Chaos - 13. srpna 2017 12:48

V rozlehlých hvozdech svíjí se zatracenci lovení nestvůrami, které zplodila temnota halící tento kraj. Už tak vzácné cesty jsou pohlcovány lesem, neprostupnou džunglí, ve které přebývají jen nejšílenější lovci a jejich nebohá kořist. Jen málo lidí pokouší se v tomto kraji vydobýt si živobytí, lidé, kteří nemají kam jít, přivázaní k půdě, neboť je to to jediné málo, které mají. Leckdo pokouší se zkrotit divokost této hornaté pustiny, temné vlivy upírských baronů a svaté misie fanatických křižáků, stejně jako bandité, šlechtici i obchodníci, doufají v bohatství zakleté země. Avšak uprostřed temnoty, jako ve středu nejhorší bouře největší klid, lze nalézt mír. Z nekonečného prokletí ukout stejně silné požehnání, projít peklem a dokráčet do nebes. Uprostřed temnoty dívka, vydána napospas vlivům, které dalece přesahují její vlastní chápání. Stane se novým zvěstovatelem naděje nebo krotitelkou a paní zla? Zemře neznámá nebo provždy změní svět?

Chaos - 13. srpna 2017 13:33

Plížící se Temnota Zpočátku se zdál útěk jednoduchý. Nikdo tě nepronásledoval. Měla jsi pár měďáků, dost na to abys přesvědčila hostinské aby ti dovolili spát ve stájích. Tam, ve společnosti štěnic a blech, jsi trávila noci a snila o štěstí a kráse, o životě, který ti byl upírán, o nespravedlnosti, kterou bylo třeba napravit. Lidé, které jsi potkala, nezdáli se jako z tvých snů. Muži stejně hrubí jako zoufalí, shrbení a nepřátelští, až děsivě podobní strážím tvého otce. Ostatní pak ještě znavenější, tváře propadlé, poznamenané životem, znetvořené nehodami, zjizvené nemocemi. Potkala jsi v malé vesnici kazatele, který jediný se nezdál být těžce zkoušený životem. Divým a rozzuřeným hlasem kázal o lidské zkaženosti. Přespala jsi a rychle jsi pokračovala v cestě. Nepřemýšlela jsi, kam zamířit. Následovala jsi cestu a volila dle svého srdce. Temné lesy, kolem tebe tě nijak neděsily. Staré kmeny a pokroucené křoviny nebyly nic než doménou lesa a nemohli tě vystrašit. Dosud jsi měla štěstí. Ale nyní se začíná stmívat. V dohledu není žádný hostinec a cesta se klikatí jen hlouběji do lesa. Přemýšlíš, kolik času jsi asi za svůj život strávila v lese v noci... není ho tolik, kolik bys chtěla a nikdy jsi nebyla sama. A jak se stíny prodlužují, váháš, zda se neutábořit na noc, avšak cosi tě žene dál. Mrazení v zátylku. Pocit pronásledování. Někde tam, daleko za tebou, je život, který ses rozhodla opustit. Jsi přesvědčená, že to je to, od čeho prcháš. Ale jak temné stíny přebíjí světlo, začínáš váhat. Slunce mizí a brzy nebude dost vidět ani na rozdělání ohně... S přibývající nocí se stává les více nepřátelským a ještě více tě žene dále do temnoty, vyhledat přístřeší. Už jsi daleko od kraje, který znáš. Je zde vůbec nějaké obydlí, kde bys mohla spočinout? Hlavou ti zní slova starého lovčího na panství. Hvozd v noci nezná přítele...

Olivia "Liv" Evans - 13. srpna 2017 14:36

Temný hvozd Svět za hradbami tvrze není takový, jak jsem si ho představovala. Lidé jsou stejně udření, špinaví, mrzutí a nepříjemní jako ti, které jsem doteď poznala. V zádech mě stále mrazí ten plíživý pocit pronásledování. Nutí mě neustále se otáčet. Raději se nikde dlouho nezdržuji. Raději s nikým nemluvím. Přespím, koupím si nějaké jídlo a znovu se vydávám na cestu. Skutečně mě někdo pronásleduje? Nebo je to jen moje paranoia? Jídlo, které jsem si zabalila ještě doma, na cestu, je už dávno pryč. A i moje měďáky nějak rychle mrzí. Raději si na další jídlo nakradu pár jablek v sadu. Přichází večer a stíny se pomalu začínají prodlužovat. Cítím, jak mi za krkem sedí únava a sklání moji hlavu stále níž a níž. I můj kůň je už znavený, sotva se plouží. Oba dva si potřebujeme odpočinout. Za chvíli bude taková tma, že už nebude vidět na stezku. Sice nemám žádný určitý plán, kam se chci dostat. Ale zabloudit uprostřed lesa bych taky nechtěla. Nakonec jsem nucena zastavit, i přes nepříjemný pocit v zádech, který mi říká, ať raději pokračuju. Stezku křižuje potok. Seskočím z koně a vedu ho kus po proudu, dokud nenarazím na příhodné místo. Mýtina, kterou lemuje několik vysokých dubů. Uvážu koně odstrojím ho a nechám ho oždibovat listí z okolních stromů. Tráva tu bohužel neroste žádná a mě zbývají sotva dvě hrsti ovsa. Pro dnešek si bude muset vystačit s tímhle málem. Nasbírám nějaké dříví a po půl hodině snažení se mi podaří rozdělat oheň. Z cestovních vaků vytáhnu deku a jablka, která jsem nakradla a usadím se u ohně. Pustím se do své skromné večeře a ohryzky hážu koni. "Měla bych tě nějak pojmenovat." Můj vlastní hlas mě vyděsí. Tady v tichu lesa zní cize a nepřirozeně. Ale já si potřebuji s někým promluvit a můj kůň je alespoň ochotný poslouchat. Prohlédnu si temnou siluetu zvířete. Když jsem tehdy v noci prchala, příliš jsem nepřemýšlela. Osedlala jsem prvního koně, který byl k mání. Je to tmavě hnědý chlaďák s dlouhou srstí, velikými kopyty a mohutnou hlavou. Není to žádný sprinter, ale pravděpodobně by šel tak dlouho, dokud by nechcípnul. "Budu ti říkat Medvěd." Oznámím zvířeti své rozhodnutí. Reakce se ale nedočkám. Zvíře dál spokojeně přežvykuje. Obrátím se zpátky k ohni, přiložím do něj několik větví a zahledím se do plamenů. Vždycky jsem měla les ráda ale ve skutečnosti jsem ještě sama nikdy takhle nenocovala. Nebyla jsem si ohledně toho jistá. Oheň by ke mě mohl přilákat nežádoucí pozornost. Ale teď jsem za něj ráda. Světlo ve tmě. Za hranicí mýtiny, mezi stromy, tam, kam už světlo ohně nedosáhne, se může skrývat cokoliv. Ale tady v jeho světle jsem v bezpečí. Alespoň tuhle iluzi si nalhávám. Zabalím se do deky a lehnu si blízko k ohni. Na prsa si přitisknu dýku. "Kdyby se něco dělo, tak mě probuď." Zaúkoluji ještě koně a pak se propadnu do neklidného spánku.

Chaos - 13. srpna 2017 15:28

Kroky v temnotách Procházíš přes holé břehy dravého potoka, vlhká půda hrozí změnit se v bažinu, avšak naštěstí jsi nalezla svou mýtinu. Většina otravné lesní vegetace, nízké dřevnaté keříky a holé větve uschlých stromků, zde ustupuje na kousek rovné a čisté země, byť blízkostí potoka stále vlhké. Rozděláš prostý oheň, z suchých křovin naštěstí není těžké vytáhnout trochu tepla. Usadíš se a dáš se do malých jablek, získaných z několika pokroucených jabloní v sadu, který se pokoušel udržovat nějaký příliš optimistický ubožák v poslední vesničce, kterou jsi procházela. Kůň, vyzáblé a neduživé stvoření, se spokojeně pustí do všech ohryzků co mu dáš. Ač vypadá hladově a neodpovídá na tvá slova, působí alespoň spokojeně. Snad mu jeho medvědí jméno přidá na svalech, i když výdrž rozhodně medvědí má. Toho večera jsi usínala neklidně, schoulená blízko ohně, hledíc do poskakujících plamenů a snažíc se nemyslet na nekonečnou temnotou kdekoliv jinde. Jediná další věc, která ti mohla poskytovat jistotu, byla váha dýky v ruce. Každou mysl uklidní, má-li v ruce zbraň, jakkoliv efektivní. Když jsi upadla do říše snů, les kolem tebe se změnil v pokroucenou parodii sama sebe. Zpoza stromů na tebe hleděli bledé tváře tvého mrtvého otce, v lesích se ozýval smích a pláč, jakoby celý dvůr a všechny tvé city k němu byly jen pár kroků za tou neprostupnou temnotou. Cítila si, jak se o tebe otírá studený vítr vanoucí mezi stromy, ale v tvých snech byl dechem mrtvého otce, plným odporu. Cítila jsi se ztracená v nicotě, mokré chladné nicotě, svírající tvou duši a srdce ledovou silou... Probudil tě chlad. Oheň dohořel. Suché větve a kusy křovin ho nedokázaly udržet naživu. V ohništi se stále povaluje několik uhlíků. Těžká mračna kdesi nad tebou slibují déšť a činí tě téměř slepou. Uslyšela jsi ržání koně. Zněl poplašeně. Slyšela jsi, jak se hýbe v temnotách, dupot jeho kopyt, trhá sebou a pokouší se osvobodit z pevného uvázání. Znovu ržá. Jako ozvěnu jeho krokům slyšíš šustivé vrzání na zemi mýtiny, kroky, jen stěží hlasitější než šumění potoka. V temnotě něco je. Koňský zrak je mnohem lepší než oči člověka, ale němá tvář ti nepoví, co vidí. Jsi odkázána jen sama sobě, v temnotě. O tvá záda se otře něco ledově chladného a mokrého. V dálce mezi stromy zamihotá se světlo.

Olivia "Liv" Evans - 13. srpna 2017 15:53

Noční host Probouzí mě chlad ale já jsem přesto zalitá potem. Ještě stále mi v uších zní ten protivný smích. Musím zamrkat abych se zbavila obrazu mrtvého otce, který mám stále před sebou. Přízrak se rozplyne ale já jsem jako slepá. Tápám ve tmě, dokud se mi nepodaří najít dýku, kterou jsem upustila. Slyším koně, jak nervozně podupává a pokouší se osvobodit. Cítí nebezpečí? Vidí něco, co já ne? Otáčím se kolem své osy a málem upadnu na zem, když se mi nohy zamotají do odhozené deky. Srdce mi divoce buší. Les, který se mi za soumraku zdál ještě celkem přátelský se teď náhle proměnil v podivnou říši nočních můr. Vzpamatuj se! Napomínám sama sebe ke klidu. Už se chystám, že přikleknu k ohni a pokusím se ho znovu rozfoukat, když se za mými zády něco pohne. Otře se o mě a já ucítím vlhko a chlad. Hlasitě vykřiknu. Otočím se na patě a máchám kolem sebe dýkou ve zběsilé snaze zasáhnout...ať už je to cokoliv. Alespoň mé oči už stačily nepatrně přivykly temnotě. Zděšeně se kolem sebe rozhlížím, každý stín může skrývat útočníka. Každý pohyb větve, způsobený větrem, může být dýkou, která mi míří na srdce. Byla jsem neopatrná a teď tady umřu. Panika mi zatemňuje mysl. Rozeběhnu se z mýtiny pryč. Už nemyslím na vyplašeného Medvěda, ani na své věci rozházené kolem vyhaslého ohniště. Chci jen pryč. Ale větve mě chytají za oblečení a zpomalují mě. Jsou jako prsty, které se do mě zasekávají a odmítají mě propustit ze svého sevření. Mrtvé, kostnaté prsty. Prolétne mi hlavou myšlenka, která spustí další nával paniky. Opět mi vytane na mysl mrtvý otec, který mě pronásledoval ve snech. Je to snad jeho odplata za to, že jsem tak zbaběle utekla?

Chaos - 13. srpna 2017 16:28

Světlo v temnotě Tvá dýka něco zasáhla. V černé tmě jí cosi stálo na odpor. Za dýku tě začala táhnout neviditelná síla v temnotě. Ucítila jsi mrtvolně chladný sliz plazící se po tvé ruce. Chtěla jsi dýku pustit, ale sliz jakoby se vzepřel čemukoliv co bys chtěla udělat. Vypjala si svaly ve smrtelném děsu a vytrhla jsi oslizlou dýku z temnoty. Zahlédla jsi obrysy, lesklé a pokryté tlustou vrstvou slizu, avšak děsivě podobné člověku. Dáš se na útěk. Slyšíš jak ržání nabývá na zoufalosti, těžký dupot kopyt a zoufalé trhání hlavou. Jeho snaha o útěk se rozléhá lesem. O to děsivější je, když v momentu utichne. Zaslechneš tupou ránu o vlhkou zem. Nedbáš na to. Ve slepé hrůze utíkáš lesem. Čert vem koně, čert vem všechno, raději než kvůli tomu umřít! Jen se strachem se ohlédneš zpátky, ale temnota je stále stejně neprostupná. Ale jakoby pomalu ale jistě ustupovala. Cítíš teplo a světlo, proudící zpoza tebe, jako by se tvé bušící srdce měnilo v hořící pochodeň... Na rameno ti dopadne drsná ruka a otočí tě na druhou stranu. Světlo bylo docela přirozené, pocházející z potemnělé lucerny, ale nyní je důležitější osoba, která lucernu drží. Potrhané staré oblečení pokrývá pokroucené vyhublé stvoření. Obličej jako vyškrábnutý z tvých nočních můr, bledý a znetvořený. Levá tvář nejspíš kdysi dávno utrpěla v nějaké nehodě, je propadlá a plná nevyléčených jizev. Celý obličej je vyzáblý a kostnatý, ale ty oči, které tě sledují ve světle slabé lucerny... Jedno, hnědé, je docela normální, snad jen nepřirozeně malé. Druhé pak má duhovku bledou a zatímco hnědé ti hledí přímo do duše, to druhé, neživé, prohlíží si okolní temnotu a těká od stínu ke stínu. ,,Pojďte, slečinko, musíme rychle zmizet. Do světla nepolezou, ale už mi dohořívá svíčka," Mluví mumlavě, zatímco jeho živé oko pohybuje se pomalu, mrtvé sebou trhá ze strany na stranu. Silnou a hrubou rukou tě kulhavec vytrhne z křovisek, do kterých se ve zběsilém úprku zapletla. Poté se na místě otáčí a nijak se za tebou neohlíží. Rychlým pajdavým krokem prochází lesem a opatrně našlapuje aby se nezamotal do zrádných křovin plazících se těsně u země. Na zádech má krátký a velice široký meč, dost velký aby mu zakrýval většinu pokroucených zad.

Olivia "Liv" Evans - 13. srpna 2017 16:48

Světlo v temnotě Vytrhnu dýku, na prstech cítím něco vlhkého a slizkého. Jen tak tak, že se ovládnu a dýku okamžitě nezahodím. Dám se na útěk. Cítím, jak mi keře na několik místech roztrhaly oblečení, jak se jimi zběsile prodírám. Slyšela jsem různé historky o tom, co všechno žije v lesích ale nikdy jsem tomu moc nevěřila. Ostatně s mistrem lovčím jsme taky nikdy na nic podivného nenarazili. Jen divoká zvěř a ta před námi spíš prchala. Ale tohle je něco úplně jiného. Mám z toho pocit smrti, i když to je možná ještě dozvuk mého snu. Vyděšené ržání koně náhle utichne. Medvěde. Do srdce se mi zabodne ledový střep. Měla jsem ho odvázat. Něco mi ale říká, že právě Medvěd mi možná zachránil život. Ať už nás napadlo cokoliv radši to nakonec šlo po uvázaném zvířeti, než aby mě to pronásledovalo lesem. Aniž bych si to uvědomila, zcela instinktivně mířím za světlem, které jsem předtím zahlédla. Možná i proto mi najednou les přijde méně temný a děsivý. Pak mi na rameno dopadne ruka a já znovu vyděšeně vykřiknu. Dostal mě! V první chvíli ho chci bodnout. Ale pak si uvědomím, že za tou děsivou, pokřivenou tváří se neskrývá žádné monstrum. Je to jen člověk. spolknu další výkřik a ruku s dýkou nechám klesnout k boku. Muž mě vyzve abych ho následovala. Matně si uvědomuji, že mluvil o tom, že do světla nepůjdou. Rychle ho následuji. Ani omylem tady v té tmě nechci zůstat sama. "Co jsou zač? Zabilo to mého koně." Hlas se mi chvěje. Stále ještě na sobě cítím slizký dotek. Kdo ví, jestli se toho pocitu kdy zbavím.

Chaos - 13. srpna 2017 17:28

Krokem skrz temnotu Muž se nervózně rozhlíží po okolní tmě a pokouší se zrychlit, aniž by zakopl a zapletl se. Když uslyší tvojí otázku, zamumlá si spíše k sobě, než jako odpověď... ,,Čert ví! Ve světle nejsou vidět, potvory jedny. Jak vás dostanou do tmy, už neutečete. Žijí na potoce, teda nikde jinde nikoho ještě nenapadli." Otočí se přímo k tobě a pohlédne ti, pro jednou oběma očima, přímo do tváře. ,,Ten kůň pro ně byl lepší sousto než vy, slečinko." Dal se znovu do kroku, dále se rozhlížel a působil až paranoidně, stále kontrolující každý strom a každý stín. Vidíš jen, jak se jeho oči kroutí, nezávisle na sobě, ze strany na stranu a hledají náznak čehokoliv v temnotě noci. Hledají snad sliz a očekávají podivné mrtvolně chladné lesknoucí se ruce, které se natáhnout do mizícího světla a zpečetí váš osud? Klopýtneš a zaváháš s dalším krokem, umírající světlo lucerny se vzdálí a ucítíš ledové obětí tmy, která tě pronásleduje. I šumění potoka se může zdát hrozbou. Dohoníš kulhavého muže a vyjdete k větší chalupě uprostřed temného lesa. Vede k ní stěží viditelná cestička, snad směrem k původní cestě, jsi-li to schopná určit. Skrz těžké okenice chalupy prosvítá několik překrásných paprsků světla. Kulhavec ztěžka otevře dveře skoro tak pokřivené, jako je on sám a nekompromisně tě vtáhne dovnitř. V hlavní místnosti chalupy plápolá obrovský oheň v krbu, vyzařující překrásné a nekonečné teplo. Místnost je prázdná, až na muže schouleného na lavici u jednoho ze dvou hrubě stlučených stolů po stranách místnosti. Je překrytý chabou pokrývkou a i když je hned u ohně, zimničně se třese. Mezi praskáním ohně postřehneš pár tichých stenů. Za tebou se ozve těžká rána, když muž zavře dubovou závoru. Zhasí lucernu a pověsí jí vedle dveří. Poté dojde k ohni a začne si o něj hřát ruce. Právě teď se ti nijak nevěnuje, nejspíš je rád, že vyvázl živý, podobně jako ty. Místností se linou nijak příjemné pachy, vše včetně zatuchliny, plísně a alkoholu, většina je ale přebita kouřem, který občas utíká z krbu.

Olivia "Liv" Evans - 13. srpna 2017 17:47

Zachránce Klopýtám za ním tmou a cítím, jak se na mě přenáší jeho nervozita. Co když to nestihneme v čas? Co když lucerna zhasne? Najdou si nás a zabijí. Jeho odpověď, že netuší, jak vypadají, protože na světlo nejdou mě vyděsí snad ještě víc. Když však spatřím světlo vycházející z chalupy, srdce mi rázem radostně poskočí. Koho zajímá, co bude zítra. A jak se dostanu dál, když jsem přišla o svého koně. Důležité je, že v tuhle chvíli jsem naživu. Vejdu do chalupy a okamžitě cítím, jak mě teplo v místnosti objímá. Zhluboka se nadechnu. Nevadí mi smrad, který tu panuje. Pro tuhle chvíli jsem šťastná. Rozhlédnu se kolem sebe a všimnu si druhého muže schouleného u krbu. Nevypadá moc dobře a jeho sténání také nic dobrého neznačí. Uvědomím si, že v ruce stále svírám dýku. Teď na světle vidím, že je skutečně obalená nějakým slizem. Znechuceně se zašklebím a pak sliz otřu do nohavice a dýku zastrčím za opasek. Přistoupím k teplu ohně za oběma muži. "Děkuju, že jste mě zachránil. Ale, kdo jste?" Prokřehlé prsty natáhnu nad plameny. Stále si po očku svého zachránce prohlížím. Kdo u všech bohů může žít takhle hluboko v lese? Jedině šílenec. Teď už rozumím pachu alkoholu. Asi jediná možnost, jak tady přežít a nezbláznit se. "Proč jste vlastně byl venku?" Tahle otázka mi taky už chvíli vrtá hlavou. Žádný rozumný člověk by přece nešel ven, když ví, co se tam pohybuje za monstra. Já bych tedy rozhodně nešla. Jenže já netušila, jak moc nebezpečným se les v noci stává. A ještě jsem si já hloupá ustlala přímo u vody abych byla hned na ráně. To, co se mi prve jevilo jako rozumné a logické, se najednou zdá dětinsky hloupé. Kdyby mě Medvěd neprobudil, tak už jsem pravděpodobně mrtvá.

Chaos - 13. srpna 2017 18:47

Kdo žije uprostřed lesa? Překrásná síla ohně ti prohřívá ztuhlé prsty a pomalu ale jistě zahání události těch několika strašných okamžiků, ač některé pocity, kdy tě sevřela ledová ruka strachu, zůstanou a budou tě strašit v nočních můrách. Alespoň už to nebude tvář tvého otce. Otázka jen je, zda to nebude ještě něco daleko strašnějšího. Máš také čas si lépe prohlédnout svého zachránce i druhého muže, který s ním sdílí toto nuzné obydlí. Ve světle ohně se nezdá tvář kulhavce tak znetvořená, jeho oko však stále působí nepřirozeně a nijak se nehýbe. Když si nyní blíže k oběma mužům, síla zápachu alkoholu ti zvedá žaludek. Jak ale zjišťuješ, tvůj ,,zachránce" je daleko méně prosáklý než ten druhý, jehož tvář jsi nyní zahlédla. Je plná nejhoršího děsu a strachu, mrtvolně bledá a protáhlá, vypadá více jako duch než jako živý muž, jeho kůže je nazelenalá a jeho pohled je děsivě fixovaný na oheň. Kulhavec, ve chvíli kdy se ptáš, tě odtáhne dál od ubožáka, ležícího na lavici. Promluví chraptivým šeptem. ,,Jsem Unghelt, alespoň tak mi říkají lidi, co mě znají. Žiju tady, protože někde žít musím." Dál mlčí a sleduje oheň. Pomalu sundá ze svých zad podivný široký meč a opře ho o stranu lavice, na jejímž konci se usadí a dále si nahřívá ruce. Takto stojíš v uličce mezi dvěma lavicemi, na jedné třesoucí se muž s prázdným ale upřeným pohledem, na druhé kulhavec Unghelt. Když se zeptáš, co dělal v lese, na moment zaváhá. Všimneš si, jak odvrací oči. Mluví dál, chraplavým šeptem. ,,Zachránil jsem ti život, tak se moc nevyptávej. Každou noc tam někoho dostanou. Občas najdu na břehu potoka do běla ohlodané kosti. Někdy ani to ne. Jestli budeš chtít, můžem se tam ráno podívat, jestli tam zbylo něco z tvejch věcí. Ve dne je to potok jako každý jiný, vody sotva po kolena..." Rozhlédne se kolem a mávne rukou k almaře, které sis nevšimla, neboť je v opačném rohu místnosti, u dveří jsi byla příliš zaujata ohněm. Unghelt změnil téma rozhovoru. ,,Je tam trocha chléb. Můžeš si dát, jestli chceš. Voda je ve džbánu tady na stole. A možná si dej ještě k tomu taky loka, na to aby se ti přestaly třást kolena..." Při slově voda tě zamrazí, ač by se ti ještě toto ráno možnost strachu z vody zdála směšnou. Vedle vody je také velká láhev něčeho, co jistě musí být nějakou odporně silnou pálenkou. ,,Můžeš spát tady, nebo v podkroví. Být tebou, moc bych ven nechodil, ale to ti snad nemusím říkat," dopoví a zachechtá se. Všimneš si, že z místnosti vedou dvoje dveře, jedny víceméně jen prázdný rám, za kterými jsou vidět temné dřevěné schody a druhé, masivní dubové vedoucí do místnosti nebo místností, které zabírají zbytek přízemí. Celá budova působí spíš jako obydlená zřícenina než jako pořádné stavení, alespoň zevnitř. Jak se zdá, ten, kdo tuhle skrýš opravuje, se stará především o to, aby venku zůstalo venku a to co je vevnitř ho tolik netrápí.

Olivia "Liv" Evans - 13. srpna 2017 19:04

Poustevník Unghelt Mýlila jsem se, když jsem si myslela, že mi pach alkoholu nebude vadit. Druhý muž je zřejmě pořádně naložený v lihu. Odstoupím od něj ale stále zůstávám v blízkosti ohně. Obrátím se na Unghelta. Na mojí otázku neodpověděl ale i tak jsem mu vděčná. Ať už dělala v lese cokoliv, zachránil mi život. "Já jsem Thyrra." Představím se a zvednu ze stolu lahev s pálenkou. Přičichnu, protože loka něčeho silnějšího bych teď uvítala. Velmi rychle si to ale rozmyslím, tenhle utrejch by mě taky mohl zabít. Dojdu k almaře a vezmu si krajíc chleba. Přeci jen moje jablka mě příliš nezasytila a už jsem se naučila neodmítnout žádné jídlo, které mi někdo nabídne. Kdo ví, kdy se zase dostanu k něčemu dalšímu. Posadím se vedle Unghelta na lavici a okusuju krajíc. "Medvěda je škoda, nebyl to špatný kůň." Zírám do plamenů. Ani nevím, jestli jsem ta slova směřovala svému zachránci, nebo jsem je prostě jen chtěla říct nahlas. "Ráda bych se tam zítra podívala, jestli mi tedy ukážeš cestu. Nemám moc věcí ale určitě bych našla pár měďáků abych se ti nějak odvděčila." Natáhnu se po džbánu s vodou a napiju se. Po zádech mi přeběhne mráz. To se odteď budu bát vody? Radši od sebe rychle džbán odstrčím. "Půjdu si lehnout nahoru, jestli ti to nebude vadit." Radši bych zůstala blízko ohně ale smrad v místnosti je nesnesitelný a pravděpodobně bych vůbec neusnula. Zvednu se a podívám se na něj, jestli nic nenamítá. Pak zamířím k dřevěným schodům.

Chaos - 13. srpna 2017 19:42

Na dobrou noc... Na tvé představení jen přikývne, jeho hlavním zájmem se opět stal plápolající oheň, do kterého hledí. V rohu má zásobu dřeva, která určitě bude stačit na celou noc. Natáhne se k ní a přihodí do ohně poleno. Chleba je suchý a už nejspíš zažil lepší léta, ale není plesnivý a sníš ho spokojeně, jsi koneckonců docela vyhládlá. Je do černa tmavý, těžko se kouše a leží ti v žaludku jako kus kamene, ale je příjemné, nemít po delší době pocit prázdného břicha. Neforemný chléb má dokonce na sobě trochu kmínu. Na tvou poznámku o koni Unghelt reaguje bez jakékoliv účasti. ,,Lepší mrtvý kůň než mrtvá ty. Vyvázla jsi ještě dobře. Můžeš to vzít tak, že ti zachránil život, jestli ti to uleví," řekne s pokrčením rameny. K otázce se usměje a ve znetvořené tváři snad vidíš i trochu laskavosti. ,,Dojdem tam, ale s penězma se netrap. Lidi jako já pro ně moc užití nemaj." Když se zvedneš, pomalu se zvedne i on. Jak si všimneš, meč nenechá u lavice, ale vezme ho do ruky. Obrovskou zbraň nese v ruce jako by to bylo párátko. To zkroucené tělo je silnější než vypadá. ,,Měl bych dát do té lucerny novou svíčku," zadumá si pro sebe. Chvíli jdete vedle sebe, když chceš uhnout k temným schodům, přitáhne tě k sobě a promluví temným, stále chraplavým a hrubým šeptem. ,,Není dobře, že tu budeš spát, o téhle noci ze všech. Ale nemůžu tě vyhnat ven a nechat lesu na pospas. Před spaním něčím zablokuj poklop nad schodama. Je možný, že tady ráno nebudu. Kdyby to tak bylo, nezdržuj se tady ani minutu a zmiz odsud." Poté ti vrazí do ruky svíčku a křesadlo, sebere lucernu z háku u dveří a odkulhá zpátky ke krbu. Když se za ním podíváš, nijak se na tebe neohlíží, ale uvědomíš si, že třesoucí se nebožák už se nedívá do ohně. Upírá svůj k smrti vyděšený a hrůzy plný výraz přímo na tebe.

Olivia "Liv" Evans - 13. srpna 2017 19:58

Varování Jako opařená stojím, v jedné ruce svíčku v druhé křesadlo a vyplašenýma očima hledím na Unghelta. Nemám nejmenší ponětí, jak to myslel, ale najednou mi přijde, že bych dost možná byla radši venku v lese. Rozechvělá začnu šplhat nahoru do podkroví. Tady je cítit zatuchlina ale po jeho slovech bych v dolní místnosti nezůstala ani vteřinu. Zapálím svíčku a postavím jí na zem. Pak se rozhlédnu kolem sebe. Podle jeho instrukcí zavřu poklop nad schody a chvíli hledám, čím bych ho ještě zatížila. Nakonec na něj přitáhnu několik beden, které se tu válí. Teprve když mám pocit, že jsem "v bezpečí" prohlédnu si půdu. Nic moc tady není. Prkny v podlaze sem proniká světlo ze spodní místnosti. Zvednu svíčku a dojdu až na druhý konec půdy, je tady několik starých, lehce páchnoucích pytlů. Ustelu si na nich a svíčku postavím kousek od sebe. S trochou štěstí by mohla hořet po zbytek noci. Schoulím se na svém zapáchajícím loži a hledím do plamínku, jako kdyby to byla jediná věc, která mě nyní udržuje při životě. Dýku si opět přitisknu k hrudi, už jednou mě dneska zachránila. Doufám, že jí nebudu potřebovat znovu. Co tím Unghelt myslel? A proč jsem se tady měla zabarikádovat? Hlavou mi prolétají divoké myšlenky doprovázené strašlivými představami. Má to něco společného s tím nemocným mužem u krbu? Všechny smysly mám napjaté, snažím se zachytit jakékoliv zvuky ze spodní místnosti. Přesto mi přijde, že je všude klid. Poprvé od mého útěku mě napadne, jestli jsem neudělala chybu. Jistě, lidé na mě byli zlí, ale pořád to byli jen lidé. Věděla jsem, proti čemu stojím. Teď nevím nic a jsem vyděšená jako ještě nikdy v životě. Nakonec se mi i přes sžíravý strach podaří znovu usnout.

Chaos - 13. srpna 2017 20:33

Noc v temnotě V místnosti pod tebou je mrtvé ticho. Ale jak se ti zavírají oči únavou upřeně hledíce na plamínek svíčky, propadneš se do neklidné náruče snů. Mihotavý plamínek se mění na ďáblíka tančícího na knotu svíčky. Démonek se, bohové vědí proč, strašlivě šklebí. Máš pocit, že se ti vysmívá, jak tančí na tenounkém hořícím vláknu. Cítíš se tím malým plamenným stvořeníčkem pokořená, protože jsi mu vydaná na pospas. Tvář malého ďáblíka nabere lidských výrazů a promění se v tvého otce, nelidsky rozšklebeného. Svíčka jako by byla obalená tím mrtvolným slizem z řeky, jako by tvůj otcovský démonek tančil na té hrůze, kterou jsi prožila. Jako bys znovu cítila chlad temnoty objímat tě a stahovat hlouběji a hlouběji do nicoty, jediné, úzké lanko, držící tě nad vodou, malý ďábel skotačící veselostí nad tvým zoufalstvím. Ale cítíš teplo sálající ze spodní místnosti, abstraktní spojení se skutečností, malý krůček ze snu. Když si teprve to teplo uvědomíš a začneš si ho užívat, snový démonek se na moment zastaví. Sklopí hlavu a vypadá pokořeně. Pak jí ale zvedá a dívá se na tebe protáhlá a smutná tvář nemocného muže, tvář chudáka, tvář zatracence, tvář beznaděje. Zvedá se dál a dál a roste přes celou půdu, naráží do stěn... těžké tvrdé nárazy- Trhneš sebou. Někdo se dobývá na půdu. Neslyšíš žádná slova, žádné vzdechy či volání, jen jeden náraz za druhým. Slyšíš jak je těžké dřevo namáháno, skřípe a začíná praskat, ale krabice ho drží na místě. Nárazy nepřestávají, nesílí ani neslábnou, jen pořád vrážejí do jediné bariéry mezi tebou a čímkoliv co se k tobě dobývá... Je to příšerné. Jen těžko můžeš něco dělat, než poslouchat jeden náraz za nárazem. Ale pak, zcela bez varování, ustanou. Celá chalupa se stane nepřirozeně tichou. Svět jakoby se zpomalil, jediné co zní do temnoty je splašené bušení tvého srdce. A pak, chraplavý šepot. ,,Thyrro, Thyrro, otevři! Otevři! Potřebuju pomoct!" naléhá Unghelt. Šepot přichází od těžkého poklopu a je pln úzkosti.

Olivia "Liv" Evans - 13. srpna 2017 20:47

Démoni Tolik toužím po bezesném spánku ale toho se mi nedostává. Teď už to není jen můj otec, kdo mě chce pronásledovat v mých snech. Nemůžeš mi dát pokoj?! Chce se mi křičet ale je to jen sen a já nemůžu. Nevím, co je skutečné a co je realita. Jak se tvář mého zachránce zvětšuje, jsou rány čím dál silnější. Pak otevřu oči, tvář je pryč ale rány se ozývají stále. Na okamžik uvažuji, že bych se zvedla a šla si sednout na poklop. Zatížila bych ho ještě víc ale jsem paralizovaná strachem. Vytřeštěnýma očima sleduju, jak krabice poskakují. Co když povolí? Co když se dostane sem nahoru, ať už se zespoda dobývá kdokoliv. Pak najednou nárazy utichnou ale hlas, který se ozve, který volá moje jméno. Ten hlas, který mě prosí o pomoc. Je děsivý. Vlasy mi z něj vstávají hrůzou. Zavřu oči a zacpu si uši. Nemůžu! Nemůžu mu otevřít. Zní tak zoufale. Potřebuje mě. co když je zraněný? Co když mu ten druhý muž ublížil a on teď potřebuje mojí pomoc? Zachránil mi život a já budu příliš vyděšená na to, abych zachránila ten jeho. Zvednu se a udělám krok k poklopu ale pak se vrátím. Ne! Řekl mi ať se tu zavřu. Určitě to neřekl jen tak. Musím počkat do rána. Znovu se položím a očima hypnotizuju poklop. Prosím, ať už je dole ticho.

Chaos - 13. srpna 2017 21:13

Temné ticho Jsi mučená prosbami o pomoc. Po chvíli ustanou a zpoza poklopu se ozývá jen tiché vzlykání a rychlé bolestné nádechy. Uslyšíš ještě jednu ránu, náraz do poklopu, poslední tón za kakofonií hrůzy. Ale po ní už je ticho. Naprosté ticho. Neslyšíš ani praskání ohně. Škvírami už prochází jen stěží šero, žádné teplé světlo plamenů. Jen díky nesmírné únavě upadneš do neklidného a naštěstí bezesného spánku. Nevíš jak dlouho jsi spala, ale skrz malé zabedněné okénko v podkroví prosvítá paprsek ranního světla. Stále jsi otřesená z událostí předchozí noci, ale z podkroví není jiná cesta než poklopem. V dolní místnosti je ticho. Začneš pomalu a opatrně odsouvat bedny a dostáváš se k poklopu. Všechno se zdá úplně stejné, jako jsi to v noci nechávala... Otevřeš poklop. Posledních několik schodů je pokrytých skvrnami zaschlé krve. Když se pozorně podíváš, zjistíš, že většina je jí na poklopu samotném. Odporný železný pach překrývá všechno ostatní a zvedá se ti z něj žaludek. Ve vší opatrnosti scházíš dolů, s dýkou před sebou, připravená se postavit čemukoliv. Místnost s krbem je stejná jako předchozí noci. Jen několik málo detailů se liší. Chybí Unghelt, například. A před vyhaslým ohništěm plným jemného popela sedí vzpřímeně nemocný muž ze včerejší noci. Nehýbe se, je strnulý a ztuhlý. Uděláš jeden, tichý, opatrný krůček. Jen kousek tě dělí od těžkých dveří. Závora je zvednutá. Do podlahy vedle dveří je hranou zaražený hranatý široký meč Unghelta. Další krok. Každé bouchnutí tvého srdce jako by se rozléhalo celou místností. Už jen pár kroků a pak můžeš vyrazit, celou svou vahou se vrhnout na dveře a utéct. ,,Thyrro." Zmrzneš na místě, ovládnutá panikou a strachem. Hlas je to podivný, není děsivý. Je melodický a připadá ti krásný. Není hlasitý, není v něm žádná výhrůžka. Promluvil nemocný muž. Otáčí se k tobě, aniž by se zvedal. Otáčí se pomalu, jako člověk zcela sevřený bolestmi, kterého bolí každý pohyb svalů. Hledí na tebe. Na jeho obličeji je grimasa trpícího úsměvu. ,,Už moc dlouho tady nebudu..." řekne zpoza svého úsměvu. ,,Co tě bolí na srdci, Thyrro? Mohl bych ti pomoci..."

Olivia "Liv" Evans - 13. srpna 2017 21:30

Kde je Unghelt? Krev! Železitý pach mě štípe v nose a zvedá se mi z něj žaludek. Rozhlédnu se po místnosti a s hrůzou několik vteřin hledím na meč zaseknutý do podlahy. Jak to říkal? Když tady ráno nebude tak mám urychleně zmizet? V té chvíli se ozve muž sedící u krbu a já málem vyletím z kůže. Doufala jsem, že se mi podaří vyplýžit se aniž by si mě všimnul. Teď stojím, s dýkou stále zdviženou a jen na něj zírá. Co je sakra zač? A proč mi z jeho slov a hlasu běhá mráz po zádech? Vrhnu rychlý pohled ke dveřím, on nevypadá, že by se zvládnul pohybovat moc rychle, ale musel to být on, kdo zabil Unghelta. Kdo jiný?! Prostě jen klame tělem. Nechci ho ale zbytečně vyprovokovat, takže nakonec zůstanu kde jsem. "Vy byste mi mohl pomoci? Ale já pomoc nepotřebuji." Vůbec netuším o čem to mluví. Jeho úsměv a jeho krásný hlas mi ale navzdory všemu přijdou skoro uklidňující. Na okamžik ztratím ostražitost a moje ruka s dýkou trochu poklesne. "Kde je Unghelt? A co se tu v noci stalo?" Mám strach slyšet odpovědi na tyto otázky ale moje zvědavost je větší. Prostě to ze mě vyletí dřív, než se stačím zarazit.

Chaos - 13. srpna 2017 21:46

Nic a nikdo Muž na tebe dále hledí a mile se usmívá. Když už nyní nemusí měnit své postavení a nemusí se hýbat, jistá část bolesti se z jeho tváře vytratí. ,,Každý potřebuje pomoct. Každý něco chce. Co bys chtěla, Thyrro, kdybys mohla mít cokoliv na světě?" Pomalu se začne otáčet, s tělem ztuhlým a neohrabaným. Nyní už se neohlíží ale sedí proti tobě. Nevidíš na něm nic zvláštního, je zabalený do tenké pokrývky. Na nohou má kvalitní jezdecké boty. Vypadá zdravěji, než včerejší noci, netřese se a zdá se méně vybledlý. Působí přátelsky, jako krásné ráno po odporné noci, osvěžení a uklidnění. Jeho hlas je v kontrastu k Ungheltovi, jehož hlas byl vždy plný chrapotu a drsnosti, jako by měl krk plný štěrku. Hlas jako pohlazení na duši i na srdci. Hlas, který dává zapomnění a který dává novou naději. ,,Unghelt odešel k potoku. Myslel jsem, že ti to říkal. Máš tu na něj počkat, dokud se nevrátí. Chtěl s tebou mluvit." Usměje se na tebe s láskyplností, kterou jsi neviděla dlouhá léta... tvář, které lze věřit, že všechno už bude dobré... ,,V noci se nic nedělo, drahé děvče, muselo se ti jen něco zdát. Většinu noci jsem spal, ale jednou jsi mě probudila. Házela jsi sebou nahoře. Noční můra?"

Olivia "Liv" Evans - 13. srpna 2017 22:13

Podezřelý Opatrně udělám krok ke dveřím. Očima stále visím na tom zvláštním muži. Je tak klidný, tak přátelský. Opravdu by mi chtěl pomoci. Cítím to z jeho hlasu i jeho očí. O to obezřetnějším jsem. Moc dobře si vzpomínám, že Unghelt řekl, že pokud tu ráno nebude, mám vypadnout. Navíc ta krev! Muž se tváří, jako kdyby tady žádná nebyla ale já jí jasně cítím v nose. Nemyslím si, že by byl Unghelt stále ještě mezi živými ale nerozumím tomu, co se tady v noci stalo. Nerozumím tomu a chtěla bych to pochopit. Ale jsem ochotná kvůli odpovědím riskovat svůj život? Utíkej! Utíkej dokud můžeš! Křičí na mě můj vnitřní hlas a já vím, že má pravdu. Udělám další opatrný krok směrem ke dveřím. "Možná bych se za ním měla jít podívat. Určitě šel hledat moje věci." Pokouším se aby můj hlas zněl klidně a nenuceně ale vkrádá se do něj náznak paniky. "Máte pravdu. Nespala jsem příliš dobře. Moje noční můry mě pronásledují skoro všude." Ta poslední věta je až děsivě pravdivá. Přesto se zvládnu usmát a opět postoupím ke dveřím, teď už mám na nich položenou ruku. Cítit pod prsty dřevo je trochu uklidňující. Ale daleko lepší pocit budu mít, až budu venku ze dveří. "Dojdu pro Unghelta a pak bych pro vás mohla uvařit nějakou snídani. Za to, že jste mě tady nechali přenocovat." Zatrylkuju až histericky optimistickým hlasem a rychle otevřu dveře. Pryč odsud!

Chaos - 13. srpna 2017 22:42

Temnota za bílého dne Muž tě sledoval, jak ses blížila ke dveřím. Pořád se usmíval. Byl klidný jako hladina jezera, mírumilovný jako vzduch v údolí, ale něco s ním bylo špatně. ,,Nesmysl. Nebyl by rád, kdyby ses toulala po lesích sama. Je to učiněný anděl..." Začal se zvedat. Jeho tělo se pohybovalo jako loutka na soustavě tkanic a šňůrek. Každý jeho pohyb byl výsledkem myšlení, chladného a pevného, ani stopa po jakémkoliv instinktu, naučeném pohybu. Stál vzpřímeně, ale jako by celé jeho tělo vyselo na kostře, jako by každý sval, který nebylo nutné používat, byl zcela uvolněný. ,,Dokážu cokoliv. Můžu nechat tvé noční můry zmizet. Můžu ti dát víc. Lidé co tě nenávidí, mohou prožít tvé noční můry. Stačí jen říct. Mohla bys vše a cokoliv změnit. Nikdo by ti nesměl stát v cestě... byla bys vším, čím bys chtěla být." Muž se stále usmíval, ale jeho oči hleděli skrz tebe, mohl mluvit ke vzduchu stejně snadno jako k tobě. Vyrazila jsi ven skrz dveře. Ve zlomku vteřiny jsi s nimi za sebou praštila veškerou silou, kterou jsi dokázala sebrat. Opřela jsi se do nich tak silně jak jsi jen mohla a cítila jsi jak do nich něco narazilo. Rány otřásaly celou budovou, jedna za druhou, stejně strašně jako v noci, se stejnou pravidelností, se stejným rytmem a za stejně mrtvého ticha. Opírala jsi se o ně a cítila jsi, jak dřevo za tvými zády povoluje... Měla jsi pocit, že se všechno kolem tebe zpomalilo. Ucítila jsi jak něco ostrého projelo dveřmi a zanechalo to pulsující šrám na boku. Jako v transu jsi hleděla před sebe. Na udupané zemi ležela podivná skleněná kulička. Malá, bílá, s šedým kolečkem. Povědomá. Ležela v trávě a dívala se přímo na tebe. Rány ustaly. Měla jsi chvíli na to se nadechnout a rozhlédnout se po mýtince, kterou jsi v temnotě v noci nepřehlédla. Nebylo na ní nic zvláštního, až na strom, který stál přímo proti tobě. Tedy, až na to co u stromu leželo. Tělo, sedící u stromu, vzpřímeně. Nebyla u něj ani jediná kapka krve. Sedělo tam a nebylo k poznání, protože celá jeho před ní část byla proměněná v kaši zaschlé krve. Odkrytá spousta věcí, které by neměly spatřit světlo světa. Mohutné tělo ti bylo povědomé, i když to jediné, čím jsi se mohla orientovat, byl tvar a držení zad, protože z obličeje zůstala jen rudá skvrna a děsivě bělavé čelisti. Uslyšela si, přímo u svého ucha, chraplavý šepot. ,,Thyrro, Thyrro, otevři! Otevři! Potřebuju pomoc!"

Olivia "Liv" Evans - 13. srpna 2017 23:06

Muž nebo loutka Je děsivý, všechno co říká, jako kdyby mi viděl až na dno duše. Všechny ty černé, nenávistné věci, které se tam svíjejí jako klubko hadů a nenechají mě spát. Všechny ty křivdy a bolesti, které jsem si prožila. Vypadnu ze dveří a zapřu se do nich. Opírám se o dveře a srdce mám až v krku. Prchla jsem na poslední chvíli. Je rychlý. Jak jen může být tak rychlý? Vždyť vypadá jako mrzák. Křečovitě svírám dýku a hledím na předmět ležící na zemi. Když mi dojde na co se to dívám obrátí se mi žaludek. Je to oko. A nepochybuji, že mrtvola sedící u stromu je jeho majitel. Málem vyletím z kůže, když uslyším šepot. Tenhle Hvozd, proč jen musí být všechno co v něm žije tak šílené? Špicuju uši a pokouším se poznat, jestli je stále za dveřmi. Nemůžu tady zůstat musím pryč. Ať už to znamená cokoliv. Někam do civilizace, radši budu žebrat ve škarpě než se muset potýkat s tímhle..ani nevím, co to vlastně je. Zhluboka se nadechnu a pak se rozeběhnu. Vyrazím od dveří, po stezce přímo do hvozdu, tam kde tuším, že pokračuje moje cesta. čert vem moje věci, lepší o všechno přijít, než se tady nechat zabít. Neohlížím se. Prostě jen prchám, co možná nejdál od téhle chatrče. Co nejdál od mrtvého Unghelta i toho šílence, který ho zabil. Možná je lepší nevědět, co se tady vlastně stalo.

Chaos - 14. srpna 2017 15:41

Cestička lesem Utíkáš, neohlížíš se, bojíš se, co by tě mohlo následovat. Neslyšíš ale žádné kroky než tvé vlastní, dunící o udupanou zem cestičky. Na druhou stranu, toho muže jsi také neslyšela přeběhnout místnost. Běžíš tak rychle jak dokážeš po klikaté cestičce lesem. Stromy ubíhají na obou stranách, dřevnaté větvičky tě šlehají po rukou i nohou, jak běžíš zjevně příliš nepoužívanou cestičkou. Chceš pryč, co nejrychleji, bez ohledu na všechno kolem tebe. Rána na boku tě stále bolí a začíná pálit jak se mísí s tvým potem. Na látce tvého potrhaného oblečení se už objevuje krvavá skvrna. Po jedné ostré zatáčce víceméně vrazíš do ocelového kyrysu. Zakymácíš se a slétneš na zem. Ten do koho jsi narazila, je ozbrojený muž, který si tě podezřívavě prohlíží. V ruce drží arkebuzu, zbraň, o které jsi slyšela o lovců (kteří jí spílali) a od strážných (kteří jí obdivovali). Zahlédla jsi jednou muže, který jí tvému otci předváděl. Byla to docela děsivá podívaná, za strašné rány prorazila kulka skrz na skrz kyrys a dřevěného panáka za ním. Muž je ozbrojený ještě mečem a shlíží na tebe. Obličej má pravidelný, pokrytý strništěm a poněkud vyhublý. Hnědé oči nemá vyděšené, ale rozhodně není zcela klidný. Za ním zahlédneš druhého, ozbrojeného pokud vidíš jen mečem. Oba jsou ve zbroji, která však vypadá stará a neudržovaná. I tak, kus kovu na efektivitě tolik neztrácí... ,,Kdo jste? A co děláte zrovna tady?" zeptá se arkebuzír, se zbraní zdviženou k nebi, avšak v pozoru. Druhý muž zvědavě vyhlédne zpoza něj, drobnější ale ve své podobě nijak odlišný. Snad v očích je víc hladově chtivý než obezřetný. Tvář lakomce, kterou z dvora dobře znáš. Oba muži působí zaskočeně a daleko podezřívavěji, než bys čekala od dvou mužů, kteří nalezli v lese mladou ženu. Na druhou stranu, je to tento les, který jak se zdá, je daleko divočejší než hvozdy u vás doma.

Olivia "Liv" Evans - 14. srpna 2017 17:19

Dva cizinci Běžím jako o život. Vlastně skutečně běžím o život. Neohlížím se napravo ani nalevo, co na tom, že za sebou žádné kroky neslyším. On nebyl normální člověk, nevím sice co jiného ale normální rozhodně nebyl. Už jen stěží popadám dech, když vrazím do něčeho tvrdého. Vykřiknu a sletím na zem. Syknu bolestí a dlaň si rychle přiložím na ránu na boku. Zmateně vzhlédnu k muži, který se nademnou trčí. Pak se však vzpamatuju a rychle se ohlédnu za sebe. Cestička je ale tichá a klidná a po mém pronásledovateli...pokud mě tedy vůbec kdy pronásledoval, není ani vidu ani slechu. Bušící srdce se alespoň trochu uklidní a opět se obrátím, jak zjišťuji při dalším pohledu, ke dvěma mužům předemnou. "Já se hrozně omlouvám." Vysoukám ze sebe udýchaným hlasem a opatrně se zvedám na nohy. Asi na mě není příliš hezký pohled. Uhnaná, vyděšená, potrhané oblečení a na boku zvětšující se krvavý flek. "Utíkala jsem před..." V té chvíli se zarazím. Co jim chceš říct? Před čím jsi vlastně utíkala? Když jim teď řeknu, co se mi stalo, tak mi to stejně pravděpodobně nebudou věřit. Co na tom, že tenhle les je strašidelný. Báchorkám takové holky jako jsem já nikdo věřit nebude. Ani já sama bych si nevěřila. "Myslela jsem, že mě někdo pronásleduje. Asi jsem se tady trochu ztratila." Je to pravda tak napůl, takže se ani nemusím stydět, že lžu. "Můžete mi poradit, jak se dostanu z lesa pryč?" To je to jediné po čem teď toužím. Vypadnout z téhle bohy zapomenuté pustiny a dostat se někam mezi lidi. Protože s lidmi si alespoň umím poradit.

Chaos - 14. srpna 2017 18:38

Znalí cizinci První z mužů si tě prohlíží a nezdá se příliš důvěřivý. Otočí se k druhému a řekne polohlasně: ,,Vypadá to, že jdeme pozdě. Jdu napřed, postarejte se o tuhle holku. Vraťte se s ní a řekněte o mě otci Herbertovi. Vaše peníze dostanete od něj, pro případ, že bych se nevrátil do vypršení naší smlouvy." Udělá krok kolem tebe a nijak ti na otázky neodpovídá. Všimneš si, že lesem postupuje dál o poznání obezřetněji a s arkebuzou před sebou, jako stopující lovec. Uslyšíš jak si zamumlal pár slov pro sebe, ale dokázala jsi rozeznat jen, že zaznělo Ungheltovo jméno. Druhý muž tě hrubě zvedne za ruku a táhne tě po stezce dál. ,,Tenhle zatracenej les se táhne na míle daleko," řekne a podezřívavě si prohlíží okolní stromy. ,,Zajímalo by mě, co dělá mladá holka na stezce k Ungheltově chatě, ale právě teď bych přidal do kroku, pokud ti to nebude vadit." Rána pořád pulsuje a ty ztrácíš stále víc krve. Nemělo by to být nic tak nebezpečného, ale rozhodně se necítíš dobře. Muž se otočí, když zaváháš v kroku, aby tě nejspíš urážkou popohnal dál, ale všimne si velké rostoucí rudé skvrny. ,,Ale kurva," uleví si. ,,To budem asi muset obvázat. Někdo mi musí dokázat, že jsem ho nezabil já." Zastaví a ať už chceš nebo ne usadí tě na zem. Vcelku nekompromisně ti strhne už tak dost poničenou tuniku. Nijak se tě neptá na tvůj názor a očividně ho ani nezajímá tvůj osobní prostor. Látkou tě ováže a podívá se na tebe s povzdechem. ,,Poprvý co musím svědka zachraňovat..." Uvědomíš si, že má na zádech tornu, ze které vytáhne těžkou pokrývku, kterou ti vrazí do ruky jako primitivní plášť. Pak se otočí a mlčky pokračuje dál, stále stejně pozorně sledující okolí.

Olivia "Liv" Evans - 14. srpna 2017 20:01

Zachránce? Nemám nejmenší ponětí o čem to mluví. Než však stačím muže varovat je pryč a já jsem nekompromisně tažena lesem pryč. Alespoň mě nenechali samotnou. Pokouším se s mužem držet krok ale spíš za ním klopýtám. Rána mě pálí a já se neustále kroutím, jak se pokouším ulevit bolesti. "Unghelt je mrtvý. Vy ho znáte?" Bolestivě ta slova procedím skrz zaťaté zuby. Ale zvědavost je větší a já potřebuji alespoň nějaké odpovědi. Kecnu si na zem a nechám ho aby mě ošetřil. Není to poprvé, co ze mě někdo serve oblečení ale pro jednou to tím také končí. Tohohle muže absolutně nezajímám, alespoň něco. Ránu sice obvázal ale to je tak všechno. Zaujme mě ale jeho poznámka. "Co jste vůbec zač?" Zabalím se do pokrývky, kterou mi podá. I přesto, že se se mnou nemaže a vlastně se mnou asi ani nechce mluvit, tak jsem mu vděčná. Za pomoc i společnost. Stále však myslím na muže s arkebuzou. Zajímalo by mě, jestli se tou zbraní chystá zabít toho nemocného muže. Je vůbec možné, ho zabít? Hlavou mi prolétnou jeho slova o tom, že už tu dlouho nebude. Na moment mě napadne, jestli tím nemyslel právě tohle. Že by věděl, že ho přichází někdo zabít? Potřesu hlavou, musím být šílená, když mě napadají takové věci. Čas od času musím popoběhnout abych svému průvodci stačila. Vůbec nevnímám kudy jdeme, prostě mu slepě důvěřuji a následuji ho.

Chaos - 14. srpna 2017 20:58

Lapka ve vší počestnosti Když řekneš, že je Unghelt mrtvý, muž zaváhá, ale nakonec jen pokrčí rameny. ,,Vím, kdo to je a vím, že nemá za návštěvníky mladý holky, ale neznám ho. Zná ho Wilhelm," řekne neurčitě a mávne směrem zpátky. Na tvou otázku se muž zašklebí a mluví s jistou mírou výhrůžky i posměchu. ,,Říkají mi Adalhelm. Jsou tací, co by mě nazvali lapkou, lupičem, vrahem a mordýřem, ale můžu vás, slečinko, ujistit, že jsem na počestné dráze poctivého vydělávání." Pak se na moment zamračí a rozhlédne se po lese, jako by si ho nepřátelsky měřil. ,,Ne, že bych něco říkal, v tomhle lese by každá kariéra lupiče končila v žaludku nějaké bestie. Slečinko, vy nemáte nejmenší tušení, kde jste co? Tohle není les na nějaké potulování. Chvíli jde mlčky, ale nejspíš si užívá strašení malé bezbranné holky, bez vědomí toho, co jsi prožila dnešní noci. Neodolá a po chvíli pokračuje. ,,V téhle lajně práce čím je člověk slavnější, tím hloubš do lesa jde. Býval jsem v království, býval jsem u Vranohradu, v Temnicích, v Nachtstadu, dál na sever pořád dál, až jsem došel sem. Tohle není jen tak obyčejný les, slečinko." Cestička se začíná vyrovnávat a myslíš že přes lapku Adalhelma vidíš hlavní cestu, na které jsi včerejšího dne cestovala. Nemáš ponětí, ze které strany jsi původně přišla. Lapka se odmlčel pro dramatickou pauzu. ,,V tomhle lese žije leccos. Lidi jako Wilhelm a Unghelt se starají o těch pár chudáků co v těhlech končinách ještě nechcípli. A to se pak zapletou s lecčím podivným-" Zastaví. Málem do něj narazíš. Prudce se otočí a odstrčí tě. Pak tasí meč a najednou na tebe hledí plný podezření. Uvědomíš si ale, že zatím podezřením je notná dávka strachu. Je vepsaný v celé jeho drobné vyhublé tváři. Jeho podezřívavé oči jsou vytřeštěné a tvář pobledlá. ,,Co sakra dělá mladá holka uprostřed lesa?!" zeptá se rozlobeně, ale jeho výkřik působí spíš nejistě. ,,Protože to by bylo to nejlepší co? Já, ubohá holka, sama v lese! Unghelt tě pěkně pochroumal, ale nestačil na tebe, co? A ještě se tím chlubíš!" Všimneš si, že se třese. Ten muž má větší strach než ty samotná.

Olivia "Liv" Evans - 14. srpna 2017 21:10

Adalhelm Následuju ho po pěšině a poslouchám jeho chvástání. Jsem ale ráda, že mluví, uklidňuje mě to. Jeho přítomnost mi dodává alespoň trochu pocit bezpečí. Jestli ví, co je tohle za les a přesto do něj dobrovolně vstoupil, tak jsem snad narazila na někoho, kdo mě taky dokáže z lesa dostat pryč. Pak se ale prudce zarazí a já musím o dva kroky ucouvnout. Choulím se zabalená v pokrývce a vyděšeně zírám na jeho meč. "Já ale Unghelta nezabila. Naopak, nebýt jeho, tak by mě včera v noci u potoka sežrali ti...ty... Já nevím co to bylo, ale určitě by mě sežrali. Zabili mi koně. Jen díky tomu, že mě Unghelt vzal do svého domu jsem se dožila rána." Ještě o krok před ním ustoupím. "Ale nebyla jsem tam sama. Byl s ním další muž. Vypadal, že je slabý a nemocný ale nebyl. Unghelt mi řekl, ať jdu nahoru a zabarikáduju se tam. A jestli ráno nebude v domě, tak mám rychle utéct." Rychle se pokouším Adelhelmovi vysvětlit, co se vlastně stalo. Nechci aby se mě bál, protože pak by mě tu mohl nechat a já nechci být znovu sama. "Ale ráno byl pryč, byla tam krev a ten muž...nevím, co byl zač. Byl děsivý. Pohyboval se hrozně rychle a mluvil jako kdyby mi viděl až do duše. Zranil mě ale utekla jsem. To on zabil Unghelta." Ke konci už skoro křičím zoufalstvím.

Chaos - 14. srpna 2017 21:27

Strach v cizích očích Když mluvíš, lapka nervózně těká po lese, skoro tě neposlouchá. Nevíš jestli ti věří, ale tak nebo tak, bojí se k smrti. Chvíli si tě prohlíží a pak tě pobídne mečem. ,,Dobře. Dobře. Budu ti věřit. Ale odteď jdeš první. Žádné prudké pohyby a jazyk za zuby. Nezkoušej na mě žádný triky." Obezřetně tě sleduje ale zároveň se ohlíží po lese. Připadá ti, jako by byl lapka s každou minutou menší a drobnější. Meč neschová a pobídne tě k chůzi. ,,Přímo za nosem a pěkně svižně." Chce být na cestě a pak dále, někde v bezpečí, skoro tak moc jako ty sama. Ve dne se ti les zdá přátelštější než uprostřed noci, jsi ale na pochybách, zda tomuto hvozdu budeš ještě někdy důvěřovat, s ohledem na dnešní noc... Když dorazíte na cestu, uvidíš dva uvázané koně, oba stejně ubohé a podobné nebohému medvědovi, jehož kosti nejspíš unáší potok. Adalhelm chce na jednoho z nich vyskočit, ale pak zaváhá a otočí se k tobě. ,,Pojedeš za mnou. Nic neříkej. A vezmu si tu tvojí dýku."

Olivia "Liv" Evans - 14. srpna 2017 21:36

Kdo je tady monstrum Mám příliš velký strach, než abych se s ním dohadovala. Jdu před ním, zabalená do deky, jako kdyby mě snad mohla ochránit před ostrým mečem v zádech, nebo před čímkoliv, co se tady v lese skrývá. Denní světlo mi sice dodává trochu klidu a les vypadá přátelštější, ale nevěřím mu. Chci odsud pryč. Dorazíme ke koním a já dostanu strach, že na něj Adalhelm prostě vyskočí a ujede mi. On ale váhá. Možná mi nevěří ale asi mě tady asi nechce nechat úplně samotnou. Vzpomenu si, že mluvil o tom, že potřebuje svědka a že Wilhelm mluvil o svém otci a o odměně. Musím se spolehnout na to, že si lapka nechce nechat ujít výdělek. Přikáže mi abych mu dala svojí dýku. To se mi nelíbí. Je to moje jediná zbraň, nemít jí, tak to v noci dopadne třeba úplně jinak. Přitisknu si jí na prsa a podívám se na něj vyplašenýma očima. "Dám ti jí, ale slib mi, že mě tu nenecháš samotnou." Zaškemrám a pak mu zbraň neochotně podám. Teď už se můžu spoléhat jen na ochranu jeho meče. To mi příliš uklidňující nepřijde. Lapka vypadá, že je vyděšený skoro stejně jako já. Chápu, proč se mu zdá divné, že se potuluju sama uprostřed lesa. Ale já přece nejsem žádné monstrum.

Chaos - 14. srpna 2017 22:34

Tichá cesta Když promluvíš, lapka téměř hystericky zavříská: ,,Drž hubu! Jazyk za zuby! Nechci od tebe nic slyšet!" Rychle od tebe vezme dýku a ihned vyskočí na koně. Stěží počká, až se na něj vyškrábeš ty a poté ho pobídne k co největší rychlosti. Řítíte se lesem, kůň cválá a lapka ho popohání aby ještě přidal, les prolétá kolem vás. Po chvilce šplhání do kopce si uvědomíš, že les řídne. Vidíš hranu lesa, kde je světlo přeci jen silnější, navzdory stále přítomným mračnům nad vámi. Slyšíš, jak lapka úlevně vzdechne. Když vyrazíte z lesa vyjedete poslední kousek cesty do kopce, uvidíš cíl vaší cesty. Vesnice, choulící se trochu níže než vy, ve svahu. Když se ale rozhlédneš, vidíš, že les vás obklopuje i ze stran a tento krátký odpočinek je jen prázdným ostrůvkem uprostřed hvozdu táhnoucího k obzoru, který tvoří zvlněné kopce, ze kterých jen vzácně vykukuje skála. Když se ohlédneš, vidíš les, ztrácející se zpátky v mlze padajícího deště, který je vám jistě v patách. Na kopci, po jehož úbočí cesta vede, pak stojí majestátní zřícenina starodávného hradu, ze kterého vidíš několik pobořených věží a budov. Kusy opevnění jsou zarostlé dřevnatými křovisky, zde na kopci obalenými několika drobnými lístky. Když obracíš svůj zrak, máš pocit, jako by se v rozvalinách něco pohnulo, obrátíš-li se ale, nevidíš nikoho. Snad jen zvíře. Vesnice samotná je podivná. Kdysi musela být daleko větší, všímáš si starých rozvalin a ruin téměř po celém svahu kopce, dokonce vidíš i něco co kdysi dávno muselo být hradbami. Usedlosti jsou podivné pokroucené budovy, směs původní bohaté architektury vyspravená v zoufalé snaze udržet bezútěšné stavby v obyvatelném stavu. Jedinou zvětší části kamennou a pevně stojící budovou je kostel, který se nad vesnicí pochmurně tyčí. Když toto místo přejedeš očima, uvědomíš si, že navzdory velkým budovám se počtem jedná o malou vísku, kdy stěží půl tuctu těchto větší, starších domů je obklopeno několika daleko běžnějšími chatrčemi, chalupami a vesnickými domy. Trosky kolem vesnice jsou zarostlé křovím a všimneš si jen několika málo malých ubohých políček. Za vesnicí je jakýsi pokus o sad, který se spíše proměnil v předvoj lesa s několika pokroucenými hrušněmi. Pár ubožáků prochází tímto kouskem lesa a pokouší se v něm najít alespoň něco málo. Všimneš si také několika křehkých postaviček lopotících se na políčkách. Lapka prožene vyčerpaného koně vesnicí. Stěží máš problém si jí prohlédnout, zahlédneš jen několik málo podezřívavých a nepřátelských pohledů, nevíš zda patří tobě nebo Adalhelmovi. Všimneš si starodávné studny a nějakého zarostlého pomníku. Zároveň zahlédneš podivný barevný domeček na kolečkách, u kterého jsou uvázaní dva statní a zdraví koně, o tolik jiní, než většina zvířat, která jsi dosud spatřila. Další pár méně statných koní patří k otlučenému a odřenému dostavníku, který stojí u jednoho z velkých domů. Nemáš moc času se rozhlížet, protože lapka míří přímo ke kostelu a až u něj zastaví. Stáhne tě z koně a beze slova tě dotáhne dovnitř. ,,Otče? Otče!" zavolá Adalhelm na celý kostel, čímž vyruší jednoho nebo dva modlící se v lavicích. Kostel samotný je vevnitř stejně opotřebovaný jako vše v této vísce. Oltář je na místě, kde jistě bývalo něco daleko většího a je prostý, ze dřeva. Většina výzdoby je poničená a některá okna jsou vymlácená. Žádné zlato, proto měli místní lepší využití než víru. Přispěchá k vám postarší muž s pobouřeným výrazem v očích a v oblečení kněze. Asi první muž, kterého jsi dosud viděla na svém útěku, o kterém by se dalo říct, že má pupek. I tak je jeho tvář strhaná únavou, ač si nemůžeš nepovšimnout života v očích, kteří místní běžně postrádají. Tvář má poněkud nafouknutou a vypadá daleko větší než lapka, i když je shrbený. Napomene Adalhelma. ,,Nekřič ve svatostánku božím! Co se děje tak naléhavého? A kdo je to nebohé děvče?" Lapka se zdá plný úlevy. ,,Otče, našli jsme tuhle dívku. Byla na pěšině... od Unghelta." Už mluví tiše, ale poslední slovo vyloženě zašeptá. Kněz se na tebe zahledí a spraží Adalhelma pohledem. ,,Pusť jí, ty zabedněnče. Předpokládám, že mladý Wilhelm zůstal... no dobrá, to teď není důležité. Běž odsud a příště mi tu tak nepovykuj. Kdyby jsi nám sem vezl něco nebezpečného, věř, že bych to poznal a s pomocí boží porazil," řekne odhodlaně. Lapka vděčně zmizí z kostela a kněz jakékoliv případné otázky umlčí výmluvným gestem u úst. Pak tě odvede do sakristie za oltářem. Modlící se, vyrušení křikem Adalhelma, si tě se zájmem prohlížejí. V sakristii tě kněz usadí na lavici a zadívá se na tebe téměř laskavě. ,,Vypadáš strašně děvče drahé. Tady se nemusíš bát. Jsem si jistý, že sis v tom prokletém lese zažila víc než dost." Podá ti džbán s vodou a malý hrnek z nedalekého stolku. ,,Jsi v pořádku, děvče? Pověz mi, co se ti stalo? Kde tě ten nepodarek našel?"

Olivia "Liv" Evans - 14. srpna 2017 22:57

Vesnice Kopu koně do slabin abych dokázala s lapkou udržet krok. Nechci ho ztratit mezi stromy. Nemůžu ho ztratit mezi stromy! Les konečně začne řídnout a mě na okamžik poskočí srdce. To je však ještě předtím, než spatřím vesnici a uvědomím si, že je to jen ostrov, který patrně nabízí iluzi bezpečí uprostřed moře lesa. Ale i pobořená a napůl opuštěná vesnice je pro mě vítanou změnou. Jsou tady lidé, ti lidé tady očividně žijí, nebo minimálně přežívají. Sem se monstra z lesa určitě neodváží. Projedeme vesnicí a konečně zastavíme u kostela. Ještě než stačím otevřít ústa abych se zeptala, co tady děláme, jsem drsně stažená ze sedla. Klopýtám za Adalhelmem mezi lavicemi a jen tak tak si přidržuji pokrývku na ramenou. Lidé v kostele se už tak zdají být pobouřeni lapkovým chováním, moji nahou hruď ještě uprostřed svého svatostánku vidět rozhodně nemusí. Vyděšenýma očima se dívám na kněze. Uleví se mi, když Adalhelmovi vysvětlí, že nejsem žádný zplozenec pekel a že není třeba aby se mě obával. Vděčně ho následuji do sakristie. Se zájmem se rozhlížím kolem sebe. Na Vranohradě nebyl kostel. Můj otec uctíval staré pohanské bohy. Tedy uctíval je dost silné slovo. Ale tak nějak se alespoň tvářil. Posadím se na lavici a málem propuknu v pláč. Usrknu vodu, ruce se mi třesou. Netuším, jestli je to strachem, únavou z cesty nebo prostě tím, že jsem se už několik nocí pořádně nevyspala. Roztřeseně začnu knězi vyprávět, co se mi stalo. O příšeře z potoka, Ungheltovi i jeho podivném společníkovi, o děsivé noci, kdy se na mě dobýval i o tom, co se stalo ráno. Všechno až do okamžiku, kdy jsem potkala Wilhelma a Adalhelma. Během vyprávění se mi podaří alespoň trochu se uklidnit. Jsem ráda, že Otec mě narozdíl od lapky skutečně poslouchá. Možná je to i tímhle místem, ale cítím se tu...v bezpečí. Dává mi podobný pocit, jako můj oheň, nebo plamen svíčky, který jsem včera sledovala před usnutím. Na druhou stranu, ani jedno mi žádnou velkou ochranu nedalo.

Chaos - 15. srpna 2017 18:04

Otec Herbert ,,Nebohé dítě," pronese kněz soucitně. ,,Prožila sis skutečné noční můry, avšak nyní už se není čeho bát. Unghelt... byl zvláštní člověk, ale díky němu jsi stále naživu. Co víc, našla sis cestu sem, do náruče boží, majáku světla uprostřed temnoty. Říkala jsi, že se jmenuješ Thyrra? Jsem otec Herbert a postarám se, abys nabrala sil a našla znovu smír a klid. Prošla jsi nejtěžším očištěním ohněm a nyní můžeš odpočívat. Pojď, má sestra Alvika se o tebe postará, dá ti dobrého jídla a ošetří tě." Zvedne se. Pokud se necítíš dost silná, můžeš se o něj opřít. Tak nebo tak, vyvede tě z kostela, ve kterém je opět zbožné ticho a klid. Na oltáři leží několik drobných hrušek, jako oběti. Když stojíš v chodbě u východu z kostela, všimneš si dveří směřujících kamsi do podzemí. Zdá se ti to, nebo slyšíš tlumené bolestné výkřiky z útrob katakomb? Když vyjdete z kostela, zamíříte k malému přístavku, který se krčí ve stínu té kamenné stavby. Otec Herbert otevře dveře a staneš před ženou ve středních letech, unavenou a strhanou, snad více než je v tomto kraji běžné. Není tak vyhladovělá jako jiní, ale i přesto působí zcela udřeným dojmem. Otec Herbert tě polohlasně představí a požádá Alviku, aby se o tebe postarala. Jsi uložena do malé úzké postýlky v drobné místnůstce podkroví. Alvika ti sundá provizorní obvaz a místností se rozlehne odporný zápach. Alvika ti prozkoumá ránu, která stále bolí a ve které začíná bujet zánět. Skoro cítíš zhnisání kolem rány. Slyší Alviku syknout, když poprvé uvidí ránu. Osahává bolestivá místa. Trvá na tom, aby ses nehýbala. Z jejích doteků poznáš, že rána není hluboká, spíše se táhne do délky, opravdu odporný dlouhý škrábanec. ,,Nehýbej se Thyrro, hned jsem zpátky." Po chvilce se vrátí s vědrem studené vody, konvicí horké a několika kusů látky. Slíbí ti nějaké staré čisté oblečení a svlékne tě, tak jemně jak dokáže. Odhalí se tak velké množství modřin a odřenin, které jsi také tento den nasbírala. Nejprve ti omyje šrám na boku a poté se chvíli věnuje i zbytku tvých ranek a odřenin. Dlouhou dobu stráví tvým ošetřováním. Máš strach, že ránu bude třeba vypálit, ale jak se zdá, k ničemu takovému nedochází. Několikrát odběhne, ale rychle se vždy zas vrátí. Po čase, který nejsi schopna odhadnout, přinese vyvařené plátno, kterým ti ránu ováže. ,,Rána by se měla zacelit sama. Jen bys měla odpočívat. Donesu ti trochu polévky," řekne a po chvíli ti opravdu přinese trochu řídké polévky. Mezitím sleduješ malým okénkem náměstíčko před kostelem. Přejde po něm jen pár lidí, někteří nesou dříví, jiní se jen plahočí směrem ke kostelu a poté odchází. Vesnice je tichá a velké budovy jako by jí tísnily. Jsi ponechána sama sobě, k odpočinku. Postel je po tom, co jsi doposud zažila, nebem pohodlí. Únava tě překoná a usínáš bezesným spánkem spravedlivých. Poprvé se probudíš večer, kdy světlo už pronásledují dlouhé stíny. Probudí tě truchlivý žalm, který se nese z kostela. Nejsi schopna rozeznat slova, nejsi si ani jistá, jsou-li v jazyce, kterým se mluví u Vranohradu, ale cítíš z něj proudící emoce. Je to prosba, plná žalu a stesku. Cítíš z ní bolest, kterou jsi tento den prožila, bolest, která těmto lidem hrozí každý den. Nevíš, proč zde zůstávají a zpívají písně o svém ubohém osudu. Slzy ti vyhrknou do očí, když lítostivé litanie dosáhnou vrcholu. Očekáváš konec smířený s beznadějí, ale tu se v zpěvu cosi zlomí a stoupá do výšin a síly, kterou sis nemohla představit. Prudké, úderné tóny, výzvy všem peklům, aby se pokusily porazit tuto osamělou baštu světla. Vysoké tóny žen protínají ticho a jsou doprovázeny silnými a nezastavitelnými hloubkami mužů. Neznáš jediné slovo, ale cítíš se povinna přidat se k bojovným a inspirujícím tónům závěru. Ticho, které následuje po zpěvu, se zdá tísnivé, ale vzpomínka na krásu hudby zůstává. Notnou chvíli poté, zatímco ležíš omámena dojmem ze zpěvu, do tvé komůrky přichází otec Herbert. V rukou nese džbán vody a malý bochník tmavého chleba, který není ani zdaleka tak černý jako chléb Ungheltův... ,,Alvika mi řekla, že potřebuješ odpočívat. Nevím, zda jsi byla pohankou než jsi přišla do této vesnice, věz však že to veliký Primus Domini tě zachránil. Pomodlíme se k němu, díky za tvou záchranu a pro tvé brzké uzdravení." Mluví velice nekompromisně, avšak stále laskavě. Začne pomalu a zřetelně odříkávat tajemná slova v cizích jazycích. Očekává, že se k němu přidáš.

Olivia "Liv" Evans - 15. srpna 2017 20:34

Dobří lidé Vděčně se o Otce opřu a nechám se vést. Přijde mi, že bolest v ráně ještě zesílila. Je proto dost dobře možné, že výkřiky bolesti, nebo jsem si alespoň myslela, že je slyším, byly jen přeludy mé unavené mysli. Nechám se napůl odvést napůl odnést k přístavku a trochu nejistě si prohlédnu Alviku. Ona sama vypadá zničeně, a ještě má pomáhat mě? Očividně jí to ale nevadí. Uloží mě a ošetří mi rány. Jsem trochu zmatená, protože rána na boku je ošklivá a zhnisaná. Vypadá jako kdyby už mokvala několik dní, jenže já jsem jí utržila teprve dnes ráno. Alvika si je ale jistá, že se vyléčí sama a pouze jí vyčistí a obváže čistou látkou. Když mi donese ještě polévku málem se rozpláču. Nevím, jak jí mám za to všechno poděkovat. Hladově polévku sním a pak se uvolním. Postel mi teď skutečně přijde jako dar z nebe a když se dostaví spánek, blaženě se mu oddám. Těžko říct, jestli je to tím místem, kostelem nebo prostě pocitem bezpečí ale po dlouhé době spím klidně, beze snů, které by mě mučily. Probudím se, když už je v místnosti šero, ačkoliv okénkem vidím ještě paprsky slunce. Na okamžik mě přepadne strach z nastávající noci, ale pak se uklidním. Sem na mě přece monstra z lesa nemůžou. Ležím a poslouchám zpěv z kostela. Přijde mi krásný a děsivý zároveň. Nikdy jsem nic takového neslyšela. Unaveně se usměju na Otce Herberta. "To bylo krásné." Stále mám v sobě ten krásný dojem z hudby. Trochu se zarazím, když Otec začne mluvit o víře. Nevím, jestli jsem byla pohankou. Vlastně jsem nikdy moc nad bohy nepřemýšlela. A jméno Primus Domini jsem tak maximálně někde zaslechla, bez zájmu, co to znamená. Přesto to vypadá, že Otec trvá na tom abych se s ním pomodlila. Co na tom. Vzali mě pod svou střechu, co se mě týče budu uznávat cokoliv si tihle lidé jen budou přát. Začnu opakovat jeho slova, ačkoliv absolutně netuším, co znamenají.

Chaos - 15. srpna 2017 21:11

Místo v temnotě Když oba domluvíte, otec Herbert se usměje a spokojeně pokývne hlavou. ,,Rány, které jsi utržila v tom lese, jsou tak nečisté a odporné jako stvoření, která je způsobují. S boží pomocí však toto zranění rychle překonáš." Zanechá tě s tvojí večeří. Máš pocit, že bolest od tvého oběda a ošetření Alviky značně polevila, o ráně už téměř nevíš, jen pokud se příliš hýbeš. Cítíš se stále velmi unavená, sníš jen pár soust chleba a několik doušků vody, než znovu usneš. Když se probudíš po druhé, je hluboká noc. Tvá komora přetéká noční tmou a jediné co rozeznáváš je temný čtverec okénka. Probudilo tě klapání, pravidelné ťukání, o jehož původu nemáš tušení. Nevíš, odkud vychází a je podivně známé. Víš, že kdybys měla chvíli, vzpomněla by sis, co ti připomíná, ale tvá mysl se pomalu plouží, jako by byla zaplavená v medu. Chvíli uvažuješ, zda se ti klepání nezdá. Zároveň máš pocit, že rána na tvém boku začíná pálit, jako by se s každou vteřinou rozžhavovala. Uslyšíš několik kapek deště, podivně náhodných oproti pravidelnosti klapání. Nebe prořízne blesk a celým tvým tělem otřese ohlušující hrom. V krátkém momentu světla jsi zahlédla na náměstíčku postavu na koni. Klepání ustalo, byla to kopyta na zaprášené a zarostlé dlažbě. Ve světle blesku zahlédla jsi ocelově stříbrnou hlaveň arkebuzy na zádech jezdce. Znovu slyšíš kopyta. Zdá se, že se přibližují. Pokusíš se vyhlédnout ven, alespoň trochu se narovnat a v temnotě rozeznat jezdcův obličej. Porovnat ho s tváří, kterou jsi potkala v lese, zarostlou strništěm, s ostrými rysy a hnědýma očima. Znovu udeří blesk. V momentě ticha před hromem v uličce vědoucí k domku zahlédneš smutnou protáhlou tvář nemocného muže. Vesnicí se převalí hrom a spustí se průtrž mračen. Na pozadí šumění deště posloucháš klapání, které se stále přibližuje.

Olivia "Liv" Evans - 15. srpna 2017 21:32

ON Klapání je mi protivné, rozčiluje mě a ještě víc mě rozčiluje fakt, že ho z prvu nejsem schopna identifikovat. Pak se ale nebe rozzáří bleskem a já spatřím jezdce na koni. Zbraň poznám skoro okamžitě. Že by se Wilhelm vrátil z lovu? Nečekala jsem, že přežije ale vlastně mě to potěší. Alespoň někdo dokáže přežít v tom děsivém lese. Znovu vyhlédnu z okénka, když noc rozzáří další blesk, který sjede z nebe. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal, když si uvědomím, že to není Wilhelm. Sklouznu zpátky na postel a celá se roztřesu. Je to ten nemocný. Jak to, že žije? Co dělá tady? Je to náhoda, nebo mě pronásleduje? Dlaní si přikryju ránu na boku, která mě znovu začne pálit. Skoro to vypadá jako kdyby mě sledoval. Jako kdyby byl schopen mě vystopovat. Jak se klapot kopyt blíží moje panika roste. Třeba je to jen náhoda, neví, že jsem tady. Prostě míří ke kostelu. Hlásek, který se mě marně pokouší uklidnit. I přes déšť dopadající na střechu velmi dobře slyším klapání podkov v uličce. Nevím, co dělat. Mám zůstat, kde jsem a doufat, že mě nenajde? Nebo se mám pokusit o útěk? Stále jsem slabá a v boku mě píchá. Nejsem si jistá, jestli bych vůbec dokázala někam utéct. Třeba ho Otec Herbert zastaví.

Chaos - 15. srpna 2017 21:55

Hlasy v temnotě Klapání se zastaví. Ticho je rušené jen šuměním deště. Slyšíš, jak muž seskakuje z koně a slyšíš těžké vrávoravé kroky na dlažbě. Zastavil se. Domkem otřese zabušení na dveře. Tři těžké rány, každá jako ta před ní. Slyšíš dupot kroků. Nevíš, zda otec Herbert také žije v domku, avšak dávalo by ti to smysl. A otec Herbert přeci říkal Adalhelmovi, že by cokoliv temného vycítil a zničil. Dveře se otevřou a vidíš z okénka, jak světlo svíčky ozářilo siluetu, jejíchž stín se táhne do noci. Uslyšíš tlumené hlasy, jeden z nich patří Alvice. Druhým si nejsi jistá. Nemocného muže jsi slyšela mluvit jen chvíli, nevíš zda je to on... Slyšíš kroky. Dupot nohou muže zazní na dřevě domku. Dveře se zavřou. Opět tlumené nerozeznatelné hlasy, tentokrát zevnitř domu. Po nekonečně dlouhé chvíli ustanou a celý domek se ponoří do hlubokého ticha. Jen kapky jemně laskají jeho stříšku. Ležíš sama v temnotě, ale cítíš se otupělá. Opět se ozývá těžká únava dlouhých dvou dnů. Ač jsi k smrti vyděšená, tvé oči se zavírají a ty usínáš. Máš pocit, že celý dům vrže a skřípe v harmonii s bouří, jako jazyk či pokroucený zpěv. Celou noc posloucháš zpěv domů, které zažily vzestup temnoty v tomto kraji, alespoň ve svém snu. Podivné tóny tě ukolébají ke spánku a skryjí tě před temnými myšlenkami tvého vědomí. Kdyby se démoni smáli za dveřmi, neslyšela bys je přes tu kakofonii. Ráno se probudíš a cítíš se lépe. V jasném světle slunce, které září skrz čistou oblohu se včerejší noc zdá přeci jen spíš děsivou noční můrou než čímkoliv jiným. Všimneš si, že máš vedle své postele několik kusů oblečení, které vypadá, že ti bude velké, ale je lepší, než pobíhat po vesnici nahá. Rána tě nebolí nijak vážně. Jsi schopná chůze, když ne běhu.

Olivia "Liv" Evans - 15. srpna 2017 22:11

Ráno ve vesnici Ležím s pokrývkou vytaženou skoro až k nosu a celá se chvěju. Čekám, že kroky zamíří k mým dveřím ale nestane se tak. Ale místo toho se v domě rozhostí ticho. Strnule ležím v posteli a civím na dveře. Skoro čekám, že se pomaličku otevřou ale nestane se tak. Na střechu dopadají kapky vody a venku kvílí vítr. Civím do tmy ale víčka mám těžká, oči se zavírají a já nakonec opět usnu. Probouzím se a chvíli hledím na sluneční paprsky pronikající do pokojíku. Pak si uvědomím, že jsem se probudila a posadím se. Očekávám bolest ale to, co se ozve je spíš stínem bolesti. Dožila jsem se rána. Ta myšlenka mi na tváři vykouzlí úsměv. Noční jezdec, nemocný muž, muselo se mi to asi jen zdát. To, co jsem zažila v lese mě vyděsilo natolik, že se teď lekám každého stínu. Musím se trochu uvolnit. Posadím se na kraj postele a obléknu se. Šaty mi skutečně jsou trochu velké ale to je jen maličkost. Zvednu se. Rána skutečně nebolí zdaleka tolik jako včera. Spokojeně vyjdu z pokojíku a vydám se najít Otce Herberta nebo Alviku. Musím jí znovu poděkovat. V domě je ticho. Už se chystám zavolat, když mě napadne, že možná ještě spí. Přece je nebudu budit. Taky si zaslouží odpočinek.

Chaos - 16. srpna 2017 11:45

Ve světle jasného dne Sejdeš po schodech z tvé ložničky, ale zjistíš, že domek téměř nepoznáváš, protože jsi měla včera jen chvilku, když už jsi byla zmámená bolestí, na to aby ses zorientovala. Naštěstí není domek nijak velký. Otevřeš pokroucené dveře a staneš v hlavní místnosti domku. Starý bytelný nábytek, spousta prachu a dekorací, které by v běžné chalupě neměli místo. V normální domácnosti jsou jen věci, které k něčemu slouží, jen málokdy bys našla nějaké zbytečnosti a cetky. Většina z těchto drobností zachycuje očividně náboženské obrazy. V místnosti je také malý krb, kde plápolá ohýnek. Kolem něj je několik židlí a stůl. A proti tobě sedí mrtvá žena. Natažená, bledá vrásčitá kůže, řídké bílé vlasy a vystupující kosti. Dvě vytřeštěné nenávistné oči. Žena je usazena v křesle, jehož opěradla zarputile svírá. Je zcela nehybná, jako vytesaná z kamene. Vzpřímená a strnulá. Podívá se na tebe. Není mrtvá, je to jen výjimečně stará žena. Rty má pevně sevřené a je oblečena do honosných ale značně přestárlých a obnošených šatů. Neříká jediné slovo, pouze tě sleduje nepřátelskýma očima. Po otci Herbertovi ani po jeho sestře Alvice není ani stopa. Dveře přímo proti tobě vedou ven, jak poznáváš podle zaprášeného okna na stejné stěně.

Olivia "Liv" Evans - 16. srpna 2017 12:01

Ráno ve vesnici Se zájmem se rozhlížím po místnosti. Nejsem věřící a tak je pro mě většina symbolů nebo vyobrazení na zašlých obrázcích zcela neznámá. Můj pohled klouže po místnosti až ulpí na ženě. Strnu a mám pocit, že moje srdce přeskočilo úder. Pak se ale žena pohne a její oči se stočí mým směrem. Je stará, velmi stará a sešlá, ale mrtvá není. Úlevně vydechnu a i přes její nenávistný pohled se usměju. "Dobrá ráno. Omlouvám se, nevěděla jsem, že tu bydlí ještě někdo kromě Alviky a otce Herberta." Mám pocit, že se do mě ten pohled propaluje, ačkoliv netuším, kde se ta zášť bere. Možná ta žena nenávidí všechny, možná jí vadí, že mě Otec vzal pod svou střechu. To netuším. Přesto se pokouším být milá a přátelská. Jak ale už vím z minulosti, ne vždy to funguje. Někteří lidé mě nenáviděli prostě jen proto, že mohli. Nejistě přešlápnu, nejistý pohled stále upřený na ženu v křesle. Začíná mi to být nepříjemné. Nejradši bych se sebrala a z místnosti utekla ale nechci jí dávat důvod k tomu, aby mě nenáviděla ještě víc. "Řekla byste mi, kde je najdu? Alviku nebo Otce Herberta?"

Chaos - 16. srpna 2017 12:48

Stará dáma v křesle Žena nejprve neodpovídá, pouze sevře rty ještě těsněji. Když se zeptáš, nejprve to vypadá, že žena opět neřekne jediné slovo, ale poté začne mluvit. Stěží otevírá rty a bylo by jí těžko rozumět, kdyby neměla pronikavý skřípavý hlas. ,,Herbert slouží mši v tom svém kostele. A přirozeně, celý Übelstadt je v tom kostele s ním. Až na mě a starou Rätselhaft." Všimneš si, že slova jsou krkolomná a mají nepříjemný přízvuk. A jak se zdá, název města je v severním jazyce, kterým se mluví za touto pustinou, alespoň podle toho, co jsi zaslechla na dvoře ve Vranohradu. Žena se krutě usměje a ukáže několik křivých a zažloutlých, prožraných zubů. ,,Jsem si jistá, že už si tě nárokoval jako zázrak boží. Děvče zachráněné uprostřed lesa. To je něco pro něj."

Olivia "Liv" Evans - 16. srpna 2017 12:59

Ráno ve vesnici Můžu jen předpokládat, že Alvika je také v kostele. Kdo je stará Rätselhaft netuším a vlastně mě to ani nijak nezajímá. Z jejích slov mám pocit, že se jí tenhle Bůh hnusí. Odhaduju to tedy spíš, že si její nenávist nemám brát osobně. Prostě jí vadí všichni a všechno. "Děkuji Vám. Zajdu se do kostela podívat." Docela ráda bych už z místnosti vypadla. Zamířím proto bez dalších slov ke dveřím a ven z domku. Vydám se ke kostelu. Vrata jsou zavřená a já chvilku váhám před nimi. Nevím, jak taková mše vypadá a vlastně ani nevím, jestli dovnitř můžu. Nakonec si ale dodám odvahu se co možná nejtišeji dveře otevřu a vklouznu do kostela. V lavicích opravdu sedí poměrně dost lidí, přesto pokud jsou tohle všichni vesničané, je to docela bída. Vpředu před oltářem spatřím Herberta. Vklouznu do zadní lavice a ruce složím v klíně. Trochu zvědavě se rozhlížím kolem. Hledám Alviku, Adalhelma...možná, že už se z lesa vrátil i Wilhelm. Prohlížím si strhané, unavené tváře vesničanů. Života tady musí být krutý. Tohle asi není místo, kde bych chtěla zůstat. Přesto, že lidé jsou tu na mě alespoň hodní.

Chaos - 16. srpna 2017 14:12

Mše Stařena si pohrdavě odfrkne a nijak už neodpovídá. Vyjdeš ven a procházíš jasným slunečným dnem. Budovy a uličky, mokré po bouři, nevypadají o nic lépe než včera. Nijak se nerozhlížíš a rychle vklouzneš do kostela. Otec Herbert káže s ohnivostí, kterou nejsi schopna spojit s jeho laskavostí. ,,...a temnota bude vypálena! Buďte věrní, buďte připravení a buďte ostražití před pokušením ďáblů pekelných! Neboť jak se praví v knize našeho ochránce, prvního Pánova služebníka, Prima Domini: Světlo svítíce stává se lákadlem pro černoucí pokušitele! Tento kraj pohanů byl vypálen, sežehnut nejvyšší silou abychom my, spravedliví a čestní, mohli znovu dobýt tuto pohanskou zem! Porazit obnažené zlo! Neboť ve svatých spisech..." Jeho kázání pokračuje dál a dál, zmiňuje jména, která neznáš, slova kterým nerozumíš a místa o kterých jsi nikdy neslyšela, přitom všem však divoce gestikuluje. Když se podíváš po lidech, všímáš si výrazného rozdílu. V prvních několika lavicích sedí lidé vzpřímení, s očima upřenýma na otce Herberta a podivnou září v nich i ve tvářích. Mezi těmito lidmi zahlédneš i Alviku, která visí na každém slově svého bratra, v jedné z prvních řad. Dokonce v její tváři nevidíš ani zdaleka tolik trápení jako jsi viděla včerejšího večera. Vedle ní rozeznáváš stejně zaujatého muže. Nevidíš mu do tváře, ale je oblečen stejně jako byl včera ráno Wilhelm, ač přirozeně beze zbraní. Všimneš si také Adalhelma, který se krčí v zadních řadách a příliš se o obsah kázání nezajímá. Otec Herbert si tě všiml. Zakončil větu a na moment se odmlčel. Pak tvým směrem vztáhl ruce. ,,A zde je důkaz jeho nehynoucí přízně a síly jeho zázraků, kdy provedl mladou dívku skrz temné chřtány nejhorších nestvůr do našich náručí, aby byla přijata mezi nás! Jeho dobrota a laskavost pohlédla na mladé děvče a podržela nad ní ochrannou ruku! Pohleďte, včera smrtelně zraněna a dnes sama přišla aby vyslechla slovo Boží! Cítíš-li se, pojď mezi nás, vstup do světla!" Zní to jako výzva, aby jsi šla k otci Herbertovi, jehož ruce pořád míří tvým směrem. Téměř všichni se k tobě otočí a prohlíží si tě, někteří zcela bez zájmu, jiní stále ve svém posvátném vytržení.

Olivia "Liv" Evans - 16. srpna 2017 15:16

Mše Sedím a jako u vytržení poslouchám plamenné kázání Otce Herberta. Rozumím mu jen z části ale působí na mě dost hrozivě. Nejsem si tak docela jistá, že tohle je Bůh, kterého bych chtěla poznat. Chvílemi přestávám poslouchat a nechávám jen slova proudit kolem sebe. Těším se až bude po mši. V žaludku mi začíná kručet a ze všech těch řečí o zle a boji proti temnotě se necítím moc dobře. Jenže pak si mě Otec Herbert všimne. Vypadá to, že se stará žena nespletla. Opravdu bere to, že jsem přežila jako důkaz Boží prozřetelnosti. Co se mě týče, nevěřím, že by v tom nějaký bůh měl prsty. Měla jsem smůlu, a pak jsem měla štěstí a pak zase. S bohem, který by měl na svědomí tohle se já tedy rozhodně setkat nechci. Zůstanu sedět, v kostele je ticho a Otec očividně očekává reakci na svá slova. Zaváhám ale protože to opravdu vypadá, že je to na mě, zvednu se a pomalu zamířím uličkou mezi lavicemi k němu. Vyplašeně se rozhlížím kolem sebe. Připadám si najednou ve svém velkém oblečení ještě menší, než doopravdy jsem. Nelíbí se mi ty pohledy. Obzvlášť ne ty, které působí až fanaticky. Z těch jde skoro až hrůza. Jak může někdo tolik věřit v boží vůli, kterou nejde dokázat. Na kterou si nejde sáhnout. Zastavím se asi metr od Otce Herberta a trochu nejistě k němu vzhlédnu.

Chaos - 16. srpna 2017 16:35

Otec káže Když přijdeš blíž k otci Herbertovi, povzbudivě se usměje. Když zaváháš, vykročí k tobě, obejme tě kolem ramen jednou rukou a druhou rozpřáhne k poslouchajícím. ,,Jako ztracená ovce, navrátila ses k dobru! Bůh se na tebe usmívá, Thyrro, neboť po dlouhé tmě vcházíš do světla! Stejné světlo jako přijde pro celý náš kraj, jen pokud vytrváme skrz černou temnotu noci! Vytrvejme, bratři a sestry, chvíle znovuzrození této země! Spravedlnost, pravda a světlo zvítězí! Povstaňme a provolej me slávu světlu, které na nás shlíží!" Stojíš jako omámená, když posloucháš další slova, z nichž většině nerozumíš, opět se zaobírají vnitřními příběhy této víry a nejsi s to s nimi udržet krok. Po chvíli řekne otec Herbert větu v neznámém jazyce a celý kostel se dá do zpěvu, ač někteří méně nadšeně než jiní. Nyní už víš definitivně, že jazyk neznáš, ale tóny nejsou nepodobné těm co jsi slyšela včerejšího večera. Ale nyní, když nejprve smutné a útrpné hlasy truchlí o neštěstí světa a poté se zvedají ve výzvě pekelným silám a v provolávání slávy svému bohu, vidíš i tváře zpívajících. V mnoha vidíš inspiraci a pohnutí, některým po ušpiněných tvářích stékají slzy. Nyní ale také vidíš tváře lidí, které znáš. Už vidíš muži, kterého jsi považovala za Wilhelma do obličeje. K tvojí úlevě je to skutečně on, jeho tvář se strništěm, ale co však tě poněkud vystraší, je bojovnost s jakou hledí vstříc otci Herbertovi, hněv na zlo a temnotu a posvátná úcta k otci Herbertovi i ke všemu co symbolizuje. Všimneš si také dalšího muže, který stojí Wilhelmovi po boku. Je také oděn jako voják, ale jeho obličej není ani tak plný náboženského vytržení jako naprostého šílenství. Oči má vytřeštěné, ve tváři má vepsán nekonečný vztek proti všemu zlému a dlouhá jizva přes obličej mu na mírumilovnosti nijak nepřidá. Zpívá se stěží potlačenými gesty a jeho zpěv jsi schopná rozeznat mezi ostatními jako nejhlasitější a nejhřmotnější. Několik lidí v pozadí se tváří méně nadšeně. Je to snad strach co vidíš v jejich očích? Bohabojnost, či hrůza z toho, co jim jejich vlastní sousedé udělají, pokud by byli označeni za kacíře a hříšníky? Snad nejmarkantnějším z těchto vyděšených chudáků je Adalhelm. Naštěstí pro tebe mše skončí jakmile je dozpíváno a lidé opouští kostel. Než tě otec Herbert pustí, mile se na tebe usměje. ,,Dobrá práce děvče. Člověk se musí postavit, za to čemu věří."

Olivia "Liv" Evans - 16. srpna 2017 16:48

Kacíři Nemůžu se přidat ke zpěvu, protože neznám slova ale opět zbožně naslouchám. Když kloužu pohledem po lidech v kostele dochází mi, že u mnohých z nich je to skutečně jen strach, co je tady drží. Strach z toho, co by se stalo, kdyby nepřišli. Může být nějaký bůh opravdu tak krutý? Nejsem si jistá ale uleví se mi, když mše skončí. Usměju se na Otce Herberta a jen tiše přikývnu. Ta slova se mi líbí, jenže vždycky existuje nějaké "ale". "Asi to opravdu byla boží vůle, že jsem se dostala sem k vám." Řeknu, spíš proto, že mám pocit, že to chce Otec slyšet, než že bych tomu skutečně věřila. "Viděla jsem, že je tu Wilhelm. Jsem ráda, že se vrátil. Měla jsem obavy aby se mu v lese něco nestalo." Měla bych mu poděkovat. Jemu i Adalhelmovi, nebýt jich, tak bych se z lesa dost možná nikdy nevymotala. Rozloučím se tedy s Otcem a vyběhnu z kostela abych je dohonila. Zahlédnu Adalhelma mizet v jedné z bočních uliček a rozeběhnu se za ním.

Chaos - 16. srpna 2017 17:40

Temnota v uličkách Otec Herbert se usměje a přikývne, očividně s tebou spokojený. Co se týče Wilhelma, povzdechne si. ,,Dozvěděl jsem se od něj, co našel v chatě toho starého kacíře. Byl to dobrý muž na špatné cestě a to ho zahubilo. Snad jeho duši z pekel vykoupí dobré skutky co vykonal, ale jeho černá duše by potřebovala skutečný zázrak pro své očištění." Poté vyběhneš z kostela. Nadšení se vytratilo z tváří lidí, smutně směřují získat to málo jídla, které lze vytáhnout z této země a lesa. Wilhelma nikde nevidíš, jen zahlédneš Alviku jak mizí ve svém domku. Když se rozhlédneš po náměstíčku na jehož konci je kostel, spatříš ve vzdáleném rohu barevný domek na kolečkách a u něj sedící starou ženu. Většina obydlených budov je blíže ke kostelu, takže domeček na kolech stojí víceméně uprostřed trosek. Žena má rozdělaný oheň a nejspíš něco vaří. V té chvíli ale zahlédneš Adalhelma a rozběhneš se za ním. Nevšimne si tě. Když zahneš za roh, on stále pokračuje uličkou, ale za zvukem tvých kroků se ohlédne. Na moment se zastaví a zbledne. Několik kroků ustoupí a poté stojí. Když k němu dojdeš ještě pár dalších kroků, zvedne ruce v obranném gestu. ,,H-hele, Thyrro, já se opravdu, vážně omlouvám jak jsem se k tobě choval!" řekne pomalu a zvláštně slova protáhne, nezvyklý pokoušet se mluvit slušně. ,,Já jsem vážně netušil... to s tou boží pomocí a tak. Vážně! Nevěděl jsem, že tě otec Herbert vezme do domu! Víš jakej ten les je! Tam si musí les dávat pozor na všechno!"

Olivia "Liv" Evans - 16. srpna 2017 17:54

Temnota v uličkách Následuji ho a jsem ráda, když se konečně zastaví. nevypadá, že by mě viděl rád, spíš jako kdyby se předemnou styděl. Jen se na něj trochu smutně usměju. "Já ti ale nemám za zlé, jak ses choval. Chápu, proč ses mě bál. Já bych se taky bála." Pokouším se ho svými slovy uklidnit. "Nebyla to boží pomoc, co mě zachránilo. Byl jsi to ty. A já ti za to chci poděkovat." Je mi jasné, že on v boží moc nevěří. Nebo v ní věří jen natolik, aby mu místní dali pokoj. Na okamžik je mi ho opravdu líto. Skoro mám dojem, že tady mezi svými lidmi je vyděšenější než tam venku v lese. "Ale vlastně jsem tě chtěla o něco poprosit. Nevrátil jsi mi moji dýku. Je to jediná věc, která my zbyla a zachránila mi život. Myslíš, že bys mi jí mohl dát?" Ráda bych mu dala něco za jeho pomoc. Ale o všechny věci jsem přišla tam u potoka. Dýku ale chci rozhodně vrátit. Včera v noci, když jsem měla pocit, že vidím nemocného muže jsem jí neměla. Možná bych tolik nepanikařila, kdybych usínala s její tíhou a hrudi. Vyčkávavě se na Adalhelma dívám.

Chaos - 16. srpna 2017 18:25

Hon za svou zbraní Na moment se Adalhelm zdá velmi zmatený, ale pak je tvojí odpovědí potěšený. Začne vehementně přikyvovat. ,,Jasně, přirozeně. Vlastně bys mi měla být vděčná." Když zmíníš dýku, zase pobledne. Sklopí oči a zakoktá se. ,,Já- já jsem jí prodal. Ale můžeš si vzít ty peníze zpátky! Jsem si jistý, že ti ji ta stará škatule klidně prodá nazpátek." Začne se přehrabovat po kapsách a pak vytáhne dvě stříbrné mince. Jsi si jistá, že tvoje dýka neměla tak vysokou cenu... ale na druhou stranu, nevíš jakou cenu mají tyhle mince tady. Tak nebo tak ti je vrazí do rukou. ,,Na! Je to ta čarodějnice co bydlí v tom svém voze. Říká si madame ale jmenuje se Rätselhaft-ová. Nevím na co jí chtěla! Zastavila mě, hned jak jsem šel z kostela a zeptala se mě- no nemůžu si vzpomenout na co se mě zeptala. Mám to takové trochu rozmazané. Ale pamatuju si, že ode mě ona koupila tu dýku!" Oddechne si. Doufá, že tím z něj spadá jakékoliv podezření. Na jeho krysí tváři se objeví vychytralý výraz muže připraveného využít vše ve svůj prospěch. ,,Hele a.. nemohla bys, jen tak, že jsem ti zachránil krk a tak, se o tom zmínit Herbertovi? Von by mě hnal, kdybych s tím přišel sám. Ale tebe má rád."

Olivia "Liv" Evans - 16. srpna 2017 18:44

Dýky Trochu nejistě si od něj vezmu mince ale pak je prostě strčím do kapsy. Nevím, proč jí prodával, když nebyla jeho ale na tom teď už nezáleží. Vím, koho má na mysli. Prostě za ní zajdu a poprosím, jestli by mi dýku mohla vrátit. Podívám se na Adalhelma. Otočil docela rychle. Jsem mu sice vděčná za to, že mě dostal do vesnice ale tím to asi skončí. Mám dojem, že tenhle člověk málokdy myslí na někoho jiného než sám na sebe. "Otec Herbert to přece ví, že jsi mě zachránil." Řeknu jen krátce a bez dalších slov zamířím pryč. Vracím se uličkou na náměstí a pak rovnou zamířím ke staré ženě a jejímu vozu. Chci tu dýku dostat zpátky, ať to stojí co to stojí. Žena stále sedí před domkem. Po krátkém zaváhání se k ní rozejdu. "Zdravím Vás. Mohla bych Vás poprosit..." Vytáhnu z kapsy dvě mince, které jsem dostala. "Před chvílí Vám Adalhelm prodal dýku. Bohužel nebyla jeho ale moje. Mohla byste mi jí vrátit? Dám vám vaše mince." Napřáhnu k ní ruku aby si je mohla vzít.

Chaos - 16. srpna 2017 19:18

Stará ,,čarodějnice" Adalhelm ještě chce něco říct, ale ty ho necháváš jemu samotnému a vracíš se zpátky. Když přijdeš k malému barevnému domku na kolečkách, ucítíš úžasnou vůni, vůni, která slibuje jídlo lepší než cokoliv co jsi kdy měla nebo co jsi kdy dokonce cítila a to včetně stolu tvého otce. Když jsi blíže u ženy, poznáš, že podobně jako Alvika je trochu tlustší ale je o poznání méně unavená. Je oblečená do barevných hávů a šátků, které se kolem ní motají jako klubko duhových hadů. Živá barevnost (i kdyby prachem tlumená) je v přímém kontrastu k celé vesnici a to se týká i té překrásné vůně její polévky, která vesele bublá nad ohněm, neboť zbytek vesnice spíš zapáchá zatuchlinou a všemi možnými dalšími o nic příjemnějšími pachy. Když jí oslovíš, zvedne oči od polévky a v očích jí zahrají veselé jiskry. Široce se na tebe usměje a ukáže zuby v desolátním stavu, které jí ale nijak netrápí. ,,Á, drahá Thyrra! No to jsou nám hosti, Herberta jsem o tobě slyšela mluvit až sem! Jo, tu tvojí kudličku já mám, víš, řekla jsem si, tu dýku Ada určitě někomu ukradl, radši jí od něj dostanu co nejrychleji abych jí vrátila právoplatnému majiteli!" Na chvilku se odmlčí a tebe napadne, že toho ví vcelku dost, ale ona už na tebe mává rukou a zve tě dovnitř, do svého domku. ,,Mám jí tady někde, jen pojď dál! Můj dům je tvůj dům a takové ty serepentičky. No, ne doslova. Radši se ničeho nedotýkej." Vzhledem k tomu, že svou dýku chceš, následuješ madame Rätselhaft do jejího podivného a jak brzy zjistíš zcela přeplněného domečku. Je zařízen jednoduše. Uzoučká postel na jeho konci, malá kamínka hned u dveří, pod okénkem a stoleček s dvěma židlemi za ním. Zbytek je pak přeplněn policemi a skříňkami, plnými všeho možného, několika velkými tlustými knihami a hromadou drobností a hračiček. Proti domku Alviky a Herberta (a podivné staré ženy, která se o téhle Rätselhaft také zmínila) zbytečnosti v tomto obydlí mají zcela prostý, ba dokonce pohanský ráz. Některé předměty rozeznáš či jsou ti povědomé jako součást některých rituálů či naopak jako staré dětské hračky. Krom toho v domku visí pověšené obrovské množství svazků koření, které ho naplňuje až omračujícím odérem. Madame Rätselhaft se chvíli přehrabuje ve věcech poházených všude kolem, pak odněkud vytáhne tvojí dýku a usadí se na malou židličku, přes kterou doslova přetéká. V domku je vcelku šero, podivíš se že dýku našla. Jak se zdá, šera už si všimla i madame Rätselhaft. Podívá se na svíčku na stolku, mrkne a svíčka chytne jemným krotkým plaménkem. Stará žena na tebe šibalsky mrkne a pak svou pozornost obrátí k dýce. O mince nejeví žádný zájem. ,,Taková jednoduchá zbraň a přece účinná. Sekla jsi s ní jednoho z těch prašivých vodníků, co? Potvory zatracený. Ale já bych skoro řekla, že ti pomohla i jindy, ne? Proti něčemu, co měl ten starej dobrák u sebe v chaloupce. Představ si to, celej život se po tom- on tomu většinou říkal ,,Nemocnej muž"- celej život se po tom honí a pere se s tím, a pak ho to vodkrouhne kvůli takový holčičce jako jsi ty. Tomu já říkám ironie osudu." Pak pokrčí rameny, jako by to, že ví dost přesně co se té noci událo, nebylo nic zvláštního a všechno to odstrčí přívětivým úsměvem. Podá ti dýku. ,,Ale co já tě budu zdržovat, jsem si jistá, že máš důležitější věci na práci, než poslouchat kecy starý ženský. Na druhou stranu, ať už chceš nebo ne, ta dýka toho ještě dost zažije a ty v tom jedeš úplně stejně." Zase další pokušitelské mrknutí. ,,Moje kecy sice nejsou tak krásný jako Herbertovi, ale za to jsou krapet užitečnější, co myslíš?"

Olivia "Liv" Evans - 16. srpna 2017 19:45

Rätselhaft Líbí se mi, jak pestrobarevně je žena oblečená a stejně tak působí její domek. Mezi omšelými domy na náměstí působí jásavě a optimisticky. A ta vůně, která se line z kotlíku, nikdy jsem nic takového necítila. Ale já jsem jí nepřišla ujídat jídlo. Překvapí mě, že zná moje jméno, protože si nemyslím, že by sem Herbertovo plamenné kázání mohlo být z kostela slyšet. na druhou stranu tohle je malá vesnice a novinky se tu zřejmě šíří dost rychle. Vejdu za ženou do domku a nevím, kam dřív s očima. Je to malý, skromný ale velice hezký domek. Mžourám po temné místnosti ale Rätselhaft se tu zřejmě bez problémů orientuje. Konečně vytáhne mojí dýku. K mému překvapení mi ji ale hned nedá a místo toho se posadí. Když zapálí svíčku zůstanu na ní jen nevěřícně zírat. Pak si ale sednu naproti ní. Jen s pootevřenými ústy poslouchám, co všechno tahle žena ví. "Vy myslíte, že Unghelta zabil...kvůli mě?" Nevěřícně na ní hledím a opatrně si od ní dýku vezmu zpátky. Tahle žena toho ví mnohem víc, než já a to jsem tam tu noc byla. Otáčím dýkou v ruce a jsem ráda, že jí mám zpátky. Její ubezpečení, že toho ale ještě obě hodně zažijeme mě příliš nepotěší. Kdyby mi prorokovala něco klidnějšího nezlobila bych se.

Chaos - 16. srpna 2017 20:12

Velká dáma v malém domku Když se zeptáš, žena se usměje, očividně spokojená, že jsi neodešla. Poté však vcelku lhostejně pokrčí rameny. ,,Do hlavy té věci nikdo nevidí, ale když se s tím a s podobnými věcmi někdo pral, měl víc úspěchu sám než s ostatníma." Všimne si, že tě vyděsila a že se můžeš cítít vinně. Usměje se svým širokým vše objímajícím úsměvem. ,,Netrap se s tím, holka. Tys Unghelta neznala, skoro nikdo, i ti co tvrdí opak, ho neznali. Von to byl zvláštní člověk. Ale nebyl zlej, což není to co si myslí Herbert. Daleko radši by bejval umřel a zachránil tě než žil a nechal tě umřít. Von to nebyl žádnej hrdina, ale srdce měl a měl ho na správným místě." Žena se tváří smutně a zhluboka si povzdechne. ,,Hele, holka, tohle je chvíle kdy ti normálně nabídnu, že ti přečtu budoucnost a pak tě budu balamutit nějakým proroctvím. Já ti ale koukám do očí a nevidím jen tak někoho. Takže ti řeknu, že tvůj osud je v tvejch rukách a můžeš si s ním dělat co chceš. Vezmi příležitost za pačesy a buď čím chceš být. Nevím, co ti nakukali Wilhelmík s Herbertem, ale ta potvora tě jen tak nepustí, já stěží věřím tomu, že jí s tou svojí flintičkou zabil." Madame zvedne oči a podívá se ti přímo do duše. ,,Když jsi utekla, rozhodla ses, že nebudeš hračka ostatních. Když jsi překročila ten zatracenej potok, šla sis jako velká holka, s koněm a zbraní, sama proti světu. No tak tady je svět, přímo před tebou. Jinde jen nestvůry nemají tu slušnost aby byly upřímný."

Olivia "Liv" Evans - 16. srpna 2017 21:03

Předzvěst budoucnosti Její slova mě zasáhla víc, než si chci sama připustit. V jednom má ale pravdu, nechtěla jsem už skákat jak píská někdo jiný. A pak skončím tady, potácím se od jednoho nebezpečí k druhému a nevím, co si počít. Už zase se mnou manipulují jiní. Položím na stolek mince, které mi dal Adalhelm a zvednu se. "Děkuju, že jste mi to řekla." I u nás, na Vranohradu se čas od času ukázala nějaká taková cikánka nebo věštkyně. Otec je často nechal vypráskat ven, nebo hodit do řeky. Jednou jsem si ale nechala číst z ruky. Ne že bych tomu věřila. Slibovala mi prince na bílém koni a bůh ví co. Ale téhle ženě věřím. "Poradíte mi, kde bych našla wilhelma?" Ví toho spoustu, takže tohle by pro ní neměla být těžká otázka. A já s ním nutně musím mluvit. Musím vědět, co v lese našel a jestli TO zabil. Hledím na starou ženu a cítím, jak se chvěju napětím. Jestli má pravdu, tak nemá cenu abych tu seděla na zadku a čekala na boží zázrak. Ten se stejně nestane a jediný, kdo mi může pomoci jsem já sama.

Chaos - 16. srpna 2017 21:24

Wilhelm Stará žena se na tebe laskavě usměje. ,,Nemáš vůbec zač, děvče. Nezapomeň já jsem tady pořád a cením si pravdy nad zlato. Jestli budeš někdy chtít radu, dokážu pomoct s lecčím. A na rozdíl od Herberta ti nebudu vnucovat co si máš myslet." Pak trochu zvážní, její hlas je na moment i hlubší. ,,Cena za to je, že to bude pravda skutečná, bez těch pěkných kudrlinek okolo. A Herbert nebude rád, pokud tě kdykoliv uvidí kolem tohohle domku." Mávne rukou a svíčka s tichým zasyčením zhasne. ,,Bůhví proč si myslí, že jsem kacířka," řekne a opět na tebe hravě mrkne. Když se zeptáš na Wilhelma, odpoví více méně bez zájmu, jen tak mimochodem. ,,Bydlí v tom velkém domě napravo od vchodu do kostela. Bydlí tam ještě s pár dalšími, myslím, že má pro sebe skoro půlku prvního patra." Otáčíš se k odchodu a stará žena Rätselhaftová ještě stále sedí na své židli. Podívá se za tebou a opět se povzbudivě usměje. ,,Opatruj se Thyrro." Vyjdeš ven a následuješ její rady k domu, ve kterém by měl bydlet Wilhelm. Trochu doufáš, že ti náhoda bude přát a bude třeba právě vycházet, ale jak se zdá, není nikde k nalezení. Zaklepáš na dveře, odhodlaná ho najít. Tvoje odhodlání jak se zdá zabírá, protože je to on, kdo otevře dveře. Není oblečen ve zbroji, jako když jsi ho viděla posledně, má na sobě prosté plátěné oblečení. Máš chvilku si ho pořádněji prohlédnout. Je svalnatější, než například Adalhelm, ale i na něm je vidět krutost zdejšího kraje. Pořád je stejně zarostlý a všímáš si, že strniště zakrývá vystouplou bradu. Přívětivě se na tebe usměje. Vidíš přes něj stlučený stůl uvnitř domu, u kterého sedí několik dalších mužů a všichni hrají nějakou hru. Volné místo u stolu nejspíš patřilo Wilhelmovi, který vstal aby otevřel. ,,Ahoj! Thyrra to bylo, že? Jsem rád, že jsi se dostala v jednom kuse do vesnice, i navzdory té kr- Adalhelmovi. Děje se něco? Myslel jsem, že o tebe pečuje otec Herbert." Vyrušila jsi ho od hry a ostatní muži očividně nedočkavě čekají, až se vrátí ke hře. I tak, to co mu chceš je důležitější než nějaká hra.

Olivia "Liv" Evans - 16. srpna 2017 21:42

S pravdou ven Odcházím a nechávám za sebou starou ženu. Po rozhovoru s ní jsem sice zneklidněná ale o to odhodlanější. Nutně si musím promluvit s Wilhelmem. Potěší mě, že je to právě on, kdo mi otevře. To mnohé věci usnadňuje. Ještě víc mě však potěší úsměv na jeho tváři. To je něco neočekávaného. Trochu překvapeně mu ho oplatím a hodím rychlý pohled přes jeho rameno do místnosti. "Adalhelm nebyl příliš velká podpora. Ale dostal mě sem a i za to jsem mu vděčná. Ale doufala jsem že bysme si mohli promluvit." Z místnosti slyším nedočkavé hlasy, které vyzývají Wilhelma aby se vrátil ke hře. To mě popudí. Jejich hloupá hra mě vůbec nezajímá. Viděla jsem takových spoustu a ať už jsou to karty nebo kostky, vždycky je provází spousta oplzlostí, nadávek a prázdných řečí. Vojáci na Vranohradu nebyli jiní. "Hej! Nechte si ty kecy!" Zvýším hlas a okřiknu muže. Pak se znovu pohledem vrátím k Wilhelmovi. "Chtěla bych vědět, co jsi tam v lese našel." Objasním mu, přesto, že nepochybuji, že ví o čem chci mluvit.

Chaos - 16. srpna 2017 21:53

Co bylo a zůstalo v lesích Muži se poněkud zarazí, když je okřikneš, ale opravdu skloní hlavy a mlčí. Napadne tě, že ti možná otec Herbert udělal větší laskavost než bys byla hodná uznat. Teď jsi koneckonců někdo. Dívka, která s boží pomocí prošla tím pekelným lesem. I když tomu nevěříš, podobně jako s Adalhelmem tomu mohou věřit ostatní. Když se obrátíš k Wilhelmovi se svou žádostí, zvážní a úsměv se vytratí. Poněkud nejistě se otočí do místnosti. ,,Dejte si kolo beze mě, chlapi, hned jsem tu." Jsi trochu překvapená, že to není následované oplzlou narážkou. Musela jsi je opravdu srazit v rozletu. Wilhelm za sebou práskne dveřmi a postaví se před tebe na práh. Nevypadá nijak přívětivě natož nápomocně. ,,Nevím, co ti do toho je. Nevím o tobě vlastně nic. Otec Herbert se za tebe zaručil, ale jestli máš cokoliv společného s tím, co se stalo Ingheltovi..." Náznak se ti nelíbí. Jak se zdá, v tomhle kraji jsou všichni velice podezřívaví. Je to v jejich povaze.

Olivia "Liv" Evans - 16. srpna 2017 22:07

Co se stalo Jsem překvapená když muži ztichnou. Na něco takového nejsem zvyklá ale rozhodně je to potěšující novinka. Možná nejsem úplně ta samá dívka, která opustila Vranohrad, protože tam jsem se takových mužů bála. Teď se ale musím postavit Wilhelmovi. Co mě už tolik nepřekvapí je změna v jeho postoji. Nechce se mnou mluvit a mě to zas až tolik nepřekvapuje. Přesto už nemůžu ustoupit. Založím si ruce na hrudi a zamračím se ale nakonec se ovládnu. "Přišla jsem ti poděkovat, tak mě nemusíš hned začít obviňovat. Unghelt mi zachránil život. Já ho nezabila!" Zhluboka se nadechnu. "Byl tam ten druhý? Ten nemocný? Viděl jsi ho? Zabil jsi ho?" Sama ze svých slov cítím prosbu. Tolik si přeju aby mi řekl, že je muž mrtvý. Že už se ho nemusím obávat. Třeba se Rätselhaft plete, třeba není schopna vidět všechno. Hledím do Wilhelmovy zamračené tváře a čekám na odpověď. Trochu hloupě si v tu chvíli uvědomím, že je docela hezký. Strhaný a sedřený, jako skoro všichni lidé v téhle vesnici. Ale i tak je hezký.

Chaos - 16. srpna 2017 22:29

Nemocný muž Wilhelm zaváhá a váhá daleko déle, než bys chtěla. Očividně se necítí nijak pohodlně s tímto tématem. ,,Omlouvám se. Nechtěl jsem tě obvinit.. ale ta věc- Víš, večer před tím, než jsem se tam vydal, jsem se dozvěděl, že u sebe Unghelt má... nemocného muže. Ten nemocný muž možná byl... něčím velice, velice zlým. Ale nejsem si jistý. Unghelt si často zahrával se silami, které je lépe nechat na pokoji. Byl to starý hlupák, co šel proti Bohu a byl za to potrestán. Došel jsem tam, našel jsem ho. Byl znetvořený. V chalupě jsem našel něco, co mohlo být dalším tělem. Prohledal jsem jí celou a nenašel jsem nic dalšího, jen všemožné pohanské náčiní. Pohřbil jsem Unghelta. Z toho druhého nezbylo dost na pohřbívání a i pak by se to vešlo do většího vědra," řekne s krutým šibeničním humorem. Pak pokrčí rameny a pohlédne k obloze. ,,Co na tom? On zemřel, život bude možná těžší, možná lehčí, to nezáleží na nás. Nemůžu říct, že mi ho není líto a že si nezasloužil pohřeb, který jsem mu dal, ale byl to kacíř a podivín k tomu. A ten druhý? Raději budu věřit tomu, že je mrtvý, nebo že si vyřídil co měl za problém s Ungheltem a zmizel."

Olivia "Liv" Evans - 16. srpna 2017 23:03

Nemocný muž Visím na jeho rtech a hltám každé slovo. Při zmínce o tom, že nemocný muž byl něčím skutečně zlým jen souhlasně přikývnu. Měla jsem možnost to na vlastní kůži poznat a to si myslím, že mi neublížil zdaleka tolik, jak by chtěl. Znovu mi vytanou v mysli slova Rätselhaft, že ho zabil kvůli mě. Raději je zapudím. Podle toho, co Wilhelm tvrdí je muž mrtvý a já nemám důvod mu nevěřit, protože podle všeho mluví pravdu. Přesto ve mě stále hlodá zub nejistoty. Byla bych klidnější, kdyby řekl, že to co zbylo spálil. Ale na to je už pozdě a já sama se tam rozhodně vracet nehodlám abych to udělala. Nakonec jen přikývnu na důkaz, že rozumím jeho slovům. "Děkuju ti, že jsi Unghelta pohřbil. Zaslouží si odpočívat v pokoji." Nemyslím si, že byl Unghelt hlupák. On byl všechno možné jen ne hlupák. A co na tom, že byl pohan. Já nejsem ani to. Tyhle myšlenky si ale nechám pro sebe. Najednou mi Wilhelm přijde unavený a mnohem starší. "A jsem ráda, že ty ses vrátil v pořádku. Že se ti nic nestalo." Usměju se na něj a pak, z náhlého popudu ho obejmu. O vteřinu později toho začnu litovat a rychle se odtáhnu. Uhnu pohledem a odkašlu si. "Děkuju, že jsi mi to řekl. Budu spát klidněji, když vím, že je pryč." I přes tahle slova se klidnější nijak necítím. Vzpomenu si na ten pocit strachu a tísně, když jsem včera v noci viděla Wilhelma přijet do města a myslela jsem si, že vidím nemocného muže. Na tomhle místě prostě nemůžu zůstat.

Chaos - 17. srpna 2017 10:29

Pouta bezpečí Wilhelm je trochu zaražený, když ho obejmeš. ,,Nápodobně," zvládne chabou odpověď. Když se od něj odtáhneš, přikývne a promluví vcelku laskavě, téměř šťastný za tvé bezpečí. ,,Ať už to bylo cokoliv, jsi v božích rukách a nemusíš se bát." Pak nečeká a zmizí zpátky do místnosti a zabouchne za sebou dveře. Uslyšíš hlas, který tě volá. ,,Thyrro! Thyrro!" Otec Herbert přichází od kostela a nevypadá moc šťastně, že se potuluješ po městě. ,,Děvče, co tady děláš! Měla bys odpočívat, zotavit se! Nepokoušej boží laskavost." Zní to jako starost, ale neubráníš se myšlence, zda si tě nechce udržet blíž k sobě, abys mu nezkazila celou tu iluzi neuvěřitelného zázraku. ,,Nemůžeš tady takhle pochodovat, tohle je nebezpečný kraj, dokonce i tady ve vesnici jsou temné vlivy. Pojď, vrátíme se domů."

Olivia "Liv" Evans - 17. srpna 2017 10:55

Skutečně v bezpečí? V božích rukách? O tom silně pochybuji. Moc nerozumím tomu, jak můžou lidé, kteří žijí uprostřed takového krutého a děsivého lesa plného příšer, věřit v Boha. Vždyť kdyby měl jejich bůh alespoň nějakou sílu dávno by je už utrpení těch monster zbavil. Wilhelm za sebou zavře dveře a já uslyším volání. Když zjistím, že je to Otec Herbert jsem docela ráda, že mě nachytal u Wilhemlových dveří a ne u Rätselhaft. Pomalu zamířím k němu. Vlastně se cítím skvěle a nevím, proč bych měla odpočívat. Naopak poznat trochu místní lidi mi přijde lepší, než se válet v posteli. "Chtěla jsem jen Wilhelmovi poděkovat za to, co pro mě v lese udělal." Usměju se na Otce a vydám se s ním k jejich domku. Prozatím jsem se rozhodla nic mu neříkat o tom, že se tady nechci příliš zdržovat. Nejsem si jistá, jak by reagoval, kdyby se důkaz jeho boží vůle rozhodl odejít. Možná lepší nezjišťovat. "Když jsem dnes ráno vstala, potkala jsem v domě starou paní. To je vaše matka?" Vzpomenu si na nenávistný pohled a hned se mi do domku chce o něco méně.

Chaos - 17. srpna 2017 19:28

Matka a domek Otec Herbert přikyvuje, ale není moc rád, že se tu potuluješ sama. Snad dokonce přímo kvůli Rätselhaft. Nebylo by moc dobré, kdyby jeho zázrak navštěvoval takovou ženu... ,,Je to od tebe chvály hodné, přirozeně, ale měla bys nadále odpočívat. Neměla bys pokoušet své křehké zdraví. Co pán dal, hloupým zase vezme," řekne varovně. Pokouší se tě téměř i proti tvé vůli dostrkat ke svému domku, když zmíníš jeho matku. ,,Ah, ano, má matka. Víš, ona je těžce nemocná, nemůže se účastnit mší. Má sestra o ní pečuje po stránce tělesné a já po stránce duchovní. Bývala to úžasná žena, bohužel, věk je krutý k nám všem a laskavý jen v tom, že nás přibližuje k návratu k pánu. Prosím tě, dopřej odpočinku, kterého potřebuješ stejně jako ona. Ona samotná má stěží sílu na pár slov a pár kroků na celý den." Víceméně tě dožene k domku a zavře za tebou dveře. V hlavní místnosti domku je prázdno, ale všimla sis, že druhou polovinu musí zabírat další, obdobně velká místnost. ,,Běž a odpočívej, drahá Thyrro, už jsi dnes svou vůli žít prokázala víc než dost. Musím se věnovat svým ovečkám a má sestra nejspíš odešla pro něco na ozvláštnění oběda. Za chvíli bude zpátky a zcela jistě se postará, o cokoliv co by sis přála." Při zmínce o obědě si vzpomeneš na čarovné vůně, kterými vládne madame Rätselhaft. Čeká až vyjdeš do svého pokoje a naléhá abys odpočívala. Chvíli poté slyšíš jak za ním zapadnou dveře a vidíš ho okénkem kráčet zpátky do kostela.

Olivia "Liv" Evans - 17. srpna 2017 20:39

Vězeň nebo host? Nejsem příliš nadšena představou, že bych měla odpočívat. Cítím se skvěle a ráda bych se porozhlédla po vesnici a po okolí. Vzpomenu si na zříceninu, kterou jsem včera po cestě sem zahlédla. Tam bych se ráda podívala. Místo toho ale usednu na okraj své úzké postele a jediné co, tak můžu vesnici sledovat z malého okénka. To není příliš inspirující. Přemýšlím, co má Otec v kostele za práci. Vždyť všechny jeho ovečky se po mši hned rozeběhly za vlastní prací. A proč se mě tak snaží udržet v domě? Chce mě mít pod kontrolou? Mám čas a klid přemýšlet a hlavou mi začnou kroužit ošklivé, podezřívavé myšlenky. Nakonec se zvednu. Nechce se mi spát, nechce se mi odpočívat, cítím se skvěle. Alespoň si půjdu sednout ven před domek. Na tom přece není nic špatného, ne? Vyjdu z pokojíku a seběhnu po schodech dolů do velké místnosti. Moc se nerozhlížím a dveřmi vyběhnu ven. U zdi stojí stará lavička. Vypadá, jako kdyby se měla každou chvíli rozsypat ale když se na ní opatrně posadím, tak ani nevrzne. Nastavím tvář slunci a na okamžik zavřu oči.

Chaos - 17. srpna 2017 21:15

Uprostřed světla slunce Nedbáš na otce Herberta a vyběhneš z domku. Je to krásný pocit, sedět na slunci a užívat si ho plnými doušky, zvlášť po temných dnech, které jsi zažila. Vítr jemně šumí skrz staré budovy, které ani ve dne nepřestávají skřípat, jako by lamentovali nad svým osudem... Zavřeš oči jen na chvilku, ale máš pocit, že běží celá věčnost. Zaposloucháš se do sténavých zvuků kolem tebe, občas zaslechneš několik kroků či tlumené ozvěny z kostela, nic víc. Jen skřípaní starého dřeva zůstává... Ve skřípotu rozeznáš slova. Zašumí větrem a zdají se neskutečná. ,,Co tě bolí na srdci, Thyrro?" Nemocný, slabý a rozviklaný hlas, naplněný podivnou cizostí. Slyšela jsi to vůbec? ,,Mohl bych ti pomoci..." Musí se ti to jen zdát. Není možné, aby ti ta slova šeptal přímo do ucha... Cukneš sebou. Musela jsi usnout, i když jen na moment. Slunce se téměř nepohnulo. Jsi stále sama, na lavičce, jako před momentem. Jen skřípání domů ustalo... a slunce se nezdá ani zdaleka tak hřejivé... Naštěstí vidíš někoho přicházet. Mladý muž, oblečený v černém ošuntělém cosi, co možná kdysi bylo stejnokrojem. Má sice poněkud krysí tvář, trochu podobnou té Adalhelmově, ale na téhle je poněkud přerostlý knír a bradka, což přidává zdání na letech. Na očích má navíc dvě zvláštní skla, zasazená do ocelových obrouček. Brýle. Na dvoře se občas objevil učenec, který je nosil. Byly drahé a nikdy jsi nechápala, proč za tu cenu můžou stát. Přijde k domku a nejistě se rozhlédne. V ruce svírá dopis. Zpozoruje tebe a přijde blíže. ,,Promiňte slečno, ale předpokládal bych správně, že toto je dům jistého pana Herberta z Übelstadtu?" Nemyslíš si, že jsi ho viděla na mši, musel by se hodně usilovně snažit skrýt. A také by tě přirozeně znal. V hlavě se ti objeví otlučený dostavník, který jsi zahlédla, když tě Adalhelm vezl k otci Herbertovi...

Olivia "Liv" Evans - 17. srpna 2017 21:33

Posel Doširoka otevřu oči. I v teplém slunečném ránu cítím, jak se chvěju. Něco se změnilo. den už se mi zdaleka nezdá tak hezký, jako před chvílí. Pokouším se sama sebe přesvědčit, že to byl jen sen. Musel to být jen sen. Ta slova šeptaná přes dveře mě vyděsila k smrti. Je přirozené, že jsem si zapamatovala, jak mi je šeptá. A teď se mi jen promítají do snů. Pokouším se logicky si to odůvodnit ale radost je pryč, tak jako tak. Naštěstí nemám příliš času nad tím přemýšlet. Před domem se objeví tenhle mladý muž a ptá se po Otci Herbertovi. Jen lehce kývnu. "Tohle je jeho dům, ale pokud hledáte Otce Herberta, tak je teď v kostele." Ukážu mu na budovu kostela. "Ale jestli se Vám nechce dovnitř, tak mi můžete to psaní nechat a já mu ho předám." Nabídnu mu s lehkým úsměvem a v hlavě už mi to šrotuje. Skutečně na mši nebyl. Je to kurýr, přivezl dopis, odněkud mimo les. Odněkud kde je civilizace. Kde jsou lidé. On projel lesem a přežil to. Srdce mi poskočí a já vyskočím s ním. Na nohy a skoro k němu popoběhnu. "Vy cestujete přes les, je to tak?"

Chaos - 17. srpna 2017 21:48

Kurýr Muž, zcela jistě kurýr, se usměje. ,,Výborně. Nechtělo se mi ho hledat." Poté vcelku suverénně vykročí vpřed a sedne si vedle tebe, se spokojeným oddechnutím. ,,Bohužel, musím mu to dát do jeho vlastních rukou. Nejel jsem tou noční můrou jen aby se to tady ztratilo, v posledních pár minutách. Klidně počkám, není kam spěchat, pokud vám tedy nebudu vadit." Už se ale asi rozhodl, že vadit nebude, protože nevypadá ochotný se zvednout. Naštěstí ti to nevadí, dává ti to vynikající záminku se zeptat. Kurýr se na moment zamyslí a pak se usměje. ,,Nu, ano. Je to těžká a nevděčná práce, pořád jako by nade mnou kroužili supy... na druhou stranu, plat za takovou práci není nijak zanedbatelný. Lidé posílají všechno možné a jsou ochotní dobře zaplatit aby se to dostalo do cíle v bezpečí a rychle. Občas dokonce i pasažéři, většinou ale nejsou z té nejběžnější sorty, pokud víte co myslím." Řekne se znovu se usměje. ,,Trochu osamělá práce, musím říct. Člověk se naučí spoléhat jen sám na sebe. Naštěstí už cesty znám a vím, kde co číhá a podle toho se také připravím!" Jak se zdá, kurýr je povídavý a rozverný člověk. Na to, že jeho denním chlebem je riskovat svůj život a vystavovat se strašlivé temnotě je překvapivě spokojený a klidný. Navíc není oděný jako válečník. Oblečení má jen látkové a všimla sis jen kudly za pasem.

Olivia "Liv" Evans - 17. srpna 2017 22:06

Kurýr Oči mi div nesvítí nadšením, když ho poslouchám. "Byl byste ochotný mi pomoci dostat se přes les?" Na nic nečekám a jdu rovnou k věci. Mluvím ale tiše, protože se obávám, že by mě mohla Alvika, nebo kdokoliv jiný slyšet. Ne že bych si myslela, že je něco špatného na tom, že tu chci zůstat. Ale podle chování Otce Herberta jsem pochopila, že se svého zázraku nechce jen tak lehce vzdát. Já tady ale prostě zůstat nemůžu. Včera v noci jsem si myslela, že nemocného muže vidím. Před chvílí jsem měla pocit, že ho slyším. Jestli to tak půjde dál, zblázním se. Musím se prostě dostat dál. Tohle stejně není místo, kde bych chtěla žít. Nijak bych si nepomohla. Jediné, co tady člověka čeká je tvrdá práce a brzká smrt. "Nemám ale nic, čím bych Vám zaplatila." Přiznám ještě dřív, než mi kurýr stačí odpovědět. O všechny své věci jsem přišla. Jediné co mám je moje dýka a té nejsem ochotná se vzdát za žádnou cenu. Navíc si myslím, že by za ní stejně moc peněz nebylo.

Chaos - 17. srpna 2017 22:23

Cena Muž je trochu znejistěn tvou otázkou a zaváhá. Chvíli na tebe hledí, ale když zmíníš, že nemáš čím bys zaplatila, pomalu zavrtí hlavou. ,,Bohužel. Cesta přes les je nebezpečná a velice náročná. Nemůžu sebou tahat jen tak nějaké děvče. Kdybys přirozeně sehnala dost peněz, abys mi vyvážila riziko, kterým budeš, byl bych ochotný o tom uvažovat. Je to práce už tak dost těžká." Nijak si nevšímá tvé naléhavosti ani snahy ho nějak zaujmout. Pokrčí rameny. ,,Proč jsi sem vůbec jezdila, pokud chceš zas pryč? Občas sem lidé jezdí, chtějí šířit svou víru, prohledávat staré ruiny a prodávat takovým, jako jsem já cennosti a všechno ostatní co v těch ruinách najdou. Půlka dostavníku bývá plná jídla, které směním za leccos. No a pak jsou tu přirozeně tací, kteří ve zbytku světa, z toho či onoho důvodu, nemohou žít. Lidé, co nemají co ztratit." Kurýr se zamyslí, ale poté se na tebe znovu zahledí, jakoby pozorněji. Chvíli přemýšlí a poté se zeptá: ,,Poslyš, děvče, jak se jmenuješ?"

Olivia "Liv" Evans - 17. srpna 2017 22:30

Kurýr "Chtěla jsem projít přes les a málem jsem v něm zemřela. Nikdy jsem neměla v plánu uvíznout na tomhle místě ale zpátky se nedostanu a dál nevím jak." Pocítím bodnutí beznaděje. Kde já bych tady tak mohla sehnat dostatek peněz na to, abych se mohla svézt dál, to netuším. "Jsem Thyrra." Představím se mu, ačkoliv netuším, proč ho to zajímá. "Mohl byste mi alespoň poradit[, jak se přes les dostat? Zkusila bych to sama."/b] Tohle už je skutečně zoufalé. Já tady ale prostě zůstat nemůžu. Nehledám víru a přesto, že jsou na mě lidé tady převážně milí, něco mi tu nahání hrůzu. Necítím se tu v bezpečí. Nejsem sice schopna říct, čím to je, ale mám ošklivé tušení, že pokud se tu budu zdržovat příliš dlouho, stane se něco hodně zlého. Upírám na kurýra smutný pohled a doufám, že mi poradí alespoň něco.

Chaos - 17. srpna 2017 22:59

Tvá minulost a tvá budoucnost Kurýr zavrtí hlavou a zašklebí se. ,,Děvče, nemáš šanci. Samotná v žádném případě. Musím říct, je zázrak že jsi se dostala až sem." Odkašle si a najednou vypadá poněkud nepohodlně. ,,Slyšel jsem od jednoho posla, že se pán z Vranohradu shání po uprchlé děvečce. Jmenuje se Thyrra a ukradla jednoho jeho koně. Kdyby za ní nabídl odměnu, mohl bych jí za ním odvést a cesta by se zaplatila sama. Ale říkali mi, že to pán z Vranohradu příliš neřešil. Rozhodně ne dost, abych mohl očekávat protiváhu." Poposedne si a odmlčí se. Přemýšlí, co říct dál a váhá, co má dělat. ,,I kdybych ti nabídl, že by sis část cesty odpracovala, trvalo by ti celé měsíce našetřit si dost. Nemohu to riskovat. Omlouvám se, ale budeš si muset pomoci sama. " Pak se opře o lavičku, natáhne nohy a věc považuje za vyřešenou.

Olivia "Liv" Evans - 17. srpna 2017 23:13

Ozvěna minulosti Musím se ušklíbnout, když slyším o pánu z Vranohradu. Vypadá to, že Matyas, otcův nejstarší syn, neztrácel čas. Z jeho slov ale také pochopím, že se mě nijak nesnažil najít. Nestála jsem mu za tu snahu. Mohla jsem být v klidu, nemusela jsem se tak hnát a možná že bych pak neskončila v tom zatraceném lese a v téhle zpropadené vesnici. Nechci přijmout jako fakt, že se odsud bez jeho pomoci nedostanu. To přece není možné. Zvednu se z lavičky. "Děkuju vám." Řeknu stroze, už se na něj ani nepodívám a místo toho zamířím rázným krokem přes náměstí. Přímo k barevnému domečku čarodějnice Rätselhaft. Věřím, že jestli je tady někdo schopen mi poradit, tak je to ona. Musí být, protože jinak nemám tušení, co budu dělat. Teď už na Otce herberta vůbec nemyslím. I kdyby mě viděl za starou ženou jít, bylo by mi to jedno.

Chaos - 18. srpna 2017 15:38

Rätselhaft Kurýr už na tebe nehledí, je spokojený s čekáním na otce Herberta. Rázným krokem přejdeš náměstí, ale čarodějnice není nikde k vidění. Polévka se stále vaří, vždyť je to chvilka, co jsi s ní mluvila. Dvířka jsou otevřená a tak vejdeš. Na moment máš pocit, že je domek temný a prázdný, zcela cizí, ale pak jedinkrát mrkneš očima a domek je ozářený několika málo svíčkami a madame Rätselhaft sedí na své židli, jako bys vůbec neodešla. Vzhlédne k tobě a mile se usměje. ,,Tak brzy zpátky, děvče?" Rukou ti pokyne k židli, co je naproti ní. Usmívá se, vypadá, že is pohrává s nějakým nápadem. ,,Copak se stalo? Dýka se změnila v popel, poté co jsi došla domů? Cítíš se uhranutá nebo prokletá? Podvedená tou ohyzdnou stařenou, co bydlí sama v domku na kolečkách?" Rätselhaft se široce usmívá a dělá si z tebe legraci. Jak si udržuje v tak temném a ubohém kraji jako je tento tak dobrou náladu, to je ti záhadou.

Olivia "Liv" Evans - 18. srpna 2017 16:43

Rätselhaft Stejně si myslím, že čekala, že se vrátím. Opatrně se posadím a zavrtím hlavou. "Asi jste jediná, kdo mi tu může pomoci." Dobře si uvědomuju, že nemám nic, co bych jí mohla dát na oplátku. Kurýra to od pomoci mi odradilo. Musím doufat, že stará žena je jiná. "Chtěla bych se odsud dostat. Potkala jsem kurýra, takže vím, že lesem je možné bezpečně projít. Ale sama to nedokážu." Hledím do plamene jedné svíčky a přemýšlím, jestli je to skutečně kouzlo, nebo jen nějaký trik, kterým se na mě snaží zapůsobit. Ať tak či onak, rozhodně to funguje. Opět pohledem najdu její usměvavou tvář.

Chaos - 18. srpna 2017 18:24

Pomoc od Rätselhaft? Žena si povzdechne, když vidí, s jak pochmurnou náladou jsi přišla. Už když začínáš mluvit, vrtí hlavou. ,,Jó, Damien je zvláštní případ. Vypadá, jako by na ty hrůzy v lese ani nevěřil a stejnak žije dál." Pak se Rätselhaft přestane usmívat. Zadívá se do svíčky a mluví spíš k ní, než k tobě. ,,Mohla bych ti pomoci. Mám svoje hračky a triky, které by tě v bezpečí dostali přes les. Hrací kostku, která přináší štěstí tak silné, že bys mohla běžet lesem nahá a ani by ses neškrábla. Lampu, která má tak jasné světlo, že nic v celém lese by se k tobě neodvážilo přiblížit. Plášť ne tlustší než běžná tkanina, kterým neprojde ani sebeostřejší čepel nebo spár." Na moment se odmlčí a plamen svíčky se začne zvedat a hořet s nebývalou silou, svíčka se začne roztékat před tvýma očima a knot se mění v popel s nepopsatelnou rychlostí. V okamžiku svíčka zhasne a s ní v jednotě každá další v domku. Jen šerý paprsek světla z venčí si nachází cestu temnotou. ,,Jenže všechno má svou cenu. Na druhé straně lesa bys snadno byla. Ale už bys to nebyla ty. Kdo ví, co by si ty cetky vzaly za odměnu. Unghelt býval stejně zdravý jako ty. A ke všemu byl mnohokrát opatrnější." Vzpomeneš si na pokroucené a znetvořené tělo, ztracené oko, místo kterého mu v hlavě hnízdí podivná stříbrná koule... "Dávej pozor co si přeješ, nebo se nemocný muž postará, aby se ti to splnilo." A vzpomeneš si také na nemocného muže, zvrácenou nelidskou postavu, která by ti tak ráda pomohla a navždy se stala součástí tvého života... Mrkneš a celý domek je stejný jako ve chvíli tvého příchodu. Stará Rätselhaft se usmívá, svíčka klidně pohořívá a všechno se zdá opět správné. ,,Jsou cesty, jak se vyhnout placení, nebo splašit nějakou slevu. Ale vše vyžaduje přípravu a těžkou práci. Ráda ti pomůžu, moc ráda, už jsem taky stará a sentimentální. Ale pokud jsi chtěla zázraky přes noc, měla jsi jít naproti, do toho špičatýho svatostánku."

Olivia "Liv" Evans - 19. srpna 2017 09:37

Musím být trpělivá Poslouchám o těch fantastických magických předmětech ale už od začátku čekám, kdy přijde nějaké "ale". Otřesu se při myšlence, že bych mohla skončit stejně jako Unghelt. Povzdechnu si. "Mluvila jsem s Wilhelmem. Tvrdí, že z toho muže nic nezbylo. Že byl mrtvý, když dorazil k Ungheltově domu. Ale já mám pořád strach." Přijde mi, že Rätselhaft můžu skutečně věřit a rozhodnu se jí svěřit se svými obavami. Třeba se mi nakonec uleví. "Jenže já ho vídám. Včera v noci bych přísahala, že to byl on a ne Wilhelm, kdo se vrátil do vesnice. A dnes ráno jsem ho slyšela šeptat." Nešťastně se na ženu dívám. "Děsí mě. Můžu se alespoň před ním nějak chránit?" Uvědomuju si, že je to právě strach z nemocného muže, co mě žene pryč odsud. Vodníci byli strašní a já unikla jen o vlásek. Ale když člověk ví, že v lese jsou, dá se jim vyhnout. S nemocným mužem je to ale jiné. Mám pocit, že je všude a nikde. Každou chvíli očekávám, že na mě odněkud vykoukne ta ztrhaná tvář. To mě děsí ze všeho nejvíc.

Chaos - 19. srpna 2017 12:25

Nemocný muž Rätselhaft tě mlčky poslouchá a mračí se. Chvílí váhá, hledí na nejrůznější předměty kolem tebe a poté si ztěžka povzdechne a podívá se zpátky na tebe. ,,Jestli je to tak... no to je špatné. Moc špatné." Poposedne si a opět chvíli váhá. Všimneš si, že si v ruce hraje s nějakou cetkou, ač jsi si jistá, že doposud měla ruce prázdné. ,,Děvče, doufala jsem že k tomu nedojde. Jako všichni tady, dokonce i jako otec Herbert, jsem věřila, že nemocného muže zabil Unghelt a že si potom v klidu vykrvácel. Ale když tu potvoru vídáš, měla bys vědět co je zač, i když i to samo o sobě je nebezpečné." Opět váhá a mračí se čím dál víc. Je to jen pocit, nebo svíčky září jasněji? Má snad dokonce i Madame Rätselhaft strach? ,,Víš, on není tak docela skutečný. On je prokletí. Prokletí lakomým a ctižádostivým, prokletí zahořklým a ublíženým. Nemocný muž totiž plní přání. Ať už chceš nebo ne. To jediné, co tě chrání, je asi tak tvoje urputný přání aby neukazoval ten svůj protáhlej ksicht. Nikdo neví odkud se vzal ale vždycky se točí na místě skonu svojí poslední oběti. Začne ti plnit přání. Nejdřív je slabej jako tvoje myšlenka, slabý jako vánek větru, jako šepot a odrazy. Ale nabývá na síle a na vlivu. Starý pověsti mluví o králích a velkejch dobyvatelích, co s jeho pomocí ovládli svět. Možná uzavřeli nějakou strašnou smlouvu s horoucíma peklama, možná je proklela nějaká stará čarodějnice, ale dřív nebo později se objevil nemocný muž, který vyhledával jejich společnost. O každé splněné přání, o které byli mocnější oni, von byl vždycky o ždibec silnější. A čím byl on silnější, tím míň kontroly nad ním měli jiní. Může vypadat jako cokoliv a jako kdokoliv. Udělá cokoliv, aby se ti vetřel do přízně. Bude tě pronásledovat a bude tě týrat, aby sis přála to co on chce." Ale pak se, zcela nečekaně, stará dáma usměje. ,,Ale všecko není ještě ztracený. Unghelt ho držel pěkně za uzdu, pěkně ho srazil k zemi. Je vlastně dobře, že jsi tam byla dřív Wilhelm. Takhle tě pořádně vyděsil a nezvládl tě nijak obalamutit. Možná, že jsi nás vlastně všecky zachránila, protože jinak by se to potvora vzpamatovala a hned šikovně skočila na záda Wilhelmovi. Budu ti muset pomoct," řekne Rätselhaft a povzdechne si. Pak zamračeně pokračuje. ,,Před ním je těžko se chránit. Většinou ho porazili jen lidi, co už sami byli tak daleko na druhý straně, že byli skoro horší než von sám. I poznat ho je docela dřina, zvlášť když ještě zesílí. Pořád ještě je pěkně slaboučkej, jestli ho vidíš takovýho jako byl v Ungheltově chatě." Vstane a chvíli se přehrabuje mezi cetkami co se válí všude kolem. Pak vytáhne malý amuletek a podá ti ho. Na dotek poznáš, že je z kosti a je na něm vyryté oko. ,,Tohle by nám mělo dát na chvíli čas. Dej si pozor, aby to Herbert neviděl.. no vlastně raději aby to neviděl nikdo. Měl by ti dát pokoj, alespoň na pár dní. A budu tě muset naučit pár triků. Řekla bych, že tě Herbert furt žene do postele, co? No tak mu vyhov a v noci přijď za mnou. Teď tu cetku schovej... a kdyby jsi z ní náhodou něco slyšela, tak to neposlouchej, ano?"

Olivia "Liv" Evans - 19. srpna 2017 21:01

Nemocný muž Fakt, že i Rätselhaf vypadá ze situace nesvá mi na náladě nepřidá. "Znamená to, že se teď nalepil na mě? Že nezáleží na tom, jak daleko půjdu, on bude pořád číhat někde na blízku?" Proč já jsem kdy opouštěla Vranohrad? Všechny facky a kopance, které jsem tam dohromady dostala byly lepší, než tohle. Pak si ale uvědomím, že to je původ toho všeho. Kdyby mi tolik lidí neublížilo a já nezahořkla, nikdy by si mě třeba nevybral. Je to jako začarovaný kruh. Ihned si přeju aby se ke mě vůbec nepřibližoval a nechal mě na pokoji. Těžko říct, jestli i taková přání plní. Vezmu si amulet a pověsím si ho kolem krku. Schovám ho pod halenu a nic není vidět. Stačí, že mám v zádech tohle..prokletí. Nemusí mi dělat zle ještě Otec Herbert. Když si na sebe amulet vezmu, pocítím úlevu. I kdyby mi Rätselhaf lhala a amulet byl jen nějaká cetka, já mám pocit, že jsem teď pod ochranou. Její slova o tom, že bych z něj ale mohla něco slyšet mě znervozní. "A co bych z něj mohla slyšet?" Vyměnila jsem snad jednoho démona za jiného? Jsem odhodlaná v noci se vytratit a naučit se od staré ženy cokoliv by mi alespoň trochu mohlo pomoci.

Chaos - 19. srpna 2017 23:12

Amulet Rätselhaft si povzdechne a přikývne. ,,Nenechá tě být, pokud něco nevymyslíme. Nemůžeš před ním utéct navěky. Když se objeví v celé své kráse a ty ho zcela právoplatně probodneš, zmizí na pár dní a pak bude zpátky. Když před ním utečeš, chvíli bude přežívat a pak se promění v louži krve a znova ho budeš po nocích slýchat." Pak mávne rukou jako by se to pokoušela všechno odmávat pryč, navzdory tomu co říká. ,,Ale neboj, je v mým nejlepším zájmu tě tý potvory zbavit, bez obav. Však my si s ním poradíme." Když vezmeš amulet do ruky, přísahala bys, že jsi uslyšela dav v kakofonii šepotu, jen tak silný jako jemný vánek... snad to opravdu byl jen vítr. Ale v tom samém okamžiku se to vytratilo a zanechalo to v tobě jen drobný pocit zmatku... a trochu větší rovnováhy. Z nějakého důvodu je váha a chlad amuletu velice uklidňující. Rätselhaft se zašklebí, když se zeptáš. ,,Čím víc budeš o téhle hračce vědět, tím spíš těm hlasům začneš rozumět. Takže je prostě ignoruj. Kdyby jsi něčemu začala rozumět, okamžitě mi to musíš říct. A kdyby ti to vadilo, tak si ho přirozeně kdykoliv můžeš sundat a pohovořit si raději s nemocným mužem, pokud by se ti to víc líbilo." V té chvíli k tobě dolehnou kroky zvenčí, rázné a vzteklé. Uslyšíš zaskřípání schůdků k domku a na tvé rameno dopadne těžká ruka. Ohlédneš se a nad tebou stojí zamračený otec Herbert. ,,Čarodějnice," zavrčí nepřátelsky. ,,Tohle je poslední kapka. Nebudeš se kazit toto nebohé děvče svými temnými intriky s démony." Madame Rätselhaft se pomalu zvedne, ale mlčí. Otec Herbert zato pokračuje. ,,Nemysli si, že nevím o tvé temném vlivu! Dej mi jedinou záminku a upálíme tě jako čarodějnici, kterou jsi!" Stará žena se podívá na otce Herberta. Svíce zhasnou, ale tentokrát máš pocit, jako by se i slunce před ní schovalo za mrak. Všechno rázem potemní, jen Rätselhaft je obklopena zeleným světélkováním. Tvář čarodějnice je zahalená do temného šera domku, jen dvě oči slabě fialově zazáří. Zeptá se hlasem, který tě zanechává s mrazením po celých zádech a nejen to. Tvoje srdce je plné nejhorší úzkosti a největší tesknosti. Celé tvé já se chce skrčit v rohu a s pláčem prosit o milost... ,,Jen do toho, kazateli... udeř nejhůř jak se odvážíš!" Cítíš se maličká a nevýznamná. Ať už je to cokoliv, co z temnoty hledí, není to Rätselhaft, se kterou jsi mluvila... to ti říká každý kousek tvého těla... Ale pak tebou trhne otec Herbert a táhne tě z domku. Světlo se vrátí a pocit beznaděje se vytratí s mizející temnotou. Stále hledíš na starou ženu, která je zpátky ve svém chechtajícím se laskavém já. Zavolá za otcem Herbertem: ,,Jsem koneckonců jen bába kořenářka!" zakřičí a spokojeně na tebe mrkne. Otec Herbert tě táhne dál. Mluví silný a stálým hlasem, pokud se třese, pak jen spravedlivým hněvem. ,,Nikdy znovu do toho domku nesmíš vkročit. Utekla jsi ze smrtelného nebezpečí a vrhla ses po hlavě přímo do dalšího. Ta žena uzavřela pakt se silami, které jsou horší než cokoliv, před čím jsi unikla v lese." Táhne tě směrem k domku a nevypadá to, že by umožňoval nějakou debatu.

Olivia "Liv" Evans - 19. srpna 2017 23:31

Amulet a Otec To radši budu ve dne v noci poslouchat šepot, kterému nerozumím, než abych toužila po rozhovoru s nemocným mužem. Ale myslím, že tenhle fakt, je Rätselhaft velmi dobře známý. Její ujištění, že mi ale skutečně chce pomoci mi trochu uleví. Ráda bych zjistila víc, ale jsme dost nevybíravě přerušené. Trhnu s sebou, když mi na rameno dopadne ruka. Nelíbí se mi, jak Otec Herbert starou ženu obviňuje ale ona nevypadá, že by chtěla abych se do toho montovala. Když místnost potemní naskáče mi na rukou husí kůže. Hledím do těch fialově zářících očí a uvědomuju si, že musí být mnohem mocnější, než jsem si doteď myslela. Rozhodně nevěřím tomu, že je to jen obyčejná kořenářka. Otec mě táhne pryč ale já jsem pevně rozhodnutá se v noci vrátit. Chtěla bych se bránit. Chtěla bych mu vysvětlit, jak je to s nemocným mužem. Jenže on by zase začal mluvit o boží vůli a že jedině bůh mě dokáže ochránit a já nemám náladu takové věci poslouchat. Nevěřím jim, a jak by mě mohlo ochránit něco čemu nevěřím? Naopak tíha amuletu na krku mě přesvědčuje o tom, že teď, alespoň pro tuhle chvíli jsem v bezpečí. Poslouchám jeho lamentování a mlčím. Možná se dokonce zatvářím, že mě mrzí, že jsem ho tak zklamala. Ale jen to jen divadlo aby mi dal pokoj.

Chaos - 20. srpna 2017 11:49

Čekání na noc Jsi velice nekompromisně dotažena až do domu a protažena hlavní místností. Všimneš si staré matky, která v sedí ve svém křesle. Zdá se ti to, nebo se tváří přívětivěji než ráno? Po kurýrovi Damienovi už také není ani stopa, asi už předal svou depeši. Tak nebo tak, jsi vhozena do své komory v podkroví. Velice nekompromisně je ti doporučeno odpočívat a dveře se s prásknutím, které otřese celým domem, zavřou. Je jisté, že otec Herbert už bude dávat větší pozor, kam odcházíš. Pro zatím je nejsmysluplnější jen udělat co otec Herbert říká a odpočinout si. Ulehneš na postel a cítíš se jako spoutaná malým rozměrem místnosti. Co budeš celý den dělat? Necítíš se nijak unaveně. Rána už skoro není cítit a když jí nahmatáš přes obvaz, zdá se, že už se chová jako normální, hojící se rána, místo toho aby po několika málo hodinách mokvala. Neklidně se převaluješ a přemítáš co s časem mezitím co ubíhá kolem tebe. Kolem poledne ti přijde na návštěvu Alvika, s řídkou polévkou a krajícem chleba. Položí ti jídlo na malý stoleček v místnosti a chvíli váhá ve dveřích. ,,Nesmíš se zlobit na Herberta. Má o tebe jenom strach," řekne omluvně, protože jí otec Herbert už zcela jistě řekl, k čemu došlo. Rozhlédne se nejistě po místnosti, ale už nic neříká. Amuletu si nevšimne a odchází. ,,Kdybys cokoliv potřebovala, budu dole," řekne ještě zkroušeně. A den se plazí dál. Asi dvě hodiny po poledni uslyšíš šepot. Opět máš pocit, že se ti to jen zdálo, ale za několik dalších minut už jsi si jistá, že na pozadí zvuků vesnice je slyšet jemný šeptání. Šeptá mnoho hlasů přes sebe, není jim rozumět jediného slova. Kupodivu šepot do tebe nevnáší žádné pocity zmatku nebo strachu z cizího tajemna. Hlasy ti přijdou podivně známé, přátelské a příznivé. Nemůžeš se ubránit zaposlouchání se do jemného uklidňujícího šepotu. Oči se ti začínají klížit a jediné co chceš je poslouchat dál uklidňující zvuky linoucí se z amuletu. Nemůžeš se ubránit klidu, který se z té cetky šíří. Začínáš mít pocit, že amulet hřeje, ale spíš je jen teplý z doteku tvého těla. Zavíráš oči, jen na kratičkou chvilinku... Máš pocit, že můžeš vidět tváře, které šeptají. Každá je jiná, to víš, ale nejsi schopná rozeznat čím. Víš ale, že jsou stejné v jednom aspektu. Mají na sobě pověšený tento amulet a jejich oči jsou prázdné a bílé. Jejich rty se hýbou v disharmonii, každý říká něco jiného, výsledkem je tichý proud zvuků, které se zdají překrásné byť jsou bez významu. Všimneš si, že několik tváří se začíná sjednocovat ve svém šepotu. Jejich rty se hýbou společně, jednotné hlasy nabývají na síle, ale stále nemáš tušení, co říkají. Ač nechceš, cítíš nekonečnou zvědavost nad zprávou, kterou se pokouší předat. Zlobíš se na sebe pro nedočkavost, s jakou očekáváš chvíli, kdy hlasy budou mluvit v jednotě- Trhneš sebou a probudíš se. Musela jsi usnout. Neslyšíš žádný šepot, ale slunce už se sklání k obzoru a světlo procházející dovnitř oranžoví. Na dveře jemně někdo zaklepal a poté dovnitř vstupuje Alvika, opět utrápená starostmi celého dne, v obličeji šedá a unavená. Ale chabě se usmívá a nese ti dřevěnou misku nějaké našedlé kaše. Nevypadá příliš vábně ale line se z ní příjemná vůně hrušek. ,,Přinesla jsem ti večeři. Herbert by rád věděl, zdali se cítíš dost silná aby ses zúčastnila mše. Říká, že pokud chceš odpočívat, může přijít později a pomodlit se s tebou."

Olivia "Liv" Evans - 20. srpna 2017 15:38

Hlasy Chápu, že má o mě Otec Herbert starost ale to, co předvádí se mi ani trochu nelíbí. Jsem mu vděčná, že mě vzal pod jejich střechu a že se o mě s Alvikou starají, ale to přeci neznamená, že jsem jeho vězeň. Měla bych mít právo chodit si a mluvit s kým se mi zachce. On není můj otec a ani toho by nezajímalo s kým se stýkám. Nevím, co si počít s časem. Nejsem unavená, v noci jsem si nakonec odpočinula docela dobře. Polehávám, nebo se dívám ven z okna. Poděkuji Alvice za jídlo ale vlastně nemám chuť si s ní povídat. Když poprvé zaslechnu šepot vyděsím se, ale pak mi dojde, že je to amulet a nikoliv nemocný muž. Ležím na posteli, civím do stropu a poslouchám tichý, uklidňující šepot. Vím, že mě stará žena varovala, že jestli začnu hlasům rozumět mám jí to okamžitě říct, ale i tak mě přemáhá zvědavost a já se pokouším něco z toho chóru hlasů pochytit. Nakonec usnu. Probudí mě Alvika s kaší. Zkontroluji, že mám amulet stále bezpečně schovaný pod košilí a vezmu si od ní misku. Nemám chuť být s Otcem Herbertem o samotě a tak neochotně slíbím, že se zúčastním mše. Pak Otci předvedu hodnou dívku a až všichni usnou, vyplížím se z domu za Rätselhaft. S chutí se dám do jídla. Kaše možná nevypadá moc dobře ale chutná skvěle. Po jídle se vydám dolů, abych Alvice vrátila misku a abych zjistila, kdy vlastně mše začíná. Stejně mi přijde divné, že chodí do kostela ráno i večer. Tolik ztraceného času.

Chaos - 20. srpna 2017 18:09

Mše Alvika spokojeně přikývne a odejde. Poté co sejdeš dolů, jsi jak se zdá tak akorát připravená na odchod na mši. Samotná sice začíná až za chvíli, ale Alvika právě odchází a zrovna chtěla jít za tebou, aby tě doprovodila, pro případ, že bys potřebovala pomoc. Zasmušile odejdeš do kostela. Na náměstí zabloudíš pohledem k domku madame Rätselhaft, ale dvířka do něj jsou zavřená a už je to hodná chvíle, co byla polévka dovařena a snědena. Všimneš si Wilhelma, který právě také vychází z domu. Alvika tě zatáhne do kostela a přinutí tě usadit se v první řadě, vedle ní a Wilhelma. Brzy se objeví vousatý fanatik, kterého jsi viděla už ráno, stále vystrašený Adalhelm a všechny ostatní známé tváře, přirozeně vyjímaje obě staré ženy a kurýra. Je kurýr vůbec ještě ve městě? Mezitím lidé procházejí kolem a skládají všemožné oběti na oltář. Je ti skoro až nepříjemné, jak se na tebe dívají, všichni plní nadějných úsměvů a bohabojné uctivosti. Jsi pro ně koneckonců žijící zázrak, děvče co přežilo samo v lese. Objeví se otec Herbert. Rozpřáhne ruce a promluví kazatelským hlasem, ale ač pochopíš přivítání, jinak mluví cizím jazykem, ze kterého nerozumíš ani slovu. Pokud chvíli rozumíš, pak jsou to věty plné náboženských příkladů a citací z nejrůznějších knih. Jak ale kázání pokračuje, otec Herbert se začíná rozohňovat. Trhneš sebou, když začne křičet na celý kostel a ozvěna jeho slov se mnohokrát vrací zpátky. ,,...špatné a zkažené bude sežehnuto a spáleno na uhel! Temnota číhá všude kolem nás a čeká, kdy jí vpustíme dovnitř! Musíme bdít a chránit před všudy přítomným zlem! i v našem městě samotném temnota pokouší se zapustit kořeny!" Lidé se nejistě ošívají, až na fanatiky v předních řadách, a dívají se jeden po druhém. ,,Nevěřící budou sežehnuti hněvem božím! Nesmíme dovolit aby kazili náš úděl! Z prachu musí povstat čistý svět, svět jehož jsme my předvojem! Zlo které nevymýtíme nyní bude navěky pronásledovat nás všechny a způsobí záhubu světa, stejně jako pohanství zničilo tento kraj! Démoni nikdy nespí a vždy na nás líčí! Buďme bdělí a připravení! Jak se praví v knize Prima Domini..." Kázání se opět uklidňuje ale trvá ještě notnou chvíli. Dlouhé kázání tě vnitřně ubíjí a cítíš se odporně unavená. Máš pocit, že za slovy otce Herberta slyšíš jemný šepot? Zvuky tak nejisté a vrtkavé, že není možné jim rozumět... ale tentokrát nemáš pocit, že by to byla nepřeložitelná změť, kakofonie, máš pocit, že jednotlivé zvuky by skutečně byly slovy, pokud bys je jen slyšela hlasitěji! Vzpomeneš si na tváře, které pomalu ale jistě nabývají na jednotě. Jen co budou mluvit všichni stejně, budou mluvit s hlasitostí každého z nich. Kázání skončí. Ani sis nevšimla. Šepot se ztlumí a připadá ti už jen jemným vrzáním... možná že se vytratil docela a nyní už je to jen skřípot starých domů... Všichni vstávají ke zpěvu a kostelem se opět line tesklivá melodie, jediné doopravdy krásné a inspirující co na téhle víře vidíš. Melodie už ti je známá a dokonce jsi si už nechtěně zapamatovala několik opakujících se slov. Není překvapením že jedněmi jsou slova Primus Domini. Ale do hlasitého zpěvu se míchá tichý šepot, stoupající a klesající se zpěvem, jako podivná ozvěna, která sebedivočejší melodii dodává klidu, který se rozlévá po celém tvém těle. Zpěv dosahuje svého zuřivého finále, kdy se špinavé a mnohdy nemocné tváře vesničanů naplní září a boží inspirací... a poté konec. Úspěšně jsi přežila mši. Než ale můžeš uniknout ze svatostánku, zastaví tě otec Herbert. Mile se usmívá a je to opět ten hodný laskavý muž. Škoda, že takový je, jen když je po jeho. ,,Jsem rád, že tě mé kázání tak zaujalo, drahá Thyrro," řekne vřele a spokojeně. Před odchodem z kostela zahlédneš Wihelma, který mizí kamsi do nižších útrob kostela.

Olivia "Liv" Evans - 20. srpna 2017 18:55

Mše Trochu neochotně se usadím v první lavici vedle Alviky. Vzadu jsem se cítila mnohem lépe. ale nemůžu nic namítat. Ruce složím do klína a jen se pokouším oplácet úsměvy všem, kteří na mě s takovou radostí v očích hledí. Zatím co čekáme na Otce Herberta, mám čas si kostel konečně pořádně prohlédnout. Když jsem sem vešla poprvé měla jsem pocit, že je to nádherné místo. Cítila jsem se tady v bezpečí a dobře. Ten pocit se ale někam vytratil. Vysoká okna sahající do výšky jsou sice krásná ale to je asi všechno. Svíčky, suché květiny a zaprášené náboženské symboly mi příliš klidu nepřidávají. Kostel celkově působí dost ošuntělým dojmem, ale to tak nějak odpovídá místním lidem. Konečně se objeví Otec a začne své kázání. Většině slov nerozumím ale lidé kolem mě ho stejně nábožně poslouchají. Je to skoro až děsivé. Znovu zaslechnu šeptání medailonu. Přes košili si na něj položím dlaň, jako kdybych se bála, že ten šepot zaslechne ještě někdo další. Kdyby tak jen slova byla o něco hlasitější, jistě bych je dokázala rozpoznat. Napínám uši a pokouším se zachytit jednotlivá slova. To se však už všichni zvedají ke zpěvu. Stoupnu si ale ke zpěvu se nepřidám. Hledím k temnému stropu kostela a když skončí zpěv, vytratí se i šepot. Jsem ráda, že je po všem. Usměju se na Otce Herberta. "Byla to krásná mše, jen mě mrzí, že nerozumím tomu jazyku, kterým mluvíte." Koutkem oka zaznamenám Wilhelma, který mizí v podzemí. Co tam asi je?

Chaos - 20. srpna 2017 23:31

Církev Otec Herbert tě vezme kolem ramen a vykročí s tebou z kostela. ,,Ah, je to jižní dialekt. Původní jazyk svatých. Pochází z neposkrvněných království jihu. Ve zdejších krajích ho téměř neuslyšíš, ale je to jazyk daleko krásnější než jazyky zde běžné a tobě vlastní i než severní dialekty. Jazyk, kterým mluvíš byl původně jazykem kočovníků, kteří se usadili na hranicích jižních zemí, kteří povětšinou přijali do svého srdce pravou víru. Místní jazyk těchto trosek je pak severním dialektem, je to hrubý a nekulturní jazyk barbarů, heretiků a pohanů, kteří žijí na severní straně těchto pustin," říká zatímco kráčíte kostelem k východu. Všimneš si vstupu do podzemí, ale točité schodiště se ztrácí v šeru a je osvětleno jen pochodní. ,,Pokud by sis přála, můžu tě naučit nějaké fráze. Přirozeně nejvíce by ses naučila četbou Písma Prima Domini, avšak stěží bych to od tebe mohl předpokládat, když jsi se nejspíš v celém svém životě nedostala ke knize ve svém rodném jazyce. Pokouším se v podzemí udržovat knihovnu, pokud bys měla kdykoliv zájem cokoliv se dozvědět nebo naučit, rád ti pomohu." Mluví přívětivě, zatímco docházíte do domku. Opět jsi madame ani nezahlédla. Šepot ustal, jako by hlasy ze slušnosti nechtěly překážet při rozhovoru. Už se od tebe neočekává nic, než jít spát. Musíš jen doufat, že všichni v domku spí tvrdě a neprobouzí se uprostřed noci. Nedočkavě očekáváš blížící se noc. Jedinou společností a rozptýlením jsou ti šeptající hlasy. Nikdy tě nevyrušují a vždycky jako by přišly jen ve chvílích, kdy nemáš nic lepšího na práci než o nich přemýšlet. V jejich společnosti, ač jim pořád nerozumíš, strávíš první část noci. Přes měsíc se ženou mraky a na obloze svítí hvězdy, když se odvážíš vykročit ze své komory. Tiše kráčíš po starém dřevě a jen tvá nízká váha tě chrání před prozrazením. Stojíš nad schodištěm. První krok. Druhý. Třetí- příšerné zavrzání projede domem... ale ticho se vrátí zpátky. Nikdo se neprobouzí. Sejdeš až do hlavní místnosti. Jsi jen krůček od dveří. Ale jak se rozhlížíš, všimneš si, že stejně jako ráno, v křesle sedí strašlivá vyschlá tvář staré matky. Kéž by spala! Ale ona na tebe hledí svýma pevnýma starýma očima plnýma nenávisti. Zatím nic neříká...

Olivia "Liv" Evans - 20. srpna 2017 23:53

Noční vycházka Poslouchám Otcův výklad ohledně jazyků ale příliš moudrá z toho nejsem. Číst neumím a tak i kdyby mi poskytnul nějaké knihy bych se z nich učit nemohla. Stejně je můj zájem pouze předstíraný. Něco se ale přeci dozvím. V podzemí je knihovna. Tedy alespoň podle toho, co mi otec tvrdí. Možná bych se tam někdy mohla zajít podívat. Ujistit se. Jen pro jistotu. Točité schody vedoucí do tmy pod kostelem ale ve mě příliš nadšení nevyvolávají. Nechám se odvést zpátky do domu a ulehnu do postele. Přes den jsem hodně odpočívala a tak na mě spánek stejně nepřichází. Opět se zaposlouchám do změti hlasů. Ale ani tentokrát ničemu neporozumím. Přemýšlím, jestli kdybych si amulet sundala, třebas jen na chvíli, jestli by se mi ozval nemocný muž. Ne že bych to chtěla zkoušet. Jen přemýšlím, jak daleko odemně ho amulet drží. Konečně se odhodlám vyrazit za Rätselhaft. Dům je tichý a já doufám, že nikdo nepostřehne, že jsem se vyplížila ven. Začnu sestupovat po schodech a když se ozve zavrzání ustrnu. Čekám, ale dům se opět ponoří do ticha. Zbytek schodů už sejdu bez problémů. Musím si zapamatovat, který schod vrže. Vejdu do hlavní místnosti a zarazím se. Opět se na mě upírá ten nenávistný pohled. Jak to, že ta žena nespí? To tady jen sedí a civí před sebe. Udělám k ní několik kroků. Váhám ale teď nemá cenu nic předstírat. "Řeknete Otci, že jsem šla ven?" Zeptám se sotva slyšitelným hlasem. Stařena na mě nepůsobí jako někdo zapálený pro víru. Třeba budu mít štěstí. Třeba tohohle Boha nenávidí víc, než mě.

Chaos - 21. srpna 2017 11:13

Noc Chvíli na tebe hledí a pak se proti všem pravděpodobnostem usměje. Není to nijak přívětivý úsměv, spíše by se dal nazvat příšerným šklebem, ale i tak, lepší než kdyby tě dál provrtávala nenávistí. ,,Samozřejmě že ne. Chtěla jsem se ujistit, že tě Herbert nechytí. Pozdravuj Rätselhaft." Zmatená ale spokojená vyjdeš z domku a rychle ale potichu směřuješ přes náměstí. Najednou máš pocit, že to možná nebyl nejlepší nápad. Vzpomínáš na noc, kterou jsi strávila v lesích. Tentokrát září měsíc, ale spíš než světlo, vytváří daleko hlubší stíny. Houkání sov se nese z opuštěných budov a zahlédneš proti obloze i několik netopýrů. Město je tiché a prázdné. Působí jako město duchů. Jako by den byla jen iluze a staré město stále žilo za temných nocí. Připadáš si sama, maličká uprostřed obrovských budov, které na tebe hledí, ozářeny jen stříbrem měsíce. Cítíš, že zatímco dny jsou naplněny úmysly nových obyvatel, noc je stále stará a stejná, místo temnoty a černé magie. Snad za pozváním na noc od Rätselhaft bylo i něco jiného, než jen touha po soukromí. Zahlédneš pohyb. Něco se hýbe v postranních uličkách. Divoká zvířata, co zabloudila z lesa? Jako na odpověď uslyšíš vlky výt kdesi v dálce. Ale když utichnou, nevrátí se ani sovy ani skřípání starých budov. A z uličky na druhé straně náměstí tě pozorují dvě svítící oči. Chceš se rozeběhnout k domku Rätselhaft, ale tvé nohy jsou strachem přimrzlé k zemi. Kolem očí, pohyb. Něco vychází ze stínů. Vrávorající postava, pohyby jako loutka. Slabá, končetiny jako párátka, vyhublé torzo pokryté cáry. Šílené oči a strhaná podlouhlá tvář pokrytá ohyzdnou zelenou vyrážkou. Temnotu přeruší naléhavý šepot z tvého amuletu, ale nemocný muž kráčí kupředu, nijak nerozrušen. Jeho ruce vypadají spíš jako kostěné pařáty, jeho tvář jakoby byla pokrytá jen hnijící kůží. Ale to ho nijak netrápí. Hýbe se pořád stejně, jako stroj. Jeden vrtkavý krok za druhým, po kamenných dlaždicích. Šepot přehlušuje všechno ostatní kolem tebe. Slovo za slovem, všechny jednotně volané temnými hlasy. Neznáš ta slova, rozumíš jen jejich naléhavosti. Nemocný muž se zastavil. Další krok jako by tisíckrát těžší než ten poslední, ale i tak, kráčí stále dál. Je od tebe jen pět sáhů. Vidíš každý bolák na jeho nemocné tváři a děsivý úsměv, který mu kvete na obličeji. Dalšímu slovu už budeš rozumět. Jsi si jistá. Obklopí tě naprosté přesvědčení, že znáš příští slovo amuletu. Ale nemocný už je téměř u tebe... Vrásčitá ruka tě vezme za rameno a prudce tě otočí. Hledíš do zamračené tváře Rätselhaft. Šepot ustane jako setnutím. Jemné zelené světélkování, které jí obklopuje, je pro tebe jako laskavou září majáku, který tě vyvádí z útesů... Bojíš se ohlédnou, zdali tam pořád je. Ale teď jsi u Rätselhaft. Mocné, děsivé ale přátelské Rätselhaft...

Olivia "Liv" Evans - 21. srpna 2017 13:18

Noční vycházka Pocítím obrovskou úlevu, když se žena usměje. Rätselhaft očividně není jediná, kdo odmítá přijmout Prima Domini. Věnuju jí slabý úsměv a zmizím ve dveřích. Trochu mě zneklidňuje, že věděla, že se pokusím z domu vykrást. To jsem opravdu tak čitelná? Venku se zastavím a rozhlédnu se po temném náměstí. Měsíc jasně září ale o to hlubší a temnější jsou stíny. Najednou se mi to nezdá jako tak dobrý nápad. Zapomněla jsem, jak hrozivá mi tma přišla tam v lese. A že ve tmě se skrývá spousta jiných hrůz. Město takhle působí mrtvě, jako kdyby ti lidé byli jen duchové a tohle byla jeho skutečná podoba. Pomalu vykročím přes náměstí k barevnému domečku. Chtěla bych jít po světle, ale to by mě někdo mohl z okna zahlédnout a pak by se mohl ptát. Jdu tedy po okraji, pohybuji se ve stínu. V zádech mi mravenčí. Ozve se vlčí vytí a pak je najednou ticho. To je snad ještě děsivější, než skřípání a všechny ty noční zvuky, které se do té chvíle ozývaly. Vyplašeně se rozhlédnu. Pak se stanou dvě věci najednou, koutkem oka zachytím pohyb ve tmě a zároveň s tím se ozve šeptání amuletu. Tolik bych si přála aby to byla jen iluze. Jen něco, co mi podsouvá moje vyděšená mysl. Ale pak se ve tmě objeví dvě zářící oči a já ustrnu v dalším pohybu. On se naopak vydá mým směrem. Ty trhané pohyby slabých končetin. Vratká chůze a vyhublá tvář pokrytá hnisavými boláky. Celé tělo se mi chvěje, já vím, kdo to je. Ale tady přece nemůže být! Ruka mi vylétne k šeptajícímu amuletu, jako kdybych se potřebovala přesvědčit, že ho skutečně mám. Ne! Ne! Ne! Tohle mě má ochránit. Rätselhaft říkala, že budu mít několik dní klid. Chci se rozeběhnou ale nohy mě neposlouchají. A muž se stále přibližuje. Už vidím zlý úsměv na jeho tváři. Je jen pár metrů odemně, stačilo by se natáhnout a dosáhnul by na mě. Uteč" Uteč! Na rameno mi dopadne ruka a já slabě vykřiknu. Hledím do zamračené tváře Rätselhaft a nikdy v životě jsem nikoho neviděla tak ráda. Neohlížím se, jestli je muž stále za mnou. Ona je tady. Ona mě ochrání. Bez rozmýšlení se jí vrhnu do náruče a pevně jí obejmu. Zavřu oči. "Je tady! Jak to, že je tady?!" Šeptám sotva slyšitelným hlasem.

Chaos - 21. srpna 2017 15:01

Temnota noci Rätselhaft zavrtí hlavou a jemně tě otočí. Náměstí je prázdné. Ani stopa po nemocném muži či čemkoliv podobném. Jenom sovy houkají nocí a staré budovy skřípají. Čarodějnice vytáhne amulet co máš na krku zpod tvého oblečení a chvíli si ho podezřívavě prohlíží. ,,Nic jsem neviděla. Stála jsi jako bys byla z kamene. Já ho znám a kdyby tu byl, cítila bych ho. A pomohla bych ti, to mi věř. Kdyby se odvážil zhmotnit v mým městě, osobně bych ho dokopala až do nejhlubšího a nejčernějšího srdce tohohle kraje a tam bych ho nechala shnít. Takže to nebylo skutečné. Jenže před jakoukoliv noční můrou a přeludem by tě tohle mělo chránit." Jde pomalu vedle tebe a ostražitě si měří okolní stíny. ,,Možná nebyl nejlepší nápad dávat ti ten amulet. Jak jsi na tom? Slyšela jsi z něj něco?" Cítíš jak se ti svírá hrdlo. Už se chystáš jí povědět všechno o šepotu, který jsi slyšela celý den. Šepot, který tě uklidňoval. Šepot, který ti nechtěl nic zlého. Nechtěl tě využít, nechtěl tě obtěžovat. Jenom ti chtěl pomoci, dát ti trochu míru a usmířit tvé srdce a duši. Hlasy, které ti tak moc chtějí něco říct, hlasy, které se zoufale snaží promluvit, němé tváře pokoušející se ti předat zprávu, zoufale se snažící zaujmout, pomoct... možná i varovat? Rätselhaft čeká na tvou odpověď, když z amuletu uslyšíš tichý ženský hlas s mnoha ozvěnami. Je plný zoufalství a naléhavosti. Dovedeš si představit slzy prosebných plačících očí... ,,Neříkej jí o nás! Nevíš čím jsme prošli! Jen ty nám můžeš pomoci! Prosíme tě o slitování!"

Olivia "Liv" Evans - 21. srpna 2017 16:26

Hlas Náměstí je prázdné. Opět plné nočních zvuků, teplý vítr lehce pofukuje a přináší sem z lesa nejrůznější vůně. Já se ale chvěju a tělo mám pokryté ledovým potem. Kam zmizel? Byl tady, přímo přede mnou. "Byl tak skutečný. Stejně skutečný jako jste teď vy." Když to řeknu pocítím mrazení v zádech. Mohl by nemocný muž vypadat jakkoliv? Mohl by na sebe vzít podobu téhle staré ženy? Ten strach mi sevře hrdlo. Najednou ještě lépe chápu strach, který posedl Adalhelma v lese při našem prvním setkání. Ta nejistota z toho, jestli můžu věřit člověku, který kráčí po mém boku. Jestli už vůbec můžu věřit vlastním smyslům. Kousnu se do rtu. Nesmím tomu podlehnout. Prostě nesmím, protože jinak bych se musela zbláznit. Už se chystám říct, Rätselhaft o tom šepotu, který z amuletu slýchám, když se ozvou ta smutná slova plná bolesti. Démoni mě pokoušejí. Ale amulet mi pomáhal, uklidňovalo mě, že ho mám. Hřál mě na prsou a já byla tolik zvědavá, co mi ta slova chtějí říct. Kdo tak té ženě ublížil? Co se jí stalo? Prudce trhnu za šňůrku na které amulet visí a strhnu si ho z krku. Ne! "Prosí mě o pomoc."

Chaos - 21. srpna 2017 17:56

Amulet Rätselhaft ti vytrhne amulet z ruky. Na moment, dokud ses ho dotýkala, se prosebný hlas proměnil v děsivý bolestný jekot. Ale jen na krátký moment. Pak už bylo jen ticho. ,,Děvče, děvče, děvče. Co za problém s tebou tyhle potvory mají, to vážně netuším. Lepí se na tebe jako vosy na med. Pojď. Sednem si a udělám ti šálek čaje na uklidnění. Stejnak bysme si ještě měli trochu popovídat..." Hádáš, že nikdo nebude překvapen, když bude z domku čarodějnice uprostřed noci vycházet světlo. Nabídka čaje a světlého momentu klidu zní jako přesně to, co teď potřebuješ. Rätselhaft zmizí v domku a počká až pod rouškou tmy vejdeš. Zavře za tebou dvířka a rozsvítí několik svíček. Nedělá žádná kouzelná gesta, neluskne ani prsty... svíčky prostě svítí, jako by svítily celou noc. Madame Rätselhaft by pravděpodobně dokázala přesvědčit celou vesnici, že svítili celou noc. Nebo že byly zhasnuté. Podle toho co by se jí hodilo. Na malém sporáčku se vaří voda a Rätselhaft ti podává otlučený hrneček s několika lístky. Znáš bylinkové čaje, různé odvary a lektvary, ale samotný čaj byl stěží k dostání. Měla jsi ho jen párkrát v životě. Moc se ve zdejším kraji neuchytil. Rätselhaft se usadí za stolek a hledí zamračeně do země. ,,Alespoň uprostřed noci nás nikdo nebude vyrušovat. Přemýšlela jsem, co tě naučit nejdřív. Většina z toho co dělám v běžným dni jsou více méně cirkusový triky. Ale pokud nemáš talent, mohlo by trvat celý měsíce, než by ses i to naučila. Takže to zkusíme jinak. Není to sice žádný krásný způsob učení, ale za to je rychlý a efektivní." Zvedne se a začne prohledávat svoje věci. Po chvilce dosedne zpátky a před sebe na stůl položí rubín. Je velký asi jako plané jablko a rudý jako krev. Není nijak obroušený, je to jen přibližně kulatý kus kamene. I tak je to jedna z nejcennějších věcí, jaké jsi kdy měla takhle na dosah. ,,Magie je ošemetná věc. Když jí nejvíc potřebuješ, obrátí se proti tobě. Ale když se naučíš si s ní poradit, můžeš si dělat co chceš. Za předpokladu, že to děláš potichu a po malých kouscích, aby si tě náhodou nevšimlo něco daleko většího než jsi ty sama. Takže uvidíme, co dokážeš. Budeme to dělat hezky postaru. Dám ti sice varování dopředu, ale hodím tě do toho po hlavě a nechám tě si s tím poradit. Tak se nejrychleji naučíš nejvíc. Neočekávej žádnou pomoc, protože jakej by mělo smysl tě zkoušet, kdybys furt jen čekala až se ti vrhnu na záchranu. Tahle věcička je stejnak stěží dost mocná na to aby ti něco udělala a spíš tě jen pořádně vystraší. Až dopiješ, půjdem za město, nechci abys mi dělala v domku nepořádek. Tam ti tuhle cetku dám a nechám tě si s ní pohrát. Nebo možná nechám tu cetku aby si pohrála s tebou. To záleží, jak dobrá jsi. Pokud bys náhodou nechtěla, jediná druhá možnost je zkoušet různý hračky co tady mám a doufat že jedna tě tý potvory zbaví bez toho aby ti z mozku nadělala kaši. Jo a jestli máš ještě nějaký dotazy o něm nebo o čemkoliv jiným, teď je na to akorát čas."

Olivia "Liv" Evans - 22. srpna 2017 10:19

Učitel Je to sice jen okamžik ale i tak mi z jekotu ztuhne krev v žilách. Nakonec jsem ráda, že jsem to Rätselhaft řekla. Nevím, co se ukrývá v tom amuletu ale dobré to rozhodně není. Stále ještě celá otřesená vejdu do jejího domku. Alespoň tady se cítím bezpečně. Ve světle svíček a s hrnkem horkého čaje se konečně trochu seberu. Její trénink mě poněkud děsí, protože sice mám přímo před nosem nádherně rudý rubín. Ale moje představa o tom, co mě čeká není o mnoho jasnější. Trochu podezíravě kámen sleduji. "K čemu to slouží? Co mi může udělat?" Ať se na to dívám jakkoliv, pořád je to jen kus kamene, krásného kamene ale to je tak všechno. Už jsem se sice naučila, že spousta věcí jen obyčejně vypadá ale tenhle kámen na mě nijak nepůsobí. Nic z něj necítím, ne tak jako z amuletu, který leží na stole kousek od mojí ruky. Ukážu na něj a usrknu čaj, je černý, hořký a silný. To je přesně to, co potřebuju. "Co je ta věc zač? A ty hlasy? proč mě prosily abych jim pomohla?" Vím, že to není důležité a že bych se měla soustředit na to, jak sama sebe ochránit před nemocným mužem. Ale moje zvědavost je větší. "A co jsem to viděla na náměstí? Byl to on, nebo z toho všeho začínám bláznit?" Potřebuji odpovědi a ona je jediná, kdo mi je může dát.

Chaos - 22. srpna 2017 11:03

Otázky a odpovědi Rätselhaft se zašklebí a vezme kámen do ruky a chvíli si s ním hraje. ,,Je to více méně hračka. Kus křemene a v něm zakletý démon. Mě se bojí, ale jakmile se toho kamene dotkneš ty, asi se pokusí utéct. Poslední dobou je ve špatné náladě, protože musí hnít v malém krystalu. Kdoví, třeba se tě pokusí posednout nebo tě jen bude chtít zabít a využít tvé životní síly aby z toho kamene vyskočil. Možná, že už v tom kameni nastřádal dost síly na to, aby tě k útěku ani nepotřeboval. To by znamenalo že nám čertík vyletí z krabičky a vyleje si vztek na nejbližším chudákovi. A to budeš ty." To není moc dobrá předpověď. Ale úsměv se z tváře Rätselhaft ztratí a ona se zase mračí, když se zeptáš na amulet. ,,Je to prokletá cetka, nic víc. Potvory se většinou buď snaží zabít nebo přemluvit. Tyhle jsou na přemlouvání. Není tam nic co by stálo za záchranu a nic co by si jí zasloužilo. Má to fajn vedlejší efekt, když se pokouší se s někým domluvit, snaží se, aby ten někdo byl v co nejlepším stavu jim rozumět a aby je nevytěsňoval. Jakmile se na tebe ale jednou naladí, budou tě chtít zneužít. Prosí o pomoc, protože být zakletý do malé kosti s několika stovkami dalších není nic příjemného. A taky proces, kterým jsem je tam chytla, není nic bezbolestného. Jak jsem říkala, ty věci v tom si nic lepšího nezaslouží. Co je těžší otázka, proč jsi jim tak rychle porozuměla? Doufám, že se nezlepšují..." Chvíli na tebe zamyšleně hledí a ty to vezmeš jako chvíli na další otázku. Rätselhaft ihned neodpoví. Až po chvíli začne zamyšleně: ,,Možná se učí nový triky. Nic tam nebylo, takže sis to buď vymyslela sama nebo ti to vymyslelo něco jiného. Tak nebo tak, neplánuju riskovat další nehodu. Budeš muset tu chvilku s nemocným mužem přežít. Stačí si pamatovat, že ti nemůže ublížit. A bude to dobrá pohnutka proč se naučit kouzlit co nejrychleji," řekne a zachechtá se. Dopíjíš čaj a madame Rätselhaft se na tebe ještě chvíli kouká. ,,Připravená? Ještě by tě něco zajímalo?"

Olivia "Liv" Evans - 22. srpna 2017 11:23

Učitel Hledím na kus kamene a nějak si neumím představit, že je v něm skutečně uvězněný démon. Vlastně mám jen mlhavou představu, jak by takové stvoření mohlo vypadat. V hlavě se mi ale uhnízdí představa něčeho malého a hodně vzteklého. Skvělé. A ani Rätselhaft netuší, co se stane až se ho dotknu. Jsem zatím ale poměrně klidná, protože nevěřím, že by mě vystavila nějakému skutečnému nebezpečí. A navíc bude přeci pořád nablízku. Uklidňuju sama sebe. Na Amulet se už dál nevyptávám. Těch pár vteřin, co jsem amulet držela a co jsem mohla slyšet to kvílení mě přesvědčilo, že je v něm uvězněné něco zlého. Prosebný hlas byl jen trik, jen snaha mě využít a osvobodit se. Je tak málo toho, čemu můžu skutečně věřit. Dopiju čaj a zvednu se. "Nebudeme to odkládat. Chci začít co nejdřív. Ten parchant už se ke mě ani nepřiblíží." Na to, jak vyklepaná jsem byla ještě před pár minutami zním až nějak moc odhodlaně. Vyjdeme z domku a vyrazíme úzkými uličkami na okraj vesnice a pak ještě dál. Všimnu si, že jsem se celkem přiblížili ke staré zřícenině, která mě už při mém příjezdu zaujala. Takhle za tmy působí hrůzostrašně. Z polorozpadlé věže se zvedne hejno krkavců a rozletí se k lesu. Jsme od nich ještě poměrně daleko a mě okamžitě napadne, co je asi vyplašilo. Vypadá to, že nemocného muže už ani nepotřebuju. Zvládnu dost dobře vyděsit samu sebe. "Když jsem se plížila z domu ven tak jsem se nechala nachytat. Čekala na mě matka Otce Herberta. Říkala, že se chtěla ujistit, že mě nikdo neuvidí odcházet." Pokusím se odvést své vlastní myšlenky někam jinam. "Taky říkala, že vás mám pozdravovat. Můžu jí věřit? Co je zač? Do kostela nechodí a vypadá jako kdyby nenáviděla celý svět." Pohledem těkám kolem sebe a ve tmě hledám jakýkoliv náznak pohybu. Teď bez prokletého amuletu se zase cítím nechráněná a velmi zranitelná.

Chaos - 22. srpna 2017 14:40

Gertrud Rätselhaft si nijak nevšímá okolní ponurosti, přísahala bys dokonce, že když se zvednou krkavci, utrousí si pro sebe nějaké to ,,ptáci pitomí..." a pokračuje dál. Začneš přemýšlet nad tím, jak velká je šance, že se lekli přibližujícího se vllivu čarodějnice. Po chvilce chůze dojdete k plácku u několika starých zřícenin. Všimneš si že k samotným troskám hradu odsud vede cesta. Možná místo, kde kdysi stávala brána, ze které zbylo jen kamení? Dobré alespoň je, že jste mimo přímý dohled z vesnice. Když se cestou optáš Rätselhaft na matku Herberta, zachechtá se. ,,Jo, stará Gertrud ze staré školy. Vono dost lidí sem sice přišlo, ale pár jich taky přežilo z těch dob, kdy tady ještě bylo velký město. Gertrud pochází z nějakýho velkýho rodu co tu kdysi vládnul. Pěkně se štve s Herbertem, protože nikdy nepřišla na chuť tý jeho víře. Nijak se jí nedivím. Herbert se tváří jako by byl anděl svatý a přitom je to stejná krysa jako všichni jeho předkové. Gertrud si alespoň na nic nehraje." Mezitím dojdete na plácek ale Rätselhaft ještě mluví o Gertrud. ,,Můžeš jí věřit v tom, že udělá všecko aby podkopala Herberta. Dřív jí nutil chodit na mše ale vona mu tam furt pokřikovala jak to má všechno popletený. Tak si teď hraje na to, že je nemocná a drží jí zavřenou v domku. Už jsem tu starou rašpli nějakej ten pátek neviděla. Jsem docela ráda, že se furt ještě drží. Když máme teď ve městě dalšího pohana, třeba spolu něco vykoumáte," řekne s mrknutím stará čarodějnice. Jako by si vzpomněla, proč jste sem přišli až teď, vytáhne z kapsy červený ne-tak-docela-rubín a hodí ho před tebe na zem. ,,Budu v lese sbírat půlnočky, užij si to tady s tou potvorou. Až budeš hotová, přijď dolů k domku, dáme si druhé kolo čaje a obvážu ti všechny horší rány. Zkus cestou nevykrvácet!" Dopoví už zády a vcelku suverénně kráčí pryč směrem k temnému lesu plnému nejstrašnějších hrůz které si můžeš představit.

Olivia "Liv" Evans - 22. srpna 2017 15:08

Démon Teď už rozumím tomu, proč ta žena vypadá neustále plná nenávisti. Její vlastní syn jí drží zavřenou pod zámkem. Narozdíl od Rätselhaft ale na Gertrud nechrlí nenávistná slova, a neosočuje jí z čarodějnictví a bohové ví, čeho všeho. Je pro mě příjemné zjistit, že i v domě, kde jsem sama pomalu vězeň mám nějakého spojence. Možná, že to nedělá z náklonnosti ke mě, ale ze vzteku k vlastnímu synovi, její důvody mě zas až tak nezajímají. Důležité je, že podle čarodějnice jí můžu věřit. Rozhlédnu se kolem plácku zalitého měsíčním světlem a poté zvednu pohled ke zřícenině. Takhle na mě působí mnohem větším dojmem, než z pohledu z vesnice. Rozhodnu se jí někdy za dne navštívit a zahnat tak nepříjemný pocit, který ve mě vyvolává. Zůstanu hledět na kámen na zemi. Takhle ve tmě vypadá jako kdyby byl úplně černý. Chci se Rätselhaft zeptat, co mám vlastně dělat, jenže to už je žena dost daleko odemně a nevypadá, že by mi chtěla cokoliv dalšího vysvětlovat. Doufám, že její varovná slova o tom, abych zkusila po cestě zpátky nevykrvácet byla jen vtip. Vytáhnu svojí dýku, kterou nosím schovanou pod košilí. Je to moje jediná zbraň ale s ní v ruce se hned cítím o něco jistěji. Nemá cenu nad tím moc hloubat. Prostě se postavím tomu, co přijde, ať už to bude cokoliv. Zhluboka se nadechnu a zvednu ze země kámen. Už když na něj sahám mám pocit, jako kdyby zevnitř sálalo teplo, přesto, že kámen je teď tmavý a působí chladně.

Chaos - 22. srpna 2017 15:44

Ty Zvedneš kámen do ruky, ale nic se neděje. Neuslyšíš žádný temný hlas, žádný řev ani žádné našeptávání. Jen ticho, přerušované nočními zvuky. Kroky Rätselhaft mizí v dálce a ty držíš kámen, který nic nedělá. Trochu nejistě se rozhlédneš po plácku, jako bys očekávala, že se něco stane. Nic nevidíš, ale máš pocit, jako by byl kámen mazlavý a vlhký. Podíváš se na něj ve světle měsíce. Z kamene vytéká krev, lesklá ve svitu měsíce, zamazávající tvou ruku. Za chvíli už držíš v rukou jen bezbarvý křemen. Nos ti zaplní kovový zápach. Čerstvá krev... Vzhlédneš a pohlédneš sama sobě do očí. Stojíš jen sáh před sebou. Máš znavený obličej a velké vytřeštěné vystrašené oči. V ruce držíš dýku, ale pravou dlaň máš celou od krve. Tento kraj k tobě nebyl laskavý. Tvář je zaprášená a unavená, v celém tvém postoji se zračí strach a nejistota. Kdybys sama sebe potkala na ulici, nejspíš bys rychle přidala do kroku... co teprve uprostřed noci. Díváš se na sebe a sama si pohled vracíš. Obě tvé já si prohlíží toho druhého, ale v té chvíli si uvědomíš, že ty před sebou se jen opičíš sama po sobě. To co je před tebou se chová úplně stejně jako ty. Pak se tvoje druhé já zašklebí. Celý tvůj obličej se sevře do vítězoslavné ale zvrácené grimasy. Pomalu nakloní hlavu na stranu a dvě tvé naprosto šílené oči se ti dívají vstříc. Tvé druhé já svírá dýku a udělá krok tobě vstříc. ,,Děkuji, tohle bude ideální," zašeptá tvůj hlas, cizí z cizích úst, plný zvrhlého potěšení. ,,Už se nemůžu dočkat až si trochu pohraju s tvým mozkem!" zvolá nadšeně tvé nechutné alter ego. ,,Nějak musím zjistit, to co máš v hlavě! Proč jí prostě neotevřít?" směje se. Hezký smích, kdyby nebyl plný krvežíznivosti. Tvé já několikrát sevře dýku. ,,Zajímalo by mě jak se jmenuju," ptá se stvoření rádoby zvědavě. ,,Celé roky mě ta bába držela v tom kameni, ale teď jsem volná! raduje se tvé druhé já. Odhodlává se udeřit?

Olivia "Liv" Evans - 22. srpna 2017 16:15

Démon Hledím na krev, která mi teče po ruce a pak kámen upustím, jako kdybych se ho štítila. Teď už je to ale skutečně jen prázdný kámen, démon totiž stojí předemnou. Těžko říct, co jsem čekala. Samozřejmě, že jsme slýchala kněží varovat lidi před démony. I Otec Herbert o nich přeci mluvil ve svých kázáních. Ale nikdy mi nikdo neřekl, jak démon skutečně vypadá. Teď to vím. Jsem to já. Prohlížím si svého dvojníka a přemýšlím, jestli takhle skutečně vypadám. Nebo jestli démon spíš převzal podobu, jak se cítím. Každopádně to není hezký pohled. Huýbená, vyděšená holka. Ale teď si překvapivě vyděšená nepřipadám. Pokud mě chtěl vystrašit, měl na sebe vzít podobu nemocného muže. sama ze sebe ale strach nemám. I když příjemný pohled to není a ve chvíli, kdy se démon rozesměje už vůbec ne. Pevněji sevřu v ruce dýku. "Zajímá tě jak se jmenuješ ty, nebo já?" Začnu démona pomaličku obcházet. Dýka v jeho ruce je přesnou kopií té mojí. Otázkou je, jestli s ní umí...nebo spíš neumí zacházet stejně jako já. Přemýšlím, jestli ho vůbec zraní, když se ho pokusím bodnout. A když ne, co jiného bych měla dělat? Hloupě mě napadne, že jsem možná měla o kázání Otce Herberta projevovat větší zájem. Ale to ne. Rätselhaft mě chce naučit čarovat. Nebo něco na ten způsob. To s vírou nebude mít nic společného. Nechci být první, kdo zaútočí a tak jen pomalu obcházím svého nepřítele a měřím si ho pohledem.

Chaos - 22. srpna 2017 19:28

Ty proti sama sobě ,,Obě!" zahihňá se tvé temné alter ego a vrhne se po tobě s dýkou. Chvíli s ní zápasíš, Je to tuhý boj, síly jsou koneckonců vyrovnané, ale tvé druhé já, jak se zdá, není ještě na své tělo zvyklé. V rozhodujícím okamžiku zarazíš dýku až po rukojeť do žaludku té druhé. Na chvíli zaváhá a pak se od tebe odlepí. Slyšíš jak se pro sebe potichu směje. V břiše má zející díru, ze které se valí krev a ve které vidíš růžové věci, které by nikdy neměly spatřit světlo světa. ,,Možná že ještě nemám tvůj mozek, ale už tak jsem lepší než ty! Naše tělo je slabé, měkké a křehké, jenže moje duše je daleko silnější!" Démonka se pustí do šíleného smíchu a opět na tebe zaútočí. Celou tě zamaže tvojí vlastní krví a několikrát tě ošklivě sekne. Uštědříš jí další zásah, tentokrát rozsekneš hlubokou ránou její ruku. Dělá se ti zle, když se díváš na své vlastní tělo plné krve a pulsujících ran. Tvoje vnitřnosti v díře na břichu se podivně škubají a stahují. Začíná se kolem vás tvořit velká krvavá skvrna a tvé zvrácené já už je pěkně pobledlé. Problém je, že jí to ani trochu netrápí. Ruka, kterou jsi zmrzačila se hýbe dál. Se stejnou pravidelností a loutkovitostí jako celé tělo nemocného muže. Je to tělo, které neovládají svaly a lidské myšlenky, je to loutka, schránka pro démonskou duši přetékající magií. Jak můžeš tenhle souboj skončit? I kdyby jsi ze svého zvrhlého já seškrábala všechno maso, bude bojovat dál, jako děsivá loutka na které budou zbytky tvé podoby... Nedovedeš si představit, že by ses zvládla dívat příliš dlouho na své vlastní zohyzděné tělo...

Olivia "Liv" Evans - 22. srpna 2017 20:28

Sama proti sobě Démonk zaútočí a mě nezbyde nic jiného než se bránit a opětovat útoky. Kdybych měla luk bylo by to o něčem jiném. S lukem umím ale dýka to je něco jiného. Uštědřím démonovi několik ošklivých zásahů a sama za to schytám pár ran. Jak moje tak jeho rány krvácí ale problém je, že mě to zpomaluje. On naopak jako kdyby zranění vůbec nevnímal. Já mít v břiše takovou díru jako on, tak už se ze země nezvednu. O to horší je, když vidím ty rány na svém vlastním těle. Je to moje krev, co se mísí s prachem na zemi. A démon se jen směje. Jak mám s něčím takovým bojovat?! A jak dlouho vůbec ještě vydržím bojovat? Přesto, že naše těla vypadají identicky tak já jsem oproti démonovi skutečně křehčí. Začínám ustupovat a spíš se jen bráním než že bych sama útočila. Stejně moje útoky nikam nevedou. Začínám pociťovat beznaděj. Nevím, jak si Rätselhaft představovala, že tohohle démona porazím.

Chaos - 22. srpna 2017 21:00

Souboj Boj trvá dál, delší chvíli je vše vyrovnané. Několik minut útoků a obran, které tě pokrývají jizvami a rankami, ale nic vážného. To však po dlouhých minutách boje už není tvůj hlavní problém. Je to vyčerpání. Nejsi žádný atlet... a bojovat proti takovému nevyčerpatelnému monstru, proti vlastnímu obličeji, přes který už se navíc táhne dlouhá krvavá jizva... Tvá protivnice vypadá jako by si s ní pohrála obrovská kočka. To přirovnání tě pobaví. Možná už je to blížící se delirium a poblouznění... Další útok šílené Thyrry. Vrazí do tebe plnou silou a nedokážeš se udržet na nohou. Padneš a tvé druhé já tě zalehne. Jsi umazaná od své vlastní krve, zepředu na tebe stéká krev z mnoha otevřených ran, tvá záda jsou pak namočená v krvavé louži, která vznikla z krve tvé zvrácené já, která už nabrala bílý odstín mrtvých... Zachytíš nůž co směřuje na tvé hrdlo. Levou držíš ruku a tělo, které se na tebe tlačí celou vahou, pravou pak zoufale svíráš dýku, zaklesnutou do svého dvojčete v rukou tvého alter ega. Díváš se do očí šílené chechtající dívky, zvrácené a znetvořené... alespoň tvoje tělo nebude moct používat moct dlouho... Slábneš. Ostří se přibližuje k tvému hrdlu a tvé svaly už nemají sílu ho zadržovat. Oči se ti zatmívají úsilím udržet se naživu. Rätselhaft tě tu určitě nenechá umřít... v posledním momentu tě zachrání. Neudělá to ráda, ale neumřeš tu. Nabídla ti pomoc... jenže, proč by ti jí měla dát? Pokud tady zemřeš, nemocný muž bude strašit tuhle zříceninu a nechá její vesnici na pokoji... nebo možná, že chtěla, abys tady umřela, aby si s ním mohla poradit sama. Aby ho mohla využít. Svět kolem tebe zešedne a zastaví se. Necítíš žádnou fyzickou námahu. Necítíš ani bolest... ani váhu svého těla. Je tohle, jak vypadá umírání? Všude kolem je jasnější šero, než by mělo být v noci. Vidíš docela dobře... až na vysokou černě tmavou siluetu, která se tyčí na druhém kousku plácku, za zešedlou a zamrzlou démonkou. Zdá se ti to, nebo v ruce třímá kosu? Několikrát mrkneš. Je pryč. A celý svět kolem tebe je zase černý. Až na démonku nad tebou. Ale nepoznáváš v ní sama sebe. Jako by to byla jen kostra z proudícího rudého světla, převalujícího se pod stěží viditelnou kůží. Energie v podobě loutkaře, který tahá za nitky a hýbe kostmi. Cítíš hřejivý pocit na prsou. Cítíš jak v tobě pulsuje něco jiného než jen tvé srdce. V rytmu s ním v tobě také pulsuje energie. Na moment energii zahlédneš všude kolem sebe. V každé částečce vzduchu, v každém smítku prachu... mrtvá a tichá energie, čekající, až jí někdo uchopí... A energie v tobě. Cítíš jak se hýbe s tvojí myšlenkou, ale jen v tvém těle, vázána tvou kůží jako neprostupnou bariérou. Vypudit alespoň kousek té horké, tepající energie ven... tu spoutanou sílu uvnitř tvého těla by vyžadovalo neuvěřitelnou vůli... vůli, nutnou k přežití.

Olivia "Liv" Evans - 23. srpna 2017 10:18

Souboj Pomalu začínám umdlévat. Démonka, přesto, že zraněná daleko víc než já, bojuje se stále stejnou vervou. Na mě je ale vyčerpání dobře znát. Možná jsou naše těla identická ale přeci jen, to moje je stále jen lidské. Tvrdě dopadnu na zem ale už nejsem schopná rychle se zvednout a moje alter ego mě zalehne. Zachytím ruku s dýkou, která mi míří přímo na hrdlo a nejsem schopná jí odstrčit a jen sleduji, jak velmi pomalu klesá. Všude je krev, mě docházejí síly a démonka má v očích šílený výraz. Smrt! Svět kolem zešedne a všechno se zpomalí. Hledím na temnou postavu za jejími zády ale necítím strach. Naopak, klid. Tak tohle je smrt? Takhle to skončí? Hlavou mi prolétne myšlenka, že když teď její ruku pustím, bude to rychlé, zemřu dřív, než se naděju. Už žádný nemocný muž, žádná monstra v temnotě. V ten samý okamžik se mi však ukáže smějící se tvář mého otce a pak i tváře bratrů a ostatních sourozenců. Všichni se mi vysmívají a mě popadne strašný vztek. Ne! Já tady nemůžu zemřít. Vidím energii, bezcílně se tu povaluje, nevyužitá, nepotřebná. A i přesto, že jsem si myslela, že jsem u konce se svými silami, tak vidím energii i sama v sobě. Není to ale tak, že by se najednou zjevila. Ne, spíš jako kdyby tu byla pořád a já na jí prostě jen zapomněla. V uších mi zní smích démonky a mě se vybaví smích nejmladšího z bratrů. Byl mladší než já ani to mu nezabránilo v tom, aby se mě zmocnil, aby mi ublížil. Smál se, všichni se smáli. Nenávidím je a nenávidím tuhle démonku. Ona není já. Ona je něco co musí chcípnout abych já mohla skutečně žít. Abych se mohla pomstít těm, kdo mi tak ublížili. Nenechám se jí zastavit. Seberu tu energii, která se ve mě hromadila celé ty roky a vyšlu jí proti démonce. Nemůžu použít svoji dýku, tak jí nechám zabodnutou v jejím boku a oběma rukama popadnu ruku s dýkou mířící na mé hrdlo. Teď už nemám problém jí od sebe odstrčit. Prudce do ní vrazím a odhodím jí ze svého těla. Ruce mám pořezané, jak jsem chytla dýku ale vůbec to nevnímám. Nevnímám žádnou bolest. Jen obrovský žár energie, který mě spaluje. Vrhnu se na ní. Chci jí v tom žáru usmažit. Chci jí slyšet vřískat bolestí a prosit o milost. Tak jako jsem prosila kdysi já. Chcípni! Chcípni! Chcípni!

Chaos - 23. srpna 2017 11:52

Pochodeň v noci Když odhodíš pochroumané tělo démonky jako pírko, ucítíš nával probuzené energie, energie, která tě prosí, abys jí využila. Dopadneš na tu potrhanou zrůdu a poprvé za celý váš souboj uvidíš v očích tvého šíleného já strach. Nekonečný, příšerný strach. To druhé tělo má stejný strach jako ty, když jsi stála proti nemocnému muži. K smrti vyděšená. A jsi to ty, ty jsi ta, kdo je zdrojem tohoto strachu. Ty jsi velká neznámá, děsivé překvapení, velký zvrat. Na chvilku, na jediný moment souboje, ses stala lovcem a přestala být kořistí. Všimneš si, že tam kde jsi své zvrácené já popadla jsou dvě hluboké popáleniny bublavých puchýřů a rudého spečeného masa. Vztekle chytneš démona za hrdlo. Energie se v tobě převaluje s divokostí, kterou stěží zvládáš kontrolovat... ale pak tě napadne, proč jí kontrolovat? Proč jí držet zpátky? Druhé tělo začne hořet. Jako by tvé ruce vzplanuly modro oranžovými plameny. Ale necítíš z nich žádný žár, naopak, jako by tvé ruce byly ve vědru ledové vody. Oheň není přirozený. Spaluje celé tělo démonky nekonečným žárem, kůže, maso a kosti se mění na popel. Navíc když mrkneš, ještě spatříš proudící energii démona a své vlastní ruce, které jí z něj vysávají a co nepojmou nechávají vyšlehnout do plamenů. Cítíš jak se energie z démona, čistá surová energie, vlévá do tvých žil. Cítíš jak zalévá jizvy a ranky co jsi utržila, cítíš jak uvolňuje namožené svaly.. ale její velká část jako by se utopila v jizvě na tvém boku... Je po všem. Netrvalo to dlouho. V rukou svíráš hrsti popela, který rozfoukává vítr. Cítíš malé střípky démonské magie, které sjíždějí do inertní energie všude kolem tebe, zcela neškodné. Zhluboka dýcháš. Dokázala jsi to. Zabila jsi to, ať už to bylo cokoliv. Nejen zabila. Zcela zničila. Vymazala, vypálila a roztříštila. Najednou se cítíš neskutečně unavená. Vzpomeneš si, jak daleko tě musel démon zahnat, aby se ti to podařilo. Do teď cítíš chladný pohled v hluboké temné kápi a nekonečné ostří kosy. Jsi vyčerpaná a pomalu se ti začínají vracet smysly, které jsi vytěsnila ve svém magickém, ano, magickém běsnění. Zápach spáleného masa. Všudy přítomná krev, kterou jsi stále pokrytá. Podíváš se na sebe. Celé tvé oblečení je prosáklé tvojí vlastní krví. Ruce máš až k loktům zakrvácené, jak jsi se zoufale bránila smrti. Ale přijdou i lepší vjemy. Tiché houkání sov. Jemný vítr, který ti ovívá zpocené tělo. Ticho se zdá tak mírumilovné oproti souboji. Svět se točí dál, i když pro tebe se na malou chvilku zastavil. Už nevidíš energii kolem sebe, vytratila se a ztmavla. Pomalu se zvedneš. Cítíš se slabá, nohy tě stěží udrží. Na plácku zůstává jen velká krvavá skvrna, která se pomalu mísí s prachem a popelem. V krvi leží tvá dýka a cosi se u ní leskne. Malá červená kulička, lesklá a hladká na dotek. Jako kámen z krve, sytě rudý a hladký. Krvavá perla.

Olivia "Liv" Evans - 23. srpna 2017 12:22

Jen padnout a spát Hledím na planoucí tělo pod mýma rukama a strach, které se démonovi zračí v očích. Pak ale i ty oči zachvátí plameny a obličej, už tak poničený k nepoznání, se přede mnou promění v masku, která se následně rozpadne na prach. Klečím tam a vítr kolem mě rozfoukává to, co bývalo tělem. Nebylo skutečné, vím tom. Ale bylo dost skutečné na to, aby se mě pokusilo zabít. Zabila jsem. Poprvé v životě jsem někoho zabila a ten pocit je tak sladký a blažený. Nutí mě přemítat, jak krásné by bylo zabořit dýku do srdce někoho z těch, kdo mi skutečně ublížili. Energie, která se mi stále převaluje pod kůží se pomalu vytratí a kolem mě se opět rozprostře obyčejná noc, se všemi zvuky, které jí doprovázejí. Zároveň s tím ale pocítím únavu, kterou příval energie potlačil. Celé moje tělo je těžké a zvednout se je nadlidský úkol. Vrávoravě se postavím a rozhlédnu se kolem. Jako kdybych snad očekávala, že ještě jednou spatřím smrt. Jsem přesvědčená o tom, že to byla ona. Kdo jiný? Zdvihnu svojí dýku a pokusím se jí očistit. Je to zbytečné, protože já sama jsem pokrytá krví a prachem. Pak si všimnu drobné rudé perly. Démon je pryč a já nepředpokládám, že by mi tohle mohlo ublížit. Vezmu jí do dlaně a pak schovám do kapsy. Zeptám se Rätselhaft, co to je. Velmi pomalu vykročím stejnou cestou, kterou jsme sem přišly zpátky k vesnici. Někoho teď potkat, asi by mě zabil. Vypadám jako stvoření z nočních můr. Nejraději bych si tady u cesty lehla do trávy a usnula ale mám příliš velké obavy z toho, co by mě v noci mohlo navštívit. Navíc se musím vrátit do své postele dřív, než Otec Herbert zjistí, že jsem zmizela. A tak se pomalu, krok za krokem přibližuji k vesnici a jediné na co dokážu myslet je, jak slastný bude spánek.

Chaos - 23. srpna 2017 13:46

Návrat Sebereš drobnou kuličku. Něco z ní cítíš, ale jsi příliš unavená na to, abys posoudila, co to je. Kulhavým krokem se vracíš k domku, uprostřed noci. Máš pocit, že bys měla být vystrašená tím, co bys tady mohla zahlédnout, ale cítíš se příliš unavená i na to. Takhle blízko vesnici, otci Herbertovi a madame Rätselhaft se jistě nic nadpřirozeného neodváží. A hladoví vlci mají lepší potravu v lesích. Přemýšlíš jak asi vypadáš pokrytá krví. Noční můra. Mladá dívka pokrytá krví. Musíš to nějak vyřešit. Nemáš náhradní oblečení. Ale nedokážeš nad tím přemýšlet moc dlouho. Oči se ti sami zavírají a nohy už jen stěží klopýtají. Procházíš temnými uličkami a blížíš se k teplému světlu malého barevného domku na kolečkách. Obejdeš domek a zjistíš, že Rätselhaft sedí na schůdcích domku a v ruce drží hrnek a láhev blíže neurčené tekutiny. ,,Ty teda vypadáš. Skoro jsem se lekla, že jsi se nám proměnila v démona," řekne zatímco se šklebí. ,,Pěkný ohňostroj. Cítila jsem to až sem. Jsem si jistá, že jsi tomu přiblblýmu knězi přivodila pěkných pár nočních můr. Na, napij se, budeš se cítit líp- no, možná..." Vezmeš si od ní nabízenou láhev a bezmyšlenkovitě se žíznivě napiješ. Není to alkohol. Je to něco horšího. Odporná olejovitá chuť která pálí celá tvá ústa a po které zůstává nechutná pachuť na jazyku. Navíc když se ti těžká kapalina usadí v žaludku, máš pocit, že tě někdo kopl do hlavy zevnitř. Oči se ti rozšíří a únava se vytratí, snad je tvoje tělo v naprostém šoku, že tak odporný dryják může existovat. Upustíš láhev, kterou zachytí čarodějnice, a zakuckáš se. Ale když se vytratí pocit, že jsi pila pěkně kořeněnou borovou smůlu, cítíš se lépe. Pořád se sice třeseš z účinků podivného lektvaru, ale alespoň už nemáš problémy udržet se na nohou. Rätselhaft se na tebe šklebí. ,,Vypadá to, že někdo určitě vykrvácel, ale jak se zdá, nebylas to ty. Problém je, že takhle stěží můžeš jít zpátky. Dej mi to oblečení, já si s ním poradím. Za domkem je sud s dešťovou vodou, umyj se vod krve a čehokoliv dalšího. Já se ti o oblečení postarám." Poslechneš a svlékneš se. Necítíš vůli čemukoliv odporovat a navíc se ti ze zakrvácených šatů začíná dělat špatně. Je to tvoje vlastní krev, koneckonců. Lepkavá, zasychající a stále zapáchající krev. Projdeš tmou a najdeš studenou vodu, díky které se zbavuješ krve, která na tobě zůstala. Nevděčná a odporná činnost. Ale necítíš už strach ze tmy všude kolem tebe. Snad to má co společného s tím, že občas ucítíš jako ozvěnu tepu tvého srdce, pulsující energii v sobě. Možná si to jen vymýšlíš, ale i tak je to uklidňující. Vzpomínka na krev v tobě zůstává. Drhneš jí ze své kůže, ale vydrhneš jí někdy ze své mysli? Jak jsi byla pokrytá svou vlastní krví? Jak jsi tu věc spálila na uhel? Kdo byl skutečný démon? Kdo bylo to skutečné monstrum? Byla jsi lovcem a síla, kterou jsi cítila, tě do teď ponechává slabou a omámenou... Po chvilce se objeví Rätselhaft a položí na zem zázračně čisté a suché oblečení. Dokonce z něj cítíš vůni levandulí. A stará čarodějnice se prohlíží krvavou perlu, kterou jsi našla. Přitom se tě konverzačně optá: ,,Tak co? Co říkáš na kouzlení?" Několikrát v ruce otočí kuličku. ,,Zajímavá věcička. Řekla bych, že je to něco jako mysl toho démona. Znalosti v pevné formě. Nebyl příliš chytrý," řekne a zachechtá se.

Olivia "Liv" Evans - 23. srpna 2017 14:10

Zpátky ve vesnici Připadá mi to jako věčnost než se konečně dostanu zpátky do vesnice a stanu před barevným domečkem. Asi by mi mělo dělat starosti, jestli mě někdo z vesničanů náhodou nezahlédl, ale moje mysl je na to příliš otupělá a já jsem jen ráda, že jsem po cestě nepadla. Hledím do spokojeně vyhlížející tváře čarodějnice. Podle jejích slov usuzuji, že dobře věděla, že se mi podařilo zvítězit. Vezmu si nabízenou lahev a napiju se. Z hořké tekutiny se mi udělá skoro zle, pachuť v ústech ucítím ještě hodně dlouho ale Rätselhaft měla pravdu, cítím se o něco lépe. Stále se ale chvěju, těžko říct, jestli únavou nebo odporem. K sobě? K démonovi? Nebo ke krvi, která se na mě všude ulpívá? Vděčné svléknu oblečení. Na některých místech ho musím z kůže vyloženě odloupnout, protože krev už zaschla, nebo se látka přilepila k některé z ran. Stojím tam ve tmě, nahá, a smývám ze sebe krev. Mám ale pocit, že se toho pocitu už nikdy nezbavím. Ať se drhnu sebevíc, ta špína se mě nechce pustit, přesto, že měsíční svit odhaluje už čistou pokožku. Vezmu si od ženy čisté oblečení a ještě mokrá si ho na sebe obléknu. Cítím se o něco lépe. Omyju ještě dýku a opět jí schovám pod oblečení. "Můžeme jít dovnitř?" Zaprosím. Ráda Rätselhaft všechno povím, ale potřebuju si sednout a pokud budu mít štěstí, dostanu i šálek čaje. Alespoň bych zahnala hořkou pachuť v ústech. Nečekám na její odpověď a vklouznu do nyní temného domku. Po paměti najdu stoličku a zhroutím se na ní. "Myslím, že jsem dneska viděla smrt." Neotáčím se a nekontroluji, jestli i čarodějnice vešla do domku. Prostě předpokládám, že tam je. "Ten démon mě málem zabil. Vážně jsem si myslela, že umřu a najednou bylo všechno šedé a já viděla černou postavu...myslím, že měla kosu, ale taky jsem už mohla blouznit. Ztratila jsem tam hodně krve." Obě jsme ztratily hodně krve. "a pak jsem jí viděla, tu sílu. Cátila jsem jí ve vlastním těle a tak jsem jí vzala a vypustila. Spálila jsem jí na uhel. Myslím, že na konci se mě skutečně bála." Vybavím si výraz v očích démona, těsně před tím, než se proměnil v popel. Myslím, že na tu tvář do smrti nezapomenu. Na mou vlastní tvář.

Chaos - 23. srpna 2017 15:07

Světlý domek uprostřed noci Rätselhaft jen přikývne a obě se usadíte v domku, osvětlovaném září svíček, jejichž kouzla už jsou ti přeci jen trochu jasnější. Jakmile si sedneš, uvědomíš si, že na tebe už čeká vroucí šálek čaje. Stará čarodějnice se posadí proti tobě. Láhev dryjáku už se ztratila mezi věcmi co naplňují celý pokoj. Rätselhaft si vyslechne co říká a chvíli mlčí. Pak se natáhne a odkudsi vytáhne šišatý talířek na kterém jsou dva malé koláče. ,,Na, dej si na posilněnou. Jinak se z toho vyčerpání zhroutíš." Chvíli ještě sedí mlčky a dívá se stranou. Snad přemýšlí jak ti odpovědět. Pak si pozvdechne. ,,Smrt je v tomhle kraji častej návštěvník. Jsou takový, kteří jí vidí i za bílého dne, jak se tyčí za požehnaně nevědomejma lidma. Smrt je ta jediná cena, kterou nejde obalamutit. Život je stejně černá magie jako všechno ostatní. A cena za něj je smrt. Moc se s ní netrap. Je to milá stará dáma, když jí trochu poznáš." Sedí zamyšleně, jako bys vůbec nebyl v místnosti. Pak sebou trhne a podívá se na tebe se svým rozchechtaným úsměvem a spokojeně přikývne. ,,Kouzla a čáry jsou jen o tom, že s tou silou děláš co chceš. Je to vlastně děsně jednoduchý. Nejtěžší je vidět všecko to živo kolem tebe. Jak na to jednou vyzraješ, to nejtěžší máš za sebou. Ale kouzla nejsou jen vo tom. Je toho hodně. To s čím ses tam prala byla nicka. Démonek. Hračka. Nemocný muž by jich sežral tucet k snídani. Navíc, problém je v tom, že kouzla jsou pro každýho jiný. Každej s nima dokáže něco jinýho, každej je vidí nějak jinak. Kouzla se člověk naučí sám. Potřebuješ k tomu pořádnou motivaci. Třeba vůli přežít."

Olivia "Liv" Evans - 23. srpna 2017 15:48

Zpátky ve vesnici Vezmu do rukou hrnek s čajem s napiju se. Horký nápoj mi pomůže a alespoň o něco málo se cítím lépe. Vezmu si jeden koláček a opatrně ukousnu, protože si nejsem jistá, jestli se spíš nepozvracím. Čarodějnice ale opravdu ví, co mi pomůže, ačkoliv nejvíc ze všeho, by mi v téhle chvíli pomohl spánek. Nevypadá překvapeně, když jí řeknu o svém setkání se smrtí. Zdá se, že do tohohle kraje taková setkání opravdu patří. To není příliš povzbudivé. Na její slova o tom, že k magii člověk musí mít motivaci se trochu ošiju. "Jí nevím, jestli to byla vůle přežít. Myslím, že to, co mě hnalo abych toho démona spálila na prach, byla nenávist." Řeknu a cítím se při těch slovech divně. Tam při souboji, zamazaná krví, bych využila cokoliv abych ho zabila. A když se mi to podařilo, když jsem viděla spáleniny a boláky na jeho těle. Když jsem viděla jak se kroutí. Byl to úžasný pocit. Ale tady ve světle svíček, nad šálkem čaje se kvůli tomu cítím špinavá. Dokázala jsem démona porazit jen díky tomu, že sama jsem byla tolikrát poražena, že mi bylo tolikrát ublíženo. Nejsem si docela jistá, co to o mě může vypovídat.

Chaos - 23. srpna 2017 20:37

Závěr cvičení Rätselhaft pokrčí rameny. ,,Taky možnost. Pořádně se naštvat nebo se prát o přežití. Takhle brzo se k magii dostaneš jen ve chvílích, kdy neuvažuješ rozumem. To taky bohužel vede k tomu, že si s ní kolikrát víc zavaříš, než kdybys věci dělala hezky ručně. Magie není nijak pěkná záležitost." Stará čarodějnice pak ale mávne rukou. ,,Netrap se s tím, však ty to nějak zvládneš. Máš v sobě té síly dost, to je jisté. Ale teď ti chybí síla mozková, běž se vyspat. Pro dnešní noc to stačí. Budem pokračovat zítra. No, vlastně už dneska, ale až večer," řekne čarodějnice a zahihňá se. Domek se ti zdá veselý, oproti temnotě venku, ale pocit vítězství ti dodává naději. Už nejsi úplně bezmocná. ,,Jo a dávej si pozor, abys nic neprováděla před Herbertem. Rád dělá urychlený závěry. A nemysli si, že je Herbert jen nějakej blbeček. Ten démon, kterej tě skoro zaživa vykuchal, by mu nestál ani za odplivnutí," dodává ještě a vede tě ze dveří. ,,Pozdravuj Gertrud. Vzkaž jí, že ráda vidím, že pořád ještě nezaklepala bačkorama." Cítíš se unavená a nemůžeš se dočkat až se trochu vyspíš. Držíš se ve stínech ale cítíš se docela spokojeně. Dorazíš na místo, kde jsi cestou sem zahlédla nemocného muže. V duši tě zamrazí. Ohlédneš se zpátky a přejedeš očima uličku, ze které vyšel. Nic nevidíš. Pohlédneš dopředu, připravená vykročit dál. Jenže on stojí před tebou. Na kratičký moment. Dlouhá pobledlá tvář plná nemocí. Smutný, protáhlý obličej fixovaný na tebe. Pokřivené loutkovité tělo. Místo prstů kostěné pařáty. Karikatura člověka. Mrkneš a zmizí. Něco v tobě přeskočí. Kolečko, o kterém jsi dosud neměla nejmenší tušení. A celý svět se rozzáří vločkami energie. Ale tam kde byl, není nic, ani ta trocha, co je v běžném prachu. Jen tmavá silueta loutky. A dřív než energie vybledne do temnoty, vidíš, že celé náměstí je propleto drobnými modrými vlákny, od budovy k budově, jako pavučina pavouka. Pak se vše vytratí a svět je zase stejně černý běžnou nocí.

Olivia "Liv" Evans - 24. srpna 2017 09:34

Hurá do postele Čarodějnice má pravdu, už sotva vnímám její slova. Celkem vděčně se s ní rozloučím a zamířím zpátky do Herbertova domku. Temnota už mě teď zdaleka neděsí tolik, jako předtím. Přesto cítím nejistotu, když procházím ve stínech přes náměstí. Pohlédnu do uličky ale je prázdná. Pak ale ustrnu, když spatřím, že stojí předemnou. Přesto má hrůza z něj už není taková. Rätselhaft mě upozorňovala, že démon, který mě málem zabil je vedle nemocného muže ničím. Ve mě přesto hoří naděje, že když jsem se dokázala vypořádat s démonem, dokážu porazit i tohle. Zamrkám a muž zmizí. Hledím na místo, kde ještě před vteřinou stál. Asi z toho všeho začínm šílet. Není tady, nemůže tady být. Je to je výplod mojí zmučené mysli. Energie pobledne a já zrychleným krokem dojdu k domku. Srdce se mi opět rozbuší. Co když Otec zjistil, že jsem odešla. Co když na mě teď uvnitř čeká aby mi udělil kázání. Chci si před ním zachovat tvář hodné dívky přiklánějící se k bohu, místo k pohanským kouzlům. Nechci se ocitnout ve středu jeho hněvu. Viděla jsem jak vzteklý byl, když mě nachytal u Rätselhaft poprvé. Kdyby zjistil, že jsem za ní šla v noci a ještě procvičovala magii. Kdo ví, co by se mnou provedl. Zhluboka se nadechnu a tiše vklouznu do domu. Všude je tma a ticho, dokonce i stará Gertrud už šla asi spát, protože jí nikde nevidím. Vyplížím se do svého pokoje a rychle vklouznu do úzké postele. Únava na mě dolehne a já usnu dřív, než stačím položit hlavu na polštář.

Chaos - 24. srpna 2017 14:26

Noc a den Proklouzneš bez nejmenších problémů a upadneš to hlubokého spánku. Probudí tě z něj až klepání na dveře. Když otevřeš oči, podivíš se, protože se ti pokoj zdá daleko větší, než když jsi šla spát. Jako by se halil v mlze a bránil ti kdykoliv zaostřit na jeden konkrétní bod... V tvé hlavě opět cvakne kousek, o kterém jsi neměla do té doby žádné tušení a naplní tě uvědoměním. Sníš. Ale není to temný a děsivý sen, není to noční můra. Naopak, mlha v místnosti je zářivě bílá a její částečky září ve zlatém světle proudícím z okénka. Rozhlédneš se, a uvědomíš si, že vše ostatní jako by postrádalo barvy. Tvé oblečení i tvá kůže jsou stejnoměrně šedé a bezvýrazné. I tvé vlasy mají podivný nicotný odstín. Dýka, bez které bys odmítala spát, jediná má svůj kovový lesk a barvu... Klepání na dveře pokračuje. Jsi ve snu, co se může stát? Ze zvědavosti otevřeš dveře. Vedou přímo do jedné z vesnických uliček. Nepoznáváš jí, ale architektura polozbořených budov je ti známá. Zajímavější je ale klepající. Mladá žena, která na rozdíl od tebe přetéká barvami. Dlouhé kaštanové vlasy, malé červené náušnice, jednoduché prosté šaty laděné do ruda a růžova. U pasu má meč, dlouhý tenký rapír. Její tvář je zvláštní... ale jen ve své nezničenosti. Za několik dní v tomto kraji sis zvykla na tváře, které ukazují těžký život jejich nositelů, ale tato je překrásná jako malovaný obrázek. Žádné vrásky, žádné jizvy, žádné kruhy pod očima. Oči samotné jsou hnědé a překvapivě živé. Nejsou omámené únavou, přivřené podezřením, vytřeštěné strachem ani zapálené jako oči fanatiků. Žena se k tobě vrhne a obejme tě. ,,Ach, drahá Thyrro, ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi otevřela. Měla jsem strach, skutečný strach, že se k tobě nedostanu!" zvolá žena úlevně. Její hlas je ti povědomý. Cítíš ale také jakési nutkání, ne únavu, spíš pocit chuti vrátit se do své postele a spát...

Olivia "Liv" Evans - 24. srpna 2017 15:44

Je to sen? Hledím do mlhy, která se kolem mě rozprostírá a cítím úlevu. Po dlouhé, skutečně dlouhé době to není ani můj otec, ani moji bratři, ani nikdo jiný z Vranohradu, kdo by mě tu ohrožoval, trápil mě, nebo se mi vysmíval. Ani jsem netušila, že i takové sny existují. Zvednu se z postele a projdu tou mléčně bílou mlhou ke dveřím. Vidím jí vířit kolem sebe, vypadá to skoro magicky. Zvědavě dveře otevřu a zmateně se na ženu podívám. Vrhne se ke mě a obejme mě. Jsemzmatená, protože netuším, kdo to je, ale nějaký pocit mi říká, že bych jí měla znát. Ona tedy rozhodně zná mě. Jemně jí chytím za ramena a trochu se odtáhnu. Prohlížím si její hezkou tvář, ale stále se nemůžu rozvzpomenout. "Promiň, ale...kdo jsi?" Vidím na její tváři, že jí ta otázka překvapila. Úsměv možná i lehce poblednul. Bohužel mi skutečně není povědomá. Zvědavě vyhlédnu ze dveří do uličky za jejími zády. Na jednu stranu cítím nutkání vrátit se zpátky do postele a spát, na druhou stranu...co by se mohlo stát? Nechám jí stát na prahu pokoje a vykročím do uličky mezi domy.

Chaos - 24. srpna 2017 16:37

Svět snů Ulička jako by se táhla do nekonečna. Jen další zavřené, zabarikádované vchody a zničené budovy. Šedé, nijaké. Stvořené, aby byli jen pozadí. Neskřípají jako ty skutečné a neprohání se jimi vítr. Žena se za tebou otočí a dohoní tě. ,,Jmenuji se Tenebrie. Tímhle směrem za chvíli dojdeme na náměstí. Jsem tak ráda že jsi otevřela!" zvolá žena opět nadšeně. ,,Není tady nic, než to co je v tvé vlastní mysli. Tedy, až na pár vnějších vlivů. Ale většina z toho co vidíš, je z tvé vlastní mysli. Tvá mysl tvoří tenhle sen... ale občas se přimíchá i něco z vnějšku, naštěstí." Brzy se dvířka do tvé komory vytratí v mléčné mlze. Za čas, který ti připadá kratičkým okamžikem máš pocit, že jsi urazila obrovskou vzdálenost. Stanula jsi na náměstí. Je to podivná smíšenina náměstí v Übelstadtu a nádvoří na panství, kde jsi vyrůstala. V jeho středu je studna, je pokryté zarostlými dlaždicemi i jen udupanou zemí v nepravidelných vzorech, které se prolínají Napravo vidíš vysoký kamenný kostel, táhnoucí se do výše. Nalevo je pak drobný barevný domeček na kolečkách. Jak se zdá, tak na rozdíl od všech ostatních budov, tyto dvě jsou zbarvené do nejmenších podrobností a vypadají jako skutečné. Většina náměstí je zahalena do zlaté mlhy, která jako by se valila z kostela. Jen malý kousek mlhy v okolí barevného domku je zbarven do křiklavě červené. Z náměstí vede bezpočet uliček, každá klikatící se do neznáma, dokud se neutopí v bílé mlze. Když pozvedneš zrak, zjistíš, že obloha tady na náměstí je zcela černá a je v ostrém kontrastu k mlze všude kolem tebe.

Olivia "Liv" Evans - 24. srpna 2017 16:47

Tenebrie "Klepala jsi, tak proč bych neměla otevřít?" Jdu stále dál, přijde mi to jako věčnost, než se dostanu na náměstí. Všude kolem je podivné ticho, ale ne děsivé, nebo strašidelné. Prostě jen ticho. Jako kdybych si přes hlavu přetáhla deku, která všechny zvuky ztlumila. Rozhlédnu se po náměstí. Pořád ten pocit, že bych se měla vrátit do postele. A proč Tenebrie pořád opakuje, jak je ráda, že jsem otevřela? Obrátím se k ní. "My dvě se známe?" Opět ale nečekám na odpověď a zamířím ke kostelu. Nevím proč, normálně bych si vybrala barevný domeček. Ale teď mě to táhne sem. Odsud se přeci valí všechna ta podivná mlha. Chci zjistit odkud se bere. Kostel mi přijde daleko větší, než jak si ho pamatuju. Když zvednu hlavu, mám pocit, že nevidím ani na jeho špičku, jak je vysoký. Stejně tak dřevěná vrata vypadají mnohem větší. Musím se skoro postavit na špičky abych dosáhla na kliku. Dveře se otevřou ale velice snadno, tiše, bez jediného zavrzání. Vstoupím dovnitř. Nedívám se, jestli je Tenebrie pořád za mnou. Prostě předpokládám, že tam je.

Chaos - 24. srpna 2017 18:49

Kostel Tenebrie se usměje a pokrčí rameny. ,,Bála jsem se, že budeš spát příliš tvrdě. Máš za sebou těžkou noc." Když se zeptáš dál, žena se dále usmívá. Promluví trochu váhavě. ,,Nesetkali jsme se přímo... ale jsi přímo fascinující a je mi líto, že jsem se ti nemohla představit dřív. Jsem moc ráda, že jsme se konečně poznali." Nechá tě odejít do kostela a vklouzne do něj za tebou. Světlo v kostele tě naprosto oslňuje a téměř nic nevidíš. ,,Kostely, je to místo moci," poznamená Tenebrie a pokrčí rameny. ,,Asi to tak vnímáš. Nejsem si tak úplně jistá, jak tohle tvoříš, ale má to něco společného s tvým podvědomím." Po chvilce bloudění v oslnění najdeš něco, co musí být kamenným sloupem. Se zavřenýma očima se kolem něj otáčíš tak, aby stál mezi tebou a nejsilnějším zdrojem světla. Když otevřeš oči můžeš si prohlédnout kostel, který se utápí v neuvěřitelně ostrém světle, která podivně vychází od zadní části kostela, téměř jako by ze dveřní chodby. Nemůžeš rozeznat oltář, je potopený do mlhy, ale sám slabě září. Tenebrie postává ve světle a nijak si ho nevšímá. Kostel samotný je jiný, než jaký znáš ve skutečnosti. Výzdoba je čistá a nová, vše se leskne zlatem, stříbrem a drahokamy. I vnitřek je daleko větší než si pamatuješ. Sloup je na kraji boční lodi kostela a víš, že ve skutečném životě by se za něj jen stěží schoval celý člověk. Tady jsi ale příjemně skrytá úplně celá a bylo by místo nejméně ještě pro jednoho. Vidíš blízkou lavici, ale nevidíš na její konec, neboť vše se stále utápí ve zlaté mlze. Zvláštní jen je, že mlha ve stínu sloupu se zdá daleko tmavší a hustší než by měla být pouhou absencí světla.

Olivia "Liv" Evans - 24. srpna 2017 20:05

Kostel Její slova mě překvapí, tohle je přece sen. Naopak bych musela být vzhůru abych jí neslyšela. Nechám to ale být, sny přece nemusí mít logiku. Stejně jako pocit, že bych dívku měla znát, nic z toho není skutečné. Je zvláštní, jak moc si to ale uvědomuji. Tohle je sen. Mám v tom naprosto jasno. "Já, že jsem fascinující?" Skoro se nad těmi slovy rozesměju. Já jsem jen vyplašená holka, která neustále před něčím utíká. Jak bych pak mohla být pro kohokoliv fascinující? "Nesetkaly jsme se, ale ty mě znáš. Jak to, že já neznám tebe?" Světlo v kostele mě zcela oslní. Poloslepá vrávorám dokud nenarazím na sloup za který se můžu trochu ukrýt. Rozhlížím se kolem. Tohle místo je obrovské. Lavice, které se táhnou do dálky a ztrácí se někde v mlze i sloupy silné jako tisícileté kmeny stromů se tyčí do výšky. Tenhle kostel ve mě skutečně vyvolává pocity zbožnosti. Zacloním si dlaní oči a vykročím uličkou mezi lavicemi směrem k oltáři. Toužím si ho prohlédnout. To, co z kostela vidím je krásné, zdobené, lesklé. Jak krásný potom musí být oltář? Připadám si jako kdybych zlatavou mlhou proplouvala. Čeří se kolem mých nohou jako voda a opět se za mnou spojuje v hustou a neproniknutelnou. Tohle místo je tak tiché a poklidné, je zvláštní, jak dobře se tady cítím. Narozdíl od toho skutečného kostela. Ten ve mě vyvolává zcela opačné pocity. Být tenhle kostel skutečný, možná bych i v Prima Domini začala věřit.

Chaos - 24. srpna 2017 21:13

Snový oltář Žena razantně přikývne. Dívá se na tebe, jako bys byla anděl spadlý z nebes, v tomto prozářeném kostele velice vhodný výraz tváře. ,,O to úžasnější, že si to o sobě sama nemyslíš..." dodá zasněně. Když přijde na otázku známosti, žena opět znejistí. ,,Vím o tobě, ale nikdy jsme se nesetkali. Jak jsem se na tohle setkání těšila! Doufala jsem, že tě potkám už tuhle noc!" V půli věty se jí vrátilo její nadšení. Kráčíš směrem, kterým musí být oltář, ale míjíš jen další a další řady lavic. Táhnou se do nekonečna, napadne tě, a pak v okamžiku stojíš na jejich konci. Musíš být před oltářem. Přejdeš další dlouhý úsek prázdna, obklopená mlhou a světlem. Teprve nyní si všimneš, že před tebou i Tenebrií jsou vaše hluboké tmavý stíny, avšak staneš před oltářem a ztratí se v odrazech zlata. Oltář je překrásný. Obrovské zdobené obrazy šlechetných svatých a udatných rytířů v zářících zbrojích, patroni žehnající se svatozáří kolem hlavy, celá historie je usazena do zlatých rámů. Mezi nimi mohutné svíce, zářící jako světla majáků, ale s mlhou si nejsou schopny poradit. Celé řady menších svíček, obklopených zlatými ornamenty. Uprostřed toho všeho k nebi vzhlížející socha svalnatého nahého muže, jehož tvář je zakryta zlatou září, mířící jako obrovský plamen světla k nebesům. Mužovi ruce jsou rozpřažené jako vítající obětí a on sám je uprostřed kroku vpřed, příchozím naproti. Pod ním v ostrých jednoduchých runách, rázných jako údery křižáka: PRIMUS DOMINI Jsi jistá, že jsi takovou sochu v životě neviděla.

Olivia "Liv" Evans - 24. srpna 2017 22:37

Kostel "Musíš být neustále tak tajemná? Co jsi zač?" Trochu mi to začíná lézt na nervy. Nevím o téhle dívce o nic víc, než když jsem jí poprvé zahlédla ve dveřích. Možná jen pokládáš špatné otázky. Napadne mě. "Jsi nějaká část mě samé?" Začínám mít pocit, že hrajeme hádanky. A já prohrávám. Stále postupuji kostele dál. Proč tady musí být všechno tak obrovské? Už si začínám říkat, že tady možná ani žádný oltář není. Možná, že jsou jen lavice a po nich další lavice a další. Pak se ale vyloupne z mlhy a je přesně tak krásný jak jsem si myslela. Přemýšlím, kde se v mojí mysli vzalo tolik krásy. Tenebrie tvrdila, že to vytvářím já. Ale já jsem nikdy nic tak hezkého neviděla. A jak můžu snít o soše, kterou jsem nikdy nespatřila? Jsem si skoro jistá, že Otec Herbert sice neustále blábolí o tom, že Primus Domini tohle a Primus Domini támhleto, ale v kostele žádné jeho vyobrazení nemá. Hlavou mi probleskne, že jsem snad někdy někde slyšela, že vyobrazovat boha je hřích. Ale tady stojí jeho socha a je krásnější než cokoliv, co jsem kdy v životě viděla. "Co tady vlastně dělám?" Vyslovím nahlas myšlenku, která mi už chvíli vrtá v hlavě. Já takovéhle sny přece nemívám. Moje sny jsou ty, ze kterých se probouzím promočená potem. Obrátím se na Tenebrii. "To ty si hraješ s mojí myslí?"

Chaos - 25. srpna 2017 08:23

Tenebrie Jak se ptáš, Tenebrie se snaží vypadat menší a menší a její výraz tváře nabývá větší a větší nejistoty. ,,Jen si dávám pozor na jazyk. Nechci si to zkazit." Chvíli váhá, nejspíš o pokračování tvé otázky. Odpovědi na přímou otázku se raději vyhne... ,,Nejsem součást tebe a nejsem tak docela skutečná. Mám strach, že pokud se dozvíš kdo jsem, vypudíš mě ze svého snu a já budu navždy odsouzená ke zkáze..." Ve chvíli otázky o zahrávání si s cizí myslí už Tenebrie vypadá vyloženě zoufale. Rozhlíží se po kostelu a nervózně si hraje s kousky svých krásných šatů. ,,Hraju si s tvojí myslí jen v tom, že jsem tady. Postarala jsem se, abys mě viděla a abychom byli víceméně nerušeny v takovémto umělém snu. Mysli na to tak, že tvá mysl je jako pramen vody a já jen tu tam udělám lepší cestičku, aby se voda ubírala lepšími směry a nespadla hned do nějaké extra temné díry, a že jich v sobě máš hodně. To co si hraje s tvojí myslí spíš, je už tohle samotné místo. Kostely, svatostánky, modlitebny, všechna místa moci si zahrávají s tvými sny. Je to takový způsob... vnuknutí. Když ten zaplivaný kostel tam venku dělá s tvými sny tohle, dovedeš si představit co s nimi udělá plnohodnotná katedrála se vší výzdobou? Tenebrie se rozhlédne po kostele a pak se vrátí k tvému nemilému výrazu. ,,Ano, promiň, už zase odbíhám od tvých otázek..." Jen si povzdechne a uhne očima. ,,Víš já... chtěla jsem, abys mě poznala. Abys poznala také ostatní. Ale bojím se, že před námi utečeš. Nechceme ti ublížit. Jen potřebujeme pomoct. Bývali jsme lidé jako ty, víš? Ale už nejsme."

Olivia "Liv" Evans - 25. srpna 2017 16:09

Tenebrie Posadím se do jedné z kostelních lavic a vážně se na Tenebrii zadívám. Vypadá skutečně nešťastně. Že by se opravdu tolik bála toho, že jí vypudím ze svého snu? Je mi dívky líto ale nemůžu si pomoci, být podezřívavá je jedna z věcí, která mě drží při životě. Nemůžu se toho vzdát jen proto, že ona je krásná, sympatická a potřebuje moji pomoc. To mě donutí zapochybovat o ní ještě víc. Čarodějnice mi přeci dnes v noci řekla, že zlé věci buď vyhrožují, nebo prosí. Nebo tak nějak to bylo. Rozhlédnu se kolem po zlatavé mlze a opět se k ní pohledem vrátím. "Podívej, jestli si myslíš, že bych před tebou a...těmi ostatními utekla. Že bych vás vypudila. Tak pro to určitě existuje nějaký důvod. Je dost dobře možné, že mi řekneš pravdu a já tě vyženu. Ale pokud mi tu pravdu neřekneš, tak si tím, že tě vyženu můžeš být zcela jistá. Čistě jen ze strachu. Protože nebudu vědět, co jsi a já mám s takovými věcmi špatnou zkušenost." Snažím se nevnímat výraz zoufalství v její tváři. Já jí nechci ubližovat. Třeba to se mnou myslí dobře. Třeba skutečně není čeho se obávat. "Ty mě podle všeho docela dobře znáš. Takže už když ses rozhodla se se mnou setkat, musela jsi vědět, že budu podezřívavá. Takže pokud to myslíš vážně, a skutečně si s mojí myslí nijak nezahráváš, tak si tady sedni a řekni mi pravdu. Celou pravdu o tom co ty a ti ostatní jste. Klidně je přiveď pokud si myslíš, že to spíš pochopím." Vidím, že se jí to nelíbí. Že se kroutí a uhýbá pohledem. Pokusím se o povzbudivý úsměv. "Slibuju ti, že tě vyslechnu až do konce."

Chaos - 25. srpna 2017 19:05

Odhalení Tenebrie tě poslušně poslouchá ale netváří se nijak nadšeně. Nakonec váhavě a téměř proti své vůli začne vyprávět, tichým a smutným hlasem. ,,Znám tě, protože jsem měla celý den, na to abych ti koukala do mysli. A váhám v tom ti povědět víc, protože naposledy, když jsem se pokusila s tebou mluvit, lekla jsi se a hned jsi mě vyzradila té prokleté čarodějnici. Nejsem hrdá na to, že jsem se ti četla vzpomínky, ale chtěla jsem se dozvědět, jak tě nejlépe kontaktovat. Bohužel, nemám nad vším úplnou kontrolu... ostatní... někteří si myslí, že je tenhle můj rozhovor ztráta času. Jsem uvězněná v amuletu, který ti sebrala Rätselhaft. Ti ostatní jsou ty další hlasy. Jsou nás stovky. Někteří jsme uvězněni v tom amuletu jen několik měsíců, jiní jsou... prastaří. Bývali jsme lidmi. Ale už nejsme nic. Jsme jen zmučené hlasy, odsouzené navěky k utrpení. Používala nás jako hračku. Jako kamínek na uklidnění. Nás. Bývali jsme živé bytosti. Některé to naplňuje zlostí. Ale zlost nikam nevede. Podvod nikam nevede. Tak jsme se dostali, tam kde jsme. Ostatní by ten malý kousek síly, co nám zbyl, střádali a připravovali útěk. Jenže tu čarodějnici nemáme šanci porazit. Použila jsem to, co jsem o tobě zjistila a trochu moci, co jsem měla abych tě našla a abych se ti zjevila ve snu. Sny jsou velmi křehké věci, které lze snadno ovlivnit, ale které se také velice snadno zvrátí v noční můry. " Povzdechne si a popojde kousek do mlhy a stojí zády k tobě. ,,Chci jen abys nepodlehla té pekelné čarodějnici. Nenechala se podvést. A cestou nezapomněla na nás, kteří trpíme v jejích rukou. Jsem v tom amuletu několik měsíců. Nejprve jsem se pokoušela uniknout. Bojovala jsem, pokaždé, když jsem dostala příležitost. Ale nyní... nyní už vím, že jediné co mě může potkat je konec a jediné co můžu dokázat je varovat ostatní, aby netrpěli tak jako my. " Ohlédne se k tobě se semknutými rty a vlhkýma očima. Zeptá se prudčeji než nejspíš chtěla. ,,Tak? Jaký je tvůj verdikt? Odsoudíš mě zpátky do toho pekla?"

Olivia "Liv" Evans - 25. srpna 2017 19:37

Zatracený amulet Jen na ní hledím a upřímně netuším, co jí na to mám říct. Teď už jsem si alespoň dokázala objasnit, odkud jí znám. Určitě to byla ona, kdo na mě z amuletu promluvil. Komu jsem jako prvnímu porozuměla. Jenže co s ní mám teď dělat? Rätselhaft mi řekla, že jsou zlem. A já se teď obávám, že jsem jen získala dalšího démona, který se rozhodl na mě nalepit. To mě znepokojuje. Samozřejmě, že by chtěli abych je osvobodila. Osvobodit chtěl i démon z rubínu. A následně se mě pokusil zabít. Na druhou stranu o čarodějnici v podstatě nic nevím. Klidně by se mohlo stát, že za pár dnů se uvězněná v amuletu ocitnu i já. "Jenže já už amulet nemám. Rätselhaft si ho vzala zpátky a pochybuju, že by mi ho jen tak dala, kdybych jí požádala." Dívám se na Tenebrii a je pro mě těžké jí odmítnout. Tak se alespoň pokouším vysvětlit jí svoji situaci. "Potřebuju její pomoc. Potřebuju být silnější abych se mohla postavit jednomu prokletí, které se na mě přilepilo. Je mi líto, že jste uvěznění ale já nemůžu ten amulet sebrat aniž by si toho ona nevšimla. A jen díky její pomoci jsem se ještě nezbláznila." Vidím v jejích očích, že se jí co říkám ani trochu nelíbí. Asi by se mi taky nelíbily takovéhle výmluvy, kdybych musela trčet uvězněná v nějaké cetce. "Nechci tady ale zůstat. Tohle místo se mi nelíbí. Můžu se pokusit amulet sebrat až se rozhodnu odsud odejít. Vzít vás s sebou pryč." Pečlivě studuji její tvář a pokouším se z ní něco, cokoliv, vyčíst.

Chaos - 25. srpna 2017 21:22

Jedna strana nebo druhá? Sleduje tě a váhavě povzdechne. Její tvář neříká nic, než nejběžnější zoufalství, které se nijak nehodí k překrásné tváři. ,,Já vím, já vím. Jen jsem doufala že bys mohla něco udělat..." Poté co domluvíš, pozvedne hlavu a zadívá se na tebe s ohněm v očích. ,,Obrať to proti ní! Důvěřuje ti! To je naprosto ideální! Vím, že tě pronásleduje velice silný a velice starý démon, ale my, stovky duší, které jsou uvězněné v tom amuletu, bychom ti mohli pomoci ho porazit! Rychleji a snáze než jakékoliv čáry té baby! Můžeme si pomoci navzájem. Bála jsem se, že ti nebudu mít co nabídnout za tvou pomoc, ale takhle..." Přijde k tobě a víceméně proti tvé vůli tě obejme. ,,Je to tak jednoduché! Počkej až nás uvidíš a seber nás, nebo nás od té baby nějak vyluď! Jakmile budeme bezpečně v tvých rukou, u ženy, které rozumíme a která není naplněná zahořklou záští a zlomyslností, pomůžeme ti porazit jí i cokoliv jiného. A pak budeme svobodní! A ty budeš moci dělat, co budeš chtít!" Odtáhne se od tebe a šťastně se usmívá. V husté zlaté mlze vypadá jako šťastný andílek.

Olivia "Liv" Evans - 25. srpna 2017 22:49

Jedna strana nebo druhá? Na její slova jen přikývnu, protože jsem se sama ještě nerozhodla. Možná, že by mi skutečně mohli pomoci. To ale nezjistím dokud se neprobudím a nedotknu se znovu toho amuletu. "Měla bys jít a já bych se asi měla probudit." Už se na ní nedívám. Tohle místo je krásné ale není skutečné a já ho mám najednou plné zuby. Kostel je ve skutečnosti mnohem pochmurnější a spíš než zbožnost ve mě vyvolává tíseň. Je to můj sen a já už se z něj chci probudit. Mlha kolem se začne zvedat výš a výš. Zakryje lavice, oltář i Tenebrii. Zdvihá se vysoko ke stropu až už kolem mě není nic jiného než mlha. Pak začne tmavnout a já si najednou uvědomím, že se široce rozevřenýma očima civím do stropu svého malého pokojíku. Venku je stále ještě tma ale obzor už začíná pomaličku světlat. Posadím se na posteli a rozhlédnu se kolem sebe. Jako kdybych očekávala, že tu se mnou stále bude Tenebrie. Přemýšlím, jestli jsem jí ze své hlavy vypudila, nebo jestli tam stále někde je. Zhluboka se nadechnu a pak se opět položím. Nepřipadám si odpočatá o moc víc, než když jsem si do postele lehala. Zavřu oči a přeju si ještě alespoň pár hodin bezesného spánku.

Chaos - 26. srpna 2017 15:53

Ráno Chvíle krátkého odpočinku... Když se probudíš podruhé, tentokrát z klidného, bezesného spánku, do pokoje se vkrádá denní světlo. Není nijak ostré. Musí být zataženo. Nepříjemný pocit, neboť jsi se vždy cítila v bezpečí v jasném slunci. Navíc pokud přichází další bouře, kdo ví co uvidíš v záři blesků... Ale je ráno a to je nyní důležitější. Podivný sen ti pořád leží na srdci, je ale zamlžený a překrytý spánkem... sny se zapomínají snadno. Opravdu jsi s Tenebrií mluvila, nebo to byl jen trik, který na tebe hrála tvá vlastní vyčerpaná mysl? Nejistě se zvedneš. Nejsi už tak unavená, ale stále se necítíš dobře. Pohlédneš na své ruce. S mrknutím se pokryjí krví, jsi obklopená temnotou a pod tebou leží hořící zbytky tebe samé... S dalším mrknutím jsi zpátky a hledíš na své třesoucí se bělostné ruce. Zatřeseš hlavou. Chceš se zbavit těch vzpomínek, nebo je alespoň nahradit vzpomínkami na velký úspěch, kdy jsi v sobě objevila moc porazit nadpřirozené. Nejistě vstaneš a opatrně sejdeš dolů. Alvika se právě připravuje odejít do kostela. Je bledá v tváři a má velké váčky pod očima. Nevyspalost... Všimneš si i staré Getrud ve svém křesle, která na tebe spiklenecky mrkne, ale jinak se tváří stále stejně nenávistně. Alvika tě pozdraví. Omluví se, že není čas na snídani, ale prý jsi spala tak tvrdě a klidně, že neměla srdce tě budit. Herbert se o tom prý vyjadřoval velmi obdivně. Byla to podivná noc, poznamenala Alvika na konec a stále hladovou tě popohání, abys odešla na mši.

Olivia "Liv" Evans - 26. srpna 2017 16:32

Dalšá ráno ve vesnici Možná, že Tenebrie skutečně byla jen součástí snu. Všechno o čem jsme mluvily my nyní přijde nejasné a mlhavé. Pravděpodobně jsem jen strávila příliš času dumáním nad hlasy v amuletu, až jsem si vymyslela Tenebrii. Není přeci možné aby mě uvězněná v amuletu takhle kontaktovala. Rozhodnu se to hodit pro tuhle chvíli za hlavu. Stejně není nic, co bych pro ní mohla udělat. Amulet má Rätselhaft a ta mi ho jen tak nedá. Hledím na své ruce, na okamžik jako kdybych na nich opět cítila lepkavou krev. Pak všechno zmizí a opět jsou čisté a bledé. Necítím radost z toho, že jsem dokázala démona porazit. Bohužel jediné co mi po souboji zůstalo je pocit špíny a hnusu. Mazlavé krve, orgánů unikajících z těla a její šílený smích. Trochu se zamračím. Že bych získala dalšího démona, který by mě ve snech pronásledoval? Sejdu dolů. Alvika vypadá ještě zničeněji než obvykle. Vlastně nevím, co dělá celé dny ale rozhodně jí to nesvědčí. Gertrud obdaruju nenápadným úsměvem. Cítím se mnohem lépe, když vím, že tady mám spojence. Zpráva o tom, že si o snídani můžu nechat jen zdát mě trochu zamrzí. Po nočním boji bych kus jídla do žaludku rozhodně ocenila ale nijak se nehádám a trochu neochotně vyrazím s Alvikou na mši. "Vypadáš hrozně unaveně. Jsi v pořádku?" Nemám mnoho času, než dojdeme do kostela je to kousek a v kostele se mi už mluvit moc nechce. Přesto jí zasypu množstvím otázek. "Jak jsi to myslela s tou podivnou nocí? Já spala jako zabitá." Dodám nevinně. Potřebuji zjistit, jestli je nějak postihl můj souboj s démonem. Přivodila jsem jim snad skutečně noční můry? Ta myšlenka mě trochu zneklidní.

Chaos - 26. srpna 2017 19:34

Podivná noc a stále stejná mše Alvika pokrčí rameny, být unavená je pro ní denní chléb. ,,Jen jsem se špatně vyspala. Herbert říkal, že kolem vesnice obcházely temné síly a rušily nám snění. Bude o tom mluvit na mši." S tím považuje celé téma za uzavřené. Navíc už není příliš mnoho času na další otázky, neboť stojíte před dveřmi kostela. Hlavou ti proběhnou rychlé obrazy z tvého snu. Jak pochmurný a zchátralý se zdá, jak nanicovatá je tato kamenná budova v porovnání se svým dvojčetem v tvém snu. Ale zchátralé domy kolem tebe jsou stejné, jen o trochu barevnější... Usadíš se, opět jsi Alvikou dovedena až do předních řad. Všimla sis, že většina lidí je nevyspalá a unavená. Způsobila jsi to ty? Ty samotná? Jak strašná musí být přítomnost opravdového démona, jak strašně musí ovládat lidi nemocný muž v plné síle... a jak vytrvalá a odolná musí být síla, která tuto vesnici před všepohlcující temnotou chrání... ať už je to Rätselhaft nebo Herbert... Začíná kázání. V některých chvílích už začínáš i proti své vůli rozumět. Začátek je víceméně převážně odkazování na významné kazatele a na legitimitu celého procesu kázání a této samotné mše. Fráze v jižním jazyce, která následuje je sice dlouhá ale vždy stejná. Nemáš nejmenší tušení co znamená. A pak následuje samotné kázání. Velké části pořád nerozumíš, neboť je plná cizích jmen a neznámých míst, ale část z ní tě zaujme. ,,...neboť zlo obchází kolem nás a každého z nás trápí! Temné síly jako hladoví supi krouží nad námi, novými dobyvateli tohoto kraje! Chtějí abychom selhali a podlehli jim! Trápí naše mysli! Pokoušejí nás! Ale my vytrváme! Zvítězíme! Neboť na naší straně je pravda a ctnost, která vždy porazí nejtemnější zlo! Cožpak se nepraví... A další nevýznamná slova. Nic konkrétního. Nejspíš by sis ničeho ani nevšimla, pokud by nedošlo k událostem minulé noci. Jen slepá podezření a burcování, jen dmýchání strachu. Nejspíš jsi nebyla prozrazena. Mše pokračuje a jako vždy je zakončena zpěvem. Tentokrát jsou tóny trochu jiné. Zpočátku pochmurné, varovné až děsivé, spíš než smutné. Tiché hlasy jako by zpívaly šeptem a celý kostel jako by se potopil do temnoty, která dusí i světlo svíček. Ale zvedá se mohutný hlas samotného otce Herberta, který povznáší zpěvy ostatních k nebesům, k triumfu a ke světlu. Nemůžeš si pomoct a být inspirována a cítit se zklamaná, když zpěv končí. I dnes jsi zastavena Herbertem před odchodem. ,,Drahá Thyrro! Jak se cítíš? Nabrala jsi už dost sil? Musím říct, že mě překvapilo, jak nerušeně jsi dokázala spát o dnešní noci! Jen další ukázka boží laskavosti nad tebou. Pojď, rád bych s tebou mluvil," pokračuje dál a obrací se k sakristii, kde můžete mluvit v relativním soukromí a kam také otec Herbert nese vrátit některé relikvie. Příliš cenné aby je nechal v kostele? Zvláštní, s tím jak bohabojní místní jsou...

Olivia "Liv" Evans - 26. srpna 2017 19:57

Temné síly kolem nás Pro jednou jsem na mši skutečně zvědavá, ačkoliv cítím bodnutí strachu. Co když mě někdo viděl? Co když Otec Herbert zjistil, že jsem v noci nebyla ve své posteli. Ani by nemusel zjistit, co jsem dělala, stačilo by, kdyby se dozvěděl, že jsem šla za Rätselhaft a jsem přesvědčená o tom, že by, co se mojí osoby týče, obrátil o sto osmdesát stupňů. Posadím se na okraj lavice a trochu nervozně se vrtím. Daleko víc si teď uvědomuji, jak je kostel zchátralý a sešlý. Není vůbec jako můj snový kostel, kde jsem se cítila dobře a v bezpečí. To na mě možná fungovalo když jsem sem vstoupila poprvé, teď už je ten pocit ale pryč. Se zájmem se zaposlouchám do Otcova kázání. Opět jsou v něm jen náznaky. Samozřejmě, že zlo je všude kolem nás. Stačí si vzpomenout, že tihle lidé žijí uprostřed vražedně nebezpečného lesa. Alespoň jsem nepostřehla, že by se obyvatele vesnice pokoušel poštvat proti čarodějnici. Včera vypadal opravdu rozzuřený, když mě u ní našel. Většině kázání už dokážu porozumět, ale zpěvu stále ještě ne. To ale neznamená, že si ho nedokážu užít. Poslouchám ty děsivě krásné tóny a když zpěv skončí je mi to skoro líto. Už se chystám odejít, když mě k sobě Otec zavolá. Poslušně k němu dojdu. "Dobré ráno Otče. To byla krásná mše. Někdy mi budete muset říct o čem zpíváte." Stále ještě na sobě pociťuji to, jak mě jejich píseň zasáhla. I přesto, že slovům nerozumím. Pak trochu znejistím. "Alvika mi říkala, že také špatně spala. I lidé v kostele vypadali unaveněji než jindy. Ale já spala klidně, beze snů, které by mě trápily. Čím byla dnešní noc jiná?" Následuji Otce do sakristie a sleduji, jak ukládá relikvie. Nejsem schopna poznat, co je ta za věci. Mě to připadá jako další náboženské smetí ale Otec s nimi zachází jako s největšími poklady. Asi mi není souzeno téhle víře porozumět. Posadím se na rozvrzanou židli a napjatě čekám, co mi Otec řekne. Pořád ještě ve mě hlodá strach. Rätselhaft mi prozradila, že je skutečně mocný. Možná že doopravdy ví, co jsem v noci prováděla.

Chaos - 27. srpna 2017 10:49

Vliv temnoty Otec Herbert se přívětivě usměje. V jeho úsměvu ale vidíš i jistou lítost či zádumčivost. ,,Je z žalmových spisků. Umělecké dílo, které povznáší k nebesům. Každý zpěv je jiný a jsou jich stovky. Naučil jsem bratry a sestry několika málo nejjednodušším. Každý z nich vypráví o jiné legendě a triumfu světla v ní." Když zajdete do sakristie, otec Herbert si povzdechne, zatímco uklízí relikvie. ,,Obával jsem se, že k tomu dojde. Včera v noci se kolem vesnice pohybovaly temné bytosti. Slabé, ano, ale dost silné na to, aby nás všechny ovlivnili. Sny jsou první známkou démonického působení. Démoni se obávají moci mě svěřené Primem Domini, ale i navzdory tomu se pokusili přiblížit k vesnici. Vytratili se zpátky do nicoty... ale temná energie, kterou jsem cítil, byla spjatá s tebou. Obávám se, že je to záblesk té věci... té kletby, kterou na nás vypustil ten pohanský poustevník Unghelt. Jeho hloupá namyšlenost byla urážkou bohů a všechny nás staví do nebezpečí. Tebe nejvíce." Otočí se k tobě. Nevidíš v něm ani stopu strachu či lítosti, spíš odhodlání a rozhodnost. Neústupnost, která je vlastní náboženským fanatikům. ,,Je možné, že se skrz tebe pokusí proniknout mezi nás. Jsi požehnaná bohy a s mou pomocí by ses temnému vlivu mohla ubránit. Nelze před ním uniknout. Mohla bys podstoupit očistný rituál... ale ten je velmi bolestný a náročný i na statné dospělé tělo. Nemusela bys ho přežít. Ani s mou pomocí nebudeme schopní držet tu temnotu zpátky, pokud se skutečně vrací a chce tě využít. Obával jsem se toho a modlil jsem se aby tomu tak nebylo, ale Unghelt nás všechny svou pošetilostí odsoudil k temnotě. Očistný rituál se může stát nevyhnutelným. Je nutné abys na něj byla připravená."

Olivia "Liv" Evans - 27. srpna 2017 11:20

Temné síly kolem nás "Já myslím, že Unghelt vás svým způsobem chránil. Držet tu věc na uzdě bůh ví jak dlouho. Nakonec ho zabilo to, že jsem se tam objevila já a on mě nedokázal nechat na pospas lesu." Nelíbí se mi, když Otec svaluje vinu na Unghelta. Bez něj bych nikdy v lese nepřežila. Trochu mě pobaví jeho domněnka, že démoni se včera přiblížili k vesnici kvůli němu. Ach, kdybyste věděl Otče. Nic ale neříkám a ani moje tvář nic neprozrazuje. Jen poslušně sedím a poslouchám. Jeho zmínka o očistném rituálu mě ale znejistí. Já nechci spojit svůj život s Primem Domini a je mi jasné, že ten jeho všemohoucí Bůh v tom bude hrát velkou roli. Trochu se ošiju. Zvlášť, když mi sdělí, že bych rituál nemusela přežít. Přeci jsem neprošla lesem abych tady pak umřela při nějakém hloupém rituálu mě očistit. Stejně beztak nebude fungovat. "Co tenhle rituál obnáší?" Zeptám se trochu vyhýbavě. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli to chci vědět. Hned večer, až se znovu dostanu k Rätselhaft jí musím o tomhle novém Otcově plánu říct. Jsem docela zvědavá, jak se jí to bude zamlouvat.

Chaos - 27. srpna 2017 13:02

Rituál světla nebo temnoty Herbert se na tebe zamračí a shlíží na tebe velmi nepříznivě. ,,Předpokládám, že to ti nakukala ta stará čarodějnice." Skloní se, aby byly vaše oči v jedné rovině. ,,Nevíš nic, děvče. A zahráváš si se silami, které jsou daleko mocnější než ty. Unghelt chtěl moc. Neukázal pokoru a odvrátil svou tvář od světla. Zhrešil a temnota ho pohltila. Snad ve svých posledních chvílích zpytoval své svědomí a pokoušel se napravit co způsobil, když si myslel, že dokáže tu démonickou kletbu ovládat. Ale selhal. Tvá záchrana tak byla jen jeho posledním trestem. Znakem božím, že některé hříchy nelze vykoupit." Otočí se a přejde na druhou stranu místnosti. Mluví zády k tobě. ,,Rituál se nazývá očištěním skrz bolest. Obětování tvé vlastní krve, abys ukázala, že tvůj život je v rukou božích a ty se mu oddáváš. Pokud budeš uznána nehodnou této laskavosti, tvým trestem bude smrt a věčné zatracení. Pokud ale jsi ctnostnou následovnicí boha, budeš ušetřena a očištěna. Vstoupíš do života jako nový člověk, bez hříchů i kleteb. Jsem přesvědčený, že bohové na tebe shlížejí laskavě, tedy by pro tebe rituál měl být bezpečný." Obrátí se. V jeho tváři je podezřívavost, stejná, jaká děsí méně bohabojné vesničany. ,,Ale pokud se budeš oddávat pohanským myšlenkám a podlehneš podvratným živlům, budeš shledána nehodnou." Povzdechne si. ,,Jen velice nerad bych viděl promarněnou moc, kterou tě bůh obdaroval. Avšak nikdy nedovolím, aby ta moc byla zvrácena a zneužita temnými vlivy."

Olivia "Liv" Evans - 27. srpna 2017 13:28

Rituál Sedím tam, hledím na něj a cítím, jak se chvěju. Neumím moc dobře lhát a skrýt strach, který teď pociťuji je pro mě skoro nemožné. Když mluví o Ungheltovi uhnu raději pohledem. Kéž bych radši mlčela a nechala ho, ať mluví. Hloupě jsem mu teď sama prozradila, že jsem poslouchala co mi čarodějnice říká. A on to bez nejmenší pochybnosti odhalil. Ošívám a skoro se mi uleví, když se ke mě otočí zády. Cítím, jak se zlobí. Nade mnou žádný bůh nebdí. Jestli podstoupím ten rituál, tak podle všeho zemřu, protože jsem nehodná a pošpiněná něčím zlým. Jenže podle Otce Herberta je zlé skoro všechno, co není spjaté s jeho milovaným bohem. Navíc mě děsí, že mi teď prakticky sdělil, že by mě radši nechal zemřít, než aby mi dovolil zneužít síly, které podle něj mám. Chce se mi zlostí křičet. Já nejsem obdařená žádnou božskou mocí. V lese jsem přežila jen proto, že mi vždycky někdo pomohl. Primus Domini na mě v životě ani nepohlédl. Přesto zůstanu tiše sedět na židli a dívám se na své ruce složené v klíně. Najednou netoužím po ničem jiném než odsud vypadnout. A nejen z téhle místnosti a z kostela. Musím pryč z téhle vesnice, než mě Otec začne podezřívat natolik aby mě k rituálu donutil.

Chaos - 27. srpna 2017 15:44

Příprava na rituál Když nic neříkáš a zpytuješ se, otec Herbert pokračuje. ,,Rituál vyžaduje přípravu a odhodlání. Je to skutečná zkouška víry a přesvědčení sloužit pravým bohům. Doporučoval bych, aby ses kala a litovala svých hříchů. Je třeba, abys očistila svou mysl od temných a zrádných myšlenek, které by tě mohly svést na scestí. To, že jsi dokázala za dnešní noci spát je buď známkou výjimečné boží ochrany... nebo známkou spřáhnutí s temnými silami. Věřím, že jsi ctnostnou ženou a pokání přijde jako osvobození tvé pochybující mysli." Otevře dveře sakristie a rukou ti naznačí abys odešla. ,,Doporučoval bych ti strávit čas v kostele zpytování svého svědomí a modlením se k prozření. Nemáš se ničeho bát, pokud je tvá mysl čistá. A co se týče pohanských vlivů ve vesnici... naši bratři a sestry už slyšeli o pokusu té baby tě zkorumpovat. Wilhelm a Gebhart byli velmi rozčarovaní. Jsem si jistý, že ta čarodějnice brzy pochopí, že tu není vítána." Jsi víceméně vystrčena ze sakristie do už téměř prázdného kostela. Jen pár lidí se modlí v lavicích či před potrhanými vyobrazeními nejrůznějších svatých. V jedné z předních řad spatříš Wilhelma, se zavřenýma očima a rukama sepjatýma. A kupodivu ve vedlejší lodi stojí před poničenou sochou Adalhelm, který se pro jednou netváří zcela vyděšeně.

Olivia "Liv" Evans - 27. srpna 2017 16:18

Rituál Ten laskavý Otec Herbert je pryč a muž, který tu přede mnou stojí se mnou nebude mít žádné slitování. Už se rozhodl, že ten rituál prostě musím podstoupit. Jenže já se nechci kát, neudělala jsem nic špatného a upřímně pochybuji o tom, že by nějaký bůh mohl moje hříchy mávnutím ruky odstranit. Ráda bych věřila tomu, že žádný Primus Domini neexistuje, zároveň s tím, ale věřím, že Otec mi nelže, pokud tvrdí, že pokud nejsem čistá, tak při rituálu zemřu. Navíc mi čarodějnice řekla, že otec Herbert je skutečně mocný muž a někde svoji sílu brát musí. Vyklouznu ze sakristie, celá rozklepaná. Nevím co dělat. Nejradši bych se ihned rozeběhla za Rätselhaft a požádala jí o radu. Jenže to nemůžu. Otec mi prozradil, že mě lidé ve vesnici sledují. To mě znepokojí, kdokoliv mě mohl vidět jít v noci za čarodějnicí domů, nebo od ní odcházet. Nevím co dělat. Mám si sednout do lavice a...kát se? Ani nevím, jak se to dělá. Neumím se modlit. Mě žádný bůh stejně neslyší a i kdyby mě slyšel, tak ví, co jsem udělala a pravděpodobně mi neodpustí. Sklopím hlavu a zamířím z kostela pryč. Dávám si dobrý pocit, abych se pohledem vyhnula Wilhelmovi. Měla jsem ho ráda ale teď z něj mám strach. Co všechno jsou tihle lidé ochotní udělat jedné ztracené holce, která nechce přijmout jejich víru? Radši to nechci zjišťovat. Vyklouznu z kostela a rozhlédnu se kolem sebe. Hlad mě zcela přešel. Zamířím přes náměstí, snažím se aby to nevypadalo tak, že mířím přímo k barevnému domku ale doufám, že se čarodějnice náhodou ukáže venku. Musí mi pomoci. Kdo jiný, než ona...

Chaos - 27. srpna 2017 17:29

Náměstí Potichu vyklouzneš ven a kručení v břiše ti připomene lahodnou polévku, kterou madame vařila, když jsi se s ní bavila poprvé. Dnes to ale nevypadá na polévku. Před domkem stojí čtyři zamračení muži z vesnice. Jednoho z nich poznáváš jako šíleného fanatika, který většinou sedí na první lavici. Má vytřeštěné posedlé oči, neopečovávaný vous a rozcuchané vlasy. Zatím nic nedělají, pouze postávají kolem domku... není to ale dobré znamení. Navíc si tě brzy všimli. Fanaticky vyhlížející muž se na tebe povzbudivě usmál, ale v jeho podání to vypadalo spíš jako škleb. V té chvíli ale z domku vyšla madame Rätselhaft. Ponejprve jako by si mužů vůbec nevšimla, posadila se na schůdky svého domku a napila se zhluboka ze svého otlučeného hrnku. Až k tobě doběhne podivná sladká kořeněná vůně ze šálku. Pak teprve vezme v potaz muže, kteří si jí nesouhlasně prohlížejí. Dva statní a zdraví koně, kteří nejspíš běžně táhnou její domek, zvedli hlavu a mužům oplácejí jejich podezřívavé pohledy, i když jejich paní je stále stejně milá a žoviální. ,,Přejete si, pánové? Chce snad některý z vás vyložit osud? Zajímá vás, co vás čeká v životě?" Tři z mužů ustoupí, jako by je uštkla, ale ten, který vypadá, že mu víra stoupla až příliš vysoko do hlavy, odpoví: ,,Nechcem tvoje babský kecy a už vůbec nechcem tvojí pohanskou magii! Táhni do lesa, ke svýmu zvrácenýmu druhu, čarodějnice!" Rätselhaft se v klidu napije ze svého šálku a spokojeně oddechne. Pak pokrčí rameny. ,,Však já nic neříkám, není nutný hned házet kolem takový obvinění, pánové. Poslyšte, za městem jsou políčka co potřebujou obdělávat. Nevím kdo vám nasadil brouka do hlavy, ale jídlo budete potřebovat ať už věříte čemu chcete." Zbylí tři muži váhají ale stále neodcházejí. Fanatik nejspíš přemýšlí nad tím co by odvětil.

Olivia "Liv" Evans - 27. srpna 2017 17:43

Šílenci a fanatici Zarazím se, když spatřím muže postávající u jejího domku. Teď už vůbec nemám odvahu tam jít. Ještě o krok však ustoupím, když se na mě obrátí pohled toho fanatika. Asi to byl úsměv ale vyděsil mě málem k smrti. Jak se jen někdo může nechat tak ovlivnit vírou. Rätselhaft se v klidu usadí na schůdkách svého domku a popíjí čaj. Obdovuju, jak klidná dokáže být i tváří v tvář těmhle mužům, očividně plným nenávisti a obav. Chtěla bych jí pomoci, ukázat jí, že ne všichni se k ní otáčejí zády ale nemám odvahu se do toho přimíchat. Zůstanu stát opodál a jen scénu sleduji. Tři z mužů vypadají dost nejistě, ale stále se ještě nemají k odchodu. Fanatik naopak vypadá, jako kdyby chtěl v další chvíli madame popadnout a hodit na hranici. Jak může Otec Herbert mluvit o boji proti zlu, když lidé, kteří stojí kolem něj jsou sami plní nenávisti. Tohle mě jen usvědčuje v mém přesvědčení, že Primus Domini není tak dobrým bohem, jak se mi snaží namluvit. Zhluboka se nadechnu a seberu veškerou svoji odvahu. Přistoupím k muži a jemně mu položím dlaň na předloktí. "Myslím, že s vámi Otec Herbert chtěl mluvit." Řeknu jemně a pokusím se na něj usmát, ačkoliv mě pohled do jeho šílených očí děsí.

Chaos - 27. srpna 2017 22:14

Vliv ,,boží laskavosti" Fanatik sebou cukne a ohlédne se po tobě. Očividně chtěl vykřiknout, aby se do toho nikdo nepletl, ale když viděl, že jsi to ty, na moment zaváhal. Podíval se na Rätselhaft, na tebe a zpátky na ní a pak na ní vztekle ukázal prstem. ,,Tohle ještě neskončilo, čarodějnice!" Pak se otočí a odkráčí směrem ke kostelu. Zbylí tři muži se otočí a vytrácí se, zatímco předstírají že tady vůbec nebyli. Rätselhaft se na tebe překvapeně podívá, ale vyvedená z míry je jen chvilku. Všude kolem je ale stále mnoho lidí... asi by nebylo dobré, kdyby tě viděli spolu mluvit... Ale madame ti jemným gestem naznačí k druhé straně domku. Pak zmizí uvnitř a dveře se za ní zavřou. Váhavě domek obejdeš, zatímco se snažíš na sebe nepřitahovat pozornost. Dojdeš k druhé, zadní straně domku. Daleko příznivější místo na krátký rozhovor, mimo oči v zákoutí. Dokonce bys mohla zmizet v některé uličce a vrátit se na náměstí jako by se nic nedělo. Ale jak moc času máš? Jak krátký to bude rozhovor? Ten šílenec je právě teď na cestě k otci Herbertovi... on uslyší, že jsi právě teď u domku Rätselhaft sama, ten fanatik se dozví, že mu otec Herbert ve skutečnosti nic nechtěl... a než se naděješ budeš stát vstříc rozhořčenému knězi a jeho nejšílenějšímu následníkovi. A nevíš, zda bude Rätselhaft ochotná riskovat svojí kůži za tebe. Trochu očekáváš, že se čarodějnice zhmotní přímo před tebou nebo projde stěnou domku jako duch. Odpověď je daleko jednodušší. Poté co slyšíš tlumené zvuky zevnitř se ukáže, že domek má zadní dvířka, která byla přetřená barvou a bez kliky. Se zaskřípěním odloupávané barvy a starých zarezlých pantů se otevřou a ven jimi vyjde Rätselhaft manévrující mezi hromadami nejrůznějších kouzelných cetek. Navíc se stále pokouší nevylít svůj hrnek čehosi kořeněného. Nakonec se dostane ven a s úšklebkem na tebe promluví. ,,To byla velmi statečná a ještě daleko hloupější věc. Jak se zdá, starej Herby měl dneska na pilno a rozhodl se mi pěkně pomstít za to, že mu kazím zázraky. A ty jsi taky schytala pěknou promluvu do duše. Divím se, že ta jeho vzteklost nebyla slyšet až do lesa." Stará žena si povzdechne. ,,Možná, že je na čase jít o dům dál. Sbalit pět švestek a vypakovat se. Stačí zapřáhnout koně a odjet do zapadajícího slunce. Už mi stejnak ta civilizace začínala lézt krkem a je lepší zmizet, dřív než se objeví dav lidí s vidlemi a pochodněmi." Se zájmem se na tebe podívá. ,,A vím co si myslíš, chceš utýct se mnou. No bohužel, v domku je jen jedna postel a já se neplánuju dělit. Ale víš," zatváří se šibalsky prohnaně. ,,Mohla bys přestat utíkat a začít se prát. Jako pravá čarodějnice. Víš ty vůbec jaký vliv máš na tyhle chudáky? Víš jak moc mají plný zuby toho jeho kázání? Bojí se ho a bojí se těch, co těm blbinám věří, tak jako on. Tebe se nebojí. Ty se jim líbíš. A co bych to byla za učitelku, kdybych se při první zkoušce nepostarala o trochu rovnováhy," dodá a mrkne na tebe.

Olivia "Liv" Evans - 28. srpna 2017 10:45

Utéct nebo bojovat Na okamžik čekám, že mě od sebe fanatik odstrčí, ale neudělá to. Místo toho se jen naposledy vztekle osupí na Rätselhaft a pak vyrazím směrem ke kostelu. Zbylí muži se vytratí jako pára nad hrncem. Obejdu domek ale tvářím se, jako kdybych mířila do uličky za ním, místo toho ale proklouznu kolem stěny a zastavím se v tmavém koutě. Pár vteřin čekám, než se čarodějnice znovu objeví. Vím, že to, co jsem udělala bylo hloupé a že si za to od Otce ještě něco poslechnu. Ale potřebovala jsem se ženou mluvit a to se mi podařilo. Trochu mě překvapí, že celkem ochotně uvažuje o svém odchodu z vesnice. Ani se jí nedivím. Je tady tolik bláznů, že je jen otázkou času, než se některý z nich rozhodne vzít věci do vlastních rukou. Samozřejmě mi ihned poskočí srdce v naději, že bych mohla odejít s ní. Tenhle plamen čarodějnice ale rychle zadusí. Stejně tak se mi nelíbí její návrh, že bych měla přestat utíkat a začít bojovat. "Já ale v téhle díře zůstat nechci. To ti hlupáci se rozhodli následovat někoho takového jako je Otec Herbert. Tak ať mají, co chtěli. Navíc nejsem žádná čarodějnice. Včera v noci mě málem zabil démon, o kterém jste tvrdila, že je slabý." Nechápu, proč bych se měla starat o lidi, které ani neznám. Kromě Rätselhaft jsou mi tady všichni ukradení. "Navíc tady ani zůstat nemůžu. Otec Herbert se na mě zlobí a myslím, že mě začíná podezřívat. Trvá na tom, abych podstoupila nějaký jeho hloupý rituál. Podle něj se prý pozná, jestli je to skutečně Primus Domini, kdo za mnou stojí. A nebo jestli je to nějaké podlé zlo." Doufala jsem, že mi čarodějnice skutečně chce pomoci, ale teď začínám mít dojem, že mě v tom chce nechat. "Odejdu odsud, ať už s vaší pomocí nebo bez ní. Pokusím se přejít les." Oznámím jí nakonec své rozhodnutí.

Chaos - 28. srpna 2017 11:39

Za kým se obrátit? Rätselhaft si tě prohlíží a pak zklamaně povzdechne. Podívá se na tebe s nebývalou krutostí ve tváři. ,,Máš asi pět minut, než přijde otec Herbert. To, že jsi sem šla, bude brát jako znamení, že jsi podlehla temným silám a rituál zařídí do dnešního večera. Víš z čeho se skládá? Z řezání žil. A z bičování. A to vše obestřené dost svatými triky na to abys téměř nezemřela. Alespoň chvíli. Proměníš se v krvavou trosku, zkroucenou a prosící o milost. A přesně v tý chvíli tě ten pošuk uzná nehodnou a prořízne ti hrdlo. Tak nejspíš skončíš. Je to přirozeně nejhorší možný scénář. Co já vím, třeba se slituje, když se budeš dost nahlas kát," říká zatímco krčí rameny. Rätselhaft se napije ze svého hrnku. ,,Na mě pak večer vytáhnou, že jsem jim zničila zázračnou dívku. Mohla bych jim všem nechat vybuchnout hlavy, ale co mi ti chudáci udělali. Vždyť jsou to jen nevinní lidé, kterým chybí naděje a mají strach." Zvedne oči a podívá se ti tak hluboko do těch tvých, že máš pocit, že ti kouká přímo do duše. ,,Měla jsi šanci. Toho démona by v téhle vesnici porazili všeho všudy čtyři lidé. Já, Herbert a ty. A ten čtvrtý je ten šílenec, fanatik Gebhart. Za jedinou noc jsi udělala to, co mnohým trvá celé roky. Ale byla jsem hloupá, že jsem v tebe věřila. Věděla jsem, že to takhle skončí, lidi nejsou jiní a už se nezmění." Otáčí se k odchodu. ,,Dělej si co chceš děvečko, jen lituju, že jsem s tebou ztrácela čas. Je to škoda. Za ta léta se v tobě nahromadila pěkná sumička síly, mohla z tebe být velká žena, tak velká, že bys možná předčila mě, Herberta i všechny ostatní. Ty lesní potvory si na tobě rády smlsnou a udělá je to ještě o chloupek silnější." Ohlédne se přes rameno. ,,Je mi tě líto, děvenko, ale ty už ses rozhodla. Svět je temné místo, ať už půjdeš kamkoliv. Život má svou cenu, kterou musíš platit. Starou zubatou nikdo neobalamutí."

Olivia "Liv" Evans - 28. srpna 2017 13:14

Pryč Zůstanu stát sama před jejím domkem a cítím, jak se chvěju. Takhle to být nemělo. Myslela jsem, že mi pomůže ale ona se ke mě obrátila zády. Tak jako spousta jiných. Cítím, jak se mi do krku hrne žluč. Slíbila mi pomoc, slíbila mi, že mě bude učit a pak se ke mě obrátí zády. Nerozumím tomu. Dost přesně mi ale vylíčila, co mě čeká, jestli tady teď zůstanu. A já nemám nejmenší chuť odevzdat se do rukou Otce Herberta a doufat, že se nademnou nakonec slituje. Jestli mám umřít, tak o tom chci rozhodnout sama. To se radši vydám napospas divé zvěři v lese, než těmhle šílencům. Zamířím do temné uličky za domkem. Odejdu odsud, ale ne hned. Nejdřív si něco vyřídím. Vztek mě nutí být tvrdohlavá a opustit vesnici hned. Ale to by bylo hloupé. Nejsem připravená. Sice mám svojí dýku a víc nepotřebuji ale je tu jedna věc bez které odcházet nechci. Jen budu muset být trpělivá. Proplížím se několika temnými uličkami. Rozhlížím se, dokud nenajdu co hledám. Starý opuštěný dům z jeho horních pater ale bude pěkný výhled na náměstí, kostel i čarodějčin domek. Sundám několik prken, která mi brání dostat se jedním z oken dovnitř a pak je za sebou zase pečlivě vrátím na místo. Dům působí strašidelně ale sázím na to, že čarodějnice by nedovolila aby takhle blízko jejího obydlí žilo něco zlého a tak beze strachu projdu několik pater. Najdu místo s nejlepším výhledem. Mezi prkny, kterými jsou zatlučená okna jsou mezery a já můžu nerušeně vykukovat ven aniž by mě někdo z ulice uviděl. Uvelebím se na špinavé zemi a sleduji, co se děje na náměstí. Teď jen musím být trpělivá.

Chaos - 28. srpna 2017 13:52

Když se dva perou... Starý dům pod tebou vrže, prohnilé dřevo se rozpadá na dotek, staré schody stěží drží tvojí váhu. Jeden špatný krok a můžeš skončit polámaná v nějakém starém sklepení. Najdeš místo, kde se patra opírají o pevný kamenný komín. Vyhlédneš si správné okno a usadíš se. Zprvu se nic neděje. Až po chvilce z kostela vyrazí otec Herbert plný rozhořčení. Hned za ním vidíš Wilhelma a fanatika Gebharta. Na moment se zastaví a pohlédne k domku. Otočí se k oběma mužům a něco jim říká. Oba odbíhají. Otec Herbert rázným krokem kráčí k barevnému domku. Stará Rätselhaft z domku vyhlédne a vystoupí mu naproti, s široce rozkročenýma nohama a odhodlaným výrazem. Křičí, slyšíš jí až sem. ,,Ale copak, knězi, zaběhla se ti ovečka?" Nasupený otec Herbert k ní dojde na několik kroků daleko a odpoví jí. ,,Kde je Thyrra? Ty prokletá čarodějnice! Okamžitě jí propusť! Kazíš jí a ničíš to dobré co v ní je!" Madame se zachechtá. ,,Obávám se, že se pleteš. Nemám jí u sebe. Odešla. Asi se tě bála. Máš se čemu divit, když jí hrozíš podřezáním?" Vrací se Wilhelm s Gebhartem. Jde s nimi většina mužů z vesnice, dokonce i několik žen, kterých si běžně moc neviděla. Z nich vyvstává především Alvika, všechny ostatní jsou ale podobné, unavené a utrápené. Obklopí čarodějnici, ale drží se v bezpečí za otcem Herbertem. Je to ubohý dav, ale i tak, je to dav. ,,Nemysli si, že se necháme obalamutit tvými triky, čarodějnice! Vydej nám jí! Musí být očištěna od tvého pekelného vlivu!" Čarodějnice si nespokojeně odfrkne. ,,Protože učit někoho troše rozumu a alespoň se pokoušet jim pomoct přežít vaše víra moc neuznává, co? Otec Herbert odvětí, stále vzteklejší: ,,Nejsi nic než zplozenkyně pekla, arcipohanka! Snažíš se to nebohé děvče ovládat!" Rätselhaft se zachechtá. ,,Jako by ses ty nesnažil nikoho ovládat, Herberte! Já alespoň dám lidem na výběr! Chováš se k tý holce jako by to byla další relikvie do kostela!" Otec Herbert uraženě supí. Hází po sobě další a další urážky, napětí se stupňuje. Skoro cítíš, jak energie bzučí vzduchem.

Olivia "Liv" Evans - 28. srpna 2017 14:15

Kněz a čarodějnice Netrvá to dlouho. Vypadá to, že fanatik Gebhart rychle zjistil, že jsem ho oklamala. Otec Herbert, Wilhelm a tenhle fanatik mi skutečně nahánějí hrůzu. Trochu se přikrčím ačkoliv mě nemůžou vidět. Otec si to rázuje přes náměstí a Rätselhaft mu vyjde z domku vstříc. Ti dva na sebe začnou pokřikovat a během chvilky za Otcem stojí snad polovina vesnice. Většina z nich vypadá stále stejně unaveně a utrápeně, jak je znám. Přesto ale přišli a postavili se za svého pastýře. Možná by mi i čarodějnice bylo líto, kdyby ve mě stále nehlodal vztek. Možná, že kdybych prve nezasáhla, dopadlo by to jinak. Teď už svoje činy ale zpátky nevezmu a můžu jen sledovat hořící oheň, který jsem sama rozdmýchala. Nějak si neumím představit, že tohle skončí dobře. Rätselhaft by si s nimi jistě dokázala poradit, ale sama mi řekla, že to neudělá. Nechá je snad, aby jí upálili. Ti lidé za Otcem Herbertem se bojí, ale je otázka, jestli se víc bojí čarodějnice, nebo muže, za kterým stojí.

Chaos - 28. srpna 2017 19:54

Na které jste straně? Otec Herbert ukáže obviňujícím prstem na čarodějnici a zvučným hlasem zvyklým kázat se otočí ke všem lidem. ,,Cožpak nevidíte, co máte před sebou? Temný vliv, který nám všem otravuje myšlení! Hřích, za který budeme všichni potrestáni! Chyba, kterou lze ošetřit jen vypálením! Na hranici s tou čarodějnicí!" Kruh kolem hrdé Rätselhaft se začne svírat. Rätselhaft se zhluboka nadechne. Rozhlédne se po okolních lidech, ale v její tváři nevidíš strach... Zpoza Herberta vystoupí Gebhart a Wilhelm, oba s rukama na zbraních. Čarodějnice se na ně zahledí. Máš pocit, že se celý svět na kratičký moment rozmazal. Čarodějnice promluví svým přátelským hlasem ke všem kolem ní. ,,Chlapy. Cožpak vážně upálíte starou kořenářku kvůli jedu, co on dští? Komu dáváte svoje oběti? Kdo tloustne na váš účet? A co za tohle dostanete? Strach. Nic než strach. Týrá vás, ale k čemu jsou ty jeho požehnání? Pamatujete před tím, než vám začal kecat do hlav, aniž jste chtěli? Když jsem byla já nablízku, ani useknutá ruka nebyl konec světa. A co chudák Unghelt? Ten chlap byl možná pohan a podivín, ale stejnak na vás myslel. Odešel, když jste ho tu nechtěli a furt se staral o nešťastníky v lese, až ho to nakonec zahubilo. Kolikrát stanul Herbert proti těm věcem v lese? Sedí za kameny svého kostela a chrlí plameny z kněžiště... ale co pro vás vlastně udělal? Wilhelme, kdo odsoudil tvojí starou máti? A já mám skončit stejně?" Jsi si jistá, že to musí být trik. Není možné, aby v tom nebyl nějaký podvod. Muži se skutečně začínají otáčet vstříc k Herbertovi, pro odpovědi. Ten ale jen upřeně hledí na Rätselhaft. Pot mu vyráží na čele. Mrkneš a na moment zazáří světla. Sítě, které jsi zahlédla minulou noc, jsou pryč. K madame Rätselhaft běhají malá světýlka z domku a ona sama září jako obrovská ohnivá koule. A otec Herbert skoro také tak... jenže o trochu méně. A navíc, kostel je velmi daleko... Něčí křik tě vtáhne zpět a světla se ztrácí. Wilhelm leží u nohou Rätselhaft. Lkavě jí prosí o odpuštění. Gebhart stojí strnule a je zcela bledý. Adalhelm, se zoufalým výrazem na tváři míří k otci Herbertovi. A Alvika se prodírá davem podobně zoufalá k madame Rätselhaft.

Olivia "Liv" Evans - 28. srpna 2017 20:19

Kněz a čarodějnice Ani jsem si neuvědomila, kdy se to stalo ale najednou zjistím, že stojím nalepená u škvíry aby mi ani slovo neuniklo. Srdce mi divoce buší. Netuším, jak to čarodějnice udělala, jestli to skutečně byla jen její slova, nebo se uchýlila k magii a ty lidi prostě očarovala, ale skoro to vypadá, že se karta obrací. Vidím, že Otec Herbert už nevypadá zdaleka tak sebejistě, jako před minutou. Když pohledem přelétnu dav za jeho zády, je vidět, že už ani tihle lidé za ním tak pevně nestojí. Wilhelm se krčí Rätselhaft u nohou, Gebhart vypadá jako kdyby mu uletěly včely. Jako kdyby mu někdo ukázal, že vše v co doteď věřil, byla lež. Skoro je mi ho líto. Čarodějnice chtěla abych to byla já, kdo se Otci Herbertovi postaví a ukáže těm lidem, že to jde i jinak. Ale očividně se stejně dobře obejde i beze mě. "Mám jít dolů? Mám se je pokusit zastavit dřív, než jeden druhého zabijí? Myšlenky mi víří hlavou ale moje tělo není najednou schopné pohybu. Nemůžu, nebo možná spíš nechci, do toho zasahovat. Oba dva mě chtěli zneužít. Je mi jedno, kdo z nich, nebo jestli oba, zemřou. Na tomhle šíleném místě už zůstávat nechci.

Chaos - 28. srpna 2017 21:04

Dvě mouchy jednou ranou Věci se začínají odvíjet velmi rychle. V Adalhelmově ruce se zaleskne nůž a na jeho tváři se objeví šílený úsměv krysy, která konečně dostala šanci pomstít se kočce. Prodírá se muži, kteří začínají dorážet na otce Herberta. Spokojená Rätselhaft se otáčí, ale v půlce otočky zpátky k domku se zarazí. Hledí k tobě, ale jsi si jistá, že tě nemůže vidět. Bledne. Na její tváři se objeví strach, ale jen na nejkratší moment. Poté uvidíš jen neuvěřitelně spokojený zubatý úsměv staré ženské. Je dost mocná, aby udělala co chce... je dost mocná, aby pro ní temný les byl denním chlebem a v téhle chvíli ví, že zemře, neboť se za ní zvedá Alvika, se slzami v očích a s kuchyňským nožem v ruce. A jen tak tam stojí. Wilhelm zvedá zrak. Vstává, aby se po Alvice vrhl... A svět zešedne. Vše se zastaví, jako zamrzlé v nicotě. Kudla Adalhelma i nůž Alviky jsou na své cestě. Na straně, proti tobě, stojí vysoká postava v černém rouchu s kápí. V ruce třímá kosu. Jak se obě čepele zvedají, postava napřahuje svůj pochmurný nástroj. V jediném momentě mávne a setne každého, komu už čas vypršel. Tvář pod kápí se na kratičký moment zvedne. Jen bílá lebka a zubatý úsměv kostry. Hledí přímo na tebe. To co vychází z prázdných kostlivých důlků lze popsat jen jako temnou záři. Vše se dá do pohybu. Lidé se mísí mezi sebou a zmateně se rozhlížejí. Zahlédneš Herberta na zemi ale Rätselhaft nikde nevidíš. Vše se zamihotá a lidé křičí v překvapení a vrhají se k umírajícímu knězi, i když někteří okázale kráčí pryč. Pár jich bázlivě prohlíží barevný domek. Zvláštní, oba koně, kteří ho táhli, jsou pryč.

Olivia "Liv" Evans - 28. srpna 2017 21:25

Kněz a čarodějnice Široce rozevřenýma očima visím na čarodějnici. Ona to ví. Ví, že je za ní Alvika a že se jí chystá vrazit nůž do zad, ale přesto nic neudělá. A pak všechno zamrzne. Po zádech mi přeběhne mráz, protože tohle už znám. Tohle jsem zažila a je to jen pár hodin zpátky. Zvednu oči a spatřím postavu v černém. Fascinovaně sleduji jak pomalu zvedá kosu a pak švihne. Hledím do těch ledově temných očí. Ale není to strach, co cítím. Smrt je děsivá ale nezabila je, jen si přišla pro jejich...co vlastně? Duše? Smrt mě neděsí. Mrknu a všechno je opět normální, temná postava je pryč a svět se dá opět do pohybu. Lidé dole křičí, někteří běží k otci, jiní prchají pryč. Snažím se v tom davu najít Rätselhaft ale nikde jí nevidím. Kde je? Kam se sakra ztratila? Že by se jí podařilo se zachránit? Koně jsou pryč ale barevný domek zůstal na svém místě. Odstoupím od okna a posadím se na zem. Ať už je mrtvá, nebo ne. Je pryč. Oba dva jsou pryč a to znamená, že teď už tuhle vesnici nikdo chránit nebude. Z toho mě trochu zamrazí v zádech. Zvednu se a pomalu sejdu domem zpátky dolů. Opatrně abych se na schodech neprobořila. Opět vylezu zabarikádovaným oknem ven a projdu několika uličkami, takže se ocitnu blízko náměstí. Zůstávám ale v přítmí domů, nechci se tam ukazovat. Dostanu strach, že by mě snad za to lidé začali vinit. Ale prostě jsem nedokázala být tak daleko a jen se dívat. Očima hypnotizuju zadní dvířka do barevného domečku, jako kdybych očekávala, že se každou chvíli otevřou a vyplíží se z nich čarodějnice.

Chaos - 29. srpna 2017 13:09

Prázdnota Jak vycházíš z domku, pocítíš zvláštní nejistotu a úzkost. Něco chybí. Něco co tady bylo, ale čeho sis nevšimla. Poznala jsi to, až když se to vytratilo. Zatřeseš hlavou a zbavíš se toho pocitu a vyrazíš k barevnému domku. Je prázdný a tichý... vypadá ošumtěleji a teprve nyní si všímáš, že barvy se odlupují a kola reznou. S madame Rätselhaft zmizel i šarm, kterým se obklopovala. Nic v domku se nehýbe. Stará zadní dvířka jsou zavřená, bez kliky by je kdokoliv zvenčí těžko otevíral, navíc teď, když je polámaná většina barvy, už není dveře tak jednoduché vidět. Lidé před domkem o čemsi mluví, ale neslyšíš je. Slyšíš ale těch několik málo mužů, kteří stojí blíže druhé straně domku a nahlas uvažují co s ním. ,,Bůhví co tam měla. Lépe si s tím nezahrávat." ,,No, ale přece to tu nenecháme jen tak. Někdo tam něco najde a všichni z toho budem v průseru. Co když je tam něco prokletýho?" ,,Pojďte, spálíme ho. Stejnak by se starý Rätselhaft nelíbilo, kdyby jí v něm někdo bydlel," řekne jeden z ráznějších hlasů. Když vyhlédneš zpoza domku, vidíš, že skutečně někteří muži odchází pro dřevo na podpal.

Olivia "Liv" Evans - 29. srpna 2017 13:19

Domek Domek skutečně vypadá daleko ošuntěleji než předtím. Čarodějnice zmizela a s ní i všechna kouzla, která jí obklopovala. Její obydlí teď vypadá úplně stejně zanedbaně, jako všechny domy okolo. Slyším muže mluvit o tom, že domek radši spálí. Tak nějak jsem to čekala. Co jiného by s ním taky měli udělat. I já bych ho spálila. Několik vteřin tam stojím a přemýšlím, že bych se měla prostě otočit a v tichosti se vytratit. Nechat to být a prostě zapomenout. Jenže já nemůžu. Prostě mi to nedá. Tiše doběhnu k zadním dvířkům. Skoro zoufale se pokouším dostat dovnitř, za nehty mi zůstává odlupující se barva a do prstů se mi zabodne několik třísek. Přesto nepřestávám. Konečně se mi podaří dveře otevřít, dostanu strach, že mě prozradí zavrzání starých pantů ale otevřou se zcela neslyšně. Zhluboka se nadechnu a rychle vklouznu dovnitř. Dveře nechám pootevřené aby sem šlo alespoň nějaké světlo, protože domek je jinak hodně tmavý. Rozhlížím se kolem a pokouším se vzpomenout si, kam jsem jen viděla Rätselhaft uklidit amulet. Nemůžu odsud bez něj odejít. "No tak Tenebrie, potřebuju pomoc. Tak se trochu snaž." Zašeptám, jak rychle prohledávám všechno to harampádí, které tu stará žena nashromáždila. Zároveň se snažím nezpůsobit moc hluku. Lidé venku by se ještě mohli vyděsit. Vím, že nemám moc času a nerada bych se tu nechala zaživa upálit. Zároveň ani nechci aby si mě někdo všiml. Pro všechny bude lepší, když se odsud tiše vytratím. Ale ne bez toho zatraceného amuletu.

Chaos - 29. srpna 2017 13:58

V domku čarodějnice Domek stravuje temnota. Nejrůznější artefakty v šeru nabírají hrůzných tvarů. Jak to, že sis nikdy nevšimla, všech těch věcí, co se tady povalovali... lebky a kosti, věci, které vypadají jako usušené hlavy, zírající na tebe skrz šedá bělma očí, podivné matné nádoby plné plovoucích nepopsatelných kousků... Začneš prohledávat hromady cetek... jenže najednou nemáš pocit že jsou to jen cetky. Byli to cetky pro Rätselhaft, ale pro tebe... koneckonců, někde mezi nimi se skrýval kamínek, ve kterém měla čistě náhodou schovaného démona, který tě málem zabil. Jen zpočátku nemáš problém věci prohlížet... Čím hlouběji se noříš mezi artefakty Rätselhaft, tím hůře se cítíš. Nejprve je to je pocit úzkosti, jakási sevřenost, pocit, že stěny domku se kolem tebe svírají. Tvé srdce začnou svírat obavy. V koutcích tvých očí se začnou míhat drobné pohyby. Když se ale otáčíš za nimi, vše je nehybné a tiché. Neslyšíš ani muže zvenčí, ani skřípání starých domů, jen zašustění cetek, když se jich dotýkáš. A občas tiché krůčky, které se snaží schovat za cinkání věcí, které přendaváš. Zastavíš-li se a posloucháš, vše utichne i s tebou. Je to jen tvá představivost, co přidává domku na tajemnosti? Tvá ruka přejede přes malý zaprášený kamínek uprostřed jedné haldy. Chceš sebou trhnout, ale tvé tělo tě neposlouchá. Jsi zmrzlá a nemůžeš se hýbat. Jen tvé oči, těkají z jednoho koutu na druhý. Ponejprve je ticho, ale pak zaslechneš jemný šepot. Není to šepot hlasů z amuletu, je to posměšný a zlý hlas, kterému ale nerozumíš. Stíny kolem tebe se mění v tváře, které tím šepotem mluví. Stínovci se plazí kolem tebe, tvá kůže chladne tam, kde zakryjí tu trochu světla, která proniká dvířky a malými okénky. Pak ale tvá ruka cukne od kamene, vše se ztratí a můžeš zase ovládat své tělo. Stíny jsou zase stejně nehybné. A zvuky se vrátily. Pokračuješ dále opatrněji. Po delší chvíli hledání máš pocit, že jsi zahlédla kostěný amulet, ve kterém byly uvězněné prosící hlasy. Zdá se, že leží pod několika dalšími kostěnými artefakty. Podivné kůstky a tesáky, kusy lebek pokryté runami a kostěné dlaně spojené malými drátky... Odsuneš kosti stranou, aby ses k němu dostala. Vidíš ho přímo před sebou, je to on. A tvou ruku sevřou kostěné články. Vše se ponoří do absolutní temnoty. Jsi stále na stejném místě. Nic nevidíš, ale nepohnula jsi se. Cítíš ocelový stisk chladných kostí, který svírá tvé zápěstí. Ostré kosti se ti začínají zařezávat do kůže se sebemenším dotekem. Zamrkáš, ale nic se nezmění. Všude kolem tebe, vše stravující temnota, kterou bys nezažila ani uprostřed bezměsíčné noci. Zaslechneš tlumené hlasy zvenčí. Jsi pořád v domku, ale něco tě připravilo o schopnost vidět. Uslyšíš těžkou ránu, když se s prásknutím zavřou zadní dvířka. Jsi sama, uprostřed nebezpečných artefaktů a nevidíš nic než tmu. Slyšíš jen jemné klapání a škrabání, jakoby myší... ale která myš by žila v domku Rätselhaft? Máš pocit, jako by byla černá nicota těžší než běžný vzduch. Hůře se ti dýchá, máš pocit, jako by na tvou hruď tlačil těžký kámen a každý nádech činil jen o trošku náročnější. Pravou rukou, kterou stále svírá kostlivá ruka, nedokážeš pohnout. Zbytek těla se pohybuje těžko a při pohybu bolí, jako by ses prodírala záplavou drsného písku. Jako by tajemno nečinilo dost problémů, slyšíš rány, jak muži kupí dřevo pod domkem...

Olivia "Liv" Evans - 29. srpna 2017 14:11

V domku čarodějnice Na okamžik se zarazím, když si uvědomím, že pro mě to skutečně jsou jen cetky. Ale to byl i kámen s uvězněným démonem. Nemůžu tušit kolik takových podobných věcí se tu skrývá. Znovu se dám do hledání ale cítím, jak mi na ramena sedá tíseň. Tenhle domek jsem vždycky vnímala jako útočiště. Jako příjemné místo, kde jsem byla v bezpečí, dostala jsem horký čaj, koláč a radu nebo pár vlídných slov. Teď ale působí chladně a děsivě. Jak to, že jsem si všech těch kostí a podivných roztoků předtím nevšimla? Po zádech mi přebíhá mráz ale přitom cítím, jak se začínám potit. Je to strach, co mi sedí za krkem a nutí mě každou chvíli cuknout hlavou. Něco jsem určitě zahlédla! Ne? Tak teď?! Musím najít amulet a vypadnout. Srdce mi v hrudi divoce tluče. Jako pták, který se chce osvobodit a uletět. Taky bych odsud nejraději uletěla. Konečně myslím, že jsem ho zahlédla. Natáhnu k němu ruku a pak všechno potemní. Cítím kostlivý stisk na svém zápěstí a kolem mě se rozprostře absolutní temnota. Mám chuť začít křičet. Volat o pomoc, tlouct kolem sebe pěstmi ale prostě nejsem schopna se pohnout. Jsem stále v domku ale ztratila jsem zrak. Jsem slepá. Trhnu rukou ale jen cítím, jak se kostnatá ruka sevře ještě víc. Ucítím, jak mi po zápěstí skane několik kapek krve. Zůstanu tady uvězněná. Já uhořím! Děs mi svírá hrdlo skoro stejně tvrdě, jako ruka zápěstí. Ten amulet! Musím najít amulet! Nic nevidím ale přesto volnou rukou začnu hmatat tam, kde myslím, že jsem ho zahlédla. "Pomoz mi Tenebrie a já pomůžu tobě!

Chaos - 29. srpna 2017 19:49

Jen ty a hlas v temnotě Jen s obtížemi prohlížíš podlahu, ale nemůžeš amulet nahmatat. Jsi si jistá, že jsi ho před chvilkou viděla, ale ocelový stisk kosti, naprostá temnota a riziko upálení na klidu moc nepřidá a uprostřed paniky se hledá jen těžko. O něco zavadíš, ale není to amulet, je to něco ostrého. Pořezala ses a ani nevíš od čeho. Zvenčí slyšíš, že se musel poskládat docela velký dav. Představuješ si to, nebo slyšíš křesání křesadla? Ne, nemohli začít tak rychle, určitě je to jen trik tvé strachem sevřené mysli! Máš pocit, jako by tě kostlivý ruka svírala víc a víc, začínáš ztrácet cit v ruce, ale to bude jen nejmenší starost, pokud tady uhoříš... A pak nahmátneš známý tvar neforemné kosti amuletu s runami. Jakmile se ho dotkneš, uslyšíš tichý hlas. Jediný tichý hlas. Žádné ozvěny, žádné vedlejší hlasy. Jen hlas, který jsi ve svém snu znala jako Tenebrii. ,,Thyrro! Tys přišla!" Cítíš úlevu. Tenebrie tě jistě dokáže osvobodit... ale proč je sama? Neměly by s ní v jednotě znít stovky hlasů? Žena z kamene ti sama od sebe, zkroušeně a zklamaně, podá vysvětlení. ,,Já- všichni už jsou pryč. Zůstala jsem v tomhle amuletu jediná. Kvůli tobě. Čarodějnice zmizela. Je mrtvá. Neměla na nás už žádný vliv. Takže se prostě všichni rozhodli utéct. Zůstalo jen pár nejstarších, kteří už si svojí svobodu nepamatují. A já. Mohla jsem utéct... ale věřila jsem, že pro nás přijdeš. Nechtěla jsem tě zradit." Její hlas stupňuje do zoufalství, které tvému klidu nijak nepřidává. Pokouší se hájit. ,,Nemohla jsem je zadržet! Jakmile cítili, že je stará čarodějnice nedrží, utekli! Ty jsi jí porazila i bez nás! Báli se, že je zotročíš!" Z amuletu slyšíš jen drobné vzlyky. ,,Měla jsem odejít... neměla jsem tu zůstávat... ale já jsem věřila..." šeptá ještě tišeji než obvykle žena z amuletu.

Olivia "Liv" Evans - 29. srpna 2017 20:10

Jen my dvě Panika se mi šíří tělem a nutí mě hledat ještě zuřivěji. Jak se natahuji abych dosáhla co možná nejdál, cítím, jak se mi kostlivá ruka zarývá hlouběji do masa a způsobuje mi větší a větší zranění. Za dřevěnými zdmi domečku slyším hlasy, stačilo by zakřičet, někdo by přišel a pustil sem světlo. Ale prostě to nedokážu. Konečně nahmatám povědomý tvar a sevřu amulet pevně v dlani. Přitisknu si ho na hruď. Už nejsem sama, je tu Tenebrie. Tenebrie mi pomůže. "Přišla jsem pro vás. Čarodějnice je pryč ale nebyla jsem to já, kdo jí zabil." Chápu, že utekli. Když uviděli příležitost využili ji. To by udělal každý. Až na Tenebrii. Tím radši jsem, že jsem se pro amulet rozhodla vrátit. Jenže ona zní tak nešťastně. Znejistím, nevím, jestli mi vůbec dokáže pomoci, když sama je na zhroucení. "Tenebrie já nikoho zotročit nechci. Chci ti pomoci, ale teď sama potřebuji zachránit. Jestli se odsud rychle nedostanu, tak mě tu zaživa upálí." Naléhavě šeptám a stále si tisknu amulet k hrudi. Je to moje světýlko v temnotě, až na to, že to není světlo ale hlas. Už zase se na někoho musím obracet o pomoc. To jsem skutečně tak slabá a neschopná? Ustrnu a široce rozevřenýma očima hledím do tmy. Nejsem neschopná. Včera v noci jsem porazila démona. Měla jsem v sobě tolik síly, tolik energie. Jenže tu jsem probudila, když jsem se ocitla na pokraji života. Nemám nejmenší ponětí, jak sobě tuhle sílu znovu najít.

Chaos - 29. srpna 2017 20:58

Když temnota začne hořet... Poté co promluvíš o tom, že nechceš ovládnout nikoho v talismanu a že by ses jen ráda dostala ven neupálená zaživa, Tenebrie spokojeně vydechne. ,,No to je výborné! Tedy, ne to, že je by tě měli upálit zaživa, ale to, že-" Tenebrie se zarazí. ,,Ah. Asi bych ti měla pomoci dostat se ven, že? No to je trochu problém. I když jsem za sebou měla celé stovky duší, zvládla jsem ovlivnit jen sny. Teď nezmůžu téměř nic. Dej mi chvilku... třeba mě něco napadne. Minuty ubíhají v temnotě. Cit v ruce už jsi dávno ztratila. Absence bolesti zařezávajících se ostrých kostí tě začíná trápit. Jediný důvod, proč víš, že tu ruku ještě máš, je ten, že se nemůžeš pohnout. Začíná tě naplňovat ještě horší strach než před chvílí. Touhle dobou už mohou začít rozdělávat oheň- Nese se k tobě nepříjemný zápach. Kouř, když se pálí barva, odporně nabitý podivným chemickým zápachem. Není to dobré znamení. Dřevo je snad dost vlhké z té bouře, ale i tak... dost velký požár si s tím poradí. Tak přeci jen vesničané nakonec někoho upálí... Svíráš amulet skoro jako by věřící svíral křížek. Nebo co to uctívači Prima Domini vlastně svírají. Slyšíš zvuky, jak se Tenebrie zoufale snaží něco vymyslet, ale většina jejích nápadů se ztratí dřív než s nimi vůbec začne. I v jejím mumlání už cítíš notnou dávku paniky. ,,Ah! Tohle by mohlo pomoct," zvolá nakonec, ale to už ti oči, které nic nevidí, slzí od kouře a jasně slyšíš praskání hořícího dřeva. A pak se všude kolem tebe rozzáří světla. Obrysy domku vidíš, vidíš zavřené dvířka, ale jen jako stíny na pozadí světel. Ty cetky září, každá téměř tak jasně jako oči démonovi. Některé ještě jasněji. Dřevo je plné malých nehybných světýlek... ale plameny ohně jsou plné divoké kmitající energie. A ruka, která se zadírá do masa tvého zápěstí, je světlem vyztužena jakoby to byla jen loutka. Černým světlem, které se rozplývá v jemné energii tvého těla tepající s tvým srdcem. ,,Stalo se něco?" ptá se zoufale Tenebrie.

Olivia "Liv" Evans - 29. srpna 2017 21:40

Hranice Snažím se být trpělivá. Vím, že Tenebrie je slabá a chci jí dát čas něco vymyslet ale strach mi duní v hlavě a je těžké se ovládnout. Zvlášť, když mě v krku začne štípat kouř. Zvednu ruku s amuletem a rukávem si pokouším zakrýt ústa a nos. Přesto mě přepadne záchvat kašle. Konečně se něco změní ale...stále se nemůžu hnout. Moje ruka je nadále uvězněná. Oči mi slzí a kouř mě stále víc dusí. "Vidím. Ale pořád se nemůžu pohnout. Něco mě drží. Dotkla jsem se něčeho zlého." Moje slova jsou proložená záchvaty kašle. "Neměla jsi na mě čekat. Měla jsi utéct, jako ostatní." Cítím, jak propadám beznaději. "Pomoc! Já jsem tady! Tady uvnitř!" Vykřiknu ale netuším, jestli mě někdo slyší. Všude kolem sebe vidím živoucí energii. Plameny jsou jí plné. Domek je jí doslova protkaný.

Chaos - 30. srpna 2017 14:05

Jazyky plamenů Tenebrie vykřikne, ale z amuletu to pořád zní jako šepot. ,,Já víc nezmůžu! Nechci tě tady nechat! Udělej něco!" Horečně se pokoušíš na něco přijít, zatímco světla září kolem tebe. Nyní vidíš plameny, které požírají celý domek. Některé artefakty vybuchují do záplavy světel, když se jich dotkne oheň. Plameny se k tobě nezadržitelně blíží. Jejich hučení tě zcela obklopuje, praskání dřeva přehlušuje cokoliv, co bys zvládla vykřiknout... Možná že lidé venku uslyší tvé smrtelné výkřiky vydané zoufalou agonií, ale to už bude dávno pozdě. Rozhlížíš se po sobě. Cítíš energii ve svých rukou a kolem sebe, cítíš že temná energie kostlivé ruky je provázána s tou tvojí a drží tě stejně jako ty držíš jí. Tvé myšlenky cestují po světlech a pohybují tvou rukou. Bylo by možné využít i temnoty v ruce? Nebo přetrhat jemné linky světel? Energii máš na dosah a už jednou jsi jí dokázala proměnit ve skutečnost. Musí existovat cesta ven... jinak tady uhoříš...

Olivia "Liv" Evans - 30. srpna 2017 14:28

Hranice Vím, že dělala co mohla. Smutně si uvědomuji, že přesto, že ode mně zřejmě bylo šlechetné se sem pro ní vrátit, bylo to také nesmírně hloupé. Přišla jsem pro amulet, který nyní nemá skoro žádnou moc, kterou bych mohla využít a která by mě mohla ochránit. Dost možná tady kvůli tomu i zemřu. Znovu se rozkašlu a pokouším se soustředit. Musím se uklidnit, protože jestli začnu panikařit, nevymyslím nic. S rukávem přitisknutým k ústům se rozhlížím kolem. Ta energie, energie ohně je obrovská, musí jí jít nějak využít. Pověsím si amulet kolem krku a natáhnu ruku k nejbližším plamenům, cítím jejich žár a málem ucuknu, protože si dlaň popálím. Zhluboka se nadechnu, pokouším se ovládnout zběsilý tlukot svého srdce, zpomalit ho abych se dokázala soustředit. Chci pojmout tu energii, chci jí do sebe vstřebat a sama se z ní nasytit. Mám pocit, že jazyky plamene na okamžik zaplápolaly a mírně pohasly. Nevzdávám se a zkouším to znovu a znovu, prsty mě pálí ale pokouším se tu bolest nevnímat. Cit v druhé, uvězněné, ruce jsem už ztratila docela. Alespoň mě bolest přestala rozptylovat. Konečně to pocítím, oheň začnu slábnout, plameny se zmenšují a jejich síla se vlévá do mého těla a skrze něj pak do černo černého světla, kterým je protkaná kostlivá ruka. Projasňuje to světlo a já cítím, jak stisk začíná povolovat. Ještě pořád mám naději. Plameny jsou všude kolem mě, cítím jejich žár na kůži. Zavřu oči, zakloním hlavu a pokouším se vstřebat jejich energii celým svým tělem.

Chaos - 30. srpna 2017 15:06

Plamen proti dívce Pokoušíš se zvládnout plameny kolem tebe. Už šlehají do výšky a mění se v obrovský požár, uprostřed kterého jsi ty. Jednou rukou svíráš amulet a na druhé cítíš stisk kostlivé ruky. Pokusíš se přesměrovat energii ohně, který tě začíná pálit. Začne skrze tebe zaplavovat kostlivou ruku. Síla, která tebou prochází ti vyrazí dech. Obrovská elementální energie, neuvěřitelná a nespoutatelná síla. Kostlivá ruka vybuchne v ohnivé kouli. Opět vidíš, ale kolem tebe není nic než absolutně rudá záře žhavých plamenů. Začínáš si uvědomovat odporné sálavé teplo, které tě obklopuje a rukou, která se vymanila ze sevření kostry ti vystřeluje neuvěřitelná bolest. Jako ve snu se na ní zahledíš a vidíš podivnou bílou dlaň pokrytou obrovskými spáleninami. Cítíš spálené maso. Tvé spálené maso. Už jsi ho jednou cítila. A ústa ti plní odporný kouř, těžký a dusivý, nutí tě kašlat. Energie plamenů kolem tebe je víc, než bys kdy dokázala vstřebat, bez toho aby ti prasklo srdce. Tenebrie na tebe zoufale křičí, ale nerozumíš jí ani slovo. Máš pocit že usínáš. Že se svět kolem tebe zpomaluje, ztrácí význam... Plameny se zastaví, tvé oči se zavírají, ale skrz záři plamenů opět zahlédneš temnou postavu, nedotknutou plameny, s černou kosou v ruce. Dřevo pod tebou povolí a ostrá bolest tě vrátí zpátky do skutečnosti. Dopadla jsi na kus ostrého hořícího dřeva, který tě ošklivě popálil. Jsi pod domkem, obklopená uhlíky a sálajícím popelem. Se zoufalým odhodláním odhazuješ ještě hořící kusy dřeva z cesty. Tvá pravá ruka tě neposlouchá a jen příšerně bolí, tvá levá stále svírá amulet, ale nakonec se dostaneš zpod vozíku zpátky k jeho zadní straně. Z posledních sil na sebe svalíš sud dešťové vody a padneš do mokré louže. Zhluboka dýcháš, z očí ti tečou slzy a celé tělo stravuje obrovská bolest. Jsi celá černá od kouře, cítíš pálící popáleniny a jizvy na celém těle. Nejstrašnějším pohledem je tvá ruka, mrtvolně bílá, s krvavými otlačeninami tam kde tě ruka svírala. Navíc poté, co jsi jí zaplavila ohněm, kostlivá dlaň vybuchla a spekla bílé maso. Stále jí cítíš, ale nejsi schopná s ní pohnout jinak, než drobnými pohyby prstů a i ty pekelně bolí. Ale, jsi naživu.

Olivia "Liv" Evans - 30. srpna 2017 16:00

Upálená Bolest je příšerná. Sice jsem se osvobodila ale rukou pohnout stejně nedokážu. Přitisknu si ten seškvařený kus masa na hruď a bezradně se rozhlížím. Pak podemnou povolí podlaha a já dopadnu tvrdě na zem pod domkem. Další bolest a další spáleniny. Hrabu se ven, snažím se vyškrábat zpod domku. Ráda bych řekla, že moje ruka už je po všech těch popáleninách tak necitlivá, že bolest necítím, ale opak je pravdou. Konečně se vyhrabu ven. Začernalá, popálená, část vlasů je pryč, prostě shořely. Stejně tak moje šaty, mnoho z nich nezbylo. Obě ruce mám pokryté množstvím puchýřů. Z poslední sil svrhnu sud s dešťovou vodou a dopadnu do bahnité vody. Celá se chvěju a stále se dusím kouřem, který mám v plicích. Pokouším se odplazit od domku dál, dál od děsivých plamenů. Ale moje tělo mě neposlouchá, nemůžu se opřít o své ruce, protože když to udělám, projede mi celým tělem vlna bolesti. Po černých tvářích mi tečou slzy a vytváří mi na obličeji mapu světlých cestiček. Jestli jsem včera v noci vypadala jako stvoření, které vyšlo z nočních můr, tak nechci vědět, jak vypadám teď. Ležím tam v tmavé uličce, na špinavé mokré zemi a lapám po dechu. Viděla jsem smrt třikrát během ani ne čtyřiadvaceti hodin. Myslím, že to by se stávat nemělo.

Chaos - 30. srpna 2017 21:57

V kalné louži Ležíš ve studené vodě a užíváš si chladného doteku, který tě obklopuje. Tvoje tělo je rozbité na kousky, rozedrané ohněm a temnotou, která na tebe číhala v domku. Možná že jsi přežila oheň, ale stále ještě cítíš chladný dech smrti na zádech. Příjemné klima záhrobí je až nepříjemně lákavé... to jest, pokud neskončíš v horoucím pekle. Máš pocit, že jsi zažila malou demonstraci a představa trávit v takovém ohni celou věčnost se ti nijak nezamlouvá. ,,Nebyl to obyčejný oheň," zamumlá Tenebrie. Má pravdu. Požár z hořících artefaktů není běžná záležitost. Necítíš se příliš dobře, tvůj zrak přeskakuje mezi světem energie a skutečnou realitou, to vše proloženo strašlivými záblesky předchozích momentů, inferna, které jen čekalo aby tě pohltilo. V záblescích magické prozřetelnosti vidíš jak se tvá běžná energie, život který v tobě tepe, mísí s lecčím jiným... Kupodivu například, tvá mrtvolně bílá ruka není bez energie, ale tepe v ní černá magie vypuštěná kostlivou dlaní. Tepe v jednotě se zbytkem tvého těla a mísí se se silou v tobě. Ta ale není tak čistá, jak bývala. Celým tvým tělem proskakuje žhavá energie ohně, kterou jsi se pokusila pohltit, probíhá tvými žilami a převaluje se v tobě, zcela nezávisle na tobě. Necítíš se kvůli ní ani zdaleka tak unavená, jak bys měla být. Přistihneš svou malou část, která je fascinovaná požárem... která se do něj chce vrátit. Ať už se cítíš jakkoliv, víš že nevypadáš lépe než démoni z nejhorší nočních můr. Špinavá, pokrytá spáleninami a rudá od krve, z toho všeho zářící tvá zmrzačená ruka. Do té se ti překvapivě rychle vrací cit. Nebyla zaškrcená příliš dlouho.. ale barva se nevrací. Je způsobena temnotou, která se v dlani usídlila... Mohla by snad temnota či oheň pomoci proti tvému trápení? Nebo by snad bylo lépe počkat, až tě objeví někdo z vesnice a pomůže ti...

Olivia "Liv" Evans - 30. srpna 2017 22:10

V kalné louži "Ne to nebyl." Odpovím tiše Tenebrii a schovám amulet pod zbytky košile. Je až s podivem, že jsem přes to všechno neztratila svojí dýku. Pomalu se posadím a zády se opřu o zeď domu. Ruce nechávám položené v bahnité vodě. Jen matně si uvědomuju, že to možná není nejlepší nápad. Naopak, že je to způsob, jak by se mi velmi snadno mohla dostat do těla infekce, protože lidé tady vyhazují na ulice kde co. Ochladit spálené ruce je pro mě však v tuhle chvíli důležitější. Sleduju oheň, který pomalu sžírá barevný domeček. Sem tam vyšlehne v plamenech barevný záblesk. Nebo se mi to jen zdá? Nebo je to jen projev magické energie, kterou stále vidím všude kolem sebe? Nedokážu říct. Zvednu bledou dlaň před obličej a sleduji temnou energii, která v ní tepe. "Tenebrie? Co se mi to dostalo do těla?" Děsí mě, že mám v těle něco tak...temného, zlověstného. Pořád nevím, na co jsem to v domku sáhla ale ta věc mě málem stála život. Musím být, co se magických věcí týče, příště mnohem opatrnější. I tak si stále ještě nejsem jistá, jestli nezemřu. Nejsem úplně bez energie ale i kdybych se dokázala zvednout, tak co? Kam bych šla? Ti dva, kdo tu o mě byli ochotní pečovat a pomoci mi jsou oba mrtví. Trochu mě ale překvapuje, že můj boj o život nikdo z vesničanů očividně nepostřehl. Kdybych tam uhořela, tak by si toho pravděpodobně nikdo z nich vůbec nevšiml.

Chaos - 31. srpna 2017 15:18

Když hoří domek čarodějnice... Žena v amuletu chvíli přemýšlí, zatímco celým tvým tělem probíhá bolest. ,,Nejsem si tak úplně jistá... je to zkrátka temná energie, stejná jako každá jiná. Neměla by ti nijak škodit... možná se vyvaruj dotýkání svatých symbolů tou rukou. Je to zkrátka černá magie, zvládne leccos." Tenebrie uvažuje nahlas a nijak nebere v potaz nekonečnou bolest, která tě svírá. Ale bílá ruka už odeznívá... jako by znovu odumírala. Ale je to požehnaná bezbolestnost, i když trochu děsivá. Stěží se vyznáš ve vlastních silách, ještě k tomu muset řešit cizí... i tak, snad by se toho dalo využít... Když se rozhlédneš po náměstí, všimneš si, že většina lidí s křikem utíká. Přes hořící trosky vidíš několik mrtvých těl. A z požáru šlehají plameny nejrůznějších barev a kouřů. Oheň dokáže očistit lecco, ale kdo ví, co se tímto požárem uvolnilo... co měla Rätselhaft schované v domku... Jen pohled na to spáleniště podivných předmětů a strašlivě povědomých artefaktů tě naplňuje strachem a úzkostí, přebitých jen nekončící bolestí.

Olivia "Liv" Evans - 01. září 2017 11:04

Hořící magie Poslouchám Tenebrii ale sotva jí vnímám. Bolest v ruce ustoupí ale i tak trpím bolestí způsobenou četnými popáleninami. Dobře si ale uvědomuju, že tady nemůžu zůstat. Seberu síly a pomalu se postavím, musím se opírat o stěnu domu za zády abych okamžitě nespadla. "Nemůžeme tady zůstat." Zašeptám a belhám se uličkou pryč od hořících trosek. Nejen, že teď vesnici nikdo nebude chránit před tím, co se skrývá v lesích. Ale je dost možné, že se něco zlého uvolnilo i ze spálených artefaktů. Nejraději bych okamžitě vyrazila do lesa a co nejdál odsud ale nejsem ve stavu abych k lesu vůbec došla. Natož abych se z něj dokázala bezpečně dostat. Musím nejdřív nabrat síly, dát se trochu do pořádku a teprve pak odsud budu moci odejít. Obávám se ale, že na to nebudu mít čas. U zdi stojí další sud s dešťovou vodou, skloním se nad ním a ponořím do něj tvář a ruce abych ze sebe smyla alespoň čerň sazí. Na okamžik zahlédnu svůj odraz ve vodní hladině a to mě vyděsí. Nepoznávám sama sebe. Raději hladinu zčeřím aby obraz zmizel. Pomalu pokračuji uličkou a hledám nějaké příhodné místo, kde bych se mohla zhroutit a nabrat síly. U jednoho z opuštěných domů zahlédnu dřevěný přístavek. Kozí chlívek, stáj, kůlna nebo něco takového. Dveře jsou naštěstí natolik zpráchnivělé. že se mi je podaří bez problému otevřít. Vejdu do zatuchle páchnoucí potemnělé místnosti. Světlo se sem dostává jen četnými dírami ve zdech. Skutečně tady najdu kupu starého, trochu plesnivého sena. To je mi ale v téhle chvíli jedno. Zhroutím se na zem a schoulím se v seně do klubíčka. Kolik bolesti a utrpení bych si ušetřila, kdyby mě už tehdy v lese zabili ti vodníci. Nemocný muž je teď moje nejmenší starost. Dokonce mě napadne, že bych si od něj i něco mohla přát. Téhle myšlenky ale okamžitě zalituji a způsobí, že se celá roztřesu. Jak moc velkou sílu přání skutečně mají? Doufám, že jsem mu teď právě neumožnila aby se ke mě znovu přiblížil. Pevně sevřu amulet, který mi visí na krku, pak ztratím vědomí.

Chaos - 11. září 2017 22:00

Z popela a prachu... Je zázrak, že jsi došla tak daleko. Tam kde jsi si myslela, že není nic, že jsi vyvázla nezraněná, je jen tupá bolest. Objevuje se odnikud a nedává smysl, ale přeci se ti zažírá do masa. Bolest se po chvilce od jejího objevu stane nesnesitelnou a ztratíš vědomí. Temnota tě obestírá. Laskavé bezvědomí tě objímá svým jemným, uklidňujícím dotekem. Necítíš temnotu ani zlo, necítíš vůbec nic. Jsi mimo svět a mimo existenci. Je tohle smrt? Otevřeš nyní oči do vševědného záhrobí? Budeš shlížet na svět z výšky? Proběhne ti před očima celý tvůj život? Tak nebo tak, cítíš se za dosahem strachu a bolesti, mimo područí paniky a moci, nedotknutelná časem a smrtí... Smrt. Vysoká temná postava, jejíchž prázdné oční důlky naplňuje jen temnota. Lebka vytvářející jen temné obrysy, naprostá nehnutost spojená s krutým věčným úsměvem odkrytých čelistí- Nevidíš jí. Tolikrát se ti zjevila a tolikrát nad tebou stálá, ale když jsi ležela v chladné louži a hleděla k hořícímu domku, nezahlédla jsi tu tyčící se siluetu, neslyšela jsi jemné syknutí kosy. Žiješ. Dáli se tomu, co cítíš v krátkých momentech bdělosti, říkat život. Mohly by to být klidně výhně pekelné. Nemůžeš se pohnout. Necítíš konkrétní končetiny nebo rysy tvé tváře, jediné co ti řinčí mozkem je nekonečná a neuvěřitelná bolest, vše pohlcující a nic nepropouštějící. Otupující, hrubá a nevybíravá, zcela tě paralyzuje. Jen matně si uvědomuješ, že se hýbeš. Někdo... nebo něco, tě nese. Intenzita bolesti se s pohybem mění, ale pražádným ulehčením ti není. Podivné prázdné místo tvé ruky je zcela zahlazeno dostatkem bolesti po celém těle, která se hlásí o slovo, když tě dávno opustil adrenalin. Na něco dopadneš. Uslyšíš podivné slabé zaskřehotání, jakési nelidské zaskřípání, neharmonický pazvuk. Je to povzdech, který uteče z tvých zničených rtů. Kouř zanechal tvé hrdlo rozdrásané do krve od kašle. Zaslechneš nesrozumitelný hlas, který musí patřit Tenebrii. Omdléváš, opět. Nevíš jak dlouho, jsi byla mimo sebe. Jsi schopná se cítit, většina je jen bolest, ale už jsi schopná určit co tě bolí... Nepříjemné jen je, že je to každý nádech a výdech. Překvapivě velká část těla je bez bolesti či je necitelná, ale dýchání, dýchání! Máš pocit jako bys dýchala skrz lavinu štěrku, kterou se ti nějaký obr pokouší nacpat do krku. Váhavě a znaveně otevřeš oči. Strop nepoznáváš, je dřevěný a poněkud ošumtělý. Mohl by být v kterémkoliv domku... Držet oči otevřené bolí. Zahlédneš kulatou neznámou tvář. Jakási černá látka halí těsně hlavu a na ní je naražen nízký černý klobouk. Mohl by to být kněz, ale postrádá jakékoliv svaté symboly. Mile se usměje a něco řekne. Zaslechneš také mumlání Tenebrie. Jsi příliš unavená na to, abys třeba i jen jednomu z nich rozuměla. Nevíš, zda jsi nakonec usnula nebo omdlela. Když se probudíš zas, máš pocit, že si ležela velmi dlouho. Strop je nejspíš stejný, ale nejsi ho schopná dost dobře rozeznat. Opět se objeví kulatá tvář v černé látce a opět se usměje. Tentokrát rozumíš. ,,Neuvěřitelné. Slečna je, jak se zdá, naživu. Můžete mluvit slečno?" Celé tvé tělo je fixováno, včetně hlavy. Nemůžeš se ani pohnout a máš pocit že jsi vycpaná vatou a peřím skrz na skrz. Ale necítíš žádnou bolest. Možná lépe vzdát se možnosti se hýbat než trpět jako hnané zvíře. Jediná věc co tě zneklidňuje, je to, že u sebe nemáš svůj amulet... ani svou dýku. Mluvit nejspíš můžeš, ale nemáš tušení, co za skřehot vyjde z tvých bolavých úst. Snad bys, pokud bys chtěla, mohla zkusit zahýbat hlavou v nesouhlasu.

Olivia "Liv" Evans - 11. září 2017 22:38

Z popela a prachu... Nedokážu určitě jestli sním, nebo bdím. Hranice, která ty dvě věci dělí, je příliš tenká a já se potácím po jejím okraji. Možná jsem doopravdy zemřela. Bolest se stupňuje a pak mizí, jako mávnutím kouzelného proutku. Ztratila jsem vědomí? Usnula jsem? Čas pro mě přestává existovat. Netuším, jestli je noc nebo den ani jak dlouho tady ležím. Sem tam mám pocit, že zaslechnu volání Tenebrie. Ale klidně by to mohlo být i skřípání starého domu, nebo vítr, který se prohání rozpadající se střechou. Zase vidím jen tmu. Tak jako když jsem byla uvězněna v hořícím domku. Ale tentokrát mě neděsí. Možná jen blouzním z horečky. Možná už jsem se dostala na druhou stranu. Ale ne. To určitě ne. Nepřišla si pro mě. Teprve až jí uvidím máchnout kosou nad mou hlavou, pak teprve zemřu. Nemůžu umřít aniž bych jí předtím spatřila, to by bylo nezdvořilé. Opět se propadám do nicoty a moje myšlenky se rozplývají. Střídají je sny plné rudých jisker a kostnatých úsměvů. Probouzí mě bolest. Jak se kůže napne, ozvou se popáleniny. Tiše zasténám ale skřípavý zvuk, který vyjde z mých rtů jde jen stěží nazvat hlasem. Jak sladké bylo nevědomí. Teď, když si uvědomuji své tělo, uvědomuji si i každou sebemenší ranku. Jenom dýchat mi způsobuje strašlivou bolest, která mi do očí vžene slzy. Znovu usnout, už se neprobudit. Jak krásné by to bylo. Otvírám oči. Kdy jsem je zavřela? Moje mysl je jasnější, tělo je ale malátné. Alespoň už necítím bolest, stále ale vnímám bodavý pocit v hrdle. Vzhlédnu k tváři, která se na mě shora usmívá. Nepoznávám ji, ale na tom stejně nezáleží. Nemůžu se hýbat, v první chvíli mě napadne, že toho bylo příliš, že se moje tělo prostě rozhodlo to vzdát. Pak si ale uvědomím, že na místě mě drží pouta. Nijak mě to ale neznepokojí. Stejně se nechci hýbat. Pohyb znamená bolest a já už nechci trpět. Vypadá to, že opravdu žiju. Alespoň podle toho neznámého muže. Nevím, jestli mám takové štěstí, nebo takovou smůlu. Pootevřu rty, jsou suché a když s nimi pohnu, popraskají a já pocítím v ústech krev. Nadechnu se abych mu odpověděla ale sípavý zvuk, který se ozve mě od toho odradí. Bolí mě jen na mluvení pomyslet. Znovu se zadívám do té usměvavé tváře a pomalu pohnu hlavou ze strany na stranu. Moc to nejde. Nejen pro to, že jsem zafixovaná v jedné poloze. Svaly mě nechtějí poslouchat. Znovu rty zavřu a jen němě hledím do tváře svého zachránce.

Chaos - 12. září 2017 21:32

Krutý humor Usměvavý mužík si povzdechne, když vidí, že nemůžeš mluvit. Promluví pak víceméně pro sebe. ,,No, hádám, že to odpovídá zdravotnímu stavu... To se nevidí každý den, takhle zřízené děvče. A ještě míň se vidí člověk, co tohle přežije, takže gratuluju. Vyhráváte hlavní cenu, několik měsíců léčby." Zašklebí se, na moment zmizí a pak se vrátí do tvého zorného pole. Hlavu má nakloněnou v zájmu. ,,Samozřejmě, nějaká magie by vás mohla postavit na nohy okamžitě, ale něco mi říká, že si pěknou chvíli s magií zahrávat nebudete. Mimo vaší skoro-smrt také proto, že mi budete muset odpracovat dluh. Protože jak se zdá, vyhrála jste dokonce i prémii, což je zadlužení chudákovi doktorovi, co vás skládal do hromady do takové míry, že si rovnou můžete nechat přidělat okovy." Doktor. Zvláštní. Nevzpomínáš si, že by měl tvůj otec dvorního lékaře. Měl apatykáře a ve vesnicích žili různé baby kořenářky a alchymisté... ale profesionální lékaři? Občas se některý zastavil či byl přivolán, onemocněl-li někdy někdo významný, ale jinak nic. Jak ses dostala do rukou doktora? Je to vůbec doktor nebo jen nějaký šarlatán? Vytratil se, chvíli cosi dělal a pak se objevil s miskou čehosi zeleného, co usilovně míchal. ,,Jste vy ale divný brouk, to vám tedy řeknu. Našel jsem vás povalovat se na cestě, v lesích. Nedaleko jen spáleniště nějaké osady. Měla jste až nadlidské štěstí. Podle popálenin soudím, že jste byla zraněna v tom požáru a že to byl požár... notně abstraktní povahy, tedy abych tak řekl." Mluví podivně, některá slova neznáš a některé věty jsou zvláštně formulovány. To bude ta vzdělanost... ,,Nenašel jsem tam mnoho dalšího. Dle mapy tam mělo být bezpečné sídlo, ale jak se zdá, požár si vzal to, co les nezvládl. Doufám, že jste tam neměla nějaké příbuzné, protože ti, co jsem našel, by tak maximálně zvládli být příbuzní popele," řekne a pro sebe se zachechtá. ,,Doufám, že se brzo postavíte na nohy, zadarmo vás živit neplánuju. Kdybyste nebyla jediný živí člověk, kterého jsem v těch ruinách našel, nechám vás vašemu osudu. Ale přiznám se, zajímá mě, co se tam stalo," řekne s morbidní zvědavostí. Poté se skloní z miskou k tobě a nalije ti do pootevřených úst odpornou zelenou kaši. Chutná naprosto nesnesitelně, vytrysknou ti slzy do očí. Podivná bylinná chuť je smíšena s nepříjemnou a zkaženou bahnitostí. Nepolkneš, sliz ti sám sjede do krku a málem ho vyzvrátíš zpět ven. Skoro cítíš, jak se ti usadil v žaludku. Zamotá se ti hlava a na moment ztratíš vědomí. Probudí tě o chvilenku později podivně smírný pocit, který se rozprostírá po celém tvém těle. Není to vyloženě bezbolestnost, ale je to daleko příjemnější, než cokoliv, co jsi cítila doposud. Zvlášť v krku máš příjemně chladný pocit. Lékař sedí vedle tebe na posteli (jak cítíš podle prohnutí jakési tuhé matrace) a sklání se nad tebou. ,,No, snad to zabralo. Mělo by vám to pomoci. Nebo vás dorazit. Tak nebo tak, lepší než před chvílí, ne? Vypadá to, že jste neumřela a to je vždycky znak úspěšné léčby. Když už mluvíme o umírání a odumírání, vaše ruka je zcela za bodem jakékoliv záchrany. Nevím co jste s ní dělala a proč z ní ještě nemáte otravu krve, ale je tak mrtvá, že byste jí mohla servírovat supům. A ty rány na zápěstí se mi taky nelíbí. Ale nesete to vcelku dobře. Chtěl jsem ruku amputovat, ale z nějakého důvodu jste, když jsem chtěl začít řezat, začala naprosto příšerně křičet, i když jste byla zcela bez vědomí." Zvědavě se nad tebe nakloní. ,,Myslím, že byste měla být schopná šepotu. Dávejte si pozor na hlasivky, jsou v kalamitním stavu. Ale já umírám touhou se něco dozvědět!"

Olivia "Liv" Evans - 12. září 2017 22:03

Doktor Hledím na mužíka a poslouchám jeho vyprávění. Netuším, co dělá doktor tady uprostřed lesů, ale je mi jasné, že takovýhle vzdělaný člověk o mě zadarmo pečovat skutečně nebude. Když tak nad tím přemýšlím, málokdo z těch, kdo mi na mí cestě pomohli, to skutečně dělal z dobroty srdce. Čarodějnice i Otec mě chtěli využít. Snad jedině chudák Unghelt nic nežádal. Ten se pro mě naopak skutečně obětoval. Tenhle muž si alespoň narovinu říká o peníze. Je příjemné pro jednou vědět, na čem jsem. Překvapí mě jeho sdělení, že mě našel v lese. Jak jsem se u všech bohů dostala z vesnice tak daleko? Naposledy, co si vzpomínám, jsem umírala v nějakém kozím chlívku. Co se stalo? Že by se oheň, který vesničané zapálili stal až tak nezvladatelným? Kdo ví, co všechno v tom malém barevném domku spálili. Jakou moc skutečně uvolnili. Nevím, jak jsem se dostala z vesnice, ani jak jsem přežila v lese. Ale jsem za to ráda. Možná, že kdybych si promluvila s Tenebrií, dokázala by mi nějaké věci objasnit. To už se ale ke mě muž blíží s miskou...čehosi. Žaludek se mi obrátí a tělo se mi stáhne v křeči, jak se pokouším okamžitě tekutinu nevyzvrátit. Cítím, jak mi leží v žaludku a i z toho pocitu je mi zle. Opět se propadnu do tmy. Další probuzení je o něco příjemnější. Bodavá bolest v krku je pryč. Jako kdyby mi ta slizká hmota pokryla hrdlo. Ani dech už mě tolik nebolí. Nevím, jak dlouho to bude působit ale pro tuhle chvíli cítím úlevu. Slabě se na doktora usměju. Nevím, jestli to chápe, ale jsem mu vděčná za jeho péči. Jeho zprávu o tom, že moje ruka je mrtvá přijmu s klidem. Jsem naživu, jedna ruka je ještě celkem nízká cena za něco takového. Vím, že jsem tam málem zemřela, že jsem se ocitla na prahu a stačil jediný krok abych se z toho pekla už nedostala. Byla jsem neopatrná a zaplatila jsem za to. Ale nakonec jsem získala, pro co jsem přišla. Tenebrii. Kde je? Mužík se ke mě nakloní. Navlhčím si opatrně suché rty jazykem a pak tichounce zašeptám. "Amulet."

Chaos - 13. září 2017 17:14

Amulet Doktor s tvými slovy zamrká a povzdechne si. Otočí se a v ruce drží amulet z kosti, který znáš. Kroutí ale zklamaně hlavou. ,,A jéje, ono je v tom asi nějaké proroctví nebo příběh, že? No, to mě mělo napadnout, když jsem našel zázračného přeživšího uprostřed lesa..." Vloží ti amulet do zdravé ruky, se kterou ale stěží můžeš hýbat, maximálně s prsty, zbytek ruky je zafixován, obalen obvazy a balzámy, pro tvé vlastní dobro, jistě. ,,Nezkoušejte, prosím, žádnou magii. Vaše tělo je na tom už tak dost špatně a ještě jsem neslyšel o někom, komu by magie neuškodila, když se s ní zkoušel vyléčit. Magie je destruktivní síla," řekne s odporem. Když se tvé prsty sevřou na amuletu, nic neslyšíš. Němé a hluché ticho v myšlenkách. Žádný laskavý hlas, který rád slyší že jsi zpátky, ani žádné cítění, které by naznačilo, že se jedná o kouzelný předmět. Jen kus staré kosti s vyrytou čmáranicí. Přestal amulet fungovat se skonem staré Rätselhaft? Je opravdu mrtvá? Máš pocit, že není. Nemůže být. Ten její úsměv, když umírala... třeba přežila nějakým trikem. Uvěznila Tenebrii v amuletu, třeba někde schovala i svojí duši... Snad ale Tenebrie odešla, pryč ze svého zajetí, do té krásně chladivé náruče zapomnění a nicoty. Možná věřila, že už jsi zemřela. Možná se cítila vinná za tvou smrt... ,,Nemělo se něco stát?" zeptá se váhavě doktor. ,,Očekával jsem výbuch světel a zázračné vyléčení nebo tak něco. Lidi nikdy neposlouchají, co jim doktor říká." Uvědomíš si že tvoje ruka je zvětší části obvázaná. S marnou nadějí přesuneš amulet k jednomu z prstů, které nejsou ovázané. Co budeš dělat, neodpoví-li ti Tenebrie? Co budeš dělat, jestli ztratíš i ji? Bylo to opravdu zcela vniveč? Opravdu jsi riskovala svůj život pro nic? Slabý dotek ukazovákem. Nic. Nic se neděje. Víš, že se nic neděje. Tenebrie musí být pryč- ,,Thyrro!" zavolá slabounký hlas kdesi v koutku tvé mysli. Zaměříš se na něj, zaposloucháš se a amulet v tvé ruce se podivně zatřese. ,,Ach, Thyrro," vzdychá zesilující se hlas. ,,Myslela jsem, že jsi mrtvá! Nic jsi neříkala, necítila jsem z tebe nic! Upadla jsi do bezvědomí a já k tobě nemohla ani do snů! Och, já se tak strašně omlouvám! Nemohla jsem ti pomoci, byla jsem k smrti znavená z toho požáru! Thyrro, bála jsem se, že jsi kvůli mě zemřela! Jací hloupí vesničani, že tě málem nechali uhořet!" Posloucháš breptající slaboučký hlas. I když už jí zcela rozumíš, zdá se daleko slabší než před tím. Tišší a z větší dálky. Ze soustředění tě vyruší doktor. ,,Tak slečno, povídejte! Umírám zvědavostí! Věděl jsem, že v tom budou nějaká kouzla, to není jen tak, takový požár. A navíc celá ta vesnice i působila jako město duchů, ten prázdný vyhořelý kostel, těch příliš málo těl. Vy jste čarodějnice? Experimentovala jste s něčím, s čím jste neměla?" Oba hlasy se překrývají a začíná tě z nich bolet hlava, především z neustále švitořící a omlouvající se Tenebrie, která je očividně zcela zdrcena požárem a k neuvěření šťastná, že nejsi mrtvá.

Olivia "Liv" Evans - 13. září 2017 17:48

Co se stalo? Možná bych se nad jeho slovy i usmála, kdyby to nebylo tak vysilující. Ne, nemyslím si, že je to právě zásluhou Tenebrie, že jsem naživu. Ona je příliš slabá na to, aby mě dokázala zachránit. Ale mohla by vědět, kdo mě zachránil. Kdo mě dostal z vesnice pryč. Musím s ní mluvit. Musím se jí zeptat na tolik věcí. Jenže jediné co slyším je ticho. Děsivé a zlověstné, amulet v mé ruce se ani nepohne. Neozve se žádný šepot. Polije mě ledově studený děs. Že bych si tím prošla zcela zbytečně? Opustila mě snad nakonec i Tenebrie? Tomu se mi nechce věřit. Tolik mi věřila a zůstala i přesto, že ostatní z amuletu dávno prchli. Opatrně přesunu bolavé prsty a konečně zaslechnu. Tichounký šepot hluboko v mé mysli. Pevněji sevřu amulet neovázanými prsty a cítím, jak se hlas přibližuje. Konečně jí i začínám rozumět. Na tváři se mi objeví úleva. Tak přeci jen nejsem tak docela sama. Slyším jí, jak brebentí a omlouvá se mi. Jenže já nemůžu, nebo spíš nechci mluvit. "Tenebrie." Pokusím se k dívce promluvit ve svých myšlenkách. Přeci jen ona je v mé hlavě, byla v mých snech, tak bych snad měla být schopna s ní tímhle způsobem komunikovat. Může trvat i několik dní než budu schopna pořádně promluvit. Mluvení bych si měla šetřit hlavně pro doktora, až se mu pokusím vysvětlit, jak jsem přežila. "Tenebrie slyšíš mě? Co se stalo? Jak jsem se dostala z vesnice do lesa?" Pokouším se přehlušit jejich hlasy, které se mi v hlavě slévají do jednoho. Zavřu alespoň oči v naději, že mě třeba doktor nechá ještě si trochu odpočinout, než mě začne vyslýchat. Dalo by mi to čas promluvit si s dívkou v amuletu.

Chaos - 14. září 2017 19:19

Slabost nad slabost Usilovně se v myšlenkách snažíš promluvit k Tenebrii. Voláš na ní, v mysli si můžeš vykřičet plíce, ale neodpovídá. Jsi sama se svými myšlenkami. Až po chvilce hlas znovu zaslechneš. ,,Proč nic neříkáš? Jsi v pořádku? Necítím z tebe žádné zakletí, ale musím říct, že se necítím zrovna silná. V té vesnici jsem se vyčerpala skoro k smrti. Honilo se tam hodně špatných věcí a věř mi, že to dalo pěknou práci tě udržet naživu. Moje smysly, těch pár co mi v téhle kosti zbylo, jsou víceméně k ničemu." Tvé nejodvážnější pokusy v mysli nijak nezabírají a Tenebrie tě stále neslyší. Však jen s námahou ti vstoupila do snů, stěží bude schopná probírat se tvou myslí. Navíc nyní, když už je hlas silnější, ti stejně připadá, že vychází spíš zvenčí skrz uši než zevnitř tvé hlavy nebo z amuletu. Doktor na tebe hledí, zatímco neodpovídáš. Pokrčí rameny a obrátí se se zklamaným úsměvem. ,,Stále příliš unavená na mluvení? No, tvá volba, čím déle tě krmím tím víc mi dlužíš," dodává a šklebí se. Není to zrovna dobrák, ale zachránil ti život, to se musí počítat. Zmizí z tvého zorného pole, zaslechneš kroky a zabouchávané dveře. Na moment, když jsou dveře ještě otevřené, ucítíš jemný závan čerstvého lesního vzduchu a uslyšíš potok či říčku... uprostřed hvozdu s vodou poblíž, zcela bezmocná. Otřeseš se. Snad je doktor tím, za co se vydává. Ještě nejsi zcela v bezpečí. A navíc, ucítíš jak sebou škubne ruka, kterou jsi už považovala za ztracenou. Rychlý záblesk rozžhavené bolesti a náhlé vědomí zničené končetiny... a pak opět nic, nehybné a mrtvé bílé maso.

Olivia "Liv" Evans - 14. září 2017 19:34

Bezmocná Pocítím bodnutí vzteku. Nemůžu mluvit s doktorem, protože nevím, co se stalo. A nemůžu mluvit s Tenebrií, protože v myšlenkách to nefunguje a můj šepot by beztak neslyšela. Ničí mě představa, že jediné, co můžu, je čekat. Čekat než se dostatečně uzdravím. Doktor vypadá zklamaně. To se nedá srovnávat s mým zklamáním. Sleduju ho, jak odchází a pár vteřin mi trvá, než si uvědomím, co ta vůně a zvuk venku znamená. Polije mě ledový pot z představy, že až se venku setmí, tak budu tak blízko vody. Neschopná se pohnout. Jediné, co mě bude oddělovat od vodníků a čehokoliv, co v lese žije, jsou dřevěné dveře. Zavrtím se v poutech ale drží příliš pevně a já se pohnu sotva o pár centimetrů. Zároveň s tím pocítím tupou bolest, tlumenou obvazy, mastmi a kdo ví čím ještě. Pak pocítím zaškubání v ruce. Ten pocit mě vyděsí, protože doteď jsem jí necítila vůbec. Ani bolest, prostě nic. Nevím, jestli je ruka vůbec ještě moje. Přijde mi cizí a neznámá, jako kdyby k mému tělu ani nepatřila. Ten pocit ale trvá jen několik okamžiků a když odezním, opět necítím nic. Tiše zasténám, ale je to spíš frustrace, než bolest. Čarodějnice by určitě věděla, co se mi to stalo. Možná i otec by to věděl, i když ten by mě spíš nechal upálit za to, že jsem se dotkla nějakého magického předmětu a poskvrnila tak svojí čistotu. Nebo něco na ten způsob. Stejně na tom nezáleží, oba jsou mrtví. Stejně jako všichni ostatní vesničané. Alespoň předpokládám. Podle doktorových slov jsem jediný přeživší. Mám já to ale kliku. Zavřu oči. Vesničané jsou mrtví a já se nemůžu zbavit pocitu, že je to všechno moje vina. Jistě, čarodějnice a Otec si asi šli po krku i předtím. ale když jsem se objevila já, situace se vystupňovala a skončila...no. Skončila, tak, jak skončila. Zhluboka se nadechnu. Měla bych se pokusit usnout. Nabrat síly. Když se propadám do snů, zadoufám ještě, že mě nebudou pronásledovat duchové všech těch mrtvých, jejichž krev je na mých rukou. Bylo by jich opravdu hodně.

Chaos - 15. září 2017 21:29

Příboj snů, jemný jako hrot jehly... Není nic, co bys právě nyní mohla dělat, jen nabírat síly a doufat v bezpečí a ve schopnosti doktora. A jak se ti začnou klížit oči a tvé znavené tělo se uvolní, tvá mysl se začne odebírat do koutů podvědomí, vykonstruovaných světů, které nemusejí a nemají dávat smysl, do říše snů. Poprvé, po mnoha bezesných nocí, usínáš aby ses probudila do podivného světa, kde neplatí zákony skutečnosti ani logiky. Jsi opět v domku Alviky. Ležíš na posteli a zvenčí se vkrádá mdlé a šedé světlo. Domek je stejně ošuntělý, takový jak si ho pamatuješ... je to jen několik málo nocí daleko, ale... Cítíš se dobře. V bezpečí. V pořádku. Vše se zdá správné a dokonce ani nic není špatné. Místností zavoní kaše, teplá a sladká s hruškami. Jak ráda by ses pro ní natáhla... o kolik jiné to je, než peklo, kterým jsi prošla. Slyšíš drobné škrabání, tichounké zvuky, jako myší, jak škrábou kdesi venku. Urputně a neodbytně ale tak neuvěřitelně slaboučce... Vzpomeneš si na sen, který se ti zdál podobně lucidní teprve nedávno. Sen, ve kterém jsi otevřela dveře Tenebrii. Téměř mimo svou mysl a nepřítomná, zvedneš se z postele. Jen malý kousíček tvé mysli se zaraduje nad schopností chodit a stát vzpřímeně, ale většina tvého já to stále bere jako samozřejmost. Tvé tělo zdá se mimo tvou kontrolu a ty se natáhneš levou rukou ke dveřím, které razantně otevřeš. Zvláštní, otevírají se lépe levou... Místo veselé a hektické ženy, kterou jsi mohla očekávat, spatříš jen bílou mlhu. Ale jako bys zahlédla tvary v ní, šedé figury, které by spíše mohly být vířením větru, ač ho necítíš. Jeden z těchto podivných netvarů snad připomíná ženskou tvář... zahlédneš oči, nástin brady a tváře, jen na moment bys přísahala že mlha ztmavla tam, kde měly být vlasy. Obraz se před tebou ševelí, nikdy dost stálý na to, aby sis jej mohla prohlédnout, nikdy zcela zde. Mlha tě začne obklopovat a vkrádat se to ložničky, ze které si vystoupila. Venku je tak hustá, že nevidíš, zda jsi opět v uzounké uličce, ve které jsi byla svou předchozí návštěvu do tohoto světa tvého podvědomí. Jak tě mlha obklopuje, tvář jako by se hýbala k tobě, nakláněla, měnila výrazy. Ševelení mlhy, tiché jako sama smrt, jakoby se pokoušelo šeptat. ,,Thyrro... jsem... jsem... jsem.. to... já..." Ale šepot se vytrácí a ztrácí, není možné rozeznat skoro jediné slovo. Ale hlas šepotu je ti povědomý. Podvědomě se natáhneš pravou do bílé mlhy a ta zcela zmizí v bílém kouři, nevidíš ani na délku své vlastní paže. Ložnice už je zcela zaplněná bělobou... ale to není to, co tě děsí, zatímco strnule hledíš tam, kam zmizela tvá dlaň. Na moment jsi spatřila svou bílou, mrtvou ruku. Byla vyhublá a kostnatá, prsty, jako by z tenkého masa vystupovali spáry, místo červené barvy žil jen mrtvolná prázdnota, kůže napjatá... ruka bezkrvého umrlce. Zvláštní. Skoro cítíš jak krev- Něco pulsuje v tvé ruce... ale nemůže to být krev, pro tu prázdnotu, kterou jsi viděla ve svých vlastních žilách. Ale cítíš to skrz celou ruku a cítíš i spoj, kde odporný pařát sevřel tvé zápěstí, prudký konec pulsu ruky. Ať už je v tvé ruce cokoliv, cítíš z toho energii... a mlha tu energii ochotně přijímá. Víří a mění se až se zformuje do čehosi jako oblak nad tvou rukou, stále zahalenou do mlhy. Ten vezme tvar zcela nezaměnitelné tváře mladé ženy Tenebrie. ,,Oh, Thyrro, jak ráda tě opět vidím! Proč jsi tak příšerně bledá? Stalo se něco? Pokoušela jsem se s tebou mluvit, ale neodpovídala jsi!"

Olivia "Liv" Evans - 15. září 2017 22:30

Říše snů Mám pocit, jako kdybych se probouzela ze sna, ale opak je pravdou. Probudila jsem se do sna. Navíc jednoho příjemně známého. Malý pokojík mi teď přijde daleko útulnější. Přesto si jedna moje část uvědomuje, že tenhle pokojík už je minulostí. Pravděpodobně už ani neexistuje. I tak ale cítím vůni kaše a připadám si tady dobře. Alespoň na chvíli je příjemné mít pocit bezpečí, klidu a co je ještě lepší, necítit žádnou bolest. Vnímám tiché škrábání, minule to bylo klepání. Vím ale, co se odemne očekává. Vstanu z úzké postele a otevřu dveře. Mlha je daleko hustší, než jak si ji pamatuji z minulého snu. Začne se vkrádat do pokoje, obestírá mě. Valí se dovnitř jako řeka a sem tam mám pocit, že v ní něco zahlédnu. Pohyb. Tvář. Těžko říct. Natáhnu paži a zjišťuji, že ani nedohlédnu na své prsty. Přitáhnu ruku blíž, protože mě na okamžik přepadne divný pocit, že by mě něco v té mlze mohlo chytit. Hledím na tu mrtvolnou věc, která kdysi byla mojí rukou. Cítím v ní...něco živého...ne. To není správné. Je to energie ale jako by nebyla moje. Ten pocit mě děsí. Co se mi v tom domku stalo? Mlha na tu energii začíná reagovat a zformuje se do podoby tváře. Tenebrie. Pocítím úlevu, když dívku spatřím. Ano. Takhle s ní můžu beze strachu komunikovat. "Omlouvám se ti. Slyšela jsem tě, ale oheň a kouř mi poškodily hrdlo. Bude nějakou chvíli trvat, než budu moci normálně mluvit." Vysvětlím omluvně dívce a rozhlédnu se po bílé tmě kolem sebe. Pokojík už se zcela ztratil a já se najednou cítím nejistá. Mám neodbytný pocit, že nejen, že je nevidím, protože je zakrývá mlha. Ale že zdi domku prostě zmizely. Připadám si, jako kdybych stála v nicotě. "Tys mě dostala z vesnice? Co se stalo? Ten požár spálil celou vesnici? Doktor říkal, že jsou všichni mrtví. A odkud se vůbec vzal? Kde to jsem?" Vychrlím na dívku řadu palčivých otázek. Musím zjistit, k čemu přesně došlo. Musím si udělat obrázek. Jsem ráda, že jsem z vesnice pryč, ale děsí mě představa, že bysme teď mohli být někde uprostřed lesa. Ví doktor vůbec, co tenhle les všechno skrývá? A je vůbec tím, za koho se vydává?

Chaos - 16. září 2017 20:50

Tvář v mlze Tenebrie na tebe hledí ale na její mlžné tváři je těžké rozeznat emoce. Jediné, co vidíš, je právě tato tvář a i ta se vytrácí. Její hlas je stále slyšet, ale nedá se říct, že by byl jakkoliv hlasitý. ,,Nevím. Bylo to strašné. Nemám vlastní smysly. Vnímám jen skrz tebe a to ještě stěží a jen když jsi na blízku... připadala jsem si jako slepá. Ne, hůř, připadala jsem si jako jen stěží nevidomá, schopná poznat nebezpečí ale neschopná ho identifikovat." A poté mluví tichým, jednoduchým hlasem. Vypráví ti o tom, co viděla a co se ti stalo, z perspektivy ducha v amuletu, který vidí svět jen jako energii skrz tebe. Mluví o tobě. Jak jsi dopadla na zem uprostřed temné nicoty nehybné energie, jen v dálce obrovská koule požáru.. a za hranicí inertní energie jako tmavý kouř převaloval se temný vliv lesů, jemný svou všudypřítomností. Měla o tebe strach. Světlo uvnitř tebe bylo... zvláštní. Nebyla jsi to tak docela ty, tvá životní energie smíšená s vířícím ohněm... a k tomu ta prázdná ruka, bez života a bez energie, naplněná čímsi nerozeznatelným, cizím. Sledovala, jak tvé světlo vadne v do bezvědomí a jak s tvým vědomím odchází i její vidění. Pokoušela se ti dát všechnu energii co měla, ale nestačilo to. Stále však cítila energii kolem sebe, ale nebyla schopná jí přiřadit, ne bez tvé vlastní vůle. Ležela jsi tam prý dlouho, nejméně do doby, než domek dohořel, neboť si Tenebrie pamatuje, jak se energie posledních jisker vytratila, zmizela do víru uvolněné síly z požáru. A viděla, jak vesnice, dříve neviditelně protkaná vlivem Rätselhaft a otce Herberta stojí prázdná a ničím neovlivněná, uprostřed temné mlhy hvozdu. Opatrně, nesměle začala temnota, kterou je tento kraj prosycený, prozkoumávat zem, která jí byla před dávnou dobou vlastní. Jak se dotýkala slabé energie jednotlivých lidí bez ochrany, jejich světla začala pohasínat a jiná, nerozeznatelná světla, začala vycházet z lesů a životy vesničanů zhasínat. Jednoho po druhém. Viděla někoho odcházet, prchat z vesnice. Snad zemřeli v lesích, snad ještě žijí, ale tou dobou už Tenebrie stěží zvládala vnímat své okolí. Umírala, spolu s tebou. Ale probudilo jí něco temnějšího než les. Podivný, úlisný, slizký hlas, vliv, který znala, neboť ho tišila, aby k tobě mohla promluvit. A ten se blížil. Stahoval se kolem tebe až Tenebrie neprohlédla jeho závoj. Jen skrz štěrbinu naposledy zahlédla vyskakovat jakoby zoufalé a divoké plameny všude kolem... Přišla dlouhá chvíle temnoty, ve které jen tiše tepalo tvé srdce životem a ohněm a ve kterém se cosi ve tvé ruce vyhraňovalo proti závoji, jen tmavě šedá proti nefalšované černé. A pak, po nekonečné době, se ten zasmrádlý vliv vytratil, rychle a nečekaně. Byla jsi prý kdesi v lesích, soudě dle síly v okolí. Kolem nebylo živé duše- kolem nebylo lidské živé duše. V lese pobývalo všechno možné. A k tvému stále nehybnému bezvědomému tělu, blížil se obrovský modrý maják světla síly, kterou Tenebrie nikdy neviděla. Neznala jí a nechápala, ale vypadala daleko lépe, než vše do této chvíle, lépe i než oheň. A tak si Tenebrie dovolila upadnout do nevědomí, zcela zničená vypětím, snahou tě chránit, i kdyby nebyla schopná nic zmoct. ,,Na to abych vnímala tohle málo jsem těch pár co tu se mnou zbylo dohnala až k samotné hranici smrti. Nevím zda se vzpamatují. Byla jsem tak neuvěřitelně ráda, když jsi se dotkla amuletu a probudila mě svým životem. Ale nic jsi neříkala. Bála jsem se, že už nejsem ani dost mocná na hlas, že mě neslyšíš. V zoufalství jsem se pokusila ovlivnit tvůj sen. Zvládla jsem to jen na kratičký okamžik a vše se začalo vytrácet... ale pak jsi nějakým způsobem ty sama snu přidala sílu. Snad bys ho mohla ovládat ty sama a stvořit si snový svět." V mlze, která je tváří Tenebrie zahlédneš nejprve úsměv, který se ale promění v lítost. ,,Pomohla jsem? Šlo vůbec pomoci? Jsi v dobrých rukou?"

Olivia "Liv" Evans - 17. září 2017 09:37

Tvář v mlze Poslouchám Tenebriino vyprávění a je pro mě hotovou skládačkou. Dávám si dohromady její pocity z toho všeho, s informacemi, které sama mám. A dotvářím tak obraz toho, co se pravděpodobně stalo. I přesto mám ale stále v příběhu mezery. Bylo mi jasné, že se smrtí Otce i čarodějnice budou obyvatelé vesnice vydáni lesu na milost. A les si pro ně přišel. Jen o něco rychleji, než jsem sama předpokládala. Raději nechci vědět, co je pozabíjelo. Mě zajímá jen jediný. Ten úlisný a slizký. Přišel si pro mě, když jsem se nemohla bránit. Byl to on, kdo mě odnesl z vesnice? Ale proč mě pak nechal ležet v lese? Nerozumím tomu. Nepochybuji o tom, že to byl nemocný muž. Ale on mě nechce mrtvou. Chce se mi plnit přání. Chce se díky mě udělat silným. Chce se ze mě sytit, dokud budu mít dost sil. A pak teprve by mě nechal zemřít. Tak proč mě tam nechal ležet. Byl to snad doktor, kdo ho dokázal zahnat? Ta myšlenka mě uklidní a znepokojí zároveň. Myslela jsem si, že je to jen člověk, vzdělaný ale jen člověk. Ale podle Tenebrie má kolem sebe silnou modrou auru. To by vysvětlovalo, proč nemá obavy pohybovat se po lese. Jestli mu šel z cesty nemocný muž, tak se před ním určitě klidí i všechno ostatní. Mohla bych tak s ním být v bezpečí. Alespoň především, co je tam venku. Co je zač on sám, co by mi mohl udělat. To je otázka. Tenebrie domluví a kdyby nebyla jen hlasem v amuletu, tak bych jí nejraději obejmula. Pak si uvědomím, že je to můj sen. Má pravdu. Moje tělo je teď slabé a neschopné, ale tenhle sen je můj a já ho můžu ovládnout. Rozhlédnu se kolem sebe a kam dopadne můj zrak, tam mlha začíná řídnout. Opravdu už nejsme v malém pokojíku. Ale nejsme ani v kostele. Nejsme nikde. Bílé světlo proniká mlhou a odhaluje hladké dlaždice, které se táhnou tak daleko, kam jen moje oko dohlédne a pak se opět ztrácejí v mlze. Ta se kolem mě zcela rozplynula a utvořila jakýsi kruh, stěnu, za kterou už neprohlédnu. Ale to já ani nepotřebuju. Všechno co chci, mám přímo před sebou. Tenebrie! Přesně taková, jak si jí pamatuji, z našeho prvního setkání. Zaváhám jen na okamžik a pak k dívce přistoupím a obejmu jí. "Děkuju ti." Zašeptám do jejích vlasů. "Nebýt tebe a těch ostatních, tak bych už dávno zemřela." Na její otázky ale odpovědět nedokážu. Jsem v dobrých rukou? To bych si také přála vědět. Pomalu se od dívky odtáhnu. Věřím téhle mrtvé ženě uvězněné v amuletu víc, než komukoliv živému, kdo chodí po zemi. Zhluboka se nadechnu. To mám opravdu s lidmi tak špatné zkušenosti? Zaženu tyhle myšlenky a soustředím se na to důležité. "Tenebrie, asi spolu teď nějakou dobu budeme moci komunikovat jen v mých snech. Nevím, jak dlouho bude trvat, než se uzdravím. Nemusíš se ale bát, už tě nedám z ruky." Slíbím jí s lehkým úsměvem. Někde na pokraji mého vědění cítím...něco rušivého. Rozptyluje mě to. Celý sen jako kdyby se chvěl. Očekávám, že se každou chvíli probudím.

Chaos - 17. září 2017 21:23

Za svitu měsíce... Tenebrie na tebe hledí vděčnýma očima, když nabývá tělo, zdobená a barevná, taková jaká chtěla v tvém snu být, ale na co neměla dost sil. Nevíš, odkud se bere ta síla, snad je tvá energie pod tvou kontrolou spíš zde, ve snech, než ve skutečném světě. Oplatí ti objetí a vzdychne. ,,Na tebe jsem čekala! Doufala jsem, že přijde někdo jako ty, nesobecký a ochotný pomoci. Zachránila jsi mě ze života v otroctví, udělala bych pro tebe cokoliv." I když se odtáhneš, mladá žena tě stále drží za ruce a zářivě se usmívá, šťastná z podoby, která je nejblíže skutečnému tělu jak se ona může dostat. Poté, co uslyší o tvém stavu, jen povadne a přikývne. ,,Dobrá. Pokusím se proklouznout do tvého snu. Obávám se ale, že už nemám dost sil na to, abych vytvořila sen jen pro sebe. Budu muset nejspíš využít jen snu, který už se ti bude zdát... pokud to zvládneš, můžeš mě zkusit sama vyvolat do snu a pak se sejdeme zas zde, v tomhle krásném ráji klidu, cos nám vytvořila." Cítíš, že sen začíná být nějak nestabilní, opravdu. Ale chvění se nepromění v bdění. Sílí, mění se ve vibrace, které otřásají tvou myslí, jako strašlivý řev otřásá sluchem. Pohlédneš na ustaranou Tenebrii, třas dosáhne vrcholu a ty se s hlubokým nádechem probudíš. Stále jsi připoutána k posteli, ale tvá hlava je snad trochu volnější. Můžeš jí otáčet a s trochou námahy i zvednout a prohlédnout si, kde vlastně jsi... Podivně to připomíná domek staré čarodějnice Rätselhaft. Lekneš se, ale uvědomíš si, že je podobný jen tvarem a obsahem neznáma. Místnost je čistá, uspořádaná. Mnoho polic, mnoho zavřených skříněk a neprůhledných lahviček či pikslí. Celá místnost je, jak sis teď poprvé všimla, plná nepříjemně ostrého chemického zápachu, který je ti zcela cizí a není nijak laskavý k nosu. Většinu vybavení nevidíš, neboť domek je zcela tmavý. Naproti tobě, stejně jako v domku Rätselhaft jsou otevřená dvířka. Skrz ně vidíš na temnou oblohu s vykrojeným obloučkem měsíce. Do domku se také vkrádá trochu světla ohně či pochodně. Slyšíš venku zurčení potoka. A něco, co zní jako souboj. Slyšíš výkřiky bolesti a těžké kroky, ale slyšíš také podivné plácání a bublavé zvuky. Bublavých zvuků je o mnoho víc. Ležíš tam, uprostřed temnoty, s vytřeštěnýma očima. Světla je příliš málo na to abys viděla... ale tak akorát, aby ses lekala každého stínu. Jsou to vodníci? Útočí na doktora? Ale vždyť se mají bát ohně! A venku zcela jasně nějaký oheň je... Každý tvůj pohyb je bolestivý, cítíš spáleniny, které neměly čas se zahojit. Ale víš, že se musíš osvobodit. Nechceš tu ležet připoutaná, prase na porážku pro každého kolemjdoucího vodníka. Zápolíš, ale to vyúsťuje jen v další bolest. Uslyšíš výkřik a poté ticho. Spěšné plácavé kroky. Šplouchání vody. A další moment ticha. Těžký nepravidelný dupot, mířící k domku. Vrzání schůdků. Měsíc zakryje shrbená postava, která v ochablé ruce drží- Na čepeli se odrazí světlo měsíce. Jen na moment... postava zakryla trochu světla co procházela zvenčí. Vidíš jak stín opřel čepel vedle sebe. Ruce stvoření ve stínech jsou na moment mimo tvé zorné pole. Nemůžeš se ani pohnout. Cítíš se paralyzovaná postavou v temnotách. Chtěla bys vyvolat ten strašný oheň, který tě stravoval v domku čarodějnice, ale proti té tmavé siluetě se cítíš zcela bezmocná. Ruce se zvednou, složené u sebe, snad v nějaké pohanské gesto... Rozžehnutá sirka ozáří kulatou tvář doktorovu. Je unavený. Jeho oblečení je potrhané. Na jeho dlaně ve světle zápalky spatříš něco, co musí být kusancem znetvořené huby. Zapálí svíčku. Jak jednoduchá věc, zápalky, oheň v kapse. Dvůr tvého otce stále používal křesadla, zápalky byly moc drahé, vzácné a nespolehlivé. Jsi zhypnotizovaná poskakujícím plamenem svíčičky. Laskavé žluté světlo zahání stíny. Odhaluje ale také i doktora. Je shrbený, protože má pokrčenou nohu, nejspíš raněnou. Čepelí, kterou odložil, je krátký meč, jehož ostří je pokryté zelenohnědým slizem. Pomalu, opatrně k tobě dojde. Usmívá se na tebe. ,,Vidím, že jsi vzhůru. Omlouvám se, jestli jsi vylekaná. Měli jsme menší návštěvu. Lesy jsou ještě nebezpečnější, než si pamatuji. Všechno je v pořádku, nemusíš se bát. Nezachránil jsem tě jen proto, abys tady umřela rukou nějaké potvory. Bohužel musíš zůstat připoutaná, pohyb by mohl zničit vše, čím jsem tě ošetřil a porušit čerstvé strupy. I výměna obvazů a balzámů je neuvěřitelně obtížná záležitost a vždycky jsem se ujistil abys na ní.. nevnímala. Myslím, že teď je tak akorát chvíle na něco podobně uklidňujícího, na dobrý spánek, co?" Natáhne se na poličku a vytáhne lahvičku jakési olejovité tekutiny a lžičku. Zdálo se ti to, nebo za ním v temnotě někdo stojí? ,,Neboj se, je to zcela neškodná tinktura na uklidnění mysli," promluví zvesela doktor. Nakloní se zpátky k tobě, přistaví svíčku blíž a nabere lžičku plnou té tekutiny. A jak jeho tělo zakryje světlo svíčky, zahledíš se přes jeho rameno do tmy. Vidíš dva fialové body, hned za jeho zády. Slabě září, jen málo... jako oči. Zelené cáry jakoby se plazily z koutů domku k očím. Je to temná čarodějčina silueta, co plíží se ve stínech? Blíží se to k doktorovi...

Olivia "Liv" Evans - 17. září 2017 21:46

Za svitu měsíce... Chtěla bych se v tomhle klidném snu ztratit. Tenebrie by mi jako společnost úplně stačila. Chtěla bych se přestat bát, a tady strach necítím. Tady mám všechno pod kontrolou. Tedy skoro všechno. Nechci se probudit ale jsem vytržená, ani nevím čím. Najednou si uvědomím, že má přítelkyně je pryč a já hledím na temný strop nad svou hlavou. Do nosu mě udeří ostrý, nepříjemný zápach. Pak ale k mým uším dolehne boj zvenčí. Tyhle zvuky bych poznala kdekoliv. Po zádech mi přeběhne mráz a na okamžik jsem opět tam v lese u potoka. Na začátku toho všeho, kdy jsem ještě netušila, jaké nástrahy může les skrývat. Ale vždyť venku hoří oheň! Unghelt tvrdil, že tyhle potvory se na světlo nikdy neodváží, proto nikdo netuší, jak doopravdy vypadají. Musím se osvobodit. Musím mu pomoci, protože pokud tu zůstanu ležet a oni ho zabijí, tak si pro mě přijdou. Zabijí mě a já nebudu schopna se bránit. Napínám svaly ale pouta pevně drží a jediné co, tak si způsobuji víc a víc bolesti. Pak nastane ticho. Ležím ve tmě, mělce dýchám a cítím, jak se mi strach zadírá pod kůži. Kroky se přiblíží a já spatřím siluetu. Mám pocit, že se mi na několik tepů zastavilo srdce. Vidím, jak se světlo odráží od ostří nože. Copak jsem to všechno přežila jen proto, aby mě tu pak někdo vykuchal? Svázanou a neschopnou se bránit. Ozve se tiché škrtnutí a místnost zaplaví teplé světlo. Je to jen jedna jediná svíčka ale pro mě plane v té tmě jako věčný oheň. Pocítím obrovskou úlevu. Je to doktor. Je zraněný, ale živý. Očividně si na něj nějaký vodník jen tak něco nedovolí. Dost možná se mi tahle úleva odrazí i ve tváři. Skutečně ho vidím ráda. Po tomhle zážitku se mi rozhodně spát nechce i když mi spánek pravděpodobně dost pomohl. Bolest v hrdle se utišila. Alespoň už pro mě každý nádech není utrpením. Jsem připravená vzít si ale cokoliv co mi dá, protože on se mě skutečně snaží dostat zpátky na nohy. A já nejsem nevděčná. Doktor se skloní a já za jeho zády spatřím ty dva fialové body. Srdce mi začne okamžitě divoce bít. Hlasitě vykřiknu. Ale to co mi vyjde z úst není lidské, je to spíš zvířecí skřek plný strachu a hrůzy. Zároveň s tím cítím, jak se ve mě zvedá vlna energie a svíčka, která do té chvíle jen slabě zářila, najednou jasně vzplane a ozáří celý prostor domku.

Chaos - 18. září 2017 21:18

Ranní svite, zažeň noční můry... Tvůj jekot prořízne mrtvé ticho. Záře svíčky promění se v obrovský plamen, který rozzáří celý domek. Jenže temná silueta tam pořád je. Černá. Bez jediného rysu. Silueta čarodějnice, ale ne tak jak jsi jí znala. Tahle je vzpřímená, vysoká, děsivě vznešená. Hlava jemně nakloněná, fialové oči tě pozorují. Jen temný obrys, a kolik může vypovídat. Stojí tam, uprostřed jasné záře světla a nezajímá se o nic než o tebe. Nemizí. Temnota, kterou světlo nedokáže porazit... Doktor sebou trhne, když začneš křičet o pomoc. Popálí ho zuřící plameny rychle mizící svíčičky. Všimne si tvého zafixovaného pohledu a prudce se otočí. Jenže v té chvíli už tam nic není. Nemrkla jsi. Neodvrátila si oči. Silueta zmizela. Bez jediného náznaku, bez kouře a bez světel, pryč. Jako by někdo jen sfoukl svíci. Jako by nikdy ani neexistovala. Doktor se nervózně otočí zpátky. ,,Už- už z toho máme trochu pocuchané nervy, co? No, to nevadí, dobrou noc! Budu držet hlídku!" pokusí se zvesela a pak ti do tvé vyděšené ztuhlé tváře vrazí lžičku olejovité tekutiny. Jakmile ti promázne krk a usadí se v žaludku, začne ti mysl zahalovat neskutečná únava a tvé myšlenky jako by byly v tom oleji utopeny. Usínáš bezesně, ať už chceš nebo ne. Když se probudíš, odpolední světlo vrhá paprsky do domku. Chvíli jsi dezorientovaná, jenže pak se tvá mysl uchytí posledního- Hledíš na to samé místo. Ani ses nehnula. Přesně tam byly ty chladné fialové oči, ten nepřítomný pohled, pro který nejsi nic než věc. Nakloněná hlava, jako by zvědavá na tvou další reakci... Do očí ti vyrazí slzy a začneš nekontrolovatelně vzlykat a zajíkat se. Nemůžeš se hýbat, nemůžeš odvrátit oči, jsi spoutaná! Pořád spoutaná! Dáš se do zděšeného jekotu... Do domku vrazí doktor a přiskočí k tobě. Opět se poněkud nepřítomně pousměje a vpáčí ti mezi rty lžičku se spacím olejem, který tě odešle zpět do říše spánku a zapomnění. V tak hlubokém a umělém spánku nemůžeš doufat ve sny... Tvé další probuzení je příjemnější. Očividně s tebou bylo manipulováno, po stránce mysli i po stránce polohy těla. Skrz otevřené dveře svítí ranní slunko a oslňuje tě svými laskavými paprsky. Zvláštní. Nezdá se, že bys vyhlíželo do temnoty lesa... spíš do volného prostranství. Hlavu máš podloženu měkkým polštářem a nejsi připoutána. Stále cítíš obvazy téměř po celém těle, obzvlášť celá tvá pravá ruka je pečlivě zafáčovaná. Snad lépe, vypadá-li jen podobně své snové verzi... Doktor sedí po tvém boku a podřimuje. Na klíně má očištěný meč, který jsi viděla už nejspíš předminulé noci. Ošetřil se a u židle má opřenou dřevěnou hůl. Noha nejspíš ještě zcela v pořádku není. Tvé vlastní myšlení je až podivně klidné, nejspíš vlivem nějakého jeho dryáčnického přípravku. Co tě ale trochu znejistí, je to, že nejsi oblečená do spálených cárů svého oblečení a už jsi pěkně dlouho nebyla. Ba dokonce, nejsi oblečená do ničeho dalšího než bílých obvazů a ty nezakrývají všechna ta důležitá místa... a i kdyby, jsou těsně uvázány a moc by toho neukryly. Jediné co tě schovává, je tenká přikrývka, kterou jsi překrytá. No snad to smysl dává. Musel tě ošetřit. Vymýt rány. Když si ho konečně pořádně prohlédneš, neznejistěná vypjatostí situace nebo své vlastní mysli, je to muž ve svých čtyřicátých letech života, postavy spíše svalnaté než tlusté ale i tak vcelku drobné. Podivný brouk. Na skříňce vedle něj jsou odloženy malé zlaté brejličky. Potom co jsi zažila ve svém dětství, co jsi dělala abys přežila, se nedá říct, že by ti byla představa čtyřicátníka osahávajícího celé tvé tělo zcela neznámá, ale rozhodně to není představa nijak příjemná. Nikdy nebyla.

Olivia "Liv" Evans - 18. září 2017 21:42

Stín minulosti Světlo sice jasně vzplane, ale ona nezmizí. Stále tam stojí, temná a děsivá. Já jsem tě nezabila. Není to moje vina! Chce se mi křičet ale hrdlo mám stažené strachem. Bude mě snad čarodějnice pronásledovat stejně jako nemocný muž? Než se však doktor otočí aby zjistil příčinu mého děsu, je pryč. Ale já vím, co jsem viděla. Vím, že to byla ona. Nemám ale příliš času nad tím uvažovat. Naštěstí. Polknu olejovitou tekutinu a skoro okamžitě pocítím jak mě ovíjejí chapadla spánku a stahují mě do tmy nevědomí. Skoro vděčně se jí odevzdám. Se stejným děsem, se kterým jsem usnula, se ale také probouzím. Čarodějnice! Cítím jak mnou cloumá panika. Tváře mám vlhké slzami a škubám sebou v poutech. Zcela slepá k bolesti, kterou si tím způsobuji. Opět je tu ale doktor. V jeho tváři nevidím překvapení z mojí reakce. Jen dostanu další lžičku uspávadla a ztratím vědomí. Znovu procitám. Tentokrát se mě ale nezmocní děs. Moje hlava je podivně lehká a stejně tak tělo. Bolest vystřídalo nepříjemné svědění a šimrání po celém těle a hrdlo už necítím skoro vůbec. Hledím otevřenými dveřmi ven a ranní slunce způsobuje, že se, po hodně dlouhé době, cítím dobře. Zavrtím se a teprve teď si uvědomím svoji nahotu. Není mi ani trochu příjemná myšlenka, že mě tenhle, zatím zcela neznámý muž, viděl nahou. Ale je logické, že mi nenechal mé propálené, špinavé a potrhané šaty. Musel mě ošetřit a podle toho, kolik mám na sobě obvazů, tak jsem musela být opravdu ošklivě zřízená. Jsem ráda, že moje pravá ruka je obvazy pokrytá úplně celá. Necítím jí a vlastně vůbec netoužím po tom, jí vidět. Můj pohled se stočí na dřímajícího doktora. Zvláštní člověk. Ale dlužím mu za záchranu života. Kdyby mě tam v lese nenašel, tak mě něco zabije dřív, než bych vůbec přišla k sobě. Velmi pomalu a opatrně se posadím, nohy spustím z lůžka dolů a zdravou rukou si k hrudi přitisknu tenkou pokrývku. Můj pohyb doktora neprobudí. Vstanu a velmi pomalu vyrazím ke dveřím. Každý pohyb je pro mě utrpením. Svaly mě neposlouchají a já musím být velmi opatrná, abych sebou nesekla na zem. Měla jsi zůstat ležet. Měla. Ale já bytostně potřebuji cítit dotek slunce na vlastní kůži, Dopotácím se k otevřeným dveřím a musím přivřít oči, protože světlo venku mě v první chvíli zcela oslepí. Kde to jsem?

Chaos - 19. září 2017 21:39

Jemné pohlazení slunce Zvedáš se, zabalená do pokrývky jako do nějakého pláště či šálu. Při prvním kroku se ti málem noha podlomí. Cítíš se slabá, jako by ani tvé kosti nezvládly unést tvou váhu. Připadáš si křehká, křehoučká jako úlomek skla. Snad jsi opravdu měla zůstat ležet, ale... Opatrně kulháš směrem ke dveřím. Teprve v půli cesty si uvědomíš že přikrývku držíš pravou, zatímco levou si pomáháš a podpíráš se o okolní nábytek. Na moment přikrývka spočívá jen na tvých ramenou a ty zmateně hledíš na zafáčovanou ruku. Měla by být mrtvá, zničená, bez kapky krve. Tvrdá cena za nerozumný risk. Jenže není. Fascinovaně si jí prohlížíš. Pod tlustou vrstvou obvazů vypadá téměř normálně... Aniž bys s ní ty vědomě hnula, před tvýma očima se sevře s nebývalou silou a uvolní sama od sebe. Po zádech ti přeběhne mráz. Je to vůbec ještě tvoje ruka? Ale cosi v těle ti brání být skutečně vystrašená. Cítíš jen podivnou morbidní zvědavost. Na moment chceš rozmotat obvazy ale pak zatřeseš hlavou a opět chytíš přikrývku. Jen co ale dojdeš, bosa a pod pokrývkou víceméně nahá, ke dveřím, opět jí pustíš. Cítíš touhu po tom překrásném oslňujícím a oslepujícím slunci... Záře ti přijde skoro neskutečná. Něco tak krásného, uklidňujícího, to snad může být jen ve snech, ale i tak, právě na to hledíš a cítíš se zcela vzhůru. Chvíli stojíš ve dveřích, pokrývka odhaluje tvé poničené tělo, a vstřebáváš krásné teplo slunce. Cítíš laskání světla babího léta jak ti přejíždí po bledé kůži. Jak dlouho jsi vůbec ležela v té posteli? Jak dlouho jsi ležela v chlévě ve vesnici? Kolik času už mohlo uběhnout? Ale nemáš pocit, že by na tom záleželo. Jen si užíváš tu boží laskavost, to velké zářící slunce a ten jemný čerstvý vítr. A tvé oči se přizpůsobují světlu. Rozhlédneš se. Nejste u řeky. Nejste v lese. Jste uprostřed nějaké louky, poblíž staré cesty, lemované vysokou nažloutlou trávou. Skrz ní pak probíhají vlnky od vánku, který se prohání po volném prostranství, volný z úzkosti lesa. Nedaleko se pase osamocený kůň s obvazem na boku. Téměř hned u schůdků pojízdného domku, v jehož dveřích opravdu stojíš, je malé ohniště a na veselém ohníčku se vaří jednoduchá polévka. Nejspíš z nějakého králíka či zajíce, s divokým kořením. Její vůně ti téměř zamotá hlavu. Není to ani tak nějaká její výjimečnost, je to spíš strašný hlad, který ti svírá útroby. Ale než vykročíš dál, pohlédneš také na obzor. Po tvé pravici se tyčí dva nebo tři vršky jakýchsi skalnatých hor. V osamělém údolí mezi nimi se klikatí čára cesty a zpoza hor stoupá něco, co musí být náznakem kouře... civilizace... pokud si tedy ten kouř nepředstavuješ. Ale po tvé levici táhne se dlouhá černá linka temného lesa. Snad i bohové mají smysl pro drama, neboť nad lesem se převalují bouřková mračna, černá a zlověstná. Ale to už je snad za tebou- Ne tak docela. Jak se zdá, temný hvozd se táhne po celém obzoru, všude kolem tebe. Snad nejsou hory dalším podivným ostrůvkem uprostřed nekončící temnoty...

Olivia "Liv" Evans - 19. září 2017 21:59

Jemné pohlazení slunce Několik okamžiků hledím na scou zafačovanou ruku a pociťuji děs, hrůzu a fascinaci zároveň. Tohle jsem nebyla já. Je to, jako kdyby si moje paže žila vlastním životem. Já ji neovládám. Ale kdo potom? Rozhodnu se schovat si tyhle otázky pro doktora a vyjdu ven. Slunce na tváři a lehký vánek. Zhluboka se nadechnu vzduchu, který ani trochu nevoní lesem a srdce mi radostně poskočí. Tráva je žlutá blížícím se podzimem, ale ten pohled je stejně překrásný. Stále sice vidím na obzoru temný pruh lesa, ale přijde mi dostatečně vzdálený na to, aby mě neděsil. Velmi pomalu a opatrně sestoupím těch několik málo schůdků a na ten poslední se posadím. I tahle cesta od lůžka ven mě dokázala vyčerpat. Rozhlížím se kolem a zadoufám, že jsem si to jen nepředstavovala. A že skutečně tam někde v dálce je civilizace. Vesnice, možná dokonce město. Nějaké, kde lidé nejsou zfanatizovaní a poslouchají vlastní rozum. Stejně jako přibližující se bouře halí obzor. Tak i mojí mysl zahalí mračno chmur. Ať nad tím uvažuji jakkoliv, jsem zodpovědná za to, co se stalo ve vesnici. A přesto jsem já, jako jediná unikla smrti. Nevím, jestli je to požehnání, nebo prokletí. Sice jsem osobně nevrazila nůž do srdce ani Otci Herbertovi ani čarodějnici. Ale nebýt mě, byli by pravděpodobně stále ještě na živu. Sice by se navzájem tiše nenáviděli ale žili by. A stejně tak i ostatní obyvatelé vesnice. Možná jsem nikomu nechtěla ublížit, ale zodpovědná jsem za to, co se stalo stejně. Opět si vzpomenu na fialové oči, které na mě hleděly ze tmy. Má to snad být připomínka toho, co se stalo? Bude mě trápit a pronásledovat, protože jsem neudělala to, co si přála? Přála bych si aby byla skutečně mrtvá ale na rozdíl od Otce, její tělo jsem neviděla. Najednou je mi, i přes zářící slunce nad hlavou, chladno. Zabalím se těsněji do pokrývky a rozhlédnu se kolem sebe. Skoro jako kdybych očekávala, že mě ty vychytralé oči budou sledovat z nejbližšího křoví. Ta nejistota, že netuším, co se s čarodějnicí stalo, mě ničí. Pokusím se myslet na něco jiného. Natáhnu ruku a opatrně zamíchám polévku v kotlíku. Voní úžasně a já mám hrozný hlad. Nechci si ale vzít dokud mi doktor sám nenabídne. Ohlédnu se na něj do domku v naději, že se třeba už probudil.

Chaos - 20. září 2017 21:23

Doktorské nařízení Posedáváš na schůdku domku a vychutnáváš si svět, i když mysl ti halí chmury. Vůně polévky tě doslova týrá, voní překrásně a z tvého žaludku se ozývá hlasitý protest a žádost. Skoro jako na zavolanou uslyšíš z domku zívnutí a zamlaskání. Poté je chvilka ticha, doktor vykřikne a uslyšíš jak k zemi padá převrácená stolička, na které seděl. Spěšné kroky a hluboké oddechnutí, když tě uvidí sedět na schůdcích. ,,Teda slečno, tohlecto mi nedělejte. Málem jsem z vás měl smrt. Vy dovedete člověka pořádně vystrašit. Nejdřív zjev, který na pokraji smrti potácí se lesem, pak ten smrtelný výkřik v noci a teď mi zmizíte před očima." Vzdechne a s heknutím se usadí vedle tebe. Jak se zdá, nijak nedbá na to, že jsi nahá pod přikrývkou. Koneckonců, při ošetřování tvého zničeného těla měl víc než dost času vynadívat se na co chtěl. Byla jsi zcela mimo sebe. ,,Když jste tak čile vyskočila z postele, jak se cítíte? Už byste měla být schopná mluvit, šeptem rozhodně. Řeknu vám, jste pořád bledá jako smrtka sama," zavtipkuje ale tobě budí jen nepříjemné vzpomínky. Snad uslyšel kručení tvého žaludku, zvedá se a z jedné ze skříněk vytahuje dvě misky, dvě lžíce a naběračku. Dojde k polévce a nalije do obou misek omamně vonící vývar. Není nijak hustý, spíš jen chutnavá voda, ale i to zní neuvěřitelně lákavě. ,,Dejte si, ale opatrně. Udržoval jsem vás hydratovanou i mimo vaše vědomí, ale i tak, žaludek bude potřebovat chvíli aby si zas zvykl na jídlo. Nebylo by dobré, abyste se dále oslabovala zvracením. Raději bych vás viděl v posteli, jste ještě stále velice zesláblá, ale nemůžu té vaší pobledlé kůži odpírat sluneční světlo." Nechá tě dát si jednu nebo dvě váhavé lžíce polévky. I tak málo jako by téměř zapláclo celý tvůj žaludek. Doktor na tebe zvědavě hledí, ale po tvém děsivém jekotu se zdá zdrženlivější se svými otázkami. ,,Povězte, slečno, jak se jmenujete?"

Olivia "Liv" Evans - 20. září 2017 21:40

Doktorské nařízení Zvuky za mými zády mi napoví, že doktor přišel k sobě. Když se ozve výkřik a padající nábytek, dokonce mi to na tváři vykouzlí lehce poťouchlý výraz. Ohlédnu se na doktora a omluvně se usměju. "Nechtěla jsem Vás vyděsit. Jen jsem chtěla ven na sluníčko." Není to úplně šepot, ale hlas mám nakřáplý a moc jako můj vlastní hlas nezní. Přesto mě potěší, že můžu mluvit aniž bych cítila tu příšernou řezavou bolest v krku. Doktor se usadí vedle mě. Moc dobře si uvědomuji, že moje nahé tělo pro něj není žádnou neznámou krajinou, přesto pro mě takováhle jeho blízkost není dvakrát pohodlná. Dlužím mu ale za svůj život a tak se ovládnu a nepokusím se od něj odsunout. V další chvíli mi však nabídne polévku a já bych mu asi odpustila i vraždu. Hladově si misku přitáhnu, je pro mě dost těžké odolat vábení vůně a nenalít si do krku celý obsah misky. Mám pocit, že jsem snad nikdy v životě nic lepšího nejedla. Překvapí mě, jak rychle jsem zasycená. Musím mít hrozně stažený žaludek. "Jsem Thyrra." Představím se mu a trochu se zastydím, že jsem to neudělala dřív. Zvednu k němu vážný pohled. "Děkuju, že jste se o mě postaral a nenechal mě v tom lese umřít." Už mi naznačil, že to neudělal jen z dobroty srdce a očekává, že mu svůj dluh u něj splatím. Přesto jsem mu ale nesmírně vděčná. Jistě se mnou měl spoustu práce. Musela jsem být polomrtvá a on věděl, že se mnou bude práci mít a bude ho to stát hodně sil, udržet mě naživu. Přesto do toho šel. A jen díky jeho snaze tu teď můžu sedět, užívat si sluneční paprsky a srkat polévku. "Nechápu ale, jak jste dokázal lesem projít. Já si myslela, že je to nemožné, že je příliš nebezpečný." V mých očích se zračí něco dost podobného obdivu. Brzdi holka. Tenebrie mluvila o modré auře. On nemusí být vůbec tím, čím se zdá.

Chaos - 21. září 2017 21:14

Doktor filosof Mluva ti dělá problémy a protože tě tvé hlasivky stále bolejí, uchýlíš se k nenáročnému šeptání téměř nevědomky. Doktor na tvá slova jen přikyvuje a očividně si také užívá laskavého slunečního svitu. Když mu poděkuješ, zazubí se. ,,Ano, nemáte zač slečno, ale nezapomeňte, život je zatraceně cenná věcička a jen co se budete cítít dost silná, začnete si svou péči odpracovávat!" Skutečně, nic není zadarmo. Ale tento doktor jak se zdá, alespoň stanoví cenu předem a nehraje si na žádné hlouposti. Když svedeš řeč na les, jen se shovívavě usměje. ,,Slečno, lidé toho napovídají a o tom našem lese koluje spousta nepěkných pověr. Víte, on ten les je strašný jen pro ty, co mu nerozumí. Já ho znám, i když přiznám, že vodníci v potoce mě překvapili!" dodá se smíchem a poklepe rukou na svou nohu, kterou opatrně drží narovnanou před sebou. ,,Víte, nějaký ten pátek jsem v tom koutě lesů nebyl a trochu mi ty mé znalosti zarezly. Ale nevěřila byste, co všechno se dá s pomocí toho lesa vyléčit. Byliny, které tam rostou, jsou téměř zázračné." Chvíli na tebe hledí a pak pokračuje, vážněji a méně žoviálně. ,,Les dovede zničit a sebrat cokoliv se mu zamane. Jenže občas, co ničí dovede také léčit. A naopak," dodá zlověstně. Snad tě ovál studený závan větru, snad se mrak přehnal přes slunce, na moment vše se zdálo temnější. ,,Víte, ten les je tak trochu jako lidské tělo. Vnikne-li do něj cizí látka, brání se a bojuje vším co má. Ale vstupte s tou správnou přípravou, udělejte ty kroky, které je třeba a omezte své vniknutí na minimum, jako při dobré chirurgické operaci, a odejdete s dobře vykonanou prací za sebou, se vším co jste chtěli." Velkému počtu slov nerozumíš a v životě jsi je neslyšela. I jeho skladba vět je ti nepřirozená, trochu jako slova otce Herberta. Téměř formule, spíš než věty. ,,Samozřejmě, existují i jiné postupy," řekne doktor skoro s odporem. ,,Místo toho, aby člověk jemně a bez narušení opatrně prohledával zapeklitá zákoutí, jsou tací, co by si do takovéto pomyslné operaci vzali řeznický sekáček a rychle by z toho udělali morbidní pitvu." Doktor se mračí a pohlédne k obzoru, k místu, odkud stoupá kouř, k místu, kde je civilizace.

Olivia "Liv" Evans - 21. září 2017 21:54

Doktor Jsem ráda, že se mnou doktor jedná na rovinu. Žádná manipulace, ani snaha mě kontrolovat. Jediné co chce, tak abych si u něj odpracovala svou léčbu. To je víc, než férové. Dlužím mu za svůj život a zatím je mi i poměrně sympatický, takže si dokážu představit s ním nějakou dobu cestovat. Pokud je tak mocný, jak se domnívá Tenebrie, tak bych se od něj třeba mohla i něco naučit. Hledím na něj a dá mi docela zabrat abych se neztratila v toku jeho slov. To jak mluví o lese se mi ale moc nezdá. Nebo si spíš nedokážu představit, že by les nemusel být tak nebezpečným, jak ho vidím já. Mě stačí pomyslet na nemocného muže, který se tam někde skrývá a skoro se mi rozklepou kolena. Lehce potřesu hlavou. "Já jsem jen ráda, že už jsem z něj pryč. A z vesnice taky. Chtěla jsem utéct už mnohem dřív, ale příliš jsem se bála." Sleduju, kam se doktor dívá. Tak jsem si ten proužek kouře nevymýšlela, skutečně tam něco je. Ta myšlenka mě potěší. "Tam cestujeme?" Kývnu hlavou k obzoru, kde tuším civilizaci. Ne že by vesnice taky nepředstavovala civilizaci, ale já toužím po živých, opravdových lidech. A ne nějakých zmanipulovaných loutkách, které se příliš obávají hněvu shůry, než aby dokázali sami myslet. Znovu mi na mysl vytane vzpomínka na čarodějnici a já opět pocítím závan chladu. Přitáhnu si tenkou pokrývku k tělu a trochu nespokojeně se zavrtím. "Neměl byste pro mě nějaké šaty?" Oděná jen do obvazů stejně nemůžu zůstat. Hádám ale, že moje šaty vzaly za své, stejně z nich asi nic moc nezbylo. Zároveň s tím si uvědomím, že opět nevím, kam se ztratil amulet s Tenebrií a nemám ani svoji dýku. Snad jsem ji neztratila.

Chaos - 22. září 2017 20:57

Kam cestujeme? Doktor pokrčí rameny. ,,Ještě z něj nejste tak úplně pryč. Táhne se daleko a pokud nechcete žít v té skutečné divočině dál na sever, budete skrz něj muset znovu projít. Naštěstí pro vás, to budete nejspíš ještě stále odpracovávat svůj dluh." Když se zeptáš na cíl vaší cesty, doktor se zamračí. ,,Jen z nutnosti," dodá nevrle s přikývnutím. Chvíli mlčí, ale když se zeptáš na šaty, povzdechne si. ,,Právě proto tam cestujeme. Z vašich šatů nezbylo moc než špinavé cáry. Umyl jsem je v potoce a nechal jsem je se zbytkem vašich věcí, ve skříňce hned vedle postele. Je zamčená, ale klíček je v zámku. Nahá budete jen těžko odpracovávat svoje dluhy. Dovedu sešít kůži jedna báseň, ale pokud nechcete oblečení jen z obvazů, bude třeba vám koupit nějaké skutečné šaty. A já sám potřebuji doplnit některé důležité sloučeniny, které nejsem na cestě s to vyrobit." Pohled, který vrhne k tomu, co musí být město v horách, je nyní už téměř nenávistný. ,,Slečno, v tom městě není nic než lakota a bída. Je plné nenávisti a hrubosti a inteligenci byste v něm nenašla. Jen smečka pohanů a zakrslíků. Jestli chcete znát můj názor, tak je to tím jejich druhem. Všichni do jednoho jsou to krysy." Znovu vzdychne a podívá se po koni, který se pase opodál, s obvázaným bokem. ,,Dělám to jen z nejvyšší nutnosti. Potřebujem druhého koně. Štaflík teď už bohužel hnije na dně potoka. Nemůžu nechat Lízinu všechno odtahat samotnou, ne když je zraněná." Ve výrazu, který má doktor rezervovaný pro svojí klisnu je opatrovatelská láska k milovanému zvířeti, jemnost, kterou snad znáš z dvora, od lidí, kterým i zvířata byla bližší než prasata, se kterými byli nuceni sdílet stůl.

Olivia "Liv" Evans - 23. září 2017 10:45

Do města Hledím na něj s jistou dávkou obdivu. On se lesa skutečně nebojí. V tom případě se ho hodlám držet jako klíště, dokud hvozd nebude dostatečně daleko za mnou. Na doktorovi je vidět, jak se mu město, které na nás čeká, hnusí. Přesto máme očividně dost důvodů právě k němu zamířit. Já nehodlám chodit oděná jen v obvazech. Přivádí mě to ale na myšlenku, že sama peníze nemám a bude to jen další věc, o kterou se můj dluh doktorovi prohloubí. To mě ale v téhle chvíli zas až tolik netrápí. Je na mě hodná, vyléčil mě a zcela jasně mi dal najevo, co za to bude chtít. Nic víc vědět nepotřebuju. Zvednu misku ke rtům a dopiju zbytek polévky. Očima ale stále visím na vzdáleném proužku kouře. O co horší můžou být pohané, než byli zfanatizovaní uctívači Prima Domini? To asi nezjistím, dokud město sama nenavštívím. Doktor začne mluvit o svém koni a já si okamžitě vzpomenu na Medvěda. Chápu ho, ostatně i mě jeho ztráta mrzela, protože to byl můj jediný společník. Navíc zvířata jsou v mnoha ohledech daleko lepší společníci, než lidé. "Takže vyrazíme?" Netuším, jak daleko to ještě může do města být, ale něco mě žene kupředu. Nebo je to obráceně a já doufám, že naopak něco dokážu nechat daleko za sebou? Nebo snad někoho? Chtěla bych to, co se stalo ve vesnici hodit za hlavu. Říct si, že to nebyla moje vina. Jenže ti lidé si nezasloužili zemřít. Nebyli doopravdy zlí, jen poslouchali špatného člověka. I já se přeci nechala tak snadno zmanipulovat a čarodějnici jsem skutečně věřila. Nesmím na ní myslet. Pocítím zaškubání v mrtvé ruce. Ne! Tohohle se zbavit bude daleko obtížnější.

Chaos - 23. září 2017 21:36

Tělo proti tobě Dopiješ polévku a pocit, který ti naplní žaludek není moc dobrý. I tak, cítíš se spokojená a najedená, dost na to, abys navrhla odjezd. ,,Opatrně s tou polévkou..." řekne ti doktor a otočí se, aby došel k klisně Lízině. Ty několika kroky vyjdeš po schodech, plná energie a chuti co nejrychleji zmizet. Možná trochu moc plná. Na nejvyšším schodu se ti zamotá hlava a ty málem spadneš. Váhavě sejdeš ze schůdků a cítíš jak se v tobě bouří žaludek. Polévka se hlásí o slovo. Padneš na kolena, rány na nohou tě zabolí, strupy se napnou. Skloníš se nad okrajem cesty a vyzvracíš tu trochu polévky, kterou jsi právě snědla. Cítíš se slabá, tak odporně slabá, když tebou otřásají škubnutí tvého žaludku a hrdlo ti plní žlučovitá pachuť. Skrz nezhojené hrdlo projde kyselina a promění celá tvá ústa a krk v strašlivá ohniska bolesti. Z očí ti vyrazí slzy a ty se skulíš do prachu u cesty. ,,Varoval jsem vás," povzdychne si doktor a stojí nad tebou. Shýbne se, vezme do rukou tvoje třesoucí se tělo a donese tě zpátky do domku, na postel. Vedle postele nechá dřevěné vědro, ale ty už nemáš co bys ze sebe mohla vyzvrátit. Doktor se na moment otočí a podá ti plechový kalíšek s vodou. ,,Vypláchněte si hrdlo. Nepijte," sdělí ti stručně. Zatímco hladivě chladná voda proplachuje tvá nemohoucí ústa, doktor se otočí zády. Uslyšíš něco jako jiskření či zaskřípění a poté šumění a bublání. Otáčí se k tobě z beztvárným hrnkem z kameniny. Vznáší se z něj pára. Kolem se šíří jemná vůně máty, skřížená s dalšími bylinami. Už jen ta vůně ti vrací stabilitu. Hrnek ti podá do rukou. Je horký... jenže tvá pravá ruka to vůbec necítí. Obvazy? Nevadí. ,,Pomalu srkejte. Co nejpomaleji. Mělo by vám to udělat dobře. Moc se nehýbejte. Bál jsem se, že na tělo vycpané chemikáliemi bude ta polévka trochu silná káva. Můžeme to zkusit později. Lízina vypadá schopná nás chvíli táhnout. Půjdu jí zapřáhnout. Odpočiňte si. A kdyby jste měla jakékoliv potíže, zavolejte." Po asi deseti minutách srkání vynikajícího čaje, který se vzal odnikud, se celý domek otřese a vydá na cestu po hrbolaté cestě. Téměř hodinu opatrně dopíjíš vychladlý čaj. Cítíš se daleko lépe, téměř zázračně. Dveře jsou zavřené. Zvenku slyšíš klapot koňských kopyt a tlumené pohvizdování. Vedle tvého lůžka je skutečně skříňka s klíčkem. Všeobecně už se cítíš dost silná na to, abys provedla menší inspekci interiéru domku...

Olivia "Liv" Evans - 24. září 2017 10:21

Do města Cítím se silná, ale ten pocit mi dlouho nevydrží. Žaludek se začne bouřit a já spadnu na všechny čtyři, pod rukama cítím suchou trávu a celé tělo se stáhne v bolestivé křeči, když vyzvrátím tu trochu jídla, kterou v sobě mám. Moje hrdlo opět zachvátí strašlivá bolest, do očí mi vhrknou slzy a já se zhroutím do prachu cesty. Chce se mi umřít. Měla jsem doktora poslouchat. Ale já se opravdu cítila dobře a ta polévka voněla a chutnala tak krásně. Teď ale lituji. Slyším doktorův klidný hlas, jako kdyby věděl, že se tohle stane. Vlastně, to asi skutečně věděl. Cítím, jak mě zvedá ze země a nese do domku. Koutkem oka sleduji, co dělá. Nevím, kde se ten čaj vzal ale už jen jeho vůně mě uklidní. Opatrně usrknu horkou tekutinu v očekávání další bolesti. Ale stane se pravý opak. Horký nápoj, který by mi měl hrdlo trhat na kusy působí přesně obráceně, a bolavým krkem se mi rozlije úlevný pocit. Zhluboka se nadechnu a pevněji oběma rukama obejmu hrnek. "Děkuju." Zašeptám sotva slyšitelně. Doktor mě nechá samotnou a já se pohodlněji uvelebím na lůžku. Po nějaké chvíli cítím, jak se dal vůz do pohybu po nerovné cestě. Opřu se zády o stěnu abych získala nějakou oporu a pomaličku upíjím čaj. S každým douškem se cítím o něco lépe. Konečně, když je hrnek prázdný a já ho odložím, úlevně vydechnu. Chvilku si užívám kolébání ale pak se natáhnu a odemknu skříňku, o které mluvil doktor. Potěší mě, když tam skutečně najdu svoje věci. Tedy, vlastně jen dýku a amulet. Víc věcí opravdu nemám, ale i tyhle dvě mě potěší. Dýka mi dodává pocit bezpečí a amulet s uvězněnou dívkou je důvodem, proč vypadám tak, jak vypadám. Vezmu ho a zavěsím si ho kolem krku, tak, abych ho měla přímo na kůži. Nic neslyším, ale i ten pocit mi stačí. Dýku nechám, kde je. Stejně jí nemám kam schovat. Schoulím se na lůžku a zavřu oči.

Chaos - 24. září 2017 22:09

Město? Spíš vesnice... Spíš dlouho a bez jediného snu. Tvé tělo je stále vyčerpané a potřebuje se hojit a nabírat síly, to, v čem jsi trávila větší část posledních dnů, bylo spíš bezvědomí než pořádný zdravý spánek. Nakonec jsi ale probuzena, jemně tebou třese doktor, ani neznáš jeho jméno, ale dělá ti budíček. ,,Právě jsme projeli bránou. Poslední zastávku jste zcela prospala. Nechtěl jsem vás budit. Chvíli tady pobudeme. A mám pro vás šaty. Znám tu kolegu alchymistu, má dceru, která má přibližně vaší velikost. Její staré šaty už nikdo nosit nebude." Na postel ti položí trochu obnošených a opotřebovaných šatů, které jsou ale daleko lepší než pobíhat po městě nahá. ,,Půjdu ještě něco zařídit. Držte se u vozu. Umíte severním dialektem? Většina lidí tady nemluví naší řečí. Les je taková kulturní propast. Navíc tady žijí víceméně jen přistěhovalci dále ze severu. Pokuste se nedělat žádný rozruch..." Domluví a zmizí. Pomalu a opatrně se oblékneš do jednoduchých ale pohodlných šatů. Většina barev se proměnila na různé odstíny béžové a hnědé, ale i tak, je příjemné být oblečená do něčeho víc než do obvazů. Necítíš se zrovna příjemně, kvůli zraněním, ale o dost lidštěji. Když ses převlékala, uvědomila sis také, že na sobě máš zcela jistě nové obvazy než při poslední zastávce... kdyby je ale doktor vyměňoval, muselo by tě to probudit, není tomu tak? Právě nyní na to není možné najít odpověď. Rozhodneš se alespoň se porozhlédnout jak toto město vypadá. Vcelku stydlivě otevřeš dvířka k domku a vyhlédneš na město. Jsi zklamaná. Napadá tě, že snad byla ta vesnice větší město než tohle. Jak se zdá, celé ,,město" je vklíněno do soutěsky mezi dvěma vrcholy. Třetí vrchol musí být za tvými zády, kudy jste přijeli, a musí město zastiňovat. Domky, ač menší, mají podobnou architekturu jako zachovalé starodávné budovy v Übelstadtu, jak si vybavuješ, že vesnici nazývala Rätselhaft- raději na ní ani nemyslet. Alespoň, že už tě tak dlouho nedohnal žádný z tvých přízraků. Dokonce i tvá mrtvá ruka se zdá být v klidu. Je to víceméně jediná ulice. Víc by se do soutěsky ani nevešlo. Domky se těsnají u příkrých skal, obrovské balvany jen kousek od budov. Jak je možné, že kamenné laviny toto město nepohřbí? Navíc si všimneš vcelku velkého množství šachet na úbočích. Tohle nemůže být moc bezpečné místo... A obyvatelé tohoto města jsou ještě podivnější. Jsou malí. Zakrslí. Ohyzdní. Jejich tváře jsou pokryté jizvami a boulemi. Mnohé z nich mají na sobě divné vyrážky a jizvy po neštovicích a horších nemocích. A aby to nestačilo, všichni se na tebe nepřátelsky mračí. Trpaslíci. Mnoho toho o tomto podivném tajnůstkářském národu nevíš. V životě si žádného neviděla a nevíš o nikom, kdo by je sám viděl, ne přes nějakého neznámého příbuzného. Jsou tak ohyzdní kvůli nehodám, které se jim dějí v dolech a nemocích, které tam propukají. I když někteří tvrdí, že prodávají kusy svého těla a svých tváří démonům hlubin za bohatství a zakázané vědění... Znáš je z pohádek pro děti, hamižné mužíky, kteří nenávidí a podezírají vše kolem sebe, vždycky jsou ti zlí a nejspíš taky kradou neposlušné děti. A pak také z daleko krvavějších povídaček, které ti říkali chlapy, když tě chtěli pro svou zábavu vyděsit. Kanibalové, černokněžníci, šílení doktoři... příběhy plné divých mužů a strašlivých osudů. Jsou zde i běžní lidé, ale i oni jsou nepřívětiví, vousatí a podezřívaví. A jakoby toho nebylo dost, nedaleko od dvířek domku, je zchátralá dřevěná kaple se symbolem boha Prima Domini. Zajímá se o ní jen pár lidských žen. Těch pár zakrslíků, které vidíš, se po kostele a nejspíš i víře stěží ohlédne. Jejich znetvořené tváře, které na tebe zírají zpod hlubokých kápí, ti až nepříjemně připomínají bledý obličej nemocného muže...

Olivia "Liv" Evans - 24. září 2017 22:35

Cizí město Probouzím se a cítím se dobře. Tenhle spánek byl skutečně hojivý. Trochu zmateně se dívám na doktora a na důkaz toho, že ho slyším a vnímám v podstatě jen přikývnu. Na víc se v tu chvíli nezmůžu. Sleduju jak doktor odchází a já se pomalu posadím a přitáhnu si hromádku šatů. Je příjemné mít na sobě normální oblečení. Nikdy jsem na sobě neměla šaty, které by už předemnou někdo nenosil, takže to, že jsou ošuntělé, seprané a tak trochu bez barvy, mě nijak netrápí. Hlavně, že mi sednou. Jsou to vlastně jen spodnička, košilka a svrchní šaty. Ani na boty doktor nezapomněl, i ty ale už zažily lepší časy. Obléknu se a za opasek si strčím svoji dýku. Amulet schovám za výstřih šatů. Doktor sice říkal, že tohle je město plné pohanů ale i tak bude lepší, když ho nikdo neuvidí. Nechci poutat příliš pozornosti. Když ale vyjdu z vozu, okamžitě mi dojde, že bude obtížné nepoutat pozornost. Pod pojmem "město" jsem si skutečně představovala něco jiného a je pro mě obtížné nebýt zklamaná. Jediné, co mě uklidňuje, je fakt, že tu ani doktor nechce trávit příliš mnoho času. Zavřu za sebou dveře doktorova obydlí a pomalu vyrazím ulicí na obhlídku. Lidé opravdu působí dost nerudně a z trpaslíků mám skoro strach. Možná jsem někdy nějakého zahlédla. Třeba se některý objevil na otcově panství, ale nemyslím, že bych kdy s nějakým mluvila. Jediné co o nich vím, jsou zkazky, které mi vyprávěli vojáci, nebo čeledíni na Vranohradě. Nikdy to nebylo nic hezkého. Když si je teď mám možnost prohlédnout, tak mě vlastně ani nic hezkého, co by se dalo říct, nenapadá. Procházím mezi zchátralými staveními a oči zvedám vysoko k vrcholkům soutěsky. Nikdy jsem klaustrofibií netrpěla, ale tady mě přepadá tíseň. Dost možná je to i tím, že zdejším lidem nerozumím. Doktor snad ani nemohl očekávat, že bych rozuměla severnímu dialektu.

Chaos - 25. září 2017 20:59

Cizí město, cizí lidé Lidé si tě všímají. Neprocházíš městem nepovšimnuta. A není to hezký zájem. Podezřívavost. Opovržení. Nejprostší zloba. To všem jim čiší z očí. Když procházíš kolem, lidé přestávají mluvit a ohlížejí se po tobě. Jejich jazyk je nepříjemný. Tvrdé hlásky, podivné kličky a k tomu tón, který zní, jako by v pusách chroustali kamení. Ušla jsi jen kousek, ale ulička probíhá soutěskou. Snad abys unikla před nenávistnými pohledy, rychle zahneš za roh, neboť hlavní ulička se klikatí. S rohem také ztratíš výhled na vůz. A jak vcházíš za roh, vrazí do tebe malá postava. Zvedne se k tobě ohyzdný obličej. Dlouhá široká nazelenalá jizva se táhne přes celou tvář, od oka k bradě. Zuby, které na tebe trpaslík zlověstně vycení, jsou prožrané a mnohé vyražené. Na obličeji navíc vidíš boláky, jizvy od neštovic a všemožné škrábance. Plivne na zem před tebou. ,,Fotze!" řekne, jako by ti to vrážel do tváře. Dívá se přímo na tebe. Začne pomalu mluvit svým jazykem, který nebyl by tak krutý a nepřátelský, pokud by nebyl řečen tónem, který rozeznáváš. Posměch. Urážky. Znechucení. Na některé věci člověk nemusí znát jazyk. Kolem se postaví několik dalších, podobných mužíků, kteří se pošklebují a měří si tě pohledem zpod svých kápí. Každý z nich má strašnější tvář než ten předchozí. Jeden má na obličeji obrovskou rudou zahnisanou ránu, jiný má zdeformovaný celý svůj ksicht a chechtá se nepříjemným prasečím chrochtáním, další má jednu nohu kratší a groteskně zkroucenou, musí se opírat o hůl... Co je snad ještě nepříjemnější, zastavili se i dva nebo tři lidé. Muži. Nechutní, pokrytí vousy, skvrnami a jizvami, ale v porovnání s trpaslíky tváře andělské. Škoda, že krom odporu se v jejich tvářích objevuje také tobě známá chtivost. Kdy naposledy tihle nadrženci viděli hezkou mladou dívku? A ty stojíš sama samotinká na ulici... Kruh kolem tebe se začne stahovat. Pořád mluví ve svém děsivém jazyce. Muž, který do tebe sám vrazil, si začíná prolamovat klouby a šklebí se na tebe pořád hůř. Ucítíš zaškubání v ruce. Silné zaškubání. Skoro nutkání jí pozvednout. Snad žádá o svolení?

Olivia "Liv" Evans - 26. září 2017 10:49

Cizí město, cizí lidé Nelíbí se mi tady. Nelíbí se mi, jak se na mě zdejší obyvatelé dívají. Dokázala bych jim odpustit tu podezřívavost ale jak se na mě mohou dívat s opovržením? Oni?! Všude kolem sebe vidím nechutné zjevy. Takové, jaké by z otcova dvora okamžitě vyhnali kamením a kopanci. Ale oni se dívají na mě, jako kdybych byla něco odporného. Vrazím do trpaslíka, už se chystám otevřít ústa abych se mu omluvila, ale výraz jeho tváře mě od toho odradí. Stejně by mi nerozuměl a i kdyby, bylo by mu to pravděpodobně jedno. O krok od něj ucouvnu a doufám, že půjde dál a nebude si mě už všímat. Jenže on mluví tím jejich příšerným skřípavým jazykem a pořád na mě zírá. Co je horší, zastaví se další. Pomalu mě začínají obklopovat a já cítím narůstající paniku. V prstech mrtvé ruky mi zaškube, stále je celá zakrytá obavy, což je asi dobře. Nebýt tomu tak, tak by na mě ještě divně koukali kvůli bledé tkáni. Rychle jí zdravou rukou chytím za zápěstí, jako kdybych se obávala, že se zvedne a začne trpaslíka předemnou fackovat. Tak nereálné to zase není. Trpaslíci jsou možná odporní ale z výrazů na tvářích těch několika mužů je mi skutečně na zvracení. Ještě, že nemám nic, co bych mohla vyzvrátit. Těkám očima kolem sebe a když zaznamenám ve stahujícím se kruhu malou mezírku, okamžitě vyrazím. Odstrčím jednoho z těch šeredů a rozeběhnu se ulicí dál. Cítím, že i tohle mě nesmírně vyčerpalo. Doběhnu jen za další roh, kde se zastavím se zády se přitisknu ke zdi jednoho domu. Stojím tam, srdce mi divoce buší a žaludek se houpe. Přesně takovéhle pozornosti jsem se chtěla vyhnout. Vůbec jsi neměla opouštět bezpečí doktorova povozu! Vyčtu sama sobě s notnou dávkou zlosti. Nebo jsem měla jít s ním. Neměla bych se na takovémhle místě pohybovat sama. Nevím, co všechno by tihle lidé byli schopni mi udělat, ačkoliv výrazy některých hovořily celkem jasně. Otřesu se odporem a vydám se ulicí dál. Raději bych se vrátila zpátky a počkala s Lízinou, dokud se doktor nevrátí. Jenže to bych mohla zase narazit na ty, kterým jsem právě prchla a z té představy je mi zle. To raději pokračuji ulicí dál. Mrtvou ruku stále bezděčně svírám.

Chaos - 26. září 2017 21:10

Není kam útéct... Když utíkáš, pravá ruka tebou málem trhne, jakoby se chtěla vrátit a provést těm lidem to, co měla v plánu. Trpaslíci nejsou z těch, kteří by se nechali odstrkovat. Rozhodně jsi je svým útěkem ještě víc rozdráždila. Polochromí zakrslíci ti povětšinou nestačí, pravda, ale... Zastavíš se, aby ses vzpamatovala. Dýcháš přerývaně a cítíš se unavená, jako bys běžela celý život. Nohy se pod tebou prolamují a téměř padneš na kolena. Zachytí tě ruka. A druhá ti zakryje hrdlo. Páchne odpornou kořalkou. Slyšíš kroky. Jeho kamarádi už se blíží.. Otočí tě ke zdi a dívá se na tebe chtivý a nechutný muž, divoké oči, strniště a odporné hadry. Jednou rukou tě drží za pusu a přitlačuje ke zdi. Druhu začne projíždět tvým nedávno získaným oblečení. Někdo jiný chytne ruku, kterou jsi až do té doby svírala pravici. Pravá ruka sebou zaškube, ale je okamžitě chycena dalším mužem. Chlap, který stojí přímo proti tobě už se dostal k rozervání šatů a právě z tvých prsou strhává i zbytky oblečení. Obvazy, jak se zdá, je nijak nezastrašují. A jejich surové zacházení porušuje strupy na tvém těle. Do očí ti bolestí a slabostí vyrazí slzy, začínáš omdlévat. Cítíš jak ruce toho odporného muže sjíždí po tvém těle k tvému klínu. Z posledních sil vzhlédneš k jeho tváři. Vše se zpomalí. Těsně za mužovým ramenem, hledí na tebe dvě smutné oči. Dlouhá protáhlá tvář nemocného muže... V té chvíli se udály dvě věci, které vyděsily všechny muže i tebe samotnou. Obě události měli za výsledek strašlivý jekot tří z nich. Dvou, co tě drželi za ruce a toho, který už byl jen pár kroků od znásilnění. Nejsi si tak úplně jistá co se stalo. Na moment jsi svýma omámenýma očima zahlédla energii všude kolem sebe a pak- Jeden chlap, ten u tvé levice, kvílí na zemi a svírá si ruce. Má je odporně popáleny, kolem se šíří pach spáleného masa. Rukáv tvých šatů je ohořelý, stejně jako obvazy na tvé ruce. Zvláštní, není pod nimi ani náznak jakékoliv rány. Ten u tvé pravice nevěřícně hledí na své prsty. Vychází z nich odporný zelených kouř, blednou a před tvýma očima začínají uhnívat. Strašlivě zaječí, rozrazí trpaslíky a dá se na útěk. Po nemocném muži není ani památky. Zatímco tvá levice je zcela pod kontrolou, snad byl i ten výbuch jen projev sebeobrany, tvá pravice míří kupředu a táhne tvou paži za ní. Ten, který z tebe začal rvát šaty, má na tváři tvojí ruku. Začíná se z ní také zvedat nechutně páchnoucí nazelenalý dým. Jeho jekot naplňuje celou ulici. Stahují se k tobě další a další lidé a trpaslíci. Dav kolem tebe už je neprostupný. Ale všichni se drží nějaké dva sáhy daleko. ,,Hexe... Hexe..." uslyšíš je mumlat. Několik mužů udělá přes obličej znamení, trpaslíci plivnou na zem před sebou. Tvůj trýznitel dopadne na zem. Přes celý obličej se mu táhne bílá jizva ve tvaru tvé dlaně. Nešíří se, ale působí dojmem nechutného mrtvého masa. Dav začne vytahovat krumpáče a sekery. Už se dostal přes své prvotní zděšení. Stále si drží odstup a sledují jak se svíjí na zemi jejich druh. Kdesi na okraji davu zahlédneš doktorovu znepokojenou tvář...

Olivia "Liv" Evans - 27. září 2017 11:31

Není kam útéct... Někdo mě popadne a já pocítím nával děsu. Myslela jsem si, že tohle už mám za sebou, jenže teď se to všechno vrátilo a já cítím, že se nezměnilo vůbec nic. Hrubé, neomalené ruce a páchnoucí chlap. Ve tváři má přesně ten samý výraz jaký mívali otcovi vojáci. Nohy se mi třesou a kdyby mě muž nedržel, pravděpodobně bych už dávno ležela na zemi. Přidají se další dva a moje už tak mizivá šance na útěk se vytratí docela. Žaludek se mi zvedne, když na mě muž začne trhat šaty a obvazy. Nic se nezměnilo. Teď je to jen ještě okořeněné bolestí ze znovu otevřených ran. Nemám sílu se bránit a i kdybych jí měla, hrůza, kterou pociťuji je mnohem silnější a brání mi v jakémkoliv pohybu. Někdo ale sílu na mojí obranu přeci jen sebere. Nejsem to já. Nemůžu být. Tohle bych nedokázala. S hrůzou v očích sleduji, jak se muž kroutí na zemi. Ruce spálené, seškvařené, plné boláků. Rukáv mám ožehnutý ale na kůži nemám ani náznak popálení. I druhý muž, který mě držel začne kvílet. Nos mi naplní odporný zápach. Jen němě hledím na to, jak se moje ruka sama od sebe zvedá a jak se kůže pod mým dotekem začíná škvařit. Když se mi konečně podaří ucuknout, nebo spíš, když muž už nemá sílu stát a sveze se na kolena, spatřím, co jsem mu způsobila. Bílá tkáň, podobná té, která pokrývá moji ruku. Mrtvá. Zděšeně se rozhlížím kolem sebe. Chci utéct. Ale není kam! Chci couvnout. Ale nemůžu! Nechtěla jsem jim ublížit. Přesto někde hluboko ve svém nitru cítím uspokojení. Jejich bolestivé steny mě těší. Zasloužili si to. Dobře jim tak. Očima těkám po mumlajícím davu. Tohle už jsem taky zažila. Už jen očekávám, kdy přiletí první kámen. Oni mě tu zabijí. Mají strach a tak mě radši umlátí, než aby riskovali, že ublížím někomu dalšímu. Být ukamenovaná není hezká smrt. V té chvíli se však můj strach promění. Je to, jako kdybych už prostě nemohla dál. Tělem mi jako rozžhavený nůž projede vlna zuřivosti. Tohle není fér! Chtěli mě znásilnit. Chtěli mi ublížit. Jediné, co jsem udělala bylo, že jsem se bránila. A mám teď kvůli tomu umřít?! Cítím, jak se mi tělem šíří zloba a nenávist a je to tak osvobozující pocit. Život není fér. Ale já už mám dost toho, jak mi háže klacky pod nohy. Nikdy jsem neměla štěstí. Možná jsem prokletá. Tak ať to stojí za to! Před očima mi opět vytane tvář nemocného muže. Není těžké ho přivolat, teď je mi jasné, že je mi stále nablízku a že tomu tak bude, ať půjdu kamkoliv. Nemá cenu před ním prchat, jediné, co můžu, je přijmout ho. Jsi třu abys mi plnil přání? Možná, že za to skončím v pekle, ale než k tomu dojde, tak si tu jízdu užiju. Nenávidím. Tolik tyhle lidi nenávidím. A vojáky. Ale nejvíc ze všeho bratry. "Chci se pomstít!" Ta slova zašeptám ale jsem si zcela jistá, že On je slyší.

Chaos - 27. září 2017 23:13

Volání Ďábla Celým tvým tělem proběhne energie jako šok, jako zásah blesku. A stojí před tebou. Svět je tichý, klidný. Zděšené tváře mužů a znetvořené obličeje trpaslíků jsou ztuhlé v nicotě. On je přímo uprostřed a hledí na tebe. Jenže už to není nemocný muž. Stojí vzpřímeně. Je oděn do běžného šatu, po hadrech a nemoci není ani vidu. Jeho tvář je klidná, skoro hezká. Drobná bradka a knírek mu zdobí bradu. Chvíli se ti dívá do očí a poté se ukloní. ,,Tvé přání je mým rozkazem..." uslyšíš, jako ozvěnu ve větru, aniž by se jeho rty pohnuly. A zatímco stěny kolem tebe ta slova opakují, lidé se probírají. Jen na kratičký okamžik spatříš kdesi v dálce černou postavu na koni. V ruce třímá kosu. A tvé oči se otevřou a ty vidíš všechno. Lidé, co napřahují své zbraně se promění v koule světel. A najednou víš co s těmi světly dělat. Můžeš je zhasnout. Všechny na jednou. Nebylo by to těžší... nebylo by to těžší než lusknout prsty. Lusknout a rozžehnout, lusknout a zhasnout. Ucítíš jak se ti do úst dere smích. Nejenže je můžeš zabít. Jejich světla můžeš nechat vadnout a chřadnout, nechat je svíjet se na nejkrajnějším a nejzoufalejším konci života, nechat je vidět starou tetičku Zubatou... a pak je vytáhnout a upálit jejich vlastním životem! Sebrat jim všechen čas v jediném momentu! Dát jim vše zlé, co kdy hasilo tvůj plamen! Snad jsi tak svou duši prodala samotnému Ďáblu, ale odměna je sladká. Můžeš darovat peklo každému. Všichni mohou zažít to, co jsi zažila ty. Všichni to mohou zažít třeba tisíckrát! Téměř fascinovaně pohlédneš na jednoho z mužů. S tvým pohledem se jeho světla pozvednou, jako by byl jen pírko. A ty cítíš tu křehkou věc, tu prostinkou hračičku, která je jeho životem. Jen tenounká klícka drží slunéčko, které s nejdrobnějším popichem vybuchne v nechutně krásnou krvavou lázeň. Davem se prodere houf modrých světel. Z nějakého důvodu jsou ti známější než všechna ta ostatní hloupá světýlka kolem tebe. Nemůžeš ho uchopit ani ovládnout. Jako by tvá vlastní mysl odmítla rozkaz, který jsi jí dala. Ale tenhle konkrétní shluk se k tobě vrhne a aniž dokážeš cokoliv udělat, jednou přesně mířenou ranou tě omráčí. Téměř jako bys slyšela zoufalý výkřik nemocného muže. Ale i ten měl podivně známou ozvěnu. Ozvěnu beze slov, jen tichý chechot zpod fialových očí... *** Svět je bílý. Tu bílou mlhu poznáváš. Jsi ve snu. Ale jak se tvé oči otevírají, máš pocit, jako by se bělobou probíralo nepříjemně červené světlo, pulsující s tvým tepem srdce. Nikde nevidíš Tenebrii. Začíná se vykreslovat tvá prostá světnička v domku Alviky a Herberta. Pulsující rudost se nevytratila. Pokrývá kusy nábytku jako jakási plíseň, měnící poctivé dřevo na podivnou organickou hmotu obalenou slizem. Svět jako by křivilo odporným zrcadlem. A víš, že je to něco cizího. Podivně ti to připomíná zjevení kostela a domku v tvém prvním snu s Tenebrií. I tohle je vnější vliv. Vliv, který se ti prochází po snech a po vědomí a hledá. Kdoví kam až sahá jeho vůle a moc... Dveře z tvé světnice do tvého snu jsou vyraženy a visí jen na jednom pantu. Nikdo na dveře neklepe. Po Tenebrii není ani památky.

Olivia "Liv" Evans - 28. září 2017 10:28

Volání Ďábla Hledím na muže před sebou. Mám matný pocit, že bych měla cítit strach. Vždyť do téhle chvíle jsem prchala právě před tímhle mužem. Probouzela jsem se z nočních můr s jeho jménem na rtech a zděšeně utíkala, kdykoliv jsem zahlédla jeho tvář. Ale teď se nebojím. Už nikdy se nebudu bát. Nechala jsem se sebou zametat až příliš dlouho. Už vím, že není žádné "lepší místo". Nic takového neexistuje. Lidé jsou všude stejně zlí, a s radostí zneužijí moji slabost. Jestli chci žít nějak lépe, tak si to musím zařídit sama. A on je ten, kdo mi s tím pomůže. Teď už vím, že jsem byla hloupá, když jsem před ním utíkala. On mi nabídl pomocnou ruku a mě teď stačí, se té ruky chytnout a nechat se vést. Hledím kolem sebe, na všechna ta světla, a mám pocit, že mám všechen čas světa. Mohla bych je zabít, bylo by to jako zašlápnout brouka. Moje oči se stočí k té nicotné životní energii, která mi leží u nohou. Muž, jehož tvář teď zdobí jizva ve tvaru mojí ruky. To on mě postrčil přes práh. Všechen můj vztek se obrátí právě na něj a koule světla během několika vteřin exploduje. Ten pocit je úžasný ale...něco tomu chybí. Chtěla bych vidět výraz v jeho tváři, chtěla bych aby se mě bál, aby věděl, že se ho chystám zabít. Chtěla bych aby prosil. Já jsem taky prosila. Vojáky a bratry, ale nikdo mě neposlouchal. Vzedme se ve mě další vlna zloby. Tolik bych chtěla aby oni prosili mě, a já mohla lusknutím prstů ukončit ty jejich mizerné životy. Chtěla bych je připravit o všechno. Rozhlédnu se kolem sebe. Chci je zabít. Chci je zabít všechny! To už se ke mě ale blíží shluk modré energie. Nedokážu jí zastavit, nedokážu jí ovládnout. Jen krátce pomyslím na to, že Tenebrie se o doktorovi vyjadřovala jako o modrém světle. Pak ztratím vědomí. Probouzím se, i když to není ten správný výraz vzhledem k tomu, že jsem v, už tak dobře známém snu. Je zvláštní, že je to vždycky tenhle pokoj. Jistě, cítila jsem se tady v bezpečí, alespoň z počátku. A Alvika na mě byla hodná, ale i tak. Proč tenhle pokoj? Myslela jsem, že jsem to já, kdo tenhle sen tvoří, ale teď se nemůžu zbavit dojmu, že ho ovládá někdo zvenčí. Chvíli sedím na okraji postele a hledím vyraženými dveřmi do bílé mlhy. Nepůsobí to na mě dobře. Tady mám být přece v bezpečí. Jenže rudé světlo a zohýbané panty hovoří o něčem jiném. Nakonec vstanu a vyrazím do mlhy. Třeba najdu Tenebrii. Nebo někoho zcela jiného. Nelíbí se mi, že jsem právě tady. Chci být vzhůru a užívat si svoji nově nabytou moc. Obvykle když se chci z tohoto snu probudit, tak s tím nemám problém. Teď mám ale pocit, že mě tu něco drží, skoro proti mé vůli. To se mi nelíbí. Rychle procházím mlhou a sleduji, jak se kolem mě rozestupuje. "Je tu někdo?" V hlase se mi odráží rozladění a nespokojenost. Nechci tu být. Napadne mě, že doktor asi skutečně nebude jen doktor. Mohl snad poznat, co jsem udělala? Mohl mě tady uvěznit, abych nemohla nikomu dalšímu ublížit? Tyhle myšlenky mě znepokojí. Jestli tu jsi, tak se ukaž!

Chaos - 28. září 2017 20:24

Ztracená ve vlastních snech Ulička je stejně těsná, jakou jsi jí pamatuješ. Zdá se ti jen, že domy jsou daleko kamenější... že jsou to spíš skály, než domy... stěny soutěsky. Ale pořád zahlédneš kousky architektury staré vesnice. A za moment, který se ti zdá daleko kratší, než když jsi tudy šla poprvé, staneš na- No, řekněme že na otevřeném prostranství. Některé domy jsou stále stejné, dřevěné starodávné skřípající budovy, ale po kostelu a domku na kolečkách nejsou ani památky... a většina domů se.. změnila. Pár jich je z kamene, jako sochy, neprůchodné, jen skály ve tvaru měšťanských domů. Jiné jsou v plamenech. Hoří obrovským žárem, který protíná mlhu jako maják uprostřed moří. Zdá se ti to, nebo v pozadí skřípotu slyšíš křik upalovaných? Nejistě vykročíš do středu toho, co bývalo náměstím. Dlažba, kočičími hlavami, její kameny jsou pokryté černými sazemi. Došlápneš na kámen, který je, jako jednotlivé kousky tvého pokoje, přeměněn v podivnou organickou hmotu, která se ti lepí na nahé nohy. Chladný sliz, který odmítá propustit tvé končetiny, který je horší než borová smůla. Uvnitř jej, tep, který hraje v symfonii děsu tvého srdce... Po první zkušenosti si začneš dávat velký pozor, abys na podobný znovu nešlápla. Jak se blížíš do středu náměstí, uvědomíš si, že slyšíš šepot. Několik hlasů, žádný z nich neznáš. Není to laskavý tón, kterým tě obdařila Tenebrie a její duchové z amuletu. Ne, jednotlivá slova jakoby se rozplývala do šumění, které prořezává tlumený chechot nebo výkřiky bolesti. Peklo, jak se zdá, přišlo za tebou... A uprostřed toho všeho, u čehosi co musí být ruinami položivé fontány, sedí plačící stín. Nemá konkrétní tvary, ale střih šatů i tón vzlyků je ti povědomý...

Olivia "Liv" Evans - 28. září 2017 22:04

Ztracená ve vlastních snech Tohle nemůže být můj sen. Nejsem schopna ho nijak ovlivnit, protože kdybych byla, nechala bych tu špínu zmizet. Rozhlédnu se po náměstí a přesto, že je kolem mě otevřené prostranství, cítím se najednou stísněná a nesvá. Vážně bych se chtěla probudit. Nevadí mi, že se z mého snu vytratil kostel i barevný domek. Ale tohle pro mě bylo místo klidu a bezpečí. Teď se na mě lepí černé saze a všude kam se podívám vidím hnilobu. Moje sny nikdy nebyly hezké, ale tenhle byl můj, skutečně můj a já jsem s ním mohla dělat, co se mi zachtělo. Teď se i moje útočiště obrátilo proti mě. Ruce zkřížím na prsou a chytím se za ramena, jako kdybych se před tím chtěla chránit. Je to jen sen ale já přesto cítím, jak mě v nose štípe kouř. Jak může sen smrdět? Je tohle snad první z mnoha daní, které si odemně nemocný muž vyžádá? Nebo mě tím chce doktor potrestat, za to, co jsem provedla? Držím se dál od řady domů a bedlivě sleduju kam šlapu. Stále víc se přibližuji do středu náměstí. K tomu, co je očividně centrem celého snu. K té podivné fontáně. Ani tu jsem tu nikdy dřív neviděla. Vytvořilo ji snad moje podvědomí? Nebo jí sem dal někdo cizí? Nedokážu říct, že bych někdy něco takového viděla. Z mlhy se ke mě nesou vzlyky. Matně rozeznávám stínovou postavu sedící na okraji fontány. Srdce se mi hlasitěji rozbuší. "Tenebrie?" Ještě několik kroků a stojím přímo u fontány. Dala bych cokoliv za to, aby přestala plakat.

Chaos - 29. září 2017 20:12

Jsou tvé sny ještě tvé? Přibližuješ se k plačícímu stínu. Nic jen další zoufalé vzlyky, podivně hlasité rezonují, s ozvěnou- Šepot ustal, jako když hlavu utne sekera. Na celém náměstí je ticho, mrtvolné. Jen to a beznaděj vtělená do smutku, vzlykání nebohé Tenebrie... Uděláš poslední krok a oslovíš stín. Přestane plakat. Ticho, které následuje, je snad ještě horší. Strašlivě dlouhá zdá se chvíle mlčení. Stínová dívka pozvedne tvář k tobě. Místo slz, po tvářích se jí valí krev. Oči jsou fialově lesklé, podlité krví, vystupují ze stínu. Ustrneš. Bílá mlha se vytrácí. Zpoza fontány, tisíckrát větší, přes celou oblohu, mračící se obličej nemocného muže... Vysoký jako tisíce hor, neskutečný, nekonečný. Zastínil by slunce, měsíc hvězdy, jedna nitka z jeho kabátce obalila by celý svět. Už není zničený, shrbený, v rozkladu. Shlíží na tebe, pozoruje tě. Obrovské zářící oči, naplněné děsivou krásou, celé světy se v nich mohou utopit. Dýchá pohybem, který by víc slušel pohybu mraků než stvoření z podsvětí. Jeho ústa se otvírají, s nevyhnutelností kontinentálních pohybů. Jako měsíc po noční obloze, ční jeho huba, plná valící se temnoty. Obalí tě černorudá mlha, strašlivá, omračující... Přímý opak tvé, bílé. A pak jen ticho. Mučivá nicota. Neslyšíš vlastní dech, neslyšíš tepot svého srdce. Mrkneš-li, nic se nezmění. Jen ty a temnota... Dlouhé chvíle uplynou. Možná, že ve světě se sluncem uběhla jen jediná minuta, možná celá staletí. Hýbeš-li se svět zůstává stejný. Tvé nohy jakoby ani nenaráželi na odpor, jako bys visela uprostřed ničeho. Cítíš se malá proti nekonečnosti, nicotná a bezvýznamná. Byla to skutečná tvá moc, to co jsi cítila, pokud se ani nemůžeš zachránit z této noční můry? Nebo je to jen snaha udržet tvou moc na uzdě, ať už nemocným mužem nebo doktorem, jehož jméno neznáš? Jak je možné, že jsi byla schopná to udělat? Nemocný muž ti pouze otevřel oči, ale světel ses dotýkala ty sama. Nikdo tě nepodpíral, nikdo ti nevedl ruku. Nemocný muž ti dal jen to co jsi už měla... a co chtěl on, Rätselhaft i Herbert. Podivné cosi, které vzniklo léty útrap, nekonečný vztek a touha po pomstě. Nemůžeš dělat nic jiného než přemítat ve svém beztížném stavu. Tvá mysl stále funguje, ale je oslepena a spojení se zbytkem těla zdá se zmrzačeno. Z nějakého neznámého původu máš pocit, že se nacházíš v té temnotě, která leží hned za tvýma očima... *** Nezůstaneš ve svém limbu příliš dlouho. Ucítíš něco naprosto příšerného, strašný znepokojivý pocit zaplní celé tvé tělo a téměř násilím tě tvé nejzákladnější instinkty přivedou zpátky... Máš nos plný odporně štiplavého zápachu. Uslyšíš klapnutí a zatímco kašleš znechucením, zápach se vytratí. Zrak se ti vrací velmi pomalu. Nejprve vidíš jen světlo a stíny, rozmazaný svět a až po chvilce rozeznáš ustaranou tvář doktora, který v rukou drží malou kulatou piksličku. Když uvidí, že ses probrala, nezdá se, že by vypadal o nic méně ustaraně. Vcelku znaveně dopadne na stoličku u postele. Mlčí. Po krátké chvilce, dřív než jsi schopná přesvědčit svůj otupělý jazyk k mluvě nebo své umdlé končetiny k akci, se zvedá a kráčí ke dveřím. Snad bys na něj zvládla zavolat...

Olivia "Liv" Evans - 29. září 2017 21:22

Temnota Je to Tenebrie...ale. Zděšeně na ní hledím. Tohle jsem jí způsobila já. Pocítím ledové sevření děsu. Co jsem to provedla? Tenebrie je jediná, komu jsem nikdy nechtěla ublížit. Byla tady, když jsem jí potřebovala. Věřila mi a neutekla ani když měla možnost, protože věřila, že se pro ní vrátím. Ale tam mezi těmi lidmi jsem na ní vůbec nepomyslela. Ani na setinu. Jediné, co jsem byla schopna vnímat, byla nenávist. Kdybych se zamyslela, třebas jen na chvíli, možná by mi došlo, že jí strašlivě ublížím, když do našich životů vpustím nemocného muže. Vždyť i ona o něm mluvila jako o něčem zlém a slizkém a to vnímala pouze jeho auru. Teď se nad námi tyčí jeho obrovská tvář a já opět cítím strach. Tak to přece být nemá! Myslela jsem si, že se získanou mocí se strach rozplyne. Že se promění jen v ošklivou vzpomínku, jenže teď cítím sevření děsu. Rozhodla jsem se snad špatně a přivedla tak nás zkázu? Vidím, jak muž otvírá ústa a temnota se valí všude kolem nás. Nic nevidím. Nic neslyším. Tenebrie zmizí a já jsem sama. Vznáším se uprostřed nicoty. Jen se svými vlastními myšlenkami. Už mnohokrát jsem se ale přesvědčila o tom, že to nejsou dobří společníci. Ani teď nechci být sama. Jenže nevím, jak odsud pryč. Nepřijde mi, že bych se mohla pohybovat. Necítím ani vlastní tělo. Jako kdybych byla pouhým vědomím plujícím v moři ticha. Byla ve mě ta temnota vždycky? Nebo se jí sem zatáhnul on? Tichý hlásek v hlavě mi našeptává, že to první možnost je ta správná. O to hůř se cítím. Chci pryč! Chci se probudit! A pak ucítím ten zápach. Štiplavý, hořký, žaludek se mi z něj obrací. A najednou jsem vzhůru. Ze tmy se vyloupne tvář, kterou zcela jasně poznávám. Opět ležím na lůžku a nademnou se sklání doktor. Jeho tvář je znepokojená. Jak se mu podařilo mě odtamtud odnést? Jenže to už je doktor na odchodu. "Počkejte!" Vyhrknu, zděšená představou, že bych měla zůstat sama. To, co vidím v jeho pohledu se mi nelíbí. Jako kdyby mi viděl až do duše. Jako kdyby přesně věděl, co jsem provedla. Ale pořád budu raději s mužem, který mě bude odsuzovat, než abych byla sama. Prudce se posadím a cítím, že se mi motá hlava. Těžko říct, jestli je to z rány, kterou jsem obdržela, nebo z toho páchnoucího kouře, kterým mě doktor přivedl k vědomí. "Já...nevěděla jsem, co mám dělat." Slyším sama sebe ta slova šeptat. Jako kdybych tím chtěla obhájit své činy. Skutečně jsem toho muže zabila? Ta myšlenka mi najednou přijde absurdní. Neskutečná. Já přece nejsem vrah. Ale tam, uprostřed krvelačného davu, jsem netoužila po ničem jiném.

Chaos - 30. září 2017 21:43

My a naše zodpovědnost Doktor se na tebe ohlédne a povzdechne si. Pak se obrátí a dojde k tobě. Podívá se na tebe... skoro soucitně. ,,Jen se uklidněte. Nikdo vás z ničeho neobviňuje-" Hned se ale ušklíbne. ,,Krom několika desítek lidí a asi stovky trpaslíků. Ti vás obviňují z dvojnásobné vraždy, přirozeně. Nevím co jste těm dvoum udělala, ale bylo to daleko za možnostmi, které jsem měl. A navíc jsem vás musel odtamtud dostat dřív, než vás ukamenují nebo než to město vyhladíte." Fixovaně se zahledí za tebe a promluví sice lítostivě ale poněkud nepřítomně. ,,A teď jsme uprostřed ničeho, bez pořádných zásob a s nejbližším další městem nejméně týden cesty daleko. A chudinka Lízina to dál už nedotáhne." Zahledí se na tebe a na moment vypadá skutečně rozčarovaný, rozhořčený. ,,A moje osobní situace, pokud dovolíte, je ještě horší, protože jsem vázaný doktorskou ctí se starat o vysoce labilní čarodějnici!" Nevíš, co znamená labilní, ale nezní to příliš laskavě... ,,Říkal jsem vám, abyste se držela u vozu. Ke mě mají respekt, u vozu by si na vás nedovolili ani sáhnout..." dodává obviňujícím tónem. Zavrtí hlavou, zvedne se a pokrčí rameny. ,,Ale hádám, že nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem. Jdu se věnovat Lízině, chudinka ten útěk téměř nezvládla. Měli jsme zatraceně velké štěstí, ale daleko se nedostanem. A jsme stěží půl den chůze daleko od Gebrochenstadtu." Když odchází, všimneš si, že si bere svůj meč. Otočí se na tebe a dodá kousavě. ,,Kdybyste náhodou chtěla vyvolat nějakého pekelného oře, aby nás odsud odvezl rychlostí blesku, ani to nezkoušejte. Vaše magické triky už nám nadělali dost problémů. Pokud byste chtěla udělat něco skutečně užitečného, nedaleko je potok. Budu potřebovat čerstvou vodu. Měch schne na schodech. Silná na trajdání už jste očividně dost..."

Olivia "Liv" Evans - 30. září 2017 22:59

Výčitka Jen tam tiše sedím a čím déle doktor mluví, tím menší si připadám. Má pravdu, kdybych ho poslechla á zůstala blízko vozu, nic z toho by se nestalo. On by sehnal všechno co potřeboval a koupil nového koně, obstaral zásoby a spokojeně bysme se vydali o dům dál. Nijak na mě nekřičí ale každá další výtka je pro mě jako rána kamenem. Je mi líto, že jsem to tak pokazila. I když i moje lítost má své hranice. Ani v nejmenším mě nemrzí smrt těch dvou mužů. Zasloužili si zemřít. Ještě chvíli po jeho odchodu sedím a přemýšlím. Kdyby doktor nezasáhnul, kdyby mě neomráčil, kolik bych jich zabila? Dva? Dvacet? Všechny? Přeběhne mi z toho mráz po zádech. Raději se zvednu. Nemá cenu tady sedět a litovat se. Stejně bych si nepomohla. Jediné co můžu, je udělat, co po mě chtěl a zkusit ho přesvědčit, že nejsem tak ztracený případ. Stále mám na sobě roztrhané šaty. Pokusím se je upravit tak, aby mě co možná nejvíc zahalovaly. Přitom se ale pohledem vyhýbám znovu otevřeným ranám i neporušeným strupům a puchýřům, které stále zdobí moje tělo. Prsty přitom zavadím o amulet, který mám na krku. Vyklouznu z vozu a popadnu měch. Moc se nerozhlížím a jako spráskaný pes se klidím najít potok. Nevím přesně, kde je, ale vydám se směrem z kopce. Netuším jaká je denní doba ale stále je ještě dost světlo, takže z vodníků strach nemám. Když jsem dostatečně daleko od vozu, opět zvednu ruku k amuletu. "Tenebrie? Jsi tam?" Hlas se mi trochu chvěje. Mám o dívku strach.

Chaos - 01. října 2017 21:23

Jen voda v potoce Po chvilce chůze zjistíš, že stíny už začínají halit údolí, které nejspíš vede zpátky do Gebrochenstadtu, jak město nazval doktor. Pozdní odpoledne, večer však stále daleko. Zvláštní. Za posledních pár dní jsi zcela ztratila pojem o čase. Byla jsi zcela mimo sebe. Možná už je to přes týden co jsi málem uhořela ve vesnici... A rány zůstávají pořád čerstvé, ať už na těle nebo na duchu... Všimneš si cesty, která je sotva pár minut cesty daleko. Jen stěží mohl doktor nutit Lízinu aby táhla vůz po hrbolaté louce. Co je však více nemilé je temná hranice lesa, ke které se cesta očividně vine. Potok, široký asi dva sáhy, brzy spatříš, kolem není mnoho stromů. Zdá se skoro, jako by nejbližší stromy byly jen velký les samotný. Snad se trpaslíci z města starají o to, aby je síla lesa nezačala ovlivňovat. Říčka ztéká do lesů, po chvilce chůze dojdeš k hrbolatému a kamenitému břehu. Rozhlédneš se kolem sebe. Město je ztraceno kdesi v horách, ale mezi vrcholky stoupá tenká linka kouře. Opravdu to není daleko. Snad drsní muži tohoto města nebudou příliš urputně myslet na vraždu dvou prasat, ke které došlo. S trochou štěstí si s tebou nebudou chtít nic začínat, když tě viděli v akci... Snad ještě pozůstatek po tvém zážitku s vodníky, šumění vody zdá se jakékoliv, jen ne uklidňující. Než dojdeš k potoku, nesměle se dotkneš amuletu. Je chladný. Tichý. Pak se do šumění potoku vmísí vzlyky. Zvuky zoufalství, pláče v koutku. Srdceryvné. Podivně nevinné. Jako slyšet malé dítě volat po mamince, která už se ale nikdy neprobudí... Rychle ruku odtáhneš a cukneš sebou. Mráz ti přeběhne po zádech, i když slunce stále jasně září a hřeje. Rozhodně vykročíš k potoku abys naplnila měch. A na protějším břehu někdo stojí. Ale když ses rozhlížela, byla sis jistá, že jsi zcela sama a na míle daleko jsou jen luka. A přece tam stojí. Je to muž, jeho tvář je ti podivně povědomá, jako bys ho znala. Působí.. zvláštním dojmem. Trochu jako když jsi poprvé potkala Tenebrii v jejích krásných šatech- Lépe na ní nemyslet! Muž je překrásně upraven, oblečen do drahé tuniky překryté překrásně zdobeným kabátcem. Oproti všem které jsi za poslední dny viděla, dokonce i oproti samotnému doktorovi, tenhle muž působí... normálně. Správně. Je upravený a hladce oholený. Plášť, který kolem sebe má, je sice od prachu z cesty, ale stále je vidět že je dělán z kvalitní látky. Všimneš si také, že u jeho boku visí bohatě zdobený meč. Ohlédne se a podívá se na tebe. Mlčí, ale usměje se. Přes potok se ti s jistou podivnou hravostí ukloní. Na ruce spatříš zlatý pečetní prsten s erbem. Co dělá šlechtic zde, uprostřed ničeho? Máš chuť ho pozdravit. Vypadá příčetně a vcelku spokojeně na rozdíl od celého obyvatelstva posledních dvou sídel, které jsi navštívila. Potok je moc široký na to, abys jej přeskočila, ale nedaleko, asi pět kroků proti proudu, je kámen, přes který bys mohla snadno potok přejít. Ale vodnická zkušenost tě nepříjemně bodá, ač je zcela nepřirozená. Vodníci byli v lesích, které jsou celé míle daleko a navíc je bílý den! I tak, snad z opatrnosti, by stálo za to tajemného šlechtice nejprve oslovit...

Olivia "Liv" Evans - 01. října 2017 22:08

Šlechtic Najít potok není tak obtížné. Když ale zaslechnu zurčení vody po zádech mi přeběhne mráz. Myslela jsem, že už jsem dokázala svůj strach z vodníků dostatečně potlačit. Stále je ještě světlo a jsme mimo les. Přesto je děs z mého prvního setkání s nimi zakořeněný tak hluboko, že i obyčejné šplouchání vody v potoce mi nahání strach a tuhne z něj krev v žilách. Dokážu se toho děsu někdy zbavit? Můžu jen doufat. Teď se ale musím překonat a donést vodu, jak si doktor přál. Zhluboka se nadechnu a zamířím dolů k vodě. Prsty přejedu po amuletu. Na okamžik mám pocit, že v něm snad už nikdo nezůstal. Že je to jen prázdná cetka. Jenže pak zaslechnu to vzlykání. Rychle rukou ucuknu. Ani na vteřinu nepochybuji, že je to Tenebrie. Co jsem jí to jen provedla? Nejraději bych si amulet servala z krku a zahodila ho, někam hodně daleko. Nechci už slyšet její vzlyky, protože ten zvuk mi rve srdce z těla. Děsí mě. Jenže Tenebrie mi věřila a já se nemůžu takhle lehce zbavit odpovědnosti za to, co jsem jí provedla. Navíc stále doufám, že nakonec se mnou opět začne mluvit. Vždycky byla hodně citlivá, třeba jen potřebuje trochu času. Snažím se přesvědčit sama sebe. Marně. Zarazím se, když na druhém břehu potoka spatřím onoho muže. Byla jsem přesvědčená o tom, že jsem sama. Tak kde se tam vzal? Navíc tady působí dost zvláštním dojmem. Do téhle krajiny se hezký, upravený muž prostě nehodí. Kdyby na druhém břehu stál smrdutý sedlák a mračil se na mě, nepůsobilo by to zdaleka tak podezřele. Už jsem si zvykla, že se kolem mě dějí podivuhodné věci. Možná, že je to tím, že je muž na druhé straně vody, možná tím, že nepůsobí nijak nebezpečně, že se na mě dokonce usmívá, ale necítím se být nijak ohrožená. Ve skutečnosti jediná věc, která mě zneklidňuje je fakt, že jde o šlechtice. S těmi já nemám dobrou zkušenost. Nikdy se na mě žádný neusmál. Když už si mě některý z těch, kteří na Vranohrad zavítali všimnul, obvykle jsem sklidila znechucený úšklebek, nebo rovnou kopanec. Tenhle mnou ale vůbec nevypadá být znechucený. Zaváhám. Prázdný měch si přehodím přes rameno a rukou si potrhané šaty těsněji přitisknu k tělu. Druhá ruka mi volně visí podél těla, jako kdybych jí ani neměla. Lehce se ukloním. Nesnažím se dostat na druhou stranu potoka. Vlastně mi to přesně takhle vyhovuje. "Co tady děláte, pane?" Odvážím se zeptat. Potok není tak široký aby mě muž na druhém břehu neslyšel.

Chaos - 02. října 2017 21:27

Aristokracie zná své tváře Šlechtic si tě zvědavě prohlíží a očividně je zamyšlený, ale když promluvíš odpoví téměř okamžitě. ,,Ach já to věděl, na moment mě zmátl váš nuzný vzhled, ale nyní jsem si jist! Ta tvář, ten hlas, není možné aby to bylo jinak. Musíte být z rodu pána z Vranohradu! Jinak si tu podobu nemohu vysvětlit!" Na moment vzdychne a usměje se, ale pak si tě prohlédne poněkud překvapeně a pokračuje s vážnějším tónem. ,,Ptáte se mě, drahá lady, ale stejná otázka mířená na vás je daleko oprávněnější! Já jsem pouze na projížďce..." Nevíš odkud se vzal překrásný kůň, kterého mladý muž vzal za uzdu. Jako by vystoupil ze stébel trávy, aniž bys ho zahlédla. Snad už tě tvé smysly selhávají. Je to ale výjimečně zdatný vraník s lesklou srstí, který s láskou naráží čumákem do svého pána. ,,Slečna z Vranohradu, rodu uznávaného a respektovaného, uprostřed nejzazší pustiny, samotná v rozedraných šatech. Jaký strašný osud vás potkal, Vaše Milosti, že jste skončila zde! A kdo by se odvážil vtáhnout ruku na komtesu pánů z Vranohradu? Jak jste přišla ke svým četným zraněním? A tak daleko na severu! Už dlouho jsme neslyšeli nic o zbytku světa, skrz les projde málokdo a místní nemají rádi cizince. Stalo se snad něco strašného Vranohradskému rodu? Věřím, že bych se doslechl o významnějších katastrofách!" Zarazí se a pak se znovu ukloní, tentokrát s patřičnou formalitou ,,Omlouvám se, dosud jsem se nepředstavil, Vaše Milosti. Jsem baron Karl Künstlich von Waldstadt, tedy jak bychom řekli v našem jazyce, pán Lesohradský. Měl jsem pochyby, zda se jedná o někoho z Vranohradského rodu, ale váš hlas mi to potvrdil." Hledí na tebe v očekávání, narovnaný a usměvavý.

Olivia "Liv" Evans - 02. října 2017 22:02

Šlechtic Zachvěju se, udělá se mi nevolno už jen z představy, že je někdo schopen říct, kdo byl můj otec jen podle mé tváře a hlasu. Pokud to poznal tenhle citzinec, kolik dalších lidí to ještě vědělo? Nebo alespoň tušili, že ta holka, co spí ve stájích a vojákům nahrazuje matraci, není nikdo jiný, než dcera pána z Vranohradu. Myslela jsem si, že jsem tomuhle utekla, ale šlechtic mě vyvede z omylu. Zaváhám s odpovědí. Ještě nikdo mě nikdy nenazval paní, ani lady. Ani se mnou nemluvil tak zdvořile. Líbí se mi to. Na okamžik zauvažuju o tom, že bych mu nemusela říkat, že jsem bastard. S mojí smůlou by se to ale nakonec stejně dozvěděl, takže tuhle myšlenku zavrhnu. Uhnu pohledem a skloním hlavu. Vím, jak mluvit se šlechtou. "Jsem z Vranohradu, ale nejsem nic víc, než jen obyčejná služka, kterou pán nechával milostivě spát v kuchyni. Asi jste si mě s někým spletl." Nechci mu rovnou říkat, kdo jsem. Ale teď by si už sám mohl domyslet, jak je možné, že mám baronovu podobu. Je na mě hodný a usmívá se. Takhle mu alespoň dávám šanci aby bezbolestně z rozhovoru s touhle špinavou holkou vycouval. Ani se mi nechce mu vyprávět o smrti pána z Vranohradu. Pro mě to je neveselý konec jedné smutné kapitoly. On ale měl očividně mého otce v úctě. To je něco, co jen těžko dokážu skousnout. Takže je pro mě daleko lepší o tom vůbec nemluvit. Kleknu si k vodě a začnu do měchu nabírat vodu. Stále po něm ale pokukuji. Něco mi na něm nesedí. Připadá mi, že se zjevil odnikud, stejně tak i jeho kůň. Ale možná za to můžou moje napjaté nervy. Vidím nebezpečí i tam, kde žádné není. Jsem prostě zbytečně podezřívavá. Alespoň jsem ale díky němu přestala myslet na vodníky. Měch je plný a já ho s námahou vytáhnu z vody. Jednou rukou to opravdu nejde moc dobře. Pěkně se zapotím, než dojdu zpátky k vozu. "Neměl byste se tady zdržovat, pane. U vody není po setmění moc bezpečno." Varuju ho ještě. Je celkem hezký, byla by škoda, kdyby si na něm pochutnali vodníci, nebo nějaká jiná havěť. Ještě jednou naznačím úklonu a pak zamířím s těžkým měchem zpátky do kopce, k vozu.

Chaos - 03. října 2017 20:56

Hned ho vidíš, hned zas ne... Šlechtic mlčí a hledí na tebe, beze slova. Pokrčí rameny, ale nepokračuje. Stojí na místě a poněkud nejistě poplácává svého oře. Otáčíš se k odchodu, vodu máš, setkání se šlechticem ti strach z vodníků vymazalo z mysli, ač jsi si vzpomněla a muže varovala. Kráčíš zpátky k nedalekému tábořišti, když se ohlédneš za baronem. Není tam. Po něm ani po jeho koni nezbylo ani stopy. Snad už si tvé smysly s tebou hrají a vidíš věci, které kolem tebe nejsou. Snad to nebyl skutečný pán z Lesohradu... Přidáš do kroku. Po zádech ti přeběhne nevysvětlitelný mráz. Zavrtíš hlavou a jdeš dál. Snad by bylo dobré si o tom promluvit s doktorem, rozumí mnohému... Hledíš vstříc horám, ze kterých už víceméně prcháte. Jen tři vrcholky uprostřed plání, slunce zapadá na tvé pravici a hory vrhají dlouhý děsivý stín na pořádný kus plání. Vaše tábořiště je naštěstí v nejjasnějším světle. Při chůzi zakopneš o několik opracovaných kamenů, které snad byly kdysi nějakým sídlem. Je snad celý tento les pohřebištěm neúspěšných osad? Dokráčíš k doktorovi. Už se nevěnuje koni, ale stlouká jakýsi nosič s popruhy. Nevíš kde zval dřevo, ale asi ho musel mít s sebou. Vedle nosiče je poskládána kupička krabic. Všechny vypadají velice těžce. Ohlédne se, když tě zaslechne přicházet. ,,Výborně, položte mi tu vodu dovnitř." Zatímco tak činíš, pokračuje: ,,Nebudu vám lhát, situace je bledá. Přespíme zde a budeme doufat, že nás nepronásleduje nikdo z vesnice. Věřím, že tomu tak není, ale účinky se nedají odhadnout na hodinu přesně. Podle mé mapy je nedaleko odsud je malá vesnička. Nebo spíš kdysi bývala. V lesích. Waldstadt. Snad tam bude kůň, kterého bychom mohli koupit. Ale celkově jsme na tom velmi špatně. Udělala jste na ty chudáky docela dojem. Pověsti se mezi trpaslíky šíří jako oheň uprostřed suchého léta. Než dorazíme do Waldstadtu, budete mít na svědomí stovku mrtvých mužů, nějakou šílenou černou magii, nejspíš budete mít dvoje páry nohou a rukou a možná, pokud budou obzvlášť kreativní, vás obviní i z nejhoršího trpaslického zločinu, krádeže..." Jak se zdá, doktor dokáže vtipkovat i v nejvážnějších situacích. ,,A nejhorší na tom je, že mi pořád dlužíte divže ne na rok práce. Nepředpokládám, že existuje způsob, jak byste mi to mohla uhradit? No nevadí." Na moment nechá své práce na nosiči a z brašny vytáhne neforemný bochník čehosi, co musí být chlebem. Odlomí ti malý malý kousek, stěží dvě sousta. ,,Omlouvám se, studená večeře. Nemáme dřevo na podpal a nechceme přilákávat zbytečnou pozornost. Najezte se alespoň trochu. Musíme Lízině ulehčit břemeno jak budeme moci. To znamená, že půjdeme pěšky. Dlužila byste jí i nést na zádech jí samotnou, ale když už jsem vás vyléčil, nechci vás poslat zpátky vstříc smrti. Myslím že mám kus sýra..." Chvíli se přehrabuje v tašce a vytáhne nevelkou hrudku sýra. Podá ti kus a dodá: ,,A velmi, velmi opatrně. Ne víc než sousto. Raději bych vám udělal polévku, ale bohužel." Chvíli mlčky jí a hledí před sebe, se zamyšleným výrazem. ,,Nejsem čaroděj, slečno, okultu jsem se vždycky vyhýbal, ale docela rád bych věděl, co jste vlastně sakra zač? Dokážete pohledem zabíjet ale vypadáte, že se vás vlastní nohy neudrží. Můžu vám nějak pomoct? Docela rád bych se vyhnul jakémukoliv dalšímu incidentu."

Olivia "Liv" Evans - 11. října 2017 10:23

Iluze nebo přelud? Mám ze setkání se šlechticem zvláštní pocit, tak trochu mrazení. Ale když se chci ujistit, že poslechl moji radu, zjistím, že je pryč. Prostě se vypařil. Jak? Takhle rychle přeci odjet nemohl! Kolem potoka je zem celkem rovná, měla bych být schopna vidět ho odjíždět. Nebo alespoň slyšela dusot kopyt. Tohle ale vypadá, jako kdyby muže pohltila zem. Raději přidám do kroku. Za svůj život na Vranohradě jsem nikdy nic magického neviděla. Nic nadpřirozeného, nebo nevysvětlitelného a život byl dost těžký i bez toho. Teď mám pocit, že se brodím bahnem a lepí se ho na mě čím dál víc a víc. A stále víc a víc mě stahuje k zemi. Akorát to není bahno ale magie. Mohl za mnou snad šlechtice poslat nemocný muž? Byl to jeho způsob, jak mi pomoci a zároveň se tím ke mě ještě více připoutat? Dobrý pocit z toho rozhodně nemám a tak jsem ráda, když se ocitnu zpátky u povozu a v blízkosti doktora. Sice se tu na mě opět navalí výčitky ale v jeho blízkosti se cítím...v bezpečí. Nechci se toho bezpečí vzdávat, ačkoliv ve mě hlodá myšlenka, že jemu by beze mě bylo rozhodně lépe. Jako kdybych přinesla smůlu každému, kdo se mi pokusí pomoci. Unghelt, čarodějnice, Otec Herbert...všichni mi pomohli, možná ne nezištně, a všichni špatně skončili. Dívám se na doktora a mám pocit, že se tím, že mi pomáhá řítí do propasti. Jsem ale sobec, protože ani to mě nedokáže přimět k tomu, ho pro jeho vlastní bezpečí opustit. Asi nedokážu být sama. Položím vak s vodou a vezmu si od něj kousek chleba. Žaludek mám stále stažený, takže stejně pochybuji, že by se do mě víc vešlo. "No...jestli o mě vyprávějí takovéhle věci, tak by mě třeba ve Waldstadtu nemuseli poznat." Poznamenám a usadím se na první schůdek vozu. Oždibuju chleba a můj pohled se stále stáčí k cestě vedoucí k potoku. Jako kdybych očekávala, že se na ní objeví šlechtic na koni. "Ještě včera jsem si myslela, že vím, kdo jsem. Teď si nejsme jistá. S někým jsem uzavřela dohodu. On mi pomůže ale bude mě za to vysávat a čerpat z mojí síly. Nebo tak nějak, sama nevím, jak to funguje. Jen jsem nechtěla aby na mě sahali." Vím, že moje vysvětlení vyvolává daleko víc otázek, než dalo odpovědí, ale nějak nejsem schopna rozuměji to vysvětlit. Stejně tak mu nejsem schopna vysvětlit, proč jsem právě na takovouhle situaci tak špatně reagovala. Proč jsem raději zaprodala svoji duši, než abych dovolila několika mužům se pobavit. Trochu doufám, že se mě nebude dál vyptávat. Vlastně tomu zkusím pomoci a změním téma. "Potkala jsem u potoka šlechtice. Pána z Lesohradu." Na okamžik se zamyslím. "Karl něco von Waldstadt." Zvednu k doktorovi oči. "Bylo to divné. Jako kdyby se objevil odnikud a stejně tak i zmizel. On věděl, kdo jsem. Tedy částečně, věděl odkud jsem." Jak o tom mluvím, čím dál víc si uvědomuji, že mě tohle podivné setkání znepokojilo víc, než jsem si sama přiznávala. Možná i právě proto, že to byl první a dost možná i poslední šlechtic, kterého jsem potkala a on se mnou nejednal jako s nějakou špínou. Přesto, že přesně tak vypadám.

Chaos - 11. října 2017 21:35

Když doktor neví si rady... Doktor se tvé poznámce usměje. ,,Neztratila jste-li smysl pro humor, není ještě všem dnům konec!" Uždíbneš jen trošku chleba a raději neriskuješ více, necítíš nijak strašný hlad. Když poté pokračuješ, doktor zvážní. Hledí k obzoru, kde se převaluje temný les a sleduje vítr, prohánějící se po pláních. Než promluví, máš podivný pocit, snad jako by jsi zahlédla energii kolem sebe, ale spíš intuicí podvědomí než opravdovým zrakem. Zvláštní je, že máš pocit, jako by ohledně doktora ani nic nadpřirozeného nebylo. Působí jen jako vzdělaný schopný muž, toť vše. Snad je trochu tajemný a jeho metodám nerozumíš, ale nevypadá nijak mysticky. Ale i přesto se zdá, že se na něj všemožné mocné bytosti nemají vliv... Tvé myšlenky potvrdí. ,,Nic z tohohle není můj obor. Okult, tomu jsem se vždycky vyhýbal. Měli bychom vám sehnat profesionální pomoc. Asi deset dní cesty odsud žije mág a mudrc. Starý, moudrý muž. Snad by vám mohl poradit. Do té doby to budeme muset nějak přečkat. S trochou štěstí u něj budeme moci strávit nějaký klidný čas, vy se pořádně zotavíte a vše se vyřeší." Podívá se na tebe a klidně se usměje. Pak až promluví k tvé příhodě u potoka. ,,Podivné. Waldstadt je jen víska, nic víc, žádné panství. Bůhví, co jste viděla.. možná je to vedlejší účinek nějakého léku. Musel jsem použít všechno, co jsem měl, abych vás zachránil. Ale řekl bych, že to stálo za to." Schyluje se k večeru. Ještě chvíli sedíte a užíváte klidu přírody. Po několika momentech ticha ti začne doktor vypravovat jakési své příhody z řemesla. Většině sice nerozumíš, ale občas pochopíš nějaký vtip či pointu. V jeho slovech není nic důležitého, zdá se, že jen mluví do větru. Některé osudy jeho pacientů připomenou ti záležitosti z Vranohradu, ale doktor je podává lidsky a soucitně a vždy nezapomene zlehčit humorem. Zdá se, že už zcela zapomněl na problémy, které jsi mu způsobila, snad vypadá unavený, ale stále působí neoblomně pozitivním dojmem. Zajímalo by tě, zda existuje něco, co by ho dokázalo vytrhnout z rovnováhy. Když padne tma, cítíš se daleko lépe. Snad první chvíle po mnoha dnech, kdy navzdory špatnému osudu cítíš se opět jako člověk. Trocha normálnosti a klidu se ti vkradla do rozervané duše a poprvé odejdeš na lůžko s lehčím srdcem... Doktor tě ještě zastaví a opatrně tě vezme za rameno. ,,Omlouvám se, ale je třeba vyměnit vaše obvazy. Neuděláme-li to, rány mohou být infikovány a začít hnisat. Přiznám se, že pro usnadnění celého procesu jsem se vždycky postaral, abyste nebyla při sobě, ale nemyslím, že je nyní nutné plýtvat už tak dost vzácné chemikálie." Nebere ne jako odpověď. Zapálí dvě svíčky v domě a pomocí jakéhosi mechanismu promění tvé pohodlné lůžko na tvrdou a chladnou dřevěnou pryčnu. Jako rodič malému dítěti stáhne z tebe oblečení, zatímco žertovně prohodí: ,,Nebojte, už jsem viděl víc nahých těl a i v horším stavu! Jste na dobré cestě k uzdravení." Zpočátku se cítíš podivně cudná, pokrytá jen ušpiněnými obvazy, ale doktor vším prochází se zkušenou profesionalitou. Nejdříve sebou cukáš, když se tě dotýká a zbavuje tě bandáže, ale po chvíli se uvolníš. Neubližuje ti, naopak, jeho jemný a ohleduplný přístup je zvláštní změnou, proti běžné zkušenosti, kterou máš jako nahá v blízkosti muže... ale tohle také není obyčejný čas. Co brzy navíc více trápí tvojí duši je strašný stav tvého těla. Vyhublé a bledé maso pokryté ránami a popáleninami, zpustošená troska tvé bývalé postavy. Jak asi vypadá tvůj obličej, je-li zbytek tebe tak zničený. Tvé ruce jsou odporně groteskní. Jedna, levá, je v kontrastu se zbytkem těla, bez popálenin a jen s pár oděrkami, stále ještě z ní cítíš podivné teplo. Pravá je pak strašlivá na pohled. Zápěstí přechází do nazelenalého spíše pařátu než dlaně, kosti vystupují z bledé a necitelné kůže, rány jsou zcela bez krve, prsty začínají působit spíš jako spáry... Ale i přes to přese všechno nepůsobí ani zdaleka tak děsuplně a odporně jako nemocný muž. Je to koneckonců tvoje ruka. Cítíš k ní podivně loajální vztah. Nemůžeš se jí vzdát teď, po tom všem čím s tebou přišla. A navíc by tě snad ani nenechala... Doktor namaže tvé tělo balzámy a mastmi. Když projíždí kolem tvých stehen a vcelku lhostejně i na jejich vnitřní straně maže nejrůznější rány, cítíš, jak se ti zrychlil dech a jak se tvé tělo napnulo... Ale po krátkém momentu doktor vytáhne z jedné z kredencí čisté obvazy a začne tě se stejným nezájmem obvazovat. Snad se cítíš i trochu uražená, nejsi pro něj víc, než jen pacientovo tělo na záchranu. Snad je pouze ohleduplný a etický, ale takové vlastnosti od mužů ani neznáš... Vše je rychle hotovo a ty se cítíš... daleko lépe. Jsi klidná, uvolněná a na duši tě tvůj strašný osud tolik netíží. Snad to vydrží i do temné noci... Ale tu se ozve doktor s dalším řešením. Podává ti malou pečlivě zazátkovanou lahvičku plnou temné tekutiny. Na jejím obalu jsou slova, ale co je daleko výmluvnější je malá lebka se zkříženými hnáty. Doktor se ale usmívá. ,,Laudanum. Uklidňující tinktura. Jedna lžička vám zaručí klidnou noc a s trochou štěstí hezké sny. Zasloužíte si něco pro co se usmát, slečno. Nechte si tu lahvičku. Je to výborná látka proti bolesti a navíc uklidňuje rozbouřenou mysl. Buďte ale opatrná, prosím vás, ne více než lžičku denně. Každý lék ve špatné míře může být nebezpečný. A teď běžte spát! Nebojte, budu spát venku a držet stráž." Mluví s úsměvem a pomůže ti se zvednout. Přemění postel opět na tvé lůžko a s mávnutím ruky se odebírá ven, v rukou několik přikrývek, ale jak sis všimla, také meč. ,,Dobrou noc, slečno Thyrro!"

Olivia "Liv" Evans - 12. října 2017 13:10

Ten, který léčí Na tváři se mi objeví lehce překvapený ale velice potěšený výraz. Samozřejmě, že se mi doktor snaží pomoci, jen mě nenapadlo, že to vezme tak vážně. Už tak se mnou měl spoustu problémů a i tak je ochoten přidělat si kvůli mě další. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem měla opravdu takové štěstí a ze všech možných lidí mě v lese našel právě tenhle muž. Jsem sice trochu skeptická ohledně toho jeho mága, ale ráda si nechám pomoci, nebo alespoň poradit. Zpětně si uvědomuji, že jsem stála jen krok od katastrofy. Tam ve městě, před tím davem, bych byla ochotna zabít kohokoliv. Zabila bych je klidně všechny, kdyby mě doktor v čas nezastavil. Skutečně asi potřebuji pomoc. Doktor mě ale také znepokojí. Koho jsem to tedy u potoka potkala? Možná vážně blouzním a šlechtice jsem si jen představovala. Překvapí mě, jak snadné pro mě je přijmout tohle vysvětlení. Jsem unavená a stále ještě hodně zraněná. Navíc moje mysl není tak docela moje a v mé ruce se usadilo...cosi. Až se úplně uzdravím, bude to mnohem lepší. Vím, že je potřeba vyměnit obvazy. Některé jsou potrhané, nebo špinavé. Některými už prosákl hnis, nebo i krev. Přesto, je to v podstatě moje jediné "oblečení" a moc se mi nelíbí, že se ho mám před doktorem zbavit. Doktor mi v tomhle ale stejně nedává moc na výběr. Možná i dobře, pro mě. Položím se na tvrdé lůžko a lehce odvrátím hlavu, když se dá do práce. Nejsem zvyklá na to, že by se mnou mužské ruce mohly zacházet i něžně, obzvláště ve chvíli, kdy mě svlékají. Doktor se ale chová...prostě jako doktor. Nejsem pro něj nic jiného, než tělo, které je třeba šetřit. Když sklopím hlavu, ani bych se vlastně nedivila tomu, že ho nepřitahuji. Nikdy jsem se sice nepovažovala za nějakou krásku, ono moje okolí mi to ani neumožnilo. Ale alespoň zájem mužů mě utvrzoval v tom, že jsem hezká. To se teď dá říct jen stěží. Moje tělo je jedna velká, otevřená, hnisající rána. Plné strupů, boláků a popálenin. Já sama v tom jen stěží vidím ženské tělo. Raději zavřu oči a nechám doktora dokončit jeho práci. Uleví se mi, když rány zmizí pod čistými bílými obvazy. Vím, že tam stále jsou, ale je pro mě milejší, když je nevidím. Pomalu se posadím a opatrně si vezmu od doktora lahvičku a instrukce. Oči mám upřené na malou lebku na lahvičce, pevně jí stisknu v ruce. "Máte kvůli mě tolik problémů, a stejně mi pomáháte. Slibuju, že se pokusím vám to všechno vynahradit." Hlas mám trochu ochraptělý a jsem ráda, že je ve voze přítmí, protože v očích mám slzy. Chce abych si to u něj odpracovala. Ale to je v pořádku. Já se práce nebojím. Sleduju, jak doktor odchází a já zůstanu sama. Seberu ze stolku malou lžičku a opatrně na ní naliju tmavou tekutinu. Na okamžik zaváhám ale pak jí strčím do úst a polknu. Nečekala jsem, že to bude dobré, takže mě hořká chuť nepřekvapí. Hlavně, když mi to ale pomůže spát. Položím se a přetáhnu přes sebe tenkou přikrývku. Tolik bych si přála bezesnou noc. Mám obavy z toho, že se opět vrátím do vypálené vesnice. Mám obavy z Tenebrie. Chtěla bych jí pomoci, chtěla bych, aby byla jako dřív. Ale můj strach z ní je větší. Nebo spíš z toho, co jsi jí provedla. Tichý hlásek v mé hlavě se přihlásí ke slovu a trefí se přímo do černého. Ano, to já jsem tohle Tenebrii udělala. A mám teď strach postavit se čelem následkům. Zavřu oči, protože cítím, jak se mi motá hlava. Laudanum mě stahuje do nevědomí daleko rychleji než jsem čekala. Beze snů.

Chaos - 12. října 2017 20:44

Snít a vzbudit se Tvá přání zůstanou nevyslišena... alespoň zčásti. Ráno se probouzíš pokrytá studeným potem a roztřesená. Něco strašného se ti zdálo, ale jako by se to vytrácelo přímo před tvýma očima. Podivný sen, srovnáš-li ho se živostí a zapamatovatelností všech ostatních. Pamatuješ si pár očí, černé jako samotná noc, uprostřed ostře bílého světla. Tvář patřící k nim mluvila a každou větou tě naplňovala úzkostí, avšak slova, která říkala, nedávala žádný smysl. Bílé světlo změnilo se na zářící obvazy, skrz které prosakovala čerstvá krev. Vzpomínáš si na strašný výkřik, který zazněl skrz sen, možná tvůj vlastní, který ti téměř zastavil tlukot srdce. Nevzpomínáš si na Tenebrii, ale dvě smutné, černé oči jako by se hlásily k jejímu jménu. Ale to není všechno. Byli tam... dva muži. Jeden z nich musel být ten, který tě pronásledoval, ten se kterým jsi uzavřela svou temnou dohodu, ale vzpřímený a naplněný silou. Tvou vlastní silou. A druhý byl šlechtic. Nevidělas mu do tváře, ale musel to být baron Karl. Něco v tvém srdci ti říkalo, že je to on. Stál v pozadí a za ním, jako by se rýsovaly celé řady dalších postav. Snad jsi zahlédla pokroucená záda Ungheltova, robustní postavu Herberta a černou siluetu, která nemohla patřit nikomu než madame Rätselhaft. Stáli tam, neurčití a naplnění stíny, zatímco nemocný muž kráčel k tobě. Chtěla jsi utéct, ale strašlivá síla tě držela, nemohla jsi než křičet a křičet, prosit a plakat, zatímco se jeho šílený úsměv blížil stále k tobě. Pak jako by se tvá pravice vymrštila navzdory uvěznění a kdosi útrpně zařval. Svět naplnila temnota a ty jsi se probudila se zalapáním po dechu. Napřímila ses na posteli, ucítila své rány a tvé strachem nabyté oči těkaly po cizím prostředí. Tohle není domov na Vranohradu! Tohle není domek Alviky! Až když ti na tvář dopadlo jemné ranní světlo a ucítila jsi čerstvý vzduch prosycený rosou, uvědomila sis, kde jsi. Venku zářilo slunce a vkrádalo se do domku jako předzvěst dobroty. Po chvilce klidu dovnitř vešel doktor. V tváři byl bledý a pod očima měl kruhy, ale usmíval se. Poněkud nemotorně k tobě došel a nejistě se zastavil u postele, opřený o skříňku, která zapadala do větší soustavy, jenž se táhla po kraji stěny. ,,Vstáváme, slečno! Zdá se, že jste neměla nejjednodušší noc. No, špatné myšlenky je nejlépe vyřešit vytrvalou a mysl oblbující chůzí! Takže vyskočte, poberte co unesete a já mezitím zapřáhnu Lízinu. Máme před sebou dlouhou cestu a v zádech trpasličí zákonstrůjce." Otočí se a stále malinko nejistý vyjde opět ven. Po chvilce ho slyšíš pracovat. Zároveň také zavolá: ,,Sníte-li něco k snídani, na pultu je chléb a voda." Opravdu, na pultu, který je tvořen mnohými skříňkami a zásuvkami a působí tak spíš jako pracovní stůl, na tebe čeká krajíček chleba a odložený měch s vodou. Ale stůl není prazdný. Jak se zdá, doktor buď v noci či ráno pracoval, neboť běžně uklizené pracovní plochy jsou pokryté nejrůznějšími skleněnými lahvičkami. Některé z chemikálií, kterých sis už dříve všimla, jsou odloženy na stole, většina víček pevně uzavřena. Tolik cizích věcí může až vyvolávat posvátnou hrůzu. Většinu z těch věcí neznáš a je dost dobře možné, že je mnoho z toho smrtelně jedovaté, žíravé nebo podobně nebezpečné. K tvé hrůze promluví doktor do třetice. ,,A víte co, je na čase, abyste začala pracovat a splácet dluhy. Ukliďte, prosím vás, pult. Někde by tam měly být kožené rukavice. Vše opatrně vymyjte. Nedotýkejte se popsaných lahviček. Nerozbijte nic skleněného."

Olivia "Liv" Evans - 14. října 2017 12:18

S paprsky slunce přichází klid Probouzím se zbrocená potem a celá rozechvělá. Připadám si vyčerpanější než když jsem uléhala na lůžko. Ze snů si nic nepamatuji, jediné, co mi utkvělo, je hrůza, která z nich čišela. Temné oči, bílé světlo, nemocný muž i šlechtic Karl. A v pozadí toho všeho, spíš jen stín, tušení, že je to ona...Tenebrie. Prudce se posadím a očima vyplašeně těkám kolem sebe, chvíli mi trvá uvědomit si, kde to jsem. Sleduju paprsky vnikající do povozu a tlukot srdce se mi zpomaluje. Dovnitř vstoupí doktor a oznámí mi, že je na čase vstávat. Jsem za to docela vděčná. Dřív jsem do snů utíkala a hledala v nich klid. Teď se jich děsím. Shodím nohy z postele a obléknu si potrhané šaty. Z lemu utrhnu pruh látky a uvážu si ho v pase aby šaty držely pohromadě. Na jídlo nemám moc chuť, žaludek mám stále stažený a noční můry mi taky moc nepomohly. Nakonec ale dospěju k závěru, že jestli mám jít dnes po svých, tak potřebuju síly. Opatrně sním několik soust a zapiju je vodou. Do jídla se musím vyloženě nutit. Jsem skoro ráda, když mi dá doktor práci. Alespoň můžu myslet na něco jiného. Trochu nejistě se rozhlédnu po pultu plném lahviček všemožných roztoků. Už v čarodějčině domě jsem se naučila, že s neznámými věcmi je třeba zacházet opatrně. Tady sice asi nehrozí, že bych sáhla na něco prokletého, ale i tak je mi podle rudě psaných nadpisů a zkřížených hnát jasné, že některé ty věci jsou opravdu nebezpečné. Opatrně sesbírám prázdné lahvičky, vypláchnu je a čisté vyskládám do poličky. Horší to je s těmi plnými. Doktor má určitě nějaký svůj systém, který já neznám. I tak mi ale řekl, ať tady uklidím, takže si s tím zase nedělám tak těžkou hlavu. Když je pult prázdný, ještě ho utřu a pak vylezu z vozu ven, na slunce. Rozhlédnu se kolem sebe a hledám stopy po nějakém boji, vodníci, nebo něco jiného. Les přeci jen není tak daleko aby se nějaká šerednost nedostala až k nám. "Můžu něco nést. Chci Lízině pomoci." Podívám se na nebohé zvíře. Vážně doufám, že to zvládne. Jestli doktorovi pojde i ona, tak bude velmi smutný, ale já se hlavně pravděpodobně nikdy nedoplatím.

Chaos - 14. října 2017 21:22

Tíha tebe samotné Opatrně uklidíš vše, čeho se odvážíš dotknout. Nemáš nejmenší tušení, co doktor připravoval, ale jak se zdá vše už bylo hotovo. Vlastně jsi neviděla nic co by vypadalo tak nebezpečně, jen pár skleněných lahviček se lebkami. I tak, lépe být opatrná než mrtvá. Jsi překvapená, jak tě tak jednoduchá činnost unavila. Vždyť to byl jen úklid... ale tvé ruce jako by byly z olova. Vyjdeš ven z domku. Po obloze se prohání mraky, ale slunce stále směle stoupá po obloze. Bouře na obzoru se přiblížila a vzduch je dusný. Nevidíš žádné známky boje, žádné stopy, žádné náznaky vyrušení. Doktor upravuje postroj své klisny, která mezitím pije cosi z misky. Snad nějaký doktorský dryák na posílení... Když promluvíš, otočí se. Vedle sebe má připravenou svou brašnu a jakýsi nosič na záda, na kterém je přivázáno snad víc váhy než jsi ty samotná. Doktor si tě změří hodnotícím pohledem a zavrtí hlavou. ,,Nenabízej, co nemůžeš dát. Navíc těch pár liber co bys unesla by stěží pomohlo. Jde jen o tvojí vlastní váhu. Jsi možná vychrtlá ale na nějakých devadesát liber mít budeš." Nevíš kolik vážíš, nikdy tě nikdo nevážil a nikdy tě nad tím ani nenapadlo přemýšlet. Koneckonců váha byla snad jen věcí alchymistů a učenců. Běžnému člověku stačí vědět, zdali to unese nebo ne a nic víc. Doktor zmizí do domku a nejspíš ještě přerovnává to, co jsi ty uklidila na špatné místo a zajišťuje vše skleněné před rozbitím. Mezitím máš dost času na to aby sis prohlédla jediný pohyb široko daleko. Klikatící se proužek dýmu mezi horami. Jak zvláštní, že od něčeho tak přátelského musíte utíkat do temného šera lesa. Ale zdání často klame... Uběhne několik dalších minut, kdy jsi ponechána sama sobě. Doktor uklízí a po tvé pomoci se nijak neohlíží. Pracuje metodicky a jak se zdá, skoro tě ani nebere v potaz. Už musí být polovina dopoledne za vámi, když se doktor konečně opásá mečem a zvedne s heknutím na záda těžký nosič s primitivními popruhy. Kývne na tebe, pobídne koně a vůz se začne drkotat k cestě. To co pro tebe následovalo dál, si stěží vybavuješ. Jen krok za krokem, kupředu, pomalým tempem, které ubíjelo jakýkoliv život v tobě. Už po první hodině chůze tvé nohy ztěžkly a ploužila ses vedle doktora se sklopenou hlavou. Jasné slunce, které ti ráno přišlo tak krásné, stalo se spíš obtíží. Žasneš nad tím, jak těžká může být chůze. Dokonce kráčíte z mírného kopce, ale tvé tělo zdá se ti slabé a neschopné se pohybovat. Začínají se ozývat rány po celém tvém těle. Po další hodině chůze už ti otupující proces začíná lézt na mozek. Doktor ale kráčí vytrvale dál, sveřepě hledí kupředu a za vámi se krokem plouží kůň, táhnoucí všemi svými silami těžký vůz. Když dorazíte k lesu, je už pozdní odpoledne. Nezastavili jste na oběd ale stejně jsi neměla hlad. Několikrát ses napila z měchu vody, který ti podal doktor. Nezdá se být chůzí sám příliš ovlivněn. Na moment zastavíte. Stojíte před prvními pokroucenými stromy. Téměř jsi zapomněla jak nepřátelsky les vyhlíží. Tady na severu už je to jen hustá stěna jehlic plná mrtvých spadlých stromů a pokroucených větví, které jako by se natahovaly k tobě. Cesta je stará a nevypadá příliš používaná, pod vrstvou špíny a hlíny ale zdá se bývalo dříve dláždění. Kdo vystavěl všechny tyto trosky? Snad i je pohltil les, nekonečný a všemocný... Jako bys z něj zaslechla šepot. Smích. Výsměch. Hvozd je tu, přímo před tebou, se svými všemi hrůzami. A vysmívá se ti. Ruka tě zaškube, téměř jako v odpověď, plná chuti ničit a mstít se. A navíc teď, když už bys konečně ocenila světlo, aby vám zářilo na cestu, vás začínají dohánět těžké bouřkové mraky. Temnota, ticho a nesnesitelné dusno halí kraj. Doktor mlčí a hledí do lesa. Pro něj není žádnou hrozbou, je pro něj milejším pohledem než město trpaslíků, Gebrochenstadt. Zajímalo by tě, zda také slyší ten posměšný šepot...

Olivia "Liv" Evans - 15. října 2017 10:50

Krok za krokem Uleví se mi, když zjistím, že doktor nechce abych něco sama nesla. K tomu abych se unavila mi úplně stačil úklid. Doktor zmizí ve voze a já sleduju klikatící se sloup kouře. Skutečně nás někdo pronásleduje? Asi lepší nezjišťovat. Dojdu k Lízině, hladím jí po čumáku a tiše se jí omlouvám. Opět si při tom vzpomenu na Medvěda. Jsem postrach jak pro lidi, tak pro zvířata. Doufám, že alespoň ona z toho vyvázne živá. Konečně vyrazíme na cestu. Velmi brzy mi dojde, že je to přesně tak vyčerpávající, jak mě doktor varoval. Jdeme pomalu, co noha nohu mine, lehce z kopce. Ale i přesto cítím, jak mi nohy těžknou a tělo bolí, jak se rány začínají ozývat. Prve příjemné sluneční paprsky mě teď vyčerpávají. Doktor ale kráčí dál a já s ním zuby nehty držím krok. Brzy ztratím pojem o čase, pohled upírám na prašnou cestu před svýma nohama, nerozhlížím se. Když na nás padne stín prvních stromů, skoro mě to potěší. To mě ale brzy přejde, stačí se trochu rozhlédnout. Z chladu a nehostinnosti lesa mi naskočí husí kůže. Sama bych do něj asi nenašla odvahu vkročit, ale doktor působí klidně. Skutečně se nebojí? Nebo si jen neuvědomuje, co všechno tam může číhat? Těžce dosednu na spadlý kmen stromu a na vteřinu zavřu oči. "Jen pár minut odpočinku." Zaprosím tiše. Jsem vyčerpaná a neochota vstoupit do lesa moji únavu jen násobí. Podívám se na ruce složené v klíně a uvědomím si, že se chvěju. Nejsi na to sama. On ví, co dělat. On ví, jak s těmi zlými věcmi bojovat. Snažím se uklidnit sama sebe. Nechci před doktorem ukázat další slabost. Oči ale vytřeštěně upírám do stínů lesa. Mám pocit, že slyším tichý smích. Mám pocit, že některé větve se k nám natahují a působí jako pařáty, které nás chtějí lapit. V mrtvé ruce mi zaškube. Teď už nejsi tak bezmocná, jako když jsi do lesa vstoupila poprvé. Ta myšlenka je děsivá i uklidňující zároveň. Zabila jsem démona, v mojí ruce se skrývá moc, které sama nerozumím a navíc jsem uzavřela smlouvu s ďáblem. Nemocný muž by mě teď nenechal přece zemřít. Teď ještě ne, ještě je příliš brzy. Po zádech mi sklouzne několik kapek ledového potu. Rychle se zvednu, skoro jako kdybych vyskočila na nohy. Sama nevím, kde se ta síla vzala. "Dobře, můžeme vyrazit." Bezděčně prsty zavadím o amulet, který mám stále pověšený na krku. Zhluboka se nadechnu a vykročím vstříc své noční můře.

Chaos - 15. října 2017 20:49

Zpět pod koruny stromů... Doktor se na tebe ohlédne a pokrčí rameny. Nesundá ze zad svůj náklad, pouze vytáhne misku a nechá napít znavenou klisnu. Opatrně manévruje s těžkým nákladem a cukne sebou když vyskočíš. ,,Jak chcete, slečno. Ale do noci bez tak do Waldstadtu nedojdeme. Budeme rádi když tam dorazíme před zítřejším setměním." Dotyk amuletu tě neodmění ničím jiným než pocitem chladné prázdnoty. Už neslyšíš ani vzlyky. Tvá pravá ruka vyletí k amuletu a stiskne ho. Ucítíš zasvrbění a po celém těle ti přejede mráz. Opět jako bys zaslechla smích... Ale les je prázdný. A vy kráčíte dál. Nad hlavami vám houstnou bouřkové mraky. Doktor na ně s obavami hledí. ,,Nedaleko odsud cesta kříží potok, ze kterého jste nabírala vodu výše proti proudu. Doufám, že tam stihneme dojít dříve než se rozprší. Brodit se v takovém počasí by bylo nepříjemné. A v noci abychom už měli potok daleko za námi. Ty vodní potvory by tak daleko na sever sice neměli žít, ale v lese jak se zdá usídlilo se něco oklutního a to je přitáhlo a vyslalo lovit. Les se rozhodně změnil od mé poslední cesty." Jako by si uvědomil, že to nejspíš nerada slyšíš, otočí se na tebe s úsměvem. ,,Avšak nemějte strach. Jsem ve střehu už kvůli vám a Lízině, nenechám se znovu překvapit!" Pokračujete. Zdá se ti, že les tmavne před tvýma očima. Jako bys viděla ve starém prohnilém dřevě sukovité oči, co tě sledují. Ani při své první cestě lesem jsi se necítila tak pronásledována jako nyní. Doktor tě opět vyruší zatímco se plahočíte ve stínu korun strom. ,,Dobrá zpráva alespoň je, že trpaslíci už dál do lesa než sem nepůjdou. Využívají raději své tunely. Ale lidé by po vás stále mohli jít... i když musím říct, pěkně jste je v tom městě od takových snah odradila." Uběhnou další dvě hodiny tiché chůze. Přistihneš se, jak se nervózně objímáš rukama a rozhlížíš po lese. Něco tam je a číhá to na tebe. Ale dotyk tvých rukou tě uklidňuje. Dokonce i hrubá látka obvazů na tvé pravé působí jako ujištění. O to více, že dotyk samotný téměř necítíš skrz mrtvou tkáň. Děvče, děvče... Trhneš sebou a neubráníš se vyjeknutí. To musel být hlas. To nešeptal jen vítr ve větvích. Něco na tebe promluvilo... něco z lesa. Hlas, který tě zamrazil až ke konečkům prstů a projel tvým srdcem jako ledový střep. Chladný, posměšný, kousavý. Nepříjemně podvědomý. Kdo to na tebe mluví z černého srdce lesa? Tvá pravá ruka škube skoro stejně divoce, jako když jsi byla obklíčená davem znetvořených zakrslíků. Někdy si přeješ, aby dokázala mluvit, abys věděla na čí straně vlastně je... Doktor to, jak se zdá, neslyšel, ale ohlédl se po tobě. ,,Děje se něco, slečno?" Po chvíli zaváhání dodá: ,,Pronásleduje vás vaše vlastní mysl? V lese člověk může zahlédnout, co sám věří, že uvidí. Nepřítelem nebývá hvozd samotný ale lidský strach z něj." Ale podezřívavě se rozhlédne. ,,Alespoň do poslední doby to tak vždycky platilo." I když si doktor není jistý lesem, působí spíš rozlobeně než vyděšeně.

Olivia "Liv" Evans - 16. října 2017 14:01

V náruči lesa Čím hlouběji do lesa vstupujeme, tím temnější mi připadá. Ale dost možná to mají na svědomí právě bouřkové mraky, které se konečně dostaly nad naše hlavy. Někde v dálce se ozývá výhružné hřmění a korunami stromů se začíná prohánět dravý vítr. Jestli mi les doteď připadal děsivý, tak to není nic ve srovnání s tím, jak vypadá teď. Objímám si rukama ramena a brzy se přistihnu, že se skoro tisknu k doktorovu rameni, jak těsně vedle něj jdu. Trochu se zastydím a odtáhnu se. Les je skutečně děsivý ale v téhle chvíli se na nás nic nevrhá, nemusím tedy hned začít vyšilovat. Jenže pak se ozve ten hlas a já vyjeknu. To se mi nemohlo zdát, to určitě nebyl vítr. Očima těkám kolem sebe a hledám v tmavém podrostu zdroj toho zvuku. Myslela jsem, že s tou nejděsivější věcí široko daleko jsem uzavřela smlouvu, ale vlastně nemám ponětí, co všechno les skrývá a jaké hrůzy v něm čekají na bláhové pocestné. Ruka sebou prudce škube a já se musím chytit za zápěstí abych jí krotila. Neklid v mrtvých prstech mě jen ujišťuje o tom, že neblouzním a skutečně jsem ten hlas slyšela. "Vy jste to neslyšel? Ten hlas?! Doktor se mě pokouší uklidnit ale já mu nevěřím. V mé mysli se skrývají všemožné zrůdnosti a les mě opravdu děsí, ale ještě snad dokážu poznat, co je skutečné. Ten hlas byl rozhodně skutečný. Napínám uši a nepřestávám se kolem sebe rozhlížet. Stále ve mě hlodá nepříjemný pocit oné známosti, který mě přepadl. Otec. Unghelt. Čarodějnice. Nemocný muž. Herbert. Tenebrie. Vlastně kdokoliv z nyní vypálené vesnice. Pronásleduje mě tolik démonů, že je sama nedokážu spočítat. Zhluboka se nadechnu a pokusím se uklidnit. Třeba má doktor pravdu, třeba je to jen v mojí hlavě. Nebudu přeci děsit sama sebe. Pokusím se soustředit na to důležité. Blíží se bouřka a my se do tmy musíme dostat co nejdál za vodu, jinak se v noci opět budeme muset obávat útoku vodníků. Jediné co musím udělat je jít. Zakousnout se a jít i přesto, že mi nohy pomalu vypovídají službu a celé tělo mě bolí.

Chaos - 16. října 2017 20:37

Pěna v potoce Doktor zavrtí hlavou a podívá se na tebe s určitou starostí, která možná není zcela nemotivovaná jeho zájmem na svém bezpečí. Nechtěl by skončit s pološílenou dívkou s neznámým rozsahem schopností... ,,Nic jsem neslyšel. Cítíte se dobře, slečno? Nesmíte zapomínat co je skutečné a co není. Vaše mysl dokáže všelijaké triky, to ve spojení s vašimi zážitky..." Pak ale pokrčí rameny a kráčí dál. ,,Nemusíte se bát, ve Waldstadtu si konečně trochu odpočinete." Avšak zostra na tebe pohlédne a dodá poněkud kousavě. ,,Tentokrát se skutečně držte u vozu a pokuste se na nás nepoštvat celé obyvatelstvo, ano?" Z odpovědi tě vyruší potok. Cesta se kroutí lesem a nyní zahlédneš před vámi, jak se přes cestu plazí louže vody. Ale jak se blížíte, zjistíš že zdání klame a jedná se spíš o klidnou tůň. Žije v té tůni něco? Celá se otřeseš, zvlášť když cítíš temnotu mraků nad sebou. Doktor ale vypadá pozitivně. ,,Výborně! Máme víc než dost času se přebrodit a dostat se dál od vody." Po chvilce stojíte před potokem. Takové malé jezírko uprostřed temných lesů. Voda sebou nese pěnu z vírů a peřejí výše proti proudu, ale zde, na zarovnané cestě, je klidná a tichá. Je temná a i když její málo, nemyslíš, že vidíš na dno. Možná je to jen nános tmavého písku, ale voda se i tak zdá nepřátelsky neprůhledná. Brodění je stěží na deset kroků. Na kraji tůně spatříš jakýsi kraj, snad umělý břeh. Možná tu kdysi dávno stával můstek... Doktor se na tebe ani neohlídne a začne opatrně vést Lízinu přes potok. Vody je naštěstí stěží nad kolena. Naneštěstí se ale klisně do vody příliš nechce... otřásá se a teprve po nekompromisním zákroku doktora je ochotná do vody vstoupit. Mezi řečí doktor prohodí: ,,Dobře že jsme se sem dostali už teď. Tenhle starý vrtkavý vůz by moc dlouho v proudu nevydržel." Brodí se dál a dostává vůz přes vodu. Je jen na tobě následovat jeho příkladu.

Olivia "Liv" Evans - 17. října 2017 10:30

Pěna v potoce Doktor je sice stále přátelský ale v jeho slovech zaznamenám osten výčitky. A ani určitá míra obav mi neunikne. Vlastně, kdo by se mu mohl divit. Neovládám se, své schopnosti a ani své vlastní tělo. Neumím rozlišit mezi iluzí a realitou. Jsem nebezpečná sama sobě i všem kolem sebe. Už se chystám odpovědět něco kajícného, když se před námi objeví tůň. Po zádech mi přeběhne mráz. Ocitneme se na břehu. Voda je temná i když to možná mají na svědomí i temné mraky nad našimi hlavami. S obavami se rozhlížím kolem a čekám odkud začnou vyskakovat vodníci. V takovéhle tůni prostě musí něco žít. Jsem o tom bytostně přesvědčená. Ani Lízině se do vody moc nechce. Stojím na břehu a sleduju, jak doktor s koněm a povozem pomalu překračují potok. Každý nerv v těle mám napnutý, voda není tak hluboká jak jsem si myslela. Ale stále očekávám, že se z ní vynoří zelené pařáty a stáhnou je oba do hlubiny. Teprve když je doktor za polovinou, uvědomím si, že stále stojím na místě. Nechci vodu překračovat sama. A nechci sama zůstat na tomhle břehu. Z hluboka se nadechnu a opatrně vkročím do vody. Voda není až tak studená ale i přesto mi po celém těle naskočí husí kůže. Prsty zdravé ruky pevně sevřu dýku, kterou mám za pasem. Normálně mě to uklidní, ale tentokrát to nějak nefunguje. Pomalu se brodím vodou a sleduju, jak mi kolem nohou víří kal, který zvedám svým pohybem. V klidu. Pomalu. Je to jen voda. Snažím se uklidnit myšlenkou, že vodníci stejně vylézají jen za tmy. A doktor přeci říkal, že takhle vysoko by stejně být neměli. Nic se ti nestane.

Chaos - 17. října 2017 21:08

Když zapadá slunce... Voda ti přijde nepřirozeně studená a slizká. Přistihneš se, jak se otáčíš za každým zvukem a nervózně si prohlížíš všechny břehy. Zápas touhy rozběhnout se a strachu z vyrušení čehokoliv co by v téhle tůni mohlo žít... Ale nic se nestane. Jsi téměř šokovaná. Ale nic po tobě nesáhlo a nyní, poháněná nepřirozeným děsem, rychle kráčíš pryč, co nejdále od potoka. To vše pod bedlivým dohledem slepých stromů a zkroucených větví. Když jsi ty, klisna i vůz bezpečně za vodou, doktor si spokojeně vydechne. ,,Výborně. Teď jen stačí najít nějaké dobré tábořiště na noc. Nejspíš bude v noci pršet. Ale my máme vůz, nás se to netýká," dodá a vesele se zazubí, očividně spokojený sám se sebou. Další hodinu se ti jde lépe, stále tě pohání adrenalin z brodu. Jak dalece jsi ale poškozená, tluče-li ti srdce jako zběsilé jen kvůli obyčejné vodě? Budeš se ještě někdy cítit normální? Nevyděšená k smrti svojí vlastní myslí? Tvé otázky i myšlenky jsou naštěstí brzy uhašeny znavující chůzí. Brzy ztratíš pojem o čase a nevnímavě kladeš jednu nohu za druhou, jako rozpohybovaná mrtvola. Cítíš slunce klesat. Mezi hustými stromy sice prosvítá jen málo světla, ale temnota se ještě více prohlubuje, znásobená převalujícími se temnými mračny nad vašimi hlavami. Jen jedna věc tě uklidňuje. Jste víc než dost daleko od jakékoliv vody... Cítíš blížící se noc a na klidu ti nepřidává. Když už se začíná šeřit a zkroucené dřevo mění se v groteskní stíny a zkamenělé samorostové tváře, doktor zpomalí a otočí se na tebe. ,,Měli bychom zastavit. Dobré tábořiště bez tak nenajdeme. Zastavíme u cesty budeme doufat že vlci už sežrali všechny místní bandity," zažertuje nevhodně. Zvláštní. Dosud jsi neslyšela vytí vlků. Houkání sov a nejrůznější šramot, který tě bezpečně udrží vzhůru kteroukoliv noc, ale žádné vytí... V lese nejspíš žijí horší věci než vlci. Doktor zastaví vůz a svede ho na malý rovnější plácek po padlém stromu. Trocha uvolněného prostoru dala vyrůst trávě a znavená klisna se do ní s chutí pustí. Trochu tě zklame, že tebe neočekává nic jiného než zteplalá voda chutnající po kůži a kus suchého chleba. Navíc tě k smrti bolí nohy a celé tvé tělo se třese únavou. Doktor zmizí do vozu a ty bezradně padneš na schůdky domku a zachmuřeně se zahledíš do sbírající se temnoty. Noc už začala a nechala den daleko za sebou. Ucítíš bodnutí úzkosti. Máš pocit jako by praskla nějaká bublina, která v tobě už několik dnů jen narůstá a narůstá. Nejraději by ses pustila do pláče. Obklopuje tě jen temnota a nepřátelský, zlý les. Cítíš neutuchající beznaděj. Nemáš Tenebrii a už jsi viděla zemřít příliš mnoho lidí... Aby toho nebylo dost, z nebes začnou padat těžké kapky deště a začnou máčet tvé ochablé tělo. Ale pak, jako by za tebou byla brána do ráje, ucítíš jemný svit laskavého světla vycházející ze dveří. Ohlédneš se a schováš se pod stříšku domku. Doktor stojí u malého rozloženého stolku a dvou stoliček uvnitř a laskavě se usmívá. ,,Ušli jsme pořádný kus cesty, slečno. Jste houževnatější než vypadáte. Oba dva si zasloužíme malou odměnu." Ukáže ke stolu. Na něm jsou rozsvícené dvě podivné svítilny. Na starém hradě používali se svíce a pochodně, ale doktor má jakési podivné louče bez dřeva. Keramické nádobky, malé válcové a vcelku vysoké, na nichž vesele poskakuje oheň, zdánlivě z ničeho. Naplňuje sice vzduch trochu nepříjemným zápachem, ale ono překrásné kouzlo nadpřirozeného ohně tě zcela pohltí. Připomene ti to triky Rätselhaft, oheň bez křesadla nebo svíce... Jak to světský muž jako doktor dokáže? Nebo si jen šeré světlo hraje s tvou myslí? Na otázky ale není čas. Uprostřed stolu totiž stojí bachratá skleněná láhev, pevně zavíčkovaná, a její obsah zdá se nemůže být nic jiného než jemná zeleninová polévka. Doktor se spokojeně usadí a opatrně nalije dvě porce, tobě podstatně menší. Usměje se na tebe a blaženě vydechne. ,,Vím, zásoby jsou cenné, neměl bych jimi plýtvat... ale ten kdo schovává na deštivé dny někdy ani nezpozoruje, že už dávno začala průtrž mračen..." Jako na povel se venku finálně rozprší a těžké kapky bubnují do kovové střechy... skoro s uklidňujícím rytmem. Doktor vytáhne dva malé cínové kalíšky z nedaleké zásuvky a s nimi malou kovovou lahvičku. Do obou kalíšků nalije trochu nahnědlé tekutiny. Dřív než lahvičku zas uklidí, trochu se sám z lahvičky napije. Pak vydechne a pozve tě mávnutím ruky ke stolu. ,,Jen se do toho pustťe, ale opatrně, dbejte na své zdraví. Máte dost času. A kapka něčeho dobrého vám jen posílí pochroumané tělo." Zadívá se na své svítilny a s pobaveným zadumáním pokračuje. ,,Jste-li trpělivá, můžete si zkusit na mé lampě ohřát každou lžíci! Ale možná, že pak bude chutnat trochu odpudivě," poznamená se smíchem.

Olivia "Liv" Evans - 18. října 2017 20:27

Tma přichází Rychle se přebrodím na druhou stranu tůně. Když vylezu z vody, uvědomím si, že se celá chvěju. Šokem. Skutečně jsem už tak vynervovaná, že i překročení brodu ve mě vyvolává panickou hrůzu. Vážně jsem si byla jistá, že se na mě něco vrhne, že mě vodníci stáhnou pod vodu, nebo, že se objeví nějaký vodní plaz a sežere mě. Udělám několik pomalých kroků. Stále v očekávání, že by mě ještě něco mohlo napadnout, když se tak ale nestane, z hrudi mi spadne obrovský balvan. Skoro slyším, jak dopadnul na zem. Znovu vyrazíme na cestu. A já opět ztratím pojem o čase. Každý další krok je pro mě namáhavější než ten předešlý. Ale každý udělám ráda, protože se tím dostávám čím dál od vody. Les kolem nás je stále temnější. Větve se proměňují ve spáry číhající ve tmě a každý zvuk mě nutí trhnout hlavou. Vlky jsem opravdu zatím neslyšela. Beztak je už dávno něco sežralo. Konečně se doktor rozhodne zastavit. Odstaví vůz a já vyčerpaně sklouznu na schůdek. Nohy skoro necítím, unavenou hlavu složím do dlaní. Doktor zmizí v povozu a na mojí hlavu dopadnou první kapky deště. Moje deprese se ještě prohloubí, když si uvědomím, že v dešti nebude možné udržovat oheň a že tedy budeme muset nočním hrůzám čelit...slepí. My se rána nedožijeme. Tahle myšlenka mi prolétne hlavou ale v další chvíli se za mými zády rozzáří světlo. Trhnu s sebou a prudce se otočím. Zorničky se mi rozšíří překvapením. Na to, že je doktor podle svých vlastních slov světským člověkem umí, dle mého, až příliš mnoho kouzel. Zvednu se a vklouznu do vozu. Svítilny sice nevydávají žádné teplo, přesto ale díky nim prostor vozu vypadá přívětivě a přátelsky. Usednu na malou stoličku a slabě se na doktora usměju. Nejraději bych do sebe polévku hned nalila, ať už je studená nebo ne. Ale už jsem se poučila. Pomalu a po malých lžičkách se dám do jídla. "Možná nejste čaroděj, ale podle mého kouzlit umíte." Sdělím doktorovi svoji myšlenku po několika soustech. Hlavu od jídla ale nezvednu. Poslouchám, jak venku bouří a na střechu vozu dopadají velké kapky deště. Ten zvuk mě navzdory všemu uklidňuje a způsobuje, že si připadám ještě unavenější než doopravdy jsem. Zároveň s tím si ale také uvědomuju, že doktor musí být daleko víc vyčerpaný. Posledních několik nocí se staral o naší bezpečnost, takže hádám, že toho moc nenaspal. Opět se začnu vůči němu cítit provinile.Tolik toho pro mě tenhle muž udělal. Budu vůbec někdy schopna mu to splatit?

Chaos - 18. října 2017 21:35

Světluška v temnotách Doktor se zasměje, když proneseš svou poznámku o čaroději. Pak si povzdechne a jeho tvář, ač plná úsměvů, se najednou zná velice strhaná a znavená. Několikrát nedbale mávne rukou. ,,Jen pálení určitých látek za těch správných podmínek. Příroda je ta skutečná čarodějka, já nikoliv, pouze její badatel." Zamyslí se a chvíli hledí do polévky. Pak promluví hloubavěji a zadívá se při tom na tebe. ,,Mnohdy těm bez patřičných znalostí zdá se zcela prostá věc naprosto nepochopitelnou magií. Nejde o to, zda ovládáme nějaké nadpřirozené čáry máry. Jde o informace a vědomosti, které máme. Podívejte se sama na sebe. To co jste ukázala v Gebrochenstadtu by naznačovalo, že jste nesmírně mocná. A přesto já, znalý pouze lidských myslí a těl, jsem byl schopný vás pro bezpečí všech přítomných zastavit." Pokýve hlavou a zaklepe prsty o stůl, v dumání. Sní několik lži polévky a zvedne oči k tobě. ,,Máte se ještě hodně co učit, jestli mi máte být co k čemu. Povězte slečno, umíte číst? Hádal bych, že asi ne, tak málo lidí dbá na kulturní vzdělání. V tom případě vás to však budu muset naučit. Prospěje vám to. Leckterá moudrost je v knihách skrytá. Tento domek na kolečkách by pro vás mohl být smrtící pastí, ale to co by vás mohlo bezpečně ochránit by byla pouhopouhá schopnost vědět, co se v které lahvičce skrývá." Pak se podívá k otevřeným dveřím z domku a zvedne jednu z lamp. ,,Než ale cokoliv udělám, dám tuhle lampu ven, Lízině pro útočiště. Nevím proč, ale zatím mám tu zkušenost, že všelijaké nadpřirozené potvory se výparům této jednoduché reakce nejraději vyhýbají. Paliva má dost na celou noc..." dodá a vstane. Vyjde ven a na moment zmizí v dešti. Nejspíš skryje lampu pod nějaký přečnívající kousek střechy či do nějakého skrytého výklenku. Zároveň zaslechneš zařehtání klisny a její kroky v loužích kolem vozu. Pak se doktor zas objeví a znaveně se protahuje. ,,Měli bychom jít spát. Pochod zítra nebude o nic snazší než dnes. Obávám se, že vaše první lekce dostanete až ve Waldstadtu." Pak se plácne do čela, jako by se rozpomněl. ,,Ale vlastně! Musím prohlédnout vaše rány a vyměnit obvazy. Vyvařil jsem nějaké včerejší noci. A co se týče vašich ran, chci se přesvědčit, že se za ten pochod příliš nezhoršily. Nesvědčí to vašemu tělu, taková zátěž, ale nejsme v pozici, kdybychom si mohli vybírat." Přejde kolem tebe a několikrát mávne rukou. ,,Jen v klidu jezte, času dost." Znovu předělá tvé lůžko na operační stůl a přitom prohodí pár slov. ,,Nějaké abnormální bolesti? Obzvlášť co se týče vnitřku vašeho těla, to je nejzrádnější. Nebojte se mluvit o čemkoliv, jsem doktor. Zatímco lhát při zpovědi je věc pro špatné svědomí, lhát doktorovi je věc pro smrt samotnou!" zažertuje. Pak se vrátí ke stolu a vidí, že ty dle jeho rady jíš pomalu. Sedne si zpátky a dojí zbytek své polévky. Pak se usadí tak pohodlně jak to jen jde, se zády opřenými o skříňky za sebou. Chvíli mlčí, ale pak se zeptá s jistou šetrností v hlase. ,,Doufám, že vám není způsob mého vyšetření nepříjemný. Mladé dívky mívají problémy s cudností, mnohokrát sobě na škodu. A vzhledem k tomu, že vypadáte, že už i vaše mysl toho má dost, mohl bych vás ušetřit nepokoje uklidňujícím přípravkem..." Doktorův návrh je podivně laskavý, jaksi profesionálně milý. Je zvláštní potkat muže, který v tomhle pokrouceném světě dbá na takové věci jako je etika...

Olivia "Liv" Evans - 19. října 2017 10:37

Světluška v temnotách Jen potřesu odmítavě hlavou. Po jeho slovech si náhle připadám ještě hloupější. Doktor to asi nemyslel zle, ale i tak se mě trošku dotkne. Mým vzděláním se nikdy nikdo nezabýval. Přesto mám teď pocit, jako kdyby to snad byla moje vina, že neumím číst. Na druhou stranu mě potěší, že je ochoten mě to naučit. Má pravdu, nemám nejmenší tušení, co se skrývá ve které lahvičce a pokud mu mám pomáhat a odpracovat si tím svůj dluh, asi bych to vědět měla. Sleduju ho, jak odchází ven za Lízinou. Opravdu je možné aby jen zápach z lampy odradil příšery od toho, aby nás napadly? To mi stále přijde jako kouzlo. Poslouchám kapky dopadající na střechu vozu a pomalu do sebe lžíci po lžíci soukám polévku. Vždycky chvilku počkám, jestli jídlo zůstalo v žaludku. Doktor se vrátí a mluví o tom, že nás zítra čeká další takový pochod. To jsem sice tušila, ale slyšet jsem to asi nechtěla. Jen při té myšlence mě opět rozbolí celé tělo. Dojím polévku a sleduju, jak doktor opět mění lůžko na tvrdý stůl. "Já vlastně nevím. Bolí mě celé tělo, ale to bude spíš tím pochodem." Je pro mě těžké rozlišit jednu bolest od druhé. Dnes alespoň nemám pocit, že by se mi znovuotevřely některé rány. Odevzdaně se začnu svlékat a sundávat obvazy. Slabě se na doktora usměju. "Já jsem zvyklá." I mě ta slova zní dost smutně. Smutně a pravdivě. "Vy se toho alespoň nesnažíte nějak zneužít. To by bylo první, co by většina mužů, se kterými jsem se kdy setkala, udělala." Obvazy spadnou na zem ale já se schválně pohledu na své zohavené tělo vyhýbám. Pomalu se položím na tvrdou desku a zavřu oči. Spolu s tmou, která se kolem mě rozprostře mě bušení deště kolébá ke spánku.

Chaos - 20. října 2017 21:32

Stíny mrtvých a neskutečných Otevíráš oči do prosvíceného domku a dveří, ze kterých se line tak silná záře, že tě téměř oslepí. Vše je zahalené do laskavé bílé mlhy, její cáry motají se ti kolem nohou, když nejistě vstaneš a vykročíš ke světlu. Přitahuje tě neuvěřitelnou silou, tak čisté a mocné... Svět se kolébá, zatímco kráčíš ke dveřím. Všechno jako by balancovalo na jazýčku vah, téměř se ti z toho motá hlava. Vstoupíš do nekonečné záře... a stojíš opět toho slunného rána před pojízdným domkem doktora. Hřejivé paprsky laskají tvé nahé tělo, zakryté jen několika obvazy. Cítíš se jako na počátku světa, obklopená dobrem, které jsi snad nikdy nezažila. S nepřítomným úsměvem sejdeš schůdky a postavíš se na prašnou zem. V hlíně cosi se leskne. Kámen pro štěstí? Ne. Malý, nepatrný kousek kosti. Proč se ti jen zdá povědomý? Proč znáš od pohledu znaky na něm? Skloníš se a natáhneš k němu váhavé prsty. Ucítíš známý povrch kostěného amuletu- A slunce zčerná do nekonečnosti noci. Ba hůře, místo noční oblohy je nebe nic než černý samet. I přes to je zem kolem tebe ozářená rudým světlem. Zvedá se vítr, ledový jazyk okusuje holou kůži. Jektajíce zuby rozhlédneš se po úkrytu. Zpátky do domku. Ale i v něm panuje temnota. Rozžehne se podivná lampa. Nad zakrváceným operačním stolem sklání se děsivá karikatura muže. Odporné mlaskavé zvuky ti naplňují uši, nože řezají do krvácejícího masa, obnažené orgány na tebe pomrkávají svou symfonii umírání. Nestvůra nad znetvořeným a znásilněným masem se obrátí k tobě. Tvář bílá, hladká, dvě obrovské zrcadlové oči. Tam, kde by měla být ústa, ční obrovský zobák. Bělost je poskvrněna krvavými kapkami. Obličej, nehybný a bez emocí tě provrtá pohledem. S úst se ti vydere výkřik a vyklopýtáš ven. Spadneš ze schodů na jak kámen tvrdou zem a do kůži drásajícího větru. Dveře se s prásknutím zavřou. Celý domek je pokrytý pokroucenými symboly, které se na tebe šklebí. Lesknou se a páchnou po železe.. Odvrátíš se. Strašné stahy tvého žaludku se pokoušejí vyzvrátit to, co v něm není. Pokusíš se zvednout. Musíš utéct... Před tebou je kůň. Nebohá klisna. Ale bez obvazu. Tam kde by měl být bok zeje jen prázdná díra. Vidíš ohromné srdce, které sebou škube skoro tak divoce jako tvůj žaludek. Z otvoru vytéká hustá krev. A na tebe se upírají dvě hluboké, vyděšené koňské oči. Prosí o smilování. Prosí o pomoc, kterou jí nemůžeš dát. Jsi bezmocná. Ztracená. Zneužitá. Na pokraji smrti. Žiješ jen pro nějakou krutou entitu, která se rozhodla tě udržovat naživu. Stěží. Vše prořízne mrazivý smích. Jak se zdá, na klisně sedí žena- ženské tělo. Nahé. Bledé. Mrtvé. Dlouhé vlhké vlasy splývají kolem kostnatého, vyhladovělého torza. Chechot rezonuje celým tvým tělem a bodá hlouběji než nejstrašnější mráz. O to strašnější je, o co povědomější ti je. Kousavý smích Rätzelhaft, hluboký bas Herberta, nervózní chichotání Tenebrie... Mrtvé tělo na tebe zvedá oči z hřbetu umírajícího koně. Hlava nakloněná, oči černé. Smích utichne. Už nezní nic. Jsi daleko za místy, kde by byl vítán zvuk. Tady je jen ticho. Temnota, krev a ticho. Ústa volně visí, pootevřená. Skrz rozviklané zuby táhnou se stružky rudé tekutiny. Ucítíš kovový zápach. Pokusíš se odplazit pryč. Probudit se! Tohle musí být jen noční můra! Probudit se! Ale stále tu jsi. A tvé ruce jsou zmáčené krví zjevení. Cítíš, jak pod pohledem mrtvého stínu se v tobě cosi láme... Něco volá o pomoc, něco mrzkého uvnitř tvého srdce... A jemný hlas promluvil: Dovol mi tě zachránit... Obklopí tě absolutní tma. A najednou se cítíš tak krásně lehká. Jako by celé tvé tělo, se všemi bolestmi, jizvami i znetvořením se rozplynulo v nicotě spánku. Nevíš kde jsi. Nic nevidíš, nebo možná nemáš oči, kterými bys mohla vidět. Ale jsi oproštěná všech strastí. Tma kolem tebe je hebká a krásná, i tvá přemrzlá a spálená duše okřává v laskavém objetí nicoty. Jsi zachráněná. Byl to jen sen... Ale proč se poté neprobouzíš? Jemný hlas totiž znovu mluví. Je cizí a přeci známý. Snad jsi ho slyšela, když byl zcela jiný... Oprosti se sama sebe... mohu vše skrýt... ale nemohu to zastavit. Ne, pokud se sama nevzdáš svých nočních můr...

Olivia "Liv" Evans - 21. října 2017 12:02

Noční můry a běsy Světlo mě polaská na tváři a já otevírám oči. Záře proniká dovnitř otevřenými dveřmi a dodává vnitřku vozu přátelský, příjemný nádech. Cítím se dobře, všechno je tak, jak má být. Všechno je v pořádku. Vyjdu ze dveří a koupu se v tom příjemném světle. Pomalu sejdu schůdky a bosýma nohama došlápnu na suchou trávu. Zahalená jen do obvazů si vychutnávám tu pohodu. Pod nohama se mi něco zaleskne a já se automaticky skloním abych předmět sebrala. Je to můj amulet. Kde se tu vzal? Vždyť jsem ho měla na krku. Prsty se sevřou kolem studeného kousku kosti a rázem se všechno změní. Kolem mě se rozprostře absolutní temnota, jen země kolem mých nohou, jako kdyby byla osvícena nějakým rudým světlem. Netuším odkud světlo vychází, ale mám pocit, jako kdybych stála uprostřed bazénku plného krve. Naskočí mi husí kůže, rychle se otočím, chci se vrátit do domku a skrýt se před tím chladem a temnotou. Jenže se mi naskytne pohled na děsivou scénu. Je to doktor? Nemůže být! Slyším nůž prořezávající se masem. Čvachtavé zvuky vytékající krve, a když se ke mě stvoření obrátí, vyděšeně vyjeknu a o krok ucouvnu. Hledím do těch očích a cítím, jak se mi zvedá žaludek. Teď už vím, že je to jen sen. Na hrůze mu to ale nijak neubírá. Dveře vozu se zavřou a alespoň milosrdně zakryjí pohled na scénu, která se odehrává uvnitř a na to příšerné stvoření. Bohužel to není jediný děsivý výjev. Otáčím se, jen abych spatřila Lízinu. Nebohé zvíře má obrovskou díru v boku ze které vytéká tmavá, hustá krev. A na jejím hřbetě sedí žena. Mrtvé torzo, děsivě vyhublé, zacuchané vlasy. Kdo je to? Kde se tu vzala? V uších mi zní zlovolný smích. Ledový vítr se mi otírá o kůži a chlad se zakusuje do mého těla. Chci se probudit, ale tenhle sen nijak neovládám, jako kdyby ani nebyl můj. Jsem v něm uvězněná. Panika mi stoupá do hlavy. Pryč! A pak se ozve ten hlas. Mám pocit, že ho znám ale nedokážu si ho zařadit. Tma, která mě následně obklopí je milosrdná a skryje všechno. Jako kdybych oslepla. Ale já jsem za to vděčná. Zmizí smích, zmizí kvílení větru. Jako kdyby mě nějaký obr vzal do dlaní a skryl mě tak před vším tím zlým. Udělala bych cokoliv abych se zbavila svých nočních můr. Ale jak se od toho mám oprostit? Pevně věřím, že mi opravdu chce pomoci. Cítím, že za tím hlasem půjdu kamkoliv, jen když zabrání tomu, aby se mi zdály takovéhle sny. Proč se mi tohle děje? Kde je Tenebrie? Kde je nemocný muž? Myslela jsem, že mě jeho moc má ochránit.

Chaos - 21. října 2017 21:58

Nabídka smíru... Tiše užíváš klidu temnoty a krásy necitelného těla. Ale hlas tě volá znovu. Tentokrát ale patří k němu i ústa a tělo. Vystoupil z temnoty, jako by se zrodil z inkoustu. V rudém kabátci, celý v šatu daleko bohatším než znáš. Vypadal jako šlechtic, byl ti povědomý, ale neznala jsi ho. Tvář byla delší a protáhlejší, ale oči byly laskavé a kolem nich jen pár přívětivých vlnek od smíchu. A na líci pak blednoucí stará jizva. Ale jeho tvář nebyla klidná, ba naopak, zdál se dalece nejistý, úzkostný a především naplněný starostmi. Starostmi o tebe, jak jsi ucítila. Vztáhl k tobě ruku, jako by tě chtěl zachytit, a ty jsi ucítila jak se nehmotná duše balí do masa, jak se ze tmy vynořují kosti a jak se odnikud objevilo tepající srdce a dýchající plíce. Chvíli dokonce trvalo, než jsi se rozpomněla na nutnost dýchat. Cítíš se uzavřená. Uvězněná. Tvoje vlastní tělo svírá tvou duši a ty cítíš ty rány a popáleniny, tu zemskou a světskou bolest, to trápení, co tě pronásleduje od tvého narození a které se v posledních týdnech stalo náplní celé tvé existence. Hnusilo se ti. Pohlédla jsi na své ruce, špinavé, odřené a plné modřin. Tvá pravice ale byla normální, vlastní, nebyl to pařát zabalený do obvazů... A teprve v této chvíli promluvil tajemný muž. Thyrro! Jak tě svět zničil! Teprve nyní, když to vidím těmito očima a cítím svou myslí mi dochází rozsah hrůzy, kterou jsi prošla... Thyrro, řekne a zahledí se na tebe až prosebně zoufale, Dovol mi ti pomoct. Nejsou to jen noční můry co ničí tvou duši! Jak krásná tvá duše je a v jak mrzkém těle je donucena přebývat... Zasloužila by sis klid Nebes a společnost Andělů, nebyli-li by tak zkažení a znetvoření svou vlastní vírou... Tajemný udělá krok k tobě a ruku drží stále vztaženou k tobě. Nejsem sice bohem, ale dle mého už jsi prošla dost strašným očistcem aby sis zasloužila klid a krásu světa... Dovolíš mi tě zachránit? Nemusíš udělat nic, jen mi podej ruku, má drahá Thyrro! Necháš-li mě, postarám se, aby jsi už nikdy nepřišla k újmě! Je to tak těžké, tolik strašných věcí se po tobě sápe a chce tě zneužít. Nejsem všemocný... ale mohu ti pomoci. Raději budu snášet všechny rány světa místo tebe, než abych nechal jedinou další padnout na tvou nebohou duši... Ruka je k tobě napřažená a rozesmutnělá a zneklidněná tvář tajemného se na tebe upírá. Ale zoufalství z tvého osudu se v ní mísí s laskavostí, citem, lítostí a snad i krásou... Ucítíš zaškubání v pravé ruce. Silné. Ale ruka je přeci tvá? Znovu se na ní podíváš. Jako by se pokoušela tě odtáhnout pryč, jako by se chtěla otočit. Snad v ní zůstal pozůstatek čehosi mrzkého... Celé tvé tělo je prožrané a zničené. A navíc se cítíš tak neuvěřitelně unavená. Muž udělá další krok k tobě a natáhne levou k tobě. Pravou pak nechal za sebou, nataženou do temnoty. Povzbudivě se na tebe usměje. ,,Podej mi ruku a vše bude dobré. Už nikdy se nebudeš muset vrátit do těch hrůz, které jsi viděla. Teď je sám držím druhou dlaní na uzdě, za neprostupnou stěnou. Tví vnitřní démoni, hrůza a vztek, to co se v tobě nashromáždilo. Strašné věci, ke kterým se všechní zlí světa stahují jak supové. Mohu to držet zpátky, ale už začínám být slábnout. Dorážejí. Chtějí na tebe. Chtějí tě utopit ve svém šílenství. Prosím, Thyrro! Mohu ti dát sílu, ale jen ty je můžeš zničit. Zapomeň na ně, to je vše co je třeba. Zapomeň, stiskni mou dlaň a dovol mi je navždy vykázat z tvé mysli!"

Olivia "Liv" Evans - 22. října 2017 10:53

Vezmi mě pryč Hledím na muže, který jako by se zhmotnil z temnoty přímo před mýma očima. Nepoznávám ho, ale něco na něm je mi neskutečně povědomého. Jako kdybych ho kdysi znala a jen jsem na něj zapomněla. Hledí na mě laskavýma, starostlivýma očima a já mám pocit, že ještě nikdo se o mě nikdy tolik nebál, jako se nyní bojí on. Ale proč? Napřáhne ke mě ruku a já mám najednou opět tělo. Ten pocit mě nemohl víc znechutit. Vátí se všechny rány, všechny strupy i bolest. Jak dobře mi bylo, když jsem se jen vznášela v nicotě. Chtěla bych to vrátit, jenže tohle tělo je skutečně moje a nejde se od něj jen tak oprostit. Jenže přesně to on po mě chce. Nebo mi to nabízí. Nejsem si jistá, přijde mi, že mezi tím vlastně ani není rozdíl. To jak muž mluví mě uklidňuje a znepokojuje zároveň. Nabízí mi klid, konec bolesti a utrpení. Zní to opravdu krásně...ale. Klid Nebes? Společnost Andělů? Nemůžu si pomoci a v mysli mi vytane podobizna Prima Domini. Už dávno jsem se naučila, že za každou věc se platí. A v mém životě se za všechno platí velká daň. Nabízí mi smrt? Hledím na muže a na jeho napřaženou ruku. Mám chuť se jí chytit a nechat všechno to utrpení za sebou. Ale zároveň mám strach zemřít. Ucítím, jak mi škube v ruce. To nikdy není dobré znamení. Muž znovu promluví a já ucítím úzkost. Slábne? Dostanu strach, že se opět ponořím do chaosu a strachu vlastních nočních můr. Bez dalšího přemýšlení chytím jeho ruku. "Kdo jsi?"

Chaos - 22. října 2017 12:54

Ďáblové nevcházejí s ohněm a sírou... Stiskneš jeho ruku a cítíš jak se tvé tělo vytrácí, jak se mění v popel a prach. Jeho tvář se zkřiví triumfem a zlobou a ty ho konečně poznáš. Nemocný muž. Ale není nemocný. Zesílil. Nahlodal ti tvou mysl. Prostoupil tvé sny. Zničil Tenebrii a každou jinou tvou ochranu. Ukolébal tě do nevědomí a podvedl tě. Pokusíš se ho pustit, ale už nemáš ruku, kterou by držel. Opravdu bere všechnu tvou zlobu a utrpení, ale s nimi bere i tvou sílu a moc, bere i tvou naději a lásku. Sílí, roste a vysmívá se ti. Téměř vidíš nitky, kterými sám splétal temné noční můry, které tě pronásledovaly. Zachránil tě před tím, co sám stvořil. A jak on nabývá podoby, ty jí ztrácíš. Stáváš se tím, čím byl on. Nejprve nechal celé tvé tělo shnít do nakažené a nemocné podoby. Pak, když se rozpadlo, sebral ti i tvou mysl a psychickou sílu. Zůstal jen náznak padlé duše, šepot ve větru, pocit ve snu... A tvé vědomí v nicotě. Nemáš oči, které bys mohla otevřít. Necítíš nic. Necítíš vztek, necítíš se podvedená, necítíš se zklamaná. O to všechno už jsi přišla. Stojíš sama, mezi světy, a nevíš, zda se vůbec někdy probudíš. Ale jistá tvá část se přeci jen ptá... Tolikrát jsi viděla vysokou postavu v temném rouše s kosou a najednou odmítne si pro tebe přijít? Že by měl osud pro tebe ještě něco v plánu? *** Toho rána se nehybné tělo neprobudilo. Zbledlo a vychladlo. Doktor vstoupil do vozu ve veselé náladě, večer uložil znavenou dívku na lože, spokojený s tím, jak rychle se uzdravuje. Ale když první paprsky dopadly na bledé líce, zděsil se. Nehybné oči vytřeštěné před sebe, krve by se v té nebožačce nedořezal. Vrhl se k ní a dotkl se jejího hrdla. Shledal, že její srdce přestalo bít. Takový už je život doktorů. Ať už bojují se smrtí jak mohou, často se vynoří odnikud a vykoná své dílo bez varování. I tak, neubránil se několika slzám. Opravdu si to podivné děvče oblíbil. Těšil se na její učení a její práci. Měl pocit, že si konečně vychová následovníka... Zatřásl hlavou a jako náměsíčný vyšel ven. Nemohl se přinutit k tomu, aby její tělo pohřbil. Ne poté, kolik na něm udělal práce... Ale dřív nebo později vzpomínky odejdou. Do té doby by měl uctít její památku... *** Nad lesem se hnal vír šílené moci, šťastné a uvolněné. Hledal podobu, do které by se mohl usadit. Zbytky původního charakteru té duše jako by ho vedli k hradišti na kraji lesa. Několik vran se splašilo když nespatřitelná moc prolétla kolem, jako mrazivý vítr je předzvěstí kruté zimy. Té noci nemocný muž našel své tělo. Matyas, pán z Vranohradu, se probudil. Jeho oči byly chladné a mrtvé. Na tváři mu hrál úsměv z triumfu. A kdesi uvnitř trpěl bývalý obyvatel tohoto těla...

Chaos - 26. října 2017 21:42

Bouře věští zkázu... Thyrra Těžký déšť bil do zkosených střech polorozpadlého sídla. Dříve to musela být majestátní budova, avšak léta k ní nebyla laskavá. Ale už to, že zatímco les pohltil tolik osad a tento hrad stále přírodě nepodlehl, něco vypovídalo o jeho nezdolnosti. Byl temný a tichý, jen občas starý kámen se uvolnil a spadl k zemi s těžkou ránou. Hrad byl obklopen rychle zarůstajícím příkopem, prohnilý most navždy spuštěný... Nádvoří bylo zavalené troskami, ale kdysi dávno snad mělo čtvercový tvar. Čtyři věže v rozích, nejsevernějších trochu výše než ostatní. Obě věže na jižní straně hradu, u hradní brány, byly v troskách. Tvrz ve středu nádvoří musela se stát v historii obětí požáru zatímco severozápadní věž působila šalebně přívětivě. Noví obyvatelé hradu však věděli, že to je jen mámení. Jediný špatný krok v po jejích prohnilých schodech a smrt byla jistá. Tedy zůstávalo jen jedno světlo v temnotě, nejsevernějším rohu hradu. Zakrslý mužík s obavami vyhlédl z malé místnůstky ve třetím patře. Jeho pohled následoval statný muž, který oděn ve zbroji stál po jeho boku. Chvíli stáli tiše, když nájemný rytíř promluvil. ,,Tahle prokletá bouře ničí les už odporně dlouho. Celé počasí jako by se zbláznilo." Zakrslík přikývl. ,,Tohle by se v podzemí nestalo." ,,V podzemí se dějí daleko horší věci," odfrkl si nespokojeně muž. Od nedalekého stolu se ozvalo suché zakašlání. Zpoza knih a lejster, které na něm byli rozloženy, vynořil se starý muž s vousem ve zvláštní róbě. ,,Věřím, že tato bouře není přirozenou záležitostí," promluvil zlověstně. ,,Mám strach, zda-li naše experimenty cosi v lese nevyrušily." Následovala chvíle nepříjemného ticha. Nakonec se ozval landcknecht. ,,Je to proti přírodě, abyste věděli!" Zakrslík se nervózně usmál. ,,Nebuďte tak úzkoprsý. Všechno je to jen obyčejná věda. Vlastně jsme průkopníci. A navíc, brzy už bude hotovo..." Žoldák pohlédl z okna, s obavami. Pak se vše rozsvítilo a hrom protrhl oblohu. Ze špičky věže táhl se smích. Těžká ozubená kola se otáčela mezi zbytky střechy, pokrytá dešťovou vodou. Jako by byl vrchol věže obrovský dýchající organismus. Měchy se natahovaly, podivné tekutiny a plyny se táhly skrz skleněné trubice. Tady bylo tepající srdce obrovského Stroje. Plechové trubice se rozprostíraly po jejím obvodu a propojovaly všechno se vším... A uprostřed toho zvráceného chaosu vědy ležela skleněná rakev a nad ní stál chichotající se muž. Tiše si šeptal pro sebe nepřeložitelné blábolení, to s písní Stroje vytvářelo děsivou kakofonii, strašnější než nejdivočejší a nejbarbarštější rituály. To vše dirigováno doktorem a směřováno náhlým crescendem přímo do schránky ve středu této změti. Na železném plátu tam ležela mladá dívka. Její tělo bylo mrtvolně bledé, místo pravé ruky měla pařát obalený do obvazů. Byla nahá a její tělo bylo znásilněno nejrůznějšími trubicemi, skrz které proudili substance odpudivé barvy. Přímo do chladného masa byly zaraženy obrovské injekční jehly... její hlava a hrudník byla probodána měděnými dráty. Vzduch se naplnil praskajícím napětím. Doktor zvedl svou tvář k zuřící obloze a nechal jí skropit deštěm. A pak do Stroje udeřil blesk. Vše jako by nabralo nových obrátek. Stroj se roztočil s nadpřirozenou rychlostí, mezi jeho komponenty přeskakovaly děsivé jiskry. Ječivý skřípot proletěl širokým okolím. Proudění podivných látek se zrychlilo. Doktor zadržel dech. Mrtvé maso sebou cuklo. Dívka otevřela oči. Bylo to jako probouzet se pod dlouhém spánku. Necítila žádnou bolest. Nevěděla, kde byla před tím... pamatovala si jen všepohlcující bílou nicotu... Měla výhled na mračící se oblaka. Na skleněný poklop dopadaly těžké kapky. Dívka, omámená a zcela nepřítomná pozvedla ruku a dotkla se skla. Doktor padl na kolena. Sklo se roztříštilo. Přesně kontrolované prostředí rakve se naplnilo běžným čerstvým vzduchem, plným vůně deště. Chladné kapky začaly dopadat na necitelné maso. S tichým mlasknutím z dívky vypadly nejrůznější aparáty, bez toho aby pocítila jediný z nich. Pomalu si začala vzpomínat. Na zradu a na smrt, která jí potkala podvodem. Její srdce vzplálo vztekem... ale bylo uhašeno touhou se života znovu nevzdat. Cítila strašný chlad a měla strach... Ucítila jak se k ní přitisknul muž v koženém obleku. ,,Ach, Thyrro, vítej zpátky mezi živými! Pojď.. tohle není místo, kde by měla dívka jako ty být... Jemně jí vzal, zatímco se pokoušela rozpomenout na lidskou řeč. Laskavé ruce jí snesly otevřeným poklopem do kruhové ložnice. Byla uložena do příjemné, měkké postele, ale i tu cítila jako by sama byla obalená jakousi blánou... Co však viděla jasně a čistě a co rozehřálo její srdce byla zářící svíčka po jejím boku. Doktor jemně vzal její levou ruku, zatímco sebou pravá samovolně cukala... Byl tichý, jeho tvář byla naplněná triumfem.

Chaos - 26. října 2017 22:13

Osamocený lovec v temnotách... Linthir Kolem starodávného hradu táhl se do nekonečna temný Hvozd. Bouři přehlušilo osamělé zavytí. Kdesi v lesích potuloval se vlk. Místní dravci se připravovali udělat si z něj půlnoční svačinku a poté se vrhnout na hradní desert... Zažili velmi nepříjemné překvapení. Zatímco si vlkodlačice dostávala z tlamy sliz jedné nechutné příšery, přemýšlela, proč sem vlastně přišla. Kořist byla odporná a prostředí dokonce i jí... zneklidňovalo. Zavzpomínala, jak se sem dostala. Bylo to volání, které vedlo její intuicí. Neznala toho Matyase z Vranohradu, ale cítila, že za temnou válkou, kterou rozpoutal na krajích Hvozdu, bylo něco strašného. Muž, který jí kontaktoval, jí nabízel šanci se přidat na jejím vysvětlení a volal po obnovení přátelství. Znala ho... tedy znávala ho. Ztratil se na několik let v Hvozdu a nikdo o něm dlouho neslyšel, předpokládalo se, že zemřel. Byla to škoda, byl to její dobrý přítel... ač jí nikdy neprozradil své jméno... v jeho přítomnosti jako by neměla zájem se na něj zeptat. Když dostala od kurýra dopis psaný jeho roztřeseným rukopisem, odeslaný odkudsi z temnoty Hvozdu, neváhala a proklouzla zuřícím konfliktem k podivnému hradu. Krom nepochopitelného volání k němu, cítila i jeho příjemnou užitečnost. Většinou musela uplácet či vyhrožovat alchymistům, aby jí namíchaly její elixír, nápoj, který krotil její vnitřní šelmu. Doktor nejenže zvládl jej namíchat, byl to pro ní ochoten udělat jen tak, pro její společnost. Dalo by se říct, že se těšila, až ho potká. Netušila, že se velmi změnil. Očekával jí sice s připraveným elixírem, ale nepůsobil jako ten věčně optimistický všeználek, kterého znala. Zpodivínštěl. Šeptem jí prozradil, že se pokouší dosáhnout zázraku vědy. Ale potřeboval, aby ho nerušila okolní populace krvežíznivých šelem. Řekl jí, že připravuje své Opus Magnum. Ukázal jí své spolupracovníky. Plesnivého staříka, nejspíš čaroděje či mudrce ze severu, který si nechával říkat Albazan, skutečně houbou porostlého trpaslíka Skrévila, kterého by se štítila i vlastní matka a nájemného rytíře Franze, který měl zajišťovat ochranu hradu s ní. Všichni to byli staří známí doktora, jako ona, ale nikoho z nich jsi neznala. Hrad jí ale naplňoval nepřirozenou úzkostí. Měla pocit, jako by v něm byl někdo další, vše prostupující entita beze jména. Ostatní muži si ale ničeho nevšimli... Byla víc než spokojená zůstat mimo hradby a bavit se v nocích lovem. Denní stráž většinou přenechávala rytíři Franzovi. Po několika měsících klidu, si jí zavolal doktor na špičku obývané věže. Najednou jsi věděla, co tě zneklidňovalo na celém hradě. Tepající, žijící Stroj, uprostřed kterého ležela velmi mrtvá dívka. Třesoucím se šeptem ti tehdy doktor prozradil, že jeho cílem je pokořit smrt a přivést, pouze silou vědy a technologie, zpět k živým tuto nebožačku. Sdělil ti, že byla obětí jakéhosi strašlivého démona, který právě nyní vede válku s jižními panstvími. Byla jsi zneklidněná, ale když jsi pohlédla na nahou dívku, zranitelnou ve skleněné rakvi a probodanou nechutným způsobem, a vzedmula se v tobě až neskutečná náklonnost k té nepřirozené chudince. Nebyla jsi schopná jí zdůvodnit, ale jen pohled na ní tě naplňoval podivnou sounáležitostí a touhou jí pomoci. I tak jsi se držela od hradu dál. Věřila jsi alespoň, že to co doktor dělal, byla dobrá věc. Přišla ta osudná noc. Spatřila jsi, jak do špičky věže udeřil blesk. Ladným během vlka jsi se k němu vydala. Na nádvoří stáli tři muži, spolupracovníci doktora a vcelku neklidně se dívali na třesoucí se a skřípající vrchol věže, který byl jako obrovské tělo bez kůže, neustále v pohybu, tepající, dýchající. Muži se na tebe s vážnou tváři ohlédli, zatímco je máčel déšť. Cítila jsi, že byli napjatí. Že se k tobě obraceli pro jakési uklidnění, i když jsi nevěděla kde ho vzít. Měla jsi však podivný pocit, jako by věž přetékala zlatou záři. Neviditelnou a přeci tam. Muži, jak se zdálo, si jí vůbec nevšimli.

Olivia "Liv" Evans - 27. října 2017 14:33

Procitnutí Nejdřív byla tma, a pak přišlo světlo. Nebo to bylo obráceně? Vznáším se uprostřed nicoty. Jen pouhé vědomí, které si ale nevzpomíná kým, nebo čím, kdy bylo, ani jak se sem dostalo. Nejsem vlastně nic. Existuji vůbec? Nevím, jak dlouho už tady jsem. Pár vteřin? Nebo jsou to už celé věky? Uslyším děsivé zahřmění a něco mě vytáhne z mého poklidného nevědomí. Prudce otevřu oči, ale to, na co se dívám mi nedává smysl. Změť čehosi kovového, trubice, hadice, všechno to jiskří a skřípe. A nahoře nad tím vším je temně šedá obloha ze které mi do tváře dopadají velké kapky vody. Cítím je na kůži a zároveň s deštěm přijde i chlad a strach. Kde to jsem? Moje mysl jako kdyby se stále ještě tak docela neusadila na svém místě, někde bloudí a informací je pomálu. V mém zorném poli se objeví muž v koženém plášti. Mám pocit, že bych ho měla znát. V jeho tváři se zračí radost. Ale mě nedochází k čemu se ta radost pojí. Obejme mě a já v nose ucítím vůni kůže a potu. Navzdory všemu, navzdory tomu, že si stále ještě neuvědomuji, kdo to je, se najednou cítím dobře. V bezpečí. Bere mě do náruče a mě dochází, že mám opět tělo. Sotva ho ale vnímám, spíš jen jako něco vzdáleného a trochu cizího. Muž mě uloží do měkké postele a já si konečně uvědomím, kdo to je. Doktor. Můj doktor. Tahle informace mě sice potěší ale nijak mi nepomůže pochopit situaci. V té chvíli se ale jako obrovská vlna vrátí všechny vzpomínky. Zaplaví moji mysl informacemi a mě se z toho všeho zamotá hlava. Jedna ale převládá nadevšechny. Zemřela jsem. Před očima vidím triumfální výraz na tváři nemocného muže ve chvíli, kdy jsem ho vzala za ruku. Obelhal mě a sebral mi všechno. Opravdu jsem zemřela, ale jak je pak možné, že jsem tady? Nebo to byla jen další noční můra? Nebo je snad sen tohle? Chtěla bych se zeptat doktora ale tělo mě neposlouchá a rty se odmítají otevřít. Jen lehce pootočím hlavu a zahledím se do světla svíčky. Z nějakého důvodu mě to uklidňuje. Cítím jak mi doktor tiskne ruku a cítím lehké poškubávání té druhé. Pohled opět stočím zpátky k doktorovi. Nemůžu mluvit ale v očích mám zcela jasnou otázku. Co se stalo?

Linthir - 27. října 2017 17:10

Osudová noc S radostným očekáváním vracela jsem za někým koho bych snad mohla se odvážiti nazývat přítelem. Před ním mohla jsem si dovolit být tím čím jsem bez příkras, bez obav z prozrazení, bez podezřívavých pohledů, které se mne štítily či bály. Ovšem tak trochu byla jsem zklamaná, připadal mi jako podivín už dřív, ale teď...a ti, jež mi představil jako své spolupracovníky. Jak je můžeš soudit...vždyť mezi tyhle kreatury krásně zapadáš... Zůstala jsem, i když vlastně nevím proč, bylo tu cosi, co jsem nedokázala vysvětlit ani popsat slovy. Byl to jen pocit, zvláštní prchavý pocit, který očividně měla jsem jen já. Nikdo jiný nezdál se býti nějak znepokojen vším tím, co se kolem dělo a doktor tím byl naopak posedlý. Však on ví, co dělá, snad...doufej, že to ví... A tak jsem se neptala, důvěřovala jsem a raději se držela dál a dělala jen to, co po mně chtěli, hlídala jejich klid. Ačkoliv někde hluboko uvnitř ozýval se pochybovačný hlásek, zda-li je tohle vše správné, zda-li může se toho člověk vůbec odvážit. A pak přišla ta bouřlivá noc, kdy se to celé mělo stát. Na nádvoří stáli i ostatní v němém úžasu a tajuplném očekávání. Oklepala jsem se, abych z kožichu dostala všechny ty dotěrné kapky. Posadila jsem se a hleděla stejně jako oni vzhůru a měla pocit, že snad vidím víc než oni. Proč? Nevydržela jsem na místě. Rozběhla jsem se vzhůru, chtěla jsem vědět, co se stalo a jak tenhle experiment dopadl. Co se stalo s tou dívkou. Potřebovala jsem to vědět. Neznala jsem jí, netušila kým nebo čím ve skutečnosti je, ale přesto cítila jsem někde uvnitř snad strach o tu křehkou bytůstku, kterou zdála se být, když jsem ji poprvé spatřila.

Chaos - 28. října 2017 21:53

Žít a nežít Thyrra Doktor se na tebe usmívá. Nejspíš přemýšlí, ale zatím neodpovídá. Nejsi si jistá, zda je pocit oddělenosti od vlastního těla, který tě zcela naplňuje, způsobený nezvykem žít... nebo naopak probuzením. Prohlížíš si neznámou místnost jen letmo. Hrubý, stlučený nábytek. Těžké kamenné zdi. Plápolající oheň v kamínkách v rohu. Ubohé, ale přesto útulné. Nepoznáváš jí, ale právě teď nepoznáváš ani své vlastní tělo. I tak, máš pocit, že se tvé smysly a pocity začínají usazovat, vše se ti vrací. Život je návyková věc. Dostane se vám pod kůži a jen tak se ho nezbavíte... Cítíš se neuvěřitelně unavená, alespoň v mysli. Oproti velké nicotě je myšlení v tělu pomalé a neohrabané. Tvé vlastní tělo jako by tě poutalo těžkými řetězy. Doktor už neodolal tvému tázavému pohledu. ,,Přihodilo se ti... cosi zlého. Nejen tobě. Celému světu. Ale všechno už je dobré. Byla jsi daleko, příliš daleko na to, aby ses dokázala vrátit. Musel jsem ti pomoci najít cestu zpátky a místo kam se vrátit. Uběhla dlouhá doba, Thyrro... uběhl celý rok... od tvé- od tvé-" I když zněl sebevědomě, nyní se zakoktal. Byl ale ze své úzkosti osvobozen. Do místnosti vrazila mladá žena.

Chaos - 28. října 2017 22:19

Ubohý zázrak Linthir Řítíš se po schodech vzhůru, takový běh není pro vlkodlaka žádnou námahou. Nahoru tě žene podivné vzrušení, mravenčení v zátylku. Mohl to doktor skutečně dokázat? Mohl přelstít, ne, porazit samotnou smrt? Přivést mrtvé k životu? Bez kouzel a bez zkázy na duši, přivést zpět zesnulé takové, jací byli... Schody jsou staré a kousky z nich se ti podlamují pod nohama, na to ale nedbáš. Musíš to vidět na vlastní oči. Vybíháš posledních pár sáhů. Konečné stoupání není kamennou spirálou, ale po stěží více než nakloněném dřevěném žebříku. Vyrazíš poklop a staneš v nejvyšším patře věže. Místnost je rozdělena na dvě části poměrně novou dřevěnou zástěnou, prý pro psychickou pohodu a zdání normálnosti. Příliš si zdůvodněním doktora nerozuměla. Poslední dobou spíš blekotal než souvisle mluvil. Začínala jsi o něj mít starost... Bez otálení prudce rozrazíš poslední dveře a stojíš v ložnici, která je naplněna podivným silně chemickým zápachem smíchaným se závany čerstvého vzduchu zvenčí... Na posteli leží neskutečně bledá, strnulá dívka. Nemrká, nevidíš, zda se hýbe její hrudník. Na moment jsi téměř přesvědčená, že je to jen mrtvola, že se doktor definitivně zbláznil, když jí nyní něžně drží ruku. Ale pak se oči dívky stočí k doktorovi. Tichá, nehybná, ale přesto živá. Nevypadá o moc lépe, než když ležela ve skleněné rakvi. Její tělo je pokryté rankami, které však nekrvácí. I když působí do jisté míry děsivě, vypadá spíš sama vyděšeně. Jako křehká, nemalovaná porcelánová figurka, tenká jako papír, která se roztříští pod sebemenším dotykem... Doktor sám vypadá... lépe. Mluví k dívce opatrným a co nejklidnějším tónem. Ale jakási část jeho podivínství snad v něm usnula s jeho úspěchem. Snad v něm ještě někde číhá a čeká na svou příležitost, ale ten mumlající, pološílený experimentátor je pryč a u postele sedí pouze doktor, který má smrtelný strach o svého cenného pacienta.

Olivia "Liv" Evans - 29. října 2017 09:28

Na prahu smrti široce rozevřenýma očima hledím na doktora a snažím se číst mezi řádky. Není to zas tak těžké. Část vzpomínek už se usadila v mé hlavě na svém místě a já si dokážu dát dvě a dvě dohromady. Je vidět, že se mu poslední slovo nechce vyslovit. Ani nemusí. Stále nenacházím hlas ale alespoň ho němě zformuji rty. Od mé smrti. Ta myšlenka mi teď přijde absurdní. Opravdu je možné mrtvé přivést zpátky k životu? Co za magii to doktor ovládá? Možná jsem nebyla mrtvá, ne doopravdy. Třeba to bylo jen bezvědomí. Moje smysly mi ale říkají, že to nevědomí, které jsem zažila skutečně byla smrt. Tohle přece nemocný muž dělá. Naslibuje, obelstí a pak všechno sebere. Jasně si vzpomínám na ten pocit, kdy se má tělo vytratilo a já se stala ničím. Tělem mi projede vlna strachu. Ví to? Ví, že jsem zpátky? Vrátí se, aby mě znovu o všechno připravil? Vzpomínám si, jak jsem před ním prchala. Ale ať jsem se hnula kamkoliv, on tam byl a číhal na svoji příležitost. Nakonec dostal, co chtěl. Panika přijde a stejně rychle i odejde. Dotek doktorovy ruky mě uklidňuje. Zemřela jsem ale on mě nějakými kouzly přivedl zpět k životu. Jsem v bezpečí. On mě dokáže ochránit. Dokázal by mě ochránit i předtím, ale já byla hloupá a uvěřila jsem přeludu. Zemřela jsem a mohla jsem si za to sama. Chtěla bych doktorovi poděkovat ale jediné, na co se zmůžu, je drobný úsměv. Tělo mě stále neposlouchá. A moje pravá ruka, která neposlouchala nikdy, sebou křečovitě škube. Jsem ráda, že je skryta pod vrstvou obvazů. I když zbytek těla působí úplně stejně žalostně. Uslyším kroky a dveře se prudce otevřou. Stočím k nim oči abych se podívala na dívku, která vpadla do pokoje. Nepoznávám jí a ani si nejsem jistá, že bych měla. Do pokoje spolu s ní pronikne vůně deště a lesa. Voda a hvozd. Svých nočních můr se asi jen tak nezbavím.

Linthir - 30. října 2017 18:55

Úspěšný experiment Hnána zvědavostí, ještě trochu udýchaná z toho spěchu, snad trochu neomaleně vrazím do dveří nebo spíše do poklopu který sem vede a stanu na prahu místnosti. Tak se mu to podařilo... bleskne mi hlavou při prvním letmém pohledu, kde leží ona dívka. Až teď uvědomím si, že jsem sem vrazila jako velká voda, bez zaklepání, bez vyzvání jakoby mi snad chybělo slušné vychování. Něco málo toho ve mě přeci jen zbylo, ale teď šlo vše stranou. Zvědavost pro tentokrát zvítězila. "Já, omlouvám se...nechtěla jsem rušit...jen jsem chtěla, chtěla jsem vědět, jak to dopadlo." vykoktám ze sebe nějakou chabou omluvu za ten náhlý vpád. Snad měla bych tiše vycouvat a nechat je o samotě, ale nějak nemohu odtrhnout pohled od té dívenky. Nevím, zda-li mám být ráda, že se mu to povedlo nebo se začít být, čeho všeho je schopen. Vypadá tak...přízračně?...a zároveň křehce... Po zádech mi přeběhne mráz, když si uvědomím, že ještě před chvílí byla vlastně mrtvá a teď... Konečně odtrhnu oči od dívky, na níž tak zaujatě zírám a přejedu pohledem na doktora. Vlastně ani nevím, na co ještě čekám. Na vysvětlení, seznámení nebo jen na to, až mne odsud vyhodí a odkáže do patřičných mezí za mou troufalost.

Chaos - 30. října 2017 22:11

Zotavit se ze smrti? Doktor se prudce ohlédne a okřikne nově příchozí pobouřeně: ,,Linthiro! Zmiz odsud! Nemocná potřebuje klid! Zotavení z takové... situace je velmi náročný proces!" Gestem ruky tě odežene, ale příliš na tebe nedbá, spíš se vystrašeně podívá po Thyřře. ,,Odpočívej, drahé děvče, bude trvat dlouho než se zotavíš zcela..." Poté co je dívka vyhnána z pokoje nemocné, doktor nemocnou brzy sám opustí a zanechá odpočinku. Řekne však, že se brzy vrátí. Linthir mezitím čeká v místnosti pod ložnicí, doktorově pracovně, ve které je několik židlí, na které se postupně přijdou usadit i další členové této malé skupinky. Chvíli jste v této... snad laboratoři o samotě a můžete si prohlížet podivné zkroucené skleněné nádoby a odporné lektvary bublající všude kolem. I několik rozebraných vynálezů válí se tu po stlučených stolech. Všichni se cítí viditelně úzkostně ohledně tolika neznámých a podivných věcí, až na zakrslíka Skrévila, který zdá se stejně lhostejný a nenaložený jako vždy... Brzy se objevil doktor, zářící spokojeností. Obzvlášť Linthir si povšimla, že je o něco málo jiný. Jako by ho opustila jeho posedlost... i když stále působil mimořádně podivínsky. Rozpovídal se o nutnosti zotavování, slova, která šetrnějším jazykem tlumočil i Thyřře. Jak neohrabaně vysvětlil, není vůbec jisté, jak nezávislý život bude Thyrra a její tělo schopná udržovat. Nešířil se o detailech, pouze zdůrazni roli klidu a co největší možné pohody. Noc odešla a přišlo ráno. Nikdo v celém hradu nespal, všechny mysli příliš upřené na doktorův úspěch... Nikdo nevěděl co vlastně dělat. Věci postupovali... pomalu. Doktor zmínil jakési neurčité obavy, které měl, ale neřekl nic konkrétního. Jeho pozornost se cele upínala na Thyrru, která po noci, kdy nepocítila žádnou touhu spát, ač cítil podivnou otupělost mysli, opět se rozpomněla na řeč a stále rychleji se jí začaly vracet její vzpomínky. Doktor jí nepodal žádné jídlo ani vodu, avšak Thyrra nepocítila ani hlad ani žízeň. Pouze v jediném okamžiku dostavilo se jisté otupění a pocit vzdalování vlastní mysli podobný usínání. V té chvíli byl mladé dívce podán čirý lektvar neodhadnutelného složení, který jí uvrhl zpět do zcela bdělého stavu. Následujícího rána doktor řekl, že by snad bylo dobré, aby byla Thyrra představena některým obyvatelům hradu, aby se mohli podílet na péči o nemocnou. Vypadal, jako by únava, kterou celý rok zadržovala jeho vášeň, konečně prolomila všechny přehrady. Linthir téměř připadalo, že na místě omdlí. Rozhodl, že představí jí Thyřře první, protože už jí bez tak viděla a nemůže to ničemu uškodit... Vstoupil do místnosti se znaveným úsměvem. Thyrra ležela na posteli, stále téměř tak křehká jako předchozí noci, úplně stejně bledá. Její hlas byl navíc stále slabý a nejistý... ,,Thyrro, rád bych ti představil mou dlouholetou kamarádku, Linthir. Stará se o bezpečí nás všech! Jistě se postará i o tvé," dodá vřele. Vcelku neurčitě mávne ke stoličce u postele a zamumlá pár slov: ,,Seznamte se, prosím..." Malátně se zakymácí a těžce dosedne na židli v rohu místnosti. Jak se zdá, má potíže udržet oči otevřené... Snad ani jedna z nich nikdy nebyla velmi společenská, ale cítí k sobě jisté sympatie... snad je to jen z osamění v tomto odlehlé a nepřátelském místě... Dovnitř velmi tiše nahlédne čaroděj Albazan, pro Thyrru neznámý vousatý stařík... Podezřívavě se rozhlédne po místnosti a pak osloví Linthir, co nejtišeji, nechtěje přilákávat na sebe pozornost. ,,Linthir! Potřeboval bych s tebou poté něco probrat!" Všimne si, jak sebou pohne doktor a zmizí...

Olivia "Liv" Evans - 31. října 2017 09:54

Živá neživá Doktor vyžene dívku z místnosti dřív, než si jí stačím pořádně prohlédnout. Brzy mě také opustím s tím, že mám odpočívat. To já bych ráda, zavírám oči ale spánek se nedostaví i přesto, že si přijdu malátná a otupělá. Doktor mi podá nějaký lektvar díky kterému se alespoň otupělost vytratí, Spát mi to ale nepomůže. S pokračující nocí se moje radost z návratu mezi živé vytrácí. Jak plamen ukusuje svíčku, čím dál víc si uvědomuji, že tohle není takové, jak si to pamatuji. Ten pocit cizosti stále přetrvává a přijde mi, že nejen má pravá paže, ale teď už ani moje tělo není tak docela moje. Jako kdyby to byla jen schránka pro mé vědomí, které by se jinak opět rozuteklo do nicoty. Necítím únavu, necítím hlad ani žízeň. Jen sleduji, jak se knot svíčky zkracuje. Jak mě v první chvíli světlo zahřálo na duši, teď ve mě zmenšující se svíčka vyvolává zcela opačný pocit. Jako kdybych si podvědomě spojila ubývající svíci se svým životem. Pokud se to tak dá nazývat. Alespoň už jsem schopna víc se pohybovat. Zoufale se potřebuji přesvědčit o tom, že jsem skutečně živá. Roztřeseně zvednu ruku a natáhnu prsty k plamenům. Vidím, jak je olízl, cítím zašimrání ale to je všechno. Žádná bolest, nic. Stáhnu ruku a prohlížím si prsty, jsou zčernalé a naskákaly mi na nich rudé puchýře. Hledím na ně a cítím, jak se mi točí hlava. Nevím co udělal, ale k životu mě nepřivedl, protože tohle není život. Kdyby byl, křičela bych teď bolestí. Spustím ruku zpátky na bílé prostěradlo a tupě hledím před sebe. Místnost se s přicházejícím ránem alespoň trochu rozjasní, i když po obloze se stále honí mraky. Svíčka už dávno dohořela a já jsem stále stejně bdělá a stále více zoufalá. Uleví se mi, když se konečně otevřou dveře a dovnitř vstoupí doktor s dívkou, která sem prve tak vpadla. Tak ráda je vidím, hlavně nebýt sama. Chabě se na Linthir usměju a ruku přitom schovám pod deku. Nemusím hned doktorovi přidělávat starosti. I tak vypadá, že je opravdu vyčerpaný. "Ráda poznám všechny přátele muže, který mě...zachránil." To zaváhání na konci věty je zcela zjevné. "Jsem Thyrra, ale to ty už určitě víš." Se zájmem si jí prohlížím. Jsem vděčná, že se můžu soustředit na něco jiného, než je mé nefungující tělo.

Linthir - 31. října 2017 17:34

Seznámení Trochu se přikrčím, když se na mne doktor rozzlobeně oboří. S pohledem upřeným do země pak raději pomalu vycouvám a tiše zmizím. Povedlo se, to to prozatím musí stačit... Spolu s ostatními čekám dole. Tři kroky sem a zase zpět, nějak se nedokážu přimět ke klidu. Události posledních chvil byly příliš podivné a neobvyklé a místo samotné na klidu příliš nepřidá. Vyslechnu si pak doktorovo vysvětlení a nějak s nemohu zbavit dojmu, že vlastně ani on pořádně netuší, co se mu to povedlo a jak to celé ještě dopadne. Raději pak zmizím z hradu pryč zpět do lesů, stejně bych dnes neusla a tady snad najdu alespoň chvíli klidu. Toulat se nočním lesem, vnímat všechny jeho vůně, poslouchat tichý šepot v listový, cítit opravdový život pod nohama, který tepe v každém lístečku. Teprve ráno vracím se zpět. Když doktor oznámí, že nás hodlá představit, jen němě kývnu a následuji ho. Pokusím se o přívětivý úsměv, ale můj pohled na okamžik se stočí k doktorovi, na kterého patrně doléhá únava posledních dní. Doufám, že jen únava. "Těší mne." vypadne ze mě nakonec. Vlastně ani nevím, co pořádně bych měla říkat. "Omlouvám se za ten včerejšek, jen jsem byla zvědavá. Jak je?" cítím se trochu hloupě, neumím moc nenuceně konverzovat o ničem. Byla jsem představena jako stráž a ochránce a to prozatím stačí, vykládat hned o tom, co jsem ve skutečnosti zač by asi nebyl dobrý nápad. Z rozpaků vysvobodí mne až čaroděj, který se sem tichounce vplíží. "Dobrá." přitakám stejně tiše a pohledem opět zabloudím k doktorovi, jestli snad neusnul.

Chaos - 31. října 2017 22:08

Plížící se stíny... Linthir na moment zaváhá, plánuje se vytratit, ale ucítí něco podivného... Jen nepříjemné šimrání v zátylku, mrazení, které jí přeběhne po zádech. Instinkty lovce... nebo snad kořisti? Obě dívky cítí podivný chlad, ač doktor se nijak nehýbe, snad dříme, možná úplně spí. Místnost působí nepřátelsky, i plamen svíce ztratí na svém vnitřním teple, jako by se její záře vsakovala do stínů a šera. Stíny v rozích rozpíjí se jako kapky inkoustu ve vodě, pomalu se prokrádají světlem a stahují se k vám. Linthir je snad přesvědčena, že se jí to zdá... ale Thyrra cítí něco daleko silnějšího. Přítomnost něčeho známého... něčeho velmi mocného, ale dlouho ztraceného... Je to nemocný muž? Nebo něco jiného? Venku udeří další blesk a strašlivé počasí ještě zintenzivní své snahy. Se strašlivou ránou rozrazí se poklop v místnosti a dovnitř vrazí poryv větru. Plamen svíce, hořící na stolku celou noc, se rozkomíhá a zhasne. Venku je šerý den, ale i tak potemněla místnost více, než měla... Stíny se táhnou dále než by měli, jsou neproniknutelnější a cizejší... Doktor se nehýbe, sedí tiše a klidně. Malá nitka kouře vznáší se z knotu svíce. Další poryv větru, svícen s těžkou ranou dopadá na zem, svíčka se láme na dva kusy. Linthir koutkem oka něco zahlédne... Thyrra tomu hledí přímo do očí. Vysoká, zcela černá silueta. Jemně zeleně září. Ženské tvary, ale žádné rysy. Tichá, nehybná a neživá. Stín... s zářícíma fialovýma očima. Linthir ucítí strašlivé bodnutí strachu, děsivou vlnu úzkosti, která přelije celé její tělo a sevře srdce do ocelového spáru. Nemůže se pohnout, paralyzované strachem. Bezmocně hledí vstříc zjevení... a to jí pohled oplácí. Ale Thyrra... Thyrra nikoliv. Hledí vstříc temnému stvoření a necítí ani šimrání strachu. Je zneklidněna jejím objevením... ale není naplněna strachem. Ona viděla a přivítala smrt. Jak by jí mohl zrovna tento stín vyděsit? Její tep zůstane stále stejný, klidný a pravidelný... Prudce se otevřou dveře a v nich čaroděj s holí se zářícím orbem před sebou. Zamračeným pohledem si prohlédne prázdnou místnost. Obě dívky hledí do prázdna. Nikdo tu není. Stíny jsou přesně takové jaké by měli být. Doktor tiše pochrupuje...

Olivia "Liv" Evans - 01. listopadu 2017 09:17

Neklidná mrtvá Dívám se na Linthir a poprvé mě napadne, jak nás asi chrání. Co je na ní tak výjimečného? Musí být přibližně stejně stará jako já a rozhodně na mě nepůsobí nijak nebezpečným dojmem. Ačkoliv už dávno vím, že zdání může klamat. Než se jí však stihnu zeptat, něco se změní. Zcela jasně cítím, že v místnosti je s námi ještě někdo, někdo koho velmi dobře znám. Projede mnou vlna úzkosti. Přišel si snad pro mě? Ale stejně rychle, jako přijde, tak úzkosti i odejde. Ne, tohle není nemocný muž. Ale je to někdo stejně dobře známý. Místností se prožene poryv větru a srazí svícen na podlahu. Škubnu s sebou. Ten plamen svíčky mi dával alespoň malý pocit bezpečí. Teď sleduji, jak se k nám stíny natahují. Myslela bych si, že je to jen další blud, další snaha mojí zmučené mysli, udělat ze mě ještě většího blázna. Ale když se podívám na Linthir, vidím, že ona to vnímá taky. Pootočím hlavu a hledím přímo do těch fialových zářících očí. Přemýšlím, proč je asi tady. Vyčítá mi snad, svoji smrt? Sice jsem to nebyla já, kdo jí nakonec vrazil nůž do zad, ale zcela jistě jsem za to byla zodpovědná. Minimálně svojí přítomností ve vesnici. Kdepak, jestli mi něco vyčítá, tak je to smrt vesničanů. Možná jí pohrdali ale i přesto je nějakým svým vlastním způsobem musela mít ráda. Když pak nebyl nikdo, kdo by je chránil, les si je všechny vzal. Čarodějnice by se pravděpodobně nezabývala takovou drobností jako byl její vlastní život. Ale životy těch, které ochraňovala, to je něco jiného. Kvůli tomu by mě zcela jistě byla schopna pronásledovat i na konec světa. Tahle myšlenka mě popudí. Mrtvá paže sebou nekontrolovaně škube. Ona určitě ví, co se mi s ní stalo. "Co chceš? Máš pocit, že jsem ještě netrpěla dost?!" Zlostně na mrtvou ženu hledím a vpádu čaroděje si ani nevšimnu.

Linthir - 01. listopadu 2017 20:54

Přízrak Venku zdá se, žení se všichni čerti. Podivné temné stíny zprvu přisuzuji jen tomu, co řádí venku. Když vítr nejprve zhasí svíci a pak povalí svícen, s tichou nadávkou na rtech pomalu se chystám vykročit k němu, abych jej zvedla a znovu zavřela poklop. Trochu se divím tomu, že doktor stále podřimuje. V dalším okamžiku ovšem zarazím se v pohybu a zůstanu stát. Má nervozita a neklid změní se záhy ještě v něco jiného. Po zádech přeběhne mi mráz a někde za krkem usadil se strach. V mé vlčí podobě dralo by se mi patrně z hrdla tichoučké vrčení. Jako přimrazená stojím na místě a nevěřícně hledím na to zjevení před sebou neschopna pro tuto chvíli slov ani pohybu. Nic takového nikdy jsem ještě nezažila. Tak maličká, tak titěrná proti tomu, co se zde zjevilo jsem se ještě nikdy necítila. Patrně trvá to celé jen pár chvil, ale mě to připadá jako celá věčnost. Donutím se odtrhnout svůj pohled od podivného stínu a sklouznu jím na Thyru. Najednou nevím, zda-li mne její klid má také trochu uklidnit nebo spíše ještě více vyděsit. Když pak promluví a zdá se, že moc dobře ví s kým nebo čím má tu čest, začínám pomalu litovat toho, že jsem vyslyšela doktorova pozvání a přijala tuhle práci. Už ničemu nerozumím. Proč vždycky já?...proč se vždycky zapletu do něčeho takového?... Vpád čaroděje přijmu s povděkem. Jakoby se mi alespoň lépe dýchalo. Světlo zahání nejhlubší stíny a snad trochu i strach. Ještě chvíli trvá mi, než se alespoň trochu vzpamatuju. "Co to k sakru bylo?" vypadne ze mne pak konečně.

Chaos - 01. listopadu 2017 22:09

Čaroděj Albazan se ostražitě rozhlédne po místnosti. Zpozoruje Linthir a potichu si zakleje. Pak odpoví na její otázku dle svých vědomostí... ,,Cosi temného, co nás obchází. Démon, nebo zlý duch." Doktor se s cuknutím probere a trhne sebou. Vyděšeně se rozhlédne. ,,Co se proboha stalo? Thyrro, jsi v pořádku?" okamžitě se otočí ke své pacientce. Čaroděj se na něj podívá a zamračí se. ,,Měli bychom odsud urychleně odjet. Doktore, obávám se, že naše práce vzbudila cosi, co dřímalo v těchto končinách. Nějaký temný vliv, či kletba." Zhluboka se nadechne a trochu zafuní. Vypadá zvláštně, k smrti odhodlaný a rozhodný, avšak vetchý stařeček, kterému se třese ruka jen z námahy, se kterou zvedá svou hůl. Působí trochu jako nějaký napůl poblouzněný prorok nebo žebrák, v otrhaném, obnošeném rouchu, s bílými řídkými vlasy a s neupraveným a neudržovaným plnovousem... ,,Čím dříve, tím lépe. Situace se může ještě zhoršit." Doktor se prudce ohlédne a ironicky se ho pokusí utišit výkřikem: ,,Ticho! Nemocná potřebuje klid! Nikam nejedeme! Nepřípustné!" Čaroděj si ho změřil pohledem a povzdechl si. ,,Doktore, k čemu je zachránit život, když bude vzápětí ke ztracení?" Zavrtí hlavou a nečeká na doktorovu odpověď. Vezme vetchou rukou Linthir za paži a ta, která je stále ještě otřesená, ani neodporuje, když je vytažena z místnosti. Čaroděj za sebou nezavře dveře a koutkem oka hledí do ložnice, podezřívavý. Promluví k Linthir šeptem, hned nad schůdky. ,,Linthir. Ty jsi vnímavější než zbytek těhlech nedochůdčat. Mám pravdu, že se zde motá něco nekalého, nešálí mě můj starý, zaprášený mozek, že ne? Potřebuji tvojí pomoc. Ať už je to cokoliv, jsou to pro nás zatraceně špatné zprávy. Čekal jsem tady, když se to stalo. Ucítil jsem něco tak mocného, že by to pouhou myšlenkou mohlo smést celý tenhle zavšivený hrad z povrchu zemského. Ale když jsem se ukázal, zmizelo to. Jako by to ani neexistovalo. Pryč. Puf!" zvolá sugestivně a máchne rukou. Nakloní se k tobě, hledí vzhůru, divé oči sledující tvou reakci. Pak promluví zlověstným tónem. ,,Co se vám to tam zjevilo?" Mezitím, v ložnici doktor unaveně položil Thyrru zpět na záda, pozvedla se na polštáři, aby na to zjevení viděla... ,,Neměj strach, Thyrro. Jen skupinová halucinace. Bouře v lesích mohou mít podivné následky." Thyrra cítí, jak se její zkroucená ruka uklidňuje a uvolňuje. Doktor se zvedá a zavírá poklop, skrz který skučí hladový vítr. Poté jeden z kusů svíčky vrátí do svícnu a zapálí ho sirkou. Thyrra ucítí jemný závan chemického zápachu, ale v okamžiku se ztratí. ,,Není se čeho bát. Nechám tu sirky, pro případ, že by svíčka zhasla, kdybych tu nebyl. Ale postarám se, aby u tu někdo byl neustále. Ty řeči o odjezdu jsou nesmysly. To byl starý Albazan. Mudr, čaroděj, znalec, spolupracovali jsme. Ale už na něj táhnou léta. Ty teď potřebuješ hlavně trochu odpočinku. Zkus se trochu vyspat..." Vytáhne dívce dobře známou lahvičku s lebkou a v ní matnou tekutinu, laudanum. Ale dívka se necítí ospalá.. ani úzkostná či zneklidněná. Viděla starou Rätselhaft, to je toho. Necítí k ní pražádný strach, je to jen ježibaba. Možná vztek a trochu výčitek, ale stěží strach. Snad možná i trochu hrdosti, že už nevzbuzuje její zjevení strach... koneckonců, skrz Nicotu a zpátky, to člověk změní. Možná i posílí. Snad na důkaz své vůle stiskneš pravou ruku v pěst. Poslechne tě naprosto bezchybně.

Olivia "Liv" Evans - 02. listopadu 2017 11:02

Cosi zlého Jak se objevila, tak také zmizela. Stíny se vrátí na svá místa ale já přesto stále zírám na místo, kde ještě před vteřinou byla. Co chce? O co jí jde? Teprve nyní postřehnu čaroděje. Démon? To asi ne. Ani na zlého ducha to moc nevidím. Čaroděje neznám, nevím, jak je mocný, nebo zkušený, nebo jestli vůbec něco umí. Ale jsem si jistá, že tomuhle nerozumí. Já jsem z Rätselhaft necítila strach. Nemám pocit, že by mě, nebo někomu jinému chtěla ublížit. Ztratím se ve vlastních úvahách a tak hádku o tom, jestli odejít, nebo zůstat, vnímám jen na půl ucha. Doktor ale vypadá, že je v tomhle dost neoblomný. Sleduju, jak čaroděj odvádí Linthir z místnosti. Škoda, chtěla jsem se jí zeptat, jestli také viděla to, co já. Opět s doktorem zůstaneme o samotě. Jen nad jeho slovy potřesu hlavou. "Nemám strach. Vlastně...je pro mě těžké vůbec něco cítit." Přiznám trochu neochotně. Ale pak rychle pokračuji. "Ale tohle nebyla halucinace. Už jsem jí viděla dřív. Znala jsem jí, když ještě byla na živu. Ale ona není zlá, možná trochu zlomyslná a lstivá, ale zlá určitě ne." Mluvím, zatímco doktor zapaluje svíčku. Pokoj opět zaplaví zlatavé světlo a i přesto, že jsem neměla pocit, že bych měla strach, tak cítím, že jsem se uvolnila. Vím, že je to hloupé, jediný, kdo se světlu vyhýbal byli vodníci. Ale i tak vnímám světlo, jako něco, co mě udrží v bezpečí. I přesto, že dobře vím, že ti nejhorší se klidně budou procházet pod sluncem zalitou oblohou. Trochu neochotně polknu lžičku laudana. Necítím únavu, ale někde vzadu v hlavě je skrytá obava. Obava z toho, že bych usnula a opět se propadla do nočních můr, které mě nakonec i stály život.

Linthir - 02. listopadu 2017 19:29

Čaroděj "Démon...zlý duch." zopakuji tiše spíše jen tak pro sebe po čarodějovi. V myšlenkách se znovu vracím k tomu, co jsem zde viděla před chvílí a mlčky sleduji výměnu názorů mezi těma dvěma. Docela souhlasím s čarodějem, tohle místo se mi líbí čím dál tím míň. Jenže doktor zdá se být zaslepen starostí o svou pacientku a nehodlá poslouchat žádné rozumné argumenty. Snad to pochopí, ale nemá cenu se ho teď snažit přesvědčovat, snad až se trochu vyspí a nebude sedět u ní. Nechám se odtáhnout pryč z místnosti. "Ne, smysly tě opravdu nešálí." přitakám starci. "Tohle nebyla žádná halucinace ani sen. Tohle bylo až příliš skutečné, příliš..." na chvíli se odmlčím. "Nemám ponětí o tom, co to bylo, podle tebe duch či démon ne? V tomhle já se nevyznám. Vypadalo to jako silueta ženské postavy s fialovýma očima." popíšu stručně to, co jsem viděla. Nevím, co jiného bych o tom mohla říct. "Může se to vrátit? A je nějaká šance ho přesvědčit, že bychom odsud vážně měli raději zmizet?" ptám se pak pro změnu já.

Chaos - 03. listopadu 2017 21:23

Snový svět bez snů Thyrra Doktor tě příliš neposlouchá, pouze nepřítomně přikývne. Když poslušně spolkneš dávku léku, úlevně se obrátí a poněkud chabě odchází ke dveřím. Snad jako by věřil, že už jsi usnula za jediný moment, jeho ramena jsou pokleslá a záda shrbená. Vypadá, jako by ho k zemi táhla strašlivá únava. Ale ty stále nejsi unavená. Necítíš se ani ospalá. Jsi snad trochu omámená a stále máš pocit, jako by tvé tělo bylo vycpáno vatou, přes kterou ho ovládáš, ale nechceš spát. Chtěla bys žít. Však jsi se právě vrátila ze země mrtvých... Ale tvá víčka se vlivem léku šalebně klíží, i když tvá mysl funguje mechanický stroj, nepoškozený únavou. Asi nezbývá než proti své vlastní vůli usnout. Místnost se zastírá do mlhy... ale něco zahlédneš. Snad někdo jen stojí ve dveřích a světlo vrhá stín... ale vypadá to trochu jako vysoká protáhlá postava, oděná do černého hávu. Zamlženost světa kolem tebe se ztratí, je nahrazena čistou sněhobílou mlhou. Uklidňující, důvěryhodná mlha, tvé vlastní prostředí. Očekáváš, že se něco objeví, snad nějaká místnost, nějaké dveře... nebo možná zvuk nějakého zaklepání. Co se asi stalo s tou nebohou Tenebrií, duchem bez těla, kterou jsi vysvobodila od staré čarodějnice a která se ti pokoušela pomoci proti vábené všeho zla? K tvému překvapení se neobjeví nic. Neležíš na posteli. Jsi v bílé nicotě... která je ti velmi dobře známá. Máš tělo... ale necítíš ho. Nestojíš, nepohybuješ se... pouze jsi a cítíš tenkou snovou linku, co tě připojuje k dřímajícímu tělu. Máš pocit jisté surovosti, neopracovanosti tohoto snu. Jako by vše co vidíš bylo to z čeho se běžné sny, ale i noční můry skládají, ale nebyl to skutečný sen. Prázdný svět. Lepší než noční můra.

Chaos - 03. listopadu 2017 21:41

Dumající čaroděj Linthir Albazan tě vyslechne a nejprve nereaguje. Pouze projíždí rukou svůj špinavý a mastný vous a mumlá si pro sebe: ,,To je zvláštní... tuze zvláštní..." Až pak jako by si uvědomil, že jsi položila své vlastní otázky. Trochu sebou trhne, jako by se probudil. ,,Nevím, nevím, drahá Linthir, je to podivné, skutečně podivné. Špatní vlivové se většinou dávají více slyšet. Neobjeví se a jen zas nezmizí... je to mimořádně extraordinérní." Pak zvedne zrak a semkne rty. Zatváří se bojovně. ,,Doufám, že doktora donutíme k tomu, abychom vyhledali lepší útočiště. Nejsem si jist, co to tu obchází, ale vzhledem k současnému stavu světa-" Z místnosti se vypotácí znavený doktor. Je bledý a působí mimořádně vyčerpaně. Kráčí k vám a mávne rukou k otevřeným dveřím. ,,Pohlídejte... Thyrru. Dal jsem jí uklidňovadlo, ale snad by nebylo dobré jí... nechávat o samotě." Čaroděj nečeká na pobídku a vletí zpátky do místnosti, tebe táhne za sebou. Slyšíš doktorovi váhavé kroky na schodech. Albazan se podezřívavě rozhlédne po místnosti. ,,Posaď se, nechci tu nebožačku pustit z oka. Pokusím se zjistit, co se tady stalo, co se to tu zjevilo..." Mumlá si pro sebe s vizáží naprostého šílence, která je odpustitelná jen proto, že je to velký murdc a čaroděj, kolem sebe mává rukama a strašlivě koulí očima. Dívka na posteli, Thyrra, je bledá a nehybná... nejspíš spí. Neusmívá se, nemá hlavu položenou na stranu... působí stále příliš jako mrtvé tělo...

Olivia "Liv" Evans - 04. listopadu 2017 17:36

Bílé nic Sleduju, jak se doktor vzdaluje. Vypadá skutečně vyčerpaně a mě je ho najednou hrozně líto. Vlastně jsem se ho zatím ani nezeptala, proč mě přivedl zpátky. Nebyli jsme spolu dlouho a jediné, co jsem mu kdy přinesla byly potíže. Jak to vypadá, tak v tom zdárně pokračuji. Stále ale nevím, co ho k tomu vedlo. Musím se ho zeptat. Napadne mě ještě, než se oči zavřou a já se propadnu do sna. Začíná to stejně, jako většina mých snů. Ať už těch hezkých a bezpečných, nebo nočních můr. Jenže tenhle sen je nějaký neúplný, začne, ale nijak nepokračuje a já jsem uvězněná v bílém světě bez hranic. Není tu nic, dokonce ani své tělo nevidím. Všude jen bílá mlha, kterou prostupuje světlo, jehož zdroj nejsem schopna určit. Dřív se mlha rozestoupila, nebo jsem alespoň viděla kolem sebe. Teď je tu pusto a prázdno. Jestlipak se tu ještě někde skrývá Tenebrie? Nebo ji nemocný zabil taky? Moje poslední setkání s Tenebrií mám stále vryté hluboko do paměti a není to hezká vzpomínka. Otřesu se a znovu se rozhlédnu kolem sebe. Dřív jsem byla schopna tyhle sny kontrolovat, alespoň částečně. Teď se soustředím ale mlha se ani nehne. Neděje se nic. Možná nejsem až tak živá, jak si doktor myslí. Ve snu jsem jen vědomí vznášející se v prázdnotě bez těle. Ale ani při vědomí se necítím o moc jinak. Jistě, tam mám tělo, ale tak nějak vzdálené, cizí. Přijde mi to spíš jako kdybych byla mysl uvězněná v masové loutce. Tahám za drátky a loutka se hýbe, ale doopravdy nejsme jedna bytost. Dýcháš a tluče ti srdce. Snažím se přesvědčit sama sebe, ale panika pomalu prostupuje celou moji mysl. Ano, srdce tluče. Ale je to skutečně krev, co mi proudí žilami? Nebo je to nějaká z doktorových smrdutých tekutin. Vzpomenu si na chemický zápach, který jsem v pokoji cítila? Jsem to snad já? Musím se přesvědčit. Snažím se uvolnit ze snu, probudit se. Ale něco, pravděpodobně laudanum, mě tady drží uvězněnou. Zaseknutou uprostřed ničeho, ve snu beze snů.

Chaos - 04. listopadu 2017 21:28

Ruce umělcovy Thyrra Stále se vznášíš uprostřed nicoty. Prázdné, nekonečné světlo, jen tvá vůle ti říká, že existuje víc než tohle... Ale je to tvůj sen, to víš. Právě nyní se plně upínáš na své tělo, ke kterému se pokoušíš marně vrátit. A ono vyroste i s postelí přímo před tebou. Zhmotní se ze surové snové hmoty. Hrubá stlučená postel a na ní stará matrace. A ty. Pod přikrývkou, nehybné tělo se zavřenýma očima, hledící přímo nad sebe. Nevzpomínáš si jak jsi usnula, to člověk nikdy... Ale teď si můžeš sama sebe důkladně prohlédnout. Vzpomeneš si na démona, který si vzal tvou podobu a chtěl tě využít. Byla to jedna ze zkoušek staré čarodějnice Rätzelhaft. Teď už vypadáš úplně jinak. Jsi velice, velice bledá a jsi pokrytá malými rankami. Stěží vidíš jak se tvá prsa zvedají a klesají s dechem. Slyšela bys svůj tep, kdybys mohla? Nebo bys neslyšela nic? Jsi člověk? Ta bílá, křehká skořápka, na kterou se díváš, jsi to vůbec ty? Můžeš přistoupit a dotýkat se sama sebe. Neprobouzíš se, je to jen tvůj sen, který jsi zhmotnila soustředěnou myšlenkou. Co ještě bys mohla stvořit do svého snového světa? Je to zvláštní, že jsi schopná vytvořit sama sebe tak, jak jsi se nikdy neviděla. Snad tvá vůle vidí víc než ty...

Olivia "Liv" Evans - 04. listopadu 2017 21:44

Tělo a duše Hledím na své smutně vyhlížející, spící tělo a cítím úlevu. Tohle sice není přesně to, co jsem chtěla. Doufala jsem v probuzení. Ale alespoň už v téhle bílé tmě nejsem sama. Ačkoliv pohled na mě samou, ležící na posteli je trochu zneklidňující. Prohlížím si všechny ty drobné ranky i lehce se zdvihající hrudník. Skutečně jsem to já? Takhle vypadám? Přijde mi to neuvěřitelné. Kdysi dávno jsem si sama o sobě i myslela, že jsem hezká. To je ale minulost. Od mého útěku jsem jen strádala a být rok mrtvá, mi taky neprospěl. Vyhublá, skoro jen kosti potažené kůží, a tak bledá. Zvláštní je, že zcela zmizely stopy po popáleninách. Zato je nahradil nespočet drobných ranek, zřejmě způsobených všemi těmi dráty a hadičkami, které doktor použil, aby mě přivedl zpět. Opět mi hlavou bleskne ona ošklivá myšlenka, jestli je to skutečně krev, co mi proudí žilami. Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit. A to se musím nejprve probudit. Raději se od té nemocné, unavené skořápky odvrátím. I pohled do bílé mlhy se mi teď zdá lepší alternativa. Když se podívám zpátky, tělo je pryč. Skoro se mi uleví. Stále jsem ale uvězněná ve snu, ve kterém nechci být. Teď už ale vím, že ho můžu, alespoň částečně ovlivnit. Mlha kolem mě začne řídnout a odhalí tak barevné dláždění. Kolem mě se začnou objevovat stavení ale k mojí hrůze to není vesnice, kterou jsem očekávala. Přesto, že jsem ve snu, tak skoro cítím, jak mi na kůži vyskočil ledový pot, když si uvědomím, že jsem se opět ocitla na nádvoří Vranohradu. Uvrhla jsem snad sama sebe do další noční můry?

Chaos - 05. listopadu 2017 20:22

Pohled do dálky Thyrra Odvrátíš se a nevědomky necháš svou mysl stvořit Vranohrad. Bílá mlha se rozprostře do dálky s překvapující rychlostí a kolem sebe vidíš dokonalou podobu hradu, ze kterého jsi unikla. Vše vypadá naprosto věrně, jen obloha je mléčně bílá snovou mlhou. Nejprve si všimneš, že je to ztuhlý, nehybný obraz. Vše je zmraženo do tvého snu. Pak si uvědomíš, že to není jen tvoje vzpomínka. Hradní zeď, která byla od nepaměti v nepříliš dobrém stavu je nyní nově opravená. Některé střechy a budovy jak se zdá rovněž prošli opravami. A navíc na nádvoří stojí oddíl podezřele profesionálních vojáků. V životě jsi je neviděla a erby na jejich hrudích působí sice jako Vranohradské... ale jsou z části odlišné, snad si vzpomeneš jak... Ale muži samotní jsou zvláštní. Vojáci sloužící pánu z Vranohradu byli odvedenci a žoldáci, nemytá cháska, co moc disciplíny nepobrala. Tihle jsou jiní. Až děsivě jiní. Ztuhlí v čase snu stojí nehybně na nádvoří, jeden za druhým, každý přesně a úhledně v zástupu. Mají jen jednoduché přilby a je jim vidět do tváře... Pokud sis myslela, že oddaní Prima Domini byli šíleně fanatičtí, tyto tváře ti daly úplně novou perspektivu. V jejich obličejích není nic, než odhodlání a touha plnit povinnost. Jejich tváře jsou zkamenělé do zcela stejného výrazu, oddíl šílených a věrných. Oddíl posedlých. Snad, doufáš, je to jen podivná hra snů...

Olivia "Liv" Evans - 05. listopadu 2017 21:31

Vranohrad Po prvním zděšení přichází trocha úlevy. Nic se tu nehýbe, všechno je zmrzlé v čase, nehybné a tiché. Po chvíli si ale začnu všímat drobných odlišností od Vranohradu, na který já si pamatuju. Moc tomu nerozumím, tohle je přece můj sen a já nemůžu snít o něčem, co jsem nikdy neviděla. Sny ale logiku nemají a tak nad tím po chvíli přestanu hloubat. Procházím se po nádvoří a zastavím se před oddílem vojáků. Ani se nemusí hýbat aby z nich na mě šla hrůza. Tohle skutečně není ta cházka, na kterou já si vzpomínám. Nemytí, sprostí žoldáci a budižkničemové. Tihle by mě, spíš než shodili do sena, rovnou podřízli.Jejich ztuhlé tváře hledí kamsi před sebe a já můžu jen doufat, že je to skutečně jen sen. Výplod mojí představivosti. Že snad nemůže na světě být někdo s tak fanatickým výrazem ve tváři. Raději trochu odstoupím. Až na mléčně bílou oblohu nad hlavou tenhle sen působí tak realisticky. Skoro čekám, že se vše dá každým okamžikem do pohybu. Procházím mezi budovami a zastavím se až ve chvíli, kdy stanu před srdcem celé tvrze. Sídlo samotného barona. Kdysi dávno jsem tam sama žila, spala jsem za pecí v kuchyni a bylo mi dobře. Ani jsem si neuvědomovala, jak rychle zmizela ona ochranná ruka poté, co maminka zemřela. Ocitla jsem se ve stáji na seně, ani jsem nevěděla jak. Vykročím ke dveřím ale zastavím se, ruka se vznáší těsně nad klikou těžkých dubových dveří. Po maminčině smrti jsem už v paláci nebyla vítaná. Dokonce ani pracovat už jsem tam nemohla. Zdvihne se ve mě vlna zloby, ale tentokrát se zlobím sama na sebe. Zastavila jsem se s rukou na klice, protože v sobě stále mám ten strach, co by se stalo, kdyby mě tu někdo nachytal. Pevně sevřu kliku a prudce otevřu dveře. Tohle je můj sen a není tu nikdo, kdo by mi zabránil vstoupit dovnitř.

Linthir - 06. listopadu 2017 19:52

Čaroděj Poslouchám zadumaného čaroděje. Moc kloudného se toho ale od něj nedozvím. Jen to, že setrvávat zde pro tuto chvíli asi nebude úplně bezpečné. A to se ti tohle místo nelíbilo už dřív....co teprv teď... Nezbývá než doufat, že se nám doktora nakonec podaří přesvědčit. Moc tomu ale zatím nevěřím. Vidí jen ji a nic jiného jakoby vidět ani nechtěl. A navíc by nejspíš sám potřeboval pomoci... napadne mne, když se doktor vypotácí ze dveří. Chvíli mám nutkání přispěchat s pomocnou rukou, ale nakonec si to rozmyslím. Nejspíš bych zas akorát dostala vynadáno. Než vůbec stačím jakkoliv zareagovat, čaroděj mne už zase táhne zpět jako svou loutku. Pomalu se mi tohle chování přestává líbit, a tak se pokusím svou ruku vykroutit z jeho sevření. Beztak bych za ním šla i sama. Jeden větší podivín než druhý... Zůstanu stát kousek od postele. Chvíli podezřívavě sleduji spící dívku, jejíž vzhled mne začíná znepokojovat čím dál tím víc. Co to vlastně přivedl doktor zpět k životu?...dá se tomu vlastně říkat život a je to ještě člověk?... napadá mne spousta nejrůznějších myšlenek. Pohled pak raději zase na chvíli stočím na čaroděje, který se o cosi snaží. Chvíli na něj trochu nevěřícně zírám. Jeho konání přijde mi tak trochu komické a snad na chvíli připomene jen pouhého potulného pouťového čaroděje, co za chvíli vytáhne kytku z rukávu. Raději se pak usadím a všechno to dění pozoruji odsud, stále ostražitá a trochu napjatá. Přeci jen, jednu podivnou věc už jsem zde zažila.

Chaos - 06. listopadu 2017 20:34

Prázdné místo v prázdném snu Thyrra Otevřeš dveře do tvrze a vkročíš dovnitř. Vše je jak si pamatuješ, jen je celý interiér opraven a trochu přestavěn. Dveře vedou do malé chodby, ze které točité schody šplhají vzhůru a přímo proti tobě je pak trůnní sál. Za tvého otce to byla spíš taková jídelna spojená s místností pro jednání a přijímání všech příchozích. To se změnilo. Většina staré aristokratické výzdoby zmizela. Výzdoba je dosti jednotvárná... jen symbol místního pána. Není to ale starý Vranohradský erb. Vzpomínáš si, že jsi tento občas zahlédla ve starších částech hradu. Vraní oko, černý kruh s černou panenkou uprostřed. Obvod je rozdělen krátkými zářezy v osminách a vytváří dojem upřeného a nepřátelského pohledu. To vše je na rudém pozadí. Starodávný gobelín, co se táhl po straně sálu zmizel a byl nahrazen celou přehlídkou těchto symbolů a praporů s nimi. Co tě však překvapilo nejvíce, bylo to, že na trůně neseděl tvůj bratr. Vůbec jsi toho muže nepoznala. Nevypadal jako nikdo, koho jsi kdy viděla. Na tváři měl znavený, prázdný výraz a hleděl tupě kupředu. Celý zbytek sálu byl oproti všem zvyklostem prázdný. Žádní hádající se zemané, žádní žoldnéři či okounějící služebnictvo. Prázdno. Skoro cítíš chlad a nepřátelství, které z této místnosti musí čišet...

Chaos - 06. listopadu 2017 20:45

Kouzla k ničemu Linthir Čaroděj zachmuřeně provádí svá směšná gesta a ty už začínáš být přesvědčená o tom, že se jedná jen o divadlo... když cosi ucítíš. Jako by projelo vlkem v tobě zamražení. Celá se napřímíš a na moment se cítíš maličká a bezvýznamná, jako by se vrátilo to podivné zjevení. Ale nic se neobjeví. Pouze dojem... Albazan sebou trhne a rozhlédne se kolem sebe, jako by tuto místnost viděl poprvé. Zakymácí se a ztěžka se opře o svou hůl. ,,U všech ďáblů pekelných, nevím co to je, ale je to zatraceně silné." Chvíli ztěžka dýchá, což by ale mohla být jen stařecká únava z tolika gest. Pak dopadne na stoličku vedle postele. ,,Nejzvláštnější na tom je, že to není tak úplně zlé. Ale těžko o tom mluvit. Zkusím zjistit víc. Budu tady, potřebuji si odpočinout a nechci to děvče nechat o samotě, ne pokud tady obchází něco, co by jí mohlo zneužít." Překvapivý projev laskavosti od starého čaroděje. Snad už se na něj dostává sentimentalita? Nebo chce jen bránit dílo, na kterém se podílel? Tak nebo tak, tvá služba u nemocné dívky už není, jak se zdá, potřeba. Víš, že doktor nejspíš spí ve své studovně hned pod vámi a Skrévil, ten ohyzdný skrček, nejspíš cosi kutí ve sklepeních věže. Chceš-li se vyptávat čaroděje, nezdá se, že by ho rozjímání a ochrana dívky příliš zaměstnávala. Zároveň tušíš, že rytíř Franz obchází hrad a hradby a ujišťuje se, že se neobjeví žádný nezvaný návštěvník... Místnost vyhrazená pro tebe je v prvním patře a není ničím víc než jednoduchou ložnicí, avšak pokud se cítíš unavená, můžeš se odebrat k odpočinku...

Olivia "Liv" Evans - 06. listopadu 2017 21:10

Vraní oči Zastavím se na okraji toho rozlehlého sálu a rozhlížím se kolem. Starý Vranohrad pro mě navždy bude místem hrůzy. Tenhle nový na mě ale působí ještě chladněji a děsivěji, a to jsem od něj vzdálená stovky mil. Stále to je pro mě známé místo, ale já ho nepoznávám. Nepoznávám ani muže sedícího na starém dřevěném stolci. Nikdy dřív jsem ho neviděla. Tak jak je možné, že je právě tady? Kde je Matyas? Kde jsou bratři? Prázdná místnost působí ještě chladněji, než kdy dřív. Pomalu se vydám napříč, směrem k trůnu a muži na něm. Necítím se dobře, když mě přitom sleduje tolik prázdných, černých očí. Zdá se mi to jen, nebo jsem skutečně zaslechla krákorání vran? Zastavím se několik kroků od znaveného muže a zvědavě si ho prohlížím. Není mi sympatický, ale pravděpodobně by mi nebyl sympatický nikdo, kdo sedí právě na téhle židli. Vybaví se mi vzpomínka na otce, jak tady sedával. Jenže to byla místnost plná hlučících lidí. Možná jsem ty lidi neměla ráda, možná byli krutí a zlí. Ale alespoň tu byl život. Teď na mě tohle místo působí mrtvě. Je to snad mnou? Je snad tenhle Vranohrad odrazem mě samé? Ta představa mě znepokojí. Neměla bych to brát tak, že je to skutečné. Je to jen výplod ojí představivosti. Soustředím se a pokouším si vybavit sál tak jak vypadá v mých vzpomínkách. Je to přeci jen můj sen. Měla bych být schopná to změnit. Hledím na muže a místo něj si na stolci opět představuji otce. Jeho zachmuřenou, ostře řezanou tvář, zapadlé oči, pevně semknuté rty i prošedivělé, kdysi uhlově černé vlasy. Nic se ale nestane. Sen zůstává stejně neměnný a na mě stále stejně tupě hledí onen neznámý.

Linthir - 07. listopadu 2017 21:19

Čaroděj Když na okamžik ucítím zas to zvláštní děsivé mrazení, rychle vstanu a rozhlédnu se po pokoji. Zdá se ovšem, že tentokrát je místnost opravdu prázdná, tedy alespoň v ní není nikdo a nic dalšího, alespoň na první pohled. Čaroděj vypadá unaveně a vyčerpaně. že by to jeho máchání rukama vážně k něčemu bylo?... Vyslechnu si pak jeho domněnky. "Je mi jedno, co to je, ale vůbec se mi to nelíbí ať je to zlé nebo ne. A tady se mi nelíbí už vůbec." zabručím pak ještě o něco tišeji spíš jen tak pro sebe. Nechám čaroděje odpočívat a sama se tiše vytratím. Potřebuji si trochu srovnat myšlenky. Zamířím na hradby. Jednak zjistit, jak to vypadá kolem a jednak nechat vítr odvát chmurné myšlenky a starosti. Chvíli se jen tak bezcílně procházím sem a tam zahleděná někam do dáli mimo prostor a čas. Stále ve mně hlodají pochyby, jestli je vše, oč se doktor pokoušel opravdu správné. Zda-li je pro to nějaké ospravedlnění či omluva. čemus to vlastně pomohla na svět?... Nakonec sejdu zpět ke svému pokoji. Noc byla dlouhá a chvíli odpočinku tedy přijde vhod. Na chvíli si tedy dovolím natáhnout se a zdřímnout si.

Chaos - 08. listopadu 2017 20:38

Sny v pohybu Thyrra Svět kolem tebe je tichý, nehybný. Prohlížíš si ho a žasneš, tážeš se sama sebe, zdali je to sen, nebo zdali je to vize... Je uklidňující vidět vše zastavené, bezmocné ale především neschopné ublížit. Proto sebou cukneš, když se s mrknutím tvých očí, možná spíš v klopýtnutí tvého vědomí ve snu, celá scéna promění. Svět se rozmaže a ty opět stojíš v sále, zamrzlém v čase. Tlustý muž, který posedával na trůně, se vztyčil. Jeho tvář je naplněná skrývaným děsem. Ve zmrzlém čase vidíš perlící se kapičky potu na jeho čele, těch pár svalů co má, napnutých a připravených k útěku. Ale tvář se pokouší vyzařovat tak naprostou oddanost, až se téměř lekneš. Fanatická víra v pána, kterému tento muž slouží. Na moment máš pocit, že hledí na tebe. Ale není tomu tak. Ucítíš, že někdo stojí za tebou. Někdo koho znáš. Někdo, jehož pohled ti prohání ledové střepy skrz celé tělo. Vliv a vědomí tak silné, že tě omamuje. Zakymácíš se. Máš strach se otočit. Ale nic jiného nemůžeš udělat. Odporná zasněná zvědavost tě přinutí pomalu obrátit hlavu. Dvě pronikavé oči tě probodnou až do nejzazšího koutku tvé duše. Chladné, ledové, šílené. Nemilosrdný zrak, který bys poznala kdekoliv. Musí to být sám nemocný muž. Tvůj vrah. Ale teprve nyní si s vzrůstající hrůzou a znepokojením uvědomíš rysy jeho tváře. Není podlouhlá a smutná. Je to tvář, kterou znáš a kterou už sis zvykla nenávidět. Není ti nepodobná. Tvůj bratr Matyas. Jeho ochablá a bezmocná tvář nehodí se k auře krutosti a šílenství, které vyzařují ty oči... Ale přece tady je. Prázdný výraz, jediné co bys našla v jeho obličeji, je chladná a vypočítavá touha po moci. I on sám je naštěstí znehybněn. Ale jeho vůle tepe šílenstvím...

Chaos - 08. listopadu 2017 20:52

Podivný hrad, podivný spánek Linthir Je příjemné nechat ty podivnosti za sebou a odcházet od nich s cílem vyjasnit si hlavu. Projdeš celou věží, míře je ven a poté na ochoz. Krom jednoho, či dvou nevyužitých pater, je většina obydlená. Nejvyšší je rezervováno vaší nemocné. Pod ní spí a pracuje doktor, jeho podivná laboratoř je plná nepříjemně cizích věcí. Nikdy ses v ní dlouho nezdržovala. Hned pod ní je uklidňující studovna starého čaroděje. Je plná knih, kterým vědomě příliš nedůvěřuješ, ale zároveň v ní září místo svíček laskavě žluté světlo zazátkované do láhví. Trochu jako lapené světlušky nebo kousky schovaného slunce. Zbytek věže už není příliš zajímavý. Franz spává v přízemí, zatímco ty v noci lovíš. Snad díky tomu se příliš často nepotkáváte. Přirozeně je tu ještě ten podivný kovotepec, trpaslík, který pomohl sestrojit tohle podivné dílo. Skrývá se ve sklepeních a jen málokdy vychází do vyšších pater, natož pak na slunce. Ale snad je lakomý a ohyzdný, nepůsobí však příliš zle. Nikdy vůči tobě nedržel žádné předsudky a tvůj stav pro něj ani nebyl ničím zajímavým. Ale to není důvod ho nějak obzvlášť vyhledávat. Ne, pro tvou hlavu je nejlepší čerstvý vzduch. Spokojeně se procházíš po rozpadajících se hradbách a dýcháš čistou a lahodnou vůni lesa. Potkala jsi už v něm všemožná odpudivá stvoření. Při svých nočních lovech objevila si bledé a slizké nestvůry, které v hejnech vylézaly z potoků a bláhově se tě pokusily polapit, ale i tiché, šílené šelmy, snad vlky, snad horské pumy, černé jako stín a připravené zabít cokoliv. Ani ty pro tebe ale nebyly příliš velkou výzvou. Snad jen les samotný tě občas zneklidňuje. Někdy se chová, jako by měl svou vlastní mysl... Zahlédneš rytíře Franze, jak se prochází kolem nádvoří a tiše si pohvizduje. Nemáš chuť na toulky a brzy se rozhodneš odpočinout si po dlouhé noci. Ulehneš a velmi rychle usneš, ale spánek máš neklidný. Nejsi si jistá, co se ti zdá, ale cítíš podivnou úzkost a spor, jako by tvé vlastní tělo tě nějakým způsobem svíralo. Cítíš podivný tlak, vše prostupující... snad spíš z tebe vycházející. Chvíli sebou házíš ve svém spánku a pak se neklidně probudíš, neodpočatá. Pocit úzkosti přebývá, ale vysněné tělesné příznaky jsou pryč. Snad se ti vybaví jen jedna vzpomínka ze snu. Vytí vlků, co bedlivýma očima sledují měsíc...

Olivia "Liv" Evans - 09. listopadu 2017 10:12

Matyas Po zádech mi přeběhne mráz. Scéna kolem mě se změnila, i když stále zůstává zamrazena v čase. Chloupky na krku mi vstávají strachem. Nejprve si myslím, že je to proto, že muž teď hledí přímo na mě. Ale pak mi dojde, že je to něčím jiným. Vím, že je někdo za mnou a také vím, že on je tím zdrojem mého nepokoje. Nechci se otáčet, protože se obávám toho, co uvidím. Připadám si na okamžik trochu jako malé dítě. Když to nevidím, tak to neexistuje a nemůže mi to ublížit. Ale já už dávno nejsem malé dítě. Velmi pomalu se otočím a pohlédnu do těch krutých očí. Vím moc dobře, komu patří. Bodají do mě, jako kdyby mi viděl až na dno duše. Nemocný. Moje noční můra, i můj vrah. Hledím na něj a až se zpožděním mi začne docházet, že to není ta troska muže, sotva se držícího na nohou, kterého jsem potkala v Ungheltově chatě. Není to ani uhlazený muž, který se objevil mezi trpaslíky, když jsem se odevzdala do jeho moci. Ne, je to někdo zcela jiný, mě stejně dobře známý. Hledím do tváře svého bratra, ale nepoznávám ji. Ne, že by pro mě měl Matyas někdy něco jiného než pohrdání. Ale krutost, která teď na mě z jeho tváře hledí, je daleko horší, než co jsem kdy viděla. Uvědomím si, jak blízko stojím, kdyby se pohnul, tak se mě dotkne. Rychle o krok ustoupím, a pak pro jistotu ještě o jeden. Nerozumím tomu. Co dělá nemocný muž tady na Vranohradě? A jak to, že se dívá na svět Matyasovýma očima? Dva muži, kteří mě na světě děsí nejvíc, se spojili v jednoho. Tohle není skutečné. Je to jen sen. Jen krutá hra mých vlastních myšlenek. Tohle není skutečné. Nemůže být. Na patě se otočím a rozeběhnu se pryč. Pryč od toho muže. Pryč z téhle síně. Pryč z tohohle snu. PRYČ!

Linthir - 12. listopadu 2017 10:08

Podivné sny Snad je to místem samým i podivnými událostmi posledních dní, snad unaveností mysli i bujnou fantasií, snad vůlí něčeho, co zde tiše obchází a našlapuje, ale není mi dopřán klidný spánek. Rozmrzelá, rozespalá, s pocitem, že jsem snad ještě unavenější než když jsem uléhala pomalu otevřu oči. Chvíli ještě ležím na posteli dívajíce se do stropu, snažím se uchopit alespoň jednu vzpomínku na bláznivé sny, ale zůstal jen pocit a tušení, že něco je více než v nepořádku. Jediný obraz vlků mi na klidu moc nepřidá. Jen vzpomínka na bratrstvo?....varování?.... Zamračeně vylezu z postele, trochu se protáhnu a rychle se ustrojím. S odhodláním nenechat se jen tak odbýt, vydám se za doktorem. Musíme si promluvit. Nazývá mne přítelem, tak bude naslouchat přátelským radám, ať chce nebo nechce. Něco se děje, něco tu číhá a já nehodlám jen tak přihlížet. Ani v nejmenším nemám zájem stát se lovnou zvěří. S pevným rozhodnutím nenechat se odbýt, vyrazím z pokoje a zamířím rovnou za doktorem. Bude poslouchat, ať chce nebo nechce. Vlk někde uvnitř mne ježí srst a zlověstně vrčí. Na okamžik se zastavím před dveřmi doktorova pokoje, hluboký nádech, abych tam nevtrhla příliš jako velká voda. Rázně zaklepu na dveře a aniž bych čekala na nějaké vyzvání, vstoupím. "Omlouvám se, ale musíme si promluvit."

Chaos - 12. listopadu 2017 20:32

Probouzení Thyrra Prudce se nadechneš a jako bys vyletěla ze snu přímo do reality. Trhnutím se zvedneš a zalapáš po dechu. Svět kolem tebe je rozmazaný a svírá tě úzkostí. Je tohle další sen? Ale poté se tvá mysl usadí a zorientuje. Probudila ses, vytrhla ses ze spánku a hledíš přímo před sebe na holou kamennou stěnu. Poklop ven je otevřený a do místnosti se vkrádá temnota. Hodina notně pokročila, už je pozdní večer. Pořád si ještě zvykáš na své nesnové tělo, masitou schránku která tě obaluje a otupuje všechny tvé smysly, ale brzy si přivykneš, alespoň pro tuto chvíli. Byla jsi opravdu tak hluchá a necitná před svou... smrtí? Nebo je to jen vedlejší účinek vzkříšení? Rozhlédneš se. Na židli vedle tebe sedí onen čaroděj, kterého jsi viděla vtrhnout dovnitř těsně po zjevení Rätzelhaft. Očividně pospával a klimbal, ale s tvým rušným probuzením sebou také cukl a probudil se. Zvláštní, ani na moment nepůsobil tak nejistě, jak už lidé vypadají, když jsou nečekaně probuzeni. Okamžitě přesně věděl kde je a co je kolem něj. Podíval se na tebe. ,,Slečno Thyrro! Všechno v pořádku? Nějaká noční můra?" Pak nespokojeně pohlédl na otevřený poklop, vstal a zavřel ho. Poté se otočil zpět k tobě. Je to jen vetchý stařík, ale v jeho očích je nepopiratelná inteligence, ač je jeho celkový zjev spíš výstřední. Čeká na tvou odpověď, nebyla to řečnická otázka.

Chaos - 12. listopadu 2017 20:48

Zpravování doktora... Linthir Pocit v tobě přetrvává, ale s čistým vědomím jsi ho snadno překovala v racionální starost. Bohové vědí, co se tady vlivem doktorova působení prochází, ale je třeba ho přesvědčit, aby tu existenci čehosi nebezpečného uznal. Jak procházíš věží, všimneš si skrz několik úzkých oken a střílen, že venku nejspíš právě zapadá slunce a přes lesy se táhnou cáry nepříjemné mlhy. Noc sice ještě nepřichází, ani hvězdy se neobjevily na obloze, ale už padlo šero a s ním cítíš nutkání padnout na všechny čtyři a lovit. Prozatím ale držíš svou podobu pod kontrolou. Máš snad ještě půlhodinu, hodinu času, záleží na tvé vůli... Musela jsi spát déle, než jsi myslela. O to hůře, že jsi si pořádně neodpočinula. Zbavíš se myšlenek na vlkodlačí problémy a vrazíš co nejslušněji do pracovny doktora. Do nosu ti vrazí odporný chemický zápach a spatříš doktora, který se na tebe ohlíží, zatímco má na stole před sebou podivné alchymické aparáty. Na hlavě má děsivou masku, která jeho tváři dává tvar a vzhled supa s jako kost bílým zobákem... Když tě ale uvidí, zvedne se, zavíčkuje jakousi nádobku a poodstoupí od své aparatury. Dalším pohybem zvedne masku. Působí čilejší než ráno, snad i trochu odpočatý. Dost silný na to, aby se znovu pustil do práce... ať už je to, co dělá, cokoliv. Nejprve se usmívá, ale když uslyší tvůj tón hlasu, zatváří se znepokojeně. Nejistě se rozhlédne a pak váhavě přikývne. ,,Ano, jistě... samozřejmě. Co bys ráda? Stalo se něco? Všechno v pořádku?" Jeho otázky vyznívají velice naléhavě, snad se obává, snad dokonce předvídá, že se něco stane... nebo je to jen projev jeho únavy a tlaku pod který se dával...

Olivia "Liv" Evans - 12. listopadu 2017 20:57

Realita nebo sen? Zalapám po dechu jako kdybych se právě vynořila z ledové vody. Podobně si i připadám po probuzení ze snu. Čelo mám pokryté ledovým potem a několik okamžiků mi trvá, než si uvědomím, kde to vlastně jsem. Alespoň částečně se mi podaří se uklidnit. Myslela jsem, že s mojí smrtí a vzkříšením moje noční můry zmizí. A ačkoliv tuhle noční můru nezpůsobil nemocný muž, byla skoro stejně děsivá. Podívám se na čaroděje a i když ho vůbec neznám, jsem nyní velmi vděčná za jeho společnost. Na okamžik zaváhám. Ale nakonec, byl to jen sen. Rozhodnu se mu o něm povědět. "Mívám...tedy mívala jsem hodně zlé sny. Ty sny mě nakonec stály život. Ale tohle bylo něco jiného." Přemýšlím, čím mě tenhle sen tolik vyděsil. Nakonec dospěju, že to byla právě jeho reálnost. Skutečně mi přišlo, jako kdybych se opět ocitla mezi zdmi Vranohradu. Všechno to bylo tak skutečné. Nakonec ho tedy čaroději vylíčím přesně tak, jak se sen odehrál. Nevynechám nemocného muže, ani Matyase, disciplinované vojáky ani vraní oči. Během vyprávění se mi podaří se uklidnit docela. Takže jen ležím v posteli a hledím na starého muže. Kdysi bych přísahala, že sny člověku nemohou ublížit. Jsou přeci jen výplodem naší fantazie. Ale přesvědčila jsem se o opaku a za každou noční můrou hledám nějakou zlou vůli.

Linthir - 12. listopadu 2017 21:42

Doktor Letmý pohled na tmavnoucí nebe venku mi připomene, že bych měla spěchat. Obvykle nepotřebuji ani pohled na nebe, prostě to cítím, ale dnes zaměstnána příliš tím, co se zde děje, trochu mne překvapí, jak dlouho jsem vlastně spala. Okamžik si prohlížím doktora jako bych jen z rysů jeho tváře mohla poznat, zda-li je to opravdu ten samý doktor, kterého jsem znávala dřív. Teprve pak promluvím. "Ne, nic není v pořádku a ano stalo. Nejsem blázen a nemám halucinace, to, co jsem viděla tam." kývnu hlavou směrem vzhůru. "Bylo to skutečné, až příliš skutečné a pořád to tu je. Něco tu číhá a obchází jakoby to bylo v samotných zdech. Víš, že se jen tak něčeho nezaleknu, ale z tohohle mi běhá mráz po zádech." Na chvíli se odmlčím a popojdu o pár kroků blíž k doktorovi, probodávaje ho svým pohledem. "Co jsme tu probudili?" ptám se, i když je mi jasné, že na tuhle otázku od něj asi odpověď nedostanu. "Není tu bezpečno. Před tím, co tu je vás neochrání ani vlčí tesáky a drápy ani meče. Máš-li o ni strach a starost, tím spíš bychom se odsud měli hnout. Tady mít klid na odpočinek rozhodně nebude." dokončím to, co jsem chtěla říci. Možná je to ode mne příliš troufalé, ale musela jsem mu to říci. Tak trochu čekám, že mne vyhodí s tím, že jsou to všechno nesmysly, ale nemohla jsem si pomoci. Přeci nemůže být tak slepý, jakto, že si ještě ničeho nevšiml?....

Chaos - 13. listopadu 2017 21:15

Noční můry tahnoucí světem Thyrra Když začneš mluvit, zatváří se čaroděj zamyšleně a hloubavě se na tebe zahledí. Jak své sny popisuješ, bledne a bledne. Když skončíš své vyprávění setkáním s nemocným mužem, kterého popíšeš jako zplozence pekel do všech podrobností, nejistě dosedne na židli u postele. Chvíli mlčí a nervózně se rozhlíží kolem sebe. Pak si odkašle a otočí se k tobě. ,,Tedy... tedy... slečno Thyrro, to je... skutečně děsivé. Já neměl vůbec tušení... víte doktor mi řekl, že jste zahynula při nehodě magického charakteru, ale že jste měla co dočinění s tou snovou nestvůrou..." Působí stále nejistě, ale pak se narovná a promluví silnějším, kontrolovanějším hlasem. ,,Nebyl to sen. Spíš tušení a vize, slečno. To, co vy nazýváte nemocným mužem znám z knih jako mimořádně nebezpečnou entitu, v pověstech se o něm mluví jako o Snovači můr. Neměl jsem nejmenší tušení, že se v těchto krajích něco takového vyskytuje. Považoval jsem to vždy spíš za báji či zveličenou legendu. Ale váš popis zní přesně. Tušil jsem, že má tohle všechno něco společného s tím novým pánem. Skutečně se jmenuje Matyas z Vranohradu, a vždy jsem cítil, že je s ním něco v nepořádku. Je-li to, co říkáte pravda... a váš sen ho ke všemu popisuje jen asi dva týdny cesty odsud..." Na moment se odmlčí a pak na tebe intenzivně hledí. Vypadá trochu potrhle, ale zároveň velmi vážně. ,,Slečno. Díky všemu co je komu svaté, že jsme vás přivedli zpět. Vím, že by mě doktor zabil, kdyby se dozvěděl, že s vámi takhle mluvím, ale tohle je důležité." Pak se na tebe zašklebí a ukáže zažloutlé zuby v úsměvu. ,,Neberte mě za slovo... a vezměte v potaz, že si nejsem jistý... ale slečno, co byste říkala troše mstění? Napadá mě jistá možnost... s vaší pomocí, jeho řádění by nemuselo být ani zdaleka tak dlouhé, jak jsem se obával!"

Chaos - 13. listopadu 2017 21:42

Linthir Nejprve hledí se zájmem, ale pak jako by se z doktora začal vytrácet život. Když tě pozdravil, působil téměř stejný jako dřív, veselý, ale doktor, avšak teď vypadá jako zcela jiný člověk. Oči dostanou prázdný výraz, jeho tvář jako by zešedla. Vypadá nemocný. Jak mluvíš, téměř nereaguje, až v půlce tvé řeči jako by se probudil. Zamrká a cukne sebou. Nechá tě domluvit a pak se pomalu otočí. Celé jeho tělo říká ne, jeho tvář je plná negativního pesimismu, ale jako v transu párkrát kývne hlavou a velice pomalu začne: ,,Snad máš pravdu... necítil- necítil jsem se poslední dobou moc dobře. Něco... jako by mi leželo v hlavě. Něco strašlivě těžkého. Nemůžu pořádně přemýšlet..." Váhavě se opře o stůl, ztratil svou předchozí rozvahu, kterou měl po tvém příchodu. Zcela se proměnil, jako by padla těžká maska, která na něm spočívala. ,,Asi- asi máš pravdu. Něco se muselo probudit. Bůhví, co v těhlech kamenech dříme. Já- já budu muset vše zabalit... Nemůžeme odjet jen tak. Nemůžeme to tu jen tak nechat... příliš- příliš nebezpečné." Trochu se zakymácí a rozhlédne se po laboratoři. ,,Vzduch tady.. není dobrý. Mám na to něco- něco v- v-" Prohlíží několik lahviček a střídavě k různým přičichává. Pak se k tobě chabě obrátí. ,,Byla bys tak hodná... a řekla ostatním, že se budeme připravovat k odjezdu? Jistě nebudou chtít cestovat sami... bojí se lesa, i když to n-není žádný nepřítel..." Nasadí si masku a tlumeným hlasem zpoza ní ještě dodá pár slov, s pomalými přikývnutími. ,,Ano... ano, děkuji, děkuji ti moc, Rebecco." Nepřítomně se otáčí ke své aparatuře a hledí na ní jako člověk ztracený ve svém vlastním domě.

Olivia "Liv" Evans - 14. listopadu 2017 10:06

Msta Snad jsem doufala, že mě čaroděj uklidní. Že mi řekne, že to byl jen zlý sen. Ale čím déle mluvím, tím víc je mi jasné, že to on si rozhodně nemyslí. Obludnost nemocného se zdá náhle ještě větší a reálnější. "Takže to, co jsem viděla? Matyas a Vranohrad, to bylo skutečné? Nebyl to jen výplod mojí představivosti?" Už jako malá holka jsem ho nenáviděla. On byl někdo, prvorozený synáček pána z Vranohradu, a všem to dával najevo. Ne že by snad byl o tolik horší, než ostatní bratři, jen byl první a tak se mi nejvíce vštípil do paměti. Chtěla jsem ho zničit. Toužila jsem mu ublížit, aby trpěl, tak, jako jsem musela trpět já. Nakonec se mi to asi podařilo. I když ne tak, jak jsem si představovala. Neumím si představit tu hrůzu, jakou musel zažívat, když se v jeho těle usadila ta stvůra. Stvůra, které jsem já dala síly a vypustila jí na svět. Opustím své chmurné úvahy a opět se vrátím do potemnělé místnosti. "Myslíte, že ví, že jsem naživu? Má nademnou ještě nějakou moc? Předtím jsem ho přijala, dal mi obrovskou moc a pak mi všechno sebral." Nevím, jestli bych stále byla schopna zabíjet lusknutím prstů a nechci to zkoušet. Ale děsí mě představa, že by o mě věděl. Bojím se, že by se na mě znovu upnul. Jen si vzpomenu na to, když jsem jeho tvář viděla úplně všude, a udělá se mi zle. Čaroděj mi ale nabízí něco, o čem by se mi v tomhle případě snad ani nesnilo. Nabízí mi pomstu a to jsou slova na které já slyším. Trochu se na posteli napřímím a vážně na něj pohlédnu. "Jak se člověk může pomstít stvůře s takovou mocí?"

Linthir - 14. listopadu 2017 18:19

Doktor Zaujatá příliš svým přívalem slov, které jsem chrlila na doktora snad v obavě, že mé argumenty a obavy budou smeteny ze stolu jako zcela nesmyslné, nevšimla jsem si v první chvíli změny jeho vzhledu. Když promluví už už se nadechuji k další obhajobě, když mi dojde, že vlastně souhlasí. Na okamžik mne to trochu vyvede z míry a donutí podívat se na něj. Znám ho ještě vůbec?.... Hledím do strhané tváře člověka, který mi najednou přijde tak cizí a vzdálený. Jakoby to ani nebyl on. Přijde mi, že snad ani pořádně neví, co mluví. A když mne pak nazve Rebeccou, jen mne v mém přesvědčení utvrdí. Spokojenost z úspěchu, že se mi jej podařilo přesvědčit se nedostavila. Mám pocit, že jsem nedosáhla vůbec ničeho. O něj mám teď snad větší starost než o jeho schovanku. "Jistě." přikývnu s kamennou tváří a na patě se otočím věnujíc mu ještě jeden ustaraný pohled s předsevzetím, že se za chvíli vrátím a nespustím z něj oči. Rychle mířím za čarodějem, on jediný snad trochu chápe to, co se tu děje. Třeba bude umět pomoci i jemu. Spěchám vědoma si toho, že nemám příliš času. Musím mu to říci ještě teď. Znovu vrazím do pokoje jako velká voda, ale nedá se svítit. "Omlouvám se, ale je to důležité." teď zase já odtáhnu čaroděje stranou tak, aby nás dívka nemohla slyšet. "Nemám čas a mám pocit, že tohle nesnese odkladu." začnu rychle mluvit. Přednesu čaroději náš rozhovor s doktorem. "Souhlasil, ale jako bych snad ani nemluvila s ním. Nazval mne Rebeccou a působil více než zmatně. Co se tu děje? Už ničemu nerozumím." zakončím nakonec svůj rychlý vodopád slov. Tak bezmocná a bezradná už jsem se dlouho necítila. Venku se den pomalu mění v noc. Každičký sval v mém těle je napjat k prasknutí v očekávání toho, co přijde. Doslova cítím, jak na kraj padá stín. Hlava jakoby se mi snad měla v příštím okamžiku rozskočit a tyhle prokleté stěny hradu prožitek z proměny snad ještě umocňují. Na okamžik sevřu hlavu v dlaních. Ještě chvíli...

Chaos - 14. listopadu 2017 20:43

Síla přeživšího... Thyrra Čaroděj se po tvých slovech zamyslí. Pak se nejistě usměje. ,,Těžko soudit, moc lidí, co s ním přišlo do styku, se ze smrti nevrátilo... uvidíme. Řekl bych... sledujte své sny, slečno. Ale myslím, že má právě teď na mysli jiné věci než vás." Pak přijde na řadu téma pomsty. Tu se čaroděj zatváří spokojeně. ,,Moc, drahá slečno, se dá dost snadno vztáhnout na vše možné... Podle toho jak jste popisovala ten sen mám dojem... že vám žádné nebezpečí nehrozilo. Není tomu tak? Vše bylo ztuhlé, nic vás samotnou nezpozorovalo. A když jste si přála odejít, vzbudila jste se. Jeho doménou jsou sny, tak ovládá cokoliv se mu zamane, skrz sny. Síla nikdy nepochází z něj, bere si jí ze skutečných lidí ve skutečném světě." Na moment se zahledí na tebe a odbočí. ,,Je-li ta moc, kterou používá jen a pouze z vás, nu dovolil bych si hádat, že nejste tak křehká, jak vypadáte. A pokud byste dokázala ovládat alespoň své vlastní sny, mohla byste uniknout jeho prohnilému působení. Stále tu však zůstává otázka jeho moci, kterou z vás vysál... když jste se ale nyní vrátila-" Je přerušen. Dovnitř vrazí dívka, kterou znáš jako Linthir. Působí velice naléhavě, navíc vypadá napnutá k prasknutí. Stěží s omluvou odtáhne čaroděje ven a ty zůstaneš osamělá. Opět si začínáš uvědomovat, jak cizí se ti zdá tvé tělo. Když mluvíš, když je tvá pozornost odtržena, cítíš se téměř normálně. Ale nyní máš pocit, že je tvá duše obalena masitou slupkou, která ti nedává smysl, jako by tě pouze omezovala a poutala ke slabostem a strastem. Připadáš si jako loutka, které je sama vodičem.

Olivia "Liv" Evans - 14. listopadu 2017 21:01

Být pánem svých snů Visím na čarodějovi pohledem a hltám každé jeho slovo. Má pravdu, tedy tak napůl, z počátku jsem nebyla schopna ze snu uniknout a vlastně jsem ho tak docela pod kontrolou neměla. Mlha sice zmizela, ale nebyla jsem to já, kdo rozhodnul, že se ocitnu právě na Vranohradě. Jako kdyby někdo chtěl, abych to viděla. Abych věděla, kde se nemocný nachází. A teprve poté, co jsem viděla, co se stalo Matyasovi, tak jsem mohla sen opustit. Částečně jsem ho ale skutečně ovládala. Možná, že jediné, co potřebuji je trocha tréninku. Jak mám ale trénovat něco takového? Nejsem si ale tak docela jistá, že nemocný může člověku ublížit jen skrze sny. Opět se mi vybaví naše první setkání v Ungheltově chatě. To ráno po děsivé noci. Ještě teď se chvěju, když si vzpomenu, jak Unghelt škemral abych ho pustila dovnitř. Nemocný se po mě tehdy vtrhnul, vystartoval a dokonce mě zranil. Netuším, co by mi udělal, kdybych nebyla dostatečně rychlá. Zůstat tam a zjišťovat to se mi skutečně nechtělo. Už se to chystám čaroději povyprávět, když do pokoje opět, jako divoká voda, vrazí ta dívka..Linthir. A odtáhne čaroděje pryč. Neslyším o čem mluví a asi to ani slyšet nemám. Trochu se na lůžku uvolním a mám tak okamžik abych se soustředila sama na sebe. Opět se dostaví ten nepříjemný pocit. Moje vědomí je naprosto jasné, ale tělo, ale moje tělo jako kdyby bylo něčím vzdáleným. Zvednu ruku před svoji tvář a prohlížím si jí. Nepřijde mi, že je to moje ruka. Je to prostě jen maso obalené kůží. Cizí a tak trochu...nechutné. Ten pocit mě děsí. Rozhodnu se, že si o tom musím co nejdřív promluvit s doktorem. Tohle by asi měl vědět.

Chaos - 14. listopadu 2017 21:02

Vlčí volání... Thyrra Doktor už tě vůbec nevnímá. Když odejdeš, spokojeně se nadechneš vzduchu mimo laboratoř. Je daleko lehčí a příjemnější. To ale nijak nepomáhá vaší nedobré situaci... Nejistá a zmatená, vydáš se za čarodějem. Nijak nedbáš jeho ani dívky, odtáhneš si ho a cítíš příjemné zadostiučinění. Přerušila jsi ho téměř v půlce věty, ale tvé záležitosti se zdají být daleko urgentnější. Dívka Thyrra ho při mluvení pozorovala jasnýma a inteligentníma očima, ale zahlédla jsi v nich i strach a beznaděj, což přesně popisuje některé tvé vlastní emoce. Čaroděj na tebe hledí téměř vyděšeně, už jsi napnutá k prasknutí, cítíš jak se v tobě probírá vlk a volá o své slovo. Několikrát sebou škubneš ale ovládneš se a překotně čaroději vyložíš vše, co jsi se dozvěděla, rozhovor stále v živé paměti. Rozhodně přikývne. ,,Dobře, že jsi za ním šla. Alespoň máme jeho souhlas odsud zmizet. A co se týče jeho stavu..." Povzdechne si a ohlédne se ke dveřím. Čaroděj bývá často velmi živý a potrhlý, ale nyní je vážný. ,,Právě jsem se od té dívky, Thyrry, dozvěděl, že celá tato situace se podstatně komplikuje. Snad by to ale mohlo vysvětlovat podivné chování našeho přítele doktora. Neznám žádnou Rebeccu... přiznám se, že nevím nic o jeho minulosti. A jak podivné jméno navíc. Obávám se, že je to vliv stvoření, které zabilo to nebohé děvče. Doposud jsem se s ním nikdy nesetkal. Říká se mu Snovač můr. Dokáže ovlivňovat a pokoušet lidi skrz jejich sny. Nedostatek spánku a dezorientace by mohla být znakem působení takového stvoření. Mohu se pokusit zakročit... ale ne tady. Něco leží na tomhle hradě, musíme odejít a co nejrychleji." Ještě na další moment se k tobě otočí a pokračuje. ,,Slyšela jsi o Matyasovi z Vranohradu? Loupeživý baron, který sjednotil pohraniční kraje a vytáhl na válku proti Jižním královstvím? Několik mých... známých, bylo přesvědčeno, že se jedná o něco magické povahy. A ta dívka Thyrra tvrdí, že je sestrou tohoto pána. A že ten démon, ten Snovač mohl posednout jejího bratra. Podezřelé okolnosti. A nic dobrého pro nás. Tak či tak, musíme zmizet." Podívá se na tebe ustaraně. Odoláváš pokušení se padnout na zem a svinout se do klubíčka. Odolávat přirozenosti je bolestivá záležitost. ,,Běž, Linthir. Takové věci jako vlkodlačství mají své výhody ale především nevýhody. Nemusíš mít strach. Budu dávat na našeho přítele pozor...

Linthir - 15. listopadu 2017 17:54

Vlk "Snovač můr?..." zopakuji po čaroději v zamyšlení. Poslouchám dál a jen odmítavě kroutím hlavou, když zmíní další jméno. Obvykle se o politiku příliš nezajímám. Spíš jen o to, kdo platí víc. "Pohlídám si...ho sama..." vypravím ze sebe už trochu těžce. Oči, které se teď dívají na čaroděje jsou už vlčí. Ruce křečovitě sevřené v pěst by snad drtily kámen, kdyby mohly. "Dnes v noci....zůstanu tady...u něj..." dodám ještě a pak už na nic nečekám, otočím se a spíš se odpotácím než odejdu někam do temného kouta, abych si protrpěla další zrození vlka. Chvíli pak ještě zůstávám nehybně ležet na chladném kameni rychle oddechujíc. Když se konečně zvednu, dlouze se protáhnu a vyběhnu na hradby nadýchat se trochu čerstvého nočního vzduchu. Nakonec neodolám a hradem se rozlehne dlouhé, teskné zavytí vlka vracející se s ozvěnou, snad jako varování všem, co by snad chtěli všem přítomným nějak ublížit. Ačkoliv bych nejraději opustila tyhle zdi a ukojila hlad i touhu lovit, dnes zůstanu. Rozeběhnu se zpět k doktorovi rozhodnuta dnes v noci zůstat mu nablízku. Patrně další bezesná noc.... Tiše se protáhnu dveřmi k doktorovi a usadím se kousek od dveří jako němá stráž tiše sledujíc doktorovo počínání, abych ho snad nerušila. Vyhodit se ovšem jen tak nenechám.

Chaos - 19. listopadu 2017 20:36

Otázky s chichotem Thyrra Po chvilce se vrátí čaroděj. Vypadá ustaraně. Podívá se na tebe a zatváří se omluvně. ,,Promiňte. Bylo to naléhavé. Vypadá to, že budeme brzy odjíždět... Něco se nám tady potlouká, ale snad to není důvod k obavám." Významně se na tebe podívá a pak začne rádoby nevinně. ,,Vy byste náhodou nevěděla, co by to mohlo být?" Zvážní. ,,To, co se tu objevilo. Ten podivný stín... či co. Bylo to doopravdy zvláštní. Za léta svých výzkumů jsem se jen málokdy setkal s něčím podobné podstaty. Víte něco, co by nám mohlo pomoci osvětlit tuhle situaci? Nebo cokoliv jiného, o čem byste ráda mluvila? Nebo byste raději spala?" Pak se na tebe otočí a svýma malýma očima obklopenýma vráskami se do tebe zavrtá veselým pohledem. Zachichotá se a mrkne na tebe. ,,Ale řekl bych, že snů máte plnou hlavu i bez spánku, co?" Podivný stařeček... ale snad neškodný. Do jisté míry ti připomíná doktora. Podivný sice, ale s dobrými úmysly. Možná by ti mohl pomoci. Zdá se že má mnoho znalostí... ač některé informace už nejspíš sežrali molové stáří... Váhavě se opět podíváš na svou a přesto cizí ruku. Možná by věděl i něco o tomhle... ale jak už řekl, jen málo lidí zemře a vrátí se mezi živé. A pokud se jim to podaří, promění se nejčastěji v monstra či nestvůry, jako jsou různí démoni a živí mrtví, o kterých jsi slýchala temné báje. Po tvých zkušenostech jsi takovým příběhům až příliš ochotná věřit...

Chaos - 19. listopadu 2017 21:02

Temné stíny v laboratoři Linthir V podobě ladné vlčice usadíš se do stínů pracovny. Doktor se ani neohlédne, ale ty na něj máš krásný výhled. Na hlavě má masku a pracuje s nejrůznějším látkami. Necítíš se zde právě nejlépe... Krom strašlivé touhy lovit a zabíjet, kterou cítíš volat z vlčího nitra je tu také otázka výparů... To co se ti v lidské podobě zdálo jako omamující a nepříjemný zápach je pro vlka pořádnou ránou přes čumák, která ti téměř zakryje veškeré smysly. Nejsi schopná se soustředit a chvíli jako se běžné oči uvykají tmě se tvůj čenich uvyká příšernému pozadí zápachů mísících se s ještě podivnějšími vůněmi... Ale po chvíli se tvé smysly usadí a jsi schopná vnímat své okolí. Zaostřená na doktora, zaslechneš pár slov, která si mumlá pro sebe. Nejsou rozlišitelná, přes masku zní jen jako přidušené zvuky... Doktor očividně něco dodělal... nejspíš uklízení, po svém prohlášení o nedobrém vzduchu. Opravdu, vlivem jakési otevřené lahvičky se začíná uvolňovat těkající vůně, která by se dala popsat i jako příjemná. Doktor si sundá masku a pokračuje v úklidu. Rozeznáš pár slov, ale většina je jen nesrozumitelné mumlání. ,,Zachraň...- zachránil jsem...-musím... musím- musím- krev! Musím-" Jeho slova jsou náhodná a působí jako vzpomínky s vynechanými kousky. Jeho unavené oči těkají po už téměř čistém pracovním stole. Působí mimo sebe. Několikrát se ohlédne a musí tě ve stínech vidět, ale jak se zdá, nevšimne si tě. Ani sebou necukne, ač vidí obrovského vlka, který na něj upírá svůj pohled. Jeho pohyby se snad stanou o něco roztržitějšími, ale to je vše. Zdá se, že se pokouší vyčisti už zcela zářící pracovní desku. S posedlostí jemu zcela cizí drhne sukovité dřevo a pokračuje v tichém mumlání.

Olivia "Liv" Evans - 20. listopadu 2017 09:52

Cosi zlého Dívám se na čaroděje a váhám, jestli mu mám říct, to, co vím. Doktor mi nakonec moc pozornosti nevěnoval. Možná že čaroděj bude mým slovům o mrtvé čarodějnici věřit spíš. Navíc bych udělala cokoliv, jen abych se vyhnula spánku. "Vlastně bych asi věděla, co..nebo spíš, kdo to je." Pohledem zalétnu do rohu místnosti, kde se žena zjevila. "Myslela bych si, že se mi to jen zdá. Že si se mnou jen moje mysl pohrává. Ale Linthir jí viděla také a na nějaké společné, nebo skupinové halucinace, jak říkal doktor, nevěřím. Byla to jedna žena, kterou jsem znala. Čarodějnice. Už se mi takhle jednou zjevila. Nevím, proč se ukazuje a proč se ukázala tady. Kdybych jí viděla jen já, tak si myslím, že mi chce připomenout, že mojí vinou zemřeli lidé. Ale takhle nevím." Zatvářím se rozpačitě. "Ale nemyslím si, že by byla zlá. Ona nechtěla lidem ubližovat. Naopak je chránila před těmi věcmi, které žijí v lese. Když pak umřela, nebyl nikdo, kdo by se o ně postaral a les je zabil. Alespoň to mi řekl doktor." Já se do vesnice vracela už jen ve svých snech. I to bylo dost hrůzné. Chvíli se na čaroděje dívám a pak začnu pomalu odmotávat obvaz ze své ruky. Mám strach z toho, co bílá látka tak milosrdně skrývá. Když světlo dopadne na bílý spár, který kdysi býval mojí rukou, uhnu očima. "Možná, že mě pronásleduje kvůli tomuhle. V jejím domě jsem se něčeho dotkla, něco mě chytilo za zápěstí a málem mě kvůli tomu zaživa upálili. Ne že by věděli, že jsem uvnitř. Ta ruka...není moje. Neovládám jí a bojím se, co by mohla způsobit." Vzpomenu si, jak jsem seškvařila tvář jednoho z mužů, kteří se mě pokusili znásilnit. Jako kdyby mě v nose opět zaštípal ten odporný zápach škvařícího se masa.

Linthir - 20. listopadu 2017 17:05

Laboratoř Usadím se v koutě laboratoře a v tichosti sleduji zvláštní počínání doktora. Soustředím se na jeho nesrozumitelné mumlání ve snaze alespoň něčemu porozumět a zaplašit nutkání vyrazit na lov a nevnímat všechny ty podivné pachy, které tu na mne útočí. Ani jedno se mi však příliš dobře nedaří. Z hrdla se mi vydere tichounké nespokojené zamručení. Z toho, co vyrozumím nijak zvlášť moudrá nejsem a zmínka o krvi mi jen připomene můj hlad. Přešlápnu z nohy na nohu a popojdu o pár krůčků blíž, abych snad případně lépe rozuměla jeho tichým slovům. Dál už se ale nic nedozvím. Dívá se na mě a přece mne nevidí. Jakoby se díval skrz mne... Znepokojuje mne to, co vidím a snad ještě více to, že s tím nedokážu nic udělat. Nevím, co bych měla dělat. Chová se zcela podivně...nevnímá mě, a když ano, oslovuj mě neznámým jménem...co se tu k čertu děje?... Popojdu ještě trochu blíž až těsně k doktorovi a čumákem do něj jemně strčím s tichým zakňučením. Sama nevím, čeho tím chci dosáhnout, snad ho na sebe jen upozornit přerušit ho v čištění stolu dřív, než prodře desku svým úsilím skrz. Prostě udělat jen něco, protože tahle nečinnost a hlavně bezmoc mne dokonale vytáčí. Mohu jen doufat, že se mi podaří alespoň na chvíli vtrhnout jej z toho svého světa a vrátit jej sem k nám. Víc dělat nemohu ač bych chtěla.

Chaos - 20. listopadu 2017 21:02

Triky čarodějnic a jiné kletby... Thyrra Čaroděj vážně pokyvuje. Nevypadá příliš překvapený, ale rozhodně ani nepůsobí dvakrát uklidňujícím dojmem. ,,Takže čarodějnice. V odlehlejších krajích vykvétá všelijaká magická verbež. Magický talent v nesprávných rukou může změnit mnohé. Ale čarodějnice mají určitou tradici. Nenazval bych je zlými ani dobrými. Čarodějnice jsou vždy plné triků. Mít nějakou na své straně, není se čeho bát... snad až na ní samotnou. Smrt je starou přítelkyní čarodějnic. Pohrávají si s ní, prodávají duše jiných za tu svou nebo naopak kousky sama sebe pro záchranu jiných." Opře se na židli a v zamyšlení vytáhne dýmku. Mlčí, odkudsi vytáhne tabatěrku, nacpe trochu kuřiva do hlavičky. Nepoužije žádné kouzlo či magický trik aby si zapálil, nahne se ke svíčce a využije jejího komíhajícího plamene. Zatáhne a vydechne kouř. ,,Dobré vědět, že možná máme co do činění s čarodějnicí. Strkají prsty do všeho a smrt je pro ně stěží překážkou. Tebe to taky nezastavilo," řekne a vesele mrkne. ,,Ale jsem klidnější... bál jsem se, že tě pronásleduje nějaká stvůra podobná Snovači... tedy tomu nemocnému muži. I tak, lépe odsud zmizet. Budu o tom muset přemýšlet-" Zatímco mluví, rozvíjíš obvazy na své ruce. Když poslední kryt zmizí, čaroděj jen na moment vytřeští oči a zastaví se v řeči. Z pootevřených úst mu vypadne dýmka a dopadne na zem, odkud jí urychleně zvedne. Chvíli mlčí, prohlíží si tvojí ruku. ,,Tedy... no tohle. S tím žijete? Vy vážně musíte být silnější než vypadáte. Vypadá to jako nějaká... kletba či co, ale s čarodějnicí jeden nikdy neví. Čarodějnice nikdy nemá nic dočista zlého. Různé odstíny šedé, to je jejich. Ani takovéhle prokletí by neudělala čistě prohnilé..." Nenatáhne se aby se ruky dotkl, spíš naopak, odklání od ní oči. ,,Je to tedy znetvoření, to vám řeknu. Snad doma mám nějaké knihy o takových kletbách, ale zde... Udělám co budu moct. Říkáte, že jí neovládáte?" Pak se poněkud tajemně usměje. ,,Kletby mají vlastní život a dlouhou paměť... zkoušela jste jí dát do ruky olůvko? Třeba je kletba vzdělaná..."

Chaos - 20. listopadu 2017 21:23

Za tváří doktorovou... Linthir Doktor tě nadále ignoruje, opravdu jen dře a dře desku stolu, horečnatě na ní hledí. Nevšimne si, že přicházíš, neohlédne se na tebe. Když do něj strčíš čumákem, nelekne se, ani sebou necukne. Pouze jako by se probudil. A ty, na kratičký moment doteku, jako bys zaslechla potměšilé chichotání... snad si jen vítr hraje s ozvěnou... Přestane utírat desku. Pomalu, unaveně na tebe otočí obličej a nejistou rukou tě podrbe na hlavě. Chvíli na tebe civí prázdný výraz hledící skrz kamsi mimo tento svět... Ale pak nejprve pomalu ale poté energičtěji zatřepe hlavou a z kulatého obličeje se na tebe usměje tvář, kterou konečně poznáváš. Laskavý úsměv a živé, dobrosrdečné oči. ,,Ahoj... ahoj, Linthir! Co ty tady? Myslel jsem, že budeš někde lovit!" říká uvolněným a milým hlasem. Usmívá se na tebe. Jako bys ho vytrhla... ne tak úplně z noční můry, spíš ze snu, který nebyl nic než starosti, z hlubokého zamyšlení, možná dokonce vzpomínání. Ještě jednou tě podrbe na hlavě a spokojeně přehlédne čistý stůl. ,,Nějak se mi nechce spát... Co kdybychom namíchali pro tebe ten tvůj dryák? Před týdnem byl úplněk, máš ještě dobrý týden času... ale nic se nemá podceňovat. A co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek." Začne opět vytahovat chemikálie. Už to nejsou ty přesně odměřené a kontrolované pohyby ani nemyslící automatizace, je to spíš zkušenost převtělená do praxe. Opět se na tebe usměje. ,,Budeš se dívat? Snad jednoho dne tě naučím, jak ten lektvar míchat a budeš paní svého osudu. Ale je to proces komplikovaný a dlouhý, stále ještě raději nosím u sebe ten recept, cos mi dala." Pak začne mluvit pro sebe, spíš aby vyplnil ticho. ,,Odhadl bych, že mi to bude trvat tak hodinku a půl. Není kam spěchat, jsi dneska můj jediný pacient-" Trhne sebou a málem upustí lahvičku, kterou právě držel v ruce. ,,Thyrra! Všichni bohové, Thyrra! Jak je jí? Musím jí okamžitě zkontrolovat!" Zvedne se a zavrávorá. Opře se a nejistě se rozhlédne, snad se zadívá i po tobě. Tvář má semknutou starostmi. ,,Ta má hlava děravá, jak jsem mohl zapomenout! Je teď v tak křehkém stádiu! Snad nedošlo k žádné nehodě..." Vykročí ke dveřím, ale vypadá dezorientovaný, několikrát vrazí do stolu a působí velice neohrabaně.

Linthir - 20. listopadu 2017 22:32

Záblesky starého přítele Celé se mi to líbí čím dál tím, nevím zda-li se mi to zdá, je-li to šálení smyslů, bujná fantasie nebo jen působení tohoto místa. Když zaslechnu jakési chichotání, naježí se mi srst na hřbetě. Škoda, že to není nic, co bych mohla roztrhat na maličké kousky, udělala bych to opravdu s chutí. Strpím podrbání na hlavě, které nesnáším. Copak jsem nějaký pes?... Usmála bych se, kdybych mohla, když zase na chvíli hledím do tváře starého přítele, neurčitá maska neznámého a cizího člověka zmizela. Co já tady? Vždyť už tu sedím drahnou dobu. Zůstaň už takový... chtěla bych mu říci. Takhle se jen spokojeně usadím vedle něj a další podrbání přijmu snad i s povděkem. Lehké žďuchnutí čumákem má být souhlasným přitakáním. Uložím se pak kousek od stolu, hlavu položím na přední tlapy a sleduji doktorovo počínání. Na chvíli cítím se zase spokojeně. Když se jeho chování opět změní, vyskočím na všechny čtyři. Zas mi připadá, že o sobě moc neví. Tak ráda bych mu přispěchala pomocnou rukou a třeba jej podepřela, aby neupadl. Sám vypadá najednou tak křehce. Ale copak takhle můžu? Přijdu až těsně k němu a šťouchnu do něj packou, s opatrností tak, abych jej snad nepovalila. Ráda bych jej zase probudila. Vrátila z toho místa mimo prostor a čas, na které zdá se mi mizí čím dál častěji. Rozladěná tím, že nemůžu dělat nic víc, než být mu nablízku a přihlížet, z hrdla se mi dere hluboké mručení. Hlavou mi probleskne myšlenka na čarodějova slova o tom, kdo nebo co by i tohle mohl mít na svědomí. Kdyby se mi tak někdy dostal do rukou...

Olivia "Liv" Evans - 21. listopadu 2017 09:25

Možná ne až tak zlá kletba Vlastně se mi docela uleví, když se čarodějovi svěřím. I přesto, že zjevení Rätselhaft působilo opravdu děsivě věřím, že nám nechce ublížit. A on mě jen ujistí, že čarodějnice jsou jen málokdy skutečně zlé. Jeho reakce na mojí ruku, to už je něco jiného. Všimnu si, že nejen, že se jí nechce dotknout, vlastně se na ní nechce ani moc dívat. Spěšně začnu ruku znovu, trochu neohrabaně, balit do obvazů. Zarazím se ale, když začne mluvit o olůvku. "Myslíte, že by mi třeba...chtěla něco říct?" Udiveně na něj hledím. Ne to mě opravdu nenapadlo. Vlastně jsem byla celkem ráda, když jsem si jí vůbec nemusela všímat. Zabalit do obvazů a zapomenout. Sejde z očí, sejde z mysli. Bohužel u vlastní končetiny to tak asi fungovat nebude. Znovu se na spár podívám. "Za pokus by to možná stálo." Připustím opatrně i když už teď se obávám toho, co bych se mohla dozvědět. Ale třeba by to alespoň osvětlilo to, proč se čarodějnice zjevuje. Dostanu strach, že se mi nedopatřením nějak podařilo jí k sobě připoutat. Navždy s čarodějnicí v zádech. I kdyby zlá nebyla, tak to není příjemná myšlenka.

Chaos - 21. listopadu 2017 20:38

Snad kletba smířlivá, ač vzdělaná... Thyrra Čaroděj vypadá jen neznatelně uleveně, když ruku zakryješ. Snad se pokouší předstírat. Pro tebe je to jen další maso. Necítíš k němu víc znechucení než ke zbytku svého těla... ale i tak je to pařát místo ruky... Albazan se poklepá po kapsách. Po chvilce odkudsi vytáhne olůvko a po dalším momentě přehrabování najde i kus papíru. ,,Kdo ví. Mám několik přátel... kteří si také se smrtí dvakrát nezadali a jejichž ruce jsou ještě strašnější, než ta vaše. Vzhled není všechno. Možná vám to přijde jako hloupost, ale některé z nejsložitějších otázek byli zodpovězeny jen tím, že se lidé ptali dál. Člověk nikdy neví a jak už jste řekla, spánek vás právě teď příliš neláká." Do tvé neprotestující ruky vloží olůvko. Je to podivné. Viděla jsi písaře na dvoře, povětšinou používali brky s inkoustem. S trochou zkušeností dokázali vyvést daleko krásnější rukopis než by kdokoliv zvládl s tímhle neohrabaným kusem železa. Nikdy jsi neuměla psát a je to zvláštní pocit držet v ruce psací náčiní. Čaroděj na tebe zvědavě hledí. Nic se neděje. Uběhne krátká chvíle nehybnosti. Pak se čaroděj zamračí a povzdechne si. Víceméně pro zábavu zvolá: ,,Kletbo! Rádi bychom se zeptali co jsi zač!" Položíš ruku na papír, ale nic se neděje. Ruka na tebe nereaguje. Ucítíš osten zklamání. Doufala jsi, že se dozvíš víc- Téměř jako v odpověď sebou tvá ruka cukne. Stejný pohyb, jako ty, které děláš sama. Jen maso co se hýbe pomocí vůle... jen to tentokrát není tvá vůle. Na papíře zůstane slova vyvedená velkými tiskacími písmeny. Pohyby ruky byly pomalé avšak plynulé. Očekávali jsi spíš trhavé, nestvůrné tiky... R A C H E Neznáš písmena a neumíš číst. Čaroděj ti pohlédne na papír a zamračí se. Čekala bys, že on číst umí, ale netváří se příliš moudře. ,,Rache. No, alespoň víme, že ať už se ti tam usadilo cokoliv, umí to psát. Nevím co to znamená. Trochu to zní jako ovce v jednom západním dialektu. Ale taky by to mohla být nějaká starodávná verze severštiny... Moc nám to nepomohlo," uzavře Albazan. Olůvko si nevezme a papír položí zpět na stůl. ,,Nechám vám to tu, kdyby snad našeho démona Rache chytla psavost. Slečno, vy asi číst neumíte, co? Chtěla byste se to naučit?" Hledí na tebe laskavě a ptá se trochu konverzačně. Snad chce odvést téma, snad ví, že by tě neměl nechávat o samotě a rád by času využil...

Chaos - 21. listopadu 2017 20:49

V objetí temnoty přednášel... Linthir Doktor se uklidní a na moment se opře o stůl. Párkrát přikývne, jako by se snad od tebe něco dozvěděl. ,,Přirozeně, přirozeně. Nenechali byste mou pacientku samotnou. Určitě je v pořádku. Pokud se cokoliv stane, je jen o jediné patro víš. Můžu okamžitě pomoci." Pak se podívá na své ruce, které se viditelně třesou. Chvíli tam jen tak nehybně stojí. Dýchá mělce. Zatřepe hlavou a v obličeji mu zasvítí nová rozhodnost. ,,Ale ne v tomhle stavu!" Zhluboka se nadechne a vydechne. ,,Musím si odpočinout. Nechci spát. Poslední dobou se mi nespí dobře... Pustím se do toho lektvaru. Ten recept pro tebe znám zpaměti. Ano. To je to co teď potřebuji. Trochu staré dobré uklidňující alchymie. Přesně daná a neměnná pravidla, žádné hlouposti a nepředvídatelnosti." Kráčíš těsně vedle něj, když se přesouvá zpět na své místo. Když usedne, vztáhne na tebe ruku, ale pak se dobrosrdečně zasměje. ,,Jsem to ale hlupák! Chovám se k tobě, jako bys byla pes. Omlouvám se, Linthir. Jsem nějak... nějak mimo sebe..." Jeho hlas se vytratí, ale on se opět vytrhne a podívá se na ingredience na stole. Pustí se do práce. Sebevědomým a jistým hlasem odříkává krok za krokem, to, co dělá. Příliš technickým termínům nerozumíš, ale máš pocit, že to dělá víc pro sebe než pro tebe. Uběhne několik minut. Místnost je klidná, jen doktorův učený hlas jí prokrajuje. Řád a pořádek, to byl vždy doktor. Tahle eskapáda ho příliš vyvedla ze zažitého pořádku, z přírody a z pomoci běžným lidem. Snad mu můžeš pomoci nazpět. Ale mezitím uslyší tvé jemné uši těžké kroky na schodech. Dveře se potichu otevřou a dovnitř nakoukne rytíř Franz. Rozhlédne se po místnosti a zadívá se na tebe. Nejspíš tě hledá, protože je třeba držet noční hlídku. Dívá se na tebe tázavě, očima těká mezi tebou a doktorem. Je očividně znejistěn celou touto laboratoří...

Olivia "Liv" Evans - 22. listopadu 2017 17:06

Vzdělaní kletba Moc čarodějovi nevěřím, když mi vykládá o tom, že viděl ruce, než je ta moje. Tohle už ani není ruka. Ale nehádám se s ním. Třeba je to jen jeho způsob, jak mi trochu ulehčit, abych se necítila tolik jako nějaká zrůda. To teď přeci jsem. Umřela jsem a oživili mě. Místo ruky mám cosi, co ani není moje. Pronásleduje mě duch mrtvé čarodějnice. A bojím se usnout, protože v mých snech se skrývá splétač nočních můr. Sečteno a podtrženo, co jiného bych měla být, než zrůda. K mému vlastnímu údivu, mě tohle zjištění nijak zvlášť neznepokojí. Něco je se mnou hodně špatně. To už mi ale čaroděj vkládá do ruky olůvko. Neumím číst ani psát a moc od toho neočekávám. Ruka sice není moje, ale jak by mohla psát, když já sama to nedokážu. O to větší je překvapení, když se pohne po papíře a zanechá za sebou to slovo. Musím počkat až mi ho čaroděj přečte, protože já tomu nerozumím. Ani potom ale nejsem o mnoho moudřejší. Nic mi to neříká a jemu očividně taky ne. Trochu mě to zklame. Když se ruka pohnula, bleskne mi naděje, že bych třeba mohla osvětlit alespoň něco. Ale kletba zůstává stejně neznámou, jako doposud. Albazan odloží papír na stůl a já na něj po chvíli váhavě položím olůvko. Teď, když vím, že je možné s tím komunikovat, ačkoliv odpověď je dost nejasná, jasně cítím potřebu naučit se číst. Velmi ráda tak kývnu na Albazanovu nabídku. "To by bylo skvělé. Ale nechci vás od ničeho zdržovat." Nikdy dřív jsem číst a psát nepotřebovala. Nikdy nikoho nenapadlo, že bych to mohla potřebovat. Najednou mi to ale přijde nesmírně důležité a zastydím se za to, že to neumím. Navíc, stejně nemám co na práci, na vstávání se necítím a spát rozhodně nechci.

Linthir - 22. listopadu 2017 19:38

Doktorova pracovna Znovu jsem si oddechla, když se doktor zase probral a vrátil se z těch vzdálených světů, do kterých teď tak často mizí a kam za ním nemůžu. Nechala bych se teď asi i klidně znovu podrbat na hlavě a možná bych se přitom i tvářila spokojeně. Jsem ráda, že se zase uklidnil. Usadím se mu po boku a sleduji, jak se pustil do přípravy lektvaru. Mohu jen doufat, že ho zdárně dokončí. Hledat teď jiného schopného alchymistu by nebylo zrovna příliš milé a zůstat bez lektvaru při příštím úplňku jim po boku bych si asi netroufla. Zbystřím pozornost a hlavu natočím ke dveřím, když se za nimi ozvou kroky. Ale to jen Franz patrně hledaje mou osobu. Vím měla bych být asi někde jinde, ale mám pocit, že dnes v noci je mé místo zde. Jak mu to mám ale vysvětlit?... Kouknu po doktorovi a pak zase po rytíři. Ne, dnes v noci zůstávám zde... Uložím se vedle stolu, hlavu položím na tlapy dávajíc tak najevo, že dnes v noci má hlídka bude zde. Nečekám, že z toho bude příliš moudrý a ani si nejsem jistá, jak mu to budu moci vysvětlit, aniž bych vypadala jako blázen. Ale snad to nakonec pochopí. Pokud někdo dnes v noci nebude přímo ohrožovat hrad a dokud se někdo nepokus ztéci hradby, ani se odsud nehnu. Poočku sleduji rytíře, jak bude reagovat, když zjistí, že se nehodlám zvednout a vydat se za ním. Pokud by se něco opravdu dělo, hádám, že by se tvářil asi jinak.

Chaos - 22. listopadu 2017 21:05

Prostota noční studie... Thyrra Albazan přikývne a usměje se na tebe. ,,Vzdělání by se vám mohlo hodit slečno. Duch je překvapivě často lepší zbraní než nejostřejší čepele." Ale poté se čaroděj přemění v učitele. Dokonce i jeho tón hlasu je jiný, je plný úsměvů a nejrůznějších slovních hříček. Je sice až absurdně starý, občas šišlá a chová se dost potrhle, ale snad je to magie, co mu dodává i v tomto věku takovou energii. Začne tě učit číst a psát. Je to náročná studie, ale necítíš se příliš unavená. Po chvilce odběhne a vrátí se za moment s několika knihami a s deskami s čistými zažloutlými papíry. Jeho výklad je poněkud zmatený, protože velmi často odbíhá v myšlenkách a zapomíná, kde skončil, ale je to příjemné odtržení od starostí, které tě svírali. Jedna z obzvlášť ohmataných knih je jakýsi prastarý abecedář, který ti okamžitě strčí pod nos. Nechá tě psát několik písmen na papír, píšeš svou pravou, ač je znetvořená... ba dokonce máš pocit, že to pomáhá. Jako by se tvé svaly jen rozpomínali na kdysi dávno naučené pohyby. Noc se začíná protahovat a svíčka už notně vyhořela. Lekce se čaroději začíná rozpadat, začíná ti povídat o různých podivných zážitcích a zkušenostech, kterými prošel. Nejsi schopná přesně sledovat o čem vlastně mluví, plete si jména, často přeskakuje a marně se snaží vysvětlovat, ale necítíš se kvůli tomu nijak nepříjemně. Všude je klid a nic tě neohrožuje, a to je to hlavní... Nejsi ospalá a necítíš se ani příliš unavená. Tvé vlastní sny ti stále ještě dělají starosti a prospekt ponocování se ti docela zamlouvá. Čaroděj sám brzy začne podřimovat a jeho mluvení už přestane dávat jakýkoliv smysl. Ty sama klimbáš na hranici mezi vědomím a spánkem, stále ještě mimo dosah svých snů. Nevíš ani jak, ale do místnosti se začíná vkrádat ranní světlo a ticho nového dne je rušeno jen hlasitým chrápáním už definitivně spícího čaroděje Albazana...

Chaos - 22. listopadu 2017 21:25

Sny štvaný... Linthir Rytíř tě spatří, podívá se po doktorovi, pokrčí rameny a odejde. Opravdu, nic naléhavého. Doktor si jej nevšímá, pokračuje v práci, zamyšlený a jak se zdá, spokojený. Občas se po tobě ohlédne a prohodí pár slov, vtip nebo nějakou svou náhodnou myšlenku. Večer se začne převalovat přes půlnoc a dělat si kamarády na druhé straně. Doktor opatrně sleje destilovanou látku do malého flakónku, který spokojeně položí na stůl a oddechne si. Protáhne se a zívne. ,,Měl bych spát... jsem unavený." Nejistě se ošije a zvedne se. V rohu pracovny je malé, nenápadné lůžko. Na moment vypadá doktor plný starostí. Natáhne se pro jednu z lahviček, malou, na které zahlédneš výmluvný znak lebky. Všimneš si i nápisu, ale ten nestihneš přečíst. Doktor se rychle z lahvičky napije a pak se podívá na hladinu zbývající tekutiny. Lahvička je téměř prázdná. Nevíš, zda byla plná na začátku, ale nepůsobila tak... Zvedne se a dokráčí k posteli, na kterou víceméně upadne. Když promluví, jeho hlas zní spokojeně a poněkud zastřeně. ,,Dobrou... dobrou noc, Linthir." Usne sice rychle, ale jak noc pokračuje a s ní tvá hlídka nad ním, zjistíš, že sebou trhá v posteli a převrací se. Jednou se i probudí, není to sice rychlé cuknutí muže probouzejícího se z noční můry, ale nevypadá právě klidně. Natáhne k tobě ruku a uprostřed temnoty se usměje. Oddechne si a opět uleveně ulehne. Jeho noc tak pokračuje dál, ale věříš, že jsi ho dokázala uklidnit alespoň párkrát... Dříve, než se o slovo začne hlásit ranní světlo, tvé vnitřní hodiny nechávají vlka usínat a probouzí se tvá lidská podoba...

Olivia "Liv" Evans - 23. listopadu 2017 09:35

Lekce pravopisu Znovu se chopím olůvka a přemýšlím, jestli bych s ním, tehdy v noci, dokázala zabít toho démona. Vlastně jsem si myslela, že na tom nic není. Jen pár znaků, které se pořád opakují. Teď už mi to tak snadné nepřijde. I ta kletba má hezčí krasopis než já. Je to trochu deprimující. Ale spát se mi nechce a Albazan je trpělivý učitel. Prokládá svoji lekci všemožnými příběhy a historkami. Snaží se mi vysvětlit věci, které nechápu, ale ani po jeho vysvětlení často nejsem o mnoho moudřejší. Nakonec to vzdám, nechám ho mluvit a jen přikyvuji. Jsem ráda za jeho společnost. Noc pokračuje, knot svíčky se krátí a čarodějova hlava padá stále níž až začne hlasitě chrápat. Já se cítím dobře, venku se pomalu začíná rozednívat, cítím sice lehkou ospalost ale ne natolik, abych zavřela oči. Přežila jsem další noc. Dívám se z okna na blednoucí oblohu a olůvkem bezmyšlenkovitě čmárám po papíře. Pak ho ale položím zpátky na stůl. Přepadne mě náhlá touha jít ven. Podívat se na východ slunce a nadechnout se čerstvého vzduchu. Sice jsem si už zvykal na všudypřítomný zápach chemikálií, ale příjemné mi to není. Vyklouznu z postele a zahalená do deky se potichu, abych čaroděje neprobudila, vydám ke dveřím. Dveře sice zavrzají ale s Albazanem to ani nehne. Na schodech na okamžik zaváhám, ale pak začnu scházet dolů. Schod po schodu, pomalu, jednou rukou se přidržuju stěny. V půlce schodů už jsem naprosto vyčerpaná, ale vrátit se nahoru už bych stejně nedokázala, takže jedinou možností je pokračovat.

Linthir - 23. listopadu 2017 18:03

Neklidné sny Vcelku spokojená s tím, že doktor se věnuje své práci a je stejný jako vždy, ležím kousek od něj a se zaujetím jej pozoruji. Trochu znepokojí mne až ta lahvička s neznámou tekutinou ale známým symbolem. Co to u všech čertů je?... Když usne, zůstávám vzhůru dál. Klidný spánek se k tomu doktorovo příliš přirovnat nedá. Cosi ho snad nenechá v klidu odpočívat. Nic jiného, než dát najevo, že jsem nablízku, ale dělat nemohu, i když bych snad ráda. Nebe na východě začíná pomalu blednout. Brzy bude svítat. Kouknu po doktorovi. Stále spí. Pomalu se zvednu a trochu se protáhnu. Tiše se pak vytratím ven. Kdyby se náhodou probudil, nemusí to vidět ani on. Není to úplně pěkný pohled. Nejdu daleko, nějaký temný kout, ve kterém nikoho nevyděsím zcela postačí. První sluneční paprsky dotkly se chladné země a zahnaly stíny. Pokaždé si říkám, jestli si na tohle lze zvyknout. Pokaždé se přesvědčuji, že ano a pokaždé mi dojde, že si nezvyknu nikdy. Jako kdyby mne trhaly na tisíce malých kousků. Ještě chvíli zůstávám nehybně na místě. Tělo se ještě chvěje, ale pomalu si zase zvyká. Soustředit se na svůj dech a nic jiného nevnímat. Kdyby to jen bylo tak jednoduché.... Pomalu se zvednu a zamířím zpět k doktorovi. Hodlám zůstat, dokud se neprobudí. Pak bych asi nejspíš měla něco vysvětlit našemu rytíři a třeba se pak taky dostanu na chvíli do postele.

Chaos - 23. listopadu 2017 21:06

Neopatrné tělo... Thyrra Cítíš, že čerstvý vzduch by ti pomohl. Prvních několik kroků je snadných a jakmile vyjdeš ven cítíš změnu vzduchu, alespoň není tak chemicky prosycený... Brzy se ale přesvědčíš, že to možná nebyl nejlepší nápad. Už za dveřmi máš podivný pocit bolesti hlavy, není to tak docela únava spíše psychické vypětí. A k tomu bys přísahala, že když si opatrnými pomalými krůčky vycházela ven, u paty schodiště proletěl až příliš černý stín... Ujdeš jen pár kroků, sejdeš jen několik schodů, když tě přepadne nejpodivnější únava, jakou jsi kdy cítila. Není to těžkost rukou či bolest svalů... není to neschopnost těla. Spíš jako bys ztrácela kontrolu nad vlastními končetinami. Nohy jako by tě neposlouchali, podlamují se pod tebou, svaly na tvé příkazy nereagují... v jednom momentu, po příliš odvážném kroku klopýtneš a cítíš strašlivou sílu pádu, který tě táhne k ošklivému zranění, neboť ruce jako by nečinně vlály za tvým tělem- V poslední chvíli se tvá pravice zachytí neopracovaných sloupků, které tvoří podporu i jakési zábradlí schodiště. Svírá jí křečovitým stiskem který je v přímém opaku k otupělosti zbytku tvého těla. Zastavíš se. Nejsi zadýchaná, dýcháš zcela normálně, ale tvá mysl potřebuje odpočinek. Sevřeš pravou rukou, zabalenou do obvazů, deku kolem svých ramen a rozhodneš se si na okamžik odpočinout. U paty schodiště se objeví Linthir. Má rozcuchané vlasy a unavený avšak pozorný obličej, její oblečení jako by bylo jen ve spěchu nahozené a neupravené. Snad mířila někam jinam, ale nyní stojíte vstříc sobě. Nastane moment ticha. * * * Zjevení bledosti... Linthir Zatímco tvé tělo svírají stahy reflexů, které chtějí převrátit celé tvé tělo na ruby, s kňučením, které se pokoušíš polknout, vyhledáš místo, kde jsi se minulé noci přeměnila a kde leží opuštěná a chladná hromádka šatů, tak, jak jsi je ze sebe strhala. Padneš na zem a zkroutíš celé své tělo do nepřirozené křeče. Stahy se začnou měnit v pohyby pod tvou kůží, kosti se prodlužují či zkracují, tvůj obličej je znetvořen do podivné smíšeniny čumáku a lidské tváře. Svírá tě odporná bolest ale s ní také podivná svědění a elektrizující impulsy, které probíhají tvým tělem, jak se mění vlivem prastaré kletby. Po chvilce se tlumené zvuky mučeného zvířete promění v bolestné vzdechy týrané ženy. Moment ležíš, tvé tělo pulsuje bolestí a horečkou, která se dostaví po každé přeměně. Přísahala bys, že je ten pocit pokaždé horší... Snad by ti doktor dokázal nějak ulevit, jistě zná nejrůznější triky. Lektvar zachovává tvou mysl ale nebrání před bolestí. Tak nebo tak, je příliš vyčerpaný na to, aby pracoval a cokoliv připravoval. Většina vlkodlaků, které jsi znala, považovala bolest za jakousi platbu či zkoušku síly vůle. Nikdy jsi s jejich filosofií příliš nesouhlasila... Když se bolest přesunutých orgánů promění ve snesitelné nepohodlí, slabýma, roztřesenýma rukama se oblékneš. Konečně se cítíš opět jako lidská bytost- no, jako živý tvor rozhodně. Snad si povzdechneš, ale vyrazíš k pracovně doktora, rozhodnutá na něj dohlédnout. Předtím než vejdeš, stojíš v krátké chodbě, do které ústí schodiště vedoucí do ložnice nemocné... A na nich stojí jako zjevení pobledlá nemocná dívka. Je zabalená do deky, kterou křečovitě drží zafáčovanou pravicí. V tváři rozrušená, oči upřené před sebe. Nepůsobí vystrašeně, spíš... vyčerpaně. Jako příliš dlouho pracující člověk, jako neklidná mysl bez odpočinku. Nejspíš nečekala, že tě uvidí. Působí překvapivě svěže a sebejistě, navzdory tomu, že má vzhled ducha. Stojíte vstříc sobě. Nastane chvilka ticha.

Olivia "Liv" Evans - 23. listopadu 2017 21:25

Vyčerpaná Tolik bych si přála aby ten pocit cizosti, který ze svého těla vnímám, zmizel. Doktor mě přivedl zpátky mezi živé, ale já si živá nepřipadám. Spíš jako kdyby mě uvěznil v téhle masové schránce, loutce, kterou se teprve učím ovládat. Únava se mi rozlije celým tělem, mám pocit, jako kdyby moje svaly byly tak vyčerpané, že mě odmítají poslechnout. Klopýtnu a už se vidím dole pod schody, když zareaguje právě moje pravá ruka, a hbitě se zachytí sloupku. Je zvláštní, že právě ruka, která je mi z celého těla nejcizejší mě zachránila od ošklivého pádu. Dokonce se mi podaří nevykřiknout úlekem. Srovnám si deku, a už se chystám udělat další opatrný krok, když pod schody zahlédnu stín. Na okamžik mi zatrne. Že by se zase vrátila Rätselhaft? Sice jsem Albazanovi řekla, že si nemyslím, že by čarodějnice byla zlá a chtěla ubližovat. Rozhodně ale nestojím o další setkání. Jako kdyby fakt, že jí neuvidím ze mě mohl udělat alespoň o něco normálnější bytost, než doopravdy jsem. Když tedy zjistím, že je to jen Linthir, po tváři se mi rozlije výraz úlevy. Trochu rozpačitě se na ní usměju. Všimnu si, že ani ona nevypadá moc ve své kůži. Jako kdyby celou noc nespala. Uvědomím si, že to je i dost pravděpodobné. Doktor přeci říkal, že nás má chránit. Najednou si před ní připadám hloupě. Zabalená jen v dece a uvězněná na schodech svou vlastní neschopností a únavou. Asi na mě není moc hezký pohled. Křečovitě sevřu prsty zábradlí a udělám další opatrný krok směrem dolů.

Linthir - 23. listopadu 2017 22:19

Setkání Odhodlaně vyrazím zpět k doktorově pracovně na rychlo na sobě upravujíc oblečení. Zarazím se, když stanu tváří v tvář dívce, o kterou se doktor stará. Trochu mne to vyvede z míry, nečekala jsem, že tu někoho potkám a už vůbec ne ji. Neměla by odpočívat?... Očividně jsem ji zaskočila stejně tak, jako ona mne. Dost možná i vyděsila. Ani bych se tomu nedivila. Sama vypadám jak strašidlo. Rychle si prohrábnu alespoň vlasy. Jak chabý pokus se sebou něco udělat. "Dobré ráno." vypravím ze sebe po chvíli, když si uvědomím, že na ni jen hloupě civím. Nejraději bych pokračovala přímo k doktorovi a už už mám nakročeno dál, ale pak se zarazím. To děvče nevypadá zrovna nejlépe, sotva se drží na nohou. Doktor by mě zabil, kdybych dopustila, aby se ji něco stalo. Pohledem zabloudím ke dveřím doktorovy pracovny a pak zase na dívku, jako bych snad ještě trochu váhala, co dál. "Mohu vás snad někam doprovodit, madam?" pokusím se o přívětivý úsměv a lehkou úklonu. Popojdu o krůček blíže, abych v případě potřeby mohla podat pomocnou ruku. "Kampak tak brzy po ránu, smím-li být tak troufalá?" pokračuji pak dál, možná jen proto, aby nebylo ticho.

Olivia "Liv" Evans - 24. listopadu 2017 09:47

Setkání Její oslovení mi vykouzlí na rtech slabý úsměv. Ihned si vzpomenu na šlechtice tam na břehu potoka. "Madam. Tak mě nazývají jen moje iluze. A já si pro jednou jsem skoro jistá, že tohle žádný sen není." Další váhavý krok, který mě stojí víc sil. Spár křečovitě svírá zábradlí, špatně jsem ruku obvázala, takže na několika místech vykukuje ven. Jen kosti potažené skoro bílou kůží. "Jen jsem se chtěla podívat na chvilku ven. Nadechnout se čerstvého vzduchu, dřív, než kvůli těm chemikáliím ztratím čich docela." Vysvětlím jí. Bohužel chemický zápach cítím i tady a tichý hlásek v hlavě se ptá, jestli zdrojem toho zápachu náhodou nejsem já sama. "Říkala jsem si, že to zkusím sama, protože doktor by mi to určitě nedovolil. A Albazan usnul, tak jsem využila situaci. Ale asi jsem se přecenila." Přiznám trochu rozpačitě. Nechce se mi jí vysvětlovat, že mě neposlouchá moje vlastní tělo. Úplně postačí, když si bude myslet, že jsem prostě jen slabá a stále ještě vyčerpaná z návratu mezi živé.

Linthir - 24. listopadu 2017 12:30

Rozhovor na schodech "Ne, tohle není sen." odpovídám s úsměvem. To si jen starý vlk rozpomíná na slušné vychování. prolétne mi hlavou, ale nahlas nic neřeknu. Zkoumavým pohledem ji přejedu od hlavy k patě. O pár vteřin déle snad očima spočinu na obvázané ruce. Nedivím se ovšem ničemu. Vždyť se k nám vrátila z druhé strany a jak já bych si mohla dovolit soudit něčí podivný vzhled. "Jistě, nadýchat se čerstvého vzduchu, tomu dobře rozumím." přikyvuji souhlasně. "Mohu vás snad doprovodit?" nabídnu rámě, aby se mohla opřít, bude-li chtít. Pokud nebude chtít pomocnou ruku, jsem jen nablízku připravena zachytit případný pád. Vyhodit se odsud však jen tak nenechám. Doprovodím ji buď zpět do pokoje nebo kam si bude přát. Dokud tu však nebude někdo, kdo by na ni dal pozor místo mne, nehnu se od ní.

Chaos - 24. listopadu 2017 21:16

Volání nicoty... Vzhledem k slabosti a únavě, která přepadá nemocnou dívku, nakonec nesejdou až k samotné patě věže. Už na konci prvního schodiště vypadá Thyrra neschopná pokračovat. Opíraje se o Linthir, do jisté míry i poponášena, Thyrra je opatrně vyvedena skrz těžké dubové dveře na ochoz hradeb. Linthir dává bedlivý pozor na dívku, uvědomuje si zrádnost starých staveb a nejistotu nemocného těla... Závan chladného čerstvého vzduchu oběma mladým ženám vyčistí mysl. Snad i do unaveného a malátného těla Thyrry se vrátí trocha života, ač stále působí tak cizí... Nemocná dívka udělá pár krůčků. Ochoz se netáhne nijak daleko, části dále od věže se rozpadají a jen stěží odolávají náporu lesa. Nebylo by bezpečné ani moudré pokračovat v chůzi dál. Ač hradba stojí, malta se drolí ze spár a věští zlé nehody. Jemný vítr si pohrává s vlasy obou žen a dává jim překrásný pocit svěžesti a svobody, ač jsou obě stiženy kletbou. Jedna navždy osamělým vlkem, lovec a lovená kořist, rozervaná duše spojená v převracejícím se těle. Síla a moc, za kterou se platí, cena, kterou ani všechna magie a věda světa nemůže splácet... Druhá stižená katastrofou, vírem událostí změněná k nepoznání. Zanechána samotě a kletbě, prožila věci, které pro mnohé tvoří jen nejhorší noční můry... Moment rozjímaní snad uklidní obě jejich rozbouřené duše. Thyrra se postaví pevněji na své nejisté nohy, její mysl je osvěžená vůněmi přírody a povzbuzená chladem. Zatímco Linthir přehlíží až k obzoru táhnoucí se hvozdy, Thyrra spíš zvědavě hledí k nádvoří. Čtvercové, pokryté sutí, zdi na dvou stranách jsou už stěží hromadami kamení, prastará brána vypadá vratká jako domeček z karet. Jen věž ze které vyšly je udržovaná ba dokonce opravovaná. A na ní sedí podivná zařízení, vyčuhující trubky a železné komponenty. Velký ocelový brouk usazený na provizorně vyspravované věži. Podivně nepřístojné, nevhodné pro tak starý a neudržovaný hrad, zvlášť když jedinou další živou duší krom nich je malá neznámá postava u její paty, nehybný mužík, od kterého se vznáší obláček modrého kouře. Linthir v něm pozná Skrévila, ale pro nemocnou je podivnou pokrouceninou co krčí se ve stínu věže. Neznámý nepřátelský svět, který dívce způsobil už mnoho příkoří... Nemocná dívka shlédne ke svým bosým nohám, které se dotýkají chladného kamene. Stojí jen krok od několika metrové propasti, která končí na kamenech prastarého nádvoří. Do srdce jí vjede podivná touha, její dech se zrychlí. Cítí volání nicoty, té hloubky, co jí k sobě láká... Na jediný moment se cítí jedna se svým tělem... Linthir by jistě přísahala, že se pod dívkou uvolnil kámen. Ale snad ani dívka sama neví, zda to nebyla ona, která vykročila vstříc objetí nicoty. Celý svět na moment se zastavil. Rozevlátá deka se jemně svezla z ramen nemocné. Ucítila chladný osten větru a uslyšela, jak se její srdce rozbušilo. Co však pocítila Linthir bylo podivné trhnutí, které jako by vedlo její tělo reflexem, bez jediné její myšlenky. Vlčí rychlost jako by jí projela svaly. Strhla jí k sobě a včas stáhla zpět do bezpečí ze sápajících se spárů tíhy. Osamocená deka se něžně snášela k necitelnému dláždění.

Olivia "Liv" Evans - 24. listopadu 2017 21:20

Pomocná ruka Uleví se mi, když zjistím, že mě Linthir nechce nutit abych se vrátila do svého pokoje a odpočívala. Usměju se na ní a vděčně se do ní zavěsím. Bylo by hloupé odmítat nabízenou pomoc. Obzvlášť teď v mém stavu. Pomalu, krůček po krůčku, začneme sestupovat ze schodů. Nikdy by mě nenapadlo, že pro mě bude tak obtížné udělat pár kroků Tohle není jen vyčerpání. Obrovskou práci mi dá zkoordinovat všechny části těla, abych ten další krok udělala. Je to vyčerpávající, ale nakonec, zdá se mi to jako nekonečná doba, staneme pod schodištěm. "Ten východ slunce už asi nestihnu." Cesta dolů mi zabrala daleko víc času, než jsem si myslela. I přesto chci jít ven. Potřebuju mít kolem sebe prostor, jako kdybych se uvnitř těhle stěn nemohla pořádně nadechnout. "Myslím, že teď už to zvládnu sama. Není potřeba abyste se mnou chodila, Linthir." Není to tak docela pravda, ale když mě potkala, tak měla někam namířeno a já jí nechci zdržovat. Pustím se její ruky a pomalu vykročím ven z věže.

Linthir - 24. listopadu 2017 22:56

Procházka po hradě Opatrně scházíme ze schodů. Vlastně se divím, že došla sama až sem, když vidím, jak je slabá. Nevypadá to ovšem, že by se chtěla jen tak vrátit. Nebudu jí nutit. Sama ví, co potřebuje. "Ne, východ slunce už asi opravdu nestihneme, slunce už dávno vyšlo." pousměji se trochu. Vyjdeme na ochoz hradeb. Den se teprve pomalu probouzí. Studený vzduch jakoby ze mne alespoň částečně odvál ospalost a únavu. Venku se cítím líp, než uvnitř těch zdí, alespoň o chloupek. "Nemyslím, že by bylo moudré procházet se zrovna tady. Ráda vás doprovodím zase zpět. Beztak nemám nic na práci." zalžu trochu. Sice bych ráda za doktorem, ale nehodlám ji tu jen tak nechat. Po těch schodech nahoru sama nevyjde.... Ještě chvíli stojíme tiše a mlčky, každá se svými myšlenkami. Když už chci navrhnout, zda.li by nebylo lepší vrátit se pomalu zpět, stane se to tak rychle...nijak nad svými činy nestihnu ani přemýšlet. Skoro jsem přestala dýchat, mám pocit, že se mi snad na okamžik úlekem i zastavilo srdce. Tak to bylo o fous... Svírajíce dívku pevně u sebe a nehodlajíc ji jen tak pustit raději ani nedomýšlím, co vše se mohlo stát. "V pořádku? Asi bude lepší, když se zase vrátíme. Tohle není místo na procházky." Couvnu o pár krůčků do bezpečí věže. Zkoumavým pohledem pak přejedu Thyrru, zjišťujíc jak na tom je a zda-li zvládne jít sama. Jestli se mi ještě před chvílí chtělo spát, tak jsem dokonale probuzená. Srdce pomalu přestává bít na poplach. Nutím se ke klidu a v duchu si nadávám, že jsem ji sem ještě doprovodila. Měla jsem ji odvést rovnou do pokoje..tohle byl vážně hloupý nápad...

Olivia "Liv" Evans - 25. listopadu 2017 19:16

Propast a pád Vyjdeme ven a já se zhluboka naberu do plic chladný vzduch. Hlavu mám rázem o něco jasnější, ale pocit tísně, který jako kdyby mi nedovoloval dýchat stále přetrvává. Možná to má na svědomí i pohled, který se mi z ochozu naskytne. Hvozd, všude kam mé oko dohlédne jsou jen stromy. Otřesu se ale není to chladem. To jen přemýšlím, co všechno za zrůdnosti v tom lese číhá. Raději sklopím zrak dolů k nádvoří, není to radostný pohled. Tohle místo už zcela jistě zažilo i lepší časy. Pak můj zrak najde tu drobnou figurku u paty věže. Jako kdyby tam snad číhal. Nemám trpaslíky ráda. Sice jsem se s nimi setkala jen jednou, ale i to mi zcela stačilo. Sklopím pohled ke svým bosým nohám, přešlápnu, protože cítím, jak se mi tělem šíří chlad. Špičkami prstů se téměř dotýkám okraje ochozu. Hledím dolů na ostré kameny, jako zhypnotizovaná. Snad jsem se zamyslela? Zradilo mě opět mé vlastní tělo? Na jeden úder srdce je mi krásně. Jsem zase sama sebou. Pak mě Linthir strhne zpátky. Tisknu se k ní, náhle zbavená veškeré ochrany, sleduju, jak deka pomalu dosedá dole na nádvoří. Co se stalo? Srdce mi divoce buší a žaludek se svírá. Co se stalo? Trochu roztřeseně přikývnu. "Vrátíme se." Hlas mám tak tichý, že skoro zanikne ve větru.

Chaos - 25. listopadu 2017 21:42

Ložnice Nemocná dívka, nyní pouze v hrubé košili, byla odváděna svou zachránkyní zpět do své ložnice, avšak i tak se cítila poněkud lépe. Tělo jí lépe poslouchalo, kroky již nebyly tak náročné. Zvenčí by se to snad mohlo zdát podivné, únava se sama od sebe neztratí... Chemický zápach je obě zasáhl hned jakmile otevřely dveře po dlouhé cestě vzhůru. Na židli seděl čaroděj, dlouhý vous jako polštář pod bradou, chrápání se uklidnilo a bylo nahrazeno hlubokými výdechy spícího. Absence dívky si ani nevšiml... Thyrra stále necítila fyzickou únavu, ale její mysl bolela od koordinace tak cizích pohybů a povelů. To, co bylo osvěžujícím chladem, se proměnilo ve vlezlou zimu, avšak deka ležela někde mezi kamením na dvoře. Dívka se schoulila na holé posteli a doufala, že se sama zahřeje, i když její chladné a cizí tělo nic takového nevěstilo... Stěží už se chtěla hýbat, práce už měla pro dnešek dost. Linthir už se mohla otočit k odchodu a opustit dívku... doktor samotný by přeci také mohl potřebovat podporu. Ale dřív než se mohla rozhodnout, dveře potichu zaskřípaly a byly otevřeny jen na malý kousek. Objevila se v nich zakrslá postava. Oblečená do kůže a tmavé látky, přes hlavu kožená kapuce. Změřil si obě ženy pohledem, na moment se zdržel u čaroděje a rázným krokem přešel místnost. Jeho okované boty i na dřevě vyrážely rány, jeho dupot způsobil, že sebou Albazan zamlel a přesunul se do pohodlnější polohy. Beze slova položil deku na postel k nemocné. Pohlédla-li na jeho znetvořený obličej, se zarputilým výrazem na ní kývl. Obrátil se a pohlédl na Linthir. Ozval se jeho chraplavý hlas, který zněl jako by skrz krk sypali štěrk. ,,Ztratily jste deku. Měly byste být obě opatrnější, ztratit se dá ledacos. Dobrá deka se vždycky hodí," řekne a zachechtá se krátce. Pak se obrátí k poklopu vedoucímu na vrchol věže. ,,Přišel jsem zkontrolovat Zařízení nahoře," dodá na vysvětlenou úsečně a pak zmizí ven na střechu. Albazana jeho mluva a drsný příchod probudila, obzvlášť když si to cestou na střechu produpal přímo kolem něj. Cukl sebou a ospale zamrkal očima. Zaostřil na Linthir a na Thyrru a ohlédl se za ránou zavřeného poklopu. ,,Co tu chtěl? A co ty tady, Linthir? Jéje, to už je ráno?" zeptá se dezorientovaně, jako by pořád ještě spal.

Olivia "Liv" Evans - 26. listopadu 2017 15:59

Ložnice Uleví se mi, když vejdeme do pokoje a já zjistím, že čaroděj stále ještě spí. Ani on ani doktor se o tomhle vůbec nemusí dozvědět. Proč jim přidělávat starosti. Schoulím se na posteli a už se chystám zavřít oči, když se ozve tiché vrznutí a dveře se opět otevřou. Trochu se otřesu, když spatřím trpaslíka takhle zblízka. Hlavou mi prolétne vzpomínka na tváře všech těch zakrslíků. Na ruce, které se po mě sápaly i na smrdutý dech. O to víc mě překvapí, když Skrévil položí na postel moji ztracenou deku. Trochu nejistě se na něj usměju a rychle si jí k sobě přitáhnu. "Děkuju." Jeho slova nepůsobí zrovna přívětivě. Myslel tím, že jsem tam nahoře taky mohla místo deky ztratit život? Pořád si nejsem jistá, co se vlastně stalo. Zachumlám se od deky a sleduju, jak míří k poklopu ve střeše. Čaroděj se probudí a já se prosebně podívám na Linthir. Doufám, že si naše malé dobrodružství nechá pro sebe.

Linthir - 26. listopadu 2017 17:19

Zpátky do věže Zdá se, že krom úleku se jí nic nestalo, naštěstí. Podepřu ji, aby se o mne mohla při chůzi opírat. Trochu se obávám, jak zvládneme cestu nahoru, když už po schodech dolů to pro ni bylo docela obtížné. Mé obavy se však naštěstí nenaplnily. Cestu zpět do pokoje zvládneme kupodivu lépe než dolů. I tak jsem ráda, když konečně dorazíme zpět do ložnice. Čaroděj stále spí, za což jsem vcelku vděčná, alespoň nemusíme nic vysvětlovat, prozatím. Když zaskřípou dveře, trochu sebou trhnu, ale objeví se zde jen Skrévil. "Dáme si pozor, díky." promluvím v odpověď a jen lehce kývnu. "Dobré ráno." usměju se na probudivšího se čaroděje. "Jen šel něco zkontrolovat nahoru." kývnu směrem k poklopu. "Já? Jen jsem se na vás přišla podívat, ale nebudu rušit. Už jsem na odchodu." mrknu na Thyrru, která očividně nemá moc k tomu chlubit se tím malým dobrodružstvím. Pomalu se otočím a vytratím se z pokoje. Rychle seběhnu schody, abych se podívala na doktora. Třeba ještě spí, však uvidíme. Dveře od pokoje otvírám opatrně tak, abych jej nevzbudila, pokud by ještě spal

Chaos - 26. listopadu 2017 21:31

Podivný návštěvník... Thyrra Linthir mizí z ložnice a čaroděj se za ní ohlédne mrkajícíma rozespalýma očima. Jen s obtížemi vstane a protáhne se. ,,Uf! Takovéhle spaní mi nesvědčí..." Rozhlédne se po ložnici a po haldě knih, které zůstaly u postele. Pak se na tebe podívá a usměje se. ,,No doufám, že jste se vyspala lépe než já. Vypadáte zdravěji. Máte trochu barvy ve tvářích! Doktor vás nejspíš přijde zkontrolovat... snad bych si měl sklidit svoje saky paky a jít si dát nějakou snídani!" Posbírá knihy, avšak olůvko a několik papírů v ložnici nechá. Otočí se a pomalým krokem se odbelhá pryč. Na moment zůstaneš osamocená. Necítíš se o mnoho lépe. Vytrácí se vzpomínka na podivnou jednotu, kterou jsi cítila se svým tělem před tím, než jsi téměř spadla ke své zkáze. Stále necítíš únavu z nedostatku spánku, ač jsi probděla téměř celou noc. Tvá mysl je stejně živá jako kdykoliv jindy, jen tvé tělo tě dost neposlouchá. Uběhne několik minut, když se poklop otevře a trpaslík opět vejde do místnosti. Poklop za sebou pečlivě zavře a pak se otočí. Usmívá se, i když u trpaslíka by bylo přesnější říct, že se odporně šklebí. ,,To abyste nenastydla," dodá, ale nejsi schopná říct, zda je to myšleno jako posměch nebo jen podivná starost o tvé zdraví. Vzhledem k sobecké nátuře trpaslíků, pochybuješ že je to bezelstná empatie. Jeho okované boty zaduní po místnosti, když míří k východu, ale u dveří zaváhá a otočí se na tebe. Není mu vidět do tváře, což je v případě trpaslíka požehnáním. ,,Nebyla ste někdy v okolí Gebrochenstadtu?," zeptá se tě chraplavým a vcelku neutrálním hlasem, zní to ale spíš jako přetvářka. Snad dává té otázce víc významu než je ochoten přiznat či ukázat... To jméno je ti povědomé... ale všechny tvé vzpomínky z doby před tvou smrtí jsou rozmazané a poněkud nejisté... obzvlášť ty bližší... * * * Svůj doktor ve své kůži... Linthir Vytratíš se z ložnice nemocné a chvíli po svém odchodu zaslechneš pomalé kroky po schodišti. Nejspíš odchází i čaroděj... Do pracovny doktora vejdeš potichu a opatrně, ale doktor už je vzhůru. Právě se zvedá z postele a protahuje se. Když tě uvidí, usměje se. ,,Dobré ráno, Linthir! Konečně se cítím trochu odpočinutý! Minulou noc jsem šel spát... spát-" Na moment se zarazí a zamyslí, možná se snaží rozpomenout. Pak pokrčí rameny. ,,No, na tom nesejde! Jakpak se daří naší nemocné? Asi bych jí měl zajít zkontrolovat. Co ty? Vše v pořádku?" Zvedne se. Na moment se sám na sebe zamyšleně podívá, snad přemýšlí, proč spal ve svém běžném pracovním oblečení. Opět bezstarostně pokrčí rameny a obrátí se k stolu, kde nejčastěji pracuje. Činí tak, zatímco mluvíš, pokud tak děláš. Tvůj vytříbený sluch zaslechne, jak si mumlá pro sebe, že je vše na špatném místě a že nemůže nic najít. Nakonec posbírá několik málo věcí a otočí se k odchodu. Své otázky nejspíš bral jen jako konverzační, předpokládá, že o čemkoliv důležitějším už by se dávno byl dozvěděl. ,,Půjdeš se na ní podívat se mnou? Nemusíš, myslím, že Franc jako vždy dělá cosi k snídani dole, je to dobrý kuchař, i s málem dokáže kouzla, větší než Albazan!" zažertuje. Pak se plácne do čela. ,,Málem jsem zapomněl! Myslím, že jsme řešili odchod, není tomu tak? Musím se ti omluvit a uznat, že by snad bylo lepší odsud odjet. Jsou jisté zásoby, které by bylo třeba doplnit a které mohu obstarat pouze já a které by mohly být klíčové pro zotavování naší pacientky. Řekni to prosím ostatním, až je potkáš, taky jim to povím. Myslím že bychom do dvou dnů mohli zabalit..." Uvažuje, zatímco prochází dveřmi. Nemůžeš se ubránit hřejivému pocitu. Tohle je nejblíž jeho původnímu já, jak jsi ho za posledních několik měsíců viděla, i když v posledních slovech se ukázala jakási mezera v paměti...

Olivia "Liv" Evans - 27. listopadu 2017 11:07

Trpaslík Sleduju, jak čaroděj odchází a na okamžik zůstanu sama. Dívám se, na ten kousek oblohy, který z okna vidím, a ztratím se v myšlenkách. Ten pocit, kdy jsem se skoro cítila normálně se vytratil stejně rychle jako přišel. Cítím se nepohodlná ve vlastní těle. Můžu se hýbat, můžu dýchat, můžu už i chodit. Ale něco je stále špatně. Když se pak znovu ozve bouchnutí poklopu, málem nadskočím. Úplně jsem na trpaslíka zapomněla. A teď se ještě navíc necítím moc dobře, protože jsem s ním zůstala sama. Spíš úkosem ho sleduju, jak přechází místnost. Každý krok těch okovaných bot mi rezonuje v hlavě a já se modlím aby už vypadnul a nechal mě zase mému obvyklému, ale snesitelnému nepohodlí. Jenže on se nechystá jen tak zmizet. Ještě se u dveří zastaví. Zarazím se nad jeho otázkou. Ten název je mi snad matně povědomý. Jak se jen jmenovalo to město, kterým jsme s doktorem projížděli? Lehce pokrčím rameny. "Já nevím, nevzpomínám si. Je to taková díra uprostřed skalní průrvy? Ty vysoké skály, které město obklopovaly ho činí dost snadno rozpoznatelným. Hned jak to ale řeknu, tak toho začnu litovat. Moje vzpomínky na to místo jsou všechno jen ne pěkné. Nebýt doktora, tak by mě tam zabili. Nebo v tom horším případě bych zabila já je. A na to nechci ani myslet. Měla jsem raději předstírat, že to místo vůbec neznám. Měla bych ho vymazat z paměti a úplně na něj zapomenout. Na to je teď už ale pozdě.

Linthir - 27. listopadu 2017 17:33

Vše při starém "Dobré ráno." pozdravím doktora, který zdá se být už zase ve své kůži, odpočinutý a rozhodný. "Jo vše v pořádku, myslím, že i Thyrra je v pořádku." odpovídám doktorovi a bedlivě jej sleduji. I když jsem ráda, že vypadá lépe a chová se normálně, někde uvnitř mne hlodá červík pochybností. Na spoustu věcí jakoby si nepamatoval. Spousta věcí ho udivuje. Přeci to přes noc nemohl jen tak zapomenout...vše je na špatném místě?... Je pravda, že včera byl vskutku poněkud roztržitý, ale při přípravě lektvaru zdál se být soustředěný. Věříš mu, že jej připravil správně?...co by se mohlo stát, jestli ne?...a co bylo v té lahvičce, z níž upíjel před spaním?... hlavou se mi honí spousta myšlenek. "Ne, myslím, že půjdu raději na snídani. Beztak jsem s Francem potřebovala mluvit. Někteří už o našem chystaném odchodu ví." Opustím doktora a zamířím dolů za Francem, jednak se můj žaludek už poměrně hlasitě připomíná a jednak mám pocit, že bych měla vysvětlit ten včerejšek, pokud to tedy nějak půjde. Asi nemá cenu vysvětlovat vše, a tak jen v rychlosti vysvětlím, že dnes v noci bylo zapotřebí zůstat u doktora. Zpravím jej i o našem plánovaném odchodu a pak se chystám jít se na chvíli natáhnout. Snad i mne dnes bude dopřáno pár hodin klidného spánku.

Chaos - 27. listopadu 2017 21:57

Nadšení doktorovo... Thyrra Trpaslík si vyslechne tvou odpověď s kamennou, bezvýraznou tváří, do kterému bez tak je jen stěží vidět. Přikývne a poněkud prkenně vycouvá ze dveří. ,,Jasně, chápu. Ještě nejste tak docela ve svý kůži," zachraptí a zmizí překvapivě pohotově pryč, dveře za sebou ani pořádně nezavře. Slyšíš jen spěšné kroky mizící po schodech. Na moment jsi zas docela sama. Tvé pocity přetrvávají, ale nyní jsi spíš zaujata přemýšlením o podivných lidech, kteří tě přivedli zpět do tohoto světa, vždyť jsi jednoho z nich, nejspíš toho nejpodivnějšího, právě viděla. Tvé úvahy, ať už byly jakékoliv, přeruší další kroky po schodech a tiché pohvizdování. Dveře se pomalu otevřou a dovnitř vstoupí doktor v černém koženém oblečení, jeho kulatá tvář zabalená do jakési těsné kapuce, která jen podporuje kulatost jeho obličeje a úsměv na jeho tváři. ,,Dobré ráno, slečno! Doufám, že jste se zvládla trochu vyspat! Musíte se pořádně zotavovat!" Několikrát zatáhne nosem a jeho úsměv je trochu víc mdlý, než bys chtěla. ,,Přirozeně brzy zajistíme změnu ovzduší, nebojte. Všechno se dá vyřešit, nic není černobílé, drahá slečno. Nepředpokládám ale, že jste příliš spala, ve vašem současném stádiu zotavování bych to ani nečekal." Dosedne na židli, kterou před nedávnou chvílí opustil Albazan a rozloží k tobě na postel nejrůznější věci, které přinesl, včetně mnoha lahviček. Víceméně na koleni některé z nich smíchá do jedné, kterou ti podá. Neřekne žádné pokyny, nejspíš předpokládá, že jí vypiješ, a pokračuje... velmi invazivně. Jemným tlakem ruky tě položí zády na postel, pokud už tak neležíš. Vcelku nekompromisně z tebe stáhne hrubou košili, která je to jediné, co chrání zbytky tvého soukromí, a pak začne prohmatávat nejrůznější kousky tvého těla, bouchat a klepat tě prsty či nejrůznějšími kladívky a všeobecně dělat věci, které by se dali pokládat spíš za podivný rituál než za doktorskou praxi... ale je pravda, že ani jedno z toho bys nejspíš od sebe nepoznala, neboť jsi ani jedno příliš nezažila... Svou prohlídku doplňuje žoviálními otázkami, které jsou však vážné a mají svou medicinskou podstatu: ,,Jak se cítíte? Nějaké nevysvětlitelné bolesti? Stížnosti nebo problémy? Celá operace proběhla naštěstí v pořádku a jste slavně zpátky mezi živými, jak už jste si jistě sama všimla! Bude trvat nějakou dobu, než se z procesu a předchozího stavu poněkud zotavíte, ale neměl by to být problém. Přirozeně, nikdo nic takového nikdy neudělal, takže trochu bloudíme v mlze, ale vzhledem k tomu, že nám tu vesele dýcháte a mluvíte, řekl bych, že to zatím jde dobře." Pokusíš-li se, můžeš zakrýt nejintimnější kousky svého těla dekou, což ocení doktor posměšnou poznámkou o důvěře ke svému felčarovi. Zmíní, že ,,už bez tak není nic, co bys před ním mohla skrývat". Všimneš si ale, že mezi věcmi, které přinesl je několik pruhů volného plátna, které ti snad bude sloužit jako jednoduchá ochrana a několik dalších kusů oblečení. Jeho poslední slova tě ale příliš neuklidnila. Ač ho ráda vidíš opět veselého a spokojeného, něco na jeho chování ti přeci jen nemůže sedět. Rozhodně se nechová stejně jako včera, ať už je to lepší nebo horší... * * * Dobrý kuchař, základ štěstí Linthir Doktor pokrčí rameny a chce pokračovat dál, avšak v poslední chvíli se zarazí a pro něco se vrací. Je to hromádka látky a šatstva. Ty, svýma vytříbenýma ušima mezitím zaslechneš spěšné kroky na chodbě za přivřenými dveřmi, které mizí v hloubce. Pak se doktor obrací a odchází, s pokývnutím hlavy a přáním dobré chuti. Zamíříš dolů. Vzhledem k nejisté struktuře celého Zařízení, nestabilitě věže a zcela zničeným a neobytným kuchyňským zařízení hradu bylo rozhodnuto, že vaření se bude odehrávat především venku, pod narychlo stlučeným přístřeškem, který vystavěl Franz na ochranu před počasím. Vyjdeš z věže a nos ti naplní příjemná vůně masa a žaludek se ti sevře hladem. Zatímco jsi absolvovala dlouhý výstup s Thyrrou zpět do ložnice, Franz se nejspíš vrátil z časného lovu. Pokud můžete a pokud to považujete za bezpečné, lovíte, ač v lese se někdy skrývají podivná stvoření a jen těžko si lze představit, které z nich jsou poživatelné. Máte určité zásoby, jen několik dní cesty daleko je malá mrzká vesnička, která ráda smění svou zakrslou zeleninu a plody za doktorovy bylinné dryáky či jiné služby, které jste mohli poskytnout. Pod přístřeškem, který je na opačné straně věže, než vchod samotný a u opačné zdi, než ze které téměř spadla Thyrra, hoří oheň. Ač si všimneš, že vedle je položená neumělá pánev plná našedlé ovesné kaše, to co tě zajímá je spíš obsah kotlíku nad ohněm. Vyvařuje se v něm nějaká zvěřina a naplňuje tvůj nos překrásnou masitou vůní. Bohužel, jak se zdá, Franz, který pomocí výjimečně ostrého nože připravuje jakési bylinky zamýšlí vývar k obědu, navíc bez tak se vaří jen krátkou chvilku... Pod přístřeškem zabalen do kožešiny a svého roucha sedí Albazan a s nebývalou chutí pojídá ovesnou kaši. Vesele se na tebe zazubí. ,,Pojď k nám, Linthir! Dej si, je to vynikající!" Všimne si tvých pochyb, když pohlédneš na šedou kaši. Zavrtí hlavou. ,,Nesuď knihu dle obalu! Franz do toho dal nějaké speciální bylinky co našel, je to opravdu mimořádné!"

Olivia "Liv" Evans - 28. listopadu 2017 09:37

Doktor Trochu nejistě se dívám na nedovřené dveře ve kterých zmizel trpaslík. Co to mělo znamenat? Nemám moc čas užít si osamění, protože po schodech už zase někdo stoupá nahoru. Netuším, kolik dalších lidí tady ještě je a nejsem zrovna nadšená z představy, že bych se měla seznamovat s někým dalším. Trpaslík mi úplně stačil. Naštěstí tohle je ale jen doktor. Pokusím se mu oplatit úsměv ale vyjde z toho spíš úšklebek. Doktor mě začne prohlížet a přesto, že mi to není moc příjemné, tak stud necítím. Viděl moje tělo už tolikrát, že stydět se by mi skutečně přišlo hloupé. Na okamžik se zarazím, když mi do ruky strčí lahvičku. Neřekl mi, co, a na co, to je. Ale nezeptám se a nakonec do sebe její obsah odevzdaně obrátím. Zašklebím se, téhle hořkosti v ústech se jen tak nezbavím. Chvíli ještě váhám, ale nakonec se rozhodnu říct mu o svém nepříjemném pocitu. "Nic mě nebolí ale tohle tělo...není moje." Tápu v tom, jak mu mám správně vysvětlit ten pocit, který mě od mého návratu mezi živé neopouští. "Necítím se, jako kdybych žila. Spíš, jako kdybych v tomhle těle byla uvězněná. Ano, hýbu s ním. Ale je to tak...cizí." Nešťastně se na něj podívám a doufám, že alespoň trochu pochopí, jak se cítím. Doktor vypadá, snad poprvé od mého návratu, opravdu vesele. Snad i odpočatě. Ale když jsme spolu cestovali, přišel mi jiný. Jako kdyby tahle veselost byla jen maskou za kterou se schovává. Já přece vím, jak vypadá, když je doopravdy spokojený.

Linthir - 28. listopadu 2017 19:09

Snídaně Seběhnu dolů, vůně, kterou cítím mne doslova přitahuje. Ve chvíli, kdy zjistím, že se maso chystá k obědu pocítím zklamání. Obsah kotlíku mne láká, i přesto, že jeho obsah nebude ani zdaleka ještě uvařený. Možná by mi ani nevadilo zbaštit ho tak, jak je. V noci tedy rozhodně ne. Vlk ve mě jakoby měl trochu navrch. Teď ovšem budu za slušně vychovanou dámu. Trochu nedůvěřivě si prohlížím prohlížím ovesnou kaši. Albazan snad vypadá, že mu i chutná, anebo se jen tak tváří a baví se na můj účet. Na kaši tedy vskutku chuť nemám, ale žaludek se hlásí neodbytně o slovo, takže se do kaše nakonec přeci jen pustím. S prázdným žaludkem jít spát nehodlám. Usadím se vedle čaroděje a představujíc si, že snídám chutnou zvěřinu, pustím se do kaše. "Doktor dnes vypadá lépe, dá se s ním i mluvit a dokonce sám připomenul náš odchod." promluvím mezi sousty k čaroději. "A přesto se nemůžu zbavit pocitu, že to není tak úplně on." řeknu nahlas to, co mne napadlo a co mi nedá spát. "Už abychom byli odsud pryč. Chce odejít do dvou dnů. Být to na mě vypadla bych hned." Zase chvíli ujídám z kaše. Představa zvěřiny moc nepomohla, pořád je to jen a jen kaše. V noci si musím najít něco chutnějšího...pěkně vypaseného ušáka... "Pomůže, když odsud odejdem?" pokračuji pak dál možná jen proto, abych zahnala myšlenky na noční lov a tázavě se zahledím na čaroděje.

Chaos - 29. listopadu 2017 21:20

Přeživší Thyrra Doktor poslouchá, zatímco tě vyšetřuje. Nepromluví, dokud nedokončí, ale poněkud zvážní a zamyslí se. Podá ti hromádku šatstva, která ti dodává alespoň trochu klidu... i když, proč by ses o tohle tělo měla vůbec zajímat? Je to jen další kus masa. ,,Podivné," komentuje doktor. ,,Snad to pomine. Možná se zeptám Albazana na jeho názor. Samozřejmě, ještě nejste tak docela v pořádku. Vaše tělo dlouho žádný duch neobýval. Ale nebojte se! To nejdůležitější je vaše duše a ta je bezpečně zpátky!" zakončuje vesele. Začne sbírat své nejrůznější náčiní. ,,Musím ale říct, že se zotavujete nesmírně dobře. Čekal jsem, že vás bude nutné znovu připojit do Zařízení pro stabilizaci, ale jak se zdá, jste v pořádku a i když se necítíte nejlépe, své tělo máte v rámci možností pod kontrolou. Pokud by se snad nějaký pocit zhoršoval... nebo byste cítila cokoliv jiného neobvyklého, řekněte mi." Pak skončí, ale místo toho, aby odešel, chvíli nervózně postává a pak se posadí na postel a usměje se na tebe. Chvíli mlčí, jako by váhal. ,,Jsem rád, že jsi zpátky," přejde do tykání. ,,Něco v tobě je zkrátka nezdolné. Našel jsem tě ve stavu, který měl blíž ke smrti než k životu, ale ty jsi přežila. Pak jsi stála proti stohlavému davu a já musel chránit je, ne tebe, protože ty bys přežila za každou cenu. A i proti bůhví jakému démonovi jsi dokázala přežít. Ne všichni mají štěstí v neštěstí jako ty." Několikrát váhavě pokýve hlavou. Pak se pomalu zvedne. ,,Nejspíš budeme brzy odjíždět. Chtěl jsem tě přivést zpátky mimo dosah kohokoliv, kdo by nás mohl obtěžovat, ale myslím, že by ti prospěla změna prostředí." Nyní už mluví veseleji, kulatý obličej doufá, že ti touto novinou udělá radost. * * * Rozhovor nad snídaní Linthir Ochutnáš kaši a jsi příjemně překvapena. Je výrazně slaná, oproti tvému očekávání mdlé nasládlosti, a navíc dokořeněná nejrůznějšími lesními bylinkami. Není to sice žádný zázrak a s vůní masa tak blízko je to jen marnou útěchou, ale i tak jsi alespoň na chvilku příjemně překvapena. Čaroděj na moment přestane jíst a vážně pokýve hlavou. ,,Mluvil jsem o tom s Thyrrou. Dozvěděl jsem se od ní všechno možné. Čím vším to podivuhodné děvče prošlo... ale na tom nesejde. Prozradila mi, že by se za ní mohla krást čarodějnice, nebo snad hůř, přízrak čarodějnice!" Odmlčí se pro dramatickou pauzu. Nepoznala jsi nikdy žádnou čarodějnici a byla jsi před nimi spíš varována, nejdřív součástí zbožné výuky a poté mezi svými, protože čarodějnice pozná vlkodlaka na sto honů a neváhá se po něm pořádně ohnat koštětem, což není u někoho tak mocného platná hrozba... Franz se ale po Albazanovi ohlédne s nepopiratelnými obavami. Albazan dramaticky vztyčí prst do vzduchu. ,,Ale z toho co řekla, dalo by se usoudit, že by snad mohla být i na naší straně! Je to vskutku komplikované, ale přítomnost nějaké kouzelné baby by mohla vysvětlit ledacos." Pak čaroděj několikrát mávne rukou. ,,Den sem, den tam, to nic nezmění. Pokud se tu ochomýtal nějaký duch, už to tak dělá nějaký ten pátek. Změna prostředí rozhodně pomůže... to Zařízení, co nám sedí nad hlavami se mi moc nelíbí, teď do toho všechna ta duchařina... Myslím ale, že pokud na něj dáš pozor, bude v pořádku." Do rozhovoru se vloží Franz, v jehož hlase je slyšet trocha sarkasmu. ,,Dneska v noci si na něj taky dávala pozor? Protože někdo musel zůstat vzhůru a hlídat nás, aby nás ty lesní potvory všecky nepodřezaly. To vony rády. Ale všecko dobře dopadlo, nakonec sem se přece jen trochu vyspal. Skrévil se nabíd, že bude držet stráž, prej nemoh spát. Nečekaný, zrovna od něj."

Olivia "Liv" Evans - 30. listopadu 2017 10:50

Doktor Uleví se mi, když zjistím, že mě doktor tentokrát opravdu poslouchá. Ne jako když jsem se mu snažila říct o té čarodějnici. Ale ještě aby ne, když se sám ptal. Prohlídka mi není nepříjemná, ale i tak jsem ráda, když s ní skončí. Jeho ujištění, že si vedu dobře mě ale nijak zvlášť neuklidní. Udiví mě, když si ke mě přisedne. Ta náhlá změna chování mě překvapí a potěší zároveň. Najednou z něj cítím takové příjemné teplo, vřelost, která mi dodá víc síly, než všechna jeho ujištění, že jsem v pořádku. "Neřekla bych, že je to štěstí." Oponuju mu trochu nejistě a na okamžik zavadím prsty o jeho ruku, pak se ale zase stáhnu. "Někdy mám pocit, že je to spíš prokletí." Ne že by mi chlad hrobu připadal tak lákavý, ale určitě existují i lidé, kteří žijí nějak normálně. To jen já se potácím od jedné noční můry k druhé. A každá z nich je horší, než ta předchozí. Jeho zpráva o odjezdu mě opravdu potěší. Mám už po krk tohohle pokoje. Možná mi změna prostředí opravdu prospěje. "A kam pojedeme?" Nepředpokládám, že by mi cokoliv, co odpoví bylo nějak známé. Jen mi ta otázka přijde logická. A navíc je to způsob, jak ho tady se mnou ještě chvíli udržet.

Linthir - 30. listopadu 2017 16:54

Snídaně Kaše je nakonec o dost lepší, než jsem čekala. Aspoň něco... "Hmm." utrousím jen mezi sousty poslouchajíc čarodějovo vyprávění. Nevím zda-li mne uklidnil, ale alespoň trochu víme na čem jsme, či s čím máte tu čest. Snad. Dojím kaši a spokojeně s plným žaludkem se pohodlněji usadím. "Jo, dám na něj pozor." Prostě se budu ochomýtat kolem a překážet. A doufat, že to bude stačit... Dobrou náladu mi zkazí až Franz, tedy především to, jak mluví. "Jo, dneska v noci taky." odseknu trochu nakvašeně. Jako kdybych já se snad nějak úžasně vyspala a lenošila zatímco oni hlídali. Úplně mi zkazil dobrou náladu. "Neboj se, dnes v noci budu na svém místě." pokračuji dál možná až příliš příkře, ale já byla taky celou noc vzhůru a únava se pomalu hlásí o své. "Děkuji za snídani." pokračuji stejným tónem. Odložím misku a pomalu se zvednu, aniž bych se na někoho z nich podívala. Odcházím do svého pokoje a nejradši bych do něčeho vztekle kopla. Někdy snad reaguji přehnaně, ale vlka uvnitř sebe prostě nezapřu. Měla by ses trochu vyspat, začínáš být nesnesitelná... mluvím v duchu sama se sebou.

Chaos - 30. listopadu 2017 21:32

Cíle cesty... Thyrra Doktor pokrčí rameny. ,,Jako lékař nemohu tvrdit, že schopnost přežít je prokletím..." ale svá slova zakončí veselým úsměvem, kterému tak docela nerozumíš. Přejdeš přes něj a zeptáš se na cíl příští cesty. ,,Abych se přiznal, nejsem si tak docela jist. Nejprve do Skorocka, je to jen pár dní cesty odsud. Mám tam u jednoho farmáře uschovaný svůj vůz. K hradu nevede žádná pořádná cesta pro vozy... a pak? Opustíme hvozdy, řekl bych. Nejsem si jist, zda zbytek naší skupiny bude pokračovat stejným směrem. Rytíř Franz jde tam, kam ho táhnou peníze, Albazan není stavěný na dlouhé cesty... a nikdo tak docela neví, co je v myslích Linthir a Skrévila, ač doufám, že Linthir nás doprovodí." Podívá se na tebe a povzdechne si, snad trochu úlevně. ,,Pojedeme na jih, musíš se zotavit. Rád bych tě vzal do učení. Nezdá se to snad, ale věřil bych, že pod křehkou skořápkou dříme veliká moc. Nedovedeš si představit, jak jsem se cítil, když jsi zemřela-" Zarazí se. Úsměv mu z tváře zmizí, tvář jako by měl vytesanou z kamene... ,,Na tom nesejde. Čas jde dál," dodá, na místě se otočí a vykráčí z pokoje. Jsi zanechaná sama sobě, alespoň pro zatím. Doktor ti nepřinesl žádného jídla, ale necítíš se nijak hladová... všeobecně, potřeby tohoto těla zdají se ti velmi cizí. * * * Tam, kde krvácí temnota... Linthir Oba muži mlčí, uvědomili si, že nemáš nejlepší náladu. Obzvlášť Franz jako by se na místě zmenšil. Koneckonců nesmí zapomínat, že jedná s vlkodlakem... Rozloučí se s tebou a nechají tě odejít. Franz ještě prohodí, že nechá vývar i pro tebe k večeři. Albazan, to už ty mizíš za rohem, mu na to se zachechtáním odpoví, že večer už si seženeš tolik jídla, co hrdlo ráčí. Rázným krokem dojdeš do věže a do své skromné ložnice a ulehneš k spánku. Cítíš se nespokojená a neutěšenost interiéru příliš nepomáhá. Chvíli se nespokojeně převracíš a přemítáš o dni a i skutečnostech, které trápí tvou mysl, ale nakonec zvítězí únava. Upadneš do neklidného spánku, tvou mysl sevře sen, který je zpočátku pro tebe nevysvětlitelný a působí jako jeden z těch snů, jejichž význam a tvar se ztrácí hned vteřinu či dvě po probuzení, ale pak, jako blesk z čistého nebe, stojíš sama, uprostřed narudlé temnoty. Cítíš se zvláštně... nejsi to tak docela ty, cítíš se silnější a vědomější. Až po chvíli si uvědomíš, že nevnímáš žádný tlak tvého vnitřního vlka... Podivně osvobozující. Jediné další co máš v temnotě kolem sebe, jsou bílé dlažební kameny, které se v zkrvavělé nicotě ztrácejí. Dává ti smysl pokračovat po cestě dál. Nejprve máš pocit, jako by ses nehýbala, pouze překonávala kámen za kamenem, ale pak se z tmy vyloupne podivná stavba. Okamžitě ti připomene doktorský vůz, pojízdný domeček na kolech, který znáš... ale tenhle je jiný. Je celý jen a pouze ze dřeva, na kterém je oprýskaná a odlupující se barva... snad býval kdysi pokryt veselými a exotickými malůvkami, teď už je to jen vybledlá slupka. Dvířka domku visí na vyvrácených pantech, a jemně skřípají, ač zde není větru, který by jimi mohl hýbat. Opět cítíš neodolatelné a nepřekonatelné nutkání jít dál. Snad to patří ke snění. Pomalu vystoupáš po skřípajících schůdkách, všimneš si, že kola jsou zcela prorezlá a dřevo začíná trouchnivět. Nahlédneš dovnitř. Uvnitř dlouhé stíny a hromady podivných předmětů, nejrůznějších cetek a hraček, to vše rozházené. Poličky přetékaly talismany, loutkami a polodrahokamy. Ulička mezi věcmi byla zakončená stolem, za kterým byly vidět jen další kuriozity. U stolku stála židle, ale na něm samém hořela osamocená svíčka. A vedle ní, kočka s fialovýma očima. Vypasená a bez zájmu, olizovala si právě packu. Když jsi překročila práh, jedenkrát mňoukla, zvedla své tobě poněkud povědomé oči a provrtala tě pohledem. Vypadala, že rozumí každému lidskému slovu ještě lépe než lidé sami...

Olivia "Liv" Evans - 01. prosince 2017 09:38

Na jih Ten název mi skutečně nic neříká. Ale jinak jsem všemi deseti pro. Opustit hvozdy, copak o to se nesnažím už od samého začátku? "To se mi líbí." Usměju se na něj. Líbí se mi představa, že spolu budeme cestovat na jih. Líbí se mi, že mě chce vzít do učení. Doktor je jediný, kdo kdy chtěl abych s ním zůstala aniž by v tom byla touha mě využít. Jenže pak zmíní moji smrt a úsměv se mu z tváře vytratí. Zmateně se dívám na dveře, ve kterých tak náhle zmizel. Co se stalo? Jsem sama a tak se rozhodnu alespoň převléknout. Třeba mi pomůže vyměnit neforemnou košili za něco normálního. Oblékám se a hlavou mi přitom prolétne vzpomínka na to, jak na mě ti muži trhali poslední šaty, které mi doktor dal. Rozechvěle se posadím na postel. Najednou neschopna se hnout, civím před sebe. Chtěla bych tu vzpomínku z hlavy vytěsnit ale nejde to. Naopak, čím víc se snažím na to nemyslet, tím horší a živější to všechno je. Skoro jako kdybych cítila jejich ruce. A to si doktor myslí, že jsem v pořádku. Schoulím se na posteli do klubíčka, zavřu oči a pro jednou si přeji usnout. Přeju si spánek bezesnů.

Linthir - 01. prosince 2017 18:36

Podivné sny Rozmrzelá a s náladou pod psa, nebo spíš pod vlka?, uléhám doufaje v to, že si taky trochu odpočinu. Leč tyhle zdi nebo ten, koho jsme zde probudili je patrně poněkud jiného názoru. Stojím sama uprostřed ničeho. Je zvláštní, když člověku dochází, že je ve snu, ale nemůže se probudit. Pokračuji po cestě dál tam, kam mě to z nějakého důvodu táhne. Se zájmem a snad trochu i s vrozenou nedůvěrou pozoruji domek na kolečkách, který se přede mnou objevil. Je to zvláštní a přízračné místo. Opatrně nakouknu dovnitř a zarazím se, když spatřím kočku s fialovýma očima. S očima, které jsem už přeci viděla tam nahoře u Thyrry. Co je tohle za čáry?... Obezřetně vstoupím dovnitř prohlížejíc si všechny ty věci, které se uvnitř váli. Sem tam dotknu se některé z cetek, co tu leží všude kolem a doufám, že ten vůz se pod mou vahou nesloží jako domeček z karet, vypadal velmi staře a jaksi opotřebovaně. Oči kočky mne lákají blíž a blíž, zastavím se jen na krůček od stolu a podivné zvíře si prohlížím. "Už jsme se setkali, že jo?" promluvím nakonec a na chvíli si připadám jako cvok, že mluvím s kočkou, i když na druhou stranu... "Co ses zač?" ptám se pak dál a jsem vskutku zvědavá, co se dozvím, zda-li vůbec něco.

Chaos - 02. prosince 2017 00:11

S Temnotou, v Temnotě... Thyrra Strašlivá vzpomínka, která ti drásá mysl, jako by otevírala další a další rány. Ty, zavřená v temnotě domku, železný stisk na tvé ruce... kouř plní tvé plíce, podivné kletby ti zastiňují oči. Slepá, ohnivé jazyky tě začínají olizovat... to strašné uvědomění, že zde zemřeš, ten pocit bezmoci... Ty, sama proti sobě, ve vesnici šílenců... tváře fanatiků se mísí s tváří démonky, která byla tebou, skoro slyšíš jak se promíchávají hlasy otce Herberta a madam Rätselhaft. Jsou pryč, oba mrtví, stejně jako jejich ovečky... Ty, pod ochranou znetvořeného lesáka Unghelta. Nemocný muž, který se choulí u ohně, nepochopitelné varování a strašlivá noc... křik ubohého muže nebo lákání neživého démona. Jeho nadlidská rychlost, neskutečnost a loutkovitost... Je tady. Ztuhneš. Jsi si tím jistá. Skoro cítíš pach hniloby. Je v místnosti s tebou. Slyšíš jeho tichý, přerývaný dech, dech těla, které není člověkem... Jako hypnotizovaná pohlédneš skrz prsty. Tohle není sen. Ochablá postava se zdáním loutky. Nehybný, upřený pohled. Ústa jako rozšklebená jizva, hlava do strany nakloněná, bledé oči, panenky jako špendlíkové hlavičky. Mráz sevře tvoje srdce. Ten pocit bezmoci, tak známý, ta hrůza, která svazuje celé tvé roztřesené já. Loutkovité tělo udělá krok kupředu, zrak stále fixovaný přímo na tebe. Třese se, tiky ve tváři divoce přetvoří jeho šílený škleb jen aby opět tiše strnul. Nikdy ti tvé tělo nebylo cizejší, než teď, když bys nejraději byla pryč... tak daleko pryč... Dlouhé stíny kamkoliv se podíváš, nic než černá temnota. Není úniku. Uběhne několik let, vaše pohledy zaklíněné do sebe, nebo snad jediný mžik vteřiny? Maso, které nazýváš svým studené jako led... když se z ruky, která nikdy nebyla tak docela tvá začne šířit... cosi jiného. Hřejivost. Teplo. Žár. Vztek. Příšerná nenávist ke všemu, co ti kdy ublížilo. Cítíš moc, která se přelévá pod jak papír tenkou kůží. A znetvořeně šílený obličej přímo před sebou. Ztělesnění tvého utrpení. Ucítíš výboj, který proběhne celým tvým tělem, cuknutí, na moment jako bys vyskočila sama ze sebe. Energie přeběhne přes tvé tělo a pohltí temnou nestvůru před tebou. A pak je místnost prázdná. Byl to jen sen? Šálení smyslů? Ne, lesklé spečené kameny jsou tam kde stál... * * * Snovači snů... Linthir Kočka na tebe hledí jen chvilku, pak tiše mňoukne. Svíčka se zamihotá. Stíny se rozběhnou po domku. A ty už nejsi sama. V zátylku ucítíš mělký, vlhký dech. Po zádech ti přeběhne mráz. Je to blízko. Téměř se tě to dotýká. A sálá z toho mráz a odporný puch. Chtivé, šílené cosi... Všechny tvé smysly se napřímí, všechny varovné zvonky tvého podvědomí se rozezvoní, vlk převezme vedení- Jenže tady není žádný vlk. Tady není žádná šelma. Tady je jenom Linthir. Nedá se jí ale zapřít odvaha... Otočíš se a pohlédneš hrozbě do očí. Dvě oči jako špendlíkové hlavičky. Protáhlá, smrtelně bledá tvář. Tělo jen kost a kůže, nehybné a uvolněné, jako loutka, jen hromada masa a kostí zašitá v kůži na špagátech. Pootevřená ústa. Nakloněná hlava. Příšerná neskutečnost, tak vlastní snům. Strach tě bodne u srdce. Tohle je Snovač Můr. Křičí to na tebe celé tvé podvědomí... Pomalu otevře ústa a vydechne ti do obličeje odporný pach hniloby a rozkladu. Jeho tvář sebou cukne a změní polohu rychleji, než stačíš mrknout. Stále nepříčetný škleb, hlava na druhou stranu. Není to ani pohyb... projel realitou jako nůž. Jeho rychlost není jen nadlidská. Je nepozemská. A tohle je jeho doména. Oči, které hledí jinam, než ty smrtelnické, provrtávají ti duši, cítíš jak obrací každý list a zanechávají za sebou zápach nákazy. A mezitím na tebe zírá, pootevřené rty, jen záblesky zubů. Cítíš z něj hlad... až příliš podobný vlčí krvelačnosti. V ten moment se realita rozmaže. Ve tváři démona se objeví na kratičký okamžik cosi podivného... snad grimasa bolesti? Nebo dokonce strachu? Něco jako by ho vytrhlo z reality a odsunulo do strašlivé dálky. Jeho zrak avšak pořád cítíš, zavrtaný do hloubky tvé duše. A kočka za tebou zmateně mňoukla. * * * Linthir a Thyrra Obě ženy sebou trhnou pokryté studeným potem. Nejsou si jisté, zda to co zažily, byl sen, skutečnost nebo něco mezitím, ale zanechalo je to obě jiné... jen ony ví jak a do jaké míry. Svět se zatočil a s ním i čas... zlaté světlo venku žaluje pozdní odpoledne...

Olivia "Liv" Evans - 02. prosince 2017 09:22

Nemocný Mám pocit, že se mě moje vlastní mysl snaží, těmi strašlivými vzpomínkami, mučit. Chtěla bych přestat, ale vynořují se další a další zážitky z mojí minulosti. Takové, které bych raději úplně vytěsnila. Choulím se na posteli, hlavu schovanou v dlaních, tiše kňourám. Z hlubin mysli se vynoří vzpomínka na tu noc v Ungheltově chatě. Jak jsem mu byla vděčná, že mě vzal do tepla, k ohni, že mě nenechal na pospas těm stvůrám v lese. Kdybych jen tušila, že ta největší stvůra se krčí u ohně vedle mě. Možná že bych tehdy dala přednost vodníkům. Je to jako kdybych ho snad sama přivolala. Najednou zcela jasně cítím jeho přítomnost. Jako něco slizkého, co se mi plazí po páteři a zanechává to za sebou pocit hnusu. Otevřu oči a hledím přímo do jeho očí. Je tady! Ne! To není možné. Nemůže být. Nemocný muž je přeci na Vranohradě a otravuje mysl mého bratra. Muž se pohne směrem ke mě a já v panice vykřiknu. Nechci aby se mě dotknul. Chtěla bych utéct ale moje tělo mě neposlouchá. Hrůzou ochromená jen ležím a civím na tu stvůru. Tohle musí být sen. Jenže tentokrát nespím. Tělo ztuhlé strachem najednou pocítí něco zcela nečekaného. Teplo, které se šíří z mojí zmrzačené paže. Jako kdyby se spár probral k životu. Ta kletba se mě snaží chránit. Prolétne mi hlavou myšlenka. Strach se přelije v hněv. Je to podobné pocitu, který mě posednul při boji s démonem. Cítím tu sílu, vnímám jí každým kouskem svého těla. Ale díky spáru jsem schopna ji daleko lépe kontrolovat. Popadnu tu energii a vrhnu jí proti tomu, kdo mi tolik ublížil. Proti svému vrahovi. Byl vůbec tady? Chvěju se, stále schoulená na posteli. Myslela jsem si, že za denního světla jsem v bezpečí. Schovám hlavu do dlaní a tiše se rozpláču.

Linthir - 02. prosince 2017 11:36

Neklidné sny Když cosi ucítím za svými zády, strnu. Tohle je přeci jen sen, musí to být sen...to není skutečné... snažím se přesvědčit sama sebe. Jak ráda bych se teď probudila, ale sen pokračuje dál. Když se otočím a hledím tomu stvoření do něčeho, co vzdáleně připomíná tvář, jen na prázdno polknu. Srdce mi svírá strach. Zároveň ve mě ale kypí vztek, vztek na toho nebo na to, co stojí přede mnou. Moc dobře vím, že tohle je zodpovědné za vše to, co se zde děje. Jak ráda bych se teď proměnila ve vlka a rozcupovala to na maličké kousíčky, aby už to zde dál neotravovalo vzduch. Jeho oči propalují se až do těch nejskrytějších koutů mé duše a já téměř přestala dýchat. Utéct pryč, velí rozum, ale tělo odmítá poslouchat. Přikovaná na místo jen bezmocně hledím hrůze do očí. Konečně se probudím. Vyskočím z postele a hlavu na okamžik schovám do dlaní. Částečně mám pocit, že jsem stále ještě ve snu. Srdce jakoby stále svírala čísi ruka. Stěny místnosti jakoby mne chtěly rozdrtit. Přejdu k oknu, hlavu na okamžik opřu o chladný kámen zdi, ale neurčitý pocit někde uvnitř mne stále zůstává. Vztekle praštím rukou do zdi. Na kloubech ruky objeví se krev, bolest přivede mne alespoň trochu k sobě. Do háje...proč?... Vystřelím z místnosti, potřebuji na čerstvý vzduch a možná by to chtělo i kapku něčeho ostřejšího, Franz by třeba něco mohl mít. Seběhnu po schodech dolů doufaje v to, že najdu Franze, a že bude mít v zásobách alespoň het nějaké pálenky.

Chaos - 02. prosince 2017 22:37

Po stínech z temnoty Thyrra Slzy ti smáčejí tvář... jediné co sis přála bylo trochu štěstí v životě... a dostala jsi nejhorší peklo a hrůzu, kterou na této zemi lze nalézt... Není ti dopřáno klidu, ale snad je to lépe... dává smysl, že bys nechtěla zůstávat sama po tom zjevení. Dovnitř vrazí nejprve Albazan a hned za ním doktor. Oba se rozhlíží, jejich tváře bledé, pot na čelech. Albazan, v ruce hůl, se uvolní, když uvidí, že je místnost prázdná a krokem dojde k místu, kde jsi tu stvůru viděla. Kámen je tam spečený do jednolité desky, hladký kruh na místě zatuhlého kamene. Skloní se k němu opřený o hůl a zůstává tichý. Doktor se oproti němu vrhne přímo k tobě, zatímco se ti z očí valí slzy. Obejme tě a přitiskne tě k sobě, alespoň na krátký moment. Jeho tvář má odstín smrti, hrůzy a děsu. Nebyla jsi jediná, kdo viděl nebo cítil něco hrozného. Tvé vzlyky neustávají, doktor promluví laskavým a jemným hlasem: ,,Tiše... už je to pryč. Jsme tu jen my. Jsi v bezpečí..." Podívá se na tebe, jeho bledost a vážnost tak neslušivá k jeho kulatému obličeji uzpůsobenému jen veselosti. Zeptá se tě váhavě a nejistě, skoro jako by se bál odpovědi. ,,Thyrro... co se stalo?" Do toho se vloží s vervou starý čaroděj. ,,Ano, co jsi viděla? Co se tu objevilo? A proč to odešlo?" Poslední otázka je spíš pro něj samotného, jeho dumání... Doktor se na něj vztekle otočí, rozhořčený, že tě chce trápit otázkami v tomto stavu. ,,Nemusíš nic říkat, Thyrro. Jen tiše, nemusíš se bát." Jak se zdá, sen měl více než jediný účinek. Co se zjevilo bdícím? Oba jsou citliví lidé, čaroděj nejspíš vycítil přítomnost nemocného muže zde... a doktora snad postihl pocit zkázy a úzkosti. Běžel zkontrolovat, zda jsi v pořádku. * * * Sny nejen tvé... Linthir Vyrazíš z místnosti jako hurikán neklidu, divže nevyvrátíš dveře z pantů. Je to uklidňující pocit probudit se a cítit znovu neustálou přítomnost vlka... a sen samotný se začíná rozplývat tak, jak to sny dělávají... ač tento byl neuvěřitelně živý a víš, že se nikdy tak docela neztratí. Zůstávají jen nejhorší momenty. Fialové oči kočky... vlhký dech, opírající se o tvůj týl... šílený škleb nestvůry... Zatřepeš hlavou a utíkáš po schodech dál. Chceš se toho všeho zbavit. Na chodbě téměř vrazíš do Skrévila. Jeho zápach je nic v porovnání s odporným puchem toho monstra... A zakrslík samotný je k smrti bledý, ještě více než obvykle. Mlčí, rty semknuté, výraz sveřepý ač ohyzdný. Všimneš si chodbou kráčet Franze. Jeho kůže je také jak porcelán, tvář má zpocenou. Nejistě se opře o zeď. Jeho očí, ústa, celá tvář formuluje otázku... ,,Co se, u všech zlob, stalo?" Jak se zdá, nebyla jsi jediná, kterou trápily zlé sny... či snad zjevení? Koneckonců, tys byla ta jediná, která v té době nejspíš spala. Co viděli ostatní? Co viděla bytost tak přízemní a nemagická jako je Skrévil, že vyrazil ze svého prohnilého a skrytého sklepení hledat ostatní?

Olivia "Liv" Evans - 03. prosince 2017 17:16

Nejsem sama Uleví se mi, když spatřím oba muže. Přesto se nedokážu ovládnout, stále se chvěju, tělo mám zmáčené ledovým potem. Zabořím doktorovi vlhkou tvář do ramene. Jsem tak ráda, že je tady. Chtěla bych mu říct, že jsem v pořádku, že mi nic není. Ale strach mi svírá srdce jako ledová ruka. Chvíli mi trvá než se uklidním natolik abych mohla mluvit. "Byl tady, Nemocný...Snovač..." Vybavím si, jak ho nazýval Albazan. Snovač můr. Jenže tohle nebyl sen, tím jsem si naprosto jistá. "Stál přímo támhle...chtěl se mě dotknout a já...zpanikařila jsem. Prostě jsem chtěla aby zmizel." Snažím se vysvětlit jim, co se stalo. Ale moc souvislé vyprávění to není. Uklidni se. Už je pryč. "Myslím, že jsem ho přivolala. Myslela jsem na něj a najednou tu byl. Ale ne jako Matyas. Vypadal jako když jsem ho viděla poprvé. Nemocný, hnisající rány..." Stále v nose cítím pach hniloby a rozkladu, který Nemocného muže provázel. "Dostala jsem vztek a najednou jsem cítila tu moc. Ale nebylo to jako ve městě, bylo to jiné. A pak byl najednou pryč. Zahnala jsem ho? Nevrátí se už?" Uvědomím si, že doktorovi křečovitě svírám ruku. Trochu uvolním stisk, ale pustit se ho nechci. Je pro mě jako maják ve tmě. Světlo, které mi dává pocit bezpečí.

Linthir - 03. prosince 2017 18:35

Zběsilý úprk Vystřelím na chodbu a divže se nesrazím Skrévila. Zarazím se na místě. "Já...omlouvám se." vypravím ze sebe udýchaně rychlou omluvu a chystám se zase hned pokračovat dál, když si všimnu jeho výrazu. Výrazu, který bych u něj rozhodně nečekala. A pak si všimnu Franze, který vypadá stejně vyvedený z míry jako kdyby viděl ducha...nebo... Takhle nějak jsem musela vypadat i já nebo ještě vypadám...ty dva něco hodně vyděsilo a to jsou zvyklí na mnohé, řekla bych... Popojdu blíže k rytíři. "Co se stalo? Co ste viděli?" zaútočím otázkou. Přeci není možné, aby měli všichni stejný sen...nic jiného by na ně snad takový účinek mít nemohlo...ale já spala a oni ne, nemohli vidět to, co já nebo ano?... S očekáváním hledím na rytíře a sevřu do dlaně odřené klouby druhé ruky. Pohledem zavadím i o Skrévila. I na jeho povídání byla bych docela zvědavá. Mou otázku musel jistě slyšet.

Chaos - 03. prosince 2017 20:53

Slabý a silný Thyrra Nezdá se, že by ti doktor příliš rozuměl... většina z těchto faktů šla mimo něj, jen tě drží konejšivě a opakuje, že jsi v bezpečí. Ale čaroděj k tobě rychlým krokem přejde a poslouchá každé tvé slovo. Čím víc toho říkáš, tím zmateněji vypadá. ,,No, to je podivné..." Pak ale jak se zdá odloží své úvahy na později. Zadívá se na tebe a usměje se. ,,Nevím jak moc jsi ho přivolala... ani zda to byl on. Ale cítil jsem něco silného a přímo tady je kámen ještě horký. To muselo být tedy něco. Ať už tady bylo cokoliv, ukázala jste tomu, že to tu není vítáno!" Čaroděj pokračuje, ale zní to spíš trochu jako by si blábolil pro sebe, ač některá slova by mohla upoutat tvou pozornost. ,,Snovač Můr se objevuje, dle legend, jako Nemocný pouze když je mimořádně slabý. A pokud to, co víme o tomhle, je pravda, pak by měl být spíš na vrcholku moci. S ovládnutím vašeho bratra a tak dále. Ale opět, není to nijak zvlášť dobře známá entita, tenhle Snovač Můr, je to-" Doktor zvedne ruku a zarazí ho. ,,Teď by byla dobrá spíš trocha klidu. Neměli jsme tě nechávat o samotě," otočí se k tobě. ,,Ale poradila sis dobře... teď už tu očividně nic není. Zůstaň tu s Albazanem, dojdu ti pro něco na uklidnění a posilnění..." Povzbudivě se na tebe usměje a otočí se k odchodu. Čaroděj na tebe kouká s nadšeným výrazem. Je dychtivý po dalších informacích, ale dobře ví, že by ho za vyptávání doktor káral. * * * Pocity a zdání... Linthir Franz na tebe nejistě hledí, na moment zaražený. Tvář Skrévila je naprosto nečitelná. Nakonec promluví rytíř, který více cítí váhu tvého pohledu. ,,Procházel sem se po nádvoří, když sem uviděl... ženu. Stála u brány a... teda, byla fakt krásná. Voblečená jako šlechtična a všechno. Ale vypadala tak trochu... jako neskutečně. A pak sem uslyšel strašný křik, taky ženskej. Bylo to hrozný. Jako by někoho mučili. A pak byla pryč a já měl celý srdce sevřený, jako by se mělo stát něco strašnýho. Hned jsem běžel dovnitř, jestli se něco neděje..." Landsknecht vypadá se na svou velikost dost ošívá. On je tu jen jako svaly, na žádná kouzla a zjevení se nehlásil. Skrévil se na něj podívá a pak promluví svým pomalým chraplavým tónem. Není tak kritický a cynický jako obvykle bývá. Podivně vážný. ,,Vím, o čem mluvíš. Pracoval jsem dole. Líp se mi pracuje ve tmě. Nebo alespoň v šeru. Mám to v krvi. Jenže pak jsem měl najednou pocit, jako bych tam dole nebyl sám. A hned na to se mi zježily všechny chloupky v zátylku. Jako když se vám na hlavu řítí nezpevněný strop, jako před důlním neštěstím. Mám pořádnou jizvu od posledně, kdy jsem se tak cítil a tak jsem mazal nahoru..." Na moment se odmlčí a podívá se po vás. Franz potichu řekne: ,,Asi bysme o tom měli říct Albazanovi." Skrévil se podívá po tobě a přikývne. ,,Jo, smrdí to magií."

Olivia "Liv" Evans - 03. prosince 2017 21:08

Nemocný Nevadí mi, že doktor nechápe, o čem to mluvím. Prostě to jen ze sebe potřebuji dostat. Naopak Albazan vypadá, že mi rozumí velmi dobře. Srdce mi konečně přestane bít tak divoce jako na poplach a já se dokážu v klidu nadechnout. Fascinovaně hledím na čaroděje a hltám každé jeho slovo. Je pro mě úlevou, že tu je někdo, kdo té stvůře alespoň trochu rozumí. Jeho slova o tom, že nemocný vypadá pouze, když je slabý mi také dodají trochu klidu. Copak to není to samé, co mi kdysi tvrdila čarodějnice? Vypadá to ale, že doktor nechce aby mě čaroděj ještě víc rozrušil. Já o tom naopak mluvit potřebuji. Doprovázím ho pohledem ke dveřím a ve chvíli, kdy se za ním dveře zaklapnou, tak se otočím zpátky k čarodějovi. "Takže to nebyl on? Byl to jen...sen?" Zatvářím se trochu nešťastně. "Mám pocit, že nedokážu rozlišit co je sen a co je skutečné. Někdy mám pocit, že jsem vzhůru, a i přesto se mi ukazují a mučí mě." Pohledem přelétnu ke spečeným kamenům. "Nebyla jsem to já, ale ta kletba. Myslím, že se mě snaží chránit." Uvědomuju si, že to zní dost šíleně, ale přesně takový pocit z toho já mám.

Linthir - 04. prosince 2017 20:51

Kdesi na chodbě Se zájmem poslouchám Franze. Šlechtična...to byla podstatně lepší vidina než ta má, zda-li to byla vidina či duch či já nevim co... Lehce pokyvuji hlavou a přemýšlím o všem možném. Otočím se pak na Skrévila, když začne mluvit. Vidět jeho vyvedeného z míry se opravdu vskutku jen tak nepoštěstí. Co to tady k čertu je, že to působí na všechny kolem?... "Jo, jo to bychom asi měli." souhlasím pak se Skrévilem. "Tušíte, kde je? Tohle by měl vědět. Není u doktora nebo u Thyrry? Jestli my všichni zažili něco zvláštního pak se to samé mohlo dít i jim." uvažuji nahlas a kouknu na ostatní. Pokud nikdo nepřijde s nějakou kloudnou informací, zkusím vyrazit nahoru k pokoji Thyrry a cestou případně nakouknu do doktorovy laboratoře. "Jdete se mnou?" kouknu po těch dvou a aniž bych čekala odpověď vyrazím. Čím dřív tohle prokleté místo opustíme, tím líp...být to na mně, odešla bych nejraději hned....

Chaos - 04. prosince 2017 21:18

Kletby a prokletí... Thyrra Albazan se na tebe zadívá a zavrtí hlavou. ,,Ne. Nebyl to jen sen. Bylo to něco víc. Cítil jsem to a bylo to pěkně děsivé. Na moment jsem-" Přeruší se a mávne rukou. ,,Působil na nás Snovač Můr. Už nejspíš ví, že jste naživu... a neví, čeho jste schopna. Cítil jsem, jak jste ho poslala do horoucích pekel! To bylo něco! To byl výboj energie!" Promluvíš o kletbě, ale čaroděj rovnou vrtí hlavou. Usmívá se, jako by pro tebe měl nějaké dobré zprávy. ,,Kletby málokdy dělají věci sami od sebe. V tomhle jsou čarodějnice mistryně. Využijí sílu prokletého proti němu samotnému. Proto kletby trvají tak dlouho... a proto je jich tak málo prospěšných prokletému. Navíc tady necítím nic než vás. Doktor říkal, že jste vyjímečná, už začínám chápat proč." Než může mluvit dál, dovnitř vejde Linthir. Je trochu rozcuchaná a vypadá, že má na srdci něco důležitého. Zároveň s ní vejde i Franz, ten je váhavější a také pobledlý. Zahlédneš dokonce i Skrévila... ale ten se drží mimo místnost, ač poslouchá. Čaroděj vyskočí a postaví se jim vstříc. Čaroděj Linthir Franz přikývne a ihned vyrazí za tebou... Skrévil moment váhá, ale poté tak kráčí po schodech za vámi. Když nahlédneš do pracovny doktora, právě cosi míchá v lahvičkách. Ohlédne se po tobě a hned jak uvidí tvojí tvář, povzdechne si. ,,Taky jste něco zahlédli, že? No výborně. A já doufal, že to nebude nic vážného. Běžte za Albazanem a Thyrrou. Jsou nahoře. Jen to tu dodělám..." Poslechneš ho a dojdeš nahoru, kde se čaroděj baví s nemocnou dívkou. Čaroděj působí rozrušeně, zatímco Thyrra samotná vypadá naprosto zničeně. Roztřesená a smrtelně bledá... ještě horší, než její vzhled, který si přinesla ze záhrobí... Ohlédne se na tebe a na Franze, který vykukuje za tebou a okamžitě se zvedne. Linthir a Thyrra Čaroděj se na nově příchozí zadívá. ,,Také jste to cítili, že?" zeptá se dychtivě. ,,Co jste viděli? Co se vám stalo?" Franz překotně vysvětlí svůj příběh. Mluví nesouvisle o krásné aristokratce a o jejím záhadném zmizení a následujícím děsivém výkřiku, při kterém tuhla krev v žilách. Linthir si všimne, že oproti prvotnímu vyprávění přibylo pár dramatických detailů, žena byla daleko krásnější a jekot daleko hroznější... konec konců, je to rytíř. Polovina jeho práce je vychloubání. Ale přidal také podivný detail... měl pocit, že na nádvoří zahlédl kočku... snad je to jen náhoda... Skrévil mlčí. Nejspíš se neplánuje přidat do debaty, stále zůstává spíš venku, mimo místnost.

Olivia "Liv" Evans - 05. prosince 2017 10:44

Snovač Čaroděj se usmívá, ale pro mě tohle vůbec nejsou dobré zprávy. Doufala jsem snad v ujištění, že to byl jen sen? Nebo, že zase blouzním? Asi ne. Ale zjištění, že nejen, že tu ta stvůra skutečně byla, ale ještě to, že teď už zcela jistě ví, že jsem naživu, mi náladu rozhodně nezlepší. "Tohle už jsem jednou zažila, ale byla to právě tahle ruka, která mi umožnila tu moc vzít a použít." Snažím se čarodějovi vysvětlit, že to nemůže být náhoda. Vím dobře, co jsem cítila. Hlavou mi prolétne děsivá myšlenka. Co když bych tu moc ale použít nedokázala. Co by se stalo, kdyby se mě dotknul? Mám problém nerozklepat se opět jako osika. Do dveří vejde Linthir a za ní nějaký muž, kterého jsem ještě neviděla. Na chodbě pak zahlédnu ještě trpaslíka. Je to jen můj pocit, nebo se ke mě nechce přibližovat moc blízko? Vzpomenu si na jeho nenápadné otázky ohledně Gebrochestadtu. Neměla jsem to před ním přiznat. Na to, co se ve městě stalo nejsem vůbec hrdá. Se zachmuřenou tváří poslouchám rytířovo vyprávění. Takže Snovače cítili úplně všichni. Jak silná ta stvůra doopravdy je? Moje radost z toho, že odsud už brzy odejdeme se rychle rozplyne. Je jedno a kam, a jak daleko půjdeme. Jsem si jistá, že si mě najde kdekoliv. Zabil mě jednou, tak co mu zabrání v tom, aby to udělal znovu. Propadám se do stále hlubší deprese, zatím co čaroděj vypadá událostmi skoro nadšený.

Linthir - 05. prosince 2017 19:11

U Thyrry Doktor cosi kutí ve své pracovně a dle jeho prvních slov je jasné, že to cosi viděli a zažili opravdu všichni přítomní. Co sme to u všech čertů probudili?...neměla radši zůstat mrtvá?.... hlavou se mi honí rozličné myšlenky, ale nahlas nic neřeknu. Vím moc dobře, že tohle by se doktora velice dotklo. Tak dost, jednou ses k tomu přidala, tak si teď nestěžuj...nějak bylo a nějak bude... rozmlouvám v duchu sama se sebou. Vyrazíme nahoru do pokoje Thyrry. Když zahlédnu, jak vypadá ona, skoro je mi jí líto. Nechám Franze vypovědět jeho vidění. Trochu mne zarazí, když zmiňuje kočku o té prvně nemluvil. I já rychle převyprávím svůj zážitek či sen a přidám i to, co jsme se dozvědělo od Skrévila. Poočku sleduji Thyrru a mám pocit, že při našem vyprávění bledne snad ještě víc. "Můžeme udělat něco pro to, abychom se toho zbavili? Nebo můžeme proti tomu nějak bojovat?" ptám se pak čaroděje přímo. Zprvu jsem věřila, že se toho zbavíme, když odejdeme, ale te´d už si tím tak jistá nejsem....

Chaos - 05. prosince 2017 20:50

Rozohněný čaroděj... Čaroděj se zadívá na obě ženy. Rytíř nemá co dodat a zakrslík stále neplánuje vejít dovnitř. Albazan si povzdechne a odpoví Linthir. ,,Těžko říct. Nerad to říkám, ale právě teď je naší nejlepší obranou sama Thyrra. Snovač je neuvěřitelně iluzoidní stvoření. Větší mužové než jsme my všichni dohromady mu podlehli... ale nevzdávám se naděje! V legendách se mluví o hrdinech, kteří ho porazili... nejčastěji lstí nebo nějakou ctností. Není tak inteligentní, jak se zdá... Ale situace začíná být vskutku urgentní. Má to co dělat s nepokoji na celém jihu... Měli bychom se co nejrychleji začít hýbat." Udělá několik razantních kroků po místnosti, vous za ním vlaje. I když se pokouší být vážný, jeho vzezření mu moc legitimity nepodává. ,,Tahle kletba je daleko větší než si uvědomujeme... doufal jsem, že to nic nebude, ale když už má vliv na nás všechny... těžko říct, co se bude dít dál. Nemám zde ani polovinu materiálů a jsem jako slepý o půlnoci-" Do místnosti, ohlédnutý na Skrévila venku, vchází doktor. Nese podnos nejrůznějších látek a lahviček... nic z toho nevypadá příliš chutně, ale nezdá se, že by nemocná cítila moc chutí nebo měla velký hlad... Vcelku bez zájmu o své okolí a o probíhající debatu se posadí na postel a začne ordinovat nejrůznější odvary a lektvary. Je třeba přiznat, že se po každém z nich dívka cítí a i vypadá lépe. Franz využije přerušení proslovu čaroděje a do všeho se vloží nenaloženým hlasem. ,,Nikdo mi nezaplatil za žádný magické serepentičky. Jednoduchá práce, hlídat hrad, obstarávat jídlo... žádný čáry máry. To všecko nechám vesele na vás, takže mě do ničeho netahejte." Dovnitř nahlédne Skrévil. Oči má fixované na Thyrru. ,,Jo. Věděl jsem, že v tom bude nějaká magie, ale neplánuju se nechat zamotat s nějakým všemocným superdémonem. Máme jich v podzemí dost i tak, děkuju pěkně." Franz se obrací k odchodu. Čaroděj se za nimi dívá s jistou dávkou smutku. ,,Počkejte! Nemůžete se jen tak otočit zády na něco tak důležitého!" Zoufale se podívá na Thyrru a Linthir... Obě pocítí neznámé bodnutí úzkosti... jakousi osudovost. Oba muži na moment zaváhají a obrátí se ještě do místnosti... ale jen na krátký moment. Promluví na ně jedna z žen?

Olivia "Liv" Evans - 05. prosince 2017 21:08

Radši prásknout do bot Necítím se moc dobře, když čaroděj řekne, že to já bych je měla bránit. Možná se mi ho tentokrát podařilo zahnat. Ale ani si nejsem jistá, jak se mi to podařilo, natož, jestli bych byla schopna to zopakovat. Trochu se tedy při téhle poznámce ošiju. Znovu se objeví doktor a mě se kroutí prsty na nohou už jen při pohledu na množství lahviček, které s sebou přinesl. Nijak ale neprotestuji a co mi dá, to vypiju. Ačkoliv většina toho je hořká a nechutná, skutečně se cítím o něco lépe. Minimálně trochu klidnější. Koutkem oka zachytím Skrévila, ten trpaslík ze mě skutečně musí mít nahnáno. Vlastně se vůbec nedivím, že tady po tomhle on, ani rytíř nechtějí zůstat. Kdybych mohla, a měla naději jako oni, tak odsud taky hned prchám. Ani bych se neohlédla. Ale já si vůbec nejsem jistá, že jim útěk skutečně pomůže. Snovač možná není tak chytrý, ale je dost urputný. A když už se na někoho pověsí, nerad ho pouští ze svých spárů. Pohledem se střetnu s čarodějem a jen lehce naznačím potřesení hlavou. Nesnažím se ty dva zastavit. Tohle není jejich boj. Pravděpodobně dělají dobře, když odsud chtějí odejít. Je mi ale líto doktora a čaroděj vypadá z toho všeho vyloženě nešťastně.

Linthir - 06. prosince 2017 19:38

Rozhovor Poslouchám čaroděje a souhlasně přikyvuji. "A nemohli bychom odejít už zítra? Když čím dřív, tím líp, tak nač čekat. Pobalit vaše věci vám snad nezabere tolik času, abychom zde museli setrvávat další den." navrhuji pak a koukám po doktorovi, zda-li mne rázně neusadí. Trochu překvapeně se pak podívám na Franze, který se s námi prakticky loučí a Skrévil hned po něm. Jen zalapám po dechu. Jo, i mne kolikrát napadlo, že někde daleko odsud by mi bylo líp a nemusela bych se zabývat žádnými potvorami, co mi lezou do snů, ale po pravdě řečeno, odejít a jen tak je tu nechat vlastnímu osudu...až tak hluboko jsem ještě neklesla. S blížícím se večerem se vlk v mém nitru hlásí čím dál tím víc o slovo a snad i on je příčinou toho, že na ty dva vyjedu snad trochu ostřeji, než jsem původně zamýšlela. "Stáhnout ocas a jít si po svých, když se objeví první problém? Bravo pánové, myslela jsem si, že stojíte za víc. Asi jsem se spletla, je-li vám vaše pohodlí milejší..." pak se otočím na doktora a čaroděje. "Já každopádně zůstanu. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nemám strach, mám a nestydim se to přiznat, ale nehodlám jako zbabělec utíkat z boje, musela bych se pak stydět sama před sebou." s posledními slovy otočím se ještě za těmi dvěma, kteří odcházejí a jsem si jista, že byly vyřčeny tak nahlas, aby je slyšely i na odchodu.

Chaos - 06. prosince 2017 21:01

Smrtonoš Doktor, který je sám notně pobledlý a jistě viděl sám své přeludy, na moment váhá a nechá doznít ticho po návrhu Linthir. ,,Ano, snad to bude lepší. Zotavuješ se daleko lépe, než bych čekal," promluví s úsměvem k Thyrře. ,,Ano, určitě je to možné..." Ale dřív než může plánování pokračovat, dva muži se otočí k odchodu. Linthir je posměšně urazí na rozloučenou. Franz se ani neohlédne. Skrévil se zastaví a podívá se vlkodlakovi přímo do očí. Trpaslík je ale... bledý. Morálka mu nikdy nic neříká. I přesto se ale obrátí k Linthir a procedí skrz zuby několik vět. ,,Zůstanu abych se postaral, že nikdo nebude používat moje Zařízení. Vyhodím ho do povětří nebo tak něco. Ale té holce," naznačí směrem k Thyrře. ,,Té s ničím nepomůžu. Slyšel jsem o ní. Smrtonoš z Gebrochenstadtu jí říkají. Zabila deset mužů, stěží se jich dotkla!" Zarazí se. Jeho hlas odumře. Pobledne ještě víc, nyní už se prolomí všechny zábrany jeho strachu. I trpaslíci se bojí o svůj mrzký život. Pokračuje ale dál, s koktavým začátkem. ,,T-ty divný věci se začali dít až, když se probudila. Co když si s náma se všema jen hraje?" Poslední slova spíš zavříská než zachraptí. Pak už jsou slyšet jen běžící kroky po schodech. Na moment zavládne ticho. Doktor si odkašle. ,,Ehm. Tedy... trpaslíci jsou... náchylní k paranoie. Je to součást jejich společnosti. A Franz je nájemný landsknecht, takových jsou tucty. Nic z čeho bychom se měli zneklidňovat." Čaroděj vážně pokýve hlavou. ,,Přirozeně. Nemají rádi lidi. Natož magii. A všichni víme, jak dlouho se drží drby a jak vyfabulované mohou být v jejich společenstvích..." Doktor se otočí k Thyrře a chabě se usměje. ,,Za nic v Gebrochenstadtu jsi nemohla. Byla to nešťastná náhoda, nic víc. Nikdo ti nic nevyčítá." Čaroděj mávne rukou. Jako by chtěl vymávat ven zápach trpaslíka i s jeho vlivem. ,,Tak nebo tak, máme tu Snovače Můr a nemocnou dívku. Musíme vyrazit co nejdřív do civilizace. Mám několik přátel... tedy doufám, že ještě neumřeli stářím," dodá se zachichotáním. ,,S jejich pomocí můžeme tohle všechno rozšifrovat a snad Thyrře pomoci."

Olivia "Liv" Evans - 07. prosince 2017 10:49

Hříchy minulosti Slabě se na Linthir usměju. Ona nás neopustí, ne, ona dokáže strach překonat. Kéž bych to taky dokázala. Skrévil se zastaví, chce zničit svoje zařízení. Jeho další slova jsou ale jako jed. Trochu sebou cuknu, když mě nazve Smrtonošem. Mohla bych se bránit, ale k čemu by to bylo. On nepotřebuje slyšet moji pravdu, když má tu svoji. On tam přeci na rozdíl ode mně byl. Zůstanu proto zticha a jen se na něj smutně dívám. Má pravdu, zřejmě si tu žil poklidný život, uprostřed lesů plných příšer, a montoval si to svoje zařízení. A pak přijdu já, a se mnou ty hrůzy, a všechno to pokazím. Uleví se mi, když trpaslík odejde. Jsem vděčná doktorovi i čarodějovi, že se snaží situaci trochu zlehčit, Ale podle mě je to zbytečné. Skoro mě pobaví, když se mě doktor pokusí přesvědčit, že za to, co se stalo v Gebrochestandtu nenesu odpovědnost. Skutečně? Mohla bych tvrdit, že mě vyprovokovali. Že jsem zpanikařila, když se na mě ti muži vrhli. Vím, že jsem udělala chybu, uzavřela jsem dohodu s tím nejhorším zlem, a podepsala si tím rozsudek smrti. Ale já bych v té chvíli udělala cokoliv, abych se zachránila. Skutečně jich bylo tolik? Zabila jsem. Je spousta věcí, za které se ve svém životě stydím, ale tohohle nelituju. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem pochopila, že vzít život je tak snadné. Kdyby mě doktor nezastavil, pravděpodobně bych je pozabíjela všechny. Z čiré radosti, že nejsem bezbranná, že můžu. V hlavě se mi vybaví skřeky muže, který na mě sáhnul jako první. Dokonce si dokážu vzpomenout i na zápach škvařícího se masa, když se k životu probudil můj spár. Tohle nebyla nešťastná náhoda. Nešťastná náhoda bylo, že se na mě vrhli, všechno ostatní padá na moji hlavu. Smrtonoš. Je dobře, že se mě bojí. Mají proč. Sama netuším, čeho všeho jsem schopna. Vlastně si ani nejsem jista, jestli ta moc, kterou mě Snovač obdaroval, jestli ve mě někde hluboko nedříme, a nečeká, až jí znovu probudím. Z úvah mě vytrhne čarodějovo zachichotání. Nemyslím, že to pomůže, ale budu ráda, když tohle místo, i toho zasraného trpaslíka, necháme za sebou.

Linthir - 07. prosince 2017 19:42

U Thyrry Rozohněná hledím za odcházejícím Franzem a nevěřícně pak zírám na Skrévila, který blekotá něco o Smrtonoši a vraždě několika mužů. Pohledem pak přejedu na děvče. Že by ona...ne, to přeci ne... Na chvíli se odmlčím, potřebuji to všechno trochu rozdýchat. Teprve pak promluvím. "Omlouvám se za ten výstup ale..." na okamžik zase ztichnu jakobych snad váhala, zda-li pokračovat, zahledím se na dívku a pokračuji. "Řekni mi, že jsem se právě nezapřísáhla chránit něco zlého a když už jsem se do tohohle všeho namočila a mám zůstat, ráda bych věděla koho nebo co to mám vlastně chránit. Víš, že se obvykle moc neptám, někdy je vědět víc spíš na škodu, ale teď mám opačný pocit." otočím se na doktora. "Povíš mi víc? A o čem to u všech čertů mluvil Skrévil? Jaký Smrtonoš? Co se tam mělo stát?" Otázek mám spoustu a moc dobře vím, že nějakou diplomacii jsem dnes nechala za dveřma, ale prostě potřebuji vědět s čím vším to mám mít čest. Když už jsem se do tohohle zamotala, tak ať to aspoň stojí za to.... Bez odpovědí odejít nehodlám a mám pocit, že tohle doktor ví. Mám tvrdou hlavu a dokážu být dost umíněná. "Jo a možná bys jí pak mohl říct, co jsem zač já. Dřív, než dojde k nějakému nedorozumění." dodám pak ještě na konec svého proslovu. Ruce založím na prsou a pohledem přejíždím od jednoho k druhému čekajíc na vysvětlení.

Olivia "Liv" Evans - 07. prosince 2017 20:07

Doznání Váhám jen vteřinu. Linthir si zaslouží vědět pravdu. Přeci jen nechci, aby si myslela, že jsem nějaký chladnokrevný zabiják. Lehce si odkašlu abych k sobě přitáhla její pozornost. "Skrévil má pravdu. Tedy, alespoň částečně. Skutečně jsem tam zabíjela, ale bylo to v sebeobraně." Zatvářím se nešťastně. Není pro mě jednoduché jí to přiznat tváří v tvář. Ovládnu se ale a neuhnu pohledem. "Ti muži...chtěli mě znásilnit. Byla jsem sama, v cizím městě, mezi cizími lidmi. Zpanikařila jsem." Kousnu se do rtu. Teď to zní, jako kdybych se z toho chtěla vymluvit. Že jsem vlastně za nic nemohla. Proto rychle dodám. "Mohla jsem si za to částečně sama. Doktor mi říkal, ať se nikam nevzdaluju. Ale já byla příliš zvědavá. Přitáhla jsem k sobě pozornost a oni se toho rozhodli využít. Ale určitě jsem jich nezabila tolik, jak tvrdí Skrévil." Dodám rychle, jako kdyby nižší počet mrtvých snad mohl zmírnit moji vinu. Vím, že tohle byla dost nepřiměřená reakce, ale já měla své důvody. Smrdutých, upocených mužských těl jsem už ve svém životě viděla víc, než kolik je zdrávo. Nesnažím se jí ale vysvětlit, co za vzpomínky ve mě ti muži vyvolali. Proč jsem reagovala právě tak, jak jsem reagovala. Znělo by to jen jako hloupé výmluvy. "Nemusíš se mě bát. Tehdy jsem měla obrovskou moc. Ta už je teď ale pryč." Doufám.

Chaos - 07. prosince 2017 20:37

Přiznání a doznání... Čaroděj ohromeně hledí na Thyrru a mlčí. Očividně na něj Skrévilovo obvinění silně zapůsobilo. Doktor se přidá na podporu Thyrry po jejím doznání. ,,Nikdo tě z ničeho neviní. V krizových situacích mohou být lidé schopni neuvěřitelných činů, i naprosto běžní. Na sápal se na tebe celý dav. Byli to nádeníci, zloději a chudáci. Buď bys zemřela ty nebo oni. Skrévil nejspíš slyšel bůhví jakou povídačku, nejspíš tam nikdy ani nebyl." Pak se obrátí přímo k Linthir, nejistě a nervózně. ,,Nikdy bych tě nezatáhl do ničeho proti tvému přesvědčení. Thyrra se stala obětí kletby. To Snovač zabil ty muže, ne Thyrra. Ze všech zločinů, které to stvoření napáchalo, je tento ten nejmenší a to říkám jako lékař." Albazan vehementně přikývne. Zamyšleně si přitom hraje se svým vousem. ,,Nic z toho mě nepřekvapuje. Z legend víme, že Snovač Můr zneužívá svého hostitele, v té chvíli a naštěstí jen do momentu vaší smrti vás. Thyrra je asi tak zodpovědná za smrt těch mužů jako je jílec meče nebo tětiva luku. Nebo magie samotná, když už o tom mluvíme. Snovač můr je pryč... dokonce bych si i troufal hádat, že jste nyní proti jeho působení na mysl velmi imunní... neviděla jste ho jako šarmantního muže, který by vás mohl obelstít... na rozdíl od Franze, který očividně viděl svou vysněnou ženu..." Doktor si povzdechne a přikývne. ,,Odporná záležitost, tenhle Snovač. Ale i kletby se dají vyléčit..." Zamyslí se, ale jen na moment. Pak se otočí k Thyrře a podívá se po Linthir. Promluví stručně a rychle, jako by to už chtěl mít za sebou. ,,A Linthir má pravdu. Měla bys vědět, že to není jen tak nějaké děvče, žoldnéřka na pomoc. Linthir je vlkodlak. V noci se mění do vlčí podoby. Ale vše má pevně pod kontrolou a s mojí pomocí proti této kletbě bojuje a změnila jí v cennou schopnost." Hledí na Linthir. Nejspíš očekává soud a stížnost za to, že se nepodělil o nátuře a historii dívky, kterou přivedl zpět na tento svět...

Olivia "Liv" Evans - 07. prosince 2017 21:41

Vlkodlak Nelíbí se mi, že se mě doktor tolik snaží bránit. Nejsem tak bez viny, jak tvrdí. Byla bych snad radši, kdyby mi to vyčítal? Ne, to asi ne. Ale potřebuju si trochu sypat popel na hlavu. Dobře vím, co jsem způsobila a nemyslím si, že by bylo dobré to zlehčovat. Ať už ti muži byli jací chtěli. Teď jsou mrtví a to je jediné, na čem záleží. S obavami se dívám na Linthir. Sdělení, že je vlkodlak mě překvapí, ale nevyděsí mě tolik, jak bych očekávala. Vlkodlaka jsem nikdy dřív nepotkala. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli skutečně existují. Ale s tím, kolik podivností jsem už viděla by mě asi nic překvapovat nemělo. Prohlížím si jí a snažím se najít něco, co by na ní vlkodlaka prozrazovalo. Ale jediné, co vidím, je obyčejná dívka. Jak se jí to asi stalo? Mám chuť vyzvídat, ale přijde mi to neslušné. Nechci se jí nějak dotknout. Třeba bude později čas, třeba se spřátelíme a já se jí budu moci zeptat. Hádám, že jako vlk se nemusí bát pohybovat se hvozdem. Ale být ve vlčí kůži každou noc, to musí být hrozné. "Je mi líto tvého prokletí." Řeknu tedy na konec jen krátce.

Linthir - 11. prosince 2017 20:53

Přiznání Poslouchám Thyrru, která se sama ujala vysvětlování, cože se tam vlastně tehdy stalo a jen tiše pokyvuji hlavou. Jen se trochu usměju, když podotkne, že se jí nemusím bát. Pak se vysvětlování ujme doktor. Zdá se mi, že není ve své kůži. Snad se trochu obává, že bych je opustila i já?...tak hluboko jsem zatím neklesla, i když mne kolikrát napadlo, že někde daleko odsud by mi bylo daleko líp...achjo.... "Jo, to by bylo fajn. Klidný spánek mi už začíná celkem chybět." podotknu pak, když Albazan vznese domněnku, že bychom proti jeho působení mohly být imunní. Kouknu po Thyře, když doktor tak přímo a bez obalu oznámí, co jsem zač. Asi jsem čekala, že bude trochu šetrnější. Nezdá se, že by ji to nějak extra vyvedlo z míry...není se čemu divit...viděla a zažila jistě už daleko více podivných věcí... Úsměv zmizí, když pronese, že je jí to líto. Lítost je něco, co skutečně nesnáším. "Z prokletí je třeba udělat dar." odpovím pak a snažím se o příjemný tón. "A teď, když mě omluvíte, podívám se, jestli nám Franz nechal aspoň něco k jídlu. V noci zůstanu na hradě a tady toho asi moc neulovim." pokračuji pak ještě a pokud nikdo nebude mít již nic na srdci, pomalu se vzdálím.

Chaos - 12. prosince 2017 21:19

Různí lidé, různé cesty... Thyrra Rozhovor, jak se zdá, je u konce, ať už je to dobře nebo špatně. Albazan se také omlouvá, otáčí se a odchází z ložnice, nedlouho po Linthir. Zůstane pouze doktor, který tě sleduje ustaranýma očima. Pomalu zavrtí hlavou a pokusí se o úsměv. ,,Nevypadá to příliš dobře, že? Ale věděl jsem, že s námi moc dlouho nezůstanou. Posloužili jak měli, teď mohou jít kam chtějí, nebudu je tu držet," řekne a přikývne. Přestane se ti dívat do tváře, otočí se a povzdechne si. Místnost ti nedodává příliš klidu, vzpomínky na to zjevení stále živé, ale navzdory tomu nevypadá doktor příliš nejistě nebo nerozhodně. Možná trochu unaveně ale velmi přesvědčeně. ,,Odejdeme odsud tak rychle, jak jen to bude možné. Není důvod proč by nás mělo to monstrum pronásledovat. Alabazan říkal, že jsi-li cokoliv, jsi pro něj slabina..." Vehementně přikývne, zahleděný kamsi do dálky. Ač jsi slyšela prohlášení Linthir a celé odpoledne jen spala, necítíš stále žádný hlad a pocit malátnosti je stále stejný, jako by se spánkem nijak nesouvisel. Dokonce i touha spát jako by vycházela z jiných pocitů, než které si pamatuješ... Ale tvé vnitřní myšlenky jsou naštěstí potlačeny přítomností dalšího člověka a nutnosti přemýšlet, komunikovat... * * * Oči kočičí... Linthir Odejdeš z ložnice a vydáš se na průzkum spíže, kterou spravoval Franz. Kráčíš po kamenném schodišti, všude kolem tebe ticho. A přeci máš pocit, že něco slyšíš. Nic víc než jemnou ozvěnu, tiché krůčky po kamenech, zavrzání dřeva... a občas jemné tóny, jako by se samet otíral o kámen... Pro člověka neslyšitelné, ale pro vlkodlaka... Sejdeš dolů, nemá cenu se honit za přízraky a zvuky, nevíš ani kde začít. Zahlédneš trpaslíka, který oproti svému zvyku není zalezlý kdesi v podzemí, místo toho vychází ven z věže. V rukou má dýmku a tabatěrku, ve tváři je víc rozrušený než jak jsi ho kdy viděla... Zajdeš do malé komůrky v prvním patře, ve které jsou schované zásoby. Situace není nijak bledá, zvlášť vzhledem k tomu, že odsud brzy odjedete. Nějaké uzené maso, mouka a další nezbytnosti. Dost jídla i na cestu do té osady, kde doktor nechal svůj vůz... Uslyšíš slabé mňouknutí. Když se ohlédneš do místnosti, uvědomíš si, že v ní posedává kočka. Místnost je nevyužitá, jen starý stůl a dvě židle, jedna rozbitá... pár kusů dávno zničeného a zplesnivělého nábytku v rohu, nic víc. Ale na stole tiše se kočka a bez nejmenšího zájmu se čistí, očka přivřená, tichá jako stín. Uběhne jen krátký moment a pokud zkusíš cokoliv, kočka nereaguje, jen sedí na svém místě... Zaslechneš těžký dupot bot zvenčí. Kočka otevře své fialové oči a podívá se ti přímo do duše. Pak se dveře rozrazí a dovnitř vejde Franz, v plné polní. Ohlédneš se na něj, je to po tvé pravé ruce, ale vzápětí zpět na kočku. Je pryč. Další přelud? Ale kočky se dovedou pohybovat jako stíny... Franz se na tebe překvapivě podívá, ale pak zamumlá cosi o zásobách na cestu a sklopí oči. Vykročí, aby se kolem tebe protáhl do spíže. Ve tváři ztělesnění nevrlosti.

Linthir - 13. prosince 2017 20:30

Stín kočky Ačkoliv to, co nás zde strašilo mělo být snad alespoň na chvíli zahnáno, mám pocit, že v těchto zdech přebývá ještě něco, co se za mnou plíží jako tichý stín. Nepolapitelný přízrak těchto zdí. Pomalu si snad začínám zvykat na pocit, že je tu neustále něco s námi. Na pohled neviděných očí v mých zádech. Ve spíži vyhrabu si něco málo k večeři a už už se chystám odejít, když cosi zaslechnu za svými zády a instinktivně se otočím. Kočka. Za jiných okolností, mávla bych nad tím rukou, ale hádám, že je to má stará známá, co má fialová očka. Chvíli ji mlčky pozoruji přemýšlejíc o tom, jestli se mi to zas jen nezdá a za chvíli se znovu neprobudím. Místo toho opět cítím oči propalující se i do těch nejskrytějších koutů mé duše. Příchod Franze donutí mne se ohlédnout. Vcelku ráda jsem unikla tomu pronikavému pohledu. Kde je?...možná už z toho tady začínáš bláznit...nebo se prostě jen lekla toho hromotluka a někam utekla...už si někdy viděla obyčejnou kočku s fialovýma očima?... v duchu vedu rozhovor sama se sebou pozorujíc přitom Franze, kterého jsem snad svou přítomností přivedla trochu do rozpaků. Na jeho zavrčení nic neřeknu, jen se konečně proberu ze zamyšlení a se svou večeří vyjdu na chodbu. "Či, čí..." rozhlédnu se po chodbě. Asi už jsem se definitivně zbláznila. "Či, čí mám tu pro tebe něco dobrého. Tak kde seš ty malá chlupatá potvoro." Ukusuju ze své večeře a procházím chodbami a sem tam se ohlédnu či kouknu do nějakého temného koutu, zda se tam někde není ten malý chlupáč.

Chaos - 13. prosince 2017 21:20

Příchod poslední noci Linthir hledá kočku bezúspěšně... i pocit stínu za zády snad se ztratil. Šok odpoledne přišel a nyní začíná opět blednout. Thyrra stráví s doktorem jen moment, po chvilce ticha se doktor zvedá a odchází. Svět se zdá... téměř normální. Vše dává smysl, alespoň prozatím. Nejen Thyrra ale bude mít tuto noc strach z usínání. Večer se přiblíží a slunce se začne sklánět k západu. Franz se vytratí kamsi do lesů, raději sám překonávat nástrahy prokletého hvozdu než zůstávat v tomto hradě. Skrévil rozrušeně prochází po nádvoří s dýmkou v ruce a nervózně pokuřuje... K večeru přijde k Thyrře čaroděj Albazan s úsměvem. Nese nějaké papíry a knihy. Složí hromadu listin na postel k nohám Thyrry. ,,Napadlo mě, že bys možná ocenila menší rozptýlení. Číst a psát se naučíš jen vytrvalým cvičením! Ale chápu, že jsi asi unavená z celého dneška... jen mi nepřišlo správné, abys tu ležela tak sama, vydaná napospas svým myšlenkám," říká a zubí se u toho. Je snadné si ale povšimnout, že má obličej více zaujatý a zamyšlený. Snad stále přemýšlí o událostech odpoledne... sám se nepodělil, co se mu zjevilo. Mezitím se ohnivá koule dotkne obzoru a Linthir začne cítit vlčí volání. Vklouzne do druhého těla mimořádně lehce. Sice se vlk stále zvedá s bodavou bolestí všech šlach a svalů, s kostmi, kterým tak docela nerozumí, ale nejedná se o drásající bolest, která Linthir obyčejně svírá. Tentokrát dokonce netáhne vlka ven rozlehlost hvozdu a kořist venku, naopak spíš se táhne výš do veže. Nozdry rozšířené, chlupy naježené. Snad i zvířecí bestie cítí cosi obcházet po jeho doupěti, cosi nezvaného... vetřelce. Kořist. Je to v souladu s plánem Linthir a nemusí tedy bojovat proti vlčí vůli, jakkoliv oslabené elixírem. Dveře do pracovny doktora jsou otevřené. Zvedne hlavu, když uslyší po chodbě dupat těžké vlčí tlapy. Usměje se, i když jeho úsměv zmrzne, když si všimne divokého výrazu a pokrčené lovecké pózy, instinktu, který Linthir, chce-li, přehlasuje svou lidskou vůlí. Není tady přeci čeho se bát. Doktor tuto noc nepracuje na žádných tinkturách. Balí své náčiní a ujišťuje se, že je vše bezpečně zajištěno a připraveno na cestu. ,,Cesta do té vesnice bude mimořádně nepříjemná s takovým nákladem. Vezmu jen to nejnutnější vybavení.. jsme alespoň lehčí o chemikálie, téměř nic už mi nezbývá," mluví si pro sebe zatímco vše skládá a ukládá. Thyrra zaslechne těžké kroky na schodišti o patro níže a na moment je zneklidněna, možná i vystrašena, ale čaroděj se nezdá být jakkoliv znepokojen těmi zvuky. V klidu vypráví a občas i zabloudí k něčemu podobnému lekci. Nakonec stočí rozhovor i na zítřejší odjezd. ,,Nemusíš mít strach, nebudeme tě nijak vláčet," říká, neboť jeho poslední vzpomínka byla o obzvlášť náročném pochodu. ,,I když to není nic příjemného a může to být nebezpečné, v lese snadno můžeme přenocovat. K odpoledni pozítří bychom už měli být v té vesničce. Pak už pocestujeme po lepší cestě. Všichni se pořádně protáhnem a změna prostředí nám udělá dobře!" řekne s mrknutím a vesele se na tebe směje, i navzdory všemu co už se v tomto hradě událo...

Olivia "Liv" Evans - 13. prosince 2017 21:44

S příchodem noci... Nechci být sama. Obávám se samoty víc než čehokoliv jiného. Dnes v noci ale strach mít nemusím. Vděčně se na Albazana usměju. Necítím únavu a další lekci psaní jen ocením. "Jste na mě všichni až příliš hodní. Nevím, jestli Vám to dokážu někdy splatit." Skoro se za sebe stydím. Nemám nic co bych nabídla na oplátku. A doktor...doktor mi pomáhá i přesto, že jsem mu způsobila tolik problémů. Nepřinesla jsem mu nic než trápení a ani to ho ode mně neodradilo. Vypadá takhle nějak láska? Albazan je možná dobrý učitel, ale já nejsem příliš dobrý žák. Učení mi jde bolestivě pomalu. On se mnou ale trpělivě prochází jedno písmeno po druhém...znovu a znovu. Noc utíká a čaroděj se opět začne odklánět od učení. Povypráví mi pár svých historek a nakonec se dostane až k našemu odjezdu. Dobře si pamatuji, jak vyčerpávající bylo moje první cestování s doktorem. To jsem ale byla polomrtvá. A teď jsem co? Skutečně mám z cesty obavy, vždyť jsem pomalu nesešla ani ze schodů. A do vesnice, o které mluví, to může být pěkný kus cesty. "Nemám dobré zkušenosti s nocováním v lese. Poprvé mě málem sežrali vodníci." Zachvěju se při té vzpomínce.

Linthir - 14. prosince 2017 19:02

Kořist neviděná... Kočka se někam zatoulala, úmyslně zase zmizela nebo prostě nebyla a byl to jen výplod mé unavené mysli. Něco je přeci ale jinak. Dnešní proměna byla jiná, neobvyklá, snad až příliš snadná. Dlouze se protáhnu a pak vyrazím do útrob hradu hnána loveckými pudy a instinktem. Kolem doktorovy pracovny projdu bez povšimnutí, cosi mne žene dál. Ostražitě postupuji dál a po schodech do věže našlapuji tiše jakobych právě lovila v lese a mohla snad neopatrným našlápnutím na suchou haluz vyplašit svou kořist. Musím nahoru do věže a jediná cesta tam je přes pokoj Thyrry. Jen doufám, že v této podobě ji příliš nevyděsím. Opatrně se protáhnu dveřmi do jejího pokoje. Naštěstí je s ní čaroděj. Toho takhle nevyděsím a jí jeho přítomnost snad uklidní. Příliš si nevšímaje těch dvou plížím se dál nahoru do věže, kam mne to táhne nevídanou silou.

Chaos - 15. prosince 2017 21:37

Vlčí stín... Thyrra Dříve než stihne Albazan pokračovat, pohnou se dveře a v tobě se zastaví srdce. Úzkou škvírou se s překvapivou ladností a tichostí protáhne obrovská nestvůra. Naprosto přesně ten typ vlka, kterého bys čekala uprostřed temného hvozdu. Mohutný, přikrčený a zcela tichý. Nevyje pro svou smečku, je to vlk samotář, který loví ty zlé a slizké věci, které se zatoulali do jeho území. Čelisti dost velké na to, aby roztříštili tvoji paži jako párátko. Vlk na tebe vrhne jen krátký pohled, ale i ten je pln inteligence, která se ke zvířecí tváři nehodí. Opatrně a bez nejmenšího zvuku projde místností a zmizí výše, poklop jen ledbale odstrčí. Albazan si odkašle, zvedne se s heknutím a opět ho přivře, dost na to aby se dal zvenčí otevřít. Pak se na tebe omluvně otočí. ,,Linthir. Jak vidíš, je zcela neškodná, naopak pomáhá nám ujistit se, že je vše v pořádku. Zachovává si svůj půvab i ve vlčí podobě, nemyslíš?" Volně od vlčí šelmy přejde k tvým slovům, doufaje, že tě uklidní. ,,No jistě... ale nyní jsi s námi. Doktor možná trochu zarezl ale stále se v lese vyzná jako nikdo jiný... a bez tak, pokud vím, to co se vám stalo se událo daleko více na sever. Jedna věc by tě měla uklidnit. Linthir chodí po lesích lovit. Vodníci sice nejsou k jídlu, ale ona sebou nikdy nemá ani náznak světla a nikdy jsem na ní neviděl víc jak škrábnutí. Cokoliv, co snad mohlo žít v širokém okolí buď ulovila nebo zahnala." Usměje se na tebe. ,,Je skutečně výjimečná. Znal jsem jen pár kožoměnců či dlaků. Ani zdaleka nebyli tak disciplinovaní a dobře vychovaní jako Linthir. A až uvidíš, s jakou slastí polehává u táboráku, zamiluješ si jí," dodá s povzbudivým úsměvem. I přes své starosti dokáže čaroděj působit velmi klidně a sebejistě. Nikdy jsi ho vlastně neviděla dělat skutečnou magii. Něco, co vypadalo jako hloupé triky a čáry máry... srovnáš-li to s čarodějnicí- Br. Raději na ní ani nemyslet. Tohle je snad spíš ten dobrý druh magie: Laskavý úsměv a ujišťující slova. * * * Tam, mezi jehlami... Linthir Protáhneš se do ložnice Thyrry. Ta sice pobledne, ale snad není příliš vyděšená... Rychle zmizíš nahoru, nechceš se zdržovat ani jí nějak obtěžovat. Vytratíš se do ticha temnoty noci na špičce věže. Různé kusy Zařízení jsou v nejranějším stádiu rozebírání. O to více zneklidňující jsou. Měděné a mosazné trčící trubky, bezpočet hadiček, nejrůznější páky a ozubená kola, to vše se táhne po a kolem ploché střechy věže a sbíhá se do opuštěné a rozbité skleněné rakve, ve které stále vězí tolik jehel... Pamatuješ si to námahu, když jste se Skrévilem a Franzem přinášeli veškeré vybavení, ale ten zakrslík dokázal pravá kouzla s materiálem... jako by ho dokázal vytáhnout z kapsy... kdo ví, co v tom sklepení dělal... Nyní se ale cítíš jako na lovu... ještě lépe. Je to jen pocit, ale po měsících lovení příšer a škodné v lesích, bez skutečné hrozby... Jako bys stála proti něčemu úplně jinému. Ne snad přímo silnějšímu, ale jinému. Něco tu je. Nehoníš se za přízraky. Pečlivě, metodicky a všemi smysly prozkoumáváš střechu. Opět začneš pochybovat když nic nenacházíš. Snovač má být mistrem šalby a klamu... s čím vším si dokáže hrát? Proč by nevytvořil kočku aby tě zmátl? Jaká je jeho moc? Ani čaroděj ani doktor doopravdy neví. Uprostřed těchto úvah tě zasáhne zjevení. Jen koutkem oka si všimneš pohybu. Téměř cítíš útok ze zad- Prudce se otočíš, instinkt. A hledíš jen na prázdné lože posypané skleněnými střepy. Na něm, mezi jehlami, líně se prochází kočka s fialovýma očima. Lísá se k jehlám, přece se nepořeže.

Olivia "Liv" Evans - 16. prosince 2017 10:23

Vlkodlak Ztuhnu strachem a cítím, jak mi po zádech klouže kapka ledového potu. Vím, že je to Linthir. Taky vím, nebo spíš doufám, že by mi neublížila. Ale tohle bude něco pudového, něco, co máme všichni zakořeněného hluboko v sobě. Strach z predátora. Nikdy jsem vlkodlaka neviděla. Vlastně jsem ani nikdy neviděla vlka. Pravděpodobně díky bohu. Sleduju každý její krok, dokud nezmizí poklopem nahoře na střeše. Čaroděj působí klidně. Možná je to jen o zvyku, ale nejsem si jistá, že si někdy zvyknu, že se kolem pohybuje taková šelma. Srdce se pomalu uklidňuje a já si teprve teď uvědomím, že mám ruce zaťaté v pěst. Musím se sebrat. Jsem jako šílená a při každém zavrznutí trámu a zakňourání větru sebou cukám. Už abysme odsud byli pryč. S trochu rozpačitým úsměvem poslouchám, jak čaroděj mluví o Linthir. V některých chvílích mi to přijde, jako kdyby spíš vychvaloval hodného psa. Ale tak to určitě nemyslí. Vezmu do ruky olůvko a bezmyšlenkovitě začnu čmárat po papíře. "Já jsem vám všem hrozně vděčná, že jste mě přivedli zpátky. Ale bojím se, že doktorovi jen ublížím." Svěřím se čarodějovi se svojí obavou.

Linthir - 16. prosince 2017 19:49

Zase ta kočka... Honíš se za bludy a akorát jsi ji vyděsila...přeci nejsem blázen, něco tady je... Ráda bych se omluvila, že ty dva ruším, ale jaksi není jak a ani na to není čas. Jestli se ke mně ráno nebude bát přiblížit, třeba k tomu budu mít ještě příležitost. Teď se nijak nezdržuji a pokračuji dál. Jen spousta harampádí...něco tady ale musí být...nejsem blázen...cítím to... Tiše zavrčím, když konečně spatřím to, za čím jsem se sem hnala. Zase kočka, pořád ta samá kočka. Začínám trochu pochybovat o tom, kdo koho pronásleduje. Popojdu o pár krůčků blíž a krotím nutkání skočit po té malé chlupaté potvoře a udělat z ní čtyři. Nakonec se kousek od ní posadím na zem a znovu tiše zavrčím jakobych jí tím snad chtěla pobídnout k tomu, aby konečně odhalila oč jí jde. Ostražitě sleduji každý její pohyb. Chlupy na hřbetě stále ještě naježené. Co čekám sama nevím. Že se v něco promění? Že se konečně dozvím, co je zač? Těžko říci. Otázek mám spoustu, ale jak se dá mluvit s kočkou? A jak se vlk může ptát?

Chaos - 18. prosince 2017 21:17

Stíny časů minulých Thyrra Čaroděj jen mávne rukou a usměje se. ,,Nemusíš mít strach, doktor zvládne skoro všechno co si přeje a co se mu přihodí. Koneckonců, dokázal tě vyštvat ze spárů smrti! A byla to jeho volba. A já jsem přesvědčený, že to nebylo zbytečné. Věřící by řekl, že existuje vyšší plán. Já věřící nejsem. Vím, co je božská moc zač a ne, pěkně děkuji," řekne s chechotem. ,,Nemusíš mít strach. Vytáhl jsem z doktora to, co se ti stalo. Měla jsi mimořádnou smůlu, ale teď už nejsi sama nebo v rukou pochybných vesničanů. My se o tebe postaráme-" V tom momentě se ale čaroděj zarazí. Snad víš proč. Ucítila jsi jako by se cosi změnilo... něco co jsi znala a co bylo pryč... a najednou je to zpátky, ač už teď to splývá do pozadí. Není to nic tak hrubého jako Nemocný Muž... ale nezavání to přirozenem. I když snad bys mohla říct, že to není nic děsivého. Pak tvá ruka, nezávisle na tobě, uchopí olůvko křečovitě a pokusí se načrtnout několik písmen: R A T Nejspíš by chtěla pokračovat dále, ale zhroutí se nehybná ke stolku a bodává bolest ti projede celou paží až k rameni. Celá ruka je sevřená svalovou křečí, teprve po chvilce se uvolní. Jsi zadýchaná a unavená. Čaroděj se k tobě vrhne, ale jeho tvář sevře zklamání a zmatek. Ale nemáš příliš času ho vnímat, protože tvé uši cosi zaslechli. Něco podvědomého... a možná i uklidňujícího. Snad se ti to jen zazdálo nebo si jen meluzína hraje se škvírami. Ale přísahala bys, že jsi zaslechla šepot... nadpřirozený šepot, složený z mnoha hlasů. Až příliš připomínal šepot, který jsi naposledy slyšela jako disharmonickou kakofonii dívky, které tekla z očí krev... Ozvěny ve větru Linthir Kočka jako by si tě nevšímala, tiše seskočí z roztříštěné skleněné rakve a postaví se čelem k tobě. Nehledí na tebe, klidně hledí k obloze. Celé tvé tělo se cítí zvláštně, nesprávně. Snad jsou to vlčí smysly, které ti říkají, že svět není takový, jak ho vidíš očima. A uvědomíš si s tím, co ti chybí v paletě vjemů. Pach. Pokud bys měla věřit nosu vlkodlaka, žádná kočka tady není a vítr už odvál děsivý zápach chemikálií. Kočka není cítit lesem, nezapáchá po ulovené kořisti ani po ničem jiném... plete tvůj nos. Jako optický klam, který zkříží lidské oči a který lidé nejsou s to pochopit. A do jemných vlčích uší začne vnikat cosi odlišného. Vítr jako by přinášel ozvěnu šepotu. Kočka kráčí k tobě, tentokrát oči namířené přímo do těch tvých, výraz kočičí. Čím je blíže, tím zřetelnější jsou šeptavé hlásky... Vlčino... vlčino... volá tichý šepot, snad po tobě. Snovač snová své sítě... snová sítě... zasyčí šepot. Necháš-li jí, kočka se přiblíží až k tobě. Hebká a načechraná zblízka, přesto tak trochu postrádá eleganci. Dovolíš-li jí to, začne se lísat o tvé mohutné tlapy, šepot zcela zřetelný. Svíce zhasne... vlčino... jak moc mocná je vlčí moc...? A otázka jako by se zavznášela nad slovy. Kočka do ticha začne příst...

Olivia "Liv" Evans - 20. prosince 2017 05:13

Šepot Ulehčeně se na čaroděje usměju. Jsem mu vděčná, za jeho společnost i uklidnění. Už otvírám pusu abych mu na to něco odpověděla, když to oba ucítíme. Na sucho polknu, pohledem těkám po místnosti. Ruka se pohne po papíře a napíše tři písmena, chvíli na ně hledím a přeříkám si abecedu, než se doberu k tomu, co jsem napsala. Rat? Ratselhaft? Rukou mi projede bolest, tiše syknu a upustím olůvko. Chytím se za spár a přitisknu si ho na hruď. Celá paže mi pulzuje bolestí a trvá to několik dlouhých vteřin, než se všechno zase uklidní. Zase čarodějnice. Co tady dělá? Co vlastně chce? Skoro čekám, že se ze stínů opět vynoří její fialové oči. Místo toho zaslechnu ale něco skoro stejně povědomého. Srdce mi poskočí. Kde vlastně skončil můj amulet? Určitě jsem ho měla když jsem zemřela, snad si ho doktor někde schoval. Možná, že v něm nějaké duše stále ještě jsou. Možná Tenebrie. Možná, že ji nemocný nezničil úplně. Tolik bych si přála dívku zase vidět. Omluvit se jí za všechno co jsem jí způsobila. Napínám sluch a pokouším se je zaslechnout znovu. Čaroděje vedle sebe už sotva vnímám.

Linthir - 23. prosince 2017 19:10

Kočka nebo jen šálení smyslů? Z tohohle místa i z celé téhle situace se mi ježí chlupy na hřbetě. Jakoby tu byla a zároveň nebyla. Je to skutečné nebo se mi to zdá?...není ale i sen v tomto případě nebezpečný?... Pomalu přestává rozeznávat, co je realita a co je šálení mých smyslů. Když se kočka rozejde ke mě, jen bezděky couvnu o krok zpět. Proč bych se ale měla bát kočky?... Najednou jakoby mluvila, ona nebo spoustu tichých hlásků v mé hlavě. Nenechám ji, aby se otírala o mé tlapy, odstrčím ji stranou a tiše zavrčím. Z jejího sdělení nejsem moc moudrá. Snad bych se ráda ptala, ale v této podobě nemám jak a beztak mám pocit, že by mi to bylo k ničemu. Jsem tak trochu bezradná. Co si počít s kočkou, která je možná jen v mé hlavě? Začínám toho všeho mít dost. Tohohle místa, podivných snů, neznámých bytostí a koček, co se zjevují kdy se jim zachce. S vrčením po kočce chňapnu, zatím je s úmyslem zjistit, co se bude dít, ne se záměrem jí ublížit. Aby viděla, jakou mocí vládne vlk. Mocí ostrých tesáků a drápů.

Chaos - 25. prosince 2017 20:42

Šepot a ticho Thyrra Šepot snad zesílí, snad jsi se na ně jen více soustředila. Povědomé, čím dál známější... jen chvíli a budeš jim rozumět. Čaroděj sedí, nehýbe se a napjatě hledí vzhůru. Ústa má pootevřená, zdá se zcela mimo sebe. Zatímco nedočkavě očekáváš chvíli, kdy budeš moci s určitostí říct, je-li to hlas Tenebrie, něco se stane. Slova jako by končila úlevným povzdechem, který je utnut před svým zakončením. Pojednou je ticho. Nepříjemně osamělé ticho. Čaroděj Albazan vyskočí ze židle a vrhne se k poklopu, který prudce otevře. Hledí ven, nic neříká, ale nevypadá nijak překvapený. *** Sedm jednou ranou Linthit Výhružně sekneš tlapou, spíš jako ukázku síly než skutečný útok... avšak kočka vyskočí kupředu a potká tvé letící drápy v půlce letu. Uslyšíš nepěkné a neskutečně reálné mlaskavé zakřupání, jak se páteř křehkého zvířete láme pod tvou neohrabanou tlapou. Hlasy jako úderem zvonu ustanou. Ticho nenaplní jen noc ale i tvé srdce. Nepřirozeně pokroucená hlavička v nepříjemném úhlu k tělu na tebe vrhá poslední smutný pohled, jako by ještě pár momentů nebyla mrtvá... oči ztratily ale svůj lesk... už nejsou fialové, jen tmavé, stále ne však zcela kočičí. Na moment stojíš v tichosti nad chladnoucím tělíčkem, obětí nešťastné nehody, když se rázně otevře poklop do věže a do chladu noci se vylije světlo. Z něj hledí podezřívavě čaroděj a rozhlíží se. Podívá se na tebe a vypadá tázavě. Mrtvého těla si ještě nevšiml... snad jen kvůli tmě a ničemu okultnějšímu...

Olivia "Liv" Evans - 28. prosince 2017 20:49

Šepot Najednou pro mě neexistuje nic jiného než ty tiché hlasy. Na čaroděje sedícího vedle mě úplně zapomenu. Tenebrie. Jsi to ty? Vím to. Cítím, že jim už každým okamžikem porozumím. Že konečně zaslechnu ta slova. Tolik bych jí zase chtěla slyšet. Omluvit se a vysvětlit, co se stalo. Snad jsem i přestala dýchat, jen aby mi neuniknul ten okamžik, kdy se tichý nesrozumitelný šepot změní v jasná slova. Jenže pak je najednou opět ticho. Tíživé ticho, které se přeze mě přelije a uvrhne mě do deprese. To ne! Vždyť chybělo tak málo. Co se stalo? V ten samý okamžik vyskočí čaroděj na nohy. Vyděsím se, protože jsem na něj úplně zapomněla. Slyšel to taky? Kam jde? Já tady nechci zůstat sama. Vyprovázím ho lehce zoufalým pohledem a sleduji, jak vyhlíží ven na střechu. Do očí se mi vkrade několik zrádných slz. Ty přece víš, že je pryč. Nemocný ji zničil, stejně jako zničil tebe. Vím to ale stále tomu nechci uvěřit. Neustále v sobě nosím jiskřičku naděje. Teď ve mě zaplanula jasněji než kdy dřív. I proto mě to náhlé ticho tolik děsí. Nerozumím tomu.

Linthir - 02. ledna 2018 11:27

Ticho Chvíli jen překvapeně nehybně stojím, v prvním okamžiku nechápajíc, co se vlastně stalo. Vlastně se to asi vyřešilo samo...snad už mě ten kočičí přízrak nebude strašit... Jsem ráda, že je ticho, jen tak trochu nevím, co dál. Z přemítání nad mrtvým tělem mne vyruší až příchod čaroděje. Vidím na něm, že by se rád ptal teď mu ovšem těžko budu něco vysvětlovat. Vlastně ani nevím, jestli by se mi chtělo něco vysvětlovat. Pomalu se otočím k čaroději a trochu se protáhnu, jakoby se vůbec nic nedělo. Protáhnu se pak kolem něj a pomalu sejdu dolů. Bohužel není jiné cesty a tak se znovu musím ukázat před Thyrrou. Nezdržuji se ovšem déle, než je to nutné. Zamířím ven, na hradby doufajíc, že zbytek noci proběhne v klidu a bez nějakých zvláštních příhod.

Chaos - 02. ledna 2018 21:04

Nový den, počátek cesty Navzdory podivnému začátku noci, vše se, jak se zdá, uklidňuje. Čaroděj si naposledy podezřívavě změří střechu věže, zatímco se kolem něj protahuje vlkodlak. Thyrra je pak příliš plná starostí o tiché hlasy, které jen na moment slyšela, a i když si všimne děsivé vlčí stvůry, nyní už dobře ví, že se jedná o Linthir... i tak jí možná po zádech přeběhne zamrazení. Zatímco Linthir seběhne po schodech a začne tiše procházet okolí věže a cimbuří, čaroděj Albazan se opět usadí a pokusí se navzdory podivným událostem nasadit přívětivý výraz. Sdělí Thyrře, že je vše v pořádku, není čeho se bát, i když nemůže zapírat podivnost uplynulé chvíle. Vynaloží velké úsilí, ale pokouší se odvádět Thyrru od temných myšlenek nejrůznějšími vzpomínkami a lekcemi. Brzy začne poklimbávat, je to už starý pán, a Thyrra, ať už čarodějovo uklidňování pomohlo nebo ne, rovněž cítí těžká víčka. Chvíli zůstává vzhůru, uklidněná přítomností dřímajícího čaroděje ale poté se neubrání spánku, její zneklidněná mysl snad zaměřená na vyhnutí se všem nočním můrám... nebo snad raději snům obecně. Mezitím, tichá šelma noci v podobě Linthir se prochází po cimbuří, kde měsíc, střídavě zakrývaný mraky, vrhá podivné temné stíny a nutí jí pro svou tajemnost zůstávat stále ve střehu. Její citlivý nos jí dává poselství o veškeré kořisti v blízkosti, stejně jako všechny další smysly krvelačné šelmy, přirozené nebo nadpřirozené, ale celé okolí hradu jako by bylo opuštěné veškerými tvory... přítomnost vlkodlaka snad děsí běžná zvířata, ale podivná a pokroucená stvoření, která se v lese skrývají, nemají ani zdaleka takový strach z nočního lovce... a přeci, není ani co lovit. Navzdory celé té nepříjemně neznámé atmosféře je noc klidná a Linthir se ve skutečnosti začne nudit. Přesvědčí se o bezpečí všech svých přátel ve věži, zjistí dokonce, že i doktor klidně spí... A přeci to působí hlavně jako ticho před bouří. V neklidu uběhne celá noc a brzy začne svítat... Linthir se schoulí do klubíčka agónie přeměny a když se kňučení změní v bolestné sykaní, oblékne se a spatří doktora, jak vynáší těžká zavazadla ze své pracovny a přesouvá je na nádvoří. Přivede tři koně a dva soumary, osly pro zavazadla, případně nejspíš i pro Thyrru, kteří byli schováni v nízkém přístřešku, většinu času k smrti vyděšení z lesa a z přítomnosti Linthir. Zůstala tam jen osamělá mula trpaslíka Skrévila. Nyní i doktor zpozoruje Linthir a pozdraví jí: ,,Dobré ráno, Linthir! Vše v pořádku? Jsem pevně rozhodnutý odjet co nejdříve, lépe to neodkládat. Dělo se něco podezřelého?" Jistě je ještě mnoho zavazadel v jeho pracovně, avšak Linthir je po celé noci ospalá a unavená. Zároveň se jí nelíbí představa jízdy na koni, který dobře pozná, co má na hřbetě a musí mít na očích klapky a být přivázán k jinému koni aby neutekl z děsu. To vše nedělá příliš příjemné ráno, dohromady s nevraživou tváří trpaslíka, který si ve stínu věže zapálil smradlavou dýmku plnou podezřelého tabáku, poté co se vynořil z temných sklepení. Doktor si té nepříjemnosti ale zřejmě nevšímá, neboť pokračuje vesele s velmi smutnou zprávou. ,,Bohužel, náš kuchař utekl. Asi to bude studená a velmi prostá snídaně, pokud tě něco nenapádá..." Thyrra mezitím, se probouzí k už čilému čarodějovi, který se bolestně protahuje a naříká: ,,Musím tohle přestat dělat, jsem starý člověk, věřím jen v poctivou pevnou postel, na nějaké hloupé židli člověk sice usne, ale stěží se vyspí..." Pohlédne na tebe. Neměla jsi žádné sny a kupodivu se cítíš překvapivě dobře vyspalá. ,,Dneska budeme odjíždět. Neboj, budeme cestovat pomalu a všechno půjde hladce a klidně. Co ty? Jak se cítíš? Dost silná na velkou cestu?" říká, zatímco se protahuje s hekáním.

Olivia "Liv" Evans - 03. ledna 2018 13:35

Čas vyrazit Noc je překvapivě klidná. Celou dobu mi dělal společnost Albazan. A i přesto, že nakonec usnul, pro jednou nemám strach. Když na mě pak konečně dopadne únava, nijak se nebráním a pohroužím se do spánku. Tentokrát úplně beze snů. To si ale uvědomím až ráno, když se překvapivě dobře naladěná a odpočatá probudím. Dívám se na protahujícího se čaroděje a je mi ho líto. Kvůli mě a mému klidnému spánku podstupuje takové nepohodlí. Budu mu to muset nějak vynahradit. "Já...se cítím dobře." Usměju se na něj. "Myslím, že už se o mě nemusíte s doktorem tolik strachovat. Je mi daleko lépe." To je pravda jen z části. Po dlouhé době jsem se sice dobře vyspala, ale stále v sobě mám ten nepříjemný pocit cizosti. Opět si vzpomenu na hlasy, které jsem včera zaslechla. Musím se doktora zeptat na ten kostěný amulet. Vím, že hlasy poté náhle utichly, ale stále se nedokážu vzdát naděje, že to snad mohla být Tenebrie. Na okamžik zaváhám, protože říkat si o tohle starému čaroději mi není moc příjemné. Ale nikdo jiný tu není, takže mi nic jiného nezbývá. "Asi bych se měla do něčeho převléknout. V tomhle nemůžu cestovat." Stále na sobě mám neforemnou košili, kterou mi dal doktor, když jsem se probrala. To není zrovna oblečení vhodné na dlouhé trmácení se.

Linthir - 03. ledna 2018 20:06

Ticho před bouří?... Snad bohové vyslyšeli mé prosby, snad samotná Fortuna dnes v noci uznala, že jednu klidnou a tichou noc bychom si zasloužili. Kupodivu zbytek noci byl klid. Možná až příliš velký. To nezvyklé ticho kolem připadalo mi téměř přízračné a nemohla jsem se zbavit pocitu, že je to jen zdánlivý klid před bouří. Zaplaším nepříjemné myšlenky přesvědčujíc sama sebe, že zbytečně maluju čerta na zeď a vidím problémy tam, kde vlastně vůbec nejsou. Nejistého pocitu se však zcela nezbavím. Přípravy na cestu vidím s radostí. Vskutku ráda nechám za zády tohle prokleté místo prolezlé čert ví čím. Méně radosti mi však dělá jízda na koni. Kdysi to bývalo jiné, ale vše se změnilo a nesrazit si vaz na jančícím zvířeti, co cítí vlka není nic jednoduchého. Škoda, že není nějaký lektvar pro koně, aby ze mě vlka necítili.... povzdechnu si v duchu. "Dobré ráno." odpovím s úsměvem doktorovi. "Ne, vše v pořádku." zalžu trochu o nočním dění. Nevím proč, ale cítím se tak trochu provinile, obvykle nezabíjím jen tak bez důvodu. Na druhou stranu, třeba i ona mohla za všechno to dění zde... "Mohu s něčím pomoci? Kdy vyrazíme?" ptám se pak dál. "Ovšem jako kuchař nemohu moc sloužit." pokrčím trochu omluvně rameny.

Chaos - 04. ledna 2018 21:24

Ranní prohlídka... Thyrra Čaroděj se na tebe usměje a dál se protahuje. ,,Výborně! To je jen dobře, už bylo na čase, aby něco proběhlo v pořádku." Zvedne se a udělá několik kroků po místnosti, ale neodchází, pouze se prochází. Otočí se k tobě, když se zeptáš na oblečení. ,,To máš pravdu... Ale o tom já nic nevím... dojdu pro doktora..." zamumlá a vyjde z pokoje ven. Vypadá trochu mimo sebe, zamyšlený. Uběhne slušná chvíle, možná čtvrt hodiny nebo dvacet minut, než se objeví doktor. Přijde s úsměvem a v rukou má hromádku něčeho, co vypadá jako daleko pohodlnější šatstvo. ,,Dobré ráno! Tak dnes budeme s trochou štěstí odjíždět do příznivějších krajů. Jak se cítíš? Budu tě muset prohlédnout," konstatuje, zatímco skládá oblečení vedle tebe. Vypadá to, že se jedná o nějaké jednoduché šaty, i tak měli by být pohodlné a praktičtější. Doktor opět ukáže nezájem nejen o tvé tělo ale i o tvé soukromí, když z tebe sundá pokrývku i oblečení a začne se dotýkat všech možných kousků tvého těla. Necítíš od svého těla žádné skutečné... fyzické rozrušení. Vždyť je to koneckonců jen maso... možná, že tak uvažuje i doktor... ,,Dneska nebude moc slavná snídaně... Ale ty bys nejspíš ještě neměla nic moc jíst. Nejsem si jistý. Nikdy před tím jsem člověka ze záhrobí nepřivedl," dodá se smíchem, zatímco dělá věci, které sice dělalo mnoho mužů před ním, ale proti kterým by ses jinak rozhodně bránila. Příliš taktu nemá... * * * Klamání... Linthir ,,Ne, to je v pořádku, už toho moc není..." říká, zatímco se ironicky táhne s obzvlášť těžce vyhlížející truhlicí. ,,Asi bychom měli vyrazit, jakmile budeme moct. Umím vařit a zpracovávat maso, alespoň trochu. Řezník musí znát anatomii stejně dobře jako lékař. Udělám nám nějaký dobrý oběd, s trochou štěstí najdeme a ulovíme nějaké trochu slušné čerstvé maso. Ale teď už bych-" S heknutím položím truhlu a vzdychne. Narovná se, rozhlédne a otřese se. ,,Už bych odtud chtěl pryč. Nevím jak jsme to tu vydrželi tak dlouho. Vždyť je to tady tak... ponuré. Jak jsem si toho mohl nevšimnout..." Uvažuje trochu prázdně. V té chvíli schází po schodech čaroděj. Je očividně znavený dlouhým sestupem a přijde k čaroději, zatímco se vydýchává, ač se stěží ploužil. ,,Thyrra se probudila. Ráda by nějaké cestovní oblečení. A asi by ses měl ujistit, že je připravená na cestu..." Doktor přikývne a zmizí do věže, nedá ti další instrukce. Ve stínu věže stále stojí a vše pozoruje nevrlý trpaslík. Čaroděj ještě chvíli odpočívá, ale pak se narovná a má zvláštní, podivně cizí výraz. Už dýchá klidně a chvíli na tebe jen hledí, upřeně ale. Pak se zeptá pomalu a opatrně. ,,Co to bylo včera na střeše? Co jsi tam lovila?" Otázky řekne téměř prudce... skoro podezřívavě. Možná je jen nejistý, kvůli událostem uplynulých dní... Na moment zahlédneš za jeho rameny pohyb. Oči ti k němu sjedou impulzivně. Na východní straně věže, ve světle, jako v přímém protikladu k trpaslíkovi, vyskočila kočka na uvolněný stavební kámen. Má fialové oči, které dobře znáš. Nemůžeš posoudit, zda je podobná té kterou jsi zabila minulou noc... jako by nebyla tak docela skutečná. Jako sen, jen kočka s fialovýma očima. Přece jsi jí zabila... určitě jsi jí zabila. Cítila jsi jí pod svojí tlapou. To nebyl sen... jenže tahle působí tak děsivě skutečně... spíš chceš věřit tomu, že se ti to zdá a že to není ta stejná kočka, jejíž páteř jsi slyšela prasknout...

Olivia "Liv" Evans - 06. ledna 2018 17:13

Čas vyrazit Pokojem opět projde Linthir, tentokrát už ve mě nevzbudí takový strach, ale neklid ucítím stejně. A po chvíli mě opustí i čaroděj. Zkusím se trochu projít po místnosti. Cítím se lépe, než v předchozích dnech. Silnější. Z cesty mám ale, i přes všechna čarodějova ujišťování, stále obavy. Když se ukáže doktor, a zmíní prohlídku, opět se položím na lůžko. Už mé tělo viděl tolikrát, že ani jeden z nás zřejmě necítí stud. Přesto odvrátím hlavu, když mi svlékne košili. Já, na rozdíl od něj, své nahé tělo vidět nechci. Tohle naštěstí netrvá příliš dlouho a já se konečně můžu obléknout. Šaty jsou to obyčejné, ale jsou pohodlné a pokud můžu soudit, tak i daleko slušivější, než neforemná košile. "Já stejně nemám hlad." Slabě se usměju a dlaněmi přejedu po látce šatů ve snaze jí trochu urovnat. Už ve chvíli, kdy zvednu ruce mi v hlavě něco sepne a spustí se příval vzpomínek a s nimi spojených emocí. Kolikrát jsem si takhle urovnávala šaty po tom, co jsem slezla ze seníku. S vypětím všech sil tyhle vzpomínky zatlačím zpátky do hlubin své mysli. "Už se těším, až odsud odejdeme." Na okamžik mě napadne, jestli bych mu neměla říct o těch hlasech. Ale to je spíš čarodějova parketa. Takže to zatím nechám být. "Chtěla jsem se zeptat. Když jsem...když jsem...zemřela." Trochu se ošiju. Není mi to moc příjemné. "Měla jsem amulet...kostěný." S nadějí v hlase zvednu k doktorovi oči. "Máte ho ještě?"

Linthir - 08. ledna 2018 18:03

Zase ta chlupatá potvora... "S lovem pomůžu spíš než s vařením." kývám na doktorova slova. Docela mne těší, že si doktor konečně uvědomil, že tohle místo je vážně více než divné a vhodné tak pro laboratoř šíleného vědce, ale ne vhodné k dlouhému setrvávání. Já mám prakticky sbaleno, přikrývka a meč a těch pár osobních drobností je sbaleno hned. Když čaroděj odběhne, zůstanu tedy stát na místě a kývnutím hlavy pozdravím čaroděje. Jeho pohled začíná mi být až nepříjemný jakoby snad na mne věděl něco víc. Tak odtud vítr fouká... "Jen se mi něco zdálo." zalžu trochu ani nevím proč. Možná se mi jen nechce chlubit tím, že jsem zabila kočku, a to víceméně omylem. Na okamžik pak mám pocit, že mám vlčí mlhu, že si zas někdo hraje s mými smysly. Zůstanu zírat na kočku s fialovýma očima, jejíž mrtvé tělo by mělo ležet na vrcholku věže. "To přeci..." uklouzne mi tiše jako bych mluvila spíš jen pro sebe. "Tam, vážně tam sedí kočka nebo se mi to jen zdá?" zeptám se nakonec čaroděje a je mi jasné, že teď možná budu vypadat jako skutečný blázen, ale vážně by mne zajímalo, jestli je to skutečné. Zároveň se bráním nutkání vyběhnout na vrchol věže a přesvědčit se o tom, zda tam její mrtvé tělo ještě neleží. Už abysme odsud byli pryč...

Chaos - 09. ledna 2018 21:17

Ticho v temnotách... Thyrra Doktor si snad všimne emocí, které spěšně zadupeš do země. Nic neřekne, ale na moment se zahledí na špičky svých bot... Je rád, když rozhovor pokračuje dál a když zmíníš amulet, přikývne. ,,Uschoval jsem všechny tvé věci, doufal jsem, že by mi pomohli určit důvod tvé smrti. Čaroděj mi vysvětlil, že se jednalo o nadpřirozenou smrt. Teď už víme, že to byl Snovač..." Odmlčí se, ale pak se zvedne. Nemá tvé talismany u sebe. Na chvíli osamníš, ale než se naděješ, je zpět. Přináší pro tebe dýku a skutečně, kostěný amulet ve kterém přebýval duch Tenebrie. Pevně sevřeš rukojeť dýky před tím, než se dotkneš amuletu. Je to stále stejná, uklidňující váha ostré čepele... co ale zmohla, proti démonovi, jakým je Nemocný muž? A poté se tvé prsty váhavě a nejistě natáhnou po amuletu. Dokonce i doktor snad cítí napětí ve vzduchu. Ucítíš chladnou kost. Nehybná, mrtvá. A Ticho v tvé hlavě. Jen na okamžik máš pocit, že jsi zahlédla něco bledého... možná to byla jen tvá neklidná mysl... ,,Ty věci pro tebe mají význam..." odtuší potichu doktor, snad tě pobízeje k navázání... * * * Návrat kočky... Linthir Čaroděj neztratí svůj podezřívavý pohled a zamumlá si pod vousy: ,,No i snění může být leccos..." Pak ale upozorníš na kočku a čaroděj se otočí. Skoro jsi čekala že se vytratí v nicotě. Ale kočka tam pořád je. Co víc, seskočila z kamene a obezřetně kráčí vaším směrem. Albazan zavrtí nevěřícně hlavou. ,,Kočka! V téhle divočině! No to je vážně pohled! Čekal bych že takové stvořeníčko tu šelmy roztrhají za jedinou noc!" Ohlédne se na tebe. ,,Koukáš na ní, jako bys viděla ducha. Nebo snad sen? Možná ti vlezla do hlavy," zahihňá se pro sebe čaroděj a vykročí ke kočce s úsměvem, pomalu ale, nechtěje jí vyplašit.

Olivia "Liv" Evans - 09. ledna 2018 21:34

Mrtvé ticho Poskočí mi srdce, když zmíní, že má všechny moje věci. Ne že bych jich měla tolik, o to víc mi na nich ale záleží. Na chvíli zůstanu opět sama ale doktor je zpátky dřív než se naděju. Oči se mi rozzáří při pohledu na dýku. Proti Snovači mi sice nebyla nic platná, přesto pro mě ale její váha znamená klid na duši. Nejsem bezbranná. Okamžik váhám, než sevřu v ruce i amulet. Po jeden úder srdce si ještě uchovávám naděje. Ty se ale v zápětí rozplynou jako pára nad hrncem. Ticho. Žádný šepot ani Tenebriin tichý hlas. Skutečně jsou pryč. Musím se ovládnout abych se nerozplakala. Krátce přikývnu a trhaně se nadechnu než se na doktora podívám. "V tom amuletu byla uvězněná duše. Mohla odejít, pustila bych jí, ale ona se se mnou rozhodla zůstat a pomoci mi. Byla to má přítelkyně. Podívám se na kousek kosti ve své dlani. "Ale je pryč. Myslím, že jsem jí zabila. Každý, kdo se ke mě přiblíží nakonec trpí. Možná jsem skutečně prokletá.

Linthir - 10. ledna 2018 19:05

Oči kočičí... Tak se mi to nezdá. Ta kočka je vážně skutečná, přinejmenším ji vidí i čaroděj. Stojím na místě a snad až trochu napjatě ji pozoruji, jako bych čekala, že se něco v příštím okamžiku stane, ani sama pořádně nevím co, jen jsem z přítomnosti té kočky prostě nervózní. "Jo, očividně má docela štěstí." procedím tiše skrze zuby na poznámku o tom, že by ji zde mohlo něco snadno roztrhat. A to ani nevím, jak blízko je pravdě. "Asi jen nemám ráda kočky." dodám pak ještě. "Už si vůbec někdy viděl kočku s fialovýma očima? Já tedy ne." pokračuji pak a sleduji čaroděje, jak si láká kočku k sobě. Už abychom byli pryč...

Chaos - 11. ledna 2018 20:33

Cesta stopy zahladí Thyrra Doktor tiše přikývne, nemá však co by ti řekl. Možná tvým slovům ani zcela nerozumí, ale pokouší se tvářit tak chápavě, jak jen dokáže. Po chvilce mlčení se zvedne. ,,Musíme se dopřipravit na cestu... S trochou štěstí už bys měla mít dost sil na chůzi. Teď už se s ničím netrap. Brzy budeme daleko odsud a tohle všechno se změní v jednu špatnou sice ale vybledlou vzpomínku. Pojď, pomůžu ti ze schodů..." Pomůže ti zvednout se a ty jsi překvapena silou svého těla. To ti snad trochu zlepší náladu, i když se stále cítíš jen jako loutka... Podpíraná sejdeš ze schodů. Už to není dlouhá a nepříjemná štreka, právě naopak. Jako kdykoliv jindy, fyzická únava pro tebe není problém, jde pouze o sílu vůle a odpočatost mysli. Nakonec vykráčíte z posledních dveří na nádvoří, které jsi doposud viděla pouze z výšky cimbuří. Není však na co se dívat, polorozpadlý kamenný hrad, nepříjemně prázdný a cizí. Alespoň že svítí laskavé slunce a vidíš Linthir s Albazanem, který hladí podivně domácky působící kočku. Když vás ale uslyší přicházet, s překvapivou rychlostí se rozeběhne a zmizí někde v ruinách. * * * Tiché tlapky kočičí Linthir Kočka přijde zcela nevinně a začne se lísat k čaroději, který pokrčí rameny a pohladí jí, ač slyšitelně hekne, když si k ní kleká. ,,Přiznám se, neviděl, ale kočka která v těhlech lesích přežije musí být trochu podivná, ne? Jinak by si asi stěží poradila v lese, do kterého se bojí i vlci a medvědi." Možná že působí neškodně, ale je v každém případě podezřelá, ač to čaroděj nevidí. Neslyšíš žádný tajemný šepot, necítíš žádná kouzla... Jen dveře se otevřou a ven vyjde Thyrra podepíraná doktorem, což kočku vyplaší a ta zmizí kdesi mezi kameny. Vypadá to, že čas cesty se nachýlil. * * * Obě Jak postupuje dopoledne, poslední přípravy k cestě jsou dokončeny. Veškeré vaše skromné majetky jsou naskládány na soumary, společně s Thyrrou, která je ráda za stálost a klid prostého osla. Všechny přípravy sleduje svým podezřívavým pohledem Skrévil, ze stínu s dýmkou v hubě. Chvíli před definitivním odchodem zmizí dovnitř. Asi vám odmítl dát i své sbohem... možná je jen zbabělcem... Doktor konstatuje, že nemá smysl na něj čekat, své rozhodnutí udělal. Nyní jediné co vás čeká, je cesta, která moří mozek nudou... ale nuda je příjemnější než nebezpečí, které cítíte dýchat z blízkých větví, které se nad vámi tiše míhají. Zelené výhonky se prolínají jako hadi a vytváří kolem pěšiny, po které jedete a která bývala kdysi cestou k tomuto hradišti, neprostupnou zelenou zeď. Jen několik krátkých hodin strávíte v tomto zeleném vězení, než vystoupíte na širší a frekventovanější cestu. Stane se tak bez obtíží, při čemž si všichni oddychnou, neboť jejich mysli byly neklidné... Zatímco Thyrra je překvapená absencí všudypřítomné hrůzy, kterou si k lesu vypěstovala před svou smrtí, Linthir stále cítí blízké nebezpečí. Thyrra nepociťuje ani po delší cestě únavu a hledí vstříc lesu s podivnou a téměř cizí lhostejností. Koho zajímá, co se stane tomuhle kusu masa, přistihne se přemýšlet. Její pravá ruka je stále zabalená obvazy, ale poslušně poslouchá každý její příkaz. Vítr se prohání mezi listy... připomíná šepot ztracené přítelkyně... Linthir má na své mysli stále kočky s fialovýma očima, s pohledy až příliš ostrými na němé tváře. Možná jí do hlavy vložily paranoiu, možná opravdu zahlédla pohyb... či snad jen mihnutí fialové ve vzácných chvílích, kdy se hustý les otevře na mýtinu. Vítr ševelí... zakrývá tiché kroky pronásledovatelů? Celá skupina, snad i doktor je neklidný, cítí jak na ně cosi doléhá. Něco většího... něco neznámého, co prostupuje celým lesem. Něco velkého, nepředstavitelného a přesto zcela tichého a neviditelného. Něco co pozoruje... pokud to vůbec existuje. Není to nepřítelem... prozatím. Tak nebo tak, pocit stísněnosti ustoupí na širší a volnější cestě. Přesně v té chvíli, v polovině jarního odpoledne, uslyšíte hromovou ránu. Zpátky za vámi se vznáší oblaka hustého černého kouře. Skrévil zahlazuje stopy svého díla. Nemluví-li ženy mezi sebou, všichni mlčí. Snad vlivem napětí ve vzduchu. V této chmurné náladě zamíříte k vesnici. Budete-li mít štěstí, bude v hvozdu třeba strávit jen jedinou noc. Teprve doktor prolomí ticho a teprve když slunce ztratí svůj lesk. Stojíte právě u menší mýtinky. Otočí se na všechny: ,,Můžeme zastavit a utábořit se na noc. Kousek zpátky jsem viděl malý pramen vody... ale stále jsme neurazili žádný velký kus naší cesty. Tímhle tempem jistě do zítřejšího večera do Poskvánic nedorazíme. Ale snad by bylo lepší se ujistit, že budeme všichni v bezpečí a odpočatí na zítřejší cestu, než muset večer hledat místo k táboření..." Čaroděj naproti tomu pokrčí rameny. ,,S přiměřeným množstvím magie je každé tábořiště bezpečné. Ale chránit nás celé dvě noci... to by mohlo přilákat nevítanou pozornost. Jedna noc je anomálie... ale dvě noci? Nezapomeňte že až příliš blízko odsud vládne velmi mocná magická bytost, která nejspíš ví, že tady Thyrra je naživu... raději se budu potýkat s nestvůrami lesa než se Snovačem Můr," konstatuje čaroděj, od kterého jste zatím viděli jen málo skutečné magie.

Olivia "Liv" Evans - 12. ledna 2018 10:51

Na cestě S doktorovou pomocí, ačkoliv mám pocit, že teď už bych to zvládla i bez ní, sejdu dolů na nádvoří. Pohled odsud není o nic přívětivější, než když jsem se rozhlížela z cimbuří. Je dobře, že odsud odcházíme. Usazená na oslovi se otáčím, abych se ještě naposledy podívala na zříceninu, kterou necháváme za sebou. Nelíbilo se mi na hradě pobývat a jsem ráda, že ho necháváme za sebou. Přesto jsem se v jeho zdech cítila rozhodně bezpečněji než nyní, kdy se kolem nás rozprostírá les. V hlavě se mi vybavují všechny ty ošklivé zážitky a já neustále těkám pohledem kolem. Cesta je ale překvapivě klidná. Odnikud nevyskakují příšery, které by se nám sápaly po krku a i já se po chvíli uklidním. Přesto ve mě zůstává malá dušička. Z úzké pěšiny se stane širší, užívanější cesta. Poposedávám, protože ačkoliv cítím jistou lhostejnost ke svému tělu, stále dokážu vnímat nepohodlí. Cesta pokračuje v tichosti. Vypadá to, že každý je zabraný do vlastních myšlenek a nikomu se nechce moc mluvit. Já nejsem výjimkou. Začne foukat vítr a něco ve vzduchu se změní. Dopadne na nás neklid a přikryje nás jako těžká deka. Je to všude a nikde. Vědomí, které sice není nepřátelské, ale jako kdyby nás zkoumalo a přeměřovalo. Konečně se zastavíme. Necítím únavu, ale ráda sklouznu z oslího hřbetu a trochu se protáhnu. Představa noci uprostřed lesa se mi nijak nezamlouvá. Ale je tu s námi přeci Albazan. Sice jsem ho ještě neviděla používat magii, ale musím věřit, že to není jen nějaký pouťový podvodník a že nás skutečně dokáže svými kouzli ochránit. Když ale zmíní Snovače, zachvěju se. Mám z něj obavy ale pořád jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že není důvod aby ho naše existence zajímala. Dostal, co chtěl. Dala jsem mu moc, po které toužil. Už mu nemám co nabídnout. Ale čaroděj ho stále považuje za hrozbu, která by nás mohla ohrožovat. To mi na klidu nepřidá. Možná jen nemá rád nedokončenou práci. Automaticky přejedu prsty po amuletu zavěšeném na krku. Odsud už pomoc očekávat nemůžu.

Linthir - 14. ledna 2018 21:03

Konečně vyrážíme Stále trochu nedůvěřivě a možná i trochu s obavou sleduji tu malou chlupatou potvoru. "Jo, možná víc než podivná." procedím tiše skrze zuby. Jak ráda opouštím tyhle zdi a nechávám je daleko za sebou. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na klidu mi to příliš nepřidalo. Jednak jsem nervózní z toho, že zase sedím na koni a popravdě řečeno nevím, kdo z nás je nervózní více. A pak je tu ještě něco, něco jakoby viselo ve vzduchu. Smysly napjaté k prasknutí. Neví, zda-li mne nešálí smysly, zda si to sama jen nenamlouvám, ale zdá se mi sem tam zahlédnout něco mihnuvšího se mezi stromy. Něco, co je mi až příliš známého, něco chlupatého a fialového. Začínáš blouznit...možná by ses sama měla svěřit do doktorovy péče, protože ti přeskočilo...nejsem blázen...však by to nebyla první podivná věc, co bychom zažili, no ne?.... promlouvám v duchu sama se sebou. Zvláštní, jindy jsem se lesem proháněla docela ráda. Dodával mi klid, dnes je tomu přesně naopak. Jakoby kletba těch starých zdí putovala s námi. Dokonáno jest. Napadne mne, když se ohlédnu k ruinám hradu, nad kterými se zvedá černý oblak koře. Jako tečka za jednou kapitolou. Jaká asi bude ta druhá?... "Bezpečnější bude zastavit tady. Aspoň se budu moci trochu porozhlédnout po okolí. Ráno můžeme vyrazit hned za svítání." vyslovím pak svůj názor, ale konečné rozhodnutí je na doktorovi.

Chaos - 16. ledna 2018 20:51

V temném hvozdu... Doktor zavrtí hlavou, poté co si vyslechne Alabazana i Linthir. ,,Ne, není důvod spěchat a riskovat ukvapené táboření. Raději se v klidu uložíme zde." Pohlédne na oblohu. ,,Jen pár mraků nad námi, pršet nebude. Založíme oheň, to vždy přidá na duchu. Linthir, porozhlédni se mezitím po okolí, jak jsi říkala. Není třeba se bát, že by někdo zpozoroval kouř, nikdo nás nepronásleduje... tedy pokud někdo, pak nepotřebuje přízemní přirozené metody, jako je sledování kouře," řekne se ušklíbnutím. Thyrra je rychle a možná až příliš pečlivě usazena do trávy, zatímco doktor hledá suché dříví a Linthir se vydá na zběžnou ohlídku okolí, ač je to podstatně méně snadné než ve vlčí podobě. Probojuje se několika křovisky a rozhlíží se po čemkoliv podezřelém, ale les se zdá být tak normální, jak jen tento může být... Mezitím čaroděj začne obcházet tábořiště, mumlat si pro sebe a dělat divoká gesta rukama. Dělá tak hodnou chvíli, z čehož možná plyne jisté pobavení Thyrry. Doktor si ho nevšímá a rychle rozdělá vřelý a plápolající oheň, který odhání chlad, který se blíží se soumrakem. Prodlužují se stíny a ze zelené stěny stromů se stává tmavá hra světel, do které lidská představivost dokresluje zmučené obličeje a natahující se hnáty... Když už slunce zapadá pod obzor, čaroděj dokončil své triky a kouzla, načež unaveně dopadl k ohni, očividně vyčerpán, nelze ale říct zda magií či tím nekonečným poskakováním a zaříkáním. Doktor chvíli na to přinesl vodu z nedalekého pramene. Na ohni pak z trochy zásob, které máte sebou, udělal vcelku chutnou večeři z jednoduchých placek okořeněných nejrůznějšími bylinami. Mezitím se k tábořišti prosmýkl mohutný vlk, na jehož vzhled si začíná Thyrra teprve nyní zvykat a v čemž jí pomáhá inteligentní a velmi lidský pohled v jeho očích. Linthir se může vydat lovit, hvozd už jí opět láká svou volností a svobodou, čich jí dráždí jemné stopy možné kořisti... Doktor jí teplou placku a obočí má stažené v přemýšlení, nepřítomně hledí do ohně. Čaroděj Albazan sedí tak blízko plamene, až by mohl mít strach, že mu dlouhý a zaprášený vous začne hořet. V rukou drží malou kostku z měděně oranžového kovu s nejrůznějšími runami a rýhami, se kterou si neklidně hraje. Thyrra cítí jistou úzkost, snad spojenou s amuletem, který zarytě mlčí. A pořád je tu ten nenechavý pocit, že cosi jí hledí přes rameno, mlčící. Něco povědomého, ale už tolik entit, včetně samotného lesa, se jí pověsilo na záda, že stěží ví která to je teď. Možná jen doznívají její vlastní myšlenky ze záhrobí. Linthir naproti tomu má opačný pocit, neboť jí smysly i veškeré jiné instinkty říkají, že jsou sami, přirozeně i nadpřirozeně, ale přesto by přísahala, že jí pronásledují nepříjemně fialové záblesky. Snad jen odrazy ohně od lesních bylin... Noc se zdá být klidná a tichá, jen občasné zahoukání sovy... co za ptactvo žije a přežívá v tomto zvráceném lese? Co jiného se plíží stíny, jaká místní stvoření by se odvážila napadnout čaroděje nebo vlkodlaka? Stvoření, které ignoruje hluboce zakořeněný strach, který noční vlčí lovec vyvolává ve všech živých tvorech... jen člověk, jeho nejstarší kořist, nebývá tak snadno varován...

Linthir - 18. ledna 2018 19:45

Tábořiště Jsem docela ráda, že zůstaneme na místě. Jen rychle odsedlám koně, který je stejně docela rád, když se od něj vzdálím. Okolí zdá se být snad prozatím bezpečné. Když hoří oheň a připravují se placky, jejich vůně mne přilákala blíže. Žaludek hlásí se o slovo, placky vypadají lákavě, ale přeci jen bych se s chutí pustila radši do kusu šťavnatého masa. Přejedu všechny přítomné pohledem a snad trochu nerozhodně přešlápnu z tlapy na tlapu. Lovit či nelovit, to je toť oč tu běží...Nechce se mi je opouštět, ale volání lesa je tentokrát silnější. Je tichý, klidný večer a nezdá se, že by tady mělo něco hrozit. A pak je tu čaroděj...třeba to jeho máchání rukou opravdu k něčemu je...zvládnou to chvíli i bez tebe a navíc, třeba jim přineseš i nějaký kus masa na oheň... Nakonec se tedy otočím na místě a tiše zmizím mezi stromy. Ještě jednou se zastavím a ohlédnu se zpět. Mezi stromy ještě prosvítají mihotavé plameny ohně. Pak už se vydám dál vedena loveckou vášní a také hladem. Užívám si volnosti lesa, doteku měkkého mechu na tlapách i všech vůní, které útočí na můj citlivý čenich. Smysly napjaté, snaží se zachytit každičký pach, každičký zvuk, který by mohl prozrazovat mou budoucí kořist. Přesto snažím se nezatoulat se příliš daleko od mých souputníků a nenechat se příliš unést tím slastným pocitem svobody a volnosti.

Olivia "Liv" Evans - 18. ledna 2018 21:16

Místo k odpočinku Připadám si trochu k ničemu, když tam tak sedím v trávě a jen se rozhlížím, co dělají ostatní. Na druhou stranu bych asi ani nevěděla, jak jim pomoci. Se zájmem pozoruji čarodějovy tanečky a lehce se nad tím usmívám. Upřímně jsem si myslela, že magie vypadá trochu jinak, ale třeba nakonec budu překvapená. Cítím se o něco lépe, když se rozhoří oheň. Světlo, které zahání temnotu pryč, jako kdyby mi dávalo pocit bezpečí. Stíny kolem se sice znají mnohem temnější, ale tady jsem před nimi v bezpečí. Dívám se, jak Linthir odchází do lesa. Mě by mezi ty stromy nikdo nedostal, ale pro vlkodlaka zřejmě noční les nepředstavuje zdaleka takové nebezpečí. Ona si jistě dokáže poradit i s těmi příšernými vodníky. Najednou si vedle ní připadám malá a neužitečná. Znovu se zadívám do plamenů. Ležím vedle ohniště s pohledem upřeným do rudých plamenů. Naslouchám nočnímu lesu. Ráda bych zahnala tu nepříjemnou tíseň, kterou cítím. Ale spánek se mi vyhýbá obloukem. V prstech si pohrávám s kostěným amuletem. Vím, že už v něm nikdo nepřebývá, mě to ale uklidňuje. Je to stejné jako stisknout rukojeť mojí dýky. Nejsem bezbranná. Přetočím se na záda a zahledím se na noční oblohu, která prosvítá mezi větvemi stromů, nad mojí hlavou. Být někde jinde, než uprostřed hvozdu, byla by to krásná noc.

Chaos - 19. ledna 2018 23:42

Tance na nebesích Thyrra Hledíš na hvězdnou oblohu, temnotu, která se ti zdá laskavá a krásná, neboť je zdobena třpytícími se hvězdami. Je to krásné, mírumilovné... opak všeho, co jsi zažila. Cítíš jak se úzkosti a nejistoty vytrácí, jak hledíš na noční nebesa. Jako by ti pohled vracela, není to však pocit nadpřirozený, jen podivná hloubka a dálka, která téměř sálá z černočerné tmy. Světýlka pak jako by lákaly a ponoukaly mysl. Ležíš zamyšlená, jako by svět kolem tebe ani neexistoval. Jen hvězdy nad tebou a nic víc. Ve hvězdách jako bys zahlédla tvary, jen náznaky a obrysy. Jako by vystoupily z dosud nic neříkající oblohy. Nejprve je to jen matné zdání... ale pak začneš rozeznávat linie a rysy. Ve hvězdách, krásná mladá tvář, povědomá... A stříbrné hvězdy jako slzy na jejím líci... slzy od krve- Cukneš sebou. Usnula jsi na moment? Zamrkáš. Obloha je tichá, klidná a přesně tak mlčenlivá, jak by měla být. Není na ní žádného obličeje, jen souhvězdí, která neznáš. Podíváš-li se po ostatních, nic nezpozorovali. Doktor stále sedí a přemýšlí, občas přiloží do ohně dřevo, nebo se prohrabává obsahem své brašny. Čaroděj je stále zahloubanější do své hračičky. Pokusíš se usnout? Odvážíš se? A pokud ne, kdy tě přemůže únava? * * * Lov Linthir Zelené stíny lesa tě pohltí a les tě polkne, aniž by tušil, jak strašlivý v tobě je predátor. Proháníš se lesem, světlo měsíce se odráží od tvé lesklé srsti a cítíš volnost a krásu mistrného lovce na honu. Pryč s problémy, které by snad trápily tvou mysl, pryč s podivnými kočkami a vzkříšenými dívkami. Teď je tu jen kořist a její stopa. Tiše jako smrtící přízrak stopuješ mohutnou a podivnou vysokou. V tomto lese přežívá jen ve stádech, mohutnými těly a mocnými parohy brání se všemu, jen ne vlkodlačím tesákům... Ale ani tato stvoření nejsou zcela přirozená, pokroucená tímto lesem... černošedá, oči zuřivé a pohled vychytralý... často jako by přeskakovali mezi stíny, aniž by se dotkli světla, magie, která v nich utkvěla po dlouhém životě v hvozdu. Ale jejich maso je chutné a neškodné... zvlášť dobré bude u zvířete, za kterým se ženeš. Oddělilo se od svého stáda... což bude poslední chyba, kterou udělá. Vlkodlak umí lovit mimo svou smečku... nemusí štvát kořist, zvlášť když má k dispozici intelekt člověka... Krade se ke kořisti s tichostí a opatrností kočkovité šelmy, neboť zná hodnotu překvapení. Mohutný jelen zastavil na drobné mýtince, několik skal vyčnívá tu ze země a kolem nich drží se několik trsů trávy, na které se pase. Tvoje nozdry jsou ho plné. Jsou věci, které ani sebelepší elixíry nepřebojují. Instinkty převezmou kontrolu a mohutné vlčí tělo se vrhne ze skrýše, bez vrčení a štěkání. Vlkodlak jen zabíjí. Tvrdou ranou jej srazí k zemi a jediným stiskem čelisti jej zabije. Vše je rychlé a tiché, tak přichází smrt. Ale člověk stále vnímá a neztrácí kontrolu. A obzvlášť, když oči jelena zalesknou se fialově jen moment předtím, než navždy pohasnou. Stojíš nad mohutným mrtvým tělem. A les kolem tebe se změnil. Člověk by to nepoznal... ale vlk? Něco je jinak. Les už není loveckým revírem... Vzduch praská napětím i přes mlčenlivé ticho noci, zatímco se po kamenech rozlévá krev sraženého jelena. Zvedne se vítr... chvíle uvolnění... A přímo před tebou sedí kočka. Nepřišla... objevila se. Sedí, sama napnutá a upírá na tebe své fialové oči. A vítr sebou přináší tichý šepot. Lovec lovce uloví... a kořist jen utíká... Vlčino... bude ti třeba pomoci... Slova se táhnou lesem, kočka se netváří lhostejně ani nevinně. Intenzivně na tebe hledí... snad možná dokonce odhaduje...

Linthir - 21. ledna 2018 20:29

Lov Nechám se pohltit lovem a tou chvílí, kdy jsem svým vlastním pánem zodpovědná jen sama za sebe. Chvílí svobody. Řídím se jen svými instinkty. Smysly napjaté, srst na hřbetě trochu naježenou. Tohle je čas, kdy jsem víc vlkem než člověkem. A lhala bych, kdybych tvrdila, že lov není mou vášní. V příštím okamžiku už slastně nasávám pach krve a cítím její chuť na jazyku. Ráda bych se do své kořisti pustila, ale cosi mne zarazí. Nejprve ten fialový záblesk očí. Strnu v pohybu a jen si olíznu krev z čumáku. To se ti jen zdálo...už vidíš duchy všude... Sama sebe se ujišťuju, že se nic vlastně neděje a jen to jen šálení smyslů, ale moc dobře vím, že není. Něco je jinak. A pak se odnikud objeví zase ta fialovooká chlupatá potvora, co mne poslední dobou pronásleduje na každém kroku a co měla být vlastně už dávno mrtvá. Stejně tak, jako teď stojím nad mrtvým tělem toho zvířete, jsem včera stála nad tím jejím a přece dnes se setkáváme zas a ne poprvé. Tiše zavrčím. Možná jen vlk varuje, že tahle kořist je má, možná jen člověk dává najevo, že všech těchhle kouzel už vážně začíná mít plné zuby. Objeví se vždy, když je to nejméně vhodné, leze mi do snů a její oči číhají na mne v každém stínu. Proč? Prohlížím si tu malou potvoru, stejně tak, jako si ona prohlíží mne. Vážně by mne zajímalo, co je vlastně zač a proč se mi tak vehementně lepí na paty. "Pomoc? Jak mi chceš pomoct a s čím?" ptám se jí v myšlenkách. Třeba je uslyší, nedivila bych se už asi vůbec ničemu. Proč slyším její hlas vždycky, když s ní nemůžu mluvit?...chceš mluvit s kočkou?...vážně už ses asi plně zbláznila....

Olivia "Liv" Evans - 21. ledna 2018 21:05

Ztracená přítelkyně Cítím se dobře. Klidná, skoro by se dalo říct, že spokojená. Našla jsem snad způsob, jak i ve hvozdu zachovat klid? Hledím na hvězdy a mám pocit, že na mě pomrkávají. Jsou to vlastně maličká světélka, která zahánějí tmu. Dívám se na ta souhvězdí, která neznám a skládám si z nich vlastní obrazce. A najednou jí tam vidím, zcela jasně a zřetelně. Jako kdyby právě vystoupila ze stínu a zjevila se mi. Nebo tam byla už před tím? Hledím do té smutné tváře, kterou jsem zradila a srdce se mi divoce rozbuší. Nevypadá tak, jak si jí pamatuji, nebo jak bych si jí chtěla pamatovat. Ne! Vypadá tak, jak jsem jí viděla naposledy. Nešťastná, zraněná...oči zalité krví. Rychle zamrkám a obraz je rázem pryč. Stejně tak i klid, který jsem ještě před okamžikem cítila v duši. Rozhlédnu se kolem sebe. Jsem si skoro jistá, že jsem neusnula. Ani ostatní se podle mě nijak nepohnuli. Přetočím se na bok, čelem k ohni. Po chvíli ale radši zavřu oči. Kdo ví, co bych mohla zahlédnout v plamenech. Raději se pokusím usnout.

Chaos - 22. ledna 2018 21:13

Stíny snů Thyrra Rozhodneš se uložit se k neklidnému spánku, ukolébaná pohyby plamenů a teplem, které z nich sálá. Sny, které ti zahalí mysl nemají uchopitelnou podobu... probleskne ti před očima tvář ohyzdného trpaslíka, zahanbený obličej zbabělého rytíře... na moment tě ukolébá laskavý úsměv čarodějův, který se ale přelije nejprve do brunátné a znetvořené tváře dávno mrtvého Unghelta... a poté se protáhne a zbledne... do mrtvolného výrazu na smrt nemocného muže, který se zvětšuje a přerůstá vše co vidíš... strašlivé cosi, co nejsi schopna pojmout, ale co tě naplňuje úplným a nekonečným strachem... Snad si přeješ se probudit, utéct tomu šílenému všemocnému stvoření... ale strach tě drží ve svých spárech, nedovoluje ti uvědomit si, že se jedná o sen a probrat se... Jak by to mohl být sen? Vždyť slyšíš svoje srdce být, vnitřnosti máš sevřené úzkostí a víš, že proti té zrůdě jsi bezmocná... A pak, tak jako se přelévaly tváře, začne skrz démona, Snovače můr, prosakovat světlo... Není to světlo fanatického boha ani rudá záře šílenství... krásné, denní světlo, které rozpíjí jeho obličej, dokud z něj nezbudou jen ty nejobecnější linky zabalené do šedi. I tahle tvář je povědomá, neboť po ní stékají dvě krvavé slzy... Probudíš se... ale není den, což tě jen víc zmate. Oheň zkomírá, ale stále hoří. Doktor leží na druhé straně ohně a spí, zatímco čaroděj sedí zády k ohni... Je na hlídce, nebo usnul tak jak si sedl? Ve stínu za světlem žhavých uhlíků zahlédneš pohyb a záblesk světla. Obojí jemné, pomalé... ale přesto ti to unikne. Jako světluška, která pomalu přelétla v tvém zorném poli, ale jasná jako hvězda na obloze. A u té hvězdy jako by stál stín člověka, na kratičkou chvíli a pak pryč. Po vlkodlačici není nikde ani stopa. Čaroděj se ani nepohnul. Doktor tiše a spokojeně pochrupuje. * * * Kočka tichá Linthir Kočka tě tiše sleduje, ale nereaguje, snad nechápe, že nemáš jak odpovědět. Ale snad bere tvé mlčení jako projev dobré vůle... nebo alespoň rozhodnutí jí ihned nesežrat... Sedí a hledí na tebe, její fialové oči pronikavě čelí výrazu šelmy. Máš pocit, jako by tě zhypnotizovala, což by byl počin neuvěřitelný, vzhledem k divoké a nespoutané nátuře vlka... snad je to jen výzva, když ti hledí do očí. Pojednou máš pocit, že oblohu na kratičký moment ozářil záblesk, stěží jsi mrkla, ale kočka zmizela. Ty samotná, v lesích, opět suverénní a sebejistá. Co je zač to zvíře? Svět se vrátil do normálu. Les byl opět tím, čím by les měl být. Zakručelo ti v břiše a víceméně instinktivně jsi se vrhla do vychladlého těla... uvědomila jsi si, že noc už pokročila... jak dlouho jsi tu seděla a hádala se mlčky s kočkou? Do úsvitu stále času dost a ty jsi nasycena, z jelena už nezbývá než roztrhaná mršina. Tvůj neomylný vlčí smysl pro orientaci ti přesně říká, kde je tábořiště... Ale ještě bys mohla lovit, úkázat kočce i lesu, kdo je skutečným pánem a predátorem...

Olivia "Liv" Evans - 23. ledna 2018 09:50

Neklidné sny a stíny ve tmě Tolik bych si přála spánek bezesnů. Ale to mi ani dnes není souzeno. Propadnu se do neklidných snů, kdy se před mým zrakem míhají tváře známé i neznámé, mrtvé i živé. Můj neklid sílí, netrvá to dlouho a objeví se i ten, kdo je za to vše zodpovědný. Jeho ohyzdná tvář je čím dál větší a větší až najednou neexistuje nic jiného. Strach mi svírá hrdlo, nejsem schopna křičet, nejsem schopna se pohnout. Vím, že je to jen sen ale nedokážu se probudit. Je to možné? Vždyť je to Snovač můr. Mohl by mě snad v takovém snu držet, dokud bych nezešílela? Je možné, že bych pak ještě ráda přijala jeho "pomoc" a nechala se od toho osvobodit. Než ale můj strach stihne dostoupat až na vrchol, začne tvář blednout. Jako kdyby jí prosvětlovaly sluneční paprsky. Skoro cítím, jak mě hřejí na tváři. Ta tvář nademnou stále je ale pomalu se přelije do jiné podoby. Dívám se do těch smutných očí a bodne mě u srdce. A pak najednou opět hledím do plamenů. Stále je ještě noc. Vždyť svítalo. Mojí zmatené mysli chvíli trvá, srovnat si, co se vlastně stalo. Posadím se a z krku si sundám amulet. Otáčím ho v prstech a přemýšlím. Koutkem oka zahlédnu v lese nějaký pohyb. Mám pocit, jako kdyby tam snad někdo stál, ale taky to mohla být jen nějaká větev. Je mi jasné, že teď už neusnu. Doktor spokojeně pochrupuje a čaroděj...nejsem si jistá, ale zkusím to. "Albazane?" Oslovím tiše, starého čaroděje. Kdyby spal, nechci ho probudit, ale pokud nespí, potřebuji si s někým promluvit. Očima ale stále pročesávám okolní stopy a pokouším se mezi nimi rozeznat lidskou siluetu.

Linthir - 23. ledna 2018 20:29

Návrat k ohni A tak tu jen tak stojíme uprostřed nočního lesa a beze slov na sebe hledíme. Není ci říci nebo lépe řečeno není jak to říci. Celá ta situace mi připadá trochu absurdní. Když pak zmizí, musím přiznat že se mi docela ulevilo. S rozhodnutím, že pro dnešek nechám kočku kočkou, ale přeci jen si o tom raději proudím s čarodějem, možná dokonce i o té včerejší noční příhodě, pustím se raději do hostiny. V těchhle chvílích, kdy se šelma krmí, těžko by ve mne někdo hledal člověka. Nakrmená, s plným žaludkem, pečlivě očistím tlapy i čenich od krve a teprve pak se otočím k odchodu. Připadalo mi, že s kočkou na sebe hledíme jen pár okamžiků, ale zdá se, že uběhla doba daleko delší. Rychle se vracím zpět k ostatním. Vědoma si toho, že jsem byla pryč déle, než jsem původně zamýšlela a že je mou starostí na ně dohlédnout. Člověk a rozum protentokrát zase vítězí nad neohroženou šelmou, převládl smysl pro povinnost. Na okamžik zastavím se před tábořištěm a jen je v tichosti sleduji, abych se nevpadla jako velká voda. Teprve po chvíli vystoupím ze stínů do záře ohně a spokojeně se uložím vedle něj, tak abych si pěkně nahřála kožich. Hlavu složím na tlapy a zavřu oči. Uši jsou však nastražené ke každému podezřelému zvuku, který by se snad z lesa mohl ozvat.

Chaos - 24. ledna 2018 20:07

Jen ticho a jeho stíny Thyrra Čaroděj sebou cukne... nelze říct, zdali spal nebo jen snil s otevřenýma očima, ale jistě tak docela nevnímal. Ohlédne se na tebe a přívětivě se usměje. ,,Děje se něco? Pokud vím, je to krásně klidná noc." Tvé oči projíždí mezi stromy, ale nic nevidíš, ani náznak pohybu. Les je prázdný a tichý. Čaroděj se rozhlédne, snad si všiml tvých bloudících očí a nejistého výrazu. ,,Klid, kdyby tu něco bylo, věděl bych o tom. Mě jen tak někdo nepřekvapí," řekne, navzdory tomu, že neočekával ani tvé probuzení. Čaroděj trvá na tom, abys šla spát a znovu tě ujišťuje o bezpečí vašeho tábořiště. ,,A nezapomínej, právě teď nás obchází Linthir. Dokáže si poradit s čímkoliv, co by na nás v tomhle lese mohlo číhat," dodává spokojeně. Zároveň striktně zamítne jakékoliv možnosti nějakého hledání, pokud bys je snad navrhla, nemá smysl riskovat a vzdalovat se od ohně, na který s těmi slovy přihodí několik přelomených větví. Oheň zvesela vzplane a jeho živé plameny tě uklidní. Chvíli jsi vzhůru, ale brzy tě znovu přemůže únava, i navzdory snům. Spánek máš lehký, ale alespoň bezesný. V jednom momentě se probudíš, abys spatřila mohutnou ale překvapivě uklidňující siluetu vlkodlačice, která vás chrání svými vytříbenými smysly. Rychle ale opět upadneš do lehkého spánku, ze kterého tě probudí až svítání. * * * Bdící Linthir Shlížíš na tábor a cítíš, že je celý les klidný a tichý, snad požehnání osudu, snad děs z nočního lovce jako jsi ty drží místní nestvůry na uzdě. Všimneš si, že oheň poněkud skomírá, ale stále živí plameny. Zády k němu stojí starý čaroděj a hledí do noci, nehybný a tichý, jako socha mudrce, zabalený do svého teplého roucha. Nejsi jediná, kdo bdí nad bezpečím... ale ač ti vlčí podoba dává nebývalou výdrž, bylo by lépe se pokusit dospat alespoň několik hodin. Když dokráčíš k ohni, všimneš si, že Thyrra na moment otevřela oči a podívala se na tebe, avšak v jejích očích jsi neviděla strach. Ulehneš k ohni a cítíš se daleko lépe, ač vlčí instinkty oheň spíš zneklidňuje. Spíš několik hodin klidně a spokojeně, až před východem slunce tě probudí bodavá bolest, která ti signalizuje přeměnu. Doktor i Thyrra stále spí, a čaroděj snad také, shrbený sedíce, ale nevidíš mu do tváře. Nemáš čas si je prohlížet. Popadneš do zubů hromádku svého oblečení a zmizíš v lese, kde schoulená do klubka přežiješ svůj moment největší slabosti, někde na pomezí člověka a vlka. Ustrojíš se a bolestí znejistěná ale vcelku odpočatá se vrátíš k tábořišti. * * * Svítání Tábořiště se probouzí a po prosté snídani se vydáváte opět na cestu. Doktor se usmívá, dojde doplnit vodu k prameni a prohlíží si všechny ostatní. Linthir je na tom nejlépe, působí nejméně nevyspalá, zvyklá na nepravidelný režim vlčího spánku. Snad jí může trápit na mysli podivná kočka či kterékoliv jiné úkazy, ale nepůsobí nejunaveněji. Thyrra vstává nejistě, ale necítí únavu, kterou by spojovala s nevyspáním, spíš onu rozostřenost mysli, která jí ztěžuje ovládání vlastního těla. Ač mysl očividně potřebovala více spánku, tělo jak se zdá, není jeho nedostatkem nijak ovlivněno. Čaroděj pak, když vyrazíte téměř mlčky, sedí na svém koni hledíce kupředu, obě obočí svraštělá zamyšlením. Doktor se nepokouší navázat ranní konverzaci, protože společnost bývá brzo ráno nevrlá... Ale když vyrážíte, všichni už dostatečně probuzení, začne mluvit: ,,V noci vše v pořádku?" zeptá se. ,,Alabazane, nevzbudil jsi mne na mojí hlídku," řekne trochu vyčítavě, ale je jasné, že si rád pospal. Čaroděj odvětí zamumláním pod vousy, neboť příliš nevěnuje doktorovi pozornost: ,,Ale, trocha spánku ti neuškodí, a navíc nás větší část noci obcházela Linthir. K té se nepřiblíží nic nebezpečného na sto honu."

Olivia "Liv" Evans - 26. ledna 2018 15:52

Až do úsvitu Čaroděj mi nedá moc prostoru mu vysvětlit, co jsem vlastně chtěla. Pohyb mezi stromy mě znervoznil, jsem si totiž, navzdory jeho ujištění, skoro jistá, že tam opravdu někdo byl. Ale nebyl to důvod, proč jsem s ním chtěla mluvit. Nijak se ale nehádám, stisknu v ruce amulet a znovu se uložím k ohni. Zpozoruji ještě, že se do tábořiště vrátila Linthir. Teď už mě obrovský vlk nijak neděsí. Ve skutečnosti odolávám nutkání dotknout se té hrubé srsti. Uvědomuju si ale, že to není žádné zvíře a mohla by se na mě za takový čin zlobit. Znovu se proto uložím a povede se mi užít si několik klidných hodin spánku. Probudí mě až první světlo přicházejícího dne. Chvíli sedím v orosené trávě a dloubu klacíkem do skomírajícího ohniště. Nakonec se ale zvednu a zamířím mezi stromy, abych pro sebe získala trochu soukromí. Mířím k prameni, který je nedaleko tábořiště a o kterém den předtím mluvil doktor. Nemám z toho dobrý pocit ale v krku mám sucho a opláchnout se čistou vodou mi jen prospěje. Teď už by mi navíc ani nemělo nic hrozit od vodníků, ti se přeci světla bojí. Proplétám se mezi stromy a ostražitě se rozhlížím. Les samozřejmě skýtá i jiná nebezpečí a proto mám ruku položenou na dýce. Dodává mi to pocit bezpečí.

Linthir - 28. ledna 2018 20:08

Svítání Nakonec jsem usnula. Noc byla klidná a tichá. Už bez nějakých zvláštních událostí, bez podivných snů. A tak probudí mne až známý nepříjemný pocit, který jediný trochu kazí spokojenost z klidné noci. Na chvíli zmizím, abych si znovu prožila okamžik stvoření. S úsměvem popřeji přítomným dobrého rána a trochu se protáhnu. Pomohu s likvidováním tábora a pomalu a obezřetně se pak přibližuji, ke koni. "No tak, jen klid..." promlouvám k němu tiše, ale dost možná i sama k sobě. Opravdu nevím, kdo z nás dvou je více nervózní a komu je tohle celé více nepříjemné. "Neexistuj na tohle taky nějaké kouzlo nebo zaříkávadlo? Myslím, aby ze mne neměl panickou hrůzu a nejančil." otočím se na čaroděje, když vyrážíme. Necítím se v sedle nejlépe a už vůbec ne, když vím, že kdyby se náhodou něco stalo, nejsem pánem situace. Trochu nespokojeně se v sedle zavrtím. "Byla to krásná noc, konečně jsem nešla spát s prázdným žaludkem." pronesu pak, když promluví doktor. "Ale příště mohu zůstat a vystřídat vás na hlídce." Kouknu pak po zamyšleném čaroději. Zajímalo by mne, co se mu honí hlavou. Ráda bych si s ním promluvila o kočce, která se mi neustále plete do cesty i do snů, ale nechci před ostatními. Nechci je zneklidňovat či zbytečně děsit. Třeba opravdu není důvod se něčeho obávat. A třeba taky je...podivného už jsem zažili docela dost, no ne?...

Chaos - 31. ledna 2018 20:48

Den a noc klidu Thyrra se vrátila od pramene, trochu pobledlá, ale bez nejmenších problémů. Jak se zdá, les se rozhodl vás ušetřit nejhorších smůl. V té chvíli právě Linthir nasedala a uvažovala o koních, kteří nedokázali být klidní, když měli na zádech nést vlkodlaka. Albazan se stěží ohlédl a filosoficky zamítl: ,,Magie není hračkou, zahrávání si s realitou není nic jednoduchého. Magie je choulostivá. Možná by byl ten kůň klidný ale možná by byl natolik uklidněný, že by na místě zemřel-" Než může dále poučovat o kouzlech, ke koni přijde usmívající se doktor, nakloní se k němu a z kapsy vytáhne hrst sušených bylin, kterými mu zamává před nosem a nechá ho je spořádat. Kůň zkrotne a stojí pod Linthir nehybně jako skála. ,,Na chvilku by měl být klidnější. Ale nedělám to rád, plete to koním smysly a může je to pěkně pomotat... až do stavu, kdy můžou být nebezpeční. Ale pro jednou, snad se nic nestane." Poté už můžete odjíždět, Thyrra bezpečně usazená na klidném a stoickém oslovi. Táhnete se po cestě, kolem vás nic než stísňující zeleň hvozdu. Je klid, krásný klid, kterého všichni využijí pro svůj odpočinek. Je sice únavné strávit téměř celý den v sedle, ale vzhledem k tomu, že je jasné, že během jediného dne nedorazíte do vesnice, můžete si dovolit přestávky a odpočinek. Alespoň na chvíli se stavy vašich myslí vrátí do normálu. Dokonce i Thyrra už se necítí slabá a nemocná... Když se začnou stíny prodlužovat, naleznete místo k táboření, blízko cesty. Pro tuto noc se doktor s čarodějem a Linthir dohodnou, že se budou všichni střídat. Večeře je skromná, ale Linthir stále cítí energii z včerejšího lovu. Šelma se musí nažrat na několik dní dopředu, pro případ neúspěchu v lovu, což se ale vlkodlaku s lidskou myslí stěží stane... Noc je tichá a klidná, ještě klidnější než ta minulá. Žádné podezřelé kočky vás nepronásledovali, Linthir nikde nezpozorovala ani záblesk fialové. Thyrra necítila pražádnou únavu, ale nakonec přeci jen usnula, během hlídky Linthir. Ani jednu z žen a jak se zdá i mužů netrápily noční můry jako minulé noci. Amulet Thyrry už je na dotek jen kostí, spíš než čímkoliv nadpřirozeným. Čaroděj odmítá usnout, ale nakonec se mu přeci jen oči zavřou a upadne ve spánek, téměř padne ze sedu. Téměř celý večer obcházel tábořiště v podivném rituálu na jeho ochranu. I navzdory tomu všemu nevypadá ráno příliš unaveně. Doktor při svítání před odjezdem s žertem prohodí, že už i noc bez událostí se stává podivuhodným a téměř podezřelým úkazem. Navzdory tomu, řekne, není to nic na co by mu vadilo si zvykat. Kůň Linthir opět znejistí při odjezdu, ale jak se zdá, účinky těch bylin ještě do jisté míry trvají... Čaroděj se jen spokojeně usmívá a při odjezdu prohodí, že je rád, že nakonec neměl pravdu. Snad už začíná být na stará kolena paranoidní... Kolem poledne se začne země svažovat dolů a prameny, které jste doposud sledovali se slijí do tmavé vody potoka, který si razí cestu podél stezky, středem údolíčka. Hvozdy ani zdaleka nekončí, ale ve svažujícím údolí je vysekaná paseka, dost velká pro malou vesnici. Možná, že Thyrra doufá, že uvidí okraj hvozdu, ale ten je stále ještě nejméně týden cesty daleko... Máte výhled na Poskvánice, to nejbližší civilizaci, co v těchto končinách naleznete. Jen několik schoulených chalup, které spíš připomínají pevnosti... masivní dubové dveře, těžké pevné okenice, nyní ve dne otevřené... vesnice snad kdysi dříve byla obehnaná palisádou, ale nyní jsou to pouze hnijící zbytky. Jak se zdá, zažila lepší časy... ale nikdy nebyla ničím víc než domovem lovců a dřevařů, kteří z toho či onoho důvodu vydobývají živobytí v tomto krutém a nemilosrdném kraji... U jedné z chalup zahlédnete doktorův vůz, oprýskaný a sešlý, ale pojízdný. A na návsi je srocení možná všech vesničanů. Jedna z budov na návsi je jen spáleništěm a očividně čerstvým. Sejdete na křižovatku několika pěšin a cest místních, které se zde sbíhají aby pokračovali do vesnice, skrz ní a přes most, který vede přes onen temný potok. Na této křižovatce se zastavíte, protože hledíte do očí mrtvému muži. Tam, kde by snad měl být ukazatel, stojí ke kůlu přivázaná mrtvola ministranta dle róby církve Prima Domini, nejrozšířenější víry v civilizovaných královstvích jihu, proslavená svým fanatismem... právě její věřící soupeří s vtělením Nemocného muže do podoby Matyase, pána z Vranohradu. Tělo je čerstvé a vypadá, že je připravené na hranici, polena a roští u jeho nohou... mladý muž byl jak se zdá ušetřen upálení zaživa... jeho osud ale nebyl o nic hezčí. Černající krev na jeho těle a tváři, odporné podlitiny a nepřirozeně zkroucená ruka... není to hezký pohled. Všichni ztichnete... ,,Asi jsme své štěstí přechválili," řekne pochmurně čaroděj po chvíli, kdy se probíráte z překvapení. Doktor, bledý a napnutý, váhavě pokračuje: ,,Asi bychom měli být opatrní při vstupu do vesnice... Nejspíš nějaké místní třenice..." Pokouší se zachovat optimismus.

Olivia "Liv" Evans - 01. února 2018 20:55

Ticho před bouří Cesta lesem ubíhá pomalu ale nic zvláštního se během ní nestane. Dokonce i noci jsou klidné. Skoro mě překvapí, když se ráno probudím a zjistím, že jsem spala celou noc bez toho aniž by mě pronásledovaly noční můry, nebo se z lesa vynořila nějaká krvelačná příšera. Možná i to je důvod, proč se cítím daleko lépe. Nejsem unavená a necítím se ani nemocně. Dokonce i pocit cizosti vlastního těla se částečně vytratí. Skoro bych řekla, že na to, v jaké situaci se nacházíme je mi skvěle. Původně jsem chtěla čaroději ukázat svůj amulet a zeptat se ho, jestli v něm ještě někdo nepřebývá. Nakonec to ale nechám být. Už tak mě všichni mají za blázna. Nemusím jim ještě vyprávět o mrtvé přítelkyni, která zahání mé noční můry. Rozhodnu se věřit, že třeba část z Tenebrie zůstává stále v mojí mysli. Že jí třeba nemocný nedokázal zničit úplně. Ta myšlenka mi překvapivě dodává klid na duši. Konečně se dostaneme z lesa ven. Na okamžik zadoufám, že za sebou hvozd necháváme úplně, ale takové štěstí ještě nemám. Pouze se před námi objeví shluk domů tvořící vesnici. Jak někdo může žít na takovém místě? Už když se přibližujeme k vesnici začínám mít špatný pocit, Když pak spatřím mrtvého muže, naskočí mi husí kůže. S Primem Domini nemám dobré zkušenosti. Tohle je zlé znamení. Podívám se ustaraně na doktora. nejraději bych do vesnice vůbec nevcházela, ale musíme tu vyzvednout jeho povoz. "Nebudeme se tu příliš zdržovat, že ne?" Zeptám se opatrně a poposednu na hřbetu osla.

Linthir - 08. února 2018 19:06

Na cestě Snad trochu otráveně hledím na čaroděje, který mi dává přednášku o magii a přitom to byla spíše řečnická otázka, než že bych čekala, že se hned začne do něčeho pouštět. Ach jo, že já radši nemlčela... obrátím oči v sloup a radši už nic neříkám. Doktorovo řešení přijmu s úsměvem. No vida, tak přeci jen se dá něco dělat... "Díky, třeba se nakonec ještě skamarádíme." což je velmi nepravděpodobné...jeden nikdy neví... Tichá, klidná noc bez zvláštních úkazů i beze snů zdá se snad až příliš výjimečnou po událostech předchozích dní. Ovšem jistě ne nepříjemná, alespoň mohu-li soudit dle sebe. Spokojeně se protáhnu a obezřetně se pak blížím ke koni, který je stejně nervozní jako já, i když je to o poznání lepší po těch voňavejch kytkách, co mu doktor dal. "Pěkné přivítání, jen co je pravda." utrousím si pod vousy, když nás na kraji vesnice vítá ohořelá mrtvola. "Vyřídit co potřebujem a radši zase rychle pryč, mohu-li doporučit." otočím se pak na ostatní. Jak je ale vidět, nikdo se tu nebude chtít nějak příliš zdržovat. To poslední oč bych stála je strkanice s vesničany. Ruka bezděky sjede k jílci meče, když pomalu vstoupíme do vesnice. Jen tak pro jistotu, jeden nikdy neví.