Andor.cz - online Dračí doupě

Špičky kožených bot se zastaví na milimetr před trávníkem budovy školy, jež má v tomto městě dlouhou a významnou historii. Pro mě je však ničím nezajímavá, trýznivá a nudná. Tenhle rok nebude jiný.

Proč by měl být? Zase se sem přistěhuje nějaký neodolatelný svůdce, lámající srdce nebo propadne od nás někdo z ročníku?

Prudce stočím pohled za své rameno a kývnu na svou kamarádku Claire, na které je jako vždy znát to, že minimálně hodinu a půl trávila čas před zrcadlem, než si vybrala svůj outfit. Ten můj vyjadřuje ponurost zdejšího podnebí, i když začátek září dokáže vykouzlit i neskutečné variace barev.

„Nechápu, jak můžeš být tak energická a pozitivní, když víš, že nás čeká čtvrťák. A další zbytečný předměty navíc.“

Důrazně kývnu hlavou směrem k budově a než-li Claire stačí odběhnout k partě hvízdajících kluků, chytnu ji za paži a rebelsky se vydáme po trávě k hlavním dveřím. Před příchodem ke skřínce stačíme probrat zapsané předměty a záživné historky z prázdnin.

Myšlenky vonící po kávě

Trhnu sebou, když mi v kapse kalhot zavibruje telefon, protože jsem v nejhlubší fázi přemýšlení o tom, jak je venku nechutně a jaké bude počasí večer na venkovní párty za městem u lesa, kde se jako tradičně bude slavit zahájení školního roku. Nenápadně si zprávu přečtu, je od Aby, kamarádky, která má jiný seminář a chce upřesnit, v kolik večer vyrazíme. Vycítím pohled učitele, nenápadný, přesto varovný.

Snad se toho tolik nestalo. Nervy bys měl mít pevný, a pochopení pro dnešní techniku jak by smet.

Schovám telefon do kožené kabely a poklepávám hrotem propisky o čistý papír. Zvednu tvář teprve poté, co zazní otázka do třídy ke konci hodiny. Překřížím si natažené nohy pod lavicí v kotnících a pozvednu dlaň.

„Věříte tomu, co nám tu přednášíte?“

Těžko říct, jestli jsem to myslela ironicky nebo mě cosi zaujalo. Na probírající látce, či na něm? Přesto nakloním hlavu k rameni a celkem zaujatě se na něj dívám i se zbytkem třídy.

„Další z těch, co si myslí, že jejich předmět, a vůbec, nějaká jejich teorie je ta správná a nejdůležitější.“ Nakloním se směrem ke Claire s tichou poznámkou, když kráčíme po chodbě a sledujeme, co jiného, než jeho zadek. Obě se rozesmějeme a jdeme si ke skřínkám pro učebnice na další semináře.

Před opětovným zaběhnutím do určitého stereotypu a režimu se minuty v každé hodině vlečou. Nicméně další semináře jako francouzská literatura, historie naší země a další utečou a s přáteli můžeme řešit nastávající akci.

„Stav se pro mě v osm, Aby.“ Houknu na kamarádku před školou a rozejdu se cestou domů. Listí se ještě nezbarvuje, ale už zdobí cesty a ohlašuje blízký příchod podzimu. Pozvednu ucho tašky na rameno a bradou se zachumlám do šátku.

Člověk by si řekl, že si na to počasí časem zvykne, opak je pravdou. Nesnáším ho.

Klíče odhodím na stolek v šatně a křiknu do vstupní haly svůj pozdrav. Svléknu si kabát a mé kroky vedou hned do kuchyně, kde cítím čerstvě uvařenou kávu.
„Takže do půlnoci?“ Vykouzlím ve své tváři štěněcí výraz, což mou matku většinou obměkčí.
„Do jedenácti a nesmlouvej! Chci, abys dala pozor na svého bratra, v poslední době se mi nelíbí jeho chování.“

Skvělá noc je jistá!

Patou za sebou zabouchnu dveře od svého pokoje a pustím si hlasitě oblíbenou hudbu. Z ničeho nic se začnu smát, možná proto, že je čas na to bavit se, zapomenout na povinnosti a prostě žít! Odložím hrnek s kávou a misku se salátem a začnu skákat jako na prvotřídním koncertu rockové hvězdy.

Něco koketního? Přízemního? Barevnýho? Ponurýho?

Nakonec hodím záda na postel a rozpřáhnu paže do stran, zavřu oči a poklepávám si pouze špičkami nohou. Ještě totéž odpoledne si stihnu zaběhat, zahrát si s bráchou před domem basketbal a dát si vydatnou koupel. Postavím se před skříň s oblečením necelou čtvrthodinku předtím, než má přijít Aby. Vytáhnu top s výstřihem, přes který přehodím koženou bundu a úzké džíny schovám do vysokých kozaček z černé kůže.

„Ponurý.“ Potvrdím si předchozí domněnky o tom, jak moje oblečení bude vypadat. Seběhnu dolů a vytáhnu Dana, bráchu, za rukáv z kuchyně, kde nenasytně hltá večeři.
„Nehodlám čekat, než dobagruješ. Žádný průsery, jasný? Nebudu se o tebe starat celej večer.“

Vkročíme společně s Aby a Danem do ulice osvětlené pouličními lampami, které příliš světla nedodávají. Noc působí chladněji, ale zdá se, že pršet nebude a vše nasvědčuje skvělému rozproudění krve v těle. Chytnu Aby za paži a kývnu v loudavém kroku na Dana, který jde o několik kroků před námi. Ztiším hlas.

„Připadá jen nám v poslední době divnej?“
„Je zamilovanej. Do tý nesprávný, nechápeš?“ Osvětlí mi celkem informovaně kamarádka a já protočím oči, jak kdyby mě to nenapadlo dřív.
„Jen aby šlo jen o lásku.. podívej, jak křižuje ten chodník.“ Nevím, jestli se svému poznatku zasmát nebo nad ním spíš vzdychnout. Skryté místo pro venkovní akce se nám přibližuje a my jemu; z dálky je slyšet hudba a vřískající holky, jak jedna s druhou závodí v různých „disciplínách“.

„Bude tam Dan, viď?“ Zeptám se spíše sporadicky, protože vím, jaká mě čeká odpověď. Samozřejmě. První, kdo nám padne do cesty. Řekneme si strohé „ahoj“ a naše cesta pokračuje tam, kde to nejvíce žije. Obejmeme se se všemi přáteli a přijmeme kelímky s pitím. Zakřičíme pozdrav a přání – jednoduše, ať přežijeme náš poslední rok!

Můj kelímek se ostře střetne s tím, který drží rozjařená Claire. Pochopitelně se půlka obsahu vyleje, naštěstí ani jednu z nás nezašpiní. Se smíchem je pozvedneme až nad hlavu a s bokama, kroutícíma se do rytmu hudby, se napijeme.

„Doufám, že nějakej blbec nezval žádný učitele. Ani mladý!“ Vykřikne jeden z mladíků, co akci pořádá a všichni se tomu jen ironicky zasmějí a poklepou si na čelo.

Na malou chvíli přejdu do ústraní, zády a chodidlem jedné nohy se opřu o kmen stromu a zarytě, mlčky, pozoruju svého bratra, jak se domáhá přízně drahé Cassie, která snad jede v drogách a má ho očividně na háku.

Vážně máš tohle za potřebí? Takovou lacinou nulu. Co na ní vidíš…

S nenávistným úšklebkem se rozejdu k dvojici stojící u ohně a významně podravím Cassie, mám nárok být výš.

„Komu tu vlastně děláš společnost?“ Optám se jí s naprostou vážností, pokyvujíc na několik týpků, kteří očividně párty berou trochu divočeji. Ti se staví vzhůru nohama k pípě piva a dělají závody, kolik víc vypije. Hudba začíná být hlasitější a důraznější. Nikoho ani nenapadne, že v okolí temných lesů se skrývá divoká, často nebezpečná, zvěř.

Přehlédnu ironický, až nepříjemný smích Cassie a s tichým zavrčením do Danova ucha mu popřeju hezkou zábavu. Ačkoli jsem lehce vyvedená z míry, nemám sebemenší problém se během pár vteřin srovnat. Přejdu k houfu holek, které na rychlost klopí panáky nějakého podřadného pití a sama do sebe jednoho kopnu. Snad pro uvolnění, snad pro to, abych se odvázala ve společnosti, kde se najdou i ti, které nemusím.

Hudba hraje dál, dřevo v náporu žárů praská, přesto je však něco jinak. Všichni ustrnou v pohybu a zaměří se na jedinou osobu.

Nezvanou? Někým chtěnou? Co ten tady dělá…

Ani mě nenapadne schovat kelímek s pivem, proč taky. Je to naše noc, žádnou ochrannou ruku nepotřebujeme – alespoň většina z nás. Mezitím, co nějaký kluk po chvilce rozhoupání podá učiteli kelímek s pitím, Dan s Cassie zmizeli do ústraní, niž by si toho někdo všiml. Poněkud zaujatě si prohlížím toho mladého muže.

Teď v noci? Běhá v lese? Co tohle znamená.

Z povzdálí se ozve křik, patřící mému bratrovi.

„Pomozte mi někdo, Cassie něco pokousalo! Sakra pojďte mi pomoct, krvácí!“

Přirozeně mám větší obavy o svého bratra, kterému stisknu dlaněmi tvář a kontroluju, zda je v pořádku. Když mě od sebe násilně odtrhne, bolavě polknu a ihned se mi dech zrychlí dvojnásobně. Postavím se za učitele, kontrolujícího dívku a při sklonu neposedné prameny vlasů uvězním za uši.

„Neměli bychom spíš volat sanitku? Vidíte, že skoro ztrácí vědomí a je v šoku.“

Ozvu se za ním poněkud nervózně, protože si myslím, že celá ta situace bude mít ještě krušné následky. Pochopitelně, že dívka neodpoví a já se otočím za své rameno. Všichni zírají, nikoho ani nenapadne zavolat pomoc. Jakmile se Dan vzpamatuje ze šoku, vytáhne mobil a začne vytáčet pohotovost.

Co až se to dozví ve škole. Její rodiče, naše. Na koho padne ta nezodpovědnost a „nevinnost“. Co když Cassie bude mít vážné následky, když nevíme, co ji mohlo pokousat.

Začínám mít strach z okolní tmy… Dokonce nepostřehnu, že mě Rick chytil za rameno.

Nerozumím ničemu z toho, co se kolem děje. Dívku uprostřed lesa pokouše něco, co může děsit všechny z nás.

A on. Vůbec nic nedává najevo, s naprostým klidem jí zkrátka obváže ránu a nezajímá se o to, jak nebezpečné to tu je. Proč na nás nezačne řvát, ať vypadneme? Ať zavoláme rodičům? Jako by byl naprosto nad věcí. Ten jeho ledový klid…

Nehodlám zůstávat, vydám se svižným krokem za svým bratrem, nemůžu ho nechat teď samotného.

„Dane! Tak Dane, počkej na mě.“
Nečekám, že by reagoval, do plic mi proniká studený a vlahý vzduch, je mi zima a bořím se v mokré hlíně a co chvíli zakopnu o větve spadané na zemi.
„Sakra co se to s tebou děje! Přehlížíš mě a je ti jedno, jaký strach mám já i naši!“ Začnu na něj v tom hrobovém tichu křičet a zatřesu s ním, aby se vzpamatoval.
„Je to tvoje vina! Nemohla tě poslouchat, tak jsme odešli. Nemohl jsem jí v tý tmě vůbec najít, šla napřed a pak prostě zakřičela.“
„Dáš přednost nějaký feťačce před svojí rodinou?“
Slova téměř polykám, z užasle pootevřených úst vychází chladná pára a oči se zalijí podivným leskem.

V dáli se rozezvučí tóny houkaček a my jen osamoceni, v mrtvém tichu čekáme…

„Upřímně. Myslím si, že přežila horší věci.“
Zareaguju tak nějak spontánně a ošiju se, jak mi pod oblečení proniká vlahý chlad.

„Můžu vás ujistit, že na záchodě jsem nekouřila.“
Musím se taky pousmát nad jeho poslední větou a pokrčím rameny. Přijde mi zvláštní, jak situace rozhoduje o konverzaci a její přirozenosti. Ačkoli se nesnažím rozhovor vést k osobní stránce nás obou.

Ale o trapné ticho nestojíme asi ani jeden.

„Říkal jste, že odsud bydlíte kousek. Máte rád samotu?“
Tempo mých kroků se zpomaluje a naznačuje mou uklidněnost. Zahlédnu svůj prodlužující se stín, čím blíž je nám auto za našimi zády. Nepřijde mi to ničím zvláštní, úplně mimo civilizaci to tu není. Navíc cesta vede k hlavní tepně mezi hlavním městem a tím naším.

S úsměvem si prohlédnu jeho běžecké oblečení a zavrtím hlavou.
„Dnešní noc je zima jen nepříjemná, ne nesnesitelná.“

Jakmile projede auto, zaposlouchám se do toho, co mi učitel říká. Soustředím se a pomáhá mi to překonat myšlenky, že zdejší okolí není úplně bezpečné. Ještě tápu v tom, jak s ním mluvit. Připadám si jako na procházce s neznámým krásným mužem, který je na tisíc mil vzdálený. Promnu si dlaně, dýchnu do nich horký vzduch a tvář mi zkřiví mírné zamračení.

„Vy se nad tím vším vážně ani nepozastavíte? Chodíte v noci do lesa běhat, i přestože víte, že v odlehlých lesech se může přihodit cokoli?“

Mé kroky ustanou a já snad čekám nějakou dramatickou odpověď, že na to musím stát ve stejném bodě a v jeho tváři spíše tápu díky přítmí. Měsíc dnešní noc odhaluje krásy noci, a proto jeho oči není tak těžké vyhledat.

To jsi vážně takovej flegmatik a já působim jako nějaká příliš starostlivá a nechápající holka?

Nějak nevím, co s pažemi, spustím je podél těla a překřížím nohy v kotnících – což dělávám často. Špičkou jedné boty se otírám o podrážku té druhé a poněkud vtíravě si ho prohlížím.

Kolik mu asi je? Vypadá vitálně a …

Zatřesu hlavou, pomyslně ze sebe sklepu takové myšlenky a následuji jeho pohled k nebi.

„Když je úplněk, od malička mi spánek dělává problémy. Máma mi jako malý musela dlouho do noci číst.“

Mluvím k nebi a vůbec si neuvědomuju, jak oba rozdílní jsme. V představách o světě. Ať už o jeho stvoření, o jeho denním koloběhu. Pomalu se rozejdu, abych se mu přiblížila a kývnu kamsi do hlubin lesů.

„Máte z něčeho strach?“
Padne upřímná otázka, která je myšlena spíše ve vtipu, než aby dodávala vážnost.

Nemám nejmenší tušení, co se v jeho hlavě odehrává, jaké má myšlenky a jak moc upřímně myslí to, o čem mi vypráví. Přeci jen. On je učitel a já pouhá holka z lavice, která potřebuje momentálně ochranářskou ruku.

Možná je to prostě deformace z jeho profese. Pomáhat a brát na milost.

Trochu se zarazím, když mi řekne o svém strachu ze samoty. Nějak mi nejdou dohromady souvislosti.

„Proč tedy bydlíte v takových místech? Tam to k samotě se sebou samým přímo svádí… Nebo tam žijete s rodinou?“

Je mi najednou trapně, ptát se na takové věci. Ale zároveň se ve mně probouzí zvědavost, jak odpoví. Nikdo přece jen tak nezůstává úplně osamocen, bez kterýchkoli přátel, rodiny.

„Z čeho mám strach? Z míst, jako jsou tato. Les mě uchvacuje, je to mystické místo, ale zároveň mám úzkostné pocity, když si představím, že bych tu byla sama. Jako malá jsem se v něm ztratila. To ve vás leccos zanechá…“

Nejprve se nesměle pousměju – možná mi nejde do hlavy, že tak charismatický a krásný člověk žije sám. Nikdy nevidíme do druhých, jací opravdu jsou a kým chtějí být. Po chvilce se rozesměju, uvolněně a hlasitě.

„Myslíte tu naší smečku ve škole? Opravdu je zrovna tohle společnost, která vás hladí na duši?“

Doznívající smích se téměř vytratí a při pomalejší chůzi seberu z cesty osamocený list, s kterým začnu mezi prsty točit. Začnu přemýšlet o tom, co řekl. Vím, že má pravdu.

„Ani nevíte, jak ráda bych si tu ten klid a nádherné zvuky vychutnala bez těch, co nahýbají jen flašky s pivem a kouří jednu za druhou.
Ale není to tak lehké. Překonat sama sebe. Jak říkáte, možná jednoho dne. Ale určitě ne večera!“ Usměju se znovu a zjistím, že je mi najednou dobře. Vlastně skvěle.

„Možná ani pro mě už nebudou vaše hodiny taková otrava. Po dnešní noci.“ Rýpnu si do jeho učitelského ega a široce se usměju.

„Doba se zkrátka mění a s ní i zájmy mladých lidí.“
Pokrčím souhlasně rameny, že je to v něčem opravdu smutné.

„Ano, pro někoho, kdo má plastické představy a bujnou fantazii. To jsem já, těší mě.“ Pousměju se a tím poukážu na to, že opravdu nehrozí, že bych se šla v noci procházet do lesa. Tenkrát, bylo mi nějakých sedm let, slunce prosvítalo skrze stromy. Byl podzim a cesty byly zasypané barevným listím, hrála jsem si s nimi, zvedal se vítr a já za některými utíkala. Dál a dál. Najednou paprsky slábly, utichaly a já najednou byla sama. Křičela jsem, z breku mi přeskakoval hlas, až utichl docela. Sedla jsem si ke stromu a doufala, že se nic zlého nestane. Našli mě.

„Pro malé dítě je les tak ohromný. Všechno je pro něj ohromné. Domy, skály, hory. Byl jste přece taky dítě.“
„Vaše první noc? V čem byla nepříjemná?“ Optám se zájmem zabarveným hlasem.

Přehlédnu jeho mrknutí, nepousměju se, pouze zpomalím krok po jeho boku a po delším nádechu k němu stočím tvář.

„Teď vážně. Co budete dělat? Můžou z toho být problémy, že jste tu byl. Vsadím se, že některá duše si pustí pusu na špacír. A je úplně jedno, že budete tvrdit, že jste si šel zaběhat – což už samo o sobě v tuhle hodinu zní vážně podivně.“
Vydechnu tak dlouze, že to vypadá, jakoby mi skrze rty proudil táhlý kouřový dým.

„Je smutný, jak se můžeme v přátelích splést. Zní to dost hrozivě, měl jste možná štěstí, že jste dnes v pořádku. Nevypadáte, že byste měl významné následky.“

Absolutně žádné.. naprosto symetrické a úchv…

Zarazím proud myšlenek, když můj pohled zahýbá kamsi pod jeho záda a jen přikývnu s vědomím, že za chvilku už budeme u auta. Mé rty rudnou, tvář je pobledlá a vlasy se rozlétávají pod náporem lehkého větru.

Je opravdu zima!

Nevím, co mu na to říct. Možná se mi nechce říkat už vůbec nic. On ví, možná lépe než všichni, co dělá. V souhlasném gestu přikývnu a trochu nejistě překročím práh jeho domu. Překvapuje mě situované bydlení. Uprostřed ničeho, co de facto představuje ráj světa. Pro někoho určitě…

Přijmu od něj poněkud rozpačitě bundu i klíčky a vydám se mlčky po chodbě k již zmíněným dveřím do garáže. Když jeho kroky kdesi utichnou, zastavím se vprostřed cesty a začnu se s úžasem rozhlížet. Provinile, přesto dychtivě. Vezmu si na sebe větší pánskou bundu a konečky prstů přejedu po jedné z kožešin.

Jak moc dokáže prozradit o člověku jeho intimita. To, v čem žije. Ta osobitost v každém detailu tohoto domu. Je to zvláštní? Zajímavé? Nebo děsivé?

Nedokážu přemýšlet o tom, jaký přívlastek je ten správný. Odemknu dveře, vedoucí do garáže, a po paměti nahmatám vypínač světla. To, co se skrývalo ve tmě mě spíše překvapí než-li ohromí. Nejsem ta z dívek, která se posadí na zadek, když kolem projíždí nějaký frajer na motorce nebo v autě. Přestože ten člověk mě začíná překvapovat čím dál více. Jakmile uslyším jeho kroky, nahodím přirozený výraz a naznačím pouhý dotek na sedle motorky.

„Hezké.“
Povím pouze zdvořile a přejdu ke dveřím spolujezdce.

Koutky úst se mi pozvednou po jeho přirovnání „Hezká, ale zlobivá“. Zapluju úlevně do sedačky a na dlouhou chvíli zavřu oči a nechám do sebe proudit příjemné teplo. Jakmile vyjedeme z garáže, tvář stočím k okýnku, pozorujíc temnotu okolo. Je svůdná a zároveň varovná. Dokonalá kombinace.

„Někam za hranice?“
Odpovím mu zamyšleně se stále upřeným pohledem ven. Poté sklouznu k odrazu jeho nohou v bočním skle. V mém hlase není znát ani kapka ironie či vtipu. Po několika sekundách ticha tvář narovnám a složím propletené prsty rukou do klína.

„Směr Braemar. Tam vás navedu.“
Odpovím už adekvátně a špičkou boty si poklepávám do rytmu ztišené hudby v autě.

Je to tak zvláštní. Ještě ráno bych přísahala, že si po té hodině nebude pamatovat jeho tvář a teď mě veze ve svém autě domů.

„Až přejedeme ten kamenný most, tak doprava. Vede tam příjezdová cesta k našemu domu.“

Vytáhnu z kapsy vybrující telefon a hovor přijmu bez průtahů.
„Ano, mami?“
„Ahoj zlatíčko, už jsi doma? Vyprovodil tě někdo?“
Na chvíli se odmlčím, přemýšlím, co říct, nakonec rychle těknu pohledem po muži za volantem a lehce odkašlu.
„Vyprovodil. Už budu doma. Kde jste vy?“
„Za chvilku vyrazíme, běž do postele, ano? Nečekej na nás."
„Dobře. Dobrou.“

Ukončím stroze telefon a teprve teď si všimnu, že stojíme na místě. Před našim domem. Když se u mě otevřou dveře, trochu neochotně se zvednu. Přeci jen, auto bylo pohodlné, vyhřáté a s příjemnou společností.

Postavím se naproti němu a začnu si svlékat bundu, kterou mu předám zpět.
„Moc vám děkuju, pane Merrite, vážím si toho, jak jste se ke mně zachoval.“
Přešlápnu a následně uvítám, k nám běžící, anglickou dogu. Dá najevo svou přízeň, i když po mé společnosti začne vrčet.
„Nic vám neudělá. Nedovolila by si na někoho, kdo je tu se mnou. Jmenuje se Arwen.“

Ukážu s přísným povelem ke své noze, kam se následně fena poslušně uchýlí. Přichytím si ji za obojek a podrbu za ušima.

„Dobrou noc, pane Merrite. A jeďte opatrně, určitě vás tenhle výstavní kousek svádí.“
Kývnu bradou a myslím to, co se ukrývá pod naleštěnou kapotou. Vyčkám, než vyjede z příjezdové cesty posypané kamínky a sama se s Arwen rozejdu po vzorně posekaném trávníku k hlavním domovním dveřím.

„Je mi líto, víš, že tvoje místo je tady.“
Ukážu prstem k boudě a věnuju jí poškádlení s pusou na čelo. Po odemknutí ze sebe svléknu koženou bundou, která za tu chvíli natáhla vůni pánského parfému, lehce přivřu oči a zívnu. Dochází mi, že začínám být až příliš unavená. Zamknu za sebou a vydám se do prvního patra, kde se nachází můj pokoj.

Sprchu si dám ráno. Tři zprávy? Jak jinak. Claire, Aby a Dan.

Telefonu po nařízení budíku vypínám zvuk i vibrace a převléknu se do pyžama. Doslova padnu po zádech do postele a zachumlám se do teplé peřiny. Dlouhé vlasy sepnu a s dlouhým nádechem a ještě delším výdechem se zahledím do stropu. Netrvá příliš dlouho a těžké řasy klesají jako padací mosty.

V polospánku uslyším po štěrkové cestě přijíždět auto a s nimi se objeví v pokoji pruhy světel. Dodá mi to klid a já usnu během pár vteřin. Spánek je tvrdý a klidný, do té doby, než uslyším otravný zvuk budíku.
Je 6:30 a já natáhnu paži, abych ten naléhavý krám utlumila. Je příliš brzy, cítím, že mé tělo si neodpočinulo tak, jak by mělo.
Spustím chodidla do vysokých vláken měkkého koberce a hlasitě zívnu. Následně se ozve tiché zaklepání.

„Můžu jít dnes s tebou?“
Stojí ve dveřích brácha a má v obličeji něco jako kajícný, možná omluvný výraz. Jen se pousměju a odsouhlasím jeho návrh. Sprcha mě vzpruží, navíc dole v kuchyni zavoní čerstvě namletá káva.
„Mmm!“ Sednu si ke stolu se snídaní a povinně našim povyprávím nějaké informace o včerejšku, podívám se na nástěnné hodiny a usoudím, že je čas se obléknout. Asi troje špinavé džíny (včetně těch z párty) hodím do koše na špinavé prádlo a vytáhnu ze skříně teplejší krátké šaty, které sladím s černými silonkami a kotníčkovými boty na podpatku. Upravím vlasy, make-up, do pokožky krku vetřu jemný parfém a ranní rituál je dokončen.
Sejdu pár schodů z verandy a do očí mě uhodí sluneční paprsky, je to nepříjemné jen pár sekund, teprve pak si uvědomím, jak nádherný den je. Listí se začíná zbarvovat a není nad to začít den se skvělou náladou.

„Potřebuješ dobrou známku z matiky, že ti to tak sluší?“
Šťouchne do mě brácha a začne se smát.
„Dnes máme mít na semináři historie nějaký proslov k výročí naší školy. Budu doufat, že se zaměřej na moje nohy a ne mojí pusu.“
Ve stejném duchu odpovím, chytím ho za paži a taky se rozesměju.

„Měla jsi pravdu.“
Kopne do obrubníku, který lemuje chodník a přehodí si batoh na jedno rameno.
„V čem?“
Řeknu tak, že se snažím zamaskovat údiv.
„S Cassie. V nemocnici mě poslala do háje, když přišla k vědomí. Přišel za ní Sam a mohla se zbláznit.“
„Věděla jsem, že jsi rozumnej kluk.“
Utěším ho pohlazením po rameni a zamyslím se nad tím, jak moc vyrostl. V krásného mladíka, který neví, kudy dál.

Hned před školou čelím kamarádkám, které si skákají do řeči a mají ohromnou senzaci z toho, co se včera stalo.

„Najednou se staráte, jak jsem došla?“
Zavrtím nechápavě a otráveně hlavou, načež se vydám loudavým krokem do budovy. Dlaněmi se zachytím koženého poutka tašky a ve skřínce si vezmu potřebné materiály na následující hodiny.

Ježiš, jen to ne! Dneska tělocvik? To bude ohromný.Doufám, že budem aspoň běhat. Protože skupinový sporty v naší třídě – to vážně není dobrá volba. Přímo katastrofální.

„Před chvilkou volala její matka a říkala, že se zranila na nějaké včerejší párty v lese.“
I když zaslechnu rozhovor ředitelky s třídní Dana, sklopim tvář a pospíchám do třídy.

Ve třídě se moc spolužáků nenachází, většinou šprti s brýlemi, kteří ani netuší, že se včera něco dělo. Baví se jen o tom, jak náročný úkol z matiky byl.

Mít tak vaše problémy, dámy. Stíhat hlavně úkoly a mít večerku v deset.

Posadím se do lavice a přijímám tíživý osud – přežít tenhle den a být o krůček blíž víkendu. Přemítám si v hlavě včerejší noc, vůni ranní kávy a házení podzimního listí nad hlavu. Obrátím tužku vzhůru a začnu s ní ťukat o lavici. Možná tím někoho vytáčím, já jen koukám ospale do blba.

„Jdeš s námi zítra vybírat šaty na ten páteční ples?“
Třese se mnou Claire a ve tváři má až děsivě nadšený výraz a široký úsměv. Nejspíš už se vidí v honosných šatech a tuně make-upu, obklopena sexy opačným pohlavím.

Ples, součást oslav výročí školy. Málem bych zapomněla!

„Jasně. Večerní róba mi běžně na ramínku ve skříni nevisí.“
Ve skutečnosti se těším víc na kafe v místní útulné kavárně a něco dobrého, protože to je na programu taky.

Ani nevím, jak se mi podaří nekonečné počítání přetrpět, na semináři historie se uskuteční plánované projevy. Je zábavné pozorovat tu estrádu. Někteří to berou až moc vážně. Já spoléhám převážně na improvizaci a hereckou přetvářku.

Zvoní!

Kolem jedné si dáme něco lehkého k jídlu a jdeme si pro oblečení na tělocvik. Sejdeme o patro níž a čelíme mláďátkům z prváku, kteří se hrnou z tělocvičny.

Nevím, jestli se mi podívaná líbí stejně jako jásajícím holkám, které vidí mužské svaly v akci. Myslím, že o to tu nejde. Málokdo si vůbec neuvědomuje, jak moc potřebuje spoléhat sám na sebe. Zejména v situacích, jako byla ta včerejší. Dotisknu záda o chladnou stěnu a pozoruju přesné a cílené chvaty učitele, zároveň nepovedené a mylné pokusy kluků z ročníku.

Další věc, která mě u něj udivuje. Hezká postava, pevná, ale takové znalosti v sebeobraně? Učitel tělocviku? Buď má za sebou vysokou školu, která se specializuje na psychickou rovnováhu a tělesnou zdatnost nebo se tím až příliš zabývám.

Začnu se rozhlížet kolem sebe, je žalostné, vybrat si mezi dívkami svou partnerku. Claire si mě uloví sama. Vezmu za úchyty žíněnku a neochotně se postavím naproti ní, přejedu si dlaní po celé paži a začnu pomalu kroužit hlavou, zdá se mi, že mám zatuhlý krk a nepříjemně bolí.

Pochybuju, že tohle mi pomůže. Nebyl by lepší zbroják?

Začnu se pro sebe smát a Claire si jen ukazuje na hlavu.

Snažím se s Claire kopírovat pohyby a hmaty předvádějící dvojice, což je poněkud komické vzhledem k tomu, že kamarádka je křehká dívka a není zvyklá projevit jakýkoli náznak násilnosti. Tím více mě omezuje v tom, abych mohla zkusit předvádějící cvik v plné míře.

Přece jen to dělám pro sebe a při nástinu jejího silnějšího stisku ji pošlu k zemi na kolena, až příliš zapáčím s jejím zápěstím, což poznám na jejím výrazu.

„Jsi normální?!“
Křikne na mě tak hlasitě, že se všichni otočí. Hlasitě vydechnu nosem a rty zúžím do úzké linky.
„Myslíš si, že s tebou nějakej úchyl bude zacházet jako v rukavičkách?“
Odpovím jí naprosto klidně. Načež ona v reakci opře ruce o můj hrudník a strčí do mě vší silou. Mám co dělat, abych udržela rovnováhu a dopadám na zem.

Snažím se zachovat klid a pohledem ostatním naznačím, aby si všímali svého. Chytnu ji pevně za paži a vyžiju situace, kdy se v ní hromadí vztek a může projevit svojí silnější stránku.
„Tak dělej.“
Pobídnu ji tiše a nechám se svojí paží trhnout.

Nemám své „soupeřce“ za zlé, když mě srazí. Ve tváři se mi sice na okamžik objeví bolestná grimasa, ale svého jsem docílila. Chtěla jsem zjistit, co v ní je, je důležité naučit se používat i svou sílu. Snažím se jí alespoň pohledem uklidnit, aby to nebrala tak vážně a když jdu z kleku do stoje, objeví se před námi ten, co nám radil, co a jak dělat.

Nejsem zcela flegmatický typ člověka, proto mi dělá problém nechat se poučovat. Ráda si dělám věci po svém, navíc se tu nechci ohrazovat nahlas tím, že s Claire je veškerá týmová práce k ničemu.

„Líbilo se mi jít radši do posilovny, tam mi nehrozí, že mi někdo zlomí ruku.“
Odpoví upřímně štěkavým hlasem Claire a já jen zavrtím hlavou a natočím si na prst její pramen vlasů.
„Srabe.“
Řeknu tak tiše, jako by se má slova vsákla do její pokožky na krku a nakonec jen pokrčím rameny. Podívám se zcela zpříma na našeho cvičitele a čekám, že se k tomu opět vyjádří.

Nečekám, že Claire svou ráznou, ublíženou chůzi zpomalí, či zastaví. A už vůbec nečekám, že bych se od ní dočkala kloudného slova do zítřejšího odpoledne. Pokrčím rameny v lhostejném gestu a postavím se naproti učiteli. Ne, že by mi byla nepříjemná představa, že se mnou hodí do žíněnek, vím, že by na mě sílu nebo drsnost nepoužil, ale přeci jen, je to muž a já stále tápu, jak se vlastně v jeho přítomnosti cítím.

Neuvolním se, jak bych taky mohla, a když zády dolehnu na pevnou, měkčí „půdu“, jen se podívám po ostatních a začnu se zvedat. Přemýšlím o tom, co mi nabídl a tak nějak se vnitřně nemůžu rozhodnout. Nakonec přeci jen vyrazím za učitelem na chodbu a teprve, co se ocitnu vedle něho, promluvím, abych nepůsobila neslušně.

„Lekce jsou každý týden? Omlouvám se, dnes mám plánovaný trénink v běhu.“

Na víc se ho nestačím zeptat, protože než se vůbec nadechnu k dalším slovům, už zase kráčí svižně do kabinetu, niž by mi věnoval alespoň o trochu, nepatrnou trošku, víc než ostatním.

Cítím snad křivdu? Ani jeden sebemenší náznak toho, že jsme včera a dnes v noci křižovali les na skrz.

Jen se musím smát vtipné prvačce, která letí k učiteli hned, co vyjde na chodbu, a podává mu v obálce pozvánku na ples, jako ostatnímu učitelskému personálu. Koná se v pátek ve 20hod na počest výročí školy. To je výhoda, mladších ročníků – můžou se v aktivitě před vyučujícími přetrhnout, my se staráme o úplně jiné věci. Díky bohu.

Stáhnu si z vlasů gumičku a běžím se převléknout, ať už jsem co nejrychleji z tohohle ústavu; velmi rychle zapomínám na jakékoli dívčí pocity a skočím si s holkama na oběd, kde se na mě Claire dívá jako na vraha. Vím, jak na ní. Sednu si k ní a drknu do ní jemně loktem.

„Claire, promiň, vzala jsem tu roli nějak vážně. Nikdy bych ti nechtěla ublížit.“
„Hm.“
Zabručí ta rozkošná blondýnka a mně je jasný, že mám na půl vyhráno, ještě jí dohodit toho kluka, co za mnou pořád leze a jí to štve, a bude.

Po necelé hodině už hluboce vsaji čerstvý ostřejší vzduch, který mi bleskově dodává energii a pozitivní myšlení. Zdá se, že zbytek dne bude jasný a krásný.

Jdu domů..

Zalovím v kožené tašce, z jejíhož dna vylovím MP3 přehrávač a sluchátka. Nahledám playlist s oblíbenou hudbou a po nasazení sluchátek se rozejdu ráznější chůzí, přestože mám vyvýšené boty. Co chvíli kolem mého těla protančí spirálovitě barevný list a dopadá bezútěšně na zem.

Pack up, I'm straight ,Enough, Oh, say, say, say!!

Jdu po chodníku, jehož kraj lemuje dubová alej; téměř monumentální a dechberoucí podívaná, je to opravdu překrásné místo k žití. Klidné, tiché, s milými lidmi, dokonalou přírodou…
Dívám se do korun stromů a při odpočítávání se zastavím u jednoho z těch posledních – jsou na něm vyryté iniciály K a R. Nostalgie mě však nepřepadá, při rozchodu šla iniciativa z mé strany.

Skloním hlavu ke špičkám bot a pousmívám se, snad jen proto, že je opravdu nádherné počasí, což je tu vzácností. Z ničeho nic se zvedne vítr, listí poletuje a prameny dlouhých vlasů mi na okamžik zahalí tvář; při jejich odhrnutí pozvednu svůj pohled a s chvilkovou zástavou dechu si rychle sundám sluchátka, abych nebyla ošizená o některý ze smyslů.

„Zdravíčko, Kaithlin.“
Řekne mi naprosto cizí mladší muž, což mě poněkud ochromí a zároveň vyděsí. Sklouznu prsty po rozevlátých vlasech a čelím jeho pronikavému pohledu. Je v něm cosi zvláštního, jako by mě hravě ovládal a prohlédl do mě.
„My se… známe?“
Zeptám se stěží, zaslechnu nedaleko za mnou hlasy skupinky lidí, v rychlosti se otočím a výrazně se mi ulevilo.

Když se otočím, nikdo přede mnou nestojí. Ani v mé blízkosti. Zkrátka zmizel. Vypnu hudbu a s nepříjemným pocitem zamířím rychlou chůzí přímo k domu, u jehož zahrady mě přivítá Arwen. Je mi opět skvěle, i když zážitek ve mně zůstává svým způsobem dál.

Odkud mohl znát mé jméno? Zmizel tak rychle, jako by to byla jen halucinace.

„Kolem mostu seběhnout k řece… hmm… u jezera jsem nebyla dlouho.“
Mumlám si v kuchyni u hrnku čaje trasu s otevřenou aplikací v mobilu, která mi dělá celkový přehled toho, co uběhnu a jaké cesty si vybírám.
„Jak je na tom Cassie?“
„Jak by na tom byla. Všichni dělají, jako kdyby ztratila 3 litry krve. Je v pohodě, spíš se prý nějak nemůže srovnat psychicky, pořád nedokáže říct, co jí napadlo. Jako by ji tahle část paměti opustila.“
Odpovídám mamce a přisunu si k sobě dnešní plátek novin našeho města po desce stolu. Samozřejmě, že se o tom píše, ale nic se závazně nerozmazává.

„Jdu se převlíknout a běhat.“
Oznámím stroze a mezi futry se zarazím a otočím se s nevinným úšklebkem.
„Jo a možná budu chodit na sebeobranu.“
Už neslyším, co mi na to máma odpovídá, během chvilky jsem převlečená v běžeckém, z ramínka strhnu teplejší mikinu a vyčešu si vlasy. Pepřák si do kapsy beru automaticky, už jen kvůli agresivním psům, kteří se můžou v zapadlých končinách toulat.

Na zahradě se náležitě protáhnu, u čehož mi nadšeně asistuje Arwen, párkrát ji potěším povelem aportu její oblíbené hračky. Před bránou domu se podívám proti slunci, cloníc si oči narovnanými prsty a volným tempem vyrazím z příjezdové cesty. Paprsky slábnou, je chladno, ale svalstvo se mi rychle zahřívá, dech je však stále klidný díky trénované kondičce. Hluboké nádechy vedou nosem, výdechy ústy, sbíhám po strmé stráni ke korytu řeky a mávnu na postarší dvojici, která se tu prochází se psem.

Cítím horský vzduch, čistý a energický. Dostávám se k jezeru, kolem něhož je cesta přímo pohádková, na jedné straně se čeří až uměle zeleno-modrá barva hladiny, na druhé straně se rozprostírají lesy.

Vzduchové polštářky v běžeckých botách činí dopady měkčími a lehčími. Cítím se svobodná a neuvěřitelně energická; vychutnávám si scenérii zapadajícího slunce, které mizí každou vteřinou rychleji a rychleji. Zůstane jen rudý, až zlověstný pruh, ohlašující blížící se tmu. Cesta je pokrytá měkčí půdou, žádné betonové cestičky pro turisty, možná proto to tu mám tak ráda. Sem město nemá právo zasahovat.

Zastavím se u jedné prázdné lavičky, která je pouze z nosných dřevěných kůlů, opřu si o ní patu a zavážu si rozvázanou tkaničku. Ráda si vychutnávám to ticho okolo, zvuky přírody, žádná zkreslující hudba.

I když bych měla držet tempo, pokračovat a pomalu se vracet domů, v mírných poskocích se zahledím na hladinu horského jezera. Srdce mi bije zrychleně, ovšem co zaslechnu šustění listí a občasné prasknutí větvičky nedaleko ode mě, tep se mi zdvojnásobí. Trhnu pohledem za sebe a skrze pootevřená ústa propouštím zrychleně vyděšený dech.

Nebuď paranoidní.. nebuď paranoidní!

Tmavě hnědé oči se zalijí leskem plného strachu a pochybností, co za hrozbu se v lese skrývá. Otočím se čelem do temných míst a zahlédnu dvojici třpytících se očí v nižší úrovni, než-li by byl člověk.

Sakra tohle má být nějaká úleva?!

Do popředí a mé blízkosti se dostane něco, co jsem tu od svého dětství nespatřila. Vlka. S těžkým, hlasitým dechem se snažím téměř nehýbat, pohledem sklouzávám po zemi, abych našla alespoň něco, s čím bych měla šanci ho udeřit, pokud by chtěl zaútočit. Sehnu se velice pomalu ke kusu ulomené větve a zalovím v kapse po pepřovém spreji. Všechny hlasy ve mně křičí a alarmují k hysterickému chování.

Obchází mě, nechce mě pustit. Je tohle začátek před vystartováním? Pane bože..

Ukazováčkem nahmatám spoušť na lahvičce s agresivní směsí, ale nezmáčknu ji. Strnule přešlápnu a protože se nacházím blízko menšímu srázu k jezeru, kamínky začnou pod tíhou mých podrážek padat do chřtánu vody.

Ucítím ledový mráz po celém těle, když divoké zvíře prochází kolem mě. Lahvičku s rozprašovačem namiřuji stále k němu – do úrovně očí - a snažím se nedělat jakýkoli trhaný pohyb. Teprve když vidím, s jakým zakňučením se začne belhat dolů k jezeru, mi dojde, že je zvíře poraněné. O to větší riziko napadení je, možná je nemocný a nebezpečný.

Křečovitě svírám kus tlustší větve a fascinovaně pozoruju něco, o čem jsem slýchávala vždy jen v pohádkách. Nemůžu se hnout, tělo mě neposlouchá a já jsem k místu jako přikovaná.

Běž.. v tichosti odejdi!

Ať se ve mně projevuje jakýkoli ochranářský pud pomoct zvířeti, musím myslet v první řadě na sebe, protože vlk nikdy nebude přítelem člověka. Ne ten, který žije ve volné přírodě a je zraněný. Začnu opatrně couvat zpět na cestu a snažím se nemyslet na to, jak stažené a vyschlé hrdlo mám. Bolí mě každé polknutí.

Se vší opatrností a co největší tichostí se stahuju zpětnými kroky na měkkou půdu, na níž se mi podaří svůj dech trochu zklidnit. Snad proto, že mi vlk zmizí z dohledu. Sprej uklidím zpět do kapsy, dřevěnou zbraň si raději ponechám a nejprve plachými kroky unikám té šelmě. O kousek dál vyrazím plnou rychlostí, cítím srdce až v hrdle. Děsí mě představa napadení zvířetem, a ta bezbrannost.

Uklidni se.. jsi v Braemaru. Tady se přece zlé věci nedějí.

Hlavu mi přeplňují myšlenky o tom, kolik se toho v posledních dvou dnech stalo. Nepříjemné a tiše se vkrádající události, které se mnou svým způsobem vnitřně hnuly. A nejen se mnou. Rozhodnu se od cesty kolem jezera vybočit nahoru a dostat se tak co nejdříve na silnici, na které se budu cítit o něco bezpečněji, je tam menší pravděpodobnost výskytu divoké zvěře.
Do vzduchu se začínají prodírat temné cáry, chladné a vlhké. Viditelnost okolí se zhoršuje, já však ve svém tempu nepolevuji. V jedné vteřině se za sebe ohlédnu, kontrolujíc bezpečnost, zakopnu o kořen stromu, který vyčuhuje z půdy. Nespadnu, ale uvědomuju si, jak moc zoufale musím vypadat.

Teprve ve chvíli, kdy podrážky bot okusí tvrdý asfalt, mám pocit, že se mohu svobodně nadechnout. Předkloním se, dlaněmi se zapřu o kolena a začnu se zhluboka vydýchávat; bolí mě na plicích a píchá mě v bocích z nepravidelného dechu při běhu. Silnice je opuštěná a temná.

Tak jako já…

Kráčím podél krajnice, laxní ke všemu, co je okolo, zahodím kus větve a dostávám se do jedné ze serpentýn. Spatřím dým, v první chvíli to vypadá jako útok husté mlhy, stoupající vzhůru. Natáčím hlavu ke straně a snažím se z té dálky vyčíst ten matný obraz. Svraštím obočí a nechci v první chvíli věřit tomu, co si můj mozek uvnitř poskládal.
Proboha. Vždyť je to auto! Ohořelé a zdeformované.

Dohořívající plameny osvětlují blízké okolí, které vytváří tragický akt. Rozeběhnu se směrem k té hromadě železa, najednou se zarazím několik metrů od toho vraku. Neuvědomuju si, jestli mi ještě hrozí nějaké nebezpečí.

Poznávám ho… nikdo jiný tu takové auto nevlastní a mě v něm včera vezl domů. Všechno se ve mně sevře a já si pootevřená ústa zakryji dlaněmi, snad ve snaze udusit výkřik. Jediné, co jsem schopna si vyvodit – nemohl to přežít.

Zhroutím se tvrdým pádem na kolena, polije mě ledový pot; přepadne mě náhlá nevolnost a během pár sekund začnu zvracet.

Dlouhý culík mi dotěrně sklouzává přes rameno a po jeho odstrčení se snažím zhluboka dýchat, i když cítím jen bolest a hořkost. Uklouzne mi hlasitý vzlyk, když se jako poničená hračka zvedám.

Jsem sama. Uprostřed ničeho.

Všechno ztratí na okamžik význam, uvědomím si, že nemám čím zavolat pomoc; cuknu sebou, když kousek od krajnice zazvoní mobil. Zmateně k němu doběhnu a sehnu se pro něj. V té chvíli mi pohled spočine na lesklých špičkách pánských bot.

„Ale Kaithlin. Nebuď tak hloupá.“

Poznávám ho, je to samý muž, co mě dnes cestou domů oslovil. Zmateně sáhnu po mobilu jako jediné záchraně a hledím znovu do místa, kde ještě před pár vteřinami stál. Zmizel. Cítím jeho přítomnost, jeho energii, a nemůžu z paměti vymazat ten široký, posměšný a potupný výsměch. Vnímám to zpětně jako přelud, jako něco, co nemůže být skutečné. Telefon jen ohlašuje ztrátu signálu a postupně se vybíjející baterii.

„Sakra! Sakra! Sakra!“

Můj výkřik se ozývá spolu s ozvěnami po celém okolí. Nikdo mě nemůže slyšet. Nikdo.

Všechno vidím rozostřeně a rozmazaně; těžké řasy klesnou jako padací mosty a skrze zavřená víčka se provalí dvě velké slzy. Dlouze vydechnu a smírlivě se zahledím na dohořívající vrak, který je pouhým přežitkem toho, co předcházelo. Opouštím místo nesnesitelně těžkými kroky, kráčím po temné silnici a hledím před sebe. Do ničeho a na nic.

Ten, jenž v ničem neviděl problém. Ten, který byl příliš mladý a sebejistý na smrt.

Udusím v sobě vzpomínku na něj a do plic vsaju vlahý vzduch, začíná pršet, dlaně dané v pěst schovám do dlouhých rukávů mikiny a při chůzi zvrátím tvář a nechám se hladit od studených kapek. Lesy se rozestupují pouze v místech vedené silnice, po níž dojdu až do města. Auta zpomalují, lidé se divně dívají. Je mi to jedno.

„Kde jsi sakra byla? Proč si nebereš mobil?“ čelím ihned hlubokému hlasu otce, div mě ze strachu o mě neuhodí.
„Slyšela jsi to? Byl napadený další člověk. A ty se tváříš, jako by se tě to vůbec netýkalo!“
„Musím zavolat policii.“ Řeknu mdle, nezúčastněně v probíhající konverzaci.
„Pro.. proč? Co se stalo?“ Zadrhne se matka a mně to všechno znovu dojde a vrhnu se jí do náruče.
„Za jezerem, na silnici směrem na Braemar, stala se tam autonehoda. Vozidlo celé shořelo, musíme někoho zavolat.“ Opakuju tiše a drtivým stiskem jí objímám.

„Musíme jet s nimi. Za chvilku tu budou.“
Oznámí mi tiše matka ve dveřích mého pokoje, kde ze sebe strhávám mokré oblečení. Nenaznačím jediné gesto, mrtvolné konečky prstů sklouzávají po nahém těle.

Je chladné, jako by nepatřilo mně.

Převléknu se a z ramínka sejmu teplý kabát, mokré vlasy se nepříjemně plazí po pažích, nasadím si čepici a sejdu do přízemí s myšlenkami, že už nechci znovu vidět to, co mě srazilo na kolena. Všechno se děje jako ve snu, ze zadního sedadla policisty, kteří připravili na zásah i hasiče, naviguju do míst, kde jsem autonehodu viděla.

„Muselo to být jinde. Vzpomeňte si. Tady nic není.“
Nechápavě se otáčím k bočnímu okénku a byla bych přísahala, že to bylo tady.
„Já … možná ještě pár zatáček, omlouvám se.“

Další úsek bez úspěšného nálezu; nerozumím tomu a nevím, jak to přítomným vysvětlit.
„Jste v pořádku, slečno? Co jste dělala tak pozdě v lese?“
„Nevymýšlím si. Šla jsem běhat k jezeru a vracela jsem se po cestě, auto hořelo po nárazu do stromu.“
Cítím dlaň své mámy na rameni.

To mi nevěří ani ona? Co se tady k sakru děje?! Nebo mi to snad v hlavě vyčaroval ten záhadný muž?

Policisté se očividně nechtějí dalšími lživými výpověďmi zaobírat a tou samou cestou se vracíme zpět do města. Odvolají zásah hasičů a povolají své kolegy, aby pro kontrolu okolí prohlídli. Schoulím se do rohu sedačky a začnu tiše plakat.

Vystoupím s opakovanou omluvou z policejního auta a rozejdu se ostrou chůzí k domu. Matka si vyslechne pouze dodatečné informace, že pokud něco objeví, zavolají.

„Tak stůj! Co se to s tebou v poslední době děje? Kaith!“
Teprve po zakřičení mého jména se otočím a odeženu Arwen, nemám chuť na její divokou a temperamentní radost z našeho příchodu.
„Víš, co je na tom všem nejhorší?“
Řeknu tiše směrem k ní s bolestným pousmáním.
„Nemůžu se na tebe ani zlobit, že mi nevěříš.“

Jak bych mohla? Když všechno, co se děje může být jen v mé hlavě. Nebo se tu děje něco, z čeho začínám mít strach.

Zakroutím němou tváří a vydám se do domu, mé kroky vedou ihned do sprchy, kde potřebuji rozehřát prochladlé tělo. Masážní hlavice, zavěšená u samého stropu sprchového koutu, na mě spustí liány horké vody. Uhladím mokré vlasy dozadu, zavřu oči a zvrátím tvář. Myšlenky mi zmateně problikávají skrze zavřená víčka, když v tom se mi jasně zjeví znovu ona tvář muže s pronikavým pohledem. Víčka se široce otevřou, dech se prohloubí. Bouchnu do baterie a přeruším proud vody.

V pokoji mě čeká horký čaj a lehká večeře; obléknu se do teplého pyžama a vlezu si pod peřinu. Malými doušky popíjím horký nápoj a v duchu pořád myslím na jediné.

Zítra přijdu do třídy a on tam bude… musí. Nic z toho se nestalo.

Vyčerpáním usínám při rozsvícené lampičce a otevřené knize v nepohodlné poloze. Kolem druhé ranní mě ze spánku vytrhne sen, v němž figurují poslední události. Zachytím se menšího polštáře a rozhlédnu se po pokoji.

Jen zlý sen. Nic neobvyklého.

Znovu mi dochází, že je všechno špatně, myšlenky zaplní mysl a já se do rána pouze převaluji ve snaze dosáhnout polohy, ve které bych spokojeně usnula. Malátně zatápu po zvonícím krámu a spustím bosá chodidla do koberce s naprosto nepřítomným výrazem. Cítím se rozlámaně, bez energie a jakéhokoli nadšení zjistit, kdo z nás tu hraje hru podle vlastních pravidel.

Tentokrát přicházím z koupelny podezřele brzy, bratr ještě spí, dole je nezvyklé ticho. Přesto na mě čeká konvice překapávané kávy a nějaké čerstvé koláče. S úsměvem se opřu dlaněmi o kuchyňskou linku a podívám se na vzkaz, na němž jsou položené klíčky od auta.

~Dobré ráno, snídani i svačinu jsem vám stihla připravit. Kaith, jeďte do školy autem a vyzvedni odpoledne bratra z tréninku. Díky. M.~

Čím dál tím víc si vážím toho, že naše rodina je celá a rodiče se k nám takhle chovají. Nasnídám se a kývnu na Dana, který ve stoje spořádá několik kusů pečiva a srká horké kafe.
„Přestaň hltat. Jedeme autem, nespěcháme.“
Zavrtím hlavou a jdu se obléct.

Vycouvám Land Roverem z garáže, zavřu ji dálkovým ovládáním a po pár minutách silně zatroubim ve znamení, aby můj brácha laskavě pohnul zadkem. Auto rodičů se mi řídí dobře, člověk se v něm cítí bezpečně, sebejistě a v takové krajině je jednou z nejlepších voleb.

„Nemyslela jsem to s tím časem tak doslova.“
Poznamenám směrem k Danovi při vjíždění na silnici a schválně se hlasitě nadechnu nosem.
„Odkdy používáš tátův parfém?“
Udusím v sobě nechtěný smích, kdežto bratr mě přehlučí rádiem, ve kterém hlásí zprávy místní stanice.
„Další útok... kdy s tim hodlaj něco dělat?“
Nechápavě zase hlasitost ztlumí a vytáhne si učení, kterým se zaobírá až do příjezdu ke škole.
Chci se zeptat na Cassie, ale v poslední chvíli otázku zapudím, je dobře, že o ní nemluví a snaží se zapomenout.

Zatočím za roh školy, kde je parkoviště jak pro studenty, tak učitele. S prudce tlukoucím srdcem se rozhlížím po černém mustangovi.

Ještě má přece čas… nemusí vždycky jezdit na čas. Dobrá zpráva je, že jsem od rána nic ve zprávách o smrtelné autonehodě neslyšela a policie nevolala.

„Vyzvednu tě z basketbalu, čekej před tělocvičnou.“
Upozorním Dana, aby ho ani nenapadlo dělat si jiné plány s kamarády a s přehozením tašky přes rameno se ohlédnu za nepříjemným zvukem motorky, zastavující před školou. Zamknu vůz a vydám se směrem k hlavnímu vchodu, zvědavá, kdo z drzých studentů přijel na „stroji smrti“, jak u nás říkají učitelé.

Zastavím se na rohu, odkud mám přehled; ramenem dopadnu na posprejovanou zeď a kývnu bráchovi na pozdrav. Pohledem vyjíždím od špiček kožených bot, po štíhlém těle až k samotné helmě. Nezarazí mě, že tak elegantní tělo patří ženě. Ovšem při zjištění, kdo je spolujezdec za ní, se mi mimoděk vzdálí oba rty od sebe v úžasu. Odlepím se od zdi, těknu kamsi k hřišti a zpět k nim.

Vážně je to on? Ten, kvůli kterému jsem probrečela půl noci?

Nemůžu tomu pár sekund uvěřit. Nějaká úleva je ta tam, vystřídá ji neuvěřitelný vztek. Po noci hrůzy si jen tak přijede s ženskou na motorce. Zasoptím nosem, a abych nemusela své kroky střetnout s jeho, počkám na jeho honosný výstup. Sleduju jakoukoli spojitost. Jeho chůze je pomalá, v obličeji žádné šrámy, auto nikde.

Promnu si dvojicemi prstů spánky a zavřu na chvíli oči.

Co si o tom všem myslet? Jsem blázen já? Nebo mi jeho tajná podivnost začíná vadit?

V dostatečném odstupu mapuji jeho cestu po schodech k hlavním dveřím, v nichž se začíná rozléhat zvuk zvonku. Ve spěchu si vyndám věci potřebné na první hodinu a ubírám se do druhého patra.

Vybíhám schody po dvou ve snaze dostat se na hodinu biologie co nejdříve. Vtrhnu do třídy s pozdravem doplněným omluvou. Naštěstí učitelka je jednou z bezkonfliktních a má typické rysy postarší starostlivé opatrovatelky.

„Po škole jdeme na ty šaty, hm?“
Nahne se ke mně Claire v lavici a promlouvá tichým hlasem, aby nás nebylo slyšet.
Vynechám udivený výraz, pochopitelně jsem na to zapomněla a jen kývnu.

Ples, zítra večer. Můj diář by se asi neměl válet jen v šuplíku.

Těším se. Už jen pocit, že nás čeká víkend. Dnešní hodina je zábavná, padne tam jako tradičně několik perel o lidském těle, o což se postará zejména mužská populace ve třídě. Zvonek utne další proud slov profesorky.
„Příští týden si napíšeme opakovací test, abych měla přehled o vašich uvízlých vědomostech z loňského roku.“
Otráveně protočíme oči a rychlostí blesku opouštíme laboratorní učebnu.

„Co s tebou je?“ Drkne do mě zezadu Abby.
„Jen jsem toho moc nenaspala.“
Odvětím se zívnutím kamarádce a snažím se být přitom přirozená. Po delší pomlce se k ní obrátím.
„Ty, Abby… mohla by si na mě o víkendu chvilku udělat čas tvoje babička?“
„Chceš vyvěštit budoucí lásku?“ Vyprskne smíchy a pak jen dodatečně pokýve hlavou.
„Jasně, řeknu jí o tobě, stav se.“
„Díky.“ S úsměvem se dereme mezi davy studentů, kdežto ten můj ihned zmizí, jakmile spatřím v dálce našeho „tělocvikáře“, který jde od třeťáků. Za kamennou tváří se opět vynoří veškeré pochybnosti a chaos. Tím hůř, že po přestávce s ním máme dějepis my.

Jsi přece dospělá, tak se tak chovej!

Spolužáci se nahrnou do učebny, kde nás čeká další z nudných hodin. I když… nudná možná pro zbytek třídy, který běžně nevidí v noci divoké zvíře a učitelovo auto na šrot, ze kterého zbyla jen ohořelá kostra a pak jednoduše zmizí. Žádná stopa, žádný důkaz.

Obsadím lavici v zadnější řadě a zapluju do židle tak hluboko, jak jen to jde. Pozvednu pohled, když do učebny vtrhne opožděně vyučující. Zkoumám jeho pohyby, pokožku.

Vážně to bylo jen v mé hlavě? Možná měl někdo půjčené jeho auto. No… nešikovnou milenku můžeme vyřadit, ta má raději prudší stroje.

Ušklíbnu se v duchu, bezmyšlenkovitě na kus papíru kreslím vlka. Zvýrazňuji lesk v jeho očích, myslím na to, jak mnou projížděl mráz a adrenalin při střetu s ním. Celou hodinu nepromluvím ani slovo, to Claire nadšeně vypráví, jak pravidelně získává nějaká ocenění za organizaci a bezchybné šaty. Trochu mimo téma dějin, ale budiž.

Nemám v plánu jakoukoli iniciativu oslovit ho; při zazvonění si posbírám své věci, nějaké črty s portréty a loudavým krokem se vydám ze třídy. Oběma dlaněma narazím na vracející se dveře, načež se zarazím.

Oslovil mě… Něco se tu noc opravdu stalo.

Roztluče se mi divoce srdce, nechám projít zbytek lidí ze třídy a hledím na pomalu se dovírající dveře.
„Ano, pane Merrite?“ Odpovím pod zástěrkou slušnosti a podívám se na něj s hraně klidným výrazem; ruce zaměstnávám deskami, což mi usnadňuje skrýt nervozitu.

Držím si od něho odstup, zůstávajíc u zavřených dveří, vyvolá ve mně dvojí otázku.

Chce nějakým odlehčujícím způsobem začít konverzaci? Nebo si zkrátka všiml, že je až někde v zadní řadě studentka, co si ráda kreslí a nedává pozor při jeho výkladu?

Pohled mi sklouzne ke skicám, mezi rty proklouzne tichý výdech. Strčím si pramen vlasů, zastiňující mou tvář, za ucho, a pohlédnu mu do očí. Je mi to nepříjemné. V jeho očích jakoby se skrývala důraznost, která mne odhaluje naskrz. Čelím mu však dál.

„Říká se, že malíři a spisovatelé tvoří umění podle živých představ.“
Můj hlas je tišší, neprozrazující nic o mém vnitřním rozpoložení. Svou odpověď pokládám za vyřešenou. Nastává chvíle trapného ticha a mého povzdechu.

„Vážně se mnou chcete mluvit o kresbách?“
Významně pozvednu hlavu a i když vím, že konverzaci můžeme jednoduše ukončit, při nejmenším já si uvědomuju, že se mi neuleví.

Jeho úsměv nesdílím, nemám nejmenší důvod k úsměvu, ačkoli je zvláštní pozorovat zas a znovu toho člověka v takové komunikační situaci. Většina lidí zkrátka řekne „Dobrý den, pane učiteli. Mohu mít dotaz, pane učiteli?“ A tím to hasne. Podruhé se s ním ocitám o samotě a snažím se nemít tak jasný výraz mého pochybení.

Proč mě jeho otázky nepřekvapují? Ba přímo rozčilují. Není přece možné, že tohle nemá nějaký zvláštní důvod. Musí mít…

„Proč jste dnes nepřijel svým autem? Motorka také nebyla vaše. Poznala bych ji.“
Připomenu mu naší společnou cestu domů, kdy jsem v garáži odhalila jeho poklady a zároveň mu tím dám výrazně najevo, že nehodlám vést konverzaci pod jeho vedením, i když je mou přirozenou autoritou.

Sklouznu pohledem pomalu k jeho rtům, vyčkávám, až skrze ně proklouznou jakákoli slova. Ta nesmyslná slova, která neobjasní vůbec nic. Nevypovídají vůbec nic o tom, co mě poslední dny trápí. Ten muž, jeho výsměch při zoufalství hořícího vraku a ten vlk. Mé chování mi nepřijde neadekvátní vzhledem k situaci, ve které se nacházíme.

Vážně si myslíš, že jsem další puberťačka, co po tobě jede a má sklony k žárlivosti? Budiž.

Ujede mi hlasité zasmání, načež utichne stejně tak rychle, jako se objevilo. Proč při tom nezůstat, neudělat ze sebe husu a přitom se povýšeně stavit k problému.
„Uchvátil mě. Možná bych se ráda znovu projela, přímo za volantem. Nebo je to snad nevhodné?“
Snažím se ho zahnat pohledem do kouta, ale zároveň si uvědomuju, že nejsem pánem této situace. Nemůžu být. A ani nechci, protože to není ten pravý důvod, proč ještě stojím na tom samém místě a nejsem dávno někde jinde.

„Doufám, že máte dobrou pojišťovnu. S tím by autoservis asi nic nezmohl.“
Vyslovím dvojsmysl týkající se buď jeho autonehody, o které vím možná pouze já nebo my oba či narážky o tom, že by mohla dopadnout špatně kombinace – já vs. mustang.

Zalíbí se mi jeho pomalu vedené proměny; ve tváři, očích, gestech rukou. Zdá se, že konverzace začíná zabočovat do míst, kde je mu to nepříjemné. Povolím stisk paží, svírajících desky s papíry, jakmile se začne zvedat a přiblíží se ke mně. Nenapadne mě couvnout, i když si doteď myslím, že nic z toho všeho není náhoda a necítím se na pevné půdě.

Nesnažím se v sobě popírat, že mnou projede zvláštní, umocňující pocit, který se vlije do všech nervových zakončení. Čím blíž mi je, tím je pro mě těžší čelit jeho pohledu. Ustojím ho.

„Zraněný po nočním běhu?“
Opět odpovím jinak, než si přál. Dokonale si totiž neuhlídá ladný pohyb, který by nenaznačoval, že má něco s nohou.

Možná je to všechno jinak. Možná potřebuju jen zajít tak daleko, abych na to přišla. A pokud nemá nejmenší tušení, o čem mluvím, tím lépe pro mě. Může si jen v duchu myslet, jak drzá a neprůlomná jsem.

Přestává mě hra na slovíčkaření bavit. Svraštím čelo, dešťové kapky začnou bubnovat do parapetů. Snad jediné, co narušuje ticho v osamělé učebně. Tep se mi zvýší, začnu být poněkud naštvaná.

Nemůžu v tom být sama!

„Co se stalo s vaším autem?“
Udeřím na něj přímou otázkou, niž by se mi jakkoli změnil výraz ve tváři. Teď se k němu přiblížím o pouhé dva kroky já. Visím na něm pohledem a přehlížím oznámení zahájení další hodiny. To je to poslední, co by mě v tuto chvíli zajímalo.
„Chci vědět, co je s vaším autem.“
Zopakuju jinak zformulovanou tu samou otázku a stojím přikovaně na tom samém místě.

Dokud po mně pouze opakuje otázku a přibližuje se, nemám nejmenší problém s tím, že ruší intimní zónu. Opět nic, co by naznačovalo okolnosti nehody. Ačkoli poté, co se ocitne na několik desítek centimetrů ode mě a potvrdí mi to, co jsem se z něj snažila dostat, stáhnu obočí a rty zúžím v tenkou linku. Zasáhne mě exploze vzteku, nedokážu se na něj ani podívat a tvář odvrátím.

S takovým klidem mi říká něco, z čeho jsem v předešlé noci byla v šoku a myslela si, že je mrtvý. Ke všemu celý rozhovor dělal, jako by o ničem neměl tušení. Zůstávám v učebně sama. Se svým nitrem a kapkami deště, co se mi svými zvuky zarývají do celého těla.

Prožije si autonehodu a je zase tak v klidu, všechno v nejlepším pořádku?

Jediné, co mi projíždí hlavou – už nikdy ho nechci vidět! Po necelé minutě se vydám opuštěnou chodbou do prvního poschodí; tou se rozezní mužský smích. Stejně ironický, stejně posměšný. Poznávám ho.

„Dost!“
Zakřičím hlasitě a je mi úplně jedno, jestli mě někdo slyší. Nikoho nevidím. Chce se mi brečet, udýchaně zastavím před dveřmi učebny a po setření slzy vpluju dovnitř.

Hodina francouzštiny proběhne v poklidu, žádná písemka, pouze rozhovory ve skupinkách, rozšíření slovní zásoby. Snažím se soustředit pouze na školu. Nechci začít kvůli těm věcem okolo bláznit nebo dopouštět, aby to mělo dopad na mé známky. Rodiče jsou v tomhle přeci jenom pedantní. Naštěstí po obědě nás čeká vyjížďka do kavárny a obchodem se společenskými šatami. Užívám si dívčí odpoledne, nemyslím na to, na co nemusím.

„Slyšeli jste o tom, jaký pohádky vypráví Cassie? Prej nějakej šíleně rychlej psychouš, co měl krvavý oči.“
Není to vtipné, ale všechny i tak vyprskneme smíchy, upiju horké kvalitní čokolády a zavrtím hlavou.
„Jako bychom to už neznali. Snaží se být středem pozornosti, jako vždy. Nikdo jí neuvěří.“
Holky přitakávají a my se po hodině a něco přesouváme do ochodu. Zatímco kamarádky se vrhají na honosné róby s krinolínami, já hledám něco daleko jednoduššího, formálního a elegantního.

„Dokonalé!“ Natáhnu před sebe paži se šaty na ramínku a považuji za úspěch, že mají mou velikost – nesnáším zdlouhavé nakupování. Sednu si do křesla před kabinkami a kochám se dámami, které předvádějí modely. Náramně se u toho pobavíme, některé šaty vypadají opravdu směšně.

„Chceš si hrát na anglickou královnu?“
Směje se Abby Claire a při pohledu Claire na mě ji zklamu pokýváním. Souhlasím totiž s Abby.

Zkontroluju ciferník na náramkových hodinkách, za chvíli budu muset vyzvednout bráchu z basketbalu.

Rozvezu své tři kamarádky domů s plnými náručemi tašek a sama se vydám zpět ke škole, kde by měl být Dan připravený k odjezdu. Dám si telefon do držáku na palubní desce a po zařazení jedničky vytočím jeho číslo, abych ho ujistila, že jsem na cestě.

„Jsem na cestě. Budeš si dávat ještě sprchu?“
„Jo, za chvilku jsem venku, počkej na mě před školou.“

Po odbočení na cestu s dubovou alejí si pustím hlasitě legendární The Cure – Lullaby. Zajedu přímo před školu, kde smějí stát auta pouze ve výjimečných případech.

No co, já ten výjimečný případ jsem ….. To snad ne!

Zamumlám si naštvaně pod šál, když před školou uvidím toho, kterého jsem nechtěla už nikdy vidět – propo, bylo to vysloveno celkem nedávno. Zajedu těsně k obrubníku a po zařazení kvaltu vypnu motor. Nemám v úmyslu mu věnovat jakoukoli pozornost.

„Milenka asi zas tak spolehlivá nebude.“
Neodpustím si jedovatou poznámku, kterou ve vozidle přes hudbu neslyším skoro ani já.

Je mi protivné se na něho pouze dívat, opřu se zády i týlem hlavy o sedadlo a zavřu oči. Jsem po bezesné noci unavená. Chvíli na to se otevřou dveře u spolujezdce, neochotně zamručím a zívnu si. Rozjedu se pomalu od školy a hudbu ztiším, většinou si jí dokážu plně vychutnat jen o samotě. Pochopitelně míjíme pana Merrita.

„Nechceš zastavit? Vypadá to, že mu není nejlíp a musí jít pěšky.“
„Ne, nechci. Není to moje povinnost.“
Odpovím bráchovi velmi prostě, leč výstižně. Skutečně mě nenapadne ani zpomalit a zeptat se ho. Za jeho flegmatismus vůči druhým ani trochu.

„Táta mi dopoledne volal, ať přijedeme co nejdřív. V 18 hod jede na schůzi rady města.“
Přikývnu v gestu srozumění, sice máme auta dvě, ale tohle je taťky srdeční záležitost.

Těším se domů. Na odpočinek a čtení oblíbených knížek. Mít svůj klid…

Zaparkuju před zavřenou garáží před domem a po seskoku z pomocného stupínku pod rámem dveří díky výšce Land Rovera za sebou zabouchnu a jakmile vystoupí i Dan, dálkovým ovládáním zamknu. Přejdu za roh našeho domu, mamka v pracovním nasazení opečovává naší zahradu – hrabe listí a upravuje svou pýchu – skalku a truhlíky s květinami, jejichž zjev poukazuje na chladné období.

„Ahoj, poklade, dovezla si svého bratra?“
„Ahoj, šel dovnitř. Víš, že je po tréninku jak kyselina. Jen se převleču a pomůžu ti, hm?“

S úsměvem odhodím koženou tašku s věcmi do školy do rohu pokoje a vezmu si oblečení na ven – legíny a teplý svetr s norskými motivy. Společné dekorování domu a práce kolem něho s mamkou je jedna z činností, která mě dokáže přivést ke skvělé náladě.

Vyběhnu na zahradu a po chvilce hraní si s Arwen – přetahování a házení míčku přeběhnu k mamce a dám se do truhlíků, do kterých vkládám větvičky bílého smrku, červených jeřabin a lidově řečené oranžové lampionky. Vše to má své kouzlo, podzim je tu často krutý, ale neskutečně půvabný.

„Kaith... nezhublas nějak? Jíš vůbec?“
Zvedne hlavu od své práce mamka a kriticky si mě změří. Bohužel, při své vysoké výšce je u mě vidět každé kilo.
„Jím. Jen se toho nějak moc navalilo ve škole a dala jsem si dvojitou dávku tréninku.“
Zalžu a jsem rozmrzelá z toho, že se mi opět hlavou honí to, na co bych raději zapomněla.

Kolem deváté večer přijde podzimní bouře se silným větrem. V horských oblastech celkem častý jev, který ale přesto překvapuje svým nenadálým útokem. Všichni se odebereme do svých pokojů a s volným večerem naložíme po svém. Já ho strávím psaním jedné rešerše a textovek s Abby. I ona s Claire nehodlají jít do školy. Ony však mají trochu odlišný důvod. Zatímco mé kamarádky se chtějí důkladně od rána hýčkat a připravovat se na ples, já spíše volím cestu, jíž se vyhnu kontaktu s Panem vše-zvládnutelným.

Hodiny na nočním stolku ukazují jedenáctou večer, pravý čas na to zhasnout a dohnat spánkový deficit. Nemám ráda stavy, kdy jsem k smrti vyčerpaná, ale přetáhnu organismus a tupě civím do stropu a není mi dobře. Právě v takovém se nacházím. Ani za hodinu se o mě nepokouší klesání víček i mysli. Možná za to může rachot u dolních dveří – táta se vrátil ze schůze. Jsem o to klidnější. Alespoň do doby, kdy zaslechnu tlumené hlasy vedle v ložnici. Odhrnu ze svého těla přikrývku a po špičkách přejdu ke dveřím svého pokoje, které pootevřu, abych lépe zaslechla alespoň střípky.

„Už o tom nikdo nepochybuje, Lilien…“
Pusté, dlouhé ticho. Jen můj dech, mé srdce, kolující krev.
„Slib mi, že ochráníš naše děti.“
Řekne matka tak slabě, že musím dlouho luštit, co vyslovila. Vím naprosto jistě, že nemám šanci dozvědět se, co se skutečně děje.
Uléhám do rozestlané postele a netuším, jak a kdy se mi to podaří, ale proberu se až dopoledne druhého dne.

Deset hodin. Volný den. A já ležím ještě v posteli!

Budík jsem buď neslyšela, nebo si ho zapomněla nastavit úplně. Odměnou je však tělo plné energie; o dlouhý spánek tělo žadonilo už dlouho. Přes celé letiště se začnu natahovat a usmívat se, skrze závěsy do pokoje vklouzávají paprsky slunce. Po bouři se vyjasnilo a zdá se, že bude překrásný den. Podle rachotu z koupelny usoudím, že nejsem jediný člen rodiny, který si udělal dnes volno. Přes tílko a kraťasy přetáhnu dlouhý svetr a sejdu dolů do kuchyně.

Po kávě a snídani si zahrajeme před domem s bráchou basketbal a dáme si krátký běžecký okruh. Nezapomeneme ani na Arwen, která moc dobře ví, že jsme doma a dožaduje se pozornosti, utaháme víc sebe než ji.

Po dlouhé koupeli a pečlivé hygieně si dám na mokré vlasy ručník a s ním jdu otevřít Abby s Claire, protože jsme se dohodly, že se budeme na ples chystat spolu. Navzájem si lakujeme nehty, děláme masky a podobné věci, v nichž se přímo nevyžívám, ale u témat, která probíráme během toho, umíráme smíchy.

Claire začne dramaticky sledovat hodiny a trápit se tím, jestli tam přijde objev, kterého si zamilovala. Nejméně rok chodíme na plesy ve skupině s přáteli a vyhýbáme se tak trapnému obtěžování opačných pohlaví s otázkou „Půjdeš se mnou na ples?“

Čas utíká rychle, zrovna když popíjíme čaj, zaslechneme dole rodiče. Jen na ně ze shora houknu pozdrav a věnuju se dál holkám. Před šestou hodinou se vydám do koupelny, vlasy žehličkou uhladím a samotné konce lehce zvlním. Taštičku s malováním si vezmu s sebou do pokoje. Jdu setmělou chodbou a zastavím se u pootevřených dveří ložnice, kde svítí lampička. Místnost je prázdná, ale na plédu leží album se starší vazbou. Posadím se na okraj postele a začnu si prohlížet máminy fotografie ze školních plesů. Byla překrásná… a stále je.

„Jsi jako ona…“
Překvapivě zvednu tvář, nezaznamenala jsem, že táta stojí ve dveřích a usmívá se na mě. Posadí se vedle a ukáže na fotku, kde je mamka jen decentně nalíčená a má krátké šaty.
„Tady jsem se do ní zamiloval. A věděl, že je v ní anděl.“
Opřu si tvář o jeho rameno a pousměju se. Vztah rodičů je dojemný i po takové době.
„Tati, děje se něco?“
„Vůbec nic. Jen už jsi dospělá a já se s tím nějak nemůžu smířit.“
„Budu na sebe opatrná.“
Ujistím ho s pohlazením po paži a nevymluvím mu, že je zbytečné, aby nás na ples vezl on sám. Takhle starostlivý ještě nebyl.
„Po půl osmé budu připravený, teď se běž chystat, hm?“

Po rozloučení s ním se rozhodnu, že díky výrazně tmavě hnědým očím to nebudu s líčením přehánět. Nakreslím tenké linky na horních víčkách, doplním temnějšími stíny, prodloužím řasy a zvolím světlejší rtěnku. Claire šla do odvážné rudé.

Opatrně prsty vyjíždím po pokožce nohou, když si natahuju silonky, přehodím šaty a vezmu lodičky. Nic těžkého, na rozdíl od holek, kterým musím pomáhat s korzety a podobně. V chodbě nechám mamku, aby mi pomohla do černého dlouhého kabátu, a přijmu od ní dárek – kožené rukavice.

„Užijte si to, děvčata. A ty, Kaith, nezapomeň zavolat, až budete skočit, aby pro vás mohl otec zase přijet.“
Přijmu políbení na čelo a vidím v jejích očích dojetí.

Tak mám šaty a jsem nalíčená, to je toho.

Do psaníčka hodím jen ty nejdůležitější věci – jako doklady, peníze, mobil a rtěnku. U zrcadla ve vstupní hale si promnu do pokožky zápěstí a krku pár kapek jemného parfému, který zdatně vydrží po celý večer. Přivřu oči, když se vůně dostává k mému smyslu a zlomek vteřiny se dívám sama sobě do očí.

Připadám si jiná. Možná to dělají prožitky, anebo je to prostě tím líčením.

Pozvednu ramena v hlubokém nádechu a vydám se s děvčaty do vozu. Před budovou školy se na sebe podíváme a rozesmějeme se. Spoustu prváků pobíhá všude kolem, je vidět, že se aktivně zapojili a možná díky nim tu bude víc než dost učitelů.

Budova je vyzdobená k nepoznání, je natolik prostorná a výstřední, že by bylo zbytečné pronajímat sál v kulturním domě. Tělocvična se proměnila v jeden velký taneční parket, vše je ozdobené různými stužkami a cedulemi s nápisy. Provizorní pódiový stupínek pro proslov ředitele školy, plno stolků se studenty rozlévajícími všemožné nápoje a nechybí ani „bar“, což učitelé a my, 18ti letí, jistě oceníme. Po odložení kabátů se rozejdeme ke svým přátelům, kteří nás přivítají panákem tequily – to se nám víc než líbí!

„Na poslední rok v tomhle ústavu!“
Zakřičíme všichni a jedním máchnutím ruky do sebe na ex panáka hodíme.

Nemůžeme uvěřit, kdo všechno tu je. Nejspíš nikdo nepočítal s tak hojnou účastí a takovým rozjezdem. Po bujarém vítání všech známých a přátel se ředitel ujímá mikrofonu a proslovu. Standardně něco k historii školy, plánovaným změnám a především přání úspěchů a ještě dlouhého působení této instituce. Nechybí slavnostní nakrojení dortu, jehož velikost a napodobenina budovy je vážně velkolepá. Opravdu s poklonou a uznáním tleskáme. Všem, kteří se na této práci podíleli.

Claire odmítne dalšího panáka, zamračím se na ní a panáka jí vrazím do ruky, většinou se tolik neostýchá. Kývnu směrem na plac, kde skupina mladých lidí poskakuje do rytmu rychlé hudby.

„Užívej si! Tohle je nejlepší část plesu!“
Drknu do její sklenky tou svou a na ex ho tam s ošitím kopnu.
„Žádný ploužáky, jen energie a smích!“
Doplním tak hlasitě, abych řevem přehlušila rámus okolo; po polknutí cítím, jak se mi hrdlem směrem dolů dere palčivý pocit až kamsi k žaludku. Myslím, že něco nealkoholického by bodlo. Ohlédnu se směrem k baru a ihned něco takového zamítnu, rychle se zase otočím zády a zhluboka se nadechnu.

Zase on!

Zakleju si v duchu pro sebe, načež ostatní trochu nepobírají tu náhlou změnu výrazu. Než začne krátký vstup – tak je to v programu na celý večer, hudba jede v plném proudu a studenti poskakují jako šílení.

„Pojď!“
Chytne mě za paži Nathan a s úsměvem od ucha k uchu mě vleče na parket, se smíchem čekám, jaké kreace hodlá na parketu vyplodit, ale jen co dorazí zbytek party, uděláme velký kruh a s rukama nahoru zakřičíme. Čekáme totiž, že Abby odskočila, aby nám zahráli naší oblíbenou písničku. Zaznívají její první tóny. Je mi skvěle, cítím se jako v extázi a nevnímám nic okolo.

No dobře, možná ty boty nejsou úplně ideální.

Jednoduše je sundám stejně jako holky, kluci naštěstí takové problémy neřeší. Po skončení písničky si je zase nandáme a udýchaní se vracíme k jednomu ze stolků, kde dvě prvačky rozlévají nealkoholické nápoje. – Lepší než bar.

Přehodím si nohu přes nohu a z psaníčka vytáhnu rtěnku, obtáhnu jí rty, které našpulím na Nathana. Zamračí se na mě, nesnáší, když ho provokuju bez konkrétních úmyslů. Poklepávám si nohou v lodičce ve vzduchu a ohlédnu se. Po hlubokém nádechu se zakloním v týlu hlavy.

Tak fajn. Zkrátka není možnost se mu vyhýbat do konce života.

Přijmu ten fakt, ale na otázku mu neodpovím, to nechávám na ostatních nadšencích. Nejde mi totiž na mysl, proč přišel zrovna k našemu stolu a má tak stupidní otázky jako na děti. Mezitím ředitel školy provádí dál nočním programem, vystupuje naše školní taneční skupina, která secvičovala poctivě svou choreografii. Prohlédnu si příchozího, vidět ho v tak formálním oblečení se nejspíš jen tak nepoštěstí. Všimnu si jediného doplňku, na jeho zápěstí. Lehce mě bodne ve spáncích, které si následně dvojicemi prstů promnu.

Nejspíš bych si ještě chvilku dalšího panáka neměla dávat.

Naštěstí bolest odezní a já vyjedu pohledem až k jeho očím. Překonám v sobě změť pocitů a nechci všechno nechat jen tak.
„Bez milenky? To abych Vás zachránila a přijala Vaší žádost o tanec.“
Zkonstatuju tak samozřejmě, jako by žádost vyslovil a koutky úst mi zacukají v udušeném smíchu, když mě Abby pod stolem kopne.

Sálem se rozezní písnička od One Republic – Au Revoir. Nevím, jestli začíná rovnou celá série pomalých skladeb, ale rozhodně lepší než vážná hudba a staromódní valčíky a podobně. Bez stálé odpovědi se postavím. Zvláštní, teprve teď si uvědomím, že má opravdu úctyhodnou výšku. Já sama jsem vysoká a podpatky mi pár centimetrů přidaly.

„Víte, co je výhodou dnešní doby? Nemusíte umět tančit.“
Povím mu tiše do ucha, když ho míjím a postavím se za jeho záda.
„Stačí šarm.“
Doplním s nevinným úsměvem, čakajíc, až se ke mně otočí a lehce se mu ukloním a svěřím mu svou dlaň, aby mě mohl zavést na parket.

Uvidíme, co obyčejného se skrývá za tajemným hradem.

Vložím svou dlaň do jeho, jen lehce, jak to taneční etika dovoluje – ne, že bych nenavštěvovala taneční, ale na některou hudbu se zkrátka tancovat podle pravidel nedá. Natočím tvář k rameni, abych naznačila reakci na paži okolo svého pasu. Vzpřímím se v zádech a trhaně vydechnu; cítím pohled některých dvojic a hlavně našeho stolu. Vskutku to poslední, na čem by mi záleželo. Po pomalé otočce se na jeho tělo natisknu a znovu se odtáhnu, aby blízkost nebyla tak neúnosná.

„Myslela jsem si, že jste mrtvý.“
Hlesnu kamsi do pokožky jeho tváře a lehce zesílím stisk dlaně. Přece jen mě neustále dohání ten neskutečný vztek. Alkohol ke všemu tak trochu na odvážnosti přidá. Projede mnou mráz, cítím ho z jeho rukou. Jako by sálal z jeho těla. Nějaký rozjařený pár se kolem nás vrhá na parket, dívka do mě strčí a já se natisknu na svého protivníka. S nárazem vydechnu a znovu mě bodne ve spáncích.

Co to sakra je! Tohle má být bezchybný večer!

„Zvláštní, protože náraz to musel být smrtelný.“

Při dedukci vlastních myšlenek nevnímám ani tempo, ani soulad kroků se svým tanečním partnerem. Přestává mě zkrátka nějak bavit ta tajemnost a naprostá nejasnost věcí s ním spojených. Jeho otázka ve mně sice drobný zájem vyvolá, ale je mi jasné, že by mi neřekl nic světoborného. Neudělal to doteď. Chci se od něho odpojit, ale v poslední chvíli si přes celý parket, v rohu tělocvičny, všimnu onoho muže, který mě zná, kdo ví odkud, a nejspíše bude mít něco společného i s tou autonehodou, když se mi tam zjevil.

I přestože zrovna Merrit není ten, u kterého bych ráda zůstávala v těsné blízkosti, uvědomím si, že je to momentálně ta nejlepší možnost. Snad ani prudce nezmatkuju, protože jsem si zvykla, že něco v mé hlavě není v pořádku a není si o tom s kým promluvit. Až na babičku Abby, ke které se chystám zítra jít. Reflektory náhle zhasnou, veškeré osvětlení, celou budovou se vznesou cáry tmy, skrze něž není vidět vůbec nic. Mé srdce splašeně zaduní o hrudní koš, jsem si jistá, že to není náhoda.

Vše se odehraje snad během několika nanosekund, cítím, jak někdo manipuluje s mým zápěstím. Světla se rozsvítí a řev s jekotem studentů ustane. Nevidím nikoho, vše se odehrálo tak rychle, že nebyla nejmenší šance někoho zpozorovat. Mé dlaně dávno nespočívají na mém protějšku, shlédnu ke své ruce a teprve teď si uvědomím, že z čerstvé řezné rány něčím ostrým a přesným stéká horká krev. V ráně mi začne pulzovat a pociťuju bolest.
„Nikdo to nesmí vidět.“
Šeptám zmateně směrem k němu a pobídnu ho, aby přese mě hodil sako a odebrali jsme se co nejrychleji pryč. Sálem se rozezní hudba a život studentů pokračuje nesměle dál.

Pozn. vypravěče: Je možné, aby krev Kaithlin někdo zneužil v rámci zbraně nebo ochrany?

Nemám šanci kontrolovat, jestli po nás někdo kouká, začíná mi být trochu mdlo a snažím se přijít na to, proč někdo něco takového udělal. Díky zasažené tepně je rukáv saka promáčený od krve. Nechápu, co po mně chce, snad ani nemůžu být schopná v tomhle stavu. Jen s postupně se rozevírajícíma očima pozoruju, co s mou ránou dělá. Chci s ní prudce máchnout, ale nedovolí mi to. Stisk mě bolí a já jsem zmatená ještě víc.

Šokovaně vydechnu, prudce trhnu rukou k sobě, a když se podívám na zacelující se ránu, prsty si zakryju pootevřená ústa. Čelím lehkému zatočení hlavy a strhnu ze sebe jeho sako.
„Co jste zač!“

Zakřičím na něj s ohromným návalem emocí. Příčí se mi víc než kdy jindy. Bez jakéhokoli projevu vděku a odpovědi rychlým krokem běžím na záchod, abych z bot smyla krev a mohla vydýchat šok, ve kterém z toho všeho jsem. Dlaní udeřím do dveří, aby se za mnou co nejrychleji zavřely.

Klid. Dýchej. Hlavně dýchej. Všechno je to jenom zlý sen.

S roztříštěným dechem na miliony kousků rychle vydýchávám nevolnost, je mi ze všeho špatně. Takovou dobu se snažím myslet na to, že dnes bude nádherný, normální večer, kdy se pobavíme a rozejdeme se opití domů. Nic z toho se nestalo. Jen se zhoršily obavy, že všechno bude ještě horší.

Namočenými ubrousky stírám krev z lodiček a zaschlou krev okolo rány; lavina vzteku se proměňuje ve strach, který se dá přirovnat k malému dítěti, co se bojí děsivých přízraků noci. Podívám se na své lesknoucí se oči v odrazu zrcadla. Z pod řas vyklouznou dvě horké slzy. Udeřím dlaní danou v pěst do zásobníku s ubrousky, neustávám, dokud necítím tupou bolest.

Opřu se o studené dlaždičky na zdi a po nich sklouznu k zemi. Hřbetem ruky si utřu mokré tváře a ujde mi tichý vzlyk. Jediné, co mi probleskává hlavou – chci domů. Chci do bezpečí. Protože v tom se necítím nikde jinde a s nikým jiným. Natočím si k sobě zápěstí, na němž se rána téměř zacelila.

Je to nesmysl. Nestalo se to. V tomhle světě nic nadpozemského není. Nemůže být!

„Ne!“
Stihnu ho striktně zarazit, než začne plodit další hovadinu.
"Měl jste prostě.. vzít svou kravatu. Nebo mě odvést do nemocnice!"
To, co řekl a udělal, bohatě stačí. Zvednu se a všimnu si nepřirozené barvy v jeho očích. Působí děsivě a tajemně. Opovržlivě kolem něho projdu a zastavím se u dveří, jako bych narazila na nějakou průhlednou stěnu.

Otočím se a dojdu k němu.
„Vím, jak mi můžete pomoct.“
S pronikavým a nenávistným pohledem do jeho očí zdvihnu rozpřaženou dlaň a uhodím ho do tváře vší silou, která se ve mně nahromadí. Plesknutí se opře o stěny na toaletách a vytvoří svou vlastní ozvěnu. Cítím, že alespoň pro tu chvíli se mi uleví.
„Už nikdy.. nikdy se mě nepokoušejte ani oslovit.“
Zavrčím tiše a výhružně zároveň a pak od něj jednoduše odcházím. Má chůze vzhledem k mému oděvu by měla působit ladně a svůdně. Zbyla jí však jen nepřístupnost a tvrdost.

Bez jediného ohlédnutí procházím pustou chodbou a zařvu:
„A ty se neschovávej, hajzle!“
Vrazím do dveří, odkud jde hlasitá hudba a smích všech přítomných. Zastavím se u baru, kde do sebe kopnu dva panáky a dojdu ke stolu ke svým přátelům, ten je prázdný. Všichni jsou na parketě, okamžitě se k nim přidávám a vrhám se do víru extáze.

Zaterasí mi jedinou cestu ven, zoufale chci jít pryč, mrazí mě z jeho přítomnosti. Cítím ho po celé pokožce a vystřeluje to do konečků prstů. Zůstanu k němu zády, i když ke mně mluví. Je mi to sakra nepříjemné, ale je to pro mě snesitelnější, než se mu podívat znovu do očí.

Po jeho poslední větě se zatajeným dechem, pootevřenými rty a se svraštěným obočím stáčím tvář ke straně tak, abych ho viděla pouze periferním viděním. Zalapu užasle po vzduchu a s přivřenými víčky se k němu otočím – přecházím jeho zjev, protože v horším světle už se mi předvést nemůže.

„Dost!“
Zakřičím tak hlasitě se zalitýma očima slz, aby si konečně uvědomil, že o jeho kecy nestojím. Bolavě polknu a natisknu se zády na dveře, abych od něj byla co nejdál.
„Nepokoušejte se něco tak odporného dělat i ze mě!“

Je mi ukradené, jaké následky to říznutí mohlo mít. Nedal mi možnost volby. Postavil mě před hotovou věc. Člověka, který si dosud myslel, že něco takové se nemůže stát v poklidném životě jedné obyčejné holky.

Zatápu za svými zády po klice a pevně věřím, že mi cestu už křížit nebude.

Nechám ho ze setrvačnosti mluvit, myšlenky mi roztříštěně a zmateně zaplňují mozek. Chci to zkrátka vypnout. Jít a dál se bavit. Nechci nic z toho. Chci být jako mí přátelé. Opíjet se tequilou a tancovat opile uprostřed parketu. Stisknu čelisti a vydechnu nosem.

„Snažíte se se mnou mluvit jak s malým dítětem, které právě zjistilo, že dárky pod stromek dávají rodiče.“
Hruď se mi zrychleně zvedá a poklesá, naznačuje neklid ve mně samotné.
„A já nechci, abyste byl někým, kdo mi tu bude vyprávět, co to všechno znamená. Protože vy jste od začátku neudělal vůbec, ale vůbec nic. Dokonce jste mi neodpověděl na tak triviální otázky.“
Natočím se tváří k jeho natažené paži a prudce ji strhnu dolů, vím, že kdyby chtěl, nenechá mě to udělat, ovšem nic jiného mu nezbyde.
„A už vůbec se mnou nezacházejte tak, jako by vám patřil post mého ochránce. Vy…“
Polknu a odlepím se zády ode dveří, abych vzpřímeně stanula naproti němu jako rival a ne usmolené dítě.
„… Vy nemáte právo vůbec na nic.“

Co větu dokončím, nepřestávám se mu dívat do očí, abych svou vážnost tvrzení potvrdila.

Neustupuju, pouze držím v sevřené dlani chladnou kliku, jemně s ní škubnu, když mi řekne, že jsem jedinečná. Nerozumím tomu označení.

Jako jedinečnou mě vidí on? Nebo někdo zcela jiný, proto se mě snažil zranit natolik, aby byl problém mě zachránit běžným způsobem?

Slova mě ukovají k zemi, o něco sníží srdeční tep. V té chvíli si uvědomím, že je jediný…
„Muž, který tam ani nebyl?“
Pustím kliku dveří a zavrtím hlavou s uvolňujícím povzdechem, cítím, že ten nesnesitelně vyvrcholený vztek pozvolna ustupuje.
„Udělal mi to ten samý muž, který mě pronásleduje už několik dní. Zná mé jméno, ví, kam chodím běhat, byl u vaší autonehody.“
Znovu nepochopitelně zavrtím hlavou a po opadnutí agónie z výbuchu emocí pomalu vyjedu pohledem k jeho očím.
„Vy jste přežil tu autonehodu… vaše sliny zacelily mojí ránu. Vaše oči…“
Všechno mi začne pozvolna docházet a já se začínám topit ve vlastním nádechu a pozvednu obočí v drtivém pochopení.
„Kdo jste… Co jste zač?“

Není pro mě údivem, že mi na mou otázku neodpoví, zvykla jsem si, i když to nehodlám do budoucna akceptovat. Prsty si promnu spánky a čelo, začínám cítit únavu a úplné vyčerpání. Začínám být psychicky zničená a rozbitá na tisíc kousků. Hlavu mám jako střep, teprve teď, po šoku, přicházejí pocity poznamenaného těla a mysli.

Zase si myslí, jak je všechno jednoduché. Zkrátka stačí přijít do hodiny sebeobrany a ubráním se; stačí přijít do školy a třeba mi dojde, co je zač.

„Takhle to nefunguje. Není to o tom, že si budu něco domýšlet a pátrat po tom den co den. Je to o upřímnosti.“
Propadám se pohledem níž a níž, zarazím se u jeho saka, které má promáčený rukáv od mé krve. Ke všemu mi jeho poslední poznámka zní až směšně.

„Dám vám vědět, až mi bude zase přeřezávat nějakou tepnu. Na nějaké hodině ve škole s vámi, hm?“
Řeknu naprosto vážně, i když ve sdělení panuje především ironie.

„Jistě. Myslím, že v tomhle období budu doslova překypovat trpělivostí. Nemějte péči.“
Přejdu k zrcadlu a zkontroluju látku šatů, jestli někde nejsem od krve. Otočím se tak, abych viděla na svá záda a hýždě. V odrazu se podívám na něho a přijde mi nepochopitelné, že už jsem dávno neutekla a nemám z něho vlastně strach, který by měl být v takové situaci rozhodně na místě.

„Kdybych vás nevyzvala na tanec, nemusel jste u toho být.“
Vklouznu rukou do umyvadla, kde je jeho sako a mezi palcem a ukazováčkem stisknu látku. Cítím mokro, takové množství krve. Mé krve. Mohla jsem být mrtvá. Otec by zklamal. Ve všem, v co věří a chce pro nás.

„My dva jsme se neměli potkat…“
Podívám se na něho a chci, aby mi potvrdil to, co jsem právě řekla. To všechno se začalo dít ve chvíli, kdy jsme se setkali poprvé. Možná ne v jeho životě. Ale v mém určitě.

Opřu se bedry o linku desky, která v sobě má zabudovaná umyvadla, ačkoli vypadám nejspíš tragicky než svůdně, začnu se smát. Mísí se ve mně zoufalost a možná cosi jako vtipnost celé situace.

„Ach tak. Vlk.“
Odpovím mezi jednotlivými zalknutími smíchu. Ten se postupně stává křečovitý, až nakonec utichá. Zadívám se kamsi za jeho rameno a na okamžik zavřu víčka, před nimi mi bleskne vzpomínka na zraněného vlka u jezera. Toho, kterého jsem potkala před tím hořícím vrakem. Nechce se mi smát. Nepřijde mi to směšné. Balancuje to mezi bláznovstvím a nějakým zblázněným snem.

„Bože můj. Za normálních okolností bych na vás začala křičet, že jedete na cracku…“
Zachytím se desky za sebou a cítím, jak mě zžírá nevolnost a malátnost.
Začnu zhluboka dýchat a mám pocit, že jestli se dozvím ještě něco dalšího, ponořím se do tmy, odkud mě nikdy nedokáže vytáhnout.

„Ne…“
Hlesnu jen skrze vysušené hrdlo, opakuju to slovo stále do toho hrobového ticha a vší silou se snažím udržet na nohou.

Ve chvíli, kdy se ke mně přiblíží, podlomí se mi kolena – zdá se, že tělo se rozhodlo dělat si, co chce. Zachytím se jeho ramen a pevně je stisknu. Mám chuť skrýt do jeho hrudi tvář a rozbrečet se jak malá, ale pořád mi běží hlavou, jak je možné, že by mohl být …

Sklouznu dlaněmi po jeho pažích, když jsem schopná sama stát. Rozumím tomu, co mi říká. O drogách, o všem. Ve skrytu duše jsem doufala, že to všechno se může vysvětlit jinak, ale nedá. Cítím jeho stisk na rameni, nedokážu ani popsat, jestli je to protivné nebo utěšující.

Nevím, jestli to myslí vážně, nebo se alespoň snaží, abych tomu uvěřila. Podívám se tázavým pohledem do jeho očí, i když nechci slyšet žádnou odpověď.
„Ne… nic není v pohodě.“
Hlesnu tichým, chraptivým hlasem, kterému jako by scházel dech.
„Chtěla jsem se cítit zase jako studentka čtvrtého ročníku. Teď se cítím jako nahnaná do kouta a postavená před to, čemu mám a nemám věřit.“
…
„Krom toho, že si teď většina myslí, že spolu možná máme románek – tak ne – nechci se vrátit na parket.“
Otřu se o jeho paži, když odcházím ke dveřím, u kterých jen zašeptám.
„Chci domů…"

Bez ohlédnutí vyjdu ze dveří a sleduju mladý pár, jak se vášnivě líbá, opírajíc se o školní skříňky. Probudí se ve mně lítost nad tím vším. Vejdu do tělocvičny, kde se čas ani zábava nezastavují. Dojdu ke stolu, kde sedí pouze Abby.
I jí mám co vysvětlovat. Vezmu si z psaníčka mobil a napíšu tátovi, aby pro mě přijel.

Nějaké pozvání do doja teď nepokládám za nic důležitého, alespoň pro dnešní noc, možná pro následujících pár dní. Když dopíšu textovku, ohlédnu se na Abby, a vlastně mě její reakce vůbec nezaráží. Vážně to všechno pro nezasvěcené vypadá jako hodně prapodivné a zvláštní.

„Co to mělo znamenat?“
„Začala mi téct krev z nosu, znáš ho, všem musí za každou cenu pomáhat.“
Mluvím naprosto přirozeně, třes se ze mě pomalu vytrácí, vyděšení také. Cítím se bezpečně, vedle Abby.
„Nemám z něj dobrý pocit. Vůbec ne.“
Pohladím ji po rameni a přikývnu. Kdo ví, jestli zdědila po své babičce nějaké vnímavé schopnosti. Možná v tom je něco mnohem víc.
„Pojedete se mnou?“
Zeptám se jí trochu naivně a doufám, že řekne ano.
„Promiň, ale zůstaneme. A ty bys měla taky. Je hloupost teď odcházet.“
„Chci domů.. není mi nějak dobře. Tenhle večer už pro mě nemůže být hezký.“
Zní to spíš jako sebelítost. Jsem ráda, že Dan na takové oficiální akce není a zůstal raději doma. Alespoň má rodina je v bezpečí.

V šatně si vyzvednu kabát, a jakmile překročím práh budovy, roztříští se o mou tvář studený vzduch. Nepotrvá to dlouho a zima udeří. Zamířím k autu, které na mě už čeká.
„Všechno v pořádku? Kde jsou přátelé? Skončili jste nějak brzy.“
Nemůžu mu mít za zlé takové množství otázek. Jen mu ve zkratce vysvětlím, že mi není dobře a kamarády později odveze matka Claire. Opřu se spánkem a částí tváře o boční sklo vozidla a sleduju krajinu. Nejsem unavená a nechce se mi spát, ale tenhle večer je nenávratně pryč.

Kdysi jsem měla pocit, že svému otci můžu říct o čemkoli. O mých problémech ve škole, ve vztahu, s bratrem, o svém strachu z čehokoli. Teď jen mlčky sedím na sedačce spolujezdce a nechce se mi říkat vůbec nic. Dusím v sobě slzy, pálí mě z toho hrdlo a obtěžuje mě i dýchat a přemýšlet. Neptá se ani on. Pochopil, že něco není v pořádku, ale je si jistý, že za ním stejně nakonec vždy přijdu.

„Nechtěla bys nám zítra pomoct s tím projektem města? Na louce, poblíž jezera, bude tam spoustu dětí, bohatý program a budou se pouštět draci. Hodila by se mi pomocná ruka.“
Najednou se na něho podívám výrazem malé holky, i když ve tváři se zračí jakási nechtěná dospělost. Vždycky dokáže říct něco, čím mě odpoutá od toho všeho. Pousměju se, nemůže to vypadat jako faleš, je to totiž upřímné.
„Moc ráda, tati. Program mám až večer. Chci jít k Abby a přespat u ní.“

Najednou mám pocit, že opět můžu žít něčím jiným, těšit se z obyčejného programu normálního člověka, který nemá nic společného s temnou stránkou tohoto města a lidí v něm.

Ocitám se ve svém pokoji, ledabyle ze sebe svlékám šaty, silonky a stírám make-up. Desítky minut se nechám hýčkat proudy teplé vody. Zavírám víčka a vidím… jeho. Ten pohled, barvu očí, cítím jeho paže na svém pasu, jazyk na své ráně. Prudce otevřu víčka a prudce vydechnu, podívám se na své zápěstí, kde je nepatrná jizva.

Proč! Nechci na něj myslet. To on ve mně probudil pochybnosti o všem dobrém v tohle světě.

V tu chvíli, kdy mi hlava klesá na polštář, přetočím se a zabořím do něj tvář. Potápím se do hluboké tmy, ze které vyvěrá každičký detail jeho tváře, síla a hloubka jeho hlasu, mihne se tam útržek i neznámého muže, jenž na mém zápěstí nechal hlubokou ránu. Cítím své tělo. Unavené, zlámané, poznamenané únavou a stresem. Po několika minutách se převrátím na záda, abych se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu v pokoji, ponořeném ve tmě.

Zítra se probudím a nic z toho už se nebude zdát tak nesmyslné. Vše plyne podle své přirozenosti. … K čertu s přirozeností! Žádná logika, žádné rozumné vysvětlení.

Od zápěstí skrze mne vystoupí nepříjemný chlad, s trhanými výdechy se nechám přemoct hlubokým spánkem. Žádné hovory, žádný křik, jen tichý dům. My. Naše rodina.

Ráno mě probudí klepání na dveře. Jindy bych tátu vážně ráda viděla, ale mám pocit, že spánek trval tak hodinu a takřka mi nepomohl. Unaveně se pousměju a začnu se doslova plazit z postele.
„Pomůžeš mi s věcmi do auta, až se nasnídáš, maličká?“
„A až začnu vnímat tenhle svět.“
Doplním ho s úšklebkem poněkud ironicky a podívám se na sebe do zrcadla – žádná sláva. Díky bohu za vynález jménem make-up.
„Kde je mamka?“
„Zeptám se za jeho zády, když se odpojuju směrem ke koupelně, zatím co on schází dolů po schodech.“
„Připravuje jídlo pro radu města. To víš, na oko musí být všechno perfektní.“

Po snídani a silné černé kávě mám pocit, že začínám konečně dýchat. Až na mou hlavu, která se bez poskvrny začíná pomalu, ale jistě zahlcovat postupně znovu všemi těmi událostmi včerejší noci.

Zachytím vzduchem letící klíčky od tátovýho Rovera, je zaparkovaný před domem na silnici, otevřu kufr a začnu tam pomalu nosit krabice s věcmi. Se smíchem si všimnu, jak mamka odhazuje ušpiněnou zástěru a upravuje se, jako by snad šlo o akci roku.

„Budou tam snad kamery?“
Zeptám se šeptem, nakloněná k tátovi a kývnu nenápadně směrem k mámě.
„Ty nejsi o nic lepší.“
Na oko se urazím a šťouchnu ho se smíchem do paže.

Snad se vším potřebným vyrážíme kus za městečko, kde jsou rozsáhlá pole a stabilní půda pro různé stánky, dílny pro děti a pódium s programem. Nemůžu se zbavit pocitu, že to není pro děti, ale pro publicitu města, snaha vytáhnout dotace a sponzorování různých projektů.

Kožené boty se mi zaboří do měkké půdy, okraje nebe jsou lemovány těžkými, černými mraky, ale nad námi svítí slunce a všechno nabádá k oslavě tak krásného dne. Představitel města už cosi zkouší mluvit do mikrofonu, aby se doladila akustika. Nikdy jsem se necítila v obležení tolika stovek lidí dobře jako teď. Dává mi to pocit bezpečí a zapomnění.

Vzpomenu si na Merrita. Vybavím si detailně jeho oči, ústa, stisk dlaně. Projede mnou zvláštní mráz, zavřu víčka a při jejich opětovném zvedání zavrtím tváří a sklepu ze sebe pomyslně myšlenku na něj.

„Kaitlin!“
Chytí mě za paži nadšeně Claire a podává mi kelímek s horkým svařákem. Není divu, má tu mladší ségru, která nadšeně pobíhá kolem nás, div nám nerozleje pití.

Trochu nevěřícně kývnu směrem k její malé sestřičce, Annie. Pryč jsou doby, kdy jsem si jí chovala jako několikaměsíční dítě.
„Neuvěřitelně rychle roste. Koukám, že je to pořád stejný číslo.“
Zasměju se, když se mě chytí za nohu a začne mi ukazovat svého draka, s kterým bude soutěžit. Skloním se k ní a pohladím ji po vláskách, plazící se z pod čepice.
„Určitě vyhraješ, maličká.“
Zašeptám jí to velké tajemství, a když od nás odběhne zpátky k rodičům, napiju se horkého svařeného vína.

„Nechceš mi říct, co se včera stalo?“ Udeří na mě Claire přímočaře a v její tváři se nepohne jediný sval.
„Udělalo se mi zle. Vypila jsem asi moc tequil.“
„Tohle tvoje laciný slovíčkaření…“
Sleduju, jak se ke mně otáčí zády, zatnu oba rty a vydechnu nosem. Samotnou mě trápí, že jí nic z toho nemůžu říct. Ani Claire, ani nikomu jinému.

„Claire...“
Vezmu ji za rameno a otočím si jí k sobě.
„Prosím.. víc než kdy dřív potřebuju, aby tohle byl hezký den. A to bez tebe nebude.“

To na Claire zabere, sama se cítí jako nejlepší organizátorka zábavy. Podvědomě se stále otáčím okolo, jestli mezi tou spoustou lidí neuvidím nějakou známou tvář. Je jich spousta, ale asi hledám něco nebo někoho jiného.

Starosta na pódiu ohlašuje zahájení soutěží, kdy se všechny děti – ty menší s rodiči, chystají předvádět kreace se svými vlastnoručně vyrobenými draky.

Zatímco Claire se začne prodírat diváky takovým neotřelým způsobem, jen proto, aby viděla svou malou ségru, já zůstanu na místě a po dalším doušku na okamžik zavřu víčka, do tváře se mi otře studený vítr, který je pro dnešní den jako stvořený. Dlouze vydechnu a shlédnu ke straně, okolí lemují hranice lesů, výhled je překrásný a počasí i nadále přeje.

Potlačuju v sobě myšlenky na ty nesmyslné události minulých dnů a pomalými kroky se vydám ke stánkům. V jednom z nich jsou rodinní přátelé, s úsměvem na ně kývnu a přijmu jejich speciality, čerstvé ovoce namáčené v čokoládě, vyberu si jahody a po krátkém rozhovoru se vydávám cestou dál. Sem tam se postavím na špičky a sleduju skóre jednotlivých soutěžících, Annie si vede dobře, jen tak urputně chce vyhrát, že několikrát zakopne. Utiším smích v šátku, jak do něj zavrtám bradu, nedávám chvíli pozor na cestu a do někoho drknu.

„Promiňt…“
Nedořeknu omluvu v zaraženém pozdvižení pohledu do oné tváře. Cítím, jak se mi zrychlí údery srdce z vteřiny na vteřinu.

Jak se tu ocitl? Nemohl přece vědět, že…

Pak mi dojde, že letáky a pozvánky byly frekventované po celém městě. Stojím mlčky naproti svému učiteli s pootevřenými rty. Někde za námi se ozve hlasitý dětský křik, užívají si to naplno. Ony i jejich rodiče.

Znovu ten pocit, kdy se dozvím, jestli to všechno byl pouze sen, nebo se to skutečně stalo.

Přirozený hovor z jeho strany rozuzlí moje němé hlasivky, snad rozváže i zpřeházené myšlenky. Pohlédnu k nebi, na oko se chci přesvědčit o tom, že počasí je skutečně vydařené, přimhouřím oči pod náporem slunečních paprsků.

„Dobré dopoledne, pane Merrite.“
Po vážném pokývnutí dopiju poslední doušek svařeného vína a kelímek odhodím do koše za sebou.
„Možná je to tím, že si to všichni tolik přáli.“
Pousměju se a přemýšlím nad tím, že přeci jen není takové teplo, aby byl oblečený v tak lehké bundě. Nejsem schopna uvažovat o tom, co je u něj normální a co ne.

Starosta se opět ujímá mikrofonu, hlásí průběžné výsledky a povzbuzuje dychtivé děti, které s vervou bojují o vítězství. Stoupnu si na špičky, abych viděla přes rameno svého učitele a přidám se k potlesku, protože malá Annie si vede víc než dobře.

„Co Vás přimělo tak brzy vstát a navštívit městské slavnosti?“
Optám se s nehraným zájmem, protože mě opravdu zaráží, že se tu objevil. Sám.

Možná se v sobě snažím něco popírat. Možná si zkrátka říkám – proč takový člověk… moment, to označení je tak trochu k smíchu… nemá rodinu?

Ještě okamžik mám nepřítomný výraz s potleskem, trochu krkolomným, protože mám v ruce stále jahody v čokoládě. Jednu si vychutnám a zavrtím hlavou v negativní reakci. Jakmile sousto spolknu, nadechnu se k odpovědi.

„Kdepak. Soutěží tu malá ségra spolužačky, Claire.“

Ustoupím o jeden krok, když k učiteli přiběhnou dvě nadšené prvačky, které tu rozlévají svařené víno a šálek mu nabídnou.

No prosím, to jsou služby. A já dostala plastový kelímek!

Zasměju se a počkám, až ze sebe vymáčknou dalších pár vlezlých větiček.
„Rodiče se podílejí na organizaci, táta je v radě města. Jsem ráda, že v tomhle kultura moc neupadá. Tak krásné město si zaslouží oslavy často.“

„Kaith, tady jsi.“
Ozve se za mými zády hlas otce. Otočím se a spěšně představím svého učitele, s nímž vedu rozhovor.
„Potřebuju, abys mi nanosila ty věci z auta k pódiu, nestíháme, je tu příliš lidí.“
„Jasně, dej mi klíčky, zařídím to.“
Otec se s omluvou opět vytratí, udýchaný, ale zdá se, že spokojený. Vrátím se pohledem zpět k panu Merritovi a ušklíbnu se.

„Možná proto tu nejsem s přáteli. Jsem tu i kvůli povinnostem. A navíc.. většina z nich dospává ples.“
…
„Teď mě omluvte..“
Mám se k odchodu a za pár vteřin se s nevinným úsměvem otočím.
„Nebo se chcete taky zapojit?“

Prodíráme se společně uličkou mezi stánky, několikrát se zastavím a ze slušnosti prohodím pár slov se známými. Ať už mými či rodičů. Poznámky o tom, jak jsem dospěla a podobně přecházím a jen se rozpačitě pousměju.

„Není to poprvé, co mě zachráníte.“
Prohodím bez určitého výrazu či jakkoli zabarveným hlasem, když se dostáváme mimo centrum dění a procházíme vyšlapanou cestou k poli, kde jsou zaparkovaná auta. Ale pak pobaveně zavrtím hlavou na úkor jeho poznámky s olovem.

„Jste snad panenka z cukru?“
Dálkovým ovládáním odemknu Rovera, jehož kufr je naplněný krabicemi s různými výherními cenami a předměty.

Zajímalo by mě, kde se zase fláká brácha, že to zase zbylo na mě.

„Přemýšlel jste někdy o tom, jaké to je trávit nedělní odpoledne s rodinou?“
Podívám se na něho téměř překvapivě, jakmile otevřu kufr.

Poznámku o zachraňování přecházím nečitelným výrazem, vědomě se k ničemu takovému nehodlám dál vyjadřovat a poposunu pár krabic k samotnému okraji kufru.

„Upřímně přemýšlím víc nad tím, proč mi tu nabídku kladete už poněkolikáté.“
V ohnutí se k němu otočím, když reaguju na zkoušku v doju. Poposunu ke straně několik krabic s modrým štítkem , ty mají být lehčí, a s tím červeným dávám na druhou stranu, k panu Merritovi.

V dálce se ozve bujarý křik a potlesk, soutěž už nebude trvat dlouho.
„Měli bychom si pospíšit..“
Promluvím spěšně a na prochladlé ruce si nasadím kožené rukavice.
Krabic není mnoho, poskládám na sebe tři nízké a poukážu na ty s červeným štítkem.

„Pářeš se s tim, to snad ani není možný. Dobrej, pane učiteli!“
Ozve se překvapivě za mými zády hlas mého bráchy a já mu jen s úšklebkem vrazim do náruče tři krabice a k tomu mu přidám další dvě.
„Fajn, tak můžeš s lehkostí pokračovat.“

Zavrtím hlavou nad volnomyslností svého bratra a posadím se na rám kufru.
„Počkám tu, než se vrátíte, půjdu s vámi s poslední várkou.“
Ohlédnu se za davem lidí a poukážu prstem od sebe.
„Přesně tam, k pódiu, jak šel Dan. A... děkuju.“

Přehodím si nohu přes nohu, zkrotím poletující vlasy a s povzdechem se zadívám před sebe do hlubokého lesa. Marně přemýšlím nad tím, proč se neustále ten chlap má k tomu, abych přišla na trénink.

Možná tam najdu smysl svého bytí.

Řeknu si pro sebe v duchu, načež se začnu pro sebe hlasitěji smát. Kolem mě je jen vzdálený hluk, opuštěná auta a sem tam je slyšet štěkající pes z krátce vzdálené vesnice pod námi. Opřu se spánkem o bok kufru a zpozorním, když je slyšet křupání větviček kousek ode mě.

„Je tam někdo?“
Zeptám se možná přihlouple, přesto to ve mně přehluší dunící srdce, které své údery zrychlilo ze setiny vteřiny. Zahlédnu něco černého, míhajícího se mezi stromy. Zabořím kožené boty do měkké půdy pod sebou a pozpátku couvám ke dveřím řidiče. Opatrně otevřu dveře a sáhnu pod sedadlo, moc dobře vím, že si tam otec schovává zbraň a vozí pro všechny případy.

„Naše malá, bezbranná Kaithlin.“
Ozve se mužským hlubokým hlasem. Nepoznávám ho, nevidím ani do tváře tomu, jenž větu vyslovil. Zkontroluju, zda je zbraň nabitá a můžu se alespoň trochu cítit v bezpečí. Těknu pohledem na stranu, toužím vidět, že se sem vrací ten, co mě tu nechal.

Nikde nikdo. Jsi tu jen ty a on.

„To vy mě pořád sledujete? Kdybyste mě chtěl zabít, už to dávno uděláte. Co chcete?!“
S každým dalším slovem se přibližuju k okraji lesa a namířím zbraň před sebe. Vím, že dokud nevstoupím do jeho spárů, jsem chráněná otevřeným prostranstvím za mnou.

„Máš něco, co chci. A dostanu to za jakoukoli cenu.“
Hlas přejde do šepotu, míjí mě ze všech stran. Jako by ten někdo neskutečnou rychlostí kroužil kolem mě. Pak do mě zezadu cosi narazí a já se zřítím k zemi. Zbraň pevně držím v ruce, ale netuším, kde protivník je.

„Je to dávné tajemství a dar tvých předků. Nikdo jiný se ho nemůže dotknout, proto musíme zrušit kletbu, která na něj byla uvalena. Tvojí krev už máme.“

Šepot mě míjí, jsem zmatená, dezorientovaná a bezmocná, ať už se zbraní či bez ní. Snažím se trháním hlavy zjistit, co se za stínem skrývá. Jsem si jistá, že je to ten samý muž, jako mě zranil na plese, ten, který se mi vysmíval, když jsem našla hořící vrak Merrita.

„Co.. jaký dar? Nechápu…“
Než cokoli stačím doříct, je mi hlava sražena k zemi, strana tváře cítí chladnou, mokrou zeminu.

„Náhrdelník! Netušíš, jaká je v něm síla. Vlila do ní svou moc nejsilnější čarodějka své doby! Jako ochranu hloupých smrtelníků.“
Hlas je rozrušený svým hněvem, vykolejí ho natolik, že se pozastaví a ocitne se naproti mně. Opírá se o strom a znovu se mi zlověstně vysmívá. Roztřesenou rukou pevně stisknu rukojeť zbraně a vystřelím. Zasáhnu ho do nohy; objeví se stopa krve, ale za několik vteřin se muž znovu rozesměje. Všimnu si táhlé jizvy pod okem.

„Vysaju tě do poslední kapky, jestli mi nedáš, co můj pán chce.“
Pozvednu hlavu od země, když je mi násilím škubnuto za vlasy. Uslyším nedaleko od sebe hlasité zavrčení.

Vlk. Znovu ten vlk!

Stín zmizí, dalo se očekávat, že si netroufne na hrozbu, která by ho mohla usmrtit. Kleknu si zoufale na všechny čtyři ve snaze co nejrychleji se postavit a utéct. Po tváři mi steče osamělá slza, která steče i přes můj vzdor. Začnu couvat tak, abych na vlka viděla. Přeci jen doteď nevím, jak na mě bude reagovat.

Opráším si ruce od mokré hlíny, aniž bych spustila oči z nebezpečného zvířete, které se ke mně přibližuje. Mrazí ve mně.

Nebezpečného? Vždyť je to on.. ten samý vlk, kterého jsem potkala té noci u jezera. Určitě je to on. Jako by byl můj patron. Ne, nesmysl!

Zpětnými kroky se opatrně trhám ze spárů temného lesa, širokým podpatkem kožených bot co chvíli zakopnu o vyvřelý kořen stromů nebo větší kámen. Schovám zbraň pod kabát a se zrychleným dechem zavírám kufr auta, uklízím zbraň na své místo a pak… pak se bez rozmyslu rozeběhnu k té spoustě lidí. Nemám šanci v tom zmatku zaregistrovat lidské oblečení na hromadě u auta.

Jedině mezi nimi můžu být v bezpečí. A on.. nebyl tady, když jsem ho potřebovala! Ne.. nemůže tady být přece pořád, nemůže mě chránit a být se mnou pokaždé, když se ocitnu v nebezpečí.

Shluk myšlenek mi ovládá mozek, přesto se vrhnu do davu lidí, prodírám se, otírám se o cizí těla a je mi to nepříjemné. Zahlédnu Dana pod pódiem, vede rozhovor s nějakou dívkou. Oddechnu si, že je v pořádku.

„Kaitlin! Copak se na tebe nemůžu spolehnout? Kde je zbytek krabic?!“ Zatřese s mým ramenem otec, který očividně pochopil, že ho nevnímám.
„Já.. jo, zařídím to.“

Zmizel, nevidím ho, zklamaně odcházím zpět k autu, doufám v to, že vlk už tam nebude a ten muž, co mě srazil k zemi, se vrátí, až zjistím, o jaký přívěsek mu jde.

Jak by ho taky mohlo bavit nošení krabic…

Mé kroky jsou doprovázeny citelnou nejistotou, strachem a zrychleným dechem, od úst se vytrácí do okolního vzduchu pára. Čím blíže se ocitám roveru, tím kroky zpomalují a pohled mi kmitá ze strany na stranu, nechci podcenit sebemenší pohyb kolem sebe.

Trochu jsem doufala, že se Merrit mezitím vrátil k autu, že jsme se nešťastnou náhodou minuli, zklamání je o to větší. Dálkovým ovládáním odemknu vůz a stisknu chladné otevírání kufru, těžce vydechnu a otočím se za sebe k lesu. Zdá se, že místo je klidné, čisté…

Periferním viděním si všimnu pánských bot, přečuhujících z druhého boku auta, natočím se v trupu natolik, že se mi před očima objeví mozaika. Série obrazů, které nejsem schopna dát dohromady, možná tou absurditou. S otevřenými ústy nejsem schopna vydat jedinou hlásku, sleduju němě svého učitele, oblečeného do půli těla, jiného, děsivého…

Chci promluvit, ale hlas mě zrazuje, zasekává se ve vyschlém hrdle a není schopný vyklouznout ven. Skrze stažené hrdlo polknu a rozhlédnu se, zda okolo někdo nejde. Ke štěstí nás obou nikde nikdo. Sjedu dlaní z kliky kufru a kleknu si k panu Merritovi. Nevím, co v té chvíli dělám, nevnímám jeho nahou kůži, jen to, že je něco špatně. Moc špatně…

„Vy… kde jste…“
Trhaná slova nedávají smysl, ostatně jako nic z toho. Seberu košili z jeho bezvládné ruky a začnu ho oblékat. Sklouzávám očima po jeho těle, chci pomoct jeho paži do rukávu košile, v té chvíli vyděšeně vyjeknu. Nechám na něm košili pouze viset a vzdálím se od něho na jeden krok. Nemůžu, zvedám se, podívám se mu do očí a v obličeji se mi objeví něco, co připomíná nechuť.

„To bude v pohodě?? Jsem rád, že jsi v pořádku??!“
Vyhrknu ze sebe s úžasem jeho poznámky opakované v otázce typu: To si ze mě snad děláš srandu?! Křupnutí v jeho lokti na mě působí jako skřípění brzd vlaku, houkání sirény, jako nehty bořící se do tabule… Ve znechucené grimase zavrtím hlavou a stáhnu obočí k sobě.

Odvrátím se od něho, když si navléká košili, nejen proto, abych zkontrolovala, zda se někdo neblíží, ale také proto, abych tomu byla ušetřena a nahnala čas, abych se vzpamatovala a utřídila myšlenky. Začnou vyplouvat na povrch záblesky na hlubokou ránu v zápěstí, jeho jazyk, postupné stahování a zahojení rány. Povytáhnu lem rukávu od kabátu a odhrnu náramek, je tam stále nepatrná jizva, která to všechno připomíná a dokazuje.

„Co jste zač..“
Zeptám se stále otočená zády, v hlasu se mísí vztek a neústupnost. Po pár vteřinách se začnu otáčet, vidím, že se zvedá ze země.
„Už žádné lži. Vy nevidíte, co se okolo děje? Pořád mi jen lžete!“
Vyhrknu ze sebe tak zlostně, že se mi oči zalijí slaným leskem. Prudce vydechnu, zkoncentruju se a podívám se mu upřeně do očí.
„O žádné vaše tréninky nestojím. Nestojím o nic s vámi.“

Přiblížím se k jeho tváři na pár centimetrů, nenese už žádné znaky něčeho tak zvláštního a děsivého, jako před několika okamžiky.
„To, že jste mě zachránil, vám nedává právo jednat se mnou takhle.“
Můj dech se opírá o jeho tvář a zůstávám tak, i když uslyším Danův hlas.

„Dělej, otevři auto, potřebuju z auta odnýst ten zbytek.“
Je z něj cítit mírné překvapení, když nás vidí takhle. S klidem se od Merrita odtáhnu a věnuju mu dostatečně hluboký pohled, abych potvrdila vážnost svých slov.

Jedním stiskem na dálkovém ovládání vozidlo otevřu, skloním hlavu a všimnu si, že kabát i dlaně mám od mokré hlíny.

Zatraceně!

Pozoruju Dana, jsem sama zvědavá na reakci, protože přesto, že je ochotný a vstřícný, má určitou hranici, za kterou nikdo s nakazováním toho, co má dělat, nesmí překročit. Pak se v něm probouzí puberťák a jeho důstojnost na plné obrátky. To, co spatřím, mě však při nejmenším překvapí. Jako by to nebyl ani on. Malátný, nemluvný, snad v tranzu. Zavrtím hlavou, nadechuju se k poznámce: Co jste to s ním udělal?

Umlčí mě však jeho ruka, stiskávající můj loket, za který si mě k sobě otočí. Nasadím naprosto neutrální tón, oči však vše vypovídají. Lhostejnost k tomuto muži, chovajícímu se ke mně jako k někomu nerovnoprávnému. Hněv, neskutečný hněv z toho, že se ocitáme v zamotaném kruhu bez jakýchkoli informací.

Když mi oznámí, že mi řekne pravdu, vytrhnu se mu loktem z dlaně a přešlápnu, abych mohla stát stabilněji. Vydechnu nosem a podívám se mu do očí.

Jsem ráda, že se to konečně dozvím, nebo mám snad více strach?

Se staženým obočím, pootevřenými rty, skrze něž proniká zrychlený dech, sleduju ty jeho. Dávám si v hlavě dohromady skládanku. Nejde mi to na rozum. Z husté koruny stromu vylítne pták, srdce se mi na okamžik zastaví a pohled spočine na jeho hrudi.

Takhle to nejde… nemůžu mít ze všeho strach. Čekat, kde se kdo objeví a bude chtít něco mého.

V přívalu informací a emocí se začnu smát, spontánně, nezadržitelně, po chvilce zjistím, že smát se vůbec nechci a začnu mít vztek. Koutky úst pomalu začnou klesat a úsměv mizí, když zmizí úplně, dojde mi, že vztek je pryč a střídá ho nesnesitelné čelení pravdě.

„Proč bych Vám měla věřit…“
Hlesnu tiše, snad smířlivě, protože to není zpochybnění jeho slov, ale zároveň tichá žádost, aby nic neříkal.

Kdykoli se dostanu do jeho přítomnosti, nejsem schopna potlačit vztek, nejistotu, nebo jiné silné emoce. Pomalu ztrácím naději, že bychom se spolu kdy mohli bavit déle jak deset minut naprosto v klidu, o normálních věcech… ale co je vůbec normální?

Zamračím se, jakmile nakousne větu „A já tě musím…“. Sice ji upraví do přijatelnější podoby, ale i tak zavrtím hlavou. Stále nejsem schopna pochopit, proč by měl chránit zrovna mě, očividně jde totiž o mnohem víc než nějakou holku z poklidného městečka, kde se pomalu kalí vody.

„Proč máte stále potřebu zachraňovat mě? Proč jste nablízku vždycky, když se něco stane? Jen proto, abyste dokázal, že máte nějaké… nadpřirozené schopnosti?“
Dovětek mi jaksi nejde přes pusu, především díky vážnosti, kterou musím zachovat.

Pozdní odpoledne s sebou přináší chladnou mlhu, jejíž cáry se zákeřně plazí po zemi, slunce klesá níž a níž a z pódia zní starostův hlas. Vyhlášení výsledků, na které všichni čekají. Všichni jsou napjatí, jásají, tleskají.

A já? Dovídám se o vlkodlacích, upírech a tajemných silách…

Kdykoli si to v duchu vyslovím, nevím, jestli se smát, nebo se vážně začít bát o svůj život a mých blízkých.

„Není to správný den, ani správné místo. Neměli bychom tu spolu být. Chtěla jsem jen jeden normální den.“
Podívám se na něho jakýmsi zlomeným pohledem, dává se do mě zima a v blízkosti lesa se necítím bezpečně.

Můžu a nemusím věřit slovům. Ale zbývá mi momentálně něco jiného? Buď v tom budu úplně sama, protože komu něco takového můžu říct.. Claire, Abby, tátovi? Těžko… Anebo se svěřím jemu.

Zkřížím ruce v pase a chytnu si dlaněmi lokty, abych se pomyslně objala, je chladno a neměli bychom tu stát na místě. Tím se nic nevyřeší, jen to prohloubí nepříjemnost a nejistotu z tohoto místa. Otočím se za hlasem z mikrofonu, když se otočím zpět k panu Merritovi, pohlédnu do země a pak pohledem vystoupám k jeho očím. I v nich jde cítit zásah celé situace skrze jeho osobu.

Pokud mu mám začít alespoň trochu důvěřovat, měla bych trénovat vydržet v jeho přítomnosti a tolik nepodléhat svým emocím, které zkreslují řešení situace – s nadsázkou. Navíc, pokud tu bude on, třeba se nic zlého nepřihodí. Kdo ví.

„Věnuji vám večer.“
Řeknu stroze, přesto vím, že i v jednoduché odpovědi pochopí, že to není donucení, ale vlastní volba. Auto s prázdným kufrem zamknu a rozejdu se po jeho boku pomalu do houfu lidí. Ti nemají ani ponětí, že se vůbec něco na okraji lesa dělo. Jsou zaměstnáni svými osudy, příběhy, rodinami…

Marně přemýšlím, o čem mluvit. Oba se chceme vyhnout všemu tomu nadpozemskému, ale nejde mlčet věčnost. Snad to jen.. oddálit.

„Jak dlouho žijete v našem městě?“
Zeptám se ne pouze proto, abych zrušila to ticho mezi námi, ale protože mě to zajímá.

Nehodlám ti dávat najevo, že pokud se začneme bavit jako staří známí, bude všechno v pohodě a změním přístup.

Probleskne mi hlavou, ale výraz ve tváři zůstává stále stejný, neutrální. Bude mi trvat nejspíš déle, než dokážu pracovat s pravdou, kterou mi sdělil, a kterou musím brát se vší vážností.

Sedm let, hmm.. nikdy jsem tě neviděla, nikdy jsem o tobě neslyšela.. poutník v ústranní.

Najednou se zastavím a otočím se k němu, dopadají k nám poslední záblesky paprsků, které kouzlí okolí mystické a nebe zlověstně nádherné. Přijmu od něj bundu s pokývnutím hlavy a zastrčím si pramen vlasů za ucho s přemýšlivým gestem.

„Ten vlk.. když říkáte, že jste..“
Nejsem schopná to doříct, zní to jako z nějakého nepovedeného sci-fi. Nechávám delší pomlku před následující otázkou a prohlédnu si jeho tvář, není na ní nic neobvyklého. Jen vypadá unaveně.
„Byl jste to vy?“
Čekám na odpověď bez hnutí a i když nevím, jaká odpověď přijde, jedno je jisté, i když řekne „ano“, nebudu tomu rozumět.

Co se mu teď asi honí hlavou? Myslí si, že jsem dívka, jež takové věci nikdy nemůže porozumět? Nebo naopak ta, kterou měl v tomhle skotském městečku potkat? A jak je možné, že do takové věci jsem se zapletla zrovna já…

Napjatě vydechnu, prozradí to pokles ramen, ve tváři se snažím však dokázat, že jsem připravena na jakoukoli odpověď. Ve skutečnosti to tak vůbec není… Když začne vlka uvnitř sebe popisovat jako schizofrenii, je to úplně jedno. Ať to přirovná k čemukoli, ještě dlouho neporozumím. Jsem si jistá, že tenhle rozhovor by měl probíhat za delší čas, až se vše ustálí.

Ale máme vůbec čas? V boji se zlem, které proti nám stojí. Proti nám. Jsme v tom nejspíš společně, když se rozhodl bránit mě. Byla to jeho volba.

Jakmile proud slov zakončí s poznámkou u Claire, nedá mi to a po tváři se rozlije spontánní a široký úsměv. Zavrtím hlavou, abych skryla, že Claire je opravdu někdy na zabití. Sklouznu k jeho dlaním, ledabyle strčeným do kapes.

„Řekl jste mi Anděli. Ne, že bych vás v té chvíli nevnímala, ale nemám sílu se dnes dovídat, co to znamená.“
Pohlédnu do jeho očí téměř prosebně, aby se mi nesnažil vykládat další věci, kterým momentálně nebudu schopna rozumět.

„Co děláte večer? Ve svém domě, na tak… odlehlém místě?“
Pomalými kroky se znovu rozejdu a natočím se přitom lehce bokem, abych ho němým gestem pobídla. Snad čekám, že mi řekne nějakou senzaci. Něco, čím se stane záhadným, děsivým, společností nepřijatelným.

Čekám prakticky cokoli. Časté večírky, divoké ženy, alkohol, bůh ví jak zvrácená zábava. Co já vím.. třeba i s lidmi?

Ovšem nic takového nepřijde, jen se na něj zamračeně letmo podívám a pokračuji v chůzi. Mohl si vybrat jakoukoli odpověď a řekne tohle? Nevím, jestli se smát, nebo už rezignovat na to, že se dozvím čím dál více nesrozumitelných informací.

„Dobrá.. co jsou zač? Ti norští polobohové..“

Přistoupím na jeho hru, nehodlám se smát, znehodnocovat jeho odpověď, i když v hloubi duše vím, že bych nikdy nic takového s vážností nevyslovila. Zkrátka… stalo se. Vlastně mi nikdy nepřišlo cizí zajímat se o jiné entity, fantasy, nadpřirozeno. Ovšem je třeba brát v potaz, že tady jde o skutečnost. Možná zkrátka potřebuju vidět a zjistit víc, abych se mohla odpovědně a adekvátně zachovat k dané realitě.

Lidé se postupně rozestupují, to abychom vůbec mohli projít blíž k pódiu a něco viděli. Ovšem plno z nich pouze po tom, co je hlasitě přes hudbu oslovím, požádám a poklepu decentně po rameni. Není se čemu divit, že jsou tak zabraní do svých ratolestí, či známých. Cítím pohled druhých. Možná je to společností pana Merrita po mém boku a jeho bundě na mých ramenech.

Dozvídám se nějaký popis postavy, o níž nemám ani páru. Vlastně mi to celkově moc nedá, jen přikývnu a omluvím se mladé paní, která stojí s kočárkem veprostřed cesty, ale i tak to přikládám své nepozornosti, když do ní trochu vrazím. Jen se na mě pousměje a já nakouknu do kočárku, nádherný chlapeček, je mu sotva pár měsíců.

Zastavím se, když mám pocit, že pana Merrita nemám za zády, vidím ho na kolenech, než mu ale stihnu podat pomocnou ruku, vyskočí zpět na nohy.

„Promiň?“
Zopakuju po něm nevěřícně. Nelíbí se mi, že je tak slabý a v takovém davu lidí, které určitě s bůh ví jakou horlivostí nevyhledává. Lehce ho chytnu za paži, ale v zápětí si uvědomím, že to není nejlepší volba vzhledem ke zvědavým očím. Sklouznu proto dlaní raději zpět a těknu pohledem po okolí.

„Měl byste si odpočinout. Záchrana mého života vás stojí spoustu sil, koukám.“
Prohodím napůl vážně, napůl žertovně.

Jsme téměř v prvních řadách, kde jsou především rodiny soutěžících, kousek ode mě pobíhá Annie, sestra Claire, s vítěznou cenou, nechá se pochválit od všech příbuzných a jakmile zjistí, že tam jsem i já, rozzáří se jí očka.

„Tetoooo! Podívej, já vyhrála!“
Usměju se na ní, a pohladím po vláskách. Vynechám poznámku, že jsem to přeci říkala a podívám se, co dostala hezkého – pochopitelně i přesto, že vím, co v krabicích bylo, dělám překvapenou.
„Pááni! To jsou krásné ceny.“

Vidím, jak se zvědavě ohlíží po Merritovi – malé holky se můžou po chlapech nejspíš vždycky zbláznit. Kleknu si k ní a usměju se.

„To je pan učitel ze školy pro dospěláky.“
Trochu představení zveličím a mrknu na ní. Ve skutečnosti je ta škola plná přerostlých dětí a huberťáků.

„Zaručit?“
Zeptám s nedůvěřivým, přesto zkoumavým pohledem, načež jen mávnu dlaní a věnuju veškerou svou pozornost Annie. I nadále u ní klečím a nenápadně jí zatahám za prstíky u ruky.
„Ty neřekneš panu učiteli své jméno, když on ti ho prozradil?“
Zašeptám jí potichu do ucha, jak kdyby šlo bůh ví o jaké tajemství a pak jen s úsměvem sleduju, jak mu maličká nesměle podává ruku a stydlivě říká své jméno.
Je legrace pozorovat ji, je úplně jiná, krásně rudé tvářičky a má tendenci mi tvář schovávat do ramene.

Zamračím se, jakmile mi Merrit shodí ego tím, že škola pro dospěláky to rozhodně není, pak se tomu ale zasměju a na oko se zajímám o další hračky, které mi ukazuje. Rodiče už ji k sobě volají, s uculením se nechám líbnout na tvář a pohladím jí po vláskách.
„Až uvidíš svojí sestru, vyřiď jí, ať nezlobí a jde včas domů.“
Annie horlivě přikyvuje a culí se tomu, nejspíš nemá ještě ve svém věku ponětí, kolika způsoby se dá zlobit.

„Hlavně mi neříkejte, že po večerech posloucháte výhradně vážnou hudbu.“
Prohlásím tak trochu varovně mezitím, co se zvedám zpět na nohy a pobaveně zavrtím hlavou.

Většinou samotářů, co po nocích poslouchají vážnou hudbu, ve mně evokují myšlenku, že to jsou buď blázni nebo psychopati.

Je pro mě při nejmenším příjemné zjištění, že se v přítomnosti malého dítěte nechoval nevrle, nebo dokonce podrážděně. Naopak mi přišlo, že mu ta maličká přijde rozkošná a úspěšně s ní prohodil pár slov a získal si jí.

O krůček blíž k tomu, že to možná nebude zákeřný a zlý člověk.

Uchechtnu se v duchu, nevim, co bylo naivnější. Jestli to, že tímto způsobem můžeme někoho blíže poznat, nebo právě to označení člověk. Stáhnu z ramen více jeho bundu a silněji ji stisknu, zima začíná být vlezlá a vlhká. Typická v těchto místech. Zahlédnu v dálce gesto otce, mávnutí, ať se jdu raději bavit, že zbytek už zařídí. Nebudu se bránit…

Upřímně se zasměju nad vysvětlivkou o vážné hudbě. Snad protože se mi tak trochu uleví. Okatě kývnu hlavou, abych dala najevo svůj nevyvratitelný souhlas.
„Takže něco, co se hodí ke kožené bundě a motorce?“
Zasměju se a vzpomenu si, celkem příhodně, na jeho garáž…

„My se pohádaly?“
Otočím se na něj poněkud zvědavě, zároveň nedůvěřivě. Ano, proběhlo pár nejapných poznámek, ale myslela jsem, že všechno působí na okolí v pohodě.
„Jde o to, že Claire nemůžu říct pravdu. Myslí si, že jí něco tajím. A to je nesmiřitelné s jejím egem nejlepší kámošky.“

Lehce si odkašlu a pobídnu ho dlaní, abychom se pomalu vyvlekli z toho davu, nevěřím, že nikdo neposlouchá.
„Asi si myslí, že to má co dočinění s vámi.“
Nahnu se tváří ke straně, abych mohla ztišit hlas a jsem si jistá, že to mého společníka nepřekvapí. Stejně jako mě, když jsem to vyslovila.

Představa, že má dlouhé vlasy a kýčové tetování po celých pažích mě zděsí, zhnusí a pobaví zároveň. Se smíchem zavrtím hlavou a pak se ošiju.
„Raději to nechme při starém…“

Máš na to čich? Laciná odpověď. Spíš si umíš dát dohromady pět a pět.

Nevím, jestli jeho odpověď nějak rozvést, přijde mi to od Claire logické a možná by bylo nepříjemné, kdyby nás dva spolu opět viděla. Proč asi netrávím čas s ní, když tu je se mnou opět náš pan Úchvatný, že?

„Já a svádět učitele? Na to mě Claire zná dost dobře. Navíc.. pokud bych jí řekla pravdu, pravděpodobně skončím ve svěrací kazajce.“
Uchechtnu se velmi krátce, v dáli totiž zahlídnu Abby a další přátelé. Připadám si špatně a může to zjevně potvrzovat domnění ostatních, ale chci se jim vyhnout.

„Neberte si to osobně, ale asi bychom měli jít jinou cestou. Nechci, aby nás spolu viděli mí přátelé a vaši studenti.“
Zastavím se a kývnu do hloučku opodál stojících mladých lidí. Najednou si neumím představit, že se v rychlosti rozloučím a naší debatu nechám otevřenou, proto nabízím jinou možnost.

„A k tomu kartáčování.. už to slovo evokuje… zkrátka, neříkejte ho.“
Plácnu radši dlaní a s nakrčeným čelem zaženu úsměv z tváře dodatkem.
„Chovejte se ke mně jako dosud, žádné výjimky, ani žádná přísnost. Obojí by působilo podivně.“

Vyslechnu si výčet spisovatelů s fantasy literaturou, ale nepřijde mi to nikterak věrohodné.

„Všichni je považují za spisovatele s neskutečně propracovanou fantazií, to samé s filmy. Všechny to téma láká, ale všichni také vědí, že je to jen fikce. Způsob, jak zaujmout a pobavit čtenáře/diváky.“

Ovšem já se ocitám na rozhraní, kdy nemůžu udělat tlustou čáru mezi skutečností a tím, co je skryto kolem nás. Vše splyne v jedno… celek bude tvořit realitu.

Nepřekvapuje mě, že ihned souhlasí, že „sejdeme z cesty“ a vyhneme se tak ostatním. Proč by chtěl budit pozornost zrovna v tomhle ohledu.

Přemýšlím, co dál. Jak se zachovat, kam s ním jít, jestli stát u auta, v lese, kde se od určité chvíle mé úzkostné pocity umocňují.

„Myslíte, že rada města něco tuší? Mám na mysli.. ty útoky, které se v poslední době děly. Můžou vůbec něco takového tušit?“
Podívám se na něj trochu ostražitě, i když vím, že přesnou odpověď mi dát nemůže.

Pouze ledabyle pohodím rameny a Rowlingovou dál nerozvádím. Spíš si v paměti vybavím pár parodií a unikne mi krátký smích, který zaonačím odkašláním a vážným pokývnutím hlavy.

Čím více se přibližujeme lesu, tím více mé kroky přirozeně zpomalují. Má pozornost se ovšem strhne na jeho poznámku o tom, že v radě je někdo, kdo o celé situaci ví a je na dobré straně.

„Co pro vás znamená.. ta dobrá strana?“

I můj otec je v radě. Je otázkou času, kdy se o tom dozví. Nebo už něco tuší? Nesmysl.. to by měl tendenci chránit mě na každém kroku. Nemluvě o mámě a bráchovi.

Trochu posmutněle se pousměju, když pronese, že mu ten zmetek kazí plány a na krásy lesa asi už nepřijde řada. Rozhodně se do něj v následujícím čase nevydám sama. Přeci jen.. s ním se cítím bezpečněji a ne tolik zranitelná.

„Ano, pojďme.“ Souhlasně přikývnu a kroky se opět volněji zrychlují.
„Jen tak mimochodem.. vy mě plné zuby nemáte?“ Vhodím s pousmátím celkem příhodnou otázku do placu.

„Divíte se? Jak mohou lidé přijmout něco takového.. přirozeně mají strach a nepřistoupili by na to, že vaším cílem je chránit nás.“

Mluvím snad za většinu lidí, nebo pouze za sebe? Vždyť já nejsem sto pochopit, že vedle našich obyčejných životů existuje něco tak.. nebezpečného. Snad dokonce, hluboko uvnitř.. velmi přitažlivého.

Naše kroky vedou k rozlehlé pláni, odkud je nejen vidět naše krásné město, jezero, ale také západ slunce. Postupuje zvolna, přesto je zvěstí přicházející tmy. Pro některé nejistota, pro jiné úkryt, či příjemnější část „dnů“.

Zastavím se, zhluboka se nadechnu a na okamžik nechám klesnout těžké řasy. Špičkou kožené boty zabrouzdám v mokré půdě a otočím se k jeho tváři, v níž se odráží hřejivý svit. Propůjčuje mu lidskost, do takové míry, že si nepřipouštím, že má i jinou tvář, podobu..

Přecházím mlčením jeho reakci, že mě nemá plné zuby a zůstane v tom namočený se mnou. Budu doufat, že je to upřímné.

Jakmile zmíní, že kvůli mně změní osnovy mytologie, usměju se a drknu do něj lehce loktem.
„Neřekli jsme si.. žádná privilegia?“

Zavrtím hlavou s lehkým úsměvem, který v mé tváři setrvává a pohlédnu na tu nádheru před sebou.
„Hádám, že máte raději noc.“

„Uvědomujeme si, jak moc jsme zranitelní, i když ne podřadní. Spousta z nás si ale myslí, že spasí svět, že jsou něco víc. Nelze obejít zákony přírody..“
Vyslovím své myšlenky nahlas, až mě to samotnou překvapí, jako bych svůj nepřirozeně tišší a chraplavý hlas slyšela z dálky.

Čekala jsem, že přijde spíše potvrzení o tom, že má raději noc, jen se tak pousměju a přikývnu na jeho „protiútok“.
„Ano. Dny jsou ke mně přívětivější. Někdy se ráno probudím a paprsky slunce mi skrze okno dopadají až do postele. V tu chvíli cítím tu energii, život… Teplo prosakující skrze pokožku, krev v žilách.“

Co to tady předvádím? Zajímají ho snad nějaké myšlenkové pochody a romantický řeči o slunci??

Zatřepu do stran tvářemi a po několikerém mrknutí se na něj omluvně podívám. Slunce se začíná pomyslně dotýkat vrcholků hor, zima a chlad je každou chvílí dotěrnější a důraznější. Stisknu silněji Danteho bundu na svém těle a za několik vteřin hlasitě pčiknu.

„Hmm.. tady jsme u té odolnosti člověka, že?“
Zasměju se nahlas a v botách skrčím palce, abych se trochu zahřála.

„Je to zvláštní…“
Pohlédnu mu do očí a pohledem sklouznu po jeho těle až kamsi k zemi.
„Když o sobě mluvíte.. jako o vlku. Možná časem přivyknu a přijmu to jako fakt. Ničím nezastřený.“

Jsem ráda, že zareaguje, jak zareaguje na mé pitomé poznámky o slunci, a přikývnu. Přešlápnu a jednu nohu pokrčím, čímž vyvýším jeden bok a založím si ruce na břiše; dlaněmi svírám žebra po obou stranách. Periferním viděním si všimnu jeho natažené dlaně, kouknu na ní a pomalu přiblížím tu svou, která je chladná. Ťuknu do jeho prstů a zarazí mě pocit tepla, který pošimrá nervová zakončení.

Po chvilce ticha se pousměju, skrývajíc v sobě velké překvapení, kterých mi nejspíše bude přinášet každým dnem více a více. Nejraději bych do jeho dlaně schovala tu svou, představím si to blahodárné teplo, ale uvědomím si, že by to bylo nevhodné. Ruku spustím volně k tělu a prsty zaplují do delšího rukávu bundy.

„Jezero je v tomto období chladné až až, nemyslíte? Nebo snad nemáte rád vodu?“
Znovu si vybavím jeho vlčí podobu a se smíchem v sobě udusím poznámku – Co na to vaše srst?

Ze slunce zbývá chabá polovina, za obzor se schovává přirozenou rychlostí, která je v tuto chvíli mnohem hbitější.

Uvědomím si, že nejen já musím vnitřně bojovat, on sám si prošel samotnou proměnou a musí nadále žít úplně v jiném světě.
„Rozumím, že chcete zkusit žít normální život.“
Podívám se na něho a možná právě sledování západu slunce patří mezi ty „obyčejné“, přesto oblíbené lidské činnosti.

„Naší Arwen, totiž psa, jsem taky naučila plavat. Proč bych to nezvládla s vámi?“
Pocuknou mi koutky úst v těkavém smíchu, který se následně rozezní do všech stran a sklouzává se s větrem.

Zavrtím záporně hlavou, načež vzájemně propletu prsty na rukou.
„Nechci být teď se svými přáteli. Nedokážu se tvářit, že je vše v pořádku. Nemůžu jim takhle lhát do očí.“
Nečekám, že nějak zareaguje, zkrátka půjdu domů.

Zvedající se vítr, který rozmetává podzimní listí z několika listnatých stromů, které jsou v naší blízkosti, donese nečekaný křik dítěte, který se střídá s hysterickým pláčem. Těknu pohledem po panu Merritovi s nechápavým pohledem a bez váhání se rozejdu k lesní cestě.

Že by nějaká nepozorná maminka nebo tatínek? Hmm..

Kdesi uvnitř je ve mně stále strach z dnešního incidentu, ale vím, že je tu se mnou. Zastavím se na kraji cesty, snad dvouletý chlapeček, který snad chvílemi zapomíná dýchat, jak hlasitě brečí. Na kmenu stromu a pod ním si všimnu krve.. moc krve.. Dante to musel cítit už dávno.

Pohlédnu vyděšeně za sebe, jestli ho mám za zády a jsem tak v bezpečí. Chytnu malého do náruče a snažím se ho uklidnit, aby začal znovu v klidu dýchat.

„Co se tady stalo…“ Hlesnu téměř bez dechu a přitisknu na sebe dítě, které nejspíš vidělo něco tragického.

Ještě předtím, než se to všechno odehraje, přemýšlím v duchu nad tím, jaké to bude, když bude vlk… a já o tom budu vědět.
Bude to stále on? Ne, jistěže ne... bude to někdo úplně jiný. Jak se ke mně zachová? Bude mě ostražitě sledovat, nebo mi dá důvěru?

Zatřesu tváří, ze zadumání mě vytrhne dětský pláč, všechno se strhne v jednom krátkém okamžiku, ani nevím, proč mé kroky tak jistě vedly ihned k místu, kde se vše odehrálo, snad šlo o to dítě. Zachránit ho.

Chlapečka pevně tisknu a snažím se ho utěšit, mám pocit, že nemůžu polknout, jak mám stažené hrdlo, i přes teplý kabát a bundu cítím, jak mě drobné prstíky křečovitě svírají, je prochladlý, dlaně má zmrzlé, ale rudé tváře svědčí o vyčerpávajícím pláči, který nechce ustat. Roztřeseně sleduji, jak se Dante dotýká jeho čela, možná je pláč o něco slabší, i přesto pokračuje a mnou projíždí zvláštní bolest.

Sleduji Danteho kroky, vedoucí opodál, jeho pozdvižená ruka je jasným gestem. Gestem, jež varuje, ale zároveň splachuje veškeré naděje. Je tam jen jeho matka, nebo oba rodiče? Neodvážím se ani zeptat.

„Shhh.. už bude dobře, maličký.“
Zašeptám tiše se slzami v očích, když dítě přestane plakat a já se vydám pryč z lesa. Nemůžu tam zůstat už ani vteřinu. Dítě se vzlyky natahuje ruku za má záda.
„Maminka už se nevrátí..“

Cítím slabost v celém těle, shodím z ramen Danteho bundu na zem a sednu si na ni, s dítětem v klíně. Připadám si tak nějak… zlomená. Počkám, až dotelefonuje a já k němu vzhlédnu.
„Musím zavolat tátu. On už bude vědět, co dělat. Musí to vědět. Všechno musí vědět.“
Mluvím potichu, pohled se vpíjí do ztracena, kamsi do země.