Andor.cz - online Dračí doupě

Juneau, stát Aljaška, podzim, večer
Motel Four Points

Ráda bych řekla, že to, co mě vzbudilo byla noční můra, ale to bych nejdříve musela jít spát. Snažila jsem se, opravdu ano, ale zkrátka to... Nešlo. S každým zvukem, který pronikl skrze dveře a zavřené plastové okenice, s každým zvukem, co se probojoval přes příliš nahlas hrající televizi, kde v tuto noční hodinu dávaly už jen teleshoping, telenovely a Sex ve městě jsem zpozorněla a trvalo mi pár až příliš dlouhých vteřin, než jsem dokázala zase volně vydechnout a existovat. Bylo to silnější než já.
"... nemocný medvěd znovu udeřil! Dva mrtví v lesích, nalezeni..." hlásal titulek na zbytcích titulní stránky novin ležících na stolech. Při čtení mi... Nějak... Explodovaly v rukách. I to bylo silnější než já. Bohužel.

Tentokrát to bylo blíže. Mnohem blíže. Že se nejednalo o medvěda by došlo i idiotovi, ačkoliv média srdnatě líčila ti zdivočelou šelmu nakaženou vzteklinou, co má spadeno v lesích obvodu Juneau na turisty. Kožoměnec, co se utrhl ze řetězu? To spíše. Někdo, koho posedla vražedná horečka a začal vraždit i mimo úplněk, který se neúprosně blížil. A nebo taky ne. Nebo se jednalo o něco úplně jiného, a to bylo to, co mě doopravdy děsilo, co mi nedovolovalo spát od chvíle, kdy jsem na recepci motelu sebrala dnešní noviny.

Nejraději bych se ještě dnes sebrala a vypadla odsud - kam? Kamkoliv. Aljaška byla dost velká na to, abych se na pár týdnů ztratila a objevila někde, kde bude klidněji. Bezpečněji. Ale nebylo by to rozumné, odhlásit se z motelu a zmizet by bylo jako na sebe ukázat a namalovat si na záda terč, zvláště když jsem si v motelu předplatila celý půl rok a pár měsíců mi stále ještě zbývalo. Vlastně ještě nedávno jsem přemýšlela o tom, že bych tu mohla zůstat déle, líbilo se mi tu, ovšem... Situace se změnila. Pár týdnů, jen pár týdnů...

"Srát na to," zamručím tiše, když si do dlaně přes veškerá sebezapření naloupu pět prášků na spaní, které s gryfem vypilovaným léty praxe hodím do úst a zapiju jejich hořkost ulpívající na jazyk hltem studeného kafe. Musím se vyspat. Aspoň pár hodin.
Ruce se mi ještě trochu třesou, když si balím těch pár cigaret, co ještě před spaním plánuji ztrestat. Vůně tabáku se mísí se silným odérem hřebíčku a černého čaje, je to svým způsobem... Uklidňující. Oh, ano, klid. Hlavně klid. Přehodím přes sebe plandavý svetr, do kterého se zabalím než vyklouznu z motelové garsonky na ochoz budovy. Venku je zima, od severu se už od rána sbírá studený vítr přinášející na svých křídlech to sychravé nepřívětivé počasí ženoucí po jindy jasné obloze na cáry roztrhaná šedá mračna. Měsíc pomalu nabírá na své kulatosti, ovšem pečlivě se mu vyhýbám pohledem. Ještě je čas... Ještě... Je... Čas...

Předloktími se opřu o zábradlí balkonu, cigareta při každém potáhnutí tiše praská. Vše je jak má být, vše je jako by se snad ani nic nestalo. A kdo ví, možná prostě jen přeháním... Jo, určitě přeháním. Nepřítomně si promnu oči a dlouze vydechnu namodralý dým vonící po hřebíčku, mimoděk se prohnu v zádech. Příjemná letargie šimrající ve svalech se objeví tak akorát včas, že kroky dusající po schodech do patra snad ani málem nevnímám, ačkoliv ještě před dvaceti minutami bych vyletěla z kůže.

Meredith O. Crane

Číslo sociálního pojištění: 098-16-5264
Věk: 27

Meredith je průměrné postavy, 61 kilo, 172 centimetrů, nosívá volnější oblečení, koženou bundu či dlouhý kabát, přes krk šálu, pod budou svetr. Odrbané tenisky snad prošly celý svět, ačkoliv ne každé tenisky mají ocelovou špičku schovanou za gumou.
Bez šátku kolem krku a trika s dlouhým rukávem ji snad ani nejde potkat, dává si záležet, aby neukazovala ani centimetr kůže zbytečně, vlnité rusé vlasy má dle tmavých odrostů i přirozeně hnědého barvené, nosívá je většinou volně rozpuštěné.

Ani se nesnaží tvářit, že by snad byla američanka, britský přízvuk v jejím hlase není silný, ale je dost patrný na to, aby si ho pozornější člověk všiml. Přes rameno sebou skoro všude po městě tahá brašnu na foťák - protože přesně tak se prezentuje, jako fotografka na volné noze, co do Juneau zavítala kvůli zdejší přírodě a vzácným druhům rostlin i zvířat, které jinde nejsou.

Juneau, stát Aljaška, podzim, večer
Předměstí

"Pusť se... ty... kurvo!" Zavrčím, zatímco vztekle bodám do zombie, držící se mi za nohu a sápající se vzhůru po ní. Otevře ústa a s nechutným zachrčením se mi zakousne do nohy... nebo by se o to aspoň pokusila, kdyby jí v cestě nestál ocelový plát. Máchnu bojovým nožem a zabodnu ho až po jílec do jejího spánku. Znetvořené tělo se chvíli cuká, než odpadne a já chvíli unaveně oddechuji. "Tos nečekala, ty kurvo, co?" Rozesměju se, ale vzápětí vyjeknu, když jen čirou náhodou uhnu hlavou před pařáty další zombie. Rychle ze země seberu spadlý revolver a o pár kulek později má zombie z mozku prejt.

Nejdříve se ujistím, že jsem už opravdu sám a pak si dám chvíli oddech, než se postavím. Z hlavy zombie u mých nohou vytrhnu nůž, otřu si ho o kalhoty a schovám do pouzdra. Hned vedle přijde revolver, který ale nejdříve přebiju. Chvíli pozoruji asi deset až patnáct těl přede mnou. "No, zpět do práce." Zívnu a vydám se kanalizačním systémem dál.

Všehovšudy mi vyčistit kanalizační systém od zdejší zombie nákazy trvá asi dvě nebo tři hodiny, po kterých... nevypadám hezky. Aspoň jak svědčí výrazy puberťáků, vedle kterých vylezu z kanálu. Chvíli je, s hlavou z kanálu pozoruji. "Neměli by 'ste být doma, děcka?" Zamručím, než si všimnu jehel. Nespokojeně mlasknu. "Ale no tak. Byste neměli tohle brát. Pak vidíte věci jako jsem já." A já mám do fešáka daleko. Potřísněn tělními těkutinami zombií snad všude, o mé vlastní krvi nemluvě. Vypadám trochu jako monstrum z bažin, když se vydám zpět do motelu.

Nemám dobrou náladu. Sliboval jsem si více, od návštěvy zdejších stok. Ale, i když zombie jsou parchanti, tohle zombie neudělaly. Ne, takhle roztrhat rodinu... snědly by je, pokousaly by je. Neroztrhaly by je. Ne, tohle vypadá na měniče. A nebo někoho, kdo se snaží dát někomu nějaké varování nebo něco... sakra, kdo ví, možná to je opravdu jen medvěd. Tak jako tak, musím tomu přijít na kloub. Za tu hromadu zombie dostanu od FoNaSilu sotva tolik, aby mi to vydrželo do konce roku... ale dospělý vlkodlak je jiná pohádka. Obzvláště, pokud už někoho zabil. Jen mi ho nesmí ukrást federálové.

Cestou do motelu se zastavím v poněkud nehezky vypadajícím obchodě s chlastem, ale snad díky tomu, jak vypadám si se mnou nikdo nic nezačíná. "Jacka Danielse. Flašku." Lepší whisku tady neseženu a já se potřebuji ožrat. Líp mi to myslí, když mám myšlení správně otupené. O flašku bohatší se vydám do svého pokoje.

Cestou překvapeně zamrkám, když si všimnu zrzavých vlasů. A vůně cigarety. "Večír." Pozdravím slušně, než zmizím ve svém pokoji a o chvíli později se vynořím, akorát už bez kožené bundy, revolveru a nože. Flašku otevřu téměř hrubou silou a mohutně si z ní přihnu. "Tak je líp." Spokojeně zamručím. "Nebude vadit, když se přidám? Vevnitř se nedá dýchat." Dobře, to je možná kvůli mojí bundě, ale to ona nemusí vědět...

"Kde jsi ty šmejde." S povzdechem se opřu o zábradlí a zamračeně sleduji okolí před hotelem, jako by se z něj každou chvíli vynořil vlkodlak odhodlaný mi udělat radost.

Michael Kelly

Věk: 26 let

Michael je spíš šlachovitý, než svalnatý. Drobnější postava spolu s neupraveným strništěm, na jedné straně hustším než na druhé a rozcuchanýma, mastnýma a očividně neuměle krácenýma vlasama nevzbuzuje dojem, který by někde budil důvěru. Možná nejvíce lidi odrazují jeho oči, které mají nepříjemný sklon každého špendlit ke zdi a dolovat z něj jen co jde... pokud momentálně není moc zaneprázdněn.

Jediná věc, která je na něm stálicí je černá kožená bunda a sluneční brýle. Obojího se drží zuby a nehty. S něčím takovým, jako krycí historkou se neobtěžuje... mimoto, ani příliš často nemusí. Nevypadá už tak důvěryhodně a tak ho většina lidí odsoudí jako menšího grázla a dál se ho na nic neptají, dokud nedělá problémy. Které občas dělá, ale jen, když je dobře placený.

Přízvuk, snad až na ty nejdrobnější irské znaky, nemá, jako správný člověk co procestoval svět. A konečně, zrovna v Americe je irský přízvuk častější, než by se zdálo.

Ochozem se prožene lehký vítr doprovázející kroky a já v tu samou chvíli skryta za oponou rusých vlasů nakrčím nos. Ten zápach se prodere k skrze štiplavou vůni hřebíčku a pálícího se tabáku, následován ležérním "večír". Neodpovím, vlastně to ani nestihnu, když můj soused, kterého bezpečně poznám aspoň po hlase když už ne po pachu, zmizí ve svém pronajatém pokoji. Ne na dlouho.

Jen nakrátko pootočím hlavu a vydechnu cigaretový dým, když se objeví znovu venku. Přejedu jej pohledem, který utkví na botách, které páchnou jako samo peklo. Téměř doslova. Cos dělal? Brodil se žumpou? Spadl do nádrže v čističce odpadu? Mladý pan Kelly působí jako by dostal od někoho nakládačku. Ne, že by mě to tolik překvapilo. Možná ho pak vyklopili na skládce za městem? Ten odporný zápach zdechliny by tomu odpovídal. Varovné zvonečky se sice rozezní, ale mám nyní příliš povznesenou náladu na to, abych se odsud stáhla dříve než si vykouřím své tři cigarety.

"Když se nebudete příliš přibližovat, aby se dalo dýchat i tady, nemám s tím problém," pokrčím rameny a na krátkou chvíli přivřu oči. "Kde jsi ty šmejde..." Prohnu se o něco více v zádech a opřu se o zábradlí krom loktů i břichem.

"Těžký večer?" nadhodím. Je to řečnická otázka, on sám je na ni nyní odpovědí. Mimoděk si prsty prohrábnu vlasy a potlačím první zívnutí přicházející s nástupem účinku prášků. Vypadá to, že se dnes i vyspím. Jéj. "Jo, to je otázka za milion dolarů," ušklíbnu se. Ať už mluví mladík o komkoliv.

"Eh, zas tak špatné to není." Přičuchnu si k podpaží a nakrabatím nos. "Oh, okej beru zpět, Ježíši Kriste..." Lovit zombie je samo o sobě nechutný. Kazící se maso, tělesné těkutiny, červy... a další hezké věci. Lovit zombie ve stokách příliš nepomáhá. Kývnu hlavou, když se mě zeptá na těžký večer. "Poslední dobou je každej večer těžkej." Zamručím a znova si přihnu z flašky.

"Skoro." Zamručím, když slečna Crane zmíní milion dolarů. V hlavě rychle přepočítávám tabulky fonasilu, které znám téměř nazpaměť. "Tak kolem dvou set tisíc... Možná víc, pokud je fakt velkej. Teda, pokud něco od poslední sezóny nezměnili." Kývnu hlavou. Ať si moje sousedka klidně myslí, že jsem vyšinutej a nebo jen grázlík od vedle. I kdybych se tady rozpovídal o vlkodlacích a co za kulky na ně fungují, v lepším případě mi nebude věřit, v horším případě zavolá poldy.

"Vy toho poslední dobou taky moc nenaspíte, že?" Utrousím se zájmem a zadívám se Crane do očí, než se ušklíbnu a natáhnu k ní ruku s flaškou, kdyby se chtěla napít. "Těžkej večer?"

"Jo, vlastně jsem si celkem jistá, že když Ježíš Kristus vstal po třech dnech z mrtvých, tak musel být cítit nějak takhle," potřesu hlavou. A pak, že nejsem společenská, hm? Jsem hotová konverzační čarodějka, rétorik mezi němými. Tak a zase se uklidníme... Sama pro sebe se kratičce ušklíbnu jako pravá hyena a rozloučím se s retkem posledním potáhnutím než jej odcvrnknu vysokým obloukem na dvůr přímo do vypuštěného bazénu zaneseného listím. Rudý bod zhasne zhruba v polovině letu a utone tak v temnotě.

Cvak.

Plynulým pohybem si připálím druhou cigaretu.

"Dvou set tisíc?" zopakuji po něm a v tu chvíli... "Co lovíte, medvěda?" uchechtnu se tiše. Je to hloupý žert. Je to zatraceně stupidní vtip. "I když podle toho smradu spíše krokodýla ve stokách," přidám k dobru tu starou dobrou urban historku o spláchnuté potvoře přímo do kanalizace. No, ne že by to bylo daleko od pravdy, ve stokách pod velkými městy žili bazilišci i draci se tam stáhli z příměstkých oblastí...

"Cožpak má svěží krásná tvář neříká opak?" krátce se po Kellym podívám. Na nabízenou láhev jen zavrtím hlavou a raději důležitě pozvednu cigaretu mezi prsty. Jestli jsem se něco naučila, tak to, že brát si pití od cizích pánů si koleduje o problém.
"Asi jako pro celý Juneau, je to přeci hrůza, co se to tu děje..." pokrčím rameny.

Pobaveně se ušklíbnu nad zrzčinou poznámkou o Ježíši. Zdá se, že má pěkně ostrý jazyk, i přes poněkud večerní hodinu. Mimoto, sama ani neví, jak blízko je pravdě. Nu, i když... nevím, jestli Ježíš byl zombie. Nikdy mě na teologii neužilo, abych řekl pravdu. I já pohledem sleduji padající cigaretu, než mě z toho vyruší cvaknutí zapalovače, jak si sousedka zapálí další. Zdá se, že je stejný kuřák, jako já alkoholik. Nu co, zrovna já ji opravdu nemůžu odsuzovat. Místo toho si znova přihnu.

"Spíš vlka." Pokrčím rameny na její poznámku o medvědovi, ovšem, mráz mi přeběhne po zádech. Pokud to je něco s medvědem... no, na to arzenál nemám. RPG se sebou běžně nenosím. "Krokodýl na Aljašce? Co by tu ten chudák dělal?" Otočím k sousedce zmatený pohled, než potřesu hlavou. Zdá se, že nejsem jedinej, komu dneska šibe. Ale co už, aspoň není nuda.

"Krásná a svěží asi jako Gobi." Neodpustím si pobavenou poznámku. I když Gobi je vlastně pěkný kus světa. Pravda, obešel bych se bez písečních démonů tam, ale jinak se je na co dívat, když si člověk odmyslí žízeň a hlad. A možná má zrzavá sousedka by za pohled stála taky, kdybych momentálně neměl na mysli víc věcí. Mimoto, jakékoli pokusy v tomhle směru jsem si celkem jistě zkazil tím, jak momentálně vypadám.

"Hovno hrůza. Za pár měsíců na to zapomenou a to nejlepší, v co můžou oběti doufat, jsou duchařský historky. Já na tom hodlám vydělat. A, na rozdíl od médií, mám alespoň dost slušnosti to říct nahlas." Ušklíbnu se. "Mimoto se to samý děje v nespočetným množství míst po celým světě. Jen my jsme tady, tak nás to najednou zajímá." Sám pak uznám, že začínám znít až příliš jako nabubřelý aktivista, a tak si raději přihnu, jako každý zodpovědný dospělý.

"Spíš vlka." Vlka, vlka, vlka... Přimhouřím oči a nastane z mé strany chvíle ticha maskovaná za další i když poněkud delší potáhnutí z cigarety, které následuje stejně dlouhý výdech. "Na vlky si dávejte pozor, pane Kelly, nikdy totiž neloví sami." Osamělý vlk umírá, smečka přežívá. Byla to těžká úvaha, zda má zdejší vraždy na svědomí opravdu medvěd nebo vlk samotáž nakažený šílenstvím krvavého měsíce. Anebo... Jich mohlo být více. Folie a deux, šílenství ve dvou.

"Vážně byste byl překvapený, kdybyste potkal ve zdejší kanalizaci krokodýla?" povytáhnu obočí. Měla jsem ohledně mladého muže již pár svých podezření, které se s dnešním večerem začínají vyjasňovat do poměrně specifických kontur. Vlk za dvě stě tisíc dolarů podle sazeb v ceníku... Dříve by mi to zkřivilo tvář, ale ty časy jsou pryč. Svět se změnil. Měli jsme se změnit i my.

"A jak že na tom hodláte vydělat? Jako správný hrdina skolit bestii, odnést její hlavu starostovi a inkasovat polovinu království a ruku princezny?" neodpustím si i přesto všechno sarkastickou poznámku. "Zatím se zdá, že namísto vlka jste chytil tak akorát hovno. Doslova. Ty boty bych asi rovnou vyhodila, těm pomůže jen zázrak..."

Pousměju se. Najednou mám jistý pocit, že kolem sebe s Crane chodíme v kruzích, kolem horké kaše, ale jsem příliš unavený a asi už i opilý, než aby mě to zajímalo. Pokrčím rameny. "Běžně ano. Ale taky nejsou běžně tak hloupí, aby vyváděli takovéhle blbosti. Možná je vzteklý, možná má svůj důvod proč tu být... Ale divil bych se, kdyby to nějaká smečka, která nechce být vyhlazená z povrchu zemského schválila." Protože pokud by tohle dělala celá smečka... nu, vlkodlaci jsou odolní, ale AH-64 Apache má kulomet a rakety. A znám úřad pro kontrolu monster dobře, nebáli by se ho nasadit. Ne proti smečce.

"Po tom, co jsem tam viděl dneska..." Pokrčím rameny. Dává smysl, že zombie budou v kanalizaci, žene je tam teplo a zápach. Aljašská zima je zpomaluje a zabíjí. "Vlastně ano. Aligátora? Možná. Krokodýla? Eh." Rád bych řekl, že tyhle znalosti mám protože jsem tak neskutečně skvělej, chytrej a vzdělanej, ale... hele, když se zkouříte, je Steve Irwin fakt neskutečně zábavnej.

"Princeznu? Pchá. A starostovi už vůbec ne. To bych teprve měl průser." Jestli se UPKM na něco kouká špatně, tak na odhalování existence nadpřirozena běžným lidem. A neštítí se stříbrný kulky vyměnit za olověný. "Ne, jsou jiní, co zaplatí... nebudou nadšení. Ale zaplatí." Pokrčím rameny. "Jen si nejsem jistej, jak zapadám do běžného archetypu hrdiny... asi jako vy do toho princezny." Zasměju se vlastnímu vtipu a zazátkuji flašku, než se podívám na svoje boty. S tichým povzdechem dám Crane za pravdu. "Byly to dobré boty... No, budou muset pár dní vydržet. Nemyslím si, že někde v okolí najdu obchod s loveckýma potřebama."

"Nejsou běžně hloupí, aby vyváděli takové blbosti" - jo, tohle zabolelo. Skoro. Za ty roky se nad to už cítím povznesená, aspoň pro tuhle podělanou chvíli. Chvíli, kdy si tu vesele klábosím s někým, kdo je pravděpodobně lovec. Byl by svět lepší, kdybych ho teď a tady zabila? Je to temná divoká myšlenka, kterou provází zvuk dopadnu, to vlhké mlasknutí, když se hlava setká z téhle výšky s betonem v bazénu a vyteče z ní mozek jako z vajíčka, když rozbijete skořápku.
"Takhle se vlci nechovají. Pokud začnou útočit, pokud byť jeden z nich začne útočit, musí mít důvod. Lidi jsou jim jinak u prdele, jen další hovno v trávě na cestě životem," brouknu hlasem zastřeným stejně jako výraz v mé tváři, když nepřítomně hledím před sebe do tmy obklopující motel.

"Aligátor nebo krokodýl, detailisto," převrátím oči v sloup, zatímco dál pokuřuji. Vítr se zvedá čím dál více, žene k Juneau bouři. Cítím to, vlhkost ve vzduchu i slabou vůni ozónu, to mravenčení jak se v oblacích sbíhá ta nejmocnější síla na světě - síla matky přírody.

Hlavu nakloním ke straně, aniž bych se na něj podívala. "Dobrá, když nejste hrdina, kdo jste? Jaký archetyp vás škatulkuje?
No, v další chvíli se ovšem neudržím a uchechtnu se. "Jste na Aljašce. Každý tu loví. Krámů s loveckými potřebami tu bude dost..."

"Krvežíznivost, blbost, touha si dokazovat cojones... Záleží na tom, co je vede? Stejně nakonec skončí mrtví, když už takhle vyvádějí." Pokrčím rameny. Je to veselá pravda, že málokterý vlkodlak se dožije prvního roku po přeměně. Nikdo je nemá rád. Na označení "detailisto" se jen ušklíbnu, zatímco nechávám ať mi vánek pohrává s oblečením. Chystá se bouřka, to je zjevné... nebo blizzard, nebo co to tady na severu vůbec mají.

Její další otázka mi vyvolá pobavený úsměv na tváři. "Žoldák? Asi? Kretén sedí nejvíc, ale to je až moc obecný. A co vy, když už teda nejste sličná princezna v nesnázích... Co láká fotografku až sem? Snad ne taky touha vydělat si na příběhu těch nevinných obětí, ne?" Zazubím se, protože to upřímně ani jako urážku nemyslím, jako spíš popíchnutí. Sám jí v tomhle opravdu nemůžu nic vyčítat. "Obávám se, že ne s těmi, co potřebuji já..." Stříbrné kulky jsou drahé, a to nemluvím o těch vymakaných, co mají federálové... s dutou špičkou, ve které je stříbrná kulička.

"Záleží, pane Kelly, vždy na tom záleží," trhnu rameny. Proč mu to vlastně říkám? No, hádám, že mě přestalo bavit si povídat tak leda s televizí. "Motiv je alma mater zločinu," dodám polohlasně. Pro jednou si nechám pro sebe poznámku o tom, že s takovou spíše vlk uloví jeho než on vlka. Je tu sám? Pravděpodobně.

Chvíli mlčím, mimoděk si zastrčím pramen vlasů za ucho. No, je to celkem zbytečná námaha či snad snaha o to působit aspoň trochu civilizovaně, protože o pár úderů srdce mi vítr stejně vyrve vlasy zpoza ucha a vmete je do tváře. Tiše zabručím.
"Žoldák a kretén, to je v podstatě definice hrdiny," ušklíbnu se. Nastane chvíle přemýšlivého ticha, když se na oplátku zeptá on mne. "Ah a já snad řekla, že nejsem princezna v nesnázích?" povytáhnu obočí, "jen jsem místo věže zvolila Aljašku..." další ušklíbnutí, už ani nepočítám kolikáté snad. "Jsem tu už pár měsíců. Byl tu klid. Teď abych se bála jít fotit do lesa," dodám již o něco vážněji.

Chvíli zkoumavě slečnu Crane pozoruji, než se ušklíbnu. "Čtete příliš Agathy Christie." A na tom naši diskuzi nechám. Místo toho si užívám její zbytečnou snahu si urovnat vlasy. Vlastně to je do jisté míry roztomilé. "Nevím, jestli vám mám děkovat za kompilment nebo se urazit, protože to byla urážka." Zazubím se. "Pravda, na princeznu máte správný přízvuk. Ale na sličnou... eh..." Neodpustím si s pobaveným úšklebkem.

Vlastně je tenhle rozhovor do jisté míry příjemný. Zas tak často se s někým nezakecám. Opřu se zády o zábradlí a položím si na něj lokty. Flaška Jacka chvíli nebezpečně visí nad propastí, než si toho všimnu a raději si ji odložím mezi nohy. "Nabídl bych vám ozbrojený doprovod, ale hádám, že jsem příliš profesionální dojem neudělal." Odfrknu si a lehce se ošiju, když se do mě zakousne ledový vzduch. Ale neodcházím. Chlad mi pomáhá přemýšlet skoro tak dobře, jako chlast.

"A vy možná příliš málo," odvětím pohotově bez nějakého většího přemýšlení a s těmi slovy se i já z té diskuze stáhnu. Komu není rady, tomu není pomoci, říká se. A já nemám jediný pádný důvod cpát mu své zkušenosti ohledně vlkodlaků, se kterými mám problém i bez přítomnosti lovce.
"Nu," zašklebím se a znovu potřesu hlavou, "víte, co je to hrdinství?" řečnická otázka, nečekám na odpověď, "hrdinství je stav ducha, kdy se chlapci mění v muže - a muži obvykle v mrtvoly, přeberte si to jak chcete," pokrčím rameny. Ostatně, jaký je průměrný věk lovců? Myslím, že to není kdovíjak vysoké číslo.

"Dobrý pokus," levý koutek se mi zhoupne nahoru, "pokud si půjdu sednout do hospody, budu mít od místních dost pozvání na co budu chtít na to, abych za sebe nemusela celý večer platit," brouknu, tady na konci světa je to vždy stejné, čerstvé maso vždy budí nějaký čas zájem, příliš nových lidí sem nezavítá krom turistů. "Takže sličná jsem dostatečně," uzavřu to.

"Ozbrojený doprovod, a je to tady," zatvářím se "hrdina, já to říkala".

"Poetické." Usoudím, na její slova o hrdinství. "Radši budu zbabělý kretén, co je naživu, než mrtvý hrdina, odpustíte-li mi mou troufalost." Nicméně, i tak mě pravděpodobně čeká brzká smrt. Lovci lovící o samotě nemají dlouhou životnost... lovecké skupiny ano, o tom žádná. Ale co, aspoň si život užiju... pokud se v něco neproměním. To už raději tu olověnou kulku.

"Nu, pokud vám jako důkaz stačí obdiv zdejších postarších chlapíků, co hezčí holku viděli možná na obálce časopisu... Nebudu vám kazit iluze." Ušklíbnu se. "Berte ale v potaz, že jste zrzka. Ukažte mi chlapa, co nejede po zrzkách a já vám ukážu lháře." Na tváři se mi krátce objeví pobavený úsměv, než se vrátíme k jádru pudla a já pokrčím rameny. "Hodila byste se mi jako návnada a vy byste chtěla hezký fotky přírody. Match made in heaven." Odlepím se od zábradlí. "Já každopádně potřebuju sprchu... nebo plamenomet, podle toho jak vypadám."

"To říkáte všichni," poznamenám snad až příliš cynicky, nicméně už jen sama pro sebe. Semínko hrdinství přeci jen klíčilo v každém muži - nicméně ne že bych to panu Kelly mu přála. Taková jsem nebyla. Koledoval si o to sám, jestli hodlal s tímto přístupem sám lovit ty, kteří měli na hřbetě zdejší vraždění. Jak se ten rozhovor mohl tak zvrtnout?

"To jsou předsudky, pane Kelly, lidé tu sice nevypadají jako z obálky časopisu Ella nebo Vogue, ale všichni k zahození taky nejsou. A myslím, že toho názoru jsem nejen já a vy, ale i ta úterní návštěva," uculím se tak mile až z toho sama málem chytím cukrovku. "Zdi tu jsou tenké, pane Kelly," dodám vzápětí. Vlastně ani ne, ale já mám bohužel stále až příliš dobrý sluch. Venezuelské telenovely mi díky nim vyhrávaly se vším tím hysterickým povykováním špatně placených herců skoro do čtyř do rána.

"Návnada. No, to je vskutku romantická nabídka. Ne, děkuji pěkně," potřesu hlavou. "Doporučují obojí, protože odstranit ten zápach není v moci jednoho elementu," doporučím mu mile. "A zkuste popřemýšlet nad tím, co jsem říkala. Ten vlkodlak je možná šílený, ale není to zvíře. Má lidskou tvář i smýšlení. Má svůj motiv."
Cvak.
Třetí cigareta se rozhoří a já cítím, jak se přese mě ta letargická únava přeleje jako příliš těžká deka.

Uchechtnu se. "Co bych to byl za cestovatele bez trochy nadřazenosti. Ale ano, uznávám, že... jisté obyvatelstvo má něco do sebe." Pousměju se. Nu což, byl to... příjemný večer. Příjemně uvolňující. Možná ne tolik jako Daniels, ale své plusy tato kratochvíle má. "V tom případě mě varujte, až si seženete vlastní návštěvu. Mám špunty do uší, ale... mám lehké spaní." Taky mi už nejednou zachránilo život, ale to si zatím nechám pro sebe.

"Jasně, umít, obsypat a spát." Zasměju se a už se mám na odchodu, když mě zarazí její slova. Otočím se k Crane a chvíli ji zamyšleně sleduji. Alespoň jsme přestali chodit kolem sebe v kruzích. Moje podvědomí je rychlejší a začne přemýšlet, co je zrzavá "fotografka" přede mnou zač. Normální člověk? Možná. Lovec? Ne, na to jí... něco chybí. Čarodějka? Možná. Ale upřímně, jsem příliš unavený, než abych zabíhal do svojí paranoii a tak si jen povzdechnu.

"Možná. Ale upřímně, nevidím způsob jak na ten motiv přijít. Takže... Tak jako tak, potřebuje utratit. Nebo snad nesouhlasíte?" To je ovšem řečnická otázka, protože v další moment otevírám dveře. "Dobrou noc, slečno Crane." Kývnu na ní s krátkým úsměvem, než zmizím ve svém pokoji... a v zápětí ve sprše.

Na poznámku reaguji už jen úšklebkem. Ne, taková já nejsem, už dlouho ne. Život mi dal úplně novou perspektivu na svět a přístup k němu, k lidem, ke všem ostatním. Vítr sebou přináší zimu zažírající se do konečků prstů svírajících cigaretu. Soustředím se na ni, musím, abych odolala a vydržela neoplatit mladému lovci ten zamyšlený pohled, který cítím na svém zátylku. Zpětně mi dochází jen pomalu, co jsem v neopatrnosti řekla, ovšem... Mléko již bylo vylito. Klid, hlavně klid.

Namísto dalších slov, byť jen na rozloučení zvednu ruku a pak už si jen počkám, až za mladíkem klapnou dveře. Až poté s dlouhým frustrovaným zamručením velké šelmy vydechnu a opřu si na chvíli čelo o dlaně položené na zábradlí. Přivřu oči. A počítám do deseti. Čínsky. Je to dobrý zvyk.
"Utratit," zopakuji po něm tiše, když se zase narovnám, zatímco hledím do tmy, do bouře sbírající se na obloze. Potřesu hlavou. Poslední - třetí - nedopalek letí do temnoty na dně bazénu, avšak já ještě chvíli stojím ve větru, kterými mi vmetává vlasy do tváře a obtáčí je kolem krku.

Nakonec se i já vrátím do pokoje. Sprchou se už ani nezdržuji, rovnou zapadnu do postele.

There will come a soldier
Who carries a mighty sword
He will tear your city down
O lei o lai o lord

Sprcha je horká a, podobně jako Jack, mi pročišťuje mysl. Když si jsem téměř jistý, že by si mého zápachu nevšiml snad ani vlkodlak, pro jistotu se nastříkám parfémem z vlčího moru. Upřímně, ani nevím, jestli opravdu blokuje mou vůni vlkodlakům, nebo to je jen pověra, ale... lepší to udělat pro jistotu, než toho později litovat. Hodím na sebe náhradní triko a kalhoty, oboje stejné barvy, a zběžně umyju bundu. Jsem si bolestně vědom toho, že bude muset co nejdříve do čistírny, pravděpodobně za tučný příplatek. Nu co. Stane se.

Víceméně zbaven svého nánosu z kanálů se tak vrátím ke stolu a otevřu notebook. Asi bych měl jít spát, ale mám pocit, že jsem svému cíli blíž a blíž. Ovšem, nejdříve... vyplním přihlašovací údaje do systému UPKM a zadám pravděpodobný počet zabitých zombií. Rychle zkontroluji předpokládanou výplatu. Není to špatné, ale nevydrží mi to dýl než pár měsíců. Mimoto, asi tak měsíc bude trvat, než se to prodere byrokracií. Někdy lituji, že nejsem součástí větší skupiny, ale... nerad funguji s jinýma lidma.

Když je tohle hotové, udělám si kafe. Silné kafe. Vůně čerstvě namletých kávových zrn se rozlije bytem a pravděpodobně nejbližším okolím, když je ještě k tomu zaliju a nechám chvíli louhovat, abych si následně odlil první dávku na dnešní noc. A pak... nudná, ale potřebná práce. Spojování známých lokalit, kde se vlkodlak nacházel a extrapolace toho, kam jde dál. Mé podvědomí mě rychle upozorní na to, že pokud bude následovat linii, kterou si zatím načrtl, pravděpodobně se mihne kolem motelu. Dobrá. To není na škodu. Jen budu spát s brokovnicí pod polštářem. Jako každý paranoidní magor.

Paradoxně při tomhle všem věnuji jen málo pozornosti a paměti své sousedce. Slečna Crane má asi nějaké vědomosti co nabídnout, ale nezdála se, že by je jen tak dala... Asi ne za peníze a já nemám žaludek na mučení. Nejsem federál. A tak ji velmi rychle pustím z hlavy. Není hrozba a tak se ani nevyplatí lovit... alespoň dokud o ní nezjistím víc. Cíl je ale teď jiný.

Když si už asi potřetí uvědomím, že okruh hledání má asi pět kilometrů v průměru, vzdám to. Nerad používám okultní záležitosti. Vždy mi z nich vstávají chlupy na celém těle. I tak zahrabu v kapse a vytáhnu náhrdelník s tygřím okem.
Nejsem čaroděj, nemám žádné formální vzdělání v magii... jen to, co jsem se naučil sám a co jsem okoukal od babičky. I tak, některé síly... nu, jen čekají na někoho, kdo je zavolá. Upnu svou pozornost na svůj cíl a ruku s náhrdelníkem natáhnu nad mapu zavřu oči. Dvě minuty jen tak stojím, když najednou ucítím, jak za kámen na náhrdelníku něco drobně tahá. Celý pokoj je teď nasycen pachem ozónu a já cítím, jak mi vstávají chlupy na těle.
Následuji tahání a opatrně sundávám ruku, dokud neuslyším, že se kámen dotknul mapy. Otevřu oči. Překvapeně zamrkám.

"Alespoň pro jednou jsem se trefil..." Zdá se, že nejnovějšími oběťmi našeho vlkodlaka jsou obyvatelé samoty, která stojí přímo na přímce mezi jeho poslední vraždou a motelem. Asi pět kilometrů od motelu. Nelíbí se mi to, ale teď jsou třeba jiné věci...
Když znova vyrážím, už jsem oblečený do boje, připraven, že možná na vlkodlaka narazím. Na sobě khaki oblečení, přes hrudník a břicho bandalír s vybavením a municí, kolem pasu opasek s tím samým. Před záda plně automatickou brokovnici Saigu, napěchovanou stříbrem tak, že to skoro cítím i já. To samé platí o pistoli u mého pasu. Se zbrojí se neobtěžuji. Pro vlkodlačí drápy kevlar prakticky neexistuje. Dusám po schodech dolů a nasednu do své stařičké Toyoty, se kterou chvíli bojuji, než se ta se zakuckáním rozhodne nastartovat a vyjet.

* * *

Na samotu dorazím ještě dříve, než policisté. Možná o tom sami nevědí. To je jen dobře, poslední co potřebuji jsou oplétačky s policií. Natáhnu na ruce latexové rukavice, protože ani kdovíjak nechci zanechat otisky prstů, když vkráčím do chalupy. Pach krve je všude, i kdybych si jí nevšiml. Krví nasálká medvědí kožešina před, stále ještě trochu doutnajícím, krbem mi řekne, kde mám hledat. Je kolem třetí ráno, takhle blízko polárnímu kruhu tma potrvá ještě několik hodin. Mohl bych si poradit s baterkou nebo noktovizorem, ale oči se temnotě přizpůsobí rychle a já nemám zájem nadělat mnoho hluku.

Nicméně, hlavně kvůli policii, než vlkodlakovi. Pokud je někde v okolí, už o mě ví a mohl bych se chovat tak tiše, jak bych jen chtěl, stejně by o mně věděl. Mám pozornost na stopkách, když si klekám k první oběti, alespoň k tomu co z ní zbylo. Vypadá to na muže, dřevorubce, možná... ale těžko říct. Prsty v rukavicích ohmatám jeho rány. Je to vlkodlak, o tom žádná, ale snažím se zjistit, jak velké měl asi pařáty při přeměně, abych zjistil stáří a další věci. Tak jako tak se tady plánuji zdržet tak dlouho to jen půjde... nebo dokud nenajdu to zatracené vlčisko.

No matter where you go
Just watch your back
And hold your own
And if after that
Trouble's knockin' at your door

Probuzení přichází nečekaně a bez varování, když mi přímo pod uchem zavibruje s otravným "knock, knock, knock" mobil, o kterém jsem měla za to, že je buď vybitý nebo jsem ho vypínala. Chvíli mi trvá než mi v té rozespalosti dojde, co se právě stalo. Téměř poslepu sáhnu po telefonu, odemknout se mi ho podaří snad až na potřetí, a když se mi konečně podaří zaostřit na displej... Všechno se změní. Všechno.




Srdce mi poskočí a svět kolem se zastaví. V uších mi hučí, ve spáncích duní a tepe jako když vás po ránu přepadne kocovina z prohýřeného večera. Nasucho polknu, zprávu čtu už asi po desáté, ovšem nic to nemění na jejím obsahu. Nic. Kurva nic. Mobil v mé ruce tiše kvílí a úpí, jak prsty ovinuté kolem plastu zesilují stisk tak dlouho až... KŘŘŘÁP! Displej praskne a peřinu pokropí změť plastových střepin.

V tu chvíli vím, co musím udělat. Nechci, ale musím. Ať to byl kdokoliv, čeká... Čeká co? Že v té panice sbalím svých pár věcí a ještě dnes v noci uteču z Juneau, zatímco... Zatímco co? Nechá na mrtvole něco, co by ukazovalo na mě, aby po mně šla policie i všichni zasraní lovci v okolí? Ne. Znovu ne. Nic jsem neudělala, chci jen svůj klid, svůj zatracený klid, chci, aby mě nechali dýchat, aby... Prdelepráce... Udělala bych to, sbalila bych se a utekla, ale... Tentokrát nechci. Nemůžu jen donekonečna utíkat! Nechat se štvát přes celý svět jak srna oddělená od stáda. Nemůžu.

Dost bylo utíkání. Možná je na čase ukázat, že tenhle vlk má pořád zuby.

* * *

Proměněná bych byla rychlejší, byla bych tam rychle, ale nemůžu se promenádovat po Juneau a v lese jako hlavní trofej lovecké sezóny. Lidé dříve střílí než se ptají a z vlčí mordy se špatně odpovídá tak, aby to neznělo jako "ukousnu ti koule a pak hlavu, človíčku". Sleduji drobečky, kapky čerstvé krve a odéru smrti, které mi můj ctitel zanechal namísto drobečků k perníkové chaloupce. Zvrácenej bastarde... Něčemu ve mně se stále nechce věřit, že... Že to je skutečné. Pro vlčí cecky, tohle bylo... Proč já...

Zatají se ve mně dech, když vstupuji do domu. Tedy spíše lovecké chaty. Chalupy? Na tom nezáleží. Leží tam - můj dárek. Někdo mi ho už rozbalil. Všude je krev, její pach překrývá vše kolem, cítím jen a jen ten železitý odér a ke své vlastní nechuti cítím, jak se mi v ústech sbíhají sliny a krev tepe v těch nesprávných místech, když šelma v mém nitru vzpomíná, jaké to je, když křičí a utíkají, když se tesáky zanoří do měkkého masa a rvou šlachy, drtí kosti a trhají kůži, zatímco se ještě živá kořist svíjí a brání...

Ani nevím na jak dlouho mě v sobě ta představa uvězní, ze zatmění mě probere zvuk přijíždějícího auta, bublání motoru, které záhy zhasne. Žaludek se mi zhoupne a já se přistihnu, že klečím u těla, prsty zaťaté v místech, kde jej rvaly na kusy drápy vlkodlaka, zatímco si vychutnávám agónii, co ještě za tepla z mrtvoly uniká, že s chutí krve ve svých ústech cítím vše, co vlkodlak, který...

Ztuhnu. Kroky. Někdo šel do chaty. NĚKDO ŠEL KURVA DO CHATY!

V panice se zvedám, ale už není cesty ven. Rychlými kroky vběhnu do kuchyně, doufám v terasu a zadní východ z chaty, ale... Není tam. Sakra! A pak... Pak se otevřou dveře. Krátké zavětření mi okamžitě prozradí, kdo vešel a mě se udělá tak blbě, že se mi málem podlomí kolena. Jen těžko se nutím ke klidu, dýchat, tiše se sesunout zády po kuchyňském ostrůvku uprostřed kuchyně a přivřít oči. Hlavně... Nesmí mě... Najít. Ne tady. Ne takhle. Sakra...

Nejsi tady sám, Kelly. To uvědomění mnou prolétne jak ledový šíp, zabodne se mi do páteře a já celý ztuhnu. Chata je sice prostorná, ale rozhodně se tady nechci začít prát s vlkodlakem... Neměl bych kam uhnout, jak využít toho, že mu zvládnu ublížit na delší vzdálenost než on mě. Stojím, ztuhlý. Ví o mně. Je to jasné, je to vlkodlak. Nesnažím se tak schovat. Jen se přikrčím, připravený ke skoku a abych měl stabilnější výstřel... Vlkodlak může být starý a silný jak chce, tlama plná stříbrných broků by ho přinejmenším zpomalila.

Jenže nic se neděje. Žádná zuřivá bestie, připravená mě na místě zakousnout. Ne, jen... ticho. Stojím snad půl minuty, ale připadá mi to jako věčnost, během které zatajuji dech a jen poslouchám vlastní, neposlušné, bušící srdce. Nakonec se pohnu. Stále jdu lehce přikrceně, Saigu u ramene, kolimátor před očima, připravený hledat hrozbu. Teď trochu zalituji absence baterky, ale už je pozdě něco řešit. Musím se spoléhat na své smysly... které jsou ve všech ohledech slabší, než ty vlkodlačí. Nu co.

"Come out, come out, wherever you are..." Zanotuji si, spíš abych si dodal odvahy, než co jiného. Chata je dostatečně veliká, abych mohl hledat dlouho. Nechávám tak instinkt, aby vedl mé kroky, aby si všímal věcí, kterých já nemám šanci si všimnout... udusaná kožešina směrem do kuchyně, kapičky krve které tou cestou vedou... možná to nic není. Možná něco.

"Sousedko?" Překvapeně skrze kolaminátor zrzku pozoruji, nejistý, jestli nejde o přelud. Aljaška je dost divoká, aby tu podobných bytostí, co si dokážou hrát se smysly mužů (a tím myslím pohlaví), bylo víc než dost. Ale přes to..., no, náhoda to není. Určitě ne. Skloním zbraň, ale stále ji držím v ruce, připravený střílet. Sám vím, jak rychle dokážu tasit... pár soutěží jsem s brokovnicí vyhrál. "Ty máš s tímhle případem společného víc než dáváš najevo, co?"

"Come out, come out, wherever you are..."

Napjatě poslouchám, jak se najednou začnou kroky lovce přesouvat z hlavní místnosti směrem ke kuchyni. V duchu zakleji a skousnu si spodní ret, abych potlačila touhu dát najevo všechnu tu frustraci i napětí něčím zcela jiným než vrčením v duchu sama pro sebe, jak moc pitomá jsem. Na co jsem myslela? Na co, no?! Přikrčím se, abych se mohla kolem ostrůvku proplížit, schovat se... Možná proklouznout?

Jak moc je to naivní úvaha i plán v jednom mi dojde o chvíli později - přesně o tu chvíli, kdy jsem nejen odhalena, ale dokonce i poznána. Ani se v tu chvíli nepohnu, snad ani nedýchám, zatímco sleduji, jak k mé úlevě Kelly sklání zbraň tak, aby na mě nemířila. Nestřílí. To je... Dobré. To je dobré. Hlavou mi probleskne myšlenka, že teď - teď! - je má šance. Vrhnout se mu po nohách, strhnout ho k zemi a utéct! Ale...

Ruce mám stále od krve, i když jsem se pokusila nejhorší utřít do kalhot, doufám, že to aspoň v té tmě nebude tolik vidět. Stále se nezvedám, raději. Hlavně... Žádné prudké pohyby. "Ráda bych řekla, že ne, ale hádám, že na to je už pozdě..." zachraptím. Bože, zapálila bych si, tak moc ráda bych si zapálila...

Trochu se uvolním, když zjistím, o koho jde. Strach z neznámého je horší, než cokoli jiného. A tak, i když nemám nejmenší tušení, co je zrzavá britka přede mnou zač, alespoň vím, o koho jde. Krátce ji i podezřívám, že se jedná o toho, co tady ty lidi zabil, ale... i když má na rukou něco, co se ve světle Měsíce leskne, má na sebe i oblečení. A i když by se zkušený vlkodlak možná zvládl tak rychle přeměnit, určitě by se nezvládl tak rychle obléct. A na to, aby zdejším obyvatelům udělal to, co udělal... no, musel být ve své druhé podobě.

Nevesele se usměju, když Meredith zmíní, že teď už je na lži pozdě. I když úsměve ve tmě nemůže být vidět. Bokem se opřu o ostrůvek kuchyňské linky. "Fajn. A řekneš mi to sama, nebo se ti mám pokusit vyhrožovat a ztrapnit nás tak oba?" Zvednu obočí. Prst mám položený na chrániči spouště, zatímco zrzku pozoruji.

Stále se nezvedám. Pro jistotu. Jen si velice pomalu poposednu a vzhlédnu ke Kellymu. Pohledem zavadím o zbraň v jeho ruce, zatímco mi v hlavě šrotuje, jak přemýšlím a vyhodnocuji situaci, ve které... Nejsem úplně poprvé. Je mladý, jistě si myslí, že je i rychlý, že umí zatraceně dobře mířit a střílet, ale já jsem rychlejší. Vím to. Rychlejší a silnější, na vzdálenost, ze které nemůže střílet je prakticky mrtvý.

"Celkem ráda bych si poslechla, čím mi budeš vyhrožovat..." a s tím se přeci jen začnu pomalu zvedat. "Čistě ze zvědavosti," zlehka se ušklíbnu, i když do klidu se musím sakra nutit. Tohle není dobrý, a to dokonce ani trochu.
"Potřebuji se na to... Tělo podívat. Než přijede policie... Určitě jim to nebude trvat tak dlouho, jak si myslíš," přinutím se Kellymu krátce pohlédnout do očí. Jestli má být tohle hra, jak mě odsud vyhnat, jak mi pověsit za paty policii a lovce, pokud je to cokoliv z toho... Určitě ji můj ctitel volal. Chce, aby se tělo našlo, co nejdříve. Určitě ano...

S pozvednutým obočím pozoruji, jak Meredith pomalu vstává. Hlaveň zbraně mám na ni stále namířenou, ale nechám ji se postavit. Nevnímám ji jako hrozbu. Tohle je spíš naučená opatrnost, než ta, ke které mě nutí instinkt. Přinejmenším se nezdá, že by mi chtěla ublížit... ne víc, než zvíře zahnané do kouta. Tiše si povzdechnu, když mi neodpoví. "Že příště budu s návštěvou ještě hlasitější?" Neodpustím si drobný úšklebek. Můj kavalírský přístup k celé věci asi není nejprofesionálnější, ale pomáhá mi se uklidnit.

Frustrovaně vydechnu, když mi zrzka odmítne říct o co jde. "Můžu se spolehnout, že mi pak řekneš, co se tady sakra děje? Zatracený angláni..." Neodpustím si s povzdechem, než kývnu na sousedku, ať jde za mnou a dovedu ji k tělu. Celou dobu si od ní držím odstup a kontroluji jí zbraní. Ať už je člověk nebo ne... nu, stříbrné broky zabijí i člověka, jakkoli mají na hovno balistickej profil.

"No ano, to je skutečně trapné," souhlasím. Plácám nesmysly, ostatně jako obvykle, když jsem nervózní. A to i přesto, že... Tohle setkání probíhá mnohem klidněji než by mě napadlo i v těch nejdivočejších snech. Nebo to hraje? Zastřelí mě, sotva mu ukážu záda? Nebo venku? Bez proslovů, bez varování... A dost, jsi paranoidní... okřiknu v duchu své vlastní černé myšlenky.

"Zatracení irčani..." neodpustím si. Nakonec se přesuneme k tělu. Nechce se mi se k němu přibližovat v přítomnosti lovce, ovšem nemám na vybranou, pokud se chci... Podívat. Na krátkou chvíli přivřu oči, zatímco počítám. Nádech. Výdech. Klid. Jsi to ty, jsi to pořád jen a jen... Ty... Pravdou je, že na těle není nic zvláštního. Potrhal ho. Sežral játra, srdce nechal vytržené venku - jen se natáhnout a utrhnout.
"... jak pozorné..." zamumlám si sama pro sebe. Pach... Pach je mi k ničemu. Znám ho? Nevím. Nepamatuji se, to, že cítíte neznamená, že máte v hlavě databanku pachů... Ale je jeden. Jen jeden...

To, co mě ovšem zaujme nejvíce... "Bastard," ucedím mezi zuby, když zcela neprofesionálně do těla strčím, abych ho odvalila kousek bokem a mohla z pod něj vytáhnout svoji koženkovou rukavici. Pátravým pohledem se rozhlédnu kolem sebe a zastavím se očima na krbu. Na okraji ohniště se válí nedopalky od cigaret... Od mých ručně balených cigaret...

Nervozita z Meredith čpí, že to snad cítím i já. Její nervozitě se nedivím, i když nemám pocit, že to je kvůli mrtvému tělu. Já však začínám být nerudný. Opravdu bych ocenil, kdyby mi řekla, o co jde. Jako lovec mám možná flexibilní myšlení, ale taky bych rád věděl, na čem jsem. Pozoruji, jak zrzka osahává tělo z bezpečné vzdálenosti, abych ji mohl střelit, kdyby se začala chovat... no, divně. Překvapeně zamrkám, když odkopne tělo na stranu a vytáhne rukavici.

Stejně jako jí, i mně pak pohled sklouzne ke krbu. Tiše hvízdnu. A pak se ozve cvaknutí. To když přepnu pojistku a následně přehodím brokovnici zpět na záda. "Nu, hádám, žes ho opravdu nezabila ty." Protože zanechat tu tolik stop, které směřují na ní by chtělo speciální druh tuposti. Mimoto jsem ji už dávno vypustil. I kdyby byla vlkodlak, a to na to nevypadá... Nestihla by to.
"Teď mi ty řekni, kdo. Protože to očividně je někdo, kdo tě zná."

"No nepovídej, Sherlocku," zamručím nenaloženě v tom šoku. Že mám ruce od zasychající krve, co se ještě vlhce leskne v odlescích plápolajícího ohně v krbu v tu chvíli neřeším, zapomenu na to stejně jako na krvavé šmouhy na svých džínsech, do kterých jsem se ruce snažila otřít. Ještě chvíli si s nakrčeným nosem rukavici prohlížím, než ji zcela bez skrupulí strčím do kapsy.
Ovšem uleví se mi, když na mě přestane Kelly mířit, ne že ne. Znovu se rozhlédnu po místnosti a rozejdu se zcela neomylně ke stojanu, na kterém se houpe pohrabáč. Musím se zbavit těch nedopalků, dříve než tu bude policie.

"Věř tomu nebo ne, ale nevím," povzdechnu si frustrovaně. Kdybych měla hádat? Tak pořád nevím. Může to být někoho, koho znám nebo taky jen náhodný psychopat z nově zverbovaných vlkodlaků do smečky. Nebo nějaký odpadlík, který si myslí, že vše, co se posralo po mém odchodu je moje vina. Asi tak trochu i byla, ale... Na tom by už nemělo záležet... Krucinál... Nemělo, nemělo, nemělo...
"Ale... Ano... Je to někdo, kdo mě zná... Poslal mi zprávu. Že mi tu něco nechal. Že to chci vidět," přiznám se, ačkoliv přemýšlím, co mohu říci a co ne... Zkoumavě na Kellyho pohlédnu. Došlo mu, co jsem zač? Kdo jsem zač? Hádám... Hádám že spíše ne.

"Nevěřím." Řeknu prostě, zatímco Meredith pozoruji. Ne, nemám příliš důvodů jí věřit. Konečně, zdá se, že lže ráda... a často. Ovšem, jsem si dost jistý, že ona není tím vlkodlakem, co tady řádí... jen, že s ním má leccos společného.
Odfrknu si. "Tak jestli takhle u tebe vypadá dvoření se... ruším to kafe, na které jsem tě chtěl pozvat." Neodpustím si a překročím mrtvolu na zemi. "Dobrá, ale co chtěl, abys viděla? Pokud to je nějakej sociopatickej magor... něco by tu nechal, ne? Aby se mohl pochlubit, či co já vím." Snažím se ignorovat její zkoumavý pohled, ale nedaří se mi. Podrážděně se k ní otočím. "Nezírej tak na mě, laskavě. Oprav mě, pokud se mýlím, ale jsme na stejné straně, ne? No tak." Tím celou věc uzavřu a rozhlédnu se po okolí.

"Smutné," zhodnotím Kellyho odpověď s pokrčením ramen. Takhle mi to trhá žíly, ačkoliv... Ano, tahle slova od lovce nechcete slyšet. Ale on neví, kdo jsem. Co jsem. Kdyby to věděl, nebyl by tak lehkomyslný... Snad. "Ha-ha, vtipné, vážně," nevesele se ušklíbnu. když zmíní pozvání na kafe. Mě smích přešel, pravděpodobně na hodně dlouhou dobu.

"Nechal tu mé věci," zamračím se, a chtěl, abych to viděla. Nebo abych utekla? Pravděpodobně obojí. Ale proč? Pořád v tom hledám nějaký hlubší smysl krom toho mě vyděsit. Ale nikdo netvrdí, že v tom nutně nějaká myšlenka vůbec musí být... Krom toho... "Musí spolupracovat s člověkem. Nebo se maskuje amulety, to není levná věc, opravdová magie něco stojí a nedá se tak snadno sehnat, zvláště pro vlkodlaka od té doby, co se pomlátily s kovenem v Severní Americe..." Ocenila bych, kdybych tu informaci neměla z první ruky, ale minulost nejde změnit.

"Nezírám, ty zíráš," odseknu napruženě, když se na mě obrátí se vší tou podrážděností. Reflex. Nesnáším, když mi někdo říká, co bych měla dělat. Ve zvířecí podobě by se mi naježil kožich, takhle jen přimhouřím oči a chvíli bojuji s nutkáním vycenit zuby. "Pravděpodobně," zamručím a po jeho vzoru se rozhlédnu po místnosti, která tolik páchne krví.

Mohl mi tu nechat ještě něco? Dobrá otázka.

"Opravdu by ti psal, jen aby ti řekl, že tu nechal tvé věci? Co ti brání si je prostě vzít a odejít? Přijde mi to hloupé." Zamručím, zatímco se procházím po pokoji a hledám něco, co jsme přehlédli. "Vlk, co používá magii? Ugh... to za ty prachy nestojí." Odtuším suše, než pokrčím rameny. "A neznám moc lidí... a vlkodlaků, co by spolu zvládli spolupracovat. Když ignorujeme ty magory, co znají vlkodlaky ze Stmívání." Povzdechnu si.

"Fajn, tak na sebe zíráme oba, jak romantické." Štěknu na ni zpět, i když tím na sebe asi akorát lákáme pozornost kohokoli, kdo se v okolí nachází. "Vím, že zrzky jsou zvláštní, ale UPKM za ně moc neplatí, to ti řeknu rovnou." Odfrknu si a skloním se, abych si blíže prohlédl kožešinu. "O co vůbec jde? Proč by po tobě šel vlkodlak? A proč by to vzal tou nejkrvavější možnou cestou?" Položím Meredith otázku, zatímco prsty zkoumám krvavé šlápoty.

"Já netvrdila, že to dává smysl," zamručím nenaloženě. Musím před ním vypadat jako sebestředný blázen... "Nevím, možná nečekal, že sem opravdu půjdu? Možná čekal, že odsud zmizím a najedou se tu mé věci. Sice netuším, co by s nimi lovci nebo policie dělala," povytáhnu obočí, "jestli by si to vůbec spojila se mnou... To je jedno. Je to výhrůžka, zasraná výhrůžka, vzal jsem tvoje věci, hů a dala jsem je k mrtvole, hůůů," chrlím podrážděně ten vodopád slov zakončený znechuceným potřesením hlavy.

"... jo, možná proto, že je hned zabíjíte," neodpustím si cynickou poznámku. "Je to častější, než si myslíš. Chci tím říct, že bych poznala, kdyby se mi po pokoji na motelu procházel vlkodlak nebo kdyby se ke mně přiblížil, aby mi ukradl tu rukavici. Zkrátka... Kdyby byl ve městě vlkodlak... Věděla bych to," znovu pokrčím rameny.
Chvíli se po sobě zlostně díváme než padne otázka, kterou jsem nechtěla slyšet natož na ni odpovídat. "Nemám s nima úplně nejlepší vztahy. Někdo mě musel poznat... Bože, i v takové zavšivené díře jako je Juneau," tiše odfrknu.

Tiše Meredith pozoruji. Ta totiž vypadá, že je čím dál tím šílenější a i když to je vcelku zábavný pohled... ocenil bych, kdyby se chvíli zvládla ovládat. "Nechceš dečku? Působíš, že jseš v šoku..." Utrousím suše a povzdechnu si. A proto nemám rád civily na místech činu! No... dobře, z pohledu policie jsem civil i já, ale na tom nezáleží. Meredith začíná cvokařit a bez toho bych se obešel. "Každopádně, k čemu výhrůžka? Jakože, pokud je tady kvůli tobě... proč na sebe upozorňovat... naví takhle blbě? Proč na tebe posílat poldy a lovce, když by tě mohl bez problémů zabít sám? Vlkodlak dokáže přežít bez toho, že by takhle brutálně zabíjel lidi kam jen přijde..." Podrbu se ve vlasech a povzdechnu si. Začíná mi chybět lovení zombií. Se vším tím hnusem, krví, vnitřnostmi a... jednoduchostí. Nejsem detektiv, jsem lovec.

"Stojíš nad tělem brutálně zavražděnýho muže, jen proto, aby nějakej vlk přilákal tvou pozornost... Opravdu se mnou teď chceš řešit, jestli je správné utrácet divokou zvěř?" Zvednu obočí. Ne, nejsem extrémně morální člověk, sám to vím. Tuhle práci dělám pro peníze, nejsem žádnej rytíř na bílým koni... Ale mám páteř.
"S kým nemáš nejlepší vztahy? S každým vlkodlakem na planetě?" Seknu znova, jak kuju železo, dokud je žhavé. Něco mi říká, že zrzavá britka nebude běžně sdílná, když přijde na svůj život. "Neříkala jsi večer náhodou něco o předsudcích?" Neodpustím si, když zrzka začne mluvit o zavšivené díře. Pak si povzdechnu.

"Každopádně, pokud sem jedou policajti, měli bychom vypadnout. Nemám náladu jim vysvětlovat, co dělá těžce ozbrojenej fešák jako já poblíž mrtvýho těla..." Nehledě na to, že má milovaná Saiga je přinejlepším na hraně zákonů o zbraních, při nejhorším je všechny porušuje.

Škubnu sebou. V šoku? Nakrčím nos. Posmívá se mi. "Tak přemýšlím nahlas, zastřel mě za to," zamručím nenaloženě ačkoliv musím uznat, že když své teorie vyslovím nahlas, tak to zní vážně uhozeně. Zvláště když tu o toho chodím, rozmachuji rukama a přemáhám sama sebe, abych u toho nevrčela jako vlk poté, co mu pláchla před nosem Karkulka. "Aspoň se snažím něco vymyslet," dodám vzápětí podrážděně, zatímco můj vnitřní neklid vesele roste a bobtná ačkoliv se vážně, ale vážně snažím nedávat nic ze své paniky najevo.

Poznámku o otázce utrácení divé zvěře nechám už bez odezvy - raději. Nejsem zrovna v rozpoložení, kdy by bylo moudré s lovcem vést tuhle debatu, navíc jak on sám podotkl - nad mrtvolou by to bylo hloupé. Malicherné. A nebezpečné pro nás oba.
"Běžně býváš takový vtipálek?" zamračím se. "Tohle s předsudky nemá nic společného, já mám zavšivené díry Aljašky ráda," vjedu si prsty do vlasů a bezděčně si je prohrábnu. Ne, že by to pomohlo - jak také jinak.

A ačkoliv nerada s lovcem souhlasím, tak... "Jo," povzdechnu si, no, možná spíše zamručím, "ani jeden z nás nechce, aby nás tu našli nad rozsápaným tělem..."

"Fakt, že jsem tě ještě nezastřelil ber jako mou osobní laskavost." Odtuším suše, konečně, drahá Meredith působí hodně zabitelně, čím více času tady trávíme. Ale teď už by to byla z mé strany chladnokrevná vražda. Samozřejmě, kdybych ji majznul pažbou... možná by to přežila. "A to ti jde jak? Cos všechno vymyslela?" Ušklíbnu se, když se začne vychvalovat s tím, jak se snaží něco vymyslet.

Pokrčím rameny, když se mě zeptá, jestli jsem stále takový vtipálek. Protože... no, ano. Bývám. Takhle se vyrovnávám se stresem bojových situací. A než se mě zeptáte - ano, možná to je jeden z důvodů, proč nefunguji s více lovci. Specifický smysl pro humor znamená, že si vás příliš mnoho lidí neoblíbí. Pobaveně pozoruji, jak se snaží vtlouci nějaký řád svým vlasům, které se mu ovšem brání. "Fajn, ale hádám, že Aljašku budeš muset opustit... ledaže se toho šmíráka zbavíme."

Pro jednou však se mnou zrzka souhlasí a já kývnu. "Tak pojď. Ledaže chceš jít zpět pěšo." S tím se vydám zpět k autu, s úmyslem cestou zamést které stopy budu moci a pak vyrazit do motelu.

A fakt, že jsem tě nezabila já, sotva jsi sklopil zbraň ber jako mou osobní laskavost ty, cynická poznámka mého já, které jsem se snažila pohřbít hluboko uvnitř sebe není vyslovena nahlas, avšak můj výraz se pro tu kratičkou chvíli pozmění, když na lovce krátce pohlédnu. "Nemusela jsem ti nic z toho říkat. A začínám mít pocit, že jsem ani neměla," zabublám. Je toho moc a on zrovna nepomáhá.

"Tak zbavíme?" podivím se nad tím množným číslem, které použil a potřesu hlavou. Není mi po chuti to řešit s lovcem natož s ním spolupracovat. Ostatně pokud by se to rozneslo, podtrhla bych si pod sebou větev úplně a ještě si k tomu sama hodila nachystanou smyčku kolem krku.
Avšak zarazím se. Chci jít pěšky sama přes les? Nejsem si tím úplně jistá. Syčivě vydechnu. Nechci, jistěže nechci, už teď dělám jednu větší hloupost než druhou.

Místo odpovědi tak vykročím za Kellym směrem k jeho autu, na které se tvářím... Lehce nedůvěřivě. Ještě se naposledy ohlédnu po tělu než se vydám ven z chaty. "Co budeš dělat teď?" zeptám se cestou k autu, zatímco se ostražitě rozhlížím po setmělém prostranství lesa.

"Jo, protože samotná očividně máš tohle všechno na háku, co?" Ušklíbnu se, naprosto imunní vůči jejímu sarkasmu. Pokud si myslí, že její slova nějak bolí, neznala moji rodinu... Pak se podiví nad množným číslem a já zvednu obočí. "Promiň, ale nevypadáš jako někdo, co by se dokázal prát s vlkem... nic ve zlém, ale jsi vižle. A tohle není o mém hrdinství, než zase začneš. Pokud ho nechám, ať tě spapá, zaplatili by mi méně." No, ačkoli... není to tak úplně pravda. To si ale nechám pro sebe. Hej, možná jsem amorální žoldák, ale jsou věci, který ani já nehodlám dělat. Furt jsem člověk.

Ale i tak mi je dopřáno malé vítězství, to když mě Meredith následuje do auta. Brokovnici odložím pod sedačku a začnu auto přesvědčovat, ať nastartuje. Jak je vychladlé, chvíli mu to trvá, ale pár dobře mířených nadávek a ran do volantu způsobí, že se rozkucká a po chvíli už vrní jako kotě. Pravda, jako kotě s tuberkulózou, ale stejně. "Hm? No... Jde po tobě, to jsme teď zjistili. Tak se ti pověsím na tu tvou kostnatou prdel a počkám, až si pro tebe přijde... budeš volavka, jak se z toho cítíš?" Ušklíbnu se a šlápnu na plyn.

Jistě, jistě, víc k tomu neříkám, není teď zrovna vhodná doba se tu škorpit a dohadovat, i když si o to Kelly říká a přímo žadoní, abych mu vmetla do tváře celou tu krutou pravdu. A ideálně ho u toho držela pod krkem. Potřesu hlavou ve snaze si vyhnat tu divokou myšlenku z hlavy – tohle by nepomohlo už vůbec. Vždyť je to dobře, neví, co jsem zač, neví, kdo jsem zač, neví… Neví nic. A to je dobře, tak to má být…

Nadechnu se a vydechnu, abych se uklidnila, než nastoupím za Kellym do auta. Posadím se na přední sedadlo vedle řidiče a zapnu si zodpovědně pás. Nemusela bych, ale… Je to lidské. A já se snažím chovat jako člověk. Zamračení vystřídá na krátkou chvíli úšklebek a vzápětí se do mé tváře vrátí ten nespokojený pochmurný výraz. „Jak se cítím… Hm, a mám právo k tomu taky něco říct?“ poznamenám poněkud nedůtklivě, z té představy jsem asi stejně tak nadšená jako z celé této situace.

Odvrátím od Kellyho hlavu a mimoděk pohlédnu z okýnka ven, pohled upřený do tmy panující mezi stromy. Po těle mi přelétne mráz, ta šimravá energie v předzvěsti… „Kurrrva,“ vydechnu a oči upřené z okýnka ven. „BRZDI!“ slyším se zavřísknout v další chvíli, kdy bez varování hrábnu Kellymu na volant a strhnu jej k sobě.

Pozdě.

Příliš pozdě.

* * *

Náraz do boku zadní části auta jej vyhodí z lesní cesty. Zvuk tříštícího se skla a skřípajících plechů zanikne v ráně, která otřese celou konstrukcí auta, když se převrátí na bok, chvíli jen klouže po zemi pokryté zetlelým listím a nakonec se zastaví o stromy, mezi které zůstane zaklíněné.

Ucítím to známé zasvrbění v dlaních, které značí, že se mě podvědomí snaží před něčím varovat. Ale nic nevidím, když v tom... Výkřik a najednou je mi volant uzmut. Než s tím ale stihnu cokoli udělat, něco do auta narazí a v další moment cítím, jak mi hlava vráží do palubní desky. Fakt jsem měl auto na technickou vzít...

Proberu se o pár vteřin později. Cítím bolest snad na celém těle, ale příliš to nevnímám, jsem hlavně zmatený. Ale jeden instinkt, vštípený mi tréninkem, nepřestávám cítit. Potřebuji zbraň. Jsem bez ní jak nahý. Hmatám kolem sebe, než mi dojde, že jsem Saigu položil na zadní sedadlo. "Crane? Crane, jsi v pohodě?" Rozhlédnu se kolem sebe a rozkašlu se, zatímco se snažím najít to mému srdci nejbližší a možná i zrzku.

Odpoutám se, otevřu dveře a vypadnu z nich do sněhu, než se opatrně pokusím dostat na nohy, otevřít zadní dveře a vzít brokovnici. Policajty vem čert.

Ztěžka dýchám. V ústech cítím krev. Nos! Kurva, můj nos... Teče mi z něj krev, jak jsem se praštila, mezi žebry mě píchá, jak se dveře zdeformovaly a plech se promáčkl dovnitř. Přímo na mě. Zranění mi ovšem starost nedělají, na bolest jsem zvyklá, do pár minut se to s trochou štěstí zahojí, ale..
"Poč... kej..." zasípám, ovšem příliš pozdě, Kelly v tu chvíli odepne pás, otevře dveře a vypadne přímo ven. "Sakrra..." zachraptím, zle se mi dýchá, žebro muselo projít plící. Snažím se odpoutat, abych mohla vylézt taky, ale ten zkriplenej mechanismus se musel zaseknout. Ne, ne, ne... Snažím se, vážně se snažím! Ale...

* * *

Stane se to tak rychle. Ticho rušené jen rachtajícím motorem, co škytá z posledního protne zavrčení. To divoké hrdelní zavrčení... Které v další chvíli následuje zapraskání, jak se mohutné tlapy odrazí od země pokryté sněhem a suchým chrastím. Ve stejnou chvíli se ozve výstřel z Kellyho brokovnice, po které stihl sáhnout. A o úder srdce později... Na něj mohutné tělo vlkodlaka dopadne a kolem ramene se sevřou v ocelovém stisku čelisti.

Trochu se uklidním, když ucítím váhu Saigy ve svých rukou, ale nepříjemné svrbění dlaní nepřestane. Ve stejný moment uslyším křupnutí sněhu. Otočím se tak rychle, jak mi to jen rozbolavěné tělo dokáže a naslepo vystřelím. Do mně už ale narazí horda svalů a chlupů, kterou jsem původně přišel lovit já... a která nakonec loví mně.

Zakousne se mi do ramene a já zavyju bolestí, protože ta je nesnesitelná. Jak mi trhá maso z těla, cítím jak mě opouští síla. Ale ještě v sobě najdu zbytek vůle, zarýt hlaveň brokovnice do jeho žeber, přepnout na plně automatický režim a stisknout spoušť. Další půl minutu se po okolí ozývá jen řev brokovnice, která během té doby vyprázdní zásobník. To už ale neslyším. Ani netuším, jestli jsem ho trefil. Jsem schopnej, ale ne tak, abych střílel brokovnici jen jednou rukou. Snad jsem tomu parchantovi alespoň znepříjemnil život... ale to už je celý můj život jen tma.

Come out, come out, wherever you are...

Přemýšlím, kdy se to všechno takhle strašlivě posralo, ovšem pravdou je, že už na tom nezáleží. Teď... Teď už ne. Skláním se nad lovcem, který leží ve sněhu jako parodie na anděla, kterému někdo ustřelil křídla a s obavami si prohlížím ošklivou nateklou ránu přes skoro celé jeho rameno, podle které bych mohla celkem snadno spočítat zuby vlkodlaka, který to udělal. Utekl mi, do hajzlu, utekl! Dostala jsem z auta tak akorát včas, abych jej z kolabujícího lovce strhla a odlákala jeho pozornost. Ale nemohla jsem se proměnit, abych to s touhle škodnou skoncovala, nebyla bych dost rychlá. Byl silný, ale mladý. Navíc zraněný, Kellymu se povedlo ho zasáhnout. Rozervala bych ho jako podsvinče, kdyby se nedal na útěk a já se nemusela rozhodovat mezi... Mezi lovem a lovcem.

Jaká ironie.

Že Kelly vůbec žil byl podělaný zázrak, namísto rozervaného ramene to mohl být také krk, ačkoliv i přesto všechno mi teď dělalo starosti zcela něco jiného. Rána sice vypadala ošklivě, ale už nějakou chvíli z ní namísto krve vytékal spíše hnis. A já moc dobře věděla, co to znamená, tohle... Tohle jsem viděla ve svém životě mockrát. Infekce se už dostala do oběhu. Byl nakažený.

"Vstávej, šípková růženko... Za chvíli tu bude kavalerie od státní policie, a u toho nechce být ani jeden z nás, hlavně ty..." pokoušela jsem se ho probrat. Jistě, mohla jsem si ho hodit přes rameno a vyrazit směrem k motelu, ale kdyby se cestou probral, musela bych vysvětlovat více než jsem chtěla.
Sama jsem spíše vypadala hrozně než abych se tak ve skutečnosti cítila. Krev z nosu mi zamazala tvář i oblečení, avšak i přes krev na bundě mi nic nebylo. Třikrát sláva vlkodlačí regeneraci, i ta propíchnutá plíce už byla jako nová ačkoliv podle toho nepříjemného pocitu při každém nádechu i pohybu mi asi špatně srostla žebra, která jsem neměla čas si srovnat.

I'm waking up, to ash and dust...

"Takže jsi v pořádku..." Dostanu skrze rty, když mě z příjemných mdlob vytáhne povědomý hlas. Bolí mě všechno, jen ještě mnohem víc. Otevřu oči a chvíli omámeně mrkám. Měl bych být mrtvý. Místo toho... opatrně rukou ohmatám ránu na rameni. Chvíli nevěřícně pozoruji směs krve a hnisu. Vím, co to znamená, jen to odmítám přijmout. I přes to... podvědomí mi naservíruje jednu z prvních lekcí.

"Při škrábnutí nebo říznutí tesákem je nakažení pouze pravděpodobné," přednášel tehdy zvláštní agent Myers, chlapík v špatně padnoucím saku co vypadal spíš jako profesor matematiky. "při kousnutí je nakažení stoprocentní. Vždy. Jakmile se vlkodlačí sliny dostanou do vašeho krevního oběhu, lykantropický virus začne napadat všechny buňky vašeho těla a přeměňovat je k obrazu svému."

Šáhnu si na čelo, v naději, že třeba... třeba... výjimka... cokoli. Místo toho ucítím horečku, jakou jsem ještě neměl. Až se divím, že se sníh kolem mě nezačal rozpouštět. Mé tělo bojuje s neznámým virem vším co může, ale já moc dobře vím, že je pozdě. "Neexistuje protilátka, neexistuje lék, neexistuje žádná magie, co by vám pomohla. Nesnažte se obětem lykantropie pomoc. Je pro ně pozdě."

Je tu jedna věc, co mi pomůže. Co mi daruje alespoň čistou smrt, bez toho, že bych někdy byl zkažen touhle nákazou. Jsem slabý, cítím bolest... i přes to u pasu nahmatám kolt. Stříbrné kulky zabijí i člověka, obzvláště z téhle blízkosti. "Vypadni." Štěknu na Meredith a odstrčím ji od sebe. Nebo se o to aspoň pokusím, jsem slabý jak kotě. Chvíli pozoruji zbraň ve svých rukou. Snažím se k tomu přinutit, ale i v tomhle stavu je instinkt sebezáchrany silnější než cokoli jiného. Nadávám si za svou slabost a zkrvavenýma očima pak sjedu na zrzku. Natáhnu k ní ruku se zbraní, pažbou napřed.

"Aspoň to pro mě udělej."

"Nesahej si na to," odtáhnu jeho vlastní ruku od rány. Potřebuje to vyčistit a zašít, bude chvíli trvat než začne pracovat regenerace a pak se zranění od zubů a drápů vlastního druhu stejně vždy hojí špatně - hlavně to první, to původní. Viděla jsem rány, co hnisaly a zacelovaly se celé měsíce, muselo se o ně starat a dávat na ně pozor. Začínát hřát. Horečka? Potřebuje se napít. Najíst se. Vyčistit ránu. Odpočinout si. Tělo bude vir přijímat pomalu a bude to stát hodně energie...

Překvapeně zamrkám, když mi vtiskne do ruky revolver a hned mi dojde proč. Prsty ovinou pažbu, než v další chvíli zahodím zbraň do tmy mezi stromy se štítivým výrazem v tváři. "Musíme tě dostat do motelu. Jsou to tak... Tři kiláky? Půl hodina chůze, to zvládneš, vypadáš jako kus silnýho chlapa..." brouknu. Nenechám se odstrčit, ať se snaží sebevíce. "Pojď, pomůžu ti na nohy," chytím Kellyho za zdravou ruku a krátce se zaposlouchám do ticha, které v lese nastalo.

Parchant. Bude už pryč...

Nepředpokládám, že by se chtěl vrátit a dokončit, co podělal, avšak jestli mám z něčeho obavy, je to policie. To auto... No, to auto není pojízdné. K tomu ta krev... Lepší a lepší... "Doufám, že to auto nemáš psané na sebe," povzdechnu si.

"P... proč?" Zmateně střídavě sleduji zrzku i místo, kam dopadla zbraň. Nedokážu to pochopit. Proč mi vzala naději na čistou smrt a místo toho... je tak krutá? Možná je opravdu tak zvrácená. Vyžívá se v tom, vidět mě trpět? Zasloužila by ukázat, kde je její místo. Něco ve mě, co tam dříve nebylo, temně zavrčí a já se chytnu za zátylek, ve kterém ucítím ostrou bolest.

Napadá mě spousta jedovatých poznámek, co jí říct... ale na nic z toho nemám energii. Místo toho se neochotně nechám vytáhnout na nohy. Má pravdu, kdyby mě tady našla policie, je otázkou času, než by se to dostalo k UPKM... během toho bych už možná byl přeměněný a terčem lovu federálních agentů. Nebo by se ke mně dostali před tím a v takovém případě bych byl laboratorní experiment pro výrobu protilátky.

Nezvládám protestovat, když mě Meredith začne táhnout směrem k motelu, i když se mi zdá směšné, že bychom to zvládli... ona v žádném případě nevypadá jako někdo, kdo má na to sílu a já se cítím neskutečně slabý. Ani nepřemýšlím nad tím, jak mě zvládá držet na nohou, když já jsem téměř bez vlády. Musím vážit aspoň osmdesát kilo... "Joe Bircher. Texas. Čeká ho zajímavejch pár měsíců..." Vypravím ze sebe, když poznamená něco k autu.

„Protože zastřelit se můžeš klidně i potom, když budeš chtít, ale udělat to v tom posraným hrdinským afektu, protože vám do hlavy tlučou, že se musíte okamžitě oddělat,“ zamručím nepříliš nadšeně a o nějakém milém či chápavém tónu hlasu ani nemluvě. Pokousaných lovců, co se sami odbouchli sotva jim to došlo jsem viděla dost. A vždy mi to přišlo tak… Zbytečné. A kdysi i zábavné, nyní mi ale do smíchu nebylo ani náhodou.

Vytáhnu ho na nohy a naposledy se rozhlédnu kolem sebe. Z dálky zvuk aut, houkání sirén, které ovšem záhy utichne, zřejmě když auta vjedou za hranici lesa. Neváhám, když se i s lovcem, kterého podpírám vydám zpátky k motelu stejnou cestou jakou jsem sem přiběhla, les je naštěstí v téhle části protkán běžeckými chodníčky, a tak se nemusíme prodírat aljašskou divočinou.

„Okay, aspoň něco, v tom případě jim chvíli potrvá než si to auto zvládnou spojit s tebou…“ dodám zamyšleně, spíše sama pro sebe než pro Kellyho, který tak trochu nedobrovolně klopýtá po mém boku. „Ale no tak, chlape, trochu zatni zuby a přidej, jinak tam nebudeme ani za svítání…“ potřesu zlehka hlavou ve snaze ho aspoň trochu popíchnout k nějakému výkonu. Tělo teď sice bojuje samo se sebou, zatímco vir prosakuje krevním řečištěm do všech svalů i orgánů, ale nedá se zatím mluvit o horším stavu než kdyby chytil lehčí chřipku.

"Co máš furt s tím hrdinstvím, zatraceně..." Dostanu ze sebe. Šok z nárazu automobilu a následného setkání vlkodlakem pomalu opadává a tak se vrací, lidmi oblíbený, mluvka Kelly. Fakt je, že jsem moc unavený a zmatený, než abych se s ní hádal a hledat zbraň v tomhle temným lese a ve sněhu by byla ztráta času... mimoto jich u sebe mám víc než dost, abych si zvládl vystřelit mozek z hlavy i po tom... jakkoli cítím, že mě to odhodlání k tomu opouští, jak virus ovládá víc a víc mého těla. I tak mě neopustí drobná myšlenka, že drahá zrzka po mém boku zanechala na zbrani své otisky... no, nezbývá než doufat, že je zdejší policie nemá v databázi.

To si nechám pro sebe i když okomentuje mé auto. Co si však vyloudí sarkastický úšklebek je její povzbuzení. "Jsi ošetřovatelka na hovno, víš to? Co by na to řekla Nightingale..." Povzdechnu si, ale je pravda, že bolest ustává. Nevím, jestli to je kvůli pokračující přeměně nebo jsem se vzpamatoval z šoku, takže si trounu trochu víc důvěřovat svým nohám... i tak se stále opírám o Meredith, protože na tři kilometry se opravdu necítím, zrzku ať vezme čert.

Pokračujeme lesem k civilizaci, podpírám Kellyho a vlastně se při tom ani nezadýchám, když ho chvílemi téměř táhnu a nutím do rychlejšího kroku. Kdybych ho omráčila a odnesla, bylo by to rychlejší. A bez keců, prolétne mi hlavou ta cynická myšlenka. „Nekňuč a šlapej,“ ušklíbnu se krátce, ačkoliv k dalším slovům se už příliš nemám na kolik se musím soustředit na zvuky, co se ozývají snad všude kolem nás. Nemyslím si sice, že by se na nás pokusil znovu zaútočit, větší starosti mi dělá ovšem státní policie, která už musela narazit pravděpodobně na zrušené auto...

„Haleluja,“ neodpustím si tiché zvolání, když se před námi vyloupne osvětlená silueta motelu. Nejsem si jistá na kolik mě Kelly vnímá, i tak než ho začnu šacovat to zkusím nejdříve po dobrém. „Klíče od pokoje máš u sebe?“ zeptám se, zatímco podezřívavě přelétnu očima prostranství před hotelem. Až poté dlouze vydechnu. Vzduch čistý. Tedy když si odmyslím nasládlý pach hniloby z rozkládajících se drobných hlodavců, co spadly do špatně zazimovaného bazénu a už nedokázaly vylézt.

Takhle nad ránem naštěstí kolem motelu nikdo necourá, stará paní na recepci v přízemí, u kterého musíme projít kolem jejího okna naštěstí také spokojeně klimbá u nekonečné mexické telenovely. Nejsem si úplně jistá jak bychom jí vysvětlovali, co se stalo a proč Kellyho vleču do pokoje namísto do nemocnice.

"Sama jsi šlapka." Odseknu Meredith z horečky, zatímco pokračujeme v chůzi. Naštěstí jdeme po vyšlapaných cestách a nemusíme se prodírat sněhem, na který teď opravdu nemám náladu. Ani trošku. A tak pokračujeme v chůzi. Ale jak pokračujeme, můj stav se pomalu, ale jistě zhoršuje. Jsem si toho vědom a to ještě ničí ten už tak špatný pocit.

Ani si nevšimnu, že jsme dorazili do hotelu, až když mě vyruší Meredithina otázka. Zvednu k ní pohled a chvíli se snažím pochopit její slova. "Hm? Jo... jo, někde... jo..." Rukama chvíli šátrám po těle, než se mi podaří v kapse nahmatat tvrdý kov klíčů a ty Meredith podám. Jsem si najednou tak vědom všech pachů... nevím, jestli kvůli tomu, v jakém stavu jsem, nebo jestli virus postupuje v těle dál a dál.

"Na tohle asi brufen nezabere, co?" Ušklíbnu se, když se nechám táhnout po schodech nahoru.

„A ty nejsi vtipný,“ seknu zpátky napruženě. Kelly nemá ani potuchy, kolik mě všechno tohle stojí vůle, sebeovládání a přemáhání. U motelu poněkud netrpělivě vyčkávám dokud v kapse nenahmatá svazek klíčů a téměř mu ho vyškubnu z prstů, když mi ho KONEČNĚ podá. Do schodů ho vytáhnu málem v náručí – vážně, moc k tomu nechybí a u dveří vedoucích do jeho vlastní ubikace ho opřu o stěnu jak tu opilou osmnáctku, kterou si táhne kluk z jejího prvního flámu.

„Trochu pomůže, aby se ti ulevilo,“ odpovím poněkud nepřítomně. Klíče zarachtají v zámku a já bez váhání otevřu dveře toho jeho království a pomůžu mu dovnitř. Jako na povel nakrčím nos, sotva za námi dveře zase zavřu a rozsvítím. „Měl bys tu víc větrat. A začít prát,“ zamumlám a nechám ho zaplout, kam uzná za vhodné. Židle, křeslo, postel, hlavně když se posadí a nebude dělat problémy, víc nežádám. „Sundej si tu bundu. Triko taky. A ne, nemám náladu na blbý kecy v sexuálním kontextu,“ dodám rovnou, to už přecházím po pokoji a přehrabuji se mu ve věcech. Nedopitou láhev whisky není těžké najít. „Zevně i vnitřně,“ doporučím mu, když mu ji podávám, „budeš to muset několikrát denně čistit, ošklivě to hnisá a mokvá, když se o to nestaráš,“ vysvětlím.

„Lékárničku máš kde? Musím ti to zašít. A budu potřebovat ještě sbírku těch vašich loveckých sajrajtů – koloidní stříbro, oměj, třezalka… Určitě víš, o čem mluvím,“ podívám se po něm, zatímco si v pokoji bez ostychu zapaluji. Ruce se mi lehce třesou, ale nemůže za to ani tak nervozita jako absťák. Tělo si zoufale žádá nikotin, THC či cokoliv, co by snížilo hladinu stresu a adrenalinu.

Když jsou dveře otevřené, skácím se do křesla z levné napodobeniny kůže, zatímco Meredith pozoruji. "Ano, mami... včera jsem lovil zombie, promiň, že je tady nepořádek." Odseknu ledově, ale to už mě Meredith žádá, abych se svlékl. Otevřu ústa k pár mým patentovaným kecům, ale očividně ji už všechny napadly a tak se jen slabě usměju a splním její příkazy. V další moment po mně letí lahev whisky. Nečekám na příkaz a s překvapivou energií ji do sebe obrátím a narvu do sebe asi tři loky. Možná se ve mě probudil děda alkoholik, kdo ví. Slastně vydechnu, když ucítím, jak mi alkohol okamžitě otupuje vědomí.

Poslušně si pak trochu whiskey naleju na ránu, čehož téměř okamžitě lituji. Zatnu zuby. Když jsem si kdysi sešíval ránu od ghůla bez umrtvení, myslel jsem si, že to byla bolest. Tohle je horší. Mám pocit, že jsem na chvíli omdlel... nebo alespoň přestal cítit svoje rameno, když se nervy v něm přetížily bolestí.

"Třezalka je sajrajt?" Podívím se, než si promnu kořen nosu a potřesu hlavou. "Koupelna, toaletní skříňka. Vrchní krabice je normální lékárnička, ta pod ní je bylinková." Kývnu na ní a znova si přihnu z lahve. Potřebuju to. Ani nevím, jestli vlkodlak může být alkoholik...
Když se Meredith vrátí, chvíli ji zamyšleně pozoruji. "Proč mi pomáháš? Neber to špatně, ale nevypadáš jako altruista. Jsi čarodějka nebo nějaká podobná verbež, ne? Nejlepší by pro tebe bylo mě tam nechat a zdrhnout. Když jsme u toho... proč ještě nejsem mrtvej? Vlček se nezdál ochotnej mě nechat na živu."

Ignoruji tu poznámku, ačkoliv tohle nemá co dělat s tím, co si právě prožil, ale s Kellyho potřebou být drzý. Ovšem nemám náladu na tyhle dominantní sračky a tance kolem, které jsou jen o tom dát tomu druhému po tlamě, aby vás začal respektovat. Naštěstí - no, pro jeho štěstí - mi v ničem neodporuje a až překvapivě dobře spolupracuje.

"Jo, třezalka je sajrajt. Ve správné koncentraci a kombinaci dělá dobrou paseku," odvětím lakonicky, ovšem to už mizím do koupelny, kam mě Kelly naviguje. Nakonec se vrátím s oběma lékárničkama a prozatím otevřu jen tu klasickou, abych si nachystala šití. No, moc dobrá v tom sice nejsem, ale Kelly je velký kluk, bude to muset zvládnout. Samozřejmě, že slyším, na co se mě ptá, ale využívám čas stráveným přehrabováním se ve věcech k tomu, abych si promyslela, co mu chci vlastně odpovědět. Co chci dělat dál.

"Zahnala jsem ho," odpovím nakonec lakonicky a dál to nerozvádím, "a pak - řekl jsi to sám, pomůžeme si navzájem? Tím, že tě pokousal a nakazil, tak se mezi vámi vytvořilo pouto. No, aspoň na nějaký čas. Díky tomu ho budu moci najít. A to je i v tvém vlastním zájmu, pokud ho najdeme než se poprvé proměníš, je tu jistá šance, že se vyléčíš."

"Cokoli ve správné koncentraci a kombinaci dělá paseku." Neodpustím si, ale to už je Meredith zpátky. Když si všimnu, že vytahuje šití, radši si znova přihnu. Její odpověď... "Nedělej tohle." Zavrčím. Ten zvuk... je bližší tomu zvířecímu, nebo se mi to jen zdá? "Vím, že nemám šanci se vyléčit. Nikdo se nikdy nevyléčil. Tak si pro sebe nech ty posraný kecy, že tu je 'určitá šance', protože není. Ale chci toho hajzla zabít." Zamručím, než se unaveně opřu a nechám zrzčiny ruce, ať mě sešijí.

Naposledy potáhnu z cigarety a típnu ji o misku ze zbytkem jídla na stole. Až poté i s nachystaným šitím i vatovými polštářky přistoupím ke Kellymu, abych se mohla dát do té řezničiny. Tedy. Ošetřování. Je třeba z ran vybrat - vytřít - hnis a až poté je zašít. A celou dobu to důkladně prolévat septonexem. Nic moc, ale není to ta nejhorší bolest na světě.

"Nikdo nikdy jsou silná slova," pokrčím rameny, "ale nech mě hádat, vy přeci lidi, kteří se nakazí zabíjíte, ne? Nebo si sami vezmou zbraň a odprásknou se. Nebo utečou a stane se z nich to, co nenávidí..." ušklíbnu se. "Jsi nakažený, ne prokletý. Je to nemoc, a každá nemoc se dá léčit, pokud to zkusíš včas. Máš čas do první proměny. A k výrobě protilátek potřebuješ toho, kdo tě nakazil. Není to stoprocentní, může to mít vedlejší účinky. Ale šance tu je," trvám si na svém. "Samozřejmě, pokud se chceš radši utápět v sebelítosti a vražedné pomstě za svůj dokurvenej život, nemusíš mi věřit a už vůbec to nemusíš zkoušet. Klidně se zastřel, až ho zabiješ. Cokoliv. Já jen říkám, jak se věci mají... A není to altruismus. Jen mě už nebaví pořád hrát podle zasraných pravidel, která druhá strana stejně nedodržuje," odfrknu si.

A už nechci být oběť. Chtějí válku? Dobrá.

Srát na to.

"Nikdy jsem nikoho nezabil." Zasyčím skrze zuby, oči hněvivě upřené do těch jejích. I já mám věci, co odmítám dělat. "Žádného člověka. Jen ty, co ublížili jiným. Fonasil zas tak moc neplatí za ty neškodný." Ušklíbnu se. "Fajn. Ale pokud mi lžeš, dohlédnu na to, že toho budeš litovat." Je to krkolomné, výhrůžky mi nikdy nešly. Naučil jsem se nechat za sebe mluvit své zbraně. Ale co, zprávu snad zrzka dostala.

Ušklíbnu se. "Tyhle keci o sebelítosti si laskavě nech. Na mým místě by ses nechovala... necítila jinak. Nebo se snad mýlím? Promiň, pokud jsem poněkud vyveden z normy." Zasyčím, ale jsem příliš unavený, než abych zvládal něco jiného, než ostřejší slova. A tak se odevzdaně opřu a nechám ji, ať se pustí do práce.

Povytáhnu obočí, zatímco pokračuji v šití. Pohled mu neoplácím, protože pak bych se taky mohla přestat ovládat a přijmout tuhle směšnou výzvu. "Do téhle debaty se se mnou nechceš pouštět," řeknu namísto varování odměřeným tónem hlasu. Fonasil nebyl o nic lepší než ti, které lovil - když hledíš do propasti, propast hledí do tebe.

"Cože?" a v tu chvíli nervy začnou rupat jako pomyslné stehy a já se musím i s jehlou v ruce zastavit, protože jinak bych mu ji snad musela vrazit s dalším pohybem do krku. "Cos to řekl? Probohy," zavrčím znechuceně. "Na, došij si to sám," předám mu jehlu a ustoupím, abych si mohla znovu zapálit. Jako by to snad jedna cigareta mohla spravit. "A co bych tím asi získala, lhát ti? Možná by sis měl uvědomit, že víc potřebuješ ty mě, než já tebe, Kelly," odpovím neméně ostře. Jakkoliv se snažím zůstat nad věcí, ta slova mě namíchla. Já sice nejsem zraněná, ale za to mám hlad a nervy na pochodu.

"Jsem to já, nebo ty, kdo se do té... au... debaty nechce pouštět?" Syknu, když se jehlou dotkne citlivého místa. Ale možná díky whiskey to nebolí tolik, kolik jsem čekal. Jenže v další moment Meredith něco popadne, podá mi jehlu a odejde. Tiše si povzdechnu, zatímco ji sleduji. Zdá se, že oba jsme namíchnutí podobně silně, ale já opravdu nejsem ve stavu, kdy by se mi chtělo se jí omlouvat a prosit.

"Mohla by ses laskavě přestat chovat jak kdybys měla krámy?" Zavrčím, zatímco ji sleduji. "Pokud tě potřebuju víc, než ty mě, tak jsi právě udělala obrovsky dobrej skutek a tomu se mi nějak nechce věřit... Meredith, přestaň se tvářit jak světice. Potřebuješ mě, fajn. Ale kurva, aspoň se nesnaž to obalit do hezkejch řečiček, jak jsi hodná. Nikoho tím neošálíš." Zamručím.
Pak mě do nosu udeří ta vůně. Nevím, proč jsem si jí před tím nevšiml. Vůně železa, hřebíčku... chvíli zmateně čenichám, než mi dojde, že vychází z Meredith. "Hezky voníš..." Z hlasu je zřejmé, že jsem spíš zmatený, než že bych se jí snažil zalichotit.

"Tak se ty přestaň chovat jako kdybys je nedostal," seknu zpátky a místo všeho, co bych mohla udělat se prostě opřu zády o zeď, jednou rukou se chytím za loket druhé a potahuji z cigarety. "Víš co? Nezajímá mě, co si o tom myslíš, co si o mě myslíš. Buď ber a přestaň se chovat jako nasraná osina v zadku nebo nech být," zatímco mluvím, musím pečlivě vyslovovat a soustředit se na linku vlastního hlasu, abych nesklouzávala do toho nasraného vrčení velké šelmy, která dostala funkční hlasivky.

Na okamžik strnu, když z něho najednou vylétne... Ta... Věta. Syčivě vtáhnu vzduch do plic. "Došij si to. Chybí jen pár stehů, určitě to zvládneš," promluvím po chvíli, když se srdce vzpamatuje z toho malého infarktu a vrátí se zpátky ke svému obvyklému rytmu.
"Musíš teď hodně odpočívat. A jíst. Tělo bude potřebovat hodně energie, sytý žaludek pomůže."

Chvíli na sebe s Meredith štěkáme, oba pravděpodobně ze stejného důvodu. Unavení, vystresovaní a tak trochu zoufalí. "Na to, že tě nezajímá, co si o tobě myslím se chováš dost uraženě." Zamručím, i když vím, že zrovna diplomatické to taky není... ale fakt nejsem diplomat. Momentálně jsem velmi unavený, zraněný, psychicky rozhozený a trochu opilý lovec, co by si momentálně nejraději lehnul. To mu je však uzmuto.

Poslušně se začnu šít, i když se to neobejde bez bolestivých syknutí, momentů kdy mi z ruky vypadne kvůli bolesti jehla a všeobecně toho, že vedle těch Meredithiných, mé stehy působí neuměle. Funkčně, to ano, ale... neuměle. Když je po všem, dodělám tomu ještě neumělejší uzel a jehlu odložím na stůl, než si stehy vyčistím whiskey, i za cenu syčení a nadávání.

"Fajn, ale moc času nemáme, ne? Říkalas do proměny. To nemůže být zas tak daleko."

"Až se budu chovat uraženě, tak to poznáš," neustoupím ani o krok, i když bych měla být v téhle situaci ta rozumnější. Jde to těžko, když bojuji sama se sebou, abych ho namísto slov prostě neprohodila zdí. Sleduji ho, jak dokončuje, co jsem začala a je mi aspoň malým ventilem toho hromadícího se podráždění, jak u toho bolestně syká a zase tak dobře mu to nejde. Dobře mu tak. Nejsem ošetřovatelka.

"Hotovo? Teď přijde ta bolestivější část," oznámím mu s tím sadistickým zadostiučiněním a prohrábnu druhou bylinkovou lékárničku, abych vytáhla lahvičku s roztokem koloidního stříbra. "Napustíme tím gázu, dáš si ji na tu ránu a pak se to teprve zaváže. Bude to bolet. Nejdříve hodně, pak méně. Taky doporučuji pokaždé, když budeš mít nával čehokoliv, mít nachystané pití s omějí. Třezalkový čaj nebo voda s třezalkou a přibližně polévkové lžíce oměje na litr. Je to hnus, ale pomůže to."

Zamračím se. Otázka proměny je poněkud ošidná. Ani já nejsem schopná přesně určit, kdy to na něj může přijít, když se teorie setká s praxí.
"O úplňku se proměníš, ať už budeš chtít nebo ne. Pak dost záleží na tobě. K proměně tě může donutit alfa nebo i ten, co tě nakazil, pokud bude vědět jak na to. Dokáže to i na dálku. Pokud se hodně naštveš a ztratíš kontrolu, začneš se měnit též. Jsi v podstatě sud s výbušninami, který jen čeká na odpálení zápalné šňůry."

"To jsi měla za potřebí říkat, nebo jsi tak dětinská jak vypadáš?" Neodpustím si, i když momentálně se asi nejvíce dětinsky chová magistr Kelly, ale abych řekl pravdu, Kelly má na to veškeré právo na světě. I Ježíš by mi teď nedokázal rozmluvit, ať se chovám rozumněji. Ježíš nebyl vlkodlak. Myslím. Pokud jo, leccos by to vysvětlovalo.

I tak si ale pozorně vyslechnu její pokyny. Nezní mile, ale i když se tady špičkujeme, Meredith až podezřele ví, co dělat. Neřeším to. Je čarodějka, kdo ví, co ty všechno ví. "Gáza, koloidní stříbro, na ránu. K pití třezalka, oměj a voda. Píšu si." Kývnu na ní.
Nevesele se ušklíbnu. "Ty víš, jak můj stav prodat... Takže se mám prostě ovládat, zabít toho hajzla a zkusit se vyléčit? A co ta řeč s alfou? Vím, že vlkodlaci fungují ve smečkách, ale já alfu nemám, ne? Nebo jsem členem té smečky, ke který patřil pan kusanec?"

Věnuji mu ten dlouhý konsternovaný pohled a raději si místo odpovědi potáhnu z cigarety. Jestli Kelly zůstane vlkem, nepřežije první měsíc, protože první Beta, na kterou narazí, ho pro výstrahu stáhne z kůže a rozerve mu zadek vejpůl. Nadechnu se a zase vydechnu, pomalu se mi daří dávat dohromady zpět tu drolící se masku sebeovládání.

„To dávkování je důležité, v podstatě si budeš cpát do těla jed, pokud to přeženeš, můžeš zkolapsovat,“ dodám tu důležitou věc. Co už si pro sebe nechám je to, že tohle se vždy používalo pro těhotné ženy, které chtěly zkusit dítě donosit, ovšem ve většině případů stejně k proměně došlo. Není to lék, je to jen systematické otupování těla.

Pokrčím rameny. „Ne. Tvým úkolem je mi pouze pomoci ho najít. Zbytek je už má věc. Pokud s ním budeš bojovat, buď tě zabije nebo se proměníš. Nic mezi tím,“ řeknu tu krutou pravdu, která se mu velmi pravděpodobně nebude líbit. „Ne, nepatříš do žádné smečky. Měl bys, ten vlk by tě měl sám vyhledat a dovést své alfě, aby rozhodla, co s tebou udělají… V tvém případě by tě… Hm, jak jsi to říkal ty? Utratili. V lepším případě hned, v horším až po nějaké době, kdy by ses ukázal jako zdroj na hovno nebo by přestalo bavit nakládat lovci,“ zatímco zamyšleně mluvím, přecházím po pokoji sem a tam. Samozřejmě, ne každá smečka taková je, ale pokud patří náš vlk k Luně, tak nepředpokládám, že se něco změnilo od doby, co tam už nejsem.

„Ale zpátky k otáce, alfa není jen postavení ve smečce, ale zároveň to určuje míru dominance vlka. A dominantní jedinci tě mohou skrze svůj vliv na ostatní donutit proměnit, jejich přítomnost silně ovlivňuje šelmu.“

Tiše si povzdechnu. "Dobře, s dávkováním opatrně, rozumím." Podrážděně si odfrknu. Hodně věcí mě momentálně sere a Meredith má tu smůlu, že je v okolí a tak se chová jako hromosvod pro mé nasrání. Její další slova mi udělají ještě menší radost a já mimoděk zatnu nehty do opěradla křesla. "Takže teď jsem volavka já, hm? Zvládne mě donutit proměnit i na dálku? Když o mě nebude vědět? Mám tu víc než dost věcí, co zvládne střílet stříbro na slušnou vzdálenost... se správným výhledem." Pokrčím rameny. Málokdy mám možnost je využít, samotář se musí k cíli přiblížit, aby ho našel. Proto mám raději brokovnice.

"Fajn, alfa je spíš stav mysli, a já jsem spíš omega. Takže je lepší co nejdříve můj stav vyléčit." Kývnu hlavou a povzdechnu si, zatímco sykám bolestí z stříbra přiloženého na ránu. Chvíli mlčím, než se sardonicky ušklíbnu. "Mezi lovci se říká, že tvoje první zabité monstrum určuje, jak se jako lovec budeš dál vyvíjet... nikdy mě nenapadlo, že to je myšlený takhle do slova. Můj první byl vlkodlak." Pobaveně se usměju. "Byl jsem účetní, doháněl jsem pozdní šichtu v práci, když si mě zavolal šéf... který se v zápětí proměnil. Vyhodil jsem ho ze čtrnáctého patra a ještě na něj shodil jeho posranej mahogonovej stůl, než jsem zkolaboval ze zranění. Podle agentů UPKM byl zázrak, že jsem se tehdy nenakazil... no, očividně zázraky došly." Ale zabití vlkodlaka de fakto vlastníma rukama a malorážkou s olověnýma kulkama mi na pár měsíců vyneslo hezkou reputaci mezi lovci, ne že ne... I když to bylo spíš štěně, než vlk.

"Hádám, že můžeš jít, já se o sebe postarám. Jo a... díky. Promiň, že... vyjíždím, ale myslím, že mám právo." Ušklíbnu se.

„Klid,“ okomentuji, když vidím, jak se chytí křesla. Cigaretu típnu a odzátkuji roztok se stříbrem. Páchne to. Tedy aspoň mně to páchne, ale nic k tomu neříkám, namísto toho Kellymu naznačím, ať si připlácne gázu k ráně, abych ji mohla opatrně polít částí roztoku a mohla mu to pomoci obvázat, přeci jen tohle by sám nezvládl. „Nejsi volavka, jsi jen způsob, jak ho rychle a efektivně najít,“ pokrčím rameny a vzápětí zavrtím hlavou. „Zvládnu to sama. Už se to posralo dost, nestojím o další komplikace jako třeba řešit čerstvě proměněného vlkodlaka, co se potřebuje nažrat,“ opáčím tvrdě, zatímco mu pomáhám s obvazováním rány.

„Omega?“ povytáhnu obočí a ani neskrývám překvapení, že něco takového vůbec řekl. „Podle tvého chování minimálně delta, spíše beta, chlape, ale nechci ti ubírat z představy o vlastní něžné duši,“ neodpustím si. Historka o prvním zabitém vlkodlakovi mi nepřijde příliš úsměvná, ačkoliv jistá ironie osudu se v ní skrývá. Kolik takových asi tak zabil? Ačkoliv samotná představa toho, že býval dříve účetním je… No, vlastně ne až tak zvláštní. Pečlivost. Úkladnost. Kalkulace. Definice pro práci účetního i lovce. „Roztomilé,“ okomentuji to vyprávění suše.

„Takovou omluvu si strč někam,“ doporučím mu, i když ne tak zle a ostře jak bych mohla. Jsem unavená. Tohle se nemělo stát. „Najez se než půjdeš spát. A připrav si ten čaj. Ideálně do petky nebo něčeho takového, co budeš moci mít pořád po ruce. A nikam odsud nechoď.“

"Vím žes to tak nemyslela, ale budu to brát jako kompliment." Rozhodnu se, když mě zrzka označí za betu, i když to teda kdovíjaký kompliment taky není. Ale co, každá dobrá věc se hodí. "Je to jediná, kterou dostaneš. Nebýt tebe, nikdy bych v tomhle průseru nebyl." Neodpustím si, protože sem toho vlka konečně přitáhla ona. I když je nemálo pravděpodobné, že bych stejně někde lovil vlkodlaky a možná dopadl ještě hůř.

"Fajn, fajn. Teď mazej, sama vypadáš, že se potřebuješ vyspat. A nehul mi tady." Zvednu se a vydám k rychlovarné konvici, abych dal vařit vodu na čaj podle zrzčina receptu.

"Není to ani urážka ani kompliment. Je to konstatování faktu," zamručím. "Počkat, vážně... Ne, tohle... Teď... Řešit nebudeme," dlouze se nadechnu a zase vydechnu. Odvrátím od Kellyho hlavu v okamžiku, kdy mi do očí na chvíli vklouzne ten jantarový odlesk.
"Hah, vtipné, půjdu si raději zaběhat a pak uvidím," dodám. Unavená sice jsem, ale neusnula bych. Potřebuji ze sebe dostat aspoň část toho vzteku a frustrace a nic lepšího než běhání nemám.

S těmi slovy i vykročím ke dveřím, své jsem tu už udělala a dnes v noci už nemá cenu cokoliv dál řešit, i když tím přicházíme o drahocenný čas. Ovšem náš vlk se taky musel stáhnout, aby si lízal rány, tím si jsem jistá.
"Uděláš vše, jak jsem řekla. Ráno se tu stavím, donesu ti jídlo a probereme, co dál. S trochou štěstí do večera toho bastarda mám a ty budeš vědět, na čem budeš po zbytek života," houknu na něj na místo rozloučení.

"Sama jseš konstatování faktu." Utrousím podrážděně. Je to slabé, jako já, ale co mi zbývá. Zrzka pak správně odtuší, že hádat se o tom, čí je tohle všechno vina nemá cenu, i tak ale ještě chvíli zevluje. Povzdechnu si a chvíli ji pozoruji. "Dělej co uznáš za vhodné, ale pokud si přitáhneš návštěvu, aspoň na mě zaklepej ať se duševně připravím." Pousměju se, i když já momentálně nemám na jakýkoli druh fyzické aktivity náladu.

"Ano, mami." Neodpustím si, protože opravdu nejsem typ člověka, co se jen tak zvládne podřídit. To už by Meredith mělo být jasné. I když by teď možná to podřízení bylo rozumnější... Tak jako tak, mávnu na ni když odchází a jdu si udělat pověstný čaj. Bolí to. Cítím vlastní horečku. Je mi... špatně. Nejednou se při dělání čaje zadívám na zásobu svých zbraní. Bylo by lehké to ukončit, vystřelit si mozek z hlavy a prostě... zmizet. Ale něco ve mě chce, aby ten šmejd trpěl. Nevím, jestli to je můj vnitřní lovec, Ir nebo se už projevuje "beta", jak to nazvala Crane. Ale chci aby trpěl.

Udělám si čaj. Naliju ho do termosky a tu hodím do postele, stejně jako postarší revolver, který mě ale zvládne odpravit kdykoli jen budu chtít. Dám si ho pod polštář, na noční stolek položím termosku s čajem a lehnu si. No a... pak se pokusím usnout.

... (zas)ráno...

Noc byla delší než dlouhá. Jak se říká, pachatel se vrací na místo činu, a já tak své kroky směřovala po opuštění Kellyho samoty zpátky do lesa, zpátky na místo, kde se mu posral život. Ostatně - mně svým způsobem taky. Policie již stačila posbírat a vyfotit důkazy, kolem auta byla natažená žlutá páska, která společně s hlídkou zalezlou v autě opodál snad měla zabránit pachateli, aby se vrátil a... A co? A nic. Důkladně jsem je obešla a stopovala toho parchanta, dokud se mi stopa neztratila. Vrátil se zpátky do města... Zpátky do města... Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale nic víc jsem neměla. Nic více až na Kellyho, který byl v tuto chvíli mým jediným trumfem, mým jediným způsobem, jak vlkodlaka vystopovat dříve než opustí město.

"To jsem já, Meredith, otevři," promluvím k zavřeným dveřím a doprovodím svá slova úderným zaklepáním na překližku. A nejsem to jen já, ale i balíček schovaný v igelitce, který je až podezřele cítit krví a syrovým masem, které jsem nechala kvůli Kellyho krásným očím a znechucenému výrazu u řezníka dokonce pomlít, protože kus syrového fláku masa by asi tolik neocenil. Byl to nějaký los, jelen a divoká svině, celoroční sezónní nabídka snad všech krámů s masem na Aljašce.

V noci jsem toho příliš nenaspala, sotva dvě hodiny k ránu, kruhy pod očima to říkají za mě. Ale aspoň jsem si zvládla dát sprchu - kvůli Kellymu byla opravdu důkladná a doplněná o šampón i sprchový gel s tak výraznou svěží vůní máty a mentholu, že při mém pečlivém očichání by si každý dlak musel snad vypálit sliznici, kdyby se pokoušel dočichat se k mému opravdovému pachu. Stihla jsem se i převléci do něčeho čistého, z vlasů mi ostatně stále ještě kape voda.

Rád bych řekl, že jsem si udělal čaj, posvačil nějaké zbytky chleba a uzeného lososa a spinkal jak malý, fakt ale je, že jsem neusnul. Vůbec. Z části samozřejmě vinou tepavé bolesti v rameni, na kterou nezabírají analgetika a stříbro, které je na ni přitisknuté ji ještě zhoršuje. Ale i přes to bych se dostal, snad by mi pomohla i únava... za kterou může veselých třicet pět hodin bez spánku. Jenže důvod je prostý. Mám strach. A když tady není Meredith, nemám s kým se štěkat, abych ten strach mohl zakrýt i sám před sebou.

Celou noc tak strávím v sedě na posteli, rukama objímaje své nohy a obličej zabořený mezi kolena, zatímco přemýšlím... co dál. Modlil bych se, ale už si ani nepamatuju jak. A okultní triky mé babičky jsou dobré tak na drobnou výpomoc v běžném životě, ne na... tohle. Jsou dny jako tyhle, kdy lituju, že jsem přerušil kontakt s rodinou, když jsem se vydal do států. Místo toho jsem sám. A nesnáším to. Nesnáším, jak slabě se cítím.

Z mé nejisté sebelítosti mě vytrhne až povědomý hlas. "Jo. Jdu." Hlesnu a slezu z postele. Cestou přes sebe aspoň přehodím košili, i když ji nezapínám. Rána stále bolí a oblečení tomu příliš nepomáhá. Když Meredith otevřu, mám tak na sobě akorát kalhoty od pyžama a rozepnutou košili. Na stud teď opravdu nemám náladu. Je zřejmé, že jsem se neosprchoval ani nevyspal. Nicméně, pokoj je uklizený, jak jsem se v noci snažil přijít na to, mít co dělat a nemuset se věnovat vlastním obavám. Dlouho mi to nevydrželo.

"Vypadáš strašně." Přivítám ji a pustím ji dovnitř. I když mě samotného překvapí, že ji vlastně rád vidím. Touha po společnosti je asi něco v lidské přirozenosti. Začenichám. Zamračím se. "Voníš jinak... co to máš?" Kývnu k podezřelému pytli.

Kelly mi otevře – usměvavý jako sluníčko. Tedy až po té, co ho vybombardujete tuctem raket s jadernými hlavicemi. Sjedu ho kritickým pohledem, zatímco čekám až od dveří odstoupí a já budu moci vejít dovnitř. „A viděl jsi už sebe?“ neodpustím si, i když do včerejšího ostrého tónu to má daleko, je to spíše jen mechanická odpověď než cokoliv jiného. „Měl sis odpočinout. Spal jsi vůbec? Takhle budeš k ničemu, zkolabuješ nebo se začneš měnit a umřeš u toho,“ dodám hned na úvod.



„Vykoupala jsem se. Taky bys to měl zkusit. Smrdíš,“ brouknu, když igelitku pokládám na malý jídelní stolek pro dva a vytahuji z ní syrové mleté maso. „Bílkoviny. Říkala jsem ti snad, že ti donesu jídlo, ne? Tohle ti udělá dobře, je to čerstvé…“ dodám bezelstně, když vytahuji rovnou i misku, do které odeberu čtvrt kila mletého masa a zbytek uklidím do ledničky. „Asi si to dosol a opepři nebo dochuť, bude ti to chutnat víc…“ zabodnu do té konzistentní růžové hmoty i lžičku jako by to snad byl pohár se zmrzlinou.

"Hej, dokud se nevidím v zrcadle, můžu si lhát o tom, jak jsem krásný." Ušklíbnu se. Povzdechnu si, když Meredith spustí svou řeč na pozvednutí mé morálky. "Nespal." Odpovím jí prostě a nejsem v náladě jí říkat něco víc. Promnu si zraněné rameno a hned toho, spolu se syknutím, lituji. Nevesele se ušklíbnu. "Možná máš pravdu." Ustoupím neochotně, i když upřímně... k tomu neumím najít vůli. Má veškerá energie je momentálně soustředěna na najití vlčiska a vyléčení se... ať si Meredith říká co chce.

Chvíli nejistě pozoruji syrové maso, které mi Crane přinesla. Nelíbí se mi, že mi voní. "Uhm..." polknu. "Jsi Glum z Pána prstenů? Hádám, že si ho nemůžu připravit na pánvi nebo tak něco, co?" Ale lžička zabodnutá do masa jasně říká, co si o tom zrzka myslí a já tak misku neochotně vezmu do rukou.

Pokrčím rameny a s dlouhým povzdechem se opřu o mini kuchyňskou linku. "Můžeš, ale syrovým masem svému tělu uděláš větší radost. Trochu se ti teď i budou měnit chutě, takže pokud jsi měl předtím rád tatarák, teď budeš přímo nadšený," dodám lakonicky, zatímco ho pozoruji jak si nedůvěřivě bere misku. "Jen do toho, bon apetit," ušklíbnu se.

Na vtípky ale vlastně ani moc náladu nemám. To, co nás čeká nebude jednoduché, a to ani pro jednoho z nás. "Co vlastně víš o vlkodlacích?" hlavu nakloním ke straně. Vlastně mě to i upřímně zajímá, co se o nás lovci vlastně učí.

"Zníš jak kdybych byl těhotná ženská..." Neodpustím si s nedůvěřivým úšklebkem, ale zakručení břicha mě zastaví, než si začnu více stěžovat. I tak chvíli lžičkou maso jen míchám, jako bych ho tím mohl nějakým kouzlem učinit přitažlivějším na pohled... ovšem voní božsky. To vědomí mi radost neudělá, ale je tam.

Nedůvěřivě si lžičku plnou masa vsunu do úst, ale než se naděju, začnu do sebe maso házet, bez ohledu na krev, která mi stéká z koutku úst. Není to tak kvůli chuti, ta je... zvláštní. Ale jako by to ve mě probudilo nějakou čirou potřebu. A konečně... tak odlišné od tataráku.

Meredith se tak dočká odpovědi až když dojím... a odříhnu si. Najednou si připadám plnější energie. Skoro bych mohl začít cvičit, kdyby to rameno tak kurevsky nebolelo. "Stříbro a plameny. V případě stříbra, mířit na srdce nebo mozek, všude jinde je otravné, ale ne smrtelné. Pokud není k dispozici ani jedno, způsobit co nejvíce poškození co nejrychleji, regenerace je energeticky náročná. Tisíckrát nic umořilo vlkodlaka. Jak dokázal pan Grossberg." Podrbu se na paži, kde mám stále jizvu od jeho drápů.
"Zbroj nemá smysl. Vlkodlak se dostane skrze kevlar jako by to byl papír. Udržet vzdálenost, využít střelných zbraní. Pravděpodobnost přežití více jak roku od první proměny ve Spojených Státech podle tabulek UPKM... mizivá. Vlkodlaci patří mezi škůdce číslo jedna, jsou aktivně loveni, snad s výjimkou smeček co jsou dostatečně chytré aby nedělaly problémy. Oproti upírům nejsou tak chytří a neumí manipulovat s lidmi." Odrecituji co vím a zadívám se na Meredith. "Spokojená?"

Místo odpovědi znovu jen pokrčím rameny a bez většího zájmu jej sleduji, jak do sebe hází svoji snídani. Může se tvářit jak chce, ale i tak je znát, že mu to chutná. Ještě aby ne. Nic se nevyrovná chuti syrového masa – tedy jediné, čerstvé syrové maso vyrvané z ještě teplého těla. Mimoděk polknu a musím potřást hlavou, abych vyhnala z hlavy tu představu. Jestli jsem se někdy musela ovládat, je to právě teď a tady.

Lehce sebou trhnu, když začne Kelly mluvit, ale pak už se soustředím jen na jeho hlas. „Vlkodlaci patří mezi škůdce číslo jedna, jsou aktivně loveni…“ Ta slova ve mně po všech těch letech už nevyvolávají vztek, ale smutek. Hloupí lidé. Hlupáci my. Všechno by mohlo být jinak, ale bohužel není. „Hloupější než upíři? Jak hluboko jde ještě klesnout…“

„Ani ne, protože nevíš nic, ale vlastně jsem nepředpokládala nic jiného,“ odpovím po krátké chvíli mlčení a promnu si kořen nosu. „Dobře,“ bez varování se narovnám a zamyšleným pohledem přelétnu byt, „jak jsi na tom se soustředěním? Meditace, koncentrační cvičení, mimosmyslové vnímání…“ otázku střídá další otázka.

Natočím si vodu a napiju se, než pokrčím rameny. "Co jiného mám vědět? Nejsem vědec nebo specialista na monstra. Potřebuju je jen zabít." A je Meredithina vlastní chyba, pokud si myslí, že jsem někdy přemýšlel nad něčím jiným. Jsem lovec, tak to prostě je. Pak ale přejde řeč na ještě cizejší téma a já se podrbu ve vlasech. "Uh... ne. Při tréninku nás spíše učí se soustředit méně, rozptýlit naše soustředění po okolí. Chápeš, v adrenalinových situacích si typicky všímáš jen nejvíce zřejmé hrozby. To může v našem povolání být fatalní. Všímáme si všeho a vždy. Recept na hromadu paranoiků, ale už mi to párkrát zachránilo krk." Nakloním hlavu ke straně. "Proč, myslíš, že by mi meditace mohla pomoci?"

"Dobře, dobře, jen jsem si něco potřebovala ověřit," vycouvám poměrně rychle z té nebezpečné debaty, kterou jsem sama začala. Tohle s ním nechci řešit. Ani teď, ani jindy. S lovci jsem už pár rozmluv měla, nestojím o další, byť v "přátelštějším" duchu.

Prsty si vjedu bezděky do vlasů v tom trochu zoufalém gestu, když mi odpoví přesně tak, jak jsem nechtěla na moji další - mnohem důležitější - otázku. Tohle bude těžší než jsem si myslela. Proč si vlastně vůbec něco myslím? Jistěže všechno, co vymyslím musí jít k šípku... Chvíli jen konsternovaně hledím před sebe, zatímco pesimistický hlásek v mé hlavě doslova a do písmene šílí.
"Tobě ne. Mně. Potřebuji, abys ho našel, ale k tomu je potřeba, aby ses uvolnil a soustředil se na to, co se děje v tvé hlavě - na to nové, co se ti vloudilo do mysli. A skrze to je třeba najít... Pouto, které mezi vámi vzniklo a zadrnkat na tu pomyslnou strunu. S trochou štěstí se tím dá získat pár krátkých vjemů přímo od něj..." pokusím se vysvětlit něco, co vlastně dost dobře vysvětlit nejde.

Já sama tohle nikdy nezkoušela. Nemohla jsem... Byla jsem na to celé sama a později nikoho nezajímalo, kdo byl ten, co mohl za moji proměnu. Ani mě...

Promnu si zápěstí, když spustí o věcech, kterým nerozumím už úplně. "Ono to možná není poznat, ale nejsem ten nejvíc introspektivní typ..." Slabě se usměju. "A když přijde na uvolnění a soustředění... nu, přijdu ti jako někdo, kdo to zvládne?" Rozpažím ruce, jako drobnou demonstraci. Celé moje tělo je téměř neustále v napětí, jak určitá část mého plazího mozku hledá nebezpečí v mém okolí. I při spánku téměř spím s jedním okem otevřeným. A s vědomím, že i přes to, co jsem se naučil za reflexy a instinkty při tréninku... nu, pokud se dožiju čtyřiceti, bude to zázrak. A s vlkodlačí nákazou v sobě si moc času nedávám.

"Ale pokud ho to pomůže dostat... fajn. Zkusím to." Prohmátnu si rameno a posadím se na postel do neumělého tureckého sedu, i když to mám hlavně z filmů. Pak se nejistě zadívám na Meredith. "Uhm... co dál?"

„Přijdeš mi jako někdo, kdo to musí zvládnout jinak je nahranej jak Wehrmacht u Stalingradu,“ pokrčím rameny. Dnes už ani nevím po kolikáté. Ale co na to mám říct? Asi bylo naivní si myslet, že lovci mají aspoň trochu všestrannější výcvik než jen „vpřed, zabij, přines, hodný kluk, haf“. Promnu si kořen nosu a opět se na chvíli odmlčím, zatímco s jistým despektem sleduji jak si sedá na postel do tureckého sedu a…

„… proboha, ty jsi vážně marnej,“ ušklíbnu se a potřesu hlavou. „Když nemůže Mohamed k hoře…“ zamumlám si už spíše jen sama pro sebe a odlepím se od kuchyňské linky, když až nezvykle čile vykročím ke dveřím pokoje. „Zůstaň, hned jsem zpátky,“ houknu na něj, když procházím kolem a v další chvíli vyjdu ven.

Pryč jsem sotva pár minut, chvíli mi trvá než prohrabu všechny ty malé tajné skrýše, kde si po pokoji schovávám věci, o kterých úplně nechci, aby je každý našel – třeba všetečná pokojská při úklidu. Ostatně to s čím se vrátím do pokoje není nic jiného než obyčejný joint, který Kellymu také hned podám. Dobře, možná ne tak úplně obyčejný, tráva v něm obsahuje poměrně dost THC a dost možná i trochu té magie navíc vzhledem k tomu, že od jisté doby si konopí beru jen od alchymistů…

„Tohle ti pomůže se uvolnit. Pak už bude stačit jen zavřít oči a soustředit se na to cizí v tvé mysli. A seď normálně, tak jak ti to je příjemné.“

"Tohle jsem zas tak často nedělal." Zamručím na svou obranu, ale to už je Meredith pryč a já odevzdaně sedím. Nakonec se přeci jen zvednu, ale jen proto, abych dal odmočit misku, ve které bylo maso. Vůně krve a masa mě stále rozptyluje a tímhle se ji zbavím. Zrzka se mezitím vrátí a já chvíli nedůvěřivě pozoruji joint. "Jsem zpátky na vejšce nebo co?" Povzdechnu si a joint převezmu. Chvíli ho očichávám a převrácím v rukou. "Má cenu se ptát, jestli je tohle schválený FDA?"

Po chvíli přehrabování se ve svých věcech najdu zapalovač, kterým si joint zapálím a popotáhnu. Nejdříve se zakuckám, už to je nějakej pátek, co jsem kouřil. Ale rychle si vzpomenu jak se to vlastně dělá. Lehnu si do postele a nechávám joint aby dělal své. Cítím, jak mě opouští má běžná ostražitost a paranoia. I tak poslušně počkám, dokud z jointu nezůstane jen zbytek, který promptně zahodím. "Takže... co teď?"

"Bože, jsi vážně chodící klišé," ušklíbnu se, když zmíní vejšku a vzápětí pokrčím rameny. "Nemá, ale taky se nemá cenu ptát, jestli máš na výběr, protože ne, luv," zastrčím si pramen za ucho a pak už ho jen pozoruji, jak si jointa zapálí a pustí se do něj. To, že já sáhnu aspoň po své hřebíčkové cigaretě ani nemluvě, něco ve mně to prostě nedává pozorovat, jak si někdo pokuřuje a nemoci dělat to samé.
Jsem závislá? Ano, ale tahle závislost mi pomáhá překonávat jiné a normálně fungovat. Je to výhodný obchod, věřte mi, zvláště když se nemusím obávat rakoviny plic.

"Já nevím. Prostě... Se soustřeď sám na sebe. Hledej šelmu, co se ti začíná roztahovat v hlavě, zkus myslet na ten okamžik, kdy tě ten vlkodlak pokousal. Zkus si to celé vybavit, jak vypadal, jeho pach, jeho oči, cokoliv, drž si ty vjemy a hledej spojení... Někde tam bude..." pokusím se mu dát nějaké instrukce, ačkoliv je pravdou, že tohle celé je pro mě jedna velká teorie.

Chvíli oba pokuřujeme a já si někde na okraji vědomí všímám směsice vůní v místnosti. Není nepříjemná, to ne. Ale taky cítím, jak mě otupuje a to mi tolik příjemné není. Ale Meredith má pravdu, na vybranou moc nemáme... a tak se snažím uvolnit, i když to jde snad proti všemu, co jsem do sebe tak dlouho vštěpoval.

"Sama nezníš moc jistě..." Ušklíbnu se a skrze mlhu, která mi najednou obklopuje vědomí, se na zrzku zadívám. "Nemůže nějak zjistit, že se na něj... napojuji? A to spojení s vnitřní šelmou... nepromění mě, že ne? Nechci se proměnit." Řeknu prostě, ale znova... na vybranou opravdu nemám.
A tak zavřu oči, ruce si založím na břiše a... zkouším to. Pár minut to trvá. Ne, že bych měl takový problém tu šelmu najít, vyznám se v vlastní hlavě dostatečně, abych zjistil, že tam je něco jiného. Ovšem samotné "ladění se" na tu novou přítomnost trvá. Vždy, když už to skoro mám se instinktivně odtáhnu, jako byste se snažili vstoupit do ohně... vaše tělo vám to nedovoluje.

Vyžaduje to trochu trpělivosti, než se mi to podaří. Aniž bych si toho všiml, dýchání i tep se mi zrychlí, ale jsem moc soustředěný na snahu se napojit na Hajzla, než abych se tímhle nějak zaobýval. Po chvíli... opatrně se posadím a zamručím. Vzpomínám si, až moc dobře, na jeho pach, oči, řev, zuby zakousnuté v rameni... nejsou to příjemné vzpomínky. Ale pokud ho to dostane...
"Je mu zima... to nám asi moc nepomůže, co?"

"A? Nejsem guru. Smiř se s tím, co máš," ušklíbnu se, ačkoliv jsem ráda, že na Kellyho ta marihuana tak dobře zabrala. Asi bych mu měla závidět, že lépe než kdy na mě, ale je pravdou, že já za ty léta měla už také i slušnou odolnost stejně jako na většinu léků i drog. "Může se to stát. Ale na proměnu je brzy, pokud by se začalo něco dít, jsem ještě schopná to zastavit," ujistím ho. Bude to sice bolet nás oba - no, jeho více - ale dokážu to.

Trpělivě vyčkávám, pozorně při tom Kellyho pozoruji, kdyby náhodou... Cokoliv. Zamrkám, když promluví. "Ne, to nám stačit fakt nebude," ujistím ho, ačkoliv se mi... Uleví. Znamená to, že se mu to doopravdy povedlo? Že už to dost možná... Skoro měl? Dech se mi nepatrně zrychlí.
"Zkus to znovu. Skoro se ti to povedlo. Jen musíš... Vydržet déle."

"Jsem zkouřenej, ležím na posteli a holka mi říká, že už to skoro bylo a že jedeme znova... jo, to opravdu zní jako vejška!" Neodpustím si, i když nevím jestli ze mě mluví stres, tráva nebo prostě únava. S povzdechem si promnu oči a kývnu na zrzku. "Zkusím to." Znova se sám do sebe ponořím. Je to zvláštní pocit a trochu děsivý. Ale... je to důležité. A dělal jsem i děsivější věci.

Znova jsem nucen prožít si ten útok a soustředit se při tom na útočníka. Nelíbí se mi to. "Zima. Vlhkost." Dostanu ze sebe, jakmile se napojím na to cizí "něco" v mé mysli. "Hm... tma. Mám... má hlad. Krev na zubech a jazyku. Je zraněný." Poslednímu vjemu dodám trochu tón ctižádosti. Zdá se, že jsem se nedal zadarmo.

Znova vydechnu. "Je tam cítit plíseň, spadaná omítka... není cítit pach lidí. Staré, shnilé dřevo... málo světla. Uh... nejsou slyšet lidi. Vlastně nic. Žádná doprava nebo tak... stačí?"

"Moc mluvíš," napomenu jej s krátkým ušklíbnutím, kterým ovšem jen maskuji svoji netrpělivost. Těžko ho obviňovat z toho, že mu to trvá příliš dlouho a těmi řečmi jen zdržuje, ačkoliv něco ve mně se ježí a podrážděně mručí jako vlk přecházející podél mříží klece. Ovšem já na Kellyho nechce tlačit. Nesmím na něj tlačit. A tak už jen mlčím a pozoruji ho, čekám, co bude dál.

Ruce mám založené na hrudi, sama se držím kolem pasu a téměř se vytáhnu na špičky, když konečně promluví. Pozorně mu naslouchám, ovšem neprozradí mi více než že se pravděpodobně skrývá v nějakém opuštěném domě. Někde, kde je klid a nejsou lidi. Tohle je ovšem Aljaška, není tak těžké na okrajích Juneau narazit na domy, které už dávnou nemají své nájemníky a pomalu se rozpadají v barabizny, jak se do nich zakusuje zub času hlouběji a hlouběji. O nemovitosti tu není příliš zájem...

"Víc. Potřebujeme... Ještě něco, něco čím zúžíš oblast... Jsi v domě... Jsi ve starém domě, kde už nikdo dlouho nebydlí... Je velký ten dům? Nebo je to jen chata v lese? Dýchej... Co cítíš... Co vidíš..." pokusím se ho... Navést směrem, kterým potřebuji.

"Není to tak snadný, jasný?" Vyjedu podrážděně. "Ten hlad je... neskutečně silnej. Je to jako by mě vtahoval hlouběji. A já si chci ve svém životě dát ještě někdy něco jiného, než lidský játra, tak sakra vydrž, britko." Zavrčím a s povzdechem znova zavřu oči. I přes mé vrčení má ale zrzka pravdu k mému zklamání. A tak se do toho znova ponořím a snažím se ignorovat, jak lákavé by bylo se poddat té šelmě, která je při každém ponoření silnější a silnější...

"Je na předměstí... aut je okolo málo, ale je cítit benzín a pneumatiky. Je tma, ale dovnitř prosvítá světlo polučních lamp a... hm, alej? Stromy, určitě. Jak se tomu nadává... lípa! Lipová alej, určitě." Promnu si spánky ve snaze vydobít ještě něco.

"Nebuď taková citlivka," nakrčím krátce nos, když na mě vyjede, ale ze svého místa se ani nehnu. Je to tak jistější a bezpečnější pro nás pro oba. Neznamená to ovšem, že bych si nechala cokoliv byť slovem líbit, je to silnější než já, vždy bylo. Poněkud netrpělivě odfrknu, ale snažím se ho nevyrušovat, když se začne opět soustředit.

"Takže opuštěný dům někde v zástavbě na předměstí, poblíž bude lipová alej a vrakoviště nebo odstaviště aut, možná stará benzínka," zhodnotím, co Kelly zjistil. Něco ve mně ho chce sadisticky vybídnout, aby se snažil ještě víc a vrátil se tam, ale při pohledu na něj je mi jasné, že by to bylo už na hraně a mohlo by se stát pár ošklivých věcí. Ten vlkodlak to určitě musel cítit, ale pokud je oslabený, nemuselo by mu dojít, co se stalo. Zvláště pokud předtím nikoho nestvořil, ale na to nemůžu sázet, byl mladý, velmi mladý, ale právě mladí mívají ty hloupé nápady "žerte se, množte se, když nás bude víc, budeme silnější".

"Dobře, to mi stačí," přikývnu. "Měl by ses znovu najíst a odpočinout si, svůj díl jsi už splnil. Postarám se o to," odlepím se od linky.

Vděčně vydechnu, když Meredith konečně svolí ke konci tohohle divného experimentu. Tak rychle, jak to jen jde se vrátím do svého těla, které mi najednou připadá tak... ubohé. Malé a slabé. Ale ten hlad, který cítil On mě neopouští. K mému zděšení. Na kratičkou chvíli se mi panika promítne v očích, než získám vládu sám nad sebou. Jestli je něco zřejmé, tak že zrzce na tom kdovíjak nezáleží, jsem jen nástroj... a vlastně to dokážu respektovat. Více by mě vyděsilo, kdyby to dělala z dobroty svého srdce. Lidé tohle prostě nedělají. "Taobh cùl an dorais cha bhi grian..." Zanotuji si sám pro sebe, spíše abych se trochu vrátil sám k sobě.

Zvednu k zrzce zamyšlený pohled. "Dávej na sebe pozor." Řeknu nakonec, když mě nic jiného ani chytřejšího nenapadne. Pak se zvednu z postele. Jsem... unavený. Smrtelně unavený. Potřebuju spánek. Ale ještě víc potřebuju sprchu. Smít ze sebe tu špínu, do které jsem se teď ponořil.
A pak... Poblíž benzínky. Předměstí. Opuštěný barák. Zabiju tě, to ti slibuju...

Není nad čím váhat ani se zastavovat. "Neměj strach. Zůstaň tady než se vrátím," dám Kellymu ten jednoduchý povel, se kterým již bez ohlížení opustím jeho motelový pokoj. Možná bych se měla ujistit, že se cítí dobře, že je v pořádku a zvládne to, že tu na mě doopravdy počká, ale pravdou je, že na to nemám ani pomyšlení. Vím, že musím rychle jednat - čím dříve, tím lépe. Čas vypršel, teď už zbývá jen jednat. Ve svém pokoji se sotva otočím, a to jen abych si vzala brašnu. Do města tak vyrážím s jediným úmyslem.

Ukončit tohle šílenství.

Jednou pro vždy.

* * *

(střih)

* * *

"... ty malá bezcenná zrrádcovská čub..."

Poslední slovo zanikne v praskavém zvuku, když se obličej vlkodlaka potká se zdí. Poprvé. Podruhé. Potřetí. Musím se zhluboka nadechnout, abych to nezopakovala ještě po čtvrté. Pro štěstí. Prsty jedné ruku mám vpletené do jeho polodlouhých špinavě blond vlasů, urousaných a mastných ještě z noci, zatímco druhou ho držím pod krkem jak toho vzteklého podvraťáka, kterým je. Sotva dospělý kluk, který teď měl být na škole a užívat si poslední zbytky svobodného života než přijdou starosti dospělosti. Jenže on si vybral tohle. Nebo mu to někdo vybral? Na tom už nezáleží.

Mně na tom nezáleží.

Usiloval o můj život. Chtěl mi ho zničit. Chtěl, abych trpěla, abych zemřela ve strachu a bolestech. Proč by mi na něm tedy mělo záležet? Štěňat jako on jsem viděla desítky. Vzteklých a nevyrovnaných, lovci jim říkali škodná, pro nás byli první linií našeho boje proti těm zasraným principům Kellyho světa. Bylo tak snadné ho najít. Ani jsem se kvůli němu nemusela měnit, byl slabý. Hladový. Zraněný. Zřejmě poprvé ve svém krátkém životě. Možná mi ho přeci jen mělo být líto, ovšem... Pak promluvil.

"Co jsi to řřříkal?" hlas mi nasraně zadrnčí. Ztěžka dýchá. Přes krev v obličeji nevidí. Znovu mu třísknu obličejem o zeď. "Ještě jednou. Asi jsem tě neslyšela pořřádně," procedím skrze zuby. "Nebo mám lepší nápad, hm? Položím ti teď párr otázek a je v tvém vlastním zájmu, abys..."

Nedořeknu.

Ve stejnou chvíli zaslechnu z přízemí zvuky. Dveře. Kroky? Ustrnu uprostřed pohybu. Věty. Myšlenky. Kelly! Zatracený Michael Kelly, který... Vlkodlak v tom okamžiku využije mého zaváhání. Neubráním se výkřiku, když se prudce odstrčí od zdi a jednu nohu vplete mezi ty mé, abychom o úder srdce později přepadli oba na zem.

Najít ten dům, podle toho co mi řekla Meredith sama, je otázkou pár minut koukání nad mapou. Konečně, něco takového nedělám poprvé ani naposledy. Podaří se mi snížit okruh hledání na asi pět baráků. Bohužel, moje auto je na sračky, ale taxíky furt existují a když jim zacpete pusu dostatečným množstvím peněz, žádný taxikář se vás neptá, proč máte tolik zbraní a proč do každého baráku jdete jak lupič. Možná se o tom zítra zmíní policajtům. Ale to už to bude jedno. To už ten šmejd bude mrtvej. A Meredith pravděpodobně taky, pokud za ním šla sama. Nu, co už. Je jí škoda, ale napiju se na ní. Lovci si nemůžou dovolit zármutek...

Když vcházím do třetího domu, uslyším jasné zvuky boje. Pravděpodobně jen šarvátka mezi bezdomovci, jak znám své štěstí. Ale ten výkřik... je to povědomý hlas? Nebo se mi to jen zdá a nedostatek spánku se už podepisuje? Ale bylo by hloupé, to nevyzkoumat. A tak hrábnu po starém dobrém 1911 u pasu, než vezmu schody po třech, abych se dostal až k zápasející dvojici.

Pravda, zrzavé vlasy mázde asi kdekdo, ale jak už jsem řekl, na náhody nevěřím. Že jde o Meredith je téměř jisté a i když bych normálně neměl problémy nasypat do zad vlkodlaka na ní celý zásobník, přeci jen... je tu příliš velká pravděpodobnost, že trefím i jí. A stále tu je něco o ochraně nevinných...

Přes to se mi v žaludku něco hne. Něco černého a nehezkého. Možná to je součást lykantropického viru, možná to má v sobě každý lovec. Momentálně je mi to jedno. Se vzteklým zavrčením se hnu kupředu, s úmyslem servat vlkodlaka ze zrzky a vlastnoručně ho zabít, smočit ruce v jeho krvi.

Slovy se nedá popsat, jak jsem v tu chvíli vytočená. Takhle to nemělo být! Takhle to nikdy nemuselo být! Zatracenej Kelly, přetrhnu ho jako... No, pokud dříve vlkodlak nepřetrhne mě. Na souboj na zemi nejsem úplně stavěna, když přepadneme, vlkodlak na mě dopadne plnou vahou. Válíme se po zaprášené špinavé podlaze jak dva psi rvoucí se o kost, a i přes veškerou sílu a zranění... On je z nás dvou ten těžší, využije tak okamžiku a tak můj pokus o přetočení dopadne tak, že skončím zase a jen pod ním.

Tak a dost.

Mám za sebou mnohem více rvaček než on, více bojů o dominanci či jen tak ze sportu, abych se naučila, jak se bránit. Dál se ve svých úvahách skrytých za divokým křikem nedostanu. Kroky. Zavrčení? Zavrčení! Vlkodlak na mě přestane v tu chvíli tak vztekle dorážet ve snaze mě chytit pod krkem a... V další chvíli jeho váha z mého těla zmizí.

KELLY!

Nevidím ho tu ráda. Neměl tu vůbec být! STALO SE TO JEN KVŮLI NĚMU KRUCINÁL! Vztekle vrčí a se silou, která se v něm vzedme se mu do očí vkrade vlčí žluť. Kurva. Neváhám, když se rovnou ze země vrhnu k zápasící dvojici, abych vlkodlakovi podrazila nohy a strhla ho zpátky na zem dříve než se to celé posere ještě více.

"Zastřel ho!" zaječím na Kellyho.

Ignoruji údery, které se mi vlkodlak snaží věnovat, místo toho se do něj pouštím celou svou silou, která se najednou zdá tak... tak opojná. Jako bych mohl všechno na světě. Jsem si najednou vědom všeho, co se v okolí děje, snad jen zbraň zůstává zapomenuta. Ne, chci cítit jeho krev na svých rukou, ve svých ústech svírat jeho srdce, aby konečně zaplatil za to ponížení, za to že na mě sáhl, za to, že--

Z mé zuřivosti mě vytrhne Meredith. Vztekle k ní otočím hlavu. Jak se opovažuje? Teď a tady? Chvíli ji pozoruji, připraven se vrhnout i na ni, než mi dojde co vlastně řekla. Ne, tak to není správné! Jeho krev na mých rukou, tak to má být! Kloubky mi zbělají kolem mé zbrně a já bych přísahal, že jsem uslyšel zaskřípění kovu právě z ní. Jsem na rozcestí, které najednou vidím tak jasně a dvě části mé mysli, jedna vlastní, jedna cizí proti sobě bojují s úmyslem prosadit svou.

Až nakonec zvítězí ta, kterou mají společnou. Vítězství za každou cenu. S tím trhnu rukou, s úmyslem konečně vsypat zásobník stříbra do toho jeho podělaného mozku.

Prásk. Prásk. Prásk. Prásk. Prásk. Prásk.

Uskočím od vlkodlaka v okamžiku, kdy jej zasáhne první střela do hrudi. Zadýchaně se svezu podél zdi, zatímco Kelly do hubeného blonďáka vysype celý buben revolveru. Tělo vlkodlaka dopadne na zem a už se z ní nezvedne, není třeba ani kontrolovat, zda je mrtvý či ne, mozek rozcáknutý po podlaze a krev zatékající mezi spáry prken je stejně jasným důkazem jako by byl chybějící tep.

Ostře se nadechnu a vydechnu, v uších mi píská z těch hlasitých ran, které zazněly v mé bezprostřední blízkosti. Třeští mě z toho hlava, o prasknutém ušním bubínku ani nemluvě, ačkoliv je jen otázkou minuty, než se zahojí a já uslyším zase normálně.
Potřesu hlavou skoro jako pes a seknu pohledem po Kellym. Rychle se vytáhnu na nohy, abych se mohla postavit mezi jeho a ještě teplé tělo.

"Vrať se na motel," promluvím. Možná až příliš nahlas díky poškozenému sluchu.

Řev zbraně v tomhle prostoru je ohlušující, ale momentálně mi to je jedno. Cítím jen podivné zadostiučinění, když sleduji mrtvého vlkodlaka... I když něco ve mě stále touží po tom, abych mu vlastními zuby vyrval krkavici. Snažím se to ignorovat, stejně jako se snažím ignorovat ohlušující pulzování vlastní krve v mých uších a to, jak šílený se najednou zdá svět. Ani se na zrzku nepodívám, místo toho se pustím do nabíjení revolveru. Jo, existují rychlejší způsoby, než to dělat ručně. Ale momentálně mě tahle důvěrně známá rutina uklidňuje a co víc, dotek holé ruky a stříbrné kulky, i když stříbro samotné je schované v plášti, mě uklidňuje, jako by zvládlo narušit tu rudou mlhu kolem mého vědomí. Nebo se mi to možná zdá. Kdo ví.

Až když mám přebito a zbraň mám bezpečně v pouzdře, otočím se k Meredith. Založím si ruce na prsou. Mám chuť zavrčet, ale daří se mi to krotit, i tak mi ale v očích svítí frustrace jak maják za bouřlivé noci. "Ne." Řeknu prostě a tím, alespoň pro mě, otázka mého návratu na motel končí. Vrhnu pohled na mrtvou šelmu. "Co teď?"

Ne? Jak ne? Co ne? Proč ne? Skoro až nevěřícně na Kellyho pohlédnu s výrazem, který bez vyřčení jediného slova jasně říká: "A to si děláš prdel, ne?" Nevycením zuby, nevycením, ale jen proto, že jedna část mého podvědomí si stále uvědomuje, že Kelly je lovec a má nabito stříbro. A že je momentálně jako sud se střelným prachem, kterému srší jiskry kolem zápalné šňůry.

"Teď mě necháš pracovat a vrátíš se na motel," zasyknu podrážděně. Popraskané ušní bubínky se už zahojily, a tak slyším i mluvím normálně ačkoliv vztek z jeho odporování i předchozích slov mladého vlkodlaka mi podbarvují hlas, který div nedrnčí.
"Nebo aspoň vypadni dolů a čekej na mě tam," dodám. Ani ne tak smířlivě jako spíše poslední varování. Ostatně v trpělivosti se překonávám už natolik, že bych měla být prohlášena za svatou. Kurva.

I když se nehrbíme ani neceníme zuby, vzduch mezi námi dvěma skoro praská napětím. Kdyby do něj teď vletěla nějaká ubohá moucha, pravděpodobně by sletěla k zemi v plamenech. "Ano, protože to posledně dopadlo fakt dobře." Odfrknu si a nohou šťouchnu do mrtvého těla, se kterým se nedávno Meredith rvala. A jak jsem to viděl já, tak dost neúspěšně. Přistihnu se, že v rychlosti počítám na kolik mě vyjde a pak spokojeně kývnu. Z peněz za tohohle šmejda budu moct žít alespoň dva roky, když nepočítám náklady na munici. A za předpokladu, že mi zrzka nelhala a dokáže mě té nákazy zbavit.

Přistihnu se ale, že mi o sebe i dřou zuby. Co si ta podělaná britka dovoluje? Zatraceně, zachránil jsem jí krk, alespoň trocha vděku by jí nezabila, ne? "Na to zapomeň." Přimhouřím oči. "Zeptal jsem se, co budeme dělat dál." Téměř zavrčím. Fakt je, že kdyby to navrhla smířlivějším tónem, možná řekla prosím... nebo kdybych já v sobě neměl to "něco" co mě nutí představovat si, jak asi chutná její krev, asi bych ji uposlechl. Ale momentálně jsem naštvaný. Hodně naštvaný. A pokud to zrzka chce pokoušet... tak ať.

"To byla jiná situace," odseknu. Ten vlkodlak je mrtvý. MRTVÝ. A Kelly tu vůbec neměl být, jak mi připomíná ten tichý naštvaný hlásek mého podvědomí. Nic jiného jsem po něm nechtěla, jen aby na mě počkal na tom zatraceném motelu, zvládla bych to sama. Jedno slabé zraněné štěně by nebyla výzva ani pro lovce natož pro mě.

"Cože?" škubnu sebou, když mi opět vzdoruje. "A já ti odpověděla. Chceš se toho zkusit zbavit? Chceš, tak kurva běž dolů a počkej tam na mě než s ním budu hotová," pohlédnu mu zpříma do očí, zatímco stále stojím mezi lovcem a vychládajícím tělem vlkodlaka. Tedy, teď spíše jen neduživého mladíka se špatně ošetřenou střelnou ránou na boku, rozstříleného jak terč na matějské pouti.

Tentokrát zuby vycením. Je to spíše mimoděk a určitě to nevypadá kdovíjak hrůzostrašně, jako spíš trapně. Ale nemůžu si pomoci, jako by se mé svaly pohybovaly bez mé vůle. Pohled do očí jí opětuji, jako bych jí tím snad mohl nějak hypnotizovat. "Ne." Procedím skrze zuby. Teď už nejde o to, že by to pro mě byl takový velký problém, ale jde o princip... i když netuším o jaký. Ale představa, že bych teď jen tak odešel, s ocasem mezi nohama... mě dráždí a štve. Jeden z nás se bude muset stáhnout a já to opravdu v plánu nemám.

Měla bych se chovat rozumně, být tou rozumnější... Chytřejší ustoupí, tak se to přeci říká? Se svojí bestií žiju dost dlouho na to, abych dokázala, ale stále příliš krátce na to, abych to chtěla. Jsou to slova mrtvého vlkodlaka, jeho činy i úmysly, kvůli kterým nechci couvnout. Dělala jsem to poslední roky a k čemu to bylo? K ničemu. A to on potřebuje moji pomoc, ne já jeho!

"Dělám to pro tebe. Pro nikoho jiného. Jestli nevypadneš po těch schodech do přízemí, můžeš si tu rovnou prohnat stříbrnou kulku čelem dřív než to udělají tví přátelé, rozumíš?" přimhouřím oči. Jsem oproti němu sice drobná, ale něco ve mně jako by se naježilo a já o pár centimetrů povyrostla. Obrazně, nikoliv doopravdy. Je to jen ten... Pocit. Citrusová vůně se už dávno smísila s pachem vlkodlaka, skrze který se pomalu prolíná můj vlastní, vydrážděný tou situací. 
"Běž. Dolů."

I já se skoro naježím. Přinejmenším husina mi naskáče po celém těle a i když se Meredith teď dělá větší, jsem víc než ochotný jí na tuhle výzvu odpovědět. Něco mě varuje, ta chytrá, chladná část mi říká, že je něco špatně, že Meredith, pokud je opravdu čarodějka, by se takhle chovat neměla... ale já tuhle chladnou část posílám do hajzlu. Pokud se chce zrzka porvat, tak budiž, cítím jak po tom bažím.

"Děláš to pro mě, jo? Oh jak milosrdná jsi..." Sarkasmus mi z jazyka kape jak jedovatá síra. "Nebýt tebe, v téhle situaci bych vůbec nebyl, žádnej podělanej vlkodlak by tady nebyl, žádná rodina by nebyla rozsápaná na kusy. Takže si laskavě přestaň hrát na ctnostnou paničku, protože jsi to posrala. To, že mě tohohle zbavíš není žádná zkurvená laskavost, ale tvoje podělaná povinnost, rozumíme si?"

Stojím. Nehnutě, napjatě, propnutá v zádech i ramenou, zatímco kůže neklidně mravenčí a pulsuje neviditelnou silou, která se pod ní hemží. Bylo by tak snadné se proměnit, ale neudělám to. Stále mám dost sebekontroly na to, abych si udržela lidskou tvář i tělo, ostatně vždy sem jim dávala přednost před vlčí podobou. Ani nevím proč. Aura syrové síly se kolem mě mimoděk zvedne, kdyby byl Kelly deltou či nižším členem smečky, přikrčil by se přede mnou, ať by chtěl či nechtěl.

"JÁ ŽE JSEM TO POSRALA?!" zvýším hlas. "Moje povinnost?!" vyštěknu vzápětí a vystrčím s těmi slovy bradu. "Ne, nerozumíme si," divoce potřesu hlavou. "A jestli se neuklidníš, tak ti nepomůže už nic, jakmile se začneš měnit," pohlédnu na něj úkosem. "Takže. Se. Běž. Uklidnit. Dolů."

Cítím to. Cítím jak je silná. Nevím jak to cítím, ani proč je takhle silná. A i když slyším ty hlasy v mé hlavě, co mi říkají ať ji prostě poslechnu... čím víc síly dáva najevo, tím větší chuť mám s ní bojovat. Ne snad aby mě poslouchala nebo něco takového, ale tohle si prostě ke mně nemůže dovolovat, no ne? Krucinál, jsem lovec, kurva dobrej lovec, a takový škvrně jako ona...

Málem po ní skočím, když zvýší hlas. Opravdu, cítím vlastní svaly jak jsou napnuté překvapivou silou, která jen touží abych tu zrzavou mrchu prohodil oknem nebo něco podobného. Jen její zmínka o přeměně mě zarazí a já ji chvíli překvapeně pozoruji. Jako by na chvíli znova převzala vládu má rozumná část. "S tebou se fakt na hovno spolupracuje." Utrousím skrze sevřené zuby, než... se otočím a vyrazím dolů. Bůh chraň Meredith, pokud se rozhodne můj odchod nějak komentovat.
Až pod schody si všimnu, jak pevně držím pouzdro s revolverem, téměř jsem nehty narušil pokožku.

"Nápodobně," odtuším, ale nejde popsat slovy, jak se mi uleví, když se otočí a opravdu vypadne pryč. Sice ty schody dolů naštvaně zdusá jako kdyby se řítil do přízemí splašený slon, ale... "Konečně," zamumlám a dlouze vydechnu. Dobrou minutu to jen prodýchávám ve snaze získat zpátky ztracený klid než se přeci jen otočím k tělu vlkodlaka.

Opravdu jsem nechtěla, aby Kelly viděl, jak vlastníma rukama otevírám jeho hrudní koš, jak vyndávám srdce, nadledvinky a játra a jak je cpu do igelitky. Snažím se u toho příliš nezašpinit, ale stejně se nějaká krev dostane i na oblečení, o rukách ani nemluvě.
"Stálo ti to za to?" odfrknu tiše při pohledu do jeho skelných očí. Krev se pokusím otřít do starého prostěradla přehozeného přes křeslo, no, bez vody to o moc lépe nepůjde, než se vydám dolů za Kellym.

"A teď se můžeme vrátit zpátky na ten zatracenej motel," zamručím nenaloženě.

Chvíli si prohmatávám kapsy, ale - ne. Já blbec si nevzal alkohol když jsem na takovouhle akci šel. A že bych teď byl ochotný zabít za panáka pálenky. I toho svinstva, co vyrábí strejda Junior a po kterém mi na pár minut vysazují ledviny. Nicméně, můj čich zaregistruje zápach krve a je příliš silný, než aby šlo prostě o tu krev, která vytekla po kulkách... když to doplní jasné zvuky někoho přehrabujícího se v mrtvole, povzdechnu si. O moment později už se zrzka připojí. Pohledem chvíli propichuji její igelitku. "Kdybych ti s tím pomohl, možná by ti to netrvalo tak dlouho." Utrousím suše, než se vydám ven.

Abych pravdu řekl, trénink lovců nás připravil na opravdu nechutné věci. Nezapomenu na patnáct metrů dlouhou potrubní rouru, naplněnou až po pás kravskými exkrementy a vnitřnostmi. Taky to tam vzdala dobrá polovina lidí... ale kdo ví, třeba se Meredith bála, že jí přestanu vidět jako křehkou květinku, když bych ji viděl až po loket v lidském těle.

"Ten čůrák... jasně jsem mu řekl ať počká..." Zanadávám, když se ocitneme před domem a taxík nikde. S povzdechem vytáhnu mobil a vytočím číslo lokální taxislužby. "Brej večír..." Objednám nám taxík, než se s povzdechem otočím k Meredith. "Uber tu nevedou." Pokrčím rameny.

Jenže šlo o princip, Kelly. Řekla jsem ti, abys zůstal na motelu - nezůstal jsi. Řekla jsem ti, abys šel dolů - nešel jsi. A já nebudu ustupovat štěněti. Převrátím oči v sloup. "Jo, jistě. Dlouho. Jistě," přimhouřím oči. Až na to, že by se při tom pravděpodobně začal měnit, ale to už nahlas neřeknu. Své důvody jsem měla a jemu do toho nic není.

"Vážně voláš taxíka, když mám v igelitce lidský orgány?" povytáhnu obočí, no, sama dobře vím, že nejrychlejší cesta bude autem, které ani jeden z nás dvou momentálně nemá a tak je taxi jediná možnost, ale... Igelitku nacpu do své brašny a můžu jen doufat, že ta krev se nevylije nebo neprosákne. "Fajn, tak to rovnou vezmi přes nějakou večerku nebo co tu maj..." trhnu rameny. Jo, pořád jsem naštvaná. "Potřebuješ něco v čem je hodně alkoholu, ideálně vodku. Pak ještě jablečný ocet, tymián a med," vyjmenuji. No, snad je to všechno, jestli si to dobře pamatuji.

"Jestli máš nějakej lepší nápad, tak sem s ním ty nádhero. Protože jinak půjdeme přes celý město s igelitkou plnou orgánů." Ušklíbnu se. Ale jo, vím, že taxík je riziko. Ale taxikáři zpravidla ví čeho si všímat a čeho ne, obzvláště když dostanou slušné spropitné. No a v tuhle noční dobu bude každý řidič buď tak unavený, nebo tak nabuzený kafem, že si toho třeba ani nevšimne. Doufejme. Jinak nás čeká návštěva a velmi rychle i velmi zajímavý večer s federálními agenty.



"Ugh, vodka..." Zakřením se, když nastupujeme to poněkud omláceného, ale funkčního taxíku. "Do nejbližší večerky, kámo." Poplácám taxikáře po rameni. "A pak do motelu." S tím se pohodlně opřu. Mám pro Meredith mnoho slov, ale žádné které by se dalo říct s jinou osobou přítomnou. A tak jen zamračeně čumím z okna... a těším se na vodku. Potřebuji alkohol.

Mlčím. Jinak to ani nejde, protože jinak bychom se asi vážně ještě před nástupem do taxíku porvali, a to by nebylo pěkné. Takhle si jen v tichosti od Kellyho ostentativně odstoupím a odvrátím od něj pohled, čelist napjatou, jak mám zaťaté zuby a dýchám. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Že by se mi chtělo sednout si v autě vedle Kellyho se říci opravdu nedá, ale stejně jako jsem mlčela dosud, tak i nastoupím.

Když zastavíme u večerky, nechám ho, aby nakoupil, co jsem nadiktovala. Koneckonců, je to pro něj, ať si to sám koupí, ne? Pravděpodobně celou cestu, dokud nevystoupíme u motelu působíme jako rozhádaný manželský pár, ale nemám náladu na taxikářovi pokusy o konverzaci či významné pohledy jakkoliv reagovat.
U motelu vypadnu z auta tak rychle, jak to je možné. Ostře se nadechnu vzduchu prosyceného vlhkostí. Lepší. Mnohem lepší. "Dej mi ty věci. Nachystám ti, co potřebuješ a donesu ti to."

Seděl jsem v taxíku s různými typy žen, s různou atmosférou. Občas i s různým stupněm oblečenosti. Ale snad nikdy jsem neseděl v taxíku s britskou, zrzavou čarodějkou, která pro mě měla jen pohledy plné smrti... ne, že bych pro ní měl jiné. Jiskra mezi námi sice pravda přeskočila, ale spíš než abychom si padli do náručí se tímhle tempem zabijeme. Jsem tak rád za chvíli samoty ve večerce, při které můžu trávit nějaký čas mimo velmi dusící přítomnost Meredith. Možná tak všechny její ingredience nakupuji přeci jen déle, než by bylo nutné. A možná taky proto, abych ji naštval. Jen možná.

Nakonec úspěšně dorazíme do motelu bez toho, že bychom se navzájem zaškrtili a pošpinili tak už dost špinavé auto. Taxikáři dám nějaké spropitné. "Ženský, co?" Zamručí, se spikleneckým mrknutím, na můj vkus trochu moc hlasitě. Jen mu to odkývu a v další moment je na cestě.
"Vážně? Znova? Ty máš fakt chorobnou potřebu dělat věci o samotě, co? Neměly by zrzky být, já nevím, otevřený a přátelský?" Zahraju si na psychoanalytika, když jí věci předávám. "Já se jdu ožrat." Oznámím jí a vyrazím do svého pokoje, s úmyslem splnit svůj poslední výrok.

"... ne, nejdeš, dokud nebude po všem," odpovím odměřeně, na předchozí slova ani nereaguji. Pak už jen zapadnu do svého apartmá v téhle skvělé báječné aljašské díře. O samotě se trochu uklidním, jak si sednou rozvíření emoce, s menším odstupem času si i uvědomím, na kolik mě ovládla ten pitomý vlčí vztek. Možná bych se měla stydět, ale to přijde možná s odstupem pár dnů, ne desítek minut.
Upřímně doufám, že si postup pamatuji správně, i tak si nejsem jistá, na kolik to zabere a zda máme všechno. I tak mě čeká nakrájet na drobno a rozvař kousek srdce, jater i nadledvinek, to celé pak svařit s medem a tymiánem a vodkou. Kdo ví, dost možná by stačilo jen samotné srdce, ale... Nejsem čarodějka, sotva tuším, co dělám.

To, co z hrnce přeliju do velkého hrnku není zrovna vábné. Hnědá hmota sladké vůně, ve které plavou rozvařené kousky tkání. Hm. Nakrčím nos. Nevypila bych to ani za nic, ale... Hej, já to ani pít nemusím.
"Otevři," ani se nezdržuji klepáním, prostě jen promluvím u dveří Kellyho ubikace dostatečně nahlas. "Zamíchej si do toho lžíci oměje, vypij to a modli se," zamručím mezi dveřmi, když mi tu podávám.

Meredith mě stála hodně věcí, ale nebude mě stát alkohol. Zatímco ona u sebe asi vyvolává ďábla nebo co já vím, já si otevřu Jacka a dopiju ten zbytek co tam je. Bohužel, nic moc k ničemu to není, téměř si toho ani nevšimnu, když pominu chuť. Nespokojeně flašku odhodím přibližným směrem k odpaďáku a raději si jdu umýt ruce a zkontrolovat případná zranění.
Těch mnoho není a já si tak alespoň umyju obličej, abych se dal trochu dokupy. To už dovnitř vkráčí zrzka. "Ale, pane číšník, kde je paraplíčko a led?" Zašklebím se, když si přebírám skleničku něčeho, co by se asi dalo hodit na pánev a osmahnout. Nějaký Skot by to asi prohlásil za pochoutku.

Já... není to poprvé co lituji svého čichu, který mi jsaně prozradí, o co se asi jedná. A má představivost mi dodá hezké obrázky k tomu všemu. I přes drsné řeči se zadávím, když do "směsi" přimíchávám olměj a během míchání na mě vykoukne jeden obzvláště hustý kousek tkání. Mám co dělat, abych se nevyvzracel, vlastně tomu brání jen to, že mám žaludek prostě prázdný.
Ovšem, kromě čichu a představivosti mám i další věc, bez které se správný lovec neobejde. A totiž myšlení flexibilní natolik, že by se na něm dal hrát kozáček.

A tak do sebe "drink" kopnu a v další moment se nahnu nad dřez. Jen silou vůle v sobě všechno z toho udržím a nevyzvracím se, i když nával žluči ve chřtánu ucítím jasně. Když jsem si jist, že to ve mně zůstane tam, kde má, vypláchnu si ústa a znova si umyju obličej. A pak... no, Meredith možná o modlitbě jen žertovala, ale upřímně, teď to nezní zas tak špatně.
Z šuplíku nočního stolku vytáhnu jednoduchý krucifix a kleknu si u postele. Bez ohledu na to, jestli zrzka v pokoji je, nebo ne, začnu. "Ár n-Athair atá ar neamh..."

Zůstanu stát u dveří. Pozoruji ho, dokud přesně dle mých instrukcí nepřidá do toho hnusu oměj a nevypije to. V tu chvíli k němu možná i cítím něco jako obdiv za to, že to nejenže všechno vypije, ale nevyhodí. Umím si celkem představit, jak to asi musí chutnat a ani trochu mu to nezávidím. A kupodivu... Mu to ani nepřeji. Zamyšleně na něj hledím, hlavu lehce nakloněnou k rameni... Jaké by to bylo, kdybych i já měla možnost volby? Naději volby? Jaké by to bylo, kdybych se nemusela nikdy proměnit... Horší? Lepší? Jedno peklo jako druhé. Menší a větší zlo, Meredith, menší a větší zlo...

Napjatě vydechnu. Nic se neděje, Kelly se začne modlit v krákavé irštině, či co to je. Udělala jsi, cos mohla. Už není tvoje starost. Zamračím se. Ne, není. Ať už to zabere či nikoliv. A najednou... Ucítím to chvění. Drnčení energie, která sílí a mravenčí, zatímco odříkává ta slova. Magie? Ostře nasaji pach. Zabírá to? Nejsem si jistá.

Přinutím se pohnout. Záleží na tom? Protáhnu se mezi dveřmi ven a zavřu je za sebou, abych následně mohla rychle zmizet ve svém pokoji. Neváhám. Začnu házet všechny věci do sportovní tašky. Čas odsud vypadnout.

I got love on my fingers, lust on my tongue
You say you got nothing, so come out and get some
Heartache to heartache, I'm your wolf, I'm your man
I say run Little Monster, before you know who I am.

Cítím to. Jako by v mém těle bylo něco... jinak. Jak šelma v mém podvědomí postupně zatahuje zuby. Nemizí, ale jako by vzdala svůj boj o mé vědomí. Už to je neskutečná úleva. Jen doufám, že se to zlepší a bude to úplně v pořádku. Jenže než to stihnu pořádně vstřebat...
Jediným oknem dovnitř vletí několik charakteristicky tvarovaných předmětů. Neztrácím čas, tohle je pro mě skoro instinktivní záležitost. Není to poprvé co se mi to stává. Jsem rád, že jsem na kolenou a tak jen rychle složím ruce za hlavu, zavřu oči a doširoka otevřu ústa, aby se přetlak z následné exploze co nejrychleji vyrovnal a nestál mě ušní bubínky.

I tak mě omračovací granáty... no, omráčili. Nebo aspoň dezorientovali. Pravda, zbavuji se těch účinků rychleji než obvykle, i když bych přísahal, že ve vzduchu cítím stříbro a ještě něco jiného... Ve stejný moment se dveře rozrazí a dovnitř vběhne skupinka černě oděných těžkooděnců. Nemají žádné insignie nebo něco takového, ale jen jedna skupina kreténů dělá takovej hluk. Hoši z ÚPKM to pak svedou na podezření na teroristický útok nebo něco podobného. Teroristé v Juneau, kam ten svět spěje...

"Na zem, ruce za hlavu! Žádný prudký pohyby." Vyštěkne vedoucí kretén, kterého očividně vykolejí, že to už všechno mám za sebou. Než to ale stihnu patřičně okomentovat, do spánku mě flákne pažba útočné pušky. Bolí to jak svině, ale k vlastnímu překvapení jsem při vědomí. Což už se nedá říct o druhém úderu, po kterém se udělá pohodlné temno.

Mezitím, o pokoj vedle

Když Meredith vejde do svého pokoje, zjistí pár nemilých věcí. Jednak, dveře jsou odemčené a otevřené. Dál, všechny její věci jsou rozhrabané a rozházené. U stolu stojí chlap, připomínající spíše vysokoškolského profesora matematiky než kohokoli jiného, který se zrovna se zjevným zájmem pročítá pár papíry. Ovšem, ten není ta nejvíce očividná postava v celém pokoji. Tou je... no, nedá se nazvat jinak, než jako hora masa, kterou se nějak podařilo narvat do obleku. Popsat ho jako "svalnatého" by byla chyba, protože jako kulturista nevypadá. Spíše působí, že má svaly i tam, kde by být neměly a snad každý sval je hypertrofovaný. Pokud má jizvy po celém těle tak, jako je má po obličeji, je s podivem že je ještě naživu. Vysoký může být tak kus přes dva metry a vážit asi jako dobře živený medvěd. Co Meredithin čuch odhalí je, že Franks páchne jako mršina. Dobře zachovaná mršina, ale jako mršina. A ne jedna.

Právě on si Meredith všimne jako první. Spíš než by cokoli řekl, prostě zabručí, což přinutí profesora, aby se otočil právě k zrzce. "Ah... Meredith Olivia Crane, že? Vlkodlak, bývalá členka Omegy a nejlepší kamarádka pana Kellyho, zdá se." Usměje se a papíry odloží. Ve stejný moment se z Kellyho pokoje ozve výbuch a následný křik a pokud tam Meredith vidí, jistě si všimne skupiny těžkooděnců, které do pokoje vběhnou jako kdyby tam čekali vojenskou jednotku.
Profesor si toho nevšímá. "Já jsem zvláštní agent Meyers a tohle je zvláštní agent Franks. Úřad pro kontrolu monster." Hora masa, která očividně nese jméno Franks, nekývne hlavou ani nic jiného, jen Meredith propichuje pohledem. Není to pohled plný nenávisti nebo... vlastně jakékoli emoce. Někde za těma očima probíhá brutální analýza toho, jak zrzavou vlkodlačici nejlépe zneškodnit.

Meyers se neobtěžuje tím, že by vytahoval nějaké doklady, kterými by prokázal svou totožnost. Meredith tak bude muset stačit pohled na Kellyho bezvládné tělo, které momentálně těžkooděnci odnášejí do neoznačené dodávky. Meyers si mezitím ubaluje a následně zapaluje cigaretu. Pár lístků tabáku pošpiní jeho už tak obnošený a levný oblek.
"Máme pro vás pár otázek. Půjdete s námi a zodpovíte je. Jinak..." Meyeres kývne hlavou k Franksovi, který si prokřupá kloubky na rukou. "Stříbrný kulky." Jsou to první slova, která Franks použil. Jeho hlas je hrubý, nezvyklý na používání. Meyers se postaví u okna a založí si ruce na prsou, jako by v duchu skládal sázky na případný souboj Meredith a Frankse.

Nechtěla jsem toho zase tak moc. Jen si sbalit své věci a nejbližším autobusovým spojem odsud vypadnout... Kamkoliv. Bylo mi to jedno. Jen daleko od tohohle bordelu, který tu po mně zůstal. Ovšem... Očividně jsem toho chtěla moc. Že je něco špatně mi dojde ve stejném okamžiku, kdy opustím Kellyho pokoj. Dodávky na parkovišti před motelem, pach stříbra, zbrojního oleje, pach lidí jako byl Kelly. "Kurva..." ucedím tiše. Jen silou vůle se namísto zběsilého útěku zhluboka nadechnu a sáhnu do kapsy pro krabičku cigaret. Než dojdu k otevřeným dveřím vlastního apartmánu, stačím si zapálit.

To, co tam najdu se mi nelíbí. Vůbec se mi to nelíbí. Doprdele oprávněně se mi to nelíbí. Rozházeli mi věci. Jistěže. Přimhouřím nazlátlé oči, potáhnu z cigarety a přelétnu pohledem oba agenty - tedy hlavně Frankse. Poznám mrtvý maso, když ho vidím. Cítím.
Jsem na sebe hrdá, že ani nenadskočím, když za mými zády proběhne komando přímo do Kellyho pokoje. Díky zvukům mám poměrně jasnou představu, co se tam děje. Nedá se ani říct, že by to byl dobrý boj, prostě Kellyho sejmou jako neposlušné štěně. Když Meyers zmíní jméno mé první smečky, ušklíbnu se. Poprvé v životě jsem ráda, že mají záznamy o Meredith Olivii Crane, a ne o Poeně. Pravděpodobně by mě odstřelili na místě jak nemocného psa.

"Není to střet zájmů? Když pracují monstra pro úřad pro kontrolu monster?" nakrčím nos. Chvíli zírám Franksovi do očí než se přinutím podívat se i na druhého agenta. Člověk. Bude mít nabito stříbro. Stačí vytáhnout zbraň? Ne, ne, Meyerse se nebojím. A Frankse se pro změnu bát zase odmítám.
Další potáhnutí. Další výdech. Je mi trochu lépe. Ale jen trochu. Z očí se ta vlčí žluť už nevytratí, když upřeně zírám na Meyerse a hlavu nakláním ke straně. "Gratuluji. To musí být ale trochu nepohodlné, ne?" s povytáhnutým obočím přeci jen věnuji významný pohled Franksově rozkroku.

"A co kouzelné slůvko, hm? Jedno malé hezké prosím by vás nezabilo, chlapci," utrousím mimoděk. S Franksem se rvát nechci. Ale také se mi skutečně nechce odtud s nima někam jít. Ta představa mě děsí více než jsem ochotná si přiznat.

"Pracují?" To slovo na Meyersově tváři vyprovokuje úsměv, jako by mu Meredith řekla velmi zábavný vtip. Popotáhne z cigarety. "Pracuje dobytek pro svého farmáře? Ne, jsi jen monstrum. Pokud budeš mít štěstí, stane se z tebe majetek federální vlády Spojených Států Amerických. Ale pracovní smlouvu nečekej." Odfrkne si.

Ovšem, Meredithina popichovačná slova, která by snad pobavila momentálně bezvědomého Kellyho nemají na dva agenty sebemenší vliv. Ani žluť v jejích očích je neznepokojuje, ale jakmile je vidět, že Meredith dobrovolně spolupracovat nebude...
Franks se pohne. Nesmyslně rychle. Na to, jak veliký je a jak těžký musí být je během mrknutí oka u Meredith. Rychlostí by si nezadal s dospělým vlkodlakem. A ani silou úderu. Jeho sevřená pěst vrazí do zrzčina žaludku a ta druhá vzápětí bez větších okolků vyrazí proti jejímu spánku.

Franks je možná jako vlkodlak rychlý a silný, ale v žádném případě jako vlk nebojuje. Spíše než zvíře připomíná boxera. Každý úder je přesně vypočítaný, míří na to správné místo a je za ním to správné množství síly. O svou vlastní obranu se příliš nestará, buď Meredith prostě nevidí jako hrozbu, nebo mu na tom nezáleží. Spíše do ní dále buší pěstmi, aby ji přinutil se vzdát nebo omdlít. Cokoli přijde dřív. A v očích má stále tu odtažitou brutalitu. Meyers oklepe popel z konce cigarety a tiše si povzdechne. "Pitomý zvířata..."

Aha. Takže tady drahá mršina Frankie je jen nástroj, nikoliv kolega. Ta informace mi je sice k ničemu, ovšem v tváří tvář Meyersově úsměvu a uštěpačným slovům si vzpomenu, proč jsem odešla ze své první smečky k Černé Luně. Zasrané principy Kellyho světa, prolétne mi hlavou stará myšlenka. Samolibej blb, pomyslím si na adresu Meyerse. Jako by tohle snad muselo být v základním balíčku schopností, které vám zařídí přijetí mezi tuhle loveckou sebranu. Pardon, Úřad pro kontrolu monster.

Neměla bych si to vlastně brát osobně? Už mi říkali všelijak – monstrum ještě ne.

Nadechuji se k dalším slovům, ale víc nestačím. Frankie se pohne rychleji, než by měl být schopen. Takhle se prostě metrák mrtvého masa nemá pohybovat. Jestli jsem to čekala? Kurva ne. Pěst, která na okamžik přilne k žaludku, mě donutí vyplivnout z plic veškerý vzduch a z krku kyselené sliny, když se málem pozvracím. Málem jen proto, že v žaludku krom šťáv nemám noc, co by ze mě mohlo vyletět.

Nedokouřená cigareta mi vyklouzne z konečků prstů. Rychle jdu k zemi, když periferním viděním zahlédnu rychlý pohyb druhé pěsti k mému spánku. Pěst mě tak zasáhne do hlavy o něco výše a úder, co by mě jinak zajisté vypnul, tak jen zaduní celou hlavou. Přísahala bych, že slyším zvuk vlastní pukající lebky, ale…

Zavrčím.

Vystartovat po něm ze země je špatný nápad, ale je to silnější než já. To ovšem i Franks. Když po dalších třech úderech skončím opět na zemi, už se nezvednu. Mohla bych. Ale to by mě opravdu utloukl do bezvědomí, a to nechci. Raději s dlouhým výdechem přivřu oči, a i když mě to stojí veškeré sebeovládání, povolím svaly. Pro všechny bude lepší, když si Meyers bude myslet, že to Franks udělal. Tedy. Hlavně pro mě. Nevěřím Meyersovi, že by Frankse nenechal mě v tuto chvíli dorazit, kdyby si myslel, že ještě vnímám.

Když Meredithino zdánlivě bezvládné tělo dopadne na zem, chvíli je ticho. Franks je stále napnutý a nad zrzkou stojí a propichuje ji pohledem. Nezdá se naštvaný, spíše... zmatený. Nakonec se narovná a v podivně lidském gestu si opráší ramena obleku.
Mezitím se k Meredith donese vůně nekvalitního tabáku, jak se přiblíží sám Meyers. Před očima se jí zastaví špička obnošené kanady, když si agent přiklekne a chvíli ji sleduje. Něco zacinká. Brzy se k nekvalitnímu tabáku přidá i štiplavý zápach stříbra a, pokud se Meredith nezačne rychle bránit, kolem rukou jí scvaknou stříbrné náramky.

I přes zdánlivou bezvládnost zpozorním, když zaslechnu tiché kroky i ucítím pach blížícího se Meyerse. Že Frankse nedám - to moc dobře vím, nemá cenu si něco nalhávat. Ten chlap je sešívanec, monstrum, jaké se loví ve smečce. A já tu jsem sama. Úplně... Sama. Ovšem Meyers, to je něco jiného. Úplně jiného. Meyers bude moje jízdenka, jak z tohohle průšvihu ven.

Tak pojď. Blíž. Sáhni na mě, nemáš se přeci čeho bát, to zvíře je v bezvědomí...

Je těžké vydržet v klidu, nedát na sobě znát to napětí, které mi koluje v žilách. Cítím dráždivý pach stříbra a vím, že musím vydržet a být trpělivá. Ovšem jakmile se nade mne Meyers nakloní a přiblíží se s pouty, aby mi je mohl zacvaknout na ruce, prudce se vymrštím, abych mu mohla podkopnout nohy a vrhnout se na něj. Nechci ho zabít. Chci jen svůj... Živý štít před Franksem.

"Kurva!" Vykřikne páně Meyers, když po něm Meredith skočí. Nedokončená cigareta opustí jeho rty a chvíli ještě doutná na podlaze, než zhasne. Ze začátku se pere učebnicově, jen co je pravda. I na to že byl určitě překvapen se nedává snadno a kdyby Meredith nebyl tím, čím je, pravděpodobně by už byla zpacifikovaná. Ale i když je Meyers leccos, není hlupák. Přestane se po chvíli prát a jen zamyšleně hledí Meredith do očí.
"Máme v okolí jedenáct vycvičených těžkooděnců, nehledě na národní gardu deset kilometrů za Juneau. A..." Přes rameno zrzavé vlčice se zadívá na Frankse. "Opravdu si myslíš, že by mu moje smrt tak vadila?" Ušklíbne se. Franks má v ruce podobnou verzi koltu 1911 jakou nosil Kelly, i když zápach stříbra je intenzivnější. Mířidla jsou posazená pevně na Meredithin zátylek, v očích tentokrát jen tichá iritace.
"Zabiješ mě a půjde po tobě celý ÚPKM, čubičko, tak si rozmysli co a jak."

Na člověka dobré, ale Meyers nemá to, co já. Vlkodlačí sílu. Odolnost. A vztek. Když se ovšem přestane bránit, překvapí mě. Sice ho v tu chvíli pohotově zakleknu a zatímco jednou rukou ho držím za zápěstí a druhou pod krkem, znemožní mi to si ho v zápalu rvačky vzít jako živý štít. Frustrovaně zavrčím, když mi dojde celá ta situace a Meyersova slova mi příliš nepomohou. Ani zbraň v rukách Frankse.

"Jako by to snad nebylo jedno. Mám umřít teď nebo až po výslechu? Teď mi to zní rozhodně jako větší zábava," ušklíbnu se ačkoliv můj podrážděný výraz se už nezmění. Oči žlutě planou a pod kůží se rozlévá horkost. Když na to přijde, přeměna bude rychlá. Bolestivá a brutální, ale rychlá. Nejsem sice prastará, ale své roky ve vlčí kůži jsem si už odžila a pár triků mě to stačilo naučit. Srát Betu byl vždy blbý nápad. I teď.

Mimoděk vycením zuby. Není to pěkný pohled, jako bych jich měla v ústech na člověka moc. "Zabít? Kde by pak byla zábava? Podstatou všech trestů je utrrrpení," hlas mi tiše zadrnčí, když se při těch slovech sama kousnu do rtů a nechám horké kapky krve spadnout na jeho tvář tak blízko jeho vlastním rtům... "Pozor na slova, mladý muži, nebo se stane čubka z tebe, hm?" V životě jsem nikoho schválně nenakazila, ale bohové vědí, že bych tohle své pravidlo klidně porušila.

"Ať ustoupí a odhodí zbraň."

"Umřít?" Meyers zvedne jedno obočí. "Kdybychom vás chtěli zabít, už by se to stalo... Franks měl k tomu dost příležitostí. A věřte mi, že výslech fakt nechceme... Nevíte nic, co bychom už my nevěděli. Ovšem jako nástroj určitou cenu máte..." Ušklíbne se.

Nezdá se, že by mu Meredithini výhrůžky byly jedno per se, konečně pud sebezáchovy má jako každý člověk celkem silný. Ale kondiciování federálních agentů je silné a tak se při výhrůžce ohledně proměny jen zacuká. A pak pokrčí rameny. "Jsem jen agent, slečno Crane. Pokud mě kousnete, Franks odstřelí nás oba. Že, Franksi?" Vrhne přes zrzčino rameno pohled na svého partnera a ten přikývne. "Olověný kulky..." Zavrčí.

Meyers chvíli mrčí, když mu na rty kape vlčí krev. "A to jsme vám chtěli nabídnout možnost Zvláštního statutu... žít normálně, jako člověk, nemuset se bát lovců, ani svojí smečky... Jen za jednu laskavost. Škoda."

Úkosem Meyerse pozoruji a mhouřím nedůvěřivě oči, ret výhružně ohrnutý. Možná to působí směšně, ale víte co? Nikdo se nesměje. Nevěřím mu. Jistěže ne, krmí mě slovy, která jsou v rozporu s tím, co mi ve své nadřazenosti sdělil předtím. Je cvičený na to lhát. Jako všichni agenti. Pravdu z nich obvykle musíte vyřvat a vyrvat společně s masem a vnitřnostmi.
"Kecy," vyslovím po té nekonečně dlouhé pauze ticha svůj vytříbený názor. Nádech. Výdech. Dostanu se ke dveřím dříve než Franks? Dost možná ano. Stihne mě při tom postřelit? Pravděpodobně určitě. "Jak jsi to říkal? Počkej... Hm... Začněme tím, že jsem monstrum. A pokračujme o štěstí, když se ze mě stane majetek federálů. To mi nezní jako zvláštní status, nedejbohům nějaká posraná imunita proti vašim pošahancům. Přišli jste pro mě s výhružkama a bez mrknutí oka jsi mě nechal zmlátit tímhle sešívancem. Čekáš, že teď začnu vrtět ocasem jak hodná čuba a dám pac?"

Dobrá, jsem naštvaná. Hodně naštvaná. Nesnáším lidi, co si myslí, že mě můžou beztrestně šikanovat. Jen proto, že můžou.
"Vstávej, uděláš laskavost pro mě," koutkem oka si hlídám Frankse, zatímco Meyerse drapnu nevybíravě pod krkem, abych ho vytáhla do stoje a mohla použít jako to jediné k čemu se hodí. Živý štít.

Meyers se bojí. Je to z něj cítit a pach se nedá zamaskovat, rozhodně ne před vlkodlakem. Franks celou dobu snad ani nemrká, jen pevnou, nehýbající se rukou drží mířidla přesně mezi Meredithinima lopatkama. Meyers se nechá vytáhnout, je dostatečně chytrý aby věděl, že prát se s vlkodlakem nemá příliš velkou cenu, ne pro běžného člověka... I tak ale drápe vlkodlaččinu ruku, přinejmenším aby sobě koupil trochu kyslíku a hlavně - možnost mluvit. To očividně dělá rád a pokud se z Franksova výrazu dá usuzovat, právě k nelibosti obřího agenta.

"Počkej! Počkej, zatraceně." Někde v sobě najde dost síly pokusit se Meredith natlačit na zeď za ním, ale jak mu to vyjde záleží jen na tom jak překvapená vlkodlačice je. "Chceme sundat tvoji smečku. A potřebujem pro to tebe a Kellyho." Chvíli počká, jestli to získalo Meredithinu pozornost a pokud ano, pokračuje. "A odměnou by pro vás bylo vyškrtnutí ze seznamu lovených jedinců, tak necháš mě už zatraceně mluvit?" Zasyčí.

Pokud chci udržet potřebný balanc, musím chtě nechtě udělat krok vzad a ocitnout se mezi Meyersem a zdí. Mám sice silovou výhodu, ale Meyers je přeci jen o něco větší než já a já se s ním nechci zbytečně přetahovat. To, že si odtáhne moji ruku od svého krku je jen ovšem má dobrá vůle. Asi toho budu litovat, že ho nechám žvanit, ale...

"Chcete sundat Bety? Na to mě nepotřebujete. A já už smečku nemám a nehodlám na sebe namalovat cejch odpadlíka a zrádce," zavrčím. Bety by si tohle ani nezasloužili. Vždy tak úzkostně dbali na dodržování pravidel až mě to vyštvalo do náruče magorů z Černé Luny.
"Ššššh," znovu mu ten krk stisknu a posunu se blíže ke dveřím, "pokecáme si až venku, co ty na to."