného.

Ztracená v představách na Eijiho vysvětlení jen krátce kývnu. Je mi to jedno, nechci o tobě nic vědět. Kráva, kterou pojmenují a starají se o ní se zabíjí mnohem hůř než ta, kterou řezník vidí na jatkách poprvé a naposled.

"Můžeme jít." Odvětím a sesednu z barové stoličky. Kávu nechám na stole netknutou. Zvuk podpatků se odráží v baru od všech stěn a na ulici zaniká. Nikam se neženeme a pomalu bloudíme různými uličkami, než si to zamíříme k Modrému drakovi.

Vypadá to jako velký dům, možná i sklad se zabedněnými okny. Fasáda je posprejovaná a změní tvarů a barev uvidím velkého mordého draka. To bude ono. Nadechnu se a vydechnu.
"Chceme jen zjistit, jak vypadá, nejlépe udělat fotku a získat nějaké další informace. To je všechno. Čím déle tam budeme, tím vyšší je šance, že by nás mohl poznat." Možná má Řád nějakou hračku, která dokáže rozlišit lidi a jiný druh. Nehodlala jsem zbytečně riskovat. "Jinak jsem připravená, můžeme vstoupit."

Modrý drak

Netrvá dlouho a dorazíme k místu. Ah, ta povědomá vůně krve a dalších tělesných tekutin! A skutečně, při pozornějším pohledu si lze všimnout, že chodník a stěny jsou sem a tam potřísněny kapkami krve, které se nikdo ani neobtěžoval skrýt. "Však já vím, holka. Ty si dej pozor, ať moc neohrnuješ frňák. Buď free. Když se budeš tvářit jak miss já-jsem-lepší-než-vy-všichni-tady tak tě v dobrém případě vykopnou a v horším případě si zabojuješ. Prostě se chovej přesně tak, jak by se upír nechoval. Lehký, ne?" Zamručím k ní a než stihne odpovědět, párkrát silně zabuším na kovové dveře.

"Heslo?" Ozve se hrubý hlas z druhé strany. "Běž do prdele. Vy jste fakt zavedli hesla? Děláš si prdel? Co přijde dál, parta vyhazovačů v černejch kutnách? Jo, jste nenápadný jak hovno." Zavrčím. Ucítím, jak druhý muž váhá a pak se začne dohadovat se šéfem. Druhý hlas poznám. "Ryuuji? Jsi to ty? Kurva, nepoznáš Ookamiho?" Ookami, vlk, byla moje nepříliš zajímavá přezdívka. A s Ryuujim, drakem, jsme svýho času bojovali v našem drobné turnaji. Vlkodlak versus muž s krví draka, souboj století. Aspoň pro zdejší nadpřirozenou komunitu. Až tehdy jsem si uvědomil, jak velká vlastně je. "Ookami? Na co kurva čekáš? Pusť ho dovnitř, tenhle týpek by zvládnul vyrvat ty dveře z pantů. To, že to neudělal je tvoje jediný štěstí." Obořil se Ryuuji na hlídače a já uslyšel otevírání pantů. Vítězoslavně se usměju na Siu, než oba vejdeme dovnitř.

Tam nás přivýtá kluk. Vypadá mnohem mladší než já, a také hubenější. V podstatě vypadá tak na jedna dvacet, ale já toho o něm vím až moc na to, abych se tím nechal zmást. Jeho duše je možná starší, než celý Kjóto. Je oblečený v bílém tílku a černých teplácích. Jeho bicepsy jsou pokryté soustavou tetování yakuza, s nejčastějším motivem modrým drakem. S dravým úsměvem mě přitáhne do objetí a já ho poplácám po zádech.

"Ookami, nebyls tady sakra dlouho. Už jsem si říkal, že ti up..." Až tehdy si všimne Sie. "Oh. Tvoje známost?" Otočí se ke mně a já si přitáhnu Siu k sobě a familiérně ji položím ruku kolem boků. Nezabij mě, nezabij mě. Udrž fasádu. Mně se tohle nelíbí o nic víc, než tobě. Říkám si v duchu, jako kdyby uměla číst myšlenky. "Dalo by se to tak říct. Yuki, tohle je Ryuuji. Majitel tohohle příjemného podniku a zdejší šampion. Ryuuji, tohle je Yuki." Představím je a Ryuuji se s přehnanou obřadností ukloní. "Heh, šampion, dokud jsi nepřišel ty. Ještě teď mě z toho bolí žebra." Zazubí se a pak sjede pohledem Siu. "Máš dobrý vkus, to se musí nechat." Kývne hlavou.

S mávnutím ruky nás pobídne, ať jdeme za ním a my se tak vydáme kolem ringu. Nasávám povědomou směsici pachů. Krev, pot... adrenalin. Vzrušení. Prakticky hmatatelné vzrušení a chuť po krvi. Tohle bylo místo, kde lidi mohli být zas jednou zvířaty. "Koukám, že to stále prosperuje." Zamručím a Ryuuji pokýve hlavou. "Jo, jo. Trocha problému s policisty, ale... Nic, co bych nezvládl." Teď zase pokývu hlavou já. Ryuuji byl možná děsivý v souboji, ale jeho skutečná moc leží v jeho zkušenostech a informacích. Neexistuje nikdo, na koho by něco neměl. Snad jen upíři, kteří jsou překvapivě dobří ve schovávaní svých informací. Pokud se najednou v pár Kjótských novinách objevily určité informace... No, pravděpodobně tenhle podnik opravdu mohl běžet nerušeně.

"Co tady vůbec děláš, vlku? Ne, že bych tě nerad viděl, ale co jsem o tobě naposledy slyšel, měl jsi problémy držet smeč... skupinu pohromadě. Co tak najednou tady? Přišel sis zabojovat?" Zeptá se a já se pousměju. Krátký pohled do ringu odhalí docela zajímavý souboj. Ruský obří immigrant proti korejskému mistru tae-kwon-do. V duchu si přisadím na korejce a pak se otočím zpět k Ryuujimu. "Eh, ne. Musím být ve špičkový kondici pro naše, to snad víš. Ale mám pro jednou volno, tak jsem se chtěl porozhlédnout po případných adeptech na rekruty." Usměju se. "Škoda. Vydělal by sis dost. Jseš tady menší legenda, od našeho zápasu. Mladí by zaplatili cokoli, aby tě uviděli bojovat. Určitě bys získal dost fanynek." Zazubí se a já se uchechtnu. "Mám jednu. To mi bohatě stačí." Poplácám Siu jemně po zádech a Ryuuji kývne. "Rozumím. Tak si užívejte. Kdyby jste mě potřebovali, budu tady. Prostě houkni a já se objevím." Mrkne na mě a já se uchechtnu, než odvedu Siu zpět na kraj skupiny lidí, kteří nadšeně řvou nad zápasem.

"Tak... kam teď? Vidíš ho někde?" Zamručím k Sie.

Tak menší legenda?

Tohle místo bych našla taky... i po slepu. Přes nos mě praštila příšerná změť všemožných pachů od spermatu, přes starou i novou krev , po moč a další lahodnosti. Tenhle večer bude vážně Ú-ŽAS-NÝ Na můj znechucený obličej Eiji zamručí varování. Ihned zabuší na vrata a já čekám.

Až teď mi dojde, že Eiji je mnohem víc, než eso v rozehraných kartách. Vypadá to, že je to celá vyhraná loterie. Těžko bych se tu orientovala a jistě bych tu byla za vetřelce. Takhle jsem jenom jeho holka. Krásnější krytí jsem si nemohla přát.

Ať už byl Eiji sebelepší krytí, stačit to nebude. Masky a přetvářka v poli nestačí. Jestli to má někoho přesvědčit, musím to přímo žít. Jak moc se mi do toho nechce! Opovrhuji vším, co je nízké, zvířecí, jednoduché a sprosté jako roztažené nohy pouliční šlapky. Nejen, že to nesnáším na svém okolí, ale především na sobě. Je to moje pandořina skříňka. Je na čase ji otevřít.

Už na prahu jsem pečlivě složila své milované JÁ jako origami a uklidila ho někam hluboko do sebe. Otrhala jsem ze srdce všechny trny nenávisti a dala je hned vedle něj. A potom otevřela tu skříňku otevřela. Můj vlastní stín mě prostoupil a smazal mi z mysli jak minulost tak budoucnost. Jen teď a tady.

Zachytím Eijiho vítězoslavný úsměv a vejdeme dovnitř. Mladík vlkodlaka poplácá po zádech. Nerozhlížím se kolem, zasunu ruce do kapes na zadku, dívám na ně. "Oh. Tvoje známost?" Zeptá se, když si mě všimne.
"Copak Ookami se nepochlubil, že má holku?" Vlkodlak si mě přitáhne k sobě a místo toho, abych v nitru vyzdvihla odpor vůči jeho gestu, soustředila jsem se na jeho svalnatý hrudník. Mapovala jsem ho svou dlaní, kterou jsem mu tam chtivě položila v gestu: "že je můj". Pak mi dá ruku kolem boků. "Ráda tě poznávám, Ryuuji."

Když odcházíme, tak na jeho lichotku provokativně mrknu. Ring, pot, mnoho podivných existencí. Vlkodlakovi se zvýší tep. Adrenalin. I já ho v sobě cítila. Začal se ozývat známý hlad. Ach jo. Tak dlouho jsem tohle vůbec nemusela řešit a bylo to tu zas. Chuť lovit, chuť pít. Hltat krev horkou, cítit na jazyku její chuť - pokaždé trochu jinou.

Když jsme se zastavili s výhledem na ring, přilepila jsem se z boku ke Kenjimu tělem na tělo a s úsměvem se jen tak bezmyšlenkovitě rozhlížela kolem. Nic nuceného. Poslouchala jsem, co si říkají a při tom v okolních tvářích hledala našeho čověka. Netrvalo to dlouho. Byl tu také dřív, jako my.

Nervózně se díval na hodinky a pak zas kolem sebe. Seděl na staré roztrhané pohovce a popíjel něco oranžového ze sklenice na whisky. "Je tu, ten se sklenkou na whisky ve které má snad pomerančový džus nebo co. Na té sedačce. Čeká na druhého."

Boj!

Něco se Sie musí uznat. Rozená herečka. Když se na mě natiskne tělem, zatímco vyhlížíme náš cíl, je to... skoro příjemné. Nebýt toho zápachu upíra, který ve mě vzbuzuje instinktivní odpor. Ale potlačím to a jemně ji objímám kolem boků, jako správný zamilovaný mladík. Ale po chvíli na něj ukáže. Dám si pozor, abych na řečeného nezíral, jen ho přejedu pohledem, jako bych se rozhlížel po davu. "Vyfoť ho a dávej na něj pozor. Já... já se postarám o odvedení pozornosti." Zhluboka vydechnu a pak se od ní odpojím.

Ani to nemusím hrát. Moje vnitřní šelma řve po krvi, stejně jako všichni tady. Svaly se mi pnou při touze po boji a Bůh ví, že mám dost frustrace, co ze sebe musím vybít. Nahlas zavrčím, až se nejbližší lidé poplašeně otočí. A nakonec mě jeden z nich pozná. Vykřikne mé jméno a to je brzy skandováno. Já se dravě usměju a strhnu ze sebe své triko, načež navážu oční kontakt s Ryuujim. Tomu musí být jasné, o co jde. Jednomu z vyvolávačů vytrhne z rukou mikrofon a přehoupne se z patra, aby dopadl na zem vedle ringu. "Všichni ho znáte. Alespoň jste o něm slyšeli. Náš dosavadní šampion se pro dnešek vrátil, aby se podíval, jestli tu je někdo, kdo ho porazí. No tak. Co si myslíte vy?" Vykřikne a já vyskočím do ringu. Ke skandování mého jména se přidá i Ryuujiho jméno. Ten se uchechtne.

"Vím, ale tenhle souboj tu už byl. Našeho vlka by nudilo, kdyby šel proti někomu, koho už porazil,
že?" Já se tiše uchechtnu a kývnu jeho směrem. "No tak! Kdo se proti němu postaví?" Další výkřik a tentokrát se ozve skupina mužů, co doteď bojovali. Ryuuji provede pár rychlých kalkulací v hlavě, aby dostal co nezajímavější souboj a pak zamručí. "Medvěd! Ten je konečně zatím na nejvyšším žebříčku, že? Co ty na to, Ookami? Nebude ti vadit porvat se s někým, kdo zatím neodešel poražen?" Ryuuji byl vždy šoumen, ale sakra, teď se to ještě zhoršilo. Hodí po mně mikrofon.

Ze vzduchu ho chytnu a ležérně se opřu o provazy, lemující okraj ringu. "Co máš furt s těmi zvířecími přezdívkami, Ryuuji? Tvoje OCD se ozývá?" Pár uchechtnutí ze strany audience, ale všichni víme, proč jsou tady. "Pokud si Medvěd troufá, bude mi ctí s ním bojovat." Zavrčím a ozve se zařvání. V reakci na mou výzvu se z davu odlepí silueta muže. Šlachovitý, hubený... A nebezpečný. Už jen při nasátí jeho pachu se mi zrychlí tep, z toho chlapa čiší smrt. Nebo alespoň touha ji rozsévat. Není zdaleka tak nebezpečný jako Ryuuji, ale narozdíl od většiny zdejších drsňáků to opravdu je bojovník. Neradno je podceňovat.

Kývnu na něj hlavou, když vejde do ringu. Dav se utiší, alespoň zatím. Já se odlepím od provazů a chvíli kolem sebe kroužíme. Jen rychle navážu oční kontakt s Ryuujim, který drobně zavrtí hlavou. Okay, takže člověk. Takže na něj jít opatrně, nechci ho zabít. Jen si s ním pohrát. Ať to je zajímavý. Okay... to zvládnu. A pak už se plně soustředím na boj. Podívám se Medvědovi do očí.

A pak to začne. Ten smrtící tanec, který prostupuje celou mou bytostí. Život vlkodlaka je boj o přežití a je to právě boj, kdy můžu být nejvíce sám sebou. Naše ruce se párkrát setkají, ale zatím to není nic vážného. Jen zkoumáme reflexy a rychlost toho druhého a dorážíme na sebe. Je dobrý. Opravdu. Na člověka fakt dobrý. Sakra, možná ho pak kontaktuji a zkusím naverbovat pro smečku. Ne nutně jako vlka, ale takovýhle agent by nám fakt mohl prospět.

Řev diváků skoro neslyším, každý můj smysl se zaměřuje na Medvěda. I z něj cítím touhu po krvi a během jednoho našeho přeměřování se na něj dravě ušklíbnu. Odpovědí mi je neméně veselý úšklebek. Takže někomu taky chyběl boj. Další drobná výměna, a pak už se do sebe zaklesneme na tvrdo.

Nedáváme si prostor na vydechnutí, úder střídá úder a já schytám pár opravdu silných do žeber. Nebýt vlkodlačí regenerace, jistě bych tam teď měl nehezké modřiny. Takhle jen heknu a kopancem do žeber onen úder vrátím. Dávám si pozor. Kontroluji svou sílu. Musí to být čestné, musí to být alespoň trochu fér, pokud si to má dav užít. A dav si to užívá. Heh, Ryuujimu zas jednou vydělám slušné zisky.

Jeho ofenziva střídá mnou a po chvíli už jsme oba od potu a od krve z drobných šrámů, způsobených údery loktů a kolen. Na chvíli se od sebe odtrhneme a znova se měříme pohledy. Zhluboka oddechujeme. "Jsi dobrej." Zamručím k němu, zatímco kolem sebe kroužíme. On tiše kývne. "Ty taky." Zamručí a rychlým kopnutím vyzkouší mé reflexy, zatímco v davu hledám Siu, abych zjistil, jestli už má hotovo. Hbitě mu uhnu a oplatím mu hraným úderem na bok. Znova najdu Siu a tiše vydechnu. Už je čas to skončit.

"Znám místo, kde bys mohl bojovat každý den. S lepšími, než jsi. Opravdu by ses něco naučil. Řeknu Ryuujimu, ať pošle kontakt na potřebná místa." Uchechtnu se a pak do sebe naše těla zase vrazí. A znova je to téměř vyrovnané. Ale... já jsem zkušenější. Mám výhodu, na tomhle světě jsem prostě déle, než on. A on se začíná unavovat. Ví to, jeho údery jsou čím dál tvrdší a zoufalejší, jak se snaží mě udolat dřív, než mu dojde energie. A to je chyba. Protože tím mu dojde prostě mnohem rychleji. A pak udělá poslední chybu. Nechá trup a hlavu nechráněnou pro to, aby mě mohl silně kopnout.

S heknutím se odrazím od jeho nohy a kolenem ho udeřím do brady. Dost silně, aby ho to na místě zbavilo vědomí. Dopadnu zpět na zem. Dav je chvíli potichu, čekají, jestli se Medvěd zvedne. Když se tak po pár vteřinách nestane, celým klubem se rozeřve mé jméno, volané tak hlasitě, až to skoro ohlušuje. Potlačím chuť se k nim přidat a nenápadně ukážu Ryuujimu zdvižený palec. On s úsměvem kývne. Ví, co to znamená. Smečka má nového agenta.

Přehodím si triko přes ramena a někdo mi podá ručník. Vděčně ho přijmu a zběžně se usuším, setřu tak ze svého těla většinu krve a potu, než seskočím z ringu. Lidé mi automaticky ustupují z cesty. Pár těch odvážnějších mě poplácá po ramenou. Nevnímám to. Jejich pozornost si rychle získá vyvolávání vítězů sázky a já jsem tak pro jednou zas jedním s davu. A vydám se najít Siu.

Podívaná

Překvapilo mě, jak moc ho tu znají a mají za legendu. Taková chtivost vidět ho v boji. Od mužů i od žen, ode všech. Je to podívaná, vidět ho v pohybu. Mé divoké stránce se líbí i jeho nahý hrudník, tentokrát tomu pocitu nebrání všudypřítomná nenávist, tak si ho všimnu a odtrhnu zrak. Je čas splnit to, proč jsem přišla. Pod záminkou dobrého místa ve výhledu na ring se posunu kousek za opěradlo sedačky našeho nervózního pána se sklenicí na whisky.

Během toho, kdy Eiji šel k ringu, cizinec, se kterým měl schůzku přišel a posadil se vedle něj. Nechápala jsem, jak se někdo mohl setkat s příslušníkem Řádu právě tady... Zajímalo by mne, kdo z nich dvou si to místo schůzky vybral. Tiše jsem poslouchala a získávala cenné informace a nakonec i materiály. Dělal jsem, že si fotím selfie s pozadím ringu a přitom měla přepnuto na zadní kamerku.

Evropan díky svému tetování nepůsobil až tak normálně a tudíž nevyčníval až tak moc. Pečlivě jsem poslouchala každé jejich slovo. S pohledem upřeným na Eijiho jsem se pomalu, ale jistě začala usmívat. Další stopa! Vynikající. Zmínili další adresu a další čas. Ostatní informace jsem si jen ukládala do paměti a nespouštěla oči z vlkodlaka. Byl by to impozantní pohled, kdyby mi nezačalo docházet, že takhle nějak pravděpodobně bojoval s Kenichim, milovaným bratrem. Ne takhle ne, musel bojovat mnohem lépe, dravěji, rychleji... Začne se mi dělat těžko z toho všeho. Ten evropan se sebral a odešel dřív, než vlkodlak dobojoval. Nebyla to tedy schůzka na které by něco vyřizovali,šlo opět o další domluvu a předání nějakých papírů v obálce.

Když se zvedl, ještě pár vteřin jsem sledovala oba dva bojovníky, než jsem upřela zrak jinam. Potřebovala jsem rozptýlit. Změť všech možných pocitů mi přerůstala přes hlavu. Bohužel rozptýlení, kterého se mi dostalo jsem jednak nečekala a za druhé... o tohle jsem nestála ani ve špatných snech. Takeshi. V obleku a s udivenýma očima. On tu být neměl. Ten lhář prolhaná... všem řekne, že tahle moje akce krachla a sám si jde potom pro více informací?! Samolibý výraz a už si to šine davem za mnou.

V tu chvíli si Eiji bere triko a pomalu mě hledá v davu. Najde mě rychle a taky ke mně vykročí. Už z dálky může slyšet Takeshiho uvítací slova: "Tak vida, koukám, že podle oblečení jsi už jeho poslušná čubička. Ale neboj, Ťina to jistě nepřekvapí, zná tě dost dobře.." On ot ví a já taky. Nesmíme udělat scénu, žádný křik, žádný boj, žádná velká gesta. Přijdu až těsně k němu a do očí mu vmetu všechnu ledovou touhu ho pokořit a vytrestat tak, aby byl zlomený a na kolenou. "Podívejme se, kdo jde, tvůj manžílek. Zdravím, opravdu vám to spolu sluší. Smradlavý čokl a jeho fena. Rozkošné." Tahle slova už ale zachytí i několik tváří kolem nás a těm se moc nelíbí, že uráží šampiona a jeho holku. Takeshi si toho všimne. "Tak zase někdy, hrdličky."

Hajzlík

Než se dostanu k Sie, zaregistruju nový pach. Zamračím se. Upír. Oba upíři už si stačí vyměnit ostrá slova, než se k nim dostanu. A velmi dobře uslyším urážky na mou osobu. Neznámý upír udělá tak dvě chyby. Jednak podceňuje mou roztouženost po boji a taky uráží mou manželku. Hej, možná Siou opovrhuju a v podstatě jí nevěřím, ale furt je to moje manželka. Jakákoli urážka jí je i urážka mě. A já mám v krvi až moc adrenalinu na to, abych udržel šelmu na uzdě.

Když se otočí, prudce ho chytím za rameno, otočím ho k sobě a bleskovou rychlostí ho udeřím do obličeje. Tentokrát svou sílu nedržím zpět. Chci mu zlomit ten arogantní, krvesajskej nos. Než stihne padnout k zemi, chytnu ho za límec a přitáhnu ho k sobě. Pořádně. Mé rty se přiblíží k jeho uchu. "Mohl bych tě tady zabít, a nikdo by nic neřekl. Mohl bych tě tady vykuchat jako rybu a ti okolo by to nikdy nikomu nenahlásili. Nevím, kdo jsi, ale..." Natáhnu pach a dlouze, dravě zavrčím. Až to opravdu zní jako vlk, posedlý vzteklinou. "Tadashimu nesaháš ani po kolena. Opravdu si myslíš, že by bylo tak těžké tě zabít?" Vyzívavě zvednu obočí. Lidé okolo jen sotva mohli slyšet, co jsem mu říkal. Ale on ano. A stejně tak Sia.

Hrubě ho od sebe odstrčím a kývnu hlavou směrem k pár lidem okolo. Ti kývnou a hrubě ho odtáhnou pryč. Heh, kdyby použil upírskou sílu, během chvíle by je všechny zabil. A přivedl by na sebe pozornost a mně by tím dal záminku mu vyprášit kůži. Když je z dohledu, otočím se k Sie. "Dvě otázky. Kdo to byl a kdo je Ťin? Jo a... povedlo se ti to?" Kývnu hlavou k našemu cíli, než ji znova vezmu kolem boků a vydám se s ní dál od ringu. Pro lidi okolo tohle nebylo nic víc než ochrana cti mé drahé dámy.

Nečekaná rána

Když k nám Eiji dorazí, Takeshi už je na odchodu. To, co se stane jsem opravdu nečekala. Uslyším hlasité křupnutí, jak mu Eijiho pěst zasáhla nos a upír, který to nečekal zhruba stejně tak jako já, se klátí k zemi. Poprvé od svatby ucítím k Eijimu sympatie. Zadostiučinění, které mi svým chováním způsobil mi opravdu přičarovalo chvilkové blaho.

Když celá scéna skončí a nebezpečné vlčí zavrčení se mi zakousne do morku kostí, odvede si mě zase stranou od ringu. "Ten souboj... šlo ti to." Poznamenala jsem k jeho předvádění se v ringu. Chtěla jsem mu tím udělat radost za to, že ji teď udělal on mě, ale navíc jsem se nezmohla.

"Mám, co jsem chtěla. Co jsme chtěli." Poupravím větu a pokračuji v odpovědích: "Ten, komu jsi - s mým vřelým souhlasem - přelomil nos byl Takeshi. Ambiciózní parchant. A Ťin..." Při vyřknutí jeho jména se pandořina skříňka sama zavře. Opět jsem to já. Ledová a uvnitř rozdrásaná až do morku kostí vším tím žalem, kterého přišlo moc najednou v několika málo týdnech. "Ťin byl můj snoubenec. Na svatbě seděl proti tobě. Půjdeme už?" Dodám nakonec opět uzavřená, sněžná královna.

Novinka

Překvapeně zvednu obočí nad komplimentem, ale s úsměvem kývnu. "Díky. Ale ještěs nic neviděla." Mrknu na ni, nezvykle přátelský. To už tak mám, když mi v krvi hýří endorfiny. A z nějakého důvodu mi její kompliment opravdu udělá radost. Je... fajn, vidět ji, když jí na chvíli spadne ta maska. Ale hádám, že upíři mají důvod, proč ji furt nosí. Kdo ví, co se pod ní skrývá.

Ale zmínka o Ťinovi jakoukoli šanci na větší poznání její osoby okamžitě zmizí. Maska je zpět. A ona mi tak možná prozradí víc, než chtěla. Chvíli jsem potichu. Není moc, co bych mohl říct. "Chápu." Řeknu po chvíli tiše a vzpomenu si na upíra, který mě probodával nenávistným pohledem. Jo, to hodně věcí vysvětluje. Tiše kývnu, když se mě zeptá, jestli můžeme jít a vyklouznu vchodem. Na vlhkém, nočním zduchu na sebe hodím triko a vnořím ruce do kapes.

Chvíli jdeme mlčky. "Miluješ ho?" Zeptám se po chvíli, zatímco v kapse vyhledám krabičku s cigaretami a zapalovač. Po chvíli pokusů si zapálím a hlasitě vydechnu.

Bez podpory, bez jistot

wolf

Noc je trochu chladná, ale ani jednomu z nás na tom nesejde. Eiji otázkou umlčí tmavé ticho. Jeho slova mě bolí jako rána do žaludku. Tupě a svíravě. "Do toho ti nic není, vlkodlaku." Zašeptám bez tónu. Beze slova dojdeme do nového domu, který ani pro jednoho z nás nikdy nebude bezpečným útočištěm. Celou cestu se mi v hlavě přehrává dnešní večer. To jak vlkodlak rozdával rány, Takeshiho slova a jeho přelomený nos. Pach toho místa a ta divoká spalující touha po lovu a po krvi, která když se jednou utrhne ze řetězu, je těžké ji zastavit. A zas a znovu před očima probíhá zápas v ringu, jeho poslušná čubička, mrtvý Kenichi, Ťinův zklamaný výraz. Oblečení se mi začalo hnusit, vzala jsem cetky na kožených šňůrkách, které jsem měla kolem krku a pustila je na zem kus před sebe, abych se po nich mohla projít.

Večer jsem si sama v ložnici dala sklenku krve a zapsala všechny maličkosti, které jsem vypozorovala. Spánek úlevu nepřinesl. Zdálo se mi o Eijim, jak mě k sobě tiskne a očima mi svléká nedostupnou duši. Dlouho odolávám vzrušení, které ve mně vyvolává, až ho políbím. Když se odtáhnu, místo vlkodlaka tam stojí umírající Kenichi s dírou v hrudi. Podívám se na pravou ruku a v ní držím jeho srdce. Podívám se zpátky na Kenichiho, ale místo něho tam stojí Ťin, s úúplně stejnou dírou v hrudi. S dávivým nádechem se probudím a ve tři ráno a už neusnu. Jdu si sednout na balkón s poničeným zábradlím a dívám se na měsíc.

Sprcha, svítání a další krev do žaludku. Den moc příjemný nebyl. Eiji ráno dotíral ať mu sdělím, co jsem zjistila a já se to snažila oddálit s tím, že to musím dát vše dohromady. S vysvětlením, že mu nebudu přece ukazovat jeden puzzlík, když mu můžu pak ukázat celou skládačku. Zavřela jsem se v ložnici a až do večera z ní nevylezla. Nelíbilo se mu to, dotíral a byl mnohem víc vlkodlak od celé té svatby než kdy dřív. Nevrlý, podrážděný a kdybych s ním byla nucena trávit den, byl by mi jistě osinou v zadku.

V ložnici jsem ale opravdu nelenila. Jméno toho evropana bylo Alonzo. Tak mu tam včera říkal. "Ještě to nemáme připravené, Alonzo. Ale už brzy ti ho dodáme. Nikdo si nevšimne, když zmizí." Evropan se jen otočil k ringu a zase zpátky: "Bez něj naše dohoda neplatí a rozluč se s klubem svých přátel, s přáteli i sám se sebou. 13 Koyamanishigoshochō, Kunakama-ku, Kyōto-san, Kyōto-shi 408-8109, 22:30 přesně za týden." Sebral se a odešel.

Vše, co si řekli bylo zajímavé. Zřejmě mu měl Sayu (ten, který nás zavedl ke členu Řádu) někoho doručit už včerejší noc. Neudělal to a má poslední šanci. Proč tu jejich vlčici unesli a nezabili na místě. Proč se zajímají o náš klan? Potřebovala jsem si promluvit s Ťinem, ale za daných okolností to nebylo možné. Zbytek dne jsem napsala v šifrách adresu na tenký plátek papíru a poskládala z něho labuť. Vzala jsem dřevěnou krabičku, kterou jsem onehdy dostala a zavřela ji víkem. Z domu jsem vyklouzla oknem. To problém nebyl. Najít naši spojku už bylo horší. Po hodině a půl se ale podařilo. Beze slova jsem jí v parku u její školy vložila krabičku do ruky a zase odešla.

Když jsem lezla oknem zpátky do ložnice, už byla noc. Dveře od ní byly otevřené dokořán a na posteli seděl Eiji. Měla jsem v plánu ho ignorovat a pokud by chtěl něco vědět, odbít ho fotkou z mobilu a něčím vymyšleným. Nechtěla jsem dávat do rukou informace vlkovi, který mi zabil bratra a patří do jedné velké zablešené smečky. Protože informace jsou moc a ta příští schůzka mezi Řádem a Syuem bude mnohem důležitější, než byla tahle.

Jakoby nic přejdu ke knize, sednu si do křesílka a nevzrušeně si začnu číst. Nemusím rozsvěcet. Světla z měsíce bylo při úplňku víc než dost.

Úplněk

Její odpověď je strohá a v podstatě mi tak řekne, co potřebuju vědět. Jen tiše kývnu a potřesu hlavou. Takže nakonec tu vesele trpíme oba... Heh, osud má fakt smysl pro ironii. Zbytek už jdeme mlčky. Já pohroužený ve vlastních myšlenkách a ona v těch svojích. Když dorazíme "domů", nejdříve se pořádně osprchuji, abych ze sebe smyl pot i krev. Chvíli se poté kontroluji v zrcadle, abych zkontroloval zranění. Spokojeně kývnu. Vlčí regenerace se postarala o drtivou většinu modřin a podlitin, v nejhorším se pár strupů zahojí přes noc. Už jsem se vzpamatovával z horšího.

Po rychlé, ale vydatné večeři, abych dobral ztracenou energii, se znova uvelebím v kotatsu. Ale nemůžu usnout. Tělo je stále ještě rozrušené po souboji a mou mysl tak zaplavují spíše obrazy, než myšlenky. Její tělo, tisknoucí se na to mé. Její ruka, položena na mou hruď. Chladná, ale zároveň spalující. Její vůně, pronikající až do mého chřípí. Touha zmocnit se jí, uzmout ji pro sebe... Neklidně se zavrtím. "Zabijte mě..." Zachrčím do polštáře, než mě konečně hormonový koktejl v krvi nechá usnout.

Ani sny ale nejsou osvobozením. Polibek chladných rtů, se spalující vášní. Dvě těla na sebe nalepená v dravé, slepé touze jeden po druhém. Jako boj, jen mnohem, mnohem příjemnější pro obě strany. Zpátky k boji. Úder střídá úder, až jeden padne drzému upírovi. Ten se klátí a za pádu se pomalu mění v upířího prince. Celé mé tělo si vzpomene na tu hanbu, vinu a vztek, které jsem tehdy cítil. A šelma uvnitř mě zavyje po lidské krvi. A někde, daleko, se ozve zavytí. Rea.

Jo, spánek mě příliš neobčerstvil a tak mi chvíli trvá, než se proberu. Ale je mi jasné, co takhle živé sny znamenají. A tiše si povzdechnu, když opravu ucítím, jak běžný šum zesílil. Úplněk. Je třeba se připravit na to, že šelma bude ještě hůř ovladatelná, než normálně. Bohužel, Sia tomu příliš nepomáhá. Pro změnu se ke mně chová jako k psovi. A to mě ještě víc irituje. Během dne to zvládám držet, i když naše rozhovory se smrsknou v podstatě na jednostranná vrčení.

Když ale tajnůstkářská Sia odmítla cokoli mi sdělit, já musel nějak vybít energii. Pár minut strávím na zahradě kouřením cigaret. Je výhoda mít rakovině odolné plíce a nikotin je překvapivě dobrý v klidnění šelmy. I tak ale, bez jakékoli možnosti se vybít, ve mě stoupá vnitřní pnutí a podrážděnost. Přistihuju se, jak chodím rychleji a tišeji, než bych měl, jak za každým rohem hledám hrozbu ve slepé touze ze sebe energii dostat. Jak se blíží noc a zvedá se měsíc, tohle všechno se horší. A nejen to. Siino arogantní chování ve mě probouzí tu neskutečnou touhu ji ukázat, kde je její místo. Jindy bych ji alespoň zkusil varovat, ale teď... mám co dělat, abych se udržel. I tak na ní párkrát vyštěknu.

Vrchol všeho nastane, když zmizí. S ledovým klidem se tedy usadím na posteli a chvíli si čtu sbírky haiku. Ve snaze se uklidnit. Neúspěšně. Když se objeví a ani se na mě nepodívá... cvakne to. Tiše odložím knížku a než stihne dojít ke křesílku, postavím se jí do cesty. Chladně se jí dívám do očí, zatímco ty mé pomalu mění barvu z lidské modré na vlkodlačí, zvířecí žluť. "Kdes byla?" Zavrčím, ale ani jí nedám prostor k odpovědi. Pár kroky ji natlačím na zeď a každou svou ruku opřu z jedné strany její hlavy. Přejíždím ji pohledem. Nasávám pach.

Ne, teď už to není ten lidský Eiji, trochu dravý ale stále racionální. Takhle to vypadá, když dostane větší slovo šelma. Každý můj pohyb, každý můj pór vyřazuje naprosté sebevědomí, dominanci a dravost. Je mi jasné, kam šla. Cítím to z ní. Vzpomenu si na naštvaný pohled upíra na svatbě a zavrčím. Ona. Bude. Moje.
Neberu ohled na to, co říká ani, pokud se pokouší bránit. Musela by použít slušnou sílu, aby mě od sebe odstrčila. Každé mé slovo je doprovázeno dlouhým, varovným a hladovým zavrčením. "Jsi moje, rozumíš? Já nejsem žádné štěně, kterému můžeš rozkazovat podle milosti. Já. Jsem. Tvůj. Manžel." Každé slovo poslední věty doprovodí tvrdá rána do omítky vedle její hlavy, až se pár kousků začne drobit. Přiblížím svůj obličej k jejímu, naše rty se o sebe otírají s každým mým slovem. S každým mým zavrčením se o její kůži otře můj horký dech. "Ty budeš poslouchat mě. Protože jsi moje. Vždy jsi byla." Stále jí hledím uhrančivě do očí, kontroluju každý její pohyb. A pak nechám naše rty se dotknout. Jen jemně. Je to spíše podobné polibku, jaký jsem jí dal na svatbě, než tomu opravdovému. Ale chci, aby ona udělala první krok, aby se mi podřídila. "Nic víc nechci. Jen polibek." Zamručím k ní a... čekám.

Polibek?

Do křesla se nedostanu. Zastoupí mi cestu a jeho oči,... Říkali, že mého bratra zabil a to nebyl přeměněný. Možná u toho vypadal právě takhle. Dotlačí mě ke stejně a to se mi ani trochu nelíbí. Ale dřív, než stačím něco udělat,... Pěsti dopadají těsně vedle mé hlavy a při každé ráně přivřu cuknutím oči. Demonstrace síly.

Přiblíží se ke mně tak, až mi jeho horký dech v mé tváři ježí vlasy na zátylku. Jeho rty jsou blízko, dotýkají se mých tak lehce jako motýlí křídla, až mi dá krátký polibek. Jeho slova se mi zatím zakusují do těla jako ohnivé plameny. Zrychlí se mi dech a oči se zatvrdí. Sen, co se mi zdál, se mi mihne před očima. Cítila jsem to samé vzrušení z jeho blízkosti, ale cítila jsem i silnou nenávist a touhu mu ublížit, aby věděl, jak moc to bolí. Včerejší návštěva klubu si dnes vybere svou daň. Řezáky se mi zašpičatí, v očích se objeví touha a divokost. Jindy bych tohle distinguovaně ukončila s poznámkou, že jestli má nějaké pudy, které nezvládá, můžu se je jít ukojit na roh ulice s nějakou šlapkou. Vyvlékla bych se a odešla, pokud by mně nechal. Ale má divoká stránka byla tentokrát blíž, než jsem chtěla a na místo chladné upírky bez emocí,... Divoká pomstychtivá hněvivá bohyně.

Silou ho od sebe odmrštím a dám do toho opravdu hodně. Jeho tělo s sebou praští na protější stěnu. Ale to už jsem u něho, pokusím se ho tělem přišpendlit na zemi a v sedě se k němu skloním. "Jsi jen zvíře v lidské kůži, které jak utržené ze řetězu vraždí ostatní." Zasyčím. "Tys ho zabil!!" Vykřiknu a to už se napřahuji k ráně do krku ostrými pevnými nehty, které už nejednou rozdrásaly něčí hrdlo.

Rvačka

Její maska, k mému překvapení, padne. Místo chladné, arogantní upírky, která mě prostě pošle někam je tady najednou dravá, hladová šelma. Ne nepodobná vlkodlakovi při přeměně. Nečekám, že použije svou plnou sílu a nebýt vlkodlak, pravděpodobně by mi zlomila žebra a já bych teď někde ležel a pomalu umíral. Takhle jen heknu a když dopadnu na zem, už se začnu zvedat.

Ale upírka je rychlejší. Vždy byli rychlejší, než my. Možná za to může méně svalové hmoty a nebo to prostě tak je. Teď tohle fakt neřeším. Dravě jí hledím do očí, když mě přišpendlí k zemi a tiše vrčím. Svaly mi hrají, když se vzpírám proti ní. Je silná, ale ne dost na to, aby mě udržela. Ví to, musí to vědět. Ale v očích jí vidím stejné vražedné šílenství, jaké posedá vlkodlaky při přeměně. Začínám chápat, proč svou masku všichni upíři tak pečlivě nosí. Jejich vlastní temná stránka se jim musí hnusit.

Když napřáhne ruku, s ostrými nehty, dravě zavrčím a její ruku chytím ve svou. S heknutím se převalím na ni a přišpendlím ji k zemi tím, že ji chytnu za ramena a pevně ji tlačím proti zemi. Tiše zavrčím a obnažené zuby přejedou po jejím krku. Naše těla se na sebe lepí a já hladově, nenasytně nasávám její pach. Když teď dala najevo svou divokou stránku, i její pach se změnil. K lepšímu. Horký dech se teď pro změnu otírá o její krk.

"Jo, zabil jsem ho." Zavrčím. V srdci mi zaplaje nenávist. "A kvůli vám vzali Reu." Zuby se mi prodlouží, když jimi přejíždím po jejím krku, v tiché hrozbě. Její tesáky jsou uzpůsobeny na sání. Ty moje na trhání a rvaní na kusy. "A já jsem jen zvíře? Podívej se na sebe upírko. Opravdu jsme tak odlišní? Jenom vy nedokážete žít se svou kletbou v souladu. Skrýváte ji pod iluzí civilizace a lidskosti, pod lží a arogancí. Ale ve výsledku? Stále jste jen prokleté šelmy."

Dvě těla

tajemství..

Je silnější. Jak na něm sedím cítím, že se jeho tělo jako pružina ze svalů a šlach nezastavitelně zvedá. Neudržím ho a tak se naše role vymění. Teď jsem pod ní a on mě silou tlačí k zemi. Pokouším se zvednout, ale nedaří se. Problikne mi vzpomínka na výcvik. "Zabijte ho nejlépe z dálky, hlavně se nenechte chytit, jsou pomalí a hloupí, ale silní." Váha jeho těla spočívá na mě. Potom mi obnaženými zuby přejede po holém krku a kostmi mi projede mrazivé chvění. Tohle jsem ještě nikdy nezažila. Žádná romance, žádná hezká slova, jen dvě těla, co se na sebe tisknou. Cítím každý jeho nádech, každé horké zašeptání vrčivých slov.

Mé tělo samo od sebe zjihne a změkne. Snad si toho nevšiml. To co se právě děje, je tělesná reakce, kterou nečekám a nemůžu ovládat. Zavřu oči. V srdci nenávist a v žilách živočišné vzrušení. Přestanu sebou škubat a čekám. Vlkodlakovi rty jsou těsně u mé čelisti. Přerývaně dýchá a vyčkává. V tu chvíli k němu otočím tvář a podívám se mu do očí. Jsme teď tak blízko. Má slova se opřou do jeho rtů: "Nikdy nebudu tvoje, vlkodlaku." To, co jsem cítila hluboko uvnitř pod vší nenávistí jsem si střežila jako největší tajemství - dokonce i sama před sebou. Chci, abys mě políbil. Čekám, až se zvedne a ukončí tu zničující ambivalenci, kterou v nitru cítím.

Polibek

Přestane se škubat. Je silná, ale ne dost. Změna v jazyce jejího těla je sotva postřehnutelná, ale z takové blízkosti mi neunikne. Vyhrál jsem, alespoň nad jejím tělem. Usměju se nad jejími slovy a zahledím se jí do očí. "To není pravda. A ty to víš, upírko. Už teď jsi moje." Zavrčím a zuby přejedu po jejím rtu. Celým mým tělem cloumá touha a dominance. Jakkoli jsem si ji před tím hnusil, teď vidím jen dravé, ženské tělo. Ne upírku.

Stále jí hledím do očí, když se naše rty potkají. A pak zavřu oči. Teď to je opravdový polibek. Veškerá vášeň a dravost, kterou zatím držím zpět, se najednou vyleje z přehrad a můj jazyk si vynutí cestu do jejích úst, zatímco ji hladově líbám a tiše chrčím. Mé ruce opatrně pustí její ramena, chci vědět, co udělá. Podřídí se, nebo zkusí bojovat? Poslechne své tělo, nebo bude odporovat. Mými myšlenkami prošlehne obraz Ťina a já do polibku zavrčím. Chci, aby myslela jen na mě, aby jakékoli vzpomínky na svého upířího snoubence potlačila současnost se mnou.

Až po drahné chvíli se odtáhnu a opřu se čelo o čelo. Do očí ji hledím se stále stejnou spalující vášní a dravostí, ale teď ji vyzývám, ať polibek začne ona. Zkouška toho, jestli už je opravdu moje. Duše i tělo. Mlčím, jakákoli slova teď nemají smysl, veškerý rozhovor činí naše těla a já čekám na její odpověď.

Duše a tělo

Už teď jsi moje. Jeho slova mi jako ozvěna stále a stále zní v uších. A potom mne políbí. Všechna vášeň, všechny touhy a sny, všechny chvíle, které byly a budou se setkaly v jednom okamžiku. Cítila jsem jeho jazyk, jeho horkost. Zavřela jsem oči a přestala s tím bojovat. Mé rty jeho polibek opětovaly. Občas tiše zavrčí do mých úst. Během polibku mi pomalu pouští ramena. A můj jazyk se i přes to proplétá s tím jeho. Takové vzrušení, které se rozlévá jako láva od podbřišku do celého těla.

Opře se čelo o čelo a spaluje mě pohledem. Vyčkává. A mé tělo se už už natahuje po dalším polibku. Chci znovu cítit jeho rty, chci aby se mě dotýkal. Když se přiblížím svými pootevřenými rty k jeho ústům, vydechnu. Zakloním hlavu až odhalím krásnou šíji a zavřu oči. Mé tělo plné chtíče ochabne a po chvíli se na tváři zaleskne slza.

"Běž pryč." Zašeptám, ale není v tom ani zrnko nenávisti nebo arogance. Je v tom jen bolest z toho, jak se mi srdce pomalu praská a pokrývá se malými rankami. Co to dělám? Nic mi najednou nedávalo smysl. Nic. Vlkodlak, Řád, boje o moc, Ťin,... nic. Nebyla jsem Sia - upírka. Byla jsem jenom malá, bezbranná Li. Byla jsem jen žena.

Propuštění

Zašeptá a já ucítím, jak mě pomalu opouští dravost a vrací se racionální myšlení. Touha po dominanci je ukojena, prozatím a já zas po chvíli uvažuju klidně. Chvíli hledím do jejích smutných očí a s překvapivou něhou ji pohladím po tváři. Drobným dotykem rtů smažu její slzu a drobně se usměju. "To je v pořádku, Sio." Zašeptám tiše do jejího ucha a sednu si vedle ní. Nejdu pryč, ani nic neříkám. Jen tiše sedím a snažím se zjistit, co se vlastně stalo.

Rozhlédnu se po pokoji. Rozdrobená omítka, kde jsem ji prve zadržel. A pak další pavučina omítky, kde se mnou mrštila o zeď. Drobný souboj o dominanci, takových bylo ve smečce mraky. A přece... jiný. Příjemnější. Doteď cítím kořeněnou chuť jejích rtů na svém jazyku. Lituju toho? Ne, rozhodně ne. Jen jsem to nebyl já. Na druhou stranu... možná se to prostě mělo stát.

Pohlédnu na Siu. Najednou tak zranitelnou a smutnou a potlačím nesnesitelnou touhu ji obejmout. Něco mi říká, že by to asi teď příliš neocenila. A tak se na ni jemně usměju. "Měli bychom jít spát." Zamručím tiše a opatrně ji vezmu do náruče. Nemyslím si, že by teď posbírala sílu proti mně aktivně bojovat, ale kdyby ano, prostě ji položím a odejdu.

Pokud se nebrání, opatrně ji položím na jednu stranu postele a sednu si na druhou. Chvíli tiše sedím, než se svléknu do kalhot a lehnu si. Uvidíme, jestli mě odsud vyhodí, nebo to tentokrát nechá být.

Noc a ticho

Jeho dotyk na tváři mě překvapivě pohladí po srdci a jeho rty nečekám už vůbec. Tiší to, co mě tak svírá. Takovou něžnost bych od vlkodlaka nikdy nečekala. Chvíli se zavřenýma očima ležím bez hnutí. Poslouchám jeho slova. Otevřu velké smutné laní oči. Opatrně, jako by zacházel s křehkým klenotem, mě vezme do náručí. Nebráním se a nechám se položit na postel.

Cítím, jak si sedá na druhou stranu. Nevyháním ho. Jen se smotám do klubka zády k němu. Po chvíli si svlékne kalhoty a přehodí nás oba přikrývkou. Po notné době, kdy pevně věřím tomu, že už spí, se pomalu přisunu zády k němu. Tak abych ho cítila za sebou. Oporou mi nebyl vlkodlak Eiji, ale mladý muž, který ztratil svou schovanku a musel tu navzdory svým touhám trpět s upírkou. Až po tom konečně usnu.

Ráno se probudím a najdu se v jeho objetí. Ještě spí a tak nemusím předstírat před ním ani sama před sebou, že se mi z jeho silných, svalnatých paží nechce. Jeho vůně propůjčila ránu nádech divoké přírody. Horké tělo, které se na mě zezadu mačkalo... Užívala jsem si těch okamžiků, než zase budu muset být někým a řešit v sobě zmatek, který včerejší polibek a dnešní tulení působí.

A zase hlučné ráno

Chvíli ležím. Trvá mi, než usnu. Tělo je stále rozbouřené při vzpomínce na polibek a při touze po jejím těle. A duše rozbouřená tím, že netuší, co se vlastně děje. Odevzdaně zavřu oči. Tohle budu řešit, až to bude potřeba řešit. Pomalu začnu upadat do spánku, když ucítím letmý dotek jejích zad. Ničím nedám najevo, že jsem si toho všiml, avšak po pár minutách neodolám a ochranitelsky ji obejmu. Opatrně, nechci ji probudit. Heh... ano, možná chci aby byla moje. Ale teď a tady, teď ji chci ochránit před vším, co na nás oba čeká. A tak vedle sebe neležíme pro jednou jako vlkodlak a upírka, ale jako muž a žena. Než usnu, drobně ji políbím na šíji. Bez vášně a hladu, který před chvíli ovládal obě naše těla. Teď jen s tichou něhou.

Ráno se probudím, ke svému překvapení ji stále ve své náruči. Netuším, jestli je také vzhůru, ale raději ničím neprozrazuji, že jsem se probudil. Chci si tenhle okamžik užít, než zase budu muset být betou a znova propadnout té nenávisti vůči jejímu druhu a i jí samotné. Než se znova budeme navzájem nenávidět a než se tenhle svět zase šíleně zkomplikuje... Bezvědomky ji pevněji sevřu v náručí, jak se nechci vzdát tohohle momentu a dost možná jí tak dám najevo, že jsem vzhůru.

Ale pak projede pod oknem tramvaj a brzy po ní, znova hluk ranního Kjóta. Už nadále nemůžu hrát, že spím a tak tiše zamručím. Opatrně se od ní odtáhnu a protáhnu se. "Znova do práce." Zamručím. Z okna, které nechala včera otevřené a ani jednoho z nás nenapadlo ho zavřít sem proudí studený vzduch a má záda pokryje husina. Vstanu z postele a okno zase zavřu. "Na cos přišla, s naším milovaným Řádem?" Zamručím k ní, než se začnu přehrabovat ve skříni, hledaje věci na sebe.

Řád

Rozpačité, ospalé ráno. Když mě obejme, nelítostně probouzí všechno to, co jsem chtěla nechat spát. Ještě okamžik leží, než se zvedne a já též. Vytáhnu se na špičkách do výšky a prohnu se v zádech. Ztuhlá po podivné noci.

Je to jako kocovina. Zaženu vzpomínky a veškerý zmatek zamknu na pět západů. Teď je na řadě Řád. Osobní věci stranou.

"Projdu koupelnou a potkáme se v kuchyni. U snídaně probereme, co víme a rozhodneme se, co dál." Rozhodnu bez špetky arogance nebo přehlížení, vezmu si s sebou dlouhou černofialovou sukni a k ní světle fialový top s krátkými rukávy a délkou nad pupík, abych se měla do čeho po sprše převléknout.

Když přijdu do kuchyně, Eiji už si něco připravuje a mě zase udeří do nosu pronikavý pach jídla. Ne že by nevonělo, jen intenzita toho pachu byla pro můj nos příliš. Nalila jsem si do misky lidskou, hustou krev a ohřála v mikrovlnce. Tentokrát jsem chtěla do žaludku něco teplého, ikdyž studená mi chutná víc.

Sedli jsme si ke stolu proti sobě. "Ten evropan z Řádu se jmenuje Alonzo. Sayu mu měl někoho dovést zřejmě přímo do baru. Zdá se, že živého. Ale nestalo se a tak mu Alonzo jemně naznačil, že jestli jim toho někoho nesežene a nepřivede na další schůzku, zabije jeho i všechny kolem. Mám adresu, datum i čas dalšího setkání. Tentokrát se jedná o prázdné sklady společnosti Itaka-shi. Je otázkou, proč tam byl Takeshi na vlastní triko... lhal klanu o tom, že Sayu byl špatná volba pro sledování a nic z toho nebylo. Buď si chtěl upevnit pozici tím, že na věci okolo Řádu přijde na oko sám, nebo je tam něco, co mi zatím uniká."

Řeknu a napiji se horké krve ze které se trochu kouří. Škraloup se mi nalepil na rty, tak ho distinguovaně jednou rukou vezmi a dám do ubrousku, který pak několikrát přeložím.

Plány

Spokojeně kývnu, když si povšimnu, že se mnou má drahá žena konečně mluví jako rovný s rovným. Včerejšek přinesl alespoň něco dobrého. Nicméně, nijak to nekomentuji. Netřeba se k tomu vracet. Proto si jen ze skříně vytáhnu černé triko a šortky stejné barvy. Jakmile odejde do koupelny, převléknu se a vydám se do kuchyně.

Po chvíli rozhodování se si rozhodnu udělat omeletu se slušnou dávkou masa. Drobně se usměju, když kolem mě projde Sia. Je na ní vidět, že jí to nevoní, ale pro mě to je rajská hudba. Ona si rozhodne udělat krev, což zase udeří do nosu mne. No... hádám, že každý máme něco svého, co?

Každý s naší snídaní se posadíme proti sobě. Já si ještě uvařím kávu a pak poslušně vyslechnu Siu. Pozorně ji při tom sleduji, ale nezdá se, že by něco zatajovala. Udělá mi to radost, což je možná vidět na mém drobném úsměvu, se kterým ji pozoruji. Jméno té korporace mi nicméně nic neříká. "Hmph... možná nějaká nastrčená, aby mohl Řád normálně jednat s okolním světem. My jich určitě pár máme." Kývnu. "Co se týče Takeshiho... takový milý mládenec dost možná má oboje, ne? Takhle, neznám ho, ale páchl jako upír, co má víc tajemství než je zdrávo." Zamručím a na vidličku nabodnu kus omelety. Vajíčka jsou stále trochu tekutá, tak jak to mám rád. Jen slanina je pořádně opražená a já chvíli zamyšleně žvýkám.

"Jak to vidím, nezbývá nám než čekat na ten čas schůzku a případně kdyby se něco stalo mezitím. Poptám se vlků, kterým můžu věřit, jestli je všechno ve smečce v pořádku. Alfa by mi problémy nesvěřil i kdyby se staly. Zmetek jeden sebevědomá." Zamručím po chvíli a podívám se zpět na Siu. "Tobě ten Takeshi fakt leží v žaludku, co? Souboj o vedení nebo tak něco? Teda, jestli se můžu zeptat." Pousměju se.

Snídaně

Usměji se, když vidím, že naše antipatie k Takeshimu jou společné. "Abys rozuměl, náš klan tvoří více rodin. U moci je rod Nguyen. Rod Kanawa se k ní měl dostat také díky mě a Ťinovi. Takeshi - Ťinův bratr měl v každém případě ostrouhat. Teď je Ťin někde v Rusku, aby nedělal problémy, protože já jsem provdaná za vlkodlaka. A tak se Takeshi stal novým kandidátem. Takže maří mé akce a až přespříliš mu současná situace vyhovuje. Navíc, pokud si tvoje smečka," na slově se chvilku zadrhnu, ale hned pokračuji, "myslí, že pokud se staneš alfou, já budu v čele klanu, tak to je lituji. Můj klan mě raději obětuje a svrhne náš rod, než aby se musel podvolit tomuhle..."

Když dovyprávím, dlouho se mu dívám do očí, zajímalo mě, jak na tuhle zprávu zareaguje.

A zase problémy

Tiše si vyslechnu Siino vysvětlení a pousměju se. "S tím se tak moc nepočítalo. Jo, bylo by to fajn, ale momentálně jsme si spíš chtěli ochránit záda, abychom se mohli soustředit na Řád. Nehledě na to, že moje nástupnictví je teď dost nejistý." Pokrčím rameny. "Po smrti alfy je vždycky trocha chaosu. Ano, alfa může určit favorita, ale je to jen doporučení, nikoli závazné. Dlouhou dobu jsem jím jim byl já. Z očividných důvodů jsem to postavení ztratil." Další pokrčení ramen. Nijak mě to neštve. Jsem spokojený se svým dosavadním postavením, nebyl bych dobrý vůdce. "Takže až umře náš současný alfa, buď se mezi sebou budou vlci rvát tak dlouho, dokud nebude jasný, kdo je nejsilnější a nebo bude fakt dlouhý dohadování. Tak jako tak, poteče krev." Povzdechnu si. "Věř mi, taky s tím nesouhlasím. Zbytečně to oslabuje smečku. Ale... je to v naší krvi. Vést musí nejsilnější."

Zvednu se a naházím špinavé nádobí do myčky. "Takže s tímhle si nelam hlavu, Sio. Momentálně máme tak jako tak až moc jiných problémů, abychom řešili ještě nástupnictví." Podrbu se ve vlasech a usměju se na ni. "Ale je fajn vědět, že i vy máte problémy držet pohromadě. Už si nepřipadám jako blbec, že se mi to nedařilo. I když vy se asi nezačnete hned prát." Uchechtnu se a už se vydám do obývacího pokoje, abych zkontroloval smečku, když se ozve zvonek.

Tentokrát jsem u dveří první já. Překvapeně zamrkám na osobu, kterou uvidím za dveřmi a ve které poznám čarodějku o blok vedle. Holka, přibližně pětadvacet, od pohledu knihomolka. Dlouhý hnědý svetr, volné kalhoty a brýle na nose, které si popostrčí jakmile mě spatří. "Ahoj Eiji. Myslím, že bys tohle měl vidět. O kus vedle na sebe vrčí tvoji vlci a pár upírů. Normálně bych to nechala být, ale... nenechá mě to spát." Zamručí smutně. "Leno? Ehm... jak vůbec víš, kde jsem?" Na to následuje uchechtnutí. "Jsem vědma, zapomněls. Každopádně, hodně štěstí. Nechci, aby z tohohle bylo další bojiště. Jo a pozdravuj svou ženu. Ať si dává pozor na svůj druh. I když to asi stejně dělá." Zachichotá se a rychlým krokem se vydá pryč.

Já tiše zanadávám. "Do prdele. Ani den klidu. To toho fakt chci tak moc?!" Povzdechnu si a chvíli přemýšlím, co dělat. Fakt nechci další rvačku s upíry. Ale mě upíři neposlechnou. A fakt netuším, jestli alespoň smečka. Po chvíli přemýšlení vlítnu zpět do jídelny. "Upíři. Vlkodlaci. Chtějí se servat. Pomoc." Vyhrknu na ni. Fakt mi není příjemné žádat ji o pomoc, ale potřebuju ji. Nervózně přešlapuju na jednom místě a čekám na její odpověď. Jak jsem normálně sebejistý, je vidět, že teď nejsem ve své kůži.

Trable

Jasně, vést musí nejsilnější... Hned dává smysl, proč jsou tupější než my, když vyzdvihují kupu svalů jako největší kvalitu. Bezděčně mi projede hlavou a hned tu myšlenku vyženu. Bývávalo. Potom zvonek. Já už nikoho nečekám. Eiji jde otevřít a já se tiše zastavím za rohem, abych si v plné kvalitě vyposlechla jejich rozhovor.

Vědma? Koukám, že má taky dobré konexe. Když jejich rozhovor skončil, Eijiho nadávka byla hlasitá víc než dost, až mi zazvonilo v uších. Pár kroky jsem zase v kuchyni. No potěš, takže příměří vydrželo jak dlouho, dva dny? Paráda. Hned ta naše společná oběť v podobě svatby dává větší smysl. Ironicky zhodnotím dění. Eiji rychle vběhne do kuchyně a vyhrkne pouze pár slov, mezi kterými je i pomoc. Nadzdvihnu obočí a podivím se, že je schopný si o ni říct. Ať tak nebo tak, je to moudré. Možná by byl silnou pákou pro vlkodlaky, ale ne pro upíry. Pokud to chceme srovnat, musíme zasáhnout společně.

Bez kdejakého přemýšlení rychle kývnu a vskočím do černých balerínek. Sukně a boty bez podpatku jsou k případnému boji víc, než jsem si v mnoha minulých životních situacích mohla přát. Eiji je opravdu rychlý, ale já taky. Lidé se za námi udiveně otáčeli. Kdyby neexistovaly vědmy, která Eijiho právě varovala, dlouho bych se rozmýšlela, zda mu jít pomoct. Byl den a denní světlo nás sice nezabíjí, ale značně oslabuje. Naštěstí i na to jsme se za ta tisíciletí, co můj druh chodí po tomhle světě, připravili. Můj prsten na ruce byl očarovaný tak, aby mi před paprsky zajistil imunitu. Nebyla to žádná novinka ani vzácnost, na druhou stranu, upíři, kteří žili bez peněz a na svou vlastní pěst si o tom mohli nechat jen zdát. Takovéhle prsteny byly drahou záležitostí.

Doběhli jsme na místo. Dvě dvojice se rvali, ale třetí upír už vytahoval pistoli se stříbrnými náboji. Tohle už nebyla legrace. Stříbro zabíjí jak nás, tak je. Kulka do hlavy nebo do srdce a je konec.

"Takedo," oslovila jsem toho se zbraní alespoň přijmením, když už jsem si nevzpomněla na jméno."Okamžitě skloň tu zbraň. A vy ostatní s tím přestaňte. Hned." Má autorita a arogance konečně našly uplatnění. Slovo hned jsem tiše procedila skrze zuby.

Vyjednávání

Tiše si oddechnu, když Sia přikývne. Třeba nevypukne znova válka. Natáhnu si na nohy botasky a vyrazím. Lidé se za námi možná otáčejí, proč tak rychle jdeme, ale to teď opravdu řešit nehodlám. Od utajení naší existence jsou tady jiní. Teď má přednost něco jiného. Cítím, jak se mi zrychluje tep, když mi krev zahltí adrenalin. A naštěstí doběhneme jen tak tak. Sia rychle okřikne upíra se zbraní. Na toho se hned připraví jeden z vlků. Z mého hrdla vyjde zavrčení. Hluboké. A temné. "Ne." Utrousím.

Pohledy měřím skupinu vlků a založím si ruce na prsou. "O co tady jde?" Zeptám se a navážu pohled s jedním vlkodlakem. "Mysleli jsme si, že vás k tomu donutili upíři, že vás očarovala ta jejich děv-" Nedořekne. Můj pohled ztvrdne. "Ale? Opravdu. To je tak roztomilé, že se o mě staráte. Co bych si bez vás počal, kdybych vás teď od sebe nemusel odtrhávat!" Vycením zuby, které se bezděky trochu prodlouží. "Nikdo mě neočaroval. Nikdo mě k tomu nedonutil. Nikdo. Mi. Neříká. Co. Mám. Dělat." Dva z vlků se začnou podvědomě pod mým pohledem krčit. Nelíbí se jim to, vidím to na nich. Ale zatím je prostě svým vyšším postavením zvládám. I když bůh ví, jak dlouho to vydrží. Zas tak dobrý diplomat nejsem. "Ještě někdo urazí moji ženu a bude se muset potýkat se mnou." Zavrčím a risknu pohled na Siu, jak zvládá "své" upíry.

Smrt mluví jasně

Ostatní s tím ihned přestanou. Rvačka je ta tam a hluboké vrčení, které se i mně vrývá do kostí se rozlehne v malé boční slepé uličce. Oba dva upíři si urovnávají oblek a poslušně klopí zrak k zemi. Podle slov, co slyším ze skupinky, kterou má na starost Eiji, je k tomu možná vlkodlaci i vyprovokovali. Ale to teď nehraje roli. Veřejně se naším sňatkem uzavřelo příměří a my jsme jeho živoucím důkazem.

Takeda si ale zřejmě myslí něco jiného. "Zradila jsi nás... mě." Obvinění se vznášelo nad hlavní, která pomalu ale jistě začala mířit na mě. Hlas mi zvážní a mráz se začne zakusovat do všech, kteří slyší má slova. "Rozmysli se dobře, Takedo. Opravdu tou zbraní hodláš mířit na mě? Pokud ano, budu si to vykládat, jako tvůj pokus mě zabít. A ten se trestá smrtí. "

Zavládlo ticho. "Myslel jsem, že tenkrát Bankoku, že od té doby mezi námi něco je... Ťina bych chápal, je mnohem výš než já a ty jsi vždycky byla tak cílevědomá... ale vlkodlak." Poslední slovo přímo vyplivnul. Marně jsem vzpomínala na Bankok. Nepamatovala jsem si ani jeho křestní jméno, ani jeho tvář. A on si na mě celou tu dobu myslí.

Hlaveň jeho zbraně se začala nebezpečně zdvihat. Ale místo na mě začala mířit na Eijiho. Nepřemýšlela jsem ani zlomek vteřiny. Jestli někdy někdo toho nadutce zabije, budu to já. Udělal jsem přemet k němu, vyrazila mu zbraň z ruky a namáčkla ho zády na zeď. Nechtěla jsem ho hned zabíjet, ale neměla jsem na výběr. Přesně tohle je důvod, proč se do záležitostí klanu emoce netahají. Hlupák! Zlomila jsem mu vaz a potom stříbrná kulka do hlavy. Ještěže měl tlumič.

Ostatní dva upíři jen oněměle stáli. "Mířit na Eijiho je stejné, jako mířit na mě. Mé místo v klanu se sňatkem neruší. Doufám, že to, co se stalo tady pomůže všem, kteří dost jasně nepochopili, jak se věci mají. "

Překvapivě bojovná

Když jsem uklidnil, alespoň z části, vlky, začal jsem poslouchat co se děje u Sii. Zvládala to docela slušně, ale po chvíli začnu cítit nejistou špatnou předtuchu. Bleskově se otočím, abych zjistil, že se dívám přímo do hlavně zbraně. Ale to už zareaguje Sia. Její rychlost a síla mě překvapí, i když jsem včera viděl oboje. Já i vlci na ni chvíli zíráme, než si odkašlu a podívám se na zpacifikované vlky. Skryju úsměv, když si v očích pár z nich všimnu opatrného respektu. Přinejmenším respektují její sílu. A taky mi právě zachránila život. Dokázala to, co mně samotnému by se nikdy podařit nemohlo. Přesvědčila vlky, že nestojí proti nim.

Chvíli ještě pozorujeme mrtvolu upíra, než lusknu na vlky. "Slyšeli jste ji. Její slovo má stejnou váhu, jako můj příkaz, je to jasné? To, že na vás už nemůžu dohlížet neznamená, že nejsem jeden z vás." Počkám, dokud mi není jasné, že mi naprosto porozuměli. "Ani jeden z vás není dost chytrej, abyste sem přišli sami od sebe. Kdo vám to nasadil do hlavy?" Znova si založím ruce na prsou. "N... nikdo, be-" Než stihne vlk domluvit, švihnu rukou a praštím pěstí do zdi vedle, až pár cihel popraská. "Nedělej ze mě idiota!" Vyštěknu. "Kdo?" Vlci si chvíli mění bezradné pohledy, než si jeden olízne rty. "Toranaga, Eiji. Prý... prý je kvůli tobě oslabená celá smečka. Říkala, že tě ta čub... um, paní Sia omámila, aby sis ji vzala. Slyšeli jsme o tvé ukázce v drakovi a... prostě..." Něco zamumlá a uhne pohledem. "Tak Toranaga si pro změnu vyskakuje, hm? Běžte. Vyřiďte jí, že jsem s ní opravdu neskončil." Mávnutím ruky je propustím.

"Dobrá práce. Opravdu." Pousměju se. "Stihli jsme to jen tak tak, bez tebe bych to nezvládl." Zamručím a volným krokem se vydám zpět domů. "Máš ještě nějaké zhrzené milence, o kterých bych měl vědět?" Uchechtnu se.

Cesta domů

"Zhrzené milence?" Nadzdvihnu obočí. "Spíš zhrzené ctitele. Co se milenců týče jsem vybíravá a ve volbě stálá." Po dnešním zásahu jsem měla kupodivu moc dobrou náladu. Ne, že by mě těšilo zabít vlastního, ale cítit tu moc, která se odrážela i v očích těch vlkodlaků... "Ale co já vím, třeba se k nim na seznam přidáš, zachránila jsem ti krk a teď si to budeš brát tak - počkej, jak jen to říkal - že mezi námi něco je." Uvolněně a laškovně na něj v žertu mrknu.

Dojdeme domů a když Eiji zase zamíří do obývacího pokoje, jdu za ním se slovy:"Vyzývám tě vlkodlaku. Navrhuji hru o pěti disciplínách, ve které se spolu utkáme. Ten kdo vyhraje - aby to bylo lákavé - může po tom druhém něco chtít. Cokoli, co se týká jen nás dvou. Žádný klan ani smečka ani cokoliv jiného. Jen jedna věc. Každý z nás vybere dvě disciplíny a na poslední se musíme shodnout oba. Souhlasíš? Protože nevím jak ty, ale já jsem zvyklá fungovat v jiném tempu a když nemám co na práci, tak se nudím. Krom toho..." v očích jiskřičky, "vyhraji."

"První mnou zvolená disciplína je hra císařů a generálů. Shogi. Troufneš si?"

Hra

Překvapeně se na ni podívám, když začne vtipkovat. Někomu je dneska dobře. No, ne, že bych si stěžoval. Je poměrně hezká, když má na tváři ten šibalský úsměv... "Z manžela zhrzeným ctitelem? Nekončí červená knihovna většinou opačně?" Uchechtnu se. "A včera jsem pro tebe zmlátil tvýho rivala, to přeci něco znamenat musí. Nebo mě odmítneš tak snadno?" Mrknu na ni pro změnu já, než dojdeme domů. Heh... už na to opravdu začínám pohlížet jako na domov.

Tiše zamručím, když mě Sia vyruší z plánu vzít si knihu z knihovny a zbytek dne pročíst. Překvapeně se na ni podívám a chvíli nad jejím návrhem přemýšlím. "Cokoli, heh? Ty si jseš fakt dost jistá." Zamručím a chvíli přemýšlím. Pak pokrčím rameny. "Eh, máš pravdu. Taky bych se nudil. Plus, co se může stát nejhoršího? Holt tě přinutím naučit se usmívat." Zazubím se a poslušně se usadím naproti ní.

Chvíli si prohlížím desku před sebou. "Hra císařů a generálů, heh? Nejsem císař a generál také ne. Shogi jsem nehrál ani nepamatuju. Ale dobře." Usměju se a po krátkém přemýšlení poklepu prsty na jednoho z pěšců a posunu jím dopředu. "Tvůj tah, upírko." S drobným úsměvem na rtech si podepřu bradu a tiše vyčkávám. Nedělám si iluze. Ona je lepší stratég, mnohem lepší. Já jsem spíše taktik a stejně hlavně logistik. Tohle je její hra. Ale to ještě neznamená, že do toho nedám všechno, co můžu.

Hra pokračuje

Nadzdvihnu obočí. "Něco znamenat musí? Samozřejmě, že jsi krvelačný, rád mlátíš upíry a adrenalin nabraný v ringu ještě nevyprchal. To to znamenalo." Řeknu na oko vážně a dál se k tomu nevracím.

* * *

S hrou se nijak neotálím. Může se zdát, že hraji bezmyšlenkovitě, ale znám všemožné strategie a kombinace tahů natolik dobře, abych si takovou rychlost ve hře mohla dovolit a přitom mít výhru jistou. "Mimochodem, kdopak je ta tvá rivalka? Taky nějaká zhrzená ctitelka?" Zeptám se opět táhnu. Po notné chvíli hry si donesu sklenku starého koňaku, abych si mohla přivonět a Eijimu donesu taky. Nevím, jestli to pije nebo ne, ale přišlo mi to zdvořilé. Když vidím, že ve hře opravdu začínám mít převahu, nedá mi to si do něho trochu rýpnout. "Tak nevím nevím Eiji, možná si tě vyfotím na čtyřech, kdy na tobě budu mít položenou jednu nohu ve výherní póze... to by byla vcelku sladká výhra."

Výhružka

Zatímco Sia hraje prakticky okamžitě, já se nad každým svým tahem zamýšlím. I tak brzy začínám ztrácet půdu pod nohama. Nevadí, bojujeme dál. "Toranaga?" Uchechtnu se. "Párkrát jsme spolu spali, to jo. Ale šlo spíš o vypuštění páry, než o něco víc. Chápej, když krotíš svou vnitřní šelmu, občas prostě potřebuješ nějak vybít to vnitřní vypětí. A ona... má svůj půvab a tak. Asi nemusím říkat víc." Pokrčím rameny. "Problém je, že oba jsme dost ambiciózní. Akorát mě to vyšlo. Štěstí a prohnanost si získala určitou pozornost alfy a ten mě svýho času učil, zatímco Toranaga zůstala na ocet u jednoho z našich lovců. I tak si na mou pozici brousí zuby už dlouho. Ale ne, naše předešlá dobrodružství s tím nic společného nemají. Jen trocha souboje o moc. Aby smečka nedržela zbytečně při sobě." Pousměju se.

S díky se napiju koňaku. Na můj vkus slabé, ale momentálně to přijde na chuť. Ale i tak je po chvíli poznat, že prohrávám. Sia to nezapomene okomentovat. Tiše zavrčím a posunu věž. "Ještěs nevyhrála, upírko. I kdybys vyhrála tohle, furt mám další čtyři příležitosti ti nakopat zadek. Třeba tě přinutím nosit outfit, co jsi měla v klubu vždy, když půjdeme z domu. I když... ne, to by se ti vlastně i líbilo. Je to moc měkké. Hmmm..."

Vítěz

Dost mě překvapí, když začne mluvit o "vypuštění páry". Bodne mne zvláštně u solaru. Co je to za pocit. Chtivost - mít všechno jen pro sebe? Jak o tom tak bezstarostně vypráví, myšlenky mi samou zvědavostí utečou k úvaze, jaký asi je? Vzpomenu si na tu vášeň a divokost, která mě přímo propalovala, když jsem ležela pod ním. Tohle jsem s Ťinem nikdy nepoznala. On byl vždycky tak jemný a ohleduplný... Ale tenhle vylkodlak. Vlastní vnitřní pochody mě trochu rozhodí z koncentrace a vyčarují na čele starostlivou vrásku. Bála jsem se té své divoké části v sobě. Eiji měl pravdu, že nejsme až tak odlišní. Kdyby jen znal plnou pravdu. Oni se alespoň mohli živit masem, necítili v sobě ten hlad. Když své temné stránce propadne vlkodlak, je více zvíře než člověk. Když zdivočí upír a nechá stíny nad sebou zvítězit, je z něho krvelačné monstrum a ve všech pověstech i příbězích to s nimi končí špatně. Ještě jsem neslyšela o někom, kdo by se se svou temnotou dokázal sžít a ne ji zkrotit pravidly a chladem svého rozhodování.

Znovu se soustředím na hru a na okamžik zaváhám. Jeho tah byl až překvapivě dobrý. Aby si ve hře získal ještě šanci nemohl udělat nic jiného. Překvapivě jsem se na něho podívala a přivoněla ke koňaku.

"Rozhodně tě nehodlám podceňovat, tak hloupá nejsem. Ale o něčem takovém si nech jen zdát. Hm.. a co kdybys mě oslovoval jako paní, hm? A nebo bych si tě při každé vycházce z domu vedla na vodítku. Obojek spíš v černé nebo červené?" Můj nevinný výraz a dva ohníčky v uličnických očích. Tahle představa mi dělala vyloženě dobře. To, že jsem se od té úplňkové příhody k němu nechovala jako k něčemu, do čeho jeden nechce šlápnout, neznamenalo, že je od teď mně na roveň. Toužila jsem mu ukázat, že ať už svatba mezi námi znamená cokoli, rozhodně to nemění nic na tom, že je jen vlkodlak a už jen z principu je pode mnou. A tahle hra v sobě obsahovala jak zábavu a zahnání dlouhé chvíle, tak možnost mu to dát - až vyhraji - plně najevo a ještě k tomu tak, aby s tím souhlasil, protože prohrál. Geniální.


Zatetelila jsem se, ale nakonec hra trvala dalších 45 minut. Poté jsem se tiše, vítězoslavně usmála. "Jedna - nula, vlkodlaku. Jsi na řadě s další disciplínou." Rozevřu vějíř a vyčkávám.

Další zkouška

Tiše nevrle zamručím při její další výhružce. "Nebo tě donutím nechat si vytetovat mé jméno na zápěstí. Ať každý víš, komu tady patříš. Domino." Vycením na ní zuby, než se vrátím ke hře. No... ne, že by ta představa nebyla příjemná. Pokořit tuhle namyšlenou upírku. Smazat jí ten povýšenej úšklebek z tváře a ukázat jí, že já jsem tady pánem! Rychle potřesu hlavou. Tohle bylo včera. Ačkoli mezi náma zdaleka nenastalo přátelství, přinejmenším se nesnažíme navzájem zabít na každém kroku. I to je pokrok.

Bojuji o každou svou figurku, nic jí nedávám zadarmo, ale nakonec stejně padnu. Ač nerad, věnuji jí uznalý úsměv. Je dobrá. Sakra dobrá. "V reálném světě by moje taktika fungovala." Postěžuju si drobně a chvíli sedím s koňakem v rukou a přemítám. Nakonec se zvednu a naznačím ji, ať jde se mnou. "Jak moc zvládáš kyujutsu?"

Dojdu do sklepa a po chvíli hledání najdu naše lovecké zásoby. S úsměvem ji podám jeden luk a sám si vezmu druhý. Pak už jen zásobu šípů a vydám se ven na zahradu. "Lukostřelbu používáme pro zjištění, jak moc dobře už vlčata zvládla svou šelmu. A nebo se ji naučila používat." Chvíli se rozhlížím a pak zaregistruji dřevěný kůl o kus dál v zahradě. Zhluboka se nadechnu a zamířím. Pár okamžiků trvá, než celé tělo uvolním a zaměřím se na cíl. A pak jednoduchým pohybem vypustím šíp. Nemusím se dívat, abych věděl, že se zabodl přesně do prvního znaku slova "Harmonie", kterým je kůl vyzdoben.

"Budeme střílet, dokud jeden z nás nemine. A ten prohrál. Jednoduché, ne? Obávám se, že mé hry budou poněkud primitivnější, než-li ty vaše." Mrknu na ni a pohodlně se opřu. Nijak nezasahuji do jejího míření, nedělám žádné zvuky a celkově se tvářím, jako bych tam nebyl. Až moc dobře vím, jak důležitá je vnitřní harmonie při tomhle sportu.

Další výhra

Jeho výběr další disciplíny mě překvapil. Opravdu. Nečekala bych, že zrovna tohle budou vlkodlaci umět, natož opravdu ovládat na mistrovské úrovni. Udělal na mě opravdu dojem. Tentokrát mi však hrálo štěstí opravdu do karet. Všechna ta výuka, kterou jsem tak nenáviděla a kterou nikdo jiný z upírů podstupovat nemusel se mi teď oplatila dvojnásob. Vzpomínala jsem na chvíle s Irukem, jak mě nutil znovu a znovu zamířit a vystřelit. Ikdyž mi to ale tenkrát opravdu šlo, kyujutsu jsem v rukou neměla pár desetiletí. A to už se projeví.

Dávala jsem si opravdu na čas. První šíp taktéž neminul svůj cíl a zabodl se přesně doprostřed druhého písmene. Oddechla jsem si a nechala střílet vlkodlaka. Znervózňovalo mě, jak sebejistě s tím zacházel. Zamířit a bez chyby vystřelit mu nedělalo žádný problém. Opět jsem byla na řadě a opět soustředění.

Takhle to pokračovalo ještě dobrých jedenáct šípů na každého, než Eiji udělal chybu. No,... Nebyla to jeho chyba. Byl to problém toho třetího dřevěného kůlu. Byl na rozdíl od ostatních ve špatném stavu a tak šíp odštípl kus dřeva z vrchní vrstvy a pak se díky tomu vychýlil a skončil v trávě. Oba dva jsme věděli, že za to on nemohl. Ale také jsme oba dva věděli, že tak to v životě chodí a nic to nemění na faktu, že jsem opět vyhrála já.

"Tak vlkodlaku, je řada na další disciplínu. A abys neřekl, tahle bude netradiční." Šátek, kterým jsem měla převázanou černo-fialovou sukni jsem snadno roztrhla ve dví. "Zavážu ti oči a ty zase mě. Ten, kdo se první dostane do obýváku a zacinká na tu zvonkohru u východního okna, vyhrává." Počkám až uklidí luk a šípy. Potom si za něho stoupnu a jemně, ale pevně mu zavážu oči. "Teď ty mně." Vyzvu ho a dám mu do ruky druhou polovinu šátku.

Tohle bude jednoduché. Bude chtít běžet po schodech, ale já se dostanu oknem do ložnice a budu tam dřív.

Naslepo

Je dobrá. Opravdu dobrá. A já využívám doby, kdy míří na cíl, abych si ji prohlédl. Nechtěně si vzpomenu na včerejší večer, na její tělo na tom mém a na tu nádhernou směsici vzrušení a nebezpečí, která námi oběma prostupovala. Zajímalo by mě, jestli to cítila stejně. Nebo to byl z její strany prostě náhlý kolaps masky, kolaps toho, čím byla a na chvíli se neovládla? Nepochybuji o tom, že kdybych ji nezastavil, její ruka by mě zabila. O to příjemnější ta hra byla.

Nicméně stejně, jako byla přitažlivá ve svém zdivočení, tak přitažlivá i je jako chladná, soustředěná kráska. A možná právě myšlenka na tohle mě donutí udělat chybu. To a chatrný stav třetího sloupku, od kterého se odštěpí šíp. Kdybych zamířil více doprostřed a vypustil šíp větší silou, zvládl bych to. Nebo kdyby se jednalo o lepší kůl. Tiše si povzdychnu. "Já fakt nechci obojek." Utrousím suše.

Ale to už Sia připravuje další disciplínu. Skryji vítězoslavný úsměv. Už dávno jsem se naučil nespoléhat se na své oči, když mám k dispozici mnohem otřejší smysli. Ale to ona nemusí vědět. Schovám luk a šípy a nechám si nasadit šátek. Najít ji mi nedělá problém i po slepu a drobným dotekem a přejetím ruky po krku a nakonec po tváři se ujistím, kde ji mám zavázat šátek, jak po drobné chvíli udělám.

"Dobře upírko." Zamručím a postavím se vedle ní. "Tři... dva... jedna... teď." Odstartuji to a stejně chvíli zůstávám na místě, abych nechal uši a nos prozkoumat okolí. Cítím vůni zahrady a upírčin parfém a slyším jak hluk ranního Kjóta, tak to jak si vítr pohrává s listy trávy. V mysli mi rychle vyjede rozložení domu.

Neslyšně, ale rychle se vydám do ložnice, kde se přehoupnu přes okraj okna. Vnímám lehké doteky nohou upírky. Je dobrá, a tichá. Ale právě zavázání očí trochu zostřuje mé ostatní smysli. V obýváku se kolem ní protáhnu a je ode mě asi pár metrů, když proženu ruce skrze zvonkohru, čimž ji rozezním víc, než by vítr kdy mohl. "Konec hry, lásko." Usměji se a sundám si šátek. Je fajn pro jednou něco vyhrát. "Možná tě donutím mi vařit po zbytek našeho soužití. Zvládneš roast beef? Nebo suši." Usměju se na ni a spokojeně se protáhnu.

"Tak... co dál?" Zamručím a chvíli přemýšlím. Pak znova lusknu prsty. "Bylo tady shogi. Krásná, elegantní hra, ale přeci jen trochu složitá na můj vkus. Co říkáš na Go? Jednoduchá pravidla, a přece tolik možností jak vyhrát. Kde Shogi je hra císařů a generálů, tam je Go hra pouhých rolníků a roninů. Řekl bych, že to o nás dvou něco vypovídá, ne?" Usadím se s drobným úsměvem u desky s Go. Tady si jsem mnohem jistější, než u Shogi. Zatímco Shogi vyžaduje přemýšlení dopředu a strategický nadhled, Go má tolik kombinací, že je zbytečné něco takového jako strategie. Rozhodovat na základě momentální taktické výhody je mnohem víc podle mého gusta. "Začni." Řeknu se sebevědomým úsměvem, i když své sebevědomí spíše hraji. Je mi jasné, že pokud tohle vyhraje, na což má slušnou šanci, nemá smysl pátá disciplína. A já fakt skončím s obojkem. Ach jo. Na druhou stranu je fakt, že si tohle drobné soupeření opravdu užívám. A je příjemnější, než soupeření s vlky.

Další prohra

Už už se chci natáhnout po zvonkohře, když v ten okamžik zacinká. Jak to udělal? Musel být snad jen o krok přede mnou. Po schodech to nemohl stihnout. Rozhodně jsem nečekala, že tenhle boj prohraji. Jak jsem ho jen mohla neslyšet? Když vesele oznámí konec hry, jeho oslovení mě znervózní. Myslel to jen řečnicky, jako provokaci. Vím to a přesto je pod tím vším ještě něco. Zase ten osten touhy mít ho jen pro sebe. Hlavou se mi mihnou dvě nahá vlkodlačí těla vášnivě propletená do sebe. Opět ten osten a hned po něm mnohem ostřejší a tíživější. Vzpomínka na Ťina. Na moji lásku, na mého něžného milence, na Ťina a jeho básně, na muže s hebkým dotekem...Zakroutím hlavou napůl nevěřícně, že to vlkodlak dokázal vyhrát a napůl abych z hlavy vyhnala všechno to, co se v ní usadilo.

"Pche, koupila bych ti leda tak stříbrnou misku a ty slibované granule." Přimhouřím pobouřeně oči.

Další disciplína je na něm. Vybírá Go. Znejistím. Už u Shogi mě dost překvapil a teď se tváří opravdu sebejistě. Ví, že si prohru dovolit nemůže. Trochu mě to vyvede z míry a tak se snažím mít všechno pod kontrolou, což je bohužel u Go poměrně na škodu. Tahy mi trvají zbytečně dlouho a nakonec mě k další prohře dovede spíš moje vlastní nervozita a jeho sebevědomí, než jeho schopnosti. Nebo to opravdu tak moc dobře umí? Vlastně nevím.

"No, tak co teď?" Vydechnu. A začíná mi docházet, že tenhle souboj bych mohla ve skutečnosti i prohrát. To tedy ne, to nedopustím. Opravdu jsem jako výhru dala... cokoli?!?!

Rozhodující souboj

Netrvá to dlouho a vyhraji. I když dost možná kvůli tomu, že je Sia až moc nervózní na to, aby se soustředila na hru. Nu, já také lukostřelbu prohrál jen kvůli špatným podmínkám a tomu, že jsem se nechal ovládnout svým vzrušením. Teď si chvíli užívám vlny sebevědomí a vítězství. Až se musím brzdit, protože takhle bych mohl snadno prohrát, stejně jako Sia prohrála onen závod.

"Teď? Doteď jsme měli disciplíny, které byly stavěné pro jednoho či pro druhého. Tu více, tu méně. Tak proč neudělat něco čistě... o náhodě a štěstí? A trochu si to zpříjemnit? Vydrž minutku." Odběhnu a po chvíli se vrátím. S flaškou saké a dvěma kostkami. "Hra je jednoduchá. Já hodím kostkou, ty hodíš kostkou. Kdo hodil méně tak se napije. Takhle se pokračuje, dokud to jeden nevzdá nebo už prostě není schopen hrát dál. Já vím, není to moc elegantní, ale krátí to dlouhé chvíle." Navíc ji opravdu chci vidět opilou, ale to vědět nemusí. "Neboj se. Poznáš, když jsi měla dost." Pobaveně se usměju. Upřímně, mou nervozitu z toho, že mi má milovaná ženuška navlékne obojek nahradí zvědavost. Já mám sice několikrát víc fyzické hmoty než ona ( i když ta hmota nemusí být vidět ), ale upíři mají pomalejší metabolismus... no, uvidíme. Bude to zajímavé. Vezmu kostku do ruky, zatřesu s ní a... hodím!

Kdo druhému jámu kopá...

...aneb taky nechci obojek!

Zdráhám se. Jeho návrh na poslední hru je jen o náhodě a pokud náhoda nepřeje tak o výdrži. Chvíli přemítám, jak moc si můžu dovolit pokoušet štěstí. "Tohle není dobrý nápad. Když se opiju, moc se nekontroluju." Uvidím Eijiho skrytý úsměv. "Když se nekontroluju, tak většinou zabíjím pro krev,... a vlkodlačí jsem ještě nechutnala." Dořeknu chladně.

Ale tohle ho neodradilo a já nehodlám být za zbabělce. Přinesu mobil a pustím z něj hudbu, aby vyplnila ticho. Sedneme si pohodlně na zem proti sobě. Zajdu ještě pro dvě malé skleničky, těžké z hutného skla. Nalijeme do nich první várku a hodíme. Já 5 on 3. "Začíná to dobře, hm? Tak šup šup." Vlkodlak se na mě jen sebevědomě usměje a kopne to do sebe. Já hodím zase 5, ale tentokrát mu padne 6. Hodím do sebe prvního panáka. Útroby zvyklé především na krev, popřípadě koření, kterým si občas krev zpestřím, se protestativně sevřou. Tváře se mírně začervenají. "Jedna jedna, jedeme dál." Hra pokračuje.

Pijeme rychle. Vlkodlak víc než já. Ale i tak jsem na tom hůř.

Pět sklenek saké. Stouplo mi do hlavy víc než rychle. Pomalu jsem přestávala být soudná. Budoucnost i minulost se zase smrskla jenom na TEĎ a TADY. Cítila jsem se mnohem svobodněji, živěji, uvolněněji. Už mi bylo jedno jestli to na mě je poznat nebo ne. Začalo mi být horko. Zády jsem se opřela o skříň, nohy pokrčené od sebe, mezi nimi sukně. Vlasy trochu pocuchané. Dívala jsem se na jeho svaly na rukou a cítila hlad. Tentokrát jsem ale nehladověla po krvi. Chtěla jsem jeho. Má poslední soudná část, zasáhla a hru ukončila. "Vyhrál jsi." Řeknu a ponořím se do jeho očí. Je to jako zakázané ovoce - vlkodlak. Hrubý, divoký, zvířecí... jiný než všichni, které znám.

Zaklonila jsem hlavu, zavřela oči a zhluboka vydechla. "Tak jaký je trest..." Zašeptala jsem do hudbou vyplněného obývacího pokoje. Vnímala jsem to točení hlavy víc než obavu z toho, co si na mě vymyslí. Tenhle nápad mě bude mrzet.

Výhra

A pustím se do toho. Já piju víc, ale po chvíli je vidět, že to snáším lépe. Na Sie je vidět opilost, která z ní pomalu strhává onu masku. Ale ani já nejsem beze ztrát. Možná jsem zvyklý pít, ale tohle množství dostává i mě. Posiluje šelmu a oslabuje racionální řetězy, které jsou kolem ní utaženy. Přistihuju se, jak mezi koly Siu hladově pozoruji. Jako svou kořist a přeci... jinak. Obrazy jejího těla pod tým mým, plně v mé kontrole jsou teď ještě živější. Vzpomínka na její vášeň, na ten oheň mezi námi... a na Ťina. Na někoho, kdo ji přede mnou vlastnil. Přistihnu se, že momentálně netoužím po ničem jiném, než jakékoli pozůstatky po něm zničit, spálit a opravdu ze Sii udělat svou. A na jejím pohledu... na něm je vidět, že má přinejmenším stejné problémy se ovládat jako já.

Jsem rozhodnutý to ukončit, než šelma znova převezme kontrolu, ale to už promluví Sia. Sebevědomě se usměju. "Na upírku máš docela malou výdrž." Zamručím a prohlížím si jí. Opravdu nevypadá tak elegantně, jak by asi chtěla. Ale právě tahle její přirozenost je neskutečně přitažlivá. Navíc, já nevypadám o nic líp. Triko drobně prosvítá potem, vlasy mám rozcuchané a jen díky naučenéme opileckému sedu se zvládám alespoň tvářit střízlivě.

"Trest, hm?" Přiblížím se k ní, flašku stále v ruce. Je mi naprosto jasné, co po ní teď chci. Stejně, jako to musí vědět ona. Podle pohledu, kterým z ní prakticky strhávám oblečení. Chci tebe. Jen pro sebe. Vrčí moje šelma, ale na chvíli ještě získám kontrolu. "Jen, aby ses ke mě chovala jako k manželi a k sobě rovnému. Co myslíš, upírko? Zvládneš to?" Zvednu výsměšně obočí, než si dlouze přihnu z flašky. Ale tentokrát nepolknu, místo toho ji pohladím po tváři a spojím naše rty. Něco ze saké jí předám a svou část polknu. Líbám jí dlouho, s dravostí kterou jen těžko držím na vodítku. Ale nemůžu se nabažit chuti jejích rtů a vůně jejího těla. Tak co upírko? Jak daleko to dneska necháš dojít?

Tady a teď

Když skončíme, zvednu se ze země stále zády opřená o skříň. Seber se a běž se z toho vyspat. Říkalo mi to poslední zodpovědné já. Eiji zopakuje slovo trest a přemýšlivě zamručí. Čekala jsem, co z něho vypadne a pak se znovu zadívala do jeho očí. Bylo v nich něco z té úplňkové noci. Jak se ke mně přiblíží, zhluboka se nadechnu. Cítím jeho pach, který mi voní tak jinak...

Dřív, než se stačím zamyslet nad jeho otázkou, jeho horké rty mi předají další doušek saké. Polknu a pak mu jazykem v polibku vyjdu vstříc. Tělem se ke mně namáčkne a hlad po jeho blízkosti je najednou až nesnesitelný. Chci tě. Oblečení nám překáží. Přitáhnu si ho ještě blíž, aby cítil každou křivku mého tělo na tom svém. Naše rty se divoce ochutnávají a vše ve mně touží, aby jsme nepřestali. Nedělej to, budeš pak stejná jako ta vlkodlačí děvka, má tě jen jako upuštění páry. Zítra se ti vysměje. Mysli na Ťina. Srdce křičelo o sto šest, ale já ho neposlouchala. Chtíč byl daleko silnější.

Polibek ukončím a ruku mu přiložím na triko, které jednoduše strhnu na zem. Hladově ho obejmu, abych cítila jeho kůži pod rukama. "Nejsem si jistá, jestli na tohle stačíš, vlkodlaku..." Zavrním mu do ucha, které pak pohladím jazýčkem. Pomalu se dostanu až ke krku a zuby jemně položím na jeho krční tepnu. Jemně mu probodnu kůži. Jen maličko, aby sebou cunknul.

Souboj

Vyjde mi vstříc. Hladově zachrčím, když se ke mně přitiskne a mezi našimi těly tak není prostor prakticky ani pro vzduch. Cítím její křivky, cítím její hrudník na tom svém a její pružné tělo pod mýma rukama, které ho nenasytně zkoumají, zatímco naše jazyky spolu bojují a proplétají se. Zahazuji racionální myšlení za hlavu, teď už myslím jen na ni a myslím na to, jak ji chci vtisknout svou dominanci. Je to podobné mému dovádění s Toranagou, ale přeci tak jiné. Protože tohle je trvalejší. Potřebuji, aby byla má. Celou svou bytostí.

Odtrhne se, ale jen proto, aby ze mě strhnula triko. Trhaně se nadechnu, když mě její chladné ruce obejmou a přitisknou k sobě. Tiše zaskučím, když ucítím její zuby na svém krku. Štve mě to, ale to nebezpečí přináší jen další chuť tomu vzrušení. Drobně sebou cuknu, ale neuhnu. Pokud se chce napít, tak budiž. Já jen tiše vrčím. "Myslím, že zapomínáš, kdo je tady pánem upírko." Zavrčím po chvíli a stále k ní pevně přitisknutý z jejích zad strhnu její šaty. Rychle a dravě, až ucítím jak mé nehty párkrát zajely až na její kůži a zanechaly po sobě dlouhé červené čáry, ze kterých občas drobně kape krev.

"Na tak malou potvoru stačím bohatě." Zavrčím, chytnu ji pod zadečkem a vyhoupnu ji na sebe. Hladově jí hledím do očí a jen tiše vrčím. "Jsi moje, upírko." Tentokrát zkoumám její krk já, kloužu po něm zuby. Nekoušu, zatím ne. Jen aby cítila tu hrozbu.

Skoro nazí

Eiji ztuhne a já se pousměji. Ale jen na okamžik. Šaty mi bolestivě serve z těla, až po něm podrážděně šlehnu očima. Cítím rudé krůpěje na svých sametových zádech. Krajkové spodní prádlo fialovo-černé barvy mě skrývá před jeho lačným pohledem. Jakmile si mne vyhoupne na sebe a role se vymění, nutí mě cítit pocit, na který jsem už stihla za několik desetiletí skoro zapomenout. S jeho zuby na svém krku jsem se cítila zranitelná. Zrychlil se mi dech a mé ruce mu vjely do vlasů. Pevně jsem ho chytila a zvrátila mu jeho hlavu tak, aby se mi díval do očí.

"Tak malá potvora, vlkodlaku?" Zatímco jsem se do teď nechala od něho držet, objala jsem ho pevně stehny kolem pasu a s prsty stále propletenými ve vlasech se předloktím opřu o jeho svalnatá ramena. "Ještě dneska mě sám poprosíš, ať se z tebe napiju." Tiše se zachichotám. "Ale dobře, budu hodná." Podívám se na něj s nevinným kukučem a pomalu se zase postavím proti němu na zem. Položím mu ukazováček přes rty. Pomalým pohybem si dřepnu a celou dobu sleduji každičkou změnu v jeho tváři. Chci vidět, jak vypadá, když mu rozepínám kalhoty, jak se tváří na to, když mu je svlékám. Během toho mám obličej velmi blízko jeho klínu, takže musí cítit můj horký dech. Pak si zase stoupnu a dám mu lacinou pusu na rty. "Myslím, že se k tobě chovám moc hezky. Ne? Dobrou noc manžílku." Otočím se s úmyslem vykročit pryč k ložnici a nechat ho tam jen tak stát. Když si myslí, že si mě jen tak zkrotí, jeho chyba.Třeba tou výhrou nemyslel to, co mám na mysli. Zatím to nespecifikoval. A chovám se k němu jako k rovnému, no ne?

Provokace

Překvapeně zamručím, když Sia poslechne. Nečekám to a je to na mě znát. Ale byl bych hlupák, kdybych se tomu bránil. Pevný stisk jejích stehnou mě ještě více vzruší, i když bych přísahal, že už to nejde. Když se znova postaví, poslušně ji pustím. Spolu s tím, jak si pomalu kleká. Slastně přivřu oči, když mi začne rozepínat kalhoty a svlékne mi je a ruka mi netečně sjede na její vlasy. A pak... vstane. Překvapeně zamrkám a otočím se za ní. A... nechám ji jít.

No, lépe řečeno ji následuji. Včera bych to možná ještě nechal jít. Teď... teď jsem až moc šílený touhou po ní. Musela by použít něco mnohem víc, než pouhá slova aby mě teď zastavila. A něco mi říká, že to neplánuje. Je na ní přinejmenším vidět stejný hlad, jako cítím já. A tak ji následuji do ložnice, kde za námi zavřu a zamknu dveře. Chvíli Siu pozoruji. A nechám ji ten pohled pocítit. Skoro, jako bych ignoroval její spodní prádlo.

A pak k ní přijdu a chytnu ji pod krkem. Neškrtím ji, jen ji pevně držím. "Jsi moje, upírko. Ať už chceš, nebo ne. Tvoje tělo už mi patří, to sama víš. A ty mi budeš patřit za chvíli." Zavrčím a pánovitě ji políbím. Nedám jí prostor polibek opětovat, teď si ho prostě vezmu. Můj jazyk si vynutí přístup do jejích úst, zatímco moje ruka sklouzne na její zadeček a pevně ho stiskne. Tiše do polibku zavrčím a natlačím ji jejím hrudníkem na zeď. Donutím ji prosit o víc. Prostě donutím. Má ruka ji stále drží za krk, zatímco ta druhá sjede po jejích zádech. Jednoduchým pohybem jí zbavím podprsenky a pak pokračuji dál, až sjedu na její zadeček. Začnu po něm rukou kroužit a jemně škrábat, čímž tam zanechávám drobné značky. Až po chvíli se přiblížím k jejímu klínu, ale vyhýbám se mu. Jen nehty drásám jeho okolí přes její spodní prádlo.

Žádost

Následuje mne a zamkne dveře. Stojím a za sebou cítím lem postele. Nedá mi to si neužívat jeho pozornost, jako když jsem byla ještě člověk a opalovala jsem se v horkých a silných paprscích letního slunce. Chtěla jsem, aby si prohlédl každý milimetr mého krásného pevného těla s bledou pletí. Přestanu pozorovat jeho oči a pohledem mu sklouznu pod podbřišek. Jeho spodní prádlo mu klín zakrývalo, ale utajit to, jak moc po mě touží, rozhodně nedokáže. Věděla jsem, kam všechno tohle spěje a o to to bylo více vzrušující. Chtěla jsem ho cítit mezi nohama.

Je u mě a ruka pod krkem. Pevně mě tiskne, ale nepříjemné to není. Prudce mě políbí. Divočeji než před tím v obýváku. Zavrčí a tělem projede další vlna vzrušení. Chtěla jsem mu ho ihned oplatit, ochutnat si ho po svém, jenže mi nedá příležitost. Ruka na mém zadečku mě jen provokuje k tomu, abych se svým klínem přitiskla k tomu jeho. Místo toho mě ale otočí a natlačí na zeď. Krk nepouští a já slabě zavzdychám. Zeď je ledová a tak se o ní opřu dlaněmi. V zádech se sladce prohnu, pod jeho doteky, které brzy zamíří až na má třísla a já se zavřenýma očima zase jemně zavzdychám.

A pak se to ve mne zlomí. Toužím po něm tak, že chci být celá jeho. Cítit místo chladné zdi jeho horké tělo. Dříve než mě jeho dráždění dožene K šílenství: "Chci tě." Přiznám výdechem skrze sténání. Nijak se nevzpouzím, jen čekám, co mi dovolí, abych udělala. Tohle jsem žádnému nikdy nedovolila... nikdy si netroufli. Kalhotky, které jsem měla ještě na sobě, nemohly být více vlhké.

Chtíč

Musím se držet, abych se na ni nevrhl hned teď. Jak je drobně prohnutá v zádech, jako by se mi nabízela... dohání mě k šílenství. Ale udržím se. Přinejmenším dokud nepromluvi. Spokojeně se usmeju. Každé její zastenani se mi vpaluje do mysli, když ji ještě chvíli provokuji. Jako bych ji neslyšel. Můj prst jemně přejede přes její klín a já se drobně usmeju. "Máš to mít." Slibim jí s drobným zavrcenim do ucha. Chvíli odolavam touze vzít si ji tady. Tvrdě, zezadu. Pokořit ji tak, jak by upir nikdy nedovedl. Ale pak to zamitnu. Chci se jí dívat do očí a poznat ten moment, kdy už bude moje. Vidět, jak mi propadá.

Otocim ji čelem k sobě a hladove ji polibim. Kousnu ji do rtu, když ji znova vyhoupnu na sebe. A znova prodluzuji naše utrpení, když ji chvíli jen libam a láskám její zadecek. Ale pak už se neovladnu. S tichým zavrcenim odsunu její kalhotky na stranu a se slastnym zachrcenim do ní vniknu.

Když s vlkodlakem, tak na pejska?

Nečeká. Žádné další zbytečné hry. Jen on a já. Rozpustím se v jeho očích a slastně vydechnu rozkoší. Pootevřená ústa mám ještě vlhká po jeho polibku, když se natáhnu pro další. Musí cítit, jak jsem uvnitř horká a nedočkavá na každý další pohyb jeho pánve proti mé.

Chvíli se milujeme jen tak a potom můj vlk pozpátku dojde k posteli a zády se na ní natáhne. Trhnutím nás zbavím zbytečného prádla až jsme oba dva na kůži nazí. Už už to vypadá, že mě nahoře nenechá, ale to si vezmu jeho ruce a přiložím je na své krásně oblé boky. Velmi pomalu s ní začnu kroužit a nechám jeho aby určoval tempo. Mé ruce mapují jeho krásné, vypracované tělo. Lačně ho hladí. Po chvíli se sehnu a nekompromisně ho políbím.

Slezu z něj a potom provokativně padnu na všechny čtyři. "Takhle to děláte tam u váš? " Zeptám se a provokativně zavrtím zadečkem.

Zvrácená upírka

Ze začátku jsem opatrný. A labužnický. Užívám si to, jak je horká a jak pevně mě svírá. Nedávám ani jednomu z nás prostor k nadechnutí, hladově ji líbám a vyměnuji si s ní dravé polibky. Teď už je opravdu má a já si to patřičně užívám. Majetnicky svou ženu tisknu k sobě, když se položím na postel a prohlžím si ji. Snad nikdy se nenabažím pohledu na její nahé tělo. Takřka definice dokonalosti. Rukama ho uctívám a užívám si, když její ruce začnou kroužit po mých, ocelově pevných svalech.

Nepospíchám. Není kam. A vlastně tím alespoň sebe i mučím. Ano, nejraději bych se na ni divoce vrhl, užil si s ní a konec. Ale tohle je přeci jen něco víc, než pouhé vlkodlačí páření. Tady prožívá slast i má duše a i to mučivé oddalování úlevy ji jen stupňuje. Mazlím se tak s jejím tělem, když ze mě najednou sleze. Překapeně se na ni zadívám a pak se pousměju.

Zajímalo by mě, jestli ji takhle viděl i Ťin. Neubráním se zlé myšlence a drobně zavrčím. "Je to... jedna z možností. Učíš se rychle." Pousměju se a chvíli si užívám ten unikátní výhled na její nahé tělo z tohoto úhlu. Znova ji chvíli jen hladím po zádech a po zadečku, trochu ji dráždím špičkou svého údu, než neodolám. Potřebuju být znova v ní, potřebuju znova cítit to spalující horko a vlhkost.

Jedna má ruka vklouzne do jejích vlasů a pevně ji za ně chytne. A takhle ji donutím, ať se na mě sama nabodne. Slastně vydechnu a zasténám. A začnu přirážet. Nejdříve pomalu, jemně. Nakloním se k ní. "Jsi moje čubička, upírko." Spokojeně zavrním, nakloním její hlavu na stranu a hladově ji políbím. I když ona je mnohem víc než to.

Znova se narovnám a neodpustím si drobného plácnutí přes její zadeček. Volná ruka sklouzne na její prsa a začne je pevně masírovat a mnout, zatímco ruka v mých vlasech ji donutí se více zaklonit a více se prohnout, čímž na mě vyšpulí zadeček.

Přirážím čím dál tím tvrději. Nejdříve dlouho a pomalu, abych jí dal pocítit celou svou délku a taky si užil ji, tak dokonalou. Ale pak už šelmu neudržím. Pustím její vlasy a je mi jedno, jestli se udrží na rukou, nebo padne svým hrudníkem na postel. Oběma rukama pevněji chytnu její zadeček a tentokrát už opravdu dravě a drsně přirážím.

Tohle už se nedá považovat za milování. Spíše... vulgární, zvířecké mrdání. Znova ji vnucuji svou nadřazenost a dominanci. Tohle už je podobné vlkodlačímu páření, ale stále tu jde o víc, než jen prosté vypuštění páry. Nehty mi bezděčně povyrostou, když šelma získá zas o něco víc moci a poškrábají tak její boky. Hladově vrčím a ukájím se na ní. Až, když ucítím, jak se blíží můj a její orgasmus, přestanu.

Obrátím ji na záda a tentokrát v klasické poloze do ní znova vniknu. Přirážím hlouběji, dlouze, ale o nic méně tvrdě. A dívám se jí do očí. Držím ji pod krkem a tím i ji nutím, aby se mnou udržela oční kontakt. Stále zrychluji a zrychluji. Chci to vidět. Chci na jejích očích vidět, když projde vrcholem. A chci, aby nikdy nezapomněla, kdo jí tu slast přinesl. Bezděčně hladově vrčím.

Dobojováno

Když jsem na všech čtyřech, Eiji chvíli znehybní a jeho oči toužebně hltají moje tělo. Za okamžik se k nim přidají j jeho ruce, trochu hrubé oproti mé jemné kůži. Je ve všem tak jiný... Pak neodolá a po chvilce dráždění je znovu ve mně. Zasténám a zavřu oči. Jeho ruka v mých vlasech mě přiměje přitáhnout se k němu až na doraz. Prudce vydechnu. Jsou na tom s vybavením všichni vlkodlaci tak dobře? Pomyslela bych si, kdyby pro něco takového byl prostor. Ale není. Eiji zasténá a mým tělem pulzuje chuť to blaho stupňovat až na samotný okraj možného.

Zprvu je jemný a hezky pomalu nás oba nechává vychutnávat vzájemnou slast Když mi zašeptá do ouška, slastně zavrním a prohnu se v zádech ještě víc. Přesně to chci v tuhle chvíli být. Tvoje. Jeho hladové polibky mu vracím se stejnou naléhavostí. Plácnutí přes zadeček a to jak se mazlí s mým poprsím mě rozdivočí a tak začnu v jeho rytmu přirážet tvrději a rychleji. Pak už se neudržím. Padnu na postel, zadeček pořád do výšky, vyšpulený a místo toho, abych pomáhala přirážet nechám všechno v jeho režii.

Cítím, jak moc mě chce, jak je vzrušený a jeho vlkodlačí tesáky mi drásají boky. Vrčí a bere si mě vez ohledu na cokoli. Nemyslím, jen cítím. Slast, chtíč, chuť, jeho v sobě, jeho tvrdé vzrušení... pomalu mě to dohání k orgasmu. Už když se skoro ponořím do té slastiplné extáze, přestane a obrátí si mě na znak.

Utopena v jeho očích ve mne exploduje každá buňka mého těla. Stisk jeho ruky, která mě držela pod krkem, povolí. Naše těla se propnou ve společném orgasmu a naše srdce divoce bijí. Jeho mnohem rychleji než mé. Zůstane na mně ležet, jen se celý uvolní. Hlavu má čelem opřenou o postel hned u té mojí.

"Chceš abych se z tebe napila?" Zeptám se a hladově mu hladím krk jazykem. Nohama se obtočím kolem těch jeho a svoje prsty propletu s jeho. Není v tom žádná dominance. Jen tiše vrním a čekám. Pokud opravdu chce. Jemně mu prokousnu kůži. Jen malá ranka na krku - mimo tepnu, nic hlubokého. Přitisknu k němu své horké rty a chutnám jeho krev. Nejde o ukojení hladu, jen o mou zvědavost. Upír z jiného upíra se napít nemůže...

"Co takhle sprcha?" Zeptám se až všechno odezní...

Horko

Vyvrcholím do ní, spolu s ní. Hladově zasténám, když ucítím, jak ji zaplavuji svým semenem a ona mě svým horkem. Unaveně se na ni svalím a už se chci odvalit, když ucítím její chladné ruce na svém těle. Překvapeně zamručím, ale poslušně nakloním hlavu na stranu, abych jí dal prostor k napití se. Jsem... zvědavý. Ale důvěřuji jí. Až mě to samotného překvapí. Tiše vydechnu, když ucítím její zuby, jak se ponořují do mé kůže a pijí mou téměř vroucí krev. Nevím, jak má krev chutná. Jen vím, že vlkodlačí vždy měla plnější vůni, než ta lidská. Bolest z jejího kousnutí není nepříjemná. Dokonce mě drobně vzrušuje a já se přistihnu, jak tiše vrním.

Když navrhne sprchu, pousměju se a odvalím se z ní. Je pravda, že oba jsme zpocení, od krve a od dalších tekutin. Nakloním se k ní a drobně ji políbím. Nedovolím si přemýšlet o tom, co se právě stalo a co to znamená pro budoucnost. Prostě to vymažu z mysli a teď se soustředím na ní. Pohladím ji po tváři, majetnicky, jako bych si prohlížel něco co mi patří, než se uchechtnu. "Nu, tvé přání je mi rozkazem, má drahá." Sehnu se k ní a vezmu si ji do náručí.

Jemně, opatrně ji líbám na rty, zatímco ji nesu do koupelny. Vklouznu za ní do srpchy a zapnu vodu. Nechám horkou vodu ať nás omývá a jemně ji hladím po těle. Tentokrát ne tak dravě a zvířecky. Spíše, jako bych se její tělo snažil vtisknout do své paměti a obdivoval ho při tom. "Jsi nádherná." Zamručím po chvíli a podívám se jí s úsměvem do očí. "Ta hra byl dobrý nápad, to musím uznat." Uchechtnu se a pohladím ji po vlasech.

Kapky vody

Chuť vlkodlačí krve je jako kořeněné víno po letech, co pijete jen vodu. Užívám si na jazyku každičkou kapku a zase na něho dostávám chuť. To, jak se to před chvíli stalo, jsem před tím nezažila. Když mne vezme do náruče a donese do sprchy, vychutnávám jeho polibky a jen doufám, že mu dozvuk chuti jeho vlastí krve na mém jazyku nedělá zle. To bych nerada.

Nakonec poslouchám jeho vrnění a to, že jsem pro něho krásná. Svůdně se na něho usměji. Voda mi v pramíncích stéká po obličeji přes řasy, rty, bradu až na prsa a dál po těle. Přitáhnu si ho trochu blíž, abych se ho také mohla ještě dotýkat. Jeho svalnaté tělo a sem tam jizva. Imponoval mi.

Celé tohle mě překvapilo a překvapovat nepřestávalo. Zase jsem začala čekat nějaký háček - kdy skončí to, co je teď mezi námi? Proč dělá tyhle něžnosti? Bude se mi pak vysmívat za zády za moji naivitu?

Jak sprcha skončila, cítila jsem, že se opět uzavírám za slupku, přes kterou mi nelze ublížit. Oblékla jsem se v ložnici a zůstala si tam číst knihu. Potřebovala jsem být sama. To, co se děje mezi námi, už nemohu dál zametat pod koberec. Vnitřní introspekce započala a mě zase pro jednou bylo těžce a neveselo. Úsměv ze rtů zmizel ten tam.

Maska

Ale všechno hezké musí jednou skončit. Zaregistruji změnu v jejím postoji a drobně se usměju, když vypnu vodu. Ale chápu ji. I já mám najednou v hlavě zmatek, který se mi nedaří uklidit. Ze skříně v ložnici si vezmu šortka tílko, než se s knihou vydám do obýváku. Byl bych blázen, kdybych teď Siu provokoval. A sám si musím pár věcí ujasnit.

S cigaretou v ústech a s knížkou v ruce se usadím na balkóně, ale přistihnu se, že na knížku se nedokážu soustředit. Mé myšlenky se stále vrací k... ní. K tomu, jak jsme najednou byli jedni. Nejen tělem. I duší. Na tu chvíli porozumění, kdy neexistovalo nic, kromě nás a toho okamžiku. Kdy jsme nemuseli nic jiného řešit a jen se milovat. S tichým zavrčením odhodím cigaretu a zavřu knížku. S tímhle jsem nepočítal. Představoval jsem si hodně věcí, když jsem se dozvěděl o tomhle sňatku, ale že jí začnu propadat... to rozhodně ne. Nesnáším, když se mi stane něco nepředvídatelného.

Lehnu si na gauč v obýváku a pokusím se usnout. Nutno dodat, že neúspěšně. Jen se převaluji a mé myšlenky zahlcují jakoukoli šanci, že usnu. Což je možná nakonec dobře. Protože mé myšlenky najednou přeruší instinkt. Tělo se napruží dřív, než vůbec zpracuju, co se děje. Každý můj instinkt na mě řve nebezpečí a já natáhnu vzduch. Cizí pach... stříbro? A kroky. Směrem k ložnici. Tiše zavrčím. To nedovolím. Ne. V mém. Domě. Už za běhu po schodech do ložnice se připravuji na přeměnu, ale nechci být příliš zbrklý. Bůh ví, co tam čeká. Jen mám ruce pokryté hustou, zlatavou srstí a oči se mi zbarví do podobné barvy, když se zavrčením vtrhnu do ložnice.

Vzpomínky a netvor

kdysi zadaná...

"Li, moje milovaná... jak dlouho jsi říkala, že na mě čekáš?" Ťinův nos se mazlivě otřel o můj. Tam a zase zpátky. "Deset let jsem nepotkala nikoho, kdo by se mi líbil." Další pevné objetí. "Čím jsem starší, tím jsem vybíravější... Juurou říkal, že se už nikdy nezamiloval, po tom, co mu zemřela žena. To jsou stovky let v osamění." Hluboký nádech a výdech. Okvětní plátek pivoňky padá na desku černého stolu. Pokoj proplížila noc a možná právě proto, je ten padající kousek života tak jedinečný. Bolestivě konečný. Smrtelný. Věčnost a samota. "Už nikdy nebudeš sama, má Li, mé srdce, co se bojí vichru změn." Otočila jsem se na posteli zase k jeho tváři. "Nebojíš se?" Svraštila jsem obočí. "Má milovaná, není čeho se bát. Věčnosti? Žijeme pouze teď. Každý okamžik se rodí a znovu umírá, i když nám srdce bijí pomaleji a po staletích se zastaví úplně. Smrti? Nemyslím si. Toho, že se časem odcizíme?" Tiše jsem naslouchala a čekala další bezstarostné odmávnutí. To nepřišlo. "To jediné, by mne mohlo zranit." Zašeptal mi do ucha a na šíji vtiskl polibek.

Zaklapla jsem knihu a pozorovala miniaturní částečky prachu, jak se nad ní vznášejí. Cítila jsem, že včerejší nocí jsem zabila něco, co nelze vrátit. Bez rozmyslů, beze strachu. Jako nůž do srdce... tak chutná zrada? Celý svůj život jsem mívala pod kontrolou. I Ťina jsem svedla já, chodila na hlídky s ním a každou situaci využila pro společné trávení času. Nemusela jsem se snažit dlouho. A měli jsme svoje štěstí. Měli? Vlkodlak mi skočil do života a rozerval všechen řád ve dví. Pousměji se sama pro sebe. Jasně, kdyby Řád, to by bylo vystaráno. Uvědomila jsem si, že nebýt Řádu, nic z toho by se nestalo. Žádná svatba, žádný úplňkový polibek, žádné divoké milování. Milování? Co se to děje? Nebyla jsem si jistá jestli bych po tom všem chtěla, aby se to nestalo a to mě děsilo nejvíc.

Po dlouhém chození kolem horké kaše a hledění jinam než na pravdu jsem si to musela přiznat. Začala jsem k němu něco cítit. Jinak než k Ťinovi. Přemítala jsem co je to, v čem se liší uvnitř. Nejen vlastnosti, rozhodování... ale to jádro, jejich esence, která mě láká. Ťin pro mě ztělesňoval jistotu. Krásu zenové zahrady i její blahodárný klid. Nabízel mi stálost a neměnnost. Ale Eiji... Vzpomněla jsem si na ten oheň, který z něho sálal, na ty oči. Znovu jsem cítila, jak mě držel za boky, když byl ve mně... Eiji je... A pak mi to došlo. On je jako život. Takový, jak jsem ho cítila v těle člověka nebo krátce po proměně. Plný omylů, emocí, překvapení, konfliktů a vůbec všeho, co do něho patří. Všeho, co z života dělá proudící řeku na místo studeného kamene.

Musela jsem usnout. Co se mi zdálo, nevím, protože probuzení nebylo příjemné a pomalé, jako vždy. Vytrhla mě husí kůže na zátylku. Stihla jsem se jen bleskurychle skulit z postele, když zazněl výstřel. Nebyl hlasitý, tlumič dělal své. Pach stříbra, čpějícího z kulky, jenž se vmáčkla do zdi, udeřil do nosu. Snažila jsem se okamžitě zorientovat. Jedna černá, zahalená postava na prahu otevřených dveří. Nemohl to být člověk. Nestačila jsem se skoro ani uhnout a převalit na druhý bok, když vystřelil znovu. Natožpak, abych vyskočila proti němu, nebo po něm něco hodila. Jehlici z vlasů jsem měla mezi prsty.

Monstrum

Výstřel. Další. Srdce se mi zastaví. Nebo se mi to tak možná jen zdá. Co když jdu pozdě? Co když... co když je mrtvá? Strach nahradí nečekaná zuřivost, když si všimnu osoby stojící ve dveřích. Rád bych řekl, že to je člověk, ale páchne... jinak. Špatně. Hůř, než přeměněný upír nebo zombie. Se zařváním vrazím do těla vetřelce. Z jeho ruky vypadne zbraň a další výstřel vysklí jedno z oken.

Ještě nejsem plně přeměněný, ale i tak je vidět změna. Kůže pokrytá zlatou srstí, místo nehtů dlouhé, ostré drápy a místo zubů tesáky. Tahle část přeměný bolí nejvíce, ale teď si netroufám se přeměnit úplně. I já potřebuji čas na přeměnu a to jsem zatraceně rychlý. A udělám dobře. Neznámý vetřelec se z mého útoku vzpamatuje mnohem rychleji, než by člověk kdy měl a vytasí stříbrnou dýku. Podrážděně zavrčím a rychle se vyhnu jeho pár bodnutí, ale dalšímu už ne. Ucítím silnou, štípající bolest v pravém boku.

Ale paradoxně mi to dá výhodu. Vetřelci trvá, než nůž vyprostí o milisekundu déle, než je zdravé. Drápy mé levé ruky se zaryjí do jeho hrudníku a probodnou jeho srdce. Neunikne mi štiplavý zápach jeho krve a pak konečně padne. Chvíli jeho mrtvolu pozoruji, než z hrudníku vytáhnu stříbrnou dýku. Bolestí heknu, ale jakmile se rána zbaví stříbrné překážky, začne se sama zatahovat. Já se pomalu začnu měnit zpět do lidské podoby, ačkoli s potrhaným oblečením.

Znova začnu panikařit, když hned nenajdu Siu, ale pak ji spatřím. Vypadá... živě. Rychle k ní dojdu a sehnu se k ní. "Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?" Bez ohledu na její odpověď ji rychle prohlédnu a pak se neubráním tomu ji jemně obejmout. Za těch pár dní se pro mě stala.. víc, než pouhou upírkou. Na rozdíl od vlkodlaků byla klidná, chladná, uměla kalkulovat a nenechat se ovládat emocemi. Ano, občas to bylo na zabití. Ale svým způsobem mě to... přitahuje. Jemně ji políbím na tvář. "Promiň, měl jsem být tady." Zamručím a odtáhnu se.

Návštěva

Vše se dělo velmi rychle. Ani upír, ani vlkodlak. Musel být něco jiného. Něco, co jsem za svůj život ještě nepoznala. Měla jsem štěstí, že se na něho zezadu vyřítil Eiji. Nebyl přeměněný docela, ale i tak mi došlo pár podrobností. Všechny ty chvilky, kdy jsme se s vlkodlaky naháněli přes celé Kjóto a všichni byli přeměnění. On byl ten se zlatavou srstí.

Útočník vytáhl nůž a proměnil se v šicí stroj. Eiji chvíli uskakoval, ale pak to stejně koupil. Neřeší své zranění a místo toho se jeho drápy zaboří do hrudníku protivníka. Pach krve exploduje do celé místnosti a mně se zkroutí vnitřnosti. Nejen, že jsem na ni neměla chuť... bylo to odporné.

Bylo po všem. V pár sekundách vše utichlo. Jemné objetí, něžný polibek. "Nic mi není. Neměl se ke mně dostat tak blízko. Nevycítila jsem ho...." A v rozrušení ani toho, kdo stál ve dveřích. U nohou mrtvé tělo neznámého vraha a pohled zabodnutý do Eijiho zad. "Koukám, že jsi v pořádku." Ťinův chladný hlas se zaříznul do mého srdce až s chirurgickou přesností. Eiji se otočil ještě než Ťin pronesl první větu. Oba dva jsme vstali ze země. "Jak?" Zoufale se mi opřel do očí a já přesně věděla, na co se ptá. Jak jsem mohla naši blízkost prodat tak snadno... A zrovna s vlkodlakem, s někým kým přeci opovrhujeme. Jak jsem jen mohla prodat naší lásku za co? Vždyť není možné, aby se mi to zvíře líbilo, když jsem na Ťina čekala deset let. Jak jen jsem mohla trvdit, že se jedná jen o smluvní záležitost a přitom se s ním objímat a přijímat jeho polibky... Jak jsem mohla zradit všechno, na čem nám tolik záleželo.

Mlčela jsem.

Zaleskly se mu oči. Bolest. A potom si představil, že to nemuselo zůstat jen u polibku. Hněv mu napnul svaly na předloktí. "Ty si s ním spala?" Moje oči a další mlčení mu dalo odpověď. Ta představa mu vzala veškerou příčetnost.

"Ty pse... " Uniklo mu z úst. "Zabil tvého bratra a je to sotva pár dní, co se znáte... a ty mu roztáhneš nohy jako..." Nedořekl. Hněv zase ustoupil bolesti.

Mlčela jsem dál.

Rival

Sia je v pořádku a já si oddechnu. Ale v tu chvíli vycítím nepřátelský pohled v mých zádech. Pomalu se otočím. A tam spatřím... jeho. Tělo se mi v instinktivní reakci a nenávisti napne a já ucítím, jak se svaly připravují na další přeměnu. Násilím tu chuť potlačím a šelmu pošlu na své místo. Ano, je to v současnosti má hlavní překážka v tom, aby ona byla moje. Jenom moje. Myšlenka na to, že se ji někdy dotýkal, že ji líbal a že s ní spal mě dovádí k šílenství, které jen stěží mohu popsat slovy. Ale je to vidět na mém postoji, který je jako pružina připravená vystřelit a faktu, že v podstatě jen vrčím. Trochu jako pes na vetřelce.

Nechám ho mluvit. Až když přijde poslední věta. Oči se mi zúží a já nadlidsky rychlým skokem překonám vzdálenost mezi námi. Chytím ho pod krkem a praštím s ním o zeď. "Dořekni to a jsi mrtvej." Zavrčím a pevně stisknu jeho krk. Neškrtím ho, ale fakt k tomu nemám daleko. Nosem nasávám jeho pach a ukládám si ho hluboko, hluboko do mozku. "Mě si urážej jak chceš, ale ji nech na pokoji. Co tady vůbec děláš?" Další dlouhé nasátí pachu. "Ah. Jasně. Ochrana nad rukojmími. Kvalitní." Pustím ho na zem a kopnu do ležícího těla. "Kdybych spal, už jsme oba mohli být dávno mrtví." To do pokoje vběhnou dva vlci, oba plně přeměněni. Založím si ruce na prsou a podrážděně si povzdechnu. "Tolik k zemi nikoho." Postavím se mezi ně a Ťina, když zaregistruji nevraživé pohledy, kterým si ho měří. "On to nebyl. Nevím, kdo velel téhle směně, ale zasloužil by degradovat." Znova kopnu do těla. "Pustili jste vraha dovnitř. Podle stříbrné zbraně soudím Řád, ale navrhuju pitvu." Povzdechnu si a prohrábnu si vlasy. Opravdu. Ani den klidu.

Domluva

Eiji vystartoval dřív, než jsem ho mohla zastavit. Přirazil Ťina ke zdi. Ten mu věnoval jen jeden opovrhující pohled a dál visel očima na mě. Jakoby Eiji nic neznamenal. Lehce zakroutil hlavou a rty stáhnul do tenké linky.

Ťin se na Eijiho zase soustředí, až když začne mluvit o mrtvém těle. A do toho všeho přiběhnou ještě vlkodlaci. Samozřejmě, jak jinak.

"Nebuď hlupák, kdybych měl na starost její bezpečnost, tenhle by nepřešel přes práh." Sykne na Eijiho. A já mu musím dát za pravdu v tom, že naší bezpečností by ho klan nikdy nepověřil. Touhle dobou měl být stále ještě na misi v Rusku. Upír si prohrábne rukou krátké černé vlasy v mě tak známém gestu. Dřepne si k mrtvole a sundá ji látku z obličeje. Má ho podivně pokřivený, oko barevné každé jinak. Konečně se odlepím z místa a dojdu tam také. Dřepnu si k tělu stejně jako on a smočím špičku prstu do zasychající krve. Nasaji pach a olíznu špičkou jazyka. Bylo to hořké jako kořen kozlíku s odpornou chutí hnijícího masa, ale cítila jsem tam ještě něco. Příchuť vlkodlačí krve? Tuhle informaci jsem si nechala zatím pro sebe.

"Není to člověk, ani upír, ani vlkodlak, není to potomek draků, ani mág. Pitvu provést musíme. A ať chceme nebo ne, bude to společně. Klan i smečka. Za celou historii našich rodů se nám ještě nikdo nedostal na kobylku tak, jako Řád. A to si nás dost možná zatím jen oťukává." Kývnu na Eijiho. Jen profesionální pohled bez úsměvu. "My vyneseme na povrch Takeshiho pletky. Ano, tvůj bratr byl na schůzce o které řekl klanu, že se nekoná."

Ťin se nevesele usmál. "Vynes si to na povrch sama, tys na to přišla." Další dýka do srdce. Ztvrdnou mi rysy v tváři, ale jinak nedám nic znát. "V tu dobu jsem měla být mimo akci. Budu to těžko vysvětlovat." Podívám se mu do očí a narazím jen na skálu a led. "To už je tvůj problém. Vezmu tělo na základnu a -"

"-ne," skočím mu do řeči. "Tělo vezmeme do domu na 47. Odteď to bude společná základna pro všechny. Vyřiď klanu, ať se tam za dvě hodiny dostaví. Budeme tam my i s tělem. Smečka předpokládám dorazí bez problému také, půjde to?" Zeptám se Eijiho zdvořile. Ťin se uchechtne a zase zakroutí hlavou. Jistě si pamatuje na ty noci, co jsme s despektem žertovali na účet "těch čoklů".

Spolupráce

I don't show it but I quiver whenever you come near...

Nepřikleknu si k nim. Nemůžu zaručit, že bych jednu Ťinovi prostě nevrazil. A tak pozoruji tělo z povzdálí a vnímám jeho pach. Nedá se... porovnat. Je nový a přece povědomý. Jako hodně věcí dohromady a zároveń žádná z toho. Nos se mi zkřiví a já si odfrknu. Tohle bude na našich lékařích, i když učenců máme opravdu málo. Můj inženýrský titul je vzácností ve smečce. Jako každý vysokoškolský.

"Jo, podle našich analytiků na nás ještě zdaleka nehodili všechno, co mají. I když, to samé se dá říct o nás." Zamručím a založím si ruce na prsou. Znova dostanu neskutečnou chuť na cigaretu, ale teď na to není čas. "Každopádně si nemůžeme dovolit navzájem si zatajovat důležité informace a tohle je poprvé, co se nám do rukou dostalo tělo člena Řádu. Většinou jsme je nechávali hluboko za jejich liniema." Přikývnu a stejně jako ona, i já udržuji profesionální, chladný výraz. I když mě ten její pálí mnohem, mnohem víc. Ne, že bych ji nechápal. Sakra, i já mám zmatek v hlavě. Ale... bolí to.

Nicméně to na sobě nedávám znát, stejně jako to, jak moc bych zabořil ruce do Ťinova hrudníku a zničil jeho srdce. Neznamená to, že si to nepředstavuji. Jen si dávám dobrý pozor, aby to nevyšlo na povrch. "Vysvětlení je jednoduché. Mám mezi smečkou dost kontaktů, který mi tuhle informaci donesli, což jsi ty vyslechla a podle popisu jsi poznala toho druhého upíra. Díky tomu jsme se dozvěděli o té celé šarádě." Znova pokrčím rameny. "Furt to není vyloženě košér, ale můj alfa to vezme líp, než tvůj otec. Aspoň co jsem tak vypozoroval." Je pravda, že nepovolených sólo akcí jsem za svých pár let u smečky měl víc než dost na to, aby si na ně alfa zvykl. Vždy mě trochu vypeskoval, ale zpravidla dopadly dobře. Až na to zabití jejího bratra. K sakru.

Pousměju se nad její otázkou. Prošla změnou, od té doby, co jsem ji potkal. I když to já asi taky. Místo odpovědi se podívám na dva vlky. "Slyšeli jste ji. Její slovo je moje slovo. Jasné?" Zavrčím a kývnu hlavou ke straně. Oba vlci chvíli nesví přešlapují, než odběhnou. Tiše si oddechnu a pak zkouknu oba upíry před sebou. Měl bych je asi nechat o samotě... i když se mi do toho fakt nechce. Vydám frustrované zavrčení. "Najdu něco, do čeho to tělo zabalit." Zamručím, na patě se otočím a vydám se do obýváku, kde spíše nervózně chodím z rohu do rohu, než že bych opravdu něco dělal.

Ještě není pozdě...

...ještě tu jsem

Eijiho vysvětlení mého problému jen odkývnu. Jakmile opustil místnost, zavřela jsem dveře. Stejně nás uslyší, ale pro dobrý pocit to udělám stejně.

"Takže, chceš mi říct-" Začala jsem tváří v tvář Ťinovi, který se díval z okna do zahrady. Ale mluvit mě nenechal. "Li, já jsem ti věřil, víš?" Popošel až těsně ke mně. "Tvoje zrada na tom, že tě miluji, ale bohužel nic nemění. Nedokážu jen cvaknout vypínačem a mít to za sebou. Máš v hlavě zmatek - chápu. Chtěla sis vyzkoušet, jaké to je s vlkodlakem? I to dokážu pochopit." Rukou si přejede po předloktí a já si vzpomenu na jeho život před proměnou. Mladík, který bere drogy jen proto, že mu to všichni zakazovali.

Podívám se mu do tváře a opět se mi nedostává slov. Jeho náhlá změna postoje mě dokonale zmátla. Čekala jsem hádku s rozchodem navždy, ne vyznání.

"Až tě to štěně omrzí, budu tady." Odpovědět mu slova, která mě pálila na jazyku bylo více než těžké. Mohla jsem mlčet a dát to zase všechno do pořádku. Pravda se neříká snadno. "Není to žádné štěně. Nejsem si jistá, co k němu cítím."

Místo opovržení nebo hněvu veselý úsměv. Jiskřičky v jeho očích... ach Ťine...

"Ale no tak, v jejich smečce spí každý s každým jen tak pro zábavu a ty si myslíš, že je to s tebou jinak?" Chytil mě za předloktí, jemně a něžně. "Krom toho, že ti zabil bratra to byl on, kdo zmasakroval všech těch dvanáct mladistvých, mezi nimiž byla i Aiku. Akce před pěti lety, tam na letišti. Zase on. Vážně víš, koho sis vzala? Je to jen obyčejný čokl, co se neumí kontrolovat. Jak v zabíjení, tak v sexu, ale na to přijdeš."

Nestihla jsem mu na to nic říct, ani ho zastavit, aby mi vtiskl krátký polibek do vlasů na rozloučenou. Vyskočil oknem, aby se už nemusel s nikým potkat a zmizel. A já byla uvnitř roztrhaná nakusy. Potřebovala jsem tu bolest utlumit. Být zase teď a tady. Tak jako v noci. Zoufalý člověk dělá zoufalé činy. O upírech to platí dvojnásob. Chtěla jsem zase ztratit sama sebe a nemyslet. Tak jako v noci. Tentokrát jsem ale nechtěla Eijiho. Chtěla jsem ho jen sobecky využít, abych unikla vlastní bolesti. Navíc, jsem byla zvyklá brát si to, co chci. A pokud měl Ťin pravdu... kdo by bral ohledy? Třeba jsem se s ním ve všem pletla a je to jen pes utržený ze řetězu.

Vejdu do obýváku za ním. Přecházel po pokoji, ale jak mě viděl, zastavil se. Slzy mi kanuly po tvářích, ale nedbala jsem. Rukou jsem ho chytla ze zadu za krk a začala ho prudce líbat. Bez jakékoliv chuti ho skutečně cítit, nebo líbat se s Eijim jako s mužem, který mi v hlavě i v srdci všechno zamotal. Chtěla jsem jen něčí tělo, které mi pomůže na okamžik zapomenout na všechno...

Hlad

Po chvíli, kterou já osobně považuji až za příliš dlouhou, se objeví v obýváku. "Ah... nic jsem nena-." Umlčí mě. Překvapeně zamručím do dravého polibku, ale tělo začne jednat instinktivně. Ruce mi majetnicky sjedou na její zadeček a přitisknou ji ke mně, zatímco se utápím v polibku. Touha po ní ještě přiostřena náhlým zjevením mého soka v... lásce? Co na tom sejde, vypadám jako někdo, kdo se vyzná ve vlastních pocitech?

Mám na ni chuť. Sakra, nejraději bych si opravdu dal další kolo. A pak ještě jedno. Co na tom sejde? Ale přinutím se otevřít oči a odtrhnout ji od sebe. I když se zjevným přemáháním se. Hledím jí do očí a rozeznávám slzy a jen surový hlad. Sex je výborná anestezie, to ano. Obzvláště, když přijde na emoce. Ale s ní... s ní mi to připadá špatné. Jako bych zrazoval ji i sebe, kdybych se s ní vyspal jen tak. Sex před tím měl svůj důvod a svoje kouzlo, ale teď...

"Takhle ne, Sio." Zašeptám a pak ji k sobě přitáhnu. Nicméně tentokrát jen do objetí. Jak je běžně sebevědomá a hrdá, teď se snadno schová v mých rukou a já ji políbím do vlasů. Nevím, co se jí děje v hlavě. Ale vím, kdy je potřeba být to pověstné rameno na vybrečení se. Nechám ji brečet, nebo cokoli, co vlastně upír dělá, když potřebuje získat zpět nějakou emoční stabilitu. Nemůže to být horší, než Rea po přeměně, když se teprve učila ovládat svou šelmu. Mé myšlenky znova utečou na mladou holku, stále ještě studující práva, která najednou byla okradena o veškerý svůj život a vhozena do tohoto. Zvládla to dobře. Mnohem lépe, než já v její situaci. A stejně... Několikrát se mnou zápasila v němé snaze se pomstít za to, co se jí stalo. I když ji přeměnil vlkodlak mimo smečku, jen další, jako jsem býval já. Až pak mi konečně uvěřila.

A já teď tu důvěru zradil. Sakra, místo toho, abych ji hledal jsem tady spal s někým, kdo ještě nedávno byl mým úhlavním nepřítelem. Tiše si odfrknu a pomalu ji pustím z objetí. "V pořádku?" Zamručím tiše a drobným dotykem rtů kdyžtak smažu stopy po slzách. "Běž se upravit, já zatím sbalím to tělo, ano?" Zamručím tiše a pohladím ji po ramenou.

Setkání

Polibek opětoval a já jsem se pomalu začala ztrácet. Potápěla jsem se do nicot tělesných požitků a nechávala všechno za sebou. Uvítala jsem jeho chuť na mé tělo a sama jsem se k němu hladově tiskla. To všechno před tím, než polibek ukončil.

Podívala jsem se na něj zcela nechápavě, ikdyž jsem někde hluboko uvnitř věděla, proč to dělá. A to mé umlčené všímavé já to udivilo. Nabídla jsem mu sex jen pro sex, ale on to tak nechtěl. Cítí ke mně snad něco? Jenže tenhle hlásek jsem v ten okamžik neslyšela. Přitáhl si mě k sobě a já ho nechala. Jemné obětí a polibek do vlasů. Ale to jsem nechtěla! Moje nitro pomalu ale jistě začalo zuřit. Upírá mi to, co by mi teď pomohlo nejvíc? On, takový čokl, který jinak spí s kde kým?! A zrovna se mnou teď NE?!?!

Nechala jsem, aby mi slíbal slzy z tváří. Jako ledová královna, která uvnitř žhnula vzteky. "To tedy rozhodně není. Včera to pro tebe byla jenom příležitost, jak mít v posteli upírku jako nějakou raritu. A vidím, že tím včerejškem to pro tebe skončilo. Taky dobře." Nedala jsem mu šanci odpovědět a odešla do ložnice se převléknout. Čert vem mrtvolu.

Kdyby mě srdce tolik nebolelo a kdybych věděla, co dál, možná bych byla schopná nevybíjet si to všechno na Eijim, který byl zrovna kolem. Ocenila bych, že mojí slabosti nevyužil a začala přemýšlet nad tím, že ke mně opravdu musí cítit něco víc. Ale bohužel. Kopala jsem kolem sebe a bylo mi jedno, že neprávem. Byla jsme naštvaná na Ťina i na Eijiho. Ve skutečnosti však nejvíc na sebe. Rychle jsem se oblékla a upravila tak, jak jsem byla zvyklá pro setkání klanu.

V černých rukavicích jsem mrtvé tělo zabalila do černého saténového prostěradla, které jsem našla ve skříni a převázala ho provazem, který byl také v ložnici. Ha ha, vážně vtipálek ten, kdo ho sem dal. Zřejmě někdo od těch psů. Přistihla jsem se, že díky mé náladě jsem s náklonností k nim byla zase stejně, jak na začátku. Nádech a výdech.

"Můžeme?" Příkrý tón mého hlasu prořízl ticho v domě až na balkón, kde zřejmě Eiji byl. Kde taky jinde hledat závisláka... u drogy.

Chlad

Nedávám na sobě znát, jak hluboko její slova zasáhla. Nechám ji odejít a jen ji pozoruji. "Ženský." Povzdechnu si a prohrábnu si vlasy. Jo, co k ní cítím... to je otázka za modrý z nebe. A ačkoli jsem běžně poměrně... liberální, když přijde na otázky sexu, prostě mi je proti srsti spát s ní jen tak. Bez ničeho. Jen setkání dvou těl. Jen vypuštění páry. Ale nic... dalšího. Žádné mravenčení, doprovázející každý pohled na její tělo a každý její sten. Nic dalšího.

Se zoufalým zamručením potřesu hlavou a obléknu se. Teď je třeba řešit důležitější věci. Třeba, jak zařídit, aby se na sebe smečka a klan nevrhly hned jak se uvidí. To bude taky ještě zábava. Na uklidnění si znova zapálím a chvíli jen nechávám myšlenky toulat se, s opatrnou instrukcí, ať se při tom toulání vyhnou tématu Sia. Nicméně z poklidného přemýšlení mě vyhne právě její hlas, nesoucí povědomé ostří. Jedna má část to uvítá. Když ji budu moct nenávidět a opovrhovat jí, nebudu mít takový zmatek. Ale ta druhá... ta ví. Znova frustrovaně zavrčím a pak se vydám do ložnice.

"Samozřejmě." Zamručím k ní a tělo v prostěradle, umě svázané provazem, si hodím přes rameno. Jediné štěstí je, že jsou dvě hodiny ráno a že je ten dům blízko. Takhle je Kjóto stejnak plné podezřelých živlů a my budeme vypadat ještě normálně. Vyrazím z domu, počkám na ni a zamknu. No a pak vyrazím.

Jdu potichu, není, co bych jí chtěl říct. No, kromě zoufalé otázky co ke mně vlastně cítí, ale když se na ní podívám, rozhodnu se neriskovat rychlou smrt a raději stále mlčím. Cesta nám trvá pár minut. Už z dálky je slyšet hádka dvou hlasů, v jednom z nich jasně poznám alfu. Zoufale si povzdechnu a vejdu dovnitř. Ignoruji případné pohledy upírů i vlků a prostě tělo hodím na stůl mezi ně. "Dohádali jste se, nebo můžeme začít řešit, že se nás před pár hodinami pokusil zabít člen Řádu a vaše ctěná ochranka tomu fakt nebyla schopná zabránit?" Zavrčím a založím si ruce na prsou.

Pro vyšší cíl

♫ ♪ ♫ ♪♫ ♪

Tiše usedá
do hladin nebes
květ zmrzlé sakury.

Poslední růžový
další jsou jako tma
a láska?

Cestou tam jsem ledem obalovala všechno, co v sobě mělo nálepku Eiji. Každou vzpomínku i polibek. Teď nebyl čas. A ani jindy asi nebude. Není co řešit! A přesto je. Soustředím se na následující jednání.
"Zdravím vás." Řekla jsem způsobně všem v malé hale (ve spodní části domu). Můj klan i vlkodlaci byli sice netrpěliví, hádaví, ale byli tady. Zatímco Eiji získal jejich pozornost, já se do toho vložila. "Tělo toho muže není ani lidské, ani upíří, ani s příměsí dračí krve, není to ani mág a ani vlkodlak. I když něco z vlkodlačí krve v sobě má." Nehodlala jsem se cítit provinile za to, že to říkám až teď a neřekla jsem to Eijimu předem. Teď ne.

"S Eijim jsme si jistí, že patří k Řádu. Na cestě za zábavou jsem se náhodou dozvěděli, kde a kdy se setká jeden z Řádu se svou spojkou, která jim má někoho přivést. Je nutné, abychom to sledovali a zapojili jak náš klan, tak vaši smečku." To jak jsem to podala, bylo naprosto záměrné. Bylo nad slunce jasnější, že vědí moc dobře, že to nebyla žádná náhodná cesta ta zábavou.

Iruko nesouhlasně zavrtěl hlavou, blýsklo mu v očích, ale nic nerozmazával. "Bylo by vhodné, abyste nám dali všechny informace, které máte." Řekl nakonec. Mezitím dva upíři začali rozbalovat tělo, načež pár vlkodlaků přišla k mrtvole, co ležela na stole mezi nimi, o dost blíž, aby dali najevo, že patří i jim.

Pitva

Way down we go...

Informace o vlkodlačí krvi mě překvapí, ale nenechám to na sobě znát. I když mi to taky mohla říct dřív... nu což. Teď to stejně nezměním. A ostatním vlkům je to upřímně jedno. Alfa je jeden z těch, co si začnou blíže prohlížet tělo, i když většinu informací bere ze svého čuchu. "Existuje tu podezření, že jeden z klanu dodává Řádu informace či podobné záležitosti. O čem přesně netuším, alespoň já ne. Nicméně bych nevylučoval možnost, že do tohoto jsou zapletení i členové smečky. Mladí vlkodlaci jsou ambiciózní a blbí. Kdo ví, co se jim honí v hlavě." Dodám k Siině vysvětlení.

Mezitím se napřímí alfa. "Těžko říct, co je přesně zač, ale masový golem to není. Což je dobře. Proti těmhle zmetkům jsem už párkrát bojoval. Tvrdí hoši. Tvrdší než my." Zamručí a já neskryju včas úsměv. Alfovy historky o bojích s masovým golemem Franksem, který byl inspirací pro Frankensteinovo monstrum jsou legendární. Nikdo si nikdy netroufl říct, jak starý alfa vlastně je. Ale většina se shoduje, že přeměněn byl během první světové války, nejpozději. On sám se nikdy nesvěřil.

"Jinak se má pozorování shodují tady se slečnou Takaoshi." Neudržím se trochu škubnu koutky rtů při zmínce nového příjmení Sii. "Z části vlkodlak. Možná mutant? Genetický experiment? Těžko říct, ale zajímalo by mě, jestli o tom ví jejich šéfové z Vatikánu. Tohle se přece Papeži líbit nemůže, ne?" Usměje se a podívá se na Iruka. "Naši doktoři jsou spíše polní medici, v patologii nikoho zkušeného nemáme. Pitvu vám rád přenechám, pokud při ní necháte alespoň jednoho pozorovatele Smečky a samozřejmě nám sdělíte své poznatky." Alfa se mile usměje a já jen tak tak udržím frustrované zavytí. Místo toho se podívám na Siu a naznačím protočení očí v sloup. Je to tady zas.

"Jo, tak tohle si vyřešte pokud možno mimo nás. My zkontrolujeme tu spojku. Navrhuju sebe a svou ženu. Nikoho dalšího. Z jednoduchého důvodu, cokoli víc než dva by bylo moc a my jsme spolu schopní pracovat, zatímco jakýkoli jiný vlk a upír nikoli. A ani jeden z vás nepovolí tým složený pouze z členů Smečky či Klanu. Nu?" Zvednu obočí a založím si ruce na prsou.

Informace

Něco se říká na rovinu něco ne. Informace jsou moc a kdo s nimi neumí zacházet, jakoby házel esa na stůl aniž by mu to k něčemu bylo. Ach Eiji. Bylo mi nad slunce jasnější, čeho se Iruko chytne a jestli si ten popletený vlkodlak myslel, že to vyřídí takhle rychle... mýlil se.

"To, že jste manželé z vás nedělá hlavní vůdce klanu. Pokud vím, ty jsi pořád betou ve své smečce a jestli ti tohle bude alfa tolerovat je jeho věc. Nestrpím, aby jsi tu vykřikoval něco o naší spojce s Řádem." Iruko byl dotčený a bral to jako osobní urážku. "Dokud nebudeme mít nezvratné důkazy, nehodlám tolerovat vzájemné ukazování jeden na druhého. Ne, co se týče klanu. Když už tu mluvíš o soudržnosti, tak bys mohl i pochopit, proč je zrovna tohle důležité.

Pitvu provedeme my a souhlasíme se o informace a průběh podělit s vámi."

Znala jsem otce moc dobře na to, abych věděla jak moc ho Eiji uráží ne tím, co říká, ale formulací a tónem hlasu. Ztřeštěný vlkodlak! "Máš pravdu, Iruko, samozřejmě, že se podřídíme rozhodnutí těch, kteří vedou. Bylo by však oběma stranám ku prospěchu, abychom na zmiňovaném setkání pracovali právě my dva. Eijiho argumenty dávají smysl." Čekala jsem, co odpoví. Mlčel a poté pomalu kývl.

"Víš, co dělat." Prohlásil jen a věc byla najednou u konce. V téhle formulaci byla skrytá tajná, už před sňatkem domluvená zkazka. Iruko chtěl vědět všechno, mít veškeré informace. Měla jsem mu je v šifrované zprávě ihned zaslat. "Ano" Odpověděla jsem jednak na to, že vím co dělat a jednak na to, že si pamatuji na tajnou domluvu a všechno mu zašlu.

Ťin tu byl také, ale neříkal nic. Jen se na mě díval.

Pohledem jsem se ale obrátila k Eijimu, abych zjistila, zda chce ještě nějakou důležitou informaci (u které je lepší, aby zůstala tajná) plácnout jen tak na zdař bůh, nebo už taky nemá nic na srdci. Jen jsem doufala, že nezmíní Takeshiho. Bylo by to to nejméně diplomatické, co by mohl udělat.

Vyjednávání

Tiše syknu, když si všimnu tónu, jakým se mnou Iruko mluví. Zavrčím a stejně tak pár dalších vlků. Oko mi cukne. Normálně jsem já ten diplomat, ale po dnešku tak nějak vyprchala jakákoli chuť být pacifistou. Má ruka dopadne na stůl a já se předkloním. Jen ztěží zabraňuji vrčení, aby nedoprovázelo každé mé slovo. "Tak podívejte. Svou ublíženou čest si nechte na někdy jindy. Pro mě za mě mi třeba teď vystřelte mozek z hlavy, pokud vám to udělá radost. Ale pokud vám to nedošlo, někdo vám právě málem zabil dceru. A jediné, čeho jste schopný je se tvářit ublíženě, že vás upozorňuji na jedno vodítko? S tímhle běžte do háje." Zavrčím a všimnu si varovného pohledu alfy. Nemohl by mi být víc jedno.

Odstoupím od stolu a naštvaně si zapálím cigaretu. "Krtky má mezi sebou Klan stejně jako Smečka. S obojími je potřeba něco udělat. Ale pokud chcete, aby vás Řád zničil zevnitř, pro mě za mě. Můj problém to už není. Konečně, odstřihli jste mě od operací, ne?" Vrhnu zlostný pohled na alfu. O tomhle si s ním taky chci promluvit. "Já každopádně za pár dní jdu čirou náhodou do jednoho ze skladišť, kde se bude také čirou náhodou odehrávat shůzka Řádu. A ona..." Lusknu prsty směrem k Sie. "Tam bude taky. Proč? Protože jsem to řekl. Tečka. Šmitec. Už teď máme lepší výsledky než vaši zvědové a to jsme na to jenom dva." Zavrčím a otočím se na podpatku, načež vyrazím z domu. "Jdeme." Štěknu na Siu hlasem, který nedovoluje námitky. I když jsem zvědavý, co udělá. Nehledě na její kroky, já se vydám zpět do domu.

Vlkodlak, co vrčí... kouše.

Moje tělo sebou trhne, jak Eiji praští do stolu. Jestli jsem se do teď snažila situaci uklidnit, po tomhle jsem neměla šanci. Čím více toho Eiji řekl, tak ani chuť. Měl v tom pravdu. A to jsem mu musela přiznat, ať už jsem na něj byla rozlobená jakkoliv. Umím ocenit, když si někdo dá jedna a jedna dohromady a o to víc, když se podle toho chová.

Další jeho zavrčení a já si všimla, že se mi to líbí. To jak celý plane, jakoby rostl před očima a ostatní se zmenšovali. Celým tělem mi najednou proběhl pocit z minulé noci. To, jak si mě bral. Rychle jsem sklopila oči a zase byla v přítomnosti. Tušila jsem, jak moc Iruka musel jeho výstup iritovat. O to víc, že nikdo - krom mě, Eijiho a Ťina - nevěděl, kde a kdy se ta schůzka odehraje. Ťinovi jsem to tenkrát poslala po naší spojce. Ani teď jsem toho nelitovala.

Když vyštěkl poslední slova směrem ke mně. Nechtělo se mi sklopit hlavu a jít. Co mi zbylo. "Sio!" Sykl ještě Iruko. Ťin několika kroky přiskočil a stihl mě ještě mezi dveřmi chytit za ruku. "Li, nemusíš s ním nikam chodit. Tohle není nějaká vaše věc. Zůstaň." Ruku držel silně. Naléhavý hlas. "Dělám jenom to, co je nejlepší pro klan. Jestli mi chceš pomoct, zmiň se Irukovi o svém bratrovi." Ruku jsem silou vytrhla, až mu v ruce zůstal můj náramek. "To je lež, kterou si jen všechno ospravedlňuješ." Vykročila jsem. "Li, nevzdaluj se mi." Pošeptal do zavřených dveří.

Eijiho jsem musela dohnat. Šel rázně a rychle. Chůze prozrazovala, co se v něm děje. Srovnala jsem s ním krok a nic neříkala. Náladu jsem neměla dobrou a nelíbilo se mi, jak sebejistě rozhodoval o nás obou na společném setkání.

"Tos nemusel." Řekla jsem chladně, když jsme docházeli k našemu domu. Mohlo být kolem páté ráno. A něco mi prozrazovalo, že nepůjdeme jen tak v klidu spát. Oba dva ve špatné náladě, vzteklí... jak psi... fuj.

Přidrzlá upírka

Potěší mě, když mě Sia doběhne. Což ale rychle skryji v podrážděném syknutí nad její poznámkou. "Nemusel. Ale Bože, bylo fajn jim to vmetnout do ksichtu." Zamručím. A je to pravda. Tohle ve mně bublá už dlouho, je fajn to konečně říct nahlas. Jen ať si ten incident vyřeší mezi sebou. Stejně tam všichni vědí, že mám pravdu.

Když dojdeme domů, zavřu za námi dveře a sundám si kabát. A pak se podívám na Siu, které zastoupím cestu. Stále ještě ve mě vřou emoce po mém výbuchu na Iruka, a teď nemají v plánu se jen tak uklidnit. "A my si musíme pár věcí vyjasnit, má drahá." Zavrčím a založím si ruce na prsou."Co má tohle znamenat? Tohle... všechno." Máchnu rukou, jako bych obviňoval svět. "Jednu chvíli jsi příjemná, další chladná a teď jsi na mě pro změnu naštvaná. Hele, já vím, že ženský můžou bejt dost zmatečný, ale tohle je dost i na mě." Zoufale si prohrábnu vlasy. "Takže, alespoň jednu věc mi zodpověz. Co ke mně cítíš? Opravdu." Zadívám se jí do očí a zkoumám každý pohyb jejího těla. "Opravdus to měla jako jednorázovku? Abys vyzkoušela, jakej je vlkodlak? Nebo v tom bylo něco víc?" Dodám tiše a čekám na odpověď.

Vyříkávání

"Jasně. Protože to bylo fajn. To je opravdu argument k popukání. Kdyby to takhle dělal každý, o mírových jednáních a spolupráci bychom si mohli nechat jenom zdát." . Svléknu si černé sáčko. Jeho - musíme si promluvit - mě zaskočí.

"Proboha Eiji! Já jsem oproti tobě náladově nestálá jako Fuji. Nemůžeš na mě v jednu chvíli štěkat rozkazy a v druhé se ptát, co k tobě cítím!" Frustrovaně na něj vykřiknu. "Tvoje schopnost pro diplomacii je úplně mizivá, nesnáším tvoje kouření a laxnost, kterou vkládáš snad do všeho! Žít s takovým nevyblbnutým vlkodlakem je za trest!" Dodám vztekle a pak ztichnu. Čeká. Čeká na mou odpověď. Zcela otevřeně mi svýma očima a vším ostatním říká, že mu na tom záleží.

"Nevím, co to ten večer bylo. Ale z nás dvou já nejsem ta, která je na jednorázovky." Vmetu mu do tváře abych zakryla svůj zmatek. Pořád se mu bojím otevřít naplno.

A tak čekám.

Hádka

Frustrovaně zakňučím nad její odpovědí. "Aspoň jednou. Jednou mi dát jasnou odpověď. Zabilo by tě to?" Vjedu si rukama do vlasů a chvíli jí hledím do očí. "Do háje už. Jo, nebudu ti lhát, mám za sebou svou řadu jednorázovek." Zamručím. A to jsem ještě poměrně dost frigidní, oproti jiným vlkodlakům. Ale tuhle informaci si nechám pro sebe. Něco mi říká, že by ji teď neocenila. "Ale do háje, sama uznáš, že tohle bylo jiný. Já nevím v čem. Do prdele, většinou jsem já ten, kdo žije podle svých emocí, ale ty mi teď hážou smíšený instrukce."

Povzdechnu si a položím ji ruce na ramena. "Jednu chvíli tě nenávidím a opovrhuji tebou. Další bych zabil každého, kdo by se tě jen dotkl. Jednu chvíli tě chci mít jen pro sebe, tu další jsi mi jedno. A tvoje chování mi nepomáhá tohle luštit." Řeknu, teď už klidněji. Je pro mě důležté, aby tohle pochopila. "Byla to tedy jednorázovka? Jen náhlý zkrat v našem chování protože sexuální napětí a tak podobně? Nebo v tom bylo něco víc? Sio... řekni. Prosím. Pokud to byla jednorázovka, pochopím to. Půjdu zase do obýváku, kde na sebe můžeme vrčet a tvářit se, že se nic nestalo, zatímco sebou navzájem opovrhujeme." Řeknu tiše. "Jestli chceš tohle, stačí říct. Já tě fakt nechci do ničeho nutit. Opravdu ne do toho, abys řešila moje emoční problémy." Hledím jí do očí a čekám.

Jako nůž

Dívala jsem se mu do očí a plně rozuměla. Cítila jsem to stejně. Naprosto zmatená, ze všeho. Jenže on to měl mnohem jednodušší. Já mu nezabila bratra. On před sňatkem neměl snoubenku, se kterou si myslel, že je to na vždycky.

V tomhle jsem nikdy nebyla dobrá. Otevřeně mluvit o svých citech... to bylo přesně to, co jsem se musela odnaučit, abych mohla hrát politické pletichy. Cítila jsem váhu jeho paží na svých ramenech a vnímala jeho rty tak blízko.

Ale cítila jsem i to, co jsem celou dobu zametala pod koberec. Tu šílenou bolest, zmatek a strach. Nechápala jsem, proč jsem pro tohohle vlkodlaka ztratila hlavu. Vždyť přece s Ťinem... Nedávejte do rukou nůž někomu, kdo svou vlastní bolest musí překrývat bolestí někoho jiného. Kdo radši bodne, než aby sám před někým krvácel. Věděla jsem, co cítím. A nesnášela jsem se za to. Jak se můžu zamilovat do vlkodlaka po pár dnech a Ťina od sebe tak snadno odříznout?

To radši nebýt s nikým. To je jedno, že to bolí, zasloužím si to. Už zase mi po tváři stékala slza. To co jsem říkala, byla lež. Věděla jsem, že ho to zraní. Teď už jsem to věděla. Protože cítil to samé, co já. Viděla jsem mu to v očích.

"Manželství mezi námi je jen smlouva dvou společenství, které si jde jinak po krku." Setřela jsem slzu a poodstoupila od něj. "Netahejme do toho city, které tam nejsou." Řekla jsem, otočila se a odešla do koupelny.

A tam jsem byla přes dvě hodiny. Chvíli pod sprchou, chvíli jsem seděla ve vaně a nechávala všechnu tu bolest odejít. Ale čím déle jsem tam tak byla. Tím mi bylo hůř. Až když jsem se jasně rozhodla, že Eiji ne... až teď jsem si uvědomila, že svoje city k němu jen tak nepotlačím. Celou tu dobu jsem na něj myslela... jak moc ho moje slova bolela? Zjistila jsem, že nechci, aby se trápil. Že chci, aby mě objal a přitulil si mě k sobě.

Dala jsem se do kupy, rozčesala vlasy a odlíčila se. Oči sice trochu zarudlé od pláče, ale čert to vem. Vzala jsem si na sebe jen spodní prádlo a saténový župan s překrásnými malbami plameňáků. Pomalu jsem odemkla dveře a zamířila do obýváku. Začínalo se pomalu rozednívat. "Eiji? Pro mě to nebyla jednorázová záležitost ze spousty alkoholu. Nemůžu k tobě být lhostejná tak, jako před tím."

Slova jsem pomalu šeptala do šera. Rozrušená svou upřímnou zpovědí a strachem jak to bude dál. Stála jsem zády opřená o rám dveří a prohlížela si vzor na koberci pode mnou. Neodvážila jsem se vejít a tak jsem v tom rozrušení ani nezkoumala, jestli tam Eiji je. Snad mě slyšel. Říct to bylo tak těžké, že jsem to opakovat nechtěla ani za nic.

Změny

Její slova mě raní. Hlouběji, než bych očekával. Ale nedávám to najevo. Jen pohled mi ztvrdne a já její ramena pustím. "Rozumím." Řeknu tiše, chladně a odejdu do obýváku. Nebrečím, jen... Nevím co se sebou. Co jsem si vůbec myslel? Že to pro ní něco znamenalo? Bože, Eiji, ty jseš obrovskej kretén, víš to? Nadávám si a tiše při tom hledím do stropu. Nedávám si žádné naděje, že dnes vůbec ještě usnu. Místo toho ležím a... nevím.

Ta bolest je silnější, než jsem čekal. A zažil. A to jsem zažil dost všech druhů bolesti. Ale tohle čisté odmítnutí, fakt, že mě prostě využila a že já kretén jsem si myslel, že je v tom něco víc... To je horší. Cítím tu bolest v srdci, nebo spíše jako bych srdce neměl a jen tupou, černou díru. A stejně hlásek ve mě, ten co pozoruje nezávisle na emocích, ten, co si všiml její slzy... ten mi podstrkuje, že si jen lhala, že je na tom stejně, že to prostě byla reakce.

Posílám ho do háje, kvůli němu ta rána paradoxně bolí ještě o něco víc. A pak... otevření dveří. Jsem potichu, i když si ji vyslechnu. Chvíli není slyšet nic, téměř nedýchám. Jen ucítím, jak se mi zrychlil tep. Až po chvíli mi ze rtů unikne drobné uchechtnutí a já se zvednu. Rychle a tiše k ní dojdu. Obejmu ji a přitisknu k sobě, zatímco nechám naše rty ať se spojí. Jemně. Něžně. Ne tak dravě, jako včera. Užívám si to a nechávám polibek ať je dlouhý jak jen to je nutné.

Až po chvíli ho přeruším a pousměju se. "Ty máš fakt problém dát mi jasnou odpověď, co?" Uchechtnu se, jen špatně skrývajíc jak velkou radost mi vlastně udělala. Sakra, kdybych měl ocas, teď by sebou vrtěl ze strany na stranu. Znova neodolám a políbím ji. Užívám si sladkou chuť jejích rtů a usměju se na ni. "Mám se bát, že si to za pár hodin zase rozmyslíš?" Uchechtnu se a opatrně ji pustím z objetí. Jako bych se bál, že mi uteče.

Za svítání

Jeho polibek je dar na bolavé nitro. Hladí a tiší. Něžně ho opětuji, pomalu a jemně hladím svým jazykem ten jeho a po dlouhé době se konečně uvolním. S tou jasnou odpovědí má pravdu. Pousměji se a zase políbení. Cítím zase jeho vůni a pevněji ho obejmu.

Na jeho další otázku zakroutím hlavou. Vezmu ho za ruku směrem do obýváku. Ložnice už pro mě nebyla bezpečným místem. Posadíme se. "Přijdeš mi do života jako ten poslední, pro kterého bych mohla ztratit hlavu a stejně ji ztratím." A nejen ji, je v tom hlavně srdce, ne hlava. "Zabil jsi mi bratra, a ukázal se jako můj budoucí manžel ve chvíli, kdy jsem se chtěla provdat za svého... za Ťina. K tomu všemu jsi vlkodlak. A ani si tě nemůžu držet od těla. Ťin říkal, že tenkrát... ten kdo zmasakroval těch 13 mladistvých. Že jsi to byl ty. Je to tak? " Zeptala jsem se na otázku, která mě pálila už dlouho. Vyslechnu si jeho odpověď a chvíli mlčím. Potom ze mě vypadne něco, co jsem ani říct nechtěla.

"Nechci, aby jsi spal s jinými... kdybys to udělal, všechno mezi námi skončí." Řekla jsem na rovinu a v hlavě se mi mihla vzpomínka na Ťina. Tohle bude bolet ještě dlouho. Musím mu pak vysvětlit, že mezi mnou a jím je konec. Jinak se o mě bude snažit dál a to by nedopadlo dobře...

Poposednu si blíž k Eijimu a jemně ho políbím na krk.

Smrt

Posadím se vedle ní a jemně ji hladím po zádech. Je to zvláštní. Stále se nemůžu nabažit jejího těla. Až při zmínce o mladistvých mi výraz ztvrdne a já se po odtáhnu. Myšlenkami mi proběhnou vzpomínky. Na chuť masa a krve v tlamě, na mé ruce, které změnily barvu od směsi krve a orgánů, kterými prošly. Na šílenství, které mě svíralo a na ten nesnesitelný hlad a šelmu v sobě. Na vztek vůči ostatním vlkodlakům, že mě okradli o vše, co jsem kdy byl. Dostanu silnou chuť jí lhát, říct jí, že jsem to nebyl já, ale jiný vlkodlak, pološílený přeměnou.

"Jo. Je." Řeknu, proti své vůli a s neskutečnou chutí roztrhat Ťina na kousky. "Byl jsem mladej, blbej a arogantní. Myslel jsem, že tu šelmu zvládnu sám, bez smečky. Pitomost. Nebejt Smečky, už by si mě našel lovec na volné noze a byl bych mrtvej. Nebo mě zabila jiná smečka. Nevím, proč mě alfa vzal, ale..." Povzdechnu si a pokrčím rameny. "Jedno mi věř. Není dne, kdy bych toho nelitoval." Zamručím a podívám se na ni.

Pousměju se nad jejím požadavkem. "S tím bylo počítáno, Sio." Jemně ji obejmu kolem ramen. "Když ti to udělá radost, žádnej románek tady nebyl už aspoň devět měsíců." Usměju se a políbím ji na tvář. Nezmiňuju Ťina. Teď o něm opravdu nechci mluvit. Místo toho ji znova políbím a užívám si polibek. Pohladím ji po tváři a pousměju se. "Malá, drzá a arogantní upírka. Zrovna do tebe jsem se opravdu zamilovat nehodlal." Uchechtnu se a zamručím. "Ale byla by nuda, kdyby všechno šlo podle plánu, nemyslíš?" Jemně ji kousnu do rtu a mrknu na ní.

Unavený?

Sluneční paprsky zůstaly pod hustou mlhou. V obývacím pokoji bylo šero a příjemné teplo. Jeho odpověď, co se vražd týče mě zamrazí, ale nepřekvapí. Pokud to udělal, musel teď už být někým jiným. Mrzelo ho to. Sice to neomlouvalo mladickou hloupost a chybu, která měla tak fatální následky, ale vypovídalo to o jeho povaze.

"Byla..." Tiše odpovím. Sednu si naproti němu a pomalu mu začnu svlékat triko. Pozoruji co on na to.

Své nohy přehodím přes jeho, takže na něm teď sedím obkročmo a jemně jeho krk častuji polibky. Měla jsem na něj takovou chuť. Chtěla jsem se s ním milovat o to víc, že jsem teď věděla, že se do mě zamiloval.

Mé prsty běhaly po jeho nahé kůži. Měl tak krásně vypracované tělo. Horké a snědší než to mé. Vzala jsem jeho ruku a nasměrovala ji pod mé těsné, černé triko. "Minule se mi to moc líbilo.." zamručím v tichém přiznání. Slyším jeho zrychlený dech a to jak mu bije srdce. Cítím ho celého...

Znova

Překvapeně zamručím, když mi začne stahovat triko, ale nebráním se. Spokojeně zapředu, když ucítím její rty na krku a její ruce na mém boku. Celé tělo se mi pokryje drobnou husinou, jak mě každý její dotek vzrušuje. Usměju se na ni, když se má ruka ocitne pod jejím trikem a pohladím ji po boku. "To mně taky, drahá." Usměju se, a tentokrát to oslovení nenese ten punc ironie a sarkasmu. Je myšleno upřímně.

Pohladím ji něžně po tváři a políbím ji. Ano, před tím to bylo dravé a hladové a neskutečně fajn, ale teď... no, taky není třeba nikam spěchat, ne? Chci si to užít. Stáhnu z ní její triko a přitisknu ji k sobě. Oba nás teď skrývá už jen její župan a já ji hladím po celém těle, zkoumám ho, každý centimetr si vrývám do mozku, když jemně probírám její hebkou a dokonalou pokožku, tak bílou až skoro v tom šeru září.

Po chvíli nakloním hlavu na stranu. "Napij se, jestli chceš." Zamručím k ní, zatímco mé ruce nahmatají rozepínání její podprsenky a zkušenými pohyby ji jí zbaví. Hodím ji někam za ní. Nezajímá mě kam dopadla. Momentálně mám před sebou mnohem zajímavější věci. Má ruka sjede na její zadeček a pevně ho stiskne.

Lano

Oba dva do půl těla nazí, jemně překrytí županem. Nakloní hlavu na stranu a já si vyberu místečko těsně pod klíční kostí. Nejdřív ho laskám jazykem a horkými rty a potom pomocí zubů probodnu kůži dvěma malými rankami. Hustá, kořeněná krev mi skrz jazyk proběhla celým tělem. Vzrušovalo mě to... to, že můžu i to jak chutná.

Svým klínem jsem se přitiskla víc k němu. Jeho vzrušení mi dělalo tak dobře... "Co sem donést ten zbytek provazu z ložnice. Chtěla bych si tě ne chvíli svázat, vlkodlaku." Zašeptám mu do ucha horkým dechem.

Moje dlaně se nemohly nabažit jeho krásného těla. Chtěla jsem ho cítit víc a víc. Ale bylo mi jasné, že kdybychom se na sebe vrhli hned, tak to za chvilku můžeme dělat znovu a znovu, protože nás to tak nenabaží.

Spoutaný

Slastně zasténám, když znova ucítím její zuby pod svou kůží a tiše zapředu. Musela by pít fakt dlouho, abych to poznal, s tím jak rychle se mi ztracená krev regeneruje. Ten pocit je... opájející. Ta drobná bolest, smíchaná se vzrušením a pocitem nebezpečí mě omračuje a já se trochu zacukám. "Chutnám ti?" Zavrním, když se odtáhne.

Ale to už se na mě přitiskne svým klínem a já slastně zachrčím. Cítím, jak je horká. A vím, že mě chce určitě stejně, jako já ji. Její nabídka mě... překvapí. Ale příjemně. Konečně, proč ne? Minule jsem měl otěže já, tak je jenom fér, když to teď bude mít v režii ona. Její horký dech na mém uchu mě donutí spokojeně přivřít oči.

Užívám si, jak mě hladí po těle. Jsem stejně nedočkavý, ale i tahle provokace, tohle oddalování je příjemné. O to větší slast pak bude, když se konečně spojíme. Usměji se a jemně ji plesknu přes zadeček, než ho pevně sevřu. "Čubička je nějaká drzá, hm?" Zamručím a jemně přejedu zuby po jejím krku, zatímco masíruji její zadeček. Po chvíli se ale odtáhnu. "Dobře, dělej jak myslíš." Mrknu na ni. Pro lano si nicméně bude muset skočit sama.

Hra

"Chutnáš mi, jako zakázané jablko z rajské zahrady..." Zešeptám do ouška ještě než se k sobě přitiskneme o kousek blíž. Neudržím se a jemně zasténám. "Tak čubička? Dneska budeš hračkou pro jednu chtivou upírku, tak si moc nedovoluj." Řeknu na oko přísně a ještě než dojdu pro provaz, políbím ho.

Župan v chůzi povlává kolem mého (až na kalhotky) nahého těla. Kromě provazu si vezmu i čelenku, pro pobavení. Měla jsem ji s sebou, protože se měl brzy konat výroční maškarní ples, ale vzhledem k situaci mi bylo jasné, že ho klan nakonec pořádat nebude. Eiji se nad tím rozhodně pousměje...

Vejdu do pokoje s provazem v ruce. "Poprosila bych tě, aby ses více přiblížil k těm trubkám od topení pod oknem." Když jsem viděla, jak si prohlíží mou čelenku, vypláznu na něj provokativně jazyk. Počkám, zda mi půjde na ruku a když se přiblíží k topení, bez servítek a na pevno mu svážu zápěstí k sobě a poté k topení.

Dám mu pusu na čelo a potom poodejdu k mobilu, abych si pustila hudbu.

Otočím se k němu zády a začnu do rytmu vrtět zadečkem. Pomalu pak pouštím župánek dolů... musí se jen dívat, nemůže si sáhnout, ani jinak zasáhnout.. Hezky roztáhnu nohy od sebe a vlnivě klesám až do podřepu a pak zase nahoru. Potom se k němu otočím a začnu si hrát s ňadry. Jemně je mnu a hladím, až potom sjedu rukama i do klína. Potom klesnu na čtyři a dojdu si k němu blíž. A potom už je to záležitost rukou, rtů a jazyka zase v jeho klíně. Pomalu si vychutnávám každý pohyb, každé hloubš, nahoru a dolů, každý dotyk a obkroužení jazykem.

"Tak co,... jako vězeň spokojený,.... pejsku?"

Dráždění

Tiše zamručím do polibku, než má upírka odběhne. Chvíli chtivě pozoruji její mizející zadeček, než se spokojeně uvelebím a čekám. Jsem... zvědavý. Což ještě podporuje mé vzrušení. Nicméně, když se objeví Sia i s čelenkou, tiše se uchechtnu. "Z upírky kočkou? Nu, dobrá." Zamručím pobaveně a poslušně se posunu k topení. Je pravda, že v tom vypadá překvapivě roztomile.

Nicméně to zdání roztomilosti zmizí, když mě sváže. Zkoumavým zacukáním rukou vyzkouším pevnost provazů. Vázat umí, to se jí taky nezapře. Přistihnu se, jak mi běhá hlavou, jestli už tohle někdy dělala. Ucítím drobné bodnutí žárlivosti, i když ho rychle zaženu. Zrovna já mám co říkat. Ačkoli je to poprvé, co při sexu používám něco víc, než tělo. Zvládl bych ty provazy roztrhnout? Asi ano. Musel bych se sice přeměnit, nebo se fakt zapřít, ale šlo by to.

A když začne tancovat, začnu o tom vážně uvažovat. Musí to na mně být vidět. Zmučený, chtivý výraz, když mi ona ukazuje své dokonalé tělo. Bože, opravdu ji chci. Chci být hluboko v ní a znova cítit jak dokanalá je. Slyšet její zpěvavé sténání, kterým jako by mě lákala dál, hlouběji do ní... k sakru. Užívá si to, čubka jedna. Tu pozornost, jako by se v ní slunila. Je to na ní vidět. A já znova zoufale zacukám provazem. Ano, dokázal bych ho přetrhnout, ale... to by pak nebyla žádná hra, ne?

A tentokrát sténám já, když se ona pustí do hry se svým jazykem a šikovnýma rukama. Celé tělo mi škube. Víc, víc, víc! A já zoufale kňučím a sténám, když mě její hebký jazyk prozkoumává a provokuje. Pro Krista, dokázal bych se udělat už jenom z tohohle a z toho, jak si mě prohlíží. Je dobrá. Neskutečně dobrá.

"Tak tohle... je nový." Odpovím jí zadýchaně a podívám se jí do očí. Mé vzrušení je vidět a stejně tak i to, že mi k vrcholu daleko nechybí. Na tváři se mi objeví drobný úšklebek. "Jak ti chutnám?" Zopakuji svou otázku a s každým slovem se drobně mazlím. Pak se uchechtnu a dlouze se jí zadívám do očí. "Jsi dokonalá." Zamručím tiše a usměju se. Myslím to vážně a v očích se mi objeví ten vášnivě obdivný pohled, tak vlastní zamilovaným. "Copak máš ještě v plánu,
kočičko?" Zavrním. "Snad ještě nejsi unavená, protože na mě tohle stačit nebude." Dovolím si drobnou provokaci. Jsem zvědavý na její reakci. Nakloním zvědavě hlavu na stranu.

Sladké pokračování

Lehce překvapeně s sebou cuknu. "Moc mi chutnáš," přiznám a sama pro sebe se pousměji. Živočišně a divoce! A nejen chutnáš, ale především voníš... přímo tam dole. Další jeho poznámka mě donutí se pousmát. "Já? ani omylem. Tohle je začátek, protože teď jsi na řadě ty." Přesně jako kočka po čtyřech přelezu až k jeho tváři a kleknu si tak, abych jeho hlavu měla obkročmo mezi nohama. Potom už jen trochu víc poroztáhnu nohy, abych se k němu svým klínem ještě více přiblížila a čekám, zda bude spolupracovat.

Bavilo mě si s ním hrát. Nebála jsem se toho, že se na mě bude koukat divně. Naopak se dělo to, co jsem očekávala a sice... že se mu to taky líbí. Když mě začal laskat, zalapala jsem tiše po dechu. Jeho doteky byly tak... Ale na to, abych si to užila až do konce, jsem ho potřebovala cítit v sobě.

Po chvilce jsem se vrhla na provazy a rozvázala je. Teď už to nebylo v mých rukách..

Oplacení služby

Pousměju se, když se mi před očima objeví její klín. Spokojeně zamručím a začnu se o ni starat. Tiše vrním nad její chutí i vůní, zatímco svým jazykem i zuby zkoumám každý centimetr jejího klína. Její drobné sténání je tou nejlepší odměnou, ale pak konečně ucítím, jak mi rozvazuje ruce. Jemně si prohmatám zápěstí a pak drobně zavrčím, než si ji za zátylek přitáhnu k sobě a hladově ji políbím. Chvíli se v našich ústech mísí chuť našich klínů, než se odtrhnu a podívám se jí do očí.

"Nechtěla jsi teď být ta dominantní?" Zamručím s úšklebkem, než si ji přitáhnu na klín a dravě ji kousnu do rtu. "Tak se ukaž, co zvládneš, když jsi ta nahoře." Zamručím jí do ucha a chvíli ji nechám vrtět se na mém klíně, než do ní se slastným zavrčením vklouznu. Hladově ji políbím a rukama začnu masírovat její zadeček a určovat její tempo. A pak ji pomalu pustím a nechám na ní, ať si na mě dělá dobře. Jen ať se ukáže, jaká je, když tomu velí ona. Tisknu ji na sebe a hladově líbám a mezi naše těla by se nevešel snad ani vlas.

Dny utíkají

Mohla bych to dělat znovu a znovu a stejně bych neměla dost. Cítím každý jeho dotek. Tělem se tisknu na jeho. "Aahm, ještě, ahmmm..." Hlasité sténání bez zábran se odráží od stěn. Stehny ho mačkám pevněji. Pak se narovnám a nehty za sebou na jeho hrudníku nechají krvavé škrábance. Zamručím, sehnu se a aniž bych ustávala v rychlých pohybech s pánví, slízávala jsem z táhlých, ale mělkých ranek kapičky krve. Omamovalo mě to.

Když už jsme oba byli před vrcholem, zadívala jsem se mu do očí a měla pocit, že mě neobjímá jen na těle, ale i v duši. Zjihla jsem nad poznáním, které přicházelo v pocitech skrze jeho oči. Je jako já. Propojení, které jsem najednou cítila jsem ještě nezažila. Byla to magie? Proč? Hlava neměla prostor hodnotit, protože právě díky tomu podivnému poutu jsem najednou cítila, jak přesně to chce. Jak intenzivně, jak tvrdě nebo zase jemně... Jeho tužby byly podobné mým a téměř ihned, co jsem začala naslouchat našemu spojení jsme oba vyvrcholili v dlouhém, extatickém orgasmu.

Sesunula jsem se mu na hrudník a zatím ho nechávala v sobě. Poslouchala jsem jeho splašené srdce. Po delší chvíli jsem nás překryla dekou a oba dva jsme usnuli. Probdělá noc si vyžádala odpočinek. Nemuseli jsme spát - vydržíme mnohem více zátěže než lidé. Ale bylo tak příjemné se poddat spánku, oba dva sladce ukolébaní...

Ač to nikdo nečekal, tak týden do naší akce jsme si krom příprav užívali vzájemnou zamilovanost. Poznávali jsme se.

Zbýval poslední den do akce. Společná snídaně na zahradě. Vše už bylo připraveno. Nalila jsem nám jasmínový čaj. Eiji měl už svou omeletu téměř dojedenou a já svou krev už měla v sobě.

"Zítra musí všechno klapnout do puntíku. Cítíš se na to?"

Do akce

Užívám si její pohyby boků a nechávám tempo na ní. Je na ni nádherný pohled a každé její zasténání se mi vrývá do mozku a zvyšuje moje vzrušení. Tisknu ji k sobě a nechávám ji olizovat mou krev, zatímco drobně vrčím a cukám se. A pak to přijde. Zadívá se mi do očí a já slastně zasténám. Těžko říct, k čemu teď došlo, ale jako by nebyla spojená jen naše těla, ale i duše. Jemně hýbu boky proti ní a nechám se na vlnách vést k osvobozujícímu vyvrcholení. Pak ji k sobě jemně přitisknu a políbím ji. "Jsi dokonalá." Zamručím, než se oba propadneme do spánku.

Zbytek týdne... no, ten probíhá v podobném duchu. V bezstarostném a přece opatrném poznávání se. Nejen těl, ale i duší. Tam, kde jsem nikdy nenašel někoho, kdo by mi opravdu rozuměl se najednou nachází Sia a já se snažím jí dávat to, co ona mě. Mám hodně chyb, ale rád si říkám, že nejsem sobec. Mimoto si užívám po dlouhé době propadnutí lásce a všemu, co přináší.

Usrknu jasmínového čaje a usměju se. "Já vím, že na to nevypadám, ale JSEM profesionál, drahá.
No... dobře, oproti ostatním vlkům přinejmenším." Usměju se na ni. "Tohle není poprvé, co jsem na podobné akci. Mám radši přímý boj, ale co se dá dělat." Usměju se a dojím omeletu. "Co ty?" Zamručím a jemně ji pohladím po ruce.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.