Krvavé dny temna
hrálo se Jindy
od: 08. dubna 2009 11:42 do: 01. prosince 2010 21:35
Dobrodružství vedl(a) Vorondil
| |
 | Děj se odehrává v zemi dlouhých polí,tmavě zahalených lesů,špičatých vrcholků,chladného moře a skal ostrých jak břitva.Země úrodná a bohatá se mění na bažiny a močály,udupané a udusané kopyty koní a těžkými železnými botami rytířů.Země posetá železem a jinými zbraněmi,země spustošena válkou a dlouhými temnými roky,kdy ani světlo nemá kudy projít přez temné a nabumřelé mraky temnoty.Země,která trpěla dlouho a dlouho ještě bude,protože znesvářené rasy země se nevzdají boje o svobodu a nadvládu nad zemí,která jim byla před dlouhými roky dána a svěřena pod ochraná křídla.Elfové zanevřeli nad krajinou a stáhly se do svých krajů,nedotčených válkou,ale nic není věčné.Mnohé rasy lidí válčící jak proti sobě,tak proti stvůrám horším než samotní skřeti,bloudící po této zemi.Máte jen jednu možnost,buď se vzdáte a zemřete,nebo budete bojovat za svou víru,za svoji zem a za svobodu.Co si vyberete? |
| |
| Marin Fayt: Alornie Stojíš na rozlehlém poli Alornského královstvý,zde,kde cítíš,že začíná velké dobrodružstvý.Stojíš na kamenité cestě vysypávané pískem,aby kopyta koní nebyla poškozena dlouhou cestou.Po obou stranách máš pole a sem tam na obzoru je vydět les.Pole jsou zanedbaná a obrostlá plevely.Zvěř se pase na obzoru a poznáš v ní srnky hledající trávu s kapičkami rosy po chladném ránu.Ptáci na obloze zpívají a obloha je jasně modrá,sem tam nějaký mráček,ale není vydět,že by mělo pršet.Slunko svítí silným letním žárem a krásně tě hřeje do tváří.Slabý výtr ofoukává tvé tváře a hraje si s tvými vlasy.Na obzoru se objevý skupinka jezdců a blíží se po cestě z údolí k tobě,zatím nerozeznáváš nic z její zástavy a z jejich brnění.Jsou to jen rozmazané postavy v dáli.Když se otočíš na druhý konec cesty,nikoho nevydíš.Cesta se stáčí doprava a lehkým stoupáním do kopce na kterém je na jeho svahu hodě hojně porostlá zelená tráva s krůpějemi rosy. |
| |
| Petr Gidamder: Alornie Je ráno a svítí slunce,když se probudíš.Ležíš na seně jednoho z domů v této malé vesnici,spíše stodoly,podle zchátralosti a popisu budovy je to stodola.Naproti tobě jsou dva domy a okolo chodí lidi,spoře,ale oblečeni v látkách a kůži.Na obloze není ani mráček a voňavé seno tě praští svou vůní přes nos.Je to typická vůně venkovské vesnice.Přes trám máš opřené plátové brnění a své zbraně,meč a válečné kladivo.Kůže se ti větrá na jednom trámu nad vchodem a houpe se pod slabým vánkem ze západu.Seno je lehce navlhlé krupějemi rosy.V noci musela být zima,ale nijak ti to nevadilo,se svou zběhlostí v přespávání pod širým nebem.Když se pokusíš zvednout zamotá se ti hlava a ty spadneš zpět do měkkého sena a oči upřeš do polorozpadlé střechy stodoly.Příšerně tě bolí hlava,nejspíše si myslíš,že si to přehnal s pitím,ale nevíš to jistě.Vůbec si nic nepamatuješ. |
| |
 | Seník S několika kletbami se pomalu posadím . “ Musím si příště dávat pozor, co jak a s kým piju.“ prohlásím jen tak všeobecně a začnu si oblékat zbroj . Nebýt lety nabyté praxe měl bych vcelku problém. Takto ovšem mi to jen trvá trochu déle než je obvyklé. Nesnáším svoji zbroj, připomíná každý den krev jenž byla mnou prolita, přesto je to můj nejcennější majetek a proto se o ni s úctou starám, byť se nedá použít k ničemu jinému než prolévání krve. V mojí bolavé hlavě s rodí nápad. Když ji zahodím, nebo prodám bude se mi cestovat podstatně snáz a já si nebudu každým krokem připomínat, že nic neumím. Chvíli si s touto myšlenkou pohrávám Jenže, když ji zahodím a nebo prodám , kde mám jistotu, že se nedostane do rukou nějakého vraha ? Raději si ji nechám a budu konat dobro než, abych riskoval, že díky ní někdo vyvraždí bezbranné. dooblékám se a zvednu poslední část zbroje přilbu se. Dnes je příliš krásný den a mám příliš bolavou hlavu než, abych ji tížil tímhle kusem kovu pronesu a pověsím si přilbu k opasku. Připásám si meč a přes záda si hodím kladivo a vyjdu do nového dne v naleštěné zbroji. Byť zbroj zažila lepší doby stále je v dobrém stavu , stejně tak jako meč , který působí jako pouhý řeznický nástroj. Bez příkras , bez zdobení , jen prostá kvalitní zbraň , kterou lze vidět v rukou desítek žoldáků. Úplným protikladem k strohosti mých ostatních věcí je mé válečné kladivo , to je naopak překrásně zdobeno stříbrem a rukojeť je obalena ze vzácné kůží. Každý , kdo si mne dnes prohlédne rychle mi jde s cesty. Nejsem nijak moc svalnatý, ale zbroj udělá i s sušinky na pohled siláka. Já jsem velmi silný dokážu se svým kladivem bojovat i několik hodin nastane-li ta potřeba . Šedé vlasy a ledové oči značí, že jsem toho viděl více než je zdrávo. Můj naštvaný pohled vyvolaný bolestí hlavy dodává mému zjevu nebezpečný ráz. Jdu ke studně naplnit si vaky s vodou Cestou se rozhlížím, co se děje ve vesnici . |
| |
 | Pole Je skoro hřích být vzhůru tak brzo. Zastíním si rukou oči, abych se mohla rozhlédnout kolem. Plevelem zarostlá a vysušená pole vůbec nepůsobí přívětivě. Když si všimnu srnek, chvíli si pohrávám s myšlenkou rozšíření zásob jídla, ale nakonec ji zavrhnu jako příliš namáhavou. Skloním hlavu a špičkou boty popostrčím kamínek ležící na zemi. Rukou si odhodím vlasy z obličeje, když zafouká vítr. Při té příležitosti zvednu oči a zpozoruji skupinku jezdců na obzoru. Ne že bych je viděla ráda.. Kdo to může být? Zaseknu se v pohybu a chvíli přemýšlím, jak se zachovat. Tady se nikde neschovám. Snad bude stačit vypadat mírumilovně. Trochu skepticky pomyslím na lesklé kovové bodce, zdobící ramena mého pláště. Mírumilovně v rámci možností. Konec konců, mají koně a nějaký by se mi hodil. Začnu se pomalu courat po cestě ke svému cíli. Až na už zmíněné okování pláště vypadám docela normálně. Tedy-kdybych seděla na koni. Nejsem nijak vysoká, něco kolem 160 cm. Mám tmavě červené jezdecké boty a šedé jezdecké kalhoty, přes které částečně sahá sukně se širokými rozparky, dlouhá pod kolena. Šedou košili mám přepásanou černým zdobeným páskem, ke kterému je připnutý i meč, jehož jílec je momentálně obalený pruhem bílého plátna. Od ramen až ke kolenům mám tmavě červený plášť. Tmavě rezavé vlnité vlasy mám sepnuté do uzlu, aby moc neotravovaly. Obličej je trošku delší, ale příjemný na pohled. Vévodí mu zelené, trochu sešikmělé oči. |
| |
| Marin Fayt: Alornie Ptáčci štěbetají a začíná být pomalu dost dusno.Jak se přibližuješ k jezdcům nachvíli ti zastíní pohled svit slunce a když se ohlédneš,už tam jezdci nejsou.Příroda je milá a klidná.Stojí na cestě jen koně a nic jiného nevidíš,přecejen si pořád daleko od místa,kde stojí koně.Rozhlížíš se,ale jezdce nevidíš.Les,který je kousek od koní se naklání pod náporem větru a cesta po které teď jdeš se stáčí směrem doleva a mírně z kopce.Do bot se ti dostává písek a sluneční svit dráždí tvou tvář.Vítr docela utichl,sem tam trošku chladně zafouká.Koukneš se a koně jsou stále ještě daleko v údolí. |
| |
| Petr Gidamder: Alornie Cestou ke studni potkáváš vesnická děvčata,jsou spoře oblečena a mají většinou dlouhé volně nošené vlasy,se kterými si pohrává vítr.Běhají okolo tebe a hlasitě se smějí.Vypadá to,že vesničané z tebe strach nemají a každy,kdo tě potká tě uctivě pozdravý a ještě se maličko,symbolicky ukloní.Cesta ke studni vede z kopce a ty máš možnost prohlédnout si celou vesnici,protože je to taková vesnice podél cesty.Je tu tržiště o třech stáncích,kovárna,stáje a hostinec a obytné budovy.Dojdeš ke studni,za smíchu děvčat,která pořád okolo tebe za parného letního slunka pobíhají.Pohlédneš do studně a uvidíš vodu,třpití se a připadá ti jako nástroj pro tvoji neukojenou žízeň,zvláště po velké opici,kterou máš z nějakého moku.Je tu vědro na laně a kamená studna z pískovce.Nejseš si jist,nepoznáváš tento kámen.Náhle přijde jedna dívka blíže k tobě a vezme vědro a hodího do studně.Otočí se na tebe a s usměvavou tváří pronese jemným hláskem.Promiňte velectěný pane.Na tváři se jí objevý úsměv a vezme za lano a vytahuje vědro s vodou. |
| |
| Cesta Zamračím se a zrychlím v chůzi. Už abych byla někde ve stínu. Zrovna chci začít nadávat na sluníčko když zjistím, že jezdci se něka vypařili. Pro jistotu zamrkám a podívám se ještě jednou. Pořád vidím jenom koně. Zvláštní. Buď jsou neviditelní, nebo jsem se zbláznila. A nebo se taky zbláznili oni a rozhodli se udělat si pěší procházku. Zastíním si oči rukou a důkladně se rozhlédnu. Mohli mi k těm koním klidně rovnou dát i cedulku s věnováním. Ušklíbnu se tiše se vydám k lesu, abych se ke koním nehrnula tak viditelně. Třeba se tu jejich majitele někde shovávají a já přece chci vypadat mírumilovně. Dostanu se do lesa a začnu vyhlížet, který kůň je ke mně nejblíž, který vypadá nejlíp a který by se mi nejsnáze.. říkejme tomu půjčoval. |
| |
| Marin Fayt: Alornie Když doběhneš na kus od koní,stále nevidíš jezdce.U lesa je stín a tak tam pomalu nejsou vidět ani ty koně za urputného svitu slunce.Tak se vidáš oklikou z cesty zezadu k lesu.Procházíš lesem a je tu docela chadno a stín.Stromy jsou zelené a pěkně bujné a mohutné.Procházíš lesem a dostáváš špatný pocit.Dojdeš na kraj,rozhrneš křoví a pohlédneš,kterého koně si ,,vypujčíš´´.Jenže se ti naskytne jiný pohled,než by člověk čekal.Koně jsou neklidní avšak stojí na místě.Okolo místa boje je spousta šípů,ve štítech,tak v samotných lidech,ve kterých poznáš původní majitele koní.Tráva a cesta je zabarvena krví a krev protéká zkrs písčitý podklad.Všichni jsou nejspíše mrtví,protože se nikdo nehýbá.Slabý vítr odfoukává vlasy mrtvých do jejich tváří.Nikoho si neznala,ale sevře ti hrdlo divný pocit úzkosti.Dochází ti běh událostí.V tom okamžiku,co ti slunce svitlo do očí někdo z lesa,podle stop nějací lidé postříleli luky jezdce z koní a nechali je tam ležet,měli dost času na únik,ale co když jsou ještě zde?Stín tě chladí a stromy se šustotem se ohýbají pod silou větru,který z nějakých důvodů silně zesílil a trošku se setmělo.Když se podíváš do korun stromů,uvidíš,že slunce zahalil mrak,mrak,když na obloze široko daleko nebylo tohoto černého mraku. |
| |
| U koní Ve chvíli kdy poznám, co se tu zcela evidentně stalo se zarazím a o krok couvnu. Zamračím se a rozhlédnu se kolem sebe. No to potěš.. Jak to, že jsem nic neslyšela? Hlavou mi víří různé myšlenky, mezi nimi i ty méně hezké, jako třeba pobrat co můžu a utéct. To se ale trochu příčí i mně, navíc mám trochu strach z toho, že se tu ještě někdo může schovávat. Nemám sice nic proti tomu půjčovat si cizí věci, ale zabíjet kvůli tomu je mi silně proti srsti. Jakto, že jsou koně ještě tady? Buď jsou vážně tak výborně naučení, nebo je tady něco drží. To pak ale nechápu co. Mračím se čím dál tím víc. Když silně zafouká vítr, otřesu se a podívám se na nebe. Mrak na obloze vůbec nevypadá přívětivě. Ale já sakra koně potřebuju! Nemůžu se tady plácat pěšky, ještě k tomu za bouřky. Potřebuju do vesnice, najíst se, vyspat se a pokud možno ze sebe i seškrábat špínu. Nechce se mi ven z lesa, ale stejně tak se mi nechce chodit pěšky. Tiše zamlaskám jen tak, aby mě slyšeli koně. Někteří bývají naučení, aby přišli. Přinejmenším si mě všimnou. |
| |
| Marin Fayt: Alornie Stromy šustí čím dál více,po zamlaskání se pár koní otočí na tebe,ale zůstanou stát jako přikovaní k zemi.Když jim pohlédneš do očí,uvidíš něco děsivého,co se těžko popisuje.Náhle se úplně setmí a vítr přidá na síle.Spustí se velký liják a není vidět ani na 5m od tebe na vystrašené koně,kteří se snaži hýbat,ale očividně jim to nejde.Jen v mžiku vidíš hýbnutí jejich svalů,ale nic se neděje.Je tma a déšť přidává na intenzitě.Už nevidíš ani koně a vidíš jen na 3m.Náhle zaburácí hrom a blesk rozčísne nebe a tobě se osvětlí část pole s cestou před tebou.Jenže zhasne a už zase vidíš jen ty mizerný 3m.Znovu se obloha rozsvítí a 5m od tebe stojí postava v temné kápi.Dýchá,je vidět kouř od úst.Má tmavou kápi s tmavým pláštěm a do toho déšť.Osoba je celá promočená,ale očividně jí to nevadí.Ruku má na meči,který má u pasu a ty vidíš tuto událost jen díky blesku z nebe,který ti osvětlil pláň.Nejsi si jistá,jestli si všiml,že si ho viděla,ale musíš rychle něco udělat,to je ti jasné.Vlasy ti těžknou pod návalem kapek deště a v botách ti nehorázně čvachtá.si promočená na kost a tím cítíš,že si ztěžkla.Tvé oblečení nasálo vodu a hůře se můžeš pohybovat.Cizinec se blíží,tiše a bezespěchu. |
| |
| Les Úžasně. Opravdu výborně. Couvnu pár kroků zpátky do lesa. Přimhouřím oči, aby mi do nich přestala téct voda. Promočené vlasy si připlácnu k hlavě, aspoň nebudou tolik překážet. Blesk mi osvětlí postavu stojící kousek odemě. Tohle je ale hodně divná země. A taky by mě zajímalo, na co jsou mu koně. Natáhnu ruku za sebe a přejedu jí po mokré kůže stromu. Napadne mě vytasit meč, ale radši bych to vyřešila pokud možno v klidu. Pošoupnu se o krok dozadu a naštvaně se zamračím. V botách to čvachtne a mně je v tu chvíli jasné, že s vlněným pláštěm nasáklým vodou těžko někam uteču. Vylézt na strom? Zahrabat se pod zem? Ještě jednou se rozhlédnu kolem sebe, jestli se nezjeví můj anděl strážný, ale když to na to nevypadá, radši se narovnám a snažím se vypadat jako mírumilovný, leč ozbrojený člověk. Zhluboka se nadechnu a čekám, jak se celá situace vyvine. |
| |
| Marin Fayt: Alornie Když se narovnáš,poznáš,že to nebyl zrovna dobrý nápad.Vedle hlavy ti přistane šíp,přesně do stromu vedle tebe.Odtrhne se kus kůry a na chvíli tě oslepí,když se podíváš před sebe znovu se zděsíš.Vydíš jen čepel meče,jak sjíždí nad tvou hlavou po tvých vlasech znovu do stromu,kde zanechá značnou díru.Na to spatříš svého útočníka.Vlastně víš jen to co jsi vyděla dříve,jen má toulec se šípy a luk na zádech a na plátovém brnění nepoznáváš znak.Je to ošoupaný lev se čtyřmi rukami.Ale vůbec se nezdá,že by cizinec byl nějak unaven./točí stále bez rozmyslu a tobě se daří uhybat,jen díky jeho těžkopádným útokům.Někdo další však po tobě střílí šípy a ty nevíš odkud,což je zlé.Ovšem zvláštní je,že nikdy neohrozí svého spolubojovníka a to střílí bez přestávky a vždy mine svého spolubojovníka.Jako kdyby šípy věděli kam létat. |
| |
| Les První věc kterou udělám je, že se bleskově přikrčím a vyškubnu ze stromu zbytek šípu. Ani nestíhám na nic myslet, když už, tak na spoustu ošklivých nadávek. Všimnu si plátového brnění. Kdybych měla čas, rozhodila bych rukama. Na druhou stranu si ale všimnu, že se nepohybuje nijak koordinovaně. Šípy sice létají pořád, ale přeci jenom je tma a skrz strom těžko proletí. Na zlomek vteřiny s lítostí pomyslím na koně, kterého se nejspíš budu muset vzdát. V ruce stisknu šíp, který jsem předtím vyndala ze stromu. Pokusím se ho bodnout útočníkovi do ruky nebo do obličeje, podle toho, k čemu se dostanu dřív. Pak se otočím směrem do lesa a rozběhnu se pryč. V běhu si sundám plášť, aby mi nepřekážel a povolím přesku držící meč v pochvě, kdyby přišlo na opravdový boj. |
| |
| cesta k studni Beze spěchu procházím vesnicí. Zamyšleně si prohlížím tržiště. Hmm, měl bych si nakoupit zásoby na cestu . Bůh ví, kdy se zase dostanu zpět do civilizace . Půst není mím oblíbeným zvykem rytířských řádů. Smích a zájem vesnických děvčat je mi ze začátku příjemný, ale postupně ve mně narůstá rozmrzelost jejich hlasy skvěle rezonují v mé hlavě a já se tak cítím ještě hůř. Konečně stojím před studní nahlédnu dolů . Jedná se o zvyk s výprav v některých vesnicích, kde jsem byl byli ve studnách mrtvoly. Když se mi do tváře vrátí odlesk zajisté chladné vody , srdce mi pookřeje . Už se chci natáhnout po vědru, když se vedle mne zjeví jedno s děvčat a předběhne mne. “ Nic se neděje , počkám . Jak je já nejsem velectěný pán . Nejsem šlechtic a nemám právo na takový titul. .“ vrtím zpola vážně hlavou . Copak jsem tady vyprávěl ? Doufám , že žádnou vojenskou historku ! Kruci, určitě ano . dodám sám pro sebe , když se zamyslím nad reakcí lidí jenž mne dnes potkali . “Pomohla by jsi mi naplnit vaky na vodu? Po včerejšku se mi nějak třese ruka a bolí hlava.“ požádám přívětivě dívku. |
| |
| Petr Gidamder: Alornie-Vesnice Antaria Děvče se usměje a vezme ti z ruky vaky s vodou.Svými jemnými ručkami vezme vak a ponoří ho do vědra,bublinky z vaku vyprchají a dívka se usměje.Až se naplní,vezme další.Beze slova,jen se usmívá.Pak pohlédne na tebe a se zářivím úsměvem pronese.Tady jsou můj pane.Podá ti vaky plné čerstvé a chladné vody.Cítíš jak tě chladí v rukách a jak ti slunce opaluje tvář vytrvalím,leč slabším svitem.Dívka sebou zašije a už to nevydrží.Pane?Zeptá se.My v naší vesnici nemáme mnoho návštěv,od té doby co je válka vesnice Antaria poznala jen to nejhorší.Dnes je tu klid,ale kdo ví,kdy sem přijedou zase Alorni,či Angarakové.Loupit a krást.Alorni si jen vezmou zásoby,vodu a seno pro koně,ale ti Angarakové...Pohlédne lítostivým pohledem k zemi.Pane?Vy jste rytíř řádu z Arcia?Jen co to dívka vyslový,všichni vesničané skoprní a bedlivě poslouchají co odpovíš,jako kdyby to bylo něco hodně důležitého. |
| |
| Marin Fayt: Alornie Ani si nevšimneš,jestli si ho zranila a utíkáš.Šípy tě pořád pronásledují,jako kdyby vnímaly každý tvůj pohyb.Utíkáš dál až vyběhneš z lesa přímo do náruče vysokého muže v kožešině s velkou sekerou nad tvou hlavou napřaženou.Barbar se ďábelsky zasměje a sekne vší silou do tvé hlavy.Jen tak tak uskočíš a sekera se zasekne do trávy.V tu chvíli vyleze z lesa temný muž v kápi a kupodivu nezraněn.Tvé divoké máchání šípem,před jeho obličejem nemělo žádný efekt.Barbar se otočí na temného může a ustoupí krok zpět.Oba na sebe pohlížejí a přehazují si zbraň v ruce.Ty ležíš na zemi mezi nimi,blíže k barbarovi.Nemůžeš odhadnout,jestli se chystají na sebe navzájem,či na tebe společně.Jejich děsivé výrazi s častými úšklebky a barbarovým plivnutím na zem vedle tebe v ustavičném a vytrvalém dešti působý hrozivým dojmem.Najednou přiletí šíp a těsně vedle tvé hlavy do trávy.Barbar překvapeně vyvalí oči a muž v kápi se rozeběhne v tu chvíli překvapení k vám s napřaženým mečem. |
| |
| Úprk Odkdy šípy padají jen tak z nebe?! Plášť mám zmuchlaný pod jednou rukou, druhou si kryju obličej před deštěm a spoustou větviček, které šlehají kolem mě. Když narazím do muže vyděšeně vypísknu a upustím plášť na zem. Sekera prosviští kolem mě a já v pokusu uhnout spadnu na zem. Vytřeštím oči a hmátnu pod sebe, o svůj plášť bych nerada přišla. To, že je muž který mě napadl předtím nezraněný mě nijak moc nepřekvapuje. Šíp, který přistane přímo vedle mě mě probere z přemýtání, koho asi kdo chce zabít. Bleskově se vyhrabu na nohy, i když to na kluzkém povrchu úplně dobře nejde. Plášť chytnu tak, aby se v tom nejnutnějším případě daly bodce na jeho ramenou použít jako zbraň. Má vůbec cenu utíkat? Když se muž v kápi rozběhne k nám, udělám pár kroků pryč a za barbara. Meč ale netasím, protože kdyby na to přišlo, o dost hůř by se mi s ním utíkalo. Nepřestávám se vzdalovat, ale tentokrát už jen pomalu couvám, abych měla přehled o obou mužích. |
| |
| vesnice Vyslechnu si dívčinu řeč aniž by se mi ve tváři pohnul jediný sval. Je válka a v ní trpí i tito neviní lidé. Už je mi jasné proč mne všichni zdraví a chovají se tak uctivě. Jsem osamělí válečník, který se nechová, jako by mu tahle vesnice automaticky patřila. Všichni ti prostí lidé tiše doufají, že je ochráním před vším zlým, co by je mohlo potkat . “ Ano jsem rytíř řádu Arcia . Přísahal jsem, že budu chránit slabé a ty jenž se bránit nemohou. Jenže pokut ode mne očekáváte, že se postavím některé z armád , jenž plundrují naši zemi musím vás zklamat. Cením si vaši pohostinnosti, která je v těchto dobách vzácná, ale ani já se nedokáži postavit celé armádě. Než bych zemřel v marném boji raději budu putovat a pomůžu těm , jenž pomoci dokáži. Dokut nás náš Komtur pod svou zástavu nikdy nebudou rytíři, jako já schopni zastavit pohromu, jenž se snesla na váš kraj. Rád vám ovšem pomohu, pokut vás by vás sužovala nějaká jmenovitá jednotka, nebo banda.“ prohlásím klidně a dost hlasitě na to, aby mne všichni vesničané dobře slyšeli. Vezmu své vaky a vydám se zpět ke svému koni. Tak a jetu ta samá písnička. Vesničané nejsou schopni pochopit a nebo nechtějí pochopit , že jeden válečník ať sebe lepší se nemůže postavit stovce mužů. Jen doufám, že si svou frustraci nepokusí vybít na mně. Nerad bych někomu z nich ublížil. |
| |
| Marin Fayt: Alornie Temný muž v kápi běží pořád k vám a nezastavuje,ba naopak přidává na rychlosti s napřaženým jeden a půl ručním mečem k seknutí.Barbar sebou oklepe a vzpamatuje se.Bohužel na tvé neštěstí tě chytne za plášť v mezeře mezi bodci a silným máchnutím ruky tě doslova hodí na muže s kápí aby zbrzdil jeho postup.Spadneš přímo na něj za běhu.odrazíš se od něj a díky mokrému povrchu vašich oblečení sklouzneš po jeho nohy.Temnému muži se moc neděje,jen se trochu ohnul dozadu a pak se narovnal a pohlédl na tebe svýma chladnýma očima.Pak se podíval na barbara,který za velkého válečného pokřiku napřáhnul sekeru a běží mu vstříct.Muž v kápi tě chytí za ruku a silou tě odhodí z pole běhu barbara.Muž napřáhne meč a běží vstříct barbarovi.Ovšem nevypadá vůbec vystrašeně,ani z barbarova válečného pokřiku. |
| |
| Porůznu Všichni se zbláznili!! Nevydržím to a zakřičím nahlas. Potřebuju ze sebe nějak dostat adrenalin, vztek a strach. To, že mě použil coby vrženého předmenu mě ani tolik nepřekvapí, konec konců se to dalo čekat. Když mě ale muž v kápi odhodí z cesty, není to úplně očekávatelná akce. S naštvaným vrčení se znovu vyhrabu na nohy a zcela bez důvodu si zapnu plášť. Zhluboka se nadechnu a uhladím si vlasy. Hlavou mi létá spousta myšlenek, většina se týká hlavně možností útěku. Setřu si vodu z čela a oči. Rozhlédnu se kolem. Kdybych to tu alespoň trochu znala. znovu si vzpomenu na koně, ale i na z nebe padající štíty. Začnu pomalu couvat, ale nepřestávám sledovat oba bojující. Stejně mě nenapadá, kam bych utíkala. |
| |
| Marin Fayt: Alornie Oba muži nereagují na tvá slova,ba v běhu se to ani nedá.Oba muži se divoce srazí a ty tušíš,že se asi nechtějí jen přivýtat.Jak couváš zpět pozoruješ krvavou bitvu dvou mužů. Muž v kápi mocným máchnutím meče odrazí do strany barbarovu sekeru a barbar trošku couvne,dá si sekeru napříč a vykrije útok mečem na jeho hlavu.V dešti je vydět,že se oboum špatně bojuje a to zdá se vysvětluje neohrabanost obou mužů,i to,proč tě muž v kápi dávno neprobodl.Muž v kápi se napřímí a sekne z prava dolu do nohou barbarovy.Ten si volnou rukou shrne plášť a obmotá muži v kápi meč a prudkým máchnutím mu ho vyrve z ruky a odhodí asi 5m od obou mužů.Muž s kápí na nic nemešká a ve stejný okamžik přeskočí letící sekeru v rozmachu od barbara a udělá kotoul k meči a vezme si ho.Přikrčen vykryje další útok a odplivne si.Zvedne se a sekne barbara zespoda do břicha.Z barbarova oblečení není jasné,jestli muž v kápi vzal seknutí níže a zbavil barbara cosi mužského mezi nohami.Bohužel to halí oblečení.Avšak barbar zařve a vytryskne mu z těla krev.utře si vousy od krve a pokračuje ve výpadech na muže v kápi,jako by se nic nestalo.napadá tě zbrklý útěk,ale od toho tě odradí šíp,který ti rozčísne vlasy a spadne vedle tebe.Zdá se,že tvé mokré vlasy pořádně rozcuchal.Když pohlédneš na oba muže zjistíš,že boj už postoupil.Muž v kápi krvácí z ruky a barbar pokulhává asi 5m od něj.Oba jsou znaveni a opírají se o své zbraně.Chladně se na sebe dívají za prudkého neustávajícího deště.Tenmto déšť jim smývá pot a krev a mísí se to s trávou na zemi,která je hojně zakrvácena a vytrvalým deštěm silně zabahněna. |
| |
| Petr Gidamder: Alornie Odcházíš od studně a všichni na tebe koukají udivenými zraky s vyvalenýma očima.Si asi v půli cesty vesnicí,když tě chytne za ruku stejná dívčina,která tě zastavila u studně a pomohla ti naplnit vaky s vodou.Pohlédne na tebe zářivýma očima a tiše promluvý.Nežádáme vás pane o to,aby jste sám stál proti celé armádě,ale rytíři z Arcia jsou obávaní válečníci,jsou to ochránci dobra a této země.Posloucháš,jak ti s nadšením vypráví o tom,co slyšela o Arciu a poté jí nadšení upadne a ona se na tebe podívá sklesle.Pane,jen sme chtěli vědět nějaké zprávy z Arcia.Nikdo neviděl dlouhou dobu žádného jejich rytíře a všichni co se vydali do Arcia se nevrátily.Nikdo neví co se děje.Vždy nás chránili a teď už dlouhou dobu se o nich nic neví.Pak na tebe pohlédne vyzívavým pohledem a dychtiva tvé odpovědi.Co se prosím vás stalo rytíři,že nás už Arcijští rytíři nechrání a nejsou nikde a neni po nich ani stopa.Jste první vyděný rytíř v obou královstvých za hodně dlouhou dobu.Máte nějaké zprávy z Arcia?Její pohled je čím dál víc žalostnější a sluneční svit tomu přidává neblahý nádech beznaděje. |
| |
| Talis Nüthiel Nacházíš se v říši lesních elfů,je slunečný den a na nebi je jen pár mráčků,které by mohly pokazit mnohým náladu.Ptaci zpívají a sedají na vzrostlé a mohutné,bezpochyby staré stromy.Tvé dobrodružstvý tě zavedlo do lesa této země.Les je to překrásný,neposkvrněný.Sálá z něj moc a magie.Procházíš jím a on jako kdyby ti ustupoval a odhaloval cestu vpřed.Když vylezeš z lesa naskytne se ti pohled na hlavní město říše a to je Nüthiel.Elfové tu mají vysoce zdobené domy a obydlené stromy.Okolo teče řeka a vzadu jsou skály.Ráj na zemi,tak to mnohým připadá.Elfové si chodí sem a tam,do práce či jinam.Je odpoledne a tak jich hodně dohodovává u jednoho ze stolů plných jídla a pití.Naproti tobě je elf s elfkou.Sbírají suché dřevo na oheň.K tobě se však blýží jeden elf v nablískané zbroji s dlouhými blond vlasy s helmou,která je v ruce.Má kroužkovou zbroj a přes ní modrou zářivou tuniku.Má namířeno přímo k tobě. |
| |
| Alornie Ne , znovu ne . Proč mne nutíš prožívat to všechno znovu ? Ne. moje rysy každým slovem tvrdnou až dívka najednou zjistí, že mírně usměvavé tváře , hledí do tváře berserka. Než stihne utéci tak ji zachytím za krk a svou ocelovou pěstí si ji zvednu do úrovně očí a ona má poprvé možnost dívat se zblízka do tváře smrti. “ Proč vás nechráníme? Kam jsme se poděli ? Že jsem první s rytířů Arcia, co k vám zavítal ? Víš ty proč ?“ zeptám se hlasem při kterém mrzne oheň a dívka stojící na špičkách jen slabě zavrtí hlavou. “Protože jste první vesnice, kterou nedostihla válka! Každou vesnici, co jsem navštívil hořela a kolem mne se míhali meče a stékala krev! Desítky mích druhů padli, když se snažili bránit prosté lidi. Nespočet mích druhů padlo při obraně našich tvrzí, proti uzurpátorům, jenž jsme trnem v oku. Celí můj řád krvácí a umírá v této zatracené válce a ty se mne tu jen tak ptáš, kde jsme ?“ můj křik otřásá vesnicí, jako řev raněného lva . Najednou si uvědomím, že stále držím dívku. Prudce ji pustím až se mi poroučím k nohám. “ Není mi ani třicet, ale mé vlasy jsou šedé . Tvář a ruce zbrázděné desítkami jizev. Moji zbroj zakalili hektolitry krve s části i mojí. Chápu vaši naději s mím příchodem znovu přišla naděje . Dál stejně, jako ostatní mí stále živí druhové dodržuji kodex . Budu bezbranné bránit a se zlem bojovat, jenže i mně ubývá s každou vypálenou vesnicí , zhanobeným chrámem a mrtvím přítelem síla k boji !“ Vracím se ke svému koni a naprosto ignoruji pohledy případně reakce vesničanů. Jen ruka na jílci meče dává tušit že jsem na své okolí nezapomněl.“Jak dlouho bude trvat než zůstanu ležet někde v tratolišti krve ? Den …….týden …….měsíc ? Proč , za co .“ hovořím sám k sobě a bolavá hlava začíná ještě víc bolet při myšlence, že nejsem schopen říci těmto dobrým lidem dobré zprávy . |
| |
| U lesa Když zjistím, že se pozornost obou mužů odvrátila od mé osoby, trochu se mi uleví. Důkladně se rozhlédnu, protože se mi tady zůstávat nechce ani trochu. Udelám dalších pár kroků dozadu. To snad není pravda.. Když muž s kápí sekne do toho druhého, trochu sebou cuknu a zamrazí mě. O to radši bych utekla, ale je tma, neznám to tu a ani nevím, kam bych měla utíkat. Když přilítne další šíp, polekaně uskočím. Bezmyšklenkovite uhladím rukou vlasy, kterými proletěl. Zvednu pohled nahoru a rozhlédnu se po temném nebi. Udělám dalších pár kroků dozadu, ale nijak rychle, nerada bych, aby se na mě začaly sypat další šípy. |
| |
| Petr Gidamder: Alornie dívka ti spadne k nohám a automatycky vezme nohy na ramena.sedláci jen kulí oči a zlostně na tebe dívají.když dojdeš ke svému koni a otočíš se slunko ti na chvíli zakryje výhled a když ustoupí uvidíš před sebou dav vesničanů s vidlemi kopími a jinými nástrojemi na zemědělstvý a noži.Bohužel nedrží jen to.Dívka,která v tebe tak věřila a tys jí ublížil vystoupne z řady.Surovče!Zařve a hodí po tobě kámen a ten se odrazí od tvé zbroje.Lháři a zlosyne!Využils naší pohostinosti!Přidají se jiní.Nemůžeš být rytíř řádu,protože si jen surovec a další despota,měli sme tě dávno vyhnat!Přiletí dalších pár kamenů a ty je odrazíš díky plátové zbroji.Přiletí k tvému údivu i pár rajčat,které ti surově zaplácají zbroj.Vypadni!Zrádče!Lumpe!Bídáku!Jen tak tak nasedneš na koně,který dostává rány od kamenů a od rajčat stejně jako ty.Náhle přiletí kámen a trefí tě do hlavy,začne ti téct krev a v červené agónii vidíš jak se na tebe hrne spousta vesničanů se zbraněmi a zemědělskými nástroji. |
| |
| Marin Fayt: Alornie Muži těžce oddychují.Ustupuješ zpět,když si najednou všimneš,že se oba dívají na tebe,jak couváš.Když v tu chvíli tě do tváře škrábne další šíp.Když si tam sáhneš krvácí ti ta ranka po šípu.Náhle se muž v kápi zvedne a kráčí volnou chůzí k barbarovi.Tak dost!Skončeme to!Zakřičí a tebe překvapí,že ten muž promluvil.Barbar se na něj podívá vyděšeným pohledem a za opory sekery se zvedne,ale je vidět,jak se převažuje na druhou nohu,kde má výrazné zranění.Odplivne krev z úst a utře si vousy.Až tě zabiju tak znásilním a pak i zabiju tu dívku.Užiju si na tvém hrobě mrzáku!Zařve a skočí s napřaženou sekerou po muži v kápi.Ten se opřel před chvílí o meč a oddychoval.Barbar se přiblíží nevýdanou rychlostí a muž v kápi jen vezme za meč a nastavý ho na barbara a ten se sám napíchne.Zapiští,sice to mělo být zařvání podle tvého úsudku,ale tahle událost mu vzala dech.Muž v kápi se k němu přiblíží a povídá.Chcípni ty kryso!Rychlostí,že to ani nepostřehneš a možná také tím,že ti k nohám přistane další šíp vytáhne muž v kápi z barbara meč a z rány začne tryskem vytékat krev do prošlapaného bahna,kde dřív byla trava.Muž v kápi se napřáhne a jedním sekem mu oddělí hlavu od krku.Hlava odlétne k tobě asi 6m od tebe a barbarův pohled se namíří na tebe.Vydíš ten hrůzostrašný obličej hlavy,která k tobě přiletěla.Je to velmi pokřivený obličej,v podstatě by se dalo o tom polemizovat,jak vypadá tvář po oddělení od krku.Ale na to nemáš čas,uvidíš,jak se najednou upře pohled muže v kápi na tebe.Pomalým krokem za vydatného čvachtání v trávě a bahně se blíží k tobě. |
| |
 | Nüthiel Při pohledu na prozpěvující zvířata a rozkvetlé stromy i keře , si ihned vybavim svůj domov. Už je to dlouho co jsem viděl svojí rodnou vesnici ale ještě se tam vrátit nechci. Do světa jsem šel abych získal nějaké zkušenosti a zažil konečně nějaké dobrodužství. Vyšlapnu dlouhá kopec a rozhlídnu se po krajině , kde už se nerozléhá žádný les. Jediné co vidim je hlavně město Nüthiel , kam také mířim. Už z dáli vydim nádhernu krásu města a ruzné elfy , který se všude kolem procházejí. A je to tu zase , doufám že se zase nedostanu do nějakého maléru. Za několik minut dojdu k měsu a první co uvidim je nějaká elfka s elfem , kteří zbírají dřevo. Vubec si jich nevšímam , naopak mně zaujmul elf se zbrojí , který se ke mně pomalu přibližuj. Nevim jesli to je strážný ale pro jistotu počkám až ke mně dojde a připravim se odskočit , kdyby na mně zautočil. |
| |
| Talis: Nüthiel Vyčkáváš až k tobě elf s brněním přijde.Dojde až k tobě a prohlédne si tě.Pak se lehce ukloní.Pane,sem Algeran.Kapitán elfích stráží v Nüthienu.Za ním se objeví další dva ve zbroji a s helmami na hlavě.Dlouhé elfské meče se jim houpají u pasu a do jejich zelených plášťů fouká vítr.Nechci žádné potíže ve městě,jestli vás o to můžu požádat.Dáme si na vás pozor.A zakření se vážným pohledem na tebe.Venku je válka a mi jsme stranou od toho šílenstvý.Proto vás dobrodruhy zde nikdo moc nepřivýtá.Takže pokud budou potíže nebo budete dělat problémy,nebude žádné vězení.Je to jasné?!Poznáš z výrazu kapitána,že nechce být tak nevlídný,ale nejspíš už se tu něco stalo,že jsou stráže tak opatrné. |
| |
| Rozhlédnu se po shromážděném davu Tak a je to tu znovu ! Co teď ? Kdybych neměl tolik popito mohlo to dopadnout jinak , teď už existují jen dvě možnosti. Přemýšlí a hlavou mi probíhá masakr, jenž by rozpoutalo mé kladivo mezi těmi chytráky. Podaří se mi ovládnout nutkáni vrhnout se po muži, který mne označil za podvodníka. Ne, jestli někoho dalšího udeřím, bude to už jen kladivem. To se dnes nesmí stát ! Nasednu na koně a začínám přemýšlet, jak se odsud dostat, když mne do hlavy zasáhne kámen. Moje oči se podlijí krví . Pomalu, ignorujíce přilétající kamení, si nasadím přilbu. Tasím kladivo, jenž mám pověšené přes rameno. “ Jsem rytíř Arcia a proto kdo mi okamžitě uhne s cesty přežije. Kdo mi bude stát v cestě bude zabit. To jest zákon řádu . Překážky kladeny mezi nás a náš cíl, hloupými a nebo nepřáteli řádu musí být odstraněny. Bytosti temnoty nepocítí naše smilování . Stejně tak nikdo, kdož zaprodal svou duši temnotám nemůže spoléhat na milosrdenství ! Tiž, jenž zneužívají svoji moc ke konání zla musí být ztrestání . Slabí musí být ochráněni, viní potrestáni.“odříkávám prastarou bitevní lytanii svého řádu a roztáčím nad hlavou kladivo s charakteristickým zvukem hvízdání. Teď už před vesničany nestojí poraněný rytíř a válečník řádu. Moje zbroj je sestavena, tak aby budila respekt u mích nepřátel a to jsou většinou válečníci . Brnění mé i mého koně mi umožňuje ignorovat kamení . S rajčat si nic nedělám na mé zbroji skončili i jiné tekutiny a stále se leskne |
| |
| Petr Gidamder: Alornie Vesničané stále pokračují v kamenování a rajčatování,sem tam letí salát,nějaké zelí a uvidíš i okurku.Když vyslovíš slova řádu vše utichne.Vesničané se na sebe koukají s vyjevenými pohledy a stojí na místě.Náhle jeden sedlák vystoupí z řady.Vždyť je to lhář!Ostatní kývají hlavou a pronášejí slova souhlasu.Ano!Vyžeňte ho z naší vesnice!Lotr je to!Na něj!A už je to zase nanovo.Vše létá vzduchem a padá na tebe.Okolo tě obestoupí pár sedláků s vydlemy.Stojí okolo tebe,takže nikam nemůžeš jet,jen je volno na jednu stranu a to cestou z vesnice.Sedláci mávají rozzuřeně vydlemi a popohání tvého koně na tu cestu,aby tě vyhodili z vesnice.Táhni lháři!Mrzáku!Zmizni odtud!Řve rozzuřený dav a hází dál věci ve svém okolí po tobě a tvém koni. |
| |
| Nüthiel Vypadají jako nějaký stráže , doufám že nebudou mýt žádný námitky. V naprostém klidu , přistoupím k vojákovi ve zbroji a nechám ho mluvit. Představí se my jako velitel stráží a vysvětlí my omezená pravidla ve městě. Žádné vězení ?? To je bude bez problému. "Pokusim se nedělat žádné problémy , přišel jsem jen na pár dní." Odpovim s klidem a na souhlas kývnu hlavou. Nejdříve si pujdu najít nějaké místo kde bych přespal a pak se porozhlídnu po zbytku města. Stráže mně nechají projít a já se rovnou vydám do cestra města , kde se poohlížím po nějakém ubytování nebo hospodě. |
| |
| Talis: Nüthiel Procházíš městem.Elfové na tebe civí s otevřenými ústy,ale pak pokračují ve své činnosti.Nemůžeš si ale nevšimnout,jak si něco povídají,jak kolem nich jdeš.Náhle se setmí a když pohlédneš na nebe uvidíš mraky,které by mohly pořádně potrápit.Elfové se ukryjí do svých příbytků a ty stojíš skoro sám na ulici ve městě.Začne pršet.Kapky deště se odrážejí od tvého brnění a slyšíš znatelné klapání,jak se rozbíjejí o tvé brnění.Před sebou v silném dešti uvidíš ceduli.Nemůžeš ji přečíst,protože voda už rozmočila tvůj účes a padají ti vlasy do očí,nehledě na kapky deště a tmu,přes kterou nevidíš skoro nic.Zdá se že je to hospoda,ale je pěkně daleko.Když se ohlédneš,uvidíš postavu v černém,v ruce má nějakou čepel,to ještě rozeznáš a nebezpečně se k tobě přibližuje. |
| |
| Fanrod: Nüthiel Sedíš v hospodě na náměstí elfího skrytého města Nüthielu.Sedíš u stolu v levo od dveří.Na stole,který je pěkně vyřezávaný nějakým mistrem máš medovinu v mosazném poháru.V hospodě je poloprázdno.Za barem je hospodská s hospodským,dvě děvečky roznášejí pivo a ostatní pokrmy a nápoje.Naproti tobě je páreček sedláků u stolu a o něčem si povídají.Napravo od dveří jsou 4 strážní v zdobených kroužkových zbrojích s dlouhými meči a luky na zádech.Naproti dveřím jsou 2 hraničáři v ušpiněných věcech se stejnou zbrojí a vybavením.U baru je asi 8 obvyklích štamgastů a 1 se válí na zemi pod stolem a ostatní jsou opilí.Na stěnách jsou pochodně a dům je ze dřeva.Dveře jsou mohutné a pokované.V zadní místnosti se nejspíš vaří,vydíš velký kotel.V rohu je někdo schovaný ve stínu u stolu,když si ho náhle všimneš cukne hlavou a sedí dál.Je celý v černém a zdá se,že na někoho čeká,ale nechce být viděn.Venku se pořádně rozprší a tma zahalí venkovní počasí.Když koukneš z okna uvidíš v dálce v kapkách deště nějakou osobu,ale je hodně daleko a dobře jí nevidíš.Pak k tobě přijde jedna z blonďatých děveček spoře oblečena a zeptá se tě s velkým úsměvem na obličeji.Dáte si ještě něco mladý pane?Usmívá se na tebe a mrká svýma velkýma hnědýma očima. |
| |
| Nüthiel Procházím elfskym městem a snažím se nevšímat okolní obyvatelé , kteří se na mně dívají jako na nějakou zrůdu. No na to že je to hlavní město , nevypadají nijak přátelsky. Uslyším zahřmění a podívám se na oblohu , z které začnou pršet malé kapky. Todle vypadá na velkej slejvák , raději se půjdu někam schovat. Začnu hledat mezi budovami nějaký hostinec ale zatím jsem nic nenašel. Až po několika minutách něco uvidím v dálce ale nedokážu rozpoznat jestli to je hostinec nebo jen nějaká obyčejná cedule. Rychlím krokem se přibližuji k domu , když najednou zaslechnu nějakou osobu , která se ke mně blíží. Rozpoznám že má něco v ruce , nedokážu to přes tmu rozpoznat ale vypadáto jako čepel. Snažím se nepanikařit ale ruka my okamžitě sjede na můj dlouhý meč. Otočím se a pomalím krokem postupuji k hostinci. Při cestě k hostinci se ale soustřeďuji spíš na svůj sluch . Zaznamenávám všechny zvuky , které se dějí za mými zády a jakmile uslyším nějaký podezřelý zvuk , otočím se. Jestli neznámá osoba zaútočí , vytáhnu meč a vykryji jeho útok. Pak od něj uskočím a vyčkávám co udělá. |
| |
 | Nüthiel Prejdem rukou po stole za, ktorým sedím. Udivuje ma ako majstrovsky je vyrezaný, vtom si spomeniem na jedného rezbára z mojej rodnej dediny. Táto spomienka vo mne vyvolá smútok a ďalšie spomienky súvisiace s mojou rodinou a priateľmi. Ihneď ten film spomienok odohrávajúci sa v mojej hlave, zastavím a vytlačím si ho znej. Zdvihnem pohár s mojou medovinou, dám si pár dúškou aby sa mi tie spomienky definitívne, vytratili z hlavy a obzriem sa po hostinci. Ako môžu poniektorý elfovia takto upadnúť. pomyslím si pohoršene pri pohľade na pár ožranov na, ktorých je badateľne vidieť, že tu nie sú len občasnými návštevníkmi. U ľuďoch to chápem, ale že môžu takto klesnúť poniektorý elfovia to je poľutovaniahodné. Prezerám si hostinec ďalej, podľa správania dvoch dievok, ktoré tam obsluhovali som usúdil, že boli zvyknutý na to, že mali v hostinci viac ľudí. Pozrel som sa smerom k mohutným dverám, ktorými sa vchádzalo. Boli tam štyria strážcovia a dvaja úplne špinavý hraničiari, pri pohľade na nich nich som sa usmial, pretože toto som zažil veľa krát aj ja(myslím tým to keď nikto po dlhých cestách príde do nejakého hostinca a je rád že je tam teplo a tak). Prezerám si hostinec ďalej a môj pohľad zastane na okne, cez ktoré vidím v diaľke nejakú postavu v daždi. No mám štastie, že som sem dorazil ešte pred tým daždom. pomyslým si a obzriem si dievča čo ma oslovilo. Bola to pekná blondína. "Áno, prosil by som si ešte nejakú teplú polievku." odpoviem jej a zároveň sa aj na nu usmejem. |
| |
| Ústup z vesnice Než, abych proléval nevinou krev byť by byla Těhle hlupáků, raději se nechám potupně vyhnat z vesnice. Když mi rozzuřený dav zmizí za zády. Uklidňuji svého koně, jenž se schytal několik kamenů. Poznámka pro příště za nocleh. Musím vždy zaplatit. Jinak se tahle situace bude opakovat do kola. Stírám se své zbroje rajčata a nadávám při tom na hloupé vesničany. “Géniové, copak si neuvědomili, že jsem jich mohl mnoho zabít a cestu podle kodexu probojovat? Ne, jistě že ne. Teď nejspíše sedí v hostinci a poplácávají se po zádech jak tomu rytíři ukázali. Tak už jsem si vzpomněl, proč se vyhýbám lidským sídlům. V divočině po mne nehází rajčata, jen oštěpy a ty tak nešpiní zbroj.“ jedu dál až mám jistotu, že jsem s doslechu a dohledu sesednu s koně a začnu si obvazovat zranění, prohlédnu koně. Zdá se, že stejně jako já není vážně raněný, což je dobře, kdyby mi zabili koně. Rozpoutal bych mezi nimi řež. Tento kůň, ač jsem mu nikdy nedal jméno, je mým věrným společníkem a nesl mne už mnoha žáry bitev a bojů. Když se ujistím, že je zvíře v pořádku, nasednu a pokračuji ve své osamělé pouti. Jedu cestou a přemýšlím, kam vlastně pojedu. Nepřestávám při tom dávat pozor na cestu. Velmi nesnáším, když po mně skočí nějaký hlupák a pokusí se mne strhnout z koně. |
| |
| Talis: Nüthiel Pomalým krokem se přibližuješ k hostinci.Postava se stále přibližuje a ty slyšíš její kroky.Tvoje smysly však zmate vydatné pršení a odrážení kapek od věcí do kterých narazí.Je tma jako v pytli a naproti tobě se ze tmy vynoří starý vousatý elf s dřevěnou károu,kterou táhne před sebou.Kola vrzají a prohýbají se pod nánosy bahna.Stařeček zmizí ve tmě a znovu uslyšíš pohyby jinak tiché postavy.Pár metrů před tebou uvidíš pokované dveře hostince,ano ceduli už můžeš přečíst.Z ní je patrné,že je to obyčejný hostinec pro pocestné,nic nóbl,ale také nic strašného.Náhle uslyšíš známý zvuk čepele.Něco ti rozčísne vlasy a do dveří před tebou se zabodne zahnutá dýka podivuhodného tvaru.Připadá ti jako obřadní.Když se ohlédneš za sebe uvidíš udivený výraz postavy s pokřiveným oblyčejem.Jak to že sem minul!Aaaaaa!Zařve a zmizí za rohem do tmy.Déšť neustává a začínáš být pořádně promočený... |
| |
| Petr Gidamder: Cesta neznámo kde Projíždíš po kamenité cestě.Tvůj kůň klopítá každý jeho krok.Po cestě asi půl hodiny lesy,loukami,poli až dorazíte na kopec a široko daleko jen zpěv ptáků a svítící slunce.Pomalu se ti zdá,že by jsi mohl smažit vejce na svém brnění,jaký je to žár ze slunce.Kůň se zastaví a už se nechce ani hnout.V dálce se objeví stařičká shrbená osoba o hůlce a jde pomalu cestou k tobě.Široko daleko nic neni a tebe nenapadá,kde se tu tato starší osoba vzala.Při bližším prozskoumání zjistíš,že tvůj kůň je zraněný.Z kopyt mu teče krev a tebe napadá,jen že z této špatně udělané cesty je toto příčina.Postava se přiblíží a je od tebe asi 20m a nevidíš jí do obličeje.Něco je podezřelé,ale na to hned zapomeneš,když si tvůj kůň klekne na kolena a shodí tě do měkké trávy vedle cesty.Kůň oddychuje a postava je od tebe 10m a přibližuje se.Naskytne se ti pohled na starou babičku o holi,belhající se nejspíše do vesnice odkud si přišel.Slunce neustává a to nedělá koni dobře.Na obloze se objeví mrak,zvláštní je,že je dost blízko,ale tady je slunce.Zdá se ti,že je v tom nějaká magie,cítíš jí ve vzduchu. |
| |
| Nüthiel Pomalím krokem se přibližuji k hostinci a v duchu doufám že se o tajemné postavě za mnou mýlim. Třeba to je jen nějaký kovář , který si chce odpočinou v hostinci. Před sebou zahlídnu nějakého staršího elfa , který je zaneprázdněný tažením jeho vozu. Pokouším se nijak nerozptylovat elfem a soustředím se jen na osobu za mnou. Už stojím u hostince , když zaslechnu známý zvuk čepele a já ihned zareaguji. Lehce pohnu hlavou a okolo mně proletí čepel , která se zabodne do dřevených dveří. Otočím se neuvěřitelnou rychlostí a s vytasením mečem se rozhlížím po protivníkovi. Ten my zmizí z dohledu a jediný co uslyším je jeho vyčítání nepřesného hodu. Chvilku stojím otočený k místu , kde jsem ho zaslechl poslední a když se ujistím že tam není , jdu k hostinci. Dýku , která my proletěla těsně u hlavy , jsem si vzal sebou do hostince. Třeba bude hospodský něco vědět o té dýce. V hostinci je na můj vkus až moc lidí ale i přesto si najdu volné místo u stolu. No lepší než čekat venku , kde se akorát promočím nebo se my zabodne nějaká dýka do hlavy. Hostinský se ke mně po několika minutých dostane a já promluvím. "Hezký den přeji , rád bych tu přes noc přespal , máte volný pokoj ??" Počkám až my odpoví a ihned potom vyndám obřadní dýku na stůl. Otočím se na hostinského a klidným hlasem promluvím. "Ještě bych potřeboval pár informací , nevíte náhodou něco o této dýce nebo o někom kdo by mohl vědět víc ??" Klidným pohledem pozoruji hostinského a vyčkávám na jeho odpověď . |
| |
| Talis: Nüthiel Hostinský na tebe pohlédne a praví.Pokojů máme volných dost vážený pane,stojí 4stříbrné za noc,pokud máte peníze.Pohlédne na tebe a poté na děvečky.Na jednu kývne a ta přiběhne.Jde od elfa,sedícího u dveří.4 strážní sedící u stolu vedle tebe si tě pečlivě prohlížejí.Nevypadají zrovna příjemě.Děvečka se na tebe usměje a povídá.Dáte si něco k pití,nebo k jídlu?Nadhodí si vlasy a usměje se.Dva hraničáři na druhé straně hospody tě také bedlivě sledují.Stejně jako zahalený muž v rohu,který z tebe nespustil oči,co jsi přišel do hospody.Pár ožralů u pultu a pod pultem si tě nevšímá a vesele hýří a popíjejí,kdyby nedělali bordel,bylo by trapné ticho a všichni by tě sledovaly.Hostinský na tebe kouká,jako by na něco čekal.Když vyndáš obřadní dýku od útočníka vyvalí oči a odejde pryč.Usmívající děvečka zbledne,začne se třást a upustí hrnek s pivem na zem.Ulekne se a uteče do zadní části hospody ke kotly,kde se nejspíše vaří jídla.4strážní šáhnou po mečích skoro současně,pořád sedí,ale vydíš,jak jsou nervózní.Hraničáři se zvednou a okamžitě jdou k tobě.Zvláštní je,že s postavou v rohu to pořádně cukne,když uvidí dýku na stole.Pak se vzpamatuje a zas se opře o židly.Planoucí pochodně na stěnách se zachvějí a nervozita v hostinci stoupá. |
| |
| Fanrod: Nüthiel Blonďatá děvečka se na tebe usměje a pokýve hlavou.Hned to bude.Usměje se a odchází s úsměvem na tváři.Poví tvou objednávku hostinskému a ten s hostinskou odejde do zadu.Děvečky běhají po hostinci a zařizují objednávky.Venku neustává pršet a spíše se ti zdá,že přituhuje.Náhle se jeden štamgast u pultu sesune na zem.Nikdo si ho nevšímá a ostatní u pultu,ti kteří ještě stojí se mu začnou hlasitě smát.Stráže u dveří se jen lehce usmějí,ale hraničáři nezmění svůj výraz,stejně jako postava v rohu.S svalením opilce rozeznáš ještě jiný zvuk.Něco narazilo do dveří.Hlasitý smých ale vše ohluší a dění v hospodě pokračuje.Ještě si všimneš postavy stojící na dešti ve tmě.Nevidíš jí,jen stín a hustý padající déšť. Po pár minutách ta postava vrazí do hostince.Teče z ní voda jak je promočená.Poznáš v ní rysy elfa,nevíš ovšem co je zač.Přijde k němu hostinský a o něčem si povídají.Pak hostinský zavolá děvečku,která se na tebe usmívala k němu.Všichni v hospodě z něj nespouštějí oči,až na opilce pod a na pultu.Náhle muž vyndá podivně pokřivenou dýku na stůl.Se všemi v hospodě to trhne,nejvíce s tajemnou postavou v rohu,která se téměř zvedne s vyvalenýma očima,ale hned se posadí,když uvidí jak se hraničáři zvednou a jdou k němu,hned po tom co hostinský uteče a děvečka ho následuje hned po upuštění pulitru s pivem na zem strachem se celá chvěje a pak odejde,spíše uteče za hostinským do zadní části hospody s velkým kotlem na vaření jídla.4strážní na proti tobě téměř stejně šáhnou po mečích ale nezvedají se,vyčkávají.Oheň v pochodních se zavlní a nervozita stoupá.Strážní těžce oddychují a hraničáři se nebezpečně blíží k tomuto návštěvníkovy. |
| |
| Tamrilyn Satanson: Sedíš ve své pracovně.Okolo svítí pochodně,zdi jsou z kamenů a jsou černé od ohně z pochodní.Tma je přítomna a cítíš jí ve všem.Máš tu alchymystické nástroje,různé divné artefakty,knihy a jiné zajímavé věci.Místnost nemá okno a její pokované dveře zařizují bezpečnost.Náhle tě vyruší bouchání na tyto dveře.Bouchání neustává.Zvuky se neozívají a tobě nezbyde nic jiného.Dveře se s vrzáním otevřou a za nimi vyjdou dvě malé a pokřivené bytosti v kůži,která je roztrhána.Hnáty mají nechutné,stejně jako celé tělo.Jsou to skřeti,pročetl jsi už mnoho knih a tudíž si umíš představit o co jde.Přišourají se až k tobě,když sedíš na dřevěné židly u stolu s nějakými knihami a párečkem artefaktů.Zasyčí a pak sýpavým hlasem vyřknou.Pane.....Máme vám být nápomocni..S šíleným smíchem se otočí na druhého skřeta a pak na tebe.Máme vás doprovodit do kobek Antaru,pán vás očekává.Znovu se ďábelsky zasměje a odejde ze dveří.Ozívají se ještě další zvuky a uslyšíš i koňské řehtání.Přiběhne asi 6 skřetů a jeden se na tebe otočí.Máme vám vzít nějaké věci?pak se otočí druhý.Pak mě následujte ven pane....Zasyčí a utíká ven. |
| |
 | V příbytku: Dnešní noc nemám nic na práci a klidně si čtu knihu co jsem nalezl minulý týden jen tak pohozenou na nějakém oltáři. Oltář byl politý krví a za ním ležela mrtvola jakéhosi muže. Pravděpodobně se mu nezdařil nějaký temný rituál a stálo ho to život. Na místě jsem našel ještě rituální dýku, která momentálně leží na stole vedle zmiňované knihy... Ale vraťme se k přítomnosti...v klidu za hořících pochodní si čtu zaklínadlo a najednou slyším něco bouchat na dveře. "Kdo to sakra může být takhle pozdě? Moc lidí mou skrýš nezná..a už vůbec nechodí na návštěvy!" Do místnosti vtrhnou 2 podivní skřeti s tím, že mě někdo očekává. Tohle mě rozhodilo, dlouho se nic nedělo a najednou mě někdo shání. Po optání zda-li mi mají vzít nějaké věci si protřepu hlavu od myšlenek a promluvím. Dobrá budu vás následovat. Vemte tamhletu láhev s otrávenou krví z vlka, pak bych u sebe rád měl tuhle pěkně zdobenou dýku a knihu zaklínadel. Pochodeň nepotřebuji, mám oči zvyklé na tmu. Poté si obleču svůj černý plášť v nejlepším stavu, následuji 2 skřety a zamykám svůj příbytek, aby jej nikdo nevykradl. |
| |
| Tamrilyn Satanson: Venku na tebe čekají koně,je jich tu aspoň 10,ale neni čas počítat.Tvá zavazadla vynesou ven skřeti hned za tebou.Nebe je temné a samý mrak.Krajina je pokryta popelem a prachem,žádné rostliny až na umírající stromy,živořící v této krajině na míle daleko.Toto je prokletá zem a rozléhá se velmi daleko,ideální příbytek pro zlo.Koně stojí na pískové silnici,jejich kopyta se do písku zabořují a koně hází hlavami,jen si všimneš,že mají rudé oči,tak tě napadne,že to jsou legendární nemrtvý koně.Někde se o nich zmiňovala kniha,ale to si už nemůžeš vzpomenout.Pane?Vyruší tě z myšlenek skřet.Vaše věci jsou naloženy na vašeho koně.Poodejde kus dál a s dalšímy skřety,jak v brnění,tak v kůži se postavy na pravý a levý kraj konvoje.Teprve teď ti dojde,že tu nejsou jen skřeti.Na 4koních sedí podivní chlapíci v černém,luky a toulce s šípy mají na zádech,černé pláště a černé brnění.Napadne tě,že to jsou nějací temní hraničáři,každopádně jsou to lidé.Na dalších 4 koních sedí 2barbaři s obrovskými sekerami a dva rytíři v černém brnění jak noc,mají na hlavě helmu,ale vycítíž z nich,že to jsou nemrtvý.Ten komu slouží musí dokonale umět své řemeslo,jak poznáš z těchto elitních nemrtvých válečníků.Většina nemrtvých sou jen kostlivci s různými zbraněmi,ale tohle,to je něco úplně jiného.Koně jsou nervózní a přijede s koněm k tobě poslední postava.Je celá v černém a nevydíš jí do obličeje.S mrtvolným hlasem ti promluvý až do duše mrazivý hlas.Pane...Sem Aragald,rytíř temnoty.K vaším službám,sem váš doprovod na této cestě a zodpovídám za vaše bezpečí.Prosím,nasedněte na svého koně uprostřed skupiny a vyrazíme.Zařadí se do čela konvoje a ukáže ti rukou s železnou rukavicí do prostředka konvoje na tvého černého koně,ostatně žádný jiný tu není jinak barevný.Napadá tě,že tento záhadný člověk už je asi dávno mrtvý a je z něj nemrtvý,ale nesedí ti tato teorie v tom,že nemrtvý se přece takto nechovají a nekomunikují s lidmi.Koně jsou neklidní a jezdci také,čekají na tebe... |
| |
| Venku: Nemrtvá stvoření předemnou mi skoro vyrazily dech. Opravdu práce někoho velmi zkušeného. Odkývám skřetům oznámení o naložení mých věcí. Z části jim důvěřuju, kdyby mě chtěli zabít, byl bych už dávno mrtvý proti takové menší armádě. Se zaujetím pozoruji přibližující se postavu a najednou se silně zarazím. "Ten černý oděv mi něco připomíná...již jsem jej viděl..." Vzpomenu si na mrtvého muže, kterého jsem našel před týdnem u oltáře i s dýkou a knihou. Postava, mým odhadem muž, na mě začne promlouvat a já cítím silný údiv...nemrtvé jsem nikdy neviděl ani neslyšel mluvit. Dřív než stihnu zareagovat muž odejde a vyzývá mě o nasednutí na koně. S mírným nadchnutím a zároveň pochybnostmi nasedám na koně a kontroluji zda-li skřeti něco nezapomněli. |
| |
| Tamrilyn Satanson: Nasedneš na koně a konvoj se pohne.Projíždíte různými cestami,ale krajina se nemění.Projíždíte městy,vesnicemi,ale žádné barvy,ani milé přivítání,jen trolové,orkové,goblini,nemrtvý a jejich temní pánové a další stvoření,některá se ani nedají popisovat.Goblini šlapou vedle koní a drží s nimi rytmus. Projíždíte malou vesnicí už po dvou dnech nepřetržité jízdy.Uprostřed je studna a krajina se také změnila.Není tu toho moc k vidění,ale prostředí je barevnější,tráva zelená,modré nebe,ale vesnice je vypálená a všude jsou mrtvoly.Vůdce konvoje se zastavý a sesedne z koně.Dojde k tobě a za sebou vede svého nemrtvého koně.Určitě si přejete odpočinout.Mávne rukou a goblini pročesávají okolí.Barbaři sesednou a jdou do domů u cesty.Všude se válí mrtvoly,probodlých a přesekaných lidí z vesnice.Hraničáři utvoří kruhovou formaci okolo tebe a vedou tě do nedaleké stodoly.Dva nemrtvý rytíři odjedou pryč a ztratí se ti z dohledu.Aragald nasedne na koně a odjede za rytíři.Hraničáři otevřou dveře stodoly a uvážou tvého a jejich koně u trámku.Hodí jim trochu nezkažené slámy a prohledávají stodolu.Náhle do ní vrazí jeden vyděšeně nazlobený sedlák a v ruce drží vydle.Vy vrazi!Chcípněte!A rozeběhne se proti tobě.Hraničář stojící vedle tebe rychle zareaguje a odrazí vydle pryč z dosahu tvého břicha na stranu a mocným seknutím svého meče ho sekne do břicha.Sedlák upadne na kolena a z břicha a z pusy mu teče krev.Kouká na tebe a tečou mu slzy.Rukama si drží ránu na břichu a snaží se něco říct,ale nejde mu to přes krev,která mu plní ústa.Ostatní hraničáři nechají prohledávání a odejdou pryč.Ten jeden se na sedláka koukne a otočí se zády k němu.Sedlák koukne do země a sepne ruce k modlidbě.V jeden moment se hraničář otočí a mocným sekem mu oddělí hlavu od krku,která ti spolu s proudem krve spadne na ramena a k nohám.Krev ti stéká po plášti a sedlák s hlavou jinde ti leží u nohou.Hraničář se na tebe podívá,bez citu a slitování.Začne se stmívat,tady máte pochodeň a můžete tu přespat,jen to tu nepodpalte.Zamračí se a odejde.Dveře stodoly jsou otevřené a ty stojíš asi 5m od vchodu a u nohou máš mrtvého sedláka.Všude je spousta krve,i na tobě. Asi po dvou hodinách nalezneš při bádání v stohu slámi mladé děvče.Vyjekne a upřeně se na tebe dívá s vyvalenýma očima plnýma strachu. |
| |
| Ve stodole: ...když na mě vyběhne sedlák s vidlí skoro v mém břiše a tom mžiku jej probodne jeden z hraničářů, spadne mi kámen ze srdce. "Už jsem cítil ostří vidle v žaludku!" Sedlák se snaží mluvit s krví v ústech, ale usmyslím si, že by to byly stejně jen nadávky, když mě chtěl zabít. Pak když v oka mžiku mi padne jeho hlava až k nohám a jsem celý od jeho krve... "Musím tu krev smýt, takhle mě různé potvory ucítí a vyhledají." Porozhlížím se po stodole po něčem do čeho by se dala nabrat voda ze studny venku s nadějí, že tam vůbec voda je. Rychle rozhazuji po stodole kupy sena a nemůžu nic najít, spěchám, protože nevím kolik mám času než zase dostanu nějakou chytrou řeč od velitele téhle skupinky nemrtvých. Najednou sebou škubnu když něco vykřikne a kouká na mě vystrašeně mladé děvče oděné v sedláckých šatech. Vypadá neškodně, ani se nedivím, že je vystrašená, když jsem ještě celý od krve. Neboj se, nepřišel jsem tě zabít. Hlavně nekřič ať si tě nevšimnou ostatní venku! Čekám na reakci s otázkou v ústech, zda-li pak neví, kde bych si mohl očistit svůj černý plášť. |
| |
| Tamrilyn Satanson: Dívka se celá třese a zdá se,že tvoje slova jí moc neuklidnila.Pomalu couvá zpět,až se ti ztratí v senu.Nemůžeš jí vůbec najít a náhle se objeví za tebou.Venku je tma a není vidět nikoho ze dveří do stodoly,protože sou otevřené.Když se otočíš,uvidíš v záři své pochodně,něco,co by mohlo pokazit tento večer.Dívka v roztrhaných šatech s velmi zamračeným pohledem a hlavně s vidlemi napřaženými proti tobě,které vážně ohrožují tvoje břicho.Náhle vyjekne.To byl můj otec ty zrůdo!A snaží se tě nabodnout.Jelikož okolo tebe je samé seno,kde dříve byla tato dívka tak nemáš kam utéct.S hrozivým pohledem na tebe dívka pohlédne a napřáhne se ke konečnému bodnutí. |
| |
| Ve stodole: "Jak jenom nemám rád situace kdy jde o moje břicho..." Vzápětí vykřiknu na dívku Zadrž! a přitom rukou nenápadně sáhnu pro dýku a připravím ji k případně sebeobraně pod dlouhý rukáv. Pak se podívám po okolí za dívkou a opět vykřiknu hrůzostrašným hlasem Za tebou! s úmyslem odlákat pozornost a vzápětí ji vrazit kudlu do krku. |
| |
| Tamrilyn Satanson: Dívka se ale nedá obalamutit a soustředí se na tebe.Napřáhne své vydle po otci a zhoupne je k tvému břichu.Náhle uslyšíš křik a vydle ti projedou mezi nohama na zem.Když pohlédneš na dívku,nechceš věřit svým očím.Z břicha jí trčí kus divně stočeného kovu.Dívka tam stojí a pak s vyplivnutím krve z úst padne k zemi na břicho.Prohlížíš si tuto podivně zahnutou věc a poznáš v ní,něco ze zemědělského náčiní,něco na rozrytí půdy,co bývávalo v pluhu.Když se koukneš do dálky uvidíš Aragalda s napřaženou rukou.Sklopí ji a ty uslyšíš jak si řiká pro sebe s mrazivým smíchem.Dobrý hod....Přibližuje se k tobě s pochodní v druhé ruce. |
| |
| Ve stodole: Zřejmě jsem nebyl dostatečně přesvědčivý a dívčina vidle po jejím otci mi měla skončit v břiše. Ruce mi cukly směrem k vidli ve snaze je vyhnout z dráhy, avšak ku štěstí a s výkřikem vidle padla mezi nohy na zem. A poté padne na zem i dívka "Vybrala sis sama" ...pohlédnu rozzlobeně na ni. Dýku si nechávám pro pocit bezpečí ještě schovanou pod rukávem, připravenou k použití. Za světla pochodně má ke mě namířeno Aragald. Promlouvám na něj Potřebuji si smýt krev z pláště. Je ve studni voda? a čekám na odpověď. |
| |
| Cesta V okamžiku, kdy se do mé zbroje začne opírat slunce, raději sundám přilbu a rukavice. Hrudní plát mi kryje vrkoč se znaky řádu a brání slunci upéct mne zaživa . Viděl jsem dost případu, kdy se rytíř ve svém brnění zamlknul. “Čert vem všechny vesničany, cesty a kameny !“ nadávám vztekle, když si všimnu, že můj kůň krvácí s kopyt. Než stačím sesednout, složí se můj věrný oř k zemi. Shrbenou postavu v dáli pro tento okamžik ignoruji a prohlížím svého koně. Ještě, aby mi chudák malá pošel! Tak to bych se zkutečně naštval! když se začne přibližovat mrak příjmu to s vděčností, déšť uleví mně i mému oři. Když se ke mně shrbená postava přiblíží začne mi připadat mrak podezřele. Raději se otočím k příchozím a opřu se o své kladivo v postoj gardy. Ruce mám položené na hlavici a toporo opřené o zem. Jsem připravený nacvičeným pohybem zvednout svou zbraň do bojové pozice. “Dobré ráno.“ pozdravím hlasitě zvučným hlasem příchozí pokut dostanu odpověď setrvám v nehybnosti. Pokut se mi ozve odpověď „Prosím ?“ případně nedostanu odpověď žádnou pře chytnu si kladivo a hodím si jej na rameno . Stojím mezi příchozí a mým koněm. Začínám už být paranoidní! Vždyť tohle je určitě mírumilovná stařenka a né nějaký zplozenec pekel, za kterou jí považuji. říkám si a dal bych kladivo do pouzdra na zádech, kdyby se mi v hlavě neozýval zároveň lásek, který šeptá, že nemusí, ale může být a pocit magie v okolí dodává tomu hlasu na síle. |
| |
| Tamrilyn Satanson: Aragald dojde až k tobě,pohlédne na dívku a za úsměvu vytrhne z dívčiných zad s hnusným lupnutím masa tuto část pluhu,nejspíše podrývák.Zvedne ho k očím a pohlédne na tebe.Usměje se a hodí ti skrvavený podrývák na tělo.Chytíš ho a poznáš,že to nebyl dobrý nápad,protože ti na plášti ulpěli kusy dívčiného masa a ještě více krve.Aragald se ďábelsky zasměje až mu lupne v čelisti.Můžete si to umýt ve studni.Znovu se ještě více zasměje a pomalu se otočí a jde ke studni s pochodní v ruce,která osvicuje kousek plochy okolo Aragalda.Oheň se vlní a Aragald se do toho mrazivě směje. |
| |
| Ve stodole: Když mi Aragald hodí k tomu všemu podrývák celý od krve a skusy masa dívky na tělo a já jej jednou rukou chytím. (V druhé mám stále ještě připravenou dýku, kterou si poté opět zasunu za opasek pod pláštěm.) "Já ti tu kudlu hodím do zad! Takové vtípky nemám rád." Zašklebím se a po prohlédnutí podrýváku se rozhodnu jej vzít s sebou. "Nějaká věc na vrhání se může hodit." Poté následuji Aragalda ze stodoly a zamířím ke studni s úmyslem si omýt plášť i podrývák, až bude hotovo, vrátím se do stodoly si na chvíli zdřímnout na podestýlce ze sena. |
| |
| Tamrilyn Satanson: Aragald stojí u studny a ďábelsky se směje.Ukazuje rukou do studně.Když k ní dojdeš,pohlédneš do ní a nic nevydíš.Musíš to tam namočit a omýt si to.Řekne Aragald.Nevíš,proč ti to připadá divně,ale zahodíš tuto myšlenku za hlavu.Sundáš si plášť a spustíš si vědro a vytáhneš ho.Aragald se stále směje a jeho smích zesílý tehdy,když si vědro otočíš na plášť.Zjistíš totiž,že sis celé vědro plné krve vylil na plášť.Aragald ti poklepe na rameno a s pochodní a mrazivým a hlasitým smíchem se odebere pryč do tmy.Ještě za tebou volá:Vesnice je čistá,už žádní vesničané......Slyšíš jen smích ze tmy.Krev ti stéká po plášti a když se koukneš do studně uvidíš v ní mrtvoly z celé vesnice a plnou studni krve,až se ti zvedá žaludek.... |
| |
| U studny: Aragald má zřejmě výjimečný smysl pro humor. Vědno spustím do studny a naberu "vodu", vytáhnu a vyliju nepřemýšlejíc na plášť. "Do háje, ty jeho přihlouplé vtípky mi lezou na nervy!Celý plášť je nasáklý krví!" Pohlédnu na toho ničemu a s ironií a lehkým úsměvem promlouvám. Opravdu výtečný vtípek! Aragal se jen směje dál a odchází někam pryč se slovy, že vesnice je čistá. Koukám na plášť a do studny plné mrtvých vesničanů. "Prostě nemrtví, co by se dalo jiného taky čekat..." Doslova krvavý plášť páchnoucí na 15m si zpětně oblékám. Podrývák jen očistím od zbylého masa a schovám za opasek. Napadá mě myšlenka se porozhlédnout po nějakých domech okolo. "Ttřeba tam najdu nějaké "lepší" oblečení." |
| |
| Tamrilyn Satanson: Tvůj plášť tě velmi studí,je chladná noc a plášť nasáklý krví tě chladí na těle.Začíná ti být zima.Vejdeš do jednoho obydlí.Uslyšíš hlasy a bujarý smích,mrazivý a skřípavý,ale bujarý.Z toho usoudíš,že tam jsou nemrtvý.Netušíš,co však dělají.Můžeš se tu více porozhlédnout,ale potřeboval bys světlo,které zůstalo u studny.Nemrtvé také nevidíš,jen slyšíš. |
| |
| V obydlí: Ten plášť sem tam mohl nechat, zbytečně chladí. Když slyším ten smích, tak se mi tam upřímně nechce, lepší bude se jít prospat, ale potřebuji něco místo toho pláště. Vrátím se pro pochodeň u studny. Zničehonic mi něco proskočí hlavou a vejdu do stodoly, hodím pochodeň do kupy sena a s temnými slovy, které si mumlám pro sebe se opět vracím ke studni, avšak se zastavím na takovou vzdálenost od stodoly, aby mě oheň mohl pěkně ohřát a krev zaschla do pláště. "Teď toho možná uvidím víc a nebude mi zima" |
| |
| Petr Gidamder: Mraky na nebi se začínají přibližovat a v dálce vidíš,jak z nich velmi ustavičně a vytrvale prší.Mrak se pohybuje velmi pomalu v okolí cesty a malého lesíka.Náhle v té temné sněti šedivých barev uvidíš tři postavy,které vyběhly z lesa a zdá se,že s polu bojují.Náhle kůň zařehtá,jako by tě chtěl varovat.Když se ohlédneš stařenka se narovná s velkým křupnutím páteře ze shrbené polohy a pohlédne na tebe.Stojí přímo vedle tebe asi 5m.Kápě se na tebe obrátí a ty ucukneš,protože spatříš velké červené žhnoucí oči.Náhle ucítíš v hlavě slabou bolest.Jako kdyby tě nějaké kouzlo se snažilo ovládnout tvé tělo.Naštěstí vás v řádu na tyto situace připravily,takže kouzlo se nemá čeho chytit v tvé mysli a sklouzává pryč.Pak stařenka natáhne ruku a z pod rukávu vyjede plátová rukavice,natažená k tobě.Zase se snaží nějaké kouzlo chytit v tvé mysli,ale opět mu odoláš a ono sklouzne pryč.Stařenka,pokud se jí ještě tak dá říkat křečovitě sevře ruku a zasyčí mrtvolným skřípavým hlasem,který tě pořádně mrazí.Seš můj!Podvol se!Nebraň se tomu je to tvůj osud!Když ani třetí pokus nevyjde stáhne ruku k sobě a rukavice zajede pod rukáv.Jak je to možné!Stejně tě dostanu a pak si vezmu tvoji mrtvolu!Odhodí plášť a v tu chvíli se obloha zatáhne a začne vydatně pršet.Z ničeho nic se tak stane,i když ti bylo pořádně horko poslední chvíle parného letního slunce.Nenapadá tě nic jiného,než že v tom je magie.Kapky vody ti stékají po tváři a nemrtvý válečník se konečně vybarvil v celé své mrtvolné kráse.Plášť pomalu dopadl na zem a kostlivý válečník s plátovou zbrojí,plátovými chrániči a rukavicemi,dokonce i helmou ze které šlehají plameny dvou žhnoucích očí.Natáhne se se sylným křupnutím a stojí i ve své pravé velikosti,je stejně vysoký jako ty,až na obrovskou sekeru,kterou vyndal ze zad,kde ji měl schovanou.Nikdy ji nezachráníš,rytíři z Arcia!Hahaha!Dnes zemřeš!Promluvý a nedá ti čas na přemýšlení,protože si přehodí v ruce obrovskou sekeru a pomalu se k tobě přibližuje.... |
| |
| Tamrilyn Satanson: Stodola krásně hoří,dřevo bylo suché a seno také.Všude je najednou spousta světla a je krásně vidět pár metrů okolo sebe.Náhle se otevřou dveře z jedné chalupy a k tobě jde celý průvod s pulitry a jídlem.Když k tobě dojdou goblini začnou tancovat okolo hořící stodoly a začnou vyvádět a skotačit.Barbaři projdou okolo tebe a poplácají ti na rameno a jeden se s širokým úsměvem na tebe podívá.Už bylo na čase pořádně zatopit.Zasmějí se skoro všichni,ať mrazivým,či skřehotavým,či normálním smíchem.Barbaři i hraničáři s stoupnou s ohni a pijí a jedí,ohřívají se.Nemrtvý rytíři stojí opodál a drží pochodně.Aragald jim něco řekne a oni poodejdou do tmy,jen pochodně vydíš.Aragald se otočí a jde směrem k tobě.Jeden hraničář s obličejem plným jizev z bytev se otočí na tebe a Aragalda.Aragalde!Ten mladíček má jistý potenciál....Začne se hlasitě smát a ostatní se přidají.Něco si tam poté barbaři a hraničáři povídají.K tobě přijde Aragald a pohlédne na nebe.Hvězdy svítí dost výrazně a Aragald se dlouhou chvýli na ně mlčky dívá.Pak vzdychne a poklepe ti na rameno a pohlédne na tebe.Jestli je něco co tě trápí,nebo by si chtěl vědět,je správná chvíle se zeptat.Pokýve hlavou a s usměvavou tváří hledí na velký táborák ze stodoly... |
| |
| U hořící stodoly: Rozhlédnu se okolo na pobavené přítomné a zpátky na Aragalda. Jak se jmenuje pán, co mě shání a jak dlouho pravděpodobně cesta bude trvat? Poté se chvíli zamyslím. "Málem bych zapomněl! Co můj plášť? Vrátím se pohledem na Aragalda. Ještě bych rád nějaký čistý plášť, tenhle už není tolik pohodlný, pak můžem pokračovat v cestě. Poté čekám na reakci Aragalda a mezitím se zahřívám táboráčkem a sleduji hvězdy na obloze. |
| |
| Nüthiel Jakmile přijde hostinský , ihned si objednám jeden pokoj a počkám až přijde hosteska , která mně má obsloužit. Raději tu dneska přespím , nechci cestovat v dešti. Hosteska během chvilky přijde a zeptá se mně co chci k jídlu. "No tak stačí my nějaká polévka a k pití obyčejnou vodu." Ještě před tím než hosteska i hostinský odejdou pryč , vytáhnu na stůl obřadní dýku . kterou mně nějaký chlap napadl před hostincem. Zeptám se co o ni ví ale oni neodpoví a raději rychle odkráčí pryč. Todle vypadá na další problémy. Dokonce i elfové okolo poskočili strachem a někteří se i zvedli od stolu. Přešli ke mně a když jsem zvednul hlavu , poznal jsem že to jsou hraničáři. "Vy snad víte něco o tédle dýce nebo o chlápkovi , který mně s ní před hostince napadl. ??" Je to trochu nezdvořilý ptát se bez jakéhokoli pozdravení ale chci se dozvědět , kdo mně chtěl zabít. |
| |
| Tamrilyn Satanson: Aragald se zakření.Kobky Antaru jsou ještě daleko na východ,nejsme ani v polovině cesty.Zatím jdeme po půdě nepřátel tak se měj na pozoru.Proto máš nás jako doprovod.Potom pohlédne na oheň a něco si pobroukává.Po tvém dotazu na plášť se Aragald hluboce zasměje.Nějaký snad seženeme.Připadá ti,jako by se usmíval,i když se to nedá říct,když má jen lebku,která se na tebe culí.Zdá se ti,že to není jen tak obyčejný nemrtvý,vypadá mnohem živěji než ostatní druhy nemrtvých.Nikdy si neslyšel o nemrtvém,který by cítil,smál se,byl citlivý a měl duši,ano!To je ono,zdá se,že nekromancer má velice dobré zkušenosti a musí být velice zdatný,protože se nikomu ještě nepovedlo oživit tvora i s jeho duší.Zdá se ti,že v tom je něco víc,než se zdá,ale připadá ti,že by si se neměl ptát na jeho minulost,protože by se mohlo stát cokoliv a mohl by ses setkat s jakoukoliv situací.Ráno vyrazíme!Zakřičí a poklepe ti na rameno a hledí na hvězdy. |
| |
| U hořící stodoly: Vyslechnu Aragalda...Ten nemrtvý má zvláštní osobnost. Zřejmě kdysi býval nějaký velitel se smyslem pro humor, ptát se jej nebudu, většina nemrtvých si nic nepamatuje a i když tenhle je zvláštní, tak by to mohlo vyvolat nějaké nehodící se vzpomínky. Vypadá to, že do rána je ještě času dost, tak se porozhlédnu po přítomných a přisednu k hraničářům. Snad s nimi bude normální řeč. Kouknu na stodolu...Hoří pěkně!...chraplavým smíchem se zasměji. Pobavím se s hraničáři a poté se vyspím až do rána. |
| |
| Cesta Nervózně pozoruji bytost stojící přede mnou. Je jasné, že tohle není bezbranná stařenka! Otázka zní, jak nebezpečná tahle bytost je ? řeknu si těsně před tím, než na mou mysl zaútočí cizí síla. V okamžiku, kdy se mi začne neznámá přehrabovat v mysl, schovám meč a tasím kladivo. Roztočím jej nad hlavou a začnu v duchu odříkat modlitbu k našemu patronovy. Moje mysl našla klid ve známých slovech modlitby a přestávám se trápit přízemními problémy. Koncentruji se na boj se čarodějem přede mnou. “Jsi hlupák. Nevím koho mám zachránit, ale zaujal jsi mne. Královstvím chodí desítky rytířů a ty se rozhodneš vyhledat zrovna mne, který se zařekl, že už žádné panny zachraňovat nebude! Už ten fakt, že jsi na mne vyzkoušel ty své psychické fígle se mne dost dotkl.“ mluvím a začínám svého protivníka obcházet. “No, možná nejsi, tak hloupý jak jsem myslel!“ komentuji obouruční sekeru, jenž můj protivník tasil . Nečekám až se můj protivník zvedne sekeru ke smrtícímu úderu a sám se na nemrtvého vrhám. Sílu roztočeného kladiva přenesu do úderu směřujícího zleva na kostlivcovu hlavu. a)Pokut je můj úder blokován, pak zaseknu naše zbraně a využiji nerytířského triku. Nemíním zápasit s nesmrtelnou silou mrtvého, místo toho posunu ruce vzhůru k zaseknutým zbraním a udeřím kostlivce toporem a uskočím zpět. Znovu přechytnu do správného držení a útočím na leví bok. b)Pokut můj protivník uskočí dozadu, opíši svou zbraní oblouk. Během, kterého udělám půl krok v vpravo, abych snížil možnost, že mne můj protivník stihne zasáhnout sekerou. Když má zbraň opíše oblouk tak ji nastavím do nevyhnutelného protiútoku. Nesnažím se zastavit list sekery, neb jsem si vědom, že by mohl mou zbraň přeseknout a místo toho udeřím do protipohybu, aby se srazili naše topora. c)Pokut byl můj protivník rychlejší ukročím z dosahu sekery a následně s velkým krokem udeřím na bok, který si odkryl. |
| |
| Petr Gidamder: Nemrtvý už vzdá pokusy o chycení tvé duše,viditelně ho to vyčerpává.Nemrtvý válečník vykryje tvou ránu a oba se posunete zpět,s tím rozdílem,že nemrtvý dostal toporem do lebky,kde mu pořádně zakřupalo.Nemrtvý se na tebe upřeně podívá a oči,ze kterých šlehá malý plamínek se náhle mocně rozsvítí a z očí nemrtvému vyšlehne plamen přímo na tebe.Měl si štěstí,že si uskočil.Nemrtvý se podivně uchechtne s úsměvným výrazem a vymlácenými zuby od tvého topora.To nebylo špatné,na tvojí mrtvolu budu hrdý....Mrazivý smích se rozletí krajinou.Jenže v tom ty už útočíš na levý bok nemrtvého.Toho to uprostřed smíchu velice zaskočí,ale mistrovsky se vyhne tvé ráně rychlím vykrytím tvé rány sekerou.Chvíli se přetahujete a poté tě odhodí nemrtvý asi 3m od něj a dopadneš na nohy. Nemrtvý škubne hlavou a otevře čelist.Zahuhlá divná slova východních národů,kteří uctívají boha smrti,zla a zkázi.Můžeš si domyslet,že je to bůch všech nemrtvých.Temná slova se ti zarejí až pod kůži a z nemrtvého lebky se náhle rozletí černý hmyz ve velmi hojném počtu.Za chvíli ani nevidíš nemrtvého,jen jeho ruce vztažené k temnému nebi.Pak ty ruce ukáží na tebe a hmyz vztekle zaútočí na tebe!Nemrtvého smích se rozléhá do dálky s hlasitým vrčením a bzučením černého smrtícího hmyzu. |
| |
| Tamrilyn Satanson: Hraničáři jsou velmi veselí a baví se s tebou až do rána.Neřekl bys,že tito drsní hoši jsou zlo.Až na jejich drsné a zjizvené obličeje jsou jako každý jiný člověk.Všichni se vyspíte u hořící stodoly.Jeden barbar ti podal deku a plášť tmavé,asi hnědé barvy co našel ve stodole a všichni spíte,až na gobliny a nemrtvé,kteří to nepotřebují.Hlídkují až do rána a to ti zaručí bezpečí. Ráno si protřeš oči a stáhnež ze sebe vlněnou deku.Zvedneš se ze země a rozhlédneš se.Z domů ve vesnici se ještě kouří a goblini běhají sem a tam.Zařizují věci k odchodu.Hraničář ti ze zadu položí ruku na rameno a hlasitě se zasměje.Aragald na koni v zadu se také usměje,jako všichni až na dva nemrtvé válečníky v plátové zbroji a gobliny běhající okolo.Tak.....vyrazíme!Řekne Aragald a obrátí koně směrem ven z vesnice a pohle konvojem.Goblini zaujmou své místo na křídlech a v zadu.Jeden přiběhne a podá ti otěže koně a zase se zařadí a pochoduje s ostatními dál.Jen tak tam stojíš s otěžemi v ruce a stojícím koněm,když tě probudí Aragaldův hlas.Tak pojeď chlapče!Usměje se a od slunce se odrazí svit jeho plátového brnění.Dva barbaři v čele kolony se zasmějí a pokračují v cestě za Aragaldem.Nemrtvý válečníci je následují bez emočních výlevů.Kůň zařehtá a ty víš,že bys měl vyrazit.Kolona už jede z kopce dolů,vesnicí okolo studny,ven na sever.Zadní voj tvořící většina goblinů,někteří i z křídel a nosiči.Také 4 hraničáři v černých brněních a pláštích.Čekají na tebe až se zařadíš do skupiny. |
| |
| Daniel: Arendie-Vo Wakume-knížetstvý Mimbratských Arendů Hustě prší a začíná padat tma.Tvé oblečení i zbroj je zcela promočena a v botách ti čvachtá.Cesta se stočí doprava a stromy odkryjí Vo Wakume.Město šlechtického rodu Mimbratů,kteří nyní ovládají skoro celou Arendii.Město je zahaleno do tmy,ale zdálky poznáš siluety domů a mezer mezi nimy jako ulice.Slunce už skoro celé zapadlo a zahalil ho černý mrak ze kterého prší.Ani se nedivýš,že neslyšíš okolní přírodu,v tomhle počasí si asi každý ptáček rozmyslí zazpívat,než mu kapka vody rozmočí peříčka.Cesta vede přímo do města.Cesta není zrovna nic moc extra,ale stačí k tvé cestě. Z města vyjeli tři vozy,nejspíš obchodníci.Je sice divné,že v takovém počasí vyjíždějí,ale lakota je lakota a peníze sou peníze.Pomyslíš na svůj váček s penězi u pasu.Jdeš pomalu k městu a vozy se přibližují.Už dokonce rozeznáš stráže u brány města a hradby téhož města.Po chvilce pozorování vidíš,že strážní kontrolují každého,kdo vejde dovnitř a ven.Vidíš jen čtyři,ale může jich být víc,navíc ti ztěžuje přehled nad situací hustý déšť.Asi za pár minut dorazí k tobě vozy a neklidní koně pod práskání byčem upalují po hliněné cestě,spíše rozmočeným bahnem.Pozorně se díváš a ty vozi se ti zdají nějak podezřelé.Za chvíli jsou u tebe a zdá se,že pokud neuhneš z cesty,tak tě srazí,protože nemají nejspíš v plánu brzdit. |
| |
 | Arendie-Vo Wakume-knížetstvý Mimbratských Arendů Spěšným krokem si to štráduji po cestě a v hlavě mi zní jen ten neustálý zvuk dopadajícího deště.Neměl jsem sem chodit.Jsem v téhle zemi sotva chvíli a už mi to tu leze na nervy.Mihne se mi hlavou a aspoň se mi poštěstí že konečně narazím na nějaké město.Voda po mě stéká jako po vodopádu a mám pocit že už jsem promoklý až do morku kostí.Trochu zrychlím a již zdálky se raduji nad rýsujícími se obrysy města Vo Wakume.Už jsem nedaleko od brány ale jakmile spatřím strážné veškerá ta radost trochu opadne.Tak nevím... co když mě poznají?Než se naděju skončím na šibenici... ale pokud tady nechci stát v dešti...Zauvažuji a nad možnými riziky a nebezpečími moc nepřemýšlím.I podzemní kanál by byl lepší než stát tu v dešti. Ujdu ještě pár metrů a mojí pozornost velmi brzy vzbudí několik povozů vyjíždějících z města.Přes ten závoj deště jsou špatně vidět ale jakmile se trochu přiblíží docela jasně vidím každý jejich nepatrný detail.Vida obchodníci.Neviděli jsme se už někde?Pomyslím si ale to už se mým uším nese zběsilý řev kočího který rozhodně kvůli jednomu maníkovi na silnici nehodlá zastavit.Jen tak tak uhnu konvoji z cesty a s pusou plnou nadávek pozoruji jak mizí v deštivém závoji. Nakonec se konečně vydám ničím nerušen k městským branám kde už na mě nevrle vrhají strážní své pohledy."Stůj!Co jsi zač a co zde pohledáváš?"Vyvalí na mě jeden z nich načež mu bez nejmenšího čekání dávám odpověď."Jsem pouze pocestný co by rád našel úkryt a bezpečí ve vašem skvostném městě."Řeknu a už jen čekám jak uspěji ale stráže očividně nemají o nějakého prašivého tuláka zájem takže mi nedává sebemenší potíž se dostat dovnitř.Uff tak to bychom měli.Teď už jen najít hostinec.Mihne se mi hlavou a s radostí vyrážím do ulic města kde už déšť trochu ustává. |
| |
| Daniel: Arendie-Vo Wakume-knížetstvý Mimbratských Arendů Stále ještě prší a tvé nohy kloužou po vydlážděných ulicích kameny.Procházíš městem,ale na hospodu nemůžeš pořád narazit.Okolo se potulují strážní,obchodníci,nějaká ta šlechta,nuzáci,žebráci,prodejné ženy a muži se zbraněmi.Zahneš za ulici a tam uvidíš ve svitu zapálených pomalu zhasínajících pochodní ceduli hospody.Hospoda u Vyžrané mrkveNemusíš si ani domyslet,co tato hospoda skrývá.Dále po ulici je pár světel,ale nic nerozeznáváš jako hostince,či hospody.Pár krámků,ale nic zajímavého. |
| |
| Tamrilyn Satanson: Jedete zlehka a pomalu.Kraj je zpustlý,ale zelená tráva a modré nebe naznačuje,že tomu bylo naopak.Není slyšet ani ptáčka a to znepokojuje 4 hraničáře za tebou.Neslyším ani jednoho chlupatýho ptáka!Povídá první.No jo!Kde jen jsou!Povídá druhý.Ostatní dva jen mlčky jedou na koních dál za vámi.Nebe se pomalu začíná zatahovat,i když je to na tuhle denní dobu velmi nezvyklé.Jedete po cestě a náhle Aragald zastavý.Proboha!Vykřikne a otočí koně.Vy postarejte se o našeho chráněnce a ostatní za mnou!Z Aragaldovy kostěné,zamračené tváře vydíš,že se něco děje,něco velmi vážného.Dva barbaři a 4 hraničáři zůstávají a goblinský doprovod taktéž.Aragald si po delším rozhodnutí nakonec vzal sebou jen nemrtvé válečníky a odjel po pěšině dolů z kopce.Dole je velká tma a hustě prší,i když u tebe je sucho.Napadá tě jen jedno.Magie.Aragald zmizí z dohledu a jeho muži si hlasitě povídají a hádají se. |
| |
| Na cestě někam: Co se tu jen mohlo dít? Taková pustina...jediné co tu ještě žije je ta tráva. Sleduji zpustošenou krajinu a nahodím svůj obvyklý znechucený výraz. Hraničáře nevnímám co si povídají, jedu tiše dál. Vtom se Aragald zastaví a s mým údivem vypustí slovo, které bych do něj, jako nemrtvého, opravdu neřekl. Poté dá rozkaz a odjede někde do temnoty, kde prší. Zajímavé údolí, to musí být černá magie...o něčem podobném jsem už četl v mé knížce. Zřejmě tam bude jen nebezpečí. Uvidím co se dá dělat s mými ochránci. Otočím se na hraničáře a skočím jim do řeči. Co se tu děje?! Pojedeme dál bez Aragalda? Poté mě ještě napadne ze zvědavosti se jet podívat za ním, ale díky poznatkům z knížky si to raději rozmyslím, mohlo by to být to poslední co udělám. Pokud se Aragal nevrátí, tak budu pokračovat bez něj a snad mě bude zbylá skupina následovat. Rozhodně se temnému údolí budu snažit vyhnout S těmito úmysly budu případně reagovat. |
| |
| Cesta Když nemrtví odrazí mou ránou uskočím a nepřestávám jej sledovat. Co na mne nachystá teď ? ptám se sám sebe a moje otázka je zodpovězena, když mu z očí vyletí plamen . Jeho smíchu nevěnuji žádnou pozornost a naopak přemýšlím, co s ním provedu. Poslechnu si jeho monolog a jen se ušklíbnu “ No, je zajímavé, že to už mi říkali mnozí a já jsem stále tu.“ Nečekám než dokončí své ďábelské kouzlo a vrhnu, proti nemrtvému kladivo a rychle couvnu ke koni. Když se proti mně hrne roj hmyzu, zavířím svým pláštěm , v největším bodu oblouku pustím plášť a ten se vytvoří štít mezi vzteklím hmyzem . Přiskočím ke svému věrnému oři a vytáhnu ze sedla štít a tasím široký meč. Tak jsem zvědav, co řekneš teď ty shnilá mrtvolo! Teď přestává legrace. Buď mu ho to kladivo srazilo a nebo budou velké potíže! říkám si když běžím k svému nepříteli ignorujíce hýbající se plášť. |
| |
| Knížetství Mimbratských Arendů Pomalu procházím uličkami města Vo Wakume a po očku pozoruji každého koho potkávám ať už jsou to bezdomovci,obchodníci nebo obyčejní lidé.Pokračuji více do srdce města a dávám si pozor hlavně na hlídky které bloudí uličkami nebo postávají na nějakých prostranstvích.Pche.Dělá se mi tu z toho všeho špatně.Zkroutím při pohledu na město obličej v zhnuseném úšklebku a rukou su projedu úplně promoklé vlasy které se mi čím dál více lepí na obličej.Pokračuji ještě chvilku uličkami města až se mi konečně pohledem podaří zavadit o nějakou zajímavou vývěsku.Hmm Hospoda u Vyžrané mrkve.To zní opravdu stylově.Pomyslím si a trochu se usměji nad tím co se asi v této hospodě skrývá.Ale nějak dlouho neváhám.Už mám toho deště sakra po krk a budu vděčný za jakékoliv teplo.Hned nato tedy sáhnu po klice a vejdu do tohoto hostince. |
| |
| Daniel: Vo Wakume Otevřeš dveře a na chvilku tě oslepí zář pochodně posazené na stěně poblíž dveří.Když se rozkoukáš uvidíš špinavý,ale útulný pajzl.Po zemi se válí zbytky jídla a po stolech také.Špinavé nádobí se válí téměř všude a opilci se válí po zemi.Je tu pár zahalených chlápků v rohu místnosti a dva strážní,nejspíše na inspekci,protože je slyšet řev z kuchyně,kde vidíš tyto strážné.Je tu 6 stolů v místnosti do obdelníku.Krb,pult a rozbité židle v rohu místnosti.Z toho usuzuješ,že rvačky jsou tu na dením pořádku,stejně jako demolice majetku hospody.I když by sis teď rozmyslel odejít,otočíš se,ale za tebou déšť neustává,spíše se ti zdá,že zesiluje. |
| |
| Petr Gidamder: Běžíš proti svému nepříteli,když si náhle všimneš jak uspělo tvé kladivo.Nemrtvého to škrtlo po hlavě a vykloubilo mu to lebku dozadu.Nemrtvý zasýpá něco jako:Ach....Už zase.Dá své kostěné ruce na hlavu a škubne jimi dopředu.Lebka je v normální poloze.Zakřupe s ní,jak ji otočí na všechny směry.Pak se na tebe upřeně otočí.Si chytřejší než sem si myslel!Hahaha,stejně neprojdeš!Napřáhne proti tobě v běhu ruce.Nestačíš ani uhnout a okolo tvých rukou prolétnou 2 ohnivé koule o velikosti mužské pěsti.Ty tě ale minou.Jedna docela daleko od ruky,kde držíš meč a druhá se lehce odrazí od štítu,který ti zapruží v ruce a odletí ohnivá koule po tomto odrazu pryč.Nemrtvý se zamračí a vytáhne ze zad svoji sekeru.Oba čekáte na náraz.Nemrtvý se zapře a vyčkává.Písčitá cesta je pevná,ale místy ti podkluzuje promoklý písek pod nohama. Na obzoru se oběví 3temné postavy na černých ořích.Celou situaci sledují a poté jeden z nich vikřikne.Dost!To slovo ti zasvyští v hlavě a z fleku tě zastavý,jako bys zkameněl.Nemrtvý ovšem tyto potíže nemá a posune se blíže k tobě a zašeptá mrazivým hlasem a line se mu pára z poškozené lebky.Tohle si ještě vyřídíme.....Poté se otočí na přijíždějící jezdce.Pomalu se přibližují a ty rozpoznáváš plátová brnění.Pak dojedou až k tobě asi 8m od tebe.Když jsou takhle blízsko rozpoznáš,že jim jde pára od úst,ale nevíš kdo to je,protože jsou všechny 3 postavy v plné plátové.Prostřední postava přijede blíže.Nemrtvý se náhle postavý na celou svoji výšku a lehce se ukloní.Pane Aragalde.Je vidět,že to nemrtvého zaskočilo.Prostřední jezdec mávne rukou a pohlédne na tebe.Něco ti projede v hlavě.Máš divný pocit a pak následuje slabá bolest hlavy.Pak od tebe odvrátí zrak a pohlédne na nemrtvého.Arthenore!Zasyčí výhružným tónem.Kdo je ten muž?Konečně si se dozvěděl jméno svého soka.Arthenor se na tebe zadívá a poté pohlédne na Aragalda.Toto je Rytíř z Arcia...pane.Chce zachránit Marin FaytAragald zaskřípe zuby.Z toho poznáš,že si v pěkné šlamastice,protože podle tohoto skřípotu je to nemrtvý.Můžeš si jen domyslet,kdo jsou jeho dva ozbrojenci.Aragald se na tebe zakření a poté odpoví Arthenorovi.Mám důležitý úkol Arthenore.Musím se dostat do Antaru a to co nejrychleji a tu ženu potřebujeme také.Arthenor se zašklebí.Jen co vyřídím tohodle rytíře dojdu pro ni osobně.Zdá se že moji lidé ji ani neumí chytit.Aragald se lehce zasměje a tiše zašeptá.Ženy....Zakroutí na nesouhlas hlavou a tobě dojde,že to není jen tak obyčejný nemrtvý.Tento má duši a cítí.To je ovšem zlé,protože nekromant co dokáže takovéto věci je velmi mocný a tím pádem velmi velký problém. Aragald se otočí k lesu dole pod tebou,tam kde je cítit magie a je tam ta velká bouřka a 3malé postavy ve tmě mraku.Dostaň tu ženu a doveď ji nepoškozenou do Antaru.Ano pane...Odpoví Arthenor.A co s ním pane?Aragald se rozjede na koni přímo proti tobě.Můžeš jen přihlížet.Zastavý se přímo před tebou a kůň se vzepře.Poslední co slyšíš je hrozivý mrazivý a hlasitý smích Arthenora.Kůň tě kopne kopytem do hlavy a ty upadneš do komatu. |
| |
| Tamrilyn Satanson: Tvá skupina čeká a koně jsou neklidné.Náhle tvůj kůň vyrazí pomalu kupředu a nedá se zastavit.Všichni jen nečině přihlížejí až dojedeš na kopec,kde je vidět to údolí jako na dlani a uvidíš níže na cestě před lesem,nad kterým je velký mrak a silně tam prší 3jezdce a dojde ti že jsou z tvé kolony.Pak je tam jedna postava bez koně a druhá leží na zemi a vedle ní kůň,který také leží na zemi.Tvůj kůň zařehtá a sjíždí pomalu z kopce.Celá kolona tě opatrně následuje dolů za Aragaldem.Pomalu dojedeš k Aragaldovy.Míjíš dva nemrtvé válečníky v plné plátové.Tvůj kůň se zastavý vedle Aragaldového.Aragald na tebe pohlédne a pak na muže na zemi.To je dost,že si konečně přijel,čekáme jen na tebe a zbytek kolony.Rytíř ležící na zemi je jako světlo v temnotě.Je v něm něco tajemného a....dobrého.Když na něj tak hledíš všimne si tě Aragald a pronese.Rytíř z Arcia.Řád stělesňující dobro,chránící lidi a spravedlnost.Lehce polkne,jako by se ho slova o řádu dosti dotkla.Vzdychne a pohlédne na nemrtvého bez koně s velkou obouruční válečnou sekerou v ruce.Arthenore!Získej tu dívku.Sejdeme se v Sendárii u zřícenin tak si pospěš.Otočí koně a jede směrem k lesu.Pak ještě pronese.Toho rytíře naložte na koně a pevně ho svažte než se probudí.Kolona se pohne a projede okolo stojícího Arthenora s poničenou lebkou.Goblini vezmou rytíře a svážou ho,poté přehodí přes nákladního koně a vyjedete rychleji k lesu.Všichni zaujmou pozice a jedete k lesu,kde je vidět už z dálky,že tam hustě prší.Aragald nereaguje na tvůj pohled a vjedete přímo do deště.Všichni kdo mají kapuce si je natáhnou a z místa na místo,z kroku na krok tě zasáhne sprcha silného deště.Jedete velmi rychle a po cestě si všimneš dvou zahalených postav.Hraničáři z kolony je pozdravý a oni odpoví stejným pozdravem.Stejné hraničářské vybavení mluvý za vše.Vyjedete z lesa.Temného a sužujícího tvoji duši jak v přetlakové komoře.Vyjedete ven a míříte na kopec naproti.Z lesa se linou zvuky boje a ty vydíš,že hraničáři zalezly do lesa.Vyjedete po písku,který se propadá pod kopyty na kopec.Aragald rozkáže pokračovat v cestě a chvíli hledí z kopce dolu a poté se vrátí do čela kolony k tobě.Jedete asi deset minut a šaty vám uschly,protože je sluníčko a teplo.Koně šlapají a nikdo nepromluvil ani slovo od setkání v lese.Aragald to nevydrží a pohlédne na tebe.Je vidět,že máš spoustu otázek,máme dlouhou cestu tak se ptej.Pak pohlédne na horizont a sjíždíte dolu z kopce.Pro koně to je úleva a pro vás také.Slunce je vysoko na nebi a zdá se,že nebude dlouho jinak.Začíná být vedro. |
| |
| Kůň neposlouchá... Všichni čekáme, nevíme na co, a vzápětí se se mnou kůň rozjede přímo tam, kde jsem nechtěl. Ale co s tím nadělám, pojedeme teda tím údolím. Na kopci vidím v údolí několik postav a jednu zřejmě omráčenou, kůň pokračuje do údolí a zbytek skupiny za mnou. Po chvilce poznávám Aragalda s dalším nemrtvým a zbytkem skupiny, je tam i nějaký rytíř. Netuším co zde dělá, v tu chvíli však na mě promluví Aragald a já mu odpovím. Nevěděl jsem proč jsi odjel a tomuhle údolí jsem se chtěl vyhnout. Poté co mi poví něco o tom rytíři z Arcia a pošle Arthenora pro nějakou dívku... Další nemrtvý stejné ráže jako Aragald? Nevím, škoda že hned odjel, pak se na něj zeptám. Asi tady nezůstaneme dlouho. Rytíř je svázán ke koni a projíždíme lesem. Nad námi je temný mrak a hustě prsší, nasadím si kapuci jako ostatní, abych příliš nezmokl. Stále sleduji rytíře, jestli se neprobere a následuji skupinu dál. Konečně projedeme lesem a najednou se ocitáme před písčitým kopcem, za námi zvuky boje. V lese se bojuje, naznačují tomu i další hraničáři co se od nás odpojili. Před námi to vypadá na nějakou poušť? Netuším avšak už sjíždíme kopec a mohu se konečně zeptat Aragalda. Kdo byl ten nemrtvý? Arthenor jsi mu říkal...a co budeme dělat s tím rytířem, kam to s ním jedeme? Dále vyčkám odpovědi s nadcházející další otázkou. Celkem by mě zajímalo proti komu odjeli bojovat ti hraničáři? Proti rytířům z Arcia? |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Tamrilyn Satanson: Aragald se odmlčí.Jedeme do Sendárie,jediného královstvý,kde se trůn nedědí z otce na syna/dceru,ale volí se hlasy lidu.Je to divná novinka,kterou zavedl starý král Aldrin IV. Od té doby tomu tak je stále.Lidem se to tak líbí.Zhoupne se na koni a pohlédne na rytíře na koni a vzdychne.Sendárie je písčitá země.Není to žádná válečnická země jako ostatní Západní země.Jsou to prostí farmáři a dělníci.Taková zemědělská země.Aragald mávne rukou a dva barbaři se oddělí od skupiny a předjedou kolonu vpřed.Aragald vzdychne a povídá sklíčeným hlasem.Arthenor jen dělá svoji práci.Je to jeden z vyšších Lordů Antaru.Je už trochu sentimentální za těch 350let služby králi Lichovi.Jméno se dovíš později.Není moc rád,když se vyslovuje.Pokrčí rameny Aragald a pokračujete v cestě.Otázku co se týká Arcia jako by neslyšel a pokračuje v cestě.Pohlédne na rytíře a pak přidá v rychlosti.Od nás se hraničáři neodtrhli,tos špatně pochopil Tamrilyne.To je poprvé co tě oslovil jménem a náramě si to užil úsměvem od otvoru na ucho k druhému.Byly to Arthenorovy muži,nejspíš dělalo to děvče potíže.Však víš,ty ženy.Zasměje se a otočí koně zpět.Poplácá tě na rameno a vyrazí k rytíři,který se mezitím probudil.Neslyšíš,co si povídají,ale zdá se,že Aragald nechce,aby to někdo věděl.Po 15minutách se barbaři vrátí a vyruší Aragalda.Aragald se lehce zamračí a pokýve hlavou.Ukáže na pár lidí a rozestavý je okolo místa,kde zrovna kolona zastavila.Je to kus od cesty,spíše stranou,kvůli utajení a je to u lesa.Sesedejte!Koně schovejte do lesa.Nedělejte otevřené ohně a pečlivě se skryjte!Zakřičí Aragald a rozváže rytíře z Arcia a vede ho do lesa,kde před chvílí vili vlci. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Petr Gidamder: Probouzíš se na černém koni.Písčitá cesta ti nedělá dobře,protože tlačí na tvé břicho a ty důlky a kopečky v písku cítíš velmi často.Příšerně tě bolí hlava,ale žiješ.Zbraně se vezou na koni opodál,ale kůň nejspíše zůstal na místě i s tvým pláštěm. Postupně si prohlížíš kolonu,kterou tvoří bezmála 20 nosičů-goblinů,20gobliních válečníků,4temní hraničáři,2barbaři,kteří se právě odtrhly od skupiny a míří kupředu,2 nemrtvý v plné plátové,celé černé s četnými rýhami od bojů a nakonec Aragald a někdo s ním na popředí kolony.O něčem si zdá se povídají,ale neslyšíš je. Asi za 5minut se Aragald otočí,poplácá toho muže po rameni a zamíří k tobě.Když dojede k tvému koni,otočí svého a jede vedle tebe.Chvíli mlčí a poté ze sebe vydá pár slov,jako by se styděl.Zdravím tě.......příteli.Otočí se a pokračuje.Je mi líto,že se musíš vozit jako pytel,ale nebyla jiná možnost.Vozy už nám došly jak vidíš.Lehce se usměje a pak mu jeho úsměv poklesne.Jestli si mě nepamatuješ,nevadí.Stejně udělám co uznám za vhodné,přecijen sem nemrtvý,i když si to nerad přiznávám a mám všechny své pocity a vzpomínky a svoji duši uvězněnou v tomto těle.Hhhhhhhh....Vypustí výdech s hlubokým vzdechem dohromady.Už sem toho řekl až až.Ještě uslyšíš,jak si pro sebe říká.Ještě že nemám oči,nesnáším slzy!Přijedou dva barbaři a Aragald se napřímí na koni a dělá,že se nic nestalo.Pane,našli jsme vhodné tábořiště,je to kousek tudy,vedle lesa.Dobrá tedy.Řekne Aragald a rozestavý své muže když dojedete k cíly. Vytáhne nůž.Jeho čepel se leskne v poledním slunečním svitu.Udělá jeden rychlý pohyb a tím tě odváže z koně.Ruce máš pořád svázané.Chytne tě a táhne do lesa,který se ti zdá temnější a zlejší než ten ovládaný magií v údolí,kde je tvůj kůň pokud žije s tvým pláštěm.Aragald nevidá ani hlásku a když ste z dohledu kolony zastavý se.Zasune dýku do pochvy a obrátí se na obzor a pak na tebe.Ve vzduchu je cítit chlad a blížící se pach smrti.Tady se rozloučíme....příteli.Vytáhne meč a jedním máchnutím ti uvolní ruce.Severozápadně je asi 20km hlavní město Sendar,tam budeš v bezpečí.Odmlčí se a poté zasune meč do pochvy.Sbohem příteli a jestli tě můžu poprosit,nesnaž se najít Lorda Arthenora pokud chceš žít.....Sbohem.Otočí se a odchází zpět ke koloně. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Gidamder pro Než stačím přiskočit k nemrtvému a ukončit jeho život, se mu podaří dát se dohromady, já jsem nucen se krýt, proti jeho ohnivým koulím. “ Css, vysvětli mi proč mne vůbec zdržuješ?“ ptám se pobaveně. “ Proč neležíš v nějakém hrobě, nebo odkud jsi to vylezl?“ Připravím se znovu čelit protivníkově sekeře. Hmm, teď má výhodu delší zbraně. Musím s k němu dostat blíž, jinak nemám šanci na vítězství. Ukázalo se, že tenhle nemrtví není nijak vynikající šermíř. Toho se dá využít. Úsměv mi zmrzne na rtech, když se objeví tři další jezdci. Tak tady to začíná zavoní vat průšvihem. Musím se svého protivníka zbavit než dorazí ti tři. Chtěl jsem se přiskočit k nemrtvému a prudce jej bodnout do hlavy. Nemohu se pohnout a tak jsem strnul ve šermířském střehu. Jediné, co mi zbývá jsou kletby na osud. Musím se uklidnit. Je to další z těch triků prašivých čarodějů. Mně se odvety dostane dnes a nebo v časech budoucích. Není důležité, jak zemřeš, ale jak jsi žil. To mne učil můj mistr a já se nemám za co stydět. Když mi nemrtví zašeptá, že se setkáme klidně se na něj podívám.S tím počítej. Jestli mne dnes nezabiješ, tak budeš mít o problém víc. Příště už sebou třeba nebudeš mít své tři druhy. Žádný čaroděj není schopen naráz kouzlit a bojovat, jak jsi mi tak hezky dokázal. Naslouchám rozhovoru dvou nemrtvých rytířů smrti a jen skřípu zuby nad tím, že bez mocen stojím. Kdyby jsi nebyl takový hlupák, tak jsme se vůbec nemuseli potkat! Proč si všichni mysl, že se starám o nějakou ženskou? Kdo to k sakru je? Proč je pro ty hle bestie, tak důležitá? No, nic to už nezjistím. Za chvíli se setkám ze svým patronem. Jezdec popožene koně ke mně já se začínám potit snahou se pohnout a pozvednout meč k obraně. Kouzlo se mi zlomit nepodaří a tak jsem inkasoval ránu do hlavy. Těsně před tím než mne rána kopytem zasáhne mi proletí hlavou Ten zbabělec ani netasil meč. Pak se mi setmí. Když se proberu houpu se na boku koně. Ale tohle je fakt smůla! Sice se můžu hýbat, ale ti zbabělci mne svázali ruce! Co budu dělat? Ptám se sám sebe zatím, co mi podruhé za dnešek teče po tváři krev. Nakonec nedělám nic jen, tak se nechám vést. Jakoukoliv akci mi dost stěžují rudé mžitky před očima a neuvěřitelná bolest hlavy. “Nejsem tvůj přítel a taky bych dal přednost jinému druhu cestování.“ odpovím bleskově “ Nemusíš se bát tvé jméno jen, tak nezapomenu. Stejně tak nezapomenu jméno tvého mistra. “ odpovídám klidně s vědomím, že teď s tím nic neudělám. Nechám se stáhnout z koně. Nechám se vést do lesa očekávaje, cokoliv co přijde klidně. Překvapeně si mnu zápěstí. “ Na,co pak byla ta komedie se soubojem?! Mohli jste mne nechat jít rovně. Nikdy bych plány vašeho pána nepřekřížil, teď mi dlužíte za koně a plášť.“ z toho, jak to říkám, že nemám na mysli jejich hmotnou hodnotu a stejně, tak nemíním přijmout zlato. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Cesta do Sendárie Nemrtvý si tě vyslechne a rázně tě chytne a přirazí ke stromu a mačká tvé tělo na kmen.Blázne!Co si o sobě myslíš!To ti mám ještě platit?!Nemrtvý tě pustí a poodstoupí.Zdá se,že můj dávný přítel Petr Gidamder zapoměl na minulost.Zkus si vzpomenout na bitvu u Vo Mimbre.To ti osvěží paměť.Otočí se a pohlédne na oblohu.Starý příteli.Zdá se,že dobrota Řádu upadá!Pche!Kdysi to býval slavný řád a nyní?!Zmiz mi z očí!Zapomenu na naše dávné přátelstvý jednou pro vždy!Veme tě za ramena a výhružně na tebe pohlédne,pohledem do duše.Zmiz a nepleť se nám do věcí!Odhodí tě stranou a odchází zpět. |
| |
| Talis: Hostinec Hraničáři už už sahají po mečích,když náhle vyslovíš větu o tvém napadení.Hraničáři chvíli stojí a koukají na sebe.Nechte ho!Promluvý jeden z nich po chvilce.Nemá s tím nic společného.Nejsou takový blázni,aby se takto odhalily.Jeden hraničář ale zavrtí hlavou a neústupným tónem povídá.Může to být jejich špeh,nebo sluha!Musíme ho zavřít a dostat z něho informace!Odkopne židly a chce tě chytít,když jeden z nich povídá.Takoví blázni nejsou,aby vytahovaly obřadní dýku Shahty jen tak na stůl před celým hostincem plným lidí a nás hraničářů.Prohlédne si tě od hlavy až k patě a pak ti pohlédne do očí.Velectěný pane,mohu se vás zeptat,co tu pohledáváte a jak se jmenujete?Jiný naštvaný hraničář odchází a další s ním se k pultu napít.Ten co tě obvinil tě ale nespouští z očí. |
| |
| Hostinec Po celou tu dobu , kdy na mně mluví hraničáři,kteří se zvedli od stolu , se chovám klidně a nenechám se nijak rozhazovat. Ale jakmile jeden z nich odkopne židli a natahuje se po mně,rukou nahmatám jílec svého smaragdového meče. Chtěl jsem se nějak bránit ale jiný hraničář ho zastaví dříve , než mně stačil napadnout. Moc si dovoluje , chlapeček. Pozoruji hraničáře , který odchází k pultu ale neustále mně sleduje. Zřejmě mně nebude mýt moc v lásce ale na to už jsem si zvykl. Odvrátím pohled od vzteklého hraničáře a ihned odpovím na otázku , kterou my položil jeden z těch klidnějších. "Jmenuji se Talis a mněl jsem v plánu tu přespat. Jsem samostatný Chodec , který se toulá světem a před chvílí jsem dorazil do města. Ani jsem nedošel ke dveřím hostince , když na mně nějaký chlápek hodil tudle dýku. Nevím čí je ani proč jí po mně hodil ale chci ho najít a zeptat se ho na to." Odpovím drsném hlasem a čekám co hraničář udělá. Taky jsem kdysi býval takový ale po té , co jsem opustil vesnici mně nazývali chodcem , hraničářem už ne. |
| |
| Talis: Hostinec Hraničář se hluboce zasměje.Tak to si měl veliké štěstí příteli.Otočí se na hostinského.Jedno pivo pro hosta!Zakřičí a pak se otočí na tebe.Ty zrůdy většinou nenechají svědky a nenechají za sebou nikoho živého.Znovu se zasměje a chce po tobě převyprávět tvůj příběh.Pak ale do hostince vkročí muž v kápi a všichni na něj upnou zrak.Po té události s dýkou se všichni v hostinci div neklepou strachy,až na hraničáře samozřejmě.Tento muž si sedne k muži s kápí v rohu,co tě nespustí z očí a začíná s ním hovořit,velmi potichu a klidně.Přitom se ten dotyčný pořád dívá na tebe a pohledem tě doslova probodává,i když nevidíš jeho oči. |
| |
| Hostinec Potěší mě že alespoň jeden z hraničářů je ke mně vstřícný a uvítá mně jako hosta. Koupí my pivo , který já moc nemusím ale abych neurazil tak ho vypiji. Dneska piju jen výjmečně ,už mam dost nepřátel ale málo přátel. Mezitím co do sebe liju pivo , vyprávím celý svůj příběh od narození až po letajcí obřadní dýku před hostincem. Zřejmě ho moje dobrodružství upoutalo ale sám je na to určitě zvyklí , vždyť je to hraničář. Ani jsem neslyšel přicházet tajemného chlápka ,který se usadil vedle muže s kápi. Vypadáto že mně asi znají ,protože mně neustále pozorují a já si na ně pro jistotu dávám pozor. Nedívám se na ně přímo ale vždy se koukám tak abych je spatřil , kdyby chtěli zaútočit. Hraničář vedle mně se skoro pořád směje a mně to jen těší , už dlouho jsem neměl takovou společnost. "Hele ,víš kdo jsou ty dva v rohu ??? Zdá se že mně asi znají." Řeknu tichým hlasem hraničáři a očima zakoulím k těm dvěma. |
| |
| Talis: Hostinec Hraničář se nenápadně otočí,jakoby za hostinským a objedná ještě pivo.Pak na tebe pohlédne s ledovým výrazem.Nevím kdo sou ti chlápci v rohu,ale moc se my nezamlouvají.Hrábne si rukou do vousů.Asi se jich na to pudu zeptat.Chvíli stojí a poté se zvedne.Oheň v pochodních zaplápolá a ty uvidíš na stěně vedle tebe stín postavy v rohu,jak vyndavá nějakou čepel z pod stolu.Hraničář se k nim pomalu blíží a muž v kápi tě nepřestává sledovat.Poté se pohne plášť u druhého v kápi a zazní jakoby zvuk meče o pochvu.V hostinci je najednou více horko,nebo se ti to jen zdá,těžko říct.Ten muž v kápi se ti snaží celou dobu v hlavě zachytit podivným kouzlem,ale zdá se,že se mu to nedaří a pomalu začíná být nervózní.Druhý hraničář sedí u tebe a sleduje toho prvního jak se k nim přibližuje.Opilci se válí po zemi tak jako dřív a strážní v kuchyni se stále hádají s hostinským,zatím co ti hostinská nese pivo.Už je u pultu,kde sou dva další hraničáři,kteří se na tebe mračí a sledují každý tvůj pohyb. V hostinci přituhuje,každý pohyb může být osudný jak pro tebe tak pro ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Gidamder pro Klidně hledím do prázdných očních důlků z nichž sálá rudá záře. Vyslechnu naštvaný proslov nemrtvého a začne mi docházet, že toho muže skutečně znám. Je to dávno, kdy jsme se naposled postavili nepříteli v bitvě. Já už téměř zapomněl, jaké je to hnát se pod korouhvemi řádu do zteče, proti nepříteli. “ Tak sbohem příteli.“ pronesu pohnutě za mizejícím pláštěm. Protáhnu si ruce, abych do nich znovu dostal cit. Čeká mne dlouhá cesta. Snad to bude, tak jak řekl. Zdá se, že povstal další s nemrtvých pánů a už zabil minimálně jednoho z rytířů Arcia. O tomhle musí být zpraveni místní vládci a komtur. S tím se zvedám a jdu naznačeným směrem. Jdu odhodlaným krokem a dřív jsem bojoval v řádovém vojsku, jako pěšák. Už jsem sice odvykl, ale stále jsem v celku dobré formě, ikdyž mne neuvěřitelně bolí hlava. Jsem rytíř a tak mne nějaká bolest hlavy nedokáže zastavit. Jenže, co budu dělat až dorazím do města? Přece nenechám tu dívku napospas démonovy, jenž zaklel mého spolubojovníka. Nejdřív ohlásím, co se zde děje. Jak bylo to jméno, jenž říkal? Fiat…Farona……Jo už to mám Fayt. Jsem přesvědčen, že to nebude jen, tak nějaká vesnická dívka. Bohové stůjte při mně ať to není ta cácorka s vesnice, kterou jsem minul. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Cesta do Sendárie Jdeš lesem,ve kterém tě nechal tvůj zachránce a klopítáš mezi kořeny.Náhle tě oslepí slunce a uslyšíš skoro neznámé štěbetání ptáčků.Před tebou proběhne pár ušáků a tobě se naskytne pohled na pole.Lány polí a skoro žádné kopce.Cesta je vidět dlouho dlouho do dáli,ale žádné město na obzoru.Jen kus od cesty na obzoru stojí něco,co ti připadá jako tvrz.Je to ale kus cesty,proto přidáš do kroku. Brnění se ti leskne ve slunečním svitu a cesta ti začíná připadat nekonečná.Slunce z tebe vysává každou kapku vody a pod tíhou brnění si připadáš velmi unavený.Pak se mihne nad tebou stín a ty se ohlédneš za sebe.K tvému štěstí tam běží bílí kůň bez jezdce.Přibližuje se k tobě pomalým krokem,až tě pomalu zastavý na cestě.Svým stínem ti dává malou možnost oddychu před sluncem,jelikož je tato země jen rovina,jediné útočiště před sluncem je strom,který vrhá stín. Zmátoříš se a pohlédneš na koně.Kůň do tebe šťouchne hlavou a povídá.Tak nasedej,čeká nás dlouhá cesta.Takhle se do Sendaru nikdy nedostaneš.Pokýve na nesouhlas kůň hlavou a šťouchne do tebe ještě jednou.Nevíš co si máš myslet,ale je možné,že se ti to jen zdálo a že to je z toho slunce. Obloha je bez mráčků.Toto teplo bude ještě dlouho,pokud nenajdeš vodu,asi umřeš žízní.Brnění tě tíží a ty stojíš jak přibytý na cestě z písku,ze kterého vzhůru sálá teplo ze slunečního svitu. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Gidamder pro Když se vzdálím od tábora temný vrátí se svět do normálu. Vysvitne slunce a všude zní zpěv pták. Najednou mi rychle dojde, že nemám vodu a už ani koně. Sundám si zbroj. Před očima se mi objevuje vyprávění jednoho s mých druhů, kteří viděli muže upéct se ve vlastním brnění. Sundám si kyrys a s klením jdu dál. Po nějaké době proklínám slunce, že tak září. Pot ze mne jen lije, ale já stejně odhodlaně pokračuji ve své cestě. Už je to dlouho, co jsem naposledy šlapal silnice po svých. Tehdy jsem byl mladší a i ten kyrys mi nepřipadal, tak těžký. Snad do večera dorazím k té tvrzi, snad tam najdu něco k pití a k jídlu. Když uslyším klapot kopyt otočím se a nemohu uvěřit svému štěstí. Opřu se o koně a snažím se vzpamatovat. “ Koníčku tebe mi snad poslal snad Arcius.“ pronesu vyschlými rty. Málem si sednu, když mi kůň odpoví. “Asi jsem se udeřil do hlavy příliš silně. No, jak se říká darovanému koni na zuby nekoukej.“ nacvičeným pohybem hodím své brnění koni přes hřbet a odechnu si úlevou. “ Nevíš náhodou, jestli je tady poblíž nějaká voda? Zabil bych kvůli placatici vody.“ Zeptám se, když zvážím, že je zbytečné se pozastavovat nad takovými drobnými detaily, že mi odpovídá kůň a pokut ví kde je voda, tak to stojí za pokus. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Cesta do Sendárie Kůň zařehtá a tichým hlasem odpoví.Ještě že nepiješ krev.Polkne kůň a pak přidá na hlase.Co to takle zkusit v té tvrzi?!Sice se odchýlíš od kurzu k Sendaru,ale neumřeš žízní.Nebo se zkus kouknout na to,s čím se tak dlouho plahočim a taham to na svym zadku.Řekne kůň a jakoby na tebe mrknul,pokud se to dá u koně říct. Na koni ještě je nějaký ohořelý papír,z části utrhlý.Pohlédneš na něj a nastavíš ho na slunce,abys na něj viděl.Stojí tu:Vracím co ti právem patří.Zbytek se nedá rozluštit,až vespod je napsáno:Příteli.Aragald.Nemusíš si ani domýšlet kdo to je.Všimneš si totiž uprostřed přemýšlení deky na zadní části zadku koně.Když deku rozbalíš je tam veškeré tvé vybavení,se zbraněmi a částí zásob včetně vody.Kůň zařehtá a šťouchne do tebe.Pij pomalu,ať se nezadávíš.Zahrabe kopýtkem.A dá slovům důraz hlubokého hlasu,jako by se tomu slovu smál.Příteli!Pak zařehtá a otočí se do dáli.Máš dvě možnosti.Příteli.Pokud chceš do Sendaru tak rovně na rozcestí.Pokud do tvrze tak doleva na rozcestí.Příteli.Zařehtá,jakoby se smál a každé slovo ,,příteli´´ řekne hlubokým hlasem. |
| |
| Hostinec Chtěl jsem přatelského hraničáře zastavit ale byl až moc aktivní a vstal od stolu,dříve než jsem stačil promluvit. Mam špatné tušení že se něco stane ale nechci na sebe zbytečně upozorňovat ,už tak mně chtěl někdo venku zabít. Hlavně opatrně a nejít do toho po hlavě. Pro jistotu si odložím luk na svůj stůl a toulec s šípy přehodím přes židli,abych v případě nouze rychleji vytáhnul šíp. Přeci jen jsem nemohl jít s hraničářem ,tak ho alespoň budu krýt lukem. Všiml jsem si že se na mně dívají i hraničáři,kteří sedí u pultu ale na to teď nemyslím. Důležité je aby to hraničář nepokazil a nepřišel kuli takové chybě o život. Neustále pozoruji dvě tajemný postavy i hraničáře a pokud dojde k souboji,ihned vstanu ,sáhnu po šípu a pokusím se zastavit útok na hraničáře. Hlavně nesmí přijít nevinní lidé o život ,nechci aby mně tu všichni nenáviděli. |
| |
| Talis: Hostinec Úmysli zahalených lidí v rohu jsou až moc jasné,než aby se dali přehlížet.Hraničář se k nim přibližuje a poté se zastaví.Otočí se a ty uvidíš jeho bledý výraz ve tváři.Pomalu kráčí k tobě.Vypadá jako by právě viděl smrt.Je celí bílí a kouká do prázdna.Sedne si vedle tebe na židli a kouká do prázdna.Není nic jasné,ale než stačíš jakkoliv zareagovat hraničáři u pultu sou mrtví a nad jejich těli stojí bytosti vysoké jako lidi v černých pláštích a věcech s kápí na hlavě.Pára jim jde od huby a v ruce drží dva velké obouruční meče. Jeden z nich ukáže na tebe,který sedíš na židli jak přibitý.Druhý se pohne a míří přímo na tebe s napřaženým obouručním mečem v ruce nad hlavou.Hraničář s prázdným výrazem se sesune z židle a padne na zem mrtvý.Není ti jasné co se stalo,jen že musíš něco udělat.Hostinská za pultem ani nestačí vykřiknout a už má meč v břiše od zahaleného u pultu.Hraničář co je s tebou u stolu,poslední ze 4 odkopne židly a vyndá luk a z toulce šíp.Převrhne stůl a kryje se za ním i s tebou,protože ten stůl u kterého jste seděli převrátil.Elf u vzdáleného stolu byl shozen na zem tím podivným zahaleným,zdá se ale,že žije.Strážní v kroužkových zbrojích si všimli boje a tak vyběhli z jídelny a zaútočili na zahaleného u pultu.Hostinský se krčí v koutě a opilci dál spí pod stoly,i když by je tento rámus měl zbudit. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Gidamder pro Cesta Nad tichou průpovídkou mého oře se jen ušklíbnu “ Slyšel jsem, že to dělají někteří jezdci, když se chtějí udržet naživu. Za tím nejsem natolik zoufalí.“ Když se zmíní o věcech na svých zádech rychle prohledám deku. Když se občerstvím, tak začnu přemýšlet . Zatím, co můj oř reflektuje mé myšlenky, já si dělám starosti s ranou na hlavě, jestli přeci jen není vážnější než jsem si myslel. “Pojedeme do tvrze. Chtěl bych si odpočinout. Jak ti asi došlo nemám dnes zrovna nejlepší den. Už jsem dnes inkasoval dvě rány do hlavy. První od vesničanů a druhou od koně. A neříkej mi příteli jsem Petr Gidamder, tak si s toho jedno vyber.“ chvilku jedu mlčky. “ Mluvíš skutečně a nebo mám v dohledné době mám vyhledat felčara?“ poruším ticho a pověsím si meč k boku a kladivo si pověsím ba sedlo. “ Co se stalo tvému předchozímu majiteli?“ |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Cesta k tvrzi Když se zmíníš o tom,že nejsi tolik zoufalí,aby si to udělal kůň si jakoby zhluboka oddechl.Pak jen mlčky stojí.Pak jen poslouchá jak mluvíš a s obrovskýma vyvalenýma očima na tebe zírá.Když se zmíníš o ranách do hlavy kůň zařehtá a lehce do tebe šťouchne.Od koně?Zařehtá a řekne tvé jméno zase s tím hlubokým hlasem.Petře ty si umíš vybrat...Zařehtá a pote trošku sklopí hlavu.O tu vesnici si dělat strach nemusíš,Thulové a Angarakové jí vypálili do základů,myslím,že se přičinilo i pár goblinů.Kůň nesouhlasně zavrtí hlavou a pak do tebe šťouchne.Radši vyjedeme.Zahrabe kopítkem a čeká na tebe.Když si vemeš své věci kůň si odfrkne a s útěchou v hlase pronese.No konečně!Ty tvoje krámy byly pěkně těžký,čim se vlastně živíš.Než mohl říci něco dalšího válečné kladivo ho totálně umlčelo,až se pomalu převrátil na bok,pod nečekanou tíhou tvé zbraně.To ho nemůžeš nést v ruce?Víš jak je těžký?Zafuní.Tady budu potřebovat felčara asi já.Řekne sklamaně a šťouchne do tebe hlavou.Tak už nasedej,na co čekáš? |
| |
| soukromá zpráva od Petr Gidamder pro “No to víš já si přátele hledám jen s těží.“ odpovím pobaveně . “Měl jsem s nimi menší nedorozumění. Mysleli, že jsem podvodník. Protože jedna s těch hlupaček se mne zeptala, kde jsou všichni mí druhové. Tuhle otázku jsem slyšel už několikrát a vždy ve mne vyvolá výbuch. Dokazuje hloupost těch, jenž se tážou.“ prohlásím a nasednu na koně. “Já netvrdím, že moje věci jsou lehké, ale není důvod to dramatizovat. Kladivo zase tolik neváží. Rozhodně neváží v porovnání se mnou a mnou zbrojí skoro nic.“ směju se a pomalu se mi vrací dobrá nálada, ale stále mám na paměti mraky, jenž mi jdou v patách, zvednu si kladivo a přehodím si ho přes rameno. Takže s tou kolonou mrtvých jsem se ve vesnici minul jen o pár minut. Ďas, aby to vzal . Kdybych nevybuchl mohl jsem tam ve chvíli útoku a zachránit mnoho lidí. Jak se ukázalo v několika předchozích bitkách si goblini poradí s rytířem jen dost těžko a i pro rytíře smrti bych představoval problém. “Takže bude tě slyšet mluvit jen někdo jiný a nebo jen já mám tu čest?“Zeptám se když se při blíží brána tvrze. |
| |
| Hostinec Pozoruji hraničáře, který k nim ani nedošel a už se vrací zpátky. Ten výraz , už jsem ho někde viděl. Naposledy jsem ho viděl u mého přítele, s kterým jsem cestoval. Ale zemřel při jedné potyčce v hospodě v které ho nějaký opilec probodl dýkou. Ihned na místě zemřel ale stále si pamatuji jeho výraz,na který jsem si ale už zvykl. Trochu mně to znervóznělo ,ale jakmile jeden ze zbylých hraničářů převrhne stůl, bleskově zareaguji. Seberu svůj luk,který spadl na zem a ze svého toulce, opřeného o zeď , vytáhnu několik šípu. Co to jsou za zrůdy?? Uvidíme jestli přežijí todle. Založím šíp, natáhnu tětivu luku a vykouknu z pod stolu. Jako prvního uvidím chlápka u pultu ale raději vystřelím na chlápka s obouručním mečem, který běží přímo na mně. Nejlepší bude střelit ho do hlavy, to je nejslabší místo člověka. Využiji jeho napřažení a vystřelím šíp, který mířím přímo do jeho hlavy. Pro jistotu do něj ihned vystřelím i ten druhý šíp a znovu se skryji za převrhnutí stůl. Doufám že jsem ho strefil, nebo alespoň škrábnul. Počítám s tím že buď jsem ho zabil nebo není jen obyčejný člověk a přežije to. Každopádně jsem ho musel minimálně srazit na zem nebo na nějakou chvíli ochromit. Vytáhnu z toulce další dva šípy a vykouknu ze stolu abych zhodnotil situaci. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Tvrz v jižní Sendárii Přibližuješ se k tvrzi,pomalu,ale jistě.Kůň nijak nespěchá a na tvoji otázku jen zařehtá,jako by se tomu smál.Přijíždíte k tvrzi,za chvíli stojíte u brány pod masivní zdí,trošku poničenou válkami a občanskou válkou.Na hradbě vlají zelené a žluté praporce.Strážní u otevřené brány kontrolují lidi odcházející a vycházející z tvrze. Lidé se hrnou do tvrze,než aby z ní odcházeli.Po cestě si je nepotkal,máš totiž zlé tušení,že odkud si přišel je vše vypáleno.Lidé chodí jen ze severní a západní strany od tvrze.Lidi provází ne moc veselá nálada.Pár se jich modlí k různým bohům,někteří naříkají a ostatní se hrabou do kopce k tvrzi,do bezpečí. Posuňte ty vozy dovnitř,neni tu místo!Uvolněte cestu!Ze severní strany přijede 10 zbrojnošů a vjedou do tvrze po značném přemlouvání lidu aby uhly ozbrojenému doprovodu.Cesta se ihned lidem uzavře jak se cpou dovnitř.Je vidět a i cítit z nich strach.Celá tvrz jím páchne. Kůň hodí hlavou a odstrčí jednoho nevrlého vesničana z cesty.Projíždíš pomalu davem a jak tě vidí lidé,spíše jak vidí,že máš brnění a zbraň tak ti uhybají z cesty.Kůň některé neopatrné nebo ti co si nevšimli odstrčí z cesty.Projedeš okolo vozu s obilím a všimneš si něčeho v něm,ale kůň pokračuje dál a jen tak si pro sebe brblá.Nesnáším zamořené obilí.Pohodí hlavou a dojedete ke strážím v kroužkových zbrojích s kopími.Jeden strážný chytne uzdu tvého koně a zastavý ho.Pane?! Co vás sem přivádí,není to zrovna nejlepší čas na návštěvy,pane!Přijde k tobě druhý z druhé strany a povídá.Co si zač?!Kvanta lidí se cpou dál do tvrze a obcházejí okolo vás a ani si tě nevšímají.Nebe se začíná zatahovat a ty cítíš,že je to,nebo že to bude zlé. |
| |
| Talis: Hostinec Muž s mečem se neustále blíží.Vystřelíš šíp a hraničář na tebe jen kouká.Vystřelíš druhý a hraničář konečně vypustí také šíp.Oba se sehnete za stůl a koukáte na sebe.Na hraničářovi je vidět,že má strach.Klepe se jak osika. Vykoukneš ze stolu a nevěříš svím očím.Muži v kápi kápě spadla a to co vidíš tě na chvíli ochromí.proti tobě se řítí ,,něco´´.Je vidět že místo hlavy má jen lebku,dojde ti,že je to nemrtvý.Nemrtvý,kterému z lebky trčí 2 šípy.Blíží se dál a ty si na chvíli ochromen,bohužel na velmi podstatnou chvíli.Nemrtvý přiběhne a rozsekne obouručním mečem stůl,za kterým ste se schovávali.Napřáhne se znovu k mocnému seknutí,které má ukončit tvůj život. Hraničář vedle tebe zděšeně vstane a skočí nemrtvému na tělo a tím ho povalí na zem.Nemrtvý vysune z pláště kostěnou ruku a jedinou ranou jako fackou odhodí hraničáře k omráčenému elfovi u dveří.Nemrtvý se pokouší vstát. Zatím strážní bojují s druhým nemrtvým u pultu.Podaří se jim odrážet jeho útoky,ale zanedlouho je přemůže,pokud se nestane něco,co by ho zastavilo. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Gidamder pro Sleduji dav snažící se prodrat do tvrze a dělám si velké starosti. Tohle není vůbec dobré. Většina těch lidí se ke zbrani dostala, když vyřezávala a nebo šila dětem. Posádce vůbec nezávidím. Udržet na uzdě tolik zpanikařených lidí není vůbec jednoduché! Nechám na svém koni, aby si prorazil cestu. Když mi voják chytne uzdu koně jen se na něj podívám a klidně odpovím. “ Pro mne není žádná doba lepší než jiná. Dnes potřebuji střechu nad hlavou a felčara pokut tu nějakého máme. Jste jediná tvrz v okolí, kde si mohu poměrně bezpečně odpočinout.“ odpovím prvnímu ze strážných až poté odpovím druhému. “Jsem potulný rytíř Petr Gidamder. Z jihu žádné lidi nečekejte. Vesnice podél silnice byli vypáleny kolonou temných. Být vámi popoženu ty lidi a vyhlásím poplach. Během deseti minut budete zde vítat kolonu nemrtvých skládající se s několika rytířů dvou mocných čarodějů a gobliních služebníků. Chtěl bych nabídnout svoji zbraň k obraně tvrze. Rád bych se setkal s velitelem tvrze“ odpovídám klidným zvučným hlasem druhého ze strážných. Během slov jsem donucen mrknou, když mi krev z rány zředěná potem steče k oku. Na rameno pozvednu kladivo a dívám se k zatahujícím se mrakům. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Sulturn-Pevnost okolo Velké severní cesty Strážní na sebe jen tak kouknou a poté pokrčí rameny.Gerniku!Hej Gerniku!Odveď tady pána k našemu felčarovi.Pak vzkaž pro vévodu.Pak přiběhne štíhlý mladík v kroužkové zbroji a vezme uzdu tvého koně.Pane.Ukloní se.Já sem Gernik,odvedu vás za doktorem.Usměje se a vede vás první branou.Tvůj kůň si neodpustí poznámku.Petře!Řekne zase tím směšným hlubokým hlasem.Ty si tomu dal.Takhle strašit lidi.Kůň poklepe hlavou až se odrazí Gernikovi od ramene.Ten se jen zasměje a povídá.Máte pěkného koně pane.Kůň na to.Vidíš sem pěknej.Zašklebí se na tebe a pak zařehtá.S mrknutím na tebe pokračujete v cestě přes první nádvoří do druhého k dřevěné chatě. -viz mapa- Víš vůbec co ti říkal Aragald?Řekne tvůj kůň s zvídavím pohledem,pokud se to u koně dá říct.To co sem míří není Aragald,přece ti říkal,že se vyhne tvrzím a velkým cestám,navíc on tu vesnici nevypálil,jen jí projížděl a tak si udělali ze stodoly malej táboráček do 5m a zabili pár zbylejch vesničanů.Kůň šťouchne do Gernika a ten zapadne do chalupy.Pak jen hlasitě zařehtá.Jako by se mu smál. Poté vyleze doktor a pohlédne na tebe.Je to starší muž v průměrných šatech s býlím plnovousem.Už to není žádný mladík.Pohlédne na tebe a pak na koně.Pohladí ho po hlavě a ten slastně zařehtá.Sesedněte prosím pane!Ať vás mohu ošetřit.Pak se posaďte sem.Doktor odejde a Gernik stojí venku a civí na tebe.Kůň z toho má očividně srandu protože hodí hlavou aby byla vedle Gernikové a vyvalí oči jako tento mladý muž a divně se u toho tvůj kůň šklebí. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel pro Vejdu do hostince a ihned mě ovane teplo.Na pohled mi poté padne interiér celého hostince.Špinavé stoly,hromada opilých štamgastů na zemi a většina židlí a stolů rozmlácených na třísky.Tak tohle fakt ne.Pomyslím si a už se chystám k odchodu ale zarazí mě že venku prší snad ještě víc.Hmm tak dobře.Co se dá dělat.Pomyslím si a usadím se k jednomu ze stolů který vypadá nejčistčeji.Poté tiše pozoruji všechno co se v hostinci odehrává včetně chumlu nějakých zvláštně vypadajících lidí kterých je tu až až. |
| |
| Hostinec Překvapí mně podoba jednoho ze zahalených vrahu, kterého jsem před chvíli prostřelil dvěma šípy přímo do hlavy , ale nechci se nijak rozhodit. I když je pravda že by v tuto chvíli mněl být mrtví nebo alespoň zraněný ale on je celkem čilý. Mečem rozsekne celý stůl, za který jsme se schovávali a nebýt pohotového hraničáře , dopadli by jsme stejně. Hraničář, asi jeden z posledních hraničářů, se rozeběhne a srazí kostlivce na zem. Po chvilce se vzpamatuji , vytáhnu svůj meč a rozeběhnu se na ležícího kostlivce , který odhodil hraničáře stranou. Hm takže obyčejný rány nepůsobí?? uvidíme co budou bez hlavy dělat. Využiji toho že se kostlivec zvedá a nevěnuje dostatečnou pozornost ostatním věcem. Navíc jeho meč ležel dostatečně daleko od něj , tak jsem se nemusel obávat možného protiútoku. Při běhu jsem svojí všechnu sílu vložil do máchnutím mečem mířením na kostlivce , který se právě zvedá. Mečem jsem ho sekl do krku , abych mu oddělil hlavu od těla , přesně v tu dobu , kdy se zvedl. |
| |
| Cesta do Sendárie: Poslouchám odpovědi na mé otázky. Proč jedem zrovna tady, do písčité země? A obyčejní farmáři...to je zase pozabíjí? ...no, je to vlastně fuk. Jsou to jen farmáři. Uvidím co se po mě bude chtít až dorazíme za oním pánem. Poté sjedeme z cesty k nějakému lesu, Aragald něco říká rytíři, a po rozkazu ať všichni sesednou z koní, jej zavede do lesa. Sesednu také z koně, jako všichni ostatní, a odvedu jej uvázat kousek do lesa k nějakému stromu. Co v lese s tím rytířem udělá, když jej rozvázal? Nechá jej sežrat vlkům? Pustí ho jen tak na svobodu, či jej někomu předá? Musím se tam podívat. Pak se přikrčím za strom, ne nějak daleko od přítomných. Avšak pokud si mě nebudou moc všímat, tajně se odplížím směrem, kudy šel Aragald s rytířem a zkusím zjistit co tam dělají. Mezitím si raději připravím dýku, když už jdou odsud slyšet vlci. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Cesta do Sendárie Plížíš se lesem.Je tam tma a dosti vlhko.Nebe není skoro vidět pod korunami stromů.Pod nohama ti křupou větve a ty se snažíš se jim vyhnout.Pak dojdeš na místo,kde je pařez stromu a v něm díra.Zastavíš se a zamrazí tě.Z pařezu vykouknou dvě krvavé a červené oči a koukají přímo na tebe.Pak se ozve zavytí vlků a oči mrknou a stále tě sledují. |
| |
| Talis: Hostinec Tvůj pokus o sebevraždu vyšel.Kostlivec se zvedl a otočil k tobě.S mečem v ruce udělá pár kroků,ale bez hlavy,která leží kousek od hraničáře ležícího na zemi to moc nejde a tak spadne na zem.Pár kostí zakřupe a už leží na zemi.Hraničář se nehýbe a elf vedle něj také ne.Dva strážní jsou na tom špatně.Postupně se střídají v odrážení protivníkových ran,ale jsou moc vyčerpaní a nemrtvý nemá slitování a přidává do síli v rozmachu velkým obouručním mečem.Kuchařka to má za sebou,když doslova vytekla na pult a s ožraly to ani nehne.Všude je spousta krve a tobě se trošku motá hlava a nosem nasáváš zatuchlý pach smrti.Venku se něco děje a i přes tu tmu a dosti silné zurčení deště jsou slyšet hlasy lidí(Elfů). |
| |
| Daniel: Hostinec Hospoda smrtí a je ti tak trošku šoufl,ovšem počasí venku tě donutí zůstat uvnitř.Za chvíli si tě všimne hostinský a strčí do hostinské,aby tě šla obsloužit.Hostinská si načechrá sukni a nasadí přívětivý úsměv.Jde k tobě.Pár ožralých chlápků u pultu se na ní dívají a dva zahalení se dívají na tebe. Hostinský leští pulitry a hostinská už je u tebe.Máte nějaké přání?Usmívá se a nakrucuje se před tebou,až je to nechutné. |
| |
| soukromá zpráva od Tamrilyn Satanson pro Když vidím ty krvavé oči, na chvíli zapřemýšlím co dělat. Nakonec se urychleně rozhodnu, dýku schovanou pod rukávem namířím směrem k díře a pomalými pohyby odstupuji pryč, svým směrem, kudy si myslím, že šel Aragald. Pořád však nepřetržitě sleduji pařez a v duši si říkám. Ať to je, co to je...vypadá to klidně a tak by to taky mohlo zůstat. Pochopitelně to asi nebude příliš velké, snad. Sakra, takovéhle překvapení s červenýma očima sem nikdy neměl rád, ale když to kouká z pařezu...to jsem ještě neviděl...snad nešlápnu na větvičku, která to prasknutím vyplaší, ne...to bych neměl, nesmím. Ale sám vím, že náhoda je blbec a už předem slyším ten nevinný zvuk křupnutí maličké suché větvičky... |
| |
| Hostinec Nezbývá my nic jiného než riskovat svůj život a oddělat nemrtvého, který vstával ze země. Podaří se my to bez zranění a kostlivec padne k zemi. Dobře, aspoň už vím jak na ně. Jediný kdo ještě stále bojuje jsou dva strážní,kterým pomalu ubývá sil. Nechám elfa být a raději pomohu strážním, který si s kostlivcem nevědí rady. Přiskočím k nim a bojuji společně s dvěma strážními, abychom měli výhodnější přesilu. "Snažte se mu useknou hlavu, bez ní nic nezmůže. Řeknu nahlas, když koutkem oka zahlídnu zoufalého strážného. Sice je nemrtvý a má hodně velkou sílu ale když budu rychlejší, mohl bych ho porazit. Počkám až zaútočí buď jeden ze strážních nebo nemrtvý a ihned potom udělám otočku,abych dostal potřebnou sílu a seknu směrem u krku. Kde se v elfském městě vzali nemrtvý kostlivci, to už je ten svět tak zamořený zlem?? |
| |
| soukromá zpráva od Petr Gidamder pro Klidně kývnu hlavou na pozdrav nově příchozímu. “ Bude mi potěšením.“ odpovídám Gernikovy a nechám se odvést na nádvoří. “Ano, ani si nedokážeš představit, jakou z něj mám radost. Měl jsem štěstí, že mi jej daroval jeden starý přítel. Nepředpokládám, že by jsi slyšel někoho dalšího mluvit .“ ptám se po poznámce o jeho kráse a jestli dostanu zápornou odpověď zatvářím se unaveně. Když se strážný zeptá proč odpovím: “ Mám pocit, že slyším svého koně mluvit, ale jelikož jsem dostal ránu do hlavy přičítám to na její vrub.“ Okázale ignoruji poznámky o tom, jak straším místní a o tom co mi řekl starý přítel. Hmm, takže mám asi silný otřes mozku. To bude pro tenhle okamžik nejlepší vysvětlení. Nemíním si připouštět, že jsem očarován, ikdyž je to možno. Když se objeví felčar sesednu a čekám na jeho další pokyny, jelikož se na toho muže dívám dosti shora . “Gherniku dej mi pozor na koně a ve svém zájmu se k němu příliš neotáčej zády. Mohl bys přijít k úrazu je to válečný kůň.“ říkám svému průvodci a očima hypnotizuji koně. Můj pohled říká, že jestli toho v brzké době nenechá dost mu znepříjemním život. “ Že bychom šli dovnitř. Tam mne budete moci ošetřit podstatně lépe.“ Vejdu do jeho domku a na mé chůzi je jasně vidět, že jsem dosti otřesen. Sednu si kam mi ukáže a klidně vyčkávám. “ Dnes, jsem dostal dvě rány do hlavy první kamenem a druhá kopytem přes přilbu. První je podle mého jen škrábnutí. Druhá bude zřejmě vážnější, upadl jsem po ní do bezvědomí a mám pocit, že mám halucinace.“ ukazuji zranní na hlavě, které mne bolí. |
| |
| Talis: Hostinec Strážní odrážejí útoky jak se dá,je na nich vidět velká únava.Nemrtvému jako by neubývali síly a odráží vaše útoky ještě rychleji.Se svým obouručním mečem odráží všechny a svými rychlími pohyby ti nedává možnost useknout mu hlavu,ani proniknout mečem ke krku.Kreje se velmi zdatně a ještě přidává na rychlostí. Hraničář na zemi se zvedne a otřepe se.S strápeným výrazem na tebe pohlédne a povídá.Ale ne!Tohle už ne....!Sebere meč ze země a přiskočí k nemrtvému zezadu.Vypadá to jako by nemrtvý koukal překvapeně,i když nemá oči,z jeho skřiveného výrazu lebky se to dá snadno vyčíst. Nemrtvý se nakloní k vám a sehne se.Tím se vyhne ráně hraničáře po jeho krku a nohou ho odkopne k nedalekému stolu za sebe.Pak vykryje vaše rány,i tvůj další pokus v nestřežené chvíli zbavit se jeho hlavy,bohužel nevyšel a ještě tě přitom lehce zranil.Meč ti sklouznul a ty si byl nucen ustoupit.Z levé ruky ti teče lehkým tempem krev.Potřebovalo by to ošetřit. Déšť venku zesílil a tma zhoustla.Nemrtvý odráží poslední zbytky odporu strážných a za chvíli je přemůže. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Les Snažíš se pomalu ustoupit pryč.Zdá se,že se ti to daří,ale na poslední chvíli sešlápneš velmi suchou větev a upadneš při couvání na zem.Dýka ti odlétne kus za tebe a ty se válíš v hlíně. Náhle na tebe červené oči mrknou a ze tmy vyjede obrovská čelist s velkými špičatými zuby.Červené oči tě nepřetržitě sledují a z reakce tvora ti došlo že si ho tím prasknutím větvičky nehorázně naštval.Tvor se pomalu plazí k tobě.Zatím je v šeru pařezu a vydíš jen tlamu,ale podle ní je to obrovské. Mlha zhoustne a tma také.Není slyšet žádný tvor,a je ticho jako na hřbitově.Najednou však zaslechneš sýpavý hlas.Utíkej človíčku!Mohutný výdech velkých plic.Utíkej!Ha ha ha ha!Pak už slyšíš jen ďábelský smích a lehké kroky,nejspíše tlapek.Sakra obrovských tlapek,i když je to sporné,protože jde velice potichu.Zatím vidíš jen oči a čelist o průměru 15 cm s dlouhými ostrými zuby a šedivou srstí a velkým čumáčkem na konci,ze kterého jde pára. Zdá se,že musíš něco okamžitě udělat,nebo tě to zblafne k obědu a podle toho,jak se to kouká a usmívá je vidět,že nejspíš ještě neobědval. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Tvrz Sultrun Gernik na tebe nechápavě hledí a poté na koně.Kůň a mluvit?Lehce se usměje a když se na tebe tvůj kůň kouká u Gernikovy hlavy a divně se šklebí s vyvalenýma očima,Gernik povídá.Velmi zvláštní kůň,ale koukněte jak je milej!Usměje se a odvádí koně ke stájím,dřevěné budově na 3.nádvoří.Když odchází slyšíš ještě pobrukování svého koně.Válečný kůň,válečný kůň.Ha ha ha.Slyšel si to hochu.Sem válečný kůň!Kopyta vyhazuje vysoko,aby to vypadalo,že je vznešený a hlubokým hlasem pak pobrukuje při cestě do stájí,,Válečný kůň´´až se ti ztratí z doslechu a ty jdeš do felčarova domu. Posadíš se do skromného dřevěného domku.Doktor tě prohlédne,hned potom co si sundáš přilbu.Hmmm,myslím,že to není zase až tolik vážné.Něco si zamumlá pro sebe a sáhne po nějaké lahvičce s nějakou tekutinou.Tohle vypijte a bude vám lépe,možná na vás přestane mluvit i váš kůň,a když ne?Dejte mu napít také!Zasměje se felčar.Ono ho to přejde,je to pěkně hnusný.S plna hrdla se začne smát. Pomalu se sklidní a podá ti ještě 3 stejné lahvičky.Chce to klid a odpočinek vzácný pane.Rozhodně se moc nenervujte,bude vás bolet víc hlava.Usměje se a ováže ti hlavu hrubší látkou nahrazující obvaz.Tak hotovo,můžete jít.Když se mi někdy ukážete,budu rád,aspoň uvidím,jak je na tom vaše hlava.Otočí se a hrabe se ve svých nástrojích. |
| |
| Hostinec Odstoupím od nemrtvého a prohlídnu si svoje zraněné rameno. Není to nijak hluboká rána ale když to neošetřím, muže to zhnisat a pak bych měl ještě větší problémy. Teď nemam na ošetření čas, musím to nechat na později. Nechám ránu být a raději se začnu znovu věnovat tomu zatracený mu kostlivci. Nevím jak bych ho mohl dostat, možná by jsme měli zavolat posily nebo bych mohl využít nějaké kouzlo ale nevím jestli bude tady ve městě fungovat. Je neuvěřitelné jak muže být nemrtvý voják tak rychlí a tak silný. Jsme na něj tři a stejně se jen bráníme ale možná to je proto, že většina z nás jsou zraněný. Nemam jinou možnost než využít svoje znalosti v kouzlech a zastavit ho magií. Když se ho pokusím spoutat, hrozí nebezpečí že se uvolní. Navíc nemam moc velké možnosti, když stojím uprostřed města, kde není téměř žádná příroda. Pak jsem dostal jeden riskantní nápad, který by ho mohl zdržet. ale ještě před tím promluvím na hraničáře. "Pro jistotu přiveď nějaké stráže, já se ho pokusím zastavit nebo alespoň zpomalit." Otočím se zpátky ke kostlivci a využiji jeho nepozornosti. Pokleknu na jedno koleno,položím ruku na zem a vyslovím pár slov v elfském jazyce. Většina hraničářů mluví jiným jazykem, kterým promlouvají k přírodě a přes ní dělají kouzla ale my elfové máme jiný způsob. Mluvíme svým elfským jazykem a proto jsou naše kouzla efektivnější i silnější. Jakmile potichu dořeknu poslední slovo, přímo pod kostlivcem se začla měnit podlaha. Ihned se změnila v tekutý písek do kterého se čim dál víc zabořuje. Čim víc se snaží dostat pryč, tím víc se zabořuje hlouběji a vyskočit z toho už nemuže. Protože když bojoval se strážnými, zabořil se a teď by měl být někde na úrovni kolen. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Gidamder pro “Takže ty ta rána na hlavě není až tak vážná. To je skvělé. Měl jsem obavu, že je ta rána vážnější. Děkuji ti. Pokut si najdu čas ještě se stavím.“ Takže jsem buď pod vlivem kouzla a nebo požehnání. Zajímavé. Takže teď je otázka, co s tím udělám? otočím se k odchodu a usilovně přemýšlím o minulých událostech. Venku jdu směrem, kterým voják odvedl mého nového oře. Takže mne má, co vysvětlovat! Krajem putuje minimálně jedna karavana temných a z nějakého důvodu se chce vyhnout cestám. Tím i vesnicím a vojákům. Očividně míří hloub do kraje. Podle jejich vlastních slov hledají nějakou ženskou. Jedinou otázkou je proč? Rozhlížím se po lidech, jenž přišli do této tvrze hledat úkryt. Pomalu na mne dopadá únava a já cítím, že poslední, co bych potřeboval je další problém, který se neodbytně blíží. Před stájí se zastaví a opřu o kladivo. Rozhlížím se zkoumavým pohledem . Tvrz je relativně dobře bráněna a postavena. Tady ti lidé odolají i poměrně velkému útoku. Není sice nedobytná, ale to není ve zdejších krajích skoro žádná. Musím si odpočinou. Než sem dorazí bouře, pak už si příliš neodpočinu. během svého zamyšlení jsem se automaticky postavil do postavení gardistů. Ruce mám položeny na hlavici kladiva a to mám opřeno o zem. Připomínám sochu, čekám až po mně bude sháňka. |
| |
| Talis: Hostinec Hraničář se klepe jak osika a s vyvalenýma očima tě pozoruje.Na všech lidech až na nemrtvého je vidět,že mají dost a dost toho prožili.Hraničář ale zavrtí hlavou a nehodlá vás jen tak opustit a sleduje tvé schopnosti. Mezitím boj neustává.Nemrtvý odráží všechny rány a útočí do všech směrů.Strážní už padají k zemi vyčerpáním a hraničář se snaží jim pomoci.Nemrtvý se otřese pod podlahou a zapadne do tekutého písku.Už je tam po kolena,ale je stále plně bojeschopen.Strážní využijí jeho nepohyblivosti a odstoupí zpět,aby si mohly oddychnout.Leží na zemi o kus dále a těžce oddychují s neustálým sledováním nemrtvého a písku,který ve městě nemá co dělat.Hraničář také odstoupí a nemrtvý přestane máchat mečem.Stojí v písku jak socha a poté si dá meč k tělu,skloní hlavu k ostří,jako by se meči klaněl a napřímí se. Pomlácený hostinec se pomalu rozpadá,dřevěné i zděné prostory opadávají,všude je prach a bordel.Na zemi je spousta krve a mrtvá těla.Nemrtvý se už 5minut nepohnul a stále s hlavou skloněnou stojí po kolena v písku a už neklesá,jako by to nejakou silou zastavil.Strážní se pomalu uklidnili,i hraničář je klidnější,když se nemrtvý nemůže hýbat.Díváš se na tu zkázu a v děsivém úžasu koukáš na nemrtvého.Ten najednou vzhlédne na tebe a mrazivým smíchem se zasměje.Ha ha ha ha!Ty ubohý smrtelníku,za 3měsíce povečeřím tvým kostem....Ha ha ha ha!Všechny v místnosti to vyděsí a tebe též,protože to očividně řekl tobě,tobě,na kterého se dívali tyto žhnoucí rudé oči.S divokým smíchem smrti se nemrtvý začne pomalu propadávat do písku,až celý zmizí.Strážní a ostatní zbylí v místnosti zbystří a jsou připraveni k boji,podlaha se hýbe a mužům stéká pot po těle.Chvílemi je slyšet ťuknutí,jindy bouchnutí,řev a výkřiky a zase smích.Pak vše utichne.Je ticho,které není nikdy dobré a většinou znamená to nejhorší. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Tvrz Sultrun Stojíš před stájí a pozoruješ ten frmol.Lidé jsou vyplašení a pobíhají a shánějí,spěchají a ani neví,co jim hrozí.Vojáci jsou klidní a disciplinovaní.Ve svých pokovaných destičkových zbrojích hlídají snad všechna místa v tvrzi.Jediné,co by mohlo tudle idilku shonu a zmatku zkazit by mohlo být počasí,ale to se vám nějakým zázrakem vyhýbá a míří jinam. Něco ti zaťuká na záda a zničí ti tak tvůj těžce vyšlapaný postoj Gardisty.Když se otočíš spadne ti úsměv na rtech.Hele!Ty už si na mne zapoměl,nebo co?Koukni čim mě to tu krmí,je to měsíc staré,pak se divý,že trpíme akutním nadmutím.K tomu dodá tvůj neomalený kůň názornou ukázku velkého nadmutí a odnadmutí ve formě plynu.Tak co?Sleduješ počasí?Zeptá se poté kůň tázavě.Nedělej si starosti,ten hnusný mrak bude jen tam,kde je ta kolona nemrtvých,nemusíš se bát...Potichu se zasměje.Taky tě to mohlo napadnout,když si je potkal bys si v prudkém dešti a ve tmě a nyní?Si kousek od toho mraku a je tu slunce a horko.To je divné,no a moc nemoudré,protože podle toho mraku by se dali dost dobře sledovat,z dálky.Prohodí kůň a pak čeká s nataženou hlavou nějakou pochvalu.Kření se a kýve hlavou s vysokým nadšením.Taky by si mi mohl vymyslet nějaké jméno,už mě nudí být bezejmený mluvící kůň co?Petře?Zasměje se a vzhlédne k obloze s myšlenkou,kterou zatím zamlčuje. |
| |
| Hostinec Můj neplánovaný kouzelný trik uspěl a nemrtvý kostlivec se až po kolena zaboří do písku. Tak tohle by jsme měli ale příště se mu raději vyhnu. I přesto že bojoval téměř s třemi chlapi, dokázal nás bez problému vykrýt a sám rozdával dost zákeřné rány. Sám jsem utrpěl několik odřenin a škrábanců od meče, který vlastnil nemrtvý ale byli to jen lehká zranění. Kostlivec už několik minut stojí zabořený v písku a neustále ve stejné poloze. Chvíli se mu podaří zastavit tekoucí písek a on zůstal stát aniž by se snižoval hlouběji. Sakra, že by na to přišel. Tohle by snad nikoho nenapadlo, že čim víc se hejbeš tím hlouběji se propadáš ale u nich nikdy nevíš. Najednou se otočí mým směrem a promluví chladným hlasem. Jako by mně znal a šel hlavně po mně, ale pořád nevím proč ani kdo. Taky jsem nepochopil jak mohl vědět že přesně za tři měsíce, cožpak se chce nějak vzkřísit nebo co. Pozoruji jak se propadá a v duchu my to nahání husí kůži, přesto se odhodlám a promluvím klidným hlasem. "Už se těším kostroune." Ani jsem moc nepřemýšlel nad slovy ale řekl jsem to spíš jen proto abych si zvedl náladu. Představa že se s něčím takovým znovu setkám my nahání strach ale přeci se ten kostlivec nemůže jen tak oživit. Pochopil bych nekromancii jako takovou ale obnovit i myšlenky mrtvého kostlivce, který je doslova pohřbený pod pískem,to není možný. Takže to znamenalo že po mně pátrá někdo mocnější , někdo kdo vede ty nemrtvé a zřejmě mě chtějí zabít. Pozoruji jak kostlivec mizí pod pískem a s otravně si povzdechnu. Co jsem zase komu udělal , nikdy mně nenechají na pokoji. Když je nemrtvý až po hlavu ponořený v písku, kleknu si na jedno koleno a položím ruku na zem. Znovu zamumlám několik slov v elfském jazyce a tekutý písek se promění zpátky na staré obouchaná prkna, která tu stála před tím. Věděl jsem že kostlivec, který propadl do písku se rozložil, přesněji řečeno ho ten písek rozložil. Odstranit písek bylo těžší než ho přivolat a také si to vybralo svou daň. Trochu se my zamotala hlava ale po chvilce se vzpamatuji a postavím se. Otočím se na strážce a promluvím klidným hlasem. "Je po něm ale teď byste my někdo z vás mohli vysvětlit co se tu vlastně děje. Nejdříve na mně někdo zaútočí venku před hostincem a teď se tu objeví nějaký kostlivci, kteří se ohání mečem jako šermířský mistr, tohle se u vás děje pořád??" Nevím co se bude dít dál ale prozatím jsou naši nepřátelé poraženi. Takhle jsem se už dlouho nezapotil, příště bych měl vymysle něco jiného než tekutý písek. Něco méně náročnějšího, ten písek mně naprosto vyčerpal a přitom to bylo takové primitivní kouzlo. Najdu si nejbližší nepoškozenou židli a posadím se na ni,a abych si alespoň trochu odpočinul. Pak pohledem vzhlédnu na zbylé hraničáře a strážce, od kterých čekám nějaké vysvětlení. |
| |
| Talis: Hostinec Najdeš jednu,kupodivu nerozmlácenou židli,setřeš jí od krve a posadíš se na ní.Všichni se snaží oddychnout a ošetřit si rány.Když se optáš,co se tu děje,ostatní to zdá se překvapí a jeden strážný se ožene.Ale my jsme mysleli,že nám to povíš ty?Jen co sem přijdeš,dějí se tu divné věci.Déšť,ta proklatá bouřka,ti nemrtvý a spousta mrtvých a ještě k tomu obřadní dýky z Alderasu,to už bys nám měl vysvětlit,ne?Jak to,že do elfího města,na druhé straně světa od nemrtvých se oběví hned dva a silní,navíc bojovníci Alderasských kněží.To je moc velká náhoda.Ostatní přikyvují,až na posledního zbylého hraničáře,ten se snaží ze všeho vzpamatovat v rohu místnosti.Je slyšet slabý pláč a nářek.Ostatní ho ignorují a chtějí po tobě vysvětlení,proč po tobě vlastně jdou nemrtví. |
| |
| V...hospodě? Už jen od krátkého pohledu po putyce se mi udělá pěkně šoufl.Od podnapilých štamgastů až po nechutný zápach který se line putykou.Hmmm tak to fakt raději ne.Mihne se mi hlavou a už se otáčím k východu ale déšť který se změnil v pořádný slejvák mě donutí tu zůstat.No to snad není pravda. Pohledem skrytým pod kápí znovu přejedu po hospodě a pak se usadím k nejbližšímu stolu.Poté moji pozornost upoutá hostinská která mě přišla obsloužit."Ne.Pokud budu něco chtít dám vědět."Řeknu trochu hrubě a dívám se jak zase mizí.No co.Alespoň je tu teplo.Pomyslím si a položím na stůl hezky srovnaně své oba dva široké meče a dvě dýky.Abych si trochu ukrátil čas vytáhnu i brousek a začnu jej jeden po druhém pomalu ostřit.Mezitím ale dávám pozor na své okolí,zvláště na dvě zahalené osoby které mi věnují více pozornosti než je mi příjemné.Nevím co nebo kdo jsou ale pokud toho brzy nenechají asi poznají chlad mých čepelí.Nenávidím když na mě někdo zírá,hlavně nějaká zahalená individua.Mihne se mi hlavou a stejně jako oni se pořád dívají na mě tak si i já hlídám je.Schválně koho to přestane bavit prvního. |
| |
| Daniel Hostinec u vyžrané mrkve Zahalení chlápkové v rohu místnosti sledují každý tvůj pohyb,koukají jak brousíš dýky a meče a dost je to zdá se provokuje,ale nehnou ani prstem,jen se kápě trošku zahýbají,ale pak zase klidně sledují tvojí výstroj a tebe.Hostinská uraženě odchází a hostinský se na tebe začne mračit a pak řve na hostinskou.Co to je krucinál za chlapa?Copak ses ho neptala co chce?Po chvilce vyjdou z kuchyně dva strážní z inspekce a zeptají se hostinského co se děje,že tak křičí a on se otočí a nabubřele ukáže na tebe.Strážní se otočí a pochodují k tobě.Zahalení muži si jich všimnou a jeden sebou cukne a sahá po meči a zvedá se ze židle,ale druhý ho chytne za pas a zase posadí.Stále si ale hlídají,aby nebyli odhaleni a někdo nepoznal jejich tvář.V tom uvidíš na podlaze v odrazu pochodně stín dvou postav.Strážní v kroužkových brněních se na tebe upřeně zadívají a pak jeden spustí naštvaným hlasem.Co si o sobě myslíš cizinče?Tohle není zbrojnice,aby sis tu začal brousit to tvoje harampádí.Strčí do druhého strážného a ten se zasměje.Pokud si nechceš nic objednat tak táhni odtud!Jeden strážný se s rukama v bok kouká na tebe a čeká až se zvedneš a odejdeš,nebo si něco objednáš.Druhý strážný si pro všechny případy dal ruku na meč,kdyby si dělal problémy. |
| |
| Hostinec U vyžrané mrkve Sotva jsem poslal hostinskou pryč samozřejmě se musel zase spustit řetězec problémů jak jinak než mým dalším špatným rozhodnutím.S malým uchechtnutím pozoruji vztek hostinského a pokračuji v broušení svých mečů.Hmmm tenhle pajl je opravdu nechutná díra.Pomyslím si a po očku pozoruji zas ty zahalené individua když v tom ale můj pohled na ně zastíní dvě velké karikatury.No tě pic.Strážní jsou to poslední co bych teď fakt potřeboval.Pozvednu k nim hlavu a chystám se něco říct ale předstihnou mě svými slovy které mi ale moc hezky neznějí. No tak tohle už je opravdu vrchol.Copak je snad jedno kde si budu zdokonalovat čepele ne?Mihne se mi hlavou a pohled skloním ke svému meči a pak zas ke strážným."Zbrojnice nezbrojnice.Není to jedno?"Řeknu tiše a brouskem pomalu dojedu až ke špičce meče.Poté jej odložím a sklidím ze stolu to svoje "harampádí". Poté se ještě jednou podívám vzhůru na strážné a hlavou se mi honí ještě pár věcí.A není to náhodou taky na mě jestli něco chci nebo ne?Mihne se mi hlavou a mám sto chutí odejít raději ven do deště ale když ono je tu tak teplo a navíc tu mám i o zábavu postaráno. Zvednu ruku a s pohledem stále upřeným na strážné lusknu na hostinskou."Hostinská..."Řeknu hlasitě a pohled skloním zase k zadělanému stolu."...prosil bych korbel medoviny či piva nebo čehokoli co se dá pít."Dořeknu a spojím ruce na stole a vyčkávám až se mi dostane mé "objednávky". Dobrá dobrá.Jelikož nechci mít problémy nezbyde mi než se těmi bastardy řídit ale doufám že je to naposledy.Pomyslím si naštvaně a pohledem se zas vrátím k pozorování těch záhado záhadných chlapíků kteří moji pozornost vzbuzují stále víc a víc.Ach jak je ta zvědavost jen velká mrcha.A nedá si pokoj a nedá. |
| |
| Daniel: Hostinec U vyžrané mrkve Strážní se na sebe otočí a pokrčí rameny.Pomalu odchází pryč,až se za nimi zavřou dveře hostince.Po chvilce hostinská přiběhne a dá ti na stůl korbel piva.Poté odběhne za pult a s hostinským tě sledují a trochu se chvějí.Tvé pozorování hostinských ti přeruší rána jako z děla.Rychle se však uklidníš,že to byl jen jeden ze štamgastů,který se ve své výrazné opilosti svalil pod stůl.Nikdo si ho však nevšímá.Chlápci v koutě se ani nehnou a také si jich nikdo nevšímá,jako by tam nebyly.Náhle se světlo pochodně zamihotá a odhalí malou část tváře zahalence.Je až příliš zjizvená,ale rozpoznáš,že to kdysi bývala tvář člověka,nyní už je sešlá bitvami a věkem.Kápě se pohne a zase tu tvář zahalí.Déšť neustává,prší čím dál tim víc,jako by už nemělo být hezky. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Gidamder pro Okázale ignoruji stížnosti mého nového oře na stravu.Ne, tohle se neděje. Koně přeci neumí mluvit. Žádný kůň, jenž jsem měl dřív tedy nemluvil. Dál ignoruji poznámky o počasí sám jsem si domyslel, na co je ten mrak. “Ano, to že ten mrak kryje nemrtvé před sluncem mne už napadlo. To ovšem není důvod přestat být obezřetný. Pokut si vzpomínám cestovali s nimi i skřeti a ti se nerozpadnou v prach, když vyjdou na slunce.“ pak se na delší dobu odmlčím. “Co takhle saláme?“ odpovídám pobaveně na stížnosti mého oře na to, že pro něj nemám jméno. “Protože v něm v dohledné době neodvratně skončíš. Pokut budeš pokračovat v načatém trendu. V první fázi jsi mi neřekl proč tě slyším jen já. V druhé proč jsi mne poctil svou přítomností.“ poslední větu pronáším, jako bych říkal kledbu. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Kůň na tebe pohlédne a zžíravím pohledem uhne.Salám,pche!Vypadá to,že si ho velmi urazil a už s tebou nechce dál hovořit.Koukáš na ten ošklivý mrak a pořád máš nějaké pochybnosti.Počasí se mírně ochladí a začne foukat jižní,studený vítr.Lidé spěchají a stále procházejí branou.Po malém odpočinku uslyšíš u první hradby řev a šramot.Okolo tebe proběhne posádka asi 20 rytířů v kroužkové zbroji s meči a utíkají směrem k první bráně.Je slyšet ohlušující křik a řev vesničanů a uklidňující hlasy posádky tvrze.Něco se děje,něco špatného.Dostaneš špatné tušení a náhle objevený mrak na obloze,který se tam začal formovat před chvílí tě v tom jen utvrdí. |
| |
| Akrastlagripa Vesnice Jedeš menším lesíkem na své staré kobyle.Různé předměty,se kterými se touláš po krajině máš v pytli a houpají se koni na pravém boku.Les je mírného rázu.Slunko svítí a začíná být příjemě horko.Na nebi je pár mráčků,ale okolí podivně potemňuje.Po pár metrech vyjedeš z lesa.Ihned tě ofoukne studený větřík a rozhrne ti vlasy na tváři.Kobyla se zastaví.Před tebou je menší údolíčko a zbytky něčeho,kam se tak usilovně snažíš dostat.Vesnice,ano,nebo spíše zbytky toho,čemu se tak kdysi říkalo.Z ohořelých domů vychází velký dým,z části už umdlévající na síle.Vydíš ho i přes to,že je vesnice ještě kousek od tebe.Vypadá to strašlivě.Celá cesta sem a na nic. Náhle něco koně vyplaší a i na své stáři se otočí a začne couvat směrem od lesa k vesnici.Neposlouchá tě,ať škubeš otěžemi jakkoliv.Z něčeho má strach víc než z tebe a nenechá si domluvit.Pomalu se blížíte k vesnici.V půli cesty uvidíš nad lesem odkud si přijela vyletět hejno černých ptáků.Ihned tě napadne,že je někdo vyrušil,nebo to může být horší. Za chvíli vjedeš do vesnice.Je to typická vesnice tohoto kraje.Domy okolo cesty,taková ,,dlouhá nudle´´ domů.Kůň se zastaví přímo před vesnicí a hodí hlavou a zařehtá.I ty,nad tvé ne příliš skvělé magické schopnosti ucítíš něco,něco velikého.Málem tě ta síla shodí z koně.Kůň se nechce pohnout.Stojí jako z kamene.Před tebou je po pravici kus dřeva na úvaz koně,stodola,ze které zbylo jen pár zrnek popelu a prken.Směs dřeva a ohořelých zbytků lidských těl.Smrad smrti cítíš velmi věrohodně.Vypadá to na nějaký pořádný masakr.Těžko říct,kdo mohl vyvraždit celou vesnici.Žoldáci?Královi lidé?Skřeti?Démoni?Nebo snad nemrtví?Pak pokračuje řada polospálených domů po tvé levici a pravici až dolů,mírně z kopce.Níže je studna.Napadne tě,že by sis mohla napojit koně a doplnit zásoby vody.Před tebou stojí ale 40m ohořelé vesnice.Některé domy jsou větší a jiné menší.Některé shořely úplně a některé díky svým zděným konstrukcím zdá se trochu přežili s černě ohořelými zdmi.Zdá se že nikdo nepřežil. Vpravo je pár budov,vypadají jako některé z těch důležitých,radnice,hostinec,něco jako hotel....Na zemi je kromě krvavých stop,zaschlích v hlíně pár mrtvol,tahnoucí se až dolu k vzdálenému konci vesnice.Krev je i na ohořelých stěnách.Rýhi na domech a pár šípů,zemědělských nástrojů a jiných obyčejných věcí,které ve spěchu lidé berou na svoji obranu je tu jen tak pohozeno.Samozřejmě většina vedle svých majitelů,kteří mají zranění,ale z téhle dálky těžko zjistíš,jakého typu.Nejbližší mrtvola je pár metrů od tebe.Má vedle sebe motyku a je to zdá se muž.Leží tváří k zemi a v uschlé kaluži krve. |
| |
| Hathain Arendie - Město Vo Wakume - knížetstvý Mimbratských Arendů Nacházíš se ve městě,ve kterém už nějakou chvíli pobýváš.Sháněl si práci a zatím se ti povedlo jen několik ,,akcí´´,nic skvělého,ale na uživení to stačí.Jdeš zrovna po dlážděné ulici,směrem k přístavu,když najednou začne pršet a než dojdeš do temnější uličkya rozprchne se pořádně.Kapky tě bičují a začínáš být pořádně promočený.Tvůj obouruční meč u pasu těžkne a ty začínáš být pořádně unavený.je tma a vidíš jen světlo na druhé straně uličky a kapky letící velkou rychlostí z nebe.Pak se před tebou objeví postava.Nevidíš nic,jen černý obrys,který je černě vyplněn.Shovaná ve stínu se k tobě pomalu blíží.Zdá se,že jí déšť nevadí a pomalu se jakýmsi kolýbavím krokem sune k tobě.Světlo lampy za ním tě akorát osvětluje,ale nemůžeš vidět víc než doteď.Lampa je daleko od vás,ale ve velké tmě světlko vidíš jasněji,zvláště,než si na tmu oči zvyknou.Sune se k tobě a pak rozeznáš,něco malého v levé ruce.Vypadá to všelijak.Je to dlouhé 25cm a postava to zvedá a zase pokládá k pasu. Ulička je moc malá na tasení obouručního meče a tma zhoršuje tvé vidění vzdálenosti mezi vámi,nemluvě na světlo které tě tak oslepuje a déšť zhoršující tohle všechno.Asi 3m před tebou je malý výklenek vysekaný do zdi.Málem by sis ho nevšiml.Tam by se možná dalo schovat ve stínu,nebo tasit těžkopádný meč.... |
| |
 | Vesnice Příjemný den, slunečné počasí a každou chvíli už musíme narazit na vesnici, pomyslím si vděčně. I ty mě, Íno, výjimečně posloucháš. Na to jak jsi jindy tvrdohlavá... Spokojeně nechám kobylku, aby si sama vybrala cestu, ani ji nemusím popohánět jako obvykle. Les brzy zmizí a před námi se rozevře údolí. No, nečekala jsem zrovna uvítání, ale trocha přívětivosti by neškodila, napadne mě při pohledu na zbytky vesnice. Zamračeně si prohlížím tu spoušť a uvažuji o další cestě. Poplašená Ína rozhodne za mně. Má uklidnění přichází vniveč a kůň tvrdohlavě ustupuje k vesnici. Z hořících vesnic obvykle strach nemívám, ale skutečnost, že nemám na výběr mě znepokojuje. Podezřívavě těkám mezi vesnicí a lesem, připravená se bránit nebo utéct. A hejno ptactva mi na klidu nepřidá. Nejsem pověrčivá, ale tohle nevěstí nic dobrého. No, tady to máš. Spokojená? Do lesa nechceš, do vesnice taky ne... Myslíš si snad, že je moudré zůstávat na téhle pochybné cestě? domlouvám v duchu kobyle, ale sama dobře chápu její znepokojení. No jo, taky to cítím. A teď nemyslím jenom ten smrad. Nakrčím nos nad zápachem hnijících zbytků a kdo ví čeho ještě. Tohle nebude práce žoldáků. V tom bude něco víc. Už jsem se rozhodla, že vesnici obejdeme a nebudeme se tu příliš zdržovat, ale chvíle nám neublíží a rády bych věděla, co se tu stalo. Sesednu z koně a odvedu jej k mrtvému muži opodál. Vím, že se Íně nechce, ale na její protesty příliš nedbám. S nechutí pohlédnu na mrtvého. S tebou už si asi moc nepopovídám, co? Překonám vnitřní odpor, pokleknu k němu a připravená na nejhorší jej převrátím na záda. Nečekám příliš, že by žil, ale možná rozeznám, co jej zabilo, a jestli ucítím stopy magie. |
| |
 | Vo Wakume Tohle město mi docela vyhovuje. Není tu zrovna tolik práce ani peněz, ale život tady není zrovna drahý a dá se tu celkem v klidu vyjít s tím málem, co mám. Po pravdě řečeno, pořád je lepší vycházet s málem než se zaplést do něčeho velkého. Dneska jsem měl trochu víc práce než obvykle – jedna větší akce v samotném středu města. O co šlo, po tom nikomu nic není. Teď se vracím do přístavu, kde je nejlevnější ubytování. Jako obvykle si zkracuji cestu temnými uličkami. Dá se tam najít ledacos zajímavého a užitečného, a člověk jako já se opravdu nemá příliš čeho bát. Spíš já většinou bývám důvodem, proč se bojí ti ostatní. Najednou začne pršet. Zašeptám něco, co se ve slušné společnosti většinou neříká, a přitáhnu si svou bílou kápi víc do obličeje. Vidím před sebou člověka. Aspoň nezmoknu jen já, ale i někdo jiný. Třeba má něco u sebe. Blíží se ke mně. Déšť jí asi nevadí. Je to vůbec člověk? Vidím jen temnou postavu ve stínu... Hej! Co si zač? křiknu na něj hlasem, který dává znát, že fakt, že se neznáme, mne vůbec nezajímá. Jde nějak divně, kolébavě. Přibližuje se a něco drží v ruce. Co je zač? Vnímá mne vůbec? Co to drží v ruce... Zbraň? Hej, zastav se. křiknu ještě jednou a vezmu do ruky cokoliv, co se dá použít jako zbraň – kámen, dlažební kostku. Nevnímám to. Přiblížím se k postavě. Kdo jsi? |
| |
| Tvrz Sultrum Jen se usmívám nad nevrlým pohledem svého oře a děkuji všem bohům, že už ztichnul. Moje uspokojení pokazí další pohled na oblohu, která se ještě víc zatáhla a když se začne ochlazovat. Mé znepokojení jednotka rytířů směřujících k bráně. Raději půjdu za nimi. “Buď tak laskav a zůstaň v té stáji, alespoň pro zatím. Slibuji, že později ti vymyslím lepší jméno.“ pronesu konejšivě ke svému oři a odvážu ze sedla štít a pověsím si jej na záda. Takže že by druhé kolo s nemrtvými? S tím se vydám na nižší opevnění. Když mne popadne zlé tušení přidám do kroku. Kladivo si nesu přehozené na rameni a svým odhodlaným krokem jdu za hlasy. Většina lidí mi uhne z cesty. Pokut ne, z důvodu mé zbroje, tak určitě v okamžiku, kdy si prohlédnou můj soustředěný výraz. Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Nechám jej projít skrze mne. Až zůstanu jen já. odříkávám si v duchu modlitbu proti strachu. Poprvé za mnoho let cítím ve svém nitru strach. Nebojím se smrti, ale možnosti, že by ze mne mohli být další z rytířů nekromanta. Při představě, že budu zabíjet bezbranné, mi chladne krev v žilách. Přesto jdu dolů k bráně rozhodnut, že jestli skutečně útočí temní, tak se jim postavím se zbraní v ruce, jak ode mne očekává můj řád a patron. |
| |
| Hostinec u Vyžrané mrkve Pozoruji jak ode mě ti dva strážní odcházejí a nezapomenu na ně hodit hned několik nemilých grimas a tichých nadávek.Proč jen jsou tu všichni tak arogantní a nepříjemní?Měli by si ze mě vzít příklad,já jsem vždy v dobré náladě.No vždy teda ne ale téměř vždy určitě ano.Pomyslím si a hodím na stůl pár mincí jakmile dorazí hostinská s korbelem něčeho co má být zřejmě pivo.Jenže nejen vzhledem ale i chutí to připomíná spíše koňskou moč.Kruci,začínám litovat že nejsem tam venku v dešti.Mihne se mi hlavou a v mých uších opět zazní mohutný liják tam venku.Nevím jestli se mi to zdá ale mám pocit že snad ještě zesílil.Brzy však moji pozornost upoutá i jeden z místních ožralů který se jako pytel mouky skácí k zemi avšak s hlasitou ránou jako z děla.Chvilku ho pozoruji ale pak se se znechuceným pohledem odvrátím. Pohodlně se uvelebím na židli a znuděně se dívám po okolí tohoto odporného místa.Už se opravdu nemohu dočkat až odtud vypadnu.Pohledem však zůstanu viset chvilku na hostinském který mě již dlouhou chvíli pozoruje.A není sám.Nemohu si nevšimnout i té bandy zahalenců kteří se na mě pořád dívají.A už mě to začíná opravdu štvát.Co je to sakra za maníky?Pozorují mě tu celou dobu jako nebzpečnou zvěř a už mě to začíná opravdu unavovat!Mihne se mi naštvaně v duchu a taktéž se zadívám na ty temné kápě.Pozoruji je jako šelma svoji kořist a po chvilce si nemohu nevšimnout jak plápolání louče odhalí špetku tajemnosti jednoho z nich.Očima zpozoruji konečně aspoň část jejich zakrytého tajemství ze kterého mě ale přejel mráz po zádech.Tvář člověka kterou hyzdí nejedna velmi ošklivá jizva,sešlá časem,věkem a pravděpodobně nejednou bitvou.Kruci,to je ale odporný.Trochu znechuceně zatřesu hlavou a odvrátím svůj pohled zas zpět ke svému stolu.Když se zas odvážím svůj zrak zvednout kápě už jsou zas ponořeny do tmy a oči pod nimi zas nasměrované zřejmě mým směrem.Tak a dost.Tohle už nehodlám dále tolerovat.Ať je to kdo je to je na čase jim ukázat že na mě jen tak někdo bez ustání civět nebude.Řeknu si v duchu a vstanu od svého stolu.Dopiji zbytek té pivní břečky a pomalým krokem vyrazím za těmi záhadnými osobami. Nejsem zas ale takový šílenec abych je hned rovnou napadl to opravdu ne.Nejdříve bych to raději zkusil diplomaticky ale něco mi říká že na hrubou sílu stejně dřív nebo později stejně dojde. Zastavím se před jejich stolem kde před nimi pokleknu k zemi.Jednak mám možnost rychle sáhnout po dýce u svého opasku ale jednak jsem k těm podivným chlápkům blíže než kdybych stál takže budu moci tiše mluvit."Moc se omlouvám že ruším pánové.Ale vaše neustálé pozorování mé osobnosti už mě vážně unavuje."Řeknu polohlasně a pohledem všechny přejedu."Chcete snad po mě něco?Nějakou rychlou a tichou práci?"Zeptám se tiše a pohledem klesnu k zemi když stále všichni mlčí.Povzdechnu."Co jste zač?Přišli jste snad o jazyk?"Zeptám se a pochybuji že se dočkám odpovědi."Buďte tak hodní a nechte mě být ano?Já si na takovéhle civění nepotrpím a nerad bych za to proléval něčí krev."Řeknu možná trochu namyšleně a chystám se odejít.Silně však pochybuji že jsem se těmihle kecy někam dopracoval.A také doufám že to nejsou nějací moc agresivní lidé.Trochu mě děsí že ta prolévaná krev by byla moje vlastní. |
| |
| Hathain Vo Wakume Postava se přibližuje a na nic nereaguje.Už už se natahuješ na obranu,ale postava se zastaví.Není stále vidět a na tvé výzvy nereaguje.Kývá se ze strany na stranu a pořát zvedá tu malou věc nahoru a dolu.Jediné co teď vidíš je to,že se jí kouří od pusy,nebo co to má. Stojí tam a kývá se.Nevíš co máš čekat a to tě znervózňuje.Pak se postava napřímí a vydá děsivý zvuk.Něco jako veliké říhnutí.Poté pokračuje v cestě k tobě.Nesnaží se ti vyhnout.Za hustého deště a tmy se k tobě pořád blíží a zvedá tu věc.Začínáš být nervní a nejen to.Už si celý promočený a zdá se,že v tomhle stavu akorát onemocníš.Musíš najít někde přístřešek.Už takhle si promočený na kost a tvé vlasy ti ztěžkly,stejně jako tvé oblečení a obuv nasákla jak houba.Vlasy ti padají do oblyčeje a částečne ti zneschopňují plné zhodnocení situace a včasné zareagování... |
| |
| Daniel Hostinec u Vyžrané mrkve Dopiješ pivo a zvedneš se.Chlápci v koutě s kápěmi sebou lehce trhnou,ale sedí dál.překvapí je ovšem to,že jdeš k nim.Kápě se pohnou a ty uvidíš,jak se hostinský se služkami stahují pryč,nejspíš do kuchyně.Ne moc okatě se plazí pryč a klepou se jako osiky a už jsou v trapu.Opilci nejsou nijak aktivní a tak spí na podlaze nebo na zemi.Ostatní v hospodě se postupně zbalí a odejdou,což je zvláštní a to než dojdeš k postavám,jako by věděli neco,co uteklo tobě. Klekneš si a uvidíš něco co tě velmi znepokojilo.Tito pánové mají dlouhé meče u pasu a ruce nejsou nikde jinde,než na nich.Lehce se zakření oblyčej zahalený kapucí a poslouchají tě asi s mírným překvapením.Když domluvíš a stále klečíš postavy to zdá se překvapilo.Pochodeň se zamihotá a ty,který klečíš u stolu a na druhé straně jsou tito cizinci se trochu spotíš. Chvíli to trvá,ale dočkáš se reakce.Ruce mají pořád na mečích.Kápě se na sebe otočí a poté současně na tebe...Áaaaaa!Zařvou obě postavy a současně kopnou do stolu,který tě nabere deskou,když klečíš a vezme tě sebou skoro přes celou místnost a zastavíš se až o protější zeď.Ti chlápci mají,ale pořádnou ránu.Na nic nečekají a hned po tak skvělém výkopu si nechávají kapuci na hlavě a tasí meče skoro v okamžiku.Nejsou to žádná tintítka.Mají osvalené postavy a jejich dlouhé meče a černé oblečení dává dost možnost tomu,aby sis s nimi nezahrával.Je ale pozdě.Žádný z nich nepromluvý a zatím co se válíš za stolem se k tobě pomalu blíží... |
| |
| Nolien Arendie - Město Vo Wakume - knížetstvý Mimbratských Arendů Nacházíš se v přístavu.Je tu velice zatažená obloha a už se rozpršelo.Tvé oblečení pomalu vlhne a tvé vlasy začínají dělat nepříjemnosti a padají ti do očí.Krev z podlahy se pomalu smývá až z dřevěného mola do vody.Studené a temné,jako tma okolo tebe.Ano,pořádně se setmělo.Teď bys měl uklidit ten bordel,co si tu udělal!Ozve se z rohu mola.Ze tmy vystoupí opásaná postava v kapuci a šedých kožených šatech.Nějaký lovec,podle vzhledu.Mám rád vůni čerstvé krve.Zasměje se a nad vámi se objeví první blesk na nebi.Na chvíli se okolí rozsvítí a ty si uvědomíš svojí pozici.Si na molu,okraji přístavu,asi 5m od obytné zóny,doků a obyvatelných domů.Pár racků ti přeletělo nad hlavou.Kapky deště.Těžké a nepříjemné tě velmi obtěžují a pomalu ani nevydíš co dělá tento lovec.Natož to,že stojíš nad mrtvolou mladého muže,ze kterého ještě před chvílí trčela tvá dýka.Lovec se zvedne a napřímí.Už to ukliď,kdo se má na to dívat!Vůbec ho neznáš,ale jako by on znal tebe.Jako vrah stojíš za nic...Odkašle si a zmizí ve tmě přístavu. |
| |
| Akrastlagripa Vesnice Kobyla se nechce moc hnout,ale nemá na výběr.Přijdeš k muži a odvalíš ho na záda.Tím skryješ jeho mrtvolný a skřivený výraz smrti.V zádech má díru po meči.Vytéká z ní hnis a pár červů,vylézajících z těla ti nahánějí pocit zvracení.Nic zajímavého na něm není.Jen leži v pozici,jako by něco chtěl ve stodole naproti a běžel tam s vydlemi.To se ale už asi nedozvíš,protože ze stodoly zbyl jen popel,i když i ten se dá zkoumat. Trošku se zamračí.Mraky jsou hnusné a černé,ale sem tam ještě svítí slunko.Vítr ale přibral na síle a hraje si větší silou s tvými šaty a vlasy.Tvé věci na prodej na kobylce cinkají.Začínáš cítit podivné magické výchylky,silnější než předtím.Jde to od spálené stodoly.Dým zastírá pohled k lesu v postavení,že si sehlá k muži na zemi.Uvidíš ale další ptáky a tentokrát na kraji lesa.Ať tam je cokoliv,je to blízsko. |
| |
| Erea ,,Bůch ví kde´´ (a ten je asi jediný kdo to ví) Probudíš se trošku zmateně a s bolavou hlavou v jednom s klášterů,po kterých nikdy nic nezůstalo.Je div,že tento klášter stojí.Temné i neutrální země tyto svatostánky ničili a všechny,co měli co dočinění s vírou zlikvidovali.O to divnější ti to přijde.U tebe je mladá jeptiška s černým křížem na tunice a omývá ti tvář.Vypadá jako z mnišského řádu.Dlouhá bílá postava v bílé tunice.S četnými vráskami a starostí ve tváři.Tato žena toho hodně prožila.Stěny kláštera jsou odřené a staré.Dlouho neudržované a rýhy naznačují,že se zde i bojovalo.Vysoké klenby tě fascinují a přivádí tě zase ke spánku. Když se opět zbudíš,sedí u tebe ta samá žena v tom samém hábitu.Je to hábit nějakého řádu.Ale neznáš ho a magii v okolí vůbec necítíš.Okolí je nezvykle čisté a uklidňující.Okolo postele kde ležíš jsou 4postavy v dlouhých býlích oblekách s černým křížem na hrudi. Jak jí je?Zeptá se jeden ze čtyř,kterým se na opascích houpají dlouhé meče a v rukách drží střední štíty bílé jako sníh a s označením černého kříže.Ptá se ženy vedle tebe a ta hbitě odpoví,jako by se jí netýkali věky,které prožila.Má takovou nezvyklou jiskru v oku.Bude v pořádku.Jen se musí vzpamatovat.Muži v bílém s černými kříži pokývou hlavou a odejdou.Slyšíš chrastění drátěných košilí o pláty,z toho usoudíš,že jsou to nějací vojáci. Vedle postele je svíčka na starém dřevěném stolku a na stěně nad tebou je nějaký znak heraldiky.Svíčka tě poté uspí svým kmitavým pohybem a probudíš se až ráno.Slunko svítí přes gotická okna (což se tak nemůže v té době jmenovat,jen pro přehled) a to ti dává jistou sílu.Stařenka v hávu sedí pořád vedle tebe.Lehce podřimuje. Heraldický znak :  |
| |
| Lunoii Moonfall Jsi ve městě elfů,slavné a kdysi velmi zámožné město elfích vládců a králů.Teď je z něj jen ošumtělá díra se všemi starými a polorozbořenými paláci a sochami,připomínající to,co už dávno není a nikdy se nevrátí.Elfí knížata,hrabata,šlechta a král.To už dávno není.Lidé převládají nad dobrým světem a elfové pomalu hynou,jak temnota a světlo dohromady s přihlouplími lidmi devastují země za zemí,kraj za krajem. Stojíš kdysi na slavném náměstí.Slyšel si dost o slávě toho města a tak si tu chtěl zaspívat své oslavné písně,ale takovou díru si dost nečekal.Opadaná omítka,rozbořené domy.Všude sešlé věci věkem.Okolo se pohybují unavení a shrbení staří elfové.Šedivý a plni nenávisti.Dívají se na tebe s mírným znechucením.Obloha je skoro pořád zatažená.Neprší a je mírně chladno a bezvětří. Jediné místo,kde se asi svítí je hostinec.Je tam pár elfů a divná postava v barevném oblečení,které z ruky pulzuje energie.Jinak je to nezáživné místo,nehodné tvých velkých písní.Toho kdo ti to řekl,že tu bude dost hudby a slávy pro pěvce bys teď uškrtil holýma rukama,ale co naplat,už si tu. |
| |
| Vesnice Znechuceně se zvednu a odstoupím od muže. Na doposud téměř netečné tváři se usadí výraz odporu. Odvrátím od něj pohled a zkoumavě hledím na zbytek vesnice. Asi se ti to nebude líbit Íno, ale věř mi, poradíme si. Jen se podíváme a hned půjdeme vlastní cestou. Slibuji. Nelíbí se jí to. Ani mě se to nelíbí, ale přiměji ji ke kroku a opatrně ji vedu směrem ke spálené stodole. Trochu váhám, jestli přeci jen raději rychle neprojít vesnicí a neuhánět pryč... Nemám zapotřebí vyhledávat potíže, ale zvědavost mi nedá. Jednou mi poděkuješ. Kdybychom teď odešly, nikdy bychom se nedozvěděly, co se tu vlastně stalo, a po zbytek života bychom se užíraly otázkami. No dobře, já bych se užírala otázkami a ty bys to hodila za hlavu... Vlastě bychom to hodily za hlavu obě... Na tom nezáleží... |
| |
| Petr Gidamder Tvrz Sultrun Na tvá slova kůň reaguje s nechutí a to vypláznutím jazyku a potom se jen chechtá jak odcházíš.Jdeš za jednotkou zbrojnošů,kteří na své brnění značně přidali do kroku.Cestou potkáš oddíl lučišníků,což je divné.Všichni míří dolů do nižších úrovní.Mrak je temný,ale neprší z něj.Vítr je slabý,ale je cítit,jak se do tebe pomalu opírá jeho vzrůstající síla. Konečně dorazíš k bráně.Uprostřed brány je vůz a okolo něj spousta lidí.Okolo lidí u brány tvoří zbrojnoši půlkruh a zabraňují tak vniknutí vesničanů do tvrze.Lučišníci zaujmou svá místa a natáhnou luky.Vesničani zahučí mocným vyděšením davu. Jeden zbrojnoš v krouškové zbroji s tunikou na sobě a s erbem vlastníka tvrze na hrudi a šítě mluví s vesničany a drží v ruce meč,aby je lehce zastrašil.Kroušková zbroj mu jde až na hlavu a tam tvoří jakousi kapuci zkrz kterou mu lezou rezavé vousy a rezavé vlasy.Ostatní mají kopí namířené na vesničany a štíty v obrané poloze.Vojáci těžce oddychují a jejich pohled je zmatený,stejně jako vesničanů.Poté přijde jeden vysoký muž ve stejném brnění se stejným znakem na hrudi s mečem u pasu a s drátěnou kapucí jako muž u vesničanů. Ten dojde po schodech dolů z hradeb a postaví se ke zbrojnošům a k tomu muži.Dojdeš blíže,aby si věděl o co tu jde.Pak zaslechneš hlasy.Kapitáne!Co se krucinál děje!Musíme ty bezbrané lidi dostat do bezpečí!Řekne muž s mečem u pasu.Lorde Krenare!Ukloní se a poté ukáže směrem do davu vesničanů.Poodejdeš kus blíže,aby jsi dobře viděl.Což ti pomalu zvedne žaludek.Uprostřed je kruh vesničanů a ti stojí zády k vám.Proto jsou vesničané tak nalepení na ozbrojence s kopími,kteří o ničem neví. Uprostřed kruhu vesničanů je na vozíku se slámou osoba.Byla to osoba.Je tam jen mrtvé tělo a oblečení.  Tělo je značně poškozené,jako by něco z něj vysálo život.Vesničani jsou vyplašení a vojáci také.Je to otřesný pohled.Proboha!Křikne Lord Krenar (Sendarský níže postavený šlechtic a hrabě).Kdo.Kdo to byl?!Poví s mírným odstupem a strachem v hlase.Kapitán s rezavým vousem pokrčí rameny a odpoví s mírným předpojatým tónem.To bohužel nevím pane.Snažím se to zjistit,ale vesničané nespolupracují.Řekne a vezme lorda za rameno a odejde kousek dál,pro tvé štěstí blíž k tobě,takže uslyšíš jejich hovor.Pane!Ať to bylo cokoliv nebo kdokoliv,může to být už v hradě a mi musíme zavřít bránu a pořádně se opevnit.Pane?Rozhodnutí co dál je na vás.Řekne kapitán.Lord zavře oči a nadýchne se.Prohrábne si vlasy a pohlédne na kapitána.Složil jsem rytířskou přísahu a v té je ochraňovat bezbrané...Přidá na hlase,aby to slyšeli i vesničané....tak je krucinál pusťte dovnitř!Na Krenarovy je vidět,že to bere moc vážně.A najděte tu stvůru.Řekne,zamračí se a všimne si tvé přítomnosti.Užasne a udělá krok k tobě.Poté se zastaví a pohlédne na tvou hruď,kde bývá odznak toho,kam patříš.Pak pohlédne na tebe a pokýve hlavou.Usměje se a na jeho tváři je vidět výraz úlevy,i přes tyto události. Mávne rukou a zbrojnoši pustí vesničany dál do tvrze.Kapitán sebere pár lidí a odejde ti z dohledu.Pár zbrojnošu vezmou káru a odvážeji jí okolo tebe pryč stranou.Pak na ní hodí ještě slámu a přiloží pochodeň.Mrtvola vzplane a hoří i s vozem.Ohlédneš se po Lordovi a ten stojí na hradbách a kyne ti rukou,aby jsi ho následoval.Cestu ti pak zastoupí vůz s obylím,které si potkal i cestou sem.Stále z něj máš divný pocit.Jako by tě tvé smysli před obylím varovali.Vůz popojede dále do tvrze a lid se dá do pohybu dál do tvrze,schovad se před pohromou. |
| |
| Akrastlagripa Vesnice Popotáhneš kobylku směrem ke spáleništi.Nic nevidíš a začíná tě to flustrovat.Kůň se ucukne,ale ty ho držíš za otěže,takže neuteče.To je asi signál vypadnout.Ohlédneš se a pak se lekneš.Ve spálené půdě a popelu leží lidská lebka.Z té vycítíš silné magické proudy,které ti projedou tělem a sjedou po nohách zpět do země.Zjeví se ti na kůži husina a kůň tě nutí odejít. Z lesa se ozve řev.Můžeš se jen dohadovat,čí byla lebka,nebo s kým byla postava spjata,jediné co tě napadne je,že se tam schovávala před útočníky,kteří ji upálili,nebo tak to mohlo být,proto ten muž,byl v běhu zabit.Možná,že se snažil tu osobu ve stodole chránit.Těžko říct.Začíná ti být mdlo.Kůň tě táhne pryč z kopce,vesnicí okolo mrtvol,směrem ke studni. Les se otevře a šumění uslyšíš až tady.Poté uvidíš vidiny.Nikdy předtím si je neměla,ale teď je máš intenzivní a dosti živé.Vydíš jen nejasné útržky a zvuky z vesnice a událostí v ní.Nic moc zatím nelze rozeznat a těško říct,jestli ti tuto schopnost dala lebka,nebo něco jiného. Les znovu zašumí a na okraji uvidíš černého jezdce.Nic víc nerozeznáš.Stojí tam a pozoruje tě. |
| |
| Vo Wakume Kdo to kurva je? Kdo to může být? Co to má v ruce. Mám strach. Co můžu dělat? Co? Zvednu ze země kámen. Ty tam! Zastav se nebo tě zabiju. Nehnutě tam stojí. Hýbe se jako... Nevím, jako co, ale nelíbí se mi to. Nenávidím ho. Bojím se ho, nechci ho vidět. Přemýšlím. Neodpovídá, zaútočím na něho. Přiblížím se k němu a snažím se ho kopnout do ruky, v níž drží nějaký podivný předmět, a chvíli potom ho kamenem udeřit tam, kde se zdá být hlava. |
| |
| Kdo si hraje s ohněm,spálí se Sotva domluvím a vyčkávám na jejich reakce nemohu si nevšimnout jak se celá tahle díra okamžitě vyprázdnila.Hostinský s hostinskou kamsi zaběhli,občané se rychle sbalili a utekli,jediný kdo tu zůstal jsou místní ožralové kteří se tu válí po zemi.Ucítím jak mi po obličeji z toho všeho začne trochu téct pot.Kruci,já sem ale vůl.Zakleji v nitru a mezitím co ty podivíny prohledávám očima nemohu si nevšimnout jejich dlouhých mečů a k mému štěstí jejich ruce jsou na nich,připravené tasit. A než stačím jakkoli dál zareagovat uslyším už jen řev a silnou ránu.Mým tělem projede nejedna malá bolest a když konečně otevřu oči ležím zavalen stolem až na druhé straně hospody.Kruci... tak tohle jsem... fakt... nečekal...Pracně se zvednu ze země a pozoruji jak se ke ti bastardi blíží."Ale no tak.Fakt si o tom nechcete promluvit dokud je ještě čas?"Řeknu ale pochybuji že to nějak zabere."Víte já mam ještě dost věcí který bych ve svym životě rád udělal."Prohodím a tasím své dva široké meče.Párkrát s nimi protočím a pak je namířím proti dvěma z nich."Neprobereme to raději někde v soukromí?"Jako ostříž pozoruji každého z nich a usilovně přemýšlím jak na ně.Výborně,fakt skvělý.Takovýhle otevřený boje nejsou pro mě.Mihne se mi hlavou a dávám si pozor na svoje boky.Počkám až zaútočí nejdříve oni a pak pokud budu mít štěstí udělám jeden rychlý výpad proti každému z nich. |
| |
| Hostinec Jakmile setřu krev z dřevěné a zřejmě i poslední židle v celém hostinci,posadím se a zeptám se co se tu vlastně děje. Jeden z nich mi odpoví a už v jeho hlasu rozpoznám vztek i strach zároveň. Dýky z Alderasu ?? .....sakra, do čeho jsem se to zapletl. Trochu mně znervózní myšlenka na potápějícího kostlivce v tekutém písku a na jeho poslední slova. Že by fakt šli po mně ??? ..ale kvůli čemu,vždyť většinu času trávím v lese. Odtrhnu se od nepříjemných vzpomínek a raději odpovím rozčílením hraničářům. "Já sám nevím proč se tu objevily ale je zřejmé že šli pouze po mně. Sice vůbec netuším co po mně chtějí, jsem jen obyčejný potulný hraničář ale déle tu už nezůstanu. Dokoupím si zásoby a odcházím z města, neměli by se tu už objevovat." Vstanu z židle, rozhlédnu se po zpustošeném hostinci a očima sjedu až na plakajícího hraničáře v rohu místnosti. Pohled na něj je zničující ale takový už je život,zvláště v téhle válečné době. Pomalým krokem dojdu až k němu a promluvím klidným tónem, který jsem většinou mluvil i normálně. "V pořádku ?? Už je po všem, teď bys měl jít raději někam jinam." Navrhnu mu odchod z hostince ale počítám s tím že ho ostatní hraničáři jen tak nepustí,alespoň tak jsem to viděl u lidské společnosti. Možná by někdo z nich věděl o někom, kdo by my řekl víc..... Jestli ne, tak my nezbývá nic jiného než se vrátit zpátky do lesa,tam mně nenajdou. |
| |
| Tvrz Sultrun Následuji vojáky k bráně, ale zastavím se mimo běh událostí. Opřu se o své kladivo a naslouchám hádce mezi vesničany a stráží. Prohlížím si mrtvé tělo a mé temné podezření začíná nabývat konkrétní podoby. Takže na hradě je převlečený nemrtvý. Během několika hodin začnou mizet stráže. Jdu za vládcem tvrze. Když mi cestu zatarasí vůz z obilím, pátravě si jej prohlížím. “Odkud jste?“ zeptám se kočího a nebo někoho z okolí. Když dostanu, jakoukoliv odpověď, vyjdu rychle na ochoz za pánem tvrze. “Dobrý den Lorde. Jsem rád, že jsi mi poskytl útočiště v těchto pohnutých dobách. Jsem Petr Gidamder bludný rytíř Arcia.“ ukloním se vládci tvrze. “Je téměř zázrak setkat se s šlechticem, který ještě dodržuje své slovo. Bohužel se mnou do tvého panství přišla válka. Byl jsem u toho, když nekromant doprovázen mrtvými paladiny a skřety zničili jednu z vesnic. Bohužel jsem utrpěl ránu kopytem jednoho z koní. S tím nekromantem mám otevřený účet. Zabil jednoho z druhů, ten mne ovšem zachránil“ podívám se na zprohýbanou přilbici a na tváři se mi objeví temný mrak. |
| |
 | „Bůh ví kde“ Proboha, kde to jsem? A co se vůbec stalo, vyvstane mi na mysli ve chvíli, kdy otevřu oči do nového dne. Okolo sebe nic nepoznávám. Místnost kolem mě je mi naprosto neznámá. Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť nábožná a kolem kostelů ani klášterů jsem se nijak moc nemotala, přesto jsem však na ojedinělých mších dokázala ocenit jejich krásu a um, se kterým byla většina těchto staveb vystavěna a vyzdobena. Můj pohled zaujaly vysoké stropy s klenbami a propracovaná okna, kterými do místnosti pronikají měkké paprsky světla. Zároveň jsem však nemohla ignorovat omšelé zdi, které však vypovídaly o nepříliš pěkné historii tohoto místa. Byli tu vojáci! Byli... hlavou se mi honí zážitky z posledních pár hodin, kdy jsem byla vzhůru. Nedůvěřivě spočinu na znaku na zdi. Nic mi neříká. Ale to není nic nového. Nemůžu přece znát všechny rody všech zemí. Opatrně se nadzvednu v loktech a snažím se vzpomenout si, kde jsem přišla k tomuhle pokoji a tupé bolesti, která mi pulzovala ve spáncích. Nesměle se otočím na poklimbávající stařenku u postele. Nechce se mi ji budit. Co když se pak na mě bude zlobit? Není přece její práce sedět u mé postele a odpovídat na moje hloupé otázky. Má určitě i jiné, lepší věci na práci. Je určitě utahaná. Musí být ale hrozně hodná, když se jí chtělo dozírat na mě celou tu dobu. Mohla bych se podívat, kde to jsem. Tak alespoň nebudu nikoho rušit, rozhodnu se nakonec a opatrně ze sebe stáhnu pokrývku. Na špičkách slezu z lůžka a co nejtišeji dojdu ke dveřím. Zatlačím a s typickým protestem starých pantů je pootevřu. Na chvíli zaváhám, ale nakonec stejně zvědavě nakouknu do následující chodby, doufajíc, že jsem neprobudila milou stařenku, která klimbala u mé postele. |
| |
| Hathain Vo Wakume Předmět se ti podaří jen tak tak vykopnout.Odletí pár metrů od bytosti a s čvachtnutím spadne na zem.Postava se stále kolébá k tobě.Rozeznáš něco jako kdyby na tebe byla naštvaná a mračí se.proto neváháš a praštíš vší silou kamenem do hlavy.Ozve se rána a postava se zakymácí a spadne na zem.pohlédneš na kámen a ten je celý od krve.Pak ucítíš vlhko v botách zatřepeš nohou a poté druhou.Pak zjistíš,že stojíš v nějaké tekutině,ale tu za chvíli smyje déšť do ulic.si promočený až na kůži,do bot ti teče a něco ti leží u nohou.Lampa zabliká a zhasne.Náhle je tma a ty uslyšíš jen kroky a šustění brnění.Někdo se blíží. |
| |
| Daniel Hostinec u Vyžrané mrkve Když tasíš své dva meče oba na sebe kouknou a jako by couvly kus stranou zamračí se a shodí si z hlavi kápi.Teď už víš,že sou to lidi,hodně zjizvení a hodně naštvaní.Jejich výraz je zuřivý a nemůžeš pochybovat o tom,že tito chlápci jsou profíci ve svém oboru,který ti je dosud neznámí.Napřímí meče a oba zaútočí na ráz.Od mečů létají jisrky až oslepují všechny v místnosti.Ti dva jsou dost mrštní a neodbytní.Stačíš jen odrážet jejich útoky a pomalu couvat zpět ke stolu,kterým tě odhodili přes celou místnost.Jsou sakra silní a rychlí.Znepokojuje tě,že se u toho ještě smějou a škaredě se ksichtí,jako by si mysleli,že si jen červ a pohrávali si s tebou.Můžeš od nich očekávat cokoliv,protože ti připadá,že do toho nedávají všechno.Jejich černé pláště a obleky jim v pohybu vůbec nevadí a pohybují se po místnosti dost hbitě.za chvíli tě určitě udolají. |
| |
| Talis Hostinec Plakající hraničář si utře slzy a pohlédne na tebe.V očích má strach a celý se klepe.Pomalu vstane a rozhlédne se po hostinci.Tajemný elf,co přišel do hostince chvíli po tobě Fanrod leží na zemi.Myslel sis,že jen upadl,ale okolo něj je kaluž krve a zdá se ti,jako by doslova vytekl všemy otvory v těle a tak vykrvácel.Mohla to udělat jenom magie.Strážní na tebe pohlédnou a kývají hlavou.Bude lepší,když odtud zmizíš a to hned.OPbchod je za rohem,vyjdeš ven do toho deště a půjdeš 5m do leva a tam je tabule Zásoby Elehtern,tam najdeš co potřebuješ a teď zmiz!Zamračí se a strkají tě ze dveří.Vystrčí tě ven a do toho nehorázného deště a tmy.Tvé věci ještě neuschly a ty už si zase promočený jak houba.Slyšíš,jak se v hostinci dohadují,ale jsou to prázdné a zbytečné řeči.Na ulici nikdo není,nebo aspoň nikoho nevidíš. |
| |
| Erea „Bůh ví kde“ Oblékneš se a obuješ.Potichu odcházíš,aby jsi stařenku neprobudila.Vybavení si rázem uvědomíš,že si nechala u stařenky,ale zvědavost tě přemůže a ty se vydáš chodbami kláštera až dojdeš k mohutným pokovaným dveřím.Stěni jsou tu více poškozené ale drží.Jsou tu četné rýhy po zbraních a jiné stopy po boji.Zabereš za pokované dveře a ty se s rachotem otevřou.Na chvíli nevidíš nic,ale po chvilce se ti naskytne pohled normálního středověkého města za slunečního svitu.Okolo jsou hradby,vysoké a mohutné.Okolo chodí obyčejní lidé různých profesí a povolání.Před kostelem je nádvoří a na něm je mnich a pár mužů v býlém oblečení s černým křížem na plášti,hrudi a štítě.Mluví tam s mnichem.Okolo jsou v dřevěných a kamených domech různí řemeslníci a kováři.Je tu tržiště,hostinec,kovárna,sýpka,kasárny poznáš také.Je toho tu spousta.Nikdo si tě však nevšiml.Všichni chodí okolo a jsou moc ustaraní a nespokojení... |
| |
| Petr Gidamder Tvrz Sultrun kočí vozu se na tebe zahledí a poví,že je z Strathlontu,sváží do tvrze obilí,protože se musí zabezpečit potraviny kvůli obléhání.Má ještě další prázdné řeči,ale těm už nevěnuješ pozornost.Z toho obilí něco vyzařuje.Strach,hrůza,bolest,smrt.Radši se otočíš a odejdeš po schodech za Lordem Krenarem.Na hradbě se mu představíš a lehce se ukloní i on tobě.Poznal sem,že jste z Arcia,máte znak na hrudi,je to nebezpečné nosit ho takto viditelně.Musíte být hrdina a nebo blázen,když už není nikdo jiný z Arcia než vy.Nikdo nikdy nikoho dalšího neviděl,od dob obléhání Arcia a jeho pozdějšího pádu a pronásledování jeho rytířů.Teď se na vás skoro zapomělo.Je málo lidí,kteří ještě věří a ctí rytířské zásady.Zasměje se a pokyne ti rukou.Jsme na tom špatně.Nevíme co se děje venku.Máme jen částečné zprávy o pohybu nepřátel,ale ne o nemrtvých.Ten mrtvý na voze mě znepokojuje.Je to dávno co sem o tom slyšel,bylo to ještě za dob řádu.Pohlédne do dáli na pláně a lesy,před hradem.Nechce se mi věřit,že něco takového je v mém hradě.Proto sem vás tu rád viděl.jste odborníci na to,co toho člověka zabilo.Nikdo jiný není dost kvalifikovaný na tuto práci,než ochránce dobra a světla země.Pousměje se a pak shodí hlavu a vzdychne.Pokud ještě tyto zásady existují.Musel jste toho moc prožít od pádu řádu.Ale zdá se mi,že toho moc nevíte,co se stalo.Prohrábne si vous.Možná proto ještě žijete...Zamračí se.Každopádně.Ukáže ti rukou na velké pole před tvrzí.Od Jihu se něco blíží.Zprávi jsou nejasné,ale vypadá to na Angaraky s těmi jejich hnusnými poskoky a s gobliny.Ušklíbne se.Angarakové.Lidé sloužící temným pánům v Gar Og Nadraku,jsou to zlí lidé a velmi brutální.Jsou to barbaři,silní s velkými sekyrami a jiní.Každý se jich bojí.Tak se uvidí,pokud se ubráníme.Nehodlám dát svou zem všanc nepříteli takto krutému.Pohlédne na tebe.Musíte najít to,co zabilo toho člověka.Nerad to mam uvnitř v Tvrzi.Mohlo by to udělat značné škody,nehledě na škody při obléhání.Výraz se mu změní na mírný a uklidněný.Pohlédne na mrak a zdá se,že nic netuší.Aspoň,že bude pršet,už dlouho nepršelo a půda je vyschlá...poklepe ti na rameno a zadívá se ti do očí.Pokud by jste měl jakékoliv otázky,můžete se na mě obrátit,v knihovně mám něco o řádu,kdyby vás to zajímalo.Hlavně jeho pád tam je vylíčen dosti špatně.Zasměje se a opře se o hradbu. |
| |
| Hostinec a zajímavý souboj v něm Jo,je to tak kámo.Jsou fakt naštvaný.Mihne se mi hlavou a s mírnou hrůzou pozoruji jak si dva z nich sundali kápi a poskytli mi tak pohled na jejich odporné lidské obličeje.Víc než to mě ale nahnala hrůzu zuřivost která jim byla viditelná na očích i na tváři.Nevím tedy co jsou ti bastardi zač ale rozhodně to nebudou žádní amatéři. Bedlivě je pozoruji.Napřímí meče a mě je ihned jasné že už to začalo.Hbitě jejich útok vykryji ale bleskově se na mě žene další a další,pak ještě jeden následovaný několika dalšími... Čekal jsem že to bude tvrdá chvilka ale nečekal jsem že budou se svými meči tak rychlí že mi ani nedají možnost zaútočit.Jejich údery jsou tvrdé a plné zuřivosti.Jiskry jenž odlétají od našich mečů občas vydají více světla než louče samotné.Jediné co mohu v tuto chvíli dělat je okamžitě vykrývat jejich výpady a ustupovat jak zbabělá myš.Možná by to nebylo ještě to nejhorší kdyby se mi ovšem pořád tak strašně nechechtali tím svým podivným smíchem z kterého se akorát nesoustředím.Sakra!Odporná monstra!Že já pitomec nedržel hubu!Mihne se mi hlavou a pohledem obhlížím každý kout tohoto hostince,hledám jakoukoli výhodu nebo něco čím bych si přilepšil.A poté mě něco napadne.Jako blesk z čistého nebe.Dveře.Musím se dostat ke dveřím a zmizet,tohle nemám šanci vyhrát.Ale venku... tam budu zase vládnout já.Nebo můžu taky proskočit oknem ale hlavně se odsud musím dostat.Je mi teď jedno jak moc venku prší.Raději zmoknu než se tu nechat udolat jak červ.V hlavě mi to začne okamžitě šrotovat a přemýšlím jak to všechno udělat.Poté se zaměřím zas na ty dva zmetky a nemohu si nevšimnout jak mezi sebou drží odstup,zřejmě si mě chtějí nadejít z boků."Víte pánové,bylo mi ctí si s vámi zabojovat ale teď je na čase to skončit."Prohodím a rozběhnu se na zeď za sebou.Ve výskoku se od ní odrazím a v otočce ve vzduchu seknu svisle meči po svých dvou nepřátelích.Jakmile dopadnu nohama na zem udělám kotoul a zamířím tryskem rovnou ke dveřím. |
| |
| Tvrz Sultrun Odvrátím se od vesničana, připomíná mi moje vlastní obavy. Vystoupám za velitelem tvrze na jeho vyhlídku. “Ne, nejsem blázen. Já přísahal, že ten znak budu nosit ze ctí. Zatím mne nikdo od toho slibu neoprostil.“ odpovím zamyšleně a taktně ignoruji zmínky o pronásledování mích druhů. Sám jsem mu už také byl nucen čelit hlouposti lidí. Nikdy nepřestanu proklínat tu šipku, kterou mne zasáhl jeden z těch lapků ve službách jednoho z místních pánů, zasáhla mezeru mezi pláty a znehybnila celé rameno. Několik týdnů jsem se léčil u svých přátel uprostřed lesa. Tam mně našli až za několik týdnů. Banda hyen a to se ukázalo, když jsem se jim postavil. “Dejte zkontrolovat obilí mám pocit, že o něj šlo v především. Udělám vše, abych našel tu bytost a eliminoval ji. Máte zde nějaký chrám, potřebuji být nějakou dobu sám a obnovit sílu svých zbraní. Stačilo by mi i tiché místo.“ A zbavit se pochybností. Dnes promne představují větší nebezpečí než nepřátelské zbraně. Musím uklidnit svou mysl. “Můžete počítat s tím, že tu zbyl jeden rytíř, který ještě nezapomněl na svou přísahu.“ prohlásím přes rameno, zatímco jdu hledat nějaké místo ve které bych mohl srovnat myšlenky. |
| |
| Petr Gidamder Tvrz Sultrun Lord Krenar pokýve hlavou a s útěchou v hlase prohodí.Tak to jsme dva.Usměje se a otočí se opřen o hradební zeď do dály.Hodilo by se vědět co se venku děje.Zamračí se a zaostří svůj pohled.Není támhleto jezdec?Nahne se přes hradby.Když se podíváš stejným směrem nic neuvidíš.No,možná se mi to zdálo.Kaple je v poslední úrovni hradu,pošlu někoho,aby vás tam zavedl,pokud budete chtít.Ukáže průchod ve hradbě vedle vás,vedoucí do další úrovně tvrze.Zamračí se.Arnheme!...Arnheme!Připrav koně a dvacet mužů.Kývne hlavou a pohlédne na tebe a pak na místo kde vyděl jezdce.Myslím,že se pojedu podívat,kdo to byl.Nemohlo se mi to zdát.Zase se zamračí a do Lordova pláště se pustí vítr a ten vlaje chvilku ve větru.Krenar chytne jílec meče a hledí pod hradby na sbíhající se muže na nádvoří,kteří se protahují přes tlačenici vesničanů a zbrojnošů zabezpečující bránu a vozy s obilím. |
| |
| Daniel Hostinec u Vyžrané mrkve Povedlo se ti dostat se ke dveřím.Sáhneš na kliku,ale...Je zamčeno.Můžeš s dveřmi lomcovat jak chceš,nejdou otevřít.Černě odění chlápci se vzpamatují z náhlého a nečekaného seknutí z skoku na stěnu a už se k tobě zase blíží.Nějak moc mluvíš!Měl by ses soustředit na boj!Řekne první.Vždyť je to zbabělá krysa,chtěl utéct?!Zakřičí druhý a oba se skřivenými obličeji zařvou a zaútočí na tebe,jako zuřivá zvěř plná hněvu. |
| |
| Wo Wakume Bytost se mi podaří velmi jednoduše zabít. Fláknu šutrem do hlavy a je to. Teče z něj krve jak z vola - Zasere mi boty a celá ulice je od toho, kurva. Jsem docela naštvaný. Ještě, že jsem v téhle temné uličce... Zabil jsem člověka uprostřed města. Pokud odsud hodně rychle nedostanu, budu z toho mít opravdu hodně velký problém. Vůbec mne nepřekvapí něco jako svědomí. Vražda je jenom technický problém, musím se prostě nějak zbavit důkazů. Nebo zdrhnout. Kdo to vůbec byl? Asi nějaký somrák. Prohlédnu si tělo podrobněji... Když tu najednou za sebou uslyším kroky a rychle se otočím. |
| |
| Město Nevšiml jsem si že by někdo použil magii a už vůbec né takovýmhle způsobem. Já sám bych nic takového vyčarovat nemohl a ani nechtěl,vždyť je to nechutné. Poslechnu vystrašené hraničáře a ihned odejdu pryč z hostince. Nejspíš si myslí že jsem to byl já.....ale to je nemožné,já takovouhle magii nepoužívám. Jakmile vyjdu ven, ihned na mně dopadnou studené kapky deště, které ještě pořád neustali. Raději rychle zmizím, než se dostanu ještě do větších průšvihu. Přetáhnu si kapuci u mého pláště přes hlavu a vydám se pryč z města,směrem odkud jsem přišel. Koupení zásob, o které jsem mluvil v hostinci, jsem použil pouze jako zástěrku abych se mohl nějak vytratit. Naštěstí to všichni sežraly ale nemyslím si že mně nechají jen tak odejít,určitě se ještě něco stane. Při cestě k lesu se snažím mýt neustále své smysli rozetřené a bystré, abych případně zaregistroval nepřátelský útok. V lese bude líp.........snad.........alespoň tam nebudu sám. |
| |
| Vesnice Dost bylo zvědavosti. Je čas jít dál. pomyslím si při pohledu na lebku, výrazně opředenou magickými proudy. Mým tělem projede záchvěv strachu. Následuji tedy Ínu. Ona jistě najde dobrou cestu. Snažím se nepřemýšlet nad možnými osudy, které se zde snad odehrály. Stačí mi, že všechny skončily velice špatně. Najednou se děsím všeho okolo, spáleniště, mrtvých, toho zlověstného lesa i zrádné studny. Cítím se nechráněná a slabá. Zdá se mi, že se mi zatmívá před očima, ale to se náhle promění ve změť obrazů, zvuků a pachů. Těžko říct, co je skutečnost a co už přeludy. Náhle se mi chce zvracet, padnout na zem, odpočinout si... Jsem zmatená vidinami a ochromená náhlým strachem, ale v poslední chvíli se přemůžu. Zesláble se vyškrábu do sedla a nechám Ínu, aby šla, kam chce. Zatřepu hlavou, abych se trochu vzpamatovala. Musely to být vidiny. Bylo to příliš živé. Ale jak... Proč? Les znovu zašumí a na okraji zahlédnu černého jezdce. Za jiných okolností... Ale teď nejsou jiné okolnosti! Nechám Ínu, aby vybrala cestu, věřím jí. Dobře vím, že má víc moudrosti, než já kdy mít budu. |
| |
| Tvrz Sultrun Sleduji pohled pána tvrze a vůbec se mi nelíbí fakt, že já nikoho nevidím. “Díky pane, kaple bude vyhovovat. Pane, dej pozor na doprovod mága normální zbraně nezaberou. Pochybuji, že by někdo z tvých mužů uměl čarovat a bez magie se neobejdeš. Pane měj na paměti, že tvorové noci přichází neočekávaně. Dobrý lov a ať Arcius bdí nad tvými kroky. “ rozloučím se velitelem této tvrze. Než následuji muže do vnitřního kruhu opevnění. Cestou žádám svého patrona, aby bděl na lordem Krenarem a jeho muži. Lidí, jako je on je málo a jsou o to vzácnějšími poklady, když na ně narazíš. Jakmile dojdu do svatyně zahájím obřady, které obnoví posvěcení mích zbraní a zbroje. Modlím se k Arciovy, aby vedl moje cesty a připravuji se na nadcházející bitvu, která mne neodvratnou bitvu. |
| |
| Hostinec u Vyžrané mrkve Obratným skokem se dostanu až ke dveřím a ihned skočím po klice s radostí že budu moct vypadnout z tohoto místa.Jenže štěstí mě muselo zas opustit.Pane bože!Kterej idiot ty dveře zamknul?Mihne se mi vyděšeně hlavou a začnu s dveřmi silně lomcovat."Áááá sakra!Pitomej kus dřeva!"Zakřičím vztekle a když vím že tudy se prostě ven nedostanu zas se otočím vstříc těm dvěma bastardům kteří se ke mě zas blíží jak supi."Jo,já jsem byl už od narození děsnej kecal."Řeknu a ihned se zas ujmu svých mečů a bojového postavení.Musím okamžitě vymyslet jak se odtud jinak dostat ŽIVÝ.Zřejmě mi nezbude nic jiného než ty dva zmetky pozabíjet ale když na mě zaútočili posledně výsledek nebyl moc hezký."Co si radši zahrát něco kde se nemusí vyloženě zabíjet?Takový kostky by byli skvělý."Prohodím a tentokrát hbitě zaútočím já.Vedu pár výpadů na oba dva a poté se pokusím v otočce oběma meči seknout vodorovně po jednom z nich.A když se mi naskytne příležitost pokusím se jednoho z těch bastardů pořádně nakopnout.Jak já nenávidím tyhle situace.Měl jsem se kdysi vážně stát farmářem jak chtěl můj otec.Mihne se mi hlavou a přemýšlím jestli to ještě nezkusit někudy zadem nebo rovnou zkusit vyletět z okna. |
| |
| Hathain Wo Wakume Když si mrtvolu pořádně prohlížíš,zjistíš,že to byl obyčejný ožrala,který toho vypil víc,než mohl jeho organizmus snést,zvlášťe jeho pohybové schopnosti.Pak tě přeruší nějaký člověk.Stojí přímo za tebou na druhé straně ulice a hlasitě se usmívá.Dobře!Ha ha ha!Velmi dobře!Má koženou zbroj a vypadá,že je to nějaký lovec.Sem zvědav jak si poradíš s tímhle!Ha ha ha!Jeho smích se rozletí do ulic a pak náhle zmizí,vypaří se jako pára nad hrncem. Pak uslyšíš další kroky.Jsou těžké a poznáš chrastění zbrojí.Tam kde byla postava,na konci ulice za tebou se objeví 3 stráže v kroužkových brněních s kopími a u pasu se jim houpají meče.Nejspíše jednoruční.Na hlavě mají helmice a na zádech kuše.Hej!Ty!Co si zač!Ukážou na tebe a pak se rozeběhnou proti tobě. |
| |
| Talis Ulice Vyjdeš z hostince a za husté tmy,slabého bočního větru a hustého deště se vydáš cestou zpět k lesu.Ulice se opět vyprázdnili,možná je to tím,že tu nechce nikdo být v tomto slejváku venku,nebo se zase něco děje.Pokračuješ dál až dorazíš na kraj města,kde uslyšíš rychlé kroky za tebou.Když se otočíš,je tam silueta muže a rychle se přiblížuje.Vydíš jen černo a obrys,navíc musíš pořád mrkat,protože tvé oči nevydrží se dívat pod náporem velkých a těžkých kapek.Přibližuje se rychle.Rukou si kryje obličej před kapkami a není pochyb,že se tě postava snaží dohnat... |
| |
| Akrastlagripa Vesnice Kobylka tě vede blíž a blíž ke studni.Jednu chvíli to vypadá,že má žízeň.Zastaví se těsně před ní a ty se nahneš z koně,aby jsi vyděla do dna studnice.Nahneš se a pohlédneš dolů.Studna je plná krve a lidského masa.Spřelámané končetiny.Kosti lezoucí z těl obětí.Pokřivené obličeje prosící o pomoc v mrtvolném tichu šumivých,zurčících vod krve.Zmasakrovaná těla,žen,mužů,dětí.Všichni skončili ve studni,všichni utopeni a zavražděni,bez lítosti,soucitu,porozumění.Všichni prosí o pomoc,jejich výraz se blíž a blíž rovná živému,až najednou procitnou!Jejich těla,oddělené a zpřelámané končetiny se začnou hýbat.Znetvořené obličeje na všechny způsoby se začnou hýbat a žádat tě o pomoc.Prosí,prosí o slitování,modlí se,křičí,křičí bolestí.Pláčí a hořekují.Cítíš bolest,strach,klepeš se hrůzou.Pak se ozve hlasitý smích a když se otočíš,tak okolo se ti naskytne obraz zapálené vesnice.Lidé běhají sem a tam.Křičí a modlí se.Hořekují a bědují.Tlupa goblinů pobíhá okolo a zabíjí,koho se jim zlíbí.Uprostřed vesnice,nad ní je zatažená obloha sedí na koních pár osob.Dvě jsou v plátěných černých zbrojích a jde z nich strach.Červeně jim září oči a z úst jim jde pára.Další dva jsou v kožených zbrojích s velkými sekyrami,nejspíše barbaři.Další dva jsou v černém a na zádech mají toulce s šípy a přes hlavu černé kápě.Pak je tu jeden,ze kterého napohled srší magická energie.Je celý v černém s kapucou na hlavě,je na něm obrovská magická stopa,jako na lebce,až strašlivá.Vedle něj sedí na koni rytíř.Rytíř starých dob.Stará a zašlá sláva se v něm odráží a jeho kosti hnijí coby v krutých mukách velkého mučení. Pak se obraz rozpline a masakr se promění ve velkou kaňku inkoustu,kterou prorazí černý jezdec v plátovém brnění se svítícíma očima a napřaženým mečem na tebe.Jede přímo a klidně.Přitom rychle a smrt v očích ti nahání hrůzu.Už je u tebe.Není co dělat.Jeho černý kůň tě ale přeskočí a jezdec jede dál v bojovém postavení s mrazivým smíchem,zarývajícím se ti do kostí,ven z vesnice.Poté se začne vše kolem tebe točit a motat až ucítíš bolest v zádech a na hlavě. Oči ti ozařuje světlo.Je ráno.Krásný slunečný den v strašném prostředí.Probouzíš se ve vesnici,v té,co jsi k ní dorazila,ani nevíš kdy.Opíráš se o studnu a strašlivě tě bolí záda otlačená o špatně vytvarované kameny studnice.Dostáváš žízeň a začínáš pociťovat i hlad.Tvoje kobylka stojí nedaleko.Je u nějakého domu z cihel,který jako jeden z mála přežil ohnivou spoušť.Vypadá to na radnici,ale to s jistotou říct nedovedeš.Ohlédneš se na kraj lesa,ale po jezdci není ani stopa.Dým z vesnice už stoupá jen na málo místech.Žádná tma a jiné věci.Jsi tu zdá se sama,se svou kobylkou v krásném slunečním jitru. |
| |
| Petr Gidamder Tvrz Sultrun Lord Krenar poděkuje nad tvojí starostlivostí a naplněn ctí se ti ukloní.Pak sejde po schodech.Muži mu podají helmu a kopí.Pokýve ti hlavou a jízda se rozjede davem vesničanů,kteří ustoupili projíždějícímu lordovi tvrze.S neochotou,ale raději ustoupí,než aby byli zadupáni do země koňmi.To už ale sleduješ muže lorda Krenara do tvrze.Procházíš mnoha stupni této tvrze.Jdeš okolo cimbuří a procházíš různými uličkami,okolo katapultů,místnostmi a různými jinými zařízeními,jako kovárna a jiné.Pak se před tebou oběví velká a přímo obrovská a vskutku velmi vysoká tvrz.Srdce pevnosti.Hradby vysoké jak panelový dům,velké kamené ochozy Obří věže a překrásné síně,žádné zlato ani stříbro,skromné a přesto krásné.Tím procházíš až dojdeš do kaple.Stráže tě cestou zdraví.Většinou kývají hlavami.Sem tam někdo pozdraví. Dojdete k menším,pokovaným dveřím.Zde,můj pane?Kaple.Otevře dveře.Nechám vás tu o samotě.Nechám přinést vaše věci,pokud je někde máte,můj pane?Odmlčí se.Chcete být informován,až se vrátí lord Krenar?Znovu se odmlčí a po odpovědi odpoví klidným hlasem.Nechám vás o samotě.Ukloní se a přenechá tě modlitbám a jiným praktikám,kterým tento zbrojnoš nerozumí,protože věk rytířů už skončil.Přesto by jich bylo mnoho,ale nikdo se neodváží nikoho pasovat,protože se pak na ně pořádá ,,hon´´.Dost lidí jde po rytířích a loví je jako zvěř,jako divokou zvěř.S vrznutím se zavřou dveře a ty zůstaneš sám v kapli.Skromné,stejně,jako většina hradu,ale je vidět,že jí někdo používá,nejspíše sám lord Krenar,i když náboženství je více či méně vymíceno. |
| |
| Daniel Hostinec u Vyžrané mrkve Chlapíci s velkými meči doopravdy umí.Vykryjí všechny tvé útoky a ještě přejdou do protiútoku po tvém nepodařeném kopu.Začínáš ztrácet sílu.Ti chlapy jsou k neunavení.Jako by je poháněla samotná nenávist k tobě.Pak jeden ustoupí a zandá meč do pochvy.Vezme si židli a v klidu se posadí a sleduje jak s tebou druhý zametá.Nestačíš ani proti jednomu.Leje z tebe pot a máš co dělat,aby tě nezabil jeden,natož dva.Zdá se,že ti nějak sklaplo!Ha ha ha!Si slabý,nezdržuj se s ním a zabij ho!Hra skončila!Máme práci!Řekne ten na židli a dá si na hlavu kápi.Poodejde ke dveřím a pohladí zámek.Ten cvakne a dveře se otevřou.To už ale nemůžeš dál sledovat toho co odchází protože ten druhý zaútočil a to velmi tvrdě.Nemáš šanci.Meč ti vyletí z ruky a chlap tě vezme mečem po břichu,uhneš,ale jeho kopu se nevyhneš a ta silná rána tě nakonec dostala z hospody,i když ne,tak jak si chtěl.Proletěl si oknem přímo na ulici plnou bahna,tmy a za úžasně rozpršeného deště velkých kapek.Nehýbáš se.Břicho tě bolí jako čert,možná,že ti zlomil nějaké žebro.Nakonec to,že se nehýbáš ti zachrání život.Chlápci si nasadí kapuci a odchází.Jen se smějí a mizí ve tmě.Nechali tě tu v bahně a ty už ani nevíš,jak dlouho ležíš na zemi.Promočen a raněn.Pak se objeví na opačné straně světlo.Je to pochodeň a blíží se k tobě...Tak to sis nevedl moc dobře,ozve se zvláštní hlas.Ha ha ha,ti ti naložili!Směje se a pokračuje v cestě,jako by si tam nebyl.Má koženou zbroj a vypadá to na lovce.Neposlouchá tvé řeči a zmizí někde v postraní uličce.Pak uvidíš těžké boty,které se ve tmě ženou,jakoby za onou postavou.Pak je slyšet řev a stráže se pustí uličkou opodál za někým,kterého teď nejspíš pronásledují,ani si tě nevšimli. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Nacházíš se na obrovské skále.Moc si nepamatuješ,jak ses sem dostal.Jen si pamatuješ,že jsi něco prováděl a podařilo se ti vytvořit bránu,bránu do jiného světa.Velký a modře zářivý portál plný modré hmoty.Prošel si a vyplivlo tě to tady,dost tvrdým přistáním.O kus dál a byla by z tebe pěkná placka na skalách ostrých jako břitva.V dálce jsou zasněžené hory.Okolo jsou zalesněné plošiny,na skále a uprostřed je údolí.Krásné a zelené.Nevíš kde si a těžko se tedy můžeš orientovat.Uprostřed teče řeka,na kterou svítí slunce.Okolo hor je mlžný opar a při pohledu na sníh tě zamrazí v zádech. O kus dále uvidíš prastarou cestu,vede nahoru na zalesněnou plošinu a dolů do údolí.Dělí tě od ní 5m prázdnoty.Můžeš se pokusit to přeskočit,ale může se stát,že z tebe bude placka na skále,když zahučíš dolů.Také se můžeš pokusit slézt po skále,skalní stěně těch 5m rovně od tebe.není to nemožné,ale bude to dosti namáhavé.Rozhodně nemůžeš zůstat na římse,kde si teď,nikam by ses asi nedostal na kusu skáli asi 5x5metrů a okolo tebe buď díra,nebo skála nahoru...  |
| |
 | Neznámo kde Když někam cestujete, dny se vám vlečou jako banda slimáků. Je to ještě horší než sedět v laboratoři a zjistit, že i když jste na něčem promrhali hodny, stejně to nevede k cíli. Pomalu otevřu oči. Párkrát zamrkám. Kouknu nad sebe a zůstanu ležet. S pomalým nadechnutím nasaji okolní vzduch. S nepatrnými obtížemi zvednu ruku za doprovodu bolestného vzdechu. Tiše syknu a rukou si přejedu spánek, abych zjistil, jestli ta tekutina na mojí hlavě je krev nebo jen nějaká břečka ze země. Trochu ji rozmažu přejetím palce a dlaň přiložím k nosu. Vlastně ani nevím, proč k ní čichám, když jasně vidím, že modrá krev asi nebude. Opřu se o lokty, opatrně vstanu a setřu si hmotu z čela. Nejspíš pozůstatek toho mého „experimentu“. Příště bych si měl dávat lepší pozor na to, co zkouším. Protože pak to dopadá takhle. Dostanu se na místo, kde nemá smysl nic hledat a… Prudce se zastavím a zavrávorám. Ve svém zamyšlení jsem si ani nevšiml, že stojím před pořádnou dírou. Vlastě jsem se ani nerozhlídl, kde jsem. Tak tohle je vážně nádhera. Pomyslím si ironicky. Na co mi je tahle „dokonalost“, když se k ní ani nemůžu dostat? I kdyby tu byla bažina plná sraček, tak to bude lepší než tohle. „Já se na to vys…“ zastavím se uprostřed věty a poslouchám, jak mnou kopnutý kamínek, naráží na stěny propasti, která je přede mnou. Je ještě hlubší než se mi zprvu zdálo. „…eru,“ dodám otráveně a začnu před sebe házet jeden kamínek za druhým, dokud mi v ruce žádný nezbude. Přece přes to nebudu skákat jako nějaká odporná blecha. To už i to lezení je mi je bližší. Radši si sednu na zem a budu čekat, dokud někdo nepůjde ok… to je mi ale zajímavý kousek. Všimnu si květiny na druhé straně a rázem mám rozhodnuto. Bude se skákat. Je to totiž ta nejrychlejší možnost. Lehce se pro sebe pousměji, vyhrnu rukávy a zastrčím kalhoty do vysokých bot. Přísahám, že jestli tohle přežiju, už nikdy nebudu pít. Ušklíbnu se a pak následuje jen rozběh a chvíle, na které závisí můj život. |
| |
| Wo Wakume - temná ulička No výborně! Zcela zbytečně jsem riskoval kvůli nějakému santusákovi... Můžou mne kvůli němu pověsit, kurva. Prohledám jeho mrtvolu, ale nemá u sebe nic víc, než každý jiný ožrala. Tedy pár neužitečných hadrů. No, bude lepší, když se co nejdřív zdejchnu do bezpečí --- jenomže tu na mně začne někdo zezadu křičet. Otočím se, ale týpek už je pryč. Co to má být? Bude lepší hodně rychle zdrhnout... Jenže v tu chvíli se za mnou přiřítí tři stráže. Samozřejmě nemůžu vytáhnout obouručák... Nenápadně upustím kámen a otočím se na ně. Nemůžou mi nic dokázat, no ne? Složím ruce na hrudi. Jmenuju se Hathain, dělávám osobního strážce, ale momentálně nemám práci. Našel jsem tady ležet na ulici nějakýho týpka, tak jsem se ho snažil vzkřísit - ale už byl mrtvý. Nejspíš se prostě uchlastal k smrti, podle všeho je to hnusnej santusák... řeknu klidným, vyrovnaným hlasem a stojím na svém místě. Pevně doufám, že mi uvěří. |
| |
| Hathain Wo Wakume Strážní k tobě doběhnou a vyvalí na tebe oči,stejně jako na tvé řeči,co se stalo.Nevěřícně na sebe v tupém překvapení koukají a neví co dělat dál.Mají kopí v ruce,kroužkovou zbroj se znakem města a knížete této oblasti a u pasu mají mimo jiné i jednoruční meče a pár váčků s penězi.Náhle jeden strážný ucukne a začne třepat nohou.Proboha!Ta močka mi natekla do boty!Začne poskakovat a řvát na všechny strany.Jiný se zas kokne a šťouchne do něj.To neni močka,ale krev!Třetí se přidá a tupě se podívá na mrtvolu se stejně tupým výrazem.Takže on se nepochcal?Myslel jsem,že budeme řešit veřejný pochcání na ulici?!Čtvrtý se zamračí a pohlédne na tebe.Celého si tě pořádně prohlédne a zamračí se.Nezabyl jste ho náhodou vy?Nastaví na tebe kopí a je připraven ke všemu.Já myslím,že ano!A to tamtím kamenem!Řekne a pohlédne na okamžik na kámen pohozený ve stínu,kus od vás.Zdá se,že má dobrý zrak.Ty jsi celý zmatený,ještě před chvílí byly ti strážní 3 a nyní jsou 4.Myslím,že jste zatčen pane!Dá důraz na slovo pane,jako by si to vychutnával. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Rozeběhneš se a skočíš,máš štěstí,všechny kameny,po kterých si mohl uklouznout si vyházel a tak v bezpečí a beze zranění doskočíš na druhou stranu římsy.Vítr tu fouká trochu prudčeji a hází s tvými vlasy na všechny strany.Bohužel,květinu,kterou jsi viděl a kvůli ní si tak hloupě riskoval svůj život,si při doskoku rozmajznul po celé délce kamenného výstupku,na kterém teď stojíš.Jednoduše si jí zašlápl a zbyla z ní jen kaše.Máš na sobě spoustu prachu a kusů kamení,tvé šaty jsou ušpiněné,ale žiješ.Teď před tebou stojí další důležité rozhodnutí,vydat se dolů po jakýchsi schodech do zeleného kraje,nebo se vydat nahoru a nějak to obejít... |
| |
| Wo Wakume Strážní jsou zřejmě úplní kreténi. Jaký pochcání na ulici? Až teď mi dojde, jak blbá byla moje výmluva. Já? Zabít ho? Proč bych to jako měl dělat? Spadl a flákl se vo šutr, no, to se přece stává... Nemá chlastat, že jo. Ale jestli mne fakt nutně potřebujete zatknout, klidně půjdu s váma, momentálně totiž stejně nemám co na práci, řeknu lhostejně a zvednu ruce. Přemýšlím, jestli se mi podaří utéct. Ne, asi by mne dostihli. Uteču, až bude víc příležitostí k útěku. Nebo na ně zaútočím. Právě hustě prší, takže lidi budou většinou schovaní v hospodách a na ulicích se nebude moc lidí plést. Takový počasí je pro útěk ideální. Pokud se naskytne příležitost, zdrhnu, a pokud ne, půjdu s nimi. Důkazy přece nemají... |
| |
| Hathain Wo Wakume Strážný se usměje a hlasitě se poté rozesměje.Jeho stupidní pomocníci se začnou chechtat taky.No prosím!Ha ha ha!On se fláknul o kámen,menší než lidská pěst!Ha ha ha!Pak se rázem přestane smát a jako ironie,jeho stupidní spolu strážní se dál smějí,pak jim dojde,že to asi není vhodné a tak toho nechají.Myslim,že půjdeš s námi,ha ha a půjdeš v okovech!Ha ha ha!Vytáhne ze stínu ulice ruku.Zdá se,že měl želíska celou dobu připravená.Chopte se ho pitomci!Co tu jen tak stojíte!Seberte ho!Se strážnými to trhne a vrhnou se na tebe. |
| |
| Vesnice Kobylo jedna hloupá, v té studni stejně nebude pitná voda, domlouvám Íně, ale přesto sesednu a podívám se do studny. Naskytne se mi odporný pohled, ze kterého se mi zvedá žaludek. Chci odvrátit tvář a už konečně zmizet, ale náhle strnu hrůzou, když se mrtví začnou hýbat. Snažím se přesvědčit, že si to jen nalhávám, že mi únava, hlad a zdejší prostředí zatemňují mysl, ale po pár vteřinách již není pochyb. Snažím se být hluchá k jejich křiku, volání, prosbám a pláči. Chci být slepá a bezcitná. Polekaná smíchem, v hrůze odvrátím tvář od studny. Vidím to všechno utrpení, strach. Děsivé krveprolití. Chci utéct, ale strachem se nemůžu hnout, jen bezvládně padám na kolena. Lidé zde jsou mi již lhostejní, ač stále slyším jejich prosby a modlitby, teď mám strach o svůj život. Nevnímám oheň okolo, ani oběti goblinů, ani Ínu, ani vlastní slzy. Jen jezdce. Pozpátku se plazím pryč, ale vím, že mě vidí. Jsem si jistá, že je se mnou konec. Jeho smích se mi zarývá hluboko do paměti. Ztrácím vědomí a mám pocit, že ztrácím život... Probouzím se. Vše, co jsem prožila se mi zdá strašlivě skutečné, ale přesto... Slunce je příliš jasné. Bolí mě záda, ale zatím nemám sílu se pohnout. Nemám však odvahu přemýšlet. Stále ještě cítím tu hrůzu, strach, děs... Slyším jasně ten smích. Chci zapomenout, alespoň na chvíli, a tak se zvedám. Uvědomuji si hlad a žízeň a soustředím se na ty pocity, aby mi vytěsnily z hlavy ostatní myšlenky. Do studny již nepohlédnu. Nikdy. Přejdu k Íně. Cihlový dům odpovídá radnici, nebo jiné významné světské budově. Chci co nejdřív odjet, a tak jen zběžně zkontroluji postroj a své věci připevněné na sedle a vyhoupnu se do sedla. Nedbám na Ínu, ani na sebe a pobídnu ji ke klusu směrem k lesu... |
| |
| Wo Wakume A vůbec, jak jste přišli na to, že se flákl zrovna vo tenhle šutr? zkouším se ještě chabě vymlouvat. Třeba ho někdo něčím flákl a von se dobelhal až sem... Já s tím nemám nic společnýho... Prostě jsem se tu nachomejtl, no... Strážný na mne vytáhne železa. Kurva. Vyjednávání holt není tak úplně moje parketa. Ještě jednou se ohlídnu, zhodnotím v duchu jejich výzbroj a klidnwě se nechám zatknout. Kurva, kurva, kurva, říkám si v duchu. |
| |
| Hathain Wo Wakume Strážný nehledí na tvé řeči a nasadí ti želíska.Pak se začnou strašlivě smát a vedou tě pryč od kaluže krve.Ani se s tím neobtěžují uklidit,jen tě vedou pryč.Hrdě a s pýchou si vykračují ulicemi a když někoho potkají,tak se pyšní tím,jakého lumpa a vrahouna zatkli,nejspíš se snaží být hrdiny.Jdete dlouho,začnou tě bolet nohy a déšť mezitím pomalu zeslábl.Kůže tě studí a začíná ti být zima.Pak se ti začne lehce motat hlava.Neloudej se!Čeká na tebe hezká cela!Zasměje se a zahnou do postranní uličky.Zalezou do stínu tmy. Dva tě chytí za ruce a třetí za břicho.Ten čtvrtý,co ti nasadil želíska se otočí a zasměje se.Tak,teď uvidíš,co se stane lhářům a vrahounům,jako seš ty!Ty pse!Zakřičí a trochu tě poplive.To ti ale zas až tak nevadí,protože se začne napřahovat a začne tě mlátit do břicha a do obličeje.Děsně se při tom směje.Ha ha ha!Nějak ti došli slova!Ha ha ha!Držte ho pevně!Pokračuje v úderech.Nemůžeš se ani hnout ti tři chlapy tě drží děsivým sevřením.Začne tě šeredně bolet břicho a kapky krve ti stékají po obličeji.Silná bolest ti proudí tělem.Pak si všimneš znovu té tajemné postavy v koženém brnění,co vypadá jako lovec.Stojí na druhé straně uličky,ve světle a dívá se.Jen se dívá a přes své zranění a modřiny,tekoucí krev a únavu a bolest vidíš na jeho tváři lehký úsměv.Pak se ušklíbne a ty slyšíš jeho slova.Zbabělec!A to měl být vrah!Ha ha ha.Pak už vydíš jen jak se otáčí a odchází pryč. |
| |
| Akrastlagripa Vesnice Nedbáš na hlad a žízeň.Radši se ani nekoukáš do studně a rychle vyrazíš zpět k lesu.Vyjedeš na kopec a před tebou stane les.Zdá se temnější,od tvého minulého průjezdu.Kobyla se ti příčí,nechce se jí tam.Stojí a brání se všem tvým pokusům o to,aby jela dál.Pak se ozve z lesa divný sípot a ovane tě puch mrtvého masa a hniloby.Stromy se začnou ohýbat a listí uvadal.Tento mrtvolný puch se rozšíří a je z něj vítr.Není jasné proč,ale ta krajina umírá.Tvoje klisna se otočí a plácne sebou o zem jako kdyby byla mrtvá.Pod kobylou ti zůstane noha,ale cítíš,že jí můžeš vytáhnout.Tou nohou cítíš,že kobyla dýchá,ale je vystrašená k smrti.A pak znovu omdlíš. Jsi však na stejném místě.Kobyla je zase v pořádku a stojíš vedle ní.Les je již ale mrtev.Jako kdyby uhnil.V dálce spatříš houf černých jezdců a jejich zakrslého doprovodu.Blíží se.Jelikož les ti nevadí již ve výhledu,vidíš na celou pláň před sebou a není to hezký pohled.Vypadá to jako armáda,nevíš však čeho.Jen se ti zdá,že jsou jich sta,tisíce.Je jich až příliž a přibližují se. Pak se probudíš a les je ještě docela celý,ale postupně umírá.Kobyla se už začala hýbat,jako by se probouzela ze šoku,ale hůř pro tebe,začíná ti mačkat tvojí nohu,kterou ti teď proudí šílená bolest. |
| |
| Wo Wakume Nechám se celkem bez problémů odvést a zmlátit. Kreténi, kurva. Lepší, než kdyby mne probodli na útěku. Svině. Zabít. Zabíjet, všechny. Jednou je povraždím, ale teď musím hlavně přežít. Nemají kurva důkazy, nemají kurva důkazy. Pak kolem mně přijde nějakej chlápek v koženým brnění. Cosi huhlá... Musíte mně kurva mlátit, když sem nic neudělal? řvu. Postava ze tmy odejde. Já kurva nejsem vrah... Nechcete mně už předvést k nějakýmu výslechu nebo tak? řvu. Tohle fakt nesnáším. |
| |
| Neznámo kde Proč to pokaždé, když něco chci, musí dopadnout takhle. Kdybych nespěchal a radši si pomalu slezl, tohle by se vůbec nemuselo stát. „Do dračí prdele!“ zakřičím do prázdna a rozčíleně si odplivnu. Když vidím, co jsem způsobil mám obrovskou chuť něco rozbít. Jenže tady není co. Proto začnu kopat do trávy a do všech rostlin, keřů a stromů okolo. Teď už mi asi bude k ničemu. Pomyslím si a podívám se na rozmačkané a rozkopané cosi na zemi přede mnou. Vítr fouká pořád víc a moje nervozita stoupá s ním. Začnu před sebou nervózně máchat rukama a odhrnovat si z obličeje vlasy. Začnu podrážděně prskat, otočím se zády k větru a snažím se odstranit i ty, které mi nalítaly do úst. Po chvíli marného snažení vše radši vzdám. Začnu ze sebe oprašovat špínu a prach, co na mě napadal při mém dopadu. Tak, to bychom měli. „Za prvé: Dostat se přes díru,“ řeknu si pro sebe, dojdu k mé překážce a nahlédnu dolů a ušklíbnu se, „Splněno.“ Samolibě se usměji a otočím k odchodu. A kudy teď? Zeptám se sám sebe v duchu, ale nakonec se rozhodnu jít přímo za nosem. Když už jsem si jednou vybral kratší možnost a pokazilo se, co se dalo, podruhé už se to nebude opakovat. Snad… Pomalu začnu scházet z jakýchsi schodů dolů. Na začátku se ještě trochu protáhnu, zívnu a rozhlédnu se po okolí. Když už se trochu uklidním, zase můžu přemýšlet. Přemýšlet nad tím, kam tahle cesta asi povede... |
| |
| Petr Gidamder Tvrz Sultrun Už si hotov a už jen ukončuješ své modlitby,když do kaple vtrhne zbrojnoš a rozrazí lehce pokované dveře kaple.Můj pane?!Vyjekne a postupně se vydýchá.Máme velký problém pane!Dořekne a pak se na tebe podívá.Ukloní se a pomalu odejde se slovy.Omlouvám se,že ruším vaše modlitby.Ještě se ukloní a zavře dveře. Když se vydáš za ním,vyjdeš z hradu a vejdeš na hradební zeď uvidíš velké shromáždění vojáků.Jsou v kruhu a uprostřed formace je nějaká temná postava s černým oblečením a malýma červenýma očima.Má malý nos a většinu obličeje tvoří velké špičaté zuby.Postava jako by se vznášela.Zbrojnoši mají napřažená kopí na tu bytost a křičí na ní.Ale postava nedbá výhružek a zastrašení.Pohlédne na tebe a jako by si tě otypovala,nebo chtěla,aby jsi jí viděl.Pak se otočí a vzletí na protější zeď hradby,přeletí kopí,odrazí se od zdi a zmizí v postranní uličce.Jediné co po ní zbyde je ohlodaná mrtvola,jako ta první.To je už ale osmá oběť. Zbrojnoši se za bytostí pustili,ale pochybuješ,že by jí byly schopni chytit.Na náměstí tedy zbývají jen vesničané a vojáci pálící mrtvé tělo.Pak k tobě přijde muž z rezavými vlasy a vousy.Zmizela!Ta potvora si na náměstí sežere správce sýpky a pak zmizí!Co to vůbec je?Dotázavě se na tebe podívá a pak zmlkne.Dám pročesat město.Ušklíbne se na tvůj účet a pak odchází po schodech níže do další úrovně hradu,kde se stala tato vražda.Pak tě někdo chytne za rameno a ty se otočíš.Tam stojí pán tvrze.Je to divné stvoření,že?Musíme to zastavit!Máte nějaký plán?Na jeho pohledu je něco zvláštního,jako by se mu stalo něco moc zlého.Vypadá trochu ušpiněný a má trochu zkrvavený oděv,jinak vypadá v pořádku,až na ten vyděšený pohled.  |
| |
| Hathain Wo Wakume Pokud mluvíš na postavu,nereaguje na tebe a strážní tě mlátí tím víc,čím řveš.Za chvíli si tak pomlácený,že se vysmekneš z jejich rukou a svezeš se po stěně do bahna a vody na zemi.Bahno s vodou krásně chladí tvé rány a tobě je příjemně.Až na neblahý důsledek bahna,a to je infekce.O to se teď ale nestaráš.Strážní si do tebe kopnou a prostě odejdou.Jeden si na tebe i plivne a pak vesele odkráčí pryč. Nevíš jak dlouho si tam ležel,ale tak postava co vypadá jako lovec se zase vrátila a klekne si k tobě.Ty asi nebudeš příliž výkonný vrah,že?Ha ha ha.Vždyť si mohl ty pitomce klidně pozabíjet!Probuď v sobě to zvíře!Zabíjej!Zabíjej!Postava stejně rychle jako se objevila,tak stejně rychle zmizela.Tobě ale pořád v hlavě zní ten hlas.Zabíjej!Zabíjej!Pak už jen upadneš do menšího kómatu a za pár hodin se zbudíš úplně promočený a motá se ti hlava. Na konci té temné ulice jsou dřevěné dveře.Jsou trochu ztrouchnivělé,ale vypadají pevně.Pak se tu začala potulovat banda opilců a zlodějů.Stojí na druhé straně ulice a hlasitě se spolu baví,zatím co opilci se chechtají,zloději je okrádají ve svitu lampy.Zdá se,že k tomu řemeslu už není taková úcta jako kdysi.Pak zloději odběhnou a ožralové tam zůstanou stát ve svitu lampy a hlasitě hulákat.Ooo slavný kníže z Arendie!Dál něco huhlají,ale není jim rozumět. |
| |
| Tvrz Sultrun Jakmile muž rozrazí dveře vyskočím na nohy a pozvednu kladivo. Přeci jen jsem na cestě už dlouho a nemíním se nenechat zabít. Když muž promluví skloním kladivo. “ Nic se nestalo. Hned tam jsem“ Vyjdu na nádvoří a jsem svědkem prapodivné scény. Oddíl vojáků se snaží obklíčit vznášejícího se nemrtvého. Klidně opětuji jeho pohled. Jeho úsměv mne neznepokojuje. Jsem si jist, že bych si s ním poradil, kdyby nastala ta nutnost. Když přeskočí do další uličky jen svraštím obočí. Po slovech o tom, že pročeše město jen přikývnu. “ Budu velmi překvapen jestli ho tví muži dopadnou, ale skus to. Prostým lidem to dodá klid.“ Chystám se sejít k sýpce, když na mé rameno dopadne těžká ruka. Položím ruku na jílec meče a otočím se, když tam stojí pán tvrze mírně se uvolním. “ Zatím, nemám. S dvojnásobte stráže u bran a na hradbách. Ať mají po ruce zapálené louče. Oheň je jedna z mála věcí, která na stvůry temnoty platí. Nechte spolehlivými muži prohledat sýpku ta bytost mohla něco provést s obilím. Kam pohřbíváte těla?“ znepokojeně si jej prohlédnu. “Jste raněn?“ |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Když vykřikneš nadávku s dračí prdelí ozve se velké zahřmění a přitom je obloha bez mráčků.Když se nakonec uklidníš a očistíš se ozve se něco jako když tasíš meč z pochvy a pak ti něco jako obří zvířecí dráp lehce a s citem smete poslední smítko z tvých šatů a pak se zase dráp stáhne za tebe.Sestoupíš o pár schodů a když se otočíš nevidíš nic neobvyklého,jen začal vzduch okolo tebe nějak nečekaně vířit a rozhrnul ti zase tvé vlasy.Pak ti zní v hlavě tvůj skvělí výrok o dračích prdelích.Už tě z toho začíná bolet hlava,když už sejdeš dolů po těchto schodech. Jsi dole.Konečně.Před tebou je velká louka a za ní je vidět lesík.Není to nic zábavného,ale tvůj výrok o dračích prdelích ti přestal znít v hlavě jako ozvěna.Čerstvý vzduch tohoto místa tě až překvapuje.Je tak čistý a svěží.Stromy jsou vysoké a jehličnaté.Tráva je silná a vzrostlá,přesto nízká,jako právě posečená.Krásně voní.Obloha je modrá,bez mráčků a ty slyšíš od někud pískání,asi ptáků. |
| |
| Petr Gidamder Tvrz Sultrun Lord Krenar se ušklíbne. ,,Víte,stalo se něco,co jsem nečekal a po pravdě mě to velmi zaskočilo.''Pak pohlédne na hradby a ukáže rukou,kterou má od nějakých velkých drápů lehce roztrhanou a zkrvavenou.Má v ní meč a pevně a křečovitě ho svírá. ,,Hlídky jsem ztrojnásobil a pochodně jsou u nich stále.''Jeho hlas se začne trochu klepat.Pak ale přidá na síle a odvaze.Těžce vydechne a spustí ruku dolů.Pak se mu ruka rozklepe a on upustí meč na zem,který se zvukem padající oceli upadne.Pohlédne jakoby do prázdna a jako by za tebe,až tě jeho výraz zhrozí. ,,Vyjeli jsme z brány.Já a mí jezdci.Jeli jsme k té postavě na obzoru,jestli nepotřebuje pomoc....''Odmlčí se a ukápne mu slza. Neměli jsme tam jezdit.K čertu!Neměli!''Zařve a nohy se mu rozklepou a on upadne na tvrdou kamenou podlahu hradební zdi,jeho ochozu. Pomalu se sesype jeho sebevědomí a on se pomalu se sklopenou hlavou rozbrečí.Tiše pláče a všichni okolo si všímají naštěstí mrtvoly na náměstí.Pak po tvém přemlouvání přestane.Pohlédne na tebe zaslzenýma očima a zamračí se. ,,Chci být u toho!Chci tu stvůru zabít!''Jeho oči náhle vzplanou plamenem nenávisti.Postaví se na nohy a zvedne meč,který křečovitě opět sevře. ,,Hřbitov je venku,kousek od města.Nevím však co s tím má hřbitov společného.''Srovná si oblečení a brnění.Pás s pochvou meče a pak se zase podívá jako by za tebe. ,,Dojeli jsme k místu a našli tu osobu...''Jeho výraz se zase změní v smutný. ,,Byla tam postava,žena.Měla vyvalené oči a strachy se klepala.Přesvědčoval jsem jí,že je v bezpečí,ale v tu ránu se za ní objevil pohyb černého poloroztrhaného oblečení a velká černá hlava s červenýma očima a velkýma zubama špičatýma jako tisíce tlustých jehel se mihla nad dívkou a za velkého jekotu dívky jí jen tak,ukousla hlavu a s tryskající krví z krku se bezvládné tělo svezlo k zemi...''Otře si slzy v očích a pokračuje dál. ,,Pak už sem viděl spousty poletujících bestií.Párali a kousali jak diví.Jedním máchnutím mi rozpárali koně a jeho bok,proboha.Vylezli mu vnitřnosti.Postupně nás všechny pobili a mě nechali se na to dívat.Měli mě taky zabít.''Pak se koukne na místo,kde byla ta stvůra a pak na tebe. ,,Byl sem celou dobu za vámi.Prohlížela si mě.Její pohled mě sžíral uvnitř.Musím jí zabít a ty ostatní také!Zakřičí a trochu to s ním zaklepe. |
| |
| Wo Wakume Mlátí mne, plivou na mne a nakonec odejdou. Ležím v bahnité vodě a všechno je mi úplně jedno. Po chvíli přijde nějaký týpek a něco žvaní. Poslouchám ho jen napůl, soustředím se na svou bolest. Neodpovídám mu, ale myslím si svoje... Říká ti něco slovo přesila, kreténe? Mně totiž jo... Pak zase odejde. Asi mu hráblo. A pak přestanu vnímat úplně - - - A za pár hodin se vzbudím. Mám naprosté okno. Něco mne žene ke dveřím na konci ulice. Jdu k nim, ignoruji celé své okolí, a rychle je otevřu. |
| |
| Hathain Wo Wakume Zalévá tě pot.Krev ti teče po čele a ty sáhneš po studené,děsivě chladné klice.V tu chvíli ti to dělá dobře,chladí ti to tvé rány na dlani.Klika zavrže a ty otevřeš s rachotem staré,ale udržované dveře.Nedbáš na tmu uvnitř a vcházíš bez rozmyslu dovnitř. Jsi uvnitř.Je tu tma,ale kus od tebe je slabé světlo.Je tu zapálená pochodeň a spousta pavučin.Sem tam je nějaký stůl,židle,truhla a jiné bedny.Když dojdeš k pochodni uvidíš něco,co tě na první pohled zaujme.  Je to hodně stará freska,pozůstatek něčeho velkého.Nejspíš však zapomenutého.Je tu pár mečů,brnění a jedno zlomené kopí.Vše je zaprášeno a o kus dál je dokonce velký štít.Vypadá to tu,jako skladiště,ale podle zdobených stěn vidíš,že to bylo něco jako,kostel?Chrám?Je jisté,že to někdo přestavěl a zboural.Je ti jasné,že víra je zakázána a dávno zapomenuta,ale jsou tu i tací,kteří stále věří.Rozhodně by jsi tu mohl chvíli zůstat.Je to tu dost dlouho opuštěné,takže se nedá předpokládat,že se tu někdo objeví. |
| |
| Wo Wakume Vstoupím dovnitř. Je to tu tak opuštěné... Proč by někdo zapaloval pochodeň na takovém místě? Je pod ní nějaká značka... Dva rytíři na jednom koni, co? Asi buzny... Jsem mokrý, špinavý, zkrvavený. Co to tu do háje je? skladiště nebo kostel? A proč je tu ta pochodeň? Proč je to tu tak prázdné? Mohl bych tu zůstat dokud neuschnu. Sundám si většinu šatů a pečlivě je vyždímám. Zatím odpočívám (s mečem po ruce) a čekám, jestli se někdo neobjeví. Přemýšlím o těch týpcích venku. Že bych se na ně zašel podívat? A co mají znamenat ti strážní? Proč mne opustili? |
| |
| Ulice Vypadá to že nejspíš bude pršet ještě dlouho a to je pro mně špatná zpráva. Počítal jsem s tím že přespím v hostinci ale díky nepříjemným problémům musím odejít z celého města dřív, než se to začne rozšiřovat. Nechápu co jim je ?? Kdybych tam nebyl, už by je ten kostlivec rozsekal na cucky, to je my ale vděk. Už jsem skoro venku když před za sebou zaslechnu něčí zrychlené kroky blížící se ke mně. Co tady dělá tak pozdě ???a ke všemu ještě v takovém počasí ?? raději bych si měl dávat bacha. Otočím se a i když je můj zrak na minimální viditelnosti, stále se ho pokouším pozorovat. Nenapadl mně jiný nápad než počkat až ke mně dojde a zeptat se ho co vlastně chce. Když už je v dosahu, ozvu se dostatečně hlasitým hlasem neznáme osoby. "Chcete po mně něco ??" Jednou rukou si kryji obličej před zákeřnými kapkami a druhou rukou sevřu jílec meče. |
| |
| Neznámo kde Klečíce na zemi pozoruji zvláštní rostlinu. Tohle místo je vážně poklad. Tolik neznámých druhů pohromadě. Je to až děsivé. Prsty přejedu po stonku. Sáhnu do kapsy pro malý nožík a uříznu jeden list z tohoto pozoruhodného objevu. Chvíli ho jen tak „žmoulám“ mezi palcem a ukazovákem. Přičichnu a oblíznu špičkou jazyka. Okamžitě svraštím čelo a znechuceně si odplivnu. Najednou se ozve zvláštní zvuk. Přestanu se zabývat květinou a podiveně nastražím uši. V hlavě mi pořád zní můj hlas. Když vzápětí ucítím lehký dotyk na mém rameni, rychle se otočím. Nikde nic. Jen šumění stromů ve větru a hmyz hemžící se mezi stébly trávy. „Neměl bych jíst všechno, co se jen tak povaluje na zemi,“ řeknu v duchu přesvědčen, že zvuk byl jen nějakou halucinací vyvolanou účinky rostliny. A i kdyby ne, tak se o „záhady“ nestarám. Všechno má své vysvětlení a já nebudu mrhat časem kvůli tomu, abych ho hledal. Schovám nožík společně s listem do kapsy svých kalhot, kde už se to začíná kupit nejrůznějšími zbytečnostmi. Dokud není tak plná, aby mi z ní věci vypadávaly, nemá smysl nepořádek v ní jakkoli třídit. Se zvednutou hlavou sejdu posledních pár schodů.A co teď? Vlastně to nevím ani já sám. Kam jít? Co je další bod mého plánu? To nevím, protože žádný plán ani nemám. Dobře, tak co tedy říká moje tělo? Můj žaludek se ihned ozve. „Takže za druhé: Dostat se pryč z téhle díry. Za třetí: Najít hospodu a najíst se, potom se opít a vyspat se. Najít jinou, opít se a vymyslet co dál.“ Spokojeně se pousměji nad svým „geniálním“ plánem, nasaji čerstvý vzduch a vykročím vpřed. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Vyjdeš na velkou zelenou a krásně vonící louku.Na nebi není ani mráček a slunce příjemě hřeje.Po chvilce ti to přijde jako ráj.Louka je dlouhá a tak po mnoha krocích dorazíš k lesu,který byl už dávno na obzoru.Napadlo tě,že by bylo možná příjemné na chvíli se skrýt ve stínu statných stromů,přeci jen slunce bez ustání svítí a rozdává teplo do všech stran. Uděláš ještě pár desítek kroků a tvé nohy si od pošlapování v měkké trávě přejdou na šlapání v měkkém listí.Sem tam narazíš nohou na kořen,ale nijak o něj nezakopáváš,vlastně ti ani nevadí.Jdeš dál do lesa a stín je čím dál tím víc příjemnější.Pak se ale zastavíš a jako kdyby do tebe vrazil hrom. O kus dál od tebe leží na mechu a listí ze stromů hnědé zvíře.Má tvrdou kůži,nejspíš to vypadá na šupiny,které jsou zářivě hnědé,jako kůra stromů.Proto se ti tu tak stratil.Byl tu celou dobu,ale ty sis jeho dokonalou kamufláží jeho maličkosti nevšiml.Červené,rubínové oči tě sledují a nespouštějí z tebe oči.Křídla má složená a jako kdyby odpočíval.Vše co vidíš naznačuje na obrovské zvíře,ale to,že to vidíš ,,naživo´´ je neuvěřitelné a nemáš pochyb o tom,že to je drak.Bájné zvíře,které již dlouho nikdo nespatřil a všichni měli za to,že byly již dávno vyhubeni. Nezdá se však,že by byl mrtví,kam se hneš,tam tě sledují jeho velké červené oči.To zvíře je mohutné,ba až obrovské.Má dlouhy ocas a velká křídla.Je to fascinující,avšak i strašidelné. Drak zamžourá víčky a stále na tebe kouká.Bedlivě tě sleduje,jako by něco chránil a bál se při tom pohnout.Poté si toho všimneš.U nohou mu leží opřená dívka o jeho mohutná žebra.Je bílá jak sníh a má na sobě červeno šedivé oblečení.Všimneš si však něčeho zvláštnějšího.Ona má křídla!Ano a ve stejné barvě jako oblečení a chrániče.Na hlavě má korunu s červeným kamínkem uprostřed a na ruce podivné tetování.Jemně hladí draka po břiše a něco si mumlá pro sebe,avšak to neslyšíš,protože si daleko.Její dlouhé hnědo červené vlasy jí sem tam ofoukne vítr a tak si vlastně díky tomuto pohybu všimneš schované dívky.Nevšímá si tvé přítomnosti,až se drak pohne.Pohne ocasem a dívka s vystrašeným pohledem pohlédne do tvých očí a roztáhne křídla na paprsky slunečního svitu prosakující skrz stín stromů.  |
| |
| Hathain Wo Wakume Sedneš si vedle beden se starými zbraněmi a s přelámanými kopími.Je tu prach a čistota není nic moc.Všude spousta pavučin,ale dá se tu vydržet. Oheň pochodně plápolá a ty ho vidíš v odrazu na stěně,k ní protilehlé.Postupně tě plamen pochodně uspává,až s úlevou usneš. Když se probudíš nic se nezměnilo.Máš spoustu otázek,ale málo odpovědí.Podíváš se po místnosti,ale nic zajímavého nenajdeš. ,,Už tě pozoruji slušnou chvíli.Nevypadáš jako ten,koho hledám....´´Ohlédneš se,ale v místnosti nikoho nevidíš.Slyšíš jen hlas.Už si ho někde slyšel.No ano,to musí být ten chlap,co na tebe mluví a nikdy nic neudělá.Ten lovec,nebo kdo to vlastně byl. ,,Máš být vrah ne?Nemylosrdný a krutý!...A ty jsi zatím schovaný jako krysa a celý zmlácený.´´Uslyšíš slabé kroky na prohybající se dřevěné podlaze. ,,Mohl si je zabít!Ale ty jsi radši snášel utrpení,bolest a teď z tebe cítím i strach!Strach,o ano,ten páchne na míle daleko....Hahahaha!Uslyšíš krutý smích a pak už je ticho... |
| |
| Wo Wakume Prohlížím si bedny se zbraněmi, přemýšlím, jestli bych nemohl něco ukrást... Vyberu si jeden tesák, je trochu ztupělý, ale to ani trochu nevadí. Chci mít nějakou zbraň, která není obouruční meč. Ten je trochu neprakticky velký. Zkusím s ním pár základních šermířských grifů. Cvičení nasucho nemám rád. Potom najdu ještě jednu lehkou kuši, kterou jde ovládat jednou rukou. Udělám pár desítek kliků. Voda na stále ještě neosušeném těle se mísí s potem. Zase se obleču. Co na tom, že jsou šaty mokré... V tom na mne promluví zvláštní hlas. Nikoho nevidím. Vysmívá se mi. Hajzl. Co si o sobě myslíš? Kdybych tě viděl, usekl bych ti hlavu. Šmejde. Takhle na něj jen promluvím. Chladnokrevně, klidně, jízlivě. Co jsi zač? Jestli mne budeš srát, tak budu nemilosrdnej a krutej... Jestli se mi teda ukážeš... Víš, podle mně není srab ten, kdo nebojuje v marném boji, ale ten, kdo se schovává před člověkem, kterého pokládá za bezbranného. Označuješ mne za sraba a sám se přede mnou schováváš.. To ti přijde v pořádku? Nadechnu se. Třeba mne vidí. Dám najevo mimořádně jízlivý škleb. Já nejsem srab. A jestli se mi ukážeš, tak ti to předvedu. Jenom nejsem sebevrah a nebojuju proti evidentní přesile, idiote. A vůbec - koho hledáš? |
| |
| Talis Okraj města Mluvíš na postavu,ale vůbec nemáš tušení,kdo to je.Postava neodpovídá a pořád se přibližuje.Déšť je hustý a nemilosrdný.Svými kapkami štípe do obličeje a není tak nic vidět,protože musíš mžourat očima. Postava se náhle zastavý a zamává na tebe a křičí. ,,Počkejte!Prosím počkejte''Pak se postava otáčí a slyšíš kroky jako by byl někdo navlečen do plátové zbroje.Kroky jsou těžké a hlasité.Postava náhle vykřikne a sklátí se k zemi.Moc toho ale nevidíš,jen se místo jedné osoby objevili dvě a ta třetí jim leží u nohou. I přes mocný déšť a tmu okolo vidíš čtyři rudé tečky,jako svíčky plápolající uprostřed nicoty. Jedna postava na tebe ukáže a s těžkými kroky se k tobě blíží. |
| |
| Neznámo kde Procházka po zelené louce. Jak romantické a příjemné pro někoho, kdo strávil poslední dny, týdny vlastně měsíce ehm… tedy roky v tmavé místnosti, kam světlo nepřichází ani v polední hodinu. Pohled na dokonalé lesy, květiny, které jakoby nikdy neusychaly a každá na mě volala: „Utrhni si mě! Já jsem krásnější!“. Jenže i něco takového se dá zkazit. Po chvíli procházky ucítím jakýsi puch vanoucí se kolem mě. Začnu si otírat boty v přesvědčení, že jsem vyšlápl něco ne zrovna vonícího, avšak při bližší prozkoumání zjistím, že jsou naprosto čisté. Jako jedna z mála věcí které mám na sobě. Nejspíš jde zápach od mě. Není se čemu divit. Je tu otřesné horko a navíc jsem se nemyl už dny, týdny, vlastně…no, nechme to být. V lese je o poznání příjemněji. Chládek, který jde od stromů mě příjemně osvěžuje. Protřu si oči a rozhlédnu se kolem. Nic zvláštního neuvidím, tak se vydám dál po úzké lesní cestě. Kolem mě je to samý strom, listí, jehličí, drak, kamení a jiné součásti každodenního života, které najdete všude, kam se podíváte. Možná, že kdybych do té masti přidal trochu… Počkat! Z mého hlubokého zamyšlení mě něco vytrhne. Něco mě zaujalo. Něco velkého, jenže… co to bylo? Možná, že kdybych šel stejnou cestou, kterou jsem přišel, tak si vzpomenu. Otočím se tedy čelem vzad a tentokrát už pozorně sleduji svoji cestu. Ach ano! To ten drak! Jak jsem si ho jen mohl nevšimnout. Bez jakéhokoli údivu se k němu přiblížím. Draci přece dávno vymřeli a tento také neexistuje. Určitě ne. Podezřívavým pohledem přejedu ženu, které jsem si právě všiml. Jen tak tu leží a leží… Skoro se ani nepohne. A drakovi jako by to bylo jedno. Pozdravil bych ji, kdyby se aspoň netvářila tak nepřátelsky. To zvíře mě však opravdu zajímá. Možná bych s ní mohl prohodit pár slov. „Opravdu povedená iluze,“ prohodím suše a ani na chvíli si nepřiznám, že by mohl být skutečný. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Drak i žena tě pozorně sledují a nedávají na sobě vůbec nic znát.Když se však přiblížíš drak sebou trhne a doširoka otevře tlamu.Žena ho ale pohladí po žebrech a drak se uklidní.Položí zase hlavu na lesní mech a pomalu zavře oči.Žena po chvíli přestane s hlazením a pomalu vstane.Narovná si šaty a srovná křídla,která si poté složí za záda.Nemluví,jen na tebe s překvapením kouká.Stále však stojí uprostřed schouleného draka,jako by se bála.Její oči září jako noční drahokamy a je na ní vidět rozrušení. |
| |
| Neznámo kde Proč na mě tak civí? To ona je tady ta divná. Vždyť má křídla! Vážně jsem řekl křídla? To je blbost. Určitě jsou umělá. Slečna se asi hodně nudila a strávila den vyráběním křídel. Není normální. Na co jí je tady iluze draka? Třeba mě chce vystrašit a něco skrývá… Peníze, drahé šperky, nebo vzácnou rostlinu… ano, to je možné… to bude určitě ono. To je absurdní. Možná jen schovává milence před manželem. Prostě tam půjdu a nějak to kouzlo zkusím zrušit, protože ona si asi myslí, že jsem jí na ten laciný trik skočil. Vyvrátím oči. Žena má očividně ještě menší chuť bavit se než já. Dojdu k drakovi a nejistě k němu natáhnu ruku. Najednou však sebou trhne a já udiveně uskočím. Je vážně povedený. Neznámá však nijak nereaguje. Začínají mě napadat další možnosti a vysvětlení tohoto podivného setkání. Třeba ani ona není skutečná. Ať tak nebo tak, někdo si tu se mnou hraje… Ona mě pořád pozoruje. Nic víc. Jen se na mě dívá a mlčí. „Co je?“ vykřiknu. „Sakra ženská, nedívej se na mě takhle,“ vyjedu na ni. Je hezká. Kdyby se netvářila jako zmražená a já měl důkaz, že není jenom nějaká moje představa, byl bych i milejší. Jenže takhle mi akorát pije krev. |
| |
| Po sakra tvrdém boji v hospodě "Ahhh ... sakra... " Špitnu tiše a stěží otevřu oči. Hlava mi bolí jako střep. Vlastně celé tělo mě nesnesitelně bolí. Obvzlášť tedy můj hrudník který se ozývá jako po zásahu kladivem. "Auuu ... zatraceně ... " Ležím pořád na zemi, v bahně, promoklý na kost od vytrvalého deště. Přemýšlím jestli se nemám zvednout ale připadá mi jako kdybych se mohl sotva hýbat. Na mysl se mi ihned vybaví událost která mě sem poslala. Chlápci v kuklách, něčí noha v mém břichu a potom už jen řinčení skla a tvrdý dopad na dlažbu do bahna a vody. A taky ten hlas. Tak to sis nevedl moc dobře. Ha ha ha, ti ti naložili! Mihne se mi hlavou a přemýšlím kdo se mi mohl takhle vysmívat. Ostatně ... jsem si to i zasloužil. Nevím jak jsem mohl být idiot tak neopatrný. Vyplivnu trochu krve a konečně se začnu pomalu stavět na nohy. Čím víc se snažím tím víc mám pocit že se brzo rozpadnu. Navíc mám pocit že mi ruplo i nějaké to žebro neboť se mi zrovna nedýchá nejlíp. Seberu si ze země svůj meč a opodál seberu i druhý. Poté se začnu belhat uličkami někam do bezpečí. V prvním případě musím hlavně najít nějakou pomoc nebo ranhojiče. Takhle se tu jen tak potulovat nemůžu. "Ahh sakra! Zatraceně!" Nakopnu ze vzteku džber co se válel na zemi a ohlédnu se zpět k hospodě. Je tam z ní slyšet slabý ruch. Trochu i smích. Počkejte vy bastardi. Nevím kdo nebo co jste byli ale jednou až se někdy zas potkáme bude vítězství na mojí straně! Tímhle si teda rozhodně nejsem až tak jistý ale i když jsem dostal pořádně na zadek stačil jsem aspoň pochytit jejich styl boje který na mě ale dělá velký dojem. Tvrdost a rychlost. A to i s jeden a půl ručními zbraněmi. "K čertu se vším!" Zakřičím naštvaně. "Já jsem vážně taky idiot!" Mám na sebe opravdu vztek. Kdybych nebyl tak zbrklý tak se mi tohle nestalo. |
| |
| Okraj města Čím dál víc mě znervózňovalo tohle město a především také ty podivné situace ve kterých jsem byl. Nejdříve mně někdo zezadu napadne hozenou dýkou, kterou se ani nestrefí. Mimo to se zdálo, že byl opravdu překvapený při jeho nezdaru strefit mně. Pak mně v hospodě napadnou nějaký dost silný kostlivci a teď tohle. Asi bych měl opravdu co nejrychleji zdrhnout......tohle vypadá na mnohem víc než dokážu zvládnout. Sleduji souhrn událostí, které se vyvinuly poměrně stejně jako v hospodě. Opět jsem stál proti dvoum osobám, kteří zjevně chtějí mně. Ten chlápek co na mně volal, leží na zemi a ani nevím jestli je naživu nebo jestli ho jednoduše nezabily. .Sakra.....teď nemůžu zdrhnout, vždyť mají toho chlapa....asi toho budu litovat ale budu bojovat . Stvoření s rudými oči se ke mně přibližuje se stále natáhnutou rukou, ukazující směrem ke mně. Stáhnu si z ramene luk a zandám si do tětivy dva šípy. Vím že luk na ně nijak moc zvláštně nepůsobí ale nic jiného na dálku neumým. Jen hraničářská kouzla a ty používám až na poslední chvíli ,kdy získávám největší moc. "Co jste vlastně zač a co po mně chcete" ?? Zakřičím na ně dost nahlas abych upozornil i kolem pohybující se lidi aby se nepletli do souboje nebo naopak aby se nějací bojovníci přidali. Počítám s tím že my nijak neodpoví a tak pro jistotu i připravím obranu. Nejlepší bude zasáhnout je do hlavy ..........vystřelím až když bude u mě.....pak budu mýt větší šanci že se šípům nevykryje. Přisunu si k sobě oba dva šípy a máchnu nad nimy rukou. Přitom potichu řeknu několik cizích slov, které používají hraničáři ke kouzlení. Hraničáři dokáží kouzla pouze spojená s přírodou a díky slovům i modlidbám k matce přírodě, se kouzla uskuteční. Jakmile dořeknu, hroty obou šípu začnou hořet modrým plamenem, který nezhasne ani při takové vychřicí jako je tato. To ho musí odrovnat......není přeci nesmrtelný. Jestli my neodpoví a pořád se bude ke mně přibližovat, z těsně blízkosti po něm vystřelím oba dva hořící šípy. Šípy směřují do hlavy a jakmile zasáhnou cíl, hrot šípu vybuchne. Je to jen malý obyčejný výbuch ohně ale je to natolik dostačující že by mu to utrhlo hlavu nebo popřípadě alespoň dostatečně omámilo. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Žena sebou trhne a zdá se,že ti vůbec nerozumí,ale tvůj hrubý tón se jí vůbec nelíbí.Klekne si a pohladí draka po hlavě a řekne pár slov v divném uspořádání.Je to nějaká neznámá řeč.Drak se zvedne a pomalu odchází z lesa ven na mýtinu.Žena tě chvíli pozoruje a pak bez meškání vyrazí za ním.Za chvíli ti dupání a praskání větev zmizí z dohledu stejně,jako ti dva tvorové.Les je zdá se klidný,ale na nebi se to trochu kaboní. |
| |
| Talis Okraj města Je tma jako v pytli.Déšť tě otravuje a znepříjemňuje ti řešení situace.Jeden z nich je u muže,kterému něco udělali a ten leží na zemi.Druhý bude za chvíli u tebe.Oběma září velmi jasně červeně oči.Na tvá slova nereagují a pokračují v akci.Natáhneš tedy luk a použiješ magii.Šípy se jasně modře rozhoří a to ti poskytne malé vidění do okolí.Vidíš 4m okolo tebe.Zdá se,že nikdo neslyšel tvůj řev a ani se ti nikdo nechystá pomoci. Pak to uvidíš.Nepletl si se.Je to nemrtvý a o co hůř,vypadá,jako ten v hostinci. ,,Mě neutečeš!Je lehké se jen tak schovávat,ale ty jsi neutekl...''Zastaví se a ohlédne se zpět. ,,Nechceš snad toho kluka támhle zachránit?!Ha ha ha!Ty hlupáku!Zemřete oba!'' Přijde k tobě blíže a ty neudržíš luk pod náporem hněvu,zlosti,strachu a vlhkosti a dotěrnosti deště.Šípy ti rozsvítí cestu kudy letí.Bohužel jeden mine cíl úplně a druhý zasáhne cíl do břicha.Tětiva se přetrhla a tvůj luk ti začal viset v ruce.Je totálně nepoužitelný.Zdá se,že pro něj bylo smrtelné to,že prší. Nemrtvý stojí na svém místě a šíp nevybuchne.Po chvíli zhasne,jako se rozsvítil. Heh!Laciné hraničářské kejkle!Slyšíš,jak postava před tebou tasí svůj meč a dá se znovu do pohybu.Postava za ním se sehne a chytí rukou toho ležícího za vlasy a zvedne ho napůl ze země do vzduchu.Postava zakřičí a nemrtvý který ho drží,jemuž též svítí červeně oči máchne rukou a sleduje poté tebe. Zatím co se nemrtvý přiblížil na dotyk meče se vedle vpravo objevilo slabé světlo a obrysy čtyř dalších postav.Stojí na místě.Zdá se,že teď přišli,ale nejeví známku toho,že by jim svítili oči,ale to není důvod domývat se,že to nejsou nemrtvý.Světlo u nich ti odhaluje jen část dlouhého oblečení a nějaký kus připomínající koňskou žíni.Nic víc o nich nemůžeš soudit.Bohužel ani moc nebudeš,pokud něco neuděláš,protože když ses ohlédl po osobách nově příchozích se nemrtvý před tebou napřáhl a chce ti z vrchu rozseknout tvář. |
| |
| Daniel Wo Wakume Procházíš ulicemi.Zcela promočen,zakrvácen a bolí tě snad každá část v těle.Nejvíce břicho.Trmácíš se uličkami pustými a studenými dál a dál.Nikoho však nenacházíš,až narazíš na tlupu chlápků vypadajících jako strážní.Jdou proti tobě a z celého svého srdce se smějí.Netušíš,jestli tobě,ale vůbec si tě nevšímají a projdou okolo tebe,jako by jsi neexistoval. Po chvilce ti dojdou síly a upadneš opět do bahna.Krev se mísí s bahnitou sračkou na ulici a ty pomalu upadáš do šoku ze ztráty krve.Pomalu přicházíš o vědomí,ale ještě si všimneš,že tě pěkně převezli a udělali ti do břicha velmi slušnou díru,za kterou by se nemusel stydět žádnej kanonýr.Z té ti vytéká hodně krve a zlomená žebra způsobila vnitřní krvácení.Síly ti už nedovolí nic jiného než pomalé plazení,ale už jen tak tak se dokážeš přinutit zůstat při vědomí. |
| |
| Wo Wakume - Smrt brousí kosu Potácím se prázdnými uličkami, mokrý až na kost, od krve a bahna. Nikde není ani jedna pitomá duše, jako kdyby tohle město úplně vymřelo. Kde sakra všichni jsou? Zeptám se sám sebe. Až když konečně narazím na partu smějících se chlápků kteří zas zklamou mé očekávání. No bezva, další strážní. Rukou sjedu na dýku u pasu. Stojím nehnutě jako socha. Jejich smích je mi dost protivný. Čemu se ksakru smějí? Nějak mi ani nevadí že kolem mě projdou jako kolem ducha. A tak se tedy z posledních sil trmácím dál. Až mi nakonec tělo vypoví službu úplně a já spadnu zas na zem do sraček. Začínám cítit jak ze mě uniká život. Ale jak? Trvá mi notnou chvíli než zjistím ránu skrz kterou se mi smrt vysmívá. "Ty proradné svině! Arrghh!" Řeknu tiše a švihnu s sebou na záda. Rukou si stisknu ránu na břiše od těch zahalených hajzlů a cítím jak mě spaluje žár nenávisti. Už nemám ani sílu se pohnout. "Tohle ... nemůže být ... můj konec! Takhle ... rozhodně ne!" Když si vzpomenu kolik krků jsem ještě chtěl podřezat. Nakonec tam jen tak nehnutě ležím na zádech. V duchu si připomínajíc svůj "hezký" život a čekající na to až se smrtka ožene kosou. Ale že ti to trvalo ty svině odporná. |
| |
| Neznámo kde Nechápu tyhle lidi. Snaží se ostatní ohromit a pak zmizí. Prostě jen tak. Odešla. Tohle je můj styl. Já se vždycky vypařím bez jediného slova, tak ať se mě ta ženština nepokouší napodobovat. K tomu drakovi mluvila nějak divně. Buď to bylo některé ze zaklínadel, aby zrušila tu trapně průhlednou iluzi nebo měla nějakou křeč a nechtěla to přede mnou dávat najevo, proto odešla…Je vážně divná. Od někoho takového bych se měl držet dál. Ani mě nenapadne chodit za ní. Může to být past a já nejsem pitomec, abych na ni skočil. Ještě chvíli po tom, co oba zmizí v houští jen tak stojím a chvíli pozoruji místo, kde ještě před okamžikem ležel drak. Vážně tam ležel drak? Blbost. Promnu si oči a otočím se zpět tam, kam jsem měl původně zamířeno. Po těch dvou se už ani neotočím. Nebe se zatáhne, tak trochu přidám do kroku. Doufám, že nezačne pršet a já nezůstanu trčet v tomhle lese, kde se nedá natrefit na nic jinýho než na bláznivou ženskou s křídlama… |
| |
| Tvrz Sultrum Rozhlídnu se po zmatených, vyděšených lidech a znepokojených vojáků. “ Ať se ti, jenž bojovat nemohou, uchýlí do svatostánků. Všichni bojeschopní muži nechť se ozbrojí a ohlásí u kapitánů baronovy stráže. Tlumočte mé slova k těm kdo je neslyší a nebo slyšet nemohou! „ rozkřiknu se autoritativním hlasem zvyklým velet. “Zavřete bránu a přestaňte pobíhat, jako splašené husy. Před hrabou je nepřátelská armáda a za hradbou je jejich zvěd. To tu nikdo tuhle trvz nebránil před nepřátelským přepadem? Připravte vroucí olej a zapálené šípy. Očistný oheň je zbraň v našem boji s temnotou. Obrňte své duše a připravte se k boji! Pošlete ke každému kostelu oddíl vojáků ať si v nich neudělá ta bytost samoobsluhu. Vy tam dole sežeňte nějaké pochodně ulovíme tu bytost.“ rozkřiknu se na vojáky, kteří začnou plnit rozkazy. Když se začnou plnit mé rozkazy sejdu dolů k oddílu. Nechám se vést svým citem a vedu oddíl po stopách té stvůry. Neunavnou jistotou. Doufám, že mne můj patron neopustil. Pokut je těch bytostí tu víc bude mít velké potíže. Doufám, že nedojde k velkému útoku, ale já ochráním ty prosté lidi před temnotou , jak mne zavazuje má přísaha! Ikdyby to znamenalo zemřít v boji. navenek působím klidným cílevědomým dojmem, abych uklidnil všechny lidi okolo. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Vydáš se tedy dál lesem.Trochu se zatáhlo a tak si myslíš,že bude asi pršet.Sluneční svit,který proudil mezerami mezi stromy zmizel a teď je v lese ponurá tma.Za chvilku se zatáhne tak,že pomalu nevidíš ani před sebe a zakopáváš o kořeny a jen tak tak se vyhýbáš stromům. Blesk rozčísl nebe a tobě se omezeně rozsvítilo na cestu,tam kam jdeš.Ovšem hned jak se rozsvítilo tak hned také zhaslo a ty jsi zase zakopával o vše možné.Vždy vidíš slabé záblesky na nebi a v tom momentě vidíš co je před tebou na pár sekund.Pak už jen opět tma a nic víc. Začalo pršet.Nic nevidíš a začínáš být nacucaný jak houba.Tvé šaty absorbují veškerou vodu a tak si připadáš hrozně těžký.Už ani nevíš jak dlouho jdeš,ale když je bouřka,tak ví každý,že je nebezpečné schovávat se v lese. Konečně vyjdeš ven.Bohužel k tvému údivu je před tebou zase jen louka a za ní další les.Vpravo jsou skály a vlevo les.Nic jiného nevidíš a už tak přes tu tmu můžeš rozeznat jen obrysy těchto přírodních úkazů.Sem tam zase zahřmí a tak vidíš kolem sebe. Stojíš na kraji lesa s loukou a přemýšlíš co dál,když tě něco chytne za nohu a začne ti tahat za kalhoty.Je to nějaký tvor podobný psu,nebo hyeně.Divně se usmívá a cupuje ti kalhoty. |
| |
| Daniel Wo Wakume Ležíš v bahně a chladivé špíně.Kolem tebe tečou potoky vody a tma kolem tebe tě obepíná čím dál tím víc.Jako kdyby ti u krku utahovala smyčku.Voda padající z nebe ti omývá krev a padá ti do očí.Už ti ani nevadí,že tvé šaty jsou promoklé.Ztrácíš pojem o čase,mimo jiné také spoustu krve.Skrz ruku ti teče slabým potůčkem rovnou do bahna protkaného všelijakým hnusem. Kroky,slyšíš kroky,ale už se nemůžeš ani podívat,kdo to jde,natož volat o pomoc.Osoba přijde k tobě a sehne se nad tebe.Poznáš v ní osobu,kterou jsi viděl před hospodou.Má koženou zbroj a dva krátké meče u pasu.Luk na zádech a toulec šípů.Šedivý plášť mu vlaje ve větru na zádech a má na hlavě podivnou a černou masku. Usměje se a zablebtá něco starým jazykem.Pak se zasměje a ty v tom smíchu cítíš krutost a zlobu.Vlastně ti ani moc cizí není.Přes masku vidíš jeho černé oči.Napřáhne k tobě ruku a řekne hrubým a smrtí a mnohými oběťmi zapáchajícím hlasem. ,,Vstávej!Tebe zrovna hledám!Nikdo jiný není hoden té pocty,než ty!''Zasměje se a když mu podáš ruku,neuvěřitelnou silou tě zvedne ze země a ty stojíš na nohou. ,,Musíš pro mne něco udělat a já ti daruji život!Ale pozor!Pokud mě zklameš,věz,že před Torakovou pomstou tě nic nezachrání!''Zašklebí se a zase mluví starou řečí a pak se jen tak vypaří a ty slyšíš jeho hlas v hlavě. ,,Vydej se do Kthol Murgos,vyhledej Grolima jménem Ašarak,se vším ti pomůže,avšak spěchej!Má touha po tom předmětu sílí každým dnem.''Jeho slova se rozplynou v tvé hlavě jako dým a po chvilce ti dojde,že žiješ.Nevíš jestli to byl jen sen,ale už nekrvácíš a nemáš žádné rány. Zůstal si stát na ulici za vytrvalého deště,v bahně plném krve,tvé vlastní krve.Je to zvláštní,nevíš co si máš myslet a rozhodnutí je jen na tobě. |
| |
| Petr Gidamder Tvrz Sultrun Lidé na nádvoří tě poslouchají a valí na tebe oči.Oddíl kopiníků,který svíral tu bytost u stěny se vyrovná do řady a pohlížejí někam za tebe.Lord Krenar,který je za tebou jen kýve hlavou,ale potichu ti říká znepokojující mezery tvé strategie. ,,Rytíři,to nejde!''Podívá se na tebe vyděšeným,ale rozhodným pohledem. ,,Bránu nemůžeme zavřít!Co ti lidé venku?!Jdou sem celé zástupy z okolních vesnic,nemůžeme je nechat na pospas těm bestiím!''Kroutí nesouhlasně hlavou. ,,Navíc jsou venku ještě vozy se zásobou obilí,bez kterého se neobejdeme při obléhání.''Ukáže ti prstem za hradbu.Pak se podívá do dálky za hradby a pak zpět na lidi v tvrzi. Mezitím Arnhem,kapitán stráží shromáždil na místě pár rytířů a mužů s halapartnami. ,,Sendarští lide!Nastala temná doba,před branami pobíhá nepřátelský oddíl strašlivých stvoření.Ano,někteří si už všimli toho stvoření,co bylo na náměstí.Za toto jsou zodpovědni Murgové a jejich nemrtví přisluhovači a já vám tady slibuji,že nenechám padnout tuto tvrz do rukou nepřítele!Nevzdám tento boj,dokud každé z těch prašivých stvoření nepošlu tam odkud přišli!Vrátíme je tam kam patří!Do hrobu s nimi!Zvedne ruku s mečem a z náměstí se ozve jásot lidí. ,,Prosím,lide Sendárie,buďte odvážní,nenechte se ovládnout strachem a společně nepřítele porazíme!Jen společně je dovedeme porazit!Znovu se ozve jásot a lidé se najednou radují,jako by zapomněli na to,že před nimi bylo nemrtvé stvoření a ohlodalo Správce sýpky. Na náměstí už se seběhlo dost lidí.lord Krenar se na tebe otočí a vytáhne z kapsy pergamen a rozloží ho na nedaleký s dřevěný stůl.Okolo se postaví pár ozbrojenců společně s kapitánem. ,,Tvrz má tři stupně.''Pohlédne na vás a pak vyndá z pásu nůž a lehce poklepe na každý z těch stupňů tvrze na plánku. ,,Navrhuji udělat trojčlenné týmy a každý tým bude mít na starosti jednu úroveň tvrze.Důkladně prohledat a zlikvidovat tuto příšeru.''Pohlédne na Arnhema. ,,kapitán Arnhem si vezme vrchní stupeň a hrad.Vemte si dvacet mužů a prohledejte každou místnost,každou skulinku.Až si budete jist,že zde není,tak zavřete bránu a uzavřete vrchní stupeň.''Pak se podívá na tebe. ,,Vy rytíři si vezmete spodní stupeň.Dám vám padesát mužů,vše pročesejte,vím,že se na vás mohu spolehnout.''Zhluboka se nadýchne a začne znovu mluvit. ,,Já si vezmu prostřední sektor s třiceti muži.''Pak se koukne na nevyužité ozbrojence u stolu. Vy,musíte obsadit hradbu lučišníky a připravit se,že zbytek nemrtvých stvoření z toho oddílu může se pokusit vniknout dovnitř.Máme štěstí,že tu je jen jeden,pokud ovšem.''Pak ukáže na jiného. Vy musíte popohnat ty lidi,ať sebou hnou a zabezpečte vozy s obilím a vy se rozdělíte na skupiny po dvaceti a ke každému kostelu a jiným kaplím postavíte stráže.Nesmí se přes vás dostat k lidem.Nejdříve je odveďte a pak se postavte před vchod a buďte ostražití.''Vezme nůž a zasune ho do pásu. ,,Co na to říkáte rytíři z Arcia?Vaše slovo tu má velkou váhu.''Otočí se na tebe a všichni u stolu čekají s očekáváním na tvá slova. |
| |
| Neznámo kde Nenávidím lesy. Roste tu pořád to samé. Nic nového. Každý kousek vypadá naprosto stejně. Je mi z nich zle. Snaží se vypadat tajemně, ale MĚ nedostanou. Vím, že mezi těmi stromy není nikdy nic, co by bylo zajímavé a skutečné. Uslyším pod sebou prasknutí větve. Nepatrně sebou cuknu. V téhle tmě se jeden lekne skoro všeho. Začíná mi být zima. Ale proč? Vždyť moje oblečení je celé mokré. Chvíli přemýšlím od čeho vůbec. Nespadl jsem do žádného rybníka ani kaluže. Tady se děje něco moc divného. Po chvíli usilovného přemýšlení o tom, kde jsem se namočil si uvědomím, že už pěknou chvíli prší. Nějak jsem si nevšiml... Kdy to vůbec začalo? Neustávající hromy a blesky nejsou zrovna nejvhodnější pro práci ani pro odpočinek. Musím se dostat někam do civilizace. Musím najít lidi. Vážně jsem to řekl? Lidi? To je blbost. Nenávidím je. Tedy… já jsem taky člověk, ale jsem to prostě já. A to je něco jiného. Já…jsem génius! Nejsem jako ti ostatní. Nejsem magor jako ta ženská, kterou jsem potkal. A takoví jako ona jsou všichni. Konečně. Okraj lesa. Tady to už snad bude lepší. Avšak opak je pravdou. Jakmile vykročím na rozlehlou louku, přiběhne ke mně cosi podobné psovi. Nenávidím otravná zvířata. Jsou odporná. Začnu tedy třepat nohou a křičet, abych tu „bestii“ odehnal. Ona se však ne a ne pustit. „Ty malá otravná mrcho,“ zakřičím na zvíře a rozčíleně do něho volnou nohou kopnu. Jednou, dvakrát a potřetí co nejvíc, aby se pustilo a odletělo ode mě co nejdál. |
| |
| Druhá šance Déšť se mění v hromadu diamantových kapek a namísto původních jehliček je teď jemný jako samet. Už vůbec nevím kolik uběhlo času, jak dlouho tu ležím. Nevnímám ani potoky bahna a jiného hnusu kolem mě. Moje horká krev mi teče po rukou a život pomalu uniká. Už to konečně potrvá jen chvilku než se dostanu mezi mrtvé. Ale co to? Něčí kroky? Nemohu se vůbec hýbat natož pak křičet o pomoc ale když se ten NĚKDO nade mnou sehne hlavou se mi mihne že jsem ho už někde viděl. Nebo někoho jemu velmi podobného. Přeci ... ta hospoda... Pomyslím si. Jeho hlas je velmi odporný. Je z něj cítit strašlivá krutost a smrt. Naštěstí mě je tohle ale celkem známé. Chytne mě za ruku a vytáhne mě na nohy, jako kdybych nebyl o nic těžší než pírko. Jsem tím vším tak zmatený a překvapený že mi vůbec nedochází co se děje. Stojím na nohou, jako kdybych nebyl vůbec raněn. Veškeré myšlenky vytlačuje z mé mysli jen ten jeho hlas plný zla. Poté jak se zjevil tak zase zmizí. Jako vítr. Zatřepu hlavou abych se ujistil jestli už nejsem mrtvý. Ale já ... já ... žiju? Veškeré rány jsou pryč. A až po tomhle zjištění mě začnou docházet jeho slova. "Nezklamu tě. Ne! Nezklamu tě!!" Vykřiknu s rukou nataženou k nebesům i když pochybuji že mě uslyší ať už to byl kdokoliv. Vůbec ani netuším proč to dělám. Ze strachu? Či jen z "povinnosti"? Nevím. Ale já žádnou práci neodmítám. A tenhle muž mi nedal jen práci ale i život. "Takže můj nový cíl je nyní Kthol Murgos, vyhledat Grolima jménem Ašarak? Budiž tedy dobrá." Říkám si pro sebe a udělám pár kroků. Ne, opravdu to není sen. Nejdříve ale budu potřebovat koně. To ale není žádný problém, zdejší stáje jsou jich plné. A také tak udělám. Zamířím k nejbližším stájím kde si "půjčím" jednoho koně, nějakého dobrého. Poté se ještě tiše zkusím vkrást do domu poblíž a zkusím si tam ukořistit nějaké jídlo na cestu. A když už tam jsem tak i nějaké peníze. A pokud tohle všechno zvládnu tak okamžitě vyrážím na cestu za svým cílem. |
| |
| Hathain: Wo Wakume Postava vystoupí ze stínů a pohlédne na tebe pohledem tak nepříjemným,že musíš sklonit hlavu.Jeho mysl se ti vrhne přímo do tvé duše a připadá ti,jako by jí trhal ve věčném plameni smrti a navždy.Postava je to velká.Oblečená v kožené zbroji s mečem u pasu,ale zvláštní je,že má velkou černou masku přes tvář a pohled smrti,i když vidíš jen oči. ,,Blázne!Hledám tebe ty pse!Máš štěstí,že takové lidi jako ty právě hledám.....´´Řekne klidným hlasem. ,,Potřebuji takové vražedné a chladnokrevné muže.´´Pohlédne na tebe a opětovně si tě prohlíží. ,,Jak mi chceš dokázat,že jsi hoden božského úkolu pro jednoho z nich?Jak mi to dokážeš?´´Stojí a čeká na tvůj názor,je jasné,že tak jak se rozhodneš tak to může změnit tvůj život,nebo tě to dokonce život stát. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Zvíře letí pěkných pár metrů a pak je slyšet hlasité zakňučení.Poté se do tebe opře chladný a silný boční vítr a déšť na chvíli ustane.Jdeš kus dál ve své cestě,když se za tebou v přítmí bouřky objeví tři zvířátka. Ursa:,,Melvine?Pojďme ho zabít!Chci ho zabít.´´ Melvin:,,Máš pravdu,nikdo do mě nebude bez důvodu kopat!´´Rozčílí se zvířátko a strčí packou do toho druhého. Ursa:,,Hejbni zadkem ty prašivej pse!Nebo si tě dáme na grilu!´´Řekne na pohled milé a laskavé zvířátko podobné medvídkovi tvé osobě. Průfy:,,Průfy neútočit na člověko!Člověko Průfy neublížit!Průfy nemá zuby...´´Rozpláče se třetí zvířátko podobné přerostlé žábě. Ursa:,,Nebuď srab ty hovnožroute!Vschop své nadmuté panděro a nakopej tomu cizákovy prdel!´´ Melvin:,,Jo!Konečně buď co k čemu Průfy!Ty sračko!Nikdy si nic pořádnýho neudělal,tak koukej toho člověka pořádně zmastit!Rozkopej mu hlavu!´´ Uslyšíš šramot a na louce se objeví další obrysy. ,,Jo!Jo!Jo!´´Křičí dav rozlícených zvířátek na tmavé,šerem zasypané,bouřkou a větrem skropené louce.Davy se pohybují a pak ustanou jako by to vše chtěli vidět. Mramorius:,,Ticho!Ticho vy bastardi!Mluví Jeremianus vládcus loukus!´´Ozve se šílený řev a pískot. Jeremianus vládcus loukus:,,Díky Mramoriusy!´´´Přiblíží se k tobě na druhé straně jedno zvířátko.Tohle je ovšem dvakrát tak velké,jako jeho předloha z tvé země.Ó ano,vypadá to jako obrovský,přerostlý lev.Přijde k tobě a majzne ti lehce packou na rameno,jako přátelské poplácání. Jeremianus vládcus loukus:,,Zdravým tě cizinče!Jsem Jeremianus vládcus loukus a vládnu této louce v tomto mezisvětě.´´Kouká na tvůj udivený výraz a poté pokračuje v proslovu na papírku napsaném.Vypadá to,že si tento proslov připravoval dlouho.Možná až příliž.Papír je zmoklý a část písma rozteklá. Jeremianus vládcus loukus:,,Neříkej,že nevíš kde seš ty přerostlý opičáku.´´Ozve se smích z louky až daleko za obzor. Jeremianus vládcus loukus:,,Ehmmm´´Odkašle si a pokračuje ve čtení. Jeremianus vládcus loukus:Vítám tě v našem slunečném a milém,láskou oplývajícím místě,přijď zase.´´Pohlédne do paírku a zakroutí nesouhlasně hlavou. Jeremianus vládcus loukus:,,Mléko 30kč, Kus chleba,lehce okousán 20kč, Kus mouky polovysypané 45kč, .... ´´Zamračí se a pohlédne za tebe. Jeremianus vládcus loukus:,,Kterej vůl mi to vyměnil za nějakou podělanou účtenku!Kdo si kupoval proboha ten nechutný sýr?´´Nechápeš souvyslosti,protože na účtence nečetl sýr,ale zvířátka se znovu smějí.Lev se na tebe koukne a mile se usměje,mrkne na tebe a přátelsky zavrtí ocáskem.Vypadá skoro jako plyšový,až láskou oplývající. Jeremianus vládcus loukus:,,Zabte toho bastarda!´´Křikne na zvířátka za tebou a otočí se a pomalu odchází.Slyšíš,jak si dokonce píská.Zahodí účtenku do odpadkového koše,který drží nějaká kuna,nebo něco jí podobného a ta utíká za ním. Zvířátka pokrčí rameny a nasadí vražedný výraz s notnou dávkou zlosti a zamračení sáhnou za záda a ty uslyšíš cinkání kovu.Medvěd vytáhne velký palcát a začne s ním klepat o zem jako s basebalovou pálkou.Pes vytáhne dvě kudly a vražedně se zakření,vyplázne jazyk a z něj mu tečou sliny.Žabák přestane brečet a jako jediný ze všech zvýřátek ho popadne obří zběsilost.Vytáhne ze zadní kapsy maketu katapultu a ozve se pink.Malý kamínek tě udeří do nohy a žabák radostí bez sebe začne skákat do výšky.Medvěd mu vlepí pohlavek,který ho uzemní a přísně ho pokárá. Ursa:,,Přerostlý hovado!´´Ozve se mlasknutí a žabák dostane ještě jednu.Ten se smutně zahledí do země a vytáhne z kapsy obouruční meč a pevně ho oběma končetinama sevře.Ursa se zakření a ukáže na tebe prstem.Obrysy ostatních zvířátek už také něco z kapes vytahali a jak tušíš,nic milého to nebude.Ursa se zašklebí a řekne tichým,ale rozhodným hláskem. Ursa:,,Tak jdem zabít toho bastarda ne?´´Jen co to dopoví ukáže na tebe žabák mečem a všichni se na tebe rozeběhnou s válečným pokřikem:,,Pobijme se všichni!´´Jejich zuřivost nezná mezí.Pohybují se rtychle a hbitě,narozdíl od tebe vidí ve tměa už se na tebe pomalu sápou. |
| |
| Wo Wakume Vražedné a chladnokrevné muže? zašeptám nenávistně. Ani na vteřinu neváhám a dřív, než onen podivný muž stihne vytasit svůj meč, vezmu kuši, kterou jsem našel, a střelím. Je sice stará, patří mezi vyřazené zbraně, ale vystřelí a odvede jeho pozornost. Mířím na tvář, ale příliš se nestarám o to, jestli jej zasáhnu nebo nezasáhnu. Pak tasím meč a vyběhnu proti němu. Co na tom, že jsem o dost menší a hubenější? Zaútočím na jeho hlavu - tvář nemá krytu brněním, jen tou divnou masku. Jsem v podstatné výhodě, on ještě netasil svůj meč. Rychlý, krutý útok, který by měl končit seknutím do tváře a mužovým přitisknutím na zeď. Jsem sice malý a oproti němu nepochybně docela slabý, ale můžu jej blokovat ostřím svého meče. Rozhodně neútočím nijak naplocho nebo se snahou ho nezabít. Bojuju naplno. Když ho zabiji, budu ho moct okrást, když ne, zaměstná mne. Když zabije on mne, bude mi to úplně jedno. Tak co řešit? Takže hledáš vražedné a chladnokrevné muže? zopakuju pak rychle. Kolik jim chceš platit? dodám bezmyšlenkovitě a připravuji se na jeho obranu, ke které rozhodně dojde. |
| |
| Neznámo kde Vidíš ty malá stvůro, nikomu se jen tak nepoštěstí létat. Měla bys mi být ještě vděčná. Pomyslím si v duchu, znechuceně si odplivnu a s vítězoslavným úsměvem na tváři se obrátím zády, když v tom před sebou spatřím další stvoření, která jak se zdá, dokonce mluví! „Ah, co je zase tohle?“ rozhodím podrážděně rukama. Trojice přede mnou se mojí přítomností nijak zvlášť nezaobírá. Snad jen pár slov o tom, že by mě chtěli zabít. Vážně zabít? Mě? Zmateně se poškrábnu na čele a marně vzpomínám na to, jestli jsem na tomto místě ochutnával něco neznámého, co by u mě vyvolalo takovéto vidiny. Prašivej pes? Nenechám se nazývat prašivým psem od tohoto omylu přírody. Od tohoto nepovedeného mutanta. Pomalu se začnu sklánět k zemi pro nějaký kus dřeva, kterým bych dal zvěři za vyučenou. „Vy primitivní, mozek postrádající…“ najednou mě cosi přeruší. Šramot a další tvorové blížící se ke mně. Tohle nemůže být pravda. Koukám na ně. Oni na mě. A stejně tomu všemu nemohu uvěřit. Za to může určitě ta ženská, kterou jsem potkal. Zajisté dělala nějaké zakázané pokusy na zvířatech, z nichž vzniklo tohle. Zavřu oči a jednou se otočím kolem dokola. Otevřu je. Zvláštní. Pořád tu jsou… Zavrtím hlavou a štípnu se do ruky. „Au!“ zakřičím bolestí. Dobře, tak se mi to nezdá… Jsem buď pod vlivem nějakého kouzla nebo jsem se nechtěně dostal do kontaktu s nějakou neznámou omamnou látkou. S pootevřenými ústy pozoruji scénu odehrávající se přede mnou, když v tom mi něco nebo někdo zaklepe na rameno. Otočím se a zděšeně vykřiknu. V ten moment uskočím a už ležím na zemi pozorujíc obrovského lva. Zhluboka se nadechnu, vstanu a opráším kabát. "Nedělejte si starosti, jen jsem zakopl..ehm." Odkašlu si a ironickým tónem odpovím na pozdrav jakéhosi jejich „velitele“. „Jak pozorné od někoho s tak originálním jménem a vzhledem,“ ušklíbnu se a vyvrátím oči. V tom si uvědomím, co řekl. Mezisvět? „A jak se odsud dostanu do „skutečného“ světa?“ zbystřím. Odpovědi se nedočkám. Jen ještě chvíli poslouchám něco o účtenkách a proslovech. Jsem z toho všeho neskutečně zmatený. Kde to jsem? Je tohle nějaká hra? Pokud ano, pak já neznám pravidla. Možná jsem se nějakým svým pokusem uvěznil ve snu. Ve snu malého dítěte. Kdo jiný myslí na roztomilá zvířátka a jinou havěť. Jenže mým problémem je, že nevím, jak se z tohoto snu vysvobodit. Nejsem mág a ani jsem se sem nedostal záměrně. Jsem zmatený. Zabte ho? Rozezní se mi v hlavě. Proč? Co jsem udělal? Proč ta změna. Vítal mě a teď? Čtou snad moje myšlenky? Jestli ano, tak se nemuseli obtěžovat. Na rovinu bych jim sdělil, co si myslím o jejich vzhledu a inteligenci. Zdá se mi to nebo jsou vážně odhodlaní zabít mě a rozcupovat na tisíce malých kousíčků? Co je to? Zvířecí cech vrahů? Banditi převlečení do veselých kostýmů, aby oběť před smrtí pobavili? Mám se bát? Rád bych se otočil a prostě jen odešel, ale nejde to. Jsem obklíčený. Jsem v pasti! Možná bych měl začít jednat. Nechci zemřít takhle. Nerad vedu dlouhé proslovy, ale v krajních situacích, což jsou ty ohrožující můj život, snad výjimku udělat můžu. „Zdravím Vás! Lide drobný!“ ukloním se a po očku se dívám, zda zvířata poslouchají a přestala cenit zuby. „Obyvatelé tohoto mezisvěta. Dovolte mi, abych se vám představil. Mé jméno je Agetiaem Rheephess Neg. V mém světě jsem znám jako Černý vlk, neboť zdejší lidé nejsou schopni mé jméno vyslovit či si ho alespoň zapamatovat. Býval jsem královským alchymistou dokud mě osud nezavedl k vám. Tolik ke mně. Teď když jsme vyřešili zdvořilosti, mám k vám pár slov. Byl jsem poslán do tohoto světa s velkým poselstvím,“ ušklíbnu se a v duchu doufám, že žádnou z mých lží neprohlédnou. „Zde,“ šáhnu do kapsy kabátu a po chvíli hledání vytáhnu drobnou lahvičku s jedem, „je můj a teď i váš poklad! Tento zázračný elixír,“ pousměji se pro sebe v duchu, „je schopen dát vám to, po čem toužíte. Stačí jedna kapka! A pak… vyplní se vám vaše nejtajnější přání,“ mluvím skoro šeptem. „A co žádám na oplátku? Jen vlastní život a někoho, kdo by mne vyvedl zpět do mého světa. Děkuji za pozornost,“ ukloním se ještě jednou a na tváři vykouzlím jeden úlisný a falešný úsměv speciálně pro tato stvoření. Jsou tak hloupoučcí… |
| |
| Hathain Wo Wakume Postava stojí klidně a nehnutě.Šipka letí asi 5cm vedle pravého ucha postavy.postavu to nerozhodí a stojí pořád klidně jako předtím.Poté se na něj vrhneš,ale on tě jednou ranou pěstí bez meče shodí na stranu a tím zastaví tvůj útok. ,,Čekal jsem něco lepšího...ale budiž!''Pronese a otočí se zády k tobě.Něco vytahuje z kapsy a poté se znovu otočí a na tvou otázku,kolik bude platit ti hodí měšec. ,,Však uvidíme,jestli to dokážeš.Prozatím se vydej do Kthol Murgos a vyhledej grolima jménem Ašarak,ten ví,co je třeba vykonat.''Otočí se a bez dalšího slova odejde. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Jsou tak hloupoučcí…Rozezní se ti v hlavě.Jsou tak hloupoučcí…Jako by ti opravdu někdo četl myšlenky,nebo byl ve tvé hlavě.Ani si nevšimneš,ale zvířátka přestanou zběsile útočit.Některým to dělá velký problém,ale uklidní svůj Berserkerský um a pár ti jich už sleze z nohavice.Otrávení a smutní,že tě nemohou zabít se na tebe znuděně podívají a po pár slovech se marně pokoušejí vyslovit tvé jméno.Po ruzných skomoleninách a pazvucích tvého jména dodáš,že ti raději říkají jinak a všechny zvířátka začnou kývat hlavou a otáčet se na sebe. Zasunou zbraně do kapes a dívají se na tebe.Elixír,elixír....Prd,je to jed!Zakřičí ti v hlavě a ty myslíš,že ohluchneš.Zvířátka ale nic neslyší a tak si tě zvědavě prohlížejí. Ursa:,,Co po nás do prdele chceš?'' Melvin:,,Mohl jsem tě pohodlně rozebrat na součástky a ty děláš drahoty!'' Ursa:,,Jo,to máš pravdu,nechceš si to rozmyslet?Ještě tě můžeme zabít...'' Přesvědčuje tě zvířátko podobné medvídkovi a dokonce i nasadilo úsměv,aby tě přemluvilo. Průfy:,,Tohle nikam nevede!Chci zabíjet!''Rozpláče se žabák.Ursa ho konejšivě poplácává po rameni a jemnými slůvky ho utěšuje. Ursa:,,Neboj,však sem ještě někdo zabloudí...''Přikyvuje hlavou. ,,Nebo si dáme do nosu!''Rozesměje se Melvin a zvířátka se začnou smát a bezeslova se otočí a pomalu od tebe odcházejí. |
| |
| Daniel Wo Wakume - obytný dům Vkradeš se tiše do nejbližších stájí.Není moc co si vybírat a tak ukradneš,vypujčíš si jednoho,co vypadá v dobré kondici a nasedneš na něj před stájí.Ujedeš pár metrů a uvidíš obytný dům.Vypadá to,že obyvatelé nejsou doma a vypadá to také,že by mohli mít hojně zásob.Proto sesedneš a otevřeš dveře svým umem.Vkradeš se dovnitř a po tmě nalezneš po pár desítkách minut spíž.Nabereš si do batohu plno jídla a vezmeš i nějaké měchy s vodou.Zavřeš za sebou dveře spíže a otočíš se. Zastaví se ti dech.Přímo před tebou ti někdo funí do nosu.V podbřišku cítíš něco ostrého,asi nůž. ,,A helemese.''Ozve se ženský hlas. ,,Zlodějíček přišel krást.''Řekne divným tónem,jako by tě dokonce obdivovala,ale i přes to nedává nůž z tvého břicha pryč.Nevidíš ani na krok a natož na toho před sebe a tak musíš jen tápat. |
| |
| Wo Wakume - akce "obytný dům" No tak, to je ale pitomý zámek. Pohrávám si s paklíčem než se konečně ozve slabé cvaknutí a zámek mi dá najevo že se vzdává. No konečně. Pomyslím si a opatrně, velmi pomalu dveře otevřu. Sice to z venčí vypadalo že tu není ani noha ale jistota je jistota. Velmi tiše vkročím dovnitř a stejně neslyšně jak jsem dveře otevřel je zas zavřu. Vnitřek domu zahalí neproniknutelná tma ve které nevidím vážně absolutně nic. Proto vykračuji velmi opatrně a dávám si sakra dobrý pozor abych do něčeho nevrazil. S rukama nataženýma opatrně osahávám všechno co mi stojí v cestě. Hmmm, stůl obložený talíři, příbory a hrnky. Spíž tedy musí být nedaleko. Nebo mají jídlo uskladované ve sklepě? Mluvím si v nitru a dávám si dobrý pozor kudy chodím. Teď mám dojem jsem prošel kolem krbu a schodiště. Chvilku ještě jen tak chodím po ztichlé místnosti než se mi konečně podaří narazit na nějaké další dveře. Upřímně doufám že to nejsou dveře kterými jsem se sem dostal. Ale ne. Vůně sýra a čerstvého masa která mě obklopí poté co dveře tiše otevřu mě ujistí že našel to co jsem hledal. Ahhh paráda. Zaraduji se a začnu strkat do batohu všechno co mi přijde pod ruku. Občas si s něčím zajedu pod nos a poté co si přičichnu oč jde si radostně ukousnu než to hodím do batohu. Maso, sýry, pečivo... Zřejmě jsem si vybral dům nějakého obchodníka. Když mě tíha batohu přesvědčí že je plný, což je nyní i můj žaludek, tiše vyklouznu ven a ještě tišeji za sebou zavřu dveře. "Tak a teď rovnou do Kthol Murgos." Řeknu si pro sebe a otočím se. To co mě překvapí mě leknutím div nezabije. Moc dobře vnímám ten tlak v podbříšku a ještě lépe ta slova která prořízla moji mysl jak čepel meče. Přesto mi neunikl ten tón který se nesl s tím hlasem. Teď však nepřemýšlím kdo nebo co mi to teď drží nůž u břicha ale vymýšlím jak se z toho dostat ven. Moc šancí však nemám. Obvzlášť ne v téhle zatracené tmě kde nevidím ani špičku svého nosu. Nakloním hlavu na stranu a i přesto zkouším ve tmě rozeznat nějaké rysy toho útočníka. "Prosím neubližujte mi, jsem jenom ubohý žebrák co měl obrovský hlad nic víc." Řeknu lež s velmi zoufalým hlasem a snažím se mezitím nahmatat pochvu s jednou ze svých dýk. Abych mohl v případě nouze přeci jen zaútočit. |
| |
| Daniel Wo Wakume - obytný dům Cítíš,jak tlak nože na tvoje břicho sílí. ,,Tak milý ubožáku,co máš v plánu?''Sáhne ti na stehno a ty se hneš,že si vezmeš svou zbraň. ,,No no no!Snad by si nevzal zbraň na nebohou dámu?''Řekne vyzývavým tónem,když zrovna zjistíš,že tě perfektně odzbrojila.Jediné co ti zbylo je oblečení,už ani svůj lup nemáš.Vše ti vzala a ty ani netušíš jak.Napadá tě jen jedno možné vysvětlení.To by znamenalo,že je to vlastně nepřímo tvá kolegyně,to znamená,že.... |
| |
| Wo Wakume Ten hajzl mne srazí pěstí a jednou ranou povalí na zem. Fajn, budu tam, spolehněte se, procedím mezi zuby. Co jsi čekal lepšího, šmejde? Zatím co se sbírám ze země, hodí na mne měšec. Jo, tak jestli jsi to něco lepšího čekal takhle, tak to beru. Dělej si se mnou co chceš, jen když dostanu zaplaceno. Jo. Vydám, řeknu, a dívám se, jak odchází. Chňapnu po měšci a přepočítám peníze. Oblečení už uschlo, můžu tedy vyjít ven a vydat se na cestu do Kthol Murgos. Jak bylo to jméno? Ašarak. Dobře. Jaké je venku počasí a kolik je vlastně teď přibližně hodin? Úplně jsem ztratil pojem o čase. A kolik je v tom váčku asi peněz? Stačí mi to jen na cestu, nebo je to kompletní plat i se vším? |
| |
| Wo Wakume - obytný dům, já vs. neznámá Hmm je vidět že ta si na lži nepotrpí. Pomyslím si když nůž na mém břiše zase o něco přitlačí. Začínám z toho být trochu nervozní. Tohle se muselo stát zase jenom mě. "Co mám v plánu? To se přece neříká." Prohodím tiše, rukou pokračuji dál k pochvě s dýkou. Ovšem v momentě kdy se dotkne mého stehna už se nesnažím nic zakrývat a bleskově rukou střelím po dýce. Ale ... kde sakra je? Rychle zkusím sáhnout po druhé dýce ale ... ta je taky pryč! Co to má sakra znamenat? Kde sakra jsou? Mihne se mi hlavou než si uvědomím že necítím ani tíhu na zádech od svých mečů a dokonce i můj batoh s kořistí je pryč. Ta mrcha! Ta zatracená mrcha, jak to sakra jen dokázala? Zřejmě jsem měl právě tu čest poznat zlodějku která své řemeslo opravdu umí, jiné vysvětlení toho jak se mi nezjištně ztratili zbraně neznám. Povzdechnu si a pozvednu hlavu někam do tmy kde ta potvora stojí a chvilku tam jen tak zírám. Na tváři mám nehezký naštvaný výraz. "Tak co po mě chceš? Mám se ti snad omluvit za to že jsem ti vstoupil na panství nebo co?" Řeknu i přesto klidným hlasem a očividně mi teď nezbývá nic jiného než vyjednávat. Bohužel však slovy což já moc rád nemám. Je to zbytečně zdlouhavé a nudné. |
| |
| V „Mezisvětě“ Musím přiznat, že než ze mě ty mrchy slezly, měl jsem docela nahnáno. Teď už je ovšem situace o poznání příjemnější. Zvířata se po mne přestala sápat a já –snad- upoutal pozornost svým tajemným elixírem, který je ve skutečnosti jed. Co po nich chci? Proč se mě ptají, vždyť já jsem jim jasně vysvětlil, co po nich chci. Jsou vážně tak pitomí nebo se ptají jen proto, aby řeč nestála? Jsou pitomí! Jinak by si přeci nemysleli, že si chci rozmyslet svoji smrt? Kde to jsem? Jsem snad na nějakém místě, kde život vlastně vůbec nehraje roli? Vědí tu snad, co se odehrává po smrti? Vědí to snad, že se mě tak pitomě ptají? Kdo by se u všech svatých nechal dobrovolně zabít! Ač jsem z chování těchto tvorů poněkud rozladěný, nedávám na sobě svoji náladu znát a jen suše prohodím: „Velmi se vám omlouvám, mí drazí droboučcí přátelé, ale dnes na umírání opravdu nemám náladu.“ Ta zpropadená žába zase protestuje! Už od začátku mi byla podezřelá. Tváří se sice jako žába, což taky je, ale jistě je z nich nejhorší a nejzákeřnější. Už abych se dostal z tohoto nemožného světa… Ale počkat! Kvůli tomuto tu přece nejsem. Na zvláštních místech můžete objevit zvláštní věci. „Neroste tu někde v okolí náhodou…“ zaraženě ztichnu. Oni odcházejí! Jen tak. Stejně jako ta ženská. Každý tu vypadá jako by mě chtěl zabít a když se na něco zeptám, všichni zmizí. Jděte si… A tebe si schovám na později. Pomyslím si a podívám se na svoji sklenici s jedem. Tady se asi nic očekávat nedá. Nemůžu si myslet, že tu naleznu něco zajímavého. A už vůbec ne tu rostlinu. Pro dnešek končím. Řeknu si, sundám kabát, položím ho na zem a konečně si po dlouhém dni lehnu. Chvíli ještě pozoruji oblohu a pak jen zavřu oči. |
| |
| Hathain Wo Wakume Vyjdeš ven z domu.Přehrabuješ se ve váčku peněz,když ti dojde,že by ti ho mohl někdo vzít,přecijen se ve městech potuluje dostatek zlodějů a vrahů,vlastně jako seš ty.Jdeš pár metrů,když si uvědomíš,že vlastně nevíš,kde je Kthol Murgos.lidí tu moc není,aby jsi se ptal a ani nevíš,jak by si se tam mohl dostat. Pak náhle uvidíš obytný dům a v něm se pohybují stíny dvou postav.Jsou ve tmě a tvé instinkty tě neklamou,když si budeš myslet,že si jen dávají voraz bez světla.Hýbají se sem a tam až zmizí někam za okno a ty už nic nevidíš.Dostaneš hlad.teď v noci nemá moc obchodů otevřeno,jedině zájezdní hostince. |
| |
| Daniel Wo Wakume - obytný dům Žena vystoupí ze stínu a vyjde k tobě na dotek tvého břicha.přilepí se na tebe a pohlédne do tvých očí.Je to překrásná brunetka s černýma očima,které se jí blýskají ve tmě jako perly za měsíčního svitu.Vlasy má až po ramena,dlouhé a rovné,jemně zvlněné.Dýkou přejede z břicha na tvá záda a jemně stiskne.Špička dýky tě píchne a není pochyb,že na zádech budeš mít nějaké škrábnutí.Pak uslyšíš ránu a uvidíš,že v druhé ruce za zády měla všechny tvé věci a pustila je na zem.Postupně se dá do kroku a svojí hrudí tlačí tu tvou až ke stěně,na kterou tě přimáčkne a začne tě horečně líbat. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Netrvá to dlouho a ty usneš.Ovšem spánek to není zrovna klidný.Zdá se ti o ženě a drakovi.Žena tě prosí,aby jsi ihned odešel a drak ti pořád všechno vyčítá,jako by tě znal odjakživa.Vše co křičíš nebo na ně mluvíš tak na to nereagují,až se probereš zpocený na stejné louce,kde si se vzbudil,počkat!To není ta samá louka.Tráva se hýbe a větrem to není?!Ty se hýbeš!V leže?Nemůžeš se hnout,připadá ti,že tě něco nese,ale jsi jen pár centimetrů nad zemí! Pak s tebou něco hodí do trávy,skoro to necítíš,díky malé výšce pádu pár centimetrů.Najednou se ozve trubačská trubka a něco jako fanfáry zazní o kousek dál.Pak cítíš slabé lechtání.Něco ti leze po nohách.Když se to však snažíš setřást,zjistíš,že jsi svázaný vlákny jako z pavučiny.Lechtá tě to všude a postupuje to směrem k tvé hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Daniel pro Tápu slepě zrakem ve tmě, mírně netrpělivě vyčkávám co se mnou asi ta potvora zamýšlí. Tak co máš v plánu? A co mám v plánu vůbec já? Pomyslím si a trochu pohodím hlavou. Začíná mi být v té tunice už drobet horko z toho napětí. Moje smysli zas zpozorní jakmile se začne konečně něco dít. Znehybním jako socha a naslouchám tichým krokům mé věznitelky která se ke mě zas o něco blíží. Jakmile se ke mě přiblíží téměř tělo na tělo mírně se leknu a jsem připraven ji i v nejhorším případě rukou uhodit. Ale zase se stane něco co jsem vůbec nečekal. Když z ní spadne stín a já konečně můžu aspoň trochu zahlédnout její tvář. A že je opravdu krásná. Tohle je to čeho se tak bojím? Nebezpečná květinka? Napadne mě a bedlivě si ji prohlížím. Její oči hezčí snad než všechny hvězdy na nebi a jemné rysy ve tváři. Od jejích očí se však nedokážu odtrhnout. Mám pocit jako by mě hypnotizovala. Nejsem v tu chvíli schopen slova natož pohybu. I přesto ale jasně cítím jak se její ruka s dýkou přesunuje na má záda kde mě trochu probere slabým píchnutím. Má snad v plánu mě zaříznout podlým způsobem jak to zloději dělávají? Pomyslím si a po očku se zadívám k zemi odkud se ozvala hezká rána. O to víc mě však překvapí zjištění že to byli mé věci které musela celou dobu držet v ruce. Co sakra chystáš? Mihne se mi hlavou a nervozně si trochu přešlápnu než udělá další dosti ohromující věc. Poté co mě rychle zatlačí svojí hrudí hezky až ke zdi polekaně jí položím ruce na ramena abych ji od sebe odtrhnul a už už otevírám pusu abych jí něco řekl než mě však umlčí nejedním dlouhým polibkem. A to mě "odrovná" už úplně. "Co to vyvádíš?" Vyhrknu ve vhodné chvilce než naše rty zase splynou. Vůbec tenhle čin nedokážu pochopit. Ale taky mu rozhodně nezkouším odporovat. Nakonec ji obejmu kolem boků a ramen než ji přitisknu k sobě mezitím co opětuji její hezké polibky v doufání že se mi to jen nezdá. |
| |
| Wo Wakume Musím se někoho zeptat, kde je Kthol Murgos, nebo spíš jak se tam dostat. A taky si musím někde koupit jídlo. Někde, kde se mne na nic neptají. Dívám se do oken, rozhlížím se po lidech. Kdokoliv z nich mne může chtít zabít. Musím být opatrný, snažím si všimnout každého pohybu a jsem připravený kdykoliv vytasit meč. Na ulici se schovám do stínu, vezmu si s váčku několik drobnějších mincí a nechám si je v ruce. Zbytek váčku s penězi si schovám do oblečení, tisknu ho v levém podpaží. Odtamtud mi jej těžko něko ukradne. Pohlížím s nenávistí a krajní opatrností na lidi kolem sebe. Taky nemám důvod je nějak milovat. Každý je jen potenciální nepřítel. Nemám ale ani důvod je zabíjet - peněz mám dost. Rozhlížím se i po městských strážích. Zapadnu do nejbližší hospody. Pečlivě si prohlédnu všechny hosty. Sednu si k baru a objednám si nejlevnější pivo a guláš. Okamžitě zaplatím několika drobnými mincemi, vrácené peníze sevřu v dlani. Popíjím, jím guláš a opět si přehrávám události tohoto podivného večera. Musím si to všechno dobře srovnat v hlavě... Co to mělo znamenat to s městskou stráží? Hlavně že mi nedělají problémy. Rozhlížím se po hostech. Hospodu ještě neznám, ale všechny hospody jsou stejné. Obvyklá špatná společnost, zloději, dobrodruzi, pouliční holky, opilci, karbaníci - nevypadá, že bych někoho z nich znal. Vyhýbám se pohledům, dávám všem najevo, že svůj meč neváhám tasit. Po chvíli tichého přemýšlení se zeptám hostinského. Tiše, aby mne neslyšeli jiní hosti. Nevíš, jak se dostat do Kthol Murgos?, zeptám se a hodím před něj zlaťák. Za slova se platí, za mlčení taky. Momentálně potřebuju obojí - aby mi odpověděl a nikomu neřekl, že jsem se ho ptal. |
| |
| Neznámo kde Ještě nikdy si nikdo nedovolil budit mě! Co je tohle za způsoby? Vtáhnou mě sem, do toho jejich "světa". Dívají se na mě jako na magora. Sleují mě. Vlezou mi až do hlavy a jako malí odporní červíci mě nahlodávají a mluví mi ve snu. Pokusí se mě zabít a teď mě budí. Mě! Otevřu oči.Vidím tmu. Stále je ještě noc a já se posouvám. Opravdu posouvám se. Kam? To netuším. Ty potvůrky obývající tento svět si se mnou jenom tak hrají. Dělají ze mě blázna, ale s tím je konec. Tentokrát se vykolejit nenechám. Teď už ne. Pokaždé, když jsem se pokoušel bránit se těmto cizím stvořením, vyzráli na mě. Jenže tentokrát mám jiný plát. Do třetice všeho dobrého, říká se. A doufám, že tentokrát to vyjde a můj pokus povede k výsledkům. A jaký je můj plán? Naprosto žádný. Nyní narozdíl od přdechozích situací nepodniknu naprosto, ale naprosto nic. Kdo by se měl namáhat? Já teda ne. Už mě nebaví potulovat se tímhle... Čím vlastně. A nějaký pavouk už mě rozhodně víc z míry nevyvede. Vzdávám to. Zavřu tedy oči a pokusím se spát dál jakoby nic. Končím s řešením čehokoli. |
| |
| Hradba Vyslechnu si bitevní plán na dopadnutí té bytosti. “Ano, váš nápad je dobrý. Ochrání nevinné. A já udělám vše pro dopadnutí toho tvora!“ založím ruku na srdce ukloním se v pozdravu rytířů. “Následujte mne.“ začínám včele mně svěřených lidí prohledávat vnější okruh. |
| |
| Hathain Wo Wakume Hospoda je malá a útulná.Na zdejší poměry docela čistá.Žádné krysy,žádné zbytky z jídel po stolech a na zemi.Lidí je tu málo.Jeden opilec u pultu a dva strážní u zadního stolu,hostinský,hostinská a dvě děvečky.Jedna z nich ti přinese guláš a druhá nápoj.Poté si hostinský přijde pro minci a ty se k němu potichu nahneš a zeptáš se ho.Hostinský zbledne a vyděšeně na tebe pohlédne a tiše řekne. ,,Pane,musíte být pořádně šílený,když hledáte město noci.Víte vy vůbec,kam se to hrnete?''Polkne a pohlédne na strážné. ,,Před nimi ani slovo,hned by vás zavřeli a při nejlepším hned zabili,aspoň by vás nemučili dlouhou a pomalou a velmi bolestivou smrtí.''Říká hostinský a odsune u tebe židli a posadí se.Nahne se nad tebe a pokračuje v hovoru. ,,Město noci je daleko na východě.Je v temné zemi Angaraků,divochů a barbarů,stejně jako je to země murgů,ohavných stvůr podobných znetvořenému člověku...''Hrůzou se otočí za sebe a pak ti vyděšeně pohlédne do očí. ,,Nedej bože,aby jste narazili na grolimy...''Napije se z tvého džbánku,protože mu viditelně vyschlo v krku. ,,Jsou to manipulanti mysli a divocí mágové....''Odkašle si a povídá nyní nahlas s nejistotou v hlase. ,,To víte příteli,cesta je to nebezpečná.Nejdříve musíte do Kammaru.Potom do Ašandaru a východní obchodní stezkou přímo do Kthol Murgos.Ale pozor pane kupče!''Dá zvláštní důraz na slovo kupec a zdá se,že to vyšlo.Strážní znuděně otáčí hlavy a baví se mezi sebou. ,,Budete potřebovat koně,je to velmi daleko a na cestě je spousta Arendských legionářů.Jsou to povětšinou velmi disciplinovaní vojáci.Nevím co jste zač,ale pokud utíkáte,vyhněte se hlavním cestám!''Šeptne a z neklidem odchází za pult znovu dolít opilci korbel piva. |
| |
| Daniel Wo Wakume - obytný dům Raní kuropění,kohout vesele kokrhá a ty se po dlouhé a příjemné noci probouzíš na podlaze neznámého obytného domu.Jak se pomalu probouzíš,poznáváš linie stěn ze včerejší akce.Vedle sebe máš své věci a vak s jídlem,které si vzal ve spíži.Při bližším proskoumání zjistíž,že tajemná žena je pryč a s ní i tvůj měšec s penězi. Dům je čistý,nějaký z bohatších mužů ho musí vlastnit.Nějaký kupec,nebo nižší šlechtic.Jsou tu zdobené gobelíny a nějaké obrazy.Stříbrné nádobí a vyřezávané stoly,židle i dokonce dveře.Když si to pečlivě prohlédneš,narazíš na nějaké dveře,které si vůbec nepamatuješ.Když na ně sáhneš,dostaneš malý elektrický výboj.Ucukneš rukou a hledíš na ty dveře s nečekaným překvapením. Náhle se otevřou vchodové dveře a ozve se rána.Poté se ozve hlas ženy a nějakého muže.Projdou výklenkém okolo tebe,ale nevšimnou si tě.Žena je zahalená,ale její hlas ti přijde povědomí.Odejdou pryč a začnou se o něčem bavit. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Zavřeš oči a snažíš se usnout.To tě ale něco píchne jako jehlou do břicha a poté do prsou a tato slabá,ale intenzivní bolest pokračuje.Když otevřeš oči,uvidíš něco,co tě překvapí,i když po zkušenosti s tímto světem možná až tolik zase ne. Leze po tobě asi 50. malých červených mravenců chodících po zadních a v ruce drží malé kopí,kterým míří na tebe.Poté přiběhne malý červený mravenec s trubkou a zatroubí nějakou fanfáru.Pak ti pohlédne do očí a slaboučkým hláskem poví. ,,A si naše obludo!Tímto tě zajímám a... a...''Otočí se na ostatní. ,,A budeš mi sloužit a nebo tě snim,tak a je to!''Zašklebí se a výtězně do tebe píchne vlajku s hlavou mravence v zeleném pozadí v pravém rohu.Mravenec si stoupne na tvou hruď a mává výtězně vlajkou.Když se ohlédneš okolo,vzhledem k možnostem,když si svázaný.Tak uvidíš spousty,miliony malých červených mravenců,jak jásají a tleskají tomu malému. |
| |
| Wo Wakume - hospoda Vlastně něco podobného jsem čekal. Tajné město plné temných existencí v zemi, kde je lepší zhebnout než přebývat. Ale dal mi už zálohu, co se dá dělat. Je dobře, že jsem před strážnými mlčel, ale hostinský je zjevně moudrý a slušný člověk, který jedná podle základní životní zásady všech moudrých a slušných tvorů: nebonzuj toho, kdo platí. Klidně se usměji. Pocházím z kraje, který enní o moc lepší. Umím zabíjet. Jsem šílený... kdo vlastně není? šeptám mu nenápadně. Mám svoje důvody, proč tam chci jet. Díky, že jsi mi popsal cestu. Podsunu mu další minci, stejnou, jakou jsem zaplatil za informaci. Dobře informovaný člověk nesmí přijít zkrátka. Hostinský, prosím Tě, ještě něco, nevíš kde by se dal levně koupit kůň? promluvím nahlas, velice vlídně a zdvořile. Tohle už tajit nemusím. Nemusím si kupovat moc dobrého koně, toho by mi jen ukradli. Laciná herka bude stačit. Na koni upřímně řečeno moc dobře jezdit neumím, ale cestu snad zvládnu. Kdo mi ji zkříží, toho zabiju. Budu toho schopen. Sním guláš - chutná docela dobře, objednám si ještě jedno pivo. Za všechno okamžitě platím, přidávaje docela slušné spropitné. Děvečkám zcela nepokrytě zírám do výstřihů, ale nic víc si k nim nedovolím. |
| |
| Hathain Wo Wakume Hostinský se usměje a nahne se nad tebe a lehce ti zašeptá. ,,Soused má pěkného hřebce.Pokud chcete a umíte to,můžete ho ukrást.''Pohne obočím. ,,Já toho chlápka nesnáším,je to blázen a tyran.Rozhodně to nikomu vadit nebude,teda až na něj!''Začne se smát a pomalu odejde za hostinskou a vaří něco v kotli opodál.Strážní se zvednou,zaplatí a pomalu přejdou k pultu.Čapnou opilce každý za jednu ruku a táhnou ho pryč,ven ze dveří. |
| |
| Wo Wakume - "dobré" ráno S menší nechutí se zvednu ze země a poohlédnu se po okolí. Krátce si zívnu a postavím se. Protáhnu si ztuhlé kosti, ujistím se že jsem tam kde jsem usnul. Na včerejší noc budu rozhodně ještě dlouho vzpomínat o tom není pochyb. To byla ale podivná událost. Pomyslím si a zahledím se na své věci na zemi. Jsou tam meče i dýky, dokonce i můj lup. Přesto mi ale něco chybí. Ta mrcha si za tu krásnou noc přece jenom něco účtovala. No super, jsem bez měšce a momentálně nemám ani nikde schovanou zálohu. Vzteknu se mírně v nitru a oblékám se zas do své podoby. Pohledem mezitím i kloužu po okolí domu. Vypadá to že zde bydlí nějaký ten šlechtic, alespoň dle výzdoby tak soudím. Chystám se zase hned beze stop vypadnout. Věnuji ještě jeden pohled celému domu ale přeci jen mě tam něco zaujme. Počkat! Tyhle dveře jsem tu dřív neviděl. Pomyslím si a opatrně k nim vykročím. Měl bych vážně jít ale ... co je to pár sekund navíc že? Zvědavě je chvíli pozoruji než sáhnu po klice. "Jau!" Tiše křiknu když mi rukou projede elektrický výboj. Drobet polekaně uskočím a nebezpečně se na dveře podívám. Tam uvnitř bude něco moc cenného. Náhle s sebou však divoce trhnu když se vchodové dveře rozrazí a dovnitř vejdou dvě postavy. Přimáčknu se na dveře, jednou rukou sjedu k dýce u pasu, druhou se zastavím na jílci jednoho svého meče na zádech. Jsem jako socha, téměř ani nedýchám. Projdou kolem mě. Jako kdybych tam ani nebyl. Žena o něčem hovoří a jak ji poslouchám je mi čím dál povědomější. Co to sakra? Jak náhle přišli tak zas zmizeli. Ale jejich hovor byl stále slyšet. Mám už vážně chuť nadobro vypadnout ale když slyším ten jejich rozhovor ... nutí mě to vyslechnout si víc. Tohle mě zajímá a možná mi to i v něčem pomůže. Velmi tiše a velmi pomalu nadále ve střehu si to razím za nimi. Smysli mám na stopkách a jsem připraven v případě nouze hodit dýkou nebo jedním rychlým pohybem tasit a zároveň seknout mečem. Snažím se hlavně pozorně poslouchat o čem se ti dva baví. Jestli je to skutečně ta krasavice ze včerejška možná bych si mohl vzít svůj měšec i zpátky... Napadne mě ale drobet o tom zapochybuji. Přeci jen jsem lepším vrahem než-li zlodějem. |
| |
| Neznámo kde Zdá se mi sen. Sen, který je opravdu zvláštní, ba přímo zvrácený a zvrhlý. Vidím v něm sebe. Ano, určitě jsem to já. Za ta léta už se s jistotou poznám i ve snu. Ale něco je se mnou v nepořádku. Snažím se odpočívat a nemyslet na okolní věci. Na problémy. Moje mysl je zaměřená pouze na okolní přírodu. Na její zpěv. Na její tanec. Avšak někdo mi tohoto klidu nechce dopřát. Ten někdo neustále budí a pokouší se mě odnést z tohoto místa. Vypadá to, že se mu to daří. Zrychluje. Já se ztrácím a mizím z místa, kde jsem měl v plánu přespat. Snažím se ohlédnout a zjistit, kdo mě takto ruší, avšak nemohu se hýbat. Nemůžu udělat ani jeden prostý pohyb. Jsem bezmocný. Probudím se a otevřu oči. Uf, nevím, kde na takové pitomé sny chodím. Ale co to? To nebyl sen? Jsem už tak zmatený z toho všeho. Opravdu se pohybuji, opravdu mě něco nese kupředu a já se nemohu vlastní silou hnout. To snad ne... Už zase. Ta mluvící zvěř je všude. Přestává to být legrační. Kdybych mohl, tak bych jen zničeně zakroutil hlavou. Jenže i tohle mi moji "věznitelé" neumožňují. Zkusím však zoufalý manévr. Tak jako malé děti válí sudy, tak i já se teď pokusím rozhoupat a svalit se na skupinu mravenců, abych je nejlépe zamáčkl do země. Ještě u toho vrtím celým tělem a snažím se je odehnat, co možná nejdál. |
| |
| Hospoda To se mám plést do nevyřízených sousedských účtů a krást koně jen proto, že si to umane nějaký hostinský? Mám krást koně jeho nepřátelům...? A dělat si další problémy, víceméně zbytečné problémy? A vlastně proč ne. Jestli na mne pošlou dvanáct nebo deset strážných, na tom přece už až tak nezáleží. Šeptám: To by šlo... Kde toho koně má? A kterým směrem to město je? A vůbec... Kdy by se k němu dalo dostat? Podívám se na strážné. Neřeknu ani slovo, vyhýbám se pohledům, upíjím své pivo. Nechci se dostat do problémů. Guláš už mám sněděný. Mohl bych u Tebe přespat, hostinský? zeptám se nahlas s pohledem upřeným na zadek nejbližší děvečky. Přemýšlím, jaký by za ni byl "příplatek". Když už uvažuju o penězích, měl bych si trochu líp přepočítat ty peníze, co mi dal jako zálohu. Ale to ne tady, spíš až někdy potom, v soukromí. |
| |
| Petr Gidamder Tvrz Sultrun Kapitán Arnhem pokýve hlavou na souhlas a ukáže na pár stojících mužů opodál. ,,Shromážděte muže! Vy,sežeňte mi lučišníky! Jdeme! Hejbněte se!" Poté odchází k bráně do středu tvrze. Lord Krenar ti poplácá na rameno a usměje se. ,,Sbohem příteli a opatrujte se." Přijde ti to divné,jako by se s tebou loučil,ale to už bere své lidi a začíná je shromažďovat u střední brány. Vezmeš si své lidi,kteří se mezitím shromáždili na náměstí před bránou a odcházíte. Jdete svižným krokem a nevynecháváte ani jediný dům,chatrč,kůlnu,stodolu,nic. Lučišníci jsou již rozestavěni na hradbách. Mezitím máte již prohledanou severní a západní část tvrze. Pokračujete dál a jak už prohledáváte celé hodiny,vaše ostražitost i bojové nadšení opadá. Už si myslíte,že jste se spletli a pár vojáků se chce vrátit a oznámit lordovi váš neúspěch,když tu v jedné z malých uliček se mihne stín,bohužel jsi jediný,kdo si ho všiml a tak ti ostatní nevěří a chtějí pokračovat v cestě. Jeden důstojník je vezme a vede je dál podél východní zdi na jih tvrze. Stojíš na prahu uličky. Vítr začíná foukat silněji a poté se naráz utiší. V hlavě slyšíš hlasy. Ženské hlasy,kterým vůbec nerozumíš,protože mluví cizí řečí. Pak se v uličce mihne mlžný opar a zahalí zbytek uličky před tebou. Poslední co zahlédneš byl kousek roztrhaných šatů na nějaké osobě stojící nyní uprostřed mlhy. Bohužel nevidíš už ani na krok. Za tebou je vše v pořádku a viditelnost je normální,ale ta ulička je plná mlhy jen po okraj,dál mlha již nezasahuje. Praskání prken ozývající se z budovy vedle uličky tě varuje,něco se děje a nebude to nic hezkého,cítíš ten stejný pocit,jako na cestě,při setkání s nemrtvým lordem. Po těle ti naběhne husí kůže,pak praskání prkenné podlahy přestane a chvíli je ticho. ,,Ááááá" Ozve se ženský řev odněkud před tebou. Pak už je jen slyšet,jak znovu někdo jde po dřevěné podlaze a praskot za chvíli utichne stejně rychle,jako se objevil. |
| |
| Hon na nemrtvého Lordu Krenarovy odpovím předpisovým zasalutováním. Rozhlédnu se po náměstí a vedu svěřené muže do nelehkého úkolu vyčistit spodní patro pevnosti. Vojáci vyrazí plni elánu a odhodlání. Mě se ovšem zmocňuje pochmurná nálada.Pokut nebude t bytost enormě hloupá čeká nás dlouhý den. Musíme projít každý dům a to bude trvat. Hodiny se vlečou a mé chmurné předpoklady se naplňují. Bytost se skryla tak hluboko, jak dovedla. Na vojácích je vidět únava. I mne to dlouhé hledání unavuje, přesto postupuji stále odhodlaně dál. Na otázku jestli se nevrátíme jen zavrčím. “ Mi se nevrátíme, dokud neprohledáme celí nám svěřený úsek. Nemíním celou tuhle akci zítra opakovat. Vy ano?“ Co to bylo za stín? Raději se podívám! Přece nenechám tu prokletou bytost nás obejít. už po prvním kroku do temné uličky vím s jistotou, že dělám chybu. Jak může mezi domy foukat vítr?!! Sakra, nechal jsem se nalákat do pasti! Má cenu volat sem vojáky?! Když se mi v hlavě začnou ozývat ženské hlasy, mírně znervózním. Nemám rád, když se mi někdo hrabe v hlavě. Na hlasy odpovím, jak nás to učili. Upnu svou mysl k modlitbě k našemu patronovy. Bohužel hlasy nezmizí, cizí jazyk, jimž ke mně promlouvají mne znepokojuje ještě víc, než jejich samotná přítomnost. Když se kousek ode mne ozve zavrzání, tasím krátký meč. Plně si uvědomuji, že kladivo by v takto stísněném prostoru by bylo na překážku. Aura zla je téměř hmatatelná a já nabudu jistotu, že jsem na správném místě. Tasím i dýku. Obě zbraně mám skloněné k zemi. Pomalu opatrně postupuji mlhou. “Ďas, aby vzal všechny nemrtvé!“ zakleji, po křiku neznámé ženy. Meč pozvednu před sebe a zrychlím krkok. Předpokládám, že se na mne ta bytost bude chtít vrhnout zezadu. Podle toho, jak jsem tu bytost vyděl, když pořádala představení, s ozbrojencem poradil čelně jen stěží. Takže využívá strach a iluze. “Ale já se tě nebojím!“ Snad nezabila dalšího nevinného důvěřuji svému instinktu a postupuji do míst, kde se ozvalo skřípění a bolestný křik. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Podaří se ti válet sudy,avšak mravenci už takové štěstí nemají.Jak se ozýval jejich hlasitý jásot,teď se ozývá jejich hlasitý pláč.Tisíce mravenců byly převálcovány na placičku,kaši,směs malých zbraní a kašovitých tělíček se jen tak válí na vyprahlém plácku. To ty už nesleduješ,kutálíš se dál a dál,až ztratíš pojem o tom kde to vlastně si a jak daleko od toho hrozného místa.Motá se ti hlava a kopec už končí.Pomalu se dokutálíš až pod velkou borovici.Všude je klid,jen jehličí šustí do průvanu větru,ticho a klid. ,,Áhoj?!"Vykřikne nahlas nějaké stvoření co začalo hopsat po druhé větvi od zdola přímo vedle tebe.Je tma,není toho zrovna moc vidět,ale zvířátko divně mlaská a mne něco v rukách.Protáčí hlavu a pořád otáčí něco v rukách. |
| |
| Hathain Wo Wakume / hostinec Hostinský na tebe upře pohled a potichu zašeptá. ,,Je to moc nebezpečné,ani nevím proč tam chcete,ale cestujte jen v noci až budete na území Kthol Murgos.Jděte podél západní obchodní stezky,půjdete okolo města Wo Mimbre a pořád po cestě až do Tol Honetu,hlavního města Tolnedry,pak se dáte Jižní obchodní stezkou.Cesta vede do Rak Gosky,ale vy musíte uhnout někde dříve,tam kam jdete je za horami,zakázané místo plné zla a temnoty,je to město Rak Kthol,hlavní město zmaru a zkázy."Pak změní tón na přemlouvavý a snaží se tě odradit od cesty.Když se mu to ale nepovede vzdychne a znovu se k tobě nakloní. ,,Soused má vedle koně,hned vedle hospody je stodola a tam je zavřený,je tam i sedlo a nějaké jiné věci."Šibalsky se usměje. ,,Myslím,že tam má i peníze..."Odmlčí se a odejde k pultu,ani ti neodpoví,jestli tu můžeš přespat,nebo ne. |
| |
| Daniel Wo Wakume - obytný dům Pomalu a tiše vykročíš za nimi.Postupuješ chodbou a místností,až narazíš na dveře,od kterých jdou znovu zvuky bavících se osob.Chvíli ti to trvá,než něco zaslechneš. ,,Ale tati!Já musím odjet,mám důležitý úkol od rady,který nesnese odkladu....Je to věc života a smrti."Pak se ozve druhý,starší hlas a mužský. ,,Cože?Pro pána boha,do čeho si se to zase zapletla!"Žena chvíli mlčí a poté mluví sklíčeným tónem. ,,Jde o chlapce..."Pak uslyšíš šramot a kroky. ,,O chlapce?...Takže je to tady,určitě se ho pokusí zlikvidovat..."Pak starší muž spustí šeptem. ,,si jistá co po tobě rada chce?Je to čest i utrpení a jde tu o život a nejen jeho,ale nás všech!Pokud Garion zemře,vtrhne sem armáda a všichni zemřeme!"Zase se ozve šramot. ,,Otče!Víš že jeho jméno nesmíš říkat!Nepřítel má uši všude!"Napomene žena otce a pak je slyšet šustění,jako kdyby si někdo balil věci a potom rychlé kroky ke dveřím,za kterými posloucháš ty. |
| |
| Petr Gidamder Tvrz Sultrun Jdeš pomalu uličkou plnou mlhy.Vidíš slabě před sebe,ale to ti moc nepomáhá.Slyšíš supění,tiché sípání a pak smích,takový známý nemrtvý smích.Pak se ozve hlas,který znáš z náměstí. ,,Tak ty ještě žiješ?!"Pokaždé,když ona nemrtvá bestie promluví změní pozici,takže se nemůžeš spoléhat na orientaci podle hlasu a na zrak také ne v této mlze. Měla jsem za to,že tě už zabili a ..."Ozve se rachot. ,,A snědli!Ha ha ha!"Znovu slyšíš,jak se přemísťuje,ale nic nevidíš. ,,Takový rytíř musí mít dobré maso!Ha ha ha!"Ozve se zvuk přelézání a tebe zasáhne hrst padajících kamínků ze stěny,nejspíše jak se někdo od ní odrazil.Je to jen pár ,,drobečků,, žádné kameny to nejsou,ale všimneš si toho díky zbroji,od které se to odrazilo a zarachotilo to při pádu.Z toho jednoduše odvodíš,že běhá v uličce nad tebou,opovážlivě přímo tobě nad hlavou,ale nezaútočilo to. Jdeš pomalu uličkou dál,až se mírně rozšíří,viz mapa...Ulička pokračuje dál doleva a vpravo jsou dveře nejspíše k domku,odkud se ozýval křik.Mlha neustává a vzduch začíná podivně řídnout. |
| |
| Akrastlagripa Vesnice Nedbáš na hlad a žízeň.Radši se ani nekoukáš do studně a rychle vyrazíš zpět k lesu.Vyjedeš na kopec a před tebou stane les.Zdá se temnější,od tvého minulého průjezdu.Kobyla se ti příčí,nechce se jí tam.Stojí a brání se všem tvým pokusům o to,aby jela dál.Pak se ozve z lesa divný sípot a ovane tě puch mrtvého masa a hniloby.Stromy se začnou ohýbat a listí uvadal.Tento mrtvolný puch se rozšíří a je z něj vítr.Není jasné proč,ale ta krajina umírá.Tvoje klisna se otočí a plácne sebou o zem jako kdyby byla mrtvá.Pod kobylou ti zůstane noha,ale cítíš,že jí můžeš vytáhnout.Tou nohou cítíš,že kobyla dýchá,ale je vystrašená k smrti.A pak znovu omdlíš. Jsi však na stejném místě.Kobyla je zase v pořádku a stojíš vedle ní.Les je již ale mrtev.Jako kdyby uhnil.V dálce spatříš houf černých jezdců a jejich zakrslého doprovodu.Blíží se.Jelikož les ti nevadí již ve výhledu,vidíš na celou pláň před sebou a není to hezký pohled.Vypadá to jako armáda,nevíš však čeho.Jen se ti zdá,že jsou jich sta,tisíce.Je jich až příliš a přibližují se. Pak se probudíš a les je ještě docela celý,ale postupně umírá.Kobyla se už začala hýbat,jako by se probouzela ze šoku,ale hůř pro tebe,začíná ti mačkat tvojí nohu,kterou ti teď proudí šílená bolest. Snad když ti to zopakuji,snad se někam hneme i u tebe :) |
| |
| Reigel Vordueský les Jdeš již dlouho za oním magickým předmětem,do Rivy,království lidí.Již jsi na hranicích s Arendií,když tě něco zastaví,je to jako prudká bolest,infarkt.Byl jsi dlouho spjatý se svým mistrem a nyní zjišťuješ,že on byl spjatý s tebou.Nevíš co ta bolest znamená,ale není to nic příjemného.Vlk kluše u tvé nohy a nejeví moc o tvou bolest zájem. Les je poměrně pustý,tmavý.Dost tomu dodává to,že začíná být tma a ještě k tomu bude bouřka.Přidáš do kroku a ani si nevšimneš,že jsi překročil volně průchodné hranice do Arendie.Po chvilce putování,již v dešti,sice mírném,ale už tě stačil slušně promočit dojdete k typickému táboru Arendských vojáků podobnému jako měli římští legionáři.Tábor je s noclehárnou,sice vojenská,ale poutníkům volně přístupná za nějaký ten peníz.Tyto vojenské tábory jsou všude po Arendii a dokonce i někde mimo ni.Bývá tam i hospoda,kde se dá napít a najíst samozřejmě za nějaký ten peníz. Vlk tuší,že pokud by ses tam chtěl zastavit,nemůže jít s tebou.Je promočený až na kost,oklepe se a kouká na tebe. |
| |
| Tvrz Sultrun Potupuji uličkou, není kam spěchat. Ta bytost tu někde je a jen tak nezmizí. Při smíchu, jenž se nese uličkou, mi přijede po zádech mráz. Nemýlil jsem se . Ta nemrtvá stvůra je zde. Teď jí stačí jen ulovit. moje cynická část mysli se nad tím jenom ušklíbla. Podivím se, že mne bytost zná. Ještě víc mne udiví, že bytost temna má zájem o mé zdraví. Když ovšem dodá „A snědli!“ se jen usměji a připravím si odpověď. Konečně ukončí svůj monolog. “Víš, rytíři mají možná dobré maso. Jenže jsou poměrně tuhá sousta. Jestli mne chceš vyvést z rovnováhy anebo vyděsit. Budeš se muset víc snažit.“ odpovím pobaveně. Očividně je můj odhad správný. Ta bytost se zatím neodhodlala k čelnímu útoku. Místo toho pobíhá po střeše nademnou. Když dojdu ke dveřím, zastavím se a opřu o zeď vedle nich. Měl bych zkontrolovat, jestli ve vnitř nemohu někomu pomoc. Sice je více, jak pravděpodobné, že uvnitř najdu jen hromadu mrtvol, ale alespoň jí přinutím dojít na dosah. rozhodnu se rychle. Levou rukou otevřu dveře a rychle bokem vstoupím . Meč namířený do místnosti. Rychle proletím pohledem místnost a otočím se čelem ke dveřím, které znovu zavřu. |
| |
| Petr Gidamder Tvrz Sultrun Vejdeš do místnosti po krátkém váhání rozrazíš dveře a pohled tě zděsí, ale ani si to moc neuvědomíš a z hlediska bezpečnosti raději za sebou zavřeš dveře. Poté se otočíš a začneš litovat, že si to někdy dělal. Místnost je malá, jsou tu nějaké kusy nábytku a dřevem pobitá podlaha. Vše od krve. Sem tam jsou kusy masa a v koutě u stěny je malá lidská noha, ze které čouhá maso a kost. Ještě z ní teče krev. Vpravo vedle tebe jsou dřevěné schody do druhého patra, stopy krve vedou po schodech nahoru a pod nějaký druh plátna vlevo od tebe. Směrem nalevo je vidět, jako by nějaké tělo tam něco táhlo, ale nedává ti to smysl, pokud je tam ovšem stěna. Napadne tě, že je tam další místnost. Když se rozhoduješ kam jít, ozve se opět ten hlas, je slabě tlumený. ,,Vyvést z rovnováhy, nebo vyděsit? Vedle jak ta jedle rytíři! Ha ha ha! Chci tě sníst!" Na slovo sníst dá zvláštní důraz a pak utichne. Jen se ozve vrzání dřevěných schodů. |
| |
| Neznámo kde Není příliš zábavné ocitnout se na neznámém místě zrovna v době, když máte naspěch a hledáte něco důležitého. Není zábavné toulat se krajinou ničeho. Není zábavné potkat partičku růžolících zvířátek, o kterých ani nevíte, zda jsou skutečná. Už vůbec není zábavné potkat skupinku mravenců, kteří se chystají vás odnést do svého mraveniště, přestože byste se tam jen těžko vešli. V takové chvíli už začnete vážně pochybovat o svém duševním zdraví, které je na výpravě jako je tato samozřejmě důležité. V takovém stavu nerozeznáte ani sedmikrásku od kopretiny, natož abyste poznali květinu tak významnou a důležitou pro vaše další žití jako hledám já. To prostě nejde. Ale přímo odporné je, když už si myslíte, že jste v pořádku a žádní mluvící čuníci s luky na vás ze stromu nevyskočí a v tom na vás nějaká věc zakřičí svým odporným pisklavým hláskem vtíravé „Ahój.“ Proto není divu, že se v tomhle okamžiku zachovám tak, jak mi říká můj rozum, pokud mi ještě nějaký zbyl a provedu svůj nekalý plán. Ač mi tma neumožňuje příliš dobrý rozhled, skočí po hopsajícím stvoření tak, odkud hlas vychází a vší silou se ho pokusím uchopit. „Tak teď mě poslouchej. Už nemám náladu na další žertíky. Buď mi okamžitě řekneš, kde jsem a jak se odsud dostanu, nebo si z tebe udělám slušivý pytlík na bylinky.“ |
| |
 | Vordueský Les Zrovna procházím hranicemi Arendie,když mě zasáhne prudká a nečekaná bolest. Není to žádné povrchové zranění a dokonce ani vnitřní, ale spíše něco jako pocit. Pocit který mi říká něco o tom že s mým mistrem není něco v pořádků. Co se mu mohlo stát ?? ...vždyť říkal že mu nic nehrozí.. Chvilku se vzpamatovávám z toho šoku a když jsem zase v pořádků, pokračuji dál k hranicím. Neustále mi vrtalo hlavou co se asi mistrovi děje nebo jestli to není nějaký vzkaz či upozornění ale momentálně se na to nemohu soustředit. Kdyby nebyla ta hloupá bouřka, tak bych ihned zjistil pomocí svého rituálu co se vlastně děje a možná bych byl schopný mu i nějak pomoci. Déšť už začínal být velmi otravný a nejen pro mě, dokonce i mého očarovaného společníka déšť moc nepotěšil. Alespoň že jsem narazil na nějaký tábor kde bych mohl dostat něco k jídlu a popřípadě najít i nějaký nocleh. Postřehl jsem chování mého vlka a s klidným výrazem na něj promluvím. "Musíš tu na mě počkat než se vrátím. Asi se tam zdržím přes noc ale pak se zase uvidíme." Kleknu si a pro uklidnění položím ruku na hlavu svého vlka. Sice si při pohledu na vlka se každému vybaví myšlenka že o něj moc nepečuji ale opak je pravdou. Nemusím se o něho starat jelikož je daleko chytřejší než normální vlk a také patří do kategorie nadpřirozený nemrtvý. Zachránil jsem mu život tím že jsem z něho udělal kouzelnou nemrtvou bytost a ponechal mu vlastní instinkty i chování jakou měl dříve. Vlk se po dotyku uklidní a poslušně si sedne. Nechal bych ho tu ale je mi to blbé ho nechat na dešti a tak jsem musel ještě něco zařídit. Vytáhnu meč a useknu několik velkých větví na stromu vedle mě a postavím je k jednomu velkému kameni. Zapíchnu je do země a na ně položím několik větších větví z listnatého stromu. Tím vznikne takové malé obydlí a do kterého docela málo prší. Vlk ihned pozná že je to uděláno pro něj a proto radostně vkročí do přístřešku a sedne si tam. Docela mě potěší že mu to bude stačit a tak už se nebojím ho tu nechat samotného. Potravu i vodu si dokáže sehnat sám a v případě nebezpečí ví co má dělat. Pomalým krokem vykročím směrem k táborů a zvědavě se rozhlížím kolem. Určitě tu bude někde nějaký hostinec takže moje první návštěva je právě tam. Možná se dneska dočkám i teplého jídla a měkké postele... |
| |
| Hospoda Šeptám v odpověď: Já vím, že to je nebezpečné. Díky za tvoje rady. Toho koně potřebuju. Čekám do zavíračky. Piju střídmě, ale pomalu, budu potřebovat být bdělý. Flirtuji s děvečkou, ale používám jenom takové ty chladné, všeobecné fráze. Spíš než bych ji sváděl se snažím nějak bezpečně odhadnout, jestli by se dala koupit. Je fajn mít v noci v posteli někoho vedle sebe. Pokud mne tu teda ten hostinský nechá přespat. Doufám že ano. Když hostinský chce zavírat a hospoda se vzprázdní, poprosím ho o nocleh. Mohl bych tu tedy prosím přespat? Tu herku můžeme dořešit ráno nebo v noci nad ránem, co bys tomu říkal? Jak mi odpovídá děvečka? Šla by ta děv-ečka koupit na noc jako děv-ka? Hahaha. Přemýšlím o podrobnostech své nebezpečné cesty. Nebojím se - ostatně, rád bych byl pro své soupeře stejně nebezpečný, jako jsou oni pro mne. Ale na to potřebuju toho koně... Bez koně je člověk ztracený... |
| |
| Reigel Vordunský Les Jdeš směrem k táboru Arendských legionářů. Tyto tábory jsou proslulé svou drahou péčí o poutníky, ale jejich péče většinou ujde. Zanedlouho tě zahlédne stráž u dřevěné brány s osekanými kůly do špičky. Zvolají na tebe a v dešti máchají rukama. Když dojdeš blíže stojí a nijak si tě nevšímají. Když projdeš okolo nich zjistíš, že se za tebou otočili a něco si říkají. Tábor není nijak velký. Je tu noclehárna, hostinec a stáj, zbrojnice a kasárny. Lidé jsou ale nějak více podezíraví než je zdrávo, ale to ti dojde, že je to u tvého oděvu normální. Arenďané neznají a ani neovládají magii a bojí se jí, ne moc, ale mají před ní respekt. Proto na tebe všichni koukají jako svišti po úrodě. |
| |
| Hathain Wo Wakume - hostinec Hostinský je celou dobu neklidný, ale poté, co odejdou stráže a ostatní štamgasti zavře hostinec a otočí se na tebe. ,,Ale jistě...Pár pokojů je volných, ale pozor!" Nakloní se opět k tobě, jako by tušil, že někdo poslouchá. ,,Máme šest pokojů...Na jedničce je jeden cestující a obchodník z Drasnie....Na dvojce je volno...Na trojce je nějaká šlechtična, moc nóbl, myslím, že patří ke královské rodině v Sendárii. Má sebou asi šest sluhů, kteří spí ve stájích tak až budete chtít toho koně, tak je zabavím." Mrkne na tebe a pokračuje. ,,Na čtyřce je volno...Na pětce je nějaký potrhaný člověk, ale peníze má...Na šestce je nějaký děda s mladou paní a malým klukem..." Na chvíli se hostinský zasní a oblízne si rty. ,,Ta dívka je ale kus." Usměje se a uklidí tvé věci na stole. Potom odejde a za pultem dá děvečce dva klíče od volných pokojů a pak odejde. Děvečka se usměje a přijde k tobě. ,,Který to bude mladý pane?" Otázka zůstane vyset ve vzduchu a oheň z krbu osvětluje pozdní noční místnost hostince svými stíny plamenů. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Vyskočíš a tvé provazy povolí, rozmotají se ale zbrzdí tě a ty padáš, až spadneš na zem do kusu něčeho, co vypadá jako bobek. Horší je to, že jsi obličejem přímo pod siluetou zvířátka, nyní volný, avšak obličej máš od nějakého trusu. Začneš klít a zvířátko popohopsá k tobě na zem. ,,Ty nevíííš, kde si?" Následuje hi hi hi a louskání oříšku.. Zvířátko vyjde ze stínu a poznáš v něm veverku. ,,Možná vím, kdo by ti mohl pomoci..." Zvířátko si tě prohlédne a pak ti přihopsá do klína. Tam ti rozlouskne oříšek a s velkou chutí ho zblajzne. ,,Kousek odtud žije medvěd. Ten prý ví všechno a umí pár hezkých věcí." Pak začne nudně breptat o nějaké ohromné záři a oslích uších a pár chlupatých žab, nádivka a ocelová trubka. Postupně to přeroste v nekontrolovatelné breptání o celém nudném veverčím životě, které trvá dlouho, už ani nevíš jak dlouho, když veverka skončí. ,,Chápeš mě jó?" A potom na tebe mrkne a skáče zpět na strom. |
| |
| Vordunský Les Očekával jsem že mě přijmou s trochu větším nadšením, ale měl jsem si uvědomit,že takhle to tady nechodí. Většina lidí z těchto krajů se magie bojí a na mě jde poznamenaná magie až moc vidět. Stačí aby viděli můj černý plášť,kápi přes hlavu i podivně vypadající meč a hned si všichni uvědomí, že musím mít něco společného s magií. Asi jsem se měl nejdřív přestrojit ....ale to by stejně nepomohlo. Při vstupu do tábora se na stráže trochu pousměji a ihned jim poděkuji za vstup. "Díky moc pánové, jen tu chci přespat a pak budu dále pokračovat v mé cestě." Nečekám, jestli stráže nějak odpoví a vyrazím ulicí dál. Moc si nevšímám ostatních lidí a to hlavně proto, že mají neustále plno řečí. Jsou pověrčivý a téměř nikdo tu nezná žádnou magii, proto se tu ani necítím nijak ohrožený. První asi zamířím do hostince, přeci jen bych něco zdlábnul . Vyrazím směrem k hostinci ale ještě než do něj vstoupím, sundám si hlavy kapuci a prohrábnu si rukou černé vlasy. V hostinci se nechovám nijak výjimečně, a proto si ihned najdu volný stůl nebo alespoň nějaké volné místo. Obhlídnu si okolní lidi a snažím se nasadit klidný pohled, abych moc nezmátl okolní lidi. Jakmile přijde hostinský, usměji se na něj a promluvím bezstarostným hlasem. "Dobré jitro, dej te mi něco k jídlu a pití prosím." Znám místní hostinský a tak dobře vím, že důvěřují všem jejich hostům. Navíc nevypadám že bych byl nějaký chudák, proto čekám, až hostinský odejde a přinese mi mojí objednávku. Pokud bude vše v pořádků, v klidu se najím a také za to zaplatím. Pak vyrazím znovu ven někam do noclehárny nebo do míst, kde by se dalo koupit nějaké přespání. Vydržím tu jen přes noc, nemá cenu se zdržovat na tak nudném místě. |
| |
| Hospoda ve Wo Wakume Usměji se na děvečku a jemně ji obejmu kolem pasu. Pokud se nějak nevzpírá, z rukou sjedu na zadeček a bezostyšně ji tam hladím. Pečlivě sleduji její reakce a okamžitě přestanu a přejdu do nejkorektnějšího a nejslušnějšího možného chování, pokud dá najevo sebemenší známku protestu. Ostatně, kdybych ji měl znásilnit, sotva kdo by mi v tom mohl bránit, ale proč si to komplikovat, když to jde i příjemnějšími cestami. Nevěřím na význam čísel, jednička jako čtyřka, ne? Co kdybys mi ukázala třeba tu dvojku... Nebo bys mi mohla ukázat něco jiného? Hm? Zcela bezostyšně hnětu děveččiny hýždě a tisknu se k jejímu poprsí. Jak se vůbec jmenuješ? |
| |
| Reigel Vordunský les - Tábor Algarských legionářů Hostinec je útulný, čistý a standardně tvarovaný a pustý. Po jídle a pití tě odvedou do ubytovny, kde tě za drahý obnos ubytují. Je to klasická vojenská ubytovna, čistá a s tvrdými postelemi. Pomalu začneš usínat až nakonec upadneš do spánku. Nacházíš se na pustém místě. Je to poušť. Všude je písek a velké žhavé sluce ti žhne nad hlavou a začíná ti být kruté teplo. Jsi sám. Kam až oko dohlédne je poušť. Nic jiného, velmi prázdné a pochmurné místo, nehledě na to ohromné horko. Pak ucítíš zvláštní pocit. Otočíš se a koukneš se na člověka před tebou. Je to tvůj starý mistr. Mistr sepne ruce a ukloní se ti na pozdrav. ,,Ach chlapče!" Řekne téměř otcovsky. ,,Musíš mi pomoci, zabraň velké zkáze. Já už to nedokážu." Řekne skroušeně. ,,Zlý bůch se brzo probudí a potom svět propadne zkáze!" Otočí se a ukáže na poušť kolem. ,,Tohle se stane, když se Torak probudí a znovu dostane Aldurův orb a potom ho nic nezastaví aby vytáhl proti západu. Vyhladí vše co mu bude stát v cestě. Jedinou nadějí je teď malý chlapec v Sendárii, který žije na jedné z farem. Je velmi důležitý. Naštěstí Aldurův orb je zatím v bezpečí u Rivanského trůnu, ale Torakovi služebníci se pokusí zabít tohoto chlapce. Jmenuje se Belgarion. Najdi ho a ochraňuj ho můj žáku, nebudeš sám, avšak nesmíš sklamat." Pak už následuje jen formální rozloučení a sen se rozplyne. Probudíš se opocený v Tolnedrijské ubytovně. Koukneš z okna a zjistíš, že za chvíli bude svítat. |
| |
| Hathain Wo Wakume - hostinec Noc byla dlouhá a divoká. Probudíš se ve svém pokoji a zjistíš, že jsi v něm sám a nic si nepamatuješ a šíleně tě bolí hlava a máš příznak kocoviny. Chceš se zvednout, když uslyšíš dunění kovových bot a šramot ze spodu hostince. |
| |
| Wo Wakume Probudím se. Příjemnou, i když trochu rozmazanou noc vykupuje bolestné ráno. Tak je to konečně se vším. Že by mne někdo mlátil do hlavy sekyrou? Ne, to jen někde blízko řinčí zbraně... A já mám pocit, jakoby mi někdo řezal ušní bubínky tupým kusem šutru. Instinktivně hmátnu vedle sebe, ale svůdnou děvku (v tom jakoby rozpitém večeru jsem se jí vlastně zapomněl zeptat, jak se jmenuje - a je mi to úplně jedno) nenahmatám. No samozřejmě... Nemá jenom mne. Kolik je vůbec hodin? Otevřu oči a snažím se násilím donutit své tělo, aby poslouchalo. Rozhryzávám přitom nereprodukovatelné kletby a nejhorší nadávky, jako by to byly živé krysy a já si chtěl pochutnat na jejich krvi. Instinktivně hmátnu po váčku s penězi, pečlivě ukrytém v mých věcech - nenechavá a hravá ruka té holky by si mohla chtít vzít ze svého honoráře trochu víc, než jí přidělím. V tom uslyším hlasy zespoda - nevěstí nic dobrého. I kdyby to nic neznamenalo, štěstí přeje připraveným. Jak jen mi to stav dovolí, rychle se obléknu, ozbrojím, shromáždím věci. Něco mi říká, že vpadnout do tohoto hluku by nebyl moc dobrý nápad. Opatrně otevřu dveře a naslouchám. Snažím se zachytit hovor, určit, co se dole děje. Zároveň sleduji okno, přemýšlím, jestli by se jím případně dalo utéci. Snažím se vybičovat chlastem rozbolavělý mozek k přesnému plánu. Zatím se mi do uší nepříjemně zařezávají zlé zvuky zdola, bolestivě zesílené. Pečlive jim naslouchám a snažím se rozhodnout. |
| |
| Neznámo kde Podivení tvora nad něčím, co jsem mu před chvílí sám řekl a dokonce to i několikrát zopakoval, mě vůbec nepřekvapuje, i když by možná mělo. Už jsem si za tu chvíli zde, v tomto podivném „mezisvětě“, stačil povšimnout, že zdejší obyvatelé jsou trochu omezenější než my, normální smrtelníci. Možná, že jsou natolik omezení, že si nevšimli, že jim zde roste nějaká vzácná květina. Třeba je místo jejího výskytu právě zde, na tomto prazvláštním místě. Ale bylo by moc velké štěstí a náhoda, kdybych se omylem přenesl právě k místu, které hledám. Z dlouhého monologu veverky jsem pochytil jen dvě slova a to „medvěd“ a „vědět“. To mi však naprosto stačí. Zamyslím se a hned je mi jasné, kam bych se měl vydat. Medvěd by nemusel být takový hlupák jako ostatní. Z mého zamyšlení mě vytrhnou další slova toho podivného veveráka. Ty však vůbec nevnímám a místo toho zadumaně zauvažuji nad možnou cestou k medvědovi. „Říkal jsi něco? Neposlouchal jsem tě,“ řeknu, když dokončí svůj proslov. Na odpověď ale nepočkám. Místo toho se otočím a vydám se dál tímto podivným lesem, abych našel medvěda. Vážně medvěda. Připadám si jako blázen, ale nic jiného mi v tuto chvíli nezbývá. |
| |
| Wo Wakume - obytný dům a odposlech Jako myš jsem se blížil za těma dvěma. V žilách mi kolovala zvědavost. A trochu i hněv na tu potvoru co mě svedla a bravurně okradla. Ženský... pche. Ale mají v tom vážně něco do sebe... Dodám si pro sebe a přitisknu se jak to jen jde ke dveřím. V jedné ruce pevně svírám dýku, druhou jsem připraven mlátit pěstí. Pak mě ale vyruší ten rozhovor. Úkol od rady? Jaké? ... A jde o chlapce? A jeho likvidaci... Říkám si po celou dobu pro sebe v duchu. Je to skutečně zajímavější než jsem sám čekal. Pal sebou ale trochu cuknu když zaslechnu čísi jméno. A mnohem víc mě pobaví když se to jméno nesmí vyslovovat. "Garion?" Vyjeknu, možná trošku hlasitě, když to jméno zaslechnu. Nějak nevím proč jsem se tak lekl ale určitě to jméno je někoho velkého. Nějaká rada pověřila dívku aby zlikvidovala chlapce Gariona... nebo spíš ochránila? A před kým vlastně? Dám si to v hlavě trochu dohromady a ještě zkusím naslouchat. To co se ale děje dál mě moc nepotěší. Když zjistím že někdo rychle uhání ke dveřím. "Dohajzlu!" Prohodím a okamžitě hledám úkryt. Rychlými a tichými kroky si to zamířím do nejbližší vedlejší místnosti, zavřu dveře a pak už jen čekám. V jedné ruce dýku, druhou ruku držím na jílci jednoho svého meče na zádech. V pokleku pozoruji kliku dveří. Téměř ani nedýchám. Vypadá to že jsem se zapletl do něčeho fakt velkého. |
| |
| Hathain Wo Wakume - hostinec Strašně se ještě motáš. Balení tvých věcí a zvláště převlékání ti zabere spoustu času a když si konečně připravený zkontroluješ okno. Avšak záhy poté ho jako únikovou trasu zavrhneš, protože nejde otevřít. Když se konečně dopotácíš ke dveřím, abys zjistil co jsou zač a co chtějí, nebo jestli tvůj mozek blázní, sáhneš na kliku a uslyšíš znovu to kovové bušení do dřevěnné podlahy. Nemusíš přemýšlet dlouho, aby jsi poznal kovové boty, které nosí jedině rytíři Arendie, především vyšší šlechta, rytířstvo, nebo královská garda. Většinou jim k tomu ani nechybí celé oplátování s plátovou zbrojí výborné kvality. Arenďané už jsou takový. Opatrně otevřeš dveře a vykoukneš na chodbu. Na chodbě stojí starý muž a mladý kluk. Bedlivě poslouchají a poté mluví ten stařík na někoho v pokoji. ,,Zase nás zdržují Pol, musíme někudy odejít..." Chlapec sleduje ty dva s údivem a pak se zahledí na tebe. Otevře pusu a potom uteče do pokoje. Je mu podle odhadů tak 15.let. Pak se ozve ze zdola. ,,Najděte je! Prohledejte to tady,nesmí nám utéct!" Pak už jen slyšíš jak jde spousta bot po schodech nahoru a starý muž zmizel v pokoji a zavřel za sebou dveře, stejně jako otrhanec na druhé straně, který s vystrašeným obličejem zalezl do svého pokoje a doslova přibouchnul dveře a zamknul. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Pomalu odcházíš a ještě slyšíš, jak na tebe něco ta veverka huláká avšak jí moc nerozumíš. Jdeš dlouho. Lesem, polem, loukou a zase lesem. Napadne tě, kde asi bydlí medvěd, ale pak tě trefí šlak, protože ses zapoměl zeptat veverky na cestu, takže je pravděpodobné, že jdeš opačným směrem. Už je světlo, šel jsi skoro celou noc, hnán myšlenkou skvostné květiny a úniku z tohoto pekelného místa. Už se ti zdá, že asi únavou padneš, když ti něco spadne na hlavu. Pomalu se ohlédneš a je to výkal. Obyčejný ptačí trus. Pohlédneš proto nad sebe a tam krouží obří, přerostlý havran a kouká na tebe. Když si všimne, že tě trefil, tak pomalu a srozumitelně s patřičným dekórem sletí na zem před tebe a smekne klobouk a hluboce se ukloní. ,,Omlouvám se milý příteli...Jsem si jist, že jsi v tu chvíli pode mnou nebyl. Zvláštní,avšak jsem si jist, že ti toto pomůže vyřešit malý problém ve kterém se nacházíme." Sáhne zobákem pod křídlo a vyndá velký kapesník a podává ti ho. Ten havran je vysoký asi jako ty, možná vyšší a mluví příjemným tónem a ty tušíš, že ti nechce ublížit. |
| |
| Daniel Wo Wakume - obytný dům Utečeš jen o vlásek do pokoje a zavřeš za sebou dveře. Hlasy pokračují a poté co se uklidníš a krev se ti dostane zpět z mozku uslyšíš ještě zajímavější věci. ,,Otče, oznam králi naší situaci, jde tu o víc než se zdá. Pokud chlapec zemře, Torakovi už nebude stát nic v cestě a vyhlásí západním královstvím válku. Jistě už poslal svého velekněze Čamdara, aby tu záležitost zařídil. Cožpak sis nevšiml, že i když sem mají murgové přístup zakázán, je jich tu nezvykle mnoho a s takzvanými dobrými úmysly?" Žena se odmlčí a ty slyšíš na chvíli rachot. ,,Ašarak nebude daleko, určitě už je někde v Tolnedře a dělá tam své dvorní intriky. Věřil bys, že Tolnedrijci s nimi i obchodují a sympatizují? Měli by se stydět!" Pak uslyšíš rachot a starý muž vezme za kliku, ale neotevře. ,,Měla bys ještě něco vědět..." Řekne starý muž a zmáčkne kliku opět, ale znovu neotevře. |
| |
| Wo Wakume - neskutečně krásný rozhovor a útěk V pokleku pozoruji ty zatracené dveře a po chvilce se i trochu uklidním. A ještě víc zpozorním když zaslechnu další část rozhovoru. A je to ještě mnooohem zajímavější. Torak... ten díky nemuž žiju ne?... Pán jež zde rozpoutá válku? Říkám si v duchu a přemýšlím nad tím. Ale také i nad incidentem díky kterému ještě žiju. Poté ale dál naslouchám jejich rozhovoru který začíná být ještě zajímavější. Když se pak ozývá jen rachot vzdálím se od dveří. Ale zas se přiblížím když žena začne dál mluvit. Její další slova mě ale způsobí osinu na zádech. Ale také i nesmírné potěšení. V hlavě se mi vybaví slova která mi tehdy řekl ten cizinec jež mě oživil. Vyhledej Grolima jménem Ašarak, se vším ti pomůže... ANO! A teď ho mám na dosah ruky! Zaraduji se v nitru ale pak strnu hrůzou když se klika pohne. Pozvednu ruku s dýkou a jsem připraven jí hodit. Musím teď usilovně přemýšlet co dál. Zůstat tu a riskovat boj nebo se odtud nějak dostat. Využiji volné chvilky a dobře si letmo prohlédnu místnost ve které jsem. Vypadá to na pracovnu. Stolek plný haraburdí, gobelíny a držáky na louče po zdech... a také okno! Ale je vysoko. Musel bych si něco dát pod nohy. Klika znovu zarachotí. Dost! Musím jednat! Už jsem slyšel dost! Řeknu si rázně v nitru ale neodvažuji se zatím pohnout. Jednak mě tu drží silná zvědavost a jinak naděje jestli se to ještě nezmění. Dobře. Bude se očividně bojovat. Pozvednu dýku a už jen čekám až se dveře otevřou abych jí mohl vrhnout. |
| |
| dům Otočím se a zhlédnu výjev jako z nejhorší noční můry. Rychle se rozhlédnu a shledám, že pokut je v přízemí někdo živí, tak nejlepší co pro něj můžu udělat, bude zbavit se té stvůry. Proto postupuji ke schodům. Rychle se pod schody podívám n strop, abych zabránil té bytosti skočit mi na záda, načež rychle vyběhnu po schodech. “Na hloupá slova ještě nikdo neumřel. Ikdyž pokaždé, když se baví s podobnými hlupáky stárnu každou vteřinou. Pokut vím nato abys mne mohla sníst se ke mně musíš přiblížit a případně mne zabít.“ Rozhlížím se po chodbě případně obezřetně postupuji po stopách krve. |
| |
| Wo Wakume Trochu se uklidním. Řekl: "Najděte je" - tedy je jich víc, takže snad nehledají mne. Na druhou stranu, člověk mého povolání a způsobu života tohle nikdy nemůže vědět jistě a nemůže s tím napevno počítat. A na mne by se taky určite netvářili nějak zvlášť nadšeně, zvlášť po tom včerejším incidentu. V boji bych asi nestál za nic. Zkusím tiše zamknout dveře a uvést se zatím do co nejbojeschopnějšího stavu. Jsem vlastně docela v prdeli. Bojovat v tomhle stavu budu schopen jen těžko. Utéct není kudy. Doufat, že se mi povede mezi nimi proběhnout a vyklouznout? Směšné. Takže musím jen doufat, že nejsou po mně. Je to sice docela blbé, ale nemám jinou možnost. Čekám u dveří, připraven probodnout - pokud se trefím - prvního, kdo se pokusí vejít s nějakou výhružkou. Jaktože se tu nedá utéct ani schovat? Tahle hospoda je snad přímo postavená jako past! Kdybych v něco věřil, modlil bych se. Takhle jen zatínám zuby, svírám meč a čekám, až přijdou. No, v těchhle časech se má každý čeho bát, nebo snad ne? |
| |
| Neznámo kde Kdybych aspoň tušil, že tohle místo bude přínosné pro můj úkol. Jenže já nevím zhola nic. A to je na tom to nejhorší. Třeba se tímhle podivným místem plahočím úplně zbytečně. Možná bych mohl opět vyvolat tu bránu a dostat se zpět, odkud jsem přišel. Jak rád bych zase viděl LIDI. I skřeti by byli lepší než zvířátka. Vždyť to zní tak nechutně. Zvířátka. Kdo tohle vymyslel? Kdybych si tak ale mohl vzpomenout jakým že to kouzlem jsem se dostal až na to travnaté místo. Třeba, kdybych se tam vrátil... No, nejspíš si poslechnu slova medvěda. Ano medvěda... už to tak vypadá, že já Černý vlk, alchymista ve službách krále procházím tajemnou neobydlenou krajinou a hledám obrovského chlupáče, abych si s ním mohl posedět u čajíčku a hodit krátkou přátelskou řeč. Jak veselé, napsal by pohádkář. Jenže tohle není pohádka, ale poněkud úchylná realita. Prohledám všechny svoje kapsy, abych zjistil, jestli mám u sebe nějaké suroviny či cokoli, co bych mohl použít pro vytvoření lektvaru přivolávajícího bránu do jiných končin. Když však prohledávám svůj kabát, dostane se mi na prsty cosi lepkavého. Přičichnu si k tomu a už se chystám hmotu olíznou, když se přede mne snese na zem velký havran. „Táhni,“ řeknu otráveně a nehledím a jeho přátelské řečičky. Spíš se zajímám o to, co že to na mě spadlo z nebe. Když však hmotu blíže prozkoumám, uvědomím si, co by to mohla být. Snad to není … Pomyslím si a nepřátelsky vytrhnu havranovi kapesník ze zobáku. „Běž si srát domů, mrcho,“ křiknu na něho a v tu chvíli mě naprosto nezajímá jeho velikost. Místo toho jdu rozčíleně dál a ještě si neodpustím křiknout na ptáka vzteklé: „Huš, kšá.“ |
| |
| Daniel Wo Wakume - obytný dům Dveře se pomalu otevřou a starý muž vleze dovnitř. Jde pomalu a nejistě. Má na sobě modrožluté krajkované, zdobené šaty a jeho dlouhý šedý vous ti přijde až směšný. ,,Kde to jenom mám?" Projde okolo tebe, skoro do tebe narazí, ale jako by nic, vůbec si tě nevšímá a dál se pohybuje po místnosti a přehrabuje se ve svých věcech. Pak vejde na práh dáma, kterou teď jistě ze včerejška poznáváš. Dá si ruce do sebe a opře se o futra a mlsně se na tebe podívá. Zdá se, že si libuje v tom, jak zmateně se na ně díváš. Oblízne si rty a svléká tě očima. Když se starý muž otočí, změní výraz a společně odcházejí z místnosti. Dívka na tebe ještě mrkne a poté zmizí za stěnou do ostatních místností. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Projdeš kolem havrana a mašíruješ si to dál, když tě někdo chytí za tvůj šat a silou si tě otočí. S hrůzou zjistíš, že je to ten havran a má svůj zobák blízko tvému obličeji a jeho obrovská hlava s velkýma duhovýma očima na tebe zírá. ,,Takhle by to nešlo ctěný pane....hmmm...no? To jste se mi ještě nepředstavil. To gentleman nedělá!" Káravě se na tebe podívá a pak prohodí. ,,Jelikož jsem vaším dlužníkem, kvůli té malé nepříjemnosti..." Nakloní se nad tebe a šeptem ti něco říká. ,,Nezmiňujte se prosím o tom mé ženě ani nikomu v lese..." Sklopí hlavu. ,,Byla by to ostuda." Pak se na tebe zase podívá. ,,No, jak už jsem říkal, pokud něco chcete, řekněte, zařídím to." Řekne tvrdě a rozhodně. Nasadí si klobouk a stojí teď naproti tobě jako páv s hrdě vztyčenou hlavou. |
| |
| Hathain Wo Wakume - hostinec Ozbrojenci vylezou po schodech a je slyšet řev, nějaké omlouvání a poté se někdo hádá a slyšíš, jak někdo tasí meč. Pak se někdo omlouvá a ozbrojenci odcházejí. Poté je klid, jen za chvíli někdo ťuká na dveře. |
| |
| Thanatos Tol Vordue Cestuješ už delší dobu s jedním murgem. Tento murgo se zdá být jako všichni ostatní. Zjizvená tvář, černý oděv a kupa angarackého červeného zlata z Maragoru. Moc toho zlata je ti známá. Pokud dostaneš byť jen trochu, chceš víc a víc až tě to zlato úplně zničí a pro kus červeného zlata bys udělal cokoliv. Přesně takto si Ašarak, murgo získal většinu šlechticů Tolnedry usilující o korunu, protože král stárne a nástupce není a šlechta potřebuje peníze na své intriky. Navíc se snaží se stávajícím králem uzavřít spojenectví a vzájemnou podporu a starý bláznivý král už mu to málem odsouhlasil. Každým dnem umírá na otravu kvůli dědictví více Tolnedřanů, než za války s Torakem o Aldurův Orb. Ale ty moc dobře víš, že tento murgo je zároveň grolim, Torakův velekněz Čamdar. Grolimové jsou obávaní. Dokážou se ti hrabat v hlavě a pokud nemáš nějakou obranu nebo silnou vůli jsi ztracen. Cestujete jen dva. Narychlo a nalehko. Přijeli jste do Tol Vordue získat dalšího šlechtice a to Vorduviánce, potencionálního nástupce na trůn. Pokud si ho východ získá, přetne tak v den nástupnictví ochranu západu a invaze bude mít další podporu pro vyvraždění Alornů a získání orbu s neuvěřitelnou mocí pro Toraka, který je schopen s ním půlit hory a rozvracet moře. Až takovou má sílu, avšak nemůže ho držet nikdo s nekalími úmysly, jinak by orb popálil modrým plamenem každého, jako Toraka, kterému vypálil oko a půl obličeje, i když je to bůch a většina jich odešla z tohoto světa on zůstal a jako ,,Kal Torak" - Půl Torak usiluje o Orb. Miluje ho a zároveň nenávidí. Čamdar má ale své vlastní plány. Chce získat kluka, který má předurčeno držet orb a zabít Toraka. Budoucího vládce Rivy, království bez krále, spravované Brandem, královským správcem. Pokud ho získá, bude moct vládnout světu místo Toraka. Přijíždíte k bráně, když vás zastaví dva ozbrojenci a s úšklebkem v tváři se na vás zadívají a hrubě řeknou. ,,Co tu chcete?" Dávná nenávist západu vůči východu za staletí ochabla a tak se murgové pohybují všude a intrikují jak se dá. Dokonce Ašarak pronikl i do Val Alornu v Šereku, město, kam nesmí vkročit noha žádného Thulla, Angaraka ani Murga. Málem dostal po čem toužil, ale zabránili mu v tom i v atentátu na krále. Ašarak se nakloní nad strážného a hodí mu pár mincí. ,,Potřebujeme mluvit s knížetem Vordunským." Voják se podívá na tebe a pak pokýve hlavou. ,,Můžete projet." Mince mu zmizí v kapse a vy pobídnete koně a vydáte se do města. Projíždíte ulicemi, náměstími, nic zajímavého. Lidé se tu pohybují uschle, neradostně, samá práce a starosti. Potkáte pár legií tolnedrijských legionářů, ale ti si vás nevšímají. Ašarak se na tebe podívá a pak ti podá váček s penězi a Angarackým zlatem. ,,Musím něco zařídit, je to naléhavé... Tohle si vem. Je mi jedno jak získáš na naši stranu Knížete z rodu Vorduviánců, jen ho prosím nezabíjej." Usměje se a poté dodá. ,,Získat, ne získat tím, že ho zabiješ, znám tě dobře Thanatosi." Se smíchem pobídne koně a objede tvého. ,,Pamatuj, jakkoliv získat, použij angaracké zlato, zkus ho získat diplomacií, snad se ukáže co v tobě je." Se smíchem odjede a nechá tě na náměstí, bez toho, že by jsi věděl, kde se kníže nachází, nebo bydlí. |
| |
 | Náměstí Zatracenej Čamdar. Dobře ví, že na mluvení nejsem, a on mi svěří získání knížete na naši stranu? Co se dá dělat, nějak to zvládnu. Coa bendición Rianovu. (S Rianovým požehnáním.) Ohlédnu se, jestli v okolí není nějaká budova, která by výrazně vyčnívala nad ostatní a naznačovala, že v ní bydlí nějaký šlechtic. A také, jestli v nějakém vchodu nestojí stráže. Ještě, že mi dal to zatracené zlato. Už jsem viděl tolik lidí, které zlomilo... pomyslím si s úšklebkem, ...a to je to jen kus červeného kovu. Ale ta moc... rychle o tom přestanu přemýšlet a zatřepu hlavou, abych si ji pročistil. Pobídnu koně a rozjedu se k nejbližšímu strážnému. Po cestě si vytáhnu stříbrňák a vezmu si jej do ruky. Přijedu k němu tak blízko, aby na něj zapůsobila moje otupující aura a sebejistým hlasem prohlásím: ,,Zdravím, dobrý muži." Proč to z mých úst zní tak ironicky?? ,,Chtěl bych požádat o audienci u správce této země, váženého knížete z rodu Vorduviánců." Spustím ruku strážnému k obličeji a nechám mu tam zalesknout stříbrňák, který mám v ruce. |
| |
| Wo Wakume - obytný dům Dveře se pomalu otvírají. Po tváři mi steče kapka potu. Ano, až tak jsem nervozní. Připravuji se na tvrdý boj. Má dýka už vás čeká. Řeknu si v duchu a krátce se zadívám na starce který akorát vchází do dveří. Už zvedám ruku a chystám se dýku hodit. V poslední vteřině si to ale rozmyslím. Vyhodím dýku do vzduchu a chytnu ji za jílec. Sundám ruku z pochvy meče a klesnu s ní na úroveň hrudníku, zatnutou v pěst jsem připraven starce udeřit a řádně ho rovnou dýkou bodnout. Pak se ale stane něco co jsem opět vůbec neočekával. Měl by se zděsit, koukat na mě se strachem v očích a tasit nějakou zbraň. Ale on se místo toho ke mě přibližuje a vůbec si mě nevšímá. Kdybych mu neuhnul z cesty snad by do mě i vrazil! Co to má sakra znamenat? Jsem snad duch? Nepřestávám starce pozorovat. Stojím jako socha, srdce mi tluče jako zvon. Už jen čekám kdy na mě nečekaně zaútočí a já ho budu moct probodnout. Ale ani to se nestane. Dost mě to vyvádí z míry. Je snad slepý? Zeptám se sám sebe a jen lehce se ohlédnu když vycítím přítomnost někoho dalšího. S poměrně velkou elegantností se prudce otočím, pevně sevřu v ruce dýku a druhá ruka mi zas vystřelí na jílec meče v pochvě na zádech. V pohotovém přikrčení zas znehybním jako socha a jen se s nejistotou dívám na dívku která je mi víc než známá. Jak jinak. Ještě mi furt dluží MŮJ měšec. Řeknu si v duchu a už jen čekám kdy začne křičet, varovat starce a sama se vrhat do boje. Ale ani to se nestane. Co se to sakra děje? Copak se mě vůbec nebojí? Nezajímá je co jsem mohl slyšet? Říkám si v duchu a jen pozoruji jak si mě dívka mlsně prohlíží. Dal bych obě ruce za to že by nebyla proti kdyby se naše noc mohla opakovat. Trochu povolím ve své opatrnosti. Narovnám se, spustím ruku s dýkou volně k nohám stejně jako ruku na mém meči. A jen zmateně těkám pohledem na dívku a starce. Tohle prostě nechápu. Nejde mi to do hlavy. Poté spočinu zrakem opět na dívce když si smyslně olízne rty a prohlíží si mě jako nějakou svoji tvrdě vydobitou trofej. Nakloním hlavu do strany. No jo, musím ale přiznat že nejsi jediná kdo má chutě. Mihne se mi v hlavě a nadzvednu obočí. Poté jen pozoruji jak oba zas mizí. A já zůstávám v místnosti zase sám. Připadám si ale rozhodně jinak. Pocit nebezpečí už úplně zmizel a nahradila ho nechápavost a nevěřícnost. Co to mělo sakra znamenat? Kdo ta dívka je? Měla mě zabít! Říkám si v duchu ale modlím se teď že hlavně k žádnému boji nedošlo. Tak teď už mě nic nepřekvapí. Pomalu také z místnosti odcházím. Už se mi tak moc chce odejít ale zvědavost mě stále drží jak nezničitelná pouta. Ač vím že riskuji tak se rozhodnu ještě pár minut zůstat, a pomaloučku se pouštím za tou podivnou dvojicí. Touha získat víc informací a odpovědí mě neskutečně láká. |
| |
| Petr Gidamder Tvrz Sultrun Koukneš se nad i pod schody, ale nic nenacházíš, proto vyběhneš co nejrychleji po schodech a rozhlídneš se po místnosti. Ano, když si vyběhl nahoru, přímo vpravo od schodů je jen jedna místnost otevřená. Je tu i okno, větší a rozbité. Skleněné střepy se válejí kolem okenních rámů a jsou zaryty do dřeva okenice. Místnost je prázdná. Až na dřevěný stolek a dvě židle, svíčku, jejíž plamen silně plápolá a mihotá se ve stínu pochybností a pár listů pergamenu. Nestačíš se moc vzpamatovat, když oknem přiletí přesně to, co hledáš, avšak je to nějaké jiné. Zuby zmizely a teď to má ohromná křídla a rudě krvavé oči. ,,Aaaa...Já jsem Nightgaunt...hhh. Kdo se mi odvažuje postavit?" Pak se zářivě červené oči upnou na tebe a nightgaunt udělá pár kroků. Jeho kroky jsou na dřevěné podlaze jako dupání slonů, nejspíš je pěkně těžký. Slyšíš slabé praskání prken, ale podlaha drží. Nightgaunt rozevře křídla a nakloní na tebe hlavu, zatím co ty opatrně ustoupíš ke schodům, kam tě v podstatě nahnal. Když si ho pořádně prohlédneš, zjistíš, že na sobě nemá žádnou krev, což tě znepokojuje, protože to znamená, že to neudělal on. Dřevěné schody zapraskají a ty uvidíš pod schody další bytost. Tentokrát tu co hledáš. Má černý otrhaný šat a malé červené oči. Většinu kulaté hlavy jí pokrývají dlouhé a špičaté, nyní silně zakrvácené zuby. Šaty se zvlní a tebou projede vlna mrazu. Pak dolní bytost vstoupí na první schod, který instinktivně zapraská. ,,Tak rytíři?!" Řekne tázavým a zároveň výsměšným i vybízejícím tónem. ,,Jsi pěkně čerstvoučký...Ha ha ha! Škoda, že se musím dělit s nightgauntem. Ráda bych tě smlsla sama! Ha ha ha! " Řekne a postoupí o další schod výše. ,,Měl by jsi začít věřit na posmrtný život rytíři, protože tě zrovna jeden čeká! Ha ha ha! " Zasměje se chladným až do srdce se bolestivě zarývajícím smíchem a postoupí o další schod. Pak se již obě bytosti soustředí jen na tebe, zatím co ta na schodech vyčkává, nightgaunt složí křídla a jde ti naproti s dunivým zvoněním jeho kroků. Nightgaunt:  |
| |
| Thanatos Tol Vordue Rozhlížíš se, ale z náměstí není vidět žádná budova, naznačující sídlo významného šlechtice a ani stráže zde nejsou moc k vidění, což je divné, i když ne zase tolik, když městem procházejí královské legie a udržují tu pořádek. I tak je tu větší klid, než v Tol Honetu, hlavním městě, kde jste se chvíli zdrželi a mohl si vidět, jak každou chvíli jeden důležitý člověk umírá, pro svou politickou zaměřenost k určité straně. Dokonce si i zjistil, že se použili i speciální jedy z Nyissy, od hadího lidu ze země bažin a otravného hmyzu. Hadí lid býval na straně Alornů, ale nynější královna Salmisra je posedlá mocí a už své politicko mocenské nitky také rozesela po krajině. Na druhé straně náměstí se mihnul jeden strážný. Necháš Ašaraka Ašarakem a pobídneš za ním koně. Odchází z náměstí a pohybuje se velmi opatrně. Všimne si, že ho sleduješ a zastaví se. Nasadí vážný pohled a rozejde se pln odhodlání k tobě naproti. ,,Co to tu provádíte? Asi vás nechám zatknout!" Pln rozhořčení sahá po meči, když mu přistane před nosem mince. Tolnedřan se uklidní a rychle si ji vezme a bedlivě poslouchá. Pak se s mlsným pohledem koukne ještě do tvého měšce a poté se z něj vysype něco nečekaného. ,,Kníže Vordunský? No? E?" Později, co se začne vykrucovat nechápeš jeho počínání, avšak když ti to osvětlí tím, že se mu ztrácí paměť pochopíš, že si žádá další minci za své služby. Říká se, že pokud máš peníze, můžeš si koupit každého Tolnedřana. Už jsou prostě takoví. |
| |
| Daniel Wo Wakume - obytný dům Sleduješ je z místnosti ven. Čekají u dveří a žena si převlékla mezitím tmavě zelený cestovní šat, pevně upnutý kolem poprsí a pasu. Má na sobě zelený plášť a koženou zeleně nabarvenou zbroj. Vezme si svůj meč, luk a toulec s šípy,a připásá se jím. Pak jí starý muž podá pergamen a vážným hlasem dodá. ,,Dej pozor na proroctví." Řekne a políbí ji na čelo. Pak se otočí na tebe a mírně se ti ukloní a odejde do dřívější místnosti, kde si je slyšel mluvit. Zatím co sleduješ starce, žena si vzala ještě dýku a upravila si zbroj v místě výstřihu. Pohlédla na tebe a pomalu k tobě došla. Lehce tě pohladila po tváři měkkou ručkou, do které bys neřekl, že někdy držela meč. Dlouhé černé vlasy si sepnula a přimáčkla se na tebe. ,,Chtěla bych, aby jsi cestoval se mnou." Smutně se na tebe koukne a pak změní na svádivý pohled. Sáhne si do výstřihu v brnění a vytáhne tvůj měšec z oné noci. Podá ti ho a otočí se ke dveřím. ,,Půjdeme?" Mrkne na tebe a schová si pergamen za opasek. |
| |
| Strážný ,,Ještě, že jdou tak snadno podplatit. Ale je zvláštní, že po mě chce peníze, i když by měl mít otupené smysly. Asi mu touha po penězích prorostla do samotného nitra. Takoví lidé jdou snadno ovládat. A nebo využít, nikdo se po nich většinou neshání. Seskočím z koněa vytáhnu další minci a hodím ji strážnému. ,,Zaveď mě k němu. Mám pro něj důležité poselství. A bude velmi vděčný tomu, kdo mu zajistí, že se k němu to poselství dostane. Když mě k němu dovedeš, přimluvím se za tebe. Nechám tě povýšit a už nebudeš muset jen chodit po pochůzkách a brát směšný peníz." Přijdu k němu na krok, abych mu svou aurou co nejvíce zamlžil myšlení. Jestli bude ten kníže stejný, jako místní lidé, tak to bude jednoduchá práce. Jestli ne, tak už to bude trochu složitější. Ale Angaracké zlato zabere. Vždy zabere. Obejdu svého koně, abych k němu byl zboku a z boční brašny vytáhnu čutoru. Odšroubuji víko a pomalu se napiju. Vrátím ji zpět a otočím se zpátky ke strážnému. Nasadím méně pochmurný výraz než obvykle. ,,Půjdeme?" |
| |
| Wo Wakume - obytný dům a ... odjezd? Opatrně oba dva zpovzdálí pozoruji a dávám si pozor abych si držel dobrý odstup. Dýku v ruce pevně svírám a nevypadá to že bych ji zatím chtěl odložit. Ať už se tady mezi mnou a nimi děje cokoliv rozhodně nějak nemám chuť jim důvěřovat. Co když je to past? Tohle je šílený. Něco takového jsem v životě vážně nečekal. Mihne se mi hlavou a jen krátce sjedu dívku pohledem když se chystá na cestu. Jen si akorát připomenu jak mě její krása dokonale otupuje. Hmmm proroctví... to by mě mohlo zajímat... Řeknu si v duchu a pak už spočinu na starci který se následně otočí opět na mě. Tentokrát ale zareaguje už jen moje ruka s dýkou kterou pozvednu k bokům a nedůvěřivě si starce prohlížím. Do chvíle než se mi ukloní a pomalu zmizí kdesi v ostatních místnostech domu. Tak sakra... je něco ve mě nebo v nich? Napadne mě a otočím pohled zpět na dívku se kterou jsem tu teď zůstal sám. Důkladně si ji prohlédnu od hlavy až k patě a jen ji pozoruji když se ke mě blíží. Už se ani nenamáhám nějak bránit. A když mě následně pohladí po tváři jsem nucen při tom zavřít oči. Její sametová dlaň způsobila že se mi zase srdce rozbušilo jako zvon. Poté ve chvíli kdy se na mě přimáčkla a vyřkla svoji prosbu mi dokonale vyrazila dech. Cestovat? S ní?! Zadívám se jí do očí. Snažím se tam najít nějakou lež, či přetvářku. Ale očividně to myslí vážně. Od jejích očí se neodtrhnu ani ve chvíli kdy si z výstřihu z brnění vyndá můj měšec, a vrací mi ho. Pomalu se pro něj rukou natáhnu a jemně ho sevřu mezi prsty. Krátce se na něj zadívám než se zas vrátím k pozorování dívčiny. Zmatenost kterou cítím je na mě dost znatelná. Jo... tak teď už mi nejsi dlužna nic... Rychle měšec schovám a mírně nakloním hlavu do strany když mě dívka vybídne k odchodu. Já tam ale zůstanu jen stát, jako kůl v plotě. To ale nejde! Mám svůj úkol a ten musím splnit! Zadívám se na svojí ruku s dýkou. Musím hledat Ašaraka a ne cestovat s nějakou... Srdce se mi zas trochu rozbuší když se mi myšlenky vrátí k ní. A rozhodně musím uznat že moje srdce rozehřála dokonale. Pak jen svěsím hlavu a povzdychnu si. Tak... uvidíme kam pocestuje. V nejhorším se vždycky můžu oddělit a jít svojí cestou ne? Navíc... mám pocit že toho ví mnohem víc co by mě mohlo zajímat. Mírně se pod kápí usměji a po chvilce si ji sundám. Rukou si prohrábnu dlouhé, havraní vlasy (dlouhé až k ramenům) a vrátím svoji dýku zpět na místo. Pak pomalu jdu za dívkou, připraven... s ní cestovat. |
| |
| Neznámo kde Ten pták. Ten mizerný pták. Je tu se mnou teprve chvíli a už mě svým vlezlým krákáním začíná rozčilovat. Nemám chuť se s někým bavit. A už vůbec nemám chuť na to, abych se bavil s někým, kdo na mě právě ze vzduchu hodil několikrát zpracovanou večeři. Ale má strach. Ten nechutný opeřenec má strach, že ho vyzradím jeho přátelům. Opravdu má nějaké přátele? Podivné. Asi bych si měl také aspoň jednoho najít, když i tenhle havran, nebo jak si říká, nějaké má. „Cha! Mám tě na háku, co?“ neodpustím si vítězoslavné posměšné vykřiknutí. „Takže si to zrekapitulujme. Nabízíš mi nějakou službu za to, že nikomu nevyzradím tu tvoji dnešní nehodu. Nepletu se, že?“ odmlčím se a začnu spřádat plány. Složím ruce k sobě a chodím dokola sem a tam. Co bych mohl po někom takovém chtít. Jaké má schopnosti? Umí létat, takže má přehled o většině věcí, které se kde šustnou. Ví, co se kde nachází a... Už to mám. Tenhle opeřenec mi bude ještě moc užitečný. „Už vím. Už jsem přišel na to, co mi můžeš dát,oplátkou za moji mlčenlivost,“ začnu pátrat po kapsách mého kabátu a po chvíli vytáhnu malý ušmudlaný papírek. „Chci vědět, kde je tohle. Kde roste? Nemyslím ten papír, ale to co je na něm. Tu rostlinu. Vidíš ji?“ naléhám a roztřesenýma rukama nadšeně ukazuji zvířeti rostlinu vyobrazenou na malém kousku zamačkaného papírku. |
| |
| Thanatos Tol Vordue Strážný se usměje a sebere minci. Strčí si ji do kapsy a ukáže ti směr. Vezme za otěže koně a pomalu ho vede městem. Jdete asi půl hodiny, všelijakými možnými ulicemi, uličkami, náměstími, až dorazíte před velkou bránu palácového sídla rodu Vorduviánců s erbem nad branou. ,,Tak tady to je, vážený pane..." Začne se pomalu vykrucovat. ,,Ale bez domluvené schůzky se dovnitř stejně nedostanete." Pokýve zmateně hlavou a odejde ke dvoum strážným a začnou se o něčem bavit, zatím co se střídavě na tebe dívají. ,,To rád přijmu." Řekne jeden asi po deseti minutách rozmlouvání nahlas a ostatní kývají souhlasně hlavou. Pak se k tobě strážný vrátí a potichu začne rozmlouvat. ,,Za malou úplatu by tě snad mohli pustit a domluvit ti nějakou tu schůzku, ale prý to nebude jen tak levné." Pokrčí rameny strážný a zazubí se. Nenapadlo tě, že se takhle hlídá možný budoucí panovník a důležitý šlechtic, ale zdá se, že je ještě spousta věcí, co tě nejspíš hodně překvapí. |
| |
| U brány Tohle čekání trvá už moc dlouho. Proč to nemohl Čamdar vyřídit sám? Doufám, že to jeho "vyřizování" bylo k něčemu... Otočím se k bavícím se strážným s netrpělivým a mírně podrážděným výrazem a opřu se o stěnu vedle brány. Po celé věčnosti vidím, jak se jeden strážný konečně otočil a zamířil ke mě. Konečně. Podívám se na něj. Nevím, ale tohle už mi přijde dost zvláštní. Zkusím na ně trošku zatlačit, možná mě pustí. Jen na něj pohlédnu ne zcela přívětivým pohledem a rázným krokem přijdu až ke strážným a nakloním se jim k uchu. Tichým hlasem řeknu: ,,Pánové, nesu s sebou pro knížete důležitou zprávu. VELMI důležitou. A byl by velmi... nepotěšen, kdyby se k němu nedostala. Samozřejmě se u něj zmíním o správných mužích na hlídce, kteří mě pustili a urychlili předání této zprávy." S vnitřním potěšením se koukám do jejich zesklovatělých očí, jak jim moje aura zatemnila smysly. Musím se od toho knížete držet dál, mou auru by nejspíše jako trénovaný muž poznal a mohl by ji považovat za útok... To si nemůžu dovolit. Přímý útok od stráží bych nepřežil. Od toho taky zabíjím nečekaně, než se oběť vzpamatuje. Tohle.. mluvení... Odkloním se od strážných a otočím se k nim zády. Udělám pomalý krok dopředu a pokračuji ve svém přesvědčování, o kterém zdaleka nejsem přesvědčený, že zabere. Ale pokračuji. ,,A nějaká malá odměna za okamžitý průchod a domluvení audience vás, pánové, samozřejmě nemine." |
| |
| Oddechnu si, mohlo mi jít o život. Naštěstí to asi nebude až tak horké, jak se mi zdá, ale stejně bych si měl pro příště dávat trochu větší pozor. Dbát víc o svoji bezpečnost, být opatrnější. Pečlivě naslouchám. Když někdo zaťuká na dveře, pečlivě poslouchám, jestli je jeden nebo víc. Postavím se do střehu za dveře, abych mohl na případného předchozího okamžitě zaútočit. Kdo je tam? zašeptám opatrně a odemknu dotyčnému dveře. |
| |
| Daniel Wo Wakume Dívka otevře dveře a mrkne na tebe. ,,Věřím ti..." Chvilku se odmlčí. ,,Musíme po velké západní cestě na jih do Wo Mimbre a pak dál na jih do Tolnedry. Cílem naší cesty je Tol Bordune, zatím." Usměje se a vyjde ze dveří, kde již čekají dva čerství koně. Osedlaní a připravení na dlouhou, ale rychlou jízdu. Dívka počká, až nasedneš a potom pobídne koně do klusu a ujíždí uličkami k jižní bráně Wo Wakume. Město je již za vámi, jedete už pár hodin, když se proti vám objeví skupina jezdců. Dívka zbledne a zastaví koně. ,,Murgové!" Šeptne a bledá div nespadne z koně. Postavy se stále přibližují, až poznáváš, že jich je kolem pěti. Jen jeden odpovídá popisu murga. Zjizvená tvář, černé roztrhané šaty a holá hlava. Ta ovšem není vidět, protože mají murgové na hlavě vždy kapuci. Další dvě postavy vypadají na Thully. Mohutné lidi, barbary používané k nošení zavazadel, jako služebníci a nosiči. Další dvě postavy jsou již horší. Jsou to Nadrakové, barbaři a lupiči a vrazi. Nevíš co dělají tak daleko na západu, ale nejspíše přijíždějí od Tolnedry, kterou se snaží politicky ovládnout. Jezdci se blíží a tobě se začne motat hlava. Potom vše zezelená a vše se začne točit. Čas se zpomalí a ty vidíš jak se postavy, teď rozmazané přibližují pomaleji, ale připadá ti, že o to víc odhodlaněji. Přibližují se a ty se cítíš jako v nějaké bezvládné a bezmocné kapsli času. Nemůžeš nic dělat, jen se dívat. Pak se vše ale změní k normálu. Chvíli ti trvá než se otřepeš, ale uvidíš před sebou boj. Jezdci před tebou byli napadeni jezdci v lesklých pancířích. Je jich celkem deset. Docela dobrá přesila. Murgo padá k zemi proklát mečem za silného řevu z jeho rány začne tryskat krev a spadne na zem z koně jako švestka. Thullové nestačí ani upustit zavazadla a padají také. Jejich lebky rozčísly těžké meče Arendských rytířů. Krev teče po cestičce. Poslední odpor kladou Nadrakové. Barbaři s velkými obouručními sekerami se rozjedou vstříc rytířům, avšak padají k zemi jako jejich velitel. Jeden dostal přímý zásah do ruky a zakřičel, pokusil se otočit koně, ale rytíř mu zastoupil cestu svým koněm a probodl mu hruď mečem. Druhý to uviděl a dal se na útěk, kde na něj čekal jiný rytíř s velkým dřevcem, který doslova vyhodil nadraka ze sedla pár metrů od koně. Nadrak se nehýbá a zdá se být mrtvý. Tato rána mu nejspíše rozdrtila všechny kosti v oblasti hrudníku. Dívka se pomalu zmátoří a už se jí vrací zdravá barva. Ty také nevypadáš moc dobře. Otočí se na tebe a tichým hlasem odpoví. ,,Arendští rytíři, právě včas." Utře si pot z čela a poplácá koně a koukne na tebe. ,,Divný pocit že? To se ti hrabal v hlavě ten murgo. On to byl vlastně grolim, kněz toraka. Jenom tito murgové to umí. Je ale zvláštní co dělal kněz tak daleko na západě?" Její obličej se skřivý starostí. Zatím co jezdci vpředu dobýjejí grolimovo koně. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Velký havran mrkne očkem na papír s vyobrazenou rostlinou. ,,Och, vážený pane! Víte určitě, že hledáte tuto, ehm rostlinu? Pták se oklepe a vykousne si pár obřích per, černých jako uhel, zároveň se krásně lesknoucích. ,,Tento plevel roste skoro všude." Pokýve na souhlas hlavou pták. ,,Vím kde roste, mohu vás tam vzít, jen nasedněte na můj hřbet, roste totiž až za těmi vrchy." Svraští obočí pták a pohlédne vdál. |
| |
| Hathain Wo Wakume - hostinec Dveře zapraskají jak se pomalu otevírají. ,,To jsem já! Hostinský." Vejde dovnitř a poklepe ti na rameno. ,,Naštěstí nehledali vás, už jsem myslel, že je po mě." Zasměje se z plných plic. ,,Odvedli si nějakého dědka, mladou dámu a toho chlapce. Prý z rozkazu krále. Cha cha cha!" Málem se zadusí smíchy. ,,Asi bude lepší, když pojedete." Kývne hlavou. ,,Povedu vás, už jsou pryč, takže cesta je volná. Ti hloupí čeledíni ze stáje teď všichni opečovávají tu lady vedle." Znovu se zasměje, ale pak se na okamžik zakucká. ,,Takže cesta ke koni je volná. Dovolil jsem si vám ho osedlat." Dovede tě ke dveřím a otevře. ,,Stodola je hned vedle, tak hodně štěstí!" Potřepe ti rukou a ukáže ti cestu. |
| |
| Thanatos Tol Vordue Domluvíš se strážemi, když v tom okamžiku se ulicí vedle strhne veliká bitka. Jednoho člověka tam zmlátí a ten potom ukáže na tebe.Pak už slyšíš někoho křičet. ,,To je on! Zabijte ho! Zrádce a lupič!" Strážní stojící vedle tebe jsou nervózní. Je vidět, že si volí těžkou volbu. Jestli čest a službu, nebo peníze. Než se však rozhodnou běží na tebe pár legionářů v destičkové zbroji s dlouhým kopím ( obdoba římských legionářů ). Okamžitě tě uchopí za paže a otevřou vrata do rezidence knížete Vordunského. ,,Odveďte ho ke knížeti!" Začne křičet tvůj průvodce z náměstí a s šibalským mrknutím na tebe, že je to to co si chtěl se usměje a očekává pozdější odměnu. Brána se otevře a tebe vlečou malou zahradou. Nic moc skvělého tu neroste a navíc se o to tady nikdo nestará a tak zahrada chřadne. Pak se otevře brána domu a jsi vpuštěn dovnitř. Uprostřed místnosti sedí čtyři legionáři a u stěny je nějaký murgo a povídá si s někým v drahých šatech z hedvábí. Na druhé straně je někdo u okna a dívá se ven. Je ve zbroji a zadumaně přemýšlí. |
| |
| Tol Vordue Když na mě naběhnou stráže, už mě začne naplňovat vztek. Jen s velkým vypětím sil jej začnu tlumit. Nesmím jim nic udělat. Jsem tady, abych toho knížete přesvědčil. Zvednu ruce, abych naznačil, že jsem nic neprovedl. Alespoň ne v tomto městě. V duchu mě to překvapivě pobaví. Když mě popadnou, nekladu odpor a jdu s nimi. Aspoň, že mě vedou ke knížeti. Ten pitomec tomu vůbec nepomohl, a myslí si, že jej mám opravdu v plánu odměnit. Prohlížím si malou, neudržovanou zahradu, kterou mě stráže vedou. Tak takhle nějak by vypadala moje zahrada. Když projdeme do místnosti, dobře si ji prohlédnu. Vidím někoho v drahém oblečení, nejspíš knížete. A také stráže. Ale netuším, kdo může být ten morgo a ten muž ve zbroji. Co to sakra... Jestli ten morgo není Čamdar, tak je kníže buď blázen, nebo už je na naší straně. Nebo mám velký problém. Otočím se muže v hedvábných šatech a silným hlasem na něj zavolám: ,,Můj pane,\" řeknu s nechtěným sarkastickým podtónem, ,,takto zacházíte s posly? Když mě tví muži pustí, mám pro tebe důležité poselství.\" |
| |
| Wo Wakume Oddechnu si. No, výborně... Už jsem se docela bál... Zasměju se. Děkuju za všechno, mějte se. Ještě jednou si zkontroluju, jestli mám všechno potřebné, pozorně se rozhlížím. Nejsem takový idiot, abych hostinskému věřil doslova a do písmene... Proto jdu opatrně a všechno si ověřuji. Po cestě potkám ještě děvečku. Jemně se dotknu jejího zadečku a rozloučím se i s ní. Patřila k tomu příjemnějšímu, co jsem v životě potkal. Rychle vyjdu do stodoly, rozhlížím se. Nasednu na koně a vyjedu do ulic. Maximálně opatrně. |
| |
| Wo Wakume - odjezd a krátce po něm Trochu jsem si připadal jako ve snu. Jako v nějakém dost šíleném snu. "Ty mi věříš?" Povytáhl jsem nevěřícně obočí když tohle dívka řekla. "Já jen že je už fakt hodně málo lidí co mi věří." Prohodil jsem nevzrušeně a na tváři se mi mihl pobavený úsměv. Pak jsem jen poslouchal její plány a nějak jsem nemohl nesouhlasit. Navíc jedeme akorát směrem kterým stejně chci jít. Pomyslím si a to už nasedám na koně a chystám se vyrazit za dívkou. A jsem trochu rád že toto prokleté město opouštím. Už tu byla nuda. Když později pomalu jedeme za svým cílem sem tam se ohlédnu za vzdalujícím se městem. Jinak se ale většinou dívám kamsi na obzor před námi. Nebo na svojí společnici kterou, jak jsem se přistihl, pozoruji téměř pořád. Ani nevím kdo to je což je ještě zajímavější. Bude mít později na co odpovídat. Mihne se mi hlavou než mě z hlubokého přemýšlení vytrhne dívčin šepot. "Murgo co?" Řeknu když špatně zaslechnu její slova a ohlédnu se jako ona po několika jezdcích před námi. A je mi hned jasný že nastává horká chvilka. Co dělají sakra tady? Pomyslím si než hbitě tasím jeden ze svých mečů a jsem připraven se bránit. "Jen si pojďte prasata!" Pronesu tiše a pozvednu meč. Pak ale s bolestným zanaříkáním zase nechám ruce klesnout když se se mnou začnou dít divné věci. Co to sakra... Se zavřenýma očima jen bezvládně vnímám co se to děje. Jen tak tak se držím abych nesletěl ze sedla. Cítím jak se mi z toho všeho pomalu zvedá žaludek. V duchu se modlím ať to rychle skončí a po chvilce bylo zřejmě mým modlitbám vyslyšeno. Nesmírně se mi uleví když se zase všechno vrátí do normálu. Krátce se ohlédnu i po své společnici která na tom ale není o moc líp. Pak s překvapením pozoruji probíhající boj před námi. Srdce se mi rozbuší napětím když si prohlížím jezdce v lesklých pancířích jak ničí nepřátele. Arendští rytíři! To snad ne. Jen doufám že se nebudou dožadovat spravedlnosti i na mě. Tahle myšlenka mě skutečně dost děsí. Moje minulost rozhodně není zrovna nejčistší. A představa že by na mě měla dopadnout ruka spravedlnosti mě děsí ještě víc. "Je toho víc co se děje a raději bych to teď nerozebíral." Řeknu tiše dívce s pohledem upřený na rytíře. "Radši pojď. Musíme rychle zmizet!" Krátce se na ní zadívám a vrátím meč do pochvy. Prozatím nic nedělám ale jakmile se začne dít něco zlého jsem připraven okamžitě ujet. |
| |
| Domek Když se přede mnou objeví Nightgaunt odpovím bez přemýšlení. “Petr Gidamder, rytíř Arcia.“ Past! Kruci, nechal jsem se tak lehce přelstít! letí mi hlavou, sotva si prohlédnu nemrtvou stvůru, před sebou. Posměšný hlas za mými zády můj předpoklad potvrdí. Co, s tím teď udělám? postavím se zády ke zdi, abych viděl na obě bytosti noci. Tesák namířím na Nightgaunta, na něj zaměřím většinu své pozornosti. Očividně je silný a bude i odolný, jeho slabinou bude zřejmě rychlost. Naproti tomu, bytost dole na schodech, je křehká, její výhodou ovšem bude rychlost. Tudíž buď dostanu obě bytosti před sebe a nebo budu rychle smeten do propadliště dějin! letí mi hlavou zatím, co se moji protivníci přibližují. "Věřím na posmrtný život a ty?" prohlásím a začnu uskutečňovat šílený plán. Několika skoky se přenesu dolů ze schodů. Že mi v cestě stojí ta nemrtvá bytost, mne ani trochu neznepokojuje. Přeci jen jsem oděn do plné plátové zbroje. Pokut mi neuhne s cesty, plánujuji prostě smést. Podvědomě si přechytnu meč, aby mi hrot šel k lokti. Tím si zabráním se seknout, kdybych upadl. Dole pod schody se zastavím a zhodnotím situaci. |
| |
| Thanatos Tol Vordue Muž v hedvábných bledě modrých šatech s drahým lemováním se otočí a s pisklavým hlasem se překvapeně začne zajíkat. ,,Ccco?Ppposelství pro mě?'' Murgo se otočí a překvapeně si tě prohlédne. Pak svraští čelo a nadřazeně zvedne tvář a otočí se, zatím co muž ve zbroji odstoupí od okna a přijde k tobě blíže. Podívá se na tebe a pak na legionáře co tě drží. Pak spustí zvučným a rozhodným hlasem. ,,Co ten muž spáchal, že ho sem vedete?'' Legionář se ukloní. ,,Můj pane! Promiňte, že vás vyrušuji v jednání, pohlédne znechuceně na murga, zdá se, že má o nich jiný názor než kníže, ale tento muž zabil jednu z hlídkujících posádek před vaším domem a ohavným činem je ještě svlékl a okradl o vše co měli. Ti nebozí muži jen plnily svou povinnost a on! Zamračí se na tebe a chce tě potrestat, když muž v brnění zvedne ruku a legionáře tak zadrží. ,,Říkal, že má poselství...Tak ať promluví, dříve než bude obviněn...a popraven!'' Legionáři se hluboce ukloní a pak do tebe jeden z nich dloubne tupým koncem kopí a zakřičí. ,,Tak neslyšel jsi knížete? Tak mluv!'' Popostrčí tě blíže k muži v brnění, který si vlezl zpět k oknu a dívá se nepřítomně ven, pak ti podrazil nohy, takže sis pod náporem bolesti klekl na kolena. |
| |
| Tol Vordue Zaraženě poslouchám obvinění, která na mě legionář znenadání vznese. Neskrývám překvapený výraz a zmateně na něj otočím hlavou. Cože? Jakou hlídku? V tomto městě jsem přece ještě nikoho nezabil! Ale už vím, kdo bude první na řadě... Když na mě legionář zvedne ruku, už se chystám vysmeknout se strážím, ale kníže jej zadrží, takže jeho bezradný výraz a rozseknuté hrdlo zůstanou pouze v mých představách. Naštěstí. Když mě kníže vyzve, abych mu poselství předal, chvíli váhám, jestli se mám hájit, nebo mu přednostně předat zprávu. Nevšímám si toho, že mě srazil na kolena a bolest přejdu syknutím. Něco mi říká, že poselství od údajného vraha (tedy alespoň místního) nevyzní nejlépe, tak se krátce ohradím: ,,Můj pane, to obvinění je lživé. Jak vidíš, nemám u sebe žádné zbraně a žádnou z věcí Tvých stráží také nemám. Věřím, že důkaz proti mě není." Pokusím se vstát, ale počítám s tím, že mě legionář zase shodí na zem. ,,Co se mého poselství týče, je určeno jen Vaším uším. I když nemám žádnou zbraň, cítím, že mi nevěříte. Proto mi nezbyde nic jiného, než vám je předat hned." Kouknu se knížeti do očí. ,,Ovšem pokud byste byl ochotný mě přijmout v místnosti, kde by kromě nás dvou byla pouze osobní stráž a kde by mě nesráželi na kolena... Byl bych Vám nesmírně zavázán." Dokončím svůj dlouhý projev. Tolik slov... A tak málo sdělení. Polohlasně dodám: ,,Jde tu o osud Vašeho panství..." |
| |
| Thanatos Tol Vordue Kníže jen nevědomky kouká dál z okna a když uslyší ,,osud Vašeho panství,, rychle se vzpamatuje a začne se hlasitě smát. Pak pokyne rukou a odvolá legionáře pryč. Na jejich četné námitky je spraží pohledem a znovu legionářům ukáže na dveře, kde je východ. Když legionáři odejdou pokyne ti,aby jsi vstal. Pak k tobě přistoupí ten murgo a začne tě obcházet. Kyselým výrazem na obličeji a ještě horší mluvou tě začne oslovovat. ,,Takový otrhanec vaše milosti.'' Začne se smát a pohlédne na knížete. Z jeho výrazu pozná, že má odejít, ale murgovy se to zdá se příčí. Pak, když si vymění dlouhou řadu pohledů, spíše zlých a zamračených to murgo vzdá a pomalu odchází. Pak se ještě otočí a uraženě sykne. ,,Doufám, že ještě pořád víte, jakou máte povinnost!'' Odplivne si a odejde. Hrabě se začne belhat k tobě. Jeho drahý šat se začne sunout za ním a vláčí ho po zemi. ,,Vážený hrabě! Začínáte trochu senilnět, běžte si lehnout.'' Dva strážní ho uchopí a odvádí ho pryč. Ještě je za nimi slyšet. ,,Aaale ttto pposelství pprrro mě?'' Pak se za nimi zabouchnou dveře a zůstali jste sami dva v místnosti. Po chvíli kníže opět přejde k oknu a zahledí se s prázdným výrazem ven. |
| |
| Daniel Velká západní cesta Dívka sice neví, proč před nimi chceš ujíždět, když vám pomohly, ale pokýve na souhlas a popožene koně k nedalekému háji stromů. Chvíli jedete a potom se před lesem dívka zastaví a sesedne. ,,Nevím jaký máš s nimi problém, ale... Zadrhne se a kouká do lesa. Pak se koukne zpátky a mávne na tebe, aby jsi jí následoval. Vezme koně za otěže a vede ho přímo do lesa. Chvíli se prodíráte lesem, když vylezete na druhé straně. Rozhlížíte se, ale nic podezřelého nevidíte. ,,Dobrá vyhneme se jim a budeme pokračovat v cestě. Za chvíli se začne stmívat a to už bych chtěla být co nejdál.'' Pobídne koně a vyrazí tryskem na jihozápad. Jedete dlouho a mnohými kraji, když se začne stmívat. Dívka sesedne po chvilce z koně a rozhlédne se. Pak se zamračí a otočí se na tebe. ,,Musíme najít vhodné tábořiště, oheň nesmí být viděn, i když jsme mimo cestu.'' Mávne rukama a bezradně se rozhlíží. ,,Nemůžeme cestovat v noci, je to nebezpečné...Ach jo! Tahle zajížďka nás bude stát drahocenný čas.'' Sklesle pohlédne na koně a poplácá ho po hlavě a začne ho jemně hladit, pak si začne něco pobroukávat, nějakou písničku. |
| |
| Hathain Wo Wakume Vlezeš pomalu do stodoly. Uvidíš koně a potichu ho osedláš. Pak vyjedeš opatrně ven ze stodoly a BUM! Trochu se proklepeš a zjistíš, že ležíš na městské dlažbě. Pořádně tě bolí hlava, asi tě někdo něčím přetáhl. Když zamžouráš očima uvidíš staršího muže s vidlema, jak nad tebou vítězně stojí a mračí se na tebe. Když si všimne, že jsi se zmátořil uchopí pevně své vidle a začne na tebe z plných plic pokřikovat. ,,Ty hnusný lapko! Oloupit mě o koně a sedlo se ti zachtělo. Stráž! Stráže! Lupič! Lapka! Ohava! Když pořád nikdo nepřichází zamračí se. ,,Takže tě budu muset potrestat sám!'' Napřáhne své vidle a všechnu sílu dá do úderu k zemi, aby do tebe udělal tři díry. Díry do tvého břicha, které máš bezpochyby rád a takové díry by ti moc neslušely. |
| |
| Wo Wakume Snažím se uskočit a co nejrychleji vstát a tasit svůj meč. Myslím, že utíkat by nemělo smysl. Kromě toho potřebuju koně. To znamená, že budu bojovat. Napřáhnu svou zbraň. Snažím se uhýbat jeho útokům a co nejrychleji toho vidláka (hahaha) zabít. Drž hubu, kreténe. Nebo ji chceš useknout? Dávám najevo, že rozhodně nebudu snadný soupeř a s nějakými blbými vidlemi si na mne nepřijde. Bojuju brutálně, opatrně a jednoduše - uskakuji před útoky a snažím se co nejničivěji zaútočit, vyřídit ho pokud možno jednou ranou. |
| |
| Hathain Wo Wakume Uhneš, ale vzápětí na tebe znovu zaútočí. V leže se brání velmi špatně a tak se snažíš kutálet a tím se vyhnout jeho ranám. Odrážíš je také mečem, ale je to moc zdlouhavé a ty nemáš moc času, pokud to někdo slyšel. Uhneš jedné z dalších ran a s vzepření sil zatneš svaly a zvedneš horní polovinu těla zrovna, když se muž naklání nad tebe. Muž vyvalí oči a upustí vidle. Tvé bodnutí bylo rychlé a drtivé. Nejspíš přeťalo muži nějaký orgán. muž se chytne za břicho, kde stále trčí tvůj meč a snaží se ránu zavřít, ale s mečem v ráně to není tak snadné. Rukama od krve se snaží meč vyndat, ale tvůj stisk meče je pevný a neoblomný. Muž se nakonec v posledních záchvatech sebekontroly snaží dotknout se tě svýma špinavýma, zakrvácenýma rukama. Sahá na tebe a maže ti šat krví. Jeho oči jdou v sloup a hledí k nebi. Zdá se, že již není moc při sobě. Postava bledne a poté si lehá vedle tebe, bledá a mrtvolně studená. Z pusy mu vybublají poslední kousky krve a poté vydechne navždy. Nemáš však moc času na přemýšlení, protože se k tobě blíží asi tři muži. Jeden je oděn do plátové zbroje a jeho halapartna naznačuje, že je jedním ze strážců brány. Druhý, plavovlasý má koženou zbroj a dlouhý meč. Jeho modrý plášť vlaje ve větru a zakrývá z části třetího. Tento muž je starý a třímá v ruce velkou sekeru. Všichni tři vyjdou z postranní uličky a když uvidí padat muže vedle tebe na zem, začnou se k tobě normální chůzí přibližovat, avšak s tasenými zbraněmi. |
| |
| Petr Gidamder Tvrz Sultrun Sesuneš se ze schodů a k překvapení nemrtvé bytosti se srazíte a ty svojí tíhou, hlavně tíhou svého brnění jí tlačíš ze schodů. pomalu jak oba padáte se o ní zastavíš a nabereš znovu rovnováhu. Dopadneš asi metr a půl od schodů a nemrtvá bytost se ještě kousek sune po podlaze a pak zároveň s protější stěnou se vznášením a s její lehkostí opět zvedne, jako by se nic nedělo. Na znetvořené tváři se jí objeví úsměv a s mrazivou jistotou přikročí vpřed a hrábne po tobě drápy. Ty jsi však připraven, jelikož si nabral rovnováhu dříve a tak ostré drápy bytosti lehce odrazíš. Poté nemrtvá bytost uskočí stranou a vznášejíce zasyčí a proletí kůží na stěně. Zdá se, že tam byla místnost celou tu dobu. Když však vzhlédneš nad schody, nikoho nevidíš. Nightgaunt se chvíli snažil dostat se k tobě, ale poté, když zjistil, že se nevejde na schody to vzdal a už ho nevidíš. Znamená to, že je buď stále v místnosti a nebo je dávno pryč. O to více být ostražitý.  |
| |
| Neznámo kde Když si velký havran list papíru, který držím opatrně a při tom tak pevně jako by to byl nějaký drahý vzácný šperk či klenot, prohlédne, pečlivě ho přeložím v půli, ještě jednou, uhladím okraje a vložím do kapsy na kterou ještě ze zvyku poklepu. „Samozřejmě, že hledám tuto rostlinu. Kdybych ji nepotřeboval a nehledal ji, neptal bys se na ni,“ zakroutím nechápavě hlavou. Plevel? Plevel?! Jaký je to hle plevel? Vždyť ta rostlina to je... to je... To je moje naděje. Moje šance! Přemítám si v hlavě ptákova slova, která mě rozčílila a popravdě i hodně udivila. Dobře, vezme mě tam. To je sice milé, ale vážně musím té přerostlé potvoře kvůli tomu sedat na záda? Není po divné létat na obrovském havranovi? No, tady se není čemu divit. S námahou se tedy vyšplhám havranovi na hřbet a hledám nějaký kus peří, kterého bych se mohl zachytit bez toho, abych mu jej vyrval. „Leť,“ zvolám. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Vylezeš si na havrana a ten se lehce odrazí od země a beze slova vzlétne a pomalu začne nabírat výšku. Jak je čím dál výš a výš rozlehlé pláně a hory pod tebou a vzdálené sněžné vrcholky, které by připomínali konec světa a okraj všeho, v co lidé zatím věří. S větší výškou začíná být také větší zima, až se začneš pomalu otřásat zimnicí. Po pár hodinách jste blízko hor. Havran s nepřítomným výrazem prohodí pár slov, které se nad tebou stejně míjí účinkem, protože jsi uchvácený přírodou tam dole. Hory jsou již na dohled, když se ozve nějaký svist a proletí ti okolo hlavy a pak nějaká tyčka letí zase zpět k zemi. Havran sebou zakymácí a ztratí trochu výšku a vy proletíte jedním z mraků níže k zemi. Již jsou hory na dosah tvé ruky, když tě něco škrábne do nohy a začne tě ta rána pálit. Havran sebou zakymácí a málem tě shodí ze svého hřbetu. ,,Skřetí plenitelé! Nemyslel jsem si, že někdy překročí ty hrůzostrašné hory, kam mimochodem letíme! '' Řekne s mírným sarkazmem a začne divoce manévrovat ve vzduchu a mávat křídly. ,,Snad mě nechtějí sníst a upéct?! '' Náhle udělá prudký obrat vlevo a ty sjedeš z jeho hřbetu. Padáš pár minut, když dosedneš zpět do ptačího hřbetu. Havran raději nic neříká a snaží se uhybat stovkami šípů a kopí, jelikož je velmi nízko nad zemí a tak riskuje nejvíce. Skřetí cháska je dobře vycvičená. Nějaký skřet koordinuje palbu, skřetí lučišníci a kušiníci se vás snaží zabít, zatím co se pod tebou rozbije obrovský tábor skřetích nájezdníků. Jezdci na vlcích stíhají vaši pozici a sledují vás po trase letu. Vidíš na zemi i pár šedých kreatur. Z knih si můžeš myslet, že to jsou trollové, ale to s jistotou nevíš. Z té dálky nevidíš ani na skřetí kůži, jelikož mají všude na těle nějaké pláty. Nevypadají na nějakou skřetí tupou chásku z knih. Trollové třímají velké palice a obří praky s kameny. Letíte ještě kousek, když se havranovy začne vysmýkat klobouk a spadne mu z hlavy, probodnut jedním z skřetích šípů. Havran udělá otočku vpravo a za letu se na tebe otočí a ukáže ti směrem vepředu na veliké monumentální zasněžené vrcholy hor, za kterými je ta květina. Nestačí však nic říci, protože mu krkem proletí šipka z kuše a havran začne mávat zběsile hlavou v křečích a lapat bezmocně po dechu. Krev mu vytéká z rány skoro tryskem. Za chvíli si celý od krve a havran i na své černé peří začne blednout a mávání hlavou ustává, až nakonec ve smrtelné agónii jen klape zobákem a obrací oči v sloup. To už ale ztratil výšku a ty se pomalu řítíš k zemi. Jediná dobrá zpráva je, že v křeči zůstala křídla roztažená a že je jistá možnost, že někam doplachtíš, ale to se dříve rozbiješ o nějaký strom či skálu. Pomalu klesáš a když se otočíš, uvidíš, že skřetí lučišníci i kušiníci jsou již za tebou a tak se sem tam opravdu jen zřítka kdy něco okolo tebe proletí. Tu a tam nějaký šíp či šipka. Horší zpráva je, že tě sleduje krvelačná tlupa rychlých skřetích jezdců na vlcích. Až dopadneš, určitě nebudeš mít moc času, než se na místo havárie havrana dostane ta tlupa. Pokud ovšem přežiješ. Naplňuje tě strach a zima ti projíždí celým tělem. To vše pro jedinou květinu? Ozve se ti hlas po dlouhé době v hlavě a ty se křečovitě držíš mrtvého těla havrana. Havran klesá, první stromy zůstanou za vámi. Křídla lámají nějaké větvičky, o jiné zase tvrdě narážejí. Dopad se blíží a proto se pevně přitiskneš k havranovy a zesílíš svůj stisk. Havran se snese níže a pak narazí o jednu špičatou skálu a převalí se přes její okraj a padá, bůh ví kam. Ty se zatím kutálíš z opačného srázu dolů, až se po pořádně tvrdých dopadech zastavíš o pár kamenů až ti nakonec skříží cestu strom a ty se ho dotkneš hlavou ve velké rychlosti a ztrácíš vědomí.... |
| |
| Dragon Riva Riva. Malý ostrov velkých předků. Stovky let Rivanští válečníci střeží nejmocnější artefakt ze všech. Tuto povinnost plnili svědomitě do té doby, než byl tento klenot ukraden přímo z trůnu Rivanského krále, který už čtyři generace nedosedl na trůn. Správu nad zemí převzal správce z dobrého rodu, ba královského, jménem Brand. Od získání klenotu od boha Aldura až po dnešní den se každý správce jmenoval Brand. Je to tradice. Dnes tomu není jinak a správce království, Brand, vede svůj lid velmi dobře až do onoho incidentu, který zůstal utajen. Jen vyvolení o něm vědí, protože by tato zkutečnost mohla vyvolat paniku. Patříš k pár vyvoleným, včetně králů dobrých království, kteří vědí o této smutné správě díky čaroději, který se vydal se svými společníky zloděje dopadnout a klenot vrátit. Zatím se tak nestalo a Riva v plném proudu zbrojí a připravuje se na válku s Angaraky, Thully, Murgy a Nadraky. Navíc Rivanského správce trápí zprávy o rozrůstající hrozbě nemrtvých a jejich učitelů nekromantů, jejichž temné učení se nějak rozmohlo, nehledě na to, že nikdo neví, kde se vzalo. Jakožto paladin, možná jeden z posledních rytířů Arcia si byl před nedávnem přijat ke dvoru Rivy a účastníš se všech porad a zasedání rady šlechticů a dobrých rytířů. Riva se potácí na okraji války, ale její poloha jí dělá odtrženou od ostatního světa, což jí dělá nedostupnou nepříteli i nemrtvým individuím. Riva - Tajná porada Všichni jsou již přítomni ve věži hlavního města a královského hradu v Rivě. Jakožto tajná porada, svolal správce Brand jen ty, kterým může dozajista věřit. Přítomný je kapitán Derigen. Vysoký, černovlasý muž oděný do koženého brnění s mečem u pasu. Jako velitel vojsk Rivy a přítel samotného Branda je tento muž velice vážený, ne jen pro svou moc, ale i pro svou moudrost a znalost taktiky. Další z přítomných je kněz Oltorain. Hlava Rivanské církve. Starý, s šedým vousem a bílým šatem s charakteristickou holí. Muž chytrý a lstivý. Šeptá se, že je velmi nakloněn dlouhému učení a bádání v knihách. Prý hledá cestu k osvícení, pokoji, míru a magii. Další z uctivých mužů je seržant Khalor, muž vysoký a mladý. Na své mládí výborný taktik a stratég. Nosí sebou vždy meč a sekeru. Jeho muži jsou oddáni Rivě a patří mezi nejlepší válečníky v zemi. Tento muž je čestný a plně oddaný spravedlnosti a cti, která nemá žádnou poskvrnu. Další z přítomných je nízký, plavovlasý muž s lstivým obličejem. Olgren je vrchním velitelem rozvědky a všech špionážních aktivit západu. Je to velmi důležitý muž a velmi chytrý a mocný. Nosí sebou vždy dva nože a v pohodlném obleku se cítí nejlépe. Pak zbývá jen poslední. Sám Brand je středně vysoký, černovlasý muž v koženém brnění se správcovskou korunou na hlavě. U pasu má meč a většinou nosí ještě středně velký štít. Většinou v bitvách, protože tahat ho na zádech je velmi nepohodlné. Po několika minutách čekání Otevřou se dveře od věže a do ní vstoupí Brand s pochodní v ruce. ,,Pánové, svolal jsem jen ty co se jim dá věřit.'' Dá pochodeň do stojanu na stěně a její záře osvítí okolí. Jste v nějaké ze studoven. Okolo je spousta knih a jiných písemností. Na druhé straně od dveří je psací stůl a na něm různé rukopisy. Nejvíce tě zaujme mapa ( níže ) . Četné police s knihami a židle. Jediné zamřížované a zasklené okno, to je vše co je zde přítomno. Na stěně visí ještě dvě halapartny, spíše ozdobné, než na boj. Ve věži zavládne neklid. ,,Jak jistě víte, posadí se za stůl a pohlédne na vás, kteří postáváte okolo, naše situace je vážná. Aldurův orb byl ukraden a ještě se ho nepodařilo získat zpět. Pokud s ním nepřítel dojde do Kthol Murgos a povolá zpět Toraka, že ho vzbudí z dlouhého spánku, čeká západ válka. Strašlivá a nelítostná....Kapitáne?'' Vstane a oběma rukama se opře o stůl. Kapitán Derigen se odrazí od stěny, na které byl opřen a přejde do popředí. ,,Rivanská armáda je zatím plně nepřipravena .... pane.'' Brand se zamračí. ,,Jak je to možné kapitáne?'' Kapitán jen pokrčí rameny. ,,Děláme co můžeme pane. Nemáme dostatek lidí, zbraní ani munice....Navíc ty lidi co máme,ehm...jsou zcela nevycvičení. Jsou nadějní, ale nevycvičení a vy jste chtěl profesionální armádu, kvalitní armádu s kvalitní výzbrojí a kvalitním výcvikem.'' Brand pomalu polkne. ,,Jaký je stav armády? Tedy celkově?'' Kapitán jako by ožil a plný hrdosti odpovídá. ,,Máme pět set mužů připravených ihned vyrazit.'' Odmlčí se. ,,Dalších pět tisíc jich bude připraveno do jednoho roka.'' Brand sebou nespokojeně škubne. ,,Do jednoho roka? Tolik času nemáme! Musíme být připraveni....Seržante Khalore?'' Seržant se nadýchne a olízne si rty. ,,Mám tři stovky plně vyzbrojených mužů. Dalších šest set můžu povolat do tří měsíců.'' Brand pokýve hlavou na souhlas. ,,Olgrene?'' Pohlédne na malého muže u okna. ,,Nějaké správy?'' Olgren se ani neotočí a dívá se z okna. ,,Zatím žádné, pane. Ať už to byl kdokoliv, není to žádný začátečník. Schovává se dobře. Více starostí mi dělají murgové, kteří jsou už spatřeni i ve Val Alornu.'' Věž zašumí nespokojeností. ,,Jak je to možné. Do Val Alornu? Na svatou půdu, murgům zapovězenou?'' Křikne zoufale Oltorain. ,,To není možné!'' Stojí si pevně za svým. Olgren se otočí a pokýve hlavou s vážnou tváří. ,,Je to tak. Úplatní šlechtici a moc angarackého rudého zlata je přesvědčila.'' Věží zašumí opět nespokojenost. Brand zvedne ruce a vážným hlasem uklidní dav. Poté na všechny pohlédne a zkroušeně skloní hlavu. ,,Kapitáne? Pokračujte ve výcviku a zbrojení, osobně na to dohlédnete.'' Kapitán Derigen pokýve hlavou. ,,Ano pane!'' Řekne a odejde z věže. Kněz Oltorain ho následuje a o něčem ještě mluví. ,,Olgrene? Dál hledejte a hlídejte situaci jak na západě, tak na východě. Pokud se hnou nepřátelská vojska, chci to vědět! Pokud se zastaví, chci to vědět! Chci vědět kde zaútočí!....Jistě pane!'' Odvětí mu Oltorain. Brand se narovná a pohlédne na seržanta Khalora, když Oltorain odchází. ,,Vy a tady mladý Dragon s tak úchvatným jménem máte jiný úkol. Potřebuji, aby jste se tajně setkali s někým důležitým, ten muž musí zůstat v tajnosti a musíte ho doprovodit na určité místo a zaručit mu bezpečnost.'' Khalor se na tebe podívá a pak pokýve. ,,Zhostíme se toho úkolu svědomitě.'' Řekne Khalor a Brand mu odpoví. ,,Dragon jistě nic nenamítá?!'' Usměje se a ukáže vám mapu. ,,Sem se dostaňte, zbytek vám poví ta osoba. Musíte jí ochránit za každou cenu. To spojenectví je životně důležité! Teď běžte!'' Ukáže vám na dveře a seržant Khalor se ukloní a podívá se na tebe a pak na Branda. Něco naznačí a Brand se usměje. Pak se začnou smát oba a přátelsky se obejmou. ,,Hodně štěstí!'' Řekne Brand. Khalor se na tebe podívá a s ustaraným výrazem ti pohlédne do očí. ,,Pokud máš nějaké otázky, tak se zeptej hned. Jsou na tobě vidět pochybnosti.'' Brand se posadí a hledí na mapu na stole rozprostřenou před sebou.  |
| |
| Tvrz Sultrun Jsem mile překvapen s úspěchu, jenž měl můj plán. Než se na mne bytost stačí vrhnout přetočím meč, aby ji šlo ostří vstříc. Bočním krytem srazím spáry bytosti stranou. Můj předpoklad je správný. Tahle bytůstka si s rytířem ve zbroji čelně neporadí. Stejně, jako příliš neváží. Bohužel i ostatní mé odhady byli správné je ďábelsky rychlá. Nesmím ji nechat uniknout jinak napáchá v tvrzi velkou spoušť! "Už ti tak nechutnám?" ptám se pobaveně a vbíhám za ní do místnosti. Cestou věnuji letmí pohled schodům. Trochu mne znepokojí, že chrliče nikde nevidím, ale odložím tuto starost na jindy. Po vstupu do další místnosti udělám krok stranou(pokut to jde). Pro případ, že by se ta bytost rozhodla na mne vrhnout ze stropu. Rychle se snažím zorientovat a dopadnout nemrtvou bytost. S půlky očekávám, že mne zase přivítá chrlič. |
| |
| Cesta pokračuje "Řekněme že mám trochu strach aby na mě zrovna teď nechtěli hodit kladivo spravedlnosti." Prohodím dívčině krátce v odpověď než se vydáme pryč od rytířů. A ujíždíme kamsi do lesů. Oddaně dívku následuji. I když vlastně nevím proč. Pořád nedokážu pochopit proč je ke mě tak přívětivá. Vykrádal jsem jejich dům. Naslouchal jsem jejich tajemstvím. A dokonce bych neváhal je zabít. Proč ve mě pořád nevidí nepřítele? Popravdě jsem byl rád že jsem nemusel bojovat ale ... tohle se mi trochu příčí. Už jen z toho důvodu že nemám rád nějakou spolupráci. Rád věřím a spoléhám jen sám na sebe. Každopádně... bych se tím teď neměl zabývat. Měl jsem snad tisíc otázek. Ale odpovědi pořád nebyli k nalezení. Musel jsem jen čekat. Celou cestu jsem byl docela mimo. Jen jsem kontroloval aby kůň udržoval směr jinak jsem téměř v sedle spal. Pořádně vnímat jsem začal až když se začalo stmívat a my jsme si museli najít nějaké místo na utáboření. Ten neklid který začala dívčina projevovat mě trošku znervóznil. "Ale no taak. Pojedeme holt přes noc. Nic se nám nestane." Navrhnul jsem a zpod kápě jsem se na dívku zadíval. Ale když mi bylo jasné že ji nepřesvědčím také jsem sesedl. Stáhnul jsem kápi z hlavy a trochu zatřásl hlavou až mi dlouhé vlasy, zbarvené jako havraní peří, zavlály. Prohrábl jsem si je rukou a podrbal si bezvousou, mladou tvář. "Nevěříš že bych tě dokázal ochránit?" Prošel jsem kolem ní a zasmál se. Stejně jako ona jsem začal svého koně hladit. Mlčky jsem dlouho poslouchal jak si cosi zpívá. Dlouho mezi námi bylo ticho které jsem protnul až já. "Teď... když jsme spolu... mohl bych konečně znát tvé jméno?" Prohodil jsem trošku nesměle a zadíval se na ní svýma šedýma, chladnýma očima. "A... co jsi zač?" Zvědavě ji sjedu pohledem a věnuji se pak zas svému koni. Skutečně cítím jak mě trochu zaplavuje nejistota a neklid. Abych se trošku zklidnil poohlížím se po nějakém místečku na utáboření. Ale myšlenkami se k ní musím stále vracet. Pořád mě sžírá strašná zvědavost co je zač. A proč si na tuto cestu zvolila zrovna mě? |
| |
| Neznámo kde Jezdil jsem na koni, to ano. Sice se mi to v mém životě nestalo často, ale párkrát jsem na něm jel. Ani jsem se vlastně nepotřeboval nikam přepravovat, když jsem byl po většinu svého života zavřený ve své laboratoři. Ale myslím, že ani zkušeným dobrodruhům se moc často nestává, aby se jim poštěstilo mít možnost proletět se na havranovi. Přímo na obrovském havranovi. Zajímalo by mě, čím to je, že je tohle místo tak magické a vyskytují se tu mluvící a přerostlá zvířata jako je tohle. Nějaká zvláštní síla skrývající se pod zemí? Kdo ví? Teď se však nejvíc těším na to, za čím se tak dlouho dobu ženu. Zachytávám se za tělo opeřence snažíc se vyškrábat až nahoru, kde bych se snad zachytil alespoň okolo jeho krku. Nohy mi chvíli komicky visí ve vzduchu, když se o to snažím, ale nakonec se mi vše přeci jen podaří, já jsem v bezpečí a mám tu i docela velký rozhled. Havran vzlétne a já se jej snažím zachytnout kolem krku a držím se, co mi síly stačí. Pohlcuje mě zima společně se závratí z té výšky. Pro někoho, kdo se celý svůj život drží u země, tedy alespoň fyzicky, je to veliká změna a nový silný zážitek. Podiveně zakroutím hlavou a opráším si plášť, když ucítím cosi na svojí ruce. Jakýsi pohyb. Více pozornosti u však nevěnuji. Tady v těchto místech nevíte, odkud na vás přiletí jaká větývka. Ani havranovým slovům nedávám příliš velikou váhu a místo toho se kochám okolím. „Žádná škoda,“ zabručím tiše tak, aby to pták neslyšel, když zakráká něco o tom, že ho upečou a snědí. Kdo ho chce vlastně upéct a sníst? Doufám, že když jsem nedával pozor, neuniklo mi nic důležitého. V tom sebou však prudce trhne a mé nohy chvíli vlají ve vzduchu. Být o něco slabší, už bych padal přímo k zemi. Nad námi začínají prolétat kopí a šípy. Ten pitomý havran. Já věděl, že mu nemám věřit. Je to hloupý opeřenec, který ani neumí vybrat vhodnou a bezpečnou cestu. Nejdřív dělá jak to tu zná a potom... Potom to dopadá takhle. Přemítám si v duchu a skloním se před jedním prolétajícím šípem. V tu samou chvíli pak mé oči spatří to, po čem mé srdce touží ze všechno nejvíc. Je přesně taková jako a tom obrázku. Moje tajná přísada. Můj skvost. Radostí začnu křičet a vytahovat ruce vysoko nad sebe. Zběsile s nimi mávám ve vzduchu. „Já to dokázal,“ zvolám a už si nevšímám nebezpečí kolem. Už nevnímám šípy, které mě mohou strefit. „Slyšíš to ty opeřenče?“ rozesměji se a hledím na cestu. Havran však nemíří tam, kam chci já. „Hej? Kam letíš? Slyšíš mě?“ začnu s ním třepat. „Co blázníš?“ bodnu do něho prstem, když v tom si všimnu krve na svých rukou. Havran byl střelen šípem a já to ani nepostřehl. Tak zahloubaný jsem byl. Žádná škoda toho budižkničemu. Ten pták byl šílený. A mluvil! Havranova smrt mne nijak nezasáhne. Takový už jsem. Takovým jsem se stal. Necítím zármutek. Jen pohrdání. Pohrdám jím, protože nebyl schopný vyhnout se svojí smrti. Jako se k tomu chystám já. Ptákovo tělo však klesá k zemi a já s ním. Teď o svém osudu nejsem schopný rozhodovat. Musím jen čekat na to, co si pro mě připravil. Ať je to co je to. Snažíc se zachytit o jakýkoli pevný bod se s hlasitými nadávkami kutálím ze svahu. Cítím nepříjemnou bolest a pak rána. Silná dunivá rána. Přesto hlasitá. A bolest pronikající hluboko do mojí hlavy. Co bude teď? Kdo ví. |
| |
| Wo Wakume No, šlo to blbě, ale zabil jsem ho... Mám šaty od krve, to bude zase průser. Hlavou mi probleskává mnoho myšlenek, které se slévají v jednu jako kapky vody v řeku - ZDRHNOUT! Beru koně za uzdu a rozhlížím se po okolí. KURVA! zařvu. Kde se tu vzaly ty tři plechovky? Napadá mne jediný možnost - hostinský mne prásknul, nejspíš za nějakou odměnu. Takže teď po mně půjde celá městská stráž. Nebo že by to byla prostě normální hlídka? Kurva kurva kurva... Nemám šanci je porazit. Jsou tři a mají lepší výzbroj. Kašlu na koně. Zbývá jen jedno. Zdrhnout - kamkoliv a jakkoliv. Vyběhnu do ulic města a marně doufám, že se mi podaří se někde skrýt. Koně budu moct ukrást jinde. Aspoň doufám. Co mi taky jiného zbývá? |
| |
| Zvednu se a opráším si kalhoty. ,,Děkuji," prohlásím s největší dávkou slušnosti, kterou v sobě najdu. Tak, a teď to zatracený vyjednávání. Snažím se co nejméňě zdržovat, ale stejně si dobře promyslím, co řeknu. ,,Jde o toto; jsem zde, abych vyjednal spojenectví. Doba je zlá a není dobré marnit životy, když existuje i lepší cesta." Popocházím po místnosti a sleduju, jak kníže zareaguje. ,,Jediné, oč žádáme, je volný průchod vojsk do Rivy. Samozřejmě s tím, že kažý voják, který by narušil poklidný průchod, by byl zabit. A spojenectví, které by obchodně polepšilo vaši zemi. A samozřejmě by to nebylo zadarmo..." Dávám si dobrý pozor, jak kníže zareaguje a jsem připravený na případný útěk. Pomalu začnu vytahovat červené zlato. Doufám, že to půjde hladce. Sakra, tohle mi nikdy nešlo. Snad to vyjde. Coa bendición Rianovu. Jsem napnutý, jak kníže zareaguje. ,,Tvůj lid je poctivý a silný... A může se mu dařit dobře, co žádám není vysoká cena..." |
| |
| Petr Gidamder Tvrz Sultrun Pomalu vstoupíš do místnosti za kůží, kam také vedla jedna z krvavých stop značící, že tudy někdo táhnul zkrvavené tělo. Odhrneš opatrně kůži a zaraženě zůstaneš stát. Za kůží není místnost, ale schody. Vidíš jen jejich začátek a ty pak pokračují a ztrácí se ve tmě. Tma je velmi hustá a podle hrubě otesané stěny na začátku chodby dolů po schodech si odvodíš, že to býval nějaký sklep, ale jistý si nejsi. Na stěně je držadlo na pochodeň, ale pochodeň tam není. Pokud se rozhodneš pokračovat dolů po schodech, tak až sejdeš dolů, určitě nic neuvidíš a tak se nebudeš moci spoléhat na své oči. |
| |
| Daniel Neznámo kde Dívka se na tebe podívá pohledem plným nenávisti, ale zdá se, že ne k tobě. ,, Ochránil? Zbláznil ses? Myslíš, že proti kostem něco zmůžou tvé čepele? To asi ne...'' pak už jen dál hladí koně. Když se začneš ptát na její jméno pohlédne na tebe a v nočním šeru se jí zalesknou oči. ,, Musíme najít to tábořiště... Nerada bych ty kosťáky potkala tady a ve tmě.'' Řekla vážným hlasem a klekla si na zem a dotkla se hebkou a rozhodnou rukou trávy. Pak zašeptala jen tak pro sebe. ,, Mokrá...Dřevo bude navlhlé a nebude hořet.'' Zamračí se a rozhlédne se. Moc velký shluk stromů tu nikde není, kde by se dalo schovat a zdá se, že zmatečným rozhlížením asi ani neví kde jste. ,, Vypadá to, že jsme se ztratili a tma je opravdu nebezpečná.'' Zoufale se ohlédne a vrátí se ke skupince stromů, kterou jste prošli. Uváže koně u stromu a pak se podél stromu sesune dolů na zadek a nohy si rukama přisune k tělu a přehodí přes sebe plášť a zírá do tmy, která mezitím nabrala na intenzitě, takže je vidět sotva na krok od tebe. Začíná být zima a jde vám od úst pára a koně začínají být neklidní. Obloha bez hvězd značí neklidnou a temně studenou noc. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Za chvíli se probudíš. Děsně tě bolí hlava. Snažíš se pohnout, ale vůbec se ti to nedaří a obrazy okolního světa vidíš jen jako velké šmouhy. Něco se tam ale hýbe. Ležíš na něčem studeném a lepkavém. Trochu tě to vyděsí, když si vzpomeneš na pavouky a na svá slova tajné ,,věci,, která dělá tyto zvířata tak veliké a pak si to dáš dohromady s pavoukem a opravdu tě vyděsí, že by jsi byl někde v obří pavučině a chtěl si na tobě smlsnout nějaký přerostlý a děsně chlupatý a ohavný pavouk. Stále se nemůžeš hýbat a zrak se ještě pořád nelepší. Jak sebou cukáš, víc a víc se zalepuješ tou lepkavou věcí na zemi, nebo kde to si. Začíná se tě zmocňovat bezmoc a strach, pokud to vůbec pociťuješ. Si čím dál více zmatený a začíná ti být zima. Po jenom máchnutí rukou do prázdna zjišťuješ, že si úplně nahý, máš jen spodky. Nepřemýšlíš nad tím, jestli pavouci umí svlékat lidi, i když by to u mluvících tvorů bylo opravdu možné. Jediné co tě teď zajímá, když nevidíš je to, že můžeš zjistit víc hmatem, v omezeném rozsahu 10cm okolo ruky. Není to moc, ale možná ti to něco napoví, když nevidíš. |
| |
| Hathain Wo Wakume Ihned pustíš koně a začneš utíkat ulicí na druhou stranu od těch mužů. Asi po hodině vyčerpávajícího běhu se zastavíš a skloníš se, aby jsi se vydýchal. ,, Je zajímavé, co lidi dokáží, když jim jde o život.'' Ozve se z ulice vedle. Když tam pohlédneš uvidíš muže ze skladu, tehdy, ten co si tě objednal. ,, Divím se, že jsi je nevyřídil. Takhle se profesionální zabiják nechová...'' Prohrábne si vous a pak na tebe pohlédne chladnýma očima. ,, Toho dědu bys vyřídil, sotva udrží moč, natož sekeru. Strážní jsou hloupí a ten hraničář, no...?'' Hlasitě se začne smát. ,,Ten by tě zabil a ani by mu to nedalo moc velkou práci.'' Muž přijde k tobě a pevně tě chytí pod krkem neuvěřitelnou silou a sevřením, ze kterého není úniku. ,, Ty hlupáku! Potřebuju, aby jsi se nezdržoval a okamžitě našel Ašaraka. Můj velekněz je teď v Tol Vordue, snad ti to usnadní práci. A teď běž a konej svou povinnost!'' Odhodí tě dva metry daleko a ty s trochou štěstí znovu popadneš dech. Ten muž má neuvěřitelnou sílu. ,, A neopozdi se! Nebo tě zabiji já sám. Hlupáku!'' Zmizí stejně rychle jak se objevil. Pomalu se zvedneš z ulice. Rozhlédneš se a zdá se, že tě potkala štěstěna, nebo, že by v tom měl prsty ten záhadný chlap? Kousek od tebe je osedlaný kůň. Je to mladý a bujný bělouš. Je na okraji jedné velké ulice. Ty stojíš v postranní malé uličce. Mezi tebou a koněm je však jeden muž. Je k tobě otočen zády a jde pomalu směrem ke koni. Je lehce shrben a jde pomalu. Musíš ale dávat pozor na hlavní ulici, nevíš komu kůň patří a nevidíš domy po stranách tvé uličky. Je to riskantní, ale je to tvoje volba. Na druhé straně není nic. Jen kanalizace a další dvě větvení do malých uliček. Pár krys a kočka, která se hrabe ve spoustě odpadků. |
| |
| Vordunský les - Tábor Algarských legionářů Netrvá to ani pět minut a bezmyšlenkově usnu ve studené posteli místního hostince. Ani si nedělám žádnou námahu s nějakým dalším zabezpečení pokoje, stačí mi jen když ho zamknu na klíč a nechám ho v zámku. Stejně by si tu nikdo ve vesnici nedovolil mě nějak otravovat a natož se mi vloupat do pokoje. Vím, že se mě bojí a prozatím to tak bude lepší, alespoň si ode mě udržují dostatečný odstup. Kupodivu takhle rychle usnout se mi ještě nikdy nepovedlo. Nevím proč ani jak ale v nějakém snu nebo vizi se objevím uprostřed prázdné písečné poušti a proto se netrpělivě rozhlížím kolem. Nikdy jsem nic takového nezažil a proto začnu trochu zmatkovat. Co je tohle za sen ?? jak je vůbec možné že nějaký mam, většinou se mi žádné nezdají. Navíc v tomhle snu cítím magii a to dokonce i když spím, zvláštní. Chvíli se jen tak rozhlížím, ale pak mě upoutá známá osoba, která stála za mnou. Netvářil jsem se nijak překvapeně když se přím přede mnou objeví můj starý mistr a chce po mě, abych něco vykonal. Často tohle dělával, ale dneska to je jiný, zdá se že mu buď odcházejí síly a nebo umírá. Trpělivě ho vyslechnu a pak bez jakýkoli dalších slov se usměji. "Jistě mistře, udělám co se dá a najdu toho chlapce." Ihned po těchhle slovech se probudím celý zpocení v posteli tam kde jsem usnul. Takže najít nějakého chlapce a ochránit ho, zase jeden z těch jeho úkolů. Trvá mi sotva deset minut na to, abych se připravil na cestu a vyřídil dluhy s hostinským. Po tom co vše splatím, vyjdu ven z hostince do začínajícího dne. Venku ještě nikdo není a tak se rychlým krokem dostanu ven z táborů a pokračuji směrem k místu, kde odpočívá můj věrný společník. Už na míle mě očekává a tak mě nepřekvapilo, když na mě vyběhl z úkrytu. I když je to nemrtvý pes, tak i přesto jsem mu dal dar a to ten že dokáže projevovat city i náklonost.Také se mi povedlo udržet jeho vzhled naprosto stejný jako u normálního psa až na ty rudé oči. Je to jeden z mých nejvíce povedeních experimentů s nemrtvými a doslova ze mě vysál všechny mé magické síly. Musel jsem odpočívat celý dva dny, abych je nabral zpět a tak není divu, že je tak zvláštní i silný. Přiběhne ke mně a já ho pohladím za ušima aby věděl že o něm vím. "Tak chlapče, musíme se hned vydat na cestu. " Na to vyrazíme rychlejším krokem směrem k místu, o kterém mi říkal mistr. Není pro mě žádný problém určit polohu, kde by údajně měl být chlapec a to hlavně díky mapě. Trochu víc se přiblížím a pak vyšlu nějaké strážce aby ho našli, přeci jen nemohu toho chlapce hlídat celou věčnost. |
| |
| Thanatos Tol Vordue - dům Vorduviánského knížete Kníže odstoupí od okna a zasměje se. ,,Hlupáku! Tohle je Tolnedra a ne nějaká Riva, beztak mi už lezou všichni krkem. Pořád něco chtějí a škemrají.'' Odplivne si na podlahu před tebe a znovu pohlédne k oknu. ,,Víš vůbec co se tady děje chlapče? Tuším že vůbec. Mám docela zdatné špehy a koukám, že tvůj pán je velmi bohatý.'' Otočí od okna hlavu a když se mu podíváš do očí uvidíš tam lesk červeného zlata, jeho odraz. ,,Možná bych ti nějaké ty informace mohl poskytnout.'' Otočí hlavu k oknu. ,,Každopádně už mě někdo o něco požádal, takže na tvůj hloupý návrh nepřistoupím. Nevím jak můžeš žádat po někom málo významném, i když možném následníkovi trůnu této země něco tak směšného. Přístup do jiné země. Co je mi potom? Co? Já budu vládnout a to díky mým novým přátelům... A teď pokud nejsi šašek, že mě bavíš těmito hloupostmi tak odejdi.'' Pokyne na stráže a ty tě obestoupí. |
| |
| Reigel Vordunský les Snažíš se najít chlapce, ale tvé síly nejsou tak mocné a tak se zdá, že ti nezbývá nic jiného, než odjet do Sendárie a hledat ho po farmách. Mapa ti moc nepomáhá a ta vzdálenost je ohromná. Vypadá to, že budeš potřebovat koně... Pořádně si promyslíš to se strážemi. Kostlivce tam poslat nemůžeš a vlastně žádného mrtvého nebo nemrtvého tvora tam poslat nemůžeš. Každopádně máš pochybnosti o snu a o svém novém poslání, ale víra ve tvého mistra tyto pochybnosti překoná a ty začneš myslet na to, že byl ve snu moc slabý a jestli umírá, nedokážeš si představit co bude. Les šumí a slunce už dočista vyšlo nad obzor. Slyšíš zpěv ptáků a šum lesních obyvatel. |
| |
| Runu svazovač Temnot Země Ulgů Překročit tak hlídané hranice pro tebe bylo těžké, ale nakonec si proklouzl a nyní si v zemi Ulgů. Kdysi trpasličí země plná skvostů a drahých kamenů. Nyní je to jen pustnoucí země bez obyvatel. Země plná bohatství ve svých dolech. Také proto ji chrání ostatní království svými hlídkami na hranicích a mocenskými potyčkami, kterými si chtějí zajistit přístup k tomuto bohatství. Tvůj cíl je jasný. Není nic vhodnějšího pro nový začátek než opuštěná země plná bohatství a mrtvol trpaslíků vyvražděných do jednoho pro toto bohatství. Skoro na každém kroku potkáváš běsnící krvežíznivé duchy trpaslíků, pokaždé zaútočí, ale když si všimnou, že si ,, z branže '' tak tě nechávají na pokoji a z děsivou bolestivostí a kvílením odletí pryč. Toto je pro nekromanta přímo ráj. Tušíš, že si musíš udělat nějakou základnu a tak tě napadne, že by jsi si mohl udělat základnu přímo v Prolgu, hlavním městě Ulgu. Bude tam jistě spousta mrtvol. Každé město se dá přetvořit na mrtvé a navíc toto město je jedna velká hora, což ti poskytuje vytoužené šance. Stojíš, před rozbitými branami a rozhoduješ se co dál. Příprava tvého impéria bude jistě zdlouhavá a jistě náročná, ale nesmí se nic zanedbat. |
| |
| Někde v neznámu, ztraceni Lehce jsem nad jejími slovy zakroutil hlavou a rozesmál jsem se. Sice jsem nikdy co je pravda s nemrtvým nebojoval ale připadá mi to trochu přitažené za vlasy. Když se mi podaří jeden dobrý sek tak se ta nějaká hromádka kostí musí sesypat. "Hele... nepodceňuj jo?" Řekl jsem jí trošku drze a pobaveně se ušklíbnul. Úsměv mi však trošku opadl když se jí zajiskřilo v očích. To jsem pak nevěděl jestli něco chystá nebo ne. Každopádně mě moc nepotěšila ani zpráva že budeme nejspíš bez ohně. A to jsem se začínal trochu bát i já. Miloval jsem tmu. Ve tmě jsem dokázal být fakt nebezpečný nepřítel. Ale zrovna v tuhle chvíli bych toho asi nedokázal obstojně využít. Závoj noci který padl na okolí byl jako kdybychom se propadli do samotné temnoty. "Neboj se. Všechno bude v pořádku. Dám si na tebe pozor." Usměju se a jen co uvážu svého koně k jejímu tak se k ní posadím a přehodím přes ní svůj plášť. A sám si pak přetáhnu přes hlavu kapuci. "Tahle noc bude očividně dlouhá." Prohodím nevzrušeně a na kolena si položím obě pochvy s mými meči. A vedle sebe obě dvě dýky. Budu si muset v nynější době pořídit nějaké lepší nádobíčko. Pomyslím si když se dívám na své věci. A bylo to tak. Budu nejspíš potřebovat něco víc na tiché zabíjení ale i něco víc na otevřenější boj. Musím to promyslet. "Zůstaň tady. Budu na blízku. Jdu hlídat. Takže můžeš klidně spát." Pronesu k dívce a seberu své zbraně. A než odejdu neodpustím si věnovat jí takové menší objetí. Poté se vzdálím na deset metrů a jen se ohlížím po okolí. Naštěstí mám dobré oči. Díky létům výcviku mám ve tmě o trochu lepší zrak než normální člověk. Jo. Tahle noc bude dlouhá. |
| |
 | Všechno nové má svou cenu Impozantní. Není to Taldor, ale na začátek ideální., prohlásím před branami zničeného města. Projdu tedy branou a porozhlídnu se kolem sebe. Všude kolem mne se rozprostírají obrovské chátrající domy a já jdu dál zničenou ulicí, kde narazím na monumentální náměstí, na kterém se zastavím. Hmmmm, zasípu a ponořím se do přemýšlení. Armády Taldoru sem dorazí až za dlouhou dobu, překonat takovou vzdálenost není lehké ani pro armádu stvořenou z vojsk bez potřeb. Bude lepší vytvořit si nový základ pro dočasné vojsko, alespoň prozatím. Možná tu toho bude víc, než jsem předpokládal Tak se podíváme, co to tady máme., prohlásím při vstupu do jedné z velkých budov, nejspíše radnice. Mluv!, pronesu k jednomu z těl ve draze zdobených šatech. Mrtvole zazáří oči a poté začne bezhlasně otevírat pusu. Po chvíli začne mluvit a já kladu své otázky. Kde jsou ostatní? Kolik vás tu je? Co zbraně a zlato, prostředky? , ptám se mrtvolného správce, jak se ukázalo. Když dostanu své odpovědi, zvednu mapu města, na kterou mrtvola ukázala a věnuji svému mrtvolnému služebníkovy za odměnu kus duševní energie, což z něj udělá víc než jen loutku, na kterou bych musel mrhat svojí soustředěnost. Teď jdi a vyprázdni horní prostory, budu potřebovat prostor., poručím novému poskokovi a vyjdu z radnice. Popojdu do centra náměstí a začnu s oživováním. Uvolním tedy kus energie se svých zásob a koncentruji ji do své paže. Nebylo by lepší přimět duchy spolupráci než se zaobírat s loutkami., pomyslím si když vpustím energii do města, kde si rychle začne hledat své hostitele. Hmmm. Jsou jich stovky. Není to moc, ale teď je to vše co mám a i pár set mrtvých vojáků dokáže vyvolat velký strach. , pomyslím si při návalu nových vědomý, které se na mne od teď váží věčnou službou. Poté vytáhnu mapu a zavelím správci: Zde máš seznam, podle kterého je povedeš. Ihned ! Jistě pane, jak poroučíte. Ihned vykonám., odpoví mi můj nový důstojník. Je to jen začátek, ale vypadá to, že lidé konečně dostanou to, co zasluhují. Temno. Zhoubu. A hlavně strach, kterým se snažili zahnat mne a moji rodinu, když jsem ještě žil. Krevní msta čeká, rasy světla ! |
| |
| Vordunský les Chvíli jsem studoval mapku koupenou od obchodníka z nejbližšího města a přitom si v duchu promítám, jak bude chlapec asi vypadat. Bude to nějaký malý rozmazlený spratek nebo naopak zdatný a nebojácný kluk ?? Jediné co vím je jeho jméno a že se nachází někde v Sendárii na jedné z farem. To je docela dálka, asi bych se měl vrátit zpátky do tábora sehnat si nějakého koně. Sice je nemam moc v lásce ale takovouhle dálku nejde ujít rychleji než s koněm. Znovu gestem ruky aby tu můj psí společník čekal a já se vydám zpátky do tábora Algarských legionářů. Už je dávno světlo a tak se ani nedivím že je na ulicích tolik lidí, kteří se věnují svým zájmům. Sice když okolo nich projdu, zřetelně ucítím jejich pohledy a uslyším i nějaké šuškání. Nevšímám si toho ale místo toho, hledám nějakého překupníka s koňmi, stájníka a nebo nějakého strážce který je má na starosti. Nehodlám dbát na cenu a prostě si vyberu toho nejrychlejšího koně. Nebudu šetřit....alespoň pro jednou se mi vytratila můj původ a tak nemam potřebí si kupovat nějakou herku když mohu mýt toho nejrychlejšího. Díky vydatnému příspěvku od rodiny jsem na něj bezproblému měl a ihned potom si obstarám i výbavu na koně. Jakmile je vše připravené, vydám se stejnou cestou zpět a bez jakýkoli problému vyjdu ven z tábora směrem ke stejnému místu jako předtím. Znovu tam na mě čekal můj společník a po malé pauzičce jsme se vydal na cestu. Jen nechci žádné problémy při cestě.....už jenom tenhle kůň je dostatečný problém, raději chodím po svých. Náš směr je jasný, Sendárie přesněji na místo, kde leží většina farem a také i obydlí důležitého chlapce. |
| |
| Reigel Velká západní cesta Jedeš na koni již dlouho. Díky tvé fóbii z koní toho už máš plné zuby a tak na chvíli sesedneš, když naproti sobě uvidíš vozy kupců. Je jich pět a jedou ve dvou vozech. Chvíli počkáš a ucítíš daleko před nimi, jak se rozléhá pronikavý pach cibule, který je nepříjemný tvému koni. Začíná se pomalu cukat, ale potom se zklidní. Vítr skoro nefouká a počasí je dobré. Pokud vyrazíš, zítra budeš ve Wo Wakume, ale budeš muset jet tryskem, což bude problém. Nejen že nemáš rád koně, ale zdá se, že kůň tě nemá také moc v lásce a zdá se, že dokáže vycítit tvé černé umění a zdá se, že se mu to nelíbí, stejně jako tvůj nemrtvý služebník. |
| |
| Daniel Neznámo kde Jen co se vyjádříš, dívka jen prskne a pomyslí si cosi nehezkého. Ani tvé uklidňování jí moc neuklidní a zdá se, že nemá žádný účinek. Pak přes ní přehodíš svůj plášť a i přes houstnoucí tmu uvidíš, jak se trochu usměje a slabě pookřeje. Vypadá už rozhodně klidněji. Když se zvedneš, chce tě zastavit a něco ti říct, ale ty to zamluvíš a odcházíš kamsi do tmy. Z jejího posledního výrazu nevíš, jestli se víc bála o sebe, nebo o tebe. Před tím jí ale věnuješ hřejivé obětí a ona ho vroucně obětovala. To ti dalo trochu energie k ponoření se do tmy. Rozhlížíš se, chvíli vidíš, ale ta vzdálenost se nějak zkracuje, až nevidíš vůbec. Říkáš si, jak je tohle vůbec možný, jako kdyby před tebou nic nebylo. Když se otáčíš znovu nic nevidíš a pomalu zjišťuješ, že bez ohně, nebo jiného světla se k dívce nedokážeš vrátit. I přes to jsi klidný, máš rád tmu a tak nezačneš panikařit, jako by to dělala většina lidí. Chvíli tápáš ve tmě a chce se ti upozornit na sebe, aby ti dívka odpověděla, ale pak tě napadne, že by to mohlo odhalit vaší, nebo tvojí pozici, pokud je někdo v okolí. Chvíli jen tak bádáš ve tmě a pak ti dojde, že nesvítí měsíc, hledáš ho po obloze, ale on tam není, jako kdyby nikdy neexistoval, to vysvětluje tu absolutní tmu. Šramot z levé strany tě přinutí se instinktivně přikrčit, i když v takové tmě ti to může být k ničemu. Pak uslyšíš kroky. Jsou těžké a krátké. Chvíli posloucháš a zjistíš, že jich je víc, odhadem tak kolem pěti. Čtyři jsou rychlejší, lehčí a nepravidelné. Víc z toho nevyčteš. |
| |
| Ve spárech temné noci Postávám na místě a zhluboka nasávám vzduch. Cítím jak se mi pod oblečení pomalu dostává slabý chlad což mě nutí sem tam přecházet nebo si občas trošku poskočit abych se zahřál. Trošku začínám po chvíli litovat že jsem se od dívky vzdálil. Tahle noc je skutečně temná a mrazivá. Možná na jejích slovech skutečně něco bylo. Mihne se mi hlavou a trošku nejistě se ohlížím po okolí. Jak tma s každou chvílí houstne víc a víc. Až nakonec nevidím nic. Vůbec nic. Jako kdybych byl uprostřed temného prázdna. A skutečnost že bez ohně nebo nějakého znamení se nedokážu vrátit mě "potěší" ještě víc. No dohajzlu. To jsem to zase dopracoval. Pomyslím si ale zůstávám naštěstí klidný. Miluju tmu. Tma byla vždy mým skvělým spolupracovníkem při různých vraždách a loupežích. Proto jsem ještě nezačal panikařit. Pokleknu k zemi a snažím se na ní najít něco... nějaký odrazový bod který by mi pomohl se vrátit. Ale nic nemůžu najít. Pak se krátce teda zadívám i na oblohu ale fakt že nesvítí měsíc, ani nevidím žádnou hvězdu, mě rozhodí zas o něco víc. Tak tomuhle se říká bejt skutečně v pr... Nakonec jen stojím na místě a dívám se do neznáma. A pak zaslechnu ty kroky. A pak další a další. A to mě trošku vyděsí a znejistí. Přikrčím se a okamžitě sáhnu po jednom svém meči. Druhá ruka spočine zas na dýce. A jen vyčkávám. Na oči se spolehnout nemůžu tak se teď spoléhám na uši. Vypadá to na společnost. Krásnou společnost. |
| |
| Velká západní cesta Už mě ta nekonečně zdlouhavá cesta lesem unavuje. Nemam nic proti cestování, ale nejsem zvyklí sedět celý den na koňském hřbetu a vozit se jak nějací pánové. Raději chodím pěkně po svých, ale v tuhle chvíli potřebuji být co nejrychleji u toho prcka a ochránit ho. Proč si mistr vymyslí takové úkoly zrovna v tuhle dobu......otrava.. Zrovna míjíme nějakou obchodní karavany, ale nijak zbytečně se u nich nezastavuji. Po chvilce je kůň unavený a tak si na chvíli udělám pauzu. Koni dám čerstvou vodu i něco k jídlu a teprve až se najím i já. Netrvá to nijak dlouho a tak během dvaceti minut jsem zpátky v sedle. Poklepu koni po boku a uklidňujícím hlasem na něj promluvím. "Neboj kámo, ještě kousek a pak už mě nebudeš muset vozit. " Už teď se těším, až najdu toho kluka a po splnění úkolu budu moct chodit zase po svých. |
| |
| Runu svazovač Temnot Země Ulgů Mrtvol ve městě je vážně jen pár set. Většinou jsou to bláznivý dobrodruhové, kteří se hnaly za bohatstvím a slávou a místo toho našli jen smrt a doživotní blouznění v této krajině. Postupně se začnou chodící mrtvoly objevovat a začnou tě vyhledávat. Jsou různě oblečeni, nebo to co z oblečení zbylo a různě se potácejí v mrtvolném rytmu tvé muziky. Víc než mrtvol tu nejspíš bude koster. Mrtvá těla se rychle rozkládají a zbývají jen kosti, které jistě také splní svůj účel, avšak vyvolat kostlivce bude mnohem těžší, než se jen tak zabavit oživováním mrtvol. Navíc oživlé mrtvoly jsou jen loutky a nemohou uchopit žádnou věc. Jen se plazí a bloumají sem a tam a čekají na tvé rozkazy. Všude okolo se válí spousta kostí, což ti zaručí dost ,, lidí ,, na všechny možné účely. Duchové by také nemuseli být zanedbatelní, jelikož mohou roztrhat člověka během chvíle a jsou skoro neslyšní a nepozorovatelní. Navíc každá z mrtvol či jiných mrtvých a nemrtvých bytostí v sobě má schopnost vyvolat nevýslovný strach v bytostech živých. Duchové jsou nejtěžší oříšek. Bude je těžké všechny spoutat do svých služeb. Některé z jejich duší jsou velmi silné a vyzařují velkou auru smrti a moci. Zvláště třeba král trpaslíků, bylo by dobré ho najít a zjistit v jaké je formě a poté ho zlákat a spoutat do svých služeb. Myšlenka nemrtvého krále pod vedením tvých vojsk tě v duši jistě láká, ale i to nebude tak snadné, jak se zdá. |
| |
| Daniel Neznámo kde A máš opravdu pravdu. Je to překrásná společnost tvé společnice na cestě za dobrodružstvím. Dívka tě chytne za rameno a ty jí málem zabiješ, jaká ironie, ale v této tmě se nic nedá předvídat a dívka se štěstím vyvázla bez zranění, když ses po ní rozmáchnul dýkou. Ke tvému štěstí si ona tvého výpadu nevšimla a tak ani neví, že si jí málem zabil. Aspoň ses ušetřil nastávající hádky o to, že si jí málem zabil. Výš jak reagují ženy a zvlášť na to, když je chce někdo zabít. Proto se ti dost uleví, když zjistíš, že si ničeho nevšimla. Do ruky ti dá otěže od tvého koně, které sotva vidíš a musíš je pevně držet, jinak je ztratíš v nenávratnu. ,, Musíme odtud zmizet. Cítím jejich přítomnost. Ten mrtvolný puch je skoro nesnesitelný. Ty báchorky měli pravdu, že se tu po nocích potulují mrtvoly. Musíme okamžitě zmizet, i když nevím jak, v této houstnoucí tmě, snad nás koně vyvedou. Pojedeme pomalu a co nejtišeji, tam kam nás koně povedou. '' Řekne potichu a slyšíš jak nasedá na koně. ,, Tak rychle, nemáme čas, jsou blízko! '' Pobídne koně a s lehkými kroky kopyt a zvuku jejich doléhání o trávu se rozjede bůh ví kam. |
| |
| Reigel Velká západní cesta Po dlouhé a namáhavé cestě dorazíš už za časných odpoledních hodin k rozcestí. V levo jde horší cesta do Vo Astur a Velká západní cesta pokračuje do Vo Wakume. Kůň je již unavený a tak tě svede kousek od rozcestníku a začne se krmit trávou. Pak uslyšíš hlas nějaké stařenky. ,, Ou ou, to je tíha, to je tak velikánská tíha. '' Rozhlédneš se, ale nikoho nevidíš. ,, Ach ach, to je moc velké břemeno, ach ach. '' Znovu se ohlédneš, ale pořád nikoho nevidíš, začínáš mýt pochybnosti, jestli je vše v pořádku. Pak hlas ustane a kůň se přestane krmit a znovu tě začne poslouchat. |
| |
| Nechtěná náhoda, útěk Jsem lovec. Zbytek kořist. Říkám si tiše v duchu mezitím co vyčkávám na první blízký pohyb. Čekám kde se co pohne. A odkud kdo zaútočí. A pak to přijde. Jakmile ucítím čísi ruku na rameni okamžitě se dýkou oženu po tom někom. V doufání že se mi podaří útočníka rychle zabít. Ale promáchnu do prázdna. A když pak zaslechnu ten hlas tak mě polije pot a vedro. Jo. Fakt jsem dostal strach. Holka jedna pitomá! Málem jsem jí zabil! Řeknu si vyděšeně v duchu a celý se při tom pomyšlení zachvěju. Ach, jak se mi jen uleví když naštěstí ani o ničem neví. Teď jsem té tmě nakonec přeci jen něco vděčný. A víc mě potěší otěže koně v rukou. Okamžitě je pevně chytím a přitáhnu se za ně blíž ke svému oři. Lehce a elegantně se vytáhnu do jeho sedla. Poté se nepřestávám držet poblíž dívky. "Pojedu první. Kdyby nám něco stálo v cestě..." Pronesu a pomalu se došourám kousíček před ní. Poté pobídnu opatrně koně a společně s ní se necháváme jejich smysli odvádět z temnot lesíka. "Za chvilinku budeme v bezpečí." Pronesu tiše k dívce s trochu až otravnou sebejistotou. Sám jsem o tom ale trochu pochyboval. |
| |
| Nový začátek- základní kameny pro impérium Chvíly sleduji tu bandu kostí a mrtvého masa, jak se snaží splnit vše, co jsem zadal na kvér správci. Když o tom tak přemýšlím, začnu mít pocit, že bych měl jít do vších řad temnot, než jsou dočasné loutky a hromádky kostí. Duchové, no ovšem. Bylo by to sice nároné, ale kdo se pak postaví do cesty armádě duchů, které v mžiku roztrhá vše živé. A potom, potom, no potom bude potom., bleskne se mi v hlavě virtuózní nápad, nad kterým se letmo zazubím. Když vykročím ven z hradeb doprovázený skupinkou kostlivců jakožto provizorní ochrankou, doběhne mne strážce s proškrtaným seznamem. Seznam Získat kontrolu nad doly Prohledat okolí Zajistit suroviny Najít krále Ulgů Když zahlédnu neproškrtný úkon, zprvu mne popadne vztek, že už první den plány vycházejí jen na 75%, ale pak se uklidním nad představou, že se to dá zvládnout. Zahodím tedy počmáraný pergamen a vyjdu vstříc pusté pláni země Ulgů. Porozhlédnu se kolem sebe a poté se na chvíli zamyslím. Když se mi podaří podmanit si zatracené duše, mohl bych je využít v hledání krále Ulgů... Poté už mlčky a sám vycházím vstříc jedné ze zatracených planin, kde se duchové nacházejí. |
| |
| Neznámo kde Tma. Obrovská temná díra. Nic než prázdno a tma. Ten pád musel být hodně tvrdý. Ani v nejmenším netuším, kde bych se mohl nacházet. Ne, už nejsem v lese. Není tu takový průvan, čerstvý vzduch a chládek. Je tu tu... Jak to říct. Vlhčí. Nepříjemné vlhko jako v nějaké jeskyni. Kdybych tak mohl vstát a rozhlédnout se. Najít místo, kde by byla trocha světla. Jen malý kousíček. Ale jsem tu jako uvězněný. Něco mě drží svázaného a na zemi. Lepkavé jako pavučina. Odporné. Tahle cesta nebude tak jednoduchá, jak jsem původně předpokládal. Ano počítal jsem s nástrahami, ale ne tolika. Ne tolika a ne tak nebezpečnými. A zrovna když jsem byl tak blízko. Je to schválnost toho proklatého osudu, který mě sem zavedl. Byl jsem na dosah. Téměř jsem se jí dotkl. A teď? Všechno se rozplynulo. Jsem uvězněný a ztracený. Kdo ví, jestli se vůbec dostanu zpět. Začíná se mě zmocňovat panika. Tahle bezmoc. Je tak deptající. Nepříjemná. Nemůžu se pohnout. Jen mé ruce jsou alespoň trochu volné. Pokusím se teda zašmátrat kolem sebe, jestli něco nenajdu. Jestli neobjevím slabinu v té odporné věci, která mě drží. Copak jsem nějaká moucha? Mám strach. Obrovský strach z toho, co se teď bude dít. Bylo by trochu nepříjemné zemřít na cestě za nesmrtelností. Ironie života. Avšak ten si s námi pohrává často. Občas až přespříliš. |
| |
| Velká západní cesta Jakmile dorazím na rozcestí, které rozděluje cestu do dvou směru, rozhodnu se udělat si na chvíli menší pauzu. Kůň je stejně už unavený a já ani nevím kam mam vlastně jed. Tohle je na nic, budu toho prcka hledat několik dnů a to už může být pozdě. Na chvíli si sednu na větší kámen a pozoruji koně, který se právě pase když uslyším nějaký hlas. To jsem blízko vesnice nebo co ???.......hloupost, tady nic nemá být tak co tu dělá nějaká babka ?? Zní to jako potulná stařenka nebo poutník a to je pro mě ideální možnost zeptat se na cestu. Zvednu se a rozhlédnu se kolem, jestli jí náhodou nespatřím. Pokud se mi nepodaří jí zahlédnout, promluvím dostatečně hlasitým hlasem, aby mě pořádně slyšela. "Háloo je tu někdo ?? potřebuji menší radu a pomoc pokud máte dostatek času" Nevím jestli se někdo ozve nebo ne ale, pokud by se opravdu ozvala, jednoduše se jí zeptám jestli nezná toho chlapce nebo alespoň neví, kde by mohl být. Jeho jméno znám a tak to nebude těžké ale otázka je jestli ho vůbec zná. To bych mě asi velké štěstí kdybych narazil na někoho, kdo toho chlapce zná...ale alespoň bych se nemusel vozit na tom zatraceném koni. |
| |
| Reigel Velká západní cesta Pořád se ohlížíš, ale nikoho nevidíš. Máš ale divný pocit. Pocit, který ti naznačuje přítomnost nějaké bytosti, která nepatří do tohoto světa. Ohlížíš se, ale nic nevidíš. ,,To je tak velké břemeno...Ach ach už více nemohu.'' Ohlédneš se za hlasem a uvidíš průhlednou bytost. Vypadá to jako stařenka. Táhne velkou nůši s dřevem do mírného stoupání, do kopce vedle tebe, pár metrů od tebe je ale jiná bytost. Má surový výraz a je oděn do koženého brnění a v ruce křečovitě svírá dýku. Tato bytost je také průhledná. Obě si tě nevšímají, ale ta v brnění ví o stařence s nůší. Po chvíli zase zmizí a v hlavě se ozve hlas slabé stařenky. ,, Pomoc, prosím pomozte mi.'' Pomalu si na tyto výjevy z říše zesnulých začínáš zvykat. Někteří nekromanti mají vidění, která mohou využít ve svůj prospěch, samozřejmě se říká, že duchové za svoji službu něco požadují na oplátku. Nic není zadarmo. |
| |
| Runu svazovač Temnot Země Ulgů Tvá síla pocházející z tvé úrovně nekromancie přitáhla na planinu pár ,,zvědavých,, duchů. Moc si z nich nepoznal co byly zač, protože byly jejich duše zdá se pořádně potrhané a pošramocené nějakou událostí. Zkrátka vypadají jako roztrhaný hadr, průhledný s obrovskými zuby a drápy a červenými nenasytnými kukadly bažícími po jediném. Po smrti a čerstvém mase. Jeden k tobě přijde blíže a začne něco komolit. ,,Proš ta přisít k dám? Ani se nehne a nečině se vznáší ve vzduchu. tvé snahy o jeho ovládnutí se však nedaří. Zdá se být nějak silný a odolný vůči tvé snaze, to může značit jen jediné. Tato duše musí být někoho velikého, nebo slavného, horší je, že z jeho zjevu nepoznáš koho. |
| |
| Země ulgů Procházím planinou a přemýšlím, zdali byl dobrý nápad. Proč jsem já chtěl jít hledat toho bohem zapomenutého trpasličího krále osobně. Vždyť to není ani můj styl, jít někam do pustiny nahánět nějakého mrtvého krále, o kterém jsem ani neslyšel. , béduji si tak trochu pro sebe a lákám na sebe mrtvé duše. Pár zvědavějších duchů přišlo ihned, co jsem započal mé volání, ale kupodivu to dost duší nechalo v klidu. Nechápu, proč ty duše zkoušejí nějaký odpor, vždyť jsou už dávno mrtvé a tak či onak je někdo jako já dostane pod svoji moc, dřív nebo později. , přemýšlím nad otázkami nekromancie když se ke mně pŕišourá jeden z mrtvých a zkomoleně promluví. Vypadá to, že i on je jeden ze silnéjších duší a to silné zaujme moji pozornost. Přicházím, abych s vámi sepsal dohodu, dohodu, ve které se mi zavážete službou a já vám dám možnost ukázat bytostem světla, že mi jsme ti, kteří mají vládnout., řeknu jistím hlasem zatracencovi. Poté se na chvíli odprostím od debaty a porozhlédnu se do okolí. Za poslední dobu jsem potkal dost duší, ale teď se to jimi kolem mne doslova hemží, což mne lehce znepokojí. Pokud dojde na spory, bude to těžší, než jsem předpokládal, ale nemyslím, že je zde dost zatracenců, kteří by byly schopni vzdorovat. |
| |
| Daniel Neznámo kde Dívka jen něco prohodí ve stylu: ,,Vždyť nevidíme ani na krok, tak jak chceš jet první, když ani nevíme kam?'' Pak už jen spoléháte na své koně. Po pár hodinách se tma doslova rozplyne a když se vzpamatuješ, zjistíš, že ještě pár kroků a skončili by jste na dně moře při skoku z útesu. Koně vycítily nebezpečí a tak včas zastavili. Dívka se rozhlíží a pak ukáže na jih. Kus od vás je na jihu stejně hluboký útes a na jeho druhé straně je další útes. Jako by tady pukla země a rozdělila se ve dví a oddálila se od sebe. ,, Už vím, kde jsme! To je Tol Vordune.'' Slunce opět ozáří pláň a za vámi se objeví čtyři jezdci. Jejich koně jsou neklidní a oni klidní, až moc. Dívka se otočí a spatří je. Rozhlédne se po únikové cestě, ale jste v rohu u útesů a jediná cesta je přes jezdce. Dívka se zahledí jednomu z mužů do tváře a vyjekne strachy. ,,Ale ano, dítě. Jsem to já.'' Řekne sebejistým hlasem postava oděná do černé róby s kapucí. Ukáže na vás a jeho ruka se zdá být trošku zašlá. Z rukávu mu vyjedou kosti rukou a v ruce mu zapraská, když na vás ukáže. Ostatní tři postavy shodí své černé róby a kapuce a shodí je na zem. Jsou to nemrtví. Jejich pronikavě červené oči se zaměří na tebe a všichni tři sesednou ze svých černých koní, které sdílejí jejich červené oči. Kostlivci obvykle nemají nic na sobě, ale tito jsou opravdu mistrovské dílo. Mají na sobě pevnou černě se blískající plátovou zbroj a v ruce třímají veliké sekery. Mají plátové i kalhoty a helmu. jediné jak si poznal, že jsou to nemrtví je kus lebky, která je vidět skrz helmu a tyto červené oči. S dupotem dopadnou na zem a připraví si sekeru. Dívka též sesedne a popojde kousek dopředu. ,, Ale to nemůže být pravda! To ne?! '' Na místě se rozpláče. ,, Ale ano mé dítě. Teď ví váš nepřítel vše a už začal dělat protiopatření. '' Mrazivě se rozesměje a dívce naskočí do očí slzy. ,, Strýčku! '' Vykřikne a udělá krok v před. Postava v černé kapuci si jí sundá a ty uvidíš ten zjev. Zdá se, že to byl kdysi muž staršího věku. Obličej má na půl kostěný a na půl mu tam visí maso. Jedno oko má červené a druhé mrtvolně bílé. Vlasy už nemá žádné. Postava sesedne z koně a tvrdě dopadne na zem. V tu chvíli mu upadne část tváře a dívka zajekne a sesune se na zem. Postava svými kostěnými pařáty zvedne kus masa a odhodí ho o kus dál. Udělá krok a spustí. ,, Přidej se k nám! Staň se jednou z nás a ovládneme svět! My spolu s mým pánem. '' Dívka nereaguje a bezvládně leží na zemi před svým koněm, zatím co se její strýček, nebo spíš to co z něj zbylo, snaží dostat k ní krok po krůčku blíže. Čím blíže je k ní, tím více natahuje na ní své kostěné ruce. Jeho doprovod zatím čeká u koní. Avšak, nemrtví válečníci tě doposud nespustili z očí. |
| |
| Agetiaem Rheephess Neznámo kde Snažíš se, ale nedaří se ti to. Nezbývá než čekat...Po pár hodinách se ti pomalu vrátí zrak a ty se ihned rozhlédneš. Zdá se, že tvůj odhad byl správný. Jsi v jeskyni. okolo je trochu šero, ale rozeznáš, že si v kamenné jeskyni, kde je po podlaze rozsypána spousta masa a kostí. No a to co tě tak lepilo a chladilo nebyla pavučina, ale nějaké hodně velké sliny. Tvé ruce jsou svázané a po pár nepodařených pokusech se ti nepodaří se osvobodit. Pak ale spatříš východ z jeskyně. Je to jen malé světlo, ale zjistíš, že u vchodu stojí dvě postavy. Nedokážeš je rozlišit přes tu tmu a kontrast světla. Bolí tě hlava. Napadne tě, že by ses mohl uvolnit, přes nějaký ostrý předmět, kost, nebo kámen. Okolo se povaluje spousta takových předmětů, avšak bys musel překonat kameny, vrstvu masa a v neposlední řadě hromadu slin, která tě asi konzervuje ,, na potom '' . |
| |
| Uličky Podaří se mi utéct. Ale naneštěstí přímo do náruče - hádejte komu? Ano, správně, mému zaměstnavateli. Nechám toho kreténa nadávat. Jsem sice profesionální vrah, ale ne profesionální sebevrah. Mísí se ve mně strach s nenávistí. Klečím v miniaturní uličce a masíruju si krk pohmožděný silným škrcením. Tol Vordue. Zabije mne. Má vlastně recht - buď mne zabijou tihle kreténi, nebo ten druhý. K zblití. Hnusnej svět plnej odpornejch a buzerujících sket. Jak si přejete, pane. Už se to víckrát nestane. Budu zabíjet jako o život. Mumlám do prázdna. Nepochybuju o tom, že mne slyší. Hele, kůň. Nebezpečí, jistě. Zabije mne tenhle chlap, nebo můj šéf? To je přece jedno. Nesnáším svět. Pečlivě se rozhlížím, počkám, dokud není na ulici relativně prázdno. Tasím zbraň. Plížím se tiše, dokud neslyším dech oběti. Snažím se odhadnout, kdo to asi je. Zezadu jej chytím pod krkem a trochu přidusím, aby nemohl křičet, a několikrát ho dýkou bodnu do zad tak rychle, že nemá ani příležitost se bránit. Pokud vše vyjde, zatáhnu tělo do postranní uličky a zběžně jej prohledám. |
| |
| Ve společnosti nemrtvých Jaká je to jen úleva když konečně tma opadne ale o to víc mě pak vyděsí pohled do zející prázdnoty obrovských útesů. Nebýt našich koní. "Haha. Tak tohle bylo vážně štěstí." Zasměju se a poohlédnu se po své společnici. Je radost vidět jí zase do tváře. "Tol Vordune? Páni. To jsme dojeli vážně daleko." Prohodím a krátce se ohlédnu na otevřené moře. Zhluboka se nadechnu mořského vzduchu a pak kouknu na svojí společnici. Zadívám se směrem kterým kouká ona a dost ve mě zamrazí když zahlédnu čtyři jezdce. A podle reakcí dívky to nevypadá na přátele. "Co to má sakra znamenat?" Okamžitě sáhnu po mečích ale pohled na tři válečníky mě zastaví. Až teď si je lépe prohlédnu a div mi překvapením nespadne čelist. Nemrtví? Pitomí nemrtví? Pomyslím si a jen se poohlédnu zase na dívku. A po jednom bastardovi který je jí nejblíž. Mlčky poslouchám jejich rozhovor. Aspoň chvíli. Sesednu také z koně a udělám k nim pár kroků. "Tahle chcíplá zrůda je tvůj strýček?" Pronesu nevěřícně a zadívám se hodně znechuceně na mrtvolu když odhalí svůj zjev. Dost mě bolí když musím vidět jak dívka trpí. Kapka mého hněvu ale dopadne jen co uvidím jak se ubožačka sesouvá k zemi a ten chcípák se po ní natahuje. Je to sotva vteřinka. Hodně rychle tasím jeden meč a oženu se jím po kostlivcově ruce. Následuje otočka a rychlé tasení druhého meče který skončí na jeho ... krku. "Táhni zpátky do hrobu odkud jsi přišel ty odporná, chcíplá zrůdo! Tahle už je moje a jestli jí chceš budeš mě muset nejdřív zabít!" Pronesu tiše a hodně naštvaně. Pak meče složím ale následně obratně kostlivce kopem na jeho hrudník odkopnu dozadu. Pak se jen skrčím a čekám kdo půjde první na útok. |
| |
| Chci aby mi napsal každý, kdo chce pokračovat, že chce pokračovat :D , do 4.12. večer, kdo do této doby nenapíše, mažu ho a nebudu se s tim párat. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR